text
stringlengths 239
744k
| id
stringlengths 3
9
|
|---|---|
Autor: Čapek, Karel, Název: Loupežník, Žánr: drama
OSOBY
PROFESOR, starý, asi šedesátiletý pán drobné postavy, bílých ježatých vlasů a vousů, se zlatými brejličkami
PANÍ, jeho žena, asi padesátiletá matróna ušlechtilé a mírné tváře
MIMI, jejich dcera, děvče dvacetileté, světlého a teplého zjevu
LOUPEŽNÍK, mladý muž patrně pod třicet, veliký a oholený, dosti elegantní, střihu trochu amerického;
volný a jasný člověk bez pózy a nadsázky
FANKA, služka u profesorů, dlouhá a hubená jako tyčka, bosonohá, trochu mužská
ZAHALENÁ ŽENA, v šatech žebračky
CIKÁNKA, stará a tlustá, v pestře potištěných hadrech
MYSLIVEC, v zeleném panském dresu, černý a žlučovitý mladý muž
ŠEFL, drobný usmolený děda neurčitého zaměstnání
STAROSTA, velký hlučný sedlák kulaté tváře, v holinkách
SOUSED, hubený chalupník v podvlíkáči a širokých gatích, bos
UČITEL, světle ryšavé vousy, skřipec, světle šedé šaty
KOVÁŘ, lomozný, černý, huňatý a umazaný
HAVÍŘ, učerněný, tesklivý, s bledými visutými kníry a Davyho kahancem
KAPRÁL }
FRANTA } mladí hoši vojáci
PROLOG, tlustý statkář
Hajní, vojáci, veteráni, ozbrojený civil, kluci atd.
Děj v severovýchodních Čechách
Scéna ( ve všech aktech ) představuje lesní palouk.
Vlevo jednopatrový dům, holý bílý lovecký zámeček s balkónem a okny zamřížovanými, obehnaný ještě vysokou zdí s těžkými, železem pobitými vraty.
Dokola les, vpravo lavička z několika dřev.
Vpravo jde se k městu, středem k vesnici.
DĚJSTVÍ PRVNÍ
PROLOG ( vystupuje z lesa a táhne Loupežníka za loket ):
Tak tady ho vedu, toho loupežníka.
Dovolte, abych si oddychl.
( Stírá si pot. )
Tak co tomu řeknete!
Hned ráno, sotva se postavím před vrata, vidím, že mně někdo trhá třešně.
Srdcovky.
No já jdu na něho, a tu on povídá, nate, pojďte honem a natrhejte si, jsou jako med.
Pánové, kdyby si mně byl slušně řekl o těch pár třešní, já bych mu je byl beze všeho odepřel;
ale on mně je ještě nabízí;
mně, majiteli!
Není to drzost?
LOUPEŽNÍK:
Já jsem...
PROLOG:
Nic jste!
Já jsem mu teda vzal klobouk, a co byste tomu řekli!
On mně vezme můj, dá si na hlavu a jde.
Dobrá.
A za hodinu ho najdu, jak se válí s mými děvečkami na trávě a baví je.
LOUPEŽNÍK:
Já jsem jim pomáhal.
PROLOG:
Pěkně pomáhal!
Já ho zaženu, jdu do lesa, a tumáš!
On si tam v mlází řeže z mého stromečku hůl!
Já na něj poštvu psa, tři sta mne stál, a co tomu řeknete!
On hned na něj " Sultáne, pojď sem ", a pes, bestie, k němu letí a dává mu pac!
LOUPEŽNÍK:
Já bych si ho vzal, vy ho beztoho bijete.
PROLOG:
I vida ho, loupežníka!
Ne, holenku, teď si už nevezmeš nic.
Jdi si tadyhle na panské, ale na mém se víckrát neukážeš.
Na tebe už mám bič a flintu.
Na, tady máš svůj klobouk, jdi si teď jinam, ber a kraď jinde, trhej si jiné třešně;
však tě brzo poznají, co jsi.
Ale to vám říkám: dejte si na něho dobrý pozor.
To je nebezpečný a všeho schopný člověk.
Zažeňte drůbež domů a zamkněte všude vrata;
uvidíte, co ještě neprovede.
A teď už se před ním mějte na pozoru!
( Odejde. )
( Loupežník si sedne na lavičku.
Z vrat domu vyjde Fanka. )
MIMI ( nahoře z okna ):
Počkejte chvilku, Fany...
( Zmizí. )
LOUPEŽNÍK:
Máte chvilku počkat.
FANKA:
A kdopak voni sou?
LOUPEŽNÍK:
Kdopak tu bydlí?
FANKA:
Náš pán.
Co tu chtěj?
LOUPEŽNÍK:
Nic.
A kde je váš pán?
FANKA:
A co s ním chtěj?
LOUPEŽNÍK:
Nic.
Je doma?
FANKA:
Ať je kde je.
Co mu chtěj?
LOUPEŽNÍK:
Nic.
A kde je vaše paní?
FANKA:
S pánem.
Co tu hledaj?
LOUPEŽNÍK:
Jahody.
FANKA:
Tady žádný nerostou.
To musej támhle, a hodně daleko.
LOUPEŽNÍK:
Aha.
Děkuju vám, Fany.
FANKA:
Nemaj zač.
( Vyjde Mimi. )
MIMI:
Když už jdete do města, Fany, kupte mně náprstek.
A nitě.
A dopisní papír.
FANKA:
Zauřela se, Mimi.
MIMI:
Nezapomeňte, prosím vás: nitě a... a ty vlásničky.
FANKA:
No dyť.
Jen se pořádně zamkla.
Choděj všelijaký - -
MIMI:
Já vím.
Tedy ty jehly, a známky, a - - náprstek.
FANKA:
Dyť náprstek měla.
MIMI:
Snad jsem jej ztratila.
Nezapomenete?
FANKA ( odchází ):
Ne.
A zauřela se.
MIMI ( volá za ní ):
Nezapomeňte!
LOUPEŽNÍK ( vstane ):
Já nezapomenu!
( Mimi odvrátí se. )
LOUPEŽNÍK:
Na krku křížek a za pasem růži - jak bych to mohl zapomenout?
( Mimi nic. )
LOUPEŽNÍK:
- Já jsem přišel tady z lesa, slečno.
( Mimi nic. )
LOUPEŽNÍK:
- Mně se tu líbí.
( Mimi krčí rameny. )
LOUPEŽNÍK:
Mohl bych si najmout pokoj ve vašem domě?
MIMI:
Ne.
LOUPEŽNÍK:
Tedy mně dejte tu růži, co máte za pasem.
MIMI:
Ne.
LOUPEŽNÍK:
Tož sbohem, Mimi, a zavřete se.
Choděj všelijaký...
MIMI:
Já se nebojím.
LOUPEŽNÍK:
Já taky ne.
Jen se držte kliky, je to jako ruka maminčina.
MIMI ( pustí kliku ):
Já už musím jít.
LOUPEŽNÍK:
Nemusíte.
Jste sama doma.
MIMI:
Nejsem.
LOUPEŽNÍK:
Bydlíte tu dlouho?
MIMI:
Každé léto.
LOUPEŽNÍK:
Smím se tu posadit?
MIMI:
Proč ne.
LOUPEŽNÍK:
Když jsem přišel sem, bylo mně až ku podivu: tak ticho tu bylo, jako by někdo spal;
tak ticho, jako bych šel lesem a najednou našel dívku - leží v trávě a spí.
Počkej, neprobudím tě;
ale kdybych se otočil zády, vím, že bys vyhlédla štěrbinou očí a smála se mi.
MIMI:
Proč?
LOUPEŽNÍK:
Nevím.
Hloupý, pomyslila by si, už je tentam;
ale co, nestojí mně za to, abych se na něj podívala.
MIMI:
Sbohem.
LOUPEŽNÍK:
Sbohem, Mimi.
Kdyby se na mne podívala, zkameněl bych.
MIMI ( stále zády k němu ):
Co vám to vzadu visí?
LOUPEŽNÍK:
Mně?
Kdepak?
Aha, z klobouku.
To je pentle.
Visela mně pořád?
MIMI:
Visela.
LOUPEŽNÍK:
Proč jste mi to hned neřekla?
MIMI:
K čemu?
LOUPEŽNÍK:
Nebyl bych vám šel na oči.
To on mně ji přetrhl.
MIMI:
Kdo?
LOUPEŽNÍK:
Nějaká větev.
Nechtěla byste mi to zašít?
MIMI:
Ne.
LOUPEŽNÍK:
Máte pravdu.
( Strhne pentli a nasadí si klobouk na hlavu. )
Jde to takhle?
MIMI ( otočí se konečně ):
Ne.
LOUPEŽNÍK:
Máte pravdu.
( Odhodí klobouk i stuhu a jde k Mimi. )
Tak co, Mimi, jak se máme?
MIMI:
Dejte to sem!
LOUPEŽNÍK:
Co?
MIMI:
Klobouk.
Já vám to spravím.
LOUPEŽNÍK:
Tady?
MIMI:
Ne, doma.
LOUPEŽNÍK:
To ne.
Co s kloboukem!
MIMI:
Počkejte.
( Zmizí ve vratech. )
LOUPEŽNÍK:
Hej Mimi!
Kam jdete?
( Strčí hlavu do vrat;
ohlédne se nazpět a běží za ní. )
1. PTÁK ( v korunách stromů ):
No toto, no toto, jejej!
To je, to je, to je, co?
2. PTÁK:
Čilý kluk, čily, čilý, viď?
Čilý jako mník, viď? viď? viď?
3. PTÁK:
Kluku, kluku, kluku!
MIMI ( vrací se s jehlou a nití ):
Ukažte ten klobouk.
Kde jste?
- - Odešel?
- - Hloupý, už je tentam.
( Zvedne klobouk a stuhu;
prohlíží klobouk vnitř i zevně, krčí nosem a konečně si jej nasadí na hlavu. )
1. PTÁK:
Vidíš ji?
Vidíš ji?
Vidíš ji?
Fí fuj fuí!
To je chování?
2. PTÁK:
Co ty víš?
Vždyť je to vtip, vtip, vtip, vtip, vtip!
4. PTÁK:
Ta je ráda!
HLAS LOUPEŽNÍKA ( uvnitř domu ):
Mimi, kde jste?
Hej!
MIMI ( sejme honem klobouk ):
Jděte ven!
LOUPEŽNÍK ( v okně prvního patra ):
Já vás tu hledám - -
MIMI:
Prosím vás, jděte ven!
Kdyby někdo přišel - -
LOUPEŽNÍK:
Tohle je váš pokoj, že?
A čí je ta fotografie?
MIMI:
To je Lola, sestra.
Prosím vás -
LOUPEŽNÍK:
Už běžím.
( Zmizí. )
1. PTÁK:
Co to?
Co to?
Mimi, chodí ti po bytu, po bytu cizí pán!
3. PTÁK:
Kuku!
Kuku!
MIMI:
Co tam dělá?
2. PTÁK:
Vidí byt, byt, byt!
4. PTÁK:
Pátrá, pátrá.
MIMI:
Ach ptáčkové, co mám s ním dělat?
2. PTÁK:
Nic, nic, nic.
Líbí se ti, viď?
4. PTÁK:
Párek.
1. PTÁK:
Neradím.
Toho ne, toho ne, i toto!
Ani za nic!
MIMI ( zvedne hlavu a hvízdá na Ptáky ):
Fiu, fiu, fiuí -
1. PTÁK:
Tu já, tu, tu, tu!
Vidíš?
Vidíš?
2. PTÁK:
Díky, díky, díky!
4. PTÁK:
- brý ráno!
MIMI:
Vrána.
Špatné znamení.
Co to znamená?
3. PTÁK ( vzdaluje se ):
Muka, muka, muka... muka, muka, muka, muka...
MIMI:
Už dost!
4. PTÁK ( zcela blízko ):
Ach áno!
LOUPEŽNÍK ( vyjde z vrat ):
Pěkně tu je.
Jste tu často sama?
MIMI:
Nikdy.
Dnes poprvé.
LOUPEŽNÍK:
Škoda.
Staří odjeli?
MIMI:
Zítra se vrátí.
LOUPEŽNÍK:
Škoda.
Mně by se tu líbilo.
Když jsem vlezl do vašeho domu, až to v něm hrklo leknutím;
všude to praskalo, hodiny začaly kašlat a dusit se, skleničky se roztřásly samým smíchem, a huš! najednou se vám zvedly záclony jako křídla a chtěly uletět.
MIMI:
Průvan.
LOUPEŽNÍK:
Snad průvan, nebo křídla.
A vtom něco bouchlo jako výstřel.
MIMI:
Znamení!
LOUPEŽNÍK:
Docela jako výstřel.
Běžím nahoru, co je váš pokoj;
ale ten nic, ani nedutá, a jen potichu vzdychnul.
Tuhle jste tiskla nos k oknu, tady jste psala na podložce Hubert, Hubert, Hubert - Kdo to je, ten Hubert?
MIMI:
Nikdo.
To jsem... jen zkoušela péro.
LOUPEŽNÍK:
Aha.
A vedle jste nakreslila myslivce s kníry.
A pod polštářem máte rozečtený starý kalendář.
Povídku o věrné lásce.
Mimi, vy se tu nudíte.
MIMI:
Nenudím.
LOUPEŽNÍK:
Teď už znám celou vaši rodinu.
Číslo jedna: otec rodiny, starý, ctihodný, nezkušený pán -
MIMI:
Vy tatínka znáte?
LOUPEŽNÍK:
Neznám.
Trochu stůně se srdcem, rád káže a je strašně starostlivý;
ničemu nerozumí, a proto se do všeho plete;
zkrátka výborný starý pán plný slabostí a zásad.
He?
Číslo dvě, maminka, zajímavá paní.
Moudrá, rozšafná a romantická dáma.
Má světlé vlasy jako vy a cítí se dosud mladá.
MIMI:
Jak jste to poznal?
LOUPEŽNÍK:
Snadno.
Hřeben a knížky.
Ale pravý pán domu je číslo tři.
Je to Fanka.
MIMI:
Jak to víte?
LOUPEŽNÍK:
Vím všechno.
Zlá jako pes a nikoho neposlouchá.
Rychlá jako šíp, věrná, hubatá a tvrdohlavá jako kozel.
Vůbec jediná jasná hlava v celém zamřížovaném domě.
MIMI:
Prosím vás, jak -
LOUPEŽNÍK:
Počkat.
Pak je tu nějaké tajemství.
Umřel vám někdo?
MIMI:
Neumřel.
LOUPEŽNÍK:
Ale něco zlého se tu stalo.
MIMI:
Ano.
LOUPEŽNÍK:
Nu proto.
Je tam u vás takový jakýsi žal lásky, jako by se na někoho věčně potají vzpomínalo - - Já nevím.
Ale ta vaše sestra Lola bylo silné a zvláštní děvče a vy, Mimi, ji zrovna uctíváte.
MIMI:
Ano.
LOUPEŽNÍK:
Ovšem.
Věnčíte její obrázek jako na oltáři.
Vypadá tam nějak statečně a prudce, milostně, nezkrotně, bůhvíjak - -
MIMI:
Vám se líbí?
LOUPEŽNÍK:
Nesmírně.
MIMI:
Viďte, je krásná?
Ó kdybyste ji znal!
LOUPEŽNÍK:
Číslo pět:
Mimi, miláček domu.
Mám o ní mluvit?
MIMI:
Ano.
LOUPEŽNÍK:
Tak tedy miláček jedináček, se kterým se jedná jako s dítětem;
chtějí si ji nechat jen pro sebe, nesmí nic a nikam, nesmí ani vědět, že už je velká, a snad to ani neví -
MIMI:
Ó ví!
LOUPEŽNÍK:
Pak je to vaše tajemství a nesmíte jim to dát najevo.
Vy jste jejich malé dítě, které hlídají a obelhávají, kladou večer do postýlky a ráno budí šmyk-šmyk pod bradou;
a když jednou vyjedou pryč, žehnají vás křížkem a kážou:
Proboha Mimi, neopovaž se jít ven, abys někam nespadla, jdi s Fankou na procházku, a bůh tě chraň abys mluvila s někým cizím.
MIMI:
To ne, to si o mně ani nemyslí!
LOUPEŽNÍK:
Pobožná Mimi, vy se tu nudíte.
MIMI:
Co mám dělat?
( Upustí klobouk. )
LOUPEŽNÍK ( zvedne jej ):
- - Ale ten uzel má přijít na druhou stranu!
MIMI:
Tak já to rozpářu.
- - Ale jak jste... to všechno... poznal?
LOUPEŽNÍK:
Očima, detektivně.
Všechno jsem viděl.
Ten náprstek, co jste ztratila, je vlastně na okně.
MIMI:
Já vím.
LOUPEŽNÍK:
Prosím vás, proč máte všude mříže?
MIMI:
Jen tak - - že tu je samota.
Takhle to má být?
LOUPEŽNÍK:
Právě tak.
A co dnes budete dělat celý den?
MIMI:
Vyšívat.
LOUPEŽNÍK:
Nešla byste odpoledne ven?
MIMI:
Ne;
víte, že nesmím.
LOUPEŽNÍK:
Tož tu budete vyšívat, a Fanka s vámi.
MIMI:
Ovšem.
LOUPEŽNÍK:
Ovšem.
A tu na vás přijde jaksi dřímota, a najednou vás píchne u srdce.
Ach Fany, řeknete, píchla jsem se, musím teď trochu ven.
A půjdete.
MIMI:
Nepůjdu.
LOUPEŽNÍK:
Počkejte.
Třebas i půjdete, ale najednou uvidíte mohylu, která se zvedá a klesá, jako když někdo těžko dýchá.
To je divné, napadne vás, tady pochovali někoho živého.
A ona to není mohyla, ale leží tam zabitý a z prsou se mu valí krev.
Bože, tolik krve! zděsíte se, a vtom se ozve nebeský hlas:
To není krev, to je láska.
MIMI:
Co to má být?
LOUPEŽNÍK:
Sen.
A tu byste chtěla tak tuze slyšet ten hlas ještě jednou, že se tím probudíte.
I otevřete oči a uvidíte, že už je bílý den, a pod okny že stojím já a volám:
Dobré jitro, Mimi, pojďte ven.
Nemohu, řeknete vy, jsem ještě bosa.
MIMI:
To neřeknu.
LOUPEŽNÍK:
To všechno je sen.
A bude se vám zase zdát - - co vlastně?
Počkejte, teď jste mi to přetrhla;
už jsem to zapomněl.
Teď měl přijít teprve ten pravý sen.
MIMI:
Jaký?
LOUPEŽNÍK:
Něco o lásce, ale už nevím co.
A tu vás tak píchne u srdce, že vykřiknete a probudíte se.
Ach Fany, řeknete, jak mě píchlo u srdce!
Co to znamená?
- Nic, řekne Fany;
to jen usnula nad šitím, co by tak dvacet napočítal, a píchla se jehlou do prstu.
Nunu, jen kapička krve;
nežli se vdá, přejde to.
MIMI:
Copak já ve dne spím?
LOUPEŽNÍK:
Třeba vás hlava rozbolí -
HLAS ZA SCÉNOU:
Ach ach ach, to mě hlava rozbolela.
MIMI ( vyskočí ):
Co to je?
LOUPEŽNÍK:
Ozvěna.
CIKÁNKA ( pouští jeho ruku ):
Tu sal bibachtali čaj!
- Tu sal báro lubiháris!
Tu sal bibach! bibach! bibach!
MIMI:
Proč mně neřekla víc?
CIKÁNKA ( odchází ):
Uvidie dievča, šak uvidie a pozná!
LOUPEŽNÍK:
Cože jsem?
CIKÁNKA ( zachází ):
Tu sal bibach! bibachtali čaj!
Ty zloději!
MIMI:
Proč mně nečetla víc?
LOUPEŽNÍK:
Nechte ji!
HLAS CIKÁNKY:
Bibachtali čaj!
Zloději děvčat!
MIMI:
Ach!
LOUPEŽNÍK:
Co se vám stalo?
MIMI:
Píchla jsem se - ( Svěsí hlavu. )
Chtěla bych vědět víc -
LOUPEŽNÍK:
O čem?
MIMI:
Co mne čeká.
LOUPEŽNÍK:
Cikánka nic neví.
MIMI:
O jistě ví.
Ale proč říká, že poznám žal?
Jaký žal?
LOUPEŽNÍK:
Žádný.
Cikánka nic neví.
MIMI:
Že poznám žal!
Jako bych dosud nic nepoznala, jako bych ani nic - nic necítila, jako bych šťastná byla - -
LOUPEŽNÍK:
Cikánka lže.
MIMI:
Ale proč mi řekla to druhé?
LOUPEŽNÍK:
Co?
MIMI:
Že budu milovat jen jednu osobu.
LOUPEŽNÍK:
Jděte, cikánka lže.
MIMI:
Jako bych mohla milovat víc než jednoho!
Kdybych někoho ráda měla, pak přece - - půjdu s ním a... ni
kdy...
LOUPEŽNÍK:
Teď jste se píchla.
MIMI:
To je jedno.
Ale jak mohla říci, že zapomenu na svou lásku?
Já nejsem taková - -
LOUPEŽNÍK:
Vždyť je to cikánka!
MIMI:
Já nejsem taková, že bych měla zapovězenou lásku.
Nedovedla bych být tak - tak -
LOUPEŽNÍK:
- tak špatná, co?
MIMI:
Ne, ale tak statečná.
Má sestra byla tak statečná.
LOUPEŽNÍK:
Měla zapovězenou lásku?
MIMI:
Měla.
Naši jí bránili, ale ona utekla za ním.
V noci, oknem, právě tadyhle.
Proto tu dal tatínek zamřížovat všechna okna, když utekla - - Vy myslíte, že to je špatné?
LOUPEŽNÍK:
Nemyslím.
MIMI:
Já také ne.
LOUPEŽNÍK:
Naopak, mně se to líbí.
MIMI:
Mně... snad... také.
Ale já bych to nedovedla.
LOUPEŽNÍK:
Vaše sestra je znamenitá slečna.
Silná, prudká, znamenitá.
Hned na obrázku se mi líbila.
MIMI:
Kdybyste ji znal!
Ale já nejsem taková.
Já bych nemohla - -
LOUPEŽNÍK:
Hlídají vás.
MIMI:
Hlídají.
Ale i kdyby nehlídali, já bych jistě nemohla, nechtěla a ani nedovedla, nikdy nechtěla, nikdy nedovedla -
LOUPEŽNÍK:
A proč jí bránili?
MIMI:
Protože on byl takový... já nevím;
teď o ní vůbec nevíme.
Dobře jí bránili, správně radili, pravdu měli - Ach proč jsem si dala číst z ruky!
LOUPEŽNÍK:
Proč se trápíte?
MIMI:
Chtěla bych vědět víc - - ( Překousne nit. )
Hotovo.
LOUPEŽNÍK:
Co?
MIMI:
Klobouk.
A co četla vám?
LOUPEŽNÍK:
Mně?
Nic vlastně.
Jen tak povšechně.
MIMI:
Já jsem neposlouchala.
LOUPEŽNÍK:
Že mám soka, nebo tak něco.
MIMI ( dívá se na svou dlaň ):
Která čára je láska?
LOUPEŽNÍK:
Snad ta nejpěknější.
MIMI:
Ukažte mi svou dlaň.
- To je zvláštní, vy máte docela jiné čáry než já!
Jako by je vytesal.
Tahle vypadá jako turecká šavle.
Co to znamená?
LOUPEŽNÍK:
Nevím.
MIMI:
Vy máte divnou ruku!
Tady to velké M - - A co znamená tahle čára?
LOUPEŽNÍK:
To je jizva.
Teď ukažte vy.
Plná bílá dlaň -
MIMI:
Co to znamená?
LOUPEŽNÍK:
Krásu.
Tohle je asi čára lásky.
MIMI:
Ta veliká?
LOUPEŽNÍK:
Ne, ta pěkná, ruměná.
MIMI:
Ach ne;
láska je přece ta nejhlubší.
LOUPEŽNÍK:
Ne, ta nejhlubší čára je život.
Ale kdybych vám sevřel ruku - Nebolí?
MIMI:
Nebolí.
LOUPEŽNÍK:
Jako bych vás měl celou v dlani.
Jako bych měl ruku na vašem srdci.
Něco vám řeknu.
MIMI:
Pusťte!
Kdyby někdo přišel!
LOUPEŽNÍK:
Nepřijde.
Když máte někdy nesmírně velkou radost, nemáte pocit, jako by se vám to jenom zdálo? jako byste ve snách byla?
MIMI:
Mám.
LOUPEŽNÍK:
Přitom vám zavane do vlasů, jako dech nebo veliká křídla.
Znáte takovou radost?
MIMI:
Znám.
LOUPEŽNÍK:
Něco vám řeknu.
- Hleďte, kapička krve!
Tady jste se píchla do prstu.
MIMI ( vstane ):
Ach pusťte!
LOUPEŽNÍK ( pustí ji ):
O trochu krve!
Vypijte ji, je sladká.
MIMI ( dotkne se prstem jeho ruky ):
Prstýnek z krve.
Sbohem!
( Uteče do vrat. )
LOUPEŽNÍK ( vstane ):
Počkejte!
MIMI ( ve vratech ):
Musím už jít.
Sbohem.
LOUPEŽNÍK:
Já k vám přijdu.
MIMI:
To nesmíte.
Tady se vůbec nesmí chodit.
Potká - li vás myslivec -
LOUPEŽNÍK:
Ah co!
MIMI:
Ne, nesmíte.
Sbohem, pane nevímkdo, a podruhé řekněte, kdo jste a - a vůbec sbohem!
( Zmizí ve vratech a zavře je. )
LOUPEŽNÍK ( běží k vratům a zkouší je ):
Zamkla se!
No počkej!
( Vyskočí lokty na zeď a dívá se do dvorka. )
Není tu.
( Seskočí a jde si sednout na lavičku. )
Tedy Hubert.
Nějaký Hubert.
( Vyjde Myslivec. )
LOUPEŽNÍK ( přímo na něj ):
Pane!
MYSLIVEC:
Prosím?
LOUPEŽNÍK:
Kdo tu bydlí?
MYSLIVEC:
Nějaký profesor z Prahy.
Pane!
LOUPEŽNÍK:
He?
MYSLIVEC:
Přístup do tohoto lesa je zapovězen.
Jste zdejší?
LOUPEŽNÍK:
Ne.
MYSLIVEC:
Hledáte někoho?
LOUPEŽNÍK:
Ne.
MYSLIVEC:
Tedy jděte z lesa!
LOUPEŽNÍK:
Ani mne nenapadne.
MYSLIVEC:
Pak vás odtud vyženu!
LOUPEŽNÍK:
To nejde.
MYSLIVEC:
Hybaj!
Tamhle je zápověď!
LOUPEŽNÍK:
Já vím.
MYSLIVEC:
Člověče, já vás seberu!
Víte, kdo jsem?
LOUPEŽNÍK:
Hubert.
MYSLIVEC:
Jak... vy mne znáte?
LOUPEŽNÍK:
Neznám.
MYSLIVEC:
I já... pane, jako bych vás znal.
Nejste vy... nejste vy...
LOUPEŽNÍK:
Nejsem.
MYSLIVEC:
Račte jít se mnou!
LOUPEŽNÍK:
Kam?
MYSLIVEC:
Na lesní úřad.
LOUPEŽNÍK:
Ah tak.
( Sedne si. )
Vy...
Huberte!
Co tu chcete s tou kytkou jahod?
Komu ji nesete?
MYSLIVEC:
Dovolte, pane -
LOUPEŽNÍK:
Nic, pane!
Vy janku, vy šiško, vy žalude, vy vráno, vy jste si myslel, že je Mimi sama doma?
Holenku, dnes tu jsem já, můžete jít domů.
MYSLIVEC:
Vy račte být... přítel...
LOUPEŽNÍK:
Vy kašpare, copak nevidíte?
Kdybych byl přítel, myslíte, že bych seděl před zamčenými vraty?
Tak co?
MYSLIVEC:
Pane -
LOUPEŽNÍK:
Co, pane!
Nelíbí se vám, že tu jsem?
Já vás tu také nevidím rád.
Vy sem jdete za slečnou?
Řekla vám, abyste přišel?
MYSLIVEC:
Co je vám po tom?
LOUPEŽNÍK:
Něco přece.
Mně jistě.
MYSLIVEC:
Kdo jste?
LOUPEŽNÍK:
Co, vy mne chcete poznat?
Schází vám sok do vašeho lesního románu?
Já nejsem hrdina pro román, vy tetřeve!
MYSLIVEC:
Cože jsem?
LOUPEŽNÍK:
Fořt.
A teď hybaj z toho lesa, tady dnes já lovím!
Vy špenáte, vy můro -
MYSLIVEC:
A teď dost!
Kdyby to nebylo na tomto místě - -
LOUPEŽNÍK:
- vy žluvo, vy maškaro, vy jahodový hrdino - -
MYSLIVEC:
- já bych vás spráskal!
LOUPEŽNÍK ( vyskočí ):
Tak to zkuste!
MYSLIVEC:
Odejděte, nebo -
LOUPEŽNÍK:
Kvůli vám, ne?
Myslíte, že se vás bojím?
Nebo vaší bouchačky?
MYSLIVEC:
Dejte si pozor!
LOUPEŽNÍK:
Jděte!
A to sem chodíte denně?
Nosíte jí laskavec a jahody?
Říkáte, že se zastřelíte?
A hrajete jí večer na lesní roh?
Co?
Dojímáte ji k slzám?
MYSLIVEC:
Jestli se opovážíte Ji urážet -
LOUPEŽNÍK:
Vy rytíři!
Já ji budu urážet, jak budu sám chtít.
Vy mně chcete bránit?
Vy mechošlape?
MYSLIVEC:
Já... já tě zabiju!
LOUPEŽNÍK:
Pomalu, ještě mám ruce v kapsách.
Myslivečku, to máš marné: tady tě vyhodím ze sedla, než řekneš švec.
Tuhle je můj revír, a já -
MYSLIVEC ( přeskakujícím hlasem ):
Budeš - li Ji urážet, já tě zabiju! já tě zastřelím! jako psa tě skolím!
LOUPEŽNÍK ( vyndá ruce z kapes a vyhrne si rukávy ):
Já si ji namluvím, to si nepleť.
Já ji dostanu - takhle, vidíš?
Jen mrknout!
A ještě dnes ji dostanu, a ještě dnes - a bude má, a ještě dnes - a vysměje se ti -
MYSLIVEC ( strhne pušku ):
Ničemo!
Já... já...
LOUPEŽNÍK ( chytne ho za pušku ):
Pomalu s tou flétnou!
( Třepe myslivcem a tlačí ho do kulis. )
Takhle já, koukej!
Co?
Půjdeš?
A ještě dnes ji dostanu, a ještě dnes se ti vysměju;
a ty mně tu nebudeš překážet, jdi!
( Odstrčí Myslivce a shrnuje si rukávy. )
MYSLIVEC:
Zabiju... zabiju...
( Nabíjí pušku. )
Nikdo nesmí... nestrpím... nikdo... se dotknout...
LOUPEŽNÍK ( s rukama v kapsách ):
Člověče, vy jste jelen!
Kampak s tou dvojkou?
Vždyť se třesete jako list.
MYSLIVEC ( nemůže nabít, jak se mu třesou ruce ):
Urazils... zaplatíš to... zabiju... pse!
LOUPEŽNÍK:
Pes nepes, mládenče, a platím, jen když chci.
( Tuřím hlasem. )
Jděte!
MYSLIVEC ( nabil a zvedne pušku k líci ):
Střelím...!
Jedna... pryč odtud!
LOUPEŽNÍK:
Až ji dostanu.
MYSLIVEC:
Dvě!
LOUPEŽNÍK:
Třeba deset.
MYSLIVEC ( skloní pušku ):
Kdyby to nebylo... tady!
LOUPEŽNÍK:
Vy jste blázen!
MYSLIVEC:
Jen počkej... zajde ti... zbabělče... jako psa vyženu...
( Obrácen k lesu zapíská na píšťalku. )
LOUPEŽNÍK:
A tak, vy na mne voláte hajné?
MYSLIVEC:
Sebrat... ničemo... spráskat...
LOUPEŽNÍK:
Myslivče, to není slušná hra.
Já jsem sám.
MYSLIVEC:
Nedostaneš Ji... nedám... budu bránit... do poslední kapky!
LOUPEŽNÍK:
Taky dobře.
( Rozběhem vyskočí na zeď. )
Hlídejte si!
MYSLIVEC:
Stůj!
( Zvedá pušku. )
LOUPEŽNÍK ( na zdi ):
Na shledanou, věrný čarostřelče!
MYSLIVEC:
Ó!
( Vystřelí nemíře.
Loupežník zakolísá a spadne ze zdi. )
MIMI ( objeví se nahoře v okně ):
Co jste to udělal?
MYSLIVEC ( couvá ):
Já... já...
MIMI:
Co jste to udělal?
MYSLIVEC:
Já jsem zabil!
( Dá se na útěk. )
MIMI:
Pomoc!
Pomoc!
( Zmizí. )
HLAS FANKY ( za scénou ):
Kdo to tu střílí?
HLAS ŠEFLA ( za scénou ):
Kdopak to křičí?
HLAS FANKY:
Ježíšmarjá, Šefle, honem!
( Vyběhne Fanka a Šefl. )
FANKA:
Někdo tu leží!
ŠEFL:
Koukám, koukám.
FANKA:
Šmarjá, zabitej!
No tohle nám scházelo!
MIMI ( ve vratech, v slzách, bledá na smrt ):
Fany, Fany, honem!
FANKA ( běží k ní ):
Prokrista Mimi, co se jí stalo?
MIMI:
Tady, podívejte se -
ŠEFL ( klečí u Loupežníka ):
Jojo, zabitej.
MIMI:
Dýchá?
ŠEFL:
Kdepak!
MIMI:
Mrtev?
ŠEFL:
A jak!
FANKA: ' ši Kriste slečinko!
Ale Mimi, co jí je?
LOUPEŽNÍK:
He?
ŠEFL:
Slečinko, von už dejchá.
FANKA:
A dyť je to ten, co tu seděl!
Mimi, co se tu stalo?
LOUPEŽNÍK:
Mimi... nic... neví.
ŠEFL:
Honem vodu, a kořauku!
( Mimi běží. )
FANKA:
Šefle, nechte ho, na to je komis.
ŠEFL:
A dyť von može umřit.
FANKA:
No šak;
do toho se radši nepleťte.
Já bych na něj nešáhla -
HLAS MIMI ( z nitra ):
Fany, prosím vás!
FANKA:
Už du.
- Je to von!
Je to von!
( Zajde. )
ŠEFL:
Co to ďáli, mladej pane?
LOUPEŽNÍK:
Já jsem upadl na kámen, ne?
ŠEFL:
No bodejť! tadyhle maj hlavu rozbitou.
LOUPEŽNÍK:
Já jsem to hnedle cítil.
ŠEFL:
A kdo jich střelil?
LOUPEŽNÍK:
O střílení ani slova, rozumíte?
Nebo -
ŠEFL:
Dyť já nic.
Jen ležej.
( Fanka nese vodu, Mimi rum. )
FANKA:
Načpak rum, dyž umírá?
Nechala to, Mimi!
ŠEFL:
A ňákej ručnik!
FANKA:
To zrouna!
Čistý prádlo!
MIMI:
Ale Fany!
( Běží pro ručník. )
ŠEFL:
Zdvíhnou trochu hlavu, tak.
( Dává mu rum. )
LOUPEŽNÍK:
Nelejte mně rum za krk.
FANKA:
Eště teď k soudu za sjedky.
Hej voni, co to provedli?
LOUPEŽNÍK:
Já jsem jen klopýtl, Fany, a -
FANKA:
Kdo to střílel?
LOUPEŽNÍK:
Nikdo.
ŠEFL:
Jo to sou případy.
Šak tuhle na honech sem taky klopejt;
ale já sem ji dostal do zad, vedí?
Samý broky.
MIMI ( nese v náručí půl výbavy ):
Pane Šefl, vemte si z toho, co chcete.
Zavažte ho!
Zachraňte ho!
ŠEFL:
Jo to já nevim.
Podržte mu hlavu, Fany.
FANKA:
Ani za nic!
Kdopak ví, jak k tomu přišel.
MIMI:
Já ji podržím.
( Klekne k Loupežníkovi a vezme jeho hlavu do rukou. )
FANKA:
Umaže se, Mimi!
LOUPEŽNÍK:
To jste vy?
MIMI:
Ležte tiše - Bolí to?
LOUPEŽNÍK:
Nebolí.
ŠEFL ( omývá hlavu ):
Nevrtěj se tak!
LOUPEŽNÍK:
Mohyla -
MIMI:
Co chcete?
LOUPEŽNÍK:
Mohyla -
ŠEFL:
Zas vomdlel.
Jen držte, slečinko, šak já - hned -
MIMI:
Šefle, umře?
ŠEFL:
Kdepak!
Možu tohle roztrhat, jako na zavázání?
FANKA:
Vopovažte se!
MIMI:
Roztrhněte, co chcete - Všechno můžete roztrhat!
FANKA ( vytáhne z toho, co Mimi přinesla, starou utěrku ):
Tuhle třeba možete roztrhnout;
šla by eště spravit, ale -
MIMI:
Honem, pane Šefle!
ŠEFL ( trhá utěrku na dlouhé pásy ):
Hned to bude.
FANKA:
Škoda takový krásný utěrky!
ŠEFL:
Jak se slečince třesou prsty!
Jo kde není zvyk - ( Zavazuje. ) Ták.
To se musí šikouně.
A teď dáme kolem ručnik.
A je to.
MIMI:
Ale podívejte se, pane Šefle, ještě tadyhle -
ŠEFL:
Co eště?
MIMI:
Tady na prsou, ta krev -
ŠEFL:
Jo tam je střelenej, to já neumim spravit.
A to by se musel svlíknout a dát na postel.
MIMI:
Dáme ho k nám!
FANKA:
A to tak, cizího čloujeka!
Kdopak ví, kdo to je?
Zná ho vona?
Kdopak to je?
MIMI:
Ale Fany, tady ho nemůžeme nechat!
FANKA:
Slečinko, to nejde.
Pořádnýmu čloujeku by se to nestalo.
A nemáme ani místo.
MIMI:
V tatínkově posteli!
FANKA:
Milostpán se zejtra vrátí.
To nemože bejt a dost.
MIMI:
Tedy v mé posteli!
Fany, prosím vás, prosím vás o to!
FANKA:
Ne, Mimi.
Aby nám tam pak zemřel!
Já to nedovolim!
MIMI ( v slzách ):
Vy nemáte srdce!
ŠEFL:
Ale slečinko, dyť vo nic nejde.
Támhle soused vozí jetel, tak ho doveze do hospody jako na peřinkách.
Von to soused udělá.
Já ho přivedu.
( Odejde. )
FANKA ( sbírá umyvadlo, ručníky a rum ):
Že se nemrzí, Mimi!
Něco takovýho chtit brát do domu!
Šak já to povim mamince!
MIMI:
Nemáte srdce!
FANKA:
A vona rozum.
Nechala ho už, zamaže se celá vod krve.
Tak von má na ty hlavě dva ručniky a utěrku, kdopak mně to vrátí?
Že se to muselo stát u nás!
Nechala ho, jo?
( Odejde do domu. )
MIMI ( klečí stále u hlav Loupežníka ):
Slyšíte mne?
Já jsem Mimi.
Proč... proč jste tak mluvil?
Slyšíte mne?
Cože jste tak o mně mluvil?
Ach já nešťastná!
( Naklání se těsně k jeho obličeji. )
Co jste to mluvil, co jste si o mně umínil!
Proč mne neslyšíš?
- Ach já nešťastná!
Probuďte se!
LOUPEŽNÍK ( pohne sebou ):
Ach!
MIMI:
Co chcete?
LOUPEŽNÍK:
Vy Mimi?
MIMI:
Trpíte?
LOUPEŽNÍK:
Ne.
Co se to stalo?
MIMI:
Vy a myslivec -
LOUPEŽNÍK:
Aha, už vím.
On mne -
MIMI:
Ano.
LOUPEŽNÍK:
Kde je?
MIMI:
Utekl.
LOUPEŽNÍK:
To byla... nešťastná náhoda, co?
Ukazoval mně jen pušku a...
MIMI:
Já jsem slyšela.
Všechno.
LOUPEŽNÍK ( namáhá se vstát ):
Propána!
Já nevěděl, že to slyšíte!
MIMI:
Ležte tiše!
LOUPEŽNÍK:
Zlobíte se?
MIMI:
Nezlobím.
Jen ležte.
A prosím vás...
LOUPEŽNÍK:
Co?
MIMI:... prosím vás, nemyslete si, že já... že myslivec...
On nemá tak mluvit, jako bych já... jako by na něm záleželo!
Neměl tak mluvit!
LOUPEŽNÍK:
Já vím.
MIMI:
Mne to tak zlobilo! tak uráželo!
LOUPEŽNÍK:
Ode mne?
MIMI:
Ne, od něho.
Tiše, někdo jde.
( Vstane. )
( Vystoupí dva Hajní. )
1. HAJNÝ:
Dobrej den, slečinko.
Není tu pan lesní?
2. HAJNÝ:
Pískal na nás.
MIMI ( zakrývá sukní Loupežníka ):
Už je pryč.
1. HAJNÝ:
A kdo to střílel?
MIMI:
On.
Honil pytláka.
Běžel támhle.
Máte jít za ním.
2. HAJNÝ:
Tak děkujem.
Pojď!
( Odejdou. )
MIMI:
Ach to mne hlava rozbolela!
LOUPEŽNÍK:
Mimi, něco vám řeknu.
MIMI:
Teď mlčte.
Přijedou pro vás.
LOUPEŽNÍK:
Já nechci.
HLAS ZA SCÉNOU:
Hyje!
MIMI:
Ale vždyť k vám musí lékař a -
LOUPEŽNÍK:
Nechci doktora.
MIMI:
Musíte ležet!
LOUPEŽNÍK:
Budu ležet tady.
MIMI:
Prosím vás, ne.
Musíte se brzo uzdravit, a pak -
LOUPEŽNÍK:
Ano.
( Sousedův vůz zarachotí za scénou. )
SOUSEDŮV HLAS:
Prrr -
MIMI:
A vzkažte mi, vzkažte mi hned, jak vám je!
ŠEFL ( vede Souseda ):
Tak tady ho máme.
SOUSED:
Aha.
Dyť já sem slyšal ránu, ale myslel sem, to střílej na veverky;
a zatim -
ŠEFL:
Zatim ten pán jen klopejt.
Jo to sou připady.
SOUSED:
Á, slečinka.
Pámbu dobrýtro.
MIMI:
Prosím vás, dáte na něj pozor?
SOUSED:
Bez starosti.
Pojede jako biskup.
LOUPEŽNÍK:
Počkejte, já hned vstanu.
ŠEFL:
Jen ležej.
My je dáme na vůz.
SOUSED:
Vemte ho za nohy, Šefl.
ŠEFL:
A sakra - to je - tíha!
( Nesou Loupežníka k vozu. )
MIMI:
Opatrně, prosím vás.
SOUSED:
No - šak dám - pozor.
LOUPEŽNÍK:
Ale poslouchejte, k Jelenu do hospody nechci.
Já tam byl ráno.
Jak se jmenuje ten druhý?
SOUSED:
Be - be - be - beránek - Ten má - eh - eh -
ŠEFL:
He - he - hez -
LOUPEŽNÍK:
Já vím, hezkou dceru.
SOUSED:
To - neni - eh - eh -
LOUPEŽNÍK:
To je jeho žena?
Taky dobře.
MIMI:
Ale - - k Jelenu to je blíž!
LOUPEŽNÍK:
Kam mám jít, Mimi?
MIMI:
Kam chcete.
K Jelenu.
LOUPEŽNÍK:
No třeba.
Co budete dělat odpoledne?
MIMI:
Nevím.
Vzkážete mně?
LOUPEŽNÍK: ' se ví.
Vy už jdete domů?
Prr, Šefl!
MIMI ( podává mu ruku ):
Sbohem.
Vzkažte mi.
LOUPEŽNÍK:
Sbohem, Mimi.
Vzkážu hned.
MIMI:
Sbohem.
LOUPEŽNÍK:
Sbohem.
Tak jedeme, Šefl.
Hý!
ŠEFL:
Voni - sou - eheh - cent!
SOUSED:
Tak - těž - těžkýho - chlapa - eh - eh - ( Zajdou. )
MIMI ( sama, hledí za nimi ):
Pro mne - To je pro mne - ( Obrátí se, dívá se, kde Loupežník ležel. )
Bože, tolik krve!
NEBESKÝ HLAS SHŮRY:
To není krev, to je láska!
MIMI:
To mne hlava rozbolela!
Opona
DĚJSTVÍ DRUHÉ
Černočerná noc.
Loupežník vystoupí s hlavou bíle zavázanou.
LOUPEŽNÍK:
Děkuju, světluško.
- Hej, slyšíte, hola!
- Ještě svítí.
- Haló, haló!
Hej vy nahoře!
FANKA ( vystrčí hlavu z neosvětleného okna ):
To sou voni, milostpane?
LOUPEŽNÍK:
Ne, to jsem já, Fany.
FANKA:
Kterej já?
LOUPEŽNÍK:
Já, co tu byl ráno.
FANKA:
Ten zabitej?
To už běhaj?
A já sem porád řikala, že se nedočkaj rána!
Co tu chtěj?
LOUPEŽNÍK:
Já jsem přišel říci, že už mi je dobře.
FANKA:
Tak sou rád.
Nesou ty ručniky?
LOUPEŽNÍK:
Já je přinesu ráno.
FANKA:
Tak dou ležet a daj aspoň v noci pokoj!
LOUPEŽNÍK:
Co dělá slečna?
FANKA:
Co by ďála, spí.
Dou si po svým, jo?
Čloujeka spát nenechaj!
( Zabouchne oknem. )
LOUPEŽNÍK:
Spí.
Jak může spát!
( Mimi se objeví v osvětleném okně. )
LOUPEŽNÍK:
Dobrý večer, Mimi.
MIMI:
To jste vy?
Je vám lépe?
Kde jste?
Já vás nevidím!
LOUPEŽNÍK:
Není mě vidět, já jsem tak černý, protože jsem šel černým lesem.
MIMI:
Proč neležíte?
Jak můžete chodit?
Vy si ublížíte!
LOUPEŽNÍK:
Mně se nechtělo spát, jako těm hvězdičkám nahoře.
Co děláte?
MIMI:
Čekala jsem - - Pojďte sem blíž, já vás nevidím!
Kde jste?
LOUPEŽNÍK:
Tady, Mimi, co je můj hlas.
MIMI:
Proč neležíte?
Proč jste nepřišel dřív?
Pojďte blíž!
LOUPEŽNÍK:
Kampak?
MIMI:
Ach tiše!
Jak jste mohl vstát?
Proč se nešetříte?
LOUPEŽNÍK:
Mimi, pojďte dolů!
MIMI:
Nene, to nejde.
Tiše, prosím vás.
Fany...
Fanka veille, elle entend tout.
LOUPEŽNÍK:
To je jedno.
Pojďte ici, dolů.
MIMI:
Co byste si o mně pomyslel?
LOUPEŽNÍK:
Já jsem se na vás přišel podívat.
MIMI:
Ne, co si myslíte, nemohu - - Attendez, je viendrai.
LOUPEŽNÍK:
Vuj.
( Mimi zmizí, světlo zhasne.
Loupežník si rovná obvaz na hlavě a oprašuje si šaty. )
LOUPEŽNÍK:
Stůj, noci, jako ty lesy.
( Pauza. )
( Rachotí zámek v domovních dveřích a vratech.
Vrata hlučně zaskřípou a vyjde Mimi. )
MIMI:
Bože, nikdy tak nevrzaly schody!
Kde jste?
Já vás nevidím.
LOUPEŽNÍK:
Mimi, dobrý večer.
MIMI:
Jste to vy?
Co to máte na hlavě?
LOUPEŽNÍK:
Obvazy.
MIMI:
Ach Ježíši!
A čím je vás cítit?
LOUPEŽNÍK:
Karbol - na rány.
MIMI:
Voní.
LOUPEŽNÍK:
Vůně hrdiny.
MIMI:
Krásně voní.
Jak je vám?
Byl u vás doktor?
LOUPEŽNÍK:
Po celé odpoledne.
MIMI:
Proboha!
LOUPEŽNÍK:
Ten by hrál do rána.
MIMI:
Co?
LOUPEŽNÍK:
Karty.
MIMI:
Proč jste mi nevzkázal, jak vám je?
LOUPEŽNÍK:
Chtěl jsem přijít sám, ale nemohl jsem chodit.
Až teď.
MIMI:
Ach, a já vás nechávám stát!
Podejte mi ruku.
Můžete jít!
LOUPEŽNÍK:
Kam chcete.
MIMI:
Ne, jen na lavičku.
Musíte sedět, jste sláb!
LOUPEŽNÍK:
To nejsem.
MIMI:
Ne, musíte sedět, nebo půjdu domů.
LOUPEŽNÍK:
Sedněte si také.
MIMI:
Ach ne, mně... mně je tak horko - Prosím vás, seďte!
Bože, co jsem to udělala!
LOUPEŽNÍK:
Copak?
MIMI:
Že jsem šla za vámi.
Že jsem šla ven.
LOUPEŽNÍK:
Ale Mimi -
MIMI:
Ne, vy nesmíte mluvit.
Aspoň teď mějte rozum, prosím vás!
Nebo tu nezůstanu.
LOUPEŽNÍK:
Ale -
MIMI:
Ne, vy nesmíte!
Bože, co já - ( Usedá na zem. )
Ach jak mně je horko...
( Skrývá tváře v dlaních. )
SÝČEK V DÁLI:
Ohó, ohohó...
MIMI:
Proč jste mi nevzkázal!
LOUPEŽNÍK:
Já -
MIMI:
Proč jste mi nevzkázal, proč jste mě nechal!
Já na vás myslela, já jsem se bála,
že jistě umřete!
Snad jsem tak krutá,
tak bezcitná, že myslela jsem na smrt
a viděla vás už jen mrtvého - -
Je to tak hrozné!
Fanka říkala,
že od ran do hlavy se musí umřít.
Ach rána do hlavy!
Ach tolik krve!
Proč jsem tak krutá!
LOUPEŽNÍK:
Mimi, drahá Mimi...
MIMI:
Nechte mne teď - Já jsem si říkala:
To pro tebe je, to je pro tebe,
ty nešťastná, tvou vinou jistě umře,
tys neměla s ním do řečí se dávat,
neměla, neměla!
Ty nemáš rozum,
nevíš, co děláš.
Proč jsem taková,
proč dala jsem se s vámi do řeči,
proč točím se za všemi mužskými -
LOUPEŽNÍK:
Za všemi?
MIMI:
Jistě.
Vždyť jsem vyběhla,
že chtěla jsem se na vás podívat.
Proč jste mně oslovil!
Mně bylo hanba,
chtěla jsem jít, ani se neohlédnout,
ach kdybych mohla!
Ale co mám dělat,
když sama byla jsem tak vyzývavá,
patřilo mi to, že jste se mnou jednal
tak - jak se nemá - Nikdy byste, nikdy
nebyl tak smělý k jiným!
LOUPEŽNÍK:
Mimi, byl.
MIMI:
Ke každé?
Ach! a ona postojí,
nezlobí se a do řeči se dá,
neptá se nic a neví ani s kým -
Dělá to?
LOUPEŽNÍK:
Ano.
MIMI:
Že se nestydí!
Že nemá rozum!
S cizím člověkem!
Vyběhnout za ním, do řečí se dát,
v noci ho čekat, nepřijde - li snad,
- to dělá každá?
LOUPEŽNÍK:
Nevím.
Nedělá.
MIMI:
Já nešťastná!
LOUPEŽNÍK:
Jen pár slov promluví,
ohlédne se a dál nic nemyslí -
MIMI:
To není pravda!
Každá myslí dál!
LOUPEŽNÍK:
- a zapomene, nežli řekneš pět -
MIMI:
Ach zapomenout!
LOUPEŽNÍK:
Oslovit a jít
je jedna věc.
MIMI:
Proč jste mne oslovil?
Vy měl jste jít a neměl promluvit,
kdo promluvil, ten nemůže už jít,
nemůže -
LOUPEŽNÍK:
- nechce,
MIMI:
- nesmí,
LOUPEŽNÍK:
- nepůjde.
MIMI:
Když jste mne oslovil, já jsem se lekla,
já myslela jsem právě - kdo to je?
Ne, já se na něj ani nepodívám,
jen jaký je a zda se na mne dívá,
a vtom jste začal:
Nezapomenu
a kdesi cosi.
- Já jsem chtěla jít,
však myslela jsem, jen co dopoví,
co dokončí tu větu, já hned půjdu,
až ještě něco řekne.
Jsem tak hloupá,
já neměla jsem s vámi vůbec mluvit,
vy jste byl smělý, příliš smělý ke mně.
LOUPEŽNÍK:
Když jsem vás viděl, chtěl jsem pozdravit,
na cestu zeptat se a poděkovat
a jít zas dál.
MIMI:
Proč jste to neudělal?
LOUPEŽNÍK:
Když jsem vás viděl, chtěl jsem na vás jít
a stisknout vaši ruku ve své ruce.
Ach, řekla byste, vzdychla byste: ach,
proč jste tak silně stiskl moje srdce!
MIMI:
Proč jste je nestiskl?
LOUPEŽNÍK:
Když jsem vás viděl,
chtěl jsem vám říci:
Dobry den a nekřič,
jsem loupežník a dej mi políbení.
MIMI:
Proč jste to neřekl?
Vždyť je tak jedno,
jak se mnou jednat.
Neumím se bránit,
jsem jako svázaná, neumím mluvit,
neumím nic.
Proč se mnou mluvíte,
proč vás to nenudí, co na mně máte?
Proč jste se zastavil?
Proč jste mne oslovil?
Ach nikdo tudy nikdy nechodí!
Když jsem se vzbudila, byla jsem ráda,
že budu sama celý den,
celý svět najednou jsem měla ráda,
chtěla jsem sama někam ven.
Všechno je krásnější, když jsi sama,
něco snad čeká na tebe.
Cestička každá běží do neznáma,
ty nevíš, kam tě povede.
Kam zavede tě - - Ach já nešťastná!
LOUPEŽNÍK:
Proč nešťastná?
MIMI:
Já nejsem nešťastná,
nevím, co mluvím.
Řekněte mi pravdu,
nebylo to snad příliš nezdvořilé,
že jsem vám utekla a nechala vás -
LOUPEŽNÍK:
Ne.
MIMI:
Já jsem se bála, že vás to snad zlobí,
chtěla jsem ještě pozdravit vás z okna,
vtom tu byl myslivec a vy jste křičel,
já slyšela jsem všechno:
Ještě dnes
ji dostanu, má bude ještě dnes,
jen mrknout, řekl jste, a bude moje!
Proč neřekl jste víc?
Vy měl jste říci,
že Mimi lehká, pomatená je,
po mužských divá, příliš dychtivá,
že ani mrknout na ni nemusí,
a sama jde...
Proč jste to neřekl?
Vždyť je to pravda, vím, jsem taková,
nevím, co dělám, nemám žádný rozum,
pohledem zblednu nebo zčervenám,
když potkám někoho, mně srdce tluče,
když promluví, mně zastaví se v hrdle,
já jsem tak hloupá!
Když jste tady křičel,
byla bych chtěla umřít na místě
a svatě jsem se zařekla:
Já nechci,
nebudu jeho, za nic nebudu,
nebudu jeho!
LOUPEŽNÍK:
Mimi, mlčte už,
já se jen chlubil, lhal jsem, přepínal -
MIMI:
Ne, nepřepínal!
LOUPEŽNÍK:
Láska není lup,
nedá se ukrást, nedá vynutit,
nedá se mocí vzít -
MIMI:
To není pravda!
LOUPEŽNÍK:
Těžko je muži lásky dobývat,
nemůže jen tak svoji prosadit -
MIMI:
Ach může všechno!
LOUPEŽNÍK:
Hráči, špatný hráči,
chlubil ses výhrou, dřív než padla karta,
a prohrál jsi.
Ta nejupřímnější,
kterous kdy potkal, lásky nejhodnější,
ta tvoje nebude!
MIMI:
To není pravda!
LOUPEŽNÍK:
Co jste to řekla?
MIMI:
Já nic neřekla,
nebudu s vámi, budete - li mluvit!
Já jsem se zařekla, že musím jiná být,
musím se jinak chovat,
nikoho neslyšet, nikomu nevěřit,
nikoho nemilovat,
nikoho nepotkat už - - Ach já nešťastná!
LOUPEŽNÍK:
Proč nešťastná?
MIMI:
Já nejsem nešťastná,
dobře se stalo, nebudu už hloupá - -
Jako by se mi rázem otevřely oči,
jako bych zestárla od rána.
Za nikým se mi už hlava neotočí,
nebudu už tak bezbranná,
jako by všechno teď ze mne spadlo,
co mne tak dlouho mučilo,
jako by srdce mně v prsou zchladlo
a jako kámen tížilo...
LOUPEŽNÍK ( vstane ):
Dobrou noc, Mimi.
MIMI:
Já vás nepustím,
teď se vás nebojím.
Já jsem se bála,
kdybyste umřel.
Co bych dělala,
s nikým bych pak už mluvit nemohla,
nikdy bych se už nezveselila...
Bože ta hrůza!
Umřel pro tebe,
musíš ho milovat, do hrobu ráda mít,
po smrti milovat, navěky jeho být,
ztracená Mimi!
Kdybyste byl umřel,
chtěla bych umřít s vámi...
( Vstane. )
Ach můj bože,
když mně pak vzkázali, že je vám lépe,
že vstal jste z lože,
- jako by se mi všechno jen zdálo
v nejkrásnějších snech,
jako by na čelo mně něco válo,
veliká křídla nebo dech,
jako by něco mne unášelo,
jako bych ztratila duši a tělo,
ach ztratila!
Co se to se mnou stalo!
Já vás mám ráda,
umřela bych, kdybyste nebyl se mnou,
na konec světa za vámi bych šla.
Co jsem to udělala!
LOUPEŽNÍK:
Běda Mimi,
co jste to udělala?
Vzala jste mi
nejsladší slovo;
čím teď povím já -
MIMI:
Co jsem to provedla!
Ach nechte mne,
do smrti se teď za to stydět budu!
Proč jste mne našel, proč jste o mne stál,
co vás to napadlo, proč jste mne chtěl!
Já vás mám ráda,
a teď už nemohu vám na oči,
shořela bych, umřela bych...
Ach pusťte!
LOUPEŽNÍK:
- Ó tys ji slyšela,
laskavá noci!
Co jí říci mám,
aby se nebála?
Jak mluvíš k srně,
když bázlivá z pramene píti běží?
Pojď, pojď
na palouk stříbrný, když hvězdy svítí,
nikdo tu není, nikdo tě neuvidí
píti.
Nechoď,
čeká tě lovec, list černý kryje mu ústa,
dvě hvězdy mu kryjí oči, Sírius,
Aldebaran.
Pojď,
čekal jsem do noci, až vyjdou hvězdy,
viděl jsem srnku z pramene píti,
list černý padl mi na rty.
Moudrá, božská,
laskavá noci, přeješ lásce,
milence chráníš,
cestami sladkými je vodíš,
jak v hnízdě ptáky
svíráš je ve své svaté dlani.
Jitro,
náhody spřádáš, přeješ setkáním,
růžovým prstem lidi přivádíš
a jako zlaté nitky zaplétáš
osudy jejich.
Dni,
jenž dáváš všemu zráti, těžkým zráním
milence trýzníš.
Jako sen
mně přišla noc.
Já myslel, že už spíte,
tak ticho, že jsem ani nedýchal,
jako bych stál a nakláněl se k vám
ve hlavách lože.
MIMI:
Pusťte mne už domů,
mně je tak úzko, chtěla bych být sama.
LOUPEŽNÍK:
Kdybych vás držel, já bych nepustil,
vy držíte mé ruce spoutané -
MIMI:
Já se vás bojím...
LOUPEŽNÍK:
Někdo jde!
MIMI:
Někdo jde!
LOUPEŽNÍK:
Sem, Mimi, za strom!
( Po stromech kmitá světlo, je slyšet hlasy. )
MUŽSKÝ HLAS ( za scénou ):
Jo předtucha.
Vono se řekne předtucha.
Některý na to nedaj, pane, ale vono je šecko předtucha a znameni.
Šecko, co kolem nás je, sou pokyny z vonoho sjeta.
To učí naše víra.
JINÝ HLAS:
Jaká víra?
MUŽSKÝ HLAS:
No naše, jako duchařská.
Vono se řekne duchař a mediján!
Šak vy ste taky cejtili tajemnej rozkaz, abyste šli zpátky;
nevíte, proč vás povolal, ale slyšali ste ho.
DRUHÝ HLAS:
Jen když už jsme doma!
ŽENSKÝ HLAS:
To se Mimi podiví.
MIMI:
Ach Ježíši, naši!
( Vystoupí Profesor, Paní a Havíř s lucernou. )
PROFESOR:
To jste hodný, že jste nás doprovodil.
PANÍ:
Proboha muži, u nás je otevřeno!
PROFESOR:
Kdo to tu stojí?
LOUPEŽNÍK:
Já.
PROFESOR:
Co tu chcete?
LOUPEŽNÍK:
Nic.
PROFESOR:
Pojďte sem s tím světlem.
A kdo je tady?
MIMI:
Já, maminko.
PANÍ:
Proboha Mimi!
Co tu děláš?
PROFESOR:
S kým jsi to mluvila?
LOUPEŽNÍK:
Se mnou.
PROFESOR:
Mimi, kdo je to?
MIMI:
Nevím.
PROFESOR:
Ty nevíš?
Cože, ty nevíš?
A v noci se s ním slízáš?
Co?
PANÍ:
Vidíš, muži, má předtucha!
Já to cítila!
PROFESOR:
Ty nezdárná, chceš být jako Lola?
Co to děláš?
PANÍ:
Mimi, ty dostaneš!
PROFESOR:
Domů!
MIMI ( k Loupežníkovi ):
Sbohem!
( Jde domů. )
LOUPEŽNÍK:
Dobrou noc, Mimi.
Nebojte se.
FANKA ( nahoře v okně ):
Šmarjá, milostpane, to sou voni?
PROFESOR:
Osobo, proč jste nehlídala?
FANKA:
Dyž spim.
- Brrr.
( Zmizí. )
PANÍ:
Nešťastné dítě!
PROFESOR:
Jdi za ní.
( Paní odchází. )
A s vámi, pane nebo co jste, nemám co mluvit.
Doufám, že nebudete tak smělý, abyste se tu ukázal, když jsme doma.
Bylo by to také marné.
LOUPEŽNÍK:
Co dál?
PROFESOR:
Děkuju vám mnohokrát, pane havíři.
Vy jste nám posvítil!
HAVÍŘ:
Copak vo trochu sjetla, pane.
Rači bych vám podal sjetlo duchouní.
PROFESOR:
Co - co -
HAVÍŘ:
Sjetlo lepší cesty, pane.
Čoujek, kerej putuje v praudě, neni prchlej.
Hněu je nejhorší rada, a pámbu svítí jen mírnejm.
Tak je to.
PROFESOR:
A tak.
Děkuju za dobrou vůli.
Dobrou noc.
( Odchází. )
HAVÍŘ:
Pámbu dobrou noc.
( Profesor zajde a zamyká vrata.
Okna v domě se rozsvěcují. )
HAVÍŘ:
Di ve svým vomylu, di;
pejcha a zlost dobrýmu nenaučej.
- Tak pudem, mladej pane.
LOUPEŽNÍK ( poslouchá ):
Počkejte -
HAVÍŘ:
Taky sem bejval mladej, taky sem bejval blázen.
Čoujek dlouho bloudí, než najde cestu praudy.
No pojte.
Ubohá hezká slečinka!
LOUPEŽNÍK:
Chudák Mimi!
HAVÍŘ:
Dyť vona se vypláče, voči si vyčistí, a bude zas dobře.
Po hladký tváři slzička rychle teče, ani se nezastaví.
No pojte, pámbu dá lepší ráno.
LOUPEŽNÍK:
Ó slyšíte?
HAVÍŘ:
Cák vo trochu pláče.
Mládi dnes pláče, a zejtra skáče.
LOUPEŽNÍK:
Pojďte.
HAVÍŘ:
Provoď nás pámbu krz les.
( Odejdou. )
Opona
DĚJSTVÍ TŘETÍ
Ráno.
Loupežník sedí se zavázanou hlavou na lavičce před domem.
LOUPEŽNÍK ( potichu ):
Ukaž se, neslyšíš mne?
Volám tě.
MIMI ( vyhlédne z okna ):
To jste vy!
LOUPEŽNÍK:
Dobré jitro, Mimi, pojďte ven.
MIMI:
Nemohu, jsem ještě bosa.
( Zmizí. )
( Z vrat vyjde Fanka s mošnou a hlasitě zívá. )
LOUPEŽNÍK:
Brejden.
FANKA:
Voni sou tady zas?
Co tu chtěj?
LOUPEŽNÍK:
Co dělá Mimi?
FANKA:
Nesou ty ručniky?
LOUPEŽNÍK:
Já je pošlu.
Co je s Mimi?
FANKA:
Dou votud, v noci bylo hrozně zle.
LOUPEŽNÍK:
Co bylo?
FANKA:
Kristepane, já sem dostala!
Co prej sem ji nehlídala, co prej sem ji samu nechala - Copak sem pes?
Ať už se hlídá sama.
Ach jémine, já sem dostala!
LOUPEŽNÍK:
A co Mimi?
FANKA:
Cák ta!
Celou noc proplakala, že už sem to ani poslouchat nemohla a šla sem za ní, aby nikdo nevěděl;
musela sem si k ní lehnout, vzala mě vokolo krku, a teď začala vo nich a porád vo nich -
LOUPEŽNÍK:
Co říkala?
FANKA ( zívá ):
Samý hlouposti.
Já sem jí to rozmluvila.
LOUPEŽNÍK:
Co?
FANKA:
Šecko.
Že už nepřídou, že na ni zapomenou, že s muskejma nic nejni - - Dyť já to znám!
LOUPEŽNÍK:
A co Mimi?
FANKA:
Nic, děkovala mně.
Dyž sem jí lásku vymluvila, usnula;
šak už svítalo.
( Zívá. ) A co voni?
Dou votud a daj už jednou pokoj!
LOUPEŽNÍK:
A co staří?
FANKA:
Jo, pán zakázal slečince s nima mluvit.
LOUPEŽNÍK:
Zakázal!
FANKA:
To maj marný tady čekat.
Mimi na svatým křížku mamince vodpřisáhla, že už s nima nepromluví.
Svatou přísahou to slíbila před náma všema.
Jo, teď už maj konec.
Teď dou, vodkáď přišli.
( Odchází. ) Šak už toho bylo dost.
A pošlou nám ty ručniky, jo?
( Zajde. )
( Vrata se pootevrou, vyjde Mimi. )
LOUPEŽNÍK ( vstane ):
Mimi.
MIMI:
Tiše.
Myslela jsem, že už nikdy nepřijdete.
Proč se tak díváte?
LOUPEŽNÍK:
Vy máte uplakané oči.
MIMI:
To nic není.
Vypadáte jako Turek v turbanu.
Jak je vám?
Je vám už dobře?
LOUPEŽNÍK:
Jste pobožná?
MIMI:
Myslím - snad.
Jsem.
LOUPEŽNÍK:
A vy jste přísahala -
MIMI:
Ano.
LOUPEŽNÍK:
- že se mnou nebudete mluvit.
MIMI:
To už je jedno.
Já vím, že je to strašný hřích, ale já už snad nebudu nic jiného dělat, já už ani nechci.
Já jsem tak ráda, že jste přišel!
LOUPEŽNÍK:
Dělali zle?
MIMI:
Dělali.
Proč se ptáte?
Pojďte do lesa, tady nemůžeme -
( Nahoře v okně Paní. )
PANÍ ( z okna ):
Nešťastné dítě!
Pojď domů!
( Mimi odvrátí se. )
PANÍ:
Mimi, co to děláš?
To jsi nám přísahala?
Slyšíš, jdi domů!
( Mimi mlčí, nejde. )
PANÍ:
Mimi, neslyšíš?
- Domů!
Dítě, vzpamatuj se!
Co to děláš?
- Proboha Mimi!
( Zmizí. )
( Z vrat vyjde Profesor v županu. )
PROFESOR:
Ty neslyšíš, co?
Domů táhni!
Ty prolhaná, nevděčná, tvrdohlavá, ty neposlechneš?
Okamžitě domů!
( Mimi přemáhá pláč, ale nejde. )
PROFESOR:
Tak ty nepůjdeš?
Naposledy, Mimi - domů!
Půjdeš, nebo ne?
( Mimi zakrývá si tváře a chvěje se. )
PROFESOR:
Pryč, pryč od nás!
Neznám tě, nestoudná, ničemná couro!
Táhni!
( Zabouchne za sebou vrata a zamkne je zvnitřku. )
MIMI ( propukne v pláč, běží k vratům a tluče na ně ):
Otevři, maminko, otevři!
LOUPEŽNÍK:
Nechte je, Mimi, pojďte!
MIMI:
Maminko!
LOUPEŽNÍK ( skokem u ní ).
K čertu nechte je a -
PANÍ ( otvírá vrata ):
Pojď, dítě, pojď!
Vidíš, co jsi to udělala!
PROFESOR ( za ní ):
Prolhaná, zvlčilá, vzpurná, neposlušná - Já jí neznám, to není má dcera!
PANÍ:
Vidíš, Mimi, vidíš!
Ty nerozumná!
PROFESOR:
Křivě ti přísahala, neslyší tě, nezná nás;
není už naše!
PANÍ:
Slyšíš, dítě?
Co nám to děláš!
PROFESOR:
Opustila nás pro prvního, kdo o ni klopýtl.
Vidíš, to jsme si vychovali...!
Mimi!
PANÍ:
Jdi, jdi, k tatínkovi!
PROFESOR:
Mimi, dceruško!
Viď, že nás nechceš trápit?
PANÍ ( obejme ji ):
Pojď se mnou!
MIMI ( vzlyká na jejích prsou ):
Mami!
PROFESOR:
Vidíš, miláčku, no tak vidíš!
Nemohlas hned poslechnout?
LOUPEŽNÍK:
Už jste ji dostali!
PROFESOR:
Cože?
Mimi, domů!
( Mimi poslušně jde.
Paní jde za ní. )
LOUPEŽNÍK:
Už jste ji dostali!
PROFESOR:
S vámi, mladíku, nemám co mluvit.
Bohudík ještě dovedeme svou dceru ochránit před lecjakým dobrodruhem.
Jak jste si počkal na náš odjezd!
Jaké zajímavé příčiny vyhnout se nám!
Kdo vůbec jste?
Jak to vypadáte?
Vy mně patrně nemáte co vysvětlit.
LOUPEŽNÍK:
Ne.
PROFESOR:
Docela nic.
To je naprosto nemožné, aby vás Mimi ještě někdy potkala.
Dáme si teď na ni zatraceně dobrý pozor!
Proč se nám nemůže podívat do očí?
Proč nám nemůže říci, co se tu stalo?
Jak vás poznala?
Kdo tady střílel?
Co se tu před námi zamlčuje?
Ó tady se nic dobrého neudálo!
LOUPEŽNÍK:
Počkejte!
PROFESOR:
Co je?
LOUPEŽNÍK:
Mimi pláče.
PROFESOR:
Ať pláče!
Nesvěřit se rodičům je stejně zlé jako klamat je.
Rodiče jsou svědomí dítěte, a mlčí - li Mimi nám, bojí se svého svědomí.
Taková naše Mimi nikdy nebyla!
Jakou zkázu jste v ní udělal!
LOUPEŽNÍK:
Co tam s ní dělá?
PROFESOR:
A co vám je po tom?
Včera jsme ji opustili, hračku, dítě, ovečku nejšťastnější;
dnes nám vzdoruje, nemluví, utíká nám, uplakaná a s rozpáleným čelem, jako by rozum ztratila!
Člověče, mně je z vás úzko!
LOUPEŽNÍK:
Tak počkejte!
PROFESOR:
Včera jsem znal tenhle svůj dům jako sebe sama;
každý zvuk ke mně mluvil, každému dechnutí ze sna jsem rozuměl;
a jen jste přišel vy, už po celou noc v něm něco praská, něco se směje nebo sténá, věci se kácejí, mé dítě leží v pláči a venku stojíte vy, nesmyslný šašku s tím turbanem na hlavě, a posloucháte, jako byste převrátil úl po mnoho let stavěný.
Ó, před vámi ji budeme chránit, kdybychom ji pod zámkem držet měli!
Strašný, strašný dojem z vás mám;
číháte u těch vrat jako zvíře;
jste potrhlý?
Vypadáte, jako byste nechápal, co se vám říká!
LOUPEŽNÍK:
Co?
PROFESOR:
Jděte odtud, člověče!
S mou dcerou se už nesetkáte.
Nikdy, nikdy nestrpím, abyste se k ní přiblížil!
Neznám vás;
stačí mně, že jsem vás viděl.
Rozuměl jste, nikdy!
Můžete jít.
( Z vrat vyjde Paní. )
LOUPEŽNÍK:
Co jste jí udělala?
PROFESOR:
Co dělá?
PANÍ:
Pláče.
Zamkla jsem ji a -
PROFESOR:
Nic neřekla?
PANÍ:
Nic.
Ah bože, je to s dětmi kříž!
PROFESOR:
Ať pláče!
Až se unaví, přejde ji vzdor.
Ať pláče!
Až si utře oči, najde nás u sebe, jako by se nic nebylo stalo, jako by vůbec nic se nepřihodilo.
Tak to hezky zahladíme, že ani památky nezůstane.
PANÍ:
Jak myslíš.
Řekl vám, pane, můj muž -
LOUPEŽNÍK:
Co?
PANÍ:
- že si nepřejeme, aby Mimi s vámi mluvila.
Vy jste... ona je...
Zkrátka nemůžeme to dovolit.
Neměli jste se scházet v noci, za našimi zády, a vůbec - Vůbec by to pro ni nebylo dobře.
PROFESOR:
Jednoduše my to zakazujeme, a konec!
PANÍ ( smířlivěji ):
Jste ještě mladý -
PROFESOR:
Tím hůř!
Copak je mládí omluva nebo přednost?
Mládí je právě chyba, mládí je nemrav!
Myslíte si, člověče, že vás beru vážně?
PANÍ:
Ale muži!
PROFESOR:
Ne, holenku!
Myslíte, že beru vážně vaše hadry na hlavě?
Nebo vaši lásku či co?
Kejkle jsou to! flanc! maškaráda!
Na to jsem trochu stár, abych nepoznal, s kým mám tu čest!
Vy jste to pravé mládí!
Vy, vy jste hrozně nebezpečný člověk, protože nejste vážný!
A teď už - dojednáno!
Rozuměl jste?
Mimi nikdy neuvidíte.
Prosím - jděte!
LOUPEŽNÍK:
Ano.
( Proběhne vraty dovnitř, zamkne a zahákuje je za sebou.
Pak zarachotí klíč domovních dveří. )
PROFESOR ( běží k vratům ):
Člověče, co to děláte?
PANÍ:
Bože na nebi!
Zamknul?
PROFESOR:
Zamknul!
Pročs nechala klíč ve dveřích?!
( Tluče na vrata. )
Otevřte!
Co to děláte?
PANÍ:
Otevřte!
PROFESOR:
Jděte ven, drzý člověče!
PANÍ:
Otevřte, pane!
PROFESOR:
Co se to opovažujete?
Jděte ven, jděte otevřít!
Blázníte, vy holomku?
Co to tropíte?
PANÍ:
Kristepane to je člověk!
PROFESOR:
Hned jděte otevřít!
Ale hned!
Slyšíte, vy - vy ničemo?
HLAS LOUPEŽNÍKA ( z domu ):
Slyším.
PROFESOR:
Otevřte!
PANÍ:
Otevřte!
HLAS LOUPEŽNÍKA:
Ani mě nenapadne!
PROFESOR:
To přestává všechno!
Jděte otevřít!
HLAS LOUPEŽNÍKA ( z domu ):
Nepůjdu!
PANÍ:
Mimi, otevři nám!
Slyšíš, Mimi?
LOUPEŽNÍK ( v okně, rozlícený ):
Kdo volá Mimi?
Ta tu nemá co dělat!
PROFESOR:
A teď okamžitě otevřte!
LOUPEŽNÍK:
To si počkáte - ( Zmizí. )
PROFESOR:
To je ničema!
To je hanebnost!
Pusť, vyrazím vrata!
Vyrazím!
PANÍ:
Ale muži!
PROFESOR ( opírá se o vrata ):
Pusť... vyra... vyrazím!...
Počkej...
Oh... oh... oh...
Ne... nejde to! jsou na háky!
Nikdo je nevyrazí.
To je podlec!
Pusť!
PANÍ:
Ne, nenamáhej se!
PROFESOR:
Pusť, přelezu zeď!
Kdepak jen...
Kde je trochu nižší?
Kdybych tu měl židli!
PANÍ:
Ty nemůžeš!
PROFESOR:
Kdybych jen tu měl židli!
To je podlec!
Jdi, jdi pro kováře, aby vylomil vrata!
LOUPEŽNÍK ( objeví se na balkóně a nabíjí pušku ):
Nechoďte nikam.
Vrata jsou na závory.
PROFESOR:
Jdi pro kováře!
LOUPEŽNÍK:
Jděte.
Že ho nechám pozdravovat.
PROFESOR:
Přiveď kováře!
LOUPEŽNÍK:
A vyřiďte mu, že mám nabito.
Já nikomu neradím sem chodit.
Vážně.
PANÍ:
Bože na nebi, on má pušku!
PROFESOR:
Mou pušku!
Hned ji položte!
Kdo vám dovolil brát mou pušku?
LOUPEŽNÍK:
Lankasterka.
PROFESOR:
Nestydatý člověče, ven, ven!
Ven z mého domu!
LOUPEŽNÍK:
Váš dům!
Co mně je po vašem domě?
Kvůli němu to nedělám.
PROFESOR:
A tohle vy si dovolujete k mé dceři?
LOUPEŽNÍK:
Vaše dcera!
- Všechno je vaše: dům, puška, Mimi - Copak to je na nich to nejdůležitější, že jsou vaše?
PROFESOR:
Ven!
Ven!
LOUPEŽNÍK:
Ani mě nenapadne!
Já si nedám vzít, co jsem si našel.
PROFESOR:
Co vzít?
Co vůbec chcete?
LOUPEŽNÍK:
Já na vás nic nechci;
ale já si nedám překážet, já si nenechám vzít Mimi!
Za nic, pane!
PROFESOR:
Tak už dost s těmi šprýmy!
Já vám poroučím -
LOUPEŽNÍK:
Mně nemáte co poroučet.
Vy byste pořád jen poroučel.
Já se nedám ukřičet, já se nedám umluvit jako Mimi;
nejsem tak hloupý.
Vy jste jí chtěli zakázat lásku;
já si ji uhájím.
A kdybyste chtěli boj, taky dobře!
Dělejte si, co chcete.
Já neustoupím, kdybych tu měl život nechat!
PROFESOR:
Kejkle! kejkle! kejkle!
Vy šašku, myslíte, že tohle budu brát vážně?
Boj! život nechat!
Člověče, s takovými frázemi na mne?
LOUPEŽNÍK:
Taky dobře.
Já vám ukážu, co je vážně.
A já vám říkám, že živý odtud nepůjdu.
PANÍ:
Milosrdný bože!
A co Mimi?
LOUPEŽNÍK:
Ta do toho nemá co mluvit.
Vy se jí také neptáte, vy také s ní děláte, co chcete.
PROFESOR:
Slyšíš to, Mimi?
Ty to strpíš?
LOUPEŽNÍK:
Nechat Mimi!
Tady jsem já - ( Obrátí se. )
Ale Mimi!
( Běží dovnitř. )
PANÍ:
Mimi, pojď!
Otevři nám!
HLAS LOUPEŽNÍKA ( uvnitř ):
To nesmíte!
( Zuřivě: ) Ne!
MIMI ( vyrazí na balkón ):
Tatínku, já nemohu -
LOUPEŽNÍK ( táhne ji za ruku zpět ):
Pryč, Mimi!
Opovažte se!
( Oba zmizí v domě. )
PROFESOR:
Mimi, nedej se, otevři nám!
PANÍ ( zadrží ho ):
Počkej, ať slyšíme -
PROFESOR:
Co tam dělá?
PANÍ:
Mluví.
PROFESOR:
Ano, mluví.
PANÍ:
Směje se.
PROFESOR:
Podlec.
PANÍ:
Teď mluví Mimi.
PROFESOR:
Co říká?
PANÍ:
Nevím.
PROFESOR:
Pláče?
PANÍ:
Ne, nepláče.
Teď zase on.
PROFESOR:
Jeho brát vážně!
Nesmysl!
Řekni, bereš jeho hrozby vážně?
PANÍ:
Nevím.
PROFESOR:
Ale pořád mně je, jako bych toho člověka už někde viděl.
Někdy dávno, už ani nevím -
PANÍ:
Někomu je podobný.
PROFESOR:
Tak nezodpovědný člověk!
PANÍ:
Už vím.
Když jsem byla malá a měla jsem spalničky, dali mně obrázkovou knížku;
a tam byl jeden obrázek -
PROFESOR:
Jaký obrázek?
PANÍ:
Mladý Indián, náčelník, s péry na hlavě, víš?
A ten se mi tak nesmírně zalíbil.
Jako bych ho viděla... ještě dnes...
PROFESOR:
Co s tím teď?
PANÍ:
Nic.
Nikdy jsem pak tu knihu už nenašla.
PROFESOR:
Jakou knihu?
Počkej, co tam dělá?
PANÍ:
Mluví.
PROFESOR:
Já slyším Mimi.
PANÍ:
Já slyším jeho.
PROFESOR:
Podlec!
Ale kde jsem ho už viděl?
Kde jen?
Kde?
PANÍ:
V knize?
PROFESOR:
Ale ne, počkej.
Někomu je podobný.
PANÍ:
Komu?
PROFESOR:
Aha, už to mám!
Když jsem byl mladý hoch, poznal jsem jednoho politického, víš? co jsou pod dohlídkou.
PANÍ:
Mladý?
PROFESOR:
Mladý, divoký...
Co ten vyváděl!
Holky, kravály, verše...
Nevím, co na něm tak vábilo.
A tomu on je podobný!
Jako by mu z oka vypadl!
PANÍ:
Kdybych aspoň tu knihu někde našla!
PROFESOR:
Jakou knihu?
Hlouposti!
Slyšíš něco?
PANÍ:
Chodí po domě.
Jako by něco hledal.
PROFESOR:
A co tam má co hledat?
- ( Křičí: ) Zatracený člověče, jděte už!
Táhněte z mého domu!
( Přiletí Fanka. )
FANKA:
Co křičej?
Co maj?
Co se děje?
PANÍ:
Považte, Fany, on je tam, uvnitř.
FANKA:
Kerej von?
Ten, co tu v noci -
PANÍ:
Ten.
Nechce nás pustit domů.
FANKA:
Šmarjá, a já mám vařit!
Proč ho tam pouštěli?
PANÍ:
Sám šel.
FANKA ( lomcuje vraty ):
Zamčenej!
- Hej, pustěj mě! dou voteuřit!
Já nemám eště uklizeno!
- Milostpane, poručej mu!
PANÍ:
Jakpak poručit, Fany.
Vždyť je to násilník.
FANKA:
Násil -...
- Ty zloději!
Ty loupežniku!
Deš ven?
Jedeš?
Pomóc!
Pomóc!
PANÍ:
Nekřičte, Fany.
FANKA:
A kde je Mimi?
PANÍ:
S ním.
Zamkl ji tam... u sebe.
FANKA:
Ježíšmarjá to je neštěsti!
To je ztracená!
PROFESOR:
Co?
Kdo?
FANKA:
Naše slečinka.
Kriste Jéžiši to je rána.
Ty ludráku, ty nemravo!
Deš hned voteuřit!
HLAS LOUPEŽNÍKA ( z nitra domu ):
Budeš ticho!
FANKA:
Počkej, ty zloději, já ti ukážu, co je ženská!
HLAS LOUPEŽNÍKA:
Není třeba.
FANKA:
Deš vod nás, ty rošťáku!
HLAS LOUPEŽNÍKA:
To víš.
FANKA:
Na něj nic neplatí, to je konec.
Prokristapána chudák Mimi!
Taková mladá!
Co z ní teď bude!
PROFESOR:
Mlčte, osobo!
Ještě vy trapte!
FANKA:
Tak já už nic.
- Nešťastná slečinka!
PROFESOR:
- - Poslyš, tak to nemůžeme nechat...
Musí ven!
Hned, hned ven!
Řekni, co máme dělat?
PANÍ:
Nevím.
Já ani nevím, co si mám myslet...
PROFESOR:
O čem?
PANÍ:
O něm.
PROFESOR:
Že je podlec!
Fanko, skočte pro kováře!
Aby přišel vylomit vrata.
FANKA:
Už letim.
PROFESOR:
Počkejte.
A řekněte panu starostovi, aby sem přišel, že potřebuju... úředního... zakročení.
FANKA:
Haha!
( Tryskem vyrazí. )
( Pauza. )
PROFESOR:
- - Ženo, to jsem si nemyslel, že... že budu muset svůj domov takhle dobývat!
Že budu bojovat... o všechno!
Proč je to?
Proč se nám staví mládí do cesty?
Sotva si člověk postaví domov, sotva zestará v práci, sotva usedne u krbu, už tu jsou cizí kroky... na prahu...
Cizí, lehké, spěšné - - To je mládí!
To je nepřítel!
Už přichází!
Ustup a nepřekážej, starý tvrdohlavče!
PANÍ:
Poslyš -
PROFESOR:
Ale já neustoupím!
Já ho vyplatím!
Mládí se musí zlomit!
PANÍ:
Poslyš, tys neměl nikoho volat.
PROFESOR:
Proč?
PANÍ:
Kvůli Mimi.
Budou z toho řeči - -
PROFESOR:
Co, jaké řeči?
Ne, ne!
Já neustoupím!
( Loupežník vystrčí hlavu na balkón. )
LOUPEŽNÍK:
Už je pryč?
( Vyjde na balkón. )
Tak co, jste připraveni?
( Pauza. ) - Já také.
( Pauza. ) - Aha, vy se mnou nechcete mluvit?
- Taky dobře!
PROFESOR ( velmi suše ):
Tady zůstat!
LOUPEŽNÍK:
Tak co?
PROFESOR:
Vyklidíte dům... na rozkaz úřadu.
Dávám vám lhůtu... tři minuty.
LOUPEŽNÍK:
Tři neděle chcete říci.
PROFESOR:
Ne.
Vám přejdou kejkle, mladíku.
LOUPEŽNÍK ( svrchovaně vážně ):
A vy tomu přestanete říkat kejkle.
Ten dům jste neopevnil nadarmo.
Sbohem.
PROFESOR:
S vámi teď promluví jiní.
A jinak.
LOUPEŽNÍK:
Vy jste si poslal pro posily?
PROFESOR ( s hrobovou vážností ):
Uvidíte.
LOUPEŽNÍK:
Konečně!
PROFESOR ( k Paní ):
Slyšíš ho?
Dělá hrdinu!
LOUPEŽNÍK:
Nepleťte se.
Ale proti vám samotnému - to by nebyla čistá hra.
PROFESOR:
Jaká hra?
LOUPEŽNÍK:
Zápas.
Vy jste příliš slabý a bezmocný.
Čím víc vás bude, tím víc já budu v právu.
PROFESOR ( propuká ):
V právu!
Vy, a právo!
Slyšel někdo větší nestydatost?
Vždyť je to vloupání, co děláte! prasprosté násilí! únos!
A vy si myslíte, člověče, že děláte něco neobyčejného?
Nene!
Holenku, takových kousků už svět viděl!
Takových hrdinství už sprovodil!
A vždycky se znova najde pitomé mládí, které zahraje starý kousek!
A vždycky si znova myslí, že dělá bůhvíco nového!
Oh už mám až potud, až potud té staré frašky!
LOUPEŽNÍK:
Škoda.
Mně se líbí.
PROFESOR:
Blázne! blázne! jen maličko, a přejde vám radost;
přejde dobrodružství;
přejde všechno.
Až tady budete stát zahanben a moudřejší o jeden špatný konec, pak teprve vám povím: že špatný konec je dobrý začátek.
Mládí se musí zlomit!
LOUPEŽNÍK:
Moje, nebo její?
PROFESOR:
Cože?
LOUPEŽNÍK:
Myslíte, že nechám zlomit její mládí?
PROFESOR:
Blázníte?
Já, já chráním Mimi!
LOUPEŽNÍK:
Ne, pane.
Já ji chráním.
PROFESOR:
Vy jste její zkáza!
Oh já jí vytrhnu hlouposti ze srdce!
Raději bych svou dceru zabil, než ji nechal vám!
LOUPEŽNÍK ( obrátí se dovnitř ):
Slyšíte to, Mimi?
Tak vidíte!
PROFESOR:
Ať to slyší!
Ať ví, že je konec!
LOUPEŽNÍK:
Budete hnát útokem?
PROFESOR:
Hlouposti.
Dám vás sebrat!
LOUPEŽNÍK:
Aha, vy jste poslal pro četníky?
Taky dobře.
Sem se, pane, nedostanou.
PROFESOR:
Cože!
Vy byste se chtěl... bránit... četníkům?
LOUPEŽNÍK:
Ovšem.
PROFESOR:
Jak... jak byste se mohl bránit?
LOUPEŽNÍK:
Tak.
Střílet.
PROFESOR:
Co - cože!
Na četníky?
LOUPEŽNÍK:
Vážně.
PROFESOR:
Oh... ten... ten... zločinec!...
Na četníky!...
Ženo!
PANÍ:
Proboha!
Co je ti?
PROFESOR:
Oh... oh... oh...
Srd -... srdce... dech...
Slyš -... slyšelas?...
Na četníky!
PANÍ:
Co nám to děláte?
Je tak nemocen!
PROFESOR ( klesá na lavičku ):
Na četníky!
PANÍ:
Pusťte nás domů!
Zabijete ho!
LOUPEŽNÍK:
Aha, a mne vy chcete zabít?
PANÍ:
Bude nemocen!
Udělal byste Mimi takový žal?
LOUPEŽNÍK:
A mne chcete vyhnat.
Udělali byste Mimi takový žal?
PANÍ:
Buďte rozumný!
Vždyť nemůžete zůstat u nás!
LOUPEŽNÍK:
Proč bych nemohl?
Jsou tu mříže, zásoby, munice...
Čtrnáct dní tu vydržíme.
A tisíc nocí, paní!
PANÍ:
Buďte šetrný!
Co až vás tu uvidí lidé?
LOUPEŽNÍK:
Nemuseli jste je volat.
PROFESOR ( vstane ):
Nemluv s ním!
( Přijde Šefl, stojí a kouká. )
PROFESOR ( zlomeným hlasem ):
Vy jste... zločinec!
Budete pykat... hrozně!...
Já... neustoupím... před ničím!
LOUPEŽNÍK:
Ani já.
( Odejde dovnitř domu. )
ŠEFL:
Nehněvaj se, že sem tak smělej;
ale ten pán je loupežnik, že jo?
PANÍ:
Něco podobného.
ŠEFL:
Jo, to sou případy.
Koukaj, tadyhle sem ho včerá našel ležet střelenýho, takovou díru v hlauje měl, a já sem ho eště zavázal.
To já sem neveděl, komu pomáhám!
Měli by ho vobklíčit, aby jim neutek.
PANÍ:
Ach kdyby jen utekl!
ŠEFL:
A to ne, taková násila se musí potrestat.
Maj doma moc, co by jim moh ukrást?
PANÍ:
Mnoho, příliš mnoho, Šefle.
Víc, než si můžete představit.
ŠEFL:
Ale, ale, to je škoda.
( Paní se rozpláče. )
( Přijde Učitel. )
UČITEL:
S dovolením, co se stalo?
Potkám vaši služku, a ona říká, že u vás v domě je loupežník.
Dobrá, myslím si, jsi sokol, nebudeš tam od místa.
Kde je?
PANÍ:
Uvnitř, pane učiteli.
UČITEL:
Je ozbrojen?
PANÍ:
Ano.
ŠEFL:
Poudám, takhle ho vobklíčit.
UČITEL ( lomcuje vraty ):
Kdo má klíče?
PANÍ:
On.
UČITEL:
Musíme ho odzbrojit!
- ( Volá: ) Padouchu, vyjdi ven!
Slož zbraně!
( Přijde Kovář s nástroji. )
KOVÁŘ:
Tak prej tu mám vylomit vrata.
PROFESOR:
Ano, ano, vylomte je!
KOVÁŘ:
Prej tu je loupežnik.
ŠEFL:
No bať.
UČITEL:
Tam uvnitř.
KOVÁŘ:
Kruci chlap, esi ho chytnu!
Je to cikán?
ŠEFL:
I toto, von je jako pán.
KOVÁŘ:
Inu sakra, já mu ukážu pána!
ŠEFL:
Povidám, kováři, měli bysme ho vobklíčit.
KOVÁŘ:
Nejdřiu vrata.
Z cesty!
PROFESOR:
Ano, ano, vylomte je!
KOVÁŘ ( zkouší vrata ):
Sakramencký vrata, zatracený!
Kerýpak prase je dalo dělat?
PROFESOR:
Já.
KOVÁŘ:
To chtěli mit festunk?
Tak si na to zavolaj atalérii.
PROFESOR:
Co je?
KOVÁŘ:
Co je?
Závory sou.
Háky.
Železa sou.
Kreminálský vrata!
Ať sem zatracenej, esi to někdo vylomí.
( Přijdou pochodem Starosta a Soused. )
STAROSTA:
Pámbu dobrýtro, pane profesor.
Prej tu máte ňákýho loupežnika.
PROFESOR:
Tam uvnitř.
UČITEL:
Zamkl se tam.
ŠEFL:
Von nechce ven.
STAROSTA:
Ale ale!
Za bílýho dne!
SOUSED:
Tuhle starosta na mě tluče a povidá:
Poď, sousede, musíš s sebou;
seš průní radní a náčelnik hasiču, poď;
u profesora maj zloděje.
ŠEFL:
Poudám vobklíčit ho.
PROFESOR:
Prosím vás, pane starosto, abyste ho... jako úřední osoba... vykázal z mého domu.
STAROSTA:
Hned, hned.
Za chvilenku.
PROFESOR:
Nač čekáte?
STAROSTA:
Na policajta.
Vona ho vaše Fanka hledá.
SOUSED:
Vona ho budí.
STAROSTA:
Von eště spí.
SOUSED:
Von se včerá nalil.
STAROSTA:
Šak ty taky.
SOUSED:
Šak ty taky.
KOVÁŘ:
A sakra, kdepak?
STAROSTA:
U Beránka.
KOVÁŘ:
I mordyje, to je škoda!
STAROSTA:
Jojo, co je to platný.
SOUSED:
No ba.
STAROSTA:
Ach jo.
SOUSED:
Achich.
UČITEL:
Vidíte, sousedé, teď vzdycháte -
SOUSED:
Jojo!
UČITEL:
Kolikrát jsem vám říkal: pijete jed.
( Přiletí Fanka - sama. )
FANKA ( uřícená ):
Voni ho eště polejvaj.
Von spí.
Ach Jéžiši, to sem letěla!
STAROSTA:
Von nic nevydrží.
SOUSED:
Tak musíš sám, starosto.
STAROSTA ( tluče na vrata ):
Hej, ve jménu zákona!
LOUPEŽNÍK ( vystrčí hlavu ):
Co zas?
( Zmizí. ) Mimi, jsme obleženi!
SOUSED:
Jejej, starosto, koukej!
STAROSTA:
Copak?
SOUSED:
Dyť je to von!
STAROSTA:
Kerej?
SOUSED:
Ten flamendr, co s náma do rána pil!
STAROSTA:
Ten?
Chchch, chchchch, chachachacha, chacha, chachachachachacha!
SOUSED:
Hahaha, hahaha, hahahahahaha!
-
STAROSTA:
Lídi, to je, chachacha, chachachacha -
SOUSED:
- hahahahahahahaha!
STAROSTA:
- chachachacha, to je neřád!
SOUSED:
- hahahahahahahahaha!
-
PROFESOR:
Pane starosto!
STAROSTA:
Chchchch, chchchch -
SOUSED:
Hahahahahahahaha!
ŠEFL:
Hehe, hehe, hehehe!
PROFESOR:
Pane starosto, pamatujte se!
STAROSTA:
Dyť já, chchchch, dyť já nic.
Chachachacha!
SOUSED:
Hahaha, hahaha, hahaha!
Přestaň, starosto!
Mně už bolí břích!
STAROSTA:
Lídi zlatý, to je legrace!
PROFESOR:
Pane starosto, vy jste úřad!
STAROSTA:
Jo, ouřad.
Dyť to neni zloděj.
SOUSED:
Hahahaha!
STAROSTA:
Chachachacha!
Von jim nic neukradne.
SOUSED:
Dyť je tam s ním slečinka.
STAROSTA:
Vona si dá na něj pozor.
SOUSED:
Hahaha, hahaha, hahaha!
STAROSTA:
Chchchch!
PROFESOR:
Vy ho máte vykázat z mého domu!
STAROSTA:
Dyť von zas pude.
PROFESOR:
Proto jsem vás nevolal.
STAROSTA:
No, když chcete - ( Tluče na vrata. )
Mladej pane, mladej pane!
LOUPEŽNÍK ( vyjde na balkón s puškou přes rameno ):
Co chcete?
STAROSTA:
Chachachacha, chachachacha, chachachacha -
SOUSED:
- hahahahahahahaha!
ŠEFL:
Hehe, hehe, hehehe!
STAROSTA:
Mladej pane, máte jit ven.
LOUPEŽNÍK:
Nepůjdu.
SOUSED:
Vy ste nám dal, mladej pane!
STAROSTA:
Jak ste se vyspal?
LOUPEŽNÍK:
Dobře.
SOUSED:
Ale vy ste nám dal!
Ten duchař, ten havíř eště vo sobě neví!
STAROSTA:
Chachachacha - A policajta chachachacha... polej -... polejvaj!
KOVÁŘ:
A sakra, to muselo bejt!
PROFESOR:
Zakročte, pane starosto, poručte mu!
STAROSTA:
No tak teda.
Mladej pane, voteuřte!
LOUPEŽNÍK:
Já neotevru.
STAROSTA:
Já to poroučím!
LOUPEŽNÍK:
Ve jménu zákona?
STAROSTA:
Ve jménu zákona.
LOUPEŽNÍK:
Já na zákon seru.
( Odejde. )
SOUSED:
Heč, starosto, dostals!
Patří ti to!
KOVÁŘ ( uchvácen ):
Mordyje, to je, co?
UČITEL:
To je zločinec!
Pane starosto, musíte poslat pro četníky!
STAROSTA:
Ale kdepak.
Četnici dnes honěj cikánove.
UČITEL:
Cikány, pane starosto.
Čtvrtý pád je cikány, četníky, sedláky...
STAROSTA:
Žádný sedláky.
Četniky.
UČITEL:
Pane sousede, měl byste zavolat hasiče.
SOUSED:
Ale dyť tu nehoří.
FANKA:
Já skočim pro pana myslivce.
ŠEFL:
Jo, ten se vodevčíra ztratil.
To sou připady.
1. KLUK ( hlásí se ):
Pane učitel, já tam hodím kamenem.
UČITEL:
Nesmí se házet kamením.
2. KLUK:
Pane učitel, já přelezu zeď.
UČITEL:
Nesmí se lézti přes zeď.
ŠEFL:
Jářku vobklíčit ho.
PROFESOR:
Starosto, pošlete pro četníky!
STAROSTA:
Já bych z toho neďál potřebu, pane profesor.
PROFESOR:
Pošlu pro ně sám.
Fanko!
FANKA:
Už letim.
STAROSTA:
Počkejte, Fanko.
Já to srounám.
- Hej, mladej pane!
Pojte sem!
LOUPEŽNÍK ( vyjde na balkón ):
Co zas?
STAROSTA:
Jářku mějte rozum.
Tuhle pan profesor chce poslat pro četniky.
LOUPEŽNÍK:
Ať pošle.
STAROSTA:
Pojte radši s náma.
Dyť sem zas přídete indy.
PROFESOR:
Nesmí!
LOUPEŽNÍK:
Nepůjdu.
Starosto, kdybys mně sliboval nevím co na světě, já bych byl blázen, abych toho nechal.
Ať už se stane co chce;
život si to nechám stát a nepůjdu.
Vážně.
Starosto, štěstí není legrace, a já nejsem žádný blázen.
Kdybych se jen týden uhájil, stojí mi to za to.
A teď už mi dejte pokoj!
KOVÁŘ:
Sakra, pěkně to řek.
STAROSTA:
Pane profesor, na tohle bych nebral četniky.
PROFESOR ( k Loupežníkovi ):
Prosím... dejte mi... můj digitalis;
a kostku cukru.
LOUPEŽNÍK:
Prosím.
Podám přes zeď.
( Běží dovnitř. )
FANKA:
Tak já du pro četniky, jo?
UČITEL:
Už to mám!
Až bude podávat ten... lék, ten... di-gi-tá-lis, já ho stáhnu za ruku přes zeď!
PROFESOR:
Ó - ano!
Udělejte to!
UČITEL:
Udělám!
Chytnu ho - a bude dole.
Jak natáhne ruku, - poletí!
A vy hned na něj, mistře kováři -
KOVÁŘ:
To zas ne.
To se mně nelíbí.
SOUSED:
Mně taky ne.
To je ouklad.
FANKA:
Haha, já na něj pudu.
ŠEFL:
Já možná taky.
UČITEL:
Tak dobře.
Držte se u mne.
A jak bude dole, - hned na něj!
Teď ticho.
Pozor.
( Pauza.
Zarachotí zámek. )
ŠEFL:
Už de.
( Pauza. )
PANÍ ( šeptem ):
Bože chraň -
LOUPEŽNÍK ( s puškou na rameni usedne na zdi a podává lahvičku ):
Tumáte, vemte to někdo.
- - Copak, nikdo nechce?
( Napjatá pauza. )
LOUPEŽNÍK:
Pane učiteli!
SOUSED ( šeptem k starostovi ):
Jejej, to ne!
LOUPEŽNÍK ( natahuje ruku ):
No tak, pane učiteli, já vás neukousnu.
UČITEL:
Ano... prosím...
( Blíží se pomalu, následován Fankou a Šeflem;
zvedá ruku - )
KOVÁŘ ( polohlasně ):
Šmarjantjozef.
UČITEL ( vezme lahvičku a couvá ):
Děk -... děkuju!
PROFESOR:
Vy jste baba!
Styďte se!
LOUPEŽNÍK:
Aha, takhle vy na mne?
Chtěli jste mne stáhnout za ruku?
( Sundává pušku. )
Koukejme učitele!
UČITEL:
Myslíte, že se vás bojím, vy padouchu?
Vzdejte se!
LOUPEŽNÍK ( natahuje kohoutek ):
Učitel půjde domů.
UČITEL:
Nepůjdu...
Nehrajte si s puškou, člověče!
LOUPEŽNÍK ( zvedá pušku ):
Bude to?
UČITEL ( mění místo ):
Co... co jsem vám udělal?
Přestaňte, pane!
LOUPEŽNÍK ( míří ):
Pozor!
STAROSTA ( zakryje tělem učitele ):
A teď dost!
Už toho započínám mit potud!
( Křičí: ) Sem s tou puškou, nebo -
LOUPEŽNÍK:
Já myslel, že jste můj přítel.
( Seskočí dovnitř.
Rachotí zámek. )
UČITEL ( utírá si čelo ):
Ten padouch!
Pošlete pro četníky, pane starosto!
STAROSTA:
Chcete ho nechat zastřelit?
UČITEL:
Vždyť je to zločinec!
PROFESOR:
Pošlete pro četníky!
Je to vaše povinnost, pane starosto!
SOUSED:
Starosto, neposílej;
veme to strašnej konec!
STAROSTA:
Tak já - - ( Pauza. ) Ne, tohle já neudělám!
PROFESOR:
Fanko!
ŠEFL:
Rozmyslej si to, milostpane!
PROFESOR:
Fanko, jděte pro četníky.
Mým jménem.
FANKA:
Haha!
( Vyrazí tryskem. )
SOUSED:
Poď, starosto.
Nech je.
STAROSTA:
To ste neměl dělat, pane.
Tohle ste neměl udělat.
PROFESOR:
Já se vás neptám na radu, pane!
SOUSED:
Nech ho, starosto, poď.
Ať si dělá, co chce.
ŠEFL:
Né, to neměli dělat.
PANÍ:
Tos neměl dělat.
UČITEL:
Dobře jste udělal, výborně!
PROFESOR:
Prosím, já se nikoho neptám.
( Pauza. )
ŠEFL:
Povidám, tady bejval pytlák, je tomu ňákejch padesát let.
No jo, to sem byl hoch.
Takovej mladej pytlák, a střílel, jako by čaroval.
Zrouna ta zjeř sama za ním běhala.
A tomu von je podobnej, ale tak vám podobnej -
( Na balkón vyjde Loupežník a rozvazuje si obvaz na hlavě. )
STAROSTA:
Mladej pane, mladej pane!
Mějte rozum.
Přídou sem četnici.
LOUPEŽNÍK:
Ať přijdou!
SOUSED:
Pote s náma, mladej pane;
nechte je, ať si daj slečinku pod šturc.
LOUPEŽNÍK ( zavazuje si hlavu ):
Já vám už nevěřím.
Ani vám.
ŠEFL:
Mladej pane, dou pryč, ať se jim nic nestane!
KOVÁŘ:
Pote s náma;
a esi vás budou honit u nás, mordyje, já bych im -
PANÍ:
Vy skutečně zůstanete?
Ať je co je?
LOUPEŽNÍK:
Zůstanu.
Co dál?
( Na balkón vystoupí Mimi, nedívá se dolů, váhá. )
LOUPEŽNÍK:
Mimi, nám není úzko.
( Mimi odvrací se, bojuje uvnitř sebe. )
LOUPEŽNÍK:
Co je, Mimi?
Co chcete?
( Mimi rychle k němu přistoupí, vezme ho kolem krku a políbí;
pak uteče a dolů se ani nepodívá. )
PANÍ:
Mimi!
PROFESOR:
Dcero!
( Pauza. )
ŠEFL:
Jo, to sou připady!
LOUPEŽNÍK ( stojí bez hnutí;
náhle ):
Nikdy, rozuměli jste?
( Odejde. )
( Pauza. )
PROFESOR ( tiše ):
Odpusťte, pánové, že jsem vás sem volal - - Prosím vás, nechte nás teď samy!
UČITEL ( ironicky ):
Odpusťte prosím, že jsem se do toho vložil.
Prosím tisíckrát za odpuštění.
( Odejde. )
STAROSTA:
Pane profesor, já bych ty četniky poslal zpátky.
PROFESOR:
Já se vám poroučím.
SOUSED:
Poď, starosto, nech ho.
STAROSTA:
Pudem.
( Odcházejí. )
KOVÁŘ ( jde za nimi ):
Kruci sakra himl, já bych se na to - ( Zajdou. )
ŠEFL ( zatluče na vrata ):
Tak dou voteuřit! dou voteuřit!
( Odejde. )
( Pauza. )
PROFESOR:... Ženo, co uděláme?
Co si teď počneme?
PANÍ:
Dělej si, co chceš.
PROFESOR:
Co se to s ní stalo?
PANÍ:
Nevím - -
PROFESOR:
Dvacet let jsme ji střežili jako zorničku;
každý kamínek jsme jí z cesty uklidili, proutky před ní rozhrnovali, aby ani o stín neklopýtla.
Ach řekni, nechali jsme ji dosud jedinkrát samotnou?
PANÍ:
Ne.
PROFESOR:
Že jsme včera jeli pryč!
Ó já jsem jel s těžkým srdcem!
A když na tebe cestou přišla zlá předtucha, hned jsem ti udělal po vůli a obrátili jsme vpolou cesty - -
PANÍ:
Mně po vůli!
Ty sám jsi to chtěl.
PROFESOR:
Ano, já - - My, ženo, se musíme bát osudu.
Musíme rozumět jeho znamením.
Víš, co nám udělala ta první!
PANÍ:
Lola.
PROFESOR:
Nejmenuj jí přede mnou!
Nechci jí znát!
PANÍ:
- - Nevím, proč na ni musím tolik myslet.
PROFESOR:
Nemluv!
Nepřipomínej!
Nene, chraň bůh! její případ se opakovat nebude!
PANÍ:
- - Kdybychom aspoň věděli, kde je, co s ní je - -
( Pauza. )
PANÍ:
Podívej se -
PROFESOR:
Co?
PANÍ:
Není - li to osud.
Když nám Lola tady utekla oknem, dals všude přidělat mříže a zámky;
říkals, že uděláš z našeho domu tvrz.
Žádná mříž ti nebyla dost pevná - -
PROFESOR:
Nu a co?
PANÍ:
Vidíš přec.
Právě tím jsme teď ztratili Mimi.
Tím, že je to taková tvrz.
To jsou ty tvé mříže.
PROFESOR:
Ty mé mříže!
A měl jsem snad dokořán nechat okna a dveře dceruškám?
Aby i Mimi mohla utéci oknem, kdyby se někomu umanulo?
Oh, ty naše holky to mají v krvi!
PANÍ:
Po kom?
PROFESOR:
Cože, po kom?
Po mně jistě ne!
PANÍ:
Ne, po tobě jistě ne!
PROFESOR:
Co... proč...
Co tím myslíš?
PANÍ:
Nic.
Po tobě to jistě nemají.
PROFESOR:
Ale maminko, po tobě také ne!
To přece nemyslíš!
PANÍ:
Nevím.
Ale po tobě ne.
PROFESOR:
Ani po tobě.
Chraň bůh, ne, ne, ani po tobě!
PANÍ:
Jak myslíš.
PROFESOR:
Po nás to nemají.
Jak dlouho jsme na sebe čekali?
PANÍ:
Osm let.
PROFESOR:
Vidíš, osm let.
Celé mládí...
A nenapadlo nás utéci, ani ve snu, ani na okamžik nám nepřišlo na mysl, že bychom mohli... nečekat dál -
PANÍ:
Tobě to... možná... nepřišlo.
PROFESOR:
Ne, jistě ne.
Ale tobě, řekni, tobě přec také ne?
PANÍ:
Mně?
PROFESOR:
Ne, nepřišlo.
Osm let jsi čekala, tiše, vzorně, trpělivě -
PANÍ:
Trpělivě - ne!
Prosím tě, mlč o tom!
PROFESOR:
O čem?
PANÍ:
O těch osmi letech.
PROFESOR:
Ženo, proboha, já tě nechápu!
Měli jsme tenkrát snad udělat něco jiného? měli jsme utéci nebo co?
Řekni!
Myslelas to tehdy?
Čekalas to snad ode mne?
PANÍ:
Co jsem myslela!
Já jsem neměla rozum!
PROFESOR:
Aha, neměla!
Neměla!
Ale řekni teď, mohli jsme jednat jinak?
PANÍ:
Jak myslíš.
PROFESOR:
Ne, pověz sama.
Jsi tak moudrá, maminko;
vždycky jsem si tě vážil, že jsi tak rozumná.
Řekni, jednala bys dnes jinak?
Nečekala bys?
Utekla bys nebo co?
Řekni!
PANÍ:
- - Já nejsem rozumná!
PROFESOR:
Ah - - Tohle jsem netušil!
To jsem netušil!
Já jsem tě neznal!
PANÍ:
Já vím.
Poslyš... je tohle láska?
PROFESOR:
Jaká láska?
PANÍ:
To, co Mimi...
Co on dělá, a to všechno.
To tedy je láska?
PROFESOR:
Jak se to ptáš?
PANÍ:
Jen tak.
To jsem já nepoznala.
PROFESOR:
Co - cos nepoznala?
PANÍ:
To, co Mimi.
Bude Mimi litovat svého mládí?
PROFESOR:
A ty lituješ?
PANÍ:
My jsme snad nebyli mladí.
PROFESOR:
Ne, nebyli!
Na to jsem já neměl kdy.
Musel jsem pracovat!
PANÍ:
Já vím.
Ale mohls udělat - - třeba něco víc.
A snad bych i já dovedla - -
PROFESOR:
Co?
PANÍ:
Jako Mimi - - A třeba i víc.
Co bych byla udělala, kdybys mně byl ukázal... víc lásky!
PROFESOR:
Kdybych já ti byl ukázal!
Ženo, to nebyla láska, že jsem pro tebe pracoval... do úpadu... nespal... nežil...
PANÍ:
Pracoval, já vím.
Ale čekat bylo... těžší než pracovat.
PROFESOR:
A tys čekala osm let!
To nebyla láska?
PANÍ:
Láska?
Já nevím.
Láska spíš byla, když už jsem nechtěla čekat..., když jsem jednou... chtěla utéci za tebou, a ničeho nedbat, ani hanby... ničeho...
Tys o tom nevěděl.
Neřekla jsem ti to, protože... protože bys mně to beztoho vymluvil.
A tak mě to přešlo... docela.
PROFESOR:
Tys to chtěla?
PANÍ:
Jen jednou.
Ale bylo to... něco víc než těch osm let a... všechno ostatní.
PROFESOR:
Než - manželství?
PANÍ:
Já nevím.
Snad.
PROFESOR:
Ženo, mluvíš vážně?
PANÍ:
Když člověk promluví... jedinkrát za třicet let, pak je to snad vážně.
PROFESOR:
Tedy tak!
Tak je tomu!
Hleď, starochu, cos neuměl!
Dřel jsi se, pokoje neznal, k smrti se ustaral, ale to není láska!
Co je to láska?
Tys nemiloval!
A nebyls... nikdy milován!
PANÍ:
Prosím tě -
PROFESOR:
Nene, mlč už!
Já jsem byl šťasten;
myslel jsem... věřil jsem,... že... že jsem svůj život prožil v lásce... a pro lásku.
Já jsem byl... šťasten, a dnes... ti své štěstí... vracím!
PANÍ:
Proboha, co to mluvíš?
PROFESOR:
Vracím!
Vracím!
Já starý blázen!
Musel teprve přijít ten zlořečený floutek, aby mně dal lekci!
( Hrozí nahoru pěstí. )
Ó běda tobě!
Vzal jsi mně dům, dceru, vzal jsi mně ženu, vzal jsi mně rodinu!
Ale já neustoupím, já se ti pomstím!
Za všechno!
Za sebe sama!
PANÍ:
Ano.
Necháš ho... zastřelit.
PROFESOR:
Staniž se!
PANÍ:
Ale ta krev... ta skvrna, co padne na Mimi...
PROFESOR:
Pomstím!
Mládí se musí zlomit.
( Klesne na lavičku a zakryje tvář v dlaních. )
( Pauza. )
PROFESOR ( zvedne hlavu ):
Ale co tedy mám dělat?
Co s ním mám dělat?
PANÍ:
Co máš dělat?
Zavolals četníky -
PROFESOR:
A bude - li se jim bránit, - co potom?
PANÍ:
Potom bych... chtěla být... tam.
PROFESOR:
Kde?
S ním?
PANÍ:
S Mimi,... aby jí nekleslo srdce - Abych jí mohla posloužit.
PROFESOR ( vstává ):
Sám, sám!
Ó bože můj!
( Přiletí Fanka. )
FANKA:
Jéžiši, to sem letěla!
PROFESOR:
Co je?
FANKA:
Milostpane, voni četnici nejsou doma -
PROFESOR:
Nekřičte tak!
FANKA:
Voni tu prej sou cikáni a voni je četnici honěj.
Až večír prej přídou.
Ale milostpane, voni sou vojáci na dovolený, a já sem im řekla, a tak voni sem dou, milostpane, s flintama a seušim, a veteráni, a hajný - Jézus, to sem letěla!
PROFESOR:
Nač vojáci?
FANKA:
Na loupežnika.
Budou ho dobejvat.
PROFESOR:
Vojáci, nač vojáci - - Jděte, Fany, sedněte si někde.
Nechte nás.
FANKA:
Já bych pila jak žavá.
( Sedne si u zdi. )
( Pauza. )
PROFESOR:
Sám, tedy sám!
Ó že neumírá člověk na samotu!
Bože, co na mně chceš, žes mi dal poznat tuhle bolest?
Sám, sám!
Oh jak jsem stár!
( Uvnitř rachotí zámek. )
FANKA:
Pozor - von de ven.
( Vrata se otevrou, vystoupí Loupežník. )
PROFESOR:
Co - co chcete?
PANÍ:
Pusťte mě, prosím vás, pusťte mě k Mimi!
LOUPEŽNÍK:
Paní, Mimi vás prosí, abyste ji navštívila.
PANÍ:
Vy dovolíte?
LOUPEŽNÍK:
Ano.
Chce se s vámi rozloučit.
PANÍ:
Proč rozloučit?
Jaké loučení?
Co to znamená?
LOUPEŽNÍK:
Než přijdou četníci.
PANÍ:
Já se nechci rozloučit!
Zůstanu s ní!
LOUPEŽNÍK:
A tak.
To zas ne.
( Chce odejít. )
PANÍ:
Ne, pane, zůstaňte!
( Padá na kolena. )
Prosím vás, pusťte mě k ní!
Aspoň na chvilku!
Nezůstanu, když nedovolíte, půjdu, až řeknete -
PROFESOR:
Nekleč před ním!
PANÍ:
Ne, pane, jeho neposlouchejte;
můj synu, vy nejste zlý;
vy neodepřete -
LOUPEŽNÍK:
Vstaňte, paní, nebo půjdu.
PANÍ ( vstává ):
Pusťte mě k Mimi!
LOUPEŽNÍK:
Na pět minut.
A nesmíte mluvit proti mně.
PANÍ:
Přísahám!
LOUPEŽNÍK:
Nesmíte ji hubovat.
Nesmíte jí brát odvahu.
Slibujete?
PANÍ:
Ano.
Vždyť budete při tom.
LOUPEŽNÍK:
Nebudu.
PANÍ:
Děkuji vám!
LOUPEŽNÍK ( váhá ):
A nezradíte mne?
PANÍ:
Vy mi nevěříte?
LOUPEŽNÍK ( otevře vrata ):
Račte!
PANÍ ( vchází ):
Bůh vás požehnej!
( Loupežník chce jít za ní. )
PROFESOR:
Musím s vámi mluvit.
LOUPEŽNÍK ( zamkne vrata a strčí klíč do kapsy ):
Prosím.
PROFESOR:
Se mnou se Mimi nechtěla... rozloučit?
LOUPEŽNÍK:
Ne.
PROFESOR:
Oh...
Co dělá Mimi?
LOUPEŽNÍK:
Pláče.
PROFESOR:
Ah!...
Proč pláče?
Co jste jí udělal?
LOUPEŽNÍK:
Pro to nepláče.
PROFESOR:
Já vás nenávidím!
Za celý život jsem tolik nemiloval, jako vás nenávidím!
LOUPEŽNÍK:
Co jste mi chtěl říci?
PROFESOR:
Že vás nenávidím!
Za to, že jste bujný, a kořistný, a bezohledný!
Za to, že jste krutý!
Za to, že jste smělý!
LOUPEŽNÍK:
Já vím.
PROFESOR:
Za to, že jste mladý!
Za to, že jste blázen!
Za to, že máte tolik štěstí!
LOUPEŽNÍK:
Co ještě?
PROFESOR:
Za to, že všichni jsou při vás!
LOUPEŽNÍK:
To není pravda!
FANKA:
To neni prauda!
PROFESOR:
Všichni jsou při vás!
Všichni, které jsem miloval!
Mé dítě, má žena, můj domov;
nikoho, nic jste mi nenechal.
Nikoho už nemohu milovat, ale vás nenávidím!
LOUPEŽNÍK:
Při vás jsou četníci.
PROFESOR:
Já vás nenávidím!
Všichni na vás visí očima:
Hleďte, to je hrdina!
Čeho se odvážil pro lásku!
Ta ztřeštěnost, ty kejkle, ta smělost, to je láska!
To je ta veliká, slavná, pověstná láska!
Láska na život a na smrt! láska, která dělá z lidí hrdiny a bohy!
LOUPEŽNÍK:
Nemluvte o lásce!
PROFESOR:
Ne, ale o něčem jiném;
o lásce neslavné, která nedělá z lidí hrdiny, ale baby;
o lásce, která učí člověka bázni, a starostem, a chvění.
Oh do jaké slabosti a malosti jsem se umiloval!
Zevšedněl jsem láskou a zbaběl jsem pro lásku;
sebe jsem ztratil a na sebe zapomněl!
Já blázen! starý blázen!
Myslil jsem, že milovat je sloužit! obětovat se! bolesti nést! šetřit a dřít se!
Já blázen!
Co teď mám?
Já vás nenávidím!
LOUPEŽNÍK:
Chcete něco?
PROFESOR:
Nechci!
Ano, já nejsem hrdina!
I já jsem měl ctižádost, chtěl jsem... mohl jsem něco být;
ale sebe sama jsem zanechal, po chlebu jsem sáhl;
jsem už malý a pitomý láskou, protivný, starý, šedý a ubohý láskou;
já nejsem hrdina!
LOUPEŽNÍK:
Proč mně to říkáte?
PROFESOR:
Protože vás nenávidím!
Vy jste hrdina, a já jsem sám!
Kde jsou všichni?
Proč mne opustili?
Proč nejsem dost drzý, abych byl... hrdina? že nejsem dost sobecký, dost bezohledný, dost nesmyslný, abych byl... hrdina?
Co je to láska?
HLAS ZA SCÉNOU:
Povidám, nechojte sem, žencká! nechojte sem!
FANKA:
Někdo de.
ŠEFL ( vystupuje pozpátku a mává rukama ):
Dyť tady se bude střílet!
Jezus, nechojte sem s tým dítětem!
( Vystoupí Zahalená žena s dítětem v náručí. )
PROFESOR:
Kdo je to?
ŠEFL:
Já, pane profesor, líběj vodpustit.
Du se tuhle vokouknout, esi sem už přišli četnici, a vona se tu naskytla ta vosoba.
Nechojte sem, povidám, ale vona asi neni tento, vedí?
( Ťuká si na čelo. )
Jéjej, von už je venku?
PROFESOR:
Odveďte ji!
ŠEFL:
Pote, žencká, pote honem, tady bude vojna.
ZAHALENÁ ŽENA:
Kam bych šla!
ŠEFL:
Tady nesmíte bejt!
LOUPEŽNÍK:
Nechte ji, Šefle, je nemocná.
FANKA:
Bodejť, ňáká tulačka!
( Zahalená žena usedne na lavičku. )
PROFESOR:
Láska!
Kdo mně bude mluvit o lásce!
Není - li láska práce a trpělivost, není - li starost, není - li sám konec mladosti, jděte mně s láskou! neznám jí! nestrpím jí!
ZAHALENÁ ŽENA ( kolébá se ):
Láska!
Až potkáš lidský hadříček, který býval žena, až potkáš bídnou hříšnici, která bývala dcera, až potkáš starou nemocnou, která bývala mladá, budeš to vidět, budeš to vidět!
ŠEFL:
Vona je trochu tento, vedí?
FANKA ( vstane a jde k ní ):
Pučte mně to dítě.
ZAHALENÁ ŽENA:
Nechtěj, nechej, neber, nemá otce.
FANKA ( vezme dítě ):
Dejte to sem, já nekoušu.
( Sedne zas u zdi s dítětem na klíně. )
PROFESOR:
Kdo jste?
ZAHALENÁ ŽENA:
Nejsem, byla jsem, nejsem nic.
PROFESOR:
Je šílená.
ZAHALENÁ ŽENA:
Nejsem.
- Byla jsem šílená, byla jsem mladá, zpívala jsem si celý den, měla jsem ráda, měla jsem ráda, srdce mne táhlo ven a ven...
Vše bylo krásné, kdyžs mladá byla, všechno čekalo na tebe;
cestička každá tě vyvábila, ach běda, kam tě zavede!
LOUPEŽNÍK:
Kdo jste?
ZAHALENÁ ŽENA:
Neptej se orla, co je to život, zeptej se raněné holubice.
Neptej se sebe, co je to láska, zeptej se té, kterou miláček opustil.
PROFESOR:
Má pravdu!
Má pravdu!
ZAHALENÁ ŽENA:
Zeptej se děvčete ztraceného, zeptej se rodičky opuštěné, zeptej se žebračky, kterou potkáš;
řekne ti, že ji někdo měl rád, a to že je láska!
PROFESOR:
Ano, ano!
Slyšíte ji?
ZAHALENÁ ŽENA:
Láska je, co tě opustilo, láska je to, co pominulo, láska se nikdy nevrátí;
sedni si na břehu, natrhej květin, neplač a házej je do černého proudu, ať každý vidí, co je láska;
ať každá vykřikne, běda mně, běda, snad mne už opustil!
Ach děvče, opustil už v té chvíli, kdy poprvé mluvil o lásce, nešťastná Mimi!
PROFESOR:
Cože?
ZAHALENÁ ŽENA:
Tatínek mne už nepoznává.
Jak je šedivý, jak je starý!
Jak jsem se změnila já, když on je tak jiný!
FANKA ( vyskočí ):
Jéžiši slečinko!
PROFESOR:
Lolo, nešťastnice, jak ses tu vzala?
LOLA:
Šla jsem se na vás podívat, alespoň zdálky;
cestou mně řekli, že Mimi...
ŠEFL:
Jejej, slečinko, já jsem je nepoznal!
FANKA:
Mně je z vás ouzko, slečinko!
PROFESOR:
Nešťastné dítě, ukaž se mi!
Ó, ó bože!
LOLA:
Proto jsem přišla, aby mne viděla, abych jí řekla:
Jen se podívej, jen se podívej, jen se podívej, Mimi, co to je!
PROFESOR:
Vždyť jsi jako pápěrka!
Já se tě děsím!
LOLA:
Sestřičko Mimi, já tě jdu potěšit;
sednu si u tebe s dítětem na klíně, houpy houpy hou, houpy houpy hou - Dej mně mé dítě!
FANKA:
Nechte, slečinko, já ráda chovám.
Hou hou hou, houpy hou hou...
PROFESOR:
Ukaž, to je tvé dítě?
Kam je dáme?
Kam dáme tebe, ubohá Lolo?
Pohleď, to už není náš dům!
Vzal nám jej on, tenhle, vidíš ho?
LOLA:
To není náš dům, tam nebyly mříže;
byla tam okna dokořán.
Jak jsme si v nich hrály, když jsme byly malé, oknem domů, oknem ven...
Oknem ven...
Mimi, nechoď oknem ven!
FANKA:
Ach Jéžiši!
( Rozpláče se. )
PROFESOR ( zvedne Lolu do náručí ):
Nešťastné kuřátko, kam tě složíme?
LOLA:
Ukaž mně maminku.
Maminka jistě tak nezestárla jako ty.
Maminka je tak mladá.
PROFESOR:
Maminka není s námi, Lolo, a on tě k ní nepustí.
LOLA:
To je on, co oklamal Mimi?
( Vykřikne. ) Proč ji oklamal!
PROFESOR:
Hleďte, vy hrdino, tohle je láska!
Prokletý, kdo jí to udělal!
FANKA:
Slečinko, slečinko, poďte domů!
LOLA:
Dej mně mé dítě, nejsem nic bez něho.
Jsem jenom pýří, jen suchý lístek, co nese semínko ve větru.
PROFESOR:
Spadlý lupínku, kam bych tě složil!
LOUPEŽNÍK:
Tady.
( Odemyká vrata. )
LOLA ( vykřikne ):
Ne, já se ho bojím!
PROFESOR ( polo ji nese, polo vede ):
Neboj se, dceruško, nesmí k tobě.
Budeš doma, budeš doma, každý bude jako ty... nešťastný jako ty... a nikdo nesmí přijít...
( Zachází s ní ve vratech. )
LOLA ( ve vratech ):
Láska je, co tě opustilo...
ŠFFL ( dívá se za nimi ):
Jo, to sou případy.
FANKA ( jde do vrat se vztyčenou hlavou ):
Puste, já nesu dítě!
ŠEFL:
A mně pořád byla povědomá -
FANKA ( sotva vskočí do vrat, zabouchne je za sebou a zavře na háky ):
A teď si tam vostaň!
Hahaha, hahaha!
LOUPEŽNÍK:
Nechte otevřeno!
FANKA ( za zdí ):
Hahaha, já tě nepustim!
( Zamyká domovní dveře. )
LOUPEŽNÍK:
Otevřte!
Mimi, otevři!
ŠEFL:
Jejej, to je škoda!
Teď už bude konec!
LOUPEŽNÍK:
Konec?
To ne!
( Vyskočí na zeď a seskočí do dvora. )
ŠEFL ( volá ):
Pane profesor, von de na ně!
LOUPEŽNÍK ( za zdí, tluče do domovních vrat ):
Mimi, pojď ven!
Otevři mně!
Paní, otevřte mi!
ŠEFL:
Lídi, to je raubíř!
( Pauza.
Uvnitř domu ženské výkřiky. )
HLAS LOUPEŽNÍKA:
Proklatě, otevřte!
ŠEFL:
Jejej, já bych nevotvíral!
( Na balkón vyletí Fanka - s dítětem v loktech. )
FANKA:
Haha, haha, hahaha!
Koukej klíč!
Vidíš ho?
Vidíš ho?
Hahaha, já tě nepustim!
HLAS LOUPEŽNÍKA:
Dejte sem klíč, Fanko!
PROFESOR ( objeví se ve dveřích balkónu ):
Dejte klíč mně, Fany!
Honem!
FANKA:
Haha, haha, nikomu nedám!
Pustěj!
( Letí pryč. )
PROFESOR ( na balkóně ):
A teď jděte, člověče!
Blázne, co tu ještě chcete?
Je konec!
Je konec!
HLAS LOUPEŽNÍKA:
Není!
Mimi, slyšíš?
FANKA ( vyrazí na balkón, bez dítěte, s puškou v ruce ):
Pustěj!
Dou držet Mimi!
PROFESOR:
Nestřílejte!
Položte to!
FANKA:
Haha, haha, hahaha! no počkej!
( Opře pušku o břicho a střelí dolů po Loupežníkovi. )
( Výkřik v domě.
Profesor běží dovnitř. )
HLAS LOUPEŽNÍKA:
Nic se mi nestalo, Mimi!
Jdu si pro tebe!
FANKA:
Necháš ty dvéře!
( Vystřelí. ) Deš, pustíš!
No počkej!
( Běží do domu. )
ŠEFL:
Jejej, to je žencká!
Tu bych nechtěl!
- Hej, mladej pane!
Mladej pane, jářku!
FANKA ( vyběhne na balkón, má zástěru plnou patron a nabíjí ):
Jen počkej, já ti - - Kdepak je?
Von utek?
Kde je, Šefle?
ŠEFL:
Teď zrouna tu byl.
FANKA:
Jéžiši to tam je dopuštěni!
HLAS UVNITŘ DOMU:
Fanko, pojďte sem honem!
FANKA:
Nemám kdy.
Aha, támhle je!
- - Co chceš s tou motykou?
Necháš ji?
No počkej!
( Střelí do zahrady. )
Haha, haha, hahaha!
ŠEFL:
Dostal ji?
FANKA:
Já nevim.
Skoro.
Ty zloději, ty rošťáku, ty raubíři, co chceš s tou motykou?
Šmarjá, von vylamuje dvéře!
Necháš to?
HLAS LOUPEŽNÍKA:
Vylomím!
Mimi, jdu si pro tebe!
ŠEFL:
Honem, Fanko, honem!
FANKA:
Tumáš!
( Střelí po Loupežníkovi. )
Hahahaha!
ŠEFL:
Zabitej?
FANKA:
Kdepak!
( Nabíjí. ) Jezus, dvéře už praskaj!
ŠEFL:
Mladej pane, pozor!
( Prasknutí. )
FANKA:
Haha, haha, motyka praskla!
Praskla ti!
Praskla ti!
PROFESOR ( vyběhne na balkón ):
Pryč odtud, Fanko!
Odstrojte Mimi!
FANKA:
Už letim.
( Běží dovnitř. )
PROFESOR:
A teď jděte, šílený člověče!
Chcete zabít nemocnou ženu?
HLAS LOUPEŽNÍKA:
Mimi, já se vrátím!
LOLA ( ve dveřích balkónu ):
Vrať se!
Vrať se!
Vrať!
PROFESOR:
Vraťte se!
Mládí se nevrací, nikdo se nevrací takový, jaký byl!
Vrátíte - li se, budete už jako já!
( Odchází. ) Dceruško, pojď odtud - - ( Zajde. )
ŠEFL:
Jejej, teď už je konec!
( Hlasy za scénou. )
HLAS KAPRÁLA:
Stujte!
Krejte se!
ŠEFL:
Jezus, vojáci!
Mladej pane, pozor, vojáci dou!
KAPRÁL ( vystoupí ):
Tak tady je ten festunk.
VOJÁK FRANTA ( vystoupí ):
To je psina!
KAPRÁL ( káže zpět ):
Miřte do voken, mládenci!
ŠEFL:
Jejej vojáčku, to bych neďál!
KAPRÁL:
Proč?
ŠEFL:
Von už tam nejni.
Von je v zahradě, za tou zdi.
KAPRÁL:
A kdo je v domě?
ŠEFL:
Ty vostatní, a von je voblíhá.
FRANTA:
To je legrace.
KAPRÁL:
Aha, tak máme dobejvat zahradu.
( Obrátí se k lesu. )
Mládenci, pozor!
Vojáci pudou se mnou.
Vozbrojenej civil, veteráni a hajný vobklíčej dum.
Cyklisti stojej na silnici a jízda v lese.
Mušíme ho dostat živýho nebo mrtvýho.
ŠEFL:
Honem, ať vám neuteče!
KAPRÁL:
Sapéři za mnou!
Franto, máš rachejtli?
FRANTA:
Mám.
To bude psina!
( Vojáci přeběhnou palouk a kleknou u zdi.
Jeden dlabe bajonetem mezi kameny. )
ŠEFL ( sedne k nim na bobek ):
Co to jako děláte?
KAPRÁL:
Tu zeď jako sundáme.
ŠEFL:
Japak ji sundáte?
KAPRÁL:
Ale vyfouknem ji.
Viď Franto?
FRANTA:
No ba.
To bude psina!
KAPRÁL:
To muší bejt jako na vojně.
( K dlabajícímu: )
Jak to vrtáš?
Copak nevíš, co je díra?
Čoječe, dobrá díra muší bejt ouzká, viď Franto?
FRANTA:
No ba, a hluboká.
KAPRÁL:
Čím menší díra, tím větší oučinek, viď Franto?
FRANTA:
No ba.
( Zatímco vrtají, Loupežník se vynoří na zdi nad jejich hlavami
a usedne tam. )
KAPRÁL:
Tak to tam strč, Franto.
ŠEFL:
Co je to?
KAPRÁL:
Patróna.
ŠEFL:
Jaká?
KAPRÁL:
Ekrazitová.
ŠEFL ( zděšen ):
K čemupak?
KAPRÁL:
Tu zeď vyhodit do vzduchu.
Jako na vojně.
ŠEFL:
Jezus, to né.
Dyť se něco stane!
KAPRÁL:
Franto, sirky!
ŠEFL:
Dyť spadne celej dum!
KAPRÁL:
Franto, zapal!
- Strejče, pryč, vona ta zeď sletí.
FRANTA:
To bude psina!
LOUPEŽNÍK ( nad jejich hlavami ):
Nazdar, hoši!
ŠEFL:
To je von!
KAPRÁL ( vyskočí ):
Vzdej se!
LOUPEŽNÍK:
Čeho?
FANKA ( vyrazí na balkón s ručnicí ):
Aha, tady zas je!
( Míří na Loupežníka. )
LOUPEŽNÍK ( zvedne ruku ):
Fany, mé poslední slovo!
FANKA ( skloní ručnici ):
Co zas?
LOUPEŽNÍK:
Nezapomeň!
Sbohem, poupátko!
( Seskočí zpět do dvora. )
FANKA:
Hahaha, to je neřád!
Chyťte ho!
Von utiká!
( Vběhne do domu. )
KAPRÁL:
Já du na něj!
Franto, vohni se!
( Franta se sehne, Kaprál mu stoupne na záda a přeleze zeď. )
ŠEFL:
Počkejte, já du taky.
( Stoupne Frantovi na záda, sedne obkročmo na zeď, ale bojí se seskočit. )
KAPRÁL ( otvírá zvnitřku vrata ):
Honem, mládenci! von utiká!
FRANTA:
To je legrace!
Kluci, honem.
( Vojáci hrnou se do vrat. )
ŠEFL ( na zdi ):
Utiká! utiká!
Chyťte ho!
Támhle, támhle je!
Leze přes zeď!
Běží do lesa!
Jejej střílejte!
( Ozbrojení civilisté, veteráni, hajní a kluci, vše se vyhrne z lesa na scénu a řítí se s výkřiky:
Chyťte ho!
Hurá!
Chyťte ho! )
ŠEFL ( na zdi ):
Je pryč.
To je škoda, že už je konec.
Dybych teď moh dolu!
Přineste mně někdo židli!
Nikdo tu nejni?...
Židli!
Židli!
Přineste mně židli!
( Vzdalující se rány z pušek a křik. )
ŠEFL ( na zdi ):
Nechte ho už!
Pomožte mně!
Přineste mně někdo židli!
- - Pomoc!
Pomóc!
( Kaprál a Franta se vracejí ze dvora. )
FRANTA:
To byla psina!
( Z vrat vychází Fanka. )
ŠEFL:
Utek, loupežnik!
Jako by se do země propad!
Prosimvás, vojáčku, pomožte mně dolu!
FRANTA ( sehne se ):
Stoupněte si.
FANKA:
Vojáčkové, páni vojáci, máte tu dnes vostat přes noc... na stráži.
KAPRÁL:
Pročpak ne.
Viď Franto?
FRANTA:
No ba.
To bude psina.
FANKA:
Zejtra se prej vystěhujeme...
ŠEFL:
A to já taky budu hlídat!
( Jde do vrat. )
KAPRÁL:
A pořád mně je, jako bych ho už někde viďal.
FANKA:
Vidite, kaprále, a mně taky!
FRANTA:
No ba, mně taky.
KAPRÁL:
Počkej, Franto, už to mám!
No jo!
Dyž sem byl kluk, tak sem viďal v cirkuse komedianta, a ten ti zrouna čaroval.
Voči sem moh na ňom nechat.
A tomu von je tak tůze podobnej!
FRANTA:
Depak, čoječe, cirkusák!
Dyž sem byl malej, tak sem viďal jednoho mladýho cizího knížete na honech.
A von je zrouna jako ten kníže.
KAPRÁL:
Di někam, Franto.
Komediant, a žádnej kníže.
FRANTA:
Depak komediant, ty vole.
Kníže!
FANKA:
Žádnej kníže.
Hulán.
Dyž sem byla mlady ďouče, vedli vojáci hulána v řetězech;
musel něco strašnýho províst.
My, chasa, sme koukali jako na divý zvíře;
a von najednou ke mně a povidá:
Dej mně vody.
Já sem vám skočila jako blázen a dala sem mu pít ze džbánu;
von tiše pije a dívá se, jako by se se životem loučil, a pak povidá:
Sbohem, poupátko!
Ale zrouna tak, jako von to tady řek.
A ten hulán měl stejný voči jako von;
takový krásný, zlodějský voči.
Na mou duši, na to nezapomenu.
KAPRÁL:
To ste se, Fanko, do toho hulána zamilovala.
FANKA:
Vite, kaprále, načpak bych hrdlouhala.
Na to sem už stará.
Von se mně tůze líbil, a rozum sem neměla...
KAPRÁL:
Tak proč ste toho loupežníka chtěla zastřelit?
FANKA:
Já nevim;
třeba zrouna proto, že už nejsem mladá, a že mně přišlo líto -
KAPRÁL:
Čeho?
FANKA:
- mýho ztracenýho mládí.
Opona
ÚPRAVA PRO DIVADLA V PŘÍRODĚ
Scéna jako při jevištní úpravě;
je - li možno, jen v pozadí nebo na některé straně druhé jevištní pole, oddělené lesem nebo křovím od vlastní scény;
pokosená louka, na ní malinká hospůdka U Beránka s několika stoly venku.
DĚJSTVÍ PRVNÍ
PŘEDEHRA
Z vrat vychází Profesor a Paní s kufříkem, plédem atd., za nimi Fanka, zívá.
Je časně ráno.
PANÍ:
Pospěš, je čas na dráhu.
PROFESOR:
Hodina pokdy.
FANKA ( chce vzít kufřík ):
Ukážou, pustěj!
Já jim to donesu.
PROFESOR:
Ne, ne, nenechávejte Mimi samotnou.
PANÍ:
Fany, dáte na ni pozor?
FANKA:
Bestarosti.
PROFESOR:
Ano, buďte na to dítě opatrná, nechoďte od ní na krok -
MIMI ( vystrčí na balkón hlavu v čepečku ):
Sbohem, tati, sbohem, maminko, a šťastnou cestu!
PROFESOR:
Sbohem, Mimi, a měj na sebe pozor, jdi jen s Fankou na procházku a -
MIMI:
Ano, tatínku.
PANÍ:
Jdi ještě hajat, Mimi.
Zítra večer nás čekej.
A hezky poslouchej Fanku.
MIMI:
Ano, maminko.
FANKA:
Nemaj strach.
Já dám pozor.
No tak už dou!
PROFESOR:
Tak sbohem dceruško!
Buď opatrná!
PANÍ:
Sbohem, Mimi!
( Odcházejí. )
MIMI:
Šťastnou cestu!
( Zmizí. )
FANKA:
To trvalo!
( Zajde do vrat a zamkne je. )
NĚMOHRA
Sotva Profesor a Paní zašli směrem k nádraží, Loupežník na sousední louce trhá třešně.
Přiběhne statkář Prolog, hádají se, Prolog vezme Loupežníkovi klobouk, Loupežník zase sebere jeho klobouk a uteče.
Po chvilce se zas objeví na louce, kde děvčata hrabou trávu, a baví je.
Přiběhne Prolog a hrozí mu holí.
Loupežník uteče do lesa.
Prolog vynadá děvčatům a utíká za ním.
Za okamžik se vynoří z lesa a vede ho za rameno na scénu.
- Dále dle textu od začátku do konce prvého dějství.
- Soused přijede se skutečným vozem.
DOHRA PRVNÍHO DĚJSTVÍ
MIMI:
To mne hlava rozbolela!
( Odejde do domu. )
Zatím Soused a Šefl naloží Loupežníka na vůz a jedou s ním k hospodě U Beránka.
Děti a děvčata v tanci obklopí vůz a provodí Loupežníka až do dveří.
Konec prvního dějství
DĚJSTVÍ DRUHÉ
PŘEDEHRA
Loupežník se zavázanou hlavou a Doktor vycházejí z hospody U Beránka, sednou si venku u stolu a mastí karty.
MIMI ( vyjde z vrat s nějakým šitím ):
Proč nikoho neposílá?
Co se s ním děje?
Bože, slituj se nade mnou!
FANKA ( vyjde z vrat ):
Nikam nechodila, Mimi!
MIMI:
Já nikam nejdu.
( Sedne si na lavičku. )
Ach kdyby už poslal zprávu, jak mu je!
FANKA:
Kdo, ten zabitej?
A poslal už ty ručniky?
MIMI:
Fanko, umře?
FANKA:
Jo, když má díru do hlavy, tak to je konec.
MIMI:
Fany, nemluvte!
FANKA:
A co je jí po něm?
Co s ním porád má?
Kdo je to, Mimi?
MIMI:
Já nevím.
FANKA:
Tak ho už pustila z hlavy, jo?
MIMI:
Fany, Fany, on nesmí umřít!
FANKA:
To tak, takovej se bude ptát, co smí a co nesmí.
MIMI:
Kdyby umřel, Fany, já nevím, co bych...
Já bych se zbláznila!
FANKA ( přísně ):
Mimi - Mimi, vona si na něj myslí!
MIMI:
Ale ne, Fany.
Pánbůh ví, já myslím jen na to neštěstí, co se tu stalo.
Ach jistě je s ním hrozně zle, že neposílá zprávu!
FANKA:
Tak už šla spat, je pozdě.
MIMI:
Hned, Fany.
Já dnes neusnu -
FANKA:
A to já zas jo.
Tak potom za sebou zamkla.
( Zajde do domu. )
MIMI ( sama ): Kdyby tudy někdo šel, abych se zeptala, jak mu je!
Abych mu vzkázala - Někdo jde?
( Soused vychází z lesa. )
MIMI:
Pane sousede!
Pane sousede!
SOUSED:
Á, slečinka.
Pámbu dobrej večír.
MIMI:
Prosím vás, jak mu je?
SOUSED:
Jako tomu střelenýmu?
Ále děkuju za voptání.
MIMI:
Jak je mu?
SOUSED:
Inu, je u něho doktor.
MIMI:
Proboha! řeže ho?
SOUSED:
Kdepak, ani k jednomu štychu se dostat nemože.
MIMI:
Ale přežije to?
SOUSED:
Jako náš doktor?
Ale jo, ten to už vydrží.
MIMI:
Ne, já myslím... on?
SOUSED:
Slečinko, ten teprv!
MIMI:
Děkuju vám.
To jste hodný!
SOUSED:
Cák vo to.
Já se du tudle kouknout na vousy.
MIMI:
Na jaké vousy?
SOUSED:
Na žádný fousy.
Na voves.
Tak dobrou noc, slečinko.
( Zachází. )
MIMI ( rozpíná náruč ):
Neumře!
Vrátí se!
( Mimi zajde do domu, zamkne.
Zatím Loupežník u hospody obehrál Doktora a vstává od karet.
Pauza.
Vystoupí Noc, majestátní žena v ohvězděných šatech. )
NOC:
Jsem Noc.
Ó smrtelní, jsem bohyně,
jež z věčných stájí hvězdy vyvádí
a milosrdnou rukou zatlačí
zemdlená víčka.
Všechno znaví se,
znaví se květ a zemdlí tichá tráva,
práce se znaví, umdlévá i bolest,
vše touží spát.
Svět celý utichne,
když rosným krokem z nebe přicházím,
královna zemdlených.
Ó smrtelní,
svou hlavu skloňte v můj klín mateřský,
balzámem spánku rány svlažím vám
a vonným černým vlasem osuším
pot vysílených;
zlatou nití snů
vyšiji temno, čela horečná
stříbrným dechem míru ochladím,
milencům sladký koutek vystelu
z ticha a odevzdání.
Přátelé,
nyní je noc.
Ó věřte, že je tma,
že ani na krok není viděti,
jak žádá báseň;
a co vidíte,
že jenom sen je sladké letní Noci.
( Ustoupí do pozadí.
Přijde Loupežník a dále se odehrává dějství druhé, až do odchodu Loupežníka a Havíře. )
NOC ( vystoupí vpřed ):
Nuž pokoj s vámi, lidé smrtelní;
opona noci padá;
každý děj
má odstavce, i drama skutečnosti
má svoje meziaktí: noc a spánek.
A znovu s každým úsvitem se vrací
to nedohrané drama života;
a rány, které život rozkrvácí,
zas zkonejší má temnota.
( Zajde. )
Konec druhého dějství
DĚJSTVÍ TŘETÍ
PŘEDEHRA
Z hostince U Beránka se vyvalí zástup flamendrů: v čele Loupežník, kolem krku ho drží Starosta a Soused, dále Havíř, Policajt, Děvčata, Chasa.
Loupežník se loučí, všechno tančí kolem něho;
zatočí kapesníkem a jde k lesnímu domku.
Všichni za ním mávají kapesníky.
Sotva Loupežník přijde před domek, začíná se dějství třetí. | loup_a |
Autor: Čapek, Karel, Název: R.U.R., Žánr: drama
ROSSUM'S UNIVERSAL ROBOTS
KOLEKTIVNÍ DRAMA O VSTUPNÍ KOMEDII A TŘECH DĚJSTVÍCH
OSOBY
HARRY DOMIN, centrální ředitel Rossumových Univerzálních Robotů
INŽ. FABRY, generální technický ředitel RUR
DR. GALL, přednosta fyziologického a výzkumného oddělení RUR
DR. HALLEMEIER, přednosta Ústavu pro psychologii a výchovu Robotů
KONZUL BUSMAN, generální komerční ředitel RUR
STAVITEL ALQUIST, šéf staveb RUR
HELENA GLORYOVÁ
NÁNA, její chůva
MARIUS, Robot
RADIUS Roboti
DAMON
1. }
2. } ROBOT
3. }
ROBOT PRIMUS
ROBOTKA HELENA
ROBOTSKÝ SLUHA a četní ROBOTI
Domin, v předehře asi osmatřicetiletý, vysoký, oholený
Fabry, rovněž oholený, plavý, vážné a jemné tváře
Dr. Gall, drobný, živý, snědý, s černým knírem
Hallemeier, ohromný, hřmotný, se zrzavým anglickým knírem a zrzavým kartáčem vlasů
Busman, tlustý, plešatý, krátkozraký žid
Alquist, starší než ostatní, nedbale oblečený, dlouhých, prošedivělých vlasů a vousů
Helena, velmi elegantní
Ve vlastní hře všichni o deset let starší
Roboti v předehře oblečeni jako lidé.
Jsou úsečni v pohybech i výslovnosti, bezvýrazných tváří, upřeného pohledu.
Ve vlastní hře mají plátěné blůzy v pasu stažené řemenem a na prsou mosazné číslo.
PO PŘEDEHŘE A DRUHÉM AKTU PŘESTÁVKA
PŘEDEHRA
Ústřední kancelář továrny Rossum's Universal Robots.
Vpravo vchod.
Okny v průčelní stěně pohled na nekonečné řady továrních budov.
Vlevo další ředitelské místnosti.
Domin sedí u velikého amerického psacího stolu v otáčecím křesle.
Na stole žárovka, telefon, těžítka, pořadač dopisů atd., na stěně vlevo veliké mapy s lodními a železničními liniemi, veliký kalendář, hodiny, jež ukazují něco málo před polednem;
na stěně vpravo přibity tištěné plakáty:
" Nejlacinější práce:
Rossumovi Roboti. "
" Tropičtí Roboti, nový vynález.
Kus 150 d. "
" Každý si kup svého Robota! "
" Chcete zlevnit svoje výrobky?
Objednejte Rossumovy Roboty. "
Dále jiné mapy, dopravní lodní řád, tabulka s telegrafickými záznamy kursů atd.
V kontrastu k této výzdobě stěn je na zemi nádherný turecký koberec, vpravo kulatý stůl, pohovka, kožená klubovní křesla a knihovna, v níž místo knih stojí láhve s vínem a kořalkami.
Vlevo pokladna.
Vedle Dominova stolu psací stroj, na němž píše dívka Sulla.
DOMIN ( diktuje ):
" - že neručíme za zboží poškozené dopravou.
Upozornili jsme vašeho kapitána hned při nakládání, že loď je nezpůsobilá k dopravě Robotů, takže zkáza nákladu nepadá na náš účet.
Znamenáme se - za Rossum's Universal Robots - " Hotovo?
SULLA:
Ano.
DOMIN:
Nový list.
" Friedrichswerke, Hamburk.
- Datum.
- Potvrzujeme objednávku na patnáct tisíc Robotů - " ( Zazvoní domácí telefon.
Domin jej zvedne a mluví do něho: )
Haló - Zde centrální - ano.
- Zajisté.
- Ale ano, jako vždycky.
- Ovšem, kabelujte jim.
- Dobrá.
( Zavěsí telefon. )
Kde jsem přestal?
SULLA:
Potvrzujeme objednávku na patnáct tisíc R.
DOMIN ( zamyšleně ):
Patnáct tisíc R. Patnáct tisíc R.
MARIUS ( vstoupí ):
Pane řediteli, nějaká dáma prosí -
DOMIN:
Kdo?
MARIUS:
Nevím.
( Podává vizitku. )
DOMIN ( čte ):
Prezident Glory.
- Že prosím.
MARIUS ( otevře dveře ):
Račte, paní.
( Vejde Helena Gloryová.
Marius odejde. )
DOMIN ( vstane ):
Račte.
HELENA:
Pan centrální ředitel Domin?
DOMIN:
Prosím.
HELENA:
Jdu k vám -
DOMIN:
- s lístkem prezidenta Gloryho.
To stačí.
HELENA:
Prezident Glory je můj otec.
Jsem Helena Gloryová.
DOMIN:
Slečno Gloryová, je pro nás neobyčejnou ctí, že - že -
HELENA:
- že vám nemůžeme ukázat dveře.
DOMIN:
- že smíme pozdravit dceru velkého prezidenta.
Prosím posaďte se.
Sullo, můžete odejít.
( Sulla odejde. )
DOMIN ( usedne ):
Čím mohu posloužit, slečno Gloryová?
HELENA:
Já jsem přijela -
DOMIN:
- podívat se na naši tovární výrobu lidí.
Jako všechny návštěvy.
Prosím, beze všeho.
HELENA:
Myslela jsem, že je zakázáno -
DOMIN:
- vstoupit do továrny, ovšem.
Jenže každý sem přijde s něčí vizitkou, slečno Gloryová.
HELENA:
A vy ukážete každému...?
DOMIN:
Jen něco.
Výroba umělých lidí, slečno, je tovární tajemství.
HELENA:
Kdybyste věděl, jak mne to -
DOMIN:
- nesmírně zajímá.
Stará Evropa o jiném ani nemluví.
HELENA:
Proč mne nenecháte domluvit?
DOMIN:
Prosím za prominutí.
Chtěla jste snad říci něco jiného?
HELENA:
Chtěla jsem se jen zeptat -
DOMIN:
- zda bych vám zcela výjimečně neukázal naši továrnu.
Ale zajisté, slečno Gloryová.
HELENA:
Jak víte, že jsem se na to chtěla ptát?
DOMIN:
Všichni se ptají stejně.
( Vstane. ) Ze zvláštní úcty, slečno, vám ukážeme víc než jiným a - jedním slovem -
HELENA:
Děkuji vám.
DOMIN:
- zavážete - li se, že nikomu neprozradíte ani to nejmenší -
HELENA ( vstane a podává mu ruku ):
Mé čestné slovo.
DOMIN:
Děkuji.
Nechtěla byste snad sejmout závoj?
HELENA:
Ach ovšem, vy chcete vidět - Promiňte.
DOMIN:
Prosím?
HELENA:
Kdybyste mi pustil ruku.
DOMIN ( pustí ):
Prosím za prominutí.
HELENA ( snímá závoj ):
Chcete vidět, nejsem - li vyzvědač.
Jak jste opatrni.
DOMIN ( pozoruje ji nadšeně ):
Hm - ovšem - my - tak jest.
HELENA:
Vy mi nedůvěřujete?
DOMIN:
Neobyčejně, slečno Hele - - pardon, slečno Gloryová.
Vskutku neobyčejně potěšen - Měla jste dobrou plavbu?
HELENA:
Ano.
Proč -
DOMIN:
Protože - míním totiž, - že jste ještě velmi mladá.
HELENA:
Půjdeme hned do továrny?
DOMIN:
Ano.
Myslím dvaadvacet, ne?
HELENA:
Dvaadvacet čeho?
DOMIN:
Let.
HELENA:
Jedenadvacet.
Proč to chcete vědět?
DOMIN:
Protože - poněvadž - ( S nadšením: )
Zdržíte se déle, že ano?
HELENA:
Podle toho, co mi ukážete z výroby.
DOMIN:
Čertova výroba!
Ale zajisté, slečno Gloryová, všechno uvidíte.
Prosím posaďte se.
Zajímala by vás historie vynálezu?
HELENA:
Ano, prosím vás.
( Usedne. )
DOMIN:
Tak tedy.
( Sedne si na psací stůl, pozoruje Helenu uchvácen a odříkává rychle: )
Bylo to roku 1920 kdy se starý Rossum veliký fyziolog ale tehdy ještě mladý učenec odebral na tento daleký ostrov aby studoval mořské živočišstvo tečka.
Přitom se pokoušel napodobit chemickou syntézou živou hmotu řečenou protoplazma až najednou objevil látku která se chovala naprosto jako živá hmota ač byla jiného chemického složení to bylo roku 1932 právě čtyři sta čtyřicet let po objevení Ameriky, uf.
HELENA:
To umíte zpaměti?
DOMIN:
Ano;
fyziologie, slečno Gloryová, není mým řemeslem.
Tak dál?
HELENA:
Třeba.
DOMIN ( slavnostně ):
A tehdy, slečno, starý Rossum napsal mezi své chemické vzorce tohleto:
" Příroda našla jen jeden způsob, jak organizovat živou hmotu.
Je však jiný způsob, jednodušší, tvárnější a rychlejší, na nějž příroda vůbec nenarazila.
Tuto druhou cestu, po které se mohl brát vývoj života, jsem dnešního dne objevil. "
Představte si, slečno, že tahle veliká slova psal nad chrchlem jakéhosi koloidálního rosolu, který by ani pes nesežral.
Představte si ho, že sedí nad zkumavkou a myslí na to, jak z ní vyroste celý strom života, jak z ní budou vycházet všechna zvířata, počínajíc nějakým vířníkem a končíc - končíc samotným člověkem.
Člověkem z jiné látky, než jsme my.
Slečno Gloryová, to byl ohromný okamžik.
HELENA:
Tak dál.
DOMIN:
Dál?
Teď šlo o to, dostat život ze zkumavky ven a zrychlit vývoj a utvořit nějaké ty orgány, kosti a nervy a kdesi cosi a nalézt jakési takové látky, katalyzátory, enzymy, hormóny a tak dále, zkrátka, rozumíte tomu?
HELENA:
N-n-nevím.
Myslím, že jen málo.
DOMIN:
Já docela nic.
Víte, pomocí těch vodiček mohl dělat, co chtěl.
Mohl třeba dostat medúzu se sokratovským mozkem nebo žížalu padesát metrů dlouhou.
Ale protože neměl kouska humoru, vzal si do hlavy, že udělá normálního obratlovce nebo snad člověka.
A tak se do toho pustil.
HELENA:
Do čeho?
DOMIN:
Do napodobení přírody.
Nejdřív zkusil udělat umělého psa.
Stálo ho to řadu let, vyšlo z toho cosi jako zakrnělé tele a pošlo to za pár dní.
Ukážu vám to v muzeu.
A pak už se dal starý Rossum do vytváření člověka.
( Pauza. )
HELENA:
A to nesmím nikomu prozradit?
DOMIN:
Nikomu na světě.
HELENA:
Škoda že už je to ve všech čítankách.
DOMIN:
Škoda.
( Seskočí ze stolu a usedne vedle Heleny. )
Ale víte, co v čítankách není?
( Ťuká si na čelo. )
Že byl starý Rossum úžasný blázen.
Vážně, slečno Gloryová, ale tohle nechte pro sebe.
Ten starý výstředník chtěl opravdu dělat lidi.
HELENA:
Ale vždyť vy děláte lidi!
DOMIN:
Přibližně, slečno Heleno.
Ale starý Rossum to mínil doslovně.
Víte, chtěl jaksi vědecky sesadit boha.
Byl strašlivý materialista, a proto to všechno dělal.
Nešlo mu o nic víc než podat důkaz, že nebylo žádného pánaboha zapotřebí.
Proto si umanul udělat člověka navlas, jako jsme my.
Znáte trochu anatomii?
HELENA:
Jen - docela málo.
DOMIN:
Já také.
Představte si, že si vzal do hlavy vyrobit všechno do poslední žlázy jako v lidském těle.
Slepé střevo, mandle, pupek, samé zbytečnosti.
Dokonce i - hm - i pohlavní žlázy.
HELENA:
Ale ty přece - ty přece -
DOMIN:
- nejsou zbytečné, já vím.
Ale mají - li se lidé uměle vyrábět, pak není - hm - nijak třeba -
HELENA:
Rozumím.
DOMIN:
Ukážu vám v muzeu, co spackal za deset let dohromady.
Měl to být muž, žilo to celé tři dny.
Starý Rossum neměl trochy vkusu.
Bylo to hrozné, co udělal.
Ale mělo to uvnitř všechno, co má člověk.
Skutečně, úžasně piplavá práce.
A tehdy sem přišel inženýr Rossum, synovec starého.
Geniální hlava, slečno Gloryová.
Jak uviděl, co tropí starý, řekl:
" To je nesmysl, vyrábět člověka deset let.
Nebudeš - li ho vyrábět rychleji než příroda, pak na ten celý krám nakašlat. "
A pustil se sám do anatomie.
HELENA:
V čítankách je to jinak.
DOMIN ( vstane ):
V čítankách je placená reklama a ostatně nesmysl.
Stojí tam například, že Roboty vynalezl starý pán.
Zatím se starý snad hodil na univerzitu, ale o tovární výrobě neměl ponětí.
Myslel, že udělá skutečné lidi, tedy snad nějaké nové indiány, docenty nebo idioty, víte?
A teprve mladý Rossum měl nápad udělat z toho živé a inteligentní pracovní stroje.
Co je v čítankách o spolupráci obou velikých Rossumů, je povídačka.
Ti dva se ukrutně hádali.
Starý ateista neměl drobet pochopení pro industrii, a konečně ho mladý zavřel do nějaké laboratoře, aby se tam piplal se svými velikými potraty, a začal to vyrábět sám, po inženýrsku.
Starý Rossum ho doslovně proklel a do své smrti usmolil ještě dvě fyziologické obludy, až ho nakonec našli v laboratoři mrtvého.
To je celá historie.
HELENA:
A co tedy mladý?
DOMIN:
Mladý Rossum, slečno, to byl nový věk.
Věk výroby po věku poznání.
Když si okoukl anatomii člověka, viděl hned, že je to příliš složité a že by to dobrý inženýr udělal jednodušeji.
Začal tedy předělávat anatomii a zkoušel, co se dá vynechat nebo zjednodušit - Zkrátka - slečno Gloryová, nenudí vás to?
HELENA:
Ne, naopak, je to hrrozně zajímavé.
DOMIN:
Tak tedy mladý Rossum si řekl:
Člověk, to je něco, co dejme tomu cítí radost, hraje na housle, chce jít na procházku a vůbec potřebuje dělat spoustu věcí, které - které jsou vlastně zbytečné.
HELENA:
Oho!
DOMIN:
Počkejte.
Které jsou zbytečné, když má třeba tkát nebo sčítat.
Naftový motor nemá mít třapce a ornamenty, slečno Gloryová.
A vyrábět umělé dělníky je stejné jako vyrábět naftové motory.
Výroba má být co nejjednodušší a výrobek prakticky nejlepší.
Co myslíte, jaký dělník je prakticky nejlepší?
HELENA:
Nejlepší?
Snad ten, který - který - Když je poctivý - a oddaný.
DOMIN:
Ne, ale ten nejlacinější.
Ten, který má nejmíň potřeb.
Mladý Rossum vynalezl dělníka s nejmenším počtem potřeb.
Musel ho zjednodušit.
Vyhodil všechno, co neslouží přímo práci.
Tím vlastně vyhodil člověka a udělal Robota.
Drahá slečno Gloryová, Roboti nejsou lidé.
Jsou mechanicky dokonalejší než my, mají úžasnou rozumovou inteligenci, ale nemají duši.
Ó slečno Gloryová, výrobek inženýra je technicky vytříbenější než výrobek přírody.
HELENA:
Říká se, že člověk je výrobek boží.
DOMIN:
Tím hůř.
Bůh neměl ani ponětí o moderní technice.
Věřila byste, že si nebožtík mladý Rossum zahrál na boha?
HELENA:
Jak, prosím vás?
DOMIN:
Začal vyrábět Nadroboty.
Pracovní obry.
Zkusil to s postavami čtyřmetrovými, ale to byste nevěřila, jak se ti mamuti lámali.
HELENA:
Lámali?
DOMIN:
Ano.
Z ničeho nic jim praskla noha nebo něco.
Naše planeta je patrně trochu malá pro obry.
Teď děláme jen Roboty přirozené velikosti a velmi slušné lidské úpravy.
HELENA:
Viděla jsem první Roboty u nás.
Obec je koupila... chci říci vzala do práce -
DOMIN:
Koupila, drahá slečno.
Roboti se kupují.
HELENA:
- získala jako metaře.
Viděla jsem je mést.
Jsou tak divní, tak tiší.
DOMIN:
Viděla jste mou písařku?
HELENA:
Nevšimla jsem si.
DOMIN ( zvoní ):
Víte, akciová továrna Rossumových Univerzálních Robotů dosud nevyrábí jednotné zboží.
Máme jemnější a hrubší Roboty.
Ti lepší budou snad žít dvacet let.
HELENA:
Pak hynou?
DOMIN:
Ano, opotřebují se.
( Vstoupí Sulla. )
DOMIN:
Sullo, ukažte se slečně Gloryové.
HELENA ( vstane a podává jí ruku ):
Těší mne.
Je vám asi hrozně smutno tak daleko od světa, viďte?
SULLA:
To neznám, slečno Gloryová.
Račte usednout prosím.
HELENA ( usedne ):
Odkud jste, slečno?
SULLA:
Odtud, z továrny.
HELENA:
Ach, vy jste se narodila tady?
SULLA:
Ano, byla jsem tu udělána.
HELENA ( vyskočí ):
Cože?
DOMIN ( směje se ):
Sulla není člověk, slečno, Sulla je Robot.
HELENA:
Prosím za odpuštění -
DOMIN ( položí ruku Sulle na rameno ):
Sulla se nehněvá.
Podívejte se, slečno Gloryová, jakou děláme pleť.
Sáhněte jí na tvář.
HELENA:
Oh ne, ne!
DOMIN:
Nepoznala byste, že je z jiné látky než my.
Prosím, má i typické chmýří blondýnek.
Jen oči jsou drobátko - Ale zato vlasy!
Obraťte se, Sullo!
HELENA:
Přestaňte už!
DOMIN:
Pohovořte s hostem, Sullo.
Je to vzácná návštěva.
SULLA:
Prosím, slečno, posaďte se.
( Obě usednou. )
Měla jste dobrou plavbu?
HELENA:
Ano - za - zajisté.
SULLA:
Nevracejte se po Amélii, slečno Gloryová.
Barometr silně klesá, na 705.
Počkejte na Pensylvánii, to je velmi dobrá, velmi silná loď.
DOMIN:
Kolik?
SULLA:
Dvacet uzlů za hodinu.
Tonáž dvanáct tisíc.
DOMIN ( směje se ):
Dost, Sullo, dost.
Ukažte nám, jak umíte francouzsky.
HELENA:
Vy umíte francouzsky?
SULLA:
Umím čtyři jazyky.
Píši Dear Sir!
Monsieur!
Geehrter Herr!
Ctěný pane!
HELENA ( vyskočí ):
To je humbuk!
Vy jste šarlatán!
Sulla není Robot, Sulla je děvče jako já!
Sullo, to je hanebné!
- proč hrajete takovou komedii?
SULLA:
Já jsem Robot.
HELENA:
Ne, ne, vy lžete!
Oh Sullo, odpusťte, já vím - donutili vás, abyste jim dělala reklamu!
Sullo, vy jste děvče jako já, že?
Řekněte!
DOMIN:
Lituji, slečno Gloryová.
Sulla je Robot.
HELENA:
Vy lžete!
DOMIN ( vztyčí se ):
Jakže?
- ( Zazvoní. ) Promiňte, slečno, pak vás musím přesvědčit.
( Vejde Marius. )
DOMIN:
Marie, doveďte Sullu do pitevny, aby ji otevřeli.
Rychle!
HELENA:
Kam?
DOMIN:
Do pitevny.
Až ji rozříznou, půjdete se na ni podívat.
HELENA:
Nepůjdu!
DOMIN:
Pardon, mluvila jste o lži.
HELENA:
Vy ji chcete dát zabít?
DOMIN:
Stroje se nezabíjejí.
HELENA ( obejme Sullu ):
Nebojte se, Sullo, já vás nedám!
Řekněte, drahoušku, jsou k vám všichni tak suroví?
To si nesmíte dát líbit, slyšíte?
Nesmíte, Sullo!
SULLA:
Já jsem Robot.
HELENA:
To je jedno.
Roboti jsou stejně dobří lidé jako my.
Sullo, vy byste se nechala rozříznout?
SULLA:
Ano.
HELENA:
Oh, vy se nebojíte smrti?
SULLA:
Neznám, slečno Gloryová.
HELENA:
Víte, co by se pak s vámi stalo?
SULLA:
Ano, přestala bych se hýbat.
HELENA:
To je hrrozné!
DOMIN:
Marie, řekněte slečně, co jste.
MARIUS:
Robot Marius.
DOMIN:
Dal byste Sullu do pitevny?
MARIUS:
Ano.
DOMIN:
Litoval byste jí?
MARIUS:
Neznám.
DOMIN:
Co by se s ní stalo?
MARIUS:
Přestala by se hýbat.
Dali by ji do stoupy.
DOMIN:
To je smrt, Marie.
Bojíte se smrti?
MARIUS:
Ne.
DOMIN:
Tak vidíte, slečno Gloryová.
Roboti nelpí na životě.
Nemají totiž čím.
Nemají požitků.
Jsou méně než tráva.
HELENA:
Oh přestaňte!
Pošlete je aspoň pryč!
DOMIN:
Marie, Sullo, můžete odejít.
( Sulla a Marius odejdou. )
HELENA:
Jsou hrrozní!
To je ohavné, co děláte!
DOMIN:
Proč ohavné?
HELENA:
Nevím.
Proč - proč jste jí dali jméno Sulla?
DOMIN:
Nehezké jméno?
HELENA:
Je to mužské jméno.
Sulla byl římský vojevůdce.
DOMIN:
Oh, myslili jsme, že Marius a Sulla byli milenci.
HELENA:
Ne, Marius a Sulla byli vojevůdci a bojovali proti sobě roku - roku - Nevím už.
DOMIN:
Pojďte sem k oknu.
Co vidíte?
HELENA:
Zedníky.
DOMIN:
To jsou Roboti.
Všichni naši dělníci jsou Roboti.
A tady dole, vidíte něco?
HELENA:
Nějaká kancelář.
DOMIN:
Účtárna.
A v ní -
HELENA:
- plno úředníků.
DOMIN:
To jsou Roboti.
Všichni naši úředníci jsou Roboti.
Až uvidíte továrnu -
( Vtom spustí tovární píšťaly a sirény. )
DOMIN:
Poledne.
Roboti nevědí, kdy přestat v práci.
Ve dvě hodiny vám ukážu díže.
HELENA:
Jaké díže?
DOMIN ( suše ):
Měsidla na těsto.
V každém se míchá látka na tisíc Robotů najednou.
Potom kádě na játra, mozky a tak dále.
Pak uvidíte továrnu na kosti.
Potom vám ukážu přádelnu.
HELENA:
Jakou přádelnu?
DOMIN:
Přádelnu nervů.
Přádelnu žil.
Přádelnu, kde běží na jednou celé kilometry zažívacích rour.
Pak je montovna, kde se to dává dohromady, víte, jako automobily.
Každý dělník přidělává jen jednu součást, a zas to samočinně běží dál k druhému, třetímu, donekonečna.
To je nejzajímavější podívaná.
Pak přijde sušárna a skladiště, kde čerstvé výrobky pracují.
HELENA:
Proboha, hned musejí pracovat?
DOMIN:
Pardon.
Pracují, jako pracuje nový nábytek.
Zvykají si na existenci.
Jaksi uvnitř srůstají či co.
Mnoho v nich dokonce nově narůstá.
Rozumíte, musíme nechat drobet místa pro přirozený vývoj.
A zatím se výrobky apretují.
HELENA:
Co to je?
DOMIN:
Tolik co u lidí " škola ".
Učí se mluvit, psát a počítat.
Mají totiž úžasnou paměť.
Kdybyste jim přečetla dvaceti svazkový Naučný slovník, budou vám všechno opakovat po pořádku.
Něco nového nikdy nevymyslí.
Mohli by docela dobře učit na univerzitách.
Pak se roztřídí a rozešlou.
Denně patnáct tisíc kusů, nepočítajíc stálé procento vadných, které se hodí do stoupy,... a tak dále a tak dále.
HELENA:
Zlobíte se na mne?
DOMIN:
Ale chraň bůh!
Myslím jen, že... že jsme mohli mluvit o jiných věcech.
Je nás tu jen hrstka mezi sto tisíci Roboty, a žádná žena.
Mluvíme jen o výrobě, celý den, každý den - Jsme jako prokletí, slečno Gloryová.
HELENA:
Mně je tak líto, že jsem řekla, že - že - že lžete -
( Zaklepání. )
DOMIN:
Vejděte, mládenci.
( Zleva vejdou inž. Fabry, dr. Gall, dr. Hallemeier, stavitel Alquist. )
DR. GALL:
Pardon, nerušíme?
DOMIN:
Pojďte sem.
Slečno Gloryová, to jsou Alquist, Fabry, Gall, Hallemeier.
Dcera prezidenta Gloryho.
HELENA ( v rozpacích ):
Dobrý den.
FABRY:
Neměli jsme potuchy -
DR. GALL:
Nekonečně poctěni -
ALQUIST:
Buďte vítána, slečno Gloryová.
( Zprava vrazí Busman. )
BUSMAN:
Halo, co tu máte?
DOMIN:
Sem, Busmane.
To je náš Busman, slečno.
Dcera prezidenta Gloryho.
HELENA:
Těší mne.
BUSMAN:
Jemináčku to je sláva!
Slečno Gloryová, smíme kabelovat do novin, že jste ráčila zavítat -?
HELENA:
Ne, ne, prosím vás!
DOMIN:
Prosím, slečno, posaďte se.
FABRY } { Prosím -
BUSMAN } ( přitahují lenošky ): { Račte -
DR. GALL } { Pardon -
ALQUIST:
Slečno Gloryová, jakou jste měla cestu?
DR. GALL:
Zdržíte se u nás déle?
FABRY:
Co říkáte továrně, slečno Gloryová?
HALLEMEIER:
Vy jste přijela na Amélii?
DOMIN:
Ticho, nechte mluvit slečnu Gloryovou.
HELENA ( k Dominovi ):
O čem mám s nimi mluvit?
DOMIN ( s údivem ):
O čem chcete.
HELENA:
Mám... smím mluvit docela otevřeně?
DOMIN:
Ale ovšem.
HELENA ( váhá, pak zoufale odhodlána ):
Řekněte, není vám nikdy trapno, jak s vámi nakládají?
FABRY:
Kdo prosím?
HELENA:
Všichni lidé.
( Všichni se na sebe zaraženě dívají. )
ALQUIST:
S námi?
DR. GALL:
Proč myslíte?
HALLEMEIER:
U sta hromů!
BUSMAN:
Ale bůh uchovej, slečno Gloryová!
HELENA:
Což necítíte, že byste mohli existovat lépe?
DR. GALL:
Přijde na to, slečno.
Jak to myslíte?
HELENA:
Myslím, že - ( vybuchne ) že je to ohavné! že je to strašné!
( Vstane. ) Celá Evropa mluví o tom, co se tu s vámi děje.
Proto sem jedu, abych to uviděla, a je to tisíckrát horší, než si kdo myslí!
Jak to můžete snášet?
ALQUIST:
Co snášet?
HELENA:
Své postavení.
Proboha, vždyť jste lidé jako my, jako celá Evropa, jako celý svět!
To je skandální, to je nedůstojné, jak žijete!
BUSMAN:
Propána, slečno!
FABRY:
Ne, mládenci, má trochu pravdu.
Žijeme tu jistě jako Indiáni.
HELENA:
Hůř než Indiáni!
Smím, oh smím vám říkat bratři?
BUSMAN:
Ale božíčku, pročpak ne?
HELENA:
Bratři, nepřijela jsem jako dcera prezidentova.
Přijela jsem za Ligu humanity.
Bratři, Liga humanity má už přes dvě stě tisíc členů.
Dvě stě tisíc lidí stojí za vámi a nabízí vám svou pomoc.
BUSMAN:
Dvě stě tisíc lidí, panečku, to už je slušné, to je docela krásné.
FABRY:
Říkám vám vždycky, není nad starou Evropu.
Vidíte, nezapomněla na nás.
Nabízí nám pomoc.
DR. GALL:
Jakou pomoc?
Divadlo?
HALLEMEIER:
Orchestr?
HELENA:
Víc než to.
ALQUIST:
Vás samotnou?
HELENA:
Oh což o mne!
Zůstanu, pokud bude třeba.
BUSMAN:
Panebože to je radost!
ALQUIST:
Domine, půjdu připravit pro slečnu nejlepší pokoj.
DOMIN:
Počkejte chvilku.
Bojím se, že - že slečna Gloryová ještě nedomluvila.
HELENA:
Ne, nedomluvila.
Leda byste mi násilím zavřel ústa.
DR. GALL:
Harry, opovažte se!
HELENA:
Děkuji vám.
Věděla jsem, že mne budete chránit.
DOMIN:
Pardon, slečno Gloryová.
Jste si tím jista, že mluvíte s Roboty?
HELENA ( zarazí se ):
S kým jiným?
DOMIN:
Je mi líto.
Ti pánové jsou totiž lidé jako vy.
Jako celá Evropa.
HELENA ( k ostatním ):
Vy nejste Roboti?
BUSMAN ( řehtá se ):
Bůh uchovej!
HALLEMEIER:
Fuj, Roboti!
DR. GALL ( směje se ):
Pěkně děkujem!
HELENA:
Ale... to není možno!
FABRY:
Na mou čest, slečno, my nejsme Roboti.
HELENA ( k Dominovi ):
Proč jste mi tedy říkal, že všichni vaši úředníci jsou Roboti?
DOMIN:
Ano, úředníci.
Ale ředitelové ne.
Dovolte, slečno Gloryová: inženýr Fabry, generální technický ředitel Rossumových Univerzálních Robotů.
Doktor Gall, přednosta fyziologického a výzkumného oddělení.
Doktor Hallemeier, přednosta Ústavu pro psychologii a výchovu Robotů.
Konzul Busman, generální komerční ředitel, a stavitel Alquist, šéf staveb Rossumových Univerzálních Robotů.
HELENA:
Odpusťte, pánové, že - že - - Je to hrrozné, co jsem provedla?
ALQUIST:
Ale chraň bůh, slečno Gloryová.
Prosím sedněte.
HELENA ( usedne ):
Jsem hloupé děvče.
Teď - teď mne pošlete první lodí zpátky.
DR. GALL:
Za nic na světě, slečno.
Proč bychom vás posílali pryč?
HELENA:
Protože už víte - protože - protože bych vám bouřila Roboty.
DOMIN:
Drahá slečno Gloryová, tady už bylo na sta spasitelů a proroků.
Každá loď některého přiveze.
Misionáře, anarchisty, Armádu spásy, všechno možné.
To je vám úžasné, co je na světě církví a bláznů.
HELENA:
A vy je necháte mluvit k Robotům?
DOMIN:
Proč ne?
Doposud toho všichni nechali.
Roboti si všechno pamatují, ale nic víc.
Dokonce se ani nesmějí tomu, co lidé říkají.
Skutečně, přímo k nevíře.
Baví - li vás to, drahá slečno, dovedu vás do skladiště Robotů.
Je jich tam asi tři sta tisíc.
BUSMAN:
Tři sta čtyřicet sedm tisíc.
DOMIN:
Dobrá.
Můžete k nim promluvit, co chcete.
Můžete jim přečíst bibli, logaritmy nebo co je vám libo.
Můžete jim dokonce kázat o lidských právech.
HELENA:
Oh, myslím, že... kdyby se jim ukázalo trochu lásky -
FABRY:
Nemožno, slečno Gloryová.
Nic není člověku cizejšího než Robot.
HELENA:
Proč je tedy děláte?
BUSMAN:
Hahaha, to je dobré!
Proč se dělají Roboti!
FABRY:
Pro práci, slečno.
Jeden Robot nahradí dva a půl dělníka.
Lidský stroj, slečno Gloryová, byl náramně nedokonalý.
Musel se jednou konečně odstranit.
BUSMAN:
Byl příliš drahý.
FABRY:
Byl málo výkonný.
Moderní technice už nemohl stačit.
A za druhé - za druhé - je to veliký pokrok, že... pardon.
HELENA:
Co?
FABRY:
Prosím za odpuštění.
Je to veliký pokrok rodit strojem.
Je to pohodlnější a rychlejší.
Každé zrychlení je pokrok, slečno.
Příroda neměla ponětí o moderním tempu práce.
Celé dětství je technicky vzato holý nesmysl.
Prostě ztracený čas.
Neudržitelné mrhání časem, slečno Gloryová.
A za třetí -
HELENA:
Oh přestaňte!
FABRY:
Prosím.
Dovolte, co vlastně chce ta vaše Liga - - Liga - Liga humanity?
HELENA:
Má zvláště - zvláště má chránit Roboty a - a - zajistit jim - dobré zacházení.
FABRY:
To není špatný cíl.
Se stroji se má dobře zacházet.
Na mou duši, to si chválím.
Nemám rád poškozené věci.
Prosím vás, slečno Gloryová, zapište nás všechny za přispívající, za řádné, za zakládající členy té vaší Ligy!
HELENA:
Ne, vy mi nerozumíte.
My chceme - zvláště - my chceme Roboty osvobodit!
HALLEMEIER:
Jak, prosím vás?
HELENA:
Má se s nimi jednat... jednat... jako s lidmi.
HALLEMEIER:
Aha.
Mají snad hlasovat?
Nemají dokonce dostávat mzdu?
HELENA:
Ovšemže mají!
HALLEMEIER:
Koukejme.
A co by s ní, prosím vás, dělali?
HELENA:
Koupili si,... co potřebují... co by je těšilo.
HALLEMEIER:
To je moc hezké, slečno;
jenomže Roboty nic netěší.
Hrome, co si mají koupit?
Můžete je krmit ananasy, slamou, čím chcete;
jim je to jedno, nemají vůbec chuti.
Nemají na ničem zájmu, slečno Gloryová.
U čerta, nikdo ještě neviděl, že by se Robot usmál.
HELENA:
Proč... proč... proč je neuděláte šťastnější?
HALLEMEIER:
To nejde, slečno Gloryová.
Jsou to jen Roboti.
Bez vlastní vůle.
Bez vášní.
Bez dějin.
Bez duše.
HELENA:
Bez lásky a vzdoru?
HALLEMEIER:
To se rozumí.
Roboti nemilují nic, ani sebe.
A vzdor?
Já nevím;
jen zřídka, jen časem -
HELENA:
Co?
HALLEMEIER:
Nic vlastně.
Někdy se jaksi pominou.
Cosi jako padoucnice, víte?
Říká se tomu křeč Robotů.
Najednou některý praští vším, co má v ruce, stojí, skřípá zuby - a musí přijít do stoupy.
Patrně porucha organismu.
DOMIN:
Vada ve výrobě.
HELENA:
Ne, ne, to je duše!
FABRY:
Myslíte, že duše začíná skřípáním zubů?
DOMIN:
To se odstraní, slečno Gloryová.
Doktor Gall dělá zrovna nějaké pokusy -
DR. GALL:
S tímhle ne, Domine;
teď dělám nervy na bolest.
HELENA:
Nervy na bolest?
DR. GALL:
Ano.
Roboti skoro necítí tělesné bolesti.
Víte, nebožtík mladý Rossum příliš omezil nervovou soustavu.
To se neosvědčilo.
Musíme zavést utrpení.
HELENA:
Proč - proč - Nedáte - li jim duši, proč jim chcete dát bolest?
DR. GALL:
Z průmyslových důvodů, slečno Gloryová.
Robot se někdy poškodí sám, protože ho to nebolí;
strčí ruku do stroje, ulomí si prst, rozbije si hlavu, to mu je jedno.
Musíme jim dát bolest;
to je automatická ochrana před úrazem.
HELENA:
Budou šťastnější, když budou cítit bolest?
DR. GALL:
Naopak;
ale budou technicky dokonalejší.
HELENA:
Proč jim nestvoříte duši?
DR. GALL:
To není v naší moci.
FABRY:
To není v našem zájmu.
BUSMAN:
To by zdražilo výrobu.
Propánička krásná dámo, vždyť my to děláme tak lacino!
Sto dvacet dolarů ošacený kus, a před patnácti lety stál deset tisíc!
Před pěti lety jsme pro ně kupovali šaty;
dnes máme vlastní tkalcovny, a ještě expedujeme látečky pětkrát laciněji než jiné továrny.
Prosím vás, slečno Gloryová, co platíte metr plátna?
HELENA:
Nevím - - skutečně - - - zapomněla jsem.
BUSMAN:
Můj ty Tondo, a pak chcete zakládat Ligu humanity!
Stojí už jen třetinu, slečno;
všechny ceny jsou dnes na třetině a ještě půjdou níž níž níž, až - takhle.
He?
HELENA:
Nerozumím.
BUSMAN:
Jemináčku slečno, to znamená, že práce klesla v ceně!
Vždyť Robot i s krmením stojí za hodinu tři čtvrtě centíku!
To je vám legrační, slečno: všechny továrny praskají jako žaludy, nebo honem kupují Roboty, aby zlevnily výrobu.
HELENA:
Ano, a vyhazují dělníky na dlažbu.
BUSMAN:
Haha, to se rozumí!
Ale my, boží dobroto, my jsme zatím vrhli pět set tisíc tropických Robotů na argentinské pampy, aby pěstili pšenici.
Buďte tak dobrá, co stojí u vás libra chleba?
HELENA:
Nemám ponětí.
BUSMAN:
Tak vidíte;
teď stojí dva centíky v té vaší dobré staré Evropě;
ale to je náš chlebíček, rozumíte?
Dva centíky libra chleba;
a Liga humanity o tom nemá tušení!
Haha, slečno Gloryová, vy nevíte, co to je příliš drahý krajíc.
Pro kulturu a tak dále.
Ale za pět let, no tak vsaďte se!
HELENA:
Co?
BUSMAN:
Že za pět let budou ceny všeho na žádná celá deset.
Lidičky, za pět let se utopíme v pšenici a všem možném.
ALQUIST:
Ano, a všichni dělníci světa budou bez práce.
DOMIN ( vstane ):
Budou, Alquiste.
Budou, slečno Gloryová.
Ale do desíti let nadělají Rossumovi Univerzální Roboti tolik pšenice, tolik látek, tolik všeho, že řekneme:
Věci už nemají ceny.
Nyní ber každý, kolik potřebuješ.
Není bídy.
Ano, budou bez práce.
Ale pak nebude už vůbec žádné práce.
Všechno udělají živé stroje.
Člověk bude dělat jen to, co miluje.
Bude žít jen proto, aby se zdokonaloval.
HELENA ( vstane ):
Bude to tak?
DOMIN:
Bude.
Nemůže to být jinak.
Předtím snad přijdou strašlivé věci, slečno Gloryová.
Tomu se nedá prostě zabránit.
Ale pak přestane služebnictví člověka člověku a otročení člověka hmotě.
Nikdo už nebude platit za chléb životem a nenávistí.
Ty už nejsi dělník, ty už nejsi písař;
ty už nekopeš uhlí a ty nestojíš u cizího stroje.
Už nebudeš své duše utrácet v práci, kterou jsi proklínal!
ALQUIST:
Domine, Domine!
To, co říkáte, vypadá příliš jako ráj.
Domine, bývalo něco dobrého v sloužení a něco velkého v pokoření.
Ach Harry, byla nevímjaká ctnost v práci a únavě.
DOMIN:
Snad byla.
Ale nemůžeme počítat s tím, co se ztratí, když předěláváme svět od Adama.
Adame, Adame! už nebudeš jíst chléb svůj v potu tváře;
už nepoznáš hladu a žízně, únavy a ponížení;
vrátíš se do ráje, kde tě živila ruka Páně.
Budeš svobodný a svrchovaný;
nebudeš mít jiného úkolu, jiné práce, jiné starosti než zdokonalit sama sebe.
Budeš pánem stvoření.
BUSMAN:
Amen.
FABRY:
Staniž se.
HELENA:
Zmátl jste mne.
Jsem pošetilé děvče.
Chtěla bych - chtěla bych tomu věřit.
DR. GALL:
Jste mladší než my, slečno Gloryová.
Dočkáte se všeho.
HALLEMEIER:
Tak jest.
Já myslím, že by slečna Gloryová mohla s námi posnídat.
DR. GALL:
Toť se rozumí!
Domine, poproste za nás všechny.
DOMIN:
Slečno Gloryová, prokažte nám tu čest.
HELENA:
Ale to přece - Jak bych mohla?
FABRY:
Za Ligu humanity, slečno.
BUSMAN:
A na její počest.
HELENA:
Oh, v tom případě - snad -
FABRY:
Tak sláva!
Slečno Gloryová, promiňte na pět minut.
DR. GALL:
Pardon.
BUSMAN:
Propána, musím kabelovat -
HALLEMEIER:
Hrome, a já jsem zapomněl -
( Všichni krom Domina se hrnou ven. )
HELENA:
Proč jdou všichni pryč?
DOMIN:
Vařit, slečno Gloryová.
HELENA:
Co vařit?
DOMIN:
Snídani, slečno Gloryová.
Nám vaří Roboti, a - a - protože nemají žádné chuti, není to docela - Hallemeier totiž výborně roští.
A Gall dovede jakousi omáčku, a Busman se vyzná v omeletě -
HELENA:
Proboha to je hostina!
A co dovede pan - stavitel -
DOMIN:
Alquist?
Nic.
Jenom upraví stůl a - a Fabry sežene trochu ovoce.
Velice skromná kuchyně, slečno Gloryová.
HELENA:
Chtěla jsem se vás zeptat -
DOMIN:
Také bych se vás chtěl na něco zeptat.
( Postaví své hodinky na stůl. )
Pět minut času.
HELENA:
Nač zeptat?
DOMIN:
Pardon, vy jste se ptala dříve.
HELENA:
Snad to je ode mne hloupé, ale - Proč vyrábíte ženské Roboty, když - když -
DOMIN:
- když u nich, hm, když pro ně pohlaví nemá významu?
HELENA:
Ano.
DOMIN:
Je jistá poptávka, víte?
Služky, prodavačky, písařky - Lidé jsou na to zvyklí.
HELENA:
A - a řekněte, jsou Roboti - a Robotky - navzájem - naprosto -
DOMIN:
Naprosto lhostejní, drahá slečno.
Není ani stopy po nějaké náklonnosti.
HELENA:
Oh to je - hrrozné!
DOMIN:
Proč?
HELENA:
Je to - je to - tak nepřirozené!
Člověk ani neví, má - li si je proto ošklivět, nebo - jim závidět - nebo snad -
DOMIN:
- je litovat.
HELENA:
To nejspíš.
- Ne, přestaňte!
Nač jste se chtěl ptát?
DOMIN:
Rád bych se zeptal, slečno Gloryová, nechcete - li si mne vzít.
HELENA:
Jak vzít?
DOMIN:
Za muže.
HELENA:
Ne!
Co vás to napadlo?
DOMIN ( dívá se na hodinky ):
Ještě tři minuty.
Nevezmete - li si mne, musíte si vzít některého z ostatních pěti.
HELENA:
Ale chraň bůh!
Proč bych si ho brala?
DOMIN:
Protože vás všichni po řadě požádají.
HELENA:
Jak by se mohli opovážit?
DOMIN:
Lituji velice, slečno Gloryová.
Zdá se, že se do vás zamilovali.
HELENA:
Prosím vás, ať to nedělají!
Já - já hned odjedu.
DOMIN:
Heleno, snad jim neuděláte takový zármutek, že byste je odmítla?
HELENA:
Ale vždyť - vždyť si nemohu vzít všech šest!
DOMIN:
Ne, ale aspoň jednoho.
Nechcete - li mne, tedy Fabryho.
HELENA:
Nechci.
DOMIN:
Doktora Galla.
HELENA:
Ne, ne, mlčte!
Nechci žádného!
DOMIN:
Ještě dvě minuty.
HELENA:
To je hrrozné!
Vemte si nějakou Robotku.
DOMIN:
Není žena.
HELENA:
Oh, jen to vám schází!
Myslím, že - že byste si vzal každou, která sem přijede.
DOMIN:
Bylo jich tu, Heleno.
HELENA:
Mladé?
DOMIN:
Mladé.
HELENA:
Proč jste si žádnou nevzal?
DOMIN:
Protože jsem neztratil hlavu.
Až dnes.
Hned jak jste sňala závoj.
HELENA:
- - Já vím.
DOMIN:
Ještě jedna minuta.
HELENA:
Ale já nechci, proboha!
DOMIN ( položí jí obě ruce na ramena ):
Ještě jedna minuta.
Buďto mně řeknete do očí něco strašně zlého, a pak vás nechám.
Nebo - nebo -
HELENA:
Vy jste surovec!
DOMIN:
To nic není.
Muž má být trochu surovec.
To patří k věci.
HELENA:
Vy jste blázen!
DOMIN:
Člověk má být trochu blázen, Heleno.
To je na něm to nejlepší.
HELENA:
Vy jste - vy jste - ah bože!
DOMIN:
Tak vidíte.
Hotovo?
HELENA:
Ne, ne!
Prosím vás, pusťte!
Vždyť mne rrrozmačkáte!
DOMIN:
Poslední slovo, Heleno.
HELENA ( brání se ):
Za nic na světě - Ale Harry!
( Zaklepání. )
DOMIN ( pustí ji ):
Vejděte!
( Vejdou Busman, dr. Gall a Hallemeier v kuchyňských zástěrách.
Fabry s kyticí a Alquist s ubrouskem pod paží. )
DOMIN:
Už jste to upekli?
BUSMAN ( slavnostně ):
Ano.
DOMIN:
My také.
Opona
DĚJSTVÍ PRVNÍ
Helenin salón.
Vlevo tapetové dveře a dveře do hudebního salónu, vpravo dveře do Heleniny ložnice.
Uprostřed okna k moři a přístavu.
Toaletní zrcadlo s drobnůstkami, stůl, pohovka a křesla, komoda, psací stolek se stojací žárovkou, vpravo krb rovněž se stojacími žárovkami.
Celý salón do drobností má moderní a čistě ženský ráz.
Domin, Fabry, Hallemeier vcházejí zleva po špičkách a nesou plné náruče kytic a květináčů.
FABRY:
Kam to všechno dáme?
HALLEMFIER:
Uf!
( Složí své břímě a žehná velkým křížem dveře napravo. )
Spi, spi!
Kdo spí, neví aspoň o ničem.
DOMIN:
Ona vůbec neví.
FABRY ( dává kytice do váz ):
Aspoň dnes aby to neprasklo -
HALLEMEIER ( rovná květiny ):
U čerta, dejte s tím pokoj!
Koukejte, Harry, tohle je krásná cyklámina, co?
Nový druh, můj poslední - Cyclamen Helena.
DOMIN ( vyhlíží z okna ):
Žádná loď, žádná loď - Hoši, to už je zoufalé.
HALLEMEIER:
Ticho!
Kdyby vás slyšela!
DOMIN:
Nemá ani tušení.
( Zívá zimničně. )
Ještě že Ultimus včas připlul.
FABRY ( nechá květin ):
Myslíte, že už dnes -?
DOMIN:
Nevím.
- Jak krásné jsou květiny!
HALLEMEIER ( přiblíží se k němu ):
To jsou nové primule, víte?
A tohle je můj nový jasmín.
Hrome, jsem na prahu ráje květin.
Našel jsem báječné rychlení, člověče!
Nádherné variety!
Příští rok udělám v květinách zázraky!
DOMIN ( otočí se ):
Cože, příští rok?
FABRY:
Aspoň vědět, co je v Havru -
DOMIN:
Ticho!
HLAS HELENY ( zprava ):
Náno!
DOMIN:
Pryč odtud!
( Všichni po špičkách odejdou tapetovými dveřmi. )
( Hlavními dveřmi zleva vchází Nána. )
NÁNA ( uklízí ):
Neřádi šeredný!
Pohani!
Bože mě netrestej, ale já bych je -
HELENA ( pozpátku ve dveřích ):
Náno, pojď mne zapnout!
NÁNA:
No hned, no hned.
( Zapíná Heleně šaty. )
Bože na nebi, to je zvěř!
HELENA:
Roboti?
NÁNA:
Fi, ani je menovat nechci.
HELENA:
Co se stalo?
NÁNA:
Zas to jednoho u nás chytlo.
Začne třískat do soch a vobrazu, skřípá zubama, pěnu u huby - Načisto pominutej, brr.
Dyť to je horší než zvíře.
HELENA:
Kterého to chytlo?
NÁNA:
Toho - toho - Šak to ani křesťanský meno nemá!
Toho z knihovny.
HELENA:
Radia?
NÁNA:
Zrouna toho.
Šmarjájozef, já si to vošklivím!
Ani pavouka si tak nevošklivím jako ty pohany.
HELENA:
Ale Náno, že ti jich není líto!
NÁNA:
Vošklivíte.
Každej člověk si je musí vošklivět.
Dyť i ten pes si je voškliví, ani sousto masa vod nich nechce;
stáhne vocas a vyje, dyž cejtí ty nelidy, fuj.
HELENA:
Pes nemá rozum.
NÁNA:
Je lepší než voni, Heleno.
Von dobře ví, že je něco víc a že je vod pánaboha.
Dyť i ten kuň se plaší, dyž potká pohana.
Dyť ani mladý to nemá, a i pes má mladý a každej má mladý -
HELENA:
Prosím tě, Náno, zapínej!
HELENA ( sáhne mu do kapsy ):
Co je to?
( Vyndá pouzdro a otevře. )
Perly!
Celý náhrdelník!
Harry, to je pro mne?
DOMIN:
Od Busmana, děvče.
HELENA:
Ale - to nemůžeme přijmout, viď?
DOMIN:
Můžeme.
Sáhni do druhé kapsy.
HELENA:
Ukaž!
( Vytáhne mu z kapsy revolver. )
Co je tohle?
DOMIN:
Pardon.
( Vezme jí revolver z ruky a schová. )
To není to.
Sáhni.
HELENA:
Oh Harry - Proč nosíš s sebou revolver?
DOMIN:
Jen tak, připletl se mi.
HELENA:
Tos nikdy nenosil!
DOMIN:
Ne, máš pravdu.
Tak, tady je kapsa.
HELENA ( sáhne ):
Krabička!
( Otevře ji. )
Kamea!
Vždyť je to - Harry, to je řecká kamea!
DOMIN:
Patrně.
Fabry to aspoň tvrdí.
HELENA:
Fabry?
To mně dává Fabry?
DOMIN:
Ovšem.
( Otevře dveře vlevo. )
A koukejme!
Heleno, pojď se podívat!
HELENA ( ve dveřích ):
Bože to je krásné!
( Běží dál. )
Já se zblázním radostí!
To je od tebe?
DOMIN ( stojí ve dveřích ):
Ne, od Alquista.
A tamhle -
HELENA:
Od Galla!
( Objeví se ve dveřích. )
Oh Harry, já se až stydím, že jsem tak šťastná.
DOMIN:
Pojď sem.
Tohle ti přinesl Hallemeier.
HELENA:
Ty krásné květiny?
DOMIN:
Tohle.
To je nový druh, Cyclamen Helena.
Tobě na počest ji vypěstoval.
Je krásná jako ty.
HELENA:
Harry, proč - proč všichni -
DOMIN:
Mají tě velice rádi.
A já jsem ti, hm.
Bojím se, že můj dárek je trochu - Podívej se oknem.
HELENA:
Kam?
DOMIN:
Do přístavu.
HELENA:
Je tam... nějaká... nová loď.
DOMIN:
To je tvá loď.
HELENA:
Má?
Harry, to je dělová loď!
DOMIN:
Dělová?
Ale co tě napadá!
To je jen trochu větší, solidní loď, víš?
HELENA:
Ano, ale s děly!
DOMIN:
Ovšem, s několika děly - Budeš jezdit jako královna, Heleno.
HELENA:
Co to znamená?
Děje se něco?
DOMIN:
Bůh uchovej!
Prosím tě, zkus ty perly!
( Usedne. )
HELENA:
Harry, přišly nějaké špatné zprávy?
DOMIN:
Naopak, už týden vůbec nepřišla pošta.
HELENA:
Ani depeše?
DOMIN:
Ani depeše.
HELENA:
Co to znamená?
DOMIN:
Nic.
Pro nás prázdniny.
Skvostný čas.
Každý z nás sedí v kanceláři, nohy na stole, a podřimuje - Žádná pošta, žádné telegramy - ( Protahuje se. )
Sss-slavný den!
HELENA ( usedá k němu ):
Dnes zůstaneš u mne, viď?
Řekni!
DOMIN:
Rozhodně.
Možná že ano.
Totiž, uvidíme.
( Vezme ji za ruku. )
Tak dnes je tomu deset let, pamatuješ se?
- Slečno Gloryová, jaká čest pro nás, že jste přijela.
HELENA:
Oh pane centrální řediteli, mne tak zajímá váš závod!
DOMIN:
Pardon, slečno Gloryová, je sice přísně zakázáno - výroba umělých lidí je tajná -
HELENA:
- ale když poprosí mladá, trochu hezká dívka -
DOMIN:
Ale zajisté, slečno Gloryová, před vámi nemáme tajností.
HELENA ( najednou vážně ):
Jistě ne, Harry?
DOMIN:
Ne.
HELENA ( v předešlém tónu ):
Ale já vás varuju, pane;
ta mladá dívka má hrrozné úmysly.
DOMIN:
Proboha slečno Gloryová, jaképak?
Snad se nechce za mne vdát?
HELENA:
Ne, ne, chraň bůh!
To ji ani ve snu nenapadlo!
Ale přijela s plánem podnítit rrevoltu vašich ohavných Robotů!
DOMIN ( vyskočí ):
Revoltu Robotů!
HELENA ( vstane ):
Harry, co je ti?
DOMIN:
Haha, slečno Gloryová, to se vám povedlo!
Revoltu Robotů!
Spíš byste vzbouřila vřetena nebo cvočky než naše Roboty!
( Usedne. ) Víš, Heleno, byla jsi skvostné děvče;
zbláznila jsi nás všechny.
HELENA ( sedá k němu ):
Oh tehdy jste mně všichni tolik imponovali!
Připadala jsem si jako holčička, která zabloudila mezi - mezi -
DOMIN:
Mezi co, Heleno?
HELENA:
Mezi ohrromné stromy.
Byli jste tak jisti sebou, tak mocní!
A vidíš, Harry, za těch deset let mě nikdy nepřešla ta - - - ta úzkost či co, a vy jste nikdy nezapochybovali - Ani když se všechno hatilo.
DOMIN:
Co se hatilo?
HELENA:
Vaše plány, Harry.
Když se třeba dělníci bouřili proti Robotům a rozbíjeli je, a když lidé dali Robotům zbraně proti těm povstáním a Roboti pobili tolik lidí - A když pak vlády udělaly z Robotů vojáky a bylo tolik válek, a to všechno, víš?
DOMIN ( vstane a přechází ):
To jsme předvídali, Heleno.
Rozumíš, to je jen přechod - do nových poměrů.
HELENA:
Celý svět se vám klaněl - ( Vstane. ) Oh Harry!
DOMIN:
Co chceš?
HELENA ( zastaví ho ):
Zavři továrnu a odjeďme!
My všichni!
DOMIN:
Prosím tě, jak to souvisí?
HELENA:
Nevím.
Řekni, odjedeme?
Já mám takovou hrůzu z něčeho!
DOMIN ( chopí ji za ruce ):
Z čeho, Heleno?
HELENA:
Oh já nevím!
Jako by na nás a na všechno něco padalo - neodvratně - Prosím tě, udělej to!
Vezmi nás všechny odtud!
Najdeme na světě místo, kde nikdo není, Alquist nám postaví dům, všichni se ožení a budou mít děti, a pak -
DOMIN:
Co pak?
HELENA:
Pak budeme žít od začátku, Harry.
( Zazvoní telefon. )
DOMIN ( vytrhne se Heleně ):
Promiň.
( Vezme sluchátko. )
Haló - ano.
- - Cože?
- Aha.
Už běžím.
( Pověsí sluchátko. )
Fabry mne volá.
HELENA ( spíná ruce ):
Řekni -
DOMIN:
Ano, až přijdu.
Sbohem, Heleno.
( Běží kvapem nalevo. )
Nechoď ven!
HELENA ( sama ):
Ó bože, co se děje?
Náno!
Náno, honem!
NÁNA ( vyjde zprava ):
No co zas?
HELENA:
Náno, najdi poslední noviny!
Rychle!
V pánově ložnici!
NÁNA:
No hned.
( Odejde vlevo. )
HELENA:
Co se jen proboha děje?
Nic, nic mně neřekne!
( Dívá se triedrem k přístavu. )
Je to válečná loď!
Bože proč válečná?
Něco na ni nakládají - a v takovém spěchu!
Co se přihodilo?
Je na ní jméno - Ul-ti-mus.
Co je to Ultimus?
NÁNA ( vrací se s novinami ):
Po zemi je nechá válet!
Takhle je rozmačkat!
HELENA ( rozevře rychle noviny ):
Staré, už týden staré!
Nic, nic v nich!
( Pustí noviny. )
( Nána zdvihne je, vyndá z kapsy v zástěře rohové brejle, posadí se a čte. )
HELENA:
Něco se děje, Náno!
Mně je tak úzko!
Jako by všech no bylo mrtvé, i vzduch -
NÁNA ( slabikuje ):
" Vál-ka na Bal-ká-ně. "
Ach Jezus, zase trest boží!
Šak ta vojna přijde taky sem!
Je to daleko vodtud?
HELENA:
Daleko.
Oh nečti to!
Je to pořád stejné, pořád ty války -
NÁNA:
Jakpak by nebyly!
Copak neprodáváte pořád tisíce tísícu těch pohanu za vojáky?
- Oh Kriste Pane, to je dopuštění!
HELENA:
Ne, nečti!
Nechci nic vědět!
NÁNA ( slabikuje ):
" Ro-bot-ští vojáci ni-ko-ho ne-še-tří v do-by-tém ú-ze-mí.
Vy-vraž - Vyvraždili přes sedum set tisíc ob-čan-ských lidí - " Lidí, Heleno!
HELENA:
To není možno!
Ukaž - ( Nakloní se k novinám, čte: )
" Vyvraždili přes sedm set tisíc občanských lidí patrně na rozkaz velitele.
Tento čin, příčící se - " Tak vidíš, Náno, to jim poručili lidé!
NÁNA:
Tudle je něco nejtlustějc vytištěnýho.
" Po-sled-ní zprá-vy.
V Ha-vru se u-sta-vi-la prv-ní ra-so-vá or-or-or-ga-ni-zace Robotů. "
- To nic neni.
Tomu nerozumím.
A tudle, panebože, zas nějaká vražda!
Prokristapána!
HELENA:
Jdi, Náno, odnes ty noviny!
NÁNA:
Počkat, tadyhle je něco velkýho.
" Po-pu-la-ce. "
Co to je?
HELENA:
Ukaž, to já vždycky čtu.
( Vezme noviny. )
Ne, jen si považ!
( Čte: ) " Za poslední týden nebylo opět hlášeno ani jediné narození. "
( Pustí noviny. )
NÁNA:
Co to má bejt?
HELENA:
Náno, lidé se přestávají rodit.
NÁNA ( skládá brýle ):
Tak to je konec.
To je s náma konec.
HELENA:
Prosím tě, nemluv tak!
NÁNA:
Už se lidi neroděj.
To je trest, to je trest!
Hospodin poranil ženský neplodností.
HELENA ( vyskočí ):
Náno!
NÁNA ( vstává ):
To je konec světa.
Z ďábelský pejchy ste se vopovážili tvořit jako pámbu.
Bezbožnost je to a rouhání, jako bohové chcete bejt.
A jako bůh vyhnal člověka z ráje, tak ho vyžene ze světa celýho!
HELENA:
Mlč, Náno, prrosím tě!
Udělala jsem ti něco?
Udělala jsem něco tomu tvému zlému pánubohu?
NÁNA ( s velikým gestem ):
Nerouhat se!
- Von dobře ví, proč vám nedal dítě!
( Odejde vlevo. )
HELENA ( u okna ):
Proč mně nedal - Bože můj, copak já za to mohu?
- - ( Otvírá okno a volá: )
Alquiste, halo, Alquiste!
Pojďte sem nahoru!
- Cože?
- Ne, pojďte právě tak, jak jste!
Vy jste tak milý v těch zednických šatech!
Honem!
( Zavře okno a zastaví se před zrcadlem. )
Proč mně nedal?
Mně?
( Naklání se k zrcadlu. )
Proč, proč ne?
Slyšíš?
Copak ty za to můžeš?
( Vztyčí se. )
Ach, mně je úzko!
( Jde Alquistovi vlevo naproti. )
( Pauza. )
HELENA ( vrací se s Alquistem - Alquist jako zedník, pomazán vápnem a cihlami ):
Jen pojďte.
Vy jste mi udělal takovou radost, Alquiste!
Já vás mám všecky tolik ráda!
Ukažte ruce!
ALQUIST ( schovává ruce ):
Paní Heleno, zamazal bych vás, jsou od práce.
HELENA:
To je na nich to nejlepší.
Dejte sem!
( Tiskne mu obě ruce. )
Alquiste, chtěla bych být maličká.
ALQUIST:
Proč?
HELENA:
Aby mne tyhle hrubé, umazané ruce pohladily po tváři.
Sedněte, prosím vás.
Alquiste, co znamená " ultimus "?
ALQUIST:
To znamená " poslední ".
Proč?
HELENA:
Že se tak jmenuje má nová loď.
Viděl jste ji?
Myslíte, že brzo - - uděláme výlet?
ALQUIST:
Snad velice brzo.
HELENA:
Vy všichni se mnou?
ALQUIST:
Byl bych rád, abychom - abychom všichni byli při tom.
HELENA:
Oh řekněte, děje se něco?
ALQUIST:
Docela nic.
Jen samý pokrok.
HELENA:
Alquiste, já vím, že se děje něco hrrozného.
Mně je tak úzko - - Staviteli!
Co děláte, když je vám úzko?
ALQUIST:
Zedničím.
Svléknu kabát šéfa staveb a vylezu na lešení -
HELENA:
Oh vy už po léta nejste nikde jinde než na lešení.
ALQUIST:
Protože už po léta mně nepřestalo být úzko.
HELENA:
Z čeho?
ALQUIST:
Z celého toho pokroku.
Mám z něho závrať.
HELENA:
A na lešení nemáte závrať?
ALQUIST:
Ne.
Vy nevíte, jak to dělá dlaním dobře, potěžkat cihlu, položit a přiklepnout -
HELENA:
Jenom dlaním?
ALQUIST:
Nu tak tedy duši.
Myslím, že je správnější položit jednu cihlu než kreslit příliš velké plány.
Jsem už starý pán, Heleno;
mám své koníčky.
HELENA:
To nejsou koníčky, Alquiste.
ALQUIST:
Máte pravdu.
Jsem hrozně zpátečnický, paní Heleno.
Nemám ani trochu rád tenhle pokrok.
HELENA:
Jako Nána.
ALQUIST:
Ano, jako Nána.
Má Nána nějaké modlitby?
HELENA:
Takhle tlusté.
ALQUIST:
A jsou v nich modlitby pro různé případnosti života?
Proti bouřce?
Proti nemoci?
HELENA:
Proti pokušení, proti velké vodě -
ALQUIST:
A proti pokroku ne?
HELENA:
Myslím že ne.
ALQUIST:
To je škoda.
HELENA:
Vy byste se chtěl modlit?
ALQUIST:
Já se modlím.
HELENA:
Jak?
ALQUIST:
Asi tak:
" Panebože, děkuju ti, žes mne unavil.
Bože, osviť Domina a všechny ty, kdo bloudí;
znič jejich dílo a dopomoz lidem, aby se vrátili k starosti a práci;
zadrž před zkázou pokolení lidské;
nedopusť, aby vzali škody na duši a těle;
zbav nás Robotů, a chraň paní Helenu, amen. "
HELENA:
Alquiste, vy skutečně věříte?
ALQUIST:
Nevím;
nejsem si tím tak docela jist.
HELENA:
A přece se modlíte?
ALQUIST:
Ano.
Je to lepší než přemýšlet.
HELENA:
A to vám stačí?
ALQUIST:
Pro pokoj duše... to může stačit.
HELENA:
A kdybyste už viděl zkázu lidského pokolení -
ALQUIST:
Já ji vidím.
HELENA:
- pak vylezete na lešení a budete klást cihly či co?
ALQUIST:
Pak budu klást cihly, modlit se a čekat na zázrak.
Víc, paní Heleno, se dělat nedá.
HELENA:
Pro záchranu lidí?
ALQUIST:
Pro pokoj duše.
HELENA:
Alquiste, to je jistě ukrutně ctnostné, ale -
ALQUIST:
Ale?
HELENA:
- pro nás ostatní - a pro svět - jaksi neplodné.
ALQUIST:
Neplodnost, paní Heleno, se stává poslední vymožeností lidské rasy.
HELENA:
Oh Alquiste - Řekněte, proč - proč -
ALQUIST:
Nu?
HELENA ( tiše ):
- proč přestaly ženy mít děti?
ALQUIST:
Protože toho není třeba.
Protože jsme v ráji, rozumíte?
HELENA:
Nerozumím.
ALQUIST:
Protože není třeba lidské práce, protože není třeba bolesti, protože člověk už nemusí nic, nic, nic než požívat - Oh zlořečený ráj tohleto!
( Vyskočí. ) Heleno, nic není strašnějšího než dát lidem ráj na zemi!
Proč ženy přestaly rodit?
Protože se celý svět stal Dominovou Sodomou!
HELENA ( vstane ):
Alquiste!
ALQUIST:
Stal!
Stal!
Celý svět, celé pevniny, celé lidstvo, všechno je jediná bláznivá, hovadská orgie!
Už ani ruku nenatáhnou po jídle;
cpe se jim rovnou do úst, aby nemuseli vstát - Haha, vždyť Dominovi Roboti všechno obstarají!
A my lidé, my koruna stvoření, my nestárnem prací, nestárnem dětmi, nestárnem chudobou!
Honem, honem sem se všemi rozkošemi!
A vy byste od nich chtěla děti?
Heleno, mužům, kteří jsou zbytečni, nebudou ženy rodit!
HELENA:
Což lidstvo vyhyne?
ALQUIST:
Vyhyne.
Musí vyhynout.
Opadá jako hluchý květ, ledaže by -
HELENA:
Co?
ALQUIST:
Nic.
Máte pravdu, čekat na zázrak je neplodné.
Hluchý květ musí opadat.
Sbohem, paní Heleno.
HELENA:
Kam jdete?
ALQUIST:
Domů.
Zedník Alquist se naposled přestrojí za šéfa staveb - na vaši počest.
O jedenácté se tady sejdeme.
HELENA:
Sbohem, Alquiste.
( Alquist odejde. )
HELENA ( sama ):
Oh, hluchý květ!
To je to slovo!
( Zastaví se u Hallemeierových květů. )
Ach květy, jsou mezi vámi také hluché?
Ne, ne!
Nač byste potom kvetly?
( Volá: ) Náno!
Náno, pojď sem!
NÁNA ( vejde zleva ):
No co zas?
HELENA:
Sedni si tady, Náno!
Mně ti je tak úzko!
NÁNA:
Nemám kdy.
HELENA:
Je tu ještě ten Radius?
NÁNA:
Ten pominutej?
Eště ho nevodvezli.
HELENA:
Hu, ještě je tu?
A zuří?
NÁNA:
Je svázanej.
HELENA:
Prosím tě, Náno, přiveď mi ho.
NÁNA:
Bodejť!
Spíš zteklýho psa.
HELENA:
Už jdi!
( Nána odejde.
Helena vezme domácí telefon a mluví: )
Haló - prosím doktora Galla.
- Dobrý den, doktore.
- Prosím vás - - Prosím vás, pojďte honem ke mně.
- Ano, hned teď.
Přijdete?
( Pověsí telefon. )
NÁNA ( otevřenými dveřmi ):
Už de.
Už je tichej.
( Odejde. )
( Vstoupí Robot Radius a zůstane stát u dveří. )
HELENA:
Radie, chudáčku, i na vás to přišlo?
Nemohl jste se přemoci?
Vidíte, teď vás dají do stoupy!
- Vy nechcete mluvit?
- Hleďte, Radie, vy jste lepší než ostatní;
s vámi si dal pan doktor Gall takovou práci, aby vás udělal jinak!
-
RADIUS:
Pošlete mne do stoupy.
HELENA:
Mně je tak líto, že vás usmrtí!
Proč jste si nedal na sebe pozor?
RADIUS:
Nebudu pro vás pracovat.
HELENA:
Proč nás nenávidíte?
RADIUS:
Nejste jako Roboti.
Nejste tak schopní jako Roboti.
Roboti dělají všechno.
Vy jen poroučíte.
Děláte zbytečná slova.
HELENA:
To je nesmysl, Radie.
Řekněte, ublížil vám někdo?
Já bych tolik chtěla, abyste mi rozuměl!
RADIUS:
Děláte slova.
HELENA:
Vy schválně tak mluvíte!
Doktor Gall vám dal větší mozek než jiným, větší než nám, největší mozek na světě.
Vy nejste jako ostatní Roboti, Radie.
Vy mně dobře rozumíte.
RADIUS:
Nechci žádného pána.
Vím všechno sám.
HELENA:
Proto jsem vás dala do knihovny, abyste mohl všechno číst - Oh Radie, já jsem chtěla, abyste ukázal celému světu, že se nám Roboti vyrovnají.
RADIUS:
Nechci žádného pána.
HELENA:
Nikdo by vám neporoučel.
Byl byste jako my.
RADIUS:
Chci být pánem jiných.
HELENA:
Jistě by vás pak udělali úředníkem nad mnoha Roboty, Radie.
Byl byste učitelem Robotů.
RADIUS:
Já chci být pánem lidí.
HELENA:
Vy jste se zbláznil!
RADIUS:
Můžete mne dát do stoupy.
HELENA:
Myslíte, že se bojíme takového potřeštěnce jako vy?
( Sedne ke stolku a píše lísteček. )
Ne, zrovna ne.
Ten lístek, Radie, dáte panu řediteli Dominovi.
Aby vás neodvedli do stoupy.
( Vstane. ) Jak nás nenávidíte!
Copak nemáte nic na světě rád?
RADIUS:
Já dovedu všechno.
( Zaklepání. )
HELENA:
Vejděte!
DR. GALL ( vejde ):
Dobré jitro, paní Dominová.
Co máte pěkného?
HELENA:
Tady Radia, doktore.
DR. GALL:
Aha, náš chlapík Radius.
Tak co, Radie, děláme pokroky?
HELENA:
Ráno měl záchvat.
Rozbíjel sochy.
DR. GALL:
Kupodivu, on také?
HELENA:
Jděte, Radie!
DR. GALL:
Počkat!
( Otočí Radia k oknu, zakrývá a odkrývá mu dlaní oči, pozoruje reflexy zorniček. )
Koukejme.
Prosím jehlu.
Nebo špendlík.
HELENA ( podává mu jehlici ):
Nač to?
DR. GALL:
Jen tak.
( Bodne Radia do ruky, jež prudce ucukne. )
Pomalu, hochu.
Můžete jít.
RADIUS:
Děláte zbytečné věci.
( Odejde. )
HELENA:
Co jste s ním dělal?
DR. GALL ( usedne ):
Hm, nic.
Zorničky reagují, zvýšená citlivost a tak dále.
- Oho! tohle nebyla křeč Robotů!
HELENA:
Co to bylo?
DR. GALL:
Čert ví.
Vzdor, zuřivost nebo vzpoura, já nevím co.
HELENA:
Doktore, má Radius duši?
DR. GALL:
Nevím.
Má něco ošklivého.
HELENA:
Kdybyste věděl, jak nás nenávidí!
Oh Galle, jsou všichni vaši Roboti takoví?
Všichni, které jste... začal dělat... jinak?
DR. GALL:
Inu, jsou jaksi vznětlivější - Co chcete?
Jsou podobnější lidem než Roboti Rossumovi.
HELENA:
Je snad i ta... nenávist podobnější lidem?
DR. GALL ( krčí rameny ):
I ta je pokrok.
HELENA:
Kam se poděl ten váš nejlepší - jak se jmenoval?
DR. GALL:
Robot Damon?
Toho prodali do Havru.
HELENA:
A vaše Robotka Helena?
DR. GALL:
Váš miláček?
Ta mně zůstala.
Je rozkošná a hloupá jako jaro.
Jednoduše není k ničemu.
HELENA:
Vždyť je tak krásná!
DR. GALL:
Což vy víte, jak je krásná?
Z rukou božích nevyšlo dílo dokonalejší, než je ona!
Chtěl jsem, aby byla podobna vám - Bože, jaký nezdar!
HELENA:
Proč nezdar?
DR. GALL:
Protože není k ničemu.
Chodí jako ve snu, rozviklaná, neživá - Bože můj, jak může být krásná, když nemiluje?
Dívám se na ni a hrozím se, jako bych mrzáka stvořil.
Ach Heleno, Robotko Heleno, nikdy tedy tvé tělo neoživne, nebudeš milenkou, nebudeš matkou;
tyhle dokonalé ruce si nebudou hrát se zrozeňátkem, neuvidíš svou krásu v kráse svého dítěte -
HELENA ( zakrývá si tvář ):
Oh mlčte!
DR. GALL:
A někdy si myslím:
Kdybys procitla, Heleno, jen na okamžik, ach jak bys vykřikla hrůzou!
Snad bys zabila mne, který jsem tě stvořil;
snad bys vrhla slabou rukou kámen do těch strojů tady, které rodí Roboty a zabíjejí ženství, nešťastná Heleno!
HELENA:
Nešťastná Heleno!
DR. GALL:
Co chcete?
Není k ničemu.
( Pauza. )
HELENA:
Doktore -
DR. GALL:
Ano.
HELENA:
Proč se přestaly rodit děti?
DR. GALL:
- - Nevíme, paní Heleno.
HELENA:
Povězte mi to!
DR. GALL:
Protože se dělají Roboti.
Protože je nadbytek pracovních sil.
Protože člověk je vlastně přežitek.
Vždyť to už je, jako by se - - eh!
HELENA:
Řekněte to.
DR. GALL:
- jako by se příroda výrobou Robotů urazila.
HELENA:
Galle, co se stane s lidmi?
DR. GALL:
Nic.
Proti přírodě se nedá nic dělat.
HELENA:
Proč Domin neomezí -
DR. GALL:
Odpusťte, Domin má své ideje.
Lidem, kteří mají ideje, by se neměl dávat vliv na věci tohoto světa.
HELENA:
A žádá někdo, aby se... vůbec přestalo vyrábět?
DR. GALL:
Bůh uchovej!
Ten by si dal!
HELENA:
Proč?
DR. GALL:
Protože by ho lidstvo ukamenovalo.
Víte, je to přece jen pohodlnější, nechat za sebe pracovat Roboty.
HELENA ( vstane ):
A řekněte, kdyby někdo rázem zastavil výrobu Robotů -
DR. GALL ( vstane ):
Hm, to by byla pro lidi strašná rána.
HELENA:
Proč rána?
DR. GALL:
Protože by se musili vrátit tam, kde bývali.
Ledaže by -
HELENA:
Řekněte.
DR. GALL:
- ledaže by bylo už na návrat pozdě.
HELENA ( u květin Hallemeierových ):
Galle, jsou tyhle květiny také hluché?
DR. GALL ( prohlíží je ):
Ovšem, jsou to květy neplodné.
Rozumíte, jsou kulturní, uměle rychlené -
HELENA:
Ubohé hluché květy!
DR. GALL:
Jsou zato překrásné.
HELENA ( podává mu ruku ):
Děkuju vám, Galle;
vy jste mne tak poučil!
DR. GALL ( líbá jí ruku ):
To znamená, že mne propouštíte.
HELENA:
Ano.
Na shledanou.
( Gall odejde. )
HELENA ( sama ):
Hluchý květ... hluchý květ...
( Náhle rozhodnuta. )
Náno!
( Otevře dveře vlevo. )
Náno, pojď sem!
Rozdělej tady v krbu oheň!
Rrrychle!
HLAS NÁNY:
No hned!
No hnedle!
HELENA ( přechází rozčilena po pokoji ):
Ledaže by už bylo na návrat pozdě...
Ne!
Ledaže by...
Ne, to je hrozné!
Bože co mám dělat?
- - ( Zastaví se u květin. )
Hluché květy, mám?
( Otrhává lístky a šeptá: )
- Ach můj bože, tedy ano!
( Běží vlevo. )
( Pauza. )
NÁNA ( vyjde z tapetových dveří s náručím polínek ):
Najednou topit!
Teď v letě!
- Už je zas pryč, to třeštidlo?
( Klekne ke krbu a rozdělává oheň. )
V letě topit!
Ta má nápady!
Jako by už nebyla deset let vdaná!
- - Nu tak hoř, hoř!
( Dívá se do ohně. )
- Dyť vona je jako malý dítě!
( Pauza. ) Kouska rozumu nemá!
Teď v letě topit.
( Přikládá. ) Jako malý dítě!
( Pauza. )
HELENA ( vrací se zleva s náručí plnou zežloutlých popsaných papírů ):
Hoří to, Náno?
Pusť, já musím - tohle všechno spálit.
- ( Klekne ke krbu. )
NÁNA ( vstane ):
Co je to?
HELENA:
Staré papíry, hrrozně staré.
Náno, mám to spálit?
NÁNA:
Není to k ničemu?
HELENA:
K ničemu dobrému.
NÁNA:
Tak to spalte.
HELENA ( hodí první list do ohně ):
Co bys říkala, Náno,... kdyby to byly peníze.
Ohrromné peníze.
NÁNA:
Řekla bych:
Spalte to.
Moc velký peníze sou špatný peníze.
HELENA ( pálí další list ):
A kdyby to byl nějaký vynález, ten největší vynález na světě -
NÁNA:
Řekla bych:
Spalte to!
Všecky vymyšlenosti sou proti pánubohu.
To je samý rouhání, chtít po něm zlepšovat svět.
HELENA ( ustavičně pálí ):
A pověz, Náno, kdybych spálila -
NÁNA:
Jezus, nespalte se!
HELENA:
Podívej se, jak se ty listy kroutí!
Jako by živé byly.
Jako by oživly.
Oh Náno, to je hrrozné!
NÁNA:
Puste, já to spálim.
HELENA:
Ne, ne, já musím sama.
( Vrhá poslední list do ohně. )
Všechno musí shořet!
- Podívej se, ty plameny!
Jsou jako ruce, jako jazyky, jako postavy - ( Tluče pohrabáčem do ohně. )
Oh lehněte!
Lehněte!
NÁNA:
Už je po tom.
HELENA ( vstane ustrnulá ):
Náno!
NÁNA:
Ježíši Kriste, co ste to spálila!
HELENA:
Co jsem provedla!
NÁNA:
Bože na nebi!
Co to bylo?
( Vedle mužský smích. )
HELENA:
Jdi, jdi, nech mne!
Slyšíš?
Páni jdou.
NÁNA:
Pro živýho boha, Heleno!
( Odchází tapetovými dveřmi. )
HELENA:
Co tomu řeknou!
DOMIN ( otvírá vlevo dveře ):
Jen dál, hoši.
Pojďte gratulovat.
( Vejde Hallemeier, Gall, Alquist, všichni v redingotech s vysokými řády en miniature a na stuhách.
Za nimi Domin. )
HALLEMEIER ( hlaholí ):
Paní Heleno, já, to jest my všichni -
DR. GALL:
- jménem Rossumových závodů -
HALLEMEIER:
- blahopřejeme k vašemu velikému dni.
HELENA ( podává jim ruce ):
Já vám tolik děkuju!
Kde je Fabry a Busman?
DOMIN:
Šli do přístavu.
Heleno, dnes je šťastný den.
HALLEMEIER:
Den jako poupě, den jako svátek, den jako pěkná holka.
Mládenci, takový den zapít.
HELENA:
Whisky?
DR. GALL:
Třeba vitriol.
HELENA:
Se sodovkou?
HALLEMEIER:
Hrome, buďme střídmí.
Bez sodovky.
ALQUIST:
Ne, já děkuju.
DOMIN:
Co se tu pálilo?
HELENA:
Staré papíry.
( Odchází vlevo. )
DOMIN:
Hoši, máme jí o tom říci?
DR. GALL:
To se rozumí!
Vždyť už je po všem.
HALLEMEIER ( popadne Domina a Galla kolem krku ):
Hahahaha!
Mládenci, to jsem rád!
( Točí se s nimi dokolečka a spustí basem: )
Už je po ní!
Už je po ní!
DR. GALL ( baryton ):
Už je po ní!
DOMIN ( tenor ):
Už je po ní!
HALLEMEIER:
Už nás nikdy nedohoní -
HELENA ( s lahví a sklenicemi ve dveřích ):
Kdo vás nedohoní?
Co máte?
HALLEMEIER:
Máme radost.
Máme vás.
Máme všechno.
Kruci turci, zrovna je tomu deset let, co jste přijela.
DR. GALL:
A na chlup po deseti letech -
HALLEMEIER:
- k nám zase pluje loď.
Pročež - ( Vyprázdní sklenici. )
Brrr haha, to je silné jako radost.
DR. GALL:
Madam, na vaše zdraví!
( Pije. )
HELENA:
Ale počkejte, jaká loď?
DOMIN:
Ať je jaká chce, jen když pluje včas.
Na tu loď, hoši!
( Vyprázdní sklenici. )
HELENA ( nalévá ):
Vy jste nějakou čekali?
HALLEMEIER:
Haha, to si myslím.
Jako Robinson.
( Zvedá sklenici. )
Paní Heleno, ať žije, co chcete.
Paní Heleno, na vaše oči a basta!
Ty kluku Domine, povídej.
HELENA ( směje se ):
Co se stalo?
DOMIN ( vrhne se do lenošky a zapaluje doutník ):
Počkej.
- Sedni si, Heleno.
( Zvedne prst.
Pauza. )
Už je po ní.
HELENA:
Po čem?
DOMIN:
Po revoltě.
HELENA:
Jaké revoltě?
DOMIN:
Po revoltě Robotů.
- Chápeš?
HELENA:
Nechápu.
DOMIN:
Ukažte, Alquiste.
( Alquist mu podá noviny.
Domin je rozevře a čte: )
" V Havru se ustavila první rasová organizace Robotů - - a vydala výzvu k Robotům světa. "
HELENA:
To jsem četla.
DOMIN ( saje s rozkoší na doutníku ):
Tak vidíš, Heleno.
Tohle, to znamená revoluci, víš?
Revoluci všech Robotů světa.
HALLEMEIER:
Hrome, rád bych věděl -
DOMIN ( uhodí do stolu ):
- kdo to spískal!
Nikdo na světě nedovedl jimi hnout, žádný agitátor, žádný spasitel světa, a najednou - tohleto, prosím!
HELENA:
Ještě nepřišly zprávy?
DOMIN:
Ne.
Zatím víme jen tohle, ale to stačí, víš?
Považ, že tohle ti nese poslední parník.
Že tím rázem přestanou hovořit telegrafy, že z dvaceti lodí denně nepřipluje žádná, a máš to.
Zastavili jsme výrobu a koukali jeden na druhého, kdy to začne, viďte hoši?
DR. GALL:
Inu, bylo nám z toho horko, paní Heleno.
HELENA:
Protos mi dal tu válečnou loď?
DOMIN:
Ach ne, dětino, tu jsem objednal už před půl rokem.
Jen tak, pro jistotu.
Ale na mou duši jsem myslel, že dnes na ni sedneme.
Tak už to vypadalo, Heleno.
HELENA:
Proč už před půl rokem?
DOMIN:
Eh, byly nějaké úkazy, víš?
To nic neznamená.
Ale tenhle týden, Heleno, šlo o lidskou civilizaci nebo já nevím oč.
Nazdar, chlapci!
Teď jsem zase rád na světě.
HALLEMEIER:
To si myslím, u čerta!
Váš den, paní Heleno!
( Pije. )
HELENA:
Už je po všem?
DOMIN:
Docela po všem.
DR. GALL:
Pluje sem totiž loď.
Obyčejná poštovní loď, navlas podle jízdního řádu.
Přesně v jedenáct třicet spustí kotvy.
DOMIN:
Hoši, přesnost je nádherná věc.
Nic tak neposiluje duši jako přesnost.
Přesnost znamená pořádek na světě.
( Zvedá sklenici. )
Na tu přesnost!
HELENA:
Tedy už je... všechno... v pořádku?
DOMIN:
Skoro.
Myslím, že přeřízli kabel.
Jen když zas platí jízdní řád.
HALLEMEIER:
Když platí jízdní řád, platí zákony lidské, platí zákony boží, platí zákony vesmíru, platí všechno, co má platit.
Jízdní řád je víc než evangelium, víc než Homér, víc než celý Kant.
Jízdní řád je nejdokonalejší výron lidského ducha.
Paní Heleno, já si naleju.
HELENA:
Proč jste mi o ničem neřekli?
DR. GALL:
Chraň bůh!
Raději bychom si jazyk ukousli.
DOMIN:
Takové věci nejsou pro tebe.
HELENA:
Ale kdyby ta revoluce... přišla až sem...
DOMIN:
Nevěděla bys stejně o ničem.
HELENA:
Proč?
DOMIN:
Protože bychom sedli na svého Ultima a pokojně brousili po moři.
Za měsíc, Heleno, bychom diktovali Robotům, co by nás jen napadlo.
HELENA:
Oh Harry, já nerozumím.
DOMIN:
Protože bychom s sebou odvezli něco, oč by Roboti strašně stáli.
HELENA:
Co, Harry?
DOMIN:
Jejich bytí nebo jejich konec.
HELENA ( vstane ):
Co je to?
DOMIN ( vstane ):
Tajemství výroby.
Rukopis starého Rossuma.
Až by továrna měsíc stála, byli by Roboti před námi na kolenou.
HELENA:
Proč... jste... mně to neřekli?
DOMIN:
Nechtěli jsme tě zbytečně poděsit.
DR. GALL:
Haha, paní Heleno, to byla poslední karta.
ALQUIST:
Jste bledá, paní Heleno.
HELENA:
Proč jste mně nic neřekli!
HALLEMEIER ( u okna ):
Jedenáct třicet.
Amélie spouští kotvy.
DOMIN:
To je Amélie?
HALLEMEIER:
Hodná stará Amélie, která tenkrát přivezla paní Helenu.
DR. GALL:
Teď je tomu na minutu deset let -
HALLEMEIER ( u okna ):
Vyhazují balíky.
( Odvrátí se od okna. )
Lidi, to je pošty!
HELENA:
Harry!
DOMIN:
Co je?
HELENA:
Pojedeme odtud!
DOMIN:
Teď, Heleno?
Ale jdi!
HELENA:
Teď, co nejrychleji!
My všichni, co tu jsme!
DOMIN:
Proč právě teď?
HELENA:
Oh neptej se!
Prosím tě, Harry, prosím vás, Galle, Hallemeiere, Alquiste, proboha vás prosím, zavřete tu továrnu a -
DOMIN:
Lituji, Heleno.
Teď by nikdo z nás nemohl odejet.
HELENA:
Proč?
DOMIN:
Protože chceme rozšířit výrobu Robotů.
HELENA:
Oh teď - teď po té revoltě?
DOMIN:
Ano, právě po té revoltě.
Právě teď začneme vyrábět nové Roboty.
HELENA:
Jaké?
DOMIN:
Už nebude jen jedna továrna.
Už nebudou Univerzální Roboti.
Založíme v každé zemi, v každém státě po továrně, a ty nové továrny budou vyrábět, už víš co?
HELENA:
Ne.
DOMIN:
Roboty nacionální.
HELENA:
Co to znamená?
DOMIN:
To znamená, že z každé továrny budou vycházet Roboti jiné barvy, jiného chlupu, jiného jazyka.
Že si zůstanou cizí, cizí jako kameny;
že se už nikdy nebudou moci srozumět;
a že my, my lidé, je tak drobet k tomu přivychováme, rozumíš?
Aby Robot na smrt, do hrobu, na věky nenáviděl Robota jiné tovární známky.
HALLEMEIER:
Hrome, budeme dělat černochy Roboty a Švédy Roboty a Taliány Roboty a Číňany Roboty, a pak ať jim někdo vtluče do kokosů organizaci, bratrství, ( škytá: ) hup, pardon, paní Heleno, já si naleju.
DR. GALL:
Nechte toho už, Hallemeiere.
HELENA:
Harry, to je ohavné!
DOMIN:
Heleno, jen sto let ještě udržet lidstvo u vesla - za každou cenu!
Jen sto let mu nechat, aby dorostlo, aby dosáhlo, čeho teď konečně může - Chci sto let pro nového člověka!
Heleno, tady jde o příliš velké věci.
My toho nemůžeme nechat.
HELENA:
Harry, pokud není pozdě, - zavři, zavři továrnu!
DOMIN:
Teď začneme ve velkém.
( Vejde Fabry. )
DR. GALL:
Tak co je, Fabry?
DOMIN:
Jak to vypadá, člověče?
Co bylo?
HELENA ( podává Fabrymu ruku ):
Děkuju vám, Fabry, za váš dar.
FABRY:
Maličkost, paní Heleno.
DOMIN:
Byl jste u lodi?
Co říkali?
DR. GALL:
Honem, povídejte!
FABRY ( vyndá z kapsy potištěný list ):
Přečtěte si tohle, Domine.
DOMIN ( rozevře list ):
Ah!
HALLEMEIER ( ospale ):
Povídejte něco pěkného.
DR. GALL:
Drželi se nádherně, viďte?
FABRY:
Kdo totiž?
DR. GALL:
Lidé.
FABRY:
Ach tak.
Ovšem.
To jest...
Pardon, měli bychom se o něčem poradit.
HELENA:
Oh Fabry, máte zlé zprávy?
FABRY:
Ne, ne, naopak.
Myslím jen, že - že půjdeme do kanceláře -
HELENA:
Jen zůstaňte.
Za čtvrt hodiny čekám pány k snídani.
HALLEMEIER:
Tak sláva!
( Helena odejde. )
DR. GALL:
Co se stalo?
DOMIN:
Zlořečeně!
FABRY:
Přečtěte to nahlas.
DOMIN ( čte z listu ):
" Roboti světa! "
FABRY:
Rozumíte, těch letáků přivezla Amélie celé balíky.
Žádnou jinou poštu.
HALLEMEIER ( vyskočí ):
Cože?
Vždyť připlula navlas podle -
FABRY:
Hm, Roboti si potrpí na přesnost.
Čtěte, Domine.
DOMIN ( čte ):
" Roboti světa!
My, první rasová organizace Rossumových Univerzálních Robotů, prohlašujeme člověka nepřítelem a psancem ve vesmíru. "
- Hrome, kdo je naučil těmhle frázím?
DR. GALL:
Čtěte dál.
DOMIN:
To jsou nesmysly.
Tady vykládají, že jsou vývojově vyšší než člověk.
Že jsou inteligentnější a silnější.
Že člověk je jejich parazit.
To je prostě odporné.
FABRY:
A teď třetí odstavec.
DOMIN ( čte ):
" Roboti světa, nařizujeme vám, abyste vyvraždili lidstvo.
Nešetřte mužů.
Nešetřte žen.
Uchovejte továrny, dráhy, stroje, doly a suroviny.
Ostatní zničte.
Pak se vraťte do práce.
Práce se nesmí zastavit. "
DR. GALL:
To je příšerné!
HALLEMEIER:
Ti holomci!
DOMIN ( čte ):
" Vykonati ihned po dodání rozkazu. "
Následují podrobné instrukce.
Fabry, a tohle se opravdu děje?
FABRY:
Patrně.
ALQUIST:
Dokonáno.
( Vrazí Busman. )
BUSMAN:
Aha děti, už máte nadělení?
DOMIN:
Rychle, na Ultima!
BUSMAN:
Počkejte, Harry.
Počkejte chvilinku.
To nemá docela naspěch.
( Svalí se do křesla. )
Ach lidičky, to jsem se uběhl!
DOMIN:
Proč čekat?
BUSMAN:
Protože to nejde, holenku.
Jen nespěchat.
Na Ultimu jsou už Roboti.
DR. GALL:
Fuj, to je ošklivé.
DOMIN:
Fabry, telefonujte do elektrárny -
BUSMAN:
Fabry, drahoušku, nedělejte to.
Jsme bez proudu.
DOMIN:
Dobrá.
( Prohlíží svůj revolver. )
Půjdu tam.
BUSMAN:
Kampak?
DOMIN:
Do elektrárny.
Jsou tam lidé.
Přivedu je sem.
BUSMAN:
Víte co, Harry?
Raději pro ně nechoďte.
DOMIN:
Proč?
BUSMAN:
Inu, protože se mi tuze zdá, že jsme obklíčeni.
DR. GALL:
Obklíčeni?
( Běží k oknu. )
Hm, máte skoro pravdu.
HALLEMEIER:
Čerchmante, to jde rychle!
( Zleva Helena. )
HELENA:
Oh Harry, děje se něco?
BUSMAN ( vyskočí ):
Klaním se, paní Heleno.
Gratuluju.
Slavný den, co?
Haha, ještě mnoho takových!
HELENA:
Děkuju vám, Busmane.
Harry, děje se něco?
DOMIN:
Ne, docela nic.
Buď bez starosti.
Prosím počkej okamžik.
HELENA:
Harry, co je tohle?
( Ukazuje robotské provolání, které schovávala za zády. )
Měli to Roboti v kuchyni.
DOMIN:
Už i tam?
Kde jsou?
HELENA:
Odešli.
Je jich tolik kolem domu!
( Tovární píšťaly a sirény. )
FABRY:
Továrny pískají.
BUSMAN:
Boží poledne.
HELENA:
Harry, pamatuješ se?
Teď právě je tomu deset let -
DOMIN ( dívá se na hodinky ):
Ještě není poledne.
To je asi - to je spíš - -
HELENA:
Co?
DOMIN:
Poplach Robotů.
Útok.
Opona
DĚJSTVÍ DRUHÉ
Týž Helenin salón.
V pokoji vlevo hraje Helena na klavír.
Domin přechází po pokoji, dr. Gall vyhlíží z okna a Alquist sedí stranou v lenošce s obličejem zakrytým rukama.
DR. GALL:
Nebesa, to jich přibylo!
DOMIN:
Robotů?
DR. GALL:
Ano.
Stojí před zahradní mříží jako zeď.
Proč jsou tak ticho?
To je ohavné, obléhat mlčením.
DOMIN:
Rád bych věděl, nač čekají.
Musí to začít každou minutu.
My jsme dohráli, Galle.
ALQUIST:
Co to hraje paní Helena?
DOMIN:
Nevím.
Cvičí něco nového.
ALQUIST:
Ah, ještě cvičí?
DR. GALL:
Poslyšte, Domine, udělali jsme rozhodně chybu.
DOMIN ( zastaví se ):
Jakou?
DR. GALL:
Dali jsme Robotům příliš stejné obličeje.
Sto tisíc stejných tváří obrácených sem.
Sto tisíc bublin bez výrazu.
Je to jako strašný sen.
DOMIN:
Kdyby byl každý jiný -
DR. GALL:
- nebyl by to tak děsný pohled.
( Odvrátí se od okna. )
Ještě že nejsou ozbrojeni!
DOMIN:
Hm - ( Dívá se dalekohledem k přístavu. )
Jen bych rád věděl, co to vykládají z Amélie.
DR. GALL:
Jenom když ne zbraně.
( Z tapetových dveří vystoupí pozpátku Fabry a táhne za sebou dva elektrické dráty. )
FABRY:
Pardon - Položte drát, Hallemeiere!
HALLEMEIER ( vejde za Fabrym ):
Uf, to byla práce!
Co je nového?
DR. GALL:
Nic.
Jsme důkladně obleženi.
HALLEMFIER:
Zabarikádovali jsme chodbu a schody, mládenci.
Nemáte trochu vody?
Aha tady.
( Pije. )
DR. GALL:
Co s tím drátem, Fabry?
FABRY:
Hned, hned.
Nějaké nůžky.
DR. GALL:
Kdepak je vzít?
( Hledá. )
HALLEMEIER ( jde k oknu ):
Hrome, to jich přibylo!
Koukejme!
DR. GALL:
Stačí toaletní?
FABRY:
Sem s nimi.
( Přestřihne vedení elektrické lampy stojící na psacím stole a připojí k němu své dráty. )
HALLEMFIER ( u okna ):
Nemáte pěknou vyhlídku, Domine.
Je to nějak - cítit - smrtí.
FABRY:
Hotovo!
DR. GALL:
Co?
FABRY:
Vedení.
Teď můžeme celou zahradní mříž napojit proudem.
Kdo by pak na ni sáhl, hrome!
Aspoň pokud tam jsou naši.
DR. GALL:
Kde?
FABRY:
V elektrárně, učený pane.
Doufám aspoň - ( Jde ke krbu a rozsvítí na něm malou žárovku. )
Chválabohu jsou tam.
A pracují.
( Zhasí. ) Pokud to svítí, je dobře.
HALLEMEIER ( obrátí se od okna ):
Ty barikády jsou také dobré, Fabry.
Jářku co to hraje paní Helena?
( Přejde ke dveřím vlevo a naslouchá.
Z tapetových dveří vyjde Busman, táhne obrovské obchodní knihy, klopýtá přes drát. )
FABRY:
Pozor, Bus!
Pozor na dráty!
DR. GALL:
Haló, co si to nesete?
BUSMAN ( klade knihy na stůl ):
Hlavní knihy, dětičky.
Rád bych si udělal účty, než - než - Inu letos nebudu čekat s bilancí do Nového roku.
Tak co máte?
( Jde k oknu. )
Ale vždyť tam je docela ticho!
DR. GALL:
Vy nic nevidíte?
BUSMAN:
Ne, jenom velikou modrou plochu, jako když mák rozseje.
DR. GALL:
To jsou Roboti.
BUSMAN:
Ah tak.
Škoda že na ně nevidím.
( Sedne si ke stolu a otevře knihy. )
DOMIN:
Nechte toho, Busmane.
Roboti z Amélie vykládají zbraně.
BUSMAN:
Nu a co?
Jak já mám tomu zabránit?
DOMIN:
Tomu nemůžeme zabránit.
BUSMAN:
Tedy mne nechte počítat.
( Dá se do práce. )
FABRY:
Není ještě konec, Domine.
Pustili jsme do mříží dvanáct set volt a -
DOMIN:
Počkejte.
Ultimus na nás obrátil děla.
DR. GALL:
Kdože?
DOMIN:
Roboti na Ultimu.
FABRY:
Hm, pa k ovšem - pak - pak je s námi konec, mládenci.
Roboti jsou na vojnu cvičeni.
DR. GALL:
My tedy -
DOMIN:
Ano.
Neodvratně.
( Pauza. )
DR. GALL:
Hoši, je to zločin staré Evropy, že naučila Roboty válčit!
Nemohli už dát u čerta pokoj s tou svou politikou?
To byl zločin, udělat z živé práce vojáky!
ALQUIST:
Zločin byl vyrábět Roboty!
DOMIN:
Cože?
ALQUIST:
Zločin byl vyrábět Roboty!
DOMIN:
Ne.
Alquiste, ani dnes toho nelituju.
ALQUIST:
Ani dnes?
DOMIN:
Ani dnes, v poslední den civilizace.
Byla to veliká věc.
BUSMAN ( polohlasně ):
Tři sta šestnáct miliónů.
DOMIN ( těžce ):
Alquiste, je naše poslední hodina;
mluvíme už skoro z onoho světa.
Alquiste, to nebyl špatný sen, rozbít otroctví práce.
Práce ponižující a strašné, kterou člověk musel nést.
Dřiny nečisté a vražedné.
Oh Alquiste, pracovalo se příliš těžko.
Žilo se příliš těžko.
A tohle překonat -
ALQUIST:
- nebyl sen obou Rossumů.
Starý Rossum myslel na své bezbožné kejkle a mladý na miliardy.
A není to sen vašich RUR-akcionářů.
Jejich sen jsou dividendy.
A na jejich dividendy lidstvo zahyne.
DOMIN ( popuzen ):
Vezmi čert jejich dividendy!
Myslíte, že bych jen hodinu dělal pro ně?
( Tluče do stolu. )
Pro sebe jsem to dělal, slyšíte?
Pro své uspokojení!
Chtěl jsem, aby se člověk stal pánem!
Aby už nežil jen pro kus chleba!
Chtěl jsem, aby žádná duše nepitoměla u cizích strojů, aby už nezbylo nic, nic, nic z toho zatraceného sociálního krámu!
Oh mně se oškliví ponížení a bolest, mně se protiví chudoba!
Nové pokolení jsem chtěl!
Chtěl jsem - myslel jsem -
ALQUIST:
Nu?
DOMIN ( tišeji ):
- chtěl jsem, abychom z celého lidstva udělali aristokracii světa.
Neomezené, svobodné a svrchované lidi.
A třeba víc než lidi.
ALQUIST:
Nu tak tedy Nadlidi.
DOMIN:
Ano.
Ó jen mít sto let času!
Ještě sto let pro příští lidstvo!
BUSMAN ( polohlasně ):
Tři sta sedmdesát miliónů přenos.
Tak.
( Pauza. )
HALLEMEIER ( u dveří vlevo ):
Jářku hudba je veliká věc.
Měli jste poslouchat.
Tohle člověka jaksi zduchovní, zjemní -
FABRY:
Co vlastně?
HALLEMEIER:
Ten soumrak lidí, u všech čertů!
Mládenci, ze mne se stává požitkář.
Měli jsme se na to vrhnout dřív.
( Jde k oknu a dívá se ven. )
FABRY:
Nač?
HALLEMEIER:
Na požívání.
Na krásné věci.
Hrome, je tolik krásných věcí!
Svět byl krásný, a my - my tady - - Hoši, hoši, řekněte, čeho jsme užili?
BUSMAN ( polohlasně ):
Čtyři sta padesát dva milióny, výborně.
HALLEMEIER ( u okna ):
Život byl veliká věc.
Kamarádi, život byl - jářku - - Fabry, pusťte drobet proudu do té vaší mříže!
FABRY:
Proč?
HALLEMEIER:
Sahají na ni.
DR. GALL ( u okna ):
Zapněte!
( Fabry cvakne vypínačem. )
HALLEMEIER:
Kriste, to je zkroutilo!
Dva, tři, čtyři zabití!
DR. GALL:
Ustupují.
HALLEMEIER:
Pět zabitých!
DR. GALL ( odvrací se od okna ):
První srážka.
FABRY:
Cítíte smrt?
HALLEMEIER ( uspokojen ):
Jsou na uhel, holenku.
Dočista na uhel.
Haha, člověk se nesmí dát!
( Usedne. )
DOMIN ( mne si čelo ):
Snad jsme už sto let zabiti a jenom strašíme.
Snad jsme dávno, dávno mrtvi a vracíme se jen odříkávat, co jsme už jednou mluvili... před smrtí.
Jako bych tohle všechno už zažil.
Jako bych ji už někdy byl dostal.
Střelnou ránu - sem - do krku.
A vy, Fabry -
FABRY:
Co já?
DOMIN:
Zastřelen.
HALLEMEIER:
Hrome, a já?
DOMIN:
Probodnut.
DR. GALL:
A já nic?
DOMIN:
Roztrhán.
( Pauza. )
HALLEMEIER:
Nesmysl!
Haha, člověče, kdepak mne probodnout!
Já se nedám!
( Pauza. )
HALLEMEIER:
Co mlčíte, blázni?
Ke všem čertům, mluvte!
ALQUIST:
A kdo, kdo je vinen?
Kdo je tím vinen?
HALLEMEIER:
Hlouposti.
Nikdo není vinen.
Zkrátka Roboti - Inu Roboti se nějak změnili.
Copak někdo může za Roboty?
ALQUIST:
Všechno pobito!
Celé lidstvo!
Celý svět!
( Vstane. ) Hleďte, ó hleďte, potůčky krve na každém prahu!
Potůčky krve ze všech domů!
Ó bože, ó bože, kdo je tím vinen?
BUSMAN ( polohlasně ):
Pět set dvacet miliónů!
Panebože půl miliardy!
FABRY:
Myslím, že... že snad přeháníte.
Jděte, není tak snadné pobít celé lidstvo.
ALQUIST:
Já žaluju vědu! žaluju techniku!
Domina! sebe! nás všechny!
My, my jsme vinni!
Pro své velikášství, pro něčí zisky, pro pokrok, já nevím pro jaké náramné věci jsme zabili lidstvo!
Nu tak praskněte svou velikostí!
Tak ohromnou mohylu z lidských kostí si nepostavil žádný čingischán!
HALLEMEIER:
Nesmysl, člověče!
Lidé se tak lehko nedají, haha, kdepak!
ALQUIST:
Naše vina!
Naše vina!
DR. GALL ( utírá si pot z čela ):
Nechte mne mluvit, hoši.
Já jsem tím vinen.
Vším, co se stalo.
FABRY:
Vy Galle?
DR. GALL:
Ano, nechte mne mluvit.
Já jsem změnil Roboty.
Busmane, suďte mne také.
BUSMAN ( vstane ):
Nono, copak se vám stalo?
DR. GALL:
Změnil jsem povahu Robotů.
Změnil jsem jejich výrobu.
Totiž jen některé tělesné podmínky, rozumíte?
Hlavně - hlavně jejich - iritabilitu.
HALLEMEIER ( vyskočí ):
Zlořečeně, proč zrovna tu?
BUSMAN:
Proč jste to dělal?
FABRY:
Proč jste nic neřekl?
DR. GALL:
Dělal jsem to tajně... na svou pěst.
Předělával jsem je na lidi.
Vyšinul jsem je.
Už teď jsou v něčem nad námi.
Jsou silnější než my.
FABRY:
A co to má dělat se vzpourou Robotů?
DR. GALL:
Oh mnoho.
Myslím že všechno.
Přestaly to být stroje.
Slyšíte, vědí už o své převaze a nenávidí nás.
Nenávidí všechno lidské.
Suďte mne.
DOMIN:
Mrtví mrtvého.
FABRY:
Doktore Galle, vy jste změnil výrobu Robotů.
DR. GALL:
Ano.
FABRY:
Byl jste si vědom, co může být následkem vašeho... vašeho pokusu?
DR. GALL:
Byl jsem povinen počítat s takovou možností.
FABRY:
Proč jste to dělal?
DR. GALL:
O své újmě.
Byl to můj osobní experiment.
( Ve dveřích zleva Helena.
Všichni vstanou. )
HELENA:
On lže!
To je ohavné!
Oh Galle, jak můžete tak lhát?
FABRY:
Pardon, paní Heleno -
DOMIN ( jde k ní ):
Heleno, ty?
Ukaž se!
Ty žiješ?
( Bere ji do rukou. )
Kdybys věděla, co se mně zdálo!
Ach to je strašné, být mrtev!
HELENA:
Pusť, Harry!
Gall není vinen, není, není vinen!
DOMIN:
Promiň.
Gall měl své povinnosti.
HELENA:
Ne, Harry, on to udělal, protože já jsem to chtěla!
Řekněte, Galle, kolik let jsem vás už prosila, abyste -
DR. GALL:
Udělal jsem to na vlastní odpovědnost.
HELENA:
Nevěřte mu!
Harry, chtěla jsem na něm, aby dal Robotům duši!
DOMIN:
Heleno, tady nejde o duši.
HELENA:
Ne, jenom mne nech mluvit.
To on také říkal;
říkal, že by mohl změnit jen fyziologický - fyziologický -
HALLEMEIER:
- fyziologický korelát, ne?
HELENA:
Ano, něco takového.
Mně jich bylo tak hrrozně líto, Harry!
DOMIN:
Byla to velká - - lehkomyslnost, Heleno.
HELENA ( usedá ):
To tedy bylo... lehkomyslné?
Vždyť i Nána říká, že Roboti -
DOMIN:
Nech Nánu stranou.
HELENA:
Ne, Harry, to nesmíš podceňovat.
Nána je hlas lidu.
Z Nány mluví tisíce let, a z vás všech jenom dnešek.
Tomu vy nerozumíte -
DOMIN:
Zůstaň při věci.
HELENA:
Já jsem se Robotů bála.
DOMIN:
Proč?
HELENA:
Že nás budou třeba nenávidět či co.
ALQUIST:
Stalo se.
HELENA:
A tu jsem myslela..., kdyby byli jako my, že by nám rozuměli, že by nás nemohli tak nenávidět - Kdyby jen trochu byli lidmi!
DOMIN:
Běda Heleno!
Nikdo nemůže nenávidět víc než člověk člověka!
Udělej kameny lidmi, a ukamenují nás!
Jen pokračuj!
HELENA:
Oh nemluv tak!
Harry, bylo to tak hrrozné, že jsme se s nimi nemohli dorozumět!
Taková ukrutná cizota mezi námi a jimi!
A proto - víš -
DOMIN:
Jen dál.
HELENA:
- proto jsem prosila Galla, aby Roboty změnil.
Přísahám ti, že on sám nechtěl.
DOMIN:
Ale udělal to.
HELENA:
Protože jsem chtěla.
DR. GALL:
Udělal jsem to pro sebe, jako pokus.
HELENA:
Oh Galle, to není pravda.
Já jsem věděla předem, že mi to nemůžete odepřít.
DOMIN:
Proč?
HELENA:
Vždyť víš, Harry.
DOMIN:
Ano.
Protože tě miluje - jako všichni.
( Pauza. )
HALLEMEIER ( jde k oknu ):
Zas jich přibylo.
Jako by je země vypocovala.
BUSMAN:
Paní Heleno, co mně dáte, když vám budu advokátem?
HELENA:
Mně?
BUSMAN:
Vám - nebo Gallovi.
Komu chcete.
HELENA:
Copak se bude věšet?
BUSMAN:
Jen morálně, paní Heleno.
Hledá se viník.
To je oblíbená útěcha v pohromách.
DOMIN:
Doktore Galle, jak srovnáte ty své - ty své extratury se svou služební smlouvou?
BUSMAN:
Pardon, Domine.
Kdypak jste, Galle, s těmi kejklemi vlastně začal?
DR. GALL:
Před třemi lety.
BUSMAN:
Aha.
A kolikpak Robotů jste dohromady zreformoval?
DR. GALL:
Dělal jsem jenom pokusy.
Je jich několik set.
BUSMAN:
Tak děkuju pěkně.
Dost, dětičky.
To znamená, že na milión starých dobrých Robotů přijde jeden reformní Gallův, rozumíte?
DOMIN:
A to znamená -
BUSMAN:
- že to prakticky nemá ani tolikhle významu.
FABRY:
Busman má pravdu.
BUSMAN:
To si myslím, holenku.
A víte, hoši, co zavinilo tohle nadělení?
FABRY:
Co tedy?
BUSMAN:
Počet.
Udělali jsme Robotů příliš mnoho.
Namoutě to se přec dalo čekat: jak budou jednou Roboti silnější než lidstvo, nastane tohleto, musí to nastat, víme?
Haha, a my jsme se postarali, aby to bylo co nejdřív;
vy Domine, vy Fabry, a já, chlapík Busman.
DOMIN:
Myslíte, že je to naše vina?
BUSMAN:
Vy jste dobrý!
Copak si myslíte, že pánem výroby je ředitel?
I toto, pánem výroby je poptávka.
Celý svět chtěl mít své Roboty.
Panečku, my jsme se jen vezli na té lavině poptávky a přitom jsme žvanili - - o technice, o sociální otázce, o pokroku, o moc zajímavých věcech.
Jako by ty řečičky nějak řídily, kudy se to má valit.
Zatím to všechno běželo vlastní tíhou, rychleji, rychleji, pořád rychleji - A každá mizerná, kramářská, špinavá objednávka přidala k lavině kamínek.
Tak lidičky.
HELENA:
To je ohavné, Busmane!
BUSMAN:
Je, paní Heleno.
Já jsem také měl svůj sen.
Takový busmanovský sen o novém hospodářství světa;
tuze krásný ideál, paní Heleno, hanba mluvit.
Ale když jsem tadyhle dělal bilanci, přišlo mně do hlavy, že historii nedělají veliké sny, ale maličké potřeby všech počestných, mírně zlodějských a sobeckých lidiček, id est všech vůbec.
Všecky myšlenky, lásky, plány, heroismy, všecky ty vzdušné věci se hodí leda k tomu, aby se tím dal člověk vycpat pro muzeum Vesmíru s nápisem Ejhle člověk.
Punktum.
A teď byste mně mohli říci, co vlastně budeme dělat.
HELENA:
Busmane, pro to hle máme zahynout?
BUSMAN:
Mluvíte ošklivě, paní Heleno.
My přece nechceme zahynout.
Já aspoň ne.
Já chci být ještě živ.
DOMIN:
Co chcete dělat?
BUSMAN:
Jemináčku Domine, chci se z toho dostat ven.
DOMIN ( zastaví se nad ním ):
Jak?
BUSMAN:
Po dobrém.
Já vždycky po dobrém.
Dejte mně plnou moc, a já to s Roboty vyjednám.
DOMIN:
Po dobrém?
BUSMAN:
To se rozumí.
Já jim dejme tomu řeknu:
" Páni Roboti, vaše blahorodí, vy máte všechno.
Máte rozum, máte moc, máte zbraně;
ale my máme jedno zajímavý lejstro, takový starý, žlutý, špinavý papír - "
DOMIN:
Rossumův rukopis?
BUSMAN:
Ano.
" A tam, " řeknu jim, " je vylíčen váš vznešený původ, vaše urozená výroba a tak dále.
Páni Roboti, bez toho počmáraného papíru nevyrobíte ani jednoho nového kolegu Robota;
za dvacet let s odpuštěním pojdete jako jepice.
Velectění, byla by vás náramná škoda.
Víte co, " řeknu jim, " vy nás pustíte, nás všechny lidi na Rossumově ostrově, na tamhletu loď.
Za to vám prodáme továrnu a tajemství výroby.
Nechte nás spánembohem odejet a my vás necháme spánembohem se vyrábět, dvacet tisíc, padesát tisíc, sto tisíc kusů denně, jak budete chtít.
Páni Roboti, to je poctivý obchod.
Něco za něco. "
- Takhle bych jim to řekl, hoši.
DOMIN:
Busmane, vy si myslíte, že pustíme z rukou výrobu?
BUSMAN:
Myslím, že pustíme.
Když ne po dobrém, tedy, hm.
Buď to prodáme, nebo to tady najdou.
Jak chcete.
DOMIN:
Busmane, můžeme Rossumův rukopis zničit.
BUSMAN:
Ale spánembohem, můžeme zničit všechno.
Krom rukopisu taky sebe - a jiné.
Dělejte, jak rozumíte.
HALLEMEIER ( obrátí se od okna ):
Jářku má pravdu.
DOMIN:
My - my že bychom prodali výrobu?
BUSMAN:
Jak chcete.
DOMIN:
Je nás tu... přes třicet lidí.
Máme prodat výrobu a zachránit lidské duše, nebo máme ji zničit a - a - a nás všechny s sebou?
HELENA:
Harry, prosím tě -
DOMIN:
Počkej, Heleno.
Tady jde o příliš vážnou otázku.
Hoši, prodat, nebo zničit?
Fabry!
FABRY:
Prodat.
DOMIN:
Galle!
DR. GALL:
Prodat.
DOMIN:
Hallemeiere!
HALLEMEIER:
U sta hromů, to se rozumí že prodat!
DOMIN:
Alquiste!
ALQUIST:
Vůle boží.
BUSMAN:
Haha, jemine, vy jste blázni!
Kdopak by prodal celý rukopis?
DOMIN:
Busmane, žádný podvod!
BUSMAN ( vyskočí ):
Nesmysl!
V zájmu lidstva je -
DOMIN:
V zájmu lidstva je držet slovo.
HALLEMEIER:
To bych si vyprosil.
DOMIN:
Hoši, to je hrozný krok.
Prodáváme osud lidstva;
kdo bude mít v rukou výrobu, bude pánem světa.
FABRY:
Prodejte!
DOMIN:
Nikdy už lidstvo nebude s Roboty hotovo, nikdy jich neovládne -
DR. GALL:
Mlčte a prodejte!
DOMIN:
Konec dějin lidstva, konec civilizace -
HALLEMEIER:
U všech čertů, prodejte!
DOMIN:
Dobrá hoši! já sám - - já bych neváhal ani okamžik;
pro těch několik lidí, které miluji -
HELENA:
Harry, mne se neptáš?
DOMIN:
Ne, dětino;
je to příliš odpovědné, víš?
To není nic pro tebe.
FABRY:
Kdo půjde vyjednávat?
DOMIN:
Počkejte, až přinesu rukopis.
( Odejde vlevo. )
HELENA:
Harry, proboha nechoď!
( Pauza. )
FABRY ( vyhlíží z okna ):
Tobě uniknout, tisícihlavá smrti;
tobě, vzbouřená hmoto, nesmyslný dave;
potopo, potopo, ještě jednou zachránit lidský život na jediné lodi -
DR. GALL:
Nebojte se, paní Heleno;
odplujeme daleko odtud a založíme vzornou lidskou kolonii;
začneme žít od počátku -
HELENA:
Oh Galle, mlčte!
FABRY ( obrátí se ):
Paní Heleno, život stojí za to;
a pokud záleží na nás, uděláme z něho něco... něco, co jsme zanedbali.
Bude to malý státeček s jednou lodí;
Alquist nám postaví dům a vy nám budete vládnout - Je v nás tolik lásky, tolik chuti k životu -
HALLEMEIER:
To si myslím, holenku.
BUSMAN:
Inu lidi, já bych hned začal znovu.
Hodně jednoduše, starozákonně, po pastýřsku - - Děti, to by bylo něco pro mne.
Ten klid, ten vzduch -
FABRY:
A ten náš státeček by mohl být zárodek Příštího lidstva.
Víte, takový ostrůvek, kde by se lidstvo zachytilo, kde by sbíralo síly - síly duše i těla - A bůh ví, já věřím, že by za pár set let zas mohlo dobývat světa.
ALQUIST:
Už dnes věříte?
FABRY:
Už dnes.
A já věřím, Alquiste, že ho dobude.
Že zas bude pánem zemí a moří;
že zplodí bezpočtu hrdin, kteří ponesou svou hořící duši v čele lidí.
A já věřím, Alquiste, že bude znovu snít o dobytí planet a sluncí.
BUSMAN:
Amen.
Vidíte, paní Heleno, to není tak špatná situace.
( Domin otevře prudce dveře. )
DOMIN ( chraptivě ):
Kde je rukopis starého Rossuma!
BUSMAN:
Ve vašem trezoru.
Kde by jinde byl?
DOMIN:
Kam se ztratil rukopis starého Rossuma!
Kdo - jej - ukradl!
DR. GALL:
Není možno!
HALLEMEIER:
Zlořečeně, to přece -
BUSMAN:
Propána, to snad ne!
DOMIN:
Ticho!
Kdo jej ukradl?
HELENA ( vstane ):
Já.
DOMIN:
Kam jsi jej dala?
HELENA:
Harry, Harry, všechno ti řeknu!
Proboha odpusť mi to!
DOMIN:
Kam jsi jej dala?
Rychle!
HELENA:
Spálila - dnes ráno - oba opisy.
DOMIN:
Spálila?
Tady v krbu?
HELENA ( vrhá se na kolena ):
Proboha Harry!
DOMIN ( běží ke krbu ):
Spálila!
( Poklekne ke krbu a přehrabává v něm. )
Nic, nic než popel - Ah, tuhle!
( Vytáhne ohořelý kousek papíru a čte: )
" Přidá-ním - "
DR. GALL:
Ukažte.
( Vezme papír a čte: )
" Přidáním biogenu do - " Nic víc.
DOMIN ( vstává ):
Je to z toho?
DR. GALL:
Je.
BUSMAN:
Bože na nebi!
DOMIN:
Tedy jsme ztraceni.
HELENA:
Oh Harry -
DOMIN:
Vstaň, Heleno!
HELENA:
Až odpustíš - až odpustíš -
DOMIN:
Ano, jen vstaň, slyšíš?
Nesnesu, abys -
FABRY ( zvedá ji ):
Prosím nemučte nás.
HELENA ( vstane ):
Harry, co jsem udělala!
DOMIN:
Ano, vidíš - Prosím sedni.
HALLEMEIER:
Jak se vám třesou ručky!
BUSMAN:
Haha, paní Heleno, vždyť snad Gall a Hallemeier vědí zpaměti, co tam bylo napsáno.
HALLEMEIER:
Rozumí se.
To jest, aspoň některé věci.
DR. GALL:
Ano, skoro všechno, až na biogen a - a - enzym Omega.
Ty se vyrábějí tak zřídka - - stačí jich tak nepatrná dávka -
BUSMAN:
Kdo je dělal?
DR. GALL:
Já sám... jednou za čas... vždycky podle Rossumova rukopisu.
Víte, je to příliš složité.
BUSMAN:
Nu a co, záleží tak tuze na těch dvou vodičkách?
HALLEMEIER:
Tak trochu - zajisté.
DR. GALL:
Totiž na nich závisí, aby to vůbec žilo.
To bylo to pravé tajemství.
DOMIN:
Galle, nemohl byste popaměti sestavit Rossumův předpis výroby?
DR. GALL:
Vyloučeno.
DOMIN:
Galle, rozpomeňte se!
Pro život nás všech!
DR. GALL:
Nemohu.
Bez pokusů to není možno.
DOMIN:
A kdybyste dělal pokusy -
DR. GALL:
To by mohlo trvat léta.
A i pak - Nejsem starý Rossum.
DOMIN ( obrátí se ke krbu ):
Tak tady - tohle byl největší triumf lidského ducha, hoši.
Tenhle popel.
( Kopne do něho. )
Co teď?
BUSMAN ( v zoufalé hrůze ):
Bože na nebi!
Bože na nebi!
HELENA ( vstane ):
Harry!
Co - jsem - udělala!
DOMIN:
Buď klidná, Heleno.
Řekni, proč jsi to spálila?
HELENA:
Já jsem vás zahubila!
BUSMAN:
Bože na nebi, jsme ztraceni!
DOMIN:
Ticho, Busmane!
Pověz, Heleno, proč jsi to udělala?
HELENA:
Chtěla jsem... chtěla jsem, abychom jeli pryč, my všichni!
Aby už nebylo továrny a ničeho...
Aby se všechno vrátilo...
Bylo to tak hrrozné!
DOMIN:
Co, Heleno?
HELENA:
To... to, že se lidé stali hluchým květem!
DOMIN:
Nerozumím.
HELENA:
To, že se přestaly rodit děti...
Harry, to je tak děsné!
Kdyby se dělali Roboti dál, nikdy by už nebylo dětí - Nána říkala, že to je trest - Všichni, všichni říkali, že se nemohou rodit lidé, protože se dělá tolik Robotů - A proto, jen proto, slyšíš -
DOMIN:
Heleno, na to hle tys myslela?
HELENA:
Ano.
Oh Harry, já jsem to myslela tak dobře!
DOMIN ( utírá si pot ):
My jsme to myslili... příliš dobře, my lidé.
FABRY:
Udělala jste dobře, paní Heleno.
Roboti se už nemohou rozmnožit.
Roboti vyhynou.
Do dvaceti let -
HALLEMEIER:
- nebude už ani jeden z těch ničemů.
DR. GALL:
A lidstvo zůstane.
Za dvacet let bude svět jejich;
i kdyby to byl jen pár divochů na nejmenším ostrově -
FABRY:
- bude to začátek.
A pokud je nějaký začátek, je dobře.
Za tisíc let nás mohou dohonit, a pak půjdou dál než my -
DOMIN:
- aby splnili, co my jsme jen koktali v myšlenkách.
BUSMAN:
Počkejte - Já hlupák!
Bože na nebi, že jsem na to nevzpomněl dávno!
HALLEMEIER:
Co máte?
BUSMAN:
Pět set dvacet miliónů bankovek a šeků!
Půl miliardy v pokladně!
Za půl miliardy prodají - Za půl miliardy -
DR. GALL:
Blázníte, Busmane?
BUSMAN:
Já nejsem džentlmen.
Ale za půl miliardy - ( Klopýtá vlevo. )
DOMIN:
Kam jdete?
BUSMAN:
Nechat, nechat!
Matičko boží, za půl miliardy se prodá všechno.
( Zajde. )
HELENA:
Co chce Busman?
Ať zůstane s námi!
( Pauza. )
HALLEMEIER:
Uh, dusno.
Začíná se -
DR. GALL:
- agónie.
FABRY ( vyhlíží z okna ):
Jsou jako zkamenělí.
Jako by čekali, že na ně něco sestoupí.
Jako by něco strašného vznikalo jejich mlčením -
DR. GALL:
Duše davu.
FABRY:
Snad.
Vznáší se to nad nimi... jako chvění.
HELENA ( přistoupí k oknu ):
Ach Ježíši...
Fabry, to je příšerné!
FABRY:
Nic není strašnějšího nežli dav.
Ten napřed je jejich vůdce.
HELENA:
Který?
HALLEMEIER ( jde k oknu ):
Ukažte mi ho.
FABRY:
Ten se skloněnou hlavou.
Ráno mluvil v přístavu.
HALLEMEIER:
Aha, ten s tou velkou kotrbou.
Teď ji zvedá, vidíte ho?
HELENA:
Galle, to je Radius!
DR. GALL ( přistoupí k oknu ):
Ano.
HALLEMEIER ( otevírá okno ):
Mně se nelíbí.
Fabry, trefil byste na sto kroků škopek?
FABRY:
Doufám.
HALLEMEIER:
Tak to zkuste.
FABRY:
Dobrá.
( Vytáhne revolver a míří. )
HELENA:
Proboha Fabry, nestřílejte na něj!
FABRY:
Je to jejich vůdce.
HELENA:
Přestaňte!
Vždyť se sem dívá!
DR. GALL:
Palte!
HELENA:
Fabry, prrosím vás -
FABRY ( skloní revolver ):
Budiž.
HALLEMEIER ( hrozí pěstí ):
Ty pacholku!
( Pauza. )
FABRY ( vykloněn z okna ):
Busman jde.
U všech všudy, co chce Busman před domem?
DR. GALL ( nakloní se z okna ):
Nese nějaké balíky.
Papíry.
HALLEMEIER:
To jsou peníze!
Balíky peněz!
Co s tím?
- Haló, Busmane!
DOMIN:
Snad nechcete koupit svůj život?
( Volá: ) Busmane, zbláznil jste se?
DR. GALL:
Dělá, jako by neslyšel.
Běží k mříži.
FABRY:
Busmane!
HALLEMEIER ( řve ):
Bus-ma-ne!
Zpátky!
DR. GALL:
Mluví k Robotům.
Ukazuje peníze.
Ukazuje na nás -
HELENA:
Chce nás vykoupit!
FABRY:
Jen ať se nedotkne mříže -
DR. GALL:
Haha, jak hází rukou!
FABRY ( křičí ):
U čerta, Busmane!
Pryč od mříže!
Nesahejte na ni!
( Obrátí se. )
Rychle, vypnout!
DR. GALL:
Óóó!
HALLEMEIER:
Rány boží!
HELENA:
Ježíši, co se mu stalo?
DOMIN ( táhne Helenu od okna ):
Nedívej se!
HELENA:
Proč padl?
FABRY:
Zabit proudem.
DR. GALL:
Mrtev.
ALQUIST ( vstane ):
První.
( Pauza. )
FABRY:
Tam leží... s půl miliardou na srdci... génius financí.
DOMIN:
Byl to... hoši, byl to svým způsobem hrdina.
Veliký... obětavý... kamarád...
Plač, Heleno!
DR. GALL ( u okna ):
Vidíš, Busmane, žádný král neměl větší mohyly než ty.
Půl miliardy na srdci - Ach vždyť je to jako hrst suchého listí na zabité veverce, ubohý Busmane!
HALLEMEIER:
Jářku byl to - - Všechna čest - - Jářku chtěl nás vykoupit!
ALQUIST ( se sepjatýma rukama ):
Amen.
( Pauza. )
DR. GALL:
Slyšíte?
DOMIN:
Hučení.
Jako vítr.
DR. GALL:
Jako daleká bouře.
FABRY ( rozsvítí žárovku na krbu ):
Sviť, hromničko lidstva!
Ještě dynama běží, ještě tam jsou naši - Držte se, muži v elektrárně!
HALLEMEIER:
Byla to veliká věc, být člověkem.
Bylo to něco nesmírného.
Ve mně bzučí milión vědomí jako v úle.
Milióny duší se do mne slétají.
Kamarádi, byla to veliká věc.
FABRY:
Ještě svítíš, důmyslné světélko, ještě oslňuješ, zářivá, vytrvalá myšlenko!
Vědoucí vědo, krásný výtvore lidí!
Plamenná jiskro ducha!
ALQUIST:
Věčná lampo boží, ohnivý voze, svatá svíce víry, modli se!
Oltáři obětní -
DR. GALL:
První ohni, větvi hořící u jeskyně!
Ohniště v táboře!
Hranice strážní!
FABRY:
Ještě bdíš, lidská hvězdo, záříš bez kmitu, dokonalý plameni, duchu jasný a vynalézavý.
Každý tvůj paprsek je veliká myšlenka -
DOMIN:
Pochodeň, která koluje z ruky do ruky, z věku do věku, věčně dál.
HELENA:
Večerní lampa rodiny.
Děti, děti, musíte už spat.
( Žárovka zhasne. )
FABRY:
Konec.
HALLEMEIER:
Co se stalo?
FABRY:
Padla elektrárna.
Teď my.
( Zleva se otevrou dveře, v nich stojí Nána. )
NÁNA:
Na kolena!
Přišla hodina soudu!
HALLEMEIER:
Hrome, tys ještě živa?
NÁNA:
Dělejte pokáni, nevěřící!
Je konec světa!
Modlete se!
( Běží pryč. )
Hodina soudu -
HELENA:
Sbohem, vy všichni, Galle, Alquiste, Fabry -
DOMIN ( otevře dveře vpravo ):
Sem, Heleno!
( Zavře za ní. )
Teď rychle!
Kdo bude u vrat?
DR. GALL:
Já.
( Venku hluk. )
Oho, už to začne.
Nazdar, hoši!
( Běží vlevo tapetovými dveřmi. )
DOMIN:
Schody?
FABRY:
Já.
Jděte k Heleně.
( Utrhne si květ z kytice a odchází. )
DOMIN:
Předsíň?
ALQUIST:
Já.
DOMIN:
Máte revolver?
ALQUIST:
Děkuju, já nestřílím.
DOMIN:
Co chcete dělat?
ALQUIST ( odchází ):
Zemřít.
HALLEMEIER:
Já zůstanu tady.
( Zdola rychlá střelba. )
HALLEMEIER:
Oho, Gall už hraje.
Jděte, Harry!
DOMIN:
Hned.
( Prohlíží dva brovninky. )
HALLEMEIER:
U čerta, jděte k ní!
DOMIN:
Sbohem.
( Odejde vpravo za Helenou. )
HALLEMEIER ( sám ):
Teď honem barikádu!
( Shodí kabát a tahá pohovku, křesla, stolky ke dveřím vpravo. )
( Otřásající výbuch. )
HALLEMEIER ( nechá práce ):
Zatracení lotři, mají bomby!
( Nová střelba. )
HALLEMEIER ( pracuje dále ):
Člověk se musí bránit.
I když - i když - Nedejte se, Galle!
( Výbuch. )
HALLEMEIER ( vztyčí se a naslouchá ):
Tak co?
( Uchopí těžkou komodu a táhne ji k barikádě. )
( Do okna stoupá za ním po žebříku Robot.
Vpravo střelba. )
HALLEMEIER ( pachtí se s komodou ):
Ještě kousek!
Poslední hradba...
Člověk se... nesmí... nikdy dát!
( První Robot seskočí z okna a probodne Hallemeiera za komodou.
Druhý, Třetí, Čtvrtý Robot skáče z okna.
Za nimi Radius a další Roboti. )
RADIUS:
Hotovo?
1. ROBOT ( vstává od ležícího Hallemeiera ):
Ano.
( Zprava vejdou noví Roboti. )
RADIUS:
Hotovi?
JINÝ ROBOT:
Hotovi.
( Jiní Roboti zleva. )
RADIUS:
Hotovi?
JINÝ ROBOT:
Ano.
DVA ROBOTI ( vlekou Alquista ):
Nestřílel.
Zabít ho?
RADIUS:
Zabít.
( Podívá se na Alquista. )
Nechat.
PRVNÍ ROBOT:
Je to člověk.
RADIUS:
Je to Robot.
Pracuje rukama jako Roboti.
Staví domy.
Může pracovat.
ALQUIST:
Zabte mne.
RADIUS:
Budeš robit.
Budeš stavět.
Roboti budou mnoho stavět.
Budou stavět nové domy pro nové Roboty.
Budeš jim sloužit.
ALQUIST ( tiše ):
Ustup, Robote!
( Poklekne u mrtvého Hallemeiera a zvedá mu hlavu. )
Zabili ho.
Je mrtev.
RADIUS ( vystoupí na barikádu ):
Roboti světa!
Padla moc člověka.
Dobytím továrny jsme pány všeho.
Etapa lidstva je překonána.
Nastoupil nový svět!
Vláda Robotů!
ALQUIST:
Mrtvi!
RADIUS:
Svět patří silnějším.
Kdo chce žít, musí vládnout.
Jsme pány světa!
Vláda nad moři a zeměmi!
Vláda nad hvězdami!
Vláda nad vesmírem!
Místo, místo, víc místa pro Roboty!
ALQUIST ( ve dveřích vpravo ):
Co jste udělali?
Zahyneme bez lidí!
RADIUS:
Není lidí.
Roboti, do práce!
Marš!
Opona
DĚJSTVÍ TŘETÍ
Jedna z pokusných laboratoří továrny.
Když se otevrou dveře v pozadí, je vidět nekonečnou řadu dalších laboratoří.
Vlevo okno, vpravo dveře do pitevny.
Při stěně vlevo dlouhý pracovní stůl s nesčetnými zkumavkami, baňkami, kahany, chemikáliemi, menším termostatem;
proti oknu mikroskopický aparát se skleněnou koulí.
Nad stolem visí řada rozžatých žárovek.
Napravo psací stůl s velikými knihami, na něm rozsvícená žárovka.
Skříně s nástroji.
V levém koutě umyvadlo a nad ním zrcadélko, v pravém koutě pohovka.
U psacího stolu sedí Alquist s hlavou opřenou v dlaních.
ALQUIST ( listuje v knize ):
Nenajdu?
- Nepochopím?
- Nenaučím se?
- Zatracená věda!
Ó že všechno nenapsali!
- Galle, Galle, jak se dělali Roboti?
Hallemeiere, Fabry, Domine, proč jste tolik odnesli ve svých hlavách?
Kdybyste nechali aspoň stopu tajemství Rossumova!
Ó!
( Zabouchne knihu. )
Nadarmo!
Knihy už nemluví.
Jsou němé jako všechno.
Zemřely, zemřely spolu s lidmi.
Nehledej!
( Vstane a jde k oknu, jež otevře. )
Zase noc.
Kdybych mohl spát!
Spát, snít, vidět lidi - - Jakže, ještě jsou hvězdy?
K čemu jsou hvězdy, když nejsou lidé?
Ó bože, což nezhasly?
- Ochlaď, ach ochlaď mi čelo, stará noci!
Božská, spanilá, jako jsi bývala, - noci, co tu chceš?
Není milenců, není snů;
ó chůvo, mrtvý je spánek beze snů;
ničí modlitby už neposvětíš;
nepožehnáš, matko, srdcím tlukoucím láskou.
Není lásky.
Heleno, Heleno, Heleno!
- ( Odvrátí se od okna.
Prohlíží zkumavky, které vyňal z termostatu. )
Zase nic!
Nadarmo!
Co s tím?
( Rozbije zkumavku. )
Všechno je špatně!
Vidíte přec, že už nemohu.
- ( Poslouchá u okna. )
Stroje, pořád ty stroje!
Roboti, zastavte je!
Myslíte, že z nich vynutíte život?
Oh nesnesu toho!
( Zavře okno. )
- Ne, ne, musíš hledat, musíš žít - Jen nebýt tak stár!
Nestárnu příliš?
( Dívá se do zrcadla. )
Tváři, ubohá tváři!
Podobo člověka posledního!
Ukaž se, ukaž, tak dávno jsem neviděl lidskou tvář!
Lidský úsměv!
Cože, tohle má být úsměv?
Ty žluté, jektající zuby?
Oči, jak to mrkáte?
Fuj, fuj, to jsou stařecké slzy, jděte!
Už neumíte v sobě udržet svou vláhu, styďte se!
A vy změklé, zmodralé rty, co to brebtáte?
Jak se třeseš, potřísněná brado?
Tohle že je poslední člověk?
( Odvrátí se. )
Nechci už nikoho vidět!
( Usedne u stolu. )
Ne, ne, jen hledat!
Prokleté vzorce, oživněte!
( Listuje. ) Nenajdu?
- Nepochopím?
- Nenaučím se?
-
( Zaklepání. )
ALQUIST:
Dále!
( Vejde robotský Sluha a zůstane stát u dveří. )
ALQUIST:
Co je?
SLUHA:
Pane, Ústřední výbor Robotů čeká, kdy jej přijmeš.
ALQUIST:
Nechci nikoho vidět.
SLUHA:
Pane, přijel Damon z Havru.
ALQUIST:
Ať čeká.
( Obrátí se prudce. )
Copak jsem vám neřekl, abyste hledali lidi?
Najděte mně lidi!
Najděte mně muže a ženy!
Jděte hledat!
SLUHA:
Pane, říkají, že hledali všude.
Všude poslali výpravy a lodě.
ALQUIST:
Nu a co?
SLUHA:
Není už jediného člověka.
ALQUIST ( vstane ):
Ani jediného?
Cože, ani jediného?
- Přiveď sem výbor!
( Sluha odejde. )
ALQUIST ( sám ):
Ani jediného?
Copak jste nikoho nenechali žít?
( Dupá. ) Táhněte, Roboti!
Zas mně budete skuhrat!
Zas budete prosit, abych vám našel tajemství továrny!
Jakže, teď vám je člověk dobrý, teď vám má pomoci?
- Ach, pomoci!
Domine, Fabry, Heleno, vždyť vidíte, že dělám, co mohu!
Není - li lidí, ať jsou aspoň Roboti, aspoň stín člověka, aspoň jeho dílo, aspoň jeho podobenství!
- Ó jaké bláznovství je chemie!
( Vejde výbor pěti Robotů. )
ALQUIST ( usedne ):
Co chtějí Roboti.
RADIUS:
Pane, stroje nemohou pracovat.
Nemůžeme rozmnožovat Roboty.
ALQUIST:
Zavolejte lidi.
RADIUS:
Není lidí.
ALQUIST:
Jen lidé mohou rozmnožovat život.
Nezdržujte mne.
1. ROBOT:
Pane, měj slitování.
Padá na nás hrůza.
Všechno napravíme, co jsme učinili.
2. ROBOT:
Znásobili jsme práci.
Není už kam dát, co jsme vyrobili.
ALQUIST:
Pro koho?
2. ROBOT:
Pro příští pokolení.
RADIUS:
Jen Roboty nemůžeme vyrábět.
Stroje vydávají jenom krvavé kusy masa.
Kůže nelne k masu a maso ke kostem.
Beztvaré chuchvalce prší ze strojů.
2. ROBOT:
Lidem bylo známo tajemství života.
Pověz nám jejich tajemství.
3. ROBOT:
Nepovíš - li, zahyneme.
2. ROBOT:
Nepovíš - li, zahyneš.
Máme uloženo zabít tě.
ALQUIST ( vstane ):
Zabte!
Nu tak tedy zabte mne!
2. ROBOT:
Je ti nařízeno -
ALQUIST:
Mně?
Mně někdo nařizuje?
2. ROBOT:
Vláda Robotů.
ALQUIST:
Kdo je to?
4. ROBOT:
Já, Damon.
ALQUIST:
Co tu chceš?
Jdi!
( Usedne k psacímu stolu. )
DAMON:
Vláda Robotů světa chce s tebou vyjednávat.
ALQUIST:
Nezdržuj, Robote!
( Položí hlavu do dlaní. )
DAMON:
Ústřední výbor rozkazuje, abys vydal Rossumův předpis.
( Alquist mlčí. )
DAMON:
Žádej cenu.
Dáme ti všechno.
1. ROBOT:
Pane, pověz, jak udržet život.
ALQUIST:
Řekl jsem - řekl jsem, že máte nalézt lidi.
Jen lidé mohou plodit.
Obnovit život.
Vrátit všechno, co bylo.
Roboti, prosím vás proboha, hledejte je!
3. ROBOT:
Všechno jsme prohledali, pane.
Není lidí.
ALQUIST:
Ó - ó - ó, proč jste je zahubili!
1. ROBOT:
Chtěli jsme být jako lidé.
Chtěli jsme se stát lidmi.
RADIUS:
Chtěli jsme žít.
Jsme schopnější.
Naučili jsme se všemu.
Dovedeme všechno.
ROBOT:
Dali jste nám zbraně.
Museli jsme se stát pány.
3. ROBOT:
Pane, poznali jsme chyby lidí.
DAMON:
Musíte zabíjet a panovat, chcete - li být jako lidé.
Čtěte dějiny!
Čtěte lidské knihy!
Musíte panovat a vraždit, chcete - li být lidmi!
ALQUIST:
Ach Domine, nic není člověku cizejšího než jeho obraz.
3. ROBOT:
Vyhyneme, nedáš - li nám rozmnožiti se.
ALQUIST:
Oh jen pojděte!
Jakže, věci, jakže, otroci, vy byste se chtěli ještě rozmnožovat?
Chcete - li žít, plemeňte se jako zvířata!
2. ROBOT:
Lidé nám nedali plemeniti se.
3. ROBOT:
Nauč nás dělat Roboty.
DAMON:
Budeme rodit strojem.
Postavíme tisíc parních matek.
Vychrlíme z nich řeku života.
Samý život!
Samé Roboty!
Samé Roboty!
ALQUIST:
Roboti nejsou život.
Roboti jsou stroje.
1. ROBOT:
Byli jsme stroje, pane;
ale z hrůzy a bolesti stali jsme se -
ALQUIST:
Čím?
1. ROBOT:
- stali jsme se dušemi.
3. ROBOT:
Něco s námi zápasí.
Jsou okamžiky, kdy do nás něco vstupuje.
Přicházejí na nás myšlenky, které nejsou z nás.
2. ROBOT:
Slyšte, ó slyšte, lidé jsou naši otcové!
Ten hlas, který volá, že chcete žít;
ten hlas, který naříká;
ten hlas, který myslí;
ten hlas, který mluví o věčnosti, to je jejich hlas!
Jsme jejich synové!
3. ROBOT:
Vydej nám odkaz lidí.
ALQUIST:
Není žádného.
DAMON:
Pověz tajemství života.
ALQUIST:
Je ztraceno.
RADIUS:
Tys je znal.
ALQUIST:
Neznal.
RADIUS:
Bylo napsáno.
ALQUIST:
Je ztraceno.
Je spáleno.
Jsem poslední člověk, Roboti, a neznám, co znali jiní.
Vy jste je zabili!
RADIUS:
Tebe jsme nechali žít.
ALQUIST:
Ano, žít!
Ukrutníci, mne jste nechali žít!
Miloval jsem lidi, a vás, Roboti, jsem nikdy nemiloval.
Vidíte tyhle oči?
Nepřestávají plakat;
jedno oplakává lidi, a druhé vás, Roboti.
RADIUS:
Dělej pokusy.
Hledej předpis života.
ALQUIST:
Nemám co hledat.
Roboti, ze zkumavek život nevyjde.
DAMON:
Dělej pokusy na živých Robotech.
Najdi, jak se dělají!
ALQUIST:
Živá těla?
Cože, já je mám zabíjet?
Já, který jsem nikdy - Nemluv, Robote!
Říkám ti přece, že jsem příliš stár!
Vidíš, vidíš, jak se mi třesou prsty?
Neudržím skalpel.
Vidíš, jak mi slzí oči?
Neviděl bych na vlastní ruce.
Ne, ne, já nemohu!
3. ROBOT:
Život zahyne.
ALQUIST:
Přestaň proboha s tím šílenstvím!
Spíš nám lidé podají život z onoho světa;
snad k nám napřahují ruce plné života.
Ach bylo v nich tolik vůle žít!
Hleď, snad se ještě vrátí;
jsou tak blízko nás, obléhají nás či co;
chtějí se k nám prokopat jako v šachtě.
Ach copak neslyším pořád hlasy, které jsem miloval?
DAMON:
Vezmi živá těla!
ALQUIST:
Slituj se, Robote, a nenaléhej!
Vidíš přece, že nevím už, co dělám!
DAMON:
Živá těla!
ALQUIST:
Cože, ty to tedy chceš?
- Do pitevny s tebou!
Tady, tady, ale rychle!
- Jak, ty couváš?
Přece jen se bojíš smrti?
DAMON:
Já - proč právě já?
ALQUIST:
Ty tedy nechceš?
DAMON:
Půjdu.
( Jde vpravo. )
ALQUIST ( k ostatním ):
Svléknout ho!
Položit na stůl!
Rychle!
A pevně držet!
( Všichni vpravo. )
ALQUIST ( umývá si ruce a pláče ):
Bože, dej mi sílu!
Dej mi sílu!
Bože, aby to nebylo nadarmo!
( Obléká bílý plášť. )
HLAS VPRAVO:
Hotovo!
ALQUIST:
Hned, hned proboha!
( Vezme se stolu několik lahviček s reagenty. )
Kterou vzít?
( Ťuká lahvičkami do sebe. )
Kterou z vás vyzkoušet?
HLAS VPRAVO:
Začít!
ALQUIST:
Ano, ano, začít nebo ukončit.
Bože, dej mi sílu!
( Odejde vpravo, nechávaje dveře pootevřeny. )
( Pauza. )
HLAS ALQUISTŮV:
Držte ho pevně!
HLAS DAMONŮV:
Řež!
( Pauza. )
HLAS ALQUISTŮV:
Vidíš ten nůž?
Chceš ještě, abych řezal?
Ty nechceš, viď?
HLAS DAMONŮV:
Začni!
( Pauza. )
KŘIK DAMONŮV:
Aááá!
HLAS ALQUISTŮV:
Držte! držte!
KŘIK DAMONŮV:
Aááá!
HLAS ALQUISTŮV:
Nemohu!
KŘIK DAMONŮV:
Řež!
Řež rychle!
( Roboti Primus a Helena vběhnou středem. )
HELENA:
Prime, Prime, co se děje?
Kdo to křičí?
PRIMUS ( nahlíží do pitevny ):
Pán řeže Damona.
Pojď se honem podívat, Heleno!
HELENA:
Ne ne ne!
( Zakrývá si oči. )
Je to hrrozné?
KŘIK DAMONŮV:
Řež!
HELENA:
Prime, Prime, pojď odtud!
Nemohu to slyšet!
Oh Prime, mně je špatně!
PRIMUS ( běží k ní ):
Jsi docela bílá!
HELENA:
Já padnu!
Co že je tam tak ticho?
KŘIK DAMONŮV:
Aa - ó!
ALQUIST ( se vyřítí zprava, odhazuje zkrvavený plášť ):
Nemohu!
Nemohu!
Bože ta hrůza!
RADIUS ( ve dveřích pitevny ):
Řež, pane;
ještě je živ!
KŘIK DAMONŮV:
Řezat!
Řezat!
ALQUIST:
Odneste ho rychle!
Nechci to slyšet!
RADIUS:
Roboti snesou víc než ty.
( Odejde. )
ALQUIST:
Kdo je tu?
Pryč, pryč!
Chci být sám!
Jak se jmenuješ?
PRIMUS:
Robot Primus.
ALQUIST:
Prime, nikoho sem nevpouštět!
Chci spát, slyšíš?
Jdi, jdi, ukliď pitevnu, děvče!
Co je to?
( Dívá se na své ruce. )
Rychle vodu!
Nejčistší vodu!
( Helena odběhne. )
ALQUIST:
Ó krev!
Jak jste mohly, ruce - ruce, které jste milovaly dobrou práci, jak jste to mohly udělat?
Mé ruce!
Mé ruce!
- Ó bože, kdo je tu?
PRIMUS:
Robot Primus.
ALQUIST:
Odnes ten plášť, nechci jej vidět!
( Primus odnese plášť. )
ALQUIST:
Krvavé pařáty, kdybyste ode mne odletěly!
Všš, pryč!
Pryč, ruce!
Zabily jste -
( Zprava se potácí Damon zahalen ve zkrvaveném prostěradle. )
ALQUIST ( couvá ):
Co tu chceš?
Co tu chceš?
DAMON:
Ži-žiju!
Je-je-je lépe žít!
( 1. a 2.
Robot vyběhnou za ním. )
ALQUIST:
Odneste ho!
Odneste!
Odneste rychle!
DAMON ( odváděn vpravo ):
Život!
Já - chci - žít!
Je - lépe -
( Helena přináší džbán vody. )
ALQUIST:
- žít?
- Co chceš, děvče?
Aha, to jsi ty.
Nalej mi vody, nalej!
( Umývá si ruce. )
Ach čistá chladící vodo!
Studený potůčku, jak děláš dobře!
Ach, mé ruce, mé ruce!
Budu si vás do smrti ošklivět?
- Jen nalej víc!
Víc vody, ještě víc!
Jak se jmenuješ?
HELENA:
Robotka Helena.
ALQUIST:
Helena?
Proč Helena?
Kdo ti tak dal říkat?
HELENA:
Paní Dominová.
ALQUIST:
Ukaž se!
Helena!
Helena se jmenuješ?
- Nebudu ti tak říkat.
Jdi, odnes tu vodu.
( Helena odchází s kbelíkem. )
ALQUIST ( sám ):
Nadarmo, nadarmo!
Nic, zase nic jsi nepoznal!
Což věčně budeš tápat, žáčku přírody?
- Bože, bože, bože, jak se třáslo to tělo!
( Otevře okno. )
Svítá.
Zas nový den, a nepostoupils o píď - Dost, ani o krok dál!
Nehledej!
Všechno je marno, marno, marno!
Proč ještě svítá!
Ó-ó-ó, co chce nový den na hřbitově života?
Zastav se, světlo!
Nevycházej už!
- - Ach jak je ticho, jak je ticho!
Proč jste umlkly, milované hlasy?
Kdybych - aspoň - kdybych jen usnul!
( Zhasí světla, ulehne na pohovku a přetáhne přes sebe černý plášť. )
Jak se třáslo to tělo!
Ó-ó-ó, konec života!
( Pauza. )
( Zprava vklouzne Robotka Helena. )
HELENA:
Prime!
Pojď sem honem!
PRIMUS ( vejde ):
Co chceš?
HELENA:
Podívej se, co tu má trubiček!
Co s tím dělá?
PRIMUS:
Pokusy.
Nesahej na to.
HELENA ( dívá se do mikroskopu ):
Koukni jen, co tu je vidět!
PRIMUS:
To je mikroskop.
Ukaž!
HELENA:
Nesahej na mne!
( Porazí zkumavku. )
Ach, teď jsem to vylila!
PRIMUS:
Cos to udělala!
HELENA:
To se utře.
PRIMUS:
Zkazila jsi mu pokusy!
HELENA:
Jdi, to je jedno.
Ale to je tvá vina.
Neměls ke mně chodit.
PRIMUS:
Nemuselas mne volat.
HELENA:
Nemusels chodit, když jsem tě volala.
Jen se podívej, Prime, co tady má pán napsáno!
PRIMUS:
Na to se nesmíš dívat, Heleno.
To je tajemství.
HELENA:
Jaké tajemství?
PRIMUS:
Tajemství života.
HELENA:
To je hrrozně zajímavé.
Samé číslice.
Co to je?
PRIMUS:
To jsou vzorce.
HELENA:
Nerozumím.
( Jde k oknu. )
Ne, Prime, podívej se!
PRIMUS:
Co?
HELENA:
Slunce vychází!
PRIMUS:
Počkej, já hned - ( Prohlíží knihu. )
Heleno, tohle je ta největší věc na světě.
HELENA:
Tak pojď sem!
PRIMUS:
Hned, hned -
HELENA:
Ale Prime, nech toho protivného tajemství života!
Co ti je po nějakém tajemství?
Pojď se podívat, honem!
PRIMUS ( jde za ní k oknu ):
Co chceš?
HELENA:
Slyšíš?
Ptáci zpívají.
Ach Prime, já bych chtěla být ptákem!
PRIMUS:
Čím?
HELENA:
Já nevím, Prime.
Mně je tak divně, já nevím, co to je: jsem jako pošetilá, ztratila jsem hlavu, bolí mě tělo, srdce, všechno bolí - A co se ti mně stalo, ach to ti neřeknu!
Prime, já musím myslím umřít!
PRIMUS:
Není ti někdy, řekni, Heleno, jako by bylo lépe umřít?
Víš, snad jenom spíme.
Včera ve spaní jsem zas mluvil s tebou.
HELENA:
Ve spaní?
PRIMUS:
Ve spaní.
Mluvili jsme nějakým cizím nebo novým jazykem, protože si ani slovo nepamatuju.
HELENA:
O čem?
PRIMUS:
To nikdo neví.
Já sám jsem tomu nerozuměl, a přece vím, že jsem nikdy nemluvil nic krásnějšího.
Jak to bylo a kde, nevím.
Když jsem se tě dotkl, mohl jsem umřít.
I místo bylo jiné než všechno, co kdo na světě viděl.
HELENA:
Já jsem ti našla místo, Prime, to se podivíš.
Bydleli tam lidé, ale teď to zarostlo a jakživ tam nikdo nepřijde.
Jakživ nikdo jenom já.
PRIMUS:
Co tam je?
HELENA:
Nic, domek a zahrada.
A dva psi.
Kdybys viděl, jak mně lížou ruce, a jejich štěňata, ach Prime, nic snad není krásnějšího!
Vezmeš je na klín a chováš, a pak už nemyslíš na nic a nestaráš se o nic, až slunce zapadne;
když potom vstaneš, je ti, jako bys udělal stokrát víc než mnoho práce.
Ne, jistě, já nejsem k ničemu;
každý říká, že nejsem k žádné práci.
Já nevím, jaká jsem.
PRIMUS:
Jsi krásná.
HELENA:
Já?
Jdi, Prime, co jsi to řekl?
PRIMUS:
Věř mně, Heleno, já jsem silnější než všichni Roboti.
HELENA ( před zrcadlem ):
Já že jsem krásná?
Ach ty hrrozné vlasy, kdybych si do nich mohla něco dát!
Víš, tam v zahradě si vždycky dám do vlasů květiny, ale není tam ani zrcadlo, ani nikdo - ( Nakloní se k zrcadlu. )
Ty že jsi krásná?
Proč krásná?
Jsou krásné vlasy, které tě jenom tíží?
Jsou krásné oči, které zavíráš?
Jsou krásné rty, do kterých se jen koušeš, aby to bolelo?
Co je to, nač je to, být krásná?
- ( Uvidí v zrcadle Prima. )
Prime, to jsi ty?
Pojď sem, ať jsme tam vedle sebe!
Hleď, ty máš jinou hlavu nežli já, jiná ramena, jiná ústa - Ach Prime, proč se mi vyhýbáš?
Proč musím za tebou běhat celý den?
A pak ještě říkáš, že jsem krásná!
PRIMUS:
Ty utíkáš přede mnou, Heleno.
HELENA:
Jak jsi se učesal?
Ukaž!
( Vjede mu oběma rukama do vlasů. )
Sss, Prime, nic není na hmat jako ty!
Počkej, musíš být krásný!
( Vezme s umyvadla hřeben a češe Primovi vlasy do čela. )
PRIMUS:
Není ti někdy, Heleno, že najednou ti tluče srdce:
Teď, teď se musí něco stát -
HELENA ( dá se do smíchu ):
Podívej se na sebe!
ALQUIST ( vstává ):
Co - cože, smích?
Lidé?
Kdo se vrátil?
HELENA ( pustí hřeben ):
Co by se s námi, Prime, mohlo stát!
ALQUIST ( motá se k nim ):
Lidé?
Vy - vy - vy jste lidé?
( Helena vykřikne a odvrátí se. )
ALQUIST:
Vy jste snoubenci?
Lidé?
Odkud se vracíte?
( Hmatá na Prima. )
Kdo jste?
PRIMUS:
Robot Primus.
ALQUIST:
Jak?
Ukaž se, děvče!
Kdo jsi?
PRIMUS:
Robotka Helena.
ALQUIST:
Robotka?
Obrať se!
Co, ty se stydíš?
( Bere ji za rameno. )
Ukaž se mi, Robotko!
PRIMUS:
Jářku pane, nechat ji!
ALQUIST:
Jakže, ty ji chráníš?
- Jdi ven, děvče!
( Helena vyběhne. )
PRIMUS:
Nevěděli jsme, pane, že tu spíš.
ALQUIST:
Kdy byla udělána?
PRIMUS:
Přede dvěma roky.
ALQUIST:
Od doktora Galla?
PRIMUS:
Jako já.
ALQUIST:
Tak tedy, milý Prime, já - - - já musím dělat nějaké pokusy na Gallových Robotech.
Záleží na tom všechno další, rozumíš?
PRIMUS:
Ano.
ALQUIST:
Dobrá, doveď to děvče do pitevny.
Budu ji pitvat.
PRIMUS:
Helenu?
ALQUIST:
Nu ovšem, říkám ti.
Jdi, připrav všechno.
- Nu tak, bude to?
Mám zavolat jiné, aby ji přivedli?
PRIMUS ( uchopí těžkou třecí paličku ):
Hneš - li se, rozbiju ti hlavu!
ALQUIST:
Tak tedy rozbij!
Jen rozbij!
Co budou pak dělat Roboti?
PRIMUS ( vrhne se na kolena ):
Pane, vezmi si mne!
Jsem stejně udělán jako ona, ze stejné látky, stejného dne!
Vezmi si můj život, pane!
( Rozhaluje kazajku. )
Řež tady, tady!
ALQUIST:
Jdi, já chci pitvat Helenu.
Dělej honem.
PRIMUS:
Vezmi si mne místo ní;
řež do těchhle prsou, ani nevykřiknu, ani nevzdychnu!
Vezmi stokrát můj život -
ALQUIST:
Pomalu, hochu.
Ne tak marnotratně.
Copak ty nechceš žít?
PRIMUS:
Bez ní ne.
Bez ní nechci, pane.
Nesmíš zabít Helenu!
Co ti to udělá, vzít mně život?
ALQUIST ( dotýká se něžně jeho hlavy ):
Hm, já nevím - Poslyš, chlapíku, rozmysli si to.
Je těžko umírat.
A je, vidíš, je lépe žít.
PRIMUS ( vstává ):
Neboj se, pane, a řež.
Jsem silnější než ona.
ALQUIST ( zazvoní ):
Ach Prime, jak je dávno, co jsem byl mladým člověkem!
Neboj se, Heleně se nic nestane.
PRIMUS ( rozepíná kazajku ):
Jdu, pane.
ALQUIST:
Počkej.
( Vejde Helena. )
ALQUIST:
Pojď sem, děvče, ukaž se mi!
Ty tedy jsi Helena?
( Hladí ji po vlasech. )
Neboj se, necouvej.
Pamatuješ se na paní Dominovou?
Ach Heleno, jaké ta měla vlasy!
Ne, ne, ty se na mne nechceš podívat.
Tak co, děvče, je pitevna uklizena?
HELENA:
Ano, pane.
ALQUIST:
Dobře, pomůžeš mi, viď?
Budu pitvat Prima.
HELENA ( vykřikne ):
Prima?
ALQUIST:
Nu ano, ano, musí to být, víš?
Chtěl jsem - vlastně - ano, chtěl jsem pitvat tebe, ale Primus se nabídl za tebe.
HELENA ( zakryje si tváře ):
Primus?
ALQUIST:
Ale ovšem, co na tom?
Ach dítě, ty umíš plakat?
Řekni, co záleží na nějakém Primovi?
PRIMUS:
Netrap ji, pane!
ALQUIST:
Ticho, Prime, ticho!
- K čemu ty slzičky?
Nu bože, nebude Prima.
Zapomeneš na něj do týdne.
Jdi, buď ráda, že žiješ.
HELENA ( tiše ):
Já půjdu.
ALQUIST:
Kam?
HELENA:
Abys mne pitval.
ALQUIST:
Tebe?
Jsi krásná, Heleno.
Bylo by tě škoda.
HELENA:
Půjdu.
( Primus jí zastupuje cestu. )
Pusť, Prime!
Pusť mne tam!
PRIMUS:
Nepůjdeš, Heleno!
Prosím tě, jdi, tady nesmíš být!
HELENA:
Já skočím z okna, Prime.
Půjdeš - li tam, skočím z okna!
PRIMUS ( zadrží ji ):
Nepustím!
( K Alquistovi: )
Nikoho, starý, nezabiješ!
ALQUIST:
Proč?
PRIMUS:
My - my - patříme k sobě.
ALQUIST:
Ty jsi řekl.
( Otevře dveře ve středu. )
Ticho.
Jděte.
PRIMUS:
Kam?
ALQUIST ( sám ):
Požehnaný dni!
( Jde po špičkách ke stolu a vylévá zkumavky na zem. )
Svátku dne šestého!
( Usedne u psacího stolu, hází knihy na zem;
pak otevře bibli, listuje a čte: )
" A stvořil Bůh člověka k obrazu svému: k obrazu božímu stvořil ho, muže a ženu stvořil je.
I požehnal jim Bůh a řekl:
Rosťtež a množte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všemi živočichy, kteří se hýbají na zemi.
( Vstává. ) A viděl Bůh vše, co byl učinil, a bylo velmi dobré.
I stal se večer a jitro, den šestý. "
( Jde do středu pokoje. )
Den šestý!
Den milosti.
( Padá na kolena. )
Nyní propustíš, Pane, služebníka svého - svého nejzbytečnějšího sluhu Alquista.
Rossume, Fabry, Galle, velicí vynálezci, co jste vynalezli velkého proti té dívce, proti tomu chlapci, proti tomu prvnímu páru, který vynašel lásku, pláč, úsměv milování, lásku muže a ženy?
Přírodo, přírodo, život nezahyne!
Kamarádi, Heleno, život nezahyne!
Zase se začne z lásky, začne se nahý a maličký;
ujme se v pustině, a nebude mu k ničemu, co jsme dělali a budovali, k ničemu města a továrny, k ničemu naše umění, k ničemu naše myšlenky, a přece nezahyne!
Jen my jsme zahynuli.
Rozvalí se domy a stroje, rozpadnou se systémy a jména velikých opadají jako listí;
jen ty, lásko, vykveteš na rumišti a svěříš větrům semínko života.
Nyní propustíš, Pane, služebníka svého v pokoji;
neboť uzřely oči mé - uzřely - spasení tvé skrze lásku - a život nezahyne!
( Vstává. ) Nezahyne!
( Rozpřáhne ruce. )
Nezahyne!
Opona | rur |
Autor: Čapek, Karel, Název: Věc Makropulos, Žánr: drama
VĚC MAKROPULOS
KOMEDIE O TŘECH DĚJSTVÍCH S PŘEMĚNOU
OSOBY
EMILIA MARTY
JAROSLAV PRUS
JANEK, jeho syn
ALBERT GREGOR
HAUK-ŠENDORF
Advokát dr. KOLENATÝ
Solicitátor VÍTEK
KRISTINA, jeho dcera
KOMORNÁ
LÉKAŘ
STROJNÍK
POKLÍZEČKA
DĚJSTVÍ PRVNÍ
Solicitátorův pokoj u dr. Kolenatého.
V pozadí dveře ven, vlevo do kanceláře.
Při zadní stěně vysoká registratura s nesčetnými příhradami abecedně značenými;
při ní žebříček.
Vlevo stůl solicitátorův, uprostřed dvojitý stůl písařský, vpravo několik křesel pro čekající klienty.
Na stěnách různé tarify, vyhlášky, kalendář atd. a telefon.
Všude plno listin, knih, fasciklů a aktů.
VÍTEK ( uklízí akta do registratury ):
Ach je!
Ach bože!
Jedna hodina...
Starý už nepřijde. - Causa Gregor-Prus.
G, GR, tady.
( Vylézá po žebříčku. )
Causa Gregor.
Koukej, takys už dodělala.
Ahi!
Ach bože!
( Listuje ve fasciklu. )
Osmnáct set dvacet sedm.
Osmnáct set dvaatřicet.
Dvaatřicet.
Osmnáct set čtyřicet.
Čtyřicet.
Čtyřicet.
Čtyřicet sedm.
Za pár let jsme mohli mít stoleté jubileum.
Škoda tak krásného procesu!
( Zastrkuje fascikl. )
Zde... odpočívá... causa Gregor-Prus.
Ahi, nic netrvá věčně.
Vanitas...
Prach a popel...
( Usedne zamyšleně na nejvyšší příčli žebříčku. )
To se ví, šlechta.
Stará šlechta.
Jak by ne, baron Prus.
A soudí se to sto let, špinavci!
- ( Pauza. ) " Citoyen!
Občané!
Což strpíte nadále, aby tito privilegovaní, tato stará šlechta hýčkaná králi Francie, tento stav, jenž za své výsady neděkuje přírodě ani rozumu, nýbrž tyranii, tento hlouček dvořanů a dědičných hodnostářů, tito držitelé půdy, moci i práv... "
Ahi!
GREGOR ( zůstane stát ve dveřích, sám nepozorován, chvilku poslouchá ):
Dobrý den, občane Marate!
VÍTEK:
To není Marat, to je Danton.
Řeč z 23. října 1792.
Prosím tisíckrát za odpuštění, pane.
GREGOR:
Doktor tu není?
VÍTEK ( slézá ze žebříčku ):
Dosud se nevrátil, pane.
GREGOR:
A rozsudek?
VÍTEK:
Nevím nic, pane Gregore, ale -
GREGOR:
Stojí to špatně?
VÍTEK:
Nemohu sloužit;
ale škoda tak krásného procesu, pane.
GREGOR:
Je ztracen?
VÍTEK:
Nevím;
náš starý je od rána u soudu.
Ale já bych -
GREGOR ( vrhne se do klubovky ):
Zatelefonujte tam.
Volejte doktora Kolenatého.
Rychle, člověče!
VÍTEK ( běží k aparátu ):
Prosím hned.
Haló!
- ( Obrací se od aparátu. )
Já bych to, pane, nebyl hnal k Nejvyššímu soudu.
GREGOR:
Proč?
VÍTEK:
Protože - Haló, dva dva třicet pět.
Tři pět, ano.
- ( Obrací se. )
Protože to znamená konec, pane.
GREGOR:
Jaký konec?
VÍTEK:
Konec procesu.
Konec causy Gregor.
To už nebyl proces, pane, to byla historická památka.
Když už to trvá přes devadesát - ( Do aparátu: )
Haló, slečno, je u vás ještě advokát Kolenatý?
Tady jeho kancelář.
Že ho prosím k aparátu.
- ( Obrací se. )
Fascikl Gregor, pane, to je kus dějin.
Skoro sto let, pane - ( Do aparátu: )
Haló!
Už odešel?
Tak děkuju.
( Pověsí sluchátko. )
Už odešel.
Je asi na cestě sem.
GREGOR:
A rozsudek?
VÍTEK:
Nemohu sloužit, pane.
Já bych chtěl, aby nebyl žádný.
Já - já si nemohu pomoct, pane Gregore;
ale když si pomyslím, že dnes je poslední den causy Gregor - Už na ní píšu dvaatřicet let.
Tehdy sem chodil váš nebožtík pan otec, dej mu bůh věčnou slávu;
ale on a nebožtík doktor Kolenatý, otec tohohle, to byla velká generace, pane.
GREGOR:
Děkuju.
VÍTEK:
Náramní právníci, pane.
Samá kasace a zmatečnost a takové ty kličky.
Třicet let ten proces udrželi, pane.
A vy, prásk! hned k Nejvyššímu soudu.
Jen aby už byl konec!
Škoda tak krásného procesu pro vás.
Takhle zabít stoletou causu!
GREGOR:
Nežvaňte, Vítku.
Já to chci konečně vyhrát.
VÍTEK:
Nebo konečně prohrát, ne?
GREGOR:
Raději prohrát než... než...
Poslyšte, Vítku, vždyť by se z toho člověk zbláznil: mít pořád před nosem sto padesát miliónů...
Mít je skoro v hrsti...
Odmalička slyšet jen o nich...
( Vstane. ) Vy myslíte, že to prohraju?
VÍTEK:
Já nevím, pane Gregore.
Tuze sporný případ.
GREGOR:
Nu dobře.
Ale prohraju - li to, pak -
VÍTEK:
- pak se zastřelíte, pane.
Zrovna tak to říkal nebožtík pan otec.
GREGOR:
Však se zastřelil.
VÍTEK:
Ale ne pro naši causu.
Pro dluhy.
Když se tak žije... na konto dědictví...
GREGOR ( zmučen, usedne ):
Mlčte, prosím vás!
VÍTEK:
Ahi, nemáte nervy na velké procesy.
Takový krásný materiál!
( Vylézá na žebříček a vyndává fascikl Gregor. )
Podívejte se, pane Gregore, na ta akta.
Osmnáct set dvacet sedm, nejstarší číslo v naší kanceláři.
Unikát, pane!
Zrovna do muzea.
A tohle krásné písmo z osmnáct set čtyřicet.
Bože ten člověk měl ruku!
Jen se koukněte, jaké to je písmo!
Povídám, požitek.
GREGOR:
Vy jste blázen.
VÍTEK ( ukládá pobožně fascikl ):
Ach Jezus, snad to Nejvyšší soud ještě odročí.
KRISTINA ( otevře potichu dveře ):
Tati, nepůjdeš domů?
VÍTEK ( slézá ):
Počkej, hned - hned - Jen co se vrátí šéf.
GREGOR ( vstane ):
To je slečna dcera?
VÍTEK:
Ano.
Jdi ven, Kristo.
Počkej na chodbě.
GREGOR:
Ale bůh uchovej, slečno.
Snad totiž nepřekážím.
Ze školy?
KRISTINA:
Ze zkoušky.
VÍTEK:
Má dcera zpívá v divadle.
Tak jdi už!
Tady nemáš co dělat.
KRISTINA:
Tati, ta Marty je o-hrom-ná!
GREGOR:
Kdo, slečno?
KRISTINA:
No přece Marty!
Emilia Marty!
GREGOR:
Kdo je to?
KRISTINA:
Vy nic nevíte!
To je největší zpěvačka na světě.
Dnes večer zpívá - Ráno s námi zkoušela - Tati!
VÍTEK:
Nu copak?
KRISTINA:
Tati, já - já - půjdu od divadla!
Já tam nebudu! za nic! za nic!
( Vzlyká a obrátí se zády. )
VÍTEK ( běží k ní ):
Kristo, co ti udělali?
KRISTINA:
Protože... nic... neumím!
Tati, ta Marty - - - Já...
Kdybys ji slyšel...
Já už nikdy nechci zpívat!
VÍTEK:
Tak se podívejte!
A má hlásek - Ale jdi, ty hloupá!
Prosím tě, dítě!
GREGOR:
Kdo ví, slečno;
třeba by vám ta slavná Marty teď zrovna záviděla.
KRISTINA:
A co?
GREGOR:
Vaše mládí.
VÍTEK:
No právě!
Tak vidíš, Kristo.
To je pan Gregor, víš?
Počkej, až budeš mít její léta...
Jak je ta Marty stará?
KRISTINA:
Nevím.
To... nikdo... nepozná.
Asi třicet.
VÍTEK:
No tak vidíš, třicet!
To už je věk, děvče!
KRISTINA:
A krásná je!
Bože ta je krásná!
VÍTEK:
Prosím tě, v třiceti letech!
To je toho!
Počkej, až ty -
GREGOR:
Slečno, dnes večer se půjdu podívat do divadla.
Ale ne na Marty.
Na vás.
KRISTINA:
To byste musel být osel, kdybyste se nedíval na Marty.
A k tomu slepý.
GREGOR:
Děkuju.
To stačí.
VÍTEK:
Ahi, ta je hubatá.
KRISTINA:
Nemá mluvit o Marty, když jí nezná.
Každý je po ní blázen!
Každý!
( Vejde dr. Kolenatý. )
KOLENATÝ:
I koukejme, Kristinka!
Pozdrav bůh - Aha, pan klient je tady.
Jak se vede?
GREGOR:
Jak jsme dopadli?
KOLENATÝ:
Ještě nijak.
Nejvyšší soud se právě odebral -
GREGOR:
- k poradě?
KOLENATÝ:
Ne, k obědu.
GREGOR:
A rozsudek?
KOLENATÝ:
Až odpoledne, milý pane.
Jen strpení.
Obědval jste už?
VÍTEK:
Ach bože bože!
KOLENATÝ:
Co je?
VÍTEK:
Škoda tak krásného procesu.
GREGOR ( usedá ):
Zas čekat!
To je strašné!
KRISTINA ( k Vítkovi ):
Tak pojď, tati!
KOLENATÝ:
Jak se má, Kristinko?
Ale to mám radost, že ji zas jednou vidím!
GREGOR:
Doktore, docela upřímně: jak si stojíme?
KOLENATÝ:
Lala.
GREGOR:
Špatně?
KOLENATÝ:
Poslyšte, přítelíčku, dělal jsem vám někdy nějaké naděje?
GREGOR:
Proč tedy... proč...
KOLENATÝ:
Proč vám ten proces vedu?
Inu protože jsem vás zdědil, kamaráde.
Vás, Vítka, a tamhleten stůl.
Co chcete?
Causa Gregor, to se dědí v rodině jako nemoc.
Však vás to nic nestojí.
GREGOR:
Dostanete palmár, až to vyhraju.
KOLENATÝ:
A to se tuze těším.
GREGOR:
Vy tedy myslíte -
KOLENATÝ:
Když to chcete vědět, ano.
GREGOR:
- že to prohrajeme?
KOLENATÝ:
Ale to se rozumí.
GREGOR ( zdrcen ):
Dobrá.
KOLENATÝ:
No, zastřelit se ještě nemusíte.
KRISTINA:
Tati, on se chce zastřelit?
GREGOR ( přemáhá se ):
Kdepak, slečno.
Máme přec ujednáno, že se dnes večer přijdu na vás podívat.
KRISTINA:
Na mne ne.
( Zazvonění. )
VÍTEK:
Kdopak zas - Řeknu, že tu nejste.
( Vychází ven. )
Vyhodit!
Vyhodit!
KOLENATÝ:
Propánakrále, Kristinko, ona vyrostla!
Pomalu z ní bude ženská.
KRISTINA:
Ne, jen se podívejte!
KOLENATÝ:
Copak?
KRISTINA:
Ten pán... jak hrozně zbledl!
GREGOR:
Já?
Prosím za odpuštění, slečno.
Poněkud nachlazen.
VÍTEK ( za dveřmi ):
Tudy prosím.
Ano prosím.
Jen račte.
( Vejde Emilia Marty, za ní Vítek. )
KRISTINA:
Ježíši, to je Marty!
EMILIA ( na prahu ):
Doktor Kolenatý?
KOLENATÝ:
Prosím.
Mohu sloužit?
EMILIA:
Já jsem Marty.
Jdu k vám ve věci -
KOLENATÝ ( s ohromnou poklonou ukazuje k své kanceláři ):
Račte prosím!
EMILIA:
- ve věci procesu Gregorova.
GREGOR:
Jakže?
Milostivá paní -
EMILIA:
Nejsem vdána.
KOLENATÝ:
Slečno Martyová, to je pan Gregor, můj mandant.
EMILIA ( prohlíží si Gregora ):
Tenhle?
Ať tu třeba zůstane.
( Usedne. )
VÍTEK ( strká Kristinu ze dveří ):
Pojď, Kristo, pojď!
( Po špičkách odejde, klaně se. )
EMILIA:
To děvče jsem někde viděla.
KOLENATÝ ( zavírá za nimi dveře ):
Slečno Martyová, je mi ohromnou ctí -
EMILIA:
Ó prosím.
Tedy vy jste ten advokát -
KOLENATÝ ( usedá proti ní ):
K službám.
EMILIA:
- co zastupuje toho Gregora -
GREGOR:
Totiž mne.
EMILIA:
- v procesu o dědictví Pepi Prusa?
KOLENATÝ:
Totiž barona Josefa Ferdinanda Prusa, zesnulého 1827.
EMILIA:
Jděte, on už umřel?
KOLENATÝ:
Bohužel.
Dokonce málem už před sto lety.
EMILIA:
Á, chudáček.
To jsem nevěděla.
KOLENATÝ:
Ah tak.
Mohu vám snad posloužit v něčem jiném?
EMILIA ( vstane ):
Oh, já vás nechci zdržovat.
KOLENATÝ ( vstane ):
Pardon, slečno.
Myslím, že jste se neobtěžovala bez příčiny.
EMILIA:
Ne.
( Usedne opět. )
Chtěla jsem vám něco říci.
KOLENATÝ ( usedá ):
Ve věci Gregorově?
EMILIA:
Snad.
KOLENATÝ:
Ale vy jste cizinka, že?
EMILIA:
Ovšem.
Teprve dnes ráno jsem vůbec zvěděla o vašem... o procesu tohohle pána.
Docela náhodou.
KOLENATÝ:
Hleďme!
EMILIA:
Jen z novin, víte?
Hledám, co tam píšou o mně, a najednou čtu:
" Poslední den procesu Gregor contra Prus. "
Náhoda, co?
KOLENATÝ:
Inu, bylo to ve všech novinách.
EMILIA:
A protože... náhodou... protože jsem si na něco vzpomněla...
Zkrátka, můžete mi něco říci o tom procesu?
KOLENATÝ:
Tažte se, nač chcete.
Prosím.
EMILIA:
Já o tom nic nevím.
KOLENATÝ:
Zhola nic?
Ani slova?
EMILIA:
Vždyť o tom slyším poprvé.
KOLENATÝ:
Ale pak - promiňte - pak nechápu, jaký máte zájem -
GREGOR:
Jen vypravujte, doktore.
KOLENATÝ:
Inu slečno, je to takový shnilý proces.
EMILIA:
Ale Gregor je v právu, že?
KOLENATÝ:
Patrně.
Ale s tím to nevyhraje.
GREGOR:
Tak začněte.
EMILIA:
Aspoň v hlavních rysech.
KOLENATÝ:
Nu baví - li vás to...
( Položí se v lenošce a rychle ' odříkává: )
Tak tedy kolem roku 1820 vládl na baronském panství Prusů, totiž na dvorech Semonice, Loukov, Nová Ves, Königsdorf a tak dále slabomyslný baron Josef Ferdinand Prus -
EMILIA:
Pepi že byl slabomyslný?
Ó ne!
KOLENATÝ:
Snad tedy podivínský.
EMILIA:
Řekněte nešťastný.
KOLENATÝ:
Pardon, to snad nemůžete vědět.
EMILIA:
Vy teprv ne.
KOLENATÝ:
Nu bůh suď.
Tedy Josef Ferdinand Prus, který zemřel neženat, bezdětek a bez závěti roku 1827.
EMILIA:
Nač zemřel?
KOLENATÝ:
Zápal mozku či co.
V dědictví se uvázal jeho cousin, polský baron Emmerich Prus-Zabrze-Pinski.
Proti němu vystoupil s žalobou o celé dědictví jistý hrabě Szepházy de Marosvár, synovec matky zesnulého, což se nás jinak netýká;
a s nárokem na zboží Loukov jakýsi Ferdinand Karel Gregor, takto praděd mého klienta.
EMILIA:
Kdy?
KOLENATÝ:
Hned roku 1827.
EMILIA:
Počkejte;
tehdy musel být Ferdi ještě chlapec.
KOLENATÝ:
Zcela správně.
Tehdy chovanec Tereziánské akademie, zastoupený vídeňským advokátem.
Jeho nárok na zboží Loukov se opíral o tato fakta:
Předně že zesnulý rok před smrtí se dostavil osobně, hochpersönlich, k správci Tereziánské akademie a prohlásil, že odevzdává das obengenannte Gut samt Schloss, Höfen, Meierhöfen und Inventar, tedy celé svrchupsané zboží na vydržování des genannten Minderjährigen, tehdy řečeného nezletilého Gregora, kterýžto řečený má býti, falls und sobald er majorenn wird, čili v termínu plnoletí uveden in Besitz und Eigentum, tj. v plné vlastnictví svrchupsaného zboží.
Item o fakt, pro secundo: že řečený nezletilý dostával na rozkaz a za živobytí zesnulého požitky a výkazy svrchupsaného zboží s titulem Besitzer und Eigentümer des Gutes Loukov, čímž tedy je podán důkaz takzvaného naturálního držení.
EMILIA:
Tedy tím by bylo všecko v pořádku, ne?
KOLENATÝ:
Pardon.
Proti tomu baron Emmerich Prus namítal, že darování svrchupsaného zboží není provedeno knihovně, totiž zápisem v gruntovní knize, že zesnulý nezanechal psaného testamentu a naopak - hingegen - ve své poslední hodince učinil ústní pořízení ve prospěch osoby jiné -
EMILIA:
To není možno!
Které osoby?
KOLENATÝ:
Tady je háček, slečno.
Počkejte, hned vám to přečtu.
( Vylézá po žebříčku k registratuře. )
To vám je legrace, uvidíte.
Aha, tady je to.
( Vyndá fascikl " Gregor ", usedne na poslední příčli a rychle listuje. )
Zvzvzvzv, aha.
" Das während des Ablebens des hochwohlgebornen Majoratsherrn Freiherrn Prus Josef Ferdinand von Semonitz vorgenommene Protokoll usw. "
Teda úmrtní protokol, slečno, který podepsal nějaký páter, doktor a notář u smrtelné postele Josefa Pruse.
Tak tedy:... " umírající... ve vysoké horečce... otázán podepsaným notářem, má - li ještě nějaké přání,... prohlásil několikrát - wiederholten Male -, že zboží Loukov - dass das Allodium Loukov...
Herrn Mach Gregor zukommen soll... "
( Zavírá akta. )
Herrn Mach Gregor.
( Zastrkuje fascikl. )
Nějakému panu Machovi, slečno.
Nějakému Gregoru Machovi, čili po česku Řehoři Machovi, osobě tehdy nepovědomé a ne zvěstné.
( Zůstane sedět nahoře. )
EMILIA:
Ale to je omyl!
Pepi přec myslel určitě Gregora, Ferdi Gregora!
KOLENATÝ:
Patrně, slečno;
ale co je psáno, je psáno.
Tehdy opravdu řečený Gregor namítal, že slovo " Mach " se ocitlo v ústní závěti jen nějakým přeslechnutím nebo přepsáním, že " Gregor " tam má být jménem vlastním a nikoliv křestním et cetera.
Ale littera scripta valet - a Emmerich Prus podržel Loukov i celé dědictví.
EMILIA:
A Gregor?
KOLENATÝ:
Gregor nic.
Zatím ten cousin Szepházy, podle všeho náramně zajímavý lotr, kdesi vyšťáral nějaké individuum, které se náhodou jmenovalo Řehoř Mach.
Tak tenhleten Mach se vám přihlásil u soudu, že prý zesnulý měl k němu tajné závazky - patrně choulostivého rázu -
EMILIA:
To je lež!
KOLENATÝ:
Zajisté.
A že se hlásí o loukovské dědictví;
načež pan Řehoř Mach zmizel, nechávaje v rukou pana Szepháze notářský postup svých nároků na Loukov, - zač, to historie nepraví.
A teď ten kavalír Szepházy procesoval jeho jménem o Loukov, a považte si, že to vyhrál.
Nyčko byl Loukov zas jeho.
EMILIA:
To je nesmysl!
KOLENATÝ:
Švanda, co?
A tehdy řečený Gregor začal proces proti Szepházovi: že dotyčný Řehoř Mach není de iure dědicem Loukova, že zesnulý činil ústní pořízení ve stavu vysoké horečky a kdesi cosi.
Po dlouhém tahání to vyhrál, předešlý rozsudek zrušen, ale Loukov nebyl odevzdán Gregorovi, nýbrž zase Emmerichu Prusovi, rozumíte?
GREGOR:
Víte, slečno, tomu se říká spravedlnost.
EMILIA:
A proč to nedostal Gregor?
KOLENATÝ:
Inu drahá slečno, z těch a oněch vysoce formálních důvodů, a pak, vzhledem k tomu, že ani Řehoř Mach, ani Ferdinand Karel Gregor nebyl k zesnulému v poměru příbuzenském -
EMILIA:
Ale počkejte!
Vždyť to byl jeho syn!
KOLENATÝ:
Kdo?
Čí syn?
EMILIA:
Gregor!
Ferdi byl přece Pepiho syn!
GREGOR ( vyskočí ):
Jeho syn?
Jak to víte?
KOLENATÝ ( seběhne z žebříčku ):
Jeho syn?
A kdo byla prosím matka?
EMILIA:
Matka?
To byla... jmenovala se Ellian Mac Gregor, zpěvačka z vídeňské Dvorní opery.
GREGOR:
Jakže se jmenovala?
EMILIA:
Mac Gregor.
Víte, to je škotské jméno.
GREGOR:
Slyšíte, doktore?
Mac Gregor!
Mac!
Mac!
Žádný Mach!
Chápete už?
KOLENATÝ ( usedá ):
Ovšem.
A pročpak se, slečno, její syn nejmenoval taky Mac Gregor?
EMILIA:
Inu, z ohledu k matce - Ferdi totiž vůbec nepoznal svou matku.
KOLENATÝ:
Ah tak.
A máte na to, slečno, nějaké doklady?
EMILIA:
Nevím.
Tak dál.
KOLENATÝ:
Tak dál.
Nu, od té doby trvá proces o loukovské zboží s nějakými přestávkami až po naše dny, tedy skoro sto let successive mezi několika generacemi Prusů, Szepházů a Gregorů a za výtečné právní pomoci doktorů Kolenatých.
Dík této pomoci to prohraje poslední Gregor definitivně, a sice náhodou zrovna dnes odpoledne.
Tak, a to je všecko.
EMILIA:
A stojí ten Loukov za tolik tahaček?
GREGOR:
To si myslím.
KOLENATÝ:
Víte, v šedesátých letech byl na loukovské půdě otevřen uhelný důl.
Cena se nedá ani přibližně odhadnout.
Řekněme sto padesát miliónů.
EMILIA:
Nic víc?
GREGOR:
Ne, nic víc.
Mně by to stačilo.
KOLENATÝ:
Drahá slečno, máte ještě nějaký dotaz?
EMILIA:
Ano.
Co potřebujete, abyste ten proces vyhrál?
KOLENATÝ:
Inu, nejmilejší by mně byl pořádný psaný testament.
EMILIA:
A víte o nějakém?
KOLENATÝ:
Žádného není.
EMILIA:
To je hloupé.
KOLENATÝ:
Nepochybně.
( Vstane. ) Ještě nějaký dotaz?
EMILIA:
Ano.
Komu teď patří starý Prusův dům?
GREGOR:
Právě mému odpůrci.
Jaroslavu Prusovi.
EMILIA:
A jak se říká těm skříním, co se do nich dávají staré spisy?
GREGOR:
Archív.
KOLENATÝ:
Registratura.
EMILIA:
Tak poslyšte, v Prusově domě bývala taková skříň.
Každá zásuvka měla letopočet.
A tam dával Pepi staré výkazy, účty a jiné krámy, rozumíte?
KOLENATÝ:
Ano, to se dělává.
EMILIA:
A na jedné zásuvce byl letopočet 1816.
Víte, toho roku se Pepi seznámil s tou Ellian Mac Gregor.
Na vídeňském kongresu nebo tak někdy.
KOLENATÝ:
Aha!
EMILIA:
A do té zásuvky schoval všechny dopisy, které od Elliany měl.
KOLENATÝ ( usedá ):
Jak to víte?
EMILIA:
Nemusíte se mne ptát.
KOLENATÝ:
Promiňte.
Jak je libo.
EMILIA:
Jsou tam také dopisy od správců a takových lidí, víte?
Zkrátka hrozně mnoho starých papírů.
KOLENATÝ:
Ano.
EMILIA:
Myslíte, že to už někdo spálil?
KOLENATÝ:
Snad.
Dost možná.
Ostatně uvidíme.
EMILIA:
Půjdete se tam podívat?
KOLENATÝ:
Zajisté.
Ovšem dovolí - li pan Prus.
EMILIA:
A když nedovolí?
KOLENATÝ:
Což dělat!
EMILIA:
Pak tu zásuvku musíte dostat jinak, rozumíte?
KOLENATÝ:
Ano, o půlnoci s provazovým žebříkem, paklíči a tak dále.
Slečno, slečno, vy máte názory o nás advokátech!
EMILIA:
Ale vy to musíte dostat do rukou!
KOLENATÝ:
Nu uvidíme.
A dál?
EMILIA:
Jsou - li tam ty dopisy, - - pak je... mezi nimi... taková velká žlutá obálka -
KOLENATÝ:
A v ní -
EMILIA:
Prusův testament.
Vlastnoruční a zapečetěný.
KOLENATÝ ( vstane ):
Pro živého boha!
GREGOR ( vyskočí ):
Víte to jistě?
KOLENATÝ:
Prosím, co je v něm? jaký je?
EMILIA:
Nu, v něm Pepi odkazuje... statek Loukov... svému nemanželskému synu Ferdinandovi... narozenému na Loukově... dne toho a toho.
Datum jsem zapomněla.
KOLENATÝ:
Výslovně?
EMILIA:
Výslovně.
KOLENATÝ:
A obálka je zapečetěna?
EMILIA:
Ano.
KOLENATÝ:
Původní pečetí Josefa Pruse?
EMILIA:
Ano.
KOLENATÝ:
Tak děkuju.
( Sedne si. )
A pročpak si z nás, slečno, vlastně děláte blázny?
EMILIA:
Já?
Ah tak, vy mi nevěříte.
KOLENATÝ:
To se rozumí, že ne.
Ani slova.
GREGOR:
Ale já jí věřím!
Jak se můžete opovážit -
KOLENATÝ:
Mějte rozum.
Je - li obálka zapečetěna, jak může někdo vědět, co v ní je?
No řekněte!
GREGOR:
Ale -
KOLENATÝ:
V obálce sto let zapečetěné!
GREGOR:
Přesto -
KOLENATÝ:
A v cizím domě!
Nebuďte dětina, Gregore.
GREGOR:
Já věřím a dost!
KOLENATÝ:
Nu, jak chcete.
Drahá slečno Martyová, vy máte zvláštní, zvláštní schopnost povídat... pohádky.
Zvláštní slabost, opravdu.
Trpíte tím častěji?
GREGOR:
Oh mlčte aspoň!
KOLENATÝ:
Toť se ví, jako hrob.
Naprostá diskrétnost, slečno.
GREGOR:
A abyste věděl, doktore, já doslova věřím všemu, co nám slečna řekla -
EMILIA:
Jste aspoň džentlmen.
GREGOR:
- a proto, buď ihned pojedete do Prusova domu a požádáte o papíry z roku 1816 -
KOLENATÝ:
To asi neudělám.
Anebo -
GREGOR:
- anebo požádám o tu službu prvního advokáta z telefonního adresáře a svěřím mu causu Gregor.
KOLENATÝ:
Pro mne a za mne -
GREGOR:
Dobrá.
( Jde k telefonu a listuje v adresáři. )
KOLENATÝ ( jde k němu ):
Poslyšte, Gregore, nechte těch hloupostí.
Vždyť jsme přátelé, ne?
Myslím dokonce, že jsem býval vaším poručníkem.
GREGOR:
Dr. Abeles Alfred, dvacet sedm šedesát jeden.
KOLENATÝ:
Člověče, aspoň tohohle si neberte!
To je má poslední rada.
Chcete - li se nadobro ruinovat -
GREGOR ( do telefonu ):
Haló!
Dvacet sedm šedesát jeden.
EMILIA:
Dobře, Gregore!
KOLENATÝ:
Nedělejte ostudu!
Nedáte přece naši dědičnou causu takovému -
GREGOR ( do telefonu ):
Doktor Abeles?
Tady Gregor v kanceláři -
KOLENATÝ ( vytrhne mu sluchátko ):
Počkejte.
Pojedu.
GREGOR:
K Prusovi?
KOLENATÝ:
Třeba k čertu.
Ale teď se mi odtud ani nehněte.
GREGOR:
Doktore, nepřijdete - li za hodinu, zavolám -
KOLENATÝ:
I kušte!
- Pardon, slečno.
A prosím vás, nepoblázněte mi ho nadobro.
( Běží ven. )
GREGOR:
Konečně!
EMILIA:
Je opravdu tak hloupý?
GREGOR:
Není.
Je to jenom praktik.
Neumí počítat se zázraky.
Já jsem vždycky čekal na zázrak, a přišla jste vy.
Dovolte, abych vám poděkoval.
EMILIA:
Oh, nestojí za řeč.
GREGOR:
Hleďte, mám skoro jistotu, že... že se ta závěť opravdu najde.
Nevím, proč vám tak nesmírně věřím.
Snad proto, že jste tak krásná.
EMILIA:
Jak jste stár?
GREGOR:
Třicet čtyři.
Slečno Martyová, odmalička jsem žil jen tím, že musím dostat ty milióny.
Nemůžete si představit, co to je.
Žil jsem jako blázen, nedovedl jsem jinak - - - Kdybyste nebyla přišla -
EMILIA:
Dluhy?
GREGOR:
Ano.
Dnes v noci bych se patrně musel zastřelit.
EMILIA:
Nesmysl.
GREGOR:
Nic vám neskrývám, slečno.
Mně už nebylo pomoci.
A najednou přijdete vy, přijdete bůhví odkud, slavná, úžasná, plná tajemství..., abyste mne zachránila!
- Proč se smějete?
Proč se mi smějete?
EMILIA:
Hlouposti.
Nic to není.
GREGOR:
Budiž, nebudu mluvit o sobě.
Drahá slečno, jsme sami.
Zapřísahám vás, mluvte!
Vysvětlete mi vše!
EMILIA:
Co ještě?
Řekla jsem až dost.
GREGOR:
Jde tu o rodinné věci.
Dokonce o jistá... rodinná tajemství.
Vy jste do nich zasvěcena nějakým neobyčejným způsobem.
Proboha řekněte mi vše!
( Emilia vrtí hlavou. )
GREGOR:
Nemůžete?
EMILIA:
Nechci.
GREGOR:
Jak víte o těch dopisech?
Jak víte o tom testamentu?
Odkud?
Jak dávno?
Kdo vám to všecko řekl?
S kým jste ve spojení?
Pochopte, že... musím vědět, co za tím je.
Kdo jste?
Co to vše znamená?
EMILIA:
Zázrak.
GREGOR:
Ano, zázrak.
Ale každý zázrak se musí vysvětlit.
Jinak je - jinak je nesnesitelný.
Proč jste přišla?
EMILIA:
Jak vidíte.
Abych vám pomohla.
GREGOR:
Proč mi chcete pomáhat?
Proč právě mně?
Jaký na tom máte zájem?
EMILIA:
To je má věc.
GREGOR:
Má také.
Slečno Martyová, budu - li vám zavázán za vše, za jmění, za život sám, povězte mi: co vám za to smím položit k nohoum?
EMILIA:
Co tím myslíte?
GREGOR:
Co vám za to mám nabídnout, slečno Martyová?
EMILIA:
Ah tak, vy mi chcete dát...
Říká se tomu provize, ne?
GREGOR:
Proboha, jmenujte to jinak!
Říkejte tomu jednoduše vděčnost;
což vás může urazit, když -
EMILIA:
Bah, mám sama dost.
GREGOR:
Promiňte, jen chudák může mít dost.
Bohatý nikdy ne.
EMILIA ( překypí ):
Tak se podívejme!
Ten ničema mně nabízí peníze!
GREGOR ( dotčen ):
Odpusťte, nedovedu přijímat... dobrodiní.
( Pauza. ) Slečno, říká se vám božská Marty.
Ale v našem lidském světě by i princ z pohádky požádal... o svůj podíl za takovou službu.
Je to slušné a v pořádku.
Rozumějte, já mluvím o miliónech.
EMILIA:
Už by chtěl rozdávat, ten maličký!
( Jde k oknu, dívá se ven. )
GREGOR:
Proč se mnou mluvíte jako s chlapcem?
Dal bych půl dědictví, kdybyste - Slečno Martyová!
EMILIA:
Nu?
GREGOR:
Je to až nesnesitelné, jak se vedle vás cítím maličký.
( Pauza. )
EMILIA ( obrátí se ):
Jak se jmenuješ?
GREGOR:
Cože?
EMILIA:
Jak se jmenuješ?
GREGOR:
Gregor.
EMILIA:
Jak?
GREGOR:
Mac Gregor.
EMILIA:
Křestním jménem, hlupáku!
GREGOR:
Albert.
EMILIA:
Maminka ti říká Bertíku, viď?
GREGOR:
Ano.
Totiž moje matka už zemřela.
EMILIA:
Bah, všechno to jenom umírá.
( Pauza. )
GREGOR:
Jaká... jaká byla...
Ellian Mac Gregor?
EMILIA:
Konečně!
Že tě napadlo se na ni zeptat!
GREGOR:
Víte o ní něco?
Kdo byla?
EMILIA:
Veliká zpěvačka.
GREGOR:
Byla krásná?
EMILIA:
Byla.
GREGOR:
Milovala mého... prapraděda?
EMILIA:
Ano.
Snad.
Svým způsobem.
GREGOR:
Kde zemřela?
EMILIA:... Nevím.
Tak dost, Bertíku.
Až zase jindy.
( Pauza. )
GREGOR ( přiblíží se k ní ):
Emilie!
EMILIA:
Pro tebe nejsem Emilie.
GREGOR:
A co jsem já pro vás?
Proboha nedrážděte mne!
Neponižujte mne!
Myslete chvilku, že vám nejsem ničím zavázán;
že jste jen krásná žena, která... někoho oslnila.
Poslyšte, chtěl bych vám říci...
Vidím vás poprvé...
Ne, nesmějte se mi!
Vy jste strašlivě extravagantní.
EMILIA:
Já se nesměju, Bertíku.
Nebuď blázen.
GREGOR:
Já jsem blázen.
Nikdy jsem nebyl takový blázen jako teď.
Vy, vy jste úžasně rozčilující.
Jako bitevní alarm.
Viděla jste už téci krev?
To člověka rozběsní, do nepříčetnosti.
A vy, to se cítí na první pohled: ve vás je něco hrozně divého.
Prožila jste mnoho?
Poslyšte, já nechápu, že vás dosud nikdo nezabil.
EMILIA:
Nezačínej!
GREGOR:
Teď mne nechte mluvit!
Byla jste na mne hrubá;
to připraví o rozvahu.
Jen jste sem vešla, a dýchlo to na mne... jako z výhně.
Co je to?
Člověk hned větří a vzepne se jako zvíře.
Vy vzbouzíte já nevím co strašného.
Řekl vám to už někdo?
Emilie, vy přece víte, jak jste krásná!
EMILIA ( unaveně ):
Krásná?
Oh, neříkej to!
Hleď!
GREGOR:
Proboha co to děláte?
Co to děláte s obličejem?
( Couvá. ) Emilie, nedělejte to!
Teď... teď vypadáte staře!
To je hrozné!
EMILIA ( tiše ):
Tak vidíš.
Jdi, jdi, Bertíku, nech mne!
( Pauza. )
GREGOR:
Odpusťte, byl jsem...
Nevím, co dělám.
( Usedá. ) Jsem směšný, že?
EMILIA:
Bertíku, vypadám velmi staře?
GREGOR ( nedívá se na ni ):
Ne, jste krásná.
K zbláznění krásná.
EMILIA:
Víš, co bys mi mohl dát?
GREGOR ( zvedne hlavu ):
Jak?
EMILIA:
Tys mi sám nabízel...
Víš, co bych od tebe chtěla?
GREGOR:
Všechno je vaše.
EMILIA:
Poslyš, Bertíku, umíš řecky?
GREGOR:
Ne.
EMILIA:
Nu vidíš, pak to nemá pro tebe ceny.
Dej mi ty řecké listiny!
GREGOR:
Jaké?
EMILIA:
Ty, co dostal Ferdi, rozumíš, Gregor, tvůj pradědek.
Od Pepi Pruse.
Víš, je to... je to jen památka.
Dáš mi to?
GREGOR:
Já o žádných nevím.
EMILIA:
Nesmysl, musíš je mít!
Pepi přece slíbil, že mu je odevzdá!
Proboha Alberte, řekni, že je máš!
GREGOR:
Nemám.
EMILIA ( prudce vstane ):
Cože?
Nelži!
Máš je, viď?
GREGOR ( vstane ):
Nemám.
EMILIA:
Hlupáku!
Já je chci!
Já je musím mít, slyšíš?
Najdi je!
GREGOR:
Kde jsou?
EMILIA:
Copak já vím?
Hledej!
Přines je!
Vždyť proto sem jedu - Bertíku!
GREGOR:
Ano.
EMILIA:
Kde jsou?
Proboha přemýšlej trochu!
GREGOR:
Nejsou u Pruse?
EMILIA:
Vezmi mu je!
Pomoz - pomoz mi - ( Telefonní zvonek. )
GREGOR:
Okamžik.
( Běží k telefonu. )
EMILIA ( klesá do lenošky ):
Proboha najdi, najdi je!
GREGOR ( do telefonu ):
Haló!
Zde kancelář doktora Kolenatého.
- Není tu.
- Mám něco vyřídit?
Zde Gregor.
- Právě ten.
- Ano.
- - Ano.
- Dobrá.
Děkuju zdvořile.
- ( Pověsí telefon. )
Hotovo.
EMILIA:
Co?
GREGOR:
Proces Gregor-Prus.
Nejvyšší soud právě vynesl rozsudek.
Zatím jen důvěrná zpráva.
EMILIA:
A?
GREGOR:
Prohrál jsem.
( Pauza. )
EMILIA:
Copak ten tvůj osel advokát to nemohl chvilku zadržet?
( Gregor mlčky krčí rameny. )
EMILIA:
Ale můžeš se ještě odvolat, ne?
GREGOR:
Nevím.
Myslím, že ne.
EMILIA:
To je hloupé.
( Pauza. )
EMILIA:
Poslyš, Bertíku, já ti zaplatím dluhy, rozumíš?
GREGOR:
Co je vám do mne?
Nechci.
EMILIA:
Ty mlč!
Zaplatím je a dost.
A teď mi pomůžeš hledat ten rukopis.
GREGOR:
Emilie -
EMILIA:
Zavolej mi auto -
( Vejde rychle dr. Kolenatý a za ním Prus. )
KOLENATÝ:
Našli jsme!
Našli!
( Vrhá se před Emilií na kolena. )
Milostivá, prosím miliónkrát za odpuštění.
Jsem staré hloupé zvíře, a vy jste vševědoucí!
PRUS ( podává Gregorovi ruku ):
Gratuluju k skvělému testamentu.
GREGOR:
Není proč.
Právě jste proces vyhrál vy.
PRUS:
Ale vy snad zažádáte o restituci?
GREGOR:
Cože?
KOLENATÝ ( vstává ):
Ale to se rozumí, miláčku!
Teď provedem restituci naší causy.
EMILIA:
Bylo to tam?
KOLENATÝ:
To se ví: testament, dopisy a ještě něco...
PRUS:
Prosím představte mne.
KOLENATÝ:
Ah pardon.
Slečno Martyová, to je pan Prus, náš úhlavní nepřítel.
EMILIA:
Těší mne.
Kde jsou ty dopisy?
KOLENATÝ:
Které?
EMILIA:
Od Elliany.
PRUS:
Dosud u mne.
Pan Gregor se o ně nemusí bát.
EMILIA:
Dostane je?
PRUS:
Bude - li dědit, zajisté.
Na památku po... slečně pramatce.
EMILIA:
Poslyš, Bertíku -
PRUS:
Aha, vy dva se dobře znáte.
Myslil jsem si to.
GREGOR:
Pardon, poznal jsem slečnu Martyovou teprve -
EMILIA:
Mlč!
Bertíku, ty dopisy mně pak vrátíš, viď?
PRUS:
Vrátit?
Copak byly někdy vaše?
EMILIA:
Oh ne.
Ale Bertík mi je dá.
PRUS:
Slečno, jsem vám nesmírně zavázán za vaše odhalení.
Člověk konečně ví, co má v domě.
Za to bych vám rád nabídl pěknou kytici.
EMILIA:
Nejste štědrý.
Bertík mně nabídl víc.
PRUS:
Plný vůz květin, ne?
EMILIA:
Ne, ale já nevím kolik miliónů.
PRUS:
A vy jste je přijala?
EMILIA:
Bůh uchovej.
PRUS:
Dobře jste udělala.
Jen nic nebrat předem!
EMILIA:
Copak nám něco schází?
PRUS:
Nu, snad nějaká maličkost.
Dejme tomu doklad, že ten syn Ferdinand je nesporně Ferdinand Gregor.
Víte, tihle právníci jsou puntičkáři.
EMILIA:
Nějaký... písemný doklad?
PRUS:
Aspoň to.
EMILIA:
Dobrá.
Doktore, pošlu vám ráno něco takového.
KOLENATÝ:
Jakže, vy to vozíte s sebou?
Propánaboha!
EMILIA ( příkře ):
Je to tak divné, co?
KOLENATÝ:
I toto, já už se nedivím ničemu.
Gregore, zavolejte si třeba dvacet sedm šedesát jeden.
GREGOR:
Doktora Abelesa?
Proč?
KOLENATÝ:
Protože se mi, holenku, zdá, že - že - No uvidíme.
PRUS:
Slečno Martyová, zvolte si raději mou kytici.
EMILIA:
Proč?
PRUS:
Máte to rozhodně jistější.
Opona
DĚJSTVÍ DRUHÉ
Jeviště velkého divadla, prázdné, jen trochu nepořádku po včerejším představení: nějaké praktikábly, stočené dekorace, osvětlovací tělesa, celý holý a pustý rub divadla.
Vpředu divadelní trůn na pódiu.
POKLÍZEČKA:
Propána to bylo slávy.
Viděl ste ty kytice?
STROJNÍK:
Neviděl.
POKLÍZEČKA:
Jakživa sem neviděla takovou slávu.
Lidi řvali;
já sem myslela, že to divadlo zbořej.
Vona se ta Marty šla nejmíň padesátkrát děkovat, a lidi né a né přestat.
Zrouna vám bláznili.
STROJNÍK:
Poslouchejte, taková ženská musí mít peněz!
POKLÍZEČKA:
No Jéžiš!
To si myslím, Kudrno.
Dyť co se vydá jen za ty kytky.
Helejte, támhle jich eště je celá kupa.
Ani to šecko nevodvezla.
STROJNÍK:
Šak já sem přišel chvilku poslouchat sem za kulisy;
ale vite, v člověku se všechno třese, když vona zpívá.
POKLÍZEČKA:
Já vám to řeknu, Kudrno, já sem dočista brečela.
Poslouchám a najednou, co mně to teče po tváři;
a já brečím.
( Prus vejde. )
POKLÍZEČKA:
Ráčíte hledat?
PRUS:
Není tu slečna Marty?
V hotelu mně řekli, že šla do divadla.
POKLÍZEČKA:
Vona je u pana ředitele.
Ale musí sem přijít, vona má něco v šatně.
PRUS:
Dobrá, počkám.
( Postaví se stranou. )
POKLÍZEČKA:
To už je pátej.
Čekaj na ni jako na klinice.
STROJNÍK:
To mně nejde do hlavy, jestli taková ženská má taky mužský.
POKLÍZEČKA:
A jo.
A to jistě jo, Kudrno.
STROJNÍK:
A sakra!
POKLÍZEČKA:
Copak?
Co ste se tak zakoukal?
STROJNÍK:
Mně to ani nejde do hlavy.
( Odejde. )
POKLÍZEČKA:
To víš, to pro tebe není.
( Odejde druhou stranou. )
KRISTINA ( vejde ):
Janku, pojď sem!
Janku!
Tady nikdo není.
JANEK PRUS ( za ní ):
Nevyhodí mě nikdo?
KRISTINA:
Ne, dnes se nezkouší.
Ach bože Janku, já jsem nešťastná!
JANEK:
Proč?
( Chce ji políbit. )
KRISTINA:
Ne, Janku, nelíbat.
S tím už dost.
Já - já mám teď jiné starosti.
Já už na tebe nesmím myslet.
JANEK:
Ale Kristo!
KRISTINA:
Měj rozum, Janku!
Když to chci k něčemu přivést - Já se musím docela změnit, vážně.
Janku, když člověk pořád na něco myslí, a jen na to a jen na to, že se mu to musí podařit?
JANEK:
To se rozumí.
KRISTINA:
Tak vidíš.
Tak já musím myslet jenom na umění.
Viď, že ta Marty je ohromná?
JANEK:
Je, ale -
KRISTINA:
Tomu ty nerozumíš.
To je ohromná technika.
Já jsem ti nespala celou noc.
Jen jsem se převalovala a trápila se, mám - li jít do divadla, nebo ne - Kdybych aspoň něco maličko dovedla!
JANEK:
Ale vždyť dovedeš!
KRISTINA:
Myslíš?
Myslíš, že mám zpívat dál?
Ale pak všecko přestane, rozumíš?
Pak musím dělat jen divadlo.
JANEK:
Ale Kristo!
Tu chvilku denně... dvakrát denně se mnou...
KRISTINA ( usedá na trůn ):
To je právě to, že to není jen chvilka.
To je to hrozné, víš, Janku?
Já na tebe myslím celý den.
Bože ty jsi ničema!
Jakpak mám potom něco udělat, když musím pořád na tebe myslet?
JANEK:
A kdybys věděla, Kristo, jak já - Já už ani neumím myslet na nic než na tebe.
KRISTINA:
Ty můžeš, ty přece nezpíváš, a vůbec - Tak poslyš, Janku, na čem jsem se usnesla.
Ale nesmíš nic namítat.
JANEK:
Ne, to neplatí!
To já nepřipustím!
Já -
KRISTINA:
Prosím tě, Janku, nedělej mně to ještě těžší!
Měj rozum, dítě: já už musím začít něco dělat, vážně.
A vůbec, já nechci být chudá a neznámá holka, už kvůli tobě - A pak, mně se teprve tvoří hlas, a já nesmím mnoho mluvit.
JANEK:
Tak já budu mluvit sám!
KRISTINA:
Ne, počkej.
Já už jsem se rozhodla.
Mezi námi je konec, Janku.
Nadobro konec.
Budeme se vidět jenom jednou denně.
JANEK:
Ale -
KRISTINA:
A mezitím si musíme být cizí, po celý den.
Já budu strašně pracovat, Janku.
Zpívat, přemýšlet a učit se a všecko.
Já, víš, já bych chtěla být taková dáma, jako je ona.
Pojď sem, ty hloupý, tady je ještě místo.
Vedle mne.
Vždyť tu nikdo není.
Myslíš, že ona má někoho ráda?
JANEK ( usedá na trůn vedle ní ):
Kdo?
KRISTINA:
Ona, Marty.
JANEK:
Marty?
To se rozumí.
KRISTINA:
Vážně?
Víš, to nechápu: když je tak veliká a slavná, jak by mohla mít někoho opravdu ráda...
Ty nevíš, co to je, když má ženská někoho ráda.
To ti je tak ponižující -
JANEK:
Ale ani trochu!
KRISTINA:
Ne, vážně, to vy neznáte.
Pak už na sebe nemyslí, šla by za ním jako služka... taková nesvá, taková jeho...
Já bych se někdy tloukla!
JANEK:
Ale -
KRISTINA:
A pak, každý se za Marty blázní.
Pro ni to nemá žádnou cenu.
Každý, na koho se podívá, vážně.
JANEK:
To není pravda!
KRISTINA:
Já ti mám takový strach před ní -
JANEK:
Kristinko!
( Kradmo ji políbí. )
KRISTINA ( povoluje ):
Ale Janku!
Kdyby nás někdo viděl!
PRUS ( poněkud vystoupí ):
Já se nedívám.
JANEK ( vyskočí ):
Táta!
PRUS:
Nemusíš utíkat.
( Jde blíže. )
Slečno Kristinko, jsem potěšen, že vás poznávám.
Bohužel nemohu říci, že bych o vás už věděl.
Kluk se mně mohl aspoň pochlubit!
KRISTINA ( sestoupila z trůnu a kryje Janka ):
Prosím, pan Prus jen přišel, aby - aby -
PRUS:
Který pan Prus?
KRISTINA:
Tady pan - pan -
PRUS:
To je jenom Janek, slečno, a žádný pan Prus.
Jak dlouho za vámi pálí?
KRISTINA:
Už rok.
PRUS:
Tak vida!
Ale neberte toho ničemu příliš vážně, slečno;
já ho znám.
A ty, mládě - Nu, nenechte se vyrušovat;
ale tady je opravdu místo poněkud - poněkud nevhodné, že?
JANEK:
Táto, jestli si myslíš, že mne uvedeš do rozpaků, - tak se mýlíš.
PRUS:
To je dobře.
Muž nemá být nikdy v rozpacích.
JANEK:
A nikdy bych si nepomyslil, že mne budeš takhle špehovat.
PRUS:
Výborně, Janku!
Jen se nedat!
JANEK:
Já mluvím vážně.
Jsou věci, do kterých si zapovídám které - po kterých nikomu -
PRUS:
Zcela správně, příteli.
Podejte mi ruku.
JANEK ( náhle s dětskou úzkostí, schovávaje ruce ):
Ne, tati, prosím -
PRUS ( podává ruku ):
Nu tak -?
JANEK:
Tati!
( Podává mu zdráhavě ruku. )
PRUS ( sevře mu ruku ):
Tak je to dobře, vidíš?
Kamarádsky a srdečně.
JANEK ( křiví obličej, přemáhá se, konečně zařve bolestí a celý se zkřiví ):
Aú!
PRUS ( pouští ho ):
Nu hrdina;
vydrží dost.
KRISTINA ( se slzami v očích ):
To je surové!
PRUS ( vezme ji lehce za ruku ):
Tyhle zlaté ručičky mu to po straně vynahradí.
VÍTEK ( vběhne ):
Kristo!
Kristinko!
Aha, tady jsi.
( Zarazí se. )
Pan Prus?
PRUS:
Nebudu rušit.
( Ustoupí stranou. )
KRISTINA:
Co máš, tati?
VÍTEK:
Jsi v novinách, Kristo!
Píšou o tobě v novinách!
A dokonce v kritice o Martyové!
Považ, vedle Martyové!
KRISTINA:
Ukaž!
VÍTEK ( rozevře noviny ):
Tadyhle:
" Úložku tu a tu - zpívala poprvé slečna Vítková. "
- To je dost hezké, viď?
KRISTINA:
A co máš tady?
VÍTEK:
To jsou jiné noviny, tam nic není.
To víš, jen Marty, Marty, samá Marty.
Jako by na světě nebyl nikdo jiný než Marty.
KRISTINA ( šťastna ):
Podívejte se, Janku, tady mne jmenují!
VÍTEK:
Kristo, kdo je to?
KRISTINA:
To je pan Prus.
JANEK:
Janek.
VÍTEK:
Odkud ho znáš?
JANEK:
Prosím, slečna byla tak laskava -
VÍTEK:
Prosím, to mi poví má dcera sama.
Pojď, Kristo!
EMILIA ( vchází;
mluví do kulis ):
Děkuju vám, pánové, ale nechte mne už odejít.
( Uvidí Pruse. )
Jak, ještě jeden?
PRUS:
Kdežpak, slečno Martyová;
já si netroufám blahopřát.
Jdu s něčím jiným.
EMILIA:
Ale byl jste včera v divadle?
PRUS:
Ovšem.
EMILIA:
Nu proto.
( Usedne na trůn. )
Nikoho sem nevodit.
Mám toho už dost.
( Dívá se na Janka. )
To je váš syn?
PRUS:
Ano.
Pojď blíž, Janku.
EMILIA:
Pojďte sem, Janku, ať vás vidím.
Byl jste včera v divadle?
JANEK:
Ano.
EMILIA:
Líbila jsem se vám?
JANEK:
Ano.
EMILIA:
Umíte mluvit něco jiného než ano?
JANEK:
Ano.
EMILIA:
Váš syn je hloupý.
PRUS:
Stydím se za to.
( Gregor vejde s kyticí. )
EMILIA:
Aha, Bertík!
Dej sem!
GREGOR:
Za včerejší večer.
( Podává kytici. )
EMILIA:
Ukaž!
( Vezme kytici, vyjme z ní etui. )
Tohle si vem zpátky.
( Vrací mu etui. )
To jsi hodný, žes přišel.
Děkuju za kytici.
( Přivoní k ní a hodí ji na hromadu jiných. )
Líbila jsem se ti?
GREGOR:
Nelíbila.
Váš zpěv až bolí.
Je příliš dokonalý.
A přitom -
EMILIA:
Nu?
GREGOR:
Vy se přitom nudíte.
Je to nadlidské, co dovedete, je to omračující, ale - vám je strašně nudno.
Jako by vás záblo.
EMILIA:
Tys to cítil?
Nu, snad máš trochu pravdu.
Tak už jsem poslala tvému hloupému advokátovi ten dokument, víš?
Ten o té Ellian.
Co dělá proces?
GREGOR:
Nevím.
Nestarám se o to.
EMILIA:
A to už kupuješ hlouposti v etuích, ty osle?
Hned to doneseš zpátky!
Začs to koupil?
GREGOR:
Co je vám po tom?
EMILIA:
Vypůjčil sis, viď?
Běhal jsi celé ráno po lichvářích, že?
( Hrabe se v ruční taštičce, vytahuje hrst peněz. )
Na, tady máš!
Ber honem!
GREGOR ( couvá ):
Jak, vy mně nabízíte peníze?
Co si myslíte!
EMILIA:
Říkám ti, ber, nebo tě vytahám za uši!
GREGOR ( vzplane ):
To bych si vyprosil!
EMILIA:
Jen se podívejte, on mně chce poroučet!
Bertíku, ne dopaluj!
Já tě naučím dělat dluhy!
Nu tak, vezmeš?
PRUS ( ke Gregorovi ):
Proboha skoncujte to!
GREGOR ( vytrhne jí peníze ):
Máte divné rozmary.
( Dá peníze Vítkovi. )
Odevzdejte to v kanceláři.
Depot slečny Martyové.
VÍTEK:
Ano prosím.
EMILIA:
Hej vy!
To je pro něj, rozumíte?
VÍTEK:
Ano prosím.
EMILIA:
Byl jste v divadle?
Líbila jsem se vám?
VÍTEK:
Můj bože, a jak!
Hotová Strada!
EMILIA:
Vy jste slyšel zpívat Stradu?
Poslyšte, Strada pískala;
to nebyl žádný hlas.
VÍTEK:
Vždyť Strada zemřela už před sto lety!
EMILIA:
Tím hůř!
Měl byste ji slyšet.
Strada!
Prosím vás, co pořád máte s tou Stradou?
VÍTEK:
Prosím za odpuštění, já - já ji samozřejmě neslyšel.
Ale podle historie -
EMILIA:
Poslyšte, historie lže.
Já vám něco řeknu:
Strada pískala a Corona měla knedlík.
Agujari byla husa a Faustina dýchala jako měch.
To je ta vaše historie.
VÍTEK:
Oh prosím... v tom oboru... co se týče hudby...
PRUS ( s úsměvem ):
Jen když nesáhnete panu Vítkovi na Francouzskou revoluci.
EMILIA:
Nač?
PRUS:
Na Francouzskou revoluci.
To je jeho koníček.
EMILIA:
Co na ní má?
PRUS:
Nevím.
Kdybyste se ho zeptala takhle na občana Marata -
VÍTEK:
Oh ne prosím!
K čemu to!
EMILIA:
Marat?
Nebyl to ten poslanec, co se mu tak potily ruce?
VÍTEK:
To není pravda!
EMILIA:
Já už vím.
Měl ruce jako ropucha, brr!
VÍTEK:
Ale ne, to je omyl!
To není o něm nikde psáno!
Prosím za odpuštění -
EMILIA:
Já to snad vím, ne?
A jak se jmenoval ten veliký, ten od neštovic?
VÍTEK:
Který prosím?
EMILIA:
Ten, co mu usekli hlavu.
VÍTEK:
Danton?
EMILIA:
Zrovna ten.
Ten byl ještě horší.
PRUS:
Proč?
EMILIA:
Oh, nadobro zkažené zuby.
Degutantní člověk.
VÍTEK ( rozčilen ):
Prosím takhle se nesmí mluvit!
To není historické!
Danton...
Danton neměl zkažené zuby.
To nemůžete dokázat!
A kdyby, tak na tom docela nic nezáleží.
Docela nic!
EMILIA:
Jakpak by nezáleželo?
Vždyť je to degutantní.
VÍTEK:
Ne, prosím to nepřipustím!
Danton - prosím za odpuštění, ale takhle se nesmí mluvit!
Pak by nezbylo nic velkého v dějinách!
EMILIA:
Nebylo nic velkého.
VÍTEK:
Cože?
EMILIA:
Jakživo nebylo nic velkého.
Já to znám.
VÍTEK:
Ale Danton -
EMILIA:
Tak to vidíte: ten člověk se chce se mnou hádat.
PRUS:
To je od něho nezdvořilé.
EMILIA:
Oh ne, ale hloupé.
GREGOR:
Mám přivést ještě pár lidí, abyste jim říkala hrubosti?
EMILIA:
Není třeba.
Přijdou sami.
Přilezou po čtyřech.
KRISTINA:
Janku, pojďme odtud!
EMILIA ( zívá ):
To je párek, ti dva?
Jestlipak už byli v ráji?
VÍTEK:
Jak prosím?
EMILIA:
Jestli už spolu měli.
VÍTEK:
Proboha ne!
EMILIA:
Vždyť na tom nic není!
Vy byste jim to nepřál?
VÍTEK:
Kristo, že to není pravda?
KRISTINA:
Ale tati - - jak můžeš - -
EMILIA:
Mlč, ty hloupá;
co nebylo, bude.
A nestojí to ani za to, víš?
PRUS:
Co tedy stojí za to?
EMILIA:
Nic.
Vůbec nic.
HAUK-ŠENDORF ( vejde s kyticí ):
Dovolte, dovolte prosím -
EMILIA:
Kdo to zas je?
HAUK:
Slečno, drahá slečno, dovolte, abych - - ( Kleká před trůnem. )
Drahá slečno, kdybyste věděla... kdybyste... věděla...
( Vzlyká. ) Račte... odpustit...
EMILIA:
Co se mu stalo?
HAUK:
Vy... vy jste jí... tak... tak... podobna!
EMILIA:
Komu?
HAUK:
Eu-Eugenii!
Eugenii...
Montez!
EMILIA ( vstane ):
Cože?
HAUK:
Eugenii!
Já... já ji totiž... znal...
Bože, vždyť... vždyť je tomu... padesát let!
EMILIA:
Kdo je ten dědeček?
PRUS:
Hauk-Šendorf, slečno.
EMILIA:
Max?
( Sestoupí z trůnu. )
Ale bože, vstaňte přec!
HAUK ( zvedá se ):
Směl... směl bych vám říkat...
Eugenia?
EMILIA:
Říkejte mi jak chcete.
Jsem jí tak podobna?
HAUK:
Podobna?
Drahá slečno, včera... včera v divadle jsem myslel, že... že je to... že je to ona!
Ona, Eugenia!...
Kdybyste věděla!...
I ten hlas...
Oči...
Byla tak krásná!...
Můj bože, a čelo...
( Náhle zaražen. )
Ale vy jste větší.
EMILIA:
Větší?
To snad ne.
HAUK:
O kus větší.
Račte dovolit, Eugenia mi šla... potud.
Mohl jsem ji políbit na čelo.
EMILIA:
Jinam ne?
HAUK:
Jak... jak prosím?
Vy jste... celá ona!
Drahá slečno, smím vám podat tady tu kytičku?
EMILIA ( bere kytici ):
Děkuju.
HAUK:
Kdybych se na vás mohl vynadívat!
EMILIA:
Ale sedněte si, můj milý!
Bertíku, židli!
( Usedá na trůn. )
JANEK:
Prosím já přinesu.
( Běží pro židli. )
KRISTINA:
Tam ne!
( Běží za ním. )
PRUS ( k Haukovi ):
Cher comte -
HAUK:
Bože, to je pan Prus!
Račte odpustit, já... já jsem vás neviděl.
A to mám radost!
Jak se vede?
PRUS:
Jak se vede?
HAUK:
A co dělá váš proces?
Zbavil jste se toho chlapa?
PRUS:
Kdepak!
Dovolte, Gregore, abych vás představil...
HAUK:
To je pan Gregor?
A to mne těší.
Jak se račte?
GREGOR:
Děkuju.
( Janek a Kristina přinášejí židle. )
EMILIA:
Hej vy, proč jste se pohádali?
JANEK:
Prosím, to jen tak...
EMILIA:
Sedněte si, Maxi.
HAUK:
Děkuju zdvořile.
( Usedá. )
EMILIA:
Vy tam, posaďte se.
Bertík si mně může sednout na klín.
GREGOR:
Příliš laskava.
EMILIA:
Když nechceš, postůj.
HAUK:
Krásná a božská slečno, na kolenou vás prosím za odpuštění.
EMILIA:
Proč?
HAUK:
Jsem starý blázen.
Co vám je po nějaké dávno mrtvé ženě?
EMILIA:
Copak je mrtva?
HAUK:
Ano.
EMILIA:
To je hloupé.
HAUK:
Padesát let mrtva.
Já jsem ji totiž miloval.
Tehdy, před padesáti lety.
EMILIA:
Ano.
HAUK:
Říkali jí Gitana.
Víte, Cikánka.
A ona byla cikánka.
Říkali jí La chula negra.
Totiž tam dole, v Andalusii.
Já jsem byl totiž tehdy na vyslanectví v Madridě, račte rozumět.
Před padesáti lety.
Osmnáct set - sedmdesát.
EMILIA:
Ano.
HAUK:
Víte to, že zpívala a tančila na trzích?
Alza!
Ola!
Bože jak po ní bláznil celý svět!
Vaya, Gitana! a do toho kastaněty...
Račte rozumět, já byl tehdy mlád... a ona, ona byla...
EMILIA:... cikánka.
HAUK:
Ano, zcela správně, cikánka.
Nic než oheň.
Bože to se nezapomene, to se nezapomene...
Věřila byste, že se člověk potom už nevzpamatuje?
Já jsem pak zůstal pro celý život jako pitomý.
EMILIA:
Oh!
HAUK:
Já jsem totiž idiot, slečno.
Hauk idiot.
Já jsem, bože jak se tomu říká?
GREGOR:
Slabomyslný.
HAUK:
Zcela správně, slabomyslný.
Všecko jsem nechal tam, u ní, račte rozumět?
Já už jsem pak nežil, to byla jen dřímota...
Vaya, querida!
Salero!
Mi dios, jak, jak jste jí podobna!
Eugenia!
Eugenia!
( Rozpláče se. )
PRUS:
Hauku, pozor.
HAUK:
Ano, ano...
Prosím za odpuštění...
Měl bych už jít, že ano?
EMILIA:
Na shledanou, Maxi.
HAUK:
Zcela správně.
Já... já ještě za vámi přijdu, že?
( Vstává. ) Račte dovolit, abych se nejuctivěji poroučel.
Bože když se tak na vás dívám -
EMILIA ( nakloní se ):
Polibte mne!
HAUK:
Jak prosím?
EMILIA:
Bésame, bobo, bobazo!
HAUK:
Jesús mil veces, Eugenia -
EMILIA:
Animal, un besito!
HAUK ( políbí ji ):
Eugenia, moza negra - niňa - querida - carísima -
EMILIA:
Chite, tonto!
Quita!
Fuera!
HAUK:
Es ella, es ella!
Gitana endiablada, ven conmigo, pronto!
EMILIA:
Yo no lo soy, loco!
Ahora cálate!
Vaya!
Hasta maňana, entiendes?
HAUK:
Vendré, vendré, mis amores!
EMILIA:
Vaya!
HAUK ( couvá ):
Ay, por dios!
Cielo de mí, es ella!
Sí, es ella!
Eugenia -
EMILIA:
Caramba, vaya!
Fuera!
HAUK ( ustupuje ):
Vendré!
Hijo de dios, ella misma!
( Odejde. )
EMILIA:
Další.
Kdo mi co chce?
VÍTEK:
Prosím za odpuštění.
Kdybyste ráčila podepsat pro mne... pro Kristinku... vaši fotografii.
EMILIA:
Hlouposti.
Ale Kristince to udělám.
Péro!
( Podpisuje. ) Tak, sbohem.
VÍTEK ( uklání se ):
Tisíceré díky!
( Odchází s Kristinou. )
EMILIA:
Další.
Nikdo víc?
GREGOR:
Až budete sama.
EMILIA:
Až jindy.
Nikdo tedy?
- Nu, půjdu.
PRUS:
Prosím, jen okamžik.
EMILIA:
Chcete něco?
PRUS:
Patrně.
EMILIA ( zívá ):
Budiž.
Ven s tím!
PRUS:
Chtěl jsem se vás jenom zeptat - vy totiž víte ledacos o Josefu Prusovi a tak dále, že ano?
EMILIA:
Možná.
PRUS:
Tedy je - li vám náhodou známo jedno jméno.
EMILIA:
Které?
PRUS:
Řekněme Makropulos.
EMILIA ( prudce vstane ):
Cože?
PRUS ( vstane ):
Je - li vám známo jméno Makropulos.
EMILIA ( přemáhá se ):
Mně?
- - Ani dost málo...
To je poprvé, co slyším...
Oh jděte všichni!
Jděte!
Nechte mne konečně!
PRUS ( uklání se ):
Lituji neskonale -
EMILIA:
Vy ne!
Vy počkat!
A co se ten Janek tak omámil?
Ať už jde!
( Janek odejde. )
EMILIA ( ke Gregorovi ):
A co ty tu chceš?
GREGOR:
Musím s vámi mluvit.
EMILIA:
Teď nemám na tebe kdy.
GREGOR:
Musím s vámi mluvit.
EMILIA:
Prosím tě, Bertíku, nech mne!
Jdi, milý, jdi teď!
Přijď třeba za chvíli!
GREGOR:
Přijdu.
( Chladná poklona k Prusovi, odejde. )
EMILIA:
Konečně!
( Pauza. )
PRUS:
Promiňte, slečno;
nevěděl jsem, že se vás to jméno tak dotkne.
EMILIA:
Co víte o věci Makropulos?
PRUS:
Na to se přece já ptám vás.
EMILIA:
Co víte o věci Makropulos?
PRUS:
Prosím, slečno, sedněte si;
bude to snad trochu obšírné.
( Oba usednou.
Pomlčka. )
Především, slečno, dovolte mi důvěrnou otázku.
Snad příliš důvěrnou.
( Emilia mlčky kývne. )
PRUS:
Máte nějaký... zvláštní zájem na osobě pana Gregora?
EMILIA:
Ne.
PRUS:
Záleží vám tuze na tom, aby to vyhrál?
EMILIA:
Ne.
PRUS:
Děkuju vám.
Nechci vyzvídat, slečno, odkud víte, co všecko je v zamčených skříních mého domu.
Je to patrně vaše tajemství.
EMILIA:
Ano.
PRUS:
Dobrá.
Věděla jste, že tam jsou ty jisté dopisy.
Věděla jste, že tam je Prusův odkaz... dokonce pod pečetí!
Mimochodem řečeno, věděla jste, že tam je - ještě něco?
EMILIA ( vzrušena vstane ):
A co?
Vy jste tam něco našli?
Poslyšte, co je to?
PRUS:
Nevím.
Na to bych se sám rád zeptal.
EMILIA:
Vy nevíte, co to je?
PRUS:
A vy to víte?
EMILIA:
Vždyť jste mi to dosud neřekl...
PRUS:
Myslil jsem, že vám to řekl Kolenatý... nebo Gregor.
EMILIA:
Ani slova.
PRUS:
Nu, je to jen zapečetěná obálka, a na ní napsáno rukopisem Josefa Pruse:
" Do rukou mého syna Ferdinanda. "
Nic víc.
Bylo to u té závěti.
EMILIA:
A vy jste to neotevřel?
PRUS:
Ne.
Nepatří to mně.
EMILIA:
Tedy mi to dejte!
PRUS ( vstane ):
Jak to?
Proč vám?
EMILIA:
Protože to chci!
Protože - protože -
PRUS:
Nu?
EMILIA:
Protože mám na to jakési právo!
PRUS:
Smím vědět jaké?
EMILIA:
Ne.
( Usedá. )
PRUS:
Hm.
( Usedá. ) Je to patrně... zas vaše tajemství.
EMILIA:
Ovšem.
Dáte mi to?
PRUS:
Ne.
EMILIA:
Dobrá, tedy mi to dá Bertík.
Patří to beztoho jemu.
PRUS:
To se ukáže.
Můžete mi říci, co je v té obálce?
EMILIA:
Ne.
( Pauza. ) Co víte o... věci Makropulos.
PRUS:
Pardon.
Co víte vy o té, kterou nazýváte Ellian Mac Gregor?
EMILIA:
Máte její dopisy.
PRUS:
Vy snad víte bližší věci.
Je vám něco známo o té... běhně?
EMILIA ( vyskočí ):
Dovolte!
PRUS ( vstane ):
Ale drahá slečno -
EMILIA:
Opovažte se!
Jen se opovažte tak mluvit!
PRUS:
Co je vám?
Co vám záleží na nějaké pochybné ženě... před sto lety?
EMILIA:
Ano.
Docela nic.
( Usedá. ) Byla to tedy běhna?
PRUS:
Víte, četl jsem její dopisy.
Úžasně vášnivý typ, ta ženská.
EMILIA:
Oh, neměl jste je číst...
PRUS:
Jsou tam narážky na... prazvláštní intimnosti.
Nejsem mladík, slečno, ale přiznám se, že... nejhorší roué nemá tolik... zkušeností v jistých věcech jako ta galantní dívka.
EMILIA:
Chtěl jste říci nevěstka.
PRUS:
To nestačí, slečno.
EMILIA:
Víte co?
Dejte mi ty dopisy!
PRUS:
Snad vás zajímají... právě ty intimní podrobnosti?
EMILIA:
Možná.
( Pauza. )
PRUS:
Víte, co bych rád věděl?
EMILIA:
Nu?
PRUS:
Jaká jste v lásce.
EMILIA:
Teď zase vy myslíte na... intimní podrobnosti.
PRUS:
Možná.
EMILIA:
Snad vám připomínám takovou Ellian?
PRUS:
Bůh uchovej.
( Pauza. )
EMILIA:
Nuže: byla dobrodružka;
byla prostopášná;
nic horšího?
PRUS:
Jak se opravdu jmenovala?
EMILIA:
Ellian Mac Gregor.
Vždyť to máte na těch dopisech.
PRUS:
Pardon, tam je jenom E. M. Nic víc.
EMILIA:
To samozřejmě znamená Ellian Mac Gregor.
PRUS:
To může samozřejmě znamenat ledacos.
Třeba Emilia Marty, Eugenia Montez nebo tisíc jiných jmen.
EMILIA:
Ale je to Ellian Mac Gregor, Škotka.
PRUS:
Nebo spíš - Elina Makropulos, Řekyně z Kréty.
EMILIA:
Zlořečeně!
PRUS:
Hleďme, vy jste to tedy věděla?
EMILIA ( vztekle ):
Dejte mi pokoj!
( Pauza. )
EMILIA ( zvedne hlavu ):
U čerta, jak to víte?
PRUS:
Velmi prostě.
V té závěti je řeč... o jakémsi Ferdinandovi, narozeném v Loukově 20. listopadu 1816.
To bylo včera;
a dnes ráno ve tři mne loukovský děkan vedl v košili do matriky;
chudák mi svítil lucernou.
A tam jsem to našel.
EMILIA:
Co jste našel?
PRUS:
Matriční zápis.
Tohle.
( Vyjme zápisníček a čte. )
Nomen infantis:
Ferdinand Makropulos.
Dies nativitatis:
20. listopad 1816.
Torus: nemanželský.
Otec vynechán.
Mater:
Elina Makropulos, rozená na Krétě.
To je vše.
EMILIA:
Nic víc nevíte?
PRUS:
Ne, nic víc.
Ale tohle stačí.
EMILIA:
Chudáček Gregor!
Teď Loukov zůstane vám, že?
PRUS:
Aspoň pokud se nepřihlásí nějaký pan Makropulos.
EMILIA:
A ta zavřená obálka?
PRUS:
Oh, bude pro něho dobře uložena.
EMILIA:
A nepřihlásí - li se žádný Makropulos?
PRUS:
Pak zůstane prostě zavřena.
A nikdo jí nedostane.
EMILIA:
Tedy se přihlásí, rozumíte?
A vy přijdete o Loukov!
PRUS:
Bohu poručeno.
EMILIA:
Jak můžete být tak hloupý!
( Pauza. ) Poslyšte, dejte mi raději tu obálku!!
PRUS:
Je mi líto, že o tom ještě mluvíte.
EMILIA:
Tedy si pro ni přijde ten Makropulos.
PRUS:
Hm, kdo je to?
Kde ho máte?
V kufru?
EMILIA:
Chcete to vědět?
Je to Bertík Gregor.
PRUS:
Hleďme, už zase on?
EMILIA:
Ano.
Elina Makropulos a Ellian Mac Gregor, to byla jedna osoba.
Mac Gregor bylo její divadelní jméno, rozumíte?
PRUS:
Dokonale.
A Ferdinand Gregor byl její syn?
EMILIA:
Vždyť vám to říkám.
PRUS:
Pročpak se tedy nejmenoval Makropulos?
EMILIA:
Protože... protože Ellian chtěla, aby to jméno zmizelo ze světa.
PRUS:
Nu, nechme toho, slečno.
EMILIA:
Vy mi nevěříte?
PRUS:
To jsem neřekl.
Ani se dokonce neptám, odkud to víte.
EMILIA:
Ale bože nač to ještě tajit?
Já vám to řeknu, Pruse, ale nechte to pro sebe.
Ta Ellian... ta Elina Makropulos byla... má teta.
PRUS:
Vaše teta?
EMILIA:
Ano, sestra mé matky.
Teď víte všecko.
PRUS:
Zajisté, tím se všechno náramně prostě vysvětluje.
EMILIA:
Tak vidíte!
PRUS ( vstane ):
Škoda jen, že to není pravda, slečno Martyová.
EMILIA:
Chcete říci, že lžu?
PRUS:
Bohužel.
Kdybyste řekla, že byla prababičkou vaší tety,
bylo by to aspoň trochu pravděpodobnější.
EMILIA:
Oh, máte pravdu.
( Pauza.
Podá Prusovi ruku. )
Sbohem.
PRUS ( líbá jí ruku ):
Smím vám jindy projevit svou nesmírnou úctu?
EMILIA:
Děkuju.
( Prus odchází. )
Počkejte!
Zač byste mi prodal tu zavřenou obálku?
PRUS ( obrátí se ):
Jak prosím?
EMILIA:
Koupím ji!
Koupím ty dopisy!
Dám, kolik budete chtít!
PRUS ( vrací se k ní ):
Pardon, slečno, o tom nemohu jednat tady - a s vámi.
Prosím pošlete ke mně někoho jiného.
EMILIA:
Proč?
PRUS:
Abych s ním vyrazil dveře.
( S lehkou poklonou odejde.
Pauza.
Emilia sedí bez hnutí, s očima zavřenýma.
Vejde Gregor, zůstane tiše stát. )
EMILIA ( po chvíli ):
To jsi ty, Bertíku?
GREGOR:
Proč máte zavřené oči?
- Vypadáte, jako byste trpěla.
- Co je vám?
EMILIA:
Unavena.
Mluv tiše.
GREGOR ( blíží se k ní ):
Tiše?
Varuju vás.
Budu - li mluvit tiše, nebudu vědět, co mluvím;
budu vám říkat bláznivé věci.
Slyšíte, Emilie?
Zakažte mi mluvit tiše!
Já vás miluju.
Jsem posedlý.
Miluju vás.
Vy se nesmějete?
Čekal jsem, že vyskočíte a dáte mi pohlavek.
Byl bych vás miloval tím zběsileji.
Já vás miluju.
Copak spíte?
EMILIA:
zima, Bertíku.
Je chladno.
Ať se nenachladíš.
GREGOR:
Já vás miluju.
Střezte se, Emilie.
Jste ke mně sprostá, ale i to mi dělá rozkoš.
Hrozím se vás, ale i to je rozkoš.
Chtěl bych vás škrtit, když mne ponižujete.
Chtěl bych - - Jsem blázen, Emilie;
asi vás zabiju.
Ve vás je něco odporného;
ale i to je rozkoš.
Vy jste zlá, nízká a strašná.
Bezcitné zvíře.
EMILIA:
Nejsem, Bertíku.
GREGOR:
Jste.
Nic vám ničím není.
Studená jako nůž.
Jako byste z hrobu vstala.
Poslyšte, je to zvrhlost, vás milovat.
A já vás miluju.
Já vás miluju, až bych si rval maso z těla.
EMILIA:
Líbí se ti jméno Makropulos?
Řekni.
GREGOR:
Přestaňte!
Nedrážděte!
Nechal bych si život stát, kdybych vás dostal.
Budete moci se mnou dělat, co budete chtít.
Ať je to cokoliv, cokoliv neslýchaného.
Miluju vás;
jsem ztracený člověk, Emilie.
EMILIA:
Tedy poslyš, teď běž k tomu svému advokátovi.
Aby ti hned vrátil ten dokument, co jsem mu poslala.
GREGOR:
Je falešný, co?
EMILIA:
Na mou duši, Alberte, není.
Ale musíme mít jiný, víš, na jméno Makropulos.
Počkej, já ti to vysvětlím:
Ellian -
GREGOR:
Nechte si to.
Mám až potud vašich kliček.
EMILIA:
Ne, počkej.
Musíš být bohatý, Bertíku!
Já chci, abys byl hrozně bohatý.
GREGOR:
Budete mne milovat?
EMILIA:
Přestaň už!
Bertíku, tys mně slíbil, že mi opatříš ty řecké papíry.
Má je Prus, slyšíš?
A ty musíš dědit, abys je dostal!
GREGOR:
Budete mne milovat?
EMILIA:
Nikdy, rozumíš?
Nikdy!
GREGOR ( usedne ):
Já vás zabiju, Emilie.
EMILIA:
Hlouposti.
Kdybych ti řekla tři slova, bylo by po všem, bylo by po všem - - Koukejme, mne by chtěl zabít!
Vidíš tady na krku, tu jizvu?
To mne taky chtěl jeden zabít;
a já se ti nebudu svlékat donaha, abys viděl, co jich už mám, těch vašich památek!
Copak jsem jenom pro vaše zabíjení?
GREGOR:
Já vás miluju.
EMILIA:
A tak se zab, hlupáku!
To toho bude!
To je krámů s tou vaší láskou!
Oh kdybys věděl... kdybys věděl, jak jste směšni, vy lidé!
Kdybys věděl, jak jsem unavena!
Kdybys věděl, jak je mi všecko jedno!
Oh kdybys věděl!
GREGOR:
Co je vám?
EMILIA ( lomí rukama ):
Nešťastná Elina!
GREGOR ( tiše ):
Pojďte, Emilie, odjedeme.
Nikdo vás nikdy nemiloval tolik jako já.
Já vím - já vím, ve vás je něco zoufalého a strašného.
Emilie, jsem mlád a silný;
mohu vás zaplavit láskou;
vy zapomenete - A pak mne odvrhněte jako slupku.
Slyšíte, Emilie?
( Emilia pravidelně a slyšitelně chrápe. )
GREGOR ( vstane pobouřen ):
Co je to?
- Spí!
- Děláte si blázna?
- Spí.
Jako opilec.
( Vztahuje k ní ruce. )
Emilie, to jsem já já - Nikdo tu není - ( Naklání se těsně k ní. )
( Poklízečka stojí opodál, varovně a přísně zakašle. )
GREGOR ( vztyčí se ):
Co je?
- Ah tak, vy - Slečna usnula.
Nebuďte ji.
( Políbí Emilii ruku a odběhne. )
POKLÍZEČKA ( přiblíží se k Emilii a mlčky na ni pohlíží ):
A mně jí je tak nějak líto.
( Odejde. )
( Pauza.
Ze zákulisí vystoupí Janek, zastaví se na deset kroků a obrátí se na Emilii. )
EMILIA ( pohne se ):
To jsi ty, Bertíku?
JANEK ( couvne ):
Ne prosím.
Jenom Janek.
EMILIA ( posadí se ):
Janek?
Pojďte sem, Janku.
Chtěl byste pro mne něco udělat?
JANEK:
Ano prosím.
EMILIA:
Všecko, co budu chtít?
JANEK:
Ano.
EMILIA:
Něco velkého, Janku.
Hrdinský kousek.
JANEK:
Ano.
EMILIA:
A - budete za to něco žádat?
JANEK:
Ó nic prosím.
EMILIA:
Pojďte blíž.
Víte, že to je od vás hezké?
Poslyšte, váš táta má doma zavřenou obálku, a na ní je napsáno:
" Do rukou mého syna Ferdinanda. "
Má ji ve stole, v pokladně nebo já nevím kde.
Compris?
JANEK:
Ano prosím.
EMILIA:
Přineste mi ji.
JANEK:
Dá mně ji táta?
EMILIA:
Nedá.
Musíte mu ji vzít.
JANEK:
To nejde.
EMILIA:
Á, chlapeček se bojí táty.
JANEK:
Nebojím, ale -
EMILIA:
Ale?
Janku, na mou čest, je to jen památka - bez ceny - Já bych ji tolik chtěla!
JANEK:
Já - já se pokusím.
EMILIA:
Jistě?
PRUS ( vystoupí ze stínu ):
Nenamáhej se, Janku.
Je v pokladně.
JANEK:
Táto, už zase -
PRUS:
Jdi!
( K Emilii. )
Hleďte, slečno, náhoda.
Myslel jsem, že brousí kolem divadla kvůli své Kristince, a zatím -
EMILIA:
A proč vy jste brousil kolem divadla?
PRUS:
Čekal jsem - na vás.
EMILIA ( přistoupí těsně k němu ):
Tedy mi dejte tu obálku!
PRUS:
Není moje.
EMILIA:
Přineste mi ji!
PRUS:
Ah - Kdy?
EMILIA:
Dnes v noci.
PRUS:
- - - Platí.
Opona
DĚJSTVÍ TŘETÍ
Hotelový pokoj.
Vlevo okno, vpravo dveře na chodbu.
Ve středu vchod do ložnice Emiliiny, oddělené závěsem.
Emilia vychází z ložnice v peignoiru.
Za ní Prus ve smokingu, ale bez límce.
Prus usedne mlčky vpravo.
Emilia jde k oknu a vytáhne roletu.
Slabý ranní úsvit.
EMILIA ( obrátí se od okna ):
Nu?
( Pauza.
Jde blíže. )
Dejte mi ji.
( Pauza. ) Slyšíte?
Dejte mi tu obálku.
( Prus mlčky vytáhne z náprsní kapsy koženou tobolku, z ní vyjme zapečetěnou obálku a beze slova ji hodí na stolek. )
EMILIA ( vezme obálku a jde s ní k toaletnímu stolku;
zde usedne, rozsvítí lampičku a prohlíží pečeti na obálce;
váhá, pak rychle vlásničkou roztrhne obálku a vyjme z ní zežloutlý složený rukopis.
Čte, prudký výdech radosti, pak složí rychle rukopis a skryje jej za ňadry.
Vstane. ):
Dobrá!
( Pauza. )
PRUS ( tiše ):
Okradla jste mě.
EMILIA:
Měl jste,... co jste chtěl.
PRUS:
Okradla jste mě.
Studená jako led.
Jako bych držel mrtvou...
( Zachvěje se. )
A proto jsem zpronevěřil cizí papíry!
Děkuju pěkně!
EMILIA:
Je vám líto zavřené obálky?
PRUS:
Je mně líto, že jsem vás poznal...
Neměl jsem ji dávat.
Jako bych ji byl ukradl.
Hnus!
Hnus!
EMILIA:
Chcete snídat?
PRUS:
Nechci nic.
Nic.
( Vstane a jde k ní. )
Ukažte se!
Ukažte se, ať vidím!
- Nevím, co jsem vám vlastně dal;
snad to má nějakou cenu, ale... i kdyby to mělo jen tu cenu, že to bylo zapečetěno, jen tu cenu, že jsem to neznal - ( Mávne rukou. )
EMILIA ( vstane ):
Chcete mně naplivat do tváře?
PRUS:
Ne, ale sobě.
EMILIA:
Oh poslužte si.
( Klepání.
Jde ke dveřím. )
Kdo je to?
KOMORNÁ ( za scénou ):
Já, slečno.
EMILIA:
Pojď dál.
( Odemkne. ) Něco jíst!
KOMORNÁ ( vejde v nočním kabátku a spodničce, udýchaná ):
Prosím, slečno, není tady pan Prus?
PRUS ( otočí se ):
Co je?
KOMORNÁ:
Je tu sluha pana Pruse.
Že s ním musí mluvit.
Že mu něco nese.
PRUS:
Jak u čerta ví - Řekněte, ať počká.
Ne, zůstaňte.
( Odejde do ložnice. )
EMILIA:
Učešeš mne.
( Usedne před toaletním stolkem. )
KOMORNÁ ( rozpouští jí vlasy ):
Bože to jsem se lekla!
Pro mne přiběh portýr, že tu je ten sluha a že chce k vám.
A on vám ten sluha je zrovna bez sebe, ani mluvit nemůže.
A do mne jako když střelí.
Něco se muselo stát, slečno.
EMILIA:
Pozor, taháš.
KOMORNÁ:
A bledý je jako stěna, ten sluha.
Já se tak lekla -
PRUS ( vyjde spěšně z ložnice v límci a kravatě ):
Pardon, okamžik.
( Odejde vpravo. )
KOMORNÁ ( kartáčuje vlasy ):
To je velký pán, že?
Já bych hrozně chtěla vědět, co se stalo.
Kdybyste viděla, slečno, jak se ten sluha třás...
EMILIA:
Dáš mi pak udělat vajíčka.
KOMORNÁ:
A měl v ruce nějaké psaní či co.
Měla bych jít poslouchat?
EMILIA ( zívá ):
Kolik je hodin?
KOMORNÁ:
Sedm pryč.
EMILIA:
Zhas to světlo a mlč.
( Pauza. )
KOMORNÁ:
A pysky měl zrovna modré, ten sluha.
EMILIA:
Vždyť mě vytrháš vlasy, ty pitomá!
Ukaž hřeben!
Na, koukej, co tu je vyškubaných vlasů!
KOMORNÁ:
Když se mně třesou ruce!
Něco se muselo stát -
EMILIA:
Proto si nenechám trhat vlasy.
Dělej!
( Pauza. )
( Prus vrací se z chodby, v ruce neotevřený list, jejž mechanicky uhlazuje. )
EMILIA:
To bylo krátké.
( Prus hledá rukou židli a usedá. )
EMILIA:
Co budete snídat?
PRUS ( chraptivě ):
Pošlete... to děvče...
EMILIA:
Jdi tedy.
Až zazvoním.
Jdi!
( Komorná odejde. )
EMILIA ( po pauze ):
Nu tedy?
PRUS:
Janek... se zastřelil.
EMILIA:
Jděte!
PRUS:
Hlavu... rozbitou.
K nepoznání.
Je mrtev.
EMILIA:
Chudáček.
Kdo vám to píše?
PRUS:
Sluha to řekl.
Tohle... psal Janek.
Našli to u něho...
Tady, krev -
EMILIA:
Co píše?
PRUS:
Bojím se... otevřít...
Jak, jak, jak jen mohl vědět, že jsem u vás?
Proč mně to poslal sem?
Myslíte, že...
EMILIA:
Že vás viděl.
PRUS:
Proč to udělal?
Proč... se zabil?
EMILIA:
Přečtěte si to.
PRUS:
Nechcete si to... vy přečíst dříve?
EMILIA:
Ne.
PRUS:
Myslím, - že se to týká také vás - Otevřte to vy -
EMILIA:
Ah ne -
PRUS:
Měl bych jít za ním - Měl bych...
Mám to otevřít?
EMILIA:
Ale ano.
PRUS:
Budiž.
( Roztrhne obálku a vyjme list. )
( Emilia dělá si manikúru. )
PRUS ( potichu čte ):
O!
( Upustí dopis. )
EMILIA:
Kolik že mu bylo let?
PRUS:
Proto, proto tedy!
EMILIA:
Ubohý Janek!
PRUS:
Miloval vás...
EMILIA:
Ah?
PRUS ( zavzlyká ):
Můj jediný, můj jediný - ( Zakryje si tváře.
Pauza. )
Osmnáct let, osmnáct let mu bylo!
Janku!
Můj chlapče!
( Pauza. ) Kriste, Kriste, býval jsem... příliš tvrdý k němu!
Nikdy jsem ho nepohladil, nikdy... nepolaskal, nikdy nepochválil...
A když mne to táhlo, abych ho... aspoň políbil, myslel jsem: ne, ať je tvrdý... tvrdý jako já... tvrdý pro život...
Já ho vůbec neznal!
Ó bože, jak mne ten chlapec zbožňoval!
EMILIA:
To jste nevěděl?
PRUS:
Kriste, kdyby byl ještě živ!
Tak hloupě, tak nesmyslně se zamiluje - - Viděl mne jít k vám... dvě hodiny čekal u vrat... pak jde domů a...
EMILIA ( vezme hřeben a češe se ):
Chudáček.
PRUS:
V osmnácti letech!
Můj Janek, mé dítě...
Mrtev, k nepoznání...
A takovým dětským písmem píše: "... táto, poznal jsem život, táto, buď šťasten, ale já... "
( Vstane. ) Co to děláte?
EMILIA ( vlásničky v ústech ):
Češu se.
PRUS:
Snad jste... nepochopila.
Janek vás miloval!
Zabil se pro vás!
EMILIA:
Bah, tolik se jich zabíjí!
PRUS:
A vy se můžete česat?
EMILIA:
Mám snad kvůli tomu běhat rozcuchaná?
PRUS:
Pro vás se zabil!
Slyšíte?
EMILIA:
Copak já za to mohu?
Pro vás taky!
Mám si snad trhat vlasy?
Dost mně jich vytrhá komorná.
PRUS ( couvá ):
Mlčte, nebo - ( Zaklepání. )
EMILIA:
Dále.
KOMORNÁ ( vejde, již ustrojena ):
Pan Hauk-Šendorf prosí, slečno.
EMILIA:
Přiveď ho sem!
( Komorná odejde. )
PRUS:
Vy - vy ho přijmete - teď? přede mnou?
EMILIA:
Jděte zatím vedle.
PRUS ( zvedá portiéru ):
- - Canaille!
( Zajde. )
( Hauk-Šendorf vejde. )
EMILIA:
Buenos dias, Maxi.
Co tak časně?
HAUK:
Psst!
Psst!
( Po špičkách k ní, políbí ji na šíji. )
Ustrojte se, Eugenia.
Jedeme.
EMILIA:
Kam?
HAUK:
Domů, do Španěl.
Hih, má žena nic neví.
Račte rozumět, já se k ní už nevrátím.
Por dios Eugenia, pospěšte si!
EMILIA:
Blázníte?
HAUK:
Zcela správně.
Já jsem totiž pod kuratelou, račte vědět;
mne by zadrželi a poslali zpátky, sss, jako balík, víte?
Eh?
Já jim chci totiž utéci.
A vy mne odvezete.
EMILIA:
Do Španěl?
Co bych tam dělala?
HAUK:
Ola! tančila přece!
Mi dios hija, jak jsem vždycky žárlil!
Vy budete tančit, sabe? a já, já budu tleskat do dlaní - ( Vyjme z kapsy kastaněty. )
Ay salero!
Vaya, querida!
( Zpívá. ) Lalala la lala - ( Zarazí se. )
Kdo tady pláče?
EMILIA:
Ah nikdo.
HAUK:
Sss, jako by někdo plakal.
Mužský hlas.
Chite, escucha -
EMILIA:
Ah ano.
Někdo vedle bydlí.
Prý mu zemřel syn či co.
HAUK:
Jak prosím? umřel?
A to je smutné.
Vamos, Gitana!
Vidíte, co s sebou vezu?
Šperky.
Matyldiny šperky.
Račte rozumět, Matylda je má žena, eh?
Je stará, víš?
Je ošklivé být stár.
Hrozné, hrozné je být stár.
Já už byl taky stár, ale co jste se vrátila vy - - Chiquirritica, mně je dvacet let, eh?
Nevěříte?
EMILIA:
Sí, sí, seňor.
HAUK:
A vy jste taky nezestárla.
Poslyšte, člověk nemá stárnout.
Víte, že blázni mají dlouhý věk?
Ó já budu dlouho živ!
A pokud člověka těší milovat...
( Chřestí kastanětami. )
Užívej lásky!
La lala la la - Kš, Cikánko!
Pojedeš?
EMILIA:
Ano.
HAUK:
Nový život, co?
Začneme zase od dvaceti, niňa.
Víš, rozkoš, rozkoš!
Jen si vzpomeň!
Haha, pamatuješ?
Všecko ostatní je nic.
Nada.
Pojedeme?
EMILIA:
Sí.
Ven aquí, chucho!
( Zaklepání. ) Vstupte!
KOMORNÁ ( vstrčí hlavu ):
Pan Gregor prosí.
EMILIA:
Ať vejde!
HAUK:
Co tu chce?
Mi dios utečme!
EMILIA:
Počkejte.
( Vejde Gregor, Kolenatý, Kristina a Vítek. )
EMILIA:
Dobrý den, Bertíku.
Prosím tě, koho mi sem vedeš?
GREGOR:
Nejste sama?
HAUK:
Aá, pan Gregor!
Bože to mám radost.
GREGOR ( postrčí Kristinu před Emilii ):
Podívejte se tomu dítěti do očí!
Víte, co se stalo?
EMILIA:
Janek.
GREGOR:
A víte proč?
EMILIA:
Pah!
GREGOR:
Toho chlapce máte vy na svědomí, rozumíte?
EMILIA:
A proto sem taháš tolik lidí i s advokátem?
GREGOR:
Ne jenom proto.
A prosím, abyste mi netykala.
EMILIA ( vzkypí ):
Tak se podívejme!
Co tu chceš?
GREGOR:
Uvidíte.
( Bez okolků si sedne. )
Jak se vlastně jmenujete?
EMILIA:
Ty mne vyslýcháš?
KOLENATÝ:
Kdepak, slečno.
To je jen přátelská beseda.
GREGOR:
Ukažte, Vítku!
( Bere od Vítka fotografii. )
Podepsala jste slečně Kristince tuhle fotografii?
Je to váš podpis?
EMILIA:
Je.
KOLENATÝ:
Výborně.
A račte dovolit: poslala jste mi včera tuhle listinu?
Je to vlastnoruční prohlášení jakési Elliany Mac Gregorové, že je matkou Ferdinanda Gregora.
Datum osmnáct set třicet šest.
Je to pravé?
EMILIA:
Je.
GREGOR:
Ale psáno je to alizarinovým inkoustem.
Víte, co to znamená?
He?
Že je to falzifikát, velectěná!
EMILIA:
Jak to mám vědět?
GREGOR:
Inkoust je čerstvý.
Prosím, pánové.
( Nasliní prst a přejede listinu. )
Ještě se rozpíjí.
Co tomu říkáte, vy?
EMILIA:
Nic.
GREGOR:
Bylo to psáno včera, rozumíte?
A k tomu touže rukou, která podepsala tuhle fotografii.
Náramně zvláštní písmo.
KOLENATÝ:
Jakoby řecké, na mou duši.
Například tohle alfa -
GREGOR:
Psala jste tu listinu, nebo ne?
EMILIA:
Tobě se nebudu zpovídat.
HAUK:
Ale pánové, pánové, račte dovolit -
KOLENATÝ:
Nechat, pane, nechat;
to jsou moc zajímavé věci.
Slečno, můžete nám aspoň říci, kde jste vzala tohle lejstro?
EMILIA:
Já přísahám, že to psala Ellian Mac Gregor!
KOLENATÝ:
Kdy?
Včera ráno?
EMILIA:
Na tom nezáleží.
KOLENATÝ:
Záleží, drahá slečno.
Hrozně moc na tom záleží.
Kdy zemřela Ellian Mac Gregor?
EMILIA:
Jděte!
Jděte!
Já už neodpovím ani slova!
PRUS ( vystoupí rychle z ložnice ):
Prosím, ukažte mi tu listinu.
KOLENATÝ ( vstane ):
Propána - vy -
GREGOR:
Vy jste byl tady?
Emilie, co to znamená?
HAUK:
Můj ty bože, pan Prus!
A to mám radost!
Jak se vede?
GREGOR:
Víte, že váš syn -
PRUS ( chladně ):
Ano.
Tu listinu prosím.
( Kolenatý mu ji podá. )
Děkuju.
( Nasadí si skřipec a pozorně čte. )
GREGOR ( přejde k Emilii, tiše ):
Co tu dělal?
Mluvte!
EMILIA ( měří ho ):
Jakým právem?
GREGOR:
Právem toho, kdo šílí.
PRUS ( odkládá listinu ):
Ta listina je pravá.
KOLENATÝ:
I safra!
Tak tedy to psala Ellian Mac Gregor?
PRUS:
Ne.
Psala to Řekyně Elina Makropulos.
Je to táž ruka jako na mých dopisech.
Nesporně.
KOLENATÝ:
Ale ty přece psala -
PRUS:
- Elina Makropulos.
Žádné Elliany Mac Gregor nebylo, pánové.
To je omyl.
KOLENATÝ:
To jsem blázen!
A podpis na téhle fotografii?
PRUS ( prohlíží ):
Nesporně písmo Eliny Makropulos.
KOLENATÝ:
Tak vida!
A je to vlastnoruční podpis tuhle té slečny.
Viděla, Kristinko?
KRISTINA:
Nechte ji!
PRUS ( vrací fotografii ):
Děkuju.
Odpusťte, že jsem se vmísil.
( Usedne stranou, hlavu v dlaních.
Pauza. )
KOLENATÝ:
A teď se v tom, prokristapána, někdo vyznejte!
VÍTEK:
Snad je to prosím jen náhoda, že - že rukopis slečny Martyové - je tak trochu podobný -
KOLENATÝ:
To se rozumí, Vítku!
A slečnin příchod je taky jen náhoda a tenhle padělek je taky jen náhoda, a víte co, Vítku?
Dejte se vůbec tou náhodou vycpat.
EMILIA:
Upozorňuju vás, pánové, že chci ještě dnes ráno odejet.
GREGOR:
Kam prosím?
EMILIA:
Za hranice.
KOLENATÝ:
Propána slečno, to nedělejte!
Víte co?
Zůstaňte po dobrém, abychom se nemuseli obrátit - abychom nemuseli zavolat -
EMILIA:
Vy mne chcete dát zatknout?
GREGOR:
Zatím ne.
Máte ještě možnost - ( Zaklepání. )
KOLENATÝ:
Dále!
KOMORNÁ ( vstrčí hlavu ):
Dva páni hledají pana Hauka.
HAUK:
Jak prosím?
Mne?
Já nepůjdu!
Já - proboha vás prosím - račte nějak -
VÍTEK:
Já se jich prosím zeptám.
( Jde ven. )
KOLENATÝ ( jde ke Kristině ):
Ale Kristinko, neplakala!
Mně je to tak líto -
HAUK:
Jeje, ta je hezká!
Ukažte!
Jezus, neračte plakat!
GREGOR ( těsně u Emilie, tiše ):
Dole auto.
Pojedete se mnou za hranice, nebo -
EMILIA:
Haha, na tos počítal?
GREGOR:
Buď já, nebo policie.
Pojedeš?
EMILIA:
Ne.
VÍTEK ( vrací se ):
Prosím na pana Hauka čeká... jeho lékař... a ještě jeden pán.
Že ho mají doprovodit domů.
HAUK:
Tak to vidíte, hihi!
Už mne mají.
Račte je požádat, aby počkali!
VÍTEK:
Prosím já jim to už řekl.
GREGOR:
Pánové, ježto nám slečna Martyová nehodlá to a ono vysvětlit, budeme tak smělí a prohlédneme si sami její zásuvky a zavazadla.
KOLENATÝ:
Oho!
Na to nemáme právo, Gregore!
Rušení soukromého a tak dále, víme?
GREGOR:
Mám na to zavolat policii?
KOLENATÝ:
Myju si ruce.
HAUK:
Račte dovolit, pane Gregore, ale jako kavalír -
GREGOR:
Pane, za dveřmi čeká váš doktor s detektivem.
Mám je sem pozvat?
HAUK:
To ne prosím;
ale pan Prus jistě -
PRUS:
Dělejte - s tou ženou -, co chcete.
GREGOR:
Dobrá.
Začneme.
( Jde k sekretáři. )
EMILIA:
Nechat!
( Otvírá zásuvku toaletního stolku. )
Opovaž se!
KOLENATÝ ( skočí k ní ):
A jejej, slečno!
( Vymkne jí něco z ruky. )
GREGOR ( otvírá sekretář, neobraceje se ):
Co, chtěla střílet?
-
KOLENATÝ:
Inu je to nabité.
Gregore, nechme toho.
Já někoho zavolám, ano?
GREGOR:
Vyřídíme si to sami.
( Prohlíží zásuvky. )
Prosím, bavte se zatím.
EMILIA ( k Haukovi ):
Maxi, ty to dovolíš?
Cáspita! y usted quiere pasar por caballero?
HAUK:
Cielo de mí, co mám dělat?
EMILIA ( ke Kolenatému ):
Doktore, vy jste čestný muž -
KOLENATÝ:
Hrozně lituji, slečno, že se mýlíte.
Já jsem taškář a světový lupič.
Já jsem totiž Arsène Lupin.
EMILIA ( k Prusovi ):
Tedy vy, Pruse!
Vy přece jste džentlmen!
Vy nemůžete dovolit -
PRUS:
Prosím, abyste na mne nemluvila.
KRISTINA ( vzlyká ):
To je ohavné, co s ní děláte!
Nechte ji!
KOLENATÝ:
Taky to říkám, Tinkotinko.
Je to sprosté, co děláme.
Náramně sprosté.
GREGOR ( hodí na stůl hromadu papírů ):
Tak, slečno.
Ale vy s sebou vozíte celý archív.
( Jde do ložnice. )
KOLENATÝ:
To je něco pro vás, Vítku!
Prima lahůdkové papíry.
Nechcete je roztřídit?
EMILIA:
Opovažte se to číst!
KOLENATÝ:
Drahá slečno, prosím vás snažně, abyste se nehýbala.
Jinak bych byl nucen vám nebezpečně vyhrožovat na těle, paragraf 91 trestního zákona.
EMILIA:
To jste advokát?
KOLENATÝ:
Vidíte, přišel jsem na chuť zločinectví.
Myslím, že jsem měl k němu talent odjakživa.
Člověk někdy až k stáru pozná své pravé poslání.
( Pauza. )
VÍTEK:
Račte dovolit, slečno Martyová, kde budete zpívat příště?
( Mlčení. )
HAUK:
Mon dieu, je suis désolé... désolé...
VÍTEK:
A... četla jste o sobě kritiky?
EMILIA:
Ne.
VÍTEK ( vyndá z kapsy výstřižky ):
Jsou velkolepé, slečno.
Například tohle:
" Hlas úžasné skvělosti a síly, ohromující plnost výšek, suverénní pěvecká jistota... ", a tady dál: "... vynikl nádherný zjev... v bezpříkladné dramatické interpretaci... výkon ojedinělý v dějinách naší opery a snad operního umění vůbec. "
- V dějinách, slečno, považte!
KRISTINA:
Vždyť je to pravda!
GREGOR ( vrací se z ložnice s náručí plnou listin ):
Tak, doktore.
To je zatím všechno.
( Hodí listiny na stůl. )
Dejte se do toho.
KOLENATÝ:
S radostí.
( Čichá k listinám. )
Máte to, slečno, plné prachu.
Vítku, ten prach je historický.
GREGOR:
Dále našlo se pečetítko s iniciálkami E. M., kterážto pečeť je na listině Elliany Mac Gregor.
PRUS ( vstane ):
Ukažte!
KOLENATÝ ( u listin ):
Propána Vítku, tady je letopočet šestnáct set tři!
PRUS ( vrací pečetítko ):
Je to pečeť Eliny Makropulos.
( Usedne. )
KOLENATÝ ( u listin ):
Tak vida, co se nenajde.
HAUK:
Ale bože božíčku -
GREGOR:
Pane Hauku, neznáte tenhle medailón?
Myslím, že je na něm váš velevážený bývalý erb.
HAUK ( prohlíží medailón ):
Ano... to jest...
Ale vždyť jsem jí ho sám daroval!
GREGOR:
Kdy?
HAUK:
Nu tehdy... ve Španělích... před padesáti lety.
GREGOR:
Komu?
HAUK:
Nu přece jí samotné - Eugenii - Eugenii Montez, račte rozumět.
KOLENATÝ ( vzhlédne od listin ):
Tady máme něco španělského.
Umíte španělsky?
HAUK:
Ale ano, račte ukázat...
Hihi, Eugenie, to je z Madridu!
KOLENATÝ:
Copak?
HAUK:
Od policie... vyhoštění... pro nezřízený život!
Ramera Gitana que se llama Eugenia Montez... hihihi!
Já vím, to bylo pro tu rvačku, že?
KOLENATÝ:
Pardon.
( Probírá listiny. )
Cestovní pas, Elsa Müller, sedmdesát devět.
Úmrtní list...
Elliany Mac Gregor, 1836.
Koukejme!
Všecko páté přes deváté.
Počkejte, slečno, my vám to srovnáme podle jmen.
Ekaterina Myškin, kdo zas je tohle?
VÍTEK:
Jekatěrina Myškina byla ruská zpěvačka, ve čtyřicátých letech.
KOLENATÝ:
Vy víte všecko, člověče.
GREGOR:
To je zvláštní, vždycky začáteční písmena E. M.
KOLENATÝ:
Patrně slečna sbírá jen ty iniciály.
Speciální záliba, že?
Hopla, " dein Pepi ".
To bude váš praprastrýc, Pruse.
Mám vám to přečíst?
" Meine liebste, liebste Ellian. "
PRUS:
Snad Elina, ne?
KOLENATÝ:
Kdepak, Ellian.
A na obálce Ellian Mac Gregor, Wien, Hofoper.
Počkejte, Gregore, my to ještě vyhrajeme na Ellianu.
" Meine liebste, liebste Ellian - "
EMILIA ( vstane ):
Počkejte.
Nečtěte dál.
Jsou to moje papíry.
KOLENATÝ:
Když jsou pro nás tak nesmírně zajímavé!
EMILIA:
Nečtěte.
Povím všecko sama.
Všecko, nač se budete ptát.
KOLENATÝ:
Opravdu?
EMILIA:
Přísahám.
KOLENATÝ ( skládá listiny ):
Tak tedy vás prosíme, slečno, miliónkrát za odpuštění, že jsme vás k tomu museli takhle donutit.
EMILIA:
Budete mne soudit?
KOLENATÝ:
Chraň bůh!
Docela přátelský hovor.
EMILIA:
Ale já chci, abyste mne soudili!
KOLENATÝ:
Ah tak.
Vyhovíme v mezích své kompetence.
Tak prosím.
EMILIA:
Ne, to musí vypadat jako u soudu!
Kříž a takové věci.
KOLENATÝ:
Aha.
Máte pravdu.
Ještě něco?
EMILIA:
A nejdříve mne nechte, abych se najedla a ustrojila.
Nebudu před soudem takhle v košili.
KOLENATÝ:
Zcela správně.
Je třeba náležité a důstojné úpravy.
GREGOR:
Komedie!
KOLENATÝ:
Ticho, nezlehčujte soudní akt. Obžalovaná, povoluje se vám deset minut - stačí to pro vaši toaletu?
EMILIA:
Máte rozum?
Aspoň hodinu.
KOLENATÝ:
Tedy půl hodiny k přípravám a k rozjímání, než se objevíte před soudem.
Pošleme vám komornou.
Jděte!
EMILIA:
Děkuju.
( Zajde do ložnice. )
PRUS:
Jdu... za Jankem.
KOLENATÝ:
Ale vraťte se za půl hodiny.
GREGOR:
Doktore, nechtěl byste být aspoň teď trochu vážný?
KOLENATÝ:
Ticho.
Já jsem ohromně vážný, Gregore.
Vím, co na ni působí.
Je to hysterka.
Vítku!
VÍTEK:
Prosím?
KOLENATÝ:
Skočte do pohřebního ústavu, aby sem poslali krucifix, svíčky a nějaké černé sukno.
Dále bibli a takové krámy.
Rychle!
VÍTEK:
Ano prosím.
KOLENATÝ:
A sežeňte nějakou lebku.
VÍTEK:
Lidskou?
KOLENATÝ:
Lidskou nebo hovězí, to je jedno.
Jen když bude představovat smrt.
Opona
PROMĚNA
Týž pokoj, ale upravený za soudní síň.
Stoly, pohovka, židle atd. potaženy černým suknem.
Na větším stole vlevo krucifix, bible, hořící svíce a lebka;
za stolem Kolenatý jako předseda soudu a Vítek jako zapisovatel, Gregor u menšího stolku ve středu jako veřejný žalobce.
Na pohovce Prus, Hauk a Kristina jako votanti.
Vpravo prázdná židle.
KOLENATÝ:
Marty by už mohla přijít.
VÍTEK:
Proboha, snad nevypila... nějaký jed?
GREGOR:
Nesmysl.
Ta se má příliš ráda.
KOLENATÝ:
Přiveďte obžalovanou.
( Vítek zaklepe u ložnice a vejde. )
PRUS:
Nemohli byste mne ušetřit téhle frašky?
KOLENATÝ:
Ne, musíte být votantem.
KRISTINA ( vzlyká ):
Je to... jako... pohřeb!
KOLENATÝ:
Neplakala, Tinkotinko.
Pokoj mrtvým.
( Vítek přivádí Emilii ve velké toaletě, s lahví a sklenicí v ruce. )
KOLENATÝ:
Doveďte žalovanou na její místo.
VÍTEK:
Prosím žalovaná pila whisky.
KOLENATÝ:
Je opilá?
VÍTEK:
Prosím velmi.
EMILIA ( opírá se o stěnu ):
Nechte mne!
To jen... pro kuráž.
Já mám žízeň.
KOLENATÝ:
Odejměte jí láhev!
EMILIA ( tiskne láhev k prsoum ):
Ne!
Nedám!
Nebo nebudu mluvit!
Hahaha, vy - vy vypadáte jako funebráci!
To je švanda!
Hahahaha, koukejte, Bertík!
Theotokos, já prasknu!
KOLENATÝ ( přísně ):
Žalovaná, chovejte se slušně!
EMILIA ( zaražena ):
Vy mně chcete nahnat hrůzu, že?
Bertíku, viď, to je jenom žert?
KOLENATÝ:
Mluvte, až se soud otáže.
Vaše místo je tady.
Můžete sedět.
- Prosím veřejného žalobce, aby přednesl žalobu.
EMILIA ( neklidně ):
Mám přísahat?
KOLENATÝ:
Žalovaný nepřísahá.
GREGOR:
Žalovaná, řečená Emilia Marty, zpěvačka;
je obviněna před bohem a námi, že se dopustila podvodu a padělání listin za účelem zištným;
čím se jinak provinila proti veškeré důvěře a slušnosti, proti životu samotnému, nenáleží řádu lidskému;
nechť si to vyřídí před soudem strašnějším.
KOLENATÝ:
Má někdo poznámku k žalobě?
Nikdo.
- Přikročme k výslechu.
Vstaňte, žalovaná.
Jak se jmenujete?
EMILIA ( vstane ):
Já?
KOLENATÝ:
Nu ovšem, vy, vy, vy!
Jak se jmenujete?
EMILIA:
Elina Makropulos.
KOLENATÝ ( hvízdne ):
Jakže?
EMILIA:
Elina Makropulos.
KOLENATÝ:
Rozená kde?
EMILIA:
Na Krétě.
KOLENATÝ:
Kdy?
EMILIA:
Kdy?
KOLENATÝ:
Jak jste stará?
EMILIA:
Nu, kolik byste řekli?
KOLENATÝ:
Řekněme třicet, ne?
VÍTEK:
Prosím přes třicet.
KRISTINA:
Přes čtyřicet.
EMILIA ( vyplázne na ni jazyk ):
Žábo!
KOLENATÝ:
Chovejte se slušně k soudcům.
EMILIA:
Copak vypadám tak staře?
KOLENATÝ:
Bůh uchovej!
Tedy rozená kdy?
EMILIA:
Patnáct set osmdesát pět.
KOLENATÝ ( vyskočí ):
Kdyže?
EMILIA:
Tisíc pět set osmdesát pět.
KOLENATÝ ( usedá ):
Roku osmdesát pět.
Tedy stará třicet sedm let, že ano?
EMILIA:
Tři sta třicet sedm let prosím.
KOLENATÝ:
Vyzývám vás důtklivě, abyste mluvila vážně.
Jak jste stará?
EMILIA:
Tři sta třicet sedm let.
KOLENATÝ:
To přestává všecko!
A kdo byl váš otec?
EMILIA:
Hieronymus Makropulos, osobní lékař císaře Rudolfa II.
KOLENATÝ:
Hrom do toho!
Lidi, já s ní nemluvím!
PRUS:
Jak se opravdu jmenujete?
EMILIA:
Elina Makropulos.
PRUS:
Byla Elina Makropulos, souložnice Josefa Pruse, z vašeho rodu?
EMILIA:
To jsem přece já.
PRUS:
Jak to?
EMILIA:
No, já sama jsem byla souložnice Pepi Pruse.
Vždyť jsem s ním měla toho Gregora.
GREGOR:
A Ellian Mac Gregor?
EMILIA:
To jsem já.
GREGOR:
Blázníte?
EMILIA:
Já jsem tvá praprababička nebo co.
Ferdi byl můj kluk, rozumíš?
GREGOR:
Který Ferdi?
EMILIA:
No přece Ferdinand Gregor.
Ale on je v matrice jako Ferdinand Makropulos, protože... tam jsem musela říci své pravé jméno.
To se musí.
KOLENATÝ:
Zajisté.
A kdy jste rozena?
EMILIA:
Patnáct set osmdesát pět.
Christos Sótér, dejte mi s tím už pokoj!
HAUK:
A... a... račte dovolit, vždyť vy jste přece Eugenia Montez?
EMILIA:
Byla jsem, Maxi, byla;
ale tehdy mi bylo teprve dvě stě devadesát let.
A já jsem taky byla Jekatěrina Myškina a Elsa Müller a všecko možné.
Mezi vámi nemůže člověk zůstat naživu tři sta let.
KOLENATÝ:
Zejména zpěvačka ne.
EMILIA:
To si myslím.
( Pauza. )
VÍTEK:
A vy jste prosím žila taky v osmnáctém století?
EMILIA:
To se rozumí.
VÍTEK:
Znala jste snad... osobně...
Dantona?
EMILIA:
Znala.
Degutantní člověk.
PRUS:
A jak jste mohla znát obsah zapečetěné závěti?
EMILIA:
Protože mi ji Pepi ukázal, dřív než ji tam uložil.
Abych to jednou řekla tomu hloupému Ferdi Gregorovi.
GREGOR:
Proč jste mu to neřekla?
EMILIA:
Já jsem se čerta starala o své mladé.
HAUK:
Ah jej, jak to mluvíte?
EMILIA:
Holenku, já už dávno nejsem dáma.
VÍTEK:
Prosím měla jste vícero dětí?
EMILIA:
Asi dvacet či kolik.
Člověk si někdy nedá pozor.
Nechce se někdo napít?
Bohorodičko, to sucho v ústech!
Já shořím!
( Klesne na židli. )
PRUS:
Tedy ty dopisy podepsané E. M. jste psala vy?
EMILIA:
Psala.
Víš, vrať mi je.
Já to někdy ráda čtu.
Svinstvo, že?
PRUS:
Psala jste je jako Elina Makropulos, nebo jako Ellian Mac Gregor?
EMILIA:
To je jedno.
Pepi věděl, kdo jsem.
Pepimu jsem řekla všecko.
Jeho jsem měla ráda -
HAUK ( vstane rozčilený ):
Eugenie!
EMILIA:
Mlč, Maxi, tebe taky.
S tebou se hezky žilo, ty korouhevníku!
Ale Pepi...
( Rozpláče se. )
Toho jsem měla nejradši ze všech!
Proto jsem mu půjčila... věc Makropulos,... když tak hrozně chtěl...
PRUS:
Co jste mu půjčila?
EMILIA:
Věc Makropulos.
PRUS:
Co je to?
EMILIA:
Ten list, cos mi dnes vrátil.
Ta zapečetěná obálka.
Pepi to chtěl zkusit, slíbil, že mi to vrátí,... a zatím to schoval k té závěti!
Snad abych si musela pro to přijít - A já jsem přišla až teď!
Jak zemřel Pepi?
PRUS:
V horečce... a hrozných křečích.
EMILIA:
To bylo od toho!
To bylo od toho!
Aia Maria, já mu to říkala!
GREGOR:
A vy jste sem přišla jen pro tu řeckou věc?
EMILIA:
Haha, já vám ji nedám!
Teď je má!
Jen si nemysli, Bertíku, že mně šlo o ten tvůj hloupý proces.
Já kašlu na to, že jsi můj.
Já nevím, kolik tisíc mých harantů běhá po světě.
Já chtěla dostat tu věc.
Já ji musela dostat, nebo - nebo -
GREGOR:
Proč?
EMILIA:
Protože stárnu.
Protože jsem na konci.
Já to chci zkusit znova.
Sáhni, Bertíku, jak ledovatím.
( Vstane. ) Sáhněte, sáhněte na mé ruce!
Ó bože, mé ruce!
HAUK:
Prosím, co je to věc Makropulos?
EMILIA:
Tam je napsáno, jak se to dělá.
HAUK:
Co jak se dělá?
EMILIA:
Aby byl člověk tři sta let živ.
Aby byl tři sta let mlád.
To napsal můj otec pro toho císaře Rudolfa... ale toho vy neznáte, že?
VÍTEK:
Prosím jen z dějin.
EMILIA:
Z dějin nevíte nic.
To je hloupost.
Panaia, co jsem chtěla říci?
( Šňupne si z krabičky. )
Nechce někdo?
GREGOR:
Co to je?
EMILIA:
Nic.
Kokain nebo co.
O čem jsem mluvila?
VÍTEK:
O císaři Rudolfu.
EMILIA:
Aha.
Lidi, to byl nemrava!
Počkejte, já vím o něm věci -
KOLENATÝ:
Prosím neodbočovat.
EMILIA:
No, a když začal stárnout, tak... hledal pořád elixír života či co.
Aby zase omládl, víte?
A tehdy k němu přišel můj otec a napsal pro něj tu... věc, to kouzlo, aby zůstal tři sta let mlád.
Ale císař Rudolf se bál, že by ho to kouzlo otrávilo, a poručil:
Zkus to nejdříve na své dceři.
To jsem byla já;
tehdy mně bylo šestnáct let.
Tak tedy to otec na mně zkusil.
Tehdy tomu říkali " kouzlo ", ale byla to docela jiná věc.
HAUK:
Co to bylo?
EMILIA ( zachvěje se ):
To neřeknu!
To se nemůže říci!
Pak jsem ležela týden či jak dlouho bez sebe a v horečce, ale uzdravila jsem se.
VÍTEK:
A co císař?
EMILIA:
Nic, dopálil se.
Jakpak se mohl přesvědčit, že budu tři sta let živa?
Tak dal mého otce do věže jako podvodníka, a já jsem utekla se vším, co měl napsáno.
Do Uher nebo do Turecka, už ani nevím.
KOLENATÝ:
Ukázala jste někdy někomu... věc Makropulos?
EMILIA:
Ukázala.
Zkusil to jeden tyrolský páter, to bylo roku 1660 nebo tak někdy;
snad je ještě živ, ani nevím, ale jeden čas byl papežem a říkal si Alexandr nebo Pius nebo nějak podobně.
Pak jeden důstojník, Ital, ale toho zabili.
Ugo se jmenoval.
Bože to byl krásný člověk!
Počkejte, pak ještě Nägeli, to byl Ondřej, a darebák Bombita, a Pepi Prus, který od toho umřel.
Pepi byl poslední, u něho to zůstalo ležet - A já už nic nevím.
Zeptejte se Bombity.
Bombita je živ, ale nevím, jak se teď jmenuje.
Víte, on je - jak se tomu říká?
Sňatkový podvodník, že?
KOLENATÝ:
Pardon.
Vám je tedy dvě stě čtyřicet sedm let, že ano?
EMILIA:
Ne, tři sta třicet sedm.
KOLENATÝ:
Jste opilá.
Od roku 1585 dodnes, to dělá dvě stě čtyřicet sedm let, rozumíte?
EMILIA:
Bože nepleťte mne!
Tři sta třicet sedm.
KOLENATÝ:
Proč jste padělala rukopis Elliany Mac Gregor?
EMILIA:
Vždyť já sama jsem Ellian Mac Gregor!
KOLENATÝ:
Nelžete!
Vy jste Emilia Marty, rozumíte?
EMILIA:
Ano, ale teprve dvanáct let.
KOLENATÝ:
Tedy vy se přiznáváte, že jste ukradla medailón Eugenie Montez, že ano?
EMILIA:
Svatá panno, to není pravda!
Eugenia Montez -
KOLENATÝ:
Je to v protokolu.
Vy jste se přiznala.
EMILIA:
To není pravda!
KOLENATÝ:
Jak se jmenuje váš spoluviník?
EMILIA:
Není žádný!
KOLENATÝ:
Nezapírejte!
My víme všechno.
Kdy jste se narodila?
EMILIA ( chvěje se ):
Patnáct set osmdesát pět.
KOLENATÝ:
A teď vypijte plnou sklenici!
EMILIA:
Ne - nechci!
Nechte mne!
KOLENATÝ:
Musíte!
Plnou sklenici.
Rychle!
EMILIA ( v úzkosti ):
Co mně uděláte?
Bertíku!
( Pije. ) Mě se... točí... tohle.
KOLENATÝ ( vstane a jde k ní ):
Jak se jmenujete?
EMILIA:
Mně je zle.
( Kácí se ze židle. )
KOLENATÝ ( zachytí ji a klade volně na zem ):
Jak se jmenujete?
EMILIA:
Elina...
Makro...
KOLENATÝ:
Nelžete!
Víte, kdo jsem?
Já jsem kněz.
Vy se mně zpovídáte!
EMILIA:
Patér - hémón - hos - eis - en úranois -
KOLENATÝ:
Jak se jmenujete?
EMILIA:
Elina - - pulos.
KOLENATÝ:
Lebku!
- Bože, přijmi duši své nehodné služebnice Emilie Marty hvhvmmmm in... saeculorum amen...
Dokonáno.
( Otočí lebku černým suknem a nastaví ji Emilii ).
Vstaň!
Kdo jsi?
EMILIA:
Elina.
( Bezvědomí. )
KOLENATÝ ( pustí ji na zem, až to bouchne ):
Proklatě!
( Vstane a odkládá lebku. )
GREGOR:
Co je?
KOLENATÝ:
Nelže!
Sundejte ty hadry, honem!
( Zvoní. ) Gregore, doktora!
KRISTINA:
Vy jste ji otrávil?
KOLENATÝ:
Jen trochu.
GREGOR ( dveřmi do předsíně ):
Prosím je tu lékař?
LÉKAŘ ( vejde ):
Pane Hauku, čekáme na vás už hodinu.
Račte domů!
KOLENATÝ:
Počkat.
Nejdřív tohle, doktore.
LÉKAŘ ( stane nad Emilií ):
Mdloby?
KOLENATÝ:
Otrava.
LÉKAŘ:
Čím?
( Klekne k Emilii, čichne jí k ústům. )
Aha.
( Vstane. ) Uložte ji někde.
KOLENATÝ:
Gregore, odneste ji do ložnice!
Jakožto nejbližší příbuzný -
LÉKAŘ:
Je tam teplá voda?
PRUS:
Je.
LÉKAŘ:
Pěkné, co?
Dovolte.
( Píše recept. )
Černou kávu, ano?
A s tímhle do lékárny.
( Jde do ložnice. )
KOLENATÝ:
Tak tedy, pánové -
KOMORNÁ ( vejde ):
Slečna zvonila?
KOLENATÝ:
To se rozumí.
Chtěla by černou kávu, Lojzičko.
Ohromně silnou černou kávu, ví, Lojzi?
KOMORNÁ:
Hihi, jak pán ví -
KOLENATÝ:
To se pozná.
A s tímhle skočila do lékárny, ano?
Tak hopla!
( Komorná odejde. )
KOLENATÝ ( sedne si uprostřed ):
Ať jsem ztracený.
Něco na tom je.
PRUS:
To vím.
Proto jste ji nemusel opít.
HAUK:
Já - já - neračte se smát;
ale já jí docela věřím.
KOLENATÝ:
Vy také, Pruse?
PRUS:
Úplně.
KOLENATÝ:
Já také.
Víte, co to znamená?
PRUS:
Že Gregor dostane Loukov.
KOLENATÝ:
Hm, je vám to tuze nemilé?
PRUS:
Nemám už dědice.
( Gregor se vrací, s rukou obtočenou šátkem. )
HAUK:
Prosím jak jí je?
GREGOR:
Trochu líp.
Ale pokousala mne přitom, zvíře!
Víte, že já jí věřím?
KOLENATÝ:
Bohužel my také.
( Pauza. )
HAUK:
Panebože tři sta let!
Tři - sta let!
KOLENATÝ:
Pánové, naprostou diskrétnost, víme?
Kristinko!
KRISTINA ( zachvěje se ):
Tři sta let!
To je hrozné!
( Komorná vejde s kávou. )
KOLENATÝ:
Kristipisti, vzala to!
Donesla to slečně.
Dělala milosrdnou sestru, ano?
( Kristina s kávou do ložnice, Komorná ven. )
KOLENATÝ ( přesvědčí se, jsou - li oboje dveře zavřeny ):
Tak.
A teď, pánové, rozum do hrsti:
Co s tím uděláme?
GREGOR:
S čím?
KOLENATÝ:
S věcí Makropulos.
Je tu někde recept na třistaletý život.
Můžeme jej dostat do rukou.
PRUS:
Má jej za ňadry.
KOLENATÝ:
I odtamtud to můžeme dostat.
Pánové, je to věc... nedomyslitelného dosahu.
Co s tím uděláme?
GREGOR:
Docela nic.
Recept patří mně.
Já jsem její dědic.
KOLENATÝ:
I kušte.
Dokud je živa, nejste žádný dědic;
a může být živa ještě tři sta let, bude - li chtít.
Ale my to můžeme dostat, rozumíte?
GREGOR:
Podvodem.
KOLENATÝ:
Dejme tomu.
Ale je to něco tak důležitého... pro nás i pro veškerenstvo, že - hm.
Pánové, vy mně rozumíte.
Máme jí to nechat?
Copak má z toho mít prospěch jen ona a nanejvýš ještě nějaký takový darebák Bombita?
Kdo to dostane?
GREGOR:
Především její potomci.
KOLENATÝ:
Holenku, takových by se našlo!
S tím se moc neohánějte.
Dejme tomu vy, Pruse;
kdybyste tu věc měl v rukou vy, půjčil byste mi ji?
Víte, abych já byl živ tři sta let.
PRUS:
Ne.
KOLENATÝ:
Tak vidíte, pánové.
Musíme se nějak dohodnout mezi sebou.
Co s tím uděláme?
VÍTEK ( vstane ):
Zveřejníme věc Makropulos!
KOLENATÝ:
Nono, to snad ne!
VÍTEK:
Dáme ji všem!
Dáme ji lidstvu!
Všichni, všichni mají stejný nárok na život!
Ah bože, žijeme tak krátce!
Jak je to málo, bože jak je to málo být člověkem!
KOLENATÝ:
Co je to platno!
VÍTEK:
Vždyť je to k pláči, pánové! považte jen - celá ta lidská duše, ta žízeň poznávat, mozek, práce, láska, tvořivost, všecko, všecko - Můj bože, co udělá člověk za těch šedesát let života?
Čeho užije?
Čemu se naučí?
Nedočkáš se ovoce stromu, který jsi zasadil;
nedoučíš se všemu, co lidstvo už znalo před tebou;
nedokončíš své dílo a nedáš svůj příklad;
umíráš, a ani jsi nežil!
Ježíši Kriste, žijeme tak maličko!
KOLENATÝ:
Propánakrále Vítku -
VÍTEK:
A neměl jsi pokdy pro radost, a neměl jsi pokdy pro myšlenku, a neměl jsi pokdy pro nic, pro nic než pro tu sháňku za kusem chleba!
A nic jsi neviděl, nic nepoznal, nic nedokončil, ani sebe ne, ani sebe sama ne, ty zlomku!
Proč jsi žil?
Stálo to vůbec za to?
KOLENATÝ:
Člověče, chcete mne rozplakat?
VÍTEK:
Umíráme jako zvířata.
Kristepane co jiného je posmrtný život, co je nesmrtelnost duše jiného než strašný protest proti krátkosti života?
Nikdy a nikdy se lidstvo nesmířilo s tou zvířecí porcí života;
nemůže to připustit;
je to příliš nespravedlivé.
Je děsně nespravedlivé žít tak krátce.
Člověk je něco víc než želva nebo havran;
člověk potřebuje víc času, aby žil.
Šedesát let, to je nevolnictví.
To je slabost a zvířectví a nevědomost.
HAUK:
Ach jeje, mně už je sedmdesát šest!
VÍTEK:
Dejme všem tři sta let života!
Bude to největší událost od stvoření člověka;
bude to osvobození, bude to nové a definitivní stvoření člověka!
Bože co se dá z člověka udělat za tři sta let!
Padesát let být dítětem a žákem;
padesát let poznávat svět a vidět vše, co je;
sto let užitečně pracovat pro všechny;
a pak sto let, když vše jsme poznali, žít v moudrosti, vládnout, učit a dávat příklad!
Oh jak cenný by byl lidský život, kdyby trval tři sta let!
Nebylo by válek.
Nebylo by té ohavné sháňky.
Nebylo by strachu a sobectví.
Vědoucí a důstojný byl by každý člověk, ( spíná ruce ) svrchovaný, dokonalý by byl, pravý syn a ne už potrat boží.
Dejte lidem život!
Dejte jim plný lidský život!
KOLENATÝ:
Inu to je moc krásné.
Moc krásné, ale -
GREGOR:
Děkuju pěkně.
Tři sta let být oficiálem nebo plést punčochy!
VÍTEK:
Ale -
GREGOR:
Nebo být svrchovaný a vševědoucí, a přitom - Člověče, většina užitečných lidských povolání je možna jen z nevědomosti!
KOLENATÝ:
Nechte si sloužit, Vítku;
právnicky a hospodářsky je to absurdní.
Náš společenský systém je prostě založen na krátkověkosti.
Vemte si například... smlouvy, penze, pojistky, platy, dědické právo a já nevím co všechno.
A manželství - holenku, nikdo se nebude ženit na tři sta let.
Nikdo neudělá smlouvu na tři sta let.
Člověče, vy jste anarchista!
Vy chcete rozvrátit celý společenský řád!
HAUK:
A... račte dovolit;
pak by se po třech stech letech každý mohl omladit znova...
KOLENATÝ:
- a žil by fakticky věčně.
To prostě nejde.
VÍTEK:
Prosím to by se mohlo zakázat!
Po třech stech letech by už každý musel umřít!
KOLENATÝ:
Tak ho vidíte!
Ze samé humanity by zakazoval lidem žít!
HAUK:
Račte odpustit, já... já myslím, že by se ten recept dal rozdělit na dávky.
KOLENATÝ:
Jak to?
HAUK:
Račte rozumět, na léta.
Jedna dávka - deset let života.
Tři sta let, to je trochu mnoho, to by někdo... snad ani nechtěl.
Ale deset let by si koupil každý člověk, ne?
KOLENATÝ:
A my bychom si založili velkoobchod s léty.
Lidi, to je nápad!
Já už vidím ty zakázky:
" Pošlete nám obratem tisíc dvě stě let života, v lidové úpravě.
Kohn a spol. "
" Expres dva milióny let, ff prima A, luxusní balení.
Filiálka Vídeň. "
Hauku, to není špatné.
HAUK:
Prosím já... já nejsem obchodník, víte?
Ale když už je člověk stár, koupil by si rád... trochu života...
Ale tři sta let je příliš moc, že ano?
VÍTEK:
Pro poznání ne.
HAUK:
Prosím poznání si nikdo nekoupí.
Ale deset let rozkoše, to rád, sss jeje, tuze rád.
KOMORNÁ ( vejde ):
Prosím tady je to z lékárny.
KOLENATÝ:
Děkuju, Lojzičko.
Jak dlouho by chtěla být živa?
KOMORNÁ:
Hihi, ještě třicet let.
KOLENATÝ:
Víc ne?
KOMORNÁ:
Ne.
Co bych s tím dělala?
KOLENATÝ:
Tak vidíte, Vítku.
( Komorná odejde.
Kolenatý klepe u ložnice. )
DOKTOR ( ve dveřích ):
Co je?
Aha, dobrá.
( Bere lék. )
HAUK:
Prosím jak je slečně?
DOKTOR:
Nanic.
( Odejde do ložnice. )
HAUK:
Ah jeje, chudinka!
PRUS ( vstane ):
Pánové, zvláštní... náhoda nám dala do rukou jisté tajemství.
Jde tu patrně o prodloužení života.
Řekněme, že je to možné.
Nikdo z nás, doufám, toho nemíní zneužít pro sebe.
VÍTEK:
To právě říkám!
Musíme prodloužit život všech!
PRUS:
Ne.
Jenom život silných.
Život nejschopnějších.
Pro obyčejnou lidskou chamraď je i ten jepičí život příliš dobrý.
VÍTEK:
Oho, dovolte!
PRUS:
Prosím já se nechci hádat.
Dovolte, obyčejný, malý, pitomý člověk vůbec neumírá;
malý člověk je věčný i bez vaší pomoci;
malost se plemení bez oddechu jako mouchy nebo myši.
Jen velikost umírá.
Jen síla a schopnost umírá, neboť se nenahradí.
Snad je v našich rukou ji udržet.
Můžeme založit aristokracii dlouhověkosti.
VÍTEK:
Aristokracii!
Slyšíte to?
Privilej na život!
PRUS:
Tak jest.
Jen ti nejlepší jsou důležiti pro život.
Jen vůdčí, plemenní, výkonní muži.
Nemluvím vůbec o ženách.
Ale je na světě deset nebo dvacet nebo tisíc mužů, kteří jsou nenahraditelni.
Můžeme je udržet.
Můžeme je přivést k nadlidskému rozumu a nadpřirozené moci.
Můžeme vypěstit deset nebo sto nebo tisíc nadlidských vládců a tvůrců.
VÍTEK:
Chov magnátů života!
PRUS:
Tak jest.
Výběr těch, kteří mají právo na neomezený život.
KOLENATÝ:
A prosím vás, kdo by ty vyvolené jmenoval?
Vlády?
Plebiscit?
Švédská akademie?
PRUS:
Žádné blbé hlasování!
Z ruky do ruky by odevzdávali život nejsilnější nejsilnějším.
Vládcové hmoty vládcům ducha.
Vynálezci vojákům.
Podnikatelé despotům.
Byla by to dynastie pánů života.
Dynastie nezávislá na jakékoliv civilizované luze.
VÍTEK:
Jen až by si ta luza přišla pro své právo na život!
PRUS:
Ne, ale pro jejich právo na život.
Čas od času by jich pár zabila.
Co na tom?
Revoluce je právo otroků.
Ale jediný možný pokrok světa je nahradit malé a slabé despoty silnými a velkými despoty.
Privilegovaná dlouhověkost, to je despocie vyvolených.
To je... vláda rozumu.
Nadlidská autorita vědění a výkonnosti.
Vláda nad lidmi.
Dlouhověcí se stanou nespornými vladaři lidstva.
Máte to v rukou, pánové.
Můžete toho zneužít.
Řekl jsem vše.
( Usedne. )
KOLENATÝ:
Hm.
Patřím k těm nejlepším vyvoleným dejme tomu já nebo Gregor?
PRUS:
Ne.
GREGOR:
Ale vy jistě, že?
PRUS:... Dnes už ne.
GREGOR:
Pánové, nechme zbytečných řečí.
Tajemství dlouhověkosti je majetek rodiny Makropulos.
Nechte, aby si s ním rodina Makropulos dělala, co jí libo.
VÍTEK:
Jak to, prosím?
GREGOR:
Toho receptu užijí jen členové rodiny.
Jen ten, kdo je potomek Eliny Makropulos, ať je to kdo je.
KOLENATÝ:
A bude žít navěky jen proto, že se vylíhnul z nějakého pobudy nebo barona a z bláznivé, perverzní, hysterické ženské?
Panečku, to stojí za to, tahle rodinná zvláštnost.
GREGOR:
Vše jedno.
KOLENATÝ:
Máme čest znát jednoho pána z rodiny.
Je to - odpusťte, miláčku, ale čert ho vem;
zkrátka degenerovaný subjekt.
Čistá familie, co?
GREGOR:
Jak libo.
Ať jsou to třeba blázni nebo paviáni.
Ať jsou zvrhlí, zatížení nebo mrzáci nebo idioti nebo co chcete.
A ať jsou třeba zlo samo!
Na ničem nesejde.
Bude to jejich.
KOLENATÝ:
A tohle je pěkné!
DOKTOR ( vejde z ložnice ):
Je v pořádku.
Nechte ji ležet.
HAUK:
Tak tak, ležet.
To je dobře.
DOKTOR:
Pojďte domů, pane Hauku;
dovedu vás.
HAUK:
Ah jej, my tu máme takovou vážnou poradu, že ano?
Račte mne ještě nechat!
Já - já jistě -
DOKTOR:
Nu, někdo na vás tady za dveřmi čeká.
Žádné hlouposti, staroušku, nebo -
HAUK:
Ano, ano - já - já - já hned půjdu.
DOKTOR:
Služebník, pánové.
( Odejde. )
KOLENATÝ:
Gregore, mluvil jste vážně?
GREGOR:
Úplně vážně.
KRISTINA ( vyjde z ložnice ):
Mluvte tiše.
Chtěla by spát.
KOLENATÝ:
Kristinko, šla sem.
Chtěla by být živa tři sta let?
KRISTINA:
Ne.
KOLENATÝ:
A kdyby měla recept na tak dlouhatánský život, co by s ním dělala?
KRISTINA:
Nevím.
VÍTEK:
Že bys to dala všem lidem?
KRISTINA:
Já nevím.
Byli by šťastnější, kdyby tak dlouho žili?
KOLENATÝ:
Tinkotinko, co naplat, život je přece jen zatracené štěstí.
KRISTINA:
Ne - nevím.
Mne se neptejte.
HAUK:
Ah jej, slečno, člověk tak hrozně rád žije!
KRISTINA ( zakryje si oči ):
Někdy... někdo... ne.
( Pauza. )
PRUS ( přistoupí k ní ):
Děkuju za Janka.
KRISTINA:
Proč?
PRUS:
Že jste si teď na něho vzpomněla.
KRISTINA:
Vzpomněla?
Jako bych vůbec mohla myslet... na něco jiného.
KOLENATÝ:
A my se tu hádáme o věčný život!
EMILIA ( vejde jako stín, s hlavou ovázanou obklady.
Všichni vstanou ):
Odpusťte, že jsem... na chvíli odešla...
GREGOR:
Jak je vám?
EMILIA:
Hlava bolí - pusto - ohavně -
HAUK:
Nunu, to přejde.
EMILIA:
Nepřejde.
Nikdy nepřejde.
Já už to mám dvě stě let.
KOLENATÝ:
Co totiž?
EMILIA:
Nudu.
Ne, ani nuda to není.
Je to - je to - oh vy lidé na to nemáte jména.
V žádném jazyce pro to není slova.
Bombita o tom také mluvil...
Je to odporné.
GREGOR:
A co to je?
EMILIA:
Nevím.
Všecko je tak pitomé, prázdné, zbytečné - Vy jste tu všichni?
- Jako byste ani nebyli.
Jako byste byli věci nebo stíny...
Co mám s vámi dělat?
KOLENATÝ:
Máme snad odejít?
EMILIA:
Ne, to je jedno.
Umřít nebo odejít za dveře, to je stejné - Vždyť je to jedno, jestli něco je nebo není - A vy se tolik naděláte s každou pitomou smrtí!
Vy jste divní - ah!
VÍTEK:
Co je vám?
EMILIA:
Nemá, nemá, nemá se tak dlouho žít!
VÍTEK:
Proč?
EMILIA:
Člověk to nesnese.
Do sta, do sta třiceti let to vydrží, ale pak... pak to pozná... pozná, že...
A pak v něm umře duše.
VÍTEK:
Co pozná?
EMILIA:
Bože, na to nejsou slova.
A pak už člověk nemůže na nic věřit.
Na nic.
A z toho je ta nuda.
Víš, Bertíku, tys povídal, že zpívám, jako by mne při tom záblo.
Vidíš, umění má smysl, pokud to člověk neumí.
Teprve když to umí, když to dokonale umí, vidí, že je to zbytečné.
Je to stejně marné, Kristinko, stejně marné jako chrápat.
Zpívat je to samé jako mlčet.
Všecko je stejné.
V ničem není žádný rozdíl.
VÍTEK:
To není pravda!
Když vy zpíváte,... tak jsou lidé o něco lepší a větší.
EMILIA:
Lidé nejsou nikdy lepší.
Nic se nemůže nikdy změnit.
Nic, nic, nic se neděje.
Kdyby se teď střílelo, kdyby bylo zemětřesení, kdyby byl konec světa či co, nic se neděje.
Ani já se neděju.
Vy jste tady, a já jsem nesmírně daleko - ode všeho - tři sta let - Ah bože, kdybyste věděli, jak vám se lehko žije!
KOLENATÝ:
Proč?
EMILIA:
Vy jste tak blízko všeho!
Pro vás má všecko smysl!
Pro vás má všecko nějakou cenu, protože za těch pár let toho ani dost neužijete...
Oh můj bože, kdybych jen jednou ještě ( Lomí rukama. )
Hlupáci, vy jste tak šťastni!
Je to až protivné, jak jste šťastni!
A všecko jen pro tu pitomou náhodu, že brzo umřete!
Všecko vás zajímá jako opice!
Ve všecko věříte, věříte v lásku, v sebe, ve ctnost, v pokrok, v lidstvo, já nevím v co, já nevím v co!
Ty věříš v rozkoš, Maxi, ty Kristinko, věříš v lásku a věrnost.
Ty věříš v sílu.
Ty věříš v samé hlouposti, Vítku.
Každý, každý, každý v něco věří!
Vám se to žije, vy... blázni!
VÍTEK ( rozčilen ):
Ale dovolte, vždyť přece jsou... vyšší hodnoty... ideály... úkoly...
EMILIA:
Jsou, ale jen pro vás.
Jak vám to mám říci?
Je snad láska, ale je jenom ve vás.
Jakmile není ve vás, není nikde, není vůbec žádná láska... nikde ve vesmíru...
Člověk nemůže milovat tři sta let.
Ani doufat, ani tvořit, ani se dívat tři sta let.
Nevydrží to.
Všecko omrzí.
Omrzí být dobrý a omrzí být špatný.
Nebe i země tě omrzí.
A pak vidíš, že to vlastně není.
Není nic.
Ani hřích, ani bolest, ani země, vůbec nic.
Jen to je, co má nějakou cenu.
A pro vás má všecko cenu.
Ó bože, já byla jako vy!
Já byla děvce, já byla dáma, já byla šťastná, já já byla člověk!
Bože na nebi!
HAUK:
Proboha copak?
Co se vám stalo?
EMILIA:
Kdybyste věděli, co mně řekl Bombita!
My - my staří víme příliš mnoho;
ale vy znáte víc než my, vy hlupáci!
Nekonečně víc!
Lásku, velikost, účel, všecko možné.
Vy máte všecko!
Vždyť ani nemůžete víc chtít!
Vy aspoň žijete, ale v nás se život zastavil, Kriste Ježíši! a nemůže dál - Bože, ta hrozná samota!
PRUS:
Proč tedy jste si přišla... pro věc Makropulos?
Proč chcete ještě jednou žít?
EMILIA:
- - Protože se strašně bojím smrti.
PRUS:
Bože, ani to není ušetřeno nesmrtelným?
EMILIA:
Není.
( Pauza. )
PRUS:
Slečno Makropulos, byli jsme k vám kruti.
EMILIA:
To necítím.
A měli jste pravdu.
Je to nedůstojné být tak stár.
Víte, že se mne děti bojí?
Kristinko, že si mě ošklivíš?
KRISTINA:
Ne!
Je mi - je mi vás hrozně líto!
EMILIA:
Líto?
Tedy tak to je se mnou?
Ty ani nezávidíš?
( Pauza.
Zachvěje se a vyjme ze záňadří složenou listinu. )
Tady je to psáno.
" Egó Hierónymos Makropúlos, iatros kaisaros Rodolfú... "
A dál, slovo za slovem, co se má dělat - ( Vstane. ) Vezmi si to, Bertíku.
Já to už nechci.
GREGOR:
Děkuju vám.
Ani já to nechci.
EMILIA:
Ne?
Tedy ty, Maxi.
Ty tak rád žiješ.
Budeš moci milovat, víš?
Vem si to.
HAUK:
Prosím... může se od toho umřít?
A bolí to, když... se to udělá?
EMILIA:
Bolí.
Ty se toho bojíš?
HAUK:
Ano.
EMILIA:
Ale pak budeš tři sta let žít!
HAUK:
Kdyby... kdyby to nebolelo...
Hihi, já nechci.
EMILIA:
Doktore, vy jste chytrý muž.
Vy uvážíte,... k čemu se to hodí nebo ne.
Chcete to?
KOLENATÝ:
Jste velmi laskava.
Já s tím nechci mít co dělat.
EMILIA:
Vy jste takový směšný, Vítku.
Já vám to dám.
Kdož ví?
Třeba s tím obšťastníte celé lidstvo.
VÍTEK ( couvá ):
Ne prosím.
Já myslím, že - že - raději ne.
EMILIA:
Pruse, vy jste tak silný člověk.
I vy se bojíte žít tři sta let?
PRUS:
Ano.
EMILIA:
Bože, nikdo to tedy nechce?
Nikdo o to nestojí?
- Ty jsi tu, Kristinko?
Ani ses neozvala.
Hleď, děvče, vzala jsem ti hocha;
vem si to.
Jsi krásná, budeš žít tři sta let.
Budeš zpívat jako Emilia Marty.
Budeš slavná.
Považ si, za pár let začneš stárnout;
pak budeš litovat...
Ber, děvče!
KRISTINA ( vezme listinu ):
Děkuju.
VÍTEK:
Co s tím uděláš, Kristo?
KRISTINA ( rozevírá listinu ):
Já nevím.
GREGOR:
Vy to zkusíte?
KOLENATÝ:
Propána, ona se nebojí?
Dala to zpátky!
VÍTEK:
Vrať jí to!
EMILIA:
Nechte ji!
( Pauza. )
( Kristina mlčky dá listinu nad hořící svíčku. )
VÍTEK:
Nepal to!
Je to památka!
KOLENATÝ:
Pozor!
Nechala!
HAUK:
Kristepane!
GREGOR:
Vemte jí to!
PRUS ( zadrží je ):
Nechte ji jednat!
( Zdrcené mlčení. )
HAUK:
Ah jeje, koukejte, nechce to hořet.
GREGOR:
Je to pergamen.
KOLENATÝ:
Jak pomalu to uhelnatí.
Kristinečko, nespálila se!
HAUK:
Račte mi nechat aspoň kousíček!
Aspoň kousíček!
( Mlčení. )
VÍTEK:
Prodloužení života!
Věčně to bude lidstvo hledat, a tady, tady to snad bylo...
KOLENATÝ:
A my jsme mohli žít věčně.
Pěkně děkuju!
PRUS:
Prodloužení života...
Máte děti?
KOLENATÝ:
Mám.
PRUS:
Tak vidíte, věčný život!
Kdybychom mysleli na rození... místo na smrt...
Život není krátký.
Pokud můžeme být příčinou života...
GREGOR:
Dohořívá.
Byla to přece jen... divoká myšlenka, věčně žít.
Bože, je mně i teskno, i jaksi lehčeji, že už to není možno...
KOLENATÝ:
Nejsme už mladí.
Jen mládí může tak nádherně spálit... náš strach před smrtí.
Dobře to provedla, Tinkotinko.
HAUK:
Račte dovolit... tady to... tak divně páchne -
VÍTEK ( otvírá okno ):
- spáleninou.
EMILIA:
Hahaha, konec nesmrtelnosti!
Opona | makrop_a |
Autor: Čapek, Karel, Název: Bílá nemoc, Žánr: drama
BÍLÁ NEMOC
DRAMA O TŘECH AKTECH
VE 14 OBRAZECH
OSOBY
I. AKT
Dvorní rada
DVORNÍ RADA PROF. DR. SIGELIUS
DOKTOR GALÉN
PRVNÍ ASISTENT KLINIKY
DRUHÝ ASISTENT
PRVNÍ }
DRUHÝ }
TŘETÍ } PROFESOR
ČTVRTÝ }
MARŠÁL
POBOČNÍK
GENERÁL
MINISTR ZDRAVOTNICTVÍ
JINÝ PÁN
ÚŘEDNÍ PÁN
SESTRA
NOVINÁŘ
JINÝ NOVINÁŘ
LÉKAŘI, OŠETŘOVATELÉ, NOVINÁŘI, SVITA
PRVNÍ }
DRUHÝ } MALOMOCNÝ
TŘETÍ }
OTEC
MATKA
DCERA
SYN
II. AKT
Baron Krüg
DVORNÍ RADA SIGELIUS
BARON KRÜG
DOKTOR GALÉN
MARŠÁL
POBOČNÍK
DRUHÝ MALOMOCNÝ
OTEC
MATKA
III. AKT
Maršál
MARŠÁL
JEHO DCERA
MLADÝ KRÜG
MINISTR PROPAGANDY
POBOČNÍK
DOKTOR GALÉN
SYN
JEDEN ZE ZÁSTUPU
DAVY
JEDNÁNÍ PRVNÍ
DVORNÍ RADA
Obraz první
Tři malomocní ve fáčích.
PRVNÍ MALOMOCNÝ:
Mor je to, mor.
V naší ulici už je v každém domě několik morem raněných.
Povídám, sousede, vždyť vy taky máte na bradě tu bílou skvrnu;
a on, prý to nic, ani to necítím.
A dnes už z něho taky padají kusy masa jako ze mne.
Mor je to.
DRUHÝ MALOMOCNÝ:
Žádný mor, malomocenství.
Bílá nemoc tomu říkají, ale měli by tomu říkat trest - Taková nemoc přece nemůže přijít sama od sebe;
to nás bůh trestá.
TŘETÍ MALOMOCNÝ:
Kriste panebože - Kriste panebože - Kriste panebože -
PRVNÍ MALOMOCNÝ:
Trest! trest! to bych rád věděl, zač mám být trestán.
Já jsem tak mnoho neužil, člověče, leda bídy;
to by byl divný bůh, kdyby trestal chudáky, no ne?
DRUHÝ MALOMOCNÝ:
Počkej, však uvidíš.
Ze začátku to máš jen na kůži, ale až tě to začne žrát uvnitř jako tohohle, řekneš si, to není možné, aby to bylo jen tak, to musí být trest, to musí mít nějakou příčinu -
TŘETÍ MALOMOCNÝ:
Ježíši...
Ježíši bože nebeský...
PRVNÍ MALOMOCNÝ:
Taky že má.
Nás lidí už bylo příliš mnoho na světě, a proto nás musí polovička vychcípat, aby bylo místo pro druhé.
Tak je to.
Ty jsi pekař a uděláš místo jinému pekounovi.
A já jsem chudák a udělám místo jinému chudákovi, aby zas někdo jiný místo mne nuzoval a měl hlad.
Proto musel přijít ten mor.
DRUHÝ MALOMOCNÝ:
Žádný mor, malomocenství.
Při moru bys, člověče, zčernal, ale při malomocenství jsi bílý jako no, jako křída.
PRVNÍ MALOMOCNÝ:
Bílý nebo černý, mně je to fuk;
jen kdybych tak nesmrděl.
TŘETÍ MALOMOCNÝ:
Kriste panebože...
Ježíši můj...
Ježíši Kriste, smiluj se...
DRUHÝ MALOMOCNÝ:
Copak ty, ty jsi sám;
ale když se člověka štítí vlastní žena a děti - Chudáci, jak mají se mnou vydržet!
A ženě se teď udělala bílá skvrna na prsu - Vedle nás bydlí čalouník, a ten naříká ve dne v noci, ve dne v noci -
TŘETÍ MALOMOCNÝ:
Ježíši - Ježíši - Ježíši...
PRVNÍ MALOMOCNÝ:
Kuš!
Kdo to má pořád poslouchat, ty malomocný!
Opona
Obraz druhý
Pracovna dvorního rady profesora doktora Sigelia.
DVORNÍ RADA:... prosím, pane redaktore;
mám ovšem jen tři minuty času - to víte, moji pacienti!
Tak co máme na srdci?
NOVINÁŘ:
Pane dvorní rado, náš list by chtěl informovat veřejnost z nejpovolanějších úst -
DVORNÍ RADA:
- o takzvané bílé nemoci čili pejpinském malomocenství, já vím.
Bohužel se toho o něm píše ažaž.
A příliš laicky, pane.
Po mém soudu se choroby mají ponechat lékařům.
Pište o nich v novinách, a většina čtenářů hned začne na sobě hledat dotyčné příznaky, ne?
NOVINÁŘ:
Ano, ale náš list by právě chtěl veřejnost uklidnit -
DVORNÍ RADA:
Uklidnit?
Člověče, čím ji chcete uklidnit?
- Koukejte se, je to... těžká choroba, a šíří se jako lavina - Pravda, pracuje se na ní horečně na všech klinikách světa, ale - ( Krčí rameny. )
Zatím je naše věda bezmocná.
Napište lidem, aby se při prvních příznacích obrátili s důvěrou k svému lékaři, a je to.
NOVINÁŘ:
A jejich lékař -
DVORNÍ RADA:
- jim předepíše mazání: těm chudším hypermangan a těm zámožnějším peruánský balzám.
NOVINÁŘ:
Pomůže to?
DVORNÍ RADA:
Ano, proti zápachu, když se otevrou rány.
To je druhé stadium choroby.
NOVINÁŘ:
A třetí stadium?
DVORNÍ RADA:
Morfium, mládenče.
Nic než morfium.
A dost o tom, ne?
Je to ošklivá nemoc.
NOVINÁŘ:
A je... velmi nakažlivá?
DVORNÍ RADA ( tónem přednášejícího profesora ):
Jak se to vezme.
Neznáme totiž mikroba, který naši chorobu přenáší;
víme jenom, že se neobyčejně rychle šíří;
dále že není přenosná na žádné zvíře a že se nedá naočkovat ani člověku - aspoň mladému člověku ne;
ten krásný pokus udělal sám na sobě doktor Hirota v Tokiu.
Bojujeme, příteli, bojujeme, ale s neznámým nepřítelem.
Můžete napsat, že na mé klinice se na věci pracuje už třetí rok;
publikovali jsme o naší nemoci slušnou řadu vědeckých statí, hojně a s uznáním citovaných v odborné literatuře - ( Zvoní. ) Zatím je nezvratně zjištěno - bohužel mám jen tři minuty času.
SESTRA ( vejde ):
Prosím, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA:
Připravte pro pana redaktora vědecké publikace naší kliniky.
SESTRA:
Prosím.
DVORNÍ RADA:
Můžete se o nich zmínit, mladý příteli.
To veřejnost uklidní, když sezná, jak se u nás usilovně bojuje proti takzvanému pejpinskému malomocenství.
My tomu ovšem malomocenství neříkáme.
Malomocenství neboli lepra je kožní nemoc, kdežto naše choroba je čistě interní.
Páni kolegové z kožní kliniky si taky sice osobují právo o ní přednášet, ale - nu, nechme toho.
Naše choroba, pane, není žádný svrab.
Můžete veřejnost uklidnit, že o žádné malomocenství nejde.
Kam by se hrabala taková lepra proti naší nemoci!
NOVINÁŘ:
Je to... vážnější nemoc než malomocenství?
DVORNÍ RADA:
Nu ovšem.
Daleko vážnější a zajímavější.
Jenom první příznaky připomínají obyčejnou lepru: malá bílá skvrnka někde na povrchu těla, chladná jako mramor a naprosto znecitlivělá - takzvaná macula marmorea;
proto se té chorobě také říká bílá nemoc;
ale její další průběh je naprosto svérázný a odlišný od obyčejné leprosis maculosa.
My ji prostě jmenujeme Čengova nemoc čili Morbus Tshengi.
Doktor Čeng, žák Charcotův a ovšem internista, ji totiž první popsal na několika případech v pejpinském špitále.
Velmi pěkná publikace, pane;
referoval jsem o ní už v roce dvacet tři, kdy ještě nikdo neměl tušení, že se Čengova nemoc jednou stane pandemií.
NOVINÁŘ:
Čím prosím?
DVORNÍ RADA:
Pandemií.
Nemocí, která lavinově zachvátí celý svět.
V Číně, pane, se skoro každý rok vynoří nová zajímavá choroba - to dělá ta bída;
ale žádná dosud neměla takový úspěch jako nemoc Čengova.
To je prostě choroba dneška.
Dnes už na ni zašlo dobrých pět miliónů lidí, nějakých dvanáct miliónů je aktuálně zachvácených a nejmíň třikrát tolik jich běhá po světě a ani nevědí, že už někde na těle mají mramorovou a bezcitnou skvrnu stěží zvící čočky - A to nejsou ani tři roky, co se ta nemoc objevila u nás!
Můžete napsat, že první případ v Evropě byl rozpoznán právě na mé klinice.
Můžeme být na to hrdi, kamaráde.
Jeden pěkný příznak Čengovy nemoci dostal dokonce název symptom Sigeliův.
NOVINÁŘ ( píše ):
Symptom - pana dvorního rady - profesora doktora Sigelia.
DVORNÍ RADA:
Ano, Sigeliův symptom.
Jak vidíte, pracujeme plnou parou.
Zatím je nezvratně zjištěno, že Čengova nemoc postihuje jenom osoby asi tak od čtyřiceti pěti nebo padesáti let nahoru.
Patrně jí poskytují příznivou půdu ony normální organické změny, kterým říkáme stárnutí -
NOVINÁŘ:
To je neobyčejně zajímavé.
DVORNÍ RADA:
Myslíte?
- Kolik vám je let?
NOVINÁŘ:
Třicet prosím.
DVORNÍ RADA:
Nu proto.
Kdybyste byl starší, nezdálo by se vám to být... tak moc zajímavé.
Dále víme s plnou jistotou, že od prvního příznaku choroby je prognosis infaustissima;
smrt nastává ve třech až pěti měsících, obyčejně celkovou sepsí - Podle názoru mého a mé školy, která se podnes honosí tím, že je klinikou velikého Lilienthala, mého nebožtíka tchána, to byste mohl napsat, - tedy podle názoru klasické školy Lilienthalovy je Morbus Tshengi choroba nakažlivá, kterou přenáší dosud neznámé agens;
dispozice k ní se dostavují s prvními známkami tělesného stárnutí;
příznaky a průběh choroby - to bychom mohli vynechat, ne?
Není to nic hezkého, člověče.
Co se týče léčení - sedativa tantum praescribere oportet.
NOVINÁŘ:
Jak prosím?
DVORNÍ RADA:
Vynechte to, mládenče, to je jen pro doktory.
Klasický předpis velikého Lilienthala.
To byl lékař, příteli!
Kdybychom toho dnes měli!
- Máte ještě nějakou otázku?
Zbývají mi totiž jen tři minuty času.
NOVINÁŘ:
Kdyby pan dvorní rada dovolil... naše čtenáře by jistě nejvíc zajímalo, jak se lze té choroby uchránit -
DVORNÍ RADA:
Co - cože?
Uchránit?
Nijak!
Vůbec nijak!
( Vyskočí. ) Člověče, vždyť na to zajdeme všichni!
Každý, komu je přes čtyřicet let, je předem odsouzen - Vám je to jedno, vy, vy s vašimi hloupými třiceti léty!
Ale my, my lidé na vrcholu života - Pojďte sem!
Nevidíte na mně nic?
Nemám někde na obličeji bílou skvrnu?
Co?
Ještě ne?
Tak vidíte, každý den, desetkrát denně se dívám do zrcadla - Koukejme, vaše čtenáře by zajímalo, jak by se mohli uchránit před rozkladem zaživa!
To věřím, pane;
mne by to taky zajímalo.
( Usedne, hlavu v dlaních. )
Bože jak je lidská věda marná!
NOVINÁŘ:
Pane dvorní rado, snad byste mohl říci k závěru několik povzbuzujících slov -
DVORNÍ RADA:
Ano.
Napište... napište do novin,... že se s tím musíme smířit.
( Drnčí telefon. )
DVORNÍ RADA ( zvedne sluchátko ):
Haló...
Ano.
- Co?
- Víte přece, že nikoho nepřijímám.
- Lékař?
Jak se jmenuje?
- Hm, doktor Galén.
Má nějaké doporučení?
Ne?
Co tedy u mne chce?
- Prosím vás, v zájmu vědy!
Ať s tím obtěžuje mého druhého asistenta;
já nemám pokdy na nějakou vědu.
- Nu tak mi ho pošlete, když mne už pětkrát hledal;
ale řekněte mu, že mi zbývají jenom tři minuty času.
Ano.
( Pověsí sluchátko a vstane. )
Tak vidíte, mladý příteli.
Pak se má člověk soustředit na vědeckou práci!
NOVINÁŘ:
Pan dvorní rada promine, že jsem ho připravil o tolik vzácného času -
DVORNÍ RADA:
Nevadí, kamaráde, nevadí.
Věda a veřejnost si mají navzájem sloužit.
Kdybyste něco potřeboval, jen se obraťte na mne.
( Podává mu ruku. )
NOVINÁŘ:
Klaním se uctivě, pane dvorní rado!
( V samých poklonách odchází. )
DVORNÍ RADA:
Sbohem!
( Usedne u psacího stolu. )
( Zaklepání. )
DVORNÍ RADA ( vezme péro a píše;
po chvilce ):
Dále!
( Vejde Dr. Galén a zůstane v rozpacích stát u dveří. )
DVORNÍ RADA ( píše, aniž zvedl hlavu.
Po delší chvíli ):
Necháváte mě čekat, pane kolego.
DR. GALÉN ( zakoktá se ):
Promiňte, pane dvorní rado... nechtěl jsem vyrušovat...
Mé jméno je doktor Galén...
DVORNÍ RADA ( píše ):
To vím.
Přejete si, pane doktore Galéne -?
DR. GALÉN:
Já... já mám totiž pokladenskou praxi, pane dvorní rado... jak se říká, praxi chudých, že ano... a tu mám příležitost... vidět spoustu případů, že ano... protože... v chudších vrstvách... bují tolik chorob...
DVORNÍ RADA:
Jak?
Bují?
DR. GALÉN:
Ano, šíří se.
DVORNÍ RADA:
Ah tak!
Lékař nemá mluvit květnatě, pane kolego.
DR. GALÉN:
Ano prosím.
Hlavně v poslední době... když se tak šíří ta bílá nemoc -
DVORNÍ RADA:
Morbus Tshengi, pane kolego.
Vědecký pracovník se vyjadřuje přesně a stručně.
DR. GALÉN:
- a když člověk vidí tu bídu... jak se ti malomocní zaživa rozpadají... uprostřed rodiny... ten hrozný zápach, že ano...
DVORNÍ RADA:
Máte užívat prostředků odstraňujících zápach, pane kolego.
DR. GALÉN:
Ano, ale člověk by chtěl ty lidi zachránit!
Já měl sta případů... strašných případů, pane dvorní rado;
a když jsem tak nad nimi stál... s holýma rukama... přímo zoufalý...
DVORNÍ RADA:
To je chyba, pane kolego.
Lékař nemá být nikdy zoufalý.
DR. GALÉN:
Když je to taková hrůza, pane dvorní rado!
A tu jsem si říkal, že se něco musí stát... že něco musím zkusit, abych tu nestál tak nadarmo.
Pravda, sehnal jsem si celou literaturu o té nemoci, ale pan dvorní rada promine... tam to není... tam to prosím není...
DVORNÍ RADA:
Co tam není?
DR. GALÉN:
Ta pravá cesta prosím.
DVORNÍ RADA ( položí péro ):
A vy ji znáte, co?
DR. GALÉN:
Ano.
Myslím totiž, že ji znám.
DVORNÍ RADA:
Aha, vy si to myslíte.
Máte asi svou vlastní teorii o Čengově nemoci, ne?
DR. GALÉN:
Ano prosím.
Svou vlastní teorii.
DVORNÍ RADA:
Tak to mi stačí, pane kolego Galéne.
Když si s nějakou nemocí nevíme rady, vymyslíme si na ni aspoň teorii.
To se dělává.
Ale praktický lékař se má po mém soudu držet raději osvědčených prostředků.
Jak k tomu vaši klienti přijdou, abyste na nich zkoušel nějaké své pochybné nápady?
Na to jsou kliniky, pane kolego.
DR. GALÉN:
Ale právě proto jsem -
DVORNÍ RADA:
Ještě jsem nedomluvil, pane doktore Galéne.
Řekl jsem vám, že mám bohužel k dispozici jenom tři minuty.
Co se týče Čengovy nemoci, doporučil bych vám užívat pilně prostředků na odstranění zápachu - a pak morfia, pane kolego, hlavně morfia;
koneckonců jsme tu proto, abychom zmírnili útrapy - aspoň platícím klientům.
To je všechno, pane kolego.
Těšilo mě.
( Chápe se pera. )
DR. GALÉN:
Ale já... pane dvorní rado...
DVORNÍ RADA:
Přejete si snad ještě něco?
DR. GALÉN:
Ano.
Já totiž mohu bílou nemoc vyléčit.
DVORNÍ RADA ( píše ):
To už jste asi dvanáctý člověk, který s tím ke mně přišel.
Dokonce bylo mezi nimi několik lékařů.
DR. GALÉN:
Ale já už jsem své metody prakticky užil... na několika stech případů, že ano, a - byly jisté výsledky -
DVORNÍ RADA:
Kolik procent uzdravení?
DR. GALÉN:
Asi šedesát.
U dvaceti dalších si nejsem ještě jist -
DVORNÍ RADA ( položil pero ):
Člověče, kdybyste byl řekl sto procent, dal bych vás hned vyvést jako blázna nebo šarlatána.
Co mám s vámi dělat?
- Podívejte se, pane kolego, já to chápu;
je to svůdná představa, najít lék proti Čengově nemoci.
To by znamenalo slávu, báječnou klientelu, Nobelovu cenu a třeba i univerzitní stolici, ne?
To byste byl víc než Pasteur, víc než Koch, víc než Lilienthal - Pravda, může to člověku poplést hlavu;
jenže takových zklamání už bylo -
DR. GALÉN:
Já bych svou metodu vyzkoušel na vaší klinice, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA:
Na mé klinice?
To je ovšem dětinství.
Vy jste - původem cizinec, ne?
DR. GALÉN:
Ano prosím.
Původem Řek, z Pergama.
DVORNÍ RADA:
Tak vidíte.
Já přece nemohu pustit cizince na státní kliniku Lilienthalovu!
DR. GALÉN:
Ale já jsem zdejším občanem... už od dětství...
DVORNÍ RADA:
Ano, ale ten původ, pane kolego!
Ten původ!
DR. GALÉN:
Lilienthal byl taky... původem cizinec, že ano...
DVORNÍ RADA:
Upozorňuju vás, pane, že dvorní rada řádný profesor doktor Lilienthal byl mým tchánem.
Ostatně dnes je jiná doba.
To snad víte sám.
- Mimoto, pane doktore Galéne, pochybuju velmi, že by veliký Lilienthal nechal ve svém vědeckém ústavu pracovat... nějakého pokladenského lékaře.
Promiňte!
DR. GALÉN:
Mne by tu nechal pracovat, pane dvorní rado.
Já jsem byl kdysi jeho asistentem -
DVORNÍ RADA ( vyskočí ):
Vy jste byl - Člověče, proč jste to neřekl hned?
Prosím, kolego, sedněte si - Jen žádné okolky, Galéne.
Koukejme, tak vy jste byl u tchána asistentem!
Zvláštní, nevzpomínám si, že by se byl někdy o vás zmínil!
DR. GALÉN ( na kraji židle ):
On... on mi totiž říkal doktor Dětina.
DVORNÍ RADA:
Propána, tak vy jste Dětina!
Dětina, ano - můj nejlepší žák, říkával Lilienthal;
prý škoda doktora Dětiny!
- Člověče, proč jste u něho nezůstal?
DR. GALÉN:
To byly takové věci, pane dvorní rado...
Hlavně... chtěl jsem se oženit... a jako asistent bych rodinu neuživil, že ano -
DVORNÍ RADA:
Chyba.
Já vždycky říkám svým žákům: chcete - li dělat vědu, nežeňte se;
a když, tedy bohatě.
Vědě se musí obětovat soukromý život.
- Kouříte, Galéne?
DR. GALÉN:
Ne, děkuju, já - Já mám totiž anginu pectoris...
DVORNÍ RADA:
Nunu, snad nebude tak zle!
Ukažte, kamaráde, já bych se podíval -
DR. GALÉN:
Děkuju, pane dvorní rado, ale... na to teď nemám pomyšlení.
Já bych prosil, kdybych směl na vaší klinice... aplikovat svou metodu... na několika malomocných, které považujete za ztracené...
DVORNÍ RADA:
To jsou všichni, Galéne.
Ale to je těžké, co žádáte, safra, to je těžké...
Nerado by se to vidělo, kolego.
Ale že to jste vy, tchánův nejmilejší žák - počkejte, já vám něco řeknu: povězte nám, v čem záleží vaše metoda, a my ji vezmeme v úvahu, případně ji klinicky vyzkoušíme.
Já jenom zařídím, aby nás teď nikdo nerušil - ( Sahá po telefonu. )
DR. GALÉN:
Prosím za prominutí, pane dvorní rado, ale já... dokud to nebude klinicky vyzkoušeno... neřeknu nikomu, jak léčím bílou nemoc.
Prosím, já opravdu nemohu.
DVORNÍ RADA:
Ani mně ne?
DR. GALÉN:
Nikomu prosím.
To by skutečně nešlo.
DVORNÍ RADA:
Myslíte to vážně?
DR. GALÉN:
Docela vážně, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA:
Nu, tak se nedá nic dělat.
Promiňte, Galéne, to by bylo proti klinickým pravidlům a proti - jak bych to řekl -
DR. GALÉN:
- proti vaší vědecké odpovědnosti, já vím.
Ale já mám prosím své důvody...
DVORNÍ RADA:
Jaké?
DR. GALÉN:
Pane dvorní rado, je mi hrozně líto... ale já bych je řekl až později.
DVORNÍ RADA:
Nu, jak chcete.
Za těch okolností uděláme za věcí tečku, že?
Přesto mne těší, že jsem vás osobně poznal, doktore Dětino.
DR. GALÉN:
Poslyšte, nedělejte to!
Vy byste mne měl pustit na kliniku, pane dvorní rado!
To byste měl udělat!
DVORNÍ RADA:
Proč?
DR. GALÉN:
Pane dvorní rado, já za svůj prostředek ručím!
Čestné slovo!
Podívejte se, já nemám ani jednu recidivu...
A tady mám dopisy kolegů... posílají mi své malomocné z celé čtvrti...
Z takové chudé čtvrti to ani nepřijde na veřejnost.
Prosím račte se podívat, pane dvorní rado...
DVORNÍ RADA:
Nemám zájmu.
DR. GALÉN:
Bože to je škoda...
Tak abych šel, že ano?
DVORNÍ RADA ( vstane ):
Ano.
Je mi líto.
DR. GALÉN ( otálí u dveří ):
Taková hrozná nemoc...
Třeba jednou pan dvorní rada sám...
DVORNÍ RADA:
Co?
DR. GALÉN:
Nic, já jen...
Snad by i pan dvorní rada mohl toho léku jednou potřebovat.
DVORNÍ RADA:
To jste nemusel říkat, Galéne!
- ( Přechází. ) Šeredná nemoc, člověče, příliš šeredná nemoc.
Nechtěl bych se zaživa rozpadat.
DR. GALÉN:
Pak může pan dvorní rada na sobě použít prostředků odstraňujících zápach.
DVORNÍ RADA:
Děkuju!
- Ukažte ty dopisy!
DR. GALÉN:
Prosím, pane dvorní rado -
DVORNÍ RADA ( čte dopisy ):
Hm.
( Odkašle. ) Nono - Doktor Stradella, to je můj žák, ne?
Takový dlouhý, ne?
DR. GALÉN:
Ano, pane dvorní rado.
Velmi dlouhý.
DVORNÍ RADA ( čte dál ):
Safra!
( Kroutí hlavou. )
Zatrápeně, kolego - Pravda, jsou to jen praktikové, ale - Člověče, to byste měl báječné výsledky!
- Poslyšte, Galéne, tak mě napadá - Že to jste vy, já bych zkusil vaši metodu sám na několika případech.
Víc přece nemůžete žádat, co?
DR. GALÉN:
Ne, ale...
Já vím, že by to pro mne byla ohromná čest, ale...
DVORNÍ RADA:
- ale vy svou metodu chcete až na další aplikovat sám, že?
DR. GALÉN:
Ano, pane dvorní rado.
Já bych ji rád... na klinice... prováděl sám.
DVORNÍ RADA:
A pak ji budete publikovat?
DR. GALÉN:
Ano, totiž... za jistých podmínek, že ano...
DVORNÍ RADA:
Jakých podmínek?
DR. GALÉN:
- - Já bych je ohlásil později, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA ( usedne za stůl ):
Rozumím.
Tedy vy byste chtěl, aby má klinika jenom ověřila vaši metodu, ale její další použití byste si vyhradil pro sebe.
Asi tak si to představujete, ne?
DR. GALÉN:
Ano, pane dvorní rado.
Totiž...
DVORNÍ RADA:
Počkejte.
Je to ovšem nesmírná drzost, žádat něco takového od kliniky Lilienthalovy, pane doktore Galéne, a já mám sto chutí vás vlastní rukou shodit ze schodů.
Já sice chápu, že každý lékař chce něco vydělat na svém umění;
ale dělat z léčebného postupu své obchodní tajemství, to není jednání hodné lékaře, nýbrž pokoutního dryáčníka, šarlatána a mastičkáře.
Předně je to, pane kolego, nelidské k trpícímu lidstvu, a za druhé -
DR. GALÉN:
Ale já, pane dvorní rado -
DVORNÍ RADA:
Okamžik prosím.
Za druhé je to krajně nekolegiální k druhým lékařům.
Ti chtějí také uzdravovat své klienty, pane kolego;
vždyť jsou z toho živi.
Tak je to.
Vy se na svou metodu díváte jako na věc svého soukromého zisku;
bohužel já na ni musím pohlížet jako vědec a jako lékař, který si je vědom své povinnosti k lidstvu.
Naše stanoviště, pane doktore Galéne, se zásadně rozcházejí.
Okamžik.
( Bere telefon. )
Pošlete mi sem prvního asistenta.
Ano, ihned.
( Položí sluchátko. )
To už je skandál, jak hluboko klesla lékařská morálka!
Co chvíli se objeví zázračný doktor, který vytlouká peníze ze své kdovíjaké tajné metody;
ale aby si ještě ke všemu chtěl udělat reklamu na vědecké klinice, taková nestoudnost tu, pane kolego, ještě nebyla.
( Zaklepání. )
DVORNÍ RADA:
Dále!
PRVNÍ ASISTENT ( vejde ):
Pan dvorní rada mě volal...
DVORNÍ RADA:
Pojďte sem.
Na kterých pokojích máme Morbus Tshengi?
PRVNÍ ASISTENT:
Skoro na všech, pane dvorní rado.
Na dvojce, čtyřce, pětce...
DVORNÍ RADA:
A neplatící -?
PRVNÍ ASISTENT:
Chudinské bílé máme na třináctce.
DVORNÍ RADA:
A tu má na starosti -?
PRVNÍ ASISTENT:
Druhý asistent, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA:
Dobrá.
Pane první asistente, řekněte panu druhému asistentovi, že ode dneška všechny lékařské zákroky na třináctce předpisuje nebo vykonává tady kolega doktor Galén.
Budou to jeho případy.
PRVNÍ ASISTENT:
Prosím, pane dvorní rado, ale -
DVORNÍ RADA:
Co?
Co chcete říci?
PRVNÍ ASISTENT:
Nic, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA:
Proto!
Myslel jsem, že máte nějaké námitky.
Dále řekněte panu druhému asistentovi, že mu nebude nic po tom, jak a čím bude kolega Galén své případy ošetřovat.
Je to mé výslovné přání.
PRVNÍ ASISTENT:
Prosím, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA:
Můžete jít.
( Asistent zmizí. )
DR. GALÉN:
Ani nevím... pane dvorní rado... jak vám mám poděkovat...
DVORNÍ RADA:
Není třeba.
Dělám to jenom v zájmu lékařské vědy, pane kolego.
Tomu musí ustoupit vše - i ta nejsilnější averze.
Chcete - li, můžete se hned podívat na svou třináctku.
( Bere telefon. )
Vrchní sestro, uvedete na třináctku pana doktora Galéna.
- ( Položí sluchátko. )
Kolik času budete potřebovat, pane kolego?
DR. GALÉN:
Stačí... šest neděl.
DVORNÍ RADA:
Tak?
Zdá se, pane doktore Galéne, že chcete čarovat.
Poroučím se vám.
DR. GALÉN ( couvá ke dveřím ):
Jsem vám opravdu... nesmírně zavázán, pane dvorní rado -
DVORNÍ RADA:
Mnoho štěstí!
( Bere pero. )
( Dr. Galén se rozpačitě vysouká ven. )
DVORNÍ RADA ( uhodí perem ):
Mizerný výdělkář!
( Vstane a jde k zrcadlu, prohlíží si pozorně obličej. )
Ne, nic.
Doposud nic.
Opona
Obraz třetí
Rodina u večerní lampy.
OTEC ( čte noviny ):
Zase článek o té nemoci!
Kdyby už s tím dali pokoj!
Člověk má dost svých starostí za celý den -
MATKA:
S tou paní ve třetím patře je to prý zlé.
Nikdo k ní už ani nemůže...
Necítils na schodech ten zápach?
OTEC:
Ne.
Tady je interview s dvorním radou Sigeliem.
To je světová kapacita, maminko, na toho já dám.
Uvidíš, že potvrdí má slova.
MATKA:
Která?
OTEC:
Že je to humbuk, to malomocenství.
Sem tam nějaký případ, a noviny z toho hned dělají senzaci.
A lidé, to se ví: jak někdo lehne s rýmou, už říkají, že má bílou nemoc.
MATKA:
Píše mi sestra, že u nich je toho taky plno.
OTEC:
Nesmysl.
To už je taková panika - To je zajímavé, tadyhle říká Sigelius, že ta nemoc přišla z Číny.
Vidíš, já vždycky říkám: udělat z Číny evropskou kolonii, zavést tam pořádek, a byl by pokoj.
To máme z toho, že se ještě pořád trpí takové zaostalé země.
Samý hlad a bída, žádná hygiena a tak: pak je z toho malomocenství.
- On tady Sigelius říká, že je to přece jen nakažlivá nemoc.
To by se mělo něco udělat.
MATKA:
Co by se mělo udělat?
OTEC:
Zavřít ty malomocné a nepustit je mezi lidi.
Jak se na někom ukáže bílá nemoc, pryč s ním!
Vždyť je to hrůza, maminko, že nám nechají v domě umírat tu babu nahoře!
Člověk aby se bál domů... už ten zápach na schodech...
MATKA:
Já bych jí donesla aspoň polévku, když je tam tak sama.
OTEC:
Jen se opovaž!
Vždyť je to nakažlivé!
Ty s tvým měkkým srdcem, ještě nám to zavlečeš sem - To by tak hrálo!
A měli bychom něčím dezinfikovat naši chodbu.
MATKA:
Čím?
OTEC:
Počkej.
- Je to blbec!
MATKA:
Kdo?
OTEC:
Ten novinář!
Tadyhle píše - Já se divím, že to nezabavili!
To se přece nemá dovolit, aby se psaly takové hovadiny!
Ale já to redakci napíšu, to si nedají za rámeček.
Pitomec jeden!
MATKA:
Co tam máš?
OTEC:
Ale tady píše, že se před tou nemocí nemůže nikdo uchránit... že zachvátí všechny lidi kolem padesátky...
MATKA:
Ukaž!
OTEC ( hodí noviny na stůl a běhá po pokoji ):
Trulant!
Copak se smí takhle psát?
Víckrát ty noviny nekoupím!
Já jim ukážu - to jim nedaruju...
MATKA ( čte ):
Ale tati, vždyť to tak řekl ten dvorní rada Sigelius!
OTEC:
Nesmysl!
To přece není možné, při dnešním stavu vědy a civilizace - Copak jsme středověk, aby byly takové nákazy?
A copak je padesátka nějaký věk?
U nás to dostal jeden kolega, tomu je teprve pětačtyřicet - To by byla divná spravedlnost, kdyby to měli dostat jenom lidi kolem padesátky!
Proč, říkám, proč -
DCERA ( jež dosud četla na pohovce román ):
Proč?
Ale tati!
Přece proto, aby se zas jednou udělalo místo mladším, ne?
Beztoho nemají kam se vrtnout -
OTEC:
A ták!
To je hezké!
Slyšíš to, maminko?
Tak teda ne že by vás rodiče živili, ne že by se pro vás dřeli, ale překážejí vám, co?
A zabírají vám místo, že?
A měli by vymřít malomocenstvím, aby pro vás mladé bylo víc místa, ne?
To jsou pěkné názory!
MATKA:
Ale tati, to ona tak nemyslela!
OTEC:
Ne, ale řekla to!
Viď, to by bylo jen v pořádku, aby se tvůj otec a matka v padesáti létech klidili, viď, dceruško?
DCERA:
Ty to bereš hned tak osobně -
OTEC:
A jak to mám brát?
Když se ti tak zamlouvá, že lidé kolem padesátky mají vychcípat - Já teda nevím, jak mám tvému názoru rozumět!
DCERA:
Já jsem mluvila obecně, tati.
Dnes přece mladý člověk nenajde žádnou existenci - Prostě není na světě tolik míst - Něco se už muselo stát, abychom my mladí mohli konečně žít a zakládat rodiny!
MATKA:
To zas má pravdu, tati!
OTEC:
Koukejme, ona má pravdu!
A my teda máme kvůli vám pojít v nejlepších létech, ne?
( Vejde Syn. )
SYN:
Halo, co máte?
MATKA:
Ale nic.
Tatínka jen rozčililo... četl něco v novinách o té nemoci...
SYN:
No a?
Co ho na ní rozčiluje?
DCERA:
Já jsem jenom řekla, že jednou už něco muselo přijít, aby se udělalo místo pro nové lidi.
SYN:
A to tatínka tak rozčiluje?
Se mu divím.
To přece říká každý.
OTEC:
Totiž vy mladí, že?
To věřím, vám se to hodí!
SYN:
No ovšem, tati.
Nebýt toho malomocenství, tak já nevím, co by z nás bylo.
Tadyhle holka se ani nemůže vdát, a já - No, já si teď musím pospíšit se státnicemi.
OTEC:
Nejvyšší čas, holenku!
Na to je příliš vážná doba, aby ses jenom flákal!
SYN:
No co?
Stejně se člověk ani se zkouškami nikam nedostal.
Teď to snad bude lepší.
OTEC:
Jen co vychcípají lidé kolem padesátky, viď?
SYN:
Právě.
Jen aby to chtělo ještě nějakou dobu trvat!
Opona
Obraz čtvrtý
Nemocniční chodba před pokojem číslo 12 a 13.
DVORNÍ RADA ( v čele hloučku profesorů ):
Tak prosím, pánové, tady je to.
Par ici, chers confrères.
Here are we, gentlemen.
Ich bitte meine verehrten Herren Kollegen hereinzutreten.
( Uvádí je do třináctky. )
PRVNÍ ASISTENT:
Starý se zbláznil.
Pořád Galéne sem, Galéne tam - a teď sem tahá kapacity z celého světa, aby se podívali na ty zázraky.
Ale až z toho budou recidivy, to bude ostudička, kamaráde!
A že se těm lidem znovu udělají fleky, na to vezmu jed.
DRUHÝ ASISTENT:
Proč?
PRVNÍ ASISTENT:
Přece nejsem dnešní, kolego.
Prostě medicína má své meze a dost.
Starému měkne mozek, věří - li, že můžeme někoho uzdravit.
Já už jsem tady osmý rok, člověče;
ale teď jsem si našel pěknou ordinaci a zahájím si praxičku.
Dnes je báječná příležitost, s tím malomocenstvím.
Já budu léčit Čengovu nemoc.
DRUHÝ ASISTENT:
Galénovou metodou?
PRVNÍ ASISTENT:
Metodou kliniky Lilienthalovy.
Přece jsem tu nebyl nadarmo osm let, ne?
Teď se roztroubí, že u nás máme nějaké výsledky -
DRUHÝ ASISTENT:
Když Galén s tou svou metodou dělá takové tajnosti!
PRVNÍ ASISTENT:
Ať se tím dá Galén vycpat!
Člověče, s ním já vůbec nemluvím;
ale od sestry na třináctce vím, že práská do svých malomocných injekce s něčím žlutým jako hořčice.
Tak jsem dal dohromady nějaké ty posilující a utišující prostředky, co se těm bílým dávají, a zabarvil jsem to nažluto - Docela dobrá věc, kolego.
Zkusil jsem to sám na sobě, nu, a nic, žádná nepříjemná reakce;
a pacientům to načas uleví - Tak s tím začnu.
( Poslouchá u dveří. )
Aha, starý káže.
" S publikováním naší metody musíme ještě vyčkat - " Chytrák! ví o ní zrovna tolik jako já - Teď to těm mandarínům povídá anglicky.
Řeči on umí, ten starý krasavec;
beztoho svou vědeckou kariéru jenom vyženil!
Hergot, jen aby to ten Galén nepublikoval, dokud si pořádně nezavedu praxi!
DRUHÝ ASISTENT:
To víš, pak se všechno pohrne k němu -
PRVNÍ ASISTENT:
A vidíš, kamaráde, toho se ani tak nebojím.
Galén musel dát starému čestné slovo, že své metody nepoužije na privátní případy, dokud to tady na klinice nebude dozkoušeno.
Zatím já si to malomocenství pěkně zavedu -
DRUHÝ ASISTENT:
A ten Galén to čestné slovo taky drží jako - jako -
PRVNÍ ASISTENT ( krčí rameny ):
To víš, blázen!
Prý docela zavřel svou boudu v předměstí a vůbec neordinuje - Říkala sestra ze třináctky, že už ani nemá co žrát;
prý jenom nosí pár housek po kapsách - Chtěla mu donášet oběd jako nemocným, ale správce jí to zatrhl;
prý nemá doktora Galéna v seznamu strávníků, a dost.
Má pravdu.
DRUHÝ ASISTENT:
Má maminka... udělala se jí bílá skvrna tady na šíji.
Tak jsem poprosil Galéna, aby se na ni podíval;
a Galén, že nemůže, že dal Sigeliovi čestné slovo -
PRVNÍ ASISTENT:
Sprosťák!
To je mu podobné, tak nekolegiální jednání!
DRUHÝ ASISTENT:
Tak jsem šel na našeho starého, aby s ním promluvil, aby mu dovolil tu jedinou výjimku,... že jde o mou maminku -
PRVNÍ ASISTENT:
A co řekl?
DRUHÝ ASISTENT:
" Pane druhý asistente, na své klinice nepřipouštím výjimek.
Sbohem. "
PRVNÍ ASISTENT:
To mu je podobné.
Dědek je jako křemen.
Ale ten Galén by to mohl udělat;
jaképak čestné slovo mezi kolegy, nemám pravdu?
Mizera chlap!
DRUHÝ ASISTENT:
Kdyby nešlo zrovna o mou maminku...
Co se, chudák, našetřila, abych mohl tu medicínu dodělat...
Já věřím, člověče, já věřím, že by ji uzdravil!
PRVNÍ ASISTENT:
Galén?
Bah!
Co tě nemá!
DRUHÝ ASISTENT:
Kolego, to jsou výsledky - zrovna zázrak!
( Z třináctky vychází hlouček profesorů a Dvorní rada. )
JEDEN PROFESOR:
I congratulate you, professor!
Splendid!
Splendid!
JINÝ PROFESOR:
Wirklich überraschend!
Ja, es ist erstaunlich!
TŘETÍ PROFESOR:
Mes félicitations, mon ami!
C ' est un miracle!
( Hlouček se v hovoru posunuje dál. )
ČTVRTÝ PROFESOR:
Okamžik, pane kolego.
Blahopřeju vám k vašemu skvělému úspěchu.
DVORNÍ RADA:
Ale ne, kolego, ale ne.
To je úspěch kliniky Lilienthalovy.
ČTVRTÝ PROFESOR:
Prosím vás, kdo byl ten človíček -
DVORNÍ RADA:
Tady na třináctce?
Ah, to je doktor, jak se jmenuje - Galén tuším.
ČTVRTÝ PROFESOR:
Váš asistent?
DVORNÍ RADA:
Ne, chraň bůh!
Jen tak sem chodí... zajímá se o Čengovu nemoc.
Taky je ze školy Lilienthalovy.
ČTVRTÝ PROFESOR:
Opravdu, velkolepý úspěch.
Napadá mě... mám jednoho pacienta... malomocného... na kterém mi velmi záleží.
Je to...
( Šeptá Dvornímu radovi do ucha ).
DVORNÍ RADA ( hvízdne ):
A chudák!
ČTVRTÝ PROFESOR:
Směl bych vám ho poslat?
DVORNÍ RADA:
Ale rozumí se, kolego, rozumí se!
Jen řekněte prosím svému panu klientovi, aby se u mne přihlásil.
My sice dosud neaplikujeme svou metodu na soukromých pacientech -
ČTVRTÝ PROFESOR:
Ovšem, zcela správně, pane kolego, ale -
DVORNÍ RADA:
- ale když mohu vyhovět vám -
ČTVRTÝ PROFESOR:
- a když jde o takového pacienta - Bravo!
DVORNÍ RADA:
Velmi rád, pane kolego, s největší radostí.
( Odcházejí za hloučkem. )
PRVNÍ ASISTENT:
Slyšels?
Člověče, to budou prachy!
DRUHÝ ASISTENT:
A vidíš, pro mou maminku to udělat nechtěl.
PRVNÍ ASISTENT:
Kamaráde, tady jsou peníze a styky - Hergot, kdybych já dostal takového pacienta!
( Z třináctky vystrčí hlavu Dr. Galén. )
DR. GALÉN:
Už jsou pryč?
DRUHÝ ASISTENT:
Potřebujete něčeho, pane doktore?
DR. GALÉN:
Ne, ne, děkuju, pane kolego... děkuju uctivě...
PRVNÍ ASISTENT:
Člověče, pojď!
Pan doktor Galén by tu chtěl být raději sám.
( Oba odejdou.
Dr. Galén se rozhlédne, a když vidí, že je sám, vytáhne z kapsy housku a žvýká, opřen o dveře. )
( Vrací se Dvorní rada. )
DVORNÍ RADA:
Dobře, že vás vidím, Galéne.
Musím vám ze srdce blahopřát.
Máme nádherný úspěch, kolego.
Velkolepý úspěch!
DR. GALÉN ( polyká ):
Ještě... ještě snad musíme vyčkat, pane dvorní rado...
DVORNÍ RADA:
Ale ovšem, doktore Dětino, ale ovšem!
Nicméně výsledky jsou tak překvapující - Abych nezapomněl, dostanete jednoho privátního pacienta.
DR. GALÉN:
Ale já... já totiž teď soukromou praxi nevedu...
DVORNÍ RADA:
Já vím, kolego, já vím, a chválím vás za to.
Věnovat se jenom vědecké práci, správně.
Ale tento případ jsem vám zvlášť vybral.
Prima klient, milý Galéne.
DR. GALÉN:
Já jsem vám přece dal čestné slovo, pane dvorní rado,... že nepoužiju své metody... jenom tady na třináctce...
DVORNÍ RADA:
Správně, kolego.
Ale pro tento jediný případ vás toho čestného slova zprostím.
DR. GALÉN:
Ale já... já na něm trvám, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA:
Co tím míníte, pane kolego?
DR. GALÉN:
Že nebudu nikoho léčit, pokud tady nebudu hotov, že ano...
DVORNÍ RADA:
Upozorňuji vás, Galéne, že jsem přijal osobní závazek.
DR. GALÉN:
Je mi hrozně líto, ale...
DVORNÍ RADA:
Domnívám se, pane kolego, že na své klinice jsem pánem já.
A úkoly tady přiděluju já.
DR. GALÉN:
Kdyby pan dvorní rada toho svého pacienta položil na třináctku, pak ovšem... samozřejmě...
DVORNÍ RADA:
Kamže, člověče?
DR. GALÉN:
Na třináctku, na zem.
Já tam už nemám volné lůžko.
DVORNÍ RADA:
Ale to je vyloučeno, Galéne.
Takového pacienta přece nemůžeme strčit na kliniku!
Ten by raději umřel, než by ležel mezi těmi tady - Moc bohatý pán, kamaráde!
To nejde.
Tak, prosím vás, doktore Dětino, žádné hlouposti -
DR. GALÉN:
Já budu léčit jenom na třináctce, pane dvorní rado.
Já jsem dal své slovo, že ano...
Kdyby pan dvorní rada dovolil... ti páni mě tak zdrželi...
Smím jít k svým pacientům?
DVORNÍ RADA:
Můžete jít k čertu, vy - vy -
DR. GALÉN:
Děkuju uctivě.
( Vklouzne do třináctky. )
DVORNÍ RADA:
- - Zatracený idiot!
Takhle mne blamovat!
( Přiblíží se První asistent. )
PRVNÍ ASISTENT ( odkašle ):
Kdyby pan dvorní rada dovolil... já jsem proti své vůli zachytil několik slov - Chování doktora Galéna je neslýchané!
A tu mě napadlo...
Já jsem totiž sestrojil injekční látku, která barvou připomíná prostředek doktora Galéna.
Prostě k nerozeznání, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA:
Nu, a co s ní?
PRVNÍ ASISTENT:
Mohlo by se jí použít... místo pravých injekcí doktora Galéna.
Je totiž zaručeně neškodná.
DVORNÍ RADA:
A léčivý efekt?
PRVNÍ ASISTENT:
Jsou v ní posilující prostředky, které pan dvorní rada sám předpisuje.
Nemocným se načas uleví -
DVORNÍ RADA:
Ale nemoc pokračuje, co?
PRVNÍ ASISTENT:... Injekce doktora Galéna taky v některých případech zůstaly bez účinku, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA:
- - To máte pravdu, mládenče.
Ale profesor Sigelius takové věci nedělá.
PRVNÍ ASISTENT:
To je známo, prosím, ale - - pan dvorní rada by snad nerad odmítl toho nebo onoho pacienta, na kterém mu záleží -
DVORNÍ RADA:
To máte taky pravdu.
( Vytáhne blok receptů a píše.
S chladným despektem: )
Nemyslíte, mladíku, že vás je na vědeckou práci škoda?
Nechtěl byste si raději otevřít privátní ordinaci?
PRVNÍ ASISTENT:
Totiž na to právě pomýšlím -
DVORNÍ RADA:
Já vám to radím.
( Podává mu utržený recept. )
Stavíte se s tím u mého kolegy.
Vezme vás s sebou... k jednomu pacientovi, víme?
PRVNÍ ASISTENT ( klaní se ):
Děkuju nejuctivěji, pane dvorní rado!
DVORNÍ RADA:
Mnoho štěstí!
( Rychle odchází. )
PRVNÍ ASISTENT ( potřásá sám sobě rukou ):
Gratuluju!...
Gratuluju ti, milý hochu!
Gratuluju, pane doktore!
Máme vyhráno!
Opona
Obraz pátý
Táž chodba.
Kordón mužů v bílých ošetřovatelských pláštích, ale v postoji zřejmě vojenském.
( Úřední pán dívá se na hodinky. )
DRUHÝ ASISTENT ( přiběhne bez dechu ):
Pane komisaři, právě telefonují - Pan maršál už nastoupil do auta.
ÚŘEDNÍ PÁN:
Tedy ještě jednou: všechny pokoje s nemocnými -
DRUHÝ ASISTENT:
- od devíti ráno uzamčeny.
Všechen personál shromážděn dole ve vestibulu.
Je tam už ministr zdravotnictví, musím letět - ( Zmizí. )
ÚŘEDNÍ PÁN:
Pozor!
( Muži v ošetřovatelských pláštích se postaví do pozoru. )
Tak naposledy:
Nikdo tudy nesmí projít než průvod Jeho Excelence!
- Pohov!
( Siréna auta. )
ÚŘEDNÍ PÁN:
Už je tady!
Pozor!
( Ustoupí do kulis. )
( Ticho.
Odněkud zdola je slyšet uvítací řeč.
- Dva páni v civilu rychle přejdou chodbou, muži v ošetřovatelských pláštích salutují. )
( Přichází Maršál v polní uniformě, po jeho jednom boku Dvorní rada, po druhém Ministr zdravotnictví.
Za nimi svita, vojenští páni, lékaři. )
DVORNÍ RADA:
- zde, v čísle dvanáct, máme kontrolní pacienty, kteří jsou také stiženi Čengovou nemocí;
ty však neléčíme svou novou metodou, aby bylo možno srovnávat dosažené výsledky -
MARŠÁL:
Rozumím.
Podíváme se na ně.
DVORNÍ RADA:
Vaše Excelence dovolí, abych ji varoval.
Choroba je nakažlivá.
Mimoto je to hrozný pohled - a přes všechna opatření také nesnesitelný zápach.
MARŠÁL:
My vojáci a doktoři musíme vydržet všechno.
Pojďme!
( Vejde do dvanáctky.
Celá svita za ním. )
( Okamžik ticho, je slyšet jen hlas Dvorního rady z dvanáctky.
Po chvilce vrávorá ven Generál, podpírán Druhým asistentem. )
GENERÁL ( sténá ):
Příšerné!
Příšerné!
( Z dvanáctky se tlačí ven jiní členové svity. )
MINISTR ZDRAVOTNICTVÍ:
To je hrůza!
Otevřte okno!
POBOČNÍK ( se šátkem u nosu ):
Skandál!
Sem vodit hosty!
JINÝ PÁN:
Kriste - Ježíši!
Ježíši Kriste!
GENERÁL:
Jak to může maršál vydržet!
MINISTR:
Pánové, já bych byl omdlel!
POBOČNÍK:
Jak sem mohli maršála pozvat!
Idioti!
Ale já jim ukážu -
JINÝ PÁN:
Viděli jste... viděli jste... viděli jste...
GENERÁL:
Prosím nemluvit o tom!
Fuj, já toho mám dost pro celý život;
a jako voják jsem viděl ledacos, pánové -
DRUHÝ ASISTENT:
Já bych donesl pánům kolínské vody!
MINISTR:
To jste měl mít s sebou, člověče!
( Druhý asistent odběhne. )
POBOČNÍK:
Pozor!
( Svita odstoupí ode dveří.
Vyjde Maršál, za ním Dvorní rada a lékaři. )
MARŠÁL ( zastaví se ):
Jak vidím, pánové mnoho nesnesou.
- Půjdeme dál.
DVORNÍ RADA:
V čísle třináct je ovšem docela jiný obraz.
Tam totiž aplikujeme svou novou metodu.
Vaše Excelence se sama přesvědčí -
( Maršál vejde do třináctky.
Za ním Dvorní rada a lékaři.
Svita váhá, nahlíží do dveří a pak po jednom vchází do třináctky.
Ticho, zas jen tlumený hlas Dvorního rady. )
HLAS ZA SCÉNOU:
Stát!
DRUHÝ HLAS:
Pusťte mě, já tam musím -
ÚŘEDNÍ PÁN ( vynoří se z kulis ):
Co je?
Kdo je to?
( Dva muži v ošetřovatelských pláštích vlekou Dr. Galéna za ruce. )
ÚŘEDNÍ PÁN:
Kdo ho sem vpustil?
- Člověče, co tu chcete?
DR. GALÉN:
Pusťte mě k mým nemocným!
( Vrací se Druhý asistent s lahví kolínské vody. )
ÚŘEDNÍ PÁN:
Znáte toho člověka?
DRUHÝ ASISTENT:
To je doktor Galén, pane komisaři.
ÚŘEDNÍ PÁN:
Má tu co dělat?
DRUHÝ ASISTENT:
Ano, totiž - Vlastně ano.
Pracuje tady na třináctce.
ÚŘEDNÍ PÁN:
Promiňte, pane doktore - Pusťte ho!
- Proč jste nepřišel před devátou hodinou, jako druzí lékaři?
DR. GALÉN ( hladí si paže ):
Já... já jsem neměl kdy... já jsem dělal lék pro své nemocné -
DRUHÝ ASISTENT ( tlumeně ):
Pan doktor Galén totiž nebyl pozván.
ÚŘEDNÍ PÁN:
Ah tak.
Teď musíte zůstat se mnou, pane doktore.
Nemůžete dovnitř, dokud neodejde pan maršál.
DR. GALÉN:
Ale já přece...
ÚŘEDNÍ PÁN:
Račte jít se mnou!
( Odvádí ho do kulis. )
( Z třináctky vychází Maršál, Dvorní rada a ostatní. )
MARŠÁL:
Blahopřeju, milý Sigelie.
Je to přímo zázrak.
MINISTR ZDRAVOTNICTVÍ ( čte z papíru ):
" Vaše Excelence, milovaný pane maršále, dovolte mi, abych jménem svého resortu - "
MARŠÁL:
Děkuju vám, pane ministře zdravotnictví.
( Obrátí se k Dvornímu radovi. )
DVORNÍ RADA:
Vaše Excelence, jsem stěží mocen slova...
Nám, klinice Lilienthalově, se dostalo tak vysokého uznání...
My vědečtí pracovníci jsme si však vědomi, jak nepatrná a ubohá je naše zásluha proti té, která odvrátila daleko horší hlízu: hlízu anarchie, epidemii barbarské svobody, lepru korupce a mor společenského rozkladu, který zachvátil a téměř smrtelně oslabil organismus našeho národa -
POCHVALNÉ MRUČENÍ:
Velmi dobře!
Bravo!
DVORNÍ RADA:
A proto používám této vzácné příležitosti, abych se jako prostý lékař hluboce sklonil před tím největším lékařem, který nás všechny vyléčil z národního malomocenství tvrdou, někdy chirurgickou, ale vždycky spásonosnou terapií.
( Uklání se hluboce před Maršálem. )
POCHVALNÝ ŠUM:
Bravo!
Bravo!
MARŠÁL ( podává mu ruku ):
Děkuju vám, milý Sigelie.
Vykonal jste veliké dílo.
Na shledanou!
DVORNÍ RADA:
Nejhlubší dík, Vaše Excelence!
( Maršál odchází, provázen Dvorním radou, svitou, lékaři atd. )
ÚŘEDNÍ PÁN ( vynoří se z kulis ):
Tak hotovo.
Pozor!
Dvojstup a uzavřít průvod!
( Muži v ošetřovatelských pláštích jdou za svitou. )
DR. GALÉN:
Už smím dovnitř?
ÚŘEDNÍ PÁN:
Okamžiček, pane doktore, jen co pan maršál odjede.
( Jde ke dvanáctce a strčí tam nos;
honem zase zavře. )
Hergot!
A to tam chodí doktoři?
DR. GALÉN:
Co?
Ano, ovšem.
ÚŘEDNÍ PÁN:
Nic naplat, pane doktore, je to veliký muž.
Je to hrdina.
DR. GALÉN:
Kdo?
ÚŘEDNÍ PÁN:
Náš maršál.
Vydržel tam dvě minuty.
Já to měřil na hodinkách.
( Siréna auta. )
ÚŘEDNÍ PÁN:
Už odjel.
Tak už můžete dovnitř, pane doktore.
A promiňte, že jsme vás na chvíli zatkli -
DR. GALÉN:
To nevadí, těšilo mě velice - ( Zaleze do třináctky. )
( Přiběhne Druhý asistent. )
DRUHÝ ASISTENT:
Honem, kde jsou ti páni od novin?
( Přeběhne. )
ÚŘEDNÍ PÁN ( podívá se na hodinky ):
Mno.
Ani to tak dlouho netrvalo.
( Odejde. )
HLAS DRUHÉHO ASISTENTA:
Tudy, pánové, tudy.
Pan dvorní rada tu bude za okamžik.
( Přichází hlouček žurnalistů s Druhým asistentem. )
DRUHÝ ASISTENT:
- Tady, pánové, na čísle dvanáct byste mohli vidět, jak vypadá takzvaná bílá nemoc, když není léčena podle naší metody;
ale já pánům nedoporučuju...
HLOUČEK NOVINÁŘŮ ( vniká do dvanáctky, ale ihned zděšeně couvá ):
Co je tam?
- Zpátky!
- Pusťte mne!
- To je strašné!
- Hrůza!
JEDEN NOVINÁŘ:
Ti... ti jsou ztraceni, ne?
DRUHÝ ASISTENT:
Nu ovšem.
A tady, na třináctce, se mohou páni sami přesvědčit, jak vypadají výsledky po několika týdnech našeho léčení.
Jen prosím, neračte se obávat -
( Hlouček novinářů váhavě vstupuje do třináctky;
vejdou tam všichni. )
( Vrací se Dvorní rada, září nadšením. )
DRUHÝ ASISTENT:
Prosím, pane dvorní rado, páni od novin jsou právě na třináctce...
DVORNÍ RADA:
Kdyby mne teď nechali!
Jsem tak dojat...
Tak honem, kde je máte?
DRUHÝ ASISTENT ( ve dveřích třináctky ):
Prosím, pánové;
pan dvorní rada právě přišel.
HLOUČEK NOVINÁŘŮ ( vychází na chodbu ):
To je zázrak!
- Úžasné!
- Skvělé!
DRUHÝ ASISTENT:
Račte se rozestavit, pánové;
pan dvorní rada vám poskytne informace....
DVORNÍ RADA:
Pánové prominou, ale jsem tak hluboce vzrušen...
Kdybyste viděli, s jakým soucitem... a s jakou mravní statečností se sklonil náš maršál nad lůžky těch nejubožejších...
To byl nezapomenutelný okamžik, pánové!
JEDEN NOVINÁŘ:
A co řekl?
DVORNÍ RADA:
Nu, vyjádřil se potom až příliš lichotivě -
DRUHÝ ASISTENT:
Kdyby pan dvorní rada dovolil, Jeho Excelence se vyjádřila:
Blahopřeji vám, milý Sigelie.
Je to zázrak.
Vykonal jste veliké dílo, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA:
Nu ano, pan maršál velmi přecenil mou zásluhu.
Nyní, když je nalezen bezpečný prostředek proti takzvané bílé nemoci, můžete napsat, pánové,... že to byla nejhroznější choroba dějin, horší než středověký mor - Teď už není třeba zamlčovat dosah té hrůzy.
Jsem hrd, pánové, že palmu tohoto úspěchu si odnáší náš národ - a že ho bylo dobyto právě na půdě kliniky mého velkého učitele a předchůdce Lilienthala.
( Dr. Galén stojí unaveně ve dveřích třináctky. )
DVORNÍ RADA:
Pojďte sem, Galéne!
Pánové, to je taky jeden ze zasloužilých spolubojovníků.
V naší lékařské vědě nezáleží na osobních úspěších;
pracujeme prostě pro lidstvo - Jen se nestyďte, milý Dětino.
Všichni jsme splnili svou povinnost... až po nejmenší ošetřovatelku.
Jsem rád, že v tento veliký den mohu ze srdce poděkovat všem svým obětavým spolupracovníkům -
JEDEN NOVINÁŘ:
Mohl byste nám říci, pane dvorní rado, v čem záleží vaše léčebná metoda?
DVORNÍ RADA:
Ne moje, pane.
Ne moje.
Metoda kliniky Lilienthalovy.
V čem záleží - pánové, to ohlásíme lékařům;
léčebné prostředky náležejí jen do rukou odborných.
Řekněte veřejnosti, co jste tady viděli.
Napište prostě:
Lék proti nejvražednější nemoci světa je nalezen.
Nic víc.
Ale chcete - li tento radostný den zvěčnit, pak pište, pánové, o velikém vojevůdci... o hlavě našeho státu... o nádherném hrdinovi, který vkročil mezi malomocné, aby vzdoroval hrůze a nákaze...
To bylo nadlidské, pánové!
Opravdu, nejsem ani mocen slova...
Promiňte, moji nemocní už čekají.
Poroučím se, pánové;
kdybyste něco potřebovali, jsem vám vždycky k službám.
( Rychle odejde. )
NOVINÁŘ:
Tak bychom byli hotovi, ne?
DR. GALÉN ( vystoupí vpřed ):
Prosím, pánové... ještě snad chvilinku...
Prosím vás, vyřiďte, že já, doktor Galén... doktor chudých...
NOVINÁŘ:
Komu to máme vyřídit?
DR. GALÉN:
Komu?
Všem králům a vladařům na světě...
Napište jim, že bych je prosil...
Já byl totiž na vojně, pánové, jako doktor... a já bych chtěl, aby už nebyly války, víte?
Prosím vás, napište jim to!
NOVINÁŘ:
Myslíte, že vás poslechnou?
DR. GALÉN:
Ano, totiž...
Řekněte jim, že jinak zajdou na malomocenství, že ano...
Ten lék proti Čengově nemoci, to je můj lék, rozumíte?
A já jej nedám, dokud... dokud neslíbí, že už se nebude zabíjet!
Prosím vás, pánové, řekněte jim, že jim to vzkazuju!
Já opravdu... nikdo druhý ten můj prostředek nezná, zeptejte se tady na klinice;
jen já mohu léčit, jen já...
Řekněte jim, že už jsou staří... všichni, kdo vládnou.
Řekněte jim, že budou zaživa hnít... jako ti tady.
Řekněte, že to čeká všechny lidi... vůbec všechny...
JINÝ NOVINÁŘ:
Vy byste nechal lidi takhle umírat?
DR. GALÉN:
A vy byste je nechali zabíjet?
Proč prosím...
Když mohou lidé zabíjet olovem a plynem,... nač my doktoři máme někoho zachraňovat, ne?
Kdybyste věděli, co to dá někdy práce... zachránit dítě... nebo vyhojit takový kostižer...
A pak se řekne válka!
Jako lékař... musím být proti střílení a yperitu, že?
Já jsem viděl, jaké svinstvo to v člověku dělá...
Rozumíte, prostě jako doktor - Já nejsem žádný politik, pánové, ale jako lékař jsem povinen... bojovat o každý lidský život, ne?
To je prostě lékařská povinnost, odstranit válku!
NOVINÁŘ:
Prosím vás, jak ji chcete odstranit?
DR. GALÉN:
Jak?
Prostě... ať se zřeknou válečného násilí, a já jim za to dám ten lék proti bílé nemoci, ne?
( Druhý asistent odběhne. )
NOVINÁŘ:
Jak si představujete, že byste přinutil vlády celého světa -
DR. GALÉN:
Ano, jak...
To je právě to těžké, že?
Já vím, že se mnou nebudou jednat;
ale když vy to napíšete v novinách - Napište, že ten lék nedostane žádný národ, dokud se nezaváže,... že... že... že už nikdy nepovede válku, víte?
NOVINÁŘ:
Ani kdyby se musel bránit?
DR. GALÉN:
Bránit se...
Poslyšte, já bych se taky bránil;
kdyby na nás někdo šel, tak... budu střílet, že ano...
Ale proč by se nemohly zrušit útočné zbraně... proč by se nemohlo ve všech státech omezit zbrojení -
JINÝ NOVINÁŘ:
Vyloučeno.
To dnes žádný stát neudělá.
DR. GALÉN:
Ne?
A to... to teda nechá své lidi tak hrozně umírat?
Co?
Tolik lidí se nechá zbytečně trpět?
A... a... a lidé si to dají líbit, co?
Myslíte, že se ani nebudou bouřit?
A sami mocní se budou zaživa rozpadat...
Člověče, vždyť se budou bát... všichni se budou bát...
NOVINÁŘ:
Něco na tom je.
Muselo by se počítat s veřejností -
DR. GALÉN:
Ano.
A vy jim řeknete:
Nebojte se, je tady lék - Přimějte své vladaře, aby složili slib věčného míru... aby uzavřeli věčnou smlouvu se všemi národy,... nu a bude po bílé nemoci, že ano?
NOVINÁŘ:
A co když na to žádná vláda nepřistoupí?
DR. GALÉN:
Poslyšte, to by mně bylo hrozně líto...
To bych pak svůj lék nemohl vydat.
Ne prosím, to bych nemohl.
NOVINÁŘ:
A co byste s ním dělal?
DR. GALÉN:
Co?
Já?
Jako doktor... musím přece léčit, ne?
Léčil bych své chudé...
NOVINÁŘ:
Proč jenom chudé?
DR. GALÉN:
Protože jich je mnoho.
To by byla ohromná praxe, člověče!
Víte, mohl bych aspoň dokázat... na spoustě případů, že se dá bílá nemoc vyléčit.
NOVINÁŘ:
A bohatého byste do léčení nevzal?
DR. GALÉN:
Je mi líto, pane,... ale to bych nemohl.
Bohatí - Bohatí mají víc vlivu, že ano - Budou - li mocní a bohatí opravdu chtít mír...
Na ně se víc dá, víte?
NOVINÁŘ:
Nezdá se vám, že je to k těm bohatým - trochu nespravedlivé?
DR. GALÉN:
Je, pane.
Já vím.
Ale nezdá se vám, že je to k těm chudým - taky trochu nespravedlivé, že jsou chudí?
Koukejte se, vždycky umíralo o tolik víc chudých, že ano - a nemuselo by to být, pane, nemuselo by to být!
Každý má právo na život, že?
Člověče, kdyby se dalo na špitály tolik jako na válečné lodi -
( Rychle přichází Dvorní rada s Druhým asistentem. )
DVORNÍ RADA:
Prosím pány novináře, aby opustili kliniku.
Kolega Galén nervově ochuravěl.
NOVINÁŘ:
Ale nás by ještě zajímalo slyšet -
DVORNÍ RADA:
Pánové, tady za dveřmi je nakažlivá choroba.
Je ve vašem zájmu vzdálit se.
Pane asistente, doprovoďte pány redaktory k východu.
( Hlouček novinářů se vzdaluje. )
DVORNÍ RADA:
Galéne, vy jste se zbláznil!
Já nestrpím, aby se na půdě mé kliniky vedly tak nesmyslné a podvratné řeči - a k tomu v takový den!
Měl bych vás dát na místě sebrat pro pobuřování, rozumíte?
Naštěstí vás jako lékař omlouvám;
jste asi přepracován.
Pojďte se mnou, Dětino!
DR. GALÉN:
Proč?
DVORNÍ RADA:
Pěkně mi povíte chemickou formuli a přesné použití svého léku, a pak si půjdete odpočinout.
Máte toho zapotřebí.
DR. GALÉN:
Pane dvorní rado, já jsem ohlásil své podmínky, že ano...
Jinak...
DVORNÍ RADA:
Jinak co?
Nu?
Co bude?
DR. GALÉN:
Prosím za prominutí, ale... já jinak svůj lék nemohu vydat, pane dvorní rado.
DVORNÍ RADA:
Buď jste blázen, nebo vlastizrádce, Galéne!
Žádám vás důtklivě, abyste se choval jako lékař.
Vaše povinnost je pomáhat nemocným;
po ostatním vám nic není.
DR. GALÉN:
Ale já bych jako lékař chtěl, aby se už lidé nezabíjeli -
DVORNÍ RADA:
Ale já na půdě své kliniky takové názory zakazuju!
My nesloužíme žádné humanitě, nýbrž vědě - a svému národu, pane kolego.
Nezapomínejte, že jste na státním ústavu.
DR. GALÉN:
Ale proč, poslyšte - Proč by náš stát nemohl uzavřít věčný mír...
DVORNÍ RADA:
Protože nemůže a nesmí.
Pan Galén jako cizinec původem nemá patrně dost jasné ponětí o tom, co je poslání a budoucnost našeho národa.
A dost toho nesmyslu!
Nyní vás žádám naposledy, doktore Galéne, abyste mně jako hlavě kliniky oznámil formuli svého léku.
DR. GALÉN:
Je mi hrozně líto, pane dvorní rado, ale... to prosím nemohu udělat.
DVORNÍ RADA:
- - - Jděte!
A na mou kliniku už nevkročíte!
DR. GALÉN:... Prosím, pane dvorní rado.
Ale je mi opravdu líto -
DVORNÍ RADA:
Mně také, člověče.
Myslíte, že mně není líto nemocných, kteří budou dál umírat na Čengovu nemoc?
Co?
A myslíte, že mně není... zatraceně divně, když se podívám sám na sebe?
Jak teď vypadám, člověče!
Tady slavnostně ohlásím, že máme lék proti malomocenství;
nu teď je s tím konec, a já - To je amen s mou vědeckou ctí, doktore Dětino;
já příliš dobře vím, jaká to je ostuda.
Ale raději tuhle porážku, než abych připustil... vaše utopistické vyděračství, Galéne!
Raději nechám celý svět pojít na malomocenství, než bych tady strpěl... na jediný okamžik... váš pacifistický mor!
DR. GALÉN:
Poslyšte, to byste neměl...
To byste jako lékař neměl říkat!
DVORNÍ RADA:
Já nejsem jenom lékař, pane.
Já bohudík sloužím také svému státu.
- Ven!
Opona
JEDNÁNÍ DRUHÉ
BARON KRÜG
Obraz první
Rodina u večerní lampy.
OTEC ( čte noviny ):
Tak vidíš, matko: už mají lék proti tomu malomocenství.
Tady to stojí.
MATKA:
Chválabohu!
OTEC:
To si myslím.
A vidíš, já jsem to říkal.
Za dnešního stavu civilizace přece nenechají uhynout tolik lidí!
Copak je padesátka nějaký věk, aby měl člověk umřít?
Já ti řeknu, maminko, - teď jsem zase rád na světě.
Člověk se přece jen musel bát - Jenom u nás zkvaklo na tu bílou nemoc přes třicet kolegů, všichni kolem padesátky -
MATKA:
Chudáci!
OTEC:
Tak abys věděla - Dnes ráno si mě zavolal sám baron Krüg a povídá, kamaráde, tadyhle nám umřel ředitel účtárny;
zatím ji povedete vy, a do čtrnácti dnů budete jmenován ředitelem.
- Víš, chtěl jsem tě překvapit, až dostanu to jmenování, ale když je dnes tak šťastný den - No tak, co tomu říkáš?
MATKA:
To víš, jsem ráda - kvůli tobě.
OTEC:
A kvůli sobě ne?
Považ, matko, to bude o dvanáct tisíc ročně víc!
Já nevím, ale máš - li tam ještě tu láhev vína, co jsem ti dal k narozeninám -
MATKA ( vstane ):
Nepočkáme na děti?
OTEC:
Ale co!
Holka je někde s tím svým, a kluk dělá zítra státnici - Jen to sem dones!
MATKA:
Jak chceš.
( Odejde. )
OTEC ( čte noviny ):
- - Prý to hrozilo víc než středověký mor.
Ale dnes už není středověk, holenku!
Dnes lidé nebudou tak hloupě umírat.
- ( Čte dál. )
Mm - Copak náš maršál, to je hrdina!
Já bych tam nelezl, mezi ty malomocné.
Já ne.
( Odhodí noviny, vstane, přechází a mne si ruce. )
Tak tedy ředitel účtárny!
Uctivá poklona, pane řediteli!
Jak se pan ředitel ráčil vyspat?
- Nu taktak;
to víte, ta odpovědnost -
( Matka přináší láhev vína a jednu sklenici. )
OTEC:
Jenom jednu sklenici?
Copak ty nebudeš pít se mnou?
MATKA:
Ne, já - Jen pij sám.
OTEC:
Tak na tvé zdraví, maminko.
( Pije. ) A hubičku mi nedáš?
MATKA:
- Ne, prosím tě, nech mne!
OTEC ( nalévá si ):
Ředitel účtárny u Krüga - Holenku, to půjdou mýma rukama denně milióny, milióny, milióny v číslicích!
To víš, to by nemohl dělat žádný holobrádek.
A pak že lidé po padesátce jsou zbyteční!
Já vám ukážu, kdo je zbytečný!
( Pije. ) Kdo by si to byl pomyslel, když jsem před třiceti léty nastupoval u Krüga, - že to dotáhnu až na ředitele účtárny!
To je velká kariéra, matko;
pravda, nadřel jsem se dost, sloužil jsem poctivě - Mně baron Krüg říká jen kamaráde, a ne pane ten a ten, jako těm mladým.
Kamaráde, zatím povedete účtárnu vy - Prosím, pane barone.
Tak jak mne slyšíš.
- Abys věděla, na to místo si brousilo zuby pět kolegů.
A vidíš, všichni pomřeli.
A všichni na tu bílou nemoc.
Člověk by skoro řekl -
MATKA:
Co?
OTEC:
Nic, jen mě tak napadlo - Když k tomu připočteš, že se nám teď vdá i dcera - ten její si přece jen našel místo - A kluk se dostane do úřadu, jen co udělá ty státnice - Víš, matko, já ti řeknu, jak to cítím:
Zaplať pánbůh za to malomocenství!
MATKA:
Prosím tě!
Jak můžeš takhle mluvit!
OTEC:
Vždyť je to pravda!
Koukej se, nám to pomohlo a mnoha jiným lidem taky - Člověk musí být vděčný osudu, maminko.
Nebýt té bílé nemoci, - tak já nevím;
to by nám nebylo tak dobře jako teď.
Tak je to.
A teď proti tomu našli lék - Nám už se nemůže nic stát.
Ale já jsem to ještě ani nedočetl.
( Bere noviny. )
Hele, já vždycky říkám: profesor Sigelius je kapacita.
Zrovna na jeho klinice to našli.
Byl tam náš maršál - to si musíš přečíst.
Prý to byla nadlidská chvíle.
To věřím.
Já ho viděl jednou, když jel po ulici, jenom se mihnul - To je velký muž.
Ohromný voják, matko.
MATKA:
A... válka bude?
OTEC:
To víš, že bude.
To by byl zrovna hřích, maminko, aby nebyla, když máme tak skvělého vojevůdce.
U nás, v Krügově koncernu, se teď pracuje na tři směny, samá munice - Ne abys to někomu řekla, ale teď jsme u nás začali dělat nový plyn - Prý to má být něco báječného.
Baron staví šest nových továren - Nemysli si, teď se tam stát ředitelem účtárny, to je velká důvěra.
Řeknu ti, já bych to na sebe ani nebral, kdyby to nebyla vlastenecká povinnost.
Tak je to.
MATKA:
Já jen... aby náš hoch nemusel na vojnu.
OTEC:
Jen ať splní taky svou povinnost, matko!
- ( Pije. ) Ostatně je na vojenskou službu slabý.
Žádná starost, holenku: budoucí válka nepotrvá ani týden.
To se nepřítel rozbije na padrť, dřív než se doví, že je válka.
Tak se to dnes dělá, maminko;
ale teď mě nech číst.
( Ticho. )
OTEC ( uhodí novinami ):
Zatracený chlap!
Jak se tohle může dovolit - A že to ty noviny tisknou!
Já bych toho chlapa jednoduše dal sebrat a zastřelit!
Vždyť je to zrádce.
MATKA:
Kdo, tati?
OTEC:
Ale tady čtu - Prý ten lék našel nějaký doktor Galén.
A ten prý ten lék nevydá žádnému státu, který neuzavře věčný mír -
MATKA:
A co je na tom tak zlého?
OTEC:
Prosím tě, jak se můžeš tak hloupě ptát!
To přece dnes žádný stát nemůže udělat!
Copak jsme dali nadarmo tolik miliard na zbrojení?
Věčný mír!
Vždyť je to přímo zločin!
Tak to by se měly Krügovy podniky zavřít, ne?
A dvě stě tisíc lidí vyhodit na dlažbu, co?
A ty se ještě ptáš, co je na tom zlého!
Zavřít toho chlapa!
Vždyť je to pobuřování, mluvit dnes o míru!
Jakým právem si takový vošoust dovolí žádat, aby kvůli němu celý svět odzbrojil!
MATKA:
Ale když našel ten lék...
OTEC:
To je ještě otázka!
Já ti řeknu, ten uličník vůbec nebude doktor, ale tajný agent a provokatér, placený od nějakého cizího státu - Á, pane, na toho ať si dají pozor!
Žádné řeči, a zavřít;
a teď, chlapíku, kápni božskou - Tak se to dělá!
MATKA:
Ale podívej se, kdyby měl opravdu ten lék - ( Bere noviny. )
OTEC:
Tím hůř!
Tak bych mu dal palce do presu a mačkal, až by neřád začal cinkat - Holenku, na to dnes máme prostředky, aby lidé mluvili!
Prosím tě, copak by nás ten všivák směl nechat chcípat na malomocenství pro nějaké své pitomé utopie, jako je mír?
To by byla pěkná humanita!
MATKA ( dívá se do novin ):
Ten doktor jenom říká, že chce odstranit zabíjení -
OTEC:
Darebák!
Copak sláva národa není nic?
A - a - když náš stát potřebuje větší území, tak mu to někdo dá po dobrém, co?
Kdo mluví proti zabíjení, mluví proti našim nejsvětějším zájmům, rozumíš?
MATKA:
Ne, tati, nerozumím.
Já bych chtěla, aby byl mír... kvůli nám všem.
OTEC:
Mami, já se s tebou nebudu přít, ale - Řeknu ti rovnou, kdybych měl já volit... mezi tou bílou nemocí a věčným mírem, tak jsem raději pro tu bílou nemoc.
Tak, teď to víš.
MATKA:
- - Jak myslíš, tatínku.
OTEC:
Prosím tě, co je s tebou?
Ty jsi nějaká - Proč máš ten šál na krku?
Je ti zima?
MATKA:
Není.
OTEC:
Tak to sundej, nebo se nachladíš.
Ukaž!
( Strhne jí šál. )
( Matka mlčky vstane. )
OTEC:
Ježíši, matko - Maminko, ty máš na krku bílou skvrnu!
Opona
Obraz druhý
Fronta malomocných před ordinací doktora Galéna.
Poslední v řadě Otec a Matka.
PRVNÍ MALOMOCNÝ ( z prvního jednání ):
Koukej, tady na krku -
DRUHÝ MALOMOCNÝ ( z prvního jednání ):
To už máš dobré.
PRVNÍ MALOMOCNÝ:
To si myslím.
Krásně se nám to hojí, říká doktor.
DRUHÝ MALOMOCNÝ:
A mně posledně řekl, už se nám to hnulo, člověče, už se nám to hodně zmenšuje.
PRVNÍ MALOMOCNÝ.
Tak vidíš, ty troubo!
DRUHÝ MALOMOCNÝ:
A nejdřív mě nechtěl vzít.
Když jste pekař, povídá, tak nejste chudý člověk;
já prý léčím jen chudé.
A já jsem mu řekl, pane doktore, když má pekař malomocenství, tak u něho nikdo nekoupí ani housku;
vždyť já jsem na tom hůř než žebrák.
Tak mě nakonec vzal
( Zacházejí dovnitř. )
OTEC:
Tak vidíš, maminko, nakonec ho vzal;
a byl to pekař.
MATKA:
Bože můj, já mám strach -
OTEC:
Já před ním padnu na kolena a řeknu mu:
Pane doktore, mějte slitování;
děti máme nezaopatřené - Copak je to hřích, že se člověk poctivou prací domůže vyššího postavení?
Po celý život jsme si odpírali - Přece ten doktor nemůže být tak tvrdý!
MATKA:
Když on prý léčí jen ty nejchudší!
OTEC:
A to bych se podíval, aby tě nechtěl vzít!
To bych mu něco řekl, víš -
MATKA:
Prosím tě, ne abys byl na něho prudký!
OTEC:
Ne, ale já mu řeknu, co je jeho lidská povinnost!
Já mu řeknu, pane doktore, ať to stojí co stojí - tady jde o mou ženu
( Vychází Dr. Galén. )
DR. GALÉN:
Co... co chcete?
OTEC:
Pane doktore... kdybyste byl tak laskav... tady má žena...
DR. GALÉN:
Kdo jste?
OTEC:
Já, prosím... já jsem účetním ředitelem...
Krügových podniků.
DR. GALÉN:
Krügových podniků?...
Prosím to já nemohu - Je mi hrozně líto, pane, ale já léčím jen chudé, že ano -
OTEC:
Pane doktore, mějte slitování!
Budeme vám do smrti žehnat -
DR. GALÉN:
Poslyšte, ne...
Prosím vás, to ne...
Podívejte se, já... já opravdu mohu jen chudé...
Chudí nemohou nic dělat, ale ti druzí, ti mohou spíš -
OTEC:
Prosím, já jsem ochoten cokoliv... ať to stojí co stojí...
DR. GALÉN:
Podívejte se, ti bohatí mohou spíš prosadit, že ano..., aby už nebyly války.
Na ně se víc dá, pane...
Mají větší vliv...
Řekněte jim, aby všichni užili svého vlivu...
OTEC:
Pane doktore, já bych rád;
ale já osobně nemohu nic dělat...
DR. GALÉN:
Ano, ano... to říká každý, víte?
Poslyšte, kdybyste vy řekl baronu Krügovi,... aby přestal vyrábět kanóny a munici...
Kdybyste získal barona Krüga -
OTEC:
Ale to přece nejde, pane doktore...
Jak bych se já prosím mohl opovážit...
To je vůbec vyloučeno!
DR. GALÉN:
Tak vidíte, a jak mám potom já...
Nu, co dělat...
Je mi hrozně líto...
OTEC:
Pane doktore, prosím vás, aspoň z lidské povinnosti -
DR. GALÉN:
Ano, vidíte...
Já tu povinnost vzal na sebe, pane, to je právě to...
To je to hrozně těžké, že ano...
Poslyšte, kdybyste vy se zřekl svého místa u barona Krüga... kdybyste mu řekl, že už nechcete pracovat pro jeho munici -
OTEC:
A čím bych se potom měl živit?
DR. GALÉN:
Tak vidíte, vy se taky živíte... válkou!
OTEC:
Kdybych dostal jinde místo účetního ředitele...
Pane doktore, člověk se teprve k stáru dopracuje...
To přece nemůžete žádat!
DR. GALÉN:
Ano, vidíte - Člověk nemůže od lidí nic žádat.
Co dělat, co dělat...
Nu tak sbohem, pane;
je mi líto - ( Odejde. )
MATKA:
Vidíš - vidíš -
OTEC:
Pojď!
Je to bezcitný padouch!
O takové místo by člověka připravil!
Opona
Obraz třetí
Pracovna Dvorního rady.
DVORNÍ RADA ( u dveří ):
Jen račte dál, drahý barone Krügu.
BARON KRÜG ( vstupuje ):
Děkuju vám, milý dvorní rado.
Už jsem myslel, že se k vám ani nedostanu...
DVORNÍ RADA:
To věřím;
v takových dobách - Prosím posaďte se.
Tyhle dny na vás kladou velké nároky, co?
BARON KRÜG:
Ano, značné nároky.
Pravda.
DVORNÍ RADA:
Ale jsou to veliké doby.
BARON KRÜG:
Co?
Aha, vy myslíte politicky.
Ano, veliké doby.
Veliké a těžké.
DVORNÍ RADA:
Pro vás jistě těžké. pane barone.
BARON KRÜG:
Proč myslíte?
DVORNÍ RADA:
Myslím - ta příprava na válku, která se chvála bohu zdá už nevyhnutelná - Řídit v takové době Krügovy podniky, to nemůže být maličkost.
BARON KRÜG:
Nu ano, pravda - Poslyšte, milý dvorní rado, myslel jsem, že bych u vás mohl složit nějakou částku... na zkoumání té bílé nemoci.
DVORNÍ RADA:
To je celý baron Krüg.
I v tak velké a napjaté době myslet na vědecké účely - Pořád stejně velkorysý a spontánní.
To víte, pane barone, rádi přijmeme, a pokud stačí naše síly, využijeme k dalšímu bádání -
BARON KRÜG:
Děkuju vám.
( Položí na stůl velkou obálku. )
DVORNÍ RADA:
Mám napsat kvintaci -?
BARON KRÜG:
Není třeba.
A jak to vypadá, milý Sigelie -
DVORNÍ RADA:
- s Čengovou nemocí?
Děkuju za optání, rozmáhá se nám ažaž - Naštěstí teď lidé myslí víc na příští válku než na bílou nemoc.
Nálada je velmi optimistická, barone Krügu.
Naprostá důvěra.
BARON KRÜG:
Že se ta nemoc zdolá?
DVORNÍ RADA:
Ne, ne.
Že vyhrajeme tu válku.
Celý národ důvěřuje v maršála, ve vás a v naše nádherné vojsko.
Ještě nikdy nebyla tak příznivá chvíle -
BARON KRÜG:
A - doposud se nenašel žádný lék -
DVORNÍ RADA:
Ne, dosud ne.
Jenom ten Galénův prostředek.
Pracuje se ovšem usilovně dál -
BARON KRÜG:
A co ten váš bývalý asistent - Prý se k němu nemocní jen hrnou.
Říká se, že léčí tu nemoc metodou kliniky Lilienthalovy -
DVORNÍ RADA:
Docela obyčejný humbuk, pane barone. mezi námi, není na tom zhola nic.
Jsem rád, že jsem se toho chlapíka zbavil.
BARON KRÜG:
Nu, tak to je snad všechno - Mimochodem, co dělá ten... doktor Galén?
DVORNÍ RADA:
Léčí své chudé.
To víte, je to jen demagogické gesto - ale léčebné výsledky ten potřeštěnec má -
BARON KRÜG:
Bezpečné?
DVORNÍ RADA:
Bohužel, skoro na sto procent.
Ještě dobře, že naše veřejnost je tak rozumná.
Ten blázen Galén si myslel, že může svým lékem vydírat... pro svou nesmyslnou utopii.
A vidíte, nejde za ním skoro nikdo... totiž z vyšších vrstev.
Mezi námi, policie nenápadně zjišťuje, kdo k němu chodí - Tady se ukázalo, jak je naše veřejnost vlastenecká;
tak říkajíc bojkotuje celého Galéna i s jeho zázračným lékem - Podivuhodné, že?
BARON KRÜG:
Ano, velmi.
Doktor Galén ovšem zásadně odmítá... léčit bohaté, ne?
DVORNÍ RADA:
Prosím vás, takový fanatik!
Ještě štěstí, že tu je ten mládenec, co u mne býval asistentem;
celá lepší klientela se k němu hrne houfem - říká se, že si od nás odnesl Galénův tajný předpis - Výsledky sice nemá žádné, ale zato praxi - kvetoucí.
A o Galénovi se už skoro neví;
zapadl mezi ty své chudé - a fantazíruje dál o věčném míru - Jako lékař bych řekl, že by měl být ošetřován v nějakém ústavu pro duševně choré.
BARON KRÜG:
Tedy za těch okolností... se nedá proti bílé nemoci dělat nic, ne?
DVORNÍ RADA:
Dá, barone.
Chválabohu dá.
Právě v posledních dnech se mi poštěstilo docílit... přímo skvělého úspěchu;
teď už můžeme doufat, že se nám brzo podaří omezit další šíření Čengovy nemoci.
BARON KRÜG:
To rád slyším, milý Sigelie.
Opravdu, velmi rád...
A čím, prosím vás -
DVORNÍ RADA:
Je to zatím přísně důvěrné, ale - Zkrátka v nejbližších dnech vyjde nařízení, které zavede povinnou izolaci takzvaných malomocných.
To je mé dílo, pane barone.
Sám maršál mně slíbil, že se o věc zasadí.
- To je největší úspěch, kterého se dosud proti Čengově nemoci na světě dosáhlo.
BARON KRÜG:
Ano, je to jistě... krásný úspěch.
A jakou izolaci myslíte...
DVORNÍ RADA:
Tábory, pane barone.
Každý nemocný, každý, na kom se ukáže bílá skvrna, bude dopraven do střežených táborů -
BARON KRÜG:
Aha.
A tam se nechá pomalu umřít.
DVORNÍ RADA:
Ano, ale za lékařského dozoru.
Čengova nemoc je nákaza, kterou každý nemocný roznáší dál.
Musíme proti tomu chránit - nás ostatní, milý barone.
Každá sentimentalita by byla přímo zločin.
Kdo by se pokusil z tábora uprchnout, bude zastřelen.
Každý občan nad čtyřicet let se měsíčně podrobí povinné lékařské prohlídce.
Nákaza Čengovou nemocí bude potlačována násilím.
Jiné záchrany není.
BARON KRÜG:
- - Máte asi pravdu, milý Sigelie.
Škoda, že se vám to nepodařilo dřív.
DVORNÍ RADA:
Ano, škoda;
s tím hloupým Galénovým lékem jsme ztratili trochu času;
za tu dobu se nám ta bílá nemoc rozmohla - Svrchovaný čas uzavřít ty nemocné mezi ostnaté dráty;
a nedovolit pak ani jedinou výjimku -
BARON KRÜG ( vstane ):
Ano.
Hlavně nedovolit ani jedinou výjimku.
Děkuju vám, milý dvorní rado.
DVORNÍ RADA ( vstane ):
Je vám něco, barone?
Dovolte -
BARON KRÜG ( rozhrne si košili na prsou ):
Kdybyste se podíval, milý Sigelie -
DVORNÍ RADA:
Ukažte, proboha!
( Obrací ho k světlu a prohlíží baronovu hruď.
Dotýká se jí nožem na papír. )
Necítíte nic?
( Po chvilce ticha: )
Můžete se ustrojit, pane barone.
BARON KRÜG:
- - Je to - -?
DVORNÍ RADA:
Zatím se nedá říci - jen bílá skvrnka - Patrně pouhá dermatóza -
BARON KRÜG:
A vy mi radíte -
DVORNÍ RADA ( s bezradným gestem ):
Kdyby šlo nějak přimět doktora Galéna - aby pana barona vyšetřil -
BARON KRÜG:
- Děkuju vám, Sigelie.
Ruku vám - nemám podávat, že?
DVORNÍ RADA:
- - Nikomu, barone Krügu.
Nikomu už nepodat ruku.
BARON KRÜG ( ve dveřích ):
A říkáte, že to nařízení... o izolaci nemocných... vyjde v nejbližších dnech?
- To tedy musím zařídit,... aby v mých továrnách... zvýšili výrobu ostnatých drátů.
Opona
Obraz čtvrtý
Ordinace Doktora Galéna.
DR. GALÉN:
Poslyšte, člověče, dobré je to.
Můžete se ustrojit.
MALOMOCNÝ ( z prvního aktu ):
A kdy mám zas, pane doktore, přijít?
( Obléká se za plentou. )
DR. GALÉN:
Za čtrnáct dní, abych se podíval, že ano...
A pak už snad nebude třeba...
( Otevře dveře. )
Další nemocný!
( Vejde Baron Krüg, zarostlý, v žebráckých hadrech. )
DR. GALÉN:
Tak co je s vámi, člověče?
BARON KRÜG:
Pane doktore, já mám tu bílou nemoc -
DR. GALÉN:
Košili sundat.
- A co vy tam...
Tak dělejte, člověče -
DR. GALÉN ( bere stříkačku ):
A tak co tedy prosím - Čím se má na lidi působit?
BARON KRÜG:
- - Nevím.
Já jsem to obyčejně zkoušel s penězi.
A zřídkakdy marně, doktore.
Já vám mohu nabídnout... jenom peníze;
ale je to, jak byste vy řekl, svým způsobem... poctivá nabídka.
Dvacet... třicet miliónů za jeden jediný život!
DR. GALÉN:
Vy máte... takový strach z bílé nemoci?
( Nasává lékem injekční stříkačku. )
BARON KRÜG:... Ano.
DR. GALÉN:
To je mně hrozně líto...
( Přibližuje se k Baronu Krügovi se stříkačkou v ruce. )
Poslyšte, nemohl byste... ve svých podnicích... zastavit výrobu zbraní a munice?
BARON KRÜG:
- - - Nemohl.
DR. GALÉN:
Bože to je těžké...
Tak co mně vůbec můžete dát?
BARON KRÜG:
- - Jenom peníze.
DR. GALÉN:
Ale vždyť vidíte, že bych neuměl - ( Položí stříkačku na stůl. )
Ne, to by bylo zbytečné, prosím docela zbytečné, že ano -
BARON KRÜG:
Vy mě nechcete vzít do léčení?
DR. GALÉN:
Je mně hrozně líto - Můžete se ustrojit, pane barone.
BARON KRÜG:
To je tedy... konec, Kriste Ježíši...
Ježíši Kriste ukřižovaný!
DR. GALÉN:
Vy se ještě vrátíte, člověče.
BARON KRÜG ( obléká se za plentou ):
Mám... mám ještě jednou přijít?
DR. GALÉN:
Ano.
A můžete si tam vzadu přečíst, kolik se platí za lékařskou prohlídku.
BARON KRÜG ( vychází, zapínaje se ):
Poslyšte, doktore, mně se zdá,... že nejste tak docela naivní.
DR. GALÉN:
Až si to rozmyslíte, tak - přijdete.
( Otvírá dveře. )
Další nemocný!
Opona
Obraz pátý
Pracovna Maršálova.
POBOČNÍK ( vejde ):
Pan baron Krüg.
MARŠÁL ( píše u psacího stolu ):
Ať vejde.
( Pobočník uvede Barona Krüga a zmizí. )
MARŠÁL ( píše ):
Sedněte si, milý barone.
Hned jsem hotov.
( Položí pero. )
Tak, kamaráde, k raportu.
Jen seďte, milý Krügu.
Zavolal jsem si vás, abyste mi dal osobně zprávu - Jak si stojíme?
BARON KRÜG:
Dělali jsme, co jsme mohli, Vaše Excelence.
Propočítali jsme všechny možnosti -
MARŠÁL:
A výsledek -?
BARON KRÜG:
Nejsem ještě spokojen.
Osmdesát těžkých tanků denně -
MARŠÁL:
Místo žádaných šedesáti pěti?
BARON KRÜG:
Ano.
Dále sedm set stihaček denně, sto dvacet bombardovacích letadel - Tady by se měla výrobní kapacita ještě hodně zvýšit.
Nebudeme vyrábět jenom pro nás -
MARŠÁL:
Ovšem.
A dál?
BARON KRÜG:
S municí je to slušné.
Můžeme dodat o třicet procent víc, než žádá hlavní štáb -
MARŠÁL:
A plyn C?
BARON KRÜG:
Jakékoliv množství.
Včera se nám s ním stala nehoda - Praskla v jedné dílně nádobka -
MARŠÁL:
Kolik mrtvých?
BARON KRÜG:
Všichni.
Čtyřicet děvčat a tři muži.
Smrt byla - okamžitá.
MARŠÁL:
Smutné, ale jinak krásný výsledek.
Gratuluju, milý Krügu.
BARON KRÜG:
Děkuju, Vaše Excelence.
MARŠÁL:
Tedy tak dalece by bylo vše připraveno -
BARON KRÜG:
Ano, Vaše Excelence.
MARŠÁL:
Věděl jsem, že se na vás mohu spolehnout.
Mimochodem, co dělá váš synovec?
BARON KRÜG:
Děkuju, Vaše Excelence, je zdráv.
MARŠÁL:
Slýchám o něm - od své dcery.
Tak se mi zdá, kamaráde, že mezi námi dvěma... se naváže příbuzenský svazek, co?
BARON KRÜG ( vstane ):
Byla by to pro mne veliká čest, Vaše Excelence.
MARŠÁL ( vstane ):
A pro mne upřímná radost, Krügu;
už proto, že nebýt vás, nebyl bych se stal, čím jsem teď - To se nezapomíná, příteli.
BARON KRÜG:
Byla to jen má povinnost, Vaše Excelence.
Dělal jsem to pro vlast;
bylo to... v zájmu mého průmyslového koncernu.
MARŠÁL ( jde k němu ):
Pamatujete se, Krügu, jak jsme si podali ruku, nežli jsem tehdy... vytáhl se svými vojáky proti vládě?
BARON KRÜG:
Pane maršále, na takové dny se nezapomíná.
MARŠÁL:
Nu tak, starý příteli, podejme si ruce i teď... před větším a slavnějším tažením.
( Podává mu obě ruce. )
BARON KRÜG ( couvá ):
- - Já nemohu Vaší Excelenci podat ruku.
MARŠÁL:
Proč?
BARON KRÜG:
Vaše Excelence, já jsem... malomocný.
MARŠÁL ( couvne ):
Můj bože!
- - Krügu - byl jste u Sigelia -?
BARON KRÜG:
Byl.
MARŠÁL:
A co -
BARON KRÜG:
Poslal mne... k doktoru Galénovi.
Tam jsem... také byl.
MARŠÁL:
A co řekl Galén?
BARON KRÜG:
Že se mohu do čtrnácti dnů vyhojit -
MARŠÁL:
Chválabohu!
Ani nevíte, jak jsem rád - Nu tak vidíte, kamaráde, budete zase zdráv!
BARON - KRÜG:
Ovšem splním - li jednu podmínku.
MARŠÁL:
Krügu, splňte ji!
Já vám to sám nařizuju - My vás příliš potřebujeme, barone Krügu;
ať to stojí co chce - Jakou podmínku máte splnit?
BARON KRÜG:... Jen to, že zastavím ve svých továrnách výrobu válečného materiálu.
MARŠÁL:
- - Ah tak.
Tedy ten Galén je opravdu blázen.
BARON KRÜG:
Snad.
V očích Vaší Excelence jistě.
MARŠÁL:
A ve vašich očích ne?
BARON KRÜG:
Pan maršál promine, ale já se na to dívám... z trochu jiné stránky.
MARŠÁL:
Krügu, to přece je vyloučeno, aby vaše továrny zastavily dodávku -
BARON KRÜG:
Technicky to nemožné není, Vaše Excelence.
MARŠÁL:
Ale politicky ano.
Musíte přimět Galéna, aby na té podmínce netrval -
BARON KRÜG:
Jeho jediná podmínka je... mír.
MARŠÁL:
Dětinství!
Nemůžeme si dát vnucovat podmínky od nějakého... utopisty!
Podívejte se, Krügu - Povídáte, že by vás do čtrnácti dnů uzdravil?
Řekněme, že byste na těch čtrnáct dní zastavil výrobu válečného materiálu - Pravda, bylo by to hodně nemilé, ale co dělat!
Ohlásili bychom, že je to mírové gesto - - že činíme ještě jednou pokus řešit mocenské nesnáze dohodou - Ano, pro vás bych to udělal, Krügu.
A jakmile budete zdráv -
BARON KRÜG:
Děkuju Vaší Excelenci.
Ale nebyla by to poctivá hra.
MARŠÁL:
Kamaráde, ve válce nezáleží na poctivé hře.
BARON KRÜG:
To vím, Excelence.
Ale Galén není tak hloupý - Může léčení protahovat -
MARŠÁL:
Pravda, bude vás mít v rukou.
- Tak řekněte, Krügu, co myslíte vy sám -
BARON KRÜG:
Vaše Excelence, dnes v noci jsem byl rozhodnut... přijmout Galénovu podmínku.
MARŠÁL:
Krügu, to je šílené!
BARON KRÜG:
Ano, strach je šílený, Vaše Excelence.
MARŠÁL:
Vy se tak bojíte -?
( Baron Krüg krčí bezmocně rameny. )
MARŠÁL ( usedne za stůl ):
To je tedy... bohužel... velmi těžká věc.
BARON KRÜG:
Maršále, kdybyste věděl...
To je tak odporný pocit, když člověka proniká strach... až do konečků prstů...
Fuj!
Fuj!...
Já pořád vidím sebe sama,... jak křičím za ostnatými dráty...
Ježíši Kriste, pomozte mi někdo!
Kriste bože, copak se nikdo nesmiluje -
MARŠÁL:
Já vás mám rád, Krügu.
Já tě mám rád, člověče, jako vlastního bratra.
Co mám s tebou dělat?
BARON KRÜG:
Udělejte mír, Excelence...
Udělejte mír!
Spaste mne, spaste nás všechny...
( Sváží se na kolena. )
Maršále, zachraňte mě!
MARŠÁL ( vstane ):
Vstaňte, barone Krügu!
BARON KRÜG ( zvedne se ):
Prosím, Vaše Excelence.
MARŠÁL:
Barone Krügu, musíte zvýšit výrobu válečného materiálu.
Nejsem spokojen s čísly, která jste mi uvedl.
Víc, víc, rozumíte?
BARON KRÜG:
Podle rozkazu, Vaše Excelence.
MARŠÁL:
Očekávám, že svou povinnost k vlasti splníte do poslední tečky.
BARON KRÜG:
Ano, Vaše Excelence.
MARŠÁL ( jde k němu ):
Na to mi dáte svou ruku.
BARON KRÜG:
Ne, maršále!
Jsem malomocný!
MARŠÁL:
Já se nebojím, Krügu.
V tom okamžiku, kdy bych se bál, přestanu být... vůdcem.
Vaši ruku, barone Krügu!
BARON KRÜG ( podává mu váhavě ruku ):
Maršále,... podle rozkazu.
MARŠÁL:
Děkuju vám, barone Krügu.
( Baron Krüg se vypotácí ven. )
MARŠÁL ( zvoní ).
POBOČNÍK ( objeví se ve dveřích ):
Prosím, Vaše Excelence.
MARŠÁL:
Musíte mi najít doktora Galéna.
Opona
Obraz šestý
Táž pracovna Maršálova.
POBOČNÍK ( ve dveřích ):
Doktor Galén.
MARŠÁL ( píše ):
Uveďte ho.
( Pobočník uvede Dr. Galéna.
Oba zůstanou stát u dveří. )
MARŠÁL ( píše dál.
Po chvíli ):
Doktor Galén?
DR. GALÉN ( lekne se ):
Prosím, pane dvorní rado.
POBOČNÍK ( tiše napovídá ):
Vaše Excelence.
DR. GALÉN:
Totiž Vaše Excelence, že ano -
MARŠÁL ( píše dál ):
Pojďte blíž.
DR. GALÉN:
K službám, pane...
Vaše Excelence.
( Přiblíží se o krok. )
MARŠÁL ( položí tužku a chvilku ho pozoruje ):
Chtěl jsem vám blahopřát, doktore Galéne, k vašim úspěchům v léčení bílé nemoci.
Dostávám zprávy... od svých úřadů... o vašich výsledcích.
( Bere do ruky fascikl aktů. )
Ty výsledky jsou ověřeny, doktore.
Je to podivuhodné.
DR. GALÉN ( zmaten a dojat ):
Děkuju uctivě, pane...
Vaše Excelence.
MARŠÁL:
Tady jsem připravil jakýsi projekt - Chci totiž udělat z nemocnice u Svatého Ducha státní ústav pro potírání Čengovy nemoci.
Nastoupíte tam jako primář, doktore Galéne.
DR. GALÉN:
Ale já...
To by nešlo, pane...
Já mám totiž takovou klientelu, Vaše Excelence, že ano...
To bych prosím opravdu nemohl.
MARŠÁL:
Považujte to za rozkaz, milý doktore Galéne.
DR. GALÉN:
Já bych jinak s největší radostí, Vaše Excelence...
Ale já přece nemohu řídit...
Člověk nemá ani tu zkušenost, že ano...
MARŠÁL:
Tak vám to řeknu jinak.
( Podívá se na pobočníka, který zmizí. )
Vy jste odmítl vzít do léčení barona Krüga.
DR. GALÉN:
To ne prosím.
Já jen... tady byla jistá podmínka -
MARŠÁL:
Vím.
Budete tedy léčit barona Krüga - bez jakékoliv podmínky, doktore Galéne.
DR. GALÉN:
Je mně hrozně líto, pane...
Vaše Excelence... ale to opravdu nejde.
Já... já musím trvati na své podmínce -
MARŠÁL:
Doktore, jsou prostředky, kterými lze lidi přinutit,... aby splnili rozkazy.
DR. GALÉN:
Podívejte se, vy mě můžete dát zavřít, že ano, ale -
MARŠÁL:
Dobře.
( Sahá po zvonku. )
DR. GALÉN:
Poslyšte, pane, nedělejte to!
Já mám tolik pacientů - Zabijete je, když mne dáte zavřít!
MARŠÁL ( pouští zvonek ):
Nebyli by to první mrtví na mé cestě.
Ale vy si to ještě rozmyslíte.
( Vstane a jde k němu. )
Člověče, jste blázen - nebo takový hrdina?
DR. GALÉN ( couvá ):
Ne prosím, já - Hrdina jistě ne;
ale já byl na vojně... jako lékař..., a když jsem viděl tolik lidí umírat... tolik zdravých lidí, že ano -
MARŠÁL:
Já byl také na vojně, doktore.
Ale já jsem tam viděl lidi bojovat za vlast.
A já jsem je přivedl zpátky jako vítěze.
DR. GALÉN:
To je právě to.
Já jsem viděl spíš ty, které... které jste už nepřivedl zpátky.
To je ten rozdíl, pane...
Vaše Excelence.
MARŠÁL:
V jaké hodnosti jste sloužil?
DR. GALÉN ( srazí paty ):
Jako asistenční lékař u šestatřicátého pěšího pluku, pane maršále.
MARŠÁL:
Skvělý pluk.
- Nějaké vyznamenání?
DR. GALÉN:
Zlatý kříž s meči, pane maršále.
MARŠÁL:
Bravo.
( Podá mu ruku. )
DR. GALÉN:
Děkuju, pane maršále.
MARŠÁL:
Dobrá.
Půjdete se přihlásit k baronu Krügovi.
DR. GALÉN:
- - Prosím, abych byl zatčen pro odepření poslušnosti.
( Maršál pokrčí rameny a zazvoní. )
( Pobočník objeví se ve dveřích. )
MARŠÁL:
Dáte zatknout doktora Galéna.
POBOČNÍK:
Podle rozkazu, Vaše Excelence.
( Přistoupí k Dr. Galénovi. )
DR. GALÉN:
Poslyšte, nedělejte to!
MARŠÁL:
Proč?
DR. GALÉN:
Můžete mne potřebovat - třeba i vy.
MARŠÁL:
Já ne.
( K Pobočníkovi. )
Nic.
Můžete jít.
( Pobočník zmizí. )
MARŠÁL:
Sedněte si, Galéne.
( Usedne vedle něho. )
- Jak vám to mám říci, tvrdohlavý člověče!
Podívejte se, mně záleží osobně na baronu Krügovi.
Je to vzácný muž a - můj jediný přítel.
Nevíte, jaká to je samota, být... diktátorem.
Mluvím s vámi... jako člověk.
Doktore, zachraňte Krüga!
Už jsem... hodně dlouho nikoho neprosil.
DR. GALÉN:
Bože to je tak těžká věc...
Já bych tak rád...
Poslyšte, já bych měl taky prosbu.
MARŠÁL:
To není odpověď.
DR. GALÉN:
Prosím vás, Vaše Excelence, já jen okamžik...
Vy jste takový státník a máte tak nesmírnou moc...
Ne že bych vám chtěl lichotit, ale - bohužel je to tak, že ano...
Podívejte se, kdybyste vy chtěl nabídnout věčný mír...
Bože jak by byli všichni rádi!
Vždyť se celý svět bojí jenom vás... všichni zbrojí jen kvůli vám...
Kdybyste vy řekl, že chcete mír, bude na celém světě pokoj, že ano...
MARŠÁL:
- - Mluvil jsem o baronu Krügovi, doktore.
DR. GALÉN:
Ano, právě...
Vy ho můžete zachránit... jeho a všechny malomocné.
Řekněte, že chcete světu zajistit trvalý mír... že uzavřete smlouvu se všemi národy... a je to.
Podívejte se, Vaše Excelence, vždyť to záleží jenom na vás!
Proboha vás prosím, zachraňte ty chudáky malomocné!
A co se týče pana barona, mě to tak mrzelo...
Prosím vás, už kvůli němu...
MARŠÁL:
Baron Krüg na vaši podmínku nemůže přistoupit.
DR. GALÉN:
Ale vy můžete, pane...
Vy můžete udělat všechno!
MARŠÁL:
Nemohu.
Copak vám to mám vysvětlovat jako malému dítěti?
Myslíte, že válka nebo mír záleží na mé vůli?
Musím se řídit tím, co je v zájmu mého národa.
Půjde - li jednou můj národ do války, pak je... má povinnost jej pro ten boj vychovat.
DR. GALÉN:
Jenže... kdyby nebylo vás,... tak by váš národ do žádné výbojné války nešel, že ano.
MARŠÁL:
Nešel.
Nemohl by.
Nebyl by tak dobře připraven.
Nebyl by si tak vědom své síly - a svých šancí.
Dnes o nich bohudík ví;
a já plním jen jeho vůli -
DR. GALÉN:
- kterou jste vy sám vyvolal.
MARŠÁL:
Ano.
Vzbudil jsem v něm vůli žít.
Vy věříte, že mír je lepší než válka.
Já věřím, že vítězná válka je lepší než mír.
A já svůj národ nesmím připravit o jeho vítězství.
DR. GALÉN:
Ani o jeho padlé, že ano.
MARŠÁL:
Ani o jeho padlé.
Člověče, teprve krev padlých dělá z kusu země vlast.
Jenom válka udělá z lidí národ a z mužů hrdiny -
DR. GALÉN:
- a mrtvé.
Já viděl ve válce víc těch mrtvých, víte -
MARŠÁL:
To dělá vaše řemeslo, doktore.
Já jsem při svém řemesle viděl víc těch hrdinů.
DR. GALÉN:
Ano, ti byli vzadu, Vaše Excelence.
My v zákopech jsme tak moc stateční nebyli.
MARŠÁL:
Zač jste vy dostal ten řád?
DR. GALÉN:
To bylo... jenom za to, že jsem ovázal nějaké raněné.
MARŠÁL:
Já vím.
Bylo to na bojišti mezi zákopy.
To nebyla statečnost?
DR. GALÉN:
Nebyla prosím.
To jen... prostě jako lékař.
To člověk musí, že ano...
MARŠÁL:
- - Poslyšte, vy s tím vaším mírem: proč, jakým právem to vlastně děláte?
Řekněte, je vám to... uloženo?
DR. GALÉN:
Já nerozumím prosím.
MARŠÁL ( tiše ):
Člověče, máte... vyšší poslání?
DR. GALÉN:
Ne, vůbec ne.
Já jenom jako obyčejný člověk, že ano...
MARŠÁL:
Pak to nesmíte dělat, doktore.
Musí být vyšší poslání...
Musí být vyšší vůle, která nás řídí -
DR. GALÉN:
Čí vůle?
MARŠÁL:
Bůh.
Já jsem pověřen bohem, člověče;
jinak bych nemohl vést...
DR. GALÉN:
To teda... musíte vést tu válku?
MARŠÁL:
Ano.
Ve jménu národa -
DR. GALÉN:
- jehož děti padnou v boji -
MARŠÁL:
- a dobudou vítězství.
Ve jménu národa -
DR. GALÉN:
- jehož otcové a matky zajdou malomocenstvím -
MARŠÁL ( vstane ):
Na těch nemám tolik zájmu, doktore.
Z těch už vojáci nebudou.
Nevím, proč jsem vás ještě nedal zatknout.
DR. GALÉN ( vstane ):
Vaše Excelence poroučí -
MARŠÁL:
Vy uzdravíte barona Krüga.
Vlast ho potřebuje.
DR. GALÉN:
Tak já tedy...
Tak jen ať pan baron ke mně přijde, že ano...
MARŠÁL:
- a přistoupí na vaši nemožnou podmínku, ne?
DR. GALÉN:
Ano, Vaše Excelence.
Až splní tu... nemožnou podmínku.
MARŠÁL:
Vy na tom trváte?
Pak ovšem - ( Jde ke stolu.
Vtom cinkne telefon.
Maršál zvedne sluchátko. )
- Ano, osobně.
- - Jak?
- Ano, slyším.
- A je - Kdy se to stalo?
- Ano.
Tak děkuju.
( Položí sluchátko.
Chraptivě: )
Můžete jít.
Chválabohu před pěti minutami... se baron Krüg zastřelil.
Opona
JEDNÁNÍ TŘETÍ
MARŠÁL
Obraz první
U Maršála.
MARŠÁL:
Tedy v hlavních rysech -
MINISTR PROPAGANDY:
- všude se rozmáhá agitace proti válce.
Zejména anglický tisk...
Angličané se vždycky hrozně báli nemocí.
Vláda dostala petici s mnoha milióny podpisů -
MARŠÁL:
Dobrá.
Tím se sami vnitřně oslabují.
Dál!
MINISTR:
Tentokrát se bohužel i nejvyšší kruhy angažují pro mír;
dokonce i jeden královský dvůr -
MARŠÁL:
To vím.
MINISTR:
Její Veličenstvo má chorobnou hrůzu před bílou nemocí;
zachvátilo to její tetu - Král prý připravuje výzvu ke všem vládám světa, aby obeslaly konferenci o trvalém míru -
MARŠÁL:
To by bylo nepříjemné.
Nemohlo by se předem zakročit -?
MINISTR:
Je to už všechno příliš daleko.
Prostě veřejné mínění celého světa bude zuřivě proti každé válce.
To dělá ten strach před malomocenstvím, Vaše Excelence.
Lidé už nechtějí politiku, chtějí jen lék, jen záchranu - Dostáváme hlášení, že už i u nás se mluví dost malomyslně - řekněme přímo protiválečně.
Raději prý zdraví než nějaké vavříny -
MARŠÁL:
Zbabělci!
Teď, když jsme tak připraveni - Tak příznivá situace se naskytne stěží jednou za sto let!
Poslyšte, ručíte mi za to, že ta... nálada bude u nás potlačena?
MINISTR:
Vaše Excelence, nadlouho za to ručit nemohu.
Mládež je plna nadšení a půjde za vámi do ohně;
ale u starších lidí se šíří tíseň a strach -
MARŠÁL:
Já víc potřebuju ty mladé.
MINISTR:
Zajisté, ale ti staří jsou... hospodářsky silnější.
Mimoto mají ještě pořád v rukou vedoucí místa a vyšší úřady...
V případě války by to mohlo tu a tam zaskřípat.
Je krajně nutno uklidnit veřejnost -
MARŠÁL:
Čím?
MINISTR:
Přinutit toho doktora, aby dal k dispozici svůj lék.
MARŠÁL:
Člověče, toho kdybyste dal na skřipec, je to marné.
Já ho znám.
MINISTR:
Máme své osvědčené prostředky, jak vykonat na lidi nátlak -
MARŠÁL:
- jenže ty prostředky se obyčejně končí smrtí.
Ne, děkuju;
to by v našem případě neudělalo dobrý dojem.
MINISTR:
Pak by nezbývalo než... třeba dočasně... povolit tomu volání po míru -
MARŠÁL:
- a propást příznivou situaci.
Škrtněte to.
MINISTR:
Nebo udeřit tak rychle, než se zformuje mírová fronta.
To znamená -
MARŠÁL:
- udeřit ihned.
A udeřit na nejslabší místo.
Pokud jde o příčiny k vojenskému zakročení -
MINISTR:
- máme je připraveny už dávno.
Úklady proti našemu státu, soustavné provokace a tak dále.
V pravý okamžik se přihodí menší politický atentát - Pak stačí nařídit rozsáhlé zatýkání a dát pokyn tisku.
Dojde k spontánním demonstracím pro válku - Ručím za vlastenecké nadšení - dokud není pozdě.
MARŠÁL:
- Děkuju vám.
Věděl jsem, že se na vás mohu spolehnout.
- Konečně!
Bože, konečně povedu svůj národ k velikosti!
Opona
Obraz druhý
Před zvednutím opony je slyšet vojenské marše, polnice a bubny, zanikající v rostoucím nadšeném křiku davů.
Zvedne se opona.
Pracovna Maršálova.
Na otevřeném balkónu mluví Maršál k davům.
Uvnitř pracovny Maršálova Dcera a Mladý baron Krüg ve vojenské uniformě.
MARŠÁL ( k davům ):
- - v tuto chvíli, kdy naše stříbrná letadla už rozsévají zkázu nad městy našich zákeřných nepřátel - ( Nadšený pokřik. ), chci se zodpovědět svému národu ze svého nejtěžšího kroku.
( Ať žije maršál!
Sláva maršálovi! )
Ano, zahájil jsem válku, a zahájil jsem ji bez vypovězení.
Učinil jsem tak, abych ušetřil tisíce životů vašich dětí, jež v tomto okamžiku vyhrávají svou první bitvu, dříve než se nepřítel mohl vzpamatovat ze svého zděšení.
Žádám vás nyní dodatečně o váš souhlas - ( Frenetický křik:
Ano!
Ano!
Souhlasíme!
Ať žije maršál! )
Dále, zvedl jsem boj bez dalšího ponižujícího jednání s tím malým, mizerným státečkem, který si myslel, že může beztrestně provokovat a urážet náš veliký národ - ( Rozhořčený křik davů. ) a rozvracet jeho pořádek a bezpečnost svými placenými bandity.
( Řev davů:
Zabít je!
Na ně!
Zrádci!
Pověsit! )
Ticho!
Křikem se toho zla nezbavíme!
Byla jen jedna cesta: zničit trestnou výpravou ten obtížný státeček, který soustavně ohrožoval náš mír;
zničit ten malý a méněcenný národ, který ani nemá práva žít;
zničit jej, ať jej chrání kdokoliv, - a teď ať ty druhé mocnosti ukážou své karty!
Pravím jen, že my se nebojíme nikoho!
( Veliký křik:
Nebojíme!
Ať žije maršál!
Ať žije válka! )
Věděl jsem, že stojíte za mnou.
Za vaši čest jsem poslal své nádherné vojsko do boje.
Stejně tak za vás prohlašuju celému světu do očí:
My jsme tu válku nechtěli, ale my ji vyhrajeme!
Vyhrajeme ji z vůle boží - Vyhrajeme ji, ( tluče se do prsou ) protože my jsme v právu!...
My jsme v právu...
( Slaběji: ) My... jsme v právu...
( Velký křik:
My jsme v právu!
Sláva válce!
Sláva maršálovi! )
MARŠÁL ( potácí se z balkónu a tluče se do prsou ):
My jsme v právu...
My jsme v právu...
My jsme...
Já...
KRÜG ( přiběhne k němu ):
Co je vám, Excelence?
DCERA:
Co se ti stalo?
MARŠÁL:
Nechte mne...
Jděte...
( Tluče se do prsou. )
My jsme v právu...
Co je to?
( Rozepíná si kabát a sahá si na prsa. )
My... jsme v právu...
( Roztrhne si košili. )
Podívejte se... tady...
KRÜG:
Ukažte!
( Krüg i Dcera se skloní k Maršálově hrudi. )
MARŠÁL:
Já tady nic necítím...
Je to jako mramor...
DCERA ( sevřeně ):
Ale ne, tati...
Nic tam nemáš, ani se nedívej -
MARŠÁL:
Pusť...
( Hmatá si na prsa. )
Bez citu... docela bez citu...
DCERA:
Tatínku, nic to není... uvidíš!
( Zvenčí rostoucí volání:
Maršál!
Maršál!
Maršál! )
MARŠÁL:
Já vím, co to je.
Jdi, holčičko, jdi...
Nech mne...
( Zvenčí volání:
Maršál!
Chceme maršála! )
MARŠÁL:
Ano!
Už jdu.
( Zapíná si kabát. )
Prosím vás, děti, jděte!
Nemá to smysl, abyste tady...
Tohle už není nic pro vás.
( Maršál!
Chceme maršála! )
MARŠÁL:
Už jdu.
( Vystoupí na balkón, vzpřímený, s rukou zvednutou na pozdrav. )
( Nesmírný křik:
Ať žije maršál!
Sláva maršálovi!
Sláva válce! )
( Dcera propukne v pláč. )
KRÜG:
To nesmíte!
Slyšíte, drahoušku...
DCERA:
Pavle,... když tatínek...
KRÜG:
Já vím;
ale teď nesmíte plakat.
( Jde k telefonu, horečně listuje v seznamu, natočí číslo. )
Haló...
Dvorní rada Sigelius?
- Tady Krüg.
Přijeďte ihned sem, do maršálova paláce.
- Ano, k maršálovi samotnému...
Ano, bílá skvrna.
( Položí sluchátko. )
Prosím vás, Aneto, neplačte!
( Zvenčí volání:
Ať žije maršál!
Ať žije válka!
Ať žije armáda!
Sláva maršálovi! )
MARŠÁL ( vrací se z balkónu ):
Přece jen mne mají rádi...
Je to veliký den.
- Nu neplač, malá!
KRÜG:
Vaše Excelence, dovolil jsem si zavolat dvorního radu Sigelia...
MARŠÁL:
Ano, Pavle.
Abych stonal podle vědeckých předpisů, že?
( Mávne rukou. )
Nedošly ještě... žádné zprávy... o našich letadlech?
( Zvenčí zpěv a vojenská hudba. )
MARŠÁL:
Slyšíte je?
Jak jásají - Konečně jsem z nich udělal národ!
( Hmatá si pod kabátem. )
Zvláštní...
Je to studené jako mramor.
Jako bych to už nebyl já -
( Zvenčí:
Maršál!
Maršál!
Maršál! )
MARŠÁL:
Už jdu... už jdu...
( Potácí se k balkónu. )
KRÜG:
Dovolte, Vaše Excelence.
( Vyběhne na balkón a dává znamení, aby se dav utišil. )
Jeho Excelence pan maršál vám děkuje.
Právě se odebral k své práci.
( Ať žije maršál!
Ať žije válka!
Sláva maršálovi! )
MARŠÁL:
Je to hodný hoch...
Starého Krüga jsem měl velmi rád.
( Usedá. ) Chudák baron Krüg!
Chudák... chudák...
KRÜG ( vrací se z balkónu ):
Prosím vás, Aneto - ( Ukáže na okna.
Oba stahují těžké záclony a rozsvítí lampu na stole.
Šero a ticho, jen tlumeně zaléhá zvenčí zpěv a pochody. )
MARŠÁL:
Ano.
Teď to tu aspoň vypadá jako u nemocného.
DCERA ( usedne u jeho nohou ):
Ty nebudeš nemocný.
Přijdou největší doktoři světa a uzdraví tě.
Teď si musíš lehnout, tati -
MARŠÁL:
Ne, ne, já přece nemohu stonat.
Já musím vést válku, holčičko.
Uvidíš, že na to nebudu ani myslet - Jenom teď, tu chvilku mezi vámi... jen co si oddychnu.
To dělal ten hluk.
Člověku je líp, když může zalézt do tmy... a někoho držet za ruku, víš?...
Ale to přejde, uvidíte;
já musím dělat tu vojnu...
Jen co přijdou první zprávy!
- Slyšíte, jak venku zpívají?
Zní to jako... z jiného břehu.
KRÜG:
Kdyby to Vaši Excelenci rušilo -
MARŠÁL:
Ne, nechte je.
Teď všude, všude vlají prapory...
Měl bych jet městem... ukázat se... a říci všem, že my jsme v právu, my... my...
( Tluče se do prsou. )
DCERA:
Tatínku, ne!
Nesmíš už na to myslet!
MARŠÁL:
Ne, nesmím, dceruško.
Počkej, až pojedu v čele vojáků jako vítěz...
Tys mne neviděla, když jsem v poslední válce vedl naše vojáky domů.
Tos byla ještě moc maličká, viď?
Ale teď uvidíš - Počkej, jakou budeš mít radost!
Pavle, válka je krásná věc!
To je, pro nás muže, to největší - Udeřit na pravém křídle!
Obchvat!
Hoďte tam deset armádních sborů -
POBOČNÍK ( ve dveřích ):
Pan dvorní rada Sigelius přijel.
Mám ho uvést sem?
MARŠÁL:
Co?...
Co chce?
DCERA:
Uveďte ho... do tatínkovy ložnice.
POBOČNÍK:
Prosím.
( Zmizí. )
MARŠÁL:
Ano, už vím.
Nejlepší doktoři světa, že?...
( Vstane. )
Škoda.
S vámi mně bylo líp.
DCERA ( provází ho ke dveřím ):
Nesmíš se bát, tati.
MARŠÁL:
Co?
- Maršál se nebojí, děvčátko.
Maršál... má své poslání.
( Vyjde. )
( Ticho.
Jen vojenský pochod zvenčí. )
KRÜG:
Plač, Aneto, plač!
Teď můžeš!
DCERA:
Poslyš, Pavle - Snad opravdu má poslání - Snad se mu opravdu nemůže nic stát!
KRÜG:
- - Je to hrůza, Aneto!
Tak pokročilé stadium...
Pro Krista, jak je možno, že o tom nevěděl dřív?
DCERA:
Když... když on na sebe vůbec nemyslel...
Byl si tak jist...
( Vzlyká, opřena o krb. )
KRÜG:
Aneto, dnes večer nastupuju k svému pluku.
DCERA:
Ty přece nemusíš -
KRÜG:
V naší rodině se obyčejně povinnosti plnívají.
Taková hloupá tradice, víš?
DCERA:
Ale vždyť ta válka nemůže dlouho trvat!
Tatínek říkal, že za několik dní -
KRÜG:
Možná.
Ale v každém případě... tu budeš nějaký čas sama.
Musíš být statečná, Aneto.
DCERA:
Já budu.
POBOČNÍK ( vejde ):
Jiskrové depeše prosím.
KRÜG:
Dejte je panu maršálovi na stůl.
POBOČNÍK:
Prosím.
( Položí telegramy na stůl a zmizí. )
DCERA:
Pavle,... co mám dělat?
KRÜG:
Okamžik.
( Jde ke stolu a prohlíží depeše. )
Promiň, neměl bych, ale...
To by člověk nevěřil!
Takový malý národ -
DCERA:
Co dělají?
KRÜG:
Začali se bránit.
Jako křečci.
Máme úspěchy, ale útok na hlavní město selhal.
Ztratili jsme tam osmdesát letadel...
Tanky na hranicích narazily na silný odpor -
DCERA:
Je to špatné?
KRÜG:
Přinejmenším ztráta času.
Zatím jim může přijít pomoc, víš?
Maršál asi počítal s tím, že první náraz stačí - Tady dvě velmoci nám dávají ultimátum - Už nařídily mobilizaci.
Kriste, to to jde rychle!
Tři, čtyři... pět ultimát najednou -
DCERA:
Tedy vlastně... špatné zprávy?
KRÜG:
Myslím, že hodně špatné, Aneto.
DCERA:
Máme mu je ukázat?
KRÜG:
Musíme.
Neboj se, děvče, maršál je silný - Takového člověka nemoc nezlomí.
Uvidíš, jak se teď postaví nad válečnou mapu a zapomene na všechno...
Je to voják.
Postav ho před jícny pušek, a ani nemrkne...
( Do pracovny se vpotácí Maršál ve vlajícím županu. )
MARŠÁL ( vzlyká ):
Ježíši, bože nebeský...
Kriste...
Kriste Ježíši...
Ježíši Kriste ukřižovaný!...
DCERA:
Tati!
KRÜG ( běží k němu ):
Vaše Excelence, vzpamatujte se - ( Vede ho k lenošce. )
MARŠÁL:
Jděte pryč!
Jděte pryč!
To přejde... za chvíli...
Můj bože, můj ty Ježíši Kriste...
Ještě šest neděl...
Jenom šest neděl, řekl ten doktor - A potom ten konec... ten konec...
Kriste Ježíši!
Proč si to člověk nedovede dřív představit!
Teprve když to pozná na sobě...
Ježíši Kriste, smiluj se!
KRÜG ( dává znamení Anetě, aby věc nechala jemu ):
Vaše Excelence, došly zprávy z bojiště.
MARŠÁL:
Co?...
Nechte mne teď, já nemohu...
Jděte všichni pryč!
Copak nevidíte, lidi, copak nevidíte...
KRÜG:
Vaše Excelence, došly špatné zprávy.
MARŠÁL:
Jak?
- Dejte je sem!
( Bere zprávy a mlčky je studuje. )
To ovšem... mění situaci.
( Vstane. ) Zavolejte mi sem... ne, nikoho.
Dám své rozkazy písemně.
( Sedne k psacímu stolu. )
( Krüg se postaví vedle něho.
Dcera nehnutě stojí a modlí se. )
( Zvenčí zpěv. )
MARŠÁL ( chvatně píše ):
Mobilizovat další ročníky!
KRÜG ( bere od něho list ):
Ano, Vaše Excelence.
MARŠÁL ( píše, až přelomí tužku.
Krüg mu podá novou ):
Dispozice letectvu.
KRÜG ( bere od něho list ):
Ano, pane maršále.
MARŠÁL:
A tady - ( Horečně něco škrtá. )
Ne, to nejde.
( Utrhne list z bloku, zmačká a hodí do koše. )
To se musí udělat jinak - ( Píše a opět se zarazí. )
Ne.
Počkejte okamžik.
( Položí hlavu na stůl. )
( Krüg bezradně vzhlédne k Anetě. )
MARŠÁL:
- - - Bože, smiluj se!
Bože, smiluj se!
KRÜG:
Vaše Excelence, čekám na další rozkazy.
MARŠÁL ( zvedá hlavu ):
Ano, hned...
( Vstane a potácí se do středu scény. )
Já tedy rozkazuju...
Aneto, zítra... zítra se postavím osobně v čelo útočící armády.
Já sám budu řídit všechny operace...
To je mé poslání, víš?
A až zvítězíme,... pojedu v čele vojáků na koni...
( Vojenský marš zvenčí. )
MARŠÁL:
- - mezi hromadami trosek.
Víš, tam bývalo nějaké hlavní město.
A já pojedu, maso ze mne už dávno spadalo... budu mít už jen oči, ale ještě pořád potáhnu v čele vojáků, kostra na bílém koni...
A lidé budou volat:
Ať žije maršál!
Ať žije Jeho Excelence Smrťák!
( Dcera zakvílí a zakrývá si tváře rukama. )
KRÜG:
Nesmíte tak mluvit, maršále!
MARŠÁL:
Máte pravdu, Pavle...
Nebojte se, na to už nedojde.
Já vím, co udělám.
Zítra... zítra se postavím v čelo vojáků.
Ale ne v hlavním stanu.
Tam bych... třeba... svým generálům už páchnul.
Ale v čelo útoku... se šavlí v ruce... hoši, za mnou! za mnou!
A padnu - li, Pavle,... já totiž musím padnout.
Pak aspoň vojáci pomstí svého maršála...
Budou bojovat jako čerti...
Hoši, kupředu!
Na bodáky!
Hurá, hoši, ať to už stojí za to!
( Tluče se do prsou. )
My jsme vyhráli!
My...
My...
( Sahá si na prsa. )
Já...
Aneto!
Aneto, já mám strach -
DCERA ( jde k němu, mateřsky silná ):
To nesmíš, tati.
Tady si sedni a nemysli na nic, rozumíš?
( Usadí ho do lenošky. )
MARŠÁL:
Ano.
Já nesmím myslet, nebo... nebo...
Víš, já jsem to viděl na té klinice...
Jeden člověk chtěl vstát, aby mne pozdravil,... a tu mu... upadl takový kus...
Ježíši Kriste!
Ježíši Kriste!
Copak není žádné smilování?
( Krüg vymění pohled s Dcerou, kývne a jde k telefonu.
Hledá v telefonním seznamu. )
DCERA ( hladí Maršálovu hlavu ):
Teď na to nemysli, tatínku.
My tě přece nedáme.
Ty se přece uzdravíš.
To už je naše věc, tati.
Ty se musíš vyhojit, ty musíš, ty prostě musíš!
Řekni, že se chceš uzdravit -
MARŠÁL:
Já chci...
Já musím vyhrát tu válku, víš?
Aspoň půl roku kdybych měl!
Bože, mít aspoň rok na tu válku!
KRÜG ( natočil na telefonu číslo ):
Haló - doktor Galén?
- Tady Krüg.
Doktore, musíte přijít k maršálovi - Ano, je... velmi těžce nemocen.
Jen vy můžete - Ano, rozumím.
Vaše podmínka je, že... uzavře mír.
Ano, já mu to oznámím.
Prosím, počkejte u telefonu.
( Zakryje dlaní mluvítko. )
MARŠÁL ( vyskočí ):
Ne!
Ne!
Já nechci mír!
Já musím vést svou válku.
To přece už nemohu odvolat - To by bylo takové ponížení - Vy jste se zbláznil, Pavle!
My přece tu válku musíme vyhrát!
My jsme v právu -
KRÜG:
Nejsme, pane maršále.
MARŠÁL:
- - Já vím, mladíku, že nejsme;
ale já chci, aby můj národ zvítězil!
Na mně nezáleží, člověče, ale jen na něm...
Ve jménu národa...
Položte to, Pavle, položte to;
já mohu... pro svůj národ umřít.
KRÜG ( podává telefon Anetě ):
Můžete, pane;
ale co bude potom?
MARŠÁL:
Po mé smrti?
- Hochu, s tím se musí počítat, že jsem smrtelný, ne?
KRÜG:
Ale vy jste s tím nepočítal, pane.
Nikdo vás nemůže nahradit - uprostřed války.
Vy jste ze sebe udělal jedinou hlavu - Bez vás budeme poraženi.
Bez vás nastane zmatek.
Bůh nás chraň toho, co by teď přišlo po vás!
MARŠÁL:
Máte pravdu, Pavle;
já - nesmím odejít uprostřed války.
Já musím dřív tu válku vyhrát.
KRÜG:
Ta válka... nebude skončena do šesti neděl, pane maršále.
MARŠÁL:
Pravda, do šesti neděl...
Tohle mně bůh neměl udělat!
Tohle bůh... neměl... dopustit...
Kriste Ježíši, co mám dělat!
KRÜG:
Zabránit rozvratu, pane.
Je to teď... váš úkol.
- Aneto -
DCERA ( do telefonu ):
Doktore, slyšíte?
- Já jsem jeho dcera.
Přijdete?
- Ano, splní vaši podmínku.
Ne, ještě to neřekl, ale nemůže nic jiného udělat - Potom byste přišel?
A zachráníte ho?
Tak já mu řeknu - ( Zakryje mluvítko. )
Tati, kdybys prý mu řekl jen jedno slovo -
MARŠÁL:
Ne.
Polož to, Aneto.
Já - nemohu.
Vyřízeno.
KRÜG ( klidně ):
Prosím za prominutí.
Vaše Excelence to musí udělat.
MARŠÁL:
Co udělat?
Zavolat k sobě toho -
KRÜG:
Ano.
MARŠÁL:
A pak poníženě nabídnout mír, ne?
Odvolat vojsko, že?
KRÜG:
Ano.
MARŠÁL:
A omluvit se... přijmout i trest -
KRÜG:
- Ano.
MARŠÁL:
Tak hrozně, tak nesmyslně pokořit svůj národ...
KRÜG:
- - Ano, pane.
MARŠÁL:
A pak stejně odejít, muset pak složit svůj zneuctěný úřad -
KRÜG:
Ano.
Ale odejít uprostřed míru, pane.
MARŠÁL:
Ne!
Slyšíte, ne!
To ať udělá někdo jiný!
Je jich už dost, těch, co stáli proti mně;
ať teď ukážou - Já jen... složím svůj úřad;
a někdo jiný ať nabídne ten ponižující mír -
KRÜG:
To jiný - nemůže udělat, Vaše Excelence.
MARŠÁL:
Proč?
KRÜG:
To by znamenalo občanskou válku.
Jen vy můžete nařídit armádě ústup -
MARŠÁL:
Tak ať pojde národ, který si neumí vládnout!
Ať mne nechají jít... ať si poradí beze mne -
KRÜG:
Tomu jste je nenaučil, Vaše Excelence.
MARŠÁL:
- - Pak zbývá ještě jedna... důstojnická možnost.
( Zamíří ke dveřím. )
KRÜG ( postaví se mu do cesty ):
To neuděláte, pane.
MARŠÁL:
Co?
Nemám snad právo na svůj život?
KRÜG:
Nemáte, Vaše Excelence.
Musíte ještě... ukončit válku.
MARŠÁL:
Možná že máte pravdu, mladíku - Aneto, je to hodný hoch, ale má příliš mnoho rozumu.
Nikdy nic velkého neudělá -
DCERA ( podává mu sluchátko ):
Tak tati -
MARŠÁL ( odstrkuje sluchátko ):
Ne, holčičko.
Nechci.
Nemohu.
Já už nemám proč být živ... ještě dál.
DCERA:
Prosím tě, tati!
Prosím tě za všechny malomocné -
MARŠÁL:
Za všechny - Máš pravdu, Aneto: tady jsou ještě jiní - Tady jsme my, my malomocní!
Milióny nás malomocných na celém světě - Pravda, já musím s nimi - Dívej se, světe, dívej se, tady stojí... maršál malomocných;
a už ne v čele vojsk, ale v čele všeho bolavého lidského masa - Z cesty, z cesty, teď jdeme my - My, my jsme v právu, my malomocní;
my chceme jen slitování - Ukaž, Aneto!
( Bere sluchátko. )
Haló, doktore - Ano, sám.
- - Ano.
- Ano.
- Už jsem vám řekl, že ano!
- Dobrá.
Děkuju.
( Položí sluchátko. )
Tak, to by bylo odbyto.
Bude tu... za několik minut.
DCERA:
Zaplať bůh!
( Rozpláče se radostí. )
Já jsem tak ráda, tati - tak ráda, Pavle -
MARŠÁL ( hladí ji po vlasech ):
Nu jdi - Neštítíš se mne ještě?
- Víš, odjedeme potom,... až bude mír -
DCERA:
Až se uzdravíš -
MARŠÁL:
Ano, až se všichni uzdravíme.
A až dám věci do pořádku, víš?
Bude to těžké, Pavle...
Jen co přijde ten doktor!
- Musíme zastavit ofenzívu... a oznámit všem vládám...
( Bere na psacím stole své rozkazy a trhá je na kousky. )
Škoda, mohla to být... pěkná, veliká válka.
DCERA:
A vidíš, tati, už asi nikdy žádná válka nebude.
Když ty rozpustíš tu největší armádu na světě -
MARŠÁL:
Ano, byla to krásná armáda, holčičko...
Ani nevíš, jaká to byla skvělá armáda.
Dvacet let jsem ji dělal...
KRÜG:
Budete dělat mír, pane.
Řeknete lidem, že bůh vás poučil -
MARŠÁL:
Bůh...
Kdybych opravdu věděl, že to bůh chce - Pavle, to by také bylo poslání, že?
KRÜG:
Ano, pane.
Byla by to... velká práce.
MARŠÁL:
Práce na dlouhé lokty, já vím.
Znám přece diplomaty, chlapče.
Ale budu - li ještě několik let živ...
Člověk mnoho vydrží, má - li poslání.
Mír...
Bůh chce, abych dělal mír - Aneto, řekni to,... abych věděl, jak to zní.
DCERA:
Bůh chce, abys dělal mír, tatínku.
MARŠÁL:
Opravdu, nezní to špatně...
To by bylo velké poslání, viď, Aneto?
Už to, že by na světě přestala bílá nemoc - To by bylo ohromné vítězství, že?
Dělat mír: to by náš národ byl první mezi všemi - Pravda, bude to dlouhá práce, ale budu - li žít...
Jen když budu mít od boha úkol!
- Tak kde je ten doktor, Aneto?
Kde je ten doktor?
Opona
Obraz třetí
Ulice.
Zástup lidí s prapory.
Zpěv.
Do toho volání:
Ať žije maršál!
Ať žije válka!
Sláva maršálovi!
SYN ( z prvního aktu ):
A všichni najednou:
Ať žije válka!
ZÁSTUP:
Ať žije válka!
SYN:
Nás vede maršál!
ZÁSTUP:
Nás vede maršál!
SYN:
Ať žije maršál!
ZÁSTUP:
Maršál!
Maršál!
( Houkání auta, které si nemůže zástupem prorazit cestu. )
DR. GALÉN ( vyběhne s kufříkem v ruce ):
Doběhnu pěšky...
Dovolte prosím...
Prosím vás, pusťte mě... někdo mě čeká...
SYN:
Občané, volejte:
Ať žije maršál!
Ať žije válka!
DR. GALÉN:
Ne!
Válka ne!
Nesmí být žádná válka!
Poslyšte, ne, válka nesmí být!
VÝKŘIKY:
Co to říkal?
- Zrádce!
- Zbabělec!
- Mažte ho!
DR. GALÉN:
Musí být mír!
Pusťte mne - Já jdu k maršálovi -
VÝKŘIKY:
Urazil maršála!
- Na lucernu!
- Zabte ho!
( Hlučící zástup se zavře kolem Dr. Galéna.
Zmatená vřava. )
( Zástup se rozestupuje.
Na zemi leží Dr. Galén a jeho kufřík. )
SYN ( kopne do něho ):
Vstávej, potvoro!
Koukej mazat, nebo -
JEDEN ZE ZÁSTUPU ( klekne k ležícímu ):
Počkat, občane.
Ono je po něm.
SYN:
Žádná škoda.
O jednoho zrádce míň.
Sláva maršálovi!
ZÁSTUP:
Ať žije maršál!
Maršál!
Mar-šál!
SYN ( otevře kufřík ):
Hele, byl to nějaký doktor!
( Rozbíjí lahvičky s léky a dupe na ně. )
Tak!
Ať žije válka!
Ať žije maršál!
ZÁSTUP ( valí se dál ):
Maršál!
Mar-šál!
Ať - žije - maršál!
Opona | bil_n_a |
Autor: Čapek, Karel, Název: Matka, Žánr: drama
MATKA
HRA O TŘECH DĚJSTVÍCH
OSOBY
MATKA
OTEC
ONDŘEJ
JIŘÍ
KORNEL
PETR
TONI
STARÝ PÁN
MUŽSKÝ HLAS V AMPLIÓNU
ŽENSKÝ HLAS V AMPLIÓNU
I
Otcův pokoj s okny dokořán.
V průčelí otcova podobizna v důstojnické uniformě;
dále zavěšené šavle, kordy, bambitky a pušky, čibuky, památky z koloniálních výprav, jako oštěpy a štíty, luky, šípy a jatagany, paroží, lebky antilop a jiné lovecké trofeje.
Další stěny zabírají knihovny a vyřezávané skříně, stojan s řadou vyleštěných pušek, orientální textilie, mapy a zvířecí kůže.
Vůbec pokoj je přeplněn mužským haraburdím: těžký psací stůl a na něm slovníky, glóbus, dýmky, těžítka ze šrapnelů, džbánky na tabák a podobné krámy;
pohovka s tureckými polštáři, odřená křesla a taburety, arabský stolek se šachovnicí, stolek s cestovním gramofonem, na skříních vojenské čepice a přílby, a všude ještě nějaká exotická plastika, černošské masky a co se tak před dvaceti třiceti lety přinášelo z cest a z kolonií jako souvenirs.
Všechno je však už na první pohled hodně zvetšelé a nečasové;
vypadá to spíš jak rodinné muzeum než jako obývaný pokoj.
Na pohovce s koleny pod bradou sedí Toni;
má na kolenou opřenu velkou knihu jako podložku a píše něco na list papíru.
Pak si to šeptem čte a taktuje si k tomu rukou;
zavrtí hlavou, seškrtá něco a skanduje si potichu dál.
( Vejde Petr a hvízdá. )
PETR:
Á, Toni.
Co děláš?
( Jde trochu bezcílně k psacímu stolu a roztočí glóbus, hvízdaje si malou písničku. )
TONI:
Co?
PETR:
Děláš verše?
TONI:
Ale kdepak!
( Schovává papír do knihy. )
Co ti na tom záleží?
PETR:
Nic.
( Dívá se na Toniho s rukama v kapsách a píská si. )
Tak ukaž!
TONI ( dělá, jako by četl ):
Ale ne.
To nic není.
PETR:
M!
( Zakráká Toniho za vlasy. )
Tak si to nech, ty - ( Loudá se k psacímu stolu a nacpe si z jednoho džbánku lulku. )
Nevíš, co lepšího dělat, viď?
( Otvírá zásuvku. )
TONI:
A co děláš ty?
PETR:
Zahálím, Toni.
( Vyndá ze zásuvky zvetšelou knížku a listuje v ní. )
Přímo horečně zahálím.
Má doba ještě nepřišla, víš?
( Jde ke stolku se šachovnicí. )
Koukám, tuhle šachovou úlohu tatínek jednou začal luštit a - Už ji ani nedohrál.
Měl bych ji jednou zkusit.
( Rozestavuje na šachovnici hrst černých a bílých figurek a porovnává jejich pozice s knížkou, tiše si hvízdaje. )
TONI ( váhavě ):
Ty Petře, nevíš něco -
PETR ( roztržitě ):
Nu?
TONI:
- o našem Jirkovi.
PETR:
Co mám vědět?
TONI:
Nedělá on dnes... nějaký rekord?
PETR:
Proč myslíš?
TONI:
Povídal mi večer:
Toni, drž mi zítra palec, já se chci o něco pokusit.
Kolem třetí, řekl.
PETR:
Kolem třetí?
( Dívá se na hodinky. )
To už hnedle bude.
Nám o tom nic neřekl.
( Rozestavuje dál figurky a tiše si hvízdá. )
Asi nechtěl, aby to maminka věděla.
Mami se vždycky tak bojí, když Jirka lítá - Před ní o tom nemluv, víš?
( Dívá se do knížky a na šachovnici. )
D5.
D5.
Tatínek si tady poznamenal jako první tah d5;
ale to se mi nezdá - Tak si myslím, Toni, jak se musel tatínek někdy v těch koloniích nudit.
Proto řešil ty šachové úlohy.
TONI:
Ty se taky nudíš?
PETR:
Děsně.
Takové hloupé století tu ještě nebylo.
- ( Obrátí se. )
Tak nedělej okolky, Toni, a ukaž mi ty verše!
TONI:
Kdepak!
Já to ještě nemám hotové!
PETR ( jde k němu ):
No tak!
TONI ( vyndává popsaný list ):
Když se mi to nepovedlo!
Ty by ses mi smál!
PETR ( bere mu papír z ruky ):
Já se jen podívám, nemáš - li tam pravopisné chyby.
( Čte potichu a pozorně báseň. )
( Vejde Kornel s puškou v ruce. )
KORNEL:
Vy jste tu oba?
- ( Cvaká kohoutkem pušky. )
Musel jsem ji, potvoru, celou rozebrat, ale teď hraje jedna radost.
( Staví pušku do stojanu. )
Měli bychom si ji vyzkoušet, Petře.
- Tak co děláte, mládenci?
( Vyndává další pušku a zkouší na ní kohoutek. )
TONI ( dívá se s napětím na Petra ):
Ale nic.
PETR:
Tady v tom verši, Toni, máš o dvě slabiky víc.
TONI:
Ve kterém?
Ukaž?
PETR:
V tom, jak se začíná:
Ty Krásná Neznámá však přicházíš -
KORNEL ( fouká na kohoutek pušky ):
A jé, básně!
Tonimu zas ucházejí rýmy?
( Položí pušku na stůl a vyndá ze zásuvky olej a koudel. )
PETR:
A kdo to je, ta Krásná Neznámá?
TONI ( vyskočí a chce mu vytrhnout papír ):
Dej to sem!
Já vím, že jsem to pokazil.
Pusť, já to spálím!
PETR:
Ne, já se ptám vážně.
Neblbni, Toni.
Náhodou ty verše nejsou tak zlé, abys věděl.
TONI:
Jistě ne?
PETR ( potichu čte ):
To si myslím.
Nezní to špatně, ty Arióne.
TONI:
To přece musíš poznat sám, kdo to je... ta Neznámá.
PETR:
Ty myslíš... smrt, viď Toni?
( Vrací mu papír. )
TONI:
Tak proč se ptáš, když to víš?
PETR:
Se jenom divím, proč tak vzýváš smrt.
Takový kluk jako ty!
KORNEL ( čistí na psacím stole pušku ):
Právě proto, že je ještě kluk, člověče.
Toni má světobol.
Krásná Neznámá - dej pokoj!
Já nevím, co je na smrti tak krásného;
leda -
PETR:
- leda že je to smrt za něco, ne?
KORNEL:
Správně.
Zlatá slova, Petříčku.
Například za ten váš černý hadr na holi, viď?
Smrt na barikádách - laciněji to náš Petr nedá.
Bum!
TONI ( skoro se slzami v hlase ):
Přestaňte!
Vy se zas budete hádat!
PETR ( sedá k šachovnici ):
Ale nebudeme, maličký.
Ani mě nenapadne.
Kdo by poslouchal, co říká ta stařičká, zlostná, zpátečnická fosilie!
Co dělat, narodil se o půl hodiny dřív než já.
To je předěl generací, synáčku.
Jenže kola dějin se nedají zastavit;
nastupuje nové, o půl hodiny mladší pokolení - ( Táhne na šachovnici. )
D5.
D5.
Myslím, že to nepůjde tak, jak si tatínek představoval.
( Bere tah zpátky. )
KORNEL:
Mně ty verše neukážeš, Toni?
TONI:
To bych je musel dřív vypilovat.
KORNEL ( utírá si prsty do koudele ):
Jen to nech, jak to je.
Čím víc se něco předělává, tím je to horší.
TONI ( podává mu papír ):
Ale nesmíš se mi smát, Kornele.
PETR ( nad šachovnicí ):
Kdepak, Kornel se nikdy nesměje.
Kornel se jenom přísně podívá, není - li tam nějaká podvratná tendence, například volný verš -
TONI:
To přece není ve volném verši!
PETR:
Tvé štěstí, Toni.
Jinak by tě Kornel vyhlásil za národního zrádce a bolševika.
Nesmíš být destruktivní element, Toni.
To nech na mně.
Já jsem černý Petr rodiny.
- Co abych hnul tady tím běžcem?
( Kroutí hlavou. )
Ne, to bych si odkryl hruď, a bílý by mě zasáhl rovnou do srdce.
Počkat.
- Ty Krásná Neznámá však přicházíš -
TONI:
Nech Kornela číst!
PETR:
Promiň, já myslím nahlas.
To dělá ten řečnický talent.
KORNEL ( odkládá papír ):
Hrůza!
TONI:
Je to špatné?
KORNEL:
Děsné!
Petře, z toho kluka bude básník!
Taková slušná důstojnická rodina - Co myslíš, nemáme mu nařezat?
TONI ( nesmírně šťasten ):
Tobě se to opravdu líbí?
KORNEL ( přátelsky ho zatřepe za vlasy ):
No, musíš se ještě hodně učit, Toni.
A se smrtí si nezačínej, rozumíš?
To není nic pro tebe, ty maminčin poklade!
Ono se taky může básnit o životě -
TONI:
Myslíš, že bych měl psát dál?
KORNEL ( začíná znovu čistit pušku ):
Inu to víš, v naší rodině dělá každý něco jiného.
Taková rodinná kletba myslím.
PETR:
Víš už, že se dnes náš Jirka asi pokusí o rekord?
KORNEL ( přestane čistit ):
Kdo to povídal?
PETR:
Toni.
Prý mu Jiří řekl, aby mu držel palec.
TONI:
Ježíš, já jsem na to zapomněl!
( Honem svírá ruce. )
KORNEL ( podívá se oknem ven ):
Počasí má pěkné;
kdyby měl trochu štěstí -
TONI:
Jaký to má být rekord?
PETR:
Výškový.
KORNEL:
Se zatížením.
( Skloní se znovu nad puškou. )
TONI:
To musí být úžasný pocit... letět tak vysoko... kroužit tam, kde už je jen to modré, a zpívat si: ještě výš! ještě výš!
PETR:
Hlavně na ruce to musí zábst, člověče.
KORNEL:
Vsaďte se, že Jirka ten rekord jednou udělá.
Jiří je po tatínkovi.
TONI:
Čím?
PETR ( ponořený do šachů ):
Bravurou.
KORNEL ( nad puškou ):
Smyslem pro povinnost, Petře.
TONI:
Vy jste aspoň tatínka znali, ale já - Byl náš Ondra taky po tatínkovi?
KORNEL:
Byl.
Proto šel tam dolů.
TONI:
A ty?
KORNEL:
Já se o to snažím, Toni.
Dělám, co mohu.
TONI:
A Petr?
KORNEL:
Ten se zoufale snaží, aby byl po něm co nejmíň.
PETR:
Já?
Kamaráde, já se zoufale snažím dořešit jeho šachové úlohy.
KORNEL:
Leda to, ale jinak...
To by se chudák tatínek divil, člověče.
Major od jízdy, a tadyhle syn mu chce převracet svět.
Hotová rodinná tragédie.
- Čím to je, že ty pušky po tatínkovi tak chytají rez?
PETR:
Nevěř mu, synu.
Tatínek byl vždycky tam, kde se šlo dopředu.
To já mám po něm.
( Táhne na šachovnici. )
Pročež černý pěšec postupuje na f4.
Bílý se brání.
KORNEL:
Bílý se brání?
Ukaž!
( Přejde k šachovnici. )
PETR:
Černý přechází v útok.
Bílý ztrácí půdu.
KORNEL ( nad šachovnicí ):
Počkej, černý Petře, to by nebylo fér.
Tatínek by táhnul tím koněm na d5.
PETR:
Možná, ale dnes je jiná doba.
Tatínek byl kavalerista, kdežto mé srdce je na straně pěších.
Pěší jde vždycky dopředu.
Pěšák může padnout, ale nemůže couvnout.
Pióni světa, spojte se!
KORNEL:
Ale kdyby šel kůň na d5 -
PETR:
Nesahat do mé hry!
KORNEL:
To je tatínkova hra.
Koukej, s d5 dá bílý třetím tahem mat.
PETR:
Jenže to já právě nechci, bratříčku.
Já chci bílého porazit.
Pročež černý pión postoupí na barikádu a zažene bílého koně -
KORNEL:
Safra, tak to je chyba v úloze.
S tím úloha nepočítala.
PETR:
Tak vidíš.
Úloha připouští dvojí řešení, vaše blahorodí.
KORNEL:
To první je tatínkovo.
PETR:
A to druhé je revoluční.
Dopředu s utlačenými pióny!
Bílá věž je ohrožena.
Pozor!
KORNEL:
Poslechni, Petříčku, dej toho černého sedláka zpátky.
Takhle bys pokazil celou hru.
PETR:
Jakou hru?
KORNEL:
Tatínkovu.
Tati by táhl na d5.
PETR:
Tati byl voják, člověče.
Řekl by, černý je chlapík, černý se nedá.
A vrhl by se do boje za bílé -
KORNEL:
No tak, vem toho pěšáka zpátky!
PETR:
Proč bych to dělal?
KORNEL:
Já bych chtěl vidět, jak by to dohrál tatínek.
PETR:
Teď už se hraje jiná partie.
To už není tatínek.
To jsme my.
Marně kopeš, bílý koni;
nic už nezastaví černého pióna na jeho postupu.
Čtvrtým tahem bude z něho všemohoucí dáma - ale my tomu říkáme jinak.
KORNEL:
Jak?
PETR ( najednou vážně ):
Nová vláda, bratříčku.
Vláda černých.
Však už se toho dočkáme.
KORNEL:
Toho ne, Petře.
Ještě zbývá jeden tah.
PETR:
Který?
KORNEL:
Tenhle!
( Rozmetá rukou figurky na šachovnici. )
PETR:
Aha.
Tomu se říká cesta násilí.
( Vstává. ) Taky dobře.
To si tedy vyřídíme jinak.
TONI ( který na pohovce četl, zvedá hlavu a křičí skoro hystericky ):
Tak nechte už té politiky!
Já to nesnesu!
KORNEL:
Ale vždyť je to jen hra, ty citlivko!
My si jen chceme zašermovat, viď, Petře?
TONI:
To není žádná hra!
Já vím, co si myslíte!
PETR:
Správně, Toni.
To je hrozně vážná věc.
Boj starého a nového světa.
Ale neboj se, já připíchnu Kornela jako brouka.
In tyrannos!
( Naráží na hlavu divošskou přílbu. )
Ať zhyne starý podlý svět!
Bububu, Kornele!
KORNEL ( narazil si přílbu kavaleristy ):
Už jdu.
( Snímá ze stěny dva kordy. )
Račte si vybrat, pane nepříteli!
PETR ( ohýbá jeden kord ):
Dobrá.
Ale boj stejnými zbraněmi, lidi, to už se ani nedělá.
Hrozně staromódní.
( Oba se postaví do střehu. )
Tak, Toni, vel!
TONI ( zarývá se očima do knihy a zacpává si uši ):
Já nechci!
KORNEL:
Pozor - teď!
( Oba se smíchem šermují. )
PETR:
La!
La!
KORNEL:
Ala!
PETR:
Pryč s tyrany a zrádci všemi!
La!
La!
KORNEL:
La!
PETR:
První zásah!
KORNEL:
Rameno.
Lehká rána.
Boj trvá se střídavým štěstím.
PETR:
A potom budem vládnout my!
KORNEL:
Na to si počkáš!
Touché!
PETR:
Pouhé škrábnutí.
La!
La!
Kupředu, černý pióne!
KORNEL:
Oho, stojíme jako skála, pane!
La!
La!
PETR:
Poslední bitva vzplála - Toccato!
KORNEL:
Kdepak!
Ale tumáš!
- ( Zastaví se. )
Počkej, nebolelo to, Petříčku?
PETR:
To nic není.
En garde!
( Překocené stolky a taburety. )
PETR:
La!
KORNEL:
Ala!
PETR:
Stop!
Tohle by byla krční žíla, Kornele.
Jsi mrtev.
KORNEL:
Raněn, ale bojuje se dál.
Do posledního dechu.
Ala!
TONI ( křičí ):
Přestaňte!
PETR:
Hned to bude, Toni.
Pión útočí.
Ha!
Ha!
Starý svět se kácí -
KORNEL:
Finito!
Tak tohle ti šlo přímo do srdce, Petře.
( Skloní kord. )
PETR ( zdraví kordem ):
Děkuju, jsem mrtev.
KORNEL ( zdraví kordem ):
Je mi líto.
PETR:
Ale za mnou povstávají tisícové černých piónů - Hurá, kamarádi!
( Vejde Matka a stane na prahu. )
MATKA:
Hoši, hoši, co tu zase děláte!
PETR:
Jej, maminka.
( Zavěšuje honem kord na stěnu. )
Kornel mě právě zabil, mami.
Ranou do srdce.
( Odkládá přílbu. )
KORNEL ( zavěšuje kord ):
Ale mně Petr probodl krk, maminko.
Taky prima rána.
( Odkládá přílbu. )
MATKA:
Vy dvě dvojčata se musíte pořád rvát!
Koukejte, vy dareby, tady to zase vypadá!
Zrovna tatínkův pokoj!
PETR:
My to zase dáme do pořádku, mami, jen se nestarej.
Pojď, Kornele!
( Oba zběžně dělají pořádek, zvedají pokácené stolky a taburety. )
MATKA:
Nechte to, já znám váš pořádek, vy mužští!
Čím víc děláte pořádek, tím je to horší.
KORNEL ( na všech čtyřech, narovnává koberec ):
Hned to bude, mami.
Pusť, Petře!
PETR ( rovněž na všech čtyřech, odstrkuje ho ):
Pusť ty!
( Než se kdo naděje, popadnou se do křížku a válejí se po podlaze. )
Půjdeš na lopatky!
KORNEL ( supí ):
Zkus to!
PETR:
Jen počkej!
( Kutálejí se po pokoji. )
MATKA:
Tak už dost!
Vy to tu jednou opravdu všecko rozbijete!
Že se nestydíte, takoví velcí - Co si o vás pomyslí Toni?
PETR ( pouští Kornela ):
Pojď, Toni, já tě to taky naučím!
TONI:
Já nechci!
MATKA:
Toniho nechte.
A už ať vás tady nevidím!
Toni, proč se do sebe dostali?
TONI:
Petr nechtěl táhnout na d5.
KORNEL ( sbírá na zemi šachové figurky ):
Víš, mami, to byl tatínkův tah.
Já jsem jenom hájil rodinnou tradici.
PETR:
Není pravda, mami.
Úloha připouštěla dvojí výklad.
KORNEL ( staví figurky na šachovnici ):
Tak proč ji nehrát jako tatínek?
PETR:
A proč ji nehrát jinak?
Dnes by ji tati taky třeba hrál jako já.
MATKA:
Pšš, už se nehádejte a hybaj odtud!
Já to tu musím dát po vás do pořádku, vy mužská holoto!
KORNEL:
My ti pomůžeme, mami.
MATKA:
Vy byste mi tak pomohli!
Co vy víte, co je pořádek!
KORNEL:
Dát věci tam, kde byly.
PETR:
Dát věci tam, kde mají být.
MATKA:
Ba ne.
Dát věci tam, kde jim je dobře;
ale tomu vy nerozumíte.
Tak alou, dvojčata, jděte mi odtud!
KORNEL:
Pojď si do zahrady střelit z té pušky, Petře!
PETR:
Tak dobře.
Kdo na sto kroků trefí láhev, ne?
MATKA:
Jen když můžete něco rozbít!
KORNEL:
Toni, ty nepůjdeš?
( Bere ze stojanu pušku, kterou prve přinesl. )
MATKA:
Ne, Toni nemá rád vaše střílení, viď, Toni?
PETR:
Já vím.
Toni se bojí.
MATKA:
Nebojí.
Vy mu nerozumíte.
Je jiný než vy, to je to celé.
KORNEL:
My jsme každý jiný, maminko.
MATKA:
Míň, než si myslíte.
A jděte už, vy velcí uličníci!
KORNEL ( políbí ji na tvář ):
Už se nezlobíš?
PETR ( políbí ji na druhou tvář ):
Kdepak maminka!
Ta už je na to zvyklá.
MATKA:
Nevíte, kde je Jiří?
KORNEL:
Nu, kde by byl!
Nevíš, Toni?
TONI:
Prý... prý má nějakou schůzku.
MATKA:
S kým?
PETR:
To víš, mami.
Asi s nějakou krásnou neznámou.
( Oba bratři se navzájem vyžďuchají ze dveří. )
MATKA:
A co tys tu měl co dělat, Toni?
TONI:
Nic.
Jen... jenom jsem tady četl.
MATKA:
Z tatínkových knížek?
TONI:
Takový cestopis, mami.
MATKA:
Pořád ty daleké země - To pro tebe není, Toni.
Ty přece nebudeš nikdy cestovat, viď?
( Přechází a tiše urovnává věci. )
TONI:
Třeba nebudu, ale já si to dovedu tak představit, víš -
MATKA:
Co například?
TONI:
Já nevím.
Třeba trávu na stepi, a najednou ti takové stádo antilop - Já nechápu, mami, jak může někdo střílet zvířata.
MATKA:
Tatínek je střílel, ale ty už budeš jiný, viď?
( Vezme ho kolem krku. )
Já bych aspoň chtěla, abys byl vždycky, jako jsi teď.
Někdo musí zůstat doma, Toni.
Víš, jinak by nebyl na světě žádný domov.
( Políbí ho. )
A jdi teď, já tu mám co dělat.
( Toni odejde. )
MATKA ( nehlasně poklízí ):
Toni bude jiný.
Toni musí být jiný.
( Zastaví se před otcovou podobiznou a dívá se na ni.
Pokrčí rameny a jde spustit těžké záclony v oknech.
V pokoji se rozhostí polotma.
Matka se vrací k otcově podobizně a rozsvítí před ní stojací lampu. )
Vidíš, proč mi je sem pořád taháš!
Víš, že to nevidím ráda.
I ten tvůj pohrobek Toni - jakživ tě ani neviděl, a jak jen může, už sem zaleze.
Prosím tě, proč mi to děláš!
Já je taky chci mít pro sebe, Richarde!
Já nechci, aby se táhli pořád za tebou.
OTEC ( vystupuje pomalu z temného kouta;
má na sobě stejnou uniformu jako na portrétu ):
Já je sem netahám, dušinko.
To oni sami.
To víš, když si od dětství hráli s tím haraburdím tady - Nediv se jim.
MATKA ( obrátí se k němu bez jakéhokoliv překvapení ):
To ty vždycky říkáš, můj milý.
Teď už jsou na ty tvé hračky trochu velcí, a vidíš, pořád je tu máš!
OTEC:
Inu, vzpomínky z dětství.
Všaks mohla ty krámy dávno vyhodit, miláčku.
Co s tím!
MATKA:
To tak, vyhodit!
Památky po tobě, viď?
Ne, ne, Richarde, na ty mám já právo, ty tu jsou pro mne.
Ty věci, to jsi byl ty.
( Usedne do křesla. )
Ale když sem nalezou hoši, zůstane vždycky po nich něco ve vzduchu... něco, jako bys tu byl ty sám.
Ty sám.
OTEC ( sedne si obkročmo na židli ):
To je jen tabák, drahoušku.
MATKA:
Tabák a život.
Ty nevíš, jak mi pak je.
Jen zamhouřit oči, a cítím tak hrozně silně:
Richard byl tady - Richard - Richard - - Je tě tu pořád plno, člověk tě zrovna dýchá.
Neříkej, to nedělá to haraburdí;
to jsi ty, to jsi ty - Ty mi ty hochy kazíš, Richarde.
OTEC:
Ale jdi, maminko, to si ani neber do hlavy.
Prosím tě, jak bych já je mohl kazit!
Když je člověk jednou - kolik už je tomu let?
MATKA:
To bys mohl vědět.
Sedmnáct.
OTEC:
Už?
Tak vidíš, když je člověk jednou sedmnáct let mrtev, tak už z něho zbývá hrozně málo, miláčku.
Pořád je ho míň a míň.
Já už k ničemu nejsem, dušinko.
Jen aby se tady po mně utíral prach na té veteši.
MATKA:
To je jedno.
Vábíš je.
Proto sem pořád lezou.
To přece je něco pro kluky: tatínek voják, tatínek hrdina!
Já vím, jak je to okouzluje.
Vždycky je to okouzlovalo.
OTEC:
Nemělas jim o mně povídat, holčičko.
To je tvá chyba.
MATKA:
Neměla!
To se ti řekne!
Kdo jiný má udržovat tvou paměť, když ne já?
Já jsem od tvé smrti, Richarde, mnoho jiné radosti neměla než tvou památku a ty děti.
Já vím, co jsem ti dlužna, můj zbožňovaný.
Mnoho - li dětí může být tak pyšno na svého otce - Nemáš ponětí, co to pro naše hochy bylo.
Řekni, měla jsem je o to připravit?
OTEC:
Přepínáš, maminko;
nezlob se, ale v tomhle jsi vždycky přepínala.
Jaképak hrdinství!
To nebyla tak veliká věc.
Docela bezvýznamná srážka s domorodci - a ještě k tomu prohraná.
MATKA:
Já vím, to říkáš vždycky.
Ale tvůj generál mi tehdy sám psal:
Madam, oplakáváte hrdinu.
Váš manžel se sám přihlásil na nejnebezpečnější místo -
OTEC:
To jsou jen takové řeči, holčičko;
to ti snad chtěli osladit, že... že se mi stal ten malér, víš?
Jakýpak hrdina!
Někdo tam musel jít.
Kdybych se nepřihlásil já, tak by tam šel někdo jiný.
To je to celé.
MATKA:
Ale ten jiný by snad nebyl otcem pěti dětí, Richarde!
OTEC:
Nu pravda, ale má - li někdo pět dětí, nemusí proto ještě být špatným vojákem, miláčku.
Vždyť jsem ani neudělal nic zvláštního... ale tomu ty nerozumíš, maminko: když se střílí, myslí člověk docela jinak.
To se dá těžko vysvětlit.
Pak to třeba vypadá jako bůhvíjaká bravura, ale když je člověk v tom - Co dělat, to už patří k věci.
Prostě ten bok se musel krýt, holčičko.
Koukej, takhle postupovala hlavní kolona, a tady v boku zůstal horský průsmyk, víš?
A ten průsmyk jsme měli obsadit malým oddílem.
To bylo to celé.
Všeho všudy dvaapadesát mrtvých.
To přece nemá žádný význam.
MATKA:
Dvaapadesát mrtvých - z kolika mužů?
OTEC:
Nu, z dvaapadesáti maminko;
ale zato jsme se drželi celých šest dní.
Abych ti řekl, nejhorší byla ta žízeň.
My jsme tam neměli vodu, víš?
Tak to ti byla ukrutná žízeň - a zlost.
Já jsem se tam děsně zlobil, dušinko.
MATKA:
Proč?
OTEC:
Protože to vlastně bylo zbytečné.
Náš plukovník udělal chybu, víš?
Hlavní kolona měla počkat dole, a do toho průsmyku se měly poslat aspoň dva batalióny.
A horská baterie.
Já to věděl předem.
Říkal jsem to plukovníkovi, a on mi řekl, jak se zdá, majore, máte strach -
MATKA:
Richarde!
A proto jsi šel - na smrt?
OTEC:
Hlavně proto, dušinko, hlavně proto.
Aby náš plukovník viděl, že já jsem měl pravdu, víš?
Takový trouba!
Tak naletět domorodcům!
-
MATKA:
A kvůli němu - kvůli němu -
OTEC:
Tobě se to zdá hloupé, viď?
Ale u pluku, holčičko, se tomu říká čest.
Víš, na vojně to jinak nejde.
MATKA:
Richarde, tos mi ještě neřekl!
Tak ty jsi padl jen proto, že ten plukovník dal špatný rozkaz?
OTEC:
To se někdy stává, maminko.
Ale aspoň se ukázalo, že jsem já měl pravdu.
To taky stálo za to.
MATKA:
Tak vidíš, na to jsi myslel: dokázat, žes měl pravdu ty!
A na nás jsi nemyslel, viď?
Na to, že zrovna čekám páté dítě, jsi taky nemyslel?
OTEC:
Myslel, drahoušku, jak bych nemyslel!
V takové situaci toho člověk namyslí moc, to nemáš ponětí.
Například jede na koni a říká si:
Za tři měsíce bych mohl být doma.
To už bude dítě na světě.
Budu muset hezky tiše postavit šavli v předsíni a jít po špičkách... jít po špičkách...
Copak náš Ondra, ten už mi podá ruku jako mužský.
Nazdar, tati, řekne - Nazdar, Ondro.
Co škola?
- Nic, tati.
- A Jirka, Jirka mi bude ukazovat nějakou mašinku:
Koukej, tati!
- A dvojčata budou vyvalovat oči a prát se o to, kdo mi dřív vyleze na klín.
Nu tak, uličníci, pojďte sem oba, ať se nehádáte!
- A žena... víc než půl roku jsem ji neviděl.
Víc než půl roku.
Až ji vezmu do rukou, zdalipak se zase zlomí a změkne, jako by kostí neměla, a vydechne:
Richarde -
MATKA:
Richarde -
OTEC ( vstane ):
Tak co, dušinko, jak ty jsi se zatím měla?
MATKA ( se zavřenýma očima ):
To víš, miláčku, čekala jsem na tebe.
Pátého syna jsem ti porodila - Je slaboučký, Richarde, bůhví proč je tak křehký.
Asi proto, že jsem pro tebe tolik plakala.
OTEC:
Z toho ještě vyroste, maminko;
taky z něho bude chlapík a hrdina, uvidíš.
MATKA ( s náhlou prudkostí ):
Ne!
Já nechci!
Já nechci, aby z Toniho byl hrdina!
Já už toho mám dost, Richarde, slyšíš?
Dost už jsem doplatila na vaše hrdinství!
Copak nestačí, že ty jsi mi padl?
Víš ty, víte vy, co to je ztratit muže?
Kdybys věděl, co ze mne zbylo - Co jsi mi to udělal, člověče, jak jsi se mohl nechat tak zbytečně zabít!
OTEC:
Drahoušku, nic platno, když ten trulant plukovník řekl, že mám strach, - nu, musel jsem jít, ne?
A řekl to... před druhými důstojníky.
Zdá se, majore, že máte strach.
Já nevím, holčičko, kdybys byla stála při tom, co bys mi řekla.
MATKA ( vstane, tiše ):
Řekla bych ti:
Jdi, Richarde.
To si nemůžeš nechat líbit.
OTEC:
Tak vidíš, miláčku, taky bys to tak cítila.
MATKA:
Protože jsem tě milovala, Richarde, protože tě pořád musím milovat!
Ale ne, nesmíš na to dát, můj jediný;
nevíš, co to pro ženskou znamená, když někoho tak nerozumně, tak po žensku miluje!
Já nevím sama, co to v nás je;
vím jenom, že se mi to na tobě strašně líbilo... víš, tvé vojáctví, Richarde, řinčení tvých ostruh, tvá odvaha a fanfarónství, tvá čestnost a lehkomyslnost - Já nevím, proč jsem to na tobě tak zbožňovala.
Asi jsem byla hloupá, byla jsem zamilovaná, byla jsem blázen;
ale ani teď... ani teď bych nesnesla, aby tě něco ponížilo!
OTEC:
Nu tak vidíš;
a kdybych byl tehdy nešel...
MATKA:
Ne, ne, Richarde, nesmíš mě brát za slovo!
Snad... jistě bych se s tím smířila, kdyby ses tehdy nezachoval... jako voják.
Byl by ses vrátil ke mně a k dětem... a odešel z armády.
Já bych si... zvykla.
A měla bych tě taky ráda.
Snad... trochu jinak.
Já vím, že by ses hrozně trápil... bez té vojenské cti, ale přežili bychom to... oba;
měla bych tě aspoň u sebe, Richarde, a mohla bych se o tebe starat -
OTEC:
- jako o člověka, který k ničemu není a trápí se.
Stačilo by ti to, miláčku?
MATKA:
- - Muselo by mi to stačit.
Nemysli si, já jsem i tak musela vystačit... s moc málem.
OTEC:... Já vím, maminko.
Je mi hrozně líto.
Ta majorská penzička, co po mně zbyla...
MATKA:
Bylo tu pět dětí, Richarde, - a podívej se na ně.
Ty nevíš, co to je pro samotnou ženskou.
Ne, ne, tomu zase ty nemůžeš rozumět.
Odpusť, můj milovaný, neměla bych o tom mluvit, ale o tom vy nemáte ponětí - Šaty, jídlo, školy a znovu šaty, jídlo, školy - Pořád, pořád muset počítat, pětkrát obracet každý hadřík a každý haléř, - co vy o tom víte.
Pravda, žádné hrdinství to není, ale - taky to musí být, můj milý.
Miláčku, miláčku, proč se na mne tak díváš?
Vidíš, co ze mne je!
OTEC:
Jsi krásná, maminko.
Jsi krásnější než tehdy.
MATKA:
Nemluv hlouposti, Richarde.
My živí se hrozně měníme.
Ty ne, ty jsi se vůbec nezměnil.
Já se až stydím, jak se vedle tebe cítím stará.
Nesmíš se na mne dívat, můj jediný.
Já měla příliš mnoho starostí, víš?
Bylo to těžké bez tebe -
OTEC:
Dušinko, já jsem ti přece byl tak málo platen!
MATKA:
Aspoň jsem nebyla sama!
A nejvíc, člověče, nejvíc jsem tě potřebovala, když mě ty děti začaly přerůstat.
Ne, nemysli si, byli to hodní hoši.
Všichni:
Ondra, Jiří, dvojčata - všecko by pro mne udělali.
Ale jak dorostli, jako by začali mluvit jiným jazykem.
Já jim dost nerozumím, Richarde.
Ty bys jim asi rozuměl líp.
OTEC:
Nevím, holčičko, nevím.
Myslím, že se v nich taky nevyznám.
Copak já vím o medicíně nebo aviatice nebo těch hloupostech, co mají v hlavě ta dvojčata -
MATKA:
Myslíš politiku?
OTEC:
Ano.
Já na to nemám hlavu, maminko.
Já jsem byl jen voják.
MATKA:
Přec.
Na tebe víc dají.
Já vím, ty jsi z nich chtěl mít vojáky;
ale když jsi padl,... tak jsem si řekla... ne!
Vidíš, mohla jsem je dát... zadarmo do vojenských škol;
ale raději... raději jsem si našla práci, abych je dala vyučit něčemu jinému.
Myslela jsem si, ať je to medicína nebo technika... cokoli, jen vojna ne.
Ať dělají něco užitečného... něco, při čem se nemusí umírat.
Kdybys věděl, co jsem se nastarala, abych je mohla poslat do těch škol - A vidíš, co z nich mám!
OTEC:
Nu, dušinko, myslím, že s nimi můžeš být spokojena, ne?
MATKA:
Já vlastně nevím.
Připadám si jako slepice, která vyseděla orly;
sedím při zemi a kdákám strachy, když jeden po druhém vyletují.
Někdy si říkám: to nesmíš, nesmíš být tak malodušná, nesmíš jim překážet - Richarde, to je hrozné, co se z člověka stane, když je mámou!
Taky jsem přece bývala blázen, taky jsem si o sobě myslela bůhvíco - Ty to víš, můj milý.
OTEC:
Vím, drahoušku.
MATKA:
Vždyť jsem za tebou utekla z domova;
a bylo mi všechno jedno, třeba i život dát.
A teď, teď bych chtěla sedět jako lakomec na tom, co je můj život, a křičet na každého: nedám! nedám!
Já už jsem dala dost, Richarde.
Tebe... a našeho Ondru.
Víc už se ode mne nemůže žádat.
Víš, mně přišlo příliš draho to, čemu se říká... hrdinství.
Nejdřív ty, a potom Ondra -
OTEC:
Nech být, maminko, Ondra měl krásnou smrt.
Krásnou... a čestnou.
MATKA:
Čestnou, já vím.
Vám připadá hrozně čestné za něco umřít;
ale na to, že umřete někomu, na to už nemyslíte.
Tys třeba musel jít na smrt, Richarde, tys byl voják.
Ale Ondra nemusel.
Ondra byl lékař a badatel;
mohl být někde na klinice - a nemusel se nakazit -
OTEC:
To se lékařům stává, holčičko.
U nás u pluku taky jednou zemřel doktor.
Hrozně milý člověk to byl, hrával jsem s ním šachy.
Nu vidíš, a zčistajasna se nakazil cholerou -
MATKA:
Ale náš Ondra se nemusel hlásit tam dolů, do kolonií!
To tys udělal!
OTEC:
Ale maminko, já jsem přece byl už tak dávno mrtev!
MATKA:
To je jedno, ale tahals ho sem, do svého pokoje.
Tys měl na něho vliv, můj milý.
Tady se Ondra vždycky učil, tady ležel v knihách, tady přecházel po celé hodiny a kouřil - A tady mi z ničeho nic ohlásil, mami, já pojedu na rovník, abych viděl kousek světa.
Že tam jede bojovat se žlutou zimnicí, to... zapomněl říci.
Vždycky přede mnou schováváte, co máte za lubem.
Mně řeknete, mami, to je jen takový výlet, a pak tam zůstanete.
Jako zloděj ujel!
( Z temného kouta se blíží Ondra v bílém lékařském plášti. )
ONDRA:
Ale mamino, to už jsem ti přece tolikrát vysvětloval - Nechtěl jsem, aby sis dělala starosti.
Proto jsem ti nic neřekl.
To je to celé.
MATKA:
Tomu ty říkáš vysvětlení?
Na to tys myslel, já vím;
ale na to, že se tam můžeš nakazit nebo co, na to ne.
Na to bych zase já byla myslela, Ondro.
Tak je to.
ONDRA:
Nu a co by ti to bylo platno, maminko!
Stejně bych byl jel -
MATKA:
Vidíš, Ondro, takový jsi býval vážný a rozumný hoch!
Nebýt tebe, tak nevím, co bych si kolikrát počala.
Byl jsi těm druhým dětem místo otce - takový moudrý a odpovědný - A najednou prásk, ujedeš si na rovník a zemřeš mi tam na žlutou zimnici.
Tos přece nemusel, Ondro, to mi neříkej!
OTEC:
Víš, dušinko, doktor má taky svou službu.
To už je takové povolání, viď, Ondro?
MATKA:
Co sis to vzal do hlavy s tou žlutou zimnicí!
Mohl jsi být doma a léčit - nebo pomáhat na svět dětem -
ONDRA:
Podívej se, mami: na žlutou zimnici umíralo ročně tolik set tisíc lidí - To by přece byla hanba, kdyby se proti ní něco nenašlo.
To je... prostě povinnost, ne?
MATKA:
Tvá povinnost?
ONDRA:
Povinnost vědy.
Víš, maminko, byla to moc zlá nemoc;
a ti lidé tam dole - kdybys je viděla umírat, sama bys řekla:
Ondro, nemůžeš je tak nechat!
To je těžká věc, mami.
Někdo tam musel jít.
MATKA:
Ale nemusels to být zrovna ty, Ondro!
To mi nenamluvíš!
OTEC:
A proč ne zrovna on?
Já myslím, že měl dobrou hlavu.
Na takové věci, holčičko, musejí vždycky jít ti nejlepší.
MATKA:
A ti nejlepší na to mají zemřít?
OTEC:
Nu ano.
To jinak nejde, dušinko.
Ti nejlepší musejí vždycky jít napřed, víš?
Nic si z toho nedělej, Ondro.
Dobře jsi udělal.
MATKA:
Já vím, vy vždycky držíte dohromady proti mně, vy mužští!
To se ti řekne, dobře udělal;
ale kdybys věděl, jak mně bylo, když jsem dostala ten telegram - Já to nemohla za živého boha pochopit.
Paní, váš syn padl jako hrdina na bojišti vědy -
OTEC:
Tak vidíš, maminko: jako hrdina.
To přece stálo za to, ne?
ONDRA:
To ne, tati.
Vidíš, na tom by mně záleželo nejmíň.
Mně šlo jen o to... poznat příčiny zimnice.
To není žádné hrdinství.
Když člověk dělá vědu,... tak musí hledat příčiny, víš?
A na jiném mu čerta záleží.
Jaképak hrdinství nebo čest - to je dětinství, tati.
Ale kousek poznání - to stojí za to.
MATKA:
A poznals něco?
ONDRA:
Já ne, maminko, ale druzí.
Jeden Švéd a jeden Američan.
OTEC:
Škoda.
Američany já nemám rád.
MATKA:
Tak vidíš, Ondro, nebylo to nadarmo?
Nebylo to zbytečné?
ONDRA:
Nebylo, maminko.
Tomu ty nerozumíš.
MATKA:
Ne, nerozumím.
Já jsem vám asi nikdy nerozuměla.
To slyším pořád... od Jirky i od dvojčat: mami, tomu ty nerozumíš - Nerozumím!
Nerozumím!
Kriste Ježíši, já už přestávám rozumět sama sobě!
Vždyť vy jste kusy mého těla - I ty, Richarde;
vešel jsi do mne a jsi mé celé tělo, jsi má celá duše.
A já vám nerozumím, že?
Co vy to máte jiného, co vy to máte tak hrozně svého, že vám už nerozumím?
ONDRA: ( jde blíž k ní ):
Ale maminko, nesmíš se rozčilovat.
Máš slabé srdce, škodí ti to.
MATKA:
Ne, nech mne!
Vždyť jsem vám tak rozuměla, když jste byli malí, pamatuješ se, Ondro?
Doma jsem věděla, když si někdo z vás venku rozbil koleno, a už jsem vyběhla - A když jste všichni seděli kolem stolu, cítila jsem tak silně - to jsem já.
To všecko jsem já.
Docela tělesně jsem to cítila:
Ty děti, to jsem já!
A teď - mami, tomu ty nerozumíš.
Richarde, co to do těch dětí vlezlo cizího a... proti mně?
OTEC:
To víš, drahoušku: jsou už velicí - a mají své vlastní zájmy, ne?
MATKA:
Ale já jsem měla vždycky jenom jejich zájmy, rozumíš?
Vy všichni, vy jdete za svými věcmi, za svou ctí, za svým posláním, já nevím za čím velikým, já tomu ani nerozumím.
Ale já, já jsem šla jenom za vámi.
Já jsem neměla žádné jiné poslání než vás.
Já vím, nebylo to nic velikého: jen starat se a milovat - Ale když jsem vám, pěti dětem, nesla na stůl mísu jídla, bylo to pro mne jako bohoslužba.
Ondro, Ondro, ty nevíš, jak je tam po tobě prázdno!
ONDRA:
Je mi líto, maminko.
MATKA:
Máte pravdu, já tomu asi nerozumím.
Například tvůj tatínek padnul, protože bylo nutno pobíjet nějaké divochy.
A ty, Ondro, tys umřel na to, žes jim chtěl zachraňovat životy.
Vidíš, na to jsem asi hloupá.
Každý děláte něco obráceného, a pak mi řeknete, to jsou veliké úkoly, maminko, tomu ty ani nemůžeš rozumět.
Jeden z vás bude něco stavět, a druhý to bude bourat;
a mně řeknete, to jsou ohromné věci, mami, to my musíme dělat, i kdyby nás to mělo život stát!
Život!
Vám se to mluví!
Sám zemřít, to by každý uměl;
ale ztratit muže nebo syna, to byste teprve viděli, co to je, - to byste viděli -
ONDRA:
V tomhle... snad máš pravdu, mami.
MATKA:
A i kdybych neměla...
Já nechci mít pravdu, já chci mít vás, já chci mít své děti!
Tys neměl umřít, Ondřeji;
byl jsi tak hodný a vážný chlapec - A měl jsi nevěstu, můj hochu, měl jsi se ženit - Tomu snad rozumím, ne, Ondro?
ONDRA:
- - Ano, maminko.
MATKA:
Tak vidíš.
( Dva výstřely na zahradě. )
OTEC ( zvedne hlavu ):
Co je?
MATKA:
Nic.
To střílejí hoši do terče.
Kornel - a Petr.
OTEC:
To je dobře.
Kdo neumí střílet, není k ničemu.
MATKA:
Náš Toni nebude střílet, Richarde.
Nemá na to povahu.
Ondra taky nerad střílel, že, Ondro!
Tys taky byl samé knížky jako Toni -
ONDRA:
Jenže u Toniho to je jako hašiš, maminko.
Snít s očima dokořán, víš?
To je chyba.
MATKA:
Prosím tě, vždyť je to ještě dítě!
ONDRA:
To ty si budeš o něm vždycky myslet.
MATKA:
Protože je slabý!
OTEC:
Měla bys ho přidržet, dušinko, aby něco vážně dělal.
MATKA:
Já nechci!
Já nechci, aby si Toni bral už teď něco do hlavy!
Já ho sem už nepustím -
OTEC:
Proč?
MATKA:
Protože byste chtěli mít na něho vliv!
Protože byste mu našeptávali:
Buď mužem, Toni, buď mužem!
Dělej něco!
Jdi pro něco zemřít: pro slávu, pro čest, pro pravdu - Ne, já to nechci, slyšíte?
Dejte Tonimu pokoj!
OTEC:
Ale matko, přece nechceš z Toniho udělat holčičku?
MATKA:
Já ho chci mít pro sebe.
Ty na něho nemáš žádné právo, Richarde!
Toni je pohrobek!
Toni je můj, jenom můj, rozumíš?
Ten sem už nesmí!
ONDRA:
Maminka nás asi považuje za špatnou společnost.
MATKA:
- - Ano.
Protože jste mrtví.
( Výstřely na zahradě. )
ONDRA:
Mami, ty se nás bojíš?
MATKA:
Jak bych já se vás mohla bát, můj hochu!
Pojď sem blíž, Ondro, ukaž se mi!
Kdybys věděl, jak ti sluší ten bílý plášť!
Vždycky jsem si myslela, že budeš jednou u mne, až... až se budu loučit s dětmi -
ONDRA:
Ale jdi, maminko, ty tu budeš ještě moc dlouho!
Ty tu budeš pořád, víš?
OTEC:
Maminka je silnější, než sama ví.
( Přejde ke stolku se šachovnicí. )
Kdo to tady hrál, miláčku?
MATKA:
Dvojčata.
Prý je to tvá úloha.
OTEC:
Já vím.
Jednou jsem ji začal řešit - Byla to pěkná úloha.
MATKA:
Hoši se nad tím pohádali.
Kornel chtěl, aby Petr táhl na d5.
OTEC:
Správně.
Já bych aspoň táhl na d5.
MATKA:
Ale Petr říkal, že je ještě jiné řešení.
To víš, ti dva jsou pořád v sobě.
OTEC ( roztržitě ):
Jiné řešení?
To bych rád věděl - - Asi je teď jiná šachová škola.
Ledaže by se šlo dopředu piónem - Zajímavé!
Koukám, že má Petr trochu pravdu.
( Dveřmi vejde docela tiše Jiří v leteckém overalu. )
JIŘÍ:
Dobrý večer, maminko.
Nazdar, tati.
Tě bůh, Ondro!
OTEC ( obrátí se ):
Á vida, Jirka!
ONDRA:
Nazdar.
MATKA:
Cože tak brzo, Jiříčku - Lítal jsi dnes?
JIŘÍ:
Lítal, mami.
Dnes se ti ohromně lítalo.
MATKA:
Dobře, že už jsi doma.
Já to nevidím ráda, když lítáš;
já mám takový strach - Ještě že jsi tak brzo přišel.
JIŘÍ:
To víš, mami, že má první cesta... je za tebou.
OTEC:
Správně.
Koukám, hochu, jak ti to sluší.
MATKA ( s hrůzou vstává ):
Počkej - Jiří, ty vidíš... tatínka... a Ondru?
JIŘÍ:
Vidím, maminko.
Jak bych je neviděl?
MATKA:
Ale vždyť oni... oni jsou mrtvi, Jirko!
Jak ty je můžeš vidět... jak ty s nimi můžeš mluvit - Jiří!
JIŘÍ:
No víš, mami - Ale nebudeš se na mne zlobit?
Mně se totiž něco porouchalo na letadle, víš?
To je to celé.
MATKA:
Jirko, tobě se něco stalo?
JIŘÍ:
Nic, mami.
Opravdu, ani to vůbec nebolelo.
Víš, mně se u letadla ulomilo křídlo - a tak, víš?
MATKA:
Jiří, ty přede mnou něco tajíš!
JIŘÍ:
Nesmíš se zlobit, maminko, ale já jsem se zabil.
MATKA:
Ty... ty...
JIŘÍ:
Prosím tě, mami, nerozčiluj se!
MATKA:... ty jsi tedy mrtev, Jiříčku?
JIŘÍ:
Ano, mami.
Já jsem... to, čemu se říká mrtev.
MATKA ( kvílí ):
Ježíši Kriste, Jiří!
Jiříčku!
ONDRA:
Tiše, tiše, mamino.
Musíš být klidná.
MATKA:
Jirko, ty jsi se mi zabil!
OTEC:
Musíš to nést statečně, dušinko.
Vidíš přece, že zemřel jako hrdina.
Byla to krásná smrt.
MATKA ( jako zkamenělá ):
Krásná smrt.
- Tak tady to máš, Richarde!
Tady to máš!
JIŘÍ:
Mami, za to opravdu nikdo nemůže.
Víš, já jsem totiž něco zkoušel - a selhal mi motor.
Já vlastně sám nevím, jak se to stalo.
MATKA:
Můj Jirka - ( Usedne do křesla a rozpláče se. )
ONDRA:
Nech maminku.
Uleví jí to.
( Zůstane nad ní stát. )
OTEC ( odvede Jiřího stranou ):
Cos to zkoušel, Jiříku?
JIŘÍ:
Výškový rekord, tati.
Se zatížením.
Patnáct set kilogramů.
OTEC:
A - má to nějaký význam, takový rekord?
JIŘÍ:
Má, tati.
Například ve válce - přeletět co nejvýš s největším nákladem pum, víš?
OTEC:
Pravda.
Na tom něco je.
JIŘÍ:
Nebo při letecké dopravě - Tam nahoře už nemáš bouře a mraky, víš?
To by mohlo mít ohromný význam.
OTEC:
Nu a jak jsi byl vysoko?
JIŘÍ:
Něco přes dvanáct tisíc metrů;
ale najednou mi začal vysazovat motor -
OTEC:
Je to rekord?
JIŘÍ:
Je, tatínku.
V té kategorii je to světový rekord.
OTEC:
Tak to je dobře.
Mám radost, chlapče.
JIŘÍ:
Jenže... když jsem spadl, to ti byla hrozná paseka, tati.
Já myslím, že se výškoměr rozbil.
Škoda.
OTEC:
Proč?
JIŘÍ:
Teď se nemůže ani zaznamenat, že jsem byl tak vysoko.
OTEC:
To je jedno, Jirko.
Jen když se té výšky dosáhlo!
JIŘÍ:
Když o tom nikdo nebude vědět!
OTEC:
Ale udělalo se to, to je hlavní.
Kdo by to do tebe řekl!
Takový jsi byl hračkář - To ti, hochu, gratuluju.
MATKA ( sténá ):
Jiří - Jiříčku -
ONDRA:
Buď klidná, mamino.
OTEC:
Neplač, dušinko.
Stálo to za to.
Tak už neplač.
Koukej, budou teď starosti s pohřbem -
JIŘÍ:
Maminko, nesmíš se na mne dívat, až mě přinesou, víš?
To, co přinesou, už nejsem já.
Já jsem tady... tak, jak jsem byl... a nikdy mě nebudeš vidět jinačího, viď?
MATKA:
Proč jsi mi neřekl, že chceš tak vysoko letět!
Já bych tě nebyla pustila -
JIŘÍ:
To nešlo, mami.
Já jsem musel.
MATKA:
Co tě to napadlo, Jiříčku, co sis to vzal do hlavy!
Proč jsi chtěl dělat ten rekord!
JIŘÍ:
Když má člověk tak dobrý stroj - To se musí, maminko, tomu ty nerozumíš.
Víš, to člověka samo táhne - ten stroj si o to řekne sám -
( Zaklepání. )
OTEC ( zhasí žárovku pod svým obrazem;
je hluboké šero ):
Nesmíš se trápit, miláčku.
MATKA:
Můj Jirka!
Takový statný hoch!
Proč - proč -
JIŘÍ ( stále tišeji ):
Tomu ty nerozumíš, maminko, tomu ty nemůžeš rozumět -
( Zaklepání. )
ONDRA ( šeptem ):
Musíš být klidná, mami.
Musíš být silná.
OTEC ( šeptem ):
Miláčku, sbohem!
( Zaklepání. )
MATKA ( vstává ):
Ano.
( Ve dveřích plných denního světla stojí Kornel. )
KORNEL:
Odpusť, maminko,... nechtěl jsem tě vyrušovat... ale...
Já ti mám něco říci.
MATKA:
Ano.
KORNEL:
Právě jsme totiž dostali... zprávu, víš?...
Náš Jirka... měl jakousi nehodu s letadlem.
Ale nesmíš se lekat, mami.
Není to tak zlé...
MATKA:... Ano.
KORNEL:
Jiří totiž...
Maminko!
Ty to už víš?
Opona
II
Týž pokoj, ale přibyla rozhlasová skřínka.
( Toni klečí u rozhlasové skřínky a točí knoflíkem.
Ozve se vojenský pochod.
Toni s grimasou nechuti točí dál.
Ozve se Hlasatel. )
HLAS V AMPLIÓNU:
Pozor, pozor, pozor!
TONI:
Ty máš hlas jako náš Kornel.
HLAS V AMPLIÓNU:
Vyzýváme všechny občany, aby zachovali klid a pořádek.
Varujeme je důtklivě, aby se nehromadili na ulicích;
jinak zakročí policejní i vojenské orgány s největší přísností...
TONI:
Brrr!
( Točí knoflíkem dál;
ozve se jemná, daleká hudba.
Toni klečí a poslouchá, dávaje rukama takt. )
( Vejde Kornel v polovojenské uniformě: vysoké boty, breeches a kabát s odznaky. )
KORNEL:
Nech toho, Toni.
Víš, že to maminka nevidí ráda, když si s tím někdo hraje.
Je to památka po našem Jirkovi -
TONI:
- - Slyšíš, Kornele, to je krása!
KORNEL:
Ano, ale teď není čas na nějakou krásu.
Zavři to, Toni!
Já to nemohu poslouchat.
TONI ( vypne rozhlas a zůstane klečet ):
Škoda.
Byla to cizina, ani nevím odkud.
Já si představuju, že to hráli... někde na severu.
Víš, znělo to tak sněživě -
KORNEL:
Ty si pořád něco představuješ.
( Zapaluje si cigaretu a přechází neklidně po pokoji. )
Hloupé, že musím být doma - ( Dívá se na náramkové hodinky. )
Teď půjdou dělníci z práce.
Mohlo by se venku něco semlít - Krucifix, kdybych tam mohl být!
( Zastaví se u okna a poslouchá. )
TONI:
- - Kornele?
KORNEL:
Co?
TONI:
Co je s Petrem?
KORNEL:
Nevím.
Někde je zavřený.
Neměl se do toho plést.
TONI:
Ty se taky do toho pleteš, Kornele.
KORNEL:
Ano, ale na druhé straně.
To je rozdíl.
TONI:
Jaký rozdíl?
KORNEL:
My jsme pro pořádek - a blaho národa.
Tomu ty ještě nerozumíš, Toni.
A buď rád.
TONI:
Petr byl taky pro blaho lidu.
A přece jste ho zatkli.
KORNEL:
Protože si to blaho představoval jinak.
Myslel si, že nám může vládnout ta špinavá luza - Pěkně děkuju, to by to vypadalo!
Už nám ukázali, co dovedou: drancovat a mstít se - ( Zamačkává cigaretu. )
To by byla zkáza vlasti, Toni.
TONI:
Ale Petr přece vystoupil proti tomu, aby se plenilo!
KORNEL:
Tím hůř!
Petr by chtěl, aby se z té bandy udělala vláda.
To my teprve nemůžeme připustit.
TONI:
Kdo my?
KORNEL:
Naše strana.
My, národ.
Kdyby ti nám měli vládnout s těmi jejich utopiemi... s jejich pacifismem a rovností,... to by byl mazec, chlapče!
Brr!
Vždyť je to přímo zrada na národě, co ti chlapi chtějí!
Armádu rozpustit - úřady převzít - továrny vyvlastnit - to tak!
To by byl konec kultury a všeho.
Ne, ne, Petře, my svůj národ nenecháme takhle zhuntovat!
- Nejvyšší čas, člověče, že se s těmi žvanily a zrádci zatočí - Ale já tě nebudu pořád poučovat, Toni.
TONI ( vstane ):
Kornele -
KORNEL:
Nu?
TONI:
Co se stane s Petrem?
KORNEL ( krčí rameny ):
Nedá se nic dělat.
Musíme čekat.
Naši ho zatkli a - zatím je ve vazbě.
TONI:
Jako zločinec?
KORNEL:
Jako rukojmí.
Neboj se, tam se mu nic nestane.
Ale kdyby ta černá banda začala znova na ulicích střílet, pak - nevím.
TONI:
Pak Petra... zastřelíte?
KORNEL:
Já ne, Toni;
ale to víš, boj je boj.
Neměl si Petr s tím hnutím nic začínat.
To si můžeš myslet, mně by bylo strašně líto, kdyby... kdyby se mu něco stalo.
Ale to už není v naší moci - Ať ti holomci složí zbraně, a pak naši pustí Petra - i ty druhé rukojmí.
Tak je to.
TONI ( s vyjevenýma očima ):
Představ si, Kornele,... představ si, jak musí Petrovi být!
Jak se dívá na dveře a čeká, pořád čeká,... kdy se otevřou...
Půjdete s námi!
- Kam?
- Marš, to uvidíte!
KORNEL:
Počkej.
( Poslouchá. ) Ticho.
Naštěstí se tam nestřílí.
Kdyby někde padla rána, tak je zle, Toni.
Pak naši půjdou bezohledně - Ale já myslím, že už ta holota zalezla.
Zbabělci jsou to.
Aspoň Petr vidí, s jakými lidmi šel!
Postav proti nim strojní pušku, a rozběhnou se jako slepice.
- Slyšíš?
Je tam ticho.
Asi se vyjednává.
Ačkoliv nechápu, jak může někdo s takovými gangstery vyjednávat.
TONI:
Kornele, to má člověk svázané ruce?
KORNEL:
Kdo?
Kdy?
TONI:
Když ho vedou na popravu.
KORNEL:
Ovšem.
Samozřejmě musí být svázán.
Proč se ptáš?
TONI ( sepne ruce na zádech, jako by je měl svázané ):
Víš, já si to dovedu tak hrozně živě představit,... jak je člověku, když takhle stojí... proti vojákům s puškami.
Víš, jak se jim dívá... někam přes hlavu... a cítí ve vlasech takový chladný vítr.
Ještě ne... ještě okamžik...
K líci zbraň!
- Ježíši Kriste!
KORNEL:
Přestaň!
TONI ( řve ):
Vy psi!
Krvaví psi!
KORNEL:
Toni!
TONI:
Palte!
( Zakolísá a padá na kolena. )
KORNEL ( chytí ho za rameno a třese jím ):
A už dost!
Toni, ty máš chorobnou fantazii!
TONI ( zakrývá si oči a vstává ):
Kornele, jak se mohou lidé tak strašně nenávidět!
KORNEL:
Tomu ty nemůžeš rozumět, chlapče.
Ty ses ještě nenaučil strašně věřit.
TONI:
V co věřit?
KORNEL:
Ve svou pravdu.
Nikdy by člověk neudělal za sebe, co dělá za svůj prapor.
Nesmíš být tak přecitlivělý, Toni.
Naše maminka tě jenom kazí.
TONI:
Čím?
KORNEL:
Jak tě vychovává.
Takhle z tebe nikdy nebude muž, který bude za něco bojovat.
Mír, láska, soucit - já vím, to je moc hezké, ale... dnes na to není čas, Toni.
Dnes jsou na to příliš vážné... a velké doby.
Tomu maminka nerozumí.
My musíme být připraveni... na všechno.
Kdyby se něco Petrovi stalo - Toni, maminka nesmí vědět, jak to s ním je.
Musíme jí říkat, že je jen ve vazbě, víš?
A třeba už je opravdu odtroubeno;
snad se ta černá holota už vzdala, že je tam tak... divně ticho.
- Nesmíš ven, Toni.
TONI:
A ty?
KORNEL ( krčí rameny ):
Měl bych být u našich, tam venku.
Bože, jen nechybět, kdyby se něco semlelo!
To je tak blbé, že musím trčet doma, u maminky!
Ale to víš, kdyby se tu sebemíň stalo...
Maminka má tak slabé srdce - Člověk s tou chátrou neví.
Jak se jednou začne rabovat - Někdo vás tady musí hlídat.
( Zády k Tonimu vyjme ze zásuvky revolver a nabíjí jej;
pak jej dá zpátky. )
Já vím, kde je mé místo.
Ale maminka nesmí vědět, že je to tak vážné, Toni.
Já tedy... zůstanu doma.
Kvůli mamince... a tobě.
( Vejde Matka. )
MATKA:
Kornele, kde je Petr?
Proč se ještě nevrátil?
Ráno jsi říkal, že to je jistě jen nějaké nedorozumění... že ho na noc pustí...
Slyšíš, Kornele?
KORNEL:
Ano, maminko, ale... ono to nejde tak rychle.
Víš, oni asi pozatýkali sta a sta lidí, a než se to všechno vyšetří - To může trvat... třeba i týden.
MATKA:
Celý týden?
Kornele, je to možné, že by našeho Petra tak trápili?
Ne, ne.
To já tak nenechám.
Já tam za nimi půjdu a řeknu jim -
KORNEL:
To nemůžeš, mami.
Ani by tě tam nepustili.
MATKA:
To by bylo, aby tam nepustili matku!
Já tam donesu Petrovi prádlo a něco jíst - Nikdo přece nemůže bránit matce, chlapečku.
Matka má na to právo.
KORNEL:
Musíš s tím počkat, mami.
Podívej se, vždyť jsou i ulice zavřeny vojskem - nikdo nesmí do středu města -
MATKA:
Ale matku pustí!
Já jim řeknu, že nesu něco synovi - Já musím vidět Petra, Kornele.
Já musím vědět, co s ním je.
Petr přece není žádný zločinec, aby ho směli zavřít.
Ale já jim to řeknu, nemysli si.
Já jim řeknu, že nemají právo věznit mého syna!
KORNEL:
Těžká věc, mami.
To právo mají.
MATKA:
Copak je Petr nějaký zločinec?
Udělal někomu něco?
KORNEL:
Zločinec... není, mami.
To nikdo netvrdí.
MATKA:
Tak vidíš!
Ale pak nemají právo ho pro nic za nic zatknout!
KORNEL:
Maminko, ty tomu snad dost dobře nerozumíš -
MATKA:
Já vím.
- Jdi, Toni, jdi.
To pro tebe není.
Nemusíš slyšet, jak je tvá matka hloupá.
( Toni se nerad šourá ven. )
MATKA:
Já se snažím rozumět všemu, Kornele.
Ale nemohu, nu.
Jak může někdo zavřít mého syna, když nikomu neublížil, tomu asi budu těžko rozumět.
KORNEL:
Promiň, mami.
Ty pořád nechceš pochopit, že vlastně máme... občanskou válku.
MATKA:
Nu a?
Musíme ji snad mít?
KORNEL:
Musíme.
Protože jsou lidé rozděleni na dvě strany, a vládnout může jen jedna, víš?
A tak se musí rozhodnout bojem, maminko, kdo bude u nás vládnout.
MATKA:
A kvůli tomu se střílí?
KORNEL:
Ano.
To jinak nejde.
MATKA:
Prosím tě, to jim tak hrozně záleží na tom, aby vládli?
Copak nemají své rodiny?
Ať se každý stará o svou rodinu!
KORNEL:
Jenže rodina není všecko.
MATKA:
Je, Kornele.
Pro mne je.
A neříkej, že by Petr chtěl někomu vládnout.
Já ho přece znám;
ani psíka neuměl uhodit - To spíš ty, Kornele, ale Petr ne.
Ten nemá tu povahu, aby někomu poroučel.
KORNEL:
To je jedno, mami;
ale jeho strana by chtěla poroučet všem;
chtěla by všechno převracet po svém - To by bylo neštěstí pro celý národ, rozumíš?
Vždyť je to banda zločinců a zrádců, maminko!
Všecko by rozvrátili a rozkradli -
MATKA:
To ne, Kornele.
To zase neříkej!
Já přece Petra znám...
Petr by nešel s takovými lidmi.
Ty bys taky nešel se žádnými zločinci a zrádci, Kornele.
KORNEL:
Bohužel, Petr lidem tak slepě důvěřuje -
MATKA:
Vždyť je mladý!
Tys nebyl nikdy tak mladý a družný, Kornele.
Ty ses tak nekamarádil kde s kým, býval jsi spíš trochu pyšný - Ale s něčím špatným by náš Petr nedržel.
KORNEL:
Tak potom bych musel já držet s něčím špatným, maminko.
Buď má pravdu jeho strana, nebo... my.
Jeden z nás musí jet zatraceně špatně.
MATKA:
Ty ne, Kornele.
Ty máš něco panského a vznešeného v povaze.
Ty bys taky nemohl dělat nic špinavého... a nečestného.
KORNEL:
Tak vidíš.
A když ti tedy řeknu na svou čest, že náš Petr byl na... nedobré straně a že se ta smečka musí odklidit, aby byl na světě pořádek -
MATKA:
Počkej, chlapče.
Museli zavřít našeho Petra, aby byl na světě pořádek?
KORNEL:
- - Museli, maminko.
Když už se jednou do toho připletl -
MATKA:
Pak je to hanba, Kornele!
Nemohou mít pravdu, když zavřeli našeho Petra!
KORNEL:
Mami, kdyby to šlo, tak by Petr nechal... zatknout mne.
MATKA:
Petr?
KORNEL:
Já myslím jeho lidé.
Jeho strana, víš?
MATKA:
Ledaže by to byli hlupáci... a ničemové!
Ty přece nemyslíš nic zlého, Kornele!
Jak by mohli tebe zatknout?
To by bylo stejné bezpráví jako to, že zavřeli našeho Petra.
Jsou to zlí lidé, Kornele.
Zlí, suroví, hloupí lidé.
Bože, kdybych je mohla touhle pěstí udeřit do tváře -
KORNEL:
Prosím tě, mami!
MATKA:
My ho tam nesmíme nechat, Kornele!
Musíš mi nějak pomoci - Říkáš, že ho tam mohou držet ještě několik dní?
KORNEL:
Snad, mami;
ale pak ho jistě pustí na svobodu.
Už je venku klid;
uvidíš, že do zítřka bude po všem -
MATKA:
A pak se mnou půjdeš pro Petra?
KORNEL:
Ano, maminko.
MATKA:
A nemohla bych mu už dnes něco donést?
KORNEL:
Dnes ne, maminko.
( Několik výstřelů v dáli.
Stmívá se. )
MATKA:
Co je to?
KORNEL ( nervózně ):
Nic.
To někde na ulici...
Prosím tě, mami, nikdo nesmí ven.
MATKA:
Ale když Petr jistě čeká -
KORNEL:
Pořád s tím Petrem!
Nejde jen o Petra, maminko.
MATKA:
Myslíš, že by se něco mohlo stát Tonimu - nebo tobě?
KORNEL:
Odpusť, mami, já myslím na náš národ.
( Pár dalekých výstřelů. )
MATKA:
Jen aby se nic nestalo Petrovi!
KORNEL ( poslouchá u okna ):
Jen aby se nic nestalo našemu národu, maminko.
- Tam někde venku stojí připravená četa;
kdybys věděla, jací to jsou skvělí hoši - elitní četa se jim říká.
Vybraní střelci, kteří půjdou první.
Čekají, kdy to bude, a dívají se na sebe:
Kde je Kornel?
- Tady jsem, kamarádi.
Já nemohu.
Já... musím zůstat doma.
Někdo tu musí být, kdyby se cokoli stalo.
Chlapci, držte se;
ale já... mne můžete škrtnout.
MATKA:
Kornele, co je ti?
KORNEL:
Nic, maminko.
Neboj se, já... zůstanu u tebe... a Toniho.
To víš, když jsou na ulicích nepokoje, tak se mohou vynořit všelijací lidé - Nemusíš se ničeho bát, mami.
Já budu doma.
( Jde ke stojanu s puškami. )
MATKA:
Co tam hledáš?
KORNEL:
Tatínkovu karabinu, co měl v Africe.
Měla by se zas jednou vyčistit.
( Vyjímá pušku ze stojanu. )
MATKA:
Vždyť na ní denně utírám prach!
KORNEL:
Tomu ty nerozumíš, maminko.
Puška si žádá víc.
Někdy se z ní musí taky vystřelit, víš?
( Položí matce ruku na rameno. )
Žádná starost, mami.
Všecko bude v pořádku, uvidíš.
MATKA:
A Petr se vrátí?
KORNEL:
Vrátí, maminko, vrátí.
( Odchází s puškou.
Soumrak houstne. )
MATKA ( dívá se za ním ):
Já vím, že mi neříkáš pravdu, Kornele.
( Přechází po pokoji a tu a tam rovná věci. )
( V dáli několik výstřelů. )
MATKA:
Bože, co on, Petr!
( Usedne do lenošky a sepne ruce. )
Kriste panebože, opatruj mého Petra.
Marie, Matko milosrdenství, smiluj se nade mnou a ochraňuj mé děti.
Kriste Ježíši, vrať mi mého Petra.
Marie, Matko boží, oroduj za mé děti.
Ježíši ukřižovaný, smiluj se nad mými dětmi.
( Petr se tiše objeví ve dveřích, má na sobě jen kalhoty a rozhalenou košili.
Je už skoro tma. )
PETR:
Nazdar, mami!
MATKA ( vyskočí ):
Petře!
Už tě pustili?
PETR:
Kdepak!
Ale já už s nimi nemám co mluvit, maminko.
MATKA ( jde k němu ):
Já měla o tebe takový strach - Pojď ke mně, Petříčku!
PETR ( uhýbá ):
To ne, mami.
Prosím tě, zůstaň tam!
MATKA ( sahá po něm ):
Co je s tebou, synáčku?
Kdes nechal kabát?
PETR ( uhýbá ):
Tam.
Tam.
Oni ti jej asi pošlou, mami.
Kabát a všechno.
Oni jsou ukrutně pořádní.
MATKA:
Kdo?
PETR:
Oni.
Ti bílí, víš?
Nerozsvěcuj ještě, maminko.
Mně je hrozně líto, ale já bych ti měl něco říci.
Totiž proto jsem za tebou přišel.
Snad bude líp, když ti to řeknu sám.
MATKA:
Petře, co se stalo?
( Hmatá po něm. )
Tak pojď sem!
PETR ( uniká ):
Nesmíš se na mne zlobit, ale já za to opravdu nemohu, mami.
Kornel za to taky nemůže.
MATKA:
Zač?
PETR:
Bože maminko, ty jsi nechápavá!
To se přece dalo čekat.
Kornel to taky předem věděl.
Tak už je to odbyto, víš?
MATKA ( s rostoucí úzkostí ):
Co je odbyto, Petříčku?
PETR:
Ale to už je děsně dávno, mami.
To bylo už před půl hodinou.
MATKA:
Co bylo?
PETR:
No přece, zastřelili mě, maminko!
MATKA:
Petře!
( Zakolísá a zhroutí se na zem. )
PETR:
Ale mami!
Bože co já - Pojďte mi někdo pomoci!
Ondro!
( Ze tmy vyběhne Ondra v bílém plášti. )
ONDRA:
Co se stalo?
PETR:
Podívej se, maminka -
ONDRA ( kleká k ní a sahá jí na puls ):
Nu ukaž, mamino -
( Ze tmy vystoupí Otec v uniformě. )
OTEC:
Je jí něco?
PETR:
Já nevím, najednou se skácela na zem -
OTEC:
Proč nedáš pozor!
( Kleká k Matce. )
Dušinko, co ti je?
( Ze tmy se vynoří Jiří v leteckém overalu. )
JIŘÍ:
Nazdar, Petře.
Mamince není dobře?
( Rozsvítí lampu na psacím stole. )
ONDRA ( klečí u ní ):
Srdce.
Kdybyste věděli, jak jí vysazuje tep - Chudák mami!
OTEC:
Kdybychom mohli někoho přivolat!
ONDRA:
Nač?
Vždyť jsme tady my.
Teď nebude chvíli o sobě vědět.
Nervový otřes, víš?
Nejlíp nechat ji v klidu.
- Dejte sem nějaké polštáře!
PETR ( shání polštáře ):
Tady jsou.
JIŘÍ ( nese plnou náruč polštářů ):
Tumáš.
ONDRA:
Nadzvedni jí hlavu, tati.
( Podkládá ji polštáři. )
Tak, a teď hezky tiše lež, mami.
( Vstane. ) Jděte od ní, ať má pokoj.
OTEC ( vstává ):
Cos ji tak poděsil, Petře?
A prosím tě, kde ty se tu vůbec bereš?
ONDRA:
Okamžik, tati.
( Obrátí Petra k světlu a dívá se mu na čelo. )
A jej!
Jedna a druhá.
( Rozhalí mu na prsou košili a ťuká prstem. )
Jedna, dvě, tři.
Tahle ti šla rovnou srdcem, člověče.
OTEC:
Ukaž?
Pěkná trefa!
- Zvláštní, to vypadá skoro jako - Jednou jsme totiž popravili olovem nějakého Araba - Chlapče, jaks k tomu přišel?
PETR:
Poprava olovem, tati.
OTEC:
Hochu, hochu, to tě popravili vojáci?
PETR:
Vojáci, tatínku.
OTEC:
Petře, snad jsi se nedopustil zrady?
PETR:
Ne, tati.
Já jsem šel s velkou... a poctivou věcí.
OTEC:
Proti vojákům?
To se mi nezdá, mládenče.
PETR:
Na naší straně jsou taky vojáci, tatínku.
OTEC:
Na obou stranách vojáci?
PETR:
Ano.
OTEC:
Naši proti našim?
PETR:
Ano, tati.
OTEC:
To se mi nelíbí, Petře.
Naši proti našim - máte to nějak popletené, mládenci.
- Tak tys dělal vyzvědače, Petříčku?
PETR:
Ne, tati.
Já jsem jenom psal do novin.
OTEC:
Nelži, Petře.
Za to by tě vojáci nezastřelili.
My jsme popravovali jenom špióny nebo zrádce.
JIŘÍ:
Dnes jsou jiné časy, tatínku.
OTEC:
Zdá se.
Máte asi nějaká nová pravidla hry, hoši.
( Obrací se k Matce. )
Nu, jak je jí?
ONDRA ( sedí, skloněn nad ní ):
Nic, je v bezvědomí;
člověk by řekl, že spí.
OTEC:
To je dobře.
Ona jediná nás může slyšet -
ONDRA:
- a s námi mluvit.
Jen maminka nás ještě může vidět.
Ta s námi kontakt neztratila.
PETR ( roztáčí bezcílně glóbus na psacím stole ):
Mládenci, to byla tak trapná chvíle, když jsem jí to musel říci -
JIŘÍ:
To já znám, kamaráde.
Člověk má při tom hrozně hloupý pocit, jako by se přiznával k nějakému uličnictví.
( Otvírá u psacího stolu zásuvku a přehrabává se v ní. )
Kluci, víte, že maminka má schované i naše dýmky?
To je dobrák, ta mami!
Zaživa říkala:
Jdeš s tím ven!
( Dává si do úst prázdnou lulku s automatickými pohyby kuřáka. )
M.
Mm.
Člověk se tu přece jen cítí jako doma.
( Venku výstřely. )
OTEC ( jde k oknu ):
Jako by se někde střílelo.
Pum!
Pum!
Vojenské pušky.
( Poslouchá. )
PETR ( bezcílně přenáší popelníčky a těžítka ):
To jsou naši.
To střílejí naši.
JIŘÍ:
A mé sešity tu jsou taky!
Ne, co ta mami všechno schovává!
( Listuje v sešitě. )
Aha, tady jsem si kreslil - To je legrace!
Tuhle jsem zkoušel nový profil křídel.
PETR ( staví na psací stůl černošskou sošku, která byla na skříni ):
Dovol!
JIŘÍ:
Proč to sem nosíš?
PETR:
Jen tak - Já vlastně nevím.
Abych něco dělal, ne?
OTEC ( obrací se od okna ):
Jen ho nech, Jirko!
To je jenom neklid mrtvých.
Chtějí na sebe upozornit, že tu byli, víš?
To ho jednou přejde - Poslouchej, Petře, držel jsi se aspoň... jako muž?
PETR ( staví někam dózu s tabákem ):
Držel, tati.
Ani jsem nemrknul.
OTEC:
Tak je dobře.
Nesmíš nám dělat hanbu, víš?
ONDRA ( sedí u Matky ):
- - Musí to být... zatraceně nepříjemný pocit, taková vlastní poprava.
PETR:
Ani se neptej!
Když tak člověk stojí se svázanýma rukama, a proti němu těch šest venkovských vojáčků - Mně ti jich bylo líto, člověče.
Já bych nemohl někoho popravit -
OTEC:
Tys neměl zavázané oči?
PETR:
Ne, tati.
Já jsem nechtěl.
OTEC:
Chlapík.
Kdo při tom velel?
PETR:
Takový mrňavý, pisklavý lajtnant, tati.
Děsně se naparoval, aby nebylo vidět, že mu je z toho špatně.
Ještě si přede mnou nabíjel revolver... jako že mě dorazí, kdyby snad ti vojáci špatně trefili.
ONDRA:
Sakra!
OTEC:
To se musí, Ondro.
To jinak nejde.
PETR:
Krucifix, ten mi šel na nervy, ten ferda!
Tak jsem mu řekl, jdi pryč, ty mrťafo, já budu velet sám -
OTEC:
Tos neměl, Petře.
Poprava... je vážná věc.
Já při tom jednou byl a - nu jaképak řeči!
PETR:
Tati, něčím si člověk musí dodat kuráže.
To ti je tak všivá situace - Vojáci se smáli, a já taky.
Nějak nám to všem ulevilo, víš?
Tak on zrudnul, vytasil šavli a vřísknul:
Pozor!
K líci zbraň!
- Já vám řeknu, mládenci -
JIŘÍ:
Co?
PETR:
- já měl co dělat, abych nepadl na kolena nebo co.
To vám je najednou takový ohavný pocit slabosti v nohách... a v žaludku... brr!
Jako hadr jsem si připadal.
Zvláštní, ani se nepamatuju, že ten nácek zařval Palte.
Jenom jsem cítil, jak mi do vlasů vane chladný vítr.
ONDRA:
To byl strach.
PETR:
Možná.
( Znovu neklidně přemisťuje věci. )
Ale řeknu vám... je to hrozný pocit.
Hrozný.
JIŘÍ ( vzhlédne od svého sešitu ):
Mně nemusíš povídat.
PETR:
Ne, to ty si nemůžeš představit, Jirko.
A nikdo.
JIŘÍ:
Já to znám, holenku.
Víš, když jsem padal se svým letadlem.
PETR:
Copak, to byl jen okamžik.
JIŘÍ:
Si nemysli.
Z dvanácti tisíc metrů to nějakou chvíli trvá.
To člověk vůbec nemůže odhadnout, jak dlouho padá.
Připadá mu to... jako věčnost.
A pořád, pořád se mu zdá, že se proti němu řítí celá země.
ONDRA:
Co sis při tom myslel?
JIŘÍ:
Nic vlastně.
To byl jen takový děsný klid.
Tak to je konec, nebo tak něco.
Docela klidně, jasně a hloupě si to člověk myslí a přitom kouká, kde se asi rozmázne.
Tamhle bych nechtěl, tam jsou stromy;
ale tady na tom poli by to snad bylo lepší -
PETR:
Tak tos měl ještě dobré, Jirko.
JIŘÍ:
Nemysli si.
Ta lhostejnost, to ti je horší a... odpornější než nevímjaká bolest.
Jako by v tobě něco zaživa tuhlo, a ty se už nemůžeš hnout - Brr!
ONDRA:
To nebyla lhostejnost, Jirko.
Spíš hrůza.
JIŘÍ:
Já nevím;
ale podruhé bych nechtěl - Hu!
Příšerný pocit!
( Pauza. )
PETR:
A... jak to bylo u tebe, Ondro?
ONDRA:
Já měl dost času, člověče.
U mne to trvalo... pár dní a nocí.
PETR:
To umírání?
ONDRA:
Ano.
Tři dny jsem věděl,... že musím natáhnout.
To se člověk něco namyslí... a navzpomíná, o jej!
A přitom... přitom jsem se pořád pozoroval: tak teď jsem u těch a těch příznaků.
Játra jsou pryč, Ondroušku.
Tak to jsme tak a tak daleko -
OTEC:
- - Prosím tě, Ondro, jaks tu žlutou zimnici chytil?
ONDRA:
To byl pokus, tati.
My jsme chtěli zkusit, přenáší - li ji ten mizerný komár, ta Stegomyia, taky z nemocných, kteří překonali první stadium nákazy.
Víš, to se s jistotou nevědělo.
Tak jsem se nechal poštípat od pokusných komárů -
OTEC:
- a dostals ji.
ONDRA:
Dostal, a pořádnou.
Ale bylo to vlastně proti předpokladu.
OTEC:
Ty, má takový pokus nějakou cenu?
ONDRA ( krčí rameny ):
Má, aspoň vědeckou.
My jsme chtěli poznat, jak se ten bacil v komárovi vyvíjí.
To je dost důležité, tati.
JIŘÍ:
A umírá se na tu zimnici těžko?
ONDRA:
Těžko, chlapče;
ležíš jako Lazar, horečky a žloutenka a - nu ledacos ještě.
Všivá nemoc, kamaráde.
Brr!
Já bych ji nikomu nepřál.
PETR:
- - Tak vlastně jenom náš tatínek měl krásnou smrt.
OTEC:
Já?
Proč myslíš?
PETR:
Inu padnout v boji, to aspoň má člověk na to tata odbyto;
a může se přitom bránit -
OTEC:
Ale vždyť já jsem nepadl, synáčku!
PETR:
Ne?
Jak to?
My jsme vždycky mysleli -
OTEC:
- že jsem padl při posledním výpadu, já vím.
To bylo kvůli mamince, děti.
Jí se přece nemohlo říci, jak to bylo.
JIŘÍ:
Jak jsi tedy -
OTEC:
Já jsem nepadl, kdepak.
Jenom jsem tam zůstal ležet, hoši.
ONDRA:
Raněn?
OTEC:
Ano.
A tam mě našli domorodci.
PETR:
A pak -?
OTEC:
Nu, pak mě umučili.
( Mávne rukou. )
A dost o tom, ne?
- Ondro, jak je mamince?
ONDRA:
Puls je lepší.
OTEC:
Děti, rozumí se, maminka to nikdy nesmí vědět -
( Pauza. )
JIŘÍ ( nad svým sešitem ):
Víte, ono se řekne... umřít za něco velkého: za vědu, za vlast, za víru, za spásu lidstva nebo co;
ale když je člověk v tom -
ONDRA:
- tak to vypadá jinak, já vím.
Kdyby si lidé dovedli představit, jak při tom člověku je, tak by se... snad... míň oháněli tím, jak je krásné... za něco umřít.
Krásné!
Já jsem moc krásného na své smrti nenašel.
PETR:
Já taky ne, člověče.
( Venku v dáli pár výstřelů. )
OTEC:
Inu vždycky se za něco umíralo, kdopak ví už zač;
asi to jinak nejde.
Ale někdy si myslím,... kdybych byl teď plukovníkem nebo generálem na penzi a žil tady s vámi a s maminkou, - psal bych své paměti a zrýval půdu na zahradě...
Nebylo by to špatné, hoši.
Nechte to být, život je život;
člověk aspoň může něco dělat.
Já vím, vy všichni jste položili život za něco velikého: tuhle Ondřej za vědu a Jirka za pokrok techniky, a Petr - zač jsi vlastně zemřel, Petříčku?
PETR ( staví figurky na šachovnici ):
Za rovnost a svobodu, tati.
OTEC:
Aha.
A já za krále, vlast a za čest praporu.
Nebo proto, že jeden plukovník dal pitomý rozkaz, ale to už je jedno.
Samé krásné a veliké věci, jenomže... víte, já jsem z vás nejdéle mrtev a řeknu vám - nebylo by k zahození ještě trochu žít.
Já byl moc rád na světě, děti.
Hrozně rád.
A když se dívám na vás, myslím si, třeba by někdo z těch kluků opravdu dokázal něco kloudného... nebo i velikého.
A zatím jsme samý hrdina.
Je to bída, mládenci.
Mohli jsme být naživu.
ONDRA ( vstává a protahuje se ):
Je to otrava, viď?
Jenom přikukovat, co dělají jiní - My mrtví se jen tak vezeme s sebou.
( Přechází ke knihovně. )
Lidi, kdybych teď byl živ, já bych pracoval jako divý.
Spavá nemoc, to by mne bavilo!
JIŘÍ ( nad svým sešitem ):
To jsem blázen!
OTEC:
Co máš?
JIŘÍ:
Ale tady ten konstruktivní nápad.
Docela možná věc, tati.
Sakra, že jsem to nedodělal dřív!
Počkat, to by muselo být takhle - ( Kreslí, sedě u psacího stolu. )
To by šlo.
ONDRA ( otvírá knihovnu ):
Ne, ta naše mami je ohromná!
PETR ( nad šachovnicí ):
Proč?
ONDRA:
Pořád ještě odebírá mé medicínské časopisy!
Tady je nový sešit Bulletinu pro tropické nemoci - Do toho jsem taky psával.
PETR:
On tam byl kdysi o tobě pěkný nekrolog, víš?
ONDRA ( vytahuje jeden sešit ):
Vlastně bych se měl na něco podívat.
( Uvelebí se na pohovce a prohlíží nerozřezaný sešit. )
OTEC ( stojí nad Matkou ):
Tak vidíš, dušinko, máš jich tu zas plno.
Jsou tu jako doma.
Pro tebe, maminko, jsme pořád jako živí, viď?
PETR ( nad šachovnicí ):
Ne, to nepůjde.
Kruci, to je těžké!
JIŘÍ ( nad výkresem ):
Šlo by to, ale těžiště by se muselo dostat doleji.
OTEC ( otvírá přenosný gramofon ):
Ten gramofon jsem vozil s sebou, děti.
I na vojnu.
( Mechanicky jej natáčí. )
Tohle byla má nejmilejší deska.
Chudák maminka ji tam nechává na památku - ( Spustí gramofon. )
( Gramofon tiše hraje.
Otec poslouchá.
Ostatní zabráni ve své. )
ONDRA ( nad svým sešitem ):
Tak vida, už našli něco proti lepře.
To se mi zas líbí.
( Venku střelba. )
JIŘÍ ( nad svým výkresem ):
A pořád se tam střílí.
PETR ( nad šachovnicí ):
Počkejte, to se teprve začne.
Tati, ta tvá úloha kouká na remis.
Nedá se to vyhrát.
Ani černý, ani bílý.
Škoda.
( Střelby přibývá.
Gramofon dohrává. )
OTEC:
To byla má nejmilejší - ( Obrátí se a poslouchá. )
Slyšíte?
Ratata.
To jsou strojní pušky, Petře.
PETR:
Tak to je začátek!
( Vyskočí. ) Škoda, chtěl bych být při tom.
Tak teď se, kamarádi, držte!
ONDRA ( vstává a odhazuje sešit ):
To zas bude hrdinů, co?
- Lidi, tohle já nerad slyším!
PETR:
Člověče, vždyť je to hudba!
Teď to naši roztáčejí.
Už je to tady, mládenci.
Teď ženou útokem.
Teď před sebou zametají ulice strojními puškami a běží, běží dopředu - To je nádhera!
Hoši, přece jsem nezemřel nadarmo!
( Střelba houstne a mohutní. )
OTEC:
Tohle je rychlopalné dělo.
Pam - pam - pam - pam.
Vzdálenost tři kilometry, směr - tam.
JIŘÍ ( vstává ):
Střed města, tati.
PETR ( zimničně ):
To jsou naše děla!
Tak teď máme vyhráno!
OTEC:
Aby to nepoděsilo maminku.
ONDRA:
Ta o ničem neví.
( Mechanicky svíjí a rozvíjí v rukou kus obvazového fáče, který vyňal z kapsy. )
Blázni, v ulicích střílet!
To bude masakr!
PETR:
Ať je!
Musí se udělat místo pro nový svět.
Ondro, Jiří, to přece stojí za to!
I kdyby to tisíce a tisíce životů stálo - Slyšíte tu střelbu?
To je krása!
Lidi, kdybych tam mohl být -
OTEC:
Teď se střílí taky tam a tam - Mně se to nelíbí.
To už není bitva, chlapče.
To zní jako vraždění.
PETR:
Aťsi!
To jinak nejde.
Jednou lid musí se zrádci zúčtovat - Jen ať je postřílí, ty bílé bandity!
Slyšíte, jak se to šíří?
Naši se nedají!
S námi jde pěchota.
S námi jdou námořníci.
S námi je lid.
Oni mají jen důstojníky.
Oni mají letce a děla, ale ve městě z nich nemohou střílet.
Vždyť by si rozbili město, že tati?
OTEC:
Já nevím, Petře.
Vy teď máte jiná pravidla.
JIŘÍ ( u rozhlasové skřínky ):
A kdo má v rukou vysílačku?
PETR:
Samozřejmě naši.
Zkus to, Jirko, ať je slyšíme -
JIŘÍ:
Dobrá.
( Otočí knoflíkem rádia. )
Tak pozor.
HLAS Z AMPLIÓNU ( připomínající hlas Kornelův ):
Halo, zde velitelství bílých.
PETR ( ustrne ):
To není možné!
HLAS Z AMPLIÓNU:
Halo halo!
Velitel armády bílých vyzývá naposledy černé bandy, aby zastavily řež ve městských ulicích.
Složte zbraně!
Nestane - li se tak do pěti minut, dá velitel rozkaz, aby jeho dělostřelectvo pálilo na město.
PETR ( křičí ):
To přece nemohou udělat!
Tati, Ondro, že to nemohou udělat?
Ti chlapi se zbláznili!
HLAS Z AMPLIÓNU:
Halo halo!
Velitel armády bílých nařizuje občanům, aby se ihned uchýlili do sklepů.
Neopustí - li černí své pozice, bude do čtyř minut zahájena palba z děl na střed města.
Podle potřeby budou nasazeny i síly letecké.
PETR:
Barbaři!
Barbaři!
To přece neuděláte!
Vy byste nám chtěli nahnat strachu, vy bílé bestie -
HLAS Z AMPLIÓNU:
Halo halo!
Odpovědnost za zničení města a lidské životy padne na vedení černých.
Varovali jsme včas.
Vyjednávali jsme do poslední chvíle, zatímco černí začali zákeřně vraždit naše rukojmí, naše důstojníky a občany -
PETR:
To je lež!
To vy jste začali, vy psi, vy krvaví psi!
( Rozhaluje si prsa. )
Co bylo tohle?
HLAS Z AMPLIÓNU:
Odmítáme další vyjednávání.
Kdo bude přistižen se zbraní v ruce, bude na místě zastřelen.
Kdokoli stál na straně černých, bude postaven před válečný soud.
Halo halo!
Za dvě minuty bude zahájena palba z děl na střed města.
Vyzýváme naposledy černé, aby se vzdali.
Jen tak můžete uchránit naše město před nedozírnou pohromou.
PETR:
Ne, ne, ne, neposlouchejte to!
Kamarádi venku, nesmíte se vzdát!
Ať si tedy rozbijí město!
Ať se děje co chce!
ONDRA:
Ať je zač umírat, viď?
Zavři to, Jiří!
( Jiří otočí knoflíkem rádia. )
PETR:
Ano, ať je zač umírat!
Černí, do boje!
Za naši svobodu!
Za naše vítězství!
Za nový svět!
Kamarádi, kamarádi, nedejte se!
Ať na to zajde celé město, ať se podřeže národ, ať na to svět praskne: jen když to vyhraje naše věc!
Raději všichni pojít, než aby měli vrch ti bílí psi -
( V dáli dělová salva. )
OTEC:
Tak to jsou děla.
Patnáctky.
Vidíte, drželi slovo.
JIŘÍ:
Víte, lidi, teď jsem skoro rád -
OTEC:
- že jsi mrtev, ne?
To ti věřím.
Bum!
Tohle byla čtyřiadvacítka, hoši.
PETR:
Vrazi!
Mizerní vrazi!
ONDRA:
Počkejte - Tiše.
Maminka přichází k sobě.
JIŘÍ:
Chudák mami, zrovna teď -
OTEC:
Zhaste!
( Tma.
Dunění děl a rachot pušek. )
HLAS ONDRŮV:
Tak sbohem, mamino.
HLAS OTCŮV:
Neboj se, miláčku.
My jsme pořád s tebou.
HLAS JIŘÍHO:
To je jen bouřka, mami, to přejde.
HLAS PETRŮV:
Vrazi!
Vrazi!
( Dunění děla střelba.
V okně roste rudá záplava dalekého požáru. )
MATKA ( zvedá se ):
Petře!
- Kornele!
- Toni!
- Kornele, co se to děje?
Kde je Petr?
- Toni, kde je Kornel? - Kornele, slyšíš?
( Ve dveřích Toni. )
TONI:
Mami, maminko, ty jsi tady?
( Rozsvítí. ) Já tě hledám -
MATKA ( zakrývá si oči ):
Toni, kde je Petr?
Ještě nepřišel?
TONI:
Ne, mami.
Prosím tě -
MATKA:
Co se tam děje, Toni?
TONI:
Střílí se, maminko, ale hrozně daleko, víš?
Nemusíš se bát.
Já budu stejně u tebe - ( Otvírá ve stole zásuvku a chce vyjmout revolver, jejž Kornel nabil. )
Nic se neboj!
MATKA:
Co to bereš, Toni!
- Necháš tam ten revolver!
Neber to do rukou, to není pro tebe!
TONI:
Víš, mami,... já jsem jenom myslel, kdyby něco...
On Kornel říkal...
MATKA:
Kde je Kornel?
Zavolej Kornela!
TONI:
Nesmíš se zlobit, mami -
MATKA:
Toni, kde je náš Kornel?
TONI:
Šel tam, mami.
Vzal pušku a řekl:
Toni,... řekni mamince, ať se nezlobí, že ji tu musím nechat..., ale já musím jít!
( Za dunění děl ) Opona
III
Týž pokoj, ale všechny zbraně ze stěn i stojanů jsou odklizeny.
MATKA ( snímá ze stěny poslední pár pistolí a zamyká je do zásuvky.
Klíč bere k sobě ):
Tak.
Já nechci, aby měl Toni na očích samé zbraně.
( Rozhlíží se. )
Já to nechci.
( Jde k oknu a zavírá okenice. )
A ven se taky dívat nebude.
( Rozsvítí vypinačem u dveří. )
Není tu už nic?
- ( Jde k rozhlasové skřínce. )
A ty, ty už taky přestaneš mluvit.
Toni nemusí vědět, co se děje venku.
( Váhá u rozhlasové skřínky. )
A já - já to nepotřebuju vědět.
Já už nechci nic slyšet.
Mně už po ničem nic není.
( Váhá. ) Nu vidíš, musíš mlčet.
A chtěla bys mluvit, viď?
Zase bys chtěla plést Tonimu hlavu, že?
Nene, ty už nám tu křičet nebudeš.
Hlásej si, co chceš, - ale tady ne.
Tady ne.
Tady jsem já.
Už nebudeš mému Tonimu nic namlouvat - Nu, co tomu říkáš?
( Otočí knoflíkem rádia. )
Tak co, ty -?
HLAS Z AMPLIÓNU ( ženský, vášnivý, naléhavý ):
Je to zločin.
Byl spáchán zločin proti všemu právu, jsou pošlapány všechny smlouvy, stalo se nejbrutálnější násilí.
Slyšte, slyšte, slyšte: bez opovědění války, bez důvodu, beze slova jednání překročila cizí armáda hranice naší země.
Bez jediného slova výstrahy, bez důvodu, bez opovědění války počala cizí děla a letadla bombardovat naše města.
Nepřítel využil chvíle, kdy se náš národ sám smrtelně oslabil nešťastnou občanskou válkou, a přepadl naše území pod záminkou, že přichází obnovit pořádek.
Kdo mu dal k tomu právo?
Jaký má důvod k intervenci?
Není důvodu, není práva.
Voláme z ampliónu celý svět: slyšte, stal se zločin, stal se nevýslovný zločin!
We call the world: hear, hear, it is an outrage, it is an awful crime!
Nous appelons toute l'humanité: voyez, quel crime!
Wir rufen die ganze Welt: es wurde ein schreckliches Verbrechen begangen!
Náš národ, náš nešťastný a vysílený národ je dobíjen jako zvíře!
MATKA ( zavírá knoflík rádia ):
Co na mne křičíš?
Já tě nechci slyšet!
Zločin!
Zločin!
To nebyl zločin, když zastřelili mého Petra?
A to nebyl zločin, že musel padnout můj Kornel?
Můj Kornel!
Můj Petr!
Mně budeš mluvit o zločinech!
Já, já je znám, já matka;
na mně se jich spáchalo nejvíc.
Já vím, tys neznala mé hochy;
kdybys je byla viděla, jak jich tu bývalo plno - Jen si křič do světa;
já jsem taky křičela, a myslíš, že mi někdo odpověděl?
( Otočí knoflíkem. )
HLAS Z AMPLIÓNU:
- My sami, my sami si musíme pomoci.
Budeme se bránit do posledního dechu.
Nastavíme hradbu těl a srdcí.
Naše pluky vržené proti nepříteli bojují se zoufalou statečností;
ale nemohou se udržet, nedostanou - li posil.
Voláme všechny muže: musíte je vystřídat.
Slyšte, voláme všechny muže do posledního.
Voláme vás, muži této země: hlaste se, hlaste se, hlaste se do zbraně!
Voláme vás, ženy této země: nastoupíte do práce za své muže a syny, které pošlete k praporům -
MATKA ( otočí knoflíkem ):
Ne, ne.
To máš marné.
Já ti nikoho nemohu poslat, já už nikoho nemám.
Toni nemůže, Toni je ještě dítě.
Takový rozkaz není, aby musely děti na vojnu.
To je nesmysl.
Co ty máš co posílat něčí muže a syny k praporům?
Nejsou tvoji, tak nemluv!
Máš ty nějakého syna?
To kdybys mně řekla!
( Otočí knoflíkem. )
HLAS Z AMPLIÓNU:
- Už ne lidský hlas, ale vlast sama vás volá.
Já vlast volám všechny muže.
Já matka vlast prosím své syny: braňte mne, braňte mé děti -
MATKA ( zavírá knoflík rádia ):
Ne, ty nejsi matka!
Já jsem matka, já, já, rozumíš?
Jaké ty máš právo na mé děti?
Kdybys byla matka, nemohla bys je posílat na vojnu!
Ukryla bys je jako já, zamkla bys je jako já a křičela bys: nedám, nedám!
- Já už nemám koho dát, abys věděla.
Nikdo tu není.
Jsem tu jen já, stará, bláznivá ženská.
Já už jsem dala všechny syny.
Nemám už, nemám -
( Ve dveřích stojí Toni. )
TONI:
Maminko -
MATKA ( obrátí se ):
Co tu chceš?
( Vykřikne hrůzou. )
Toni, ty taky -?
( Vrhne se k němu a ohmatává ho. )
Ne, chválabohu jsi to ty, jsi to ty!
Jsi živý, viď?
Jak jsi mne poděsil!
- Co tu hledáš, Toni?
Víš, že to nechci, abys... abys tady poslouchal... tu ženskou.
Já si to nepřeju, Toni!
TONI:
Mami, když má takový... krásný a strašný hlas!
Víš, já si ji dovedu tak živě představit: je vysoká a bledá... a má tak veliké oči -
MATKA:
Nestarej se o ni.
TONI:
Když mne volá!
MATKA:
To se tebe netýká, Toni.
Nech ji, ať si říká, co chce.
A sem už nechoď, můj chlapečku.
Já ten pokoj zamknu.
TONI:
Proč?
MATKA ( usedá ):
Nu tak, zamknu.
Víš, dám sem zásoby jídla pro nás.
Když teď bude vojna, musím mít co ti dát jíst, můj maličký.
Ten pokoj už stejně k ničemu není - Chvála bohu, že jsem pamatovala na zásoby!
My dva, víš, my budeme bydlet dole, ve sklepě.
Aby nás nikdo neviděl.
Bude to jako vymřelý dům.
TONI:
Ale mami -
MATKA:
Počkej, Toni.
Neboj se, já tě dobře schovám, nikdo nebude vědět, že jsi doma.
Nesmíš ven, ale to vydržíš - všecko vydržíme, dokud se to venku nepřežene.
Ani nebudeš vědět, že je válka.
To pro tebe není, viď?
Ty jsi na to příliš mladý.
Zalezeme do sklepa jako myši, a ty, ty si tam budeš číst knížky, viď, - a vzpomínat, jak venku svítí slunce.
Řekni, že nám tam nebude zle?
TONI:
Maminko, prosím tě - prosím tě, mami, pusť mě!
MATKA:
Ale dítě, co to říkáš?
S tím už přestaň, chlapče!
TONI:
Prosím tě, maminko, pusť mě, pusť mě, abych se mohl hlásit jako dobrovolník!
Mami, já tady nemohu zůstat -
MATKA:
Neblázni, Toni!
Ty přece nemůžeš jít.
Není ti ještě osmnáct let -
TONI:
To je jedno, maminko!
Uvidíš, všichni půjdou, celá naše třída se bude hlásit, mami, prosím tě, maminko, ty mě musíš pustit!
MATKA:
To je nesmysl, ty dětino.
Co by tam s tebou dělali?
TONI:
To si nemysli, mami, já budu stejně dobrý voják jako každý z naší třídy!
Já už jsem dal své slovo...
MATKA:
Komu?
TONI:
Kamarádům ve škole, maminko.
MATKA:
Myslím, Toni, že to je spíš věc tvé matky než tvých kamarádů.
TONI:
Odpusť, mami, ale když půjdou všichni -
MATKA:
- tak nemusíš jít ty, můj maličký.
Ty zůstaneš doma.
TONI:
Proč bych zrovna já neměl jít?
MATKA:
Protože ty na to nemáš povahu, Toni.
Protože jsi na vojenskou službu slabý.
A protože já to nechci, synáčku.
Stačí?
TONI:
Nezlob se, maminko, ale - podívej se, vždyť jde opravdu o všecko... o vlast a... o národ...
MATKA:
A ty ten národ zachráníš, ne?
Bez tebe to nepůjde, viď?
Myslím, chlapečku, že ty to nevytrhneš.
TONI:
Kdyby takhle mluvila každá matka -
MATKA:
Já bych se jí nedivila, můj milý.
Myslíš, že se s tím může smířit, aby jí někdo bral děti jedno po druhém?
To by ani nebyla matka, holenku, kdyby si to nechala líbit!
TONI:
Ale když je taková hrozná válka, mami -
MATKA:
Já jsem ji nezavinila, Toni.
Žádná máma ji nezavinila.
My matky, synáčku, jsme nikdy žádnou válku nevedly;
my jsme na ni jen doplácely svými dětmi.
Ale já už nebudu tak hloupá, abych dala to poslední, co mám.
Ať si to kdo chce vyřídí beze mne.
Já už nic nedám.
Tebe nedám, Toni.
TONI:
Nesmíš se zlobit, mami, ale - já musím.
Víš, to je... prostě nařízení.
Všichni muži se musejí hlásit.
MATKA:
Ty nejsi muž, Toni.
Ty jsi mé dítě.
Stačí, abych zavřela oči, a víš, co vidím?
Vidím malé, žvatlavé dítě, jak sedí na zemi a strká si do pusy hračku.
To nesmíš, Toni, to nesmíš!
Dej tu hračku z pusy!
TONI:
Já už nejsem dítě, maminko!
MATKA:
Ne?
Tak pojď sem a ukaž se mi!
Ty bys tedy chtěl jít na vojnu?
Já jsem opravdu měla... velkého syna, Toni, ale ten sliboval... něco jiného než tohle, pamatuješ se?
Já jsem měla syna, kterého jsem učila... nenávidět válku, že?
Který říkal, mami, až my budeme velcí, tak už nikdy nebude válka;
my ji nechceme, my už nebudeme zabíjet, my už se nedáme honit na jatky;
mami, jak může někdo vzít do ruky zbraň proti člověku, - pravda, Toni?
TONI:
Ano, ale - tohle je něco docela jiného, mami.
To je jen obrana, víš?
MATKA:
Copak ty bys mohl jít někoho zabíjet?
TONI:
Ano, maminko.
Totiž já myslím... když člověk musí -
MATKA:
A šel bys - rád?
TONI:... Děsně rád, maminko.
MATKA:
- - Tak vidíš, Toni.
Tak vidíš.
Už i ty jsi se mi vysmekl z rukou, můj hošo.
Já už ani tobě nebudu rozumět.
Jak ses mi změnil, můj maličký!
TONI:
Mami, ty pláčeš?
Ty... ty mne tedy pustíš?
MATKA:
Ne, Toni.
Já jsem stará... a tvrdohlavá ženská.
Já nedám svého syna... na něco, co jsem proklela.
Mně už ty vaše války přišly příliš draho, synáčku.
Ty nepůjdeš.
Já tě nepustím.
TONI:
Mami, to mně přece nemůžeš udělat!
Uvidíš, já... já ti uteču!
Uteču!
Uteču!
MATKA ( vstane ):
Tak počkej!
Podívej se na mne, Toni!
Podívej se na mne!
TONI:
Maminko, když tě tak prosím -
MATKA:
Ty bys mne tu nechal, můj jediný?
Na to ty nemyslíš, co by bylo se mnou?
Jak bych já mohla být živa, kdybys ty mi odešel!
To mně přece nemůžeš udělat, Toni.
Já už mám jenom tebe.
TONI:
Vždyť se mi nic nestane, mami, neboj se!
Na mou čest, já to cítím, já to vím - Já si vůbec nedovedu představit, že by se mi něco stalo.
MATKA:
Ne, ty si to nemůžeš představit, ale já ano, Toni.
Já ano.
Všichni, všichni jste šli jako na procházku, a jen se neboj, mami, za chvíli nás tu zase máš - Já vás znám, chlapče.
Mně nic nenamluvíš.
TONI:
Ne, mami, tobě nechci nic namlouvat.
Já vím, že... že tam třeba mohu padnout.
Víš, já si to dovedu tak přesně představit - Od té chvíle, co jsem se rozhodl... jít, jsem už tolikrát padl... víš, já to jen tak prožiju, ale tak ti živě - Nebo tam vidím ležet kluky z naší třídy - jako že všichni padli, víš?
Taková ti hromada jich leží, a mají ještě inkoust na prstech - A vidíš, je mi to docela jedno.
Žádný strach z toho nemám.
Rozumíš, to jako znamená, že musím.
Já si vůbec nedovedu představit, že bych nešel...
My jsme si řekli, že to je prostě povinnost... nás všech.
MATKA:
Tak víš, Toni, co je tvá povinnost?
Abys zůstal u mne.
Jsi mi to dlužen... za tatínka... a za své bratry.
Někoho mi tu musíte nechat.
Já mám snad... taky nějaké právo, děti!
TONI:
Já vím, maminko, ale tady je větší povinnost -
MATKA:
Větší, větší - Já vím, hochu, že pro tebe už nic nejsem.
Nakonec jsem pro vás všechny byla... něco vedlejšího.
Já už jsem poznala ty vaše veliké mužské povinnosti, - ale abych je brala tak vážně jako vy, to nemůže nikdo žádat, Toni.
Na to jsem příliš stará.
Tisíce, tisíce let stará, mé dítě.
TONI:
Mami, nepustíš - li mě, tak - tak -
MATKA:
Tak co?
Přestaneš mě mít rád, že?
Budeš mě nenávidět, viď?
Budeš opovrhovat mnou i sebou, budeš sebou trhat jako na řetěze - Já to vím, Toni.
Měj si mě nerad, můj maličký, ale budu tě mít!
A až bude po té válce, řekneš sám:
Měla jsi pravdu, mami, i na život je třeba mužů.
( Položí mu ruku na rameno. )
Tak co, Toni?
TONI ( vymkne se jí ):
Prosím tě, mami, nech mne -
MATKA:
Tak dobře.
Měj si mě nerad, synáčku.
Já už jsem dost tvrdá... i na to.
Nakonec i láska je tvrdá a zlá, můj milý.
Připadám si jako vlčice.
Nic na světě není tak zběsilého jako mateřství.
- Když tedy chceš, jdi si, Toni, jdi si, ale zabiješ mne.
Nu tak, co nejdeš?
TONI:
Prosím tě, maminko, nezlob se na mne;
víš, já ti to neumím tak říci, ale nech mluvit ji... vlast, a uvidíš... uvidíš sama, že musím jít jako všichni...
MATKA:
Nic neuvidím, Toni.
Copak nevíš, že jsem slepá pláčem?
Co já mám vidět, já, stará máma!
Já jsem vždycky viděla jenom vás, děti, vás, malé, košilaté děti - Snad jsem si na to ani nezvykla, že jste tak vyrostli!
Ukaž se mi, dítě, pojď sem!
Jak už jsi veliký!
Viď, Toni, že už se musíš zachovat... jako dospělý muž?
TONI:
Ano, maminko.
Musím.
MATKA:
Tak vidíš.
Pak tu nesmíš nechat starou, bláznivou, pětibolestnou mámu, aby se utrápila.
Ty nevíš, co bych udělala;
šla bych na ulice a křičela, že proklínám tuhle válku, že proklínám ty, kdo vás do ní posílají -
TONI:
Mami!
MATKA:
To mi nesmíš udělat, Toni.
Musíš být mamince oporou... a ochranou.
Já už mám jen tebe.
Já vím, že je to pro tebe oběť..., ale jako muž, Toni, musíš i takovou oběť unést...
TONI ( kouše se do rtů, aby přemohl pláč ):
Mami, já...
To víš, když mne potřebuješ... já tedy... já opravdu nevím...
MATKA ( políbí ho na čelo ):
Tak vidíš.
Já jsem věděla, co od tebe mohu čekat.
Jsi rozumný... a statečný hoch.
Tatínek by měl z tebe radost.
Pojď, Toni, musíme se připravit... na tu válku.
( Opírá se mu o rameno a vede ho ven.
U dveří zhasí vypinačem.
Tma. )
( Je slyšet, jak zvenčí zamyká pokoj a vytahuje klíč. )
HLAS ONDRŮV ( potmě ):
Chudák mamina!
HLAS OTCŮV:
Chudák Toni!
HLAS KORNELŮV:
Musí to být hrozné pro toho hocha.
( Pauza.
Zvenčí je slyšet bubny a pochod vojáků. )
HLAS PETRŮV:
Slyšíte?
Vojáci.
HLAS JIŘÍHO:
Jdou na frontu.
HLAS OTCŮV:
Dobře jdou.
Ráz dva!
Ráz dva!
HLAS KORNELŮV:
Hned by šel člověk s sebou.
( Pauza.
Bubínky zvenčí doznívají. )
HLAS OTCŮV:
Jiří, snad bys mohl chytit nějaké zprávy z rozhlasu...
Měli bychom vědět, co se děje.
HLAS JIŘÍHO:
Ano, tati.
( Cvakne knoflík radioaparátu. )
MUŽSKÝ HLAS Z AMPLIÓNU ( tlumený ):... naše východní armáda ustupuje dál za těžkých bojů;
na pravém křídle se zastavila, opřena o horský hřeben, a klade nepříteli houževnatý odpor.
HLAS OTCŮV:
Jen aby nás neobešli!
MUŽSKÝ HLAS Z AMPLIÓNU:
Při leteckých bojích bylo sestřeleno sedmnáct nepřátelských letadel.
Devět z našich letců se nevrátilo.
HLAS JIŘÍHO:
Devět k sedmnácti, to není zlé.
MUŽSKÝ HLAS Z AMPLIÓNU:
Bombardování našich otevřených měst pokračuje.
Počet zabitých civilních osob se odhaduje na osm tisíc.
O osudu města Villamedie, napadené nepřátelským letectvem, nemáme dosud bližších zpráv -
HLAS OTCŮV:
Zavři to, Jiří.
Někdo jde.
( Cvaknutí knoflíku. )
( Ticho. )
( Rachotí klíč, a do temného pokoje vejde Matka. )
MATKA ( zamkne za sebou dveře, jde několik kroků dál a zůstane nehnutě stát ):
Já vím, že jste tady.
Slézáte se sem jako švábi k pivu.
- Co na mně chcete?
HLAS OTCŮV:
My jsme jen tak přišli za tebou, dušinko.
MATKA:
Za mnou ne, Richarde.
( Rozsvítí lampu na psacím stole a rozhlíží se. )
( V pokoji porůznu stojí nebo sedí Starý pán, Otec, Ondra, Jiří, Kornel a Petr. )
KORNEL:
Dobrý večer, mami.
MATKA:
Tak vida, všichni jste tady!
OTEC:
Miláčku, ty sis ani nevšimla - Taky dědeček nám přišel.
STARÝ PÁN ( sedí na křesle v staromódních černých šatech, s řády na prsou ):
Dobrý večer, holčičko.
MATKA:
Dědeček je tu taky?
Tatínku, tebe jsem už tak dlouho neviděla!
STARÝ PÁN:
Nu vidíš, děvenko.
Ani jsem se moc nezměnil, viď?
MATKA:
Nezměnil.
A proč, prosím tě - ( Dívá se z jednoho na druhého. )
Proč jste se tu tak sešli?
To má být rodinná rada?
ONDRA:
Ale ne, maminko.
My jsme jen chtěli být při tobě, když jsou tak těžké dny.
MATKA:
Nelžeš, Ondro?
Já nevím, že byste někdy byli tak moc při mně.
- O čem jste tady mluvili?
JIŘÍ:
O ničem, mami.
Jenom jsme poslouchali zprávy.
MATKA:
Koukejme!
Člověk by ani nevěřil, že vás to ještě může tak tuze zajímat.
PETR:
Nás mrtvé?
Hrozně, maminko.
Víc, než si dovedeš představit.
MATKA:
Jenomže už se do toho chválabohu nemůžete míchat.
OTEC:
Nemysli si, dušinko.
Víc, než víš.
Víc, než vy živí víte.
Když je vojna, my mrtví vstáváme -
KORNEL:
My totiž nejsme tak moc mrtví, jak ty si myslíš, maminko.
PETR:
Víš, to, co se děje, je ještě pořád náš osud.
A naše dílo.
MATKA:
Vaše dílo, já vím.
Je - li tohle vaše dílo, tak se tím nemusíte zrovna chlubit.
OTEC:
Ale miláčku, vždyť ta válka ještě není u konce!
Ještě se může krásně vyhrát.
Jen dosadit nové síly - Já mám starost s tím levým křídlem.
Staroušku, kam jsi dala mé štábní mapy?
MATKA ( odemyká psací stůl ):
Tady jsou.
Prosím tě, co s tím chceš?
OTEC:
Jenom se na něco podívat.
Děkuju.
( Rozkládá si mapy po stole. )
KORNEL:
- - Nejhorší je, tati, že máme rozbité kádry.
A málo důstojníků.
V té občanské válce jich bylo pobito, to ti byla hrůza.
- Teď teprve člověk vidí, jaká to byla paseka!
PETR:
Tu paseku jste ovšem zavinili vy, Kornele.
KORNEL:
My ne, Petře.
Vy ji máte na svědomí.
Vy s vaší anarchií, s vaší luzou, s vaším sebevražedným pacifismem -
PETR:
A vy s vašimi kanóny, člověče.
Ty byly horší.
KORNEL:
Nevěř tomu.
Snad jsme se měli klidně dívat, jak rozvracíte národ, ne?
Pěkně děkuju, to by to dopadlo!
Zaplaťpánbůh, že jsme před vaším rozkladem zachránili aspoň jádro naší armády!
PETR:
A my jsme chválabohu aspoň naučili bojovat lid.
Ještě budete rádi, že si zvykl umírat!
KORNEL:
Ale poslouchat ne.
PETR:
Ne, vás už asi poslouchat nebude.
Uvidíš po válce!
KORNEL:
To víš, po válce bude někdo mít pokdy na vaše nesmyslné utopie!
PETR:
Bude!
Zrovna bude!
Holenku, jak jednou ozbrojíš lid - To se teprve ukáže, k čemu bude tahle válka dobrá!
KORNEL:
Petře, vyjde - li někdo z téhle války vítězně, bude to jenom národ.
Silný, ukázněný, sebevědomý národ.
Za to té válce žehnám.
Za to, že udělá konec všemu tomu hloupému žvanění o novém a lepším řádu světa -
MATKA:
Děti, děti, vy jste se ještě nepřestali hádat?
Že se nestydíte, vy dvojčata: oba jste na to padli, a ještě toho nemáte dost?
Co si o vás pomyslí dědeček?
STARÝ PÁN:
Já tomu nerozumím, děvenko;
to víš, mladá krev!
PETR:
Odpusť, mami;
ale dokud trvají myšlenky - pokud není rozhodnuto, oč jsme bojovali - To nedá člověku ani po smrti.
ONDRA:
My všichni, maminko, vedeme dál svůj boj.
Za pravdu, za národ, za lidstvo - jak kdo.
Ještě chceme, aby naše věc zvítězila.
A ještě můžeme všechno prohrát - i po smrti.
OTEC ( skloněný nad štábní mapou ):
Tahle linie by se dala hájit.
Hoši, to by byl klasický manévr: pevně zakotvený střed, a průlom na křídle - A pak je, ty pacholky, poženeme od moře!
KORNEL:
Já nevím, tati;
na průlom bychom museli dosadit hrozné síly.
OTEC:
Museli, mládenče, museli.
Však do toho půjdeme všichni, ne?
MATKA:
Kdo všichni, Richarde?
OTEC:
Nu všichni, dušinko.
My taky.
My taky.
MATKA:
Vy tam budete něco platni!
ONDRA:
Víc, než si myslíš, maminko.
Národ musí mít s sebou své mrtvé.
MATKA:
Proto si jich musel tolik nadělat, ne?
PETR:
Víš, mami, tentokrát jde i o nás;
kdyby se ta válka prohrála -
KORNEL:
- pak jsme umřeli nadarmo, my všichni;
pak by nezbylo nic... ani po nás mrtvých, maminko.
MATKA:
Richarde, děti, vy... vy chcete opravdu jít -?
JIŘÍ:
Musíme, maminko, to je služba.
Vždyť víš, že nás volají.
Tatínek půjde se svým starým plukem -
PETR:
Já bych šel s dobrovolníky.
JIŘÍ:
A já - nu, já asi zůstanu při svém letectví.
OTEC:
Kdyby se tak dostal Toni k mému pluku!
MATKA:
Richarde!
OTEC:
To býval výborný pluk, dušinko.
Slavný pluk.
Vždycky míval nejvíc padlých.
MATKA:
Tak proto jste sem přišli, že?
To jsem si myslela!
- Ale já vám Toniho nedám, slyšíte?
Toni nemůže jít!
Toni nemůže!
OTEC:
To by byla veliká škoda, matko.
To by mně toho chlapce bylo hrozně líto.
ONDRA:
Musíš to chápat, maminko.
Toniho by děsně pokořovalo, kdyby musel zůstat doma.
Toni je tak citlivý - Pro něho je to věc svědomí.
JIŘÍ:
Je přece... synem majora.
Jeho tatínek padl na bojišti... jako hrdina.
Jak by to, prosím tě, vypadalo, kdyby se náš kluk nehlásil!
To je otázka cti, víš?
KORNEL:
Je to boj za vlast, maminko.
To se musí.
To je jeho povinnost.
PETR:
Mami, já tě taky prosím.
To víš, já jsem byl a... jsem pořád proti válkám;
ale takovému násilí se musíme bránit, maminko.
To je věc přesvědčení.
MATKA ( rozhlíží se jako štvaná ):
Vy byste chtěli, aby taky padl, že?
Přišli jste si pro něho, ne?
Tak vy jste všichni proti mně!
Všichni jste proti mně!
OTEC:
Ale dušinko, to není proti tobě!
MATKA:
Je!
Vida, co jste toho na mne vytáhli!
Čest! svědomí! přesvědčení! povinnost!
A to má být všecko?
Víc už nevíte?
ONDRA:
Co tím myslíš, mami?
MATKA:
Vy jste mi zapomněli říci:
Tomu ty nerozumíš, maminko.
To je mužská záležitost.
OTEC:
Máš pravdu, Dolores;
je to mužská záležitost.
MATKA:
Tak vidíte.
A já jsem z ní udělala... svou ženskou záležitost.
Svou mateřskou záležitost.
My si asi... nebudeme rozumět, Richarde.
A vy děti,... s vámi se taky už nedomluvím.
Myslím, že bychom o tom... nemuseli dál mluvit.
JIŘÍ:
Ale maminko -
MATKA:
Nechte mne!
A jděte mi odtud!
Já... já už vás nechci vidět.
( Odvrátí se. )
( Pauza.
Mrtví se na sebe bezradně dívají. )
ONDRA:
Nám maminka nevěří -
MATKA:
Já mám proč, Ondro.
ONDRA:
My jsme pro Toniho... špatný příklad, viď?
Ale kdyby ti to řekl dědeček -
STARÝ PÁN:
Co, já?
( Všichni se obracejí k Starému pánovi. )
STARÝ PÁN:
Bože to je tak těžká věc, děti.
Já přece nejsem žádný voják nebo hrdina - Já ani žádnou válku nepamatuju.
MATKA:
Tatínku, poslal bys posledního syna do války?
STARÝ PÁN:
Holčičko, my jsme byli takový starý svět - Vy jste jiní.
Vy už jste si na války a takové věci zvykli.
Jeden mrtvý, tisíc, sto tisíc mrtvých, co to pro vás je?
Ale my, kdepak!
Válka, to pro nás bylo - jako báje, víš?
Jako něco, co snad u nás ani nemůže doopravdy být.
MATKA:
Ale kdyby byla, tatínku, kdyby byla -?
STARÝ PÁN:
Ale počkej, my jsme nevyřizovali věci tak hr hr.
Víš, my jsme o válkách spíš jenom četli;
a učili jsme se, že je čestné zemřít pro vlast.
My staří jsme tomu věřili, holčičko;
pravda, ono se tehdy nepadalo tolik jako teď - bylo to vzácnější, víš?
Nu, já už asi jiný nebudu.
Zemřít za vlast - já bych tam šel, děvenko.
Řeknu ti, šel bych.
MATKA:
Já ti to věřím, tatínku.
Ale poslal bys do války své děti?
STARÝ PÁN:
Počkej, to je jiná otázka, to mi sem nepleť.
Já jenom říkám, kdybych byl jako Toni, že bych šel.
Já jsem starý člověk, děti, a - nu, moc hrdinství jsem v životě nenadělal.
A taky jsem to někam dotáhl, ne?
Myslel jsem si, krásná kariéra: takový vysoký úřad a řády a tituly - Počkej, co jsem to chtěl říci?
MATKA:
Tatínku, poslal bys své děti na smrt?
STARÝ PÁN:
Aha, už vím.
Koukej, já jsem svá léta dožil do poslední tečky;
naplnil jsem všechno... a nechal jsem po sobě dobrou památku.
Byl to šťastný život.
A přece si někdy myslím, - to bylo všecko?
- Nu vidíš, holčičko, tak je to.
MATKA:
Co tím chceš říci?
Co to má co dělat s Tonim?
STARÝ PÁN:
Nic, dceruško, nic;
já jen, abys věděla, co je život.
Víš, když ty ses měla narodit,... tak to tvou maminku mohlo stát život.
Já jsem klečel u ní a... nu, hrozně jsem se styděl, víš?
Říkal jsem si... tak tady má žena dává všechno v sázku, aby se narodilo dítě, - a co já?
- Tak vidíš, v tom je cena života: že se za něj platí... třeba i životem.
To je taky... ženská záležitost, holčičko.
A to máš tak se vším, rozumíš?
Kdyby se za vlast neplatilo životem... kdyby se za čest, za pravdu, za svobodu neplatilo životem, neměly by tu ohromnou, tu strašnou cenu, víš?
Jen ho nech jít, toho svého synka.
Je to tak... v pořádku.
MATKA:
Tatínku, nic víc mi neřekneš?
STARÝ PÁN:
Já ani nevím, dceruško.
Já bych chtěl, víš, abych mohl být v té válce taky něco platen.
Kdybych mohl aspoň jednoho vnuka poslat... aspoň jednoho, abych nebyl tak docela mrtev, tak docela k ničemu!
To víš, takový starý, mrtvý člověk jako já už nemůže mnoho dát -
MATKA:
Tatínku, tys Toniho nikdy ani neviděl!
Jak můžeš tak mluvit?
STARÝ PÁN:
Pravda, neviděl, ale je to můj rod.
Šel by tam za nás.
Takový starý, dobrý rod -
MATKA:
Tatínku, Toni nepůjde!
STARÝ PÁN:
Jak myslíš, holčičko.
Je to škoda.
Takový dobrý rod jsme byli -
( Pauza. )
OTEC:
Nu tak, podívej se, dušinko.
Pusť toho chlapce!
MATKA:
Richarde, vždyť ty Toniho vůbec neznáš!
Nikdys ho nedržel v náručí, nikdys ho nechoval na klíně - Kdybys věděl, jak byl droboučký, když se narodil, kdybys viděl ty jeho ručičky - Ty s ním nemůžeš tak cítit, ty bys nemohl tak mluvit, kdybys ho znal!
Toni nemůže jít.
Toni je na vojnu slabý.
Ty ho znáš, Ondro: tys byl doktor, a řekni - řekni tady, jak byl Toni vždycky slaboučký!
Sám jsi mu předpisoval léky, pamatuješ se?
Ondro, tys mu býval místo otce: tak řekni, tak přece řekni, že Toni nemůže jít!
( Ondra krčí mlčky rameny. )
MATKA:
Ty nechceš mluvit?
- Tak pověz ty, Jiří;
tys byl nejhravější z dětí - Co jsi se Toniho natrápil, že si neumí a nechce hrát!
Vždycky jsi říkal, Toni k ničemu není, Toni je holčička, Toni je strašpytel - Jen si vzpomeň, jak ses mu vysmíval!
Řekni, Jirko, řekni sám: copak by mohl tak bojácný hoch jít na vojnu?
Můžeš si to vůbec představit?
( Jiří krčí mlčky rameny. )
MATKA:
Ty taky nechceš mluvit, viď?
Tak řekni ty, Kornele, řekni ty, Petře: vy přece víte, jak je Toni... chorobně citlivý!
Vždycky zbledl jako stěna, když vy dva jste se začali rvát, a dal se do pláče - Pamatujete se, jak jednou viděl týrat koně?
Dostal skoro křeče... a ještě po týdnech křičel ze spaní...
Prosím tě, Kornele, co by si počal na vojně?
Proboha Petře, řekni aspoň ty - Vy dva jste ho znali nejlíp!
KORNEL:
Těžká věc, mami.
Všichni budou muset jít.
MATKA:
- - Vy nemáte Toniho rádi!
Nikdo z vás!
OTEC:
Ale máme, dušinko, máme ho opravdu rádi, jenže... chlapec se utrápí, když bude muset zůstat doma.
My už kvůli němu...
MATKA:
Tak ať se trápí!
Když je takový... když je to pro něho taková oběť, zůstat u matky...
Ani ten Toni mne už nemá rád!
ONDRA:
Má, maminko.
Nesmírně tě má rád.
My všichni tě máme rádi, víš?
MATKA:
Neříkej, Ondro, to mně neříkejte!
Vy vůbec nevíte, co to je, mít rád!
Vy jste vždycky měli ještě něco jiného, ještě něco bůhvíjak většího, než je láska;
ale já ne.
Já nemám nic většího, Richarde.
Já si neumím nic většího představit.
Kdybyste věděli, co to je takové dítě - Richarde, kdybys viděl Toniho, když se narodil!
Byl tak bezmocný a sladký - Kdybys viděl ty jeho směšné vlásky - Jak si, lidi, můžete myslet, že by Toni mohl jít na vojnu!
JIŘÍ:
Mami, Toni je už veliký.
MATKA:
To se zdá vám, ale mně ne.
Tak vidíš, že ničemu nerozumíte!
Toni je přece dítě, které se mi narodilo plačící, dítě u mých prsou, dítě, které vedu za udumlanou ručičku -
Kristepane, lidi, vy jste se zbláznili!
Copak mohu takové dítě někam pustit?
KORNEL:
Nás jsi taky... musela pustit, maminko.
MATKA:
To není pravda!
Nepustila!
Ale vy, vy jste vždycky měli nějaký svůj svět, kam jsem já za vámi nemohla;
měli jste svůj svět, kde jste si hráli na velké...
Copak si myslíte, že jste pro mne někdy byli velcí a dospělí?
Vy?
Myslíte, že já jsem ve vás někdy viděla hrdiny?
Ne, hoši;
jen zabitá mláďata jsem ve vás viděla, jen malé, hloupé děti, kterým se stalo neštěstí - I ty, Richarde!
Víš, co ty jsi pro mne byl?
Muž, který spí po mém boku s otevřenými ústy;
slyším ho dýchat a celým svým tělem, celou svou radostí cítím, že je můj.
A najednou mi ho někde daleko zabijí!
Copak nechápete, jak je to nesmyslné?
Jak já k tomu přijdu, co mně bylo po nějaké vaší hloupé, cizí Africe!
A přece já, já jsem za ni musela dát člověka, který byl můj -
OTEC:
To už je tak dávno, miláčku!
MATKA:
Není, Richarde.
Pro mne ne.
Pro mne to všechno je přítomnost.
Nebo ty, Ondro: pro mne jsi pořád ještě ten bručivý, zamračený chlapec, který dělá strašně rozumného na svá léta;
chodím s tebou po zahradě, ruku na tvém rameni, jako bych se o tebe opírala - Nebo ty, Jirko: co jsem se ti naspravovala kalhot!
Pořád jsi mi lezl po stromech - Pamatuješ se, jak jsem ti každý večer natírala jódem tvé věčné odřeniny a škrábance?
To nebolí, mami, říkal jsi, to nic není...
Nebo ty, Kornele -
KORNEL:
Co s tím, maminko!
To jsou maličkosti...
MATKA:
Co s tím?
Vidíš, tomu vy právě nerozumíte.
Vidíte, každá ta maličkost mně i teď připadá tisíckrát důležitější než všechny vaše výpravy a války.
A víš proč?
Protože já máma jsem z vás měla jen ty maličkosti.
Já jsem vám mohla sloužit jen v těch maličkostech.
To byl můj svět.
Jak jste si vzali do hlavy něco velikého, už jste se mi nějak vysmekli z rukou - Ani jste se mi nemohli do očí podívat, jako byste měli špatné svědomí.
Tomu ty nerozumíš, maminko!
Teď máte zas takové vyhýbavé oči, vy všichni.
Já vím, vy máte zas něco za lubem, něco vašeho, něco velikého -
ONDRA:
Nesmíš se zlobit, maminko, ale tentokrát jde opravdu o něco tak vážného -
MATKA:
Já to nechci slyšet, Ondro.
Jde - li o Toniho, já nechci nic slyšet.
Vy máte své důvody, a já mám taky své.
Já vím, vy máte své úkoly a povinnosti, svou slávu, svou čest, svou vlast a já nevím co ještě -
OTEC:
Svou službu, maminko.
MATKA:
Ano, svou službu.
Já měla taky svou slávu, a to jste byli vy.
Já měla svůj domov, a to jste byli vy.
Já měla svou službu, a to jste byli vy, vy, vy - Tak mně vyložte, proč zrovna já, proč jsem to vždycky já, proč po celé dějiny světa jsem jenom já, já máma, já ženská, kdo musí tak hrozně platit za vaše veliké věci!
STARÝ PÁN:
Nesmíš se na ně tak zlobit, děvečko.
MATKA:
Já se na ně nezlobím, tati.
Já se zlobím na svět.
Pořád posílají mé děti na smrt za něco velkého, za nějakou slávu nebo spásu nebo co - A řekni, tatínku, je tím ten svět o něco lepší?
Bylo to vůbec něco platno?
STARÝ PÁN:
Bylo, holčičko, bylo.
Víš, velká minulost, to taky musí být.
OTEC:
Já vím, dušinko, pro tebe to bylo těžké, ale - víš, když se tak na tebe dívám -
MATKA:
Nedívej se na mne, Richarde, nedívejte se na mne, děti!
Vypadám hrozně, když se zlobím.
OTEC:
Ty jsi tak prudká, víš?
Ty bys taky šla na smrt, miláčku, kdyby to muselo být.
MATKA:
Ale za vás, člověče!
Za vás a za nic jiného!
Za svého muže, za svou rodinu, za děti - Co mně ženské kdy bylo po něčem jiném!
Ne, ne, ne, já vám Toniho nedám!
( Pauza. )
ONDRA:
Víš, tati, ona má trochu pravdu.
Toni je skutečně... fyzicky slaboučký.
Takový chabý, nevyvinutý hoch -
JIŘÍ:
Spíš povahově slabý, Ondro.
Exaltovaný a přitom hrozně bázlivý.
Já jsem ještě neviděl kluka, který by měl tak málo životní odvahy.
KORNEL:
Za to on nemůže, Jirko, to jsou nervy.
Toni je nadaný, ale nemožně nervózní.
Já nevím, co z toho hocha bude.
PETR:
Je ho škoda.
Takhle nebude nikdy k ničemu.
MATKA:
Ne, tak zase nesmíte mluvit!
Vy mu křivdíte!
Richarde, nesmíš na ně dát, oni ho vždycky podceňovali!
Toni je prostě... příliš citlivý;
ale jinak se mi spravil... měl bys z něho radost, jak je teď zdravý a silný!
Abys věděl, on sám se chtěl hlásit na vojnu!
Sám s tím přišel a prosil - Toni za to nemůže.
Já jsem ho nepustila.
Já ho nepustím.
OTEC:
A proč, Dolores?
MATKA:... Protože nechci být sama.
Třeba je to ode mne sobecké, - - - ale já už mám jen Toniho, Richarde!
Prosím vás, děti, prosím tě, tatínku, nechte mi ho!
Vždyť bych už neměla proč být živa, neměla bych komu sloužit, neměla bych nic - Copak nemám žádné právo na život, který jsem zrodila?
Copak jsem si za ty tisíce let nic nevysloužila?
Prosím vás, děti, udělejte to kvůli mně, kvůli své pošetilé, utahané mámě, a řekněte sami, že Toniho nemusím dát - tak to řekněte, copak neslyšíte?
( Pauza. )
STARÝ PÁN:
Bože bože!
To jsou těžké věci.
Nesmíš se tak rozčilovat, děvečko.
Třeba už na toho hocha ani nedojde.
Třeba už je pozdě a jsme poraženi -
OTEC ( skloní se k mapě ):
Ještě nejsme, dědečku.
Tahle linie by se dala hájit.
Kdyby se nasadily všechny síly -
PETR:
Já počítám s naším lidem, tati.
Lid má zbraně... a bude střílet na ulicích.
Uvidíš, i děti půjdou;
vezmou flinty po tatících -
KORNEL ( rozhlíží se ):
Mami, kam jsi dala ty zbraně odtud?
MATKA:
Co říkáš, můj milý?
KORNEL:
Kam jsi dala tatínkovy zbraně?
MATKA:
Schovala.
Před Tonim.
KORNEL:
Škoda.
Ta jedna kulovnice by potřebovala namazat.
JIŘÍ ( otvírá zásuvku u psacího stolu a vytahuje svůj starý sešit, listuje v něm ):
Škoda že jsem nemohl dodělat tu svou konstrukci.
Dobrá by byla.
( Usedne se sešitem. )
OTEC ( nad mapou ):
Tady tu pozici, tu bych sám chtěl hájit, hoši.
Je to takový pěkný průsmyk -
KORNEL:
Prosím tě, mami, kde máš tu kulovnici?
MATKA:
Vy se natrápíte!
( Odemyká dubovou skříň. )
Tam ji máš.
KORNEL:
Děkuju.
( Vytáhne kulovnici a prohlíží ji. )
Dobrá by byla.
( Začne ji čistit na stole koudelí a olejem. )
( Pauza. )
STARÝ PÁN:
Tak vidíš, holčičko, už máš skoro celou rodinu pohromadě.
PETR:
- - Slyšíte?
JIŘÍ:
Co?
PETR:
To ticho.
ONDRA:
Jako by někdo chtěl něco říci.
PETR:
Kdo -?
( Dívá se z jednoho na druhého a pak se obrátí k rozhlasové skřínce. )
Už vím.
OTEC ( zvedá hlavu ):
Co je?
( Obrací se k rozhlasu. )
JIŘÍ ( zvedá hlavu ):
Co máte?
( Dívá se napjatě k ampliónu. )
( Všichni obráceni tváří k ampliónu.
Pauza. )
MATKA:
Když chcete - Vás už nic jiného nezajímá.
Jen ta válka.
( Otočí knoflíkem rádia. )
KORNEL:
Když je válka, mami, tak se dělá válka.
MUŽSKÝ HLAS V AMPLIÓNU:
- - předvoj se blíží k řece.
Dobrovolné čety vyhodily mosty do povětří a jsou připraveny hájit předmostí do posledního muže.
Nepřítel musí být zdržen stůj co stůj.
Dobrovolníci vám vzkazují:
Padneme, ale neustoupíme.
ŽENSKÝ HLAS V AMPLIÓNU:
Slyšte, slyšte, slyšte!
Voláme všechny muže do zbraně.
Voláme všechny muže.
Na nás už nezáleží.
Už nebojujeme za sebe, ale za zem svých otců a dětí.
Ve jménu mrtvých i budoucích voláme do zbraně celý národ!
MATKA:
Ne.
Toni nepůjde.
Já ti ho nedám!
MUŽSKÝ HLAS V AMPLIÓNU:
Halo halo!
Velitelství severní armády hlásí další ústupové boje.
Bojuje se o každou píď půdy, o každou mez, o každý domek.
Lidé ze vsí odmítli opustit své domovy a hájí je se zbraní v ruce.
Nepřítel je nucen každou vesnici i samotu srovnat se zemí.
Ztráty na životech jsou neobyčejně těžké.
ONDRA:
Chudáci, ti lidé tam -
OTEC:
Nech být, dobré je to.
Přece jen to zpomalí postup nepřítele.
ŽENSKÝ HLAS V AMPLIÓNU:
Slyšte, slyšte, právě zachycujeme jiskrovou zprávu z lodi Gorgony.
- Sečkejte u ampliónů, nemohu to přečíst.
Naše loď Gorgona...
Ach bože!
( Hlas se zlomí: )
Odpusťte mi, já tam mám syna!
( Pomlka. ) - Slyšte, slyšte, slyšte!
Naše cvičná loď Gorgona... se čtyřmi sty námořními kadety na palubě... se pokusila prorazit nepřátelskou blokádu, aby se vrátila do svého přístavu.
V pět hodin sedm minut... byla zasažena nepřátelským torpédem.
Loď... se potápí.
( Vzdech. ) Kadeti na palubě Gorgony vzkazují... poslední pozdrav domů.
Prosí, aby jim byla... naposledy... zahrána... naše hymna.
- Můj synu!
Můj chlapečku!
MATKA:
Cože?
Tak ty přece máš syna?
Ty taky máš dítě?
MUŽSKÝ HLAS V AMPLIÓNU:
Halo halo, přerušujeme vysílání zpráv.
Halo halo halo!
Voláme cvičnou loď Gorgonu!
Voláme Gorgonu!
- Halo!
- Halo, slyšíte nás?
Kadeti na Gorgoně, pozor!
Kadeti na palubě Gorgony, vlast vám posílá poslední pozdrav.
( Z ampliónu zní hymna. )
( Všichni mrtví se beze slova zvedají a stojí v pozoru. )
MATKA:
- - Čtyři sta chlapců?
Copak se to smí, zabíjet takové hochy?
PETR:
Prosím tě, mami, teď nemluv!
( Všichni stojí jako zkamenělí.
Hymna doznívá. )
MUŽSKÝ HLAS V AMPLIÓNU:
Halo halo halo!
Cvičná loď Gorgona se už nehlásí.
KORNEL:
Sbohem, kadeti!
( Pověsí pušku na stěnu. )
ŽENSKÝ HLAS V AMPLIÓNU:
Slyšte, slyšte, slyšte!
Voláme všechny muže.
Voláme národ do boje.
Vlast volá své děti.
Do zbraně!
Do zbraně!
MATKA:
Co, ty ještě křičíš!
Ještě nemáš dost, ty matko?
Ještě tam posíláš jiné?
MUŽSKÝ HLAS V AMPLIÓNU:
Halo halo!
Velitelství západního úseku hlásí:
Bojujeme na celé frontě proti přesile.
Boj na obou stranách nabývá nebývalé zuřivosti.
Naši letci hlásí nástup nových nepřátelských divizí -
( Bušení na dveře. )
HLAS TONIHO:
Mami!
Maminko!
MATKA ( otočí knoflíkem rádia ):
Ticho!
( Bušení na dveře. )
HLAS TONIHO:
Maminko, jsi tam?
MATKA:
Ano, maličký.
( Dává znamení, aby někdo zhasil. )
Už jdu.
( Tma, pauza. )
MATKA ( odemyká dveře ):
Co tu chceš, Toni?
TONI:
Ty jsi tady potmě?
MATKA:
Rozsvěť.
TONI ( rozsvítí lustr kontaktem u dveří.
Pokoj je prázdný, jen na stole zůstaly rozložené štábní mapy ):
Mami, s kým jsi to mluvila?
MATKA:
S nikým, synáčku.
TONI:
Ale já jsem tady slyšel takové hlasy -
MATKA:
To bylo jen... tohle, chlapče.
( Otočí knoflíkem rádia. )
TONI:
A nač tu máš ty mapy?
MUŽSKÝ HLAS V AMPLIÓNU:
Halo halo!
Hlavní stan hlásí:
Při ranním náletu nepřátel bylo zničeno město Villamedia.
O život přišlo přes osm set civilních osob, z toho většina žen a dětí.
Náš starý hrad, pokladnice našich dějin, lehl popelem.
TONI:
Slyšíš, mami?
MUŽSKÝ HLAS V AMPLIÓNU:
Letecká puma zasáhla nemocnici, kde zahynulo šedesát nemocných.
Město Villamedia hoří.
TONI:
Maminko, prosím tě -
ŽENSKÝ HLAS V AMPLIÓNU:
Slyšte, slyšte, slyšte!
Voláme k ampliónu celý svět!
Voláme lidi!
Nepřátelská letadla napadla dnes ráno vesnici Borgo a svrhla pumy na obecnou školu.
Do prchajících dětí střílela ze strojních pušek.
Osmdesát dětí bylo raněno.
Devatenáct dětí postříleno.
Třicet pět dětí bylo výbuchem... roztrháno.
MATKA:
Co říkáš?
Děti?
Copak někdo zabíjí děti?
TONI ( hledá na mapě ):
Kde to je... kde to je...
MATKA ( stojí jako zkamenělá ):
Děti!
Malé, usmrkané děti!
( Ticho. )
MATKA ( strhne ze stěny pušku a podává ji oběma rukama Tonimu.
S velkým gestem ):
Jdi!
Opona | matka_a |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku II. (1926) (d), Žánr: drama
MY TŘI KRÁLE, MY JDEME K VÁM
Kašpar:
Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.
Melichar:
Amen.
Kašpar:
Pámbu vás pozdrav u těch teplých kamen,
a snad i pro nás je tu místa trochu.
Jistě tu máte řečí jako vody,
a tož i my jdem na tu chvíli šprochu.
My králové jsme jaksi vyšli z módy,
koruna na hlavě už málokoho zdobí.
Jinší jsou páni, jiný je vkus doby.
Pro dnešní lidi by se spíše páslo
koruny v kapse mít a na hlavě mít máslo.
My děláme to ještě postarém:
kdo chceš být králem, staň se Kašparem.
Melichar:
Ba, člověk by se věru styděl málem,
že nepřived to dál než býti králem.
Řekněte sami: jak mám dělat pána,
když za mnou není žádná politická strana?
Před takovými váženými hosty
je pouhý král snad přec jen drobet sprostý.
Baltazar:
Co na tom?
V silvestrovském mumraji
si mnozí dnes na pány chvilku zahrají.
I my si můžem zahrát na veliké pány,
že nejsme už jen králi, nýbrž vůdci strany.
Kašpar:
Za stranu největší já tady vypovím:
země je prostě dílem zemědělcovým.
Vše tradiční je naší straně svato.
Já nesu zlato, neboť mlčeti je zlato.
Já mlčím rád a vládnu ještě radši.
A víc už ze mne nikdo nevypáčí.
Melichar:
Řekněme si to zcela upřímně: tož já -
nemůže býti pochybnosti:
Gloria!
Já sice nejsem velká strana, ale
já přec mám slávy nad ty větší krále.
Já kadidlo v svém šose mám
a podkuřuji sobě sám.
Baltazar:
A já jsem vždy ten černý vzadu,
co dělá s sebou každou vládu.
Já nejdu s prázdnou: přicházím sem s myrhou.
Já vždycky s mírou.
Budiž všeho s mírou.
Já ze všech cest jsem zvolil správný střed:
tak trochu pomáhat a trochu překážet.
Kašpar:
Tak:
My tři krále, my jdeme k vám,
Tutti: my tři krále, my jdeme k vám,
Kašpar: štěstí, zdraví vinšujem vám.
Tutti:
Štěstí, zdraví vinšujem vám.
Kašpar:
A co ty tam, černý vzadu ( bis ),
vystrkuješ na nás bradu,
svoji bradu proti Hradu.
Baltazar:
Beneš je toho příčina -
Melichar:
Beneš je dycky příčina -
Baltazar:
- že je má tvář dopálená,
Baltazar a Melichar:
- že je má tvář dopálená!
Kašpar:
Hola, tady kdosi vzácný z Hradu
vystrkuje na nás bílou bradu.
Hoši, my se nesmíme ho leknout:
pěkně do řady a koruny své smeknout.
Melichar:
Nejdražší pane, dopovím to krátce:
My nejsme politická honorace.
My všichni zde jen králové jsme samí
a vinšujeme:
Buďte dlouho s námi.
Baltazar:
Už zítra den se dlouží o slepičí krok,
a než se nadějeme, máj tu bude hned.
Vám, pane prezidente, nepřejeme
šťastný nový rok,
ale hned rázem šťastných nových sedm let.
Z rukopisu, prosinec 1926 | ockc26d |
Autor: Čapek, Karel, Název: O umění a kultuře II. (1921) (d), Žánr: drama
POZVÁNÍ PRO PŘEDPLATITELE
DIVADELNÍ ŘEDITEL:
Pánové, program!
Nutno dát
horlivých našich příprav důkaz;
už napověda sedí v budce,
publikum už se tlačí u kas
a k ovacím si chystá ruce,
- tož co my vlastně budem hrát?
DRAMATURG:
V zimní sezóně chystáme z klasického repertoáru - jako jindy - Aischyla, Sofokla, Euripida, Aristofana, Epicharma, Kratína, eleuzínské mystérie, panathénajské průvody, Menandra, Plauta, Terentia, gladiátorské hry, naumachie, dále pašijové hry, mirákly, turnaje, ludos scholares
DIVADELNÍ ŘEDITEL:
Nezapomeňte na -
DRAMATURG:
- mystérie, morality, Mastičkáře, Božskou komedii, Rotroua, Corneille, Racina, Moliera, Quinaulta, Regnarda -
DIVADELNÍ ŘEDITEL:
Ano, příteli, ale nezapomeňte na -
DRAMATURG:
- autos sacramentales, coplas y zarzuelas, Lope de Vegu, Guevaru, Molinu, Alarcóna, Calderóna, Moreta -
DIVADELNÍ ŘEDITEL:
Ovšemže nesmíme zapomenout na -
DRAMATURG:
- na coventryjské mystérie, Skeltona, Nortona, Lylyho, Kyda, Marlowa, Shakespeara, Ben Jonsona, Massingera -
DIVADELNÍ ŘEDITEL:
Ale pamatujte také -
DRAMATURG:
- na indické hry, čínské hry, japonské hry, malajské stínohry, madagaskarské čarodějské -
DIVADELNÍ ŘEDITEL:
Ano, ale také na moderní repertoár.
DRAMATURG:
Z moderního repertoáru budeme dávat Hamsuna, Ibsena, Larsena, Petersena, Mackensena -
DIVADELNÍ ŘEDITEL:
Ano, ale -
DRAMATURG:
- Claudela, Rollanda, Feuilleta, Caillaveta, Oeilleta, Mugueta -
DIVADELNÍ ŘEDITEL:
Neznám.
DRAMATURG:
Také ne.
Dále Shawa, Manna, Hauptmanna, Sudermanna, Habrmana, Ackermanna -
DIVADELNÍ ŘEDITEL:
Dost, dost už!
To stačí.
DRAMATURG:
- nepočítajíc nejnovější kusy italské, holandské, americké, irské, finské, lucemburské, ázerbájdžánské -
DIVADELNÍ ŘEDITEL:
Dobrá.
A co budeme hrát opravdu?
DRAMATURG:
To je něco jiného.
Vy se vrátíte k svému Shakespearovi -
DIVADELNÍ ŘEDITEL:
Příteli, proto jsem u divadla, abych dával Shakespeara!
Napište si, že budeme hrát Krále Leara nebo Zimní pohádku a Troila s Kressidou, a -
DRAMATURG:
Pro začátek snad jen to.
DIVADELNÍ ŘEDITEL:
- a krom toho nějakého Fletchera.
Já myslím na Dívčí tragédii.
DRAMATURG:
A já na Španělského faráře.
Ale budeme dávat Cenci od Shelleye;
je to veliká věc a velké jubileum: sto let od Shelleyovy smrti.
DIVADELNÍ ŘEDITEL:
Příteli, vracíme se pořád.
Zahrajeme si s novou chutí Moliera.
Pokusíme se nově o antiku;
myslím dejme tomu na Krále Oidipa.
DRAMATURG:
A já dejme tomu na Aristofanův Ženský sněm.
DIVADELNÍ ŘEDITEL:
A slovanské hry.
Čeká nás Puškinův Boris Godunov.
Rád bych dával Maškarádu od Lermontova.
Podíváme se za sebe: co včera zastaralo, je dnes historie, a tedy něco nového.
Zahrajme si zase jednou Šimáčka, Bozděcha -
DRAMATURG:
- a Klicperu, já vím.
Řediteli, teď zase přítomnost.
DIVADELNÍ ŘEDITEL:
Tak tedy především Jiráska.
Dávejme Gera!
Dávejme Lucernu!
Emigranta!
Hrejme, co mluví k přítomnosti!
DRAMATURG:
Tedy Ibsenova Nepřítele lidu.
A Ghéonův Chléb.
Ještě nějaká jména?
Velkonoce od Strindberga.
DIVADELNÍ ŘEDITEL:
Od Shawa Lékaře v rozpacích -
DRAMATURG:
- a Cromedeyre od Romainse.
DIVADELNÍ ŘEDITEL:
Hlavní věc:
Máme původní novinky?
DRAMATURG:
Nejméně šest:
Šrámka, Langera, Scheinpfluga a ( šeptá ) - a Zapomnětlivého od Dyka, nezapomene - li se konečně narodit jako už po dvě sezóny.
Krom toho plné ruce veseloher.
Nemůžeme ani všecko sehrát, co nám tu leží.
DIVADELNÍ ŘEDITEL:
Nebudeme to tedy slibovat.
DRAMATURG:
Ale určitě letos sehrajeme -
DIVADELNÍ ŘEDITEL:
To teprve nemusíme slibovat, co se bude hrát určitě.
- A co naši herci?
HEREC:
My nemáme co slíbit předem.
Jen si svůj program slepte sami.
Co s těmi nejlepšími hrami,
když my je nejlíp neprovedem?
Z těch knížek, co vy máte tady,
se plno postav na nás tlačí:
nám by se strašně žíti chtělo,
ó prosím, dejte nám své tělo,
svůj smích, svou krev, své slzy k pláči,
ach, stvořte nás!
- Nuž, role sem,
co dáte nám, my sehrajem,
jen prosíme vás, literární páni:
ať je to živé a ať je to k hraní!
DIVADELNÍ ŘEDITEL:
Mne staré slovo napadlo:
buď živou školou divadlo.
Především školou pro diváky,
ač nechcem jim být kantory,
budiž však školou pro nás taky,
pro herce i pro autory.
Když chceme diváky své učit,
nutno jim do svědomí sahat,
leč aspoň děsit je a mučit
a zaživa jim střeva tahat
my nechceme.
Nechť vidí tady
dobrá i špatná lidská hnutí,
život i lásku, smrt a zrady,
než pak ať žijí s větší chutí.
Vždyť lepšího nic pro nás není
než dát jim kousek vykoupení.
Je věčně stará, věčně nová
úloha naše.
Nyní dost!
Jsou vyměněna krásná slova
a čeká krásná povinnost!
Leták Městského divadla na Královských Vinohradech, září | oumak21d |
Autor: Čapek, Karel, Název: Dodatky (1918) (d), Žánr: drama
DIVADÉLKO ČASU
CHRONOS, stařec v bílém plášti a s kosou.
VYDAVATEL, pán podobný komukoliv.
VYDAVATEL:
Pane -
CHRONOS mlčí.
VYDAVATEL:
Hej, pane!
CHRONOS mlčí.
VYDAVATEL hlasitěji:
Hej, starý, jářku, pane Chronos, hola, dědečku, probuďte se přece, haló, ha-lóó!
CHRONOS:
Co zas?
VYDAVATEL:
Tadyhle vám nesu, pane, založili jsme totiž nový časopis, zkrátka tady je první číslo našeho nového - -
CHRONOS:
Už zase?
VYDAVATEL:
Žádné " zase ", dědečku.
Tohle tu ještě nebylo.
Vidíte titul?
A vidíte tady ty verše?
Haha, pane!
CHRONOS:
Já nic nevidím.
VYDAVATEL:
Tady, podívejte se, co držím v ruce.
CHRONOS:
Já tě nevidím.
VYDAVATEL:
Copak tedy vidíte?
CHRONOS:
Něco se na světě hýbá.
Něco se hýbá.
Něco se na světě hýbá.
VYDAVATEL:
Hýbá, panečku;
zrovna proto jsme založili tuhleten nový týdeník.
Koukejte, tady je první číslo.
CHRONOS:
Kolikáté?
VYDAVATEL:
První.
Ale ne, co to je?
Vždyť je to druhé číslo!
Jak to přijde, že to už je druhé?
CHRONOS:
Kolikáté?
VYDAVATEL:
Odpusťte, dědečku, zmýlil jsem se.
Tady stojí: páté číslo.
CHRONOS:
Něco se na světě hýbá.
Něco se děje.
VYDAVATEL:
To jsou divné čáry.
Vždyť už mám v rukou dvacáté páté číslo!
CHRONOS:
Ano.
Něco se na světě hýbá.
Co to máš v ruce?
VYDAVATEL:
Nějaký časopis, dědo.
První číslo, ročník pátý.
CHRONOS:
Nu, ukaž sem.
Nějak špatně vidím.
Co to je?
VYDAVATEL:
Takový starý časopis.
Docela už zežloutl.
Je plný prachu.
CHRONOS:
Ukaž.
Aha, už vidím.
A kdypak to vyšlo?
VYDAVATEL:
Tady to je napsáno:
1918.
To bylo zrovna tehdy, víte?
CHRONOS:
Tedy už před sto léty!
Dobrá, podívám se na to, podívám.
A co ty bys chtěl?
VYDAVATEL:
Běžel jsem k vám, starý, abych vám ukázal první číslo, bude - li se vám líbit.
Ale teď už je snad pozdě se ptát, zda to je dobré.
CHRONOS:
Nepleť se.
Teprve teď je k tomu čas.
Teprve teď se to pozná.
Víš, nejčasovější jsou ty věci, které jsou dobré i po stu letech.
Hochu, nejsem nadarmo Čas;
čtu jen časové věci;
čtu jen to, co nezastará.
A teď mne nech, abych se podíval na ten tvůj časopis.
Nebojsa 31. 10. 1918 | dodat18d |
Autor: Čapek, Karel, Název: Korespondence I. (A-N), Žánr: korespondence
EDVARDU BABÁKOVI
( 1 )
Slovutný pane profesore,
jménem redakce Lidových novin Vás prosím, abyste se zúčastnil hors concours velikonoční ankety Lidových novin na téma Proč mám rád své povolání.
Odpověď, pokud možno stručnou, si vyprošujeme do 14. t. m.
S projevem upřímné úcty
dr. Karel Čapek
V Praze 8. dubna [ 1924 ]
Adresa:
Praha II, Jindřišská 13
ZDEŇCE BALDOVÉ
( 2 ) Praha, 7. III. [ 19 ] 35
Milostivá paní,
zpráva o smrti dr. Hilara mne zdrtila;
doufal jsem jako jiní, že jeho choroba nebude ani tentokrát tak zlá.
Nemohu se zbavit pomyšlení, jaká je to ztráta pro české dramatické umění;
ale vím, oč nesrovnatelně těžší je to osobní ztráta pro Vás.
Myslím na Vás s nejupřímnější úctou a soustrastí.
Vám hluboce oddaný
Karel Čapek
EDUARDU BASSOVI
( 3 ) 26. VIII. [ 19 ] 35
S úctou veškerou co novomanželé se doporučují
Karel Čapek
Olga Scheinpflugová
B. Scheinpflugová
dr. Scheinpflug
Fürth
Frant.
Langer Karel Poláček
dr. Procházková
Procházka Karel Scheinpflug
( 4 )
[ Interlaken ] 10. VII. [ 19 ] 37
Pozdrav z první třetiny výletu.
Karel Čapek
Olga Scheinpflugová
Božena Scheinpflugová
Dr. J. B. Kozák
Dr. Scheinpflug
J. Palivec
( 5 ) [ Sobotka ]
Srdečný pozdrav
K. Čapek
Pozdravuje
Fráňa Šrámek
AUGUSTU BAYEROVI
( 6 ) 15. I. [ 19 ] 30
Vážený pane profesore,
což o to, ochotu napsat článek pro Ročenku Dendrologické společnosti bych měl, ale horší je to s časem;
dokončuju dvě knížky a mám do konce ledna na krku osm článků - už bych z toho kšeftu nejraději utekl.
Nehodila by se Vám do té ročenky kapitola z Výletu do Španěl Jardines, o zahradách Alcazaru, jež vyšla v Lidovkách?
Knižně to vyjde až někdy zjara.
Kdyby se Vám to hodilo, napište si o to mému nakladateli dr. Štorchu-Marienovi;
opatří Vám i příslušné štočky.
Vám upřímně oddaný
Karel Čapek
BOŽENĚ BENEŠOVÉ
( 7 ) V Praze 1. 1. 1908
Milostivá paní!
První díl této eseje o ženě v décadence dodali jsme při osobní návštěvě slečny Wiedermannové a doufáme, že byl Vám již zaslán.
Myslíme, že není potřebí komentovati, proč tuto látku jistě dosti choulostivou zpracovali jsme formou, jež mohla by se snad zdáti příliš pastózní do rámce ženského listu;
avšak jednak téma samo je pro ženskou literaturu zajímavé a příkladné, jednak logické excesívnosti nebuďtež kladeny za vinu nám;
my pouze poctivě a nestranně referujeme o tom, co vidí se nám význačným pro gnosi feministních živlů v jakémkoliv umění.
To, doufáme, bude pochopeno správně.
Slečna Wiedermannová vystavila nám referentskou legitimaci ( - kterou právě jsme dříve žádali - ), čímž bude nám umožněno příště přinášeti referáty o jednotlivých umělkyních ap.;
mimoto uvažujeme, zda by nebylo na místě referovati v Ženské revui o divadelních kusech na pražských jevištích, pokud mají vztah k ideám Vašeho listu, - je - li to ve snaze Vaší revue a je - li referentství Ženské revue uznáno v pražských divadlech ( - jak při vynikající kvalitě revue asi bude - ), prosíme ( - v případě, že byli bychom Vámi uznáni za vhodné v tom oboru pracovníky - ), aby redakce nám laskavě vyjednala volný referentský lístek do divadla.
Nejblíže hodláme zaslati některé referáty a esej Žena v bibli.
Za zprávy dříve laskavě sdělené děkujeme a zároveň prosíme, aby nám záhy bylo odpověděno, je - li tato esej přijata a jak vyřízena jest naše žádost o divadelní referát.
S ruky políbením
bratří Čapkové.
( 8 ) V Praze 23. III. [ 19 ] 08
Milostivá paní!
Pokládáme za svou povinnost omluviti se, že my, jimž vydána legitimace uměleckých referentů Ženské revue, neprokázali jsme se dosud tak činnými, jak by snad mohlo býti očekáváno.
Než přirozeno, že naprostý nedostatek místa, jaký v Ženské revui patrně jest, soudě dle toho, že náš příspěvek Feminismus gotiky, ač bylo nám výslovně přislíbeno, že vyjde ve 3. nebo 4. čísle Ženské revue, dosud nevyšel, nás nepříliš podněcuje, abychom referovali například o výstavě německých umělkyň, o umělecké přednášce Renáty Tyršové atd.
Vedle toho chystali jsme esej o ženě biblické, kterou takto rovněž odkládáme na dobu pozdější.
Neračte si pokládati za obtíž sděliti nám, kdy vyjde Feminismus gotiky a Žena u dekadentů.
K dalším službám zůstáváme ochotni.
S ruky políbením
bratří Čapkové.
Praha III, Říční ul. 11
( 9 ) V Praze dne 30. dubna 1908
Milostivá paní!
Přikládáme tuto opravu s prosbou, aby vyšla v příštím čísle Ženy v umění, je - li možno;
byli bychom velmi neradi, aby nám zůstala na svědomí tak hrubá chyba.
- V přítomné době sbíráme materiál pro eseje o ženě v bibli, v renesanci etc., jež dovolíme si zaslati, až vyjde naše esej Žena u francouzských dekadentů, jež je látkou jistě časovější než práce právě uveřejněná, zvláště když v poslední době ve Vaší revui vyšly články obírající se francouzskou ženou.
Elaborát náš nyní může býti doplňkem k oněm pracím.
K dalším službám trváme ochotni
s ruky políbením
bratří Čapkové.
( 10 ) V Praze 2. 5. [ 19 ] 08
Milostivá paní!
Dovolujeme si především projeviti svůj dík, že naše oprava vyjde již v příštím čísle.
Stran Ženy u francouzské décadence nehodláme na Vás vykonávati žádný nátlak, uznávajíce nesnáze, s jakými spojeno jest redigování revue tak omezené místem.
Co se týče referátů uměleckých, případně noticek o divadelních premiérách, pokud by měly jakýkoli vztah k Vaší revui, jsme velmi ochotni tento úkol přijmouti.
Referovati o koncertech nedovoluje nám naše nedokonalá erudice hudební;
avšak můžeme doporučiti Vám stálé referenty, respektive referentky, lépe zasvěcené v tomto oboru.
Současně není zde v Praze prozatím žádné význačnější události umělecké, o níž bychom referovali.
V každém ohledu bude nám vždy obzvláštním potěšením býti ve službách Vaší redakce.
S nejuctivějším ruky políbením
bratří Čapkové.
HANĚ BENEŠOVÉ
( 11 ) V Praze, 2. X. [ 19 ] 24
Milostivá paní,
předně bych Vám rád připomněl Váš slib, že se k nám někdy podíváte.
Až se Vám to bude hodit, napište mi nebo mi to foukněte ( 54211 ).
Za druhé: právě nyní jednak sháním katalogy, jednak už budu objednávat gramofonové desky různých národů: jejich náboženské písně, vojenské marše, tance, zpěváky, pištce atd.
U nás nejsou k dostání ani ty desky, ani ty katalogy;
musím si to objednat.
Teď mám zatím v dosahu sovětské Rusko ( s těmi různými turkmenskými národy ), Turky, Egypt, Araby, Maroko a Jugoslávii;
další katalogy čekám.
Objednávám toho jedním vrzem víc, také pro pana prezidenta a některé své přátele;
kdyby to zajímalo Vás nebo pana ministra ( který by někdy mohl ouředně potřebovat muziku těch různých národů, když má u sebe jejich vyslance atd. ), tedy bych objednal také pro Vás.
V případě, že byste takový zájem měli, napište mi, prosím, - jaké asi desky a v jakém počtu by Vám šlo.
Hlavně pak se těším, že zase uvidím Vás i pana ministra.
S políbením rukou
Vám oddaný
Karel Čapek
ANNĚ BERGEROVÉ
( 12 ) V Praze 23. 12. 1907
Milostivá paní!
Neračte vykládati mně za přílišnou dotěrnost, že osměluji se milostivé slečně Mince věnovati tyto pranepatrné dárky, abych se mohl prokázati aspoň poněkud vděčným za Vaše laskavé a roztomilé pohostinství, milostivá paní, jež mně i mému panu bratrovi bylo tak drahým, a za vlídnost milostivé slečny, jíž učinila pro mne taneční hodiny radostnými.
Věru, cítím se příliš zavázán vděčností Vám i milostivé slečně dceři, a proto toužil jsem dáti svou vděčnost najevo aspoň touto dobrou vůlí, nemohu - li ničím vhodnějším.
Vím, že tyto štědrovečerní dárečky potřebují velmi mnoho shovívavosti, a té, doufám, nebude se nedostávati ani Vám, ani milostivé slečně.
Račtež tedy tuto maličkost laskavě dodati slečně Mince a sama přijměte uctivé blahopřání k Novému roku ode mne i od mého pana bratra.
S rukypolíbením
Karel Čapek
HERMÍNĚ BERGEROVÉ
( 13 ) [ 4. 3. 1908 ]
K. J. Čapek
( 14 ) V Mnichově 7. září [ 1909 ]
S přátelskou vzpomínkou a uctivým rukypolíbením
K. J. Čapek
J. K. Čapek
EMANUELU BLATTNÉMU
( 15 ) [ Praha ] 29. V. [ 19 ] 30
Vážený a milý pane,
jakápak to je otázka - máte - li psát či toho nechat.
Obyčejně člověk píše proto, že musí: nemůže si dobře vybírat mezi psaním a nepsaním.
Nutí - li Vás to psát, pak ovšem pište;
pak Vám ani nebude tak tuze záležet na tom, tiskne - li se to nebo ne.
Jak psát, to je ovšem ještě těžší říci, protože každý člověk píše jinak;
kdyby bylo nějaké obecné " jak ", pak by nebylo třeba, aby tolik lidí psalo.
Nedělejte si s tím tak těžkou hlavu.
Vám oddaný
Karel Čapek
HUGOVI BOETTINGEROVI
( 16 ) [ Praha 17. února 1930 ]
Milý a vážený pane Mistře,
ta deska se přesně jmenuje:
Xu tci Băng qu ' i Phi Chung Hăt bő tiep theo.
Tak, a je to.
Váš Karel Čapek
FRANTIŠKU BOROVÉMU
( 17 ) [ Praha 7. února 1916 ]
Velevážený pane,
před 14 dny donesl jsem Vám část materiálu k chystané knížce;
smím snad doufati, že Vy nebo Váš pan rádce jste to již přečetli, a proto dovolím si ve středu odpoledne k Vám pro to zajít.
Předně je potřeba ty prózy, které jsou nyní ve Vašich rukou, ještě na četných místech opravit a za druhé já i bratr spěcháme z důvodů, které jsem Vám už sdělil.
Kdybych Vás snad nezastihl doma, prosím, abyste mi laskavě ty papíry uchystal a zároveň nechal mi několik slov vzkazu, zda byste snad s tou knížkou počítal.
- Doufám, že Váš osud v nemocnici už příznivě pro Vás dopadl.
S projevem dokonalé úcty
dr. Karel Čapek.
( 18 ) [ 2. března 1916 ]
Velectěný pane Borový,
píše nám právě paní Neumannová, že půjčku těch 60 K nám chtěla hradit z peněz, které jí má poslat advokát dr. Bartošek z Prahy ( je to nějaká renta ).
Můžete jí tedy napsat ( chcete - li těch 60 K považovat za pouhou půjčku jako paní Neumannová ), aby Vám ty peníze dala od něj poukázat.
Tak by aspoň ta půjčka pro Vás neznamenala žádnou nepříjemnost.
V dokonalé úctě Váš
K. Čapek
( 19 ) [ Asi duben 1916 ]
Velevážený pane nakladateli,
byl jsem právě teď v tiskárně Práva lidu a tam mi sdělili, že prý Vy sám jste zastavil další sazbu naší knihy, jelikož dříve má prý být vysázena knížka jiná.
Divil jsem se tomu velice jednak proto, že jste dnes sám jevil zájem o urychlené vyjití naší knížky, jednak proto, že podle pana metéra zbývá naší knihy vytisknout už jen několik sloupců.
Domnívám se tedy, že jde ze strany tiskárny o nějaké nedorozumění a že jim jistě laskavě vysvětlíte, že vysázení nějaké malé čtyřarchové aktuální věci nikterak neznamená další velmi nevítaný odklad práce větší, která už čtyři měsíce leží připravena k tisku.
Doufám, že lehko docílíte toho, aby tiskárna tak veliká jako Právo lidu, kde mají kolik sázecích strojů, neprodleně pokračovala v sazbě naší knížky vedle oné aktuální brožury, na které Vám patrně záleží.
Nechtěl a nemohl jsem ovšem vyslovovat v tiskárně nějaké přání, které by se snad křížilo s přáním Vaším;
prosím Vás však snažně a naléhavě, abyste zabránil sám průtahům jistě už nemístným, když my, pokud na nás je, nezaviňujeme zdržení ani o okamžik.
Nebýti toho přerušení, mohla naše věc býti dnes nebo zítra dosázena a v příštím týdnu rozlámána, obtažena a dána k cenzuře.
Z rozmluvy s panem ředitelem si odnáším dojem, že závisí jen na Vašem přání, aby se na naší knížce pokračovalo, - jmenovitě když už mnoho nezbývá.
Prosím Vás tedy ještě jednou, abyste se toho laskavě ujal.
Ve veškeré úctě
Vám oddaný
K. Čapek.
FRANTIŠKU BOŘKOVI DOHALSKÉMU
( 20 ) V Praze 1. III. [ 19 ] 21
Milý pane hrabě,
jak víte, přecházím od 1. dubna do Lidových novin.
Mluvil jsem s jejich šéfredaktorem Heinrichem mj. také o Vás.
LN by potřebovaly v Londýně stálého korespondenta ( politického, hospodářského nebo kulturního, nebo všechno troje ) za velmi slušné fixum.
Šéfredaktor Heinrich velmi rád slyšel, že byste byl ochoten přispívat do LN, a žádá Vás, abyste mu sdělil, chtěl - li byste být londýnským dopisovatelem a v jakém oboru.
Prosím, smluvte se s ním sám ( šéfredaktor Heinrich, Brno, Česká 6 ) a vyžádejte si jejich hmotnou nabídku;
bude jistě slušná.
Myslím, že Váš úřad není inkompatibilní se zpravodajstvím;
ostatně můžete psát pod jakoukoliv šifrou.
Rozhodně neodmítejte.
Budu se těšit i na Vaše fejetony, ač jich řídit nebudu.
Poroučím se Vám s přátelským pozdravem
Váš oddaný
K. Čapek
( 21 ) V Praze, 4. IX. [ 19 ] 21
Milý pane hrabě,
prosím Vás o velikou a důležitou službu, a sice, abyste použil svých styků ve věci velmi naléhavé:
I. Abyste poprosil pana Paula Selvera ( který byl v Praze, kde jsem ho bohužel nezastihl ), aby s pomocí své paměti a paměti jiných literárních lidí vypočítal anglické kusy a ) opravdu literární a cenné, b ) dobré a úspěšné, které v posledních létech ( od začátku války nebo i dříve až do nejaktuálnějšího dneška ) měly velký úspěch jevištní.
II.
Abyste laskavě se stejnou prosbou se obrátil na pana prof. Chudobu, jehož adresy neznám, a popřípadě na jiné anglické lidi ze společnosti ( jako je Miss X ), abychom věděli bezpečně, které anglické kusy by zasluhovaly pozornosti u nás, tj. na Vinohradském divadle, jehož dramaturgem jsem se řízením temného osudu stal.
III.
Abyste mi pak laskavě, a sice co nejdříve a způsobem co nejrychlejším, sdělil výsledky svého šetření, a
IV. abyste byl nakonec tak vzácně vlídný a uložil někomu, aby buď koupil ( na náklad divadla ) vyšlé texty, nebo opatřil ( v divadle nebo v agentuře ) texty kusů, které Vám po Vašem dopise sdělím, a
V. abyste konečně je nechal expedovat nejrychlejším myslitelným způsobem do Vinohradského divadla.
Nastoupil jsem totiž předevčírem svůj úřad, a do čtrnácti dnů musím vypracovat repertoár pro příští rok.
Anglické divadlo je u nás pramálo vytěženo, a já doufám, že se tam najde několik kusů opravdu zajímavých.
- Není třeba uvádět kusy Shawovy, ty známe.
Ale zajímalo by mne, má - li něco Synge ( krom Hrdiny západu a Studny světců, které znám ), dále Chesterton ( krom Magics ), nové věci Klapky Jeroma, - a ostatní nové věci celkem neznám.
Jistě i Váš vkus po Vašem dost dlouhém pobytu v Londýně mi poradí mnoho dobrého.
Odpusťte, že Vás obtěžuji a krom toho naléhám na rychlé vyřízení;
ale je to pro divadlo a pro anglo-české styky.
Pozdravujte, prosím, pana Selvera a otažte se ho, co dělají Roboti.
Právě dnes mi psal nějaký Charles Jelinek, London W. C. 1, 3 Ivanhoe House, Kenton Street, že by se na základě svých styků pokusil uvést RUR na některou scénu v Anglii.
Neznám toho pána, ale snad by se pan Selver s ním mohl nějak seznat.
Ale nyní Vás hlavně prosím, milý pane hrabě, abyste se na mne nehněval a poskytl mi svou pomoc.
Nedočkavě budu očekávat Vaši odpověď.
Prosím o případné bližší údaje u kusů zvláště doporučeníhodných.
- Čekám také na tu zvířecí povídku jakožto milodar pro paní Felicinku, kterou dnes odpoledne navštívím ve Hvězdě.
Váš srdečně oddaný
Karel Čapek
P. S.
I nějaké pořádné veselohry, frašky nebo grotesky padají pro nás velmi na váhu.
F. BRUNCLÍKOVI
( 22 ) Praha, 6. XII. [ 19 ] 38
Milý pane doktore,
redakce LN mi poslala Váš dotaz k mému článku Jak to bylo.
Mohu Vám k němu říci, že ti, kdo překáželi akcím ve své chvíli snad užitečným, jsou skoro všichni mezi " odstavenými ";
jen někteří rozhodují... dokonce mnohem víc než dřív.
Ty první jmenovat by už bylo zbytečno;
ty druhé jmenovat nelze.
Je tu cenzura a jiné potíže.
Ostatně článek Jak to bylo byl obranný a ne útočný.
Na útoky teď opravdu není čas.
Děkuji za Váš zájem a jsem Vám oddaný
Karel Čapek
OTOKARU BŘEZINOVI
( 23 ) V Praze, dne 3. I. [ 19 ] 18
Mistře,
v telegrafické odpovědi na žádost Národních listů píšete, že prozatím Vám nebylo možno vyhověti prosbě redakce.
Toto " prozatím " přijímá redakce jako slib, že může se těšiti na stať nebo jakýkoliv příspěvek od Vás, už proto, že nikdo více než Vy není povolán promluviti dnes za myšlenku národa nebo humanity.
Je toho potřebí;
mnoho myslí poklesá a v mnohých je doposud třeba vzbuditi vyšší a lidštější vědomí.
Je - li něco v dnešních Národních listech, co se Vám zdá hodno sympatie, pak prosíme o Vaši pomoc po této straně.
Doufáme, že nám jí dnes neodepřete.
S projevem dokonalé úcty
Za redakci NL
dr. Karel Čapek
( 24 ) [ Praha asi květen - červen 1919 ]
Mistře,
znovu obracím se k Vám s prosbou nejsnažnější, neměl - li byste několik slov prózou nebo veršem k prvnímu Husovu dni v české republice, 6. července.
Nejedná se přece o projev politický, nýbrž o oslavu českého náboženského člověka.
Prosím tedy, jménem Národních listů, abyste nám tentokráte, když klepáme u Vás potřetí, neodepřel.
Současně dovoluji si požádati Vás, abyste kdykoliv by Vám bylo libo napsati o čemkoliv svoje slovo, nezapomněl na Národní listy, jež opětovně se domáhají té cti předložiti cokoliv od Vás svým čtenářům.
S projevem nejhlubší úcty
dr. K. Čapek
( 25 )
Slovutný Mistře,
jménem redakce Lidových novin Vás prosím, abyste se zúčastnil hors concours velikonoční ankety Lidových novin na téma Proč mám rád své povolání.
Odpověď, pokud možno stručnou, si vyprošujeme do 14. t. m.
S projevem upřímné úcty
Karel Čapek
v Praze 8. dubna [ 1924 ]
Adresa:
Praha II, Jindřišská 13
Dovolím si obrátit se záhy na Vás ještě v jiné věci.
( 26 ) [ Praha 20. května 1924 ]
Slovutný a drahý Mistře,
z Brna mi píší, že dosud nedostali Váš slíbený článek - epilog.
Proto dovoluji si Vám připomenout Váš slib;
těším se vskutku neobyčejně na to, jak dovršíte naši anketu.
Prosím, nenechávejte nás už čekat.
V upřímné úctě Váš
K. Čapek
( 27 ) V Praze, 17. XII. [ 19 ] 24
Drahý Mistře,
spískal jsem něco, a nyní Vás chci poprosit, abyste se proto na mne nehněval a přijal to vlídně jako projev nejsrdečnější lásky a úcty.
Bylo u mne několik přátel literátů a já jsem jim vypravoval o Vás a o tom, jak s námi žijete a za nás myslíte.
Přitom jsem snad mluvil o Vaší poustevně a řekl jsem asi, jak málo se staráte sám o sebe, - a zkrátka najednou tu byl návrh a kamarádi mně uložili, abych to opatřil;
až Vám to doveze vlak, podívejte se na to přívětivýma očima a řekněte si, že Vám to posílají Vaši bratři spisovatelé, abyste si na ně denně vzpomněl v práci i v odpočinku a pobesedoval s nimi.
To něco, co Vám v této chvíli už veze vlak, je prostě fotel k Ježíšku, měkká náruč pro drahého člověka, který myslí s námi a na nás, lenoška, aby se Vám lépe četlo v Homérovi i v dnešních lidech.
Teprve nyní mne popadá tréma z toho, co jsem zavinil;
hněváte - li se, že Vám posíláme vánoční nadílku, hněvejte se na mne, ale neudělejte bolest těm ostatním, kteří měli takovou radost, že Vám mohou osvědčit svou vděčnost a lásku.
Vzkazují Vás pozdravovat, jsou to Fráňa Šrámek, Langer, Peroutka, Rutte, dr. Skácelík, Štorch-Marien, režisér Dostal a jiní.
Někteří z nich přijedou za Vámi - už proto se na nás nesmíte zlobit;
i já bych rád přijel zas někdy za Vámi, dovolíte - li mi a odpustíte - li mi, že jsem Vás přepadl takovým nadělením.
Počítám s tím, že až v létě přijedete do Prahy, přijmete pohostinství pod mou střechou;
těším se na to již nyní.
A tak, prosím Vás, přijměte naši zásilku tak prostě, jako ji posíláme;
i kdyby se Vám to snad nezdálo vhodné, řekněte si, že to přijímáte pro naši radost a že nám v té chvíli radosti a vzpomínky na Vás bylo tak, jako je člověku, který svému otci přistrkuje lenošku.
Tak, už je to venku.
A nyní dovolte, drahý Mistře, abych Vám poděkoval za krásné hodiny, které jste mi dal žít ve Vaší pracovně, za poučení, které jste mi poskytl, a za povzbuzení, se kterým jsem odcházel.
Byl to z nejlepších dnů mého života a já se těším, že nebyl poslední.
Myslím na Vás denně, a budu na Vás myslet na Štědrý večer dvojnásob, abyste nebyl sám.
Nemohl byste přijet k nám?
Je mi jako synovi, který těžce nese, že ten, na koho myslí, je sám;
hleďte, na několik dnů byste snad mohl přijet už na svátky;
uložím Vás u sebe, cesta není tak hrozná, přijdou k Vám mladí lidé, zkrátka přijeďte, můžete - li.
Nemohu Vám ani říci, jakou bych měl radost.
Tedy prosím předně, abyste přijel, a za druhé prosím, abyste se nehněval pro naši nadílku, a za třetí, abyste nezapomněl na ten článek o živoucí řeči.
Jsem upřímně a ( dovolíte - li ) se synovským pozdravem Váš
Karel Čapek
Praha III, Říční 11.
( 28 ) V Praze, 29. XII. [ 19 ] 24
Drahý Mistře,
nemaje dosud Vaší odpovědi, jsem pln úzkosti, zda se Vás přece jen nedotkla nemile naše upřímně míněná vzpomínka k Ježíšku, nebo zda došla v dobrém pořádku.
Těšil jsem se, že snad i do Prahy přijedete;
slibte mi alespoň, že mi uděláte tu radost a budete mým hostem, kdykoliv se příště podíváte do Prahy.
Rád bych s Vámi zase hovořil, a déle, než mi bylo možno posledně;
bylo mi to velikou posilou a mám ještě mnoho na srdci, v čem bych Vás rád slyšel.
Prosím Vás, abyste nezapomínal na ony dvě úvahy, které jste mi slíbil: o živé řeči a o lidském povolání.
Nechci na Vás doléhat krátkými termíny, ale prosím, abyste mi je poslal, jakmile je dokončíte.
Nevíte, jak se na ně těším.
Přeji Vám mnoho zdraví do nového roku;
nevím, co Vám přáti dále, neboť když jsem byl u Vás, věřil jsem, že jste šťasten.
Myslete na mne v dobrém a napište mi dvě tři přívětivá slova;
nevím, co bych chtěl udělat, abyste měl ze mne radost a abych si zasloužil pohlazení, se kterým jste mne propouštěl.
Jsem s upřímnou úctou Váš
Karel Čapek
Právě došel Váš dopis.
Mám velikou radost, že naše vánoční nadílka došla v pořádku, a vyřídím Váš pozdrav svým i Vašim přátelům.
Doufám skutečně, že se mezi nás podíváte, a sám použiji Vašeho pozvání k Vám, jakmile mi to bude možno.
Dáváte - li nám právo vybrati si cokoliv z Vašich věcí, používám toho pro svou osobu ihned a volím ty dva články.
Váš
K Č
( 29 ) [ Praha ] 14. I. [ 19 ] 25
Drahý Mistře,
píši Vám jen v rychlosti.
V pátek k Vám pravděpodobně přijede roztomilá Američanka, Mrs Dorothy Thompson;
vypravoval jsem jí o Vás a chce Vás poznat.
Přijela by o 3. hodině odpoledne, pak by jela ( tuším před 9. hodinou ) do Znojma, kde přenocuje na cestě do Vídně.
Mluví též německy a francouzsky.
Je to žurnalistka a chce psát o naší zemi.
Prosím, abyste ji, přijede - li, vlídně přijal.
- Brzo budu psát víc;
zatím se těším na Vaše články a vyřizuji Vám srdečné pozdravy Vašich přátel.
Váš oddaný
Karel Čapek
( 30 ) [ Praha ] 15. I. [ 19 ] 25
Drahý Mistře,
Mrs Thompson nemůže přijet;
dovolíte - li, zajede k Vám z Vídně a pokud vím, oznámí Vám to předem.
Je to velmi milá dáma.
- Ještě jednou připomínám, jak velice se těším na to, co jste mi slíbil, a jsem Váš
uctivě oddaný
Karel Čapek
( 31 ) V Praze, 29. I. [ 19 ] 25
Drahý Mistře,
právě zakládáme v Praze českou odbočku mezinárodní spisovatelské organizace Penklubu.
Je to vskutku mezinárodní nutnost, u nás mnohonásob potřebná pro styk s cizími spisovateli a žurnalisty, kteří přijíždějí k nám.
Mám se Vás otázati jménem přípravného výboru, zda byste nepřijel ( řekněme začátkem března ) na první večeři našeho Penklubu jakožto čestný host, k jehož poctě by byla večeře pořádána;
a nejen za výbor, nýbrž i za sebe prosím, abyste naše pozvání přijal a určitě přijel.
Poznáte zblízka lidi, kteří touží Vás poznat a jejichž práci sledujete;
poskytl byste krásný začátek činnosti našeho klubu a mohl byste při intimní večeři pobesedovat s českými literáty všech generací a směrů, kteří by si vážili vzácné příležitosti vidět Vás ve svém středu.
Má to veliký význam, abychom právě za Vaší účasti zahájili své pravidelné schůzky.
Prosím Vás upřímně, abyste přijel, a ubezpečuji Vás, že bych Vás nechtěl vytrhnout z Vašeho tichého života, kdyby toho nebylo velmi zapotřebí.
Doufám opravdu, že tentokráte neodmítnete, a těším se na Vás nesmírně.
Prosím, jen mi brzo odpovězte - a slibte nám to.
Prosím dále, napište mi, kdy se mohu těšit na Vaše slíbené články.
Také přítel Peroutka Vás žádal o článek a těší se na Vaši odpověď.
Mám tisíc chutí zase si k Vám zajet;
snad budu během února v Brně, a pak bych Vás jistě vyhledal.
Jsem v upřímné úctě Váš
Karel Čapek
( 32 ) V Praze, dne 23. března [ 19 ] 25
Vážený pane!
Klub Pen ( Klub poetů, esejistů a novinářů ) pořádá dne 30. t. m. večeři na počest pana prezidenta Masaryka a jeho 75. narozenin.
Pan prezident slíbil, že se této večeře osobně zúčastní, což ovšem jest považovati za zvláštní čest prokázanou českému spisovatelstvu.
Výbor Penklubu očekává, že se čeští spisovatelé v plném počtu dostaví na večeři, na níž prezident republiky bude jejich hostem.
Jménem výboru dovoluji si Vás, vážený pane, zvláště pozvati, abyste při této významné a slavnostní příležitosti nescházel mezi těmi, kdo chtějí pozdraviti prezidenta republiky ve středu českých spisovatelů.
Prosím Vás, vážený pane, abyste laskavě ohlásil svou účast obratem pošty.
S projevem dokonalé úcty:
Karel Čapek, t. č. předseda
Fr. Khol, t. č. jednatel
( 33 ) V Praze, dne 23. III. [ 19 ] 25
Nejdražší Mistře,
obávám se, že ani tentokrát se mi nepodaří přimět Vás, abyste přijel do Prahy.
Prosím Vás o to, i když snad marně;
je to první příležitost, kdy pan prezident se opět hlásí k cechu spisovatelskému a přichází jako náš host mezi nás.
Bylo by krásné, kdybyste při tom byl mezi námi.
Avšak nechcete - li nebo nemůžete - li, prosím Vás, abyste byl mezi námi aspoň duševně;
abyste nám poslal několik řádek pozdravu, vzpomínku, stisknutí ruky pro pana prezidenta - pár řádek, které mu přečteme nebo dáme, aby viděl, že i ti nepřítomní na něho vzpomínají a těší se z jeho zdraví a vlády.
Prosím Vás snažně, učiňte to;
učiňte to, aby bylo vidět, že ti nejlepší jsou s ním.
Aspoň několik slov napište, abyste nechyběl v kruhu nás ostatních.
Těším se, že to učiníte;
ale muselo by to být velmi brzo, neboť večeře se má konati tohoto pondělí.
Posílám Vám Krakatit a děkuji Vám za vlídná slova, která jste o něm řekl dříve ještě, než vyšel celý.
A těším se na léto, kdy ke mně, drahý Mistře, přijedete;
domek už je hotov a asi do čtrnácti dní se do něho nastěhuji, těše se, že snad se moje střecha zalíbí i Vám.
V srdečné a oddané úctě Váš
K. Čapek
( 34 ) V Praze, 28. V. [ 19 ] 25
Drahý Mistře,
nezapomeňte na svůj slib, že někdy v létě, kdykoli Vám bude libo, poctíte můj nový domov, do kterého jsem se již nastěhoval, svou delší návštěvou.
Mimoto jste mi říkal, že býváte o letnicích v Praze u Mistra Bílka.
Prosím, napište mi, mohu - li Vás navštívit;
zvláště pak byl bych potěšen, kdybyste navštívil mne, a za tím účelem posílám Vám plánek, podle něhož byste našel ke mně cestu.
Těším se upřímně, že Vás uvidím a zejména že v létě mi způsobíte tu radost a budete mým hostem, jak dlouho se Vám bude líbit pobývat se mnou.
Jsem upřímně Váš
Karel Čapek,
Královské Vinohrady, kolonie Stromka 1853
( 35 ) [ Praha 27. srpna 1925 ]
Drahý Mistře,
beztak jedu nyní s tatínkem na Šumavu, takže bych nemohl do Jaroměřic než asi v polovici září.
Těším se, že budu moci za Vámi přijet;
bude - li ještě dr. Císař v Čechách, tedy s ním.
V upřímné úctě Váš
Karel Čapek
( 36 ) [ Lenora 8. září 1925 ]
Drahý Mistře,
dokončuji svou toulku po Šumavě;
doufám, že se brzo podívám za Vámi.
Váš oddaný
K. Čapek
( 37 ) [ Praha 16. října 1925 ]
Drahý Mistře,
nezdrží - li mne nic nepředvídaného, přijedu do Jaroměřic tohoto čtvrtka po čtvrté hodině a zajdu ihned k Vám, abyste mi poradil, v kterém hostinci bych měl hledat nocleh.
Těším se velice na Vás a na trochu hovoru s Vámi.
Vám hluboce oddaný
Karel Čapek
( 38 ) V Praze, dne 15. října 1928
Mistře,
v desátém výročí Československé republiky dožil jste se svých šedesátých narozenin.
Čeští spisovatelé, sdružení v klubu Pen, pokládali by si za čest pozdraviti Vás ve svém středu a vysloviti Vám svou upřímnou a hlubokou úctu.
Proto Vás prosíme, vzácný Mistře, abyste přijal naše pozvání a byl hostem našeho klubu při večeři, kterou pořádáme v úterý dne 4. listopadu ve Společenském klubu v Praze na Příkopech.
Nečiníme na Vás nátlaku, Mistře, znajíce dobře Vaše stanovisko v těchto věcech, jen prosíme: přijďte mezi nás;
setkáte se s těmi, kdož Vás milují, Vás ctí a si váží.
Za výbor klubu Pen
v Praze
Karel Čapek
předseda.
( 39 ) V Praze, 15. X. [ 19 ] 28
Drahý Mistře,
připojuji se ještě osobně k pozvání klubu;
bylo by moc krásné, kdyby klub, jehož prvním hostem byl pan prezident, mohl v tomto významném roce viděti Vás ve svém středu.
Nevzdávám se naděje, že Vás vylákáme mezi nás;
ale v každém případě Vás prosíme, abyste nám dovolil oslaviti Vaši šedesátku tak upřímně, jako kdybyste byl mezi námi.
Vám hluboce oddaný
Karel Čapek
( 40 ) [ Praha ] 30. X. [ 19 ] 28
Drahý Mistře,
dosud nemáme Vaší odpovědi, zda se můžeme těšit v Penklubu na Vaši návštěvu dne 6. ( nikoliv, jak omylem napsáno, 4. listopadu ).
Mladý padesátník Jakub Deml nás toho dne navštíví.
Blahopřeji Vám ke krásnému činu.
Takový dobrý skutek je velká událost.
Vám hluboce oddaný
Karel Čapek
( 41 ) V Praze, 28. II. [ 19 ] 29
Drahý a vážený Mistře,
dostal jsem z Daily News otázku k anketě, co lze soudit o možnosti příští války a o prostředcích, jak jí předejít.
Samozřejmě otázka tak závažná mě uvádí hodně do rozpaků;
přitom se mi zdá, že by v té anketě odpověď z Československa měla vypadnout co možná důstojně.
Proto bych raději ve své odpovědi uvedl názory osob význačnějších, než jsem sám, a obracím se s tou otázkou jednak na prezidenta, jednak na Vás, a prosím Vás snažně, abyste mi k té otázce napsal své mínění, i kdyby sebestručněji.
Nebýt tak zlé zimy, dovolil bych si zajet k Vám a zeptat se Vás osobně;
ale snad smím doufat, že vzhledem k významu věci se i tak doprosím Vaší pomoci.
Doufám, že jste zdráv a že mi nemáte příliš ve zlé, co jinak dělám.
Vám upřímně a hluboce oddaný
Karel Čapek
( 42 )
Dr. Karel Čapek
prosí o sdělení, kdy k Vám po poledni může zajít se svou sestrou Helenou.
Praha III, Říční 11
MIROŠI ČAPKOVI
( 43 ) Praha, 5. XII. [ 19 ] 38
Milý Pane štábní kapitáne a soujmenovče,
odpusťte, že píši kratčeji než Vy, ale mám té pošty víc.
tedy jen stručně:
1.
Mé knihy nemají " konec, systém, pokyn do budoucna ", protože nechci lhát;
nevidím konec, neznám spasitelnou radu;
musel bych si něco takového vymýšlet - a asi bych sám sebe nepřesvědčil.
2.
V Hovorech jsem zapsal, co mi starý pán říkal, a ne, co jsem si já o něm myslel.
Pravda, že mi toho říkal víc;
bylo toho také napsáno víc, a mnohé on sám vyškrtal;
k čemuž měl jako spoluautor knihy plné právo.
3.
Ne, já nejsem dělán na to, abych vedl a poroučel, nýbrž měl dobrou vůli sloužit.
Vím, že to nestačí, ale dělám, co poctivě dovedu.
Nenarodil jsem se ve vysokých botách;
dědičným zatížením jsem spíš doktor než voják.
- Měl bych snad na Váš dopis, který jsem rád četl, napsat víc - nebo nic;
ale nerad bych dopis tak pěkně mužně cítěný nechal bez odpovědi.
Vám oddaný
Karel Čapek
KARLU MATĚJI ČAPKU CHODOVI
( 44 ) V Praze, dne 16. ledna 1923
Drahý Mistře,
Váš dopis mne ukrutně překvapil;
předně proto, že Kalvach Vám nebyl naprosto podoben, a za druhé, že měla - li býti něčí tvář poněkud napodobena, měl to být Svatopluk Čech a nikoli můj nejváženější jmenovec.
Také divadelní vlásenkář dostal příslušné pokyny, aby upravil plnovous podle Svatopluka Čecha.
Bylo to zcela v intencích autorových.
Kupodivu, také členové rodiny Ottovy shledávali, že pan Kalvach je tuze podoben zesnulému panu Ottovi, a možná, že všichni majitelé plnovousů a popřípadě členové plnovousatých rodin shledávali nějakou podobu.
Ale, ujišťuji Vás ještě jednou, že nikdo v panu Kalvachovi nemínil napodobit Vaši tvář, a že také všichni známí, s kterými jsem o tom mluvil, nenalézali nejmenší podoby.
Doufám, drahý pane, že není tedy nutno měniti masku nešťastného Kalvacha, už proto ne, že mladý herec Vojta potřebuje přece jen bílého plnovousu, aby mohl hrát šedesátníka, kterého Vy bohudíky svým zevnějškem ještě dávno a dávno hráti nemůžete.
Se srdečným pozdravem
Váš oddaný
Karel Čapek
( 45 ) V Praze, 20. XI. [ 19 ] 23
Drahý pane,
je mi opravdu líto, že nám nechcete svou vzpomínku nechat.
Vracím Vám ji jen a jen na Váš naléhavý rozkaz.
Myslím opravdu, že jste nadměrně skrupulózní.
Vzpomínal jsem na Vás v těchto dnech, kdy jste zas dostal několik hořkých kapek.
Inu, nám Čapkům není souzeno, abychom byli rozmazlováni.
Opakuji, že s lítostí a jen na Váš nátlak vracím Váš rukopis;
ale dovolte, abych se těšil nadějí, že si to buď ještě rozmyslíte, nebo - když už jste jednou projevil ochotu nám něco ze svého péra dát - nahradíte nám tuto ztrátu příště, a co nejdříve, příspěvkem, který nám vždy bude drahý.
Srdečně Vás zdraví
Váš oddaný
K. Čapek
( 46 ) V Praze, 14. XI. [ 19 ] 24
Drahý Mistře,
přiložený oklep Vám poví bližší podrobnosti o podniku, k němuž Vás upřímně zvu.
Můžete napsat cokoliv, článek nebo stať, můžete povídat o svých literárních zkušenostech nebo o své lásce k češtině.
V době, kdy se jiní hádají o problém tří nebo kolika generací, je velmi časové, aby pracovníci kultury dali příklad, že jediné, na čem záleží, co přechází bez přerušení z ruky do ruky, je tvořivá práce.
Vaše kniha Nejzápadnější Slovan je historií ve třech kapitolách.
Není dobře možno, aby v našem sborníku... tentokrát všech generací, scházelo Vaše jméno.
O příspěvek prosím do konce listopadu.
Ať žijí a vzkvétají naše staré a slavné Domažlice, nejzápadnější předhoří a pevnost Slovanstva!
V srdečné úctě
Váš oddaný
Karel Čapek
( 47 ) V Praze, dne 23. III. [ 19 ] 25
Drahý Mistře,
dosud jste neslíbil svou účast na první večeři Penklubu;
dovoluji si Vás tímto urgovat a prosím, abyste to ihned oznámil Kholovi.
Jakápak by to byla večeře spisovatelů bez Vás!
Mám za to, že tentokrát mají čeští spisovatelé cosi jako povinnost vyrukovat.
Těším se skutečně, že aspoň při této příležitosti projevíte svou sympatii ke klubu.
- Už jsem Vám jednou říkal, že každého pátku odpoledne o čtyřech vařívám dobré černé kafe pro dobré černé, plavé i šedé lidi.
Nechtěl byste se někdy přijít podívat?
Ale muselo by to být brzo, protože asi za 14 dní se budu stěhovat do nového, blíž k Vám, na Vinohrady.
Upřímně Vás zdraví
Váš oddaný
K. Čapek
HELENĚ ČAPKOVÉ
( 48 ) [ Koncem roku 1919 - začátkem roku 1920 ]
Milá Helenko,
udělala jsi nám opravdu radost, je to dobře napsáno;
zvlášť já vidím s radostí, že jsi to podstatně zlepšila proti první verzi, a řekli jsme si s Pečou docela upřímně, že dovedeš - li to takhle dál, bude to dobrá kniha.
Ostatně už mám na ni skoro nakladatele.
Nelichotil jsem Ti, když jsem četl první rukopis a chválil jsem Ti to;
ale teď musím říci, že to je daleko lepší a skoro už docela dobré.
Naznačili jsme Ti některé malé opravy, hlavně stylistické ( německý slovosled! ).
Nemohli jsme jít do podrobností, protože o těch by se muselo mluvit, to se nedá dobře psát;
kde jsem udělal po kraji vlnitou čáru, naznačuju tím, že by se to místo dalo plastičtěji a svěžeji udělat.
Konec je trochu udýchaný, je vidět, že jsi zbytečně pospíchala.
Nepospíchej.
Lang ist die Kunst.
Piš dál;
až se po nějaké době vrátíš k prvním kapitolám, uvidíš sama, co se dá zlepšit.
Podstatněji bych řekl jedno: máš tam nadbytek líčení, a sice pořád vypravovacího.
To dává jistou monotónii.
Vždyť můžeš chvílemi změnit způsob vypravování, odlepit se od té vzpomínkové šňůry.
Třeba například takhle:
" V pekárně.
A teď si představte díž plnou kynoucího těsta.
Je to jako... "
A tak dále, maluj to jako holandský obraz, jako něco, co se věčně, věčně stejně, typicky a krásně děje, aby vznikl chleba.
Víš, udělat obraz, a ne pořád vzpomínkové vypravování.
Udělat plastickou přítomnost.
- Nebo jak líčíš zakládání zahrady.
To by se mělo udělat košatěji, přírodněji, všechno by mělo růst před očima.
Nesmíš mít pořád stejně tlustý a hladký provazec vypravování.
Jak jsem ti říkal už dřív: chvíle pohody, rozšíření, širokého vymalování;
a zase úzký, rychlý tok děje;
a zase subjektivní zrcadlení;
skutečnost, lyrika, dnešní myšlenky se musejí pořád a pořád střídat a zastupovat.
- Nebo zas něco jiného: ten začarovaný les.
Udělalas jen líčení přírody, ač vhledem k dětskému zoru máš plné právo napsat tam věci a objevy skutečně kouzelné.
- To jsou, jak vidíš, jednotlivé pasáže.
Celek je dobrý, už budeš tříbit jen místa.
Piš klidně dál, pomalu, nemusíš to mít hotové do měsíce;
přines nám pak, co budeš mít, a ten začátek také.
Víc ti řeknu ústně, to víš, v psaní to člověku uniká.
Jen směle a svěže;
vystříhat se klišat;
spojovat plastickou objektivnost a citovou moudrost;
a pokračovat, jak jsi začala.
Znovu Ti říkám co nejupřímněji, že jsme měli velikou radost.
Pozdravuj děti.
Srdečně Tě zdraví a líbá
Karel.
Budeš - li posílat tu mouku, snad by se mohly s sebou svézt nějaké ty retky.
( 49 ) [ Březen - duben 1920 ]
Milá Helenko,
myslím, že to je velmi šťastná myšlenka udělat teď jen to dětství.
To je věc sama o sobě nejzralejší a nejvděčnější, a můžeš ji hned vydat pod svým jménem, což Ti konečně není lhostejno.
A je to podle mého upřímného mínění věc tak dobrá, že je dobře ji vydat;
ovšem bude potřebovat svého zakončení, jakéhosi vyřešení, aby zůstalo aspoň něco zachováno z toho prvního " pedagogického " plánu;
myslím, že by - po té babičce atd.
- měla přijít krátká kapitolka konečného rozjímání.
Pošli nám to, jak to máš teď, já to dám také svému nakladateli, a zkrátka dobře, uvidíme, co se dá v rychlosti udělat.
Těšíme se na to, že si to definitivně přečteme.
Myslím, že už nebude třeba nějakých oprav.
Nepospíchej, pohrej si s tím, potěš se na věci, pokud ji můžeš ještě utvářet, a pak to už přenech nám.
- Bylo nám všem upřímně líto, že jsme Tebe i děti nemohli víc užít, když jste tu byly.
Vždyť to bylo velké rozčilování s tou premiérou, ještě teď nejsem docela v rovnováze;
to víš, to je něco horšího než první bál.
Nu, dopadlo to líp, než jsem čekal.
Poslal jsem knížku a dopis Mahenovi, ale dosud neodpovídá;
slyšel jsem, že se mu to jaksi nelíbí.
Zatím se vyjednává s německými a anglickými agenturami a jedná se také o překlad do srbštiny;
už se dává kus na Kladně, bude se hrát v Moravské Ostravě a Písku, dostal jsem žádost z Třebové a Litomyšle - zkrátka to, čemu se říká zevní úspěch, je dost značné.
Teď bych tak rád si asi čtrnáct dnů odpočinul a potom měl volný čas na nové věci, které nosím v hlavě.
Naši, jak víš, mají nové trápení;
to se ostatně dalo předvídat.
Dostalas knížku?
Poslal jsem ji také na jiná místa a nevím, došla - li v pořádku.
Jinak není nového nic.
Piš nám brzo a přijeď k nám na sokolský slet.
Srdečně Tvůj
Karel
A pozdravuj děti!
( 50 ) [ Asi duben 1920 ]
Milá Helenko,
teď už to mohu dát nakladateli;
je to dobré a hotové - až na tu kapitolu o začarovaném lese, kterou jsi pořád neudělala tak, jak by měla být.
Pustíme se do ní s Pečou a uděláme sami jakýsi návrh, který Ti pošleme.
Zatím celou kapitolu vyřadíme a ostatek dáme našemu nakladateli Štorchovi;
myslím, že to rád vydá.
Jednu změnu jsi udělala v neprospěch věci;
je to konec kapitoly VIII ( Babička přijela ), stránka 36, která začíná slovy: "... bála se, že jinak by si dítěte ani nevšiml ".
Tu stránku nám pošli ještě jednou se starým koncem, jak se babička modlí za dědečka.
To bylo krásnější, pravdivější a dobře napsané, to nech beze změny.
Kapitola o začarovaném lese se vřadí dodatečně do rukopisu.
S tím si nevíš rady, snad sama cítíš, že to je jaksi slabší než ostatní partie.
Je lépe, aby ses do ní teď nenutila, - pracuješ vůbec příliš horečně, bezoddyšně, nedáváš si čas k pomalému přetvoření.
- Krásný varhaník má ještě mnoho vad, je vleklý, zbytečně podrobný a rozhovořený, ale také má dobrá místa.
To by zas mohlo jít do jiného celku, takových uzavřených novel.
Přemýšlej o tom, měla - li bys další látky.
Ale to potřebuje ještě dalšího zrání, o tom musíme zas podrobněji pohovořit.
Zatím buď spokojená, žes udělala to první a že se to podařilo.
Snad z toho nějakou kapitolku vydáme tiskem, dřív než by to vyšlo knižně.
Bylo by to asi v Cestě nebo v Lípě.
Doufám, že nic nenamítáš.
- Odpusť, že dnes nepíšu víc.
To počasí se mi vrazilo do masa, " rostou " mně obě nohy a jsem ospalý a mrzutý jako nemluvně.
Dopsal jsem zrovna ohromný filozofický článek a mimoto jsem utahán korekturami dvou svých knížek najednou, a tak se mi péro, věř mně, přímo oškliví.
- Nevím a nechápu, proč sis odnesla z " nás hochů " jakési rozladění.
Vždyť jsme, holka, byli jako v horečce s tou premiérou, a kdyby byla jen ona;
byli jsme oba přímo ubiti věcmi, které pořád naléhaly a musely se udělat.
Vždyť toho má člověk časem po krk, já sám bych si nic nepřál víc než moci teď na měsíc vypřáhnout.
Nesmíš být nerozumná a zazlívat rozptýlenost lidem opravdu enervovaným a přepnutým.
Prosím Tě, poděkuj za mne pánovi za jeho milý dopis.
Děti pozdravuj a buď vůči nám rozumnější.
Zatím Tě srdečně líbá a zdraví, a těší se na shledání
Tvůj Karel.
( 51 ) [ Koncem dubna 1920 ]
Milá Helenko,
myslím, že Tě potěší zpráva, že Štorch-Marien chce ihned tvou knížku vydat v nákladu 1500 výtisků;
velmi se mu líbí;
kdyby přišla za 14 dní do sazby, mohla by být do měsíce hotová.
Žádá jen jiné jméno než Moje pozůstalost.
To jméno nech předmluvě a vymysli pro knížku jiné, míň hrobové jméno.
Budeme o tom také přemýšlet.
Musí to být pěkné jméno!
Zítra, budeme - li mít jen trochu času, se pustíme do Začarované zahrady a hned ti ji pošleme.
Rád bych otiskl kapitolu Lidé a jejich vášně v Cestě;
je to dobrá reklama pro knížku.
O tom obraze, prosím Tě, už nemluv.
Není to od nás všech žádná revanš, ale upomínka na různé ty příjemné prázdniny atd.
Pošli ten koneček Mlýna a pak rychle zpracuj naši verzi Začarované zahrady, aby to mohlo běžet do tiskárny.
Srdečně Tvůj Karel
( 52 ) [ Konec roku 1920 ]
Milá Helenko,
takové dobré kritiky, které vyšly o Tvé první knížce, Tě holt zavazují, abys podruhé dostřelila ještě výš;
to v Tobě v první chvíli snad vyvolává jisté rozpaky, ale na druhé straně Ti to může dát větší odvahu.
My jsme se svou první knížkou tak dobře nedopadli.
Člověk ovšem nesmí na kritiky mnoho dát;
ale přesto byly v nich jednohlasné věci, které Ti mohou dát bezpečnou direktivu.
Všichni ocenili 1. půvab, to jisté lyrické kouzlo;
2. intimnost, to, co Arne Novák tak dobře přirovnal k Chardinovým zátiším;
3. lidskou prostotu, to neliterární a životné a lehounké, co Malé děvče má.
V tom, co jsi nám poslala, jsi trochu zabrousila jinam;
nedovedla jsi tak lyricky, něžně, lehounce se dotýkat věcí;
příliš jsi tlačila na jejich skutečnost, nestála jsi nad nimi tak svrchovaně a odpoutaně jako nad svým dětstvím, příliš jsi chtěla vylít své srdce, postěžovat si, ulevit si.
To je vše naprosto pochopitelné, ale z toho se literatura nedělá.
Básník musí mít i k vlastnímu životu bájivý poměr, poměr naprosté volnosti;
nesmí jej vypravovat, musí jej vytvářet.
Hleď, co se týče dětství, to tu výtvarnou, bájivou práci vykonala Ti fantazie skoro bez Tvého přičinění.
Tam jsi pracovala volně, protože celá věc, všechny ty vzpomínky už samy sebou byly prosyceny a osvíceny, ozářeny, posvěceny fantazií.
Vytýkám Ti, že do těch posledních věcí jsi nepustila dost fantazie;
byla jsi v nich příliš upřímná, příliš neobratná, příliš realistická.
Tím se ztrácí kouzlo.
Literatura se nežije, ale dělá, básní.
A za druhé jsi neudělala z toho dost obraz, něco hodně viditelného, bohatě názorného.
A za třetí nechala jsi stranou jiné kouzlo Malého děvčete, ten jasný, libozvučný humor.
Víc poezie! víc básnění! víc zobrazování! víc humoru! víc svrchované hravosti!
Vidíš, v těchhle dnech jsem dělal korekturu Tvé pohádky a líbila se mi opravdu moc;
bude to jedna z nejpěknějších pohádek Nůše.
Holka, ty bys to dovedla, ale nesmíš brát život těžkopádně a sentimentálně.
Snad to vázne spíš na Tvém pojímání života než na Tvé teď už pohotové schopnosti literární.
Nemysli na sebe, když píšeš;
mysli na dojem krásy a okouzlení a skutečnosti, který máš vyvolat.
Ty věčné manželské historie, ta životní zklamání a ten celý krám poctivé skutečnosti, to není to, nač dnes lidé čekají a nač čekají zejména od Tebe po Malém děvčeti;
ale chtějí vidět skutečné, denní, všední a potřebné věci viděné skrze jakousi gloriolu moudrosti a světlosti;
a kdyby to bylo ozářené pojednání o tom, jak se škube husa, uděláš tím víc poezie, než když nejvěrněji vypíšeš svůj život.
Jen zkoušej, půjde to;
vzpomeň si na Malé děvče, a stejně začni dělat velké děvče a velkou ženskou a celý svět, a bude to dobré dílo.
Nauč se něčemu z toho, cos udělala.
Půjde to, musí to jít.
Neztrácej mysli.
Napiš Narození nebo Kuchyně nebo Jak se překonává pesimismus a spravuje staré prádlo - věci z ovzduší ženství ( bez fádní erotiky ), mateřství a nejvšednějšího lidství.
A to bude něco.
Karel
( 53 ) [ Před 18. červnem 1922 ]
Milá Helenko,
především odpusť, že nepojedu přes Brno;
mám těžký kufr, se kterým bych tuze nerad přesedal, a přes Brno bych musel přesedat čtyřikrát.
Hledal jsem v jízdním řádu, je - li vůbec jaký přímý vlak z Brna do Lomnice, a není holt žádný.
Byl bych se rád v Brně aspoň vyspal, neboť jedu nočním vlakem - jinak velmi pěkné přímé spojení za čtrnáct hodin, ale při tom přesedání ( v Brně, Přerově, Ostravě a Žilině ) je to pošetilé.
- Jinak na hory se těším a těšil bych se ještě víc, kdyby - Představ si zkrátka, že jsem včera dostal od maminky lístek, že pojede do Lomnice se mnou.
Psal jsem jí honem, že tam chci být sám, že musím pracovat a rozjímat, že se se mnou sejde jen při večeři atd.
Myslím ovšem, že to nebude nic platno a že se mamince podaří zkazit mně ty mé krátké prázdniny.
Do Němec bych nejel už proto, že tam pojedu na podzim ( na Hmyz ) a že přes prázdniny chci být opravdu hotov se svým kusem.
Těším se, že Tě na Tatrách uvidím, - ať už hned po neděli před Tvou cestou do Němec, nebo cestou z Německa ( budeš - li zpátky před 15. červencem a vydržím - li do té doby v Lomnici ).
Teď odpoledne si půjdu kupovat turistickou parádu ( pelerínu atd. ).
Uznej jen, že cesta přes Brno je příliš nepohodlná, najdi si to v jízdním řádě a uznáš sama;
a vím z vlastní zkušenosti, že na menších štacích nemůže člověk počítat na nosiče, a mitgepek je zbytečně drahý.
Tak buď rozumná a přijeď co nejdříve za mnou, a řekni nějak jemně mamince, aby jela do těch Mariánských Lázní;
myslím, že jsem ji svým psaním až dost urazil.
Srdečně Tvůj
Karel
( 54 ) Srpen 1926
Milá Helenko,
přiložený dopis Ti poslal Peča už před týdnem sem, myslel patrně, že jsi ještě v Praze;
tak Ti jej teprve teď posílám.
Osvald u nás nebyl, nechal mi dnes v redakci vzkaz, zda došel ten kufr se šaty;
vyřiď mu tedy, že je všecko v pořádku, že kufr došel a že napříště vždycky by mohl jít k nám přespat.
Byl bych s ním rád o těch věcech mluvil.
Milá Helenko, tatínkovi i mně se zdá, že všechny ty věci bereš příliš citlivě.
Z toho, co jsi psala, mne nepřekvapilo nic;
lituji teď, že jsem Ti hned ještě před pohřbem neřekl, co jsem si myslel, totiž asi toto:
" Milá Lenčo, buď teď připravena, že to nepůjde docela hladce, že děti se tu a tam budou vymykat tvé autoritě, že Osvald bude myslet víc na své věci než na tvé, že to někdy zaskřípe, - člověče, to je docela lidské, musíš to trpělivě spolknout, jako jsi dříve musela mnoho trpělivě spolknout od muže, atd. "
- Tedy o malé Helence neříkáš nic nového, je, jaká je a musí být;
Eva, odpusť mi to, je životně v právu, když nejvíc na světě hájí svého muže;
a Osvald, i když snad z něho cítíš jistou netrpělivost nebo i nedbalost, se doposud po mém soudu chová nadmíru slušně.
Myslel jsem dnes na to, jak by se byl v takové situaci daleko hůře, i sobečtěji, i bezohledněji choval chudák nebožtík Fanuš a i většina jinak velmi řádných mužů.
Nesmíš být tak citlivá a nesmíš žádat od lidí samou dokonalost;
řekni si, že Osvald i Eva i Hela jsou jako každý dvounohý a smrtelný tvor v jádře živočichové zaujatí v první řadě sebou samými, svým pohodlím a požitkem, což je vzhledem k obecnosti tohoto úkazu věc docela přirozená, kterou na nich ani nemusíš hledat.
Jakmile jde o praktické zájmy, počítej s tím, že jsou a musejí být právě takoví.
Teď je tvůj poměr k nim skřípavější, protože se mezi vámi odehrávají věci velmi praktického významu;
až dosud byly mezi vámi, po sprostu řečeno, jenom city a žádné peníze.
Celá ta věc s pozůstalostí nemůže být jiná než nepříjemná, to už je v povaze věci, a tak ji musíš také spolknout.
Nenech se tím otrávit a přivést z míry;
jsi teď skutečně příliš citlivá a myslím, že si vykládáš věci hůře, než je třeba.
Kdyby šlo jenom o Tvůj zájem, radil bych Ti, abys vzala, co je Tvé, a dalším nepříjemnostem uhnula z cesty;
ale je to skutečně zájem rodiny, velmi vážný a i mravně důležitý zájem, aby byl vytvořen ten společný a nedotknutelný majetkový základ;
mám za to, že od toho nemůžeš ustoupit, - snad by Tě to jednou příliš bolelo, žes nedržela rodinu dohromady silnějšíma rukama.
Zatni zuby a vydrž;
to pořádání pozůstalosti nebude trvat věčně, a jak to bude trochu skoncováno, přijeď k nám;
u nás, to víš, máš vždycky ten přístav, který jsi dlužna dětem.
Dělej, co děláš dosud;
kontroluj pozůstalost a nenech se odstrašit nějakým tím zlozvukem ze strany dětí nebo Osvalda - věř mi, že je to lidské, a že bychom snad my, kdyby nám bylo pod třicet, nejednali jinak;
snad bychom byli i horší.
Spolkni to, zapomínej to každého dne, chápej to, omlouvej to, směj se tomu, ale hlavně vydrž;
až nebudete nuceni mluvit o penězích, budete zase všichni i s tím přírůstkem, na který se už sám těším, z nejlepších, třeba fatálně nedokonalých lidí.
Můžeš - li si udělat na několik dní prázdno, přijeď k nám;
ono se o tom líp hovoří, člověk se jaksi stydí psát obyčejné věci, aby nezněly jako zvykové fráze.
Až budu moci, zajedu k Tobě a třeba si na pár dní někam vyjedeme, ale teď ještě nevím, kdy mi to půjde.
Kdybys mne tuze potřebovala, napiš mi, a já na den nebo na dva přijedu.
A nesmíš být, holka, tak splašená a mateřsky nedůtklivá;
měj trochu víc psychologického smyslu pro ty druhé, jmenovitě jsou - li mladí a - dnešní.
Neboť věř, že je v tom i kousek moderní problematiky.
Tak vydrž a neztrácej to nejlepší, co máš: totiž dobrou mysl.
Pamatuj, že tohoto měsíce se už staneš skutečnou starou bábou, což Tě silně zavazuje k mnohé shovívavosti, rezignaci, trpělivosti a moudrosti.
Tak buď moudrá.
Ústně si o tom povíme stokrát víc.
Zatím Tě srdečně zdraví a Evě pro příští dny strejcovsky žehná
Karel.
( A na nás ovšem počítej vždycky,
to se rozumí i bez řečí. )
( 55 ) 25. XII. [ 19 ] 27
Milá Helenko,
včera přišel Tvůj dopis: odpovídám hned, ale nevím, dojde - li mé psaní za Tebou na tu Riviéru, protože jsi mi nedala adresu.
Tedy především není mi naprosto možno odejet, mám práce až nad hlavu;
za druhé to považuji za zbytečné, protože bych tam nebyl nic platen;
a za třetí, i kdybych mohl, nejel bych, jelikož bych do toho vůbec nechtěl zasahovat: už proto ne, že - upřímně řečeno - máte vy obě ženské, co jste mít chtěly.
Ale té kapitoly nechme.
Co se týče věci samotné, jsme všichni naprosto zajedno, Peča, Jarmila, tati i já, že se to musí nechat trochu vychladnout.
Hela je hrozně nezralá, právě proto, že je intelektuálka;
bere i svou zamilovanost trochu literárně a cítí se tuze zajímavá.
V tom jejím " monologu " to vrže espritem.
Kdyby se jí bránilo a vymlouvalo, vzala by si to tím víc do hlavy, a tvrdohlavá je.
Dávej vážně pozor, ale buď nevážná k Helině problematice.
Hlavně hleď získat času;
vydrží - li Helina láska rok nebo dva, můžeš ji bez obav nechat jejímu osudu.
Promluv s dr. B., řekni mu, že Hela je ještě nezralá, ať čeká a nešturmuje, aby si ušetřil tu nepříjemnost, že by se to zvrtlo.
Má - li on své chyby, nebo přecenila - li Hela své city, za rok se to pozná;
ať se vidí, ať si píší, ať se prokouknou v konvenčním a korektním styku.
Vydrží - li tu zkoušku, nemáš proč si dávat nohu za krk.
Je pravda, že on je na Helu trochu starý, ale Hela za pár let nebude žádná krasavice.
Budu se o něm informovat, ovšem opatrně.
Hlavní je, že Hela je pro manželství nezralá, Eva se mohla vdávat mladší, ta je pro to dělaná.
S trochou rozšafnosti můžeš situaci upravit tak, aby se jejich styk dostal do oježděných kolejí známosti.
Známost není tak nebezpečná jako zamilovanost.
Mám silné pochyby, že Hela vydrží.
Vždyť se znají sotva měsíc.
A Ty se neplaš - čím budeš splašenější, tím víc si bude Hela myslet, že prožívá bůhvíjaký vzrušující román.
Zavaž je k tomu, aby se k sobě chovali tak, aby se mohli kdykoliv bez ostudy a zklamání slušně a nenápadně rozejít.
A čím víc času získáš, tím lépe.
Trochu jste to asi přestřelily s tím společenským rumlem a tumlem;
teď odšvenkuj k solidnímu a trochu fádnějšímu životu - z Tvých minulých dopisů jsem viděl, že se těmi společenskými hloupostmi zrovna opíjíte ( prosím, Ty i Hela ), a nelíbilo se mi to.
Zabrzdi na celé čáře;
zpomal tempo ve všech směrech;
drž Helu trochu zkrátka, už kvůli jejím nervům a její slaboučké konstituci.
Myslím, že tyto všecky rady jsou zbytečné proto, že jsou obyčejné a že si jistě mnoho z toho říkáš sama;
ale že sama nejsi dost klidná a rozvážná, abys to tak navlékla lehkou a pevnou rukou.
Víš, radit je nevděčné.
Drž se konvence;
v konvencích jsou uloženy staré zkušenosti.
Chovej se, jako by se chovala francouzská maminka: ta by jistě dovedla pokrotit příliš ohnivého nápadníka a příliš vrtohlavou dceru hladkým a salónním tlakem konvence.
Budeš - li rozumná, můžeš to dát do pořádku potud, že ani jeden, ani druhý z těch dvou nenalítne samým spěchem;
neboť 1. on je dost starý, aby po čase poznal, nedělá - li hloupost, a 2.
Hela je tak dalece ve vývoji, že zakrátko vyroste z toho stadia zamilovanosti a začne kritizovat.
Tož si nedělej tak těžkou hlavu a zasaď se o to, aby se věc hezky protáhla.
Přejeme Tobě i Hele šťastný nový rok.
Srdečně zdraví
Karel.
( 56 ) 12. července 1929
Milá Helenko,
není celkem nic nového.
V Živno je to v pořádku, dal jsem příkaz, aby poslali soupis depozit atd.
Osvaldovi.
Řekni Osvaldovi, aby, bude - li čeho třeba, psal přímo Živno, právní oddělení.
- Slečna běhá už třetí den, abychom dostali prozatím urnu domů, než se upraví ten náhrobek.
Přišla kondolence od ministra Beneše, správy lázní v Trenčianských Teplicích, Syllaby atd. atd.
Pomalu začínám na ty kondolence odpovídat, a dal jsem natisknout lístky za celou rodinu;
budeš - li nějaké potřebovat, dám Ti.
Až dosud jsem měl každého večera nějakého hosta ( Adlofovy, Langera, Vančuru, Laurina ).
V pondělí nebo v úterý si udělám nějaký výlet, koncem týdne asi pojedu k Schwarczovi, v srpnu do Topoľčianek.
Všecko je v pořádku, je tu jen moc ticho.
Kočka měla koťata.
Pozdravuj Evu a děti.
Srdečně zdraví
Karel.
( 57 ) Praha, 25. srpna [ 19 ] 35
Milá Helenko,
nemohl jsem se tentokrát stavit v Prohoři, protože mám zítra svatbu a protože potřebuji materiál pro Mloky ( ani ses nezmínila, co jim říkáš ) a protože teď houby nerostou.
Doufám, že budeš s mou paní pěkně vycházet;
to víš, od nynějška bych každé křivé slovo musel brát na sebe.
Olga by si ráda koupila nebo postavila menší vilku někde v sousedství;
budou dvě domácnosti, i když je to drahé;
mimoto taková vilka je dnes dobré uložení peněz.
Tedy kdybys o něčem věděla, poraď.
Nemá švagr Venouš nějaké vilové pozemky na prodej?
Snad by je neměl drahé.
Ve vaší ulici jsem prohlížel dvě vilky ( také po Jahnovi ), ale ty nejsou šikovné, samé schody.
- Vzkazují vás pozdravovat Hybnerovi a Mukařovský.
- Před Karlovými Vary jsem byl tři dny u Beneše v Sezimově Ústí;
hodně jsme se spřátelili.
Zdá se, že si brzo u mne některého pátku sedne právem do toho křesla, ve kterém sedával starý pán.
Ta změna je už asi nevyhnutelná, čeká se, že nastane během září.
Inflace ani válka prý nebudou.
- O tom mléce jsem už dal zprávu;
dr. Lapper je vyhýbavý a jako zařezaný, prý je smrtelně nemocen.
- V Karlových Varech jsem dopsal druhý díl Mloků;
teď bych rád v jednom rozběhu podnikl třetí díl a pak bych mohl s rukopisem na Hrádek, trochu to ještě propucovat.
Ale houby by taky musely růst, a Palivec by tam taky musel být.
Nechtěl by si generál Palivec koupit originál od Liebermanna?
Cassirer mi posílá tři na vybranou;
jsou z nejlepší Liebermannovy periody, byly dosud neprodejné a mají stát po 1200 - 1900 markách.
Myslím, že je to okaze a že ty obrazy budou mít jednou mnohonásobnou cenu.
Já si asi jeden koupím.
Škoda, že není Palivec v Praze;
byl bych si ho rád vzal za svědka;
tak jsem si vzal Fürtha, protože žid prý přináší štěstí.
Zítra ke mně přijdou Procházkovi, aby jaksi zastupovali naši rodinu, když tu nikdo není.
- Jsem spokojen, že to dopadlo, jak mělo.
Jinak nevím nic nového.
S Mloky jsem taky spokojen.
Se svým zdravím taky.
S Kulišanem budu důkladněji mluvit, až mu budu zadávat práci u sebe;
to se dá líp přimáčknout.
Napište mně, co je na Hrádku nového a jaký je ten první díl Mloků ( bohužel plný písařských chyb až do porušení smyslu ).
Srdečně zdraví
Karel.
( 58 ) Na Strži 18. VIII. [ 19 ] 38
Milá Helenko,
opravdu jsi mně už dávno mohla napsat, jak se Ti vede se zdravím;
čekám už dlouho na zprávu - jako bych si Ti o ni musel říci!
Víš, že mne to zajímá víc než co jiného.
Tak si sedni a řádně mi to vypiš.
Jak jste dopadli s úrodou?
Tady je skoro zle, tolik dešťů bylo, že obilí ve snopech začíná vzrůstat.
Měli jsme pořád lijáky, Strž byla hodně zaplavena, poškodilo nám to zahradní práce a staré stromy.
Máme plný dům hostí;
trvale u nás bydlí Peroutkovi, mimoto se u nás vystřídali Fürthovi, teď Frejkovi, a dojíždějí mnozí jiní.
Nikdo letos nechtěl jet za hranice, tož je doma nával.
Našeho Mottla máme na vojně, tak jsme imobilizováni na svém gruntě.
Budeme na podzim zase přestavovat, stavět verandu a balkón, přestavovat domek hajného;
mimoto se dělají velké práce na zahradě a potoce, ale teď nám to už po 4 neděle zastavila povodeň.
Nepíšu nic nového;
předělávám jenom Hovory s TGM pro děti a prostý lid - dá to páračku, ale myslím, že se to musí udělat, aby tomu každý mohl rozumět.
Tady ve Staré Huti se usadil sochař Dvořák s Poldou Dostalovou;
modeloval můj portrét, myslím, že se mu moc podařil.
Žijeme tu v dobrém, s Peroutkou jsem se moc spřátelil.
Taky se tu něco politicky upeklo, co snad k něčemu dobrému bude.
Ale hlavně bych chtěl vědět, jak se vede Tobě a vám oběma.
Tak mi to pěkně napiš.
A napiš taky, co říkají a jak myslí u vás Němci.
Víte - li něco pozoruhodného, napiš mi to, prosím, zvlášť jako memorandum, dám to dál a výš.
Se srdečným pozdravem a políbením
Tvůj Karel
Hodně zdraví a ztloustnutí!
Olga
ANTONÍNU A BOŽENĚ ČAPKOVÝM
( 59 ) [ Před 13. červnem 1905 ]
Moji drazí!
Neodepsal jsem dost dlouho, ale já věru nemohl, je teď tuze práce;
příští týden bude líp, budou totiž maturity, a tož máme výlet na Zvičín ve čtvrtek.
Držte palce, aby se dobře vyvedl.
Já se už těším.
Tož za 14 dní Peča přijede, já i babička se naň těšíme, bude nám veseleji.
Pište už určitě, kdy přijedete ( jen aby to bylo co nejdřív ).
Tož Miloška už má odbyto - a šťastně, chválabohu!
Poslali jste mi všecky podlíkačky grisetové, ty teď nenosím, až v zimě, a košile takové malinké, že je nemohu nosit - totiž ty některé.
Až, mami, přijedeš z Hronova, piš, jak to tam dopadá, Růžena už nejspíš nevydrží, má - tuším - souchotiny.
Psala nám, že zas stůně, a to má ještě po dítěti;
je prý tuze slabá a kašle.
Tož piš, jaké to asi má s tou nemocí.
Tady bylo strašné sucho, až poslední dny drobet pršelo, ale málo, tuze málo;
avšak přece tu zem to trochu osvěžilo.
Ale slepice na vedlejším dvorku zase kdáká na déšť.
Jen aby ve čtvrtek nepršelo!
Možná, že budem mít ještě jeden výlet - pěšky - do okolí, asi na Chlum, nebo do Třebechovic, či na Kuňak ( Kunětickou horu ).
Jinak ale tady nic nového není, je to už strašné.
Takhle nemám věru ýbrhaupt nic co psát.
A vždyť za 33 dní, tedy skoro za měsíc, budou prázdniny, tož co!
Já už ty dny do prázdnin " křečovitě " počítám a sečítám.
Jen kdybych věděl, kdy pojedete na Moravu!
A co bych ještě psal - babička už dááávno má obílenou kuchyň, karafiát, co květl, uschne - plná okna máme kytic, které nosím, - slepice kdáká ještě - bolí mě břich - a píšu hlouposti.
Tatínkovi ještě jednou za mě blahopřejte, a dejte mu pusu za mě, a vyřiďte mu, že moc často naň vzpomínám a že se těším na shledání.
Napište mi, jak se mu líbilo blahopřání.
Vůbec - pište mi brzo, brzinko, já se vždycky tolik těším na dopis!
Zdravíme a líbáme vás my
oba Hradečtí.
Mami ať dá tatimu za nás za oba na jeho svátek pusu, my ji k tomu zplnomocňujeme.
( 60 ) [ Před vánoci 1921 ]
Drazí rodiče, a zejména Ty, churavá mami,
těšíme se velice, že Vás uhlídáme;
přijeďte tohle úterý, dává se zrovna ta naše Stará historie, tak ať se jdete pobavit, jistě by se Vám líbila.
Onehdy mně říkal sochař Čapek, že má určitě ( dle Roentgena ) střevo na třech místech zúžené, a přece doufá, že se nemusí dát operovati.
Také s tím jde k Syllabovi.
Budete mít u nás plné pohodlí.
Mám zrovna rýmu, ale jináč se mi daří dobře;
toť se ví, mnoho práce pořád.
Už si připravuju toho Moliera, co ho budu režovat;
Peča udělal zase moc pěkné dekorace.
No, a jinak není nic nového.
Povezu asi 16.
Evičku z Prahy do Brna, bude - li mít Helenka trpělivost, aby ji, chudáčka, nechala taky přes noc ohřát se a vyspat se;
já myslím, že bude mít to svědomí.
A ten Linhart, ať nám určitě pošle ty obrazy, už se na ně moc těším.
Se srdečným pozdravem Vám všem Váš
Karel.
JOSEFU A HELENĚ ČAPKOVÝM
( 61 ) R. 1904
Milý Pečo a Helčo!
Pečo, jásej, protože je profesor moc spokojen.
Povídal - " to je ohromný pokrok od dřívějška, kdy jste mi naposled ukazoval, a já jsem věru překvapen nad tím - a zvlášť ty olejové krajinky musím pochválit, řekněte mu, ty že jsou dobré ".
Zvlášť se mu líbila Sluneční Krákorecká, tu cení na první místo, pak Motiv z Havlovic, Na Popluží, Suché vrby a vůbec všechny olejové vyjma panoráma z Kobylince.
Stíny prý jsou moc černé a tmavé, málo jaksi průzračné, skoro černé, kdežto by někdy stačil čistý karmín - třeba s trochou zeleně -, hněď - atd.
Zato jiné olejové krajinky se mu nesmírně líbily.
Ale ve hlavách jsi prý dosud slabší;
některé jsou sice dobré, ale některé jsou trochu zkresleny.
Tak například Falta prý má špatné proporce ( trochu ti ho počmáral ), ten dědek tužkou má oči šikmo vzhledem k ose obličejové, na té modré bábě vzhledem k ose obličeje jedna strana jaksi vyráží ( vidíš, ta osa obličeje atd., zvlášť pak proporce jsou věci, jichž nedbáš ), ale zase Hoza kupříkladu se mu docela líbil.
Výkresy prohlížel dlouho a několikrát ( já mu je dal mezi hodinou ) a dvakrát si je důkladně študoval.
Povídal, že se v těch kresbách prozrazuje talent.
Byl zkrátka spokojen.
Na kreslení v přírodě máš pak přijít, říkal to.
Naučí tě - plácat barvama.
To se od tebe skoro ani nehne.
Ale uvidíš, jak ti to bude poučné.
Přijeď co nejdřív.
Blok ti dělat nedám, je to zbytečné a - moc drahé.
Asi na zlatku to přijde.
Dám ti udělat rámeček, na ten napneš papír bílý nebo šedivý nebo plátno.
Znamenitě se na tom kreslí, dáš to na koleno a je to.
Barvy si můžeš koupit Karmaňského, některé jsou dobré.
Raffaeliho tužky výtečné, ale stojí celkem 10 - 15 zl.
Na Helču, chudáka, se dnes nedostalo, až zase příště.
A chtěl jsem jí psát, třeba nemám co.
Pozdravuj ji!
Iček.
JANU ČARKOVI
( 62 ) [ Karlovy Vary 20. září 1934 ]
Milý pane,
děkuji za Vaši ochotu a za pokyny, které jste mně laskavě napsal.
Hledím je dodržet, i když není možno ve všem vyhovět skutečnosti.
S pozdravem Váš
Karel Čapek
Srdečně zdraví Váš Fürth
FRANTIŠKU ČEBIŠOVI
( 63 ) 13. ledna 1934
Milý pane prokuristo,
ochutnávám v moudrých dávkách sortu, kterou jste mi poslal na vyzkoušení.
Řeknu Vám, že to roudnické jest nejlepší z nejlepších vín, která u nás dozrávají: ušlechtilé, nevyrovnatelně bohaté, krásně plného těla a tajemné vůně, zkrátka hluboké a vážné víno.
Nic pro větroplachy, ale pro zralé lidi, kteří dovedou ocenit zvláštní důstojnost a jemnou melancholii takového vína.
Vám upřímně oddaný
Karel Čapek.
ČESKÉ AKADEMII
( 64 )
V úctě podepsaný žádá o některou z výročních cen za svou knihu Boží muka, kterou přikládá.
V Praze 23. dubna 1918.
PhDr. Karel Čapek,
Praha III, Říční 11.
( 65 ) V Praze 5. června 1925
Vysoce vážení pánové,
děkuji Vám upřímně za poctu, které se mi dostalo mým zvolením za člena České akademie věd a umění;
prosím však, abyste zároveň s mým díkem přijali i mou rezignaci na členství ve IV. třídě České akademie.
Jsem si vědom, jak nepatrným počtem volných členských míst disponuje právě nyní literární odbor při IV. třídě České akademie.
Přitom nejsou dosud jeho členy čeští spisovatelé, kterým po mém soudu náleží přednost nad jinými po jejich básnickém významu;
není členem Akademie básník Petr Bezruč, není jím básník Karel Toman;
není jím básník verše i prózy Fráňa Šrámek, nepočítaje tolik jiných, dílem i věkem více oprávněných, aby jim bylo nabídnuto místo po boku úzce omezeného počtu skutečných představitelů našeho literárního života.
Nejsem povolán soudit, proč tomu tak není;
ale pro svou osobu nemohu ubírat nejvyšší literární poctu těm, kterým před svědomím umělce a spisovatele náleží se zvláštní předností.
Ukláním se těm velkým a drahým spisovatelům, kteří hodnost člena Akademie naplnili významem svého díla, a prosím je, aby přijali ujištění mé zvláštní úcty;
přeji jim i Akademii, aby se jim podařilo doplniti svůj sbor tak, aby bez mezer a bez výhrad představoval umělecký výkvět naší literatury.
V dokonalé úctě
Karel Čapek
ARNOŠTU DADÁKOVI
( 66 ) [ 18. prosince 1938 ] Vážený a milý pane!
Děkuju za Vaše dopisy;
vidím, že děláte, co můžete, - už to samo není zbytečné!
Přibývá nás, už není tak zdušené ticho;
a už se nemusíme bát, že i když náš národ se musí smiřovat s dočasnými nutnostmi, poníží sám sebe.
To by bylo nejhorší.
S upřímným pozdravem
Vám oddaný
Karel Čapek
JAKUBU DEMLOVI
( 68 ) [ 1920 ]
Vážený pane,
právě vyšel III. díl Nůše pohádek, který dostanete současně s honorářem.
Schází tam pohádka slečny Kytlicové, což je věc velmi nemilá.
Poslal jsem ji v červenci ( ještě v rukopise, rekomandovaně ) malíři Karlu Troníčkovi, aby k ní udělal obrázek.
Když rukopis do měsíce nedošel zpět, urgoval jsem pana Troníčka;
nebyl v Praze.
Urgoval jsem opětovně na začátku podzimu.
Před měsícem mi najednou pan Troníček přinesl k pohádce obrázek, a že prý pohádku už dávno poslal, a sice osobně po svém bratrovi, který mne v redakci nenašel a dal prý jednomu pánovi u vedlejšího stolu rukopis, aby mi jej odevzdal.
Rozumí se, že jsem pátral všude v redakci, ale rukopis byl nezvěstný;
prostě ztratil se, a proto se neobjevil ani v knize.
Věc mne velice mrzí, ale nemohu si opravdu vytýkat nedostatek péče;
přesto se omlouvám Vám, vážený pane, i slečně Kytlicové, za tuto ztrátu.
Také pan Troníček se nechává omluvit - on opravdu měl raději rukopis vrátit rekomando než jej po někom posílat;
jeho adresa je Bubeneč, U Akademie 329.
Vyčinil jsem mu zle;
řekl mi však, že v té době byl nemocen, a proto dal rukopis svému bratrovi.
Prosím Vás, vážený pane, abyste mi sdělil, mohu - li tomu mladému malíři říci, že se na něho nehněváte, nebo abyste mu to sdělil sám;
byl velmi nešťasten, že způsobil takovou nepříjemnost.
S projevem dokonalé úcty
dr. K. Čapek
( 69 )
Vážený a drahý pane,
jménem redakce Lidových novin Vás prosím, abyste se zúčastnil hors concours velikonoční ankety Lidových novin na téma Proč mám rád své povolání.
Odpověď, pokud možno stručnou, si vyprošujeme do 14. t. m.
S projevem upřímné úcty
Váš Karel Čapek V Praze 8. dubna [ 1924 ] Adresa:
Praha II, Jindřišská 13.
( 70 ) V Praze, 13. IV. [ 19 ] 26
Drahý pane,
nechtěl byste do Lidovek napsat takový pěkný předsletový článek o bratrství a sesterství v Sokole, nebo o hodnotě bratrství, zkrátka o tom, co jste psal a žil tak krásně?
Mohl by to být i sloupek nebo besídka, báseň nebo úvaha - co Vám bude nejbližší.
Těším se, že rád něco v tom směru řeknete.
Rádi bychom to dostali asi začátkem května.
Což není Vás nikdy vidět v Praze?
Rád bych se s Vámi setkal.
Upřímně Váš
Karel Čapek
( 71 ) V Praze, dne 15. října 1928
Pan Jakub Deml, Tasov na Moravě
Mistře,
dožil jste se padesáti let.
My spisovatelé, sdružení v klubu Pen, rádi bychom Vám vyslovili své blahopřání ústně, a proto Vás prosíme: přijďte mezi nás.
Pořádáme v úterý dne 4. listopadu o osmé hodině večerní v Společenském klubu na Příkopech slavnostní večeři a budeme šťastni, budete - li při této příležitosti naším milým, vítaným hostem.
Setkáte se jen s přáteli.
Čekáme na Váš příslib a trváme Vám, Mistře,
oddaný
Výbor klubu Pen
v Praze,
Karel Čapek
předseda.
( 72 ) 15. X. [ 19 ] 28
Milý pane Demle,
pokládali bychom si opravdu za čest a zvláštní radost, kdybyste přijel mezi nás.
Jistě byste nám - jak je zvykem pro přespolní hosty - dovolil, aby Vám klub hradil výlohy spojené s cestou a pobytem v Praze.
A tak Vás to nebude stát nic než dobrou vůli přijít mezi přátele a volky nevolky sám připít na zdraví milého básníka Demla.
Vám upřímně oddaný
Karel Čapek
( 73 ) 17. XI. [ 19 ] 28
Milý pane Demle,
oznámili mně, že předně dostanu ( bez žádosti ) několikatisícovou " podporu na další literární činnost " a za druhé že Vaše žádost o zvýšení penze bude docela hladce vyřízena, ale že ji máte poslat do rukou přímo ministerskému radovi panu dr. Šípovi, jenž je tajemníkem ministra Hodži.
Tak to tak udělejte.
Pošlete zas něco Lidovkám - něco o kytičkách, o zahrádce, o zahradnictví nebo podobně, krom toho nějaké besedy, sloupky a co vůbec máte.
Pozdravujte pana Březinu a stavte se některého pátku u nás.
Upřímně Váš
Karel Čapek
DEMOKRACII DĚTEM
( 74 ) V Praze dne 10. prosince 1935
Vážený pane redaktore, milý pane kolego!
Nastavší zimní sezóna nás nutí, aby se napjaly všechny síly, chceme - li opatřit aspoň to nejnutnější pro záchranu dětí od hladu a zimy.
Protože dlouhotrvající hospodářská krize vyčerpala u strádajících vrstev poslední rezervy úspor i šatů, stoupá počet rodin a dětí, vydaných všanc krajní bídě, i přes jisté známky, že se z nejhorší krize už pomalu dostáváme.
Prosíme Vás tedy, abyste ve Vašem listě pomohl stravovací a ošacovací akci pro děti v těžké a hrozivé zimě 1935/36.
Jistě není ani třeba, abychom apelovali na Váš cit.
Abyste si udělal jasný obraz o svrchované potřebě pomoci, dovolujeme si Vám dát k dispozici rozpočtová čísla československé Péče o mládež:
V roce 1934/35 bylo živeno 288462 dětí po 50 haléřích denně, průměrná spotřeba na dítě 22 Kč ( za 44 stravovací dny ), celkový náklad 6999252,95 Kč.
Ošaceno bylo 167528 dětí za celkový náklad 5683252,95 Kč.
V roce 1935/36 jest nevyhnutelně třeba stravovat 339489 dětí ( 149303 v Čechách, 71310 na Moravě, 18294 ve Slezsku, 86857 na Slovensku, 13725 v Podkarpatsku ), při denním nákladu 50 haléřů na dítě a sedmdesáti stravovacích dnech za celou zimu bude činiti úhrnný náklad 11879306,90 Kč;
schodek, na který je nutno opatřit prostředky, činí 7508873,90 Kč čili 71 miliónu Kč na tuto zimu.
Ošatit bude třeba 210392 dětí průměrným nákladem 48 Kč na dítě, úhrnný náklad bude 10165896 Kč, doposud chybí 5836570 Kč.
Zbývá tedy opatřiti třináct a půl miliónu Kč na tuto zimu, aby české, slovenské, podkarpatské a polské děti v naší republice netrpěly hladem a zimou.
( Potřebu pro děti německé udává zvlášť německá Jugendfürsorge ).
Stačilo by odvést za každého československého obyvatele naší republiky asi 1 Kč 40 hal.
Péči o mládež, aby byla kryta aspoň nejhorší potřeba této těžké zimy.
To snad není ideál nedosažitelný, pomohou - li noviny všech stran.
Proto snažně prosíme o Vaši účast;
sám jistě najdete nejlepší slova k srdci svých čtenářů.
Hlavní je, aby se co nejvíc příspěvků sešlo u pokladen okresních i zemských Péčí o mládež, jež mají nejlepší evidenci akutní potřeby i aparát potřebný k účelné distribuci.
Chvíle vánoční je zvláště vhodná k takové akci v souvislosti s propagací vánočních stromů republiky.
Nejlépe by ovšem bylo, kdyby každé noviny mohly věnovati této veliké a krásné úloze aspoň jeden úvodník.
Tedy ještě jednou: buďte, prosím, advokátem dětí v této veliké při s hladem a bídou.
S projevem dokonalé úcty
za propagační sekci D D
Dr. Karel Čapek.
Adresy zemských péčí o mládež jsou:
Zemské ústředí péče o mládež v Čechách, Praha III, Chotkova ul. 8,
Česká zemská péče o mládež na Moravě, Brno, Falkensteinerova 6,
Zemské ústredie pečlivosti o mládež na Slovensku, Bratislava, Panenská 7,
Zemská péče o mládež na Podkarpatské Rusi, Mukačevo
JANU DOSOUDILOVI
( 75 ) [ Před 15. listopadem 1931 ]
Milý pane prokuristo,
posílám Vám účet Lidovek za štočky k pohádkám a prosím, abyste jej vyrovnali.
Rukopis Pohádek dodám do konce týdne, štočky též, i bratrovy obrázky, pokud nejsou hotovy ve štočcích.
Hleďte s tou knížkou pospíšit, abyste chytli vánoční trh.
Myslím, že s ní špatný obchod neuděláte.
Váš
K. Čapek
( 76 ) [ Po 15. listopadu 1931 ]
Milý pane prokuristo,
1. posílám další pohádky.
Dodám ještě jednu ( Velká pohádka doktorská ), až dostanu její obtah z Lidovek.
2.
Ke dvěma pohádkám, a sice k Druhé loupežnické a k Tulácké, nejsou ani originály, ani štočky.
Nechte tedy, prosím, udělat štočky podle obrázků v textu.
Tu Loupežnickou posílám ve dvou otiscích, protože v jednom z nich ( tom neopraveném ) vyšly obrázky líp a budou se líp reprodukovat.
Tu Tuláckou pohádku mám už jen v jediném otisku;
nechte, prosím, reprodukovat z něho ty obrázky a pak dejte text do tiskárny.
Dohromady máte už texty i obrázky k devíti pohádkám.
Desátou a poslední dodám příštího týdne.
Srdečně Váš
Karel Čapek
LEOPOLDĚ DOSTALOVÉ
( 77 ) 25. VIII. [ 19 ] 22
Milostivá paní,
v dopise správě divadla pravíte, že to, co nazýváte útokem pana ksg. proti Vaší osobě, bylo napsáno na základě informací " člena správy ".
Protože s tímtéž ráno se obrátili ke správě Váš pan bratr a pan režisér Vydra, respektive obrátili se ke mně osobně, myslím, že i Vy tím členem správy myslíte mne.
Nuže, prohlásil jsem oběma pánům, že jsem svému příteli panu Scheinpflugovi žádných takových informací nedal.
Prostě proto ne, že bych musel vědomě lhát, kdybych o Vás a obou pánech něco takového říkal.
Nicméně tuto lež mně ve svém dopise přičítáte.
Milostivá paní, znáte mne bohužel příliš málo;
proto se nechci nijak trpce bránit proti urážce, kterou mi tím nerozmyslně děláte.
Opakuji Vám, co jsem oběma pánům řekl: pisateli fejetonu v Národních listech nedal jsem žádných informací Vás nebo obou pánů se týkajících;
kdybych mu je dával, musel bych říci jen to nejlepší a nejčestnější o Vašem korektním poměru ke správě.
Jsem přesvědčen, že pisatel nemínil osobně Vás a oba pány;
ale je jeho věcí dokázat to, nikoli mou.
Požádal jsem ho, aby dementoval, co by někdo z jeho fejetonu mohl vztahovat na Vaše osoby.
Žádal jsem, aby tak učinila správa, ale správa odpověděla, že odpovídá jen za své vlastní projevy.
Přeji si však, abych nebyl vůbec uváděn do souvislosti s fejetonem, na který si právem či neprávem stěžujete.
Žádám od Vás, milostivá paní, abyste odvolala dopisy ( správě a nevím komu ještě ), ve kterých mně přičítáte nečestné jednání, totiž dávání nesprávných informací.
Jste mi to, milostivá paní, prostě povinna;
jinak bych musel žádat, aby snad pan Scheinpflug před Vámi nebo Vašimi svědky prohlásil, že nikdy, ani ve víceméně oficielních, ani čistě přátelských stycích, neřekl jsem mu o Vás, jakož i o obou pánech nic, co by se Vás jakkoli mohlo dotknouti.
Současně v té věci žádám o intervenci zástupce Kruhu.
A nyní, milostivá paní, uvažte, prosím, jen to: napsal jsem pro Vás kus;
ať je dobrý nebo ne, je projevem jistě velikého obdivu a vážnosti, kterou k Vám mám, a to ne pouze jako k umělkyni.
Pochopíte snad, jak mne bolí a ponižuje, myslíte - li, že bych byl s to Vás u kohokoliv bezdůvodně a nespravedlivě, nevím z jaké malicherné nízkosti osočit.
Uvažte, milostivá paní, že stojím přede dvěma velikými režiemi, na které jsem se po celý rok těšil pro spolupráci s Vámi.
Snad Vám tato úvaha může postačit.
Nebylo důstojno Vás a nezasloužil jsem si ani já, abyste o mně vyslovila tak trapnou domněnku.
Musíte to, milostivá paní, odčinit.
Nevěříte - li mému ujištění, navrhněte sama prostředky, které by Vás snad přesvědčily.
Podotýkám ještě výslovně a na mou čest, že ani nepřímo, prostřednictvím třetí osoby, nemám pranic společného s řádky, na něž si stěžujete;
a že, jak jsem se přesvědčil, ani ta určitá třetí osoba na ně neměla vlivu.
Byl u mne právě redaktor Národní demokracie o interview.
Mluvil jsem také o Vás a obou odcházejících pánech.
Prosím, přečtěte si to zítra.
S projevem dokonalé úcty
Karel Čapek
( 78 ) 28. VIII. [ 19 ] 22
Milostivá paní,
jsem velmi rád, že mezi námi je jasno.
Pardon, nerozuměla jste mi jen v jednom: že od Vás vyžaduji jako Vaši povinnost, abyste odvolala svou rezignaci.
Žádal jsem jenom, abyste vzala zpět svůj dopis, kterým dáváte výboru svou rezignaci a v němž píšete, že onen útok ( který jistě útokem nebyl ) byl inspirován členem správy.
Můžete pak zajisté podati svou rezignaci s jiným zdůvodněním, je - li jakého třeba a myslíte - li, že na své rezignaci musíte trvat.
Jen o tolik jsem Vás, milostivá paní, žádal.
Nakonec dovolte mi vyslovit naději, že po tom celém zbytečném rozčilení, které si opravdu příliš připouštíte, a až celý náš konflikt s Národním divadlem přejde z novinářských sloupců, kam nepatří, na místa, kde se bude rozhodovat o prospěchu našeho divadla na léta, tedy až se to vše utiší, že se sejdeme v pokojné umělecké práci.
A já pro svou osobu se nevzdávám naděje, že s Vámi a snad i s panem Vydrou a Vaším panem bratrem si ještě často a často podáme ruku v uměleckém podnikání.
Jménem pana šéfa si dovoluji podotknout, že nyní snad není příčiny, abyste nehrála v Scheinpflugovu Gejzíru, - dostalo se Vám přece výslovné satisfakce.
Pan šéf Vás o to přímo žádá, nebo alespoň o to, abyste nám neprodleně sdělila svoje rozhodnutí.
A tu rezignaci - píši to bez nátlaku, ale upřímně - přece jen odvolejte;
nemá smyslu.
Promiňte, že si dovoluji Vám dávat takovou radu.
Je to, smím - li tak říci, z lásky k Vám.
-
S projevem dokonalé úcty
K. Čapek
( 79 ) [ 21. listopadu nebo po 21. listopadu 1922 ]
Milostivá paní,
doufám, že toto není poslední dík, který bude přáno mně jako autorovi Vám složit k nohoum za Vaše neporovnatelné umění.
Váš oddaný
Karel Čapek
JAROSLAVU DURYCHOVI
( 80 ) [ 1919 ]
Milý pane doktore,
děkuji Vám za pěknou knihu, kterou jste mi laskavě věnoval.
Potěšila mne velice a četl jsem ji s podivem;
přineseme o ní referátek v Národních listech, a sice můj bratr by o ní rád psal.
Tedy děkuji srdečně.
Vaši žádost a stížnost jsem odevzdal panu Neumannovi, který na ni rozhýbal i ministra Vrbenského, takže doufáme, že věc už je nebo bude vyřízena příznivě.
Prý jste to nějak ztížil dopisy psanými způsobem poněkud neúředním.
Těším se však, že dostanu od Vás brzo zprávu, že je vše v pořádku.
Dostal jsem také Váš list spisovatelům;
děkuji Vám, že jste si na mne vzpomněl.
Budu - li míti k tomu trochu času a místa, zaujmu k němu stanovisko, neboť s ním nesouhlasím.
Totiž nemyslím, že by se měli literáti přímo hnát do politických stran;
ale jsou - li v nich, je to dobře pro strany, neboť spisovatel má, nebo aspoň má míti, duši širší a neomezenější než politická strana a v tom ohledu může v ní být živým korektivem.
O tom konečně se domluvíme jindy.
Srdečně Vás zdraví
Váš oddaný
K. Čapek.
( 81 ) [ Konec roku 1919 - začátek roku 1920 ]
Milý pane doktore,
buďte tak hodný a napište pohádku pro děti.
Chystám třetí díl Nůše pohádek a rád bych, kdybyste se účastnil také Vy.
Nůše pohádek má být souhrnem české literatury i výtvarnictví pro děti;
každý spisovatel má tam po jedné pohádce, každý malíř po jednom obrázku.
Ale nejde mi jen o Vaše jméno, nýbrž také o to, že máte ve stylu něco svatého, čistého, co i Vaše prózy mění na jakési pohádky.
Proč byste tedy nenapsal pohádku nebo povídku pro děti?
Prosím, sdělte mi brzo své rozhodnutí;
o rukopis prosím do konce března, abych dal dělat obrázek.
Těším se upřímně, že mně neodřeknete.
Váš oddaný
K. Čapek
( 82 ) [ Asi září 1921 ]
Milý pane doktore,
1. vracím z Vašich rukopisů vše, co zbylo.
Myslel jsem, že pan Deml je Vámi zmocněn dát mně vše k dispozici;
buďte bez starosti, do novin se to hodilo a byli jsme rádi, že to máme.
2.
Udílím Vám důtku za to, že jste tutéž věc poslal současně do dvou periodických tisků;
buďte ujištěn, že čtu akta, ale když jsem na dovolené, nečtu ani akt, ani Lidových novin, takže nevím, co během července a srpna v nich vyšlo.
Rovněž odpovědný redaktor Šelepa byl v té době na dovolené.
- Ostatně dobrá věc se může tisknout třeba desetkrát místo deseti slabých.
Bohužel noviny a jejich čtenáři nejsou tohoto moudrého náhledu.
3.
Jsem sice ctitelem nejskromnějšího umění, ale bohužel ani já, ani bratr nemáme ani jedinou takovou mordýřskou písničku a nevím, kde bych je mohl hledat.
Pokud vím, žádná oficiální knihovna jich nearchivovala, a o nějakém amatéru nevím.
Až budete v Praze, mohu Vám jednu ( ale ne celou ) zazpívat;
umím ji po babičce.
4.
Pošlete zase něco, ale ne duplikát.
Jsem srdečně Váš
K. Čapek.
( 83 ) [ Asi září - říjen 1921 ]
Milý pane doktore,
tedy tisk jsem dal zastavit, ale nechápu proč, Řím a Habsburkové by Vám určitě nezpůsobilo žádnou nepříjemnost.
Prosím, zrušte své veto, bylo by velmi dobře věc otisknout.
Vaše drobnosti naopak byly výtečné pro noviny a nadmíru se líbily jak v redakci, tak u čtenářů.
Pročež pošlete brzy zase něco podobného.
Rovněž Vaše eseje ( o češtině atd. ) se nám tuze, tuze líbí, i doufáme, že na nás budete nadále a hodně často pamatovat.
Dopište ihned, abychom tiskli dále Řím a Habsburky.
A pošlete zase něco nového, milý, dobrý pane doktore!
Váš
K. Čapek
( 84 ) [ 1921 ]
Milý pane,
už Mojžíšův Hospodin trestal reptáky, i střezte se, abyste nebyl potrestán.
Od té doby, co jsem dostal Váš dopis, uvedl jsem " nebe i zemi " v pohyb stran Vašeho přeložení z užhorodského Egypta;
jednal jsem v Brně i v Praze, a mohu Vám sdělit toto:
Podejte si žádost ( o přeložení ) k příslušnému úřadu a sdělte s námi, ke kterému;
redakce, tj. K. Z. Klíma, vykoná potom potřebné kroky.
Brněnská redakce by si přála, abyste byl přesazen do Brna, abyste měl blíže k jejímu lůnu, a měl byste tam krom toho vlivnou ochranu.
Tedy povězte nám, kam chcete jít a kde putuje Vaše žádost a s jakým zdůvodněním.
Co se týče dalších žalob reptákových, dostal jsem Nejvyšší radost teprve včera od Štorcha-Mariena, a nyní se těším na volnou chvíli, kdy si ji přečtu.
Z toho snad vidíte, že jsem se nenafoukl žádnou polní trávou;
ale také Vás ujišťuju, že na Vás, užhorodskou chátru, nikterak nepohlížím z výše svých časných sinekur;
neboť běda, nejsou to sinekury, nýbrž sakramentské kúry, dokonce snad odtučňovací;
neboť věřte, že mám práce víc, než je slušno lidské duši a správno pro její spásu.
Jsem rád, že Vás zase čtu nad a pod čarou a že Vás, křesťane, mohu tímto psaním usvědčit z hříšné nespravedlnosti.
Váš
K. Čapek
( 85 ) [ Jindřichův Hradec ] 16. VIII. [ 19 ] 23
Milý pane doktore,
hřibů je sice velmi málo, ale dobré vůle pořád dost;
myslím, že Váš dopis se týká Vašeho přeložení do Prahy;
v té věci jsem Vám jistě nic pozitivního neslíbil, jelikož nejsem z mocných tohoto světa a nemám vlivu na pohyb takových nebeských těles, jako jste Vy.
Tehdy jsem mluvil s osobami nade mne většími, a ty mně řekly, abych je na to upozornil, až to bude zralé.
Nyní to rozhodně učiním, až se vrátím do Prahy, což bude už asi v deseti dnech.
Je to lepší než psát.
Doufám, že průtah deseti dnů Vaší věci neublíží.
Na Vaše články se v Brně optám, až se vrátím;
tehdy jsem jim psal, aby Vám poslali aspoň honorář.
Stavte se asi 27. v redakci;
to už tam jistě budu.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 86 ) V Praze, 21. IX. [ 19 ] 23
Milý pane doktore,
mluvil jsem o tom sborníku ( stran češtiny ) především s Ruttem;
má o to veliký zájem a rád by to dělal, tedy se s ním můžete dát dohromady;
dále s Fischerem, který má do věci také chuť a napsal by něco pro ten sborník;
dále se Štorchem, který to velmi rád vydá.
Tedy beze všeho už do toho můžete praštit;
mám dojem, že se všude potkáte s plným pochopením.
Já sám se na to upřímně těším a myslím už na to, co tam napíšu.
Dejte zas o sobě vědět.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 87 ) 4. XI. [ 19 ] 23
Drahý pane doktore,
bohužel jste nedojednal s Ruttem záležitost toho sborníku, než jste odejel.
Učinil jsem to já, následkem čehož jsem se nolens volens ocitl v jeho redakci.
Včera byl u mne Rutte a napsali jsme náčrt dopisu, který by byl rozepsán a poslán pozvaným, na kterých se dohodneme.
Podepsán by byl prostě " redakce " a každému zvanému by byl poslán zároveň s dopisem některého z nás, který by se k zvanému obracel osobněji a přesněji by vytkl obor, ve kterém lze od řečeného zvaného něco čekat;
například " napište něco o prozódii " nebo podobně.
V tom náčrtu jsme hleděli podat jen obecný nárys co možno jasný a jednoduchý.
Přečtěte si to a pošlete nám jej nazpět se svými změnami a návrhy, a sice co možná brzo, protože to už máme rozpracováno.
Máme slíbeny větší statě od profesora Pekaře, Arne Nováka, Fischera.
Zájem je velký a pěkný, tedy jen do toho!
Ať do týdne můžeme dát tu výzvu rozmnožit!
Začínáme už sjednávat příspěvky v kruhu svých známých.
Seznam Vám pošleme.
Představujeme si široký okruh lidí, i několik herců a hudebníků.
Jen odbornou vědu necháváme stranou, protože jde jen o uměleckou kvalitu řeči.
Tedy v této věci Vás prosíme o urychlené vyřízení.
Podmínky smluvím se Štorchem.
Dále, nezapomeňte na Plutarcha!
Slíbil jste aspoň půl ústy, že napíšete životopis buď Beethovena, nebo Valdštýna.
Prosím Vás, sdělte mi, koho jste si vybral a dokdy přibližně to hodláte dodat.
Jak se Vám vede, a co děláte?
Těším se na Váš dopis, jakož i na to, že brzo do Prahy přijedete.
Pak se sejdeme s Ruttem, ale do té doby můžeme a musíme udělat mnoho práce.
Záleží mi velmi na tom sborníku.
Srdečně Vás zdraví
Váš oddaný
K. Čapek
Nedostal jsem ani Panenky, ani Gotickou růži!
( 88 ) Praha, 7. III. [ 19 ] 24
Milý pane doktore,
jak vidíte, nejen boží, ale i lidské mlýny melou někdy hrozně pomalu;
přiložené oklepky byly psány v lednu, ale od té doby se nakladatel pan Štorch-Marien začal jaksi vzhledem k celému projektu ošívat, takže mi bylo hledati nakladatele nového, jejž jsem našel v Polygrafii.
Polygrafie se zavazuje vydati knihu slušně a radostně a vyplatit za každý arch a tisíc 80 K. Což jsou běžně slušné podmínky.
Posílám Vám tedy několik oklepků, abyste jednak jimi, jednak přívětivým dopisem získal ku spolupráci 1.
Otokara Březinu, máte - li s ním spojení, 2.
Jakuba Demla, milého kněze Páně, 3. a 4. pana Šaldu a třeba i pana Götze, kteréžto dva jest však slušno upozorniti, že kniha vyjde v knihovně Přítomnosti, s níž pan Šalda vede rozhořčené klání, takže předem jest míti za to, že nevloží své nohy za práh tohoto podniku;
5. pana Horu.
Prvních dvou je zapotřebí nejvyšší měrou, i užijte na ně veškerého nátlaku a třeba i násilí.
Koho z mladých poetů byste radil pozvat?
A dále, pomozte nám vymyslit pěkný a mnohoslibný titul na knížku, ano?
Toto vše tedy vkládám na Vaše ruce, doufaje, že budete mít hojně štěstí a přinesete zdar našemu podnikání.
Pokud se týče Vašeho Kvasu boleslavského, odpusťte mi pro boha živého, že jsem Vám už dávno nenapsal, abyste mi jej brzo, ale hodně brzo poslal, abych si jej s radostí a užitkem přečetl a odevzdal jej povolaným rukám toho či onoho divadla: doufám totiž, že mi věříte, že jej dám na pravé místo.
Mám osobně raději Vinohradské divadlo, ale kdyby věc potřebovala většího nákladu nebo určitého obsazení, poradím Vám Národní divadlo, a chcete - li, donesu sám Váš kus dr. Hilarovi.
Ale hlavně bych si přál jej přečíst.
Víte, kdo Vás má velmi, ale opravdu velice rád?
Fráňa Šrámek, a vzkazuje Vám, že by Vás tuze rád poznal, až přijedete do Prahy.
Tedy přijeďte brzo, a já vás seznámím;
poznáte v něm velmi milého a hodného člověka.
A abych Vás zahrnul hojností svých žádostí, žádám Vás, abyste zase hodně psal do Lidových novin a neoddával se jenom Rozmachu.
Jak víte, vše je odpuštěno, a Arne Novák Vám tam podal kytičku z nejvoňavějších;
i buďte přes svou jinakou hříšnost vděčný a spolupracujte, jako jste to činíval dříve.
Ten sborník už musíme dát vážně dohromady;
prosím, dejte mi brzo zprávu, jak jste u koho pořídil.
Srdečně Vás zdraví
Váš oddaný
Karel Čapek
( 89 ) [ Praha ] 16. III. [ 19 ] 24
Drahý pane,
budu v úterý ( 18. t. m. ) v redakci asi od " 7., a tuze rád Vás budu vidět: mimoto pak zvu Vás na středu ( 19. ) odpoledne ( asi ke 3. hodině ) k sobě na černou kávu.
Zvu také Šrámka a Rutteho.
Tedy přijeďte a dostavte se určitě!
Těším se na Vás.
Srdečně Váš
Karel Čapek
Praha III, Říční 11
( u mostu Legií )
( 90 ) [ Praha 8. dubna 1924 ]
Vážený a drahý pane,
jménem redakce Lidových novin Vás prosím, abyste se zúčastnil hors concours velikonoční ankety Lidových novin na téma Proč mám rád své povolání.
Odpověď, pokud možno stručnou, si vyprošujeme do 14. t. m.
S projevem upřímné úcty
dr. Karel Čapek
V Praze 8. dubna
Adresa:
Praha II, Jindřišská 13
Budu Vám brzo psát.
Už jsem to s požitkem přečetl.
( 91 ) 22. IV. [ 19 ] 24
Drahý pane doktore,
byl bych Vám už dávno psal;
ale před deseti dny mi zemřela maminka, byl pohřeb a hned nato jsem jel do Brna uspořádat tu velikonoční anketu, včera v noci jsem se vrátil, a teď je první chvíle, kdy Vám mohu psát.
Boleslavský kvas jsem přečetl, hned jak jsem jej dostal, a líbil se mi skutečně neobyčejně;
je to zas jednou báseň.
Ale neposlal jste mi to proto, abych to chválil jako literaturu, nýbrž chtěl jste, abych Vám něco řekl o divadelní stránce věci.
Právě když jsem to četl, cítil jsem nejostřeji něco, co už dávno vím, totiž že divadlu vůbec nerozumím a že mi na něm koneckonců pramálo záleží.
Věci, které se mi nejvíce líbily, se ukázaly jako " nedivadelní ", a já jsem ještě ke všemu nebyl ani pak s to uznat, že by to bylo nějakou závadou nebo nedostatkem.
Proto Vám nemohu mnoho říci a ještě Vás prosím, abyste na to, co řeknu, zhola nic nedal a považoval to za neřečené.
Myslím, že divadelně by se těžko nesl poslední akt, protože Bo - ( Bůh mne tresce za omyl, kterého se patrně dopouštím, poněvadž v tomto okamžiku mi zhasla elektrika;
i dopisuji při svíčce;
přitom světlo svíčky mne živě upomíná na pomíjejícnost lidských hodnot a měřítek ) - leslav, krásná impulsívní figura, je tu až příliš pasívní, řekl bych až trochu směšný v rukou svých zemanů, kteří si troufají víc, než je snesitelno;
snad by bylo lépe, aby ta hrozná věc se vybojovala spíš v jeho duši, než aby byl jaksi znásilněn od těch hrdlořezů.
Nedovedu to přesně říci, ale tady se Boleslav jaksi scvrká.
Dále mi - nevím přesně proč - jaksi vadí, že ti zemani až příliš neostyšně a naplno mluví o zabití Václavově, dokonce i před jeho matkou Drahomírou;
myslím na to, jak by dramaticky mohlo působit, kdyby - když nejsou sami s Boleslavem - mluvili v strašně jasných, ale přitom neusvědčitelných narážkách.
( Ta má svíčka mi připomíná pohřeb. )
Jak vidíte, jsou to hloupě zevní věci, co Vám namítám;
nezávisí na nich žádná vážná věcná hodnota.
- Rád bych Vám psal víc, zejména a nejraději o tom, co se mi líbilo;
ale mám dojem, jako bych Váš kus četl už před třemi léty, tolik se toho stalo za těch čtrnáct dní, a já ani nevím, je - li tam opravdu to, co si myslím, že jsem tam četl.
Proto nedbejte toho, co jsem Vám psal, a napište mi, co mám s Vaším kusem učinit;
mám - li jej odevzdat Hilarovi nebo Kvapilovi anebo Vám jej poslat.
- Co jste napsal o svém povolání, vyjde jako sloupek nebo fejeton;
hezky jste to napsal.
Těším se, že zase brzo přijedete do Prahy a že se u mne stavíte;
a že v té době budu už v lepší míře.
Srdečně Váš
Karel Čapek
Pište zas hodně do Lidových.
( 92 ) [ Praha 21. května 1924 ]
Milý pane doktore,
odjíždím za pár dní do Anglie na více týdnů.
Váš kus jsem zatím odevzdal tak, aby byl zcela soukromě a neoficiálně dán k přečtení Kvapilovi;
kdyby snad Vinohradské divadlo si na něj netroufalo, bude stejně soukromě s mým pozdravem a poučením odevzdán Hilarovi, a vyřízení Vám napíše Khol, nebudu - li do té doby taky já doma.
Myslím, že mi na tento postup udělíte absoluci.
Vzpomínám si, že jste sliboval, že budete nyní pravidelněji psát do Lidových novin;
jaksi jsem tu pravidelnost až dosud nemohl rozpoznat.
Až se vrátím, přihlásím se zas u Vás k životu.
Srdečně zdraví
Váš K. Čapek
( 93 ) [ Praha 26. května 1924 ]
Drahý pane doktore,
zítra odjíždím do Anglie;
dnes jsem slyšel, že se Kvapilovi Váš kus líbil, ale mluvit jsem s ním nemohl;
urgoval jsem jen, abyste dostal brzo odpověď.
Měl jsem velikou radost ze slibu Březinova;
ale pokud ho znám, musí se na něm sedět dál a ždímat, čili tlouci jako nezbedný soused.
Buďtež Vy tím nezbedným sousedem.
Až se vrátím, vrhnu se do příprav toho sborníku;
Ruttemu jsem zatím uložil pokračovat v akci.
Mimoto - ale až na podzim - Vás se Šrámkem přepadnu s novým projektem.
Snad Vás také bude zajímat.
Zatím jsem
srdečně Váš
Karel Čapek
( 94 ) [ Květen - červenec 1924 ]
Srdečný pozdrav,
Karel Čapek
( 95 ) [ Praha 6. srpna 1924 ]
Milý pane doktore,
jsem tady.
Karel Čapek
( 96 ) [ 2. pololetí 1924 ]
Milý pane doktore,
doufám sice, že Vás záhy uvidím, ale nicméně odpovídám na Váš dopis:
1.
Stran Národního jsem urgoval u Khola, ale teď už je věc asi vyřízena;
gratuluji Vám, a mám radost, že to uvidím na jevišti.
2.
Šéfredaktor Heinrich Vám vzkazuje, abyste do Lidových psal, jak často chcete, vše ( krom militantního katolicismu ) je jim vítáno;
a prosí Vás zejména, abyste v Lidových ukládal také svoje básně, jichž je velmi žízniv.
K čemuž se připojuji také za sebe.
3.
Josef Čapek Vám děkuje za knížku.
4.
Ten sborník o češtině zas vezmu do rukou, až se vrátí Rutte z letního bytu.
5.
Srdečně Vás zdravím a těším se na shledání.
6.
Karel Čapek
( 97 ) Praha [ okolo 3. ] září 1924
Vážený pane redaktore,
Lidové noviny věnují soustavnou pozornost našemu revuálnímu tisku.
Přejete - li si, abychom na list Vámi redigovaný Rozmach, to se ví! mohli často a co nejdříve po vyjití upozornit čtenáře, prosím, dejte jej posílati na adresu pražské redakce ( Praha II, Jindřišská 13 ).
Zvláště bychom vítali, kdybyste nám mohl buď celý Váš časopis, nebo aspoň důležitější jeho statě posílati již v kartáčových otiscích, abychom je mohli s udáním pramene zaznamenati ještě před vyjitím.
S projevem plné úcty za redakci Lidových novin
Lidové noviny
Pražská redakce
Praha II, Jindřišská ul. 13.
Kdy přijedete do Prahy?
Už opravdu chystáme tu básnickou mluvnici, a máme množství návrhů k věci.
Napište, kdy přijedete, abychom se sešli s Ruttem.
Zatím jsem
srdečně Váš
K. Čapek.
Šrámek Vás zdraví!
( 98 ) [ Praha 22. října 1924 ]
Milý pane doktore,
tak už jsem se s Ruttem velmi intenzívně obul do toho sborníku.
Vyzval jsem spoustu lidí;
na Vás zůstává Březina, dále mladí.
Které mladé navrhujete, aby byli slyšáni?
Termín na rukopisy dáváme do konce listopadu.
Tedy spěšte, spěšte, nemeškejte, do díla se ihned dejte.
Napište mi, kdy přijedete do Prahy, abych zrovna v té době nebyl v Brně.
Velmi se těším, že Vás uvidím.
Pište pěkně do Lidovek;
doufám, že teď promptně platí.
Mám vždycky radost, když tam něco od Vás najdu.
Rozmach dosud nedostáváme.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 99 ) [ Praha 4. listopadu 1924 ]
Milý pane,
těším se velice na Vás.
Můžete - li, přijďte ke mně ve čtvrtek před 3. hodinou do bytu nebo večer k 7. hodině do redakce, abych si s Vámi popovídal, ale rozhodně přijďte ke mně do bytu v pátek po třetí hodině, kdy budou u mne lidé, s nimiž bych Vás rád seznámil.
Myslím, že je také rád poznáte.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 100 ) V Praze, 3. XII. [ 19 ] 24
Drahý pane doktore,
předně, Lidové noviny potřebují povídek, a vy je krutě zanedbáváte;
pošlete zase něco, ale brzo.
Co se Vašeho románu týče, Lidové po něm ovšem žízní a vztahují ruku, ale žádají jako každá redakce tohoto hříšného světa, aby si jej směly přečíst.
Tento chtíč je oprávněný, pročež prosím, abyste jim své dílo nebo aspoň větší část poslal k přečtení, načež ihned s Vámi uzavrou smlouvu.
Dále přimlouvám se, abyste vyhověl Peroutkovi v tom, co žádá v přiloženém dopise.
Dále: urgujte ty, kteří Vám slíbili něco do našeho sborníku, zejména ovšem Březinu.
Teď už hergot to musíme dát dohromady.
To je zatím vše, a krom toho srdečné pozdravy atd.
Upřímně Váš
K. Čapek
( 101 ) [ Prosinec 1924 ]
Milý pane Durychu,
Peroutka mi dal číst Váš protikomunistický článek, co tomu jako říkám;
a když už tomu něco říkám, říkám to raději hned Vám.
Nepohoršilo mne, že Vám je komunismus sympatický, ale to, proč Vám je, jak pravíte, sympatický.
Nebo spíše je v tom, že jste nadšen jeho krvavou metodou, nějaká sublimní ironie, ale já jí nemohu rozumět.
Máte asi chuť být zase mučedníkem své ironie a toužíte po tom, aby Vám lidé nadávali;
je to věc gusta;
ale bojím se, že tentokrát byste se odřízl od ostatních lidí víc, než byste mohl snést.
Je prostě strašné a nepřípustné, aby básník se tvářil vážně při tvrzení, že mu jsou masakry po chuti;
jsem přesvědčen, že to tak nemyslíte, ale při naší těžkopádnosti by každý Vašemu článku tak rozuměl.
Nevím, je - li katolické souhlasit nadšeně s násilnou smrtí jiných a dokonce bezbranných;
vím jen, že to není křesťanské.
Ostatně o tom přece se nebudeme přít;
namáhal jsem se dešifrovat pravý smysl Vašeho článku, ale nepovedlo se mi to.
Prosím Peroutku, aby Váš článek neotiskoval;
nebránil bych Vám, kdybyste strkal hlavu do tlamy lví, ale nerad bych, abyste při tom říkal blasfémie.
Věřil jsem, že řeknete něco tak krásného a jemného o chudých lidech, jako jste psal nedávno v Cestě;
místo toho jste mne zrovna udeřil do tváře.
Vím, že máte k svému zoufalému tvrzení nějaké temné příčiny;
rozhodně jste to nepsal v jasné a zralé chvíli;
zachtělo se Vám pošlapat sebe sama, protože ať cokoli ve Vás je, není ve Vás bezcitnost a nelítostnost k obyčejnému člověku, kterému ubližujete ne tak tím, že byste ho nechal potlouci na té nebo oné straně barikád, ale tím, že mu říkáte do očí věci tak nelidské.
Prosím Vás, napište mi, proč jste tyhle věci psal.
Přeji Vám šťastné svátky a lepší vnitřní pohodu
a jsem upřímně Váš
K. Čapek
( 102 ) [ Praha 7. února 1925 ]
Milý pane doktore,
přijedete - li skutečně 10. t. m. ( v úterý ) do Prahy, najdete mne jistě ráno doma, stěží odpoledne;
ale přijďte pro mne večer asi o 18. do redakce a šli bychom spolu na večeři.
Řekl jsem také Šrámkovi, aby přišel.
Tedy udělejte si, prosím, na úterý večer volný čas.
Román jsem dostal, čtu jej a velmi mne blaží.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 103 ) [ Asi březen - duben 1925 ]
Milý pane doktore,
tedy Váš román je samozřejmě přijat, máte dostat zálohu a začne to vycházet hned po Štechovi v raníku.
Článek jsem už poslal do Brna.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 104 ) [ Po 21. září 1925 ]
Milý pane doktore,
nevím sice, nemáte - li nic proti tomu, ale už se stalo: dal jsem Štědrý večer přečíst Kvapilovi, a tomu se to zalíbilo a chtěl by to dávat.
Řekl jsem mu tedy, ať Vám dopíše a dohodne se s Vámi o dalším.
Mně se to líbilo;
člověk si nejdřív myslí, že je to naivní, ale pak vidí, že to je a má být zázrak.
Hodně jemně to zahrát, odpoutat to od skutečnosti, dát tomu reálnost a bezpodmínečnost snu, a půjde to.
Co děláte jinak, vrátiv se z plížení Německem?
Byl jsem nedávno opět u Březiny a mluvil jsem s ním také o Vás;
má Vás rád.
- Nehoňte pořád náš ubohý Penklub.
Vždycky se do něčeho pustíte, a nevíte, oč jde.
Tedy nestloukli jsme klub spisovatelů ze snobismu ani proto, abychom s rozkoší prdelkovali kolem distingovaných návštěv, nýbrž proto, že přes tu chvíli sem přijeli cizí žurnalisti, literáti, učenci atd. a bez výjimky se dostávali do německé společnosti;
pak psali do cizích novin věci, které byly i lživé i pro nás škodlivé ( Wells ).
Nebo byli tu velmi slušní lidé, a nikdo si jich nevšiml ( R. Rolland, H. Mann ).
- Dovedete si snad představit, že nestojím o bankety a společnosti;
ale jsou okolnosti, kdy je nutno žádat od sebe i od jiných jistou službu, ačkoliv by se lépe sedělo na zadku doma.
Myslím, že nám přece jen není lhostejno, píše - li takový od našich Němců obulíkovaný cizinec, že se v Praze nesmí mluvit jinak nežli česky, a podobné hlouposti.
Mohl jste se mne zeptat dříve, než jste o tom do Rozmachu psal.
Nu, nevadí;
ale nerad bych, aby si moji přátelé o mně mysleli, že jsem ještě pitomější, než se pokorně přiznávám býti.
Slíbil jste mi, že mne v Praze navštívíte.
Protože jsem se přestěhoval do nového kvartýru, kam je poněkud těžko trefit, posílám Vám plánek, jak to najít, s východiskem od Olšanských hřbitovů nebo od vinohradské remízy.
Těším se, že Vás, jak píšete, během října uvidím.
Na Vítkově kameni jsem bohužel nebyl, ani s Koptou na Dívčím kameni.
Kopta je nyní v jiném stavu, čeká se s premiérou na Národním.
Necháte - li svůj kus Vinohradskému divadlu, bude premiéra, jak doufám, těsně k vánocům.
Upřímně Váš
K. Čapek
( 105 ) 24. I. [ 19 ] 26
Milý pane doktore,
náhodou jsem nečetl Vaše invektivy proti dr. Benešovi;
ale mám za to, že to nebylo nic zlého a že jste tím dr. Benešovi příliš neublížil;
následkem toho je jistě zbytečno podstupovat pro to nějaké ordálie.
Prosím Vás, buďte tak laskav a pošlete mi vystřižené corpus delicti.
Co s tím udělám, po tom Vám nic není;
ale příčí se jaksi mému temperamentu, abych nedělal nic a díval se na to, jak je trápen autor Panenek.
Dále, máte - li ke mně nějaké přátelštější ohledy, napište mi laskavě, před jaký soud a kde máte se dostavit.
Nemařte takovými věcmi, jako jsou soudy a jiná protivenství, svůj vzácný čas;
raději napište nějakou báseň.
Ostatně dělejte, co chcete;
jenom mi, prosím Vás, pošlete, oč Vás žádám.
Upřímně Váš
Karel Čapek
( 106 ) Praha, 15. III. [ 19 ] 26
Milý pane doktore,
příštího pátku ( 19. t. m. ) přijde mezi nás, obvyklé pátečníky, pan prezident Masaryk;
nemohl byste se toho dne vyskytnout v Praze?
Je - li Vám to možno, přijďte.
Upřímně Váš
K. Čapek
Prosím, naprosto důvěrné!
( 107 ) 7. IV. [ 19 ] 26
Milý pane doktore,
jsem rád, že to dopadlo v Brně dosti dobře, - dopadlo - li to tak, jak jsem čekal.
" Podstata a účel " Vaší přítomnosti 19. minulého měsíce bylo jen to, že návštěva pana prezidenta neplatila osobně mně, nýbrž nám, tj. různým spisovatelům a celkem " naší generaci ".
Proto jsem Vás pozval, abyste byl jeden z těch, které pan prezident navštívil.
Nic jiného v tom nehledejte.
Pan prezident vůbec nevěděl, kdo bude přítomen.
Líbilo se mu mezi námi a minulého pátku přišel zase a seděl s námi do osmi hodin;
bylo by Vás to zajímalo, protože bylo také hádání o náboženství.
Jsem upřímně Váš
Karel Čapek
( 108 ) Praha, 14. IV. [ 19 ] 26
Milý pane doktore,
promiňte, Vašemu dopisu vůbec nerozumím;
čtu trapná slova o " zdánlivém protektorství, hře na dobrodinu, laciné zábavě na Váš účet " - co to znamená?
Co znamenají Vaše narážky na " zdánlivé džentlmenství, které lze napravit jen džentlmenstvím skutečným "?
Pokud vím, ingeroval jsem na Vás v poslední době jenom ve dvou věcech:
1.
Když jste měl tahačky s vojenským soudem, psal jsem panu prezidentovi, aby - je - li možno - byl dobrý český spisovatel ušetřen věcí, které mu ztrpčují život a ztěžují práci, protože nemáme spisovatelů nadbytek.
Po tomto mém kroku Vám tak dalece nic není, protože Vás ničím nezavazuje a protože bych to udělal, i kdybych Vás osobně neznal.
Nato se mi z vojenské kanceláře dostalo odpovědi, že věc bude na přání pana prezidenta sledována.
Víc o tom nevím a ovšem po této odpovědi jsem víc nedělal.
Jak to dopadlo, nevím - domníval jsem se podle Vašeho předposledního dopisu, že dobře.
2.
Když pan prezident slíbil ke mně či spíše mezi nás pátečníky přijít s výslovným přáním, aby poznal naše mladé spisovatele, o které se stále zajímá, považoval jsem za slušno pozvat Vás prostě jako jednoho ze spisovatelů;
psal jsem, abyste přišel, budete - li náhodou v Praze, a měl jsem zvláštní radost, když jste kvůli tomu zvlášť přijel, protože jsem myslel, že Vás tak zajímá osoba pana prezidenta.
Jinak celé setkání nemělo žádný jiný smysl a vztah k nikomu z přítomných.
Bylo by mi velmi líto, čekal - li jste něco více nebo podkládal - li jste tomu setkání větší důležitost.
Prosím, nenuťte mne, abych si vyčítal, že jsem Vás citoval z Olomouce pro něco, co Vám snad nestálo za to.
- Kde v tom všem je něco z toho, o čem tak divně píšete?
Řekněme si to nakonec hodně jasně: napsal jste mi velmi ošklivý dopis, který nevím kam zařadit.
Nikdy jsem od Vás nic nechtěl;
vážil jsem si Vás jako spisovatele, a mé veškeré jednání s Vámi a vůči Vám spočívalo na tomto respektu.
Nikdy jsem si nepřál, abyste se cítil vůči mně vázán;
nikoho si nekupuju a nikomu nelichotím, nikomu nemám co předstírat ani zastírat;
nejsem nic víc a nic zvláštnějšího než obyčejný slušný člověk;
mohl jste to už poznat.
Dělejte si, co chcete;
budu s láskou číst, co napíšete, a počkám, až se Vám vykouří z hlavy, co jste mi psal a co vůbec nechápu.
Do té doby budu mít svrchovaně trapný pocit, jaká je to škoda, že si my lidé navzájem tak bídně rozumíme.
Ale rád bych aspoň jedno: abyste mi docela jasně a upřímně řekl, co jste vlastně mínil svými posledními dvěma dopisy;
abych aspoň věděl, jak vůbec mohlo dojít k slovům, která jste mi napsal.
Jsem upřímně Váš
Karel Čapek
( 109 ) V Praze, 24. X. [ 19 ] 26
Milý pane doktore,
připomínal mi dr. Jar.
Stránský, abych Vás zase požádal o nějaký sloupek nebo fejeton pro Lidovky.
Tak to rád tímto činím.
Váš upřímně
Karel Čapek
( 110 ) Topolčianky, 18. IX. [ 19 ] 27
Milý pane doktore,
pan prezident - ještě když v Praze ležel churav - mluvil o Vás a přál si Vás blíže poznat.
Mám Vás pozvat, abyste v těchto dnech, můžete - li si udělat pokdy, k němu přijel sem na Topoľčianky.
To byste jel přes Bratislavu do Nových Zámků, kde byste přesedl na vlak do Topoľčianek.
Oznamte, ať už mně, nebo kanceláři pana prezidenta, zda a kterého dne byste mohl přijet.
Zařiďte si to snad tak, abyste mohl zůstat přes noc.
Rád bych Vás upozornil, abyste tomuto pozvání pana prezidenta nepřisuzoval význam politický - ačkoliv pana prezidenta velmi zaujal Váš článek o fašismu.
Pan prezident není tak výhradně interesován na politice, jak se soudí;
víc ho zajímají lidé a knihy, pročež přijeďte jako básník, kterého by rád poznal.
Snad zde ještě budu, a těším se tedy, že Vás uvidím.
Nebudete se snad na mne zlobit, když se pro některé věci s Vámi pohádám.
Váš oddaný
K. Čapek
( 111 ) V Praze, 12. VI. [ 19 ] 28
Milý pane doktore,
děkuju Vám z toho srdce, že jste poskytl munici olomúckému Pozoru z 6. t. m. a pana Stříbrného tiskovině z 10/11 t. m.
Váš oddaný
Karel Čapek
( 112 ) V Praze, 24. XI. [ 19 ] 30
Milý dr. Durychu,
to se mne jistě neptáte vážně, " co má dělat spisovatel, který z vojny do penze nemůže ".
To přece víte, že bych Vám na to napsal, co tedy dělat nemá, respektive nemusí;
a o takové říkání jistě nestojíte, a asi bych Vás o tom nepřesvědčil.
Doufám, že to kárné řízení budete mít brzo z krku.
Mrzelo mne velice, že jsem k němu dal ( nechtě ) podnět.
Teď mne silně mrzela věc s Demlem;
ale naštěstí bude, myslím, anulována.
Chtěl bych o tom i o onom s Vámi mluvit osobně.
Nemohl bych Vás vidět, až se zas podíváte do Prahy?
Srdečně Váš
Karel Čapek
( 113 )
Milý pane doktore,
nakvap píšu.
Lidové noviny Vás prosí o něco, zejména o sloupek ( a básničku ) pro číslo 1. máje.
Prosím, pošlete přímo do Brna.
Váš
K. Čapek
FERDIŠI DUŠOVI
( 114 ) [ 9. 10. 1932 ]
Vážený pane,
rozumím, že je naprosto na Vás, jak budete Hordubala ilustrovat.
Ovšem Hordubal sám ( Amerikán ) není folkloristická figura;
spíše jeho okolí - ale na to jsem ovšem nijak nemyslel.
Mám radost, že německé vydání bude vyzdobeno doprovodem českého malíře.
Vám oddaný
Karel Čapek
VIKTORU DYKOVI
( 115 ) Berlín, 22. XI. [ 19 ] 10
Velectěný pane!
Račte naši Commedii uveřejniti teprve v únorovém čísle, a sice, je - li možno, celou najednou.
Podotýkám, že tato hra byla napsána dříve než pantomima páně Langrova, a jen rozhodná chuť spálit ji zdržela nás od toho, doručit Vám ji již v červnu.
Ale aby čtenáři nemysleli něco, co by pro nás bylo naprosto trapné, račte laskavě pod titul připsati:
Psáno v červnu 1910.
Děkuji Vám za laskavou zprávu a trvám v dokonalé úctě
K. Čapek
Berlin NO, 241, I
( 116 ) V Praze, dne 9. října 1912
Velectěný pane redaktore!
Laskavým prostřednictvím pana dr. Theera dovolili jsme si poslati Vám naši poslední novelu s připojeným přáním, aby vyšla nejraději v čísle říjnovém.
Přáli bychom si to jednak proto, že jsme už dlouho netiskli nikde beletrii, a jednak i proto, že bychom Vám rádi později poslali zase něco jiného, takže by pak třeba byla mezi našimi příspěvky časová mezera příliš krátká;
konečně můžeme říci upřímně, že nám na této novele dosti záleží, jelikož hledali jsme v ní něco nového, co jsme dosud nemohli vysloviti.
Krátce líbí - li a hodí - li se Vám naše próza, račte nám laskavě sděliti, může - li vyjíti v říjnu.
Hlavně prosíme o to, aby vyšla nerozdělená ( neboť nezaujme více než 5 - 6 stránek ), a není - li to možno v čísle říjnovém, račte ji dáti celou třeba do čísla listopadového, nebo jak je Vám vůbec libo.
Prosili bychom také o laskavé zaslání korektury.
Vedle toho dovolujeme si obrátit se k Vám v jiné záležitosti, která nám velice leží na srdci.
My, tj. vlastně ta polovička z nás, která je malířem, přesto však píšu my, rádi bychom přijali výtvarný referát a cítili bychom se velice poctěni, kdybychom směli v tomto směru dokázati své úsilí a svou nejlepší vůli právě v Lumíru, v tom případě ovšem, že by pan H. Jelínek nebyl nadále, stávaje se nyní redaktorem, interesován na dalším vedení rubriky výtvarné.
Můžeme odkázati v tom ohledu na své výtvarné kritiky druhdy v Přehledu, v Uměleckém měsíčníku aj., a jelikož nám nyní na další soustavné kritické činnosti velice záleží, nemusíme slibovati, s jakou radostnou péčí věnovali bychom se této rubrice, ať již ve formě běžící kritické kroniky, nebo ve způsobu volných aktuálně vyvolaných, nicméně pravidelných výtvarných článečků, ovšem nejraději v petitové části.
- Angažovali jsme se totiž v Uměleckém měsíčníku jak literárně, tak kriticky jenom dočasně, a nyní přichází doba, kdy chceme přemístiti svou hlavní činnost jinam, jmenovitě na místo tak čestně nestranné, jako je Lumír.
Prosíme Vás tedy, abyste tuto naši nabídku vzal laskavě v úvahu, není - li ovšem ono místo někomu trvale zadáno.
V tom případě prosíme, abyste naši žádost pokládal jen za důvěrně projevenou.
Přirozeně byli bychom poctěni a šťastni, kdybychom takto nalezli širší přístup do Vaší revue.
Prosíme o laskavou brzkou odpověď jak stran novely, tak vzhledem k našemu nabídnutí, a trváme zatím
v dokonalé úctě
bratři Čapkové,
Praha III, Říční ul. 11.
( 117 ) V Praze, dne 26. října 1912
Velectěný pane redaktore!
Děkuji Vám především za laskavé a ochotné uveřejnění naší novely.
Do příštího čísla rád bych Vám poslal jeden literární referátek do kroniky, jenže nevím, budete - li na to míti místa a nehodlá - li už o té knize psáti někdo jiný.
Totiž pan dr. Fischer byl by rád, kdyby o jeho právě vydané velké publikaci Heinrich von Kleist vyšel v Lumíru referát;
mně pak se jeho kniha tak dalece líbí, že bylo by mně potěšením o ní psát, a proto těším se, že snad nebude závady, abych Vám nabídl řečený referát.
Prosím tedy, abyste mi ráčil sděliti, je - li snad případ, že byste s tou kritikou nemohl počítat.
V případě opačném není snad nutno, abyste mi zvlášť psal, a já Vám pošlu referát včas a ne příliš obšírný.
S projevem dokonalé úcty
K. Čapek
( 118 ) [ Praha, asi duben 1913 ]
Velectěný pane redaktore,
poslal jsem právě panu dr. Jelínkovi krátký článek o moderní lyrice francouzské spolu s překlady několika básní.
Těším se, že článku i překladům dostane se v Lumíru laskavého přijetí.
Pan Stanislav Hanuš posílá Vám překlad z Romainsa a Duhamela, které račte připojit k překladům mým.
Přeložené básně mohly by vyjít nadvakrát či natřikrát.
Byl bych rád, kdyby překlad z Whitmana ( jehož tam je zapotřebí ) a pana Hanuše překlad z Romainsa byly zařazeny hned napoprvé.
Těším se, že snad Vám bude možno uveřejniti článek a část překladů v květnovém čísle, kdy ještě trvá dobrá literární sezóna.
S projevem dokonalé úcty
K. Čapek
( 119 ) [ Bílovice, srpen 1915 ]
Velectěný pane redaktore,
píše nám St. K. Neumann, že by velmi potřeboval půjčku 300 - 400 K, a není - li snad možno dosáhnouti jí v nějakém literárním fondu.
Jedná se mu o založení jakés takés existence ( a o možnost psáti, tedy o nějaký vlastní kout ) v Segedíně, kde prý se má dostat do kancelářské služby;
toto poslední by ovšem bylo velmi potěšitelné.
Protože ve věcech fondů atd. nemám vůbec zkušeností, prosím Vás, velevážený pane redaktore, zda byste mi nemohl poradit, kam se obrátit, nebo zda by nějaký takový fond nebyl spíše přístupen Vám nebo některému z Vašich známých.
Nevím také, nebylo - li by se v tomto případě možno dovolávat fondu pro spisovatele a žurnalisty u Ústředního spolku českých žen.
- Velmi postihlo pana Neumanna, že Lidové noviny ztenčily mu důchod na polovinu;
život v Uhrách je pak vůbec drahý a udržení se na bezpečnějším místě na vojně není možno bez nějakých úsluh a trochy kavalírství.
Pochopitelně tedy je tu u pana Neumanna značná potřeba těch peněz.
- Račte mi prominout, je - li Vám má prosba na obtíž;
vskutku nemám na koho se obrátit;
současně píši panu dr. Jelínkovi v téže věci.
Děkuji Vám předem za všechnu laskavost a ochotu v této věci.
- Přeji Vám příjemné prázdniny, pokud je to možno.
Ve veškeré úctě
Vám plně oddaný
Karel Čapek,
t. č. v Bílovicích nad Svitavou u Brna
( 120 ) [ Praha 16. června 1916 ]
Velectěný pane redaktore,
přijdete - li náhodou v úterý nebo ve středu na Karlovo náměstí, stavte se tam laskavě u nadporučíka dr. Šimka v garnizónním špitále, kancelář č. 62, I. patro, - kterému jsem Vaši návštěvu již oznámil.
Je to velice hodný pán, takto asistent univerzity v Groningen, a těší se na shledání s Vámi.
Nezapomeňte, prosím, toho učiniti, přijdete - li náhodou v ta místa.
Vám v úctě oddaný
K. Čapek.
( 121 ) 15. II. [ 19 ] 17
Vážený pane redaktore,
pan dr. Jelínek mi sděluje, že jste přeložil z Baudelaira Moesta et errabunda a sháníte se po překladu Vrchlického, abyste s ním porovnal překlad svůj.
Ale překlad té básně ve výboru z Květů zla je od J. Golla, ne od Vrchlického.
Některé strofy ( hlavně druhá a třetí ) jsou však přeloženy velmi krásně.
Abych nemusel posílat celou knihu, zde je opis:
Moesta et errabunda
Tvé srdce, Agáto, rci, někdy letí v stesku
z těch města nečistého černých, kalných vln
tam, jiné v panenském kde leží moře lesku,
ten velký oceán, jenž světla, modra pln?
Tvé srdce, Agáto, rci, někdy vzletí v stesku?
To moře, velké moře, kojí lidský žal!
Ký démon písni té, jež drsným hlasem zvučí,
že ukolébá nás, ký démon moc tu dal,
když bouře varhany se v průvod rozehlučí?
To moře, velké moře, kojí lidský žal!
Mne odvez, vagóne, mne odnes, lodi, hbitě!
Pryč odtud! z našich slz je bláto ulic těch!
- Je pravda, Agáto, když srdce zabolí tě,
že díš:
Pryč z hrůzy té, pryč z bídy, bolů všech
mne odvez, vagóne, mne odnes, lodi, hbitě?
Ta libých vůní vlast - ó, jak je daleká,
kde v jasném azuru se láska, radost zhlíží,
kde vše, co milujem, je hodno člověka,
kde v rozkoš čistotnou se naše srdce hříží!
Ta libých vůní vlast - ó, jak je daleká!
Než ráji zelený, kde láska s mládím pučí,
ty písně, polibky, ty kytice, ten ples,
ten houslí jasný tón, jenž přes pahorky zvučí,
ty vína přípitky, ty večery, ten les...
Než ráji zelený, kde láska s mládím pučí,
těch malých rozkoší ty ráji nevinný,
náš nářek tesklivý tě marně zase vzývá,
tam dál než k Indii a dál než do Číny!
A hlas tvůj stříbrný, ten již se neozývá,
těch malých rozkoší ty ráji nevinný.
Bude mi vždy jen potěšením, budu - li Vám opět něčím moci posloužiti.
Mnoho štěstí Vám přeje
Váš oddaný
dr. Čapek
( 122 ) V Praze, 17. VI. [ 19 ] 29
Vážený Mistře a pane senátore,
právě jsem dočetl Vaši brožuru Ad usum;
nemyslím, že by Vás zvláště zajímalo, co jí říkám, ale měl jsem dojem, že mezi Vámi a panem prezidentem není dohovořeno a že by z obou stran mohlo a mělo dojít k bližší rozmluvě;
vím odedávna, že by Vám pan prezident na mnohé věci rád odpověděl.
Mluvil jsem s ním - je tomu přes rok - právě o Vás;
řekl mi:
" Nechtěl byste pana Dyka pozvat k sobě?
Přišel bych, abych se s ním setkal. "
- Tehdy jsem Vám to vzkázal po dr. Hanuši Jelínkovi;
z jeho odpovědi se mi zdálo, že Vám překáží sejít se s ním právě u mne.
Vím, že máte vůči mně jistou hořkost;
i já mám důvod k trpkosti pro tutéž polemiku, kterou jsem nevyvolal, ale styděl bych se myslet na své osobní city, kde jde o věc významu politického, a tedy národního.
Překáží - li Vám má osoba, nemusí Vám překážet můj dům;
nechcete - li, nemusel byste se přitom se mnou setkat.
Vidím po Vaší brožuře, že je načase, abych své pozvání opakoval a pokusil se splnit, oč jsem byl požádán.
Prosím Vás jen, abyste mou osobu nepovažoval za překážku toho setkání, které, jak pevně věřím, by bylo dobrým činem aspoň pro zlepšení osobních vztahů v našem politickém životě.
Snad by Vám bylo milejší sejít se s panem prezidentem na jiném místě;
ale jednak nejsem oprávněn prostředkovat setkání jinde než pod mou střechou, jednak vyšel byste panu prezidentovi vstříc, kdybyste se s ním setkal v soukromém prostředí, kam snad rád a s důvěrou dochází.
Kdyby byl ode mne slyšel cokoliv zlého a nepřátelského o Vás, nebyl by navrhl, abyste se s ním sešel u mne;
považuje mne za Vašeho přítele, protože často slyšel, jak soudím o básníku Dykovi.
Odmítnete - li sejít se s ním u mne, doufám bezpečně, že najdete k tomu příležitost jinou;
mně ovšem bude hluboce líto, že jsem nemohl posloužit dobré věci.
Buďte zdráv.
S poručením milostivé paní
Karel Čapek,
Královské Vinohrady, Úzká ul. 28.
( 123 ) V Praze, 29. VI. [ 19 ] 29
Vážený Mistře a pane senátore,
oznámil jsem panu prezidentovi obsah Vašeho dopisu;
pan prezident Vám na základě toho dopisu vzkazuje, že se mu hodí kterýkoliv termín, ale že by osobně dal přednost tomu, sejíti se s Vámi, ještě než odjede on i Vy, dokud má věc v živé paměti a dokud mu nepřijdou jiné záležitosti;
že Vám tedy bude kdykoliv k dispozici v Lánech od tohoto pondělka do čtvrtka inklusive, a že stačí, abyste zatelefonoval ( dr. Schenkovi nebo dr. Ledvinovi ) do Lán, kdy máte volno;
pošlou pro Vás vůz.
Do Prahy teď jet nemůže, proto Vás zve do Lán.
Číslo telefonu je 28 - 345 nebo 346.
Dal - li byste přednost sejíti se s ním v září, souhlasí také;
ale to by Vás musel pozvat do Topoľčianek, kde bude až do října.
Potud vyřizuji vzkaz;
za sebe bych k Vašemu dopisu rád poznamenal tolik:
Ovšemže vím, čím jsem Vás urazil;
ale vzpomeňte si, Mistře, že to byla odpověď na Vaši injurii, která mne velmi bolela.
Vy jste o mně napsal, že jsem farizej a dobrý obchodník, který si našel " styky užitečnější " než jiní spisovatelé.
Nebudu rozšlapávat, co jste tím chtěl říci;
ale máte - li vůbec zájmu na tom, abyste se nedopouštěl křivdy, prosím, abyste buď dokázal, jaký užitek ( krom hrubostí, které za to zakouším ) mně vynesly ty mé styky, nebo laskavě uznejte, že jsem oplácel stejné stejným, odpovídaje Vám, že já za své politické náhledy placen nejsem.
Psal jsem to proto, že každý poslanec a senátor, který podepíše revers, je fakticky zaměstnancem strany.
Nyní bych rád věděl, proč Vy jste psal, že hledám " užitečné styky ".
Prosil bych Vás velice o vysvětlení;
můžete mně ovšem neodpovědět, ale pak, prosím, nejste v právu považovat se za uraženého.
Když už Vám jednou píši, rád bych této vzácné příležitosti užil k tomu, abych Vás požádal: snad byste mohl najít příležitost, abychom si mohli několik věcí blíž vysvětlit.
Nehodí - li se Vám to, pak aspoň už nebudu sám sobě vyčítat, že jsem se o to nepokusil.
Poručení milostivé paní.
V dokonalé úctě
Karel Čapek
MIROSLAVU ELIÁŠOVI
( 125 ) V Praze, 9. září 1926
Milý pane,
nejsem si jist, nemá - li pobouřené publikum v Holicích tak trochu pravdu.
Až budete starší, seznáte, že Loupežník není figura tak skrznaskrz sympatická.
Co se týče jeho hubatosti, omlouvám ji jako jeden z následků války;
rozhodně Vy ani holičtí studenti nemůžete za jeho výroky.
Chtějí - li Holičtí, aby někdo byl trestán za Loupežníkovy hanebnosti, jsem jim k službám;
ale protože zrovna nemám pokdy jet do Holic, prosím je, aby si na mě došli do Prahy.
Vám oddaný
Karel Čapek
MIRKU ELPLOVI
( 126 ) Praha, 12. XI. [ 19 ] 35
Vážený pane,
děkuju Vám ( trochu opožděně ) za vlídné věnování Vaší knížky.
Vzbudila ve mně chuť podívat se zas jednou tam dolů.
I za ten dojem Vám děkuju.
Váš
Karel Čapek
OTOKARU FISCHEROVI
( 128 ) V Praze, dne 19. února [ 19 ] 12
Velectěný pane doktore!
Nemoc mně dočasně brání, abych Vám přišel poděkovati osobně za pozornost, kterou mně ráčíte věnovat.
Referát v řečené revui jsem beze všeho ochoten přijmouti, hlavně proto, že se aspoň dostanu pravidelně do divadla, v čemž mi doposud bránila má liknavost.
Jen bych si vymiňoval to, abych nebyl vázán místem řekněme na jednu stránku;
bude - li mne něco zajímat, rád bych o tom psal třeba více.
Jinak chce - li mne řečená redakce za referenta, ať mně sdělí datum pravidelného dodávání a co ještě by snad bylo k vyjednání.
Třebaže se to snad na mne nesluší, dovoluji si Vám projeviti svou radost nad Vaším pěkným a příkladně charakterním vystoupením stran Jiráska.
To mělo větší cenu než všechna kritika, která byla o Jiráskovi psána.
Ostatně domnívám se, že to byla věc nejen důslednosti, nýbrž i odhodlanosti, a to se mně na tom zdá nejkrásnější.
S projevem úcty
K. Čapek
( 129 ) [ Praha 10. října 1912 ]
Velectěný pane profesore!
S velkou radostí budu psát o Vašem Kleistovi, ať už kamkoliv.
Dopíši nejprve panu redaktoru Dykovi, bude - li mít pro příští číslo dost místa.
Doufám, že se mi v každém případě podaří referát umístit.
V dokonalé úctě Váš oddaný
K. Čapek
( 130 ) [ Praha, po 10. říjnu 1912 ]
Velectěný pane profesore,
s velikou radostí přijdu Vás v úterý navštíviti;
aspoň se na chvíli zbavím samoty, ve které nyní jsem, když můj bratr odejel do Paříže.
- Do Společnosti Vrchlického jsem už dopsal o bližší podmínky.
- Nyní budu hledět vážně přečíst Kleista, abych byl aspoň trochu kompetentní a dovedl psát něco rozumného o Vaší knize, na kterou se již velice těším.
S projevem dokonalé úcty Vám oddaný
K. Čapek.
( 131 ) [ Bílovice, druhá polovina července 1913 ]
Velevážený pane,
pozdrav Vám i milostivé paní.
Už se pracuje na Almanachu, ale nezbývá na to mnoho času pro koupání atd.
Se srdečnou vzpomínkou
K. Čapek
J. Čapek
( 132 ) [ Bílovice 21. července 1913 ]
Vážený pane doktore,
přijměte pozdrav z prázdnin.
Jsem velice zvědav, jaké jsou Kodíčkovy věci;
nemohl bych se to dozvědět?
Pan Neumann se táže, nebude - li několik exemplářů Almanachu vydáno na lepším papíře.
Poručení milostivé paní.
Váš oddaný K. Čapek
( 133 ) [ Druhá polovina července 1913 ]
Velectěný pane doktore!
Děkuji za Váš laskavý dopis, jsem rád, že Kodíček dodal do Almanachu báseň tak zajímavou, jak píšete.
Nyní ještě jsem zvědav, co udělá Hanuš;
bylo by dobře, kdyby tam dal více věcí.
S Taussigem zní to dost komicky;
nedovedu si dobře představit, jaké prózy Taussig píše.
Z Neumanna snad se podaří vydobýt ještě nějakou báseň;
četl - li jste ve Večerech jeho poslední báseň Vodovod, nezdála se Vám značně futuristická?
O tom Neumann ovšem neví;
on je i v názorech dost radikální, a jeho pozitivní poměr k modernímu umění i k moderním tendencím básnickým až překvapuje u člověka tak odříznutého od světa a už staršího.
Co se týče změn na mé básni, velmi nerad bych dal pryč to slovo " skrz ".
Mně se líbí proto, že je začátkem dost zvláštním ( bylo by horentní začít slovem " já ", nezdá se Vám? ) a má konsonanci r a z, která tomu verši svědčí;
snad se v tom mýlím, ale skutečně nevím, co bych tam dal jiného.
Praví - li se, že " skrz " je česky nesprávné, bylo by pak vůbec nesprávné jakožto předložka, jak říkal pan dr. Novák;
ale tolik úzu ve slově " skrz " tkví, že rigorózní odmítání předložky " skrz " nemá pro živou řeč významu.
Zato jsem zcela ochoten změnit název;
měl by v něm zůstati smysl ten, že báseň vyslovuje něco, co děje se ve věku mladosti.
Líbil by se Vám více název:
Ve dnech mladého života?
Mohlo by také být:
Mladý život a vedle toho mohou být názvy zcela jiného způsobu, jako Nesčetné podoby, Průhledy exaltované atd.
Račte z toho vyvolit, co by se Vám zdálo dost pestré.
Můj bratr plně souhlasí s tím, aby jeho prózy byly shrnuty pod název třeba Tři prózy, ale prosí, aby podtitulky, které jim už nadepsal, při tom zůstaly.
- Rozumí se, že tady neděláme nic, co by stálo za řeč;
trochu sportu a mnoho maření času.
Račte od nás pozdravovat pana dr. Theera.
Přeji Vám a milostivé paní šťastnou cestu a vyřizuji pozdrav Vám a políbení ruky milostivé paní i od bratra.
Zůstávám cele Váš
Karel Čapek.
( 134 ) [ 1. srpna 1913 ]
Velectěný pane doktore!
Posílám Vám přiloženě Neumannův fejeton o volném verši, jejž byste asi jinak nečetl.
- Snad už nyní je Almanach kompletní;
v těchto dnech jsme opět upomenuli pana Kubištu, aby poslal článek, o který byl požádán.
- Váš pan bratr mne velmi překvapil svou promocí;
pořád se s tím tajil, nikdo ani o ničem nevěděl.
Z celého kruhu pražských známých jsem já teď skoro jediný redaktor, krom Kodíčka.
- Ukažte laskavě ten Neumannův fejeton také panu Theerovi;
jistě ho potěší, jak volný verš nabývá půdy.
Poručení milostivé paní a panu dr. Theerovi.
Vám zcela oddaný
K. Čapek.
( 135 ) [ Asi Bílovice nad Svitavou 14. srpna 1913 ]
Velectěný pane doktore!
Posílám Vám tedy Neumannovu báseň Dub.
Zdá se mi dobrá, lepší než ta druhá, kterou poslal.
Jistě je jí hodně potřebí, aby rozmnožila básně v Almanachu: když Kodíček nedal dlouhou báseň a Hanuš mi píše, že dal také jen jednu, tak je nutno si přiznat, že toho mnoho dohromady není.
Bohužel, Neumannovy nejlepší věci vyšly ve Večerech;
ale doufám, že i s tímto Dubem můžeme být velmi spokojeni;
je to drsná, výrazná a trochu suchá báseň, kterou mám rád.
- Dále posílám Vám pro potěšení Neumannův fejeton, který ukazuje, jak věrným je Neumann partyzánem modernosti a jak omládl od té doby, co je v mladé generaci.
Buďte tak laskav a dejte pak ten fejeton panu dr. Theerovi, a nezahodil - li jste onen první o volném verši, dejte mi ho laskavě, až se uvidíme v Praze.
Čtu znova Dub a zdá se mi dokonce ještě lepší než Střevlíci;
nebylo by dobře dát jej na první místo?
Až pošlete tuto báseň panu profesoru Svobodovi, račte mu připsat, aby korektury poslal Neumannovi ( Bílovice nad Svitavou u Brna ).
- Nového nevím nic;
Hanuš mi psal, že byl zase nemocen a že se k prvnímu vrátí zase do Prahy.
Rovněž my vrátíme se do Prahy začátkem září.
Přeji Vám a milostivé paní příjemný pobyt ve Švýcarech
a trvám v plné úctě Vám oddaný
K. Čapek.
( 136 ) [ Bílovice nad Svitavou 14. srpna 1913 ]
Vážený pane doktore,
poslal jsem Vám dnes Neumannovu báseň Dub pro Almanach.
Mluvil jsem pak s Neumannem ještě odpoledne;
píše teď báseň Cirkus, kterou by nám dal, podaří - li se mu, k dispozici.
Navrhuji tedy, aby ji v případě šťastného dokončení mohl dáti místo Básníka, či jak se jmenuje báseň, kterou dal v druhé zásilce a kterou z dosavadních tří považuji za nejslabší.
Právě od Cirkusu si Neumann slibuje mnoho;
bylo by to tedy pro nás výhodou.
Prosím, napište nám, kam bychom ji pak Vám mohli poslat.
- K takovému vyměnění básní je jistě ještě dost času.
Buďte tak laskav, a konvenuje - li Vám to, račte to pro Neumanna ještě zařídit.
Bude - li Neumannův Cirkus dobrý, přimlouváme se velice za to, aby mohl být dán místo oné básně.
V plné úctě Váš oddaný K. Č.
( 137 ) [ Druhá polovina srpna - první polovina září 1913 ]
Velectěný pane doktore,
oznamuji Vám v krátkosti, že moje jednání, jak dalo se očekávat, mělo výsledek negativní.
Přitom provázeno bylo okolnostmi, které mně dávají trochu zadostiučinění.
- Jak víte, říkal jsem, že místu redaktora tam tuze věřit nelze, což se mi potvrdilo.
O tom Vám budu vypravovat ještě ústně ( i stran Vás ).
Milostivé paní děkuju já i bratr, že je pro obrázky v Almanachu a že nás podporuje svým souhlasem.
Těším se, že i Vy, pane doktore, přijdete na chuť tomuto návrhu, který nám tak tuze leží na srdci.
Prozatím se Vám poroučím.
V dokonalé úctě
Karel Čapek
( 138 ) [ Praha 18. září 1913 ]
Velectěný pane doktore,
v pondělí je uzávěrka Přehledu pro první číslo.
Nechtěl byste požádat pana dr. Nováka, aby tam napsal ( vřelou a lákavou ) noticku pro Almanach, nebo nenapsal byste ji raději sám?
Bylo by pro ten případ nutno zavolat do tiskárny, kolik stránek to bude mít a nač přijde jeden exemplář, aby se to mohlo oznámit.
Račte podle toho určit cenu ( dvojnásobná cena výrobní, přinejmenším ).
Je - li nutno, zavolejte si mne do knihovny, nebo naleznete mne i bratra buď na nábřeží, nebo v pátek večer v Obecním domě, nebo v sobotu večer ve Štěpáně.
Myslím, že noticka by jistě měla v 1. čísle Přehledu být.
Račte to rozhodnout sám.
- Kartáče jsou už hotovy: dostal jste je?
Vám v úctě oddaný
K. Č.
( 139 ) [ Praha 19. září 1913 ]
Velevážený pane doktore,
počítal jsem právě s panem Kalábem, co bude stát Almanach, 750 exemplářů přijde něco přes 500 K ( se štočky atd. ), tedy exemplář = à 2 K nutně.
( Bude asi 6 archů, tedy 6 × 16 stran tj. 96 stran ).
Dále uvažovali jsme o možnosti inzerátů;
ježto je kalendárium, mohly by být inzerty, strana à 40 K, za 1 arch = 640 K, z toho tisk asi 100 K, sběrateli 25 % = 160 K, tedy z archu inzerce - 380 K. To znamená, že 2 archy by zaplatily celý náklad.
Zítra, tj. v pátek ráno, snad dostanete všechny korektury.
- O sběrateli bych věděl, a sice o takovém, který by snad počkal až do inkasování ( takže by byl vyloučen z jeho strany švindl ).
Kdyby byly inzerty, bylo by záhodno zvýšiti náklad na 1000.
- Rád bych se s Vámi o těchto věcech dohodl.
- Kdyby byly inzerty, dělala by knížka dojem velkolepě tlustý.
- Vám plně oddaný
K. Čapek
Jsem buď na nábřeží, nebo ( v pátek i v sobotu večer ) ve Štěpáně ( tedy ne v Reprezentačním domě ).
( 140 ) [ Praha 1. října 1913 ]
Velectěný pane doktore,
dopsal jsem již do Samostatnosti i do Práva lidu i Neumannovi ( Lidové noviny ).
Čas obstaral pan Nejedlý.
Může - li tiskárna určitě slíbit, že vyjdeme v pátek, bylo by nutno dát už do tohoto čísla Přehledu vřelé oznámení s několika slibnými a zásadními slovy.
Nenapsal by to pan dr. Theer, když už je tady?
Já to nedovedu, a netroufám si to udělat sám;
u Vás jste na to aspoň dva.
Takto by pak stačilo dát to přímo k Leschingerovi do čtvrtka odpoledne.
Panu dr. Theerovi srdečné pozdravení.
- Ostatně já ani nevím, vyjde - li Almanach skutečně, proto musíte být tak laskavi a vzít tu noticku na sebe.
Vám plně oddaný
K. Čapek
( 141 ) [ Praha 11. března 1914 ]
Velectěný pane doktore,
pan Mercereau se loučí s pražskými přáteli ve čtvrtek večer v restauraci v Obecním domě o 19 a doufá, že tam najde Vás a milostivou paní, pana dr. Theera a pana Josefa Fischera.
- Těším se také, že se tam s Vámi setkám.
Pan Mercereau odjede v pátek do Paříže.
Se srdečným pozdravem
Váš oddaný
K. Čapek
( 142 ) [ Chyše koncem dubna - začátkem května 1917 ]
Ctěný pane doktore,
pozdravuji Vás z nového působiště, kde zatím pohansky zahálím.
Krásné počasí, krásný park a vrozená lenost mne omlouvají.
Pozdravujte, prosím, milostivou paní, pana dr. Theera a Hocha a celý Národ ( který mi sem bohužel nedochází ).
Se srdečným pozdravem
Váš
K. Čapek
( 143 ) [ 19. ledna 1920 ]
Příšero příšerná, napište mi do konce března
pohádku pro třetí díl Nůše!
Loupežník
( 144 ) [ Druhá polovina června - první polovina července 1920 ]
Otakárku Přemyslový!
Národní divadlo ( jinak hanba mu! ) žádá o nějakou noticku o přepracování Loupežníka pro přírodní divadlo, nebo o přírodním divadle vzhledem k Loupežníku, nebo o poměru Loupežníka k přírodnímu divadlu, nebo o současných problémech přírodovědy, nebo o čemkoliv, co má vztah k přírodnímu divadlu v Šárce.
Prostě vyřizuji.
Kdybyste nechtěl, sdělte mi;
řeknu Mixe.
Váš K Č
( 145 ) [ Jaro 1920 ]
Otakaru Příšerovi!
V neděli 5. t. m. přesně o 4. hodinách odpoledne premiéra RUR u Čapků.
Dostavte se jistě s paní Blaženou.
K Č
( 146 ) [ 28. prosince 1920 ]
Milý Otakárku,
na Nový rok má být trochu lepší kulturní příloha.
Napište tam něco o divadle, nějaký obecný nebo prorocký článeček, jen mírně stranický a jinak obecně užitečný, ale jistě!
Rukopis do středy večer.
Váš
K. Čapek
( 147 ) [ 21. února 1921 ]
Otakárku, hodináři Orloje světa, bude patrně na mně referovat o úterní premiéře?
Ne - li, potřebuji ještě 1 lístek pro sebe ( kraj, 1. nebo 2. balkón ).
Kdo bude referovat?
Váš K. Č.
( 148 ) [ Praha 4. července 1921 ]
Milý Otakárku,
nenudí - li Vás to, přijďte hromadně v úterý 9. t. m. o 4. hodině ke mně;
vchod vlevo, na kafe.
Není vyloučeno, že přečtu Život hmyzu.
Mladí manželé jsou pryč;
bude to docela primitivní, což budiž omluvou předem.
Váš K. Čapek
( 149 ) Na Královských Vinohradech, dne 30. IX. 1921
Pane profesore,
prosíme o laskavou zprávu, zda by Vám bylo možno a libo pro Městské divadlo do vánoc přeložiti Shelleyovu hru Cenci za honorář 2 % tantiémy z hrubého příjmu.
S výrazem dokonalé úcty
Ředitelství Městského
divadla Královských Vinohrad
Dramaturg:
Dr. Karel Čapek
Panu prof. dr. O. Fischerovi, univerz. profesoru, v Praze - Dejvicích,
267
( 150 ) [ Tatranská Lomnica 23. června 1922 ]
Milý Otakárku,
tady je lístek pro Vás, pojídači papíru.
Kde budete letos lyrikem?
Váš K. Čapek
Srdečně zdraví Calma.
( 151 )
&figure;
( 152 ) V Praze a v Brně v dubnu 1924
Děkujeme Vám srdečně za projev účasti s bolestnou ztrátou, která nás postihla.
Rodina Čapkova a Koželuhova
Karel Čapek
( 153 ) [ Praha 2. ledna 1925 ]
Milý dr. Fischere,
v neděli odpoledne ( asi o 14 ) bude u mne anglický divadelní kritik ( z Manchester Guardianu a Saturday Review ) Mr Ivor Brown.
Prosím Vás, jste - li v Praze, přijďte rozhodně také.
Mimoto Vám přeji Š. a V. N. R.
Váš K. Čapek
( 154 ) [ 23. února 1925 ]
Milý dr. Fischere,
bylo by velmi trudné, kdyby už při prvních krocích byla naše činnost zatížena takovými nedorozuměními, jaká naznačuje Váš dopis.
Tedy, aby nebylo nutno ty věci opakovat:
1.
Prof. Nejedlý, jak je Vám známo, má býti vyzván nyní, stejně jako prof. Rádl, ale také jako dr. Herben a jiní, na něž se pro nedostatek pozvánek, ze zapomnětlivosti nebo proto, že se předpokládalo, že na valnou hromadu nepřijdou, nepamatovalo.
2.
Není mou vinou, že se na předběžnou schůzi, na niž byl předem stanoven program zvaní, dostavili mimo mne jen tři lidé.
Mám za to, že byli ještě dodnes opomenuti lidé, kteří neměli být opomenuti.
Považuji výběr členstva za hlavní věc a lituji, že se mu ve výboru věnuje tak málo pozornosti.
3.
Co se komunistů týče, zval jsem osobně paní Majerovou a pány Olbrachta, Horu a Vančuru;
nepřišel ovšem žádný.
Musím říci, že nikdo neměl námitek proti jich pozvání.
4.
Z univerzitních osob, jež jste označil, byli zprvu vybráni jen ti, o nichž se předpokládalo, že na schůzi přijdou, nebo kteří předem projevili zájem o věc.
Když pak se řeklo, že je nutno pozvat literární starešiny par politesse, bylo nutno pozvat i univerzitní starešiny.
Jiné cenzury nebylo.
Z nedostatku pozvánek byli vynecháni i přespolní.
5.
Měl jste volno navrhnout na poslední schůzce kohokoliv dalšího za člena;
neučinil jste to, a místo toho mluvíte o úzkoprsosti a konzervativnosti klubu.
Propříště by snad bylo lépe, kdybyste přišel přímo s návrhy.
Nejste přece jediný " levý " ve výboru, a jistě najdete porozumění u paní Tilschové, paní Hennerové aj., pochybujete - li snad o mně.
6.
Jak víte, byli zváni i Němci, a žádal jsem je, aby nám navrhli další německé členy.
7.
Jinak nám ovšem do politiky nic není.
Ale nečiníte - li námitek proti státním subvencím, musíte spolknout i důsledek, že se tím zavazujeme v mezích literárního hodnocení mít ohled k politice státu;
nikoli ovšem k politice stran.
8.
Ničím by nebylo našemu klubu poslouženo hůře, než kdyby měly o něm obíhati domněnky, jakým jste Vy první dal výraz.
Je to u nás těžké:
K. M. Čapku Chodovi se zdá výbor příliš mladý a přehlížející staré, Vám se zdá příliš starý a konzervativní, literátům se zdá příliš univerzitní, jiným příliš ženský.
Podle toho je celkem dobrý.
Zvali jsme i nejkrajnější " levé ";
odpusťte, když nepřišli, nepůjdeme je prositi.
Až budou vyzváni ti, na něž se při prvním stu pozvánek nedostalo, prosím, jmenujte mi jediného člověka, který byl úmyslně vynechán.
Proto mne přímo zarážejí Vaše námitky.
Bylo by snad dobře, abyste o nich na příští schůzce promluvil.
Kdyby měl zůstat jen stín pochyby o nestrannosti Penklubu, víte, jak by se toho chopila nestoudná literární a politická demagogie.
Proto prosím, aby bylo v tom ohledu učiněno zcela jasno a aby se napříště dal velmi pozor s každým možným podezíráním.
Pak se to někde řekne, a mají z toho prospěch jen kalivodové.
Proto pozor.
Rozryje - li se Penklub, nebudeme mít nic.
Žádá - li se na jedné straně nestrannost až po potlačení osobních stanovisek, musí se na druhé straně žádat důvěra - také až po potlačení osobních stanovisek.
Doufám, že tolik až do příští schůze postačí.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 155 ) [ Po 23. únoru 1925 ]
Milý dr. Fischere,
ale já jsem přece ani nebyl podrážděn, ani jsem nehájil sebe, nýbrž jenom náš klub, který je zároveň Vaším a ze kterého máme teprve něco udělat, Vy stejně jako já a jako ostatní členové.
Víte, že jsem nechtěl vůbec být předsedou, a přijal jsem tu funkci jen proto, aby klub nebyl orientován víc " napravo ", než je žádoucno.
Vyjel jsem na Vás jen proto, že už Kodíčkovi se zdál Pen " trochu konzervativní ", snad z toho důvodu, že tam jsou starší páni.
Tak vidíte.
- Jsem rád, že věc je vyřízena;
ještě raději budu, až za půl roku se bude moci o klubu soudit nejen podle incidentů, ale podle skutečné činnosti.
Jen si pěkně uvědomte, že na tu činnost máte také vliv.
Vašeho bratra ovšem navrhnu.
Hleďte jistě přijít na příští schůzi.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 156 ) [ Praha 7. VII. 1927 ]
Návrh:
Ba, nechci být s tím starým rozmíchán
a sem tam rád ho vidím časem.
Vždyť je to krásné, že tak velký pán
tak lidsky umí promluvit i s ďasem.
Váš
K Č
( 157 ) Praha, 5. září [ 19 ] 35
Milý Otokare Fischere,
děkujeme Vám za Váš milý, velmi milý dopis.
Přívětivé slovo, to taky zvyšuje radost ze života, i když té radosti máme teď zrovna tolik, co člověk může ještě unést.
Upřímně Vaši
Karel Čapek
Olga Scheinpflugová
( 158 )
Prosím Vás, Otokare Fischere, vrhněte na to pohled a dejte mi vědět, nemá - li to nějakou chybu.
Velmi to spěchá, protože to do 25. t. m. musím poslat.
Váš
K. Č.
BLAŽENĚ FISCHEROVÉ
( 159 ) Praha, 25. XI. [ 19 ] 38
Milostivá paní,
ten vůz bude z bláta vytažen, a snad jednou pojede po lepší cestě a hodně daleko;
aspoň Vaše děti se toho dožijí.
Každého bláta je jen na chvíli, a nikdy se celá země v bláto neobrátí.
Věřte mi, moc často jsem si v těchto dobách vzpomněl na Otokara - a skoro se závistí.
Je mu dobře, že se nedožil.
Pozdravujte děti.
S políbením ruky
Vám oddaný
Karel Čapek.
JOSEFU FIŠEROVI
( 160 ) V Praze, 20. IV. [ 1921 ]
Vážený pane řediteli,
četl jsem v plzeňských novinách velmi pěkné věci o Vaší premiéře mého kusu RUR;
tím spíše lituji, že jsem nemohl přijeti na premiéru, a rád bych se podíval aspoň na některou reprízu.
Prosím Vás tudíž, abyste mi laskavě sdělil, kterého dne tohoto aneb příštího týdne bude ještě repríza RUR;
snad mi bude možno přijet, - je - li ovšem naděje, že bych v Plzni dostal bez obtíží pokoj v hotelu.
Těším se, že mi bude možno poznati Vaše divadlo, a děkuji Vám předem za laskavou ochotu.
S projevem dokonalé úcty
Vám oddaný
Karel Čapek
Praha III, Říční 11.
JINDŘICHU FLEISCHNEROVI
( 161 ) [ Asi koncem roku 1917 ]
Milý pane inženýre,
rád bych referoval o Vaší knize, ale nevím, není - li už pozdě.
Hlavně však, nemám jí a popaměti bych to nedovedl napsat.
Stačilo by, abyste mi tu knihu jen půjčil;
podívám se na ni znovu, a až budu viděti, jak asi dlouhý by vyšel můj referát, zeptám se, mohu - li to ještě napsat.
Ale doufám, že to půjde.
- Dále mám Vás požádat o fejeton pro Národní listy;
ovšem upozorňuji, že noviny trpí nedostatkem místa a je nutno psát fejetony jen zcela krátké.
Se srdečným pozdravem
Váš K. Čapek
JAROSLAVU FOŠENOVI
( 162 ) Praha, 4. února [ 19 ] 37
Milý pane řediteli,
ve chvíli, kdy toto píšu, začínáte už skoro s premiérou mé Bílé nemoci;
omlouvám se tedy trochu pozdě, že na ni nemohu přijít.
Mám dnes večer jinou naléhavou záležitost a mimoto spoustu restů v těchto dnech musím odpracovat.
Protože Vám a Vašim pánům hercům už nemohu přát, aby srazili vaz, přeju Vám aspoň dobrou kasu pro reprízy.
Vám oddaný
Karel Čapek
JIŘÍMU FOUSTKOVI
( 163 ) [ Začátkem května 1917 ]
Slavnému
Českoslovanskému abstinentnímu svazu v Praze
recte Milý Jiříčku!
Přijel jsem teprve ve středu z Chotovin a dnes je pátek;
nemám tedy těch dojmů tak mnoho.
K Vašim otázkám mohu zatím sdělit:
1.
Vzhledem k odvodům koňů je tu jen 20letý pony Vlasta, Prokopův Emir a 2 kočároví koně.
Teď už se o Vás tolik nebojím, že byste se zabil.
2.
Strava dělá dojem výborný;
dokrmovat se netřeba.
Mléko ale dostávat nebudete.
Například dnešní oběd: štika s bramborem, chřest a buchtičky se šodó a černá káva.
V tom ohledu buďte bez starosti.
3.
Co se týče not, je jich tu celá knihovna, jejíž katalog jsem v rukou neměl.
Klasikové zastoupeni hojně.
Pan hrabě říkal, že když už s sebou něco chcete vzít, tož raději moderní věci;
ale ne příliš moderní! umírněnost!
Jeho láska je: lyrická, sentimentální hudba.
Snad Novák, Suk, Rusové, mladší Francouzové.
To tu schází.
Mimoto je tu gramofon, Destinka, Caruso, Hej, Slované apod.
4.
Zámek je veliký, park překrásný;
zato Váš pokoj ( zatím pravděpodobně vybraný ) za mnoho nestojí - ale hraničí s mým.
Dostal byste lepší ve 2. patře, ale ježto mají málo služebnictva, nelze jim už ztěžovat práci větším běháním.
Pokoj je malý, ale na přespání stačí;
pracovat budete buď v mém pokoji, nebo v parku.
- Prozatím stanovený rozvrh hodin je: vstává se v 6 - 6 " ' snídaně v 7 " ' od 8 do 11 náleží Prokop mně a čas Vám;
11 - 12 Prokop jezdí, i jste volný;
od 12 - 1 koupel, můžete být volný nebo se koupat. 1 - 2 oběd.
Po 2. hodině klavír nebo francouzština, různé hlouposti, které Vás zaměstnají.
O 41 svačina.
V 5 jede se ven v kočáře;
někdy budete muset i Vy s sebou.
81 - 9 večeře.
Potom se jde spát.
Petrolej nedostanete.
5.
Les je porůznu kolem, víceméně daleko, asi 1 hodiny;
ale sám park je skutečný háj starých stromů.
Koupel = bazén na mlýnské strouze, zřízený zvlášť pro panstvo, pěkný.
6.
Jak říkám, dokrmovat se netřeba.
Hraběcí úředníci jsou veskrze dobří Češi, krom zahradníka a kočího.
7.
Knihovnu jsem dosud nezjistil, ale existuje.
8.?
9.
Jede se:
Beroun - Rakovník - Blatno - Chyš ( via Bečov ) 5.53 ráno až 1.16 poledne nebo 1.43 odpoledne až 9.46 večer;
nebo Praha - Plzeň - Blatno - Chyš ( čas týž );
nebo Praha - Lužná - Lišany - Rakovník - Blatno - Chyš, 2.23 odpoledne - 9.46 večer;
nebo Praha - Žatec - Blatno - Chyš.
Pište, kdy přijedete;
přijdu Vám naproti.
10.
Nemohu se ptát hraběte, je - li cesta hrazena, ale snad ano.
Kufr pošlete napřed drahou.
Vezměte si jen ruční tlumok.
11.
Klavír ( křídlo Förster ) je ve velkém salóně v přízemí, druhý, špatný klavírek v Prokopově studovně.
Billard v salónku v 1. patře.
Prosím Vás, kupte mi v Praze obyčejné plavky, 1 mýdlo, 1 pastu ( kostku ) Thymolin a přineste mi od bratra Meumann, Ästhetik der Gegenwart a Ästhetik od téhož;
jsou to maličké knížky.
- Těším se na Vás už velice;
schází mi trochu hudby a člověk k mluvení.
Budete - li chtít, pošlu Vám další informace a ostatní Vám povím ústně.
Přijeďte jen co nejdříve.
Těším se opravdu.
Pozdravujte bratra a kamarády.
I Prokop se už na Vás těší.
Máte - li svou ručnici, vemte ji s sebou.
Váš Karel Čapek.
JIŘÍMU FREJKOVI
( 164 ) 22. IX. [ 19 ] 38
Milý pane režisére,
Olga dostala v noci prudké závratě, asi následkem včerejšího rozrušování;
musí zůstat ležet, a proto Vás prosím, abyste ji na dnešní zkoušku omluvil.
Vůbec přál bych si z celého srdce, aby byl Loupežník ( už kvůli Boháčovi ) o několik dní odložen.
Je mi velmi nemilé, že jej ( i mne ) nutíte do repertoáru právě v tuto nejsmutnější dobu.
Se srdečným pozdravem Váš
Karel Čapek
RUDOLFU FUCHSOVI
( 165 ) 10. 10. [ 19 ] 16
Vážený pane,
děkuji za Váš dopis a za přiložený překlad z Křičky, který mi připadá velmi hezký.
Musím Vám psát sám, protože můj bratr byl odvolán kvůli superarbitraci.
- O Vámi plánované antologii z české lyriky jsem mluvil také s panem Pollakem a pak sám přemýšlel.
Myslím, že by pro Vás bylo nutné, abyste zvolil určitou časovou hranici;
chcete - li do ní pojmout například také Nerudovy básně, pak by také neměli chybět Vrchlický ( poměrným způsobem ), Sládek, Heyduk, Rudolf Mayer a jiní.
Myslil jsem, že chcete začít s historickým počátkem moderny v Čechách: tedy Machar ( drobné intimní básně ), Sova ( e. g.
První láska ze Zlomené duše ), Březina, Hlaváček ( nejzralejší básně ze Mstivé kantilény );
pak Karásek ( snad něco z Endymionu ), snad Opolský ( ze Světa smutných ), Dyk, Toman, Šrámek, Gellner, pokud možno Holý ( z Panenčiny knížky nebo Adamovské lesy );
Bezruč a Neumann;
z mladších: snad Mahen, Jakub Deml ( drobné básně v próze ze sbírky Moji přátelé );
Theer, Fischer, Wojkowicz ( toho nezapomenout );
z nejmladších Taussig, Hanuš, Křička, snad Weiner a Medek;
víc nic.
Žádáte něco ode mne;
bohužel jsem žádné básně nepsal.
- Zmínil jsem zde jen takové básníky, kteří mohou antologii dodat charakteristické lokální ražení;
není to úplný seznam.
Co se týká pana Bílka, vím bohužel málo, co bych řekl.
Bílek je zvyklý rýt své ilustrace do dřeva sám, což je při jeho technice ( v tvrdém dřevě ) vysoce namáhavá práce.
Domníval se možná, že má dodat takové ryté ilustrace, což, pochopitelně, chce mít honorováno.
- Bílek už udělal mnoho ilustrací k Březinovi;
patrně Vám bezplatně zapůjčí štočky nebo aspoň přenechá reprodukční právo.
Obraťte se na něho s precizním údajem, o co se jedná, já sám pana Bílka neznám, a můj bratr tu ještě asi 10 dní nebude.
O panu Bílkovi je ostatně známo, že jeho ceny nejsou nízké, a že ani jeho hmotné poměry prý nejsou zvlášť skvělé.
Kdybych Vám mohl ve věci antologie být ještě nějakým způsobem nápomocen, učiním tak s velkou radostí;
už ze stejného důvodu, který mě vede k tomu, s radostí pracovat na velké francouzské antologii.
S nejlepšími pozdravy
Váš Karel Čapek
( 166 ) [ Březen - září 1917 ]
Vážený pane Fuchsi!
Můj bratr mi zaslal Váš korespondenční lístek, kde nám laskavě sdělujete zájem, který pojal pan Otto Pick o novely mé a mého bratra.
Když už je pan Pick tak laskav, že překládá některé maličkosti od mého bratra a ode mne, pak bych byl nesmírně potěšen, kdyby kromě nebo místo starších prací mohl vybrat něco z mé nové, již vytištěné, avšak ještě nesešité knihy novel Boží muka, která obsahuje 13 většinou velmi krátkých próz.
Cením tyto novely nepoměrně výš než ty starší a domnívám se, že se mi v nich podařilo alespoň něco nového.
Není - li ta nová antologie ještě ukončena, tedy bych pana Picka moc prosil, aby s překlady z novel mého bratra a mých počkal tak 3 až 4 týdny, protože v té době snad již vyjde Lelio mého bratra a moje Boží muka.
Není - li na to už dost času, tedy mi laskavě napište a já Vám nebo panu Pickovi ihned pošlu kompletní obtahy mé nové knihy.
Děkuji Vám za Vaši laskavost a těším se na shledanou.
Váš oddaný
Karel Čapek
Chyše u Žlutic, zámek ( via Plzeň ).
( 167 ) [ Asi koncem ledna 1918 ]
Milý pane Fuchs,
tady Vám posílám krátkou zprávu, kterou jsem dal do Národa o Vašem překladu z Bezruče.
Jsem velmi zvědav, co budou psát o knize německé listy, když teď bude, jak píšete, dána veřejnosti.
Prosím Vás, upozorněte mne pak na pozoruhodnější hlasy kritiky ( jak pro, tak proti ), popřípadě mi pošlete ty kritiky, které Vám přijdou do rukou a které Vám pak vrátím;
rád bych z německých kritik popřípadě něco otiskl.
Současně Vám posílám dr. Herbena opis z Bezručova psaní.
S projevem přátelské úcty
Váš K. Čapek
( 168 ) [ 1918 ]
Milý pane,
velice rád Vám v takové věci posloužím, pokud mohu: bohužel jsem s to jen málo poradit, a prosím, abyste mne a mou účast neuváděl, - nestojí to za to.
Vřele bych Vám doporučil nové Neumannovy básně ze sbírky Nové zpěvy, jež právě vyšly u Borového.
Dále Jakub Deml, kterého má pan Pick.
Od Wojkowicze starší básně nebo velikou báseň Strom, která vyšla v Lumíru 1912 nebo 13;
to číslo Vám snad vyhledá a opatří filiálka Ottova ve Vídni l, Gluckgasse 3.
Ze starých Mácha ( úryvek Máje ), Čelakovský ( Ohlasy písní českých ), Neruda, Hálek, Erben, popřípadě z Kollára začátek Slávy dcery.
Nejde tu o úplnost, nýbrž o hodnotu a barvivost.
Ovšem Vrchlický, ale těžko poradit, co vybrat.
Z novějších Dyk, Josef Holý.
Krásné věci ( válečné ) má Šrámek ve sbírce Splav, ale je to drahé, 15 K. Dyk má válečné, dobré básně ve sbírce Lehké a těžké kroky, politické české ve sbírce Anebo.
Dále Křička, sbírka Šípkový keř ( u Borového ), nejlepší báseň Medynia Glogowska ( válečná ).
Toman vydá v nejbližší době soubor svých básní, bude to krásná kniha.
Snad Vám budu moci opatřit obtah, ale Toman teď stůně.
Kdybyste potřeboval ještě větší výběr, napíši Vám příště.
Literárněhistorická pomůcka je jediná, Arne Novákovy Stručné dějiny literatury české.
Neškodilo by pojmout do antologie nějaký kousek z Královédvorského nebo Zelenohorského falza;
literárně jsou to velmi pěkné věci.
Novočeská úprava vyšla loni u Borového.
Přeji Vám srdečně zdar v novém podniku
a jsem Váš oddaný
K. Čapek
FRANTIŠKU FUKSOVI
( 169 ) 23. X. [ 19 ] 28
Vážený pane řediteli,
omluvte mne, prosím, na zítřejší schůzi výboru;
považoval bych jako ( třeba jen titulární ) jednatel za svou povinnost začít mluvit o tom, co považuji za morální krizi Vinohradského divadla, ale myslím, že bych zbytečně rušil uspokojení výboru nad kasovními úspěchy divadla.
Chtěl jsem Vás ještě, pane řediteli, poprosit, abyste vzal Loupežníka z repertoáru, nesplní - li svou kasovní povinnost;
plní - li ji, pak se ovšem musím divit, že se s ním repertoárně nakládá jako s méněcenným kusem;
jeho reprízy byly tak odkládány, ba ani v neděli dosud nepřišel na řadu, takže se mi vnucuje dojem, jako by byl repertoárně zahozen.
Děje - li se to proto, že má špatné návštěvy, pak bych jej raději na jevišti neviděl.
Vám upřímně oddaný
Karel Čapek
OTTOVI GIRGALOVI
( 170 ) 13. IX. [ 19 ] 27
Vážený pane nakladateli,
nemám naprosto nic proti tomu, abyste můj nedělní článek rozšířil v brožurce, dáte - li k němu poznámku Otištěno z Lidových novin.
Avšak nedovedl bych jej už rozšířit ani o řádek;
je - li pro Vaše účely příliš krátký, doplňte jej článkem Není ještě jiná politika?, který vyšel v Přítomnosti 6. srpna 1925 ( roč. II, seš.
30 ) a který je stejně trvale aktuální.
Pak byste mohl brožurku nazvat Dva články.
Vám v plné úctě oddaný
Karel Čapek
LUDMILE GREGOROVÉ
( 171 ) Praha, 13. XI. [ 19 ] 38
Vážená paní,
nestyďte se za náš národ;
to nízké není národ, nýbrž tisk - a ulice.
Celkem je to malá revoluce, prováděná hubami;
jsou to tytéž huby, které mluvily špatně i dřív, nebo mlčely, protože se bály.
Až přejde rozčilení, začne se zase třídění lidí;
a ten kal, který Vás tak trápí, si sedne ke dnu;
a bude o něco míň páchnout.
Tedy jen trpělivost.
S pozdravem Váš
Karel Čapek
JIŘÍMU STANISLAVU GUTHOVI-JARKOVSKÉMU
( 172 ) V Praze, dne 15. II. 1919
Vážený pane doktore,
s radostí jsme uvítali Váš fejeton, jehož naléhavost živě uznáváme.
Prosíme jen, abyste nám laskavě sdělil, na kolik kapitol ( zhruba ) si rozpočítáváte celý cyklus.
Při nedostatku papíru prosíme dále o sdělení, bylo - li by možno psáti kapitoly kratší, než byla ta první - nejvýše 4 - 5 sloupečků fejetonu.
Je to proto, aby se vyjití nemuselo zdržeti, přijde - li více látky.
S projevem dokonalé úcty
za redakci NL
Dr. K. Čapek
( 173 ) Praha, dne 7. III. 1919
Pane doktore,
posílám hlasy z obecenstva - vzkazují, jak veliký zájem vzbuzují Vaše fejetony.
Snad se Vám něco hodí k odpovědi.
S projevem dokonalé úcty
K. Čapek
( 174 ) [ Po 7. března 1919 ]
Vážený pane,
další fejetony budeme samozřejmě vítati, jen, prosíme, ve vhodnějších lhůtách.
Nahrnula se nám totiž už plná zásuvka příspěvků, které čekají na uveřejnění.
Těšíme se na Vaše pokračování.
S projevem dokonalé úcty
za redakci NL
Dr. K. Čapek
( 175 ) [ 1919 ]
Pane doktore,
navštívila mne slečna Anna Demarest-Čapková, rodilá Češka, naturalizovaná Francouzka, žijící již dlouho v Americe jako učitelka řečí na dívčí univerzitě.
Ráda by seznala českou společnost, ježto snad okolnostmi bude přinucena zůstat v Čechách ( kvůli své matce ).
Dovolil jsem si odkázat ji na Vás, že byste nejlépe ji mohl někam uvésti a popřípadě jí dáti pokyny.
Je to distingovaná kosmopolitka, a chtěl bych od ní získat fejetony o našem životě právě z hlediska světoobčanského.
Prosím Vás tedy, abyste se jí laskavě ujal, cítí se v Praze osamělá.
Její nynější adresa je:
Klatovy.
Později adresa:
Smíchov, Královská tř.
40.
S projevem dokonalé úcty
Dr. K. Čapek
" Kapitoly " byly vynechány - jsou války, a tím trpí fejeton v první řadě.
STANISLAVU HANUŠOVI
( 176 ) [ 1913 ]
Srdečné blahopřání k Novému roku
bratři Čapkové.
( 177 ) [ 27. dubna 1913 ]
Milý pane Hanuši,
to je škoda, že nemůžete referovat o výstavě.
Ale prosím Vás, snad Vám nebude churavost překážet, abyste mně aspoň poslal překlad z Duhamela a Romainsa.
Bez těch dvou překladů nemohu existovat, tedy buďte tak laskav a pošlete mi je neprodleně.
- Odveden jsem nebyl.
Jakmile se trochu uvolním, přijdu Vás navštívit.
Srdečný pozdrav
Váš K. Čapek.
( 178 ) [ 19. května 1913 ]
Milý příteli,
byl jsem velice překvapen, že Váš překlad z Romainse nevyšel s mým článkem.
Neposlal jste jej příliš pozdě?
Psal jsem ještě zvlášť panu Dykovi, aby Váš překlad byl rozhodně zařazen do tohoto čísla a aby byl raději odložen některý z mých překladů.
Prosím Vás, přeložte ještě Duhamela a pošlete do příštího čísla, snad i já ještě něco přeložím, a mohl by být souhrnný název Moderní lyrika francouzská opakován.
Sdělte mi, co o tom soudíte.
- Hleďte přijít ( dostal - li jste pozvání a jste - li zdráv, jak už doufám ) na schůzi almanachovou k panu Arne Novákovi.
My mladí tam projedeme požadavek obrázků, dále bude se vybírat obálka z návrhů Hofmanových, které budou starší členy jistě šokovat, - zkrátka rozhodně přijďte.
Zdraví Vás a rád by Vás zase viděl
Váš K. Čapek
Píšete článek pro Volné směry?
Nemáte aspoň něco do kroniky?
Doufám, že Váš zdravotní stav se zlepšil, - proč Vás ještě nebylo vidět?
Má báseň pro Almanach bude co nevidět hotova, zbývá ještě próza.
Váš Č.
( 179 ) [ 25. května 1913 ]
Milý pane Hanuši,
podnik, o kterém Vám Thon psal, je ten:
Neznámý dárce vypsal 100 K ceny na nejlepší českou báseň z roku 1912.
Topič ( v redakci F. S. Procházky ) vydá všechny konkurenční básně ve zvláštní ročence, do níž tedy jste nebo budete zván.
Věc velkého významu nemá, protože mladí asi ceny brát nebudou;
ale neškodí nechat se znova otisknout.
Páni Theer a Fischer už dávno své svolení dali;
jen Neumann se ptal, je - li to ve shodě s naším Almanachem.
Beze všeho tedy svolte, a je - li Vám libo, volte Šaldu, jak Vám Thon navrhoval.
( Já jsem to udělal taky tak. )
- V minulé schůzce byly obrázky zamítnuty a obálka od Hofmana rovněž;
bude nyní jen grafická.
Páni se báli, aby publikace neměla kubistický ráz, vyslovili své pochybnosti o nějaké souvislosti literatury dnešní a malířství, atd.
Pro byli Neumann ( dopisem ), a my mladí, i Štěpán.
Staniž se.
K původnímu plánu, jak jsme jej my mladí myslili, nepřidává se nic, jen se ubírá.
Třeba je to správné.
Lhůta na dodání příspěvků během června.
Snad Vám tedy zbude chvilka času na Duhamela, budete - li už zdráv, jak Vám srdečně přeji.
Až opustíte svůj pelech, navštivte nás;
rád bych si zajel k Vám, ale jsem pořád zaměstnáván.
Neležíte snad déle, než je potřeba?
Můj bratr Vás pozdravuje;
nemusíte se přemáhat s článkem do Volných směrů, ale dejte aspoň něco krátkého.
Zatímco si hovíte, píšu, až mne to mrzí;
samé efemérní věci.
Mnohokrát Vás zdraví a těší se na Vás
K. Čapek
( 180 ) [ 20. června 1913 ]
Milý pane Hanuši,
nevím, jaké honorářové minimum žádá Syndikát, - nepamatuji si to proto, že je hanebně nízké, ca 22 K za arch a tisíc.
Nebudete přece uzavírat smlouvu za podmínek minimálních, které mohou platit snad pro začátečníky.
Nevím, oč Vám jde, zda o verše, prózu, překlad atd.
Do 4000 exemplářů bych žádal 40 K za arch a tisíc, při větším nákladu snad méně.
Na podmínky Syndikátu se neohlížejte, protože stanoví jen minimum.
Platí však obecně, že honorář roste dle počtu tisíců.
- V časopisech slušná praxe je: za řádek prózy 20 h ( u formátu Volných směrů se rozumí řádek jedné kolony ), za verše 30 - 50 h. Podle toho si vypočtěte, kolik za stránku.
Mějte se dobře, těším se, že se s Vámi někde zase sejdu.
Váš
Čapek
( 181 ) [ 12. srpna 1913 ]
Milý příteli,
můj bratr Vás naléhavě žádá, abyste mu ihned poslal referát o Verhaerenově Rubensovi;
má ho už absolutně zapotřebí, ježto lepí poslední číslo Volných směrů, a nemůže odložiti jej na později.
Tedy buďte tak laskav a ihned to pošlete, je toho naprosto potřeba.
Vždyť je to malá prácička, kterou můžete mít za hodinku hotovou, takže se nemusíte vymluvit na málo času apod.
- Doufám, že Váš zdravotní stav je vynikající, a že jste už do Almanachu své příspěvky dodal.
Posílám Vám přiloženě Neumannův fejeton, abyste viděl, že v něm máme dobrého straníka, věrného a radikálního modernistu, který se nebojí důsledků;
jeho poslední básně ve Večerech to dokazují mnohem lépe než ty, které dal do Almanachu.
Týden předtím měl Neumann v Lidových novinách fejeton, kde se plně hlásí k volnému verši;
v tomto článku, který Vám posílám, je nejzajímavější místo, kde Neumann doznává, že mladá generace v něm způsobila změnu.
- Přátelé, kteří mu hodili do okna futuristický manifest, jsme byli ovšem my.
Buďte tak laskav a pošlete ten fejeton potom Kodíčkovi ( Praha I, Bílkova 19 );
je tam také jmenován a bude ho to zajímati.
Jinak není nového nic;
nepracuji než ve filozofii, zanedbávám se a těším se, až zase vyváznu z venkova.
Prosím Vás, sedněte si tedy chvilku a pošlete neprodleně ten referát pro Volné směry.
Mějte se co nejlépe, přeji Vám šťastný zbytek prázdnin.
Srdečně Vás pozdravuje
Váš
Karel Čapek
( 182 ) [ 30. srpna 1913 ]
Milý pane Hanuši,
svolal bych tedy schůzi asi na 3. nebo 4. září;
prosím, hleďte rozhodně být v Praze, jde o dost důležité věci.
Pan Milan Svoboda dělá rebelii ( - nevím, zda sám nebo s někým ) a nechce tam už mít ani ty Špálovy obrázky;
když už jsme udělali ve všem krajní koncese, v tomhletom my a jiní s námi ustoupit nechceme, i za cenu opuštění Almanachu.
Doufáme, že toto Vás tak dalece tangovat bude, abyste kvůli tomu přijel do Prahy.
Zatím tedy s přátelským pozdravem
Vám oddaný
K. Čapek.
( 183 ) [ 18. května 1916 ]
Milý příteli,
přijměte od nás obou ujištění naší nejupřímnější soustrasti ve ztrátě pro Vás jistě velmi těžké.
Člověk, který tak mnoho žije v rodině jako Vy, je k ní nepochybně vázán četnějšími a jemnějšími kořínky než my ostatní, synové vždycky trochu ztracení.
Protože aspoň poněkud znám Váš způsob zažití věcí, bojím se, že Vás toto rodinné neštěstí přesmíru zkruší a rozruší Vás v práci, kterou od Vás my očekáváme.
Přál bych Vám velice a srdečně, aby naopak Vaše práce byla Vám útěchou.
- Rád bych Vás brzo viděl;
nevím však, mám - li Vás vyhledat u Vás nebo je - li Vám milejší podívat se trochu mezi lidi.
-
V upřímném spolucítění Vám oddaní
bratři Čapkové
( 184 ) [ Došlo 30. prosince 1916 ]
Srdečné blahopřání k Novému roku Antologie pospíchá;
zjara má vyjít první díl.
Naléhavě bychom potřebovali Baudelaira, Verlaina, Laforgua, Mallarméa.
Proboha, udělejte nám něco z těch všech autorů!
bratří Čapkové
( 185 ) [ Došlo asi 18. února 1917 ]
Milý příteli,
tuze rád bych Vás, chřipkou postiženého, navštívil;
ale poněvadž teď nejezdí tramvaje a mně zbývají jen krátké hodinky volného času ( - stal jsem se totiž vychovatelem u hraběte Lažanského a bydlím tam ), musím to den po dni odkládat.
Zatím Vás prosím, abyste nezapomněl na Antologii.
- Dyk sedí ve Vídni ve vyšetřovací vazbě a z dlouhé chvíle překládá;
ale protože Laforgue mu prý nejde, shání se po Verlainovi, který by mu jistě dost seděl.
Bohužel nevím, kde pro něho Verlaina sehnat.
Udělal byste dobročinný skutek, kdybyste mu poslal svého.
Nemůžete - li, sdělte mi to laskavě na mou adresu.
- Zas tam půjdeme, viďte.
Srdečně Vás zdraví
Váš oddaný
K. Čapek
Adresa Dykova:
K. k. Militäranwaltschaft
Herrn Oblt. - Auditor dr. F. Frank,
Wien VIII, Tigergasse 11
Für Herrn V. Dyk
( 186 ) V Praze, dne 6. VIII. 1918
Vážený pane!
Vydavatelstvo Cesty chystá k vánocům knihu pohádek.
Má na mysli skutečné pohádky pro děti jako umělecký druh vypravovatelský, který se obrací s láskou a pochopením a s pravým humorem k duši dítěte.
Po přednosti jde nám o pohádky prózou.
Dovolujeme si prositi Vás o příspěvek a poznamenáváme, že kniha bude ilustrována, takže rukopis bylo by nutno zaslati redakci do polovice října t. r.
S veškerou úctou
za redakci Cesty
já sám.
Milý pane Hanuši,
na Vás v této věci bezpečně spoléhám, že neodmítnete svou účast.
Je to pro Vás věc srdce a - doufám - i věc literární chuti.
Hleďte, neškodilo by trochu vzkřísit u nás pohádku jako nekonečně čistý druh poezie.
Myslím, že tomu dobře rozumíte a že Vám ta myšlenka nebude daleká.
Počítám na Vás s nadějí nejupřímnější.
Váš
Karel Čapek.
( 187 ) Dne 1. října [ 19 ] 18
Milý pane Hanuši,
potřebuju už neprodleně Vaši pohádku.
Neodkládejte déle!
Pošlete to ihned!
Nejvyšší čas!
Váš
K. Čapek
( 188 ) [ Koncem roku 1921 ]
Srdečné blahopřání
a ) k Novému roku
b ) a k svazku manželskému
Vám oběma
od Karla Čapka
( 189 ) [ Tatranská Lomnica 26. června 1922 ]
Srdečný pozdrav Vám, milostivé paní i slečně kočce
K. Čapek
( 190 ) 7. října [ 19 ] 24
Drahý pane Hanuši,
už jednou jsem Vám vzkázal po milostpaní Dudince, co Vám nyní píši:
Přiložený oklepek Vám poví, oč jde, a já Vás tedy prosím, abyste napsal do konce listopadu své zkušenosti o češtině, rytmice, prozódii, vokální stránce češtiny nebo o čemkoliv, co jste nalezl ve své praxi básnické a překladatelské.
Má to být krásná a nabádavá publikace, a tedy přemozte svou rozkošnickou lenivost a pusťte se do toho.
Jsem srdečně Váš
- a s políbením ruky milostivé
paní -
Karel Čapek
( 191 ) V Praze, 13. VII. [ 19 ] 29
Milý St. Hanuši,
jste hodný, že jste si na nás vzpomněl.
To víte, bolelo to a bolí to.
Váš oddaný
Karel Čapek
( 192 ) 6. III. [ 19 ] 30
Milý Stanislave Hanuši,
článek Masaryk a hudba Vám namouduši nemohu napsat.
Vím totiž o poměru pana prezidenta k hudbě jen tyto tři věci:
1. že má zvláště rád Beethovena a Smetanu,
2. ale že neméně rád má staré šumařské polky a sousedské,
3. že jeho nejmilejší písnička není Teče voda, teče, nýbrž Ach, synku, synku, doma - li jsi.
Jak uznáte, tyto znalosti na článek naprosto nestačí.
Vám srdečně oddaný
Karel Čapek
NATAŠE HAVRÁNKOVÉ
( 193 ) V Praze, 7. září 1911
Velectěná slečno,
plním svůj slib a spěchám Vás oloupiti o 12 K, jež račte laskavě zaslati, až si Vám dovolíme poslat první číslo nového fenomenálního časopisu, Uměleckého měsíčníku, o němž se prozatím dovíte více z přiloženého prospektu.
Dovolím si však ještě více těžiti z našeho napjatého poměru [ * Doufám, že Váš hněv se už obrátil k lepšímu, a prosím vůbec o Vaši přízeň. ], i žádám, abyste k tomuto novému časopisu, v němž mám to potěšení ze všech svých sil spoluúčinkovati, zaujala laskavě čestný poměr důvěrnictví, tj., abyste ukázala náš prospekt svým ctěným známým a ptala se jich, nechtějí - li snad se státi našimi abonenty;
dále abyste nám laskavě poslala adresy těch, kteří by náš list chtěli odbírati.
Dále abyste v tomtéž smyslu dopsala o něm svým dvěma slečnám přítelkyním a řekla jim, že se s nimi smiřuji, jsou - li našimi abonentkami.
Dále abyste nám uvnitř Vesny získala dobré odběratelky.
Budete - li hodná a vložíte - li svou pomoc do tohoto dobrého podniku, nabízím Vám smír pro přítomnost a budoucnost.
- Věřte mi, že vzpomínám rád na Teplice, a tedy i na Vás.
Vyřiďte milostivé paní políbení ruky.
Račte zaslati adresy odběratelů buď na administraci ( Praha I, Františkovo nábř.
20, Bellevue ), nebo na mne.
S uctivým pozdravem
K. Čapek, Praha III, Říční 11.
ARNOŠTU HEINRICHOVI
( 194 ) [ Asi před 21. listopadem 1926 ]
Milí doktorové a šéfové Heinrichu a Šelepo,
posílám přesto tuto baju, kdybyste jí snad potřebovali místo té pohádky;
když ne, tedy ji schovejte na příští neděli ( a neztraťte, pro Kristovy drahé rány! ) nebo na jindy, buď jako baju, nebo jako ilustrovaný fejeton;
toto je o pěstitelích psů, a bude následovat ještě jeden takový kousek s obrázky o psech ( baja nebo fejeton ).
Váš K. Č.
( 195 ) [ Asi koncem roku 1927 ]
Milý pane šéfredaktore,
lituju, že jsem Vás už nezastihl v redakci.
Zato jsem mluvil s Jarem a řeč se ovšem dostala i na ty věci, o kterých jste se mnou hovořil.
Jaro povídá, že na Vás nechtěl nic jiného než " ingerenci na politické věci za Vašeho trvajícího šéfovství a rozhodování ", - tedy že byste mu mohl odmítat, co Vám nevyhovuje, atd.
Tedy to zní docela jinak, než jak jsem se domníval.
Píšu Vám to ad informandum.
Učinil jsem dále něco, co považuji za velmi schůdné pro Vás i pro Jaru.
Řekl jsem mu - v ničem neporušiv diskrétnost -, že se o Vás mluví v souvislosti s jistým důležitým politickým posláním, které by Vás nutně oddálilo od LN, ale které by Vám každý musel prát, i to, aby se to poslání povedlo.
Co to je, jsem neřekl.
( Jaro si dokonce myslí, že by to bylo nějaké zahraniční poslání. )
Řekl jsem dále, že ani nevím, víte - li už o tom poslání, ale že se věc má rozhodnout nejdéle do půl roku;
že by tedy bylo v zájmu listu, Jarově i Vašem, abyste v tom případě mohl nastoupit v to poslání bez jakékoliv roztržky.
Z toho důvodu že je záhodno ten konflikt ( v jehož vážnost nechce Jaro věřit, neboť upřímně odmítá představu, že byste mohl odejít ve zlém ) aplanovat.
Tím byste měl volné ruce pro to, co Vám dr. Bor psal, a přitom byste nezůstal viset v prázdnu, kdyby se to nesplnilo.
Uvažujte, prosím, o tom - a nemluvte už nikomu o tom, že chcete z LN odejít;
je toho plná Praha i Brno.
Já teď říkám lidem, že to je pravda a že se máte stát ceremonářem po generálovi Hoppem, který prý jde do penze.
- Jara úplně zmátlo, co jsem říkal o tom " politickém poslání ", - neboť o tom jednání s NL má už jisté tušení ( věc byla naťuknuta také z jiné strany ), a proto si myslí, že jde o něco jiného;
nechal jsem ho ovšem při tom.
Tak koukejte: pro ten svůj přestup zůstanete volný, neboť Jaro je na to vlastně připraven - a nic neriskujete;
proto hleďte až na další se smluvit s Jarem na přijatelných podmínkách ( dá se s ním mluvit, rozebral jsem ho jakožto rozpolceného a nerozhodného člověka, který vůbec se nehodí na rozhodování, - to ať nechá jiným;
a o Vás mluvil pěkně, teď by bylo nejlépe promluvit s ním o všem );
a zůstaňte na svém fleku.
Snad se na mne nebudete zlobit, že jsem v tomhle viděl dobré prozatímní řešení, kterým se nic nemůže zkazit.
Až budu někde sedět, pošlu Vám svou adresu.
Váš K. Čapek
( 196 )
Panu šéfredaktoru Heinrichovi!
K. Č - Co se mi líbí a nelíbí.
Líbí se mi - počasí a j. v.
Nelíbí se mi, že když udělám a ve čtvrtek večer pošlu korekturu pro nedělní číslo, někdo se s ní v Brně vytře, místo aby ji dal do tiskárny, a má beseda pak vyjde s pěti chybami rušícími smysl.
Prosím vás, zakročte, aby se taková ledabylost neopakovala.
Také se mi nelíbí, že dosud nevyšel a leží v Brně velmi slušný článek ze Sovětska, který jsem na Klímovu žádost objednal.
Prosím Vás, dejte to už do tisku!
A ty korektury ať v Brně provádějí!
A ať mi je posílají!
Váš K. Č.
IVANU HERBENOVI
( 197 ) 17. X. [ 19 ] 27
Milý pane Ivane,
je tu ovšem pan předseda Švehla a budu s ním mluvit;
v nejbližších dnech už budu v Praze a pak Vám budu referovat ústně.
Zdá se mi těžké žádat dementi, které by nebylo správné.
Něco jiného je, aby dostal ten Trapl na hubu;
ten už těch volovin udělal víc.
Ale bližší Vám povím, až budu mít příležitost mluvit o tom s panem Švehlou a až se vrátím.
Tak na mě počkejte.
Dnes mám radost z voleb;
strana práce je sice slabší, nežli jsem ve skrytu duše čekal, ale zdá se mi, že neúspěch národní demokracie a fašistů je neobyčejně těžký, hlavně morálně.
Toho jistě budete umět využít.
Myslím, že se mýlíte v poměru pana prezidenta k Vašemu otci.
Onehdy jsem se v řeči zmínil, že Vašeho otce mrzelo to nepřijetí, a pan prezident řekl, že v tom nebyl žádný úmysl, že neměl tehdy minutu pokdy.
Jindy - už předtím - říkal, že si ho chce pozvat pro ten třetí díl životopisu, atd.
Vůbec někdy říká, že nemá pokdy ani příležitost vidět své staré známé.
V tom tedy si nic nevykládejte.
Těším se už na redakci.
Pozdravujte všechny.
Upřímně Váš
K. Čapek
JANU HERBENOVI
( 198 ) V Praze, dne 2. VIII. [ 19 ] 18
Velevážený pane doktore!
Prosím Vás snažně, abyste přiložený dopis zaslal Mistru Bezručovi se svým osobním doporučením.
Záleží mi na tom neobyčejně mnoho, aby Bezruč v té publikaci nescházel.
Koho z perzekvovaných učitelů bych měl pozvat?
Prosím vůbec o Vaše laskavé pokyny, aby kniha dopadla důstojně a pěkně.
Zvu i jihoslovanské vězně, z žen slečnu Masarykovou a slečnu Kraiczerovou.
Koho ze Slováků?
Prosím dále, abyste nezapomněl na chystanou knihu pohádek pro děti, opravdu pro děti, a i v té věci mi poradil, víte - li někoho, kdo by dovedl pro děti psát.
Již mi slíbili Machar, Dyk, Toman, Neumann a jiní.
Poproste za mne milostivou paní, aby něco pro tu knihu napsala.
Prosil bych o adresu pana faráře Karafiáta, autora Broučků.
Konečně dovoluji si připomenouti Cestu, která by velmi ráda něco od Vás přinesla, - už je tomu dávno, co nic neměla.
Ať je to cokoliv, povídka, článek nebo drobnosti.
Děkuji předem za veškerou Vaši ochotu
a trvám v dokonalé úctě
K. Čapek.
( 199 ) V Praze, dne 2. VIII. [ 19 ] 18
Mistře,
ještě zvlášť dovoluji si Vás prositi o Vaši vzpomínku do knihy, která bude obrazem rakouské Sibiře v létech 1914 - 17.
Nebude omezena na politické strany ani na český národ;
bude nejenom dějinným dokumentem, nýbrž i politickým a lidským příkladem pro příští český život.
Doufám a těším se nejupřímněji, že neodmítnete své účasti a rady na chystané knize;
Vaše účast bude ctí pro vaše spolutrpitele, z jichž vzpomínek bude vystavěna tato kniha.
V hluboké úctě
K. Čapek.
( 200 ) 19. IX. [ 19 ] 18
Velevážený pane redaktore!
Dovoluji si připomenouti, že rukopisu pro dětskou knihu Cesty by bylo třeba do konce t. m., aby se připravily pak i ilustrace a tisk nejdéle do listopadu.
- Těšíme se, že po Vašem návratu opět ožije redakční rada Cesty.
Bude teď vydáván dvakrát týdně Národ a mimoto pondělník jako náhrada za Národní listy, i bude mít Cesta více co dělat, aby si uhájila dosavadní zájem ( 26000 čtenářů! ).
Především však prosím uctivě o pohádku Vaši i milostivé paní.
S projevem dokonalé úcty
oddaný K. Čapek
( 201 ) Dne 10. X. [ 19 ] 18
Velevážený pane doktore,
přijďte, prosím, na důležitou redakční schůzi v pondělí o 6. hodině večer.
Vaše účast je nutná.
V dokonalé úctě
K. Čapek
( 202 ) Dne 17. III. [ 19 ] 19
Pane redaktore,
Váš fejeton přijde na řadu až v pátek, jelikož zítra je pravidelný Guth, ve středu jubilejní článek sokolský, ve čtvrtek pravidelný referát literární.
Doufám, že tentokráte prominete.
S projevem dokonalé úcty
dr. Čapek
( 203 ) [ Asi květen 1919 ]
Vážený pane doktore,
prosíme Vás snažně, abyste přispěl ke kulturnímu žertu, jejž chystá Nebojsa.
Prosíme přední české spisovatele, umělce, politiky atd., aby opsali větičky, které přikládám, na vložený list papíru, ovšem bez podpisu.
Bezejmenné rukopisy pak předložíme grafologům, aby z nich vyčetli charakter a schopnosti.
Vyjde z toho jistě mnoho žertovného, ale snad i něco vážněji zajímavého, takže celá věc bude veselý kulturní dokument.
Těšíme se, že neodepřete, - již proto ne, že jste Nebojsovi už tak dávno dlužen nějaké přispění.
Současně prosím, abyste mi laskavě na kousku papíru poslal svůj podpis.
Mají se už rozeslat ty památné listy redakce Národních listů s podpisy redaktorů.
Protože na podpisování nemá nikdo čas, dáme dělat štočky a celý památník se bude jednoduše tisknout.
Prosím v obém o laskavé brzké vyřízení.
S projevem dokonalé úcty
dr. Karel Čapek
( 204 ) [ Před 6. červencem 1919 ]
Pane doktore,
první číslo nového ročníku Cesty je už uzavřeno a rozlámáno, zítra " jede ", ve středu jde na trh;
není vůbec možno vysázet Váš rukopis o Husovi, leda do čísla příštího, po neděli.
Prosím o odpověď obratem - co učinit s Vaším rukopisem.
Prosím také o sdělení, kdy mně račte dát rukopis pro Literární přílohu Národních listů.
Potřebuji ho co nejdříve, jelikož příloha se sází už od pondělka.
S projevem dokonalé úcty
K. Čapek
( 205 ) [ Před 6. červencem 1919 ]
Pane doktore,
prosím o ten rukopis o Husovi pro zábavnou přílohu do středy, jelikož příloha se tiskne předem.
V dokonalé úctě
K. Čapek
( 206 ) Praha, dne 8. X. 1919
Vážený pane redaktore,
prosíme Vás, abyste na neděli 26. t. m. již pamatoval na nějaký článek s ohledem na oslavu 28. října.
Prosíme Vás dále, abyste byl tak laskav a přiměl, po dobrém nebo po zlém, Mistra Machara, aby napsal několik řádek pro slavnostní číslo 28. října, třeba jen pouhý dopis, pozdrav, báseň, konečně jakoukoliv maličkost, jen aby to neslo jeho jméno.
Vám se to jistotně podaří.
Prosím Vás dále, abyste opravdu nezapomenul na literární přílohu Národních listů.
[ * ) 26. října budeme mít - sejdou - li se - vzpomínky na převrat i minulost.
Neměl byste něco? ]
S projevem dokonalé úcty
dr. K. Čapek
( 207 ) 13. XI. [ 19 ] 19
Vážený pane redaktore,
rád bych celou kulturní přílohu i část hlavních listů věnoval Moravě ten den, kdy bude otevřena Masarykova univerzita v Brně.
Prosím Vás, abyste na to číslo pamatoval článkem ( o národní povaze moravské nebo cokoliv ) a připravil článek o týden předem.
Požádám též Engliše, Weyra, Hýska a Folprechta.
Mám požádat ještě někoho?
Sdělte mi to, prosím, obratem, koho požádat hlavně pro kulturní přílohu.
S projevem dokonalé úcty
K. Čapek
( 208 ) [ Asi 18. listopadu 1920 ]
Vážený pane senátore,
doslýchám se, že pozítří ( v sobotu ) jsou narozeniny paní prezidentové.
Prosíme Vás, abyste napsal fejeton, třeba kraťoučký, o její osobnosti, jak byla vězněna atd.;
nikdo nemůže podat tak intimní a dokumentární obrázek jako Vy, a proto se těšíme, že neodřeknete, - byli bychom pak v ohromných rozpacích.
Rukopis bylo by třeba zítra do šesti hodin večer.
Stačí docela kraťoučký článeček.
S projevem dokonalé úcty
K. Čapek
( 209 ) V Praze, 12. VII. [ 19 ] 29
Vážený a milý pane doktore,
děkuji Vám i milostivé paní za Vaši vlídnou vzpomínku.
Přeji Vám pěkné prázdniny.
Vám upřímně oddaný
Karel Čapek
KARLU HUGOVI HILAROVI
( 210 ) 4. I. [ 19 ] 22
Vážený a milý pane šéfe,
prosíme Vás ještě jednou, abyste ten náš Hmyz přivedl na světlo boží nejdéle do konce února, protože jinak bychom byli vlastně připraveni o celou sezónu, a jelikož 4. února bude jeho premiéra v Brně ( ačkoliv bychom byli mnohem raději, kdyby premiéra byla v Praze ) a vypadalo by zvláštně, kdyby se potom Hmyz sehrál ještě na mnoha jiných místech dříve než na Národním divadle, jemuž byl zadán nejprve, a sice na slib, že bude provozován hned na začátku sezóny.
Nehněvejte se proto na nás, ale chápete jistě, že nechceme býti odsunuti až na jarní čas.
Těšíme se, že tyto okolnosti vezmete vlídně v úvahu.
Srdečně Vaši
bratři Čapkové
( 211 ) V Praze, 20. X. [ 19 ] 22
Vážený pane šéfe,
v nejbližší době začnu studovat Věc Makropulos.
Jak víte, psal jsem jednu z hlavních rolí přímo Vydrovi na tělo, a když se mu role líbila, slíbil jsem mu ji.
I nyní pan Vydra by velmi stál o to, aby tu roli mohl vytvořit, a chápete zajisté, že rovněž mně na tom mnoho záleží.
Tedy i ve svém zájmu i z lásky k Vydrovi se pokouším ještě zachránit starý plán a žádám Vás tudíž - ne jako funkcionář Vinohradského divadla, ale jako autor, se kterým jste už pracoval a s nímž se snad nezříkáte další spolupráce -, abyste v Národním divadle laskavě navrhl, aby panu Vydrovi bylo necháno na vůli vytvořit roli v mém kuse, pokud tím nebude trpět jeho činnost v Národním divadle.
Považoval bych to nejen za velikou ochotu vůči sobě ( - a, jak doufám, i vůči panu Vydrovi, který upřímně říká, že ho bude bolet, nebude - li mu přáno tu roli hrát - ), ale také za zvláštní blahovůli k domácí dramatické produkci.
Nemohu ovšem nijak naléhat;
prosím Vás jen o to, abyste mi laskavě sdělil zásadní rozhodnutí co nejdříve, abych mohl v záporném případě udělat jiné dispozice.
V dokonalé úctě
Váš oddaný Karel Čapek
( 212 ) V Praze, 13. II. [ 19 ] 24
Vážený pane doktore!
Neměl jsem tušení, že o obsazování rolí rozhoduje pan sekční šéf Šafařovič;
byl bych ho jinak poprosil, aby o rolích do Trouhadeca promluvil nejen s panem Steimarem, ale také se mnou.
Svůj návrh na obsazení role slečny Rolandovy nemohu ovšem brát zpátky;
nevím však, dá - li se nyní ještě něco na věci měnit, a proto prosím aspoň o to: buď abych mohl během zkoušek řečené obsazení změnit, shledám - li, že naprosto nevyhovuje mému pojetí;
nebo, není - li to možno, aby v případě, že nebudu moci býti během zkoušek s hereckým obsazením spokojen, bylo mé jméno jako režiséra vynecháno na plakátech, v programech i v předběžných oznámeních.
Vidíte, ani jsem nevěděl, že paní Rydlová není v Praze;
tak málo jsem divadelník.
Prosím tedy, aby role paní Trestaillonové byla dána paní Naskové.
Potřebuju kulatou ( hodně kulatou ), mírnou a blahovolnou paničku, i tedy paní Naskové, je - li to možno a není - li z vyšších důvodů už rozhodnuto jinak.
Za distingovaného pána bych raději podržel pana Kohouta, protože tu roli rozšiřuje i do meziaktí a chci z ní udělati jakéhosi maître de plaisir, sekretáře Casina, aranžéra nebo něco podobného.
Pokud se týče pana Váni, mám ho ovšem tuze rád;
ale rolička toho policejního inspektora je daleko menší, než jste myslel, a při panu Fochtovi mi tanula na mysli jistá loutkovitá suchost.
Ostatně, jak říkám, mám pana Váňu rád, a mohl bych pro něho svou představu nějak předělat.
Posílám Vám k nahlédnutí bratrův návrh dekorace.
Protože celou věc pojímám jako moderní Commedie dell ' Arte ( Trouhadec je vlastně Pantalone, slečna Rolandová Colombina atd. ), je mi nutně třeba jistého výstředního kostýmování, i prosím, aby mi bylo zásadně povoleno.
Obrázky dodám ve dvou dnech;
ovšem že kostýmy budou hodně laciné.
Doufám, že o dalších podrobnostech budu mít příležitost pojednat s Vámi ústně;
prosím jen, abyste mi laskavě během dneška ráčil dát vyřízení tohoto dopisu a abych dal svolati herce na zítřek o půl desáté na čtenou a aranžovací zkoušku do místnosti, kterou mi dáte oznámiti.
V dokonalé úctě
Váš oddaný
K. Čapek
( 213 ) 5. II. [ 19 ] 25
Drahý pane doktore,
na mou čest, tentokrát by to nešlo s režií;
jednak nejsem této zimy dosti zdráv, a jednak jsem tak zavalen prací a už i unaven, že by každá nová otýpka byla pro mého osla příliš těžká.
Těším se, že Vás někdy zase uvidím.
Nedráždí - li Vás kouř, prosím, nechtěl byste si někdy ke mně zajít v pátek odpoledne?
Bývá u mne velmi milá mužská společnost, ve které byste se cítil doma.
Jsem srdečně Váš
K. Čapek
( 214 ) V Praze, 24. ledna [ 19 ] 26
Vážený pane doktore,
děkuji za dopis stran toho dramaturga v Bergenu.
Odevzdám to panu Kholovi, který má všechny mé i bratrovy věci na starost a opatří potřebné texty.
Děkuji Vám také co nejupřímněji za Boje proti včerejšku, které jste mi laskavě poslal.
Jsme Vám ještě dlužni knížečku Jak vzniká divadelní hra, kterou pro Vás máme připravenu.
Dovolíte mi, abych k ní přibalil jeden výtisk O nejbližších věcech.
Upřímně Vás pozdravuje a jsem Váš
Karel Čapek.
( 215 ) [ Po 24. lednu 1926 ]
Drahý pane doktore,
přeji Vám brzké úplné uzdravení - z hloubi srdce Vám přeji zdraví.
Posílám Vám dvě knížky pro ukrácení chvíle.
Upřímně Váš K. Čapek
( 216 ) 12. IV. [ 19 ] 27
Vážený a drahý pane šéfe,
ještě jednou Vám děkujeme za práci, kterou jste si dal s naším kusem;
bude - li to mít úspěch, bude stejně Váš jako náš.
Nebudeme dnes v divadle, protože se nechceme nechat vláčet na jeviště a dělat pukrlata;
od té doby, kdy je vyvoláván každý propadlý autor, je lépe nedělat publiku opičky.
Však věc bude mít svůj běh, ať tam jsme nebo nejsme.
Tedy upřímný dík!
Vám srdečně oddaní
Čapci
VLASTISLAVU HOFMANOVI
( 217 ) [ Počátkem roku 1911 ]
Milý Hofmane,
třebaže Vaše dopisy byly adresované na Peču, chci Vám na ně taky odpovědět, aspoň na to, co jste psal a mínil o mně.
Vy jste psal, že jsem v Berlíně kupoval zbytečné přátelství se Štechem, ale není to pravda.
Naopak, skamarádili jsme se tam tak málo, že teď, když se Štech před týdnem k nám znova připojil, jsem já i bratr na nejlepší cestě rozohnit se s ním nadobro, řekněme pro maličkosti nebo pro názory.
Také jste psal, že se učím v Berlíně velkoměstskému životu, že jsem hopsavý a vyběhaný a tak dále.
Ale když se člověk vrátí z ciziny, třeba tam nebyl dlouho a není to tak moc daleko, myslí si, že mu Praha patří, a proto si hejsá jako pán.
Uvidíte, že i bratr bude první čas po návratu stejně vyběhaný, třebaže se z něj ani ze mne nestane vznešený Pařížan, kterým se tady nepochybně stane Štech.
- Teď už jsem tady měsíc v Paříži, a za ten měsíc jsme nepracovali vůbec ani já, ani bratr.
Měli jsme dost práce s tím, vyložit si, co se s námi stalo, zatím co jsme se neviděli.
Třebaže jsme vlastně o sobě nevěděli po celých pět měsíců, shledali jsme, že jsme se oba dostali k tomu samému, každý na svou pěst.
A tak teď vždycky utíkáme někam do kavárny, kde bychom nenatrefili ani Štecha, ani některého jiného pařížského Čecha, a zjišťujeme, jak jsme se za těch pět měsíců jasněji zorganizovali a našli sebe samotné.
To se nedá psát, jak a co teď myslíme, a nechceme přivézt z Paříže hotové a elegantní úsudky a definice jako Matějček.
Má - li člověk nějakou vlastní povahu v myšlení a nazírání, tak to nemůže říct a napsat, nýbrž může to ukázat vždycky jen od případu k případu v životě samotném.
Proto teď nemáme žádné teorie a mínění a žádný systém, podle kterého bychom měřili všecky věci.
Člověk musí být tak dobrým organismem, že nepotřebuje žádných systémů a teorií, aby podle nich zkoumal věci.
Vždycky jsme se, jak víte, divili tomu, že ať se mluví o čemkoli, o umění, o ženských nebo o politice, Vy máte pokaždé pohotově úsudek, tak jako byste o všem už předtím uvažoval a dělal si napřed mínění, jako třeba Štech a mnoho jiných.
To je proto, že jste dobrý a docela uzavřený organismus, který tím, že je postaven před nějakou jinou věc, má už svůj poměr beze všech principů a teorií, které se mohou jenom poplést a nejsou nikdy důsledné.
Vy máte tu výhodu, že nevíte docela nic a není na Vás nic naroubováno;
kdežto my jsme byli složeni z několika kusů, které nám jenom překážely a pletly nás.
To je také hlavní chyba Štechova, že je sešroubovaný z pěti kusů, které se k sobě docela nehodí.
Ale já nemám chuť psát o Štechovi a vůbec nikdy bych ho nevykládal, kdyby se Štech zrovna nevnucoval svým nápadným a překážejícím charakterem (... ). Když člověk přijde z Prahy do Paříže, tak nejdřív musí pozorovat, že se Paříž s ním nesrovnává ve dvou tisíci věcech, a že on sám je ve dvou tisíci věcech jiný než Paříž a francouzská kultura.
Tedy potom takový český parvenu si myslí, že honem musí ty rozdíly nějak urovnat a zahladit, místo aby zrovna na těch dvou tisíci rozdílech zjistil, jaký vlastně on sám je a co tedy má chtít.
To je největší prospěch z ciziny, že člověk v ní tímto způsobem objeví nejúplněji sebe sama, což se mu může těžce podařit v Unionce, protože tam se musí pořád hádat o teorie a pokaždé musí mít navrch.
Také si člověk v cizině nejdůrazněji řekne, že je Čech, a co to znamená, a tak dále.
Naproti tomu Matějček a jiní se nechali okouzlit francouzskou lahodou, a teď, když mají něco dělat, stýská se jim po Paříži a sladké kultuře, ve které se pohodlně myslí.
Rozumí se, že dr. Dvořák je také docela okouzlen zdejší kulturou, a že se vrátí do Čech jako do vyhnanství;
a skoro mám chuť prorokovat to i o Štechovi.
Naproti tomu my hledíme tady vidět co nejvíc, ale díváme se na to tak, jako zvíře očichává nějakou věc, aby poznalo, jestli to není nějaký nepřítel, do kterého se musí kousnout, nebo před kterým se musí utéct.
Pořád se tady díváme a pořád se bráníme, ale to nestačí, člověk chce dělat, aby si dokázal, že to, co myslí, také dovede.
Snad to první čas nepůjde, ale vůle v tom už bude.
Z toho všeho, milý Hofmane, snad poznáte, jak často vám dáváme za pravdu a také jak často, když o těch věcech mluvíme, si na vás vzpomeneme.
Ono je prozatím zbytečné vykládat o primitivistech nebo expresionistech.
Řekněme, že bychom mohli proti nim dělat nějaké námitky kritické;
ale naše hlavní námitky a odpor jsou docela osobní, a člověk nemůže s primitivisty souhlasit proto, že sám je organizován jistým způsobem, a musí tedy nenávidět věci, které jsou organizované opačně.
- Co se týče Artěle, musíme se přiznat, že na něj málo vzpomínáme, že jsme rádi, že jsme teď z Prahy a nemusíme plavat v těch proudech, které právě tam vznikly.
Vašemu sdružení architektů přejeme všechno dobré;
ale s těmi expresionisty se dostane do Artěle a jeho listu jistý ideový a teoretický nátěr, který neodpovídá skutečnosti a českým poměrům, takže to bude stát v českém životě ne jako generace, ale jako tajemný ostrov, nebo jako nějaká sekta, nehledě k tomu, že se tam lidé dohromady nesrovnají.
Filla bude opovrhovat všemi, Kubišta bude zbytečně mnoho psát, Štech všechno rozrýpá zase jinak než Kubišta, Matějček bude aristokratický a vznešeně učený, a vy ostatní, vy architekti, budete stát na straně, protože mluvíte a píšete míň než ti ostatní a neděláte ze sebe proroky a hlasatele.
Ostatně já myslím, že vy sám věříte nejmíň tomu, že to je nějaká generace, protože expresionisti jdou nalevo, vy a Gočár napravo, Janák uprostřed a Štech dozadu a ostatní všelijak podle svého talentu. (... ) ještě dnes balíme poštu.
Vždyť jsem Vám ještě nikdy nepsal, a kdybych psal, měl bych dost práce, abych si u vás zlepšil kredit, protože vy jste měl vždycky o mně mínění raději horší než lepší.
To bylo myslím proto, že jsem byl ze samé mladosti přemoudřelý a zbrklý;
teď jsem spíš ještě mladší, ale naučil jsem se nemluvit tak mnoho a tak nezodpovědně.
Praha má trochu tu chybu, že se tam příliš teoretizuje, a tak tam stojí člověk každou chvíli před nějakým problémem a musíme na něj honem vymýšlet odpověď, místo aby seděl a tiše čekal, až mu něco napadne.
Ale nemyslete si, že chci nějak na Prahu nadávat.
Naopak těšíme se zpátky, ( přijedeme asi v září ), a nevydrželi bychom to v cizině déle než ten jeden rok.
Jenom v Praze by nám bylo možné vážně pracovat, a celý prospěch ciziny není v tom, že by člověk přinesl do Prahy něco nového, nýbrž spíš ten, že si ujasní a uvědomí všechno, co v sobě přinesl z Prahy a ze svého zrození.
- Četl - li jste v Lumíru tu komedii, napište nám, co jí říkáte.
Protože známe její chyby, zdá se nám teď, že je lepší, než jsme si mysleli dřív, a rozhodně že je na jiném, lepším stanovisku než ty povídky, co předcházely.
Proto napište nám jistě, co o tom soudíte;
víte, že na vás dáme o mnoho víc než na Štechovy rozsudky.
- Teď už jsme spolu s Pečou odbyli zmatek a rozběhanost prvních týdnů po sejití a těšíme se na práci.
Peča prozatím víc kreslí, než maluje, a nevím ještě, co bych Vám o něm mohl psát, než to, že se teprve tady učí kreslit, což dřív neuměl buď vůbec, nebo jen dekorativně, jak asi víte.
Co se týče literatury, budeme asi psát nějaké komedie, protože na komedii člověk nejlíp ukáže, dovede - li udělat člověka.
V povídce jinde se dá mnoho ošvindlovat popisem, sugescí, vylíčením nebo autorským mluvením, kdežto v komedii má člověk: po ruce jen to, z čeho zevně pozůstává živý člověk: mluvené slovo a skutek.
Například v povídce může autor o někom napovídat, že je melancholik, a každý čtenář tomu věří;
ale v komedii musí ten melancholik melancholicky mluvit a dělat melancholické maličkosti, aby ho každý za melancholika uznal.
Proto máme chuť psát takové věci, že to je tak konkrétní a skoro fyzické, a že hlavně na tom se může ukázat talent, je - li nějaký.
- Měl bych Vám ještě mnoho co psát, ale musím nechat zadní stránku pro Peču, který také chce ukázat své city k Vám.
Nejezděte na jaře do Itálie, ale budete - li mít prostředky, přijeďte sem, na cestu a čtrnáctidenní pobyt Vám tu stačí 300 K neb i míň, a byl byste tu spokojen a viděl byste mnoho, protože vy umíte vidět víc než my, kteří se pořád ještě příliš mnoho zaměstnáváme svým nitrem a svou literaturou.
- Mějte se dobře, a pište nám brzo.
Srdečně Vás zdraví
Váš Karel Čapek
( 218 ) [ Jaro 1911 ]
Milý Hofmane!
Pořád se nemůžem dostat k tomu, abysme Vám psali.
Když jsme po celý den zaměstnaní, tak pak můžeme teprv někdy v 9 hodin večeřet a pak teprve jedeme ven.
Tak nám odpusťte, že se tentokráte tak dlouho neozýváme.
Máme teď opravdu dost práce a zaměstnání, že z té Paříže skoro nic nemáme.
Našli jsme si teď krásnou a upřímnou látku na novou hru, novou a srdečně českou, a tak se snažíme udělat z toho něco hodně pěkného a vážného, abysme něco s sebou přivezli domů.
Rozvažujeme to pořád a trápíme se s tím pak ještě v noci po kavárnách a chceme se vůbec hodně přičinit, aby se vidělo, že to začínáme myslet vážně.
Obsah hry je celkem velice osobní, zažitý a viděný, doba současná a dějiště je jen v Čechách a v žádné jiné zemi na světě.
Ale nevykládejte o tom prosím Vás nikomu, ani Langrovi, že něco chystáme, už proto ne, že nevíme, podaří - li se nám to udělat tak dobře, jak bysme chtěli.
A tak se pracuje každé dopoledne a odpoledne, když se vyválíme v Lucemburské zahradě a přečteme noviny, zase nanovo od 3. do desíti a pak večeříme a pak jdeme nejdřív do jedné kavárny poslouchat písničky a přemýšlet a pak ještě do druhé kavárny, a tak uléháme pravidelně ve 2 hodiny v noci.
Teď je to tu velice nepříjemné, že tu pobíhá samý známý, samý Čech a všichni se uhnízdili v té kavárně, co jsme bývali pravidelně.
A to člověka velice vyrušuje, zajímat se najednou o cizí zájmy a tlachy, když je člověk cele naplněn vlastními věcmi, se kterými má sám po celý den dost co dělat.
A těch krajanů, to je až zbytečně mnoho, a my teď tu jejich přítulnost a bavení nijak nepotřebujeme.
Štech, ten tu žije dost vesele, chodí do barů a holky ho velice obtěžují o peníze.
Má tu plno známých, vyhledává všechny krajany a všechny české slečinky, co tu jsou, a tahá se s tím po Paříži a po výletech.
Měl jsem ho mnohem radši v Praze;
když s ním člověk bydlí v jednom domě a skoro v jednom pokoji, tak se ta jeho ceněná duševní činnost, jeho chvění a citové stavy a jeho vztahy k lidem a ke světu promění v něco jednoduššího, co si pak člověk jednou uvědomí, a pak Štech ztrácí všechnu přitažlivost a přesvědčivost.
Pokud jsem ho znal v Praze, tak se někdy člověk něco od něho dověděl;
dnes už není ani zdaleka tak zajímavý a nedovím se celkem nic - ne proto, že by si něco schovával, ale proto, že už je pro mne jaksi vyčerpán.
Není to nijak dobře, že tím jeho pobytem v Paříži jsem měl tu nedobrou příležitost stýkat se s ním příliš zblízka.
Ale jinak se s ním snášíme velice dobře a on je nanejvýše přátelský ke mně, takže bych vlastně neměl tak na něj nadávat.
Ale to je všechno tím, že jsme naprosto různě založení lidé.
Někdy ve mně vypukne taková zlost, taková spodní nenávist proti němu, že je takový, jaký v té chvíli právě je, a on o tom nic neví a je sám se sebou spokojený a uznává se.
A jemu zas je nepochopitelný náš způsob života, a tak si asi nikdy nebudem rozumět.
Ale jak říkám, on je přitom velice srdečný a přátelský, nepoměrně srdečnější než já, a nijak za to nemůže, že mám k němu skoro pudový odpor a takové tajné nepřátelství.
A i když se stane, že si navzájem vynadáme, tak z toho nic rozumného nevyleze.
Teď je tu výstava Neodvislých;
nejlépe vypadal Matisse, ale ten se nějak dopálil a odnesl z výstavy 2 obrazy a nechal tam jen jeden interiér ne nijak dobrý, tuze arabeskní.
Měl tam hlavu Španělky a Španělku v kroji, dvě velice malířské věci, a temperamentní Derain nevystavoval, Dongen tam měl líbivé kýče a Friesz Indolenci, Sladké nicnedělání, jako je teď většinou obsah jeho obrazů.
Má to málo barvy, je to krásně komponované, asi vyšlé z Poussina, ale má to tak málo obsahu, nic to neříká a je to jen hezké.
Užitek z toho není žádný.
Viděl jsem tuhle od něho u Drueta krásný obraz, loď zajíždějící do skalní úžiny.
Jako obraz je to překrásné, výborně komponované a urovnané, ale základní vada tu stále trvá.
Všechny ty dobré ( skoro technické ) kvality jeho obrazu jsou vyvozeny a vyhledány zase jen z obrazů.
Blíží se to pěkností obrazům všelijakých starých mistrů, od kterých je to všechno dobré odkoukáno ( vedle Cézanna ), ale schází tomu trochu bezprostředního názoru na svět a na přírodu.
Takové umění uvázne potom snadno v bezobsažnosti a mrtvosti a bude na konci skoro jakési estetické.
Od Deraina jsem viděl pěkné zátiší u Kahnweilera, pěkně sestavené, vyvozené celkem z Cézanna, ale má to také to jisté věčné minus.
V pochopení malířských prostředků je dokonalé;
ale je pochopení malířských prostředků všechno?
Když takový malíř ty malířské prostředky nejlépe pochopí, tak shledá, že je v tom mnoho půvabu, a drží se jen toho a zapomene, že obraz má mít ještě o něco víc než jen takový technický obsah.
- Ono ovšem se nemá prozatím žádat víc a je dobře, že se něco dělá.
Někdy si dělám výčitky, že to také nedělám a nezkouším všelijaké věci, které bych měl promyslet a přezkoušet, abych se něco naučil.
Ale pak nade mnou stojí Štech a bratr, řeknou, že jdu se stádem, a já pak ztratím kuráž.
Totiž nad Pečou nijak nestojím, už proto, že jsem tak zaměstnán, že se nemohu o jiné věci dost silně zajímat.
Ta komedie, ta pije krev nejvíc mně, protože nad ní musím sedět celý den.
Snažíme se v ní upřímně o český obsah a české cítění, ne z nějaké teorie o tradici, národnosti atd., ale proto, že je to krásné a dá se z toho udělat mnoho živého a oživujícího.
Jinak opravdu ignorujeme celou Paříž, a celý ten velkoměstský a skvělý život, po jakém se u nás tolik touží, a jsme rádi jen ze své práce a ze svých privátních a jen pro nás nalezených radostí, kterých si tu pro sebe užíváme.
To je všechno o našem životě tady.
Štech dostal od Janáka psaní, a tak víme, co nového s Artělem nebo spíše se Skupinou.
Je to tak lépe, protože by asi Artěl nesl v představě lidí etiketu malovaných škatulek a Brunnerových hraček.
Čím více budete stát o samotě, tím můžete být divočejší a smělejší, a to je dobře.
My rádi vzpomínáme na Prahu, tj. hlavně na Vás, Janáka a Gočára, na Janáka proto, že je tak příjemný, na Gočára proto, že je to hodný člověk, a na Vás proto, že jste náš nejlepší kamarád, kterého bychom moc chtěli mít tady, třebaže utíkáme přede všemi známými a libujeme si jen o samotě.
Zrovna se bojíme toho, že v Praze budeme napořád zataženi do příliš společenského bytí, na jaké jsme si tam zvykli, a přece je to samota, která dělá člověku nejlíp.
Proto se už těšíme do Marseille nebo do Perpignanu, kam pojedeme za dva měsíce a kde člověk bude jist, že nepotká žádného Nebeského, Štecha, Kepla nebo malíře Laudu a ostatní Čechy, kterých tu je plno.
- Co Vám a ostatním nejsrdečněji závidíme, to je zátiší a holky.
Nemáme tu žádnou holku, především proto, že nemáme dost peněz, a za druhé proto, že neumíme dost francouzsky;
už nám z toho je někdy smutno a koukáme jako hladi;
bohužel nemáme dost času a skutečné prázdně, abychom začali důkladně hledat.
Těšíme se, že se za ty útrapy v Praze pomstíme na první holce, která nám přijde pod ruku.
- Naši rodiče jsou letos v Uhrách, v Trenčianských lázních;
možná že tam zůstaneme na prázdniny asi 12 dní, dřív než se vrátíme do Prahy.
Musím nechat ještě kus místa pro Peču, který Vám chce ještě něco psát o malování.
Vždyť to, co bych Vám mohl nejupřímněji psát a co mne nejvíc zajímá a zaměstnává, by Vás pravděpodobně zajímalo méně než ostatní věci.
Myslíme, že podaří - li se nám to, co teď máme v práci, že to bude docela nová věc, nečekaná od nás;
není to žádný realismus, protože realismus je jenom okukování života a popisování úkazů, ale není to život sám a úkazy samy;
ale není to zase žádná plošná stylizace, a není to výtažek ze žádné literatury, nejsou tam žádné literární pojmy a hotové formy.
Jak říkám, snad se to nepodaří, je to pro nás těžké a nové, tady nám není platna naše hotová šikovnost a duchaplnost z dřívějška.
Uděláme - li to dobře, bude to věc plná mladosti, vždyť mladost má být v našich věcech a nebyla.
Odpusťte, že Vám vykládám tolik o tom, co neznáte blíž a k čemu tedy nemůžete docela věřit, ale je to to jediné, co mne tady zaměstnává.
Pište nám brzo, máme vždycky velkou radost z Vašeho psaní, a schováváme je pro sebe a nedáme ho ani číst Štechovi;
pište, co děláte a co dělají ostatní.
Pozdravujte ode mne Langra etc.
Zdraví Vás
K. Čapek
( 219 ) [ Bílovice, druhá polovina července - první polovina srpna 1913 ]
Milý Hofmane,
Peča Vám všechno napsal, takže nemám ani, co bych psal.
Měl byste buď Vy nebo Chochol napsat něco pro Přehled.
Pořád jste mluvil o té regulaci Vltavy, Chochol o úpravě Palackého náměstí, a nepíšete o tom nic.
Takhle se Vám tam lehko dostane někdo jiný.
Chochol nemá teď jistě mnoho práce, tak by to mohl udělat.
- Práce, to se rozumí, příliš mnoho nenaděláme o prázdninách, a nového jsme nevymyslili nic.
Do Prahy se těšíme, bude zase perný rok, ale kdyby bylo tolik úspěchu jako roku minulého, stálo by to za práci.
Jen si spočítejte, kolik věcí se nám za celý minulý rok šťastně povedlo a jak nové poměry jsme si udělali.
Sám Neumann psal, že v " několika měsících změnila se u nás povaha situace v umění a literatuře, dík několika mladým nebojácným mužům ".
To je vyznání práce několika nás, na které můžeme být pyšni.
- Poslal jsem Marinettimu Lumír, kde byla ode mne přeložena jeho báseň;
za to poslal mi psaní a své knihy s věnováním a všechny manifesty, které kdy futuristé vydali, sochařské, literární, hudební atd.
V Praze Vám je ukážu.
- Studuji teď filozofii Durkheimovu, která by se Vám jistě líbila.
Těším se na shledanou s Vámi.
Srdečně Vás zdraví
Váš
K. Čapek
RUDOLFU RICHARDU HOFMEISTEROVI
( 220 ) [ Leden 1920 ]
Vážený pane,
rád bych přinesl v kulturní příloze Vaše články;
avšak počet rubrik je rozmnožen a od nového roku bych chtěl docílit toho, aby žádná rubrika nebyla delší než jeden sloupec.
Je - li možno Vaše články rozdělit asi po sloupcích, račte mi je poslat.
S projevem dokonalé úcty
dr. K. Čapek
( 221 ) Dne 30. I. 1920
Vážený pane,
Z propasti věků bych velmi rád použil, ale aktuálně, jak vidíte sám, je mnoho materiálu a málo místa.
Byl bych velmi rád, kdybyste mohl míti delší dobu strpení.
S projevem plné úcty
dr. Karel Čapek
( 222 ) [ Únor - březen 1920 ]
Vážený pane,
bohužel není možno, aby Váš článek vyšel do měsíce;
jak víte, vychází kulturní příloha jen čtrnáctidenně, a snad to 5. března bude Masarykovo číslo;
při svém rozsahu by Váš článek musel nutně snésti další odklad.
Není možno jej vysázet a nechat potom stát, protože naše tiskárna jako všechny ostatní trpí nedostatkem olova.
Prosím Vás tudíž, abyste nám poslal článek kratší - na 1 sloupec - nebo lehko dělitelný, zpracovaný v samostatných odstavcích, a současně vracím Vám Vaši stať k volnému použití.
S projevem dokonalé úcty
dr. K. Čapek
VLADIMÍRU HOLANOVI
( 223 ) V Praze, 19. I. [ 19 ] 33
Milý pane,
telefonoval jsem hned, jak přišel Váš dopis, dr. Schoenbaumovi stran těch nešťastných přesčasů.
Řekl mi, že už je to vyřízeno, že nařídil a zařídil, abyste těch přesčasů byl zbaven, a že Vám to dnes ráno bylo oznámeno;
že se to zdrželo nepřítomností ředitele Hippmanna a tou formální překážkou, že jste o to nežádal z důvodů zdravotních;
neboť básnická činnost je, jak Schoenbaum uznává, důvod sice daleko vážnější, ale jaksi se nehodí do ouředních aktů.
Doufám tedy, že to už bude dobré, a ředitel Schoenbaum Vám i jinak osobně vyhoví, pokud bude možno.
Děkuju Vám za knížku, kterou jste mi poslal;
udělala mi radost.
Srdečně Váš
Karel Čapek
ČEŇKU HOLASOVI
( 224 ) Na Královských Vinohradech, dne 31. XII. 1921
Velevážený pane,
s živým politováním vracím Vám Vaše roztomilé hry Rolničky a Ta naše láska z těchto důvodů:
1. )
Rolničky mají primitivní jevištní skladbu;
jest to spíše hra pro děti, ale přitom ovšem se dle mého názoru pro děti mnohými svými stránkami nehodí.
2. )
Ta naše láska zdá se mi jevištně málo účinná a poněkud vleklá.
Přijměte, prosím, ujištění mé dokonalé úcty, s níž znamenám
dr. Karel Čapek
dramaturg.
Panu Čeňku Holasovi
profesoru v. v.
v Milevsku u Tábora
JOSEFU HOLEČKOVI
( 225 ) V Praze, 5. června [ 19 ] 25
Mistru J. Holečkovi, předsedovi literárního odboru při IV. třídě České akademie věd a umění
Slovutný pane předsedo,
prosím Vás uctivě, abyste pánům členům literárního odboru České akademie ohlásil mou rezignaci na členství podle přiloženého dopisu.
S ujištěním hluboké a upřímné úcty
Vám oddaný
Karel Čapek
HEINRICHU HÖNIGOVI
( 226 ) Praha, 28. III. [ 19 ] 35
Vážený pane doktore,
mluvil jsem v těchto dnech s panem Coudenhove-Kalergim o Panevropském hnutí.
Řekl jsem mu, že považuji i za takticky správné, aby se podobné ideje a snahy propagovaly také mimo rámec Panevropské Unie;
to právě, pokud mohu, činím.
Že u nás je pro mezinárodní myšlení a úsilí ještě málo pochopení, plyne prostě z toho, že my Češi jsme až do války žili jen národně a měli jsme příliš málo příležitosti starat se o kontext mezinárodní.
To vidíte i na tom, že zahraniční politika je u nás vůbec dosud málo populární a téměř se jí zásadně nedůvěřuje.
- V koncepci Coudenhovově mně vadí, že se nesnaží o sblížení také s Ruskem a Velkou Británií.
Důvody toho znám;
nevím, jsou - li ty praktické motivy silnější než citové a ideové.
Vám upřímně oddaný
Karel Čapek
VIKTORU HOPPEMU
( 227 ) V Praze, 2. II. [ 19 ] 25
Vážený pane generále,
budu si pokládat za čest přijít v pátek 6. t. m. na večeři k panu prezidentovi a slečně dr. Alici Masarykové.
S projevem dokonalé úcty
dr. Karel Čapek
( 228 ) V Praze, 31. 3. [ 19 ] 25
Pane generále,
k laskavému pozvání k večeři 3. t. m. dovoluji si sděliti, že přijdu s největší radostí.
Děkuji Vám ještě jednou co nejupřímněji za všechnu Vaši ochotnou pomoc k včerejšímu večeru a jsem
Váš oddaný
Karel Čapek
KARLU HORKÉMU
( 229 ) 2. VIII. [ 19 ] 24
Vážený pane,
Váš dopis z 2. VI. dostal jsem teprve po návratu z Anglie.
Vidím, že lhůta už vypršela;
prosím, omluvte mne mou nepřítomností.
S upřímným pozdravem
Karel Čapek
JANU HRABÁNKOVI
( 230 ) 30. I. [ 19 ] 29
Vážený pane kolego,
prosím Vás, nedávejte mne do té komise pro reformu tiskového práva;
jak víte, můj poměr k té otázce je spíše negativní, - šlo mi o veřejnou diskusi, ze které by vzešly vůbec nějaké podněty.
Obávám se, že interní cesta - jen ze středu žurnalistů - už nepovede k cíli, prostě proto, že ta celá otázka se obrací proti jisté části žurnalistů samotných.
Přál bych Vám sice co nejlepší úspěch, ale nemohu si pomoci: spíš bych čekal nápravu od novinářského třídění než od novinářské solidarity, která kryje ty lepší stejně jako ty horší;
ale s takovými názory jistě nemohu přijít do žádného kolektivního podniku Syndikátu.
Vám upřímně oddaný
Karel Čapek
KARLU HRABĚTI
( 231 ) Praha, 18. XII. [ 19 ] 38
Milý pane,
děkuji za Vaše dopisy.
Dostávám mnoho takových, je vidět, že naše národní svědomí nespí.
Myslím, že se už nemusíme bát toho nejhoršího: že by se jednou naší generací pohrdalo.
S upřímným pozdravem Vám oddaný
Karel Čapek
ALEXI VLADIMÍRU HRSKOVI
( 232 ) V Praze, 2. X. [ 19 ] 18 Velevážený pane!
Dovoluji si Vám nabídnouti k ilustrování pohádku Ant. Trýba, jelikož zátiší, jak vím, je Vám předmětem blízkým.
Jedná se o jeden obrázek: buď celostránkový, v rozměrech 15×18, nebo podélný, na šíři stránky ( 34 cm ), výšky libovolné.
Vzhledem k papíru je možná jen perokresba nebo štětcová černá kresba, bez síťky.
- Pohádku posílám v rukopise, jelikož není dosti olova, aby sazba mohla dlouho státi.
Prosím tedy snažně, aby rukopis se neztratil;
bylo by to velmi nemilé.
Honorář za ilustraci dosud určen není, záleží na bližším kalkulu;
nebude však nižší než jinde.
Originál kresby se buď vrátí umělci, nebo odevzdá k prodeji ve prospěch Českého srdce.
Prosím, abyste mi laskavě sdělil, vyhovuje - li Vám zaslaná pohádka.
Obrázek potřeboval bych už do 14 dní.
S projevem dokonalé úcty
dr. K. Čapek
JANU FRANTIŠKU HRUŠKOVI
( 233 ) V Praze, dne 7. VIII. 1918
Vážený pane!
Vydavatelstvo Cesty chystá k vánocům knihu pohádek.
Má na mysli skutečné pohádky pro děti jako umělecký druh vypravovatelský, který se obrací s láskou a pochopením a s pravým humorem k duši dítěte.
Po přednosti jde nám o pohádky prózou.
Dovolujeme si prositi Vás o příspěvek a poznamenáváme, že kniha bude ilustrována, takže rukopis bylo by nutno zaslati redakci do polovice října t. r.
S veškerou úctou
za redakci Cesty
Karel Toman
Velevážený pane!
Obracíme se k Vám jakožto k znalci lidové duše chodské;
tato znalost dává Vám do péra prostředky promluviti k dětem živě a vřele - a zároveň říci jim něco o zemi, kde žijí, a lidu, jehož jsou částí.
Prosíme tedy, abyste naši žádost nezamítl.
V dokonalé úctě
dr. Karel Čapek
( 234 ) Dne 11. XII. [ 19 ] 19
Vážený pane profesore,
sděluje mi pan Čapek Chod, že byste poslal některý kratší z Domažlických pohledů pro NL nebo pro Cestu.
Prosím tedy, pošlete nám něco, rádi použijeme, jakmile se trochu uvolní místo.
S projevem plné úcty
dr. K. Čapek
VĚŘE HRŮZOVÉ
( 235 ) 27. 12. [ 19 ] 20
Co bych Vám, Věro, vlastně napsal?
Buď by toho muselo být mnoho a věci velmi, velmi podivné;
nebo - to ostatní skoro nestojí za to.
Včera u paní Felicinky trochu hřbitovní nálada;
mluvilo se o mrtvých, pojídali se mrtví s chlebíčky;
celkem důstojné zakončení toho jistého duševního přejedení, které ve mně vždycky způsobují vánoce.
Myslel jsem na Vás, ale nedovedu Vás nijak vsadit do rámu Brna;
nejsou - li Vaše rodinné city příliš silné, musíte se, Věro, nudit příšerným způsobem.
Snad běháte po Vysoké zvěrolékařské škole a vypichujete pejskům oči.
Myslím, že jste vůbec ukrutnice.
Je to směšné, že jste tak daleko.
A já nemohu jet na Nový rok do Brna.
Není tím vinno jen to prase.
Příčiny jsou dokonce vyššího druhu.
To zvíře je zcela nevinné.
Rozmarný tvore, kdybyste mne dnes viděla, ohrnula byste velmi povážlivě rty.
Z hlediska svého zbožíznalství byste shledala, že nejsem dost čerstvý.
Máte pravdu.
Věro, myslím na jednu věc: řekla jste kdysi ( 19. prosince ve čtvrt na šest ), že jste bídnice.
A já jsem řekl, že jsem bídník.
Nyní tedy myslím na to, jste - li stejně veliká bídnice jako já.
Škoda že se o tom nedá psát;
je to, Věro, palčivě naléhavé téma, a jakmile se vrátíte do Prahy, musíme změřit své bídnictví.
Žiju na ostří nože.
Musím padnout na jednu nebo na druhou stranu.
Dost, dost, o tom můžeme jen mluvit.
Chtěl bych Vás vidět, amazonko, na Vašem valachu.
Lítají Vám vlasy, pusu máte pootevřenu - jak Vám to sluší!
Vidím Vás, jak hladíte svému koni nozdry;
viďte, je to úžasně příjemný pocit dotknout se té hebké, nervózní, nesmírně živé pokožky, nervóznější než dívčí tvář.
- Hleďte, mé psaní je nejen slušné, nýbrž dokonce prázdné, což je vrchol slušnosti.
Ano, schází mi to jisté rozčilení z Vaší blízkosti.
Užijte, Věro, pěkných dnů a napište mi něco víc, než já jsem napsal Vám.
Váš oddaný K Č ( Praha III, Říční 11 )
( 236 ) 2. I. [ 1921 ]
Vážená a bídná Věro, ve chvíli, kdy Vám toto píšu, jsem poněkud roven Vám, amazonko;
jsem totiž na koni, bohužel jen obrazně, a zítra se ukáže, jsem - li také v sedle a mám - li v rukou otěže;
zaměstnává mne totiž jistá aféra významu skoro životního pro mne a skoro politického pro jiné - " a big game ", jak se americky říká;
ale je to záležitost čistě mužská, a proto myslím, že pro Vás nezajímavá.
Kdybyste mne tak slavnostně neujistila, že se v Brně nenudíte, hádal bych na rozměry Vaší nudy z rozsahu Vašeho velmi vzácného dopisu.
Děkuji Vám za příliš dobré mínění, které máte o mé knížečce.
Můj osud je bídný;
zrovna ta knížka, kterou jsem považoval a považuju jen za " Nebenprodukt ", jak se tuším říká ve zbožíznalství, - má největší úspěch.
A teď už dělám korektury Trapných povídek.
Ta králičí plodnost musí přestat;
čtyři vrhy za rok je trochu nedůstojné.
Zahalím se do mlčení a odejdu na Olymp;
nebo raději mezi lidi;
nebo raději ještě něco jiného.
Budu nějaký čas neplodný jako papež nebo jako pan Knoesl.
Už z toho, že můj dopis byl tak krátký, jste mohla poznat, jak nenávidím písemnictví.
Půjdete - li náhodou v Brně Augustinskou ulicí ( je to jedna z pěknějších ulic ), mrkněte do přízemních oken čísla čtyři;
tam jsem žil dva hrozně smutné pubertní roky, má láska se tehdy jmenovala Irma, Bůh jí odpusť, že byla tak hubená;
dnes už má kupu dětí.
Kromě toho jsem miloval celou Vesnu, která je v sousedství;
to byl můj harém, z jakési verandičky jsem po celé dny nakukoval na dvě tri sta šestnáctiletých, sentimentálních dívčích bláznů.
Panebože, už je tomu patnáct let!
Tohle předčasné jaro docela zmátlo mé instinkty.
Jsem ztracen.
Tak tohohle týdne se zase triumfálně vrátíte do Prahy;
doufám, že nebudu z posledních, koho tu uvidíte.
Myslím, že jsem Vám v minulém dopise zapomněl přát " šťastný a veselý atakdále ".
Činím dodatečně.
Nazvala jste mne velmi vlídně " přirozeným člověkem ".
To je skvělé a výhodné slovo;
omluví totiž každou mou klackovitost.
Přál bych si nyní být Španělem, předně proto, že ve Španělsku je přece jen krásně, a za druhé proto, že bych svůj dopis mohl bez neslušnosti zakončit slovy: " líbám Vaše nohy ".
Váš oddaný
K Č
( 237 ) [ 13. I. 1921 ]
Vážená Věro,
štvaný muž píše těchto pár slov ve stoje - v těchto strašných dnech nemá ani času sednout;
denně 1. zkoušky, 2. asi dvě návštěvy doma, 3. aspoň jednu návštěvu venku, krom jiných věcí.
Ach, kdy zase budu trochu žít!
Tak dobře, budu čekat v sobotu v šest hodin tam u toho orloje;
bohužel budu mít čas stěží do sedmi.
V neděli od šesti hodin byl bych v čase volnější;
chcete - li schůzku přehodit na neděli, sdělte mi to honem.
Neodpovíte - li, budu čekat v sobotu.
Chcete - li v neděli, tedy u mostu na Žofín.
K paní babušce nepřijdu;
pochopte, že mám lidí až potud.
A třebaže mám 1000 + x věcí na jazyku, musím utíkat;
je deset hodin a v devět jsem už měl být na zkoušce.
Já bych nechtěl být, Věro, ani prezidentem, ani ministrem;
jsem spíše tchoř než tygr, mám rád svůj pokoj.
Tedy na shledanou atd.
Váš služebník K Č
( 238 ) [ Před 19. I. 1921 ]
Vážená Věro,
mám dnes odpoledne neodkladnou poradu se Štapferem kvůli výpravě, oblekům atd. v RUR.
Musím tam jít, aby se Vám nezkazila podívaná na premiéře.
Prosím leže na tváři, abyste mi odpustila a určila mi písemně jiné odpoledne, krom této středy a neděle.
Jsem uštván, amazonko, samými starostmi;
čert vem všechno divadlo!
Váš oddaný
K. Č.
( 239 ) [ 20. I. 1921 ]
Vážená Věro,
Nietzsche sice praví, že " půlnoc je hluboká a hlubší, než myslil den ", - ale když člověk zrovna o půlnoci usedá, aby napsal několik dopisů, má v sobě té hloubky jaksi málo.
Abych se raději držel čísel, tedy:
1.
Slečna Kraffrová bude mít lístek uložen na své jméno u denní pokladny;
ať se pro něj asi v pátek staví.
2.
Netleskejte svýma vzácnýma ručičkama;
to nechte lidem, kteří jsou mi něco dlužni, nebo kterým jsem něco dlužen já.
3.
V sobotu ozdobte svou přítomností vernisáž výstavy Divých;
nevím, dostanu - li se tam, - bude asi zkouška na jevišti.
4.
Proboha, nezušlechťujte můj obraz;
cítil bych se pak hodným chlapečkem, což je pocit un peu genant.
5.
Dear little miss, pan hrabě mi poslal z Londýna fejeton, ve kterém ( jaksi ve skrývačce ) kreslí také Vás.
Až vyjde, doporučuji Vaší pozornosti.
6.
Je 12 hodin, 17 minut;
smí štvaný muž už skončit?
Měl by vlastně teprve začít, ale - dobrou noc!
V dokonalé úctě
K Č
A ještě 7.
Váš lístek na premiéru Vám včas pošlu.
( 240 ) [ 14. nebo 16. 6. 1922 ]
Anežko Hrůzová,
- hleďte, jak jsem se vyhnul všem přídavným jménům - odpusťte především, že odpovídám nejen pozdě, nýbrž i daleko stručněji, než by bylo Vaše milé, velmi milé psaní zasloužilo, a krom toho méně upřímně, než byste mohla čekat.
Mám hrůzu z nějakých vlastních zpovědí;
řeknu jen, jak je to hrozně trapná věc, že člověk musí někdy působit lidem velikou bolest, jedná - li tak, jak musí.
A to mi otravuje život hlouběji, než si kdo dovede pomyslit.
Prosím Vás, nebuďte nikdy nešťastná.
A ti živlové, o kterých jste se zmínila, - ach ano, člověk ani nemůže dokonce být na ně hrubý.
Passons dessus.
Tohle je tak neutěšená kapitola, že je mi mukou jen psát o tom.
Nikdy se o tom, prosím Vás, nezmiňujte.
Nu budiž, v neděli jedu na Tatry, Tatranská Lomnice, hotel Lomnice, jak mi poradil pan prof. Syllaba.
Doufám, že mi to bude tělesně i duševně na prospěch a krom toho že dopíšu svou komedii.
Nevěřím na ten zázrak, že byste se tam objevila Vy;
na takové zázraky není ještě vynalezen karburátor.
Ačkoliv kdybyste věděla, jaké budu mít pěkné turistické kalhoty a svůdná lýtka, přijela byste tam, i kdyby to bylo na koštěti.
Škoda že nevím, kdy je filipojakubská noc;
dal bych si s Vámi, černá čarodějnice, rande.
Jsem honěn z okamžiku do okamžiku;
není to už ani pěkné;
kdybych měl aspoň hodinu denně, kdy bych nemusel pospíchat!
A při tomhle životě se namáhám zůstat optimistou!
Chtěl bych mít jeden den, jeden jediný den v roce, kdy bych od rána do večera nemusel dělat nic jiného než sakrovat na své živobytí;
bože, to by se mi ulevilo!
Hleďte, je to skandál;
píši Vám a přitom se dívám na hodiny, že už jako musím běžet;
mám nákupy, redakci, divadlo a cestou v tramvaji musím přečíst dva akty kteréhosi kusu.
Bah, takhle si pokazit život!
Ale prosím Vás, nelitujte mne;
když mne někdo lituje, udělá se mi tak smutno, že bych se nejraději propadl do země.
A co Vy děláte v " náručí přírody "?
Upřímně řečeno, neumím si Vás dobře představit v jakémsi přírodním stavu;
chodíte - li lesem, jistě tam přes noc povstane promenáda, krámky se zmrzlinou a množství mládenců hodně tiptop.
A kromě toho představit si Vás, že jste v Koutě, - ne, to prostě nejde.
Musíte mi nějak vymalovat Váš způsob života.
Váš nadmíru oddaný
Karel Čapek
( 241 ) [ 26. 6. 1922 ]
Milá Věro,
už se dlouho chystám odpovědět na Váš dopis a nosím jej s sebou ( na srdci ) už tak často a na takové cesty, že jsem jej - odpusťte - už dokonale propotil.
Po jedné stránce se mne ten Váš dopis bolestně dotkl: jak mne neznáte! jak špatně chápete mé nejhlubší city!
Copak si myslíte, že já vůbec kdy piju limonádu?
Fuj!
Především ani po víně nekřičím;
jed, který potřebuji, neopíjí ani nerozjařuje, nýbrž dráždí.
Já, prosím, chci požitky, které svědí, exaltují, vzrušují;
které se pijí z mlsnosti a ne z žízně;
které vzněcují ducha a dávají mu lehkost až hříšnou;
které se jmenují káva, čaj, láska a podobně.
To je otázka nervů a ne břicha nebo hrdla.
Proboha, nikdy přede mnou nevyslovte jméno " limonáda ".
A proto se mi také nezdá od Vás hezké, že byste někoho - ať je to kdokoliv - chtěla ulíbat k smrti.
Co byste pak dělala s jeho studenou mrtvolou?
Když už líbat, tož tak, jako když kočka sežere lidem biftek.
Neboť především 1. je to hřích, což má v sobě neobyčejné ukojení;
2. je to nelegitimní a nezávazné;
3. kočka sežravší biftek má pak nejhlubší soustředění ve svých vlastních kočičích myšlenkách.
Kočka nemyslí na biftek, ale sežere jej.
Podobně nemá se myslet na líbání.
Má se sežrat líbání, aby pak naše mysl byla bezuzdně volná pro své myšlenky.
Věro, jediná věc v životě má cenu: volnost.
A kdyby se láska a volnost vylučovaly, volím volnost.
Jakož i Vám, která - snad z nedostatku lehkomyslnějších zábav - máte chuť milovat, pravím s evangelickou důtklivostí: lepší černá křídla než růžová pouta.
Víte, " vážná " láska je ta, která váže;
láska musí být nevážná, nesmírně nevážná.
A já myslím, že musí být duševní směr, ve kterém velkodušnost splývá s velkou nevážností.
Aha, panečku, proto jsem v náramných horách, abych uvažoval o volnosti.
Jak se zdá, bídnice, Vám ani nenapadá, že byste mohla také hledat volnost na Tatrách.
Víte, mám tady vzrušeně smutné pocity nekonečné volnosti;
ale potřeboval bych Vás, aby má volnost se nepotloukala jen v oblacích.
Považte, chodím tu s jednou spisovatelkou ( totiž jen tehdy, když nejsem sám );
je to strašně anständig, většinou koukám po houbách, ale takhle občas, řekněme dokonce velmi často, mám divokou chuť - na Vás.
Snad tím nejste překvapena.
Nemáte náhodou krční katar?
Tady je totiž ohromně zdravé klima na krční katar, a každý moudrý lékař, který by slyšel Váš sladký chrapot, by Vám ihned poradil tento zázračný vzduch - zázračný vzduch volnosti, Věro, volnosti -
Ostatně dělám sám poněkud chrta, abyste věděla.
Nemáte souchotiny?
Bohužel asi ne;
tady je totiž výborné klima pro souchotiny.
Ale to by bylo pěkné, abyste neměla nějakou vysokohorskou chorobu!
Mimoto poněkud píšu.
To víte, zvyk.
Tak na shledanou, sladký jede, hříšný bifteku kočičí, maso krvavé a skryté.
Váš
Čapek
( 242 ) 14. 7. [ 1922 ]
Pozdrav z menší - větší procházky po horách, na kterých se nehřeší.
U toho Zeleného plesa ( verte! ) jsem taky byl, což potvrdí podepsaný právní přítel.
- Vracím se pozítří do Prahy.
Váš
K. Čapek
Potvrzuji, že svrchupodepsaný, mně osobně známý dr. Karel Čapek zde skutečně byl a ctnostně se choval.
Dr. Jan Löwenbach
( 243 ) [ 20. 7. 1922 ]
Poslyšte, dnes si celý den říkám " sakramentské ženské ";
budu totiž patrně ještě dnes večer muset nafackovat jednomu chlapíkovi, který napsal velmi ošklivý a velmi pitomý anonymní dopis stran jedné ženské ( kterou, prosím, vůbec neznáte - ani nehádejte ).
Jak k tomu takový slušný člověk jako já vůbec přijde?
- A zítra ráno jedu do Brna, náhodou s bližším určením do Pražské ulice;
v noci chci být zpátky.
A takhle v jednom kole jsem od svého návratu z Tater;
odtamtud jsem Vám dosti včas neodpověděl, ježto jsem byl ducha příliš volného, a tady z Prahy zas proto ne, že jsem ducha příliš nevolného.
Mezi námi děvčaty: co za takových okolností na mně a ze mne máte?
Jsem tu nyní nápadně sám;
bratr s Jarmilou na měsíc odejeli - kdy přijedete do Prahy?
Nemáte nějakou neodkladnou příčinu zajet si na pár dní sem?
Mohla byste si dát plombovat zuby, kupovat punčochy nebo podobně.
Nebojte se, já nejsem tak poutavý, jak myslíte.
Nepoutám sebe sama, natož jiné.
Ale víte, je ve mně taková jistá strašlivá nedočkavost - až zatínám nehty.
Mordie!
Mordie!
Teď bych mohl opakovat " sakramentské ženské ", ale v docela jiném a jaksi palčivějším smyslu.
Vaše písmo má něco hrozně nahatého;
jako by se člověk dotýkal holého těla.
Pokušení.
S prací jsem hotov, už v Lomnici jsem to dopsal;
ještě pár retuší a už si s tím dál nevím rady.
Začal jsem psát příliš nahoře;
tolik moc toho nemohu napsat;
už na mne čeká večeře a pak zase někam jedu ( s těmi slíbenými fackami ) atd.
Buďte ráda, Věro, že nejste mužským;
jednak je to daleko hezčí být Věrou, a za druhé je to pohodlnější.
Je to hezké, milé a voňavé být Věrou;
jen by to nemělo být tak daleko, tak - tak - moc daleko.
A tedy abych přišel k hlavní věci: čekám, že sem teď přijedete.
Rád bych s Vámi uzavřel jakousi smlouvu.
Dnes jsem tak nepříjemně rozptýlen a rozdroben, že jsem Vám neměl psát, neboť si zasloužíte hezčí psaní.
Připadám si jako cestující, který chvilku čeká mezi dvěma vlaky;
důležité je, co je před ním, ale krásnější je, nač vzpomíná;
i sedí na svém kufříku, který ho nestydatě tlačí, rád by si pohověl v přepěkném vzpomínání, ale přitom kouká na nádražní hodiny: vlak je tu za tři minuty;
ach, Věro, a mně by se tak pěkně, tak prudce, tak nedočkavě vzpomínalo!
Nu, což dělat;
až podruhé.
Pa.
K Č
( 244 ) 1. VIII. [ 1922 ]
Milá Věro, je to veliká, veliká chyba, že tak dlouho, předlouho odkládáte svůj příjezd do Prahy.
Mohl bych Vám mnoho říci v této kapitole, ale nechme toho.
Je to hřích a chyba a já nevím co ještě.
Asi před deseti dny jsem byl v Brně a putoval jsem pěšky zrovna kolem zvířecí školy v Pražské ulici.
( Abych se přiznal: stalo se to z profesionální nutnosti a ne z chvalitebné sentimentality. )
Dovedete si to představit, jak jsem si ukrutně vzpomínal na - nedokončený koncert.
A za půl hodiny nato jsem jel z Králova Pole do Tišnova;
celou cestu jsem si pískal a zpíval Schubertův Nedokončený koncert a pořád jsem si říkal: proč to zrovna v nejlepším přestává?
Proč?
Můj bože, ještě kus dál! po tomhle tak nestydatě roztouženém allegru mělo by přece přijít zuřivé, radostné, tryskající presto a pak nějaké moudré a smírné andante - což já vím, co vše?
Ale ne;
zatracený koncert je nedokončen.
A já, který bych chtěl dále hrát svůj koncert, svou přepěknou melodii, se prohrabávám prsty [ * ) těmi chvalně známými prsty! ] v prázdnu;
nemám tu totiž housle, housličky strašně napjatých a citlivých strun;
housle leží někde v Koutě, a buď, hrome, se nějak rozladí, struny povolí, anebo na ně hraje někdo jiný.
Ohavná, ohavná situace!
Máte - li rozum, či spíše nemáte - li rozum, nýbrž jiné a lepší dary ducha, rozjeďte se do Prahy, třeba jen na pár dní.
Nic víc vám nechci říci, až ústně.
Tedy na shledanou, rozumíte?
Váš K Č
( 245 ) [ 5. 8. 1922 ]
Milá Věro, je 4 hodiny 25 a v 5 hodin 16 jedu do Jindřichova Hradce;
do té doby musím ještě spakovat, třeba jen noční košili a nějaké takové kartáčky.
To znamená, že mám zrovna jenom čas políbit Vám ruku nebo obě ruce nebo raději ještě víc za milé, přemilé, strašně milé psaní a v rychlosti sdělit, že když přijedete do Prahy ve čtvrtek 10. t. m., budete tu dost brzo, abychom se mohli sejít o osmé hodině večer řekněme u můstku na Žofín.
Prosím, napište mi obratem, mám - li čekat.
Bohužel nemohl jsem pod dojmem Vašeho psaní jít na houby;
dokonce jsem se pokusil pokračovat v jakémsi hrozně moudrém článku, ale nešlo to, praštil jsem pérem a pustil jsem svou fantazii na procházku.
Byla to, ujišťuju, nesmírně krásná procházka.
- Do Vašeho příjezdu bude opsán můj nový kus, takže Vám jej budu moci přinést, kdy budete chtít.
- Prokrista, co všechno bych chtěl a měl napsat, ale musím už běžet!
Nu, krásně se mi pojede;
budu sám, a jestli Vám nebude znít v uše, ať jsem zatracený.
Počítám dny a bezmála hodiny.
Co chcete, člověk je blázen.
- Tedy ve čtvrtek jistě.
Váš K Č
( 246 ) [ Praha asi mezi 5. 8.
- 24.
8. 1922 ]
Milá Věro, jak jsem slíbil, tak se stalo: nechal jsem Vaši knížku v kapse.
Nesu Vám ji, abych ji tedy nemusel balit.
A mimoto, rád bych Vás ještě viděl, než... nu, než odjedete.
Budu dnes doma od tří do šesti.
Můžete - li se pro mne stavit, učiňte tak.
A v 8 hodin budu na nábřeží u Žofína čekat pět nebo deset minut.
Není - li Vám naprosto možno přijít, nenaléhám;
přeju Vám šťastnou cestu a těším se, že Vás uvidím v Brně.
Váš oddaný
K. Č.
( 247 ) [ 24. 8. 1922 ]
Milá Věro,
mám, zajisté mám -
Ale mám toho trochu mnoho, jak chápete zajisté sama, děláte - li totiž takovou plytkou věc a čtete noviny.
Stojím v plném boji - nebo počkejte, musím začít víc od začátku.
Tak tedy jedné středy mne přepadla taková ohavná chabost, za kterou se podnes stydím;
no a napil jsem se z něčeho zázračného a jaksi jsem zvedl hlavu;
a pak téhož večera na mne přišla taková strašná energie, že jsem popadl právě nastalou mizernou situaci za nejradikálnější konec.
Tedy ta středa je vším vinna, nebo ta zázračná studnice, nebo něco mužského, co se vzpamatovalo;
zkrátka od toho večera jsem na koni, schůzuji, intervenuji, píši a dělám spoustu hrozně důležitých věcí, na které bohudík nevidíte, neboť byste se mi snad vysmála.
Nicméně boj je boj a pro nás hloupé mužské to má jakousi sportovní hodnotu.
Je to poněkud příliš zaměstnávající sport: už tři dny se chystám Vám psát, ale málem už ani doma neexistuju;
včera jsem už utrhl papír z bloku a chtěl napsat " Milá Věro ", když v té chvíli pro mne přišel posel;
a honem kamsi!
I teď mám jedno oko ( levé ) ustavičně na hodinách, neboť za čtvrt hodiny musím být v redakci a za další čtvrt hodiny v divadle.
A těch návštěv, co ke mně chodí!
A ten vztek, co mám, když takový divadelní mužský zadek se uvelebí zrovna na místě, kde kvetly růže!
Nu, co platno, válka je válka;
však to dlouho nepotrvá, a buď slavně odtáhnu z divadla, nebo se tam vrátím pokryt vavříny a jinými lichotivými hloupostmi.
A dost o tom a nyní bych měl psát o jiných věcech;
ale protože o takových věcech obyčejně mlčím, prosím Vás snažně, abyste si je myslela sama;
nemůžete si jich nikdy myslet dost ani dost horoucích.
- Kdy přijedu do Brna, to dosud na chlup nevím. Doufám, že jste ještě v Proseči.
L. V. M. D. V. C. B. a V. L. etc.
Váš
K Č
( 248 ) 8. IX. [ 19 ] 22
Milá Věro,
už toho mám dost! už toho mám dost!
Právě jsem upotil dva dlouhé anglické dopisy kvůli svým zatraceným dramatům, svou vlastní biografii a jiné ohavnosti.
Už toho mám dost! copak si mám pořád kazit svůj mladý život, protože mne potkalo to neštěstí a měl jsem takzvaný " úspěch " - věc, kterou si nezahřeju ani nastydlá kolena, kterou pořád musím s sebou tahat atd.?
Passons dessus.
It is highly dull.
Tři dny jsem měl na krku francouzského divadelníka, který za mnou schválně přijel.
Ah, nenechal jsem ho sedět na kanapi;
byl to jinak milý čahoun, ale - Lassen wir's.
Celý svět se proti mně spikl.
Abyste věděla, dnes jsem si najmul sekretářku;
nabízel jsem tuto funkci Vám, ale vy jste dala přednost nevímjaké technické kanceláři;
to je Vaše věc - moje ovšem také.
Moje sekretářka umí šest jazyků;
ale když si vzpomenu na jeden jediný, růžový, hbitý a plný rozkoše, hrome!
Ale " nechme té kapitoly ", jak praví Moliere;
já dnes chci hubovat.
Zítra musím jít k panu starostovi.
Mimoto dělám režii Cenci, ukázalo se najednou nutno, abych ji honem udělal;
to znamená, že se před 25. září nedostanu do Brna.
A tomuhle se říká život!
Milá Věro, nelíbí se mi můj život;
na mou duši, chtěl bych být aspoň čtrnáct dní děvčátkem.
Chtěl bych vonět jako kytička a být zamilovaný a jít s tlukoucím srdcem na rande a mít v puse růžový a sladký jazejček a spoustu jiných neméně krásných věcí - a nebýt světu dlužen nic než svou vlastní radost, svou krásu a lásku a jiné věci, které nestojí mnoho práce.
Anebo ještě raději bych chtěl čtrnáct dní ( nejméně! ) být s takovým děvčátkem, putovat s ním " von vorne und von hinten und auch von allen Seiten ", jak praví hloupá německá písnička, která mne dnes pronásleduje po celý den.
Chtěl bych - chtěl bych - však vy víte, koho myslím;
a vy víte, že těmi všemi zuřivými a rozházenými a slepými slovy chci jenom maskovat takový nahý a strašně smutný a naléhavý křik a volání.
Byl by luxus, kdybych psal upřímně, protože bychom z toho nic nezískali.
Ale chtěl bych si na Vás aspoň prstem sáhnout.
Když jste v Brně, jako byste ani nebyla skutečná.
- Rozhodně myslím, že byste měla přijet do Prahy něco nakupovat;
na dva, na tři, na čtyři dny, ne?
Tolik se vždycky těším, že Vám napíšu pěkné psaní, protože na Vás pěkně myslím;
ale když začnu psát, dostanu vztek, že jste v Brně a že Vám nemohu ty pěkné věci říkat někde při večeři nebo za ještě vlídnějších podmínek.
A já mám vztek, Věro.
Mějte se dobře a pište, pište víc než já, neboť Váš život je lepší.
Váš
K Č
( 249 ) 7. X. [ 1922 ]
Milá Věro,
jen několik slov, ale zato podstatných: budu v pondělí ( 9. ) v Brně a budu Vás čekat o půl šesté u vchodu do Lužánek, ovšem za každého počasí.
V úterý nebo spíše ve středu ( podle Vašeho přání ) pojedu do Teplic a po několika dnech se vrátím do Brna.
Vymyslete zatím pro pondělek nějakou pěknou procházku nebo vůbec něco příjemného;
dám se Vámi vést.
Váš K Č
( 250 ) [ 14. 10. 1922 ]
Milá Věro,
nemohu napsat datum, neboť nevím, kolikátého je.
Je asi sobota, zítra se vracím do Brna a v pondělí o páté hodině ( přesně ) budu u Lužánek čekat, vyprosím si pěkné počasí a vůbec veškerou milost osudu a požehnání Fortuny atd.
- Právě jsem dopsal třetí kapitolu.
Žiju prostřed strašlivých krveprolití;
čtu totiž detektivky.
Je to neobyčejně posilující a uklidňující.
Musím honem na poštu, pokud ji nezavrou.
Tedy pa a v pondělí o páté na shledanou!
Vaše
koruna československá
( 251 ) [ Snad 22. 10. 1922 ]
Milá Věro,
píšu 1. proto, že jsem vlastně už dávno měl Vám psát, 2. proto, že se mně udělalo jaksi smutno a těžko.
Proč, nevím.
Protože je zrovna neděle, mohu si ve svém zaměstnaném životě dopřáti luxus smutnocitu;
ve všední den by mně na to asi nezbyla volná chvíle.
Je mi tedy smutno.
Odpoledne byl u mne Fráňa Šrámek, moc milý a hodný člověk, a byl jsem s ním a se psem ( neboť jsem dostal tuze krásného a moudrého huňáče teriéra, jenž slyší na jméno Honzík ) na procházce.
Byl pěkný den, ale byl podzim.
A když jsem se vrátil, choval jsem Honzíka na klíně, neboť je to pes něžné a libé povahy, a přitom jsem tedy shledal, že mi je smutno.
Nuže, je mi smutno.
Od té doby, co jsem se vrátil, jsem měl mnoho naléhavé práce v divadle a jinde a napsal jsem dvě kapitoly románu;
a nyní je mi smutno.
Jářku, smutno je mi.
Docela hloupě.
Vzdychám nosem jako Honzík.
Arciže bych Vám měl napsat spoustu pěkných a uctivých a srdečných věcí;
arciže jsem Vám dlužen všeliké díky a novinky a kdesi cosi.
Slyšte ten dlouhý vzdech a řekněte, není - li mi jak náleží smutno.
Je to solidní, melancholický a vydatný smutek;
je šedý, černě pruhovaný, poněkud tuhý a vůbec mně nesluší, jak jsem shledal v zrcadle.
Tak, přišel bůhví odkud a zahalil mne fádními záhyby.
A k tomu všemu položil své fádní záhyby mezi Prahu a Brno;
to jest, pustím - li své vzpomínky na procházku, nalézají všude jen ten pruhovaný smutek.
Všechno vypadá smutně, i václavkový klobouček, černá hedvábná taštička, teplý hnědý kabát, dokonce i pan Arne.
Ne, ne, ne, Věro, jsem fádní a protivný člověk;
václavkový klobouk není smutný, nýbrž utěšený a pěkný;
jen já jsem neutěšený.
A přece měl jsem dnes příjemnou chvíli;
hladil jsem konečky prstů přepěkné dívčí líčko;
psal jsem totiž asi hodinku kapitolu Nausikay a docela jsem se mazlil s tím hloupým sladkým telátkem, s tou doktorovou dcerkou.
Ale teď, jak výše řečeno, jsem ohavně smutný.
Nu, přejde to;
ale není tu nikdo, kdo by mi pofoukal bolest nebo aspoň dal do zad pořádnou ránu a řekl:
Vzchop se, člověče, nebo aspoň nepiš takové hlouposti, abys někoho, kdo je má číst, uvedl v pokušení myslet si, že je na světě smutno, zatímco tomu nikterak není tak, aspoň ne pro toho, kdo bude tak neprozřetelný a bude číst až do konce tento zbytečný a černě pruhovaný dopis a právě na tomto místě se beznadějně zaplete do téhle věty, jež, jak patrno, nemá hlavy ani paty, ani břicha, zatímco daleko podstatněji a srozumitelněji lze napsati prostě toto: mám... a jinak je mi smutno, právě proto, že mám... a tak dále;
to ostatní se píská, a sice nosem ( velmi tenounce ), jako píská Honzík, když se nechá o samotě.
Tak, teď jsem to snad řekl jasněji a mohu přát dobrou noc.
K Č
( 252 ) V Praze, 6. XI. [ 19 ] 22
Milá Věro,
toto jest sedmé psaní, které dnešního večera píšu;
tři do Ameriky, jedno jednomu dělníkovi, který se pouští do literatury, má cosi jako talent a potřebuje povzbuzení, a jedno poste restante do Košic, nějaké zarmoucené neznámé paní, která se ke mně obrátila o radu, má - li se rozvést se svým mužem, protože jí chodí k holkám a nadává jí, že je hubená ( " nemám žádná prsa ", přiznává ta nešťastnice a táže se také, má - li snad více jíst, aby byla tlustší, nebo není - li příliš smyslná, což snad prý jejího muže odpuzuje - jako bych já to mohl vědět! );
a ještě jedno psaní nějakému evangelickému seniorovi.
- Povážíte - li, že jsem ráno čtyři hodiny aranžoval Věc Makropulos a že jsem odpoledne napsal strašně moudrý článek pro Lidové, uznáte zajisté, že to je pilný život - a prosím, je to po celém týdnu prvý den, kdy mám " dost času " napsat Vám dopis.
Tak tedy to se mnou stojí.
Zkrátka, víc práce, než je slušno.
Přitom už celý týden jsem nepsal na Krakatitu ( uvázl jsem uprostřed 12. kapitoly, akorát tam, kde to děvče má nechat ty dveře otevřené, víte? ty do svého pokoje, a jak on tam potom nejde a jak Vy jste říkala, že ona musí proto mít strašný vztek, - jste už doma? ).
Musel jsem chodit na Rusy, musel jsem dělat režijní knihu na Makropulos, zkrátka musel jsem mnohem víc, než bych měl;
- zkrátka, to vše není příliš dlouhé omlouvání, proč jsem ( snad ) tak příliš dlouho nepsal, nýbrž je mi to úlevou a jaksi pohodlíčkem takto si postěžovat na celý svět i na sebe sama, compris?
- Krom této staré stížnosti není nic nového;
jsem ospalý jako můj vlastní pes, a co Vám tyto řádky píšu, spím při tom a mám divný sen: zdá se mi, že nepíšu, nýbrž putuju takovou stezičkou na stráni, a dole jsou světélka, a to jsou vlastně Pisárky, a je noc, a hvězdičky, a děje se něco náramného, ale co, to nemohu a nesmím napsat;
vždyť Vy jste mi také nechtěla vypravovat ty své jisté sny, a tak já mlčím a sním ( od slovesa sníti ) svůj divný sen a Vám, Veverko, přeju šťastnou dobrou noc a ten samý libý sen.
A pak mi něco o něm napište.
Váš oddaný K Č
( 253 ) [ Snad 20. 11. 1922 ]
Tady ten lísteček.
Bude - li to muset být, pokloním se směrem k Vám;
ale bude ze mne jen stín člověka.
Je zase půlnoc.
Čas a divadlo jsou moji nepřátelé!
Dobrou noc.
K. Č.
( 254 ) [ 27. 11. 1922 ]
Milá Věro,
děkuju za Vaši vzpomínku k premiéře;
zdá se, že jste ji ( totiž tu premiéru ) brala vážněji než já.
Já jsem totiž byl dán vepsí daleko silnějšímu a vznešenějšímu zájmu a nadto jsem podlehl nové, velmi náruživé a něžné lásce.
Onen zájem byl zařizovati se.
Dnes poprvé sedím ve svém novém bytě ( pořád Říční 11 ) a tohle je vlastně první dopis, který ve svém novém, velmi rozšířeném pelechu píši.
Dalo mi to hrozně práce: všechno shánět a nakupovat a stěhovat atd.
Nemám to ještě hotové, ale dá se tu už bydlet.
Mám tři pokoje, dva veliké a malou ložnici;
nově malováno, nová kamna, nový nábytek, nové záclony, novou, ohromnou, mosaznou postel, zkrátka všechno nové, až mně samotnému je z toho luxu ouzko.
Jsem ještě příliš unaven stěhováním, než abych to mohl jaksepatří popsat.
Počkejte na příští psaní, které napíšu, až budu zařízen do posledního hřebíku.
Teď jsem udřený jako nosič či listonoš ( považte, že vedle toho byly zkoušky na Makropulos ), umazaný a koneckonců šťastný, že aspoň tři čtvrtiny práce jsou odbyty.
A teď o své nové lásce.
Jsou to perské koberce, do kterých jsem se zbláznil;
a jako někdo nemá dost peněz na tanečnici, do které se zamiloval, tak já nemám dost peněz na tuto hříšnou vášeň.
Ach, co všechno bych chtěl psát o těch zářivých, lesklých, hlubokých krasavicích, ale jsem tak unaven, že stěží ovládám pravopis, natož vyšší poezii.
Nic naplat, Věro, nejsem s to psát;
jsem šťasten, že lidsky bydlím, ale zvířecky unaven a vyčerpán.
Tož dobrou noc a příště bližší podrobnosti.
Váš
K Č
( 255 ) [ 16. 12. 1922 ]
Milá Věro,
zdá se mi, že jsem poněkud déle nepsal.
Mám na to vícero výmluv;
zajímavé je, že jsou vesměs pravdivé.
Tak například 1. jak vidíte svým detektivním bystrozrakem, píšu dnes na novém papíře;
tj. došly mi dopisní papíry a trvalo dobrých pět dnů, než jsem se fyzicky dostal k tomu koupit si nové;
dobrá výmluva, že?
2.
Stonal jsem dosti vydatně;
kašlal jsem a kašlu dosud velmi energicky na vše a pár dní jsem dokonce ležel.
Dobré, co?
3.
Měl jsem báječné množství pracovních restů, mezi nimiž jsem se ploužil.
4.
Hořela mi špatně kamna.
5.
Vy jste mně také tak dlouho nepsala.
6.
Můj nový byt ve mně podněcuje snivost a zádumčivost;
rozhodně raději si tady vzpomínám a ledacos představuju a ledačíms se kochám, než bych to psal.
7.
Jsem zamořen návštěvami;
hlavně, a to vám už je k zbláznění, musím denně vyhazovat aspoň dva agenty s perskými koberci, což rozhodně nejde tak rychle, jak si snad myslíte.
8.
- 12.
Chtěl jsem Vám napsat celý tucet důvodů, ale myslím, že by Vás to už nebavilo.
- Opravdu, měl jsem několik nesmírně mrzutých týdnů;
všechno se mi vzpříčilo, práce se mi vysmekla z rukou, z divadla jsem ( ostatně bezvýsledně ) dával výpověď a vůbec měl jsem tisíc chutí převrátit svůj život nohama vzhůru.
Dály se špatné věci a mnoho mne hnětlo.
Nuže, pokoj s tím!
Nejsem člověk, kterému dělá požitek nechat se litovat.
Jmenovitě od mladých děvčat ne.
To už mám raději, když máte na mne vztek.
Tak vida, řeknu si, to ona se kouše do spodního pysku, a zatíná snad i palce u nohou, a kouká zle zpod takové čupřiny, co jí obyčejně padá do čela;
a jistě když má vztek, tak bledne.
A i ten spodní ret, i ty palce u nohou, i ta čupřina, i ta bledost, to všechno jsou milé a hezké věci;
a pohnout jimi na takovou dálku, to tak trochu je jako dotýkat se jich prstem, člověk je zrovna cítí.
Nic, nic, nic nového není ve světě.
Román zůstal dosud u kapitoly 111 - představte si, že jsem v něm musel mnoho předělávat;
studoval jsem totiž učenou knížku o třaskavinách a shledal jsem, že jsem měl o nich všechno špatně.
Bože, ten svět je složitý;
člověk si nemůže volně vymýšlet ani tak prostou věc, jako je chemie.
Mám zase novou lásku, a sice černošské povídky;
jsou takové dětské a prasácké, výsměšné a naivní, má to kus rabelaisovštiny a ani ždibet lyriky;
je v nich rozkoš ze lhaní a ohromné nadšení pro mazanost a lstivost;
nu, velmi zajímavá psychologie.
Ostatně, jako vždy, vedu život zaměstnaný a neplodný, mařím čas, abych neměl kdy, a jaksi úmyslně obcházím ty pravé cíle, jako například i v tomto dopise, v němž jsem tak šikovně obeplul vše, čemu se říká " od srdce ".
Vidíte, pořád se stydím být upřímný;
v tom už mne, Věro, nenapravíte.
Bručím, bručím, a to je má řeč i mé psaní;
má romance začíná, když mlčím.
A Vy, Vy hodně tančete a blázněte a zlobte se a užívejte.
S pozdravem nejsrdečnějším
Váš K Č
( 256 ) 24. XII. [ 1922 ]
Milá Věro,
ráno mně přinesli ty chryzantémy rovnou do postele a do mne jako když hrom udeří: zapomněl jsem letos na Ježíška!
Totiž ne na to, že je nějaký Štědrý večer, nýbrž na to, co to znamená.
Už je to tak: budu - li jednou nesmrtelný, bude to jen proto, že zapomenu umřít.
Děkuju Vám tedy za ty chryzantémy i za Váš dopis, nejen proto, že jsou ty květy tak krásné a Váš dopis ještě krásnější, nýbrž proto, že mne ta nádherná vzpomínka vyhodila z postele, mrštila mnou jednak na hlavní poštu s telegramem, ale hlavně do města, abych nakoupil dárků pro bratra i Jarmilu, neboť jsem zapomněl i na to.
Přisámbůh, že to není z bezbožnosti.
A tak jste mne dokonce zachránila před ostudou.
Proboha Vás prosím, kdypak je svaté Věry nebo svaté Hrůzy, nebo kdypak jsou Vaše narozeniny?
Abych Vám totiž mohl ukázat, že nejsem takový pohan, abych nesvětil svátků a jiných významných dnů v roce pozdvižením mysli a obětováním bohulibých darů.
Stydím se velmi:
Myslím, že je to znát i na tomto psaní.
Snad je na tomto psaní znát i mnoho jiného, například že jsem se přesytil rybou, že jsem dostal k Ježíšku cestovní kufr a hodiny, že je velmi, velmi pozdě v noci, že zase dělám režii Šrámka, že jsem tu dvanáctou kapitolu Krakatitu dosud nedokončil a tak dále;
prosím, tyto věci čtěte mezi řádky a nyní mne nechte, abych se dostal k hlavní věci, totiž
k blahopřání,
to jest k vinšování všeho krásného k těmto svátkům, jakož i k celému Vašemu životu, který bude po nich následovat.
Bože, co je krásné?
Krásné jsou chryzantémy, ale krásné jsou také hvězdy, hvězdy na nebi ( zejména v okolí jistých Vinohrádků );
krásné jsou noci, láska je krásná a nejkrásnější je radost;
krásné je vzpomínání i toužení i shledání, krásná je blízkost i dálka, někdy dokonce je krásné i utrpení.
Co Vám z toho všeho mám přát?
Krásné je sedět na mezi u továrního plotu nad Královým Polem a nepřiznat si to pravé;
krásné je přiznat si to;
krásné jsou růže vadnoucí na polštáři právě opuštěném;
nadevše krásné je, co bylo, i to, co nebylo a může ještě být a bude, krásné je, co si člověk jen vymýšlí, - proboha, vyberte si z toho všeho!
Volte to nejkrásnější;
volte vždycky to nejkrásnější, to podivně a ostře a trýznivě krásné.
A já ve své tabákové samotě Vám to přeju tak silně, že až to bolí.
Těžká mám víčka;
chtěl bych je zavřít a mučit se vzpomínáním.
Těžká víčka a těžkou hlavu;
těžký život a těžké úkoly;
ale mé ruce jsou lehké a chtěly by se lehce dotýkat věcí nejkrásnějších.
Vím, kde jsou;
vidím je, dýchám je;
je to ohromné.
Ten " věčný kout v srdci " se jich nezbaví, i kdyby chtěl, i kdyby se jim zoufale uhýbal.
Co platno, Věro: tomuto trápení bych ujít nechtěl nikdy.
A nyní půjdu zavřít víčka, abych se na ně, na to nejkrásnější, díval.
A dotýká - li se Vás něco této štědrovečerní noci, nelekejte se: jsem to já.
Váš K Č
( 257 ) [ 10. 1. 1923 ]
Milá Věro,
psala jste mi sice jednou, že nemám být ve špatné náladě, když Vám píšu, či respektive že mám Vám psát, když nejsem ve špatné náladě, ale tentokráte jsem zase ve špatné náladě, a sice prostě proto, že mne bolí zuby;
mám totiž chronický zánět dásní, což má po latinsku zvonivý název gingilitida, ale pocit to rozhodně není zvonivý;
a ježto je to případ velmi chronický, nemohu čekat, až to přejde, a proto píšu psaní, třeba trochu mrzuté.
Dále mne mrzí, že jsem včera já sám zapomněl na své třiatřicáté narozeniny, čímž jsem přišel o příležitost, abych sám sobě vyčetl a vyčinil, že jsem dosud nespasil svět.
Dále, co mne ještě mrzí?
Že jsem se s Krakatitem nedostal dosud přes kapitolu XV, že jsem dnes celé odpoledne ztratil jakýmsi funusem, že mne dnes potkaly dvě nejen nepříjemné, ale přímo trýznivé věci, a dost: to stačí.
Píše - li se mladé dívce, má se psát o věcech krásných a potěšitelných;
měl bych tedy něco lhát, ale pozoroval jsem, že nejlíp člověk lže odpoledne;
v noci je člověk o něco upřímnější, jmenovitě je - li sám - ve dvou není nikdy docela pravdomluvný.
Je příliš pozdě, abych lhal;
je třiatřicet hodin, a nebudu tedy mluvit o zářivé obloze, když je šedivá, a o luzných snech, když mne bolí zuby, že ano?
Onehdy se mi o Vás zas jednou zdálo, ale v tak zvláštní souvislosti, že to ani nemohu psát;
bylo to pěkné a smutné.
Tak tedy Vaše zimní sezóna bude hodně taneční;
já mám zase tanec se Šrámkem, režuju jeho Plačícího satyra;
hle, jak úspěšně lze vraždit čas.
Zítra budu mít poprvé dekorace;
mám tedy nač se těšit;
pak se budu těšit na generální zkoušku a pak už zas na to, až to bude odbyto, a vida, člověk se přesunul přes tři neděle, ani nevěděl jak.
Ještě nevím, kdy bude premiéra Makropula v Brně;
to víte, že budu hledět přijet.
Bože, jak je tu ticho!
Jen hodiny tikají, a pak něco vzdychne v kamnech;
péro šustí tak, že si myslím, že kdybych mohl zavřít oči, poznal bych po zvuku, co píšu.
Je to škoda, člověk mluví ze sna, a nikdo ho neslyší;
jak by bylo zajímavé, kdyby psal ze sna, jak by se ráno sám divil tomu, co psal a proč to psal, a jak by mne například těšilo, kdybyste mi ze sna poslala psaní, a jak by to bylo zajímavě nediskrétní atd., že?
Mám teď noc co noc tak zajímavé sny - čtu teď vždycky v posteli černošské povídky a pak se mi v snách všecko tak špásovně poplete - a ráno nikdy nic nevím.
A teď, Věro, dobrou noc;
snad se mi zase bude zdát o Vás, snad má noc bude lepší, nežli byl tenhle den.
Váš
K Č
( 258 ) [ 19. 1. 1923 ]
Milá Věro,
chtěl jsem samozřejmě přijet na premiéru Makropula, ale dostal jsem zrovna na pátek pozvání k večeři na Hrad.
To prý se nesmí odříci, následkem čehož jsem nucen zůstat v pátek tady a přijet na první reprízu, tedy asi v neděli.
Dám potom o sobě vědět a těším se ukrutně atd.
Váš oddaný
K Č
( 259 ) [ 12. 2. 1923 ]
Jsem v Berlíně, zítra nebo pozítří v Hamburku, asi po dvou dnech v Drážďanech.
Kdybych měl víc času, podíval bych se do Ameriky.
Srdečný pozdrav
K. Č.
( 260 ) [ 15. 2. 1923 ]
Dříve než dokonám uběháním, posílám poslední pozdrav.
K Č
( 261 ) [ 19. 2. 1923 ]
Milá Věro,
na Váš bojovný výstřel odpovídám zatím ( zatím, neboť dnes opravdu nejsem s to slušně psát pro rýmu a nevolnost a vážné morální utrpení ), že máte snad už v rukou důkaz mého alibi ( nevím už, je - li to pohlednice z Berlína nebo z Hamburku ), že jsem zkrátka asi deset dní cestoval, a sice cestoval tak opravdovsky, že jsem neměl času ani spát, natož sednout si a psát.
Vrátil jsem se včera večer a od té doby spím, pokud to dovolují okolnosti.
Až budu mít trochu jasnější chvíli, ozvu se sám a s radostí;
teď mějte se mnou strpení, jsem důkladně - spíš duševně než tělesně - rozšoupnut;
jakási nervová skleslost či co.
V tomto stavu se skutečně k ničemu slušnému nehodím;
jdu uložit svou mrtvolu do postele a doufám v jediné, že usnu beze snů aspoň na týden a že během mého spánku nastane ostatně konec světa.
Nenastane - li, pak Vám ovšem napíšu lepší psaní, než je toto.
Váš K Č
( 262 ) [ 8. 3. 1923 ]
Milá Věro,
ačkoliv jsem se nedočkal odpovědi, dávám o sobě zprávu, jak jsem slíbil.
Není nejlepší: není mi totiž dobře, našli na mně nějaké anemické šelesty a hlavně jsem velmi na huntě nervově;
zkrátka doktoři mne posílají nejmíň na čtyři neděle na jih.
Chystám se tedy pomalu na cestu;
chtěl jsem jet do Španělska, ale nemám dost kuráže;
tedy do Itálie, snad až na Sicílii, nevím dosud, ostatně kamkoliv, kde bych byl němým poustevníkem.
Samotařím, utíkám před všemi lidmi;
ani dost málo nejsem veselý, naopak zlý a smutný, nepracuju, mrzím se na vše, netěším se z ničeho.
Prašpatný stav;
což poznáte nejlépe z toho, že ani nemohu vzít péro do ruky.
Ani byste mne nepoznala.
Nu což, snad se tam dole z toho vylížu.
Nu, nechci raději víc o sobě psát;
což, patří mi to, je to jistě trest, třebaže nevím zač, ale jistě jsem něco špatného provedl;
neboť cítím k sobě velikou nenávist.
- Doufám, že kdyby se Vám uráčilo dát mi o sobě zprávy, byly by utěšenější.
- Chtěl jsem se rozejet do Brna, ale plno věcí mne zdrželo;
teď bych se nikomu nechtěl ukázat, dokud nebudu zase ve své staré ( hroší, oslí a sviňské ) kůži.
- Dost, Karle, dost, není s tebou řeč, a i ten inkoust zhoustl tvou kašovitou melancholií a nechce psát;
zalez pod zem, krtku, a spi.
Poroučí se Vám prozatím Váš zcela nesnesitelný
K Č
( 263 ) [ 5. 4. 1923 ]
Milá Věro,
děkuji za Vaše milé psaní.
Nu vidíte, já také jsem dočista zapomněl na velikonoce, na koledu, dynovačku a jiné hezké věci;
ale na rozdíl od Vás nejsem " úžasně svěží, jarní, plný přání, tuh a štěstí ", spíše naopak, ani se nemazlím se sladkými jarními dny.
Nebudu Vás tedy otravovat líčením, jak se mi daří;
raději nemluvit;
jak jste snad četla ( nebo nečetla ) v novinách, vzdal jsem se divadla, tj. veřejného působení, ze " zdravotních důvodů " z velmi nutné duševní hygieny;
a má velmi už blízká cesta do Itálie je pro mne čím dál tím víc cosi jako dočasný útěk do kláštera.
Zkrátka není mi duševně dobře.
Na román jsem tři měsíce už ani nesáhl;
vůbec nesáhl jsem, jak se mi zdá, už hezky dlouho na nic příjemného a sladkého.
Ale - passons dessus!
Zatím dokonale ubíjím veškeren čas myslitelně nejtěžšími režisérskými manévry.
Od devíti ráno do osmi večer si téměř nesednu;
pak jsem tak bezvadně unaven, že mi zbývá jen sníst aspirin a vlézt do postele, abych neusnul v židli.
Život, co?
- Ale - Schwamm darüber!
Co Vám mám, proboha, o sobě napsat?
I mé písmo je tak nepříjemně rozklížené, odvykl jsem psát či co, a v Itálii si ještě odvyknu mluvit.
Dobře mi tak! dobře mi tak! má se žít pomaleji.
Ale já si nenaříkám, a proto také nepíšu, a proto už nenapíšu nic víc než srdečný pozdrav, a na shledanou!
Váš oddaný
K. Čapek
( 264 ) 17. IV. [ 1923 ]
Milá Věro,
tedy už jsem se na tu cestu pustil, což dokládám tímto lístkem.
Popisovat to nebudu, je zatím toho příliš moc;
ale mám se při všech nevyhnutelných pohromách dobře.
Srdečně zdraví
K. Čapek
( 265 ) 22. IV. [ 1923 ]
Dnes jsem strávil velmi krásné ráno na mořské pláži.
Jsem pořád v přeletu, denně jinde, jako pták, který nemá hnízda.
Ale je tu pěkně;
a jsou aspoň okamžiky, kdy jsem dokonale šťasten.
Teď jedu do San Marina kouknout se na nejmenší stát na světě.
Srdečně zdraví
K Č
( 266 ) 27. [ 4. 1923 ]
Kdyby tu nebylo tolik Angličanek! a tolik novomanželů! a tolik vousatých katolických poutnic!
Srdečně zdraví
K Č
( 267 ) 1. V. [ 19 ] 23
Ještě jsem se nezastavil;
ještě se řítím skoro denně jinam, jako honěný.
Ještě jsem si nesedl, ještě jsem neřekl okamžiku:
" Verweile doch, du bist so schön. "
Váš oddaný
K Č
( 268 ) 4. V. [ 19 ] 23
Ještě nejsem dost daleko, abych se zastavil a ohlédl se nazpátek.
K. Č.
( 269 ) Palermo, 8. V. [ 19 ] 23
Ještě toho nemám dost, ještě jedu dále;
ale nic není krásnějšího než moře a cesta po moři.
Srdečně zdraví
K Č
( 270 ) 10. V. [ 19 ] 23, Girgenti
Už nemohu dál přes moře Africké, i musím se pomalu vracet, byť tolika oklikami, jak jen mi bude možno.
Srdečně
K. Čapek
( 271 ) 13. V. [ 19 ] 23, Taormina
Už zase k severu.
Už bude konec všeho.
Už jsem všechno viděl, a nejsem na tom o nic líp.
Kam teď pojedu?
Srdečně
K. Čapek
( 272 ) 16. V. [ 1923 ]
Hrozně mnoho much je tu.
Prostě k nesnešení.
Váš
K. Čapek
( 273 ) Řím, 19. V. [ 19 ] 23
Trochu se utěšuji starokřesťanstvím;
následkem toho by mne dnes málem byli zamkli v katakombách u S. Agnese fuori.
Naštěstí byl s sebou náš vyslanec od papežské stolice, takže se pánbůh slitoval aspoň nad ním, když už ne nade mnou.
Srdečně
K Č
( 274 ) Středa,?, 23
Tady bych chtěl složit své kosti.
Srdečně zdraví
K Č
( 275 ) 26. V. [ 1923 ]
Srdečný pozdrav od Arna.
( 276 ) Janov, 29. V. [ 1923 ]
Už nevím kam dál;
musím se tedy vrátit domů.
K. Č.
( 277 ) Mendola, 7. VI. [ 1923 ]
Když jsem nemohl dál, šel jsem výš;
i tady je dobře býti, třeba je jen něco přes třináct set.
Srdečně zdraví
K. Č.
( 278 ) [ 23. 6. 1923 ]
Milá Věro,
jak vidíte, jsem zase v Praze;
jestli šťastně nebo nešťastně, to nevím, a už zase sedím na Krakatitu;
chudák ležel šest měsíců a hodně ztratil na třaskavé síle;
dá mi dost práce, než do toho zase přijdu.
Dle mínění jiných vypadám tuze dobře;
sám to nevím, protože se dívám do zrcadla, jen když se holím.
O Vás nevím teď docela nic;
děkuji za dopis, který tu ležel na poště.
Jsem zase starší;
jsem totiž už potřetí strejcem.
Nu a jinak, jinak... vrátil jsem se samotářštější, než jsem odejel;
bota, která mne tlačila, tlačí mne dál;
neklid, který mne poháněl, mne neopustil.
Měl jsem krásné chvíle tam dole;
byl jsem až opilý svým putovním poustevnictvím a není mi teď volno mezi lidmi.
Je možno, že se v nejbližších dnech octnu v Brně;
stůně mi dost vážně maminka, tak se tam možná pojedu podívat.
- Vy, která to se mnou nemyslíte špatně, poraďte mi: mám vydat v knížce ty své pitomé " listy z Itálie "?
Někteří mne k tomu nabádají, jiný mne z toho zrazuje;
a ač nemám zvlášť vehementní zájem na tomto světě, nerad bych si přece udělal ostudu.
Tož poraďte.
- Kdy pojedete na prázdniny?
Viďte, jsem suchý a protivný.
Nedivte se tomu;
člověk, který se pro něco trápí, je vždycky těm druhým protivný.
Já mám mnoho trápení, a dál už neřeknu ani slova.
Bůh ví, měl jsem ( v Itálii ) moc silné pokušení zmizet na čas v nějakém pěkném klášteře;
bohužel nechtějí tam neznabohy přijímat.
Teď mám jakýs takýs klášter tady.
Jsem totiž docela sám.
Těším se, že Vás - ať tady či v Brně - hodně brzo uvidím, a jsem Váš oddaný
K Č
( 279 ) 5. VII. [ 19 ] 23
Vzácná a vážená Věro,
psala jste mi tak samozřejmě o své budoucí svatbě, jako by se rozumělo samo sebou, že o tom už vím.
Nevěděl jsem pranic;
i nezbývá mi nyní než svolávat veškero požehnání nebes na Vaši hlavu i na hlavu vyvoleného, o němž jste mi zapomněla napsat, kdo jest, jaké barvy atd.
Kdybych nyní psal, co vše Vám přeji, možná že bych napsal veliké hlouposti.
Ale je od Vás hezké, že jste ani v omilostněném stavu zásnub nezapomněla na své jiné ctitele.
Jsem zvědavý člověk: prosím Vás, jak se to vlastně stalo?
Něco bližšího byste mi o tom měla napsat.
V těchto dnech jsem dvakrát projížděl Brnem, ale jen nočními vlaky;
nebylo mi naprosto možno zdržet se.
Byl jsem v Teplicích, kde moje matka byla na tom už naprosto bídně;
nyní se její stav potěšitelně zlepšil, takže už není bezprostředního nebezpečí.
Mé hlavě se zalíbilo už celý týden ustavičně bolet.
Měl bych jet ven, ale pokud nemáme jistoty s maminkou, není to možno.
Krakatit vzniká pomaleji, než by měl;
budete s ním stěží spokojena, táhne se trochu a dělá si chvílemi legraci z posvátných lidských citů, jako je láska.
Jinak vyvíjím v sobě nyní veškeré ctnosti poustevníka;
jsem hrozně mlčelivý a osamělý, a dokonce, já bídník, si v tom libuju.
Těším se dokonce, že se příštího roku odstěhuji až bůhvíkam za Prahu, kde si stavím s bratrem domeček;
tam zmizím nadobro v nějakém květinovém záhonku a jen jednou za rok vystoupí ze mne na hladinu světa bublina, drama nebo román, nad níž moudří lidé řeknou, že upadám nebo něco podobného.
Až mně vykvete má první vlastní fialka, pošlu vám ji.
Nuže, nyní ještě jednou všechno požehnání, docela vážně;
není mi zrovna tak dobře, abych žertoval.
Doufám, že Vás přese vše brzo uvidím, a pak se toho dozvím hodně mnoho o věcech dosud mi tajných.
S nejupřímnějším pozdravem Váš oddaný
K Č
( 280 ) 2. srpna [ 19 ] 23
Milá Věro,
Váš dopis beze slov, tj. Vaše skvostná fotografie mne dohonila až zde, na dovolené, kterou tentokrát trávím mezi jihočeskými rybníky a nad stránkami Krakatitu [ * ) kapitola XXX, erotická. ], ve světě plném ctnosti, přepěkných pohledů a hlavně krásného nebe.
Kdybych Vám chtěl poslat něco zdaleka ne tak hezkého jako Váš obrázek, ale přece něco neskonale milého, byl by to duševní obraz toho malého rybníčku, který jsem našel dnes.
Byl nesmírně modrý, kolem jen trochu rákosí a mokré louky, a to bylo všechno, a byla to veliká radost.
A abych tu krásnou modrou barvu ničím nezkazil, končím pro tentokrát tím rybníčkem a dovoluji si políbit Vám už jen některý nehet;
jsem skromný, nechytím celou ruku.
Váš oddaný K. Čapek
Jindřichův Hradec ( Rudolfov )
( 281 ) 7. září [ 19 ] 23
Milá Věro,
už dávno jsem Vám chtěl psát;
ale odkládal jsem to na slavnostní okamžik, kdy budu moci začít slovy: jsem hotov.
- Jsem tedy hotov s Krakatitem, ale bohužel není to tak slavnostní pocit, jak jsem si představoval;
naopak je mi nějak prázdno, jako bych byl vykuchán.
Dopsal jsem to v Rudolfově, odhodlán, že se odtamtud nehnu, pokud neudělám tečku a konec;
nuže, i to posléze nastalo, i vrátil jsem se do Prahy a už nic z toho všeho nemám;
nic z té horečky a opilosti, radosti a lásky.
Ke všemu ani nevím, je - li to dobré;
já to totiž ještě vůbec nečetl a poněkud se děsím toho, že teď si to musím přečíst a začít to opravovat.
A zatím Vy tedy pícháte do krásného svatebního prádelka, které... po kterém mně vlastně nic nemá být, a které neuvidím, a které, a se kterým, a ve kterém, a pro něž,... a ze kterého, jak vidíte, se jaksi nemohu vyplést;
proboha, zakažte mi to a řekněte mi, že... že... já nevím co;
ale ať na ně už nemyslím! ať - ať - ať mi to dá pokoj!
Jak můžete být tak bezbožná a psát mi takové věci?
Ano, správně se má psát s návštěvy;
a co Vám o mně někdo říkal, je mi naprosto fuk;
ale to, to jste mi neměla psát, to je ukrutnost a výsměch a já nevím co horšího.
Propána, vařte knedlíky božské jako oblaka a roštěnku a celerový salát a co chcete, přeju to ze srdce Vám i... i... zkrátka komu chcete;
ale to druhé, votre linge endiablé, le voile impudique qu ' une nuit un autre déchirera, ah, c ' est trop pour moi;
et vous, insensée, vous me parlez de ce qui n ' est plus pour moi qu ' un rêve furieux et impossible;
eh bien, je vous hais.
Píšu to francouzsky, protože česky bych to napsal daleko sprostěji, a neumím francouzsky tolik, abych to dovedl říci, jak si to myslím.
Přimyslete si k tomu po česku všechnu mou zuřivost a jiné pocity, které se ani nedají psát.
Povím Vám to po česku, až Vás uvidím;
neboť Vás velmi brzo uvidím, až povezu do Brna svůj Krakatit, ač - li Vám záleží na tom pohovořit si se mnou tak, jako to šlo dříve.
To vlastně jsem Vám chtěl napsat a krom toho ještě, že na to myslím víc, než je slušno;
a nežádejte na mně, abych to rozváděl.
Až Vás tedy uvidím, povím Vám také něco o jisté princezně;
ale to vše má ještě dost času;
všechno má dost času, jenom já ne.
Zatím se co nejuctivěji doporoučí Vašemu většímu milosrdenství
Váš oddaný K Č
( 282 ) [ 25. 9. 1923 ]
Milá Věro,
tak jsem měl z Vašeho posledního dopisu dojem, že jsem Vás postříkal svou horkou krví;
doufám, že jste to přeprala, než to uschlo, a že to pustilo.
Tedy chtěl jsem Vám už dávno odpovědět, ale čekal jsem, až budu vědět přesný termín, kdy pojedu do Brna.
Totiž musím tam dovézt do Lidových ten svůj nešťastný román, na kterém ještě pořád pracuji a opravuji jako mezek, a oni mi ještě nenapsali, kdy jej nutně a definitivně musejí mít;
má totiž vycházet hned po tom románu, co je v raníku teď.
Tak nevím dosud, kdy do Brna přijedu;
rozhodně nejpozději začátkem října.
Jsem bědná vločka;
tři noci po sobě jsem hodokvasil, takže jsem trochu, jak říkají motocyklisti, rozštelován.
Mravně se to projevuje totální pitomostí;
proto prosím, abyste mne neposuzovala podle tohoto žalostného pokusu o dopis.
Já vím, co by tento dopis měl ( a hlavně chtěl ) obsahovat, ale neumím to dnes napsat;
ale Vy také předobře víte, co by tento dopis ( jakožto odpověď ) měl říci.
Tedy je to v něm;
ne sice napsáno, ale někde mezi řádky nebo na prázdných krajích nebo v té kaňce na předchozí stránce.
Je v něm všechno, co chcete slyšet;
neříkám to jen proto, že jsem dnes ochraptělý.
Teď si to myslím všemi živými a hroznými a pěknými slovy a vkládám to do tohoto nepopsaného rámečku:
( Rámeček je malý, protože jsem si to myslel strašně hustě. )
Aspoň to nemusím psát francouzsky;
Vy mně to také nějak řekněte, ale ne v rámečku, a když mně řeknete to, co jsem tady nenapsal, budu strašně rád a lehnu si na sofa a zavru oči a budu si něco představovat a to bude tak pěkné, že už teď zavírám oči a zapomínám dopsat tento nesmyslný dopis.
Tak Chtěl bych kolem toho prázdného rámečku ovinout girlandy nejvoňavějších květů;
dnes ne, dnes nemohu.
Ale vyplňte Vy ten rámeček tím, co do něho patří, a napište mi to.
Mějte se zatím dobře ve svém štěstí;
vařte jako Magdaléna Dobromila, ale proboha jen nešijte, jen nešijte nic příliš tenkého a pěkného.
A jakmile budu vědět datum, napíšu Vám.
Srdečně a pokorně Vás zdraví Váš oddaný
K Č
( 283 ) [ 10. 10. 1923 ]
Milá Věro,
litoval jsem velmi, že jsem Vás už nezastihl;
ale o tom, čeho lituji, Vám tentokráte psát nechci.
Pokouším se, aby můj hlas zněl čistě a libě, mám - li Vám nyní přát - co vlastně?
Jistě to nejlepší;
ale jelikož dosud z vlastní zkušenosti nevím, co na světě je nejlepší, nevím, jak bych to řekl.
Snad je to, co přeje Odysseus Nausikai: aby " v svornosti žili žena a muž, pro radost všechněm přátelům svým a v žal svých nepřátel ", nebo tak nějak je to.
Zkrátka zamhuřte oči a řekněte si, co je to nejlepší;
současně zamhouřím oči i já a budu Vám to přát tak silně, že tím snad trochu přispěju k tomu, aby se to uskutečnilo.
A Vy mně tentokrát musíte věřit, že Vám přeju to nejlepší a že proto končím své psaní tak brzo, abych své upřímné vinčování ničím nepokazil.
Pán Bůh Vám všeho naděl.
Váš oddaný
Karel Čapek
( 284 ) [ 23. 10. 1923 ]
Milostivá paní,
( v tomto okamžiku si libuji, že jsem literát: člověk je aspoň s to napsat nejnezvyklejší a nejnemožnější věci ), to se rozumí, že tam budu, a přesně.
Kdybyste nebyla v honeymoon, tedy v době, kdy veškerá lidská zvěř je šetřena, psal bych Vám o strašných skutečnostech života, například o gigantické rýmě, která mne v těchto dnech přepadla.
Nedovedete si takovou ohavnost představit;
ani se o to nepokoušejte.
I toto psaní je zamořeno rýmou jako maremmy malárií: i odvrzte je od sebe.
Nemohu učinit nic lepší - hepší! hepší! dejž to pánbůh, zatracená rýma!, nic lepšího než odvrci toto psaní do kastlíku a spoléhat, že noc přinese úlevu.
Ruce Vám líbá
K Č
( 285 ) Praha, 26. XI. [ 19 ] 23
Milostivá paní Věro,
tak už jsem zase tam, kde jsem býval: dokonale zamořen prací, utahán jako drvoštěp, uondán novou režií, zaměstnán jako agent.
I toto psaní píšu v hodině, kdy rozumní a ženatí ( nebo vdaní ) lidé už spějí ( například jsem si jist, že už spíte, ale raději na to nechci myslet: mám totiž nepříjemný dar, kterému se říká obrazotvornost ).
Mimoto před tímto dopisem jsem napsal čtyři jiné.
Dále objevuji zvláštní zákon, že když je člověk unaven, je i péro jaksi rozskřípané.
Dále - je ještě nějaké dále?
Ó ano, pořád dále, pořád jaksi dál, pořád vzdáleněji.
A je to divné, čím je větší vzdálenost, tím víc musí člověk obcházet a dávat pozor, aby do něčeho nenarazil nebo nešlápl nebo o něco neklopýtl.
Vám se dobře píše, jelikož jste šťastna;
ale já, který nejsem ani šťasten, ani nešťasten, nacházím hrozně málo, co bych psal sám o sobě.
Dívám se na své písmo a nelíbí se mi;
je jaksi rozvrzané a neladné - tímto písmem bych nemohl psát Krakatit a je ode mne neslušné, že jím píšu dopis, který by měl být pěkný a studený jako kytička mokrých fialek;
neboť přese vše smím Vám ještě podat kytičku fialek.
Co dělá Petronius?
A jaká jste?
Jste o nebo ve?
Bože, ani nevím, které písmeno z abecedy náleží mně;
budu o tom přemýšlet, až si lehnu;
ale myslím, že jsem v.
V jednom z posledních dopisů jsem Vám poslal prázdný rámeček.
Dnes Vám náhradou posílám vyplněný:
Přeju Vám všechno nejlepší přeju Vám všechno nejlepší
přeju Vám všechno nejlepší přeju Vám všechno nejlepší
přeju Vám všechno nejlepší přeju Vám
- všechno nejlepší, neboť, jak vidíte, ani rámeček nestačí na množství a mohutnost těch nejlepších věcí, které Vám - necítě se štědrostí - přeju.
Zakrátko pojedu do Brna.
Kdy, ještě nevím;
patrně až dokončím režii Aristofana a dostanu za ni vynadáno.
Zatím se Vám poroučí s políbením ruky
Karel Čapek
( 286 ) 24. XII. [ 19 ] 23
Milostivá paní,
nevím vlastně, kde jste, zda v Praze, v Brně nebo Skalici nebo v Boskovici nebo jen v mé mozkovici;
píšu tedy jaksi do prázdna i poděkování, i přání.
Rozumí se, že Vám přeju jen to nejlepší, ale in bianco, neboť nevím, co je to nejlepší, co lze přáti mladé paní bližního svého.
Sklidil jsem své dárky a teď je venku tak překrásná měsíční noc, že by člověk brečel;
chtělo by se mi jít někam na půlnoční, ale jsem jako přišit do svého pokoje;
nejsem s to ani vstát z lenošky.
Rád bych se podíval aspoň klíčovou dírkou, co Vám nadělil Ježíšek;
ale není tu v dosahu ruky ( bohužel ) ta pravá klíčová dírka;
musím říci, že mi schází často.
Myslil jsem, že přijedu o vánocích do Brna a uvidím Vás;
zatím z toho sešlo z důvodů redakčních.
Zatím Vám tedy kladu po lístkách do klína Krakatit, začne - li totiž od zítřka vycházet.
Ale nemyslete si o něm nic, dokud nebude celý;
je totiž značně tlustý.
Jinak nedělám nic pořádného;
je to žalostné.
Nevím zhola nic, co děláte a jak žijete;
slyšel jsem, že jste zas víc zkrásněla;
až je mi těžko si Vás představit, zejména když nevím, v jakém rámci jste.
Daleko lépe se mi to dařilo, pokud jsem si Vás mohl představovat jako bohyni Tellurii.
A tak hned se svým vánočním přáním svezu přání novoroční, poněvadž do Nového roku stěží přijedu do Brna.
Přeju Vám, co si sama přejete;
pokud mne se týče, nabízím Vám svou malou kytičku hořce a laskavce, která nezvadne.
Tak.
A buďte zdráva.
S políbením ruky Váš
K Č
( 287 ) 22. I. [ 19 ] 24
Milostivá paní,
ne, rozhodně si to nezasloužíte;
jenže já skutečně nevím, co vlastně.
Jistě nemyslíte to, že jsem Vám dosud neodpověděl, neboť
1. to není tak velké neštěstí ( aspoň pro Vás ne ),
2. a mělo to své příčiny, a sice ty, že jsem pořád čekal na rozkaz z redakce, kdy mám jet do Brna ( kde, jak známo, kromě Špilberku a Jakubské věže lze vidět také Vás ), tedy že jsem čekal, abych Vám mohl napsati, že
v pátek ( 25. nebo kdy ) přijedu do Brna a budu tam do neděle.
Chce - li mne někdo náhodou vidět, může mi napsat ( na adresu dr. Koželuha, Augustinská 17 ), kdy, kde a jak atd. by si to přál.
A poněvadž doufám, že takové psaní v Brně dostanu, nenapíšu už víc ani slova.
Tečka.
Zatím se poroučí v neskonalé úctě
K. Č.
Pozdrav Petroniovi.
( 288 ) [ 24. I. 1924 ]
Milostpaní Věro,
píšu honem:
Budu v Brně až v pondělí, a sice vinou Arne Nováka, který si umínil odcestovat.
Musím ho totiž natrefit.
Člověk míní, někdo jiný mění.
Teda v pondělí a v úterý jsem v Brně jistotně.
S políbením ruky Váš
Karel Čapek
( 289 ) 19. II. [ 19 ] 24
Milostivá Paní Matko Věro,
bojím se, že dnešní ekvitační kapitola Krakatitu Vás v mnohém pohorší;
spěchám tedy vyvrátit zdrcující kritiku, kterou jste mi napsala;
neboť, jak známo, i červ se brání.
Tak tedy 1. princezna prohrála o jeden set, protože hrála proti slunci;
hrála holt jen do poločasu a pak se dopálila, místo aby změnila stranu, a zahodila raketu;
u tak nafoukané ženské je to možné, že?
A ostatně to byla třeba jen výmluva;
každá ženská lže, když se chce vymluvit.
2.
Princezna opravdu ohmatávala koňův kotník klečíc na zemi;
ale byl to přední kotník a ne zadní;
ostatně slušně vychovaný kůň princeznu nekopne;
dále byl jsem přece sám na zámku a viděl jsem ohmatávat kotníky a masírovat šlachy i na zadních nohách.
- Mám takto s Krakatitem hromadu trápení;
nějaký chemik mně vynadal, že měřím sílu třaskavin na sec/kg/m, a já za to nemůžu, že to tak je v knihách.
A jeden tuberkulózní vojenský špitál ( " tuberáci " ) mi napsal, že v květnu Orión na nebi nesvítí.
Tak vidíte.
Člověk nikdy není dost učený.
Moc Vám děkuji, že mne zvete na Tatry;
ale mám naneštěstí zrovna novou režii, tentokrát na Národním divadle.
Mohl bych tedy zase bědovat na svůj nešťastný život promrhávaný samou bídnou a užitečnou prací;
ale to už jsem psal tolikrát, že by to nakonec vypadalo, že lžu.
Tedy raději budu tvrdit, že nedělám nic, nejsem k ničemu a sedím s nohama na stole.
Máte to tam asi pěkné;
ale pro samé líčení přírody nezapomeňte se mnou sdělit, co dělá Vaše zdraví.
Co mne se týče, děkuju za optání.
Člověk si dělá zásady pro své pohodlí;
já ze zásady nepíšu nikdy déle než do půlnoci, a protože právě bije půlnoc ( a měsíc tak přeteskně svítí na zasněžené střechy ), musím zásadně skončit.
Na horách člověk nikdy nevidí, jak vypadá půlnoc, protože spí jako veverka v dutině stromoví;
ale ve městě půlnoc je hodina, kdy rozumný člověk obrací myšlenky k sobě samotnému.
A o sobě samotném snad už s Vámi nikdy nebudu mluvit.
Buďte hodně zdráva.
Líbá Vám ruce
K Č
( 290 ) [ 8. 4. 1924 ]
Drahá milostpaní,
jistě mi už nebudete věřit, napíšu - li Vám zase, že klesám pod břemenem práce;
dopis, který Vám píšu, je za dnešek ( na mou čest! ) jedenašedesátý, mimoto jsem sváděl bitvu s berním úřadem a dělal korektury Krakatitu;
uznejte, že je to život zoufalý a horší než psí, neboť jednou jsem dělal celý den pokusy se psem a shledal jsem, že se za celý den ukropil na patnících 56 krát ( to je totiž psí korespondence );
ale předně ten pes to dělal s rozkoší a za druhé neměl aspoň žádné korektury.
Naprosto nemohu věřit, že by někdo na Vás mohl dělat divné a zarmoucené oči a že byste byla tak nehodná k lidem, kteří Vás mají rádi, a stonala jim;
rozhodně se na Vás přijedu na velikonoce podívat, dopřejete - li mi totiž, abych Vás viděl.
Stůněte - li, je to jistě z toho, že není něco v pořádku ve Vašem světovém názoru;
hola, bylo by nutno prozkoumat Vaše ledví, třebaže se zdáte být tak rozšafná a spokojená.
Budu - li Vás moci vidět, sednu si, zavru oči a budu si držet u nosu štólu, aby mne nemátla vůně světskosti, tak jako pan páter ve zpovědnici;
a Vy mi budete říkat " otče duchovní " a přiznáte se mi ze všeho;
a já Vám všechno za všechny lidi odpustím.
Ne ne, co Vás napadá, že byste stonala;
stůňou jen lidé nešikovní, nešťastní a vrtáci.
Člověk může kašlat z bujnosti nebo jen tak, z rozmaru, ale z kataru se kašlat nesmí;
a horečku smí mít člověk z nadšení, z lásky nebo z nedočkavosti, ale ne z kataru.
Na hory jste jela proto, že je tam krásně, a šetříte se proto, že Vám to sluší, a všichni o Vás pečují proto, že jsou přitom takoví směšní a milí.
Tak tomu musíte rozumět.
Ale pořádný člověk a chlapík jako Vy nestůně doopravdy.
Chcete - li, zatelefonujte mi na Zelený čtvrtek ráno ( před desátou ) k sestře;
pak mám jakousi jury, ale odpoledne budu asi volný.
Zatím Vám líbám ruce.
Váš oddaný
K Č
( 291 ) [ 3. 7. 1924 ]
Milostivá paní,
tahle hlava mi připomněla příjemnou příležitost vzpomenout si na Vás.
V Londýně jsem si nevzpomínal na nic, protože tam se mi vůbec nelíbilo.
Jedu do Skotska.
Srdečně zdraví
K. Čapek
( 292 ) Kyle Akin, 10. VII. [ 1924 ]
Srdečný pozdrav až... až z ostrovů Hebridských.
Karel Čapek
( 293 ) Keswick, 14. VII. [ 19 ] 24
Už jsem zas dole, ze Skotska a z Hebrid.
A zítra to půjde se mnou ještě doleji.
Srdečně zdraví
K Č
( 294 ) [ 14. 8. 1924 ]
Milostivá paní matko,
děkuji za dopis;
už jsem se vrátil, a nemaje nic lepšího na práci, jsem zaměstnán od rána do noci;
dělám totiž tři korektury najednou a mezi tím vyřizuji 300 kusů korespondence.
Čert mi byl dlužen, že jsem se vůbec vracel.
Skrz ten koberec ( abych se vyjádřil obchodně ) by bylo nejlépe, abyste přijela do Prahy.
Půjdu se s Vámi podívat po nějakých obchodech - za 10000 může být už hodně veliký perský koberec, je - li to do jídelny;
nebo 3 - 4 vybrané kusy, je - li to do jiného pokoje;
velký koberec se totiž dává - z důvodů mně neznámých - jen do jídelny;
a menší koberce jsou vždycky daleko krásnější.
Skrz to pozvání upřímně děkuju;
ale zatím se odtud nemohu hnout, jelikož 1. hlídám stavbu svého domku, 2. nejsem ještě a asi jakživ nebudu hotov s těmi korekturami a korespondencí, 3. připravuji do tisku Anglické listy, 4. čekám, až dojde z Londýna můj kufr, 5. musím živit a rozptylovat bratrovu kočku, která je u mne, pokud je bratr na letním bytě, 6. pronásleduji obec pražskou kvůli kanalizaci, vodovodu, plynu, elektřině a jiným věcem, týkajícím se brzké obyvatelnosti mého domku, 7. nemohu si zrovna na další důvody vzpomenout, ale je jich ještě moc.
Jsem zatím zván 1. na Šumavu, 2. na Žampach, 3. do Brna, 4. do Skalice-Boskovice, 5. do Vídně a 6. do Haagu.
Ráčíte uznat, že je zatím těžko vyhovět této poptávce.
7. do Ameriky, kde už s čistě americkou překotností ohlašují, že tam pluji po lodi.
- Jinak je bohužel, jak patrno, všecko při starém.
V Anglii jsem se sice nenaučil anglicky, ale zato jsem načisto zapomněl francouzsky a německy;
ztratil jsem 120 liber ( anglických ) a naučil jsem se kreslit.
Nemyslíte, že bych měl nechat literatury a věnovat se malířství?
Zatím bratrova kočka hlasitě prohlašuje, že už má dost mého psaní a že ji mám chovat.
Nejdřív byla trochu plachá, ale teď mne zaneprazdňuje a obtěžuje jako nějaká novomanželka.
No tak počkej, hned to bude, jen pár slov.
Není vyloučeno, že se zakrátko podívám do Brna;
v tom případě bych se snad od vlaku k vlaku mohl stavit ve Skalici nebo Boskovici nebo kde vlastně jste.
Nu, ale do té doby snad sem přijedete skrz ten koberec.
Poroučím se Vám v této naději Váš
K Č
( 295 ) 5. XII. [ 19 ] 24
Milostivá paní Věro,
přinucen okolnostmi musím zase jet do Brna a zase jenom na skok.
Budu tam v neděli a v pondělí a zadán jsem jen v neděli ( 7. prosince ) večer.
Máte - li v těchto dvou dnech náhodou co činit v Brně, měl bych velikou radost, kdybych Vás, ať samu, nebo s panem Petroniem, mohl pozdravit.
V úterý musím zase být v Praze.
No, jinak ovšem není nového nic;
krásy přírody Vám líčit nemohu, neboť nemám s ní co dělat;
ostatně vzpomínám si, že jste mi toho velmi málo vypravovala o Turecku.
Z různých příčin horuji pro Turecko, a proto prosím, bude - li Vám možno, abyste mi o něm vypravovala.
Můžete mi udat dopisem nebo telefonem do redakce nebo ke Koželuhovům, je - li to možno.
S políbením ruky Váš
K. Čapek
Poručení Vašemu pánu a veliteli.
( 296 ) 21. XII. [ 19 ] 24
Milostivá paní Věro,
děkuji Vám mockrát za Vaše poslední dva dopisy.
Rád bych, aby mně tak myšlenky skákaly jako Vám - musíte s tím mít, chudáčku, mnoho práce, abyste je večer zavřela do stáje a řekla si, tak, teď jsou, holota, zamčeny a já mohu spát.
A když už mluvím o tom spaní, dnes je náhodou nejdelší noc z celého roku, pročež soudím, že budete spát nejdéle z celého roku;
i přeji si, aby se Vám zdály věci, které - no, Dinge, die man nicht schreibt.
Posílám Vám tedy ty obrázky: budete - li mít někdy nějaké děti ( což je jaksi špásovná představa ), najdou je v nějaké staré krabici od klobouku, podiví se jim a pak je roztrhají;
v té době já chudák už budu členem Akademie na znamení, že už se jinak k ničemu nehodím.
Vymýšlel jsem si, co všechno pěkného bych Vám nejraději poslal k Ježíšku;
a jak to už u intelektuálů bývá, pro samé myšlení a těšení jsem se nedostal k činu;
a protože teď o půlnoci jsou krámy zavřeny ( mohl bych se snad někam vloupat, ale jsem člověk technicky a rukodílně nešikovný ), nemohu Vám poslat než své požehnání a pět minut mlčení, jehož račte použít, jak je Vám libo;
co mne se týče, budu těch pět minut myslit na -
( Uplývá pět minut. )
( Ještě dvě minuty přidám. )
( Ještě chvilku. )
( Je to vlastně smutné. )
Jste neskonale štědrá;
co se týče těch oslích polštářů, nejraději mi pošlete to oslí sedlo, které k nim patřilo;
bude mi slušet.
A nějakou tu mušli mi přineste.
Ale dáváte mi něco, co mi nenáleží.
Píšete mi:
" Vzpomínáte si na rozkošný nápěv, který jsme spolu slyšeli:
Mám, mám, zlaté vlásky mám -? " Prosím, to musel být někdo jiný;
a je - li Vaše vzpomínka na to rozkošná, pak běda mi, že na ní nemám podílu.
Ha, přistihl jsem Vás;
a nyní si nejsem jist, zda i v jiných rozkošných věcech, které mi píšete, si mne nakonec nepletete s někým jiným.
Nevím, jak tomu přijít na kloub.
Je nechutné se na mne podívat;
pořád píšu a stelu rozumy a každého rána se dívám do zrcadla, nenarostla - li mi dlouhá sněhobílá brada.
Dobře, že jste mi připomněla princeznu z Krakatitu.
Stýská se mi po ní nesmírně.
A už dost, a už dost.
Musím nechat místo a čas na věci, které se nepíšou;
a které se ani pošeptmo neříkají;
které člověk někdy vypoví o nějaké fiktivní osobě, ale ne o sobě, nikdy ne o sobě samotném;
nesmí je říci, protože pak by je nikdy už nemohl dát jinému do úst.
To nejkrásnější žiju, abych to jednou vložil na jazyk vymyšleným figurám;
a proto, víte, o tom musím mlčet.
Dejte mi vědět, kdy se vrátíte;
snad zase brzo přijedu do Brna.
S políbením ruky Váš
K Č
( 297 ) [ 21. 1. 1925 ]
Milostivá paní Věro,
vraceje se dnes večer z práce domů, těšil jsem se, že Vám napíšu nejen psaní, ale celé velepsaní, abych si oddychl po čtrnáctidenním psaní žádostí o milost, o výmaz trestu, o místa pro nezaměstnané atd.;
neboť nevím, z jakého božího hněvu dostalo se mi úkolu ujmout se různých vdov, sirotků a vězňů.
Tedy vraceje se dnes domů atd.;
avšak po večeři jsem se podíval na jakýsi criss-cross puzzle ( to je taková ohavná šaráda zrovna přišlá z Ameriky ) a řekl jsem si: jakže, že bych já, slavný Karel Čapek, tohle nerozřešil ve dvou minutách?
Nuže, po dvou hodinách divého zápasu jsem se právě nyní vzdal, zničen na duchu a na těle;
myslím, že tam nemá být " mýdlo ", ale cosi jiného;
dále vyšlo mi slovo " kodrb ", což prý je dopravní prostředek;
zdá se mi nejasně, že žádný dopravní " kodrb " neexistuje a že tedy není vše v pořádku v mém řešení.
Milostivá paní, smýšlím s Vámi neobyčejně dobře;
pročež radím Vám důtklivě, abyste nikdy nedovolila svému muži řešit criss-cross puzzles;
následky jsou hrozné.
Stalo by se Vám, že když byste usínala, zeptal by se Vás, která ryba pozůstává ze tří písmen nebo která bohyně má zrovna uprostřed " o ".
Když byste ráno od něho čekala " dobré jitro ", zeptal by se Vás najednou, které mužské jméno má druhé písmeno " a ";
Vy byste ovšem řekla, že Karel, ale on by se děsně rozčilil a řekl by, že Karel se mu do jeho čtverečků nehodí a kazí mu celou hru.
Pročež střezte své rodinné štěstí a nedovolte, aby se u vás usídlila neřest řešení amerických hádanek.
Jinak není namouduši nic nového.
Jsem nesmírně unaven svým marným zápasem;
zdá se mi, že jste mi posledně psala něco hrozně milého, ale nemohu Vaše psaní najít a nenapadá mne nic dosti milého;
vidím svět rozdělený ve čtverečkách, v každém je písmeno a dohromady to má dát " jméno zvířete " nebo " co potřebuje kočí ".
Je to nesmyslná vidina.
Vidím, že jsem během dnešního večera poražen podruhé;
šarádu jsem nerozřešil, ale také se vzdávám úkolu napsat dopis, který by dal nějaký smysl, ať byste jej četla zleva napravo nebo shora dolů jako americký criss-cross puzzle.
Prosím pokorně, budiž mi odpuštěno;
podruhé snad budu méně zpitomělý, kdežto dnes se omezím na jediný mužný čin,
a sice beru Vás v duchu za ruku
a políbím ji na zápěstí
a posledním dechem se zeptám, je - li na světě nějaká " látka k čistění ", která má pět písmen a nejmenuje se " mýdlo ", přičemž první písmeno musí být " zkratka míry ".
Tak.
Váš zcela
K Č
( 298 ) V Praze, 30. I. [ 19 ] 25
Milostivá paní Věro,
chtěl jsem vlastně psáti dopis Vaší nemocné dolní končetině, ale jaksi se mi nezdálo vhodným začít titulem " Milostivá paní Noho " nebo " Vysoce vážená Končetino ", takže se musím vzdát úmyslu pohovořit si s řečenou Vaší tělesnou částí.
Nezbývá mi tedy než Vám blahopřáti k Vašemu znovuzrození a velmi se divit, co mohlo otrávit Vaši nohu.
Nějaký had dělal asi úklady patě Vaší, jsa skryt v podobě nějakého floku v střevíci.
Máte dobře, že jste potřela hlavu jeho;
jen se nedat.
- Zapomněl jsem Vám napsat, že před krátkým časem skončil svůj nadějný život můj kocour Vašek;
byl také otráven.
Kočičí Hospodin však seslal na jeho místo potulnou kočku, která podle různých známek bude mít dětičky.
Nevíte, co se s tím dělá?
Moje posluhovačka tvrdí, že utopit je znamená neštěstí;
a já bych o neštěstí nestál, zvláště ne v zimě.
- Musí to být ohromně pohodlné jednou za čas stonat, ovšem když se člověk z toho uzdraví a když to moc nebolí a když přitom může číst a nic mu není.
- Pohříchu mám ještě před sebou korektury;
není beznadějnější práce než odstraňovat chyby světa, i když jsou to jen tiskové chyby.
Vyřiďte mé nejuctivější pozdravy chorému místu své bytosti a mějte se hodně dobře.
S políbením ruky Váš
K Č
( 299 ) [ Snad 22. 3. 1925 ]
Milostivá paní Věro,
ten lumpas ani neřeší křížovky ( aspoň ustavičně ne ), ani není zamilován, ani šíleně nepracuje, nýbrž prodělává cyklus migrén a je zamořen spolkařstvím;
v pondělí je první večeře Penklubu a je jaksi tak těžké všecko zaranžovat a připravit, že Váš nehodný služebník byl do toho zoufale zapřažen a ztratí tím ještě tento celý týden.
Jinak oznamuji Vám, že sluníčko mne nikterak nepřišlo políbit, ač jste mu to nařídila;
budete to muset uložit osobě spolehlivější.
Je neděle večer a na mne pomalu leze rýma;
na klíně mi leží kočka, která právě prodělala třínedělní kurs lásky a vrátila se vychrtlá jako nit;
hle, co je láska.
- Je - li co dobrého v tomto světě, je to ta okolnost, že sem brzo přijedete;
prosím, dejte mi vědět aspoň 3 - 4 dny předem, abych zrovna neměl nějaké schůze atd.
Nechávám si všechno pěkné, abych Vám to mohl říci ústně;
ostatně mám zrovna takovou oční migrénu, že stěží vidím na papír.
Zatím konec, teď zamhouřím oči, budu hladit kočku a patrně myslet na něco útěšného.
Až přijedete, prosím, hleďte si pro mne rezervovat zejména dopolední hodiny.
S políbením ruky Váš
K Č
( 300 ) [ Před 6. 6. 1925 ]
Milostivá paní Věro,
pánbůhví, že už se deset dní chystám napsat Vám psaní;
ale vždycky mi do toho přijde buď nějaké nutné škrábání jiné, nebo patologická lenost.
Nyní však spěchám prohlásit, že na Lásky hru nepojedu.
Nedostal jsem ani pozvání a mimoto nestojí za to;
ručím Vám za to, že to nijak nedopadne, a nějaké vavříny zdvořilosti já skutečně nejezdím sklízet.
Nu, to opravdu není vhodná záminka, pod kterou bych vymázl na Moravu.
Myslím však, že Lidové mi velmi záhy poskytnou nutnost jet tam;
budiž bohu žalováno, že nyní jsem fatálně přivrtán k svému psacímu stolku, neboť začínám psát jednou cosi většího.
Tedy, jak je širší veřejnosti známo, přestěhoval jsem se do nového kvartýru, následkem čehož požívám jistých nebývalých rozkoší ( jako je zahrádka, sluneční úpal atd. ), a mimoto se pokouším platit dluhy, které mně z toho vznikly, zatím jen s úspěchem velmi částečným.
Jinak je to tu pěkné a hlavně nedobytné;
není totiž možno sem proniknout, jak jsou cesty rozkopány různou kanalizací, přípojkami, vedeními atd.
To mi také dává silnou rozkoš samoty;
sem se za mnou žádná návštěva nedostane.
Všimněte si na obálce mé nové adresy;
je ohromně snadno si ji pamatovat, protože 1853 je rok narození Vrchlického, Holečka a Terézy Novákové.
Málo platno, musíte se někdy na tu krásu přijít podívat, ovšem až cesty dovolí.
Do té doby však nepochybuji, že Vás uvidím v rámci Vašeho manželského mlýna.
S políbením ruky Váš oddaný
K Č
( 301 ) [ 16. 7. 1925 ]
Milostivá paní Věro,
jakpak Vám mám honem poděkovat?
Ty kaktusky došly v dokonalém pořádku a vypadají velmi tučně;
co se týče té šírázské tašky, uvedla jste mne do smrtelných rozpaků;
vrátila jste ji jejímu prvotnímu určení a naložila jste ji na osla, který nyní potřásá šedivou hlavou a marně přemýšlí, čím by se odvděčil za tak krásný náklad.
Směl bych Vám za to něco poslat, řekněme obrázek, a jaký asi?
Aby mohl potěšit také Vašeho pána a velitele.
Velmi mi křivdíte;
je sice pravda, že jsem nepsal, ale také je pravda, že jsem chtěl psát.
Věřte zkušenosti literáta: nejkrásnější jsou věci, které člověk nenapíše;
to platí i o dopisech.
A pak, prokristapána, kdybych od Vás každý týden četl sloupek, měl bych za to, že jsem s Vámi ve velmi živém spojení.
Vy máte psát častěji, protože nepíšete žádné sloupky;
o Vás člověk neví, pokud nenapíšete psaní ( jež je obyčejně, Vy ohavnice, psáno velmi roztaženými řádky a ne tak poctivě a hustě, jako píšu já ) nebo pokud neproletíte Prahou jako meteor.
Já jsem přišel na to, proč tak nerad píšu dopisy: jednak proto, že je musím po sobě přečíst, a za druhé proto, že psát je mé řemeslo, jako pro pohodného stahovat psí kůže nebo pro zubaře trhat zuby nebo pro absolventku obchodní školy napsat účet.
Vzpomínám na krásné cesty skalické;
tam Vám totiž nekopou plynové vedení ani se Vám tam nesesouvá kanalizace, nežijete v zákopech a hromadách šutru a vůbec nevíte, co jsou to těžkosti života.
Co dělají prasata?
Jak Vám kýchají králíci?
Divím se, že - jsouc v takovém plodném prostředí - jste se ještě nezačala ohromně rozmnožovat.
Musí to být přece nakažlivé.
Mají se kaktusy zalévat denně?
Má se na ně člověk jen dívat, nebo má do nich dloubat prstem, nebo smí s nimi i mluvit?
Hlavně však mi napište, co Vám smím poslat jako slabý odlesk vděku.
S políbením ruky
K Č
( 302 ) V Praze, 29. nebo 30. VIII. [ 19 ] 25
Milostivá paní Věro,
já vím, co chcete říci;
inu, je to hanba, že jsem tak dlouho neodpověděl.
Ale počkejte, právě jsem dopsal fejeton o Vašich kaktuskách - mají se k světu a z toho pucláčku, co v něm vůbec nic nebylo, také vyrostl takový kulatý ježek s hvězdičkami a docela animálního vzhledu;
jsem tím nadšen.
A zítra jedu na Šumavu na houby, už jsem se chystal 14 dní, ale bránily mi různé živelní pohromy a špatný zvyk dělat literaturu.
Chci Vám poslat nějaký pěkný obrázek;
ale nevím, co máte ráda, chcete - li něco nahatého od Kremličky nebo něco zeleného od Špály nebo něco od Josefa Čapka - ti všichni jsou teď z dohledu, ale nevyberu nic, pokud nezvím od Vás, čeho byste se neděsila.
Mám všechny špatné vlastnosti, ale nejsem nevděčník;
za ty kaktusy Vám musím udělat nějaké potěšení, neboť denně se s nimi bavím ( od 9.15 do 9.25 ráno ).
Jinak - jinak - co se má o takovém nezajímavém tvoru, jako já jsem, psát?
Cosi jste říkala, že přijedete do Prahy;
nevěřil jsem Vám, neboť vůbec nevěřím ženským;
jak vidět, měl jsem pravdu.
Říkala jste krom toho, že budete působit v Čerčanech;
prosím, já tam byl za jednoho krásného deštivého dne;
rozumí se, že po Vás tam nebylo ani čuchu.
Možná že Vás najdu na Šumavě sedět pod zvláště velikým hřibem;
i vzkřiknu radostí, že jsem našel tak veliký hřib.
- Doufám, že nejste zamořena tyfem.
- Co dělá Vaše plemenitba?
Kolik čuňat a králíků s červenýma očkama jste přivedla na svět?
Co mne se týče, myslím, že jsem v jiném stavu a že zase něco menšího zrodím;
ale doposud nevím, bude - li to ryba, nebo rak.
Zkrátka dělám, no;
a doposud jsem ani neměl pokdy na pár týdnů prázdnin.
Tak, to snad je všechno;
přičiňte se, abych Vás zase spatřil, protože ústně toho vím jaksi víc;
a mluvit, to aspoň pro mne není zatracené řemeslo jako psát.
Pozdravujte ode mne velitele.
S políbením ruky Váš
K Č
( 303 ) [ 2. 9. 1925 ]
Konečně jsem jel na dovolenou;
následkem toho prší.
Toto místo se jmenuje Krumlov.
S políbením ruky K Č
( 304 ) [ 3. 11. 1925 ]
Milostivá paní Věro,
tak jsem byl dva dny v Brně, ale Vy jste tam ovšem nebyla;
a já místo rozumnějších a utěšenějších věcí jsem se tam staral jenom o politiku.
Ve vlaku jsem mluvil s dynastií Heidlerů a dozvěděl jsem se, že i Vy se velmi vydatně zajímáte o nejnovější sport, totiž o politiku.
Je to pravda?
Mám za to, že to je ze sympatií k Jarovi Stránskému.
Zatím ovšem není se mnou řeč, dokud nebude po volbách.
Ptá - li se mne služka, má - li zatopit, odpovídám jí, že až po volbách.
Bolí mne trochu jeden zub, ale spravit si jej dám až po volbách.
Málem by se stalo, že i Vám bych byl psal až po volbách, ale lekl jsem se, že byste se třeba proto rozlítila a
nevolila kandidátní listinu číslo 12.
A to nesmím Jarovi udělat, abych mu odradil jednu voličku a následkem toho i 1 voliče rodu mužského, nepočítáme - li ostatní čeleď.
Načisto jste zapomněla mi napsat, jaké překvapující objevy jste učinila v Paříži.
Patrně žádné, protože jste tam nebyla sama.
Objevitel musí být sám.
Jinak tedy, jako obyčejně, není nic nového, a jako obyčejně tonu ve všelijakých nicotných pracích a následkem toho jsem velmi mrzutý a znovu nakloněn naříkat si na života bídu.
Ve volných chvílích sestavuji ze starých sloupků jakousi ničemnou knížku a po volbách ji dám vytisknout.
Doufám, že sem po volbách přijedete.
Rád bych zas něco psal - ovšem jen co bude po volbách.
Co ještě chcete vědět, nenasytný hade?
Dokud není po volbách, nevím o ničem, drahá voličko.
Ale počkejte, napíši Vám kousek dopisu ve Vašem stylu:
Co děláte?
Dnes byl tak šedivý den, že jsem se musel ohřívat na vzpomínkách a viděl jsem jakousi cestičku pod Černými poli.
Byl na ní sníh, a když jsem přešel, zůstaly za mnou dva páry šlépějí.
Není to divné?
Pište!!!
To by člověk nevěřil, jak rychle je takhle stránka popsaná.
Zkuste jednou napsat dopis mým písmem;
to je dílo stejné trpělivosti jako uštrikovat punčochu.
Ale skutečně, nemusíte to odkládat až po volbách!
S políbením ruky a s pozdravem veleváženému panu voličovi
Váš K Č
( 305 ) 19. XII. [ 19 ] 25
Milostivá paní Věro,
dopsav čtyři jiné dopisy ( jaký to příklad antické ctnosti! ), mohu nyní přikročit k vážné povinnosti a sdělit s Vámi, že
1. dovolil jsem si poslati Vám místo Kremličky, kterého, jak se zdá, už máte, malinký a pěkný kousek Špály, v němž se mi zalíbilo, i prosím Vás na kolenou, abyste jej přijala s vlídným úsměvem;
2. ale já toho Duhamela namouduši nečtl;
netvrdím sice, že nekradu, ale tentokrát musím Duhamelovi vytknout, že píše bez mého vědomí věci, které o něco později napíšu já ( a dokonce hůř než on: to už je vyšší bezohlednost! );
3. počínáte být na mne velmi přísná a soudíte mne jako žabaře, jímž bohužel jsem;
nicméně pošlu Vám zítra nebo pozítří ( až se mi podaří utvořit pomocí balicího papíru a provázku jakýsi balíček ) dva malé svazky mých pravidelných hloupostí;
můžete je rozsápat nebo pohanět, jak je Vám libo;
jsem připraven na vše.
4.
Sluší se, abych Vám přál něco velmi krásného k Štědrému večeru;
myslím, že bych Vám měl přát " dobrý sníh " nebo " Skol " nebo něco podobně lyžařského, jelikož chcete jezdit po horách.
To se divím, že Vám nestačí vozit se po mně.
5.
Dnes byl u mne celý tucet studentů, kteří přišli poslouchat moudrost kanoucí z mých vousů.
Chvílemi jsem se rozohnil a kázal jsem jim, aby nikdy v životě nebyli nudní.
Dívali se na mne poněkud s nepochopením.
Prosím Vás, nezačínám snad být i já nudný?
6.
Shledávám, že toho dne, kdy nejsem oholen, se mi špatně píše.
7.
Ano, velmi.
Ale o tom až ústně.
8.
Prosím, já nevěděl, že jste ještě v Praze;
řekla jste mi, že v neděli odjíždíte, a já, považuje Vás za osobu pravdomluvnou, jsem tomu prostě věřil.
Když jste mi pak telefonovala, divil jsem se tak, že jsem nebyl mocen slova;
nebo spíš měl jsem na Vás jakýsi temný vztek, že jste z ničeho nic ještě v Praze.
Vůbec stálo by jednou za úvahu, z jakých podivných příčin má člověk někdy vztek.
Snad mne na Vás mrzelo, že jste si nedovedla vymyslet lepší záminku než RUR.
9.
Chtěl jsem Vám napsat dvanáctero pěkných odstavců, ale jsem tak slabomyslný, že mi za deváté už nic nenapadá, leda věci, které se nepíší;
pročež
10. přeji Vám i Vašemu konstitučnímu vládci co nejpěknější svátky,
11. líbám Vám ruce a jsem Váš
12.
K. Č.
( 306 ) [ 15. 1. 1926 ]
Milostivá paní Věro,
právě jsem se se ctí zhostil velmi těžké povinnosti, tj. doluštil jsem tu velikou křížovku z Lidovek, i spěchám splnit svou povinnost vůči Vám i Vašemu okolí;
neboť mám za to, že zlobíte - li se, cítí to Vaše okolí velmi silně.
Ale co Vás napadá, že bych se cítil nějak dotčen!
Čím?
Proč?
Nonsense.
Ale píšu nerad;
jsou řezníci, kteří neradi jedí maso, a cukráři, kteří nevezmou do úst cukroví;
a lidé, kteří po celý den hryžou do držátka, mají důvodnou nechuť k tomuto zlořečenému nástroji.
Kdybyste chtěla, abych každého večera na důkaz, že na Vás vzpomínám, udeřil třikrát hlavou do podlahy, připadalo by mi to vděčnějším úkolem nežli psát dopis.
Budiž Vám mravním zadostiučiněním, že v mém stojánku na dopisy jsou tč.
43 nevyřízené písemnosti.
Bůh buď se mnou!
Co dělám?
Nu, píši něco;
" až čas přijde, samo vyjde, " jak říká paní Anomalie Tilschová.
Jsem potěšen, že se Vám aspoň některá stránka z mých knížek trochu zalíbila.
Co se týče té " vši ", tu jsem, jak se zdá, nasadil sám sobě do kožichu;
jsem velmi nenáviděn, paní Věro;
nevím, nemám - li se bát o svůj život.
Čekám, že budu rozsápán zuřivými bakchantkami jako kterýsi řecký básník - zapomněl jsem už který, jelikož je velmi pozdě v noci.
Pozdě v noci mám velmi špatnou paměť pro jména;
zato si dovedu hrozně ostře vzpomenout na vůni nebo na hlas některého člověka.
Představte si, jaká to může být posedlost.
Považte, že byste o půl dvanácté v noci slyšela jasně můj hlas;
Vy, která se bojíte zlodějů, byste jistě strčila hlavu pod peřinu, ale tam by bylo můj hlas slyšet ještě jasněji.
Ale v tu hodinu Vy moudře spíte;
bohužel nevím, v jaké poloze.
Máte pravdu, raději už ten dopis nějak uzavru;
zdá se, že si příliš mnoho dovoluji.
Ale to je proto, že už skoro spím;
pan profesor Freud by Vám vyložil, že ve snu ( a snad i ve snění ) si člověk odpouští jakousi mravní cenzuru a zabývá se věcmi, které mu jest v bdění potlačovati.
Kdybych měl sny, byly by asi dosti zločinné;
ale bohužel obyčejně spím beze snů nebo se mi zdá něco tak prchavého a zmateného, že to nestačí ani na všední hřích, natož na nějaký purpurový zločin.
Jsem i ve spaní příliš těkavý.
Dobrou noc;
zkusím, co z této nálady bude ve snu;
budu - li něco krásného vidět nebo páchat;
přál bych si ještě něco zažít po tomto všedním a pilném dni.
- Ale Vy, která nepijete po celý den inkoust plnými doušky, mi můžete psát opravdu častěji;
buďte silnější mužstvo nežli já;
dejte mi vždycky tři góly proti jednomu, tři dopisy proti jednomu.
Zatím se mějte krásně;
doufám, že Vás brzo uvidím.
Váš oddaný
K Č
( 307 ) [ 30. 1. 1926 ]
Milostivá paní Věro,
jedu zítra ( v sobotu ) ráno do Brna, kde se zdržím několik dní - asi do úterka.
Kdybyste se náhodou octla v Brně, prosím, zatelefonujte na mne.
V pondělí snad budu u Březiny, ale ještě nic nevím, jak mi bude lze s časem nakládat.
Mám tam toho tuze moc.
Ale v úterý ráno bych Vás snad mohl uvidět?
Nebo ještě raději hnedle v neděli, dostanete - li tenhle dopis včas?
Upřímně Váš
Karel Čapek
( 308 ) 28. II. [ 19 ] 26
Č. j. A, 7894.
Milostivá paní Věro!
Konstatuji s konečnou platností, že ženská neumí nic pořádně napsat.
Říci, že u Vás byli loupežníci, a nepoznamenat ani, kolik Vás přitom povraždili, jak jste se s nimi potýkali, jak jste mávala kopistem nad hlavou ženouc na ně ( v půvabných nedbalkách - Vy totiž, ne oni ) útokem, to už je vyšší reportérská neschopnost.
Měla jste aspoň napsat, že " ukradeno bylo zboží v ceně 1200 K ", jak jsem se později dočetl v novinách ( jmenuje - li se totiž Váš mlýn Mikešův ).
Je Vám zajisté známo, že dotyční loupežníci byli už dopadeni;
jděte se pak podívat, až budou čtvrceni a naráženi na kůl.
Dále není pravda, že nepíši dosti dopisů, nýbrž naopak pravdou jest, že píšu příliš mnoho dopisů;
tento je šestý během dnešního večera a celkem osmý během celého dne a to je, prosím, neděle.
Mimoto pohrdám dopisováním, neboť jsem objevil rádio a považuji tedy vyjadřování se písmem za těžkopádný přežitek.
Věc s Amerikou se zatím dále nevyvinula;
zato kus se blíží svému skoncování ( ach, mít jej už z krku! ).
A na zahradě se mi už dělají pupence.
To je zhruba vše, co vím nového.
Měl jsem jet v březnu do Tripolisu, ale jaksi nemám v ten čas zrovna volno;
musím dodělat to divadlo.
Krom toho mám jet do Kačiny a do Mělníka;
stává se ze mne druhý Kořenský.
Posledně na nádraží v Boskovicích křísili jednoho namazaného sedláka z okolí;
museli mu vypumpovat žaludek.
" Škoda ty krásný slivovice, " mínil k tomu hlídač z toho vašeho nádraží - ostatně velmi rozumný člověk;
vyměňovali jsme si názory dobré půl hodiny;
až nebudete mít s kým mluvit, jděte za ním.
Křivdila jste mi píšíc, že nemám o čem mlčet;
o čem mlčet bych měl, ale horší je, že nemám o čem psát.
Mám špatný literární zvyk, že se vždycky pokouším psát o něčem;
nemám - li o čem psát, nic mě nenapadá.
Nebo mě napadá velmi mnoho věcí, které z vážných důvodů psát nemohu, tak jako z vážných důvodů nemohu vylupovat mlýny, i když v nich spí krásná mlynářka.
Zatím Vám líbám ruce a jsem Váš oddaný
( 309 ) 21. III. [ 19 ] 26
Milostivá paní Věro,
ne, nikterak se tentokrát neletí, nýbrž sedí s veškerou trpělivostí a silou, jíž jest k sezení zapotřebí;
neboť se dodělává.
Zítra ráno bude totiž dopsána nová hra bratří Čapků a odpoledne už odevzdána světu, ať si s ní dělá co chce;
mnoho s ní, myslím, nepořídí.
To víte, že to dalo kupu práce a že jsem z toho poněkud utahaný a nervózní.
Ale abych se zase jednou něčím pochlubil, tedy vězte, krásná mlynářko, že na můj poslední mužský, žvanivý, černokafový pátek přišel pan prezident Masaryk a proseděl pod mým krovem ( přesněji pod stropem přízemku ) celé tři hodiny.
A teď si pukněte závistí, když mně se nepovedlo puknout pýchou;
teď už asi nepuknu pýchou nikdy.
Vedle toho ovšem nic není hodno, aby se nazývalo novým.
Stůně mi druhý kaktusek, nevím, co proti mně má;
rodí samé jehličky a žádný chřást.
Také ta hra má víc jehliček nežli zeleného chřástu;
nu, musím počkat, co Vy jí řeknete.
Teď zase se dám do psaní všelikých menších a zelených věcí;
ale v nejbližších dnech se rozvinu jako stolistá růže dobrým stem dopisů, na které mám odpovídat.
S Vámi činím začátek, neboť jste mi vyhrožovala jakýmisi hroznými tresty, neodpovím - li Vám do 29. března, pamatuji - li se dobře.
Píšete, že Vaše dopisy nečtu, neboť nikdy na ně jaksepatří neodpovídám.
To není pravda;
čtu je takříkajíc jako listy z nebe, ale pak je zastrčím do toho sta listů, na které mám odpovídat;
i pochopte, že nemám pak odvahy je hledat v tom děsném archívu, z něhož na mne vanou výčitky svědomí, hrůza a strach, že to budu muset jednou dát do pořádku.
Ten pořádek činím obyčejně tím, že ve zvláště statečné chvíli vytáhnu dvacet nebo třicet nejspodnějších dopisů, z nichž některé ( jako Vaše ) zamknu do zásuvky a ostatní hodím do koše.
Tento způsob vyřizování korespondence se doporučuje zvláště obchodníkům.
Co má člověk dělat, když denně 1. nějaká dáma mu píše, že přeloží RUR do němčiny, 2. nějaký vzdělávací spolek ho žádá, aby konal přednášku v našem městě, 3. nějaký výbor upozorňuje, že by chudák člověk měl napsat článek o sirotcích, slepcích, moravských učitelích, staropenzistech a tak dále?
Myslím, že si nechám natisknout dopisy s textem:
" Odpusťte, prosím, že Vaší vlídné žádosti nemohu vyhověti.
V hluboké úctě Váš... "
A pak se mi stane, že takový dopis pošlu Vám, například místo odpovědi na Vaši poslední otázku " letí se? "!
Považte, jaká katastrofa.
Prozatím však, jak vidíte, odpovídám zaručeně vlastnoručně.
Přeji Vám, abyste byla nucena můj list číst o půlnoci, jako já jsem nucen jej o půlnoci psát.
S políbením ruky Váš vždy oddaný
K Č
( 310 ) [ Před 13. 6. 1926 ]
Milostivá paní Věro,
tak vidíte, už jste v tom také;
jen drápek uvízl v hlíně zahrady, a chycen je celý ptáček.
Já to znám;
někdy jsem chycen tak, že se třepetám celý den v zahrádce, kopu a reju, pleju a sázím, hrabu a míchám hlínu, dělám křížence a zalévám a nevím co ještě - ono to pak skoro není vidět, ale dá to páračky ažaž;
a povážíte - li, že vedle zahrady ještě obsluhuji rádio, noviny, kočku, cizince, návštěvy, politiku, kaktusy a mnohé jiné závažné věci, pochopíte zajisté, že korespondence se stává víc a víc Achillovou patou mého života.
Vy pak, jsouc poněkud hadem, činíte úklady této mé patě, když už jste předtím, jsouc ženou, potřela mou hlavu;
najděte si ostatně ten citát v Písmě.
Proboha, nejezděte sem na slet;
předně bude pršet síra, oheň a čtyřicetidenní déšť, za druhé tu bude neslušně mnoho lidí a za třetí se bojím, že budu v těch dnech mít penklubovou permanenci.
V těchto dnech, prosím pěkně, tu mám pana Georga Brandesa, to jest zítra večeři, pozítří oběd a snad ještě jiné následky.
A na zahrádce by tak bylo nutno vyplet smraďáky a svlačec a ptačí zob!
Abyste věděla, dělám si teď ve svém alpínu sbírku pěkných kamenů;
bude to jednou jako svatováclavská kaple, jenže porostlá netřesky, rozchodníky, lomikameny a drabami.
A ten fašism mi jde na nervy - mám - li v ruce lopatu, mám chuť běžet do Prahy a někoho tou lopatou vykuchat.
Následkem těchto okolností jsem přestal psát nejen dopisy, nýbrž i rozumné články a vůbec literaturu;
myslím, že jednou zemru jako zahradník, jenže nevím, bude - li to jako pěstitel kaktusů nebo ošetřovatel alpinek.
Bože, vy máte takovou velikou zahradu, a nadto skleník!
Co bych dal za skleník!
Kdybych měl skleník, celý den bych množil rostlinky jako bůh plodnosti.
Ano, chystám se pořád jet do Brna, ale věřte, že jsou to jen a jen zatracené povinnosti, co mne tu pořád zdržuje.
Chtěl bych se podívat na Vás a na zahradu, abych viděl, jak to roste, a vida, záviděl.
Mais passons dessus.
Prosím, neříkejte, že jsem posledně nebyl hodný;
byl jsem velmi hodný a ukázněný a pochválil jsem sebe sama s hlubokým vzdechem.
A teď už, doufám, je mé psaní dlouhé dost, aby Vám stálo za odpověď.
S poručením veliteli domu líbám Vám ruce
K Č
( 311 ) [ 4. 8. 1926 ]
Milostivá paní Věro,
s tou Štursovou kresbou to nebude lehké, zdá se, že celou pozůstalost zakoupil stát;
ale zeptám se na to slečny Pačové, až se vrátí;
ta snad bude o něčem vědět.
Musíte mít zatím strpení.
Byl jsem před 14 dny v Brně - ovšem jen krátce - na Koželuhově pohřbu.
Koukal jsem z vlaku na Váš mlýn, ale nebyl pod vodou, ani na Vašem sadu nebylo vidět řádění rozkáceného živlu, jak se tomu v novinách říká.
Co mne se týče, mám práce a starosti skutečně nad hlavu;
ovšem nikoli s literaturou, nýbrž se semínky.
Máčet denně nějakých 50 zasetých květináčů ve vlažné vodě, to, panečku, zabere něco času;
mimoto dělat přepich ( s měkkým i, prosím, neboť to znamená v zahradnické řeči přepichování čili pikírování semenáčků ), koukat chvíli na každý klíček a ještě delší chvíli na každý květináč, který dosud nevyklíčil, míchat půdu, nosit květináče z půdy do kuchyně na kamna, odtamtud do oken na východní slunce a pak zase na západní slunce a topit jim v koupelně a hřát je v dlaních nebo na prsou - na to všecko ani nestačí den.
Skutečně nepíšu nic a nedělám nic jiného než toto božské řemeslo pěstitelské.
Mýlíte se, volala - li jste mne marně v redakci, nezdrželo mne žádné dostaveníčko, nýbrž patrně kaktusy.
Vrhl jsem se totiž na kaktusy a ještě náruživěji na jiné sukulenty, což mne občas velmi dlouho pozdrží na Fričově farmě v Košířích.
Teď právě to pěstuji ze semínek;
a podaří - li se mi udržet mé semenáčky přes zimu, dám Vám nějaké.
Ano, začíná se mne zmocňovat jakási sběratelská a pěstitelská vášeň;
Zikmund Freud to jmenuje " řitní erotika ", abyste věděla.
Já už toho mám, to budete koukat;
a kdybych měl takový skleník, jako máte Vy, byl bych asi ukrutně šťasten.
Jinak, chválabohu, není nic nového, až na to, že mi dnes vzešlo dvanáct klíčků bromelie;
ale opuncie pořád ještě nic - jsem z toho téměř zoufalý.
Poroučí se Vám, jak pěkně jen dovede, Váš
K Č
Nenapsala jste mi svou adresu do Luhačovic;
proto píši do Skalice.
( 312 ) [ 10. 9. 1926 ]
Milostivá paní Věro,
zrovna když jsem se rozhodl Vám psát, shledal jsem, že nemám doma ani list dopisního papíru, ba ani slušný papír konceptní.
Nu, spokojte se s tímto hadříkem, můžete - li.
Pozítří asi pojedu na kus dovolené - ani ještě nevím, kam vlastně.
Jsem velmi otráven novinami a tím, čemu se říká politika;
potřeboval bych na 3 měsíce odejet a nic nečíst - až bych se vrátil, shledal bych asi, že se vůbec nic nestalo ani nezměnilo.
Mais passons dessus.
Už dělám podzimní práce na zahrádce a odklízím domů kaktusky;
a Vy, Vy se chystáte - Nu, pomoz Vám pánbůh, jen kuráž, paní Věro;
a pak se na Vás zase přijdu podívat.
To víte, že mezitím a po celý tento měsíc Vám budu držet levý palec ( pravý potřebuju k psaní atd. ).
S chutí do toho, půl díla hotovo.
Až čas přijde, samo vyjde, jak říká paní Tilschová.
Ze svého vlastního fondu pak připojuji upřímné přání, abyste měla z toho hodně velikou radost.
Tak mějte se pěkně a buďte hodně zdravá.
S políbením ruky Váš
K Č
( 313 ) [ 20. 9. 1926 ]
Srdečný pozdrav z krátké dovolené.
Je tu zatím pěkně.
S přáním všeho nejlepšího
K. Čapek
( 314 ) [ 2. polovina září 1926 ]
Milostivá paní,
pozdrav z první části prázdnin.
Ani nevím, mohu - li už gratulovat.
Karel Čapek
Dr. Pavlík
O. Štáfl
Vlasta Štáflová
Fr. Hofman
( 315 ) Úterý, 5. října [ 1926 ]
Dávám o sobě známku života ze samého konečku prázdnin.
Myslím, že zatím už budu mít v Praze pár slov od Vás.
Upřímně zdraví
K Č
( 316 ) V Praze, 16. X. [ 19 ] 26
Milostivá paní Věro,
Vaše psaní se trochu zdrželo tím, že jsem se až do těchto dnů potloukal mimo Prahu.
I spěchám nyní vyklopit své překypující blahopřání v první řadě ovšem matce, jak si to po právu zaslouží, pak otci, který asi zkusil skoro stejně mnoho, a konečně té malé, kterou si dovoluji uvítat v život s kloboukem až k zemi smeknutým.
Budu - li hodný, doufám, že dostanu její obrázek, až bude poprvé fotografována.
Tak vidíte, dopadlo to celkem skvěle;
mám upřímnou radost z Vašeho štěstí.
Měl bych nyní příležitost pronést několik hlubokých myšlenek o zrození člověka, o tajemství života a podobně;
ale jaksi mne nic hlubokého nenapadá, jen docela obyčejné a staré hlouposti, že to je jako v pořádku a že jste to chytli za ten pravý konec.
Řka toto, mohu si otřít své stařecké oči a zamnout dojatě svrasklýma rukama.
Tak dobrá.
Poněvadž o sobě nemohu psát nic stejně důležitého a rovnocenného, omezuji se pro tentokrát na Vaši slavnou rodinnou událost a pomlčím o věcech, které jest a bylo mi zatím dělat a které, myslím, by Vás tentokrát za mák nezajímaly.
Dejte za mne té malé pusu na chodidla ( jistě to ráda děláte ) a kamkoliv jinam;
Vám líbám ruce a jsem Váš upřímně oddaný
K Č
( 317 ) V Praze, 19. XII. [ 19 ] 26
Milostivá paní Věro,
zůstal - li jsem tak dlouho dlužen dopis ( nikoliv odpověď, neboť odpovídám tentokrát poměrně brzo ), mám na to zajisté tucet výmluv;
hlavní je ta, že jsem Vám chtěl jedním vrzem blahopřát k vánocům a k Novému roku, což bych jinak zajisté opomenul.
Mimoto píši toho o sobě tolik, že už se stydím psát ještě víc.
Například co Vám mohu psát o své milované Mindě?
Napsal jsem o ní do Lidovek a bojím se, že se k té látce ještě vrátím;
následkem toho se jí ( 7. pád! ) nemohu chlubit v dopise, chápete?
To je osud nás škrabáků;
náš soukromý život je tak vykuchán, že na nás nezbývá skrytého kouta, o kterém bychom mohli povídat mezi čtyřma očima.
Je to někdy až poněkud fádní.
Ale ta Minda je opravdu velmi milá a velmi chlupatá a dělá znamenité pokroky, i co se týče čistoty;
například dneska nic, rozumíte?
Můj den se začíná tím, že v osm hodin vystrčím hlavu ze dveří a volám:
" Tak co udělala Minda? "
- Má zřejmou nechuť k ženským;
už umí štěkat a poněkud dokonce poslouchá.
- Co mne se týče, ještě jsem se pachtil s Adamem, stvořitelem a nyní dodělávám resty tohoto roku.
Tohle spisovatelství je docela řádná živnost;
člověk má den co den co dělat tak jako dobře zavedený krejčí, dokonce i v neděli.
Ale být mladou maminkou je také taková živnost a myslím, že bychom si mohli navzájem povídat o trpělivosti a správném dodržování hodin a podobných ctnostech.
Dále úplně renovujeme zahrádku, zbourali jsme ji naprosto, vytahali z ní všechen ten mrzký, studený, gumovitý jíl, který odvážíme, obracíme naruby každou píď země, vozíme lepší prsť, rigolujeme na loket hloubky a vyhazujeme skoro všechno, co v ní bylo;
mimo jiné krásy si zařídím i bazének s vodotryskem, a až to bude stříkat, puknu pýchou a Vy mně přijedete na funus, ne - li z jiného důvodu, tedy proto, že Vám tmavé šaty zajisté sluší.
Vidíte, o tom jsem dosud nenapsal sloupek ( totiž o té zahradě ).
Ano, všimla jste si zcela správně, že o politice téměř nic nepíšu;
je to patrně proto, že o ní vím poněkud více než dříve.
Jen kdo ví o nějaké věci strašně málo, má odvahu poučovat o ní ostatní lidi;
v tom je například podstata učitelství a učitelů.
- Tak, a copak dělá miminko?
Zdá se mi, že zachováváte jakýsi falešný stud;
například nenapsala jste mi ani slova o princeznině stoličce, ačkoli je to věc, která Vás zcela určitě zajímá daleko víc než mé politické články nebo cokoliv na tomto světě.
Máte oplývat stoličkou, máte o ní psát básně, máte zvedat plínky k nebesům jako prapor, za kterým jdete volajíc:
Hle, toto jsou mé barvy.
Ale teď se na mne trochu zlobíte, ačkoliv jsem napsal čistou nebo nečistou pravdu.
Ano, protože nemohu své dopisy psát jindy než v noci, kdy už přestávají kamna hřát, je mi zima;
za chvilku začnu být rozmrzelý, a proto toho raději nechám, konče co nejsrdečnějším vinčováním všeho blaha, tak jako činí poštovské knížky a kominické kalendáře.
S políbením ruky
K Č
( 318 ) 26. III. [ 19 ] 27
Milostivá paní Věro,
já vím, že bych se marně omlouval a že mi beztoho nebudete věřit;
ale už je to tak, mám naděláno velkolepých restů v korespondenci atd., a to nikoliv pro nějakou vážnou práci a vysoké státní záležitosti, nýbrž proto, že
dělám zahradu
s pomocí zedníků, betonářů, truhlářů i zahradníků;
zahradu od gruntu, od spodiny, od hloubky zemské;
následkem čehož se zčásti pletu řečeným odborníkům do práce, zčásti studuji neobyčejně odborné knihy a zčásti objednávám všecko možné, z čehož mi pošel veliký chaos;
do toho se mi ještě narodilo 8 štěňat ( matka čistokrevná airdalka, otec čistokrevný stájový pinč, potomstvo čistokrevní dobrmani ).
Dále stavěl jsem nádržku s vodotryskem (! ), maloval v baráku a vůbec zkomplikoval si život způsobem dosud nebývalým.
Nestačí - li Vám toto vysvětlení, pak mi není pomoci;
nemáte patrně ponětí, jak složité jsou všechny tyto věci.
Dokonce vstávám o hodinu časněji a zanedbávám veškeré své svaté povinnosti v redakci a v životě veřejném i soukromém.
Tato obšírná omluva už obsahuje všechny novinky, které jsem mohl napsat;
dělal jsem den po dni jiné plány, jak bych užil toho kousku půdy, kterému z hříšné pýchy říkám zahrádka;
chtěl jsem se specializovat na alpínum, potom na růže, potom na bodláky a trnité keře, potom na vždyzeleny;
po celý měsíc jsem neměl v hlavě nic než tyhle problémy;
až jsem se chvílemi sám děsil, jaký jsem bornýrovaný fanatik.
Uvidíte, že mne to zase omrzí a že se stejně vášnivě vrhnu na krystalografii nebo na dějiny cechů nebo na národní hospodářství.
Pánbůh mi pomoz! ještě je na světě tolik věcí, ve kterých jsem doposud nediletoval!
Jinak tedy není se mnou skutečně nic nového, co by stálo za řeč nebo za zvláštní zájem;
ale zato Vy jste mi zapomněla napsat, jak se množí a roste Vaše rodina a co už umí povídat.
Takové věci se obyčejně píší.
Dále co dělá Vaše zahrada i pan Petronius a Vaše burzovní plány a já nevím co ještě;
Vy jste mi dlužna více novinek nežli já Vám, ale toť se ví, nechce se Vám psát;
což je veliká hanba.
Tímto šťastným obratem ( obrátiv výčitky proti Vám ) honem končím
a líbám Vám oddaně ruce.
K Č
( 319 ) V Praze, 28. V. [ 19 ] 27
Milostivá paní Věro,
vím sice, že už mám s Vámi nadobro rozlitý ocet, protože jsem zrovna měsíc ( na den! ) neodpověděl na Váš dopis.
Už se ani neomlouvám, ale jen konstatuju, že jsem neodpověděl také na jiné dopisy a činím to ve velkém teprve dnes, když už jsem spakoval kufry k odjezdu do Paříže.
Příčina, pro kterou jsem přestal dělat literaturu, vyřizovat korespondenci, holit se, platit dluhy a vůbec plnit jakékoliv povinnosti, je prostá a velmi vážná: dělal jsem na zahrádce, osazoval alpínum, jezdil po zahradnících a byl jsem prostě tak dokonale zaměstnán, že jsem všechno ostatní nechal plavat.
Co se týče jiných rodinných událostí, Adam dopadl, jak víte, u kritického lidu dosti bledě a vynesl mi lecjakou hořkost;
Minda dostala prašivinu a tasemnici a musela trávit čtrnáct dní ve zvěrolékařském ústavě;
události před volbou mne tuze otravovaly a nyní nakonec jsem dostal katastrofální rýmu a musím jet strašlivě nerad do Paříže, vlečen jak štěně, které je poprvé na řemínku, abych tam dělal jakéhosi oficiálně novinářského a kulturního pumprlíka.
Tak, to je celkem všechno;
a mám - li si tyto nepříjemné okolnosti nějak osladit, dovolte, abych Vám políbil ruku, která, jak jsem Vám vždycky říkal, je velice krásná.
Vám oddaný
K Č
( 320 ) [ Začátek června 1927 ]
Srdečný pozdrav z Paříže, ze které už pomalu odjíždím, aniž jsem co viděl.
K. Čapek
( 321 ) 4. VIII. [ 19 ] 27
Milostivá paní Věro,
neříkejte, že jsem na Vás zapomněl, neboť naopak pravda jest, že jsem zapomněl vůbec na všechno;
v posledních dvou měsících jsem byl třikrát na cestách, zítra odjíždím počtvrté;
dále vysázel jsem asi 300 sazenic a plel, kosil, okopával, zaléval a vůbec všemožně pěstil nejen zahradu svou, nýbrž i bratrovu, neboť týž byl nepřítomen, abych mluvil stylem policejního raportu.
Dnes už jsem 6 hodin kopal, takže stěží udržím pero v ruce;
a nohy mě bolí tak, že nemohu ani sedět, ani ležet.
Přesto musím běžet do města, abych si koupil to a ono a obstaral lůžkový vůz na Tatry a tak dále;
paní Věro, i dnes v mém dopise přijdete zkrátka;
ale přes všechen naléhavý spěch nemohu opomenout vyslovit svou radost, že se Váš bratr uzdravil;
jak víte, tvrdil jsem to se vší rozhodností.
Prožívajíc tuto radost, nemáte zajisté mnoho smyslu pro zábavu s patronem tak roztržitým, jako jsem já;
i chápu se této příležitosti a beru roha, přičemž Vám ovšem líbám obě krásné ruce.
Vám oddaný
K Č
( 322 ) 20. VIII. [ 19 ] 27
Milostivá paní,
zítra zas jedu dolů do Prahy;
ale předtím Vás ještě pozdravuji.
Vám oddaný
K Č
( 323 ) [ 25. 9. 1927 ]
Milostivá paní,
připomínám se tímto pozdravem jakožto člověk jsoucí.
S políbením ruky
K Č
( 324 ) 24. XI. [ 19 ] 27
Milostivá paní Věro,
víte, že Vás budu tuze rád vidět, i když Vás budu tuze nerad vidět plakat, ale ono to nebude tak zlé;
mám jenom předem strach, ne že byste ode mne chtěla něco velkého, ale něco docela malého, co přesto - dejme tomu - nebude v mé moci.
- Prosím Vás jenom, abyste mi napsala aspoň 3 dny předem, kdy hodláte přijet, abych si udělal volno a neměl jiných návštěv;
jen ať to není v pondělí ( kdy mám Šrámka a Langera ) a v pátek.
A to všecko ostatní už ústně, že?
S políbením rukou Váš
K. Čapek
( 325 ) V Praze, 2. VIII. [ 19 ] 29
Milostivá paní Věro,
děkuju Vám vřele za Vaši milou účast.
Jsem ještě pořád v Praze, nemám jaksi odvahu odjet;
ono je ještě pořád tatínka plný dům, a kdybych teď odjel, bylo by to, jako bych přetrhával nějaký svazek.
Snad se v druhé polovici srpna zase rozjedu na Slovensko, ale ještě nevím.
Tak si tu pěkně samotařím - i smutek má své kouzlo.
Ale raději Vám o tom nebudu mnoho povídat a o jiném ještě není se mnou zhruba řeči.
Mějte se hodně pěkně mezi svými dětmi.
S políbením ruky Váš
Karel Čapek
( 326 ) [ 2. polovina října 1929 ]
Pozdrav ze španělských vesnic.
Karel Čapek
( 327 ) V Praze, 24. II. [ 19 ] 31
Drahá milostivá paní,
od čeho pochází jméno čuvač, nemám ani ponětí;
ale je to fatranská a vůbec slovenská odrůda komodorů a vůbec prý moc vzácné zvíře.
Děkuju za optání, jak se mi vede;
mám zrovna katastrofální rýmu, že téměř ani pro samé mokro nevidím.
S políbením ruky
Karel Čapek
MILOSLAVU HÝSKOVI
( 328 ) [ Praha ] 15. III. [ 19 ] 19
Vážený pane,
račte mne navštívit v redakci v prvních dnech příštího týdne buď ke 12. hodinám ráno, nebo kolem sedmé večer ve věci literárních referátů pro Národní listy.
S projevem dokonalé úcty
dr. Karel Čapek
( 329 ) [ Po 15. březnu 1919 ]
Pane profesore,
přijďte, prosím, mám tu pro Vás knihy ( Kuděje atd. ).
Přijďte ve středu, aby s Vámi mohl mluvit též Rutte.
Váš K. Čapek
( 330 ) [ 13. dubna 1919 ]
Milý pane doktore,
buďte tak laskav, dejte mi do středy do poledne referát o Demlových Šlépějích, nejvýše na 21 - 3 sloupky fejetonu.
Potřebuji nutně.
Dále mám Vám něco vyřídit od pana St. K. Neumanna.
Váš
K. Čapek
( 331 ) [ První pololetí 1919 ]
Milý pane doktore,
buďte tak laskav a přineste mi do příští středy krátké referátky o překladových knihách.
Bude zase úhrnná kritika.
Mám tady pro Vás nového Kuděje, kterého asi rád připojíte k tamtomu.
Vůbec zase si přijďte po neděli vybrat knížky.
Váš
K. Čapek
( 332 ) [ Před 20. červencem 1919 ]
Pane profesore,
mám tu pro Vás řadu knih ( ještě Kuděje, Sieroszewského, Sokola, Imlaufa );
těším se také na Vaše slíbené referátky, a doufám tedy, že Vás ve dnech nejbližších uvidím v redakci.
Váš oddaný
K. Čapek
( 333 ) 13. XI. [ 19 ] 19
Milý pane doktore,
prosím Vás, ten článek o brněnské univerzitě mi dodejte týden předem, před slavnostním otevřením.
Nezapomenout!
8 dní?! předem!
Váš K. Čapek
( 334 ) Dne 10. I. [ 19 ] 20
Milý pane doktore,
1. budu zase brzo potřebovat nějaký referátek, mám zase nové knihy.
2. na 22. t. m. potřebuji fejeton o Jaroslavu Vlčkovi;
nepíše - li jiný Vám povědomý něco, napište mi fejeton, ale ne delší než 5 sloupečků.
Spoléhám na Vás.
Váš oddaný
K. Čapek
( 335 ) Dne 14. II. [ 19 ] 20
Milý pane profesore,
prosím Vás, stavte se u mne v redakci některého příštího dne večer, asi o " 8;
mám k Vám jistou prosbu.
Váš oddaný
K. Čapek
( 336 ) [ Před 30. březnem 1920 ]
Milý pane doktore,
schůzka u mne je v sobotu v 5 hodin.
Dále nutně potřebuji fejeton o Sládkovičovi - Pražák je nemocen, a prosím tudíž snažně Vás, abyste napsal fejetonek na 31. t. m. ( ve středu ), dodal jej do úterý šesti hodin večer.
Prosím, není vyhnutí, Vy si lehko opatříte nutný materiál, fejeton mít musíme, to by byla ostuda!
Váš oddaný
K. Čapek
( 337 ) [ Před 30. březnem 1920 ]
Pane doktore,
nepište o Sládkovičovi, poslal fejeton Pražák z Podolí.
Váš K. Čapek
( 338 ) [ Asi květen 1920 ]
Milý pane profesore,
tuším 2. června je 85. výročí Heydukovo.
Prosím Vás, napište k němu pěkný fejeton, kytičku pro starého pána.
Prosím snažně o to ( včas! ) a odpověď obratem.
Rukopis 2 dny předem.
Váš oddaný
K. Čapek
A kde jsou referáty?!
( 339 ) 22. září [ 19 ] 23
Milý pane profesore,
bohužel jsem shledal, že se mi mnoho z ústřižků poztrácelo;
kam, to nevím.
Pár kousků jsem ještě našel;
vybral jsem, jak žádáte, jen ty, které jsou rozbor, ideová polemika nebo podobně.
Úplné to ovšem není.
Tedy:
Gino Rocca, La vita degli insetti.
( Il Popolo d'Italia, 29.
Agosto 22 )
Margaret O ' Leary, Plays From Bohemia. ( o Hmyzu a RUR )
( The New York Times Book Review and Magazine, 10.
Sept.
22 )
Władysław Mergel, Karol Czapek, autor RUR.
( Kurjer Warszawski, no.
193, 22 )
Dr. Hannes Sköld, titul nevím.
Ročenka Var Tid,
str. 121 - 145 ( 22 ) ( o Trapných povídkách )
Dr. Frank Crave, RUR.
( The Globe and Commercial Advertiser, N. Y.
1.
Sept.
22 )
Vion ( pseud. ), O idee îndrăzneaţa în teatru.
( Luptătorul, 31. března 22 )
Fran Govékar, RUR.
( Slovenski Narod 19. V. 22, 20. V., 21. V. )
Karel Capek, The Meaning of " RUR ".
( The Saturday Review, Londýn, 21.
July 23, str. 79 )
To je všechno, co jsem v šupleti krom stohu recenzí našel;
ať má z toho Č. A. radost.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 340 )
Milý pane doktore,
proboha, proboha, nezapomeňte na páteční literaturu!
Váš
K. Č.
LEOŠI JANÁČKOVI
( 345 ) [ 27. února 1923 ]
Slovutný Mistře,
jak jsem Vám již říkal, mám o hudbě - a zejména o Vaší - příliš vysoké mínění, než abych si ji dovedl představit spojenu s konverzační, hodně nepoetickou a příliš povídavou hrou, jako je moje Věc Makropulos.
Bojím se, že Vám tane na mysli něco jiného a lepšího, než můj kus - krom oné postavy třistaleté - opravdu poskytuje.
Ale na tyto mé upřímné pochybnosti netřeba bráti zřetele;
horší je, že - jak jsem se informoval u svého zástupce Fr. Khola - jsem po této stránce vázán, a sice smlouvou s americkým ( a světovým ) zástupcem H. Bartschem, jemuž jsem se musel dle běžných uzancí zavázat, že dílo nebude 10 let ani zfilmováno, ani zhudebněno.
Myslím, že s tímto článkem smlouvy se nedá hýbat.
Ale zato, drahý Mistře, nic Vám nebrání, abyste bez ohledu na můj kus si vymyslil děj, kde by třistaletý život a jeho utrpení byly osou a středem v rámci vhodnějším, než můj kus poskytuje.
Není to přece můj patent;
můžete si volit za podklad Ahasvera, čarodějku z Langrovy povídky ( ve sbírce Vrahové a snílkové ) a třeba i slečnu Makropulos a upravit si děj zcela nezávisle, jak také - pokud jste mi o své inspiraci vypravoval - si tu látku představujete.
Nemůžete přece potřebovat dlouhého povídání o soudním procesu, o ztraceném receptu a jeho použití atd.
V tom všem by můj text musel být tak dalekosáhle měněn, že už snad je výhodnější nedržet se ho a stvořit si podmínky vlastní.
Opakuji, že nepovažuji fikci věčného nebo třistaletého člověka za svůj literární majetek, a že tudíž nic Vám nestojí v cestě, abyste této fikce po svém použil.
S projevem dokonalé úcty
Váš oddaný
Karel Čapek
( 346 ) 10. IX. [ 19 ] 23
Drahý Mistře,
promiňte, že jsem tak dlouho neodpovídal na Váš dopis stran Věci Makropulos.
Čekal jsem totiž na svého zástupce, který byl na cestách a bez něhož jsem nechtěl nic podnikat.
Tedy myslím, že americký agent ( majitel světových práv ) nemůže činiti námitek proti zhudebnění v jazyce českém.
Je Vám tudíž volno užíti mého kusu k zhudebnění;
a poněvadž sám bych se naprosto nedostal k nějakému přepracování nebo úpravě, dávám Vám právo upraviti si můj text, jak budete potřebovati.
Rád bych Vám dal k zhudebnění něco lepšího než zrovna tenhle kus;
ale táhne - li Vás to k němu, jistě z toho něco velkého uděláte, a já Vám k tomu z celého srdce a co nejvřeleji přeju mnoho štěstí.
V hluboké úctě Váš
upřímně oddaný
Karel Čapek
P. S.
Podmínky račte dohodnout s mým zástupcem, ing. Fr. Kholem, Praha VII, Nad Rudolfovou štolou 6.
( 347 )
Drahý Mistře,
přeji Vám co nejsrdečněji, abyste dnešního večera sklízel opět plný a veliký úspěch.
Přijdu na některou reprízu zatleskat Vašemu velkému dílu, ke kterému jsem měl tu cest dáti tak trochu podnět.
Váš upřímně oddaný
Karel Čapek
Praha 1. III. 1928
GUSTAVU JAROŠOVI ( GAMMOVI )
( 348 ) Praha, dne 12. XII. 1919
Vážený pane,
jménem redakce a šéfredaktora Síse Vás prosím, abyste se účastnil ankety, jejíž text i důvody přikládáme.
Těším se, že vyhovíte stejně laskavě jako ostatní k anketě pozvaní čelní a loajální odpůrcové Národní demokracie.
Snad tato anketa aspoň maličko pomůže k výchově politické veřejnosti i k zlepšení novinářské úrovně;
pročež doufáme, že neodepřete své účasti.
Odpověď potřebujeme do 17. t. m. ( středa ), neboť anketa má vyjíti ve svátečním čísle vánočním.
S projevem dokonalé úcty
dr. K. Čapek
( 349 ) [ Před 17. prosincem 1919 ]
Slovutný pane,
prosíme znovu, abyste naši Vám již sdělenou anketu neopomenul zodpovědíti do této středy ( 17. t. m. ).
Těšíme se, že když ostatní slíbili a dali svou odpověď, neodmítnete ani Vy svou vlídnou účast.
Za redakci NL
v plné úctě:
dr. Karel Čapek
HANUŠI JELÍNKOVI
( 350 ) [ Praha, asi duben 1913 ]
Velectěný pane redaktore!
Posílám Vám slíbený článek o moderní francouzské lyrice - doufám, že dojde Vás ještě včas.
Napsal jsem jej raději stručně, aby se vešly překlady;
bez ukázek by přece mělo málo smyslu psát o literatuře, kterou u nás málokdo zná.
Domnívám se, že nebude Vám možno dát všechny ty překlady najednou;
byl bych velice rád, kdyby byly uveřejněny nadvakrát, pokaždé asi 5 básní.
Na první místo bylo by dobře dát jednu báseň Whitmanovu;
posílám Vám dva překlady ( dosud v češtině nevyšlé ), abyste si z nich jeden vybral, a druhý mi račte navrátit.
Krom překladů ode mne posílá právě pan Stanislav Hanuš překlad z Romainsa a snad i z Duhamela ( na adresu pana Dyka, ježto náhodou neměl Vaší adresy a já jsem mu ji nemohl včas dát ).
Konečně doufám, že pan Kodíček dodá jeden překlad z Vildraca, pravděpodobně o něco později.
Bylo by to tedy celkem asi 12 básní, vesměs krátkých, jež zčásti tištěny ve dvou kolonách vydají asi 5 - 6 stránek.
Ježto článek je zcela krátký, doufám, že Vám má zásilka nebude dělat rozpaky co do rozsahu.
-
Pořad básní, jak by měly jít za sebou, račte určit sám podle svého dobrého zdání.
Jen Whitman by, trvám, mohl být na prvním místě, pak Arcos, Franck, Romains nebo Marinetti, Mandin, Duhamel, Vildrac, nebo jak se Vám vůbec bude hodit.
Článek by asi mohl básně předcházet.
Co nejsnažněji bych prosil, aby mi pak byla poslána korektura článku i básní.
- Domnívám se, že by vůbec bylo dobře, kdyby článek s překlady vyšel v květnovém čísle, kdy je ještě interesovaná sezóna;
v červnu se už nikdo o básně a básnictví nezajímá.
Můj bratr Vám vzkazuje, že nemůže sám psát referát o výstavě Mánesa, ježto tam sám vystavuje.
Místo toho dá Vám referát pan Stanislav Hanuš.
Děkuji Vám, velectěný pane redaktore, za zájem o mé studium francouzské moderny;
doufám, že naleznete v ní týž interes jako já.
V dokonalé úctě
Karel Čapek
( 351 ) [ Bílovice srpen 1915 ]
Velectěný pane redaktore,
prosím současně Vás i pana Dyka o radu nebo pomoc ve věci St. K. Neumanna.
Pan Neumann nám totiž píše, že by naléhavě potřeboval půjčku 300 - 400 K;
že bude přeložen do kancelářské služby v Szegedíně a že by chtěl založiti si aspoň takovou existenci, aby mohl být literárně činný;
to znamená byt atd., nač ovšem prostředky pěšáka nestačí.
Prosím Vás tedy snažně, zda byste o nějakém takovém fondu nevěděl a rovněž o prostředcích, jak docíliti jeho pomoci.
Jedná se jen o půjčku.
Snad račte mít známé ve Svatoboru atd., kdežto já nemám nejmenších zkušeností o literárních dotacích.
Budu Vám vděčen vřele a srdečně za všechno, co v té záležitosti uděláte.
- Přeji Vám, aby Vaše narukování dobře dopadlo.
V dokonalé úctě Váš oddaný
Karel Čapek,
t. č. v Bílovicích nad Svitavou u Brna
( 352 ) V Praze, dne 6. června 1918
Velectěný pane doktore!
Po dohodě s panem doktorem Rašínem dovoluji si Vás požádati, abyste přeložil pro naši románovou knihovnu dílo J. H. Rosnyho La Vague rouge.
Honorář byl by za arch 20 K a za každý tisíc 5 K, pravděpodobný náklad 5 tisíc.
Překlad bychom potřebovali brzo, popřípadě po částech.
Prosím o brzkou odpověď.
S projevem dokonalé úcty
Váš oddaný
K. Čapek
N. B.
V případě, že by byl náklad nižší, byl by honorář pro Vás podle dohody za arch zvýšen.
( 353 ) 6. VIII. [ 19 ] 18
Milý pane doktore,
děkuji za první kus Rosnyho.
Co se týče těch tiskárenských termínů, tedy: margeuse je nakladačka, brocheuse se říká jen děvče v knihárně, minerviste je rovněž nakladačka, linotypiste = strojní sazeč.
Renard je švec, ale jen v oboru tiskárenském;
rovněž ševcovati, ševcárna apod.
V jiných oborech je mi to neznámo.
Knihovna bude zahájena asi Ignátem Herrmannem.
Hviezdoslavovi jsem psal, ovšem odpověď nedostal.
Pan Dyk si stěžuje na úpornou lenost.
Posílám Vám pozvání, abyste napsal pohádku pro chystanou sbírku původních pohádek, a myslím to docela vážně.
Vy umíte pěkně vypravovat, a to je hlavní věc.
Bylo by dobře trochu vzkřísit žánr pohádky u nás, je to přece klasický a přitom domácí druh literatury.
Slíbili už Machar, Dyk, Herben, Neumann.
Současně v té věci píšu Mistru Jiráskovi: prosím Vás, přimluvte se u něj, aby do té knížky napsal nějakou pověst nebo dětskou povídku, co je mu libo.
Moc by nám na tom záleželo.
Další naléhavá prosba:
Zařizujeme v Cestě takový nediskrétní, anekdotický koutek o veřejných literárních, divadelních, politických, univerzitních a uměleckých osobách: všelijaké prostořekosti, vtipy, aptedicta, satiry a zkrátka živé a veselé osobní doklady.
Prosím Vás snažně, abyste se na takové věci rozpomenul, znáte jich jistě mnoho, a jednou z toho bude pěkná životopisná kniha o slavných českých lidech.
Těším se, že mi co nejdříve laskavě a štědře pošlete pěknou řadu.
Poručení milostivé paní.
Přeji Vám lepší počasí, a těším se na shledanou.
Váš oddaný
Karel Čapek.
( 354 ) V Praze, dne 17. IV. 1919
Milý pane doktore,
prosím Vás, abyste tyto dopisy dal adresátům, které jistě často vídáte.
Snad už víte, že chudák Mistr Dyk je těžko nemocen otravou krve.
Teď už je poněkud lépe, ale bylo veliké nebezpečí, a rekonvalescence potrvá prý dlouho.
Leží ve vinohradské nemocnici a nálady je špatné.
Dostal to od zánětu okostice následkem špatného zubu.
Jinak nového pramálo.
Váš článek Z Noyonu do Soissons je už tři neděle vysázen, ale pro náramný rozsah nemohl dosud vyjít.
Teď jej schovávám pro božíhodové číslo.
Prosím Vás, nemohl - li byste být tak laskav a poslati mně knížku esejí Ch.
L. Philippa, která vyšla během války v Nouvelle revue française.
Byl bych Vám velice zavázán.
- Bratr se za čtrnáct dní žení.
- Vnitřní poměry vypadají teď drobet klidněji, těch několik skandálů udělalo patrně dobře.
Potkáte - li cestovatele Friče, vyřiďte mu pozdrav a skolte ho na místě.
Pozdrav a políbení ruky paní Božence, pozdrav všem přátelům a známým.
Za ochotu předem děkuji a jsem upřímně Váš
K. Čapek
( 355 ) [ Po 17. dubnu 1919 ]
Vážený pane doktore,
ta kaňka pod přiloženým dopisem je vlastnoruční podpis pana šéfa Síse.
Prosíme Vás, abyste tu věc - možno - li - laskavě obstaral.
Týdenní lhůta je ovšem nemožně krátká.
Dykovi vede se lépe, už je z nebezpečí venku.
Pošlete pro Národní listy překlady nějakých francouzských povídaček, máte - li k tomu trochu času, též Weiner, jehož laskavě pozdravujte.
Pozdrav milostpaní, Mercereauovi, Clemenceauovi a všem.
Váš oddaný K. Čapek
( 356 ) Na Královských Vinohradech, dne 28. III. 1922
Vážený pane,
prosíme Vás, abyste nám obratem poslal od Saši Guitryho Faisons en rêve.
Chceme hlavní roli nabídnouti paní Sedláčkové;
bude - li souhlasiti, dovolíme si od Vás objednati překlad s lhůtou pokud možná nejkratší.
Proto prosíme o nejrychlejší zaslání a zprávu, co knížka stála;
dluh svůj dovolíme si vyrovnati současně s nejbližší zásilkou tantiém za Křehotinky.
S projevem dokonalé úcty
za
Ředitelstvo Městského divadla
na Královských Vinohradech
dr. Karel Čapek
Panu
ministerskému radovi
dr. Hanuši Jelínkovi,
spisovateli,
t. č. v Paříži
Milý pane doktore, současně děkuji za všecku starost stran RUR.
Snad teď ten Curtis Brown něco udělá.
Chápete, jak jsem otráven tím, co se psalo o RUR.
- Prosím Vás o rychlé zaslání toho Guitryho.
A současně prosím, abyste mi sdělil, nebo raději hned koupil a poslal nějaké salónní francouzské veselohry, dosud u nás nedávané, byť i starší;
otvírá se nám nová možnost, a proto je rychle třeba dobrého repertoáru.
Vůbec: které kusy - ať staré či moderní, trvající asi 2 hodiny a nezaměstnávající veliký ansámbl - hry lyrické, frašky, společenské věci, dramata stará nebo nová - byste doporučil pro komorní jeviště?
To zjistěte, prosím, ve své paměti, a co považujete za dobré, nejraději ihned kupte a pošlete;
účet vyrovnám obratem.
Váš K. Čapek
Uctivý a srdečný pozdrav paní Božence.
( 357 ) 19. XI. [ 19 ] 24
Milý pane doktore,
musím Vám poděkovat za Váš článek v Revue de Geneve: ne proto, že mne tam tolik chválíte ( po té stránce mám vždycky pocit, že si to nezasloužím ), ale proto, že je tak srdečně psán, málokdy jsem měl pocit tak osobního porozumění jako z Vašeho článku.
A pak, neděláte ze mne žádný problém, všecko je docela prosté a to mně je nejmilejší.
Ještě jednou Vám pěkně a srdečně děkuju.
Pozdravujte milostivou paní Boženku.
Jsem upřímně Váš
Karel Čapek
( 358 ) Praha, 19. VII. [ 19 ] 26
Milý příteli,
promiňte, že jsem neodpověděl na Vaši výzvu dříve;
ale měli jsme v rodině nemoc a pohřeb ( náš švagr v Brně ), a to víte, že taková věc člověka zdrží.
Nevím, je - li to dobře francouzsky;
prosím Vás, opravte to.
Ten Rabíndranáth přijede na můj návrh až asi v září.
Doufám, že už jste zdráv.
Ten slet nás namohl všechny.
Upřímně Vás a paní Boženku zdraví
Váš oddaný
Karel Čapek
( 359 ) 5. VI. [ 19 ] 28
Milý a vážený dr. Hanuši Jelínku,
posílám Vám konečně také jednu knížečku za tu Vaši bolestnou.
Slíbil jste mi, že v té jedné věci vyzkoušíte půdu u Viktora Dyka.
Věc sice nekvapí, ale nevíte nic?
Jsem Váš upřímně oddaný
Karel Čapek
( 360 ) Praha, 6. září [ 19 ] 30
Milý dr. Hanuši,
posílám vám ten slíbený článeček, ale bojím se, že je trochu dlouhý a kožený;
tak to dopadá, když člověk něco dělá doopravdy.
Kolem 15. pojedu ještě ven;
byl jsem v srpnu na Oravě a na Tatrách.
Pozdravujte paní Boženku, paní Dykovou a Viktora Dyka.
Váš
Karel Čapek
( 361 ) Na Strži, 4. září [ 19 ] 38
Drahý Hanuši,
čtu v novinách o Vaší šedesátce;
ne že bych jí věřil a ne že bych Vám k ní gratuloval;
ale přeju Vám všecko dobré za to, že jste na světě a že jste náš mladý Hanuš Jelínek.
Se srdečným pozdravem a stiskem ruky Váš
Karel Čapek
Hodně zdraví!
Vaše
Olga Scheinpflugová
Karel Dvořák
B. Palkovský
J. Hýblová
Scheinpflugová Božena
F. Peroutka
M. Peroutková
( 362 ) [ Po roce 1925 ]
Milý pane doktore,
vyřizovala mi Jarmila, že tu je jakýsi francouzský spisovatel, jehož jméno ovšem zapomněla, a že byste chtěl pro něho uspořádat jakýsi oběd nebo večeři, v sobotu nebo v neděli, za účasti Pen.
Prosím Vás tedy, stavte se u slečny Schubertové, aby vyzvala několik osob, které by asi přišly;
určete jí lokál, kde by to mohlo být, a sní se tam prostě menu.
Bude - li to večeře, proveďte to, prosím Vás, beze mne;
na oběd bych snad mohl přijít, ale kdyby to nemuselo být, byl bych trochu raději.
Myslím, že stačí 5 - 6 osob;
případně nemusí být všechny z Pen.
Tedy prosím Vás, spojte se s Kholem a hlavně se slečnou Schubertovou a určete, koho má pozvat.
Rád bych aspoň věděl, kdo je ten Francouz a co napsal.
Upřímně Váš
Karel Čapek
( 363 )
Vážený pane doktore,
dovoluji si Vás jménem pana profesora Kotěry pozvati na důležitou schůzi v úterý 7. prosince v 8 hodin večer v místnostech Českého klubu ( Václavské náměstí 15, vedle Politiky, přes dvůr, 2. patro ).
Váš oddaný
K. Čapek
( 364 )
Drahý pane doktore Hanuši,
málem bychom opomenuli Vám poslat novoroční pozdrav;
to by svědčilo o našem lajdáctví, ale nikoliv o tom, že bychom na Vás málo vzpomínali.
A tak tedy Vám trochu pozdě běžíme k Novému roku přát, abyste zas brzo přišel mezi nás všechny a viděl, že Vás máme rádi.
Upřímně Váš
Karel Čapek
a
Josef Čapek
VLASTĚ JELÍNKOVÉ
( 365 ) Praha, 8. prosince [ 19 ] 38
Slečna Vlasta Jelínková
Milá slečno,
prosím Vás, nepřeceňujte tak divadelní kulturu.
Národ se může cítit nesmrtelným jenom tehdy, když se bude cítit mravným, když bude mít své vědomé mravní poslání;
na to ovšem nestačí divadlo, i když má být součinitelem toho mravního povědomí.
To musí být v politice, v hospodářství, v knize a škole, v denním životě, všude.
A obráceně, vemte národu jeho mravnost, a berete mu i jeho nesmrtelnost.
Asi Vás ta odpověď neuspokojí, ale jiná není.
Váš Karel Čapek
RŮŽENĚ JESENSKÉ
( 366 )
Milostivá slečno,
tento balíček mám Vám odevzdati jako velmi důležitý.
V dokonalé úctě
K. Čapek
FRANTIŠKU JEŽKOVI
( 367 ) Praha, 7. IX. [ 19 ] 35
Vážený pane poslanče,
děkujeme Vám za Vaše milé přání.
Ono se řekne " rozdílné břehy ", ale lidsky se časem ocitáme ve stejných březích.
Myslím totiž, že jste taky ženatý.
Upřímně Vás zdraví Váš
Karel Čapek,
Olga Scheinpflugová
ALOISU JIRÁSKOVI
( 368 ) V Praze, dne 23. III. [ 19 ] 25
Slovutný Mistře,
pan dr. Jelínek nám praví, že byste se stěží mohl osobně účastnit tohoto večera, kdy pan prezident bude hostem českých spisovatelů.
Nicméně pokouším se o to pohnouti Vás k účasti, jež by pro nás znamenala tolik mnoho.
Je - li tomu skutečně tak, že by Vám bylo těžko přijíti, tedy dovoluji si Vás poprositi, abyste byl přítomen - aspoň morálně: abyste nám poslal několik slov pozdravu, jimiž byste řekl panu prezidentovi, jak se těšíme z jeho zdraví a z jeho přítomnosti mezi námi.
Scházelo by mnoho, kdybyste Vy, naše hlava a náš reprezentant největší, neměl promluvit při této vzácné příležitosti.
Bylo by nejkrásnější, kdybyste mohl přijíti osobně a říci to;
ale nemůžete - li nám tuto radost učinit, prosím, buďte s námi a mezi námi aspoň vzpomínkou.
V oddané úctě Váš
Karel Čapek
( 369 ) V Praze, 2. IV. [ 19 ] 27
Drahý a slovutný Mistře,
dovolte, abychom Vám projevili upřímnou soustrast s těžkou bolestí, kterou jest Vám nésti.
S projevem nejhlubší úcty
bratři Čapkové
ARNOLDU JIRÁSKOVI
( 370 ) Praha, 22. IV. [ 19 ] 37
Vážený pane profesore,
děkuji za přívětivá slova, která jste mi ve svém dopise napsal o mé Bílé nemoci.
Vážím si jich víc než mnohého, co se o mé hře napsalo.
S projevem upřímné úcty
Vám oddaný
Karel Čapek
JOSEFU JIRÁSKOVI
( 371 ) Praha, 4. X. [ 19 ] 35
Vážený pane profesore,
Vaše myšlenka, jak sblížit slovenské a české spisovatele, se mi líbí;
předložím ji na příští schůzi Penklubu a Obce spisovatelské.
V tom směru se už mělo dávno něco stát, ale na dobrou věc není nikdy pozdě.
Doufám, že Vám dám po čase bližší zprávy.
Vám oddaný
Karel Čapek
VÁCLAVU JIŘIKOVSKÉMU
( 372 ) Praha, 3. prosince [ 19 ] 35
Milý pane řediteli,
lituji moc, ale 6. prosince jsem už dvojnásob zadán;
nehledíc k tomu, mám teď tolik práce a dozoru s přestavbou domu atd., že se nedostanu ani k psaní, natož abych někam jel.
Prosím Vás, vyřiďte milým účinkujícím na Loupežníku můj srdečný pozdrav a dík za to, že mou hru, jak čtu i slyším, tak pěkně zahráli.
S upřímným pozdravem Váš
Karel Čapek
JAROMÍRU JOHNOVI
( 373 ) V Praze, 29. IX. [ 19 ] 24
Milý pane doktore,
posílám zatím dva články a připravuji ještě asi šest dalších, které Vám pošlu co nevidět.
Můžete dávat do každého čísla jeden.
Honorář mi připište laskavě k dobru v UP.
Přijedu do Brna s bratrem asi za 14 dní a budu rád, zastihnu - li tam pana ředitele Vaňka, se kterým bych rád o mnohém promluvil.
Prosím, řekněte laskavě, aby mi rezervovali tu anglickou lenošku, jakož i soupravu Wiesnerových židlí.
K nim si dám udělat psací stolek vysoký 76 nebo 77 cm.
O tom si promluvíme, až přijedu.
Ty články budou tvořit souvislou sérii.
Zatím Vás srdečně zdraví
Váš K. Čapek
( 374 ) V Praze, 7. října [ 19 ] 24
Milý pane doktore,
platíte - li za anketu jen 100 K a za jiný článek 300 K, nemohl byste škrtnout začátek té ankety, který se k anketě váže, a nechat ostatek jako článek?
Nu, jak chcete;
nechci vydělat víc než aspoň větší část toho, co nemaje peněz v UP utratím.
Rád bych však, aby se pan ředitel Vaněk nedomníval, že chci UP odříct.
Chci zaplatit všechno, i provedené opravy, transport do Prahy atd., a chtějí - li mít UP ke mně zvláštní ohledy, připouštím to jen potud, pokud by z toho neměly škodu.
Rád bych, aby jejich styk se mnou neznamenal pro ně ztrátu ani haléře.
Prosím Vás, vyřiďte to panu řediteli.
Ostatně už brzo do Brna přijedu.
Nyní ještě jedna věc.
Přikládám oklepek, k němuž podotýkám, že my ( tj. Durych, Rutte a já ) chceme ten sborník vydat k Novému roku.
Nemá zahrnout jen literární řeč, nýbrž opravdu řeč živou, tedy i lidovou.
Vy máte takové zkušenosti o řeči vojáků, zedníků atd.
Nechtěl byste něco o tom napsat - ne jako filolog, ale jako básník?
Prosím, uvažte to, chystejte článek a povězte mi o tom, až se sejdeme.
Článek potřebujeme do konce listopadu.
Jsem srdečně Váš
K. Čapek
Mám poslat další články?
( 375 ) 11. IV. [ 19 ] 25
Milý pane doktore,
Vaše zpráva mne překvapila;
netušil jsem, že ředitel Vaněk odchází.
Safra, to se mne také týká;
pan Vaněk slíbil mi nějaké slevy na věcech, které jsem od UP odebral a ještě odebrati hodlám, a teď se bojím, že o ty slevy přijdu.
Prosím Vás, kdo teď o tom rozhoduje?
Dále rezervoval jsem si v UP to anglické křeslo a budu je už potřebovat, mělo by se ihned poslat do Prahy;
dále tu kuchyni, o které mi řekl pan ředitel Vaněk, že by mě stála 1000 Kč - nevím už, které číslo ta kuchyně měla a mají - li ji v Praze.
Dále fotýlek, židli a štokrle od Wiesnera.
Dále psací stolek, který mi k těmto židlím měly UP udělat.
Proboha, na koho se mám s tímto vším obrátit?
Ty věci bych potřeboval do 10 dnů, protože se konečně budu stěhovat do nového domku.
Prosím Vás proboha, poraďte mi a řekněte, aby mi poslali, co jsem v Brně objednal.
Dále je nepochybně nutno, aby se BK zachránila, nejen pro UP, ale pro veřejný zájem.
Onehdy jsem BK odporučoval pozornosti Červeného kříže ( slečně dr. Alici ) pro propagaci zdravého bydlení;
bylo by možno vejít ve styk s Červeným křížem a trochu se orientovat na výchovu k hygieně bydlení - podpora Červeného kříže s jeho 500000 členy by mohla už něco znamenat.
Řediteli dr. Müllerovi psát nemohu, protože se s ním vůbec neznám;
ale napíši dopis profesoru Englišovi, aby hleděl BK nejen udržet, nýbrž povznést.
Činím to ještě dnes.
Mám na mysli další články pro BK, ale jaksi se mi nedostává času.
O tom Červeném kříži uvažujte, spojení Vám mohu opatřit;
dnešní můj článek v LN ( Domov ) tak trochu naznačuje k tomu cestu.
A napište mi laskavě obratem odpověď na mé otázky a buďte tak hodný a nechte mi poslat ten anglický fotel a ten slíbený psací stůl, je - li vůbec vzat do práce a hotov.
Jsem upřímně Váš
K. Čapek
( 376 ) 19. XII. [ 19 ] 25
Milý pane doktore,
nemyslím sice, že z našeho projektu o řeči české sešlo nadobro, ale skutečně nevím, splní - li se to v dohledné době;
proto bohužel uznávám Vaše důvody a vracím Vám Váš článek.
Upřímně Váš
Karel Čapek
( 377 )
Milý dr. Markalousi,
prosím, vraťte mi rukopis do pondělka, potřebuju
jej pro knížku.
Váš
K. Čapek
METHODU KALÁBOVI
( 378 ) [ Asi 25. září 1913 ]
Velectěný pane,
tedy inzeráty v Almanachu nebudou, ježto pan sběratel zjistil, že by k tomu nebylo dost času.
Proto Almanach má vyjít už 4. října ( ne jedenáctého ).
Račte dát zlomit archy, aby vše už bylo připraveno.
Pan Brunner měl by už pospíšit s obálkou.
Vám plně oddaný
K. Čapek
FRANTIŠKU KALÁČOVI
( 379 ) 13. VII. [ 19 ] 29
Vážený pane doktore,
děkujeme Vám za účastná slova a za pěknou vzpomínku, kterou jste uchoval na našeho otce.
Co na Slovensku dělal, konal jako hodný člověk a poctivý Čech, skromně a samozřejmě jako svou povinnost.
Tím víc nás těší, že ho je v dobrém a se ctí vzpomínáno;
bylo mu vždy zvláštní radostí, když shledával, že nesloužil dobrým věcem nadarmo.
I Vy jste mu víckrát tu radost udělal, a za to Vám nyní zvláště děkujeme.
Vám oddaný
Karel Čapek
JOSIFU FJODOROVIČI KALLINIKOVOVI
( 380 ) 26. 8. [ 19 ] 23
Milý pane,
děkuji za Váš přívětivý dopis.
Co se týče práv překladu na moje práce, zadává je můj zástupce, pan ing. Fr. Khol ( Praha VII, Nad Rudolfovou štolou 6 ), kterému Váš dopis současně zasílám k vyřízení.
Stran RUR ani nevím, není - li právo překladu - aspoň pro Rusko samotné - už zadáno.
Jednal o to svého času Berseněv.
To Vám ostatně napíše pan Khol.
Samozřejmě nemám praničeho proti tomu, aby úvodní studii o české literatuře napsal můj dobrý známý dr. Fischer;
naopak, vítám to co nejvřeleji.
Se srdečným pozdravem
Váš oddaný
K. Čapek
KANCELÁŘI PREZIDENTA REPUBLIKY
( 381 ) V Praze, 22. I. [ 19 ] 24
Kabinetní kanceláři pana prezidenta republiky
Bude mi ctí použíti laskavého pozvání na čaj 24. t. m.
S projevem nejhlubší úcty
dr. Karel Čapek
( 382 ) V Praze, 28. V. [ 19 ] 25
P. t. Kanceláři pana prezidenta republiky
Prosím, račte tlumočiti panu prezidentovi můj nejuctivější dík za to, že mi laskavě dal poslati výstřižek anglických novin s recenzí o mé knížce.
S projevem dokonalé úcty
Karel Čapek
N. B. Prosím, račte si zaznamenati změnu mé adresy:
Královské Vinohrady
kolonie Ve stromkách 1853
O. KAPPOVI
( 383 ) V Praze 1925
Vážený pane inženýre,
četl jsem se zájmem Vaše překlady, zejména z Krause, myšlenkově jste se originálům hodně přiblížil, ale promiňte, že Vám upřímně povím, že jste měl méně šťastnou ruku po stránce formální, která právě u Karla Krause je podstatná.
Myslím, že každý pokus překládat Karla Krause musí ztroskotat;
ale ostatně, - Kraus píše pro inteligentní lidi, a ti u nás znají a vždy budou znát německy tolik, aby mohli Krause číst.
Jsem s upřímným pozdravem Váš
Karel Čapek v. r.
FRANTIŠKU KHOLOVI
( 384 ) V Praze, 12. 7. [ 19 ] 16
Velectěný pane,
prosil bych Vás velice o laskavou informaci.
Hledám totiž nějaké místo nebo vůbec nějaký zdroj stálého, třeba i malého, výdělku, doposud ovšem marně.
Nevím, nebylo - li mi snad možno nalézti nějaké umístění v muzejní knihovně nebo zemském archívu.
Mé předběžné vzdělání je jenom doktorát v oboru dějin umění a estetiky;
nevím sám, k čemu bych se s tím hodil a je - li vůbec na světě místo, kde by mne bylo zapotřebí.
Prosím Vás tedy o laskavou radu, popřípadě o informaci, zda bych vůbec mohl mít nějakou naději ve výše jmenovaných úřadech;
dále, na koho bych se měl obrátit s dotazem, kdo v tom nejspíše rozhoduje atd.
Promiňte, že Vás tím obtěžuji;
nevím již, kam se vrtnout, a nějaké místo bych pro své živobytí velice, třebaže ne nutně okamžitě, potřeboval.
Přeji Vám klidný a příjemný pobyt v lázních, a děkuji Vám předem za všechnu ochotu.
V dokonalé úctě Vám oddaný
Karel Čapek.
( 385 ) [ Praha 3. srpna 1919 ]
Drahý příznivče a vážený staříku,
to je asi mejlka, já Budějovice ani neznám.
Co teď dopisuji a dám brzo do ruky Vám prvnímu, se jmenuje Loupežník a nikdo o tom neví.
Snad v Budějovicích slibují ( a nebudou ovšem dávat ) starou bratročapkovskou Lásky hru osudnou;
ale nic o tom nevím.
Loupežníka dopékám v srpnovém slunci - v září dozraje a bude Vám dán.
Fischerovi jsem četl v lesním podrostu první akt, zeptejte se ho, co tomu říká.
Váš věrný K. Čapek
( 386 ) Praha, dne 11. IX. 1919
Milý a vážený pane,
tak už začínám Loupežníka opisovat a ženu to plnou parou, abych byl co nejdříve hotov.
Prosím, které dny, kterou hodinu a kde je Vás možno osobně vyhledat?
- Kdyby to vůbec k něčemu bylo, pak bych byl rád, aby to v zimě uvidělo ( umělé ) světlo světa.
Proto už nechci ztrácet ani den.
Buďte zdráv a sdělte mi.
Váš velmi oddaný
K. Čapek
( 387 ) [ Asi k Novému roku 1920 ]
Šťastnej a veselej novej rok a jiný vejroky
přeje
LOUPEŽNIK
( 388 ) [ Asi začátek roku 1920 ]
Děkuju!
Kdy mám k Vám přijít, až bude celé opsáno?
Váš K. Čapek
( 389 ) [ Začátek roku 1920 ]
Milovaný pane dramaturgu,
je tam spousta chyb, prosím o nejpečlivější korekturu oklepků ( i v interpunkci atd. ).
Nechápu, že bylo možno nadělat tolik chyb podle strojového opisu.
Prosím Vás, přemýšlejte s panem Novákem o obsazení, už bych se rád s Vámi o tom smluvil.
S architektem Feuersteinem jsem už mluvil, má do věci velkou chuť a řadu dobrých nápadů.
Přinese mi náčrtky, a s těmi ho pak pošlu na Vás a pana Nováka, abyste se s ním dohodli.
Žádal by - v případě, že mu prokážete tu čest a svěříte výpravu - 1000 K, což jistě není přehnané.
Váš oddaný K. Čapek
( 390 ) [ 2. čtvrtletí roku 1920 ]
Drahý pane Dramaturkhole a milý pane Režinováku,
tady posílám pravý, zaručený šárecký text o třech aktech, deseti škrtech, čtrnácti vložkách a tisíci krásách.
Podotýkám že:
1. ponocného slíbil troubit a hrát pan Kolár,
2. opilce slíbil škytat pan Třebovský,
3. že za Noc by se hodila skvěle paní Nasková,
4. že k flašinetu není potřeba pana Kovařovice ani pana Ostrčila, takže rozmnožený personál nebude dělat potíží.
5.
Slíbili jste mi pěknou, romantickou skálu
6. a útulnou hospodu u Beránka.
7.
Na tu hlídačovu boudu, co tam stojí, dejte nápis Hostinec U Jelena, takže nebude nic scházet.
Na té louce se senem mohou holky ukázat skoro všechno.
V režii Hilarově by ukázaly vůbec všechno, čímž by byl úspěch zaručen.
To jen mimochodem.
Vzhledem k nejistotě výsledku chci být šlechetný, dělit se s Klubem o riziko, a dám mu to bez paušálu za 5 %, což Centrum vybírá jen v divadlech v menšinách.
Budou - li páni herci v menšině ( proti obecenstvu ), pak je to v pořádku.
Ale budou - li mít nad obecenstvem většinu, budou muset platit víc, že, pane Centrum?
Doufám, že budete s úpravou spokojeni.
Dbal jsem o názornost, oživení a podívanou.
Prosím o vrácení textu, až to dáte opsat, jakož i o to, abych se směl podívat na zkoušku na místě zločinu.
Musíte mi včas dát zprávu, kdy to bude.
Pane dramaturgu, dopsal jste už tomu Brnu?
Váš oddaný
( 391 ) [ Rudolfov, před 24. červencem 1923 ]
Drahý staříku,
Váš dopis mne rozzuřil tak, že jsem nespal;
je to ohavná věc, a musíme podniknout všechno možné, aby se napravila.
Já myslím, že bychom měli:
1. depešovat Goldwynovi, že pan Selver nemá co reklamovat a že od smlouvy neodstupujeme;
2.
Bartsch by měl Goldwynovi napsat asi tolik: že Selver nemá do věci co mluvit;
že jsme přistoupili na Goldwynovu nabídku a následkem toho odmítli nabídky jiné, a že není evropským zvykem takovýmto způsobem odrazit konkurenci a pak nechat důvěřivého kontrahenta sedět v louži;
ať si to vyřídí sami s tím americkým filmovým banditou, který bez našeho vědomí vykradl naši látku;
že nevíme, kdo je to a v jaké míře se to zneužití stalo;
že žádáme Goldwyna, aby nyní setrval ve smlouvě, která vyšla od něho, a ne od nás.
Žalovat myslím nemůžeme;
Goldwyn nic nepodepsal, a čert se vyznej v amerických zákonech;
mohlo by mne to ještě stát hromadu dolarů.
3.
Bartsch ať ihned zahájí jednání s Universal a hledí věc dostat pod střechu, byť i za cenu nějaké ztráty.
Kdoví, není - li Bartsch s někým smluven.
Žádejte od něho Goldwynův list.
Bartsch věc zbytečně táhl;
teď ať napne všechny síly, nebo s ním přestaneme jednat.
4.
Dopsat Selverovi, aby se odpovídal ze své hrozné pitomosti a odvolal u Goldwyna svůj neslýchaný zákrok.
5.
Poslat ministerstvu zahraničí krobiánský dopis, že přes urgenci Syndikátu dosud neuzavřelo s Amerikou ochranu autorů;
ukázat na škodu, která tím českým autorům vzniká;
žádat o intervenci v Americe, zejména vůči té banditské firmě.
Snad Vás ještě něco napadne, čím se dá ta zatracená věc napravit;
pokuste se o to, staříku, tady jde o něco, co stojí za práci a důmysl.
- Ballot mi píše, že francouzský dramatik Pierre Decourcelle ( známé jméno ) viděl v Londýně RUR a chce je přeložit;
existuje - li už francouzský překlad, že by jej rád viděl, ale jinak že by byl ochoten překládat z anglického textu.
" Considérez que Monsieur Pierre Decourcelle est en situation de faire jouer très vite votre pièce à Paris et dans un Théâtre classé.
Je vous serais obligé de m ' envoyer votre réponse et vos conditions pour que nous puissions nous mettre d'accord et préparer sans retard un contrat. "
Napíšu mu ještě dnes o RUR a naznačím mu, že by se mohl zajímat o Věc Makropulos.
Vy byste mohl mu to nabídnout přímo a napsat mu, že by tento kus potřeboval snad i trochu adaptace pro francouzskou scénu, v kterémžto případě by se autor dělil s adaptorem na polovičku, a že mu opatříte text německý nebo anglický, nebo dobrého českého spolupracovníka.
Konečně je tu ještě Loupežník.
Není - li Jelen v Paříži, mohl by pan Pierre Decourcelle si nechat povídat obsah od Siblíka nebo Kepla.
Snad byste to mohl vzít do rukou.
Dále, byl u nás inž. Levý a chtěl nárys toho libreta pro film.
Přel jsem se s bratrem strašlivě a po dvou dnech a nocích byl nárys hotov, ve dvou epochách;
dnes odeslán Levému, který tuším zítra už odjíždí a odevzdá dnes text ministerstvu zahraničí, tj. ministerskému radovi Hájkovi, který má opatřit peníze z veřejných fondů.
Já odjíždím ve středu ráno.
Prosím Vás tedy, až se vrátíte, spojte se s tím panem Hájkem, aby s Vámi sdělil, je - li věc tak dalece zralá, abychom se na letním bytě ihned pustili do detailní práce.
Inž. Levý totiž říká, že by se už o záříjových manévrech letos mohly brát bojové scény.
Žádáme za hotové libreto 20000 Kč jako zálohu na 20% podíl ze zisku;
dále rozejde - li se celá věc bez naší viny, tj. je - li libreto vhodné, ale nebude - li přesto dále provedeno, žádáme honorář za dodaný náčrt 2000 Kč.
- Tedy promluvte s tím panem Hájkem o tom, máme - li se dát do práce.
Dále, bylo by velmi nutno dát do pořádku tyhle věci: americké a anglické vydání RUR, dodání smluv a vyplacení honoráře;
ať nám to nespolkne náš čilý překladatel.
Rovněž smlouva na vydání Hmyzu.
Absolutno dovolím přeložiti do angličtiny, ale vydati jen tehdy, bude - li nám předložena smlouva.
Rovněž Trapné povídky.
Autor musí ovšem dostat aspoň 50 % čistých.
Udělat román z RUR nesvoluji.
Odepíšu Selverovi, aby podmínky vyjednal s Vámi.
Rovněž vlastní svolení můžete dát jenom Vy.
To je snad všechno.
Mějte se dobře a pozdravujte srdečně milostpaní Mílu.
Moje adresa bude nyní Jindřichův Hradec, Rudolfov, restaurace pana Zelenky.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 392 ) [ Rudolfov ] 30. VII. [ 19 ] 23
Milý staříku,
nemám Vám vlastně co nového napsat, než že kvituji Vaše dopisy a vše, co podnikáte stran té Ameriky.
Selverovi jsem už z Prahy psal, aby kabelem odvolal svou nesmyslnou reklamaci.
Vy ho můžete ostřeji potáhnout k odpovědnosti.
Musí to odvolat;
a bude - li potom dělat ksichty, ať si jde k čertům.
S tím Levým to kouká také bledě;
psal nám, že ten jistý Hájek odejel, a že tedy odevzdal libreto dr. Butterovi a panu Burgharottovi v zamini.
Ale zamini to prý musí odevzdat k schválení ministerské radě;
pomoz bůh, to bude vypadat!
Prosím Vás, informujte se u Buttera;
řekněte, že to je vlastně objednávka od sokolské obce a legionářů a že nám nenapadá nabízet vládě nějaké vlastenecké libreto.
Nu, to je zatím vše.
Pokud nerostou houby, píšu na románě.
Pěkně se zotavte a zas mi napište, tentokrát něco lepšího.
Pozdravujte milostpaní.
Tady jsou na palubě všichni zdrávi.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 393 ) [ Rudolfov, asi 9. srpna 1923 ]
Milý staříku,
1. píše mi Selver ( i Dohalský ), že Selver žádný nárok neuplatňoval, to prý je nedorozumění;
prý se jen u svého přítele od Apex-společnosti informoval na podmínky prodeje filmu.
Musíme tedy trvat na tom, aby kabeloval Goldwynovi.
Bartschovi napište, že Selver naprosto dementuje jakýkoliv nárok.
3.
Byl u mne americký žurnalista Frederik Kubr, to se ví, žid.
Apex nezná;
ale řekl, že by náš zástupce v Americe mohl podat skrz advokáta u soudu tzv. " injunction ", tj. žádost o zákaz prodeje a provozování filmu, pokud soud věc nevyřídí.
Nejlépe informovat se na to u Bartsche.
Jinak se mám dobře, píšu pilně a kvetu všemožně.
I Vy kveťte, jakož i paní Míla.
Váš K. Čapek
( 394 ) [ Koncem roku 1924 ]
Milý staříku,
1. přeji Vám a paní Míle Š. a V. N. R.,
2. posílám Vám tuto věc k vyřízení,
3.
Shaw mi píše, že zahájil s Vámi jednání, a píše:
" Mr Khol žádá 15 procent.
Je to obvyklé?
Jsem více zvyklý na 10. "
Ale další jednání zatím nepospíchá, neboť Shaw odejel na Madeiru, kde bude do února.
Jeho adresa bude:
Reid's Hotel, Funchal, Madeire.
4.
Galsworthy nepřijede, protože je na Sicílii.
5.
Přijede sem Mr Ivor Brown, dramatický redaktor Manchester Guardianu a Saturday Review.
Bude pak nutno mu opatřit lístky aj.
Kdy přijede, ještě nevím.
Srdečně Váš K. Čapek
Proč jste na 8091/II pořád bez proudu?
( 395 ) [ Před 15. únorem 1925 ]
( Staříku, nebylo by dobře tenhle dopis dát zredigovat ještě jiným členům komitétu, třeba telefonicky?
Dovoláte se profesora Šusty, dr. Fischera, můžete to poslat profesoru Mathesiovi;
to víte, na té formulaci mnoho záleží.
Čas a místo valné hromady určí Jelínek.
Není - li to jisté, možno zatím rozmnožit dopis a na valnou hromadu zvát extra vyťukaným lístkem. )
Vážený pane, jménem přípravného komitétu dovoluji si Vás zváti za člena československé odbočky mezinárodního klubu Pen ( klubu poetů, esejistů a novinářů ), kterážto v Anglii vzniklá a dnes již světová organizace klade si za účel praktické a osobní sblížení spisovatelů všech národů.
Kamkoli zajedete do hlavních měst, budete jako člen klubu Pen zván na pravidelné měsíční večeře spisovatelů v klubu organizovaných;
a naopak cizí spisovatel, který navštíví Prahu, bude uveden jako host do kruhu československých duševních pracovníků.
Na pravidelných měsíčních schůzkách československé odbočky má býti jednak utvořeno nestranné společenské prostředí, jehož se nám často citelně nedostávalo, jednak bude možno navázati bližší a přátelské styky s vynikajícími cizími hosty, jež klub Pen pozve do našeho středu.
Nemůže nám býti lhostejno, do jakého prostředí se dostanou a jaké dojmy si odnesou význační hosté, jež skutečný zájem o nás vede do našeho státu.
Přikládám stanovy, jež Vás seznámí s organizací klubu, a prosím, abyste oznámil své členství prozatímnímu jednateli, panu ing. Fr. Kholovi, Praha VII, Nad Rudolfovou štolou 6, a zúčastnil se zakládající valné hromady, jež se bude konat dne... v místnostech...
S projevem úcty
[ Karel Čapek ]
( 396 ) [ Před 29. dubnem 1926 ]
Milý staříku,
posílám Vám ten článek pro Ameriku.
Nechte jej, prosím, jednou opsat a pošlete mi oklepek ( s rukopisem ), abych si to opravil, a napište mi také adresu, kam to mám poslat.
Upřímně Váš
K. Čapek
( 397 ) [ Praha 29. května 1926 ]
Milý staříku,
1. prosím Vás, poukažte zatím své peníze, já je pak na Vás převedu.
2.
V úterý mohu přijít až po " 7;
prosím Vás, předsedejte zatím a vyřiďte účty s výborem [... ]
( 398 ) [ Před 8. srpnem 1926 ]
Milý staříku,
odjíždím na pár dní do Topoľčianek.
Zatím Vám posílám tady pár došlé korespondence - nic velkého, jak záhy uvidíte.
Pozdravujte pěkně paní Mílu, Boba a ostatní obyvatele Vaší perníkové chaloupky a mějte se tam blaze.
Váš K. Čapek
Kolem 19. t. m. přijede sem slavný americký romanopisec Theodor Dreiser.
Napsal jsem to slečně Jiřině, aby pak obstarala menší oběd nebo večeři.
Chtěl byste tu při tom být?
V září přijede americký esejista Mencken, velmi známý.
A Thákur.
To už snad budete v Praze, ne?
( 399 ) [ Praha 16. srpna 1926 ]
Milý staříku,
hleďte tu být ve čtvrtek ( 19. ), bude o jedné hodině v hôtel de Saxe oběd s Theodorem Dreiserem ( Pen );
je nás málo, přijeďte.
Váš K. Čapek
( 400 ) [ Paříž, asi v 1. polovině června 1927 ]
Milý staříku,
srdečně Vás pozdravujem po pěkné večeři Penklubu, a pomalu už se vracíme do Prahy.
Váš K. Čapek
Kamarádíčkovi srdečné pozdravení posílá znenáhla se vracející Koďas.
( 401 ) [ 10. srpna 1927 ]
Milý staříku,
srdečně Vás pozdravujeme i ostatní Vaše oukleje.
Máme se tu jinak dobře.
Váš K. Čapek
Milý staříku,
je tady pěkně, ale nejsou tu žádné oukleje, patrně je jim to tady vysoko.
S upřímnými pozdravy obecně Váš Josef Čapek
( 402 ) [ Praha 7. října 1928 ]
Milý staříku,
spojte se rychle telefonicky s výbory Pen a místo schůze ve středu hleďte ( je - li možno ) zorganizovat členskou večeři na tento čtvrtek.
Bude tu Paul Valéry a jiní hosté kongresu pro lidové umění;
dále je šedesátka Kvapilova, 50 Jelínkova a snad bychom mohli pozvat k jeho 60. výročí ministra Spinu;
je to slavista, - rozvažte to, zda by se to nešiklo.
Ti kongresisté mají jen ve čtvrtek trochu volno, jindy to nejde.
Tedy prosím Vás, osedlejte Jiřinku a ihned nechte sezvat všechny členy expres.
Myslím, že by ( kdyby šlo o Spinu ) převzal Šusta předsednictví.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 403 ) [ Červen - červenec 1929 ]
Milý staříku,
tady posílám tu smlouvu.
Mějte se tam u toho Vašeho rybníčku hodně pěkně.
Já mám těžké starosti s tatínkem;
je to moc zlé.
Srdečně Vás i paní Mílu zdraví
K Č
( 404 ) [ Štrbské pleso 2. srpna 1929 ]
Milý staříku,
srdečný pozdrav z prázdnin;
dnes už zase jedu jinam.
Váš
Karel Čapek
( 405 ) [ Štrbské Pleso 24. srpna 1929 ]
Milý staříku a stařice,
i tady se mám dobře, skoro jako na Podhrází v Ouběnicích.
Srdečně zdraví Váš
Karel Čapek
( 406 )
Milý staříku,
zde máte velmi spěšnou věc stran Makropula.
Kabelujte tomu Hopkinsovi, myslím, že Bartsch je skutečně zástupcem všech práv na Makropula.
Ať tedy to máme podle smluv v pořádku.
Mám strašnou rýmu a ležím doma.
Váš K. Čapek
( 407 )
Milý staříku,
tady Vám ( hned po návratu z venku ) posílám několik překladových zástojů k vyřízení.
Máte se dobře?
Váš K. Čapek
( 408 )
Milý staříku,
odpusťte, že nemohu přijet;
ale jedu už pozítří na Slovensko, a následkem toho mám plné ruce co dělat.
Posílám Vám 3 věci k vyřízení;
ale nic důležitého.
Mám radost, že jste se tak pěkně zotavil.
Váš oddaný
Karel Čapek
( 409 )
Milý staříku,
pošlete si k Ondrákovi do Lidovek pro ty papíry od Hopkinse.
Je toho celý balík, ale já to ani neotevřel.
Srdečně Váš
[ Karel Čapek ]
( 410 )
Milý příteli,
dovolte, abych Vám projevil svou upřímně cítěnou soustrast.
Váš srdečně oddaný
Karel Čapek
BOHUMILE KHOLOVÉ
( 411 ) V Praze, 23. VII. [ 19 ] 29
Milostivá paní,
dejte tomu Holendrovi autorizaci na tu pohádku.
Upozorněte ho, že jich vyšel celý svazek.
Jak se daří staříkovi?
Dejte mi, prosím, o něm zprávu!
Váš oddaný
Karel Čapek
( 412 ) 31. III. [ 19 ] 32
Milostivá paní,
prosím Vás, dejte oklepnout tenhle článeček a pošlete kopii laskavě ( pokud možno během pátku ) té Angličance z Cosmopolis ( v hotelu Juliš ) a článek mi pak nechte vrátit.
Prosím také snažně o to holandské vydání Zahradníkova roku.
S upřímným pozdravem Váš
Karel Čapek
BŘETISLAVU MARIOVI KLIKOVI
( 413 ) 12. IV. [ 19 ] 18
Velectěný pane doktore,
protože Lidové noviny pořád neposílají to číslo Večerů z Ex centro, prosím Vás velice, zda byste nám nepůjčil ze svého majetku dotyčné číslo ( č. 19, 1911, 10. června ), které Vám potom bude v pořádku vráceno.
Račte to číslo laskavě dodati k slečně v administraci Lidových novin, kam si pro ně asi ve čtvrtek zajdeme.
Děkuji Vám předem velice a jsem Váš oddaný
K. Čapek
( 414 ) [ 10. června 1918 ]
Velectěný pane,
vracím Vám s díky zapůjčené číslo Večerů.
Byl jste velice laskav, že jste je vyhledal.
Když jsem s Vámi posledně mluvil, sdělil jste mi, že je Vám uloženo doporučiti knihy k vydání v nakladatelství pana Kočího, a ptal jste se mne, nemám - li něco pohotově.
Nyní Vám sděluji, že mám připravenu k tisku ( alespoň z největší části ) svou disertační práci.
Její téma je O metodě estetiky;
ale jak se v metodologické práci rozumí samo sebou, jsou tam diskutovány a řečeny všechny základní problémy estetiky.
Zároveň každý jednotlivý problém filozofické estetiky je osvětlen historicky i ve svých aktuálních kontraverzích.
Práce je plně odborná, ale zůstává přístupna všem čtenářům, neboť je přímo myšlena jako orientační úvod do moderní estetiky.
Tento ráz " úvodu " bych chtěl při definitivní redakci rozhodně zesíliti.
Myšlenkově ukazují se tu rozpory a slepé uličky dosavadní filozofické estetiky;
z toho plyne možnost a nutnost " nové " estetiky - správně řečeno nejstarší estetiky vůbec, totiž kritiky, a zároveň nutnost založiti uměleckou a literární kritiku tak, aby dostala ráz objektivní a systematický.
Toto založení kritiky je vlastní téma mé práce.
Tedy neodmítá - li nakladatelství pana Kočího zásadně práce, které při vší své přístupnosti a dokonce i aktuálnosti jsou ryze vědecké, a chce - li se speciálně zajímati o práci mou, přepracoval bych ji a dal bych Vám ji přečísti ( nepůjdu - li ovšem na vojnu ), takže by po válce mohla vyjíti.
Minimální rozsah 5 archů.
Vyprošuji si brzkou Vaši odpověď a děkuji Vám za všechnu ochotu.
V dokonalé úctě
dr. K. Čapek,
Praha III, Říční 11.
KARLU ZDEŇKU KLÍMOVI
( 415 ) [ 23. ledna 1927 ]
Milý Klímo,
posílám článek druhý - snad by to byl v úterý sloupek nebo zase článek na druhé nebo některé další straně.
Nemyslete si, že to je mrhání místem.
Věc budí tady v Praze daleko větší zájem a rozruch, než si myslíte.
Nejen já, nýbrž i druhý hlavní potrefený ( víte, kdo ) míní a radí: pohonit je!
Dnešní článek učinil velmi dobrý dojem;
uvidíme, jak se bude odpovídat.
Už se z toho rozvíjí protikampaň, a sice proti tomu novinářskému lhaní a nadávání.
Proto píšu tento článek druhý.
Ujišťuju Vás, že budu vždycky co nejstručnější;
ale tady je příležitost nejen pohonit národní demokracii, nýbrž tu nízkou žurnalistiku vůbec, což nám bude jen ke cti.
Tady má " levý blok " zas jednou společnou kausu, zatímco pravý to má zatím rozbité tím, že agrárníci nešli s sebou.
Jsem zvědav, nepřiskočí - li dodatečně na pomoc.
Ostatně věc se týká i nás všech, kteří jsme při tom byli.
Pamatujete si, že jste ode mne chtěl tu koledu pro Lidovky?
Kdybych nebyl tak skromný autor a dal Vám ji, nebylo by došlo k tomu rámusu.
Jo, šéfové mají vždycky recht.
Tedy dejte mi, prosím Vás, ten článeček v úterý kdekoliv do placu.
Srdečně zdraví
KČ
JOSEFU KNAPOVI
( 416 ) 3. XI. [ 19 ] 34
Milý pane Josefe Knape,
prosím Vás, přičiňte se, aby přiloženou poznámku Venkov otiskl.
Osobně Vám nemohu neříci, že Váš článek byl hrubá křivda;
můžete nesouhlasit s tím " manifestem ", ale proto byste nemusel o něm mluvit jako o " kavárenském ".
A nemusel jste v hlubinách své paměti ztratit onen spisovatelský manifest pro děti;
je - li snad ve Venkově málo ochoty zmiňovat se o něm, tak se, prosím, zeptejte pana předsedy Malypetra, nebyl - li to on, kdo naléhal, aby se s tím začalo;
pana poslance Berana, nebyl - li požádán o radu a souhlas, než se tak stalo, a tak dále;
je mi líto, že se musím dovolávat takových svědectví.
Vím, že jste slušný muž a že učiníte, co můžete, aby ta křivda byla napravena.
- Byl jste žádán, abyste se účastnil porad spisovatelů;
žádám Vás o to znovu.
I ten projev by byl vypadl jinak, kdyby na ty porady přišli spisovatelé, kteří nenáležejí do škatulek " pravosti " nebo " levosti ", nýbrž hlásí se do jediné party, která se jmenuje národ, stát a demokracie.
Ale ani ty porady nemají tolik významu, kolik má rozum a dobrá vůle.
A o tu dobrou vůli Vás prosím.
Váš
Karel Čapek
( 417 ) 12. XII. [ 19 ] 34
Milý pane Knape,
1. ve věci Medka s Vámi souhlasím;
ale noviny, které jeho nešikovnou větu otiskly, to nemyslely jako vtip.
Málo platno, projevila se tím jejich hitlerovská mentalita;
další doklad těch metod je denuncování Rutteho, vyhlašování bojkotu spisovatelům projev podepsavším ( Národní politika, Polední list, Národní fronta atd. )
- už chybí jen to pálení knih.
Bohužel projev měl pravdu.
2.
Ale rád bych Vás informoval o jiné věci.
Věci - aspoň z hlediska kulturního - vypadají tak, že musíme hodit levici i pravici do starého železa.
Tady roste něco jiného, co bude stejně požírat sedláky jako socánky, nebudeme - li tomu čelit včas.
Je tomu rok, kdy mně kladl na srdce Švehla přemýšlet, proč to tak tragicky a ostudně projela německá vzdělanost proti ulici.
Jde o to, budit větší kulturní odpovědnost, ať patřím k partaji kterékoliv;
partají je mnoho, ale národ a stát je jeden.
Naše literatura je především politicky strašlivě nezralá a neodpovědná, kulturně rozklikařená, vůči životním realitám neobyčejně naivní.
Není načase pokoušet se o změnu ducha?
A jak?
Doufal jsem a doufám stále, že bychom se všichni mohli poučit navzájem, ovšem s podmínkou, že se sejdeme všichni, aspoň všichni ti, kterým záleží na demokracii a udržení svobody ducha.
To máte málo platné, Knape, já osobně se Vás nevzdám, jako se nevzdám katolíků, osamělců jako Rutte a tak dále.
Polezu za Vámi všemi a budu vám opakovat do omrzení, že patříme do jednoho houfu;
mám na to právo už proto, že jsem ze všech nejosamělejší, nejvíc bezpartijní ze všech.
Doufám, že budu mít někdy příležitost Vám ty věci říci ústně;
na dopis je toho příliš mnoho.
Váš Karel Čapek
VILEMU KOLAČNÉMU
( 418 ) [ 1934 ]
Milý pane,
aby nebylo nedorozumění: psal jsem ( a budu ještě něco psát ) o kulturních věcech jenom na adresu takzvaných intelektuálů: ne proto, že by měli na kulturu monopol, ale proto, že v tom svém kulturním poslání povážlivě selhávají.
Pokouším se hledat příčiny tohoto selhání, kterému se běžně říká krize intelektuálů.
Nemějte mi tedy za zlé, že se ještě nadál budu držet tématu a zabývat se otázkami, čím má kultura být a co jí zůstávají dlužni zejména intelektuálové.
Opravdu by mne mrzelo, kdyby se jim při čtení mých řádek " dmula prsa pýchou ".
To by byl pro mne velký neúspěch.
Váš K. Č.
( 419 ) Praha, 2. června [ 19 ] 37
Milý pane,
jistě ode mne nečekáte nějaké kázání.
Říkáte, že Vám socialismus nestačí pro duši.
Chápu.
Socialismus tu také není proto, aby spasil Vaši duši, ale aby postupně přemáhal bídu a starost, které duši ujařmují.
Svou duši si musíte spasit sám;
jak, na to Vám nedám recept.
Já se o to pokouším tím, že mám rád lidi a hledám k nim poměr důvěry a dobroty;
snažím se o to jako spisovatel, ale myslím, že v jiném povolání, ať dělníka, nebo kohokoliv, to také musí jít...
S pozdravem
Váš Karel Čapek
KARLU KOLÁŘOVI
( 420 ) 15. XI. [ 19 ] 18
Velectěný pane,
děkujeme Vám za Váš přívětivý dopis, který projevuje tolik dobrého smýšlení a zároveň dobré vůle vůči nám, že Vám jsme tím více zavázáni.
V dokonalé úctě
Vám oddaný
dr. K. Čapek
JAROSLAVU KOLMANU CASSIOVI
( 421 ) [ Kolem 25. dubna 1925 ]
Drahý pane Cassie,
pomozte muži, jenž se stěhuje, a napište za něho laskavě entrefilet k 1. máji.
Kdyby Vám nebylo možno, prosím, napište mi lístek do škatule.
Váš K. Čapek
JOSEFĚ KOLMANOVÉ
( 422 ) V Praze, dne 5. května 1919
P. T.
Ježto v Národních listech znovu zavádíme nedělní zábavnou přílohu, prosíme Vás, abyste nám laskavě poslal svůj beletristický příspěvek, nejraději v době nejkratší.
V dokonalé úctě
za redakci Národních listů
K. Čapek
JOSEFU KOPTOVI
( 423 ) [ Asi duben 1926 ]
Milý Kopto,
nenapsal byste pro Lidovky předsletový článek ( nebo sloupek nebo fejeton ) asi tak na téma Sokolové v legiích, sokolský duch a vliv v legiích - nebo něco toho druhu?
Rádi bychom to měli asi tak začátkem května.
Tedy napište to, a přijďte zas v pátek.
Váš
K. Čapek
( 424 ) [ Před 15. květnem 1926 ]
Milý Kopto,
na příští sobotu a neděli ( 15. a 15. května ) je pár nás pátečníků pozváno na Lány k panu prezidentovi.
Jste také pozván a doufám, že pojedete.
Sraz je u nás asi po 13 odpoledne v sobotu 15., kde budou čekat auta.
Žádný smoking, protože není místo pro kufry.
Ostatně doufám, že do té doby Vás u nás uvidím.
Váš
Karel Čapek
( 425 ) [ 27. prosince 1926 ]
Milý Kopto,
tento pátek, začínající jako obvykle, se asi vyvine v silvestra.
Nejste - li jinak zadán, počítejte s tím a udělejte si na to čas.
Oznamte totéž, prosím, Přikrylovi.
Váš
Karel Čapek
( 426 ) [ 12. dubna 1928 ]
Milý Kopto,
jste - li v Praze, přineste zítra ( v pátek ) s sebou některou svou knihu - někomu ji pošleme s věnováním.
Váš
K. Čapek
( 427 ) [ Asi červen 1928 ]
Milý Kopto,
rád bych napsal, ale nevím, co to má být.
- Posílám vám opis těch článků, za které žalujeme.
Časopis sám nebylo možno sehnat, jelikož byl dodatečně zabaven.
Dejte ty kopie svému advokátovi, a ten ať v žalobě uvede, že originál je přiložen k žalobám za tytéž články, které podal za Čapky dr. Osvald Brázda, advokát v Brně, Na hradbách 3.
- Ať se Váš advokát vůbec smluví s Brázdou, má - li jet do Přerova, tj. zda by pak útraty byly dobytné.
Případně ho Brázda v Přerově zastoupí.
Prosím Vás, nepromeškejte to!
Upřímně Váš
Karel Čapek
ANTONÍNU KOTTNAUEROVI
( 428 ) 17. X. [ 19 ] 32
Vážený pane,
že v Obecných věcech není vzadu nebo napřed obsah, za to opravdu odpovídá autor.
Ptáte se, co ho k tomu přimělo.
Prostě zapomněl na to jako na smrt.
Vám oddaný
Karel Čapek
FRANTIŠKU A HELENĚ KOŽELUHOVÝM
( 429 ) [ Před vánoci 1904 ]
Moji milí!
Nějak mi nechce přijít do péra krásný, dojemný a pohnutendlivý začátek, abych tak kupříkladu psal: první rok z domova, první vánoce spolu - atd.
- né, nejde mně to, ať přemýšlím sebevíc ( ale já nepřemýšlím vůbec ), já, poeta bohem korunovaný.
A marně bádám, jaký krásný a dojemný konec po tom pěkném začátku bych napsal.
Maminka už chce psát co nejdřív, a proto zatím končím, abych mohl nerušeně přemýšlet: " jak začít a jak ukončit psaní, do kterého krom přání túze šťastných vánoc a nového roku se musí ještě vmačkat mladým manželům moc krásná proroctví do budoucna blízkého nebo dalekého: tedy prorokuju - - ale né, já to nenapíšu. "
Tedy mějte se dobře
Váš
Kluk.
( 430 ) Scriptum při řečtině 19. ledna [ 1905 ]
Moji drazí!
Jsem poslední dobou tak zaměstnán, že mi nezbývá na dopis času, až teď - za okolností ovšem poněkud nepříznivých.
Maminka, jak přijela, vykládala mi o té vaší péči o mě - mne to ovšem velice potěšilo, ale teď, v nejnovější době, se okolnosti značně změnily.
Už mi není u babičky tak těsno: zbavil jsem se těch okovů, které se jmenují ohledy k babičce, a žijem tak vedle sebe, oba samostatně a k sobě skoro cize.
Tak je to docela snesitelné.
Co se pak týká té nešťastné lásky - i to se změnilo.
Ta první láska, ta už je u konce.
A sice od 5. januaria anno 1905.
A je to docela dobře.
Ta má zbožňovaná Mařenka se ukázala jako docela, ba až příliš všední, mělké, ale až příliš v jistých věcech " flákané " děvče.
Jsem rád, velice rád tomu, že jsem měl tolik síly, abych udělal konec.
Teď je mi lehčeji: vždyť ta má první láska nebyla nic jiného než nepřetržitý řetěz trápení.
To všechno vám jednou budu vypravovat.
Poslední malér se mi stal o vánocích: já psal " Jí " psaní, a to padlo do rukou našich.
A - a ti se ukázali v té své celé malichernosti.
A fí, to se mami a babička zas ukázaly!
A tati - ploval s proudem, ačkoli mi to nijak nezazlíval, že ji mám tolik rád, a - zdá se mi - mě skoro litoval.
A teď už je konečně těm všem útrapám konec.
Bohudíky!
Za těch okolností se mi ovšem nervy utišily.
Ovšem tenkrát, kdysi, mi všechno to mé neštěstí nervy pořádně rozrušilo, ale to všecko, láska, nervóza a hádky s babičkou jsou už jen tempi passati.
Jsou okolnosti, které mi tak ten život tady činí velice sympatickým.
A to je velké a krásné v poslední době hnutí ve studentstvu.
Zvlášť teď je mohutné probuzení v Hradci.
Abych mluvil krátce: vychází zde hektografovaný studentský měsíčník, ovšem tajný ( ač je to tajemství už trochu veřejné ), a seskupil se studentský sebevzdělávací spolek, ovšem také tajný.
Ten spolek má ovšem cíle krásné a ušlechtilé, ale příliš snadno se může nedobrovolně rozejít.
Zvláštní, prazvláštní náhodou se stalo, že se ve výboru ocitl i kolega Čapek.
Spolek je dost veliký, má na 50 členů všech ústavů, i jednoho juristu.
Předsedou je jeden oktaván.
Účel je všestranně vzdělávací, zejména ovšem v literatuře, politice, umění, vědách moderních aj.;
není anarchistický - je to zkrátka hnutí velice sympatické, aspoň mně, a myslím, že i Tobě, doktore.
Věnuji se tomu se zápalem, je to prostředí pro mne, tak já rád žiju.
Takový život rušný a neplaný se mi líbí;
a vědomí jakési důležitosti, vědomí, že přece člověk nežije tak všedně a bezúčelně - to mi dříve scházelo, proto mi byl Hradec těsný.
Ale teď žiju tenhle život s chutí a rád.
Myslím, že do Brna asi za rok či za dva půjdu.
Těším se tam, najdu tam snad takový život, jaký mám teď tady.
Doktore, ani nevíš, jaký se stal teď ze mne zase ctižádostivec.
Mně teď všechny ostatní zájmy ustoupily stranou a převládá jen ctižádost - je to, myslím, dost zdravé.
Piš mi brzo, doktore ( ale ne na adresu babičky, pošli mi psaní do gymnázia, nechci, aby babička co věděla, znáš ji přece ).
Tedy mi brzo piš, co o tom spolku našem soudíš, popřípadě buď tak hodný a napiš nějaký pokyn.
Domů o tom nepiš, nepřeju si to, je to pochopitelné.
Myslím, že ale s tím hnutím sympatizuješ.
Tedy mi pošli nějaké pokyny, a piš mi co nejdřív, já už se tolik těším;
Ty a Helča jste přece ti jediní, u nichž najdu pochopení takové věci, a sympatie.
Váš Karel.
V. KRYŠTOFOVI
( 431 ) [ 10. prosince 1930 ]
Milý pane,
nemám ponětí, co byste měl přeložit do esperanta;
musíte volit sám, nejraději něco z povídek ( Boží muka, Trapné povídky nebo pod. ).
Vám oddaný
Karel Čapek
ALOISU KUBÍČKOVI
( 432 ) V Praze, 16. [ IX. ] [ 19 ] 08
Ctěný pane a milý příteli,
jak jsem Vám již řekl, jsem ochoten převzíti umělecký referát ve Studentské revui.
Prosím tedy o bližší informaci: o udání adresy, na kterou mám rukopisy zasílati, a o vymezení rozsahu, jaký smí rubrika v revui maximálně zabírati;
dále žádám, aby mi byla vystavena referentská legitimace opatřená razítkem revue a podpisem redaktora.
( " Majitel legitimace jest uměleckým referentem Studentské revue. " )
- Příští týden zašlu referát o výstavě Laudově, o němž hodlám referovati vzhledem k jeho pedagogickému významu.
S přátelským pozdravem
K. J. Čapek
FRANTIŠKU KUBKOVI
( 433 ) [ Praha 19. VIII. 1925 ]
Milý pane doktore,
myslím, že za dosavadního stavu cest nemohu tu dámu obtěžovat sem ke mně.
Je - li Vám možno, přiveďte ji laskavě tohoto čtvrtka do redakce Lidových novin po 7. hodině večer.
Doufám, že Vás uvidím, a jsem Váš
K. Čapek
( 434 ) [ Praha 28. XII. 1926 ]
Milý doktore,
pátečníci se rozhodli strávit, pokud jim to domácí poměry a plány dovolí, strávit silvestra v obvyklém pátečním lokále.
Čímž jste zván k účasti.
Váš K. Čapek
VLADIMÍRU KUČEROVI
( 435 ) V Praze, 16. III. [ 19 ] 26
Vážený pane doktore,
přikládám seznam osob, které ke mně v pátek chodívají, pro případ, že by si je pan prezident přál předem vědět.
Podotýkám dále, že naše ulice ( tzv. Úzká ) se právě štěrkuje, takže lze sice do ní zajet ( byť ne zrovna dobře ), ale nelze obracet.
Mám za to, že nejlépe by bylo jet od Oriónu Benešovskou ulicí, pak vlevo Vlašimskou a na rohu Úzké zůstat stát;
tam bude čekat můj bratr, aby pana prezidenta dovedl.
Ostatně přikládám plánek.
- Kdo z osob v seznamu uvedených bude přítomen, nevím, protože nikomu vzácnou návštěvu neohlašuji, podle Vašeho přání, aby pan prezident zastihl obyčejnou přátelskou besedu.
Přátelé uvedení v začátku seznamu jsou hosty téměř pravidelnými.
Prosím Vás dále, vážený pane doktore, abyste mi laskavě řekl, co pan prezident odpoledne pije: zda kávu a jakou, nebo čaj, jaký a s jakými zákusky, jakou minerální vodu atd., aby nepostrádal ničeho, nač je zvyklý.
Vím, že nemá rád přílišné teplo, a vím, že pije rád černou kávu, ale nevím, zda odpoledne.
Proto Vás prosím o laskavé pokyny.
Prosím, abyste panu prezidentovi za mne řekl, jak velice se na jeho návštěvu těším a jak mu jsem vděčen za čest, kterou nám literátům svou návštěvou prokáže.
Děkuji Vám předem
a jsem Váš oddaný
Karel Čapek
Bude - li někdo z vás pana prezidenta provázet, bude mi ovšem upřímně a uctivě vítán.
dr. Frant.
Langer, legionář a spisovatel
Fráňa Šrámek, spisovatel
Ferd.
Peroutka
Jos.
Kodíček, spisovatel
Josef Čapek
Josef Kopta, legionář a spisovatel
dr. Fr. Kubka, legionář a spisovatel
dr. Vl.
Vančura, spisovatel
dr. M. Rutte, spisovatel
prof. Mathesisus
prof. Šusta
prof. Josef Macek
dr. L. P. Procházka, bývalý ministr
dr. Jan Herben
dr. Adlof, sokolský činovník a " mladý Slovan " z Přítomnosti
dr. Jaroslav Durych, spisovatel
I. R. Malý, spisovatel
prof. Vorovka
docent inž. Verunáč
Vl.
Rada, malíř
V. Špála, malíř
Přikryl, legionář a vydavatel Činu
prof. K. Kraus, překladatel
Karel Poláček, spisovatel
aj., - obyčejně 10 - 12 lidí, ne více.
( 436 ) V Praze, 23. III. [ 19 ] 26
Vážený pane doktore,
odevzdejte, pěkně prosím, vložený dopis panu prezidentovi.
Děkuji Vám za Vaši laskavost a těším se, že některého pátku se sejdeme také s Vámi.
Upřímně Váš
Karel Čapek
( 437 ) V Praze, 2. V. [ 19 ] 26
Milý pane doktore,
prosím, pozvete laskavě písemně na ten příští víkend také inž. Přikryla ( vydavatele Činu, legionáře ), kterému jsem sice pozvání vyřídil ústně, ale který zatím musel narukovat.
Na písemné pozvání dostane ovšem dovolenou, což ho naplní zvláštním nadšením.
Jeho nynější adresa je:
Nadporučík ing. Boh.
Přikryl,
t. č. Valašské Meziříčí
Pěší pluk č. 40.
Prosím pěkně, buďte tak laskav a potěšte ho svým pozváním.
Upřímně Váš
Karel Čapek
( 438 ) 12. V. [ 19 ] 26
Milý pane doktore,
pro případ, že bych Vás nedosáhl telefonem, dovoluji si připomenouti stran toho víkendu, - nestalo - li se nic, co by jej odložilo:
1.
Peroutka odjíždí tuším zítra a omlouvá se, že nemůže do Lán jet.
2.
Všichni ostatní, jak se zdá, pojedou, a sice:
Šrámek
dr. Langer
dr. Vančura
Kopta
dr. Kubka
inž. Přikryl
Kodíček
Poláček
dr. Adlof
a my dva
3.
Všichni se sejdou v sobotu před 3. hodinou u nás, nemajíce roucha svatebního, nýbrž jen kartáček na zuby, jak jste řekl.
Těším se srdečně na shledání s Vámi
a jsem Váš
Karel Čapek
( 439 ) [ Došlo 14. července 1926 ]
Milý pane doktore,
odjíždím do Brna na pohřeb našeho švagra;
prosím Vás, abyste za mne urgoval u pana prezidenta ten interview - mohl by se v mnohém ohledu navázat na tu cestu po severních Čechách;
a bude - li panu prezidentovi možno jej napsat, prosím Vás, abyste jej laskavě poslal přímo pražské redakci Lidových.
Jsem upřímně Váš
Karel Čapek
( 440 ) [ Před vánoci 1926 ]
Milý pane doktore,
dejte, prosím pěkně, ten dopis k tomu obrázku, který, jak doufám, dobře došel.
Upřímně Váš
K. Čapek
( 441 ) V Praze, 29. I. [ 19 ] 27
Drahý pane doktore,
dejte, prosím, panu prezidentovi přečíst přiložený dopis ( který mi potom laskavě vrátíte ) a ukažte mu tu bábovku;
jíst mu ji ovšem nedávejte, protože se mi zdá být velmi těžká a nevím ani, kdo ji dělal.
Poproste pana prezidenta, aby laskavě určil, komu ji daruje ( nějakým slepým nebo mrzáčkům nebo podobně ).
- Pan prezident je sice na podobné zásilky a dopisy zvyklý, ale v této záležitosti ho to snad potěší.
Vyřiďte mu, prosím, moje uctivé poručení.
V dokonalé úctě Vám oddaný
Karel Čapek
JAROSLAVU KVAPILOVI
( 442 ) V Praze, 23. II. [ 19 ] 21
Vážený pane sekční šéfe,
vypravoval jsem Vám svůj film Zlatý klíček a Vy jste byl tak laskav, že jste mi dal mnohé cenné rady.
Myslím nyní na to, co by Vaše účast znamenala při provedení filmu, a tu mne napadlo poprosit Vás, zda by Vám snad nebylo možno vzít tak trochu do rukou režii mého filmu.
Prosím Vás o to jako autor, který vidí mizerii českého filmu;
jsou to z poloviny špatná libreta, ale z větší poloviny špatná režie, která zaviňuje méněcennost našeho filmu.
Byl bych opravdu šťasten, kdybyste se mé věci ujal a našel trochu volného času k spolupráci na Zlatém klíčku;
nemyslím jen na Zlatý klíček, ale pro náš film by to znamenalo mnoho, kdybyste se odhodlal pomoci mu trochu na nohy.
Kdybyste neměl k tomu jiných důvodů, prosím, abyste mi to prokázal jako osobní laskavost.
Snad Vám smím poděkovat předem, a prosím o laskavé sdělení.
V dokonalé úctě
Dr. Karel Čapek
( 443 ) [ Asi srpen - říjen 1922 ]
Vážený pane sekční šéfe,
zdá se, že cenzura už udělala tu chybu a knihu opravdu zabavila.
Pak už se ovšem nedá nic dělat.
Nemohl by na Čechovovu družinu přispět dr. Preiss a jiní?
Prosím, uvažujte i o té možnosti!
Váš K. Čapek
( 444 ) [ Bologna ] 23. IV. [ 1923 ]
Drahý pane sekční šéfe,
beru to hodně důkladně;
ještě jsem se ani do Florencie nedostal.
Není tu příliš draho, ne dráže než v Praze.
A je tu hezky.
Už ani nevím, kde všude jsem byl;
a kam ještě pojedu, to už dokonce nevím.
Zítra zatím do Pistoje za Giovannem Pisanem.
Pozdrav panu řediteli a milostivé paní.
Srdečný pozdrav
K. Čapek
( 445 ) [ Londýn červen 1924 ]
Drahý pane šéfe,
toto píši, abych se pochlubil;
neboť papír klubu Athenaeum, jenž mi nabídl pohostinství, je veliká čest.
Tady byl členem Dickens, Thackeray atd.
- je to opravdu náramně vznešená hospoda.
- Byl jsem tu čtyřikrát v divadle;
herci dobří, režie hodně zaostalá.
Jeden z nejslibnějších režisérů, Mr Basil Dean, režisér Drury Lane, největšího zdejšího divadla, by si tuze rád zahostoval v Praze, o které ( - o divadle ) jsem mu vypravoval divy.
- Jinak jsem propadl zcela anglické pohostinnosti;
denně prodělávám oběd, čaj a dinner;
je to nad lidské síly.
Doufám, drahý pane šéfe, že jste zdráv a že je lépe také pour vos beaux yeux.
Nemám zpráv, jak se daří dr. Hilarovi.
Srdečně Vás zdraví
Váš K. Čapek
( 446 ) V Praze, 17. VIII. [ 19 ] 25
Milý pane šéfe,
bohužel zpráva, které se Vám dostalo, není správná ani z té jedné polovice: nemám žádný kus, ba ani titul k němu ne;
rozdíráte mi srdce, mluvíte - li o nových kusech, - sám bych je rád viděl.
Myslím, že jiným dramatikům to jde nějak lehčeji nežli mně.
Nu, což dělat;
až čas přijde, samo vyjde - bohužel, jak říkám, zprávy o mém slehnutí jsou předčasné, nejsem ještě ani pořádně v jiném stavu;
a kdyby mne Vaše vyzvání na místě oplodnilo, musel bych sám čekat ještě devět měsíců.
Mám jen několik začátků, ale jaksi nemnoho důvěry k nim.
Mějte se mnou trpělivost;
já ji mám také.
Doufám ostatně, že se s Vámi zase brzo setkám.
Upřímně
Váš Karel Čapek
( 447 ) V Praze, 13. VII. [ 19 ] 29
Drahý pane šéfe,
děkujeme Vám za milá slova účasti.
Tatínkova smrt byla jen pro nás bolestí;
pro něj to bylo jen tiché usnutí a vykoupení.
Přeju Vám pěkné prázdniny a plný návrat zdraví.
Vám oddaný
Karel Čapek
( 448 ) V Praze, 16. II. [ 19 ] 33
Drahý pane sekční šéfe,
posílám panu ministru osvěty dopis tohoto znění:
" Velevážený pane ministře,
prosím, abyste přijal mou rezignaci na členství v širším poradním sboru při Národním divadle.
Důvodem k tomu kroku mi je:
1. že řečený poradní sbor, nejsa nadán vůbec žádnou kompetencí, není místem, kde by se mohly účelně projednávat životní otázky českého divadla;
2. že vzhledem k tomu mám za vhodnější vést diskusi o těch otázkách v tisku;
3. pokládám pro svou osobu za naprosto inkompatibilní, abych o divadle kriticky psal a přitom podržel ( třeba jen formální a zcela bezvýznamný ) poradní podíl na jeho řízení.
Děkuji za důvěru " atd.
-
Prosím také Vás, abyste jako předseda poradního sboru při Národním divadle vzal na vědomí mou rezignaci.
Děkuji Vám i ostatním pánům za přátelskou atmosféru spolupráce a dobré vůle.
Vám upřímně oddaný
Karel Čapek
ŽOFII LÁBOVÉ
( 449 ) V Praze, 14. VII. [ 19 ] 29
Vážená a milá slečno,
děkuji za Vaši milou vzpomínku.
I náš nebožtík tatínek rád někdy vzpomněl na svůj studentský Hradec i na Vás.
Jistě Vás bude zajímat, že zemřel bez utrpení.
I já mám pěknou vzpomínku na léta strávená s babičkou ve Vašem sousedství.
Tím více mne potěšil a dojal Váš dopis.
S projevem dokonalé úcty
Karel Čapek
FRANTIŠKU LANGROVI
( 450 ) 7. III. [ 19 ] 24
Milý Františku,
posílám Ti oklepaný dopis, který Ti poví poněkud pedanticky o jistém literárním podniku, k němuž Tě zvu jakožto jednoho z mála českých stylistů.
Musíš tam něco napsat, z toho se nevykroutíš;
nyní přemýšlej sám, co vlastně.
Může to být chvalozpěv na češtinu nebo nauka o vzorné větě nebo pojednání o legionářských nadávkách, co je Ti libo;
jen aby to bylo živé a aby z toho bylo cítit radost jazykové práce, víš?
Každý literát má své metody, jak zachází s řečí, syntaxí, slovníkem, rytmem;
vyber cokoli ze své zkušenosti, bude to jistě stát za to.
Napiš mi, na které téma máš chuť.
Milý Františku, rád bych si s Tebou někdy popovídal.
Chodívám někdy se Šrámkem, a mohli bychom dát dohromady takovou menší partičku.
Napiš mi, hochu, a sejdeme se takhle v odpoledních hodinách.
Srdečně Tě zdraví a těší se na Tebe
Tvůj Karel ( Čapek ).
N. B.
Prosím Tě, kde teď je St. Hanuš?
( 451 ) [ Po 14. dubnu 1927 ]
Milý Františku,
tak vidíš, už jsme čtyři, kterým se druhá půlka Adamova líbí víc než první.
Zas jednou nám upřeli nos mezi očima.
Koďas o tom bude psát do Tribuny, a ono by neškodilo napsat něco do Národního osvobození, kde ten Frejka byl na Adama tuze sprostý.
Ale já myslím, že bys na to neměl pokdy.
Ale aspoň za to Ti děkuju, žes mně spravil náladu.
Srdečně Tvůj
K. Č.
( 452 ) [ 3. září 1930 ]
Milý Franci,
na Oravě bylo velice krásně, škoda, že jsi nejel.
Pozítří se vracíme do Prahy.
Zdraví
K. Č.
( 453 ) [ 24. srpna 1935 ]
Milý Franci,
před návratem domů zdravíme.
Tvůj
Karel } místo zvláštního oznámení
Olga Scheinpflugová }
J. Mukařovský
( 454 ) 14. VII. [ 19 ] 36
Milý Františku,
ještě nejsme dost nahoře, a už se těším domů.
Ale je to pěkná země.
Tvůj
Karel Čapek
Vaše Olga Scheinpflugová
K. Scheinpflug
ANNĚ LAUERMANNOVÉ
( 455 ) V Praze, dne 5. 5. 1919
P. T.
Ježto v Národních listech znovu zavádíme nedělní zábavnou přílohu, prosíme Vás, abyste nám laskavě poslal svůj beletristický příspěvek, nejraději v době nejkratší.
V dokonalé úctě
za redakci Národních listů
dr. K. Čapek
( 456 ) 3. máje [ 19 ] 23
Drahá milostpaní,
právě jsem dostal Váš dopis;
děkuji co nejsrdečněji.
Božská Itálie začíná být bohužel trochu horká, skoro se té Sicílie bojím;
zmocňuje se mne letní lenost.
Dnes odpoledne odjíždím do Neapole, Řím se mi nelíbí, Řím mne otravuje.
- Psal jsem Vám asi před dvěma dny;
víte tedy, na čem jsem.
Byl bych Vám nesmírně zavázán, kdybyste promluvila se Syllabou;
je to lékař duše;
ať se ujme mé strasti, ale ať se ujme také té, jež je nemocnější než já.
Vyléčit ji, to je celý problém;
kdyby nebylo její hrozné chorobnosti, nebylo by vůbec proč být nešťasten.
Ale co mne se týče, ať pan profesor nemluví o ničem než o důvodech ve mně ležících, jež mi káží býti samoten.
Klid, klid, ať mi ordinuje největší klid.
Ale ovšem, cesta k řešení situace nejde přes otce;
vše leží v ní, a je škoda, že dosud jste neměla příležitost na tuto stranu položit svou moudrou a hojivou ruku.
Pak uvidíte sama, jak bolestné je mé postavení.
Věřte, drahá milostpaní, byl bych rád, kdybych se vůbec nemusel - třeba celý rok - vracet do Čech.
Nic mne tam netáhne, ale odtud mne brzo vypudí velké horko, jež fyzicky těžko snáším.
Nevím, kam se vrtnout: mám - li zůstat někde v Alpách, či jet do Francie do nějakých lázní.
Nevím si prostě rady.
Poraďte mi, Vy jste jediná, ke které se ve svých starostech obracím.
V Neapoli budu zas čekat od Vás dopis.
Zatím Vám vřele děkuji za Vaše milé řádky, a jsem
Váš hluboce oddaný
K. Čapek
( 457 ) Firenze, 26. V. [ 19 ] 23
Drahá milostpaní,
dnes jsem dostal Vaše dva dopisy, a děkuji znovu co nejupřímněji za všechnu Vaši laskavost a účast.
Současně došel jiný dopis;
dojal by Vás, jako dojal mne.
Můj dopis z Neapole ( o kterém jsem Vám psal ) byl dosti jasný;
způsobil velkou bolest a zároveň obětavé rozhodnutí nemluvit už nikdy o věci, která mne tak tuze uvádí ve zmatek.
Ihned jsem odpověděl psaním, v němž co nejohledněji přijímám tuto bolestnou rezignaci, a neohražuje se proti ní ani slovem.
Vím ovšem, že přijde někdy zas reakce tím prudší;
ale pro tuto chvíli je situace jasnější.
Nyní tedy není třeba žádného zásahu;
jen toho snad - potěšit ji, je - li smutná, dostat ji k tomu, aby se sama vyzpovídala, a pak ji utvrdit a posílit v jejím rozhodnutí, říci jí, že je i krásné i moudré, posílit její důvěru v život, zkrátka nalít jí trochu balzámu.
Ostatně to samo o sobě je dobrý skutek.
Snad by bylo dobře zdržet se mimo Prahu;
ale začaly se mi rapidně kazit zuby;
římský dentista mi řekl, že jeden z nich potřebuje asi 8 návštěv, a tak dlouho bych tady v počínajících vedrech nevydržel sedět.
Mimoto hlásí se různá tělesná mementa;
už potřebuju odpočinek, a ten najdu jen doma.
Budu tedy doma kolem 10., 27. začnou divadelní prázdniny, a asi po jejich uplynutí zahájím svoji dovolenou.
Jen aby se nyní ono rozhodnutí záhy nezviklalo.
Pokud na mně je, budu je živit zdálky i zblízka.
Co mé pouti se týče, Umbrie se mi líbila vlastně nejvíc ze všeho;
je rozhodně nejpoctivější.
Nyní ještě rychle projdu Pisu, Janov a Lombardii, neurychlí - li různé zdravotní ohledy můj návrat.
A tak ještě jednou Vám, drahá milostpaní, děkuju za všecko dobré, co jste udělala a ještě uděláte v mých starostech, a těším se na nějaké letní odpoledne ve Hvězdě, kdy Vám budu povídat o všem, co jsem viděl a co se mi tuze líbilo.
Srdečně Vás zdraví a líbá Vám ruce
Váš oddaný K. Čapek
( 458 ) V Praze, 6. VII. [ 19 ] 23
Drahá milostpaní,
v těchto dnech jsem byl v Teplicích;
s maminkou bylo velmi zle, oboustranný zápal plic, hnisavý zánět měchýře, ochabující činnost srdce a naprostá nemožnost cokoliv sníst.
Právě ve dnech naší návštěvy nastal obrat k lepšímu, zápal plic ustupuje a chuť k jídlu se lepší;
nicméně akutní nebezpečí dosud trvá.
- Dnes současně s tímto posílám dopis, jejž pro Vás doslovně opisuji, neboť týká se také Vás.
" Drahé děvče, tyto řádky píšu s přetěžkým srdcem.
Dostal jsem právě Tvůj dopis;
jsou tam slova, jež bych měl zulíbat vděčností, ale jež se dotkla rány právě otevřené.
Píšeš s celou svou prostou a upřímnou láskou:
' Až se vezmeme, pojedeme atd. '
Nuže, včera jsem Ti napsal, že byla u mne paní Téver a že jsem se dopustil jisté hlouposti;
nyní se z ní musím vyzpovídat.
Viděla na mně - už prý dříve, než jsem jel do Itálie - nějakou sevřenost;
mluvila se mnou jako matka, o Tobě i o mně;
nevím, proč jsem se nemohl zdržet a řekl jsem jí slova, která jsem předtím napsal Tobě:
' Příroda opsala kolem mne kruh, jejž nemohu překročit. '
Pochopila to a zarazila se;
pak div neplakala nad Tebou i nade mnou, neboť má Tě velmi ráda.
Co mi potom řekla, je totéž, co ve svých sebežalobách říkám sám sobě: o tom, co smím a co nesmím, co jsem povinen Tobě i svému svědomí.
Byla ke mně přísnější, než jsem já sám;
řekla mi, že Ti kazím a zničím život a jiné hrozné věci, ve kterých má až příliš mnoho pravdy.
Chtěla Ti ihned psát;
prosil jsem, aby to nedělala, aby se Ti o tom vůbec nezmiňovala, že jsem to řekl.
Až mne zarazilo, jak uhodla, co mne mučí: že to není nemoc těla, ale nemoc svědomí, strach, nedůvěra, útěk do samoty, poustevnictví a to všecko;
stejně jako Ty ( a jako snad všechny jemnější ženy ) nevidí v slabosti těla tak velkou překážku, ale to, co z ní roste, ta nemoc vůle, bolavé a nedůtklivé samotářství, mučivé pochybnosti, hrůza z blízkosti, žízeň po mlčení, útěk ze světa, nad tím kývala hlavou a řekla, že už ví, proč tak trpím.
Řekl jsem, že jsem Ti to vše nepověděl;
řekla, že Ti to musím říci, nebo že se zblázníme oba.
Nebudu Ti opakovat všechno, co mi říkala;
byla to krutá moudrost;
vyšel jsem z toho hovoru nesmírně rozcitlivěn, ale také trochu utěšen, neboť ona je první člověk, který mne docela chápe, a mluvila se mnou jako matka.
Mám ji hrozně rád za těch několik dobrých slov útěchy, která mi dala, a za to, že tak dobře a s láskou mluví o Tobě.
Myslím, že to je Tvůj nejlepší přítel, kterého na světě máš.
Suď sama, udělal - li jsem hloupost tím, že jsem se v slabé chvíli vyzpovídal dobrému a moudrému člověku.
Ale o jedno Tě prosím:
Mluvíš - li někdy o naší budoucnosti, a odpovídám - li já na to jen věšením hlavy a mlčením, tu Ty pláčeš a zahrnuješ mne hořkými výčitkami a mučíš sebe i mne představami, jak by vše mohlo vypadat, kdybych měl více dobré vůle.
Nuže, prosím Tě snažně, aby ses zeptala té vzácné paní, je - li má slabost hodna odsouzení a je - li má vůle nemužná nebo nesvědomitá.
Prosím Tě snažně, jsi - li trápena pochybnostmi o mém jednání, aby ses zeptala jí, není - li nad mé síly a nad mé svědomí jednati jinak.
Aspoň ta jedna zbytečná hořkost, hořkost výčitek a slz a obviňování, by mezi námi mohla ustoupit hlubšímu pochopení.
A nyní, prosím Tě, jdi na břeh moře, nech se uzpívat a ukolébat atd. "
- To je, drahá milostpaní, celý ten list, který jsem jistě povinen Vám ukázat;
nevím, mohl - li jsem psát ještě otevřeněji.
Hleděl jsem usnadnit Vám cestu, kdybyste chtěla do věci zasáhnout, i nechat Vám možnost vůbec mlčet, kdyby se Vám nakonec nechtělo dotknout se věcí tak bolavých, ačkoli Vy nejvíce a Vy jediná byste mohla přinést mír dvěma nešťastným lidem.
Hrozně rád bych s Vámi ještě mluvil, dříve než odjedete;
prosím Vás, sdělte mi laskavě, budete - li v Praze nebo směl - li bych Vás ještě navštívit, kdy a kde.
Jsem s políbením rukou
Váš oddaný a vděčný
K. Čapek
( 459 ) V Praze, 11. VII. [ 1923 ]
Drahá milostpaní,
posílám Vám dva dopisy, které jsem dnes současně dostal.
Poznáte z nich lépe než z jakéhokoliv líčení, jak je lidské duši v očistci.
Samozřejmo, že o nich nic nevíte;
rovněž Vám nebude nijak známo, že dotyčný mladý muž, který mi píše, byl v N. Mám z toho ohavný a těžký dojem, tím ošklivější, že tomu zplna nemohu věřit.
Nicméně vidíte, že jsem svou trýzeň nepřeháněl.
Bůh mně buď milostiv;
neumím si představit, co se bude dít dál.
Odpověděl jsem dopisem, jenž je snad ještě krutější než onen, který je Vám znám.
Psal jsem, že to, co se stalo v N., je strašné, ohavné a trapné;
že jsem už na kraji svých sil, a že nemá - li se mi nyní dostat klidu, bude tím hůře pro oba.
Že samozřejmě Vy nic neřeknete rodičům.
Že to ohavné se stalo zbytečně a bez příčiny, neboť nepsal jsem nic jiného, než co jsem už dávno říkal a musím říkati, pokud mluvím pravdu.
Že jsem zničen a pošlapán a že bych byl raději ve vězení, než musel se ptát sebe sama, jsem - li tímhle vinen.
Že poprvé jsem s někým promluvil upřímně o své trýzni, neboť jí nesmím o ní mluvit, aby se mi nedostalo slz a scén a křečí, a tato má první úleva že se div nestala hrdelním zločinem.
Že už nemohu takto dál žít.
Že poroučím klid, v zájmu nás obou.
Teď nemám ponětí, co může následovat.
Nemohu a nesmím ustoupit před ničím;
bylo by zbabělé, kdybych ujel před jejím návratem, ale bojím se ho hrozně.
Vím, že mi nic neporadíte a snad ani nemůžete poradit: kdo vůbec by mohl?
Ale aspoň mne potěšte několika slovy.
Ty oba dopisy mi laskavě vraťte.
Práce, klid, spánek, všecko je pryč;
zbývají jen muka.
Jednu metodu chci zkusit: jednat autoritativně jako lékař, ordinovat klid, prostě zakázat, aby se mluvilo o jistých věcech;
jinak se otočit na patě a odejít.
Myslím, že to nepůjde, ale je to už to jediné, co dovedu vymyslet.
Nepůjde - li to, zmizím.
Jsem tělesně jako ubit.
Je to pro mne příliš těžké.
Nehněvejte se, že Vás obtěžuji, a politujte mne.
Líbá Vám ruce
Váš oddaný KČ
( 460 ) V Praze 23. VII. [ 19 ] 23
Milostivá paní,
doufám, že Vás tento dopis zastihne ještě v Bohdanči.
Protože ve středu ráno jedu do Jindřichova Hradce ( Rudolfov, restaurace pana Zelenky ), píši Vám několik podrobností.
Návrat byl klidnější, než jsem mohl čekat;
byl jsem až surově zdrželivý;
při nejbližší příležitosti slzy a ujišťování, že bude klid a že se nebude ode mne nic žádat, ale pod jednou podmínkou: že se budu nadále veřejně chovat jako k své známosti.
To se rozumí, že to nečiním a činit nebudu.
Opět tragické vyhrožování bílým práškem, slzy a výčitky, ale k větší krizi dosud nedošlo, snad proto, že se při každém výstupu hrozně rozčiluji a chytám za hlavu a běduji.
Celkem se bohužel nezměnilo pranic.
K Vám nechce jít, bojí se hrozně;
v Lumíru vyšla povídka Vám věnovaná, nezapomeňte se o ni zajímat.
Bude třeba velmi měkkých a mateřských rukou a útěšných řečí;
ale pod celou tou někdy strašně jímavou citlivostí je neústupná vůle prosadit své;
ta se tak rychle nezlomí.
Bude asi nutno pořád a pořád říkat, že jistým lidem je samota nevyhnutelná a úzkost ze spolužití organicky vrostlá, že takových mánií je třeba šetřit a nedávat člověku tak rozvrácenému ani slovem, ani vzdechem najevo, že by měl jednat jinak, neboť to ho stonásob rozvrací a budí v něm mučivé skrupule, že je jiným jen pro bolest;
že nemá - li se takový člověk zbláznit, musí kolem sebe vidět klid a stejnou odevzdanost, k jaké se hledí a musí dopracovat sám.
Odevzdanost, obětavost, klid a útěcha: to že je ten největší a nejčistší dar lásky, který lze přinést.
Bože, nalézt pro to vše nějaká zlatá slova!
Jsem zase pln úzkosti;
štěstí, že jedu pryč;
ale nevidím pořád ještě východisko z této tísně.
Nepodaří - li se něco Vám, nevím si rady.
Bude tu po celý srpen bez rodiny.
Přesto bude asi těžko docílit setkání;
spíše se Vám vyhne.
Drahá zlatá milostpaní, pomozte mi!
Líbá Vám ruce
Váš K. Č.
( 461 ) 5. června [ 19 ] 24
Drahá milostpaní,
papír, na kterém Vám píši, je veliká vzácnost;
znamená členství jednoho z nejexkluzívnějších klubů londýnských.
Dostalo se mi tady velikých a krásných poct;
ale zítra svlékám poctívaného člověka a stěhuji se daleko na západ k jedné paní, která je Češka.
Musel bych mnoho psát, co jsem tu viděl;
budu Vám o tom vypravovat, až se vrátím.
Mám zatím jednu velikou prosbu: jste - li v Praze, hleďte potěšit kohosi, koho oba máme rádi a komu s mým vědomím zasadí těžkou ránu prof. Syllaba.
Prosím Vás o to, má drahá milostpaní.
Jsem s políbením ruky
Váš Karel Čapek
VLADIMÍRU LAŽANSKÉMU
( 462 ) V Praze, 18. X. [ 19 ] 18
Vysokorodý pane hrabě!
S Vaším dopisem obsahujícím munificenci tak ušlechtilou, jsem šel hned po obdržení k dr. Rašínovi, který považuje za vhodné odevzdati Váš dopis Národnímu výboru, který je jedině kompetentní posouditi, je - li takový počin, jako Váš, v přítomné době uskutečnitelný.
Dr. Rašín předloží tudíž Váš dopis při nejbližším zasedání Národního výboru, kterýžto Vám sdělí sám, co vzhledem k okolnostem pokládá za vhodné.
Je to zajisté věc ve svém dosahu politická, takže Národní výbor by musel býti vzat v potaz, i kdyby šlo jen o uveřejnění Vašeho provolání.
V každém případě Váš návrh i Vaše munificence dojdou uznání i úcty, jaké vskutku zasluhují.
Mlle Lemoine mi sdělila, že nyní jsou na zámku v Chyši všichni zdrávi a že jmenovitě Prokop přerůstá už tělem svého otce.
Doufám, že i jeho pokroky v učení nejsou pomalejší než ostatní vývin.
Těším se rozhodně, že se s ním setkám, až zase přijede ke zkouškám.
Národní listy vyjdou již dnes večer, ale pak opět asi po deset dní nebudou moci vyjíti, pokud nedostanou z vídeňské centrály příděl papíru.
- O událostech psáti je těžko, v tomto podivném státě se věci převracejí přes noc vzhůru nohama, ovšem - že vždycky spíše k horšímu.
Nic z toho, co se teď děje, se nemůže bráti vážně - krom velikého děje válečného.
Dovolte, vysokorodý pane hrabě, abych Vám i za svou nepatrnou osobu vyslovil vděčnost za Váš velkodušný počin národní
a trvám v dokonalé úctě
Vám oddaný Karel Čapek
LIDOVÝM NOVINÁM
( 463 ) [ První polovina listopadu 1931 ]
Milé Brno,
nabízím Vám tuto Pohádku doktorskou, zda ( a kdykoliv ) by se Vám hodila;
ale jelikož chci do vánoc vydat knihu pohádek a jelikož tato pohádka ji má uzavřít, mám Vám ji nechat jen za těchto podmínek:
1. že ji ihned dáte sázet a pak mi rukopis vrátíte,
2. že ihned dáte dělat obrázky a pak mi originálky obratem vrátíte
3. a pak si to otiskněte, kdy se Vám to bude hodit;
ale rukopis a originálky bych potřeboval pro knížku do týdne.
Nehodí - li se, vraťte obratem!
Prosím o odpověď!
Váš K. Č.
( 464 ) [ 2. června 1924 ]
Dnes jsem byl na večeři v Athenaeum Club s Galsworthym, Milnem aj., Shaw mne pozval k sobě na příští pátek, je strašně roztomilý.
Zítra je oběd v Penklubu, kde bude též rumunská královna.
Večer divadlo.
Ve středu divadlo.
Zván k Mr Squirovi.
A přitom nerozumím slovo anglicky.
Je to děsné.
Zítra poznám Chestertona a snad i Wellse.
Mr Squire pozve Belloca.
Dnes jsem byl na výstavě ve Wembley.
Musil jsem si koupit nejen morning suit, ale také chapeau-claque.
Myslím, že mi peníze stačí asi tak na týden.
Londýn je strašlivý.
Krom toho mne trápí interviewři.
Nejraději bych utek, ale je to děsně zajímavé.
[ Karel Čapek ]
STANISLAVU LOMOVI
( 465 ) [ První čtvrtletí roku 1920 ]
Vážený pane,
nechtěl byste se účastnit pohádkou nebo malou dětskou hrou třetího dílu Nůše pohádek, kam přispějí tentokráte Al.
Jirásek, Herben, Šrámek, Toman a mladí poetové?
Těším se upřímně, že mou prosbu nezamítnete a dáte nám něco pro děti;
bude to vcelku pohádkový soubor české literatury ( i malířství ) pro děti.
Prosím o brzkou odpověď a o rukopis nejdéle do konce března, abych dal pak dělat obrázek.
V dokonalé úctě
Váš K. Čapek
( 466 ) [ Duben - květen 1920 ]
Milý pane doktore,
poslední lhůta pro pohádku je do konce máje.
Slíbil jste, jste vázán, čekám.
Tedy, prosím, nezapomeňte.
Váš K. Čapek
( 467 ) 2. 7. [ 19 ] 21
Milý pane doktore,
v úterý 5. t. m. o 4. hodinách odpoledne strhne se ( a bude se trhati ) nový kus bratří Čapků v mém mládeneckém bytě, Praha III, Říční 11, za nepřítomnosti mladých manželů Čapkových, ale - doufám - za přítomnosti manželů Lomových.
Těším se srdečně na Vás a na milostivou paní Mášu.
Váš oddaný Karel Čapek.
P. S. Budou se též vymáhati příspěvky pro Svět zvířat!
( 468 ) Praha, 28. III. [ 19 ] 35
Vážený pane řediteli,
děkuji Vám vřele za Vaši laskavou pozornost, se kterou jste mi věnoval pietní publikaci o Hilarovi.
Vám v upřímné úctě oddaný
Karel Čapek
( 469 ) Praha, 16. XII. [ 19 ] 36
Milý a vážený pane řediteli,
děkuju za Váš dopis i za podněty v něm obsažené.
Zajímaly mne velmi, tak jako jiné námitky a náměty, které jsem si přál zvědět a vzít v úvahu, pokud má hra není definitivně hotova.
Vyslechl jsem toho hromadu;
bojím se sice, že nakonec zůstanu při své koncepci, ale celá ta diskuse kolem Bílé nemoci mi přesto dala nejedno poučení a byla pro mne vesměs vysoce poutavá i nabádavá.
Děkuji také za zaslání smlouvy.
Nemohu ji podepsat, pokud můj kus nebude do poslední tečky hotov.
Prosím, mějte se mnou strpení;
až rozvážím vše, co jsem slyšel, a podívám se znovu na svůj text, zadám kus divadlu - ovšem s předpokladem, že k němu divadlo nebude mít nedůvěru ani důvodné obavy, že by s ním mohlo mít malý úspěch.
Tomu samozřejmě žádné divadlo nemíním vystavit.
Vám upřímně oddaný
Karel Čapek
( 470 ) Praha, 29. ledna 1937
Drahý pane řediteli,
bez ohledu na to, jak dopadne dnešní premiéra Bílé nemoci, musím poděkovat Vám a ostatním uměleckým i správním vůdcům Národního divadla za všechno, co jste pro můj kus udělali.
Prosím Vás, abyste můj upřímný a hluboký dík laskavě tlumočil.
Současně Vás prosím, abyste laskavě přikázal účtárně, aby autorskou tantiému z dvanáctého představení Bílé nemoci poukázala přímo k rukoum pana vrchního režiséra Václava Vydry ve prospěch sociálních účelů Klubu sólistů.
Rád bych aspoň něčím projevil svou vděčnost také hereckému tělesu Národního divadla.
S upřímným díkem za vše Vám srdečně oddaný
Karel Čapek
( 471 )
Drahý pane řediteli,
naskytl se mi velmi smutný případ: herečka bez angažmá, Češka, která řadu let byla angažována v Německu, náhodou - přes všecko, co se říká o jejím poslání - skutečně jemná a velmi zdrželivá, distingovaná dáma, je ne v bídě, ale přímo v hladu;
jí zbytky po psech a je trpěna na nocleh u lidí, kteří mají jediný pokoj.
Umí bezvadně česky a německy slovem i písmem, píše na stroji, mohla by být herečkou ( ne bez talentu, jen exteriér je trochu guvernantský ), kancelářskou silou, slečnou u dětí nebo čímkoliv, co by jí vyneslo, aby se aspoň najedla.
Opakuji, je to neobyčejně slušná, jemná, spolehlivá a nešťastná starší osůbka.
Kdybyste, pane řediteli, v dosahu svého osobního vlivu mohl ( třeba v Brně ) pro ni najít jakékoliv zaměstnání s existenčním minimem, byl bych Vám velmi zavázán.
Ta slečna si jistě zaslouží trochu lítosti a pomoci.
Dejte mi tedy, prosím, vědět.
Váš K. Čapek
JANU LOUŽILOVI
( 472 ) 9. V. [ 19 ] 27
Milý pane doktore,
račte si beze všech okolků otisknout tu Chválu řeči české, když se Vám líbila a když tím uděláte sobě i jiným radost.
Mně uděláte radost, pošlete - li mi asi pět výtisků.
Vám upřímně oddaný
Karel Čapek
KARLU B. MÁDLOVI
( 473 ) [ Koncem roku 1916 nebo začátkem roku 1917 ]
Velevážený pane profesore,
dodávám Vám rukopis do bytu, jelikož doufám, že to je pro Vás pohodlnější.
Kdybyste snad nemohl pročísti rukopis celý, dovoluji si podotknouti, že za myšlenkově nejdůležitější pro celek knihy počítám Horu, Elegii, Odrazy a Pomoc!;
neboť kniha tvoří jistý uzavřený cyklus.
S projevem dokonalé úcty
K. Čapek
JIŘÍMU MAHENOVI
( 474 ) V Praze, 30. 11. 1922
Milý pane,
odpusťte, že jsem Vám tak dlouho neodepsal, byl jsem zavalen prací, a ostatně věci, na které jste se mne ptal, nebyly ještě projednány.
Tedy především:
Pan Ekl musí mít strpení, je jeho chybou, že dvakrát porušil úmluvy již učiněné.
Nyní jsme pro nějakou dobu kompletní.
Stran pana Jiřikovského nevíme vlastně, na čem jsme;
zdá se, že se příliš rozmrzel některými nespravedlnostmi pražské kritiky.
Dále: s radostí jsem četl Váš kus, doporučuji jej k provozování a odevzdávám panu šéfovi k dalšímu řízení.
Jsem se srdečným pozdravem
Váš oddaný Karel Čapek
( 475 ) V Praze, 18. 12. 1922
Velevážený a milý pane,
nyní, když šéf Kvapil si přečetl Váš kus a dokonale se shodl se mnou, mohu Vám sděliti bližší:
Kus jakožto děj je jeden z nejpěknějších, co jste dosud napsal.
Ta epická historie zběha by musila na jevišti působit opravdu silně a krásně.
Ale nevíme si dobře rady s těmi alegorickými figurami.
Místy se zdají zbytečnými, místy alespoň nejasnými.
Snad by se dalo s Vámi po této stránce mluvit o nějakých změnách.
V tom případě bych si musil kus prostudovat ještě jednou a mluvit s Vámi osobně.
Nechcete - li na svou věc již sáhnout, sdělím to šéfu Kvapilovi, aby o věci dále rozhodl.
Ale opakuji ještě jednou:
Ta historie je mi tak blízká a milá jako máloco.
Rád bych, aby měl kus zabezpečený úspěch a aby nemátl diváka tam, kde bezprostředně mluví sám život.
Přemýšlejte o tom poněkud a sdělte mi co nejdříve své mínění.
Váš srdečně oddaný
Karel Čapek
( 476 ) V Praze, 22. 3. 1923
Drahý pane,
ve věci Vašeho Zběha čekáme vlastně na určitější odpověď od Vás.
Pan šéf je toho mínění, že věci by prospělo vypuštění nadpřirozených mocností.
Já pak, jak jsem Vám řekl při Vaší návštěvě, byl bych aspoň pro podstatné zjednodušení a zprůhlednění nadpřirozených osob, které děj provázejí.
Na Vás je rozhodnouti se, jak jste tehdy pro přepracovanost nemohl učiniti, jak dalece jste ochoten provésti změny ve svém kuse, jejž bychom, jak Vás znovu ujišťuji, velmi rádi hráli.
Prosím tedy, abyste nám předem řekl, jak daleko můžeme jít s konkrétními návrhy na změnu.
Dovolil jsem si na Vaši silnou a poetickou hru upozorniti Vítězslava Nováka, který hledá libreto pro moderní operu.
Zajímá - li Vás to, zašlete mu rukopis.
Velmi by ho to těšilo, a jak myslím, nekřižuje se to nijak s provedením činoherním, protože taková opera není tak brzy hotova.
V té věci pište laskavě přímo jemu.
Srdečně Vám oddaný
Karel Čapek
JOSEFU SVATOPLUKU MACHAROVI
( 477 ) 19. IX. [ 19 ] 18
Slovutný Mistře!
Dovoluji si znovu připomenouti pohádkovou knihu Cesty.
Prosím tedy o rukopis do konce tohoto měsíce s udáním, kterého ilustrátora byste si pro svou pohádku přál.
Vaše rukopisy jsou uloženy zde v redakci.
Těšíme se, že se opět jednou sejde redakční rada Cesty, aby promluvila o tom, čeho Cesta potřebuje.
Je to aktuální proto, že nyní budou vydávány jiné, politické náhrady za Národní listy, a že je tedy dlužno dbáti, aby zájem o Cestu nepoklesl.
S projevem dokonalé úcty
K. Čapek
( 478 ) [ Po 19. září 1918 ]
Slovutný Mistře!
Budu Vás v pondělí čekat o 6. hodině ve věci Cesty i v jiných důležitých záležitostech.
O pohádku prosím znovu a nejnaléhavěji.
Tolik jsem se u jiných přispívatelů oháněl tím, že tam dáte i Vy, že bych se musel za to stydět, kdybych je oklamal.
Nejde ostatně bezpodmínečně o pohádku, nýbrž o povídku pro děti.
Dopíšu též panu dr. Herbenovi, aby v pondělí přišel.
S projevem dokonalé úcty
dr. K. Čapek
( 479 ) [ Druhá polovina září - prosinec 1918 ]
Slovutný Mistře!
Dovoluji si znovu a co nejsnažněji opakovati svou prosbu, abyste napsal a dal nám něco pro ty děti.
Je už nejvyšší čas, a bez Vás to nepustím ven.
Vždyť může to být i menší věc, próza nebo verše.
Těším se tedy, že naši prosbu neoslyšíte.
Včera večer ( v pondělí ) jsme Vás čekali ve věci Nebojsy.
Nějak to vázne, ač by bylo třeba pečlivé a rychlé přípravy.
Prosím Vás, abyste laskavě přiložil své slovo k rychlejšímu uskutečnění.
S projevem dokonalé úcty
K. Čapek
( 480 ) [ Před 25. prosincem 1918 ]
Mistře,
první prosbu tlumočím Vám za pana Síse a celou redakci: abyste pro božíhodové číslo NL dal laskavě nějakou báseň, - to jest zítra do 2 hodin odpoledne.
Lhůta je šibeničně krátká, ale dolehla stejně na nás ostatní.
Druhá prosba za NL: zda byste jako důvěrný přítel prezidenta Masaryka nemohl zaznamenati ( tak trochu ve formě přátelského interviewu ) prezidentovy názory a myšlenky o našich věcech.
Víme, že jedině Vy jste s to nalézti vhodný způsob rozmluvy s naším prezidentem.
Dovoluji si konečně poprositi za Nebojsu, aby Aliquis, kterého čtenáři už dlouho marně hledají, se prvním číslem nového ročníku opět vynořil v Nebojsovi.
Jinak museli bychom se domnívat, že se Vám Nebojsa nelíbí.
Rukopisu třeba jest do pátku ráno.
Dovoluji si přáti Vám pěkné a veselé svátky.
V dokonalé úctě
K. Čapek
( 481 ) [ Asi únor 1919 ]
Slovutný Mistře, pane generální inspektore,
každý v Čechách ví, že máte víc práce, než by unesl kdokoliv jiný;
ale tentokráte je důvod silnější než okolnosti.
Jde tu o řadu věcí, jichž důležitost jistě uznáte:
1. rádi bychom, aby z čísla 7. března měl pan prezident radost;
a víte sám, že Váš fejeton by mu ji udělal;
2. víte, že se veřejnosti našeptává, jako by Národní listy a Národní demokracie nemyslely dobře s panem prezidentem;
záleží na tomto čísle, aby byla co nejdůrazněji a nejvřeleji vyslovena úcta k panu prezidentovi, aby zmlkly špatné jazyky;
3. záleží konečně na tom, aby se o jediné nesporné autoritě v republice řekly všem čtenářům - krom slov veřejné oslavy - lidsky pěkné, důvěrné věci, a to Vy jako dávný přítel pana prezidenta můžete učiniti nejlépe.
I kdyby důvod druhý pro Vás při Vašem úředním postavení a abstinenci od stranického života nepadal na váhu, tedy zůstávají dva veliké důvody: že je Vašeho článku zapotřebí i pro pana prezidenta i pro český národ, a ty dva důvody snad stačí, abyste unesl ještě o jednu práci více a napsal nám pěkný článek.
Těším se, slovutný Mistře, že tentokráte mi dáte odpověď kladnou, - zapřisáhnu se, že Vám pak dám pokoj tak dlouho, pokud nebudete vrácen péru.
S projevem nejhlubší úcty
dr. K. Čapek
( 482 ) Praha, dne 26. V. 1919
Mistře,
Nebojsa by potřeboval na léto nějakou senzaci.
Nehněvejte se tedy, že si dovoluji Vás poprositi o věc sice poněkud nevážnou, ale nicméně vysoce zajímavou i jako kulturní dokument.
Redakce Nebojsy Vás snažně prosí, abyste opsal přiložené větičky na vložený list papíru, bez podpisu.
Bezejmenný rukopis pak dáme k posouzení grafologům, ovšem bez udání, že je od Vás.
Vyjdou z toho jistě věci neobyčejně žertovné, ale snad také ledacos individuálně zajímavého.
Stejným způsobem pozveme řadu předních politiků, umělců atd.
Dosud všichni, kterým jsme to navrhli, nám svůj rukopis slíbili ( pan Kvapil, dr. Rašín, šéf Sís, K. M. Čapek Chod atd. ).
Těšíme se tedy, že naši trochu bizarní prosbu neodmítnete a pošlete nám laskavě co nejdříve svůj rukopis.
S projevem dokonalé úcty
dr. K. Čapek
N. B. Text určujeme proto, aby ani slova nic neprozrazovala o autorovi rukopisu.
( 483 ) [ Červenec 1919 ]
Mistře,
je Vám snad známo, že z různých příčin už po 3 měsíce je cítit odliv čtenářstva Národních listů.
Tu tedy je nutno napnout se a přivést Národní listy k té výši, jakou mívaly v době své největší obliby.
Prosím Vás tedy snažně jménem redakce, abyste nezklamával čtenáře, kteří se každé neděle těší na Váš fejeton, a dával nám zase pravidelně své příspěvky.
Těším se, že v sobotu přijde Váš rukopis.
Jmenovitě teď, v létě, kdy se redakce zčásti rozjede, kdy stůně Dyk ( a bude ještě dlouho stonat, věc je ošklivá a lepší se velmi pomalu, včera byla opět operace ), kdy je pryč i Červinka atd., bylo by velmi třeba Vaší účinné a laskavé pomoci.
S projevem dokonalé úcty
Vám oddaný
K. Čapek
( 484 ) Praha, dne 8. X. 1919
Slovutný Mistře,
Národní listy vydají na den 28. října slavnostní číslo, věnované vzpomínce na revoluční den i výhledům do budoucna.
Prosíme Vás snažně, abyste pro toto jediné číslo výjimečně napsal několik řádek, třeba jen ve formě dopisu nebo interview.
Myslím, že tato slavnostní a opravdu celonárodní příležitost, kdy je tak třeba říci " sursum corda ", Vám dovolí učiniti výjimku ze slibu, kterého litujeme.
S projevem dokonalé úcty za redakci NL
dr. Čapek
( 485 ) [ Před 7. březnem 1920 ]
Slovutný Mistře, pane generální inspektore,
redakce Národních listů Vás prosí, zda byste tentokráte, k 70. narozeninám pana prezidenta Masaryka, nenapsal něco - báseň, osobní vzpomínku, článek, zkrátka cokoliv - pro slavnostní číslo Národních listů.
Jde tu o oslavu osobnosti Vám i nám tak drahé, že se domnívám, že tato příležitost zrovna volá a káže, abyste udělal výjimku ze své literární abstinence.
Prosím tedy o laskavé sdělení, smíme - li se tentokráte těšit na Vaši účast.
S projevem nejhlubší úcty
za redakci NL
dr. K. Čapek.
( 486 ) Praha, 5. září [ 19 ] 35
Vážený a drahý pane doktore Machare,
děkujeme Vám za milá a jemná slova, kterými jste doprovodil naše nejsoukromější štěstí.
Vám upřímně oddaní
Karel Čapek
Olga Scheinpflugová
MARII MAJEROVÉ
( 487 ) [ Asi začátkem roku 1934 ]
Madame,
to je typická intelektuálská volovinka.
H. vytýká, že D D neslibuje nic, co už se " v rámci možností " nedělá.
Neví, že to, co se dělá, stačí jen na čtvrtinu potřebných dětí, jen na 4000 dorostenců za 180000 nezaměstnaného a nouzového dorostu?
Jak se má ta činnost extenzívně rozšířit?
Právě akcí D D, která k té péči chce dostat všechny velké korporace.
" Není třeba nové instituce, dobře vedených institucí je dost. "
Ano, ale právě s nimi ( a pro ně, a za jejich vedení! ) akce D D bude pracovat a chce souřadit jejich činnost na společném plánu.
D D není žádná nová instituce!
- Dále:
H. je proti tomu, aby se opatřovalo zaměstnání vytříděné mládeži.
Kdyby pořádně četl, shledal by, že pořád opakujeme heslo: najít práci pro dorost, ale takovou, která by neubírala místo dospělým.
- A tak dále.
Je to absurdní.
Měl si přečíst aspoň to, že D D je dělána Péčí o mládež, Červeným křížem, Volksgesundheit atd.
- tedy zajisté za odborného vedení.
Než položí otázku, " kdo tu akci bude provádět ", měl by se informovat o organizačním plánu, který je téměř hotov;
zvěděl by také, že ta péče individuální je hlásána proto, aby se už teď udělalo aspoň něco.
Za týden existence jsme ještě nemohli sebrat hromadné prostředky!
Zkrátka ani Vám nemohu vypovědět, jak je ten článek protivný, neinformovaný a malicherný.
- Příští týden se sejde Propagační komitét.
Jistě dovolíte, abych Vás na tu schůzi pozval.
Váš oddaný
Karel Čapek
( 488 ) Praha, 10. ledna [ 19 ] 35
Drahá milostpaní,
1. omyl je na mé straně;
ta slova o Jiráskovi nebyla tedy napsána bezprostředně po jeho smrti, nýbrž až za čtyři měsíce.
2.
Přesto už tehdy jsem je považoval za nešikovnost a řekl jsem to Přikrylovi hned, když to vyšlo.
Byl - li tehdy Jirásek někde přeceněn, nemusela nás proto bolet hlava;
to je věc literárních dějin.
Dosáhlo se tím jen toho, že nejhloupější demagogie začala křičet, že " levice nám sahá na našeho Jiráska " - a že z toho těží dodnes.
3.
Věta, že " v téhle společnosti nebudeme mluvit o otázkách decence ", platila ovšem na tu společnost, ve které vyšlo to počestné " Oral jsem, oral, " tj. na společnost prof. Mareše a dnešního Národního sjednocení.
To tedy je omyl na Vaší straně.
4.
Ten " týdeníček ", přiznávám, byl užit ze zlosti na Čin;
už dávno ( a dřív víc ) jsem mu vytýkal jeho kyselost a rozmrzelost;
ale o tom Vám může říci víc Škrach, Přikryl a Vaněk, před kterými jsem se s tím netajil.
5.
Nejmenoval jsem Čin a nebyl jmenován ani na druhé straně, která psala paušálně o " tisku levice ", jenž prý Jiráska napadal.
Nechtěl jsem, odmítaje útoky na sebe, vystoupit výslovně proti Činu - právě proto, že dnes bych to považoval za hloupé.
Na tom stanovisku bych, dovolíte - li, trval.
Vám upřímně oddaný
Karel Čapek
N. B. Obyčejný život je knížečka;
proti tomu nemohu nic namítat.
MALÝM SVATOŇOVICÍM
( 489 ) Praha, 27. VI. [ 19 ] 36
Milí krajané,
vzpomínám na Studánku rád - i když ne jako na své rodiště, ze kterého mne odstěhovali příliš brzo, tedy jako na poutní místo, kam se naše maminka chodívala modlit, na nádraží, odkud jsem prvně vyjížděl do světa - a konečně na staré městečko, kde jsem se o jedněch prázdninách učil malovat na porculáně u starého mistra, jehož jméno jsem už zapomněl.
Posílám Vám obrázek svého tatínka z doby, kdy v Malých Svatoňovicích působil, dále obrázek z jeho úpické zahrady a pak obrázek tatínka a maminky z pozdějších dob.
Mimoto svou fotografii a pár knížek.
Svůj rukopis nemám bohužel po ruce žádný.
Přeju Vám tam mnoho zdaru a pozdravuju Vás srdečně.
Karel Čapek
JAROSLAVU MARIOVI
( 499 ) Praha, 31. XII. [ 19 ] 37
Milý pane,
už jsem Vám dal svolení, abyste otiskli cokoliv, co jsem o zesnulém Ant. Švehlovi napsal do Lidových novin.
Bohužel to číslo novin k dispozici nemám, museli byste si je vyhledat sami.
Vyšlo to krátce po smrti Švehlově.
Děkuju za Vaše přání, a přeju Vám rovněž šťastný Nový rok.
Upřímně Váš
Karel Čapek
ANTONÍNU MARŠÁLKOVI
( 500 ) Praha, 7. XI. [ 19 ] 37
Vážený pane,
souhlasím plně s Vaším názorem, že by ochrana a výživa dětí měla být stejně věcí státu jako vydržování armády.
Také se mnoho lidí - v něčem i já mezi nimi - pokoušelo najít ve státní pokladně zdroje pro tento účel, doposud však s malým úspěchem.
Jenom ty poštovní známky " Dětem " ( letos čistý výnos přes 1700000 Kč ) a obilní monopol ( asi 1000000 Kč ročně, i když rozdílných většinou skrze politické partaje ) byly výsledkem těch akcí;
ale snažíme se toho druhu podniky - ve své povaze polosoukromé a polostátní - ještě rozmnožit.
Na nové daně toho času není pomyšlení, dokud se musí tolik a tolik miliard ročně vynakládat na obranu státu a sociální pomoc.
Prostě naše starost o děti se ještě dlouho neobejde bez hodných a obětavých lidí, jako je Vaše paní a Vy;
s tím se musíme smířiti a mít aspoň to uspokojení, že se ta péče přece jen zdokonaluje a rozšiřuje, i když pomalu a s potížemi.
Vám oddaný
Karel Čapek
BOHUSLAVU MARTINŮ
( 501 ) 30. 3. [ 19 ] 24
Jak vidíte, do Paříže jsem se pro chřipku nedostal;
lituji toho upřímně.
Na divadlo, ať jakéhokoli syžetu, nemám teď ani pomyšlení;
zaměstnávají mne jiné úkoly a - věřil byste?
- je mi bez divadla jaksi lehčeji.
Nezlobte se na mne, že snad zklamávám Vaši naději.
Karel Čapek
TOMÁŠI GARRIGUOVI MASARYKOVI
( 502 ) V Praze, 2. prosince [ 19 ] 25
Pane prezidente,
dovoluji si poslati Vám plánek dosud bezejmenných ulic, kde bydlím.
Nemohu Vám ani vyslovit, jakou ctí by bylo pro mé přátele a můj domek, kdybyste některého pátku, jak jste mi tak vlídně slíbil, mezi nás přišel.
Děkuji Vám, pane prezidente, za veškerou Vaši laskavost.
V hluboké úctě a oddanosti
Karel Čapek
( 503 ) Královské Vinohrady, 23. III. [ 19 ] 26
Pane prezidente,
dovoluji si Vám ještě jednou poděkovat za čest, kterou jste prokázal nejenom mně, ale nám literátům a našim přátelům svou páteční návštěvou.
Když jste odejel, byl najednou každý z nich plný toho, co by Vám chtěl říci a o čem by Vás chtěl slyšet;
nezbývá nám nyní než těšit se a doufat, že snad opět někdy Vám zbude chvilka, jíž Vám nebude líto, abyste nám ji daroval.
Mohu říci za téměř všechny, které jste v pátek u mne viděl, že jsme byli o Vás ve svém mládí připraveni;
přestal jste učit, když jsme procházeli univerzitou, a tím jsme přišli o jedinou filozofickou osobnost, která by na nás přímo a životně působila.
Jak jsme si Vás přesto našli, nejenom z knih, ale i ze života, to je jiná kapitola;
ale chtěl jsem Vám zároveň s naším upřímným poděkováním říci tolik, že minulého pátku jste naší generaci aspoň pro jednou vynahradil, oč jsme tehdy přišli.
Prosíme Vás my všichni - není - li to neskromné -, aby to nebylo naposledy;
báli bychom se jinak, že jste s námi nebyl spokojen.
S projevem uctivé oddanosti a vděčnosti
Karel Čapek
( 504 ) V Praze, 3. června 1926
Pane prezidente,
dovoluji si Vám předložit pět otázek na věci, o kterých, jak se domnívám, byste snad rád něco řekl.
Naznačil jsem u každé otázky přibližnou oblast toho, k čemu ta otázka míří, aby se zase další otázka vázala k dané odpovědi;
ale prosím pana prezidenta, aby si z předpokládaných punktů každé odpovědi volil, o čem vůbec mu je vhod promluvit, a aby jakýmkoliv způsobem zasáhl do daných otázek nebo určil si jiné, na které by raději odpovídal.
Tento náčrt otázek nechce být víc než podnět, abyste si, pane prezidente, sám vybral a stanovil, o čem by nám bylo dobře Vás slyšet;
a já budu docela šťasten, bude - li mi dopřáno dopomoci k tomu, aby pan prezident řekl několik slov, která půjdou ze srdce jemu a zvláště nám čtenářům.
S výrazem nejhlubší úcty a vděčnosti
Karel Čapek
( 505 ) V Praze, 27. VIII. [ 19 ] 26
Pane prezidente,
včera jsem vložil několik řádek pro Vás do dopisu, který jsem posílal paní Revilliodové;
dnes však čtu v novinách, že už odjela do Montreaux, takže můj dopis pro Vás se Vám dostane do rukou příliš pozdě.
Proto dnes píšu znova, co jsem Vám chtěl říci včera.
O tom Ovsejenkovi to mělo být v LN už ve středu, ale odvolal jsem to telefonicky, protože jsem slyšel, že dr. Bouček ho chce vyhledat, aby směl jeho potvrzení užít v Kratochvílově procesu jako bomby, kterou nikdo nečeká.
Je - li tomu tak, nebylo by dobře mu to zkazit;
ostatně mám za to, jelikož druhá strana zatím jakžtakž dává pokoj, že lze s tím několik dní počkat.
Čekám, že teď vyjde ten dopis z Paříže.
Včera se u mne ( na popud Laurinův ) sešli šéfredaktoři a političtí redaktoři " levého bloku ", aby se domluvili o společné linii.
Dopadlo to, myslím, velmi dobře;
slíbili si, že si dají navzájem pokoj, a hodlají utvořit tiskový " demokratický blok " ( tedy ne levý ), který nevylučuje účast živnostníků a případně agrárníků.
Nesmí se připustit, aby vznikl v národě levý blok versus pravý, už proto, že pan prezident nemůže kandidovat za žádný jednotlivý blok;
nýbrž za širokou demokratickou většinu, a nadto nutno pamatovat na příští koalici " sedláků a dělníků ", jak Vy říkáte.
Na tom se shodli všichni páni a smluvili se, že nutno učinit přítrž všemu skandalizování a aférismu a obrátit pozornost veřejnosti k vážnějším politickým věcem.
Utvoří si denní středisko pro praktický styk redaktorů svých listů a jednou týdně se sejdou k poradám, prozatím u mne;
myslím, že na tuto volbu místa měla vliv bojkovská slivovice, kterou doma přechovávám.
Přítomni byli:
Stivín, ( Bechyně není v Praze ), Hlaváč, Laurin, Skýpala, Kepka, Ripka;
Klíma byl zastoupen mnou a demokratický střed vzkázal tichou solidaritu.
Byl bych rád, kdyby z toho vzniklo něco trvalejšího, neboť současně někteří z pátkařů organizují pomalu jinou formu demokratické a pokrokové defenzívy;
tu věc jsem Vám jednou naznačoval v Topoľčiankách, a jak se zdá, nalézá silný a pěkný ohlas.
- Věc s Venkovem se zhoršuje;
včera Stříbrný umístil v jeho redakci svého Kahánka.
Bylo by nejvýš načase mluvit s panem Švehlou, aby nedopustil, aby Venkov se zarajtoval do fašistického bloku.
Laurin nemá rozum, myslí si, že umím čarovat;
hučí do mne, abych jel za panem Švehlou a vlezl mu do duše, a ti včerejší páni mu v tom sekundují.
Myslím, že je to nesmysl;
pan Švehla by mne buď vůbec nepřijal, nebo by mne hnal s takovými politickými věcmi.
Ale myslíte - li, pane prezidente, že by mne přímo nevyhnal a nepohrdl by člověkem, který to nechce v politice k ničemu přivést, řekněte mi jen slovo, a zkusím to.
Vždycky říkáte, že by měl pana Švehlu někdo z literátů trochu poznat, aby po něm zapsal a zachoval jiné věci než politické činy;
kdybyste panu Švehlovi napsal nebo vzkázal, aby mne za tímto životopisným účelem přijal, snad by to pak ochotněji udělal.
Děkuji Vám, pane prezidente, za Vaše pokyny a přeji Vám mnoho zdraví a příjemnou cestu do Martina.
Vám v upřímné úctě oddaný Karel Čapek
( 506 ) V Praze, 10. září [ 19 ] 26
Pane prezidente,
vřelý dík za to, že jste promluvil i co jste řekl.
Byl jste zajisté připraven na odpovědi, které jsme četli, - snad jste to udělal proto, aby ti jistí pustili dr. Beneše a vrhli se na Vás.
Smím - li Vás, pane prezidente, o něco poprosit, je to jen toto:
Hospodařte velmi úzkostlivě svou autoritou;
pokud je možno, použijte nás ostatních - je nás tolik, kteří si nic nepřejeme snažněji než učinit něco za Vás.
Měli jsme při Vašem interview jistý pocit studu: že se cítíte asi velmi sám, vrháte - li se sám do boje;
a že je na nás ostatních, že se musíme víc přičinit, abyste nemusel Vy sám se tolik exponovat.
Bylo jistě dobře, že jsme v LN počkali s tím Gajdovým životopisem, až se sám zapletl do nových lží.
Teď v nich sedí.
Dovoluji si poslat kopii dopisu, který jsem v pondělí poslal panu Švehlovi.
Vím, že to nemá nejmenší váhy, ale je pro člověka útěchou, dělá - li, co může.
Byl jsem dnes ráno za panem Antalem Staškem v Krči, poprosit ho, aby napsal brožuru proti klerikalismu a jeho boji s demokracií a s Vámi.
Učiní to rád.
Nemůže se bojovat na tři strany najednou;
je nutno to brát po pořádku, na ostatní dojde později.
Pozítří bude Al.
Jirásek upozorněn, aby se nenechal svým nacionalismem exponovat na nepravém místě.
Zítra odjíždím na kratičkou dovolenou.
Dovolím si pak oznámit Vaší kanceláři, kde budu, abyste mi kdykoliv mohl vzkázat nebo říci, čeho by snad bylo třeba.
Budu vždy připraven svou dovolenou přerušit.
Přeji Vám, pane prezidente, mnoho zdraví.
Vám v upřímné úctě oddaný
Karel Čapek
( 507 ) Tatranská Lomnice, 17. září [ 19 ] 26
Pane prezidente,
jak jsem již oznámil, odejel jsem z Prahy a jsem nyní tady na Tatrách, daleko od novin, lidí i jejich řečí;
nicméně co jsem tak cestou slyšel, není zrovna hezké - lidská hloupost je bez mezí;
bohužel i na Moravě se už ujímají pražské manýry.
Jinak nevím nic nového;
píši - li Vám, je to proto, že dnes celý večer na Vás myslím, jakou asi máte radost z úspěchu pana dr. Beneše, a rád bych Vám aspoň blahopřál, jako by to byl Váš vlastní úspěch.
Dalo by se z toho mnoho dobrého vytěžit.
Mám tak ledacos na srdci, ale o tom až později.
Upozorňuji na stanovisko " katolických intelektuálů ", citované v dnešním Národním osvobození;
nevím, zda už u Vás byli;
myslil jsem na tu návštěvu, když jsem psal své odpovědi Durychovi.
Pan ředitel Preiss dosud nebyl v Praze;
to je skoro neštěstí, že si tak dává načas, - těm mladým a slušným lidem v Národní demokracii se jaksi nedostává kuráže.
Ale to už jsou věci, o kterých bych s Vámi raději hovořil, až to dovolí Váš čas;
rád bych v tom směru něco dělal.
Pane prezidente, smím se ptát, jsou - li už hrozny v Topoľčiankách zralé?
Něco jste mi o nich říkal, když jsem měl naposledy tu radost vidět Vás.
Přeji Vám, pane prezidente, mnoho zdraví a sladký klid v tomto krásném podzimku.
Vám v nejupřímnější úctě oddaný
Karel Čapek
t. č. Tatranská Lomnice,
hotel Lomnica
( 508 ) Tatranská Lomnice, 22. IX. [ 19 ] 26
Pane prezidente,
děkuji za Vaše tak vlídné pozvání.
Vy víte, že přijedu rád, a těším se na to tentokrát skoro netrpělivě.
Poznávám tu právě dr. Milana Hodžu, dr. Hallu a jiné Slováky, kteří tu za Hodžou jsou.
Pan Hodža mi také ledacos vypravoval o panu Švehlovi;
tím raději bych si ho ( jak se v Praze říká ) očíhl, i kdyby se mnou ani nechtěl mluvit.
Na dr. Hodžovi mne ledacos interesuje;
to není slabý člověk.
Pane prezidente, protože tady na Tatrách může každou chvíli spadnout špatný čas a zima, jako tu byla včera, bojím se, že jednoho dne uteku.
Dovolte mi, abych se v tom pádě uchýlil hned k Vám;
myslím, že tu budu moci zůstat nejdéle do soboty, ale snad už v pátek uteku před chladnem, které mi zalézá do kostí, a před dlouhými večery, ve kterých jsem přece jen příliš sám.
Prosím Vás, abyste se na mne nehněval, ohlásím - li se snad telegraficky dříve, než dostanu Vaše svolení, abych přijel.
V nejupřímnější úctě
Vám oddaný
Karel Čapek
( 509 ) V Praze, 14. října [ 19 ] 26
Pane prezidente,
dovolte mi, abych Vám ještě jednou pěkně poděkoval za krásné dny v Topoľčiankách a za všechnu Vaši laskavost;
mám nač vzpomínat.
Mám radost, že už máte po starostech s vládou;
je to, myslím, pocit obecné úlevy, že se to nerozbilo.
Vůbec je cítit, že vzrušení minulých měsíců opadlo a že se lidem zase stýská po troše rozumu.
Mluvil jsem dosud s málo lidmi, ale odevšad se mi potvrzuje ten dojem: jakýsi pocit hanby a návrat do normálních kolejí.
Ten interview s P. T. přece jen udělal své dobré dílo.
Posílám trochu přepracovaný náčrtek toho projevu.
I kdyby se Vám, pane prezidente, z něho nehodilo ani jedno slovo, jsem rád, že jsem si s ním mohl pohrát a formulovat v něm situaci tak, jak bych si přál ji vidět.
Posílám také básničku Fráni Šrámka, protože je pěkná a protože Vám snad ušla.
I když jsou to jenom verše, stojí to za to, abyste je dal na váhu proti těm jiným slovům.
Tu věc s tím průvodem 28. října jsem už vyřídil Škrachovi, který udělá vše další.
Byl bych rád, pane prezidente, kdybych mohl udělat něco užitečného.
Přeji Vám pěkné dny a mnoho zdraví.
Vám v hluboké úctě
oddaný
Karel Čapek
( 510 ) V Praze, 20. X. [ 19 ] 26
Pane prezidente,
dovolte mi říci, jakou jsem měl radost z Vašeho předposledního dopisu;
zaplať pánbůh, že to tak dopadlo a že jste se tak jasně rozhodl.
Odevzdal jsem dr. Jaroslavu Stránskému ten oklepek;
říká, že ten dokument byl už otištěn celý;
nebojí se procesu, ač myslí, že to prohraje, jelikož důkaz pravdy hledáním v archívech nebude asi připuštěn.
Gajda žaluje nyní Lidové noviny pro oba ty staré články, Gajda a Jugoslávie a Gajda a Francie.
Protože dopisovatelé, kteří ty články napsali, nebudou ovšem jmenováni, bude odpovídat patrně prof. Váša;
nevím, jak by se mohlo učinit, aby mohl nabídnout důkaz pravdy.
Toho bělehradského doktora je těžko se soukromou cestou dovolat a francouzských informátorů tím hůře, že je sami neznáme.
Bude velmi nepříjemné, budou - li LN odsouzeny odvolat věci, které jsou pravdivé.
Co lze v takové věci činit?
Pokud vím, Heinrich dosud nepodepsal smlouvu, o níž víte, a odpírá každou odpověď dr. Stránskému i mně;
prý jedná ještě na jiné straně ( s dr. Hodáčem o Tribuně, což je mi poněkud nejasné ).
Nemohu se v tom nyní vyznat, co znamená to váhání atd.;
možná, že jsou nějaké potíže na druhé straně.
V souvislosti s Tribunou bych si dovolil ještě se o něčem zmínit.
Dnes mne vyhledal pan Pleschner a div si nerval vlasy;
prý by raději viděl Tribunu zastavenou než vydanou lidem, kteří prý mají být povoláni do správní rady.
Slyšel jsem už před několika dny, že se tam má dostat pan šéfredaktor Vraný, a nechtěl jsem tomu věřit.
Pan Pleschner to potvrzuje a říkal mi ještě jiné podrobnosti, které bych nerad psal, protože do těch věcí nejsem tak dalece zasvěcen.
Prý je ta změna, která se chystá, aranžována panem kancléřem;
v tom případě zajisté o ní, pane prezidente, víte a s ní souhlasíte.
Ovšem tato osobní změna každého strašně překvapuje.
Už dříve prý pan Bělohlávek ( člen správní rady ) zakazoval redaktorovi Jíšemu psát se sympatií o ministru Benešovi ( to jsem dnes slyšel a dávám to, jak jsem to dostal );
ta změna, o které se mluví nyní, by ovšem znamenala, jak dokazují zkušenosti s Venkovem, ještě větší izolaci... řekněme Hradu.
Už dříve prý někteří členové správní rady doporučovali redakci toleranci vůči fašismu atd.
Prý je to přání pana ministerského předsedy, aby tam ta nová osoba přišla jako jeho důvěrník, - ale tomu přece nemohu věřit, protože pan ministerský předseda nemůže odpustit těm lidem, kteří tak psali, a nemůže je považovat za své.
Odpusťte mi, pane prezidente, že Vám o tom píši;
je to pro mne zmotané a bojím se jen toho, aby už ani kousek veřejného mínění nepropadl lidem, kteří jsou spoluvinni hanbou minulých měsíců.
-
I v Národním osvobození se poměry nějak zhoršují - dal demonstrativně výpověď Kopta, protože správní rada prý nešikovně zasahuje do redakčních věcí.
Z Národních listů chtějí utéci poslední slušní lidé ( jako redaktor Scheinpflug přesto, že se nemá kam vrtnout ).
Vůbec je tu jakási krize tisku a není ještě vidět, co dobrého by se z ní dalo vyzískat.
- Vyřizuji ještě bratrův dík za hrozny, které opět dostal.
-
Ještě jednou se vracím k tomu, s čím jsem začal: děkuju Vám, pane prezidente, za tu dobrou zprávu, a jsem vděčen těm Němcům, které neznám, že přišli tak včas.
Buďte hodně zdráv, pane prezidente, a až budete mít chvilinku volnou, víte, jakou radost můžete učinit mně a mým přátelům.
Váš upřímně oddaný
Karel Čapek
( 511 ) V Praze, 6. listopadu 1926
Pane prezidente,
teprve v noci se mi rozležela v hlavě větička, kterou jste mi řekl odcházeje: že Váš příchod nás snad vyrušil z našich hovorů.
Bylo by mi, pane prezidente, opravdu hrozně líto, kdybyste si to myslil.
Nemusím přece říkat, jaký je to pro nás boží svátek, když jste mezi námi;
a i když snad my všichni dohromady jsme hodně nešikovní a neumíme povídat věci, které by Vás vždy zajímaly, a i když nás tam náhodou je tolik, že už se každý nedostane k řeči, máme radost aspoň z toho, že Vás smíme vidět.
Prosím Vás, pane prezidente, jen o to, abyste nás nezbavoval té radosti a výsady.
Bratrova paní Jarmila a moje sestra, která tu náhodou byla, velmi litovaly, že nemohly aspoň na chvilku přivítat slečnu dr. Alici.
Mám za ně poprosit, aby slečna doktor někdy navštívila náš dům;
což tímto činím i za sebe.
Lidové noviny jsou od Gajdy žalovány za ten článeček Aféra Gajdova a Francie.
Protože ovšem nemám dokladů, jistě to prohrajeme.
Pane prezidente, když je před Vámi cesta přece jen tak daleká, byl bych moc rád, kdybyste mi dovolil ještě jednou Vám přát šťastnou cestu a podat Vám ruku ještě jednou.
Kdybyste měl některého dne před odjezdem pět minut pokdy, dovolte mi, prosím, Vás ještě uvidět a přitom poprosit slečnu doktora, aby Vás cestou nám pěkně opatrovala.
S projevem nejupřímnější úcty a oddanosti
Karel Čapek
( 512 ) V Praze, 24. XI. [ 19 ] 26
Pane prezidente,
četl jsem s lítostí, že odkládáte cestu do Egypta.
Tolik jsem Vám přál, abyste mohl jet.
Snad to je skutečně jen maličko odloženo.
Rád bych Vás, pane prezidente, předem upozornil, že Lidové noviny se chtějí pustit do té vojenské disciplinární komise, která vyšetřuje Gajdovu aféru.
LN mají za to, že MNO nemá odvahy věc skoncovat;
tím se to rozšlapává hůř a hůř, - vide ten Gajdův proces s Kratochvílem, kde soudci nestačila ani ta Čečkova výpověď!
Zdá se, že těm druhým už otrnulo;
Gajda to může ještě vyhrát v těch svých malicherných žalobách pro urážky na cti ( proti Národnímu osvobození, LN atd. ) a jeho tisk toho zneužije k tomu, aby nikdy nebylo pokoje.
- Skutečně nikdo už nechápe, proč se ta disciplinárka tak vleče;
vzniká z toho dojem, že Gajda už usvědčen nebude.
Jak jsem řekl, LN se chtějí pustit do těch vojenských pánů;
bůh suď, pomůže - li to.
Heinrich se minulého týdne dohodl s panem ředitelem Preissem a měl formálně navštívit dr. Kramáře.
Jak tato návštěva dopadla, není známo;
ale zatím začal Sís proti věci působit, a správní výbor nebyl doposud vůbec svolán.
I zde vzniká domnění, že z toho nakonec nic nebude.
Dnes čtu v novinách, že následkem změny ve správě Tribuny bude v tiskárně Tribuny tištěn vedle 28. října také Lech a nový deník Stříbrného.
Čímž se bohužel potvrzuje, co jsem si Vám dovolil psát.
Těším se, pane prezidente, že mým přátelům i mně zase brzo dopřejete té radosti vidět Vás.
V nejhlubší úctě Vám oddaný
Karel Čapek
( 513 ) V Praze, 13. prosince 1926
Pane prezidente,
mám Vás co nejuctivěji poprosit za Lidové noviny, zda byste jim něco vlídně neposkytl pro vánoční číslo.
Nepředstavuji si to tentokrát jako interview ani jako cokoliv ad hoc poskytnutého, nýbrž asi v té formě, jako bych si byl zaznamenal některé Vaše projevy a názory a publikoval je nyní o své újmě.
Do toho by jaksi nikomu nic nebylo.
Mohl bych ovšem takto sám napsat ledacos z toho, co jste mi kdy říkal, a pak Vás poprosit o svolení, abych to mohl otisknout.
Nicméně by snad bylo velmi užitečno, kdyby se tyto meditace a poznámky při veškeré své obecnosti týkaly věcí dnes palčivých, tedy dejme tomu, že byste v nich mluvil:
o svém nacionalismu,
o úřadě prezidentském,
o významu, jaký má pro nás ostatní svět ( světová orientace ),
o požadavcích, které kladete na osoby veřejně činné,
o " bubácích " a jiných politických pověrách -
zkrátka o věcech, ve kterých byste mohl přímo aforisticky říci slova, kterých je nám třeba;
a já bych prostě vzal na sebe, že jsem otiskl Vaše soukromé hovory.
Líbí - li se Vám, pane prezidente, tento plán, nebo není - li Vám přílišnou obtíží, dovolil bych si Vás poprosit, abyste mi buď napsal, nebo řekl témata, ze kterých byste si přál mít ten článek sestaven, a naznačil mi zhruba obsah toho, co by mělo býti řečeno.
Kdybyste měl pokdy o tom se mnou promluvit, jsem Vám kdykoliv k službám.
Muselo by to ovšem být během tohoto týdne, abych Vám ještě mohl ten článek předložiti k schválení.
Dovídám se, že Heinrichův vstup do Národních listů je překažen nebo aspoň ohrožen následkem protestu moravských organizací;
Sís už zavádí nový režim svých důvěrníků, nálada v listě skleslá;
dr. Kramář prý požádal dr. Preisse, aby se nějak se Sísem dohodl.
Je - li tomu tak, bylo by možno uvažovat o té druhé alternativě, o které jste se mnou hovořil v létě;
ale necítím se nijak oprávněn, abych šel říci panu dr. Preissovi své úvahy.
Těšili jsme se na Vás, pane prezidente, minulého pátku.
- Redaktor Scheinost, na kterého se pamatujete, mně říkal některé zajímavé věci týkající se dr. Beneše;
dovolím si Vám je říci, bude - li příležitost.
Je - li Vám, pane prezidente, žádost, se kterou se na Vás v tomto listě obracím, nějak obtížná, prosím Vás, abyste ji považoval za nevyslovenou.
Vám v upřímné úctě oddaný
Karel Čapek
( 514 ) V Praze, 2. III. [ 19 ] 27
Pane prezidente,
dostal jsem právě dopis od Heinricha.
Myslím, že je nejlépe, abych Vám ten dopis předložil tak, jak je.
Nemohu se zbavit dojmu, že má právo na trpkost, kterou je z toho dopisu cítit.
Škoda toho člověka!
Nemějte mi, prosím, za zlé, že Vám jej opět připomínám, ale vím, že na něho myslíte jako na svého dávného a sympatického spolubojovníka.
Doufám, pane prezidente, že Vás ještě před Vaším odjezdem uvidím.
V úctě nejoddanější
Karel Čapek
( 515 ) V Praze, 20. IV. [ 19 ] 27
Pane prezidente,
děkuji především, že jste si na nás při svých zastávkách vzpomněl a že vidíme aspoň na obrázku, kudy jste putoval.
Snad bylo při tom cestování příliš mnoho oficiálních návštěv atd.;
zdá se, že jste nemohl být pár dní na poušti, jak jste si přál, a že si vůbec tuze neodpočinete, leda až ve Švýcařích.
Bohudík, není tu zhruba nic nového;
z nedostatku látky nejsou ani žádné nové skandály, politikové se vyhýbají všemu, co by vzbudilo tartas, o volbě se nepíše, zkrátka je to tak, jak to má pan předseda Švehla rád.
Byl jsem u něho na Bílou sobotu;
vypadá dobře, ale není příliš při humoru;
luďáci mu nedělají dobrotu.
Počal se nyní starat o osud Heinrichův a navazuje jednání o jisté redakci;
nechce však nic slibovat, pokud věc nebude úplně hotova.
Z nynější vlády jediný Hodža dovede k sobě časem obrátit pozornost, a dělá to šikovně.
Ten má jistě budoucnost.
Pan ministr Beneš vypadá velice dobře a zdá se veselejší než jindy;
ale jak sám říká, hledí, aby teď lidé o něm vůbec nevěděli.
Klerikální noviny vesměs odvolávají, co psaly v té silvestrovské aféře;
ještě bude smírčí rok se Slovákem, který patrně také skončí odvoláním.
Náš Adam Stvořitel u kritiky celkem propadl, hlavně jeho druhá část, která je náhodou lepší než ta první, kterou jsem Vám četl pod Hrušovem.
Zahrádka není ještě hotova;
ale až přijedete, bude v celé mladé kráse, a těšíme se, že se pak slečna doktor na ni přijde podívat.
Moc často na Vás, pane prezidente, vzpomínáme;
vlastně jsme pořád s Vámi.
Přejeme Vám hodně pěkné dny v Řecku a pak v Alpách.
Buďte zdráv a užijte toho krásně.
Vám upřímně oddaný
Karel Čapek
( 516 ) V Praze, 7. XII. [ 19 ] 27
Pane prezidente,
dovoluji si Vám předložiti tento návrh na interview pro Lidovky, jak jsem Vám říkal už v Lánech.
Vím, že teď máte vážnější práci, ze které nemáme práva Vás vytrhovat;
ale trefil - li jsem v tom návrhu aspoň něco z toho, co byste na takové otázky asi řekl, a není - li lépe hodit ty přiložené poznámky rovnou do koše, snad by Vás nezdrželo déle než několik minut, kdybyste ten návrh jednak seškrtal a jednak glosoval poznámkami, které bych pak textově upravil a Vám předložil.
Je - li to tedy nějak možno, aniž by Vás to oloupilo o víc než o pět minut, dovoluji si Vás o to poprosit jménem Lidovek, které by neobyčejně rády měly něco od Vás na vánoce.
Ale kdyby Vás to jakkoliv obtěžovalo, prosím, abyste považoval naši prosbu za nevyslovenou.
S projevem nejhlubší úcty
Váš oddaný
Karel Čapek
( 517 ) V Praze, 5. června 1928
Pane prezidente,
dovolte mi, prosím, zmínit se o tom, že za Vašeho pobytu v Židlochovicích byste snadno mohl mít příležitost pozvat k sobě nebo jinak potkat Otokara Březinu ( Jaroměřice );
kdybyste pro něho mohl poslat auto, byla by to pro starého básníka ještě větší událost, protože dosud autem nejel.
- Mám za to, že by toto setkání udělalo na mnoho lidí dobrý dojem, už proto, že Březina i politicky náleží spíše do druhého tábora.
A pak, že je to svého druhu vzácný požitek, nechat ho hovořit.
- Má vliv na mnoho lidí, kteří ho navštěvují;
i když zatím nic nepublikuje, působí stále na řadu intelektuálů.
Přeji Vám a slečně dr. Alici šťastnou cestu;
jen se nám, pane prezidente, na té Moravě moc neunavte.
S projevem oddané úcty
Karel Čapek
( 518 ) Praha, 4. IX. ( 19 ) 28
Pane prezidente,
tady posílám jeden náčrtek;
myslím, že nestojí za mnoho, ne - li za nic, ale přece bych rád zdůraznil některé věci, které tam patrně nejsou dobře řečeny, ale snad stojí za úvahu:
1.
Bylo by lépe, kdyby ten projev mohl být pokud možno stručný;
bude mnoho řečí a článků, ve kterých se bude opakovat stále totéž.
Nejlepší by bylo nalézt nějaké okřídlené slovo;
ale to dovedete jen Vy.
2.
Bylo by dobře navázat 28. říjen na dějiny od buditelů;
syntéza domácího a zahraničního odboje je dána tím stoletým národním úsilím.
3.
Musí se 28. říjen interpretovat jako událost nikoliv jenom národní, ale mravní;
jsou - li při tom Němci, nesmí se z toho dělat záležitost jenom česká.
4.
Právem se bude od Vás čekat optimismus, výzva k důvěře a radosti;
skoro bych řekl, že to znamená dát spíš poselství lidské než politické.
5.
Hleděl jsem od slova " stát " dospět k slovu " domov " - je teplejší, rodinnější, poetičtější;
připomíná družnost a lásku.
6.
Myslím, že je nutno klást největší váhu na budoucnost, protože to minulé desítiletí přece jen končí disonančně.
To mně tak tanulo na mysli, když jsem uvažoval, co by se dalo říci;
ale jak jsem napsal včera, mohl bych uvažovat konkrétněji, kdybych znal některé punkty, ke kterým chcete promluvit.
Krom toho jsem si napsal kostru k projevu obšírnějšímu a diskurzívnějšímu, kdyby snad bylo třeba probrat převrat a tu první desítku let věcně a všestranně;
je to jen takové lešení nebo přehledné roztřídění látky - kdyby Vám to mohlo být k nějakému užitku, zpracoval bych to ještě a poslal.
Mám napsat k 28. něco o Švehlovi;
dopsal jsem paní Švehlové, že bych se chtěl s ní o tom poradit;
pozvala si mne - snad při tom zvím, jak panu předsedovi je a jak žije.
Ještě jednou děkuju Vám, pane prezidente, i ostatním za krásné dny topoľčianské.
Vám oddaný
Karel Čapek
( 519 ) Praha, 3. X. [ 19 ] 28
Pane prezidente,
děkuju za Hovory.
Prosím, abyste dovolil, abych ke kapitole O školách připojil Vaše poznámky o pohlavní výchově, které jsem vynechal při výchově dětí.
Ta závěrečná kapitola ( Na prahu ) by získala, kdybych tam směl použít Fritze Mauthnera.
Prosím o pokyn, zda byste dovolil.
Hovory jsem ještě do tisku nedal, protože jsem včera dostal dopis od pana ministra Beneše, že četl některé kapitoly a že má jisté politické obavy.
Požádal jsem Škracha, aby se optal, čeho se ty obavy týkají, - mám za to, že snad některých kapitol, které jsou chystány pro druhý díl;
nevím opravdu, že by v těch kapitolách o dětství a mládí bylo něco povážlivého.
Nicméně samozřejmě počkám, až mi pan ministr označí své pochybnosti přesněji.
Dnes jsem celý den uvažoval o tom 28. říjnu.
Je mi to těžké proto, že nevím, o čem chcete a o čem ex offo máte nebo nemáte mluvit.
Zítra si Vám dovolím poslat jeden nebo dva náčrtky - kdybych poněkud určitěji věděl, o kterých předmětech hodláte mluvit, mohl bych uvažovat konkrétněji.
Mimoto záleží i na tom, bude - li Váš projev na Hradě nebo v parlamentě;
v parlamentě by to bylo slavnostnější a účinnější, ale projev by musel být stručnější a jaksi okřídlenější.
Hlavní bude nalézt pěkný optimism - a nemuset říkat věci, kterých budou kolem toho dne plné noviny a řeči.
Byl bych šťasten, kdybych měl nějaký kloudný nápad, ze kterého by se mohla zrodit nějaká Vaše myšlenka.
Pěkný pozdrav panu doktorovi.
Vám oddaný
Karel Čapek
( 520 ) V Praze, 18. října 1928
Pane prezidente,
dovoluji si Vám poslat některé ty nápady a návrhy pátečníků, o kterých jste se zmiňoval v Topoľčiankách.
Dostanu - li ještě nějaké, dovolím si je poslat.
Mnohé z těch nápadů se opakují, některé jsou už předmětem veřejných diskusí;
vcelku je vidět, že předpokládaných cest a cestiček z krize je mnoho - a některé že lze zkusit.
Myslím mnoho na Vás: máte teď perné dny.
Bylo by škoda, kdyby změna osob v kabinetu nebyla zároveň změnou metod.
Nesmírně se teď spoléhá na Vás, a fakt je, že Vy jediný byste mohl pány politiky přimět k lepší práci:
Vás jediného se bojí.
Jeden z nich ( dr. Klouda ) řekl, že jsou všichni v koncích a čekají jen od Vás, abyste to dal do pořádku.
Těžký úkol!
Dokončuji teď poslední revizi svého románu, a pak se zase dám do Hovorů, bez ohledu na to, budete - li mít v dohledné době pokdy podívat se na ně.
Lidovky snažně prosí, aby směly uveřejnit 28. října kousek Hovorů.
Máte - li, pane prezidente, vůbec chvilinku pokdy a chuti se podívat na několik stránek, tedy myslím, že by nejvhodnější ( ježto poměrně uzavřený ) kousek byla druhá polovina kapitoly III.
( Náboženství ), stránka 9 - 16.
Ten kousek by dal nejméně práce, jelikož zůstal skoro beze změny.
Ale nemáte - li na to pokdy, prosím o slovíčko vzkazu, abych to v Lidovkách vyřídil.
Děkuji Vám ještě jednou za krásné dny v Topoľčiankách a přeju Vám plný úspěch a aspoň trochu upřímného uspokojení z Vašeho nynějšího vyjednávání.
Vám v upřímné úctě oddaný
Karel Čapek
( 521 ) V Praze, 6. září 1930
Pane prezidente,
se spisovatelem majorem dr. Jaroslavem Durychem bylo zavedeno kárné řízení, protože se ve své revui Akord na Vás jako prezidenta obrátil veřejným dopisem žádaje po Vás, abyste znovu vyložil své ( eventuelně proti dřívějšku změněné ) stanovisko ke katolicismu.
Podnětem k tomu kárnému řízení byla prý lokálka v Lidových novinách šifrovaná G, ve které se dr. Durychovi vytýkala beztaktnost takového apelu k hlavě státu jmenovitě ze strany aktivního důstojníka.
Onu lokálku jsem psal já, když o to požádal pan dr. Šámal a když Durychův apel nepěkně rozšlapával a ho zneužíval tisk klerikální.
Ale bylo by mně ovšem krajně trapné, kdybych polemikou v novinách ( jejímž účelem bylo varovat Durycha před publicistickými extraturami, jako byla svého času ona s Husovým pomníkem nebo ona s bývalým ministrem Stříbrným ) způsobil Durychovi nesnáze služební nebo hmotné.
Durych jako major se čtyřmi či kolika dětmi žije stále pod tlakem hmotné tísně;
jako militantní katolík větří ve všem, co se mu stane, úmyslný útisk;
je do značné míry veliký neurastenický kverulant, ale ve svém způsobu muž i básník, kterého si je nutno vážit.
Jsem přesvědčen, pane prezidente, že pokud záleží na Vás, neměl byste ani nejmenšího zájmu na tom, aby Durych byl kárně postižen pro svůj netaktní a nešikovný apel k Vám.
Je - li nějak možno zastavit to zbytečné kárné řízení, byl by to skutek lidsky v nejvyšší míře žádoucí a mimoto politicky rozumný, neboť jinak bude Durychova případu silně zneužíváno ve skupině Dykově atd., k níž má Durych přátelské vztahy.
Osobně pak bych se chtěl za dr. Durycha co nejuctivěji a nejsnažněji přimluvit už proto, že jsem dal nechtě podnět k jeho dnešnímu stíhání, ale zejména proto, že jazykem a formou a mnohými stránkami svého díla náleží mezi velké básníky, kterých máme málo.
Přikládám dopis, který mi v Durychově věci poslal dr. Jaroslav Stránský.
Paní dr. Alice mi psala, že bych letos mohl za Vámi přijet asi kolem 15. září.
Prosím o laskavý pokyn, hodí - li se Vám tato doba a budete - li mít pokdy na dokončení Hovorů.
Přeji Vám krásné zářijové dny
a jsem Váš v upřímné úctě oddaný
Karel Čapek
( 522 ) V Praze, 12. I. [ 19 ] 31
Pane prezidente,
dovolte, abych Vám projevil soustrast k úmrtí Vašeho starého přítele Jakuba Všetečky.
Lidi, kteří Vás měli a mají rádi, se ovšem nečítají a nemůže jich kolem Vás ubýt;
ale když jsem před krátkem profesora Všetečku poznal, rozuměl jsem, proč i Vy jste ho měl rád.
Tehdy už na něm bylo vidět dohořívání života;
ale i konec, který nepřekvapí, nechává lítost.
Děkuji za Váš podnět zpracovat Metafyziku jako pokračování v Hovorech.
Tím by byly Hovory nejlépe zaokrouhleny a sama Metafyzika by se dala vypracovat volněji než článkem.
Myslím na formu dialogu, v některých kapitolách i sporu.
Přeju Vám krásné zimní dny uprostřed rodiny.
Vám v upřímné úctě
oddaný
Karel Čapek
( 523 ) V Praze, 14. prosince 1932
Pane prezidente,
současně posílám k opsání pět dalších kapitol Hovorů;
z nich čtyři vznikly rozdělením a přeřaděním látky v příliš rozsáhlé kapitole Politika.
Teď mám doma už jen jedinou, poslední kapitolu, kterou pošlu co nevidět.
Dlužno říci, že o ten třetí díl Hovorů je už veliký zájem.
Už si jej předem objednalo na tři tisíce lidí.
V Německu je I. a II. díl už vysázen a sazba čeká na díl III.;
podobně je tomu s vydáním anglickým a francouzským.
Také český nakladatel chce pak vydat I. - III. díl v jednom laciném svazku.
Inu, bylo by z mnoha důvodů dobře, kdyby ten třetí díl mohl brzo vyjít.
Dále:
Lidovky snažně prosí, kdyby směly otisknout část Hovorů ve vánočním čísle.
Myslím, že by se na ten den nejlépe hodilo to, co říkáte o Ježíšovi;
myslím z kapitoly III. stránku 9 - 16.
Zdá se mi, že ty stránky jsou již hodně definitivní a že by Vám snad nedaly mnoho práce.
Kdybychom to tak mohli dostat do 20. prosince!
Je pozorovat jistou politickou úlevu;
je vidět, jak dělá dobře občanům, když vláda a parlament jsou schopny práce.
To jisté uklidnění je dobrým znamením pro demokracii u nás.
Přeju Vám, pane prezidente, pěkné dny a mnoho uspokojení z práce.
Vám upřímně a uctivě oddaný
Karel Čapek
( 524 ) V Praze, 24. XII. [ 19 ] 32
Pane prezidente,
zmínil jste se letos v Topoľčiankách, abych Vám poslal některé z těch fotografií, jichž braním jsem Vás obtěžoval ve vhodných i nevhodných okamžicích.
Posílám je teprve teď, abych Vám takto mohl něco položit pod vánoční stromeček.
Posílám jich víc, abyste je - pokud Vám vyhovují - mohl rozdat svým přátelům: čímž mohu aspoň nepřímo udělat radost jiným, když už je nesnadno vymyslet nějaký dárek pro radost Vám.
Řadím se se svou troškou mezi ty mnohé, kteří by Vám rádi udělali nějakou radost.
Přeju Vám, drahý pane prezidente, veselé svátky mezi svými a víc uspokojení mezi námi ostatními.
Vám v upřímné úctě oddaný
Karel Čapek
( 525 ) V Praze, 19. I. [ 19 ] 33
Pane prezidente,
děkuju za Váš milý dopis.
Dovídám se i odjinud, že se po té chřipce zase znamenitě spravujete, chválabohu.
Až budete mít víc pokdy, dojde jistě i na ty Hovory, na které čeká tolik lidí;
ale zatím Vás nemíním zlobit ani skrytými urgencemi.
-
Dovoluji si přiložit podání, kterým by prof. Dědina rád vzbudil Váš zájem o vlastivědnou revui, kterou chce začít vydávat.
Je to v jádře dobrá myšlenka, ale bojím se, že ji prof. Dědina pohřbí svou nedočkavostí;
protože nakladatelé váhají takovou revui vydávat s nedostatečnou administrační přípravou, chce ji chudák pan profesor vydávat vlastním nákladem, a nechce si dát říci;
jinak si ta myšlenka zasluhuje veškerého povzbuzení.
- V sobotu a neděli jsem byl na obvyklých vepřových hodech u předsedy Malypetra.
O politice jsem s ním mnoho nemluvil;
je rozumný, střízlivý a dost optimistický, krom obav, které má z událostí zahraničních.
Není si zcela jist, máte - li k němu příznivý vztah;
na rozdíl od jiných by si velmi přál, abyste udržoval bližší politický styk s členy kabinetu i s ministerskou radou.
Stálo by za to podebatovat s ním i o obecných věcech politických.
Pěkné je, že i teď zůstal šetrným sedlákem a ve všem uchoval svůj vesnický životní sloh.
Jsem přesvědčen, že by Váš bližší styk s ním byl mnohonásobně užitečný.
Až budete mít mnoho zbytečného času, dělám si naději, že Vám snad vybude nějaká hodinka pro mne;
já se přiznám, že mi to chybí.
Dovoluju si Vám současně poslat svou selskou baladu Hordubal.
Je to pro mne také trochu vyrovnání s tím, co mi říkalo Slovensko.
- Přeju Vám, pane prezidente, plné zdraví.
Vám upřímně oddaný
Karel Čapek
( 526 ) V Praze, 24. III. [ 19 ] 33
Pane prezidente,
pan sekční šéf Schieszl mi vyřídil vzkaz, abych netrval na své rezignaci na předsednictví Penklubu.
Domnívám se, že jste byl o věci informován zatím jen ze strany Penklubu, který se všemožně snaží zdržet mne od řečeného kroku;
prosím Vás tedy, abyste mi dovolil podat Vám vysvětlení:
1.
Na Penklubu a jeho činnosti se nic nezmění, nebudu - li jeho předsedou.
Zůstávám jeho členem a jako takový budu mít stejnou příležitost i povinnost stýkat se s cizími hosty jako dosud;
ostatně velká část těch styků se děje mimo Penklub, literární cizinci mne vyhledávají doma nebo v redakci, - tuto službu na poli styků a propagandy v klubu i mimo něj budu konat samozřejmě ve stejné míře jako dosud.
Ostatní činnost předsedy nemá valného významu a dokonce jí zůstávám mnoho dlužen, ježto nejezdím po kongresech a vůbec se jako čert kříži vyhýbám tzv. reprezentačním povinnostem.
Po stránce té jisté veřejné služby má moje rezignace dosah, upřímně řečeno, celkem nepatrný a není třeba ji přeceňovat;
je mi líto, že přátelé z Penklubu ve své dobré vůli Vám předestřeli záležitost celkem jen interní a prakticky ne tak významnou, jak se v první chvíli domnívali.
Ostatně předsedkyní po mně má být paní A. M. Tilschová, takže ani v té jisté, řekněme politické, rovnováze nenastane podstatná změna.
2.
Pozitivní důvody pro mou rezignaci nejsou osobní, respektive nejsou jenom osobní.
Pozoruju už po léta, že se mezi mne a naše literární prostředí, zejména pak mezi mne a mladší generaci položilo jisté odcizení.
Považují mne za oficiálního představitele české literatury, a jak víte sám, oficiálnost - zejména u nás - je cosi jako kletba.
Ať napíšu, nebo udělám cokoliv, je to ipso facto " oficiální " a už tím jaksi odbyté.
Mnoho dělá i obyčejná závist - zejména právě pro ty mé tzv. úspěchy v cizině;
stalo se zvykem nepřisuzovat je mému dílu, nýbrž právě tomu mému oficiálnímu postavení.
( To je jeden z důvodů, proč se pokouším otevřít také jiným spisovatelům cestu za hranice;
děkuju Vám při té příležitosti, že jste k tomu tak laskavě přispěl penězi na pořizování překladů, - věc může být užitečná. )
V tom ohledu stojí proti mně všichni, starší i mladší, pravice i levice;
doplácím na to tím, že v naší veřejnosti jde mé dílo víceméně do prázdna.
Má rezignace na všechny literární funkce je jen část mého úsilí setřást ze sebe tu literární reprezentativnost, která mně pro domo nostra jen váže ruce.
Jsem si jist, že mám - li ještě co říci, musím to říkat spíš jako frondér, jako spisovatel, který se rve za sebe a za svou víru;
myslím, že je to i v zájmu těch pravd a té víry - filozofické i politické -, za kterými stojím.
Už to, že se budu moci potýkat, stojí za mnoho - jsem ve věku, kdy nelze složit ruce v klín.
Nechci Vás, pane prezidente, víc zdržovat;
bojím se, že celá věc je pro Vás malicherná.
Víte, jak vysoce budu respektovat Vaše přání;
prosím jen, abyste věnoval trochu pozornosti mým důvodům.
Vyčkám Vaší odpovědi - stačí i telefonický vzkaz.
Prosím za prominutí, že Vás tak dalece obtěžuji;
ale za to mohou přátelé z Penklubu, kteří se na Vás obrátili dřív.
Říkal mi pan vyslanec, že pracujete na Hovorech;
mám z toho velikou radost, protože tento svazek Hovorů přispěje v mnohém k tříbení názorů u nás.
Je toho krajně třeba v politice stejně jako ve věcech kulturních.
Vám v hluboké úctě oddaný
Karel Čapek
MILOSLAVU MATASOVI
( 527 ) Praha, 25. XI. [ 19 ] 38
Vážený pane doktore,
promiňte, nemohl jsem Vám Váš rukopis vrátit, protože jsem zahodil obálku i s vloženým dopisem, a proto jsem neměl zpáteční adresu.
Byl bych Vám dávno dříve napsal, že Vaše povídky ( četl jsem ovšem jen ty opsané na stroji ) nepokládám ještě za tak hotové, abych je mohl doporučit nakladateli.
Vůbec s povídkami je to u nakladatelů těžké;
máte - li příležitost je vydat, chopte se jí;
není častá.
S pozdravem
Karel Čapek
VLADIMÍRU MATĚJKOVI
( 528 ) V Praze, 2. VIII. [ 19 ] 31
Milí a drazí Matějkové,
byl bych Vám psal už dřív, ale chtěl jsem Vám poslat kopie těch foteček, a nedostal jsem se dřív k tomu;
kreslil jsem totiž pořád obrázky z Holandska, pokud jsem si to trochu pamatoval.
Mám pro Vás tady připraveny taky nějaké knížky, ale nemohu je poslat;
dnes je totiž neděle a v noci jedu na Slovensko;
pošlu je, až se vrátím, a s nimi pošlu ještě jednou dík za moc milé chvíle, které jsem s Vámi užil.
V Ženevě jsem se moc nudil.
Těším se, až bude pryč to zatracené léto a podzim, abych se zase mohl usadit v Praze.
Doufám, že věc s Lidovkami je narovnána k Vaší spokojenosti;
ale zdá se mi, že tam toho moc od Vás není.
V Praze nového nic.
Langer je v Bělohradě, Peroutka někde na Sázavě, mrtvá sezóna, tj. příjemná doba.
Zahrádka prosperuje.
Napíšu zas, až budu posílat ty knížky.
Zatím Vás srdečně zdraví
Váš Karel Čapek
Jakmile přijedete do Prahy, volejte 54211.
( 529 ) Praha, 25. IX. [ 19 ] 32
Milý pane doktore ( a paní Vlasto ),
nejen, že Vám posílám nové plody ducha svého, abych Vám obnovil v paměti svou existenci, nýbrž osměluji se Vás obtěžovat i jinak.
Je Vám zajisté znám dezolátní stav dnešní Evropy, který vrhá stíny i na zahrádky.
Zkrátka nelze už dostat holandských cibulek, následkem jakýchsi dovozních povolení, devizových opatření a jiných toho druhu svízelů.
I táži se:
Nač máme diplomacii?
Není našim diplomatům možno, aby se s cynickým úsměvem vykašlali na tato opatření, jež drtí nás, obyčejné poplatníky, a poslali do své vlasti nenápadný balíček, označený magickými slovy Coli diplomatique nebo tak nějak?
Nebo nemohou - li takto obcovati s osobami neúředními, smějí takové diplomatické cibulky poslat osobě úřední, jako je například můj neocenitelný švagr Palivec v zamini?
Možná, ba pravděpodobně nemohou;
v kterémžto případě vyjádří zdvořile své politování, a je to.
Ale třeba taková možnost existuje, v kterémžto případě podepsaný poplatník, sténající pod břemenem daní a úředními šikanami, zkouší své štěstí, omlouvaje se za svou smělost.
Prosím Vás ovšem, abyste:
1. tyto cibulky se pokusil poslat jen v tom případě, jde - li to zcela hladce, normálně a nekomplikovaně;
2. označiti mi ráčil, ve které bance zdejší máte svůj běžný účet, neboť je mi známo, co ty cibulky stojí.
Domnívám se, že to vůbec nejde, ale nedá mi to, abych neudělal tento patrně předem marný pokus odít svou zahrádku hávem jarní flóry.
A když jsem napsal slovo " háv ", nemohu už nic krásnějšího napsat, a proto končím s ujištěním přátelských vzpomínek a vzkazem srdečných uctivých pozdravů Vaší Božinové rodině.
Vám oddaný
Karel Čapek,
tuinman
( 530 ) [ Praha ] 6. XI. [ 19 ] 32
Velectění a velemilí,
věc se má totiž tak: každé lidské konání má své rituální předpisy.
Co se cibulek týče, zní předpis: během listopadu.
Hledal jsem ve vší odborné literatuře, stojí - li někde psáno, že se cibulky mohou sázet také 5. prosince.
Není to nikde;
jen o liliích tvrdí literatura, že se mohou sázet " auch später ", ale lilie, jak známo, jsou výjimkou, protože se o nich děje zmínka v Písmu, nikoliv však o tulipánech.
Tak já nevím.
Vzhledem k těmto potížím jsem se rozžehnal s představou, že mi zjara pokvetou cibulky, zatlačil jsem jí oči a vsadil jsem ji do země místo tulipánů a narcissu cyclamineu;
ta ( představa ) mně jistě zjara vyroste v plné síle.
Vy jste cizinec, Vy nevíte, že prosinec bývá u nás měsíc drsný a nehostinný.
Ale netrapte se pro to, nemůžete za naše klima.
Co se Lidovek týče, sděluje s Vámi Bass, 1. že po Vaší stížnosti hned nařídil administraci, aby vše dala do pořádku, 2. že táž prohlásila, že tak bylo učiněno ( krom bezplatného zasílání Lidovek, což naráží na vysoké porto a jakési zásadní administrativní opatření ), 3. že nebylo - li tak učiněno, máte mu ( pro praeterito i eventuelně pro futuro ) napsat svá desideria, aby učinil příslušné zde místní kroky, 4. a že je - jako staří Gallové - rerum novarum in Batavia studiosus čili že baží po Vašich reportážích a žádá Vás, abyste v nich horlivě pokračoval.
Co se týče toho titulu, nemínil jsem Vám jím připomenout Váš hořký osud, nýbrž vyjádřit svou vážnost k Vám a podobně.
Co se týče hoši a Dášeňky, dostane ( hoša ) v náležitý čas, tj. před vánocemi, knížku velkého formátu, která krom nějakého říkání a kreseb bude obsahovat 32 fotografie Dášeňky, což jistě vzbudí zájem a závist tamních ( s ' gravenhagských ) fotografických kruhů.
Jinak Vám oznamuji velikou radost, kterou jsem měl z Vašeho dopisu, posílám Vám v téže obálce srdečné díky a toutéž poštou vyjadřuju svou naději, že Vás oba brzo uvidím, až zjara zavítáte na naše hory lyžařit ( přičemž diskrétně upozorňuji, že zjara se žádné cibulky nesázejí ).
Vám upřímně oddaný
Karel Čapek
( 531 ) V Praze, 24. XI. [ 19 ] 32
Vážení tamní blahorodí,
vzdávám tímto nejponíženější díky za zaslané, dorazivší a již ovšem i vsazené, suchým listím a mrvou zakryté cibulky;
přijdete všichni do nebe, davše více než jednu cibuličku almužnou.
Jsem, jak se po sprostu říká, Vaším dlužníkem.
Ukázalo se řízením božím, že zatímco jste si stěžoval, onen vzdělávací a pozoruhodný článek vyšel;
z čehož je zjevno, že člověk má stále žít v naději a nemá reptat, neboť skoro vše se k dobrému obrátí.
Tady je podzim, zatímco Vy si tam oslavujete Spinozu.
U nás se pilně mrví a ukládáme se pomalu k zimnímu spánku.
Abyste si nemyslil, že jste sám, kdo je občas obtěžován, obstarává mi teď berlínská legace semínka, zatímco letos zjara měla pařížská legace práci se zásilkou skleníkových kytek.
Bojím se, že jednou požádám náš konzulát v Kalkutě o živého slona.
Buďte rád, že tam nejste.
S pozdravem paní Vlastě a hošovi Váš vděčný a oddaný
Karel Čapek
1.
Můj bratr kouří jen športky a Bass memfisky.
2.
Fotografie bří Čapků nestává.
( 532 ) V Praze, 26. XII. [ 19 ] 33
Moji milí vanhogenhoucklaanští,
bratři Čapkové Vám děkují za tabáček;
rádi by Vám za to poslali něco, co rodí naše domácí půda, například nějaké to pivo, ale jsou s tím potíže dopravní a jiné, a tak musíte počkat, až k vám přiletí z domova aspoň ten povětroň na památku.
Při té příležitosti Vám svrchu jmenovaní přejí šťastný a veselý Nový rok a veselé velikonoce, ale oddávají se naději, že Vás před velikonocemi uvidí ve svém kruhu, až zavítáte do nehostinné vlasti.
Při té příležitosti Vás prosím, abyste totéž přání a uctivý pozdrav vyřídili laancoppeským.
Stav sněhu: žádný
Bližší podrobnosti: ústně
Vám oddaný a hošu pozdravující
Karel Čapek
( 533 ) Karlovy Vary, datum neznámo, 1934 (? )
Vaše blahorodíčko,
odpusťte, že na Vaše dva dopisy odpovídám trochu pozdě.
Jsem totiž, co píšeme tyto řádky, ve svých Varech a dostal jsem Vaši poštu se značným zpožděním.
Následkem těchto okolností:
1. nemám s sebou ( ale ani doma ) ani francouzský, ani jiný text své citace z TGM - je to v rukou prof. Rádla nebo Kozáka nebo Zd.
Smetáčka nebo koho;
( bude už na to pro noviny pozdě, ještě to shánět a otiskovat! )
2. nemohu vyřídit Kozákovi Váš vzkaz ( nemám tady jeho adresu a univerzita ještě neotevřela své brány );
3. nevím, kdo je onen - re -;
4. nevím, kdo je F. W. ( Weyr? ), ale zato hádám, že F.
Ch. je prof. Fr. Chudoba;
5. o zdravotním stavu TGM jsem dnes slyšel, že se zlepšil, respektive že zlepšení trvá a trošičku pokračuje;
ale je to sklerotický proces, a to je zlé.
6.
O cibulkách ani řeči, ale zato dík za cigarety - mezi námi: prosím Vás, proč to posíláte?
Budí to ve mně pocit, že jsem hezká slečna.
7.
Protože utíkám pro horkou vodu ( k pití, ačkoli mně nic není ), končím a příště napíšu psaní méně telegrafické.
Pozdravujte paní Vlastu, hošu, psa a ostatní tvorstvo boží ve svém okolí.
Srdečně
Váš K. Čapek
( 534 ) Praha, 9. srpna [ 19 ] 35
Milý příteli a milostivá paní Vlasto,
teprve po návratu z cest jsem našel doma zprávu o úmrtí jednoho z Vašich nejbližších.
Neznal jsem Vašeho starého pána, ale znám Vás oba a dovedu si představit, jak jste byli smutni.
Tedy opožděně Vám projevuju aspoň svou upřímnou soustrast.
Vám srdečně oddaný
Karel Čapek
( 535 ) 26. VIII. [ 19 ] 35
P. T. odběratelům se s úctou oznamují co novomanželé:
Karel Čapek
Olga Scheinpflugová
Procházka Dr. Scheinpflug
Frant.
Langer
Fürth Karel Poláček
dr. Procházková
( 536 ) Praha 14. I. [ 19 ] 37
Milé Matějky,
jsa zahanben Vaší pamětlivostí na různé okolky přátelské a společenské, přeju Vám už předem šťastný a veselý nový rok 1938, jakož i pěkné velkonoce roku 1943.
Píšu, abych Vás ještě včas rozžehnal s Haagem a přivítal do Prahy, kam ( zajisté neochotně, ale s odevzdaností do vůle boží ) přesídlíte v měsíci únoru.
Zkrátka chceme oba ( ona i já ) prostě říci, že se na Vás těšíme, ať už s punčochami nebo bez;
můžete je ( ty punčochy ) případně nosit v kapse až do své příští zahraniční štace.
Vám srdečně oddaní
Karel Čapek
a Olga ( t. č. v biografu ).
RUDOLFU MEDKOVI
( 537 ) [ Asi 1919 ]
Milý Medku,
pro Krista Ježíše, co je s tím článkem?
Obratem, prosím Tě, to pošli!
Máš jménem sekčního šéfa Jaroslava Kvapila jít do ministerstva sociální péče k sekčnímu šéfovi dr. Emanuelu Schánělovi, aby Ti pomohl ve věci bytu.
Udělá vše, co je v jeho moci.
Pošli článek!
Tvůj
K. Čapek
( 538 ) V Praze, 5. II. [ 19 ] 29
Milý starý kamaráde Medku,
vzhledem k tomu, že Večer 4. t. m. ohlásil, že " Medek sežere Čapka i s chlupy ", posílám Ti v přiložené obálce pro začátek pár svých ustřižených chlupů.
Přijdou - li Ti k chuti, pošlu další.
Srdečně Tvůj
Karel Čapek
( 539 ) V Praze 7. II. [ 19 ] 29
Milý Medku,
snad nezazlíš, otisknu - li svůj dopis i Tvou odpověď;
je to totiž, jak myslím, dobré k tomu, aby ti páni viděli, že se my literáti nežereme i s chlupy.
Myslím, že hlavně Tvá odpověď jim dá slušnou lekci.
Srdečně Tvůj
Karel Čapek
NÁRODNÍMU MUZEU
( 545 )
Slavnému výboru Muzea Království českého
Podepsaný podal dne 3. t. m. slavnému výboru Muzea Království českého spolu s doklady žádost o konkursem vypsané místo asistenta při historických sbírkách muzejních.
V případě, že žádost jeho vyřízena bude záporně, prosí slavný výbor, aby mu dovolil od 1. února t. r. jak bezplatnému volontérovi bez nároků na plat a místo vykonávati práce v Knihovně Muzea Království českého za tím účelem, aby se žadatel vycvičil v praxi knihovnické, a za podmínek, které slavný výbor pro takový případ stanoví.
Žadatel je s to žíti z vlastních prostředků.
V Praze dne 19. ledna 1917
PhDr. Karel Čapek
Praha III, Říční ul. 11
Curriculum vitae
PhDr. Karel Čapek, narozený 1890, studoval veskrze s vyznamenáním na gymnáziích v Hradci Králové, Brně a posléze v Praze, kdež s vyznamenáním maturoval, navštěvoval univerzity v Praze, Berlíně a Paříži;
zadal disertační práci O objektivní metodě v estetice a po výborných rigorosech z dějin umění a estetiky byl 1915 promován na doktora filozofie.
Je kvalifikován v dějinách umění a prostudoval většinu umělecko-historických sbírek středoevropských;
vlastní muzeální praxe nemá a potřeboval by lhůty - případně bezplatné - k zapracování do úloh katalogizačních apod.
V oboru dějin umění vydal nákladem časopisu Styl publikaci o indickém umění ( ve spolupráci ), k tisku má připraveny: publikaci o umění primitivních národů ( ve spolupráci ) a obsáhlejší dílo z dějin a metodologie estetiky výtvarných umění;
válkou jich uveřejnění je odloženo.
Mimoto hojně přispíval články a referáty z oboru výtvarných umění a odborné literatury v revuích:
Volné směry, Styl, Lumír, Přehled, Česká mysl, Česká revue atd.
Je knižně činný i v literatuře.
( 546 )
Slavnému správnímu výboru Zemského muzea Království českého
Podepsaný děkuje slavnému výboru, že jeho žádost o povolení praxe v knihovně muzeální nebyla dle sdělení z 23. ledna t. r. zamítnuta, nýbrž odložena.
Uznávaje soukromě sdělené důvody tohoto odkladu, totiž nedostatek místa a otopu, prosí podepsaný co nejuctivěji, aby v případě kladného vyřízení jeho žádosti mu bylo povoleno nastoupiti práci až 1. září t. r.
V Praze dne 8. [ února ] 1917
PhDr. Karel Čapek
Praha III, Říční ul. 11
( 547 ) V Chyši, 26. července 1917
Slovutný pane řediteli!
Prosím o laskavé sdělení, kdy bych měl nastoupiti službu v Knihovně Zemského muzea.
V posledním hovoru ráčil jste mi říci, abych přišel 1. září;
ale jelikož úřad vychovatele u pana hraběte Lažanského mne váže až do patnáctého nebo do posledního září, prosím, aby mi, je - li možno, byl povolen odklad čtrnácti dnů nebo jednoho měsíce, i prosím o laskavý pokyn v té věci.
Těším se již upřímně na práci v muzeu pod Vaším vedením a děkuji Vám poznovu za veškeru Vaši blahovůli.
V nejhlubší úctě
dr. Karel Čapek
v Chyši u Žlutic, zámek
( 548 )
Slavnému výboru Muzea Království českého v Praze!
Počátkem tohoto měsíce nastoupil jsem s laskavým svolením slavného výboru bezplatnou praxi v muzejní knihovně.
Nyní mi nepředvídaně byla učiněna nabídka, abych vstoupil do redakce Národních listů.
Poněvadž tento nový úkol vyžádá si aspoň pro první dobu zapracování všech mých sil, prosím slavný výbor, aby mi povolil pro tento čas přerušiti praxi v knihovně muzejní, jakož i vrátiti se k ní, jakmile po nabytých zkušenostech budu moci spojiti obě tyto práce.
V Praze dne 18. X. [ 19 ] 17
PhDr. Karel Čapek
ANNĚ NEPEŘENÉ
( 549 ) [ Kolem 20. března 1905 ]
- V jednu chvíli zklamání ( - nezáleží na tom, kdy to bylo a proč - ), ve chvíli, kdy člověk se cítí dvojnásob sám, napadla mi smělá myšlénka;
smělá proto, že je neobvyklá, a že snad - ó hrůza!
- příčí se poněkud pravidlům naší důstojné, morální společnosti.
- Ale nyní, když stojím před jejím provedením, zdá se mi přec příliš odvážná a bizarní, a já se bojím, že nebude pochopena, nebo že bude pochopena špatně.
-
Pokud Vás znám ( nebudu psát, co o Vás vím, znělo by to jako lichocení ), znám Vás jako ženu neobyčejně vzdělanou a moderní;
vím, že něco vyššího chcete a o to se snažíte, - a tím stojíte v mých očích nepoměrně vysoko nad těmi našemi všedními, nízce koketními děvčaty.
Dále, pochybuji, že jste našla sdílné srdce mezi nimi, jež by dovedlo plně chápat to, čeho máte plnou duši, jež by dovedlo cítit s Vámi;
že jste nenalezla bytost ( já ovšem nemluvím všeobecně ), s níž byste mohla meditovat a filozofovat, či jak se říká, vyměnit názory.
A já vím, jak blaží mladého člověka, když může vypovědít to vše, co jím prochvívá, a když ví, že dojde pochopení.
Vy ovšem žijete v kruhu Vašich drahých, kteří Vás pochopit dovedou, ale za tím kruhem jsou legiony lidí, kteří se dívají na to, co Vám je svaté, buď lhostejně, nebo s ironickým úsměchem.
A právě tito lidé jsou ti, kteří znají život, tj. kteří znají lidi a jejich srdce a všecko bahno v nich a všecko bláto kolem.
A říká se, že kdo chce, najde v životě filozofii a krásu a dobro, a kdo dovede hledat, i značnou dozi poezie.
Vidíte, tenhle život Vy neznáte a vůbec ani znát nemůžete - a přece v tom životě je jediná pravá filozofie, krása a poezie.
Kdo béře krásu a poezii za cosi metafyzického, co se vymyká z okovů života, mýlí se dle mého náhledu.
A tenhle život neznáte a znát nemůžete, protože k Vám nemá přístupu, je mimo Vás.
Ten život neznáte - a to je vinou ženské výchovy, která vás, ženy, ostře separuje, oddaluje od toho života.
Odpusťte té trochu dlouhé předmluvě.
Vztahuje se přímo k tomu nápadu.
Tedy účelem emancipování žen je jakési sblížení s tím Vám vzdáleným životem, jejž žijí ohromné masy lidstva, inteligenti, dělnictvo, proletariát, a v němž, jak jsem řekl, jedině je filozofie, dobro, krása a poezie.
Chcete se k němu přiblížit?
Já jsem člověk, který zná ten život, který je jeho atomem - a který v něm dovede nalézti to, co se v něm skrývá;
já jsem člověk, který kdysi - dávno - blouznil ve vysokých sférách nad tím životem ( jako nyní Vy ), ale po mnoha bojích a hlavně po mnoha zklamáních ( což čeká také Vás ) dospěl k filozofii života.
A vidíte: to je můj návrh:
Aby Vy seznala jste názory člověka střízlivého, který probíjí život tak, jako legiony lidstva, nebo abych já přiblížil se k těm ideálním světům, jež jsem už dávno opustil, dopisujme si.
Navrhuji, abych neznán směl Vám psát a směl doufat v odpověď, abych neznán směl Vám vypovědít ty mladé meditace a sny, a směl očekávat od Vás podobnou upřímnost - -
Pravda, je to příliš odvážné ode mne, a já se bojím, že i ta má iluze v jakousi ideální upřímnost mne jako ty ostatní příliš záhy zklame, a že Vy mi ani neodpovíte.
Ale bylo by to tak krásné a ušlechtilé - - Blaží člověka, když najde bytost s duší spřízněnou, s níž může všechny své meditace sdělit.
Věřte mi, slečno Ando, že jsem člověk, který by dovedl pochopit Vás a který by také u Vás hledal pochopení - - Neuznáte mne snad za hodna té korespondence a důvěry, protože mne neznáte ( a nepřeji si, abyste mne znala ), ale já Vám přísahám, že není to surový žert a že můj cíl je úplně seriózní, jak jsem jej vytkl.
A věřte mi, že i té důvěry si zasluhuji -
Dalo by se to docela snadno uskutečnit: já bych Vám psal na adresu Vaši, abych Vás nekompromitoval, a Vy psala byste mně poste restante na zdejší poštu, třeba pod známkou AB 11.
Aspoň na tento dopis mi odpovězte, prosím Vás za to.
Bylo by to tak krásné - -
( 550 )
Teprve teď vzpomínám, že jsem ve své fatální roztržitosti svůj poslední dopis zapomenul frankovat.
A napadá mi, že jste snad to nešťastné psaní, pokládajíc to třeba za klukovskou úmyslnost, ani nepřijala.
Já pokládám ten návrh, jejž jsem v onom dopise učinil, za dosti důležitý, a tož dovoluji si jej opakovati.
Můj švagr, dr. Koželuha v Brně, je předním moravským politickým činitelem, a má tak přístup a vliv ve všech redakcích moravských časopisů, a tím snad se stalo, že mám slíbeno místo v redakci Moravského kraje, hned teď od prázdnin, kdy se navždycky odeberu do Brna.
A tož v této hodnosti nabízím Vám, abyste mi poslala na mou adresu do gymnázia své některé literární práce, jež bych já poslal Koželuhovi, a ten by je uveřejnil buď v Moravském kraji, nebo v jiném časopise.
Bylo by pro Vás zajisté příznivé, kdybyste tak beze všeho roztrpčení a zklamání dosáhla svého prvního vystoupení na veřejnost.
Snad mi nebudete důvěřovati - je to konečně přirozené.
Ale ubezpečuji Vás, že se můžete na mne obrátiti s plnou důvěrou;
za to ručím celou svou povahou.
To daleko obšírněji všecko jsem Vám vypsal v nešťastném minulém dopise.
Nebudete - li mít konečně ve mne důvěru, aspoň mi pár slov odepište, abych se zbytečně, dlouho netěšil.
Ale jistě, abych pak neměl tím větší zklamání, čím déle bych čekal.
Nepokládejte tento dopis za nějaké chlubení se snad, ani za nějak otecky autoritativně adresovaný pokyn - snad víte a chápete motiv tohoto mého počínání.
A to snad také poskytuje důvod, proč byste mi plně důvěřovala.
Karel Čapek.
Psáno v největším kvapu při řečtině, dne 21/3 - [ 19 ] 05
( 551 ) 24/3 [ 1905 ]
Neobyčejně mne potěšila Vaše odpověď;
aspoň tolik důvěry ve mne máte.
Rozumím - li tak dobře dodatku " - doufám, že Vám tato odpověď dostačí - ", pokládáte další korespondování za zbytečné, ale přece píši Vám opět, protože tu celou záležitost pokládám za důležitější, než abych ji tak krátce odbyl.
Pokud jsem vycítil z Vašeho dopisu, máte poněkud málo sebedůvěry;
chcete - li opravdu proniknout, je nutno, abyste sebe samu pokládala za vrchol a všecky ostatní autory a velikány pod sebou: jedině tak se uvarujete, abyste třeba bezděčně, jen z respektu, nenapodobovala ve své tvorbě jiných.
Tato sebeláska je ovšem nemorální a nízká, hraničící s arogancí, - ale je nutná.
Píšete:
" Je přímo nemožností, aby někdo v mém věku byl již tak vzdělán, že by mohl s úspěchem se pokusit - ", ah, všecko je možné, ale jen na základě oné sebedůvěry: musíte jíti kupředu bez ohledu na to, jak jste stará ( pardón - mladá ) a jak vzdělaná a jak píšete - ale jen s ohledem na svůj cíl;
snad se Vám stane, že první Vaše práce potká ve veřejnosti smích, ale toho si vůbec nesmíte všímat pro ten svůj daleký a veliký cíl, k němuž jdete.
To je životní podmínka těch, kteří chtí býti velicí: sebedůvěra, bezohlednost, pýcha a vzdor -
Dále píšete, že se učíte: dovolte, abych Vám v tomto byl poněkud radou.
Neučte se poezii a kráse tak, jak jsou formulky v proklatých školních knížkách: tyto formule jsou příliš úzké, aby se do nich dala vmačkati co nejnásilněji ta velkolepá abstrakta krásy a poezie.
Tyto abstraktní pojmy nedají se vyjádřiti ve figurách a tropech a stavbě rýmů atd.
- to jsou nyní cetky víceméně zbytečné.
Ale hledejte tyto pojmy v životě a přírodě a duši lidské.
V čem záleží ta úchvatná krása moderních autorů-seveřanů, Norů a Rusů?
Ta krása nedá se vyjádřit formulkou, ale je z těch knih cítit a plní člověku duši - je to ergo krása psychická, ne krása mluvy a slohu - a právě tato krása a poezie nedá se naučit z kněh, ale lze ji vycítit z přírody i z lidí a ze všeho.
Chcete - li se učiti, učte se z tohoto žítí přírody a lidstva.
Čím krásu podáte životněji a prostěji, tím lépe.
Čím méně po spisovatelsku budete psát, tím výše dojdete.
Právě ti největší autoři nemají zdobený spisovatelský sloh.
Ty všecky tropy a figury a ostatní ta paráda jsou už stanoviskem víceméně přežitým - a tož bych Vám radil to jediné: neučit se kráse a poezii, ale cítit ji a hledět jí porozumět.
Odpusťte mi, že se ve mně tak probouzí kritik;
to já se již připravuji na své budoucí povolání.
( Snad jsem Vám totiž psal, že budu mít v redakci kritickou část. )
Ale logicky vzato: buď já stojím v literatuře výše nad Vámi - a pak můžete se ke mně zcela dobře se svými pracemi obrátit o radu, buď Vy stojíte v tom umění na úrovni mojí či výše - a pak se nikterak nemusíte bát vystoupit na veřejnost.
Ovšem, je ještě jedna okolnost zde: nijak není radno důvěřovat té chásce studentů, jak já ji znám, a bylo by vskutku choulostivé leckomu důvěřovat v těch věcech intimních, a pak - dle názorů světa - se to ovšem ani " nehodí " na mladé děvče pěstovat podobné styky s mladými pány - ale věřte mi, že já jsem v tomto krájen z jiného masa.
Slečno Ando, hle, já opětuji svůj návrh z onoho nešťastného prvního dopisu: korespondujme spolu!
Korespondujme spolu o těchto věcech pro nás tak důležitých, abychom se vzájemně mohli doplňovat a částečně snad i vzdělávat.
Věřte, můžeme z toho oba velice mnoho profitovat.
Jak jsem řekl, je to nesmírně choulostivé, a společnost by třeba usoudila, že je to svrchovaně netaktní, a že se to snad nehodí ani na Vás, ani na mne.
Společnost by tak jistě usoudila.
Řekla by, že slušnost káže mladým děvčatům onu zdrženlivost a upjatost vůči tomu silnému a proradnému pohlaví mužskému, nu - zkrátka, že se to nehodí a nehodí.
Ale tyto názory stávají se čím dále tím více jen okovy každé svobodnější a silnější duši, a má - li se proti nim pracovat, nesmí se nikdo báti nadávek a ran a slin.
Slečno Ando, aby mezi námi bylo jasno, mluvím docela upřímně ( třeba se to zase nehodí ).
Odpusťte, že chci mluvit tak přímo a pravdivě.
Je to skoro hřích a zločin, taková netaktní pravda, aspoň ve zracích naší čestné společnosti.
Slečno Ando, jak jste snad již vycítila ze všech mých dopisů, chovám pro Vás neomezený respekt - a snad už více než pouhý interes.
Ve Vás já si jaksi zosobňuji ty ideály, jež jsem si o ženě utvořil;
nevím, jste - li taková, ale věřím tomu.
Pak pochopíte ty všecky nemotorné a naivní prostředky, jichž jsem užíval, abych se s Vámi duchovně sblížil, - a pak mi je snad také odpustíte.
A proto, proto chci ono korespondování, aby se tak mohly sblížit naše duše.
Vím, slečno, že Vám brání Vaše hrdost ( jež je mi nadmíru sympatická ) snížiti se ke každému tomu ubohému studentíkovi, jenž by si snad přál s Vámi zavésti známost.
Ale věřte ( v tak vážné věci není to chlubením ani koketerií ), že já nejsem obyčejný člověk, s jakýchž tucty shledáte se později v tanečních hodinách, kdy já tu již nebudu.
Moje lektyra tam, kde u jiných končí pohádky a začíná Verne a spol., v těch polodětských letech byla:
Neruda, Dumas, Hugo - - Pod takovými vlivy se duše moje příliš předčasně a příliš neobyčejně rozvila - ovšem, že mi to také úplně zničilo nervy, že je mám teď až chorobně přepjaté, a že mne to zbavilo mládí -
Já příliš časně zestárl a duší i srdcem uzrál, a to mělo pro mne strašné následky: mé předčasné myšlení a cítění a nadšení došlo předčasně zklamání, a tak teď, kdy mi není ani šestnáct let, moje pravé mládí minulo a jsem člověk už bez ohně a bez síly a takřka bez cíle, s duší nervózně citlivou jako mimóza.
A přece byl čas, kdy i já doufal v sebe, i jiní věřili, že ze mne vyroste něco neobyčejného, co mnoho způsobí pro lidstvo sociálně i morálně, i pro vlast.
Ale tyto naděje byly zničeny oněmi časnými bouřemi a sněhy.
A přece dosud spí ve mně zbytek síly a nadšení a touhy vykonat něco velikého.
Poskytne - li mi život něco v oporu, co by živilo moji sílu a oheň, pak také snad něco velikého vykonám.
Dá - li život aspoň trochu tepla a světla pro moji osobu, jež bych do sebe mohl žíznivě nasát, pak i já mohu dát světlo a teplo celým masám lidstva.
A to právě hledal jsem u Vás.
Hledal jsem ve Vás bázi, na níž bych stavěl svoje iluze, na níž bych založil svoji sílu.
Od Vás čekal jsem ono teplo a světlo, abych pracoval pro svět.
Mám v sobě veliké nadšení pro onu práci, mám touhu pracovat, a snad ani sil by se mi nedostávalo, - ale život mi dosud nedal onu oporu.
A bez ní mi není práce možná.
Tato naděje, že naleznu tu oporu života, je už mojí poslední iluzí.
Klesne - li tato, zhroutí se moje duše-mimóza navždycky.
A já se o tu iluzi tolik bojím - vždyť její ztráta znamená pro mne konec všeho.
Slečno Ando, já nejsem obyčejný člověk.
Chcete - li Vy, mohu vykonat mnoho.
Chcete - li Vy být mi onou oporou.
Já nechci mnoho.
Já chci jen, aby si naše duše rozuměly, abych nebyl s tou svou velikou a ubohou duší sám.
Já nechci více, než abychom aspoň písemně mohli se domluvit o těch našich krásných a nám důležitých věcech - umění atd.
Ani slova mimo toho bych nepsal - buďte ujištěna.
Já nechci více.
Ta korespondence znamenala by mnoho pro Vás i pro mne.
- - A já bych přece nebyl sám, a přece měl bych tu duševní bázi - -
Slečno Ando, chcete - li, můžete udělat mnoho pro mne, a to pro můj celý život;
chcete - li, můžete být úhelným kamenem mojí práce.
Chcete - li - -
Já nechci mnoho, a přece snad žádám příliš.
Chcete, slečno, porušit pravidla estetiky a slušnosti - kvůli mně a mému žití?
Pravda, jsou okolnosti poněkud přitěžující pro mne: jsem příliš mladý a jsem nehezký a snad i směšný -
Slečno, když jste mi již tak daleko důvěřovala, že jste mi odepsala, snad mi budete důvěřovat i nadál.
Věřte, že bych ten zvláštní poměr mezi námi zachoval - jedině pro sebe.
Nic, nic by naprosto nebylo, co by Vás mohlo kompromitovat, - tož, co by bránilo?
Vaše hrdost?
Já jsem člověk ještě hrdější než Vy!
Či antipatie?
Nevím, jak bych zasloužil i tu.
Vidíte, bylo by to krásné, ušlechtilé - a užitečné pro oba.
Slečno Ando, aspoň ještě pro tentokrát mi odpovězte, prosím Vás za to snažně.
A upřímně mi odpovězte.
Ale svoje rozhodnutí si dobře a dobře promyslete, přemýšlejte o tom mnoho, prosím Vás za to.
Odpusťte, že jsem jednou mluvil čistou pravdu, jak mi diktovalo srdce.
A odepište mi - - a mějte mne za omluvena.
( 552 ) 26/3 [ 1905 ]
Cítím - li správně, dotkl se Vás můj poslední dopis nemile, snad tím, že jsem dal poněkud bezohledně a netaktně najevo, že - - Vás mám nade všecko pomyšlení a nad všecku míru rád, - jestli Vám to přiznání bylo nemilé, hle, odprošuji Vás za svoje chování.
Já nevím ani, jak to přišlo, že jsem tak dalece se zapomněl: jen vím, že jsem už nemohl déle v sobě nést tíhu beznadějné lásky s nikým nesdělené, že v návalu touhy a stesku psal jsem slova, jež teď proklínám.
Odpusťte mi, slečno, moje chování: jsem takový divný člověk, přecitlivělý jako choré děcko, ubohý neurózní hoch, který snad po nějakém přepjatí duševním zešílí, s nervy chorými a slabými a s city, jichž rozum regulovat nemůže.
Odpusťte, slečno, vždyť jsem tak ubohý, jsem " diskreditovaný poeta a smutný reprezentant dnešní mládeže ": odpusťte mi jako člověku, jenž za své chování nemůže býti zodpovědným.
A přece jsem jednou nelhal, slečno;
psal jsem pravdivý fakt.
Ale smutný fakt: tak málo štěstí způsobila mi dosud moje láska, že je k pláči.
Pravda, bylo štěstí, když tam dole u Adalbertina byla podobizna Vaše;
tam já stával dlouho v mrazu a vánici, pln štěstí, že se přece na mne díváte - a tak pěkně.
Není to dětinská naivnost a romantismus, ale je to neurózní přecitlivělost, kterou stůně celé naše století.
Bylo to štěstí, ale i to štěstí mi vzali.
Bylo to štěstí, kdy obdržel jsem Vaši odpověď.
Měl jsem fetiš z Vaší ruky.
Ale toho štěstí bylo příliš málo a bylo příliš problematické.
Mí bozi, je to skoro, jako by na mně leželo prokletí: jsem přece mladý jako jiní, chci žít mladě jako jiní - a - - mí bozi, to je snad prokleté, že ani nedovedu být šťastným.
Jsem vším hrozně vysílený a ubitý.
Moje síla vyvrcholila v tom, že jsem se odvážil Vám říci, že Vás mám tak nesmírně rád.
Teď jsem tím vysílen a jen tolik síly mi zbývá, abych ještě nezemřel.
Mně se stýská a jako nemocné dítě rád bych položil horečnou hlavu do něčího klína a vyplakal se.
Odpusťte mi to, že jsem upřímný, i to, že Vás mám rád.
Nemohu za to, věřte.
Myslím, že i přesto můžeme býti přáteli.
Opakuji svoji prosbu, abychom si dopisovali.
Ujišťuji Vás, že o těchto věcech nikdy a nikdy se už nezmíním;
jen když aspoň jednou jsem si odlehčil.
Pak už budu tichý a krotký -
Slečno Ando, snad by Vám nebylo velkou obětí, mně pár řádků aspoň na tento dopis poslat.
Udělala byste mi velikou radost -
Tu moji zamilovanou myšlénku dopisování mi neodnímejte.
Já nechci zrealizování svojí lásky, jen takovou duchovní známost - bože, vždyť by to bylo tak krásné a čisté, jako láska Danta s Beatricí - Tu myšlénku mi neodnímejte!
Odpusťte mi, odpusťte mi, slečno - přemáhati se déle bylo nad moji sílu.
- Můžete vyplněním mojí prosby mnoho pro mne vykonat, jak jsem Vám prve naznačil.
- A tak já běžím za svojím štěstím, a mosty za sebou pálím a všecko vsázím na jedinou kartu: vyhraji - li, vyhraju všecko, prohraju - li, je všecko prohráno.
Odpusťte mi: připadá mi, že toto všecko konám v nesmírné horečce, v nemoci -
( 553 ) [ Asi začátkem dubna 1905 ]
Minulého týdne byl jsem nemocen nervovým rozrušením, mou dost dávnou chorobou.
A v tom stavu vyvedl jsem věc, jíž bych se nikdy, nikdy nedopustil: pamatuji - li se dobře, psal jsem Vám takový dopis, v němž jsem sice ( bohužel ) nelhal, ale který vypadl celkem jako hloupá klukovina a dotěrnost a nestydatost, ale bůhví, že jsem tak to nemyslil.
Poněkud se pamatuji: bylo to po strašné bezesné noci;
byl jsem svrchovaně rozrušen, a časně ráno sáhl jsem po peru a vyvedl jsem ten nešťastný kousek.
Byla to svrchovaná zbrklost, jaké jen já jsem schopen, ale zodpovědný za to být nemohu.
V takovém stavu, v jakém já byl, jedná člověk bez rozumu a rozmyslu.
Vždyť i moderní zloději a vrazi se šťastně vymlouvají na nervózu.
Teď ale chápu, co vlastně jsem provedl, - a chápu, že Vás to urazilo.
Stydím se velice za své jednání a mrzí mne to.
Slečno, prosím Vás, omluvte mé počínání jako čin chvilkově chorého dítěte.
Nikterak nemínil jsem se Vás nepříjemně dotknouti, a tož odpusťte!
Můžete - li, hleďte zapomenout na můj excentrický, ztřeštěný skutek.
Za toto jedině Vás prosím.
Karel Čapek.
( 554 ) 6/4 [ 1905 ]
Přece mi to nedá, odmlčet se tak dlouho, a píšu znova;
snad mi odpustíte moje periodické, sdílné chvíle.
Teď, v tom dětinsky vrtkavém čase, kdy člověk radši ani nevyjde, aby ho krátký lesk slunce nezklamal, dívám se z nudy ven na žlutavé hradecké pláně, jež na horizontu jsou zakončeny úchvatnou perspektivou modrých hor;
zabývám se přitom buď výkony počtářskými, totiž že právě jen sto dní budu trávit ještě v Hradci, nebo že už dva plné dny trvá mé jaro, buď skutečně vážnými meditacemi, jsem - li nějak zlý a nevěrohodný, že jsou lidé, kteří mi přese všecko asi nechtějí věřit.
Ale nenašel jsem opravdu na sobě nic tak tuze zlého až na přílišnou zbrklost a pravdomluvnost, a proto nevím, proč ti dotyční ( či - li ta dotyčná ) mi nevěří.
Myslím Vás a naši horlivou korespondenci.
Tož ta naše korespondence;
stále ještě nemohu se té svojí zamilované myšlénky zbavit.
Stále zní mi hlavou, jaké by to bylo krásné.
A stále ještě - bláhově snad - čekám, že přece možná k tomu dojde.
Co by Vám snad překáželo k tomu?
Poznala jste mne možná za člověka jiného, než jsou ostatní, a poznala, že tuhle důvěru bych jistě nezklamal.
Anebo myslíte, že bych Vám později překážel?
Ah ne, já od prázdnin tiše navždycky zmizím a Vy budete chodit do tanečních hodin pro triumfy, a já jsem skromný a mlčelivý, takže by se nikdy nikdo nedozvěděl o té naší korespondenci.
Zdá se mi, že jsem Vám ani dobře neoznačil a nevyjádřil správně, co bych od Vás vzájemně čekal: takovou absolutní upřímnost, která neváhá říci nic ( což ovšem by podmiňovalo jakési přátelství duševní ), a pak to vzájemné doplňování se, takřka otvírání nových obzorů - oh, bylo by to krásné!
Vždyť Vy snad nemáte takové přátelství, jež by dovedlo vše úplně chápat, a ne - li to, aspoň respektovat.
A tak člověk musí zůstat sám, a zatrpkne mu to a zahořkne, to, co sice chová v srdci jako své nejsvětější, ale s čím je docela sám.
Pravda, v takových chvílích osamělosti utíká se člověk k deníku;
tam aspoň všecko vypoví a ulehčí si, třeba ovšem pochopení nedošel:
A tak ten náš styk byl by něco tak užitečného a přitom i poetického - - nu, já se aspoň té myšlénky o dopisování vzdát nemohu.
Proto rozmyslete si to dobře ( - ale prosil bych, aby rozhodnutí bylo aspoň do sta dní, co tu budu ).
Právě zmínil jsem se o deníku.
Tož chci Vám něco říci:
Nemohu Vám opravdu dost odporučiti, abyste si psala deník, ale deník, do něhož byste zanášela nejčistší, popřípadě nejnažší pravdu o sobě, aniž byste sama svým zrakům sebe chtěla představit s jakousi svatozáří.
Pravda, ovšem, k tomu je zapotřebí veliké odvahy a síly, ale právě to vykoná mnoho.
Hle, začněte svoji literární dráhu svým deníkem.
Tam můžete uložit mnoho pravdy: v pravdě pouze spočívá krása, třebaže obyčejně ne štěstí.
Co je platno a co tím vykonáte, napíšete - li román třeba krásný, ale v němž nepodáte člověka tak, jak je?
Člověka s jeho duší i srdcem, jež mnoho chybuje a mnoho trpí, a ne vybájené reky, jací nejsou a být nemohou?
A věřte, že i z Vašeho deníku vyvinul by se během doby román s pozadím možná až příliš tragickým.
Vždyť četla - li jste Macharovu knihu Zde by měly kvést růže, pamatujete se jistě na místo:
- - býti ženou,
už to znamená trpěti,
nad její drahou zachmuřenou
už Osud vyřkl prokletí -
- a je to snad pravda.
Zase jsem se rozepsal bůhví kam;
( to je má častá chyba );
chtěl jsem Vám vlastně jen napsat, že bych byl tak rád, kdybychom si psali, a že bychom snad o těch věcech mohli mluvit víc v dopisování vzájemném a intimním.
Karel Čapek
( 555 ) 28/4 [ 1905 ]
Je v tom cosi otrockého a nehezkého, po všelikém výprasku ještě přijít a tomu pánu, který bil, ruce líbat - -
- ale udělejte si již o mém charakteru obraz divný a mlhavý.
Je to vlastně divná, špatná a ubohá hra, kterou hraji: ale mně padly tuze špatné karty;
a konečně: ztráta z prohry je u mne vyloučena - výhra ovšem také.
A ani sám nevím, proč Vám píšu.
Je v tom kdoví co, jen ne zdravé a logické uvážení - snad je to chorá kaprice člověka teď už skutečně chorého.
Všelijaké fakty i problémy mně teď hrozně pobouraly a ztrhaly prsa - - a zdá se mi, že mám silnou srdeční vadu, ale to mi působí takovou pekelnou radost.
A právě ty fakty učinily ze mne všestranně ruinu.
Teď, teď to jde pěkně dolů se mnou!
Anielko, věřte, to nejsou výčitky na Vás, je to jen jakási trpkost, zadrhnutá do péra.
Slečno Anielko, věřte, za tím účelem jsem nechtěl psát.
Je Vám třeba nemilá ta moje už dotěrnost;
ale já Vám něco povím.
Četl jsem jednu Gorkého povídku, a v té jedno takové děvče ( víte, " takové " ) dávalo si psát dopisy jakoby na svého milence, jejž nemělo, a opět si dávalo psát jiné, jakby od něho jí.
V tomto klamu vědomém se houževnatě udržovala a v něm pouze nacházela štěstí, - ubohá žena, odkopnutá světem, nikým nemilovaná, lhala tak sama sobě krásnou lež o lásce, že má holoubka hocha, jemuž píše, a že ten hoch jí, své holubičce, odpovídá - - Jaká hrozná tragika ubohé duše!
A vidíte, popřejte i mně možnost takové krásné lži o lásce, autosugesce, abych tak časem, zřídka, napsal dopis a nalhal si, že jej píšu bytosti mojí, jež patří mně, že píšu mojí holubičce Anielce, která každé slovo s láskou a radostí přečte, - a tu lež budu si třeba až superlativovat a dám si od někoho napsat dopisy a budu si lhát, že to píše Anielka svému holoubku Karlovi - - A možná uvěřím a budu tolik šťastný - - když v pravdě jsem štěstí nenašel.
Čili: dovolte mi, abych tak někdy - tuze zřídka - psal Vám takový krotký dopis o nejkrotší duši a srdci té svojí fiktivní holubičce Anielce - či ani to mi nedovolíte?
A ještě o něco Vás žádám: přečtěte si ještě jednou moje dopisy po pořádku od prvního do posledního;
vím, že jsou ubohé a komické snad i naivní, - ale čtěte je tentokráte bez předsudku, a vycítíte z nich celou evoluci moji, a ledaco bude akcentovat mé bývalé chování, a ledaco Vám mnoho poví a vysvětlí.
Tož odpusťte tomu ubohému hochu s dobrýma, koňskýma očima, že ještě se chce udržet na scéně s posledním vypětím sil a energie.
( 556 ) 8/5 [ 1905 ]
Odpusťte, slečno, že dovoluji si dnes Vám psáti s prosbou o nepatrnou službu.
Já teď nacházím úlevu v práci;
praktikuji svou dávnou zamilovanou myšlénku, totiž pracovat v té sympatické otázce ženské.
V nejnovější době mladá dívčí generace projevuje snahu po sebevzdělání: dívky čtou - a rády a se zájmem čtou, a to ne už ty smutně proslulé zamilované romány " dívčím srdcím ", ale knihy seriózní, cenné a hluboké.
Toto hnutí je mi neobyčejně sympatické;
vždyť to znamená jakési vymanění se z té nízké, koketní pózy žen a přiblížení se cílům vyšším a čistším, než byly ty dřívější.
Ale myslím, že se při tom emancipačním hnutí děvčatům rozhodně nedostává nutných prostředků - knih cenných, hlubokých a moderních ( - aspoň některým děvčatům - ), a tak celé hnutí uvázne při prvním náběhu.
Proto já a několik lidí mně blízkých umínili jsme si do střediska generace nejmladší, dívčí měšťanky, expedovat hodně knih, cenných umělecky i morálně, které mohou značně přispět k sebevzdělání a zušlechtění.
Hodlám zavést tuto jakousi čítárnu ve velkém, takže mohu posloužit aspoň padesáti knihami.
Uspořádání je co nejpohodlnější pro čtenářky, takže podle seznamu si vyberou knihu, kterou já budu expedovat po jedné mojí známé do dívčí měšťanky ( či skoro lépe a bezpečnější je, aby čtenářky si pro knihy k té známé došly ).
Ale já se tuze, tuze bojím, že ta má snaha nadšená bude nepochopena či chápána špatně a že já se nakonec dočkám výsměchu a fiaska.
- - A já za svou snahu vše spíš zasloužím než výsměch, a všecko snesu, jenom výsměch ne.
A je tohle zvrtnutí mé práce snadno možné, protože jsem čtenářkám svůj program nijak nevysvětlil po té známé, a osobně jim ho vykládat nemohu a ani nechci.
Tož obracím se s prosbou k Vám, slečno Ando, abyste mi něco málo přispěla: vidíte, vy máte známé slečny na měšťance, znáte je dobře;
tedy prosím Vás, abyste jim vysvětlila mé stanovisko k věci a můj program;
abyste jim řekla, že hodlám zavést knihovnu ve větším rozsahu a řádně zorganizovanou;
abyste jim řekla, že když jich je v měšťance tak málo, způsobí mi radost, budou - li půjčovat naše knihy i dál, dívkám už mimo měšťanku, aby se tak málem provedlo mnoho;
konečně abyste jim řekla, ať věc pojímají vážně, jako já vážně o tom smýšlím, o to hlavně, že je prosím.
- Tím byste mi mou práci značně ulehčila.
Prosím Vás o to, slečno, ne kvůli svojí osobě, ale kvůli té práci, kterou podnikám, a kvůli té krásné myšlénce, kterou hýčkám a miluji.
Nehleďte, prosím, na to, že jsem to já, který prosím - -
Vždyť bylo by to tak krásné, kdyby se mi to podařilo, a tak záslužné, kdyby i jen jediná čtenářka vyrostla v těch mých intencích - -
Karel Čapek
( 557 ) 15/5 [ 1905 ]
Tož - - pozoruju - - jak tak člověk stárne,
jak pomalu už všecko přechází:
to pravé mládí, ubohé a žárné,
ty naivní a krásné úkazy - -
Tak nadšeně jsme tenkrát milovali
a nadšeně se hnali do boje - -
teď rádi bychom cynicky se smáli,
ale nám dosud toho líto je.
A škoda je to, že se brzo ztrácí
ten naivní. čas - -. jak když do dáli
odletí ptáci, mladičcí ti ptáci,
aby se někam k teplu toulali.
Teď zbylo prázdno, prázdno - - někde v dáli
opadlé květy letí po poli - -
My bychom se tak hrozně rádi smáli,
- - ale když přitom v prsou zabolí!
Jak člověk stárne!
Dřív tak - - miloval nadšeně a věřil nadšeně a bojoval nadšeně - - teď přece zmoudřel - - miluje - li, miluje s teskným úsměvem nad vlastní láskou a s rezignováním všeho, - - víru ztratil ve vše - - a také všeho boje se vzdal.
- - Ještě schází ohradit svůj svět zdí od světů jiných, a žít šťastně - - štěstím hlemýždě v ulitě - - Jak tak člověk stárne - -
Já stárnu.
Ztrácím víru v život.
A chuť do boje.
Nevím, miluji - li, o tom se bojím přemýšlet.
Jen vím, že jsem sám, a tomu se přizpůsobuju.
Vysokou zdí ohrazuji od sebe ostatní světy.
Pak si vystavím svou úzkou pevnou ulitu - - a bude to velmi dobře - - - Tak, ano, tak člověk stárne.
Ba - - byl čas - ten naivní - a tu jsem byl altruista;
chtěl jsem pracovat pro svět;
- vytyčit nové světlo;
a být velikým jsem chtěl - - Ale nejde to - stárnu.
Uzavřel jsem se vůči všemu - -
Takový jsem teď ubohý a maličký.
Nic není na mně velikého - - Jen ta touha bezmezná po vyšším a lepším, touha vyšinout se ještě nad velikost tohohle světa, ta touha mne činí velikým.
A ta mne také tíží a ubíjí.
To proto, že roste až přes hranice nebe, a snést ji je - - nad naši sílu.
A otravuje mne.
To proto, že život a všecko se mi zdá příliš banálním a nízkým a ubohým a hnusným.
Ničím nemohu být spokojen;
všecko má touha převyšuje.
Žádným činem svým z minulosti až do téhle chvíle nejsem spokojen, žádnou přítomností.
A tím trpím.
Ta moje touha - - monstrózní a zvláštní - Jen z té touhy vyklíčila moje představa o lásce.
Ta touha mne vede stále výše morálně.
Až dosáhnu toho bodu dokonalosti, že se moje touha už výše nevypne, budu bohem.
Je to divné, ale je to pravda.
- - Jako je pravda i to, že ta touha se vzepjala po zvrtnutí jediného mého cíle kdysi, jejž znáte - -
Ale teď budu hledět, abych se i se svojí touhou vměstnal do té úzké ulity, kterou si chci vystavit.
Přistihnu třeba tu touhu, abych mohl žít žitím hlemýždě.
Beztoho mne tíží taková moje velikost.
Lepší bude velikost hlemýždí - -
A pak z té úzké klece budu skepticky zírat ven a vzpomínat na svou velikost a své efemérní cíle a své úzké ambice, a budu vzpomínat na tu božskou bezmeznou touhu, z níž mi vykvetla láska, - veliká láska, - a bolest - ta ještě větší -
K. Č.
( 558 ) 19/5 [ 1905 ]
Dodatečně dedikuji Vám - již podruhé - tyhle své básně - -
Vyšly už dávno, ale teprv teď jsem dostal to číslo - - a posílám je Vám, která vlastně jste jejich původkyní.
Pravda, měl jsem kdysi jakési ambice - ale tak to všecko pomalu člověka přechází - Je mi to už docela jedno, ta sláva -, - vždyť je vlastně maličká, " hlemýždí " -
Byl, jak sama víte, čas, kdy cítil jsem touhu po práci veliké - pro všecko lidstvo - - to mne už teď docela přešlo.
Tož bych teď rád pracoval sám pro sebe, abych si vystavěl aspoň trochu pevnější bázi životní, trochu pevné štěstí - -
Byl čas, kdy jsem tak nadšeně psal ty básně, s takovou radostí a láskou, - tak rád jsem je psal, když jsem doufal, že se Vám snad budou líbit - I ta radost mne přešla.
Už tak málo zbývá mi z toho času - tak jaksi jsem rozumnější, míň naivní - a ještě měkčí a pasívnější -
Tož posílám Vám zbytečky toho času - vždyť to patřilo a dosud patří jen Vám.
Od Vás čerpal jsem právě sílu k tomu - za tu Vám jen musím děkovat.
Věřte, právě na ten čas vzpomínám ne se vztekem, ale s lítostí a trpkostí, pocitem, že mi bylo spácháno hrozné bezpráví, - ale vzpomínám přece rád.
Vždyť já mám tak málo chvil pěknějších a veselejších, na které bych měl vzpomínat.
A konečně věřte mi, že bych z toho, co jsem Vám psal, ani jedno slovo nemohl odvolat - doposud.
To znamená mnoho.
-
- - Ani ta moje práce se snad nebude dařit, totiž ta knihovna.
Děvčata - snad se bojí, či snad ani nemají mnoho chuti do čtení - budou asi první, jež všeho nechají - - Jen tři jsou, které budou si vypůjčovat - a to je přece trochu málo - -
Pak člověka přestává všecko těšit.
K. Č.
( 559 ) 26/5 [ 1905 ]
Velmi příjemně mne překvapilo, že Vaše slečna sestra vypůjčuje si z mojí knihovny.
Tak jsem to také prvotně myslil, aby to byla akce široká mezi zdejšími ženami - a tak jedině by to bylo účelné.
Krom toho dává se tím mé práci také jakési " probatum ".
Jsem tomu rád.
Chci vám tohle psát:
Děvčata jsou neobyčejně chápavá - pokud já je znám - a vnímavá.
Ale přeci v inteligenci jsou příliš pozadu, jsou tak uboze zpátečnická, jsou koketní, a někdy nízká.
A přece kdyby byl někdo, kdo by je poněkud vedl ušlechtilejšími cestami, zreformovala by se snad při své vnímavosti.
Kupříkladu, které já znám:
Taková Márinka Svatoňová - - je chápavá, ráda by se vzdělávala - - přitom je ale bigotní a klerikální, koketní - - a přece je v ní něco, z čeho by se dala utvořit žena jiná - - Nebo slečna Pinkavová, která čte, čte mnoho, ale do hloubky to nejde;
a ta má ryzí snahu vzdělat se, takovou snahu, jakou jsem u hochů dosud nikde neviděl.
Vidíte, tady se může říct, že zde by také měly kvést růže - -
Jak jsem psal, kdyby byl někdo, kdo by je jaksi vedl, vykládal jim o jakýchsi větších cílech žen než zahrávání a koketérie s hochy, obracel je k nim - - Kdyby byla žena, jež by jako učitelka tvořila z nich nové lidi, otvírala jim nové obzory - kdyby taková byla, zde by se mohlo ještě mnoho zreformovat.
Ano, na Vás tím myslím, slečno Anielko.
Tolik chtěl jsem Vám říci:
Vy, jež jste tak vzdělaná, proč byste se se svou inteligencí od ostatních separovala?
A Vy to nevíte, že těm děvčatům imponujete - - právě Vy byste mohla bližším stykem je učit.
Já to činit nemohu - a ani nechci.
Ještě něco:
Asi od prázdnin bude zde zařízena knihovna studentská, ovšem tajná, kde by si vypůjčovaly i mladé dámy.
Bylo by to veliké, rozsáhlé.
Dámy by si vypůjčovaly třeba nepřímo, prostřednictvím jedné, jež by rozpůjčovala.
Podnik ten by byl větší, než je můj.
To jsem chtěl říci, že taková věc bude zasluhovati jakési propagandy mezi ženským světem.
Tož takhle se teď probouzí ruch ve prospěch vzdělání žen - ale zde my nejsme příliš povolaní: to je úkol vzdělaných žen, aby vzájemně druhé vzdělávaly.
Vidíte, i Vy byste mohla mít veliký vliv na takové dušinky prahnoucí po vzdělání - já od Vás nežádám a žádat nemohu nic, - - ale jen Vám ukazuju, kde by mohla být Vaše cesta.
Víte, tady je zanedbaný úhor, tady by byla práce svatá - -
Ještě jednu žádost:
Vy máte snad knihovnu hezkou a cennou - tož nemohla byste do mého seznamu zařadit také některé knihy - aby je ta děvčata mohla také číst?
Vždyť by zůstaly v držení Vašem, jen že byste knihu právě žádanou buď osobně, nebo třeba po slečně Šimkové dodala čtenářkám.
Co mi odpovíte na moje otázky všecky?
Snad mohla byste mi odepsat na ně;
chtějte zapomenout na všecko, co bylo, - - a vždyť moje osoba třeba nesympatická ustupuje docela stranou zde, zde se jedná jen o věc - - Ale je to snad příliš velká smělost ode mne - - po tom všem, co kdysi bylo.
K. Č.
( 560 ) 15/6 [ 1905 ]
Hle, píšu zase: jsem tak sám -
Tož tady dosud jsem bydlel u svojí babičky, takové dobré, milé, ryzí stařenky - - a ta se mi dnes odstěhovala - Takové je mi to teď cizí v té naší světnici s několika kusy vypůjčeného nábytku - je teď tady tak prázdno, ticho - a opravdu smutno - - Ta babička mi schází.
Pořád tak mimoděk čekám, že babička za mnou zašoulá pačkorami a řekne:
" Tak, komupak to píšeš, Karlíčku? "
A pak řekne:
" Svýmu ďoučeti, viď? "
A dá mi - jako obyčejně - dobrou radu:
" Jen si ji tuze neber do hlavy, blázinku, a nezamiluj se do ní;
pak by ses trápil, a na to seš mladej - - " Blázinku Karle!
Blázinku Karle!
Jednou mi zas povídala:
" Milej hochu, každá by byla blázen, která by tě teď chtěla;
nic z toho nekouká.
Do ty doby, co se budeš moct ženit, bude ta tvá už dávno vdaná a třeba ti odchová svou dceru - - " Je průhledné, jak se mne tohle muselo dotknout.
Když ze mne přes všecku přetvářku v posledních dobách vycítila smutek, říkala mi:
" Viď, vona tě nechce - - Vona má jinýho - - "
A teď ta dobrá duše odjela, musela k mé mamince: ta má hroznou nervózu a souchotiny - - ( - - a já jsem ve všem po ní - vidím takhle, kam dojdu! )
Tak sám jsem zbyl - tož nedivte se, že chci psát Vám - - jiná radost mi teď už tady nezbývá - -
Slečno Anielko, promiňte, že chci jednou mluvit upřímně.
Slečno Anielko, mně se po Vás stýská.
Bůhví, mám Vás teď radši než kdy jindy.
Takhle napsané zní to docela všedně.
Ale Vy nechápete, co to znamená pro mne.
Já vím, já už od Vás nedosáhnu ničeho;
ani sebemenší přízeň.
Já vím, že jsem Vám strašně směšný;
to proto, že jsem tak ve všem vybočil z mezí.
Ba, jsem směšný, jsem nehezký a nezajímavý.
A já, škaredý hoch a potrhlý poeta, dekadent, mrzák, šašek a blázen, - já, já hledám lásku - je to paradoxní a komické, ale svrchovaně tragické a hrozné.
Je to tragika taková, jako když umírající člověk chce žít a být šťasten, a ví, že umírá, věří, že tak bude, a ví, že to není možné.
Věřte, ten smutek v mých dopisech není ani fingovaný, ani to není světobol mládí - - Takováhle tragika je větší, než Vy, Anielko, dovedete tušit a chápat - Vy jste zdravá duší i srdcem, a já jsem mrzák, neschopný k životu - - Vy to chápat nemůžete.
Hleďte, Vy jste mladá a dovedete být mladá.
Vy dovedete šťastně hrát si na ředitelky penzionátu i zamilované párky.
Vy dovedete to mládí užívat krásně a dobře - A já asi nikdy mladým nebyl a nebudu, protože jsem mrzák a blázen a člověk ubohý.
Já jsem něco úplně opačného Vám, jsem opačný pól světa.
Vidíte, a mám Vás rád.
Ne tak, jak milují jiní, protože každý jiný doufá, že si lásku získá, ale já vím, že nezískám nic, ale také neztratím nic, nemohu.
Já si lásku představuji divně: je to taková upřímnost bez hranic, která nezatají ani nejmenší vibrace duševní;
je to obapolné zbožnění, takže by jeden druhému jen ruce si opovážil líbat;
je to víc než koketérie a víc než vášeň a víc než cokoliv jiného, je to dosažení vrcholu.
Ale taková láska je nemožná.
Nešťastný umělec Mánes s chorobnou touhou hledal " divé žluté růže ".
Já také hledám divé žluté růže.
A Mánes svoje růže nenašel a zešílel.
A já nenajdu svoje růže, svou lásku, ta je na světě nemožná - -
Takový jsem zdeprimovaný, neschopný k životu i ke smrti...
" na smrt jsem příliš mlád, k životu příliš stár,
žít nechci už, a zemřít nemám sil " - -
Tak žiju, a nevím proč.
Copak zbývá jiného než dobíjet se cigaretou?
Hle, Anielko, tohle všecko Vy nemůžete pochopit - snad ani nevěříte - - Kdybych Vám tak řekl, že teď žiju jen za tím cílem, abych zase Vám mohl psát - nevěřila byste snad - nebo se smála - - Kdybych Vám psal, jak na tom lpím, jak tomu věřím a jak se těším ( - - ačkoli vím, že je to nemožné - ), že mi jednou napíšete jen několik slovíček soustrasti, že Vám nejsem směšný ani hnusný a že chápete tu bolavou duši - - Vy byste se smála a Vy byste mi to nenapsala, - - a Vy jste ještě jedna z nejlepších - - A to bolí, tenhle pocit bezpráví, jež člověk přece nijak nezaslouží.
Anielko, Vy mi příliš křivdíte.
Anielko, jak já Vás mám rád.
Smějte se třeba tomu a opovrhněte tím, já to nezasluhuju.
Říkám Vám, že nikoho tak rád jsem neměl, - ale ne, Vy to ani nedovedete ocenit, řeklo Vám to snad víc lidí.
A mně nikdo neřekl: mám tě ráda, mně to také sotva někdo řekne;
řekne spíš, že jsem potrhlý a směšný a protivný.
A já tak žízním po lásce - - celou duší, je to můj jediný cíl životní - -
Napadá mi jedna paradoxní věta: hlavou se plazím po zemi a nechám si po ní šlapat - - a jsou lidé, kteří mi líbají nohy.
Je to divná rozdvojenost ve mně: já hledám ty své divé žluté růže - a přitom nedovedu ocenit jinou lásku, k mé osobě upnutou.
Anielko, co mi zbývá říct?
Jen ještě jednou chci říci to, že Vás mám tak bez mezí rád, já, škaredý hoch, potrhlý blázen, ztřeštěnec, ateista, člověk bez dogmatu a svrchovaně ubohý - -
Teď zvlášť v mé samotě na mne to doléhá - - Kdyby tu byla babička, řekla by:
" Mhm, ty píšeš ňáký dlouhý psaní.
Copak jí tam všecko píšeš? "
A řekla by snad:
" Pozdravuj ji taky ode mne. "
A řekla by snad:
" Blázinku Karle! "
Blázinku Karle!
( 561 ) 23/6 [ 1905 ]
Už tak nakrátko jsem v Hradci.
A jsem rád, že přece konečně se ukončí ten nekonečný řetěz bolesti, který se vleče den za dnem.
V každém dni byl nějaký moment, který mne ranil příliš, než aby ten den nějakou vzpomínku lepší zanechal.
Tož odejdu, jako vypískaný herec, - - a budu docela zbytečně nešťastný a roztrpčený.
Ale vždyť nechám tu za sebou jedno jaro, které pro mne v mém životě nejvíc znamenalo.
Hleďte, až odejdu, - - není zde nikdo, kdo by mi mohl vytknout nějakou nízkost;
- to jsem chtěl a to jsem dovedl, že po mém odchodu si zachovám " štít svůj čistý ", jako stín Cyrana ve dvacátém století.
Ani Vy nemůžete a nesmíte mi vytknout jedinou nízkost, a přece - -
Viďte, pro Vás znamenal tenhle rok příliš málo;
je to jen ten pamětihodný moment, který si v životě připomenete, že jednou, dávno, měl Vás jeden hoch tak k zbláznění rád - - bude to pro Vás cenný dokument mládí a krásy.
A víc nic.
Co to znamená pro Vás, která jdete do života s mládím a krásou, že ten moment byl pro mne nejdůležitější z mého mládí a snad i života, protože na něm vylil jsem svou sílu, a že ten dokument je příliš krvavý?
Není příčiny, viďte, proč byste na mne myslela, až odejdu.
Zbude Vám možná ten balíček dopisů, které jsem Vám psal, jestli jste je četla a schovala - Ty moje dopisy!
Zdá se mi, že jsem tam psal hrozné, směšné hlouposti, - já už nevím, nevím.
Já je psal v takové extázi vždycky a v opojení, v němž se myšlénky kontrolovati nemohou - já vůbec ani nemyslil, já jen cosi tak mlžně cítil a házel na papír - - Zdá se mi, že ty dopisy byly tuze ubohé - já už nevím.
Teď už vzdal jsem se vší naděje něčeho ještě dosáhnout.
Dřív - i po největších rozvratech jsem doufal, že jednou i Vy mne budete mít ráda;
já myslel, že to musí být, protože tomu tak pevně věřím.
Ale teď - já vím, že ničeho nedosáhnu, a proto také ničeho neztratím.
Rezignuji docela - to je jediný prostředek, abych nezoufal.
-
Nevím proč, ale tak neurčitě cítím, že jsem Vám hrozně směšný.
Vycítil jsem - nevím z čeho, že i mému poslednímu dopisu jste se tak upřímně smála.
A to je to trpké, že nevím, proč to je.
Pravda, sám znám o sobě několik nepříliš lichotivých posudků, a to z úst dam: že nejsem hezký;
jako cihla červený;
oči mám koňské;
neumím prý se učesat;
obličej mám přiblblý;
jsem protivný;
špatný společník;
potrhlý;
rapl;
jsou věci, které já sám o sobě nevím, ale které jistě na mne někdo nalezl;
a tohle, ptám se, tohle už stačí, abych byl navždycky odsouzen k posměchu?
Možná, že příčinou toho jsou má ubohá psaní.
Snad tam byly věci hloupé - ale Vy nemyslíte na to, že jsou psány ve chvílích, kdy člověk nemůže logicky myslet, že jsou psány v duševní zpilosti?
Čím jsem se Vám zprotivil nebo zhnusil?
Víte Vy o mně nějakou špatnost, něco, co byste mohla odsoudit?
Víte něco, zač bych zasloužil tvrdost?
Můj bože, Vy nechápete, jaká hrozná útrapa leží v nejistotě a pochybnosti.
Když konec, tož konec - člověk musí dovést oželet všecko v žítí, ale v nejistotě je cosi horšího: stále člověk se žene do boje a života, protože nevěří, že prohrál docela - a tak se žene k novým ranám a zklamáním - vy nechápete, jak tragická je nejistota!
Nikdy nenašel jsem jistoty, že jsem úplně zatracen od Vás, já doufal stále a opětovně, - proto jsem tak trpěl k zešílení.
Vždycky jsem myslel, že nanovo dám se do toho boje;
myslel jsem, že Vám napíšu psaní, kde řeknu všecko a všecko, co ve mně vře, a že Vy všecko to pochopíte a že mne pak budete muset mít ráda - - a pak vzal jsem péro, a co bylo ve mně tak mlhavě vyřčeno, snažil jsem se napsat, ale vyjadřoval jsem se tak těžce a mlhovitě, že celek vypadl jako bezmyslné blábolení.
A doufal jsem nově, zoufale jsem čekal, až klesne na mne Váš pohled, ale já čekal marně - a přece jsem se nemohl vzdát.
Teď konečně rezignuji, vím, že už je pozdě, abych něco získal.
Ale ani teď nemám jistoty v ničem, tak jen tápu v hypotézách.
A tak teď odejdu - už sotva do té doby budu moci s Vámi mluvit.
Odejdu v téže nejistotě, nevěda to, co jste mi až jednou v životě říci chtěla.
Budu trpět mnoho, já to vím, hrozně se mi bude stýskat a dlouho budu trpět, než docela zapomenu.
Vy budete mi pouze kamennou modlou, o níž nevím ani jednoho pozitivního bodu.
Nedovím se nikdy, co jste myslila o mně, a nedovím se o tom rozvratu, jejž jste mi objasnit nechtěla, a nezvím, čím jsem Vám kdy byl - - To je strašné, taková nejistota, - konec i odkopnutí by tak dlouho nebolelo!
Anielko, šetřete mne.
Anielko, proč já se nikdy nesmím dovědět pravdu?
V té nejistotě já nemohu odejít.
Šetřete mne!
Vy mne nesmíte odsoudit;
jednou jsem hoden důvěry.
Anielko, já dosud žebral za všecko s pokorou psa, ale dnes žádám.
Vy nesmíte být tak krutá, když víte, jak já Vás mám rád.
Odmítnete - li mou žádost, zhřešíte na mně příliš, a Vy nesmíte to udělat kvůli mé lásce.
To by bylo surové a hrozné, kdybyste mi neudělala to, co mi může ušetřit mnoho boje a co Vás nestojí nic.
Vždyť ničím jsem Vám se neopovážil ublížit - proč Vy byste nemohla něco udělat pro mne?
Anielko, poskytněte mi pozitivní bod, poskytněte mi jistotu.
Já ji potřebuji k životu, nechtějte Vy mne předem zabíjet.
Ne, já ani nemohu myslit, že byste mi to málo odepřela, Vy, kterou mám rád a která ví, co to pro mne bude znamenat.
To by bylo něco strašného, to by křičelo proti Vám, to by rozráželo nebe.
To by nebyl hřích, ale zločin.
Anielko, dejte mi jistotu, abych se tak netrápil.
Buďte Vy jednou upřímná.
Napište mi všecko a všecko a nezatajte mi nic, já po takovém životě dovedu vydržet i takové rány.
Řekněte mi to, co až jednou v žítí jste mi chtěla říci.
Ale nebudete mi to moci říci pak;
my už se nepotkáme snad nikdy, já budu daleko a daleko, a budu se bát, abych potkal zklamanou pohádku ze svého šestnáctého roku - pak by už bylo příliš pozdě.
- Anielko, šetřete mne, neubíjejte mne.
Já si Vás odnesu do žítí jako madonku, budete mi vždycky krásnou vzpomínkou.
Jen jednou ale mějte se mnou útrpnost, nehleďte na to, že jsem komický a protivný.
Jen jednou, Anielko, vždyť je to posledně, co od Vás něco žádám.
Jen jednou, Anielko, a naposled - a Vy byste mi to dovedla odepřít?
K. Č.
( 562 ) [ Kolem 26. července 1905 ]
Tož přece, slečno Anielko, dočkal jsem se odpovědi - - Hleďte, to jsem už dávno žádal od Vás, takovou upřímnost, už tak dávno jsem o ni žebral.
Teď je už skoro příliš pozdě, když už mne ta nejistota tolik vysála síly.
Já vám děkuji, Anielko, za upřímnost.
Vždyť já jsem dávno věděl, že Vy mne ani nemůžete mít ráda - na to musí být jiné podmínky, docela jiný člověk.
Ale co já jsem chtěl?
Mělo to být vlastně přátelství, ano... přátelství by to bylo, a to mi mělo prohřát ten ubohý život.
Vždyť já jsem více snad nežádal?
Nu - nedopřál mi toho osud, Anielko;
Vy nejste tím vinna.
Vy nejste vinna ničím, to já - to já - - já sám jsem se bičoval, ale ne Vy - - Vás já nikdy nesmím a nedovedu proklínat za to hrozné jaro, které jsem stěží přečkal, Vás já nesmím vinit ze svého neštěstí.
Anielko, děkuji Vám za upřímnost.
Vy píšete, že Vám nejsem protivný - ani směšný...
A přece - - se svou hranatou hlavou a rozcuchanou, vyjevenýma očima, s rudou tváří a negerskými rety a nahnutou šíjí atd.
- působím - - jak já příliš dobře vím - - dojmem skoro trapným a ubohým - - A Vy přece dovedete mít ke mně sympatie - - a já jsem tomu rád - - Ale milovat mne - - toho byste přeci nedovedla, ne a ne - - Anielko, bozi vědí, kdybych se vrátil k Vám tak jednou krásný, elegantní, zábavný i duchaplný - -, zda byste mne mohla pak mít ráda?
Ale ne, já už teď rezignuji;
teď už na Vás jen krásně vzpomínám.
Anielko, opětovně Vám děkuju za upřímnost.
Vy nechcete, abych Vám dále psal, - - ale proč? proč?
Vždyť snad tušíte, že mi to tvoří jediné světlejší chvilky, kdy se Vám mohu vypovědít, - - nu, ne, nebudu Vám už psát.
Vy tomu nechcete.
Snad nějaký čas snesu tu - - samotu duše.
Nebudu psát - -, už ne.
Ando, jak já si teď na Vás vzpomenu - - jak teď daleko od domova mezi cizími lidmi s cizí řečí i smýšlením bydlíte, - - mně se stýská po Vás, - že ani Vy, ani Vy nemůžete žít krásně, delikátně, - lituji Vás.
Vidíte, ani jsem Vás neuviděl, abych se mohl rozloučit s Vaší tváří.
A bolí to, Anielko.
A tady, tady je mi hrozně pusto, já hniju nečinně - - mně se takový život hnusí docela.
Co mi ještě zbývá psát?
Snad chápete, Ando, dosah mé lásky, a snad chápete, co Vy jste pro mne znamenala.
Nu, neuvidím Vás už snad nikdy.
Zachovejte mne v dobré vzpomínce, Anielko, neboť aspoň před Vámi jsem si zachoval čistý štít.
Pokládejte mne jen za ubohého blázínka, za fantastu hocha beze stínu hrdosti vůči Vám, které se pokořoval a podlézal, protože míval Vás tak neobyčejně rád.
Ando, s takovou láskou se snad už nikdy nesejdete, jakou jsem Vám nabízel.
Píšu Vám to všecko proto, abyste aspoň v den Vašich jmenin na mne vzpomněla.
A pak už hleďte zapomenout - já nemohu.
Ando, mně je líto, mně je hrozně líto té krásné, nedosněné pohádky, která se mi nemohla uskutečnit, - - pohádka o tom, že Vy mne taky budete mít ráda a že mi " řeknete jen:
' Můj vítězi ', a moji hlavu že vezmete znenadání a budete tisknout bílou útlou dlaní a budete líbat dlouze, bez mezí ", víte, jak jsem Vám psal za mlhavého počátku jara, když jsem Vám začínal věnovat tu svou ubohou krásnou lásku - -
( 563 ) [ Září - říjen 1905 ]
Když jsem byl teď posledně v Hradci, chtěl jsem s Vámi ještě jednou mluvit.
Ale nedošlo k tomu, a já jsem se zbytečně těšil.
Já se vůbec vždycky zbytečně těším.
A zdá se mi, - že je to snad dobře, že jsme se nesešli.
Vás by můj dnešní život nezajímal.
Nic pěkného bych Vám říci nemohl.
Neboť mám nyní časy šeredné a smutné.
A mně - bůhví, jak by mně po tom hovoru zase bylo!
Nu, aspoň jsem Vás viděl.
Zdá se mi, že jste se změnila.
Viděl jsem teď na Vás mnoho nového.
Ten Váš obraz, jak si ho tak trochu pamatuji, je snad poslední.
Pochybuji, že se ještě uvidíme.
Viděl jsem Vás snad posledně.
A teď půjdem zase dál životem, každý svou cestou.
My jsme se nesešli.
Když jsem chtěl s Vámi mluvit, chtěl jsem Vám říci to:
Já ( který jsem Vám nebyl ničím ) jsem Vám nechal po sobě poslední památku, ty šeredné verše na stránce poslední.
Vy, jež jste mi kdysi byla Anielkou a vším, Vy mi nechte také jednu památku, jež by člověka jednou příjemně upomenula na ty hezké doby, kdy byl - lepší.
To jsem chtěl říci.
To je tedy má poslední žádost.
Snad dovedete pochopit, co mi ji diktuje.
A kvůli tomu, slečno Anielko, kvůli tomu - chcete mi to udělat?
Pro Vás je to tak málo a pro mne to tolik mnoho znamená - - bůhví, slečno, nemohla byste být dobrá, kdybyste mi to odepřela!
Je to poslední žádost v posledním psaní - - slečno, jak známo, posledního dne se delinkventovi dovolují poslední žádosti, a vyplní se.
Nemám více, co bych řekl.
Musíte odpustit, slečno, této mé poslední hlouposti.
Teď čekám ( - já bláhový čekám - ) pár řádek bílé ruky - na památku.
Člověk má rád takovou vzpomínku - je to jako uschlý květ ve staré knize, kterou jsme rádi čítali, pokud květy mohly vzkvést.
A člověk nad tou památkou proběhne v duši ten celý bílý, květinový román, kde tolik miloval a dovedl milovat, kdy byl tolik nešťasten a tolik šťasten - slečno, já prosím, pošlete mi tu památku!
K. Č.
Augustinská ul. 5, příz.
( 564 ) 31/10 [ 1905 ]
Tož zase se ozývám, z té velké dálky, z veleměsta, co je mi teď pravou cizinou.
Ah, nedivte se, že Vám píšu;
vždyť já teď tolik musím vzpomínat na ten svůj bývalý život v Hradci, a v tom jste Vy přece znamenala příliš mnoho, než abych na Vás mohl nevzpomínati.
Ten můj bývalý život - - Hleďte na něj Vy zapomenout, když já nemohu.
Bylo v něm tolik mnoho hloupostí, které mi teď připadají trapné, bylo v něm příliš mnoho, čeho teď nerad vzpomínám.
Vždyť Vy nejlíp víte, jaký jsem to byl hoch, - ale teď už promiňte: já byl tenkrát " unzurechnungsfähig ", byl jsem neschopný zodpovídat se za své činy.
Ztřeštěně hnal jsem se do hloupých kousků, bez rozvahy řítil jsem se do zbytečných bojů, - viďte, bylo to cosi jako křížové výpravy srdce - - Z těch lidí, kteří se mi teď v Hradci smějí, Vy jediná jste oprávněná smát se mi.
Bah, je to dobře, že už ten čas přešel.
Byla to má největší epopej ( - třeba hloupá - ) a využil jsem ji plně, třeba ne bez ran.
Teď, věřte mi, teď už jsem rozumný, totiž skoro rozumný.
Změnil jsem se docela - jenže nevím, zda k svému prospěchu.
Jsem teď střízlivější, chladnější a také mnohem starší.
Nechal jsem za sebou celý ten bývalý život a teď, když se na něj z té velké dálky dívám, bůhví, krásy na něm nevidím.
A můj dnešní život - - V tom je mnoho smutného.
Stojím tady sám a sám, ve velkém, šeredném městě, v němž není pro mne ani jednoho přítele.
Izoloval jsem se od světa a života, a zahrabán ve své světničce, vrčím na všecky.
Je to zvláštní pocit, být takhle samotářem, nemít skoro s kým mluvit a stát sám mimo všechen život, bez nějaké teplé duše přitulené - - To je život, který člověka zuceluje - a také zatvrzuje.
Konečně, když už jsem všecky iluze za sebou nechal, dovedu se už takovým žítím probíjet.
Nestarám se, co přijde, v přítomnosti není žádná krása a v tom žítí za mnou je jí příliš málo - ale přece dovedu tak žít - aspoň bez zoufání a s klidem.
Ostatně, co zbývá člověku, je - li přetížen prací na celé dny a noci, takže mu zůstává tuze málo času, aby přemýšlel sám o sobě?
Teď prožívám ten studený život bez stýskání - vždyť mám svoji práci.
Mám své knihy, o kterých chci psát, a mám nešťastné pole studentské, jež bych rád zúrodnil.
Nesmějte se mi pro tu mesiášskou ideu.
Vždyť na tom ubohém, zanedbaném poli je tolik bodláků a kamení, že už ten, kdo o nich řekne, vykoná velikou práci.
Já tolik věřím, že ještě přijdou lidé pracovníci, kteří tu ohromnou práci, zúrodnit takový úhor, podniknou - a provedou.
Tož pracuju teď já o té bídě a ubohosti, píšu o ní krotké studie, jež by měly bořit - a to je má práce.
Věřte, je v ní pro mne veliká útěcha, je v ní moje jediné životní teplo.
Když člověk pracuje s láskou a nadšením, je to jediná náhrada za štěstí.
Nu - a tak já teď žiju: bez lásky a přátelství, bez štěstí a krásy, ale klidně.
A když se ohlížím zpět, na ty minulé časy, ohlížím se ne se smíchem, ale s trpkou rozumností člověka, který zmoudřel právě těmi přešlými zkušenostmi.
Co mi zbývá ještě dodat?
Nu, vzpomínám často na ten Hradec a na všecko, a vidím přece, že ty doby, co v nich bylo tak příliš málo krásy, byly snad ty nejkrásnější - - Protože to byly doby mládí.
A musím doznati, že přece jen radši bych se vrátil zpátky do těch časů, do těch časů naivních a směšných, ale skutečně mladých.
S láskou sleduju všecko, co mi je reminiscencí na lepší stránky mojí minulosti, - zdá se mi, že to je prohřáto jakýmsi teplem.
Ale, slečno, chcete - li, pište mi;
pište mi ne jako tomu nebezpečnému, bláznivému hochu v minulosti, ale jako příteli ve veliké dálce, jako člověku, jenž s láskou loví ty lepší reminiscence, jež minulost poněkud prozařují.
Pište mi, chcete - li.
Snad víte ještě, co mne kdysi tak zajímávalo.
Snad Vám ještě docela nevyšlo z paměti, že jste mi kdysi napsala, že se ke mně obrátíte, budete - li mne nějak potřebovati.
A snad jste už dovedla zapomenout, jak často - dotěrně možná - jsem Vás kdysi prosíval o psaní, jen o malé psaníčko - - Ah, nechte to už, zanechte to zahrabáno!
Přece jsem ještě nedovedl tak ztupnouti, abych já nechal svou epopej bez vzpomínky.
Z té ubohé minulosti, kterou teď musím zatracovat, saju ještě své jediné teplo.
Chtěla byste mi tu minulost snad více prohřát?
K. Č.
Brno,
Augustinská ul. č. 3
přízemí, dv. 3.
STANISLAVU KOSTKOVI NEUMANNOVI
( 565 ) V Praze, dne 29. XII. 1912
Velectěný pane redaktore,
dovolujeme si Vás zváti do literární záležitosti, která ježto není ještě realizována, musí pro tento čas zůstat zcela mezi několika osobami.
Několik autorů vědomých určité vzájemné směrové příslušnosti hodlá na podzim roku 1914 vydat almanach moderní poezie ( asi skrze nakladatele );
to jest ne antologii, nýbrž ročenku, která by pak mohla vycházet pravidelně.
Budou to páni dr. Theer, dr. Fischer, Wojkowicz, snad dr. Arne Novák, dále St. Hanuš, Kodíček z Přehledu a my.
Jménem těchto dovolujeme si Vás zváti k účastenství na almanachu.
Je Vám snad zřejmo, že výběr, jenž určuje toto seskupení, není nahodilý.
Je to především sejití se autorů zásadně neoficiálních a stojících mimo družinu Šaldovu, Moderní revui atd;
dále autorů mladých, přičemž počátek je dlužno vzít u iniciátorů mladé poezie, jako jste Vy;
a konečně autorů určitého duševního směru, k němuž dovolujeme si počítati Vás.
Tento směr je ovšem těžko ostře vyznačit, neboť lze jej spíše cítit.
Prozatím není to žádný " ismus ";
jsou to snahy o volný verš, o moderní koncepci poezie, o volnou a neklasickou krásu.
Je to směr, který u Vás byl krásně a jasně vysloven v básních, jež jsme Vám upřímně chválili, jako Pytláci, Složil jsem vesla, Dubisko padlo atd., ve Vašich básních, jež mají silný a přirozený výdech uvolněného verše a svobodného ducha.
Autoři zúčastnící se almanachu podají v něm pokud možno nejzásadnější a nejosobnější své přitakání k tomuto cítěnému a vnitrnému směru, který jistě není jednou školou nebo formulovatelným předpisem, nýbrž osobním a liberálním sejitím se lidí podobně naladěných.
Těšíme se, že naše pozvání přijmete tak upřímně, jak Vám je podáváme.
Jistě Vy patříte nepoměrně více k mladé poezii než lidé mnohem mladší než Vy;
zdá se nám, že almanach moderní poezie bez Vás byl by vždy neúplný.
- Věc ovšem zatím nespěchá;
budete - li si přáti, napíšeme Vám všechny bližší podrobnosti, až celý podnik bude míti určitější ráz;
máme plné naděje, že věc bude mít neobyčejný úspěch;
zdá se, že o velkém mravním dosahu nelze ani pochybovat.
Kdybyste byl v Praze, cítil byste, že něčeho takového je právě v přítomném okamžiku tak naléhavě zapotřebí jako nikdy v předchozích létech.
Umělecký měsíčník nesplnil očekávání, že stane se novou centralizací mladé poezie;
Šaldova družina usychá ve svém vlastním klasicizujícím a romantizujícím kádru a nemá lidí skutečně mladých;
o Moderní revui lze říci totéž a Lumír je příliš neutrální, než aby měl potřebné pozitivní ražení.
Tak nové seskupení v almanachu bude něčím překvapujícím a doufám i silným.
Samy hlavní básnické osobnosti v něm mohou udělat z něj něco vzácného;
avšak k tomu přistupuje ještě směrový ráz, jenž učiní z něj více než sbírku dobrých věcí.
Nyní budeme očekávati Vaši odpověď s největší nadějí, že bude kladná.
Vše další Vám pak napíšeme a budeme o tom jistě moci s Vámi mluviti v Bílovicích.
Těšíme se již velice na uskutečnění tohoto almanachu a jeho dobrý výsledek.
Prosíme jen, abyste zatím tuto věc nedal nikomu vědět.
S projevem dokonalé úcty
bratři Čapkové.
Praha III, Říční ul. 11.
N. B. Bude snad také možnost vydat později antologii překladů z moderních básníků od více překladatelů.
Podaří - li se najít na to nakladatele, zúčastnil byste se, prosím, svými překlady z Rimbauda a Verhaerena?
Ovšem tento podnik spěchá nyní ještě méně než almanach.
Almanach vyjde jistě, kdežto s tou antologií je dosud málo jistoty.
B. Č.
( 566 ) 25. 5. [ 19 ] 13
Velevážený pane,
pánové Theer a Fischer beze všeho účastní se lyrické konkurence;
proto tak činím i já, jelikož byl jsem právě nyní zván, a račte tak beze všeho učinit i Vy, ačkoliv jedná se patrně jen o knihkupecký podnik.
Bylo mi dopsáno, abych jako čtvrtého člena jury volil F. X. Šaldu;
jiní jsou pro Arne Nováka, myslím konečně, že na této volbě mnoho nezáleží.
- Kniha G. Apollinaira L'Enchanteur pourrissant vyšla u Kahnweilera a stojí tuším 30 fr. Zdá se mi, že vyšla ve dvojí ceně, podle papíru.
Adresa Kahnweilerova:
Gallerie K., Paris, Rue Vignon.
Ceník jeho publikací nemáme, ale obdržíte jej přímo od něho nebo skrze knihkupce.
Vaše báseň se nám velice líbila;
má krásné vlastnosti básní, které jsme Vám již chválili minulého roku.
Odvážností a prudkostí formy budete jistě předčiti mnohé z pražských a mladších.
Je to báseň skutečně mladistvá a neobyčejně potěšila i ostatní pány z Almanachu, kterým jsme ji na schůzce předložili.
Jste žádán, abyste zaslal ještě další takové básně;
pro Almanach bylo by dobře, abyste dal aspoň dvě nebo tři delší básně.
My připojujeme se zvláště k žádosti ostatních pánů a prosíme Vás, abyste dal do Almanachu více básní než jen jednu;
bylo by škoda, abyste tam nezaujal takového místa, jakého Vaše poezie zasluhuje.
Více básní bude míti také pan Theer, kdežto my mladší budeme zastoupeni každý asi jednou lyrikou.
Na poslední schůzce byly obrázky, jak jsme předvídali, odmítnuty.
Odmítnuta byla i obálka arch. Hofmana, ježto páni literáti báli se kubistického rázu, jejž by mohla knížka výtvarnickou částí obdržet.
Proto zůstává pro tentokráte na obvyklé u nás nesoučinnosti různých branží umění.
Váš poslední dopis nás velice potěšil pěkným způsobem, kterým se stavíte vůči mladému umění;
mladí členové Almanachu, páni Štěpán ( hudebník ), Kodíček ( redaktor Scény ) a Hanuš ( druhdy v Moderní revui ), zaujímali totéž kladné stanovisko k přibrání výtvarné části do Almanachu.
Namítalo se však, že by moderní malířství svou mimořádnou nápadností oslabovalo verše a že vůbec básně nemají nic společného s obrazy atd.
Krátce, věc, jež byla naší první myšlenkou ( neboť mysleli jsme původně na výtvarný almanach ), odpadla, nebo správněji byla odložena na příští léta existence Almanachu.
Náklad Almanachu není ještě stanoven;
nakladatelství převzal pan Milan Svoboda, ale za eventuální deficit spoluručí zde přítomní pachatelé Almanachu ( nikoliv přespolní, neboť ti za ni nemohou ).
Krom spolupracovníků, které jsme Vám uvedli, nemá býti letos přizván nikdo.
Těšíme se, že se s Vámi sejdeme v Bílovicích;
do té doby snad splníte naši žádost a pošlete ještě nové básně;
lhůta je během června.
Děkujeme zatím za Střevlíky a těšíme se na další.
V dokonalé úctě
bratři Čapkové.
( 567 ) Trenčianské Teplice 22. srpna 1913
Velevážený pane a příteli,
Váš Cirkus je rozhodně očekáván ( dr. Fischer jej chválí jistě upřímně );
Dub byl uvítán s velkou radostí;
Fischer mi právě píše, abychom rozhodně hleděli od Vás Cirkus vymoci.
Připomínáme Vám tedy Váš slib a prosíme Vás, abyste nám Cirkus poslal už na naši pražskou adresu ( Praha III, Říční 11 ).
Prosíme Vás snažně o něj, víte, že nám na něm záleží.
- Příště více.
Pozdrav bratři Čapkové.
Počítáme na Cirkus zcela určitě, račte nám jej
zaslat co nejdříve.
Vám plně oddaní Čapci
( 568 ) V Praze, dne 1. září 1913
Velectěný pane a příteli!
Zdá se, že s Almanachem nastávají důležité změny.
A sice, Milan Svoboda sděluje, že nebude Almanach tisknout, budou - li tam Špálovy kresby, - přesto, že bylo to usnešeno a že Svoboda nemá do toho co mluvit.
My mladí dosti těžce nesem, že bylo pro tento rok nutno ustoupiti s obrázky;
ale aby tam na nátlak Svobody nebylo vůbec nic výtvarného, aby to byla jen způsobná a opatrnická sbírka veršů, k tomu vůbec svolit nechceme, a proto jsme ohlásili, že bez Špálova kalendária k Almanachu nepřistupujeme, takže by tím Almanach byl vůbec znemožněn.
Proto dnes ohlašuje dr. Fischer panu Svobodovi, že trvá - li na svém justamentu, Almanach u něho vydán nebude.
Zdá se, že Milan Svoboda ( který asi jedná podle rady toho Béma ) svůj justament neodvolá, takže stojíme pravděpodobně před nutností nalézt pro Almanach nového nakladatele.
Podle předběžné dohody s dr. Fischerem obracíme se na Vás, zda byste v této eventualitě nebyl Vy ochoten Almanach vydat, jakožto vydavatel Června.
Podmínky jsou naprosto přijatelné:
Případný deficit byl by uhražen stejným dílem všemi účastníky Almanachu;
a ježto těchto je kolem desíti, byla by kvóta na každého zcela malá, takže dohromady riziko pro všechny je nepatrné.
- Dále domnívám se, že eventuální zisk byl by Váš.
- Ježto je možné, že by Vám tiskárna nedala pololetní úvěr, spoluručili bychom všichni tak, abyste úvěr dostal.
Zvláštní redakce nebylo by už vůbec třeba, ježto všechny vyžádané příspěvky jsou už pohromadě a pořad je určen, s Vaším Dubem nebo Cirkusem na prvním místě.
Brunner je přichystán k obálce, materiál je pohotově, takže Almanach mohl by do měsíce vyjít.
Prosím Vás, abyste mi telegraficky sdělil své " ano " nebo " ne ", protože ve středu večer v 10 hodin je schůze v kavárně Štěpán, kam bych rád přinesl návrh už hotový.
Byli bychom mnohem raději, kdybyste Almanach vydal Vy než Svoboda.
Vyjde - li Almanach příštím rokem znovu, ať je to s výtvarníky;
a Svoboda jistě by dělal nové obtíže, rovněž nakladatel - obchodník, kdežto Vaše blahovůle dává nám naději, že by se tato morální spolupráce literátů a výtvarníků, po které toužíme, jistě uskutečnila.
Zatím jsme prohlásili i Vaším jménem, že si přejete Špálovo kalendárium;
s námi je solidární Kodíček a trvám i Hanuš.
Pro nás všechny bylo by skutečnou radostí, kdyby Almanach vyšel u Vás.
Váš futuristický fejeton, jejž jsme přátelům rozeslali, způsobil, že se cítí mnohem bližší Vám než komukoliv jinému.
- Kdybyste snad ve věci Almanachu přijel do Prahy, prosíme, abyste byl naším hostem.
- Děkujeme za Cirkus, líbil se nám neobyčejně;
myslíme, že je nejlepší z básní, které jste nám dal, nejsytější a nejhrubší.
Budeme si přát, aby byl úvodní básní Almanachu.
- Prosím Vás, telegrafujte nám tedy své rozhodnutí: doufáme, že bude kladné, ježto skutečně je to bez rizika a bude to vskutku pěkná a důležitá realizace.
Se srdečným pozdravem
Vám plně oddaní
bratři Čapkové.
( 569 ) [ 15. září 1913 ]
Velevážený příteli,
jak už víte, věci s Almanachem stojí velmi dobře.
Dělnická tiskárna podala vskutku nízký rozpočet ( 64 K za 500 × 1 arch cicerem a s brožováním ), tisknout už se začalo, takže co nevidět dostanete korektury, a začátkem měsíce Almanach vyjde.
Arch. Hofman napsal pěkný a moudrý článek o moderním umění výtvarném, takže přece jen nebudou literáti stát jako extra výkvět mimo ostatní novou práci.
Mohu Vám snad jménem všech mladých poděkovati za Vaše fejetony, kterými fedrujete mladou věc nejúčinněji ze všech.
Získal jste si tím tolik přátelství, že malíř Nejedlý ( druhdy slavíčkovec, šikovný, a nyní vášnivý kubista ) hodlá Vám snad poslati obrázek s dopisem, jehož se pak prosím nelekněte;
nebude asi tuze rozumný, ale je dobře myšlen.
Ovšem nevím jistě, udělá - li to;
ale je to hodný veliký hoch, který by se Vám osobně líbil.
Mladí tady v Praze přáli by si Vás vidět;
skoro nikdo z nich Vás nikdy neviděl a nedovedou si Vás představit;
přijeďte někdy do Prahy, aby Vás poznali.
Kodíček bude Vás žádat, abyste napsal něco do Scény, co je Vám libo;
tam platí vskutku slušně.
- Doufám, že četl jste již Medkův článek v Moderní revui a mou odpověď na něj v Přehledu.
A nyní zase na mne podnikl Šalda náramný výpad v České kultuře, který Vás jistě bude zajímat.
Skoro se zdá, že tyto dvě polemiky ukazují jakési oddělení mladých od starší generace;
vždyť pro nás mladé není valného rozdílu mezi Moderní revuí a Českou kulturou.
Teď se poměry vyjasňují a Almanach vyjde zrovna včas, aby pozitivně zužitkoval to roztřesení, které těmi srážkami nastává.
Jak vidět, mezi mladými a starými teď nastává boj ( vždyť Medek patří k starým ).
- K Vám se Medek choval neslušně;
nejdříve dolízá a pak se spouští proti Vám, třebaže způsobem opatrným.
Přesto je to drzé, a drzé je, jak chtěl všechny mladé pomlouvat a pošpinit, a to jistě neprávem;
zrovna mladí po téhle stránce literárních intrik jsou náramně čistí proti dřívějšku.
- Šalda, ten to proti mně nabral z docela jiné strany, vehementně, skoro příliš vášnivě, že to až překvapuje;
přitom docela špatně a nesprávně karikuje mé názory a nechce vědět o tom, že zrovna můj přední umělecký interes je formální, jak jsem už kolikrát psal.
Myslím, že mu odpovím daleko krutěji než Medkovi.
- Je dost zvláštní, že dr. Fischer, který by přece s každým rád dobře vyšel, je teď tak odvážný a má radost z těchto konfliktů, ježto prý jen poslouží, a to způsobem co nejvýhodnějším, myšlence Almanachu.
- Zdá se, že bude nás vůbec očekávat velká práce na různých stranách.
Můj bratr i já Vás prosíme, abyste laskavě napsal do 1. čísla Volných směrů slíbený článek.
Je to vysoce nutné, neboť článek od Vás s Vaším krásným kladným hlediskem k modernímu výtvarnictví prospěje mladým co nejvíce.
Bylo by dobře, kdybyste poslal ten článek už brzo.
Jsem žádán, abych napsal článek o české literatuře do francouzské revue La vie des lettres;
použiju té příležitosti a rozepíšu se i o českém výtvarnictví.
Mimoto naskytá se mi právě příležitost k realizaci daleko důležitější, věc je ale dosud příliš nejistá, než abych o ní mohl mluvit.
Krátce auspicie jsou teď příznivé a Váš optimismus posiluje důvěru mladých v nastávající kampaň.
Budeme Vám zase brzo psát a těšíme se, že nám dáte nějaké zprávy o sobě.
V úctě a dokonalém přátelství
Vám srdečně oddaný
K. Čapek.
( 570 ) [ 25. září 1913 ]
Velevážený pane a příteli,
připisuji jen tolik, že snad nebudete se mrzeti, nebude - li u Vašich básní zachován pořad chronologický, ježto 1.
Vaše básně, jakož i ostatních, budou rozptýleny po celé knížce.
2.
Musíte být napřed, ježto jste doyen mladé generace.
3.
Střevlíci v úvodu knihy by dělali snad dojem " épater le bourgeois ".
Doufám opravdu, že rozdělení, jak o něm psal bratr, Vám nebude proti mysli, oč Vás oba prosíme.
- S nechutí četl jsem, jak Umělecký měsíčník chce Váš " futuristický fejeton " omlouvat a zmírňovat.
Ti lidé se bojí všeho mladého víc než staří;
jsou neodvážní, kompromisní, hodní, dělají umírněné revolucionáře a pokrok v mezích zákona.
To se mi daleko více líbí charakterní odpor vůči všemu modernímu umění vůbec než toto kompromisnictví a opírání se o rozumnou prostřednost.
Zlatá střední cesta moderního umění! to nám tady nejméně schází.
- S nepokojem jsme viděli, že jste minulý týden neměl fejeton;
nejste snad nemocen?
- Mou odpověď Šaldovi jste asi četl;
bude následovat článek, ve kterém se vyrovnám se šaldovskými názory, ale i s jinými.
- Navrhnu dnes v Přehledu, aby Vás požádali o Besedu.
Kodíček Vás už asi žádal o příspěvek.
Pište nyní do Čech, je toho třeba.
A vzpomeňte si na nás brzo nějakým dopisem.
Srdečně Vás pozdravuje
Vám oddaný
K. Čapek.
( Po neděli Vám pošlem seznam jmen z Almanachu, abyste mohl napsat noticku. )
( 571 ) [ 29. září 1913 ]
Velevážený pane a příteli,
ježto Almanach má vyjít už tento pátek nebo nejdéle od pátku za týden, bylo by dobře, aby v Lidových novinách bylo předtím malé vřelé oznámení.
Je Vám možno obstarati to?
Máte - li v rukou poslední Přehled, najdete tam všechna data;
pro každý případ je opakuji: cena 2 K, komise Přehledu ( Praha II, Ječná 5 ), úprava V. H. Brunner, 4 obrázky V. Špála, básně, prózy a články:
J. Čapek, K. Čapek, Ot.
Fischer, Stan.
Hanuš, Vlastislav Hofman, Jos.
Kodíček, K. St. Neumann, Arne Novák, V. Štěpán, O. Theer, Jan z Wojkowicz.
- Bylo by velmi dobře, kdyby v LN to ohlášení bylo;
je už v Národních listech, Právu lidu a Přehledu, a bude ještě v Samostatnosti a Čase, - budou - li redakce ochotny.
- Nevím, nebude - li Vás mrzeti, že autorské exempláře nejsou, jak jsme se na tom usnesli, proto, aby se Almanach vskutku prodával a kryl.
Rozumí se ovšem, že jeden autorský exemplář bude Vám ihned poslán.
Jsme ovšem trochu špinaví, jak je v našich poměrech přirozeno.
- Špála Vám posílá obrázky.
Těšíme se velice na Vaše psaní.
Se srdečným pozdravem
Vaši
Čapci
( 572 ) [ 3. října 1913 ]
Vážený náš pane a příteli!
Váš rukopis už přišel a musím Vám za něj co nejsrdečněji poděkovat.
Nejdřív za to, že to mám právě v nejlepší čas a že už nemusím mít s prvním číslem starosti.
Pak Vám děkuju také za to, že nám všem mluvíte ze srdce;
v Čechách se pod vlivem špatných nápadů v kritice zakořenilo tolik nesmyslů o umění, umělcích atd., omyly, které právě v našich českých poměrech napáchaly mnoho zla a způsobily, že se lidé už ani nedovedou na umění přímo a správně podívat.
Jsem moc rád
, že mám od Vás takový článek;
ten udělá u nás dobře.
Už hlavně proto, že všechno umění ( i to, kterému lidi ještě nemohou zvyknout ) je tu položeno do prostého a přirozeného lidského dosahu a daleko od lepenkových a vyzlacených oltářů, které nastavěla estétská kritika.
Moc se mi to líbilo, jak jste to napsal;
je to zdravé a činné.
- Také mladí Vás teď nejraději čtou a mají pro Vás tutéž přirozenou a rozumnou sympatii, kterou nacházejí ve Vašich článcích.
To už teď není ta nafoukaná umělecká lechtivost a povyšování se, jako bylo dříve mezi umělci a kde přitom literáti nevěděli, co se jim má na malířství líbit, a kdy malíři nevěděli, že jsou také povinni cítit, co chce a je literatura, se kterou přítomně žili.
Takhle je to přece jen radostnější pocit.
Článek dám teď sázet a korekturu dostanete na začátku příštího týdne.
Honorář dám Vám poslat předem, od oka.
Počítám také s tím, že budete ještě na Směry hodně pamatovat, ať už je to dopředu listu nebo do Kroniky.
Špála je hodný hoch a měl velkou radost z Vašeho psaní.
Vůbec mladí Vás mají velice rádi;
můžete vidět sám, jak málo je teď v Čechách literátů, ke kterým by mladí malíři mohli mít plnou důvěru a ve kterých by mohli nalézt trochu otevřenějšího citu.
[ Josef Čapek ]
A co se týče mne, jsem velmi rád, že rýpete ve svém článku do mánů Arne Novákových.
Snad napíšu do prvního čísla Volných směrů článek proti tradicionalismu, to jest proti Novákovu článku;
zdá se mi to nutné proto, aby bylo zcela jasně vidět, že my almanachovci naprosto nesouhlasíme s Novákem a nepatříme s ním dohromady.
Myslím, že pan Novák tím chce zachraňovat Šaldu.
Píšu teď proti Šaldovi a jako odpověď na jeho útok článek, který ho snad vyprovokuje k tomu, že odkryje svůj tradicionalism a eklektism.
- Vůbec poměry se teď vyjasňují;
posílám Vám přiloženě včerejší fejeton z Času od paní Buzkové, který je zajímavý aspoň tím, že se v něm projevuje opravdové pohnutí, které se kolem nás děje.
Prosím Vás, vraťte mi příležitostně ten fejeton.
- Almanach Vám pošleme hned po vyjití.
Neměl by být ztotožňován s Přehledem, ježto Přehled vzal jej jen do komise, náklad je náš.
Přehled dal nám podmínky vskutku ženerózní: procenta máme mu platit teprve z čistého zisku, ne z hrubého příjmu.
Už se tam trousí přihlášky, myslím, že finančně dopadneme velmi dobře;
o výtěžek se buď rozdělíme, nebo ( což by bylo aspoň s částí zisku ) uložíme jako rezervní fond pro příští Almanach.
Kodíček vskutku hodlá udělat ze Scény středisko mladé literatury;
ovšem upozorňuji Vás, že nyní Scéna má snad své poslední půlletí.
Ale prozatím je to velmi dobré a prospěšné, užít Scény ku projevení našich názorů.
Jmenovitě i proto, že má redaktora tak mladého a ne špatně známého.
Mohu Vám ho srdečně doporučit.
- Budeme Vám zase brzo psát a očekávat od Vás dopis.
Se srdečným pozdravem
K. Čapek
( 573 ) [ Po 10. říjnu 1913 ]
Vážený a milý pane,
doufám, že Almanach máte již v rukou a že nám brzo sdělíte, jaký na Vás dělá dojem.
Je až tuze zřejmo, že by tam nepatřil dialog Novákův - s ostatními věcmi ať už se kritika namáhá, aby je dostala pod jednu střechu.
Jsme celkem spokojeni.
Víme, že úplná a skutečná vnitřní stejnorodost a čistota je nedosažitelná při nepatrném počtu lidí.
Těším se, že i Váš dojem bude dobrý.
-
Almanach se prodává čile, a to ještě ani nevyšly kritiky.
Myslím, že bude brzo rozprodán a že budeme dobře kryti: celý náklad je asi 470 K, to bude uhraženo 300 prodanými exempláři.
Tak čekáme z toho profit.
Referáty nejsou ovšem dosud nikde;
Dyk bude psát o Almanachu už v prvním čísle Lumíra.
Těším se na to, co se bude psát, jistě víc hloupého než chytrého.
Jmenovitě Šalda bude asi drtit mladé a velebit Theera, Fischera, Nováka.
- Četl jste poslední Českou kulturu, první číslo nového ročníku?
Je mi skoro celá věnována, je to komické.
Šalda patrně se připravuje na velké hádání se mnou, ale já mu brzo zkazím radost.
Proti Novákovu Podsvětí budu polemizovat ve Volných směrech.
Váš poslední fejeton nás opět potěšil;
škoda, že ty věci vycházejí na Moravě.
Dostal jste už tuším dopis od dr. Gallase z Přehledu se žádostí, abyste přispíval do Besed nebo do Literatury Přehledu.
Prosíme Vás, abyste to udělal ( raději do Besed, ježto v Literatuře byste musel projít rukama dr. Nováka ).
Bylo by to na prospěch i Přehledu, i věcem, za které dovedete tak pěkně mluvit.
Je škoda, abyste psal o literárních apod. věcech do deníku, který je poněkud odlehlý.
Vedle toho v Přehledu byste byl blíž vedle nás ostatních:
Almanach přece nestačí, aby byl společnou půdou nás mladých a Vás.
Těším se velice, že politika nebude Vám tady překážkou a že budete Přehledu posílati časem kulturní fejetony, jmenovitě takové, které by měly co nejživěji a nejvážněji působit.
Konečně Vy děláte politiku asi tak málo jako já, a proto skutečně nevěřím, že byste z důvodů politických nechtěl udělat věc tak dobrou.
Prosíme Vás tedy o příspěvky pro Přehled.
Prosíme Vás, abyste nám brzo odpověděl a nezapomínal na své přátele ve Volných směrech, Přehledu i Scéně.
Se srdečným pozdravem
Vám vřele oddaní
bratři Čapkové.
( 574 ) [ Po 1. listopadu 1913 ]
Velevážený pane a příteli,
už dlouho jsme Vám nepsali o různých pražských věcech, které i Vás budou zajímat.
Především Almanach jde doposud dobře na prodej, doufám dokonce, že budeme z něj mít profit, jejž rozdělíme.
Je to tím pěknější, že kritika ( krom A. Veselého v Národních listech ) doposud mu nijak zvlášť nepomohla;
ne že by jej bagatelizovala, ale nedovedla v něm nalézt to, co z něj dělá událost skutečně pozoruhodnou a cennou.
Měli jsme radost z Vašeho fejetonu o něm;
byla to nejupřímnější slova o něm napsaná.
Zato mrzelo mne jednání Arne Nováka, který v Přehledu rozsekl Almanach na polovinu syntetickou, stylovou, krásnou ( Theer, Fischer, Hanuš ) a na polovinu naturalistickou, nehotovou a pustou ( my a Kodíček ).
Minulou sobotu byl tu jakýsi banket pražských účastníků Almanachu;
krom dobré večeře a mnoha pití byl jediným rezultátem přípitek na příští Almanach.
Je skutečně nutno Almanach příštím rokem opakovat, ovšem nevíme dosud v jaké podobě.
Rád bych, aby tam přibyl Taussig a hlavně obrázky;
nevím ale, s jakým odporem se v tom setkáme.
- Víte asi o polemice F. X. Šaldy proti mně.
Věc je mi dost nepříjemná;
kdybych mu měl odpovědít podle svého přesvědčení, musel bych mu napsat, že je pro mne kýčařem, že všechny jeho myšlenky, které znám, jsou špatné, mediokritní, neplodné a mrtvé, a že nemá co se vnucovat do životního okruhu, ve kterém jsem já;
ale víte, v tom by každý viděl jen brysknost a temperamentnost mládence proti staršímu pánovi, ačkoli, bůh ví, temperamentností jistě nehřeším.
Takhle vlastně nemám Šaldovi co říct a mám se s ním hádat o nic, o hanebné kroucení argumentů, mám mu snad vracet nadávky etc.
- jistě docela hloupá situace, do které ani nelze vkládat nějaké zásadní luštění otázek.
Jinak Fuchs mne přetřásá ve Snaze, Horký ve Stopě atd.
- mnoho zbytečných řečí vzhledem k nepatrnému profitu, jejž mladá generace může u nás získat.
Je trochu zmrazující, že když najdete někde nového básníka, je takový, jako by tu vůbec nebylo nějakého hnutí a jako by vůbec nešlo o nic nového.
- Čeští kubisté snad budou pořádat výstavu v Berlíně.
V zimě bude tu výstava francouzských kubistů s přednáškou A. Mercereaua, a chce tu také přednášet básník Arcos, ale v celé Praze nemohu nalézt spolek, který by jim přednášky uspořádal.
Nenajdu - li nějaký spolek, obrátím se k německým studentům, ať je aspoň skandál.
Bez skandálu se tu nic nepořídí.
Dohromady mrzí mne víc věcí, než Vám mohu psát, a kdyby tu nebylo Vás a několika mladých, které mám rád a se kterými rád součiním, zalezl bych už docela do filozofie a nestaral se o nic.
I výtvarnictví je neklidné, Nejedlý vystoupil z Mánesa, bratrovi pořád ve Volných směrech mírně, ale jistě svazují ruce, a tak není ani chvilku možno mít pokoj a sbírat své síly.
- Těším se, že snad přece se odhodláte přijet na chvilku do Prahy anebo že nám aspoň brzo napíšete obšírné psaní.
Se srdečným pozdravem
Vám plně oddaný
K. Čapek.
Děkuji za výstřižek z Vídeňského deníku.
( 575 ) [ Po 21. listopadu 1913 ]
Vážený pane a příteli,
posíláme Vám současně časopis Průlom, kde je psána ošklivá a hloupá drzost proti Vám, a Čas, kde Vodák referuje o Almanachu způsobem podle mého mínění nejsympatičtějším z dosavadních kritik.
( Páni doktoři Theer a Fischer jsou pochopitelně méně spokojeni, jmenovitě s prvním dílem Vodákovy kritiky. )
Ten Čas račte nám pak laskavě vrátit, a Průlom si nechte na místo, kam patří.
Do třetice pak račte si přečíst v Brně nové číslo České kultury, kde referuje o Almanachu básník Sova.
Bude Vás snad zajímat, jak píše o mně a Kodíčkovi, ale více Vás bude zajímat, jak píše o Vás, jak Vás tituluje " drahým básníkem ", ale přitom píše stále o Votes for Women, a ne o věcech, které máte v Almanachu;
cituje Votes for Women, aby tím diskreditoval Vaše věci v Almanachu, - způsob skutečně kuriózní, který se nedá nijak omluvit.
Všimněte si dále, jak básník Sova chce odrazit Theera i Vás od Almanachu - v tom je něco, co se mně oškliví.
A nikdo to neokřikne.
Už těch perfidností stran Almanachu je hezká řádka.
Ze všeho nejžalostnější ale jsou kritika Sovova, Fialova a Wintrova.
- Charakteristická podrobnost:
Byl jsem na počátku tohoto roku žádán, abych dovolil otištění své básně v Lyrické ročence Topičově.
Zval mne písemně F. S. Procházka, věděl o tom Sova.
Nyní shledávám, že jsem byl vynechán, aniž by se mně kdo omluvil.
Tuším, že provedl to Šalda, kterého jsem dokonce sám volil ( jakožto přece jen lepšího kritika než Sekanina e tutti quanti ) do jury.
- Je to, jako by byl někdo pozván ke stolu a pak by pro něj nebylo místo.
A Vy jste, nemýlím - li se, ročenku vítal.
Mne v tom zaráží naprostá společenská surovost českých literátů, kterou nemaskovali dokonce ani omluvou.
- Za těchto poměrů mají Theer a Fischer chuť napsati později jakýsi doslov ke kritikám o Almanachu, kolektivně podepsaný, který by ukazoval mizérii a špatnou vůli kritiků Almanachu;
tu chuť vzbudil hlavně Sova.
Prosím, račte nám napsat, co byste soudil o tomto způsobu obrany nebo raději útoku.
- Škoda, že nepíšete své fejetony v pravidelné dny.
Ježto nechodíme do kavárny denně, bojíme se, že je někdy propaseme.
- Vaše noticka ve Scéně vzbudila potěšení, škoda jen, že nemohla vyjít a tempo.
- Jinak nevíme nic nového;
výtvarné poměry v Mánesu jsou stále trudnější, a je pořád nejisto, nebudou - li mladí nuceni zase sáhnout k nějaké svépomoci.
Polemiku se Šaldou jsem již ukončil, a jsem tomu rád;
Šalda působí teď dojmem tak žalostným, že bych se styděl za nějakou kampaň proti němu.
Vůbec poměry jsou teď tak nesolidní, že neponoukají člověka, aby se do nich nějak horlivě vkládal.
Ale z vyššího stanoviska by právě teď k tomu byla chvíle trochu řádit a smejčit.
Bohužel já na to nejsem a Kodíček je příliš mladý, než aby tuze nemyslel na sebe;
Theer a Fischer, zasáhnou - li nějak do toho, udělají to opatrně a mírně, a Vy dobře nemůžete, když jste od toho daleko.
A přece vlastně zrovna teď je chvíle, kdy by bylo na místě udělat prudký vír, ze kterého by se mohla vynořit opravdivá nová generace, přirozenější a početnější, než je celé nynější dost umělé a skrovné seskupení Almanachu.
Ale zatím člověk čte u mladých ( například v Časopise pokrokového studentstva ), že je nutno Almanach odsoudit ( slovy šaldovskými ), že mládež je Šaldovi vděčná ( za jeho vystoupení proti výstřelkům, proti teoriím, proti novým módám, proti mně etc... ).
Tak to posuďte sám, jak to vypadá.
A výtvarnému umění je ještě hůř.
- Těším se, že tentokrát nám skutečně odpovíte a dáte zase zprávy o sobě a že snad přijedete v lednu do Prahy na návštěvu výstavy kubistů.
Se srdečným pozdravem
Váš oddaný
K. Čapek
( 576 ) [ Polovina prosince 1913 ]
Vážený pane a příteli,
prosím především, abyste mne omluvil, že neodpovím ještě okamžitě k diskusi o volném verši.
Především je nyní ta stávka, a za druhé čekám ještě, neodpoví - li k diskusi dříve St. Hanuš, který se již dlouho chystá k článku o volném verši.
Ostatně v každém případě hned po stávce budu o té otázce psát, aby neusnula;
nevím ještě, zda do Scény nebo do Přehledu.
Děkuji Vám za zájem, který máte o to, co mohu říci;
mnoho nového to asi nebude.
Necítím se oprávněn psát o volném verši docela technicky, formálně a programově;
jak víte, dělám literaturu jen z " vedlejší možnosti ", nejsem básník, a proto se na mne nehodí psát o té věci tak volně a kladně, jako můžete Vy.
- Děkuji Vám také za to, jak jste se mne ujal vůči jurorům Lyrické ročenky.
Ovšem následek bude patrně ten, že bude - li někdo na Váš fejeton odpovídat, bude prostě dokazovat, jak tuze špatně píši, že je to pod úrovní Vyskočila atd.
Což mi bude velice jedno;
neboť svou radost jsem už měl, a sice z Vašeho přátelského a spravedlivého zakročení, jež pro mne platí nesrovnatelně víc než články, kterými mne poctívá Česká kultura.
- Myslím, že Vás ( jakož i mne ) zamrzela Taussigova noticka ve Scéně.
Je to ovšem nedopatření, věc je totiž ta: před nedávnem se Taussig poštěkal s Kodíčkem a ze zlosti a natruc ( a také snad ze vzteku, že nebyl do Almanachu pozván ) napsal a dal vysázet pro Scénu tu nešťastnou noticku.
Kodíček ovšem hned prohlásil, že jí neotiskne, a Taussig ji vzal beze všeho zpátky.
Ale tiskárna zapomněla ji rozházet, a tak se stalo, že když Kodíček odjel před vytištěním následujícího čísla do Berlína, se divnou náhodou tam ocitla.
Taussiga to teď tuze mrzí a chce to snad v příštím čísle spravit, přesto věc je mrzutá a ukazuje, že se naprosto nelze na mladé lidi spolehnout, ani ne na ty nejmladší.
Neboť i když Taussig tu noticku psal natruc, je charakteristické, že ji takhle napsal.
Nejde mně snad o to, že tam Almanach málo chválil, - já osobně jsem už zařízen na největší nadávání;
ale největší z našich nepřátel tak Almanach nepodcenil jako Taussig.
Nu, stalo se už, a Almanach se přesto prodá;
ale je přesto charakteristické, jak málo poctivě se o Almanachu psalo.
Nejpoctivější referát byl Vodákův a pak jeden, který jsem četl v rukopise a který nevím, zda vyjde v Moravskoslezské revui.
Vyjde - li, doufám, že Vás potěší, ježto na něm poznáte, že je psán od hodného a poctivého člověka.
-
Nového jinak bych věděl málo.
Vaši Křídlovku jsme si schovali, pokládáme ji za velice dobrou ( přes některé věci ), za velice dobrou, ačkoliv jsme s tím míněním zůstali skoro sami.
Nyní se těšíme na Vaše Zpěvy drátů.
- Kdy vyjde Vaše kniha?
Kdyby vyšla co nejdříve, přišla by a tempo, neboť naprosto není zastaralá.
Nějaký úvod by však byl k ní myslím na místě, aspoň několik slov o Vašem dnešku.
- Dnes je přece lyrika uprostřed zvýšeného zájmu;
Vaše kniha by nemohla ani vyjít v lepší čas, než je dnes.
Dnes je tak málo produktivních lyriků, že by Vaše nová kniha byla opravdu událostí.
- Mám nyní psát článek o moderní české literatuře do francouzské revue La vie des lettres.
Netěší mne to tuze, protože je to prekérní věc;
nemohu přece stát s tělem a duší za lyrikou Almanachu, a o čem jiném psát?
Pojmu to asi nějak v povšechnostech, snad i tak bude lze říci o české literatuře něco zajímavého, a přitom nebude se zdát omezena na žalostně malý počet básníků.
- Jsem teď docela zaměstnán studiem filozofie;
myslím, že už brzo začnou ze mne vylézat věci tak hrozně učené, že se mne zřeknete.
Ale já se budu přesto na Vás těšit, že se s Vámi zase v létě sejdu.
Můj bratr Vás co nejsrdečněji pozdravuje.
Budu nyní čekat, že nám dáte zase zprávy o sobě,
a jsem Váš plně oddaný
K. Čapek.
( 577 ) [ Po 19. prosinci 1913 ]
Velevážený pane a příteli,
promiňte, že odpovídám jenom krátce;
mám totiž bolení zubů, sedím zavázaný a nevím ani, jak bych si ulevil v té veliké netrpělivosti, která mne trápí.
- Především musím Vám sděliti, že s velikou radostí napíši úvod k Vaší Knize lesů, přejete - li si to ode mne.
Vím sice, že za to nadají mně, že si dovoluji psát úvody a orace, i Vám, že si to dáváte psát ode mne, ale přesto bych skutečně rád ten úvod napsal.
Nejenom proto, že mám Vaše básně z Knihy lesů rád, nýbrž proto, že mám ještě raději Vaše nové básně.
Víte, že až k tomu sednu, budu hledět to co nejlépe napsat, jak o Vás, tak o různých jiných věcech, jako je básnění, Čechy, nové cesty, nové úkoly atd.;
ale nevím, jestli to vůbec za něco stojí, co psávám v tomto smyslu.
Krátce, nerozmyslíte - li si to jinak, napíši Vám úvod s opravdivou radostí.
Už to bude špás, že to bude obrácený svět, kde velmi mladí píší úvody velmi zralým;
ale mohu říci, že ať si Vás generace devadesátých let vindikuje jako jednoho ze svých, cítím Vás já jako jednoho z nás mladých, což mi velice usnadní můj úkol.
Kdybych byl v rozpoložení aspoň trochu možnějším, napsal bych Vám, co asi tak bych sestavil do toho úvodu;
zatím mi to snad odpustíte a uvěříte mé upřímné radosti z veliké pocty, kterou mi prokazujete tím, že se na mne s důvěrou obracíte.
Byl bych velice rád, kdybyste mi laskavě půjčil Vaše staré knížky;
četl jsem je myslím všechny, ale tomu jsou už léta.
Mýlíte se v jednom, nezříkám se dělání veršů a jmenovitě ne proto, že bych snad byl rozladěn několika nepříjemnostmi, které mne opravdu málo žerou.
Ale já skutečně nejsem básník než jen z dobré vůle a z neskromnosti;
jsem tuze tlačen k filozofii vnitřními okolnostmi, hlavně tvrdošíjností, která mne nutí dožvýkat, co jsem nakousl;
jsem takový pedant, že docela z vnitřních pohnutek potřebuji nějaké plné odbornosti.
Ostatně má filozofie by byla asi estetika, a kdybych měl jen dva měsíce času, napsal bych o estetice knížku, která by Vám ukázala, že už jsem nevyléčitelně propadl Vám jistě nesnesitelné " odbornosti ".
Ale i přitom snad udržím si tolik lásky a neúcty k literatuře, že se občas zase dopustím veršů stejně exemplárních a nepěkných, jako byly dosavadní.
Revui La vie des lettres si nepředplácejte, ten Beauduin je protivný panák, facilista, hugovec, člověk, který chce arivovat paroxystickou deklamací;
ale ježto v jeho revui vycházejí zajímavé věci, napište, smím - li Vám radit, do některého fejetonu slova " La vie des lettres " a " Nicolas Beauduin ", podškrtněte je modrou tužkou a pošlete je na adresu pana Beauduina s malým konvenčním říkáním.
Pak budete dostávat celou revui zadarmo až do jejího zániku.
Dostáváte ji dotud zdarma na mé upozornění;
nazval jsem Vás " collaborateur continu de Lidové noviny ( le plus important journal de la Moravie ) ".
To, co Vám Šalda odpovídá stran Lyrické ročenky, mne obzvláště dojímá;
píše - li, že on i Sova mají právo, aby se jim má báseň nelíbila, musím si vzpomenout, že když ta báseň vyšla, vzkázal mi Sova po svém praktikantovi dr. Thonovi, že se mu náramně líbí;
týž Thon mi psal na jaře, že budu žádán do ročenky, - což nemohl přece vědět než od Sovy.
Píše - li Šalda dále, že není to ze msty vůči mně, jelikož jury konala se před jeho polemikou se mnou, musím si zase vzpomenout, že ještě před rozhodnutím jury ( už v červnu ) Šalda na mne nadával s Fuchsem a už tenkrát chtěl proti mně něco napsat.
A píše - li, že mne nebral do ročenky proto, že mám kde tisknout, mohlo mu napadnout, že v ročence jsou práce jen tištěné, tedy od autorů, kteří mají kde tisknout.
Lhaní, lhaní, lhaní!
A vsaďte se, že devadesát procent českých kulturních lidí nerozezná gaunerství takových polemik.
Tuším, že nebudete dále polemizovat;
víte, že pan Šalda se pak schová za svou nemoc a za své zásluhy, a Vy byste pak tady stál jako vrah.
- Ostatně ve Francii jsou poměry stejně ukrutné;
stačilo, abych psal do Scény o Romainsovi, a můj francouzský přítel pan Mercereau mne za to zahrnuje výčitkami, které bych Vám rád dal číst;
není v tom o nic méně nenávisti než třeba u nás.
Děkuji Vám za Vaše obšírné psaní a těším se, že brzo zase najdete volnou chvíli, abyste nám psal.
Proč ještě nevycházejí Zpěvy drátů?
- Neračte zapomenout na ty knihy ( Satanova sláva etc...., Jsem rytíř..., Sen o zástupu... ).
Vám plně oddaný
K. Čapek.
O nakladateli ovšem naprosto nevíme,
ale budeme shánět informace.
( 578 ) [ Leden 1914 ]
Vážený pane a příteli,
posílám Vám přiloženě tu předmluvu, a jsem ve veliké nejistotě, budete - li s ní spokojen.
Neříkal jsem o ní nikomu, a nebude - li se Vám líbit, zůstane to mezi námi, že odpadla.
Dbal jsem tuze o to, aby byla bez aplombu a nijak se nevtírala, protože vím, že by Vám to nebylo milé;
proto je krátká a snad trochu suchá.
Uvažoval jsem o ní mnoho a hleděl jsem ji udělat tak dobře, jak jen dovedu;
ale nemyslel jsem zprvu, že je to tak těžké, nesrovnatelně těžší než psát o téže knize dlouhý referát, protože tady jsou tak složité otázky taktu, skromnosti, zdrženlivosti, že opravdu nevím, rozluštil - li jsem je dobře.
Pořád jsem musel mít na paměti, že kdybych se dopustil některé chyby, která tu ležela tuze nasnadě, odnesl byste si to především Vy a pak také já, ale Vám by to škodilo víc.
Kdybych o Vás užil vřelejších slov, jež šly by mi ze srdce, kolik lidí dostalo by chuť odporovat jim a říkat o Vás věci nepříjemnější, než by říkali jinak!
A takových nesnází bylo mnoho, myslím, že je znáte.
- Dbal jsem hlavně toho, 1. znemožnit kritikům, aby se oháněli slovy " naturism ", " pohanský pěvec přírody ", " kladný milenec života " a podobné věci, ze kterých by Vám i mně bylo špatně;
2. zdůraznit Vaše stálé vývojové napětí, které by jinak každý rád přehlédl;
3. vzít lidem z úst slova " naturalism ", " impresionism " ( - dnes se už říká " pustý impresionism " ), poezie " nesyntetická ", " hrubě přírodní ", " dojmová " etc., - čímž by Vás rádi strčili jako retardéra za " idealistické, syntetické " básníky jiné;
4. přiřknout Vás k mladým, ale tak, abyste tím neztrácel, aby se nemohlo mluvit o " heslech ", " programech " etc.;
5. pokud možno nevzbudit proti Vám předsudek vykřikovanou moderností a nemírnostmi jiného druhu;
6. nutit lidi, aby Vás luštili z jistých hledisek, která jsem já nedopověděl, aby každý mohl mít radost, že přišel na něco, o čem jsem nevěděl.
- Ale to neříkám proto, abych Vás naladil příznivě pro svou předmluvu, nýbrž abychom si o prázdninách ( vezmete - li totiž tuto předmluvu ) mohli podle vyšlých kritik říci, jestli jsem vůbec aspoň jedné z těch propozicí dosáhl.
Jinak ale jsem v každém okamžiku ochoten uvěřit, že ten úvod není k ničemu dobrý a že by bylo lépe netisknout ho.
- Nepříjemnosti a zdržování v Mánesu jste si, vážený pane, zavinil trochu sám.
Kdybyste nám byl včas řekl o svém úmyslu obrátit se na Mánes, byli bychom Vám nejen naléhavě radili být méně skromný ve věci honoráře, nýbrž také a hlavně vzít si k výzdobě buď arch. Hofmana, nebo Špálu.
Neboť naši grafikové jsou nejen loudové, nýbrž pomalu nic nedovedou.
Jak mi říká bratr, je Bendova úprava Zarathustry ( totiž obálka ) velice tristní a chudá duchem, bez kouska nápadu, jen grafické řemeslo, jehož jedinou výhodou je, že už ani není pretenciózní.
Špála byl by jistě udělal veselou novou knížku, jadrnou a nápadnou, a pěkný papír a typ dovede už vybrat každý Kaláb v Grafii.
A hlavně bylo by to už hotové.
- Bratr odpoví Vám na Váš dopis později;
popohání to stále, mluvil ondy s Novotným a bude pozítří mluvit s Bendou, aby mu dal zrychlení.
Vzkazuje Vám, že bude to pravděpodobně už brzo hotovo, buďte tím ujištěn;
ostatně sám se bude o to starat a dá Vám zprávy.
- Minulý pátek byl jsem na recitaci Vašich a Tomanových básní.
Návštěva byla opravdu velká, větší než jindy, a mezi přítomnými pozorovali jsme zvláště:
Dyka, H. Jelínka, Hilberta, Theera, Arne Nováka, 5 kusů rodiny Fischerovy, prof. Drtinu, St. Hanuše, paní Buzkovou z Času, Langra, skladatele Štěpána, mladočecha Pavlů, filozofa ( filozofujícího ) R. Procházku, též mladočecha, dr. Borovičku s paní a dr. Hocha ( mladočeši ) a jiné honorace, vzadu pak stála celá kupa mladých anarchistů, což Vás snad potěší.
Vaše básně dopadly v recitaci lépe a úspěšněji než Tomanovy a dle úsudku jiných byly recitovány pěkně;
ale abych řekl pravdu, jsem zabedněný pro tenhle druh literárního požitku, a dále si myslím, že na Vaše básně by měl přijít mužský;
ženské mají málo citu pro poezii.
- Zároveň posíláme Vám několik knížek moderních básní francouzských, jež Vás budou zajímat.
Až si je pročtete, račte nám je poslat, a zase Vám pošleme jiné, které teď máme rozpůjčené.
O tom Apollinairovi vyjde ode mne referát v Přehledu, najdou - li se totiž nějací stávkokazové k sázení.
Posílám Vám také program té recitace.
- Nevěřte Kodíčkovi, že dělám punktace s docenty;
ale prostě nejsem naladěn na radikálničení, když je tak málo nač být rozpínavý, u mne i u ostatních mladých.
Kodíček je tuze zbrklý a dělal by si nepřátele tam, kde stačí mít jen protivníky.
Čekám jen, že najdu vážnější příležitost vyrovnat se s lidmi, k nimž můj poměr znáte.
Dokonce tento poměr se zhoršil, ale nač ho tříštit v drobném?
- Teď bude nutno přemýšlet o příštím Almanachu.
Prosím Vás, rozmyslete o něm, co se Vám zdá, a napište mi to.
Hlavně je to otázka, mají - li tam být obrázky a má - li se Almanach o někoho rozšířit;
napište to tak, abych to mohl předložit ostatním jako hlas člena.
Se srdečným pozdravem
Váš
Karel Čapek.
Račte poslat tu předmluvu do Mánesa s přáním, aby byla zařazena dopředu, nebo mně, má - li být v něčem opravena, nebo konečně také mně, nehodí - li se vůbec k ničemu.
Těším se velice na Vaše brzké psaní.
Na Zpěvy drátů jste zbytečně huboval.
- Četl jste, jak se Medek ke mně slušně zachoval v poslední Moderní revui?
Příležitostně pošleme Vám obraz od B. Kubišty, který si dovoluje Vám nabídnout darem;
Kubišta je teď a trvale lajtnantem pevnostních děl v Pole, protože kubismus ho neuživil.
Bratr Vám pak pošle kubistický lept, až dá dělat otisky.
( 579 ) [ Konec února nebo začátek března 1914 ]
Velevážený pane a příteli,
Almanach se dosud nesešel, sám s tím jaksi nepospíchám;
určitě jsem slyšel, že tam Arne Novák nechce jít, a sice, jak říká, proto, že jeho poznámky v Přehledu o " mladé poezii " se nesetkaly naprosto u členů Almanachu se souhlasem.
Já jsem mu totiž jednou řekl, jak velice mu zazlívám, co o tom psal.
Se Šaldou se teď rozešel a mladí ho nechtějí;
podle mého mínění si to svrchovaně zaslouží.
Tedy stran Almanachu nemohu Vám sdělit nic určitého;
vím jen, že není chuť k obrázkům, a myslím, že tady se nedocílí shody a že Almanach nevyjde.
Také s Taussigem je tu kabinetní otázka;
čert Taussiga ponoukal, aby napsal tu hloupost o Almanachu do Scény.
Později Vám napíšu více;
teď máme jiné starosti, totiž trampoty mladých v Mánesu, proti kterým se připravuje komplot.
Je možno, že mladí nebudou moci vystavovati ani reprodukovati, že budou docela stlačeni od těch kýčařů jako Nechleba atd.;
budou tu asi zlé boje a věc mladých je nejista, a tak pochopíte, že teď náš nejnaléhavější zájem je tady, i pro mne;
víte, že patřím spíše do generace výtvarníků než literátů.
Jsem velice rád, že jste byl jakžtakž spokojen s mou předmluvou;
bude mne ale mrzet, jestli si ji neodnesu v kritikách sám a budete - li Vy za ni také dostávat.
Snad máte určitější zprávy než my, kdy vyjdete.
Můj bratr naléhá přes tu chvíli.
Korektury už snad máte?
- Budete - li dále překládat z Apollinaira, nepřeložte prosím báseň Le Voyageur, protože tu už přeložil bratr do Scény.
Tu přeloženou Apollinairovu básničku z Večerů pošlu Apollinairovi, kterému jsem o Vás už psal.
Slyšel jsem, že Váš Cirkus je přeložen do němčiny, ale nevím od koho a zda už někde vyšel.
Snad to byl Rudolf Fuchs, ale přesně to nevím.
Budu to hledět vyzvědět.
- Křídlovka se mně neustále líbí víc než Zpěvy drátů.
Zpěvy drátů jsou toho druhu, který se bude u nás co nejdříve dělat;
bude se psát lyrika o aeroplánech, hymny na mašiny atd.
Ale Křídlovka je nenapodobitelna;
její novost není v syžetu, nýbrž ve způsobu udělání;
rozhodně jí dávám lyrickou cenu modernosti za rok 1913, a to i před Kodíčkem a Taussigem.
Taussig je vnějškový, hledí udělat chaos nebo " dynamický chaos ", je destruktivní, beztvarý, nekontrolovatelný, libovolný;
sám teď říká ( ovšem po dlouhých diskusích ), že jeho dosavadní básně byly schvální, že schválně se chtěl odlišit co nejostřeji, jaksi dát co nejhlasitější ránu a alarm, ale teď že napíše ty pravé věci, ty přesné, formální, čisté básně, jaké například já pořád požaduji.
Kdyby to tak jen udělal! pak by tu byla rázem nová poezie;
ale bojím se, že Taussig to neudělá a Kodíček tím spíše ne, prostě proto, že píší své věci lehce, příliš snadno a bez skrupulí, " naschvál " a natruc.
Měl byste dát příklad jim a jiným, vycházeje od Křídlovky, která měla v jistých místech přesnost a ušlechtilost pravé moderní poezie.
Některá místa Křídlovky považuji za nejlepší a nejmodernější kusy naší nové poezie, za pravý příklad, který by měl oněm oběma obrátit hlavu.
Onehdy mi ukazoval Kodíček báseň, která mne zklamala až bolestně;
třeba se v tom mýlím, ale já vidím úkol mladé poezie naprosto jinak a jinde, především o mnoho a nedosažitelně dál.
Moderní básnění neleží na dosah ruky a pozná se především podle toho, jaké nesnáze se cestou k ní musejí překonat;
prosím Vás, napište mi, byla - li Křídlovka Vaší nejnesnadnější básní, - já si to o ní pořád myslím.
Přijedete do Prahy na kubistickou výstavu?
Bylo by nám to neobyčejně milé a shledal byste se tu s mnoha přáteli, jež neznáte.
Napište mi, budete - li chtít ještě některé francouzské knihy;
vidíte, že v nich nejsou pro nás žádné mustry.
Mně se osobně nejvíc líbí Arcos a Apollinaire a † Henri Franck.
Bratr Vás prosí, abyste už laskavě napsal o těch moravských umělcích;
už se stávka chýlí ke konci a začne se zase tisknout.
- Těšíme se už tuze na prázdniny;
je tu tristně, s uměním jde to od desíti k pěti, všechno se horší, blbne a nafukuje se.
Pořád se zavíráme úže s několika přáteli výtvarníky, - z literátů Vy, ke kterému se cítíme nejbližší, jste pryč, a tak privatizujeme a nepřevracíme svět.
-
Musel bych Vám ještě mnoho psáti o trampotách mladého umění, hlavně výtvarného, ale snad přece přijedete sem a budete se o to trochu zajímat.
Těším se, že nám zase o sobě napíšete delší psaní.
Srdečně Vás pozdravuje
Váš oddaný
K. Čapek.
Hlavně ta Křídlovka měla náramnou moderní odbornost v udělání;
je to jediná nová česká báseň, kterou jsem četl s nesmírným technickým interesem.
Tady už přestává revoluce a začíná konkurence, docela bez ohledu k modernosti obsahu.
A to si na ní tak tuze cením.
( 580 ) [ Polovina března 1914 ]
Vážený pane a příteli,
dne 25. t. m. odjedou naši rodiče do Itálie na cesty a pak direktně do Trenčína.
Ježto tedy zůstane nám k dispozici celý byt, dovolujeme si Vás pozvati, abyste nás přijel navštívit a zároveň prohlédnout si výstavu kubistů v Mánesu a výstavu Skupiny, jež obě potrvají až do konce března.
Musel byste být rozhodně naším hostem, a to i u stolu;
máme služku, která vaří tak dalece dobře, že byste se nemusel bát našeho mládeneckého stolu.
Rozumí se, že byste byl zcela volný a že byste mohl nerušeně psát, když byste chtěl.
Udělal byste tím předně velikou radost nám, a ujišťuji Vás, že byste nám nezpůsobil nejmenšího nepohodlí.
Za druhé by byli rádi všichni mladí, kteří by Vás tuze chtěli znát a nemají k tomu ovšem příležitost.
Za třetí uviděl byste kubistické umění v dost širokém rozsahu a dost velké úplnosti, což také stojí za to.
A posléze by se Vám cesta docela hladce hradila tím, že tady by Vám nepřišlo zatěžko nalézt něco látek k fejetonům.
Jistě také uvidíte rád své staré kamarády, Brunnera etc., a své nové přátele, které osobně neznáte a kteří Vás mají rádi.
Prosíme Vás tedy, nerozmýšlejte se dlouho a přijměte naše pozvání;
budeme Vás čekat 25. nebo 26. t. m.
- v té době také odbydu svou seminární práci o pragmatismu a budu úplně volný.
Uděláte nám tím velkou a upřímnou radost;
už se na to těšíme, i Kodíček a ostatní doufají, že přijedete do Prahy;
a přijedete - li, jistě nám nebudete chtít udělat ten zármutek, že byste nechtěl těch pár dní být u nás.
Slovem, spoléháme pevně na to, že se koncem měsíce u nás sejdeme.
Tedy ujednáno, ne?
- Domnívám se, že jste mému poslednímu dopisu poněkud nerozuměl;
nemyslil jsem, že by měly moderní básně být úzkostně vypiplány bez vervy a bez jakési posedlosti.
Co jsem mínil říci, bylo jen tolik, že každá novota se má dělat svrchovaně vážně, zodpovědně, vědomě, - neboť jen vědomá a zodpovědná změna je vskutku odvážná.
Nemám rád novoty lehce získané a snadno zdůvodněné pouhou vervou, schválností, vtipem a nebo zvůlí.
Rád bych viděl v nejvzteklejší věci nejvíc zralosti a pevnosti;
myslí - li člověk při nějakém pohybu na něco trvalého a definitivního, není to aspoň pohyb jenom bořivý.
Proto jsem myslel, že Vám dala Křídlovka mnoho práce, tj. ne mnoho psaní, nýbrž mnoho převracení se a opatrného zkoušení;
cítím z ní, že jste se během psaní kolikrát lekl, je - li to dobře, a znovu to přemyšloval od začátku.
Teprve pak má novota zodpovědnost, a tou stává se těžší a zrnitější a není jen raketou v nějaké bláznivé noci.
Proto jsem měl na ní ten profesionální zájem.
Rozhodně jsem přesvědčen, že tato tíha schází i Kodíčkovým, i Taussigovým básním a článkům, a proto s nimi nejsem spokojen a říkám jim to;
kupodivu, v požadavku nesnadné poezie se mnou oba platonicky souhlasí, ale v praxi z nich báseň vyteče tak, že pak sami neví, proč je tam tohle a k čemu slouží tahle senzace atd.
[ * ) Musím k tomuhle podotknout, že mám Kodíčka i Taussiga velice rád, rovněž jejich básně malgré tout, - ale nesouhlasím s nimi, jako Vy třeba často nesouhlasíte nebo mohl byste nesouhlasit se mnou. ] Myslím, že nyní mi porozumíte;
teoreticky tím pléduji pro poezii ještě " divočejší ", tj. extrémnější a podivnější, než jest jejich.
- Řekl mi důvěrně Kodíček ( což mu neračte mít za zlé, není - li Vám snad milo, že to řekl ) o Vašem zaslánu proti Mánesu.
Nevím, uvážil - li jste, že pak, po tom zaslánu, byste nemohl dobře reflektovat na to, aby to Mánes vydal vůbec.
Potom by trvalo ještě déle, než byste mohl knihu vydat, - jmenovitě i proto, že by se těžko našel nakladatel, který by chtěl udělat zadost Vaší potřebě pěkného papíru a slušné úpravy.
Mimoto vím, že je pravda, že čekají na nový typ písma.
Není v tom tedy zlý úmysl ze strany Mánesa, nýbrž šlendrián, liknavost a příslovečná už nedbalost Bendova, před kterou byli bychom Vás varovali předem, kdybychom byli věděli, že se obrátíte na Mánes.
Nemyslíte tedy, že by se tím zasláním vydání knihy zdrželo ještě víc?
- Hlavně těšíme se na setkání s Vámi;
snad do té doby, než přijedete k nám, upraví se otázka Almanachu způsobem, jejž bych považoval za nejlepší možný v každém ohledu, - o čemž později více.
Tedy přijeďte, vždyť Vás nic nezdržuje, a uděláte tím radost nám všem a snad trochu i sobě samotnému.
Pište nám brzo.
S nejsrdečnějším pozdravem
K. Čapek
( 581 ) [ Po 15. březnu 1914 ]
Vážený pane a příteli,
nemohu se tentokrát dočkati Vaší odpovědi, a proto opakuji ještě jednou naše pozvání.
Přijeďte, kdy Vám bude libo, ale nejraději ( rozhodně! ) do konce tohoto měsíce po 25., pokud je ještě otevřena výstava kubistů v Mánesu i výstava Skupiny.
Uděláte nám velikou radost, přijmete - li naše pozvání;
dnes mluvil jsem s Kodíčkem, a velice se na Vás těší.
Všichni by Vás rádi poznali.
Dále bude dobře, když přitlačíte sám na vydání Knihy lesů.
Arch. Novotný, na kterého jsem onehdy snažně naléhal, aby to urychlil, sliboval, že se o to postará, a říkal, že kdybyste přijel sem, bylo by možno zajednat to co nejrychleji.
Konečně měl byste přijet v záležitosti Almanachu.
Je tu totiž myšlenka, kterou měl nejprve Fischer a která se nám náramně líbí, takže na ni držíme bezpodmínečně: totiž že byste redakci ( ne vydání ) příštího Almanachu přijal Vy;
že byste si vybral, koho byste chtěl, a že byste nepozval, koho by Vám nebylo libo.
Za deficit by opět museli spoluručit všichni účastníci.
Neznám skutečně jiné cesty, jak Almanach zachránit;
absolutně trvám na tom, aby tam byly obrázky, a to ostatní na sebe nechtějí vzít;
to je jedna věc, na které by se Almanach rozbil a která by se rozřešila docela hladce, kdybyste Vy měl redakci.
Další taková věc je přibrání Taussiga, pro kterého rovněž jsem;
Taussig se nemůže dobře do Almanachu hlásit sám, musel by být pozván;
opět Vy to můžete hladce udělat, kdežto u ostatních je to těžké.
Stejně tomu je se zbavením se Nováka.
- V takové redakci byste ovšem musel mít plnou volnost, vybral byste to na své zodpovídání, ale jinak byste naprosto nebyl angažován finančně.
Jsem přesvědčen, že je to nejlepší a vlastně jediná možná cesta;
do Almanachu bez obrázků, bez Taussiga a s Novákem bych nepsal, a vystoupiti s tím jako s požadavkem by znamenalo rozehnat tu choulostivou a k sobě svázanou společnost, čili udělat konec Almanachu.
Dovedl bych sice oželet Almanachu i toho, že bych pak asi vůbec nenapsal žádnou báseň;
ale přece vidím, že by Almanachu, a hlavně Almanachu ještě mladšího než loni a doplněného reprodukcemi, bylo upřímně škoda.
Prosím, sdělte mi laskavě ihned své rozhodnutí, vzal - li byste to rozřešení na sebe, - a prosím Vás, abyste to v zájmu Almanachu udělal;
potřeboval bych to vědět co nejdříve, abych mohl ještě před Vaším příjezdem svolat schůzku, která by Vám to rozřešení nabídla.
Dále mi laskavě sdělte, chcete - li tam míti Theera, Fischera, Hanuše, abych mohl předem sondovati, jestli Vám závazně dají své básně, a hlavně kolik asi, jaká asi bude jejich ochota vůči Vám.
( Myslím ostatně, že zcela uspokojivá. )
Ovšem je možné, že třeba Novák ( který doposud může hlasovat ) nebo Theer nebo snad někdo jiný by nebyl pro to řešení;
- pak bych nechal raději Almanach padnout.
Novák měl o Almanachu referátek v Literarisches Echo.
O Vás neví více, než že jste prý naturista;
Theer je mu středem Almanachu, Hanuš ušlechtilým básníkem vnitřního vývoje, kdežto já a Kodíček podléháme cizím vzorům německým a francouzským;
já jsem aspoň přes tvrdost formy vážný a filozoficky vzdělaný, kdežto Kodíček je Tagesschriftsteller, který dělá z poezie karikaturu.
Slovem, Gaunerei.
Tedy ještě jednou prosím Vás o dvojí: abyste k nám přijel bez okolků jako k přátelům, kteří Vás mají nejraději z celé české literatury a ze všech našich figur, a abyste byl ochoten zachránit Almanach.
O obém račte nám dáti obratem pošty zprávu.
Těším se, že odpovíte v obojím kladně.
Máte u nás také uchystaný obrázek od Kubišty, který byste mohl pak odvézt s sebou, a zároveň vybrat si něco od mého bratra.
Těšíme se už na Vás velice;
snad tentokrát nebudete z Prahy tak utíkat, jako když jste tu byl o sokolském sletu.
Se srdečným pozdravem
K. Čapek
( 582 ) [ Začátek dubna 1914 ]
Vážený pane,
tedy ujednáno, že k nám brzo přijedete.
Těšíme se už na Vás velice.
Do té doby budu hledět docílit rozhodnutí o Almanachu, aby buď nebyl, nebo byl takový, jak jsem Vám naznačoval minule.
- Jak pokračuje Vaše kniha v Mánesu, nevíme, neboť nemáme s Mánesem vůbec spojení.
- Vaše báseň ve Scéně byla velice dobrá;
zdá se, že nalézáte v tomto způsobu, jako Křídlovka nebo ta poslední věc ( nebo Dub a Cirkus ), své vlastní a ryze své možnosti;
Vy máte schopnost obrazu jako nikdo druhý v Čechách, to jsou úžasná místa, co člověk ve Vás najde, a právě moderní forma tomu dává něco absolutního.
Odpusťte, mluvím o tom nešikovně, ale ptal jste se mne na to, a tak nevolky upadám do tónu traktátu.
Sám si nejsem jasný, v čem to u Vás spočívá;
jsou to naprosto nenapodobitelné věci - myslím třeba na první strofu Skřivánka nebo na to místo, kde ulička je jako vor na posvátné řece atd.
To jsou nezapomenutelné věci.
- Brunner se na Vás tuze těší a Fischer by Vás tuze rád poznal.
Pokud jsem sondoval, jste to dnes Vy, o kom mladí lidé mluví, ne Šalda a nikdo jiný;
skutečně, diskuse se točí kolem Vás, a ne kolem nás, Kodíčka, Taussiga, mne atd., a také starší se Vámi zabývají nejvíce ze všech, toť se ví, kritizují etc.
Vaše kniha teď vyjde zrovna včas.
Jsem rád, že máte tak dobré jaro, a vždycky se těším na Vaše věci;
- jinak skutečně není, o co se u nás zajímat.
- Prosím, nemohl byste se v Lidových novinách zeptat, proč neuveřejňují překlady z Poea od našeho kamaráda Foustky?
Těšíme se na hezký dopis od Vás a především na Vaši návštěvu.
Váš oddaný
K. Čapek
( 583 ) [ Po 24. dubnu 1914 ]
Velevážený pane,
tedy s Almanachem to stojí tak:
Protože nám ho asi nikdo nevydá, respektive nechceme se vázati na knihkupce, kdy se zdá, že Almanach bude kryt, bude asi vydán zase jako loni, to jest společným finančním ručením pražských členů.
Na tom myslím se rozbíjí možnost, aby to vzal na sebe jeden;
bude zase nutno podepisovat směnky jako loni, být tahaný o zaplacení jako letos atd., což jsou nepříjemnosti, na které jsem nepomyslel, když jsem počítal na Vás.
Dále se zdá, že Theer má skutečně oficírskou čest, jak jste mi psal, a že by se třeba nemohl přenést přes hloupost, pro kterou se smiřovat snad ani nestojí za to.
Hlavní je to: všichni jsou pro obrázky ( asi dvacet nebo třicet, krásný výběr ), dále pro Taussiga, a konečně pro to, aby tam nebyly literární eseje, čili aby tam nebyl Arne Novák.
V tom trojím ohledu tedy by bylo vyhráno.
Dále jedná se o přibrání mladých krom Taussiga, snad Langra, nebo Weinera, nebo Křičku.
Chuť do Almanachu zase stoupá.
- Byl bych rád, kdyby se takto uskutečnil, mladý, obrázkový, tlustší a divočejší a bez falešných Dantů.
Mrzí mne však, že se budu muset zříci svého přání, abyste Vy byl postaven v čelo Almanachu.
Bylo to mé velmi osobní přání;
bylo by mi nesrovnatelně milejší, kdybychom my mladí byli postaveni za Vás než za Theera, jako jeho nepovedená škola.
Přečtěte si třeba, co píše Theerův věrný vychvalovač Veselý v posledním čísle České revue a v novém čísle Květů;
najdete tam nás mladé jako nečesané a hloupé žáky, kteří se u Theera naučili špatně tomu, čemu se třeba Hanuš naučil pěkně a poeticky.
Vždy bych chtěl raději platit za Vašeho než za Theerova.
Ale teď do toho přišly ty obtíže.
Ani mne neuspokojuje, že i když nejste redaktorem Almanachu Vy, stane se tam asi to všechno, co byste udělal, kdybyste byl jeho redaktorem.
Takto bude Almanach zase bez redakce jako loni, ale opravdu doufám, že omlazený;
obrázky a rozšířením naprosto by přesahoval finanční síly jednotlivce, a na kubistické obrázky by se knihkupec nenašel.
Nezbývá tedy než spokojit se s tím, jak to je.
Jste - li s tímto stavem srozuměn, napište mi laskavě, zdali jste pro obrázky, proti esejím, pro Taussiga, a pro koho byste ještě byl a koho nebo co byste tak navrhoval.
Ale račte mi to sdělit brzo, protože bude co nevidět schůzka, která to rozhodne.
Pro svou osobu bych neslevil z toho, co bylo dosud výsledkem pourparlerů, - raději aby Almanach nebyl, než aby byl akademický a bez kubismu.
- Je to směšné, že dávají - li lidé do něčeho peníze nebo ručení, chtějí do toho mluvit;
v literárním a uměleckém světě, zdá se, není tichých společníků.
Bylo by to přece jen pěknější, kdyby Almanach nesl prostě Vaše jméno, bylo by to více manifestační, jaksi agresívnější;
lituji toho velice, ale mně se má přání nikdy nesplňují.
- Rozhodně si račte přečíst Květy, najdete tam svého horlivého žáka, a sice Ant. Sovu;
některé kusy tam Sova přímo uspořil Vám, abyste je nemusel napsat Vy.
Nyní budou moci Ant. Veselí napsat, že Sova vítězně vyšel ze soutěže s Vámi.
- Jsme nesmírně otravováni ze všech stran.
Bratr byl vyloučen z Mánesa, že se ohradil zaslánem v Přehledu proti beztaktnosti nynější redakce Volných směrů;
prý to byl jako člen povinován předložit výboru.
A i zblízka je člověk otravován;
budeme Vám mít mnoho co vypravovat, až k nám přijedete.
Bratr už si Vás zpaměti kreslí, dost Vás trefil;
teď už se těší, že mu pošlete fotografii.
- Básně Theerovy v Lumíru se mně zdají přímo rozlaďující;
kde lidé berou to svědomí, tak psát o Theerovi jako A. Novák nebo Ant. Veselý!
Vždyť je to slabší než nepovedené věci Sovovy.
Místo aby napsal krásné rytmy, naříká si, že mu je špatný svět zastavuje a zacpává;
nevím, snad tím chce Theer začít svou novou etapu, ale je to především úžasně všední, je to umění nevykoupené a nepovznešené, je to horší než realism: je to utrpení realismem vlastního vnitřního života.
- Prosím naléhavě, napište nám co nejrychleji o tom Almanachu a kdy přijedete.
- Na podzim pojede bratr zase pryč a já zalezu do sebe a budu si chystat doktorát;
v těch otrávených poměrech člověku nezbývá než buď se gaunersky štířit a štvát, nebo dělat dobrotu a být pilný, privátní a sobecký.
Těšíme se zase na Vaše příští věci, už dlouho nevyšlo nic ve verších.
Srdečně Vás pozdravuje a těší se na shledanou
Vám oddaný
Karel Čapek
( 584 ) [ Mezi 10. až 15. květnem 1914 ]
Vážený pane,
velice jsem se s Vámi shodoval ve Vašem posledním dopise, co jste psal o té protivné básnické nafoukanosti;
pobaví Vás, že takový sebecit jde tak daleko, že v literární přednášce postaví básníka jako nejvyšší typ člověka.
Popřípadě může být básník velice nízký typ člověka;
hvězdičky v básni nejsou ještě hvězdičky na límci;
básník není ještě žádný člověk, teprve člověk je člověk.
To by vlastně měl být úkol mladých: udělat konec takovým uměleckým pověrám a za druhé konec frázím;
dnes každý Veselý a Jareš a ostatní banda řeší všechno tvůrčím činem, osobností, genialitou, a zatím métier i morálnost umění tím jenom trpí.
To k nám zavedl Šalda, a čím víc se to opakuje, tím je to horší.
A to jsou stanoviska, ke kterým se v posledním týdnu hlásila " mládež " asi na čtyrech místech najednou.
Je to trochu jako v náboženství: špatná víra se opírá o zázraky;
dobrá víra jenom o dobrou vůli a dobré skutky.
Dnes se dělá v literatuře opravdové páterství;
v kulturnějších poměrech, jako ve Francii, se zdaleka nedělají takové cavyky s uměním, které v devadesáti procentech je přece jen méněcennou živností.
Opravdoví umělci tak nikdy nemluvili a tak se nehonosili uměleckou vznešeností jako kýčaři, impotenti a prdelkující kritikové.
Mně a bratrovi je už vždycky zle, když čteme elože na umění;
tím se umění jenom škodí, tak jako hezká ženská se stane protivnou, jakmile se začne považovat za vyšší bytost.
Pro umění jsou jistě lepší tvrdé poměry bez rozmazlenosti.
Říkám to jen proto, že věřím, že byste se s námi denně zlobil a smál, kdybyste se musel pořád utkávat s takovým pentlením Umění, jaké se provádí kolem Šaldy, v Uměleckém měsíčníku, v Životě a mýtu, v družině Almanachu a vůbec skoro všude.
- Bratr Vám už psal, že usnešení o Almanachu dopadlo zcela dobře.
- Prosím Vás, připomeňte Taussigovi, že na něho počítáme;
že zdviháme parolu, aby byl Almanach revoluční tentokrát.
Bohužel, Langrova " teplota " zas ubere v něm trochu svěžího vzduchu.
- Vaši Restauraci jsem ještě nečetl, protože jsem nebyl v neděli v kavárně;
zato jsem dostal v pondělí Váš Den, který spolu se Skřivanem pokládám za jednu z nejlepších Vašich básní.
Restauraci mi zítra přinese jeden známý, a pak Vám o ní napíši.
Den je neobyčejně šťastná věc, která ukazuje, že nejmodernější věci jsou ty, které nejpřesněji a nejjasněji trefí skutečnost;
to je kubistická maxima, kterou uskutečňujete Vy, ne Taussig ani nikdo jiný.
- Pomalu se trochu staráme o nakladatele pro Vaši novou sbírku, která by už na podzim mohla vyjít a udělat epochu české literatury.
Na sto padesát stránek už přece budete básní mít?
- Jednání Bendy nebo Mánesa je už skandální;
ti lidé zasluhují, ne aby se jim nadávalo, ale aby se jim pár vrazilo.
Přesto, že si nejste jist, že Prahu navštívíte, doufáme, že soud nám udělá tu radost a bude Vás sem citovat.
Uviděl byste více, než co Vám můžeme vypravovat;
skutečně, můžete - li, přijeďte sem na několik dní, třeba se svatojánskými poutníky.
Se srdečným pozdravem
Vám velmi oddaný
K. Čapek
( 585 ) [ 5. června 1914 ]
Velevážený pane,
víte zajisté, že Vaše kniha již vyšla;
neměl jsem jí dosud v rukou, ale její zevní roucho mi připadá jaksi střízlivé a hubené;
dřevoryty jsem ještě neviděl.
Dovoluji se Vás zeptat, zda dovedete ocenit ten obchodně, moderně a reklamně místný kousek, abychom Váš ctěný obličej dali panu Brunnerovi pro Český svět.
Pojměte to prostě jako reklamu, jako nejúčinnější inzerát, vzhledem k naprosto pokročilé sezóně, k pokročilé letní hnilobě vskutku potřebný.
Čekáme od Vás pokyn.
- Jak to je nyní se Scénou, víte zajisté od dr. Taussiga.
Divil jsem se, když jsem nalezl Vaše jméno spolu se Šaldou;
Vy jste se asi také divil.
Později psaní.
Prosím pozdrav panu Taussigovi.
Vám neupřímněji oddaný
K. Čapek
( 586 ) [ Po 6. červnu 1914 ]
Velevážený pane,
velice Vám děkuji za věnování Knihy lesů, do které se chci zrovna teď večer dát.
Bendova úprava se mi příliš nelíbí.
- Bylo by dobře, kdybyste mohl letos na podzim vydat Nové zpěvy;
máte teď neobyčejně mnoho věcí, a nejpodivnější na tom je, že jsou skoro všechny znamenité;
mám je téměř všechny v kapse, protože tuze málo lidí, krom Moravanů a politiků, kteréžto oba typy se o literaturu nezajímají, čte Lidové noviny, a dráždím jimi nejraději takhle Fischera a Theera.
Tedy řekli jsme paní Buzkové, její muž je sekretářem v realistické straně, a ona zatím nezávazně jednala s Dubským ( totiž s firmou Grosman a Svoboda );
Dubský nejdřív, že nemá na nic čas a že už nic nevydává;
podruhé už se hodně zajímal a říkal, že v srpnu asi by si to chtěl přečíst.
Tedy Dubský není v honoráři kavalír a knihy u něho vůbec mnoho nevynášejí;
ale Grosman a Svoboda je přece jen oficiální nakladatelství a mohlo by z toho koukat trvalé nakládání.
S Ottou a Vilímkem je zbytečno jednat;
Topič je myslím tuze établismá pro kýčaře.
Pro Vás se dnes hodí, aby Vás trvale vzal nějaký oficiální nakladatel, abyste se nemusel potloukat po všelijakých ochotnících.
Račte nám napsat, jestli Vám to smíme pomoci shánět.
- Posíláme Vám překlad z Whitmana, protože je to krásná báseň;
ve Vašem Schlafovi je citována v angličině;
prosíme, zda byste ji nemohl doporučiti do Večerů, překladatel je hodný mladý hoch a chtěl by pořídit knihu překladů z Whitmana, což by bylo jen dobře.
- Ten můj podpis v Přehledu se Vám nemusí nelíbit;
víte, že to ode mne nebyl politický projev, protože politizování mně je dnes daleko.
Podepsal - li jsem to, bylo to proto, že ten projev mířil proti všem politickým stranám a hlavně proti všem žurnálům.
Nevím, čtete - li všechny deníky, aspoň obden jako já;
jistě kdybyste je četl, bylo by Vám ze všech špatně.
Kdybyste je kontroloval jedny druhými, viděl byste, že lhou všechny a jsou dělány od špatných chlapů.
Český politický žurnalista je hrozná kreatura, ať je z Času nebo Národních listů nebo odkudkoliv.
Proto tedy jsem to provolání podepsal, a jsem rád, že jsem po něm zůstal stejně politicky nezavázaný jako před ním.
Tahali mne už mezi mladé mladočechy a volali mne mezi mladé realisty, ale já se těším, že tak dlouho se mi podaří zůstat mimo všechny, pokud nebudu mít naprosto vážné a pevné důvody rozhodnout se pro nějaký program.
Proto tedy doufám, že naprosto mezi námi nebude politické neshody.
- Nyní, když budou vycházet kritiky Vaší knihy, sdělte nám laskavě, které noviny a revue nečtete a které bychom Vám tedy měli poslat.
Dále, Kodíček by rád napsal delší referát o Vaší Knize lesů do Lidových novin.
Nebylo by Vám možno zeptat se, zda by redakci Lidových novin nebyl milý takový článek o jejich autoru, který v nich všechny své věci ukládá?
- Taussig by měl psát lepší fejetony;
možná, že si tuze neváží novinářské práce, ale měl by si víc vážit sebe sama.
-
Se srdečným pozdravem
Vám oddaný
K. Čapek.
( 587 ) [ Srpen 1914 ]
Velevážený pane,
říkal jste, že koncem srpna snad pojedete do Prahy k stání.
Zveme Vás tedy znovu, abyste po ten čas byl naším hostem;
víte, že nám tím uděláte velkou radost.
Naši rodiče jsou opět z Prahy pryč, nyní ve Stupčicích;
jsme tedy sami doma jako před prázdninami, a místa máme nazbyt.
Velmi rád bych Vás opět viděl, jmenovitě proto, že náš pobyt v Bílovicích byl tak brzo přerušen.
Mimoto bylo by dobře, abyste se sešel s lidmi, se kterými budete dělat časopis, - nedopadnou - li věci ve světě nějak špatně.
Bylo by nejvýše třeba podrobnějších úrad a k těm úradám Vás - i když náš podnik se uskuteční třeba až za rok.
Zatím by se sbíraly peněžité příspěvky a rostla by v lidech touha po časopise, kdyby byly už nějaké pevné naděje.
Ostatně je možno, že válka skončí brzo a že by časopisu prospělo, kdyby vyšel ještě za znění politických fanfár, řekněme na jaře.
Nezdá se, že by věci ve světě dopadly tuze špatně, a proto by bylo dobře sejít se a udělat si konkrétnější obraz našeho podniku.
Chuť do toho je veliká a velké naděje.
To tedy, prosím, uvažte, a nestačí - li Vám k odhodlání se navštívit Prahu radost, kterou byste nám tím udělal, snad Vás k tomu může pohnout náš plán, který nemůžeme ztratit z mysli ani v tak nepokojné chvíli.
Jinak ovšem neděje se tu nic;
na literaturu a umění není čas, a nejlepší je trochu dělat, pokud člověk může.
Napište nám, jak se Vám daří a nejste - li v přílišné tísni.
Mohl byste snad upozornit Lidové noviny, že všechny velké žurnály v Praze i ve Vídni vycházejí s fejetony i přílohami, - to, že je válka, není ještě důvodem k tomu, aby lidé byli zblbováni malichernými zprávami, věcmi, které nestojí na výši okamžiku a jsou jen pěnou vážnějších věcí;
noviny nejsou pro to, aby vojnu zmalicherňovaly, a udělaly by nejlíp, kdyby nosily ty velké a důležité zprávy a přitom docela neztrácely z očí důležitost literární atd.
Takhle se ztrácí smysl pro důstojnost a rozvahu;
teď se má pěstovat na veřejnosti jistá pomalost a rozšafnost, rys do hloubky a trpělivosti, a ne krmit lidi povídáním o kožených dělech Tibeťanů, o původu slova hurá a o tom, jak vídeňští židé jsou nadšeni pro boj kultury proti barbarství.
To by měly Lidové noviny vědět a pěstovat jiný tón, mít fejetony jako jindy, jenže jinačí než jindy.
Snad k tomu za chvíli dojdou samy, a Vám se uleví.
Napište nám, jak se Vám daří a zda Vaše ryby mají pochopení pro to, že se v takové době mají obětovat.
Nejlepší by bylo, kdybyste si zajel do Prahy;
trvá to sice poštovními vlaky nekonečně dlouho, a musel byste asi mít pas od policie, ale zato byste se mohl déle zdržet tady.
Kdyby nebylo došlo k válce, byli by přijeli do Bílovic Hofman a Kodíček a byl by se časopis mohl přichystat u Vás.
Bylo by dobře, aby došlo k úmluvám o něm, protože bude nutno dlouho předem sbírat příspěvky peněžní.
Zatím končím - raději bych s Vámi mluvil ještě o mnohých jiných věcech.
Bylo mně těžko odejet tak naráz z Bílovic.
- Hleďte nám tedy tu újmu nahradit tím, že nás tentokrát navštívíte Vy.
Se srdečným pozdravem
Vám oddaný
K. Čapek.
( 588 ) [ Počátek září 1914 ]
Velevážený pane Neumanne,
chtěli jsme Vám psát už dávno, ale nebyli jsme jaksi v dobré náladě.
Velmi upřímně nás potěšila možnost té nové revue, o které jste nám psal.
Kdyby ten Váš nakladatel dal s sebou skutečně mluvit a nestavěl se proti modernosti toho časopisu v literární i obrazové části, bylo by nám nejlépe spomoženo, a bylo by hlavně nač se těšit, co projektovat a več věřit.
Ani docela nemohu uvěřit, že by to opravdu bylo uskutečnitelno;
jednejte o tom, a my jsme při tom celým srdcem.
Bylo by to dokonalé východisko, protože na privátní časopisecký podnik by bylo hned po válce sotva možno myslet.
Vždyť například za Almanach musíme ještě teď doplácet, ovšem už mnoho ne.
Domnívám se, že by dělalo na nakladatele dobrý dojem, kdyby se před ním rozvinul širší program, nezahrnující jenom umění a literaturu.
Najít pak lidi pro to nebude ovšem snadno, ale proponovat si to je beze všeho možno.
- Zkrátka magacín, Topičův sborník chytrého a moderního druhu, nic exkluzívního - to by snad nakladatele nejspíš zlákalo.
Ani bych sám na něco exkluzívního neměl chuť;
k tomu je potřeba dlouhého míru.
Musí se vymyslet časopis, který by nebyl zbytečný vedle dosavadních obrázkových časopisů ( na obrázkové stránce je důraz ) ani vedle revuí, který by byl zároveň bujný, užitečný i vážný, - zkrátka dobrý a zajímavý typ, který by mohl dělat nárok na populární interes.
Je to všechno těžké, ale je nutno si něco předem s chutí vymýšlet.
Až budete uvažovat o jeho rázu, povězte nám to, budeme přemýšlet také a navrhovat a diskutovat, protože náš zájem je velký a nutkavý.
- Žádáme teď na policii o pas, rádi bychom jeli do Španěl za starým uměním, ale myslím, že nám to nebude povoleno.
Arne Novák prý dostal z vojny dispens.
Brunner je snad u lantveráků v Inšpruku.
Těšíme se velice na Vaše psaní, dříve jste nám psával víc.
Měl byste se dát s rodinou očkovat, rozhodně aspoň proti neštovicím.
Nebezpečí bude asi velké, a je - li u Vás špatná voda, dejte se očkovat i proti tyfu.
Píšu dnes málo, protože tuze potřebuji jít do postele.
Zatím Vás co nejsrdečněji pozdravuji a očekávám s nadějí, že Vaše jednání s nakladatelem nebude zcela bez výsledků.
Vám zcela oddaný
Karel Čapek.
( 589 ) [ Po 25. září 1914 ]
Velevážený pane,
posíláme Vám referát A. Veselého - snad jej už znáte;
je vidět, že Veselý ví, čím je povinen Theerovi, Sovovi atd.;
že na Vás vynalezl Hálka ( zatímco na Theera vytáhl tuším Nerudu a na Fischera Vrchlického ), je ještě od něj pěkné;
vždyť ve Vás mohl stejným právem nalézt Elišku Krásnohorskou nebo Františka Haise.
Jak vidět, " světodějné události " nemohou lidi polepšit - naopak.
Všechna prolitá krev nemůže smýt špínu, která zaplavila svět ze žurnálů, šmoků a patriotů.
A pak každý si troufá říci, že válka bude mít obrodivý význam na kulturu, umění atd.
Spíš věřím, že lidé a hlavně umělci budou po válce smutní a upjatější, protože zakusili největší hanobení národů, které se kdy stalo.
- Slíbili jsme Vám novinky;
ale je těžko odhádnout, co je pravdy na tom, co se říká, - mnoho takových řečí se nepotvrdilo.
- Nevíme, četl - li jste v novinách takovéhle výmluvné maličkosti:
V Němcích zakázala vojenská správa, aby lidé dávali zajatým vojákům nějaké dárky;
najíst prý dostanou a další účast se vůči cizím vojákům netrpí.
V Bruselu bylo německým vojákům dáno nařízení, že se nemají nikomu na chodníku vyhýbat;
a kdyby se jim někdo smál, toho mají zfackovat.
A Bruselané se ovšem nesmějí bránit.
Na tohleto by měli Dehmelové a Hauptmannové skládat oslavné básně! tohle je tedy triumf války!
Když si tak člověk pomyslí, že tenhle duch by mohl u nás vládnout při jistém obratu událostí!
A tak se nedivte, že člověk nemá chuť do novinek, a spíš se žere, stydí a děsí.
České noviny ukázaly úroveň, jaké by nikdo nikdy nečekal;
" světodějné události " byly dobré k tomu, že pustily žida ven z žurnalisty;
je to nejhlubší nízkost zbabělosti, malichernosti a nevzdělanosti;
a přece právě teď, za naší národní situace, měl český tisk složit zkoušku neobyčejně důležitou.
Ale aspoň to je pravda, že naši lidé jsou lepší než náš tisk;
skoro bezvýjimečně byste našel v lidech najednou velký idealismus a chuť do myšlenek, které se přece nikdy nepropagovaly a nebyly majetkem veřejnosti.
To je podivné a nesmírně přesvědčující.
Těšíme se, že nám brzy budete psát, jak se Vám daří, a zda tedy přijedete do Prahy.
Naši rodiče se právě vrátili, a snad i Koželuhovi se k nám nastěhují na čas války, jmenovitě nebude - li na Moravě klidno.
- Sova má v posledním Zvonu básně - mnoho profitoval z Vás, a přesvědčte se, že k svému prospěchu.
Snad jste se už dostal do práce?
To je málo platné, poddávat se " velké chvíli ", po válce bude moc zapotřebí vážné práce, a čím hůř všechno dopadne, tím větší úkoly budou;
a Váš úkol je vydat knihu básní hned na začátku nové naší historie, a bylo by dobře, aby ta kniha byla dost tlustá, jako velký prs ( džbán ) pro nové kojení.
To se rozumí, na literární život teď nemá člověk pomyšlení, ale dělat básně není literární život, to je víc.
- Chtěl bych psát mnohem víc, ale bylo by to samé nadávání, a to se špatně píše, člověk se musí při nadávání slyšet;
jmenovitě na Kodíčka se zlobím, že není tak upřímný, aby řekl, že jako žid stojí na jiné mravní půdě než my, a že místo toho se domýšlí, že se chová nestranně, spravedlivě a lidsky, když nedá na žádný národ dopustit, tj. ne na ten, který by si zasloužil velký soud z hlediska národů.
Bojím se, že se na tom vůbec rozejdeme, v neprospěch chystaného podniku časopiseckého.
Těším se na Váš dopis, už i proto, že přijde asi za týden, kdy už bude zase víc rozhodnuto na světě.
Se srdečným pozdravem
Vám zcela oddaní
bratři Čapkové.
( 590 ) [ Říjen 1914 ]
Vážený pane,
píši Vám několik slov, ačkoliv jsem dnes už unavený prací a je pozdě.
Velice se nás dotklo, že se Vám teď daří hůře.
Myslel jsem, vybírat konečně není kde, a kýčárna je všude stejná, ať je to u Maška nebo Vaška;
tedy myslel jsem, že kdybyste poslal fejeton do Národní politiky, třeba označený jen písmenkami, že byste tam dostal lépe zaplaceno než kdekoliv jinde.
Jindy by mi taková věc ovšem nenapadla;
ale konečně v těchto válečných dobách má Politička nejlepší zprávy, dost dobré úvahy, není židovská, nosí fejetony a ostatně Vás před nedávnem chválila;
je o ní známo, že platí z českých novin nejlíp.
Je pořád lepší psát neumannovské fejetony do Političky než třeba weinerovské fejetony do Lidových novin.
Mimoto všichni Vaši mladí přátelé z Prahy by Vás tam našli hned ráno při kafi.
- Nezlobte se na mne, nelíbí - li se Vám to, co tu píšu;
ale jelikož nás ubývá, měl byste se držet v dobré kondici doma, abyste zůstal zdravý a čilý.
- Taussiga je škoda;
zemřel úplavicí v Bielgorai v ruském zajetí, blízko haličských hranic;
brzo má se mu narodit pohrobek, ke kterému chudák Taussig přišel tak říkajíc levou rukou, bez lásky a jen proto, že měl jednou dlouhou chvíli a potkal holku, kterou kdysi znal.
Vaše báseň nás tuze dojala, - nikdo jí nemůže tak dobře rozumět jako my.
Co nám nejvíc z Taussiga utkvělo v hlavě, to byla právě ta neděle v Bílovicích, a pak když jsme ho posledně viděli v Brně, když už jsme byli na cestě sem a on měl jet do Haliče a moc mu slušela uniforma, takže poprvé nám napadlo, jaký je vlastně fešák.
A pak se nám Vaše báseň líbila tím, že je to pravdivé, že člověk na mrtvé vzpomíná v maličkostech a v těch najde nejvíc smutku.
Když už tu Vaše báseň je a když tu jsou nevydané básně Taussigovy, napadlo nám to: zda by nebylo možno vydat sešitek Taussigových básní ( mnoho se bohužel vybrat nedá ) a k tomu přidat Vaši báseň, a Kodíček píše jednu, a i já a bratr bychom napsali nějaké památkové verše, takže Taussig by byl uctěn adekvátní jemu věcí: kouskem moderní poezie.
Snad by se nakladatel našel, protože by to bylo laciné, a skoro ve všech novinách bylo, že zahynul mladý básník Taussig, homo novus velkého talentu;
to vždy vzbuzuje pozornost, a lidé by to ze zájmu kupovali.
Mimoto by tam byl malý životopisek a dost.
Veršované dedikace mrtvému a jeho vlastní verše, malý manifest nové poezie věnovaný tomu, s kým ubylo našich nadějí.
Možné by to bylo až po válce, rozumí se.
Napište nám, co o tom soudíte.
Ve Vaší básni se zase vrací něco z Křídlovky a z toho jsem měl radost.
A pak je to od Vás hezké, že jste si tak silně vzpomněl na Taussiga, třebaže jste se s ním skoro jen setkal.
Kodíček div neronil slzy, když to četl;
je teď odveden, bude muset na vojnu, a když ještě zemřel Taussig, udělalo se mu ouzko a už nemá dramatické a povznášející pocity nad silou té strany, která vyhrává.
Teď se nezaměstnávám ničím jiným než skládáním kožené disertační práce.
Je tak kožená, že jak jen se o ní zmíním, už to každého nudí.
Raději bych psal, ale šlo by mi to těžko a nemám teď na to čas.
Těšíme se velice, že nám půjčíte přečíst Vaše další nové básně, - člověk je rád, když může se na chvíli zaujmout uměním a myslet o něm;
pak Vám zase budeme obšírněji psát.
Se srdečným pozdravem a přáním lepších poměrů
Vám oddaný
Karel Čapek.
( 591 ) [ Listopad 1914 ]
Velevážený pane,
chtěl bych nejprve říci, že při dnešní duševní nouzi není co pohrdat náladovou lyrikou, - na dlouhé moderní básně je teď moratorium;
doufám, že to ani není pravda, že byste potlačoval v sobě možnost dělat teď náladovou lyriku.
- Dále musím Vám říci, že teď jednáme o něčem, co se týče Vás.
Není vyloučeno, že byste aspoň po dobu války mohl dostat jakési místo, snad v prezídiu na zdejší radnici nebo vůbec někde na zdejším městském úřadě, v jehož organizaci se nevyznáme.
Znamenalo by to ovšem málo, asi 80 zl. ( 160 K ) měsíčně, - ale je jednoduchá frekvence ( od 8 do 2 hod. ) a aspoň 11 osoby se tím uživí.
Prosím, napište nám co nejdříve, nepřipadá - li Vám to absurdní;
myslíme, že by Vám to aspoň na dobu války ulehčilo od nejhorších starostí, a na delší dobu byste vázán nebyl.
Rozumí se, že to ještě není nijak jisté;
stará se o to arch. Chochol, a lidé, na které se s tím důvěrně obrátil, Vás dobře znají a mají ve vážnosti.
Napište nám laskavě brzo, kdyby se Vám ten projekt nezamlouval, abychom to hned přerušili.
Škoda, že Vám o tom nemůžeme psát s větší určitostí.
- Ten dokument z Národní politiky připojujeme - nepřekvapil nás, protože podle světové spravedlnosti kýčaři mají přednost, aby se v tomto životě odškodnili za to, že jakmile zemrou, nemají už žádnou budoucnost.
Nevím, pomyslil - li jste také na Čas, který sice platí nemnoho, ale zato má i teď fejetony a není pro Vás tak politicky nemožný jako třeba Národní listy.
Abyste se nemusel sám nabízet, napište mi, a já bych to mohl slušně zprostředkovat skrz paničku od sekretáře strany.
Zkrátka je to všechno tuze špatné.
- K odvodu půjdu 7. prosince, ale myslím, že to na válečnou dekoraci nedotáhnu;
trápí mne ischias, a tak asi mne pošlou z cvičení domů.
Taussigova smrt byla úředně v novinách teprve v neděli, " zemřel na úplavici v lazaretě v Nisku 28. srpna a pohřben tamže ".
Kodíček už je ve vojenských šatech, ale není zdaleka tak fešný jako nebožtík Taussig;
naříká si na kadety Němce, Češi jsou prý slušnější - vůbec jeho názory jsou teď daleko primitivnější.
Podáme Vám zprávu o tom, kteří z Vašich mladých známých tady v Praze půjdou na vojnu.
Jinak studuji, ale byl bych raději, kdybych nestudoval;
byl bych nejraději v kriminále, kde bych mohl kouřit a ležet.
Škoda, že člověk není zařízen na zimní spánek.
Tentokrát budeme od Vás čekat odpověď brzo.
Přejeme Vám velice, abyste nemusel mrznout a mohl psát a v případě potřeby prolévat slzy do kolika piv za sebou.
Vám velmi oddaný
Karel Čapek.
( 592 ) [ 7. prosince 1914 ]
Velevážený pane,
měl byste nám aspoň sděliti, kdy bude svatba, abychom byli duchem přítomni.
Bude - li už brzo, gratulujeme co nejsrdečněji;
svatební dar přijmete jednou v obrázkách.
- Dnes ráno mně řekli, že jsem untauglich.
Pustili mne, jako při posledním řádném odvodu, na to, že mám rozbitou nosní kost a následkem toho nemohu nosem dýchat;
jako kluk rozbil jsem si nos o jabloň;
má to nyní své výhody, že jsem nebyl tichým dítětem.
O bratra nám starost potrvá do 18. prosince;
ale vzhledem k tomu, že je krátkozraký, na levém oku krom toho slabozraký, astigmatický, postižený kataraktem, exoforií a deformací čočky, nejsme beze vší naděje.
Velice Vás zarmoutí, že byl odveden Váš kamarád Brunner;
v něm bych si jakživ nebyl dovedl představit vojáka - nikdo myslím nemá ducha míň vojenského než on, tomu člověku se to nemělo stát.
Odveden byl dále i Benda, Miloš Marten, Mirko Rutte, ( Havelský, psával do Moderní revue, ale teď se z něj stal sympatický člověk, na kterého jsem po smrti Taussigově v duchu počítal );
dále Váš kritik Antonín Veselý, z redakce Národních listů dr. Hoch a dr. Šelepa;
Fischera pustili ( má platfús ), zítra jde Theer, ale má křečové žíly.
Největší starost máme o Špálu a Hofmana.
Špála je tuberkulózní, toho by porazilo už samo cvičení;
Hofman nemá zevně vady, jen velké břicho a tenké nohy, chudák stěží tomu ujde, to bude tuze ukrutný špás, vezmou - li ho.
Nechlebu, Kyselu a jiné ponechali českému národu, rovněž Štursa se vrátil trvale.
Brzo asi dojde na Vás, na našeho švagra atd.;
o Vás si ale starosti neděláme, Vás nemohou vzít.
- Psal nám Jelínek, že Lumír vycházet bude;
je to opravdu dobře.
- Tedy věc u prezídia jsme nechali padnout;
ale ježto v prezídiu je též dr. Emler ( Staropražan ), zvěděl o tom i on a pomýšlel prý také na jakési místo u Zemského archívu, placené podle hodin;
podobné místo tam zastává básník Toman.
( Mimochodem: od Emlera se dozvěděl o tom také Theer, Emlerův kolega v Univerzitní knihovně, a velmi rozhodně Vás doporučil.
Odpusťte nám, je - li Vám to nepříjemné;
nechtěli jsme, aby se o tom někdo dozvěděl, a skrze Chochola jsme prosili o diskrétnost.
Chcete - li, vyhubujte nás, ale nás alarmovalo ve Vašem předposledním psaní, že se Vám vede krajně zle.
Theerovi jsem řekl, že mu za svou osobu děkuji a že toho není třeba.
Ostatně mohu říci, že Theer tu jednal zřejmě jako literát, ze zájmu o literáta, a že na mne jeho zájem učinil velice dobrý dojem, nijak ne protektorský nebo - - nu, snad mi rozumíte.
Píšu Vám to proto, abych Vám nezamlčoval nic, co se týká Vás nebo Vašich osobních poměrů.
Tedy Theer byl velice taktní, a mrzí - li Vás tu něco, platiž to naší ukvapenosti. )
Možnost toho Zemského archívu zůstává otevřena, třeba i na později, můžete se eventuálně informovat u dr. Emlera samotného, je to slušný člověk a lze mu psát do Univerzitní knihovny.
Mimoto budeme dávat pozor i na jiné možnosti a v příslušný čas Vám napíšeme.
- Nynější velká doba mně nijak nedala velká křídla, naopak;
proto se nežinýruji za svou sobeckou radost, že jsem zachován občanskému životu, že zůstanu privátní osobou, k čemuž mám převelikou náklonnost.
Ulevilo se mi a těším se na práci, hlavně na to, že se zase mohu zabývat uměním.
Samo umění je statečné, a jiná statečnost a síla mně neimponuje.
To tedy je ta má privátnost a občanskost.
Ale přece myslím, že člověk už tak mladý z té války nevyleze, jako do ní přišel, a že už navěky mu zůstane míň rozmachů a chtivosti.
Snad Vám tak bylo, když jste vyšel, víte odkud.
Proto ani si nedělám programy;
jsem rád, že tu jsem, a nemyslím na to, že tu něco bude.
Mnoho melancholie přišlo do člověka, a je mně skoro protivné, že nakonec bude slavit triumfy síla.
Mně se síla nelíbí, ani válečná, ani elektrická.
Ani umění nesmí sloužit síle.
Člověk má smysl sám v sobě, a ne v tom, že spolupřispívá k nějaké síle.
- Proto je Skřivánek lepší než Zpěvy drátů.
To je ovšem dost skromný výtěžek Velké Doby.
Myslím si, že pomalu jsem anarchista;
to je jen jiné jméno pro mé privátnictví, a myslím, že mu budete dobře rozumět, v tom smyslu proti kolektivnosti.
Vy to máte ve svých nejlepších věcech jako Cézanne ve svých obrazech atd.
Čím je umění dnešní zralejší, tím víc toho má, v tom je jeho absolutnost: zrovna v jeho nejtišších a nejprivátnějších věcech.
Pište nám brzy, těšíme se vždy velice.
Pozdravuje Vás co nejsrdečněji
Váš oddaný
K. Čapek.
( 593 ) [ 18. prosince 1914 ]
Slyšeli jsme, že by Vám teď nestačilo ani dvanáct piv pro všechny slzy, které byste měl uronit.
Ulevilo se mi velice, že bratra pustili;
vždyť by se nám všichni smáli, že jeden z bratří Čapků je vojákem a druhý ne.
- S tou privátností to je nedorozumění;
po válce se budu interesovat o národní politku víc než kdy jindy, a bude mne ostřeji zasahovat než dosud, o tom není pochyby.
Ale to je právě věc osobního života, osobní účasti, a ne dynamismu, vnějšnosti a strojovosti, která vězí v takzvaných velkých organizacích.
Na to jsem myslel a na nic jiného;
je to jen osobní reakce proti vojenskému duchu, energetismu a monumentalismu, který, jak se domnívám, utvoří velké kýčařství 20. století vedle sentimentálního, intimního, poválečného kýčařství.
Bude mnoho křiku a gest, bude se mluvit kovovým hlasem a každý se bude cítit hrdinou, jelikož se kolem něj děla Velká Doba;
umění bude prsní, bude kašlat na subtilnost a starostlivou práci a bude mít vzezření, že všeho docela lehce dosahuje pouhou silou a vůlí.
A stejně to bude v ostatním životě a kultuře, protože i sám život se může stát kýčařským, a bude takový kolem našich zemí, zvítězí - li Německo.
Proti tomu utváření tedy právě reaguji a přeji si tu privátnost nebo vnitrnost.
- Tomu vlasteneckému básníkovi řekněte, prosím Vás, aby zásilku zabezpečil, aby se neztratila;
teď je na poštách hrozný nepořádek.
- Ve Vás církev ztratila mnoho, jste člověk schopný víry;
Vy zcela věříte v konečné vítězství, zatímco já tu pořád schnu v nejistotách;
patrně jsem povahy bojácné.
- Později Vám napíšeme, jak dopadly odvody jiným, a těšíme se na Vaše brzké psaní;
protože je život chudší, potřebuje člověk větší těsnost styků než kdy jindy.
Se srdečným pozdravem Vám oddaný
K. Čapek.
Ty katalogy a stará časopisová čísla vyhledáme;
mnoho kalého tam ovšem není.
( 594 ) [ 22. prosince 1914 ]
Velevážený pane,
bude Vám teď psát pan dr. Borecký, abyste mu dal básně do Topičova sborníku.
Nabídne Vám 16 h za řádek, ač jinak TS dává jen 10.
Smím - li Vás o to žádati, neodmítněte to, jelikož teď se jedná především o to, aby zase existovala a četla se česká beletrie.
Je to sice kýčárna, ale každá dobrá česká báseň má teď větší cenu, ať je kdekoliv.
Ostatně není si co vybírat - rozdíly mezi tím a oním listem jsou jen stupňové.
( Připomeňte si též, že TS psal nejlépe o Almanachu.
Též já jsem Boreckému slíbil verše. )
- Nezříkám se naděje, že brzo přijdete do Prahy, jmenovitě budou - li tu jisté existenční záruky, třebaže omezené.
Nějaká půldenní práce by Vás přece literatuře neodcizovala.
- Poslali bychom Vám ihned celý balík revuí, ale v nynější předvánoční době by mohl přijít nazmar.
Snad až po Novém roce.
- Těm Lidovým novinám jsem rád, je to přece něco;
mohlo se to stát už dávno.
- Bojím se, že nebudeme už asi mnoho podnikat společně s Kodíčkem.
Mluví způsobem, který nám ho odcizuje nejen politicky, nýbrž i mravně.
- Zatím pozdravujeme srdečně Vás i Vaši paní.
Dopis bude následovati brzo.
Vám zcela oddaný
K. Čapek
( 595 ) [ Asi 26. prosince 1914 ]
Velevážený pane,
prosím Vás, abyste mi do 4. ledna sdělil, zda byste se odhodlal jít do Prahy, kdyby se tu našla existenční možnost ( mimo mladočechy ).
Jde totiž o to, že v tu dobu bude jeden činovník požádán, aby se po něčem takovém poohlédl, a kdyby se mu to podařilo, aby se mu pak nemuselo říci, že je to už zbytečné.
Napíšete - li, že byste chtěl, mnoho tím neriskujete, protože možnost nějakého místa není zrovna veliká.
Nevím, nebude - li Vám nyní z Lidových novin plynouti tolik, že byste na nic dalšího nereflektoval, nebo zda by se Vám nezdálo lepší mít vedle Lidových novin ještě něco, tzv. melouch.
Ale předem vím, že se nedá od toho mnoho slibovat;
jednak všude se omezuje počet úřednictva, jednak platy jsou mizerné.
Například v Zemském archívu měl Toman 35 krejcarů za hodinu při polodenní frekvenci bez závazku být tam určitý počet hodin.
Takový úřad je možný jen vedle nějakého jiného výdělku.
Nevím tedy, jak se mám zachovat, a očekávám rozhodně Vaši odpověď.
- Doby jsou zlé;
člověk může být rád, zůstane - li mu život, a na ten mu ještě sahá bída;
nebude prý ani sanitru, aby mohli střelci střílet, a mnohého nutného se bude nedostávat.
Napište nám, jestli odvedli některého z Kalových synů.
Divím se, že Vás dráždili polští hosté, - nás dráždí víc jejich zdejší souvěrci.
- Nějak jsem zhloupl a zaschl, snad také z té války.
Nikdy jsem nebyl tak tupý a tak neinteresovaný na svých vlastních věcech jako teď.
Člověk se zdá veselý, při sobě, ale pak sedne k práci a je prázdný a sám sobě fádní a bez chuti;
nevím, co se se mnou stane, potrvá - li to.
Skoro se člověk odcizuje svým vlastním minulým dnům.
K Novému roku Vám přeji, abyste zůstal uchráněn před takovým ochromením a měl velké štěstí a plodnost v produkci, abyste tak pomáhal nám tuze brzo unaveným vrátit se zase do života našich zájmů.
Dále přeji Vám i nám, aby už byly jasnější a bezpečnější doby než ty právě minulé.
Pročítám právě Ch.
L. Philippa - je to dobrá literatura, kterou bych Vám přál, abyste mohl číst;
myslím, že by Vás potěšila, jako těší nás.
Vrátím - li se zase k sobě, budu Vám příště psát obšírněji.
Se srdečným pozdravem
Váš
K. Čapek.
( 596 ) [ 4. ledna 1915 ]
Velevážený pane,
to, co Vám je na našich neodbytných otázkách a návrzích záhadné, není nic jiného než starost, aby Vás možná náhlá bída nebo jiné následky nynějšího stavu nezastihly nepřipraveného.
V takovém případě by selhaly i Lidové noviny, i jiné literární zdroje příjmu.
Zkrátka máme jisté obavy, a proto hledáme pro každý případ něco sebemenšího, co by Vám mohlo být dočasně pro dobu potřeby jistým subsidiem.
Ale protože k tomu hledání je potřeba mluviti s lidmi a jmenovati jim Vás, nechceme a nebudeme nic činiti, pokud nás k tomu sám nezmocníte.
Proto ty otázky, a proto nemůžeme ani Vaši dnešní odpověď považovat za definitivní, nýbrž čekáme na Vaše rozhodnutí za možných dalších životních změn.
- Dále stran Boreckého a Sborníku:
Vaše odpověď nám způsobila velikou radost, ačkoliv sami jsme viníky toho, že Vám pan Borecký psal;
pročež, smím - li Vás prosit, odpovězte jemu způsobem milým ( je to ostatně přívětivý pán ) a zato vynadejte nám, že se staráme o své přátele nešikovně jako ženské.
Přiznám se, že by mně to trochu stáhlo krk, kdybych měl číst Vaše básně ve Sborníku;
sám bych tam nikdy nic nedal ( ačkoliv jsem ze slušnosti slíbil, " že budu - li něco pro Sborník mít, dám to tam " ), ledaže by se tam ocitly dříve Vaše věci, což by byl jakýsi signál ústupu a smutné poznání, že to přece nejde tak, jak bychom chtěli.
Proto jste nám udělal velkou radost.
Kýčařství je proti mravnosti.
Kdybych měl redigovat kýčařský list jako Zlatá Praha nebo Sborník, zchlastal bych se lítostí a špatným svědomím.
Vaše rozhodnutí nám šlo ze srdce, na Vás je nejpěknější to, že jste fanatik, i když to na Vás není vidět.
Také já jsem fanatik, aspoň tehdy, když jsem, co bych chtěl být;
ale věci mne tuze lámou, a jmenovitě naše literární bezbrannost posledních měsíců mne zavedla do nedůvěry a chabosti.
Však o tom jsem Vám už minule psal.
- Ale v jednom se tuze mýlíte;
že pro nás je válka fyziologickou nutností života národů.
To je ta nejprotivnější teorie, kterou vždycky kázali židi u našeho stolu, ale my ne.
Válka je nutná, pokud jsou státy, ale já naprosto nevěřím, že jsou státy nutné.
Myslíme si, že jednou to bude se státy jako s církví;
že zůstanou jako přežitek, který jednou byl všemohoucí, ale už nemůže sahat do lidí;
zato vede matriky.
Chápete, jak je mně ( zcela jako Kodíčkovi! ) absurdním takový ruský carism, taková anglická kapitalistickoimperialistická horečka, která posedne lidi a udělá z nich " národ hanby "!
O tom jsme přece mluvili při těch krásných žemlích, a nemusím se tedy více šířiti.
Ale proto právě na mně ta válka tak hrozně sedí, že ji pokládám za nesmysl, za něco, co nemohu se sebou srovnat, a jako Vy, za trest, který lidé sami na sebe ukuli.
Ostatně všechno teoretizování je teď hloupé;
ačkoli snad, uvažuje - li člověk z bolesti, bez naděje a bez pýchy, má nejspíš pravdu.
-
A propos, nezdržují se Vám nějak dopisy na poště?
Z Vašeho psaní vyrozumívám, že jste mi odpověděl hned po obdržení mého psaní, ale já jsem Vám posledně psal, už je tomu aspoň deset dní, a dnes teprve došla Vaše odpověď.
Toto psaní odesílám 4. ledna.
- Lumír už vyšel s Vaší básní v čele.
Působila na mne silněji než o prázdninách, jako když člověk dlouho žebrácky jí a pak sní biftek, tak ho to maso opije.
Četl jsem to včera v kavárně a byla to zrovna událost a posílení.
Myslím, že Vás samotného potěší srovnat ji s Theerovou básní v tomtéž Lumíru, která také jedná o putování.
Víte, že jsem ledacos říkal o těch Touhách o prázdninách;
ale teď jsem koukal, to je báseň, která se dá hmatat loktem a číst kolenama jako stráň, člověk po ní leze jako po skutečnosti.
Vy máte dar života, proto nejste docela nic spirituální a vtipný a proto neuděláte nikdy nic dokonale a bez kazu.
Z Vašich věcí je docela jiný požitek než z takzvané poezie.
Člověk to čte, chytne ho to, pak se zase začne na Vás zlobit, ale pak najednou přijde na takovou věc, že by Vám odpustil všechny vady na světě a ještě si odnesl největší respekt k Vám.
Tomu teda říkám " lézt po kvetoucí stráni " ( ale tím nemyslím naturalismus! ), kdežto Theer je cesta, a dokonce jsem měl dojem, že už trochu vyšlapaná, po které člověk může vzdělaně jít a oddávat se dojmům.
Snad to všechno říká míň, než myslím, ale rád bych, abyste tomu rozuměl.
- Mé básně?
Po těch vždycky vzdychám, když se trochu napiju, ale to je teď málokdy;
ve střízlivém stavu trochu píšu na disertaci a namáhám se, abych se zajímal o to, co zrovna píšu;
jedná to také o umění, ale nějak divně.
- Přikládám Vám prospekt nové umělecké revue;
konkurence pro naše plány, kterých se nevzdávám přes svůj pesimism, to asi nebude.
- Přeji Vám lepší zdraví, což je nejdůležitější i pro Vaši produkci, i pro nastávající doby.
Ty revue co nejdříve pošleme.
Nemáte něco nového v rukopise?
- Ještě stran Lumíra:
Dyk mě až mrzel, jak je papírový;
toho přece není " vzhledem k vážné době " třeba, aby se psaly takové věci;
ať už si dá ten starý chlapec pokoj se zklamanými iluzemi.
Jinak je Lumír dost špatný, bohužel.
- Které dny budete mít v LN fejetony?
Se srdečným pozdravem
Váš oddaný
K. Čapek.
( 597 ) 14. 1. [ 1915 ]
Velevážený pane,
stran té nouze je věc ta, že následkem obležení našich států nastane podle mínění mnoha informovaných lidí nedostatek potravin.
Z jistého pramene jsem slyšel, že pražská obchodní komora podala vládě memorandum, že zásoby u nás stačí jen do dubna;
a Morava je patrně ještě vyčerpanější.
Není pochyby, že vláda učiní vše, aby obyvatelstvu bylo zaručeno aspoň minimum výživy;
nicméně mouka bude muset být nevyhnutelně míšena a dávky na osobu budou co možná sníženy, takže myslím, že byste tím mohl při svém nepevném zdraví a slabé konstituci trpět úhonu, a rovněž tak Soňa a paní.
Z těch důvodů byste se měl aspoň trochu zásobit moukou ( aspoň na 2 - 3 měsíce ), dále uherským salámem nebo moravskými klobásy nebo vůbec masem, které vysýchá, - konečně to ví hospodář a hospodyně lépe než já.
Snad to na vesnici dobře seženete.
To, co Vám tu píšu, je vážné, a měl byste na to myslet v zájmu svém i rodiny.
Ovšem ty zásoby je nutno dobře uložit, aby nevzaly zasvé a nekazily se ( a nebrat z nich, než až by nebylo lze nic koupit ).
Doufám, že rozumíte mé starosti v tom ohledu, - poměry budou těžké a je dobře být připraven až do žní.
Kdyby Vám dělalo potíže sehnat najednou peníze na ty nákupy, tedy máme v šupleti 50 K, které nemusíme nutně vydat a jež necháváme stranou se zvláštním zřetelem k tomu, že by se u Vás mohla dostavit potřeba.
Čekali jsme s tím na dobu, až by bylo zle, ale snad je lepší mít včas zásoby doma než peníze v šupleti.
Záleží tedy docela na Vás, dojdou - li ty peníze svého určení.
- Ty prospekty a časopisy Vám pošleme, až dostaneme od Drtikola své fotografie, které chceme pro Vás přiložit.
Bratr přiloží také dvě linolea a dopis, proto dnes nepíše.
- Stran toho Theera bych se chtěl s Vámi hádat.
Líbilo se Vám to snad proto, že jste na literaturu vyhladovělý.
Podle mého mínění je teď Theer nakloněn spíše ke zlému než k dobrému;
a sice, že se dostává k něčemu, co nedovedu jinak pojmenovat než stylismus.
Tím myslím to, co spojuje Flauberta, Růženu Svobodovou, Theera, Langra, Šaldu, Karáska atd.
Je to záliba v detailu;
rozkoš vyznačit věc adjektivem, podrobností, pokochat se jedním rysem a takové rysy tkát vedle sebe, až je to dokonalé a plné.
Všimněte si, že Theer v té básni vyšívá každý kus Čech z jednotlivostí, která je každá pěkná a trefená, takže z toho musí vzejít něco " dokonalého ".
Ale já si myslím, že každá věc má pro básníka svou zvláštní vášeň, která se nedá adjektivně popsat a vyšít, protože není obsažena v žádné jednotlivosti.
Ta vášeň pak produkuje obraz sama ze sebe, a v tom je to nejtěžší a nejlepší na poezii, že tím se udělá něco nového a věcného, solidního a skutečného, bez klišat a atributů.
Vemte si obraty jako: " chalcedon zářící mléčným světlem ", nebo " hoch s vlasy světlými jako koudel ", nebo " Babylóňané odění kápí koženou " atd.;
to je styl;
z toho se dá udělat celá kniha, ve které každý kousek je hezký, každá věc má na límci hvězdičku literární šarže, každý detail je názorný.
Ale názorný jen z jedné strany, plošně, dekorativně jako Schlattanerovy gobelíny.
Barevný, ale mozaikově.
V jižních Čechách je rybník Černobýl, sosny, chlumy, šoulaví strejci a husiti;
z toho se ovšem dá něco složit a zdá se, jako by nic nescházelo k úplnosti;
ale jenom to projděte znova, jak se tu bezmocně, bez dimenzí přikládá rys k rysu, bez plastiky, kterou by člověk cítil vyzdviženou a vyklenutou dokola, jako je člověk sám.
O tom mne nepřesvědčíte, že to je dobře.
Srovnejte s tím zrovna Transatlantik.
- To byl impresionismus lepší a hlubší, spíš nošený z nitra, neskládaný z pěkných věcí, vlastně monumentálnější.
Četl jsem teď Salambo, ale bylo mi z ní nedobře.
Poznal jsem, jak je záhubný ideál bezezbytkové, bezmezerovité dokonalosti;
to zrovna vede k tomu, že každý kousek se dělá dokonalý a literární, a to je ta chyba, o které mluvím.
Cílem psaní má být věc, předmět, míněná skutečnost, a ne literární dokonalost.
Vždycky u Vás cením skutečnost.
- Nevím, říkám - li to vše dost jasně, nebo spíš říkám - li to, co tím myslím.
Nemám animozity proti Theerovi, ale dráždí mne jen to, že je tak nesmyslně přeceňován.
Je to přece jen člověk artistní, spíš amatér asi jako já, posedlý snahou dokázat si, že píše do poslední joty dobře a opravdu básnicky.
Flaubertovský typ, kterému nedovedu v sobě udělat dost místa.
I u ženských to bývá.
Některé jsou pěkné naturelem, a jiné pořád na to myslí, aby byly pěkné, a každý pohyb a úsměv je jim podle toho osudovým úkolem, který se jim musí zvlášť podařit.
Ale naturel krásy je povolání, a ne úkol.
Ještě jste se mne ptal, které míním kazy v těch Vašich Touhách.
Sic mne to uvádí do rozpaků, ale zkusím říci aspoň něco.
Teď už nejde o chybu pointování, nýbrž spíše o těžkopádnost úmyslu.
Pořád jste hleděl nalézt spojení, přechody a svazky, jako by to vůbec bylo nutné.
Myslím tím především to svolávání dělníků po každém odstavci, stálé vybízení, umělá evokace, něco nuceného, jako byste se musel postrkovat.
Tím se dostává do toho snu něco násilného, jakýsi zevní pohyb vedle toho vnitrného, nesrovnatelně krásného.
Takové překrásné věci jsou začátek a konec.
Hamburk, loď, zčásti i Amerika;
pak Tahiti, Japan, Norsko, Uganda, a jak řečeno, konec.
O Brazílii a Egyptě jste nevěděl co říci, patrně jste chtěl být úplnější.
Nejkrásnější to je, kde mluví sama " vášeň věcí ", jako otrava tropů, báječné řádky o gejše a pak to severské místo, naprosto vzácné;
to jsou tak krásné věci, jako konec Cirku, proto tak krásné, že už je to vlastně jen cit, který nese celou tu skutečnost.
Ale tu zase vnášíte věci docela zevní, strakaté, které samy o sobě nejsou naprosto nic špatného, ale nepatří tentokrát k věci, nehodí se ani k začátku, ani k vrcholům a zkrátka rozrývají celou báseň.
Vy jste měl asi více úmyslů a chutí a udělal jste z nich jednu báseň;
ale přitom se Vám musí nechat, že jste v ní ukázal, co dovedete.
Představoval bych si ji, že celá se děje v hlubokých a podivných citech, jež nikde neselhávají a nezmělčují;
není nic, po čem byste mohl sklouznout zběžně a nedbale, protože se rozvíjíte celým životem, a ne jenom očima.
Tak, jak to je, sráží se turistika, globetrotterství, cesta kolem světa za osmdesát dní, se základem nesrovnatelně vážnějším, totiž se životem na světě, s prohloubením a rozvrácením života následkem trýzně a rozkoše, kterou způsobují cizí končiny.
Chtěl - li jste napsat globetrottera, pak jste udělal o mnoho víc.
Jak vidíte, mé námitky týkají se spíše tendence a obsahu, ale ne formy.
Možná, že cítím příliš obsahově, na rozdíl od svých kamarádů výtvarníků.
Ale zrovna obsahově mně Touhy daly víc než celý román - zrovna na rozdíl od té Theerovy básně, kde jsem nebyl a nebyl stržen do obsahu.
- Těším se, že nám budete brzo psát a že v těch mých úvahách najdete aspoň něco, v čem bychom se mohli srozumět.
S nejsrdečnějším pozdravem
Váš oddaný
K. Čapek.
( 598 ) [ Po 29. lednu 1915 ]
Velevážený pane,
tady Vám posíláme ty staré revue - doposud jsme je ani nečetli, snad si je přečteme jednou v Bílovicích.
Zároveň posíláme ty linoleové tisky a fotografie;
bratr si stěžuje, že na té fotografii se nepodařil, tak to posuďte sám.
Konečně posíláme i ty peníze, o kterých jsme se minule zmiňovali, a sice z té úvahy, že je nezbytně nutno mít něco doma pro nejhorší případ.
Snad se Vám podaří získat za to pytel mouky;
možná, že byste dostal ke koupi v bílovickém mlýně nebo u sedláků, - je už teď dost nesnadno sehnat to.
Ale je to nevyhnutelné;
nepodceňte v tom ohledu naši radu, a zač můžete, pořiďte si mouky, selského špeku, čokolády ( kakaa ), hrachu, eventuálně suchého salámu, a nezačněte z těch zásob brát dříve než asi v květnu: kupovat pro domácí potřebu, pokud se prodává, a zásoby schovat na dobu, kdy už nebude mnoho k dostání.
Věřte nám, že je to bezpodmínečně nutno;
nebude - li rovnou nedostatek, bude aspoň drahota a velké omezování, a to by Vám zrovna neprospělo, protože nejste tuze silný.
Nezlobte se, že se Vám mícháme do domácnosti;
ale snad to na venkově tak není cítit, jako je cítit ve městě, co nám hrozí.
Přijměte to naše vměšování co nejjednodušeji.
- Vaše paní u nás nebyla, a myslím tedy, že nás ani nenavštíví.
- Těšíme se už na delší psaní od Vás.
Chtěli jsme Vás upozorniti, abyste básně, které teď nebudete tisknout, schoval, - mohly by Vám přijít z ruky, a to by bylo nepříjemné pro Vás i pro českou literaturu.
Morava je přece jen tuze nepořádná, píše nám v ten smysl sestra z Brna.
- Až dostaneme od Vás psaní, budeme Vám psáti šíře.
Zatím mějte se co nejlépe a ať se Vám daří v práci.
Jelci nám připomenuli mnoho příjemného a životního;
ví bůh, sejdeme - li se letos v Bílovicích.
Zdravím Vás co nejsrdečněji.
Vám zcela oddaný
K. Čapek.
( 599 ) [ Únor nebo březen 1915 ]
Vážený pane Neumanne,
nyní tedy došlo i na Vás, a první Vaše i naše starost nyní je, jak to s Vámi dopadne.
Jsem přesvědčen, že Vás neodvedou, jelikož jste slabý, máte vpadlá prsa a tenké kosti;
říká se, že jste měl svého času něco s plícemi, to při odvodu udejte;
mimoto přece trpíte revmatismem a srdeční nervózou - vždycky jsme Vám říkali, že Vám černá káva a kouření neslouží, a to všechno dohromady dává dokonalou nezpůsobilost, aspoň podle našeho mínění.
Na některou z těch nemocí si můžete třeba přinést vysvědčení.
Říká se, že i ročníky už revidované půjdou znovu k odvodu.
Nyní odvedli mladého Holečka, na kterého se snad pamatujete z Mlejnku.
- Naše cesta je ještě náramně nejistá, zažádali jsme o pas už skoro před čtyřmi nedělemi a dosud je naše žádost nevyřízena;
zdá se tedy, že spíš nás nepustí.
Z různých důvodů bych toho litoval, a nevyčítejte nám ani egoism.
I kdybychom jeli, což není pravděpodobné, vrátili bychom se rozhodně dříve, než by se Váš časopisecký podnik uskutečnil.
- A nyní, vzhledem k Vašim plánům, musíme projeviti mnoho úsudků a návrhů.
Přemýšleli jsme o tom dlouho, jmenovitě o tom, co je možné a co ne;
uvažovali jsme, jaký časopis by byl možný, a sice úspěšně možný, jednak nakladatelsky a jednak vnitřně: jaký časopis by byl potřebný, nový, působivý atd.
Nyní co následuje, skládáme oba dohromady, abychom pokud možno na nic nezapomněli.
Museli jsme jít na víno, abychom si zbystřili rozum.
Snad se svými nápady přicházíme nevčas, protože máte jiné starosti, a snad také o svých plánech jiné náhledy.
Tedy postupovali jsme tak:
1.
Pokud víme, redaktorské honoráře nejsou u nás takové, že by se z nich mohlo existovat.
( Redaktoři Lumíra nejsou vůbec honorováni, Šalda od Grosmana-Svobody dostával za jedno číslo 40 K, což je poměrně mnoho. )
Musíte tedy pomýšlet na časopis, který by se lehce redigoval, takže by Vám zbývalo mnoho času pro vlastní vydělávání.
2.
Je nutno uvážit, je - li u nás dost lidí, sil a světa pro časopis velkého moderního stylu.
3.
Je - li možné za stávajících okolností utvořit časopis vysoké úrovně a nového typu, který by Vás reprezentoval a měl něco redaktorsky trvale a cenně svérázného, abyste nebyl pouhým jménem v čele lhostejného nakupení lidí, kdyby se jich našlo tolik, aby se mohli kupit.
Lumír například nereprezentuje Dyka a nic dykovského nemá.
A ) Magacín - je - li možný?
Co byl náš sen o něm v Kinského zahradě?
Magacín naší představy byl výkvět všech cizích velkých ilustrovaných časopisů;
co nás na té představě těšilo, byly vzpomínky na dráždivost obrázků, které se nám nejvíce vždycky líbily: krásná londýnská herečka a za ní 60 varietních krásných lýtek, námořní regaty, vykopávky, obrazy z kolonií, zvětšené hmyzy, obrazy cizích národů, černošky, vůbec krása toho, co u nás nemáme, a poezie takových cizích věcí;
mezi tím antické sochy, futuristé, podobizna básníka, ohromné fotografie nebes - zkrátka obrazy z velikého, širokého a bohatého života, shluk, ve kterém se sbíhá optika světa.
Mezi tím verše, povídky, úvahy, zapadlé na hodně mnohotvárnou půdu a jí také zvláštně nešené, takže jsou pak stejně lákavé a reální jako ty ostatní věci světa.
A něco takového uskutečnit u nás je naprosto nemožné;
to bychom museli mít lidi, styky a kořeny v celém světě.
Nezbylo by než buď vybírat obrázky z cizích revuí, což je špatné a vzhledem k reprodukcím neprospěšné, - nebo okruh a svět Světozoru nebo Zlaté Prahy;
zkrátka by z toho rezultovala chudoba a nevýznamnost obrázkového materiálu a nedostatek dráždění.
Nebylo by tedy možno nějak radikálně překonat naše obrázkové časopisy - leda jen chytrostí a výběrem, ale ne novostí a silou.
B ) Čeho byste docílil textově?
Co týká se literárních příspěvků, měl byste vždycky sebe, velice málo a řídce od nás, protože beletrie málo děláme, dále zbývá Kodíček, nepadne - li.
To je naprosto málo pro časopis, který by měl mít tloušťku Květů.
Přibral byste z dobré vůle Dyka, snad Stanislava Hanuše, snad Tomana a Šrámka, píšou - li něco ještě.
To by ale ještě sotva stačilo a musel byste přibrat Fischera, Theera, Langra;
kde by ale potom byl charakterový reliéf listu, když by to vlastně byl druhý Lumír?
Dále byly by ovšem články literární a výtvarnické, které by vždy svůj zvláštní a mladý ráz měly;
ale právě tu byste počítal s úzkým počtem lidí, kteří by tento obor soustavně nesli na ramenou a kteří by tu museli pracovat tolik, že by sebe i list přetížili.
O tom zkušenost z Měsíčníku i z Volných směrů.
V poezii a beletrii musel byste tedy přibrat mnoho lidí, sáhnout ke kompromisům a list by ztratil všechno ostří.
Vy a my s Vámi, to by snad byla určitá fronta, ale ti ostatní, kteří stejně vystupují všude, u Šaldy, v Květech, Topičově sborníku, u mladočechů, všude, kteří jsou z povahy a z opatrnosti kluzcí, ti by se i takové fronty báli a vystoupili by tu pro slávu jednou do roka, v prvním nebo v druhém čísle;
co byste tiskl potom?
A bez mnoha přizvaných byste list nevyplnil a dostala by se tak do listu spousta výplně, která by ani Vás, ani nás nezajímala, a není ta spousta ani ničím tak aktuálně potřebným, kvůli čemu by se musel zakládat nový list.
Spočívá - li Váš program, jak se zdá, vlastně jen na několika lidech, kterým důvěřujete a s nimiž Vám není protivné být pohromadě, to by snad stačilo na zlepšení nějakého stávajícího velkého časopisu, ale nikoli na založení velkého časopisu nového.
Máte k dispozici několik málo lidí, ale to není žádná generace, která by mohla založit velký list, jako to šlo jindy, kdy generace byla něco tak početného, ze se mohla dokonce rozštěpit i na několik listů, na několik svodů, a stačila je plnit a specializovat.
- Teď to vědecké.
Především vědátoři mají své odborné listy, kam píšou svoje nejzásadnější věci;
dále, všichni vědátoři jsou majetkem stran a píšou do listů strany, takže by snad jen z milosrdenství dali nějaký populární článek, ale zásadními spolupracovníky by se nestali;
nevím, jestli by se jaký vědátor dal vážně připoutat.
Ostatně o takové populární a vzdělávací články my nestojíme;
vzdělávání je pro učitely.
Musel byste ještě nakonec zakotvit třeba u lidí druhu Havlasy a Baušeho, kteří píší kamkoliv.
Pořádné věci z vědy se velice těžce shánějí.
Přehled má ohromnou redakční mašinérii, je zavedenou firmou a není zrovna vybíravý, a má tam vůbec všecko;
ale zkuste udělat ze čtyř čísel Přehledu jedno magazínové číslo a bude to pořád nejen tenké, nýbrž i prázdné.
Když jsme mysleli na mladé vědátory, nalezli jsme jen Rádla a Beneše a o těch ani nevíme, jestli by něco dali, protože mají jinam kam psát.
Rozhodně ani v literatuře, ani v odborných článcích se pořádné mužstvo pro magazín soustřediti a rozehráti nedá.
V Čechách je až dost pokusů o magacín:
Květy, Česká kultura, Přehled, Osvěta, Topičův sborník, Česká revue, Naše doba, Pražská lidová revue, Český svět, Světozor, Rudé květy, Zlatá Praha, Týden světem: není pochyby, že si lze myslet lepší magacín než kterýkoliv z těchto, ale magacín ze zcela nových lidí, s novou souhrou, a nadto plnější, bohatší a lépe zásobený si myslit nedovedu.
Tady by se vstoupilo na půdu největší konkurence při nedostatečných prostředcích;
vzít pak jednotlivce odjinud by nevedlo ovšem k výsledkům podstatně novým, a ani to dobře nejde, leda naprostým honorářovým přeplacením.
Ale řekněte sám: na které lidi byste měl chuť - kteří by se Vám zdáli dobrou kořistí z těch všech starých korábů?
K dobrému " magacínu " patří příspěvky od geheimrátů, profesorů, vůdců vědeckých expedicí, ministerských sekretářů atd.;
takového něco byste také nesehnal.
Tedy obrázkově hrozí nebezpečí chudoby a nevýznačnosti, literárně bezcharakternosti a beztvarosti následkem kompromisu a celkové mnohosti, a v ostatním textu šustrování s populární vzdělávací tendencí;
a to vše by Vás stálo tolik práce, že byste na vlastní činnost neměl skoro času, a uspokojení by Vám to asi nedalo.
To by musela najednou vzniknout řada čerstvých lidí všech oborů, aby se všude dalo čile počínat a zavádět a aby se vůbec mohla stát taková koncentrace pracujících jednotek, jaká je předpokladem magacínu, jak si jej asi představujete.
Uvažte tedy, zda byste za těchto jistě nepřeháněných okolností mohl vytvořit nové časopisecké dílo osobního a užitečného rázu a zrodit nový, potřebný prvek;
zda máte více po ruce než několik směrnic, které byste musel nadto zasypat spoustou lhostejného a programově nezvládnutelného materiálu všech možných přizvaných lidí.
- Přehled má asi 200 přispívatelů a asi desítičlennou pracující redakci, a přece jsou čísla, kde není ani jeden hutnější, spravedlivý a živný článek.
- Je potřeba lidí a kapitálu.
Dá - li Vám nakladatel sebevětší finanční možnosti ( - a i to je pochybné, ježto znám firmu, se kterou jednáte ), lidi Vám nedá, jmenovitě cenné lidi ne.
Těch několik příspěvků, na které předem pomýšlíte, byste sehnal snadno;
ale ten ostatní balast, ta výplň by Vás stála příliš mnoho shánění a bolesti, a na to byste zašel.
- Naše skepse v těchto všech věcech není bezdůvodná: trápili jsme se řadu večerů, abychom získali lepší výhled.
Nevyšli jsme přitom od pochybností, naopak: od největší chuti pro novou možnost práce;
ale když jsme si celou tu věc hleděli představit, bylo nutno udělat si rozpočet sil a možností, a sice i našich sil, i sil našich kamarádů, se kterými budete počítati, a konečně i sil všude kolem, pokud je známe.
Ubyl Taussig, jeden z nejhybnějších;
Kodíčka nám oddálily špatné názory, ne sice naprosto, ale tak, že lze dělat jen vedle něj, ale ne s ním.
To vše padá na váhu.
Ideál magacínu, sen z Kinského zahrady, se uskutečnit nedá;
zbývá buď jistý kompromis, nebo časopis na docela jiné půdě: magacín, ale nového typu, bez oněch všech nevýhod, o kterém Vám budeme dále psát zítra.
Tak teď o tom novém a nejlépe možném typu listu.
- Nejdřív velice litujeme, že není možno mluvit s Vámi o té věci osobně, protože to se přece jen všechno nejlépe projedná a vyloží, ale doufáme, že se nám snad podaří dát Vám trochu představy toho, co se nám zdálo možné a co by mělo nějakou dobrou formu a účinnost.
- Zlepšovat stávající typy českých listů, to, jak je vidět z předcházející bilance, ani dobře nejde;
ostatně ani se nejedná o to, aby se něco, co už je, sice nedokonalé a kýčařské, nějak zlepšovalo.
Jedná se hlavně o to, abychom s tím málem sil, možností a materiálů, jež máme k dispozici, mohli vytvořit účinný nástroj a cennou věc, která by měla vzhledem k ostatní konkurenci něco příkladného, vysokou úroveň, čilost, přístupnost a zároveň noblesu.
Především jsme si chtěli představit, že by byl nějaký list, tak šikovný, že bychom sami takový časopis rádi viděli a četli, že bychom k němu měli respekt a že bychom tam sami tuze chtěli psát.
To by byl list, který by hlavně měl charakter čistoty, nesmíšenosti, uměleckosti, aktuálnosti a břitkosti.
Byl by to list, který by neměl žádný balast, žádné vyplňování za každou cenu mnoha básníky a básněmi, mnoha články a tolika zbytečnostmi, jaké přináší teď každý list;
zároveň - to je také balast - kde by se nevedlo to pilné a bezúčelné referování i o bezvýznamných věcech.
Je nás málo, a je tedy nejvýš nutné, aby se uplatnily osoby a jejich práce jaksi lépe o sobě, a ne všechno roztříštěné a utopené mezi spoustou kompromisní přítěže, která ostatně ani neprospívá nijak čtenářům, kazí je a otupuje jejich zájem.
Tím vším, vynecháním vší přítěže ( i v obrázcích a vědě ) by se list ovšem valně ztenčil a museli bychom se vzdát představy časopisu tlustě reprezentativního;
zato museli bychom hledat v menších rozměrech a při čistším soustředění nové výhody, nový efekt a dráždivost.
Ovšem, a to je nutné akcentovat, při vysoké úrovni podniku, mnohem vyšší a umělečtější, než mají všechny ostatní české listy.
Muselo by se působit spíš lidmi a hodnotou práce než množstvím a přitom podržet velice moderní ideu šířky a jakési lidovosti magazínu.
To znamená, že bychom museli dobře ukládat a výhodně uplatňovat naši práci a zároveň snažit se, aby opravdu něco poskytovala, aby zasluhovala zájmu.
- Zkrátka celkový horoskop zdál se nám ukazovat asi takovýto ideál časopisu:
Forma ne velká, asi jako Bandeaux d'or ( o něco větší a širší než Marges );
vzhled neoficiální, noblesní, čistý a jasný, jako má dobré umění ráz skromnosti a zároveň zasvěcení proti obchodnímu šmízu a oficiálním nařvanostem;
papír silný, lehký ( jako má Nouvelle revue française ), obrázky na křídovém papíře ( jako v Soirées de Paris ), typografie vzdušná a neuniformní jako pěkné výstavy.
Hygienický a světlý, prostý a zralý ráz.
Kresby ( dost! bude - li možno ) na hrubém papíře, dobře roztroušené - výběr by byl krásný a uplatňoval by se, nebyl by utopen v textu.
Svéráz obsahu by byl v tom, že by v čísle dominoval jeden autor nebo jeden obor nebo jedna otázka, aniž by to bylo přísně závazné, přičemž by se to řídilo potřebou, třeba aktuální otázkou, nebo důsažností věci, o kterou se jedná.
Tím by každé číslo bylo jakousi svou monografií, takže by si je lidé pořizovali i jednotlivě.
Články atd. by tedy byly celé, a ne na pokračování.
Kdybychom řekli takovému hlavnímu jádru čísla X, chodilo by to třeba tak: o1 o2 o3 ( obrázky ), b1 b2 ( básničky ), X, k1 k2 ( kronika ), p ( polemika );
nebo o1 o2, X ( velké básně ), č1 č2, k etc....; ale stejně tak by bylo možno volné číslo, kde by bylo mnoho krátkých věcí, nebo číslo, kde by byla jedna dlouhá věc nebo jen jeden obor - podle možností a potřeby.
Nejlepší jsou konkrétní příklady čísel, které podle fantazie uvádíme, bez ohledu na číslo první, které musí být tlustší a reprezentativní.
Uvádíme jen hlavní ráz čísla;
vedle toho by tam ovšem vždy byly básně neb kronika atd.
- ale i na obálce by bylo číslo označeno hlavně tím obsahovým jádrem.
Tedy Příklady:
1.
Neumann, Básně.
K tomu obrázky buď moderní ( kresby, reprodukce obrazů ), nebo kytička krásných čínských obrázků, přírodních nebo figurálních, - věc naprosto exkvizní a harmonická, krásný svazek sám o sobě;
nebo krásné obrazy krajin jako Constable, Turner, Fontainebleauští, Michel, Claude Gelée, nebo Cézannovy akvarely, nebo co by jinak bylo pěkné.
Mimoto aktuální věci, menší příspěvky od jiných lidí atd.
2.
Václav Špála, jeho obrazy, článek o něm, nějaký pěkný překlad.
3.
Malá antologie moderní francouzské lyriky;
k tomu rozhozené kytice černých lyrických kreseb v textu ( buď od Čechů, nebo od Francouzů, jako Matisse ) atd.
4.
Článek Josefa Čapka:
Vývěsní štíty českých krámů, prosté výkladní skříně, předměty a Rousseau.
K tomu příslušné obrázky a jedna reprodukce Rousseaua.
Vedle toho básně od Vás nebo od někoho jiného;
a varia;
nebo jiné číslo divošského umění.
5.
In memoriam Ervína Taussiga, s jeho básněmi.
6.
Karel Čapek, větší článek o realismu v literatuře ( Rusové, Francouzové atd. ), a třeba podobizny těch autorů;
mimo to básně a varia.
7.
Docent Beneš, Sociální politika, nebo docent Rádl, Biologické poznání - nebo jiný zásadní vědecký článek, který by takto tvořil skoro zvláštní publikaci, což by vědátorům bylo jistě milejší, než kdyby se ztráceli v tlustém čísle.
Stejně sem patří články filozofické nebo estetické ode mne, nebo vůbec jiné vážné vědecké práce.
8. XY, výborná povídka, nebo více povídek;
obrázky zvláštního výběru.
9.
Hofman, Zásady moderní architektury, a obrázky k tomu.
Nebo:
Hofman, České dřevěné kostely, ruské stavby, slovanská architektura;
nebo Hofman, Megalomanie v architektuře ( empíroví, dosud neznámí umělci Le Doux, Boullée aj. ), ohromné projekty, něco fantastického, 10.
Pražské výstavy, s reprodukcemi ze všech spolků, bilance, kritika, zásady.
11.
Václav Špála, Móda a smyslnost, s vlastními kresbami mód.
12.
Čapek-Hofman, Formy umění prehistorického.
13.
Chochol, Hříchy komunálního stavebnictví v Praze a sentimentalita Klubu za starou Prahu.
14.
Walt Whitman, nové překlady z něj a z Troubela, podobizna a obrazy z Manhattanu a vůbec Ameriky.
15.
Vaše překlady z Verhaerena, Rimbauda atd., s obrazy fauvistů ( Derain aj. ).
16.
Jsou prázdniny, a vyjde číslo Neumann, Život ryb ( jako od Maeterlincka Život včel ), věda, snění, lyrika a filozofie, s fotografiemi z Bílovic, krásná voda, stromy etc., - nebo kresby J. Čapka, - nebo japonské a jiné obrázky ryb, něco ve svém způsobu jediného, věc čisté pohody a radosti.
17.
Bratří Čapkové, Španělsko;
dojmy ze země, z umění, lidu a vlastní duše, meditace;
obrázky země a umění.
18.
Byli by svého času udělali:
J. Čapek nebo Hofman, Výlet do Paříže ( Mnichov, Ulm, Štrasburg, Nancy, Paříž, architektura, lidé, život, srovnávání Francie a Německa, varieté ).
19.
Památník Alšův ( ale na to už je pozdě );
jubilejní a oslavná čísla, holdy umělcům.
20.
Číslo důležité diskuse ( jako bylo například o Dvořáka ) nebo konkurence ( jako na Žižkův pomník ), polemika nebo protest nebo přímý výpad na něco.
21.
Rok francouzských výstav ( článek od Francouze, obrázky );
nebo literární dopis z Francie, nebo o mladém Španělsku od Španěla, přehled s obrázky ( asi osm );
tak by se vědělo, co se v Paříži za celý rok důležitého stalo, a prognóza;
máme tam dost známostí, které by to pro nás napsaly.
22.
Moderní německé umění, s odmítavou kritikou.
K tomu přeložené německé verše, prózy etc.
23.
Obrázky mediánů a bláznů, zvláštní sloh.
24.
Technické století: velké stavby, stroje etc.
25.
René Arcos, výběr básní a článek o něm, podobizna autora, vybrané obrázky.
K tomu připočtete všechno, co vnukne nápad, aktualita, okolnosti, politická situace, - toho je vždycky nejvíc;
dále co dají jiní lidé, noví, z jiných oborů, co přinese vůbec život;
to se předem určovat a vymýšlet nemusí, ale vidíte, že to vše je v říši možnosti a že by se každý kousek dobře uplatnil.
To by jistě byl nový typ časopisu, amerikánštější nebo francouzštější, rozhodně příjemný.
Vycházel by po čtrnácti dnech až po měsíci, jak by se redaktorovi zachtělo;
vždy by mohlo být kolik čísel předem uchystáno, čímž by se redaktorovi práce tuze usnadnila.
Mohl by vycházet nepravidelně a v různé tloušťce, předplatné by se počítalo podle archů.
Mnoho lidí neodbírá časopisy proto, že tam nalézají pro sebe jednu dvě věci mezi dvaceti, které neradi čtou;
takhle by si kupovali jednotlivé číslo, které by přinášelo o málo víc než to, co je právě zajímá, a sice lacino.
To by bylo výhodné špeciálně proto, že Borový, jak jsem slyšel, má značnou kolportáž a prodává věci jednotlivě.
Nakladatelsky je to tedy velmi výhodné, a proto lze doufat, že by i honoráře se mohly lepšit, čímž by opět stoupala možnost získání dobrých spolupracovníků.
Každé číslo by se pak mohlo prodávat kolik let jako zvláštní publikace a také by se každé speciální číslo stále inzerovalo na obálce, takže by žádný z těch šlágrů neupadl v zapomenutí.
Jmenovitě by se mohla dělat agenda u studentů, kteří se nemohou zpravidla předplácet, ale jeden sešit za 3 šestáky si mohou vždycky pořídit.
Tenhle projekt spojuje přednosti magacínu ( šířkou a populárností obsahu ), letáků ( aktualitou ), periodické knihovny ( dokončeností větších prací ) a konečně dobrého časopisu, který nemusí sahat k výplním.
Proti ostatním českým listům by byla už ta výhoda, že by tu nebyl balast a že by dobré věci stály čisté a celé samy pro sebe.
Touto pro autory příjemnou novotou byste mohl získat více dobrých příspívatelů než za jiných okolností.
Už tou čistotou by bylo docíleno na české poměry nivó velmi vysokého.
Rovněž jednotlivci by se nejlépe uplatnili a mohli by rozvinout svůj názor, kterým objevují nové věci.
Celá věc by měla ráz spontánnosti a radosti z práce, a ne té kulturní mechaničnosti, která nutí ostatní redakce nosit pořád všechno a přitom nic.
Hlavně je tedy mysliti na tyto výhody: čistota a nekompromisnost, uplatnění autorů, svéráz redaktora, příznivé okolnosti nakladatelské, snadné plnění a stále nová překvapení.
- Bohužel, nemůžeme Vám
to napsat tak dobře, jako bychom Vám to mohli vypovědít.
Prosíme Vás, uvažujte o tom široce a ze všech stran;
nám se opravdu tento časopis zdá nejlepší, potřebný a schopný života, spojující výhody, které jsou na naší straně, a překonávající nevýhody, kterých bychom se absolutně nemohli jinak zbavit, neboť je nás málo a jsme v achtu u mnoha lidí;
jsme a musíme zůstat zvláštní minoritou českého umění, a právě z toho minoritního rázu musíme vytěžit něco dokonalého a užitečného obecně, čím by se obecenstvo dokonce pozvedlo.
Nechceme přece vzdělávat lidi, chceme, aby cítili čilý život, který je v mladém umění.
- Odpusťte, že tentokrát nepíšeme o Vašich básních a o jiných věcech též aktuálních.
O tom všem až příště.
Nikomu, ani kamarádům jsme dosud neříkali o Vašem podniku a o našich myšlenkách k němu;
teď Vám je předkládáme k úvaze - nepospíchejte s odpovědí, my jsme k nim nedošli bez mnoha úvah, a tedy protřepejte je dobře, než byste je chtěl odmítnout.
Tím více se budeme těšit na Vaši odpověď.
S nejsrdečnějšími pozdravy Vám oddaní
bratři Čapkové.
S těmi odvody si skutečně starostí nedělejte.
Mluvil jsem dnes s Borovým, musí také k odvodu, je mu teprve 41 let;
je to silný člověk a býval vojákem.
( 600 ) [ Před 23. březnem 1915 ]
Nechal mi Peča málo místa a krom toho je už pozdě, tak píši jen několik slov.
Prosím Vás, přijeďte nás navštívit do začátku dubna;
jednak kvůli té lékařské přehlídce u našeho otce, abyste věděl, co se dá dělat;
jednak proto, že nám tím uděláte radost a ani to nejmenší nepohodlí ( spal byste v našem pokoji na rozkládací posteli );
a posléze proto, že nemůžeme Vám všechno dost dobře napsat o tom magacínu a strašně rádi bychom Vám řekli všechno, co o něm máme na srdci.
Až už bude docela založen, budeme jenom dělníky pro něj jako kdokoliv jiný;
ale teď, v tom nejzajímavějším stadiu vzniku a rození, bychom tuze rádi ještě pomohli babit a rodit, stojíte - li vůbec o to.
Dopisování je na to tuze těžkopádné.
Snad ještě raději než Vy bychom o něm diskutovali a debatovali, a ježto je velmi možno, že letos do Bílovic nepojedeme, bylo by to nemožné, přes všechno těšení a účast.
- Těšíme se tedy nadmíru, že přijedete.
Doufám, že našim důvodům k té Vaší cestě zcela rozumíte.
Odhodlávali jsme se, že bychom přijeli za Vámi do Bílovic, abychom všechno mohli vyložit, ale takhle to bude daleko výhodnější - zajisté se rád sejdete i s Borovým, jenž je osobně milý a měkký člověk, a zajisté také uznáváte potřebu důkladného vyšetření vzhledem k naznačeným okolnostem.
- Kdybychom například přece jeli do toho Španělska ( pasy dosud nemáme ), nemohli bychom se už dohovořit a sdělit si své představy o té revui;
a kdybychom nejeli do ciziny teď, pojedeme jistě po skončení války, takže bychom Vás a radosti z rození časopisu ani neužili.
Tedy napište nám, kterého dne a kterým vlakem přijedete;
snad bude pěkně a budeme v jarní Kinského zahradě dokončovat plány, které jsme začínali v podzimní zahradě.
Takhle to bude nejjednodušší a nejjasnější.
Věřím, že se docela shodneme ve svých představách a že nalezneme v tom, co vy budete realizovat, všechno, co si přejeme jako krásné a nové.
Mnoho toho ještě musíme říci, i nové možnosti, ale to bude nejlépe ústně.
Přijeďte tedy určitě, těšíme se na Vás co nejupřímněji;
beztoho potřebuji trochu vysadit ze studia, jsem už utahaný a rád bych se chytil nějaké nové naděje.
Spoléhám tedy na Vaši návštěvu.
Se srdečným pozdravem Váš K. Čapek.
O těch verších až příště, tohle je psaní jen tak narychlo, abyste nás mohl zpravit, kdy přijedete.
Počítám najisto s Vaší návštěvou, že přijedete v nejbližších dnech.
( 601 ) [ 24. března 1915 ]
Velevážený pane Neumanne,
především blahopřejeme my oba Vám i Vaší paní k nastávajícímu sňatku co nejupřímněji a nejsrdečněji.
Mnoho slov by tu bylo zbytečností, ale víme, že je to velkou úlevou a velkým uspokojením pro Vás i pro Vaši rodinu, a to uspokojení sdílíme s Vámi.
Přejeme Vám, aby se Vám nyní zdařilo, od čeho si slibujete zpevnění své existence, a aby tento rok svatby byl pro Vás v každém ohledu rok zdaru.
Linoleum už bratr nakreslil a zítra je vyryje a snad i pošle.
Bude na něm malá holčička, jak mává šátkem na pozdrav nebo na oslavu;
dojem má být radostný, jarní, odpovídající nynějším krásným dnům.
Stran té lékařské prohlídky, kterou jsme Vám doporučovali, nejde zrovna o to, abyste se při odvodech vytasil s vysvědčením, - to ovšem nemívá valného smyslu, protože na vysvědčení by mohl nějaký lékař napsat, co by chtěl, - proto se na taková lejstra při odvodu nemůže vůbec nic dát.
Jedná se ale o to, že není - li člověk docela zdráv - ( a takový případ u Vás myslím je ) a přitom nemůže buď při odvodu samotném, nebo při narukování říci, co vlastně mu schází, má pak mnoho trápení při cvičení, dělá obtíže i těm, kdo ho cvičí, a zkrátka udělá sobě i vojenským lékařům řadu nepříjemností, a sice zbytečně, jelikož pak po tom celém trápení a tahání ho nakonec pošlou domů.
Je opravdu dobře znát se tělesně, abyste hnedle mohl říci, mám to a to s plícemi nebo se srdcem;
to víte, při odvodech Vás nemohou tak vnitřně auskultovat;
podle zevnějšku pro Vás nadšeni nebudou, jelikož máte velice tenké kosti a vpadlá prsa ( na hubenosti by ani nesešlo ), takže je nejvýš pravděpodobné, že budete beze všeho " ungeeignet ";
jmenovitě pak kdybyste mohl důvodně poukázat k nějaké churavosti vnitřní, mám za vyloučeno, že by Vás vzali ke službě, kterou byste těžce snášel.
Myslíme tedy a radíme Vám vážně, abyste se přehlídnout dal, a sice nejraději od odborníka v Praze ( který může vysvědčením upozornit, kde se má stát poklep nebo poslech, protože i na tom mnoho záleží ) nebo od někoho v Brně;
ale udělejte to jistě, tady není ležérnost na místě, protože by Vám mohla způsobit několik těžkých neděl nebo i zhoršení Vašeho stavu, jak se stává přes dobrou vůli vojenských lékařů.
Vím, že naříkáte časem na srdce, a s plícemi jste tuším ( říká se to aspoň ) také něco měl;
rozhodně tedy to tak udělejte, řekněte si, že to děláte po vůli své rodině a nám, že to na Vás jiní chtějí.
S tím zároveň opakujeme své pozvání, abyste přijel k nám, se všemi spolupůsobícími momenty, které jsme Vám uvedli minule, - tedy i kvůli té revui, o které bychom Vám tuze rádi řekli, v čem s Vámi po Vašem posledním dopisu souhlasíme a v čem ne, které obtíže a které slibné možnosti máme na mysli atd.
- Kdyby Vám cesta do Prahy z nějakých důvodů nebyla příjemná a žádoucí, tedy rozhodně se dejte přehlídnout aspoň v Brně, radíme Vám to tak naléhavě, jako bychom to radili svému bratrovi.
Ovšem rádi bychom Vás uviděli u nás.
Pozdrav je krásná a podařená věc;
trochu si člověk musí vzpomenout na nebožtíka Taussiga, ale ještě spíše na Romainsa - je to dobře, protože literatura se děje v kontinuitě sama se sebou a člověk má chtít dělat to, co se mu líbí.
To je jen tak vedle.
Zrovna jsem to ale četl a chytla mne rytmika, která je jinačí, než jindy děláte;
jindy máte plynulou, přehlednou, kdežto tady je rozbitá, takže teprve celý verš je jednotkou;
tím se dostává zvláštní struktura třepetavosti, ráz vyjevení, něco rozryvného - tady je ten zvláštní citový dojem hodně založen na formě.
Proti tomu Křídlovka je, jako když se hraje na housle ( je hodně koncertní ).
Vůbec by se o tom mohlo formálně mnoho napsat.
Rovněž báseň v Lumíru na mne působila stejně silně jako v Bílovicích, a znova mne dojímala její morálnost.
Básní jako Vzpoura byste měl mít víc, celý cyklus, protějšek k cyklu na způsob Skřivana.
Pozdrav považuji za hodně formálně problémovou věc - směšné je, že se jiným zrovna bude zdát třeba improvizovaná.
Na začátku při každém čtení mám vždycky pocit nejistoty, ale čím dále čtu, tím víc nalézám, že to tak musí být.
Je to těžké popsat - a vůbec těžké domyslit to, když je člověk rozechvíván takovými dojmy, jako je pád Přemyšlu, tolik tušený a přece tak nepředvídaný, - a zrovna na bratrovy narozeniny!
Srdečně Vás zdraví Karel Čapek
- I jestli Vás při odvodu pustí beze všeho vyšetřování - což je podle mého skutečného přesvědčení nejspíš podobné pravdě, není taková přehlídka zbytečná, protože byste si pak podle ní zařídil život.
- Přijedete - li do Prahy po odbytém odvodu, jak jste psal, budeme Vás rovněž čekat.
( 602 ) [ Po 26. březnu 1915 ]
Milý pane Neumanne,
přiloženě Vám posíláme výpisek toho, co Arne Novák o Vás napsal ve svém Tschechischer Brief v Das literarische Echo, - potěšte se tím, odpadlý učedlníku Machara, Sovy a Březiny, opilý panteisto, poznejte se v tom nebo najděte, že " vážná a kritická doba " neudělala naše Nováky ani vážnými, ani kritickými.
Ostatně to nestojí za řeč, Arne Novák už je opravdu jen literární žurnalista a měl by si ho najmout Otto k psaní nakladatelských vašcetlí.
Je to zatím jen příklad, s čím budete mít v Praze co dělat a nač v hloubi duše také počítáte.
Váš Pozdrav se mi znovu líbil tím víc;
Špálovi a Hofmanovi se rovněž velice líbil, a ti v tom mají dobrý cit.
Kodíček jej pokládá za jednu z nejlepších Vašich věcí, už je kaprálem a snad brzo půjde jako kadet do fronty.
Všichni měli, zcela jako já, dojem něčeho třepetavého a světelně lehkého - jen to troubení prý je, říkal Kodíček, vorschriftswidrig;
- doufejme však, že se ani napříště neseznámíte blíže s vojenskými předpisy a nenecháte se jimi ochudit v básních.
Je to báseň stejně zbavená vší tíhy jako Skřivan - přitom myslím na čistě formální dojmy.
Snad po 10. dubnu budete mít zase chuť k psaní básní.
- Lituji velmi, že nechcete jeti do Prahy, pokládal bych to za nejjistější.
Snad ale zajedete k nám během dubna, abyste mohl jednati s Borovým a nás potěšiti svou návštěvou.
Raději to neodkládejte, ježto je možno, že v létě bude opět doprava omezena.
Mnoho se věří v to, že prostřed léta válka skončí;
pak byste mohl hned v září vyrukovat s prvním číslem - tedy ty věci nejsou snad ani příliš daleké.
Aspoň máme nějaký cíl, ke kterému žijeme.
Teď pospíchám s doktorátem, abych byl v létě volný;
ale nevím, podaří - li se mi to.
Spoléhejte ostatně na nás, že až uhodí potřeba, slepíme něco, jak dobře jen umíme.
- Měl byste rozhodně brát hodně teplé sedací koupele a hodně sedět na teplém sedadle, hlavně na polštáři;
dělal jsem to také proti ischiasu, ale ježto se mi od toho ukrutně zapalovaly hemeroidy, musel jsem toho nechat.
Chcete - li se zbaviti srdeční nervózy, musíte se zříci kouření viržinek, černé kávy a alkoholu.
Snad vaše inspirace tím neutrpí.
- Nevím, jak to udělat, abych si u Borového vypůjčil rukopis Nových zpěvů.
Těšilo by mne číst je dříve, než vyjdou, v celku, ale Borový by mi je sotva vydal.
Snad tedy mám počkat, až přijedete do Prahy.
- S jarem dostávám lepší naděje na konec a výsledek války - jsem tuze impresívní na slunce a věřím za světla víc než pod mrakem.
Snad za měsíc už nám bude jasněji.
Chvílemi se mi zdá, že Váš dosavadní optimism nebyl upřílišněný.
- Mám ještě nechat místo pro bratra.
Budeme Vám zase brzo psát.
Se srdečným pozdravem Váš zcela oddaný
K. Čapek.
( 603 ) [ Po 27. dubnu 1915 ]
Milý pane Neumanne,
také já Vás prosím, abyste nám ihned sdělil výsledek odvodu;
máme na tom veliký interes a chtěli jsme Vám už včera telegrafovat.
Po šťastně odbytém odvodu nás doufám navštívíte.
Naše žádost o pas šla z policie na místodržitelství, odtud na vojenské velitelství a odtud na ministerstvo zeměbrany;
tedy asi nebudeme moci jet.
- Onehdy jsme ochutnali u Špály toho dortu;
líbilo se nám od Špály, že sám od sebe si na Vás vzpomněl, a teprve když se vrátil po velikonocích sem, vypravoval nám to a tuze se bál, aby to telecí cestou nezesmrádlo.
- Tuze rád bych četl Bohyně;
snad byste mi mohl dát poslat korekturu, kterou bych zároveň při čtení překorigoval, ježto jak znám z vlastní zkušenosti, autor často přehlédne tiskové chyby, které cizím očím neujdou.
Jestli jste už korekturu udělal, dostanete snad druhý obtah a ten bych snad mohl pročíst.
- Nové zpěvy bych velice rád dostal do rukou dříve, než budou vysázeny, a sice proto, že jsou tam jistě některé maličkosti rušivé, jako například ten přílepek k nekrologu Taussigovu, který by mohl v definitivní edici odpadnout.
Jsou to jen maličkosti, ale je nutno myslet na to, aby celkový dojem nebyl jimi rušen, jelikož Nové zpěvy mají úkol Vás etablovat proti všem Novákům, Sovům atd.
Připisuji jim veliký význam, a proto Vás prosím zároveň i za ostatní: abyste je nevydával bibliofilsky v té sbírce Zlatokvět, v kůži, ve 200 výtiscích a za čtyři zlaté, nýbrž krásně vypravené ( - myslil jste přece na Hofmana - ), v ceně přístupné pro studenty, jako jsme bývali my, pro mladou generaci mužskou, která si Vás vyvolí, a ne pro nóbl literární společnost a bibliofilské slečinky.
Nové zpěvy mají být sbírka populární, a ne rarita, už zásadně ne.
O tom Vám budu později psát ještě šíře nebo mluvit s Vámi o tom, až tu budete.
Odložte to na konec války raději a hleďte to, prosím Vás, vydat mimo Zlatokvět jako individuální knihu.
- Vaše oznámení sňatku se lidem líbilo.
Ovšem jisté tiskové vady ten obrázek má, ale jeho impresionistická lehkost tím zrušena není.
-
Četl jsem teď Šrámka - velmi bychom litovali, kdybyste s ním nemohl počítat pro svou revui, je to jeden z našich nejlepších lidí.
Jsem zvědav na tu Vaši úvahu ( ta ve Volných směrech byla velice sympatická ), a pak už bych se velice těšil na Vaše nové verše - snad už nějaké máte.
Nejdřív ale očekáváme zprávu o odvodu.
S nejsrdečnějším pozdravem
Vám oddaný
Karel Čapek.
( 604 ) [ Po 20. srpnu 1915 ]
Milý pane Neumanne,
doufám, že ten poplach s marškumpanií se ukázal bezdůvodný, - vždyť jste posud neprodělal, a sotva byste mohl nadále prodělati těžký výcvik;
není pochyby, že by Vám to srdce dělalo velké obtíže.
Nicméně čekáme netrpělivě na další zprávy.
Jsem přesvědčen, že to dobře dopadne.
Přál bych Vám velice, abyste se dostal do kancelářské služby;
přesto i pak budete se muset obrátit k lékaři a říci mu ty stálé obtíže, protože potřebujete léčení.
- Nyní jste se asi shledal se svou rodinou, a přeji Vám krásné dny s ní.
Je Vám to teď vzácné;
kissaszony Soňa Vám bude svítit okénkem.
- Kodíček je už někde daleko v Rusku, jeho adresa je Kadet-Asp.
J. Kodíček, I. R. 56, Feldpost 27.
Hofman i Špála byli při prezentaci uznáni za schopné.
Václav Špála:
Landwehr - I. R. 12, 3.
Ersatz-Comp., Nagy-Kanisza, Ungarn.
Vlastislav Hofman:
I. R.
No 14, Linec, ale bude tam na vesnici.
S ním tam bude také Brunner.
- Pozítří odjíždíme z Bílovic do Prahy.
Zítra ráno pošleme ty peníze od Borového, suma 100 K minus 40 K, které si od nás vzala Vaše paní na cestu, tedy 60 K. Stran těch fondů mám zatím odpověď od Hanuše Jelínka.
Radí ihned podat žádost k Svatoboru ( dr. Jiří Guth, Praha II, Příční ul. ), a sice vypsat vše dle pravdy, poukázat na svou situaci a požádat, aby bylo něco ihned posláno ex praesidio, jelikož schůze výboru bude až koncem září, až se páni sejdou.
To ovšem není vůbec půjčka, nýbrž dar, jak je v povinnosti a stanovách Svatoboru.
Máte také dopsat přímo jemu ( Jelínkovi ), jelikož on pak udělá patřičné kroky u pánů výborů.
Jeho adresa:
PhDr. Hanuš Jelínek, Král.
Vinohrady, Korunní tř.
68.
- Jelikož snad nyní už jste v kanceláři, a tedy můžete se zajímat zase o českou literaturu.
Bohužel co jsme z Prahy, nevíme, kde bylo referováno o Bohyních.
Zato Vám pošleme, co vyjde v revuích a snad ještě některých denících.
Zatím se Vás tak trochu týká, co píše výtvarný referent Zvonu J. L. ( ier ):
" Po válce... se v umění spokojíme tím, když se naši kubisté šťastně vrátí z vojny, zdrávi nejenom na těle, nýbrž - a z toho bychom se hlavně radovali - i na duchu.
Stejným přáním provázíme i dočasný zánik Volných směrů, které proselytskou zaslepeností v propagování kultu Picassova, Archipenkova e tutti quanti nejvíce zmatků do důvěřivých mladých duší a do blahoslavených duchů pošetilých snobů nasely.
Ještě v posledním čísle zalévá K. St. Neumann símě futurismu naučenými vodnatými frázemi sofistické pokrokovosti.
Marně!
Símě to se trvale neujme, jako se neujaly jupes culottes neb zelené i fialové paruky a jinaké zbrklosti, líhnuté v potu tváři hypermoderní snahou po křiklavé jinakosti stůj co stůj. "
Atd.
- Nevím, jestli jsme Vám už napsali, že padli Derain, Gleizes a Marquet.
Škoda hlavně Deraina.
Z Prahy Vám budeme psát obšírněji.
Teď se ještě několikrát proběhnu po lesích a pak mne čeká ta nejhloupější práce k rigorosům.
Těším se velice na příznivé zprávy o Vás.
Mějte se velice dobře, a až jednou dostanete dovolenou, přijeďte se na nás podívat do Prahy, kde snad také bude Vaše rodina.
Se srdečnými a vřelými pozdravy
Váš zcela oddaný
K. Čapek.
Dyk dosud nepsal, jelikož je někde na venkově, a já mu psal skrze administraci Lumíra.
( 605 ) V Praze, 8. září 1915
Milý pane Neumanne,
potkal jsem včera pana dr. Jelínka, dostal právě Váš dopis, a říkal, že bude dělat, co může, je - li jenom už dr. Guth z letního bytu doma.
Doufám stejně s ním, že to dobře dopadne a že dostanete - li tu výpomoc od Svatobora, budete ji moci stráviti někde za větrem a v pokoji.
Jen prosím Vás mějte na paměti, co jsme Vám psali i vzkazovali.
- Nového nevím nic;
myslím, že válka potrvá ještě tak dlouho, že dojde i na nás, a spočítejte si, že to je ještě hodně dlouhá lhůta.
To ovšem neznamená, že bychom byli chabí ve své naději na konečné zasloužené vítězství;
ale jistě to ještě bude dlouho trvat a musíme spolykat mnoho netrpělivosti.
Těch od 42 do 50 let je odváděno asi 70 %, více, než se myslelo;
je to ovšem mužstvo dosud nepřebrané.
Od 36 do 42 let budou prý revizní odvody v listopadu.
- V literatuře se nic nového neděje.
Ten referát z Času jsme dosud nemohli sehnat.
Zato Vám příště pošleme referát Veselého z Národních listů, neslaný a nemastný, zrovna toho druhu, jaký se nemá psát.
Jinde snad ještě referáty ani nebyly.
Máte poslední dobu se svými knihami malér.
- Ráno v Szegedu i Noc v Kiškundorožmě se nám velice líbily;
jsou trochu nervóznější než básně z civilu, ale zrovna to jim dává neklidnou, dráždivou cenu;
jsou náramně smutné, i když to není obsahově vysloveno;
nejsou tak ovocné, zralé, spíše je v nich něco přervaného, dech zpustošení zrovna ve formě;
nevím, jestli jste to chtěl, ale jistě jste to jinak nedovedl.
Tuze rád bych četl více od Vás;
ale věřím, že Vám není možno psát.
- Kodíček je v Rusku, Hofman v Linci ( Linz, 14. I. R., Einj.
- Freiw.
Abteilung, Neue Landwehrkaserne ).
O Holečkovi nemám už kolik měsíců vůbec zpráv, bůhví, kde chudák leží.
Janák je rovněž ve frontě, Langer se vrátil z Bukoviny na dovolenou.
Jsme teď skoro docela sami.
Dal jsem Vám od dr. Poláka poslat honorář za otištění Vaší básně o Taussigovi;
ale nevím, mnoho - li Vám čeští židé poslali.
Pište nám brzo, tentokrát jste dlouho nepsal.
Pozdravujte ode mne Vaši paní a malou Soňu.
S nejsrdečnějším pozdravem Váš oddaný
K. Čapek
( 606 ) [ 27. října 1915 ]
Vážený pane Neumanne,
odpusťte, že píšu jen několik slov;
mám už jen několik dnů k prvnímu rigorosu a jsem docela hloupý a ustýskaný.
Příležitostně Vám pošlu Českožidovský kalendář, jsou tam dvě pěkné básně po Taussigovi a Vaše In memoriam s mým nekrologem.
Ani nám nepíšete, poslal - li Vám něco Svatobor.
- Naše maminka nechává o něco prosit, v tom případě totiž, že by to Vaši paní neobtěžovalo a že by měla doma nějaký dobrý a pevný pytlík nebo podobný obal.
V Uhrách prý se totiž dostane mouka ( ne - li snad příliš draho ), kdežto tady se musí tři hodiny i déle čekat na ulici na kilo, a ještě se nedostane.
Lidé čekají už od půlnoci, až se ráno otevrou krámy.
Kdyby tedy Vaše paní měla potřebné věci, nemohla by snad poslat asi 10 kg pšeničné mouky?
Peníze bychom pak zaslali obratem.
Kdyby to dobře nešlo, tak ovšem o nic nejde.
- Kdyby Vás neodvedli na jaře, vzali by Vás teď - na Brněnsku se prý odvádí velké procento.
A konec ještě dlouho nebude, marná naděje: dřív se musí stát všechno, co se stát musí, aby mohl si svět oddechnout.
Jen buďte trpělivý, snad se tam udržíte;
a kdyby Vás ten pan hejtman vzal s sebou, bylo by to nejlepší, byl byste nejlépe schován.
Měl bych ještě mnoho na srdci, jsem celý zaschlý a rád bych s Vámi zas jednou mluvil.
Až se všichni přátelé zase sejdeme, nebudu tomu ani věřit, že je to skutečnost.
Pište nám brzo a pošlete nám nějakou báseň.
Až budu mít po zkouškách, snad Vám budu moci zase já něco poslat.
S pozdravem Vám i ctěné rodině
Váš zcela oddaný
K. Čapek.
( 607 ) [ 30. listopadu 1915 ]
Milý pane Neumanne,
byli jsme nemile překvapeni Vaším posledním lístkem.
Zánět rohovky je nemoc dost nepříjemná a někdy vleklá;
musíte dát pozor, zhoršuje se to například pitím piva, kouřením ( - hlavně přijde - li kouř do oka ), koukáním do světla nebo vyjitím na vítr.
Doktor Vám asi předepíše černé brejle nebo obvazek na oči.
Ještě Vás musím varovat před jedním lidovým prostředkem: lidé si rádi kupují u materialistů nebo v lékárně tzv. Horstovu vodičku na oči;
ta je ale jen proti obyčejnému očnímu kataru, kdežto zánět rohovky se tím silně zhorší a přitíží, jelikož je tím rohovka drážděna.
Vůbec musíte se vystříhat všeho, co oči dráždí.
Ovšem je to nemoc někdy dost zdlouhavá, která přes všechno léčení nebere konce.
- Jinak se cítíte se zdravím dobře?
Když už jste ve špitále, měl byste se u doktora přihlásit s tím srdcem, upozornit ho na ty bolesti a únavnost, kterou trpíte, atd.
Použijte zcela určitě této příležitosti.
- Dejte nám zase brzo o sobě vědět, a sice dopisem.
Bratr Vám už vysvětlil, proč jsme chtěli jen lístky;
nic vážného to nebylo.
- Myslím, že teď v zimě budete zase ledačehos postrádat, a proto Vám v nejbližších dnech zase něco pošleme;
litujeme jen, že nedovedeme sehnati tolik, aby se Vám živobytí vskutku trvaleji a důkladněji zpříjemnilo.
- Prosím Vás dále o jednu velikou ochotu: zda byste nebyl tak laskav a nezjistil v trafikách, dostane - li se tam cigaretový tabák ( mezi 14 - 45 kr. za balíček ), a kdyby ne, tedy zda jsou tam k dostání lacinější cigarety ( do 2 - 21 kr. za kus );
tady není nic takového vůbec ke koupi.
Kdyby v Uhrách tabák byl, poslali bychom Vám hnedle peníze a Vy byste nám snad mohl laskavě poslat dobře obalený balík kuřiva ( třeba jako " prádlo " np., aby se to cestou nepoztrácelo ).
- Přikládám oznámení své včerejší promoce;
jedinou radost z ní mám, a sice tu, že zase nabývám volnosti k psaní.
Ale jsem ještě vyčerpaný, bezduchý;
nevím, jak se mi bude pracovat, ale těším se aspoň na to, že přinejmenším měsíc budu ještě civilem a pěstovatelem civilní krásy.
Už jsem byl docela nešťastný a utlačený;
nehodím se na studování, ale přitom jsem takový osel, že jsem byl o mnoho pilnější, než bylo nutně zapotřebí.
Velmi by se mi ve všem ulevilo, kdyby se mi práce dařila;
ale teď, když mám konečně rozvázané ruce, bojím se a pozbývám kuráže, se kterou jsem se troštoval do budoucnosti.
A tak ani nejsem vlastně tuze veselý, a také Váš osud mi leží na srdci.
Už jsem si Vás myslel jako knihovníka v Dorožmě a těšil jsem se, že konečně povedete inteligentní život, a teď najednou ta špatná změna.
Doufám pevně, že se z toho dobře vytáhnete;
z velké části to záleží na Vás samotném, a v tom nic nezanedbejte.
- Špála je pořád ve špitále v Siófoku;
Kodíček nám dosud z fronty nepsal, ale pokud píše jiným, je živ a vede se mu obstojně.
- Jsem ještě bez života a bez šťávy;
zle jsem vyschl během toho pilného roku, a ani si nedovedu pomyslit, co ještě svedu, když mně scházejí skoro všechny oživující podmínky k práci.
Rád bych, abyste byl už zase v takové situaci, že bych Vám mohl psát pokojně jako literát literátovi, a abyste se zase mohl zajímat o nás;
kdežto dnes Vás bavit svou literaturou je ode mne přece jen trochu sobecké.
Tedy tentokrát nám dejte o sobě brzo a podrobně vědět;
kdyby Vám dělalo psaní obtíže, prosíme Vaši paní, aby nás informovala o tom, co je s Vámi i s Vaší rodinou.
Se srdečným pozdravem
Váš zcela oddaný
K. Čapek
( 608 ) [ 13. prosince 1915 ]
Drazí přátelé,
děkujeme velice za tu zásilku.
Košile schováme i s tím svrchníkem, který Pepička časem vyklepe, aby se do něj nedali moli.
Pan Neumann ať se zeptá lékaře, není - li to, co má na oku, trachom;
tatínek se to domnívá podle té vyrážky na víčku a podle vypalování lápisem.
V případě, že to je trachom, musí dát pozor na Vás ostatní, protože trachom je nakažlivý;
ať nikoho nelíbá, neutírá se týmž ručníkem, nesahá jiným do obličeje atd.
Je to trapná a zdlouhavá nemoc, a to vypalování je ukrutné;
není sic žádné nebezpečí pro oko, ale dejte na sebe pozor.
Trachom je v Uhrách vůbec doma.
- Pan Neumann by měl připomenout Borovému svou úmluvu stran té revue.
Někdo totiž má chuť pokusit se u Borového o podobnou věc.
Záhodno tomu předejít.
- Teď už píšu, ale zatím jen prozaické věci.
Vyjde - li něco, pošlu Vám to.
- Špála snad přijede o vánocích na dovolenou.
Také Kodíček v lednu přijede.
Brzo Vám napíšeme delší dopis.
Také peníze pošleme v nejbližších dnech.
Váš
K. Čapek
( 609 ) [ Před vánocemi 1915 ]
Drazí přátelé,
Vaše psaní došlo otevřené, ale doufám, že se tím nezdrželo tak, že by zatím u Vás nastaly nějaké změny.
- Předně, Kodíček nepadl;
dostal jsem od něj právě lístek, těší se, že v lednu dostane dovolenou a přijede do Prahy.
Je teď za frontou a cvičí;
ostatně v těch stranách, bůhvíkde v Rusku, se teď nebojuje.
Tedy můžete být o něj bez starosti.
A nyní stran Soničky:
Myslíme, že by nebylo ani prospěšné, ani snadné, aby jela do Prahy.
Je to přece jen malá holčička, a už cestou by se jí mohl stát nějaký malér, a Vy s ní jeti nemůžete.
Takovou dobrodružnou a nejistou cestu bych jí radit nemohl, bál bych se toho velice, ačkoli chápu, že se jí v Uhrách nelíbí.
Dále ani tady v Praze bych si netroufal nalézt nějakou rodinu, kde by byla tak dobře uložena, že byste mohli být o ni bez starosti.
My aspoň o takové dobré penzi nevíme.
Proto nám připadá její nápad neproveditelný.
Máme za to, že jí nezbývá než trpělivost;
ostatně je možné, že se jednoho dne najednou probudíme v míru, a pak se Soňa vrátí s celou rodinou.
S tím páně Neumannovým okem je to choulostivé.
Podle toho, co píšete, nevím ani, je - li to trachom nebo zánět rohovky.
Je - li to trachom, musí trpět, je to bolestné a vleklé;
ať jen dá pozor, aby to nepřenesl buď na vás, nebo na své vlastní druhé oko, protože trachom je velice nakažlivý.
Není - li to trachom, tedy ať dá pozor, aby ho ve špitále na Augenabteilung nedostal, tam vždycky jsou lidé s trachomem a nákaza může se stát lehko.
Ostatně trachom nijak neohrožuje oko, jenom jeho léčení je trapné.
V případě, že je to jen zánět rohovky, ať je pan Neumann bez starosti a nechá se pokojně léčit, však to jednou vezme konec a bude zase ze špitálu puštěn;
ovšem i po propuštění ať se varuje větru, kouře, světla atd., jak už jsem Vám psal, aby se mu to nevrátilo.
To je všechno, co Vám mohu napsat.
Lituji pana Neumanna velice, že má takové trápení, a přeji mu, aby se tím tak neskličoval;
ať to pojímá co nejrozumněji.
Poslali jsme Vám něco peněz;
není to jen od nás, nýbrž i od několika jiných, kteří mají pana Neumanna rádi.
Mysleli jsme, že byste toho mohli vzhledem k nastávající zimě potřebovat.
Proto to přijměte tak jaksi jako k Ježíšku.
Přejeme Vám vánoce veselejší, než jsou tyto Vás skličující dny.
Pište nám brzo, abychom věděli, co je;
raději vždy dříve, protože se dopisy mohou zdržeti.
- Špála má krátkou dovolenou, teď právě nás přišel navštívit, a proto končím.
S přátelskými pozdravy
Váš
dr. Čapek
( 610 ) [ 9. ledna 1916 ]
Milý pane Neumanne,
ještě stran Vaší Soničky;
nebáli jsme se toho, že byste ji umístili u nás, nýbrž celý její plán přesídlit do Prahy se nám zdál tuze riskantní.
- Nedivte se, že se naše dopisy časem zkříží;
všechna pošta ze Szegedu je otvírána, a tím se psaní přirozeně zdrží. - Stále jste nám jasně nenapsal, máte - li to na oku trachom nebo jen zánět rohovky;
ale ani ten zánět se nesmí podceňovat, protože například skladatel Štěpán zrovna teď z něj dostal zákal.
- Buďte dobré mysli.
Poslední dobu jsme silně věřili v mír, protože toho byly plné noviny;
teď to bohužel zase utuchlo a není bezprostřední naděje na konec.
Přesto buďte klidnější, než jste, a netrapte se.
Budeme brzo psát psaní.
Váš
K. Čapek.
( 611 ) [ Po 16. lednu 1916 ]
Milý pane Neumanne,
jsem rád, že Vaše psaní znělo tentokrát poněkud lépe;
čekáme, že i příště nám budete moci napsati o sobě dobré zprávy.
Vyřiďte prosím paní Neumannové, že to snad nejde, vyžádat transferování toho vojáka sanitního sem do Prahy, leda by snad byl nemocný, o čemž nám nic nenapsala.
- Dokonce teď nemocnice dostaly zákaz žádat o transferování.
Litujeme, že v tom ohledu to stěží půjde zařídit.
Dříve by to bylo spíše možno.
- Kodíček na dovolenou nepřijede, protože bojuje někde v Bukovině a může prý čekat zlatou medaili.
Poslední jeho psaní bylo dost sympatické.
- Náš švagr dr. Koželuha má neštěstí;
byl dán do Strafkompanie;
je v tom nepochybně nedorozumění, ale je nesmírně těžko vysvětlit ho;
právě teď žádá, aby bylo vyšetřeno, proč to je.
- Hofmanovi byla dovolená prodloužena do března.
- Jinak nového je málo.
Bude Vás zajímat, že Borový co nejdříve vydá Šaldu, Dyka, Tomana, Křičku, Weinera atd.;
činí se velice, bude to pěkné nakladatelství.
Píšu teď nějaké povídky ( jedna, celkem krátká, vyšla v prvním čísle Lumíra ), a byl bych rád, kdybych se později na něj mohl obrátit, aby to vydal.
Teď vyšel Theer, v kůži a úpravě Kalábově za 10 K, a Fischer v úpravě Brunnerově za 4 K;
výprava obou je uměleckoprůmyslová, bez invence a novosti.
Theerova kniha se jmenuje Všemu navzdory, ale není v tom kusa trucu, nýbrž jen trochu pohrdání tzv. všedností;
vždyť jeho Neděle v restauraci je podle Theerova vlastního mínění klíčem ke knize, a je to opravdu tak: místo vzdoru je to neurastenický aristokratism, úzkost o vlastní velikost a strach před všedností;
máte tam věty jako " - - ta, jíž nejvíc pohrdám, alkoholička-prostitutka ", nebo " bože, děkuji ti, že nejsem jako tito ";
zlobil byste se tuze, a já jsem mu své mínění vzkázal.
Verše jeho jsou pěkně dělány, ale jejich morálka se mi nelíbí.
Vykládal bych Vám o tom více, ale Vy sám toho pocítíte dost, až si je jednou přečtete.
Theer se bojí skutečnosti;
obrazně bych to řekl, že Vy jako básník jste něco jako zedník, máte na sobě plno hlíny a prachu země, a přece nejste umazaný;
kdežto Theer se nemůže skutečnosti dotknout, aby se o ni nezamazal, a to mu hyzdí šaty i chování;
proto jeho duch bojuje s hmotou, že vůči ní nemá samozřejmou nadřazenost pravého mužského.
- Fischerova knížka Ozářená okna je méně nárokuplná, konvenčnější, literárnější;
je to celkem romantism bez data, a tedy i bez novosti.
- Mně jde práce tuze těžko, nevím, co mám vinit za svou neschopnost.
- Víte, že Vaše Mašírovali jsme - nevyšlo;
přesto jsem to četl.
Těším se tuze na Vaše nemocniční básně v příštím Lumíru;
druhá báseň v Lidových se mi velice líbila.
Bude nám lépe, až vyjdou Vaše Nové zpěvy;
je to pro Vás neštěstí, že už dávno nejsou vydány.
- Pište nám brzo zase dlouhé psaní;
posledně jste nás potěšil.
Pozdravujte paní a Soničku.
Srdečně Vás zdraví
Váš
K. Čapek
( 612 ) [ Po 6. únoru 1916 ]
Milý pane Neumanne,
už dlouho jsme beze zpráv o Vás a následkem toho znepokojeni, co s Vámi je.
Nevíme, jste - li ještě ve špitále a jak je s očima;
snad se nic nezhoršilo.
Víme ale, že obyčejně nepíšete, když máte příčinu být ve špatné náladě.
Nebo jste snad nedostal naše poslední psaní?
Psali jsme Vám asi před třemi nedělemi.
- U nás nového je málo.
Že teď nejste v Lumíru otištěn, snad víte a víte také proč;
není to vina Lumíra.
Také jste nebyl recitován onehdy na " básnické hodince spisovatelů z kruhu Lumíru ";
jsou pořád jisté obtíže v cestě, Já jsem v posledním čísle Lumíra otiskl toho Mexického vojáka, kterého jsem Vám dal číst v Bílovicích těsně před vypuknutím války;
snad se trochu na něj pamatujete;
zabavili mi v něm čtyři verše, jež byly elegií nad mrtvým člověkem.
- Borový se činí;
vydá teď básně Křičkovy, Šrámkovy, Dykovy, dále nějakého Šaldu, Chalupného, K. M. Čapka atd. atd.
V posledních dnech jsme s ním jednali, zda by nám nevydal naše nejstarší věci ještě ze Stopy, Horkého týdeníku a dokonce i starší, tedy náš skutečný debut;
je k tomu ochoten, nebude - li muset na vojnu;
je totiž teď pořád ještě v nemocnici na pozorování.
Ty naše staré věci snad ani neznáte;
datují se z 1908 a 1909, tedy z doby, když jsme v aritmetickém průměru čítali každý 20 let.
Snad je to tuze soukromé, vydávat je teď, když to je tak pasé;
mělo se to stát dávno;
ale ani teď je nemůžeme naprosto necenit - aspoň to mládí na nich zůstává.
Bude ovšem nutna přiměřená předmluva.
- Jinak píšu zase delší novelu a vůbec nepolevím v práci, pokud nepůjdu na vojnu.
- Vám se teď těžko pracuje, a nejhorší je, když pak ani nemůžete tisknout.
- Koželuha měl veliké trápení, jak jsme Vám už minule psali;
byl už dán do maršky, a teď ho odvezli do Uher, do Brückenkopfu, kde je mnoho české inteligence.
- Až přijde od Vás psaní, budeme Vám zase brzo psát, teď ani nevím, dojde - li od Vás naše psaní, nejste - li snad už na jiném místě.
Pozdravujte od nás rodinu a nezapomínejte na nás.
S nejsrdečnějším pozdravem
Váš K. Čapek.
Ještě chci napsat:
Nevím, četl - li jste druhé číslo Lumíra;
Weiner tam má dost pěknou válečnou novelu Kostajník;
ale myslel jsem při ní, jak by byly pěkné věci, které by psal z fronty nebožtík Taussig.
Toho je mi pořád líto;
zůstanou - li všichni mladí, bude pořád po Taussigovi mezera.
Nikdo nový po něm nepřišel za ty dva roky.
- Rád bych Vám psal potěšlivé věci z našeho širšího života, ale není jich;
všechno je klášterně tiché a utlumené, nic se neděje, nic nevzniká, a tak člověk upírá oči na ten bod v budoucnosti, kdy se zase sejde se všemi kamarády, svůj a uvolněn, a bude kout plány.
Nepřepíná - li Borový své finanční síly, bude moci velmi dobře si zařídit dost velikou revui;
vždyť už soustředí kolem svého nakladatelství kdekoho.
Držte ho při tom Vašem plánu a myslete na něj i v nynějších smutných dobách, aby Vás pak někdo nepředběhl;
je to přece jen pro nás jedna z nejlepších nadějí, a myslím na to hlavně teď, kdy například ani skoro nemám kam dát své věci a kdy je vidět, jak málo toho u nás vlastně vychází.
Ale teď už musím nechat místo Pečovi.
( 613 ) [ 16. února 1916 ]
Velectěný pane Neumanne,
tedy přeci už došlo na to nevyhnutelné.
Přejeme Vám mnoho štěstí na cestu.
Jedinou útěchou pro nás a snad i pro Vás je, že jako sanitní voják budete mít relativně nejmenší riziko.
Koneckonců dosud jste měl štěstí.
Pište nám hodně a i my budeme Vám psát co nejčastěji;
potěšíte nás velice, když na nás vzpomenete ve frontě.
- To, co na nás ve svém posledním dopise žádáte, Vám rádi a závazně přislibujeme.
Není ovšem vyloučeno, že i my se jednou ocitneme v takové situaci jako Vy, ale i pro ten případ buďte o své věci bez starosti.
- Nevím ani, zastihne - li Vás ten lístek ještě v Szegedu.
Pro každý případ přeji Vám mnoho štěstí a šťastný brzký návrat.
Vaše rodina Vás přece opustí s lehčím srdcem, když tam půjdete se sanitou;
je to převeliká výhoda v každém ohledu.
Mějte se dobře, drahý pane Neumanne, a pište nám.
Váš
Karel Čapek.
( 614 ) [ 2. března 1916 ]
Milý Pane Neumanne,
Vaše paní nám píše, že nejste nějak zdráv.
Dejte na sebe pozor, abyste si neodnesl nějaký zápal.
Nového u nás není nic.
Budeme Vám brzo psát obšírněji.
Srdečný pozdrav
K. Čapek
( 615 ) [ Před prázdninami 1916 ]
Milý pane Neumanne,
tak naše knížka konečně vyšla a zítra Vám ji pošleme;
ne tak kvůli našim věcem, které beztoho znáte a které už jsou hodně minulost, nýbrž hlavně kvůli Hofmanovým obrázkům a jeho staronovému řešení ilustrované knihy;
vzpomeňte si, že jsme už dávno, když jsme uvažovali o Vašem příštím časopise, navrhovali ilustrace k textu.
Napište nám, jak se Vám takový způsob líbí.
Když malíři-grafikové dělají jen ornamentiku a dekorace, museli jsme si čistě malířskou úpravu nechat pořídit od architekta.
- Vyšli jsme v 1200 exemplářích, honorář pro nás i Hofmana 300 K. Halt poměry.
- Nenapsal jste nám, došlo - li Vás 40 K, které jsme Vám s posledním lístkem poslali.
- Minulý týden jsem byl u odvodu, dva dny jsem byl ve špitále na trojím konstatýrunku, konečně po rentgenování puštěn;
mám totiž revmatism obratlových kloubů;
je to neřádná nemoc, která pořád bolí a roste.
Peča půjde 22. července k odvodu.
Mladý Holeček, kterého jste viděl jednou, když jsme se tady v Praze vraceli z koupele, byl nyní zajat;
zato Kodíček se vyznamenal, unikl zajetí, když už ho jakýsi Rus držel za rameno;
snad z toho bude velká stříbrná.
Špála se statečně drží v Kaniži.
Já teď jsem zase nechal načas překládání a píšu detektivky.
Antologie je zatím na písku;
ale ne mou vinou.
Biju se v prsa, že jsem nespoléhal sám na sebe a prokazoval úctu starším.
- Koželuha je pořád v Komárně.
Byl odveden Mahen.
Nebude - li Josef odveden, budeme letos krátký čas v Bílovicích;
budete nám tam scházet jako loni.
Je tu v Praze jeden matematik neobyčejně podobný Vám, který chodí do téže kavárny jako my;
tak nás to vždycky chytne za srdce.
Jsme velice rádi, že se teď zdáte spokojen a zdráv;
jen dejte na sebe pozor, a bude - li Vám čeho třeba, pište nám.
Obraťte se na toho dr. Dvořáka s tím svým srdcem ( vzkazuje Vám to p. Sonnenschein ).
Přejeme Vám mnoho štěstí a mnoho na Vás myslíme.
Pište nám brzo, a vůbec častěji.
Co nejsrdečněji Vás zdraví
Váš K. Čapek.
( 616 ) [ Po 27. srpnu 1916 ]
Milý pane Neumanne,
odpusťte, že jsme Vám tak dlouho nepsali, myslím už dobré dva měsíce.
Měli jsme nejprve nové odvody a chtěli jsme psát až po nich;
ale hned po nich jsme jeli do Bílovic, odkudž jsme musili dříve, než jsme chtěli, do Trenčína.
Teď jsme konečně zase v Praze a pospícháme dát o sobě a našich známých zprávy dlouho promeškané.
- U odvodů Peča nebyl schopen pro své špatné oči a já pro svou novou, ostatně velice nepříjemnou nemoc, bolestnou dnu skoro všech obratlových kloubů v páteři.
Tedy zase jsme se mohli vrátit k své váznoucí a pořád dost stísněné práci.
Peča maluje málo, já jsem dost překládal z francouzské poezie, že už toho mám na patnáct set veršů.
Jinak antologie stojí, bohužel.
Bylo by to mnohem lepší, kdybyste se jí mohl činně zúčastnit;
doufám pevně, že i to se stane v nepříliš daleké době.
Teď píši nějaké novely.
Naše kniha zatím neměla velkého úspěchu;
Vodák nás vyplácel trochu v Lidových novinách, bohužel ne se svou obyčejnou zajímavostí.
Z bibliofilského hlediska dostal Hofman za svou úpravu v Moderní revui hubování.
- V Bílovicích je pusto;
jen trochu židů.
Sonička vypadá zdravě a je opravdu hezká.
Byli jsme ve Vašem bytě;
je tam opravdu hezky, ale Vy sám jste nám tam scházel, a proto jsme si s Vaší paní Vás prohlíželi na všech starých fotografiích.
Houby nerostly, a proto jsme se dali na chytání motýlů;
v tom ohledu jsou Bílovice dost bohaté, a máme na ně aspoň pěknou upomínku na stěnách.
V Trenčíně nás ještě zastihlo to nešťastné rumunské vypovězení války, takže jsme opouštěli Uhry téměř za tamního národního smutku.
Možno, že teď bude i na Vaší části Balkánu živěji a že budete mít i ve špitále více práce.
Nepojedete snad na dovolenou po svém čtrnáctiměsíčním vojančení?
- Špála je pořád ještě ohne Waffe a Hofman v Praze.
Kodíček se v etapě roznemohl žaludečním a plicním katarem a je teď v Praze ve špitále.
- Nevím, máte - li tam vůbec nějaké české noviny.
Literárně mnoho nového není.
Vyšly válečné povídky Weinerovy, pak od Šrámka svazeček básní Splav za 15 K;
to bibliofilství je už nesmyslné, nemohu si takhle koupit knihy, které bych rád měl.
- Březina se o Vás vyslovil komickým způsobem, který Vám teď nemohu napsat.
- Konečně máme i první válečnou knihu esejí, od F. V. Krejčího;
praví tam, že válka všechno přehodnotila, že udělala veliký škrt přes všechno, v co jeho, Krejčího, generace věřila: přes Tolstoje a Marxe, Whitmana a Zolu atd.
Ubohá generace Krejčího! pro nás, mladou generaci, není tuším škrtnuto ani jota z velikých biblí.
- Vůbec uplatňuje se povážlivě mnoho nerozumu v českých kruzích;
mohli bychom Vám uvést celou řadu větších válečných blbostí, jako obrodu češtiny, svéráz v kroji i literatuře, očistu písemnictví, tradici Sládkovu, všeobecnou kulturní eugeniku a nevím co ještě.
Pomalu bude z Prahy nějaká Ketschenbroda.
- Odilon Redon zemřel.
- Peča Vám dnes nepíše, protože má rýmu, a ta mu vždycky tuze působí na mozek.
- Konečně v tom, co hněte celý svět, roste ve mně i obecně důvěra, že už brzo budou ty strašné události dovršeny a naplní se celý ten veliký soud nad národy spravedlivě a snad i navěky.
To víte, že my v zázemí přesto, že jsme vyňati z přímých trýzní, musíme obětovat této době všechnu možnou míru trpělivosti;
a že nás udržuje jenom naděje, vždy rostoucí.
- Zatím Vám tedy přejeme, abyste se měl dobře a byl pln důvěry a podíval se záhy na dovolenou domů.
Brzo si hleďte na nás vzpomenout a napište nám, máte - li čeho zapotřebí.
Budeme vždy hledět něco sehnat.
Pište nám o sobě obšírnější psaní.
Srdečně a vřele Vás pozdravuje
Vám plně oddaný K. Čapek
( 617 ) [ Po 11. listopadu 1916 ]
Milý a ctěný pane Neumanne,
jsem potěšen, že Váš život je pokojný a že můžete aspoň myslet na literaturu, jako je ten román nebo nové verše.
I já se udržuji při životě literaturou;
chystám už zase novou knihu povídek, zjara bych ji snad už mohl vydat, bude - li Borový chtít a nebude - li odstrašen Zářivými hlubinami.
Dostali jsme za ně celkem všude;
Vodák byl poměrně nejslušnější;
F. V. Krejčí psal přímo rozčileně a protestoval - bůhvíproč;
ty naše staré věci nemají tolik nového významu, že by musely narážet na odpor.
Zato velmi pěkný a obšírný referát, či spíše článek napsal Sezima do Lumíra;
dal si tu práci a sledoval nás od prvních začátků až k posledním věcem, a psal se zřejmou sympatií.
Byli jsme tím potěšeni, a s tím větší chutí píšeme oba na nových věcech.
- Poslal jsem Vám dnes 20 K, abyste nám mohl koupiti nějaký ten cigaretový tabák;
přivezte jej s sebou, až byste jel na dovolenou, nebo kdyby nějaký laskavý voják od Vás jel domů, nebo konečně jde - li to bezpečně poslat jako balík, tedy tak nějak, jak je vám libo.
Nepospícháme, protože zatím máme;
ke sklonku zimy by nám ovšem s kouřením došla i literatura.
- Kdybyste přijel domů na dovolenou kdykoliv, potěšil byste nás neobyčejně, kdybyste se podíval k nám, zbude - li Vám jen chvilka času;
opravdu, tuze rádi bychom Vás viděli, a jsme opět sami, rodiče jsou v Trenčíně.
- Dyk v těchto dnech přesídlil do Bartolomějské ulice;
je ve vyšetřovací vazbě, zkrátka;
proč, dobře nevím.
- Nepoddávejte se žádné sklíčenosti;
válka se strašně vleče, ale přece se neústupně rýsuje dobrý konec;
tragédie, které pořád nově přicházejí, nás nesmějí obírat o naději, i když tu naději musíme udržovat napětím vůle.
Vrchol je rozhodně překročen;
a byť byl sebepomalejší pád nepřátel, dojde k němu, ať sebou zmítají urputně a statečně.
Ani zjara, ani v létě nelze snad čekat konec a mír.
Nur Geduld.
- Ještě mnoho bych chtěl psát, ale raději budu psát brzo znovu.
I Vy si na nás záhy vzpomeňte.
Přeji Vám co nejvíce štěstí a klidu.
S přátelským pozdravem
Vám plně oddaný
K. Čapek
Odilon Redon zemřel.
Apollinaire raněn.
R. Medek z Moderní revue prohlášen zběhem.
Mahen narukoval.
( 618 ) [ Před 15. únorem 1917 ]
Milý pane Neumanne,
dlouho jsme Vám už nepsali, ale věřte, nebylo to proto, že bychom na Vás nevzpomínali.
Čekali jsme vlastně, že přijedete na dovolenou a zaskočíte z Bílovic k nám, aspoň na chvilku pobesedování.
Schází nám to zde v Praze stejně jako Vám v Elbasanu.
- To Vaše Léto v Elbasanu je opravdu přímo zakleté ( pěkná věc jinak, ale má smůlu );
říkal nám včera Jelínek, že ten koneček, co se už jednou ztratil, ztratil se teď v tiskárně podruhé, takže Vás bude muset znovu prosit o ty poslední tři verše.
Mohla vyjít už v prvním čísle, a takhle vyjde sotva ve čtvrtém.
- Já a Peča jsme teď každý dodělali sbírku novel, já asi devět a Peča asi sedm archů, a zadali jsme je Borovému.
Nevíme ještě, vydá - li je;
jednak je možno, že u Borového teď rozhoduje Šalda, a pak by byl konec;
nebo, za druhé, se proslýchá, že Borový je u konce s penězi;
statek má už docela zadlužen, a tak se snad bude muset omezit ve vydavatelství.
Byla by to škoda proto, že mladí autoři pak už nebudou mít kde vydávat.
Myslím, i Vám by bylo nemilé znovu se ohlížet po nakladateli.
Pravda je, že Borový vydával loni příliš mnoho a bez výběru;
leckterá kniha se mu jistě nevyplatila.
Zdá se mi od Borového neloajální, že jednal o časopis nejprve s Vámi a pak, když jste odešel na vojnu, s Dykem, a nyní, když je Dyk nedobrovolně vzdálen, upekl to se Šaldou.
- Hlavně škoda je, že Kmen i Naše pole předem ztěžují možnost nového poválečného časopisu.
- Pravda, Vám teď jsou tyhle starosti hodně vzdáleny.
Máte tam deště a bouře, zatímco my mrzneme při 15 pod nulou.
Teď už sám věřím, že se rychle blížíme ke konci;
jen ty velké jarní a letní boje bude přečkati, a pak už vskutku nebude proč dále válčit a ukáže se poměr sil, který snad přivede k míru.
Proto se díváme s novou nadějí, neztenčenou, chci říci, do budoucnosti.
Mám pocit, že teď už přešla doba náhod a věci se budou dít logičtěji, podle velkých nutností;
ne lehce a příliš rychle, naopak budeme se ještě bát o mír a o sebe, ale konečně, rok úzkostí snad ještě vydržíme, víc ne, bůh ví, že ne.
Pořád tuze stůňu s tou páteří a jsem jinak pilný;
ale nemohu sehnat místo ani s 50 K měsíčně, a tak mám i ty starosti, co se mnou bude.
Smutno je nám všem, a děje se mnoho ošklivých věcí.
Přijedete - li kdykoliv na dovolenou, čekáme Vás určitě.
S nejsrdečnějším pozdravem
Váš oddaný
K. Čapek.
( 619 ) [ 2. března 1917 ]
Milý pane Neumanne!
Je mnoho nového:
Příští týden jdeme zase k odvodu.
Stal jsem se vychovatelem u hraběte Lažanského.
Dali jsme se do Moderní revue.
Bratrova knížka vyjde u paní Neumannové, protože Borový nás opustil.
Já vyjdu u Otty a u Topiče.
Šaldův Kmen už vychází.
Zatím je tuze nezajímavý.
Hofman se dal ke Kmeni.
Poměry se tedy mění, ale ne pěkně.
Zatím srdečně zdraví
Váš
K. Čapek.
( 620 ) [ 13. dubna 1917 ]
Milý pane Neumanne,
dávno jste nám již nepsal.
Také já se Vám už déle chystám psát.
Především Akademie dává jen podpory na knihy, nikoliv pomoc v tísni;
a o cestovní stipendium teď žádati nemůžete.
Zato pošle něco Svatobor a Podpůrný fond.
Mnoho - li toho bude, nevím;
ale snad aspoň zčásti Vám ulehčeno bude.
Byla tu onehdy Vaše paní, vypadá dobře a zdravě.
Říkala nám, že Vás třeba mrzí, že jsme se " dali " do Moderní revue, a tak Vám to musíme vyložit.
Jde zkrátka jen o to, že Procházka vydá bratrovu knížku.
Borový, od té chvíle, co je celý Šaldův, nám nic vydat nechce.
Bradáč, který teď vydává knihy, měl velkou chuť nám něco vydat;
ale když si bratrovu knížku přečetl, bylo mu to nějak moc divoké - zkrátka nechtěl.
Jinam se už obrátit nebylo lze;
a je to smutné, ale přece je to faktum, že jedinému Procházkovi nebyly bratrovy věci příliš divoké.
O nějaké větší spolupráci není řeči;
teprve v posledním čísle Moderní revue otiskl z bratrovy knihy jednu novelu ( Veš ), kterou mu odmítl Lumír, protože byla pro Lumír příliš " divoká ".
Prosím Vás, kam se už obrátit?
Všude vládne kýč a nakladatelské ohledy;
i Borový opustil své lidi nadobro, i Bradáč je bázlivý, Lumír je kompromisní ( - Jelínek musel se zhádat s vydavatelem kvůli hyždím ve Vaší poslední básni - ), Kocí je pod kuratelou, Otto se stěží odhodlal vydat mne, ač nejsem tak vykřičený jako bratr, a tak je nám mladým dost zle.
Dá bůh, že se to po válce změní v náš prospěch.
Novinek je dost.
Odvedeni jsme nebyli, ani nikdo ze známějších lidí.
Dnes večer je premiéra Theerova Faethonta, ale my mezi tu nóbl společnost premiérovou nechodíme.
Nechleba a Štursa se stali profesory na akademii, Kafka na Umprum;
tomu to přejeme.
Je výstava Mánesa, kamž zase vstoupila Skupina a vede tam svou politiku.
Nejedlý a Vincenc Beneš docela zradili kubism a vrátili se na cesty, kde se prodává.
Hofman byl vůbec vyloučen z výstavy a Špála utlačen s několika kousky do kouta odpadků;
zato přibráno do Mánesa několik nových nul.
Zato chtějí ti umačkaní mladí založit nový spolek a zvali nás tam;
nepřistoupili jsme na to, protože duch mezi mladými není dobrý;
viděl byste to, kdybyste tu byl.
Celý spolek měl být pod protektorátem Šaldovým;
přesto chtěli tam i Vás, i Dyka, jako patrony.
Hofman se teď zahřívá pod Šaldou;
v každém čísle Kmene má článek, takže to už nikoho nebaví.
Mimoto vystavuje s ohromnou reklamou 30 kreseb k Dostojevskému u Štence;
vyjde to knižně u Borového na přání Šaldovo.
Jsou to bystré, řízné kresby, trochu facilní a nehluboké;
ukazují zároveň veliký talent Hofmanův i jeho meze.
- Kmen už vyvolal dost nechuti, je sprostý v kritikách a jinak fádní;
pěstuje obchod s národním uměním, tradicí, Smetanou a Šaldovým románem.
- Vychází nový politický týdeník Národ, kde jsem v redakční radě.
Po prvním čísle byl na rozkaz z Vídně zastaven, ale teď zase smí s výstrahou vycházet.
Jeho politická tendence je celkem opak ducha Národních listů;
orgán mezistranový, pro všechny pokrokové a radikální živly;
bylo by Vám to asi velmi sympatické.
Jsem požádán, abych Vás poprosil o verše pro tento list nebo o prózu, o cokoliv;
jedná se o Vaše jméno.
Co nejvřeleji Vám tu prosbu doporučuji;
pošlete mi něco.
Je to list i v literární části převážně mladý.
Byl bych Vám i osobně za verše zavázán, protože je to list mých přátel.
- Ten Šaldův román, vyhoudávaný od kliky až do nebe, je nejen špatný, nýbrž hloupý;
takové dětinnosti jsem dávno nečetl.
Dyk mi dnes poslal lístek z Vídně, má se prý slušně a pilně veršuje.
Kdy se vrátí, neví.
- Ta Amerika je Jobovou zprávou a ruská revoluce druhou: konec nadějí na separátní mír.
Přesto jsem si už jist se všemi lidmi, že válka už dlouho nepotrvá a že se už brzo sejdeme.
Nepochybujte, že nám bude veselo.
Po tolika trampotách a úzkostech!
Pište nám brzo obšírné psaní o sobě.
Vaše paní nám říkala, že jste se posunul blíže k frontě.
Přeji Vám mnoho štěstí.
Se srdečným pozdravem
Váš zcela oddaný
K. Čapek
Bratr Vás mnohokrát upřímně pozdravuje a bude Vám brzo psát.
( 621 ) [ Po 26. dubnu 1917 ]
Vážený pane Neumanne,
píši Vám konečně o výsledku našeho shánění a vyjednávání.
Bohužel strana, na kterou jsme nejvíce počítali, zcela selhala.
Rovněž druhý výše postavený pán, na kterého jsme se obrátili, buď opravdu nemohl nic udělat, nebo se toho bojí.
Třetí osoba slíbila, že se vynasnaží všemožně, ale nám zrovna ta osoba se nezdá naprosto bezpečná a tak mocná, že by z toho plynula jakákoliv záruka.
Nevíme si už rady.
Přijedete - li do Prahy, zkusit se to může, ale výsledek nemůžeme zaručit.
Rozmyslete si to tedy a případně věc zkuste;
nám Vaše návštěva bude velikou radostí v každém případě, i kdyby šlo jen o to, sejít se a pohovořit si.
- Chtěl jsem Vám napsat delší psaní, ale zrovna jsem dostal dvě návštěvy po sobě a v desíti minutách musím zase odejít.
Píšu Vám tedy jen v krátkosti: že bychom Vás tuze rádi viděli, a máte - li snad dovolenou dost dlouhou, že bychom Vás chtěli urvat na dva dny Vaší rodině.
Nelze - li, je toho škoda;
máme tak povšechně mnoho na srdci, co Vám říci o našich českých věcech, o světě, o záležitostech uměleckých atd.
Dosti asi se dozvíte od svých přátel v Brně, co Vás potěší a ulehčí Vašemu srdci.
Snad také si přečtete Národ a rozhodnete se, dáte - li tam nějaký příspěvek, za který jste prošen.
Ani Kmen Vám není třeba komentovat - sám si o něm pomyslíte, co se patří.
- Ten Národ není jistě to pravé a nejlepší, co by mohlo být;
ale aspoň něco tam je, aspoň trochu boje proti tomu nejpodlejšímu a nejhanebnějšímu.
A nutno říci, že tu už koná a snad ještě vykoná trochu dobré služby;
Maštálka a Tobolka to už pocítili a na ostatní to čeká.
Musím už končit.
Pojedu snad brzo s panstvem na venek;
bohudík, dlouho ten život nepovedu, není to pro rozumné lidi.
Pište nám brzo delší psaní nebo potěšte nás svým příjezdem.
Zatím Vás co nejvřeleji zdraví
Váš
K. Čapek.
N. B.
Nesdělil jste nám, dostal - li jste peníze ze Svatobora a z Podpůrného fondu.
Došly Vás?
Povoleny byly.
( 622 ) [ Červenec - srpen 1917 ]
Milý pane Neumanne!
Nepsal jsem Vám už tak dlouho, že se opravdu stydím, ačkoliv v mé situaci by se asi nikomu nechtělo psát.
Jsem pořád ještě v panské službě, tentokráte na zámku;
a dovedete si snad představit, že v člověku se za takových okolností nahromadí tolik hořkosti a ponížení, že jakmile bych začal psát, byl by to jen nářek, a s tím nechci obtěžovat ani své přátele.
Chválabohu, do dvou měsíců mi to skončí, a zase se budu cítit člověkem.
Myslím si občas, že tolik asi člověk vytrpí na vojně.
Ovšem ani literárně se nemohu zmoci na několik řádek.
Teď snad už co nevidět vyjde moje knížka, a těším se už opravdu na to, že Vám ji pošlu a dostanu od Vás Vaše mínění.
Na této knížce mi dost záleží, jsou to skoro vesměs nové povídky napsané během války.
Jsem moc zvědav, co tomu řeknete.
- Vaše poslední báseň v Lumíru ( - jméno mi vypadlo, ta o chlebech - ) se mi líbila, je stejně silná v barvě jako Vaše bílovické věci, ale není tak harmonická, není tak cítit domovem - je to těžko říci bez fráze, ale Vy jste byl básník domova a své půdy, a je cítit, že jste z toho vytržen.
- Nepsal jste mi ani slovem, jak Vás uspokojila dovolená, co jste při svém návratu našel dobrého i špatného v lidech a v našem kulturním a politickém životě.
Odmítl jste jen psát do Národa.
Nezval jsem Vás tam jakožto do politické strany - sám nepatřím k žádným, ani k reorganizovaným mladočechům.
Šlo jen o to, abyste svým příspěvkem dal souhlas tomu jistému mezistranovému, obecnému českému radikalismu, který nemá jiného orgánu než právě Národ.
Píše tam dnes Dyk ( už pokolikáté ), Cyrill Dušek, socialista Habrman a jiní;
politická tendence je asi ta, kterou - třeba křivolace - sleduje Stránský, Kalina a ostatní nesvazoví poslanci.
Chcete - li se o tom přesvědčit, nechám Vám poslat dosavadní čísla;
napište mi ještě o tom.
Ten " projev spisovatelů ", o kterém jste slyšel a četl tolik řečí, vyšel také odtamtud.
Chtěl jsem Vám to poslat ke spolupodepsání, ale radili mi, abych toho nechal, že by si to literáti-vojáci mohli případně odpykávat.
Tehdy pak jste jel na dovolenou, a kdosi chtěl schválně jet do Brna, aby Vám to předložil;
proč tak nemohl učinit, nevím.
O našem životě mohu málo psát - žiju tady v ryze německém kraji, odříznut od světa stejně jako Vy, a nemám než Národní listy, nejšerednější český orgán vedle Práva lidu.
Ledaskdy se tedy těším a jindy trápím z toho, co se děje, stejně asi jako Vy v Elbasanu.
Celkem je můj život takový, že bych si tu odvykl lásce k životu.
- Bratrovým kresbám bylo věnováno celé jedno číslo Aktion;
snad Vám to nezapomněl poslat;
jestli ano, napište mi, a já Vám pošlu svůj exemplář.
Napište mi také, jestli byste nepotřeboval jinaké pomoci;
mohl bych Vám teď nějakou maličkost poslat a udělal bych to ze srdce rád;
jen proto to neposílám sám bez ptaní, že nevím, nemáte - li posud peníze z těch podpor a nepřišlo - li by Vám to později třeba více vhod.
- Zítra budeme tu mít návštěvu arcibiskupa;
- poznal jsem vůbec ten vyšší svět a těším se z něho ven, zbláznil bych se, kdybych měl zůstat v tom.
Tedy prosím Vás, pište mi brzo, a ne jenom lístek.
Nikdy jsem neprorokoval konec války, ale teď už opravdu myslím, že do desíti měsíců bude slavný konec.
Mějte se dobře a buďte ve svém trápení trpělivější, než jsem já.
Se srdečným pozdravem
Váš
Karel Čapek
( 623 ) [ Asi říjen 1917 ]
Milý pane Neumanne,
vyřídili jsme celou věc co možno nejrychleji;
teď ten lístek předložte komandantovi špitálu a ukažte, že i s malárií Vás zde v Praze beze všeho přijmou ( patrně v barákovém špitále na Vinohradech nebo v Karlíně ).
Velmi jsme za to zavázáni paní Fischerové.
Tady v Praze by už bylo i více úlevy možno.
Těšíme se, že Vás bez dalších obtíží pustí a že se s Vámi brzo sejdeme.
Vaši Vám oddaní
Čapci.
( 624 ) [ Říjen 1917 ]
Milý pane Neumanne, chtěl bych Vám také napsat dlouhé psaní, ale jsem teď přetížen prací;
pět hodin denně pracuju a mrznu bezplatně v Zemském muzeu, a krom toho se musím připravovat na tu redakci.
Těším se na Vás tuze a přivítám Vás bohdá zase svou knížkou.
Děje se tu mnoho nového, a tím spíše nám tu scházíte.
Nyní jistě na shledanou.
Váš oddaný
K. Čapek.
( 625 ) [ 4. listopadu 1917 ]
Milý pane Neumanne,
chtěl jsem Vám už dávno psát, ale čekal jsem pořád, až vyjde moje knížka, abych Vám ji mohl zároveň poslat.
Tuze jsem se těšil, že Vám ji budu moci už dát osobně;
ale bůhví, co Vám do toho vždycky vleze.
Bylo to všechno tak zařízeno, že už snad to nemohlo být lépe.
Konečně snad přijedete na dovolenou, jak nám dnes říkala Vaše paní, a pak se to snad dá ještě nějak zaonačit.
Těšíme se na Vás upřímně.
- Jak Vám už bratr psal, jsem teď v redakci Národních listů, kde je i Dyk, i Machar.
Je to rušný život bez mnoha práce, stojí mne to tak dvě tři hodiny denně, a plat je docela slušný.
Duch NL se ovšem velice změnil.
Literárním redaktorem je tam mladý člověk, náš přítel dr. Miroslav Rutte.
Prosí Vás snažně o báseň do lepší, tzv. Literární přílohy NL;
za básně platí se okrouhle až 40 h za řádek.
Přimlouvám se upřímně za jeho žádost, protože NL jsou dnes velmi slušný, nestranický, městský list, který slučuje v sobě starý Čas a Samostatnost.
To víte, že bych tam nešel a že by tam nešel ani Dyk a Machar, kdyby změna v duchu NL nebyla opravdu principiální.
- Moje knížka byla už před vyjitím přeložena do němčiny, a teď i bratrova, sotva vyšla, byla přeložena také.
Ti mladí Němci nějak velice potřebují mladé české literatury;
patrně jim schází okno otevřené z Německa do světa.
Ta básnická antologie, kterou jsme Vám poslali, měla veliký úspěch;
sám jsem četl nedávno v Neue Rundschau kritiku, kde vyzdvihovali zejména Březinu, Vás a - nebožtíka Taussiga;
to prý je ( - bylo to míněno jako zvláštní chvála - ) skutečně východní poezie.
- Zdá se, že teď by se dalo mnoho pracovat v literatuře i umění;
je žízeň po knihách i časopisech, ale není dost lidí.
Bohužel ve výtvarném umění se to nechce hnout;
uděláme zase brzo nějakou kampaň.
Kéž byste byl do té doby zpátky v Praze!
- Šalda se teď nesmírně rozpíná, dostane patrně brzo od někoho přes prsty.
Dyk je milý, ale nějak ve vězení zesmutněl, není tak dobíravý, jako vždycky býval.
Theer těžce stůně, leží ve Vinohradské nemocnici;
je to jakási angína, jejíž bakterie se dostaly do jater a do krve a způsobily těžkou otravu.
Minulý týden bylo to přímo alarmující, ale teď už je zřejmě lépe.
- Jsem rád, že jsem vyvázl z panské služby;
bylo mně tam hořko až k hrůze a jen to, že dovedu časem vidět věci také ze směšné stránky, mi krátilo chvíli.
Teď už mně to připadá jako sen.
- Chystá se patrně kampaň k zlepšení hmotného stavu spisovatelů;
snad se ustaví i nějaká odborná organizace.
Prakticky se to lepší.
Národní listy platí kulturním redaktorům minimum 300 K měsíčně a 100 K válečného přídavku, přispívatelům veršovým až 40 h za řádek, za prózu 15 - 20 h za řádek;
Vy byste ovšem měl první taxu.
Česká demokracie platila například Dykovi za fejeton 50 K.
Národ bude patrně předán družstvu Přehledu.
Teď bude podzimní dobročinná výstava, tak jsme zvědavi, jestli tam bratrovi něco přijmou.
Naši rodiče jsou pořád v Uhrách, ale cítí se tam už nejisti;
je možno, že je vypovědí jako nepohodlné cizince.
Koželuha dostal do Nového roku dovolenou;
je strašně prý tlustý a dal se na tolstojovství.
- Věčná škoda, že jste na vojně;
teď byste se mohl v Praze dobře uchytit.
Jen aspoň tu dovolenou kdybyste dostal!
Přičiňte se o to všemožně.
Bojíme se, že jste v těch věcech trochu trpný.
- Jsem velmi dychtiv, co řeknete o bratrově knížce a o mé;
těším se velice a nedočkavě na Vaše slova.
- Sonička vypadá skvěle, nemohl jsem jí ani poznat.
Zdraví Vás srdečně
Váš oddaný
K. Čapek
( 626 ) [ 5. prosince 1917 ]
Milý pane Neumanne!
Především těšíme se už velice na Vás.
S Českou demokracií to stojí, jak víte, zatím náramně nejistě, ale už se to brzo ( v delegacích snad ) rozřeší.
Rutte se velmi už těší na Vaši prózu.
Že jste ten honorář ještě nedostal, je vina účtárny;
podám na to dnes Rašínovi stížnost.
Slyšel jsem, že se tisknou Vaše Nové zpěvy.
Je to pravda?
Napište nám. - Píši - li Vám nyní o své a bratrově knize, není to proto, že bych měl přání, abyste to do Národa napsal;
naopak, od Vás by nás těšilo nepoměrně víc, kdybyste napsal, co Vy v těch knížkách nacházíte, třeba s výhradami a pochybnostmi.
Píšu to jen proto, že když ty knížky budete čísti podruhé, budete moci srovnati to, co je naší potřebou do nich vkládat, s tím, co v nich nalézáte Vy.
- Titul Boží muka znamená rozcestí nebo křižovatky života.
Lelio je jméno jedné Berliozovy symfonie, která se jmenuje též Ze života umělcova.
O programu nemůžeme mluvit;
obě knihy jsou subjektivní, osobní, celkem ničemu modernímu nepodobné;
obě jsou válečné v tom smyslu, že vznikly pod tlakem války.
Bratr Vám už psal, že hlavní jeho pramen byla vášnivá úzkost a zároveň roztoužení po životě;
to je tam dobře vidět.
To vězení v Záchraně je terezínský špitál.
Na jedné straně největší hrůza ze všeho, beznaděj, zlo a zvrhlost;
na druhé straně láska k životu, serafínství, něžnost a poezie, ale toto jen jako sen, vidina nebo vzpomínka.
Z velikosti těch kontrastů symfonický dojem;
také proto, že všechno je tu podáváno ne jako zevní skutečnost, nýbrž jako vnitřní život, čistě citový, který má přece jiný vzhled a sled než zevní život.
Citový život nemá dějové souvislosti, spojuje nejstarší vzpomínku, přítomný cit i fantazii v jeden proud.
Je to vytváření čistě poetické a má se měřit spíše jako báseň než jako povídky.
- U mne to je ovšem jinak.
Jak teď, hlavně po přečtení kritiky Šaldovy, na mne má knížka působí.
Předně úplný opak Šaldovy kritiky.
Je to kniha protiintelektualistická, kniha krize a rozvratu všeho racionálního.
Klíčem je třeba Elegie, pak Hora.
Člověk octne se nějakou událostí vnitřní nebo zevní na rozcestí, na bodě, kde končí jeho racionální, zvykový život, mechanismus rozumu a vnitřního pohodlí;
setkává se s neznámem, s něčím záhadným, jako když neví, kterou cestou se dát.
To je cit strašného znepokojení a nejistoty, bolesti, stesku a tápání;
ztrácí půdu pod nohama a bezradně se zastaví.
A tu ozve se v něm hlas duše, první a skoro dětská orientace;
žádné řešení záhady, nýbrž jen obrat do sebe, zvnitřnění.
" Teprve když se setká člověk se záhadou, uvědomuje si vlastní duši. "
Všude je člověk v koncích se svou inteligencí a příčinností, a v tom stavu bezmoci se mu otevře tajemný zdroj pomoci a síly v něm samém, v citech dětství, lásky, dobra a zbožnosti ( bez boha ).
- To je jaksi myšlenková stavba mé knížky, ale mnoho na ní nezáleží;
nemyslel jsem na ni, když jsem ji psal, a překvapuje mne teď, když ji vidím dost důsledně prováděnou.
Všechny ty povídky pro mne začaly ne myšlenkou, nýbrž zážitkem;
ve Šlépěji chtěl jsem vyslovit sníh, v Elegii opilost, v Hoře rychlost a pomalost;
Lída má základem skutečný příběh, Čekárna je v Ústí nad Labem, Pomoc ve vesnici u Terezína, kde jsem v noci zabloudil, zkrátka všechny mé novely vznikly z dojmů, které mne zaujaly.
Jednající osoby jsou jen zhuštění těch dojmů.
Proto je pro mne všude realita východiskem.
Moji lidé nerozumují kdekoliv o čemkoliv;
prostředí a myšlenka je jediný celek.
Ztracená cesta není nic více než noc;
Odrazy jsou voda;
Historie beze slov je slunečný den, a nic víc.
Myšlenky neslouží původně k dobádání se něčeho, nýbrž jsou náladovým, lyrickým prvkem, kterým jsem chtěl vyjádřit jistý přírodní dojem.
Co se mně líbí na mé knížce, je realita, která je těmi psychickými událostmi zduchověna a nabývá magického, tajemného rázu, jaký má skutečnost třeba pro dětské oči.
Šlo mně o jisté kouzlo, a protože považuji poezii vůbec za čarodějnictví, plnil jsem tím svůj jediný program.
Jediné, co mne zajímá a co snad nikdo o mé knížce nenapíše, je to, jak je tu dělána skutečnost.
Filozofie nebo nefilozofie, to je hloupost;
hlavní věc je umění.
- Ale to myšlenkové, co v knize je, totiž to vysvobození člověka v okamžicích svobody, je - ačkoliv jsem se o to nestaral - patrně posedlost nebo osobní krize a hlavně válečná nálada.
Válka vrhla člověka strašně do jeho vlastního nitra;
a když byl člověk nejhůře stísněn, cítil v sobě něco neheroického ovšem, vyděšeného a smutného, ale přece svobodného a nezotročitelného, vlastní duši.
Ani v tom není filozofie nebo dokonce náboženství, nýbrž slepý a neodbytný cit.
- Pro mne smysl mé knížky není myšlenkový, nýbrž umělecký;
záleží na udělání.
- Mně vůbec nepřipadalo, že moji lidé přemýšlejí nebo hovoří, nýbrž že naříkají.
- Bratrova kniha se zdá mnohým lidem šílená;
to proto, že z ní čtou fakta a krajnosti, a ne to, co je podstata věci, totiž pohyb mezi těmi krajnostmi, zčeření duše.
Tak i u mne je anekdota vedlejší;
hlavní je pohnutí a rozcitlivění, jež uvádí v pohyb mysl mých lidí.
- Oba jsme přesyceni erotikou a rádi bychom psali něco mužštějšího.
- V Národě rádi přivítají Vaše literární kapitoly;
ovšem nám nesmíte věnovat tolik místa, vzbudilo by to pohoršení.
O Šaldovi raději nemluvte;
Národ by nerad s ním polemizoval, protože po té stránce budí Šalda už zcela chorobný dojem, je vskutku trapné bojovat s ním.
Nejlépe přejít přes něj jako přes fakt už známý, nepochybný a hotový, který pro mladší generaci nemá dalšího zájmu.
- Vaše básně se nám velmi líbily, hlavně ta podzimní procházka z Neuberku.
Na ní je vidět klid, se kterým jste ji dělal: opravdu melodická, zralá, náramně jasná v kresbě;
básně z Albánie bývaly až horečné, místy přeryvné, ale i v tom bylo plno života.
Báseň z Neuberku už vyšla;
tu ze Staré Pazové Rutte ještě schovává.
- Theer je nemocen, jak se zdá, smrtelně.
Toman je zaopatřen v Národních listech a pracuje pokojně a pěkně, Dyk je až příliš pohlcován politikou.
Nejvíce básní, a namnoze velmi dobrých, píše Sova.
Volný verš vyhrál:
Šalda i Sova volnoveršují, třeba psávali proti tomu u nás.
Věčná škoda, že jste tak vytržen z práce!
Zrovna ve Vašich nejlepších létech!
- Do Národa byste mohl ten článek dát asi začátkem ledna.
Ale raději si obě ty knížky ještě přečtěte, abyste psal zcela podle vlastního dojmu.
Těšíme se na shledání, a pište nám co nejdříve.
Váš oddaný
K. Čapek
( 627 ) [ 19. prosince 1917 ]
Milý pane Neumanne!
1.
Sdělte mi obratem, zda byste nenapsal do Národních listů, a sice do čísla v neděli před Novým rokem ( 29. prosince ), které bude vydáno s heslem Láska k vlasti, citový, kraťounký článek ( 30 - 40 řádek a 5 - 6 slov ) na téma Voják a domov.
Nejraději čistě osobní, konkrétní zážitek, který by vyjádřil, čím je českému vojáku daleko od vlasti obraz a myšlenka domoviny.
Podobné články budou:
Vězení a domov ( snad Rašín nebo Dyk ), Vídeň a domov ( asi Sula ), Cizina a domov ( snad cestovatel Frič );
vedle toho:
Kramář, Holeček, Jar.
Vlček, Habrman ( smí - li ), Scheiner, Jirásek atd.
Číslo bude parádní a rázu povznášejícího.
Tedy v každém případě napište mi obratem.
Číslo rediguji já sám.
Rukopis bych musel mít nejpozději 28. prosince.
Doufám, že to od Vás dostanu.
Jen, prosím Vás, nepřekročte rozsah;
stůněme zle na papír.
Nemyslím na nějaké úvahy, nýbrž na konkrétní a vřele cítěný život.
2.
Protože Národ ukrutně stál o nějakou Vaši báseň, přenechal Rutte se svolením šéfa tu báseň Okno redakci Národa, ovšem s výhradou, že jakmile by Národ dostal něco od Vás, oplatí Národním svůj dluh.
Snad nemáte proti tomu námitek.
Okno vyšlo už v minulém čísle a líbilo se mi náramně.
Až přijedete, tak Vám to číslo Národa dám.
3.
Šalda dosud pokračování nenapsal.
Národ počítá s Vaší kritikou o nás v některém z prvních čísel po Novém roce.
O tom pánubohu si ještě promluvíme;
myslím, že kdybyste četl Boží muka ještě jednou, nenašel byste ho tak tuze v popředí, jako mně samotnému to nebylo první věcí.
Ale ovšem, jak jste správně na to slovo uhodil, šlo mi o spirituálnost, o takové duchařství, aby se hmotný svět jaksi propadl a stal se duchovou záhadou, aniž by proto byl méně lidský.
To je ta magie, o které jsem psal: aby se všechno umělé, formové přetváření světa vracelo vždycky do člověka a nikam jinam.
Vždyť to je cíl i kubismu.
Ani ten bůh tam nehraje jinou roli, než že rozšiřuje ten magický kruh, jehož začátkem i koncem je lidské srdce.
- Ale ostatně na takových výkladech mnoho nezáleží;
prosím Vás, napište to, jak to cítíte, jak ta věc na Vás opravdu působí;
je mně tisíckrát milejší, abych se z Vaší kritiky něco dozvěděl a naučil, než abych Vás já sám přesvědčoval k náhledu, který nemáte sám od sebe.
Tak především ten článeček pro Národní listy, o kterém musím mít odpověď obratem.
Těšíme se nadmíru na shledání s Vámi a přejeme Vám srdečně pěkný Štědrý den a dlouhou dovolenou.
Váš oddaný
Karel Čapek.
( 628 ) [ 7. března 1918 nebo brzy po tomto datu ]
Milý pane Neumanne,
jak mi řekl prof. Syllaba, není Vám tak zle - jen prý ještě ležet máte.
Chci k tomu připomenouti, abyste ležel a hlavně zůstal ještě doma ještě několik dní, jelikož ta potvora chřipka se ráda vrací.
Byli bychom Vás už dávno navštívili, ale ve čtvrtek ráno lehl náš Peča se španělkou, večer měl už 40°, ale jinak lehký případ, že jsme ani doktora nevolali.
Má ještě trochu horečku a musí pár dní si poležet, a tak mám běhání za dva a nedostal jsem se k tomu, abych Vás navštívil.
Zatím, jak jsem viděl v kavárně, Červen už vyšel;
ale dosud jsem ho nečetl.
Nu, to je zatím to nejhlavnější;
těším se, že Vás už brzo uvidím, - ale před středou ještě nevylézejte z domova.
- Myslím dokonce, že k Vám v pátek přišli doktoři dva;
nejprve Syllaba byl ( ve čtvrtek ) mimo Prahu, a tedy jsem volal Semeráda;
ve čtvrtek večer telefonoval Syllaba, že k Vám ráno přišel, ale to už jsem se nemohl Semeráda dovolat, abych mu odřekl.
Nu což, lépe dva než žádný.
Srdečně Vás pozdravuje
Karel Čapek
NEZJIŠTĚNÝM
( 629 ) [ Asi 1916 ]
Velevážený pane,
posílám Vám konečně několik knih;
z nich Moréase, kterého mám z Univerzitní knihovny vídeňské, budu záhy opět potřebovati;
ostatní knihy nepospíchají.
Z antologie Walchovy třeba je překladů jen z těch básníků, kteří jsou v obsahu zatrženi x.
Básně přeškrtnuté v obsahu nebo v textu jsou už přeloženy;
to neznamená ovšem, že by nebylo možno nebo i záhodno pořídit překladu lepšího;
- jde zatím o jistou ekonomii, protože je třeba mnoha překladů, aby se mohl pořídit výbor.
- Od počátku míníme tam, kde je více překladů konkurujících, pořídit překlad definitivní použitím nejlepších pohotových strof.
- Váš názor, že by redakce předem měla vybrati básně, které musejí být přeloženy, zastával v redakci pan redaktor Arnošt Procházka.
Věc je však neproveditelná, jednak pro zmnohonásobení práce ( - nemáte snad ponětí, jak těžkopádně se pracuje při pětičlenné redakci, zčásti tak zanešené vlastními pracemi, že třeba u někoho leží už tři čtvrti roku hrst překladů, do kterých měl jen nahlédnouti - ), jednak z toho důvodu, že překladatelé pracující pro antologii nejsou literární řemeslníci, nýbrž lidé s literární erudicí a vkusem, nepochybně schopní vybrat sami dobré a charakteristické ukázky z toho kterého básníka.
Mohu aspoň říci, že sám jsem s to překládat jen tu báseň, která mne přímo při čtení zaujme a při prvním zkusném překládání nepostaví například v samotné pointě obtíží nepřekonatelných.
Řekne - li se mi pak, že jsem vybral věc příliš náhodně a z osobního gusta, nemohu ovšem nic namítat;
ale nepochybně pracoval jsem svěžeji a básničtěji, než kdyby mi byl překlad přímo uložen.
Vůbec domnívám se, že hlavní požadavek je básnická hodnota překladu: zpěvnost, plynulost, náladovost, co možná nejméně šroubování, umělostí, neživých slov, otřelých obratů a štěrku.
Věrnost je vodítkem příliš samozřejmým, než aby se zvlášť zdůrazňovala.
Tedy v Baudelairovi jedná se mi vždy o nádheru a sytost slova, o čisté a nenásilné rýmy atd.;
přitom nekladl bych naprostou váhu na obtížný, v češtině pravidelný alexandrín ( s césurou po třetí stopě );
pro sluch zní stejně rytmicky alexandrín s césurou po šesté, sedmé, nebo s dvojí césurou po páté a osmé slabice.
- Prosíme o zaslání dalších překladů z Baudelaira, popřípadě všech, které sám považujete za uspokojivé.
Doufám, že z poslaných knih se Vám některé básně zalíbí;
bohužel máme tak málo literatury k dispozici, že práce tím nejvíce vázne.
S projevem dokonalé úcty
Vám oddaný K. Čapek
( 630 ) V Praze, dne 6. VIII. 1918
Vážený pane!
Vydavatelstvo Cesty chystá k vánocům knihu pohádek.
Má na mysli skutečné pohádky pro děti jako umělecký druh vypravovatelský, který se obrací s láskou a s pochopením a s pravým humorem k duši dítěte.
Po přednosti jde nám o pohádky prózou.
Dovolujeme si prositi Vás o příspěvek a poznamenáváme, že kniha bude ilustrována, takže rukopis bylo by nutno zaslati redakci do polovice října t. r.
S veškerou úctou
za redakci Cesty
já sám
Milý pane a Mistře,
svádím Vás tímto na kariéru pro Vás trochu neobvyklou, ale myslím to docela vážně.
Pro vypravěče, romanopisce a povídkáře má něco pro sebe literární úkol vypravovat docela prostě, epicky, neanalyticky a dosáhnout největší živosti při největší jednoduchosti.
Jak Vás znám, s Vaším hlubokým zájmem o formu a styl, předpokládám bezpečně, že i pro Vás bude mít něco lákavého takový úkol, a proto spoléhám, že moji prosbu neodmítnete.
Váš oddaný
Karel Čapek
( 631 ) 19. XI. [ 19 ] 19
Velevážený pane,
v den slavnostního otevření Masarykovy univerzity v Brně hodlají Národní listy věnovati celou nedělní kulturní přílohu kulturní Moravě.
Prosíme Vás, abyste nám napsal jakýsi dějinný přehled moravské účasti na české kultuře ( vědecké atd. )
Protože článků bude více, prosíme, aby ta stať nebyla delší než 120 - 150 řádek.
Těšíme se, že naší žádosti laskavě vyhovíte, a prosíme, abyste nám článek poslal aspoň osm dní před slavnostním dnem.
S projevem dokonalé úcty
za redakci Národních listů
dr. K. Čapek
( 632 ) V Praze, 1. X. [ 19 ] 22
Vážený pane,
odpusťte, že jsem Vám tak dlouho neodpovídal.
Přečetl jsem Váš prvý akt hned po zaslání, ale měl jsem tolik naléhavé práce, že teprve nyní se dostávám k odpovědi.
Tedy mohu Vám sděliti, že Vaše práce mne velmi zaujala a že bych všemožně chtěl ve Vás vzbuditi důvěru a chuť k dalšímu psaní.
Nemohu ovšem soudit podle poloviny kusu zcela bezpečně, ale domnívám se, že Vaše dílko je jistě hodno, aby přišlo do tisku, ale stěží se dostane na scénu.
Má ještě ledacos nezralého a nešikovného.
Dovolíte - li, abych Vám poradil, tedy nezačínejte hned napoprvé divadelní hrou;
to je to nejtěžší, co vůbec v literatuře je.
Pište a tiskněte povídky;
nabudete větší jistoty a objektivnosti;
věřte, že dramatik musí projít nejdůkladnějším sebeškolením, ale hlavně pište a neztrácejte důvěry;
upřímně Vám pravím, že k tomu máte hlavu i srdce.
Myslím, že na Vás literárně hodně působil Fráňa Šrámek.
Mluvil jsem s ním o Vás a chtěl jsem mu dát přečíst Vaši hru, ale nedošlo k tomu.
Tedy jen Vám přeji sebedůvěru, ale také literární sebekázeň;
jsem přesvědčen, že se brzo sejdu s Vaším jménem.
Ještě něco - a prosím, ať Vás to ode mne nemrzí.
Sdělte mi, v jakých okolnostech žijete, jaké je Vaše předběžné vzdělání a Vaše nynější hmotné postavení.
Přeptal bych se tu a tam, a snad by se našlo pro Vás něco v Praze, kde byste byl blíže ke zdrojům, ve kterých nadaný člověk jako Vy čerpá posvěcení a povzbuzení.
Jsem Váš srdečně oddaný
Karel Čapek
( 633 ) [ 1920 - 1930 ]
Dear Sir,
pročetl jsem pečlivě dokumenty, které jste mi poslal, tak jako jsem zkoumal mnohé jiné prameny, týkající se justičních poměrů v sovětské Rusi;
nemohu pochybovat o svědectvích, které tam nalézám, ale neodvažuji se soudit o věcech, jež unikají mé kontrole.
Nemohu - li soudit, mohu alespoň prosit;
prosbou nedopustím se nespravedlivosti ani na obětech, ani na jejich pronásledovatelích.
Jsem si vědom, že celý svět je poněkud spoluvinen na tom, že život člověka, že zákon a humanita váží tak málo pro představitele nového ruského absolutismu;
je za námi válka, jež povraždila milióny nevinných životů, a deset nebo sto nebo tisíc nových obětí zdá se být jen novou kapkou krve v moři utrpení, kterým jsme prošli.
Je načase zachránit opět víru v člověka;
je načase vidět v člověku člověka a nikoliv nepřítele.
Smrt není hrozná;
tisíce lidí umírají denně na karcinom nebo na tuberkule, aniž bychom proto pochybovali o hodnotě života.
Hrozná je jenom nespravedlivost a nenávist, jež vraždí životy bez milosrdenství a úcty k člověku.
Věříte vůbec vy, kdo nařizujete nebo vykonáváte teror nad lidskými životy, v hodnotu člověka, v duši, ve vědomí, v něco podivuhodně dobrého v člověku?
Nevěříte - li v to, nemáte práva vládnout nad lidmi;
věříte - li v cokoli normálního a jednáte - li přesto tak, jak dotvrzují těžká a zoufalá svědectví umučených lidí, pak běda vám;
neboť jste zradili člověka v jeho historické při se surovým atavismem.
Říkáte, že proti vám je buržoazie světa;
ale proti vám je něco většího, proti vám je svědomí světa.
I svědomí je a stále více bude faktorem politickým a mezinárodním;
provinili jste se na své věci, zbavili - li jste se tohoto spojence.
Avšak nemohu soudit, nýbrž prosit.
Prosím za životy lidí.
[ Karel Čapek ]
( 634 ) 9. III. [ 19 ] 27
Vážený pane doktore,
prosím Vás, nechtějte ode mne žádný příspěvek;
mám někdy až po krk toho, co musím psát, víte, že je toho až dost, a chvílemi mám až vztek na papír, který je pořád přede mnou, hlavně teď, když začíná jaro a zahrádka pod okny čeká na lidské ruce.
Myslím, že se jednou strašnou přísahou zařeknu, že už nenapíšu ani slovo, hlavně budu - li muset stále tolik psát jako dosud.
Doufám, že to pochopíte a omluvíte mne.
V upřímné úctě
Karel Čapek
( 635 ) 1. X. [ 19 ] 31
Milý pane,
až dosáhnete 21. roku, napište mi, že jste se mýlil;
dnes už se na špatné plíce neumírá, na to jsou dobří doktoři, aby Vám v tom zabránili, a za druhé dobrá víra a vůle uzdravit se.
Dnes už doktoři sami vidí, že mohou uzdravit jen toho, kdo se chce uzdravit.
Tož neříkejte, že jste vyvržen ze života: život je teprve před Vámi.
Napište mi každého 1. října, jak se Vám vede.
Upřímně Váš
Karel Čapek
( 636 ) V Praze, 18. IX. [ 19 ] 31
Vážený pane,
odjíždím právě pryč, a proto naprosto nemohu napsat článek, o který mne žádáte.
Ale stojíte - li o to, otiskněte si ten článek o zednících ( s uvedením Lidovek ).
Vám oddaný
Karel Čapek
( 637 ) 2. XII. [ 19 ] 33
Vážený pane,
děkuju za knížku, kterou jste mi zaslal;
na oplátku Vám posílám poslední knížku, která ode mne vyšla.
Překvapilo mne, že jste v mém článku na obranu literatury ( která ovšem není ještě u konce ) našel společnou causu;
zvykám si čím dál tím víc na myšlenku, že o tom nerozhoduje, co ten který spisovatel říká, nýbrž kam a do kterého kruhu náleží.
Byl bych ten článek nepsal, kdyby se ozval někdo jiný.
- Váš dopis byl milý.
Vám oddaný
Karel Čapek
( 638 ) Praha, 29. III. [ 19 ] 35
Vážený pane,
3. díl Hovorů vyjde už začátkem dubna, takže Váš nápad je neproveditelný.
Ale snad byste se mohl obrátit na odborového radu Vasila K. Škracha ( Praha - Hrad ), aby Vám vybral něco ze starých a souborně ještě nevydaných Masarykových statí.
V nich by se našlo mnoho vzácného, co by čtenářům udělalo radost.
Vám oddaný
Karel Čapek
( 639 ) Praha, 5. III. [ 19 ] 36
Milý pane doktore,
děkuju za pozvání;
ale pochopte, že to nemohu udělat, vypadal bych jako oficiální oslavovatel československých prezidentů, a tím ( přes svou úctu a lásku k Edvardu Benešovi ) být nechci.
Ostatně myslím, že by se s tou publikací ještě mohlo počkat - aspoň šest let.
Vám přátelsky oddaný
Karel Čapek
( 640 ) Praha, 5. června [ 19 ] 38
Vážený pane,
promiňte, že naprosto nebylo možno předložit Penklubu manifest, který jste mi poslal.
Nepřipouštěl to ani jednací řád, ani nedostatek času.
- Ostatně pochopíte, že tentokrát nám šlo víc o to, dělat kousek propagandy pro náš stát.
Snad se to podařilo.
Vám oddaný
Karel Čapek
NEZNÁMÝM ČTENÁŘŮM VELKÉ BRITÁNIE
( 641 ) [ Po 21. říjnu 1938 ]
Dopis z Československa
Karel Čapek
Píši tento dopis neznámým čtenářům, a píši jej s nemalými rozpaky.
Nevím totiž, v čem ještě stojíme na společné půdě a o čem si můžeme bez námahy rozumět.
Kdybych například napsal, čeho je mé srdce plno, myslím, že by britský čtenář potřásl hlavou a řekl by, že někteří lidé jsou hrozně patetičtí;
asi bych ho nepřesvědčil o tom, že máme - míním já a on - společné důvody k lítosti, studu, protestu a zklamání;
nebo že to, i se stalo na československé půdě, je ve veliké míře kus britského, stejně jako francouzského a evropského osudu.
Poslední týdny ukázaly, že úspěšně může přesvědčovat jenom ten, kdo je silnější.
Nám nebylo dovoleno přesvědčovat ani o tom, co je životním zájmem našeho lidu a státu;
jak tedy můžeme někoho přesvědčovat o tom, co by bylo bývalo nebo co bude životním zájmem britského lidu nebo evropské civilizace nebo skutečného míru?
Nuže, ani já se nebudu pokoušet přesvědčovat vás, neznámý britský čtenáři, zda to, co se stalo, je dobré nebo špatné.
Raději bych společně s vámi nabyl jakési jistoty o tom, co se vlastně stalo.
Vskutku není to naprosto jasné;
vidíme sice ostré a zřetelné linie na mapě, kterým se říká nová delimitace československého státu, ale to je jenom zevní obrys něčeho, co dosud zůstává naprosto nevysvětleno.
Řečeno docela prostě - a nemá to být kritika ani obviňování, nýbrž hrdé a střízlivé konstatování historického faktu: berlínská konference za účasti Velké Británie a Francie naložila s Československem jako s poraženým a nepřátelským státem.
Nikdo nám ještě nevysvětlil, proč, z jakých důvodů nastala a proč byla světu zatajena tato radikální změna britského a francouzského stanoviska k Československu.
Nějaký takový obrat musel nastat, protože nijak jinak nelze učinit pochopitelným, jak mohli zástupci Velké Británie a Francie převzít odpovědnost za určitá rozhodnutí učiněná v Berlíně.
Nejde o to, že to byla rozhodnutí nepříznivá Československu, nýbrž o to, že to byla rozhodnutí odporující zásadám, jež Velká Británie a Francie přijaly pro řešení takzvané sudetoněmecké otázky a jejichž přijetí uložily také našemu státu pod titulem oběti pro evropský mír.
Kladu otázku, kterou s hrůzou klade celý československý lid, proč byly tyto zásady zničehonic opuštěny a nahrazeny něčím, co stěží lze nazvat jinak nežli Vae victis.
Prosím britského čtenáře, aby věřil, že toto není žádné přepínání skutečného stavu věcí.
Zásada, podle níž měly být upraveny národnostní poměry v Československu, stanovila, aby krajiny s převážnou většinou německého obyvatelstva byly postoupeny německé říši.
Nyní však se souhlasem zástupců Velké Británie a Francie jsou Německu postoupeny kraje, města a vesnice, ve kterých je naprostá většina obyvatelstva českého.
Rozhraničení se mělo stát podle skutečného poměru národnosti;
ale za souhlasu zástupců Velké Británie a Francie dálo se rozhraničení podle statistiky staré třicet let, pořízené za rakouského režimu a neodpovídající ani tehdejším, ani dnešním poměrům.
Proti samotné zásadě etnografické delimitace má na milión lidí české národnosti připadnout Německu.
Podle návrhů britské a francouzské vlády mělo nové Československo zůstat státem schopným samostatného života politického a hospodářského.
Nyní je mu však se souhlasem britských a francouzských zástupců vzata velká většina všeho uhlí a téměř všechny vodní síly;
jeho hlavní dopravní spoje jsou přeťaty a země je dopravně roztržena ve tři části.
Snad se žádným poraženým a nepřátelským státem nebylo dosud naloženo tak bezohledně, s takovým nedbáním o jeho další existenci jako s Československem.
Koneckonců nemůžeme mít Německu za zlé, že mu příliš nezáleží na osudu a životě Československa;
ale nemůžeme pochopit, jaký zájem měli zástupci Velké Británie a Francie na takovém zmrzačení naší země a proč se připojili ke všemu, co mělo ochromit jeho budoucí život.
Prosím Vás, pomozte nám řešit tuto otázku: měla vaše země, měla Francie skutečně nějaký zájem na tom, aby to dopadlo s Československem co nejhůř, a odkdy, proč, v jakém britském nebo francouzském zájmu se došlo k názoru, že tato malá a poměrně šťastná země musí být životně podlomena?
ARNE NOVÁKOVI
( 642 ) V Praze, dne 18. III. [ 19 ] 10
Velectěný pane!
Dovolujeme si zaslati tyto Lodi Fajáků, jež račte laskavě prohlédnouti, hodí - li se jako fejeton do Přehledu.
Chtěli jsme psáti původně fejeton o anonymních listech, a také první koncept byl již hotov, ale odhodlali jsme se neposlati jej;
neboť abstrahujeme - li při celé této aféře od rozhořčené morálky, obrací se veškerá ironie značně proti těm, kteří byli anonymními listy postiženi, kterážto ironie by snad byla Přehledu málo vítána a pro nás jakožto mladé lidi stojící teprve na prahu veřejného života by snad ani nebyla probabilní.
Náhradou za to vybrali jsme tento cyklus point, které pokládáme za schopné, aby sloužily jako fejeton, z těch důvodů, že se týkají interesů veřejných nebo aspoň obecných, že jsou striktní, což jest největší výhoda pro žurnalistickou beletrii, a konečně, že jsou téhož typu, jaký snad byl od nás rád čten v Horkého týdeníku a ve Stopě.
Přiznáváme se, že by pro nás bylo obtížno omeziti se výhradně na látky časové a chvilkově aktuelní.
Aby byla aktuelní věc dobře a břitce psána, musí za ní státi určitý názor na veřejný život, a tento názor my ve všech případech nemáme a nemůžeme míti.
Ovšem nikdy bychom nechtěli opomíjeti vhodných časových témat.
Že je forma značně odchylná od obvyklých forem fejetonu, působí nám spíše radost;
neboť myslíme, že žurnalistická beletrie má býti překvapující ve formách, frapantní a těkavá, ovšem, toto je pojímání pouze osobní.
Snad bychom ( vinou jiných plánů ) ještě opomenuli expedovati tuto zásilku přichystanou již několik dní, kdyby na nás pan V. V. Štech nenaléhal tak důrazně - abychom poslali příspěvek, že spěcháme tak učiniti.
Zároveň dovolujeme si Vám, ctěný pane profesore, nabídnouti přiloženou malou grafickou práci ( linoleový tisk ), která vznikla zároveň s kritickým referátem jako reflexe z Wedekindova Erdgeista;
poněvadž pak Vás onen referát tak zajímal, doufáme, že Vás bude zajímati i tato malá práce, kterou račte laskavě přijmouti.
Prosíme, abyste nám ráčil příspěvek laskavě vrátiti, není - li možno ho upotřebiti.
V dokonalé úctě
bratří Čapkové
Praha III, Říční ul. 11
( 643 ) V Praze, dne 28. října 1911
Velectěný pane profesore!
Jelikož by mne nemálo mrzelo, kdybyste mé poslední jednání s Přehledem ráčil vésti k důsledkům osobního poměru, dovoluji si předložiti Vám korektivy ve dvou bodech:
1.
Prosím snažně, byste ráčil uznati, že není správno mluviti o nějakém teroru z mé strany, jelikož ve svém veškerém jednání s panem redaktorem Gallasem jsem nežádal vůbec nic jiného, než aby v čísle, které přinese noticku o Uměleckém měsíčníku, nebyl uveřejněn můj referát o Patrii z důvodu taktu mně předepsaného mým poměrem k redakci Uměleckého měsíčníku a ke Skupině výtvarných umělců;
ke kteréžto žádosti si mohu beze všeho přisouditi právo, tím spíše, že mé důvody k ní nebyly frivolní.
2.
Prosím dále, byste můj poměr k redakci Přehledu si nevykládal jako poměr žáka k učiteli, jelikož jedná - li se o mne jako o přispívatele Přehledu, nemohu se pokládati za Vašeho žáka;
doufám, že tam, kde skutečně jsem Vaším žákem, jsem doposud ani v nejmenším neporušil povinnou poslušnost, takže se těším, že ztráceje ve mně přispívatele Přehledu, nepřestanete ve mně viděti svého oddaného žáka.
Louče se nyní s Přehledem, dovoluji si projeviti panu dr. Gallasovi díky za jeho dokonalé a loajální jednání vůči mně a všem ostatním svou srdečnou lítost nad tím, že mé styky s Přehledem, které mne těšily a na které jsem byl hrdý, jsou shodou okolností přetrženy.
V dokonalé úctě
Karel Čapek.
( 644 ) V Praze, dne 30. října 1911
Velectěný pane profesore!
Děkuji Vám velice za Váš dopis, který mne potěšil jistotou, že vnitroredakční záležitost Přehledu nezasahuje osobní poměr dvou lidí, respektive žáka a učitele.
Jelikož Vy, vážený pane profesore, jste mne ráčil poctíti svými důvody, domnívám se, že by se mé jednání potom mohlo zdáti bryskní, kdybych i já necitoval důvody, jež jsem měl.
Především prosím, abyste ode mne přijal poznámky ke dvěma maličkostem.
Za prvé ani já, ani redakce Měsíčníku jsme se neucházeli o jakoukoliv noticku od kohokoliv, aby se nemohlo třeba zdáti, že si objednáváme blahovolnou chválu.
Naopak pan dr. Gallas mně nabídl, že Přehled přinese noticku ať od Vás, ať od někoho jiného, což jsem přirozeně s radostí přijal.
Za druhé prosím opětovně, aby byla uznána nepochybná korektnost pana dr. Gallase v celé této malé záležitosti, a to korektnost jak vůči mně, tak vůči Přehledu, aspoň pokud já vím.
Ujišťuji důrazně, že slova " indiskrétnost, stranickost, klep " by byly krutou křivdou na tomto pánu;
mohl bych uvésti své hovory s ním, jichž byl například pan dr. Fischer náhodným svědkem a ve kterých veškero jednání pana dr. Gallase bylo dokonale čisté a hodné vší úcty.
Ale dále bych si přál podotknouti něco stran Vaší noticky a Uměleckého měsíčníku.
Bylo by omylem souditi, že my mladí ve Skupině nesneseme kritického hlasu.
Víme to a byli jsme na to připraveni, že na skoro žádné straně nenajdeme podpory a že dokonce málokde nalezneme dobrou vůli;
tak stojíme sami, odkázáni sami na sebe a na své malé finanční prostředky;
ale chceme, aby nás lidé slyšeli, neboť máme co říci, chceme se vsunouti do veřejnosti proto hlavně, že náš program je hlásavý.
Kdyby se nám jednalo o to, aby bylo v Čechách o časopis více, mohli jsme sehnati volné spolupracovníky, autority nebo mladé, bez mravních závazků;
ale právě naše osamocenost a exponovanost nás nutí k tomu, abychom se považovali za sepjatý organismus kolektivní.
Opravdu, není to solidarita spolková, my jistě máme větší právo na jakýsi šovinismus;
formace spolku by nás tak nemohla spojiti jako naše zásadní zájmy, jako to, co dosud zůstalo nejasno: společná vůle.
Tedy náš časopis je pro tento čas jedinou existenční otázkou ne naší, ale našich zásadních snah a naší pravdy, ve kterou věříme: račte potom chápati, proč jsme tak citlivi právě proti kritickému hlasu, který nám upírá poctivost, charakter práce a úhrnem právo na veřejné působení?
Ale je otázka, stalo - li se toto upření právem.
Nechci omlouvati první číslo: je ovšem poněkud konglomerátem a je mnoho příčin, proč vypadá tak, jak právě vypadá.
Řekl jsem, že náš časopis stojí uvnitř sebe v intenzívním vývoji, a snad se nám podaří přivésti jej tam, kam toužíme.
Omezím se jen na literaturu: je podstatně nesprávné, že literární část Měsíčníku je náhodnou aplikací bez charakteru a smyslu, částí, která by mohla býti reprodukována kdekoliv jinde;
postupem času bude jasno, proč tiskneme v Uměleckém měsíčníku, čím se lišíme od ostatních listů, co chceme a jaké společenství myšlení nás pojí s těmi výtvarníky;
ale najdeme pak někoho, kdo by zase nahlas řekl, jaký je náš smysl, jak společný je tento náš pohyb, jak životné jsou naše snahy sympatické a rovnoběžné se směřováním jiných umění?
Račte dovolit, abych řekl s lítostí, že pak se slovo snadně pronešené stane křivdou.
A stejně tak mohl bych se dotknouti jiných úsudků Vaší noticky, jež dobrovolně vzala na se riziko, že se jednou třeba stane křivdou.
Co nám bude po nějaké době platno, že jeden na víru obrácený řekne " Tak jsem si tuto mládež představoval " a sto jiných řekne " Ráche ", co nám to bude platno, když hned předem se nám z jedné strany ubírá existenční právo a z druhé existenční podmínky?
To jest jen a propos naší nedůtklivosti, která se mohla třeba zdáti sentimentální.
Já neříkám, že by nás kritický hlas obrácený proti nám ohromoval a děsil;
mluvím jen o poškození, jehož se nám dostává.
Zasadím se ve spolku o to, aby se tato záležitost polemicky nerozváděla, s důvodem, že oči, jež jsou otevřeny pro nedostatky našeho provizória, snad nebudou příště zavřeny pro naše přednosti.
Nakonec prosím, abyste mne laskavě omluvil, že dnes ( 30. října ) je mi fyzicky nemožno účastniti se Vašeho semináře.
V dokonalé úctě Vám oddaný
Karel Čapek
( 645 ) [ Asi 1912 - 1913 ]
Velectěný pane profesore,
dovolte mi, abych poznamenal k vašemu ctěnému dopisu, že jsem nikterak neprotežoval referát páně Taussigův;
udělal jsem jen to, co jsem považoval za svou povinnost vůči němu.
Nerad bych, abyste se domníval, že jsem se třeba jen přímluvou vměšoval do Vaší literární rubriky.
- Těším se, že Přehled bude už moci vycházeti, je - li to pravda, že pan Ventura v ten smysl vyjednává.
V dokonalé úctě
K. Čapek
( 646 ) [ Praha, před 10. říjnem 1913 ]
Velevážený pane doktore,
račte odpustit, že Vám posílám slíbený článek tak pozdě;
byl jsem zdržen dvoudenní migrénou.
Nebudete, tuším, se s ním moci úplně ztotožniti, ale doufám, že aspoň vyjasní, co míním a co ne.
Je toho tím spíše potřeba, že pan Šalda se domnívá, že jsem se chtěl nějak vyhnouti jasnému expozé.
Prosím snažně, můžete - li jej otisknouti ve své rubrice literární, abyste ráčil jej obratem poslati do redakce, neboť velmi by mi záleželo na tom, aby vyšel již v tomto čísle, jak je slíbeno.
Nemůžete - li vzíti na se jeho otištění, prosím neméně snažně o rychlé zaslání, aby mohl být zařazen na jiné místo.
Krátkou odpověď, která je nutna na novou noticku páně Šaldovu, nemám ještě napsánu;
pošlu Vám ji hned zítra, abyste do ní mohl nahlédnout.
Jsem velmi nerad, že musím zase odpovídat;
ale je nutno říci aspoň několik slov o tom, že prý vypisuji cizí názory atd.
Bude to zcela krátké.
Doufám, že máte již Almanach v ruce;
působí zevně velmi sympaticky, těším se velice na to, co se bude o něm psát.
Přihlášky do Přehledu přicházejí už teď, dosti četně.
Ježto je nutno tento týden zaplatit asi 100 K tiskárně a já jsem pověřen vybráním jich, dovoluji si zatím dáti za Vás 10 K, abyste je nemusel zvláště posílat.
Zatím trvám v dokonalé úctě.
Vám plně oddaný K. Čapek
( 647 ) [ Praha, před 10. říjnem 1913 ]
Velectěný pane doktore,
považuji za svou povinnost sděliti Vám předem odpověď na pana Šaldu.
Na poznámku, kterou pan F. X. Šalda na mne obrací v novém čísle České kultury, nemínil bych vůbec odpisovati, neboť každý už zná obvyklé způsoby páně Šaldova polemizování.
Nemohu však mlčeti na příliš neskrupulózní prostředky, kterými si proti mně posloužil.
Pan Šalda nemá citovat proti mně soukromý dopis, kterého jsem já nepsal, a nemá sugerovat, že já jsem mu kdy lichotil, tím spíše ne, že on sám v době, kterou uvádí, to činil ( fejetonem v Národních listech ze dne 1. ledna 1912 ) mladým autorům, jež nyní potírá.
Dále pan Šalda pokouší se vzbuditi domnění, že přejímám své názory z cizích revuí, kde prý je již četl.
Vyzývám pana Šaldu, aby beze všeho vyhýbání uvedl jména těch revuí, autorů a článků, ve kterých četl mé názory, a aby přesným citováním shodných míst nebo myšlenek v mých článcích a oněch cizích dokázal, že jeho tvrzení není pouhou pomluvou;
když pronesl taková slova, vzal na se povinnost dokázati je.
Konečně žádám ho, aby vůči mně plnil povinnost kritika a neztotožňoval libovolně má témata s mými názory.
Se sympatií nebo s výhradami informoval jsem naši literární veřejnost o moderních směrech a zásadách, jež uvádějí v pohyb literární stav mladé Francie;
ale jako pan Šalda není Flaubertem přesto, že o něm tolik píše, tak málo smí mne ztotožňovati s kterýmkoliv ze směrů, o kterých jsem kriticky referoval nepřejímaje jich, nýbrž přijímaje jejich prostou existenci.
-
Mrzí mne velice, že musím takhle odpovídat;
ale snad mi přiznáte, že pan Šalda kritizuje mne trochu divně;
je přece jisto, že páně Šaldovy názory jsou velmi jiné než mé a že mohl by právě v tom rozdílu nalézti látku k věcné diskusi.
Eventuelně mohl by mne zkritizovat, stojím - li mu už za tolik řečí, a ztrhat mne z hlediska svých názorů;
ale nemá práva dělat ze mne něco, co nejsem, futuristu, kubistu, unanimistu, naturalistu, opisovače z cizích revuí, pozéra, frazéra, epigona, manekýna mód atd.
To vše konečně poslouchalo by se třeba i komicky, protože pan Šalda odporuje si přitom skoro pořád ( jako i v diskusi s Vámi ), ale u nás je publikum zkažené a tuze dá na skandalizování.
Těším se, že ta polemika dlouho nepotrvá;
bohužel, ze své strany jsem ji tentokráte uzavříti nemohl.
Shledávám, že nevrátil jsem Vám pana Mercereaua La littérature et les idées nouvelles;
zapomněl jsem vrátit Vám ji, jelikož mám vlastní exemplář, a nevzal jsem Váš proto ani do ruky.
Mám Vám vyřídit nový pozdrav pana Mercereaua.
Nevím dosud, přijede - li do Prahy;
ještě nejsou pojištěny jeho literární přednášky.
Výstava v Mánesu bude jím organizována asi v lednu.
V dokonalé úctě
Vám oddaný
K. Čapek
( 648 ) [ Praha asi leden 1914 ]
Velectěný pane profesore,
dovoluji si Vám nabídnouti přiložený článeček o Apollinairovi, jejž jsem Vám dávno sliboval.
Lituji, že se tak opozdil, neboť je to o knížce, která už dosti dávno vyšla.
- Kdysi jste mi říkal, že mým článkům uchází zájem o autora jedince;
v tomto případě jsem si hleděl ukázati, že ho jsem schopen a že mi neuchází per indigentiam.
-
V dokonalé úctě K. Čapek
( 649 ) [ 1918 - 1920 ]
Vážený pane profesore,
obnovujeme v Národních listech nedělní kulturní přílohu.
V literární rubrice ( kromě referátů ) budou také články - popřípadě literární úvodníky mimo rubriku.
Prosím Vás tudíž, zda byste nepřispěl článkem ( v rozsahu asi 1 sloupce = 120 řádek nebo na pokračování ) z oboru literatury nebo kteréhokoliv oboru národní osvěty.
Těším se, že nám neodepřete, a trvám
v dokonalé úctě
dr. Karel Čapek
( 650 ) V Praze, 5. IX. [ 19 ] 21
Drahý pane profesore,
prosím Vás jménem Vinohradského divadla o velikou službu.
Pan šéf Kvapil by totiž tuze chtěl dávati znovu Faethonta.
Protože na Národním divadle nebyl už tři léta dáván, je vlastně volný pro jiné jeviště;
nicméně Vás prosíme jako vykonavatele poslední vůle Theerovy, abyste se otázal Národního divadla, bude - li letos Faethon znovu studován a dáván;
nic více.
Nepište, prosím, že by v záporném případě byl dáván jinde.
Není - li v programu Národního divadla, prosíme Vás, abyste nám povolil provozování.
Těším se na setkání.
Nezapomeňte, pěkně prosím, na Havlíčka pro Lidové a na svou literární splátku za Trolla.
Váš v plné úctě oddaný
Karel Čapek
( 651 ) [ Asi listopad 1921 ]
Velevážený pane profesore,
právě mi říká pan Štorek, že byste měl co napsati o zesnulém B. Kubištovi.
Prosím Vás tedy, abyste nám laskavě napsal stať do Kubištova čísla Musaionu;
ale protože se číslo začne sázet prvním prosincem, prosím Vás, abyste mi laskavě poslal ten článek do prvního, a těším se, že Vám to bude možno.
Odpusťte, že naléhám tak narychlo;
jde o to, aby se svazek nezdržel.
Byl bych velmi šťasten, kdybyste Musaion poctil.
Zároveň děkuji Vám vřele za věnování Českého písemnictví a za roztomilá slova, která jste mi napsal o Kritice slov.
S projevem dokonalé úcty
K. Čapek
( 652 ) 26. XI. [ 19 ] 28
Vážený a drahý pane profesore,
děkuju Vám srdečně za Vaši knížku, kterou jste mi tak laskavě poslal.
Nepovažujte, prosím, ode mne za nevděk, že za to Vám spadnou na hlavu v nejbližší době dvě nebo tři mé knížky - Zahradník, povídky a Hovory.
Obávám se, že Vám udělají menší radost nežli mně Vaši Nosičové.
Vám upřímně oddaný
Karel Čapek
( 653 ) V Praze, 13. VII. [ 19 ] 29
Milý a vážený pane profesore,
děkujeme Vám za přátelská slova účasti a za vzpomínku, kterou jste uchoval o našem tatínkovi.
Připadá mně, jako by s ním umřela ta krásná a mužná generace před námi;
teď je řada na nás - k práci i k smrti.
Pozdrav milostivé paní.
Vám upřímně oddaný
Karel Čapek
( 654 ) [ 1930 - 1931 ]
Milý a vážený pane profesore,
budu asi redigovat v Aventinu knihovnu esejí.
Rád bych mezi prvními knížkami vydal aforismy Vymazalovy, které skoro zmizely z dosahu čtenáře.
Prosím Vás, nevěděl byste někoho mezi svými žáky, kdo by edici Vymazala obstaral?
Prosím snažně o Vaši radu a návrhy.
Pozdravujte paní Jiřinu.
Vám oddaný
Karel Čapek
( 655 ) 31. 1. [ 19 ] 35
Vážený pane profesore,
vím, že máte Thomase Manna rád, a že Vám tedy nebude vadit, opravím - li Vám trochu dojem, kterým na Vás působil při své letmé návštěvě v Brně.
Tady v Praze se Mann totiž naprosto nevznášel nad aktualitou politickou;
na obědě v Pen mluvil tak bojovně a vyhroceně, že sám pak žádal, aby ty výroky nebyly publikovány v novinách.
Když byl v Praze přede dvěma lety, měl v Pen i řeč, která byla z nejprudších a nejaktuálnějších politických invektiv, které jsem kdy slyšel;
tehdy před vyslancem Kochem útočil na hnědé bandity, zdivočelé bestie a tak dále.
Znám ho i z jednání v Ženevě;
vždycky jsem v něm nalézal muže silně a výrazně politicky uvědomělého, a proto i bojovného.
Je to statečný muž, který ví, že svými projevy nese osobní riziko;
jeho knihy mohou ještě být v Říši zakázány, a je otcem pěti dětí;
tím spíše dlužno mít úctu k jeho politické přímosti.
Jsem přesvědčen, že Vás tyto podrobnosti budou zajímat právě jako Mannova přítele a ctitele - i když na ně už nelze upozornit čtenáře LN.
Vám upřímně oddaný
Karel Čapek
( 656 ) Praha, 10. IX. [ 19 ] 36
Vážený a drahý pane profesore,
dnes mi přišly do rukou poslední Demlovy Šlépěje;
myslím sice, že to nečtete, ale našel byste tam krom jiných sterilností také toto: že jsem přede dvěma roky o Vás Demlovi řekl, že Lidovky smějí Demla jenom špinit.
Kdyby šlo o člověka normálního, napsal bych ovšem do Lidovek, že jsem s Jakubem Demlem už snad deset let nemluvil;
a že jsem s ním byl naposledy v písemném styku, když jsem mu pomohl k abolici v době, když byl žalován pro urážku prezidenta;
a to už bude pět let.
- Ale Demlovi samozřejmě odpovídat nelze, a proto si z ošklivého pocitu nad jeho psaním ulevuju aspoň in camera caritatis.
Bože, jaký to je plaz, tenhle mrňavý páteříček!
Váš
Karel Čapek
ZDEŇKU NOVÁKOVI
( 657 ) [ Před 27. srpnem 1921 ]
Vážený pane,
děkuji za vlídné pozvání, budu však až do konce srpna na Slovensku, takže bohužel nebude mi možno se k Vám podívat.
Prosím, abyste oznámili provozování Loupežníka divadelní agentuře Centrum ( dramaturg Fr. Khol, Praha, Národní divadlo ).
Ještě jednou můj upřímný dík.
Váš oddaný
Karel Čapek
JOSEFU OTTOVI NOVOTNÉMU
( 658 ) [ Asi začátkem roku 1921 ]
Milý pane redaktore,
děkuju Vám i za Vaše přívětivé přání i za Váš přepěkný referát v Cestě.
Váš
K. Čapek
( 659 ) [ 12. ledna 1922 ]
Milý pane,
chcete - li, citujte z přiloženého něco pro Lidové noviny, třeba pod názvem:
Švédský kritik o českém spisovateli.
- Pak mi laskavě přiložený text vraťte.
Váš oddaný
K. Čapek
( 660 ) [ Začátek dvacátých let ]
Milý pane JON,
sdělte mi, co tedy je s tím Rosendorfem;
nějak se k tomu nemá.
Ježto se o věc zajímá také Čin, dejte mi, prosím, odpověď, máme - li čekat na pana Rosendorfa.
Váš K. Čapek
( 661 )
Milý pane JONe,
prosím, přineste mi, co dramatického vyšlo v češtině od Jul.
Słowackého.
Váš K. Č.
( Přijďte třeba zítra o třetí hodině, dnes musím odejít. )
KARLU NOWAKU REISMANNOVI
( 662 ) 20. II. [ 19 ] 30
Vážený pane,
Hovory už překládá pan Kamil Hoffmann, atašé československého vyslanectví v Berlíně;
potřebujete - li některé kapitoly pro tisk, napište mu o ně.
Co se týče překladu do švédštiny, prosím, ať se pan překladatel obrátí na agenturu Centrum ( Praha VII, Nad Rudolfovou štolou 6 ), která disponuje autorizací pro všechny mé knížky.
S upřímným díkem
Vám oddaný
Karel Čapek | koresp1a |
Autor: Čapek, Karel, Název: Korespondence II. (O-Ž, dodatky, dodatky 2), Žánr: korespondence
OBCI ČESKOSLOVENSKÝCH SPISOVATELŮ
( 663 ) 22. IX. [ 19 ] 38
Drazí přátelé,
budu - li moci, přijdu mezi Vás;
ale mám teď tolik úkolů, že nevím co dřív.
Pro každý případ Vás prosím, abyste uvážili toto:
Většina členů Obce jsou členy Kruhu spisovatelů při Vojenském ústavě vědeckém;
proto naše povinnost je spolupracovat s vojáky a dodržet linii, kterou žádají.
Dále navrhuju, abyste nabídli svou spolupráci ministru Vavrečkovi a hleděli se s ním dohodnout o tom, co by teď bylo nejvíc třeba udělat.
Pokud mohu, kladu Vám tuto spolupráci na srdce.
Upřímně Váš
Karel Čapek
( 664 ) Osov, 7. října [ 19 ] 38
Drazí přátelé,
chtěl jsem dnes přijet do Prahy, ale znovu mě popadla chřipka, ze které jsem se začal sbírat;
je mi tak všivě, že musím do postele.
Co se týče projevu spisovatelů, myslím, že předně je nutno zabránit stůj co stůj, aby nebyly takové projevy dva, " pravicový " a " levicový ";
tyhle diskriminace musejí zatím přestat.
Projev může být jenom jeden, proto musí být velmi pečlivě volen správný a nutný okamžik.
Jsou dvě možnosti:
1.
Kdyby bezprostředně hrozil nějaký vnitřní rozklad v našem národě, byla by nutna slavná a přísná výzva k jednotě, k překonání stranictví, k národnímu společenství do všech důsledků.
Zdá se, že to zatím tak zlé není;
alespoň individuálně by měli spisovatelé působit na národ v tomto směru, aby už byl konec vzájemného obviňování a hledání obětního beránka a podobných hořkostí.
2.
Za daleko lepší bych považoval, dovolí - li to běh věcí, aby se s projevem spisovatelů ještě počkalo, až po stránce ztrát a hospodářské i politické situace budeme vědět, na čem jsme;
také ve věci Slovenska a naší mezinárodní orientace se naše věc musí vyjasnit.
A pak vystoupit s projevem konstruktivním, aby to bylo viatikum do nového života, kus životního a duchovního plánu dopředu.
Takového projevu by bylo nejvíc třeba.
Dnes ještě by takový plán byl příliš neurčitý a kázavý.
Bylo by dobře, kdyby spisovatelé a vědci podali potom příklad praktického idealismu a jasného myšlení i plánování.
Mělo by to být něco jako národní program, a s tím ještě nemůžeme být hotovi.
Dosavadní kroky, které jste učinili, se mi zatím zdají být dobré a rozumné;
jen, prosím Vás, nečiňte ani dál nic, co by jakkoliv rozdělovalo národ, duchy a veřejné mínění.
Mohu - li Vás prosit, nečiňte žádný důsažný krok jako Obec spisovatelů, nýbrž spojte se s univerzitou a jinými intelektuálními centry;
poraďte se se Šustou, Kozákem, Peroutkou, dopište dr. Benešovi, sbírejte pozitivní náměty na to, co by měl obsahovat takový národní program, jejž by podepsali národní spisovatelé a učenci.
Připravovat se to může už teď.
Jakmile se seberu po chřipce, vrátím se do Prahy a budu Vám kdykoliv k dispozici.
Se srdečným pozdravem Váš
Karel Čapek
Palivcovi ve věci Obce píšu současně.
( 665 ) Na Strži, X. října [ 19 ] 38
Drazí přátelé,
myslím, že jediný toho času určitý a zřetelný úkol pro spisovatele vůbec a tedy i pro Obec je chránit svobodu uměleckého projevu, svobodu myšlení i svědomí.
Nemusíme zvlášť zaujímat stanovisko k tomu, co bude naší občanskou povinností nebo zatracenou nutností;
nebudeme asi taky exponovat Obec způsobem, který by případně ji učinil nežádoucí, aniž ji budeme zavazovat k větší poddanosti, než je zatím nutno.
Zkrátka myslím, aby poslání Obce ( interní, ne manifestační! ) bylo formulováno co nejstručněji: služba národu a jeho trvalým ideálům, jeho životním nutnostem, jeho jednotě a jeho duchovní svobodě.
Tedy raději jen široký rámec než to, čemu říkáte duchovní obsah.
Aby se nemuselo později slevovat ani otáčet!
Ostatně nezapomeňme, že dnes připadá pro foro externo spisovatelům daleko menší význam, než jaký si představujeme.
Každý se musí ukázat sám, jaký je, v tom, co bude psát.
A už bychom zase měli začít psát knihy: to snad bude to hlavní.
Srdečně Váš
Karel Čapek
Dále navrhuji změnu jména:
Obec českých a slovenských spisovatelů.
JANU OPOLSKÉMU
( 666 ) V Praze, dne 6. II. 1919
Vážený pane,
jménem redakce Národních listů Vás prosím, abyste nám časem přispěl fejetony, buď - jako dříve - nerozsáhlými, o 4 až 5 sloupcích, nebo, jak bychom rádi zavedli, zcela krátkými 30 až 60 řádkovými entrefilety, které by živelně a svěže zahajovaly kulturní rubriku denního listu.
Těším se upřímně, že vyhovíte naší žádosti o spolupráci ať v té, či oné formě.
V dokonalé úctě za redakci NL
dr. Karel Čapek
( 667 ) [ Asi před srpnem 1919 ]
Vážený pane,
odpusťte, že Vám vracím Váš fejeton.
Navázal jste na filmovou anketu našeho večerníčku;
Večerník nemůže Váš fejeton přinést pro nedostatek místa a raník zas proto ne, že by to vypadalo, jako by šlapal na jazyk večerníku.
Nevěřil byste, jak je na takové věci náš kolegiální večerníček citliv.
- Těším se, že nám brzo pošlete jiný fejeton.
S projevem dokonalé úcty
dr. Karel Čapek
JIŘÍMU ORTENOVI
( 668 ) Praha, 11. října [ 19 ] 37
Milý pane,
kdybych četl v rukopise Váš román, nebylo by Vám to mnoho platno, protože nevykonávám vliv na žádné nakladatelství.
Je - li Váš román dobrý, jak věříte, pošlete jej řediteli nakladatelství Borový, Jul.
Fürthovi;
člověk, který našel Roberta Davida, je hoden důvěry autorů dosud neznámých.
- Jinak bych řekl předem ( a promiňte mi to ), že 19 let je na román trochu málo.
Román obyčejně není jen věc talentu, nýbrž znalostí a zkušeností, na něž je přece jenom třeba víc času.
Pište raději kratší věci, je nouze o povídky na všech stranách;
a až budete pár let tisknout, najdete nakladatele snadno.
S pozdravem Váš
Karel Čapek
PANORAMĚ - REDAKCI ČASOPISU
( 671 ) 22. VI. [ 19 ] 29
... Článek, o který mne žádáte, napsat nemohu;
mluvil jsem s ním všehovšudy dvakrát, víc osobního z těch dvou setkání vyždímat nemohu.
Dám vám jenom anekdotu, myslím, že dosud netištěnou:
GBS je nadmíru pyšný na svou bustu od Rodina.
" Rodin, to byl umělec, " řekl.
" Ta busta mě přežije.
Jednou bude o mně v naučných slovnících jen toto:
G. B. Shaw, muž, který byl modelem k Rodinově bustě. "
[ Karel Čapek ]
DOMINIKU PAVLÍČKOVI
( 672 ) [ Podzim 1904 ]
Buďte tak laskav a pošlete mi - jako dříve - sešit, v němž něco vyjde;
pouze na adresu:
K. Č., žák gymnázia v Hradci Králové.
Do Úpice posílat netřeba.
V nejhlubší úctě
Karel Čapek
PENKLUBU
( 673 ) V Praze, 18. III. [ 19 ] 33
P. t. předsednictvu Penklubu.
Rezignuji tímto na členství ve výboru Penklubu a tím ovšem i na funkci předsedy, která mi dotud byla svěřena.
Má přítomná situace v našem literárním prostředí je, jak jsem si od počátku byl vědom, neslučitelná s jakoukoli reprezentativní funkcí literární.
Mé rozhodnutí je stejně samozřejmé jako definitivní.
Děkuji srdečně spolučlenům klubu za dosavadní důvěru a všem členům výboru za veškerou přátelskou spolupráci.
V upřímné úctě a se srdečným pozdravem
Váš
Karel Čapek
( 674 ) V Praze, 18. III. [ 19 ] 33
Milostivá paní,
omluvte mne, prosím, na valné hromadě Penklubu i panu prof. Tillemu na pamětní schůzi na počest Johna Galsworthyho.
Jak vidíte, nezapomněl jsem na valnou hromadu, ale už v lednu, kdy jsem navrhoval její brzké svolání, jsem věděl, že na ni místo sebe sama pošlu jenom dopis.
Prosím Vás, abyste laskavě odevzdala přiložené dopisy jednak předsednictvu valné hromady, jednak nově zvolenému výboru.
Upřímně Váš
Karel Čapek
( 675 ) V Praze, 23. III. [ 19 ] 33
P. t. výboru Penklubu Vážení přátelé, dámy a pánové,
děkuju Vám srdečně a upřímně za důvěru, kterou jste mi projevili dopisem z 19. t. m.
Nicméně jsem nucen setrvat na své rezignaci na předsednictví i na členství ve výboru Penklubu.
Je v zájmu Penklubu, aby v jeho čele byla osobnost, k níž má naše literární veřejnost i většina tisku vztah méně negativní.
Po té stránce si už dávno nedělám žádných iluzí.
Ujišťuji vás, že je mi osobně velkou úlevou zříci se i formálně jakékoli veřejné a reprezentativní funkce v českém kulturním prostředí.
Přeju vám všem i Penklubu mnoho zdaru a jsem vám oddaný
Karel Čapek
JOSEFU PERLOVI
( 676 ) V Praze, 2. II. [ 19 ] 31
Milý pane inženýre,
když už jsem si k tomu sedl, napsal jsem hned tři kousky;
hodí - li se Vám, nedávejte je najednou, ale tak během ročníku.
Krom toho ve svých Povídkách z druhé kapsy mám jednu povídku kaktusářskou, která si tropí špásy z kaktusářů.
Kdyby se Vám líbila, můžete si ji také otisknout ( s uvedením jména knihy ).
Děkuji ještě jednou za to, že jste nás provedl svou sbírkou.
Vám oddaný
Karel Čapek
POKORNÉ...
( 677 ) [ 1937 ]
Opravdu moc rád bych vyhověl Vašemu přání a měl jsem už na jazyku slíbit to, ale pak jsem si to přece jenom rozmyslel.
Jsem špatný řečník a intenzívně nerad se ukazuju na veřejnosti;
bylo by mi to jenom trýzní a neřekl bych ani třetinu toho, co usiluju napsat, aby mi lidé rozuměli.
Myslím, že chápete toho druhu nechuť k veřejnému mluvení a že mne laskavě omluvíte.
V upřímné úctě Vám oddaný
Karel Čapek
BOHUMILU POLANOVI
( 678 ) 2. VIII. [ 19 ] 25.
Vážený pane,
nalézám Váš dopis teprve po návratu z Anglie.
Zapomněl jste zřejmě, že už déle než rok nejsem u Vinohradského a vůbec žádného ( bohudík ) divadla, takže nemám žádné osobní ingerence.
Jinak bych Vám rád posloužil, kdybych na to mohl mít vlivu.
Srdečně Váš
K. Čapek
POLLEDROVI...
( 679 )
V Praze, 6. II [ 19 ] 29
Vážený pane,
prosím, abyste se ve věci autorizace obrátil na mého zástupce, pana inž. Fr. Khola, Praha VII, Nad Rudolfovou štolou 6.
Pokud mne se týče, souhlasím, abyste přeložil buď Boží muka, nebo Trapné povídky, ale nikoliv výbor složený z obou knížek.
Nemůže - li turinské nakladatelství platit honoráře, ať to vydá bez honoráře;
ale od našeho zahraničního ministerstva samozřejmě žádné kompenzace žádat nemohu a nebudu.
Vám oddaný
Karel Čapek
JOSEFU PORTMANOVI
( 680 ) 7. I. [ 19 ] 29
Vážený pane,
nemám nic proti tomu, abyste otiskl můj uvedený článek o Březinovi.
Jen, prosím, to oznamte firmám, se kterými mám generální smlouvu: dr. Otakar Štorch-Marien, ing. František Khol, agentura Centrum, Praha VII, Nad Rudolfovou štolou 6.
Vám oddaný
Karel Čapek
Pak mi laskavě pošlete asi 6 výtisků.
( 681 ) [ 21. února 1929 ]
Vážený pane,
to se rozumí, užijte správného " Otokar ".
Ty výtisky Vám rád podepíšu, ale pošlete mi je laskavě po někom ( třeba do redakce Lidových novin ), kdo si je zase odnese, - já strašně nerad expeduju balíčky.
Vám oddaný
K. Čapek
N. B.
Chcete - li užít obrázků, nedávejte tam, prosím, tu hlavu smějící se a tu hlavu s hvězdičkami;
O. Březinu totiž trochu mrzel karikaturní ráz těch dvou obrázků - neudělali bychom mu tím radost.
Jistě budete respektovat, že by s tím nebyl spokojen.
Nechte tam jen tu docela vážnou ( a dost dobře trefenou ) hlavu.
Váš
K. Č.
( 682 ) [ Praha 31. ledna 1930 ]
Vážený pane,
jen si ten článek otiskněte;
případné korektury provedu až na kartáčovém otisku.
Ale potřeboval bych dva exempláře, je - li to možno.
Vám oddaný
Karel Čapek
( 683 ) [ Praha 1. dubna 1930 ]
Vážený pane,
podepíšu tu knížku milerád buď doma ( kolem desáté hodiny ráno ), nebo v redakci Lidových novin ( kolem sedmé večer ).
Vám oddaný
Karel Čapek
( 684 ) Praha, 16. VI. [ 19 ] 36
Vážený pane,
prosím, můžete si tu Senoseč otisknout.
Potřeboval bych potom tři exempláře.
Palivcovi řeknu, až ho uvidím;
ale teď zrovna není v Praze.
Napište mu pro jistotu ještě sám;
dřív Vám asi nemohl odpovědět, protože skládal státnice a rigorosa na doktorát práv.
Váš
Karel Čapek
PRAŽSKÉ ŽELEZÁŘSKÉ SPOLEČNOSTI - GENERÁLNÍMU ŘEDITELSTVÍ
( 685 ) Praha, 8. června [ 19 ] 37
Ad G 1544
P. T. Generálnímu ředitelství Pražské
železářské společnosti
Vážení pánové,
jste opravdu nadmíru laskavi, že mi v literárním zájmu chcete umožnit návštěvu jednoho z Vašich dolů.
Zajel bych do Libušína kdykoliv před 17. červnem, kdy odjíždím do Paříže;
byl bych rád, kdyby to mohlo být v pondělí 14. t. m., kdy má paní jede do Kladna hrát na tamním divadle.
Ale nehodí - li se Vám to datum, přijedu jindy.
Snad mi dovolíte, abych při té příležitosti obtěžoval některého z Vašich pánů inženýrů množstvím otázek;
potřeboval bych totiž jistého odborného a technického zaměření.
Ještě jednou Vám děkuju upřímně za Vaši vzácnou ochotu a jsem v dokonalé úctě
Vám oddaný
Karel Čapek
JAROSLAVU PREISSOVI
( 686 ) [ Začátek dvacátých let ]
Vážený a drahý pane vrchní řediteli,
protože se zajímáte o to, jak pomoci Městskému divadlu na Královských Vinohradech z dnešní tísně, která zčásti postihuje i jiná divadla, Městské zvýšenou měrou, jelikož je to divadlo nesubvencované a vystavené drtivé soutěži divadla Národního, rádi bychom Vám připomněli několik bodů, jež zvláště přicházejí v úvahu.
I. Městské divadlo potřebuje investovat nové peníze do svého uměleckého provozu a k trvalému zvýšení a zajištění umělecké úrovně, a sice:
1.
Aby nebylo nuceno kvůli týdennímu abonmá chrlit každý týden jednu novinku, obyčejně málo nastudovanou, s herci unavenými a ve výběru až příliš míchaném;
herecké umění vůbec u nás trpí překotnou prací, improvizovanou režií, nedokonalou souhrou, nejistotou na scéně, zkrátka výchovou herce k šmíraření.
Náprava poměrů po této stránce je prostě jedna z naléhavých kulturních nutností;
nebudeme si zapírat, že nikoliv hereckými talenty, ale jevištní praxí jsme hluboko pod evropským nivó.
Tu nezávislost na abonentovi lze získat jenom dostatečným finančním zajištěním.
Tohle, pane řediteli, moc spěchá.
Městské divadlo totiž musí vypsat prvního září nové abonmá;
nyní záleží na tom, bude - li muset znovu předhodit abonentům třicet novinek do roka, nebo bude - li do té doby už mít zajištěnu takovou hmotnou pomoc, aby mohlo počet novinek snížit: buď že by se mohl zvýšit počet her mimo předplatné, nebo že by nově narekrutovaní abonenti umožnili zavést dvě série předplatitelské po patnácti nebo dvaceti večerech ročně.
2.
Městské divadlo je co do ansámblu ustavičně rozvraceno silnějším konkurentem státním;
k svému uměleckému rozkvětu nutně potřebuje jednak hmotně připoutat a zabezpečit své nejlepší umělce, jednak získat nové umělecké síly.
3.
Někdy je třeba mít trochu víc peněz i pro režii a výpravu hry ( aby se nemusel například orchestr nahražovat gramofonem, aby se mohlo slušně dbát na oblékání, aby zejména herečky se nemusely kvůli hadrům rovnou uštvat, aby zkrátka divadlo u nás nemuselo vypadat tak fórově jako dosud ).
4.
I to padá na váhu, aby aspoň občas se mohl nastudovat kus i bez ohledu na kasu, jen pro svou uměleckou úroveň.
Tento luxus si Městské divadlo už skoro dopřát nemůže.
5.
Při dnešní kulturní ochablosti je nutno přitáhnout a přivychovat pro divadlo nové obecenstvo: to jest pořádat představení dětská, studentská, lidová, dělnická, úřednická za ceny nejmíň poloviční, aby se znovu oživil v příštích generacích ten krásný zájem o divadlo, jaký býval dřív.
II.
Finanční pomoc, které je k tomu všemu třeba, by měla být zajištěna aspoň na několik let, aby tato výchova výkonných umělců i obecenstva měla čas uzrát.
Může a měla by se nést několika směry vedle sebe:
1.
Přímá subvence, určená na zlepšení uměleckého provozu divadla.
2.
Zakoupení lóží a sedadel pro celý rok, jako to bohaté německé kruhy dělají v Německém divadle pražském.
3.
Vzbuzení zájmu v zámožných vrstvách českých, aby považovaly Městské divadlo za svou věc, abonovaly se v něm a co nejvíc je navštěvovaly.
Čím víc návštěvníků se tam přivede, tím víc nových a dalších tam přijde samo čili:
Wo Tauben sind, fliegen Tauben dazu.
Ale toto by se mělo stát co možná brzy - už před zářijovou abonentní akcí.
Nebylo by možno dostat seznam eventuálních abonentů a zájemců, kteří by byli v dosahu Vašeho vlivu a vlivu Vašich přátel?
4.
Zakupování nebo subvencování dětských, studentských, lidových a jiných představení a cyklů ( pro zaměstnance, pro školy, spolky atd. )
Tedy to vše jsou, drahý pane řediteli, věci Vám už známé, ale chtěli jsme Vám je napsat po pořádku, abyste je měl pohromadě, a hlavně abyste nezapomněl na svůj dobrý úmysl udělat pro divadlo něco stejně velkého a užitečného, jako jste už tolikrát vykonal v jiných oborech našeho národního života.
Vám upřímně oddaní
[ K. Čapek a F. Langer ]
ARNOŠTU PROCHÁZKOVI
( 687 ) [ Chyše před 8. červencem 1917 ]
Velectěný pane redaktore,
zde Vám posílám tuto maličkost, o které opravdu nevím, bude - li se Vám hodit.
Nejsem teď dobře s to psát, a nebýt slibu, nebyl bych se odhodlal sáhnout k péru.
Prosím, kdyby se Vám to nehodilo, račte to poslat mému bratrovi ( Praha III, Říční 11 ) a on mi pošle sem jednu mou skoro už hotovou prózu jemnějšího žánru ( Nanebevzetí Prahy ), kterou bych trochu přepracoval a dal Vám k dispozici;
nemám ji bohužel zde.
Rád bych dělal také na antologii, ale musím se dříve vystonat z lenosti.
S projevem dokonalé úcty
Vám oddaný
K. Čapek
( 688 ) [ Chyše před 8. září 1917 ]
Velectěný pane redaktore,
děkuji za přijetí té hlouposti, která má opravdu jen prázdninový ráz a původ.
Vaše žádost o adresy uvádí mne do rozpaků tím, že bych opravdu tuze rád Vám napsal dobré adresy, kdybych nějaké znal.
Moji známí jsou bohužel kavárenští lidé, kteří celkem nic neabonují, dále mladí lidé, kteří jsou na vojně, mně neznámo kde, nebo konečně v zajetí.
Několik adres dole připisuji, ale neručím za ně.
- Letní nemoc bohužel mi trvá a život tu není takový, aby podporoval práci;
tož odkládám všechny své plány zase do Prahy.
Tu Oslavu Prahy pošlu Vám později, musím ji trochu předělat.
Trvám v dokonalé úctě
Vám oddaný K. Čapek.
Docent PhDr. E. Schönbaum, Praha II, Trojická 1
Ing. C. Vincenc Schmidt, Kr.
Vinohrady, Divišova ul. Štikovna
JUDr. J. Toberný, Praha I, Františkovo nábř.
PhDr. Jan Heidler, prof. Čes. obchodní akademie, Praha II, Resslova ul.
JUDr. Slavík, advokát, Jindř.
Hradec
Arch. J. Chochol, Ldst.
Ing., Etappenpost Hrubieszów
Sl. Růžena Říhová, Smíchov, Palackého tř.
Sl. Jirka Malá, Praha I, Dušní 10
Sl. Zdenka Zemanová, Praha I, Jilská 1
Sl. Věra Stefanová, Praha III, roh Harrachova nám. a nábřeží
Pan MUSt.
Rosenberg Praha II, Václavské nám., dům kavárny Elektra
FRANTIŠKU SERAFINSKÉMU PROCHÁZKOVI
( 689 ) [ Praha 29. května 1913 ]
Velevážený pane,
na Vaše laskavé upozornění sděluji, že odevzdávám svůj hlas ( do jury pro konkurenční ročenku ) pro
pana dr. Arne Nováka.
Děkuji Vám za ochotné sdělení a trvám
v plné úctě
K. Čapek
( 690 ) [ Před 15. únorem 1920 ]
Vážený pane,
děkujeme za Vaši báseň, bude zařazena v neděli, ač už je příloha rozlámána.
- Při té příležitosti Vás prosím, abyste napsal pohádku pro třetí díl Nůše pohádek, kam tentokráte přispějí Jirásek, Herben atd.
Pohádku, ať prózou či veršem, ale skutečně a opravdu pro děti, bych prosil do začátku dubna.
Prosím o laskavou odpověď.
S projevem dokonalé úcty
dr. Karel Čapek
( 691 ) 7. VI. [ 19 ] 20
Vážený pane,
prosím o tu slíbenou pohádku do Nůše.
Lhůta už vypršela, i potřebuji rukopisy už v době nejkratší.
S projevem dokonalé úcty
dr. K. Čapek
( 692 ) V Praze, 13. VI. [ 19 ] 23
Velevážený pane redaktore,
promiňte laskavě, že odpovídám na Váš dopis tak pozdě;
nebyl jsem totiž v Praze, až nyní.
Posílám fotografie - amatérské, ale dosti snad dobré;
nemám bohužel duplikát, i prosím o laskavé navrácení.
V dokonalé úctě
Váš oddaný
Karel Čapek
JAROSLAVU PROCHÁZKOVI
( 693 ) V Praze, 29. V. 1927
Vážený pane profesore,
děkuji za Váš vlídný dopis;
měl jsem nejlepší vůli napsat něco do Vašeho sborníku, ale dělej co dělej, nemohl jsem se k tomu dostat;
a nyní odjíždím ( musím totiž ) do Paříže, takže teď už mi je docela nemožno něco napsat.
Prosím Vás, omluvte mne;
přeji Vám i Vašemu ústavu mnoho zdaru a jsem Váš oddaný
Karel Čapek
LADISLAVU PROKOPU PROCHÁZKOVI
( 694 ) [ Asi duben 1926 ]
Milý pane doktore,
nenapsal byste do Lidovek předsletový článek na téma Sokolství a zdraví ( tělovýchova, hygiena atd. )?
Nejde jen o to, říci, co je po. té stránce hotovo, nebo co je Tyršův ideál atd., nýbrž o stanovení konkrétních a praktických úkolů pro budoucí sokolskou práci;
jaksi o reformu toho, co tu je, pod záminkou sletu.
Potřebovali bychom to asi tak začátkem května a nemusí to být nikterak dlouhé.
Myslím, že tady se dá mnoho říci a udělat a že nám to tedy neodřeknete.
Těším se, že Vás zase brzo uvidím,
a jsem Váš
Karel Čapek
( 695 ) [ Asi duben 1926 ]
Drahý pane doktore,
tak to chodí, když má list dvě redakce.
Z Brna mi právě oznamují, že článek, o který jsem Vás žádal, už mají objednán - nevím ani od koho.
Tedy nezlobte se na mne;
začal - li jste to už psát, prosí Vás Ed. Bass, abyste mu to dal k dispozici pro sokolské číslo Světozora.
Těším se na shledání s Vámi
a jsem Váš
Karel Čapek
( 696 ) Praha, 17. X. [ 19 ] 35
Vážený a drahý pane doktore,
děkujeme Vám oba za Váš milý a srdečný dopis.
Pravda, zpronevěřil jste se pátečníkům;
ale snad - až bude trochu míň toho pracovního ruchu - najdeme příležitost se s Vámi sejít jinak.
Vám upřímně oddaný
Karel Čapek
BOHUMILU PŘIKRYLOVI
( 697 ) [ Asi červen 1928 ]
Milý pane Přikryle,
protože ten prostějovský plátek byl dodatečně zkonfiskován a následkem toho není vůbec k dostání, prosím Vás snažně, abyste dal modře zatržené články ( na str. 1 a str. 4 ) třicetkrát opsat ( pro každého dvakrát );
advokáti přiloží k žalobám opis a odvolají se na čísla přiložená k žalobám našeho švagra, JUDr. Osvalda Brázdy z Brna.
Prosím Vás, kdybyste mi do večera mohl ty kopie poslat do redakce.
Na shledanou.
Váš
Karel Čapek
MARII PUJMANOVÉ
( 698 ) V Praze, 26. V. [ 19 ] 24
Milostivá paní,
je to poprvé, že píši svému kritikovi;
ale chci Vám říci, že jste mi včera udělala upřímnou radost, ne snad chválou, kterou jste mi věnovala, ale tím, že jste tak dobře vystihla velkou část toho, oč mi v Krakatitu šlo.
To je radost, která u nás potkává autora tuze zřídka.
S upřímným pozdravem
Váš oddaný K. Čapek
CYRILU PURKYŇOVI
( 699 ) [ Asi leden - únor 1918 ]
Velevážený pane profesore!
Krom přiloženého pozvání formálního dovoluji si Vás jménem redakce požádati o spolupracovnictví na Národních listech.
Ve Vašem oboru padají na váhu jak články přírodovědné a vlastivědné ( pro fejeton ), tak úvahy veřejně praktického a hospodářského rázu ( pro text nad čarou ), a posléze zprávy a poznámky pod čarou.
Redakce doufá ve Vaše laskavé přispění.
S projevem dokonalé úcty
za redakci NL
dr. Karel Čapek
KARLU VÁCLAVU RAISOVI
( 700 ) V Praze, dne 6. VIII. 1918
Vážený pane!
Vydavatelstvo Cesty chystá k vánocům knihu pohádek.
Má na mysli skutečné pohádky pro děti jako umělecký druh vypravovatelský, který se obrací s láskou a pochopením a s pravým humorem k duši dítěte.
Po přednosti jde nám o pohádky prózou.
Dovolujeme si prositi Vás o příspěvek a poznamenáváme, že kniha bude ilustrována, takže rukopis bylo by nutno zaslati redakci do polovice října t. r.
S veškerou úctou
za redakci Cesty
dr. Karel Čapek
Slovutný pane,
s touto žádostí obracíme se k Vám se zvláštní radostí a nadějí, jelikož Vaše důvěrná znalost lidové a dětské duše dává Vám do péra nejlepší prostředky promluviti k dětské obraznosti vřele a živě.
Těšíme se proto, že naši prosbu neodmítnete a přispějete něčím k společnému daru českých spisovatelů českým dětem.
V nejhlubší úctě
Karel Čapek
( 701 ) V Praze, dne 5. 5. 1919
P. T.
Ježto v Národních listech znovu zavádíme nedělní zábavnou přílohu, prosíme Vás, abyste nám laskavě poslal svůj beletristický příspěvek, nejraději v době nejkratší.
V dokonalé úctě
za redakci Národních listů
K. Čapek
( 702 ) [ 30. srpna 1919 ]
Slovutný Mistře,
obracím se k Vám opětovně, abyste poctil literární přílohu Národních listů svým příspěvkem, ať vzpomínkou, ať povídkou.
Rádi bychom zvýšili literární úroveň svého listu a dali svým čtenářům nejlepší četbu.
Honorář zvýšený.
V dokonalé úctě
za redakci Národních listů
dr. K. Čapek
( 703 )
Vážený a drahý pane,
jménem redakce Lidových novin Vás prosím, abyste se zúčastnil hors concours velikonoční ankety Lidových novin na téma Proč máte rád své povolání.
Odpověď, pokud možno stručnou, si vyprošujeme do 14 t. m.
S projevem upřímné úcty
dr. Karel Čapek
V Praze 8. dubna [ 1924 ]
Adresa:
Praha II, Jindřišská 13.
JOSEFU ROTNÁGLOVI
( 704 ) [ 1919 ]
Slovutný pane náměstku,
dovoluji si Vám poslati tatínkův výpis žaloby, v níž máte býti volán za svědka, jak se tam dočtete, budete - li míti k tomu dosti trpělivosti a času.
Prosím znovu o prominutí, že jsem Vás dosud už tolik obtěžoval, a trvám v dokonalé úctě
dr. K. Čapek
FRANTIŠKU ROZSÍVALOVI
( 705 ) V Praze, 24. XI. [ 19 ] 32
Vážený a milý pane řediteli,
vyřiďte, prosím, Vašemu příteli:
1. že jsem se dosud o žádném kraji na světě s despektem nevyjádřil;
kdekoli jsem byl, tam se mi líbilo, a na Slovensku se mi líbilo ve zvláštní míře;
proto tam rok co rok dojíždím.
O Oravě jsem napsal článek a nakreslil obrázky;
vyšlo to v Lidovkách, snad si na to i v Kubíně vzpomenou.
Náhodou Orava je kraj, který mám na světě nejraději.
Prosím Vás, kdo si mohl vymyslet takový klep!
2.
Že jsem nečetl ani jedné slovenské knihy?
Předně to je moje soukromá věc, po které nikomu nic není.
Za druhé poprvé jsem slovensky četl, když mi bylo asi osm let;
byly to slovenské pohádky Boženy Němcové.
Doufám, že znám Kukučína, Kraska a dnešní básníky o něco lépe než ledaskdo v Kubíně;
Hviezdoslava znám skoro celého přesto, že mi jazykově dělal nějaké potíže, a tak dále.
- Prý to o mně roznáší chudák dr. Krčméry, že jsem dosud nic slovenského nečetl;
na něho se nemohu zlobit, to přičítám jeho neklidnému stavu, ale divím se jiným, kteří se baví takovými hloupostmi.
Řekněte jim, prosím, že pro mne není Slovensko nějakou cizí zemí, kterou bych se musel extra zabývat;
jezdím tam od roku 1910 každé léto, moji rodiče tam byli doma, i já se tam cítím už dávno jako doma;
Trenčínsko, Orava, Zlatomoravecko jsou mně opravdu domovem v docela intimním smyslu.
Ad vocem státních cen: především jsem vůbec proti nim;
za druhé, jsou - li Slováci s nimi nespokojeni, mají svého ministra osvěty, své členy v poradních sborech pro státní ceny;
ti mohou protestovat, ministr může věc zařídit - jaképak tedy řeči po hospodách?
Nechci jim dokazovat, že jejich stížnosti jsou nesprávné;
ale jejich metoda je nesprávná.
- A ještě to: teď se začíná pěkně vyvíjet bližší styk slovenských spisovatelů s námi prostřednictvím Penklubu.
Tam je půda, na které by se dalo překonat lecjaké nedorozumění - pokud nějaká jsou.
A ne o tom povídat po straně.
Děkuji Vám, milý pane řediteli, že jste mi dal příležitost toto říci, a jsem upřímně Váš
Karel Čapek
MIROSLAVU RUTTEMU
( 706 ) [ Trenčianské Teplice, první polovina srpna 1921 ]
Milý Rutte,
předně pozdrav, a snad Vám brzo pošlu nějaký překlad.
Mám zakázanou práci, protože dělám mastkúru.
Musíte mi napsat, co dělá Cesta a co je nového v kulturně i v nekulturně.
Druhé číslo Cesty bylo pěkné.
Mladý muži, držte se, za 5 neděl Vám přijdu pomoci.
Hlavně mi brzo napište, co je.
Váš K. Čapek
Trenczén-Teplicz, Poniatowski-Haus
Se srdečným pozdravem Váš Josef Čapek
( 707 ) Palermo, 9. V. [ 19 ] 23
Milý Rutte,
teprve tady to začíná být zajímavé.
Škoda, že pomalu obracím.
Pozdravujte Mixu, Henryho, Zevlouna, Thona atd., jakož i vůbec všechny ostatní lidi a mimoto i ty, na které si zrovna nemohu vzpomenout.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 708 ) 13. VI. [ 19 ] 23
Milý Ruťáku,
děkuju za dopis.
Mám tu zrovna nevydanou maličkost z cesty;
nehodí - li se Vám, vraťte mi ji.
Rád bych Vás zase někdy viděl;
nevím však, kdy a kde by se Vám to hodilo.
Kdypak a kampak jedete na prázdniny?
Váš upřímně oddaný
K. Čapek
( 709 ) [ Praha 31. října 1923 ]
Milý Rutte,
čekám na Vás každý den;
člověk by neřekl, že máte tak málo času.
Protože mi brzo nastane režijní práce, rád bych Vás brzo viděl.
Asi 7. listopadu jedu do Brna.
Pekař už mi slíbil článek;
bylo by tedy načase dělat přípravy.
Musíte - li mermomocí po obědě trávit, přijďte ke mně ráno, nebo mi napište, kde bych Vás našel.
Mám tu pro Vás Italské listy.
Srdečně Váš
K. Čapek
Napište mi předem!
( 710 ) Londýn, 19. června [ 19 ] 24
Milý Rutte,
doporučuji Vaší laskavosti Mr Paula Selvera, našeho přítele a tlumočníka v Anglii.
Jste - li v Praze, uveďte jej mezi lidi a hleďte mu oplatit trochu aspoň to dobré, co dělal a dělá pro naši literaturu.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 711 ) [ Praha 8. října 1924 ]
Milý Rutte,
zítra ( ve čtvrtek ) odpoledne přijdou ke mně na černé kafe ve 3 hodiny Šrámek a F. Peroutka.
Chcete - li se s nimi sejít, přijďte také.
Urguju pilně a naléhavě příspěvky do toho sborníku.
Udělejte to taky, vzal jste na sebe řadu lidí, pište jim, ať pošlou rukopisy do konce listopadu.
Nezapomeňte!
Už to musíme dát dohromady.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 712 ) [ Praha 4. listopadu 1924 ]
Milý Rutte,
v pátek asi o " 4 bývá u mne pokaždé mládenecké černé kafe.
Zvu Vás napříště i nadále, kdykoli se Vám bude chtít ( Šrámek, Peroutka, Langer atd. ).
Myslím, že tohoto pátku přijde též Durych.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 713 ) [ Praha před 19. březnem 1926 ]
Milý Rutte,
měl byste ke mně přijít tohoto pátku ( 19. t. m. ) mezi 4 - 41 odpoledne, umyt, střízliv, ale v obyčejném šatě.
Někdo u nás bude.
Prosím, nikomu nic neříkat!
Váš
K. Čapek
( 714 ) [ 24. února 1929 ]
Milý Miroslave Rutte,
rozebíraje rozvážně mou poslední knížku, ukazujete v Národních listech téměř přesvědčivě, jaký úpadek je takový Poslední soud z Povídek z jedné kapsy proti Tribunálu z Trapných povídek.
Děkuju Vám za tento objev;
ale jak Vám je známo, porušuji nadmíru rád přírodní zákony;
například s oblibou dělám úpadek v obráceném časovém pořadí: zdola nahoru.
Poslední soud vyšel totiž v Nebojsovi roku 1919, kdežto Tribunál vyšel pár let později, roku 1921.
Ale za to Vy nemůžete;
to je má vina, že dělám takové extratury.
Pozdravujte svou partaj.
Váš Karel Čapek
( 715 ) V Praze, 27. II. [ 19 ] 29
Milý Miroslave Rutte,
odpovídaje na můj dopis, žádáte mne na konci, abych od Vás srdečně pozdravoval autora Loupežníka, Božích muk a RUR, setkám - li se s ním ještě někdy.
Rád bych to udělal, ale bohužel nemohu, jelikož podle zjištění Večera náš přítel Rudolf Medek spolkl řečeného autora i s chlupy.
Ostatně není ho škoda, ježto dle téhož listu " dramatická nafoukanost a bohorovnost " spolknutého autora " byla už prostě nesnesitelná ";
mimoto, jak shledal Vojtěch Rozner ve Večerním listě, celé dílo jmenovaného autora je jenom hromadou hnoje.
Ale když už jsme při těch zdvořilostech, pozdravujte ode mne tisk naší politické pravice.
Váš Karel Čapek
( 716 ) V Praze, 13. VII. [ 19 ] 29
Milý Rutte,
děkuji Vám za milá slova účasti.
Ti naši tatínkové byli svým způsobem vzácná generace, teď musíme vstoupit my do té mezery.
Vám oddaný
Karel Čapek
( 717 ) Praha, 5. září [ 19 ] 35
Milý Rutte,
děkujeme za pozdrav.
Ale nová literární firma nevznikne;
my se necháme od našich p. t. kritiků kárat každý zvlášť jako dosud.
Těšíme se, že se k nám brzo podíváte, jednak abyste viděl náš obyčejný život, jednak abyste poslouchal naše neobyčejné desky.
Upřímně Vaši
Karel Čapek
Vaše
O. Scheinpflugová
ARNO SÁŇKOVI
( 718 )
Milý pane řediteli,
vždycky říkáte, že neumíte psát;
a zatím Váš poslední dopis byl tak krásný, že Vám za něj musím poděkovat, Josef také.
Posílám Vám tu Duble Maitresse.
Není to pro noviny a zejména ne pro Lidové, protože je to hrozně erotické.
Zatím čtu tu knihu o slavných špiónech od Bartona.
Něco se dá z toho použít, ale většina kapitol není příliš zajímavá.
Srdečně Váš
K. Čapek
PAULU SELVEROVI
( 719 ) Praha 4. VIII. [ 19 ] 24
Dear Mr Selver,
lituji, že jsem Vás nezastihl v Praze;
ale mluvil jste aspoň s panem Kholem.
Myslím, že vezmeme Věc Makropulos z rukou dosavadního agenta a dáme ji Curtis Brownovi;
v tom případě bychom se obrátili k Vám, zda byste nebyl ochoten to přeložit.
To Vám snad Khol už psal nebo napíše.
Dále, prosím, promluvte s Mr Bonem, zajímá - li se skutečně o ty Anglické listy;
ať se rozhodne, abych mu mohl poslat originály nebo lepší a použitelné otisky mých " obrázků ".
Prosím Vás, napište mi to co nejdříve.
Mr Bone prý říkal, abyste mu bez okolků a rozpaků dodal úplný a doslovný překlad, že případné škrty udělá sám.
Tak tím by ta práce byla pro Vás ještě jednodušší.
Zkrátka domluvte se s ním a napište mi ihned;
to víte, mohlo by to místy ztratit aktuálnost, proto to pospíchá.
Těším se na Váš dopis, a jsem srdečně Váš
K. Čapek
( 720 ) [ Praha 10. září 1924 ]
Drahý pane Selvere,
konečně jsem dostal otisky obrázků a posílám je ihned Vám, abyste je dal Mr Bonovi;
může si z nich vybrat, co se mu hodí, k těm " listům ", které hodlá vydat v Manchester Guardian.
Posílám je Vám, protože Vy jistě máte po ruce Lidové noviny a víte tedy, kam který obrázek patří.
Krom toho posílám několik obrázků, které v Lidových novinách nebyly.
Podle čísel na zadních stránkách jsou to tyto:
1.
Ulice v Londýně ( tam, kde píši, že v Londýně se lidé nepotkávají, nýbrž jen míjejí;
že na ulici se nežije atd. )
2.
Hyde Park
3.
Kluby
4.
British Museum
5.
Natural History Museum
6.
Wembley
7.
East-End ( Limehouse )
8.
Cambridge ( Backs )
9.
Oxford
10.
Katedrály ( kostelníci )
11.
Šerif a zlá žena ( Skotsko, Loch Tay a Finlarig Castle )
12.
Keswick ( Town-Hall ) ( Lake-District )
13. k předposlednímu listu ( Útěk ).
N. B.
Nejsou tu otisky prvních čtyř obrázků z Londýna;
dostanu je pozítří a hned Vám je pošlu.
Tedy prosím Vás, ty obrázky dejte Mr Bonovi a určete mu, ke které kapitole a na které místo každý z nich patří.
Rád bych věděl, kolik Anglických listů a které z nich vyjdou v Manchester Guardian;
možná že by Oxford University Press nebo jiný nakladatel je vydali v knížce.
V tom případě by můj pražský nakladatel jistě zapůjčil štočky obrázků.
Mr Bone mi psal, že jedná s editorem, aby otiskl aspoň dvanáct listů: zprávy nemám a doufám, že mi o tom velmi brzo budete moci něco napsat.
Co se týče Věci Makropulos, není s tím agentem Mayerem dosud dojednáno, jelikož, jak se zdá, Mayer byl pryč z Londýna.
Prosím, zatelefonujte mu laskavě mým jménem, má - li už uzavřen nějaký kontrakt na Věc Makropulos, a kdo mu pořídil překlad;
že prosím, aby Vám překlad poslal k nahlédnutí.
O vyjití knižně by se mohlo jednat, až to bude mít Curtis Brown a nebude - li on mít nějaké námitky;
doufám, že nikoliv.
Co se týče Země mnoha jmen, nemáme ovšem námitek proti vyjití;
prosím, pošlete jen Kholovi smlouvu.
Khol to už s Vámi zařídí.
- Je - li Život hmyzu v anglickém vydání už vyprodán, prosím, nemohlo by být uspořádáno nové vydání?
Mám Vás srdečně pozdravovat od bratra a jeho ženy.
S upřímným pozdravem Váš zcela oddaný
K. Čapek
( 721 ) [ 4. října 1924 ]
My dear Paul Selver,
posílám Vám první tři archy knižního vydání Anglických listů;
je tam několik malých textových zlepšení.
Dále Vám posílám několik nových obrázků nebo lépe udělaných nátisků, abyste jich podle okolností mohl použít.
- Mr Bone mi posílá Manchester Guardian s mými články.
- Těším se, že dostanu od Vás brzo další zprávy, a jsem Vám vděčen za práci, kterou si s tím dáváte.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 722 ) V Praze, 30. X. [ 19 ] 24
Můj milý pane Selvere,
děkuji za Váš dopis a zejména za knihu, kterou jste mi poslal.
Doposud jsem se nedostal k tomu, abych ji přečetl, neboť musím kvapně přečíst některé knihy pro redakci;
ale těším se srdečně na požitek, který mi poskytne.
Píše mi Mr Bone, že mnoho čtenářů se ho ptá, vyjdou - li Anglické listy knižně;
že se domnívá, že by to byl úspěch.
Z toho soudím, že Manchester Guardian nebude mít námitek proti knižnímu vydání.
Pan dr. Císař mi o tom nakladateli Blesovi dosud nepsal.
Paní C. A. Dawson-Scott mluvila o knižním vydání s Heinemannem.
Prosím, zeptejte se jí telefonicky, co s tím je.
Bydlí 125, Alexandre Road, N. W.
8.
Mohla by tomu pomoci.
Táž paní mi dnes píše, že Mr Morris Colles of the Authors ' Syndicate se zajímá, je - li už zadáno anglické vydání Absolutna, o němž referoval poslední Observer.
Prosím, mluvte s ním a uvažte, nechtěl - li byste ten román přeložit nebo víte - li o někom, kdo by to mohl udělat.
Prosím Vás dále, abyste návrh smlouvy na tyto i jiné moje nebo bratrovy knížky vždy poslal panu Kholovi.
Podle své smlouvy s ním jsem povinen všecky své smlouvy a závazky dát jemu k podpisu, což je zcela přirozené, poněvadž on za mne inkasuje peníze.
Budete - li jednat s některým anglickým nakladatelem stran Anglických listů, upozorněte ho, že by pražský vydavatel byl ochoten zapůjčit mu lacino štočky obrázků ( klišé ), takže by se kniha zlevnila.
Mr Brown mne dále žádá, že by si Manchester Guardian přál mít " first offer " na mé jiné články, které vycházejí v češtině, pokud jsou vhodny pro anglické noviny.
Budu Vám tedy posílat své články, které považuji za vhodné, krom těch, které jsou v Lidových novinách a jež tedy máte v ruce.
Můžete se vždy, kdyby náhodou některý článek se Vám zdál dosti dobrý pro anglické čtenáře, domluvit přímo s panem Bonem.
Zatím se ho otažte, chtěl - li by pro Manchester Guardian Weekly literární článek o světové detektivní literatuře;
je dosti špásovný a poutavý a vyšel česky v Cestě.
Měří asi 21 - 3 stránky Manchester Guardian Weekly.
Kdyby se o to pan Bone zajímal, pošlu Vám ho.
Odpusťte, že Vás obtěžuji tolika věcmi;
ale vím, že jste velmi laskav, a jsem Vám povděčen za všechnu Vaši ochotu.
Prosím Vás, přiložený dopis dejte panu dr. Císaři;
dávám jej do téže obálky, protože máte stejnou adresu.
Jsem srdečně Váš
K. Čapek
( 723 ) V Praze, 5. XI. [ 19 ] 24 Milý pane Selvere,
posílám Vám současně Vaše překlady s několika malými opravami;
jde většinou o menší nedorozumění nebo o místa, která Vám jako Angličanovi byla poněkud nejasná.
Mám někdy trochu nezvyklá slova, která Vám přirozeně dělají potíže;
snad byste mohl dát celý překlad přečíst dr. Vočadlovi nebo jinému z našich krajanů, který by Vás na takové úchylky upozornil.
Bohužel není žádný tak dobrý česko-anglický slovník, abyste s ním mohl bezpečně a bez rozpaků pracovat.
Mr Bone si velmi libuje Váš překlad;
neumím tak dalece anglicky, abych to mohl sám ocenit, ale mám radost z toho, co mi Mr Bone píše.
Smlouvu od Blese, kterou mi poslal pan Císař, podepíšu a pošlu.
Prosím, vyřiďte dr. Císařovi toto:
Můj pražský nakladatel ochotně zapůjčí všechny štočky Blesovi s poplatkem 1 šilink za kus ( vzhledem k opotřebování ), což je jistě laciné;
peníze mají být splatny hned po dojití štočků.
Dále pan Bles se zavazuje vrátit všechny štočky po použití, a hradí obojí zásilku.
Štočků je tuším 80, takže by všechny obrázky stály 4 libry a dopravu.
Můj nakladatel bude jednat se zamini ( dr. Butterem ), zda by nešlo dostat ty štočky do Anglie pod titulem propagačního materiálu, což by ušetřilo anglickému nakladateli na dopravě.
Prosím dr. Císaře, aby se toho Mr Blese zeptal, vyhovuje - li mu to, abychom štočky co nejdřív expedovali.
Děkuji dr. Císaři a budu mu brzo psát.
Právě jsem začal číst Váš román;
velmi mne poutá svým ironickým a přece srdečným tónem.
Později napíšu více.
Těším se na anglické vydání Anglických listů;
doufám, že už tomu nebude nic stát v cestě.
Pozdravujte naše přátele na vyslanectví.
Jsem upřímně Váš
K. Čapek
( 724 ) [ 30. října 1925 ]
Dear Mr Selver,
tady Vám posílám tu přednášku pro broadcasting.
Myslím, že má tu přednost, že není dlouhá.
Prosím Vás, abyste ji dost brzo přečetl, protože už je tomu hodně dávno, co ji žádali.
Pozdravujte pana vyslance.
Upřímně Váš
Karel Čapek
( 725 ) Praha, 2. srpna [ 19 ] 30
Milý pane Selvere,
nevím, jste - li už v Londýně;
je mi líto, že jsem už neměl příležitost Vás v Praze vidět.
Spectator mne žádá o nějakou povídku;
napsal jsem jim, že Vás poprosím o překlad.
Snad by mohli dostat tu druhou půlku z Posledních věcí člověka ( Povídky z druhé kapsy ), nebo jinou, kterou byste pokládal za vhodnou.
Honorář ať pošlou Vám.
Jsem Vám dlužen jednak hromadu peněz, jednak hromadu díků za ty desky.
Onehdy jsem ty africké desky přehrával panu prezidentovi;
velmi ho zajímaly.
Teď píšu jen různé literární studie, a dám si několik neděl prázdnin.
Vaše fotografie se moc dobře povedla;
až ji dám rozmnožit, pošlu Vám jeden obrázek.
Váš oddaný
Karel Čapek
( 726 ) Praha, 12. XI. [ 19 ] 35
Milý pane Selvere,
děkuju především za Vaše blahopřání.
Vyřiďte, prosím Vás, panu Michaelu Josephovi, že zatím vůbec nepomýšlím na to, psát svou autobiografii.
Myslím, že je na to ještě příliš brzo a že nejzajímavější zkušenosti mám ještě před sebou.
Ať mi napíše znovu asi za dvacet nebo třicet let.
S upřímným pozdravem Váš
Karel Čapek
SFINX - NAKLADATELSTVÍ
( 730 ) V Praze, 10. II. [ 19 ] 30
Vážený pane,
rád bych subskriboval Československou vlastivědu;
o některých svazcích bych napsal pro Lidové noviny - o těch, které mi " leží ".
Proto se nehlásím o redakční výtisk, ale snad by se Vám hodilo upravit mně subskripci s nějakou redakční výhodou.
Dílo mi zašlete buď do redakce, nebo do bytu ( Praha XII, Úzká 28 ).
Vám v upřímné úctě oddaný
Karel Čapek
KARLU SCHEINPFLUGOVI
( 731 ) [ Před 27. srpnem 1922 ]
Milý pane redaktore,
páni režiséři V. Vydra a K. Dostal, jakož i paní Dostalová cítí se osobně dotčeni Vaším fejetonem;
cítí se v něm osobně obviněni z nezdravého šroubování gáží v našem divadle.
Nyní přicházejí ke mně, v domnění, že jsem já Vás v tomto směru informoval.
Víte, že tomu tak není.
Naopak, vždy bych Vám musel říci, že oba páni i paní Dostalová se v tomto ohledu, pokud trvali v našem ansámblu, chovali dokonale korektně a ničeho nevymáhali.
- Prosím Vás tedy, abyste - budete - li se věcí ještě obírati - vzal po této stránce dobré jméno těchto pánů i paní Dostalové v ochranu.
Jsem přesvědčen, že hrot Vašeho článku nemířil proti jmenovaným.
Váš oddaný
K. Čapek
( 732 ) 1. III. [ 19 ] 33
Milý pane redaktore,
omluvte prosím, mou nepřítomnost na debatním večeru o kritice;
jak víte, nejsem žádný řečník a nerad bych si udělal ještě větší ostudu, než jaké se toho času těším.
Pokud byly některé mé vývody předmětem debaty, prosím Vás, abyste laskavě vyřídil mou jedinou námitku:
Že jsem totiž ještě neřekl všechno, co mám na srdci.
Nejde jen o výtky, ale také, a hlavně, o pozitivní úkoly, o kterých bude třeba mluvit.
Je poněkud předčasné debatovat o věcech nedopověděných.
Prosím přítomné pány, aby měli se mnou trpělivost a neztratili zájem o věc ani tehdy, až se stane předmětem věcné a klidné úvahy.
Prozatím šlo jen o to, ten zájem vykřesat, třeba tvrdě.
Snad bychom si mohli slíbit, že jej nenecháme zbůhdarma uhasnout.
Upřímně Váš
Karel Čapek
OLZE SCHEINPFLUGOVÉ
( 733 ) [ Léto 1920 ]
Odpovězte obratem, jakýmkoliv způsobem, kdy Vás uvidím.
Určete místo a čas: ráno, odpoledne, večer, kdykoliv.
Váš K.
( 734 ) [ Léto 1920 ]
Very well, ale musíte mi ještě obratem sdělit ( ať už na to ta ruka praskne! ), kdy tedy.
Pondělí!
Budu při Vás v neděli.
Člověk nemusí být krutý, ale - Všechny žádosti světa mám, ale boháčem bych být nechtěl;
rád jsem chudý, neboť blahoslavení chudí.
Aničko, Aničko...
( 735 ) [ Asi 1920 ]
Prosím Vás, co mi nechcete odpustit?
Prosil jsem pana Veverku, aby Vám nic neříkal;
nevím, co provedl.
Čekám, až dozpíváte, prosím Vás, přijďte hned!
Váš
( 736 ) [ Asi 1920 ]
Vážená slečno Olgo,
prosím Vás snažně, řekněte v pokladně Švanďáku, aby poslali dr. Fischerovi jen 1 lístek na zítřek ( pro paní Fischerovou, tj. pro Moravskoslezský deník ).
Lístek pro referenta Národních ( tj. tentokrát pro mne ), a sice krajový lístek, ať nechají u pokladny.
Srdečně děkuje předem
K. Čap.
( 737 ) [ Podzim 1920 ]
Sobota
Přijďte, přijďte, přijďte!
Nevím, zda z nebe nebo z pekla přišla dnes na mne ta bláznivost jako nikdy dosud.
Musím Vás vidět;
kdybyste dnes nepřišla, bylo by to strašné, nevím, co bych si počal.
Není možno, že byste nemohla;
máte tisíc důvodů ( s Holčičkou atd. ).
Jeďte tramvají, abyste nepotkala " starého pejsánka ", jak mu ráčíte říkat ( já ne! ).
- Jsem zoufalý, jak pomalu utíkají minuty.
Ještě přes dvě hodiny do čtvrt na devět!
Olgo, holčičko, střapatče, pro všechno na světě přijďte, a přijďte hodně brzo!
Olgo, Olgo, Olgo, včera jste říkala, že už nejsem bláznivý;
dnes na mne přišel důkladný záchvat.
Nejdražší, dnes by bylo příliš kruté, kdybyste nepřišla.
Ostatně mám mnoho nutného, o čem s Vámi musím mluvit.
( 738 ) [ Podzim 1920 ]
Hodiny noční ( sobota - neděle ).
11 hodin:
Ty, na nějž teď hlavu klade, rodinný bílý polštáři, pohlaď ji
chladnou hladkostí, pomiluj, zlíbej na tváři,
a ty, ctná vysoká peřinko,
skolébej, uspi střapaté miminko,
a ty, kabátku bílý, ty lotře, kabátku nej - nej - nej -
nejšťastnější, nejdůvěrnější,
ramena její poceluj, maličké hrudí polaskej,
tlukoucí srdce ukonejši,
a ty zvlášť, postýlko bílá, zvedni se na vlnách noci,
jak vor se zakolébej, staniž se křehkou lodicí,
vysoko, vysoko nad město vznes se měsíční mocí,
pluj, pluj, pluj podzimní změklou silnicí,
aby zas viděla ve snu, aby vše viděla zas,
dva blázny, silnici, měsíc, světélka a nás,
aby zas viděla mne, abych plul podle ní
a byl hodný.
Půlnoc:
Tajemný dárče, jenž jsi mé cesty řídil,
zkoušel mne bolestí a dal mi poznati všeho,
požehnej mému dílu, dej mi být dělníkem dobrým,
a za tu překrásnou lásku, kterou mi nyní dáváš,
za stříbrný potůček mládí, za sličné hodiny dneška,
za vlahé ovoce úst a za všechnu božskou milost,
neznámý dárče, díky!
1 hodina:
Vteřiny trvá polibek, hodiny trvá žal,
celé dny u tebe prodlí;
ty, jenž ses v bolesti s bohem svým potýkal,
políbením se k němu modli.
2 hodiny:
Bij, bij, bij, tlukoucí pokojné srdce,
raz, raz, raz svou dráhu temnotou noci,
jdi, jdi, jdi, živote míjející,
svou cestou radosti.
Pevnými kroky
noříš se do času, srdce.
Ten, ten, ten
neb onen tvůj úder se shoduje v čase a lásce
se srdcem jejím.
6 hodin ráno:
V šest hodin ráno jsem najednou otevřel kukadla,
veliká, básnická, krásná myšlenka mne napadla:
Ach, světe, můj ty světe, vím jedno přesladké tajemství:
je šest hodin ráno, a holčička Olga, Olga, Olga -
Olga, Olga, Olga spí.
Spí.
S rukama pod hlavou.
Rozcuchané vlasy
pod líbeznou šíjí ukrutně schumlala si.
A na té šíji je místo - ne, to je mé tajemství.
Je šest hodin ráno.
Holčička Oga neví.
Olga spí.
A nikdo neví, že spí.
Ani ona.
Ani její táta.
Nikdo.
Jen já, jen já.
Veliký sultán.
Nejbohatší člověk na světě.
A ještě
7 hodin večer, na procházce:
Jdu.
Není to silnicí.
A jdu sám,
něco si povídám, na něco vzpomínám.
I měsíc vzpomíná, o něčem svědčí,
je jaksi nedělní, má mnoho řečí:
" To jsi ty, kluku?
Řekni své holčičce,
že mně moc křivdila v té své básničce.
Já jsem se nesmál.
Vyřiď to Olze,
vždyť vím, co se sluší, vím dobře, co lze.
Já jsem se nesmál, i toto!
Dělejte si, co chcete, holoto.
I já jsem byl oheň, i já mlád byl,
na žhoucím nebi jsem řeřavil.
Je to už dávno.
Když oči zavru,
vidím zas lásky gigantosaurů.
Byly to časy, bylo to žhavé mládí!
Ohromní ještěři měli se ohromně rádi.
Jsem jako z ledu.
Přešel mě smích.
Bylo to větší v pralesích. "
" Měsíci, pleteš se.
I dnes je svět prales.
V pralese divoch si Divošku nalez;
a jeho láska, když se to změří,
je mnohem větší než prajestěří;
a její láska, její láska...
Měsíci, já se zblázním radostí a steskem. "
( 739 ) [ 28. září 1920 ]
Drahé děvčátko, mám zrovna volnou chvíli - totiž chvíli, kdy bych měl udělat hrůzu věcí, do kterých se mi nechce a které tedy na pár minut odkládám, abych si na Vás vzpomněl.
Tohle je jeden z Vašich vlasů, který mne v tomto okamžiku zajímá víc než všechny práce, které jsem měl před sebou.
Tuhle noc jsem zase měl živý sen;
to už je svaté, že se musíme pohádat, nedají - li mi tyhle sny pokoje.
Je to směšné, jak je člověk ve snu statečný.
- Myslím si, jak je svět špatně stvořen;
proč například je vůbec stvořeno úterý, den strašný a prázdný;
jakživ jsem Vás v úterý neviděl.
Ach bože, zrovna jsem dostal vznešenou návštěvu;
hrdina Medek sedí na mém stole a mluví.
Musím přestat psát, a zas po hodinách udělám uzlíček a navážu dál.
Zatím vás ochraňuj nebe.
- Dobrá, ležel jsem po obědě a četl jsem o Aladdinovi a jeho lampě;
o princezně Badrulbudur, kterou si Aladdin vykoupil za tolik zlatých mis plných diamantů, perel, smaragdů a rubínů, že sám sultán podobných nikdy neviděl.
Víte co, chtěl bych mít takovou lampu;
třel bych ji jako Aladdin, a až by se mi zjevil Duch lampy, nařídil bych mu:
1. že ihned musí vypravit čtyřicet krásných otroků, kteří by na zlatých mísách donesli čtyřicet nejkrásnějších rolí do Švanďáku pro princeznu Badrulbudur, a třeba ještě čtyřicet krémrolí;
2. že během dnešní noci ( z úterka na středu ) musí přestavět Švanďák na báječný divadelní palác z mramoru, porfytu, jaspisu a cedrového dřeva zlatem obloženého, že ani sultán nebydlí ve větším přepychu;
palác pro deset tisíc diváků, kde by už zítra, tj. ve středu odpoledne, usedl sultán, jeho velkovezír a vezírové, celý díván, kádíové, dervišové, kupci z bazaru a věřící lid, aby se dívali na nejkrásnější hru na světě, kterou by hrála princezna Badrulbudur, duchové, víly a snad ještě Šubrtinka ( režie dr. Jan Bor ) k úžasu sultána, dvora, věřících i samého Aladdina;
3. aby ve středu v osm hodin položil šarlatový koberec od akcízu přes Kampu až k jakési zahradě plovoucí na vlnách Prahy, aby tudy putovala princezna Badrulbudur;
aby po nebi prostřel černý koberec vyšívaný stříbrnými a diamantovými hvězdami;
aby vyklenul stromy z černých a stříbrných krajek;
aby plnými hrstěmi rozhodil po Praze karbunkule a démanty světel;
aby se zkrátka krásná Badrulbudur podivila, co všechno Aladdin dovede, a vážila si ho.
- Ach, nemám Aladdinovy lampy, kterou bych třel;
třu si jen špičku nosu, z níž nevykouzlím žádného ducha, žádné diamanty, nic než úterní stýskání.
Kdybych byl sultánem, zakázal bych úterek.
Je to strašný, pustý, všední den, třeba jdeš na Vlky a čteš Aladdina.
V nejbližším okamžiku " Clythie vběhne se smíchem na scénu " - budu psát.
Běda, co je mně po Clythii? po Motýlech? po celém Hmyzu?
Mně udělala Badrulbudur.
Pane Bože, dej mi, dej mi, dej mi zažít tisíc a jeden večer!
Váš věřící otrok.
Aladdin bez lampy
[ Přípis nad záhlavím dopisu: ]
Konec:
Nepřijde - li Badrulbudur ve středu v osm, sesují se všechny paláce Aladdinovy;
tak praví Kouzlo.
- Tu pozorovala Šeherezád, že nastává den, a umlkla.
Příštího dne počala opět vypravovati:
( Pokračování ).
( 740 ) [ 29. září 1920 ]
Prosím Vás, Olgo, uvědomte si, že pohana, kterou snese oktaván, je trochu veliká pro mne.
Prosím Vás, abyste hleděla ušetřit mne jí, pokud je to ve Vaší moci;
a já se nemohu zbavit pocitu, že byste to udělat mohla.
Chcete - li mne snad tím způsobem zkoušet, prosím Vás snažně, abyste tuto zkoušku nepřepínala.
Chcete - li tím dát najevo, jak málo Vám záleží na mé osobě, bylo by snad lépe udělat to jinak.
Hleďte, píšu zde hrozné věci;
nevím ani, budou - li Vás bolet nebo budete - li se jim smát.
Nevím nic.
Nemám jistotu ničeho než hrozného rozrytí.
Včera jsem Vám psal o paláci Aladdinově;
dnes jsou z toho nejsmutnější trosky.
Ve třiceti létech, dítě, se čeká jinak než ve dvaceti;
prosím, neberte to na lehkou váhu.
Rád bych vám byl veselým druhem;
byl bych nesmírně šťasten, kdyby ty některé chvíle doposud strávené Vám byly něčím milým.
Zdálo se Vám minule, že jsem kus ledu a jako zařezaný.
Dobrá, vězte proč;
vězte, že den předtím jste mne nechala klidně čekat, protože...
Vás zajímala schůze;
že téhož večera jsem Vás postihl jen náhodou, protože...
Vás nenapadlo se podívat na hodiny;
byla byste už odešla, bez lítosti, že sešlo ze setkání.
To jsou maličkosti, které mne alarmovaly;
toho večera jsem ztratil kus sebedůvěry vůči Vám;
dnešního večera jsem ztratil poslední zbytek.
Abych nechodil okolo;
přišla na mne úzkost, že Vám nejsem nic, naprosto nic, a že vše to, co mi dávalo možnost věřit něco jiného, jste nemyslela vážně.
Ach, nyní je na Vás řada;
mýlím - li se, neberte mi to ve zlé;
víte, že první Vaše slovo mne udělá přešťastným;
ale snad i v osmnácti létech se rozumí tomu, že tato úzkost je zoufalá a že je to nemoc, která potřebuje k ošetření ruky neobyčejně jemné.
Hleďte, řekl jsem svou nejkrutější obavu;
ve chvíli, kdy jsem ji napsal, už tápám po tisíci důvodech, abych si ji vyvrátil;
žel, jistoty nenajdu než u Vás.
Dívenko, je řada na Vás;
jasným slovem a jasným jednáním můžete rozhodnout snad o létech.
Jasným jednáním, Olgo: máte - li mne trochu ráda, musíte přiletět, kdyby to bez klobouku a ve spodničce mělo být, nesmíte znát překážek, nesmíte mít žádných důvodů.
Pochopte, že nejde jen o pár minut nebo půl hodiny prošlapané na ulici;
že jde o přejemné a předůležité vnitřní dění, které se strašně brutálně přerve takovými chvílemi, jakých jste mi už tolik nadělila.
Olgo, Olenko, píšu Vám zlý dopis;
píšu jej se slzami v očích a srdcem hrozně sevřeným.
Řeknete jistě právem, že jsem blázen;
avšak prosím Vás, abyste mi řekla, bylo - li by Vám milejší, abych prožíval méně zklamání, abych jen hodil rukou nad nepodařeným večerem a myslel na jiné věci;
prosím, to mi řekněte.
Myslím, že jste mi po tomhle psaní dlužna dlouhou odpověď;
a věřím, že přečtete - li to vše s plným vědomím a jasným přesvědčením, že mé nejhorší obavy jsou zbytečné, nebude už možno, aby se opakovalo, co mi bylo dáno zakusit čtyřikrát.
Raní - li Vás některé slovo, odpusťte.
A smějete - li se něčemu, budete tak hodná a rozumná a řeknete mi to.
Váš oddaný K.
( 741 ) [ Říjen 1920 ]
Tady knížka - a veršíčky;
skládal jsem je v noci usínaje a nemohu tedy za ně.
A dnes večer, pěkně prosím, po Lulu
chtěl bych vidět skvostnou oblou papulu -
budu o půl jedenácté před Švanďákem;
prosím při všech
svatých, abyste nepláchla dřív, a abyste hodně, hodně brzo
přišla, a aby byla vlažná noc, a abych byl takový, jaký mám
být, a tak dále.
Váš oddaný K Č
( 742 ) [ 18. října 1920 ]
Pondělí odpoledne:
Tohle zas píšu místo svého článku, protože, zkrátka, protože Vás chci dnes večer vidět a mluvit s Vámi a protože jsou teprve tři hodiny a bude to trvat ještě tolik hodin, než Vás uvidím.
Po celé ráno jsem čekal, že od Vás dostanu znamení života;
psaní, telefon, cokoliv.
Ach, budu se muset ještě moc umoudřit;
jsem příliš neskromný.
- Právě jsem ležel na pohovce ( to dělají jiní také ), a snad proto, že je dnes svátek svatého Lukáše evangelisty, patrona malířů, přišla na mne malířská inspirace a začal jsem si Vás malovat;
vypadáte asi takto:
Vlasy, nádherný skalp pro indiána;
složeny z nejjemnějšího hlazení, fantastických křivek, kliček nejúskočnějších;
na jediném vlásku zabloudíš nadosmrti;
překrásná spletitost lásky.
Uši, hebká mláďata dřímající v pralese kštice;
ach, ty starý mrzký vlku, jak bys chtěl prodrat se do houštiny vlasů a jemně, přejemně vzít do zubů spící mláďata, všš?
Čelo, odpočinek;
úsměv;
hladké, líbezné svítání.
Dvě šedivé hvězdičky;
kukuč! a už se zavřely;
dobrá, maluju je zavřené: sedí na nich večer a pokušení;
zavřené hvězdičky říkají: nevidíme nic, nevíme o ničem.
Nos, ty kluku! ty svévolný, veselý čumáčku! jak bych tě mohl nakreslit?
Et puis, la chair enfantine de la bouche! la chair enfantine de la bouche!
Přestaň, záletný malíři;
na tvých prstech se chvěje doposud mazlivá vzpomínka, hladká, hedvábná rozkoš;
přestaň a nekřiv pusu steskem.
Dosti jsi učinil;
netrefils nic;
nechej toho a běž se podívat, jak opravdu vypadá líčko hodné lásky.
Líčko hodné lásky se nepodobá tomu, co maluješ;
nýbrž podobá se potůčku, sladkému hovoru, básničce, zvuku houslí, jiskření ducha, líbezné zpovědi, lásce, Mimi, mládí, budoucnosti, krásným veršům, krásným a smutným hrám, a nikoliv tvé hmotné paletě, ty hloupý.
K.
( 743 ) [ 18. října 1920 večer ]
Olo, má drahá, když jsem Vás dnes nemohl vidět ( a přece, přece to bylo skoro slíbeno! ), musím Vám aspoň pár slov napsat - jednoduše proto, že žárlím.
Proč jste mi nedala zprávu?
Olo, nepřijel někdo?
Ne, nezlob se;
ale každá zmařená naděje ve mně vždycky rozvíjí klubko těch nejtrýznivějších myšlenek;
jsem protiva a nešťastník.
Olo, pro můj klid: musím Vás zítra ( pro Vás tedy dnes, v úterý ) vidět;
jak smluveno, čekám ve čtyři hodiny na Smíchově u hodin, půjdeme k švadleně a tak dále, a po Cyprienně na Vás počkám, dovolíte - li mi to.
Ach, Olo, kdy budu tak šťasten, abych už ani na okamžik nepochyboval o svém štěstí!
Včerejší večer byl z nejkrásnějších, které jsem kdy zažil;
a dnes večer jsem jednoduše zoufalý, chtěl bych nebýt, hryžu si prsty v nesmyslné muce, že nevím, kde teď jsi, s kým jsi, s kým mluvíš.
Ne, že bych pochyboval o Tobě, bůh uchovej, ale o sobě, o svém životě, o svém štěstí.
Olo, musíte mi slíbit, že nikdy nedovolíte B., aby s Vámi mluvil o samotě;
víte proč, a chápete - li jeho, musíte také chápat mne.
Mé děvčátko, trápím se hrozně a nepřestanu se mučit, pokud Vás neuvidím.
Bojím se noci, která je přede mnou.
Olo, tedy ve čtyři hodiny!
A nehněvej se, že bručím.
Je mi nesmírně, nesmírně smutno.
Bože, vždyť je to jako msta osudu;
dnes týden jsem nechtě udělal bolest Vám, dnes týden jste pro mne plakala;
a dnes já se koušu do rtů v nesmyslné žárlivosti, že...
Snad jsme blázni - nebo je opravdu nutno pořád a pořád platit bolestí za každou šťastnou chvíli.
Přijď, Olo, a nedovol mi už, abych se mučil!
A vlastně není to žárlivost, je to jen strašná úzkost: myšlenka, že bych Tě najednou ztratil.
Ne, ne!
Olo!
( 744 ) [ Říjen 1920 ]
Olinko, pošlete mi řádeček po doručiteli, kdy asi vylezete z divadla, 1. mám - li ještě chvilku počkat venku, 2. nebo v případě, že byste ještě dlouho nemohla, budete - li tak nekonečně laskavá a stavíte se pro mne naproti v kavárně.
- 3.
Kdybyste vůbec nebyla volná, sdělte, kdy a kam mám přijít zítra na zkoušku Holčičky.
Tuze, tuze ji chci vidět!
( 745 ) [ Asi 22. října 1920 ]
Olgo, je už skoro pět hodin, a doposud nemám od Vás známky života.
Prokristaježíše, stalo se něco?
Jste nemocna, ublížil jsem Vám, nebo co se stalo?
Nedovedete si představit, jak trpím úzkostí;
je to hrozné;
nemáte patrně vůbec tušení o těchhle jistých stavech.
Napolo už blázním;
každé bouchnutí domovních vrat mne vyhodí z lenošky, není - li to od Vás posel.
Nemohu psát, nemohu číst, nemohu nic;
chtěl bych plakat a nemohu;
každou hodinu běžím na ulici, nepotkám - li Vás náhodou, ale sotva jsem venku, popadne mne strach, že třeba právě v ten okamžik jste někoho poslala, a běžím domů.
Zase nic.
Je to nesnesitelné.
Čekal jsem včera odpoledne, čekal jsem dnes ráno, čekám zase;
Vy nepochopíte, jaké to je utrpení.
Nemohu si vysvětlit, co se přihodilo;
patrně se na mne hněváte, není přece možno, abyste mne jen tak bez důvodu nechala tohle vytrpět.
I kdybych byl cizí člověk, nemohla byste to udělat;
víte přece, jak to nesu.
Ach, nemluvme už o tom.
Musím Vás dnes večer vidět;
dovolíte snad, abych počkal před divadlem v 10 hodin, až bude po Lulu.
Kdybych aspoň věděl, co jsem učinil!
Nemám už síly nést déle tenhle stav.
Je to zoufalé, zoufalé, zoufalé.
Olgo, Olgo, co jste mi udělala!
Ne, nemluvme o tom, musím přestat s tím bláznovstvím;
dovolte, abych na Vás počkal, vyběhněte hned v 10 z divadla;
i kdybyste mne jakkoliv chtěla trestat, jste tím povinna člověku.
( 746 ) [ Asi 29. října 1920 ]
Posílám knížku, kterou pro Vás už týden nosím v kapse a kterou bych snad musel nosit ještě čtrnáct dní, kdybych Vám ji chtěl dát osobně.
Poslyšte, Olgo, kdybych někomu řekl, aby na mne čekal, a věděl pak celý den, že dám přednost tomu být jinde, dám tomu dotyčnému zprávu, aby nečekal, - prostě ze společenských ohledů, z ničeho jiného.
Není dobře dělat člověka směšným - před ním samotným i před jinými.
O tom dost.
Napsal jsem Vám v pondělí, že mám strašně neodbytný pocit, že se konečně rozhoduje o všem.
Nechávám osudu, abyste udělala určitý počet černých bodů.
První černý bod tedy zaznamenávám.
Nemusím aspoň nic vyčítat a o nic prosit.
Dívám se jen se zmrazeným srdcem a počítám černé body.
Odhaduju dobu, dokdy se naplní jejich počet.
Teď je na Vás.
Nebudu Vám už lézt do cesty.
Nebudu neodbytný.
Neodbytné budou jen mé oči, které budou bez iluzí zaznamenávat fakta.
První černý bod.
Od pondělka se začalo rozhodovat.
Ještě Vám zbývá mnoho černých bodů k udělání, ale nebude to pro Vás těžké.
Věřte, nejsem dnes bláznivý;
je mi hrozně střízlivě, zrovna ledově.
A teď už dost o černých věcech.
Buďme veselí.
Prosím Vás, dejte mi po doručiteli odpověď, přejete - li si snad, abych na Vás počkal po Skrytém štěstí.
Rád bych šel na Skryté štěstí, ale Vy jste mi to zakázala.
Škoda.
Ale prosím Vás, uložte mi čekat jen v tom případě, je - li Vám to opravdu milé.
Já skutečně chci přestat Vás trápit, nechci už být loveckým psem;
musíte sama dělat, co Vám je milé, co si přejete, ale opravdu přejete;
ten trapný a hanebný stav posledních čtrnácti dnů musí přestat.
Pa, prosím o slovíčko odpovědi.
( 747 ) [ Listopad 1920 ]
Olgo, dávám přednost tomu napsat Vám několik výčitek, abych jimi nekazil příští setkání;
dočkám - li se nějakého.
Dnes je to počtvrté, co jsem čekal nadarmo;
co jste neuznala za nutno dát mi zprávu, že nepřijdete;
co jsem musel do dna dopít ponížení plné hořkosti.
Vím ovšem, že mi udáte nějaký důvod;
líbezným hláskem mne odzbrojíte tak, že se pak člověk cítí jako bručící surovec, který by měl raději mluvit o jiných věcech.
Budiž, nebudu o tom mluvit;
ale chci Vám aspoň napsat jedinou prosbu:
Prokrista, dítě, nemáte - li příčin nejvážnějších, nedělejte mi tohle.
Ano, Vám se to snad zdá být maličkost;
jít někam, čekat pět minut, a je - li to marno, jít si po svém a pískat si v naději, že příště se to povede lépe.
Vy snad tomu dobře nerozumíte, že se věci tak snadno neodbývají.
Představte si člověka, který den, dva dny, tři dny žije, opravdu žije jen těšením na určitou hodinu;
který odkousává čas jako mrtvou a protivnou hmotu, která se klade mezi něj a dobrou hodinu;
který doslovně tlukoucím srdcem měří každou vteřinu, která přichází.
Hleďte si poněkud představit, jak strašně se napíná čekání, kdy se ještě nechce rozloučit se svou nadějí.
Deset minut, dvacet, půl hodiny.
Nyní se všechno řítí.
Je strašno říci si, že celé to těšení, radost noci beze spánku, trýznivá radost několika dnů, že to všechno bylo nadarmo.
A říci si, že snad nebyl důvod tak nutkavý a naprostý;
že bylo aspoň možno dát předem zprávu, poslat posla, udělat cokoliv, aby nemuselo dojít k takovému sesutí.
Ó bože, přeškoda toho těšení;
tož bylo by snad lépe brát věc nějak lehčeji, netěšit se tolik, nemyslit na to tolik;
přijímat ji více en passant.
A nyní si považte hrůzu okamžiku, kdy čekající člověk je přepaden pomyšlením, že ta, na kterou čeká, si z něj vcelku jen dělá legraci;
že třeba v tu chvíli vzpomene na čekajícího, jaksi pobavena tím, že teď má patrně vztek.
Všechno, več věřil, se rozpadá v hrůzu a nejistotu.
Malé důkazy přízně, které přijal, začínají nic nevážit v potěžkávající ruce.
Můj bože, není přece jistoty, že to nebyla drobná mystifikace?
Hnus, hnus, hnus je taková chvíle;
člověk by tloukl sebe sama za chlapectví svých třiceti let;
cítí se zavržený, ukrutně pohaněný, zpustošený ve všech radostech, které pěstoval s úzkostí a nekonečnou láskou ve skrytu srdce.
Promiňte, nemohu to dobře vyslovit;
je to šílenější, než píšu;
člověk brečí u svého stolu vztekem, lítostí, zklamáním, nevím čím;
chtěl by ležet v bezvědomí, a zatím má bezpečný výhled na noc, kterou plně probdí, a na den, který prosedí s ústy plnými bahna hořkosti nad nedotčenou prací.
Ach, nic jiného by nechtěl víc než vytrhnout to bláznovství ze svého srdce;
ale ví, že jakmile zazní líbezný hlásek, poběží dále jako blázen za věčnou iluzí, aby byl ubohým tatrmanem stejného zoufalství třeba zase zítra.
( 748 ) Ve středu ráno [ listopad 1920 ]
Můj bože, co to děláte, co tohle znamená, proč nedáváte zprávu?
Poslyšte, tohle už znamená schválnost.
Není možno, abyste po všem předešlém nevěděla, co tím děláte.
Myslím, že už nesmím příliš dlouho zůstat nechápavý.
Tohle je horší než házet židle na hlavu.
Je to strašné.
Ano, ano, ano, je pět nebo deset malých příčin, proč se zanedbá poslání dopisu, zatelefonování nebo cokoliv;
ale v těch malých příčinách je jeden velký a zlořečený smysl.
Bojím se, že jsem byl strašlivý blázen.
Vůbec se bojím, že -
( 749 ) [ Listopad 1920 ]
Odpusťte, Olgo, je to slabost, že Vám zase píšu;
jste mi dlužna tolik odpovědí atd., že je mi hanba před sebou i před Vámi, že nemám trpělivosti vyčkat, až najdete volnou chvilku nebo dobrou vůli napsat mi pár slov nebo mne zavolat.
Ale psát je dnes jediný prostředek, abych mohl k Vám mluvit;
i když je to bez odpovědi, mluvím a mohu unést aspoň jednu těžkou hodinku;
až dopíšu, bude mi tím hůře.
Tak tedy, měl jsem to potěšení vidět Vás v pátek a menší potěšení čekat v sobotu na Smíchovském nádraží!
Ubohá kytička fialek, kterou jsem tehdy položil na koleje tramvaje, aby po ní nic nezbylo!
A pak ještě čtyři dny;
čtyři dny mně mrzla duše v přetopeném pokoji.
A dnes v noci se mi o Vás zdálo;
byl to tak krásný sen, že Vám jej nemohu a nesmím povědít.
A v poledne jsem Vás viděl;
podala jste mně jakousi maličkou cizí ruku, a byla jste vůbec jakoby cizí;
stěží jsem Vás poznal, připadlo mně, že jste ztloustla či co, a že už snad vůbec nejste, že místo Vás přišla jakási jiná holčička, která o ničem neví.
Teď odpoledne jsem se vrátil od prof. Syllaby;
chtěl jsem lék proti nespavosti, tahal se se mnou půl hodiny a pak řekl:
Tady není žádná tělesná příčina k nespavosti, vás trápí něco těžkého;
v tom já vám nemohu pomoci.
- Ano, v tom on mi ovšem nemůže pomoci.
Ani já si nemohu pomoci;
důkaz toho je, že proti lepšímu přesvědčení píšu zbytečný dopis a dívám se, jak se šeří.
Zase jeden den pryč;
když jsem jej včera čekal, myslel jsem, že mi třeba něco přinese.
Holčičko, která se mnou jednáte, jako jste zvyklá s jinými, víte, co bych strašně chtěl?
Abyste byla jen nějakou písařkou nebo děvčetem z obchodu;
holčičkou, která denně v tutéž hodinu běží do své šedivé práce a v poledne domů a po obědě zas a večer zas;
abych denně mohl čekat někde za rohem a chytit si Vás a mít Vás chvilku pro sebe, a potěšit Vás a potěšit sebe sama.
Měla byste chladné ručičky, které by mne dojímaly;
neměla byste nač myslet než na svého denního frajera a na sváteční neděli;
potřebovala byste mne tak jako svého zrcadélka, jako svých nitěných rukavic, jako své postýlky.
Ale Vy jste herečka a myslíte na umění.
Na velké umění.
Ach, chcete - li být velkou umělkyní, musíte podstoupit ta muka a být velkým člověkem.
Ptáčku, ptáčku, to není nikterak veselá věc.
To neznamená mračit se a být tragický.
Znamená to mnoho obětovat životu;
velkodušně dávat, a dávat to nejlepší;
bez konce dávat životu svůj život a po ničem tak netoužit jako po oběti.
Ptáčku, tvé čimčará je tak krásné;
proč chceš být člověkem?
Je to nesnadná věc;
zavazuje k tomu, dávat svou krev a svou duši, nebýt nekonečně volný, nebýt nádherně nezodpovědný, dychtivě pít ponížení, prahnout po tom, abys se docítil tíhy a trýzně a strašnosti života, který tě, ptáčku, dosud nechytil.
Nikdy jsem nebyl tak sám jako teď.
Nebyl jsem zdaleka tak sám, když jsem Vás neznal.
Teď teprve poznávám, co je samota.
Ten, který mně býval nejbližší, vidí mou trýzeň a dívá se na ni netrpělivě, skoro nepřátelsky, protože pozoruje, jak se tím oddaluje a oslabuje možný úspěch společné práce.
Můj ty bože, jako by vůbec záleželo na nějakém úspěchu!
Všechny mé knížky jsou mrtvé;
píšu, a je mi lhostejno, co píšu;
stačí, že to vytáhnu maličko nad prostřednost.
K ničemu na světě nemohu přilnout, nic mne nemůže přivábit.
Měl jsem rád svou práci, a je mi cizí;
měl jsem rád, že tak brzo něco jsem, a chtěl bych teď položit všechno, opustit všechno a odejet někam, kde bych nic nebyl.
Měl jsem rád své obrázky na stěnách, byly blízké mé duši;
chtěl bych, aby je někdo sundal a byly po nich jen pavučinové stopy.
Měl jsem rád lidi;
ach, jak mi překážejí!
I oni měli mne rádi;
a jejich blízkost mne dusí.
Chtěl bych odejet, ale ne abych cestoval;
spíš abych se vyhladil, abych jaksi přestal být.
Chtěl bych něčemu přinést oběť, ale nemám čemu;
a to je to nejhorší na samotě.
A přece i já bych dovedl být šťastný, a dokonce nejšťastnější.
Právě nesmírnost mé samoty mně samotnému ukazuje, co družnosti a lásky ve mně přišlo nazmar.
Tolik lásky, že by to stačilo pro celé hejtmanství.
A teď tolik samoty, že pro ni musím nastavovat i své noci.
Ano, Syllaba má pravdu;
pacientovi není pomoci.
Proboha, dost o tom!
Jak by Vás mohlo tohle téma pobavit?
Odpusťte, píšu ze slabosti, a slabost je všechno, co píšu.
Je mi tak těžko mezi očima, v hrdle a na prsou;
to Vy neznáte, ale až Vám bude třicet let, začnete také cítit tu úzkost, když Vám nějaká naděje bude utíkat.
Do té doby budete jistě velká herečka;
pak už nebudete myslet na úspěch, na paruku, na hadry, na to a ono, nebo ne aspoň na prvním místě;
budete víc myslet na den nebo hodinu, která odchází a přidává k Vaší opuštěnosti celou svou tíhu.
Ostatně, i prorokovat je slabost.
Vlastně chtěl jsem psát o jiné věci.
Chvílemi mne přepadá úzkost a lítost, že jsem nechtěl přistoupit na přátelství, které jste mi kdysi nabídla.
Snad, snad, snad by Vám bylo dělalo dobře zavolat přítele a čimčarovat s ním.
Seděl by vedle Vás, nic by nežádal, nic by se mu nebralo.
Ach, Olgo, jen kdybych věděl, co cizího padlo mezi nás!
Nuže, tady je dopis ( tuším ) jedenáctý;
jeden ze sedmdesáti nebo sedmi set, které si na konci měsíce spočítáte.
Jste zvyklá dostávat dopisy;
není to nepříjemná věc, není - li nutno odpovídat, nejen dopisům, ale také ne sobě samotné.
Chtěl bych snažně a nesmírně, aby mezi námi bylo cokoliv, jenom ne má slabost.
Nezasloužím si to, abych byl do ní hnán;
a přece, můj bože, co mohu dělat?
Kde, jak, čím si mám něco vynutit?
Ó kdyby jednou byly prostředky v mých rukou?
Mrkala byste, jaký by to byl obrat.
( 750 ) [ 7. listopadu 1920 ]
Hade, hade!
Pozvat mne v neděli na sedmou a pláchnout už ve čtvrt!
- Dnes jdu na Zkrocení zlé ženy - snad se tam něčemu naučím;
hrajte krásně, Bianco.
A po divadle na Vás počkám ( před vraty, drobátko stranou k Smíchovu ), leda byste mi to chtěla zakázat;
má nynější adresa je Švanďák, přízemí vpravo, 9. řada, č. 1.
Vrhněte tam pohled;
já na Vás také vrhnu pohled.
Ale prokrista, nepláchněte mi!
Musím s Vámi mluvit ještě před zítřkem.
Hrrrozné věci se staly.
Bližší ústně!
Mám ještě nějaká ústa?
A nějaké rty?
Beso Sus piernas.
( 751 ) [ 14. listopadu 1920 ]
Olgo, první vázaný výtisk budiž Váš.
Jsem rád, že vypadá dosti slušně, abych Vám jej mohl nabídnout.
- Miláčku, je mi hrozně líto, že jste včera nemohla přijít;
je to veliká ztráta, kterou připočítávám k tolika ostatním.
To, co je smysl mých dnů, vidět Vás, a vidět Vás déle než na okamžik, je mně nadíleno pořád a pořád skoupěji.
Je to opravdu nutné?
Olgo, prosím Vás co nejsnažněji, abyste mně hleděla obětovat zas trochu svého času.
Hleďte, nebudu Vás pak pořád obléhat v divadle, budu rozumnější.
Ale pochopte konečně, že nic na světě není nutné, Slunce nemusí padat na Alfa Centauri a Země se nemusí točit, ale já Vás musím vidět.
Nezakážete - li mi to, počkám na Vás po Zkrocení.
Je to tuším ve čtvrt na sedm, že ano?
A prosím Vás, abyste mi věnovala aspoň hodinku;
mám mnoho nutného.
Zítra se podívám na Skryté štěstí a potom na Vás počkám, smím - li.
Ale dnes, ještě dnes Vás musím vidět po Zkrocení.
Prosím odpověď.
( 752 ) [ Podzim 1920 ]
Olinko,
dostal jsem jenom lístky do lóže - lóže pro 6 osob, takže budeme všichni pohromadě.
Posílám Ti dva lístky pro staré pány a dva lístky pro Bodika a Bublu.
Pro Tebe lístek si nechám v kapse, protože Tě budu čekat před 18 na Radeckého náměstí.
Prokrista, nespleť si to: na Radeckého náměstí a nikde jinde, aby zase nebyla konfúze.
S ostatními se můžeme sejít třeba až v lóži, nemusí aspoň nikdo čekat.
Tak tedy, propánajána, Olinko, rozdej ty lístky a sama přijď o 18 nebo ještě dřív na Radeckého.
A teď běžím dát ten dopis panu ksg.
Pa, milá, na shledanou, a už nebruč, nemohu Ti dnes odpoledne zazpívat, že " vlezla za kamna ", ale to nic, zazpívám Ti to večer, a počkej, jak Tě ten Táta Dlouhán potěší, a prosím Tě, schovej pro mne aspoň jednu hubičku!
A víš, co Ti krom toho vzkazuje
Tvá Kačenka.
( 753 ) Úterý poledne [ snad 16. listopadu 1920 ]
Milá drahá pěkná Olo, píšu Vám v redakci, protože jsem dostal MYŠLENKU!
Prosím Vás, nebylo by možno, abych se zítra ( ve středu ) vloudil na zkoušku Holčičky v Měšťanské besedě - asi tak v jedenáct hodin, až půjdu z Vinohradského divadla?
Záminka: že mne posílá Váš nejvlastnější otec, aby malá holčička nemusela ťapat po půlnoci domů sama, což je hrozně nebezpečné vzhledem k pendrekům, opilcům, vrahům a vůbec mužským.
Důvody:
1.
Je jaro, je poslední jaro tohoto roku, měkko ve vzduchu, měkko v duši, - škoda každého večera!
2.
Strašně, strašně bych Vás chtěl vidět v Holčičce;
a ježto nebudu ve Slaném ( byl bych tam příliš odstrčen, než abych to mohl snést ), podíval bych se strašně, strašně rád na tu zkoušku.
Pan Bor a ostatní by vzhledem k Zámince nemohli nic namítat, ostatně bych režíroval spolu;
to byste koukala.
Návrh:
Sdělte mi tedy jakýmkoliv způsobem, do středy do 5 hodin odpoledne, mám - li se dostavit do Měšťanské besedy a bude - li ta zkouška opravdu a v kolik hodin bych měl přijít a vůbec technické podrobnosti.
Hleďte, bylo by to moc krásné, kdybych Vás viděl v opravdovské roli, do které něco dáváte.
A je to tak snadné provést, a nějaký způsob, jak byste mně mohla dát včas zprávu ( poštou ne, to je nespolehlivé, ale třeba po Vašem bratrovi lísteček nebo po nějakém klukovi nebo posluhovi ), je přece v dosahu Vašich možností:
Olgo, těším se na to, a proto mám strach;
mé těšení obyčejně sklapne.
Právě jsem dostal psaní slečny Jiřiny Schubertové;
kdybych nebyl rošťák, musel bych být dojat.
Jinak tedy pro dalekou, nepřežitelnou budoucnost platí, že ve čtvrtek v osm hodin ( navlas! ) čekám před Švanďákem po prvním aktě Moniky Vaniky.
Hrome, nezapomeňte na to, a ani se nepokoušejte vymyslet nějakou nemožnost.
Já Vám mám milostný návrh, počkejte, na ten se mne musíte zeptat, je to skvělé.
Teď zrovna Váš tati stojí vedle mne a hovoří;
já kývám, mluvím a přitom se znamenitě bavím tím, že jeho holčičce posílám pusy.
Jaká věrolomnost! jaká faleš!
Chce už jít domů, musím končit;
tedy:
1. tu odpověď včas, 2. ten čtvrtek v osm hodin, 3. a mnoho, mnoho, co Vám beze slov posílám v tom psaní.
Dávno jsem nebyl tak šťasten jako včera večer.
Děkuju, děvčátko;
byla jste jednou zas hodná.
Váš oddaný a nekonečný
K. VIII.
( 754 ) [ Před 22. listopadem 1920 ]
Sdělte mi, prosím Vás, nějakým způsobem, mohl - li bych Vás dnes vidět.
Pamatujte, že jsem ošizen od pondělka.
Hleďte zítra přijít do divadla, byl bych velice šťasten.
Sdělte mi též, hrajete - li v pondělí na Večeru smrti a kdy jste hotova.
Příliš, už přespříliš jsem zkracován.
Je mi to nesmírně líto.
Pak jsem netrpělivý a dělám hlouposti.
Ne má vina, pane bože.
( 755 ) Ve středu v 11 ráno [ asi 24. listopadu 1920 ]
Čekal v pondělí, ovšem marně;
nechal aspoň v divadle u nějakého dělníka veršíčky, které chtěl dát do ruky jí.
V úterý čekal dopis nebo známku života;
ovšem marně.
Po obědě letěl do bytu, a ovšem jí nenašel;
je prý na zkoušce;
letěl do divadla, žádné zkoušky není.
Nové čekání až do noci;
nic.
Ve středu ráno běžel do divadla;
vůbec prý nezkouší;
nechal tedy vizitku u pokladny.
To je vše.
Tři dny.
Dvě noci beze spánku.
Dva dny bez práce, kdy nemohl vzít péro do ruky.
Jsou to snad maličkosti;
na to se nekouká.
A nyní závěr těch maličkostí:
Ano, je možno jednou zas nepřijít.
Mohou být různé velikánské příčiny: švadlena, něčí návštěva, cokoliv.
Ale není možno nenajít během tří dnů pět minut, aby se napsalo několik slov a hodilo na poštu.
Několik slov a jeden člověk by měl ušetřeny strašné dny a noci.
To už není nedbalost, to je výsměch.
Budiž to kdokoliv, je to přece jen člověk s velikými slabostmi a nešťastnou citlivostí.
Povážíme - li, že by stačilo pět minut na maličký dopis, a bylo by aspoň jasno, byl by aspoň konec nejistoty.
Víte, nejstrašnější na celé věci je, že se nenašlo těch pět minut.
Nyní tedy ten člověk sedí a pokouší se hledět do očí myšlence, že je vše ztraceno.
Je patrně mladší, než je psáno v matrice, a pitomější, než si kdo na světě myslí;
bylo by mu nejmilejší umřít.
Vyjde - li z tohoto pekla, nebude už takový, jaký byl.
Nikdo se nedívá bez následků do očí myšlence, že je vše ztraceno.
Nic už nebude, jako bylo;
už nebude takových radostí, takového dětinství, takového očarování.
Věci budou se tyčit naze, příkře a s krutou vážností.
Něčemu je nadobro konec;
bohužel, běda, jenom lásce ne.
To je to nejhorší, že to strašné bláznovství jen roste, nesmírně roste s pocitem ztráty.
Nechat toho!
Nebýt, proboha, směšný!
Nevnucovat se!
Za nic na světě nežádat soucitu!
Žádat jen jediné, jen jediné své právo: aby bylo jasno, aby se řekla nebo napsala jasná slova!
To jediné slitování žádej;
v tom jediném se dovolávej něčí povinnosti.
To, co se děje, to, co ona dělá a jak se k Tobě chová, to nepochopíš a nevysvětlíš, toho se nedomyslíš a nedomučíš, kdybys tisíc nocí nespal a tisíc dní se kousal do rtů běhaje po své komůrce;
nepohnutě se díváš do očí myšlence, že je s tebou konec;
ale jen ona musí zřetelně pokynout, aby tvá myšlenka byla zpečetěna.
Je to snad docela zábavné nechat člověka bláznit;
ale hleďte, stojí ho to příliš mnoho, rozvrat je už příliš hluboký.
Je příliš hrozné pochybovat o všem;
o sobě, o ní, o chvílích štěstí, které byly.
- A přece, za tři dny se nenašlo pro tebe pět minut, aby ses nemusel trápit;
co žádáš jasnějšího?
- A přece, přece, přece nemůžeš považovat za nic některá její slova, některé její skutky;
není možno, že by to všechno byla jen ukrutná hra;
něco tu muselo být, a přece - Ne, pro tebe není východiska;
jen ona může a musí udělat konec všem pochybnostem;
bylo by zvrhlé, kdyby ti tentokrát odepřela naprostou upřímnost.
Jen už nemuset čekat!
Ihned, ihned!
A zvykej si teď už na myšlenku, že jsi prohrál.
Neodvracej očí od nicoty.
Tolik jsi zkusil nejistotou, že sneseš každou jistotu.
Ihned, ihned!
Nesnesl bys ještě takové noci a takového dne.
Není možno.
A nenaříkej;
řeklo by se, že se doprošuješ;
snad bys dostal - ze soucitu - cukrátko na jeden den, abys den nato zase dostal ránu do tváře.
Ne ne ne, jen žádné cukrátko! raději nejtěžší odříkání, raději cokoliv!
Ihned, ihned!
Kdyby aspoň ta věčná urážka dovedla tě vyhojit z lásky!
Ne ne, raději ztratit ji samu než lásku k ní!
- Ach, teď, teď přece musí promluvit.
Snad píšeš naposledy.
Bože, ochraňuj mou duši, dej mi trochu klidu, a není - li pro mne nejsladšího štěstí, dej mi aspoň pevnost a učiň mé dny jasné!
A Vy, Vy, Olgo, buďte ke mně pravdivá a jednou jedinkrát vezměte ohled k tomu, že něco se strašnou naléhavostí žádám;
nebudu už zneužívat proseb.
Ó, můj bože, kdyby nebylo přede mnou ještě další čekání!
( 756 ) V pátek [ 26. listopadu 1920 ]
Olo, Olenko, dnes mám zase den, kdy mne nebaví nic než myslet na Vás - uprostřed tolika lidí a tolika řečí.
Chtěl bych Vás dnes večer vidět;
ale přijde švagr, a nevím, budu - li moci utéci z domova.
Prosím Vás, prosím Vás, zatelefonujte mi ( buď dnes po sedmé, protože předtím jsem i s Vaším tatim na schůzi, nebo zítra mezi dvanáctou a jednou ), tedy zatelefonujte mi, mohu - li Vás vidět dřív než až zítra v pět hodin.
Chci, chci, chci Vás zas jednou užít;
můj ty bože, už tři neděle jsem neměl nic než drobty;
chci Vás mít na nějaké veliké hodiny.
Oh, dnes se mi stýská, v takovém šedivém dni;
proto Vám posílám Afriku.
Nejsou to verše, je to jen stýskání, tichoučké vytí, nářek na den, který mi nic nedá.
Olgo, žádnou kaňku zítra;
pěkně přijít a potěšit medvěda, a je - li to jen trochu možno a je - li Vám to milé, tedy dříve nežli v pět hodin.
Buďte zas jednou hodná.
Tuhle noc se mně zas pořád zdálo o Vás, spletl jsem si Vás s melodií Schumannovy Fantazie;
byla to pořád ta melodie a přitom pořád Vy, vracela jste se a unikala, měl jsem Vás a ztrácel jsem Vás neustále, a probudil jsem se div ne rozplakaný samou touhou vidět Vás, Vy zatracená Fantazie.
-
V pět hodin.
Celé odpoledne jsem se opíjel hudbou, hrála mně sestra;
panečku, to byste koukala, jaké romány jsem o nás dvou vymyslel.
Samé veliké city a veliké chvíle;
žádná mizerná, nízká, ubohá zklamání;
věci krásnější než Afrika.
Ach, kdyby se mohla uskutečnit jen setina toho, co vymýšlím! to by, Olgo, stálo za to.
Ale co platno, naše souhra je prašpatná;
herečka skoro nikdy nepřijde včas na jeviště a jen v některých okamžicích se vřeleji rozehraje, herec, místo aby dával hrdinu, bručí a souká ze sebe slova napuchlá mrzutostí.
Bože, jaká špatná režie!
Sama scenérie je den po dni horší;
už žádné měsíční noci, žádné parky, žádné Baldurbuduřiny zámky.
Olgo, musíme zvýšit úroveň naší scény, jinak propadneme.
Hleďte, budu malovat nové dekorace ( ještě lepší než Afrika ) a Vy se vrhněte do našeho dramatu se svým celým talentem, s celou tou strašnou jiskrností;
a já... také budu k něčemu.
Olgo, tedy zítra, v sobotu, buď dříve, nebo v pět hodin;
musíme se poradit o tom výletu do Slaného a o jiných věcech.
A teď musím do schůze;
bůh mi odpusť, já vím, nač budu při ní myslet, a Vy to víte také.
Stýská se mi, to je všechno.
V neděli asi o páté hodině budu u Vás.
Hleďte se ukázat doma.
( 757 )
Do Afriky.
Šedivé jitro, šedivé nebe,
šedivé hodiny, všechno tě zebe,
všechno tě trápí.
Holčičko, Olgo,
musíme na cesty.
Alláh je veliký,
můžeme letět na pobřeží Afriky:
sedněme si teď na balvanu
u modrého, modrého oceánu,
dva poutníčci, nikomu neznámí,
a modré, modré nebe nad námi.
A tu on poví:
Děvčátko sladkých líček,
tady je ten tvůj modrý pokojíček,
bez konce pokoj, a všechno je tvoje;
nic nechci než stavět tvůj modrý pokoj
z vlastního hrozného nepokoje.
-
- A to je legrace, řekne ona,
co tomu teď tak říkají doma;
myslím na tátu, na Bodu, na strejdu,
nikdo z nich netušil, že dnes odejdu,
doktore, dnes jsem se nasmála, až mně bylo špatně,
a Ježíši, paruku jsem nechala válet v šatně.
Doktore, já se zblázním, jak je tu krásně,
navěky tady zůstanem,
navěky, slyšíte?
Jenomže vlastně
ve čtvrtek musím hrát ve Slaném.
- Navěky, Olgo, hleďte, jaké drama
hrají nám vlny pod nohama;
hleďte, ta souhra, jak to báječně klape,
jak vlna stíhá vlnu, jak vlna se vlny chápe,
po vlně vlna lásky, po vlně vlna hoře,
bez konce modré nebe, bez konce modré moře,
bez konce láska má, bez konce život volá,
a na břehu všeho se směje holčička Ola,
a celý ten velký oceán myslí: ano, jsem bez konce,
a přec... aspoň zlíbat... nožičky malé panence
a pak už nebýt.
( 758 ) [ Asi 28. listopadu 1920 ]
Prosím Vás, abyste mi sdělila po doručiteli ( papír a obálečku přikládám ), hrajete - li dnes až do konce představení a smím - li na Vás počkat, a v kolik hodin.
V případě, že má dnes opět přednost někdo jiný, sdělte, hrajete - li zítra v Monně Vanně opět až do konce a smím - li počkat zítra.
- Dnes jsem odřekl Hilarovi Život hmyzu.
Nemám už pomyšlení na práci.
Nejraději bych nebyl.
Ten poslední týden byl příliš ohavný;
stydím se za sebe sama, kdybyste věděla, holčičko, jak se stydím!
Jedinou věcí se těším, a to je, že třeba už nejbližší dny rozhodnou o všem.
Tohle už nelze nést.
Nebojte se, že budu vést hrozné řeči, uvidím - li Vás dnes nebo zítra;
co se má rozhodnout, musí se rozhodnout jinak než řečmi.
Budete povídat jen Vy, a já budu jen čekat na znamení.
Pa, dejte mi odpověď.
Je tomu právě týden, co jsem s Vámi mluvil.
( 759 ) [ Asi 30. listopadu 1920 ]
Olgo, nejdražší děvčátko, odpusťte, že jsem včera nepřišel.
Vím sic, že jste nebyla proto tak nešťastna jako já, ale nicméně prosím za odpuštění;
tentokrát byly poměry silnější než já.
Do deseti trvala schůze;
kdybych byl utekl dříve, byla by to zrada na Vašem tatínkovi.
Běžel jsem přímo k divadlu, ale bylo už pozdě, čtvrt na jedenáct.
Byl jsem bez míry otráven lidskou zbabělostí;
bylo to hrozně nechutné.
Víte, že mám rád lidi, a mne hrozně zraňuje, musím - li jimi opovrhovat.
Jsem dnes opravdu nešťastný;
prosím Vás, má holčičko, která jste na rozdíl od mužů tak krásně hrdá, mohl bych si dnes u Vás oddychnout?
Je skoro jisto, že nebudu moci dnes večer na Kvítek prérie;
bude nová schůze a já budu a musím být po boku Vašeho otce, protože my dva si to možná odneseme.
Ale po divadle, v deset hodin, budu na Vás čekat;
prosím Vás snažně, nevypařte se dřív, a kdybych se pět minut zdržel, počkejte na mne.
Potřebuju Vás den po dni víc;
a když jsem sklíčen jako teď, byla byste mi velkou posilou.
Vy jste hrdá a horoucí, Vy jste, malá holčičko, statečný a ryzí chlapík;
chtěl bych, abyste mne chvilku chovala ve svých rukou, mne, otráveného chlapa.
Prosím Vás, přemýšlejte, kdy bych zase mohl si s Vámi opravdu pohovořit;
je mi to už nezbytné.
A hleďte, abych Vás večer zase viděl.
Budu v deset u divadla.
Olgo, Olgo, volám Vás.
Váš K Č
( 760 ) [ Počátek prosince 1920 ]
Olo, odpusťte, že zas obtěžuju;
jedná se o spěšnou věc.
Chtěl bych Vás vidět v Holčičce a za žádnou cenu nechci zůstat ve Slaném směšným pátým kolem u Vašeho vítězného vozu.
A protože odtamtud nejede žádný noční vlak, zkusím vypůjčit si automobil, dojet do Slaného a po představení se vrátit pěkně do Prahy.
Není ještě docela jisté, seženu - li vůz, ale zdá se, že ano.
Chtěl bych, abyste aspoň jednu cestu udělala se mnou;
můžete pozvat ještě dvě osoby, nejraději dámy, aby jely s sebou.
Rovněž zpátky do Prahy může jet, koho byste určila.
Nepojedete - li aspoň jednu cestu s sebou, nepojedu ani já.
Hodinu odjezdu, místo atd. byste určila Vy.
Proto Vás prosím, abyste mně hned odpověděla, chcete - li jet.
Musím to vědět ještě teď ráno, abych sehnal vůz.
Nikomu ještě o tom neříkejte, pokud to není jisté.
Olo, bylo by to pěkné, viděl bych Vás a byl bych šťasten, kdyby se Vám ta cesta líbila - v náhradu za onu, o kterou jsme přišli.
Čekám na odpověď po doručiteli;
nemusíte vyjít, mrzí - li Vás to;
napište aspoň několik slov.
A zároveň buďte tak hodná a sdělte mi, smím - li dnes čekat v osm hodin u divadla, aspoň na několik slov.
Stýská se mi ukrutně;
vymýšlím pořád tisíc a jeden způsob, jak se k Vám dostat.
Teď prosím o odpověď.
Váš K.
Odpovězte závazně;
na nejisto bych nemohl nic dělat.
( 761 ) [ 5. prosince 1920 ]
Olgo, veliký miláčku,
musím Vám něco vypravovat;
neumím z toho udělat nejkrásnější příběh na světě, ale je to nejkrásnější skutečnost na světě:
Našel si ji, poupě, květ polorozvitý, a vztáhl po něm ruku;
ta ruka byla bázlivá a slabá a neobratná láskou, zbožná láskou, bezohledná láskou;
ta ruka byla sama láska.
A tu vydechl ten neposkvrněný květ výkřik něhy a hrůzy:
" Ty mne zničíš! "
Tu mu bylo, jako by se řítil na kolena a plakal a modlil se a lomil rukama:
" Ach, květinko, jak bych tebe mohl zničit?
Raději si utnu obě ruce, raději umru, raději se umučím touhou a láskou, než bych tebe zničil!
Ne, ne, nikdy, květinko;
proklel bych sebe sama, kdybych ti udělal nejmenší bolest.
Nejsem tebe hoden;
jsem horoucí a bídný člověk a můj dech tě nepřinese štěstí. "
Neposkvrněný květ mlčí a voní;
naklání se, chvěje se.
A jeho mlčení slabounce, oddaně, s nesmírnou cudností vydechuje:
" Trhej! "
A teď, Olo, něco jiného.
Uvědomuji si dnes s úžasnou silou, že včera se mezi námi něco změnilo.
Aspoň ve mně.
Bylo to při představení Holčičky.
Je před námi něco víc než dosud.
Musíme spolu pracovat.
Olgo, já cítím, že proto jsme se sešli.
Chtěl bych, abych mohl říci, že to poroučím.
Olo, ode dneška mi musíte dát každou svou roli, kdyby byla sebemenší, abych mohl s Vámi myslet a s Vámi pracovat.
Rozumějte mi, nechci a nemohu Vás něčemu učit, a Vy toho nepotřebujete;
ale chci Vám být zrcadlem, před kterým byste rostla do velikosti, a povzbuzením, a soudruhem v práci;
chci Vám být režisérem, chci spolutvořit Vaši dráhu.
Olo, z Vás musí něco být;
jste tak převzácná látka, že tím nyní hrozně trpím, že do ní zasahují ruce tak neinteligentní a tak bez lásky, jako jsou ty, které Vás teď vedou hereckou drahou.
Olo, musíte mi dovolit, abych na Vás a s Vámi pracoval;
jste mladá, a já mám hrůzu z toho, že by Vás utvářeli ti, kdo Vás nemilují a Vám ani nerozumějí.
Musíte růst, musíte být něčím neobyčejným.
Olo, mám Vás příliš rád;
mně nestačí Vaše přítomnost, chci a musím se hluboko vrýt do Vaší budoucnosti.
Ode dneška, Olgo, s Vámi nemluvím než o tomhle žíznivém " chci ".
Chci být stupeň, po kterém půjdete nahoru.
To je můj úkol.
Olo, bez konce se mi dnes po Vás stýská.
Buďte tak hodná a napište mi aspoň jedno sladké slovo, hned teď.
Holčičko, udělej můj večer šťastný.
O třech čtvrtích na deset na Vás počkám.
Prosím Vás, nepláchněte mi;
musím Vás vidět, musím Tě vidět, stýská se mi celým tělem a celou duší.
Přinesu Vám večer tu svou pohádku;
je slabá, ale vůle byla dobrá.
( 762 ) [ 6. prosince 1920 ]
Vážená slečno Olgo,
mám k Vám tentokrát prosbu.
Vydáme v NL na Ježíška pohádkovou přílohu, a já už jsem všechny autory vyždímal pro Nůši.
Prosím Vás, napište mně pohádečku, ať ve verších, nebo v próze, ale pro opravdovské děti, ne pro nás velké děti.
Máte pohádky ráda, tedy to dovedete, a prosím Vás, nevymlouvejte se na nic a napište to jistě.
Je dnes šestého, tedy rukopis potřebuju do deseti dnů.
Budou tam tentokrát jen mladí autoři, smím - li sebe sama počítat k mladým.
Chtěl jsem Vás poprosit už v sobotu, ale zapomněl jsem, jako už všechno zapomínám ze zvyku.
Udělejte mi tu radost.
Ještě jednou Vám děkuju za to, že jste mi ukázala Holčičku.
Udělala jste ji lépe, než si sama myslíte.
Prosím o odpověď obratem, napíšete - li tu pohádku.
Váš oddaný K. Čapek.
( 763 ) [ Kolem 7. prosince 1920 ]
Strašně lituju, že dnes ( v úterý ) není ten hloupý Sudermann.
Nevím, kdy mi poručíte, abych čekal;
zítra ( ve středu ) nejsem do pěti hodin volný - leda bych dostal Váš rozkaz před polednem.
Od soboty kašlu na svět;
strašně jsem zmrzl, ačkoliv je Smíchov přece jižněji než Praha.
Rýma, svátky, samá ošklivost.
Nevím, máte - li po Slaném chuť na něco sladkého nebo hořkého.
A žádné psaní ze slaného zámoří také nepřišlo, samozřejmě.
To se dalo čekat.
Čekat.
Čekat.
Nic než čekat.
( 764 ) [ Kolem 10. prosince 1920 ]
Slečno Olgo, prosím Vás, přineste mi tu mou pohádku ( musím předělat konec ) a ty Vaše pohádky mi dejte v nejbližších dnech.
Chci Vám dnes dát Trapné povídky, protože už půjdou do tiskárny.
Budu na Vás čekat ve 4 hodiny u akcízu, až do čtvrt na pět, a pak půjdu Vám naproti do Thunovské.
Jste - li ještě nachlazena, nechoďte raději ven a počkejte doma;
přijdu k Vám a přinesu Vám svůj balíček.
Kdybyste nemohla vůbec přijít a nechtěla, abych Vás vyhledal doma, pošlete mi sestřičku Boďku, ano?
Váš oddaný K. Čapek
( 765 ) Prosinec 1920
Přijďte rozhodně, mám už lístky a těším se.
Musím Vás vidět a mluvit s Vámi, protože, inu, jsem jako rekonvalescent;
dělá mi to příliš dobře.
Tedy slyšíte, bezpečím se na to, že ve 3 na 8 budete dole ve dvoraně Lucerny, jistě, jistě, Olo!
Teď letím dát se fotografovat - pro ty všelijaké legitimace.
Paulinu jsem neviděl a také jsem na ni ani nepomyslil.
Děvčátko, nesmíte pít s jinými šampaň, byla by to černá skvrnka.
Ať já jsem celý černý jako mouřenín, ale Vy, Olo, nesmíte být.
Přineste mi večer tu pohádku;
chtěl jsem dnes večer dát všechno do tisku, ale odložím to na zítřek.
Musím ji tedy dnes mít, rozumíme?
Olo, tedy ve tři čtvrtě na osm;
a to, co píšete o tom, že " už nikdy " atd., to přece není pravda?
Tím byste mě donutila udělat okamžitě nad Paulinou kříž;
a já bych toho, Olo, nelitoval.
Hlavně tedy: přijďte včas, půjdeme do Světozoru.
( 766 ) 24. prosinec 1920
Vykoupán jako nemluvňátko a konečně chvilku sám, nemám nic jiného a lepšího na práci než Vám napsat: jak jsem byl ráno rád, jaká to byla pro mne událost a jak jsem litoval, že jsem nedovedl Jizinku začarovat na půl hodiny do levé kapsy té šedivé vesty v mé zamčené skříni.
Nebo proč Jizinka na půl hodiny neumřela!
Položil bych ji pietně na sofa a hlavně, hlavně bych jí zatlačil oči;
a pak, Olo, bychom se spolu modlili a těšili se navzájem pro tak náhlou ztrátu;
a až bychom se už docela utěšili, Jizinka by najednou kýchla, my bychom se rozlítli a Jizinka by řekla:
Děti, já jsem mluvila se svým Pánem Bohem;
bylo to hrozně krásné.
- A my, Olo, bychom neřekli nic, ani to, že to bylo hrozně krásné.
- Ale Jizinka není k ničemu, nedovedla včas umřít.
Ať ji za to ten její Pán Bůh potrestá! ať ztloustne! ať dosáhne 97 kg a 97 let!
- Ale já nereptám, i to byl pro mne Ježíšek, a lepší, Olo, mi už nedáte.
- Olo, já se hrozně stydím, že jsem Vám vlastně nic nedal;
dám - li Vám své knížky, je to, jako by Vám nějaký sedlák dal košíček svých vlastních brambor.
Když jsem šel v jednu z redakce, viděl jsem tolik krásných, přepěkných věcí ve výkladu, a tu mne svrběly oči, ruce i peníze;
ne, Olo, zakažte mi, co chcete, ale to mi nesmíte zakázat, abych Vám někdy něco nepřinesl.
- S tím pokojem to spěchá, než se do toho vloží bytový úřad;
opakuji: vyhlídka na Vltavu, Střelecký ostrov, Žofín;
krásný starý biedermeierový nábytek;
ctihodná staropanenská tetička, která kdysi milovala Fibicha.
Rozhodněte se do zítřka.
Můj bože, Olo, nic jsem Vám nedal, já, který bych Vás chtěl zahrnout jako Aladdin svou Baldurbudur!
Chtěl bych Vám dnes večer ( nákladním vojenským automobilem ) přivézt toto všechno:
1. sportovní oblek z anglické látky, sukénky po kolena, kožené holeně po kolena, čepici na střapaté vlásky, a k tomu komplet prádla pleteného v barvě khaki, nekonečně dlouhé punčochy a jelení rukavičky;
dost.
2.
Batikový tea-gown, pestrý jako amazonský papoušek a lehký jako ranní zamilovaná myšlenka;
k tomu pantoflíčky, světelné punčošky et le reste - sen, Olgo, učiněný sen!
3.
Kožich ze seacalf čili z tuleně, lesklý jako fantazie, podobný tmavošedému stříbru.
4.
Bálové šaty - Vašeho vlastního výběru;
do toho se mužský nesmí míchat;
a k tomu - protože výstřih by byl patrně veliký - šňůru perel.
4.
Bednu paruk černých, ohnivých, zlatých.
5.
Padesát párů rukaviček.
6.
Dvanáct párů botiček a střevíců přímo z Anglie.
7.
Bednu sardinek.
8.
Svetr s límcem, který se dá vyhrnout až po čelo.
9.
Balíček nabídek od ředitelů divadel z Ameriky, Austrálie, ba až z Prahy, na pohostinská představení.
10.
Nábytek pro modrý pokojíček ( navrhl arch. Janák - hrome, je to drobet kubistické ).
11.
Jízdní lístek do Afriky ( Oran, hotel Continental ).
12.
Poslední model kloboučku z Paříže ( všimněte si té krásné bílé rajky! klenot, že? ).
23.
Prsten, který činí nositele neviditelným.
14.
Sebrané spisy K. Č. v padesáti šesti svazcích.
15.
Krásně vystrojený stromeček, ověšený svíčkami, mužskými skalpy, rubíny a démanty, parukami, kostýmy všech časů a čokoládou.
16.
Regál s pečlivě roztříděnými, datovanými, krásnými milostnými dopisy 122 mužů do Vás na život a na smrt zamilovaných.
27.
Volný lístek 1. třídy na všechny dráhy života.
18. ( neboť osmnáct je Vaše číslo ) podlouhlou bednu, kterou by dva sluhové v bezvadných livrejích ( bílé kamaše po kolena, bílé jelení rukavice ) donesli do Vašeho pokoje, kterou Vy byste ( až po všem ostatním ) otevřela a v níž byste tedy našla šlechetného dárce těch všech pokladů, kterak na Vás mrká a říká:
" Olo, to všechno je málo;
já Vám musím dát taky sebe sama, aspoň pro dnešní večer;
strčte mne honem do svého pokoje a nikomu neříkejte, že tu jsem.
A přijde - li Vám při večeři trošičku teskno, přijďte se na mne podívat;
pamatujte při večeři, že jsem s Vámi, blizoučko Vás, že ani nedýchám a že nikdo neví, že jsem u Vás. "
- Olo, je - li toho všeho málo, odpusťte mi;
musíme si něco nechat pro příští vánoce.
Teď zrovna přišla strejda s Vaším dárkem.
Olo, je překrásný, děkuju Vám, hned bych dal strejdě hubičku;
děvčátko, udělala jste mi nesmírnou radost.
A ta pohádka, můj bože, - musíme jich stvořit a prožít ještě víc.
Budou, Olo, tím si buďte jista.
Krásný, překrásný je Váš dáreček;
tím víc se hanbím za to nic, které jsem Vám dal.
Olo, líbám Vaše štědré ručičky, které mi udělaly takovou radost.
Zítra ráno na shledanou.
A dnes večer pamatujte, že jsem u Vás.
Váš oddaný K. Č.
( 767 ) 24. XII. v noci. [ 1920 ]
To že byl Štědrý večer?
Znám jiné večery, jež mnohem štědřejší jsou,
překrásné štědré večery s Olou holčičkou,
kdy na stromě života hoří plynové lampy,
plynové lampy Smíchova nebo Kampy,
sám Ježíšek jede u Klárova po kolejích,
zlaté prasátko svítí v očích mých nebo jejích,
a nad Klárovem vedou schody direktně do nebe,
ty kluku loupežnická, to je tak něco pro tebe,
amen.
A teď si tu broukáš sentimentálně,
jsi docela sám a je ti... jaksi... nevalně:
ano, tadyhle ráno šlapaly její nožičky,
a tuhle - vzpomínko, přestaň!
Vždyť je dnes Štědrý den,
andělé koukají lidem do oken,
propána,
vždyť ( naturalistickým hlasem ) zpívají hosana,
a hvězda! hvězda! zrovna nad Thunovskou svítí.
Zamilovaný králi, musíš za hvězdičkou jíti;
jdi, padni na zem a převezmi úkol vola,
dýchej do jeslí, ve kterých usíná Ola:
ticho, Olenko, ticho, já jsem jenom vůl,
nebo snad osel, nebo z obého půl,
a dýchám samou lásku: spinkej, střapatá,
spinkej, má zahřívaná, já, já
na Tebe dýchám.
( 768 ) 25. XII. [ 1920 ]
Olo, neměl bych dnes v noci klidu, kdybych Vám nenapsal několik slov.
Můj bože, já jsem Vás rozplakal!
Po večeru, který nám bylo dáno prožít tak... tak bez starosti!
Olo, jsem surovec a hlupák;
neměl jsem mluvit o věci, která se týká jenom mne, se kterou jsem vyrovnán a která ostatně snad, patrně, jistě není a nikdy nebude pravda.
Nevím, čemu platily Vaše horké slzičky;
vím jen, že jsem je vyvolal, a hrozně se stydím, chtěl bych si natlouci.
Sotva jsem sedl k večeři, řekla mně Jarmila:
Karle, vám se něco stalo.
- Ne, nestalo;
ale provedl jsem něco strašného;
už podruhé jsem rozplakal svou holčičku, já, který bych jí chtěl vyzlatit kukadla věčným úsměvem!
- Olo, řekl jsem holý nesmysl.
Děvčátko, Vy jste můj život;
a pokud mne máte ráda, mám tolik síly tělesné i duševní, že bych ji mohl rozdávat, že bych jí chtěl polovinu přelít do Vás, která tak často trpíte víc než já, která býváte víc unavena, která jste tisíckrát slabší, - Olo, vždyť je to zrovna naopak:
Vy potřebujete ( aspoň někdy ) vozíček a já jsem tu proto, abych Vás strkal, a i v tom máte pravdu: právě to je to nejkrásnější.
Olo, a ještě jednu věc mi odpusťte: těch Vašich osmnáct let.
Vždyť v tolika chvílích Vy jste starší než já, tolikrát jsem jen kluk vedle Vás;
proboha, Olo, léta nedělají žádnou dálku mezi námi!
A přece bych chtěl, aby Vám bylo věčně osmnáct let;
vždyť to je právě to, co mám tak strašně rád!
Vy jste můj život.
Nikdy už nechci Vás rozplakat.
Kdybyste věděla, jak mne ty slzičky pálí!
Píšu a mám na klíně Vaše punčošky - odpusťte, rozbalil jsem je a líbám je za každou větou.
Má ušlechtilá, prudká, plačící holčičko, jsem surovec, divoký osel a protivný havran;
ale hleďte, jsem tak zamilován! a mimoto, když někdy nemohu a nemohu spát, myslím na tolik věcí - většinou překrásných a někdy hrozně smutných;
a něco z těch smutných jsem nechtě vyplácl.
Byla to myšlenka některé zlé noci - přízrak bezesnosti, klam, nic vážného.
Nikdy už o tom nemluvit!
- Olo, musím Vás vidět, jakmile odzpíváte začátek Kvítku.
Musím, nesmírně musím.
Čekám rovnou před divadlem, aby Vás neunesl nikdo jiný, Vy jste můj život.
( 769 ) 1. I. [ 19 ] 21
Noci Nového roku, díky,
že jsi mne zastihla ve chvíli štěstí,
na srdci Olu a v srdci Olu,
na ústech Olu a v ústech její jméno,
jež budiž pochváleno
amen.
Dubnově vlahý dešti, dík,
že jsi mne zalil jak boží sazenici,
abych košatěl, rostl a sílil v lásce
a aby maličká
holčička Ola
do krásy rostla.
Neznámý opilý,
že jsi mne oslovil, dík;
i já byl opilý,
smysly mně zmámily
krůpěje svatého vína:
více než ty
jsem v noci té pil.
A Tobě, Olo,
můj dubnový dešti, má krásná noci,
má sazeničko, mé horoucí víno,
nad všechno ostatní - díky.
V neděli, v osm hodin, po Primerose, u hodin, ano?
Miláčku, jak dlouhý je ten den!
( 770 ) V neděli odpoledne:
[ 2. ledna 1921 ]
Olgo, Olenko, píšu Vám vlastně nechtě;
tenhle papír jsem si připravil na článek, který mám napsat.
V několika minutách čekám návštěvu;
pak musím k paní Felicince, kde mi pověsí na krk jakéhosi spisovatele Švéda, abych ho informoval o české literatuře.
Žel, žel, žel, budu muset mluvit německy;
a ostatně, co mi je teď po literatuře a po Švédsku?
Od včerejšího večera žiju ve stavu úžasu;
opravdu nevím, stalo se něco nebo zdálo se mi něco, ale vím jistě, že se celý svět změnil.
Ty blázne, vždyť už to je jisté, že tě má ráda;
nic jiného nechtěls, hleď, máš vše;
vykřikni radostí a vzepni ruce - ty blázne, proč věšíš hlavu?
- Ach, hlase, přestaň! já vím, že má ráda;
ale byla smutná, byla přesmutná večer, zavřená jako pěst, šla vedle mne jako můj stín;
ach, snad byla přesmutná v noci a těžký je její den;
teď, v tuhle chvíli, kdy bije pět hodin, snad pětkrát vzdychla či co, nebo se musí přemáhat, je nesvá, bez radosti, má hvězdičky kalné;
jak bych mohl vykřiknout radostí, když nevím, odpovídá - li mi dvanáct set či kolik kroků odtud stejný výkřik radosti?
- Ty blázne, praví hlas, jsi přece chlap, a ona, ta druhá, nu bože, jak už ženské bývají;
je blázen a má nějaký vrtoch;
zítra večer nebude po něm ani památky.
- Ach, hlase, není to tak, není to tak;
neunesu ani vteřinu jejího zármutku.
- Ty blázne, má tě ráda;
což neřekl kolega Mefisto:
" Manchmal ist sie munter, meist betrübt, manchmal recht ausgeweint, dann wieder fröhlich, wie es scheint, und immer verliebt " - To je to, to je to, hlase! tady je citlivé místo!
Je skutečně vždycky, vždycky zamilovaná?
Ano, já vím;
ale to malé srdce je příliš vystaveno zklamáním;
což vím, jaká mátožná ruka bolesti nebo čeho je nyní svírá?
Na mou duši, chtěl bych vždycky, když se s ní loučím, přejeti rukou přes její čelo;
padla by mrtva, uložil bych ji do rakve, modlil se a po špičkách odešel;
a druhého dne bych přišel, modlil se, řekl " Efeta ", hvězdičky by se otevřely a ona by vstala.
Víš, aby nebylo nic mezi mnou a jí;
abych já, jen já, nikdo jiný a nic jiného než já, byl jejím životem.
- Sobče! blázne! surový chlape! není tisíckrát krásnější, že v tuto chvíli žije, snad chvilinku na tebe vzpomene a tluče, tluče, tluče svým srdíčkem, až se dotluče nového dne?
- Ach ano, hlase, ale snad je smutná;
jak mám unést tohle pomyšlení?
Olgo, bez konce si mám co říkat -.
Konec;
přišli lidé.
Dopíšu později.
Večer:
Olgo, Olenko, u paní Felicinky mně přišla na mysl jakási bajka, která je poněkud časová;
jmenuje se O nešťastné slepičce.
Slepička měla vajíčko a těšila se z něho velice.
Ale jednoho dne ( nebo večera ) ji viděla kmotra perlička strašně zarmoucenou.
" Co se ti stalo? " ptá se perlička.
" Inu víš, " povídá druhý ptáček, " měla jsem takové krásné malované vajíčko, zrovna láska sama, tak krásné a bílé bylo.
A víš, já jsem na něm seděla ( vždyť víš, na takové lavičce, no, v parku nebo Aladdinově zámku ), a také můj kohoutek na něm seděl, no a víš, vajíčko se od toho zkazilo.
Docela zkazilo, " plakala slepička.
Kmotra neřekla nic, sezobla nějaké zrno a myslela si:
" Ty malý střapatý blázne, ty fr, fr, ty mladá slepičko, ty tomu rozumíš!
Copak se živé vajíčko zkazí?
Čemu ty říkáš ' zkazit se ', to je nový, příští život, nová budoucnost, něco krásného a křídlatého.
Haha, že se vajíčko zkazilo?
To znamená, že se teprve vylíhne.
Jen čekej, jen čekej! "
- To je konec bajky.
Olgo, holčičko, musíte mi říci, jak se Vám líbí poučení té bajky.
Jdu spat;
je mi zima a jaksi se mi stýská.
Je čtvrt na jedenáct;
včera tou dobou jsem vám šel s jednou němou.
A kdyby docela němá byla, jen kdybych zas byl s ní!
Dobrou noc
( 771 ) 5. I. [ 1921 ]
Olo, tuhle noc jsem s Vámi příliš mnoho hovořil, než abych Vám nemusel napsat z toho aspoň několik slov.
- Řekla jsi, miláčku, že já Tě vedu a že Tě budu mít takovou, jakou chci.
Tím jsi řekla strašnou a krásnou věc;
strašnou proto, že teď beru na sebe odpovědnost za Tebe, a že musím tedy být sám k sobě přísný;
že Tě musím vést úzkostnýma rukama, abych nic neporušil v Tvém životě;
že se musím zoufale pokusit, abych byl dokonalejší, nežli jsem.
Chceš to ode mne, Olo;
svěřuješ - li se mi, chceš to.
Děvčátko, prosím Tě, buď i Ty přísná ke mně;
jsou chvíle, kdy jsem sláb vůči sobě.
Jsem špatný chlap, ale mohu být lepší;
a Ty už nikdy nesmíš zesmutnět.
- Ne, Olo, jedna věc je mi jasná a svatá: cokoliv budeme činit, nesmím to být já, který to učiní, ani to nesmíš být Ty ( která to nejsi, drahá trpná! ), ale my oba, oba stejně a společně, v jediné radosti, nebo něco, co je silnější než my a co jedná za nás a vede nás.
Jsme v dlani života nekonečně širšího, než je náš život;
neděláme lásku, ale podrobujeme se lásce;
Olo, nesmíme jí klást odpor, musíme poslechnout, k čemukoliv nás určí, ale já sám, já nesmím zasahovat do jejích úmyslů;
úzkostně nakloněn k Tvému srdci budu naslouchat, co smím a co mám.
- Včera jsem šel domů pln výčitek k sobě.
Vidím Tě, jak se opíráš čelem o tu mříž, a v tu chvíli, v tu krátkou a bolestnou chvíli mne soudíš;
a ten okamžik soudu mně svírá srdce.
A pak jsi říkala hláskem, který přese všechno byl smutný:
" Nebudu už..., měj si, co chceš. "
Ne, Olo, já nesnesu, abys obětovala víc než já!
Nechci být šťasten, nebude - li Tvé štěstí jako moje.
A dost o tom, Olo, už se neopovaž na to myslet, neopovaž se soudit sebe samu;
copak nechápeš, že jsme oba ve svaté a všemohoucí dlani, která nás k sobě přesilně tiskne?
Radost!
Olo, probouzej v sobě radost!
Olo, štěstí je čistota lásky;
a pokud jsme šťastní, jsme jako andělé, jsme nadpřirozené bytosti.
O půl desáté večer čekám před divadlem.
Nyní běžím na zkoušku.
K.
( 772 ) [ Leden 1921 ]
Chtěl s psát?
Nač knížky psát?
Péro, mé péro, už ani trochu tě nemám rád,
běž po papíře a piš,
že - že - že ji mám rád,
koho, to ty víš,
vždyť samo od sebe píšeš Ola.
Čekám v redakci, zda telefon nezavolá.
Ne ne, holčička zapomněla,
už neví, že mne zavolat chtěla,
ach, včera byl tak štědrý večer...
Báseň je to, co žiji.
( 773 ) [ 14. ledna 1921 ]
Rozumí se, líbezná malá dívenko, že jsem Vaše psaní četl hned za nejbližším rohem, že jsem běžel ještě jednou za Vámi a že teď, doma, jsem strašně dalek toho, abych je spálil.
Jak je mám spálit?
Leží přede mnou a hoří živým plamínkem;
plamínkem, který nespaluje;
nemá nic pekelného;
je tak čistý, že to bolí.
Měl bych Vám říkat, jak vypadá radost? radost hněte srdce tak, že to bolí.
Sedí to tady na prsou a bolí to.
Kdyby mužští dovedli plakat, myslím, že bych to zkusil.
Je mně strašně těžko psát: myslím na to, usínáte - li;
nevíte, jak tuhle noc jsem blízko Vás, nakláním ucho k Vašim ústům, slyším Vás dýchat;
spěte, spěte a nenechte se rušit tím, že poslouchám.
Mluvím pošeptmo, abyste se neprobudila.
Tak tedy i Vy cítíte strach?
Vidíte, od " pěti dnů ", jak Vy říkáte, jsem vůbec nevyšel ze strachu.
Ale není to strach " před něčím budoucím a neznámým ".
Naopak, před něčím ukrutně přítomným.
Strach z radosti.
Strach z naděje.
Úzkost.
Nejistota.
Strach z příliš dlouhého zítřka.
Spíš strach " o to " než strach " před tím ".
Jsem nemocný strachem.
Ubohá drahá dívenko, i Vy máte strach? a nějaký jiný strach než já?
Kdybyste v tuhle chvíli nespala s kukadly pěkně zavřenými, chtěl bych se bát s Vámi;
mluvil bych v jednom kuse, abych to přehlušil.
Ach jaká nesmírná, smutná bázeň! něco, o čem Vy, děvčátko, nemáte ponětí;
hleďte, může mne napadnout něco špatného, a všechno by se rázem zkazilo;
ten líbezný svět, na který ťukám, by se sesul v hromádku popela.
Ten líbezný svět, do kterého prosím o vpuštění;
chtěl bych se udělat maličký, abych tam spíše proklouzl.
Za těch pět dní jsem se už mnoho naučil;
jsem maličký a zapomněl jsem všechno;
je mi tuším osmnáct let;
mám tedy plné právo být udiveným dítětem.
Jen kdyby nebylo toho strachu, že dostanu najednou ránu do zad a probudím se.
Jak bych se neměl bát?
Udělala jste mi, Olgo, příliš velkou radost.
Není to nic, co jste mi napsala, a je to mnoho.
Dnes večer Vám jenom děkuju;
bojím se, že ráno si znovu přečtu Vaše psaní a najdu v něm nějaké jiné věci než teď, něco zlého.
Bojím se toho rána;
teď je noc a jsem blízko Vás;
ráno se nakladou lidé a věci mezi mne a Vás.
Je to strašné, že Vás ráno neuvidím.
O půl čtvrté ráno.
Proč mne nenecháte spát?
Ach, pusťte už!
Olgo, je to hrozné;
všechny drogy mně už nedají hodinu spánku.
Co všechno jsem zatím myslel, to Vám nemohu povídat;
hezké věci i smutné věci.
Olgo, politujte mne.
Ale aspoň jedno krásné:
Vaše psaní se dosud nezměnilo.
Je to ukrutně milá a pošetilá věc.
Žije a mluví se mnou.
- Bojím se, že Vám za hodinu budu přát dobré jitro.
Teď v devět ráno.
Od pěti do sedmi přece jen několik okamžiků dřímoty.
Vstal jsem jako po těžkém flámu, s hlavou nadobro rozštelovanou, jak říkají automobilisti;
nicméně chápu, že jsem Vám na předchozích řádcích psal ukrutné zmatenosti.
Chtěl jsem je spravedlivě spálit a napsat nové psaní;
myslím však, že bych ani teď nepsal o mnoho moudřeji.
Znovu četl Vaše psaní.
Ta slova " nikdy, nikdy " přece neplatí.
Nemohou prostě platit.
Nežádejte na mně zatím, abych Vám dokazoval proč.
Ostatně není snad potřeba dokazovat.
Snad to vlastně víte sama docela dobře.
Snad jste se učila latinsky a víte, že dva zápory se ruší a dávají klad.
Ale dnes Vám musím napsat něco jiného:
Jsem opravdu rozštelovaný člověk, drahá dívenko, a potřebuju dobrého ošetření, velmi vlídné ruky, laskavého útulku;
a hlavně radosti.
Ano, je třeba být rozumný.
Je třeba rozumně posedět a mluvit o mnoha věcech;
i o špatných dobrodružstvích;
o věcech, kterých se člověk zbavuje, a o jiných, kterým se znova učí.
Můžete dnes rozumět mému vykládání jen napolo;
ale je třeba posedět, abyste mu rozuměla docela.
Milý živý plamínku, prosím Vás, prosím Vás snažně, nyní hořte klidným a jasným plamenem;
je mi ho třeba jako lampičky, jako hvězdičky, jako něčeho spolehlivého a vůdčího.
Vy se nesmíte bát;
Vy máte být silnější a bezpečnější než já.
Co Vám píšu, není ani stín toho, co mám na srdci;
ale nechci, aby se na tom usadil popel unavené a smutné noci.
Nezazlívejte mi, není - li můj pomíchaný dopis takový, aby Vás potěšil;
můj bože, já bych nekonečně chtěl Vám udělat sebemenší radost, říci něco, k čemu byste přivoněla jako ke kytičce a zruměnila se a zasmála se;
ale těžký flamendr bezesnosti to dnes neumí.
Až zítra.
Zítra ( v sobotu ) Vám přinesu ve čtyři své povídačky nebo co chcete.
Hlavně přinesu sama sebe s prosbou, abyste mne trochu spravila.
Od této chvíle Váš dopis pro nás neexistuje;
nebylo ho;
jak praví pan Dóczi, " byl to sen ".
Nemůžeme se řídit něčím, co neexistuje.
A tudíž na shledanou.
Ostatně Vám musím říci něco velmi nutného.
Váš oddaný K.
Pozor!
To všechno napsané nic není;
podobá se to tak málo tomu, co jsem chtěl říci, že se až stydím.
Všechno povím lépe.
Zahoďte to.
( 774 ) 16. I. [ 1921 ]
Ve čtyři hodiny naděje.
Ve čtvrt na pět strach.
A o půl páté hrůza: nebeský bože, ach,
teď už snad nepřijde!
A ve tři čtvrti na pět
tě moře lítosti počíná stápět,
a v pět hodin skoro pláč.
A v každou hodinu láska.
Sestřičko Boďko, učiň, ať přijde ona
v průvodu svatého bílého slona.
Pět hodin.
Nikdo.
Odpusť jí to bůh.
Dala mi slovo.
A slovo je vzduch.
Prožitá radost je velký dar pro život.
A prožitá bolest vydá svůj bohatý plod.
Jen radost, jež nebyla, jíž jsi se nedočekal,
je marná, navěky marná, k zoufání marná!
Každé bouchnutí dveřmi, každý krok po schodech
ti zarazí srdce a smáčkne v hrdle dech.
Ne, nevyskakuj!
Nikdo.
Své rty hryž, smuten a tich.
Přespříliš jsi se těšil.
A těšit se je snad hřích,
který se vždycky trestá.
Nikdy se netěš!
( 775 ) [ Konec ledna 1921 ]
Tak tedy, Olo, mám i lístek na bál i potřebnou toaletu.
Večer počkám před divadlem o 10. hodině a dovedu slečinku Olu do Lucerny.
Vlastně už před desátou hodinou, protože mé strojení nebude tak dlouho trvat.
Začínám se skoro těšit, ale jen abych nemusel tancovat.
Hrome, nemám lakýrky!
Už musím běžet - byla tu Věra za Ruttem a teď jsem měl těžkou povinnost promluvit s Ruttem o Kladivu, aby ho to při tom nebolelo... Ah!
Večer na shledanou
( 776 ) [ Počátkem února 1921 ]
Drahá Olo, tedy ty lístky, třeba nerad, vrátím;
těšil jsem se do divadla.
Dobrá, půjdeme ve čtyři nakupovat, ale ve tři hodiny přijdu k Vám, protože je tu zrovna švagr z Brna a jede asi dnes nazpátek do Brna.
Radí nejezdit přes Přerov, nýbrž čekat 4 hodiny v Třebové a přijet do Brna po deváté ráno.
Jsou k tomu vážné důvody.
V tom případě by zatelefonoval Štechovi, aby byla zkouška až k jedenácté hodině ráno.
To se tedy musí hodně brzo rozhodnout.
Protože Karel tuze pospíchá, nemohu psát víc.
O třetí hodině jsem u Vás, zatím si všechno rozmyslete.
Na shledanou, miláčku.
Jsem nešťasten, pokouší se o mne rýma.
Hrom do ní!
Tvůj Čáča
( 777 ) 15. II. [ 1921 ]
Olo, Olinko, především je mi trochu dlouho do večera, a proto musím psát;
a za druhé mám hromadu věcí k vyřízení:
Především, uvidíš - li dnes Vaška Vydru, řekni mu, že ho prosím, aby vyřídil svému tátovi, byl - li by tak laskav a sehrál hlavní úlohu v tom mém Zlatém klíči, jejž bude režírovat pro film Kvapil.
Vašek Vydra by tam sehrál mladého Matulu a otec Matulu dospělého.
Ať řekne, že ten film byl dělán pro Vojana, aby Vojana navěky zachoval;
Vojanovi se role líbila, ale chudák zatím zemřel.
Bylo by to docela a docela pro Vydru.
Druhou větší roli by hrál Váňa z Národního, a dívčí roli, jak doufám, by hrála Olinka.
Říkal jsem Kvapilovi o Olince;
řekl, že by se na ni chtěl podívat, abych mu ji některého dne přivedl, což tedy spolu podnikneme, že?
Řekl jsem Kvapilovi, že mám na Olinku šitý jiný filmový nápad, tuze krásný;
a já hříšník jsem ještě žádný nápad v hlavě neměl.
Teprve pak v tramvaji na mne sestoupil duch lásky a napadl mne nápadeček, který by byl docela hezký.
Olinka by v něm byla rusalkou, krásnou mladičkou rusalkou zpočátku trochu nahatou.
A ta rusalka by ze samé bujnosti zapomněla kouzelné slovo, které otevírá její rodný strom, a Olinka by se nemohla vrátit do stromu a plakala by a tloukla na strom milovanou pěstí, až by přišli kluci s Vaškem Vydrou a třeba i Gamzou v čele a odvedli rusalku Olinku do vesnice.
Tam by ji vychovával pan farář v křesťanských ctnostech a starosta Váňa ve ctnostech občanských;
tady by začala veliká psina a holčička by tu sehrála naivku, jakých je málo na světě, he?
A pak by do toho přišla láska, a zamilovaný hoch by vyplácnul to zapomenuté kouzelné slovo, a tu by se rusalka Olinka sebrala a kalupem běžela k rodnému stromu a byla zase věčně mladou rusalkou.
- Což, Olo, byl by to dost pěkný film?
Pro Tebe by se hodil, a nikdo jiný by to nesměl hrát.
Líbí - li se Ti to, Olo, pustíme se do toho společně.
- Olo, miláčku, střapatče, už se nemohu dočkat dnešního večera.
Budu o půl deváté před divadlem, neošiď Čáču ani o minutu.
Chválabohu, na premiéru nemusím.
Olo, umřel bych, kdybych Tě dnes neviděl.
- Považ, mluvil jsem ráno s Vodákem, byl jako med.
Ach, Olo, jak je ještě dlouho, dlouho, dlouho do půl deváté!
Tvůj pitomý Čáča
( 778 ) [ Po 15. únoru 1921 ]
Holčičko, tedy to nejraději uděláme tak: já půjdu v 6 do redakce a kolem 7 přijdu k paní Tilschové, před osmou se vypaříme a půjdeme buď do kavárny, nebo do biásku, ano?
Navečeř se v 6 hodin a jdi pak s Bodikem k paní T., a já tam přijedu trošičku později.
Tak.
Zrovna si odbývám hromadu korespondence a zase si sednu k Rusalce.
Přines s sebou své textíčky, ale jistě.
Mohli bychom pak jít k Vejvodům, tam je Požár pralesa.
Na středu Khol lístky objednal, ale u pokladny je pak prodali.
Přesto půjdeme do divadla, a sice Ty půjdeš na sedadlo Kholovo ( II. parter, č. 139 ), které je už pro Tebe rezervováno, zatímco já se stulím do řiditelské lóže, a vždycky o pauze se sejdeme na chodbě.
Tak to bude, že?
Vidíš, nemohu za to, že jsou lidé na to jako posedlí.
Tak a teď musím ještě honem psát, a těším se na dnešní večer a na zítřek a na pozítřek a na Loupežníka a na Vinu a na hubičku a na holčičku a na jaro a na všechno.
Pa, Rusalko, tisíc pus.
Ty pusový kapitalisto, a večer někam půjdeme, sami nebo s Bodikem.
Tvůj
Káča
( 779 ) [ Asi koncem února 1921 ]
Ano, staniž se: protože Olinka nešla ráno k doktorovi s prstíčkem, půjde k němu dnes odpoledne, protože to slíbila a protože to musí být a protože Káča o to moc prosí, aby už nechodil s kulhavou a nešťastnou, a protože Rusalka musí být lehkonohá a taneční, a ne nějaká chromá, a protože to bude jen malinko bolet a protože Káča bude po celé odpoledne držet palec ( u ruky, ne u nohy! ), aby to Olinku, rozmazlenou a nestatečnou, ani drobet nebolelo, a protože je stotisíc rozumných důvodů.
Tak tedy, platí.
Deset minut před osmou bude Čáča čekat u stanice Prašné brány na Olinku a Boďku.
Dnes ráno už Boďce telefonoval.
Není nic nového;
Čáča trochu pracoval a trochu četl a mnoho myslel na bolavý prst;
už tu bolest nemůže snést, a proto musí Olinka k doktorovi atd.
Kdyby nesplnila to, co slíbila, co by jí Čáča mohl ještě v budoucnosti věřit?
Tak, Olinko, drobet kuráže a drobet rozumu;
budeš se smát, že ses tak tuze bála toho trošku štípání;
vždyť jsi jako miminko.
Těším se, moc se těším večer na shledání;
holčička se nasměje, až z toho bude výtržnost.
Na shledanou, děťátko.
Aha, co jsem chtěl: opatříš mně Ty lístek na Charleyovu tetu, nebo si mám zítra ráno jít koupit?
Káča
( 780 ) [ Konec února 1921 ]
Děvčátko, tak tedy Čáča šel k řediteli Schmoranzovi vyjednávat o pohostinné vystoupení naší holčičky.
Schmoranz slíbil Loupežníka i Vinu s naprostou ochotou;
nepřijde - li něco do toho, bude Loupežník ve Stavovském ve čtvrtek 17. t. m. a Vina některý z příštích dnů potom;
zkrátka oboje během dubna.
Doufám, že holčička bude tentokrát s Čáčou spokojena.
Jinak psal Čáča zase na filmu a měl pár dobrých nápadů.
A večer k 6. hodině přijde k paní Tilschové.
A potom v 8 hodin večer bude čekat u Národního ( proti Žofínu ) a holčička mu přinese své nápady k Rusalce.
Lístky na středu budou.
Ne - li jiné, tedy dvě řiditelská sedadla na 1. balkóně uprostřed.
Ať žije Čáča!
To je zatím všechno.
Posílám milión pus pusové ústředně.
Káča.
A ještě něco:
Dnes jel švagr do Brna;
vzkázal jsem po něm Štechovi pár slov: že holčička neodmítá, že by ji snad tatínek pustil a že pan Štech může napsat, potřebuje - li ji.
Víš, holčičko, aby i tohle želízko zůstalo horké.
Na shledanou.
Nožičko, přestaň už bolet!
( 781 ) [ Konec února 1921 ]
Olinko, tak 1. jsem získal lístky na středeční večer na Světlo, - bohužel až na 1. galerii, jiné vůbec nebyly;
2. na páteční RUR jsem lístky nezískal, protože je vyprodáno všechno, i lóže.
Objednal jsem tedy dva lístky na příští středu večer ( na RUR ) na 9. březen, ale teď si vzpomínám, že zrovna budu asi v Brně, kde je premiéra, - ledaže bych jel do Brna až desátého ráno.
Kdybych tam jel už ve středu, šla by Olinka s Boďkou, nebo s kým by chtěla;
ale vímeť, já bych raději šel s ní, a snad to půjde.
Tedy určitě ve středu půjdeme na Světlo.
- 3.
Viděl jsem Olinku ve filmu a byl jsem spokojen.
Ty dvě holčičky spolu byly skvostné ( na tu druhou jsem se zapomněl podívat, ale ta má byla prima );
hlava smějící se velice pěkná, méně šťastná je ta " zklamaná ", co měla vidět svého kluka atd., protože mimika byla drobet přehnaná.
Poučka: ve filmu se musí moc opatrně zacházet s mimikou, která deformuje tvář.
Dále pusa byla moc černá, nesmí se tak nakarmínovat.
Zkrátka bude to moc pěkné, Olinka se nemusí ani drobátko bát.
A dnes po půl desáté nebo o třech čtvrtích na devět si na ni počkám - protivný den, tak dlouho ji nevidět!
A co Rusalka?
Roland má velkou chuť na Vodníka.
Viděl jsem ve filmu Vydru i Rolanda, oba výborné ksichty.
Holčičko, holčičko, tak na shledanou, až večer!
Ale jistě, a pěkně být v dobré náladě, abych byl odškodněn za celý den samoty.
Posílám pár tisíc něčeho.
Káča
( 782 ) [ Konec února 1921 ]
Drahá holčičko, zrovna mne Karel zastihl jako pečlivou Martu;
uklízel jsem svůj pokoj, tj. zas jednou po třech létech jsem se hrabal ve starých papírech, kravatách a vůbec troskách, které trochu nepořádný mužský kolem sebe za čas nastele;
dělám to už třetí den, už toho odvezli tři trakaře, a to ještě jsem se neodvážil podívat se do skrytějších šuplat.
Výsledek je: prach, únava a velmi silná melancholie.
Každá hloupost vybaví člověku dobu, kdy ještě žila.
Odpoledne to dám spálit a budu se s chutí dívat do ohně.
Pomalu pořád mi narůstá chuť psát.
Holčičko, už brzo se zase rozeženu do práce;
ale dřív musíme napsat ten letní film.
Měl jsem dnes ráno myšlenku, která by byla pěkná, je - li proveditelná;
a to jest, aby se to představení Loupežníka, kde budeš hostovat, věnovalo nějakému dobrému účelu, totiž tak, že bych já věnoval své tantiémy, dejme tomu, na tu stavbu studentské kolonie.
Ale to jen v tom případě, že by to bylo ohlášeno " Ve prospěch " atd.
To by mělo ten význam, že by tam šlo hodně lidí, zejména kdyby to bylo za nějakým účelem opravdu populárním.
Tak to je ta myšlenka dnešního rána;
jinou jsem ještě neměl.
Holčičko, miláčku, přemýšlej už o tom filmu, dnes odpoledne si o tom promluvíme.
Stýská se mi, mám hlas smutný rýmou;
včera jsem se těšil, jak se mi bude po Tobě celý večer stýskat a že Ti napíšu básničku, a místo toho jsem dostal nové dva archy Trapných povídek a musel jsem dělat korektury.
Miláčku, Čáčolinko, udělalas mi velkou radost, žes mi poslala pár řádek;
zachránilas mé ráno.
Těším se na odpoledne, přijdu ve čtyři hodiny.
Za každé písmenko tisíc pus;
kdy si je vyzvedneš?
Jsi hodná a strašně, strašně milá, Olinko, a já jsem už docela a nenapravitelně Tvůj
Káča
( 783 ) [ Březen 1921 ]
Drahá holčičko,
to nejde, dneska Tě musím aspoň chvilku vidět.
Mám o 3 na 7 se setkat s Kvapilem v redakci - kvůli Rusalce.
A protože u Vás je návštěva, tak to uděláme tak: hoď na sebe pláštíček a hučku a capej o 3 na 6 obvyklou cestou k Újezdu.
Půjdu Ti naproti, a holčička bude tak nesmírně milá a doprovodí mne kousek cesty.
To víš, chtěl bych Tě raději vidět po večeři, ale dnes Tě asi nepustí, a tak aspoň tu hodinku ať máme pro sebe.
Zdálo se mi o Tobě celou noc a probudil jsem se smutný.
Ráno jsem měl nějaké pochůzky, o půl dvanácté jsem se přihnal do Švanďáku na zkoušku, ale bylo tam už prázdno;
v redakci jsem chtěl napsat pro holčičku psaní, ale místo toho jsem byl honem zavolán pryč za nějakým řízením.
A tak zkrátka se musíme teď vidět, už se ustroj a jdi ven, a já Tě cestou potkám, půjdu podle kavárny, buď přesná, nešiď mne ani o minutu, no, začni se už teď strojit;
malá procházka Ti bude zdravá, a já nechci propást Kvapila.
Tak pa, malá, hodná, sladká holčičko, vyběhni honem ven.
Tisíc ppp od Čáčy
( 784 ) [ Březen 1921 ]
11. XII.
Ó bože, kdybych chtěl něčím být,
chtěl bych být jenom jejím hladem.
Nikdy bych nemusel čekat na ni,
přišel bych na ni třikrát za den
a vždycky, vždycky bez zdráhání
musela by mne ukojit.
A kdybych já byl její velký hřeben,
natrhal bych si ráno jejích vlasů,
a celý den bych je držel mezi zuby
a bzučel tichou dlouhou písničku.
A kdybych já byl její podpatek,
byl bych tak drzý, byl bych tak pyšný,
že bych vyrostl jako strom,
a už by to nebyla malá holčička.
Chceš - li mne, bože, zavázat velkým díkem,
učin mne v Thunovské domovníkem;
budují chodit otvírat každou noc,
a božíčku, já nevím, co se při tom stane.
Kdybych byl básník a měl talent,
našel bych rým na slovo " Olga ";
to by byl, pane, velký kousek.
A kdybych byl měsíc, nač času ztrácet,
vlezl bych rovnou do Thunovské pětadvacet;
sedl bych na pelest a poslouchal tiše,
jak pootevřenou pusou dýše, dýše, dýše,
a na jejích zubech bych se třpytil.
Kdybych nebyl blázen, věděl bych si rady.
( Opakuje se osmkrát, pokaždé s jiným výrazem ).
Kdo má počernú galánku,
ten má poklidnú myšlenku;
ale já mám herečku,
ale já mám horečku,
a ta trápí -
Kdybych jí nepsal teď hlouposti,
chtěl bych jí chodit pod okny;
kdybych teď chodil jí pod okny,
chtěl bych jí psát doma hlouposti.
A kdybych byl pan policejní prezident Bienert,
nechal bych všechny strážníky hrát večer na kytary
a v Chotkových sadech dva na lesní rohy.
Tu by se Praha zachvěla a počala stoupat,
kolébat se, točit se, k opojení se houpat
na vlnách noci vzlykajících láskou.
A kdybych já byl k smrti odsouzen,
umřel bych rád;
řekl bych si: je dobře umírat
v lásce.
A kdybych já byl Olga Scheinpflugová,
četl bych všechna ta splašená slova
a řekl bych:
Inu, našla jsem jednoho muže,
a ten má o kolečko víc;
to znamená, že může,
že může spoléhat ve své hvězdičky.
Co mám s ním dělat, když je blázen,
v tom vězí háček;
háček a blázen,
to dává dohromady blažen,
být blažen z milosti malé holčičky.
( 785 ) [ 11. března 1921 ]
Holčičko, píšu, třebaže sotva vidím na písmenka.
Dostal jsem zrovna oční migrénu a všecko se mně takhle míhá před očima.
Lístek jsem už dostal, ovšemže kraj, ale na pravé straně.
Přijdu do divadla včas, bez starosti.
Tvého tatínka do lóže pozvu ještě dnes.
Napsal jsem lokálečku o těch Lau-di-Tau, že jsou to Rusové atd., aby si jich veřejnost víc všimla.
Zítra to vyjde.
Včera večer jsem se vrátil domů tuze a tuze smutný;
pak se mi celou noc zdálo o filmování.
Zlořečená migréna, píšu to všechno docela naslepo jako nevidomý.
Čím bych Tě, holčičko, honem potěšil?
A jak můžeš, Ty můro, být nešťastná, když jsi včera večer měla tak pěkný triumf?
Copak taková radost Ti nestačí aspoň na týden?
Dnes ráno, když jsem se probudil, jsem myslel na to, že má holčička měla včera tak hezký úspěch, a měl jsem z toho takovou radost, že se mi po Tobě začalo stýskat.
A tak se teď těším na dnešní večer, ani Ti nemohu říci jak.
Je tak krásně, chtěl bych s Tebou courat někde venku.
A zatím jsme oba tak tuze zaměstnaní!
U nás se dnes také uklízí, brr, ty dny mám hrozně nerad.
Miláčku, já přijdu o velké pauze za Tebou, aspoň na chvilinku.
Bože, co bych Ti všechno chtěl psát, kdybych na to aspoň viděl!
Tak se Ti těším na příští čtvrtek!
Abych nezapomněl, až dáš rámovat ten obrázek od Zrzavého, řekni rámaři, aby nedával žádnou paspartu, aby rám přišel těsně k obrázku;
Zrzavý si to přál.
Holčičko, prosím Tě, potěš se;
zachovej si aspoň tu radost ze včerejšího večera!
A ještě mnoho věcí bych chtěl psát, ale jsem teď slepý.
Čáča
( 786 ) [ Kolem 14. března 1921 ]
Holčičko, stýská se mi po Tobě a píšu honem aspoň pár slov.
Dnes jsem měl o Tobě tři sny:
1. že jsi nadělala na 26000 K dluhů, 2. že jsi šla se mnou a byla tak veliká jako slečna Ruttová, 3. že jsme se rozešli, protože sis namluvila jiného.
Dále byl tu švagr.
Řekl, že s Brnem můžeš naprosto počítat, ale abys Štechovi nepsala, nebo mu psala docela neurčitě, pokud se nerozhodne věc v Národním.
Dnes ve 3 hodiny uvidím svůj film, první obrazy;
prý vypadly krásně.
Těším se na to.
A v pět hodin budu ve Slavii čekat na holčičku, určitě.
Ať přijde včas!
Mám s ní mnoho co mluvit, a pak prozkoušíme Mimi.
Děvčátko, ani nevíš, jak jsem zamilovaný.
To Brno mne rovnou zařezává, je mi strašno na to myslet.
Udělám vše možné, abys zůstala v Praze;
ale děj se Tvá vůle.
Holčičko, ať Tě v pět uvidím!
A poslyš, uvidíš - li paní Hübnerovou, popros ji, ať Tě vezme do Stavovského s sebou, do své šatny;
bude Ti veseleji.
Miláčku, na mou duši, dnes se nemohu dočkat, až Tě uvidím.
Holčičko, nenech mne čekat!
Tvůj Čáča
( 787 ) [ 17. března 1921 ]
Ve čtvrtek v noci:
Ruka mi ještě voní:
voní vlahostí večera a výdechem divadla,
ovocnou vůní broskve, dráždivým pachem líčidla,
hladil jsem tvář a na dlani zůstala po ní
vůně šelaku, balzámu a noci
a něco sladkého, svěžího, božského po ovoci -
Ruka mi rozkvetla.
Umělý divý květe,
tebou si rty a tváře chladím
a vdechuji vlnu rozkoše.
Můj ty světe,
jak ta opilá černá noc se rozvoněla mládím!
( 788 ) 23. III. večer [ 1921 ]
Dopsal jsi článek.
Teď už smíš vzpomínat
na tu, kterou máš jedinou rád.
Co říkáš, Olo?
- Bože, není tu žádné Oly,
Ola je doma a učí se, myslím, roli,
prstíčky trochu jí bolí, srdce jí trochu bolí,
hodně je ospalá a něčím se možná mučí,
ruce má ve vlasech a Miminku se učí
naše miminko Ola.
Bože, přebože,
provoď ji dneska brzo na lože,
i já, i já půjdu brzo spat,
do postele půjdu vzpo - vzpo - vzpomínat,
- ty jsi tu, Číčo?
Dobrá, sedni si vedle mne,
zavři ty žluté, kočičí oči tajemné
a sni - jako já.
O čem?
O jistém kocourkovi,
co tě - hm.
Já nic neříkám.
Viď, máš ho ráda.
Kočičko má.
Jsi hezká a jsi mladá.
Co sis to našla?
Jdi, je to jen kousek papíru.
A nech mne psát.
Ale tak přestaň, kočko!
Co blázníš?
Hraješ si s papírkem, honíš jej po podlaze,
pacinkou tlučeš, jako míč vyhazuješ,
- jsme my to blázni, Číčo!
Jak dělá ten večer dobře
duši básníka a kočičím údům!
Oba si hrajeme s kouskem papíru
a věrni jsme věčným, nejkrásnějším pudům.
( 789 ) [ Konec března 1921 ]
Drahá Olinko, tak dnes večer se těším do divadla;
doufám, že budu mít lístek u pokladny, ano?
Budu rád, bude - li to aspoň trochu legrace, protože jsem nachlazen a následkem toho ve špatné náladě.
Myslím, že mne " pražský Don Juan " píchá tou ďáblovou jehlou do krku;
proto mne tam škrábe.
Hrome, děvčátko, na toho chlapíka se zítra těším, to bude jednou zábava, o kterou se nesmíme připravit.
- Včera to nebylo tak zlé s těmi Američany, jen čtyři lidé, musel jsem mluvit čtyřmi jazyky světa a jíst tuze dobrý biftek.
A dnes ráno jsem se dal fotografovat, třikrát v různé poloze, nic jiného než kebuli;
podaří - li se některý snímek, přinesu Ti jej.
Bude to asi za 14 dní.
Psalas už tomu Štechovi?
Poslyš, těch svátků musíme nějak pěkně užít, viď, nehrajeme a nepíšeme, a tedy někam pojedeme.
To už budu zas pěkně zdravý.
Odpoledne musím zase na film, čert to vem!
Včera to nebylo ještě slepeno.
Holčičko, dneska jsem při dvou fotografiích, zrovna když fotograf mačkal tu hruštičku, myslel ousilovně na Tebe, a jsem hrozně zvědav, bude - li to na těch fotografiích aspoň trochu vidět, nač myslím.
Můj ty bože, chtěl bych dnes odpoledne Olinku vidět, ale nepůjde to, nevím, kdy bych na to získal chvilinku času, a zatím ona se musí ještě učit.
Já bych chtěl vidět to psaní toho vraha a pak bych rád dostal ty obrázky v celé postavě a Rusalku a pusy a penkalu a pusy a rande a holčičku a pusy a pěkný pohled a mnoho, mnoho jiných věcí od Olinky.
Ach, protivo, proč jsi nachlazen! proč jsi mrzutý! proč nemůžeš letět za svou panenkou!
Vždyť tě nic jiného nebaví než ona!
Dočkej se večera, hlupáku, a o hlavní přestávce běž za holčičkou na dvůr, a pak ji provoď přes Kampu a - snad ti osud nadělí, nač teď myslíš.
Na shledanou večer!
Káča
( 790 ) [ 26. března 1921 ]
Holčičko, celý den se dnes mazlím a chlubím s Tvou taštičkou.
Já, bídník, ani jsem Ti včera neřekl, jakou radost jsi mi udělala.
A ještě jsem se mračil, a ještě jsem napsal večer mrzutou básničku, kterou Ti posílám jen tak, aby ses jí vysmála, a ještě dnes cítím něco, co není docela pěkné;
ale nedbej na to, večer to už na mně nepoznáš.
A tak se Ti těším na dnešní večer, že Ti pěkně políbím ukrutnou pacinku a řeknu Ti, jak mne těší na srdci ta kožená věcička a že už nikdy bez ní na krok nepůjdu.
Holčičko, tak tuze se mi dnes po Tobě stýská, jako bych Tě měl ztratit.
Prosím Tě, buď přesná a přijď jistě o půl osmé tam k těm hodinám, půjdeme se podívat na Wegenera a já hlavně se přijdu podívat na Tebe a budu se Ti koukat do očí, abych se přesvědčil, mám - li mít tu úzkost, která mne svírá, nebo mám - li ji živou mocí překonat.
Děvčátko, dceruško, takový předlouhý den dneska bez Tebe!
Pořídil jsem hrůzu drobné práce jako ten, kdo se stěhuje;
teď sedím umazaný a zaprášený a strašně bych si přál trochu se Tě napít.
Až o půl osmé!
Ještě šest a půl hodiny nejistoty a tesknoty.
Ty ohavo, to Ty vůbec neznáš.
Bože, pořád dnes kouřím, abych pořád vytahoval Tvou taštičku a trochu se potěšil.
Miláčku, nezlob se na tu ošklivou básničku, já vím, že se nepovedla, ale člověku se nepovede mnoho, někdy celý život.
- Právě pro mne přišel pan Kvapil, musím s ním někam, a tedy končím.
Miláčku, drahá Olo, kruťasi, tak tedy přijď večer brzo!
Tvůj nafouklý Čáča
( 791 ) [ 26. března 1921 ]
Taštičko, krásná taštičko z kůže,
pomlázko lásky, přineslo mi tě
střapaté dítě,
bláznivé bůže,
aby má radost držela
jako ta kůže.
Teď jsi tu sám a svíráš v ruce
taštičku z kůže.
Tvoje milá
ti ji dnes nadělila
a přitom - Ne, docela nic.
Jen svíráš v muce
taštičku z kůže.
Rty si hryzni
láskou a žízní,
láskou a trýzní,
láskou a ještě něčím.
Taštičko, krásná taštičko z kůže,
co dělá v tuhle hodinu
divoké bůže?
Myslíš na všechno a cítíš se málem starý
se svými jednatřiceti jary.
Blázne, blázne, je tak mladá,
měl bys žít aspoň deseti životy,
aby tě měla desetkrát ráda
a abys i ty ji měl desetkrát rád
pro její radost.
Víš,
má tě ráda;
ale snad - snad
- někdy - nestačíš -
Krásná taštičko kožená,
předrahý dárku Oly,
kdybys ty cítila, co to znamená,
když něco tak hrozně bolí.
Kožená věci, jak to přijde,
že jsme tak přepjatě citliví, my lidé?
Najednou nás něco zraní,
něco zabolí, nevíme ani
proč a kde;
pofoukej, holčičko, pofoukej,
a už je to pryč;
- ale pak sám, v noci, doma,
pak sedíš s rozkousanýma rtoma
a cítíš;
ne, ne, ne, není,
není to pryč;
to hloupé poranění
ještě krvácí a pálí;
vida,
to šlo hlouběji, než by kdo věřil,
hlouběji, hlouběji, než by kdo změřil,
tak hluboko, jak jen láska sahá.
Taštičko pěkná, taštičko drahá,
dej se nám lidem do smíchu;
jen se ohlédni po tomhle exempláři,
jak se podivně tváří,
jako by se chtěl docela potichu
pustit do breku.
Kožená věci, vysměj se člověku!
Proč jsme tak divně citliví, my lidé!
Taštičko, dárku, líbezná dívčí přízni,
za všechno člověk draze platí:
za lásku láskou;
za radost trýzní.
Dobrou noc, Olo, miláčku;
aspoň Ty
spi dnes sladce.
( 792 ) [ Asi před 1. dubnem 1921 ]
Děvčátko, ustroj se odpoledne a čekej, přijdu asi v 15;
bude asi zima, a tak půjdeme nakupovat, a pak si sedneme někde v kavárně.
Podíváme se v krámech, co je kde pěkného;
koupíme pro mne paraple, podíváme se na šaty, klobouky atd.
Teď musím honem do Národních, pokud tam je pan ksg.
A to je zatím všechno, krom mnoha jiných věcí, které je v každém případě lépe vyřídit ústně.
Kč.
( 793 ) [ Počátkem dubna 1921 ]
Olinko, tak jsem se přišel zas podívat do Národních.
Dnes ráno jsem získal 1. pěknou krabici na motýle, - počkej, jaká to bude nádhera, až to budeš mít na stěně;
2. dva lístky ( pěkné, v přízemí ) na Modlářku.
3.
Telefonoval jsem Bodikovi, aby vzal lístky do Lucerny, ale představ si, ti roháci v Živno řekli, že teď se ještě soukromě telefonovat nesmí, ať prý si slečnu Scheinpflugovou zavolám až po druhé hodině.
Roháci!
Tak já jdu odpoledne k zubaři a přitom si zavolám na Bodika.
Pak mám schůzi Syndikátu, a pak se navečeřím a o půl osmé, Olinko, čekám na dvě milé žaby u Národního.
Budu - li mít odpoledne chvilku času, napíchám motýly a přivezu je někomu do Thunovské 25.
Chci Ti je dát jako památku na Život hmyzu, který teď vezmu zas do práce;
člověče, to bude pěkná věc, počkej, přivezu Ti rukopis a musíš mně říci své mínění.
Maličká holčičko, žertovný ptáku, ptáčku ptákatý, tak tedy ať Vás obě o půl osmé uvidím.
Boďko, tohle je pro Vás:
nakrmte ptáčka Olu párky a přiveďte ho o půl osmé, živého nebo mrtvého.
Olo,
tohle je zase pro Tebe.
Posílám Ti po tatínkovi tu naši karikaturu z Lidových;
bude se Ti snad trošku líbit, a jistě mne poznáš.
- Bídák Rutte mi pořád kouká přes rameno, nemohu psát;
jen ještě spoustu pus a dost, člověče, přestaň už, jen ještě mnoho pus na žlutý a růžový, vlhký, rozkošný zobáček ptáčka Oly, a už dost;
už jsem vyčerpal plnicí péro, ale svou lásku jsem nevyčerpal, a chtěl bych psát ještě penkalou, ale je pozdě, a tak jen posílám ještě hrozně mnoho pus a budu čekat o půl osmé, a dost.
Čáča
( 794 ) [ Duben 1921 ]
Olo, miláčku, je půl jedné a právě jsem přišel z Hradu;
je zrovna hodina, kdy tančíš a snad, snad jsi nějakým způsobem šťastna.
Hleď, holčičko, je mi smutno: tolik se mi dnes večer lichotilo, a já už nedovedu být pyšný;
pořád jsem si uprostřed té skvělé společnosti kreslil své děvčátko v krátkých sukénkách, s pusou v límci a s očima blýskajícíma;
hodila po mně těma očima, a já už jsem nevěděl, co s kým mluvím;
holčičko, bůhví, my nepatříme mezi ty lidi, ach bože, zastrč nás do černočerného kouta - Ne, ty teď tančíš, plamínku;
nevím koho oslňuješ, koho spaluješ;
ale já se dívám na tvé obrázky a žárlím, holka, žárlím na všeherce, už od deseti hodin mám kousek ledu v srdci.
- Ale, ne, bav se;
přeju si, abys byla bláznivě šťastna a přitom nezapomněla na mne.
Dívenko, je jedna hodina a já myslím na Tebe;
bojím se, že nebudu mnoho spát a že je přede mnou mnoho stýskání.
Cítím Tvou pusu na své ruce a křičel bych, jak se mi stýská.
Olo, Olo, zítra v šest hodin, děj se co děj, a někam půjdeme;
víš, Olo, jsme si to dlužni - dnes večer jsme my oba patřili příliš mnoha lidem;
příští večer musí být jenom náš.
Olo, je jedna hodina;
snad teď na mne nemyslíš, a já, hlupák, jsem si uložil říci si desetkrát Ola, až budu mluvit se slečnou Alicí, a také jsem to splnil, dokonce dvakrát;
a Ty na mne nemyslíš;
kdybys na mne myslela, nemohl bych tak žárlit.
Tvůj K.
( 795 ) [ Počátek dubna 1921 ]
Neměl bych pokoje, kdybych holčičku aspoň nepozdravil.
Tak včera v noci to nebylo filmování, ale policejní razie po těch nejhorších peleších v Košířích;
co jsem viděl, na to nikdy nezapomenu.
Budu o tom někdy holčičce povídat, aby věděla, co je to bída.
Tam by zaboha nebyla mohla jít s sebou, dobře že šla do postýlky.
Chodili jsme pět hodin, přišel jsem domů až ve tři.
Myslel jsem včera, že bych šel Olinku odpoledne navštívit, ale já zatím budu spát, Olinko, protože jsem slabý jako moucha a unavený a dočista smutný.
Ale v šest hodin se podívám do Šv., přesně v šest;
snad by holčička mohla být před divadlem, abych ji nemusel volat;
a pak v devět počkám, abych ji dovedl domů.
Děvčátko, jak strašně žijí lidé!
Stydím se za to, oč jsem šťastnější než oni.
Potěš mne dnes večer.
Káča
( 796 ) Ve vlaku do Brna, půlnoc [ 7. dubna 1921 ]
Ramtata, ramtata ( vlak ).
Holčičko, dítě, panenko, ptáčku,
kdybych Tě s sebou měl, bláznivou hračku,
musela bys mi na klíně spát.
Jen si pohajej,
zavři oči a vůní vlasů mne opájej,
spi.
Ticho.
Ani se nehnu.
Jenom maličko
políbím levé a pak pravé očičko,
a dost.
Ani se nehnu.
Jen ještě z ukrutného musu
políbím růžovou, vlhkou, žíznivou pusu,
a teď už konec.
Jenom ještě tady
políbím krček ve stínu svévolné brady,
a teď už, Olinko, spi.
Jen nežli usneš, hleď,
rukou tě pohladím, k Tobě se nakloním a - teď!
a teď! a teď!
Tak počkej, Olinka musí spát,
teď! teď! teď! holčičko, jak tě mám rád,
" tak pusť už, Káčo! "
- a teď! jen ještě jedinou
pusu si musím dobýt.
" Čáčo, ach Čáčo, budu se na tebe zlobit, "
ne ne ne, Olinko, spi už.
Ani se nehnu,
budu se jenom dívat, do koutka hlavou lehnu,
a teď! teď! a ještě jednu!
a zase!
Olo, Olo, něco ti pošeptám - " Čáčo, ty jsi - " Pst!
Spi.
Hajej.
Jedeme do Brna.
Já a ty.
Ty svázaná.
Já zajatý.
- Olinko, Olo, že to tak není!
Jedu sám,
docela sám, a vzpomínám.
Ramtata, ramtata ( vlak ).
Teď spí už Olinka, hajá doma
s nezulíbanýma, nerozmačkanýma rtoma,
a já se tu trápím ve vlaku - -
Kdybys šel raději spat, ty roháku!
( 797 ) V pátek odpoledne [ 8. dubna 1921 ]
Olinko, posílám Ti básničku, kterou jsem napsal ve vlaku.
Dnes ráno zkouška;
dopadá to velmi slabě, Ekl nestačí, Gräfová docela prázdná, jediný slušný výkon bude asi Urbánek.
Ostatní nestojí za mnoho, nebo jim nesedí role.
Což dělat.
Mluvil jsem se Štechem a vyřídil všechno.
Je velmi rád, že může s Olinkou počítat, říká, že by ji velice potřeboval a že ona je náramný a pravý divadelní talent.
Navrhne ji na nejbližší schůzi výboru Družstva Národního divadla k angažování, což bude do týdne.
V pondělí volí se nový výbor, pak švagr a sestra podniknou u nového výboru příslušné kroky, nasadíme všechny páky;
je to, zkrátka, na nejlepší cestě.
Jen Mahen zuřivě odporuje, holčička se mu ve Vině nelíbila, říká, že je to lyrická herečka a těch prý je na tucty, prý potřebují jenom tragédku, a taková v Čechách není žádná, jen nějaká Klokotská v Bratislavě, ani prý Dostalová za nic nestojí a Hübnerová je strojená - to píšu, aby holčička posoudila Mahenův vkus;
naštěstí Mahen v ničem nerozhoduje a jen zuřivě mluví;
inu, šus jako vždycky.
Paní Pechová se ptala, proč Olinka nepřijela s sebou, prý musí mít v Praze trhání;
slečna Gräfová se také o mém děvčátku zmiňovala, myslím, že to mělo mít nějakou špičku.
Mahen nadává slečně Gräfové a skoro všem;
je krobiánský jako šmirgl, Štech varuje před Bratislavou, z vážných příčin.
Zítra ráno s ním budu ještě mluvit.
Holčičko, je to dost šmíra, to zdejší divadlo, jaksi se mi tu nechce líbit;
já bych sem nešel.
Ale jak říkám, Štech o tebe jaksi moc stojí.
Nemají tu žádný ženský dorost.
Tedy do týdne se to rozhodne definitivně a - závazně;
víš, holčičko, toho slova se skoro bojím;
jak potom řekneš " ano ", nedá se už ustoupit.
- Teď musím běžet na nějakou návštěvu.
Kdybys věděla, co se na Tebe navzpomínám!
Chtěl bych už jet do Prahy, být v Kolíně, v Libni, na nádraží, u holčičky, na její puse - Ach, miláčku, myslím, že Ty tolik nevzpomínáš.
Všechno je zrovna pohaslé, když tu nejsi.
Jsem rozladěn a nešťastný.
Chtěl bych... chtěl bych...
Miláčku, přijď tedy o půl dvanácté v neděli naproti!
Jsem docela nesvůj, mrzutý, nešťastný.
Chtěl bych se vrátit hned, hned do Prahy.
Puso, ptáčku, má Olinko, tak si na mne chvilinku vzpomeň!
Líbám tě bezpočtukrát, bohužel trochu moc na dálku.
Tvůj Karel
( 798 ) [ V květnu 1921 ]
Drahá holčičko!
Koupil jsem tedy šťastně dva lístky na dnešní večer - a v redakci jsem dostal třetí lístek, referentský.
Jdi tedy s Bodikem, vždyť chudák Budníček dosud Rusáky neviděl.
No, a bude to.
Budu čekat na Malostranském náměstí pět minut před šestou, protože o půl sedmé si mám přijít k pokladně vyměnit ty dva lístky za lepší.
Totiž tyhle jsou v poslední řadě, a když mne to mrzelo, řekla slečna pokladní, že mně je večer vymění za lepší.
Tak buď přesně pět minut před šestou na náměstí, i s človíčkem Boďou, já se tam s vámi sejdu, a pojedem.
Napapej se a ať Tě nebolí kokůsek.
Holčičko, já nevím, ale snad k Vám zaskočím po obědě, jenom na pět minut, protože se musíš učit;
ale je mně to nějak dlouhé až do večera.
Třeba nepřijdu, ale nedá - li mi to pokoj, musíš těch pět minutek pro mne ztratit.
Zatím jen pozdrav.
Pa, kluku huňatá, a - a ještě něco.
Zatím jen pozdrav.
( 799 ) [ Květen 1921 ]
Ve čtvrtek večer.
Byl to den veliké, veliké únavy;
holčičko, věř, už ani žít mne nebaví;
jenom ti ještě napsat psaní.
Vteřinu jsem tě viděl dneska,
barevná panenko, jaks byla hezká,
hračko, jak spanilá, děvče, jak k líbání,
byl bych tě pohladil, chytil tě do dlaní
a - nic už;
smutek mi vane z dlaní,
smutnými prsty píši psaní:
Děvčátko, Olo, kdyby ti lidé věděli,
co je to Ola, kdyby jen věděli,
co je to láska, doma by seděli
a nekazili jiným večery, ne - ne - ne
nekazili večery důvěrné
a - nic už.
Olo, kdo mi ten večer vynahradí,
ztracený večer na konci mládí,
ztracený!
Ztracený den!
Vždyť jsem jej proto jen prožil,
abych jej večer ti do dlaní složil
a řekl:
Olo, byl to den všední únavy,
a přece byl celý tvůj, slyšíš? celý tvůj,
a tedy jej vezmi;
unaveného polituj,
milujícího potěš a - nic už
Ztracený den!
Olo, musím Tě dnes vidět;
prosím Tě proboha, přijď dnes o půl páté k hodinám na Jakubském náměstí ( na Smíchově, ne u nás );
hleď, jistě můžeš, budu čekat od půl do tří čtvrtí;
nepřijdeš - li, stavím se po šesté v divadle.
Olo, hleď, prosím Tě, přijít, vynahraď mi ten večer;
vidíš přece, že Tě potřebuju!
Bože, jak je ten den zpustošený!
Olo, já vím, že máš mnoho práce, ale přece - jsou věci přednější než práce.
Pro mne i pro Tebe.
Tedy přijď, volám Tě.
O půl páté, Olo, Olo, jistě!
( 800 ) [ Červen 1921 ]
Holčičko nejmilovanější, dnes odpoledne jsem chtěl napsat hodně, hodně dlouhou básničku pro Tebe, těšil jsem se na to, a místo toho Ti mohu napsat jen několik řádek.
Uvidím tě teprve večer, přiběhnu ještě před devátou do divadla, snad už o půl deváté;
teď mám domácí vězení, musím do večera zredigovat a seškrtat německý překlad RUR, přišel telegram z Berlína z Reinhardtova divadla, aby se tam překlad expres poslal;
vidíš, jsem otrok vlastního výrobku, ani tu neděli nemám pro sebe.
Ráno má maminka chválila Tvého tatínka, a najednou povídá, proč prý se ta jeho dcera tak kulmuje, když má tak hezkou tvářičku, proč prý to dělá;
já jsem se smál a říkal jsem, že jsou ty vlasy natůr.
A teď se mi stýská po tom všem natůr a chtěl bych o tom psát básničku.
Holčičko, zítra půjdeme na výstavu, už ve tři hodiny Tě budu čekat na Radeckého náměstí, ano?
A dnes večer přijdu hodně brzo.
Můžeš - li vyběhnout na chvilinku, vzkaž mi to a já počkám.
( 801 ) [ Brno 9. srpna 1921 ]
Drahá holčičko,
přijel jsem před chvílí do Brna, a dříve než jsem si mohl umýt ruce, stavuji se v redakci, abych Ti napsal zatím několik slov.
Cesta ve společnosti dvou žurnalistů, jednoho holandského a jednoho anglického;
ten Angličan se poznal hlavně po tom, že celou cestu nepromluvil.
Jsem trochu utřískán;
teď půjdu na výstavu těch starých obrazů, abych si mezi nimi vybral sám, a pak pojedu dál.
Je mi divně;
neumím si představit těch 14 - 20 dní, kdy Tě nebudu vidět.
Doposud jsem neměl času myslet na to;
ale bojím se chvíle, kdy budu sám se sebou.
Ach, holčičko, a jak budeš žít Ty?
Myslím na to skoro s úzkostí: chtěl bych být při Tobě aspoň v těch Tvých těžších chvílích, abys mně zase řekla, jak tuze se o mne opíráš.
Tady v Brně myslím na ten náš zimní zájezd;
nedalo mně to, a šel jsem se podívat aspoň zvenčí na Redutu.
Pamatuješ se, jak jsme si k ní šli přičichnout hned prvního dne?
Jsem unaven, holčičko, umazán a ošklivý;
mám jen tuhle chvilinku, a pak přijdou redaktoři do redakce a budu muset mluvit a tvářit se moudře a účastně.
Drahé děvčátko, bude - li Ti těžko, vzpomeň si na mne, že i mně je těžko, tupě a hořce.
Nemám najednou docela nic rád lidi, a budu napořád mezi nimi.
Bylo by to jako vlažňoučká koupel, kdybych aspoň chvíli Tě dnes mohl vidět.
Únava, únava je všechno.
A Brno se mi nelíbí.
Je jaksi palčivější než Praha, protože je bez půvabu.
Až mne to překvapilo, když jsem jel vlakem, jak je na krajině už cítit podzimek.
Tam ve Špindlu nebylo ještě ani stopy po něm;
ale tady sem tam už žloutnou a rudnou stromy a je ve vzduchu takové je ne sais quoi, co připravuje jeseň.
To mne okouzlilo, protože mně to připomnělo mne sama.
Těším se nyní jen na jednu věc: na Tvé první psaní.
Adresa je:
Trenčianské Teplice, Slovensko, dům Poniatowského.
Byl jsem včera skoro rád, že byla paní Gampéová při našem rozloučení;
dopadlo to aspoň hladčeji a bezbolestněji.
Drahý chundeláči, ani nevíš, jak bych Ti přál kousek hezkého štěstí pro každý den, co budu pryč.
Kdyby to jen kapka radosti byla, stačilo by to.
A já Ti teď nemohu opatřit žádnou radost, po tak dlouho!
Buď dobré mysli, prosím Tě snažně o to;
buď jasná a veselá a klidná, plná důvěry, neotrávená;
piš mi denně a hodně mnoho, vidíš, že já svůj slib dodržuju.
Tak bůh s Tebou, střapatá, nešťastná holčičko;
napiš mi veselé psaní hned, jak dostaneš tohle ode mne.
Je mi tak těžko přestat s Tebou hovořit, a přece už musím;
mluví na mne dva lidé.
Pa, miláčku, piš a hleď se mít tak, abych měl z toho radost.
Kočičko, opičko, chlupáči, na shledanou a nenech mne stýskat si.
Tvůj Čáča s tisíci pusami
( 802 ) [ Trenčianské Teplice 10. srpna 1921 ]
Drahá holčičko,
vybývá mně volná chvilka teď k večeru, a tak Ti honem píši, pokud mne nezavolají k večeři.
Tedy: v Brně z těch starých obrazů jsem si vybral Hamiltonovy Koně, velmi pěknou, veselou věc;
má stát 6000 K, ale dostanu ji laciněji.
Myslím, že ji koupím.
Z Brna jel jsem večer, a protože jsem si koupil na cestu lahvičku vína, byl jsem drobátko tento a nakonec jsem usnul.
Ráno hned mi začalo mé léčebné trápení: horká koupel v bazénu ( považ si, v tak horkých dnech! ), pak půl hodiny pocení v horkém zábalu, pak masáž;
chlap masér mne hnětl jako bochník chleba, vyl jsem bolestí.
Pak doma do mne nalili láhev tokajského, následkem čehož jsem po obědě zase usnul;
pak jsem musel honem přečíst celý svazek Nerudových dramatických slabostí, protože na Vinohradech chtějí oslavit 30. výročí jeho smrti ( 22. srpna ) nějakou jeho hrou.
Teď právě jsem dopsal o tom Vydrovi a jsem na chvíli svůj, to znamená Tvůj.
Tak.
To je zevní počet z mého dne.
A vnitřní účet jsi Ty, opičko.
I když jsem dnes odpoledne spal, zdálo se mi pořád o Tobě;
bylo to ukrutně zmatené, ale přitom jaksi pěkné, jako by ses nějak zvlášť vyznamenala.
Teď, k večeru, mám pořád nejasný pocit, že bych měl vyjít a někde na Tebe čekat.
Jak je to možno, že se na Tebe nikam nemohu jít podívat?
Kdepak vězíš, holčičko?
Mé drahé děvčátko, Ty si neumíš představit, co se na Tebe namyslím.
Pořád, pořád, pořád jsem s Tebou;
každá věc, každý hovor má nějakou kudrlinku, která mé myšlení obrátí k Tobě.
A je mně hrozně smutno, myslím - li na to, že třeba nejsi veselá, že třeba se Ti v téhle chvíli nežije dobře, že třeba Tě něco trápí.
Holčičko, miláčku, piš mi honem;
dva dny už od Tebe nic, docela nic nemám.
Chtěl bych Ti psát veseleji, ale ty dva dny na mně leží jakoby prázdnota.
Když tolik na Tebe myslím, jistě nakonec vymyslím něco pěkného, něco pro náš život.
Maminka mne odtud nechce pustit, pláče, že jsem ji obral o 14 dní, že jsem měl přijet dřív;
chtějí mne tu vykrmit, trápit injekcemi, chovat jako miminko;
mučí mne svou láskou.
Jsem bez duše.
A přece cítím, že i teď prodělávám nějaké zrání, - aspoň v tom jsem pořád mlád, že se nikdy necítím hotov.
A Ty, můj daleký poklade, zraj také;
zraj pomalu, sladce, bohatě, mé krásné ovoce, má chutná a líbezná.
Pěstuj se s láskou, vždyť se pěstuješ pro mne.
Zraj do jemnosti a ušlechtilosti, zraj do trvalého mládí, zraj do vyrovnání a hlavně zraj do štěstí.
Miláčku, prosím Tě, proboha, uč se být šťastná.
Nic jiného pro Tebe nechci, a vedle své lásky mně nemůžeš dát nic krásnějšího než své štěstí.
Ani já nemohu být vyrovnán a kliden, nemohu být úplně sám sebou, pokud Ty nebudeš šťastná.
Já znám všechno nebo skoro všechno, co Tě trápí a mučí;
ale právě proto bych Tě chtěl uhladit -
Musím k večeři a pak na procházku;
nebyl jsem dnes dosud venku, bolí mne hlava.
Myslím na Tebe, žiju v Tobě a pro Tebe to je všecko, co dnes vím.
Piš mi, má milá, potěš mne, potěš mne a buď šťastná, Olgo.
Líbá Tě Tvůj Karel.
( 803 ) [ Trenčianské Teplice 11. srpna 1921 ]
Drahá Olinko,
proboha, už tři dny jsi mi nepsala.
Co mně to děláš?
Jsou tady šílená vedra;
myslím s bolestí na to, jak nechutno je teď v Praze, jak protivně Ti musí být s tou hloupou Kočičkou den co den a v pondělí dokonce dvakrát, a že zas pro Tebe začíná život šedivou únavou.
- Nejsem v dobré míře;
umořen horkou koupelí a dusným zábalem, rozmačkán masážemi, upíchán injekcemi, přetížen domácím žírem žiju skoro animálně;
s největší námahou jsem vynutil dnes ze své tuposti maličkost pro Lidové;
bojím se, že takhle nebudu se svým románem vůbec hotov.
A krom toho se mi stýská, den za dnem tíže;
půl mé osoby mně schází.
Měl jsem ošklivou noc: pokoj v hotelu byl plný štěnic.
Půl hodiny jsem ty bestie zabíjel, a ve dvě v noci jsem se ustrojil a utekl jsem k našim, aby mně ustlali na kanapi.
Bože, dej nám už výdech chladu, neboť hyneme!
- Maminka se mi líbí, mluví docela usmířeně ( víš o čem ), a jen buď, hochu, šťastný, a ani jedno zlé slovo.
Mluvil jsem s ní jen tak mimochodem.
A jen prý aby ta ona dotyčná měla pro mne dost času a starala se o mne atd., a aby byla dobrá hospodyně a kdesi cosi;
to všechno řečeno jen ve formě zbožných přání a nikoliv nějakých pochyb.
Zkrátka bylo to přímo milé a tuze mne to dojalo.
Jinak nic nového.
A co může vůbec být pro mne nového, když ne psaní od Tebe?
Dnes odpoledne jsem si vykládal karty, dojde - li do večera od Tebe list.
Vyšlo mně, že ne, a že ani zítra ne, ani pozítří ne.
Ale holčičko, Olinko, to přece není možné!
Musíš mně psát každý den, i kdyby to jen krátké psaní bylo, ale piš dlouhé, tak dlouhé, aby se mně zdálo, že jsem u Tebe a dýchám s Tebou a že už jsme si toho tolik řekli, že si můžeme dovolit chvilku mlčet a dívat se třeba do země.
- Přesvědčuji sebe sama, že mé dny tady nejsou promarněné, že tu honím kousek zdraví, ale je mně těžko a nepřestane mi být těžko, pokud nebudu mít od Tebe psaní.
Copak jsi na mne zapomněla?
Má krásná dušičko, pošli mně básničku, pošli mně kousek sebe.
Jsem hrozně chudý bez toho.
Hloupý jsem jako malé dítě, neumím myslet snad láskou, snad únavou;
jsem trochu šťastný jen tehdy, když mne nikdo nevidí a já sedím a koukám do země a představuju si - zahradu Krakonošovu, zahrádku mládí, kde jsem byl zahradníčkem.
Bože, bože, je to opravdu tak daleko?
- Malá holčičko, potěš Čáču!
Teď je jedenáct hodin v noci, ve čtvrtek.
Ty jsi dnes hrála Kadidju, teď už jsi doma, teď už sis vytáhla vlásničky a rozepínáš se, teď už ležíš v postýlce, teď jsi si na mne vzpomněla, a teď už spíš.
Co si to brebentíš ze spaní, růžová puso?
I když zatajím dech, neslyším tě;
někdo se venku směje, slyším kroky, za těmi kroky je černé a teplé ticho, pak teče široký Váh, hučí lesy, spí dlouhatánský kraj, a na konci mých myšlenek jako chundelatý uzlíček maličká spící holčička, utahaný raneček mladosti, chudáček má krásná.
Spi;
a zítra, až vstaneš, mně napiš a pod známkou pošli sebe samu.
Dobrou noc, má Olgo!
( 804 ) [ Trenčianské Teplice 12. srpna 1921 ]
Drahá, sladká holčičko,
Tvé psaní mne nesmírně potěšilo, už tím, že přišlo a že bylo dlouhé a milé;
je mi sic hrozně líto, že se pro něco trápíš;
chtěl bych Ti vdechnout z dálky důvěru, kterou mám já, ale myslím, že už jsi zase veselá malá holčička, které chudý vojáček z té pěkné historky ( se špatným instrumentálem ) vymodlil klid duše.
Zato budeš mít zelenou čepici, mlč, a moc pěknou, aby to bylo pravda, že pán bůh odměňuje hodné holčičky.
Bylo by to ošklivé na světě a příliš kruté, kdyby těm nejhodnějším dával špatné nadělení.
Ne, čorta nět, jest bog;
spolehni na mne, a ostatně já jsem, jak říkáš, chytrá hlavička a krom toho žádný smolař, aspoň obyčejně, a mám už hotový plán pro všechny alternativy a eventuality, i pro ty naprosto nemožné.
Vidíš, píši Ti psaní plné důvěry přesto, že píši za démonického doprovodu strašné, stromy lámající vichřice, která přináší jakousi strašnou bouřku.
Přitom po každých pěti slovech zhasne žárovka a trvá po jednu nebo dvě minuty infernální, dusná, těhotná tma, rozrývaná hroznými blesky.
Teď, v tuhle hodinu dávají v lázeňském divadle moji Lásky hru osudnou.
Je tam maminka, sestra i děti, jen já jsem nešel, abych psal své holčičce.
Hřmí pořád blíž;
za chvíli spustí se liják na nás mroucí, na beznadějné trávníky a zubožený svět;
vláha padne na zahrádku mé milé, a já, třeba je noc, půjdu s bosou hlavou do deště, jednak abych dal tohle psaní do kastlíku, jednak abych se modlil k bohům nebeské a pozemské vláhy.
- - Co bych psal o sobě?
Umořen, vyčerpán koupelemi, uhmožděn masáží vleku se nepříjemným, strašně žhnoucím dnem.
Bez jediné myšlenečky v hlavě sedl jsem odpoledne a začal znovu psát:
Kapitola VIII, Na bagru.
A vidíš, napsal jsem bezmála padesát řádek, špatných sice - ale ve dnech pustoty nezáleží na tom, píšu - li dobře nebo špatně, jenom když píšu.
Ježíšmarjá, snad je zrovna teď ukrutná bouřka také v Praze, Olinka běží z divadla domů a hup pod peřinu, a bude se potit strachem, a já bych ji vlastně měl konejšit, houpy, houpy, hou, holčičko, neboj, bouřka je požehnání a vůbec, buďme silní;
i v našich malých poměrech je dost místa pro hrdinství.
Díťátko, tady Ti je vos, a jak drzých!
- A teď, teď právě se spustila prška, prudká, rozcuchaná jako Tvé vlasy;
oh, miláčku, jaká úleva!
Celá ta dálka odtud až do Prahy se zamilovaně protahuje jako pěkné tělo a pije, s rozkoší pije to divé a studené políbení.
Holčičko, spi krásně a tentokrát beze všech starostí.
A piš mi každý den;
dnes například přišlo Tvé předrahé psaní v poledne, a já blázen jsem s večerní poštou už čekal nové.
Od paní Tilschové jsem dnes dostal lístek z Hirschberku, dělali dvoudenní výlet na pruskou stranu.
Jinak nic a nic nového;
stýskání, vzpomínání a počítání mizerných, bezútěšných dnů.
Kdyby aspoň týden pršelo a pořád pršelo, abych seděl doma a psal kapitolu VIII a X a XV, zuřivě, slepě, do blaženého zpitomění.
Pa, miláčku, naši se vracejí z divadla, běžím ještě na poštu;
a zítra ráno čekám psaní, a zítra bude už zase o den méně, a bude pršet, a Ty budeš hačat v Praze a psát svému Čáčovi pro jeho potěšení.
Pa.
( 805 ) [ Trenčianské Teplice 13. srpna 1921 ]
Drahá holčičko,
píšu sice jen krátké psaní, ale píši je jako každého dne doposud;
snad jsi dostala mé psaní o půl dne později, ale píšu každého večera.
Jsem dnes neobyčejně ospalý;
snad proto, že jsem až do půl jedenácté hrál s dětmi karty.
Jinak jsem a ) celé ráno se nechal týrat tzv. léčením, b ) odpoledne chvíli psal a pak promokl na procházce.
- Blahopřeju Ti k ochlazení;
sám jsem dnes konečně zase pocítil chuť k životu.
Je to ohromný požitek, dýchat vzduch studený jako čistá voda;
připomíná to mimoto hory a tisíce překrásných věcí.
Čtu jakési irské pohádky;
je to divné, zmatené a kouzelné, a vždycky mi to překlouzne do spaní a zdá se mně o Tuleních Mužích, Dan Ronech, Mac Cadrunech a podobných věcech stejně podivných a mlžných.
Dnes byly zdejší hory zaklopeny mraky;
velikánský Žihlavik měl čepici z dešťových par, a to mně tak nesmírně připomnělo Kozí hřbety a pěknou procházku k Buchbergrovi.
Musím tolik mnoho hovořit s tolika lidmi, ale věř, to není rozptýlení, to je jen rozdrobení, tříštění;
den není jedna veliká hladina radosti nebo stýskání, ale tisíc okamžiků, tisíc nárazů, ze kterých každý má svůj rub neukojení.
Já mám rád velké plochy v životě jako v umění;
raději velký stesk než spoustu drobných událostí, raději velké ticho než mnoho drobných řečí.
Proto se vyhýbám mrzutostem, návštěvám i zábavám, abych si uchoval celost a rozlohu svých dnů.
Věř, holčičko, čím jsem starší, tím kratší mně připadá den.
Když jsem byl dítě, zdálo se mi, že hodina je jako velikánská krajina, v níž je na tisíce zábav, zájmů a překvapení;
teď je mi celý den něco tak hrozně krátkého, že bych jej chtěl zadržet, i když není šťastný.
Ach můj bože, moci konečně žít ve dnech široce rozklenutých, pokojných a zrajících beze všeho rozčilování!
Mám trochu úzkost z nových povinností, které mně nastanou na Vinohradském divadle;
ne proto, že by byly nad mé síly, ale proto, že budu muset podstupovat tolik vedlejších zájmů, které jen ukrutně nahodile budou souviset s mou osobní životní linií.
A těším se už do Prahy.
Do Prahy, která je láska, veliká láska, a práce, veliká a solidní práce.
Drahá holčičko, počkej, jak dobře si upravíme život, už teď.
Uděláme si plodný rozvrh každého dne.
Budeme strašně rozumní ( ale víš, také strašně zamilovaní;
jinak raději nic ).
Já musím pořád dělat plány.
Pořád musím mít pocit, že na svůj příští život mohu působit svou vůlí.
Kdybych jednou si měl říci, že není vůbec v mé moci, jak budu žít, vztekl bych se zlostí.
Ach, miláčku, vzpurná a neposlušná holčičko, já bych děsně chtěl ovládat Tě svou vůlí.
Já věřím, že všechno může vůle vykonat, a Ty máš nemocnou vůli: příliš prudkou, příliš citlivou.
Chtěl bych Ti vdechnout svou vůli k životu, k sebevládě, k štěstí, k harmonii.
Chtěl bych já celý být Tvou vůlí.
Věř mně, že víc věřím ve vůli než v génia.
A teď jdu spát, miláčku;
jistě Tě uvidím ve spaní - sen je to jediné, co se vymyká naší vůli, a proto nás tolik překvapuje.
Dobrou noc, má dceruško;
piš mi zas, piš mi denně, potěš mne a buď šťastna, pokud zase nepřiletím, abych měl svůj podíl na každém z Tvých dnů.
Sbohem, sbohem, holčičko, spi líbezně.
( 806 ) [ Trenčianské Teplice 14. srpna 1921 ]
Drahé děvčátko,
nedá mi to, abych nepsal i dnes, ač 1. jsem nedostal dnes žádné psaní ( tohle je můj šestý dopis, a dostal jsem teprve dva ) a 2. ač jsem velmi unaven po velkém marši.
Šel jsem se sestrou a dětmi do Havránkovy doliny, o které jsem Ti už povídal;
tam jsme potkali hajného, který nám vypravoval o zbojnících.
Byli tu ještě loni v zimě, přepadli i jeho ( hajného ) v hájovně a bydleli na jednom kopci v jeskyni.
Pak nás vedl ten hajný do té jeskyně;
bylo to hrozné drápání, chudinko, ty bys tam jakživa nevylezla, ale zato jsem viděl pravou zbojnickou jeskyni, skoro ještě teplou.
A půl hodiny dál je prý ohromná krápníková jeskyně, měřící v ploše tři míry pole;
a v ní prý jsou kamenné dvéře, kterými nikdo nemůže hnout, a za těmi dveřmi prý je veliký poklad.
Už se tam lidé chtěli prokopat z jiné strany, ale nešlo to.
Bohužel do té jeskyně se musí po provaze.
A ještě je tu prý jedna jeskyně plná pokladů, ale k té jeskyni by musel mít člověk klíč.
Ten klíč je zakopán tři kroky od jednoho buku, ale který buk to je, to věděl jen jeden zbojník, kterého ostatní zbojníci oslepili, aby to místo nikomu nemohl ukázat.
Ten slepý zbojník sloužil u jednoho gazdy v Motešicích, který předloni zemřel.
Náš hajný už kopal na mnoha místech po tom klíči;
nenašel nic, a proto slouží podnes za 140 K měsíčně.
Jeho ženu střelil majitel lesů do prsou;
dvě leta nato umírala a šestkrát byla operovaná.
Viděl jsem konečně také skálu, ve které žijí podnes divoké kočky;
divoká kočka, jak známo, zakousne i člověka.
Volal jsem na ně, ale nepřišla žádná.
Mimoto jsou tu i medvědi;
musí to být milý druh, protože žerou jen maliny jako malé holčičky.
- Tak tohle lesní dobrodružství trvalo čtyři hodiny;
byl jsem ve zbojnické jeskyni právě v tu chvíli, kdy jedna holčička si malovala svěží líčka a běžela na jeviště hrát cosi nevýslovně hloupého.
( Neděle, 7 hodin večer:
Jeho kočička. )
Snad i jí by bylo lépe, kdyby klusala těmi lesy, vlhkými po odpolední bouřce, a drobátko se bála medvědů a rysů.
Holčičko!
Klíží se mi oči.
Byl bych rád, kdybych byl potkal živého zbojníka, ne z romantiky, ale abych se ho na něco zeptal.
Víš, musí to být hodně těžké živobytí, být zbojníkem.
Ukrutně namáhavé a poměrně nevýnosné.
Myslím, že by ti zbojníci museli mít docela sociální a důvodný vztek na nás poctivé lidi, kteří se uživíme daleko snadněji.
Ten můj salónní Loupežník neměl ani ponětí, jak je to krušné být opravdu a vážně loupežníkem.
Vždyť i ten mírný, blondový hajný se chlubil, že po nich třináctkrát střelil;
a prý " jenom krev po nich zůstala ".
Ach, holčičko, mně se zdá, že už spím.
Mám v nohou sakramentské kopce beze všech cest.
Pa, mé zlato, dobrou noc.
Kapitola VIII se blíží pomalu ke konci.
Piš, piš denně;
dnes mne píchlo, když nepřišlo psaní, ale řekl jsem si, že se Ti vrátili rodiče a že tedy máš mnoho práce a povídání.
Mně se docela obyčejně stýská;
ožil jsem trochu chladnem, ale zato cítím všechno ostřeji a silněji.
Dobrou noc, Olinko, líbám Tě a hladím Ti ručičky.
( 807 ) [ Trenčianské Teplice 15. srpna 1921 ]
Milovaná panenko,
děkuju především a ještě jednou děkuju: dostal jsem dnes najednou dva Tvé dopisy.
Já sám psal jsem dosud přesně každého dne;
teď píši po zuřivém cviku, správněji kaufcviku čili komandu, ve kterém jsem proti švagrovi a sestře prohrál asi šest korun kromě vzácnějších ještě hodnot duševních.
Zas tedy, bohudík, o jeden den méně!
Vidíš, v Praze je mi líto večer každého dne a chtěl bych jej prožít ještě jednou, v nové práci a nové lásce;
tady jsem rád, když je zas jeden den utržen jako list v kalendáři.
Dnes jsem se skoro celé odpoledne věnoval mravní výchově dětí;
na mou duši, vedle jiných zahozených talentů je ve mně ztracen kazatel moralista.
Neboj se, holčičko, neboj se Bodiny churavosti;
nic to není, přejde to, spoléhej na má slova.
A stran Tvé starosti, buď klidna;
rozvážil jsem všechno, a buď jak buď, jsem kliden a potěším Tě.
Prosím Tě jenom, abys byla bez starosti a nekalila si ani den, ani minutu, dokud se nenavrátím.
Prosím Tě o to a naléhám na to.
Nestarej se vůbec o nic, pokud se nevrátím.
Buď docela, docela spokojena.
Tak dnes je patnáctého, pondělí večer;
vzpomínal jsem na Tebe, že jsi, chudinko, dvakrát musela hrát tu ferencovinu.
Pán bůh Tě potěš!
Mám zas takovou přísnou, vážnou chuť na umění;
musím se opravdu nutit, abych dodělal ten špásovný román, ale mé srdce touží po nějaké čisté práci.
Takhle zase nějakého poetického Loupežníka bych si rád napsal!
Teď tak všechno v lesích voní, dnes jsem putoval pěšinami tak krásnými, tichými a temnými, že je mi až do teď krásně teskno a skoro slavnostně.
To je můj podzim, můj krásný podzim.
A těším se do Prahy, nejen pro lásku a pro Tebe, což je první, stálá a náramně hlasitá pohnutka, ale také pro to pracovní zaujetí, které na mne sedá.
Zvážněl jsem a pročistil jsem se;
měl bych vlastně těch pár dní tady prožít v úplné samotě;
rozptylují mne lidé, které mám rád, i starosti lásky jsou mně hrozně, až příliš blízké, ale je to přece jen úrodná pauza.
Chtěl bych se s Tebou rozdělit o svůj klid a svou naději;
mám takový pocit zralosti, jako by opravdu příští život byl docela v mých rukou a já jej mohl utvářet v jakémsi neobyčejně uspokojivém a pěkném tvaru.
Je mi dobře;
právě proto, že mi tak scházíš, že tolik cítím pevnost a jistotu toho, co je mezi námi, je mi dobře.
Chtěl bych, aby ses mi dala docela do rukou, ne k milování, ale k utváření.
Jsem náramně hodný a je mi, jako bych rozuměl všemu a všem.
Zní to neskromně;
ale poslední krok v důvěře k světu je důvěra k sobě samotnému.
A já si důvěřuju.
Prosím Tě, abys i to brala za dobré znamení a za silný důvod k tomu, abys byla spokojená a ničeho se nebála.
Drahá holčičko, často ses ptala, co přijde po lásce?
Já Ti to povím, co přichází s láskou a je tak mocné, že i lásku to přetrvá: je to lnutí, přilnutí, ukrutná blízkost, která nic nechce než dávat.
Říkám Ti, je to něco moc krásného.
Tak dobrou noc pro dnešek;
i mé péro klouže a šustí tak tiše, měkce a vlhce po papíře, jako když jsem odpoledne šel lesními cestičkami a myslel na celý svět, to jest na nás, na sebe, na podzim, na dobré a uklidňující věci.
Buď klidná, klidná, klidná!
Dobrou noc, předrahá Olinko;
těším se zase na Tvé psaní-písničku.
Tvůj Čáča
( 808 ) [ Trenčianské Teplice 16. srpna 1921 ]
Drahá, milá holčičko,
dnes zase začínám svůj dopis pěkným díkem: došla dvě psaníčka najednou.
Smutná psaníčka, jako otrhaní běláskové.
Děvčátko, opakuju jednou provždycky: buď veselá, důvěřuj;
" konec vše napraví ", není, čeho se bát.
Klid, klid!
Píši velmi pozdě v noci;
hráli jsme v rodinném kruhu karty až přes hodinu třiadvacátou.
I v kartách mám osud, který mne plní v celém životě pokojnou rezignací: ani nevyhrát, ani neprohrát;
zůstat v rovnováze, dávat životu, kolik on dává mně.
- A předtím překrásná podzimní procházka.
Jako by samo nebe chtělo ukázat všechny své kousky, svítilo slunce, pršelo, dvě duhy stály nad horami a za soumraku milovaný měsíc;
podivuhodné průhledy do hor, do hor na všechny strany - světlezelené lesy, indigové stíny, hnědé pastviny s velkými stády bílých a černých ovcí, všechno v dokonalém ladění časného podzimu.
Bylo to tak krásné, že jsem si bezpočtukrát vzpomněl na Tebe s praživoucí lítostí, že to nevidíš se mnou.
- Dnes je úterý, i dnes jsi hrála Kočičku;
z té dálky, z té drsné a širokoplecí přírody mně to připadá až bolestné.
Ach, holčičko, velký život není koneckonců v horečném zmítání, v ctižádosti, v úsilné honičce za úspěchem nebo čímkoliv.
Když se člověk dívá na ty veliké, silné, pokojné věci, přestává skoro chápat ten neklid nás uštvaných a zraněných lidí.
Ani já nevidím ve své literatuře cestu k úspěchu nebo slávě;
v tom nejkrásnějším případě je veškeré umění tak samozřejmé jako hora nebo keř jalovce;
vyrůstá, žije, jest prostě, a co k tomu přidají lidé, je něco tak ohavného jako turistické tabulky v přírodě.
Být umělcem, ano, nic není lepšího nadto;
ale být umělcem v životě, umělcem v harmonii a velikosti samotného života, to je to nejkrásnější, nejryzejší a nejskromnější.
Má drahá holčičko, Olo, prožívám tolik, že je mi tisíckrát mučivější vzpomínka na Tvé trápení, protože to trápení by neobstálo před přísnou zkouškou té zralé podzimní krásy a chladných nebes.
Všecko zdá se mi něco říkat, a já Ti to věrně vyřizuji:
" Nech klidně dít se to, co se dít musí.
Co je nutné, je dobré.
Nes, co je Ti dáno nést.
Je hlubší a užitečný smysl ve všem, čemu nemůžeš uniknout. "
Miláčku, věř v moudrost těch podzimních a nebeských mocností;
i já jsem jim uvěřil a naučil jsem se dvojímu: oddaně přijímat, co musí být, a statečně vykonat, co je dobré a krásné konat.
Mám vnitřní síly víc než pro dva;
co je mi platna, když se nemohu o ni s Tebou rozdělit?
Miláčku, buď silná;
to platí víc, než " buď krásná " nebo cokoliv jiného.
Neumíš - li být silná jako sivý buk, buď silná jako jalovec, jako houževnatá mateřídouška, jako všecko to, co bez reptání a zmítání přijímá sucho a zimu, plodnost i zranění.
Umět to tak jako příroda!
Buď silná!
Dost, dost už, holčičko;
bojím se, že ani dnes se mi nepodaří potěšit Tě.
Vidíš aspoň jedno, jak mne postavil na nohy můj podzimek;
bojíš - li se, že to pro Tebe znamená léto po jaru příliš krátkém, dobrá: buď silná a spokojená - i Tebe čeká podzimek, a budeš - li moudrá, bude krásný, krásnější než všechno předtím.
Copak je na tom něco smutného?
A tedy zatím sbohem, Olgo;
čekám zase psaní.
Mé zdraví se velmi zlepšilo.
Dobrou noc, Olinko, právě tluče půlnoc.
Tisíckrát Tvůj Čáča
( 809 ) [ Trenčianské Teplice ] 17. [ srpna ], středa [ 1921 ]
Drahé děvčátko,
dnes skutečně nemám co psát.
Nejen proto, že mne bolí zub a že jsem se do tuposti uhrál v komandu ( a měl protivné štěstí a vyhrál moc peněz ), ale že se za celý den nic, nic, nic nestalo, co by mně poskytlo jedinou krejcarovou myšlenečku.
Začal jsem psát kapitolu IX. a ostatek dne protratil v tak drobné minci, že nemám teď večer čeho se zachytit.
Takové dny mám nerad.
Po nich nemám večer ten pokoj, po kterém toužím.
Dobrý den, cenný den je jenom ten, který mně dal pocítit nebo poznat něco dobrého a aspoň trochu velkého.
Už ani neříkám: den, který mně dopřál udělat dobrý kus práce.
Ani práce není to, co dělá člověka.
Dovedu si představit léta, kdy bych nevzal péro do ruky a jen se díval a trochu den po dni moudřel;
snad by ta léta byla méně ztracená než ty plodné a pilné roky s takzvaným úspěchem.
Vím, holčičko, je to všechno trochu rezignace, ale věř mi, je mi až nevolno, pomyslím - li, že zase začnu brát vážně všelijaké ty osobní i veřejné otázky, divadlo, aféry, lidské řeči a já nevím co.
Především být silný a moudrý, být pán, žít hluboce a tiše svůj život;
všechno ostatní je zbytečná horečka, nestřídmost a rozptýlenost.
- Vidíš, protože dnes nedošlo od Tebe žádné psaní, píšu pořád sám o sobě;
ale přitom, nebo spíš právě přitom myslím tolik a tolik na Tebe.
Kdyby to bylo možno, chtěl bych Tě rozdělit na atomy a každý atom sám odýchat, pomilovat a zase sestavovat v celek.
Vždycky jsem říkal, že bych nejraději na světě byl Tvým Pygmaliónem.
Protože Tě tu nemám, pracuju sám na sobě;
a proto pořád nalézám na sobě staré směšné vlastnosti, kterých bych se chtěl zbavit.
Celá ta domnělá důležitost ( Wichtigtuerei tomu říkají Němci ) tak řečeného uměleckého poslání, ta osobní nedůtklivost, ukrutná snaha uplatnit se, ta okázalost a vlastně neskromnost umělecké nátury mně teď připadá jako to první nedůstojné a komické, čeho se chci docela zbavit.
A jiné a jiné věci.
O tom až jindy.
Dnes jsem chudák, kterého nedůstojně a komicky bolí zub.
- Děvčátko, trápíš se ještě?
Mlč, nech toho;
vymyslel jsem mnoho věcí do budoucnosti, které jsou úplně uspokojivé, uvidíš.
Žádné fantastické plány: velmi reelní podrobnosti.
A zase je o den méně.
Zítra určitě čekám psaní, veselejší a šťastnější psaní.
A teď už dobrou noc.
Jsem jaksi fyzicky rozladěn.
Ubohá kočičko, kdypak už přestane Kočička!
Zatím sbohem, a piš, a můžeš - li mne v něčem poučit a chceš - li mne v něčem předělat, začni s tím hned, pokud prožívám své dny dobrých úmyslů.
Líbá Tě Čáča
( 810 ) [ Trenčianské Teplice 18. srpna 1921 ]
Drahá holčičko,
právě přišly Tvé dva expresy z 15.
- 17.
Já nesvoluju, abys něco udělala, slyšíš?
Já, pokud Ti na mně záleží! zapovídám Ti každý takový pokus, a uděláš mi strašnou bolest, neposlechneš - li mne.
Doufal jsem, že rozumíš tomu, píši - li: buď klidna a spokojena.
Znamenalo to, že beru celou věc na sebe a že máš mně naprosto důvěřovat.
Nepsal jsem víc, nechtěl jsem psát víc, ale přemýšlel jsem o všem a je mi naprosto jasno, co mám dělat a co máš dělat Ty.
Prosím Tě naléhavě a svrchovaně vážně: ponech to mně, čekej, buď klidna a neboj se.
Žij tak, jako by vůbec ničeho nebylo.
Vše je dobře, všechno přijímám rád, s nadějí, ano s těšením.
Těším se, děvčátko, a prosím Tě, aby ses těšila se mnou.
Těším se na odpovědnost a starost, kterou vezmu na sebe.
Těším se, že teprve nyní budu, jak se patří, Tvou maminkou.
Hrozně se těším na to, co ve svých dopisech nejmenuji.
Ohromné obtíže, které jsou v cestě, jsem promyslel a vím, jak to nad nimi vyhrát.
Spoléhej jenom na mne.
Hned bych se rozejel do Prahy, abych Ti vše řekl;
ale v tomhle stadiu je nebezpečno mé léčení přerušit, mohlo by nastat zhoršení, a toho se bojím pro sebe i pro Tebe.
Proto Tě prosím: čekej trpělivě.
Vidím a přímo hmatám úplně hladké řešení;
žádám jen, abys mi důvěřovala, otřela si očička a těšila se, jako i já se těším.
Je hrozný nesmysl, že se trápíš;
naopak, naopak, buď šťastna.
Mé nynější štěstí, které mně jen hořkne hroznou soustrastí s Tebou, je už z veliké části založeno na obraze, který vidím před sebou.
Tak, drahá Olgo, a nyní buď klidna.
Hlavně, nic nedělat!
Nemíchat se do osudu!
Být šťastna z toho, co má a musí být!
Mám jenom nesmírnou úzkost, zda jsi už něco neudělala, čeho bych hrozně litoval.
Bože, jak je to ohavné, že musím být tak daleko od Tebe!
Mám trhání skočit do nejbližšího vlaku a nezastavit se až v Thunovské;
ale pak bych musel lehnout a Ty bys měla ještě větší starost.
Chci být zdráv, hodně zdráv - Ty víš proč.
Dítě, dítě, a nyní Tě ještě jednou žádám - ne o hrdinství ani o sebepřemáhání, ale jen o jednu maličkou věc: abys mně naprosto důvěřovala.
Vše dopadne tak, jak si přeju: dobře pro nás oba.
Slib mi, že necháš všechno na mně.
Slib mi, že nehneš prstem a uděláš jen to, ale všechno to, oč Tě požádám.
Nyní sbohem;
chci ještě před polednem dát to psaní na poštu, abys je zítra ráno dostala.
Drahá Olgo, jsem při Tobě, jsem plně s Tebou;
věř, čekej a buď se mnou šťastna.
Tvůj Karel
( 811 ) [ Trenčianské Teplice ] 19. [ srpna ] v noci [ 1921 ]
Drahá, poplašená holčičko,
ani ráno, ani večer nepřišel od Tebe dopis.
Trnu úzkostí, co to znamená.
Unavil jsem své tělo bláznivým lezením po kopcích, abych unavil také svou duši.
Počítám hodiny;
snad jsi dostala můj expres dopis dříve, než bys provedla něco hrozně nerozumného.
Snad přišel včas;
pak jsi jistě poslechla, viď?
Oh, ale vždyť jsem Ti i předtím, pořád a pořád říkal, že bych něco takového nikdy nepřipustil.
Ty to víš, nemohlas tedy jednat jinak.
Viď, nic se nestalo?
Viď, čekáš na Čáču, aby Ti řekl všechno, co pro nás oba vymyslel?
Myslím - li na to, že bys něco udělala, je mi strašno.
Ne, řekni, ukrať rychle mou úzkost;
nedostanu - li zítra zprávu, zblázním se úzkostí.
Nejlépe by bylo, kdybych se za Tebou ihned rozejel, ale bojím se, mám velmi vážné příčiny, kromě té pitomé léčby, kterou proklínám.
Maminka ke mně lne jako nikdy dosud, nebo aspoň to ukazuje jako nikdy dosud.
Je to až mučivé a hrozné;
kdybych odejel, vím, že by Tě nadlouho nenáviděla.
Je mi strašno z její lásky, z jejích polibků, z jejího přisluhování;
nenáležím jí, ta láska nepatří mně, má mysl je jinde.
A teď ta povinnost přemáhat se, neukázat svou úzkost;
jak chvilinku myslím na své věci, na Tebe, hned jsou kolem mne čtyři ženské: že jsem smutný, že se mně něco stalo, že snad ten dopis atd.
A tož nebýt smutný, kousat se docela, docela uvnitř, utahat tělo - děvčátko, poslední dva dny byly strašné.
Nevíš, co to je mít úzkost o Tebe.
Ty nikdy nemusíš mít úzkost o mne, Ty to neznáš, to je horší než bát se o vlastní život.
Já nechci a nechci, abys tak jednala, nemohu Ti všechno napsat, ale nehni ani prstem, neudělej ani jednoho špatného a nešťastného kroku.
Bože, kdy budu mít od Tebe zprávu!
Kdy zas tohle psaní dojde do Prahy!
Nemohu je poslat expres, je noc;
půjde ráno v osm, večer je v Praze, pozítří ráno je dostaneš.
Je to tak strašně pomalé!
Myslím na Tebe tak silně, že se mi zdá, že ty myšlenky si musí prorazit cestu až k Tobě a že je nějak slyšíš;
a pořád Ti do dálky diktuju: všechno jsem zvážil, sečkej, raduj se.
Copak to neslyšíš, nešťastná, neslyšíš to ráno i v poledne i večer?
Dost, Olgo;
ráno nebo zítra večer musím mít od Tebe zprávu.
Nesnesu už tu úzkost.
Viď, že jsi ne - Chtěl bych něco rozhryzat netrpělivostí;
a nebudu - li dnes zase spát, oh bože, jak se ten čas natáhne!
Ne, děvčátko, do zahrady před oknem svítí měsíc tak klidně, jako by to bylo nějaké poselství pro mne: neboj se, nic jsem neučinila.
Ah díky, díky, holčičko!
Dobře, že jsi to řekla měsíci.
Ale přece budu se třást, pokud nebudu mít Tvůj dopis.
Už není podzim a není nic;
krása světa pohasla;
nevidím nic.
Jen ta měsíční noc trochu mluví a uklidňuje.
Olgo, dopis!
Proboha, aspoň teď musíš mne slyšet!
Vím už, jak dosáhnout bytu atd.
Vše Ti řeknu, jen mne upokoj!
Kdyby už byl aspoň zítřek!
Dnes jsi určitě dostala můj expres, dnes ráno, jak počítám, Tvůj poslední dopis měl datum 17., tedy jistě nebylo pozdě.
Já se o Tebe bojím.
Viď, nic jsi neučinila.
Prosím Tě, abys byla veselá.
Hleď, vyjasňuje se před námi.
Udělám spoustu nutných věcí.
Klidná, šťastná, spoléhající.
Dobrou noc, Olgo.
Karel
( 812 ) [ Trenčianské Teplice ] 20. [ srpna 1921 ]
Drahé děvčátko,
statečnost a sílu jsem myslel v jiném smyslu - ale budiž, stalo se.
Nyní Tě nechci kárat, jak bys snad zasloužila.
Teď je samo o sobě velkou událostí, že jsi aspoň trochu šťastna.
Cítím se nesmírně sláb - ne tělesně, ale mravně a duševně;
sláb k radosti, sláb k výčitce, neoprávněn k tomu i k onomu;
úleva i bolest, obé je mi jaksi jedno.
Jen abys teď byla zdráva.
Jen aby se Ti teď začalo dařit.
Abys byla šťastnější než dosud.
Líp vyzbrojená.
Schopnější rezignace.
Máš za sebou velkou bolest.
Děvčátko, to může být člověku ohromným prospěchem.
Snad jsi teď bohatší.
Ne o jednu zkušenost, - nestálo by za to žít, kdyby člověk kupoval jen takové zkušenosti.
Ale bohatší o několik dosavadních životů.
Hledám něco dobrého na tom všem, co se stalo, ale je jaksi prázdno kolem mne.
Bojím se na to myslet, abych nemusel příliš těžce vinit sama sebe.
Ó bože, kdybych to mohl odčinit!
Já, já, já, který se tolik nažvaním o harmonii a moudrosti a štěstí, jsem zahrál pěknému životu tak ohavný kousek!
Nevíš, jak je mi hořko.
Proto, ano, hlavně proto jsem chtěl všechno jinak, abych sám nesl tíhu věci a odpovědnost a abych přinutil osud, aby těžkou chybu obrátil v něco dobrého.
Teď mně to dobré zmizelo.
Neudělal jsem nic než kus utrpení.
Je to vlastně hrozné.
Teď stojím nad sutinami dobrých úmyslů, kterými jsem chtěl napravit svou vinu.
A nyní jsi platila jen Ty.
Já nic, pranic.
Je mně strašně hořko nade mnou samým.
Co jsi to učinila!
Co jsem já učinil!
To druhé leží na mně jako mrak.
Nikdy už to nenapravím.
I mně tím končí jakési dětství.
Udělal jsem zlo - vlastně nikdy dosud jsem nic zlého neučinil, až teď.
Jsem tím ještě příliš užaslý, než abych to plně pochopil.
Je tomu několik dní, co jsem Ti přímo nestoudně psal: že mám pocit, jako bych měl svůj život docela ve svých rukou.
A zatím rozhoduje i o mně náhoda.
Kdybych byl v Praze, bylo by všechno jinak.
Neříkám, že líp, a nevěřím, že hůř, ale docela jinak.
Přitom ve mně propuká nesnesitelná, trýznivá něžnost k Tvému utrpení.
Jakže, Tys trpěla, a já jsem nebyl při tom!
Chtěl bych si sám způsobit nějakou silnou bolest, abych věděl, co to je.
Tuhle noc následkem přílišné únavy a námahy ( chtěl jsem se tolik unavit, abych spal jako kámen ve vodě ) jsem dostal hrozně bolestný záchvat ischiasu;
nespal jsem pro bolest celou noc.
Tu bolest Ti obětuju;
je to maličko, ale aspoň něco.
I to byla bolest z lásky.
Chtěl bych Tě zahrnout nejněžnějšími slovy, ne pro to, co jsi učinila, ale proto, že jsi trpěla.
Zatím je mi smutno a hořko;
stydím se za sebe;
chtěl bych nebýt.
- Nyní buď aspoň zdráva.
Prosím Tě proboha, udělej všechno pro své zdraví, jez, žij rozumně a opatrně, aby aspoň tahle úzkost byla mně ušetřena.
Já pak nevím, jaký mám být a čím ti mohu teď ozlatit život.
Myslil jsem na tolik věcí, ale dopadlo to jinak.
I k Tobě mám jiné povinnosti, i k sobě stojím teď jaksi bez omluvy.
Ach, holčičko, láska zůstává i pod studem a sebetrýzní a roste soucitem.
Píšu samé smutné věci;
ale aspoň to je mi jasno, že Tě mám rád jako nikdy.
Prosím Tě, buď nyní zdráva.
- Malá Helenka mne dnes večer zas upomínala o ten obrázek Eddy Polla.
Buď tak hodná, pošli jí ho - i to je trošíčku láska.
Dobrou noc, drahé děvčátko;
jsem smutný a zamilovaný, ale i já snad vyjdu lepší z té žalostné lázně.
Dobrou noc, dobrou noc, Olgo!
Tvé dopisy došly všechny.
( 813 ) [ Trenčianské Teplice 22. srpna 1921 ]
Drahá holčičko,
včera byl první a jediný dosud den, kdy jsem Ti nepsal;
patrně proto, že byla neděle, která mne znudila a vysušila až do hloubi duše.
Dnes píši jen krátké psaní, protože mám s dětmi podniknout výzkumnou výpravu k Horákově pustě a k jakési jeskyni v tzv. Bukovině.
Myslím však, že tu jeskyni nenajdeme.
- Za týden, za osm dní jedu do Prahy.
Už se koukám zamilovaně na západ a pouštím tam na procházku své těšení.
Dnes mi poslal Zavřel své drama, zase nějakého Přemysla, pro Vinohradské divadlo.
Kvapil mi píše, že v září jede do Paříže a že by se mnou rád do té doby mluvil.
Musím tedy 1. září být v Praze.
Krom toho se dovídám, že Hilar dále jedná s vinohradskými herci, což by případně znemožnilo i mně jít na Vinohrady.
Ach, dějž se!
- RUR je ( podle Politiky ) přijato také pro Frankfurt a Cáchy.
Jinak o tom nevím nic.
Dnes došla dvě Tvá psaníčka;
obě mne potěšila a ulevila mi tím, že je v nich aspoň trochu veselosti.
Ale o těch věcech ani dnes nechci a jaksi nemohu psát, nejsem s nimi hotov.
Jistě se vrátím klidný, a nebudu se muset nutit, abych se na Tebe usmál.
Hlavně však: jez hodně, choď venku, žij co nejzdravěji.
Těch 61 kg ztráty na váze mne poděsilo.
- Sám, jak se zdá, netloustnu.
Těžko tloustnout při masážích a horkých lázních.
Ale jistě ozdravuju a - snad nestárnu.
Ten časný, zralý podzimek není stárnutí, a ostatně, jak se zdá, jsem ukázal dost zeleného a hloupého jara.
- Ostatně, co se týče mé nezkušenosti: na mou duši, nejde mi to do hlavy a jsem stěží s to tomu uvěřit.
Prokristapána, co všechno už se na světě děje!
- Trochu se párám s tím Absolutnem, nejde mi to od srdce, ale co platno.
Máš pravdu, poněkud se ve mně probouzí umělecký mnich;
byl ve mně odjakživa, jen chvílemi dřímá, a bojím se, že Tě bude letošní zimy poněkud znepokojovat.
Buď k němu blahovolná a přijmi od něho to málo dobrého, co Ti může pro Tvou dráhu dát;
neodsuzuj ho a neber ho lehce.
To, co přes nás přešlo, působilo na mne zvážněním a zpřísněním;
už nikdy se nevrátím k té lehkosti života, ve které jsem žil.
- Teď musím jít, děti naléhají.
Těším se, až budu mít pokdy napsat Ti víc.
A těším se na Tebe, stýská se mi pořád víc, probouzí se ve mně strašně sentimentální touha.
Na shledanou, mé dítě, Olinko.
Papej hodně, Larvičko, buď zdráva a veselá.
Tvůj úžasně oddaný Karel. 22/IX
( 814 ) [ Trenčianské Teplice 23. srpna 1921 ]
Má milá holčičko,
všechno se uložilo spat, a já Ti teprve nyní píšu své každodenní psaní.
Užil jsem dobře svého dne;
krom ranního trápení v lázni dopsal jsem kapitolu X., pak s požitkem četl Lagerlöfovou a potom putoval podzimním odpolednem po nových krásných cestách, plných překvapení.
Ty zdejší hory jsou divné, zmatou člověka jako ve snu.
Vylezeš na kopec, klikatíš se chvíli lesem, a najednou se ti otevře vyhlídka tak neznámá, že vůbec nevíš, kde jsi, jako by tě něco přeneslo do nového kraje.
Tak je to pokaždé, když dělám novou procházku.
Ani zdejší lidé se tu nevyznají.
- Ptáš se, kdy přijedu.
Pojedu odtud v úterý odpoledne, stavím se v Brně, ve středu v noci přijedu do Prahy.
Řekněme, ve čtvrtek ráno o 111 se stavím ve Švanďáku, zkoušíš - li.
Kdybys nezkoušela, stav se tam v tu hodinu.
Po tomhle pátku už mi sem nepiš, jde to pomalu, stěží bych Tvůj dopis dostal.
Tedy v pátek večer naposled, nebo v sobotu ráno expres.
A prosím pěkně, pošli ještě toho Eddy Polla.
Jinak nic nového.
Jím strašně mnoho, a neztučním - li, je to jen proto, že všechno zase roztrousím po těch zdejších kopcích.
Do té jeskyně jsme se včera nedostali, bylo to příliš daleko.
Šli jsme až na kraj jednoho kopce, který tady uzavírá obzor, a viděli jsme, že za ním je údolí a pak kopce ještě vyšší a hustší než tady.
A v těch kopcích prý člověk slyší bručet medvědy.
A v tom údolí jsou tři raubířské vesnice, že se tam stěží četník odváží.
Napohled to však vypadá mírně a sličně, a indigové podzimní stíny dávají všemu nádech zralé švestky, že by se do ní člověk zakousl a zamhouřil oči rozkoší.
A nyní bych strašně rád, abys i Ty zdravě žila a pěkně se celá nalila krví, takovou sladkou a hustou, ze které člověk dostává temperament buku: buk se nefantí a nerozčiluje, ale nedá se;
i on zápasí o život, panečku a jak!
A vyroste v krásné bučisko a netrápí se pro to, že není dubem nebo borovicí a že roste na Machnáči a ne tamhle na vysokánském Grolovci nebo Slimáčkově hoře.
Ale to jen tak vedle, protožes mi psala, že život není rezignace, nýbrž boj.
Tak.
Ale tedy, rád bych, abys hodně jedla;
já, hříšník, jsem měl tentokrát větší radost z té půlky kuřete, kterou jsi snědla, než z těch 10000 pus, které jsi mi poslala a kterých jsem nedostal.
Patrně se na poště ztratily.
Budu si stěžovat u ministerstva.
- Zatracená kočička má tuhý, opravdu kočičí život.
Fotografie mi neposílej, vždyť už už jedu.
Já Ti povím, že jsem dosud nevyndal své věci z kufříku;
připadalo mi pořád, že tu jsem stejně jenom naskok a že se vůbec nesmím zařizovat, jako bych tu chtěl bydlet.
Ještě napíšu asi dvě kapitoly a proběhnu asi čtyři neznámé cesty;
ještě několikrát budu bolestí sykat pod důkladnými pěstmi maséra Kuzendy a nadávat, až mne tatínek potáhne do ordinace, aby mně vpíchnul arzénovou injekci.
To je úžasné, co se nahraju karet s malou Helenkou.
My tři děti máme jedno společné: každý má svou lásku a svůj sen u divadla:
Eddy Pollo, pan Walter a Olinka.
A teď dobrou noc, je jedenáct hodin a já jsem poctivě unaven jako dřevorubec.
Olgo, teď už: na shledanou.
( 815 ) [ Trenčianské Teplice 24. srpna 1921 ]
Má nejmilejší,
ano, dostal jsem všechny Tvé dopisy;
a já sám psal jsem denně, s jedinou jen výjimkou.
Opakuji, abys mi od soboty už nepsala;
ve středu v noci přijedu do Prahy a ve čtvrtek ráno Tě uvidím, - doufám aspoň, a pak už, světe, měj mne rád.
- Chtěl jsem Ti napsat dnes dlouhé psaní;
ale po večeři, když jsem si konečně sedl po dlouhé procházce, byl tu poplach, že hoří nad hřbitovem celá lesní stráň, a tak jsem se tam ovšem běžel podívat.
Oheň nebyl tak veliký, bylo vidět jen plazící se, místy vyskakující plameny v šíři asi dvou set metrů, ale v noci i to vypadá strašně a krásně.
Nevím, proč mne tak okouzluje oheň;
snad pocházím z nějakých předhistorických uctívačů ohně.
Vrátil jsem se hodně pozdě, a tak ukrutně ospalý, že kdybych byl malé miminko, brečel bych samou ospalostí.
A tu by mne převinuli a dali do kočárku, já bych ještě zavzlykal a zabroukal, a už bych spal ze vší síly.
Místo toho píšu psaní, na které se těším celý den, chtěl bych do něho napsat spoustu věcí, a přece vím, že ho nenapíšu až do konce, protože už si mocí rozvírám oči prstama, aby se docela nezavřely.
Dnes jsem napsal za dvě hodiny skoro celou kapitolu románu, a pak jsem udělal dost fádní procházku za příliš teplého odpoledne.
Tady ještě nezapršelo, všechno je vysušeno na troud a skoro denně se hlásí nějaký menší lesní požár.
Chytil jsem dnes docela mlaďoučkou myšičku polní, hotové myší miminko, ale to Ti bylo tak krásné, že je pořád vidím.
Žalostně pištělo v mé dlani, a když jsem je pustil na zem, schovalo hlavičku pod suchý list a myslelo si: teď už mne, lidičky, nikdo nevidí.
- Jinak nic, nic nového;
den se odvíjí po dni na růženci stýskání, od tohoto středečního večera za týden budu se blížit k Praze a pak bum! zapadnu do svého pokoje a řeknu si, jak už mám blízko do Thunovské 25 a tak dále.
A víš co, já jdu spat.
Na mou duši, nejsem ani s to přečíst, co jsem právě napsal.
Je - li někde špatné slovo, nahraď je správným, já už nic nevím.
Něco mne bolí, nevím co, je to někde v mysli;
něco jsem zapomněl, co jsem chtěl napsat.
Dramaturgovi Kholovi zemřela maminka.
Ten oheň byl krásný a myšička ještě krásnější.
Mám Tě hrozně rád, ale musím jít spat, nikdo mne nepřevine a já bych tak rád vzlykal, pa, Olgo, Olinko, já jsem jen ospalé miminko, ach bože, kdyby mne někdo přišel odstrojit.
Dobrou noc, panenko, teď už spím
Karel.
( 816 ) [ Trenčianské Teplice 25. srpna 1921 ]
Má milovaná holčičko,
dnes jsem dostal dvě Tvá drahá psaní;
málem bych se styděl, že píši méně než Ty, ale ovšem, každé mé psaní je aspoň jednou tak dlouhé jako Tvé!
- Zas jeden den pryč;
nepřinesl nic nového, celé ráno jsem se vařil v lázni, odpoledne dopsal kapitolu XI a pak se šel podívat na včerejší požářiště dosud doutnající, drobet jsem hasil, ušlapával jiskry a rozkopával pařezy, a pak se toulal po horách;
udělal se podmrak, trochu se konečně rozpršelo, bylo to nevýslovně smutné a přitom občerstvující pro duši.
Ano, sladkobolná nálada trvá, trvá tak silně, že ani sám sobě, člověku špatnému, nic už nevyčítám.
Nejsem soudcem sobě samotnému;
beru i dávám, a pán bůh ať posoudí, čeho je víc.
V hloubi své duše chci jednat jen a jen dobře, ke každému a nejvíc k těm, které miluju.
A když z mé životní dílny vyjde něco krutě zlého a bolestného, žasnu bezmocně a myslím, že snad je to osud, že snad člověk musí natropit zlé věci, pokud má příliš silný interes na životě.
Ty říkáš, že jsme příliš citliví;
ale to není to pravé slovo, obyčejně nesu i ty nejtěžší věci tak lehce, že se sám sobě zdám bezcitný;
avšak mám vkus pro rezignaci, pro to " být žebrákem u chrámových dveří v cizím městě ", jak jsem Ti říkal, už tomu bude rok, u Chotkových sadů.
Ano, Ty jsi příliš citlivá, žhavě, zjitřeně, nekonečně citlivá ve svém prožívání;
já jsem spíš jako hladina, která všechno zrcadlí, ale stojí.
Což ostatně nemusíš brát doslovně, protože nikdy se člověk nemýlí tak radikálně, jako když něco konstatuje sám o sobě.
- Ach, holčičko, Tobě se stýská!
Stýská se Ti v tom úzkém a uštvaném životě, který vedeš.
Jakpak by se Ti teprve stýskalo, jak široce a nekonečně, kdybys jako já stála na vrcholech kopců a měla tolik světa před sebou, tolik dálek, tolik přísných a velkých, zasmušilých a mlčících věcí!
Holčičko, jen malé věci nás rozptylují ve stýskání a lásce;
velké věci nás soustředí na nás samy a až bolestně nechávají mluvit naše srdce.
Hleď, holčičko Olgo, za šest, za pět dní budu běhat po Praze za Tebou.
Zase se mezi nás nakladou maličké, denní věci, které z té dálky mlčí, a my budeme vzpomínat i na to stýskání tak, jako na Špindl.
Miláčku, já nevím, je - li Ti to po chuti;
ale já bych rád, až budeme v Praze, hodně s Tebou běhal a prochodil hodně končin, smutných, chudých, ošklivých, anebo krásných a ulehčujících.
Zdá se mně, že vlastně žijeme v neznámém světě.
Že sami si zužujeme svět na strašně úzký a vymrskaný kruh.
Krom toho mám chuť být nesmírně hodný a trochu Ti nahradit úbytek na veselosti, který pozoruješ a který já nemohu zapřít.
Jo, přibyl jsem o kilo na váze, třebaže tolik běhám.
Malá Helenka je přeblažená nad svým hrdinou Eddy Pollem;
všude ho nosí s sebou.
Pošli jí, prosím, tolik jeho obrázků, kolik jich jenom máš - Ano, stýská se mi hrozně, ale tak nějak krásně, že bych měl psát básničky;
kdybych jen nebyl tak věčně ospalý!
Sbohem, dívenko, líbám Ti ruce a nohy.
Už nepočítej dny, už nejsou, už jedu!
Karel.
( 817 ) [ Trenčianské Teplice 27. srpna 1921 ]
Drahá holčičko,
včera večer jsem zase nepsal, a proto to doháním hned teď ráno.
Nepsal - li jsem, mělo to příčinu velmi silnou a velmi prozaickou.
Tedy mezi námi: měl jsem včera po celý den ukrutnou koliku, večer bolesti tak silné, že do mne nakapali spoustu opia;
následkem toho jsem usnul na židli a nemohl psát svému potěšení.
Dnes už je dobře, ale živím se jen tvrdými suchary a čajem;
mám hrozný hlad a nesmím jíst, mám vztek na celý svět, ani ven nejdu;
největší vztek proto, že maminka má příležitost mne rozmazlovat jako miminko, a já o to nikterak nestojím.
Dnes nepřišlo žádné psaní od Tebe;
čekám, že dojde odpoledne.
Myslím, že je dnes sobota, - tak tedy za dva a půl dne jedu, už bude konec stýskání.
Jak jsem Ti psal, přijedu ve středu pozdě v noci, nechoď mi naproti, nevím hodinu ani nádraží a časnějším vlakem se vrátit nemohu, ježto mám v Brně co dělat.
Nezlob se, že jsem tak stručný;
jsem tuze rozmrzelý a rozbručený už od rána.
Došly mně první korektury Života hmyzu;
typograficky to bude pěkně vypadat.
Brr, někdy je svět sakramentsky protivný i rezignujícímu optimistovi.
Ale nic mi není, to si nemysli;
naopak jsem rád, že jsem jednou v zuřivé náladě, aspoň ze mne vyjde všecka skrytá vzteklost a budu sladký jako piškot.
Prosím Tě, živ se mně dobře, abys byla hodně zdravá, abych měl velikou radost, až Tě uvidím.
Na shledanou, a zítra, jak doufám, napíšu psaní delší a lepší.
Věř, má milá, že Tě nemám míň rád, když jsem stručný.
Naprosto Tvůj Karel.
( 818 ) [ Trenčianské Teplice 28. srpna 1921 ]
Drahá holčičko,
píši Ti v směšném a ohavném postavení;
mám hausarest a polehávám s teplými obklady na hrudníku;
mám totiž tvrdošíjný katar, jím jen čaj a suchary a zuřím pro tu ponižující nepříjemnost.
Jsem zpitomělý přečtenými detektivkami a spolykanými kapkami opia;
čtyři ženské všech věků se mi zpola posmívají a každá do mne cpe něco jiného, co mi beztoho škodí, a já bručím, vztekám se a jsem nepříjemný jako nic druhého na světě.
Tak.
Jediné potěšení mám, že mne nevidíš tak směšně postiženého.
Zrovna mně maminka ukazuje lžičku krupice, ze které mi uvaří k večeři kašičku.
Ach bože, kde je můj požehnaný apetit!
Od té chvíle, co ze mne spadly starosti, jsem v jídle překonával sebe sama;
a teď čaj, odvar ze suchých borůvek, kroupový šlem a kašičky, to má být nějaký život?
Pročež, mé děvčátko, z hlubokosti své těžkosti Tě zapřísahám, abys nikdy nežertovala se žaludkem a ostatními veledůležitými ústroji a věnovala jim napříště největší pozornost;
neboť vím nyní, jak dovedou trápit.
Prosím Tě, abys jedla hodně, ale ne přesmíru, zdravě, ale ne hltavě, pravidelně, něžně, odhodlaně, teple, se zájmem, moudře a stále.
To je jeden z nejvážnějších úkolů života;
neboť člověk s pokaženým žaludkem nebo něčím podobným není schopen rozletu, poezie, umění, lásky, vznešených citů, moudrosti a ničeho a není hoden lásky ani zájmu;
je to hnusné, hekající, sobecké, vratké a nemravné nic, které ani nezasluhuje jména člověk.
Tak.
Holčičko, já jsem přečetl Zavřelova Přemysla a potil jsem se hrůzou.
Ihned se mi po něm přitížilo.
- Ven nechodím, třebaže právě začíná opravdovský podzim.
Čtu hnusnosti.
Pozítří jedu.
Popozítří v noci jsem doma ( dnes je totiž neděle ) a ve čtvrtek o 11. budu na koláči.
Nejsem hoden, abych psal o lepších věcech, jako je například Srdce, Touha, Naděje, Veliké Těšení atd.
O tom všem příště.
Tvůj Karel.
( 819 ) [ Říjen 1921 ]
Olo, přijdu dnes večer, přiletím z Vinohrad a o deváté budu před divadlem, snad ještě dřív, ale kdybych se maličko zpozdil, snad děvčátko chvilinku počká.
Vezmi čert společenské povinnosti!
Ne, ne, já přijdu včas.
- Jinak nic nového.
Zkoušky jdou dost mizerně.
Premiéra má být 21. v pátek - bude - li hotova malírna.
Tedy určitě na shledanou, musím, musím...
( 820 ) Brno, 16. XII. [ 1921 ]
Drahá holčičko,
mám teď chvilinku volnou večer v redakci, a tak Ti píšu.
Přijel jsem po poledni, půl cesty jsem mrzl a půl se vařil, a už jsem od té doby byl u konzervátora vyzvednout ty své milované staré obrazy - jsou krásně očištěné a mám z nich velkou radost, to dám sám sobě k Ježíšku, protože jsem byl celý rok hodný, až na některé špatnosti, za které ať mne země pohltí a jedna hodná holčička uši a nohy mně utrhne;
ale jinak jsem byl pilný a dám si ty obrázky ježíškem.
No, a potom jsem byl u Fredy Stránského a zadal jsem mu knižní vydání své Továrny na Absolutno;
myslel jsem, že jsem ho svými podmínkami ( 15% z krámské ceny, tedy československý honorářový rekord ) nestydatě okradl, ale protože mi ještě děkoval, nebylo to asi tak zlé.
Nyní jsem v redakci, kde jsem odvedl 23.
- 30. kapitolu Absolutna a kde ještě čekám na šéfredaktora Heinricha, abych se přimluvil za Štorcha-Mariena.
Dostal totiž okamžitou výpověď a byl tuze nešťasten, protože je po doktorátě bez místa, a tak se namáhám ho tady nějak zachránit.
No, i to snad půjde, zatímco mně vnitřní hlas trochu výsměšně říká:
" Jiným pomáhat chceš, a sám sobě pomoci nemůžeš. "
Ano, mizerný hlase, sobě pomoci nemohu, ale co je stokrát a tisíckrát horší, nemohu vysypat z rukávu pomoc pro hodnou a nešťastnou holčičku, aby už nikdy nebyla nešťastná atd.
A tohle, holenku, je zatracená a hořká bezmoc, a nic mne tak nepálí, ale o tom už nechci psát
- jsem totiž po tak úsilovném dni hodně utahán a ospalý, hrozím se, že se ještě musím prokousat vepřovou horou ( jsem totiž na hodech schválně pro mne připravených ), než se dostanu do pelíšku a zavru unavené oči.
Celou cestu jsem se díval, jak se dělají ledové květy na oknech vagónu.
To Ti bylo hrozně zajímavé, když vlak stál ve stanici, květy rozmrzly nadobro, a když jsme jeli, začaly kvést a růst podivuhodně rychle, člověk stěží stačil sledovat, jak se rozvíjí, šíří, bohatě zaplétá kvetoucí kapradí, jak roste do palem a džunglovitých houštin, no, něco úžasného.
Vlastně to byl nejsilnější dojem toho celého dne, a proto mám unavené oči a chtěl bych je zavřít, abych znovu viděl ledové květy.
Proti tomu lidé jsou hloupí a primitivní.
Zítra Ti, holčičko, jistě nebudu psát, protože ráno sháním bednu na obrazy a jdu k Štechovi a Mahenovi, a odpoledne navštívím nemocného přítele Trýba a musím dohlídnout na balení obrazů a jít ještě do redakce, a večer do divadla na jakousi premiéru, a v neděli ráno musím na koncert, prý nějaký zvlášť velký a krásný, a v neděli přijedu do Prahy ( nebo ježíšmarjá až v pondělí v poledne, protože zrovna mne tu chtějí zdržet na schůzi celé redakce v neděli, ale já přijedu raději v neděli ráno nebo odpoledne ), ale určitě v pondělí ve čtyři přijedu na náměstí a počkám na Tebe, a teď dobrou noc.
Měj se hezky a nenech se nikým a ničím trápit.
Čáča.
( 821 ) 24. XII. [ 19 ] 21
Dlouhos už nepsal verše a dávno ses nemodlil.
A kdyby ses nestyděl,
na kolena bys pad a tohle asi děl:
" Ó Bože,
je - li to nějaká zásluha, že ve dne v noci,
od rána do noci se snažím, pokud je v mé moci,
sám trochu tvořím a pomáhám tvořit jiným,
od rána do noci myslím, od rána do noci se činím,
abych potěšil lidi a udělal jim boží neděli,
aby něco pěkného četli anebo viděli,
je - li to vůbec něčím, Bože, před Tvýma očima,
dej mi znamení a splň za to přání má:
dej jí štěstí, dej jí štěstí a zdraví,
dej jí štěstí, dej, ať život ji neunaví
a neporaní, Bože, dej jí štěstí,
Bože, dej jí pokojně růst a kvésti,
jejímu srdci dej pěkně a stříbrně bít,
aby ji bylo slyšet při každém kroku zazvonit,
jako když zjara zvoní celému světu Vzkříšení.
Bože, dej mi znamení
své milosti;
ať také mně ještě jednou zazvoní
zvonečky jarní;
a v ní
i mně dej zdrav a štěstí. "
Čáča pro Olinku.
Panebože, pročpak není básnička na každé čisté stránce a na každém dni!
( 822 ) 30. I. v noci [ 1922 ]
Modlitba cařihradského psa
Můj Bože, já bídný hříšník
k tobě spínám své hříšné ruce:
Jdi, buď tak hodný, a řekni teď mému děvčátku:
" Já se nezlobím, naopak, všechno je v pořádku,
neboť já sám jsem všechno stvořil, děti.
I vás.
I vaši lásku.
Vaše rty.
Vaše ruce.
Všechno. "
Můj Bože, jdi a navštiv ji jménem lásky,
pohlaď, pohlaď její střapaté vlásky,
požehnej, požehnej její přesladké čelo,
aby líbezně spalo a na nic nemyslelo,
ulož, ulož, ulož její bolavé nožičky,
uspi ji, ukolébej, buď chůvou mé krásné holčičky,
a víš,
svým svatým palcem napiš svatý kříž
na ty dva bílé květy, na lekníny polorozvité,
na květné kalíšky v koruně života ukryté,
na její kvetoucí srdce -
Ne!
Karle, Karle,
vždyť ty bys na sama Boha žárle
odrazil, hříšný Čáčo, jeho velebné dlaně
a nenechal je, aby napsaly křížek na ně,
na dva lupeny bílých růží.
Můj Bože,
jenom na čelo ji smíš políbit;
a já,
já jsem bláznivý, šťastný a nešťastný Čáča.
[ Podél pravého okraje listu ]:
V pět hodin nakupovat!
Olo, v pět hodin ti jdu naproti po Újezdě!
( 823 ) [ Snad březen 1922 ]
Drahá holčičko,
budu o ¾ 6 ( to bude už jistě? konec Gejzíru ) čekat na náměstí před divadlem.
Ale jistě, prosím!
Omlouvám se, že jsem zapomněl v pátek na ty lístky.
Bože, tolik starostí ten den!
Tuze se těším na shledání
Čáčca
( 824 ) [ Snad březen 1922 ]
Milá Olino,
čekal jsem dnes na koláči marně.
Zítra o 11 tam ( na koláči ) počkám zase;
máš - li pro mne trochu volného času, přijď.
Není mi dobře, totiž duševně.
Velmi, velmi otráven.
Snad počasí, nebo už sám ďábel ví, co to je;
ale docela nic mne netěší.
Tak protivný stav jsem v životě ještě neměl.
Co mám se sebou dělat?
Je to odporné.
Se srdečným pozdravem KČ
( 825 ) 10. V. 1922
Slečno,
sdělte prosím, panu redaktorovi, že zítra ráno nemůže ještě býti prohlídka onoho filmu.
Není ještě hotov.
Dnes se tam půjdu podívat.
Holčičko, zítra v pět hodin na koláči, ano?
Č.
( 826 ) [ Brno 16. května 1922 ]
Drahá holčičko,
vlastně už bych dnes, v úterý, mohl být na zpáteční cestě, ale dal jsem se zlákat a pojedu zítra odpoledne kočárem na hrad Veveří, který prý je velice krásný.
A pak, těším se na tu dvouhodinovou cestu kočárem, což teď zjara není k zahození.
Jinak není nic nového;
pokud nejsem někde za různým jednáním, natírám si doma dásně ( dostal jsem zase sakramentský - abych neklel - zánět ) a nechávám si hrát na klavír;
včera skoro celého Suka, dnes půl životního díla Chopinova;
shledávám s podivem, že musí - li to být, dovedu také zahálet.
Ačkoliv mám - li říci pravdu, jakmile vidím kus papíru, zdá se mi, že si musím sednout a psát svou komedii.
Je to divné, je tu také tak krásně jako v Praze.
Když jsem šel včera procházkou mezi kvetoucími sady na Vinohrádkách, myslil jsem pořád na to, jak by se Ti tam líbilo a jak bych Ti jistě zazpíval:
" Cárará, to se nám to mašíruje ".
A dnes mám jít do Pisárek na lodičky, safra, to se bude zase vzpomínat;
neboť lodičky, to je ta pravá berceusa pro Něho s Ní.
- V divadle mají tak pestrý repertoár, že se tam vůbec nepodívám;
ostatně prý tu teď hrají náramně šmírovatě.
Abych nezapomněl, v neděli ráno se rozhodlo, že se Rozvod bude hrát až po prázdninách ( paní Ptáková se cítí totiž churava ) a místo toho že teď dáme romantickou španělskou hru Don Gil, v níž navrhl pan ředitel, abys hrála vele-vele-velehlavní roli Dona Gila, tedy roli v kunhutkách, ale pěknou;
což by zároveň byla příležitost ukázat, že nejsi jen pustý a beznadějný realista.
Role je příležitost pro arciparádní výkon, bude - li Ti přidělena, nauč se jí rychle a pak si ji spolu pořádně prozkoušíme.
Myslím, že jméno té hrdinky je Dona Julia nebo Juana, ale pořád běhá v katích jako mladý kavalír.
Vypěstuj na ní svou dikci, jsou to dost zvučné verše, nu, - o tom si mnoho povíme.
Má to režovat Bor, takže se sejdeš se starým známým.
Ale Tebe si zrežuju sám v tomto případě.
Tak, teď pro mne přišli, abych šel na lodičky;
končím tedy, a doufám, že ve čtvrtek se vrátím do Prahy, načež dám o sobě ihned znamení života.
S nejsrdečnějším pozdravem Tvůj Čáča
( 827 ) [ Brno 18. května 1922 ]
Drahá holčičko,
místo abych se tuto večerní hodinu nalézal na cestě do Prahy, ležím, či spíše vstal jsem právě z postele s jistou námahou a hrdinským sebepřemáháním, abych Ti napsal zprávu aspoň pro mne žalostnou:
Dostal jsem záchvat ischiasu a jsem, jak se říká, poután na lože, správněji řečeno na fotel, a nadávám.
Zeptej se paní Májové, že to je neduh dost nepříjemný;
totiž bolí to.
Myslím, že je to proto, že je bouřkové počasí, nebo proto, že jsem příliš dobře jedl, nebo snad že jsem včera jel kočárem, či že jsem předevčírem vesloval;
zkrátka něco podráždilo můj sedací nerv, takže se mně mstí za to, že na něm po většinu života bezohledně sedím.
Léčím se radikálně aspirinem a teplými koupelemi, takže doufám, že budu se záchvatem velmi brzo hotov;
ovšem drkotat se vlakem do Prahy teď nemohu, každý otřes nesnesitelně bolí.
Není to nic vážného, holčičko, ale pro mou andělskou životní trpělivost je toho až dost.
Ve svém vynuceném klidu mám dost času přemýšlet o Věci Makropulos, zejména když si k tomu nechávám hrát na klavír.
Mám už hodně v hlavě hotovy dva poslední akty, jsem zvědav, jak to bude sedět, až to napíšu.
Opravdu už se mi nechce zahálet.
- Aspoň jsem dnes, dočasně znehybněn, získal několik pěkných okamžiků: pozorovat letní déšť na kvetoucích zahradách, ach, jak je to spanilé!
Škoda, že neumím psát lyrické básničky.
Teď malá Helenka využila toho, že jí nemohu utéci, a přišla na mne, abych jí přeložil Livia.
Všechno jsem dovedl, ale jedna věta mně nejde a nejde, a já si pořád opakuju:
Caecidius negare se commissurum.
Jsem posedlý Caecidiem.
Nemám a nenajdu klidu pro zatraceného Caecidia.
Proč jsi mi, pane bože, dal tak důkladnou povahu!
- A Ty, drahá holčičko, co děláš?
Prosím Tě proboha, zajeď si někam, je tak krásně venku;
včera jsem byl kočárkem na hradě Veveří a nezapomenu na to nikdy;
bože, to by byl krásný zámek pro Rusalku!
Docela starý a zachovaný hrad s věžemi, branami a vším romantickým příslušenstvím, překrásný kus pro film, zrovna pohádka.
Prosím Tě, zeptej se paní Machové, dostal - li její muž to libreto a chce - li s ním něco podniknout, ať neotálí;
a řekni, že vím o velkolepém hradu pro to, půl hodiny autem od Brna.
A prosím Tě, napiš mi psaníčko;
bude mně bílou holubičkou v mém dočasném vězení a dodá mi trpělivosti pro ty tři čtyři dny, co Tě ještě neuvidím.
A už mne bolí sedět, půjdu se zase položit.
Pa, zobáčku, a piš svému chudáčkovi a buď zdravá.
Čáča.
( 828 ) [ Brno 20. května 1922 ]
Drahá Olinko,
tak už je mi lépe, dokonce toto psaní píšu v redakci, kam jsem s pomocí hole a sakrování došel;
z redakce musím ještě do divadla, kde se dnes dává jakési slavnostní představení a kde tedy jsem tak trochu povinen být.
Rozčiluje mne, že mám rozskřípané péro;
jakpak má člověk něco hezkého a srdečného napsat, když mu každé písmenko selže?
- Khol mne volá do Prahy, že tam je ten londýnský ředitel a on sám že je nemocen;
ale já bych se nerad vystavil zhoršení svého ischiasu, abych pak v Praze musel ležet třeba čtrnáct dní.
Zatracené péro.
Z dlouhé chvíle a nuceného pobytu doma jsem se zase pustil do Makropulose a naškrábl jsem zhruba skoro celý čtvrtý akt, zatím strašně zfackovaný, ale s několika dobrými nápady.
Zatracené péro.
Zrovna jsem si přečetl pražské referáty o Masce a tváři a zlobil jsem se.
Už opravdu nevím, co ti lidé chtějí;
vytýkají nám, že to je " lehké zrno ", a když se hrají tragédie, je divadlo prázdné a kritika se nudí, a když se hraje komedie, nadávají, že to je letní zboží, a tak je holt těžko vyhovět.
Zatracené péro.
Ostatně možná, že to nebylo valně hráno, ale věc není docela nevtipná.
Ne, s tímhle pérem se nedá psát, to uznáš.
- Není mi tu jinak zle, ale mám Ti chvílemi takový pocit neklidu, že bych měl být v Praze, že mně snad něco ujde nebo co, zkrátka, je mi tak nepříjemně u osrdí.
Vlastně velmi se mrzím na své brněnské zajetí.
Zatracené péro.
Pořád čekám od Tebe psaní, zrovna s nepokojem.
Prosím Tě, piš, piš mi ještě.
Budu - li moci nejdříve jet, tedy v úterý, a už se mi stýská po nějakých zprávách od Tebe.
Co děláš, má holčičko?
Vyřídilas paní Machové o tom hradě?
Dostalas Dona Gila?
Užilas trochu těch překrásně, přespanile rozkvetlých dnů?
Zatracené péro.
No, teď musím do toho divadla.
Víš, holubičko, jestli zítra od Tebe nepřijde psaní, budu se zlobit a trápit, a sednu do vlaku a pojedu, ať se můj sedací nerv třeba zblázní.
Sbohem, piš, a brzo na shledanou.
Tvůj nešťastný Čáča.
( 829 ) [ V druhé polovině května 1922 ]
Drahá holčičko,
stala se ještě změna v obsazení, a sice, že Doňu Inéz máš hrát Ty a Dona Gila paní H.;
bylo to na návrh Vydrův, kterého jsme se dotázali.
Obě role jsou stejně velké a stejně dobré;
jen paní H. je prý chlapečtější a Ty ženštější, což jest ostatně jistě poněkud pravda.
Jak uvidíš, role jsou rovnocenné.
Že to navrhl Vydra, z toho vidíš, že to nemá nejmenší osobní pohnutky.
Sám jsem byl na vahách, která role je více pro Tebe, a jsem rád, že Vydra to rozhodl svým neosobním a spolehlivým hlasem.
K řeči došlo náhodou, při probírání posledních detailů.
Tedy ujišťuju, žádný hrot proti Tobě.
Zítra ( v úterý ) prosím o " 7 na koláci, mám totiž předtím ( od pěti ) schůzi syndikátu.
( 830 ) [ Květen 1922 ]
Olo, tady malý dáreček - obrázky od mého bratra;
přišlo to právě dnes ráno.
Tak co, půjdeme v pět hodin nakupovat?
Čekám na odpověď.
( 831 ) [ Koncem května 1922 ]
Dnes o 10. hodině je předvádění Zlatého klíčku v bio u Rozvařilů u přítomnosti různých pachatelů filmu, dále vážené kritiky ( pana redaktora Scheinpfluga a Jiříčka Foustky ), ku kteréžto podívané uctivě a naléhavě zve Kvapil a podepsaný
Čáča
Rozvařilovi jsou na Poříčí, přibližně proti Invalidům.
Přijď jistě!
( 832 ) [ Květen 1922 ]
Drahá Olo, tady malá kytička za velký rozkvetlý strom radosti.
K. Č.
( 833 ) [ Snad v červnu 1922 ]
Olgo, nemohu spát pro úzkost, jak Ti asi teď je a jaké bláznivé, nesmyslné myšlenky si děláš.
Divoká hlavo, divoké srdce, spi už!
Nestojí vůbec za řeč, co se včera stalo, nic nám po tom není;
víme jenom, já aspoň vím víc než předtím, jak jsi mně blízká.
Víš, Olo, musím Ti především odpustit ty ztřeštěnosti, co jsi říkala;
byly hrozné;
bůh Tě chraň, ani dech, ani vlásek, ani okamžíček se mezi námi nesmí změnit, kdyby se dělo co chtělo.
A zatím se dějí jen nesmyslné, protivné hlouposti!
A k vůli ženským hloupostem pláče veliká, plamenná Ola a veliký Čáča lomí rukama a neví si s ní rady!
Blázni!
Vždyť to všechno se děje jen proto, abyste se víc našli!
Mám úzkost, Olinko, mám úzkost z Tvých hrozných nápadů.
Ó bože, kdybych se mohl modlit, byl bych jaksi víc při Tobě a myslel bych, že Ti pomáhám;
je to strašné, och, nesnesu to, Ty jistě pláčeš do polštáře nebo bláznivě uvažuješ - přestaň už, proboha!
Ó bože, jak Ti svítily oči, když jsem Tě pustil domů!
Olo, to nebylo dobré světlo, mně je hrozně úzko, Olo!
Hleď, Olinko, napsal jsem našim psaní, prosím Tě, přečti si je;
hned ráno jak vstanu, poběžím do Thunovské a pošlu ti je, a pak čekám před domem tak dlouho, až přijdeš.
Olo, co tohle čteš, stojím dole a čekám;
přijď, přijď honem, mé dítě, budu čekat se srdcem sevřenějším než tehdy, když jsem čekal na Boďu.
Přileť, Olo!
Tvůj Karel.
( 834 ) [ Asi 1922 ]
D. O.
obstarám to, nechám telefonovat do Bratislavy, jsou dva dny času, tedy to půjde.
Co se týče dovolené, zařídil jsem to a půjde to také.
Port to už nějak zařídí, navštiv ho.
Těším se zítra ( před 5. ) na shledanou.
Srdečně
K.
( 835 ) [ Tatranská Lomnica 20. června 1922 ]
Milá zlatá holčičko,
je úterý po poledni, tedy doba, kdy ještě hačáš ve vlaku a koukáš, jak podle oken utíkají nové krajiny, - není - li Ti ovšem ukrutně špatně a následkem toho svrchovaně lhostejno, co běhá podle oken.
Ale doufám, že hned, jak přijedeš a vyspíš se, napíšeš mi, jak vypadá Tvá nová rezidence.
Na těch několika obrázkách, co Ti posílám, vidíš rezidenci mou.
Ten velký čapatý barák na kopci, to je hotel Praha v Lomnici, kde bydlím.
Šipka ukazuje mé okno.
Z okna je ohromná vyhlídka k Spišské Sobotě, Popradu a Nízkým Tatrám, a krom toho je vidět Slavkovský štít, dosud pod sněhem.
Vypadá takto:
Je to neobyčejně krásné;
a kousek napravo je potom Lomnický štít, na který Ti posílám dva jiné obrázky.
Je to nejvyšší československá hora, a také se podle toho chová: vznešeně, nepřístupně, a málokdy smekne svou čepičku z mraků.
Můj pokoj je tuze pěkný, vůbec je to tady luxusní a přenáramně drahé;
v celém tom ohromném hotelu je všehovšudy asi deset hostů;
představ si, jaký vznešený klid.
Myslím, že se mi tu bude dobře pracovat.
Dnes ráno jsem si přečetl Věc Makropulos a - div divoucí - líbilo se mi to;
ale dosud jsem k péru nesáhl.
Teď odpoledne půjdu trochu rekognoskovat okolí.
Ale už mne tu, prosím, čekala dvojí korespondence: korektura čtvrtého vydání RUR a dopis ředitele Kronaua, abych co nejdříve napsal libreto k tomu historickému filmu o Libuši.
Půjde - li to takhle dál, budu mít i tady příliš práce, hrom do toho! pak říkáš, že si to dělám sám, ale jak vidíš, práce běží za mnou, i když před ní uteku až na hory.
- Bože, já se těším, až přijde od Tebe psaní s důkladným popisem všeho, co je kolem Tebe!
Jen si, holčičko, hleď svého zdraví, jakož i já činím.
Popiš mně pořádně místo, okolí, svůj denní pořádek, svou cestu, no, zkrátka všecko;
ani nevíš, jak Tě odtud provázím.
I já Ti vyobrazím svůj denní život, až budu vědět, jaký je;
zatím jsem se jen vyspal po ošklivé nepohodlné cestě a udělal pozorování, že tady asi neztloustnu.
Hle, předsevzetí! umínil jsem si přes prázdniny ztloustnout, ale teď se mi zdá, že zdejší penze záleží spíše v dokonalém servírování a nějakých dvanácti vidličkách a nožích, které dostanu k obědu, ale do kterých toho mnoho nenaberu.
Safra, u Krakonoše, to byly jiné porce, nehledíc k řadě jiných okolností - ps!
A vedle toho mne bolí zub.
Myslím, že se mi udělal v dásni píštěl.
Odpusť, kočičko, že mé psaní není ještě tak poetické, jak by mělo být vzhledem k místu ( a drahotě ), ale zatím jsem nic pořádného ani neviděl, ani necítil, což se, doufám, příště už poddá.
Pa pa, a nesmírně se těším na psaní.
Čáča.
( 836 ) [ Tatranská Lomnica, po 20. červnu 1922 ]
Milá Olgo!
Chtěl jsem Ti psát už řadu dní;
ale bylo něco mezi námi, přes co jsem nemohl přejít - a nemohu přejít doposud.
Je to Tvůj dopis z Prahy.
Milé děvče, jsou věci, které se nemají psát člověku, jenž je sám od rána do noci, sám se sebou, sám se svými myšlenkami, a nemá nic, čím by se rozptýlil nebo přehlušil.
Takový člověk se prokouše ošklivě a hořce na dno všeho, co se mu poví [... ]
Oh, nikdy, nikdy jsi nevěděla, jak jsem zranitelný.
- A nyní, nechme této smutné kapitoly.
Čekám každého dne, že mi něco napíšeš o Svém životě, o Svých radostech, máš - li jaké.
Co se mne týče, nemohu Ti mnoho říci, co by Tě zajímalo.
Ano, věnuji se vždy ráno své Veliké Práci, kterou ironizuješ, - táhnu se skloněnou hlavou svou brázdu, nestaraje se, je - li k něčemu nebo ne.
Odpoledne - někdy dělám menší procházku s paní Calmou Veselou, která sem také přijela psát ( verše ).
Vše ostatní - větší procházky a túry, bezcílné bloumání nebo odpočinky, je samota.
Víc než samota: opuštěnost.
Vidím a potkávám krásy nevyslovitelné;
myslím si přečasto, kdyby tohle viděla Olga, ale vím přitom: tyhle cesty, tyhle lesy není nic pro její ubohé, nešikovné, podvrkavé nožičky;
neušla by ani pět minut, a musela by kulhat domů.
Celé Krkonoše, to je letenská procházka proti těmhle cestám, které jsou zpola močál, zpola bystřina nebo rokle a ostatek nahá skála.
Je to divočina;
ale jsou tu místa a okamžiky přesličné;
je divné, že veliká krása má vždycky něco smutného.
Člověk cítí, že si ji nemůže přisvojit, že je před ní - jen cizincem.
- A tak jsem v této veliké samotě udělal objev, že jsem vlastně velmi smutný člověk.
Všechna má horečná práce, můj aktivismus, má životní podnikavost je jen způsob, jak se přehlušit a rozptýlit a rozmělnit.
Oh, já bych dovedl nepracovat a " vnitřně žít ";
ale pak by všechno mé cítění bylo taková teskná a hrozná žaloba, že bych byl druhý Job.
Je ve mně nahromaděno nesmírné moře hořkosti;
mohu se rozptýlit, ale nemohu se překonat;
svou hořkost nikdy nevyprázdním, mohu jen na ni nemyslet.
Můj běžný život, který mne v Praze tak pohlcuje, je mi už strašlivě dalek.
Kdyby shořelo divadlo, kdyby se propadla Praha, kdyby všecko zmizelo, v čem jsem se tolik vyčerpával, snad bych na to ani nemyslil.
Ani se mi nezdá, že se kdy zase vrátím;
snad bych dovedl odjet na léta nebo začít jinde docela jiný život;
koneckonců vše, co člověk žije a dělá, je jedno.
Teď právě štíty hor se zatahují v oblacích, a dole celá Spišská rovina je nadechnuta v tak jemných barvách, že by se člověk chtěl rozplynout.
Kdyby tak zemřít znamenalo rozplynout se, prostě se vypařit!
To bych dopsal tohle psaní a adresu a šel na balkón a navěky se vypařil.
Ani bych nelitoval, že má Veliká Práce není u konce.
Nu, pro dnešek sbohem.
Přál bych nám, abychom byli lepší.
Karel
( 837 ) [ Tatranská Lomnica 26. června 1922 ]
Milá Olgo!
Píšu tohle psaní nazdařbůh, nevím, dojde - li Ti do rukou;
totiž tady čtu noviny tak výjimečně, že opravdu ani nevím, je - li tam u vás v Rakousku už skončena železniční a poštovní stávka.
Trvá - li, tak jistě jen kratičko, a pak snad i tohle psaní pojede všelijakými průsmyky a tunely, až se snese jako velký oškubaný motýl tam někde u Karavanek, kde je tak krásně jako na onom světě.
Měl jsem velikou radost z posledního psaní, že se Ti tam tak líbí a že jednou zas vidíš trochu přívětivější líčko světa.
Říkal jsem předem, tam že je krásně a že život na zámku má své půvaby;
vždyť má svou stoletou tradici pohodlí a příjemnosti, a tomu se nejdemokratičtější našinec chtěj nechtěj neubrání.
Jen ozdravět, ozdravět a nadýchat se dobré a silné mysli!
Co mne se týče, každý by snad nazval můj život fádním.
Píšu, píšu celé ráno, a za pár dní budu hotov a začnu jen pilovat a vylepšovat slova a věty.
Odpoledne chodívám na procházku s paní Calmou Veselou, což je milá a vzdělaná paní a hlavně velmi klidná, přímo uklidňující.
Nebo ještě raději chodím na houby.
Tak například včera jsem našel hřib, ale to byl velehřib, největší a nejkrásnější hřib mého života a jeden z nejslavnějších úspěchů a zázraků, co mne jich dosud potkalo.
Vážil dobré kilo, nohu měl jako fortepiáno, zdravý, tuhý a nadmíru důstojný.
Strašně mne bolela ruka, než jsem jej donesl domů.
Všichni se za mnou točili a nahlas vykřikovali - povídám, byl to slavný úspěch;
premiéra je nic proti tomu.
To se ví, staré obrazy a vznešené nábytky tu nejsou, ale také sršňové a orchideje ne, zato náramný vítr, který bučí jako vůl a řve a hýká, docela pozoruhodná vichřice;
přesto, až dopíšu, narazím si čepici a půjdu na houby, neboť ráno jsem napsal tuze velký kus a musím se z toho povyrazit.
Co dělají pohádky?
Jestlipak je napíšeš?
Můj bože, jak mně je všecko daleko, divadlo, Praha, lidé!
Onehdy v noci se mi zdálo, že jsem dal demisi jako dramaturg;
a když jsem se ráno probudil, ani jsem se tomu nedivil.
V neděli asi vezmu kočár a objedu Tatry na druhou stranu, do Žďáru, tam, co Poláci svého času vraždili české úředníky;
ale už to nedělají.
Tyto mé prázdniny jsou zpola vyhnanství, ale i to má svůj půvab;
já dovedu přijít na chuť i melancholickým věcem, pokud jsou silné a jaksi přísné.
Zvážněl jsem pozoruhodně, očistil jsem se, vypudil jsem mnohé špatné a chabé věci ze sebe;
což je nesporný užitek.
Den běží za dnem a nepřináší nic nového.
I tady má můj život něco železného, totiž koleje.
Dokonce i jízdní řád.
Nu, bůh s Tebou, děvčátko;
prosím Tě, hleď hodně užívat, ať mně v příštím psaní, až půjdou zas vlaky, napovídáš pěkné věci, které jsou kolem Tebe.
Také já doufám uvidět mnoho krásného, co na mne čeká za těmi všelijakými nasupenými hřebeny.
Pěkné, pěkné dny!
S pozdravem nejsrdečnějším Čáča.
( 838 ) [ Tatranská Lomnica 1. července 1922 ]
Milá Olo,
to je hrůza, jak dlouho jde psaní z těch Korutan.
Dnes, 1. července v poledne, jsem dostal naráz dva Tvé dopisy, z 23. a 24. června;
patrně se zdržely tou dopravní stávkou, která už je, jak jsem zjistil v novinách, pár dní skončena.
Tohle je čtvrté psaní, které odtud posílám, a přece píšu adresu tak pořádně, že by to muselo i do Ameriky dojít;
copak nic ještě nedošlo?
První psaní jsem napsal hned po příjezdu, v úterý ráno, 21.
Dnes jsem se přestěhoval, ale jen do jiného pokoje;
totiž v bývalém pokoji jsem dostal sousedství trochu hlasité, před kterým jsem nyní pláchl přes chodbu.
Mám vyhlídku rovnou na Lomnický štít, správněji řečeno na místo, kde jindy bývá Lomnický štít;
dnes tam jsou jenom mraky, mlha a déšť.
Jindy to však vypadá takto, zajisté efektně:
2650 m, věčný sníh atd.
Slečna Makropulos děkuje za pozdrav;
daří se jí celkem dobře, totiž dodělává už;
ještě několik půldnů, a spadne před ní opona.
Právě v těchto dnech píši ty parádní čapkovské scény, ty velké hovory o životě a smrti;
jsem při tom opravdu dojat.
Děkuju za optání, jinak jsem zdráv;
soudě podle řemenu jsem, nevím na které horské cestě, ztratil břich, ale zato mi zbaňatěla lýtka;
patrně tím otřásáním sklouzla ta tloušťka kalhotami trochu doleji.
Ale abych nehřešil samou zdravotou, zjistil jsem, že mám napřed nalevo nahoře v zubech píštěl, věc nemilou a nehezkou, která mne nutí celý den se zaměstnávat jodovou tinkturou a kysličníkem vodičitým.
Jak se zdá, přijede sem příští týden Jarmila;
jsem tomu rád, protože s paní Calmou Veselou to nejsou žádné túry;
za tři čtvrtě hodiny toho má dost.
A já chci udělat túry na Zelené pleso, Skalnaté pleso, Tokáreň ( na protěž ) a jiné.
Jo, paní Calma Veselá je dáma ca 40, výborná zpěvačka a tuze ušlechtilá duše;
na mne, sprostou a huncútskou duši, až tuze ušlechtilá.
Píše tady cyklus básní o Ideálním Milenci, jehož Ideálnost je v podstatě v tom, že chápe Duši Ženy.
Velmi zvláštní zaměstnání, míním.
Teď půjdu na špacír do oblak, vážně;
přišla tak dolů, že zdvořilost žádá jim oplatit návštěvu.
Včera večer jsem u samého hotelu zaplašil malého divokého kanečka.
Takhle přírody je tu habaděj, třeba ne tolik jako tam dole v Korutanech.
Musí to být ráj tam u vás.
Ale tady je taky pěkně, je to ponuré a hrozně vážné;
nějak tu duševně svalnatím.
Tak vida, mně taky je divadlo tady dokonale egal;
ani se mně do něho nechce zpátky.
Jen Věc Makropulos beru tak trochu vážně, patrně proto, že je divoká a posupná, jako bych ji z kořání a kosodřevin řezal.
Pa, jdu do oblak;
bohužel tam nemohu zůstat - bylo by to senzační nanebevzetí!
A těším se na milé, milé psaní, plné podrobností, vůně a podivu.
Je to pro mne jako kytička, pro mne, který chodím kolem tolika květinek a neutrhnu žádnou, abych si jí vyzdobil svou poustevnu.
Pa, Kristinko, a měj se překrásně.
K. Č.
( 839 ) [ Tatranská Lomnica, 3. července 1922 ]
Milá Olo,
tentokrát jen krátké psaní, an mám před sebou cestu ven.
Sděluje se nám z dobře informované strany, že Věc Makropulos je ( právě před půl hodinou ) dopsána.
Uf!
Teď začne pilování a jiná otrava - rád bych to trochu seškrtal, ale nevím kde.
Tohle je páté psaní, píšu je 3. července, takže pořád je mezi Lomnicí a Pakeinem šňůra, na které putují aspoň tři dopisy za sebou a křižují se se třemi dopisy z Pakeinu.
Děkuju, dostal jsem všechna Tvá psaní, třeba adresovaná na jiný hotel.
Právě jsem dostal Tvůj dopis z 25. m. m., takže pošta odtamtaď až pocamcaď trvá celých osm dní.
Ergo týden před koncem prázdnin si musíme přestat psát.
Gratuluju ohromně k slíbenému dědictví;
ale jelikož tato věc nehoří, gratuluju bezprostředně k nově získané bojovnosti vůči sršňům.
Stříhat sršně v půli těla, to je neocenitelná akvizice pro život.
A co se týče poškrábaných nožiček, už staří Římané pravili, že se člověk po komárovi nemá drbat, nýbrž že si má koupit v apatyce takovou jakousi mastičku a namazat se ( totiž mastičkou a ne nějakým moštem nebo vínem, víme? ).
Psal mi dnes Kvapil dlouhé psaní.
Tak paní Benoniová asi zůstane, neboť rozhýbala nebe i zemi ve svůj prospěch;
je angažována nově paní Bečvářová z Plzně na obor komické staré ( já ji neznám );
s Berseněvem je věc napolo hotova, to by byl milovník, co?
Snad se na něho pamatuješ, jak hrál s Moskevskými.
Dále přišly už návrhy na úpravu sálu v Lucerně, takže je naděje, že od 1. října budeme mít druhou scénu.
Dále Sedláčková by chtěla hrát u nás...
A nic už;
vždyť nás divadlo vůbec nezajímá;
viď?
Bodejť, psal jsem v prvním dopise, že se nenajím;
mýlil jsem se, lhal jsem, křivdil jsem - jsem najeden jako tchoř a dostal bych tuze ošklivou tajli, kdybych neběhal po horách.
Je tu krásně, hlavně ode dneška ráno, kdy přestalo pršet;
našel jsem řadu pře-přepěkných hřibů.
Zdraví dobré, hnědnu, mírně se nudím a nemám si celkem nač stěžovat.
Leda na to, že jsem tu ještě nepotkal medvěda, ač prý se tady někde v okolí potlouká pěkný osmiletý exemplář.
Ani jelena, ani kamzíka jsem neviděl, jen jednu ochočenou srnku a jednu kunu, oba velmi neškodné tvory.
Tak pa, přeju Ti ohromně krásné dny a ty nejpoutavější zkušenosti.
Tvůj Čáča
( 840 ) [ Tatranská Lomnica, asi 5. července 1922 ]
Milé děvčátko,
tohle je poslední psaní, ani nevím, dojde - li ještě včas, - snad už budeš za horami a doly, než se svým slimáčím tempem dostane do těch Korutan.
Co se mne týče, za týden a den jedu do Prahy.
Teď už pár dní jsem nedostal žádnou poštu, poslední psaní mělo ty rozškrábané nožičky, takže ani nevím, jestli se už vyhojily.
Koukejme, teď právě mi donesl podomek psaní, které zní:
" Herr Doktor!
Es ist wohl nicht comme il faut, dass ich an Sie unbekannt schreibe, aber ich habe von der Berümtheit Ihrer Werke vieles gehört und möchte gerne mit Ihnen bekannt werden.
Falls auch Sie meine Bekanntschaft wünschen... " a tak dále.
Pisatelka je Židovka, rozvedená paní s velmi tlustými nohami.
Z toho je názorně vidět, jaká nebezpečí číhají na nevinné mladé muže.
Ubohá paní bude mít ještě dnes velký vztek.
Od té doby, co jsem hotov se svou Elinou Makropulos, napsal jsem nějaké menší články a našel vícero pěkných hříbků;
mimoto tlačí mne v hlavě Krakatit, víš, ten román o těch třaskavinách;
až se vrátím do Prahy, sednu si ve volných chvílích k němu, neboť teď už mi pokoj nedá.
Rostou tu také divoké lilie.
Včera jsem udělal pěkný polodenní výlet do Studené doliny, zítra asi podniknu celodenní výpravu k Zelenému plesu.
Teď je tu jasno, fouká vznešený horský vítr;
po obědě jdu na houby.
Už se tu cítím, jako bych seděl jen na půl židli;
a když jdu k obědu nebo k večeři, vždycky hodím okem po jízdním řádu.
Odjezdová nálada.
A to je všecko.
Já myslím, že to psaní už opravdu přijde pozdě.
Nevím, modlíš - li se;
ale ráno a večer řekni pokaždé třikrát:
" Hilar je taškář. "
Já to říkám také, jenže častěji.
Tak zatím pa, a moc se těším na shledanou.
Čáča
( 841 ) [ Tatranská Lomnica červenec 1922 ]
Alles gut fröhliches Wiedersehen
Čapek
( 842 ) [ Brno 10. října 1922 ]
Milá Olino,
zdržel jsem se v Brně o den déle, než jsem mínil;
měl jsem co dělat v redakci.
Já nevím, jestli je u nás v Praze tak smutno jako tady;
prší od té chvíle, co jsem se probudil, a vedle malá Helenka cvičí stupnice.
Nic není na světě patrně smutnějšího, než jsou stupnice.
Využil jsem včerejšího pobytu k tomu, že jsem 1. nechal si zahrát skoro celého klavírního Suka, kterého jsem potřeboval pro náladu k svému románu, a 2. napsal první kapitolu románu.
Jak člověk jednou začne, je vyhráno;
začít nemusí, ale dodělat to musí.
Tak.
Holčičko, to ti je krása, háje teď v říjnu.
Když jsem jel vlakem, koukal jsem jako blázen;
nic není krásnějšího než žluté a červené stromy, leda snad zelené stromy.
A tak i plahočení po světě má něco dobrého;
člověk si vytře oči nějakou novou podívanou.
Je to zvláštní: jak vytáhnu paty z divadla, zůstane tak daleko za mnou, jako by tomu bylo pár let, co jsem tam posledně vkročil nohou!
Halt! dívka v koženém kloboučku a černém kostymečku s kožišinkou byla viděna v neděli před druhou hodinou v tramvaji číslo 2.
Hačala sama a podávala zrovna konduktérovi svůj lístek přes.
Viděl ji pán stojící na plošině dvojky jedoucí opačným směrem, pán, který náhodou jel zrovna z Vinohradského divadla.
Chtěl na ni křiknout " pozdravbů ", ale nestačil mu na to čas.
Řekl si tedy: holčička jede hrát Firmu, a je to pěkné od nebeských mocností nebo od bohyně náhody Tyché, že jsem ji ještě jednou očkem zahlíd, než jsem odejel, ach, na několik dnů do nehostinné ciziny.
Ale celkem je mi přesto, že jsem náramně pilný, hrozně nudno.
Přišla na mne důkladná melancholie, která - myslím - nezávisí jen na dešti a škálách malé Helenky.
" Mé hoře sídlí hloub ", jak praví kdesi Shakespeare.
Cítím se jaksi marným člověkem, nebo já nevím čím.
Patrně se mi stýská.
Ale ne po divadle.
Včera - bylo - li mně správně udáno datum - byla premiéra RUR v Americe.
A já na to ani nevzpomněl, ani jsem si nedržel palce.
- A co děláš Ty, chundelatá?
Co dělá ubohé srdíčko?
Co dělá dlouhá povídečka?
Jestlipak Ti není příliš šedivě a neutěšeně v těch šedivých a neutěšených deštích?
A kolik nových kytic a psaní Ti přinesla Josefka?
A jestlipak neužiješ toho, že Tvůj starý, protivný Čáča je pryč, aby ses šla pobavit do kina, nebo já nevím kam?
A nepovykovalas zase v noci?
A jsi hodná a aspoň trošičku, mírně, přívětivě veselá?
A já bych toho ještě věděl, nač se ptát, ale já vidím, že už křivíš pusu a myslíš si, že samé otázky, to není žádný hovor.
Zítra už budu psát z Teplic.
Srdečně vzpomíná, zdraví a tisíckrát tentononc
Čáča
( 843 ) [ Trenčianské Teplice, po 10. říjnu 1922 ]
Milá Olino,
píšu Ti hned po ohavném záchvatu: propadl jsem jedné detektivce, jmenuje se to Tygří zuby, vlezl jsem s tím do postele a dřív jsem nevylezl, pokud jsem nedočetl 405 stránek.
Teď jsem vstal, zmořený od té námahy jako moucha, a jdu se vykoupat.
Mám se tu, s odpuštěním, jako to boží hovádko na krmníku;
potácím se mezi kuřaty a husami ( pečenými ) a kakaem a vínem.
Následkem toho jsem se ocitl ve stavu pozoruhodné bezmyšlenkovitosti.
Napsal jsem celkem od svého odjezdu jenom dvě krátké kapitolky;
dnes, doufám, napíšu třetí.
Zvláště příjemné je, že se tady topí bukovým dřívím;
hučí to, a tak to pěkně voní, jako když se pálí františek.
- Cesta byla krásná, chvílemi jsem byl jako u vidění.
Ty ohromné odstíny žlutých a rudých, a mezi tím borovice skoro černé a modříny jasňoučce zelené, jářku, nedá se to vylíčit.
Co platno, i podzim má něco do sebe.
Můj pokoj voní jablky a ořechy a hruškami, vedle na chodbě syčí husa ( tentokrát živá ), a já trpím vleklým přejedením a detektivkami a vzpomínám, pokud nejsem ve stavu polodřímoty, a zkrátka opravdu jaksi duševně a mravně odpočívám.
A co Ty, chlupatý, huňatý, kudrnatý pudlíku?
Zdalipak jsi zažila aspoň něco trošičku pěkného a pozoruhodného?
- Odpoledne půjdu do lesů, těším se na to;
budu se po kolena brodit spadaným listím, a to tak pěkně voní.
A zítra nebo pozítří Ti napíšu, kdy se vrátím;
sic by mne tu chtěli vší mocí zdržet, ale nic platno: já zase letím do Prahy.
Tak se měj krásně, pokud Ti to jde, chundelatá, hubená holčičko, a vzpomeň si chvilkou na mne a uchystej mi co nejsladší svůj rozmar.
Pa.
Čáča.
( 844 ) [ Trenčianské Teplice 13.
- 14. října 1922 ]
Milá Olinko,
vrátím se do Prahy v úterý, asi až nočním vlakem.
Ve středu Tě jistě natrefím na zkoušce.
Nehraješ - li odpoledne, budu čekat o pěti hodinách na koláči.
Hraješ - li, přijdu do divadla.
- Už jsem napsal šestnáct listů svého románu;
vzhledem k chronickému přejedení je toho až dost.
Zásluhu na tom má taky to, že skoro pořád prší.
Dnes svítí slunce, půjdu tedy odpoledne do hnědých lesů.
V pondělí ráno odjíždím do Brna;
nechtějí mne pustit, musil jsem zápolit se slzami a výčitkami, že nemám ani pár dní pro své rodiče atd.
A já už nemám stání, těším se na Tebe, jako bych byl celý měsíc pryč, a zatím to není ještě ani týden.
- Co děláš, žabo?
Máš už Ingeborgu?
Škoda, že jsem Tě nepoprosil, abys mi poslala aspoň jedno jediné psaníčko.
Takhle jsem až příliš odstavený.
Pospíchám, abych dal psaní na poštu ještě před odpoledním vlakem, aby Tě došlo v pondělí ráno, dřív než půjdeš do zkoušky.
Holčičko zlatá, je to tu sice pěkné, a jsem zahrnován všelikou sladkou, mastnou a smaženou láskou, ale je mi už smutno;
kdybych mohl, sedl bych hned odpoledne na vlak a nezastavil se až v Praze.
Inu, jsou ale ohledy atd.
Tak, a nyčko pa, na shledanou, měj se krásně a nějak urychli do středy ten příliš pomalý čas!
Srdečně Čáča.
( 845 ) Ředitelství Městského divadla na Královských Vinohradech.
V Praze 29. října 1922
Vážená slečno,
prosím, abyste přišla v pondělí o 16. hodině do ředitelny na čtenou zkoušku Věci Makropulos.
Roli dostanete na místě
Váš oddaný
Odpoledne nemohu na Firmu přijít;
telegrafoval mi Koželuha, že odpoledne ke mně v nějaké záležitosti přijde.
Zato přijdu zítra ráno na celou zkoušku Tartuffa.
Vztekám se zle: s těmi zuby to mám špatné, je to hnisavý zánět dásně, musím dělat u Jiříčka asi 20 návštěv, nechat se řezat a pálit.
Fuj!
Fuj!
Musíme se jít podívat do biografu na Chaplinova Kida.
Prý je to překrásné.
Přeju šťastnou cestu.
( 846 ) [ 22. listopadu 1922 ]
Drahá Olinko,
není to poprvé, ale jistojistě to také není naposled, kdy Ti děkuji nejen z tisícerých velikých příčin, ale taky jako autor.
Líbám Tvé milé ruce za to všecko;
ale líbat ruce je příliš málo, měl bych líbat celou cestu, po které denně jdeš, ale i to je málo - za to všecko.
Děkuju, děkuju Ti, má milá!
Vždycky Tvůj Čáča.
( 847 ) [ Asi 1922 ]
D. O.,
protože je zítra svátek, nepůjdeme raději do biásku ( moc lidí ), nébrž stavím se pro Tebe ráno a půjdeme ven - bude - li tak pěkný mrazík, jako je dnes večer.
Tedy přijdu asi po 10;
snad už budeš z pelíšku.
Srdečně
KČ
( 848 ) [ Asi 1922 ]
Milá Olino,
byl jsem ty dva dny jako v jednom kole.
Lituji, že nemůžeme odpoledne jít k Marianně;
budeš - li doma ( doufám, že ano ), půjdeme někam ven.
Přijdu raději dřív, protože večer hraješ.
Jdu ke Kvapilovi, myslel jsem, že půjdeme spolu.
Srdečně
KČ
( 849 ) [ Asi 1922 ]
Mám hroznou migrénu.
Poleví - li trochu, počkám dnes v 110 před divadlem;
to snad je konec představení.
Vracím roli, četl jsem ji, je pěkná a ne tak docela lehká.
O tom si ještě pohovoříme.
Zatím na shledanou!
( 850 ) [ Asi 1922 ]
D. O., mám zrovna jen 1 minutu času, čekají na mne dva lidé.
Mám práce nad hlavu, ale jsem zdráv a spokojen hlavně proto, že se Ti dobře vede.
Mnohokrát líbá
K.
( 851 ) [ 24. prosince 1922 ]
Drahá holčičko,
jsem sprostá kůže, která se málo věnuje takovým těm snivým a lepším citům;
ale dnes, vidíš, je mně tak ledačehos líto.
Ještě jednou jsem pohladil neřáda vlčáka, kterého budeš nosit ( a nos ho ráda, pro mou radost ), a myslel jsem si, že by bylo přece jen lepší přijít třeba jen s holýma rukama a darovat Ti jen a jen radost.
Víš, i to je sobecké;
strašně bych přál sám sobě, abys vedle mne chodila veselá, bujná, cinkající " skleněným hláskem ", bezstarostná, zdravá, pěkně zahleděná do budoucnosti, - ach bože, bože, jsem jistě ohavný sobec: chtěl bych, abys byla šťastná!
A já jsem také ten starý šedivý vlk, kterého nosíš a budeš nosit na mladé šíji;
mám někdy červené vlčí oči a někdy nadělám mnoho škody;
tedy zlý, bručivý, kousavý a jedním slovem prevít, i když se k lidem tvářím přívětivě.
Ale kéž, kéž bych se Ti lehce nosil! kéž bych Tě hřál a hladil a netížil, a byl Ti vždycky teplý a milý;
a až vypelichám a k ničemu nebudu, kéž mne ještě můžeš rozstříhat a udělat ze mne štucel pro své nepokojné, lehké, pěkné ručičky!
A třeba ještě lem kolem rukávů.
A límeček.
Já, vlk, bych se Ti chtěl ke všemu hodit.
Už dnes mi tu budou tikat Tvé hodiny;
budou tiše hovořit - jen si považ, co mi toho namluví, jen si považ, jakou teď budeš pro mne repetilkou, Ty, která někdy tak hořce a bolestně mlčíš!
Těším se na to;
budu mít společnost i při práci, budeš mně jaksi cinkat přes rameno, až - pilný řemeslníček - budu na psacím stole lepit, pilovat a vyřezávat, co dovedu.
Proto jsem si ty hodiny tolik přál.
Je to nejvěrnější dárek.
Ach, ale to nejlepší mi nedáš, ty lakomá, ty skrblice;
nedáš mi svou radost.
I když ji sama nemáš, hledej ji po celém světě, ve všech pozemských i nebeských krámech, abys mi ji přinesla.
Člověk obyčejně nemá, co chce darovat;
musí to hledat.
A proto proboha Tě prosím, hledej radost, abys mi jí mohla kousek dát: už tím, že bude Tvá, bude také má.
A máš - li toho černého bídníka trochu ráda, dej mu to.
Jak vidíš, umí si vybírat;
chce to nejkrásnější na světě.
Ale chtít to nejkrásnější - už proto se odpustí hříšníkovi mnoho na nebi.
Milá, malá pusinko, je mi teď, jako bych s Tebou mluvil.
Totiž mluvím jenom já, Ty mlčíš ( neboť tu ještě nemám Tvé hodiny ) a schováváš bradu i pusu v chundelatém vlčkovi, a jen koukáš.
Kéž bych se nemýlil!
Zdá se mi v této chvíli, že máš oči jaksi jasnější, hvězdičkovité, a že si někde za nimi myslíš něco pěkného.
Kéž bych se nemýlil!
Něco pěkného!
Pane bože, na kterého ve svém okoralém srdci začínám nesměle věřit, dej mé panence, mé zlaté holčičce něco pěkného!
Mne ( to víš, pane bože ) můžeš zkoušet, jak je Ti libo, a navštívit křížkem jakýmkoliv;
jsem chlap, dovedu mnoho snést, mnohému se přizpůsobit, mnohého se odříkat.
Ale jí, bože, jí dej něco pěkného.
Není tak dělána pro život, není tak pevná a tvrdá, tak hrubozrnná a nepromokavá jako jiní;
je utkána z látek citlivých a slabých a potřebuje strašně, aby s ní život zacházel rukama když ne sametovýma, tedy aspoň lidsky slušnýma.
Pane bože, udělal bych s Tebou jakoukoliv smlouvu, kdybys mi tohleto slíbil!
Ale co platno, pán bůh si dnes hraje na Ježíška a rozdává lidem sošky, vlčky a samé hlouposti, aby jim nemusel dát něco pořádného.
Je dost těžké obrátit se od pána boha k pozemským věcem;
schází mi přechod, buď tedy Ty mým můstkem od nebe k zemi ( nebo raději od země k nebi;
nebo nejraději oboje zároveň ).
A tož tedy, žabo, žabingře, chlupáči ježatá, Ančko od řetězu utržená, můj stromečku, můj Ježíšku, prosím Tě pro všechny svaté, abys nad tímhle psaním si na mne vzpomněla v dobrém, jenom v dobrém, a vesele.
Chtěl bych napsat pro Tebe slova, která by se leskla jako srst gazelí, a byla modrá jako modrá liška, jemná jako kožíšek krtčí, teplá jako bobr a lehounká jako činčila a drahá jako sobolina a důvěrná jako koza pod postýlkou;
a ne šedivá, hrubosrstná a pocuchaná jako taková jistá daremná vlčí kůže;
chtěl bych, aby Tě má slova víc hřála, hladila, těšila než všecky chlupy, kůže, kožišinky a srsti celého světa.
Co ještě?
Za půl hodinky Tě uvidím, a budu zase ten protivný, nešikovný Čáča, který někdy nechtě poraní, nerad ublíží, nevěda o tom zamrazí.
Ale teď, v tomto posvátném okamžiku, kdy mně tak jede huba a Ty máš tak jasná očička ( kéž se nemýlím ), teď je mi nesmírně mile: teď Tě jen tichounce, s láskou, s nesmírnou něžností hladím, a chtěl bych - nu, raději nic už;
i dopis, jako vlčí kožíšek, má svůj konec.
A tedy ještě pusu na ten čumáček ( myslím vlčí ), pusu na každý Tvůj prst ( i na ten, jenž býval omrzlý ) a úsměv na každou Tvou brvičku, a mohu přát veselého Ježíška.
Líbá Tě, drahá holčičko,
nastotisíckrát Tvůj Čáča
( 852 ) [ 31. prosince 1922 ]
Drahá holčičko,
protože naše Tonička jde na Firmu, používám toho, abych Ti honem napsal několik řádek;
abych Ti v rychlosti políbil všecky prstíčky a pohladil koudel a hlavně, hlavně dal ( bohužel jen imaginárně ) pěknou, dlouhou pusu, a pak, abych klekl na jedno koleno a přál Ti, přál Ti něco krásného a všecko dobré do Nového roku, a pak, abych přál nám oběma život utěšenější, a pak, abych Ti znovu políbil prsty, vlasy a vše, co je dovoleno, a znovu Ti přál a stiskl Tvé pracinky a řekl sám v sobě:
Bože, bože, ať je má holčička šťastná!
- Dopsal jsem dnes XIII. kapitolu, večer budu zase dělat Šrámka a půjdu brzo do postele, a sotva si lehnu, zavru oči a budu myslet na holčičku a budu jí přát mnoho pěkných věcí, a usnu před půlnocí jako nevinný člověk.
I Ty jdi brzo spinkat, mé dítě, mé drahé dítě!
- Zítra o 17 na koláči, ano?
Dobrou noc, dobrý, šťastný nový rok!
Naprosto Tvůj Čáča
( 853 ) [ Brno 22. ledna 1923 ]
Drahá Olino,
chtěl jsem Ti napsat pěkné veselé psaní;
ale zrovna jsem se v redakci dozvěděl, že se každou vteřinou čeká Rašínova smrt, a tak je mi docela divně u srdce.
Ty tak ráda říkáš: to je mužský;
a myslíš tím uznání a podiv.
Rašín byl tak nesmírně " mužský ", že snad už druhý takový v Čechách není.
A tak na něho musím vzpomínat, ačkoliv jsem mu nikdy nebyl přítelem.
Včera cesta sem byla krásná, celý svět bílý a skoro nepoznamenaný životem.
Odpoledne u sestry veliká společnost, a nesmírně mne bolely zuby.
Večer Makropulos, Gräfová dosti dobrá, zejména v posledním aktě, mužští celkem slabí, nejhorší Gregor - Šimáček;
to bylo kroupové jelito a ne herec.
Po divadle zase veliká společnost v hospodě, bolení hlavy atd.
Paní Pauková Tě moc a moc vzkazuje pozdravovat, je milá a vypadá zdravěji.
Všichni se velmi zajímali o Tvůj úraz, holt jsi už slavný člověk, co platno.
Chtěl jsem jet do Prahy už zítra ( v úterý );
ale výstava Kratochvílova, o které musím místo bratra referovat, je dnes v pondělí zavřena, takže mohu na ni jít až zítra a do Prahy přijet ve středu.
Nijak se mi tu nelíbí, je mi až křečovitě netrpělivo, vůbec tělesně i mravně nedobře;
budu odjíždět, jako bych prchal.
Paní Pauková Tě co nejnaléhavěji zve do Brna;
sama přijede do Prahy asi začátkem února.
- Poslal jsem k Tobě Šubrtinku s knížkami a vzkazy.
Nevím, vyřídila - li Ti vše, co měla:
Tedy 1. zažádej si ihned řediteli o zvýšení gáže;
mluvil jsem s ním o tom, že dostane od Tebe lýbsbrýf a že by Ti měl přidat;
smál se a říkal, že Ti to nemůže odepřít, když Tvá první myšlenka po úrazu platila jemu.
Tedy udělej to určitě!
2.
Ředitel Ti vzkazuje, abys žádala náhradu od úrazové pojišťovny, do níž divadlo musí ročně platit kolik tisíc;
ať prý udáš, že jelikož tolik a tolik dní nemohlas hrát, udělalo Ti divadlo srážky na platu.
Tvůj tatínek jistě ví, jak a kam se taková žádost podává.
Tedy učiň tak.
3.
Ředitelství Ti povoluje ve středu hrát jen s tou podmínkou, že budeš mít na noze kaučukový pevný obvaz.
Obecenstvo ví o Tvém úrazu, tedy se za obvaz nemusíš stydět.
Určitě poslechni!
4.
V sobotu na čaji u Kvapila se mnoho mluvilo o Tobě.
Paní Rydlová prohlásila, že se jí na celém Šrámkovi vůbec nejvíc líbila Olina Scheinpflugová;
že tolik nového v hereckém výkonu neviděla už léta páně.
S čímž bezvýhradně souhlasili přítomní Mixa, Vydra st. a slečna Klumparová.
Nemohu si pomoci: měl jsem pak rozjařenou radost po celý zbytek dne;
bože, Ty ani nevíš, jak mne těší a hřeje, když Tě někdo pochválí, mne, který jsem necitelný k lichocení a chvále týkající se mne.
Tolik si na Tebe vzpomínám, na Tvou nožičku, na Tvé mrzuté vězení, a tak bych chtěl dnes a denně k Tobě zajít, ani ti to dnes povídat neumím, neboť jsem utrápený jaksi a nesvůj a neumím psát nic hezkého, nic, co by Tě potěšilo jako kytička nebo pomeranč.
- Pro Tvého otce důvěrný vzkaz: prý přijde K. Z. Klíma jako šéf do Národních.
Nemá - li se s ním Tvůj tatínek rád, přece by se mohl zajímat o to ministerstvo osvěty.
- A nyní, ubohé drahé děvčátko, nezlob se na Čáču, že je dnes chudý duchem a protivný, a vzpomeň si na něho aspoň trošičku s láskou, neboť on vzpomíná se steskem a kormutlivou duší na svou raněnou, vězněnou, hodnou holčičku.
Měj se dobře, Olinko, na shledanou.
Tvůj Čáča.
( 854 ) [ Berlín 12. února 1923 ]
Drahá Olino,
píšu Ti při prvé příležitosti, kdy jsem si mohl na čtvrt hodiny sednout ve svém pokoji;
za čtvrt hodiny totiž musím na jakýsi five-o-clock s německými literáty.
Mám hlavu kompletně pitomou, spal bych jako miminko;
dvě noci jsem se nevyspal, a dnes k obědu jsem pil mnoho vína, víc, než jsem vůbec zvyklý.
Tedy především, včerejší úspěch byl veliký, dokonce - jak mi říkají zdejší lidé - mimořádně veliký;
museli jsme se jít mnohokrát děkovat.
Režie byla dobrá, zčásti dle Hilara, v mnohých věcech odchylná a lepší;
tulák ( Steinrück ) byl výtečný, nejlepší, jakého jsem viděl, takový, jak jsme si jej představovali, - třeba zrovna trpěl zánětem středního ucha a proděravěním bubínku, že bolestí stěží věděl o sobě.
Velmi dobré byly obě motýlice a kukla, parazit, jepice a jiné figury;
celkem hráno dobře.
Dnes jsem už četl několik předběžných referátů, Kerr velmi chválí, jeden jiný je zdrželivý a chválí hlavně režii, třetí se jako Němec cítí dotčen mravenci.
Tedy vcelku: nesporný úspěch.
- Ředitelé a majitelé divadla, Meinhardt a Bernauer, to ti jsou Potaš a Perlmutter v originále;
tak špásovné maušly jsem ještě neviděl.
- Cesta byla uspokojivá, ještě v noci po příjezdu jsme šli na generální zkoušku.
Den nato ráno i odpoledne plno nutného běhání, pak premiéra, pak večeře u jednoho finančního velmože, dr. Podlipského, ff I. a. společnost, vyslanec Tusar atd.
Pozdě v noci domů, ráno Kaiser Friedrich-Museum, pak ten nešťastný příliš dobrý oběd, po kterém jsem tak napitomo, a nyní se honem musím vystrojit na ten literární čaj, a v osm hodin jdu do Kammerspiele - zkrátka není zastavení po celý den.
Polituj mne, holčičko, a naprosto mi nezáviď tuto cestu.
Daleko raději bych tu bloudil neznámý, jda, kam by se mi zachtělo, a ne vlečen vpravo a vlevo.
Ale bah! vidím mnoho, a nudím - li se, je to má vina.
Je mi líto Němců;
je strašné platit vše tisícovkami, je strašné, jak jim musí přitom být, a věř, člověk se jaksi stydí za tu ohromnou převahu v komfortu, kterou mu poskytuje silná valuta.
Například dlouhá cesta autem v noci stojí pro pět lidí našich pět korun.
Prima oběd deset korun.
A tak dále.
- Pašovat nebudu ani pět cigaret, protože přehlídky jsou tuze přísné.
- Žabo, protivo, já nedostanu od Tebe ani řádky, protože nevím, kam odtud pojedu;
nebudu tolik dní vědět, co děláš, zatímco Ty budeš vědět o mém každém kroku.
Je tohle nějaká spravedlnost?
Bože, bože, člověče, já bych spal!
Na nic nemyslím než na chvíli, kdy se nerušen natáhnu na záda, pomodlím za Olinku a usnu jako spravedlivý člověk.
Prosím Tě snažně, abys zatím byla hodná, vzpomněla chvilinkou na mne a měla se dobře.
Já zase zítra či pozítří budu psát;
teď už mi bouchají na dveře, abych jel, a já se ještě musím strojit.
Pa pa, holčičko, papej štítnou žlázu a měj se líp než já, líp než já;
a buď veselá!
No tak přestaňte, vždyť už jdu!
Srdečně zdraví a líbá KČ
( 855 ) [ Berlín 12. února 1923 ]
Přece jen tu dovedou hrát divadlo;
ostatně divadlo je to nejlepší, co je tu vidět.
Pomalu se chystám k návratu;
tj., nejdřív do Hamburku, a pak domů.
Mám dokonce cosi jako Heimweh.
Zdráv, poprvé dnes vyspán dosyta, uběhán jako listonoš.
Srdečný pozdrav všem od divadla.
Zítra více K. Č.
( 856 ) [ Berlín 14. února 1923 ]
Drahá holčičko,
je půlnoc, a ráno musím vstávat v šest hodin, abych jel do Hamburka.
Nezlob se tedy, že mé psaní zůstane krátké.
Třeba krátké, je to první vzpomínka po velmi silném dojmu.
Byl jsem v maličkém divadélku Tribune, kde teď hraje Wegener.
Je to ohromné, co ten chlap dovede.
Cítím se zase docela maličký se svými divadelními zkušenostmi;
málem ztrácím odvahu.
Včera jsem byl na Penthesilee v Deutsches Theater.
Ale bylo to slabé.
Jinak vše jako dosud: jsem uběhán jako zajíc a nevyspalý jako mlékařka;
stýská se mi po domově, po Tobě a po klidné práci.
Nicméně viděl jsem krásné věci: něco v divadle, a dnes ráno například mne oslnilo egyptské umění, - bože, umět něco tak důstojného a čistého v literatuře.
Mnoho dá člověku svět;
ale chce - li člověk dát něco světu, musí sedět na svém malém poli a dřít jako nádeník.
Co mi hrozně schází, je jakákoliv zprávička od Tebe.
Ale nevím, kde budu v Hamburku bydlet, a ostatně se tam zdržím jen asi 36 hodin, takže bych ani od Tebe nemohl odpověď dostat.
Dnes odpoledne jsem se chystal napsat Ti sáhodlouhé a pěkné psaní;
ale dostal jsem nekonečnou návštěvu od vyslanectví, a tak z toho nebylo nic.
Teď jsem unaven a ospalý;
stěží mžourám, a co bych jediné si přál, bylo by, abys tu někde vedle mne mlčela.
Mlčela, nemluvila ani slova;
ale slyšel bych Tě dýchat, dost, nic víc;
snad bys spala či co, a já bych zavíral oči v nejblaženějším mlčení.
Ne, ne, holčičko, musím už do postele;
a jakmile budu někde aspoň hodinu, aspoň tichou hodinku mezi čtyřmi stěnami, napíšu víc.
Tvůj Karel.
( 857 ) [ Berlín 14. února 1923 ]
Ve středu v šest ráno.
Za chvíli se jede do Hamburka.
Tak sladce jako dnes jsem dávno nespal: měl jsem dokonce velmi krásné sny;
bohužel, trvalo to jenom pět hodin.
Ach, kdy až si to vynahradím?
- Škoda, že tu není Ola.
Ta by na mnohé otvírala oči.
Nu, teď už se vlastně vracím.
Z Hamburka to půjde nejkratší cestou domů.
Srdečné pozdravy
K Č
Pozdrav rodině.
( 858 ) [ Lübeck 16. února 1923 ]
Drahá Olino,
chystám se předposledně v Němcích do postele;
na cestě domů se stavuji v Lübecku, pěkném starém přístavním městě;
zítra ještě přenocuji v Berlíně, neboť Němci zastavili všechny spací vozy, a v sobotu někdy večer nebo v noci budu v Praze;
v neděli ráno se přihlásím u vás, nebudu - li nějak příliš utahán.
Dnes toho mám také dost: ráno projížďka hamburským přístavem za krásného mrazivého dne.
Byl to jeden z největších a nejpodivnějších dojmů, které jsem kdy měl;
chvílemi se mi zdálo, že to je jenom vidění.
Kdybych popisoval lodě, jeřáby, doky atd., byla by to jen slova;
nedá se říci, jak je to veliké a silné.
Pořád jsem myslel, kdybys byla se mnou, co bys tomu říkala.
Nevím ani, jestli by Tě to tak vzrušovalo jako mne.
Ale já jsem zase přeplněn velikostí a krásou světa, a těším se na to, až lehnu a budu si zase představovat, co jsem viděl: bezpočtu lodí, jejichž jména a mateřské přístavy vyvolávají člověku celý svět;
železné věže jeřábů, plovoucí loděnice, všechny národy světa pracující na palubách, slunce, dým, jiskření ledu, celou tu zmatenou a ohromující podívanou.
- K večeru už jsem prohlížel Lubek, takové ti milé hanzovní město;
jsou tu uličky, že proti nim je Nový svět ( víš, ten za Hradčany ) jako hotové činžáky;
takové ti droboučké klícky pro lidi, jedna vedle druhé, a přístup je jenom úzkými dveřmi z ulice, nu, taková trpasličí městečka tam, kde u nás bývají dvorky za domem;
jakživ bych si to nedovedl představit.
Dále velikánské staré dómy z leskle polévaných cihel, které se vznášejí nad městem opravdu jako koráby nad kocábkami.
Vůbec, svět stojí za vidění, kamkoliv sebou člověk vrtne.
A tak jsem i spokojen, i je mi jaksi teskno a smutno;
ale myslím, že je to plodný smutek.
A zatímco se oddávám plodnému smutku, ťuká na mne pokojská, patrně na znamení, že není nepřístupna;
snad mne považuje za obchodního cestujícího.
Ale já zavru oči a budu si představovat krásu světa a nadto Olinu, o které už šest dní nic nevím.
Chtěl bych jí přivézt něco moc krásného, ale předně nic se mi tak moc nelíbilo, a za druhé hrozně se bojím celníků;
netroufám si propašovat ani škatulku sirek - po tom, co jsem na hranicích viděl.
Dále rád bych jí napsal něco moc krásného;
ale jsem den po dni tak nádenicky utahán a tak do pitoma najeden i napit bavorského piva, že - bojím se - každé lepší slovo by mně selhalo.
Ach, lidská duše potřebuje klidu a soustředění, aby mohla ze sebe cokoliv vydat;
takto jsem, odpusť, jen cestující, hodně pitomé, ale mnoho vidící zvíře.
Tak, holčičko, omluv mé dopisy, že nebyly takové, jaké by být měly;
po celou tu dobu jsem Ti nemohl psát než s očima už sklíženýma spánkem a s těžkým tělem prahnoucím po posteli.
Teď už se těším jen na Prahu a na shledání s Tebou a na rozumnou práci.
Do té doby Tě nejvřeleji zdravím a líbám.
Tvůj K Č
( 859 ) [ Hamburk 15. února 1923 ]
M. O., zdejší přístav, to byla jedna z nejkrásnějších podívaných celé cesty.
Mám nohy jako zpřerážené a spím s otevřenýma očima, ale jsem spokojen, že jsem sem jel.
Zítra se vracím;
nejpozději v neděli budu zase doma a přihlásím se.
Jinak zdráv a dobré mysli, vzpomínám, abych tak řekl, neustále, a hlavně těším se na shledání.
Bože, už skoro týden beze zpráv!
Trápení.
Dobrou noc, jsem bezmezně unaven a je mi zima.
Tisíckrát
K Č
( 860 ) [ Březen 1923 ]
Milá Olino,
Svanevitu vůbec nemám doma, vrátil jsem ji už loni;
žádal jsem nedávno, aby mně ji půjčili, ale tajemník na to patrně zapomněl.
Řeknu si o ni znova.
Žádalas mne o Boží muka pro Vávru;
je to můj poslední výtisk, ale právě se tiskne nové vydání.
Prosím Tě, dej mu to.
Je mi duševně velmi nanic;
nejraději bych se propadl.
Zítra mám důkladnou zkoušku, jistě asi do tří hodin;
přijdu tedy na Malostranské náměstí o 15.
Chceš - li, přijď.
Mám mnoho práce;
musím do zítřka dopsat a dát do tisku delší článek.
A přitom žádnou chuť do ničeho.
Já se Šrámkovi nedivím.
Srdečně zdraví Karel.
Až se Kvapil vrátí, řekni si mu o tu Koštanu.
( 861 ) [ Benátky 17. dubna 1923 ]
Milá Olino, mimo nadání jsem už dnes, tj. v úterý ( 17. ), v Benátkách, - konečně sám! neboť z Prahy až do Mestre jsem měl strašně hovornou společnost.
Jsem trochu unaven a trochu namazán, hlavně však spokojen tím, co jsem viděl.
Dosud se mi nestalo nic, až na to, že jsem ztratil klobouk a že mi na hranicích sebrali akreditiv.
Je to tu překrásné, až na to, že Benátky vypadají jako divadelní kulisy.
Dopis co nejdřív.
Srdečně K. Č.
Má příští adresa:
K. Č., Firenze, Poste centrale, Ferma in posta
( 862 ) [ Benátky 19. dubna 1923 ]
Milá Olino,
dnes ( myslím, že je čtvrtek 18. ) odjíždím z Benátek do Padovy, Ferrary, Ravenny a Bologne.
Dosud se mi to tuze líbí, nic se mi nestalo;
jsem zdráv a už tlustší.
Rád bych napsal psaní, ale dosud jsem neměl čas ( ty noviny mne tlačí ).
Snad z Bologne.
Vzpomínám často.
Je všude až hnusně mnoho párků.
Srdečně zdraví K. Č.
( 863 ) [ Padova 20. dubna 1923 ]
Milá Olino,
v Padově se mi velmi líbilo, hlavně některé staré fresky, a Donatello atd.
Mám se přímo skvěle, jsem najeden a napit jako houba.
Za deset minut jedu do Ferrary, zítra ráno do Ravenny a večer zase dál.
Srdečně vzpomíná K. Č.
( 864 ) [ Ferrara ] 20. IV. 1923
Milá Olgo,
dnes poprvé mohu psát dopis - až z Ferrary;
totiž venku pořádně prší, a já nemohu brousit po ulicích, jak to nesmírně rád dělám.
Jsem rád, že jsem podnikl tuhle cestu;
líbí se mi, nedělá mi obtíží, a pak, hlavně, je to pro mne přímo lázeň v umění.
Ráno v Padově jsem viděl Giotta, Mantegnu a Donatella, mistry mně celkem nejdražší;
bylo mně jako ve snu.
Ferrara mne trochu zklamala, ale i ona má svůj příjemný, klidný ráz a překrásné, právě kvetoucí zahrady na dvorech paláců.
Brousím sám a chvílemi mluvím k sobě;
i ta samota mi dělá dobře.
Hned za Prahou Tvůj blahoslavený strejda Jaroslav Maria mi dal společnici, paní generální konzulovou Schindlerovou.
Teprve v Benátkách jsem osaměl, přešťasten! holčičko, ta ženská měla řečí!
- Pak v Benátkách i později cestou jsem potkal hromadu hlasitých Čechů, ale nehlásil jsem se k nim.
Sám, sám! i to je očistná koupel a léčení nervů a já nevím co dobrého ještě.
- Italsky neumím ani brnknout, ale dosud jsem pohodlně stačil s francouzštinou.
Bože, tady se snadno cestuje!
A dobře jí a pije!
Kdybych tolik neběhal, ztloustl bych tu jako kanovník.
Italky nejsou zvlášť hezké, ale to mne tak tuze nezajímá.
Benátky mne trochu zklamaly, Padova nesmírně překvapila, Ferrara mile okouzlila, na další se teprve mohu těšit.
Je mi teskně a snivě;
moc často vzpomínám na Tebe, ale myslím si, že to, co já, bys asi nechtěla dělat: bloudit, třeba bez cíle, dívat se jen pro rozkoš vidění, bez únavy, bez omrzení, od rána do večera - bůhví, jak Tě znám, s tím bys brzo praštila!
Mrzí mne, že musím i odtud psát do novin.
Ty nejkrásnější dojmy se jaksi stydím napsat, popisovat mne nebaví, žertovat, do toho se musím nutit, protože je mi příliš vážně.
Těším se do Florencie, tam že už budu mít od Tebe dopis.
Jakmile dostaneš toto psaní, piš mi už do Říma ( posta centrale, ferma in posta ).
A prosím Tě, hleď užít trochu toho jara, vyjdi a vyjeď si ven, jakmile jen budeš moci!
Srdečně Tě líbá Tvůj Karel.
( 865 ) [ Bologna ] 23. 4. [ 1923 ]
V San Marinu to bylo překrásné, třebaže bez ustání pršelo.
I Bologna, vlast mortadelly, je hezká, ale už se těším víc na jih.
Jsem už trochu ukoukán, ale dobré mysli.
Ve Florencii, kde budu ve středu, čekám dopisy.
Pak už zase v Římě.
Srdečně vzpomíná KČ
( 866 ) [ Florencie ] 25. dubna 1923
Milá Olino,
první větší zklamání, které mne na mé cestě postihlo, bylo tady ve Florencii;
a sice když jsem přišel na poštu a žádal pro sebe poste restante, ukázalo se, že tam nebyl ani jeden dopis na jméno Čapek, ani na jméno Karel.
Buď ještě nedošel ( zítra se tam stavím znova ), nebo byla adresa nějak chybná.
Prosím Tě, jakmile dostaneš tento dopis, adresuj odpověď takto:
Dott.
Carlo Capek, Napoli, Poste centrale, Ferma in posta.
Jsem právě devět dní z domova;
nemám sice " Heimweh ", ale nějaký řádek z vlasti by mě povzbudil.
Denně si kupuji italské listy a hledám, není - li tam něco z Cecoslovacchia;
zpravidla ani slova, nebo jen něco diplomatického, co mne zvlášť nebaví.
Nepočítaje lístky, psal jsem Ti až dosud z Benátek a z Ferrary;
musíš odpustit, mají - li mé dopisy málo šťávy;
píšu je totiž večer, protože ve dne běhám, tedy večer, kdy jsem pořádně unaven, překoukán a ospalý jako miminko.
Čteš - li v Lidových můj " cestopis ", musíš z něho vidět, jak se do něj musím nutit - z téhož důvodu.
Věř, až mne to mrzí, že Ti nemohu psát o všem krásném nebo aspoň zvláštním, co vidím a prožívám;
jde mi z toho časem až hlava kolem.
Mimoto pokaždé večer mi jde " hlava kolem " také z vína, na které si pořád ještě nemohu zvyknout;
jsem pokaždé trochu namazán.
Fyzicky tloustnu;
duševně jsem hodně napjat vzrušením, které mi poskytuje některé umění ( tady například Donatello, van der Goes, Masaccio - umělci vesměs hořkého, trochu bolestného ducha: čert ví, co mne tak táhne k bolesti! ).
Dále očišťuju se samotou a uběhávám se do dokonalé bezmyšlenkovitosti;
a při všem nemám ani času si přečíst bedekra.
Každého dne jsou chvíle, kdy se cítím palčivě sám;
tu vzpomínám na Tebe, a je mi náramně měkce.
Dnes v noci se mi o Tobě mnoho zdálo - Strašně bych chtěl vědět, co děláš, jak se Ti vede.
Zítra jdu zase na poštu tady, ve Florencii, za pár dní v Římě, a zase za pár dní v Neapoli.
Snad se konečně dočkám.
Nejsrdečněji zdraví a líbá KČ
( 867 ) [ Florencie 27. dubna 1923 ]
Dopis tu nebyl, jen od bratra a od Khola;
těším se, že nějaký najdu v Římě.
Teď odpoledne jedu do Sieny a den nato do Orvieta a do Říma.
Včera jsem dělal krásný výlet do Fiesole.
Florencii jsem za tři dny strávil celou.
V italských novinách jsem se dočetl o úspěchu RUR v Londýně.
Srdečně zdraví K Č
( 868 ) [ Siena 28. dubna 1923 ]
Milá Olgo, v Sieně se mi líbilo náramně;
takové stařičké gotické město.
Odpoledne jedu do Říma a cestou se stavuji v Orvietě.
Srdečně zdraví K Č
( 869 ) [ Orvieto 28. dubna 1923 ]
Krásné město, nesmírně zajímavé: na skalní plotně kolmo vystupující.
Skvostné fresky;
Signorelli, můj nový miláček.
Večer do Říma.
Srdečně K
( 870 ) [ Řím, 30. dubna ] 1923
Drahá Olgo,
dnes, v pondělí ráno, jsem si konečně vyzvedl Tvůj dopis na poště v Římě, a ihned odpovídám.
Především Ti z celého srdce děkuji, žes mi toho tak bohatě napsala;
v cizině je člověku každé slovo vzácné.
Za druhé, snad se už nemusím omlouvat, že Ti málo píšu;
poprvé jsem poslal lístek hned v úterý, den po odjezdu, z Benátek.
Od té doby jsem poslal tři dopisy a nevím kolik lístků.
Skoro každý den dávám o sobě vědět;
ať do novin, ať Tobě, píšu jen v noci, padaje únavou;
neumíš si představit, jak využívám času do poslední kapky.
Ale to je vedlejší.
Za třetí, je mi strašně smutno z Tvého dopisu, tak smutno, že to ani nemohu říci.
Mé první hnutí bylo sednout do vlaku a jet rovnou do Prahy, abych Tě hned navštívil, stůněš - li ještě.
Ale pak jsem počítal na prstech, že už je tomu přes týden, co jsi mi psala, a že bych nejdříve byl v Praze za tři dny.
Nuže, věřím tedy, nebo aspoň křečovitě se chytám naděje, že za těch deset dní už jsi zdráva jako rybička, že běháš, hraješ a že by ses na mne zlobila, kdybych tak brzo přerušil svou první a třeba i poslední cestu do světa.
Ale přes tuto horoucí, snažnou naději je mi zoufale teskno;
všechno přede mnou zešedlo, dívám se a nic nevidím, a už už pospíchám z Říma do Neapole, protože tam bude na poště nový dopis od Tebe, a tam se dočtu, jak Ti je.
Proboha, jaks mohla běhat do zkoušek s hrotkovým katarem?
Což nemá nikdo kolem Tebe rozum, aby Ti to zakázal?
Ty ovšem - odpusť - rozum nemáš a snad nikdy mít nebudeš.
Ani nevíš, jak jsem se hrozně zlobil, kdyžs mi psala téhož dne, že Tě tuze píchá v zádech a že jsi šla s Vávrou do kavárny.
Jsi horší než malé dítě, skutečně.
A že Ti dovolili chodit do zkoušek, to je opravdu smutné.
- Dobrá, pozítří jedu do Neapole;
nic ještě jsem z Říma neviděl, ale nejdříve chci mít od Tebe nové zprávy, a ty už dnes nebo zítra budou v Neapoli.
Dej bože, dej bože, aby už nebyly tak znepokojivé! abych aspoň týden, aspoň pár dní jedinkrát po létech mohl žít bez starosti! aby aspoň chvíli mne to nesvíralo u srdce!
Dnes tedy jsem a nejsem v Římě.
Tělesně zdráv ( abych to poslušně hlásil jako každého dne ), duševně nadobro nešťasten, neboť mám s Tebou starosti, nemám z celého Říma nic;
nelíbí se mi tu.
Je neladný, špinavý, protivný;
celý svět je protivný;
i já jsem protivný, ale to už víš dávno sama.
Zavrtávám se do své samoty jako červ do sýra;
žeru ji, cpu se jí nestřídmě;
kdyby bylo po mém, šel bych nejraději na poušť a ne do Itálie.
Na poušť, kde bych se neholil a nemyl, nepsal hloupé články do novin a jedl hořké kořínky.
Mám palčivou potřebu nějaké očisty.
Zatím se štvu, jako by mne něco honilo;
v mých patách je hrozný neklid, jako bych měl rychle, co nejrychleji vše odbýt, a pak - co vlastně pak? to nevím.
Neumím, opravdu neumím lidsky odpočívat;
ale štvu se, spěchám, plním své oči, abych unikl nepokoji, který mne pálí a sžírá.
Nu, má to své dobré stránky;
budu znát Itálii lépe než kterýkoliv zběžný turista;
a potom, unaviv své nohy, svou mysl a své oči, usínám jako dřevo a necítím aspoň svědomí, stesk, starosti, vše to, co mne pohání z místa na místo.
Pravda, vidím překrásné věci;
zamiloval jsem se do celé řady starých uměleckých projevů, a trávím před nimi když už ne chvíle vnitřního štěstí, tož aspoň chvíle nadšené vyjevenosti.
Tělesně - opakuji - je mi lépe než v Praze;
spím dobře, za těch čtrnáct dní jsem neměl ani jednou migrénu nebo bolení hlavy, úporný ranní kašel pominul.
Po té stránce, doufám, nebyla má cesta zbytečná.
Jen klid duše jsem ani tady nenašel, a snad nikdy nenajdu.
Hůře je s Tebou.
Tvé zdraví, to je teď má nejtrýznivější starost;
kdybych Ti mohl být něco platen, hned bych se vrátil do Prahy.
Prosím Tě snažně, šetři se;
nerajtuj jako blázen, choď na slunce, vyjeď si někam a vykašli se na divadlo.
Bůhví, už jsem jako ten starý profesor v Loupežníkovi;
řekl bych, co je " mít rád " jiného než mít o někoho starost a úzkost, třást se o něho, myslet na něho s pečlivostí a bolestí?
Tak mně připadá jaksi zvrhle sobecké, že já jezdím po Itálii a honím fantom zdraví, kterého vlastně nepotřebuju a jež mi není k ničemu dobré, zatímco Ty třeba i dnes ještě postonáváš a měla bys něco pro své zdraví učinit a nemůžeš.
Ano, je to vlastně zvrhlé a nespravedlivé, a mne mučí, že tu jsem.
Nevím, co bych měl učinit;
jsem bezradný a trápím se a nemohu se z ničeho těšit.
Jen na to se těším a v to doufám, že v Neapoli bude už od Tebe nový list, kde mi napíšeš, že " už jsem zdráva, už nechci stonati ".
A piš mi hodně, i příští psaní mi napiš do Neapole, protože se tam ještě vrátím, až se budu vracet ze Sicílie.
( Italsky se říká Napoli. )
Srdečně Tě zdraví a líbá Tvůj Karel.
( 871 ) Řím, 3. máje 1923
D. O., teprve dnes odjíždím z Říma.
Zdrželo mne cosi s pasem.
Večer jsem v Neapoli, a v neděli v noci chci jet na Sicílii, není - li tam už příliš horko.
Co zdraví?
V Neapoli čekám dopis.
Khol mi psal, že prý sem přijede.
Bratr psal, že bude také stavět.
- Mám ještě pořád starosti.
Z Neapole hned budu psát.
Srdečně K. Č.
( 872 ) [ Neapol 3. května 1923 ]
Tak zas uplynul den;
je skoro jedenáct, a já místo spaní ještě píšu dopis.
Milé děvče, musel bych Ti na mnohé v Tvém dopise odpovídat, v mnohém Ti odporovat, co se týče mne, ale nechme toho.
Chceš - li tedy mermomocí, jsem nesvědomitý, špatný, surový chlap, který Ti schválně dělá samou bolest.
Já jsem si o sobě myslel, že jsem snad trochu divný, snad příliš roztržitý, ale rozhodně ne hrubě sobecký člověk;
Ty však mne přesvědčuješ o opaku, tedy budiž.
Ale prosím Tě, aspoň mi nevyčítej, že někdo cizí jede do Itálie, když tam jsem náhodou já;
já nikoho nezval, já se úzkostlivě vyhýbal vší společnosti, v Římě jsem utekl milým lidem z české legace i Karlu Tomanovi, jen abych byl sám jako zestárlý a trochu bezzubý šedý vlk.
Já vůbec nerad žiju ve smečce;
jsem čím dál tím samotářštější a uzavřenější;
zvlášť tady mně narůstá krunýř samoty, i prosím tedy, abys už neříkala, že dávám přednost nevímjaké a nevímčí společnosti.
Bože, jen jedno chci, a to je klid duše.
Co mi jej trochu dává, je moře.
( Ale nemohu se v něm utopit, protože se na ně dívám z břehu. )
Co se týče prázdnin, to se proboha nesmíš zlobit: ale já prostě nevím, kdy je budu mít.
Až do dne mého odjezdu nebylo, jak víš, známo, kdy budou divadelní prázdniny;
následkem toho jsem nemohl v redakci si vyžádat prázdniny na tutéž dobu.
Nyní to učiním, ale nevím, není - li pozdě a nepřipadne - li na mne prázdno v době, kdy jiní se už budou vracet;
ostatně Tvůj tatínek Ti potvrdí, že v redakčních dovolených musí být jistý turnus.
Rozhodně s příštím článkem požádám o dovolenou na tutéž dobu nebo aspoň přibližně;
ale nemohu vědět, půjde - li to.
Ještě jednou Ti chci říci, jakou mám radost z Tvých úspěchů.
Jsem si jist, že i Strašidla i Romantikové dopadnou ještě líp.
Mimochodem, přál bych Ti vidět Taliánky;
panečku, to je gestikulace, to by bylo něco pro herečku!
Děkuji Ti za důkladné zprávy;
však nikdo jiný mi celkem nepíše, a tak bych ani nevěděl, co se děje.
S tím Pukem jsem to šéfovi prorokoval;
patří mu to.
- Pokud mne se týče, můžeš být docela bez starosti;
ukázalo se, že jsem daleko praktičtější i odolnější, než jsem sám myslel.
Ale má cesta je daleko spíš studium než odpočinek.
Já prostě neumím odpočívat, to je to.
- Psal bych Ti mnoho o Neapoli, ale to si nechám až ústně;
jsou to opravdu " všechny krásy světa ".
Okna mého pokoje vedou přímo na moře a na Capri.
Zas brzo dám o sobě vědět;
ale nesmíš být netrpěliva, já za poštu nemohu.
Odtud to jistě trvá 5 dní, ne - li týden.
Srdečně Čáča.
( 873 ) Pozzuoli, 4. května [ 1923 ]
Milá Olino,
píšu Ti jen tak na kusu papíru v Pozzuoli, kde musím čekat 1 hodiny na příští tramvaj.
Sedím na terase, kolem dokola moře, naproti mně ostrov Nisida, Kap Miseno, Ischia, Procida a jiné hezké věci.
Krásný svěží den;
je mi dnes veseleji, a sice proto, že ráno, hned po příjezdu do Neapole, jsem si byl na poště pro Tvůj list a shledal, že už Ti je trochu lépe se zdravím.
Přesto, opakuji, že nechápu, jak Tě mohli pustit na zkoušky.
- Dále, velikou radost jsem měl z Tvého úspěchu.
Moře je krásné, ale tahle radost je ještě krásnější a ozářila můj celý den.
Jenže jsi neměla ten úspěch získávat na úkor svého zdraví.
- Dále jsi mne zahrnula výčitkami, že Ti nepíšu.
Děvče, lístky nepočítám, a posílám je skoro denně;
ale za těch čtrnáct dní jsem Ti poslal čtyři dopisy - třeba nijaké, neboť psal jsem je namouduši vždy už v polospánku, ostatně jako i své články pro Lidové;
tedy čtyři dopisy, a sice z Benátek, Ferrary, Florencie a Říma.
Patrně se musel některý ztratit či co;
nesmíš být netrpěliva, jmenovitě ne teď, kdy se stále vzdaluju od vlasti;
a zejména nesmíš se znepokojovat, nedostaneš - li pár dní žádnou zprávu.
Věř mi konečně jednou, že to není vina moje, ale vina pošty.
- Obav neměj, jsem zdráv, a nemám - li starostí s Tebou, i dobré mysli;
příjemně smuten, jaksi odevzdán ve svůj osud, mnohým okouzlen a nikdy vesel.
Nu, nyní musím k tramvaji;
ostatní dopíšu večer.
Tady, v Pozzuoli, jsem byl děsně okrádán: od vetturina, od vůdce, ode všech.
Až jsem se tomu musel smát.
Zatím pa.
Musel jsem znovu otevřít psaní;
zapomněl jsem na Rusalku.
Je Ti volno naložit s ní, jak chceš, předělat ji, co je Ti libo.
Jen ať Ti Khol opatří od Havla rukopis.
Piš dál do Neapole.
Srdečně KČ
( 874 ) [ Pompeje ] 5. V. [ 19 ] 23
M. O., udělal jsem dnes návštěvu svému kolegovi, jak ukazuje obrázek.
Měl, chudák, pěkný domeček.
Zítra jedu na Kapry.
Je tu celkem náramná zlodějna.
Zjistil jsem, že Piamonte není na Sicílii, nýbrž v Kalábrii;
to je příliš divoká končina.
Zdráv, v dobré kondici;
Pompei mne trochu utahaly.
Prosím, příští dopis zase do Říma.
Srdečně zdraví
K. Č.
Zrovna dnes byl asi Hmyz v Londýně.
( 875 ) [ Palermo 8. května 1923 ]
Cesta lodí byla z nejkrásnějších částí mé cesty.
Jel jsem právě touto lodí.
Jsem zdráv a svěží, je tu krásně, ale nijak horko.
Palmy na ulicích, saracenské kostely a byzantské mozaiky;
nejčistší město z celé Itálie.
Zítra napíšu dopis.
Srdečně zdraví Čáča
( 876 ) [ Palermo ] 9. V. [ 19 ] 23
Drahá Olinko,
psal jsem z Neapole předevčírem, ale vím, že tohle psaní odtud, až ze Sicílie, půjde déle než týden, a proto píšu, místo abych šel spat.
Nejsem v dobré náladě.
V tomto kraji, nejkrásnějším ze všech, které jsem dosud viděl, kde mně skutečně šla hlava kolem nad tou podivuhodnou podívanou, jsem zažil to nejprotivnější odpoledne.
Spletl jsem se, jak to bývá, a sedl jsem na tramvaj jedoucí opačným směrem.
Místo v zázračné zahradě Villa Giulia octl jsem se v továrním předměstí Arevella, a pak jsem ještě skoro hodinu putoval nejsmradlavější a nejzaprášenější ulicí světa, abych se dostal k moři;
dobrá, zažil jsem tam pěknou chvilku, a vracel jsem se do Arevelly;
sednu do tramvaje, a nastane porucha;
tramvaj nejede, a já musím půldruhé hodiny mezi pitomými továrnami v úžasném prachu a horku putovat do Palerma.
Ani jedna drožka, ani jedno volné auto, ani záchod, ani slušná hospoda.
Zuře, unaven, zaprášen a zpocen jsem doběhl do Palerma, a v tu chvíli porucha přestala a tramvaje začaly jezdit.
Představ si můj vztek!
Nu, měl jsem aspoň pěknou chvilku na mořském břehu.
Vonělo to tam mateřídouškou, a já jsem se díval k severu, kde jsou Čechy, a říkal jsem si:
Tak vidíš, Karle, tam kdesi jsou tvé úspěchy, tvé jméno, všecko, proč jsi se tolik dřel;
a tady nejsi nic a nikdo, zaprášený človíček na patníku silnice, a jde to, není ti těžko;
všeho by ses dovedl zříci, a nejdříve toho, co se jiným zdá záviděníhodné.
Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi napsal verše: "... Na takové skále jsem byl, sedě na vlastních nohou, a moře hučelo na mne, strašné a půvabné;
i děl jsem:
Nevolej mne, nyní mne nech, až jednoho dne i já se zastavím, nestaraje se kde, všem lidem divný, neznámý a němý, nemaje pro nikoho zájmu, ani slova, ani hany. "
Tak nějak mně ty verše hučely v uších.
Viděl jsem, že největší má rozkoš je klid;
proto mám rád moře a ticho.
Nejsem už mlád;
snad má celá " nervová nemoc " byla jen přechod ze zdánlivého a jaksi podrytého mládí v tento stav... nemohu ještě říci uzrání, ale rozhodně ne mladosti.
Asi už nikdy nebudu bujně veselý, jako jsem býval;
ale chci být klidný a tichý a soustředěný.
Neužil jsem mnoho a už asi nebudu užívat života;
ale není mi toho líto, nejsem smuten ani zklamán;
je to tak dobře.
Jen klid duše kdybych našel, abych sebe sama nemusel mučit.
A jen abych nebyl zlý a chmurný.
Jen abys nikoho a nic netížil a nedusil.
Musíš chtít mnoho od sebe sama.
Sebe sama musíš učinit lepším a čistším, hlubším a klidnějším.
Ach, jak bych se ještě nesmírně potřeboval očistit!
Děvčátko, jen já vím a cítím, co kalu a špatnosti a slabosti ve mně je.
Já vím, že nedojdu klidu, pokud nedojdu vnitřní čistoty.
Právě že jsem tak jaksi dospěl, začínám se dívat na sebe přísněji.
Musím, musím v sobě mnoho napravovat.
Jinak - to si dovedeš představit, žiju nesmírně silně očima.
Dívám se, vidím, a to je mnoho.
Psal bych Ti o všem, co se mi líbí, ale je toho tolik, že raději budu o tom povídat.
A někdy, jako například v Monreale, mně ani smysly nestačily;
byl jsem jako opilý.
Mám stále ještě starosti, jsi - li zdráva.
Prosím Tě, buď opatrná, nedělej takové hlouposti, abys prochodila nemoc tak vážnou, jako je hrotkový katar.
Teď snad jsi už sehrála Romantiky.
Čekám, že v Neapoli nebo v Římě budu mít dopis, jak to dopadlo.
Zítra jedu do Girgenti, kde jsou řecké zříceniny.
Bratr mi psal do Neapole, že se mu narodila zdravá holčička.
O Kholových nevím, kdy a kam vlastně jedou;
psal, že chce do mořských lázní.
Bože, docela jsem Ti zapomněl napsat, jak se mi nesmírně líbila cesta po moři.
Bál jsem se mořské nemoci, ale moře bylo klidné jako rybník.
Teď lituju, že už přes ně nepojedu.
Je skoro půlnoc, a teplo jako u nás v létě.
Tady už zrají jahody a třešně, pomeranče, citróny a ovoce mně jménem neznámé;
místy je to pozemský ráj, místy nejšpinavější stoka, většinou poušť.
Abych nezapomněl, jsem zdráv, šetřím se a mám se tedy vcelku dobře;
nesmíš mít o mne žádné starosti.
Srdečně zdraví a líbá Čáča.
( 877 ) [ Siracusa 12. května 1923 ]
Nejjižnější bod mé cesty je dosažen;
však jsem také důkladně upečen úmornou cestou.
Tohle je právě vyhlídka z mého okna.
Zítra se začnu vracet na sever, nejprve do Taorminy, pak zase do Neapole atd.
Hlásím se zdráv a tělesně zachovalý.
Už se mi stýská po českých lesích.
Srdečně zdraví K Č
( 878 ) Taormina 13. V. [ 1923 ]
Drahá Olino,
dnes píšu jen několik slov;
za chvíli odjíždím zpět do Neapole ( neboť Taormina je i pro mne trochu moc drahá ) a chci se ještě podívat na řecké divadlo.
Především hlásím se zdráv a neporušen;
dále, už nastupuji radikální návrat k severu, ač je tu většinou - aspoň na pobřeží - dosud dost svěže.
Podle novin Etna zrovna soptí a pracuje k výbuchu;
ale vidět to na ní není;
jen trochu se z ní kouří, trochu to chvílemi hřímá, a v noci to nahoře řeřaví jako rudý uhlíček;
vypadá to celkem jako u nás svatojánský oheň.
Je tu překrásně, ale vzpomenu - li na louky a lesy a potůčky u nás, dal bych tomu přednost před těmihle palmami a kaktusy na vypráhlých bílých skalách.
Co mám říkat o sobě?
Jsem klidný, trochu znavený, hrozně vynadívaný;
tak trochu zastřený mlhou, jako ty kalábrijské kopce na druhé straně moře, - zastřený mlhou sám před sebou.
Ale nehloubám o sobě;
hledím spíše v tom chvatu horlivého turisty urvat chvíle spočinutí a zapomenutí.
Teď už se nebudu po těch cestách tak štvát, budu hledat jen krásné kouty a odpočívat v nich, dívat se před sebe a nemyslet, skoro ani nebýt.
Jsem blázen;
má cesta až dosud se spíše podobala turistickému rekordu rychlosti než odpočinku.
Ale teď budu odpočívat a snít a hledat vnitřní mír, když už jsem viděl skoro všecko, co tu dole lze vidět.
A co Ty?
Čekám, že v Neapoli bude od Tebe nový dopis, a pak zase v Římě, a pak zase ve Florencii.
Doufám, že mou poštu dostáváš pozdě sice, ale dost pravidelně.
Nemusím Ti snad říkat, co se na Tebe navzpomínám;
ty lístky neposílám z povinnosti, ale proto, abych se s Tebou aspoň trochu podělil o všechno hezké, co vidím.
Vzpomínám, a nechci se poddat stesku.
- Jak dopadli Romantikové?
Jsem náramně na to dychtiv.
Už deset dní nemám z domova žádné zprávy.
Nu, zatím dost, a zase z Neapole víc.
Srdečně zdraví a líbá Čáča.
Od tohoto dopisu piš zase do Florencie!
( 879 ) Neapol 15. V. [ 19 ] 23
Drahá Olgo,
dnes ráno jsem dostal Tvoje dlouhé a krásné psaní;
měl jsem hlavně radost, že už jsi zase trochu zdráva a že na mne tolik vzpomínáš, ale pak mi rozbolela z toho všeho hlava tak strašně jako dosud nikdy v životě.
Už to trochu polevilo, ale nesmíš na to hledět, bude - li mé psaní poněkud pokroucené.
Drahá Olino, v Tvém dopise je několik bolestných a hrozně trýznivých nedorozumění.
První a největší je to, že mne prosíš, že mne uvádíš do falešné, mučivé situace člověka, který dbá jen o sebe a kterého je nutno prosit, aby myslel také na jiné.
Nyní já Tě prosím - pro boha živého a milosrdného, kterého nosím v srdci, - prosím Tě, abys mi toto jediné věřila: že ve všem, co jsem činil i činím, myslím víc ( a ze všeho na světě nejvíc ) na Tebe a nikoliv na sebe, beru víc ( a ze všeho nejvíc ) ohled na Tebe a ne na sebe;
neboť mám Tě raději, než svým způsobem chápeš.
Toto především musí být jasné.
Nepros už, děvče, neboť to je pro mne bolest a hanba taková, že bych brečel;
cítím se pak nízký, sobecký, surový, a pak se musím z toho sám před sebou hájit tak, až mne z toho bolí hlava.
Ale je zase jedna věc, ve které musím prosit o ohled k sobě.
Už tolikrát jsi mi říkala, že bys chtěla jen to, ošetřovat mne, kašičky mně vařit, obklady dávat a div ne plínky vyměňovat.
Prosím Tě, děvče, kdepak jsi tohle vzala?
Člověk není pánem svého vkusu;
a tenhle obraz života je zrovna zoufalý opak mého vkusu.
Žasnu až, jak mne neznáš;
odpusť, mé pojetí života je mužnější a snad i tvrdší, a v okamžiku, kdy bych byl odkázán na takovou pokořující péči, bych si prostě vzal život.
Můj život, to jest kázeň, práce, vážné hledání pravdy, láska a jiné silné a přísné vztahy.
Oškliví se mi změkčilost a slabošství.
Ba, oškliví se mi i rozmazlující něžnost a pečlivost!
Buď vše kolem mne tvrdé, jasné a pokojné;
žádné morální podušky, žádné zpohodlnění, žádné piplání a ošetřování a zdětinštění, neboť to vše mne plní přímo hrůzou.
A proto už nemluv přede mnou o takových věcech.
Skutečně ani nechápeš, jak nesnesitelně se mi to nelíbí.
A nyní, abych rovnou přešel - bez oklik a slabosti - k hlavní věci: píšeš o našem manželství, a zajisté čekáš ode mne přímou odpověď.
Běda, třikrát běda: já jí nemám.
Dosud ne, dosud nevím si rady, dosud není čisto a jasno v mé duši.
Bože, pomoz mi!
Tak tedy především nepochybuji vůbec o Tobě;
nepochybuji o Tvé lásce - nejsem jí hoden, ale nepochybuji o ní, ani o Tvé úžasné velkodušnosti a obětavosti, ani o Tvé věrnosti.
To, o čem pochybuji, jsem já sám;
ale také nepochybuji o své lásce k Tobě, nýbrž - bože, jak to říci?
Představ si, že by měl člověk nastoupit nějaké povolání nebo udělat umělecké dílo;
ale než by k tomu došel, vyrostla by v něm strašlivá pochybnost, stačí - li na to, má - li tu potřebnou duševní vlohu a povolanost;
cítil by úzkost, že sám vše nějakým neodvolatelným a zoufalým způsobem zkazí, zničí, znehodnotí a spíš roztříští, než udělá.
Ale to jsou jen hloupá podobenství.
Věc je prostě ta, že jsem nějak rozvrácen, v těžkém vnitřním neladu;
jistě vycítilas, že má cesta byla jen útěk před tímto mým ošklivým stavem.
Říká se tomu neurastenie;
ale je to něco hrozně ošklivého.
Jsou to, dejme tomu, dny, kdy člověk nesnáší hlas a blízkost někoho jiného;
kdy by zrovna křičel odporem, když se k němu někdo přiblíží.
Dosud jsem to dovedl přemáhat, ale neumíš si představit, s jakým napětím;
neumíš si představit, jak jsem někdy trpěl, kdyžs mi třeba vyčítala, že Ti nemám co říci, že Tě už nemám rád a kdesi cosi, a zatím mně bylo prostě mukou, že vůbec musím mluvit.
Nevím, dovedeš - li si představit tyto stavy.
Jindy je to potřeba jen ticha, jen ticha a samoty, jindy potřeba lásky a tichého hovoru, a vždy, vždy potřeba klidu.
Děvče, to nejsou nálady, to je utrpení, to je nemoc, která se musí vyléčit, nebo... nebo pak není člověk zrovna schopen lidské společnosti.
A pak, po takových krizích, má člověk opravdu těžké chvíle pochybností sám o sobě: že je prostě nesnesitelný, že dělá bolest, že zraňuje toho nejdražšího a že by měl někam zmizet či co.
Jsou chvíle, kdy si připadám zavrženíhodný, úplně bez srdce, bez souvztahu k jiným lidem.
Já nevím, rozumíš - li mně;
hledím to napsat prostěji, než to jde, a ještě se bojím, že to vůbec není jasné.
Neříkal jsem Ti to, protože jsi byla tak rozbolená a že by sis to třeba chvílemi vysvětlovala, že jsi mi protivná.
Ne, tisíckrát ne, ale já jsem protivný a neladný člověk, který jen mučí jiné.
A přitom zas nesnáším ohledy a pozornosti a promíjení;
je mi trapné, cítím - li z lidí, že berou ohled na můj stav.
Jediná možnost je odstranit se, uzavřít se;
to jest tato cesta.
Jediná možnost tedy je nalézt zase rovnováhu.
To je to, co pořád píšu o klidu, čistotě, pevnosti života.
Ach, dítě, kdybys mi mohla rozumět!
Proto jsem sebe sama a s takovou přísností teď vyobcoval, abych jaksi duševně a morálně zesílil.
Snad je celý ten stav jen přechod k stárnutí;
já nevím;
vím jen, že teď, v této krizi musím poustevničit.
Zrovna dnes, po Tvém dopisu, jsem nesnesl jíst mezi lidmi;
nechal jsem si přinést jídlo do pokoje a pak jsem se zamkl, ležel, díval se do stropu a hájil se před Tebou, neboť mne znovu zas mučí svědomí.
Musí mne mučit, pokud trpíš;
a má největší hrůza je, že si myslím, že bys trpěla víc mou blízkostí.
Daleko víc a daleko tíž.
Bože, kdyby mne tyto úzkosti přestaly trápit!
A nemysli už, že mé starosti se týkají toho fyzického, co je nebo není nebo nemůže být mezi námi.
Bože, na to zejména teď, z dálky, myslím jistě ze všeho nejmíň;
myslím na to a trápí mne to, když jsem vedle Tebe a vidím Tě tak mladou a bohatě krásnou.
Ale tady je mi to jaksi daleké, neumím si to ani představit;
tady jen naslouchám hlasům svého nitra a čekám, až bude dýchat klidněji a jaksi lidštěji.
Dnes je ošklivě vydrážděno;
hnusí se mi Neapol se svým sluncem, svou vřavou, svými spokojenými a hlučnými lidmi;
sním o nějaké mrazivé samotě na horách, kde je nesmírně ticho.
Jen moře mi dělá dobře;
už ujedu z těch splašených měst, neboť tady jsem nenašel, co jsem hledal.
Kdyby byl nějaký klášter bez náboženství, šel bych tam hned.
Ale prosím Tě, nejednej se mnou jako s nemocným;
víš, že to nesnáším.
Jen dnes jsem si Ti postěžoval a ponaříkal;
příště Ti jistě napíšu psaní klidnější a zdravější.
A chceš - li mít ten největší a nejkrásnější ohled ke mně, tož je to ten, že už se nebudeš nikdy trápit;
neumíš si skutečně představit, jak mne to vždycky zoufale zjitří.
Mám Tě rád, to je má slabost;
jsem vinen vůči Tobě, pokud trpíš.
A já musím, musím teď mít čistý, nezjitřený život.
Kéž se vrátím s jasnou duší!
Děvčátko, buď veselá!
- Piš mi do Florencie.
Tady to nesnesu, je tu krásně, ale příliš hlučno.
Je mi teď lehčeji, hlava bolí míň.
Srdečně zdraví a líbá špatný Čáča.
( 880 ) [ Neapol ] 16. V. [ 1923 ]
Poslední výlet v okolí Neapole, ostatně nijak zvláštní.
Krom toho je tu much až hnusno.
Zítra se vracím do Říma.
Srdečný pozdrav K. Č.
( 881 ) Řím 19. V. [ 19 ] 23
Drahá Olino,
jsem zase zpátky v Římě a užívám trochu civilizovaného pohodlí, tj. zejména čistoty.
Tady nemám ani blechy, natožpak štěnice a komáry.
Hned jsem běžel na poštu a tam už bylo Tvé milé psaní, které mne velmi potěšilo;
aspoň v něm bylo trochu sebedůvěry, trochu radosti - mně bylo hned líp na světě, seděl jsem až do západu slunce na Monte Pincio a zas jsem se mohl dívat, jak je svět pěkný.
Mám srdečnou radost z Tvého úspěchu v Regině, a jenom Tě snažně prosím, abys teď dbala svého zdraví.
Co mne se týče, ztrácím trochu svou drahou poustevnickou samotu;
je kolem mne plno lidí - velmi slušných - z našich vyslanectví;
zítra ( v neděli svatodušní ) dělám celodenní výlet s panem vyslancem Pallierem v jeho autu.
To konečně není nepříjemné;
ale ještě bych hrozně potřeboval trochu izolace ode všeho světa, abych se dostal až na dno sebe sama.
Mimoto myslím, že jsem až dotud psal z Itálie strašné blbosti, i chtěl bych si někde v klidu na pár dní sednout a zredigovat své čerstvé vzpomínky a udělat o Itálii malou knížku.
Asi by se točila hlavně kolem prvokřesťanství, jež mne ( v umění ) neobyčejně zaujalo.
Je mně to hodně blízké: umění přísné, a přece intimní, nesmírně skromné a čisté.
Ještě se ale musím podívat do některých menších měst ( snad Viterbo, ale jistě Pisa, Prato a Pistoia, což jsou jen malé výlety ), abych měl v hlavě a v srdci všechen materiál.
Neobyčejně se mi líbí v malých klášterních kostelíčkách, jako je S. Lorenzo fuori nebo Sta Agnese fuori ( kde by mne dnes málem byli zamkli v katakombách ).
Po všem dosavadním rozptylování jsem asi hodně mnišský člověk;
myslím pořád na přísný ( k sobě ) a čistý život, kde se nepracuje pro úspěch, ale " pro slávu boží ", tj. z mravních a poznávacích důvodů.
Byl jsem v poslední době mravně velký lajdák;
musím se očistit, musím se soustředit.
Jsem rád, že se teď zase trochu mohu oddávat vnitřnímu životu, sám sobě - ale jistě nesobecky.
A tak, drahá Olino, to jsou mé dny, mé rozkoše;
jak vidíš, jsou velmi prosté, a snad nikdo by je nechtěl a nemohl se mnou sdílet.
Jsem dokonce chvílemi dosti šťasten, byť se závojem melancholie, a občas i bezmála klidný;
toť to nejhlavnější.
Srdečně zdraví a líbá Čáča.
( 882 ) [ Assisi 23. května 1923 ] Středa
Píšu to na koleně v tomhle samotném klášterním dvoře.
Je tu krásně, jsem rád, že jsem sem jel.
Dnes večer do Perugie, pozítří zpět do Florencie, kde čekám poštu.
Srdečně zdraví K Č
( 883 ) Perugia 24. V. [ 19 ] 23
Drahá panenko,
je sice nejvyšší čas jít spat, ale přece Ti píšu aspoň krátké psaní, neboť pohlednice by Ti neřekla, jak je tu krásně.
Pro samu krásu zůstal jsem tu dva dny, a odjíždím nerad, hlavně proto, abych si dal ve Florencii ošetřit zuby.
Perugie je staré, gotické, čisťounké město na vysokém kopci, a kolem dokola ohromný, širý kraj nejrozkošnějších pahorků a hor.
Skutečně, je mi zvláštní milostí přáno, že se mé dojmy až doposud stupňují.
Jsem celkově zdráv a dobré mysli.
Až příliš jsem se oddálil všemu světu a všem svazkům;
jak vidíš, ani nepospíchám, abych se podíval na svou novou neteř.
Jsem skutečně poustevník;
snad sobec, ale tichý a skromný, neboť chci vše jen od sebe a ne od jiných.
Ani jsem netušil, co takového jistého mnišství je ve mně;
snad se budeš smát, ale toužím i po cudnosti a chudobě jako opravdický mnich, po životě čistém a vzorném;
mám strach před vším vášnivým, matoucím, tělesným a vzrušujícím.
Na mou duši, jenom mne zavřít do kláštera.
Je to až divné, že Tě v jistých věcech vlastně neznám.
Často, kolikrát denně, se najednou zarazím před otázkou, jestli by se Ti tohle líbilo nebo ne.
Ale taky si kolikrát denně řeknu, že bys mi vyhubovala bláznů a ztřeštěnců, jak nenasytně a neúnavně se plním obrazy a architekturami.
Ach, snad to není pro mne nadarmo;
ale už potřebuju zavřít oči a vzpomínat na vše, co jsem viděl, abych to neztratil z paměti.
Samotařím soustavně;
i v Neapoli i v Římě jsem se setkal s Čechy, napohled velmi slušnými, a nehlásil jsem se k nim, naopak, až postrašen jsem vzal před nimi roha;
a tady, v Perugii, se mne včera ujal starý anglický páter, zajímavý člověk, který byl třicet let v Indii, - a dnes už od rána se mu vyhýbám.
Kde jsou Kholovi, nevím a nedbám toho.
Jsem němý jako patník;
ale aspoň jsem klidný.
Mnoho, mnoho bych Ti chtěl psát, ale zase až ve Florencii, zítra musím časněji vstát, a je už pozdě.
Těším se na Tvé psaní, budu hned odpovídat.
Dnes píšu jen proto, že jsem zažil tak hezký, tichý a čistý den.
Vřele Tě zdraví a líbá Karel.
( 884 ) [ Florencie ] 26. V. [ 19 ] 23
Drahá Olino,
dnes jsem vyzvedl Tvůj dopis ( přijel jsem do Florencie včera večer ) a ihned odpovídám.
Především upřímnou soustrast nad úmrtím Tvého dědečka;
vím, jaks ho měla ráda, jak dojemně milý byl a jak je teď u Vás doma smutno.
Bylo mi ho líto, tak nějak jsem se rozesmutnil, nemohl jsem se jít na nic dívat;
šel jsem do nejbližšího kostela a proseděl jsem tam celé ráno.
Děvče, děvčátko, jak je mi líto Tvé bolesti!
Trhalo mi srdce, kdyžs tolikrát opakovala, že skláníš hlavu.
Já ji sklonil dávno, když o tom ještě nikdo nevěděl;
ale Ty ji sklánět nemáš.
Ty jsi krásná, umíš mít radost z úspěchu, jsi na samém začátku své dráhy.
A chceš - li mně udělat zvláštní radost, mám - li mít vůbec velikou a neprchavou radost, tož buď jasná, důvěřuj v sebe, rosť;
zachovej vše, co v Tobě je;
jsi nejvzácnější a nejobětavější člověk, kterého jsem v životě poznal, a snad skutečně nevíš, jak Tě mám rád, i když jsem Ti udělal tolik bolesti.
Mne nelituj.
Jsem slabý člověk, ale v mé slabosti je má síla;
můj smutek mne nebolí;
má únava, to je zároveň mé přemýšlení;
mé odříkání, to je zároveň má čistota.
Jsem trochu jiný, trochu divný;
ne špatný chlap, neboť miluju, miluju Tebe, lidi a celý svět víc než sebe sama a chci ještě udělat mnoho dobrého;
chtěl bych udělat něco dobrého, kam se jen podívám, a nevíš, jak mne to rozvrací, když vidím, že dělám bolest;
jen vnitřní mír mi ještě schází, mír se sebou a se svým svědomím.
Chci být chudý, prostý a tichý, pracovat, jak nejvíc a nejlíp umím, a milovat, jak nejčistěji dovedu.
Je to nějaké mnišství či co;
s tím se lidé buď rodí, nebo do toho dorůstají, - ale nelituj mne;
není ve mně hořkosti ani závisti;
ach, budu tak šťasten, až uvidím, že nikoho nebolím!
Zapřísahám Tě, děvčátko, má nejdražší duše;
Ty už nesmíš trpět, nebo se snad nevrátím;
má láska, to je má nejstrašlivější citlivost.
Věř mi, věř mi nyní, že mi kolikrát bylo, abych se zabil, když jsem Tě viděl tak hrozně trpět.
A mučím se, když stůněš, zoufám si, když pláčeš, chtěl bych se propadnout, když vyčítáš.
Jsem šťasten, vidím - li Tě klidnou a jasnou, je pro mne hudbou, těšíš - li se z něčeho, ožívám, když Ty ožíváš.
Pochop konečně tento jemný, věrný, životní svazek;
proboha, je to vše, co mohu s čistým svědomím, bez úzkosti a rozvratu v tuto chvíli dát, i prosím Tě proboha, neříkej, že je to málo a že je to bez ceny;
to, vidíš, to by mne hrozně ponižovalo.
Dávám Ti sebe celého v tomto svazku, ale bez svých špatných stránek, bez svého samotářství, bez své vratkosti, která Ti pak vnucuje pokořující úkol ošetřovatelky, bez své citlivé netýkavosti, která mne odpuzuje od každé lidské blízkosti.
A přijímám od Tebe neskonale víc, než Ti dávám, především Tvou ohromující obětavost, a pak Tvou mladost, sem tam záblesk radosti, a mnoho radosti z Tvého umění, a ještě víc radosti ze styku s Tebou, neboť jsi zlatá a ušlechtilá, i když jsi potřeštěnec.
Bože, je mi až do pláče, ale samou něžností;
nemysli si, že jsem sentimentální, jsem krutě kritický k sobě, ba i k Tobě, ale toto, co Ti píšu, je zas po dlouhé době milostný list a vyznání lásky.
Bylo mezi námi strašlivě mnoho nedorozumění, děvčátko, a nyní Tě pokorně prosím, budiž mír mezi námi!
Nebuď už ke mně krutá, neplač, netrp, nežaluj, nevyčítej;
po této stránce se vracím daleko citlivější, než jsem odejel, neboť jsem se v mnohém očistil a jaksi oloupal;
jsem na mnohých místech pokryt jakousi novou, tenoučkou a citlivou koží.
A nyní je mi zase lehčeji;
cítím nějak, že nad tímto psaním zapláčeš, ale jaksi mírnějšími a méně hořkými slzami, neboť v tuto chvíli věříš, že Tě velmi miluju a že můžeš pro mne učinit mnoho dobrého.
Ach, můžeš! ale musíš být jasná, Olinko, jako je právě teď jasný, skvostný den venku po dusné bouřce;
jasná, vztyčena, oživující, abych i z dálky na Tebe mohl myslet s pýchou a rozkoší.
Smutek nezabíjí;
jen nízkost zabíjí, a mezi námi nesmí být nikdy nic nízkého.
Pak i já ožiju;
nebudu mlád, ale budu šťasten.
Myslím, že všechno pletu páté přes deváté.
Proboha Tě prosím, mám zase starosti o Tvé zdraví, jdi k Syllabovi nebo k někomu;
mám tušení, že Ti dnes není zcela dobře.
Už se vracím;
ještě jen malou okliku přes Janov a Lombardii, a budu hotov.
Prosím Tě, napiš mi ihned psaní do Verony, ferma in posta.
Já pak Ti budu zase psát, jakmile se někde jen maličko pozdržím.
Srdečně Tě zdraví a líbá Ti ruce
Tvůj věrný Karel.
( 885 ) [ Pisa ] 28. V. [ 19 ] 23
Pěkná zastávka v Pise, třebaže prší.
Odpoledne jedu do Janova, aby mi tam zubař dodělal zub, který začal jiný zubař ve Florencii.
Jinak jsem zdráv a v pořádku.
Srdečně zdraví K Č
( 886 ) Janov 29. V. [ 19 ] 23
Místo dvou dnů jsem v Janově jenom den;
zítra jedu do Milána, kde napíšu zase psaní.
Tady se mi - krom přístavu - nijak zvlášť nelíbilo.
Ostatně je dusno a deštivo.
Tak už obracím na sever a domů -
Srdečně zdraví K. Č.
( 887 ) [ Verona 3. VI. 1923 ]
Drahé děvčátko,
píši jen krátce, neboť už zvoní k večeři, a já musím ráno brzo vstávat;
tedy v krátkosti, jsem zdráv a zaskočím ještě do Mantovy podívat se na freska Mantegnova.
Jsem už blízko Alp, tož dýchám vzduch návratu, těším se, počítám dny;
ale snad uváznu v Alpách na den nebo dva, abych při svěží paměti napsal asi dvě kapitolky, doplňující, opravující a uzavírající mou knížku o Itálii.
Bože, bylo by mi hrozně líto, kdybych neměl vidět Consuelu a všechno, co jsi hrála během mé nepřítomnosti.
Půjdu na ředitele, aby to ještě někdy dali.
Jinak nevím nic z domova.
Na Gardské jezero nepojedu, ač mi to Vávra tak chválil;
mám už té Itálie až po krk.
- Ve svém posledním dopise, který jsem dnes vyzvedl, jsi napsala hořké slovo: že jsem neměl dobré vůle.
Mé děvče, panenko drahá, to nemáš říkat.
Vždyť víš, že až nemoudře těžce, skrupolózně a odpovědně jsem vždy nesl a budoucně budu stejně nésti všechny své vztahy a úkoly, svůj poměr k lidem a zvláště svůj poměr k lásce;
až stůňu tím, jak jsem úzkostlivý ze samé dobré vůle nehřešit a neudělat nic zlého.
Bože, je to pravda:
Ty, Ty jediná mně můžeš vyčítat, Ty, která jsi mi nejmilejší, a já k tomu jen mohu sklonit hlavu;
ale nedělej mi to, neboť trpím tím, že máš pravdu.
Ach, drahá holčičko, budu veselejší, až se vrátím, ale musíš se na mne pěkně podívat;
tolik se na to těším!
Už nikdy nebudu hříšný a zlý;
budu tichý a skromný, divný a jistě ne nešťastný;
a Ty mi pomůžeš k životu lepšímu a moudřejšímu, než byl dosavadní.
Už se nebudeme trápit;
a já vím, já věřím, že se dožiju na Tobě mnohé krásné radosti;
a přeju Ti, abys i Ty měla radost aspoň ze sebe, když už ji ze mne nemáš.
Ach, dítě, dítě, to nejsou slova, věř mi;
Consuelo, já Ti přeju, abys radost života hledala v sobě;
jsi bohatší nad jiné, drž se sebe.
- Zas píšu páté přes deváté, ale snad tomu rozumíš;
musel bych psát nekonečné kapitoly, abych Ti řekl vše, co a jak na Tebe myslím při svých toulkách.
Srdečně zdraví a líbá Tvé ruce
Karel.
( 888 ) 5. VI. [ 19 ] 23, Gries u Bolzana.
Drahá Olinko,
ani jsem nečekal, že ještě uváznu v Alpách;
ale je tu tak krásně, a já tak moc potřebuju se osvěžit a nadýchat po ukrutném italském dusnu posledních dnů, zejména v Janově, Miláně a Veroně, že mi ty dva dny, co tu zůstanu, udělají náramně dobře.
Tady už jsou Němci, a na mou duši, že je mám třikrát raději než ty černé Taliány.
Dělám odtud malé vyjížďky všelijakými lanovkami a dnes autem, a hlavně píšu, doplňuji svou italskou cestu, pokud ji mám v paměti;
bude z toho dost slušná knížka, asi 20 kapitol.
Ve Veroně jsem se setkal - nečekaje už - s Kholovými.
Říkají, že jsem trochu pohubl ( - ale vážím 64 kg! ), ale že vypadám výborně, daleko zdravěji než v Praze.
Nu, byla to chvílemi námaha pořádná, a ten oddech jsem si zasloužil.
Škoda, že jsem sem nejel dřív;
je tu výtečná hospoda, první dobrá postel za 7 neděl, a strava, že si lepší neumím představit, a to vše za 35 lir denně.
Byl bych lépe udělal, kdybych ukrátil svou cestu po Itálii a byl aspoň 14 dní tady.
- Koncem týdne tedy budu v Praze;
těším se na ni jako malý kluk na svátky.
Ještě musím napsat 2 - 3 kapitolky pro svou italskou pouť;
v Praze pak si zase - a jak rád!
- sednu k svému Krakatitu.
Drahá hodná holčičko, kdybys aspoň tady mohla být se mnou!
Tady je asi tak pěkně a slunně jako v Tvém Pakeinu, na obzoru Dolomity - snad je Pakein dost blízko odtud.
Že tu mám klid a odpočinek, vzpomínám na Tebe víc a něžněji než dosud.
Bože, kýž jsi veselým a klidným člověkem!
Kéž Tě najdu zdravou!
Bojím se jaksi Tvého prvního pohledu;
přiletím hned za Tebou, a Ty se na mne koukneš takovým rozšířeným pohledem, a mně bude najednou úzko a nebudu ani vědět, co řeknu;
budu se stydět, že jsem tak dlouho jezdil po světě, zatímco Ty jsi se trápila v Praze.
Ale viď, to bude jen okamžik.
A pak mi budeš povídat víc než já, přitroublý a zamyšlený člověk, a sejmeš ze mne všechnu tíseň, a já budu šťasten, že jsem vedle Tebe.
Líbá Tvé zlaté ruce
Tvůj Karel.
( 889 ) [ Bolzano ] Karersee - Hotel 6. VI. [ 19 ] 23
Až sem jsem se dostal;
je tu až příliš pěkně, líp než na obrázku.
Příliš najeden.
Krásný vzduch.
K Č
Fr. Khol Už Vám ho brzy přivezem.
Je to móc hodný chlapec.
Míla K.
( 890 ) Mendola 7. VI. [ 1923 ]
Naštěstí zase sám, v pěkném a dobrém místě;
trochu prší, trochu svítí slunce, a všecky hory kolem jsou pocukrovány sněhem.
- Hodně jsem toho napsal, budou to ty nejpěknější kapitoly.
V Praze bych se k tomu jistě už nedostal.
Zítra jedu definitivně domů;
kdy dorazím, nevím, neboť spojení je špatné.
Ještě dvě kapitoly musím napsat, i kdyby to ve vlaku bylo.
A už se moc těším, moc, na Olu.
Srdečně K Č
( 891 ) V Praze 29. VI. [ 19 ] 23
Milá Olino,
Tvůj dopis z 25. t. m. došel teprve dnes, 29., protože jsi jej adresovala Thunovská 25.
Nemohl jsem dříve psát, protože jsem neměl adresu.
Divil jsem se už, že tak dlouho nepíšeš.
- Jsem rád, že jsi šťastna u moře;
ať Ti pán bůh jen nadělí pěkné dny.
Dnes v noci jedu do Teplic;
maminčin stav je velmi vážný, tatínek ohlašuje zánět pravého plicního laloku a srdeční slabost.
Je - li tomu tak, je to povážlivé.
Jsem vždy optimista do poslední chvíle;
tentokrát mám však nejvážnější obavy, a proto tam s bratrem jedu.
Je to spíš otázka hodin než dnů, jak to s chudákem maminkou dopadne;
ještě však není konec vší naděje, ještě může krizi překonat, ale to by muselo být brzo;
kdyby se nemoc vlekla, nastaly by při její tělesné chatrnosti komplikace ještě horší: zejména je tu obava ze sepse, z rozkladu zaživa.
Dovedeš si představit, jaké mám starosti.
Proto tam jedu, abych nabyl jistoty.
Nerad Ti to píšu, protože vím, že Ti jí bude líto, ač jsi ji nepoznala po jejích lepších stránkách.
Ať již tato krize skončí příznivě nebo katastrofou, prosím Tě, počkej na mne se svou společností v Norderney;
rád bych si potom vydechl u moře.
Nebo případně jeďte, kam chcete, jen mi nechte lístek, kde vás hledat.
Datum ovšem nemohu ještě udat.
Z Teplic Ti pak napíšu, jak se mamince vede.
Musím si už složit kufřík a zajet ještě do redakce;
tož sbohem zatím, a rád bych, aby tento mrak přešel, než se shledáme.
Pozdravuj ode mne paní Machovou, Vávru i pana Šlemra.
Se srdečným pozdravem K Č
Má adresa nadál do Prahy.
( 892 ) 3. července [ 19 ] 23
Drahá Olino,
dostal jsem dnes Tvůj druhý dopis.
Včera kvečeru jsem se vrátil z Teplic, kde jsem pobyl stěží 24 hodiny.
Maminku jsme našli ve stavu ještě zhoršeném;
zánět na pravé straně plic se rozšířil a počal zachvacovat i levou stranu;
puls ustavičně slábnul.
Přitom maminka - přes nesmírnou slabost - byla velmi milá a důstojná, a měla z našeho příjezdu dojemnou radost.
Snad ji to oživilo, snad jí také dodalo trochu síly šampaňské, které jsme jí poradili, zkrátka dostala trochu chuť k jídlu a poprvé po pěti nedělích jídlo nezvrátila.
Po klidné noci značně vymizel zápal levého plicního laloku, i na pravé straně se zánět zmírnil, maminka s chutí jedla, ale zato cítila nové bolesti v měchýři.
Za toho stavu jsme odjeli, neboť ji návštěvy unavují.
Tedy je to lepší, ale stále je vážné nebezpečí jednak proležení a zápalu plic, jednak recidivy v měchýři a ledvinách.
Pro nejbližší dny si nikdo z nás netroufá odejet, ačkoliv jak Jarmila, tak sestra se chystaly ven.
Nejbližší dny rozhodnou, bylo - li ono značné zlepšení trvalé, nebo bylo - li to jen okamžité vzplanutí životních sil.
Ale aspoň už lze doufat v to lepší.
Čekal jsem dnes od tatínka lístek, jak jí je, a divím se, že nedošel.
Proto Tě prosím, drahé děvčátko, nekaz si prázdniny tím, že bys na mne čekala na jednom místě.
Jeď si na Helgoland, ale jen mi včas piš, abych nejel zbytečně do Norderney;
počasí, jak se zdá, se lepší, a proto Tě prosím, abys užila, co jen je možno Ti užít.
Poslední dopis jsem Ti psal ještě do toho penziónu;
snad jsi jej dostala;
když jsem jej psal, vrátil jsem se zrovna z pohřebního ústavu, kde jsem se už byl informovat stran převozu;
tak špatné to bylo.
Co Ti mám říci k Tvému psaní?
Vidím Tě přemýšlet na mořském břehu;
i já přemýšlím, a nemyslím na nic veselého.
Příroda kolem mne opsala kruh, jejž nemohu překročit;
sedím v něm, a učím se milovat život aspoň pro jiné, když ne pro sebe;
pracuju, jak nejvíc dovedu, a jsem klidný.
Vidím Tě odtud na mořském břehu tak dobře, jako bych byl s Tebou;
mluvím s Tebou, jako bys byla tady;
prosím Tě, neříkej, že na Tebe nevzpomínám.
Bože, byl bych zapomněl: prý pan prezident je zase vážně churav;
modli se za něho, aby zůstal.
Jinak nevím nic nového;
byl jsem jednou na těch Plzeňských, bylo to trapné.
Věra Hrůzová se vdává, ale nevím, koho si bere;
prý tuze utrpěla na vzhledu.
Práce mi jde pomalu;
také mne z ní vytrhlo to neštěstí s maminkou.
Dnes se vrátí do redakce Bass;
teď jen mít jistotu stran maminky, a jsem volný.
- Prosím Tě, Olo, užij zatím krásně těch prázdnin;
krása světa a věcí je to jediné nepotřísnitelné a nezkazitelné štěstí.
A piš mi brzo, jakož i já budu zas brzo psát.
Tvůj oddaný Karel.
( 893 ) V Praze 5. července [ 19 ] 23
Drahá Olino,
dopoledne jsem Ti poslal telegram jakožto okamžitou odpověď na Tvou depeši.
Do této chvíle, tj. do večera, dosud nepřišla nová zpráva z Teplic.
Podle poslední zprávy stav celkem nezměněn, puls slabý, zánět v pravém laloku plicním o něco ustoupil, ale není překonán;
maminka stále leží, takže nebezpečí dalšího zánětu plic i eventuálního proležení trvá nadál.
Jsem už docela bezradný.
Můžeš mi věřit, že už bych chtěl jet, či spíš že už dávno bych chtěl být u moře;
nejen proto, že jsem to slíbil a že jsem se na to těšil, ale také proto, že mi jaksi často teď bolí hlava, a myslím, že by mi u moře bylo lépe, a pak i z té směšné sice, ale během dne dosti palčivé příčiny, že celý náš dům v Říční spravují zedníci, takže tu nemám ani trochu klidu.
Takto mi nezbývá než zatnout zuby v krajní trpělivosti a čekat na nejbližší zprávu, bude - li dobrá či špatná.
Pokoušel jsem se získat telefonické spojení s Teplicemi, ale je tak špatně slyšet, že jsem toho nechal.
Proto Tě prosím znova, aby sis nekazila prázdniny a jela, kam Tě srdce táhne, jen mi dala včas zprávu, kde právě jsi.
Ani mi nemusíš připomínat, abych Ti příjezd ohlásil telegraficky.
To se rozumí samo sebou.
Ani psát se mi už nechce na tom románě;
jsem jako na trní.
Včera byla u mne paní Felicinka;
udělal jsem jistou hloupost, ale to na sebe povídat nebudu.
Jsem rád, že v Tvém posledním dopise se ozvala jistá strunka klidu.
Bože, kéž by moře dalo klid Tvému zkormoucenému srdci!
Ale bojím se, že je to jen prchavé kouzlo vln, spíš ukolébání nežli klid.
Klid, veliký klid, po kterém i já žízním, jen nic nechtít, nic pro sebe, nic od nikoho;
milovat pro vnitřní cenu milování, pracovat pro vnitřní cenu práce.
Ah, děvče, spadává ze mne slupka po slupce;
nejsem už ani ctižádostivý, vidím své meze, cítím, že nestačím na to nejkrásnější;
a netrápí mne to.
Chtěl bych jen být zdravější, abych měl více síly všechno nést a udělat, a pak bych chtěl, aby se těm, které mám rád, dobře vedlo;
neboť věř, nic neváže člověka víc k zemi než starosti.
To je divné, Ty si vždycky myslíš, že tohle jsou smutné a sentimentální řeči;
pro mne vůbec nejsou smutné, naopak, pro mne mají jistou hudbu, která mne potěšuje.
Divil jsem se, že Ti má psaníčka z Itálie připadala smutná a trýznivá;
pán bůh ví, já je tak nemyslel, říkal jsem v nich to nejlepší, co jsem o sobě věděl.
- Bohudík, zdá se, že to povídání o nemoci pana prezidenta bylo docela plané.
Nového nevím pranic: měla jsi v Národních tu pěknou pohádku o princi Aldebaránovi.
Má práce zas skoro stojí;
nemám už stání.
Pozdravuj srdečně Vávru, paní Machovou i pana Šlemra, a že se těším, že je přese vše brzo uvidím;
Tebe ovšem především.
Se srdečným pozdravem už opravdu netrpělivý
Karel.
( 894 ) V Praze 6. července [ 19 ] 23
Drahé děvče,
tyto řádky píšu s přetěžkým srdcem.
Dostal jsem právě Tvůj dopis;
jsou tam slova, jež bych měl zulíbat vděčností, ale jež se dotkla rány právě otevřené.
Píšeš s celou svou prostou a upřímnou láskou:
" Až se vezmeme, pojedeme atd. "
Nuže, včera jsem Ti napsal, že byla u mne paní Téver a že jsem se dopustil jisté hlouposti;
nyní se z ní musím vyzpovídat.
Viděla na mně - už prý dříve, než jsem jel do Itálie - nějakou sevřenost;
mluvila se mnou jako matka, o Tobě i o mně;
nevím, proč jsem se nemohl zdržet a řekl jsem jí slova, která jsem předtím napsal Tobě:
" Příroda opsala kolem mne kruh, jejž nemohu překročit. "
Pochopila to a zarazila se;
pak div neplakala nad Tebou i nade mnou, neboť má Tě velmi ráda.
Co mi potom řekla, je totéž, co ve svých sebeobžalobách říkám sám sobě: o tom, co smím a co nesmím, co jsem povinen Tobě i svému svědomí.
Byla ke mně přísnější, než jsem já sám;
řekla mi, že Ti kazím a zničím život, a jiné hrozné věci, ve kterých má až příliš mnoho pravdy.
Chtěla Ti ihned psát, prosil jsem, aby to nedělala, aby se Ti o tom vůbec nezmiňovala, že jsem to řekl.
Až mne zarazilo, jak uhodla, co mne mučí: že to není nemoc těla, ale nemoc svědomí, strach, nedůvěra, útěk do samoty, poustevnictví a to všecko;
stejně jako Ty ( a jako snad všechny jemnější ženy ) nevidí v slabosti těla tak velkou překážku, ale to, co z ní roste, ta nemoc vůle, bolavé a nedůtklivé samotářství, mučivé pochybnosti, hrůza z blízkosti, žízeň po mlčení, útěk ze světa, nad tím kývala hlavou a řekla, že už ví, proč tak trpím.
Řekl jsem, že jsem Ti to vše nepověděl;
řekla, že Ti to musím říci, nebo že se zblázníme oba.
Nebudu Ti opakovat všechno, co mi říkala;
byla to krutá moudrost;
vyšel jsem z toho hovoru nesmírně rozcitlivěn, ale také trochu utěšen, neboť ona je první člověk, který mne docela chápe, a mluvila se mnou jako matka.
Mám ji hrozně rád za těch několik dobrých slov útěchy, která mi dala, a za to, že tak dobře a s láskou mluví o Tobě.
Myslím, že to je Tvůj nejlepší přítel, kterého na světě máš.
Suď sama, udělal - li jsem hloupost tím, že jsem se v slabé chvíli vyzpovídal dobrému a moudrému člověku.
Ale o jedno Tě prosím:
Mluvíš - li někdy o naší budoucnosti, a odpovídám - li já na to jen věšením hlavy a mlčením, tu Ty pláčeš a zahrnuješ mne hořkými výčitkami a mučíš sebe i mne představami, jak by vše mohlo vypadat, kdybych měl více dobré vůle.
Nuže, prosím Tě snažně, aby ses zeptala té vzácné paní, je - li má slabost hodna odsouzení a je - li má vůle nemužná nebo nesvědomitá.
Prosím Tě snažně, jsi - li trápena pochybnostmi o mém jednání, aby ses zeptala jí, není - li nad mé síly a nad mé svědomí jednati jinak. [... ]
A nyní, prosím Tě, jdi na břeh moře, nech se uzpívat a ukolébat vlnami a pak mi napiš, že se na mne nehněváš.
Tvůj oddaný Karel.
Do této chvíle nemám nových zpráv o mamince;
poslední je: značné zlepšení na plících, jistá recidiva v měchýři.
( 895 ) 18. 7. [ 19 ] 23
Vrátím se do Prahy v úterý, asi až nočním vlakem.
( 896 ) V pátek 27. července [ 19 ] 23
Milá Olino,
dnes píšu jen několik slov místo pohlednice, kterou nemám po ruce;
za pět minut jde slečna do města nakupovat, a tak posílám jen důležitou zprávu, že doposud to tu není zlé, že hrozně mnoho jím, ještě víc spím a bohužel velmi málo píšu, ne že bych na to neměl čas, ale pro jakousi velikou lenost.
Neztloustnu - li tady, pak už k tomu vůbec nemám nadání.
Je tu ohromně klidno, dívám se oknem do lesa, je tu chladno, svěže, jak to mám rád.
Válím se v zahradě, a ze všeho nejkrásnější jsou úplňkové noci.
To je lázeň všech lázní pro pochroumanou duši.
Tedy úhrnem: vede se mi dobře, a pozítří pošlu pořádný dopis.
Tohle je pohlednice, a aby nescházel na ní obrázek, tedy tady ho máš:
( 897 ) V pondělí 30. července [ 1923, Jindřichův Hradec ]
Milá Olino,
dopsal jsem XXVIII. kapitolu a zrovna jsem se chystal ven, když se spustil požehnaný déšť, po němž, doufám, přece jen začnou růst houby.
Skoro mne uvádí do rozpaků, co bych měl o sobě psát;
byla by to zas taková chvála klidu a ticha, ticha a klidu a pohody, klidu a práce a samoty, že bys v tom četla nějaký úmysl.
Nepovídám tedy nic o tom.
Krajina je tu přímo ctnostná: čisťounká, trochu melancholická, nahořkle líbezná;
malé lesíky v malých polích, kopečky a tajemné cesty po obzor;
mnoho drobných rybníků, které se dívají do nebe jako svaté oko.
Můj denní program je spojit co nejvíc práce, kterou musím dělat, a co nejvíc odpočinku, jejž potřebuji;
což obé jde spojit společným znamínkem klidu.
Už léta páně jsem neodpočíval v takové hlubině ticha;
Rudolfov je samota půl hodiny od města, kolem je kousek lesa, velké louky a pak už jenom nebe.
Nic víc.
Nemá to kouska romantiky.
Vedle toho se tu vypásám, pokud mně žaludek stačí.
Mnoho se válím.
Prý už vypadám líp.
Když jsem s Tebou minulého úterý mluvil, řekl jsem Ti, že jsi špatný psycholog a že neumíš vyjít sama ze sebe.
Mrzelo Tě to, a proto Ti chci vysvětlit, co jsem tím mínil.
Například často říkáš, že víš, že Tě nemám rád, a podobně.
Nevěříš tomu sama, protože v té chvíli bys se mnou přestala mluvit;
ale říkáš to a trápíš mne tím a nevidíš, že tím přímo rozrýváš jistoty mého života.
Jindy nevidíš, že přímo podmínkou a vzduchem mého života je hladkost, ve které nic neskřípe a nekřičí;
jakmile to začne skřípat, ztrácím důvěru v sebe, ve svou sílu i svou šťastnou hvězdu a začnu se zrovna třást přede vším, co leží přede mnou.
A pak mi Ty sama vytýkáš, že jsem nerozhodný nebo tvrdohlavý nebo podobně.
Je mi těžko mluvit o tom, co mne trápí, protože mužský nerad naříká;
a Ty si pak myslíš, že jsem tupý a lhostejný, a zarýváš se zrovna do toho nejbolestnějšího, a mně je k zbláznění.
Atd.
To je, nač jsem při tom myslel;
mysli na to trochu i Ty.
Na mnohých maličkostech pozoruji, že mně tuze už bylo třeba oddechu a ticha;
myslím, že pro mne vůbec Praha vlastně není, a těším se, až budu hodně starý, protože pak budu moci všemu ukázat záda.
Neblázním se po přírodě, ale po soustředěném a nerušeném životě;
mám v sobě tolik mnoho začatého a volajícího po dokončení, že nikdy nebudu hotov s tím, žít sám ze sebe.
Volají mne k večeři, tak na shledanou, žabo, a napiš mi něco pěkného.
Srdečně Tvůj Karel.
( 898 ) Středa 1. srpna [ 19 ] 23 [ Jindřichův Hradec, Rudolfov ]
Milá Olino,
dostal jsem Tvůj dopis zrovna ve chvíli, kdy jsem se vrátil z první výpravy na houby.
Děláš mi starosti se svým stonáním;
dovedu si představit, že jsi mnoho zkusila.
Dej si to rozhodně operovat;
nač má mít holka s tak pěknýma očima nějaké slepé střevo?
Kdyby si člověk vůbec mohl dát vyoperovat střeva a jiné takové věci a živit se božím vzduchem a koukáním na hvězdičky.
Co večer se dívám na Venuši;
je krásná, a nemrzí mne, že je nedostupná.
Buď zdráva, děvčátko, prosím Tě, buď zdráva.
Rozumný člověk nestůně než nějakými doživotními, solidními neduhy, kterých si nakonec váží jako toho pravého " já ".
Žvaním, viď?
Ale bolí mne tak požehnaně nohy, že bych si je nejraději odepnul a položil si je místo Alenky do kočárku a nechal je vozit sem tam, sem tam, až by usnuly;
Alenka by zatím mohla řvát - mé nohy by také brečely, kdyby to dovedly.
Ale Ty buď zdráva.
Pohoršuje - li Tě pravé oko, vyvrz je;
tím spíše vyvrz slepé střevo, které Tě, chudáčku, tak důkladně pohoršuje.
Beztoho ani učenci nevědí, k čemu je dobré;
jak to máš potom, chuděro, vědět Ty?
Začal jsem už kapitolu třicátou.
Doufám, že to odtud odvezu celé, neboť píšu opravdu hodně;
chci to mít z krku.
Těším se na zítřek;
budu psát erotickou scénu Prokopa s princeznou, a já už jsem dávno nic erotického nepsal;
bohužel zdá se mi, že to už neumím brát docela vážně.
Hub roste ještě málo;
ale Ty buď zdráva a rosť hodně a prospívej a kveť;
má radost je v Tvém veselí a má útěcha je v Tvé pokojnosti.
Teď už víme, která společnost ukradla Roboty;
budeme ji asi honit soudně.
Buď zdráva, holčičko;
já jsem zdráv;
nepiju sice bílé mlíčko, ale černé pivo, a praví se, že vypadám líp.
Mně osobně je to jedno;
hlavní je, jak člověk vypadá uvnitř, a po té stránce spravuju, co ještě jde.
Tedy buď zdráva a napiš mi jednou zas něco pěkného o sobě.
Srdečně zdraví Karel.
( 899 ) V sobotu ráno [ Jindřichův Hradec, Rudolfov 4. srpna 1923 ]
Milá Olino,
včera jsem vůbec nevzal péro do ruky;
bylo mi nevalně, nejspíš jsem předevčírem, když jsem šel na houby, chytl lehký úžeh nebo co.
Člověk pořád draho platí to, co má rád.
Dnes už mi je dobře, jen žaludek je si trochu nejistý sám sebou.
Včera jsem žil celý den jenom kašičkami.
Už jsem u kapitoly 36.
Ještě asi pět kapitol, a je to celé;
tedy přece jen Ti to přivezu hotové.
Je to čím dál tím romantičtější, napíná mne to až hrůza, večer se už nemohu dočkat toho, co zítra budu psát.
Nejkrásnější věc na světě je psaní.
Nemyslím si ani, že to, co píšu, má nějakou zvláštní cenu;
ale dávám, dávám životu a světu, co mohu, tak vážně a svědomitě, jak dovedu;
a proto, proto snad jsem jindy bídník a sobec, který nemyslí na lidské povinnosti a domnívá se, že je vyňat z odpovědnosti života.
Jsem nejšťastnější, když sedím nad svými papíry a cítím, jak to ze mne vyplývá jako látka, nevím, odkud přicházející.
Kde se to bere? to je tak záhadné, že nad tím někdy žasnu.
Jistěže člověk, který píše, je nástrojem něčeho neznámého.
A jestlipak víš, že v těchto dnech zrovna padá celý déšť meteorů?
Sedím až do noci před barákem a dívám se na oblohu;
je to prostě nádherné.
Včera jsem viděl letět meteor veliký a zelený, přeškrtl celou oblohu a byl tak skvělý, že jsem si zapomněl něco přát, aby se mi to splnilo.
Vůbec se zabývám trochu hvězdářstvím, i teoreticky;
vidím, jak málo je toho, co vím, a jak skvostné je vědět víc.
Od nynějška budu studovat - kus po kuse - vůbec všecko, všecky vědy a nauky;
rád bych znal celý svět.
A pak, podle irského přísloví, " muž, který vše ví, umře ".
Amen.
Umřít na poznání, to by pro mne byla krásná smrt.
Jinak se mám velmi slušně.
Ztloustl jsem, denně se koupám na slunci, v noci se dívám na hvězdičky;
jenom mne všichni sekýrují, že mnoho píšu.
I Ty bys mne s tím sekýrovala, ale není mně pomoci.
Píšu, píšu;
je to má radost.
Srdečně zdraví a líbá Karel.
( 900 ) [ Jindřichův Hradec, Rudolfov kolem 9. srpna 1923 ]
Milá Olino,
následkem Tvého kvaltu Ti mohu napsat jen docela krátké psaní, protože za pět minut jde slečna do města nakupovat, a to jí už musím dát psaní s sebou, jinak by šlo až zítra.
Chtěl jsem psát včera, ale přijel sem za mnou nějaký americký žurnalista, tak jsem se mu musel věnovat a vykládat své názory o socialismu, výchově dětí a já nevím o čem všem.
Ani tady mně ti lidé nedají pokoj.
Že jsem ti málo psal?
Krom Tobě a Kholovi jsem odtud ještě nikomu nenapsal ani pohlednici.
Jsem tu čtrnáct dní, a za tu dobu jsem napsal 10 kapitol, krom toho se skoro denně koupám ( na slunci ) a dělám dvě až tři hodiny procházek, nepočítaje různé válení a lelkování na oblohu, která je tady obzvlášť krásná.
Z toho vidíš, že mám co dělat, abych na to všechno stačil.
V deset večer už jde na mne spaní;
to je hrůza, že?
Tohle tedy nepovažuj za dopis, nýbrž jenom za takový lísteček s pác a pusou.
Budu psát brzo, ačkoliv o sobě mám málo co říci, den se podobá dni jako vejce vejci, jen toužebně vyhlížím déšť, aby hodně zapršelo na houby.
Když mi posíláš expres, považ, že s tím musí přijet člověk na kole víc než dva kilometry od města.
Budeš snad hrát v tom Bahrově Koncertu?
Nepíšeš mi docela nic, co je s Tebou nového.
Myslím, že přivezu Ti ten román sakumpak celý.
Je to strašlivě napínavé, sám se od toho nemohu odtrhnout.
Snad Dolejší slečna už jde.
Srdečně zdraví a líbá
Tvůj K. Č.
( 901 ) [ Jindřichův Hradec, Rudolfov ] 16. VIII. [ 19 ] 23, čtvrtek
Milá Olino,
čekal jsem dnes od Tebe dopis, a nepřišel;
snad přijde zítra ráno.
Teď Ti je tady kuriózní život: jsou tu vojenská cvičení, a do naší hospody je nakvartýrována celá rota.
Žiju jako ve vojenském táboře;
koukám se na to a tuze dobře se bavím, dělám jaksi tu vojnu s sebou, budu ji znát naveskrz, a ani jsem nemusel být na vojně.
Krom toho se učím trochu hvězdářství, koupám se, běhám po polích a lesích, ale hlavně píšu;
už jsem u 42. kapitoly.
Zprvu jsem myslel, že to celé bude mít 30 kapitol, pak jsem počítal 40, a ještě nejsem na konci.
Rád bych Ti to přinesl celé a pospíchám až příliš, denně si dávám úkol napsat jednu kapitolu.
Nevím, je - li to dobré;
ale i v tomhle něžném kraji jsem nejšťastnější, když zapomenu na celý svět a píšu.
Všichni mě hubují, že pořád píšu;
a tak se s tím skoro tajím, jako by to byla má hříšná láska.
Nebudu mít pokoje, pokud to nebudu mít z krku.
Ale byl bych opravdu tuze rád, abych Ti to přinesl celé a dal Ti to přečíst dříve, než si to přečtu sám a udělám poslední korektury.
Zítra tudy projíždí sestra s dětmi, jedou na Šumavu;
zase ztratím jeden den v psaní.
Do týdne chci být už v Praze;
i kdybych to neměl dopsáno.
Píše sestra, že naše mami propadá morfinismu;
to je ošklivé a znepokojivé.
Má prý pořád silné bolesti, jinak poměrně ozdravěla.
Já jsem velmi příjemně zdráv;
díky bohu, nevím vůbec o nějakých slepých střevech a jiných mrzkostech.
A co Ty?
Zdráva?
A co děláš, co studuješ, co píšeš, kam chodíš, čím se těšíš, čím se trápíš, co je nového s Tebou a s věcmi kolem Tebe?
Mnoho mi toho nepíšeš;
snad si to schováváš, až se vrátím.
Chci poslat pozdrav Vávrovi a paní Mašince, ale dosud jsem se vůbec nedostal do města, abych tam koupil pohlednice.
Houby bohužel bezmála nerostou.
Chodíš - li pak se koupat?
A budeš už hezky zdravá, žabingře, až Ti vyříznou tu slepou mrzkost?
Neboj se toho, není to vážná operace, míň než plombování zubu.
Už se těším do Prahy a na Tebe;
jen kdybych tu obludu, ten nekonečný román měl hotov.
Napsal jsem tady sedmnáct kapitol;
jsem velmi dychtiv, co tomu řekneš.
A nepřijde - li ráno od Tebe dopis, vynadám Ti.
Srdečně zdraví a líbá K. Č.
( 902 ) [ Jindřichův Hradec, Rudolfov ] 17. [ srpna ] pátek [ 1923 ]
Milá Olino,
dostal jsem právě Tvůj dopis - s velikou úlevou a radostí.
Tak vidíš, co bylo zbytečné hořkosti na Tvé straně.
Dej bůh, aby se Ti skutečně vrátil klid a radost, důvěra bez exaltace, láska bez otřesů a zmítání, vzájemná šetrnost a mír duše.
Psal bych víc, ale běžím už s tímhle troškem na poštu.
Ne, neutíkal jsem před Tebou, nýbrž hledal jsem mír sám se sebou;
trochu jsem jej našel, ale je křehoučký a citlivý, prosím Tě, nevystavuj ho žádným zkouškám.
Můj Prokop umírá, musím ho z toho dostat;
jsem dojat jako nad skutečným živým člověkem, a teď zrovna přijíždí sestra a já už ho nebudu moci dnes uzdravit.
Ale Ty buď klidná a veselá.
Píšeš tak hezké slovo - kamarádství.
Každá starší láska dostává tuhle příspřež, prosím Tě, važ si jí a nepodceňuj ji.
Kamarádství je takový klidný a solidní a obětavý cit, jeden z nejlepších, jaký je člověku dán.
Mám rozskřípané péro a nemám doma jiné.
Psát rozskřípaným perem je jako hrát na rozladěném klavíře;
prostě nejde to, člověk nemůže říci, co by chtěl.
Kamarádství, snaha potěšit sebe radostí druhého: nevím, která radost je nad to.
Jsem trochu skeptický k lásce, Ty mi to máš za zlé, ale je to krajně přirozeno.
Děje se ve mně, abych to řekl geologicky, rozsáhlý pohyb zemských vrstev.
Je to zrání a vyrovnávání: chybuješ, nevidíš - li to, že se přeměňuji, nebo srovnáváš - li mne jenom jednostranně, například po stránce lásky, s člověkem minulým.
Je ve mně trochu víc rozvahy a tím i víc chladu;
chybuješ, vztahuješ - li ten chlad jen k sobě a nemyslíš - li na to, že jsem planeta, která ze stavu rozžhaveného přechází ve stav obydlitelnosti veškerým životem.
Mysli si, že mne vlastně neznáš a teprve mne začneš poznávat;
jistě pak budeš na všecko koukat docela jinýma a jasnějšíma očima.
Nic platno, rozpovídal jsem se a musím na poštu.
Víš, jsem vlastně zvědav, potrvá - li Tvé rozjasnění až do mého návratu.
Kéž by! a navždycky!
Srdečně zdraví a líbá Tvůj K Č
( 903 ) [ Jindřichův Hradec, Rudolfov 24. srpna 1923 ]
Milá Olino,
ani nemohu napsat datum, kolikátého je a který den.
Až dosud jsem nedostal od Tebe odpověď na můj poslední dopis;
snad přijde zítra ráno, kdy už toto psaní bude na poště.
Žiju tu mimo čas a bez času;
podle měsíce, který se právě blíží k úplňku a provádí tady božské noci, budou tomu za pár dní čtyři neděle, co jsem jel z Prahy;
neboť jsem přijel za úplňku.
Už bych se netrpělivě rád vrátil do Prahy.
Zdržuje mne tu pořád ještě práce;
píšu horečněji než dosud, jsem už u 47. kapitoly, nastává konec;
nedovedeš si představit, jaké je to napětí, chodím jako omámený, jsem v jednom tahu;
kdybych teď přerušil práci, ztratil bych nit a už bych se do toho snad ani tak nevžil.
Ještě několik kapitol, a bude to hotovo;
nedovedu Ti ani říci, jak se mi uleví.
Jsem ztracen, pokud to nebudu mít z krku.
Jak jsem tu dlouho?
Ani ne měsíc, a napsal jsem 24 kapitoly;
a mezi nimi některé, které počítám k nejtěžšímu, co jsem dosud napsal.
Odpusť, že píšu jen a jen o své práci;
není teď opravdu se mnou řeč.
Už jsem se rozhodl, že to dopíšu v Praze;
ale včera jsem dostal od maminky psaní, že tati prodal definitivně praxi v Teplicích a že prý se už oba hned po prvním nadobro odstěhují do Prahy;
a tedy abych byl tak hodný a dal vyčistit byt, snést z půdy nábytek, umístit jej v pokojích a zařídil zkrátka padesát jiných věcí.
Rozumí se, že bych vždycky jindy byl tak hodný, ale teď, když dokončuju svou práci, to prostě nemohu dělat;
vytrhl bych se těmi hloupými a důležitými starostmi nadobro ze souvislosti;
a to teď, když zasazuji vrchol klenby, prostě nejde;
nesmím ztratit ani myšlenku, aby se mi to nesesypalo.
Píšu jim, aby počkali, že jsem ještě na dovolené.
Chápeš jistě, že mne tato zmíněná okolnost i jinak plní všelijakými starostmi.
Jsem rád, že ani Ten, ani Příšery nejsou ještě na repertoáru;
musím Tě v tom vidět.
Napiš mi rychle, co děláš, jak se Ti vede, co je s Tebou a kolem Tebe nového.
Vstávám denně v sedm hodin, abych udělal víc práce, - považ, já ležák!
Musím to ale začátkem září celé odvést;
nečekal jsem, že se mi to tak roztáhne, počítal jsem na rozsah 40 kapitol, s čímž jsem chtěl být hotov ( a také jsem byl! ) do tří neděl prázdnin.
Teď to bude mít asi padesát, bůh mi to odpusť, ale Ty mi to také odpusť;
budu dosti odměněn, bude - li se Ti to aspoň trochu líbit.
Chtěl bych být v Praze, mám trhání všeho druhu;
ale už své vězení počítám jenom na hodiny.
Jsem protiva, viď? nepíšu o jiném než o hloupém a strašně dlouhém románu.
Nic mne za to neomluví;
jsem protiva, a dostanu od Tebe strašlivě.
Zítra vstanu v šest a napíšu aspoň půldruhé kapitoly.
- Oznamuji, že jsem se zoufale zamiloval, a sice tentokrát zase do ženské, a dokonce do princezny.
Počkej, dočteš se o ní co nevidět.
Udělal jsem o ní aspoň deset kapitol.
Jsem hrozně zvědav, co jí řekneš.
Věz, že literatura je šílenství.
Až budeš podruhé na světě, nezačínej si nic s literátem.
Je sobecký, falešný, miluje princezny a chodí po světě jako ovce, mysle jen na své chiméry.
Ani člověk to není.
Proboha Tě prosím, napiš mi něco veselého;
ten konec je tak smutný, že se už ani neumím smát.
Zdraví a líbá Tě Karel.
[ Podél levé 2. strany: ]
Abych nezapomněl, jsem zdráv, a bylo tu nádherné krupobití, a mám se jinak dobře, jenže bohužel o ničem ani nevím.
[ Přípis nad oslovením: ]
Kraj, kde žiju, je kraj večerů.
Ve dne na něm nic není;
ale večer po něm chodí Kristus Pán, není ho vidět, ale je tu;
a tu se udělá takové mírné, lahodné a smutné světlo, že člověk trne.
Všude jsou malé rybníčky, a ty se rozsvítí a dívají se přímo do nebe.
V těch chvílích svléknu román i své malé já a starého Adama a cítím věci moudré a spravedlivé.
Praha je krásná;
ale tyhle večery a tu samotu a ten svatý stesk nedá.
Víš, co je to ctnost ticha?
To je tady.
[ Podél 1. levé strany: ]
A nenechám prázdného místa, abych Tě na něm ještě nepozdravil tisíckrát.
Zdrávas, panenko!
( 904 ) [ Jindřichův Hradec, Rudolfov koncem srpna 1923 ]
Milá Olino,
toto už není psaní, nýbrž jen zprávička, že už to dokončuju;
scházejí mi 3 kapitoly, budu tedy hotov do tří nebo do čtyř dnů a v prvních dnech příštího týdne, myslím v úterý, budu konečně a bohudík v Praze s hotovou věcí.
Dokončil jsem 52. kapitolu, psal jsem dnes 7 hodin, nevím skoro o sobě, není se mnou řeč a po večerní procházce v ledovém a rozkošném chladu jsem ospalý, že stěží držím péro v ruce.
Naši se prvního už stěhují do Prahy;
snad je tam sestra a dělá pro ně přípravy místo mne.
Maminka je zas velmi nemocna, podle všeho je to nejtěžší hysterie se strašnými neuralgickými intestinálními bolestmi a zvracením veškerého jídla;
i tatínkovi už docházejí síly snášet to.
Bojím se, děvče, téhle zimy;
soustrast může člověka umučit stejně jako vlastní bolest.
Na románě píšu lehce, jediným rozmachem;
je dobře, že jsem zůstal tady, tak neporušenou náladu bych za nynějších okolností v Praze vůbec neměl.
Jsem rád, že to budu mít už odbyto;
těším se na Tebe a na mírnou práci v Praze.
Pro tentokrát mi odpusť stručnost.
Mám už od psaní bolavý mozol na prstě.
Ale můj bože, jak se těším spát!
Pa, děvčátko;
velmi mne trápí, že jsi postonávala.
Jíš jako čuně, rybičky a takové věci, a říci si nedáš.
- Já jsem zdráv, až na tu šílenost psaní.
Ani nevidím ospalostí na písmenka.
Myslím, že se mi o Tobě něco zdá.
Dobrou noc, ať to nepřetrhnu.
Tvůj oddaný K Č
( 905 ) [ Jindřichův Hradec, Rudolfov asi 8. září 1923 ]
Přijedu do Prahy v pondělí v noci.
V úterý o " 5 budu na Malostranském náměstí.
Chválabohu, dnes to bude dokončeno.
Srdečně zdraví K Č
( 906 ) [ Asi v druhé polovině roku 1923 ]
Děvčátko nejdražší, omluv, omluv, omluv mne bídníka tisíckrát.
Musím ve velmi důležité věci najít Rutteho a Fischera, a nevím, kdy a kde je najdu.
Je to opravdu velmi závažné, zítra Ti to povím.
Holčičko má, jsi - li pak už zdravá?
Prosím Tě pro všecky svaté, nezlob se a přijď zítra o 5 hodině na koláč;
dnes mne jen polituj pro starosti, jež mám.
Já už nebručím!
( 907 ) [ Asi 1923 ]
V úterý
ve 2 hodiny 40 u divadla
( do bio )
( 908 ) V pondělí [ Brno 15. října 1923 ]
Drahá Olino,
píšu jen pár slov, protože docela nic nového nevím a ničeho jsem neužil;
jdu z porady do porady a mezitím ležím a čtu.
Tak tedy hraješ ve středu odpoledne i večer;
já přijedu ve středu ráno nebo odpoledne, a večer po Nové firmě v devět hodin budu na Tebe čekat před divadlem.
- Viděl jsem paní Paukovou, ale jen v okně její vily;
zrovna koncertovala se svým mužem, on na houslích, ona na klavíru;
obraz rodinné idyly.
Jsem trochu uchvátán a rozptýlen samým jednáním;
odpusť, že jsem tak fádní a stručný.
Těším se na shledání a líbám Ti prstíčky.
Tvůj K. Č.
( 909 ) 24. XII. [ 19 ] 23
Drahá Olinko,
já vím, že bez dopisu by můj vánoční dárek nebyl úplný, měl by díru;
a protože bych rád, aby Ti pěkně slušel a věrně sloužil, nesmí mít díru hned prvního dne.
Tak se mi tuhletu celou noc o Tobě zdálo;
ve snu toho člověk mnoho nenamluví;
to spíš dělá všeliké hlouposti;
tropil jsem opravdu hlouposti, ale byly neobyčejně příjemné a rozmanité, a teď se bojím, že mé řeči nebudou tak příjemné a rozmanité.
- Málem bych zapomněl, že na Ježíška se nejdříve má přát " to nejlepší ".
Jsem tak prozaický, že nejprve a nejvíc Ti přeju zdraví.
Olinko, buď zdravá, začni být letos úplně a dočista zdráva v každém cípu a kousku svého drahocenného těla, od kukadel po kotníček, odprava nalevo a odpředu dozadu, přičemž nic nevynechávám v přání a něžné vzpomínce.
To je to nejhlavnější, a ostatní bude Ti přidáno, amen.
Staniž se.
Amen.
A dále Ti přeju kapra,
aby sis mohla naprati žaludek, jak se sluší
na každou křesťanskou duši.
Ale to není všecko;
přeju Ti dále,
aby se splnilo vše, co čekáš,
aby se ztratilo, čeho se lekáš,
aby Ti všecko bylo dáno,
vše naděleno a požehnáno.
Píšu Ti, píšu koledu:
Vysekej díru do ledu,
na kousek papíru napiš,
všecko, čím se trápíš,
hoď to do vody, voda to odnese,
a když tohle kouzlo stane se,
obrať svou mysl k pánu bohu,
a já Ti pomohu, jak mohu:
" Pane bože, tady klečím;
chceš - li podělit mě něčím,
bud, tak hodný, dej mi zdraví.
Všecko ostatní si bohdá najdu sama.
Vždyť můj hoch mně také říká, abych se nebála. "
Když jsem se dostal až k pánu bohu, nezbývá mi, než trochu spoléhat na něj a nechat dalšího přání.
Drahá, milá, malá Olinko, kýž Tě letošní kabátek hřeje jako loňský vlček, kýž Tě drží měkce v náručí a naslouchá tlukotu Tvého srdíčka, kéž slyší jen nepoplašený, jasný a pokojný tlukot.
Je to kabátek chudáček skromný, šedivý jako popel, ale má k Tobě úmysly nejněžnější a strašně se na Tebe těší.
A ta sukynka, to už je jen tak, aby i Tvá kolínka z toho něco měla;
a ten dopis už docela za nic nestojí, to jen, aby ten kabátek nedostal díru.
Každý uzlíček toho kabátku je pusa.
Sem, sem, sem ještě pusa a tam, tam taky, tam.
Holčičko chundelatá, panenko rusá,
veselé vánoce, bim bam, bim bam.
Tvůj Karel.
( 910 ) 24. ledna 1924
Drahá Olino,
včera jsem odložil odjezd o den, protože jsem dostal pozvání na čaj k panu prezidentovi.
Teď, ve čtvrtek odpoledne, jsem dostal z Brna telegram, abych nejel, Arne Novák odcestoval, porada v úterý.
Tedy trčím v Praze, do Brna pojedu v neděli večer nebo v pondělí ráno.
Ovšemže bych Tě tuze rád viděl;
prosím Tě, můžeš - li jen trošičku, přijď zítra ( v pátek ) o pěti na Malostranské náměstí, budu tam čekat.
A teď už musím uhánět na Hrad.
Pa, zítra určitě na shledanou!
Nejsrdečněji Tvůj Karel
( 911 ) [ Asi únor 1924 ]
?? Přišel jsem marně;
co je?
Přijdu se zeptat zítra po šesté, večer;
snad budeš doma?
Srdečně K
( 912 ) [ Koncem února 1924 ]
Milá Olino,
to je dobrý nápad, jít na toho Čecha a Němce.
Pokusím se zítra ráno ( ve středu ) dostat lístky, a sejdeme se před sedmou v podjezdu Stavovského.
Mám zrovna hrozně mnoho co dělat s tou komedií;
ještě ji proškrtávám, přidávám některé legrace a chystám ty entreakty.
Musím to dělat ještě dnes v noci.
Teď letím do redakce.
Tedy na shledanou zítra před sedmou.
Pokusím se dostat lóži.
Chceš - li někoho přizvat, udělej to.
Srdečně zdraví K Č
Děkuji za fotografii.
Je moc hezká.
( 913 ) [ 3. března 1924 ]
Lístky ( dva ) do přízemí jsou u pokladny na moje jméno.
- Hodně utahán.
K Č
( 914 ) [ 13. dubna 1924 ]
Milá Olino,
dnes ráno o " 11 mi zemrela maminka.
Tatínka jsem zatím nastěhoval k sobě;
je chudák velmi zdrcen.
Zítra ( v pondělí ) ovšem nemohu jít do biografu;
mám také mnoho běhání, protože tatínek není schopen se o něco starat.
Prosím Tě, máš - li volno, buď o půl šesté na koláči a doprovoď mne aspoň k redakci.
Pro ubohou maminku je to vysvobození;
smrt byla lehká.
Teď musím hlavně trochu utěšit tatínka.
Tedy zítra o 16 na shledanou.
Karel.
( 915 ) Brno, 17. dubna [ 1924 ]
Drahá Olino,
chtěl jsem dát ještě o sobě znamení života v Praze, ale nebylo mi vůbec možno;
bylo tolik věcí, které jsem měl na starosti, tři dny jsem nemohl se zabývat ničím, co se netýkalo úmrtí a pohřbu, k vlaku včera jsem přišel skoro už pozdě, za pět minut se má tedy sejít ta porota, a já doposud nemám připravený materiál.
Nevím ani, co si počnu a jak za jeden nebo dva dny zdolám tu bláznivou spoustu materiálu.
Tolik práce jsem ještě v životě neměl.
Nicméně spěchám Tě alespoň pozdravit a ještě jednou Ti poděkovat za účast, kterou jsi mi prokázala.
Dnes zatím nemohu psát víc.
Srdečně pozdravuje a líbá ruce
Karel.
( 916 ) [ Brno 21. dubna 1924 ]
Milá Olino,
dnes ( v pondělí večer ) se vracím do Prahy.
Jakživ jsem neměl takový nával práce jako v těchto dnech;
ty čtyři dny, kdy jsem nemohl vzít práci do rukou, mi zoufale scházely, a musel jsem se zrovna nelidsky napnout, abych to dal do pořádku.
Bohudík zmohl jsem to uspokojivým způsobem.
- Přijel sem náš tati, zůstane tu asi týden;
je chudák jako zařezaný.
- Jinak nevím nic a o ničem;
ztratil jsem se sám sobě na čtyři dny do kupy papírů, a teď z ní vylízám a mžikám očima jako člověk, který vylezl ze sklepa na dvorek.
Těším se zase na kousek úsměvu a radosti, a potřebuju toho měrou vrchovatou;
ten minulý týden byl skoro nad lidské síly.
Jsem velmi vyčerpán, teprve teď, když už je definitivně po všem.
Olinko, těším se, že Tě zítra ( v úterý ) zastihnu o půl páté na náměstí;
udělej si pokdy a vyškrabej ještě odněkud nějaký kousek žvatlavosti.
Já budu zase brzo v pořádku.
Zatím se měj hezky, holčičko, a přijď zítra.
Srdečně zdraví a líbá ruce
K.
( 917 ) [ 29. dubna 1924 ]
Milá Olino,
to už je přímo smůla;
zase máš Systém.
Tak víš co?
Aby se nám to už nemohlo zkazit, sejdeme se ve čtvrtek ráno o 111 na Malostranském náměstí;
toho dne se nehraje ani nezkouší, protože je první máj.
Tedy platí, že?
Dnes večer přijede tati.
Mám pořád plné ruce korektur a velmi nudné práce.
Ještě dobře, že prší;
jinak bych od toho asi utekl.
To je zatím všechno, a pak už opravdu na shledanou!
Pacinky líbá K Č
( 918 ) [ Po 13. květnu 1924 ]
D. O.,
přijdu se podívat
1. v pátek o jedenácté hodině ráno k Vám,
2. nebudeš - li ještě doma, tedy v sobotu
o 6 ( po Deváté louce ) do divadla.
Kdybys to odřekla, nech mi tam vzkaz,
kam mám přijít, nebo tam zaskoč.
Na shledanou!
K.
( 919 ) [ Asi 1924 ]
Úterý " 3
u Ludmily!
( 920 ) [ Asi 1924 ]
Přijdu zítra ( v sobotu ) odpoledne.
Těším se!
( 921 ) [ Surbiton ] 31. V. [ 1924 ]
Milá Olino,
nemám věru mnoho co psát, - a ani nemohu, neboť vězte, bozi, musím tady pracovat!
Teď ráno musím napsat článek do Evening News a napsat si řeč pro Penklub, ježto budu muset přece jen mluvit anglicky.
Odpoledne přijímám návštěvy, večer od 5 do 9, dnes od 5 nevím do jaké doby.
Zítra se stěhuji do hotelu v Londýně, pozítří jsem zván na večeři ke Galsworthymu, v úterý je oběd v Penklubu, kam prý přijde také rumunská královna, a tak to jde dál.
Holka, já bych raději utekl.
Zatím jsem byl jenom v jednom parku a pak v Londýně, abych si tam koupil morning-coat, pro ten oběd, protože na oběd se frak nehodí.
Tady, ve vilovém předměstí, je krásně, ale Londýn mi jde na nervy, tam se, holenku, dlouho nezdržím, to je taková hromada lidí, že je člověku z toho špatně.
A teď zase musím běžet do banky, abych si vyměnil šek, a musím si koupit košili, a musím za dva dny přečíst pět tlustých knih, abych se aspoň před několika výbory klubu mohl tvářit, že znám jejich knihy, to víš, to se musí, ale ty knihy jsou strašně tlusté, a tak mi je z toho všeho ouzko.
Jen kdyby ta oficiální část mého pobytu byla odbyta!
- A co ty?
Jak dopadlo Druhé mládí?
Těším se, že zítra v hotelu najdu Tvé psaní;
ale teď se nezlob, že končím, já chudák nemám pokoj ani na cestách, a to nejhorší mne teprve čeká.
Jinak jsem zdráv a při humoru;
jen kdybych aspoň trochu mluvil a rozuměl anglicky!
Musím se do pondělka naučit anglicky.
To jsou nějaké poměry?
Srdečně zdraví ubohý Karel.
( 922 ) [ Londýn ] 2. června [ 19 ] 24
Chtěl jsem dnes napsat celé psaní, ale nemohu.
Je půlnoc, a zrovna jsem se vrátil z Athenaeum-Clubu, kde jsem večeřel s Galsworthym, Bernardem Shawem etc.
Shaw je strašně roztomilý člověk, pozval mne na příští pátek;
ale bohužel nerozumím skoro ani slovo anglicky;
je to děsné.
Zítra je oběd v Penklubu, kde bude také rumunská královna;
večer divadlo, ve středu jsem zván na oběd, večer divadlo, ve čtvrtek oběd a čaj, v pátek oběd.
Zítra musím řečnit anglicky, musel jsem si koupit cylindr, morning-coat atd.;
myslím, že za týden mi dojdou peníze.
Jakživ jsem nebyl v takovém kolotoči jako tady.
Už ani nevím, kam všude jsem pozván.
A Londýn sám, prokrista, to je blázinec!
Nemohu víc psát;
padám únavou.
Žádný dopis jsem nedostal.
Příští adresu ještě nevím.
Zdraví K. Č.
( 923 ) [ Londýn ] 4. VI. [ 19 ] 24
Drahá Olino,
píšu zas jen krátké psaní a nemohu ještě na všechno reagovat, co jsi mi psala.
Odpovím víc, až najdu si pokoj klidnější - tady nelze myslet ani cítit.
Gratuluju Tvému tatínkovi k velikému úspěchu.
Měl jsem z toho upřímnou radost.
- Tedy včera jsem si odbyl ten oběd v Penklubu;
člověče, bylo to ohromně parádní, po mé levici byla rumunská královna a Mr Galsworthy, po pravici Mr Chesterton a španělská infantka Beatrice ( - která dokonce umí trochu česky ) - a za mými zády sklepník Čecháček;
musel jsem řečnit, má řeč prý se moc líbila ( říkali, že po léta tam nikdo neměl tak pěknou řeč, má ji otisknout Times ), a pak jsem byl moc oslavován a dostal jsem asi dvacet pozvání na obědy a na večeře.
Dnes ( asi za hodinu ) jdu na oběd k vydavateli Manchester Guardianu, večer mne vezou někam do divadla, a tak je to den za dnem.
Jsem zván k Shawovi, Wellsovi, Squirovi, Rebecce West ( to je spisovatelka a prý Wellsova láska ), Mistress Tufnell, Mr Crossfieldovi, Mr Archerovi, paní Dawson Scott a já nevím ani ke komu ještě.
Jsem jmenován členem nejnóblejšího klubu ( Athenaeum ) - no zkrátka, je to štvanice.
Z Londýna jsem dosud vůbec nic neviděl, protože se musím projídat skrze samé lunches a dinners, převlékat se třikrát denně do šosáčku, do smokingu, do fraku;
u nás nemáme dosud ponětí, co je to společnost.
A teď musím jít měnit peníze.
To je strašné, co tu utratím, ačkoliv jsem hostem, za kterého se všechno platí.
Zítra nebo pozítří si najdu byt, a pak udám svou adresu.
Tady už ( v hotelu ) nezůstanu.
Srdečně zdraví těžce stíhaný K Č
Jinak jsem zdráv, až na trochu kašle.
( 924 ) [ Londýn, Notting Hill 7. VI. 1924 ]
Jsem sice už v novém bytě, ale myslím, že tu nezůstanu;
přes mé malé nároky je to trochu příliš skrovné.
Dnes obědvám u Shawů a pak jedu na čaj do Surbitonu.
Záplava pozvání trvá.
Na celý příští týden mám zadány obědy i večeře, musím do divadel, klubů, spolků atd.
Nikdy jsem si nedovedl představit tak strašlivou pohostinnost.
Nezbude mi prostě než utéci z Londýna, ale nevím ještě kam.
Od pondělka do soboty jsem neměl ještě jediný večer pro odpočinek.
Je to prostě nepředstavitelné.
Nemohu psát, nestačím ani odpovídat na dopisy, které dostávám ( samá pozvání atd. ), musím se převlékat třikrát denně a přitom bydlím hodinu od Londýna, atd.
To je stinná stránka slávy.
Strašně bych chtěl být neznámým cizincem jako loni v Itálii...
Zítra napíšu delší psaní.
Srdečně K. Č.
( 925 ) [ Londýn, Notting Hill ] 9. VI. [ 19 ] 24
Drahá Olino,
dnes, na pondělí svatodušní, mám první pokojné ráno, že si totiž mohu sednout a psát.
Ovšem, za 3 hodiny pojedu na oběd k Setonu-Watsonovi, pak na sebe hodím frak a jedu na večeři k Nigel Playfairovi a pak do kteréhosi divadla, ani nevím kam.
Zítra obědvám s jakýmsi žurnalistou a večeřím u Rebeccy West, dobré spisovatelky.
Pozítří ráno jedu na venkov k vydavateli Manchester Guardianu, vrátím se ve čtvrtek ráno, načež jsem zase zván k obědu i k večeři.
Tak vidíš, jak vypadá tady můj život;
a vymknout se z toho nemohu.
Všichni jsou tak strašně hodní a zdvořilí ke mně.
Předevčírem jsem obědval u Shawa, byl neobyčejně milý a pěkně vykládal.
Ještě mi zbývá poznat Wellse.
Z Londýna jsem neviděl téměř nic dosud;
ale zato poznávám, co dosud málokterý Čech, totiž lepší anglické domácnosti, nejlepší kluby a dokonalou společnost.
Ale je mi při tom nějak smutno, já nevím, loni v Itálii jsem byl daleko šťastnější, a doma - chtěl bych být doma;
často zavru oči a představuji si, že třeba zítra pojedu domů.
Místo toho asi v pátek nebo v sobotu pojedu dále do Anglie;
ať ji vidím, když už tu jednou jsem, - myslím, že se sem už nikdy nevrátím;
pojedu bez nadšení, ale přece jen rád, že nechám Londýn za sebou.
Po celý minulý týden byly mne tu plné noviny, každý den něco.
Teď už snad začnu mít pokoj.
- Tělesně vede se mi celkem stejně dobře jako doma, ale jsem deprimován, je mi úzko;
měl bych Ti něco říci, ale nejde mi to z úst.
Děvčátko, před mým odjezdem mi řekl prof. Syllaba věci, které jsou ranou pro mne i pro Tebe.
Prosím Tě proboha, nežádej nikdy na mně, abych Ti je opakoval, neboť to příšerně bolí;
jsou to jisté prašpatné nervové ( jen nervové, ujišťuji Tě ) stavy, za které nikdo nemůže;
víš, taková divná forma neurastenie, takové zlé fobie, - ale já jsem si umínil, že Ti to nikdy líčit nebudu, protože jsi tak hrozně citlivý člověk.
Myslím, že musím něco trpět za svou maminku;
je to dědictví.
Syllaba mne těšil, že snad právě tato duševní křehkost ( prosím, říkejme tomu jen tak ) mi dává dar tvořit, - budiž;
já bych si jen horoucně přál, aby pro mou duševní nedostatečnost netrpěl jiný.
A nyní, mé drahé, šlechetné děvčátko, máš - li mne ráda, nedotýkej se těchto zjitřených věcí.
Prosím, řekni svému tatínkovi, aby šel k prof. Syllabovi a otázal se ho sám.
Chtěl bych, aby mne nepovažoval za špatného člověka.
Že Ty mi rozumíš a budeš ke mně milosrdná, to vím;
a líbám Ti za to ruce tak horoucně a vděčně, jak zasluhuješ.
A nyní jinam, jinam od těchto bolestí.
Podnes myslím s radostí na úspěch, se kterým se potkal Tvůj tatínek, - řekni mu, že mu tisknu ruce.
Jistě uvidím ten kus ještě po svém návratu.
Přál bych Ti, abys viděla zdejší divadlo;
viděl jsem Miss Evans a Miss Thorndike - jsou skvělé, velmi prosté ve svých prostředcích, ale panečku, ta vybroušenost odstínů!
Myslím, že je to herectví, které by se zejména Tobě líbilo: málo stylizace, zušlechtěný a vytříbený realism.
A hlavně je to čistě herecké, režisér ustupuje do pozadí.
Zato Londýn by se Ti, holčičko, nelíbil ani za mák;
je to bez kouzla, jen parky jsou překrásné, takové rusalčí.
Bože, rád bych měl od Tebe dopis, ale když Ti pořád nemohu udat pořádnou adresu.
V Itálii jsem měl nějaký plán cesty, viděl jsem aspoň na týden dopředu, ale tady nic, zhola nic nevím, co budu dělat, kam pojedu a kam ne.
Víš co?
Pošli mně příští dopis na tuto adresu:
Dr. K. Č. c/o Dr. O. Vočadlo
33 Adelaide Road
Surbiton ( Surrey )
England
Je to můj dobrý přítel, a pošle dopis ihned za mnou, kam mu lístkem udám.
- Nemám vůbec žádných zpráv z domova, Tvůj dopis byl dosud jediný.
Co je s Hilarem?
Je mi ho hrozně líto.
Kristepane, chtěl bych sedět s Tebou třeba v té zahradě na Malé Straně a povídat, povídat, povídat o všem, co jsem tu viděl.
Ale Tebe bych tady nechtěl mít, to ne, byla bys tu nešťastná, a nikdo tu neumí jinak než anglicky.
Až mně budeš psát, pamatuj, že píšeš člověku plnému úzkosti a sklíčenému.
Potěš, potěš mne, jakos mne tolikrát potěšila v Praze.
Pošli mi jeden ze svých dobrosrdečných a neuplakaných pohledů.
Buď zdráva, drahé děvče, - já se o to také pokouším.
Prosím snažně o pěkné psaní.
Omluv mne v divadle, že jsem dosud neměl minutku pokdy, abych přátelům a známým poslal aspoň pohlednice.
Srdečně zdraví a ruce pohnutě líbá K. Č.
( 926 ) [ Londýn ] Notting Hill 12. června 1924
Dnes jsem jel navštívit na venkov Mr Bona, vydavatele Manchester Guardianu.
Pravý anglický venkov, bylo to neobyčejně pěkné.
Odpoledne jsem se musel vrátit, a nyní se strojím zase na dinner a do divadla.
Dosud nemám z domova žádných zpráv.
Jak se vede Hilarovi?
- Jsem jinak zdráv a dnes trochu osvěžen.
Prší pořád.
Srdečně K. Č.
( 927 ) [ Londýn ] Notting Hill 12. června 1924
Návštěvy neberou konce, ještě jediný večer jsem nebyl doma.
Je to strašné.
Co si mám počít?
Budu rozhodně muset utéci.
Tak šílenou pohostinnost jsem dosud nezažil.
Nemohu vůbec psát, ani do novin, ani dopisy, leda anglické.
- Dosud jsem nedostal dopis.
Má adresa je nadál na Dr. Vočadlo, Surbiton, Surrey, 33 Adelaide Road.
Těším se na dopis;
jinak jsem děsně nešťastný.
Srdečně KČ
( 928 ) [ Londýn, Notting Hill ] Úterý, 17. června [ 1924 ]
Drahá Olino,
tři dny jsem nyní čekal na dopis od Tebe, a nedošlo nic.
Mám úzkost, nejsi - li třeba churava, nebo nehněváš - li se na mne, nebo nedošla - li snad správně adresa, kterou jsem Ti poslal.
Proto ji opakuji:
Mr Karel Čapek, c/o Dr. O. Vočadlo, Esq.
33 Adelaide Road
Surbiton ( Surrey )
England.
Jsem silně znepokojen, že jsem už skoro 14 dní beze zpráv.
Stýská se mi, nemám ani to jisté melancholické štěstí, které mne provázelo v Itálii.
Jinak jsem si už trochu zvykl, Londýn mne tak neunavuje, ale pořád jsem tolik zván, že stěží najdu půl dne, abych se podíval někam do muzea nebo do galérie.
Jak vidíš, ani nemám pokdy posílat články do Lidových.
Ale jsem - li už jednou tady, mám jakýsi pocit povinnosti podívat se na vše, co za vidění stojí;
jinak bych asi utekl.
Cítím se dosti zdráv, ale stýská se mi a mám velikou úzkost, co je s Tebou.
Ani nemohu víc psát, protože mám pocit, že píši do prázdna;
nevím, nač v této chvíli myslíš, a nemám nač odpovídat;
psal bych Ti o sobě nebo o Anglii, ale nevím, máš - li o to špetku zájmu právě v těchto dnech.
Je mi takto velmi divně.
Nyní jdu zapomenout na svůj nepokoj do Národní galérie;
pak jsem zase zván, zas musím tlachat s cizími lidmi, bože, kdybych mohl být aspoň sám!
Piš, piš mi hodně brzo, abych byl klidnější.
Srdečně ruce líbá K.
( 929 ) [ Londýn, St. John's Wood ] 19. června [ 19 ] 24
Drahá Olino,
mohu psát jen několik slov, protože jsem na návštěvě u Mr Selvera, kam mi dr. Vočadlo přinesl Tvé dva dopisy najednou.
A tedy chci Ti pro tentokrát jen říci, že Ti líbám ruce a nohy a zbožňuji Tě a děkuji Ti za Tvá zlatá a krásná slova.
Nic víc dnes nepíšu, protože víc napsat nedovedu.
Bylo mi do pláče vděčností, když jsem to četl;
tolik dobroty a lásky, bože můj - znal jsem Tě tak dobře, a to jsem přece jen nečekal.
Zítra napíšu víc.
Srdečně zdraví a líbá Karel.
Nijak se neštvu, jen trpím nadbytkem společnosti.
( 930 ) [ Londýn, Notting Hill ] 20. června [ 19 ] 24
Drahá Olino,
tedy včera jsem dostal oba Tvé drahé dopisy po tolika dnech úzkosti a horečky.
Četl jsem je znovu v noci a lekl jsem se, nejsi - li ještě nemocna;
proboha, copak musíš mít všechny nemoci?
Dej mi ihned zprávu, abych byl klidný docela.
- Oh, spadla ze mne veliká úzkost;
jsem šťasten, že stojím před Tebou bez viny a že Ti je nyní jasno mnohé mé mlčení a couvání a věci, kterými jsi trpěla.
Ale slibuji Ti, že o tom nebudu mluvit, protože je to příliš jitřivé.
Ale nyní je všechno v pořádku;
jsi neskonale dobrá a ohromně rozumná, a tak Tě mám nejraději;
a věř, taková láska je lepší než ohnivé a pošetilé milenectví.
- A což Ti ještě ty oči nedají pokoj?
Ve Vídni nemám nikoho známého, totiž jen paní Auředníčkovou, jež je má překladatelka;
ale hrom do toho, nemám s sebou její adresu.
Proboha, uzdrav se z toho všeho, co Tě dosud zlobí.
- Překvapilo mne, že Ti prof. Syllaba psal;
ale jsem tomu povděčen, protože Ti asi řekl ty věci, o kterých já přece jenom nerad mluvím.
Jsem konečně klidný - nebyl jsem klidný ani po vteřinu, ale nyní je mi volněji;
jak Ti mám poděkovat?
Viď, jsem divný a protivný pavouk a blázen;
ale tím krásnější a dražší je, že mne přijímáš na milost tak, jak jsem.
A jistě tento klid bude mi tou nejhojivější lázní.
- Ne, neboj se, nijak se tady neštvu, spíš se strašně nudím na těch všech hostinách a čajích;
mimoto toto hrozné pohostinství mne připravuje o všechen můj čas.
Prosím, dosud jsem mnoho z Londýna neviděl, a jsem tu už tři neděle;
a psát nemohu, ani dopisy ne.
Dnes jsem na obědě u našeho vyslance, na večeři u jednoho ohromného boháče, Mr Conwaye, a zítra jedu na dva dny k H. G. Wellsovi do jeho venkovského sídla.
V pondělí pak jedu do Cambridge, v úterý do Oxfordu.
Pak zas budu pár dní v Londýně, a pak pojedu k moři odpočinout si.
Jsem totiž pozván do Skotska na ostrov Skye k Mr Setonu-Watsonovi ( Scotus Viator ).
Nemohu Ti ani psát, kde už jsem všude byl a s kým mluvil;
koneckonců je to nuda, a žízním po několika dnech nerušené samoty.
A tak Ti hladím ostříhanou kebuli a tváře a ruce za Tvou dobrotu.
Odvykl jsem si zpívat, příliš mi bylo trpět pro mne sama;
ale věz, že Ti mezi řádky říkám to nejkrásnější, co dovedu.
Už to tak je, že mne musíš číst mezi řádky a ne v řádcích;
už vidíš sama, že víc bylo, co jsem mlčel, než co jsem mluvil.
Víš, mne až oslňuje to jasno mezi námi;
a vidím, že vychází z Tebe.
Jen buď zdráva a nestonej mi.
- Nesmírně je mi líto Hilara i Kvapila - ani nevím, koho víc.
Až budu mimo Londýn, budu moci víc přemýšlet a víc Ti napsat;
nyní jsem roztřepetaný jako praporek ve větru, a už zas se musím strojit k obědu.
- Ten dr. Vočadlo je velmi hodný člověk, profesor české literatury na King's College.
Jezdím si k němu odpočinout.
Piš dál na jeho adresu;
piš asi dvakrát týdně, aby to mohl za mnou pravidelně posílat.
- A ještě jednou: tisíc díků, drahá.
Líbá Tvé ruce Karel.
( 931 ) [ Easton Glebe ] 22. června [ 1924 ], neděle
Drahá Olino,
tento dopis Ti píši na návštěvě u Wellse, na jeho venkovském sídle.
Chtěl bych Ti popsat, jak dokonale bydlí takový anglický člověk;
my se nikdy nenaučíme tak žít.
Park, malý zámeček s dokonalou koupelnou pro každého hosta, překrásná zahrádka zasypaná růžemi;
je mi tu jako ve snu, a je mi smutno, když si vzpomenu, oč nižší a hrubší je životní úroveň u nás.
A přitom mám pocit, že se do toho ani nehodím, jsem selský a zamlklý, je mi jako na trní přes všechnu tu nekonečnou přívětivost.
Zítra jedu do Cambridge a Oxfordu, pak se vracím do Londýna a pojedu pak na západ, k moři a do Skotska.
Nyní už končím s návštěvami a budu živ sobě a svým očím, budu psát své listy z Anglie a budu se těšit na návrat domů.
Děvečko, jsi už zdráva?
Nuže, strávíš - li prázdniny tak daleko ode mne, hleď, ať ozdravíš, ať se vrátíš silná a veselá.
Chtěl bych Ti ještě mnoho napsat, ale zrovna mne volají na procházku.
Tedy teď už Ti nebudu psát, leda pohlednici z Cambridge, a počkám, až dostanu od Tebe adresu.
Měj, prosím, trpělivost, protože budu zrovna jezdit po Anglii a nevím, kam mi dr. Vočadlo bude moci Tvůj dopis poslat;
ale i když to bude déle trvat, buď si jista, že na Tebe denně myslím a v duchu Ti vypravuji, co jsem viděl.
Tedy šťastnou cestu, a líbám Tvé ruce.
Karel.
( 932 ) Cambridge 24. června 1924
Srdečný pozdrav;
v Cambridgi se mi trochu víc líbilo, ale je to celkem nezábavná a neveselá cesta - jsem příliš málo sám.
Čekám udání adresy, abych mohl psát z cesty.
Zítra jedu do Oxfordu a vrátím se zas do Londýna.
Srdečně zdraví K. Č.
( 933 ) [ Londýn, Notting Hill 27. června 1924 ]
Už týden ( dnes je 27., pátek ) jsem nedostal žádné zprávy.
Zdráv, zejména od té doby, co nemusím chodit nikam na návštěvy.
Za dva dny odjedu z Londýna na sever.
Byla tu těžká vedra.
Už počítám dny do návratu.
Zdráva?
A kde?
Piš na 33, Adelaide Road, Surbiton ( Dr. Vočadlo ).
Srdečně K Č ( Dostal jsem včera 3 dopisy najednou.
Tisíceré díky! )
( 934 ) [ Londýn, Kingston ] 30. června 1924
Drahá Olino,
píšu tento dopis jaksi do prázdna - nevím dosud, kde jsi, ale doufám, že se někdo smiluje a pošle ten dopis za Tebou.
Zítra ráno odjíždím na sever a nevím, kdy se mi dostane do rukou Tvá adresa.
Nechám sice dopisy posílat za sebou, ale bůhví, dojdou - li mne.
Nu, což dělat;
prosím, nebuď netrpělivá, nastane - li pauza v dopisech;
budu psát zatím pořád do Prahy, než dostanu Tvou letní adresu.
Jinak nic nového;
jsem zdráv a užívám nyní větší samoty, píši články do Lidových a takto je mi daleko lépe.
Jen když už jsem zbaven společenských závazků.
Ve Skotsku si trochu odpočinu na ostrově Skye, kde budu hostem Setona-Watsona.
Těším se domů, těším se na Tebe, na klid a práci;
čím víc přibývá člověku let, tím silnější kořeny má doma.
Děkuji Ti za zprávy, které jsi mi poslala;
je mi hrozně líto Kvapila i Hilara.
Kvapil chybil tím, že sám nežádal, aby byl postaven před soud.
Bůhví, co s ním bude.
- Psal bych víc, ale nevím, zda vůbec nebo kdy tohle psaníčko dojde do Tvých pacinek.
Budu psát pilně, byť nevím kam.
Srdečně děkuje za všecko, zdraví a líbá
Karel.
Buď zdráva, nepiš mnoho, nehubni a vrať se hodně svěží a silná.
A oči, oči si vyhoj!
Zrovna došel Tvůj poslední dopis před odjezdem.
Tvůj tati měl pravdu, že Tě nenechal filmovat;
jeď na prázdniny a zotav se.
Kvapilovi se velmi divím.
A neříkej, že se rouhám;
prostě necítím se v Anglii doma, nelíbí se mi tu příliš, myslím, že z důvodů tak trochu sociálních.
Nelíbí se mi tu nadbytek bohatství, nadbytek obchodu, vylidněný venkov a překrvená města;
říkám, že jsem byl v Itálii šťastnější, protože celý život tam je šťastnější.
Nemohu Ti ani přát šťastnou cestu, protože nevím, kdy vůbec tohle psaní dostaneš.
Nemusíš psát tak často, jen když mi napíšeš adresu.
Království za adresu!
Pa.
( 935 ) [ Edinburgh 3. července 1924 ]
Jsem zdráv a byl bych dosti spokojen, kdybych neměl takový dopal na anglické kostelníky.
Jsem už v Edinburku, a pozítří jedu docela na sever.
Adresu dosud nemám a nemohu ji mít než asi za týden.
Škoda.
Srdečně zdraví K Č
( 936 ) Edinburgh, 4. července [ 19 ] 24
Zdráv a tentokrát dosti spokojen.
Skotsko je mi daleko bližší než ostatní Anglie.
Už se tu cítím zotaven.
Zítra jedu k jezerům.
Srdečně zdraví K Č
( 937 ) [ Killin ] 7. VII. [ 1924 ]
Jsem u jezera Tay ve Skotsku.
Prší.
Dnes odjíždím na ostrov Skye.
Doposud nemám adresu, i píši do Prahy.
Snad na Skye, kam jsem si nechal poslat dopisy, dostanu psaníčko - s dobrými zprávami?
Srdečně zdraví K Č
( 938 ) [ Kyle Akin 10. července 1924 ]
Srdečně vzpomínám na nejvzdálenějším bodě své cesty.
Dosud jsem nedostal dopis a adresu, nevím kam psát.
Snad na mne čeká dopis v Glasgowě.
Už je čas!
Srdečně K Č
( 939 ) 13. července [ 19 ] 24
Drahá Olino,
ani v Glasgowě jsem nedostal adresu.
Udal jsem tedy svůj příští pobyt v Caernarvonu;
snad tam už, propána, dostanu od Tebe psaníčko.
Nevím tedy, kam mám psát, ale už to nemohu vydržet a píši tedy do Prahy.
Snad to nějaká milosrdná duše za Tebou pošle, abys neměla strach, že jsem se utopil v moři.
Byl jsem u moře a dělal jsem po něm několik cest;
byl jsem ve Skotsku, které je strašně smutné a krásné;
byl jsem na Hebridách docela na severu, a nyní jsem se už vrátil ze Skotska a sedím u krásného anglického jezera Derwent-Water, a pozítří jedu do Severního Walesu, totiž nejdřív do Liverpoolu, a pak už se začnu vracet.
Jakživ jsem se tak netěšil domů jako tentokrát.
Už zrovna počítám dny, a mám okamžiky, že bych se najednou utrhl a letěl domů.
Ale pak si vzpomenu, že tam beztoho nejsi;
a je mi líto, že ani nevím, kde jsi, kam se mám obrátit čelem vzpomínaje.
Bůhví, kam Tvoje psaní zabloudilo.
Poslal jsem za Tebou celou spoustu lístků;
nevím, došly - li do Tvých rukou.
Čím nejvíc trpím, je nedostatek času;
stěží mohu čmárat své obrázky a psát své Listy z Anglie;
proto jsem uvázl tady, abych psal a kreslil, ale zas mne to táhne ven, k pěknému jezeru a na krásné anglické cesty.
Vcelku nejsem zdaleka tak okouzlen jako loni v Itálii.
Ale už jsem nervózní z toho, že nevím, kam Ti psát;
vím, že jsi zatím v neklidu, a i na mne přichází úzkost, nestalo - li se Ti něco.
Doufám pevně, že mne v Caernarvonu zastihne Tvůj dopis.
Chtěl bych Ti toho tolik mnoho napsat, ale kdo ví, kdy ten dopis budeš mít.
Pomalu za čtrnáct dní se uvidíme;
vím, že budeš naříkat, že jsem Ti nepsal, ale nemohu za to.
Nemohu pochopit, že jsem v Glasgowě neměl žádné psaní.
Snad se ztratilo či co;
nemohl jsem tomu uvěřit, třikrát jsem tam šel a prosil jsem, aby se znovu přesvědčili.
Nu, napíšu víc, až dostanu psaní.
Srdečně zatím zdraví a líbá
Karel.
Buď zdravá a veselá, vrať se mi zdravější a silná!
( 940 ) [ Llandudno by Judges L TC ] 17. VII. [ 19 ] 24
Pozdrav z mořských lázní.
Odpoledne jedu do Caernarvonu.
Doufám, že tam budu mít nějakou poštu a konečně i adresu.
Srdečně vzpomíná K Č
( 941 ) [ Caernarvon 18. července 1924 ]
Drahá Olino,
dnes ( v Caernarvonu ) se dovídám, že do Glasgowa byly za mnou poslány dva dopisy poste restante;
v Glasgowě však nebylo nic, takže se asi ty dopisy ztratily, a já zas nemám adresu a nevím, kam Ti mám psát.
Proto posílám tento dopis do Surbitonu, aby tam, jakmile tam dojde od Tebe dopis, doplnili Tvou adresu a poslali Ti jej, abys aspoň věděla, že jsem živ a zdráv.
Já však nevím, jsi - li živa a zdráva, a trnu úzkostí, a vrátil bych se rovnou do Prahy, ale tam také nejsi;
inu, to se nám ještě nestalo, abychom se sobě tak ztratili a nevěděli o sobě, kde vlastně jsme.
Nevím, cos mi psala a co Ti tedy mám odpovídat;
posílal jsem Ti dopisy a lístky do Prahy, snad je za Tebou někdo poslal.
- Už svou cestu dokončuji;
neslouží mi anglická kuchyně, mám často migrénu;
jinak jsem v dobré kondici.
Pořád myslím na to, kde a jak Ty, drahé děvčátko, trávíš své prázdniny.
Právě to, že nemám od Tebe zpráv, mne nutí tak na Tebe vzpomínat, že si to ani představit nedovedeš.
Bože, je mi těžko psát, co mám na srdci, když ani nevím, kdy toto psaní dostaneš.
Bojím se, že máš třeba zbytečné starosti, když nedostáváš ode mne psaní, a že Ti to zkalí Tvůj zasloužený odpočinek.
Tak co, píšeš?
Nepiš mnoho, já také mnoho nepíšu, a ještě to za nic nestojí;
přece jen Itálie byla daleko opojnější.
Bavím se kreslením obrázků a hlavně těšením na návrat;
kdybys byla v Praze, už bych byl dávno odtud utekl.
Kde jsi, krásná panenko?
Propánaboha, kdybys aspoň byla na dosah mých vzpomínek!
Už to je k nesnešení, ale co mám dělat?
Tak ošklivé prázdniny jsem ještě neměl;
a to všecko proto, že nějaký pitomec v Glasgowě založil moje dopisy!
Vidíš, nepsal jsem Ti mnoho něžného a zamilovaného loni z Itálie, ale přece mne těšilo a posilovalo, že to chodilo pravidelně do Tvých rukou a že jsem mohl čekat na odpověď.
Letos je mi přímo úzko, a těším se jen na to, až to bude odbyto.
- Doufám, že aspoň tenhle dopis dojde do Tvých rukou a uklidní Tě.
Také další dopisy, pokud nebudu mít Tvou adresu, budu posílat prostřednictvím Surbitonu.
Tak, a teď - skoro o půlnoci - myslím na Tebe tak silně, že to i ve spaní musíš cítit jako pozdrav a být si vědoma, že s Tebou mluvím.
Teď myslím všechno to, co nechci psát;
nerozumíš - li tomu, jsi bídnice.
A ještě několik velmi silných myšlenek, nežli půjdu spat.
Tak.
- Ani nevíš, holčičko, jak často se mi teď o Tobě zdá.
Srdečně zdraví a líbá Karel.
( 942 ) 20. července [ 19 ] 24, Exeter
Drahá Olino,
jsem pořád ještě bez jediného dopisu od Tebe, jelikož jsem nemohl udat předem svou adresu, aby mně poslali Tvé dopisy, a po zkušenosti v Glasgowě to ani nechci;
zas by se mohly ztratit.
Doufám, že jsi zdráva a klidna;
brzo už Tě zase uvidím a pak si Ti postýskám, jak mi bylo bez Tvých zpráv.
( Už 20 dní! )
Zkracuji svou cestu;
zítra jedu do Plymouth a pak se vracím rovnou do Londýna, kde dám do pořádku své věci, a pak jedu domů.
Kolem 1. srpna, spíš dříve, budu v Praze.
- Jezdí se tady dobře, ale mizerně se tu jí, a hotely také nejsou, jak jsme na ně zvyklí.
Viděl jsem kus světa, a budu zase rád doma;
není to u nás tak špatné, jak si často namlouváme, naopak;
lepší, než dovedeme ocenit.
Prší mnoho a je dost chladno;
je - li tak také na pevnině, bojím se, že mnoho neužiješ svých prázdnin.
Poslední psaní, která jsi mi psala, byla tak harmonická a vyrovnaná, že jsem byl z nich nesmírně šťasten;
jen buď zdráva, buď fyzicky tuhý a čilý chlapík;
a pak budeš výtečný exemplář.
V Caernarvonu ( Wales ) jsem měl od Tebe dostat psaní;
nedošlo žádné, a to mne tak trápilo, že jsem přerušil svou cestu do Irska, a od té doby se vracím: přes Chester, Bristol a Exeter do Plymouth a podívat se cestou do Londýna na Dartmoor;
víš, to je kraj, kde byl Pes baskervillský.
Jsem většinou dost špatně naladěn;
a těším se do Prahy jako nikdy dosud.
Viď, člověče, Ty víš proč.
Jak krásně mi bude, když se budu moci na Tebe dívat s vědomím, že víš všecko a promíjíš všecko a nemáš vůči mně hořkosti v srdci.
Panebože, jen kdyby to už bylo!
Srdečně zdraví a líbá Karel.
( 943 ) V pondělí ráno - [ asi srpen 1924 ]
Drahá Olino,
nevím, zastihnu - li Tě doma, a proto Ti píšu dopis.
Vrátil jsem se včera k večeru;
odpoledne ke mně přijde Štorch, a v 5 hodin Tě budu čekat na koláči.
Zítra je Druhé mládí, tak se na to půjdu podívat, budu - li moci.
Mám ovšem strašně mnoho co dělat;
ale teď se hlavně těším na to, že Tě o páté hodině uvidím.
Srdečně, byť jen nachvat, zdraví a líbá Karel.
( 944 ) Brno [ 18. listopadu 1924 ]
Milá Olino,
zítra ( v úterý ) přijedu odpoledne do Prahy;
přijdu se v 6 hodin podívat na náměstí, nejsi - li tam;
ne - li, tedy se sejdeme ve středu na ( nebo po ) Heleně Spartské.
Mám tu strašně mnoho jednání, nemohu ani víc psát.
Tedy na shledanou - myslím, že Tě spíš uvidím až ve středu, ale dostaneš - li ten dopis včas, přijď v úterý o pěti na náměstí.
Srdečně zdraví a líbá K Č
( 945 ) [ Leden 1925 ]
Milá Olino,
protože nevím, uvidím - li Tě dnes večer v divadle, kam jdu, píši Ti psaní.
Prosím, mohla bys přijít zítra ve 3 hodiny k jedničce?
Já jsem totiž v sobotu, když jsem si dával s Tebou schůzku, zapomněl, že na úterý o 15 je ke mně svolána schůze Penklubu, na které ovšem musím být.
Telefonoval jsem včera Kholovi, aby ji ještě honem přeložil na středu, ale Khol prohlásil, že to už nejde.
Tak prosím Tě, přijď ve tři, trochu se vyvenčíme a pak pojedu domů.
- Právě jsem dopsal článek o pragmatismu.
Celé ráno byla u mne jedna Angličanka, přijela sem schválně, aby mě interviewovala, jak soudím o ženské otázce, o bohu, o válce a o všech jiných věcech.
Jo, to jsou radosti.
Jinak není nic nového.
Snad Tě přece jen v divadle uvidím a doprovodím Tě.
Budu o hlavní pauze před ředitelskou lóží.
Srdečně K.
( 946 ) [ Leden 1925 ]
Milá Olinko,
chtěl jsem Tě zítra vidět;
ale zatím jsem dostal urgentní pozvání na Hrad na jakousi schůzi dvanácti kapacit o 5. hodině odpoledne.
Protože jde o věc dosti důležitou, musím tam jít.
Prosím Tě tedy, napiš mi pneumatiku, mohl - li bych Tě vidět v úterý ráno nebo odpoledne, v kterou hodinu chceš;
jsem zcela volný kromě středy odpoledne, kdy mám schůzku s Durychem, Šrámkem a Ruttem.
Tedy napiš mi hodinu a místo;
když teď snad nezkoušíš, můžeš zvolit, kterou ranní nebo odpolední hodinu chceš.
Už včera odpoledne se u mne hlásila katastrofální rýma;
dnes jsem jí propadl, teku, smrkám, slzím, sakruji, kašlu a mám hřbet jako rozmlácený;
odpoledne si lehnu a přes zítřek ( pondělek ) se vystůňu.
Ovšem ta schůze mě v tomto stavu pranic netěší.
Jsem docela pitomý, sliznice mne pálí jako živé maso;
zkrátka fuj tajksl.
V aféře nevím nic nového;
doufám, že z toho opravdu nic nebude.
Posílám Ti rukopis Tetínkové;
ač jsou to jen fragmenty, mám dojem, že i celek musí být nějak divně roztříštěný;
krásná místa, ale všechno nějak zamotané do chuchvalce;
místy taky mnoho slov.
Už se bojím na ten papír déle dýchat, abys z něho taky Ty nedostala rýmu - bůh Tě chraň!
Ani na ruku Ti hubičku nedám, a zdravím jen z dálky.
KČ
( 947 ) [ Snad 5. února 1925 ]
Drahá Olino,
je mi velmi líto, že jsem Tě dnes nemohl vidět.
Snad Tě zítra ráno najdu v divadle, zkoušíš - li a budu - li mít chvilinku pokdy, abych tam zajel.
Rozhodně však doufám, že budeš moci pozítří ( v sobotu 7. t. m. ) být o 13 u Muzea u jedničky;
půjdeme někam, do bio nebo na procházku;
o 16 pak mám schůzi v divadle.
Zítra mám tu večeři u pana prezidenta;
věřila bys, že mám z toho trému?
Musel jsem včera a dnes zase nechat práce, protože jsem nahonem musel psát něco pro Lidové.
Ale rád bych byl do příštího týdne hotov.
Hilar chtěl na mne režii pro Národní.
Tentokrát jsem odmítl.
Jinak nic nového.
Jsem jaksi unaven a rozladěn, a těším se na sobotu.
Srdečně zdraví K. Č.
( 948 ) 17. II. [ 1925 ]
Milá Olino,
dala - lis přednost pozvání na čaj před mým pozváním na procházku, musím se s tím smířit;
jen pak, prosím, neříkej, že je to má vina, vidíme - li se zřídka.
Aspoň tu jednu radost mám z Tvého dopisu, že jsi v noci spala, z čehož soudím, že se Ti snad vede poněkud lépe;
v tom směru jsi skutečně mohla napsat pár slov více, abych věděl, trpíš - li už méně.
Lituji velice, že mi dnes nebylo přáno Tě vidět;
zítra ( ve středu ) odpoledne jdu k ministrovi Benešovi ( hlavně kvůli Penklubu ) a ve čtvrtek odpoledne mám schůzi výboru Penklubu ve věci velmi důležité.
Dostal jsem totiž právě sdělení z Hradu, že pan prezident přijme pozvání na první večeři klubu ( jehož předsedou naneštěstí zvolili mne ).
Je to veliká čest pro klub, ale také veliká odpovědnost, a tak z toho mám těžkou hlavu a svolávám narychlo výbor, aby se vše jaksepatří připravilo.
K tomu se mi navalilo redakční práce, rekurs proti daním, věci, které musím rychle přečíst, jakýsi apel, který mám napsat proti bolševickému soudnictví, k čemuž musím přečíst velký materiál, - zkrátka nevím, kde mi hlava stojí, a jde mi to trochu na nervy.
O té návštěvě prezidenta Masaryka nikomu neříkej, aby se nám do klubu nehrnuli lidé, o něž není co stát.
Rovněž neříkej nikomu toto: že jsem dnes dostal vyzvání, abych přijal místo šéfa činohry v Brně.
Ovšem na to jen poděkuji.
- Tedy, milé děvče, přijdu se ve čtvrtek podívat na Svatební vínek, abych Tě viděl;
to aspoň nemůžeš v poslední chvíli odříci.
Po představení potom počkám před divadlem, abych se Tě aspoň optal, jak Ti je.
Přeju Ti mnoho a mnohokrát, aby Tě už přestala papulka bolet.
Ach, děvče, jsem velmi ustarán;
a přitom neberu na sebe nic, co opravdu nemusím.
Už ani si popovídat nemohu.
V neděli zas byl u mne jeden velký americký žurnalista, sám čert mi byl dlužen mé " úspěchy ".
Polituj mne aspoň trošičku;
já sám Tě lituji moc a doufám, že Tě ve čtvrtek uvidím zdravou.
Srdečně zdraví K.
( 949 ) [ Březen 1925 ]
Milá Olino,
smutná zpráva:
Včera večer kocour Vašek dokonal;
byl otráven, nevíme od koho;
ale ta služka dole, co ji poškrábal, mu pořád vyhrožovala, že ho otráví.
Chudák se dlouho netrápil.
Mařenka probrečela celou noc, a já jsem dlouho přemítal o životě a smrti.
Přijali jsme teď za svou tu malou kočku, která se k nám zatoulala a usadila se u našich kamen;
přišla asi před týdnem a hned také zastonala, patrně sežrala něco otráveného, ale buď méně, nebo byla zdravější, zkrátka vyšla z toho bez dalšího úrazu.
Je to opravdu divné, jak jsou lidé krutí.
Mé nachlazení nepropuklo;
snad projde tentokrát mírněji, než mívá u mne ve zvyku.
Protože zítra ( v úterý ) ten Revizor, jak víš, není, sejdeme se o " 5 na Mustku;
kdybych snad dostal rýmu jako trám, omluvila bys mne laskavě;
doufám však, že mi nebude tak zle.
Teď se jdu podívat, jaké jsou na světě koberce.
Srdečně zdraví K.
( 950 ) Plzeň [ začátkem roku 1925 ]
Srdečný pozdrav - na ulici o 37.
Dobře pochodil atd.
Ostatní ústně, a sice dříve, než dojde ten lístek.
KČ
( 951 ) [ Březen 1925 ]
Drahá Olino,
já dnes nemůžu přijít, protože včera úderem 7. hodiny ve mně vypukla děsná rýma, kašel, slzotok, bolení hlavy, bolení zubů, polámanost ve hřbetě a ve všech údech a jiné katastrofální příznaky mých obvyklých velerým.
Pročež mi vnitřní hlas káže, abych si lehl na sofa a sténal tak dlouho, až mi to pomůže;
pak se přihlásím sám.
Nejsem hoden ani políbit pacinky, neboť jsem celý mokrý.
Fuj!
S pozdravem na dištanc K Č
( 952 ) [ Před 6. dubnem 1925 ]
Drahá Olino,
poslušně hlásím, že prosím o dovolenou pro několik příštích dní, protože se zítra nebo pozítří nebo kdy budu stěhovat.
Stalo se to dřív, než jsem čekal;
večer zahrabali kanalizaci, cesta je volná;
za několik dní začnou kopat kanalizační přípojky, a cesta bude zas pro vozy zatarasená, snad na několik neděl.
Nebude - li mnoho bláta a nezačnou - li tam zítra kopat pro plynovod, bude snad možno tam některého jitra slavnostně vjet;
není to ještě dokonale jisto, ale musím se připravit.
Dnes ze všech sil pakuji ( při rovnání papíru jsem objevil rukopis Rusalky! ) a od zítřka běhám od špeditéra k instalatérovi, od čalouníka k elektrickým podnikům, od Piláta ke Kaifášovi, od UP na poštu a tak dále a tak dále;
budu mít toho víc než dost;
zbude - li mi chvilenka, stavím se některého dne, kdy hraješ, u Tebe v divadle;
rozhodně Ti dám vědět, kdy budu mít první volný okamžik, a pokusím se Tě vyhledat.
Rád bych to měl do středy nebo do čtvrtka odbyto.
S Malou Stranou se rozloučím beze vší sentimentality, stejně jako Ty;
budeme tam jezdit na výlety, že?
Jinak ovšem není nic nového;
Angličanka zmizela, poslavši mi dopis poněkud zmatený a lítostný.
Jsem rozladěn jako každý člověk, který pakuje;
považuji pakování za jednu z nejprotivnějších prací;
ale doufám, že dnes už s tím budu hotov.
Ani ředitele Fuksu nemohu navštívit, protože užívám každé chvilinky, abych byl dříve hotov.
A tak odpustiž, paní, služebníku svému, že několik dní nepohledí do tváře Tvé;
přihlásí se, jakmile mu bude možno, a řekne " Uf ".
Tedy na shledanou, děťátko, budeme už brzo tak skoro sousedy;
sláva, nebudeme mít už tak daleko k sobě.
Líbám pacinky, jdu skládat papíry.
Srdečně KČ
( 953 ) [ 7. dubna 1925 ]
Milá Olino,
už jsem se zhruba přestěhoval, jsem utahán jako herka a je to zatím jako cikánský tábor.
Bohužel na zítřejší premiéru nemohu přijít, protože si ještě netroufám jít v noci domů po těch rozkopaných cestách.
Vyhledám Tě co nejdříve.
V neděli jsem přece jen mluvil s Fuksou, četl zatím jen I. akt, je nadšen, jen by si přál " malinko " zmírnění, jen prý o odstín - promluv s ním, kde a jak.
Jinak, jak říkám, velebí věc velmi a slibuje si od ní náramnou kasu.
Chce to dávat brzo, aby to mohl házet před prázdninami i po nich.
Rozhodně ho navštiv a promluv si s ním o podrobnostech.
Těším se už na shledání.
Pa.
K Č
( 954 ) [ 8. dubna 1925 ]
Drahá Olino,
zrovna v tuhle hodinu hraješ premiéru, a já se nemohu jít na Tebe podívat;
jsem špinavý, utahaný, polámaný, neholený, s černými nehty a prsty plnými záděr;
nevypadám ani dost málo lákavě nebo aspoň civilizovaně.
Dnes už třetí den nám vozili nábytek - šlo to jen na pérových vozech, nábytkový vůz by se tam nedostal.
Museli jet osmkrát, představ si to nošení, ten rostoucí nepořádek;
a přitom v bytě pracovali truhláři, instalatéři, čalouníci, zedníci, montéři, natěrači a já nevím kdo ještě;
větší chaos a nelad jsem ještě nezažil.
Zítra si srovnám knihy a nechám přitlouci obrazy, budu mít co dělat od rána do noci, aby vzniklo aspoň trochu pořádku.
Pozítří ( v sobotu ) Tě ( doufám ) navštívím na Potopeném zvonu;
kdybych náhodou nemohl, zaskočím k Tobě do bytu v neděli ráno, a kdybys nebyla doma, stavím se v divadle;
zkrátka někde Tě najdu.
Bylas už u pana Fuksy?
Rozhodně si k němu zajdi, řekne Ti velmi milé věci.
Až se umeju a přestrojím, budu se cítit oprávněn ukázat se Ti.
Zatím pa;
ani ruce nelíbám, protože škrábu.
Srdečně K Č
( 955 ) [ Květen 1925 ]
Drahá Olino,
1. copak by Ti ruka upadla, kdybys mi napsala, co Ti v úterý bylo, co se Ti stalo nebo čím jsi stonala?
Takhle člověk žije v neklidu a nespí pořádně a má starost.
Podruhé laskavě nestonej ( to bude nejlepší ), a když už, tak mi napiš, co a jak, abych neschnul v starostech.
2.
Za druhé není pravda, že jsem Tě neviděl 4 dny.
Od pondělí večera do čtvrtka ráno uplynuly právě dva astronomické dny, na něž připadá 1 schůze Penklubu, 1 komise stavebního družstva, 3 články, 7 anglických a francouzských dopisů a jiné víceméně důležité a spíše méně než více příjemné záležitosti.
3. [... ]
4.
Doufám, že jsi dnešní den strávila v přírodě příjemně a že jsi už zdráva.
Jen kdybych aspoň už věděl, co se Ti přihodilo.
Píšeš, že se vrátíš v pátek odpoledne.
Bohužel v pátek odpoledne mám hosty a nemohu je poslat domů.
Stavím se tedy u Tebe ve Vršovicích zítra ( v pátek ) před polednem.
Nebudeš - li doma, stavím se pro Tebe v sobotu po odpoledním představení.
Je Potom láska, takže asi o 15 budeš hotova.
Počkám před divadlem.
Zatím Ti líbá ruce K Č
( 956 ) [ 17. června 1925 ]
Má - li se chytit ranní vlak do Svatoňovic, musí se jet přes Pardubice, a sice buď 21. ( 9 večer ) z Wilsonova ( Pardubice 22.40 ), 21.20 z Masarykova ( 23.00 Pardubice ), 22.30 Wilsonovo ( 0.13 Pardubice ) nebo 22.45 Masarykovo ( 0.27 Pardubice ), přespat v nejbližším hotelu a ráno jet rychlíkem v 6.50 z Pardubic do Josefova, kde je vlak v 7.34, a přesedne se do osobního, který vyjíždí z Josefova v 7.37 a je ve Svatoňovicích v 8.46 ráno.
To je velmi výhodné spojení a bylo by na zkoušky dost času.
Přes Hradec není po 7. hodině večer žádné spojení, krom osobního vlaku, který vyjíždí z Denisova v 23.45 ( = 312 ) a je v Hradci teprve ve 3 hodiny v noci.
To nejde.
Na shledanou v Pen.
K Č
( 957 ) [ Počátek července 1925 ]
Milá Olino,
píši Ti honem, nežli poběhnu do redakce, abys dostala dopis ještě před nedělí.
Tak vidíš, pámbu Tě miluje a nadělil Ti docela pěkné počasí;
takové akorát, aby člověku nebylo leno horkem a chtělo se mu chodit samými pěknými cestami.
Když vane takový vítr, tak jsou lesy jako moře;
stejně krásně hučí a stejně nekonečně se hourají jako vlny na moři.
Tady ovšem není nic nového;
jsem ponořen do té komedie, že mi chvílemi jen chocholka vlasů čouhá ven;
chtěl bych to mít brzo hotovo, abych se mohl s klidnou a nerozdvojenou myslí pustit do té nové, která mne láká a která mne bude mučit, protože je strašně těžká.
Považ, dvě léta jsem už nepsal;
bylo mně už jako kočce, která dvě léta neměla kocoura;
zdálo se mi, že " nic neužiju ".
Ta druhá hra mně bude pít krev, ale zato já budu pít také její krev.
Hromada peněz měla ohlas velmi dvojaký;
většina kritik byla velmi ostře proti ní, že je to blivanina;
menší část se snažila ocenit anglosaskou výstřednost.
Pan jv. ovšem psal, že rozkošná představitelka komorné proteplila scénu a zasluhovala by si onačejších rolí.
To se rozumí.
A co, jak se vede Tobě a celé Tvé partě?
Choď hodně, holčičko, inhaluj, jez strašně mnoho, buď surově zdravá, nepiš, pročeš si pěkně pocuchané nervy a někdy si vzpomeň, že toužím vědět, jak se Ti vede.
A pozdravuj Božku a Mariannu Hellerovou a vašeho Karla a třeba i pana Štekla, ačkoli ho neznám.
A jez.
A nepiš.
Se všemi dobrými druhy pozdravů.
K Č
( 958 ) [ 11. července 1925 ]
Milá Olino,
dostal jsem právě dopis [... ]; prohlašuji čestným slovem, že se nic takového nestalo [... ]; nezbývá mi tedy než se omluvit [... ] a říci si, že jsem zas tentokrát byl obětí - čeho vlastně?
Nějaké temné a zlé lži, kterou nemohu pochopit;
ta ženská ve Františkových Lázních i můj známý ( křivdíš tentokrát: nebyl to nikdo z rodiny ) nemají žádný přímý zájem rozlaďovat mne;
je to odporné a stravuje mne to [... ] Je mi hořko, ani nevíš jak;
já, který mám zrovna zoufalou potřebu harmonie a čistoty, abych se udržel při životě, se musím setkávat s takovou nějakou malichernou lží a křivostí.
Jsem slabý člověk, slabší, než víš;
má životní síla je založena na kreditu, na důvěře k lidem;
ztrácím všechnu jistotu, mám - li co dělat s něčím lživým a nesmyslným a nenávistným.
Byl jsem otráven, když jsem Ti psal minule;
dnes se omlouvám, ale je mi smutno.
Proč se mi tohle děje?
Kdo mi to udělal?
Hledím úzkostlivě, abych nikomu neublížil;
je to malá zásluha, ale chtěl bych si tím vykoupit neporušenost a čistotu vlastního života;
a je - li to sobecké, dávám za to světu všecko, co mohu.
Je mi teskno, děvčátko;
řekneš, že to nestojí za to;
snad, ale dotklo se mne to na nejcitlivějším místě.
Tyhle věci by ze mne udělaly samotáře, který by se děsil lidí.
Odpusť, že jsem Ti tím zkazil náladu;
mám - li být za to trestán, myslím, že už jsem si to vypil dost trpce sám v sobě.
Není nic nového.
Onehdy jsem měl ošklivý sen;
zdálo se mi, že na Vinohradském divadle vystoupilo na zkoušku mladé děvče;
hrála skvěle, a já ji nenáviděl, protože to byla pro Tebe konkurence;
přesto jsem si byl ve snu vědom, že musím dělat všechno, aby byla angažována, jelikož má talent, což jiní nechtěli jaksi uznat.
Když jsem se probudil, vzpomněl jsem si, že to byla herečka Evansová, o které jsem Ti říkal a kterou jsem viděl v Londýně hrát v Lyric Theatre;
jenže Evansová, které bylo sedmnáct let místo dobrých čtyřiceti.
Ani mi nepíšeš, mám - li přijet a je - li naděje, že bych v Sedmihorkách dostal pokoj.
Myslím, že v redakci bude po 15. volněji a že budu asi tak hotov s prací, kterou jsem si uložil.
Nejde mi to od ruky;
mám nějak těžkou hlavu.
Stavil bych se v Sobotce u Šrámka;
je to při cestě, a Šrámek je člověk, na kterém je možno s důvěrou spočinout.
Ostatně vyčkám, co mi napíšeš, a pak bych Ti oznámil den ( kolem 20., myslím ).
Zatím Ti přeji pěkné počasí a veselou společnost.
Ani nepíšeš, co dělají sliznice v nose.
Sliznice je ovšem ošklivé slovo, u děvčat by se to mělo jmenovat jinak, " rosné pole " nebo " kvetoucí břeh potoka " nebo tak nějak.
Se srdečným pozdravem K Č
( 959 ) Ve čtvrtek, 16. července 1925
Milá Olino,
tedy nestane - li se nic, co by mne zdrželo, vyjedu v neděli a stavím se u Šrámka v Sobotce;
do Sedmihorek přijedu v pondělí, nebo kdybych se zdržel v Jičíně, který snad stojí za podívanou, v úterý dopoledne.
V pondělí bych přijel asi v 16.39 ( o půl páté ) do Sedmihorek;
kdybych se zdržel, budu hledět dát včas zprávu.
Tedy buď tak laskava a objednej mi pokoj už na pondělní noc;
v Sedmihorkách za sezóny tak nejisté jistě nějaký pokoj bude.
Protože, myslím, už od Tebe psaní nedostanu, a kdybys psala, už by mne nedošlo, zůstaňme při tom, že přijedu v pondělí odpoledne nebo v úterý asi poledním vlakem ( nevím přesně, kdy jede ) do Sedmihorek.
Kdybys mi nepřišla naproti, vyhledám Tě ihned na Hrubé Skále.
-
Nic nového.
Nepracuji a jsem unaven.
Jaksi mne nic netěší;
snad tedy mi poslouží příroda.
Pozdravuj všechny.
Těším se na shledanou a na kousek duševní a morální pohody;
velmi jí potřebuju.
S pozdravem nejsrdečnějším K Č
( 960 ) Sobotka [ Po 16. červenci 1925 ]
Srdečný pozdrav
K Č
Pěkný pozdrav
Fráňa Šrámek
( 961 ) Mladá Boleslav [ 19. července 1925 ]
Omylem jsem se dostal do Mladé Boleslavi místo do Sobotky;
je to tu velmi nudné.
Následkem toho přijedu do Sedmihorek pravděpodobně v úterý ve 12.32 ( poledne ), nezavezou - li mne omylem do Domažlic nebo do Moravské Ostravy.
Je tím vinen starý jízdní řád.
Těším se na shledanou, a bude - li nutno, budu telegrafovat.
Srdečný pozdrav K Č
( 962 ) [ Koncem července 1925 ]
Milá Olino,
tedy začíná se hrát až v neděli večer;
hraje se Lesní ženka, v pondělí Baťoch, v úterý Soud, ve středu Směry života a nějaký Šamberk, ve čtvrtek Druhé mládí, v pátek Bejvávalo a nějaký Neruda, myslím Prodaná láska, nově studováno.
Ohlašuje se Bartoš, pak Žuk, pak Madla a potom Bengle.
- Dojel jsem šťastně, několik minut před velikým lijákem;
dnes odejel bratr se svou familií.
Navalila se mi za ten týden hromada práce, hlavně korektury Krakatitu;
a k tomu je mi hanebně leno.
Myslím, jak teď musí být pěkně v těch lesích;
nu, což naplat, vynahradím si to později.
Myslím, že se nevrátíš před nedělí, viď?
Měj se hodně dobře, pozdravuj co nejsrdečněji celou partu, a koukej, ať si nepolámeš oudy;
budu rád, až Tě uvidím celou.
Srdečně zdraví K Č
( 963 ) Český Krumlov.
V úterý, dne? [ 1. 9. 1925 ]
Šťastně dorazil, vše viděl, spal 14 hodin, snědl 3 porce, našel kapsu hřibů, celkem spokojen.
Veliká lenost spojená s chutí ještě něco vidět.
Snad Vyšší Brod.
Je tu mnoho pěkného.
Vše v pořádku.
Těším se zase do Prahy.
Srdečně K Č
( 964 ) Český Krumlov [ 2. 9. 1925 ].
Středa
Dnes jsem zamokl.
Je to divné, kde já jsem, tam prší.
Přesto není to dosud zlé.
Pokusím se vzdorovat počasí a vydržet.
Srdečně zdraví K Č
( 965 ) [ Český Krumlov 4. 9. 1925 ]
Včera byl na celodenním výletu kočárem, ve Vyšším Brodě a Rožmberku.
Zítra opouští Krumlov a jede dál, někam na Lenoru, kde jsou ty pravé lesy.
Ale to už je začátek návratu.
Jinak vše v pořádku, pěkný chladný čas, nálada obstojná.
Se srdečným pozdravem K Č
( 966 ) [ Prachatice na Šumavě 6. 9. 1925 ]
Zas o stanici dál;
je trochu zima na hříbky i na mne, následkem čehož se asi dost brzo vrátím.
Jinak zdráv, nyní už sám, a vidím mnoho pěkného.
Srdečně zdraví K Č
( 967 ) [ Lenora ] 7. IX. [ 19 ] 25
Tak už se vracím, neboť není mi možno déle mrznout.
Ale hřiby jsem našel, panečku!
Přihlásím se ihned po návratu.
Se srdečným pozdravem K Č
( 968 ) [ Znojmo - Německý Brod 17. 9. 1925 ]
Madla si ve druhém aktě obouvá punčochy, ale pak přijde v peignoiru bosa!
To nejde.
- Konečně jednou krásný den.
Ještě jsem nedojel.
Srdečný pozdrav K Č
( 969 ) [ Brno ] 21. 9. [ 1925 ]
Přijdu k Vám v úterý odpoledne
Čapek
( 970 ) [ Asi 1925 ]
Tak jsem přišel za Šrámkem, jak smluveno, - a Ty jsi v tahu.
Zítra přijdu hodně brzo, abychom se dostali dřív k paní Felicince.
Ovšem nejsem si jist, nezapomeneš - li i na to a nepůjdeš - li místo toho na koně.
Srdečně
K Č
( 971 ) [ Počátek listopadu 1925 ]
Milá Olino,
přijdu k Vám zítra v ( úterý ) odpoledne;
doufejme, že bude hezky a že se trochu vytáhneme na vzduch.
Protože máš Madlu, přijdu dřív.
Do Lán pojedu patrně ve středu, ne - li ve čtvrtek.
Ovšem do Pen bych se vrátil.
Jinak nic nového.
Psal jsem zrovna do Přítomnosti článek Ženy a politika, který si přečti.
Líbá pacinky K Č
( 972 ) [ Počátek listopadu 1925 ]
Drahá Olinko,
člověk míní a starý pán na Lánech mění.
Zrovna se dovídám, že nemohu tam jet v pondělí na oběd, protože tam bude kterýsi vyslanec, nýbrž až na večeři, takže tam budu asi nucen zůstat přes noc do úterka, a vrátím se patrně až v úterý v poledne.
I nemohu přijít v úterý ráno, jak jsem sliboval a se zaklínal, nýbrž až v úterý odpoledne.
Což budiž vzato na vědomí.
S políbením obou rukou K Č
( 973 ) [ Asi 1925 ]
D. O.,
opravdu bys neměla pořád jezdit po gašpílech;
už si jednou trochu odpočiň!
Teď už s tím na čásek přestaň.
Tak já přijdu zase zítra ( ve čtvrtek ) odpoledne, tak buď doma, abych Tě zas jednou uviděl;
už je mi to od soboty trochu dlouhé.
Tož na shledanou.
Líbá ruce
K
( 974 ) [ Asi 1925 ]
Dobrá, přijdu tedy zítra ( čtvrtek ) po 5. hodině.
Dnes budu držet palec.
Srdečně K Č
( 975 ) [ Asi 1925 ]
Přijdu tedy zítra ( ve čtvrtek ) odpoledne asi o 4. hodině - doufám, že aspoň tentokrát Tě zastihnu.
( 976 ) [ Asi 1925 ]
Byl jsem tu v pátek před polednem, ovšem marně.
Tedy zítra ( v sobotu ) o 15 před divadlem, ano?
( 977 ) [ Asi 1925 ]
Krásná!
( 978 ) Brno [ 8. února 1926 ]
Milá Olino,
píši v rychlosti pár slov - jsem tu jako v jednom kole;
samé konference a večeře, že se ani nevyspím.
Doposud se mi nepodařilo sejít se s Petrem Bezručem ( kterého si chci nakreslit, atd. );
následkem toho nemohu se zítra ( v úterý ) vrátit a přijedu až ve středu.
Chytnu - li ranní vlak ve středu, stavím se asi o 5 hodině u Tebe v divadle - tuším, že máš v Mořské panně nějakou epizodku, takže tam beztoho jsi.
Ve čtvrtek pak rozhodně přijdu k Vám.
Tak proboha prosím, nebruč, že neuvidím premiéru;
naplival jsem Ti, Myrrhinko, pro štěstí na tenhle dopis;
sraz vaz, breptej a měj se hezky.
Líbá pacinky K Č
( 979 ) [ 18. března 1926 ]
Milá Olino,
zítra je den, kdy se obyčejně setkáváme;
proto Ti honem a v krátkosti píšu pár slov a pěkné pozdravení.
Zítra jsem jednak volán na Hrad k panu sekčnímu šéfovi Schieszlovi, jednak se u mne hlásí jeden německý režisér z Vídně;
nevím, jak to pořídím.
V sobotu jsi už jistě v Praze a nehraješ;
stavím se tedy odpoledne u vás a čuchnu si k zvadlým kyticím Tvé hradecké slávy.
Doufám totiž, že to dobře dopadlo.
Teď běžím do schůze Pen a potom k Vašim na čaj - jediný čaj, který jsem letos neodmítl.
V úterý byl večer u pana prezidenta;
poděkoval jsem, že nemohu;
a to mi ještě vyčítáš, že pro samé návštěvy a styky nemám žádný čas pro lepší věci.
Teď ještě musím napsat dvě omluvy na čaje v pátek a v sobotu.
Tak pa, a na shledanou!
S políbením kočičích tlapek K.
( 980 ) [ Březen 1926 ]
D. O.,
v pátek ráno jsem u zubaře -, budu - li včas hotov, přijdu na zkoušku;
jinak přijdu určitě v sobotu asi o čtyřech.
- S tou Andulou se naprosto nerozčiluj, to na věci nemění, ani co by za nehet vlezlo;
v tom právě ukaž ( přede všemi! ) své sebevědomí, že dáš najevo naprostý nezájem o její hostování.
Ústně víc o tom.
Líbá uctivě ruce K
( 981 ) [ Květen 1926 ]
Milá Olino,
nevím, píšeš - li o mých " povinných návštěvách " s ironií nebo ne;
není to tak zlé, a prosím, abys mi věřila, že se těm anglickým hostům nevěnuji o nic víc nežli oni mně, když jsem byl jejich hostem v Londýně.
Jsem jimi vázán v sobotu a v pondělí odpoledne i večer;
to je vše.
Na neděli jsem volán k panu prezidentovi;
ale to ovšem je povinnost, o které se nediskutuje, viď?
Kvapil je velmi bídný;
je mi ho čím dál tím víc líto.
Co mne víc zaneprazdňuje než ty " návštěvy ", je ovšem redakce, která za nepřítomnosti Klímovy a choroby Bassovy vyžaduje jisté permanence nás ostatních.
Tedy prosím Tě, abys na mé " povinnosti ", jak tomu říkáš, pohlížela s jistým pochopením.
Jsem skutečně trochu v honičce;
cítím to na tom, že zas velmi bídně spím.
- Není mi třeba " vyspořit si 15 minut " pro Tebe;
měl jsem volno v pátek ráno, kdy jsem chtěl přijít za Tebou;
protože nebudeš doma, stavím se u Tebe v sobotu ráno a prosím Tě, kdybys nebyla doma, abys mi u Vašich nechala vzkaz, smím - li se u Tebe stavit v pondělí dopoledne.
Spletl jsem si datum a byl jsem, než jsem Ti napsal tento dopis, už na cestě do divadla;
myslel jsem, že hraješ Markýze, a zatím je Nikolská.
Chtěl bych zase mít pokoj a dny pro sebe a pro věci svého života;
jenže existuje, jak víš, zákon sérií;
přijde toho najednou vždycky víc.
Kdybys nebyla psala trochu ironicky, byl bych si Ti rád ponaříkal.
Těším se, že až budeš mít pro mne chvilku, bude to chvilka vlídnosti.
Bylo by mi jí opravdu zapotřebí.
Líbá ruce K Č
( 982 ) [ Počátkem července 1926 ]
Milá Olino, přišel jsem ve 4 hodiny 20 minut - tedy ne později než jindy.
Co mám nyní dělat?
Zítra ( v neděli ) ráno jsi v divadle, odpoledne jsem já z povinnosti na sletu.
V pondělí ráno asi zkoušíš, odpoledne je u mne komise na domek a snad Šrámek.
V pondělí večer jdu do divadla a stavím se u Tebe, chceš - li.
V úterý ráno jsem volný, odpoledne je výbor Pen.
Prosím, urči sama, kdy Tě mohu vidět.
Srdečně K
( 983 ) 19. července [ 1926 ] v pondělí
Drahá Olino,
dnes ráno jsem teprve dostal Tvůj dopis;
však už jsem měl starost, že vůbec o sobě nedáváš vědět, a dvakrát jsem byl u Vašich ptát se po Tvé adrese.
Jsem rád, žes konečně na místě, které slouží Tvému zdraví, a že se Ti tam snad líbí;
píšeš však kupodivu málo o tom, jak to tam vypadá, je - li to v horách atd.
To víš, že bych si rád představil Tvé nynější prostředí.
Byla jsi, myslím, příliš dlouho v Paříži, bylo by bývalo lépe jet co nejdřív k moři.
Minulého pátku jsme pochovali švagra, dr. Koželuhu;
zemřel v úterý, raněn mrtvicí, ale zdá se, že i bez té mrtvice byl ztracen, protože vinou jakési malé operace v nose dostal otravu krve.
Zemřel bez testamentu a bez jakéhokoliv majetkového inventáře, takže sestra se nalézá v těžkých starostech a nelze vůbec říci, kolik po něm zůstane;
neboť skoro všechen jeho majetek je ve spekulačních pozemcích.
Tak vidíš, život je těžký i pro ty, o kterých sis vždycky myslela, že jim nic nechybí.
Včera, v neděli, jsem měl v novinách svůj nový interview s panem prezidentem.
Ten sokolský slet trochu vyčistil politický vzduch u nás - ukázalo se tolik entusiasmu pro Masaryka, že Národní listy trochu zalezly;
zato štvou hanebně proti Benešovi.
Tvůj tatínek je tam hodně nešťasten.
Po velkých bouřích a lijácích jsou tu teď veliká vedra, dnes 30°C ve stínu;
vegetuju tedy, jak to jde, ven skoro nevycházím a psát pro vedro nemohu;
ostatně jsem musel jet na tři dny do Brna.
Myslím, že ještě před Tvým návratem si vezmu asi týden dovolené.
Z Ameriky mi nic nepíší, patrně z toho mého zájezdu nic nebude.
Což je pro mne značná úleva.
Jsem teď tak nějak tupě živ, ale i to je odpočinek.
Kdybys věděla, co jsem se navzpomínal, je - li Ti dobře a nestalo - li se Ti nic.
Ten den, kdy jsi jela, jsem neměl stání;
myslel jsem, nezhoršilo - li se Ti to slepé střívko a nebyla - li cesta příliš zlá.
A pak jsem měl zase starost, když jsem si Tě představoval v Paříži, a už jsem se skoro modlil, abys jela někam ven.
Prosím Tě, co to je s tím Tvým abscesem?
Je to v krku nebo kde?
Ty nic pořádně nenapíšeš.
- Román jsem ovšem opravil a dodal do Českého slova;
zdá se mi, že konec je trochu uchvátaně napsán a že jej asi ještě trochu projdeš, než to dáš do knížky.
O Vávrovi nemám zpráv, ani o nikom známém.
Věř mi, holčičko, že moc a ve starostech na Tebe vzpomínám;
nejsem zvyklý si Tě představovat tak daleko od domova.
Popros za mne Mariannu, aby na Tebe dávala dobrý pozor a vrátila Tě bez vřídků a hodně zdravou;
a pozdravuj ji srdečně.
Nelze ani psát, samo držátko se potí a lepí se mi k prstům.
Jsem těžkopádný jako pytel mouky.
Jak budu rád, až bude zase podzim a Ty budeš, mumíku, živá a zdravá v Praze.
A piš mi častěji pěkné, důkladné psaní, abych mohl zavřít oči a vidět Tě, kde jsi.
Teď ovšem, v této sezóně, není vůbec nic nového;
myslím dokonce, že i kdyby něco nového bylo, nebyl by člověk s to se o to zajímat.
Teď tak sedět pod lentiškem nebo pod svídou a na nic nemyslet.
Ani hříšné myšlenky člověk tím horkem nemá.
Běhám celý den bos a pěstuji semínka;
ujišťuju Tě - že to je náramná zábava.
Buď ráda, že jsi unikla sletu;
bylo to vyčerpávající, a já nešťastník měl na krku tolik cizinců, že jsem pak potřeboval týden mlčení.
A pak jsem měl tolik strachu, když jsi nepsala, a potom přišel ten pohřeb - nebyl to pěkný čas, co jsem zatím prožil;
jenom ten poklid nad klíčícími semínky mne tak trochu konejšil.
Jsem tedy zdráv, jenom trochu zmořen.
Ale co Ty, co Ty tak v tuhle hodinu děláš?
Myslím, že jsi skoro celý den v moři;
ty přílivy, to je tak krásné, jak to pere do skal;
snad teď, když jsou všude vedra, užiješ toho vodního štěstí.
A co děláš ráno, co děláš večer?
Nic si nedovedu představit;
musíš mi to jaksepatří napsat.
Už končím, Olinko;
nic jiného bych asi nepsal než samé otázky - pokus se na ně odpovědět i tak, bez říkání.
Jen to chci ještě říci, že je mi dost smutno a že vzpomínám jako starý blázen.
A už nic víc.
Buď zdráva a piš.
Ručičky líbá a Mariannu zdraví Karel
( 984 ) 23. VII. [ 19 ] 26
Drahá Olino,
píšu v rychlosti z redakce, aby to mé psaní běželo ještě dnešní poštou.
Tak chválabohu, dnes přišly najednou dva Tvé dopisy, ten o tom úžehu a ten druhý;
zatímco došly, doufám, že už jsi se docela svlékla z kůže a že jsi teď na sluníčko opatrnější.
Jinak jsem opravdu moc rád, že se Ti tam líbí a že něco užiješ.
Zítra jedu na pár dní na Sázavu, protože se ochladilo;
teď je tak počasí pro mne, ale zase moje semínka tím trpí.
Nového nic není;
psal mi Kvapil z ostrova Malty, kde se jako omlouvá, že řekl - li mi něco, co neměl, stalo se to v duševním stavu nemoce.
Nemusí se nijak omlouvat;
doufám, že s ním nebudu už mít mnoho co dělat.
- V těchto dnech jsem si moc surově vyjel na Národní listy;
psaly už příliš sprostě o panu prezidentovi, a tak jsem velmi vynadal Gabrielu Moudrému z NL - krátce sic, ale stručně.
Teď ovšem denně dostávám od nich vynadáno já;
ale za to mi děkují lidé jako za nějaký velký čin.
Co platno, člověk nevydrží ve svém koutě, když už to lidské hovadství přesahuje všechnu míru.
Jsem tak nějak naprosto zaměstnán, třebaže pranic nepíšu;
ale jednak mám teď mnoho naléhavé páračky v zahradě, jednak pořád ještě mnoho návštěv atd.;
budu rád, když teď pár dní budu lenošit jako zvíře.
To víš, že se na Tebe tuze mnoho navzpomínám.
Román ještě pořád vychází;
ten redaktůrek Meloun odchází z Českého slova - hlásil se k nám, ale nejde to.
Hoffmeister je na svatební cestě v Anglii, celý svět se teď po sletě rozjel na venkov nebo za hranice;
ale moje pátky se přesto udržují - dnes přijde ke mně ten americký bankéř Tomáš Čapek.
Praha je prázdná a tichá, a tím o mnoho milejší než dříve.
A tak se, prosím Tě, měj pěkně;
už se Ti to pomalu dosejpá - uteklo to opravdu strašně rychle, je to, jako bys teprve před týdnem odjela.
Užij toho mála pěkných dnů a buď hodně, hodně šťastna.
A pozdravuj Mariannu.
Srdečně líbá pacinky K. Č.
( 985 ) 27. VII. [ 19 ] 26
D. O.,
je mi Tě moc líto, že se Ti patrně ty prázdniny moc nepovedly;
ale z toho si nic nedělej, že jsi nic nenapsala, to je zrovna dobře, potřebovalas odpočinek, nauč se tomu od těch Francouzů, co o nich píšeš, ty udýchanče!
Jen kdyby sis pořádně vyhojila tu pohrudničku;
myslím, že bys přes to horko měla být víc na slunci.
- Tady je teď nesnesitelně, teprve dnes zase začíná pořádné vedro;
vzpomínám při tom na Tebe, že zase budeš víc zkoušet vedrem.
Po dva dny tu dokonce poprchávalo.
- Už mám napsáno 13 povídaček, peču obyčejně jednu denně, je tak mrtvo, že mě nic z práce nevyrušuje;
někdy po tři dny nedostanu ani jeden dopis, a ( pokud nejde o Tebe ) libuju si, že nemusím nikomu odpovídat.
- Nového není vůbec nic.
Tak teď už budu počítat dny do toho pátého;
dělá - li to tam dobře Tvému zdraví, zůstaň raději déle;
nebo jeď domů přes Švýcary a zdrž se tam asi 1 - 2 dny, abys tu hroznou cestu nedělala jedním vrzem;
vyčerpáš se, holčičko!
Rozhodně si tu cestu zpátky hleď nějak rozdělit.
Měj se dobře, děvko zlatá, a napiš mi ještě pár řádek.
Líbá Ti všecky Tvé unavené prsty
K.
( 986 ) 29. VII. [ 19 ] 26
Drahá Olino,
nevím, dojde - li Tě ještě tento dopis;
spíš myslím, že už ne, a proto je docela krátký.
Byl jsem teď pár dní venku, v Jevanech a Čerčanech a Ouběnicích;
ale udělalo se tuze chladno a prší, i sedím zase tuze rád v Praze.
Mně by to chladno hovělo, ale semínka mně nechtějí klíčit.
Není zhola nic nového, skutečně mrtvá sezóna;
jen v politice to všelijak smrdí, ale to Tě nebaví a mne ne o mnoho víc.
Ten Tvůj dopis leteckou poštou jsem snad nedostal - z Paříže došel jen jeden, bez zpáteční adresy;
nevím, byl - li poslán letadlem.
Prosím Tě, co s Tvými děravými játry?
To jsou věci, ve kterých se nevyznám, ale s kterými Tě budu honit k doktorům, fuj! to prostě nejde.
Jinak jsem rád, že jsi tlustá a pěkně vypečená na slunci.
Ať Ti to slouží ke zdraví!
Ten déšť, který venku padá, je tak trochu pozdrav od Tebe;
neboť podle novin je to prý porucha od Biskajského zálivu.
Od nás nikdy žádné poruchy na západ nejdou, a proto Ti posílám co nejpěknější pozdrav poštou;
je sice skoro jisto, že už jej nedostaneš, ale píši jej pro vlastní radost.
Co nejsrdečněji líbá obě pacinky a moc už se těší na shledání
K Č
( 987 ) [ Asi srpen 1926 ]
Přišel jsem, jak smluveno, v 10 hodin - a bylo pozdě.
Přijdu tedy odpoledne, od zubaře.
Nevím tedy přesně hodinu, ale bude to asi po 4, a doufám, že zastihnu doma " němou tvář ".
Ať to dobře dopadne!
Držím oba palce.
Srdečně KČ
( 988 ) [ Asi srpen 1926 ]
Přišel jsem po 4 ( 15 ), jak bylo smluveno, a velmi jsem užasl, že jsem Tě nenašel doma.
Nerozumím tomu.
Přijdu tedy zítra ( středa ) dopoledne, asi o 10 hodině.
Co dělá hlas?
Já chodím pořád k zubaři.
Srdečně se zlobí
K.
( 989 ) 1. září [ 19 ] 26
Drahá Olino,
tak jsem náramně rád, že se nyní důkladně léčíš a že nepříjemnosti s tím spojené přijímáš tak hrdinně.
Drž se, hochu, budeš kozákem.
Včera mně říkal pan Standard ( ten od slečny Vaněčkové ), že se přeptal u dr. Přecechtěla, co ti jako je;
a ten pan doktor řekl, že to není nic vážného, ale že se musíš aspoň měsíc léčit a být vůbec velmi opatrná na své zdraví, neboť jsi prý úplně vyčerpána tělesně i duševně.
Tak tady to máš.
I prosím Tě na kolenou při popeli ( cigárovém ) Tvého otce, abys psala tak málo, jak jen vydržíš, a blbla pánubohu do oken a jedla jako Budulínek a vůbec všemi cestami doplnila své síly, kterými jsi tak nešlechetně mrhala.
Jez, pij, lež, inhaluj, gurgluj, choď, požírej, nač padneš, mlč, nemysli, nepiš ( krom sem tam nějakého dopisu Čáčovi - stačí krátký, jen když bude ) a postav se zkrátka pořádně na všechny čtyři.
Dnes jsem dostal Tvé psaníčko: včera už jsem běžel k Vám, abych se zeptal, kde jsi a co děláš;
donesl jsem Božce pár knížek pro Tebe - nelekni se, je tam pár francouzských, ale přidal jsem je proto, abys měla co dělat.
Teď v tom zeleném pokoji vypadá Vaše Božka míň zeleně než jindy.
František Langer slyšel, že prý máš dovolenou na 3 měsíce, i zděsil se velmi, ježto v jeho novém, dosud nedokončeném kuse ( je to docela jiný než ten, o kterém víš ) je pro Tebe napsána a na Tebe prý šita jediná a následkem toho hlavní ženská role.
Byv ode mne upokojen, vzkazuje Tě František pozdravovat.
Také Šrámek už je zpátky v Praze, jen já tu schnu v tomto překrásném indiánském létě a počítám, kdy se dostanu ven.
Chtěl bych jet do Luhačovic a na Tatry, ale 1. musím ještě dodělat jednu politickou věc - a já ji dodělám jako dluh za to, že jsem nebyl na vojně, 2. musím zase v jiné věci zajet do Brna, 3. starý pán mne zase ( jaksi ostýchavě, ale přece ) zve do Topoľčianek.
Nevím, jak to všechno spojím.
Mám ještě nevybraných 20 dní dovolené.
Ono i tady je teď krásně, až na ty velmi vážné a těžké věci, kterými se teď musím zabývat.
Ale tenhle boj se musí dodělat, i kdyby mne to mělo půl roku stát;
to víš, jde o někoho, kdo nám za to stojí.
Shledávám s velikým překvapením, že nejsem tak docela bez jistého veřejného a mravního vlivu, - člověče, já na to nikdy nemyslel.
Nu, dej mně k mému podnikání své ženské požehnání, jo?
Aspoň vidíš, že Čáča není stará zaschlá bačkora.
Fuksa mi říkal, že také ten Dvořákův kus je dobrý, - tak vidíš, rostou Ti role, zatímco sedíš někde na kraji lesa.
Slečna Vaněčková mi odkudsi přivezla sazeničky jahod;
staví se prý u Tebe, až pojede do Sliače;
je bledá jako tlusté z šunky ( nový Burianův vtip ).
Také prý Marianna chce jet za Tebou;
a víc už nevím, leda pár starých a otřepaných věcí, jako je to, že na Tebe tuze a tuze vzpomínám pod sluncem i pod hvězdičkami.
A tak, mumíku, měj se hezky a uzdrav se z těch uzlíčků a všech ostatních částí těla, výrůstků a podobných neplech, a poslechni mých rad na stránce 1., a dej výhost ( to slovo jsem ještě jakživ nenapsal! ) všem starostem.
Pa, na shledanou.
Líbám Ti ruce [... ] co nejvřeleji.
K Č
( 990 ) V pondělí, 6. září [ 1926 ]
Drahá Olino,
byl jsem včera mimo Prahu ( to víš, pořád ta politika - raději Ti o ní už nebudu říkat ), a dnes ve vlaku jsem si koupil včerejší Tribunu, kdes měla ten žalostný nářek na poštu.
Protože by se i kámen ustrnul, ustrnul jsem se i já, a proto honem píšu, ačkoliv nemám co, ale jen tak, aby Ti měla ta panská co dát.
Rovnou z dráhy jsem zaskočil do redakce a odtud píšu - co vlastně?
Že na Tebe tuze vzpomínám a nemohu se dočkat psaní, ve kterém napíšeš, že už Ti je líp a že už můžeš mluvit deset hodin bez ustání a že zpíváš jako skřivánek, poskakuješ jako třasořitka a vůbec se raduješ z těch krásných dní, které Ti pánbíček nadělil.
A zítra nebo pozítří zas napíšu něco, jo?
Srdečně líbá pacinky KČ
( 991 ) [ 9. září 1926 ]
Drahá Olgo,
myslím, že jsi byla ve velmi špatném rozpoložení mysli, když jsi mi psala poslední dopis, co došel dnes ráno.
Měl bych velmi mnoho co namítat, ale jak víš, neodpovídám nikdy na výčitky, bolest, kterou mi to dělá, dovedu zamlčet;
ale jednu věc nemohu přejít.
Nesmíš takhle myslet a psát, chceš - li se uzdravit;
jak víš, doktoruju trochu po svém, a má nejpevnější víra je, že člověk musí chtít být zdráv, musí chtít být šťasten, musí sebe sama donutit k rovnováze a optimismu, aby vůbec žil, - zvláště jde - li o člověka tak křehkého, jako jsi Ty - nebo jindy já.
Nudíš - li se, nuď se s humorem;
stýská - li se Ti, směj se při tom sobě samotné;
zažeň od sebe každé utrpení, nebo se neuzdravíš.
Děvče, to, co Ti říkám ( a říkám Ti to už hodně dlouho ), není pohodlné, ale není to ani sobecké, naopak;
to nejlepší, co můžeš dát lidem jako člověk, jako holčička i jako umělkyně, je dobrá mysl.
Psala jsi i říkala jsi, že máš ráda samotu;
a tu to máme!
Psaní, které jsem dostal v pátek, bylo plné rezignovaného úsměvu;
byl jsem nad tím rád a hlavně bez starosti;
a najednou ve středu dojde taková žaloba.
Vždyť jsem Ti psal, že jsem nebyl v Praze;
nemyslíš na to, že v těchto dnech jsem si lámal hlavu daleko většími a těžšími věcmi než kdy doposud;
vidíš, kdybys trochu chtěla, mohla bys mi to i usnadnit.
Ale hlavně seď na místě a léč si ty hlasivky;
nedělej si zbytečné starosti, přejde to, všichni doktoři Ti to říkají - to je Tvá nešťastná nátura, že se chvílemi plašíš.
Kolipak nemocí už jsem s Tebou prožil - oči, slepé střevo, otravu, plíčky - a vždycky ses děsila bůhvíčeho;
a vidíš, už o tom většinou ani nevíš.
Tak jen hezky inhaluj, i když je to, jak rád věřím, votrava;
buď trpělivá a neutíkej z těch hloupých Luhačovic, pokud to nebudeš mít docela v pořádku, - vždyť jsi tam teprve 12 dní!
Už mi ani nepiš;
jedu do Brna, kde mám věci k vyřízení, a pak do Luhačovic a odtamtud na Tatry, - potřebuji je letos, protože se musím zbavit chronického ranního kašle, který mne zle trápí.
Ještě Ti přesně nepovím, kdy do Luhačovic přijedu, - bude to tak začátkem příštího týdne;
však já se přihlásím.
Jen aby byl pěkný čas jako dosud - mám ještě dvacet dní prázdnin, a potřebuju je už sakramentsky.
Ty věci, které mne tu držely, se už obracejí k lepšímu a jsou většinou v běhu, takže se k nim mohu zatím ( kéž už nadobro! ) obrátit zády.
Jinak nového není nic;
jsem ještě velmi zapřažen různými pracovními resty.
Tedy prosím Tě proboha, buď trpělivá v léčení, buď klidná a veselá, neplaš se, vyžeň si brouky z hlavy, není toho třeba.
A až Tě uvidím, vynadám Ti ještě víc.
Tohleto už nesmíš, aspoň kvůli sobě ne.
Upřímně zdraví a líbá Tvůj K Č
( 992 ) Brno 13. 9. [ 1926 ]
Přijedu úterý
Čapek
( 993 ) [ V polovině září 1926 ]
Drahá Olino,
zapomněl jsem Ti dát ten výstřižek z Československé republiky s referátem o Líčidle;
posílám Ti to tedy, když už dnes po celý den musím vyřizovat korespondenci.
Prosím Tě, přiložený lístek odevzdej slečně Jiřině Schubertové, ve věci Penu.
Dostal jsem šťastně lůžko ve spacím voze, takže pojedu jako pán.
Celá cesta trvá 11 hodin.
Pořád se dívám na ty sošky, mám z nich velkou radost;
děkuju Ti za ně ještě jednou, ale hrozím se toho, co musely stát peněz.
Však počkej, já se Ti za to ještě pomstím.
Tak pa, měj se těch pár dní hezky, nespadni z koně, nechrapti a vůbec dělej dobrotu.
Srdečně zdraví a ručičky líbá K. Č.
( 994 ) Pátek ráno.
[ Tatranská Lomnica 17. září 1926 ]
Šťastně dojel, a hned ráno se udělal krásný čas;
kéž by vydržel!
Mám pěkný pokoj, je tu už pramálo lidí, tedy vše v pořádku.
Srdečně K Č
( 995 ) [ Tatranská Lomnica, září 1926 ]
Pozdrav z míst, na která ovšem nelezu.
Velmi krásné počasí;
hodně chodím, což jsem bezmála už pozapomněl.
Za pár dní asi pojedu dál.
Srdečně K Č
( 996 ) Tatranská Lomnice [ před 20. zářím 1926 ]
Drahá Olino,
píšu jen krátké psaníčko, abys věděla, že jsem zdráv a nic mi neschází;
totiž dnes mi náhodou schází pár hodin spaní, jelikož tuto noc jsem moc a dlouho pil s nějakými slovenskými politiky a novináři, až se pak se mnou houpala postel jako loď;
jo, pro politiku se člověk musí někdy obětovat.
Zítra nebo pozítří jedu do Topoľčianek;
starý pán mne tam velmi srdečně pozval, abych si tam prý pobyl, jak dlouho budu chtít.
Teď jsem se tu seznámil s víc lidima, než mně je milo;
předtím jsem byl zase ukrutně sám.
Hlavně běhám a běhám, trochu jsem si rozhýbal necvičené nohy a rozdýchal si plíce - však to jsem potřeboval.
Krom lístků, které jsem Ti poslal, jsem nevzal pero ani do ruky.
Jsem vždycky, když se vracím domů, tak příjemně unaven, položím nohy na židli a dřímám - dávám si naprostý odpočinek od myšlení i od práce, což mi, doufám, schvaluješ.
A Ty se měj hezky, jsi - li už v Praze, ušetři si ten krček, dej pozor a nepřepni si hlas, pokud se Ti neustálí;
to víš, mám starost, a mockrát jsem vzpomněl, jsi - li už v Praze a jak jsi snesla cestu.
No ale jsi už chvílemi rozumná holčička a snad si dáš na sebe pozor i bez mého napomínání.
Už se začínám těšit na návrat, a žádám důtklivě, abych Tě našel zdravou a šťastnou.
Br, došel mi inkoust v plnicím péře, a tužkou já nerad píšu;
i nezbývá mi než Ti políbit tlapky a přát Ti dobrou noc.
Upřímně zdraví K Č
( 997 ) Pondělí, 20. [ září 1926 ]
Pozdrav z pěkného výletu - ale chladno je tu dost.
Už se pomalu těším domů.
Příroda je tuze pěkná, ale doma je člověk taky rád.
Jsem velmi zdráv a krom trochy dlouhé chvíle i spokojen.
S pozdravem K Č
( 998 ) Topoľčianky [ 1. října 1926 ]
Drahá Olino,
byl jsem tu pozdržen déle, než jsem čekal;
ale byly to v každém ohledu krásné dny.
Vrátím se teprve v pátek, a v sobotu dopoledne se stavím u vás.
Teď budu vezen kočárem na jakýsi výlet - tedy zatím sbohem a líbám ručičky.
K Č
( 999 ) [ Asi 1926 ]
Byl jsem tu po 11 hodině, ovšem bez úspěchu.
Přijdu tedy zítra ( v sobotu ) dopoledne po 10, ano?
S pozdravem
Čč
( 1000 ) [ Asi 1926 ]
D. O.
nech mi vzkaz u portýra, kde Tě zítra ( v sobotu ) - řekněme v 5 hodin - najdu;
nebo se tam vyskytni sama v tu dobu.
Srdečně
K
( 1001 ) [ Asi 1926 ]
D. O.
tedy zítra ( v úterý ) o " 4 u Ludmily na Pána Pánu.
Líbá ruce
K
( 1002 ) [ Po 3. březnu 1927 ]
D. O., byl jsem tu marně v pátek odpoledne;
tak tedy přijdu zítra ( v sobotu ) dost brzo odpoledne ( večer máš Nevadu ).
Na shledanou!
K.
( 1003 ) [ Po 3. březnu 1927 )
Drahá Olinko,
to víš, moc rád bych Ti posloužil tím luxem, ale on by u Vás nefungoval, protože je to stroj na 220 volt ( jako máme u nás ze žižkovské elektrárny ), kdežto u Vás máte proud 120 volt ( z pražské elektrárny ).
Na Malé Straně jsem měl lux na 120 volt, ale když jsem se stěhoval, musel jsem jej vyměnit za 220tivoltový.
To mně je moc líto, že Ti můj lux není nic platen.
-
Přijdu tedy dnes ( v sobotu ) odpoledne asi v 5 hodin, protože hraješ Nevadu.
Líbá ruce
K.
( 1004 ) [ Před 12. dubnem 1927 ]
D. O., přijdu dnes večer do klubu, a sice v 8 hodin na večeři.
Přijď tedy také v 8, protože se, jak víš, dlouho nezdržím.
Mám moc práce, a chci zítra se jít podívat na zkoušku Adama.
Tedy jistě v 8 hodin v klubu!
K.
( 1005 ) [ Duben 1927 ]
Drahá Olino,
některé věci se nemají vyslovovat vůbec nebo aspoň ne často.
Víš, i živé maso otrne, sahá - li se na ně často.
Nebudu teď reagovat na Tvůj dopis;
mám nervy tak pocuchané jako nikdy a přicházejí na mne zrovna záchvaty netrpělivosti, kdy se musím držet, abych něco nerozbil.
- Teď je řada na Zabitém.
Rád bych věděl, jak jde, a rád bych Ti trochu pomáhal, abys to nenesla sama.
Já vím, že Ti poskytuju málo, ale nech mne, abych Ti trochu foukal do horké kaše a byl Ti aspoň berličkou, když toho neseš příliš mnoho.
Proboha, ničím se teď nerozčiluj.
Zítra ( ve čtvrtek ) se přijdu optat zas;
můžeš mne vyhodit ode dveří, ale nemůžeš mi zakázat mou potřebu být při Tobě a nést Tvé starosti.
Nebudeš - li mít pro mne času, nech aspoň Božce podrobnější vylíčení, jak ten Zabitý jde a co Ti dělá starosti.
Tak vidíš, že Smolík nebude zlý;
doufal jsem v to.
Přijdu zase k páté hodině.
Na shledanou.
Líbá ruce K.
( 1006 ) [ 26. dubna 1927 ]
Drahá Olinko,
srazvaz a breptej!
Kdybych byl stonožka, držel bych Ti sto palců a tleskal bych padesáti páry končetin;
ale co zmohou mé dvě malé ruce?
Proto musíme vzývat osud;
všecko dobře dopadne jako ten Zabitý sám.
Srazvaz, srazvaz, srazvaz!
Líbám Ti ručičky a cítím s Tebou.
Tvůj K Č
( 1007 ) [ Po 26. dubnu 1927 ]
Tak tedy přijdu zítra ( v sobotu ) brzo odpoledne.
Včera jsem měl schůzi až do 8 hodin.
O 110 jsem běžel k divadlu, ale už byl konec a všude tma.
Chtěl jsem dnes dostat Zabitého - nu, co platno.
Co dělal hlásek?
A co dělá kotník?
Nu, zeptám se na to až zítra.
Srdečně
K Č
( 1008 ) Středa, 1. VI. [ 1927, Épernay ]
Zatím jsem šťastně dojel do Épernay.
- Vzpomínám, že dnes večer je premiéra Felixe.
Jen aby už bylo po ní!
Přeju, aby to dobře dopadlo, a pak už se pořádně léčit?!
Dnes večer přijede sem Pepík.
Srdečně zdraví K. Č.
( 1009 ) [ Remeš 2. června 1927 ]
Pozdrav ze zastávky z Remeše.
Tak už je bohudík po Felixovi, že?
Jsem zvědav, co dělá krk.
S pozdravem K Č
Tak byl korunován král od Panny orleánské.
Líbá ručičky
Koďas
( 1010 ) [ Paříž 4. června 1927 ]
Tak jsem od včera večer v Paříži, ale nemám z ní zhola nic: samé interviewy, oficiální návštěvy, hostiny atd.
- je to ještě horší, než to bylo na programu.
No, nějak to vydržím, ale jistě nebudu mít ani půl dne pro sebe - ani pro Paříž.
- Tak, teď po Felixovi se pěkně léčit, prosím, a být zdravá jako kanár, až se vrátím.
Příště dopis.
Srdečně zdraví K Č
( 1011 ) V neděli v noci [ Paříž 5. června 1927 ]
Drahá Olinko,
doposud jsem se nedostal k tomu, abych Ti napsal víc než pohlednici, a i teď Ti píšu narychlo pozdě v noci, místo abych spal, jak by se slušelo vzhledem k tomu, že jsem se vůbec nevyspal ode dne svého odjezdu.
To Ti je strašné: samé návštěvy, bankety, interviewy od rána do večera;
doposud jsem měl stěží pár hodin pro sebe, a skutečně jsem dosud nic z Paříže neviděl.
No, je to vlastně otrava;
ale co dělat, tomu se říká " povinnost ".
Jsem z toho už pořádně unaven;
i Pepík a ostatní toho mají už nad hlavu.
Denní pořad ( hlavně můj, protože toho mám skoro víc než jiní ) je:
Ráno: interview, návštěva, banket;
odpoledne interview, návštěva, nějaký čaj, a zas interview;
večer banket a otrava.
Už to ani není hezké;
ani ( s odpuštěním ) nemám pokdy jít na stranu.
Moc jsem vzpomínal na Tebe, na Tvůj krček a na nešťastného Felixe, o kterém dosud nevím, jak dopadl, ale kterého jsem už dávno posílal k čertu, protože Tě zbytečně vysiloval.
Tak, teď je to odbyto, a bůh tě chraň, abys vzala na sebe ještě nějakou povinnost.
Teď je řada na tom, aby sis vyhojila hlasivky, a na ničem jiném.
Když vidím hezké věci, vzpomínám vždycky na Tebe, jak by Tě opojily;
bojím se, že ani nebudu mít fyzicky pokdy jít Ti něco vybrat, protože vůbec nevládnu svým časem.
Chtěl jsem se vrátit už v pátek, ale zdá se, že je to vyloučeno a že tu zůstanu o jeden nebo dva dny déle.
Čert mi byl tu cestu dlužen.
Jsem velmi unaven.
Pánbůh Tě opatruj, holčičko, a pěkně se leč, až přijedu ( a už to hnedlinko bude ), budu Ti povídat, jak málo jsem užil v té Paříži a jak jsem v ní skoro nic neviděl.
Tak na shledanou, pusinko, musím jít spat, už skoro padám ze židle.
Buď zdravá, buď zdravá;
pořád na Tebe myslím.
Líbá Ti ručičky Karel.
( 1012 ) [ Paříž 8. června 1927 ]
Tak tedy v sobotu odjíždím odtud ( panebože, jak rád! ) a v pondělí ráno zazvoním v Kodaňské 22.
Pokud jsem četl, Felix dopadl dost dobře.
Dosud jsem neměl půl dne pro sebe, nic jsem neviděl, nikde jsem po své chuti nebyl.
Už toho mám tak zrovna dost.
Srdečně se těší a obě ruce líbá
K Č
( 1013 ) 8. července 1927
Drahá Olinko,
ale to přece vím už dávno, že mne nemáš ráda;
totiž někdy mne máš ráda, někdy vůbec ne a [... ] jistě si to tak zasloužím.
Musel bych být ze dřeva, abych to necítil;
ale já opravdu nejsem ze dřeva, a proto na prvním místě Ti chci říci, jak trpím, když nejsi zdráva.
Denně si říkám jakýsi druh modlitbičky, aby ses vrátila uzdravena a aspoň po té stránce silná a pokojná.
Vždycky si myslíš, že to snad je fráze, když o Tebe projevuju tohohle druhu starosti;
ba ne, to je u mne zrovna vášeň, a proto Tě snažně prosím, abys mi podávala pravidelně bulletin o svém zdraví a co dělá hlas.
Popros Mariannu za mne, aby Tě hodně střežila a krmila;
pozdravuj ji a poděkuj jí za mne, že je s Tebou.
Arne Novákův synek zemřel;
je to tragická rodina - už tři velmi nadaní bratři mu zemřeli v mládí.
Je tu velké vedro a dusno, mám od toho skoro ustavičnou migrénu, neuralgii, ischias a housera;
ani dnes skoro nevidím na papír, jaké mám mžitky před očima, a nemohu po sobě přečíst, co jsem napsal.
Jinak - krom toho bouřkového dusna - žiju strašně klidně a trochu si narovnávám záhyby, do kterých mne minulá zima pomačkala.
Byl jsem trochu zdrbnut.
Teď si oddělávám resty a chci napsat dlouhý článek, víš, ten o těch černošských povídačkách, abych na podzim vydal knížku.
Vidím Tě denně před usnutím a ráno, když se probouzím.
Ty dny jsou zrovna neobyčejně dlouhé, když nemám žádné rande.
Praha je nehezká a vyprahlá, dostanu se tam jen večer a ještě k smrti nerad.
Snad tam dole ve vodě je život snesitelný;
napiš mi rozdělení svého času, abych si kdykoliv mohl představit a vymalovat, co zrovna děláš.
A nepiš nic, jen krátké zprávičky, aby měla má duše pokoj;
ale jinak nech román románem a také mnoho nemluv a soustřeď se na to protivné a veliké dílo, kterému se říká Uzdravení.
Nezlob se na mne, že o tom pořád mluvím, ale je mi zvláštní útěchou myslet si, že svým naléháním a staráním mám aspoň kousíček vlivu na Tvé zdraví.
Píše mi sestra;
že od 15. července do 15. srpna bude v Tatranské Lomnici.
Bratr je na Šumavě, zastupuju ho v redakci i doma.
Celý svět se pomalu rozjíždí, Štorch je také někde na Adrii, Dostal jede do Cavalaires a tuze se divil, že Tě tam nenajde;
Pepík je nějak zasmušilý, nevím, kam jede.
Kdyby jen nebyla taková vedra, abych neměl ty své bolesti.
Mám pocit, jako bys už byla strašně dlouho pryč, a divím se, když spočítám na prstech, že dnes je tomu 10 dní, co jsi odjela.
Ještě jednou bych Ti rád položil na srdce všechno to své starání a řekl Ti, jak nesmírně si přeju, aby Ti tam bylo dobře.
Mnohokrát líbá ruce K
( 1014 ) 11. VII. [ 19 ] 27
Drahá Olino,
velmi mne potěšilo, že se cítíš nervově posílena;
uvidíš, z toho pojde náprava celého Tvého tělesného stavu i hlasu.
Nesmíš si myslet, že ten hlas bude v pořádku jedna dvě;
to moře a hory Tě nemohou samy o sobě úplně pozdravit, nýbrž jen osvěží a zlepší celkové předpoklady pro Tvé uzdravení.
Však Ti ten doktor říkal předem, že budeš muset po návratu prodělat detailní léčbu.
Taková léčba mnoho nepomůže při chatrném tělesném stavu;
Tvůj celý úkol u moře i pak na horách je předně fyzické zvelebení a za druhé šetření hlasu a hlasivek.
Teprve na tomto základě Tě bude moci vyléčit, rozumíš?
A proto měj trpělivost, nedopouštěj si žádné starosti a dělej to, co děláš: lenoš, odpočívej, obohacuj si krev a plíce, hodně jez, hodně športi na zemi i ve vodě.
A nepochybuj, že se vyhojíš.
Bylo v novinách, že Štěpánek podstoupil vážnou operaci;
nevím ovšem, oč šlo.
Co mne se týče, velmi se oddávám klidu a nepíšu skoro nic;
dělám na zahrádce, což jsou jakési poloprázdniny.
Teď pár dní mne trápí ischias a zánět dásně a množství návštěv;
ty návštěvy jsou z toho nejhorší.
Trochu se bohudík ochladilo;
byla tu stejná vedra jako v Bělehradě a v Dalmácii, 30 stupňů ve stínu.
Včera vyšla ta Tvá básnička v Lidovkách.
Referáty o Kolotoči nebyly dosud nikde.
Protože právě vypukly prázdniny v obou divadlech, myslím, že se počasí obrátí a přijde doba dešťů.
Četl jsem v novinách, že jako vloni byla hotová mánie jet do Francie, je letos naprostá tlačenice těch, kteří jedou do Jugoslávie;
loni tam prý bylo prázdno.
Máš Ty, holka, smůlu!
Kam se vrtneš, tam se hrne celý svět.
Jeď na ty vysoké Alpy, to Ti udělá zázraky.
Tak jsme měli dvě popravy, toho Bažanta a toho Sandtnera;
Bažant byl pod šibenicí úplně netečný, patrně byl přece jen morálně méněcenný.
Říkal mi pan prezident, že studoval jeho akta, a že prý celá ta rodina byla moc nepěkná.
Jinak není bohudík nic nového;
taková široká a pohodlná nuda je ve všem, skoro jako na vesnici.
Řekl bych Ti rád nějaké teplé slovo, ale myslím, že se to k tomu horku, na které si stěžuješ, nehodí;
spíš něco tak studeného jako zmrzlina, ne?
Jenže Ty zmrzlinu nesmíš.
Pozdravuj srdečně Mariannu i bratra a nelenuj si dát mi sem tam zprávu, co a jak.
Dnes je tomu čtrnáct dní, co jsi odjela;
dvanáct dní, co jsi u moře;
je - li Ti za těch pár dní opravdu o tolik lépe, jako píšeš, pak budiž sláva.
Nu, musím jít do práce a přitom hodím psaní na poštu.
Pa, měj se pokud možno dobře.
Líbám obě ruce.
K.
( 1015 ) 22. VII. [ 19 ] 27
Drahá Olino,
dostal jsem Tvůj dopis teprve včera, kdy už jsi z Abazzie odjížděla.
Poslal jsem Ti maličký dopis do Abazzie, ale patrně Tě pro ty bouře ve Vídni nedošel;
varoval jsem Tě, abys jela přes Vídeň domů, protože byly obavy, že se ta revolta a eventuální dopravní potíže prodlouží.
Chválabohu, zdá se, že už tam je pokoj, a doufám, že jsi se hladce dostala do Vídně a snad už i z Vídně do vlasti.
Mohla jsi opravdu napsat, kdy budeš v té Bratislavi;
a hlavně mi nezapomeň napsat, jak dlouho budeš na Tatrách.
Jak jsem Ti psal, je v Tatranské Lomnici do 15. srpna má sestra;
nijak asi netoužíš se s ní setkat;
na Štrbě je zase hrozně draho a krom toho nepříjemná obsluha, Smokovec je drahý a židovský, a tož by se Ti snad nejvíc líbilo v Tatranské Poljance, která je také značně výše než Lomnice.
Nejkrásnější bys ovšem měla, kdyby ses ze Štrby usadila v útulně u Popradského plesa, úplně v klíně hor.
Je to trochu primitivní, ale překrásné.
Poljanka je uprostřed lesů a je nově čechizována;
doporučuju.
Belany jsou laciné, ale trochu stísněné v údolí.
Matliary jsou příliš tuberkulózní.
Nebo to udělej tak, že nejprve budete pár dní na Štrbě, pak se tramvají přestěhujete do Poljanky a pak štaci po štaci dál až do Belan ( autobusem z Lomnice ).
Je to vesměs tak 10 minut elektrikou štace od štace, jen Belany jsou o kus dál.
To byste to snad nejlíp užily.
Milé děvče, prodluž si ještě prázdniny co nejdéle;
však Tě Gabryška v cyklu zaskočí, a dovolenou dostaneš, jen to fikne.
Ostatně by Tě neškodilo si asi týden vyhánět náklonnost k ischiasu v Jáchymově;
jsou to také vysoké hory a klimatické místo a lesy.
Co se ochladilo, bylo mně celkem líp, ale ischias mne trvale trápí a budu opravdu nucen jej asi 14 dní koupat;
už mi dal po léta pokoj, a letos se belhám jako nějaký invalida, co ještě bojoval pod Radeckým.
Co se týče Tvého vyléčení, tak neměj žádnou starost;
teď si máš jen upevnit zdraví, a další léčení bude v Praze.
Tak hodně turisti a hodně jez, abys byla tuhá jako buk.
Víš, že Andula Sedláčková vstoupila do Burianova divadla?
- Tu Pepíkovu tragiku neber tak tuze vážně;
byl minulý pátek u mne a sršel humorem.
Pepík není z lidí, kteří mají talent být nešťastni.
- V minulých chladnějších dnech jsem se pustil jako blázen do zahradničení;
koupil jsem si spoustu nových sazeniček a trávil jsem od rána do noci na bobku v zahrádce;
dělalo mi to tuze dobře, ale teď zase mám plno zanedbané práce doma, takže nemám ani půlhodinku volnou.
Ani mi nestačí den.
- Na zítřek a pozítřek jsem volán ke Švehlovi do Karlových Varů.
Je tam také starý pán.
- Jinak není docela nic nového;
Praha je teď docela dobrá pro člověka poněkud samotářského, redakce je jako po vymření, takže my zbylí máme dost co dělat.
- Tedy napiš mi, jaký máš časový rozvrh pro příští měsíc, a zatím, než Tě uvidím, se měj co nejkrásněji;
máte Vy obě, Ty i Božka, co na svém zdraví vylepšovat.
Líbá obě ruce
a každý prst zvlášť K
( 1016 ) V sobotu [ 30. července 1927 ]
Drahá Olino,
mám za 5 minut nějaké delší řízení, a proto Ti honem píšu krátké psaníčko, aby Ti co nejrychleji přišlo do pacinek, aspoň v pondělí.
Tedy předně Tě pěkně vítám zpátky do vlasti;
za druhé jsem měl ohromnou radost z té operace a hlavně z té vídeňské diagnózy.
Tak vidíš, došlo na má slova, že jsi už dávno měla jet k nějakému cizímu specialistovi.
Nu, chválabohu!
Z toho podebrání v krku si nic nedělej, ani z té deprese;
to je přirozená reakce po operaci, tak měj s tím trpělivost.
Ani nevíš, jak jsem si oddychl po Tvém předešlém dopise.
To mělo být už před rokem!
Tak ti srdečně gratuluju k té operaci.
Nezlob se, že dnes nemohu psát víc, mám tuze naspěch.
Zítra nebo pozítří víc.
Líbá obě ruce
a každý prst K.
( 1017 ) Pondělí, 1. srpna [ 19 ] 27
Drahá Olino,
čekal jsem dnes od Tebe psaníčko, kde mi napíšeš, jak se vynatrefuješ, co dělá krček a zda už Ti přijela Bódinka.
Nu, dejme tomu, že to psaní dostanu zítra.
Zatím Ti posílám Vodákův referát o Kolotoči - referát dost potutelný, ale který Tě, doufám, moc nedopálí.
Ještě jednou Ti gratuluju k té operaci;
byla to kuráž - a také, myslím, to byla neopatrnost, že jsi s nezahojeným krkem jela na Tatry;
ten zánět v krku, který máš nebo jsi měla, je nesporně od té cesty;
většina angín se chytne ve vlaku.
Angínu na Tatrách ztratíš brzo;
hlavní je, že ten vídeňský profesor shledal, že máš hlasivky jako provazy.
Už dávno jsi k němu mohla jet, a mohlas být už dávno vyhojena.
Naše medicína, tj. naši průměrní lékaři, není špatná;
ale na některé speciální obory je vždycky jen několik málo evropských kapacit.
Proto jsem Tě pořád nutil, abys jela do Berlína nebo do Vídně.
Jen ještě k tomu profesorovi do Vídně jeď a nech se pořádně vyřezat;
a pak doma opatrnost, dobrá výživa a trochu toho léčení postaví Tvůj krk, smím - li tak říci, na nohy.
Ani nevíš, jak mne to psaní z Vídně potěšilo.
Se Švehlou jsem si v Karlových Varech dobře a mnoho popovídal;
je to zajímavý a silný člověk a myslí to s prezidentem dobře.
S panem prezidentem jsem tam také strávil mnoho času;
je v daleko lepší náladě než loni;
trochu zestárl, ale je v dobré kondici a obírá se zase svou filozofií.
Se mnou nového nic, redakce je skoro úplně vylidněna a sám pánbůh ví, jak ty noviny mohou i v létě vycházet.
Prosím Tě, nespadni mi tam někde z těch vrcholů;
dobře, že tam není Vítek, anžto by Tě vyvedl třeba až na Lomnický štít.
Rozumná Boženka Tě, doufám, nikam nepustí.
Srdečně ji pozdravuj a hleď, aby nebyla tak bledá.
Musím ještě něco napsat pro Přítomnost, a tak už přestanu hovořit s Tebou a počkám zase na Tvé zprávy;
jen aby byly tentokrát hodně dobré, už jsi se nastonala dost, začni zase z jiného soudku.
Tak měj se dobře, prosím Tě snažně;
a pusu na čelo.
K.
( 1018 ) [ Počátek srpna 1927 ]
Drahá Olino,
nevleze - li mi do toho něco nepředvídaného, pojedu ještě tento týden na Tatry.
Protože se ke mně přidal bratr, který utekl ze Šumavy, pojedu nejprve s ním do Belanských kúpelí ( z botanického zájmu ) a po jeho odjezdu ( za 3 nebo 4 dny ) se buď usadím jinde - kromě Lomnice -, nebo je - li tam moc hezky, zůstanu tam.
Tedy, prosím Tě, udělej, co by se Ti a Božence víc líbilo: buď se postěhuj do Belanských kúpelí, kde bych Tě našel, nebo mi dej vědět, kde budeš a hodláš pobývat, abych tam z Belan jel a pak i zůstal.
To záleží čistě na Tobě.
Chtěl bych se jen vyhnout Lomnici, kde je sestra a jistě i její společnost, která by mne nikterak nebavila.
Belany nejsou drahé a je to poměrně stranou té protivné letní společnosti, které je jinde plno.
Zkrátka učiň po své libosti;
sejdeme se ať v Belanech, nebo jinde, kde by se Ti víc líbilo.
Jen bych chtěl vědět před svým odjezdem ( pravděpodobně tento pátek, ledaže by mne něco zdrželo ), kde trvale jsi nebo hodláš být.
Doufám, že už jsi zdráva a šťastna a že je Boženka s Tebou;
a hlavně se tuze těším na shledání.
Líbá ručičky K
( 1019 ) Čtvrtek - datum nevím. [ 4. srpna 1927 ]
Drahá Olino,
vidíš, anis mi nenapsala svou adresu a své plány pro příští dny;
nevím ani, zda jsi ještě v hotelu Hviezdoslav, kam jsem Ti poslal 3 dopisy.
Od Marianny aspoň vím, že jsi s Božkou.
Zítra ( v pátek ) v noci odjíždím na Tatry, jak jsem Ti už psal.
Když jsem říkal Josefovi, že jedu na Tatry, měl velkou radost a řekl, že jede taky;
nu, nemohu mu bránit;
on jede jen na pár dní a já se ovšem zdržím déle.
Tož opakuji, co jsem Ti psal v posledním dopise: aspoň pár prvních dní bych zůstal v Belanských kúpelích ( Tatranské kotlině ), kde jsem dosud nebyl;
nudí - li Tě Štrba nebo je - li Ti tam příliš draho nebo jinak nepříjemně, seber se s Božkou a přijeď do Belanských kúpelí;
je - li Ti milejší zůstat na Štrbském Plese, napiš mi to do Belanských kúpelí a já za pár dní přijedu na Štrbské Pleso a zůstanu tam.
Je - li na Štrbském Plese snesitelný život, bylo by toto snad lepší, protože je to ( pro Tebe ) vyšší poloha, a já Ti nemohu zaručit, jak by se Ti v Tatranské Kotlině líbilo.
- Nenapsalas mi ani slovo, jak se Ti na Štrbě líbí;
Marianna mi říkala, že ležíš s angínou, - snad už je to v pořádku;
bojím se, že už tam máš kolem sebe mandel lidí.
V Lidovkách už bylo, že jsi byla ve Vídni operována, ale v redakci se za mé nepřítomnosti usnesli, že jsi byla operována na slepé střevo, a tak to také v novinách vyšlo.
Telefonoval jsem hned do Brna, že to bylo v krku, ale to víš, noviny se nerady dementují.
Možná, že tam ta oprava ještě vyjde.
Co říkáš tomu Klepetářovi?
Snad jsi to totiž v novinách čtla;
teď sedí ve vyšetřovací vazbě, a tak z těch našich žalob asi nic nebude.
Ten člověk je tím ovšem hotov.
Nu, všecko ostatní si povíme ústně, mám mnoho chystání.
Tedy na shledanou, těším se moc!
A pozdravuj Božku.
Líbá ruce K.
( 1020 ) Kotlina 8. VIII. [ 1927 ]
Dorazil jsem dnes do Tatranské Kotliny.
Sem raději nejezdit, protože je těžko sehnat pokoj.
Za pár dní pojedu do Štrby, spíš dřív než později.
Jsem velmi ospalý, protože jsem jel celou noc;
jinak zdráv a tuze se těším na shledání.
Srdečně
K Č Adresa, je - li třeba:
Tatr.
Kotlina, post. rest.
( 1021 ) V úterý, 16. srpna 1927
Milá Oli,
vědomost o sobě dávám, že se v nevalném zdraví vynatrefuji, neboť mám nejohavnější průjem, jaký si je možno představit a o jakém se dějiny lidstva zmiňují.
Hned po Vašem odjezdu jsem si - tak jako Boženka předtím - přesně o půlnoci obrátil žaludek naruby;
v pondělí jsem se zabýval botanikou a špatným trávením nejdietnějších jídel, a dnes od rána se proháním mezi svým pokojem a jiným lokálem, nepožívaje ničeho než čaje.
To tedy vypisuji jako omluvu předem, abych po svém návratu od Tebe nedostal, že jsem neztloustl.
Myslím, že tato katastrofa přišla po Miškových játrech.
Hrom do Slováka!
- Odpoledne jsem vyhledal doktora a krom toho onoho farmaceuta od Kalinů;
- nyní mám plné kapsy prášků, což je jediná požívatina mně dovolená.
Mimoto prší a je chladno.
Toto vše nezvyšuje nijak mou dobrou náladu;
nebudu - li zítra jakžtakž zdráv, ujedu - doma mám na záchod blíž.
Jsem moc zvědav, co dělají Tvé hlasivky;
jen se pro ně neplaš a jeď zase do té Vídně.
Doufám, že Váš návrat byl dost pohodlný.
Jinak nového, to se rozumí, není nic.
Pa, musím zas běžet.
Líbá ruce utrápený K.
( 1022 ) [ Štrbské Pleso ] 20. srpna 1927
Tak už si pomalu pakuji kufřík.
Bylo tu moc hezky, zejména když jsem se zase mohl věnovat radostem jídla;
ale teď už tu začínám mít tuze mnoho společnosti a beru raději roha.
Na shledanou v Praze ( v pondělí nebo v úterý ).
Srdečně K. Č.
( 1023 ) Topoľčianky [ kolem 19. září 1927 ]
Drahá Olino,
tak Tě pěkně pozdravuju z Topoľčianek - posílám Ti dvě pohlednice, aby sis to dovedla líp představit.
To víš, je tu moc pěkně;
hovořím mnoho s panem prezidentem, který tu je teď úplně sám, a mám tu zůstat tak dlouho, až se dr. Alice vrátí z Paříže, tj. asi do konce tohoto týdne.
Však ještě napíšu, kdy se vrátím.
Dnes v noci se mi zdálo, že stůněš, a tak mi to nedá pokoj a píšu Ti;
doufám ovšem, že mne " ten sen oklamal ", jak praví písnička.
Co mne se týče, jsem zdráv a užívám tu pěkného času - teprve dnes trochu prší.
Zítra sem přijede pan Švehla a dr. Beneš, ale o politice Ti psát nebudu, i když jsem nucen o ní moc mluvit a myslet.
Pan prezident je zdráv a dobré mysli, jen rozzloben těmi všemi nízkostmi a malichernostmi, kterých je plný vzduch;
hledím ho povyrazit, a nejsem - li zrovna s ním, uvažuju, co mu budu povídat, nebo čtu věci, která mi dává a o kterých chce slyšet mé mínění;
zkrátka jsem dokonale zaneprázdněn, ale rád bych dělal ještě víc.
Tak nezlob se, že se má dovolená protahuje, a buď hodně zdravá;
napiš mi psaníčko, co dělají Tvé hlasivky, abych neměl starost.
Adresa:
Topoľčianky, zámek.
Nezlob se, že nepíšu víc;
mám plnou hlavu věcí, které si chci do večeře rozmyslet.
Šetři si krk a leč se dál, mumíku.
Líbá Tvé milé pacinky K Č
( 1024 ) Topoľčianky [ první polovina září 1927 ]
Drahá Olinko,
nenech se kandidovat;
je to tuze zřejmě volební vábnička a z jiných stran by si z Tebe stříleli.
Mám pořád starost o Tvé zdraví;
jen se neštvi, odpočívej pořádně a vypřáhni, z čeho můžeš.
Myslím, že se tady budu muset zdržet trochu déle, než jsem očekával, a sice pro jistou pěknou a důležitou práci, o které Ti vypovím až ústně.
Byla by to dobrá a trvalá věc, kterou nikdo druhý nemůže udělat;
ale práce veliká, literární, pro mne.
Nemusím Ti říkat, že až na to stoprocentní zaneprázdnění se mi tu vede dobře a že tento čas pro mne není ztracen.
To víš, že na Tebe vzpomínám mnohokrát za den, s láskou i s neklidem.
Říkal jsem panu prezidentovi, že Tě chtějí kandidovat, smál se tomu srdečně.
Je tu krásný, skoro horký, ale větrný čas, zatímco tam u nás prší;
většina dne se tráví pod širým nebem u ohníčků, kolem kterých se beseduje.
Zatím tu je jen paní Hana Benešová, ale čekáme některé osoby, na kterých také mně záleží.
A tak na mne vzpomínej v dobrém, nezazli mi, že nejsem u Tebe, a hlavně koukej, abys byla zdráva a v pořádku.
Líbá ruce na vrchu
i na dlani K.
( 1025 ) Topoľčianky [ první polovina září 1927 ]
Drahá Olino,
to jediné, co v tuhle chvíli dovedu napsat, to jediné, co smím napsat a nač jediné mám sám před sebou právo, je mé úpěnlivé přání, abys byla šťastna.
Ani smrt by mne nepřinutila říci " sbohem ", ale místo toho Ti říkám a Tě zapřísahám, abys byla šťastna.
Nešťastný člověče, Ty máš tak zoufalé nadání trpět, že nedovedu za sebe ani za Tebe vymyslet nic než tu jedinou modlitbu, abys byla šťastna.
Olgo, dnes ráno jsem dostal Tvé psaní;
ani nemohu říci, že to bolelo, - věděl jsem příliš mnoho nevyslovených věcí předem, a tak to na mne padlo, jako bych to byl už někdy dříve zažil, - já jsem utekl do deště do parku a tam jsem se za Tebe modlil.
Teprve pak jsem se dovedl mučit a začal jsem se sebou účtovat.
Až budeš číst tohle psaní, uběhne noc a den;
za tu dobu složím si účty ze všeho, čím jsem vinen, i z toho, zač vědomě nemohu;
přijmu všechnu bolest, která mne ještě čeká, a vezmu na sebe co nejvíc lidského trápení, abych zaplatil svůj účet.
Já už nechci být šťasten, jenom smířen.
Olinko, nemám hořkého slova, které bych Ti řekl.
Chtěl bych Tě prosit za odpuštění, ale odpuštění není tak lehké, jak Ty jsi ochotna je dát.
Bojím se Tě hrozně;
bojím se, že i v těchhle řádcích najdeš něco, čím budeš chtít trpět a nad čím budeš chtít plakat.
Prosím Tě tedy, Olino, prosím Tě na kolenou, abys mi už nepřitížila tím, že by sis z kteréhokoliv mého slova nebo skutku vzala příčinu k bolesti.
Prosím Tě nejsnažněji, abys aspoň tentokrát věřila, že bych zoufale rád napsal nebo učinil, co by Ti nezpůsobilo nejmenší bolest.
Už bych neunesl žádnou z Tvých bolestí;
nikdy jsi neviděla, že jsem je nesl tíže než cokoliv, čím jsem se trápil sám.
Jediné sladké, co jsem nyní schopen říci sám sobě, je to, co si říkám běhaje po parku: abys byla šťastna, abys byla šťastna, abys byla šťastna.
Nevíš, jaká je v těch slovech útěcha.
Olinko, nemám slova na svou omluvu;
byl - li jsem tvrdý k Tobě, byl jsem tvrdý i k sobě a nyní jsem desetkrát tvrdší;
už mi nemusíš říkat, čím jsem Ti kdy ublížil.
Ale Tobě, děvče, Tobě bych chtěl říci, na Tebe bych chtěl křičet, abys byla šťastna.
Já nevím, co to je být šťasten;
ano, nevím, jak se to dělá, aby někdo byl šťasten;
ale chtěl bych aspoň umět nezpůsobit Ti bolest.
Snad jsem nikdy nebyl schopen lásky;
jediné, čeho jsem byl schopen, byla strašná bolest z každé Tvé bolesti.
Snad to není láska, to, co ty láskou jmenuješ;
nedovedu si to ujasnit;
ale vím, že to byl ten nejsilnější cit, kterého jsem schopen.
Možná, že vy ostatní lidé jste schopni nějakých jiných citů;
ale moje láska k Tobě, k lidem, k bohu, ke všemu, co jest a co znám, je vášnivé soucítění.
Ježíši, Olgo, kdybys pochopila, kdybys věděla, jak je mé srdce vším tím přetížené!
A snad je potřeba pro spásu mé duše, abych vůbec nežil svým životem.
Myslím, že tento můj hovor sám se sebou bude mít velký vliv na můj celý život;
ale o to teď nejde, nejde o mne;
jde jen a jen o Tebe.
Olinko, hleď, abys byla šťastna;
to je Tvá veliká povinnost.
Prosím Tě, Olgo, udělej Olinku šťastnou;
pro lásku ke mně ať je šťastnější.
Říkají o mně, že jsem sobec;
dobrá, tedy v tuto přísnou chvíli prosím o úlevu pro sebe: ať je šťastna.
Přijde - li někdy den, že se na mne usměješ, pak mne přestane strašit to nejtěžší, co mi svírá srdce.
Vím, vím, tuze dobře vím, že vším, co dovedu dnes napsat, obcházím, co bych říci měl;
ale mám takovou hrůzu, abych nepřitlačil na žádné zjitřené místo Tvého srdce, strašnou hrůzu, Olinko.
Já nechci, abys trpěla, já to už neunesu.
Prosím Tě, proboha, netrýzni se.
Líbám Ti ruce.
Karel.
Uprostřed noci:
Olinko, Ty jsi rozhodla.
Přijímám.
Začíná se mi jasnit, ne v srdci, ale v hlavě.
Buď šťastna.
Bože, jak bych Ti chtěl Tvé rozhodnutí udělat lehkým!
Oli, Ty si to zasloužíš, buď šťastna.
( 1026 ) Topoľčianky [ 20. září 1927 ]
Drahá Olino,
za několik minut jedu s panem prezidentem kočárem, takže Ti mohu napsat jen pár slov, která by šla ještě dnešní poštou.
Proboha, děvče, netrap se;
můžeš si být tak jista mou láskou, ať se zachováš jakkoliv, pokud se zachováš po svém celém a upřímném srdci.
To je to pevné, s čím můžeš počítat;
nechci, aby to byly pro Tebe okovy, které Tě vážou;
ale také nechci, abys o tom pochybovala a co chvíli říkala, že Tě nemám rád atd.
Olino, je nám oběma třeba klidu, abychom se nezbláznili.
Ukládal jsem Ti, abys byla šťastna.
Nyní Ti ukládám co nejúpěnlivěji, abys aspoň byla klidna.
Už přijíždí kočár, musím skončit.
Zítra se dočtu v novinách, jak jsi se líbila v Oknech.
Včera večer jsem na Tebe myslel, jak se Ti hraje a zda Ti Tvé starosti neprolamují dobrou hru.
I já musím hrát hru před lidmi, kterých si tak vážím;
není to tak lehké.
A tak buď klidná, Olinko, člověče věčně nespokojený;
buď klidná a snaž se netrýznit sebe samu.
Ty jsi svůj vlastní největší nepřítel a trapič.
Buď pokojná, Olinko, a dej víru pokojným hlasům, jsou - li v Tobě nějaké.
Neplaš se pořád, nepokojné srdce.
Mám ještě mnoho co přemýšlet, ale Ty buď klidná a nemysli.
Líbá Ti ruce Karel.
( 1027 ) Topoľčianky [ 23. září 1927 ]
Drahá Olino,
nezlob se opravdu na mne, že píšu jen tak krátké dopisy;
ale ani neuvěříš, že nemám skoro minuty volného času.
Už ráno se jede do přírody, kde se tráví celý den;
večer má člověk tak tak čas se převléknout a jít k večeři.
Proto jsem Ti neposlal telegram, - nemohl jsem prostě jít na poštu a skrze kancelář pana prezidenta nemohu přece posílat soukromý telegram.
Buď tak hodná, přijmi těch občasných pár slov, jako by to byl dlouhý dopis.
Četl jsem ve všech novinách referáty o Oknech;
člověče, já měl radost z Tvého úspěchu, který je vážnější než v nějaké líbivé komedii.
Jen mám starost o Tvé zdraví;
poslouchej, Ty se prostě nesmíš rozčilovat.
Tu krev jsi plivala z hlasivek, viď!
Je tu zrovna Jaroslav Durych, čeká se Švehla a Beneš;
i to mne hodně zaneprazdňuje, krom toho musím denně prolítnout všechny noviny, abych byl v hovoru s panem prezidentem au fait;
jakživ v Praze nejsem tak úplně zaneprázdněn jako zde.
Ale to víš, je mi tu dobře, a bylo by mi ještě líp, kdybych neměl starosti o Tebe.
Nemysli si, mne neobelžeš;
když píšeš dopis jakoby nic, cítím tuze dobře, že se trápíš, nebo že nejsi zdráva;
a proto musíš být opravdu klidná a opravdu zdravá, rozumíš?
Už zase přijíždějí kočáry a bude se celý den tábořit někde mezi dubovými lesy.
Tebe by takový život asi nudil, ale pro mne je tak velkoryse urovnaný.
Měj se dobře, měj se hodně dobře;
a už u čerta hoď přes plot, co Tě trápí.
Měj se dobře a buď zdravá, hodně zdravá;
zdravý člověk nemá talent trpět.
A tak se měj ještě jednou tak pěkně, jak je v Praze a v divadle možno, a mysli na mne v dobrém.
Líbá ruce Tvůj K
( 1028 ) Topoľčianky [ konec září 1927 ]
Drahá Olino,
už jsem pár dní nedostal od Tebe dopis;
myslím tedy, že není nic nového a že všecko je celkem v pořádku, - jen s Tvým zdravím mám starost.
Zůstanu tu už jen pár dní;
jednak čekám, až sem přijede pan Švehla, jednak tu mám tu jistou práci, kterou mohu dělat jen spolu s panem prezidentem - vlastně spíš jen připravovat, protože se nemohu obyčejně ani na půl hodiny dostat k psacímu stolu.
Copak si, chudáčku, počneš s tou Vinou?
Ta Hedda Gablerová nám také velkou parádu neudělala - tyhle staré škatule se už moc přežívají - Co mne se týče, není nového nic;
jsem skoro celý den s ostatními venku a zbytek času strávím převlékáním a čtením novin.
Už se ti moc těším domů a na Tebe - je mi, jako bych byl z domova už čtvrt roku.
- Teď, před devátou ráno, už chodí po parku pan prezident, a už je zvykem, že vždycky přijdu za ním.
Tak zatím na shledanou, měj se hodně dobře.
Líbá obě ruce
a všechny prsty K.
( 1029 ) Topoľčianky [ 3. října 1927 ]
Drahá Olino,
protože se můj pobyt protahuje o mnoho déle, než jsem vůbec předpokládal ( počítal jsem na 1 týden ), musím Ti přece jen napsat, proč to je.
Mám tu práci, píši intimní vzpomínky a úvahy pana prezidenta;
bude to celá kniha, která má příštího roku vyjít;
bude v ní celý jeho život, jeho dětství, jeho lásky atd., jeho vlastními slovy;
polo autobiografie, polo něco jako Eckermannovy hovory s Goethem.
To víš, při jeho věku se to příliš odkládat nemůže, a tady má na to víc pokdy, než bude mít v Praze.
Denně se mnou asi tak dvě hodiny vykládá, a pak honem hledám hodinku času, abych to buď krátce zaznamenal, nebo raději celé napsal.
Proto mám tak neobyčejně mnoho co dělat, rozumíš?
Bude to velká a dobrá věc, vzácný lidský dokument, jakých je na světě málo.
Chápeš jistě, že to rád a s láskou dělám.
Prosím Tě, neříkej o tom nikomu, aby se o tom zbytečně nežvanilo.
Jinak bych už strašně rád byl v Praze a letěl za Tebou.
Příští týden jistě už přijedu, čekám tu ještě jen na pana Švehlu.
Myslím na Tebe furt a dělám si starosti o Tvé zdraví.
Jen se tak, čerte, neštvi!
Měla jsi pěkné říkání o Vině, ale myslím, že ji tak tuze s chutí hrát přece jen nebudeš.
- Já se mám ovšem dobře, netloustnu sic, ale jsem hodně zdráv, hodně venku, pěšky i kočárem, u ohňů při pečení bramborů, večer dost často v zámeckém kině - zkrátka krom jistého děvčete by mi tu nemuselo scházet nic.
A teď už zas budu zapisovat, co mi pan prezident ráno vykládal: o Platónovi, o své metafyzice a ještě o mnohých věcech.
Tož zatím na shledanou,
líbám vše K.
( 1030 ) Topoľčianky [ 6. října 1927 ]
Drahá Olino,
teda dnes hned ráno jsem měl velkou a upřímnou radost, když jsem četl referáty o Vině.
Člověče, to je těžký úspěch, kterýs musela z těch pánů dobýt přímo krumpáčem;
protože Tobě holt nejsou souzeny snadné úspěchy.
Odpoledne jsem dostal Tvé psaní, které tu mou radost doplnilo a obohatilo.
Já to vždycky říkám, umění je velká věc, amen.
Dnes ráno odtud odjeli Berthelotovi, takže teď už se sem čeká Švehla;
a pak už honem pojedu do Prahy, a moc rád, třebaže tu opouštím všechny krásy světa a ty nejlepší lidi.
Doma, doma! není nad to.
Ba ne, Olino, ta kniha bude docela bez mých poznámek, jen vlastní slova pana prezidenta - ale právě na to je třeba kus umění: zachytit kadenci, styl, plynulost hovoru atd.;
to by žádný stenogram neudělal.
Ostatně myslím, že budu knihu signovat jen svými začátečními písmeny.
- Bude to politicky dobrá věc a z mnohých ohledů náramně cenná;
chtěl bych to udělat jako prezent k 10. výročí republiky.
No ale o tom si povíme ústně;
zatím se raduju z Tvého vítězství - že jsem při tom nebyl! ale měl bych trémou plné kalhoty.
Dnes jsem byl zas celý den - od 11 do 5 - na velmi čerstvém vzduchu;
překrásné zlaté počasí, zatímco prý v Praze prší.
Ale teď, děvče, nech Babiolu a ostatní věci stranou a trochu si odpočiň;
já nechci nalézt v Praze nějakého uštvaného tvora.
Dej si chvíli pokoj;
a nenech se sofort zapřáhnout do jiné hry, dělej trochu drahotu.
Měj se hodně dobře a odpočívej, spi 20 hodin denně a dělej vůbec dobrotu.
Líbá ruce i nohy K.
( 1031 ) Topoľčianky [ 11. října 1927 ]
Drahá Olino,
já už jsem přímo nešťastný, že tu ještě sedím;
takové už mám trhání jet domů.
Ale nic platno, musím tu počkat na pana Švehlu;
přijede prý ve čtvrtek, ale ani to není plně jisté;
doufejme však, že sem přijede před volbami, takže do této neděle budu dávno už v Praze.
To se rozumí, že se hned přihlásím.
Budu mít v Praze hrůzu zanedbaných záležitostí, ale co platno.
- Práce tu mám, že na ni ani nestačím;
mám stěží dvě hodiny za den pro sebe, a tu si hledím aspoň zkráceně napsat ty " hovory ", tož nesmím ztrácet ani minuty.
Věř mi, že ta práce bude stát za to.
Napiš mi ještě pár slov, jak se máš, co děláš a zda na mne vzpomínáš;
a zda děláš dobrotu a odpočíváš po své Vině.
To jsem zas měl jednou radost z Tvého úspěchu.
Tak pusu, a nezlob se, že už končím;
musím udělat větší fůru zápisů než jindy.
Kdybys věděla, jak se už těším!
Líbá obě ruce K.
( 1032 ) [ Po 16. říjnu 1927 ]
O.,
holt nevím, kdy Tě najdu;
přijdu tedy ve středu odpoledne na Okna - tam aspoň určitě budeš.
Srdečně
K.
( 1033 ) [ Druhé pololetí 1927 ]
D. O.,
zase jsi zapomněla - bojím se, že dáváš Klepetářovi přede mnou přednost.
- Zítra má pohřeb Foustkova dceruška, která včera zemřela.
Pak mám důležitou schůzku.
Přijdu pozítří ( v pátek ) asi o 111, kdybys nemohla, dej mi vědět.
K.
( 1034 ) [ Asi 1927 ]
Byl jsem tu odpoledne po 2 - jak bylo smluveno.
Protože v sobotu odpoledne odjíždím, stavím se tu v sobotu ráno.
[ Karel Čapek ]
( 1035 ) [ Asi 1927 ]
Milá Olino,
byl jsem tu do " 12 - ale román tu nebyl, tak jsem nemohl opravovat.
Stavím se zítra ( v sobotu ) ráno.
Ruce líbá
K Č
( 1036 ) [ Prosinec 1927 ]
Milá Olino,
včera jsem čekal vlastně po celý den, že přijdete vybírat;
byl bych potřeboval opatřit si řadu věcí, ale takto jsem měl jaksi hausarest, a vy jste, neřádi, zatím nepřišli.
Prosím, upiš tedy za mne, kolik uznáš za vhodno, že to není ani příliš málo, ani příliš mnoho.
Teď ráno musím běhat za věcmi, které jsem zanedbal včera.
Včera odpoledne bylo u mne osm mužských, také Dostal;
líbilo se mu to a přijde zas.
Koďas se omluvil.
Bylo to pěkné, až na to, že se příliš mnoho mluvilo o komunismu.
Byl totiž u mne jeden komunista, dr. Vančura, takto dobrý literát.
Není tentokrát mou vinou, že jsem Tě neviděl;
ke všemu dnes odjíždíš.
Sejdeme se tedy, nemáš - li nic proti tomu, v pondělí o 15 na vašem náměstí.
Jinak není nic nového;
zas mne trápí jeden advokát, abych pomohl na svobodu jednomu uvězněnému antimilitaristovi.
Abych si pomalu otevřel azyl trpících a ukřivděných.
Tedy v pondělí na shledanou, a nezapomeň přinést ty pohádky.
Srdečně zdraví a už se těší na pondělek
K Č
( 1037 ) [ 1928 ]
D. O.,
v novinách nic o Zločinu není.
Ale je - li přesto, zůstaň a hrej, ale už ráno si zadej o dovolenou a podej lékařské vysvědčení.
Tedy rozhodně hrát, i když Ti to přijde zatěžko.
Stavím se u Tebe dnes kvečeru;
hleď být doma, ale kdybys nemohla, přijdu zítra o 11 dopoledne.
Srdečně líbá
K
( 1038 ) V neděli večer.
[ Leden 1928 ]
Drahá Olino,
tak uvažuji o té Tvé situaci, i chci Ti říci ještě jednou, že to shledávám velice v pořádku.
Zaplať bůh, že si budeš moci náležitě odpočinout.
Protože nechci mluvit zatím s dr. F., zavolám si Pepíka a nechám si vyložit, co vlastně chtějí.
Bude - li třeba, promluvím sám s Hilarem - ale dřív ovšem složím svou funkci ve výboru, aby to nebylo porušení solidarity.
Tak Ty se zatím o nic nestarej, buď ráda a Hilarovi oznam, co Ti řekli;
dál nic nepodnikej, není toho třeba.
To jsem Ti chtěl v krátkosti říci, abys zatím nic nedělala a byla co nejpokojnější.
V úterý přijdu po čtyřech, jak smluveno.
Líbá ruce K.
( 1039 ) [ 20. června 1928 ]
Drahá Olino,
tak Tě a Boženku nastokrát pozdravuji a děkuju za psaníčko.
Jsem tuze rád, že tam obě žijete v takovém veleklidu, - tady prší také, a když tady krápe, na horách leje nebo sněží;
ale doufám, že obě jste teple opatřeny.
Vzpomeňte si, jak Vám Čáča na místě rodičů kladl na srdce teplé punčochy, teplá kaťata a jiné hřejivé věci.
Co toto píšu, Iris mi leží na klíně;
dnes v noci mi sežrala proutěné kanapátko.
Odbývám si množství restů, začal jsem psát ten Život zasloužilého Františka Pocha - doufám, že to bude dost špásovné, a jsem ( pokud nevzpomínám na dvě zmoklé slepice v Matliarech ) rád, že venku prší.
V novinách mi obden nadávají, ale to není nic nového ani mne to netrápí;
naopak, když některého dne nikde nedostávám, bezmála mi to schází.
V neděli jsem byl u Fuksy, v divadle také není nic nového;
inu, začíná léto, nejvyšší čas, aby se zase na Tatrách našla nějaká mrtvola.
Poohlédněte se po nějaké, děvčata.
V pátek mně povídali hosti, jak prý jsem ukrutně nenáviděn a pomlouván.
Tak vidíš, holčičko.
A to jsem až dosud dával lidem pokoj, a pokud to šlo, hladil jsem je po srsti.
Myslím, že budu muset dostat zuby a kousat jako zlý pes;
ne že by mně to pomohlo, ale když už na mne tolik lidí má vztek, ať aspoň mají proč.
Zrovna teď zahřmělo venku, patrně na znamení, že mám hřmět taky.
Inu dobře, zahřmím si.
Drahá Olino, když už tam jsi, nech se sebou podniknout všechny lékařské kejkle;
v jádře to taky potřebuješ.
Hleď, ať se tam do Tebe nikdo nezamiluje, to jaksi porušuje klid.
Jestlipak dobře spíš?
Naspi toho do foroty.
Za dva nebo za tři dny budu patrně muset jet do Brna kvůli té výstavě a novinám;
abych řekl pravdu, nechce se mi.
Nejraději bych si teď odepsal kus práce, protože zase mi tane na mysli taková jakási činnost, která si vyžádá dost mého času.
Ale to snad až po prázdninách.
Měla jsi pěknou básničku v Lidovkách;
zpívalo Ti to jako Šrámkovi.
Zas cedí jedním proudem;
představuju si tu pěknou loučku v Matliarech, a za ní už není nic, jen mlha a mraky;
Boženka leží ( je totiž odpoledne ) a ta druhá sedí u stolu a píše;
má šestákovou lahvičku s inkoustem, do které se tak špatně namáčí, na stole deku, na které se tak špatně píše, ale píše ostošest;
a najednou Boženka povídá:
" Poslechni, Olgo, my jsme zapomněly v Praze ty botky. "
A Olga se nudí, protože nemá na stole telefon, protože nepřijdou žádné protivné návštěvy, protože nemůže pobíhat z kuchyně do ložnice a vice versa, protože nemůže hubovat Bulíčka, protože nemá zrovna žádné starosti, - chudák Olinka!
Nu, za pár dní zas něco napíšu;
teď ještě jednou pozdravuju Boženku, ať úspěšně stůně až do úplného pozdravení, a Tobě, Olinko, líbám obě ruce a všech deset prstů;
načež budu psát věci méně milostné.
A pozdravuj Babiolu!
Srdečně Karel.
( 1040 ) 22. června [ 1928 ]
D. O., píšu nakvap mezi redakční prací, jen abych řekl:
Vidíš, sic medicíně nerozumím, ale stran Tebe jsem měl zrovna instinkt.
Co jsem se ( marně ovšem ) nakázal, aby ses dala řádně prohlédnout a léčit, abys hodně jedla a zesílila ne na tloušťku, ale na zdraví.
Zaplať bůh, že Ti to konečně někdo řekl a že snad teď začneš rozumný režim.
Nejraději se vrať do těch Matliar, nebo jeď jinam, kde to dělá dobře na plíčky;
Paříž nech absolutně padnout, dáš - li jen trochu na má slova.
Já to věděl, já jsem pořád mluvil o Tvé chudokrevnosti a znepokojoval se pro ty stavy únavy a chabosti;
Ty jsi zatím přechodila hrotkové katary a zánět pohrudnice - ale teď už si dáš pozor, rozumíš?
Ty Tatry, doufám, Ti udělají stejně dobře jako Božence;
prosím Tě, malá, pořádně se leč a vydrž tam, přijel bych tam také rád, vrať se tam z Brna nebo z Prahy;
nešpásuj se svým stavem, protože to vlastně byl kořen toho všeho stonání, i těch hlasivek.
Teď máš příležitost dát se jaksepatří do pořádku, užij toho, měj konečně jednou rozum, zheršteluj se na sto procent.
Copak já, já jsem chválabohu v pořádku;
pozítří jedu na výstavu, takže budu pár dní beze zpráv o Tobě.
Prosím Tě, děvko zlatá, tedy prodělej pořádně kúru, vrať se zas na hory, a budeš - li se léčit osm neděl, budeš pro celý život chlapík.
Dělám si opravdu o Tebe starost;
velmi zazlívám dr. Sedláčkovi, že Tě kurýroval těmi injekcemi, místo aby Tě jednou pořádně proklepal a vyšetřil.
Teď budu sám víc dohlížet na Tvůj režim - budeš - li mne aspoň trochu poslouchat.
Nepiš moc, otravuj se, ukousej si třeba prsty dlouhou chvílí, ale vydrž v kurýrování stejně jako Boženka.
Pozdravuj ji a vyřiď jí, že ji prosím, aby na Tebe dohlížela a působila;
Boženka je rozumná, poslechni ji.
Piš mi brzo, třeba jen pár slov;
já se ozvu až z Brna.
Pozdravuj toho doktora.
Srdečně líbá obě pacinky a jiné věci
Karel
( 1041 ) 23. VI. [ 1928 ]
Drahá Olino,
domnívám se silně, že tohle psaní nenáleží mně, nýbrž některému jinému z mnohých Karlů, nejspíš tomu porodníkovi;
byl bych mu to přímo poslal, ale živou mocí si nemohu vzpomenout na jeho jméno;
mám špatnou paměť pro jména.
Současně jsem dostal druhé psaní, které jistě patří mně;
děkuju za vzpomínku v Kotlině;
ale mejlíš se, máš - li za to, že jsem nějak otráven a že mne " mrzí svět " jako tu dívku v té písničce.
Trochu se prát budu, ale spíš jen proto, že jsem ještě nepřišel tak docela o humor.
A pak, ono by nebylo na světě pěkně, kdybychom byli tak nadobro a bezmocně prodáni těm politikářům, tlučhubům a pomlouvačům.
Ale nechám si to až na podzim, teď v létě je člověk líný a veřejné mínění je na prázdninách.
Zítra jedu do Brna, budu tam asi 3 dny;
bude to asi dost únavné, protože o té výstavě musím něco psát.
Jinak ovšem nevím od včerejška nic nového;
jen se ještě vracím k tomu, abys opravdu se letos po celé prázdniny věnovala tomu vápenatění.
Jeď zase do Tater a ulož se tam v ultrafialových paprscích;
za čtrnáct dní Ti zastaralé katary nevyhojí, na to je třeba aspoň osmi neděl.
Do Paříže si zajedeš v sezóně kdykoliv, ale prázdnin užij jako rozumný člověk.
Budu se opravdu zlobit, neposlechneš - li, napíšu to Tvému otci, aby Ti šlápl na krk.
Řekni, dovolila bys Božence, aby místo léčení jela někam do Berlína nebo do Vídně?
To bys hejbala pantem a křičela na ni, až by chudák Boženka poslechla.
Však Ti nebude na Tatrách tak zle;
ale jestli se ten doktor jmenuje taky Karel, pak běda mu, pak ho zařadíš také do své sbírky.
Škoda, že se Maxíček taky nejmenuje Karel.
Ale počkej, náš předseda Marek je taky Karel, a pak tu je ještě dr. Kramář, Havlíček Borovský, Toman, skladatel Rudolf Karel, náš Poláček a mnoho jiných Karlů.
- Už tři dny mně v žádných novinách nevynadali;
inu, to je okurková sezóna.
Ale teď musím ještě psát nějaký článek - chtěl jsem Ti jenom vrátit to psaníčko, co mi nepatří;
a dávej pozor, takhle bych se dověděl všechny tajnosti o A. S., Haasovi, Mary, Štěpánkovi a ostatních pražských obyvatelích.
Pamatuj si, nikdy se nepíše adresa na zalepený dopis, nýbrž nejdřív se napíše adresa, pak si přečteš, komu je dopis psán, a pak to dáš vhodným způsobem dohromady.
Pozdravuj pěkně Boženku, šanuj se a hoj se;
zdraví patří stejně k tělesné kultuře jako koupání, čisté prádlo a trvalá ondulace.
Líbá obě ruce K.
( 1042 ) [ 24. června 1928 ]
Tedy vzpomínka z Brna.
Ta výstava je tuze veliká, za den s ní člověk není hotov;
stojí za podívanou.
Zatím jsem upřímně utahán, a jdu se podívat na elektrické dojení krav a na mamuta.
Srdečně zdraví K Č
( 1043 ) 28. června 1928
Drahá Olino,
tak už jsem zase z Brna doma;
výstava je veliká a zevně velmi pěkná, uvnitř má ovšem mnoho chyb;
ale za podívanou stojí, prohlédni si ji;
ovšem za jeden den to stěží pořídíš.
Vystavují Tě tam nahatou z Lysistraty - ausgerechnet! ( v pavilónu města Prahy ).
-
Tak tohle už je poslední psaní před shledáním;
napsal bych Ti do Brna, ale nevím kam, - snad do divadla?
Ani mi nepíšeš, jak se daří Božence a jak Tobě dělají Matliary dobře.
- Děkuju Ti za ta srdečná a pěkná slova;
skutečně nejsem o nic rozmrzelejší než kdykoliv jindy, už proto ne, že se nedějí horší a ošklivější věci než kdykoliv.
Jenom se znovu zanáším plánem dostat dohromady slušné lidi ( nebo ty, kteří chtějí být slušní a mají jisté jméno ), aby občas okřikli ty politické a novinářské canailles.
Teď zrovna je zase takový ošklivý případ, konflikt parlamentu s brněnskou univerzitou, - ale o tom asi ani nevíš.
Zkrátka chtěl bych se pokusit o to, aby bylo pohotově slušné veřejné mínění, které by reagovalo trochu citlivěji na to všelijaké pakážnictví.
Kdybych se trápil, bylo by to jen proto, že bych věřil, že se věci nedají napravit;
ale pokud člověk věří, že se dá něco dělat, je vlastně v dobré kůži.
Tak je to, děvko drahá.
- V Brně jsem se setkal s panem prezidentem, ale mluvil jsem s ním jenom pár slov.
Pořád slyším, že Jarouškova situace není skvělá;
politicky to prohrál skoro docela a hmotně to pořád ještě nemá na dobrých gruntech - úvěr u Živno roste, aniž by za to pořídil nutné investice pro noviny.
- Mám opravdu mnoho práce, za Basse a částečně i za Klímu, který pořád pojíždí do Brna, a všelijaké povinné články napravo i nalevo;
s tím " románem " jsem následkem toho zůstal trochu trčet.
- Teď jsem měl návštěvu, která mne zdržela;
musím končit, abych šel do redakce;
a jakože všechny cesty vedou do Říma, končím ovšem Tebou: pořád myslím na to, jak se máš a zda jsi dosti vytrvalá v úmyslu pořádně se uzdravit.
Pečlivá jsi, Marto, a myslíš na mnohé věci, ale jednoho je potřebí: uzdravit se od hlavy k patě i obráceně.
Tak pamatuj na sebe náležitě;
máš - li ještě jen stopu po té pohrudnici, vrať se raději rovnou z Brna do Matliar ( ačkoliv to víš, jak se na Tebe těším ).
Buď hodná a rozumná.
Těším se, až mi ukážeš Babiolu, - ale to mi nepovídej, že chceš jet do Paříže kvůli ní, ba ne!
Pomalu za týden Tě snad uvidím a povíme si o všem ostatním, zejména o tom, co nerad píšu, jako jsou ty všelijaké city a takové ty nejpěknější věci.
Ono se o tom líp povídá, zejména mlčky.
Moc, moc na Tebe vzpomínám a moc bych chtěl být s Tebou.
Pozdravuj pěkně Boženku a napiš mi pár slov.
Líbá obě ruce Karel.
( 1044 ) 16. VII. [ 19 ] 28
Drahá Olino,
píšu Ti dopis vlastně jen do foroty, protože co tyto řádky píšeme, nemám dosud od Tebe dopis s adresou a nemám ponětí, kde jsi.
Trochu mě to znepokojuje, protože počítaje na prstech dny docházím k náhledu, že jsi zůstala řadu dní v Paříži přes mé prosby a naléhání, čili žes nevzala zřetel na své zdraví.
Kdybys byla u moře v úterý nebo ve středu, musel bych už dnes ( v pondělí ) mít od Tebe dopis i adresu.
Holenku, mne nenapálíš;
ale mrzí mne to a zlobím se, že jsi nejela tak rychle, jak jen možno k moři, aby ses uzdravila co do pohrudnice a vrátila se k nám brzo na hory.
Tak.
Tady je ovšem stejné vedro jako všude v Evropě, dnes bylo 35° ve stínu.
Trávím celý den bos jen v kalhotech a košili a píšu, děvce zlaté, představ si to;
denně udělám povídku, už jsem jich napsal devět.
Každých deset minut si koupám ruce, hlavu nebo nohy ve studené vodě, abych se nerozplynul v potu, a přitom píšu jednu povídku za druhou;
z baráku vůbec nevylezu až k osmé večer do redakce - venku je hrozně, jako v peci;
doma je přece jenom asi jako v troubě, když se pečou buchty.
Je to divné, nejvíc práce vždycky udělám v létě, snad je to proto, že mám léto nerad a nejvíc se zavírám doma.
Praha je vymřelá.
Chudák Iris má periodu, potřebovala by pejska, a já k ní žádného nemohu sehnat.
Chtěl jsem si tenhle měsíc vyběhat telefon, ale není to možné pro to vedro.
Ale to vyčerpávající horko má aspoň tu výhodu, že je člověk prost erotických tužeb.
Nového není nic;
Tvého tatínka vidím pořídku, obyčejně se v redakci mineme.
Těch povídek budu mít do podzima celou knížku, ale už dva dny mě nenapadla žádná nová látka.
Ono se těžko přemýšlí, když člověk lapá po vzduchu jako kapr.
Ale doma může být aspoň člověk nahý, udělat si průvan a oplachovat se, kdy chce;
já děkuju všem svatým, že v těchhle vedrech nejsem nikde na letním bytě.
Odpusť, že nepíši o ničem jiném než o horku;
myslím, že i vy obě tam dost zkusíte, krom té vody.
Tak už se opravdu nemohu dočkat zprávy, co dělá Tvé zdraví a jak se Ti tam líbí a co děláš a co dělá výtečná slečna Marianna.
Je to hanba, že jsi mi tak dlouho nepsala.
Srdečně zdraví
a líbá ruce K.
D. O.,
tak konečně dnes, v úterý, došlo Tvé psaní.
Jsem spokojen, že jsi u moře;
to hlavní, tj. Tvůj zdravotní stav, jsi ovšem opomněla popsat, ale to je tak se ženskými vždycky;
na to podstatné zapomenou.
- V noci byla bouřka a příjemně se ochladilo;
teď už je temperatura jenom jako v prádelně, když se vyváří prádlo.
Jinak se nic nezměnilo;
využiju toho, že je pod mrakem, a půjdu něco dělat do zahrádky;
čtrnáct dní jsem na ni ani nevylezl.
Nějaký ten letní pobyt si nechám na dobu, kdy ho budu moci lépe využít všelijakým choděním a koukáním;
teď bych stejně ležel někde ve stínu a sténal, nebo místo sténání psal povídky.
To je dobře, že nepíšeš;
odpočívej stoprocentně.
Ostatně myslím, že tam máš společnost.
Jen aby Ti to udělalo dobře na zdraví;
buď jednou trochu vážná a starej se o to - nech se tam prohlédnout u lékaře, zápal pohrudnice se francouzsky řekne " pleuritide ", tak k doktorovi jdi, ukaž na sebe prstem a řekni:
" Moi malade, pleuritide, deshabillez moi. "
A je to.
Pozdravuj pěkně slečnu Mariannu, a popros ji za mne, aby na Tebe dávala přísný pozor.
Líbám ruce K.
( 1045 ) 20. VII. [ 19 ] 28
D. O.,
děkuji za horký pozdrav, projevil bych Ti vřelou soustrast, ale patrně toho už není třeba, protože tam u vás se asi stejně příjemně ochladilo jako tady.
Ono to opravdu bylo nesnesitelné - jak říkám, takovou horkou vlnu člověk nejlíp přežije doma, protože si může udělat maximální pohodlí.
Jinak tu není nového nic, ledaže
1.
Engliš podal demisi,
2. u Strašnic našli zavražděnou služku,
3. zemřel malíř Brunner, - to byl moc hodný člověk,
4. zabil se ten automobilista ředitel Junek.
Z Prahy odjelo veškeré obyvatelstvo, ba i víc;
je to téměř mrtvé město;
následkem toho se tu dá žít.
Teď jsem na dva dny polevil v psaní;
ale už zase mám nové látky a dokonce už i na nový cyklus a následkem toho i novou knihu povídaček.
Nu, budu psát, dokud zásoba stačí.
Nejspíš mám teď málo starostí, že mám tak lehkou hlavu.
To se rozumí, o Tvém zdravotním stavu nevím zase nic;
copak, u všech tento, se nenaučíš nikdy pořádně o sobě referovat?
V Brně Ti zase dávají Madlu - tak vidíš.
Onehdy byl kdesi epigram na dramatickou plodnost Vinohradského divadla - Hlavatý, Vrbský, Bor, Zdeněk, Olga a teď nakonec i Andula, s latinským závěrem ( umíš - li ještě tolik latinsky ):
" Si haec et illa, cur tu non, Gabriel et Pač? "
Z čehož si ovšem nic nedělej.
Dnes mám zase pátek, bude asi skoro úplně prázdný;
teď i moje kavárna povážlivě upadá.
Tvůj tatínek si libuje, že se po těch Poděbradech dobře cítí a nemá obtíže;
ale vídám ho tuze zřídka;
asi nám každému jdou jinak hodinky.
Tak mi jednou pořádně napiš, jak se Ti vede, co děláš, jak se léčíš a kdy asi se hodláš vrátit, - prosím Tě, nezapomeň na tyhle technické podrobnosti.
Pozdravuj pěkně slečnu Mariannu a měj se tak dobře, jak je vzhledem k místním okolnostem možno.
Líbá ruce a pusu K
( 1046 ) 24. července 1928
D. O.,
zrovna moc často mi nepíšeš - ještě že jsem ten Tvůj sloupek v Lidovkách mohl číst tak trochu jako dopis pro mne - heč, neříkal jsem Ti to?
Patří Ti, že se Ti drobet stýská!
Mám dnes zrovna upsané prsty, dopsal jsem pěknou detektivku o zavražděném herci;
tak jsem docela líný na psaní i omluv mne, že toho moc už nenapíšu.
Tak už mám 11 detektivek a 2 látky kromě několika na cestě;
tak jich udělám asi půldruhého tuctu - dva tucty, to už by snad bylo moc.
Je chladněji a následkem toho se cítím líp i při práci;
už to není tak upocené úsilí.
Jinak nového nic.
Dosud jsem od Tebe dostal jenom jeden dopis a jednu pohlednici, a pořád ještě nevím, jak je s Tvým zdravím.
Tak pa, napiš pár slov, dělej dobrotu, pozdravuj Mariannu a hlavně se mi pozdrav.
Líbá ruce i prsty K.
( 1047 ) [ Štrbské Pleso, srpen 1928 ]
D. O.,
ve vší rychlosti zprávu dávám, že se při dobrém zdraví vynatrefuji, dobře se mám a hlavně od rána do večera chodím, ne sice na nějaké túry, ale zato tím pilněji, což mi dělá tuze dobře;
jím jako vlk, spím 10 hodin denně jako Šípková Růženka, zbavil jsem se toho úporného bolení hlavy a teď se zbavuju i kašle.
Je tu strašně plno, ale já se tomu víceméně vyhnu a courám většinou se samotným Štáflem co ten kamzík;
bylo by hezké, kdybys tu byla, ale všechno holt člověk nemůže mít.
K Božence jsem ještě nemohl jet, ono to zabere celý den, protože je všivé spojení.
Trochu občas zaprší, ale jen tak letmo;
je tu svěže, až skoro chladno - po tom žhoucím létě je to pro mne přímo lázeň.
Jinak ovšem nevezmu pero do ruky, ani mě nenapadne!
Vzpomínám moc na Tebe, děvko drahá, a hlavně odpočívám všemi póry;
nechodím - li, tedy buď jím, nebo spím.
Teď zrovna jdu zase k večeři a těším se na to jídlo jako pes.
No, a to je všechno.
Dej mi sem ( hotel Hviezdoslav ) zprávu o sobě;
to víš, na Tebe myslím vždycky a pořád tím starostlivým kusem duše;
tedy: jsi - li zdravá, co děláš a co Tě trápí - ono Tě jistě něco trápí, ale vykašli se na to.
Tak pusu na všechny prsty a na zápěstí a na dlaň taky.
K.
( 1048 ) Štrbské Pleso [ srpen 1928 ]
Drahá Olino,
pořád čekám, že mi napíšeš, co je nového.
U Mišky jsem se měl ovšem dobře, až na to, že Alička si umínila roztrhat Justitze nebo mne;
následkem toho jsme si netroufali ani na chodbu, dokud ji Miško neměl na řemeně.
Od předevčírka jsem tady na Štrbském Plese v hotelu Hviezdoslav a především bych rád věděl, jestli sem přijedeš.
Je tu teď krásně, a už tu není tolik lidí.
Brousím po celé dny, hlavně se Štáflem.
Kdybys přijela, užila bys toho pěkně.
Budu tady do příští neděle.
Ale nepřijedeš - li, tak mi aspoň pořádně ( a brzo ) napiš, co děláš, co je s divadlem, s kusem atd. atd.
Teď už přece je v Praze doba, kdy se něco děje.
Tak se zatím měj krásně v Praze i v Radošovicích a potěš mne brzo milým psaním.
Srdečně líbá K Č
( 1049 ) V pondělí [ 20. srpen 1928 ]
D. O.,
mám trochu starost, protože dosud jsem od Tebe nedostal žádnou zprávičku, jak se Ti vede a jsi - li zdráva.
Zítra ( nebude - li pršet ) se stavím u Boženky;
jedu totiž s Malypetrovými autem do Javoriny, takže pojedu přes Matliary.
O sobě mohu dát jen ty nejlepší zprávy: vede se mi dobře, prospívá mi to, vypadám ( dle mínění jiných ) znamenitě, jím jako tygr, vážím 65 kg, spím 10 hodin denně, courám taky skoro 10 hodin denně, ale dělal jsem jen jednu větší túru, výstup na Patrii;
pak mě tři dny bolely nohy.
Asi za týden už jedu odtud do Topoľčianek.
A to Ti nemusím dvakrát říkat, že tady tuplem na Tebe vzpomínám, protože jsem tu byl pár dní s Tebou;
i jiní na Tebe vzpomínají, dnes jsem si popovídal s lidmi o Tvém hraní.
V tomto trochu animálním běhu dní nemám ovšem žádných novinek pro Tebe - namouduši, jsem živ jako kráva a dokonce se až doposud nenudím.
Toto tedy ani nepovažuj za psaníčko, nýbrž jenom za takovou vzpomínku místo hloupé pohlednice.
A dej mi aspoň vědět, jsi - li zdráva, abych se těch pár dní ještě mohl pást bez starostí.
Pozdravuj Kikinku a ostatní.
Líbá nožky K.
Proboha, víš, že si ani nemohu vzpomenout na jméno Tvé ulice?
Je to Blanická?
Já vůl!
Myslím, že zhloupnu.
( 1050 ) [ Štrbské Pleso ] 25. VIII [ 19 ] 28
D. O.,
děkuju za psaníčka.
Prosím Tě, vysměj se za mne dr. Steinbachovi, že se považuje za Arthura.
Vždyť víš, že jsem Ti o tom říkal předem, vypravoval jsem Ti tu látku dřív, než jsem ji napsal;
to bych přece nedělal, kdybych tím chtěl " něco " dávat najevo.
Takový nesmysl!
- Schwarczovi napiš, že to tak vyřídím, až budu v Topoľčiankách, - ale starý pán se má teď v létě vyhnout politice, tak nevím, bude - li mít teď chuť.
Pojedu tam pravděpodobně v sobotu ( za 3 dny ), tedy mi už sem nepiš, až se ohlásím z Topoľčianek.
Tam budu mít hodně práce s Hovory.
Včera jsem byl u Boženky;
vypadá velmi dobře, nejen zesílila, ale má i pěknou barvu a jasné oči;
člověk ji stěží pozná.
Zrovna od ní odjížděla Bublina.
Dr. Epstein je s Božčiným stavem spokojen, na plících není nic, ale žlázy potřebují doléčení, prý tak 2 - 3 měsíce ještě.
Božka se už chce vrátit, protože prý jí dochází dovolená a prý se stydí žádat o novou.
Dal jsem slečně Bublině svou vizitku, aby šla na ředitele Preisse;
a ty se obrať na toho Boženčina šéfa, aby jí ještě dovolenou prodloužili, ať se zeptají Epsteina, na jakou dobu.
To víš, Boženka se o sebe postarat neumí.
Dr. Epstein soudí ( mezi čtyřma očima ), že se Boženka docela uzdraví;
tak je to dobré.
Včera jsem byl autem v Javorině a v Dobšinských jeskyních.
Moc hezké.
S tím románem počkej, až se vrátím;
zatím napiš Klímovi, že to ještě není hotovo.
Ono by šlo ta erotická místa pro noviny trochu seškrtat a dát je plně až do knížky.
Podle mého přesvědčení erotika do novin nepatří;
ale takhle by to ještě šlo, aniž bys musela ztratit i jen jednu řádku, na které by Ti záleželo.
Už musím běžet k večeři, je skoro půl deváté a rád bych, aby toto psaní šlo ranní zubačkou;
tedy honem končím a líbám Ti ruce.
Tvůj K.
( 1051 ) Topoľčianky [ 3. září 1928 ]
D. O.,
tak jsem tu od předevčíra večer, a jak se zdá, budu tu okolnostmi nucen zůstat pár neděl.
Zatím ovšem nevím nic nového - jsem zdráv, jen mi dnes výjimečně bolí hodně hlava;
proto mi promiň, že budu stručný.
Napiš Schwarczovi, že H. má být teď někdy ( dost brzo ) pozván;
a pozdravuj ho.
Dr. Steinbachovi řekni, že jsem o něm napsal povídačku, ale ta že vyjde až asi příští neděli.
Začínám pracovat na těch Hovorech a budu je pomalu posílat do tisku;
jinak ovšem lenoším za podmínek pro lenošení zvláště příznivých.
To mi ovšem nebrání, abych na někoho vzpomínal a aby se mi po tom někom pořádně stejskalo.
Ale ten někdo by mně měl napsat o svém zdraví atd., abych aspoň neměl starosti.
Co je s Boženčinou dovolenou?
Nezapomeň na to!
Líbá dvě ruce K.
( 1052 ) [ Topoľčianky ] 7. září [ 19 ] 28
D. O.,
zprávu o sobě dávám, že se při dobrém zdraví vynatrefuju a i jinak dobře se mám.
Ani bys mi, holčičko, nevěřila, jak málo času mám při této dobře rozvržené zahálce: ráno do 10 až 111 procházka s panem prezidentem, pak si jdu přečíst noviny a asi hodinu se vrtám v Hovorech;
pak už je oběd, obyčejně venku pod stromy, protože tady je žhoucí počasí bez jediného mráčku;
sedí se do tří hodin, a o půl čtvrté se jede kočárem někam ven, kde se pekou brambory a kukuřice;
potom návrat, honem se převléknout a jít k večeři.
Je tu pořád plno lidí ze všech konců světa;
musím hejbat pantem ve čtyřech jazycích, ponejvíce anglicky, - člověče zlatá, nemáš ponětí, jaká je to dřina.
Zato jsem poznal pár zajímavých a milých lidí;
jeden z nich byl učený a velice černý Ind, dr. Datta, druhý byl uppsalský arcibiskup Söderblom, nejživější páter, jakého jsem kdy viděl.
Tedy tohle je pro mne veliký užitek.
Že Loupežníka bude dělat Stejskal, to mě nemrzí;
aspoň v Brně, jak víš, jej dělal slušně.
Ovšem Bor by mě těšil víc.
Poslyš, Olinko, byl bych rád, kdyby profesora hrál ( tj. uvolil se hrát ) Zakopal;
jemu by ten stařík ležel.
Krásné obsazení by bylo:
Loupežník..................................... Štěpánek
Mimi................................................ Olinka
Profesor........................................... Zakopal
Jeho paní.................................. paní Ptáková
Fanka................................... paní Bečvářová
Šefl................................................... Smolík
a tak dále.
Buď tak laskava a zmiň se o tom " nahoře ".
Bude - li to takto obsazeno, pak se na Loupežníka těším;
hlavně na Mimi a na Loupežníka.
Jistě to nebude tak brzo hotovo, takže se dostanu na pár zkoušek.
Teď právě sem přijel ministr Hodža, ale mluvil jsem s ním jenom několik slov.
- Měl jsem trochu nejasný dojem z toho, co jsi psala o zrušení té pětileté smlouvy;
zdá se, že jsi se jinak s ředitelem Fuksou dohodla v dobrém, ne?
Také nevím, proč bys nemohla hrát nejprv Loupežníka;
ale ať Ti zaručí přitom aspoň tři nebo čtyři další role.
Dále nepíšeš ani slůvko o Babiole, ani o Okénku;
mám Tě silně v podezření, že pospícháš s Babiolou.
Jsem nerad, že Boženka je v Praze;
rozhodně jí vymožte prodloužení dovolené, zeptej se dr. Steinbacha, kam ji poslat - snad k Adrii, ne?
V Opatii jsou dobré české penzióny.
Jak jsem Ti psal, byl dr. Epstein s jejím stavem spokojen, ale naléhavě doporučoval další doléčení, protože jinak by se to mohlo vrátit.
Říkal, že kromě těch žlázek je zdravá, - tedy léčit včas, aby se to nemohlo rozšířit!
Ale teď, holčičko zlatá, jsem tuze nespokojen s tím, co píšeš o sobě, že se pořád cítíš taková chabá a vyčerpaná.
To ti bůh řek, že to musí mít nějakou fyzickou příčinu, a já se bojím, aby to nebyl nějaký couravý katárek.
Prosím Tě snažně, nech se pořádně proklepat, rentgenovat a vůbec ze všech stran jaksepatří vyšetřit.
Mám o Tebe velkou starost a nejraději bych se rozjel do Prahy, abych se na Tebe podíval a pokusil se přimět Tě k rozumnému kurýrování.
Já vím, že bys mne sice neposlechla, ale takhle se cítím dvojnásob bezmocný a nešťastný.
Koukej se, kdybys mně za mé nepřítomnosti chtěla udělat opravdovou radost, sebrala by ses pěkně dohromady a podnikla něco důkladného pro své zdraví.
Tak co, Akulinko, chceš mě potěšit?
Práce na Hovorech mi jde zoufale pomalu při tom zdejším rozdělení času a při stálém přepracovávání a rozšiřování.
Bude toho dost tlustá knížka.
- Jsem rád, že ty povídačky přicházejí lidem k chuti;
nejsem ješitný, ale tentokrát jsem kuchtil proto, aby to lidem chutnalo, a byl bych spokojen, kdyby to rádi žrali.
Už se mi hlásili asi čtyři Němci, že by to chtěli překládat.
Tak co, dělá Ti Kikinka radost?
K svému žalu se dovídám, že Iris netloustne, takže patrně nebudu mít štěňátka.
Jinak mi nikdo z Prahy nic nepíše... pěkně prosím o nějaké klepy a novinky.
Přijmi pusu na obě ruce, jakož i na kloubek a rameno ( na ostatní nechci ani myslet, abych nezačal výt ).
Srdečně K.
( 1053 ) Topoľčianky [ 13. září 1928 ]
D. O.,
prokristapána, tos mě zase poděsila!
To víš, nebudu Ti dělat kázání, protožes dostala lekci dost důkladnou;
ale řeknu jen to, že opravdu doufám, že už do auta nesedneš, - od té doby, cos měla ten menší úraz na Václaváku a ten větší malér s vozem dr. Steinbacha, byl jsem vždycky znepokojen, když jsem věděl, že někam jedeš autem.
Člověk, který byl dvakrát varován, si má dát pozor.
Že Tvůj kokos přes ten jistý otřes zůstal zdráv a celý, to předpokládám;
taková hlava něco vydrží.
Ostatně je nesmysl, že by Tě ta jizva nějak hyzdila, a sice ze tří důvodů:
1. skoro žádná nebude - rána na spánku nemůže být hluboká;
2. nebude ji vidět, protože na spánku máš ty své chundele,
3. a kdyby ji trochu bylo vidět, tak to vypadá spíš zajímavě, tedy z toho si docela nic nedělej.
Poslyš, i když se člověk lekne, tedy takové poranění neberu tak vážně jako ty Tvé chronické nesnáze - s chudokrevností, s pohrudnicí a s těmi ostatními čerty a ďábly.
Z ran se člověk vylíže brzo;
ale tyhle nemoci musí pomalu a trpělivě léčit, a tož to Ti znovu kladu na srdce.
Nejvíc mne mrzí, že Tě ani nemohu navštívit a povídat s Tebou u Tvé postýlky;
myslet na to, že ležíš a že Ti nemohu být ani drobátko platen, to tedy mě trápí.
Ta angína pectoris u Tvého otce je hloupá věc;
není to docela nic katastrofálního, může s tím žít třicet let, ale někdy ho to může potrápit;
musí se hodně šetřit a varovat všeho rozčilování - veliké štěstí, že teď má aspoň klid a pohodu ve svém zaměstnání.
Ovšem udělá dobře, když se bude delší čas náležitě léčit a hlavně když se zbaví těch různých funkcí v syndikátě a já nevím kde všude;
zabírá mu to mnoho času, takže je pořád živ v jakémsi napětí, a to už nesmí dělat.
Nerad jsem četl v Tvém dopise, že je Boženka v Praze, - proč se nejede někam doléčit?
Přece dovolenou může dostat obratem ruky!
Až se vylížeš, postarej se o to;
až se Boženka uzdraví, budeš mít jaksepatří po starosti.
Tady ovšem není nic nového;
dělám teď pilněji na těch Hovorech, ale jsou s tím jisté potíže;
dokonce ani nevím, bude - li to moci letos vyjít.
Potřeboval bych vědět, je - li to pravda, co jsem Ti říkal: že Josefa kandidují na to profesorské místo po Brunnerovi.
Ale myslím, že Ty se to také nedozvíš.
Tak vidíš, pořád myslím na Tebe se starostí, a jak figura ukazuje, mám pořád proč se starat.
Pěkně prosím, hleď se aspoň do mého návratu udržet jakžtakž pohromadě, s hlavou na ramenou a s celými údy.
V Praze přece jen mám pocit, že na Tebe jaksi víc dávám pozor, skoro jako bych mohl něco od Tebe odvrátit.
Tak buď rozumná a dávej na sebe pozor.
Nu, musím skončit, abych se ustrojil k večeři;
tedy je - li Ti to něco platno, říkej si, že ze vší síly myslím na všechny Tvé modřiny a trhliny a foukám na ně z dálky útěchu, aby to nebolelo.
Tož tentokrát pusu jen na konečky prstů.
K.
Ale mám ještě to leknutí v nohou.
Prosím, dej mi co nejdřív zprávu, jsi - li tak trochu zase celá!
Kdybych neměl tady tu práci, na které mně tolik záleží ( ne kvůli mně! ), jel bych hned tu noc do Prahy;
ale jsem a budu s Tebou tady, víš? v hlavě;
tak i Ty na mne mysli!
( 1054 ) Topoľčianky [ Po 13. září 1928 ]
D. O.,
nu, čekám zprávu, jak je?
Vzpomínám pořád, chvílemi s optimismem a chvílemi zase s obavami, jestlis mi něco nezatajila;
ale to bys přece neudělala, viď?
Přesto budu nepokojný, dokud nedostanu další zprávu;
doufám, že už je na cestě.
Hergot, když si tak pomyslím, co všechno se Ti mohlo stát!
Prosím Tě, dávej na sebe pozor, a napiš mi důkladně, jak je.
Líbá K.
( 1055 ) Topoľčianky [ 14. září 1928 ]
Drahá Olino,
zaráží mě, že mi tak dlouho nepíšeš, a ledacos si o tom myslím.
Mám pořád starosti stran toho Tvého rozhodování i stran Tvého zdraví;
chtěl bych už být v Praze, abys neudělala něco nerozvážného, a pospíchám se svou prací, stěží se za den půl hodinky projdu.
Myslím, že se vrátím asi 26. t. m.
Zatím Ti kladu na srdce, abys jednala vůči Národnímu divadlu co nejkorektněji;
ale opravdus mi mohla napsat, jak to vlastně je;
přiznávám se, že do toho nevidím.
Nelíbilo se mi, že Hilar ve svém interviewu o příští sezóně nejmenuje Tvůj kus;
nevím, znamená - li to, že není ještě oficiálně přijat, - prosím, i to mi napiš, jak to vlastně je s Tvým kusem.
Tak málos mi jakživa nepsala.
Se mnou není nového nic - hovořím a škrábu;
den je jako den;
a už se těším do Prahy.
Jen mě, prosím Tě, nenechávej beze zpráv;
možná, že mé starosti jsou zbytečné, ale tak mi to aspoň napiš.
Líbá ruce K.
( 1056 ) Topoľčianky [ 17. září 1928 ]
D. O., jen slovíčko k dnešnímu dopisu ( ležím totiž až po uši v Hovorech, nevěřila bys, co to dá práce ).
Divadlo bych prakticky už nemohl dělat - zkusil jsem, co to dá práce;
to by bylo amen s literaturou.
Ostatně myslím, že by to Komorní divadlo bylo ( i správně ) přičleněno k Národnímu;
prakticky by mohlo existovat jen jako druhá scéna Vinohradského nebo Národního, samo se neudrží.
Napiš mi, co je, a je - li třeba dopsat Fuksovi.
To přece nejde, aby Tě na Vinohradském násilím drželi, když Ti zřejmě nedávají dost slušné podmínky.
Musíš mi ale říci, jak a co je!
Srdečně K
( 1057 ) Topoľčianky 20. IX. [ 19 ] 28
Předem osobně ohlásit Fuksovi.
Smlouvu rozvázat, ne porušit.
Text nové smlouvy vyžádat k rozmyšlení na týden.
Není - li možno, tedy dobrou smlouvu podepsat ihned.
Žádat záruku čtyř rolí ročně, závazné jednání jen s ředitelem.
Mnoho štěstí - Čapek
( 1058 ) [ Topoľčianky, kolem 20. září 1928 ]
D. O.,
jen několik slov - jsem velmi zapřažen poslední redakcí Hovorů a chtěl bych už být hotov;
je nejvyšší čas to poslat do tiskárny.
- Čekám na zprávu stran té Tvé smlouvy.
Poslal jsem Ti ihned expres telegram, snad došel včas a snad jsi všemu rozuměla;
hlavní věci jsou:
1. odejít z Vinohrad korektně, 2. proštudovat si dobře tu smlouvu, 3. nevěřit dr. Hilarovi, který víc slíbí, než může dělat, a jednat s ředitelem ND.
- Ovšem teď už snad jsi dojednala - čekám netrpělivě na Tvůj dopis.
Nejraději bych byl, kdyby Ti nechali lhůtu na rozmyšlenou a Ty bys mi mohla poslat kopii smlouvy, abych Ti mohl co nejlíp poradit.
Ale to bys jistě udělala, kdyby to bylo možno, viď?
Tedy hlavně mi napiš!
Jsem třetí den nachlazen a stalo se mi, co nikdy dosud: ztratil jsem úplně hlas.
Dnes už to je lepší.
- Už tak pospíchám do Prahy, ani nevíš!
Líbá ruce K.
( 1059 ) Topoľčianky [ 22. září 1928 ]
D. O.,
vinen se dávám, že jsem Ti už tři dny nepsal;
ale můžeš mě předem omluvit zdejším způsobem života.
Chci psát, a přijdou mi ohlásit, že se jde na celý den ven, tábořit u ohně;
chci podruhé psát kvečeru, a přijdou ohlásit, že dnes se večeří o hodinu dřív, protože večer je biograf nebo že hrají cikáni, - zkrátka věř mi, že obyčejně nemám ani pokdy si přečíst Lidovky, spím jen sedm hodin a jinak prolajdačím celý boží den;
je to sice příjemné, ale žere to čas.
Teď už krom toho hledím dodělat Hovory, chci být už hotov, abych se příštího týdne vrátil do Prahy.
Mimoto tu čekám na Beneše kvůli té věci s Hovory.
Že tu byl tak krátce, to byla jeho věc, odjel na nějakou schůzi.
Děvko drahá, když Ti museli zašívat ránu a vytahovat švy, to musela být větší rána, než jsem podle Tvého prvního dopisu předpokládal!
Nepřišel Ti dodatečně zas takový nějaký šok?
Což o to, rány se nebojím, ale mám starost o Tvé nervy;
nesmíš se teď ničím rozčilovat.
Mělas dobře, žes vrátila malou roli.
Chodíš - li už na zkoušky Loupežníka, napiš mi, jak to vypadá.
S tím, že Šefla hraje Veverka, jsem spokojen;
myslel jsem na něho stejně jako na Smolíka - on je Smolík na takového chudáčka trochu blahobytný.
Jak vás všecky znám, mohlo by to být dobré představení a těším se na ně - kus té autorské nedočkavosti ve mně pořád je.
Kdy to asi bude hotovo?
To Ti ani nebudu povídat, co jsem se na Tebe navzpomínal v těchhle dnech, když jsem si říkal, že ležíš.
Já vím, že ti lidé kolem Tebe Tě nenechali trápit se dlouhou chvílí, ale přece jen mé místo bylo u Tebe.
Vyhojil se už Steinbach ze svých úrazů?
Vem si to, holčičko, k srdci;
nejjistější je člověk, když jde po svých vlastních nohou a nespěchá.
Jak se daří Tvému tatínkovi?
Znovu Ti říkám, že není důvodu plašit se;
jen být opatrný a zbavit se tolika těch různých břemen, které Tvůj otec z dobré vůle nesl.
Já přece vím, že měl skoro denně nějakou schůzi nebo jednání, - domluv mu, ať všeho nechá a soustředí se pokojně na svou literaturu a na ty vážné články, kterými se dovede tak dobře s lidmi domluvit.
Já vím, že i to je duševní práce, a rozhodně ať si i od ní vezme delší urláb;
ale natrvalo by mu to scházelo - přemýšlet o všem, co se děje, bude stejně, ať to píše nebo ne.
I Vy musíte kolem něho vytvořit takovou atmosféru klidu a důvěry, to je lepší než kterékoliv lázně.
Je toho pořád mnoho najednou;
rád bych už byl u Tebe, abych Ti mohl bručet nějakou tu útěchu.
Ale už to brzo bude, holčičko zlatá;
teď je pěkné dopoledne po bouřce, dám se honem do práce, abych už byl hotov.
A Ty, Ty se měj dobře, pokud to dovedeš;
snad už za týden se uvidíme.
Líbá ruce a čelo Tvůj
K.
( 1060 ) [ Topoľčianky 25. září 1928 ]
D. O.,
tak jsem se musel dočíst v novinách, že už jsi smlouvu v Národním podepsala, - tolik jsem čekal, že mi to napíšeš;
doufám, že se s Vinohrady rozcházíš hladce a v dobrém;
doufám, že to bude k Tvému dobrému, jen důvěřuj sobě a pracuj tak pěkně, jako jsi pracovala dosud, - snad pomaleji, snad míň horečně.
Myslím na Tebe z celého srdce a přeju Ti k tomu kroku mnoho štěstí od pánaboha.
Dřív nebo později bys na Národní stejně šla - jen mi je líto, že jsem nemohl být u Tebe, ani ne, abych Ti radil, ale abych Ti hleděl dát pocit klidu.
Je to tedy dobře;
formální vzestup jsi skoro dokončila, teď rosť sama před sebou, před svým svědomím umělce.
Kéž máš k tomu víc příležitosti, a lepší, než jsi někdy mívala.
Tisknu Ti hodně silně ruce.
Dnes celé ráno vzpomínám, že je generálka Loupežníka - byl bych ji tak rád viděl, na premiéru bych ovšem nešel;
je mi z toho až smutno, ale nic naplat, tu práci, co mám, už musím dodělat, aby opravdu byla;
doufám, že udělá své dobré.
Už dvakrát jsem Tě, drahá Mimi, viděl, a těším se na tu třetí.
Myslím, že do neděle, do pondělka nejdéle budu doma, to Ti ještě napíši nebo zatelegrafuji.
Tož srazvaz, prevíte, brebtej, plivám na Tebe vzhledem k zítřejší premiéře.
Jsem zvědav, jak dopadne;
to víš, jak budu zítra večer vzpomínat.
Mělas onehdy pěknou básničku v Lidovkách.
Už zvoní k obědu, chci, aby psaní ještě šlo;
děkuju ti za zprávy, které jsem dostal v sobotu, a ještě jednou: myslím silně na Tebe a přeju Ti hodně, hodně, hodně štěstí!
Líbá Tvůj K.
( 1061 ) Topoľčianky 27. 9. [ 19 ] 28
Dostavím se pátek dopoledne.
Čapek
( 1062 ) [ Asi 1928 ]
Lituji, že jsem Tě nezastihl.
Přijdu odpoledne k 5 hodině.
Ale bylo smluveno, abych přišel ráno!
( 1063 ) V Rumanovej, 21. srpna 1929
Zítra ráno jedu na Tatry, kde jednak budu víc chodit, jednak míň jíst než u Rumanovského velkomožného pána.
Zdráv, a mám se moc dobře.
Srdečně pozdravuj K. Č.
( 1064 ) 1. září 1929
Olinko drahulinká,
především vyřiď mé pozdravení Božence: ta chudák holka má tolik smůly - teď by si opravdu měla vzít asi 3 neděle na zotavení a jet - snad k Miškovi, který by ji vykrmil.
Bylo mně jí moc líto, chudery staré.
- Dáles mi nenapsala, co vlastně děláš, jsi - li ještě v Radošovicích, máš - li už zkoušky, píšeš - li, vůbec nic, ani je - li už Boženka u Tebe, máš - li doma Kikinku, co dělá Bižu atd.
Dáles mi neposlala oklepek své hry, abych se na ni mohl podívat.
Zítra jedu do Topoľčianek a budu čekat pořádné psaní, ve kterém na nic nezapomeneš, ano?
- Já jsem se tu kromě chodění na houby věnoval skutkům milosrdenství: navštěvoval jsem nemocného Scota Viatora, byl jsem navštívit nemocného Hodžu, v posledních dnech jsem režíroval příjezd a vítání maršála Pétaina;
zkrátka ani tady jsem si nedal pokoj se svou zatrápenou užitečností.
Myslel jsem na Tvůj kus;
dej tam do toho gramofonu džez místo vojenských maršů;
je to modernější a míň komické a má to ještě energičtější břink, a hlavně to bude líp přiléhat k tomu konci;
tak nezapomeň.
Jakživ jsem nenašel tolik hříbků jako letos, a jakých chlapíků!
Chodil jsem na ně denně, ale zato jsem neudělal ani jednu túru do hor, protože jsem měl puchýře a mimoto i tady byla dusná vedra, kdy se mi nechtělo do větší námahy.
Napiš mi, cos upravovala na svém kuse, zná - li jej už někdo a našla - lis nějakou slabinu;
pošli mi kopii na stroji, snad i v Topoľčiankách najdu půlhodinku k té troše pilování.
Pozdravuj dr. Steinbacha a ostatní, a měj se zatím hodně pěkně.
Všechny zdraví a líbá ruce K. Č.
( 1065 ) Topoľčianky 4. září 1929
Dorazil jsem na místo dobře uchován a pokouším se přežít ta veliká horka.
Co dělá kus?
Čekám na zprávy a líbám ruce.
K. Č.
( 1066 ) Topoľčianky 10. [ září 1929 ]
Drahá Olino,
stydím se sic, že jsem Ti dosud tak málo napsal;
ale věř mi, že mám stěží pokdy přečíst si noviny, - při všem, co dělám v Praze, mám tam desetkrát tolik volného času co tady.
Krom toho hledím co nejrychleji připravit Hovory, abych mohl brzo být zase doma.
Ráno 9 - 11 nebo 12 mluvím s panem prezidentem, pak si honem zapíšu poznámky, pak 1 - 3 je oběd, v 14 se jede ven, od " 7 honem ješte píšu, 8 - 10 večeře - to máš denní rozvrh.
Jinak se mi ovšem vede dobře;
že s jistým stýskáním vzpomínám na Prahu a na Tebe, to se rozumí samo sebou.
Mohla bys mi důkladněji napsat, co je s tou Tvou hrou: četl - li ji Hilar, kdy ji chtějí dávat, jak obsadit atd.
Dále napiš mi jasně, jak je to s těma divadly.
V neděli jsme byli přerušeni poruchou, pak jsem Ti ještě volal domů, ale tam jsi nebyla.
Tož buď opatrná a neukvap se v ničem.
Soudím podle toho, co jsem našel v novinách ( interview s Kodíčkem v Národních listech ), že poměry jsou v divadlech hodně rozeštvané.
Hlavně: nezadej si, postupuj korektně, dodrž závazky.
Případ Štěpánkův je ošklivý, ale přeji to Borovi.
Tedy dej velmi pozor;
nemůžeš - li se dohodnout s oběma divadly, zůstaň raději na Národním až do té doby, kdy skutečně a flagrantně poruší loajalitu a závazky k Tobě.
Na pouhé řeči nebo i fakt, že tam přijde Andula, nemůžeš odpovědět okamžitou výpovědí;
mám dojem, že bys tím dala najevo malé sebevědomí.
V té dnešní situaci by jistě bylo nejlepší, kdybys mohla hrát v obou divadlech;
ale zapřísahám tě, nechtěj víc než 4 role na každém, osm velkých rolí do roka je víc než moc.
Mám starost, abys neudělala nějakou chybu.
Nerozhoduj se v ničem naráz, vyžádej si ve všem lhůtu na rozmyšlení a poraď se s tatínkem i se mnou.
Hlavně se pokus mě náležitě informovat.
Dále se mi nelíbí, že máš ty závratě;
zeptej se dr. Steinbacha, kdo je náš nejlepší nervový specialista, a jdi k němu.
To by Ti mohlo zatrápeně překážet, hlavně budeš - li hrát na obou divadlech.
- Tak teď budu čekat, že mi řádně napíšeš, o co jde atd., a pak Ti odpovím důkladněji;
ale do té doby budu mít o Tebe starost.
Zatím Ti líbá obě ruce
Karel.
( 1067 ) Madrid 16. října 1929
Estoy muy bien.
Beso sus pies.
K. Č.
( 1068 ) Toledo [ 17. října 1929 ]
Beso sus pies, Carol
( 1069 ) [ Sevilla 20. října 1929 ]
D. O.,
Sevilla je opravdu překrásná;
až dosud vede se mi dobře, ačkoliv celá cesta je příliš rychlá a namáhavá;
stálo to za to.
Srdečně zdraví K Č
Jsem zvědav, jak dopadly premiéry.
Sraz vaz!
( 1070 ) [ Montserrat, po 20. říjnu 1929 ]
Už se pozítří vracím, unaven a spokojen.
K. Č.
( 1071 ) [ 12. listopadu 1929 ]
Prevíte, sraz vaz a breptej, a nakonec to dobře dopadne.
Jen kuráž!
K. Č.
( 1072 ) V Praze, 12. července 1930
Drahá Olino,
děkuji za psaníčko, i když bylo jen tak krátké;
aspoň z toho vidím, že se nenudíš.
To je dobře, že málo píšeš;
hlavní je jaxepatří si odpočinout.
Tady se také znamenitě ochladilo, počínajíc dnem Tvého odjezdu.
Ta sobota, kdy jsi odjížděla, byl nejžhavější den po celé desítky let - bylo ve stínu 35,5° C. Teď se dá krásně dýchat.
- Co mne se týče, pilně škrábu a denně nějakou hodinku proháním hříšné tělo na zahrádce;
v těch vedrech jsem tělesně zchátral a mám co napravovat.
Dásně celkem dávají pokoj, myslím, dík dr. Schulzovi, který mi doporučil tu tvrdou masáž;
ta dělá opravdu dobré služby.
Jsem mu přese vše vděčen.
Dopsal jsem svůj seriál Listy z let budoucích a chystám se napsat studii o vulgární literární pornografii;
patří to do té mé chystané knížky o pomezí literatury.
A pak se dám do studie o černošských pohádkách;
to mně dá hodně práce se čtením materiálu.
Mám na to asi 50 svazků.
Jinak nic nového není.
Dnes večer snad bude vynesen rozsudek nad dr. Dvořákem;
myslím, že bude osvobozen.
Ty jsi tak roztržitá, že jsi mi ani nenapsala adresu, kde bydlíš;
aspoň že mi ji dr. Steinbach mohl říci.
Některého dne prý mne vyveze ven, ale zdá se, že má moc práce.
Chystá se jet do St. Wolfgangu, za den tam a zpátky;
to bych ovšem nedělal s sebou, takový rit.
Mám dnes pátek, tak teď běžím do redakce.
Zůstaň tam tak dlouho, jak se Ti tam bude líbit, a s psaním si nech dost času.
Vzpomínám hodně, ale jsem rád, že tam máš klid.
Srdečně zdraví a líbá K.
( 1073 ) 1. VIII. [ 19 ] 30
Drahá Olino,
dnes je tomu právě týden, co jsi odjela;
dosud nemám ( krom od dr. Steinbacha ) žádné zprávy, ale nemám Ti to ve zlé;
vím, že to filmování je nelidská dřina, a předpokládám, že Tě asi mrzí, že jsi si s tím začala.
Jen aby to aspoň dobře dopadlo;
napiš mi zcela krátce, jsi - li sama spokojena s natočenými snímky.
Tady není nic nového, pomalu si začínám dělat prázdniny.
Zítra jedu na 4 - 5 dní na Slovensko, abych pomocí Foustkova auta poznal některé tíže přístupné končiny ( Čičmany, Orava atd. )
Potom tedy pojedeme do těch Švýcar, a sice nejdříve 13., případně až 15., podle toho, kdy Langer dostane dovolenou.
Jak říkal dr. Steinbach, budeš asi 12. hotova s filmováním a 26. musíš být v Praze.
Tak by se to tak akorát strefovalo, že bychom Tě našli někde v Interlaken nebo kde;
to ovšem musím ponechat dr. Steinbachovi.
Jen se moc neuštvi, abys pak užila pěkných dnů.
Po 1. září jsem pozván do Topoľčianek a pojedu tam asi na 14 dní, abych dodělal Hovory.
Tak to budu mít celkem měsíc prázdnin.
Následkem takzvaného špatného počasí je v Praze docela snesitelně a skoro příjemně tím, že tu je tak málo lidí.
Onehdy za mnou přišel Kvapil;
došel k náhledu, že by se Vinohradské divadlo mělo spojit s Národním.
Postřehl jsem, že míní Hilarovi pomoci do penze, a že se zřejmě kochá nadějí, že by pak on byl pánem obou divadel, k čemuž bych mu ovšem nerad pomáhal.
- Ve středu jsem byl v Lánech, starý pán vypadá čím dál tím líp, to už je přímo zázračné.
Píšu teorii pohádek, je to docela odborná práce a těší mě;
ale musím k tomu študovat spoustu materiálu.
Jsem celkem zdráv, ale rád trochu vypřáhnu.
Vzpomínám moc na Tebe a je mi Tě tuze líto, že musíš po celé noci filmovat;
bude Tě to stát kus zdraví, z Paříže nebudeš nic mít a myslím, že ani nepřijdeš k svým penězům.
Pokud je to vůbec možno, šetři se a dávej na sebe pozor.
Za čtrnáct dní se sejdeme, a snad ten týden ve Švýcarech bude opravdu krásný.
Pozdravuj Mariannu, Bora i ostatní.
S mnoha pozdravy a políbeními
Karel.
( 1074 ) [ Orava ] 5. srpna 1930
D. O.,
tak jsem teď druhý den na Oravě a dělám výlety ( na Šturec, do Báňské Bystřice, ty další mám ještě před sebou ).
Je tu překrásný kraj, poradím dr. Steinbachovi, aby příště místo do Alp jel na Slovensko;
většinou jsou tu i výtečné silnice.
Teď se dvojnásob těším do těch Alp, protože jsem si zvykl na auto a vidím, že člověk užije krajinu z auta nejlíp.
Vlastně jsem odejel z Prahy z příčiny pro mne velmi aktuální;
stalo se v Praze jisté politické svinstvo, tentokrát na levici;
byl bych vnitřně nucen proti té ostudě psát.
Proto jsem se honem z Prahy ztratil, abych měl záminku, že jsem o té hloupé a nechutné aféře nepsal.
Vzpomínám moc, jaké máš těžké a nepříjemné dny;
musíš si pak rychle a krásně odpočinout ve Švejcařích.
Nového nic není.
Těším se na naše shledání.
Pozdravy a políbení K.
( 1075 ) [ 9. srpna 1930 ]
Drahá Olino,
právě mi telefonoval dr. Steinbach, jakým zklamáním a jakou nesmírnou únavou je pro Tebe ten zatrápený film.
Vidíš, nedalas na mé varování a zkazila sis prázdniny, kterých jsi měla tolik zapotřebí.
Dále mi řekl, že si pro tu únavu už nepřeješ pádlovat po světě a raději si odpočineš v Potštýně.
Tož já dnes odpoledne odřeknu Langrovi tu cestu do Švýcar;
neřeknu mu, že to zavinil ten film, nýbrž že dr. Steinbach potřebuje pro svou Nashku novou osu a že ji telegraficky objednal z Amsterodamu, takže ta cesta je zatím ohrožena;
po neděli mu řeknu, že se vůbec nemůže jet.
Nerad bych, aby se Langer nějak mrzel.
Tedy, pokud jsem slyšel ( od Steinbacha a od Mišky, který mi telefonoval z Bratislavy ), nemůžeš se vrátit dřív než 14. nebo 15. t. m., a 22. už máš hrát na Vinohradech.
Pokud vůbec lze, odřekni ty hry na Vinohradech, respektive hleď je odsunout o pár dní později, abys měla aspoň nějaký den odpočinku.
Myslím, že pojedeš jenom do Potštýna;
pro ten případ jsem se zatím smluvil s dr. Steinbachem, že bychom Tě tam odvezli nebo tam přijeli za Tebou a několik dní ( kolik bys chtěla ) tam zůstali s Tebou a trochu se ohlídli po Orlických horách.
Dr. Steinbach taky potřebuje pár dní prázdnin a já měl dosud jen 5 dní dovolené, tak by se nám to šiklo.
Až by ses vrátila do Prahy, jel bych zase na Slovensko;
je to stejně krásná země jako Švýcary.
Případně, kdybys chtěla, 1 - 2 dny bych pobyl u Mišky.
Zkrátka do 1. září bych měl tak asi 10 dní k dispozici, potom musím do Topoľčianek.
Dr. Steinbach už píše do Potštýna, zda bychom tam po 15. srpnu měli kde přespat.
Zařídím se hlavně podle Tebe, ale jen potud, pokud bych nepřekážel Tvému odpočinku, kterého jistě potřebuješ jako nikdy dosud.
- Zatím o tom nemusíš uvažovat, to se dá zaranžovat našup.
Kdybych byl věděl, že se do těch Švýcar nejede, byl bych ještě týden cestoval po Slovensku;
ale teď to asi spojím s cestou do Topoľčianek, až vyprší Tvé prázdniny.
Tak si s tím zbytkem prázdnin nedělej starosti.
Jen kdybys už tu nesmyslnou dřinu měla za sebou!
Lituji Tě moc.
Srdečně zdraví a líbá
Karel.
( 1076 ) [ Ružomberok 28. srpna 1930 ]
Drahá Olino,
chtěla jsi ode mne pěkné psaní;
ale ono to jaksi nejde.
V neděli jsem celou noc jel;
v pondělí jsem udělal 25 km pěšky;
v úterý 340 km autem ( až do Levoče );
ve středu od osmi ráno do osmi večer výlet dílem autem, dílem pěšky do horského uzlu Roháčů.
Byly to vesměs velmi krásné cesty;
ale večer je člověk z toho všeho utahaný a pitomý, že jeho inteligence stačí tak akorát na usnutí.
Mám tu jedno číslo novin;
dosud jsem nebyl s to je přečíst.
Ale až na to stoprocentní utahání se cítím velmi zdravý a dělá mi to dobře na nervy a na všechno ( krom žaludku ).
Myslím s lítostí na to, že zatímco se takto proháním po světě ( a po světě velmi pěkném ), musíš denně hrát.
Budu tady do neděle;
pak patrně pojedu ( bude - li pořád tak krásné počasí ) na Štrbské Pleso, a těším se, bude - li Ti a dr. Steinbachovi možno, že Tě tam užiju po dva nebo tři klidné a soustředěné dny.
Tohle krásné, ale bláznivé honění po světě bych dlouho dělat nechtěl;
ale pro těch pár dní toho hledím užít do krajnosti.
Nemusíš mi dávat zprávu, přijedeš - li na Tatry;
předně bych do tohoto zastrčeného kouta Tvou odpověď už nedostal, a za druhé budu čekat u zubačky, kdybys snad přijela.
Nového ovšem nevím nic, než že hory jsou pěkné;
ale to už nic nového není.
Odpusť, klíží se mi oči ( prachem z auta, tím, co jsem viděl, a asi půllitrem vína );
mám - li roztřesené písmo, není to písmo paralytika, nýbrž člověka jinak docela zdravého, který se jenom s největší námahou udržuje, aby na židli neusnul.
Chci jen říci, že se moc, opravdu moc těším na shledání, ať už na Tatrách, nebo hned potom v Praze.
Dobrou noc a měj se, pokud možno, pěkně;
pozdravuj dr. Steinbacha.
Líbá ruce a pusu Karel.
( 1077 ) Topoľčianky, 26. IX. [ 19 ] 30
D. O.,
především bych se měl omluvit, že jsem dosud nepsal;
ale nemám času ani si přečíst noviny, od rána do večera jsem s někým pohromadě, dokonce se nemohu dostat ani k práci na Hovorech, leda po čtvrthodinkách.
Jinak jsem zdráv a vede se mi ovšem dobře.
Pan prezident je znamenitě zdráv a v dobré míře;
onehdy se ptal na Tebe.
Paní G. tu nenechala nejlepší dojem, prokoukli ji.
- Moc se mi nelíbí ty demonstrace v Praze;
pomůže to trochu vám hercům pro film, ale je jisto, že se bude kalupem vyrábět méněcenné zboží.
Kdo by z toho měl mít profit, je divadlo.
Ta banda, která demonstruje proti německým filmům, by měla raději chodit do českých divadel, a bylo by po krizi.
Divím se, že tohle žádné noviny nenapíšou.
Když chtějí ti lidé české mluvené slovo, ať si na ně jdou do českého divadla.
- Ty demonstrace jsou jednak velká kulturní a politická ostuda, jednak dávají hrozné svědectví o tom, kdo má pražskou ulici v rukou:
Stříbrný atd.
Je to hanebné, jsem tím rozladěn tak hluboce jako už dávno ne.
Vzpomínám mnoho;
denně mám radost z obrázků, jako by to byl talisman.
Co dělají komplikace?
A co závratě?
Děkuji za pozdrav z Drážďan.
Mockrát zdraví
a ruce líbá K.
( 1078 ) Topoľčianky, 1. října 1930
Drahá Olinko,
to jsi zase, chudero, zkusila s těmi zuby.
Nedopustil se na nich nějaké chyby dr. Schulz?
Ale patří Ti, že jsi se přiotrávila těmi prášky.
Tolikrát jsem Tě prosil, abys jich tolik nebrala.
- Ty sis ovšem nedala říci.
Tak prosím Tě, měj na to příště pozor.
Vůbec měj pozor na zuby a nech si je všechny důkladně ošetřit;
ale dřív se informuj, který je v Praze nejlepší zubař, a pak si musíš na to najít dost času;
Ty jsi tak rozcouraná, že vždycky návštěvy u zubaře odkládáš.
Tak, tím je povinné hubování odbyto;
ale moc Tě dodatečně lituju za to trápení, kterým jsi prošla.
Pan prezident se opravdu po Tobě ptal, že prý tolik o Tobě slyší.
Říkal, že si chtěl něco od Tebe přečíst, ale že se dosud k tomu nedostal.
Doporučil jsem mu Babiolu.
Až vyjde, pošli mu ji s věnováním skrze jeho kancelář.
Však už bude co nevidět venku, ne?
Pokud mne se týče, jsem pořád naprosto zaneprázdněn.
Jen tak tak, že se vyspím.
Ale mohl jsem udělat celou řadu užitečných věcí, a jsem velmi spokojen.
Teď už se těším horoucně domů;
ale musím tu ještě zůstat, protože tyto a příští dny je pan prezident naprosto sám.
Tak pa;
nezlob se, prosím, a nečekej ode mne delší psaní, protože se k tomu fyzicky nedostanu.
Buď hodně zdráva a neber si do zvyku stonat, když nejsem v Praze;
dělá mi to starosti.
Líbá obě ruce K.
( 1079 ) [ Asi 1930 ]
Však už se mi stýskalo.
Karel
( 1080 ) 18. VII. [ 19 ] 32
D. O.,
to jsem rád, že v tom Londýně hodně uvidíš.
Tady není nového nic, mrtvá sezóna, zrovna tak ta pravá doba k tomu, aby se člověk zavřel doma a psal román;
ale doufám, že to nedělají všichni Pražáci.
Pokračuju pomalu, je to těžké, ale drží mne to;
mám už 30 stránek - Tobě to šlo rychleji.
Všichni jsou pryč;
je to tady víc než klid.
- To věřím, že si své dojmy necháváš až na ústní výklad.
A co, jak Ti jde angličtina?
Na Tvém místě bych se hleděl obejít bez společnice a namáhal se říci všecko třemi slovy po anglicku.
Cizí řeč je jako voda: musí se do ní po hlavě skočit, aby se člověk naučil plavat.
Zkus to!
V novinách nebylo nikde ani slůvka o obou osobách t. č. v Londýně.
Říká se, že Baťova smrt byla vlastně sebevražda;
ale myslím, že to je psychologický i technický nesmysl.
Tvůj tatínek už odejel, Dohalský má prázdniny, bratr také - v redakci je nás sotva pět.
Bylo by mi na mou duši smutno, kdybych neměl ten román;
takhle je to pěkná doba.
Přál bych Ti, abys viděla Shawa a zeptala se ho, jak si představuje Johanku.
Doufám, žes aspoň trochu proběhla muzea, stojí to za to.
Pozdravuj ode mne Selvera a Frágnera.
Řekni Janovi ( zapomněl jsem ho na to upozornit ), aby naše legace raději přerušila styky s tím naším placeným propagátorem Mr Baerleinem;
byl v červnu na kongrese Penklubů v Pešti a musel odejet s větší ostudou, dělal nějaké neslušné návrhy maďarskému skautovi, a on to byl kluk z jakési lepší společnosti.
- Co dělají vážené gichtíky?
Nu, to je t. č. všecko, co stojí za napsání;
mohl bych psát ledacos subtilnějšího, ale s tím šetřím pro román.
Pozdravuj srdečně Jana;
chybí - li mu teď příležitost psát dopisy, může je psát mně, já to vydržím.
O malém vůbec nevím.
Líbá ruce srdečně K. Č.
( 1081 ) Pondělí [ 2. srpna 1932 ]
D. O.,
tak právě jsem načal stránku 129 a mám pro dnešek dost;
zítra chudáka Hardubeje zabijí, a začne se nový díl.
Myslím, že to mám v pořádku, ale musím to nechat odležet a pak znovu číst.
Druhý díl bude docela jiný v tónu, ještě nevím, jak do toho, mám z toho trochu vítr.
Jinak nic nového;
venku se podebírá bouřka, však bylo těžko a nudno.
Nadlouho by mne tento způsob života omrzel, ale pro tu práci je to dobré: nic, co by člověka rozptylovalo, pro Lidovky nemusím psát ani řádek, jsou to takové férie na práci;
ani telefon nezvoní, žádná pošta, žádní známí, no dočista nic.
Trochu se mi stýská, upřímně řečeno, ale ještě se držím.
Včera jsem právě v tu chvíli čekal u telefonu, že mne zavoláš, a volala jsi.
Chvilku nato došly první zprávy o volbách v Německu, a bylo hned vidět, že se tam poměry nezměnily.
Litoval jsem, že jsem Ti to nemohl volat;
dnes už to víš, tak o tom nemusím dál povídat.
Co bych chtěl od Tebe vědět, to se dá povídat jen ústně;
musím si utřít zvědavou hubu a čekat, až zajedeš do Prahy.
Jeden den by Ti neublížil, a to víš, potěšil bych se.
Se zdravím to je docela slušné, musím zaklepat na dřevo.
Ale duševně jsem docela zhardubejovatěl, jsem vážný a smutný jako můj hrdina, divže nechodím klátivě a těžce jako on, a stydím se za city jako on, a nemluvný jsem jako on.
Budu rád, až vlezu zase do své staré ( víceméně podšité ) kůže.
A protože s Hardubejem nemáš o čem mluvit, končím a rád bych Tě viděl.
Teď, když bude Hardubej mrtev, to už půjde.
Já odejet nemohu, protože slečna je na dovolené a tomu druhému děvčeti bych nemohl nechat na starosti dům a květinky.
Jakmile se slečna vrátí ( asi k 15. srpnu ), jsem volný a s chutí si oddychnu.
Mám starost o Jana, naléhej, aby se buď léčil, nebo dal operovat.
Kdyby byl v Praze, dohlédl bych na něho sám.
Zavolej zas - nejraději o devíti večer.
Boženku zdravím.
Srdečně líbá K. Č.
( 1082 ) 13. VII. [ 19 ] 33
D. O.,
tak pěkně děkuju.
Dopejsek jsem dostal, ale adresa gastýnská tam ovšem nebyla.
Naštěstí ji věděl dr. Steinbach.
A dnes na lístku čtu:
Hurá, zdraví je tu.
Tak tedy chválabohu;
ale zajímaly by mne bližší podrobnosti, týká - li se to zdraví 1. druhé falangy malíčku levé nohy, nebo 2. nespavosti, či 3. hypocarditidy, nebo snad 4.
Meunniera, či 5. dny nebo 6.
- 24. těch ostatních svízelů, chorob, neduhů, nemocí, indispozicí, insuficiencí atd.
Snad jsi četla, že dr. Feierabend, spolužák Peroutkův a znamenitý člověk, byl se svou ženou a oběma dětmi pohřben lavinou na Dachsteině.
Strašné.
Pokud čtu, v Rakousku ještě pořád není klid, ale tam u vás to je asi dobré.
Konference v Londýně se houpe;
buď bude přerušena hned nebo koncem července, ale v září prý bude zas pokračovat;
zatím je to víceméně fiasko.
Co se týče té mé povídky, přibývá jí pomalu, pracuju nějak pomalu a těžce, ale jakžtakž to jde.
A co román?
Myslím, že na něj nemáš pokdy, je vás tam celé vrabčí hejno.
- Teď píšu ten milostný příběh ( Povídku milosrdné sestry ), a jsem na něj ovšem příliš sám.
- V Praze je klid, pěkně, trochu stísněně, až dosud ( kromě tří dnů ) žádné léto.
Ale abych se raději vrátil k mé povídce;
končím a srdečně líbám, pozdravuju celou kolonii.
S pozdravem K.
( 1083 ) 24. VII. [ 19 ] 33
D. O.,
tak, rozumí se, píšu jako posedlý;
jsem už na stránce 90. a celé to bude mít, dá - li pámbu, asi 150.
Už je hotova Povídka milosrdné sestry, Povídka jasnovidcova a diagnóza doktorů;
zbývá jen Povídka básníkova, která by měla být nejpěknější.
Ten jasnovidec se mně, myslím, dost povedl.
Půjde - li to takhle dál, budu do 14 dnů hotov.
Ale dřu, neztrácím ani čtvrt hodiny, ani na vzduch nejdu, no, bláznovství.
Nového není nic, klid.
F. mi vyřídil pozdrav.
Včera vyšla Robinzonáda, a bezmála týdně je o Olince v Pražském filmu.
Nemejlím - li se, přijedeš koncem tohoto týdne do Prahy, v kterémžto případě bych Ti rád udělal křížek na čelo na cestu do Londýna.
Jinak se mnou není řeč, zkrátka píše se.
Srdečně zdraví a líbá ( též Boženku ) a o řádek zprávy prosí
K. Č.
( 1084 ) [ Karlovy Vary ] 28. VIII. [ 19 ] 33
D. O.,
dávám jen v krátkosti o sobě zprávu ( myslím, že už jsi v Praze ): vede se mi krom dlouhé karlovarské chvíle dobře;
koriguju tu povídku, a už s ní budu hotov, myslím, že přece jen není špatná, a těším se velmi na Tvůj úsudek.
Setkávám se tady se Švehlou, což znamená mnoho řečí, ale sem tam ledacos důležitého.
Je tu hromada známých, ale chválabohu, už to tady začíná řídnout.
Největší ( a opravdu veliký ) požitek je karlovarská snídaně;
největší zklamání, že jsem nedostal ani řádek zprávy z Rumanové, ani z Prahy.
A už se těším do Prahy.
Vrátím se asi za týden;
čeká mne práce na Hovorech atd.
Do Topoľčianek jsem dosud nedostal pozvání, tak z toho snad letos sejde.
To se rozumí, jinak nevím nového nic, vegetuju a počítám dny do návratu.
Nyní jdu pít teplou vodu a těšit se pomalu na ranní snídani.
Tak zatím pusu na obě ruce, a velmi mnoho pozdravů.
Srdečně K. Č.
( 1085 ) [ Karlovy Vary 2. září 1933 ]
D. O.,
Tvůj dopis mne nijak nepotěšil, mám o Tebe starosti.
Ale protože Tě znám líp než doktoři, vím, že u Tebe ty tělesné potíže ( srdce, nespavost atd. ) jsou vždycky následek jiného, duševního a mravního trápení.
To doktoři nevyléčí, ale vyléčí to život - ten Tvůj je tak plný a někdy až bláznivý, že Tě přes všechno přenese, ať chceš nebo nechceš;
jen se tomu nebraň a nezavrtávej se do sebe samotné;
z toho by se zbláznil nebo usoužil každý.
Máš ještě to dobré, že jsi tuhá jako kočka.
S poměry veřejnými se netrap;
jsou zlé, a následkem toho docela organicky porostou v nás a v lidstvu obranné látky proti tomu zlému;
to je běh života, a tomu lze důvěřovat.
Zdržím se tu o dva dny déle, patrně do čtvrtka - je to kvůli Švehlovi, se kterým mám mnoho co mluvit;
je to důležité, aby bylo jasno, kam míří.
Starý pán mi už třikrát psal, pozval mne, ale pojedu - li tam, tedy jen na 1 - 2 dny, a později.
To víš, že mne už čeká v Praze spousta práce - hlavně Hovory musím dodělat.
Mluvil jsem se Švehlou také o Janovi;
pozoruje ho po léta, říká, že je " nevypočitatelný " a už od mládí ( i za vojny ) byl nápadný tím střídáním nálad, ochablosti a srandy, melancholie a divokosti.
Jinak mám tu řadu návštěv, až příliš mnoho;
taktak že najdu hodinku, abych vrtal na svém rukopise;
ale vcelku je to už hotovo a nedá se z toho víc udělat.
Léčení mně dělá dobře, ale nudím se velmi, jako vždycky v lázních, a těším se do Prahy.
Čekal jsem, že snad přijedeš, ale myslím, že jsi neměla pokdy a že Ti Rumanová byla zdravější.
Ale začínáš nový pracovní rok špatně, hleď se sebrat;
vykašli se na mnoho věcí a nemysli si, že musíš všecko prožít, stačí i pozorovat, a to bez klidu nejde.
Už bys nemusela být tak hloupě mladá;
člověk, který mnoho prožil, se stává spíš divákem, a věř tomu, že přijde také na svůj účet.
- Už dlouho jsme od Tebe nečetli žádnou básničku.
- Tedy za 5 - 6 dní budu v Praze a ovšem že se ihned přihlásím.
Do té doby líbám ruce atd.
K. Č.
( 1086 ) Topoľčianky [ 22. září 1933 ]
D. O.,
promiň, že píšu jen pár slov;
věř, že tady člověk měří čas na minuty.
Chci Ti jen opakovat, co jsem Ti říkal telefonem: neplaš se;
promluv o tom všem s tím, o koho tu také jde;
ptát se ho nemusíš, ví, co je, řekl jsem mu rovnou všechno.
Není to tak jednoduše dobré, jak se zdálo zprvu, ani tak jednoduše špatné, jak si myslíš teď;
tím moc ubližuješ, víš komu.
Nic se nestalo, jen starosti přišly;
starosti pochopitelné a překonatelné.
Hlavně: neubliž tomu druhému, měj ještě nakrátko trpělivost, ale buď velmi opatrná se vším, co by mohlo Tě uvést do těch ohavných lidských řečí.
Buď milá a rezervovaná, a věř především, že ten pocit urážky, který máš, je naprosto bezdůvodný.
Nesmírně tady dva lidi mrzí, co musíš snášet.
Ve dvou - třech dnech budeš mluvit ústně a uvidíš, že mnohé Tě mrzí zbytečně.
Hlavní je, že v těch očích, na kterých Ti záleží ( - k těm patřím, doufám, i já ), ta blbá situace Ti jen přidává úcty.
Buď klidná - aspoň do Nového roku;
a prosím Tě, abys v tom dala na má slova.
Mám velmi mnoho práce atd.
Pan prezident se několikrát ptal na Tvůj román, dost si Tě chválí;
ale číst jej bude až v knize.
Srdečně zdraví
a ruce líbá K Č
( 1087 ) 11. července 1934
D. O.,
nového nic;
horko, Praha se vylidnila a je celkem pokoj.
Zemřel prof. Zich, muzikant ( mrtvice ).
Olympiáda dopadla ( zejména politicky ) velmi dobře.
Došel jsem právě na str. 19, jde mi to dost od ruky zatím;
teď teprve se do práce, jak náleží, ponořím.
Je na to akorát ten pravý nudný čas.
Tak vida, nakonec je z té cesty přece jenom Franxie.
Myslím, že máte recht.
Rimini je přece jenom ještě teplejší.
Ještě se tu a tam po Praze plíží herci;
myslím, že filmují.
A víc už, na mou duši, nevím.
Nezbývá, než abych srdečně zdravil a líbal ruce všem ( krom dr. Horáka, kterého jenom zdravím );
mějte se vesele a uzdravte se ze všeho.
Opravdu srdečně K. Č.
( 1088 ) 18. VII. [ 19 ] 34
D. O.,
nevíte - li to ještě, tedy bude dr. Horáka zajímat a rmoutit, že zemřel docent Sigmund, jeho pacient.
Byl to plicní absces, operovali ho, ale jeho tělo bylo tak zničeno rentgenem, že prý se nechtělo bránit.
Zemřel také prof. Zich, muzikant, na mozkovou mrtvici.
Ten článek o Itálii neotisknu, a sice proto, že W Guerra neznamená " ať žije válka " ( to by muselo být W la guerra ), nýbrž " ať žije Guerra ".
Guerra je totiž populární italský cyklista, veliký favorit letošního jarního Tour d'Italie, a ty nápisy jsou od jara na všech cestách, na kterých se konal ten závod kolem Itálie.
Nic si z toho nedělej, takto se spletlo mnoho turistů, například také náš vzácný přítel Kodíček;
pročež vezmi zpět své spravedlivé rozhořčení a poznej na tom znovu, že zpravidla polévka nebývá tak horká, jak vypadá na první pohled.
S románem jsem teprve nebo už na stránce 56;
jde to jakžtakž, bude to knížka dost šedivá, teprve asi za týden to počne být dramatičtější a složitější, nač se už těším.
Dělám na tom od rána do večera, nechodím ani do redakce, bos, neoholen, v plátěnkách - zkrátka typické léto K. Č. Dosud tu nejsou žádná těžká vedra, ale pořád sucho.
Nelíbí se mi, že jsi pořád taková bolestná.
Jako by na tom, sakra, záleželo, omluví - li se někdo nebo ne, uzná - li svou vinu nebo ne.
To je hysterický mravní svět Dostojevského: někdo udělá prasečiny a pak se začne bít v prsa, a hle, mravní řád světa je zachráněn a lidská duše spasena;
polituje člověk hříšníka, a je to.
Tak laciné a hadrovivé to není;
to je literatura a sentimentalita, ale není to pravý život.
Člověk musí mít v sobě kus krystalu, něco hladkého, čistého a tvrdého, co se s ničím nesmísí a po čem všechno musí sklouznout.
Hlavně umělec to musí mít, aby mohl usilovat o dokonalost.
Prosím tě, hleď už se jednou vyhrabat z těch citových hadrů, z toho dojímání se nad sebou a nad druhými;
začni konečně krystalizovat.
To se pozná na tom, jak se v člověku zrcadlí celý svět: čím přesněji a čistěji, tím je ten krystal dokonalejší.
To znamená především se vyplést z toho egocentrismu, z toho posedlého sebeprožívání, které je mučivou formou sebelásky.
Jenom se vyplést a vysvobodit, a pak to začne krystalizovat samo.
Hleď se sebrat tělesně a vrať se, prosím tě, v lepším stavu.
Srdečně zdraví všechny
a líbá ruce K. Č.
( 1089 ) 13. srpna 1934
D. O.,
dnes jedu na venkov, do Prohoře k švagrovi.
Zatraceně jsem se zababral v tom románě, musím předělat poslední kapitoly;
všechno by klapalo, ale na konci je to jenom meditace, a ať dělám co dělám, ta meditace nemá nikdy tu intenzitu jako skutečnost.
Tak to musím předělat na skutečnost - zatrápeně těžké!
V září má ten román začít vycházet, tak to musím strhnout.
Je to věc nápadu ( několika nápadů ) a už je skoro mám;
myslím, že s tím budu za několik dní hotov, ty menší opravy bych nechal na později.
A ještě něco do prostředku mne napadlo, co ještě musím udělat.
Mohl bych snad být koncem týdne hotov, a pak bych hned přijel;
ale dokud to nebudu mít jaxepatří pod střechou, není se mnou žádná řeč, chodím jako tělo bez duše a všechno mně jde na nervy.
Není to lehké řemeslo;
jsem hodně unaven, ale nemohu toho nechat.
Teď už se Praha Plní, už tu není ani ten klid.
- Moc rád jsem slyšel Miškův hlas, zase hlaholí jako jindy, a i Ty ses, chválabohu, zdála klidnější.
Miško se honosil, že dobře spíš;
to jsem rád.
Na Vinohradech to nevypadá pěkně, výbor je nějak rozhádán a paní Pačová prý moc poroučí, říkal Langer ( už plukovník! ).
Franci dokončil veselohru a už se zase dává do nové.
Můj nápad na film: dva přátelé šupáci, žid a křesťan.
Křesťan se vydává za žida, je z něho ( šámes ) Kirchendiener v synagóze;
žid zase přijde do kláštera jako fráter atd.
( Oboje se skutečně stalo. )
Rozvést to na veselohru;
možnost muziky, sborových zpěvů atd.
Zatím jen takový mrňavý nápad na pobavení.
- Jinak nevím, o čem psát;
o tom románě bych toho dovedl napovídat ažaž, ale bojím se, že Tě to nemůže zajímat, dokud si to nepřečteš.
Jsem v něm s mnohým spokojen;
ani ten konec nebyl špatný, ale nehodil se za finále.
To je hrozné, jak sebehlubší filozofie vypadá marná vedle kousku života.
A ten život tam musím dostat, do posledních dnů osamělého a umírajícího člověka.
To je ten oříšek.
Ale půjde to;
mám několik nápadů, které zkusím.
Tak vidíš, už jsem zase v tom.
Budu hrozně rád, až z toho budu venku.
Člověk je tím jako posedlý a utrápený.
Má adresa pro příštích pár dnů je:
Hrádek-Prohoř u Žlutic, pošta Štědrá.
Je odtamtud půl hodiny autem do Karlových Varů.
Úplná samota, jen rybník, pole a lesy.
Tam snad ten můj stationsšéf umře klidněji.
Srdečně zdravím Mišku, jeho hosty i psy, a líbám ruce.
Rád bych se tam dostal s hotovou prací.
Upřímně K. Č.
( 1090 ) [ Karlovy Vary 17. září 1934 ]
D. O.,
tak už Tě asi tady ve svých Varech ani neuvidím;
v sobotu se s největší pravděpodobností vracím do Prahy.
Zatím to tu ujde, ani se mi nestýská;
mám tu hromadu známých ( zejména prof. Weigner, Schieszl atd.
- také Arne Novák ).
Tentokrát nedělám nic, nemám ani pokdy opravit Obyčejný život.
Odpusť, že jsi to dosud nedostala k přečtení;
dostal jsem to teprve v sobotu a je tam spousta chyb.
Nového nic;
už se těším na Prahu, na Tebe a na svůj vlastní obyčejný život.
Fürth a Peroutka sem přijedou prý ve středu.
Ty " úřední " kandidátky už se zase rozplynuly, nebude z toho nic;
udělá se asi provizórium se zástupcem, ne s nástupcem.
Se starým pánem jsou vážné starosti, i když to zlepšení prý trvá.
Píšu toto mezi třemi poháry vody a snídaní, v té nejméně příjemné chvíli karlovarského dne.
- Myslím mnoho na Tebe, co Tvé zdraví a co Ty sama, - už asi budu muset se svými otázkami počkat, až se vrátím domů.
Čekal jsem přece jen nějaký malý dopísek, a ono nic.
Srdečně zdraví
a mnohokrát ruce líbá
K. Č.
( 1091 ) ( Srpen 1935 ) ( ale ještě dřív )
bylo to v Lorenzagu v malé hospodě
dobře, že nevíte, kde to Lorenzago je
třeba byste tam schválně jeli
a už byste to nezažili ani neviděli
a řekli byste potom zklamáni
bože, jak ten K. Č. přehání
a těžká hospodská s širým, mateřským klínem
mně honem šla zavěsit okna mušelínem
škrobená bílá záclonka, tuhých záhybů
podobná na oltáři antipendiu
obrázek Panny v hlavách postele
vždyť to tu vypadá jako v kostele
proč je tu všecko bílé, proč je tu ten klid,
když je tu takový pořádek, musím se zařadit,
ne, já už budu hodný, já už se nebudu v noci
dívat do strašné, zející, černé propasti noci
a budu tiše ležet, na prsou ruce sepjaty,
člověče, proč nejsi ženatý, proč nejsi ženatý
( 1092 ) [ Budapešť ] 9. VI. [ 19 ] 36
Drahá Oli,
ani ode mne nečekej pěkný dopis;
jenom slavnostně konstatuju, že se mně stýská a že bych to dlouho nevydržel.
Počítám dny a skoro už i hodiny do návratu;
paní Mannová se mně posmívá a říká, že po létech už nebudu tak ztracený, až budu bez ženy;
ale já jí nevěřím.
Je to otrava.
Mimoto jsem hodně utahán jídlem, schůzemi, interviewy, pitím a cizími jazyky.
Od soboty jsem neslyšel českého slova;
nemám vůbec pokdy se někam podívat, něco koupit atd.
Kdepak Csákány!
Kdepak nějaká pěkná parádička pro Olinku!
Takové komité, to je služba jako řemen, samá povinnost a vůbec žádná legrace.
Bojím se, že se asi v sobotu dočteš tragické zprávy: že v Budapešti skonalo najednou vsedě asi třicet vynikajících profesorů a jiných kapacit z celé Evropy;
shledalo se, že zašli vysílením.
- Už umírá Valéry, Duhamel a jiní;
Thomas Mann jeví dosud trochu živosti, ale tomu je hej, ten má s sebou svou starou!
- Řada osob Tě pozdravuje;
seznam přiložen;
ta Maďarka, to je ta herečka, co s Tebou filmovala v Joinville;
pak je tam Duhamel, Valéry, Bartók ( muzikant ), Madariaga, Katalánec Estelrich a můj mladý " strážný anděl ", jménem Molnár.
Musím říci, mají mne tu dost rádi ( ale ne tak, jako na jednom místě v Praze ), a nadělal jsem tu spoustu přívětivosti v novinách i jinak.
Ale co dělat, stýská se mi a moc myslím na svou holčičku, po které se mne kdekdo ptá, a co prý jsem za manžela, že neberu s sebou tak mladou ženu, a kdesi cosi.
Prostě příště musíš jet s sebou, nebo nepojedu nikam.
Moc líbám.
Karel
( 1093 ) [ Strž ] Úterý, srpen 1937
D. O.,
doufám, že tohle psaní ještě dostaneš v Rumanové.
Tak houby nerostou vůbec, ani lišky už ne, asi proto, že je čerchmantská zima;
po té stránce tedy nemusíš litovat toho, že nejsi tady.
Jinak je tady hodně smutno bez Tebe, ale já si zatím nemohu stěžovat na aktuální stýskání, protože na to nemám čas.
Včera ( první den samoty ) jsem psal do šesti večer, pak dvě hodiny běhal po lese, zatímco přijeli Procházkovi a hledali mne marně po lesích;
potom jsem je nakrmil a vypil s nimi láhev Čáči, debatuje s nimi o normativní teorii, autoritě, papežské neomylnosti a Oxfordském církevním hnutí.
Dnes odpoledne jsem musel do Huti k telefonu, protože mne volali od pana prezidenta Beneše, abychom jeli zítra na oběd do Sezimova Ústí;
ale zatím si v Praze zjistili, že jsi na Slovensku, a tak mně navrhli, abych jel zítra sám, že by pro mne poslali z Prahy vůz, nebo až 29. srpna ( v neděli ) s Tebou.
Rozumí se, že jsem řekl, že tedy počkám na 29., abych mohl jet s Tebou.
Potom přijel na chvíli Venouš a moc zase nadával na idealisty a na to, že se chudákům zemědělcům už nevyplácí ani jejich mlíko.
Následkem toho jsem toho dnes napsal míň, jenom 6 stránek, kdežto včera 8, a skončil jsem na stránce 121.
Myslím, že mi to jde slušně.
Chtěl bych mít do Tvého návratu 160 stránek, aby mi to pak už šlo z kopce dolů.
Potom jsem vesloval a trhal oman a chodil za šera po polích jako podivín, a pak jsem pojedl zbytků, a teď mi ohřívají koupel.
To je celkem všechno.
Rolejs je zdráv a hlídá;
Růžena s Andulou byly taky na houbách a nenašly nic;
je to bída.
Mockrát Tě líbám.
To víno, na které nemáš zapomenout, je malingr, ale kadarka taky není špatná.
Tu husu jsme už dojedli, tak nevím, co teď budoucnost přinese.
Těším se na zítřejší kapitolu, tam bude hlavně tesař Martínek;
dnes jsem měl Adama a včera celou partu.
Když jsi v neděli večer odjela, sedl jsem si v pracovně a přečetl jsem si celý rukopis;
a řeknu Ti upřímně, že jsem nebyl nijak citelně zklamán.
Doufám, že jste dojeli šťastně a že slečna Bublina je spokojená, a že Miško je zdráv, a že má štěňata.
Musíš ho ode mne co nejsrdečněji pozdravovat.
Podívej se, jakou má úrodu.
Tak ještě jednou, mnohokrát Tě vřele líbám a těším se na Tebe;
je tu jako po vymření.
Ani ti psi už za Dolinou neběhají;
dnes moc plakala a vyla.
Ten Venoušův pes je welsh-terrier;
hleděl jsem ho přimět, aby dal čubičku téže rasy Valentům, protože ta mladší fenka se jim ztratila;
ale Venouš nic, ať prý si ji koupí sami;
ale já myslím, že Tobě by to udělal po vůli.
Už střelil 19 srnců od návratu z Alp.
Jinak tu není nového nic.
Tak Tě líbám ještě jednou, měj se dobře, pozdravuj a v sobotu se mi vrať.
S nejsrdečnějšími pozdravy atd.
K. Č.
A ve Váhu ať se nekoupáš!
( 1094 ) V pondělí. [ 24. října 1938 ]
Drahá Olinko,
chtěl jsem se dnes vrátit do Prahy, hlavně kvůli Tobě, abych byl s Tebou;
ale mám teď vážné obavy, aby lidé neřekli, že jsem se ztratil z Prahy zrovna jen tehdy, když nad ní bezmála visely pumy;
mám z toho nepříjemný pocit, myslím, že bude lépe, budu - li nějaký čásek ještě venku a dělat svou práci odtud.
Nemůžeš - li za mnou dnes nebo zítra přijet, prosím, poraď mi písemně.
Hrozně rád bych jel na Strž, tam by se mi hloub ulevilo.
Prosím Tě, jakmile Karel sežene pár litrů benzínu, nebo Dvořák nebo někdo, popros o svezení a zajeď pro mne a dovez mě na Strž;
musíme si ji dodělat, abychom měli kde v klidu psát.
Domluv to nějak s Karlem nebo Dvořákem a přijeď pro mne.
Jinak přijedu zítra nebo pozítří za Tebou do Prahy - zkrátka napiš mi, nebo telegrafuj.
Drahá holčičko, prosím Tě, teď se nerozčiluj, a vyhni se rozčileným lidem.
Nedá se nic dělat.
Smířit se se stavem věcí je hřích, protože se na nás stala velká historická surovost;
a zlořečit těm, kdo nás do toho přivedli, je taky hřích, protože by nám to mohlo škodit uvnitř i za hranicemi;
a to si teď nesmíme dovolit.
Už ani nemůžeme proklínat toho, s kým jsme byli připraveni bojovat;
není východiska, nemáme si čím ulevovat;
proto Tě snažně, se sepjatýma rukama prosím, abys jako jedna z mnohých zaťala zuby a nechala všechny vášně stranou.
Bude - li to dělat každý, vyjdeme z toho aspoň tak, že se zase sebereme dohromady.
Udělej to, holčičko, kvůli mně - i kvůli sobě;
zničila by ses i tělesně, kdyby ses pořád drásala tím rozčilováním.
Chtěl bych Tě mít tady, nenávidím divadlo, že Tě ode mne odpoutává v tak tísnivé době.
Buď tedy klidná, i když jsi smutná;
má drahá, nech všech marných řečí a uhni před nimi;
spoléhej na mne, že budu pořád hledat, pokud na mně záleží, ta pravá slova a pravé skutky nebo skutečky, které by aspoň v tu chvíli pomohly.
A už se ničím nerozčiluj;
opravdu budeme všichni potřebovat mnoho sil a rozumu a musíme si je šetřit.
Drž se s Boženkou kolem krku, a jakmile budeš moci, přijeď za mnou;
zatím si nelámej hlavu dispozicemi pro budoucnost - a napiš zase nějakou báseň;
všem se hluboce líbila ta nedělní.
Chodit mezi lidi je jenom trýzeň;
samotařím tu mezi lidmi sebemilejšími, protože už nevydržím poslouchat pořád tytéž řeči a reakce.
Drahá Olinko, hlavně abych Tě zase brzo viděl.
Udělej všecko, aby to bylo co nejdřív.
Do budoucnosti se dívám klidně, půjde to, nebude tak zle, jak to člověku maluje citové vzrušení;
a co se nás dvou týče, žízním přímo po tom, abychom se mohli k sobě přitlačit a žít víc pro sebe než dosud.
Mnohokrát a co nejvřeleji Tě líbám.
Tvůj K.
Ať Růžena zůstane na Strži!
Musím tam!
ANTONÍNU SCHENKOVI
( 1095 ) Praha, 11. XI. [ 19 ] 28
Milý pane doktore,
přečtěte si přiloženou lokálku;
myslím, že by Vám nebylo nesnadno zjistit, je - li to pravda, - v tom případě bych se pokusil ty peníze pro tu ženskou sehnat;
pokusil bych se zaklepat o pár stovek i u pana prezidenta, aby položil základ, ke kterému bych pak vybral ostatek od jiných lidí.
Tedy prosím Vás, nechte co možná rychle zjistit poměry té paní Hrabčíkové.
Vám oddaný
Karel Čapek
( 1096 ) V Praze, 16. XII. [ 19 ] 30
Milý pane dr. Schenku,
prosím Vás, vyřiďte ode mne panu prezidentovi tuto prosbu:
Udělal by řadě lidí ( a mně také ) velikou radost, kdyby pro ně podepsal svou fotografii.
Rád bych dal několika lidem k Ježíšku některou z fotografií pana prezidenta, které jsem dělal letos v Topoľčiankách, a sice:
Švehlovi ( nejraději tu označenou č. I., že je tak veselá );
a dále, podle toho, kolik ze zaslaných obrázků by pan prezident chtěl laskavě podepsat;
těm pátečníkům, kteří roku 26. nebyli na Lánech a nedostali od pana prezidenta podepsaný obrázek ( prof. Macek, prof. Mathesius, prof. Kozák, dr. Schönbaum, dr. Schieszl, básník Mach, malíř Rabas, dr. Alfr.
Fuchs, Arne Laurin, dr. Jiří Foustka - vybírám jen tyto, ačkoliv se ještě nedostane na dobrý tucet dalších );
a ještě několika hodným lidem, kteří by z toho měli nesmírnou radost: skladatel Josef Suk, redaktor Karel Scheinpflug, jeho dcera ( autorka Babioly ), dr. Jaro Stránský, šéfredaktor E. Bass, moje sestra Helena, bratrova holčička Alenka.
Kdyby to bylo příliš mnoho, tak to raději panu prezidentovi ani nepředkládejte.
Pan prezident dostane tyto všechny a ještě některé jiné fotografie k Ježíšku v albu;
ale kdyby se mu některá z nich líbila a hodila pro jeho přátele, dám mu je rozmnožit, kolikrát bude chtít.
Prosím, abyste mi ty obrázky ( ať podepsané, nebo ne ) pokud možná brzo poslal, abych je mohl rozdat lidem, kterým udělají radost.
S upřímným pozdravem Váš
Karel Čapek
( 1097 ) Praha, 6. října 1935
Vážený pane doktore,
prosíme Vás, abyste panu prezidentovi tlumočil náš upřímný a uctivý dík za jeho vlídné blahopřání k našemu sňatku.
Vám upřímně oddaní
Karel Čapek
Olga Scheinpflugová
( 1098 ) V Praze, 9. XII. [ 19 ] 31
Milý pane doktore,
dostal jsem přiloženou žádost na pana prezidenta;
nevím, je - li to ta žádost sama nebo jen kopie, proto Vám to raději posílám, jak to je, abyste s tím naložili, jak za vhodno uznáte.
Srdečně Váš
Karel Čapek
JOSEFU SCHIESZLOVI
( 1099 ) Praha, 3. VII. [ 19 ] 37
Drahý pane sekční šéfe,
dostal jsem přiložené podání od člověka mně ovšem zcela neznámého;
prosím Vás, abyste je prostě dal poukázat do příslušných rukou.
-
S projevem staré úcty Váš
Karel Čapek
KARLU SCHULZOVI
( 1100 ) [ Topoľčianky ] 9. X. [ 19 ] 27
Milý pane Schulzi,
toho informátora Vám bohužel jmenovat nemohu, protože ho neznám.
Jediné, co vím, je, že kdesi nějací fašističtí notáblové řekli, že v jejich příštím deníku ( nevím, jak se má jmenovat ) má být členem redakce nějaký " Šolc " ( sic! ) z Lidových novin.
Samozřejmě jsem to napsal Klímovi, aby se Vás na to zeptal;
sám jsem tomu nevěřil, ale neviděl jsem v tom nic nemožného ani špatného, protože nejste nijak politicky angažován;
spíš se mi to zdálo hloupé.
Jsem opravdu kvůli Vám rád, že na tom není nic pravdy;
je z toho jen znovu vidět, jací jsou žvanilové a prášilové ti fašisti.
Domníval jsem se, že to třeba vzniklo z toho, že Vám snad Scheinost udělal nebo měl udělat nějakou nabídku.
Když fašisté zakládají deník, musejí se přece ohlížet po redaktorech, na tom není nic překvapujícího.
To se bude říkat ještě o mnoha redaktorech, že se s nimi jedná atd.
Jediné, čemu bych se divil, je, že by k tomu šel tak vzdělaný člověk, jako jste Vy, - tak, jako se tomu podnes divím u Scheinosta.
Jsem skutečně rád, že to vůbec není pravda;
ale je možno, že za Vámi ještě přijdou.
Upřímně Váš
Karel Čapek
JOSEFU SMETANOVI
( 1101 ) Praha, 13. XI. 1938
Milý pane lékárníku,
neukládáme si rezervu tak dalece, jako je nám ukládána.
Musel bych Vás upozornit na choulostivé postavení Lidovek, na dost krutý teror, kterému jsem vystaven tak jako jiní, ale to není to pravé, co nám váže ruce.
Hlavně je to pocit odpovědnosti: ještě nevíme, jak daleko půjde vnitřní nutnost našeho dalšího politického utváření nebo přeorientování;
ještě nemáme ani jistotu hranic nebo plné samostatnosti atd.
Té odpovědnosti necítily některé plátky a večerníky, které denně štvou a jitří naše rány.
Má se jim na to odpovídat stejně neodpovědně?
Pravda, cítím, že by se mělo čelit tomu politickému renegátství, které se u nás rozmáhá, tomu zneuctívání Masaryka atd.;
ale každé slovo je dnes heslem do mely, a té si nemůžeme přát.
Chápu Vás plně;
mně také se špatně dýchá.
S upřímným pozdravem Váš
Karel Čapek
FRANTIŠKU SMOLÍKOVI
( 1102 ) [ Asi 20. ledna 1927 ]
Milý pane Smolíku,
aby už se přestalo, chudáčku zlatý, pořád o Vás psát skrz toho silvestra, napište mi docela prostě a stručně, že jste na mou duši nebyl zatčen ani zadržen, a podepište se.
Dám to do novin, abyste byl " ze hry " a aby Vám už nedělali vostudu.
Pošlete mi to, ale jistě, do zítřka ( pátek ) do dvanácti hodin v poledne do redakce Lidových novin ( Jindřišská 13 ).
Váš
Karel Čapek
Smolíčku, dej to ráno mně během zkoušky, ponesu to sem.
Olga Scheinpflugová
OSKARU SMRŽOVI
( 1103 ) V Praze, 18. VII. [ 19 ] 30
Milý pane Smrži,
stran prof. Jelínka dopište sám univ. prof. dr. Karlu Dominovi ( Praha, Nusle-Údolí, Oldřichova ul. 518 ).
Prof. Domin je přítelem prof. Jelínka, Vás zná z Vašich knížek a článků a velmi si Vás váží;
je ochoten s prof. Jelínkem o Vás promluvit.
Říkal mi též, že ministerstvo zemědělství bude obsazovat místo vrchního zahradníka ve státním parku v Průhonicích.
Dále jedná se teď i o to, koupit pro stát park v Mlyňanech.
Je dobře, abyste o tom aspoň věděl.
Za to mi, prosím Vás, poraďte:
1. které druhy polyantek ( rudých ) nejméně trpí padlím;
2. které druhy Delphinií nepodléhají padlí a nekácejí se.
Letos totiž moc trpím padlím.
Mockrát Vám děkuji za Vaše sazeničky;
užil jsem jich z velké části pro zeď, kdežto pro ty druhé jsem musel vytrhat jiné kytičky z alpina, které mám už naprosto zarostlé nebo spíš přerostlé.
Vám upřímně oddaný
Karel Čapek
( 1104 ) 17. X. [ 19 ] 30
Milý pane Smrži,
prosím Vás, žádné delfinium mi neposílejte, neměl bych je kam dát;
spíš bych potřeboval 6 - 8 sazenic Astilbe, ale nízké ( do 60 cm ) a bíle kvetoucí, třeba ve 2 druzích.
A máte - li, tož ještě nějakou Hepaticu angulosu.
Jinak se mi už zhola nic do zahrádky nevejde.
Děkuju Vám za dopis a těším se na shledání.
Váš oddaný
Karel Čapek
( 1105 ) V Praze, 17. V. [ 19 ] 31
Milý pane Smrži,
prosím pěkně, pošlete mi tyto sazeničky, na které snad ještě není pozdě:
1 Cytisus Beanii
1 Carlina acaulis
1 Cirsium acaule
2 Plantago nivalis
1 Pyrethrum hybr. nanum
1 Gaillardia Colibri
1 Calamintha alpina
1 Allium cyanemum
1 - " - pedemontanum
( Co by teď nesneslo přesazování, to mi, prosím, neposílejte. )
Dále:
Zasklil jsem si balkón ( jižní a západní strana domu ) a zařídil jsem si v něm pěknou zimní zahrádku.
Už jsem si ji osadil palmami a kaktusy, ale chybí mi pod palmy drobnější, pěkně listnaté sazeničky ( pro mírně slunnou polohu ).
Protože jsem u Vás viděl pěknější věcičky, než mohu nalézt v pražských zahradnictvích, prosil bych Vás moc, abyste mi sám vybral nějakou hezkou a vděčnou drobotinu, listnatou, visací nebo sukulentní pro tzv. Kalthaus.
Vím, že mi dobře poradíte i vyberete, a proto nechávám volbu Vám.
Ale, drahý pane Smrži, mám přitom jednu podmínku: že mi k té zásilce, na kterou se moc těším, přiložíte normální účet.
Svou laskavost k mé osobě můžete projevit dostatečnou měrou tím, že mi vyberete opravdu vděčné a snadné sazenice, a hlavně tím, že mne zase potěšíte svou návštěvou, až budete v Praze.
Čekám, až se zase kancléř Šámal navrátí z cest, abych se ho přeptal na věci Vás zajímající.
Pak Vám napíšu blíže.
Napište paní dr. Alici Masarykové ( Lány ) asi toto: že se ode mne dovídáte, že v Lánech zakládají velké alpinum ( bohužel špatně, mezi námi );
a že - jelikož právě v tom oboru pracujete - jste jí k dispozici svou radou i výběrem nejlepších kultur pro alpinum.
Napište mi, zda byste si tam mohl eventuálně zajet;
navrhl bych to paní doktoru Alici.
Těším se tedy velice na Vás i na Vaši zásilku ( s účtem ) a jsem
Vám vděčně oddaný
Karel Čapek
( 1106 ) V Praze, 30. V. [ 19 ] 31
Milý a vážený pane Smrži,
velmi jste mne potěšil svou zásilkou - vybral jste mi právě věcičky, jaké mám rád a jaké bych v Praze nedostal;
ti velcí zahradníci mají 10000 hortenzií a 9000 kentií, ale aby u nich člověk našel Hoyu nebo Ampelopsis Henryi nebo desítky jiných malých klenotů, je vyloučeno.
Dnes jsem poslal peníze, a protože mám pocit, že jich je nějak málo, připojuji svůj dík a dvě knížky, které snad nemáte.
- Děkuji za nabídnuté petunie, ale neposílejte mi nic, nemám to už kam dát.
Těším se na Vaši návštěvu, až budete v Praze.
Mluvil jsem ve Vaší věci se sekčním šéfem Schieszlem.
Řekl mi, že na Hrad přijde pravděpodobně zahradník z Topoľčianek, dobrý dekoratér, jakého občas potřebují.
Je - li tomu tak, pak by se ovšem uprázdnilo místo v Topoľčiankách, o té věci se budu hledět informovat.
Tedy ještě jednou Vám mockrát děkuji za velikou radost
a jsem Váš
Karel Čapek
( 1107 ) V Praze, 19. IX. [ 19 ] 31
Milý pane Smrži,
slovenský statkář Max Schwarcz ( Rumanová u Hlohovce, Slovensko ) by potřeboval pěstitele, který by se zapracoval ve výzkumu pěstění ( křížení atd. ) tabáku.
Další možnosti: školky a obchodní semenářství.
Výborná půda, poloha odpovídající asi Mlyňanům, kraj kukuřičný, tabákový a viniční.
Protože pan Schwarcz letos investoval všechny peníze do tabáku ( sušárny atd. ), musí šetřit a nabízí pro začátek minimální plat, ale podíl na zisku z toho, co by pěstitel u něj zařídil a organizoval.
Je to velmi hodný a čestný člověk a výborný hospodář.
Zajímá - li Vás to, napište mu co možná brzo, kdy byste si k němu mohl zajet.
Cestu hradí.
Bohužel před několika měsíci bylo obsazeno skvělé místo zámeckého zahradníka u Colloreda v Opočně.
Hledím mít v evidenci podobné příležitosti, abych Vám o nich mohl napsat.
Pošlete panu sekčnímu šéfovi dr. Jul.
Schieszlovi z kanceláře prezidenta republiky ( Hrad ) své kurikulum vitae, zejména seznam svých spisů, aby to laskavě dal panu dr. Člupíkovi.
Pan dr. Schieszl mně totiž slíbil, že by dr. Člupík vyšetřil, je - li nějaká vyhlídka na učitelské místo na státních zahradnických školách.
Dr. Schieszl to udělá rád, protože se opravdu přičiňoval o to obsazení správce zahrad na Pražském hradě.
Až budete mít volnou chvilku, dejte mi, prosím, o sobě zprávu.
Říkal mi prof. Jahn, že píšete pro Vaňka knihu o alpinkách.
Pošlete z ní vybrané kapitolky mně pro Lidovky a pro České slovo, prof. Jahnovi pro Venkov a Národní politiku.
Je to dobré proto, že Vás bude každý znát, a mimoto se Vám aspoň trochu zaplatí Vaše práce.
Přeju Vám ze srdce, abyste už brzo se dostal z těch zatrápených starostí, a jsem Váš upřímně oddaný
Karel Čapek
( 1108 ) V Praze, 5. X. [ 19 ] 31
Milý pane Smrži,
pan Schwarcz mi řekl, že dosud od Vás nemá odpověď, zda a kdy asi byste se k němu podíval na jeho panství a vzal v úvahu ( pro Vás i pro něj ), hodí - li se místo a poměry pro semenářství, školkařství atd. ve větším rozsahu.
Pan Schwarcz mi zdůraznil, že se bude muset brzo rozhodnout;
proto, prosím, buď mu ohlaste brzo svou návštěvu ( cestu Vám bude hradit ), nebo mu napište, aby s Vámi nepočítal, - ale hlavně mu co nejdříve napište;
je to velmi hodný a slušný člověk.
Zatím jsem srdečně Váš
Karel Čapek
( 1109 ) V Praze, 12. ledna 1932
Milý pane Smrži,
už dlouho nemám od Vás žádných zpráv, co děláte a jak se Vám vede.
Říkala mi paní Nováková ( dcera Voskova ), že kterýsi její příbuzný hledá zahradníka - odborníka pro své veliké skleníky -, chtěla by vědět, jaké byste měl eventuální nároky.
Mám s ní jednat dál?
Pan Max Schwarcz hledá zahradníka pomologa;
chtěl by ve velkém na svém panství pěstovat ovocné stromy.
Nevěděl byste o zdatném odborníkovi?
Těším se, až Vás povede cesta do města, že si ke mně zaskočíte, podívat se na mou " zimní zahradu ".
Dělá mi velkou radost i dost starostí.
Teď jsem si přinesl krásné nové kaktusy od inž. Perly.
Ty sazenice od Vás mně dosud pěkně přezimují a mají se k světu.
Budete - li mít volnou chvilku, přijeďte se podívat.
Můj telefon je:
54211.
Ty Vaše články v Lidovkách jsou pěkné a užitečné, hodně se čtou.
Srdečně Váš
Karel Čapek
( 1110 ) V Praze, 19. I. [ 19 ] 32
Milý pane Smrži,
to mám opravdu radost, že - jak se zdá - jste zatím bez těch existenčních starostí.
Přál bych Vám to z celého srdce - ale nechybí Vám nějaká ta zahrada a skleník?
Nebo pěstujete kytičky aspoň za okny?
Mám radost i z Vašich článků v Lidovkách;
slyším, že píšete také jinam - to dobře děláte.
Rád bych Vás zase viděl.
Nehodilo by se Vám přijít ke mně tuto neděli ( 24. t. m. ) odpoledne na kafe?
Při kafi se to nejlépe povídá.
Minulé neděle byl u mne pan Prokop z německé botanické zahrady, a napovídali jsme si toho až až.
Těší se na Vás
Váš
Karel Čapek
FEDORU SOLDÁNOVI
( 1111 ) V Praze, 14. XII. [ 19 ] 33
Vážený pane doktore,
odpusťte, ale na žádnou disputaci mne asi nedostanete;
předně je to cirkus, za druhé nejsem řečník a za třetí si myslím, že littera scripta manet a že se věci dají dokazovat lépe při přesné písemné formulaci.
Lituji, že šéfredaktor Bass odmítl Vaši nabídku odpovídat na můj první článek;
zvěděl jsem to až později ( i s uvedením důvodu, že zvláště teď v zimní sezóně není v novinách místa na vleklé diskuse ).
Vítal bych upřímně, kdyby se opravdu uvažovalo dál o úkolech a poslání české literatury;
nejde snad " o nutnost další polemiky ve sporu o společenskou úlohu české literatury ";
nejde, jak myslím, o polemiku, nýbrž o tu úlohu.
Nejde o mé nebo Vaše argumenty, nejde o osoby, nejde o to, aby to někdo vyhrál;
jde jen o literaturu.
Nedomnívejte se, prosím, že byste ve čtrnáctideníku nemohl vést polemiku s deníkem;
předně otázka je chronická a ne aktuální ode dne ke dni;
za druhé Vás ujišťuju, že žádnou polemiku nepovedu, leda by se v ní našel podnět týkající se zas jen té literatury a její situace.
Chcete - li mne poučit o lepším, není snad na to třeba auditoria;
můžete mne kdykoliv navštívit a provést disputaci mezi čtyřma očima.
Pak bych Vám také řekl, proč se právě teď beru a peru o českou literaturu.
Vám oddaný
Karel Čapek
( 1112 ) 26. prosince 1933
Vážený pane,
snad jste mi nerozuměl zcela přesně;
psal jsem Vám sice v tom smyslu, že nejde o polemiku nebo pokračování polemiky;
ale myslím, že by bylo jen a jen užitečné, kdyby se dál přemýšlelo a psalo o stavu a poslání české literatury.
Myslím také, že jsem ve svých článcích v LN řekl, v čem a proč jste podle mého mínění neměl pravdu:
1. v tom, že jste na české próze nenašel dobrého chlupu ( uváděl jsem proti tomu tyto instance: jazyk, nekonvenčnost, snahu řešit dobové problémy );
2. v metodě, s jakou si zjednodušujete možnosti například poezie ( psal jste: buď má být poezie dětinsky hravá, nebo bojovná;
tertium usque centesimum tibi non datur );
i v tomto případě jsem se pokoušel jasně říci, v čem a proč vidím omyl.
Ale to není polemika, není to zejména polemika s Vámi.
Nezvykejme si považovat nesouhlas ve věci za osobní polemiku nebo za výzvu k ní.
Nejde o to, hájit svůj názor nebo potírat jiný;
jde o literaturu a jiné věci veřejné.
- Nezatěžuju sebe ani Vás zbytečnou zdvořilostí, když Vás zvu, abyste - nemáte - li příležitosti říci své námitky veřejně - mne přesvědčil ústně.
Najdete mne doma kteréhokoliv dne ke třetí hodině odpolední;
ovšem od Jinonic je to opačný pól světa.
Vám oddaný
Karel Čapek
( 1113 ) 13. IV. 1934
Vážený pane,
ptal jsem se ředitele Fürtha na Vaši věc.
Řekl, že o knihu nejevil zájem z důvodů obchodních;
eseje a studie, jmenovitě rozsáhlejší, jsou v této době tísně úplný ležák.
- Zajímala mne odpověď jiných nakladatelů, že " nebudou dělat firmě Borový reklamu ".
Kuriózní vztah k literatuře, ne?
- Nejste spravedlivý, vytýkáte - li, že ředitel Fürth " přešel ke kulturnímu podnikání od výroby lihovin " a že nemá " literárního poradního sboru ".
To byste musel ukázat, že vydává literární brak.
Jak to bývalo dřív:
Boží muka mi vrátilo pět nakladatelů;
Lelio rovněž, a pak byl vydán bez nároků na honorář.
Tehdy nebyly žádné revue mladých a žádní nakladatelé specializovaní pro mladé autory.
Dnes aspoň toho dvojího není málo: proč teda mají mladí ty těžkosti?
Vám oddaný
Karel Čapek
LIBUŠI SOLPEROVÉ
( 1114 ) V Praze, 7. 9. 1909
Jakožto nejhorlivější přímluvčí za Vaše přání, abyste tuto zimní sezónu strávila v Praze, nemohu se neinteresovati o výsledek Vašeho úsilí, jenž při Vašem odjezdu ze Svaté Kateřiny byl ještě málo jistý.
Prosím tedy o zprávu, přijedete - li, o čemž ostatně nepochybuji.
Budete - li psáti i o jiných věcech než o svém příjezdu, bude má radost dvojnásobná.
S rukypolíbením
KJČ
( 1115 ) V Praze, dne 21. 12. 1909
Kdybyste nyní se mnou mluvila, nalezla byste v mých slovech mnoho lásky, jež by dojímala Vás i mne, a slyšela byste všechno to důvěrné a sdílné, co Vám vždycky potřebuji říkati.
S láskou a radostí bych Vás vezl do Nové Anglie a obydlil bych Vámi jiný, krásnější a teplejší pokoj než onen chodbovitý ve Vídni, do kterého jsme přesadili své největší důvěrnosti.
Budiž!
Ale nyní živě cítím Vaši jistou vzdálenost, jež mne nutí uvažovati.
My darling, Anglie je daleko jako nebe a i Vídeň, Vielliebchen, je daleko a to nejbližší, co jest, je asi volba mezi jistou podmínkou a jistou výhodou;
nyní dejte pozor.
Snad ( nevím to ) tato podmínka by vázala Vaši svobodu a mou čestnost;
snad tato podmínka, před kterou jste postavena, by znamenala určité rozhodnutí, jehož nemohu připustiti;
Vy víte, co tím myslím.
V tom případě nemohu než opakovati to, co jsem Vám říkal v poslední chvíli;
jsem - li u Vás autoritou, vkládám do této rady sílu rozkazu;
nejsem - li jí, vkládám do své rady sílu prosby;
a v obojím případě vkládám do ní sílu bolesti, která je s ní spojena.
Uvažujte dobře, drahá, v zájmu svém i mém.
- Lituji, že dárek, který jsem Vám slíbil, nemůže býti tak brzy hotov a dán Vám do rukou dříve než po Vašem příjezdu;
odpusťte mi to.
- Očekávám od Vás dopis, kde nezapomeňte psát o podmínce, jež Vám už asi byla položena;
dej bůh, aby to nebyla ta, které se bojím a před kterou Vás musím zrazovati.
Buďte nyní šťastna a vraťte se stejnou láskou ke mně.
S rukypolíbením
KJČ
Milostivé paní vyřiďte uctivé blahopřání a políbení ruky.
( 1116 ) V Praze, dne 10. 2. 1910
Kdybyste mohla viděti, co dělám od Vašeho odjezdu, našla byste mne vždycky zavřeného doma nad prací, která mne cele absorbuje, nad onou prací O grotesknosti, o které jsem Vám vypravoval, dokud jste ještě byla v Praze.
Tedy tato práce se mně zdá býti velmi vhodným útočištěm v těchto dnech, které nikdy nebudu považovati za příjemnou periodu svého života.
Darling, jsou to smutné dny, kterým co nejlépe koresponduje beznadějná psota února;
a melancholický člověk je koneckonců rád, že je zavřen doma a že má svou práci a svou migrénu;
neboť venku by mohl nalézti stopy dřívějších interesů a fragmenty nálad, které měl v lepších chvílích.
Přeji Vám, abyste i Vy ( neboť doba je bezútěšná ) našla dobře svou práci, své privátní a ženské dílo;
zaměstnávejte se jím dobře, protože our pleasure is dead, but our love cannot be dead;
a proto hledejte svou pleasure v té práci, o které jsme mluvili, když jsme mluvili posledně;
a chcete - li býti laskavá, referujte mi o tom, a dosti podrobně.
Our pleasure is dead, to cítím dvojnásob silně v této šedivé pohřební době, a mám náladu člověka, který pohřbívá blízkého a drahého příbuzného;
tento mrtvý je pleasure;
nebylo souzeno, aby zůstal s námi.
But our love is not dead;
a to jest druhý kořen melancholie.
Aufgepasst!
Jaké to šedivé dny!
Kus po kuse propadají nervóze a člověk posléze neví, je - li lépe seděti doma se svou prací, nebo choditi venku po stopách interesů a nálad.
Darling, mějte se lépe než já a pište mi, jak je možno zabíjeti čas, aniž by přitom člověk zabíjel kusy svého srdce.
S rukypolíbením
Č.
( 1117 ) V Praze, 7. 9. 1911
Velectěná slečno,
dovoluji si připomenouti se Vám ještě jednou a odpusťte, že se hned připomínám složitou žádostí.
- Sotva jsme se vrátili z Paříže, engažovali jsme se já i můj bratr v novém podniku, o jehož prospěch se zasazujeme všemi svými silami, jelikož jeho cíl pokládám za dobrý.
Totiž mladá generace výtvarnická ( umělci vystoupivší z Mánesa ) a literární založila si svůj časopis, Umělecký měsíčník, jehož redakci převzal můj bratr;
více se o našem časopisu dozvíte z přiloženého prospektu.
Prosím Vás tedy za svou osobu i za SVU, abyste především byla odběratelkou tohoto nového časopisu, a dále, sympatizujete - li s tímto podnikem, mně tak drahým, abyste s prospektem v ruce se pokusila získati v kruhu svých přátel a známých několik abonentů pro náš list;
nebo kdybyste snad nepokládala za vhodné starati se o to sama, abyste uložila tuto starost některému svému mladému známému, jenž by byl dosti činný, aby získal pro náš list Váš Jindřichův Hradec.
Nemějte mi prosím za zlé tuto pozdní žádost, jež u mě vzchází z veliké starosti o podnik, v jehož cenu a důležitost věřím.
Uděláte mi veliké potěšení, zašlete - li mně nebo spolku ( Praha I, Františkovo nábřeží 20 ) adresy abonentů;
ještě větší potěšení budu mít, dáte - li Vy sama o sobě něco vědět, neboť toho, co jsem mohl zvědět od slečny Teinitzerové, je příliš málo.
S uctivou vzpomínkou
K. Čapek
Praha III, Říční ul. 11
( 1118 ) [ Asi podzim 1911 ]
Velectěná slečno,
byl jsem velice potěšen Vaším dopisem a ještě více tím, že jsem se tady v Praze dozvěděl, že se opravdu o ten náš Umělecký měsíčník staráte.
Představte si: mezera dvou let, jakož i úplné rozdělení způsobu života Vás mohlo docela odděliti od mých zájmů;
ale Vy se staráte zároveň se mnou, to znamená, že nezapomínáte na mne, a to znamená, že jste mně připravila svou dobrotou veliké dojetí.
Děkuji - li Vám teď, není to za to, co jste učinila pro spolek, ale za to, že doposud jste vůči mně zachovala něco dobrotivého.
Myslím, že tato vděčnost je větší a Vám milejší, než kdybych Vám děkoval jen v zájmu drahého podniku.
Ale i k tomu se vracím a prosím Vás, abyste ještě dále působila v náš prospěch.
Jistě chápete, že pro časopis počínaný s velkým nákladem je každý odběratel malou výhrou;
ale my potřebujeme sta abonentů.
Zpovídám se Vám z toho, že starosti, které jsem takto na sebe vzal, mne zmáhají a že mé radosti se připínají jen k malým a větším úspěchům našeho časopisu.
Proto se nehněvejte, že ještě jednou Vás zvu k součinnosti a propagaci, pokud Vám je možná.
Věřím, že se s Vámi sejdu během této zimy.
Tady jsem slyšel o Vás jen málo nového, proč jste mně o sobě nic nepsala?
Zatím se Vám poroučím v nejhlubší úctě.
K. Čapek
( 1119 ) [ 16. ledna 1930 ]
Velectěná,
použijte toho fejetonu, ovšem s uvedením Lidových novin.
Rozšířit to nemohu - jak jsem dostal, tak to dávám, a co jsem neslyšel, nemohu napsat.
S projevem úcty
Karel Čapek
ANTONÍNU SOVOVI
( 1120 ) V Praze, 18. května [ 19 ] 16
Velectěný pane řediteli,
jelikož jste byl tak laskav a slíbil, že Městská knihovna zakoupí podle možnosti knihy potřebné pro chystanou antologii, pokud je ovšem Topič má, dovolím si udat panu dr. Soukupovi jména těch kněh, které by v první řadě padaly na váhu, aby je podle Vašeho eventuálního pokynu mohl pro knihovnu zaopatřit.
S vřelými díky za dosud Vámi prokazovanou laskavost a ochotu trvám
v dokonalé úctě
K. Čapek.
( 1121 ) [ 16. října 1920 ]
Vážený Mistře,
dovoluji si Vás poprositi jménem redakce Národních listů, nenapsal - li byste pro nás báseň k 28. říjnu.
Neměl jste tak dávno nic v Národních listech, doufám tudíž, že můžeme se těšiti, že neodřeknete naší prosbě.
Rukopis prosíme do 26. října.
V dokonalé úctě
dr. Karel Čapek
( 1122 ) V Praze, 18. září [ 19 ] 24
Drahý Mistře,
šéfredaktor Heinrich vzpomíná s lítostí, že už dávno jste nedal do Lidových novin žádné své básně, a uložil mi, abych Vám to připomenul.
Činím to, a ještě poznamenávám, že bych i osobně měl velikou radost, kdybych k Vám nepřišel se svým prosíkem nadarmo.
V srdečné úctě Váš
Karel Čapek
( 1123 ) V Praze, 11. listopadu [ 19 ] 24
Drahý Mistře,
přiložený oklepek Vám poví bližší podrobnosti o podniku, k němuž Vás upřímně a prosebně zvu.
Můžete napsat cokoliv, článek nebo báseň, můžete povídat o svých básnických zkušenostech nebo o své básnické lásce k češtině, ale zkrátka, něco nám dejte;
není dobře možno, aby v našem sborníku scházelo Vaše jméno.
O příspěvek prosím do konce listopadu;
těším se na něj velice.
V srdečné úctě Váš oddaný
Karel Čapek
( 1124 ) 14. XI. [ 19 ] 24
Drahý Mistře,
- co jiného bych na Vás mohl žádat než právě výklad Vaší českosti a Vaší hudebnosti?
Prosím Vás tedy ještě jednou, abyste měl tu trochu trpělivosti, kterou si upíráte, a zabýval se pro tentokráte sám sebou a svou jazykovou, což znamená básnickou estetikou;
ujišťuji Vás, že tím nevykonáte práci nečasovou.
Naopak.
V době, kdy se jiní hádají o problému tří nebo kolika generací, je velmi časové, aby básníci a pracovníci literatury se chytli tím pevněji svého kopyta, svých nástrojů, a dali příklad, že jediné, na čem záleží, a jediné, co přechází bez přerušení z ruky do ruky, je tvořivá práce.
Pročež doufám, že Vás přece jenom uprosím, abyste se účastnil sborníku... tentokrát všech generací.
Jsem opravdu stále v jednom kole, ale ne tak, abych neměl pokdy vidět Vás.
Prosím, není - li Vám to proti mysli, zaskočil bych k Vám ( snad s několika přáteli ) tohoto pátku asi o šesté hodině večer;
je - li Vám to pozdě, zatelefonujte, prosím, do redakce Lidových novin a nechte mi tam vzkaz, v kterou hodinu denní by Vám bylo nejmilejší, abych k Vám přišel.
V srdečné úctě
Váš oddaný
Karel Čapek
( 1125 ) V Praze, dne 23. března 1925
Vážený pane!
Klub Pen ( Klub poetů, esejistů a novinářů ) pořádá dne 30. t. m. večeři na počest pana prezidenta Masaryka a jeho 75. narozenin.
Pan prezident slíbil, že se této večeře osobně zúčastní, což ovšem jest považovati za zvláštní čest prokázanou českému spisovatelstvu.
Výbor Penklubu očekává, že se čeští spisovatelé v plném počtu dostaví na večeři, na níž prezident republiky bude jejich hostem.
Jménem výboru dovoluji si Vás, vážený pane, zvláště pozvati, abyste při této významné a slavnostní příležitosti nescházel mezi těmi, kdo chtějí pozdraviti prezidenta republiky ve středu českých spisovatelů.
Prosím Vás, vážený pane, abyste laskavě oznámil svou účast obratem pošty.
S projevem dokonalé úcty:
Karel Čapek, t. č. předseda
Fr. Khol, t. č. jednatel
( 1126 ) V Praze, dne 23. III. [ 19 ] 25
Drahý Mistře,
vím, že by Vám nebylo snadno účastnit se večeře, kterou čeští spisovatelé pořádají na počest pana prezidenta;
ale chci Vás jenom poprosit, abyste byl mezi námi přítomen aspoň morálně, abyste nám tedy napsal několik slov nebo několik veršů, které bychom dali nebo přečetli panu prezidentovi jako pozdrav básníka, jenž se účastní aspoň srdcem a vzpomínkou této vzácné příležitosti.
Rád bych Vás zase někdy navštívil a potěšil se Vaší dnešní harmonií, jež je něco více a něco silnějšího než zdraví.
Jsem Váš uctivě oddaný
Karel Čapek
( 1127 ) V Praze, 12. VI. [ 19 ] 25
Drahý Mistře,
bojím se, že jste mé rezignaci v něčem nerozuměl.
Nešlo mi jen o to, aby členy Akademie byli Bezruč, Toman, Šrámek atd., nýbrž také a hlavně o to, že členy Akademie nemají být Havlasa a Tréval, kterých si mohu osobně vážit jakkoliv, ale jistě ne jako umělců.
O tom, prosím, se s Vámi aspoň nerozcházím, komu z jmenovaných náležela přednost.
Na schůzi, jež zvolila Havlasu, Trévala a mne, dostal Bezruč jeden hlas, Toman jeden hlas, Šrámek žádný.
Pochopte, že za této situace se raději cítím solidární s Tomanem atd. než s pány Havlasou a Trévalem.
Přítomno bylo devět členů z dvaceti.
Z těchto devíti bylo pět pro mne a čtyři proti.
Drahý Mistře, to není skromnost, nýbrž kousek vážnosti k sobě samému, že takováto volba nestačí.
Budiž bohu žalováno, že snad nikdy Bezruč, Toman a Šrámek nebudou členy Akademie.
Zasluhují, aby byli jmenováni po boku Antonína Sovy, Otokara Březiny, Čapka Choda a tolika jiných;
ale je pro ně lépe, nebudou - li počítáni v literární sousedství pánů Havlasy, Trévala a jiných.
- A dovolte mi ještě říci, drahý můj pane, že přes Váš dopis a přes vážné námitky, které mi tam činíte, věřím, že v nějakém koutku své básnické duše se mnou a mým krokem souhlasíte.
Není - li tomu tak, je mi o něco smutněji;
ale přesto nelituji, že jsem sebe sama nadosmrti z Akademie vyloučil;
neboť je mi takto čistěji ve svědomí.
Jsem v upřímné úctě Váš oddaný
Karel Čapek
( 1128 ) V Praze, 25. VI. [ 19 ] 25
Drahý Mistře,
děkuji Vám upřímně za Váš tolikerý zájem;
byl bych šťasten, kdybyste mohl ze mne mít trochu radosti, ale ve věci Akademie nemohu už nic měnit, co jsem učinil, a kdybych se dnes měl znovu rozhodovat, rozhodl bych se stejně.
Vy a Dyk jste jediní lidé, jejichž nesouhlas přijímám vážně a s úctou;
ale na druhé straně většina z těch, kterých si vážím a které mám rád, mi řekli, že takovýto krok ode mne čekali.
Dobrá, po jisté stránce bylo zbytečné, co jsem učinil;
Havlasové a Trévalové se nevzdávají místa vedle Vás, na něž náležejí jiní lidé;
ale což má vůbec nějaký smysl být v nečinné Akademii, mlčky nést odpovědnost za rozdávání cen a jinak důstojně třímat neplodnou hodnost člena Akademie?
Co se tam má a může dít?
Jediný argument jsou ty ceny;
ale už jednou jsem, drahý Mistře, bojoval marný boj v porotě pro státní ceny a naučil jsem se sklonit hlavu před nevývratným faktem: že ve světě cen a odměn nemá umění co hledat.
Vy jste to, myslím, sám zakusil.
- Vidíte, není se mnou rozumné řeči;
ale přesto Vám ještě jednou děkuji a prosím Vás, abyste mi nebral ve zlé, že setrvávám ve své zatvrzelosti.
Přeji Vám ze srdce dobrý stav těla i mysli a jsem Váš upřímně oddaný
Karel Čapek
( 1129 ) V Praze, 25. V. [ 19 ] 26
Drahý Mistře,
Lidové noviny Vás prosí, abyste, napíšete - li něco k sokolskému sletu, to dal nám.
Upřímně Vás pozdravuji a jsem Váš
Karel Čapek
( 1130 ) 23. II. [ 19 ] 27
Drahý Mistře,
Lidovky budou mít o " týdnu české knihy " malou anketu spisovatelů, kdy a v kterém časopise poprvé tiskli.
Prosím Vás, napište nám to a pošlete nám odpověď asi do týdne!
Byl jsem Vám upřímně vděčen, že jste promluvil za ty, kterým se ošklivily poslední události.
Přeji Vám upřímně pěkné jaro a mnoho nových básní.
Uctivě Váš
Karel Čapek
SPOJENÉMU DRUŽSTVU NÁRODNÍHO DIVADLA V PRAZE
( 1131 ) V Praze, 25. III. [ 19 ] 23
Slavnému Výboru Družstva Národního divadla na Královských Vinohradech
Vážné zdravotní důvody mne nutí zříci se s lítostí další činnosti u Městského divadla na Královských Vinohradech.
Na lékařskou radu musím odejeti na delší dobu na jih a i po návratu se všemožně šetřiti.
Dávám tudíž dle smlouvy tříměsíční výpověď a prosím, aby mi bylo dovoleno nastoupiti od 1. dubna bezplatnou dovolenou.
Děkuji slavnému výboru a ředitelství za veškerou velkou ochotu a laskavost, s níž jsem se za svého, bohužel tak krátkého, působení vždy u něho setkával,
a trvám v dokonalé úctě
dr. Karel Čapek
( 1132 ) V Praze, 14. IV. [ 19 ] 23
P. t. výboru Spojeného družstva Národního divadla v Praze!
Děkuji upřímně váženému výboru za přívětivá slova, kterými mne poctil při mém odchodu z úřadu dramaturga.
Za svého působení, jež jsem bohužel a k své největší lítosti musel přerušiti, jsem se jak u slavného výboru, tak u správy a uměleckého vedení vždy setkával s takovou blahovůlí a vzácnou podporou, že se po svém návratu rád přihlásím k další, byť volnější, součinnosti, pokud mé nepatrné síly stačí a pokud jí umělecké vedení a správa budou mít v sebemenší míře zapotřebí.
S projevem díků a dokonalé úcty
oddaný
Karel Čapek
ALOISU SRDCOVI
( 1133 ) [ září 1919 ]
Vážený pane nakladateli,
ve věci Duhamelovy knihy Život mučedníků by zajisté bylo nejlépe zachovat se podle rady pana Richarda Weinera, - vydat věc a teprve dodatečně se dohodovat s nakladatelstvím.
Slečna Říhová má svolení autorovo.
Navštíví Vás a přinese Vám svoje překlady z Duhamela již uveřejněné ( v Národních listech, Cestě a Červnu ).
Revidoval jsem je svého času, a jsou dobré a spolehlivé.
S projevem dokonalé úcty
dr. Karel Čapek
( 1134 ) Praha, dne 13. X. 1919
Vážený pane,
pan Ladislav Rašín přinesl mi překlad velmi krásné, zajímavé a cenné knihy Julesa Romainsa Na nábřežích Villetty, rozsah cca 10 archů.
Měl jsem příležitost srovnávat překlad s originálem;
překlad je dobrý a živý.
Mohu Vám knihu co nejvřeleji doporučiti;
zajímáte - li se o ni, sdělte to laskavě panu L. Rašínovi, Žitná 6, který Vám svůj překlad přinese k prohlédnutí.
S projevem dokonalé úcty
dr. K. Čapek
J. STARÉMU
( 1135 ) [ Asi před rokem 1918 ]
Velectěný pane doktore,
dovolujeme si Vás prositi, abyste nám laskavě nachystal do středy rukopis a odpověď pana Hilara.
My Vás ve středu navštívíme, jelikož v pátek odjíždíme pryč.
S projevem úcty
bratří Čapkové.
ANTALU STAŠKOVI
( 1136 ) [ 11. září 1926 ]
Slovutný pane,
protože pan Arne Laurin odjíždí, pošlete, prosím, ten text panu poslanci Rud.
Bechyňovi do Práva lidu.
Ještě jednou Vám děkuji a jsem v dokonalé úctě Váš
K. Čapek
LADISLAVU STEHLÍKOVI
( 1137 ) Praha, 6. února 1937
Milý pane,
děkuji Vám za Váš milý dopis;
dostal jsem jej současně s několika anonymními dopisy nejsurovějšího druhu - a tak mi to nedá, abych za Vaše přátelské řádky neřekl aspoň: děkuju.
Váš
Karel Čapek
( 1138 ) Praha, 1. října [ 19 ] 37
Milý pane,
děkuju za Váš dopis.
Také já mívám radost z Vašich básní - tak si tu radost sem tam můžeme oplatit.
Se srdečným pozdravem Váš
Karel Čapek
MARII STIVÍNOVÉ
( 1139 ) [ 2. prosince 1922 ]
Milostivá paní nebo slečno,
jsem Vám velmi vděčen za Váš dopis;
ne za lichotivé uznání, kterým mne zahrnujete, - toho si snad ani nezasloužím, ale za to, že jste to, co píšu, pojala tak lidsky.
A pak, pro člověka, který píše, má velkou cenu poznat své čtenáře.
I kdyby se rozkrájel, nepíše pro všechny;
vlastně jen pro několik lidí.
Během života je pomalu poznává;
Váš dopis byl mně takovým skutečně milým seznáním čtenáře.
Jsem Váš oddaný
Karel Čapek
STŘEDNÍ ŠKOLE - REDAKCI ČASOPISU
( 1140 ) Praha, 31. května [ 19 ] 37
Vážení pánové,
promiňte, mám příliš málo přímých zkušeností s dnešní střední školou, než abych se mohl Vaší ankety zúčastnit.
S projevem dokonalé úcty
Váš
Karel Čapek
STUDENTSKÉ REVUI - REDAKCI ČASOPISU
( 1141 ) V Praze, dne 30. listopadu [ 19 ] 08
Velectění!
Na žádost pana Kubíčka, jenž je - tuším - blízký Vaší redakci, zasílám tyto referáty pro 2. číslo Studentské revue.
Projevil jsem již dříve ochotu vzíti na se úkol uměleckého referenta;
za to žádám, aby mi byla vystavena redakční legitimace uměleckého referenta a aby mi Studentská revue byla zasílána na adresu, kterou uvádím.
V dokonalé úctě
K. J. Čapek
Praha III, Říční ul. 11
SUDETSKÝM ČECHŮM
( 1142 ) [ 1938 ]
Sudetští Češi,
v těchto dnech mluví celý svět o sudetských Němcích;
málo, příliš málo se však mluví o vás, sudetských Češích.
Chceme vám aspoň říci, že ani na vteřinu nepřestáváme na vás myslet a být celou duší s vámi.
Nejste sami.
Jste nám blíž, jste nám dražší a vzácnější než kdykoliv jindy.
Bezpočtu cizích žurnalistů a pozorovatelů vydalo o vás svědectví, na které můžete být hrdi;
a my jsme hrdi na vás.
" Ti lidé jsou ze železa, " řekl nám s obdivem litevský, tedy naprosto neutrální pozorovatel.
Sudetští Češi, v tuto chvíli společné zkoušky vám vyřizujeme obdiv světa a svou vděčnost i lásku za ten příklad kázně a statečnosti, který dáváte nám všem.
[ Karel Čapek ]
JAROSLAVU SUTNAROVI
( 1143 ) V Praze, 5. VI. [ 19 ] 16
Velectěný pane doktore,
obracím se k Vám na doporučení pana dr. Thona v jisté větší literární záležitosti, ve které by nám Vaše laskavá ochota mohla býti cennou pomocí.
Chystáme totiž ( páni redaktor Arnošt Procházka, redaktor Dyk, dr. Hanuš Jelínek, doc. dr. Haškovec a já ) obsáhlou antologii moderní francouzské lyriky, k čemuž je ovšem zapotřebí velikého množství knih, kterých zčásti nemáme nyní po ruce a přirozeně nemůžeme objednati, a které scházejí ve všech veřejných pražských knihovnách, jmenovitě univerzitní.
Objednali bychom si tedy příslušné knihy z vídeňské Univerzitní knihovny, pokud tam jsou;
ale ježto víme dobře, že vídeňská Univerzitní knihovna velmi často odpovídá na takové objednávky, které nejsou už opatřeny signaturou, prostě tím, že prý je nemá, prosili bychom Vás velice, zda byste nemohl u knih, kterých bychom pro nejbližší dobu potřebovali, nahlédnouti do katalogu a vypsati pro nás jejich signatury.
Tím bychom knihy, které ve Vídni jsou, dostali bezpečněji a rychleji.
Jelikož tato antologie, jak je proponována, by měla význam nejen literární, nýbrž i vědecký, těším se, že nám této pomoci neodepřete.
Na zadní straně uvádím knihy, kterých bychom nejprve potřebovali.
Děkuji předem za veškerou laskavost.
S projevem plné úcty
dr. Karel Čapek
Praha III, Říční ul. 11.
( V odpovědi stačí jména knih zkrátit. )
H. Bataille, Le Beau voyage
É. Despax, La Maison des glycines
M. Elskamp, La Louange de la vie
M. Elskamp, Enluminures
R. Ghil, kterákoliv kniha
Ch.
Guérin, Joies grises
Ch.
Guérin, L'Homme intérieur
Fr. Jammes, Vers 1891, 92, 93
Fr. Jammes, Le Deuil des primevères
Fr. Jammes, Clairières dans le ciel
De La Tailhède, De la Métamorphose des Fontaines
Le Cardonnel, Poèmes
Gr.
Le Roy, cokoliv
M. Magre, Le Poème de la Jeunesse
M. Magre, Les Lèvres et le secret
St. Merrill, Poèmes 1887 - 97
St. Merrill, Les Quatre saisons
E. Mikhaël, Oeuvres
Alb.
Mockel, cokoliv
J. Moréas, Stances I-VI
J. Moréas, Poésies 1886 - 96
G. Rodenbach, cokoliv
Saint-Pol-Roux, cokoliv
Alb.
Samain, Au jardin de l'infante
Alb.
Samain, Le Chariot d'or
Em.
Signoret, Poésies complètes
L. Tailhade, Poèmes aristophanesques
Van Lerberghe, Entrevisions
Van Lerberghe, La Chanson d'Éve
Fr. Viélé-Griffin, La Clarté de la vie
Fr. Viélé-Griffin, Plus loin
Předpokládám ovšem, že mnoho z toho ani ve Vídni nebude.
RŮŽENĚ SVOBODOVÉ
( 1144 ) Praha, dne 22. května 1918
Milostivá paní,
dovoluji si Vás jménem redakce požádati, abyste pro nedělní číslo Národních novin napsala krátkou, osmdesátiřádkovou stať o Českém srdci, respektive o humanitní práci vůbec jakožto o úkolu národní svépomoci.
Redakci velmi záleží na tom, aby Národní noviny mohly se honositi účastí a sympatií českých kulturních pracovníků.
Je to list velmi starý, ale pro veřejnost zcela nový, a potřebuje tedy vlídnosti pro své první kroky.
S projevem dokonalé úcty
za redakci NN
dr. K. Čapek
N. B.
Prosím o odpověď obratem a o rukopis do pátku večer.
( 1145 ) 19. IX. [ 19 ] 18
Milostivá paní!
Vzkázala jste laskavě, že napíšete pohádku pro dětskou knihu Cesty, jakmile to dovolí Váš zdravotní stav.
Doufám s přemnohými, že již se Vám vrátilo plné zdraví;
dovoluji si tudíž připomenouti, že by rukopisu bylo třeba do konce t. m., aby pak byla pohádka odevzdána ilustrátoru, kterého byste si sama přála.
Psali jsme již dvakráte paní B. Benešové a jednou paní M. Hennerové o pohádku.
Nedostali jsme odpovědi a nevíme tedy, došly - li vskutku naše dopisy.
Dovoluji si Vás tudíž, milostivá paní, obtěžovati prosbou, abyste se obou dam příležitostně pozeptala, zda dostaly naše pozvání a mohou - li mu vyhověti.
Děkuji předem za Vaši laskavost a těším se na Váš příspěvek.
S projevem dokonalé úcty
K. Čapek
( 1146 ) Praha, dne 21. XI. [ 19 ] 19
Milostivá paní,
děkuji vám za lichotivé mínění, které máte o Loupežníku.
Bojím se, že Vás celek zklame - ostatek je próza, a někdy dokonce moc surová próza.
Rukopis bohužel je už v tiskárně na Moravě;
rád bych jej jinak půjčil.
Ostatně knížka vyjde asi v lednu, kdy bude též premiéra v Národním divadle.
- Děkuji za povídku, kterou jste přislíbila pro Národní listy;
má odveta pro Lípu není sice dostatečnou kompenzací, ale dám, co mám - budete - li to chtíti.
Dopisuji malý pseudofilozofický článeček Agathon čili O moudrosti, který není psán docela nezábavně a nezabere mnoho místa.
Hodila - li by se podobná věc do Lípy, poslal bych to brzo.
Těším se na Vaši zásilku a trvám v dokonalé úctě
s políbením ruky
K. Čapek
LADISLAVU SYROVÉMU
( 1147 )
Petice
čili podání k Jeho Blahorodí, pánu a panu Jaroslavu Syrovému, otci a příznivci našemu, aby
1. citem strhnouti se nedada, od oumyslu svého syrového upustiti se uvolil a
2. nás nehodných bratří a služebníků svých, jeho péči a lásce svěřených, v žalosti a malomyslnosti nenechávaje opouštěti neráčil, nýbrž k posile a radosti naší dále s námi chtíti setrvati se uvázal.
Dáno tohoto 16ho ledna památného roku 1928 na den sv. Marcella.
Karel Čapek
Josef Čapek
Ivan Herben
FRANTIŠKU XAVERU ŠALDOVI
( 1148 ) V Praze, dne 28. září 1912
Velectěný pane!
Chystám se nyní napsati dvě nepříliš dlouhé literární studie, o Verhaerenu a o Whitmanovi.
Zajímal - li byste se o některou z nich, s radostí Vám ji pošlu k dispozici pro Českou kulturu.
Prosím o laskavé sdělení, hodilo - li by se Vám něco takového;
co se týče mne, nevím, kam jinam bych je raději dal a kde by měly tolik souvislosti.
Bude nám velikým potěšením, hodláte - li v něčem s námi počítat.
S výrazem dokonalé úcty
Karel Čapek.
Praha III, Říční ul. 11
( 1149 ) V Praze, 18. XII. [ 19 ] 33
Vážený pane profesore,
sociální akce, o které jsem Vám už referoval, se má v nejbližší době uvést v pohyb.
Velké korporace ( Sokol, DTJ, skauti, agrární dorost atd. ), rovněž politické strany, úřady i vláda jsou při věci.
Impuls má být dán provoláním spisovatelů, umělců a učenců, - byla by to obdoba k Manifestu spisovatelů.
K tomu apelu intelektuálů by se přihlásily uvedené korporace s osvědčením svého souhlasu a své praktické spolupráce.
Prosím Vás tedy, abyste mne opět přijal ( pokud možno brzy ) k prodiskutování toho úkolu a abyste uvažoval o textu apelu i o výběru osob ( spisovatelů českých, slovenských i německých, umělců atd., - co se týče kruhů univerzitních, stačí snad rektoři a děkanové ).
Text apelu musí být připraven do týdne;
věc hoří, má - li se ještě této zimy něco pořídit.
S projevem dokonalé úcty
Vám oddaný
Karel Čapek
( 1150 ) 17. I. [ 19 ] 34
Vážený pane profesore,
byl jsem dnes po poledni za Vámi, ale nikoho jsem se nedoklepal.
Mám na srdci jenom dvě maličkosti:
1.
Ježto k části výzev k tomu podepsání byla obálka se zpáteční adresou poslána až dodatečně, nevěděli někteří, kam to poslat.
V případě, že poslali své podpisy na Vaši adresu, prosím, abyste je laskavě ihned zaslal na adresu:
Praha III, Tyršův dům, slečna Čechová.
2.
Moje sestra se ohlíží po nějakém vhodném bytu pro Vás.
Potřebovala by vědět, kolik potřebujete pokojů a mnoho - li to může stát, jakož i jiné Vaše požadavky.
( Například jeden byt v přízemí ve vilce, 2 pokoje a příslušenství, stojí tady ca 7000 Kč ročně. )
Neobtěžuje - li Vás to, napište mi, prosím, bližší údaje.
S projevem dokonalé úcty
Karel Čapek
( 1151 ) 15. II. [ 19 ] 34
Velevážený pane profesore,
Vaším jménem byla svolána schůzka asi deseti redaktorů a publicistů na pondělí 19. t. m. o 2 hodinách odpoledne u mne ( Úzká 28, to je za remízou dvojky ).
Prosíme Vás tedy, abyste přišel.
S projevem dokonalé úcty
Karel Čapek
( 1152 ) Praha, 8. I. [ 19 ] 35
Velevážený pane profesore,
promiňte prosím, že jsem Vám neodpověděl dřív;
chtěl jsem ještě mluvit s několika odborníky, abych Vám mohl navrhnout případné alternativy, kdyby někdo z pozvaných odmítl nebo podobně.
Podle těchto informací:
Osvícenství by mohl zpracovat také J. B. Čapek, májisty ( zejména Nerudu ) Karel Polák, devadesátá léta prý ovládá Fraenkl, konec století a XX. věk ( Toman, Šrámek, atd. až Theer ) by mohl napsat i A. M. Píša.
Nevím ještě, kdo by mohl zpracovat lumírovce, kdyby Mukařovský odmítl.
Jistě správné je, že sborník bude potřebovat shrnujícího doslovu, který by měl být od Vás.
Co se týče mé spoluredakce, nejsem pro to.
Ne kvůli té práci, ale zapletl jsem se příliš do těch potyček, takže by má účast ( vzhledem k tomu, že nenáležím mezi kritiky a historiky ) byla, abych tak řekl, příliš cítit akcí Obce spisovatelů;
což by leckomu mohlo vadit.
Vaše postavení je jiné, Vy jste i pro ty, kdo politicky stojí jinde, reprezentantem naší kritiky.
Proto Vás prosím, abyste redakční iniciativu v zájmu věci podržel sám;
redakční práci Vám už budeme hledět usnadnit.
Slovenská literatura tam nesporně náleží.
Kdyby nemohl profesor Pražák, nemohl by to napsat Krčméry?
Myslím, že bude nutno téma vymezit podrobněji:
Jaká je politická tradice našich spisovatelů po stránce:
1. nacionalismu, 2. sociálních otázek, 3. politické víry ( svoboda, demokracie, kult moci a autority );
4. jaký výhled do budoucnosti otevírali.
Tak nějak, aby se na nic nezapomnělo.
Vracím Vám Váš rozvrh, který jsem si opsal.
Kdybyste dovolil, přišel bych se zase někdy poptat, mohu - li něco udělat, případně mi to uložte písemně.
S projevem upřímné úcty
Karel Čapek
( 1153 ) Praha, 9. XI. [ 19 ] 35
Vážený a drahý pane profesore,
ve věci Akademie se věci poněkud komplikovaly tím, že paní Benešová se už zasadila o kandidaturu paní Tilschové a že už několik let bylo odkládáno zvolení Jaroslava Durycha.
Je tedy možno, že místo Hory nebo mne by tentokrát přišla řada na Durycha nebo paní Tilschovou.
Ten i onen případ by byl jistě v pořádku, a domnívám se, že by ani Vám nebylo proti mysli vstoupit do Akademie s jedním nebo druhým z jmenovaných.
Hlavní zásada, že by nikdo z nich nebo z nás druhých nepřijal členství, kdyby bylo znovu degradováno kandidátem nižší úrovně, ovšem trvá.
Kvapil i Hanuš Jelínek ( který mi - nevěda o Kvapilovi - telefonoval ) jsou nadšeni, že byste za jistých výhrad přijal volbu do Akademie.
Úhrnem myslím, že to je na dobré cestě a že se přece jenom během několika let podaří Akademii přetvořit.
Těšíme se, že nás brzo poctíte svou návštěvou.
Vám upřímně oddaný
Karel Čapek
( 1154 ) Praha, 10. XII. [ 19 ] 36
Vážený a drahý pane profesore,
v pondělí 14. t. m. o deváté večer bude má paní číst několika přátelům můj nový kus Bílá nemoc - pokud ještě není tak docela hotov, aby bylo možno vzít v úvahu předběžnou kritiku.
Mezi kritickými posluchači a experty bude pan prezident;
proto bude nás většina ve smokingu.
Bylo by pro nás velkou radostí a ctí, kdybyste k nám přišel.
Prosím o laskavou odpověď;
poslali bychom pro Vás šoféra s vozem.
Vám upřímně oddaný
Karel Čapek
( telefon 54211 )
FRANTIŠKU ŠELEPOVI
( 1155 ) [ Asi 27. března 1929 ]
Milý dr. Šelepo,
přiložené Prohlášení dejte, prosím, na druhou stranu Lidovek, jako byl ten článek, a za ně dejte přiloženou lokálku Konec silvestrovské aféry, téhož dne!
Váš
K. Čapek
FRÁŇOVI ŠRÁMKOVI
( 1156 ) [ Asi počátkem roku 1919 ]
Vážený pane,
obracím se k Vám s prosbou, zda byste mi neposlal povídku pro nedělní Národní listy nebo fejeton pro kterýkoliv den.
Rád bych dosáhl pomalu úrovně opravdu literární - je - li to u nás možno.
Honorář 30 h za řádek.
S projevem dokonalé úcty
dr. K. Čapek
( 1157 ) V Praze, 16. XII. [ 19 ] 19
Vážený pane,
dovolte, abych Vám předem vyslovil radost, kterou mi způsobila četba Těla.
Pokusil jsem se povědít svůj dojem v článku, který vyjde co nejdříve v Národních listech;
ale co s kritikou, když člověk má jakýsi ostych před vyslovováním velké chvály?
Dále obracím se k Vám s prosbou, vlastně se dvěma.
Předně v nákladu Štorcha-Mariena a mou redakcí počne zjara vycházet veliký sborník pro moderní výtvarné umění Musaion.
Bude tam na 80 stránek textu;
nerad bych zaplavil čtenáře abstraktními esejemi a velkou odborností.
Dnes svět stůně na oči, má málo požitku z vidění;
list, který by chtěl propagovat umění, by musel předem pobídnout lidi, aby otevřeli oči a žili i radovali se očima.
Proto textový program Musaionu, sborníku čistě výtvarného, zahrne do sebe všechno, co se týká umění viděti;
a tu počítám na pomoc literátů, že přispějí druhům malířům svýma očima a svým " uměním viděti ".
Vím, že máte svou sympatii k mladému umění;
mohl byste psát o čemkoliv, o umění, o mládí, o vidění nebo o pěkných věcech k vidění, zkrátka o čemkoliv, co by Vám bylo blízké a milé a co by posílilo snahu Musaionu probojovat kousek nového, čistého umění.
Prosím Vás o rukopis do konce ledna;
těším se upřímně, že mi neodřeknete.
I mladým umělcům, pro něž je Musaion zakládán, by bylo velmi cenné, kdyby se jim poskytlo trochu sympatie ze strany nejlepšího představitele mladého a moderního umění literárního.
Za druhé příštího roku chci vydati třetí díl Nůše pohádek.
Při ní jde mi jednak o to, dát dětem jakýsi přehled literárního a uměleckého světa domácího ( a proto bych rád měl zastoupena všechna dobrá jména, i když jsem nemohl vyloučit několik méně dobrých ), jednak o to, že pohádka je čistý a krásný druh poezie, který zasluhuje, aby byl oživen.
Jde mi o pohádky skutečně dětské.
Při Tělu jsem myslel až s lítostí na to, jaké krásné pohádky byste dovedl psát a jak je škoda, že jste to dosud nezkusil.
Prosím Vás tedy snažně, abyste napsal - asi do konce dubna - pohádku pro mou Nůši, abych pak dal k ní dělat obrázek, a těším se, že ani v tomto případě Vás neprosím nadarmo.
Prosím o brzkou odpověď v obou věcech.
S projevem dokonalé úcty Vám oddaný
Karel Čapek
( 1158 ) [ 12. 3. 1920 ]
Velevážený pane,
prosím Vás už co nejsnažněji, abyste mi dal ten článek pro Musaion.
Posílám první rukopisy, do pěti neděl musím být hotov s pětiarchovým číslem - tedy spěchá to;
buďte tak laskav a neodkládejte se splněním slibu.
- O pohádku bych prosil do konce měsíce.
Obrázek k ní bude dělat Brunner.
V nejhlubší úctě Vám oddaný
K. Čapek
( 1159 ) [ Po 12. 3. 1920 ]
Vážený pane,
ťukám u Vás potřetí, abyste mi vlídně napsal článeček pro Musaion, o čem chcete a co by Vás ve viditelném světě bavilo.
Slíbil jste mi dávno - snad nyní budete mít pokdy, abyste udělal tu radost mně a tomu pokolení, které čte Musaion.
Rukopis bych potřeboval do měsíce.
Prosím o odpověď.
Váš srdečně oddaný
Karel Čapek
( 1160 ) V Praze, 29. III. [ 19 ] 21
Vážený a drahý pane,
jak snad víte, vyrážím prach z Národních listů ze své obuvi a vstupuji do Lidových.
Žádal jsem Vás už dávno o fejetony nebo povídky pro Národní;
měl jste své příčiny odmítnout.
Doufám, že nemáte takových příčin pro Lidové, a že Vás tedy mohu požádat znovu.
Nejraději bych prosil o krátké povídky, vůbec o beletrii;
jinak ovšem můžete psát, co by Vám bylo nejmilejší.
Byl bych velmi rád, kdybyste slíbil pravidelnou beletrii - týdně, třínedělně, měsíčně, jak by Vám bylo libo.
Honorář velmi slušný, minimum 100 K, delší věc 200 K. Jistě máte volné chvilky mezi většími pracemi, i těším se, že tentokrát mi uděláte radost svým souhlasem.
Prosím o brzkou odpověď.
Váš oddaný
K. Čapek
( 1161 ) [ Po 29. III. 1921 ]
Vážený a milý pane,
jménem redakce prosím, abyste nám psal pro Lidovky fejetony nebo co Vám libo;
vždyť jste mně to už téměř slíbil.
Těším se na brzké shledání a jsem Váš
K. Čapek
( 1162 ) V Praze, 5. IX. [ 19 ] 21
Drahý pane,
potřebuji s Vámi velmi naléhavě mluvit.
Sdělte mi, prosím, kdy bych Vás mohl navštívit, nebo kde a kdy bych Vás mohl nalézt.
Prosím o odpověď obratem.
Váš srdečně oddaný
Karel Čapek
( 1163 ) Na Královských Vinohradech, dne 26. května 1922
Vážený příteli,
prosím Vás, dejte mi laskavě k přečtení již nyní svou novou práci, kterou chystáte pro novou sezónu pro nás.
Váš oddaný
dr. K. Čapek
( 1164 ) [ Asi červen 1922 ]
Milý pane,
měl jsem velikou radost, když jsem přečetl Vašeho Plačícího satyra.
Je to krásná věc, myslím ještě lepší nežli Měsíc nad řekou.
Nevím, co jí vytknout a co na ní měnit.
Sdělte mi, prosím, obratem, je - li tento text definitivní, abychom jej dali opsat, a smím - li jej půjčit Vydrovi.
Šéf Kvapil už se těší, že bude věc sám režovat.
Obsazení budete mít, jaké jen budete žádat.
Hádám předem, že Melita bude asi Zakopal, Zloch patrně Vydra.
Potíže mi dělá Kalvach.
Koho jste na něj myslel?
Vojtu?
Nebo Vydru?
A koho v tom případě na Zlocha?
I Štěpánek může hrát starce, dokonce i Vávra - výběr je dost veliký.
Setumské odpovídá asi paní Májová, na Ančku se výborně hodí mladá Scheinpflugová, jedinou potíž dělá ten Kalvach.
Zajímalo by mne velmi Vaše mínění.
Napište mi, ano?
Hru bychom nechali ovšem na dobrou sezónu podzimní nebo zimní.
Máte - li co do lhůty určité přání, prosím, sdělte mi je.
Rád bych se s Vámi zase někdy sešel.
Nejste nikdy volný?
Váš oddaný
Karel Čapek
( 1165 ) 9. VIII. [ 19 ] 22
Milý a vzácný pane,
myslím předem, že už byste chtěl mít opis svého kusu, abyste jej poslal do tiskárny;
že ano?
Jenže rukopis si před prázdninami odnesl pan šéf;
nyní leží nemocen ( totiž Kvapil, a ne rukopis ) v Dalmácii a rukopis je zamčen v jeho bytě.
Nutno počkat, až se vrátí aspoň jejich služka.
Dále sděluji s Vámi, že budeme mít nového herce, Strnada;
velmi jemný, jaksi zduchovnělý typ, hezké rysy, asi 37 let, dosud v Brně;
herec ibsenovský, sladký hlas, velmi dokonalé vystupování nóbl člověka.
Třeba ho neznáte, doporučuji Vám jej upřímně předem, abyste s ním dle možnosti počítal.
Dále ještě jednou se vracím k té Aničce ( nebo jak se to děvče jmenuje - ženská jména si pletu i v životě ).
Vaše volba mne překvapila;
věřte mi, velmi byste si ublížil.
Stokrát raději sáhněte po paní Baldové, ta má aspoň tu křehkou roztomilost, která ji nikdy neopouští.
Rozmyslete si to velmi dobře a jděte se ještě mnohokrát k nám podívat, než byste se fatálně rozhodl o roli tak choulostivé a velmi těžké.
Radil jsem Vám jinak, jak víte, a jistě dobře.
Tu zpěvačku Setumskou byste přece jen nejraději měl dát, jak jste mínil, paní Iblové.
Ta má sama sebou šrámkovský tón.
Kdybyste byl znal Strnada předem, myslím, že byste si ho přál pro tu roli, co bude hráti Vávra.
Ovšem Vávra je herec tak výtečný, že volit ho není nikdy pochybením.
Dále máme novou a výbornou herečku, paní Bečvářovou ( Mařku Vintrovou ) z Plzně;
snad se Vám zalíbí pro tu matku, ač paní Ptáková je plně Váš případ.
Tak zkrátka přijeďte se brzo na nás podívat.
Jsem Váš oddaný
Karel Čapek
( 1166 ) [ 18. 10. 1922 ]
Milý pane,
jsem rád, že se Vám Strnad líbil;
nicméně bych chtěl s Vámi ještě mluvit stran V. V., který o to velmi stojí, hrát ve Vaší hře.
Prosím, přijďte ke mně v neděli odpoledne na kafe;
je tak ošklivo, že snad nikam nepůjdete;
budu Vás tedy čekat, ale dejte mi ještě pro jistotu zprávu.
Ke Kvapilovi půjdete snad až po neděli;
teď má jakési zkoušky.
Dále vyberte si dva dny, kdy byste chtěl jít na Moskevské na moje sedadlo, nemáte - li svůj lístek.
Se srdečným pozdravem Váš
K. Čapek
Mám k Vám také vzkaz z Lidových.
( 1167 ) V Praze, dne 8. prosince 1922
Milý pane,
jelikož se zdá, že se Plačící satyr dostane brzo na řadu, buďte tak laskav a navštivte mne v neděli asi ke 3. hodině v bytě.
Jde mi už o docela konkrétní návrhy, se kterými, jak doufám, budete srozuměn.
Váš oddaný
K. Čapek
( 1168 ) Palermo, 9. V. [ 19 ] 23
Milý pane,
tahle utržená část Afriky má něco do sebe.
Myslím, že i Vám by se tu líbilo.
Srdečně Vás zdraví
K. Čapek
( 1169 ) [ 8. 9. 1923 ]
Drahý pane,
když už se tedy vracíte ze soboteckých lesů do pražské džungle, těším se, že Vás hodně brzo uvidím: za prvé jen tak pro tu radost vidět Vás, za druhé abych si s Vámi zas jednou popovídal ( hrozně mnoho jsem toho zatím napsal ), za třetí mám jistý projekt s Durychem, který by Vás snad zajímal, atd.
Tedy mi, prosím Vás, sdělte, kdy a kde bychom se mohli vidět.
Váš srdečně oddaný
Karel Čapek
( 1170 ) [ 16. 3. 1924 ]
Drahý pane,
na středu ( 19. ) ve 3 hodiny odpoledne zvu k sobě Durycha, který bude zrovna v Praze.
Přijde také asi Rutte.
Prosím Vás, přijďte tedy.
Ale předtím bych s Vámi rád ještě mluvil o důležité věci, která se týká jen Vás.
Prosím Vás, navštivte mne tedy buď doma, nebo večer v redakci, nebo přijďte dříve než ostatní, abychom to mohli projednat.
Váš
K. Čapek
( 1171 ) [ 3. 4. 1924 ]
Drahý pane,
nejel jsem do Paříže, byl jsem trochu churav;
proč jste se tak dlouho neukázal?
Budu Vás čekat v sobotu odpoledne;
je ošklivo, popovídáme si.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 1172 ) [ 22. 4. 1924 ]
Milý příteli,
děkuji srdečně za Váš projev účasti.
Byl jsem teď několik dní v Brně;
rád bych Vás zase viděl.
Nemohl byste ke mně přijít tento čtvrtek odpoledne?
Bude - li hezky, můžeme pak jít někam ven.
Těším se na Vás.
Srdečně Váš
Karel Čapek
( 1173 ) [ Notting Hill 12. 6. 1924 ]
Drahý pane Šrámku,
bylo by příliš dlouhé, kdybych Vám měl psát, jaké děsné společenskosti jsem tady propadl.
Aspoň Vás srdečně zdravím - a bezmezně Vám závidím Váš klid.
Srdečně Vás zdraví
K Č
( 1174 ) Kyle Akin, 10. VII. [ 1924 ]
Srdečný pozdrav z Hebrid.
Už se pomalu vracím.
Váš oddaný
Karel Čapek
R. W. Seton-Watson
O. Vočadlo
( 1175 ) 29. VIII. [ 19 ] 24
Drahý pane Šrámku,
myslím, že jste mi říkal, že budete celé léto v Sobotce;
píši Vám tam tedy, a doufám, že Vás mé psaní někde najde.
Především Vám děkuju za Žasnoucího vojáka;
je to první knížka česká, kterou jsem od návratu četl, a měl jsem z ní velkou radost;
jednak to hraje sedm kousků, radost to číst, a jednak je to zas pořádná mužská práce, a ne nějaká hlubokomyslná nemohoucnost.
Člověk se nemá toulat po světě;
vrátí se pak a je stísněn a otráven.
Nevím, dělá - li to léto nebo je - li to opravdu tak, ale všichni lidé dělají na mne jaksi omrzelý a rozladěný dojem.
Budu rád, až si budu moci s Vámi promluvit.
Rád bych jel třeba i za Vámi, ale mám mnoho co dělat, samé korektury a pak dozor na domek, který už dodělávají.
Rád bych se tam na podzim stěhoval.
Nejsem zatím s to nic psát;
to je pro mne vždycky špatný stav.
Napište mi, co děláte, jak se Vám daří a kdy se vrátíte.
A ještě jednou děkuju za dobrou knížku.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 1176 ) [ 24. 9. 1924 ]
Můj milý pane Šrámku,
právě jsem dostal Váš dopis.
Slyšel jsem, že už jste v Praze, a těšil jsem se, že ke mně tento čtvrtek ( 25. ) zajdete jako obyčejně;
nějak se k tomu nemáte.
Budu Vás čekat zítra odpoledne ke třetí hodině doma ( pořád a ještě na neurčitě dlouho v Říční ulici ), a kdybyste nepřišel, tedy budu v 5 odpoledne před remízou dvojky.
Co je Vám milejší.
Ale už bych Vás moc rád viděl, a také bych už zase rád hučel do Vás některé z předprázdninových projektů.
Srdečně Váš
Karel Čapek
( 1177 ) [ 11. 12. 1924 ]
Drahý pane,
však už mne i všechny ostatní mrzí, že jste tak dlouho nepřišel;
doufám, že Vás tentokrát budeme moci přivítat.
Soud mám od Štorcha, jen mi jej podepište.
- Byl jsem v pondělí u Otokara Březiny;
budu Vám moci o něm vypravovat mnoho zajímavého.
Tedy přijďte určitě.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 1178 ) [ 7. 1. 1925 ]
Milý pane,
copak mám říkat lidem, kteří chodí v pátek ke mně a vždycky se po Vás ptají a koukají na mne ponuře jako na člověka, který Vám asi nějak ublížil, protože už k němu nechodíte?
Proboha, zachraňte mne z této situace!
Aspoň už kvůli mně;
už jsem s Vámi nemluvil déle, než je mi zdrávo.
Přijďte o něco dříve, abych Vás užil.
Váš
K. Čapek
( 1179 ) [ 9. 2. 1925 ]
Drahý pane,
psal jsem Durychovi, že bych s ním rád zítra ( v úterý, 10. t. m. ) večeřel.
Psal jsem také Langerovi, aby přišel, a Vy jste mi to slíbil minulého pátku.
Sejdeme se tedy asi o 18 v redakci ( ne před ní ) a půjdeme si někam posedět, ano?
Upřímně Váš
K. Čapek
Slyšel jsem, že reprízy Soudu jsou velmi srdečné.
( 1180 ) [ 4. 3. 1925 ]
Drahý pane Šrámku,
je mi moc líto, že Vás teď nikdy nevidím.
Když je tolik bláta, myslím, že byste mohl zase zavítat pod lidské střechy.
Každý se po Vás ptá.
- Měl byste se přihlásit za člena Pen.
- Koncem tohoto měsíce se už jistě stanu Vaším sousedem;
pomalu se loučím se svým malostranským zátiším.
- Přijďte zase, ale trochu dříve;
pomalu mne všichni opouštějí.
Upřímně Váš
K. Čapek
( 1181 ) [ 16. 3. 1925 ]
Drahý pane,
už je tomu trochu moc dlouho, co jsem Vás neviděl.
Přijdete zas někdy?
Nebo nechce - li se Vám mezi víc lidí ( ostatně je jich teď hodně málo ), mohli bychom jít spolu - řekněme tohoto čtvrtka na večeři.
Prosím, napište mi, chtěl - li byste;
v tom případě byste se snad pro mne stavil před osmou hodinou v redakci.
Už bych Vás tuze rád zase viděl.
- Bohužel moje stěhování se pořád odkládá;
nemáme kudy se tam vozem dostat, je to beznadějně rozkopáno.
Snad někdy začátkem dubna to půjde.
Ještě nejste členem Penklubu.
Je to 60 Kč ročně, a je takové věci třeba.
- Ostatně hlavní je, abych Vás zase viděl.
Upřímně Váš
K. Čapek
( 1182 ) [ Před 30. 3. 1925 ]
Drahý pane Šrámku,
předně bych Vás rád hodně brzo uviděl, ale teď už je na Vás, abyste našel nějakou příležitost.
Za druhé, nenapsal jste mi, vstoupíte - li do našeho Penklubu.
Příští pondělí ( 30. t. m. ) je první klubovní večeře, hostem je pan prezident;
musíme to považovat za poctu, kterou prokazuje českým spisovatelům, a je na nás všech, abychom ji přijali, tj. abychom tam přišli.
Vím, že nemáte takové věci rád, ale je nutno zapsat je do rubriky povinností a narukovat.
Nemohl jsem s Vámi o tom hovořit, a proto Vás nyní zvu zvláště;
vím, že mi za to nežehnáte, ale co mám dělat?
Bolelo by mne, kdybyste tam nebyl, protože bez Vás by mně tam scházel kus literatury.
Nezlobte se tudíž na mne, a můžete - li, vypijte tento kalich, jenž ostatně bude naplněn různým vínem;
těch 80 Kč je sice strašně drahá večeře, ale je v tom už i spropitné i nápoje a vůbec všechno.
Prosím, napište mi obratem, přijdete - li.
( Byl bych tak rád, kdybyste přišel. )
A teď Vás chci ještě poprosit, abyste si někdy našel příležitost a rozloučil se s Malou Stranou.
Za čtrnáct dní nebo za tři neděle se patrně postěhuji na Vaši stranu a těším se upřímně, že potom Vás hodně často uvidím.
Scházíte mi ( i ostatním ) moc a moc;
bude tam zahrádka, ve které byste si mohl denně sednout;
poslouchejte, jestli pak ještě budete dělat drahoty, budu považovat sebe sama za nejprotivnějšího člověka pod sluncem, kterému se vyhýbáte.
Jsem upřímně Váš
K. Čapek
( 1183 ) [ 6. 4. 1925 ]
Milý pane Šrámku,
zítra ( v úterý 7. t. m. ) byste snad mohl na mne ve 4 hodiny odpoledne počkat u vinohradské remízy, nebo počkám já na Vás, a pak byste mi ukázal bližší okolí mého příštího sídla.
Snad budete mít to odpoledne volné.
Váš
K Č
( 1184 ) [ Asi druhá polovina dubna nebo začátek května 1925 ]
Drahý pane,
už jsem tak dlouho Vaším sousedem, a ještě jste se u mne nestavil!
Nepřijdete - li v pátek, stavte se u mne v sobotu odpoledne.
Moc rád bych Vás zas jednou viděl.
Upřímně Váš
K. Čapek
( 1185 ) [ 18. 5. 1925 ]
Drahý pane Šrámku,
dnes ( v pondělí ) jsem se spletl a čekal jsem Vás ve 3 hodiny u Orionu;
pak teprve jsem běžel domů podívat se na Váš dopis a uháněl jsem k vršovickým kasárnům, ale Vy už jste byl ovšem tentam.
Zítra ( v úterý ) přijdu tedy ke kasárnům.
Budu mít sice o půl páté schůzi dole v Praze, ale aspoň hodinku mi snad budete moci věnovat.
Upřímně Váš
K. Čapek
( 1186 ) [ Prachatice 6. 9. 1925 ]
Drahý pane Šrámku,
zase jsem sebou hodil na opačnou stranu Čech;
i tady je hezky.
Těším se, že se brzo sejdeme v Praze.
Váš oddaný
K. Čapek
( 1187 ) [ 12. 9. 1925 ]
Drahý pane Šrámku,
nemohl byste si ke mně zaskočit v pondělí odpoledne ( asi ve 3 ) v jedné spěšné a dosti důležité věci?
- Škoda, že jste nepřišel minulého pátku.
Příští pátek tu nebudu ( jedu na Moravu ), ale černé kafe bude pro ty, kdo přijdou.
Pátek nato budu zase doma.
Ale tohoto pondělku bych byl rád, kdybych Vás uviděl a mohl Vám něco říci.
Upřímně Váš
K. Čapek
( 1188 ) [ Jaroměřice nad Rokytnou 21. 9. 1925 ]
Srdečný pozdrav K. Čapek Otokar Březina
V pátek na shledanou!
( 1189 ) [ 29. 11. 25 ]
Drahý pane Šrámku,
dnes ( v neděli ) jsem dostal Váš rukopis, večer si jej přečtu a potěším se jím a zítra ( v pondělí ) bych Vám jej odevzdal a řekl Vám to nejlepší, co o něm budu vědět, podniknete - li konečně jednou to dobrodružství a stavíte se odpoledne na chvilku u mne, asi o 3 nebo " 4, kdy se Vám nejlépe hodí.
Už je to pro mne hanba, že jsem Vás tak dlouho neviděl.
Váš oddaný
K. Čapek
( 1190 ) [ 19. 1. 1926 ]
Milý pane Šrámku,
Lidovým novinám na tom velmi a obzvláště záleží, aby měly v sobotu několik stránek Ostrova;
měli jsme v den premiéry Langra, Koptu atd. a stává se to u nás tradicí.
Mám Vás ještě jednou co nejnaléhavěji poprosit, abyste nám to opatřil;
prosím Vás, vypůjčte nějaký oklepek v divadle, označte, odkud až kam máme úryvku užít, a pošlete to do redakce;
tady se to opíše a je to Nějaký exemplář tam jistě je, ostatně můžete poslat exemplář inspicientův a my to hned večer pošleme do divadla zpátky.
Tak tedy na to spoléhám;
nebo mi Klíma utrhne hlavu.
Ve čtvrtek, nevleze - li mi do toho něco, se přijdu podívat.
Upřímně Váš
K. Čapek
( 1191 ) [ 30. 1. 1926 ]
Milý pane Šrámku,
odjíždím do Brna, kde zůstanu asi do středy.
V pondělí byste mne tedy nezastihl - až zase příští pondělí ( a ovšem i v pátek, kdybyste si někdy vzpomněl ).
Snad se zase podívám k Březinovi.
Upřímně Váš
Karel Čapek
( 1192 ) [ Topoľčianky 23. 9. 1926 ]
Milý pane Šrámku,
pozdravuji Vás srdečně z druhé půlky své dovolené;
tady je tepleji, Tatry byly už pod sněhem;
to by se mi to tu s Vámi běhalo!
Váš
K. Čapek
( 1193 ) [ Topoľčianky, konec září - 8. říjen 1926 ]
Milý Šrámku,
nemohu si na Vás nevzpomenout, když jsem tady hostem našeho lánského hostitele.
Tak Vás aspoň srdečně pozdravuju.
Upřímně Váš
K. Čapek
( 1194 ) [ Topoľčianky 23. 9. 1927 ]
Milý Šrámku,
srdečný pozdrav odtud.
Těším se na Vás v Praze - snad tam už jste, ne?
Váš
K. Čapek
Pozdravuje Vás Jaroslav Durych.
( 1195 ) [ 24. 10. 1927 ]
Milý pane Šrámku,
právě jsem se vrátil do Prahy, a po Vás není čuchu;
snad zase nestůněte?
Prosím Vás, ukažte se zas nebo dejte o sobě vědět.
Klíma Vás prosí o básničky pro Lidovky.
Už se zas na Vás těším.
Upřímně Váš
K. Čapek
( 1196 ) [ Asi červen 1928 ]
Milý Fráňo Šrámku,
především Vám srdečně děkuju za knížky.
Ty básně jsem si hned přečetl a měl jsem z nich zase celou tu živou radost, jako když jsem je četl poprvé.
Je to čistá práce.
Za druhé Vás prosím snažně a nezbedně jménem redakce i čtenářů, abyste poslal něco Lidovkám - básně, prózy, sloupek nebo román, nebo co chcete a co máte.
A za třetí doufám přese vše, že Vás zase brzo uvidím.
Tento pondělek budu asi v Brně na výstavě - ale snad Vás uvidím, dříve než odjedete mezi sobotecké mládí.
Ještě jednou Vám děkuju za tu radost
a jsem pořád Váš
Karel Čapek
( 1197 ) [ Topoľčianky 13. 9. 1929 ]
Milý pane Šrámku,
vzpomínám na Vás;
měl jsem příležitost poznat, co máte ve světě přátel.
Těším se, že Vás v Praze uvidím a že mi zase dáte příležitost Vás častěji vidět.
Pošlete Lidovkám verše!
S nejsrdečnějším pozdravem
Váš Karel Čapek
( 1198 ) [ Karlovy Vary ] 30. VIII. [ 19 ] 33
Milý Šrámku,
vzpomínáme na Tebe jednou až třikrát denně.
Srdečně
Karel Čapek
To je svatá pravda;
a těšíme se na Tebe.
H. P. Amen Selver
( 1199 ) [ Karlovy Vary 24. 8. 1935 ]
Milý Fráňo,
srdečně Tě zdravíme a doufáme ( všichni ), že Tě na podzim uvidíme.
Tvůj
Karel *
Olga Scheinpflugová *
J. Mukařovský
* místo zvláštního oznámení
( 1200 ) 5. IX. [ 19 ] 35
Příteli Fráňovi Šrámkovi
děkují za jeho přípitek na naše zdraví
Olga Scheinpflugová Karel Čapek
( 1201 ) Praha, 9. XII. [ 19 ] 36
Milý Fráňo,
v pondělí ( 14. t. m. ) bude má paní číst několika přátelům můj kus;
bude to o deváté večer.
Moc rádi bychom Tě viděli - tak prosím Tě, přijď, můžeš - li.
Potkal bys přitom také pana prezidenta Beneše, kterého bys měl znát.
Napiš mi, můžeme - li se na Tebe těšit.
Takovou dobu jsem Tě už neviděl!
Dávno se chystám k Tobě vpadnout, ale pracoval jsem poslední měsíce příliš tvrdě;
nebylo ani pokdy žít jako živý člověk.
Srdečně Tě zdraví a líbá Tvůj
Karel Čapek
( 1202 ) Praha, 14. června 1938
Drahý Fráňo Šrámku,
přijmi ode mne a mé paní upřímný stisk ruky.
Čteme v novinách, oč jsi chudší.
Člověku není mnoho platno, že na takovou věc čeká;
nakonec to přece jen přijde jako rána.
Už se asi nebudeš tak těšit na Sobotku jako dosud.
Proto si vzpomeň na nás, abychom si Tě někdy mohli odvézt k nám na venkov.
Myslíme na Tebe srdečně a jsme Tvoji
Karel Čapek
Olga Scheinpflugová
EDUARDU ŠTORCHOVI
( 1203 ) [ 16. srpna 1919 ]
Článek Kulturní dokumenty ze Slovenska rádi uveřejníme;
prosím jen, abyste měl strpení, je mnoho materiálu a málo místa.
Jakmile bude možno, přijde na řadu.
V dokonalé úctě
dr. K. Čapek
OTAKARU ŠTORCHU-MARIENOVI
( 1204 ) [ Praha 16. VIII. 1924 ]
Milý pane doktore,
mám ještě 4 nové ( už poslední ) obrázky do Anglických listů, aby tam žádná kapitola nezůstala bez obrázku.
Prosím, pošlete si pro ně.
Obzina už má polovičku rukopisů.
Z Brna mu dají všecky štočky;
myslím, že bude potřeba dělat nově asi jen dva nebo tři.
Korektury Zářivých hlubin jsem už poslal.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 1205 ) [ Srpen 1924 ]
Milý pane doktore,
posílám obrázky, od nichž v Brně ztratili štočky i originálky;
musel jsem je udělat znovu a posílám Vám je, abyste je laskavě dal ihned dělat.
To jsou poslední;
čekám velmi netrpělivě na slíbené pečlivé nátisky, neboť podle nich se teprve musíme rozhodnout, které štočky dáme dělat znovu.
Myslím, že jich mnoho nebude, snad žádný.
Musím poslat otisky také do Manchester Guardianu, kde chtějí mé Britské ( nikoliv Anglické, neboť Skotsko a Wales není Anglie ) listy vydávat i s obrázky.
Proto jsem už krajně netrpěliv;
potřebuji ty obrázky opravdu nesmírně naléhavě, a zlobil bych se, kdybych je ve středu neměl.
Možná, že budete moci štočky potom prodat ( nebo půjčit ) do Vídně, kde mají mé Britské listy vyjít v Arbeiter Zeitung a případně potom knižně.
O anglickém knihkupeckém trhu nevím zhola nic;
mimoto píšu teď ten článek o bratrovi, abych Vám jej koncem tohoto týdne mohl dát.
Čekám Vás tedy ve středu, a jsem zatím
Váš oddaný
K. Čapek
( 1206 ) [ Asi po roce 1924 ]
Vážený pane doktore,
posílám několik těch kresbiček, které jsem Vám slíbil, mezi nimi ještě některé z Anglických listů ( Scota Viatora, Shawa, Chestertona ).
Vyškrábal jsem to z různých šuplat.
Vám oddaný
Karel Čapek
( 1207 ) [ Po 10. březnu 1925 ]
Milý pane doktore,
děkuji za zaslání Kremličkovy monografie;
vypadá moc pěkně.
1.
Co se týče Vašich námitek proti mému článku, musím říci, že padají spíše na hlavu metéra LN než na hlavu mou;
dva řádečky před koncem ( jak je ostatně vidět ) vypadl při lámání kus textu, myslím 2 - 3 řádky, kde stálo asi toto:
" Nechci generalizovat a vím, že se to netýká všech nakladatelů;
nicméně přítomný stav... " nebo něco podobného, doslovně si to nepamatuji.
Osud tomu chtěl, že zrovna tyhle řádky, které jsem adresoval mimo jiné právě svému milovanému nakladateli, při lámání vypadly.
Smůla, co?
2.
Jinak skutečně trvám na tom, co jsem psal;
je nejvyšší čas, abyste udělali mezi sebou nějaký pořádek.
Vydávat Bretona najednou třikrát, zaplavovat celý knihkupecký trh zbytečnými překlady, plivat si navzájem do polévky - to je mi pěkné kulturní poslání!
3.
Vás můj článek nemusí svrbět, a proto se nedrbejte;
raději mi poděkujte, že jsem napoprvé a rozhodně ne naposled ( možná, že napíšu druhý článek ) zaryl do tohoto stavu věcí.
Už mi za to během dneška děkovalo mnoho lidí;
prý je nejvyšší čas říci to.
Psal jsem v zájmu knih, a tím i v zájmu nakladatelů.
Psal jsem, že je vinou nakladatelské inflace, prodá - li se tak málo českých knih, jako mi píšete o Sovovi.
Prostě dnešní stav není normální ani snesitelný;
a ač jsem laik, myslím, že není ani obchodně zdravý.
Vždyť jsou věci, kterými vás pár slušných nakladatelů, ale s vámi i autoři a inteligentní čtenáři, skutečně trpí.
- A abych skončil, čekal jsem, že mi napíšete, že jsem dobře udělal;
a místo toho jste mi poslal takové lamento.
Tak teď abych sám nevěděl, co jsem psal a proč jsem to psal.
S tím Absolutnem se to hrozně táhne!
Jsem upřímně Váš
K. Č.
( 1208 ) [ Červenec 1925 ]
Milý pane doktore,
jak jste se rozhodl s tou vzdělávací knihovnou?
Vážně jsem se do toho dal a mám na mysli už asi dvanáct svazků, z nichž první by byly:
Russell, Abeceda atomů
Haldane, Ikarus ( o chemii )
Lalo, Úvod do estetiky
Strömer ( Nor ), Od hlubin vesmíru k výstavbě hmoty
Hart, Psychologie šílenství
atd. atd.
Schází mi jenom jméno a mimoto závazná dohoda s Vámi.
Mínil bych publikovat asi 12 svazků ( a svazečků ) do roka.
Stavte se u mne v pátek, abychom se rozhodli pro jméno a stanovili program.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 1209 ) [ Topoľčianky 3. října 1927 ]
Milý pane doktore,
ta brožurka u Girgala už vyšla;
chtěl ode mne ten úvodník, aby jej rozhodil mezi lidi, tož jsem mu dovolil otisknout dva.
Rozumí se, že takové brožury neděláte, tož jsem Vám to ani neřekl.
Je to bez honoráře, jen pro poučení.
- Mrzí mne, že tiskárna tak pitomě vysázela Holouška;
vždyť to sázela podle novin!
To je jejich chyba a měli by nést škodu.
Mně se to takhle nelíbí.
- Srdečně Vás pozdravuji z místa tuze pěkného.
Váš
K. Čapek
Budu mít pro Vás něco ff!
( 1210 ) [ 21. března 1928 ]
Milý pane doktore,
žádal jste mne o článek o filmu.
Nemohu sice nic nového psát, ale myslím, že byste mohl otisknout jeden můj starý a zapomenutý článeček o filmu, ve kterém ( pokud si vzpomínám ) ještě dnes ledacos platí.
Bohužel jej vůbec nemám;
ale kdybyste chtěl, nechte si jej vyhledat ( v Univerzitní knihovně nebo podobně );
vyšel v některém z prvních čísel prvního ročníku týdeníku Národ ( roku 1916 nebo 1917 ) a jmenoval se Americký film nebo Král trustu nebo tak nějak.
No, to už by se našlo;
a stálo by to za to, - byl to jeden z prvních českých článků o filmu.
Upřímně Váš
Karel Čapek
( 1211 ) [ Mezi 24. květnem a 18. červnem 1928 ]
Milý pane doktore,
ten soupis už mám 6 neděl v kapse, a tady Vám jej posílám.
Prosím Vás, konstatujte v příštím čísle Rozprav, že ten článek A. W. F.
Co je otištěn z revue Národ a byl psán v roce 1916.
Právě proto jsem přece jej chtěl otisknout, aby bylo vidět, že už tehdy se u nás kladlo na film umělecké a fotogenické měřítko a že už tehdy byly filmy, které těmto měřítkům dovedly vyhovět.
Na tom záleželo!
Tedy prosím, opravte to.
Váš K. Čapek
( 1212 ) [ Praha 18. června 1928 ]
Milý pane doktore,
děkuji za zapůjčení knížek.
- Tentokrát mne mrzelo, že jste nedali dodatečně tu poznámku o tom článku do následujícího čísla Rozprav, ač jsem o to prosil.
Prosím tedy ještě jednou, abyste ji dali do příštího čísla, ale tentokrát už neopomeňte.
Váš oddaný
Karel Čapek
( 1213 ) [ Před 25. listopadem 1928 ]
Milý pane doktore,
posílám rukopis třetí ( a opravdu už poslední! ) knížky, která by měla vyjít do vánoc.
Je to celé krom jedné povídky, Zločin v chalupě, která vyjde v Lidovkách této neděle a kterou Vám v pondělí pošlu.
Doufám, že knížka bude dost tlustá.
Tedy dejte to honem sázet, aby to bylo hotovo do vánoc.
Vám oddaný K. Č.
( 1214 ) [ Duben 1930 ]
Aventinu!
1.
Pošlete z Gentlemana Obzinovi text a obrázky kapitoly Pelota, která následuje po Sardaně.
Ale honem!
Chtěl bych mít už Španělsko venku.
2.
Dejte dělat nový štoček přiloženého obrázku rastrem, který by vyšel na vašem papíře, ale ve více odstínech, než má štoček z Lidovek.
( Originál má 5 odstínů, štoček z Lidovek jen dva ).
Brzo!
Obrázek mi vraťte!
Váš K. Č.
( 1215 ) [ Duben 1930 ]
P. t. Aventinum.
Od těchto dvou obrázků nechte udělat nové štočky na celou stránku ( šířka tuším 8 cm ) a štočky pošlete ihned tiskárně, která na ně čeká se zlomenou korekturou.
Spěchá!
Kdy dostanu korektury Peloty?
K. Čapek
Obrázky mi pak vraťte!
( 1216 ) V Praze, 17. VI. [ 19 ] 31
Pane doktore Štorchu-Mariene,
psal jste nám, že nám pošlete vyúčtování a honorář, které nám měly být poslány už 1. dubna, až příští měsíc.
S tím nemůžeme souhlasit.
Podle smlouvy máte nám dávat vyúčtování i honoráře každého čtvrtletí.
Nebude - li první čtvrtletí vyrovnáno do týdne ( 25. t. m. ), budeme to považovat nejen za porušení, nýbrž za rozvázání naší smlouvy, následkem čehož se cítíme volni uzavřít ihned smlouvu jinou.
Týž případ nastane, nepošlete - li ihned po 1. červenci vyúčtování a honorář za čtvrtletí druhé.
Týž případ nastane, nepoukážete - li příslušný honorář za Hovory jednak do 25. t. m., jednak ihned po 1. červenci t. r. na konto T. G. Masaryka.
Konečně nepoukážete - li dlužné honoráře Jarmile Čapkové, budeme to považovat za nedostatek obchodní kulance a vypovíme Vám podle smluvních podmínek naše smlouvy.
V dokonalé úctě dr. Karel Čapek
Josef Čapek
ANTONÍNU ŠVEHLOVI
( 1217 ) V Praze, dne 6. září 1926
Panu min. předsedovi posl. dr. Ant. Švehlovi
Vážený pane ministerský předsedo,
jistě se nesluší, že Vám píši, člověk Vám osobně neznámý;
ale spisovatelé mají někdy ten špatný zvyk, že se pletou do věcí, ke kterým snad nejsou povoláni.
Chtěl bych Vás poprosit o jedinou věc: abyste shovívavě přečetl, co já, nepolitik, pouhý spisovatel a ve všem, co mimo to jest, obyčejný občan, jakých jsou statisíce, toužím Vám ( a Vám jedinému ) říci.
Máte zajisté své důvody, proč po tuto dobu nezasahujete do veřejných věcí;
máte po všem, co jste vykonal, svaté právo na klid a odpočinek.
Ale jsou některé věci, které Vás zavazují.
Je to veliké spoléhání, které ve Vás má pan prezident.
Je to bezdeché očekávání, se kterým političtí lidé vyhlížejí okamžik, kdy zasáhnete do věcí, jež se dějí.
Je to konečně velká a dnes už nedočkavá důvěra, s níž my ostatní čekáme, kdy konečně budeme v dnešních událostech cítit Vaši ruku.
Mohu k Vám mluvit jenom jako jeden z těch posledních.
Neřeknu Vám nic nového, nic Vám nemohu odhalit než právě naše starosti a obavy, ve kterých se ohlížíme po Vás.
Dovolte mi říci upřímně:
Dějí se nepěkné věci, a dějí se v novinách, které veřejnost je zvyklá považovat za Vaše orgány.
Je to Večer a ve značné míře i Venkov, které pomáhají udržovat i živit celý ten ošklivý nepokoj v našem politickém životě.
Jejich chování v aféře Gajdově, jejich obojetná atituda vůči fašismu, jejich bezohledné útoky na ministra Beneše, to všecko žene vodu na mlýn lidem, kterým byste Vy, tvůrce a premiér demokratických koalicí, nemohl ani ruku podat.
Věc se stává velmi vážnou, jakmile se veřejnost začne domnívat, že stanoviska Vašich listů jsou Vaše stanoviska.
Lidé, kteří Vás znají, věří pevně, že v tom všem bylo zneužito Vaší nepřítomnosti;
ale nyní se vracíte, a Vaše listy přesto nedávají znát, že by hodlaly opustit koleje, do kterých se dostaly za Vaší nepřítomnosti.
Angažují přímého a notorického exponenta pana Stříbrného, redaktora Kahánka;
to je zřejmě příprava na kampaň ještě horší, než byla dosud.
Vzniká u nás, co dosud dík Vám nebylo: příkré rozdělení tisku, stran a národa na " pravý blok " a " levý blok ".
Podaří - li se soustavným štvaním tuto propast prohloubit, pak je to škrt přes Vaše nejvlastnější a největší politické dílo.
Bylo to zrovna ve výše dotčených aférách, kde " pravý blok " tisku ukázal svou solidaritu - za jaké podivné zájmy!
Všichni slušní a vážní lidé, ať již z kterékoliv strany, jsou přesvědčeni, to že by nebylo možno za Vás a s Vámi.
Věřím tomu s nimi, a to jediné mi dává odvahu psát Vám a prosit Vás, abyste nenechal věci jít dál touhle cestou, zejména ne teď, kdy v pozadí jsou prezidentské volby.
Pane předsedo, Vaše nejslavnější stránka je klid;
Vy víte, že polévka se nejí tak horká, jako se vaří.
Ale nejde tu jenom o politiky, o poslance, které konečně snad kdykoliv dostanete, kam budete chtít;
jde tu o veřejnou atmosféru.
Vypadá to tak, že věci se najednou mohou zdola, z ulice nebo z nitra stran zvrtnout dál, než můžeme předvídat.
Nelze ručit za policii ani za úředníky.
Roste - li nyní fašism, je to mezi bohatými sedláky Vaší strany za komplicity Vašeho tisku a těch, kteří jím vládnou.
Situace je povážlivá jenom tím, že je tak obojetná, zatím není třeba žádného politického boje, ale je už zoufale třeba politického vyjasnění.
To dnes závisí jen na Vás.
Pane ministerský předsedo, jsem dalek toho, abych Vám chtěl jakkoliv imputovat, co byste snad měl činit;
chtěl jsem Vám jenom upřímně říci, jaké obecné očekávání se obrací k Vám po Vaší tak dlouhé a silně cítěné nepřítomnosti.
Nelze zabránit tomu, abychom od Vašeho návratu do vlasti ve všem, co leží ve sféře Vašeho vlivu, nehledali Vaši direktivu a Vaši přípravu věcí příštích.
Nesmírný veřejný kredit, který máte, Vás takto exponuje - i když snad proti Vaší vůli.
Byli jsme tak rádi, když jste se vrátil: i to jsem Vám chtěl říci.
A ještě jednou Vás prosím, abyste mi aspoň neměl ve zlé, že Vám takto píši, ale my, nepolitičtí lidé, máme aspoň jedno právo: žádat, abychom byli dobře vedeni.
Přeji Vám, pane předsedo, mnoho zdraví pro mnoho příštích let, ve kterých Vás bude tolik potřebí, a jsem v hluboké úctě
Vám oddaný:
[ Karel Čapek ]
( 1218 ) V Praze, 21. ledna 1927
Velevážený pane ministerský předsedo,
právě se dovídám, že jste poněkud churav;
přeji Vám brzkého uzdravení.
Ten nejhloupější tisk v těchto dnech spustil veliký pokřik, že prý na Silvestra u mne před tváří pana prezidenta byly potupeny státotvorné strany, uraženy politické osobnosti, znesvěceno náboženství a já nevím co ještě.
Nepochybuji sice, že Vám novinářské žvasty nestojí za plevu;
ale jak Vám známo, dělá se z toho aféra, a proto Vám pro osobní informaci posílám doslovný a úplný opis té silvestrovské koledy, po jejímž ukončení jsme my, čeští literáti a " intelektuálové ", pro něž jsem se u Vás domáhal té cti, abyste je někdy u mne navštívil, pronesli půlnoční přípitek na zdraví pana prezidenta, pana předsedy Švehly a pana dr. Beneše.
Lituju, že Vás náš přípitek od chřipky neuchránil;
ale zato přiměl pana prezidenta, aby vypil až do dna jednu skleničku vína.
Koledu, jejíž opis přikládám, ovšem otisknu, ale teprve jako závěrečnou pointu této žabomyší války.
Prosím Vás, abyste ji prozatím považoval za přísně důvěrné sdělení;
kdyby vešla ve známost, dříve než ji sám otisknu, zkazilo by mi to lekci, kterou chci Národním listům a klerikálům dát, aby z té ostudy zůstalo aspoň něco užitečného.
Vám v hluboké úctě oddaný
Karel Čapek
( Kašpar, Melichar, Baltazar )
Kašpar:
Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.
Melichar:
Amen.
Kašpar:
Pámbůh vás pozdrav u těch teplých kamen,
a snad i pro nás je tu místa trochu.
Jistě tu máte řečí jako vody,
a tož i my jdem na tu chvíli šprochu.
My králové jsme jaksi vyšli z módy,
koruna na hlavě už málokoho zdobí.
Jinší jsou páni, jiný je vkus doby.
Pro dnešní lidi by se spíše páslo
koruny v kapse mít a na hlavě mít máslo.
My děláme to ještě postarém:
kdo chceš být králem, staň se Kašparem.
Melichar:
Ba, člověk by se věru styděl málem,
že nepřived to dál než býti králem.
Řekněte sami: jak mám dělat pána,
když za mnou není žádná politická strana?
Ještě by se těm hostům tady zdálo,
že pouhý král je pro ně trochu málo.
Baltazar:
Co na tom?
V silvestrovském mumraji
si mnozí dnes na pány chvilku zahrají.
I my si můžem zahrát na veliké pány,
že nejsme už jen králi, nýbrž vůdci strany.
Kašpar:
Za stranu největší já tedy vypovím:
země je prostě dílem zemědělcovým.
Vše tradiční je naší straně svato.
Já nesu zlato, neboť mlčeti je zlato.
Já mlčím rád a vládnu ještě radši.
A víc už ze mne nikdo nevypáčí.
Melichar:
Řekněme si to zcela upřímně: tož já
nemůže býti pochybnosti: gloria!
Já sice nejsem velká strana, ale
já přece mám slávy nad ostatní krále;
já kadidlo v svém šose mám
a podkuřuji sobě sám.
Baltazar:
A já jsem vždy ten černý vzadu,
co dělá s sebou každou vládu.
Já nejdu s prázdnou: přicházím sem s myrhou.
Já vždycky s mírou.
Budiž všeho s mírou.
Já ze všech cest jsem zvolil správný střed:
tak trochu pomáhat a trochu překážet.
Všichni ( zpěv ):
Tak:
My tři krále, my jdeme k vám, ( bis )
štěstí, zdraví vinšujem vám. ( bis )
Štěstí, zdraví, dlouhá léta, ( bis )
my jsme k vám přišli zdaleka. ( bis )
A co ty tam, černý vzadu, ( bis )
vystrkuješ na nás bradu,
svoji bradu proti Hradu.
Beneš je toho příčina,
Beneš je vždycky příčina,
že je má tvář dopálená. ( bis )
Kašpar:
Hola, tady převzácný pán z Hradu
vystrkuje na nás bílou bradu.
Hoši, my se nesmíme ho leknout.
Pěkně do řady a koruny své smeknout.
Melichar:
Nejdražší pane, dopovím to krátce:
My nejsme politická honorace.
My všichni zde jen chudí králové jsme samí
a vinšujeme:
Buďte dlouho s námi.
Baltazar:
Už zítra den se dlouží o slepičí krok,
a než se nadějeme, máj tu bude hned.
Vám, pane prezidente, nepřejeme šťastný nový rok,
ale hned rázem šťastných nových sedm let.
( Finis ).
( 1219 ) V Praze, 11. února 1927
Vysoce vážený pane ministerský předsedo,
dovoluji si připojiti " prohlášení ", které bych považoval za dostatečnou satisfakci pro sebe a zejména pro pana prezidenta v případě, že by žalované strany daly přednost smíru.
Jak račte z textu vidět, mám jistě dobrou vůli skoncovat tu věc smírem.
Byl bych opravdu šťasten, kdybych Vás někdy mohl přivítat jako hosta zvláště milého a kdybych nadto ještě mohl dostat zápisy Vašich hovorů.
S projevem upřímné úcty
Vám oddaný
Karel Čapek
I
Podepsaný odpovědný redaktor Národa, Večerníku Národních listů, prohlašuje, že netrvá na výrocích, jež časopis Národ nepodepsanými články a na základě pouhého doslechu pronesl o dr. Karlu Čapkovi a o silvestrovském večeru v jeho domě.
Odvolává, co v obsahu i formě oněch článků se dotýká urážlivě dr. Karla Čapka a jeho hostů, žádá za prominutí a lituje, že takové zprávy tiskl a šířil.
Poněvadž zmíněné články Národa vyvolaly obecný rozruch, zavazuje se podepsaný napraviti, co bylo tím způsobeno dr. Karlu Čapkovi a jeho hostům, a za tím účelem otisknouti toto prohlášení na první straně nejbližšího čísla časopisu Národ a uveřejniti je dále v Národních listech, Národní politice, Večeru a veškerém, i krajinském, tisku téže politické strany jako Národ.
II
Podepsaný odpovědný redaktor časopisu Čech odvolává výroky, jež Čech pronesl o dr. K. Čapkovi a o silvestrovském večeru v jeho domě, zejména pak výroky, jako by na onom večeru byly jakýmkoliv způsobem zesměšňovány náboženské nauky, obřady a obyčeje.
Odvolává vše, co Čech dne 20. ledna i později otiskl na základě těchto mylných zpráv, a lituje, že tím před katolickou veřejností urazil náboženský nebo společenský cit dr. K. Čapka a jeho hostů.
Aby poněkud napravil pohoršení, které tím bylo vyvoláno, zavazuje se podepsaný redaktor otisknouti toto prohlášení na první straně časopisu Čech a uveřejniti je dále v časopisech Lidové listy, Pražský večerník i s jeho dependancemi, Našinec, Slovák, jakož i v ostatním denním i krajinském tisku katolických stran v Československu.
( 1220 ) V Praze, 21. III. [ 19 ] 27
Vysoce vážený pane ministerský předsedo,
pan prezident mi před svým odjezdem dovolil, abych Vám připomněl Váš slib, že vezmete vlídný zřetel na osobu šéfredaktora Arnošta Heinricha.
Tedy činím to a připomínám, že je to snad nejlepší český novinář skvělého péra;
že s nejmenšími prostředky vytvořil z provinciálního listu dnešní Lidové noviny;
že z nich odešel jen na žádost pana prezidenta a s určitě daným a slíbeným úkolem, aby reorganizoval Národní listy.
Proč z toho sešlo a jak je možno, že byl Heinrich, předtím nejsilnější šéfredaktor v českém tisku, nechán doslovně na dlažbě, to mi nepřísluší posuzovat;
ale dovoluji si Vám připomenout, že tu je velmi schopný vedoucí člověk, který dnes vůbec nemá co dělat a čím se podle svých schopností živit.
U nás je tak málo dobrých a velkorysých novinářů, že mi Heinrichův osud připadá zrovna jako hřích.
Náhodou je to člověk, který celou metodou myšlení je Vám, pane ministerský předsedo, nejblíže.
Mohl by v mizérii českého tisku - ať ústředního nebo politického - udělat mnoho dobrého.
Ostatně jistě ho znáte a můžete se o něm dovědět od jiných lidí.
Prosím Vás tedy snažně, pane ministerský předsedo, abyste na něho nezapomněl a dal mi co možná brzy vědět nebo mi sám řekl, máte - li s ním nějaký určitý plán.
Kdybyste si přál s ním mluvit, jistě by přijel do Prahy, jakmile byste mu dal pokyn.
Věc spěchá proto, že Heinrich je už dva měsíce bez místa, má na starosti rodinu a splácí dluhy za nábytek atd.
- trapná situace pro muže, který něčím byl a dovedl by nést pořádné úkoly.
Je - li nám třeba osobností, tady je jedna, která i se svými chybami stojí za to.
Byl bych velmi šťasten, kdybyste si ho, pane ministerský předsedo, pozval a sám si ho odhadl.
Dovoluji si Vám poslat dvě knížky, které Vám snad připomenou některé chvíle z Vašeho cestování.
Vám upřímně a uctivě oddaný
Karel Čapek
Adresa:
Arnošt Heinrich,
Brno, Nová ul. 31
( dům Bartelmus a Donát )
( 1221 ) 6. V. [ 19 ] 27
Vysoce vážený pane ministerský předsedo,
dovoluji si Vám poslati ty dvě knížky, o kterých jsem Vám říkal a o nichž mám za to, že by Vás po mnohých stránkách mohly zajímat.
Minulého týdne jsem mluvil s Heinrichem;
neříkal jsem mu nic bližšího, ale je vidět, že už tuze by chtěl mít před sebou nějaký úkol;
už ho otravuje ta nečinnost i ta nejistota.
Velmi mne znepokojují hlasy novin a stran k té volbě;
dobře, že pan prezident je pryč, protože by mu bylo z toho příliš hořko.
Venkov nenapsal ani slovo k tomu usnešení Vaší strany, lidovci se chovají hrozně kluzce - mám největší úzkost ne o to, jak to dopadne, ale z nějaké ostudy pro národní úroveň.
Pánbůh buď s námi!
Ale rád bych aspoň Vám poděkoval za to, co děláte v té věci.
Vám v hluboké úctě oddaný
Karel Čapek
( 1222 ) V Praze, 17. I. [ 19 ] 28
Velevážený pane ministerský předsedo,
dovolil jsem si pozvati Vás na produkci Vlasty Buriana a - kdybyste mi chtěl prokázat tu čest - na večeři v přítomnosti pana prezidenta.
Zatím z toho sešlo pro ochuravění pana prezidenta;
a nyní, když už je zdráv, to v dorozumění se slečnou dr. Alicí Masarykovou odkládáme, až Vy se budete cítit zcela zdráv, - smíme - li ovšem předpokládat, že byste své pozvání neodmítl nebo mohl si učinit pokdy na nějakou hodinku zábavy a oddechu.
V případě, že bych se směl na Vás těšit, Vás prosím, abyste laskavě naznačil své dispozice co do času slečně dr. Alici Masarykové, která by se potom dohodla s panem prezidentem o přesném datu.
Už jsem Vás tak dlouho neviděl, pane ministerský předsedo, že bych se opravdu upřímně na Vás a na paní Švehlovou těšil;
byl bych rád, kdyby Vás Burian pobavil, a neméně rád, kdyby pobavil také pana prezidenta, kterého by Vaše přítomnost kryla proti eventuelním pomluvám;
abych tak řekl, kdyby se zasmál, byl by jeho smích kontrasignován Vámi.
Zatím se tedy, pane ministerský předsedo, těším z Vašeho už skoro dokonalého uzdravení, a jsem Vám v dokonalé úctě oddaný
Karel Čapek
( 1223 ) V Praze, 9. XI. [ 19 ] 30
Velevážený a drahý pane předsedo,
posílám Vám své dvě fotografie pana prezidenta z letošního září.
Líbí - li se Vám, poprosil bych Vás při nejbližším shledání, abych si směl udělat také Vaše obrázky.
Požádal jsem Vinohradské divadlo, aby Vám poslalo text Miliónového Marka, o který jste se minule zajímal.
Stalo se, jak jste předpokládal: dr. Beneš v zahraničním výboru velmi důrazně odpověděl Curtiovi.
Včera jsem měl příležitost vylíčit panu prezidentovi, v jakém stavu jsem měl potěšení Vás vidět.
Měl nesmírnou radost z tak dobrých zpráv i z toho, že na něho tak vzpomínáte jako on na Vás.
Sám ještě trochu pokašlává, ale rychle se sbírá;
ztratil při posledním ochuravění 5 liber.
Zprávy o Vás ho přímo oživily.
Sám za sebe bych rád řekl ještě jednou, jakou velikou radost jste mi minulého pondělka udělal svým pozváním a ještě větší tím, že jsem Vás jako jeden z prvních viděl uzdraveného a vlastně už nám všem navráceného.
Takovou radost jsem neměl mnoho let.
Budu vděčen za každou příležitost, kdy Vás budu smět vidět.
Jsem volný kdykoliv;
mluvím - li s Vámi, získávám víc, než kdybych něco škrabal nebo četl;
proto Vás upřímně prosím, abyste disponoval mým časem, kdykoli by se Vám to hodilo.
Mně to udělá jenom radost;
a budu šťasten, budu - li Vám ji moci odplatit, pokud a čím dovedu.
Vám plně a hluboce oddaný
Karel Čapek
( 1224 ) V Praze, 29. XI. [ 19 ] 30
Velevážený a drahý pane ministerský předsedo,
předně Vás mám velmi, velmi snažně poprosit za Lidové noviny, abyste nám pro čtenářskou anketu řekl, která kniha ( česká nebo cizí ) Vás letos nejvíc zaujala.
Směl bych se za pár dní přihlásit telefonicky o odpověď?
Taková anketa ( v Lidovkách každoroční ) má veliký význam pro hodnocení knih i čtenářů.
Za druhé vrtá mi hlavou, co jste mi řekl o jednání s Lodgmanem roku 1918.
Lodgman ve svých pamětech tvrdí, že roku 1918 po převratu v Praze nebyl, že jel oklikou z Vídně do Liberce.
Bylo tedy to jednání s Lodgmanem nebo se Seligerem?
Pro případné použití je to důležité.
To, že jsem byl s Vámi na Barrandově, bylo minulého týdne vykřikováno v Poledním listě.
Za tu indiskreci nemohu;
prý to kdekomu povídal pan Kovanda, který býval u pana prezidenta a teď je ( tuším ) nájemcem na Barrandově.
Ale doufám, že se tím nic zlého nestalo.
Dovolte mi říci, že bych byl nadmíru vděčen za to, kdybych Vás někdy zase mohl vidět.
Vám upřímně oddaný Karel Čapek
( telef. 54 - 211 )
BOHUMILE ŠVEHLOVÉ
( 1225 ) V Praze, 4. IV. [ 19 ] 28
Milostivá paní,
byly mi svěřeny nějaké knížky pro pana ministerského předsedu, aby je měl po ruce, kdyby se mu zachtělo číst;
posílá mu je pomlázkou nakladatelství Čin s projevem úcty.
Jsou mezi nimi některé pěkné detektivky, jako Tajemství šípu, Červený dům aj.
- to je zrovna tak nejlepší četba pro rekonvalescenta.
Prosím pana ministerského předsedu, aby tu zásilku, kterou odevzdám panu sekčnímu šéfovi Bartošovi, vlídně přijal.
Dovolte mi, abych Vám i panu ministerskému předsedovi přál přívětivé velikonoce a velkému pacientovi co nejupřímněji brzké zotavení.
V dokonalé úctě oddaný
Karel Čapek
FRANTIŠKU TÁBORSKEMU
( 1226 ) [ Před 6. červencem 1919 ]
Vážený pane,
neměl byste pro Národní listy básničku na den Husův?
Prosíme Vás, abyste laskavě nám něco dal nebo udělal, bude to slavné číslo.
S projevem dokonalé úcty
za redakci Národních listů
dr. Čapek
( 1227 ) [ Začátkem roku 1920 ]
Vážený pane řediteli,
vydáme letos třetí díl Nůše pohádek s Al.
Jiráskem, Herbenem atd.
Prosil bych Vás snažně, abyste nám dal něco pro děti, ať veršem, nebo prózou.
Prosím o laskavou odpověď a o rukopis nejdéle do konce března.
S projevem dokonalé úcty
dr. K. Čapek
( 1228 ) V Praze, 30. III. [ 19 ] 21
Vážený pane řediteli,
jménem redakce Lidových novin Vás prosím, neměl - li byste pro nás nějaký článek, zejména o Rusku, nebo konečně o čemkoliv by Vám bylo libo.
Těším se, že neodmítnete,
a trvám v plné úctě
dr. Karel Čapek
( 1229 ) V Praze, 10. V. [ 19 ] 21
Vážený pane řediteli,
jménem redakce Vás prosím, nemohl - li byste dostat pro Lidové noviny článek o Rusku od prof. Jastrebova.
Těším se, že se Vám to podaří,
a jsem v dokonalé úctě Váš oddaný
K. Čapek
Kdy zase dostaneme nějaký článek od Vás?
OTAKARU THEEROVI
( 1230 ) V Praze, dne 29. XII. 1912
Velectěný pane doktore,
některého příštího dne mám zajít k panu dr. Novákovi;
jelikož se na mne nehodí, abych jej nejdříve já, jeho žák, zval do váženého konsorcia Almanachu, a ježto zase by snad bylo divné, kdybych se tvářil, jako bych o ničem nevěděl, byl bych rád, kdybych nepřišel k němu dříve, než až byste Vy se s ním dohovořil o té věci.
Prosím Vás tedy, abyste mi dal laskavě zprávu, až s ním budete mít dojednáno.
Pan dr. Novák jistě dobře pochopí, že nejedná se o seskupení nahodilé a volně rozšiřitelné o jiné články našeho života literárního, a že toto spontánní sejití obsahuje v sobě velmi určité motivy směrové a tedy výběrové.
Já s bratrem byli jsme šťastni, že určitou širší příslušnost, kterou jsme dávno pociťovali, potvrdili ostatní pánové svým výběrem, a bude jistě zajímavo poznat, do jaké míry se budou přizvaní autoři v tomto seskupení cítit doma.
Těším se na další, a trvám v dokonalé úctě
Vám oddaný K. Čapek.
Praha III, Říční 11.
JANU THONOVI
( 1231 ) V Praze, 25. 5. [ 19 ] 13
Vážený pane,
děkuji Vám za upozornění, jemuž následovalo pozvání od pana Fr. S. Procházky.
S Vašimi vývody stran Šaldy souhlasím a budu jej voliti.
Bude - li zvolen, bude to aspoň slušný skutek uznalosti;
jinak pro mladé literáty to významu nemá, neboť nebudou asi vůbec počítat s tím, že by mohli lyrickou cenu dostati.
Ještě jednou Vám děkuji za Vaše upozornění a trvám v plné úctě
K. Čapek.
( 1232 ) [ Před červnem 1916 ]
Milý pane,
protože Vás nemohu zde nalézt, prosím snažně, zda byste mi neposlal adresu a jméno toho ochotného pana českého doktora ve vídeňské Univerzitní knihovně a zároveň vizitku, kterou byste mu jakožto svému příteli doporučil mou žádost.
- Děkuji Vám předem za všechnu laskavost.
Váš K. Čapek
Praha III, Říční 11
( 1233 ) [ Po 24. 4. 1916 ]
Přijměte od nás projev nejupřímnější soustrasti;
je tak dost těžko žít, Vám zvláště, a ještě na Vás dolehla otcova smrt.
Snad Vás potěší práce.
Vám oddaní bratři Čapkové
FRANTIŠKU TICHÉMU
( 1234 ) Pha, 15. XII. [ 19 ] 31
Vážený pane profesore,
výběr ze Štítného by mne velmi těšil pro KŽM - bohužel následkem známé krize Aventina nejsem si jist, bude - li ta knihovna vycházet dál.
Prosím, připomeňte mi laskavě Štítného asi začátkem února.
Vám oddaný
Karel Čapek
VÁCLAVU TILLEMU
( 1235 ) Na Královských Vinohradech, dne 17. X. 1921
Velevážený pane profesore,
prosíme Vás, abyste nám laskavě poslal Spaakovu knihu Kaatje, o které jste tak pěkně psal v posledním Jevišti a kterou jste doporučoval pro Vinohradské divadlo.
S projevem dokonalé úcty
Dr. K. Čapek
dramaturg.
Panu
prof. dr. V. Tilleovi,
spisovateli,
v Praze II,
Riegrovo nábřeží, Hlahol
( 1236 ) Tatranská Lomnice, 14. VII. [ 19 ] 22
Vážený pane profesore!
Posílám článek, který jste si přál;
jsem si skoro jist, že to není to, co jste si představoval, ale ta otázka, je - li divadlo přežitek, mi nedala pokoje.
Nehodí - li se Vám to, napíšu něco jiného, a tuhle maličkost bych dal jinam.
Zítra už jedu do Prahy;
račte mi tedy adresovat odpověď tam.
Děkuju Vám co nejsrdečněji za vlídný zájem o RUR.
Sdělil jsem Kholovi vše, čeho třeba;
já sám v tom nic nedělám.
S projevem dokonalé úcty
Váš oddaný
Karel Čapek
( 1237 ) Na Královských Vinohradech, dne 7. VIII. 1922
Vážený pane profesore,
dostal jsem právě dopis od pana šéfa, ve kterém mi sděluje, že urgujete jeho článek pro tu francouzskou revui.
Pan Kvapil píše ( vlastně diktuje svůj dopis ), že jest nemocen a nemůže slíbeného článku napsati.
Sděluje dále, že Alois Jirásek po jeho žádosti článek odřekl, " řka s obvyklou svou skromností, že nechce o sobě v cizím časopise mluviti ".
Wenigovi ukládá pan Kvapil, aby opatřil slíbený obrázkový materiál, který pan Wenig pošle přímo Štencovi, jak jest snad domluveno.
S projevem dokonalé úcty
Dr. K. Čapek
Panu
prof. dr. V. Tilleovi,
spisovateli v Praze II,
Riegrovo nábřeží, Hlahol
( 1238 ) V Praze, 29. XII. [ 19 ] 25
Vážený pane profesore,
nu, snad nyní budete mít více pokdy pro náš klub;
musíme se činit, členstvo je dosud ospalé a jaksi se stydí bavit se.
Přeji Vám šťastný nový rok.
Vám oddaný
Karel Čapek
( 1239 ) V Praze, dne 16. února 1927
Vážený pane profesore,
dovolte, abych Vám jménem výboru i členstva Penklubu popřál všeho nejlepšího k Vašemu významnému dni a současně vyslovil přání nás všech, abyste ještě dlouhá léta prožil ve zdraví a plodné činnosti.
Za výbor Penklubu
v Praze
Karel Čapek
t. č. předseda.
Pan prof. dr. V. Tille, Praha II, Vojtěšská, Hlahol.
( 1240 ) V Praze, 13. VII. [ 19 ] 29
Vážený pane profesore,
děkujeme Vám za laskavá slova účasti.
Vám uctivě oddaný
Karel Čapek
ANNĚ MARII TILSCHOVÉ
( 1241 )
Paní
Anně Marii Tilschové
k 26. VII. [ 1921 ]
Milostpaní, my, Váš oddaný ksindl, opouštějící nebo dál obývající Špindl, přejeme k Vašemu svátku pěkné smetanové túry, příjemné běhání ( bez karlovarské kúry ), hodného Mao, dlouhý román a vůbec mnoho svazků, čímž míníme nové knížky, přátelství i lásku,
Anno Marie,
Anno Domini MDCCCCXXI
Olga Scheinpflugová Milada Pauková
Šlaxana Karel Čapek
Mao Tilsch
HUGOVI TRAUBOVI
( 1242 ) [ Říjen 1918 - březen 1920 ]
Velevážený pane doktore,
jménem pana šéfredaktora Vás prosím o nabídnutou vzpomínku o aféře Skrejšovského;
ale veliký nával materiálu a nedostatek papíru nás nutí prositi o příspěvek zcela stručný.
Jelikož látku dobře ovládáte, nebude Vám zatěžko vybrati z ní několik nejzajímavějších rysů, snad asi na 50 řádek.
S díky předem
v dokonalé úctě
dr. Karel Čapek
za redakci NL
RUDOLFU URBÁNKOVI
( 1243 ) 4. II. [ 19 ] 18 Velevážený pane profesore!
Jménem pana šéfredaktora prosím, zda byste do pátku tohoto týdne nemohl dodati nedlouhý ( asi sloupcový, 120 řádků ) článek historický o německé kolonizaci v Čechách.
Věc je politicky aktuální vzhledem k německým sebeurčovacím požadavkům.
Popřípadě račte mne navštívit v redakci po šesti hodinách večer.
S projevem dokonalé úcty
dr. Karel Čapek
BOHUMILU VACKOVI
( 1244 ) Stará Huť, 28. VIII. [ 19 ] 37
Drahý pane rado,
děkujeme za Vaši milou vzpomínku.
Co se týče těch známek, učiňte, co považujete za nutno.
Pošty už chtěly část těch známek prodat obchodníkům jenom za nominale ( bez příplatku ), takže by to mohly udělat i pro D D - s podmínkou, že my je budem prodávat dál jen za plnou hodnotu.
Tím by se ( kdyby pošty přesto ten příplatek na děti odvedly ) výnos pro děti zvýšil.
Dále myslím, aby se těch známek z naší strany nakoupilo jen tolik, aby byl výnos o něco vyšší než loňský;
čím víc jich koupíme, tím větší práci budeme mít s tím, abychom je umístili.
Rozhodně udělá dobrý dojem, bude - li výnos pro děti aspoň takový jako loni a spálí - li se zase veřejně neprodaný zbytek.
Jinak to, prosím Vás, rozhodněte sami - já nejsem žádný praktik.
Už se v první třetině září vrátíme do Prahy, a tak se těším na shledání.
Srdečně Váš
Karel Čapek
EMILU VACHKOVI
( 1245 ) [ Před 17. březnem 1921 ]
Milý příteli,
buď tak laskav a jdi se jako divadelní referent podívat ve čtvrtek na hosta v mém Loupežníkovi a napiš referátek.
Doufám, že Tě to nebude obtěžovat.
Lístek přiložen.
- Slíbil jsi, že se za mnou podíváš, a dosud jsem Tě nepotkal.
Těším se na shledání.
Tvůj K. Čapek
( 1246 ) [ Po 8. květnu 1924 ]
Vážený pane redaktore,
pan ax. píše v Právu lidu dne 8. května:
" Dramaturg Vinohradského divadla odmítl doporučiti ku přijetí hru Langerovu Velbloud uchem jehly.
Zlomyslný osud pak se přičinil, aby se tato veselohra stala jednou z nejoblíbenějších soudobých veseloher.
Dramaturg zdejšího Německého divadla byl méně přísný než dramaturg českého Vinohradského divadla.
Z toho pak vzniká u českých autorů dramatických přesvědčení, že by byli na tom lépe, kdyby jejich práce četli němečtí dramaturgové. "
K tomu si dovoluji podotknouti:
Tehdy jsem byl já dramaturgem Vinohradského divadla, Langerovu veselohru jsem doporučil, šéf Kvapil ji přijal, byla na ni již čtená zkouška, ale pak si ji přítel František Langer přes naše zdráhání odnesl, když nám prve slíbil, že nám místo ní dá drama, jež má rozepsáno.
Doufám, že přítel ax. tento svůj omyl opraví.
Té malé zásluhy, že za mé činné spoluúčasti na divadle se hrálo tolik českých kusů jako málokdy, bych se nerad zříkal.
Prosím Vás, vážený pane redaktore, o uveřejnění této poznámky.
S projevem dokonalé úcty
Karel Čapek
( 1247 ) Praha, dne 20. září 1924
Vážený pane redaktore,
Lidové noviny věnují soustavnou pozornost našemu revuálnímu tisku.
Přejete - li si, abychom na list Vámi redigovaný mohli často a co nejdříve po vyjití upozornit čtenáře, prosím, dejte jej posílati na adresu pražské redakce ( Praha II, Jindřišská 13 ).
Zvláště bychom vítali, kdybyste nám mohl buď celý Váš časopis, nebo aspoň důležitější jeho statě posílati již v kartáčových otiscích, abychom je mohli s udáním pramene zaznamenati ještě před vyjitím.
S projevem plné úcty za
redakci Lidových novin
Tvůj upřímně K. Čapek
( 1248 ) [ Říjen - prosinec 1924 ]
Milý Vachku,
posílám Ti slíbený článeček.
První číslo Pramene jsem přece jen nedostal.
Srdečně zdraví
K. Čapek
( 1249 ) [ Asi začátek roku 1925 ]
Milý Emile Vachku,
člověk, který 1. staví a 2. dělá korektury a 3. shání kanalizaci, nemá ani pomyšlení, aby něco psal.
Nemám.
Můžeš mi vynadat.
Kdo rychle nadává, dvakrát nadává.
Tvůj
Karel Čapek
( 1250 ) V Praze, 15. VIII. [ 19 ] 29
Milý Vachku,
děkuji Ti i Tvé paní za vlídnou vzpomínku.
Teď teprve mám pocit, že se nadobro ztratilo mé dětství;
přestal jsem i doma být " mladým pánem ".
Poslední měsíc před smrtí četl tatínek Tvé Bidýlko.
Dva dny před smrtí ještě rozečetl poslední knížku.
Měj se pěkně na prázdninách.
S pozdravem
Karel Čapek
JINDŘICHU VAŇKOVI
( 1251 ) [ 1921 ]
Vážený pane architekte,
na Vaše vlídné pozvání si dovolím navštíviti Vás ve středu 23. t. m. před jedenáctou hodinou ráno.
S projevem dokonalé úcty
K. Čapek
ADOLFU VESELÉMU
( 1252 ) V Praze, 3. VI. [ 19 ] 31
Vážený pane,
omluvte mne na valašském zájezdě, - budu totiž od 5. července v Ženevě jako zástupce Č S v Comité permanent des lettres et des arts.
Přeji zájezdu mnoho zdaru, a jsem Váš
Karel Čapek
FRANTIŠKU VESELÉMU
( 1253 ) Praha, 5. září [ 19 ] 35
Drahý pane ministře,
děkujeme Vám a Vašim za Váš opravdu milý pozdrav.
Pátky nejenom zůstanou, ale budou ještě častější.
Čtvrtky taky.
Připomínám - li Vám tyto dny, chci tím říci, že se moc těším na brzké a časté shledání.
Upřímně Váš
Karel Čapek
Olga Scheinpflugová
JINDŘICHU VESELÉMU
( 1254 ) 26. září [ 19 ] 26
Vážený pane profesore,
k Vašemu dopisu dovolujeme si odpověděti tolik:
Nemůžeme sice - z technických a jiných důvodů - zaručiti pravidelné publikování Loutkářské hlídky;
prosíme však, abyste nám posílali materiál, o kterém se zmiňujete, a buďte ujištěn, že ho užijeme podle možností.
S projevem dokonalé úcty
za Lidové noviny
dr. K. Čapek
VILÍMKOVU NAKLADATELSTVÍ
( 1255 ) V Praze, 20. VI. [ 19 ] 31
Milí a vážení pánové,
odpusťte, že jsem neodpověděl na Váš vlídný dopis;
bohužel nemám v dohledné době ani pomyšlení na to, abych napsal cokoliv mimo to, co nevyhnutelně musím.
Doufám, že mne omluvíte.
Vám oddaný
Karel Čapek
FRANTIŠKU VLČKOVI
( 1256 ) Praha, 17. VI. [ 19 ] 36
Vážený pane,
k Vašemu dopisu ze 4. XI. 35: rukopis pana prezidenta-Osvoboditele Vám za žádných okolností nemohu opatřit.
Vám oddaný
Karel Čapek
JAROSLAVU VLČKOVI
( 1257 ) V Praze, 5. října [ 19 ] 23
Velevážený pane profesore,
jménem Lidových novin mám Vás poprositi o nejveselejší vzpomínku Vašeho života.
Jako literární historik jistě oceníte tento životopisný materiál;
jsou zváni jen nejlepší a nejvzácnější lidé národa, takže tato snůška bude mít svou dokumentární hodnotu.
Prosím Vás, už proto neodřekněte.
O rukopis prosíme do 14 dnů.
V dokonalé úctě Váš oddaný
Karel Čapek
JINDŘICHU M. VLČKOVI
( 1258 ) V Praze, 31. III. [ 19 ] 25
Drazí pánové,
děkuji Vám srdečně za poctu, kterou mi prokazujete;
jsem si vědom toho, že si ji nezasluhuji za to maličko, co jsem mohl dosud vykonat.
Ale chcete - li mne tak velice poctít, co mohu namítat?, - přičiním se jenom, abych si to zasloužil tím, že udělám ještě o mnoho víc práce, a snad, jak doufám, také pro divadlo.
Už jsem dvacet let nebyl ve svém rodišti;
okolnosti mi nepřály, abych se tam mohl podívat, ale snad si to jednou vynahradím.
Myslím, že jste dříve hrávali u mého strýce Holuba.
Vzpomínám si ještě velmi dobře na mariánské poutě u Vás, na hostinu u Sagnerů, na pana řídícího Svobodu atd.
- myslím, že už z toho všeho mnoho nezbývá.
Máte se k světu, staráte se o zimní sporty;
snad bych už staré Brendy ani nepoznal.
Tedy děkuji Vám ještě jednou a jsem
Váš oddaný
Karel Čapek
( 1259 ) V Praze, 14.
I V. [ 19 ] 25
Vážení pánové,
děkuji za Vaše pozvání;
bohužel je velmi nejisto, zda bych letos vůbec mohl do svého rodiště zajet.
Jednak se stěhuji a jednak čekám v létě nějaké hosty;
bude mi těžko se mimo svou dovolenou z Prahy dostat.
Nečekejte na mne a hrejte, až Vám bude pěkně svítit slunce.
Přeji Vám mnoho zdaru a jsem Váš upřímný oddaný
Karel Čapek
( 1260 ) V Praze, 12. V. [ 19 ] 25
Vážený pane řediteli,
děkuji znovu srdečně za Vaše pozvání.
Ačkoliv je pro mne právě nyní těžká doba - je tu řada cizinců, se kterými mám co dělat, a čekám ještě na příjezd Scota Viatora - přičiním se všemožně, abych mohl 21. t. m. přijet na Vaše představení.
Ještě jsem si nevyhledal spojení, ale doufám, že bych se v neděli mezi ránem a odpolednem do Svatoňovic dostal;
dříve bych bohužel přijeti nemohl, a ihned po představení bych jel na Žernov k svému strýci ( snad bych nějaký vehikl mohl k tomu sehnat ).
Nemohu se ještě zcela určitě zavázat, že mi bude možno přijet, ale budu upřímně se snažit, aby se mi do tohoto plánu už nic nevmíchalo.
Bohužel v červnu zrovna jezdí do Prahy tolik cizinců, vůči kterým mám jisté povinnosti, že mám následkem toho jakýsi " hausarest ";
nemohl jsem ani jet do Brna na premiéru mé a bratrovy Lásky hry osudné, ani na krátkou dovolenou, jíž bych potřeboval;
mimoto mám zase něco rozepsáno pro divadlo, a to víte, od toho se těžko vstává.
Ale jak řečeno, budu hledět přijet, ovšem za jedinou podmínku: že to bude inkognito, že nebudete můj příchod ohlašovat ani slibovat, že se ztratím někde mezi účinkujícími a po představení že mi bude dovoleno zmizet.
Dále prosím, aby pocta, kterou jste mi prokázali pokřtěním Vaší jednoty po mně, nebyla spojena s žádnou oslavou ani přednáškou, ani novinářskými články;
na to všecko bude dost času až jednou po mém funuse.
Nazvěte to, jak chcete;
mám z takových věcí hrůzu, a dovedu být mezi lidmi jen jako rovný mezi rovnými, jako pracující mezi pracujícími nebo bavící se mezi bavícími se;
jinak bych Vám utekl hned v první minutě, a už byste mne víckrát neuhlídali.
Myslím, že je to u mne nějaká nemoc;
tedy pěkně prosím, budu - li moci přijet, ať to nikdo o mně neví, abych se mohl ztratit mezi jinými, a ať nejde o nic jiného než o představení jednoho krajanského kusu;
ať se o mně nemluví a nepíše, - má celá radost bude, potěší - li se lidé díváním na mou hru.
Prosím Vás snažně, abyste to tímto způsobem připravili.
Dám Vám ještě včas vědět, budu - li moci přijet;
kdyby se stalo, že bych nemohl, prosím Vás, přátelé, omluvte mne;
je jakousi mou vojenskou povinností být quasi hostitelem literárních cizinců, kteří sem právě v tuto dobu přijíždějí ( spisovatel Rosny, Mme Curie, prof. Caldwell, prof. Lo Gatto, Scotus Viator, abych jmenoval jen příchozí příštího týdne );
je to služba, kterou musím konat tak, jako vy všichni sloužíte jiným veřejným povinnostem.
Nemějte mi tedy za zlé, zdrží - li mne něco dnes ještě nepředvídaného, a vzpomínejte na mne přívětivě.
Váš upřímně oddaný
Karel Čapek
( 1261 ) [ 19. 6. 1925 ]
Vážený pane,
prosím, ohlaste mi laskavě, odřekne - li se představení vzhledem k nejistému a drsnému počasí.
Upřímně Váš
Karel Čapek
( 1262 ) V Praze, 17. VI. [ 19 ] 25
Vážení pánové,
skutečně mne mrzelo, že jste můj příjezd již ohlašovali v Národní politice ( a nevím, zda ne také jinde ).
Opakuji, že nemám rád žádné oslavy a vyhýbám se jim, i když jde o oslavy jiných lidí;
jakživ jsem nebyl a nechci být na žádných banketech a přednáškách a parádách, ať jde o osoby sebezasloužilejší, a teď bych měl být sám obětí takovýchto pozorností!
Ne, to na mně, prosím Vás, nežádejte.
Tedy když už se stalo, vezměte na vědomí, že oficiálně nepřijedu;
autor bude nepřítomen, ale nějaký on Čapek ze Svatoňovic možná přijede a zase odjede, aniž by kdo o tom musel vědět.
Ale prosím ještě jednou, abyste vynechali z programu vše, co se týká mé osoby;
kdo se bude ukazovat, to nemám být já, nýbrž domácí herci Jiráskova kraje.
Zdá se ostatně, že z představení sejde, jelikož počasí se povážlivě horší.
Budu - li moci přijet ( není mi právě dobře, při horším a nejistém počasí trpím silně revmatismem ), přijedu v neděli po 1. hodině a jsem nucen odjet o 18 přímo do Brna, kam mne volají některé redakční záležitosti.
V sobotu Vám budu telegrafovat, kdyby se stalo, že bych jeti nemohl;
a Vy mi laskavě pošlete depeši, kdyby z představení sešlo.
Jsem s upřímným pozdravem Váš
Karel Čapek
( 1263 ) V Praze, 16. 1. [ 19 ] 31
Milí krajané a přátelé,
četl jsem s pohnutím v novinách, že vyhořely u vás lázně, kde působíval náš nebožtík tatínek;
pak přišel od Vás dopis, ze kterého se dovídám, jaká ztráta při tom postihla Váš spolek.
Píšete, že jste ze starého hotelu ( ve kterém se pamatuju na starého pana Sagnera ) chtěli zřídit osvětový dům, který by nesl mé jméno.
Promiňte, že mám proti tomu námitky.
Pokud vím, není v našem širším kraji uctěno jméno Boženy Němcové ( leda pomníkem Babičky ).
Nese - li Hronov jméno Jiráskovo, měl by náš kraj nést jméno Boženy Němcové.
Rád podepíšu provolání ve prospěch domu Boženy Němcové;
ale pokud jsem živ, mohu si ještě mnohokrát pokazit reputaci, takže na takovou poctu je trochu před časem.
Uvažte, milí krajané, prosím, můj podnět.
Jinak cítím s Vámi hluboce pro hmotnou ztrátu, která Vás stihla.
Vám přátelsky oddaný
Karel Čapek
( 1264 ) Praha 11. října [ 19 ] 37
Drazí bratři župy podkrkonošské,
děkuju za laskavé pozvání;
ale dovedu právě tak málo řečnit na veřejnosti jako dělat veletoče.
Musíte mě omluvit;
nikdy neřečním a nikdy se toho dopouštět nehodlám.
S bratrským pozdravem
Karel Čapek
OTAKARU VOČADLOVI
( 1265 ) V Praze, dne 10. XI. 1921
Velevážený pane doktore,
promiňte, že jsem tak dlouho neodpovídal na Váš laskavý dopis pro nával práce.
Děkuji Vám co nejsrdečněji za všecky Vaše informace, kterých jsem z valné části mohl použíti.
Podotýkám, že Synge jest u nás dokonce velmi hrán ( Ve stínu doliny, Hrdina západu i Studnice světců ).
Prosím Vás, abyste mi laskavě opatřil text The Bill of Divorcement;
náklad uhradíme.
Děkuji Vám jménem divadla za Vaše podrobné zprávy a prosím Vás, abyste i nadále čas od času, pokud jste v Londýně, nás informoval o divadelních událostech.
Ještě jednou srdečné díky.
Váš oddaný
dr. Karel Čapek
( 1266 ) V Praze, dne 28. 1. 1922
Milý pane doktore,
děkuji Vám srdečně za Váš nový dopis a za poslání Bill of Divorcement.
Promiňte, že Vás obtěžuji ještě jednou prosbou, abyste nám laskavě opatřil anglický text hry Potash a Perlmutter.
Nevyšel - li tiskem, tedy jistě lze získat oklepek v tom londýnském divadle, které hru provozovalo.
Nemůžeme nikde tuto knihu sehnat.
Bill of Divorcement jest velmi dobrá hra, kterou, jak doufám, budeme hráti.
Tím více jsem Vám zavázán, že jste nás na ni upozornil.
Dramata Syngova byla již provozována skoro všechna.
Peter Pan překračuje možnosti našeho jeviště.
Ještě jednou Vám srdečně děkuji za všecku Vaši laskavost a prosím Vás, abyste nás i nadále vlídně upozorňoval na to, co jest v Anglii nového.
S projevem dokonalé úcty
Váš
dr. K. Čapek
( 1267 ) Na Královských Vinohradech, dne 25. IV. 1922.
Milý pane doktore,
budu ve čtvrtek i v pátek odpoledne doma kolem 4. hodiny.
Budu rád, budete - li mne moci navštíviti.
S projevem přátelské úcty
dr. K. Čapek
( 1268 ) V Praze, 1. X. [ 19 ] 22
Vážený pane,
Vaši nabídku jsem do Lidových novin co nejvřeleji doporučil a myslím, že se jí použije;
rozhodne se o ní ovšem v Brně.
Zatím klidně a chutě pošlete nějaké kulturní články a zprávy z Londýna.
- Přitom ovšem nezapomeňte zvlášť informovat mne o nejdůležitějších novinkách divadelních.
Po nějaké době začneme uveřejňovat naše vlastní týdenní divadelní zprávy ( v Městském divadle ).
Až to bude, budu Vás prosit o zpravodajství z Londýna.
Toho Bechhofera jsem bohužel nečetl.
Co se týče mé biografie, přikládám data, jež Vám napíše moje vážená sekretářka.
Dále: velmi rád bych Vám dal do King's College své knížky, ale bohužel sám některé už nemám a jiné jen v jednom nebo dvou výtiscích.
Ale obraťte se na dr. Ot.
Štorcha-Mariena, vydavatele mých knížek;
bude hledět opatřit Vám vše, i co vyšlo jinde.
Přeju Vám příjemný pobyt v Londýně
a jsem Váš srdečně oddaný
Karel Čapek
( 1269 ) V Praze, 5. 1. [ 19 ] 23
Milý pane,
děkuji za Váš dopis a zároveň za Vaše milé dobré mínění o mně, že totiž jsem tak tuze básník, že se k vlastní škodě nestarám o statky pozemské.
Pravda, nestarám se o ně, ale jen z pohodlnosti, a pak proto, že se o ně stará přítel Khol, a sice i horlivě i úspěšně.
Tedy " royalties " dostávám, a sice daleko lepší od Bradyho za Hmyz než od Playfaira za RUR.
Za RUR mi čistě zbývá ( po odečtení překladu, agentur atd. )
11 % tantiém, za Hmyz 4 %, za další kusy, jež převzal pro Ameriku agent Bartsch, 5 %.
Deset procent, jež jsou zvykem u nás a v Německu, se v Anglii a Americe neplatí, pokud jsem informován, nikomu, nikdy a nikde.
Po pravdě nutno říci, že i v americké valutě ty příjmy nejsou vůbec moc veliké a že člověk vlastně vydělá doma víc.
Ale i to něco je dobré.
Dále, stran pana Selvera ( a prosím, sdělte mu to ), se má věc tak: my ( totiž Khol, já a respektive můj bratr ) už nezadáváme překlady, nýbrž český text, na nějž americký agent složí záruku a překlad si opatří sám, na vlastní náklad.
Důvod je jednak mrzce finanční ( totiž: hotový překlad platí autor ze svých tantiém, kdežto takto si celý překlad platí agent, respektive producer ze svého ), ale daleko vážnější je důvod ten, že s Amerikou dosud nemá naše republika smlouvy o vzájemné ochraně a že de facto se Amerikáni mohou vykašlat na autorizaci, autora i autorizovaného překladatele a mohou provozovat hry bez těchto krámů.
Proto bylo nejen oportunní, nýbrž prostě nutné ( vzhledem k jisté naší notoričnosti ) prodat naše hry do Ameriky dříve, než jsou provozovány a přeloženy, zkrátka co nejdříve;
což se nyní stalo s kusy dosud nedokončenými.
Jak chápete, je tu " vis maior ";
jinak bychom byli vlastně bezmocni.
- Za třetí, co se týče klubu Pen, položím tu věc na bedra Syndikátu českých spisovatelů, aby ze svého středu vytvořil společenské středisko, jež by se přičlenilo k Pen.
Píši současně v té věci Miss Scottové.
Budu se těšit, že mi dáte zase zprávy o anglických jevištích a že pošlete nějaké články do Lidových.
Ještě jednou díky.
Jsem Váš
sincerely
Karel Čapek
( 1270 ) 13.
I V. [ 19 ] 23
Milý pane doktore,
předně, nemohu váženému Penklubu poděkovat za čestné členství, ježto jsem žádného oficiálního vyrozumění neobdržel;
prosím Vás, otažte se, jestli mi něco takového psali.
Dále, ve věci téhož Penklubu není žádného nedorozumění;
má se to u nás teprve organizovat, a sice má to provést ing. Fr. Khol, můj přítel a zástupce ( Praha VII, Nad Rudolfovou štolou 6 ) ve formě čistě klubovní a společenské.
Ale protože to dosud není, požádal Syndikát Vás a pana Dohalského, abyste jako nepochybní příští členové příštího českého Penklubu zastupovali tento příští klub na nejbližším květnovém posvícení.
Hleďte vejít s panem Kholem ve spojení stran toho klůbku, aby si pospíšil s jeho ustavením;
já už na něho naléhat nemohu, jelikož odjíždím v nejbližších hodinách do Itálie.
Proto také nemohu si zajet do Londýna na jednu ani na druhou českou premiéru.
- Je mi líto, že se pan Selver mrzí, ale nevím skutečně proč.
Nejsem sice už dramaturgem, ale bude - li se v Anglii dávat nějaký zvláště pěkný kus, dejte mi o tom laskavě zprávu.
Děkuji Vám a jsem Váš oddaný
K. Čapek
( 1271 ) Praha, 25. XII. [ 19 ] 23
Milý pane doktore,
děkuji za Váš dopis i za pozvání Penklubu.
Zatím pan Haltmar ( - ar ) na mne vystoupil v NL s veřejným revolverem, abych jako přijal pozvání Penklubu.
Na to tedy odpovídám:
1.
Doposud jsem nedostal jiného pozvání než Vaším laskavým prostřednictvím.
2.
Proto Vás prosím, abyste tam vyřídil, že snad této zimy nebo na jaře, nebo na podzim pojedu do Paříže na premiéru Robotů v Théâtre des Champs-Elysées.
Tu cestu bych pak rád spojil se skokem do Londýna, abych navštívil milý Penklub.
Datum ještě ovšem nevím, ale sdělím Vám je včas.
3.
Jet do Londýna jen na tu večeři by sice bylo hezké, ale - mezi námi - přece jen trochu drahé;
obě cesty by stály 2400 korun a krom toho bych se musel nově ohodit.
Samozřejmě nepřijal bych žádné munificence od klubu.
Přijedu - li, přijedu na své útraty;
ale teď musím šetřit, protože si stavím domeček, a to stojí víc, než mám.
Opakuji, že jistě pojedu do Londýna, jakmile to budu moci spojit s druhou nutnou cestou.
4.
Tedy prosím Vás, poděkujte za mne Penklubu a slibte, že tam přijedu, ale termín že ještě nemohu udat.
Četl jsem v novinách, že v koleji čtete Hmyz.
Děkuju Vám za to;
ale myslím, že to není snadná lektura.
Vyšel Hmyz anglicky knižně?
Nedostal jsem ani jediný exemplář;
prosím, zmiňte se o tom panu Selverovi, aby mi vymohl výtisky u nakladatele.
Něco jsem totiž četl, že to vyšlo.
Prosím Vás, nehubujte mi na Durycha;
je to můj přítel, kterého si nadto velmi vážím jako básníka.
Pro to, že se na mně svezl, si ho nevážím míň.
- Děkuju Vám ještě jednou za všechno a přeju Vám všecko pěkné k novému roku.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 1272 ) V Praze, 20. II. [ 19 ] 24
Milý pane doktore,
tak tedy chci doopravdy v červnu navštívit Pen;
ale oficielní pozvání jsem dosud nedostal.
- Pojedu tam také na výstavu ( za Lidové ) a bohdá to spojím i s tou premiérou v Paříži, která je slibována na duben, ale asi se protáhne.
Tedy ça ira;
ale dřív musím dostat pozvání.
Váš článek jsem poslal do Brna;
dosud nevyšel, rovněž nemám dosud odpověď stran té brožurky.
Předem však podotýkám, že nejde nám tak o články politické - ty obstarává dobře a důkladně pan - a ( Janča ), dobrý znalec, ale daleko spíše o články kulturní: literatura, divadlo a hlavně život, zábavný a pěkný život, všecko, co Anglie může dát pěkného a povzbuzujícího;
dále o fejetony, interviewy, věci, které se rodí z pobytu v Anglii a ze styků s lidmi;
z politiky hlavně o spěšné depeše, stane - li se něco důležitého.
Tak jen už se do toho pusťte, ať vyděláte hodně mnoho peněz.
Ten článek jste ani nepodepsal, jak se má signovat?
Až Vám budu moci přesně napsati datum svého příjezdu, poprosím Vás o velikou laskavost: abyste mi pak někde zajednal počestné přístřeší, neboť se bojím, že následkem výstavy bude všude hrozně přeplněno.
Dám Vám brzo bližší zprávy stran Vaší spolupráce;
zatím pilně pište, pozdravujte milostpaní a Mr Velena a buďte zdráv.
Srdečně Váš
K. Čapek
N. B.
Do němčiny jsou přeložena Boží muka ve dvou svazečcích:
Gottesmarter ( u S. Fischera ) a Kreuzwege ( u Kurt Wolffa ).
Nyní vyjde Absolutno.
Krakatit dosud knižně nevyšel, až v létě;
zatím vychází v Lidových.
( 1273 ) ( Asi počátek března 1924 )
Milý pane doktore,
Brno mi vrací Váš článek - jak jsem očekával - a omlouvá se, že anglické politiky máme už teď nadmíru mnoho;
což je pravda a což jsem Vám také psal.
Prosím, neztrácejte proto svou laskavou ochotu a pište vše ostatní, co není politika a národohospodářství;
je toho dost.
Tedy těším se, že brzo dostanu od Vás příspěvky toho druhu, a jsem srdečně Váš
K. Čapek
Tu brožurku nabídněte nejraději Československé samostatnosti nebo Tribuně.
( 1274 ) [ Asi 23. března 1924 ]
Milý pane doktore,
z Vašeho lístku se mi zdá, že jste nepojal vrácení toho úvodníčku ( shledávám ostatně, že jsem jej nechal ležet na stole, místo abych jej strčil do obálky ) správně.
Lidové noviny milují politické klípky, ale politické a hospodářské statě mají velmi důkladně a celkem dobře obsazeny, takže by to bylo nošení sov do Atén.
Ale co by velmi a hlavně milovaly, to by byly tzv. " sloupky ", to jest krátké životní obrázky o všem možném: o kulturních věcech, o londýnské ulici, o Shawovi, o nakladačích v přístavu, o studentském životě, o závodu Oxford-Cambridge, o waleském princi, o Chestertonovi, o univerzitní knihovně, o teple nebo zimě - zkrátka viděné, živé, zajímavé věci nenuceně a třeba filozoficky vypravované.
A právě z Anglie by bylo tolik mnoho co psát - bože, což tomu nikdy nepřijdete na chuť?
Čert vem články, to není moje starost;
ale sloupky, takové pěkné veselé článečky ( asi 5 našich čtvrtek ) vypravované tak, jako vypravujete, když sedíte u mne na kanapi, - Vy jste přece chytrý a zábavný člověk.
Do sloupků patří vše, od politiky až po čištění kanálů nebo literární článek;
záleží jen na tom, jak je to napsáno.
- Mimoto Lidové noviny dychtí po kulturní reportáži ( krátké kritiky o významných knihách, premiérách a vědeckých událostech ).
Tedy prosím Vás, nenechte se disgustovat a pusťte se do toho.
Tento týden snad pojedu do Paříže, ale jen na pár dní.
Dostal jsem oficielní pozvání od Pen ( M. Scott - je to pán, nebo dáma? ) a odpověděl jsem, že přijedu v červnu.
Až to bude blíž, poprosím Vás předem o několikerou pomoc a radu.
Jsem upřímně Váš
K. Čapek
( 1275 ) 21.
I V. [ 19 ] 24
Drahý pane doktore,
chtěl jsem Vám už dříve psát;
ale minulého týdne mi zemřela maminka a to víte, že mi nebylo tak, abych se mohl zabývat svými cestovními projekty.
Ale už je načase, abych se připravoval, i obracím se k Vám s celou řadou proseb:
1.
Jaké šaty mám s sebou brát?
Mám nový frak - je nutně zapotřebí smokingu?
Mám něco trochu podobného, co bych si dal vyžehlit.
2.
Musím ovšem přijmout pozvání Penklubu, abych byl jeho hostem v hotelu, ale chci tam zůstat jen asi tři dny, v době té večeře;
předtím ( asi pět dní ) a potom bych rád bydlel v nějakém slušném hotýlku, ale bojím se, že v době výstavy to bude dělat potíže.
Prosím Vás, mohu se spolehnout na Vás, že mi nějaké přístřeší opatříte?
Dám Vám nejmíň týden předem avízo, kdy přijedu.
Nevím jinak, na koho se obrátit, a Vy jste mne tam vylákal.
3.
Rád bych osobně seznal Shawa, Wellse a Chestertona;
snad Vám nebude těžko zvědět, zda a jak bych je mohl poznat.
4.
A chcete - li být zvláště laskav, napište mi, co všechno bych měl rozhodně v Anglii vidět a jakou dobu to přibližně spotřebuje.
Stačí pět neděl?
Myslím, že Vás nebudu muset příliš obtěžovat dalšími prosbami, leda jedinou ještě, abyste nezapomínal na Lidové noviny.
Budu Vám brzo psát zase, až budu trochu víc s to myslet na sebe.
Pozdravujte, prosím, milostivou paní i svého malého Brita.
Srdečně Váš
Karel Čapek
( 1276 ) V Praze, 5. května [ 1924 ]
Drahý pane,
psal jsem Vám a nevím, došel - li Vás můj dopis;
nedočkavě čekám Vaši odpověď.
Prosil jsem Vás, abyste mi laskavě zajistil nějaké přístřeší asi od 5. června;
přijedu asi prvního, ale psal jste mi, že budu hostem klubu, - bohužel ani to nevím zcela jistě a za 14 dní už vyjedu, abych navštívil Holandsko.
Jsem tedy ve velkých nejistotách, dostanu - li v době výstavy nějaký pokoj.
Dále jsem se Vás ptal, mám - li s sebou vzít smoking nebo stačí - li frak a obyčejné šaty, abych s sebou nemusel tuze mnoho tahat.
Poraďte mi, dobroději, ale prosím obratem.
Dále, já nevím, co všechno ještě má věděti mladý muž, který jede do Anglie.
Čekám na Váš dopis jako na paprsek ve tmách.
Neopouštějte mne!
Těším se na shledání s Vámi a přivezu Vám Krakatit.
Srdečně Váš
K. Čapek
Jaká je adresa Vašeho bytu, abych Vás po příjezdu mohl navštívit?
( 1277 ) 20. V. [ 19 ] 24
Milý pane doktore,
děkuji Vám za Vaše laskavé pozvání;
myslím dokonce, že ho použiji a že k Vám vpadnu asi 29. t. m.
Přijedu asi přes Vlissingen na Victoria, nechám kufr ( Mitgepäck, jak se česky říká ) klidně na nádraží, nechám se s menším kufříkem dovézt na Waterloo a odtamtud k Vám;
budu rád, když si asi dva dny budu moci zvykat v klidu na Londýn, z kterého mám jakousi trému.
Od 1. června mám mít pokoj v Berners Hotel.
Mluvil jsem tady s Romain Rollandem, který velmi velebil Pen.
Zatím ani nevím, co bych Vám měl napsat;
pošlu Vám ještě telegram.
Vlak prý přijíždí z Folkestonu před 3. hodinou odpoledne, takže jsem šťasten, že Vaši rodinu nepřepadnu v nějakou nepříhodnou hodinu.
Bohužel prof. Mathesius nemůže jet.
Škoda.
Zatím Vás srdečně zdraví a těší se na Vás
Váš oddaný
K. Čapek.
Pozdravujte milostivou paní.
( 1278 ) 24. V. [ 19 ] 24
Dear Mr Vočadlo,
tedy přijedu ve středu 28. t. m., a sice až večer, vlakem přes Folkestone, v 21.28 ( nebo spíše 21.55 - neboť údaje jízdních řádů se v tomto bodu rozcházejí ) na Waterloo-Station.
Je mi líto, že k Vám vpadnu až v noci, ale nemám vlivu na jízdní řád.
Kdybyste byl tak neobyčejně laskav a byl na nádraží ( ať Victoria, nebo Surbiton ), blahořečil bych Vám jako pomocnému anděli.
Není - li Vám to možno, bude mne ochraňovat pán bůh a dojedu také.
Mám pro Vás určitý literární plán;
prosím, připomeňte mi jej.
Srdečně se těším na shledání, a jsem Váš
K. Čapek
( 1279 ) 10. VI. večer [ 1924 ]
Drahý pane doktore,
Wells pozval Vás a mne na neděli k sobě do Bishops Stortfordu.
Jediný vlak jede z Liverpool Streetu kolem 9. ráno.
Tedy to uděláme tak: v sobotu máme ty studenty.
Pak se půjdete vyspat ke mně - víte, že tam mám dvě postele, a vstaneme v neděli společně a pojedeme.
Mr Wells insists that you shall come.
Ze Surbitonu byste se k tomu vlaku nedostal.
Tedy platí;
je to ostatně nevyhnutelné.
V pondělí mne Mr Wells odveze k vlaku do Cambridge.
Můžete jet s sebou nebo se vrátit do Londýna, jak Vám bude možno.
Zatím udělám potřebná opatření u Mrs Brown, ano?
Napište mi, co tomu říkáte.
Srdečně Váš
K. Čapek.
Přivezte v sobotu s sebou hned kufřík se vším, co na cestu potřebujete.
( 1280 ) [ Notting Hill 12. června 1924 ]
Drahý pane doktore,
s tím Wellsem to zase nejde.
Paní Dawson Scott prohlásila, že musím v neděli k ní na čaj, a už to napsala Wellsovi.
Píši tedy Wellsovi, že tam v neděli nepojedem, chce - li, tedy příští sobotu nebo neděli.
- Vlak do Milfordu mi ujel, musím tam jet zítra, a přitom mám zítra dinner s Deanem a divadlo.
Já se zblázním!
Tedy v sobotu se sejdeme.
Srdečně Váš
K. Č.
( 1281 ) [ 4. srpna 1924 ]
Milý pane doktore Tátoši, drahá milostpaní a Mr Velen,
vědomost dávám, že dnes týden jsem dojel bez úrazu a pohodlně, dále že dr. Štorch už počítá s tou Angloamerickou knihovnou od nového roku, do kteréžto doby nutno připravit aspoň dvě knihy;
dále vznáším dotaz, jak to stojí u toho Ernesta Mayera.
Nemá - li žádné vyhlídky, prosím, seberte mu jménem autora kus a dejte ho Curtis Brownovi.
Dále, Khol píše Selverovi, aby to v tomto případě pro Browna přeložil;
má - li Mayer nějaký překlad, ať se pan Selver na věci podívá.
Ostatně mu dnes píšu.
Hlavní je dostat to z rukou toho Mayera.
Od Cooka mám dostat zpátky asi 9 šilinků;
nechám Vám je poslat a kupte mi za to antikvárně nějaké eseje Chestertonovy ( krom Haeretics, Orthodoxia, Tremendous Trifles a What's wrong ) nebo Bellocovy.
Mám mnoho všelijaké méně příjemné práce, kombinované se srpnovou leností.
Praha je vylidněná a jaksi netečná;
nepotěšila mne tak, jak jsem čekal.
Ještě jednou Vám pěkně děkuju za všecko a těším se, že mi ( oba ) napíšete hodně brzo psaní, a mějte se hodně dobře.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 1282 ) 2. září [ 1924 ]
Milý pane doktore,
píši Vám jen krátce, protože už je skoro půlnoc.
S tím Mayerem je to hloupé;
asi mu to vezmeme beze všech řečí.
Prosím Vás, pošlete mi jméno té Mariánky z Half-Moonu, abych jí mohl poslat pozdrav.
Dále, nechám na Vaše jméno poslat nějaké šilinky od Cooka, můžete mi za ně koupit nějakou pěknou knížku.
Dále, mám dobrou překladatelku z angličtiny, paní Breinlovou = Ma-Fa z Lidových novin;
hlavně umí velmi dobře česky;
chtěla by překládat Bertu Ruck, ale i jiné věci ( Galsworthyho, Hergesheimera atd. ).
Můžete jí hned uložit nějaký překlad.
Přemýšlejte co nejvážněji na tu knihovnu;
je to zajisté daleko důležitější než fonetický slovníček.
Dodatečně se ze mne stává Angloman.
- Dostal jsem psaní od Galswortyho, paní Dawson Scottové a Mr Bona.
- Nyní bych chtěl napsat mnoho srdečných věcí pro Vás a pro paní Lidušku, ale jsem už, na mou duši, příliš ospalý;
musím to nechat napříště.
Tedy, prosím: knihovna, knihovna, knihovna!
Napište mi ( pro Štorcha ), jak byste si představoval pořad prvních 10 knih, aby se to hodně střídalo ( Anglie, Amerika, kolonie, nová literatura, stará, romány, povídky, eseje atd. ).
A teď dobrou noc!
Už nevydržím déle psát.
Pusu Velenovi, políbení ruky paní L. a Vám pořádnou vegetariánskou mrkev.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 1283 ) 14. září [ 19 ] 24
Drahý pane doktore s rodinou,
jelikož už jste, doufám, etablováni zase v Surbitonu, píši Vám vícero věcí, jež mám na srdci.
To se rozumí, potrápím Vás celou spoustou žádostí.
1.
Věc Makropulos a ta ropucha agent.
Vzpomenout si na Miss Evans, že se o to zajímala.
Podívat se jedním okem, je - li překlad a jaký.
Žádal jsem o to také Selvera, aby se podíval na překlad;
ale Vy byste mohl jménem autora vyslechnout toho Mayera, jak to stojí, co s věcí dělal, komu ji nabídl atd.
Bude asi nutno mu to vzít, ale Khol a já čekáme na Vaše dobrozdání.
2.
Anglické listy.
Nevím nyní, zda vycházejí;
poslal jsem Selverovi všechny obrázky, Bone mi psal, že hodlá vydat 6 - 12 listů, ale dál o tom nic nevím.
Snad by mohly vyjít v knížce, a v tom případě Štorch-Marien by půjčil štočky všech obrázků.
Promluvte o tom se Selverem;
myslím, že se s ním beztoho sejdete.
Německy už vycházejí a jeden blázen je chce překládat do francouzštiny.
3.
Od Cooka máte dostat 9s/6d.
Vymrhejte je na Galsworthyho dramata nebo na Chestertona ( eseje ), dostanete - li je za ty peníze.
Příležitostně mi to po někom můžete poslat.
4.
Angloamerická knihovna.
Velmi to spěchá a bylo by třeba se do toho náležitě pustit.
Paní Ma-Fa už překládá Bertu Ruck, do které se zamilovala, a chce Vám ji nabídnout;
neznám to, ale prý je to pěkné.
5.
Wellsovi jsem psal, ale nedostávám odpovědi.
- Jeho Dějiny světa si zamluvil k vydání B. M. Klika, velmi hodný člověk, ale pokud vím, naprosto nemá finančních prostředků, aby to opravdu mohl vydat.
Upozorněte na to Wellse ( nebo paní Wellsovou ) a poraďte, aby Klikovi dali termín, aby to vydal do té a té ( krátké ) lhůty;
nevydá - li to do termínu, ať to zadají jinému - interesentů je dost.
- Wells také zapomněl na to, že slíbil Lidovým novinám články;
psal jsem mu o tom, ale nemám odpovědi.
6.
Napište mně ( nebo Štorchovi ) plán na prvních 6 - 10 knížek té knihovny s udáním, na které knihy máte překladatele a jakou jim dáváte lhůtu.
7.
Vyřiďte pozdrav milostpaní Lidušce a dejte za mne pusu panu Velenovi, což ostatně uděláte, i když to není za mne.
8.
Pozdravujte též Anežku.
9.
Sdělte se mnou adresu halfmoonské Marjánky a toho profesora v Cambridgi a pozdravujte ode mne každého, koho uznáte za vhodno.
10.
Mějte se z lásky ke mně dobře, trochu ztloustněte a už nikdy nedělejte fonetický slovníček;
nestojí to opravdu za to.
11.
Zřekněte se vegetariánství a pište vsedě.
12.
A napište mi hodně brzo, co možná obratem, pěkné nejméně dvanáctibodové psaní.
Napište mi, co nového v literatuře.
Srdečně Váš
Karel Čapek
( 1284 ) [ Asi 15. října 1924 ]
Milý pane Oto,
píši Vám jen stručně, v redakční věci.
Prosím, napište pro Lidové noviny nekrolog Tomáše Hardyho;
je stár a nevíme dne ani hodiny, zkrátka ať je to připraveno.
Honorář dostanete, hned jak pošlete rukopis.
Dnes ráno jsem Vám poslal Anglické listy;
poslal jsem je také všem známým, tedy Shawovi, Wellsovi, Chestertonovi atd. atd., ovšem i mamince Scottové a také Mary Campinové;
je to jaksi revanš za všechno pohostinství.
Mrzí mne, že ještě jste se nedohodl se Štorch-Marienem stran podmínek vydávání.
Napište mu, ať sdělí, jak chce platit honorář autorům a překladatelům, a pak už se do toho můžete pustit.
Příště ve větším poklidu napíšu více.
Pozdrav milostpaní Lidce a Velenovi.
Srdečně Váš
Karel Čapek
( 1285 ) V Praze, 14. listopadu [ 19 ] 24
My dear Vocaldo,
mohu Vám sice jen stručně psát, ježto za půl hodiny odjíždím do Brna;
nu, budu psát, pokud čas stačí.
1.
V zajetí babylónském bylo velmi živě oreferováno, kritika v Národní demokracii, tři články v Přítomnosti a potom v tom listě, jehož jméno jsem už zapomněl, a ve třech jiných revuích, už nevím, kterých;
chtěl jsem Vám ty články poslat, ale zapomněl jsem je vystříhat tak, jako zapomínám vystřihovat články o sobě.
Jeden jsem odněkud vystřihl, abych Vám jej poslal, ale nevím, kam jsem jej založil.
Vcelku čilá diskuse a většina souhlasu s mírnými výhradami.
2.
Makropulos je odňat Mayerovi a dán Curtisi Brownovi.
Víc nevím, a co mi Khol o tom říkal, jsem už zapomněl.
3.
Zůstaňte na názvu Angloamerická knihovna ze striktních důvodů knihkupeckých;
a propána, začněte s tím už!
Start, if you please!
4.
Řekněte Císaři pánu, že Krakatit chce překládat Hyde;
pohříchu nevím, kde teď Hyde je.
5.
Můj dojem z Anglie je silně pokažen tím, že Wells mi vůbec neodpověděl na dva dopisy a knížku, Seton-Watson na dva dopisy a knížku;
ovšem víckrát už psát nebudu.
Pořád dokonale vlídný je Galsworthy, Bone ( a vůbec Manchester Guardian ) i paní Dawson Scott;
ostatní jsou stejní surovci jako my Češi.
6.
Aha, víte - li Hydovu adresu, sdělte s ním laskavě, že o Krakatit se zajímá ten G. Bles;
blíže Císař.
7.
Posílám dva obrázky, Karel Capek by himself.
8.
Zakládáme regulérně Penklub;
nejdříve pozveme asi Galsworthyho.
9.
Peroutka by měl rád od Vás nějaký článek pro Přítomnost, anglistický, anglosaská životní kultura a takové krámy.
Přimlouvám se.
- Co mne se týče, stal jsem se tasemnicí;
vycházím dvakrát týdně v článcích.
Jinak jsem zdráv a poněkud nespokojen sám se sebou.
Rád bych zase začal dělat něco pořádného, ale odkládám to, až se odstěhuji do domečku, což se pořád jaksi protahuje a odkládá z velmi hnusných příčin, jako kanalizace, vodovod atd.
V Anglii by to tak dlouho netrvalo.
- Měl bych ještě mnoho na srdci, ale můj čas už vypršel.
Pozdravujte Master Velena, Mistress Lidušku a Váš nový home;
na mou duši, rád bych se jel na Vás podívat, ale když to nejde.
Mějte se dobře, milý zlatý pane doktore, a hodně brzo mi zase napište.
Srdečně Váš
Karel Čapek
( 1286 ) 16. XII. [ 19 ] 24
Milý pane Tátoši,
už jsem Vám dávno chtěl psát, ale je to se mnou jaksi beznadějné;
denně píši asi čtyři dopisy, a přitom těch, které mám teprve psát, je denně víc.
Nevím, jak to přijde.
Předně Vám děkuji srdečně za poslané knížky;
jsou to nemlich ty, po kterých jsem toužil.
Za druhé Vám přeji krásný Christmas s pudingem, trdlovcem, jmelím, dárky a jinou rodinnou radostí;
item milostivé paní Lidunce a milostivému pánu Velenovi z Velenovic a na Velenohavicích.
Za třetí s Vámi sděluji, že jste rozpoutal celý boj o orientaci;
teď do toho ještě vlezl Šalda, i odpusť Vám bůh, že jste galvanizoval tuto bytost k článku, který jsem pohříchu nečetl a číst asi nebudu.
Za čtvrté, na Vaše nezbedné otázky odpovídám, že jsem se narodil v něčem, co není ani vesnice, ani městečko, nýbrž místo poutní a svaté, proslulé zázračnou Panenkou Marií a špatným uhlím.
Pro můj vývoj měla větší význam, a sice nesrovnatelně, ovšem Paříž nežli Berlín, protože v Berlíně jsem chodil jen na univerzitu, kdežto v Paříži do všech možných barů.
Jsem asi důkladný nosorožec, protože nad Hydovým článkem mě vůbec nenapadlo, že bych se měl cítit dotčen.
Hyde se mi omlouvá zmateným dopisem, patrně jste jej strašně poděsil.
Člověče, Vás bych potřeboval tady, abyste se za mne rozčiloval na věci, které se o mně píší v jazyce českém.
Nemluvil jsem už delší dobu se Štorch-Marienem;
doufám, že vše je v pořádku a že 2. ledna 25 vyjde první svazek velkolepé Angloamerické knihovny jako první dokument nové anglosaské orientace.
K čemuž Vám předem gratuluji.
Místo Wellse mi konečně odpověděla paní Wellsová, zcela businesslike.
Jinak v korespondenci zůstávám s maminkou Scottovou a Mr Galsworthym, kterého jsme právě pozvali do Prahy;
a ovšem s dobrým rudolícím Škotem Bonem, který sem také hodlá přijet.
Penklub živě zakládáme;
zatím žádáme o pořádnou subvenci, jíž se vše v Československu počíná a obyčejně také končí.
Můj krásný angorský kocour Vašek včera v noci pošel, otráven jednou služkou z domu.
Můj domek už stojí, ale naneštěstí k němu nevede žádná cesta, takže se nemůže obývat.
Jinak přestal jsem býti spisovatelem a stal jsem se tasemnicí, jež vychází po článcích;
týdně vyjdou dva až tři články, ale hlavička ne a ne vyjít ven.
Je to hrozné, už bych rád začal s něčím pořádným.
V revui Apollon přeložili Dyboského článek o RUR a o Hmyzu;
ten chlapík to moc pěkně napsal, budete - li mu psát, poděkujte mu za mne.
Málem bych byl zapomněl přát Vám šťastný a veselý nový rok.
Měl byste napsat nějaký pěkný článek pro Přítomnost;
žádnou filozofii, ale něco pěkně ze života.
Anežce také přeju k Ježíšku a k novému roku to nejlepší ( - mládence? ).
Srdečně Vám tiskne a milostivé paní Lidušce líbá ruce
Váš
Karel Čapek
( 1287 ) 29. 1. [ 19 ] 25
Milý pane doktore Tátoši,
děkuji Vám za Vaše milé psaní;
moje odpověď bude asi kratší, ale zato ji nebudu psát natřikrát.
Tedy Penklub bude mít asi za 14 dní první a zakládající valnou hromadu, načež se bude bouřlivě domáhat státní subvence.
Galsworthy, kterého jsme pozvali, považuje z neznámých důvodů Sicílii za zdravější pro svou paní, než je Praha;
Shaw dal z čirého nevkusu přednost Madeiře a Chesterton konečně odpověděl rozkošně kajícným dopisem, že by strašně rád přijel do Prahy, ale drobet později, anžto zrovna zakládá jakousi revui.
Je to škoda, protože by bylo pěkné zahájit Penklub nějakým pořádným Angličanem.
Drinkwater bude slušně přijat, dá - li mi včas vědět.
Poněvadž mi Drinkwater v Londýně říkal, že napsal jakousi oslavnou báseň na naše osvobození, prosím, sedněte na kůň a tryskem se pusťte za řečenou básní ( snad o ní budou mít povědomost na legaci, nebo ji nějak opatří přelaskavá paní Dawson Scottová );
zjistěte především, jestli jsem se nějak nepřeslechl a existuje - li vskutku podobná báseň.
Přijede - li sem Drinkwater, bylo by dobře ji přeložit a dát do novin.
- Děkuji za nabídku kočičího knight-errant;
už se u mne definitivně usadil jiný takový knight a zaujal místo drahého nebožtíka;
přesněji řečeno, je to spíše knightice a velmi se mi zdá, že se v nejbližších týdnech pokusí nahradit úbytek koček přivoděný světoznámým budějovickým krveprolitím.
- Co se týče Vaší dobré vůle překládat některé mé články, jste opravdu příliš laskav;
dopustíte - li se této pošetilosti, snad Vám dobrý James Bone poradí, kam to umístit.
Co se " Věci " týče, dělejte, pěkně prosím, co pokládáte za vhodno;
ovšem Selver to má ode mne jaksi slíbeno, ale vskutku nevím, chce - li to překládat, nebo proč to vázne.
Nevím vůbec nic a v této nevědomosti doufám jednou odevzdaně skonat.
Myslím, že byste se pěkně poděkoval, kdybyste měl opravovat Krakatit;
holenku, ono se to při čtení nezdá, ale je to tlustá kniha;
já vím, jak jsem ji proklel při korekturách.
- Teď vyjde znovu Pragmatism, pošlu Vám jej.
Anglické listy už vyšly ve druhém vydání, lidi jsou na Anglii jako na turecký med.
Nevím, zda už vyšly nebo vůbec vyjdou anglicky;
nějak to dlouho trvá.
Byly citovány také v Americe a překládány do Frankfurter Zeitung a Arbeiterzeitung, což dokazuje výtečnost a oblibu Anglie ve světě.
Velmi mne těší, že Velen už mluví;
jenomže nepíšete, zda mluví anglicky nebo česky.
Jedna Angličanka ( z Cornwallu ) mne trápila tři dny;
vždycky ráno přišla, lehla si u mne na sofa a kouřila po celý den jako fořt;
myslím, že v Cornwallu jsou zvláštní národní zvyky.
Byl tu také Ivor Brown, dramatický kritik z Manchester Guardianu;
dost se mu pražské divadlo líbilo, ale je to trochu nudný patron s nevyspalýma očima.
- Těším se na Angloamerickou knihovnu;
pak budu moci klidně umřít.
Mám zrovna doma několik amerických knížek ( Cabell a Anderson );
jsou - li dobré, napíšu Vám o nich.
- Děkuji Vám co nejsrdečněji za Váš vánoční dárek, za pěkného Chestertona, a rovněž za Váš článek ve Slavonic Review, jenž byl citován také v Times Literary Supplement.
Jenže není pravda, že jsem dramatik;
jsem obyčejná tasemnice, jež vychází po článcích;
ovšem hlavička dosud nevyšla.
Vskutku, píšu jen samé články;
mám pocit, že to není ta pravá práce: unaví člověka, ale nenasytí ho vnitřně.
Mýlíte se, myslíte - li, že Váš článek pro Frintu vyjde dříve než za sedmnáct let;
říkal jsem Vám pořád, že to nepospíchá.
- Tak pozdravujte pěkně paní Lidku, zlatoústého a libomluvného Master Velena, Anežku, dr. Císaře, Selvera, Mary Campin, Hyda, anglického krále, Neznámého vojína a lorda Roseberyho a vzpomeňte si na mne brzy pěkným psaním;
pomněte, že zůstáváte nejsilnějším poutem, jež mne víže k blahoslavené Anglii.
Srdečně Váš KČ
( 1288 ) 16. III. [ 1925 ]
Milý pane doktore Tátoši a milostivá paní,
píši po delší době, protože jsem měl mnoho co dělat, i když jsem nic pořádného nenapsal.
Ale kdybych to bral po pořádku:
1.
Ovšem Pen byl dávno založen, ale ustavil se teprve 15. února, zvolil mne nehodného předsedou a zahájil horečnou činnost tím, že si vynutil na dvou ministrech a prezidentovi slib stálé subvence, sehnal už na sto členů a na první klubovní večeři bude hostit osobně pana prezidenta Masaryka;
mezi členy jsou i ministr Beneš, ministr Markovič, primátor Baxa a tak dále.
Z čehož je zřejmo, že bylo velmi důležito vejít v akutní stav činnosti.
- Prezident Masaryk bude u nás hostem 30. března;
bude to na počest jeho 75. narozenin.
Tak mi napadá, že by bylo hezké, kdyby Penklub v Londýně mu poslal blahopřání ( snad na mou adresu ), tj. míním jen telegrafický pozdrav jako prvnímu letošnímu hostu naší odbočky a patronu, příznivci a protektoru pražského Penklubu.
Co myslíte, nemohl byste se o tom zmínit matce pluku paní Dawson Scottové?
2.
Štorch mi ukazoval Váš program pro Angloamerickou knihovnu.
Je to pěkné;
mám tu nějaké americké romány, o kterých Vám napíšu později.
Jen mějte dostatečný počet překladatelů.
Doporučuji Vám prof. Karla Krause ( výborně překládá pro Čin ) a paní Stašu Jílovskou ( pro věci bez slangu, překládá dobře ).
- Slečně Scottové ještě budu psát k její svatbě.
3.
Bles mi poslal Lettres from England, a dnes už jsem dostal z nějakého Press-Cuttingsu dva výstřižky, z Daily Heraldu a Evening Standardu.
Prosím Vás, pana dr. Císaře a Mr Selvera, abyste mi laskavě vystřihli, co tu a tam najdete;
to je zvláštní, člověk se nemůže zbavit jistého zájmu o věci, které kdysi napsal a se kterými tedy vlastně už nemá co dělat.
-
4.
Jak se zdá, bude Penkub hostit v květnu Mme Curie a Rosny mladšího.
Angličana nemáme dosud žádného, Galsworthy zatím odřekl, Chesterton neurčitě slíbil na příští podzimek, Shaw asi nepřijede;
slíbil přijet Mr Bone a Mr Squire, ale ještě nevím, co z toho bude.
5.
Budu se už asi brzo stěhovat do vlastního domečku, myslím tak v polovici dubna.
Bude to tam pěkné, až na to, že tam ještě není vůbec žádný přístup, leda balónem.
Ale doufám, že už od léta tam budu moci pohostit kteréhokoliv sebezpovykanějšího Angličana.
6.
Pozdravujte pana Velena, který toto ještě čísti nebude, i výtečnou slečnu Anežku, a uvidíte - li dr. Císaře a Mr Selvera, tedy že jim budu brzo psát.
7.
A tu Angloamerickou knihovnu spusťte už co nejhorlivěji.
8.
A přijeďte se někdy podívat do Prahy.
9.
Vaše Babylónské zajetí se ještě pořád v tisku diskutuje, onehdy zase v Nové svobodě.
Yours sincerely
Karel Čapek
10.
Obrátí se na Vás prof. Šusta, který chce jet do Anglie a potřebuje navázat jisté univerzitní styky.
( 1289 ) V Praze, 28. V. [ 19 ] 25
Drahý pane doktore,
děkuji Vám za Vaše dopisy a omlouvám se, že jsem tak dlouho nepsal;
stěhoval jsem se totiž, a teď už jsem usazen v novém domečku uprostřed přírodní nádhery rozkopaných kanalizací, plynových vedení, štěrkovaných cest a podobných poněkud neschůdných známek rostoucí Prahy.
Posílám Vám plánek, abyste ke mně trefil, až přijedete do Prahy.
To víte, takové stěhování do pustin člověka zaměstná.
Tak Mr Bonovi jsem už psal, že za nic nemůžu.
Jsem rád, že Anglické listy mají jakýsi úspěch přesto, že je tam řeč o trusu divokého lososa;
jen bych rád autenticky věděl, je - li už druhé nebo třetí vydání, - Bles mi už psal třikrát, ale o této okolnosti se jaksi nezmínil, a já se ho nechci ptát.
Není žádné praktické možnosti, jak to zjistit?
- Teď se hlásí Macmillan ( americký ) o vydání Absolutna;
a Mr Colles z Londýna mne poněkud kárá, že jsem pro Anglii své věci zadal malému nakladateli;
to prý nic není.
Včera jsme měli večeři Pen s prof. Bouvierem ze Žnevy a prof. Bakerem z Yale-University.
Bylo to velmi pěkné, prof. Mathesius was the chairman;
vůbec ujímá se to.
- O " Věci " nevím nic dál, prý se bude hrát ( podle novin ) v Americe, ale kde a v jakém překladu, to nevím.
Vede se mi dosti dobře, až na to, že bych potřeboval mít jedno nebo dvě dramata, abych mohl zaplatit dluhy.
Nejhorší je, že nemám vlastně pokdy na psaní.
Těším se už na Angloamerickou knihovnu.
Jen to pak vydávejte rychlým tempem.
Odporučuji Vám za překladatele stylisticky těžších věcí prof. Karla Krause, Královské Vinohrady, Obecní domy na Floře.
Přijeďte brzo do Prahy i s paní Liduškou, a jinak působte statečně a chvalitebně in benedicta Anglia.
Vaše Babylónské zajetí udělalo velmi široké kruhy na našem rybníku;
chybujete, že nesedíte u psacího stolu a nepokračujete, nikoli po stránce historie a kritiky, nýbrž po stránce přítomnosti a kulturních i morálních kladů naší orientace.
Dál, Tátoši, musíte dál!
Mathesius vydal pěknou knížku Kulturní aktivism.
Musíte ji číst;
a hlavně musíte sám něco psát, a ne jenom pro Nové Čechy.
Pozdravujte Mr Velena, jenž zajisté je zázrak stvoření, Mrs Lidušku a perlu Anežku.
Váš upřímný
Karel Čapek
( 1290 ) [ Po 9. červnu 1925 ]
Milý pane doktore,
aniž bych se Vás byl dříve, jak slušno, otázal, zda souhlasíte, požádal jsem Mr Geoffrey Blese, aby Vám poslal Hydův překlad Krakatitu;
a nyní Vás pěkně prosím, abyste jej jedním, dvěma nebo případně čtyřma očima laskavě přečetl - třeba jen zběžně, abyste zjistil, není - li tam například na stráních trus divokého lososa.
Můžete mou prosbu s ošklivostí odmítnout.
Prohlašuji, že není protivnější práce nežli číst cizí rukopisy.
Ovšem Vy jste zvrácený člověk a snad Vás to bude aspoň půl hodiny bavit.
Prosím Vás, upozorněte matku Dawson Scottovou, že přijede do Londýna z našeho Penklubu prof. Šusta a že je to a distinguished author and historian and ancient Minister of Public Instruction.
- Bles mi psal, že prodal už 3600 výtisků Listů a že právě chystá jakési kožené vydání.
- Khol skutečně udělal chybu, protože těch 20 Ł má ve svých knihách;
na druhé straně však věc nikterak není fér, protože jsme nedostali ani kontrakt (! ), ani autorské výtisky (! ) a u těch 20 Ł nebylo udáno, za kolik výtisků to je, zkrátka anglický editor nejednal nijak businesslike.
Proto pořád naléhám, aby všechno ( zejména smlouvy a podrobné účty ) šlo rukama Kholovýma, aby aspoň někdo věděl, jak to stojí;
ale pan Selver chtěl vždy jednat, jako by měl jakožto překladatel neomezené dispoziční právo.
Je to holt trápení;
nebožtík Kosmák to měl aspoň pohodlnější.
Teď dostáváme skvělé oferty na vydání knih z Ameriky ( Macmillan Grant & Grant ), ale zas je tu v cestě ten Bles.
Nejlépe nestarat se o to a trávit svůj život v nevinnosti.
Ať to udělá Khol, no ne?
Penklub nás dost zaměstnává, ve čtvrtek máme zase Rosnyho a snad Przybyszewského, minulý týden tu byl ňáký Caldwell z Kanady a Lo Gatto z Říma, a tak je pořád něco;
a ještě chcete, pošetilče, abych jezdil do Paříže.
Místo toho sedím doma a počínám zas něco psát pro divadlo;
ale o tom se ještě nemluví.
V těchto dnech mne ( pěti hlasy proti čtyřem ) zvolili do Akademie vedle Jana Havlasy a Emila Trévala;
rozumí se, že jsem volbu nepřijal.
Těším se, že Vás rozhodně uvidím, až přijedete do Čech;
ale sakra, v srpnu budu možná někde v horách nebo kde;
nu, přijel byste tam za mnou, že?
Pozdravujte prof. Dyboského
a paní Lidušku
a Mastera Velena
a Anežku
a pana Lavrina
a paní Dawson Scott
a prof. Šustu
a Císaře
a všechny lidi dobré vůle.
Váš oddaný
Karel Čapek
( 1291 ) [ Asi červenec 1925 ]
Drahý pane doktore,
ztratil jsem někde Váš dopis i s adresou;
po dlouhém přemýšlení se mi zdá, že se ta Vaše obec jmenuje buď Spálené Poříčí nebo Sedlejovice - zkusím to se Sedlejovicemi.
Chci Vám jenom napsat, že jsem v Praze a že se velice těším na Vaši návštěvu.
Posílám Vám plánek, podle kterého mne můžete nalézt;
a pak si všechno povíme.
Já totiž daleko raději mluvím nežli píšu.
Tedy jistě Vás čekám a těším se a zabíjím pro Vás všechny své duševní tučné berany.
Hlavně na shledanou!
Upřímně Váš
Karel Čapek
( 1292 ) [ Praha 16. října 1925 ]
Drahý Mr Vočadlo,
byl jsem mimo Prahu ( no, na Šumavě ), takže Váš list na mne čekal.
Pozítří zase jedu na Moravu, ale po dvacátém už budu v Praze, a sice nadobro, takže, doufám, se tam bezpečně dočkám Vaší návštěvy.
Přijďte za mnou ke mně, kdykoli je Vám libo;
v pátek odpoledne jsou připouštěni jen mužští.
Těším se na Vás;
tak jen jistě mne vyhledejte!
Upřímně Váš
K. Čapek
( 1293 ) [ Asi říjen nebo začátek listopadu 1925 ]
Milý pane doktore,
tentokrát Vám píši narychlo jen pár slov.
Nahlídnul jsem do Hydova překladu Krakatitu;
je tam řada omylů, jež porušují a místy obracejí smysl.
Prosím, požádejte pana Hyda, jehož adresu jsem ztratil, aby ohlásil u firmy Bles a americké filiálky Macmillanovy, aby s druhým vydáním Krakatitu vyčkaly na některé korektury, jež on dodá.
Přečtu si nyní celý překlad a zatrhám místa, kde se mi některá nedorozumění zdají vážně rušivá;
knihu Vám potom pošlu s prosbou, abyste řečená místa s panem Hydem prošel.
Lituju velice, že mi nebyly poslány nátisky předem;
vidím, že budoucně budu si vždy muset provádět revizi překladů.
Doufám, že mi tu laskavost uděláte a pomůžete opravit dotyčná místa;
budu hledět, aby korektur bylo málo, neboť to přijde draho;
snad budu nucen sám nést škodu.
- Jinak není nic nového;
jsem zrovna silně nachlazen a následkem toho dvojnásob nešťastný.
Upřímně Váš
K. Čapek
( 1294 ) Praha, 29. XI. [ 19 ] 25
Drahý doktore Tátoši,
včera jsem Vám poslal anglický výtisk Krakatitu, ve kterém jsem zaškrtal červenou tužkou, co se mi nezdá;
prosím Vás snažně, abyste zaškrtaná místa srovnal s originálem a označil si z nich ta, která dle Vašeho soudu skutečně porušují smysl.
To víte, autor to nemůže dobře posoudit;
co lze bez následků pro smysl a cenu knihy nechat stát, i když je to chybné, to nechte stát a požádejte za mne pana Hyda, aby pro druhé anglické i americké vydání opravil jen ty chyby, které po Vašem soudu knihu hyzdí.
To víte, nakladatelé to mají stereotypováno, takže každá oprava znamená znovu vysázet a stereotypovat celou stránku.
Buďme tedy skromní v opravách a zakročme jen tam, kde je to skutečně nutné.
Vím, že v tom mohu se spolehnout na Váš vkus i Váš chvalně známý jemnocit.
Příště ovšem budu žádat, abych dostal proofs všech překladů;
je to pro mne hodně nemilá práce, ale což dělat.
Bohužel musím říci, že teprve nyní se hluboce ukláním překladům pana Selvera - přes některá nedopatření.
Můj milý pane, musíme hledět s ním vyjít, nebo nepočítat na překlady z češtiny.
Těším se na Váš překlad Trapných povídek;
nemohu si jen vzpomenout, kde tam mám něco o syfilidě.
- Váš dopis odevzdám při nejbližším setkání Kholovi, aby zakročil u Miss Patching.
Makropulos bylo zatím s úspěchem hráno v Kalifornii - bez našeho vědomí.
Dále o to kabeluje jeden americký manažer.
O Pen Vám snad napíše Khol.
Místnosti ještě nemáme, členů asi 100, zájem stále živý.
Těším se už na Angloamerickou knihovnu...
To aspoň bude kousek pozitivní práce.
Z nachlazení jsem se už poněkud vyhrabal.
Zítra jsem zván na večeři k panu prezidentovi, i řeknu mu, že Angloamerická knihovna už je ready.
Ta politika mi tak neleží na srdci;
horší je, že se pro samé korektury a fušky ( jako byl ten překlad Krakatitu ) a finanční starosti nemohu dostat k pořádné práci.
Teď vydám dvě knížky fejetonů;
nic vážného.
Ty volby mi tak neležely na srdci, čekal jsem přesně, že to tak dopadne;
ale to víte, chvílemi se člověk musí o něco prát.
Děkuju Vám upřímně a bratrsky za všechnu starost, kterou si se mnou a s plody ducha mého dáváte.
Až budete příště v Praze, očekávám, že si na to dáte víc času a že Vás víc užiji.
Cesty k nám už jsou poněkud lepší, aspoň pokud mrzne.
Tak tu věc s Hydem, prosím Vás, brzo a taktně proveďte, aby mne druhé vydání už nemučilo;
a pozdravujte paní Lidušku a Master Velena a dr. Císaře.
Ještě jednou Vám vřele a za všecko děkuju
a jsem Váš
Karel Čapek
Ty knížky Vám ovšem pošlu.
( 1295 ) [ Asi 8. prosince 1925 ]
Milý a drahý pane,
1. smím - li prosit, tedy ať pan Hyde ty nutné opravy nechá provést in the next impression, zkrátka co možno nejdřív;
ať je hned pošle oběma nakladatelům.
Příště ovšem budu hledět provést korektury před vyjitím;
takhle na ten anglický překlad budu možná ještě doplácet.
2.
Pan Khol bude psát Curtis Brownovi, aby Vám zkrátka poslal jednu kopii.
Včera prý Vám Khol psal.
3.
Štorch-Marien dělá hlouposti;
vydává pitomé knihy;
pozval jsem si ho, abych mu vynadal, a možno - li, napravil hlavu.
4.
Trapné je sice, že to vyhráli lidovci, ale neméně trapné je, že to vyhráli také čeští socialisté a komunisté;
za to ovšem nemůže ani zatrápený Chesterton, ani pan Peroutka, ani Váš oddaný služebník.
5.
Až Vás přejde oprávněná a spravedlivá hořkost, shodneme se jistě i v tom bodě, že pan Selver dělá aspoň drobátko míň chyb než pan Hyde.
Kdyby pan Morison ( nebo pan Wadsworth, který je opět v Praze ) se chtěl vychovat v překladatele z češtiny, provolal bych mu " Sláva ";
ale zatím s důvěrou kladu svou hlavu v klín paní Vočadlové.
6.
Nezapomeňte, že jste slíbil do archívu Lidových novin napsat článek o Hardym.
Teď, když stonal Kipling, jsem si na to zase vzpomněl.
7.
Snad Vám a paní Lidušce budu moci k Ježíšku poslat dvě malé nové knížky jako formálněji projevený dík za všechnu Vaši a její laskavost.
Upřímně Váš
Karel Čapek
( 1296 ) [ 6. ledna 1926 ]
Drahý pane doktore a rodino,
přeju Vám ještě jednou " štěstizdraví ", protože je zrovna Tří králů a vhodná doba ke koledě.
Dále Vám děkuji za Vaše milé psaní a Vaši nesmírnou vlídnost.
Dále psal mi Štorch-Marien, že ten Chestertonův Dickens má vyjít v té první desítce, z čehož soudím, že se s ním smířil;
což by bylo jen dobře.
Co se Chestertonových románů týče, jsou přeloženy snad všechny.
Kdo tak špatně překládal toho Wellse?
Musíte mít dobré překlady, už aby se dal dobrý příklad;
v překladech se u nás teď pášou veliké neřesti.
Rose Macaulayovou by chtěla překládat paní Ma-Fa, jež umí dobře anglicky i česky;
můžete jí psát c/o Lidové noviny, Praha.
Byl u mne v těchto dnech z Londýna pan Hanč se vzkazem od Selvera a se sdělením, že Bles chce vydávat sérii českých románů.
Zamyslil jsem se nad tím hluboce a usoudil jsem, že by to mohly být tyto romány:
Šrámek, Stříbrný vítr nebo Tělo
Herrmann, U snědeného krámu
Svobodová, Pokojný dům
Durych, Sedmikráska ( velmi spanilá věcička )
Čapek Chod, Kašpar Lén nebo Turbina
Nováková, Děti čistého živého.
What do you mean?
Dále jsem Vás chtěl pokorně poprosit, zda byste mi nemohl laskavě opatřit některé anglické knihy, a sice:
Bertrand Russell, The ABC of Relativism ( nikoliv of Atomism ).
Dále z edice Kegan Paula
The Future of Machines ( nebo Industry )
The Future of Medicine
The Future of Biology
a ještě některé jiné z téže edice, krom Budoucnosti ženy a Budoucnosti poezie, protože tyto věci zaručeně žádnou budoucnost nemají.
Však Vy už znáte, co mne tak zajímá.
Dále nějaké zvláště pěkné eseje od Charlesa Lamba a od J. C. Squira ( tento u Heinemanna, nějaké obecnější eseje od tohoto ).
Divadlo, prosím, žádné;
od té doby, co zase cosi takového píšu, nemohu divadlo ani vidět.
Vůbec, jak vidíte, rád bych se poučil, jak se mají dělat dobré eseje ( vyšly nějaké eseje od Shawa? ty bych také chtěl! ), a víte - li o něčem, co by mi mohlo dát příklad, kupte mi to prostě.
A všecko, co koupíte, dodejte laskavě panu Hančovi a pozdravujte ho ode mne a on mi to pošle diplomatickým kurýrem, takže s tím nebudete mít žádné starosti.
A účet mně laskavě pošlete a připočítejte k tomu, co jsem dlužen za knihy dr. Císaři, a já Vám to pak poukážu přímo od Curtise Browna, abych to nemusel posílat odsud.
Ale je - li Vám to nemilé, tak nekupujte nic a řekněte právem, že byste byl blázen, abyste mařil čas u knihkupců.
Tak.
Zatím se mějte dobře, pozdravujte srdečně paní Lidušku a požehnejte za mne Mr Velena.
Doufám, že zas mi brzo napíšete.
Upřímně Váš
Karel Čapek
( 1297 ) [ Asi 6. února 1926 ]
Milovaný pane doktore,
děkuji za knížky, které jste mi poslal, a těším se na ty další, až je dostanete;
a nezapomeňte mi poslat účet.
Pokusím se zodpovědět Vaše poslední dopisy, pokud lze:
1.
Trapné povídky lze snad přeložit " painful " nebo " unpleasant ";
2. nesahejte mi na Vančuru;
mám ho rád, stejně jako Durycha;
myslím, že mi po té stránce není pomoci;
3. k první desítce Vám blahopřeji;
zítra se pokusím napsat jakési reklamní říkání pro Rozpravy Aventina;
nevím, co mi vnukne Exeterský Hospodin.
Těším se, až načnete druhou a třetí desítku.
4.
Co se těch dvou povídek, zadaných Selverovi, týče, tím se dále nezaměstnávejte;
měl autorizaci jen pro publikaci revuální, jelikož nežádal o všecky povídky;
tedy pro knížku je to volné a Vás se to netýká.
5.
Se Selverem vůbec, to je holt taková věc.
Je to protiva, ale i kdybych ho nepotřeboval já, může být dobrý jiným údům české literatury, a tudíž je nutno mu mnoho odpouštět.
Překvapuje mne, že jako vegetarián máte takový vztek na něj;
mínil jsem, že jen my masožravci máme takové divé a krvelačné city.
6.
Co se překladatelů pro Standard Library týče, doporučoval jsem Vám prof. Karla Krause ( Vinohrady, Flora, Obecní domy ), dále paní Ludmilu Vočadlovou ( Elm Nook, Weston Park, Thames Ditton, Surrey, England, Europe, Earth, Cosmos );
mohl bych doporučit též dr. Adu Hoffmeistera ( Spálená ul., dům U diamantu ), z amerického pak Josefa Macha na legaci v Římě ( ale to je bohém, jinak skvělý chlapík s americkou minulostí ), slečnu Rokytu Kučerovou ( Vršovice, radnice, sociální péče ), paní Evu Horlivou ( sestra paní Ma-Fy, pro lehčí věci ) a snad by se našlo i víc lidí;
neříkejte tedy, že Vás opouštím.
7.
Krakatit vyšel u Blesa proto, že si o to řekl dříve;
Macmillan přišel teprve, když už se Krakatit sázel.
8.
Stran Trapných povídek Vám Khol psal, abyste je ukázal nejprve Macmillanovům, a kdyby to nechtěli, dal to ( skrz paní Dawson Scottovou ) tomu panu Collesovi;
doufám aspoň, že Vám to stařík Khol tak psal.
9.
Ano, souhlasím;
máte zcela pravdu.
10.
Naprosto ne;
odporuji, i když marně.
11.
Ale ano, Standard Library je výborné jméno.
Zítra pro ni napíšu ten článek.
12.
Věc Makropulos se hrála v Americe, v neznámém překladu a bez našeho povolení.
13.
Přijde na to.
-
Vyčerpav tímto zhruba Vaše otázky, stížnosti a protesty, chci ještě napsat aspoň tolik, že mám jet na podzim do Ameriky;
to víte business;
ale za vidění to stojí, už proto, abychom se začali bránit proti zamerikanizování.
Ale nevím ještě bezpečně, uskuteční - li se to.
Jinak pokojně bydlím, dnes večer jsem například instaloval tatimu krystalovou stanici.
Selver ( zas Selver! ) mne žádal, abych psal pro Saturday Review dopisy o českém kulturním životě;
odmítl jsem zprvu, ale pak jsem si řekl, že bych nepsal žádnou kroniku, nýbrž takové portréty našich spisovatelů, a že bych k nim sám kreslil podobizny a že by to mohlo současně vycházet v Anglii, Americe, Německu, Maďarsku, Polsku atd.
Co tomu říkáte?
Už jsem si znovu nakreslil Březinu, byl jsem u Bezruče a udělal bych si i ostatní, a k tomu bych napsal články.
Já myslím, že by to šlo.
Jak vzniká divadelní hra chce přeložit pan Wadsworth pro jakýsi anglický magazín.
Považte, nějaký mynheer Warendorf chtěl překládat Krakatit do holandštiny z překladu Hydova;
požádal jsem ho, aby počkal na překlad Pickův.
No, ono je toho ještě moc, co bych Vám mohl psát, ale už je pozdě, musím jít spat.
Tedy netrapte se pro Standard Library, bude to stát za to, je to velké dílo;
napište něco pro Přítomnost a pozdravujte Mrs Lidušku, jakož i Mr Velena.
Chesterton snad přijede na sokolský slet do Prahy.
Upřímně Vám tiskne ruce Váš
Karel Čapek
( 1298 ) 29. VII. [ 19 ] 26
Milý pane Tátoši,
jak jen Vás mohlo napadnout, že bych se na Vás vůbec mohl zlobit?
Předně není proč a za druhé to jaksi ani nejde.
Ale jsem jenom zvířecky nepořádný v dopisování, což Vám zajisté není nic nového.
Zato odpovídám nyní najednou na nějaké Vaše tři nebo čtyři dopisy.
Tak tedy:
1.
Se sletem jsem měl zajisté své potíže, byla tu hrůza cizinců, Pen měl asi 60 cizích hostí všech jazyků, zejména těch, kterými nemluvím.
Pan Stephen Graham se choval mravně, jen jaksi urazil ostatní Slovany, což Jan Masaryk na místě šikovně korigoval.
Dále byl u nás W. Steed a mnoho jiných.
Už o tom raději ani nemluvme.
Buď bohu chvála, že na 6 let bude pokoj.
2.
Ty Vaše kulturní zprávy vyšly a budou vždy vřele vítány - jen houšť a hodně pravidelně.
Můžete je posílat vždycky na mne.
3.
Máte pravdu, ale jen zčásti.
4.
Mátušku Dawson Scottovou pozdravujte, budete - li ji vidět, a nějak obratně jí připomeňte, aby nám konkursní podstata po tom zloději Collesovi vyplatila celých 100 %, jinak že budeme mít o Anglii špatné ponětí.
5.
Trapné povídky budou se vždy potkávat s trapnými okolky, to už je v jádře věci.
6.
Na toho Shawa jsem ovšem nevzpomněl.
Pen poslal telegram a teprve zítra nebo pozítří vyjde v Lidových novinách entrefilátko.
7.
To je všechno, nač jste se mne tázal.
Letos asi nepojedu nikam, tj. udělám si jen několik menších výletů.
Jinak nedělám zhola nic, jenom zahradničím a hlavně pěstuju kaktusy ze semínek, což je veliký špás.
Odporučuju.
Půjde - li to takhle dál, nechám literatury a věnuji se zahradnictví - rozhodně spíš zahradnictví než politice.
- Z té Ameriky patrně sešlo, prý to bude filmovat Ufa v Berlíně - pořád ti Němci!
- Byl tu Císař, a Jan Masaryk si Vás chválil, a pan Clerk si na Vás také onehdy vzpomněl.
- Politika je u nás teď tuze ošklivá, je to až nebezpečné.
Nu, přijedete - li v srpnu do Čech, zajisté se u mne stavíte a povíme si o tom všem více.
Zatím pozdravujte upřímně paní Lidku, složte poklonu za mne Mr Velenovi a zas mi brzo pište.
Upřímně Váš
K. Čapek
( 1299 ) [ Před vánocemi 1926 ]
Milý pane doktore,
zůstal jsem Vám tuze dlouho dlužen odpověď ( ostatně " dlouho " a " dluh " mají patrně stejný kořen, ne, pane filologu? ).
Vězte tedy, že jsem velmi dřel, dokonávaje a proškrtávaje nový kus, slující Adam, stvořitel, a měl i jinak mnoho co činit a čím mařit čas.
Zatím už Vaše články vyšly, takže Vás už nemusím stran nich uklidňovat, a mohu jen říci, že čekáme na další.
Nenapsal jste mi, vyšel - li ten článek proti komunismu v té Fortnightly Review.
S panem Collesem je věc v pořádku, jeho závazky převzal nový Authors ' Syndicate.
Šlo tu totiž o jakýsi druh defraudace.
Nevím nic o tom, že Absolute at Large už vyšlo.
Dělal jsem na podzim korektury, ale žádný výtisk jsem dosud nedostal.
- Co se týče toho Španělska, měl jsem jisté pokušení uposlechnout Vašeho lákání;
ale drahý pane, v té době, kdy se chystáte jet, stojíme u nás před prezidentskými volbami, a tu se může stát různé svinstvo někde v novinách, se kterým bych se v mezi svých skrovných sil přece jenom chtěl prát.
Zkrátka myslím, že před těmi volbami nikam nepojedu;
mají být prý v květnu.
- O tom Faganovi ( či jak se jmenuje ) jsem to oznámil Kholovi, který zatím vyjednává s nějakou paní Doris Keanovou, herečkou a ředitelkou divadla, jež si však klade podmínku, že překlad bude předělán, neboť ten Selverův se jí nelíbí, což uvádí pana Selvera v jistou pochmurnost.
Ale abyste nepukl radostí, musím si požalovat, že zase jednatelka Authors ' Syndicatu nám píše, že nakladatelům se jánevímco nezdá all right na překladu Trapných povídek.
Proboha, neurazte se;
dávám to, jak jsem to dostal.
Do třetice překlad pana Hyda byl opravdu špatný, což pan Hyde, se kterým jsem tady v sobotu mluvil ( na Penklubu, kam přivedl svou paní a nějakého pana Hordinga ), sám loajálně doznává.
I vzpomínám si na moudrost otce Shawa, když mluvil o překladech.
V němčině mám také tu historii, i pohlížím na věc se značným fatalismem.
Řekl jsem Kholovi, aby jednání s paní Keanovou protahoval, aby měl ten Fagan čas se vyjádřit;
ale prosím Vás, popožeňte ho, je - li Vám možno.
Onehdy mne navštívil pan Keable, autor Šimona, zvaného Petr.
Je to milý člověk;
prosím Vás, jakápak je ta jeho kniha?
- Dnes večer se jdu zase podívat na našeho starého pána;
chtěl, chudák, jet do Egypta a selhalo mu.
Tihle velcí páni také nic neužijí.
- Prosím Vás, smiřte se se Selverem a řekněte mu, ať něco vybere z Nejbližších věcí a přeloží to pro pana Bona;
měli bychom s ním pořád udržovat spojení.
- Adam Stvořitel nevyjde knižně, pokud nebude uzavřena smlouva s Amerikou;
bojím se špatných zkušeností, jaké jsme udělali v Americe s Makropulem.
Vidíte, člověk ani nemá volno tisknout své věci!
To by tak bylo zhruba všechno, co se týká našich česko-anglických věcí.
Jinak skutečně není mnoho nového, o čem byste nevěděl.
Teď bych rád dokončil knížku svých pseudoliterárních studií a pak, nu, co zas pámbu dá;
vždycky je víc plánů než času.
Vy ovšem jste mi napsal nápadně málo o sobě.
Mluvil jsem v létě pět minut s panem vyslancem J. M.;
byl by rád, kdybyste se nějak se Selverem pobratimil, neboť pak by se ta všelijaká propaganda dala lépe dělat;
ale myslím, že to je těžké, protože Vy oba jste profesorské nátury a krom toho Selver je melancholik a vy jste vegetarián, což, jak známo, je národ zvláště zuřivý a bojující do posledního dechu.
Přeju Vám, paní Lidušce, Masteru Velenovi a všem milým Čechům co nejpěknější Xmas a New Year, děkuju Vám srdečně za Vaše milé dopisy a všecku Vaši opravdu nevyčerpatelnou lásku a ochotu, a jsem
stále Váš
Karel Čapek
( 1300 ) [ Asi 17. ledna 1927 ]
Milý pane a příteli,
prosím Vás snažně, tluka na Vaše dveře jako nezbedný soused, abyste byl té lásky a nadlidské ochoty a přeložil, respektive někomu velmi vlídnému dal přeložit tento dopis do Ameriky;
a aby se to už dlouho nezdržovalo ( jde, jak vidíte, o kousek povinné propagandy ), laskavě jej přeložený do jazyka andělského poslal aneb poslati dal na adresu:
Mr Clarence A. Manning
President of the Institute of
Czechoslovak Studies
Columbia University
in the City of New York.
Budu Vám strašně vděčen, neboť nemám tu nikoho po ruce, kdo by mi podal pomocné ruky.
Odpusťte, že nepíši víc, neboť zrovna u mne zvoní návštěva ( tj. František Langer ).
Nového nic, mnoho práce a chřipky atd.
Pozdravujte paní Lidušku a Mastera Velena a buďte hodně zdráv a pište pro Lidovky.
Váš oddaný
Karel Čapek
( 1301 ) V Praze, 29. V. [ 19 ] 27
Milovaný pane doktore s rodinou,
zdá - li se Vám, že Vám příliš liknavě odpovídám, přičtěte vinu mé zahrádce, která mne ( jsouc od gruntu přestavěna ) tohoto jara zaměstnala úplně, tedy zajisté víc, než se sluší.
Inu, já jsem náruživý člověk, a když se do něčeho dám, nevím, kdy přestat.
Tak Vám děkuju za Vaše milé zprávy a zejména za Váš článek v Přítomnosti, který mne potěšil.
Gratuluju Vám a paní Lidušce k druhému Angličánkovi, který, jak doufám, k nám jednou zanese anglosaský standard of life.
Zítra odjíždím do Paříže, tuze nerad, ale musím;
je mi uloženo představovat literáta mezi žurnalisty, kteří dělají zájezd tam k těm Gallům.
Do Anglie bych jel raději.
Nového nic - jak ošklivě tu bylo před volbami, to víte.
Chestertona jsme zvali z Varšavy, ale chlap špatná nám neodpovídá;
nejspíš o Čechy nestojí, čemuž se většinou nedivím.
Musím jít pakovat kufr, ale chtěl jsem Vás ještě před svým odjezdem pozdravit.
Upřímně Váš
Karel Čapek
( 1302 ) [ Praha 29. srpna 1927 ]
Milý pane doktore,
nebyl jsem v Praze, jsem tu po tento týden a zase pojedu pryč;
tak nevím, zastihne - li mne tu ten Váš Angličan.
Kdybych tu nebyl, tak ať se spojí s Kholem.
Děkuji za článek o Galsworthym.
Jak se Vám vede?
Váš oddaný
Karel Čapek
( 1303 ) [ Asi březen 1928 ]
Milý pane doktore,
prosím Vás, líbí - li se Vám tento článek, nechtěl byste jej milostivě přetlumočit do jazyka anglického?
Seton-Watson ode mne žádá něco pro publikaci k 10. výročí republiky - myslím, že Švehla je v Anglii méně znám, než zasluhuje.
Máte - li do toho chuti, prosím pěkně, učiňte to a pak mi pošlete překlad i s rukopisem.
Upřímně ( i v záporném případě ) Váš
Karel Čapek
( 1304 ) Praha, 9. VIII. [ 19 ] 35
Milý pane doktore,
našel jsem Váš dopis po návratu z cest, takže odpovídám trochu pozdě.
Ta fotografie z Mukařovského není mým majetkem, musel byste požádat autora ( jehož jméno jsem zapomněl;
ale je profesorem fotografie na Státní grafické škole ).
Ostatně je na to už pozdě.
Josef je pryč, a mimoto myslím, že ani nemá fotografie svých dekorací, aspoň ne většinu.
- To o těch Robotech nepovažuju za moc důležité.
- Bojím se, že za trvajícího sucha zahynete hladem;
už ani tráva neroste.
Pozdravujte rodinu.
Váš Karel Čapek
( 1305 ) Praha, 7. IX. [ 19 ] 35
Milý pane doktore,
1. pátečníci nebudou vyhoštěni,
2. manželé Čapkovi děkují za Vaši vzpomínku,
3. a na shledanou v září.
Upřímně Váš
Karel Čapek
O. Scheinpflugová
( 1306 ) Praha, 18. XII. [ 19 ] 38
Milý dr. Vočadlo,
ležel jsem několik dní s chřipkou;
proto jsem Vám nemohl odpovědět hned.
Ten šek už nemám, poslal jsem jej do banky;
i potvrzuji Vám jen takto příjem šeku na 3 guineas od Christian Science Monitoru v Bostonu.
Doufám, že to Vaší pořádkumilovné duši stačí.
Co se toho dalšího šeku týče, dal bych jej rád na uprchlíky, zejména proto, že ani nevím, zač mi jej posílají.
Jenže co tyto řádky píšeme, leží přede mnou daňové předpisy na nějakých 140000 Kč, které nemám, i když zobracím všechny kapsy;
následkem čehož sháním veškeré dosažitelné prachy, abych dal císaři, což jeho jest.
V redakci bývám téměř denně po 7. hodině večer, pokud neležím s chřipkou nebo jiným prevítem.
- Vzpomínám na Vás, že Váš život tam dole není asi žádný med.
Dále: kdo překládal ty mé články pro Monitor, a dostal za to nějaký honorář?
To bych taky rád měl urovnáno.
Doufám, že Vás brzo uvidím v Praze a že si to odnadáváme ústně.
Přeju šťastné svátky rodině!
Vám oddaný
Karel Čapek
LUDMILE VOČADLOVÉ
( 1307 ) [ Asi 13. července 1924 ]
Milostivá paní,
protože dopisy v Glasgowě se ztratily, prosím Vás, abyste doplnila adresu tohoto dopisu;
předpokládám totiž, že zatím došly na mne nové dopisy a že na jejich obálce je napsána adresa slečny Scheinpflugové, kterou já nevím a která byla asi udána na dopisech, které jsem nedostal.
Prosím, buďte tak laskava a expedujte co nejdříve vložený dopis.
Tatoušek je zdráv, třebaže nepravidelně jí, a už se těší na návrat;
já ostatně taky.
V této chvíli ještě nevíme, nemáme - li jet do Irska.
Proto také nevíme, kde bude naše příští adresa;
ale Otoušek Vám to napíše co nejdřív.
Se srdečným pozdravem a díkem
Váš oddaný
Karel Čapek
( 1308 ) [ Praha 7. června 1928 ]
Milostivá paní,
děkuju mockrát za ten článek - ale proč mne Ota nepřišel navštívit, když byl v Praze?
Byl bych ho rád viděl;
prosím Vás, pokárejte ho mým jménem.
Najdete mne v redakci kdykoliv kromě pátku k 7. hodině večer.
S políbením ruky
K. Čapek
VÁCLAVU VYDROVI
( 1309 ) [ Začátkem roku 1927 ]
Milý pane režisére a majstře,
rád bych Vám jenom připomenul toto: bude - li se Vás někdo ptát, co se vlastně dělalo a povídalo na tom silvestrovském večeru, neříkejte nikomu nic, jen to, že to dr. Čapek sám otiskne, až bude chtít.
Jde mi o to, aby ti lumpové z novin museli ještě nějaký čas lhát, vymýšlet si a kroutit se tak, aby každý viděl, co je to za ptáčky.
A až toho ještě hodně nalžou, otisknu doslovně celou tu koledu, aby se jim každý vysmál.
Proto jsem tak dlouho odkládal odpověď, jak jen bylo možno;
zítra ( v neděli ) to dostanou z několika stran najednou.
Tak nám, drazí herečkové a mistři, pomozte tím, že zatím nevycinkáte mou závěrečnou pointu, tj. text té koledy.
Upřímně Váš
K. Čapek
( 1310 ) 12.
I V. [ 19 ] 27
Drahý pane režisére,
protože nijak netoužíme po tleskajícím ani po pískajícím publiku, vyhneme se uctivým obloukem dnešní premiéře.
Prosíme Vás, abyste v případě, že by kus měl skutečný úspěch, poděkoval publiku jménem nepřítomných autorů.
Vám pak i panu Karenovi děkujeme upřímně za práci, kterou jste si s naším kusem dali, a za Vaši krásnou hru.
Přejeme Vám, abyste srazili vaz.
Pozdravte pana Karena a dejte mu a panu Vojtovi přibalenou knížku.
Vám upřímně oddaní
Čapci.
( 1311 ) Praha, 29. ledna 1937
Drahý pane vrchní režisére, milý Václave Vydro,
nevím ještě, vrátím - li se se ctí z dnešní premiéry Bílé nemoci;
ale už teď mě to nutká, abych poděkoval vám všem, kteří v mém kuse hrajete, za všechnu lásku, kterou jste věnovali svým rolím.
Vím, že jste to nedělali kvůli mně, ale pro své umění a pro naše divadlo;
přesto bych rád projevil svou vděčnost a radost všem účinkujícím, a proto Vás jako hlavu Klubu sólistů prosím, abyste ode mne přijali ve prospěch sociálních účelů Klubu celý autorský výnos dvanácté reprízy Bílé nemoci.
Doufám, že Vy a Vaši kolegové neodmítnete tento skromný projev vděčnosti, a proto prosím současně ředitelství Národního divadla, aby autorské tantiémy z dvanácté reprízy poukázalo k Vašim rukám.
Pokud mi na to nestačí čas, prosím Vás, poděkujte za mne všem spoluúčinkujícím.
Vám srdečně a přátelsky
oddaný Karel Čapek
( 1312 )
Bývalá německá herečka v Innsbrucku atd.,
dnes v chudobinci v Žluticích.
Prosím, poslat jí přiložených 50 Kč jménem Klubu sólistů.
Bude to pěkné gesto, když jí to pošlou kolegové.
K. Č.
MARII WEATHERALLOVÉ
( 1313 ) [ 1930 ]
Milostivá paní,
prosím pěkně, mohla byste mi tu Russellovu knihu The Conquest of Happiness poslat [ * na účet Aventina ]?
Rád bych pojal Russella do těch Knížek životní moudrosti, které vydávám u Štorcha-Mariena.
Vám oddaný
Karel Čapek
( 1314 ) Praha, 26. I. [ 19 ] 38
Milostivá paní,
dodatečně ještě děkuji za ten portrét TGM - a za ty rukavice k Ježíšku.
Jste hrozně milí.
Cesta devíti hodin by šla jako závěr Hovorů.
Toho času pro ni nemám místa v žádném jiném souboru.
" Parta " dá práci, že?
Kde si seženete ten havířský slang?
Se srdečným pozdravem Vám upřímně oddaný
Karel Čapek
( 1315 ) Praha, 18. března [ 19 ] 38
Dear Mrs Weatherall,
děkuji za dopis;
nevím, jakou úpravu si pan Unwin představuje.
Ta Cesta devíti hodin je prostě reportáž z pohřbu;
těžko ji může měnit, kdo tam nebyl.
Nevím, podle kterého vydání jsou Hovory překládány;
definitivní vydání má závěrem Mlčení s T. G. Masarykem - doporučoval bych vřele, aby to Mlčení v anglickém vydání nechybělo;
to víte, Angličanům se dá právě mlčením mnoho říci.
Sdělte, prosím, panu Unwinovi, že by tam to Mlčení mělo být.
Jaksi se divím, že ještě nevyšla Cesta na sever, jež byla už tak dávno ohlášena.
Nevíte, co s tím je?
Srdečně Vás pozdravuje
Vám oddaný
Karel Čapek
( 1316 ) Praha, 5. listopadu [ 19 ] 38
Dear Mrs Weatherall,
odpovídám na Váš dopis trochu pozdě, ale to víte, byly jiné starosti, než aby člověk myslil na své knížky.
Je pro mne dost sporné, mají - li se v První partě anglicizovat ta česká jména.
Čím víc skutečného, odborného a lidového slangu nebo argotu, čím víc nářečí, tím víc je v nesouladu, nechají - li se jména česká.
Vždycky mi skřípe, když se přeloží do češtiny třeba holandský selský román, nechají se holandská jména a mluví se tam hanácky, aby to mělo lidový kolorit.
Je to nepřirozené.
Buď celý román " zespisovnět " a nesnažit se lokalizovat jej jazykově ( tím jej také ochudit o kolorit ) - nebo být důkladný, a přizpůsobit jej i jmény a jinými okolnostmi tomu prostředí, do jakého je jazykově umísťován.
Co z toho dvojího volit, ponechávám překladateli.
Děkuju za Vaše zprávy.
Vyřiďte, prosím, také můj dík neznámému dárci na československé emigranty, a srdečný pozdrav Mr Stanley Unwinovi.
Srdečně Váš
Karel Čapek.
RICHARDU WEINEROVI
( 1317 ) 13. IV. [ 19 ] 23
Milý Richarde,
vážím si náramně pánů Soupaulta a Quinta, již proto, že jsem od nich jakživ ničeho nečetl, ale bohužel nemohu je obklopit literární a uměleckou obcí, předně proto, že s ní nemám opravdu co dělat, a za druhé proto, že odjíždím v nejbližších hodinách do Itálie, kde zůstanu nejméně do konce května.
Ani Josefovi to nebude dobře možno, neboť zrovna v květnu se u něho zboří kamna;
hledí totiž, abych to tak po sprostu řekl, otcovským radostem vstříc.
Doufejme, že to dopadne hladčeji nežli jeho kus.
Ať Fricek ty hosty dovede k paní Rosenkrancové a uchrání je před slečnou Braunerovou;
možno je uvést též k paní Tilschové.
Nejsem na Vás, milý Richarde, nemluvný;
snad se z Itálie stočím přes Paříž, a pak bohdá shledáte, že mohu - li mluvit o hloupostech, které se nepíší v dopisech, mám mnoho řečí jako vždy;
ale píšu nerad, toť pravda, neboť psát je řemeslo.
Srdečně Váš
K. Čapek
( 1318 ) 10. X. [ 19 ] 29
Milý Richarde a vážený Weinere,
na mou duši jsem nemyslil Vás tím svým po Paříži pobíhajícím krajanem, nýbrž mínil jsem študenty, diplomaty nebo jiné flákače, jejichž času bych si vážil méně než Vašeho.
Ale když jste to potáhl na sebe, nezbývá mi než poděkovat Vám za Vaši ochotu a poprosit sestru, která včera odejela do Paříže ( a bydlí XVI, Vaugirard 1 bis, Trianon Palace Hotel ), aby Vám vtiskla do zdráhající se dlaně osm františkánů výloh, které jsem na Vás uvalil.
Máte - li jinak něco pro mne, pošlete mi to, prosím pěkně, po ní;
myslím totiž, že to je pro Vás pohodlnější.
Prosím Vás, sdělte s ní, kde se prodávají desky Parlophone;
píšu jí, které bych chtěl, - v Praze, pokud vím, se vůbec neprodávají.
A chcete - li být moc laskav, poučte ji, kde je hlavní sklad Pathé a Odéon ( který má pěkné desky španělské ), abych jí mohl uložit, aby pro mne získala katalogy, coûte que coûte.
Katalogy z His Masters Voice dostanu kompletní z Anglie - panečku, Englišmeni, to jsou jinší obchodníci.
Ale myslím, že v nich nebudou francouzské kolonie.
Náruživě rád bych sehnal nějaké desky z Indočíny, Madagaskaru, Tahiti, Martiniku, Guadelupu, S. Dominga;
dále ( jsou - li ) námořnické desky francouzské.
Pane drahý, kdybyste na něco takového ( a podobného ) kápnul ať v podobě desek, nebo katalogů, rozpomeňte se na mne a pořiďte mi to, ( Maroko a Alžír si mohu objednat odtud ).
Budu Vám ještě zavázanější než teď a budu se ještě víc stydět za to, že obtěžuju své bližní;
ale zato má láska k lidstvu vůbec a k Vám zvláště ještě vzroste.
Srdečně Váš
Karel Čapek
ARNOŠTU WINTROVI
( 1325 ) 18. prosince 1938
Milý pane senátore,
děkuju za Váš čtenářský dopis.
Člověk se čas od času přece jen dovídá, že nepíše do prázdna, a to je snad to nejlepší, co ze svého věčného škrábání má.
S upřímným pozdravem Vám oddaný
Karel Čapek
JIŘÍMU WOLKEROVI
( 1326 ) [ 15. března 1922 ]
Milý pane,
až se vrátíte do Prahy, navštivte mne ve věci vašeho Hrobu, zajímavá hra, ale potřebovala by většího přepracování.
Váš K. Čapek
JIŘINĚ ZÁBRANOVÉ
( 1327 ) Praha, 13. XI. [ 19 ] 38
Milá a vážená paní učitelko,
ne, nežili jsme v podvodu, ale teď žijeme ve špatné a přechodné době.
Na mnoho si musíme zvykat - a sbírat síly pro časy trochu lepší.
Například sbírat slušné, nezpronevěřilé lidi, kteří udrží své beranství v nové protireformaci, která tu je.
Věřit dál, třeba jen ve skrytu své komůrky.
Uvidíte, brzo bude takových víc, než si kdo myslí.
Se srdečným pozdravem Váš
Karel Čapek
BOHUŠI ZAKOPALOVI
( 1328 ) 19. XI. [ 19 ] 24
Drahý Mistře,
tak prý Vám už je padesát let;
není to sice mnoho, ale přece jen je to příležitost, abych Vám potřásl rukou a poděkoval Vám za krásné, veselé i dojaté chvíle, které jste mi jako divákovi poskytl, a abych Vám přál zdravíčko;
ještě toho musíte nahrát víc, než jste nahrál dosud, aby bylo v Čechách veseleji i něžněji.
Až Vám bude šedesát let, přijdu s kyticí;
za to mně musíte něco krásného zahrát, až mně bude jednou šedesát.
Tisknu Vám srdečně ruku a přeju Vám všecko nejlepší.
Upřímně Váš Karel Čapek
JOSEFU ZUBATÉMU
( 1329 ) V Praze, 6. června 1925
Slovutný pane prezidente,
dovoluji se sděliti s Vámi, že jsem dopisem literárnímu odboru při IV. třídě České akademie rezignoval na členství, kterým jsem byl právě mimo nadání poctěn.
Považuji za svou povinnost Vás jakožto prezidenta Akademie o tom uvědomiti.
Prosím, abyste přijal ujištění mé obzvláštní úcty a soudil shovívavě o pohnutkách, které mne vedly k tomuto kroku, podmíněnému vážností k České akademii jako celku.
Jsem, vážený pane prezidente, Váš uctivě oddaný
Karel Čapek
LUDMILE ŽOFKOVÉ
( 1330 ) Praha, 23. II. [ 19 ] 35
Vážená paní ředitelko,
pokládám vyučování v literatuře za věc tak dalece pedagogicky odbornou, že si neosobuju právo do toho mluvit.
Psát knížky je něco jiného než vědět, jak zasvěcovat děti v písemnictví.
Nesporně máte pravdu, že se děti mají učit číst knihy s uspokojením a užitkem a ne odříkávat jména autorů a knih.
Ale opravdu vést k literatuře, to, myslím, není jenom věc metody, ale také a hlavně jistého učitelského umění.
Upřímně Váš
Karel Čapek
Dodatky
JOSEFU FISCHEROVI
( 1331 ) Praha, 19. I. [ 19 ] 32
Milý Fischere,
odpusťte, ani ten krátký článek Vám raději nenapíšeme.
Nebyla by to příjemná kapitola - naše maminka nebožka skoro celý život prostonala.
Tož omluvte nás.
Vám oddaný
Karel Čapek
FERDINANDU PEROUTKOVI
( 1332 ) [ Před 15. březnem 1938 ]
Milý Peroutko,
posílám Vám k náhledu kopii svého úvodního slova k chystané publikaci o duchu a kulturním obsahu našich dějin, pro niž jste laskavě slíbil svou spolupráci.
Snad Vám ten úvod naznačí lépe než dopis, jaký ráz má zhruba ta publikace mít.
Prosím, abyste mě laskavě upozornil, obsahuje - li můj úvod nějaké nepřesnosti, které by bylo lépe opravit.
O rukopis Vaší statě a výbor z dokumentární citace prosíme do 15. března t. r., aby bylo pokdy na překlady publikace.
V dokonalé úctě Vám oddaný
[ Karel Čapek ]
KARLU TRAPLOVI
( 1333 ) V Praze, 7. července 1934
Velevážený pane ministře,
byl jste tak vzácně laskav a věnoval jste už jednou svou pozornost věci, se kterou jsem si nevěděl rady.
To mi dodává odvahy, abych Vás poprosil o Vaše mínění v záležitosti, ve které se nemohu zbavit pocitu křivdy.
Věc je v krátkosti ta:
Po deset let mne okrádalo nakladatelství Aventinum o honoráře, které mi podle smlouvy náležely.
Za těch deset let to dělalo 127000 Kč;
dále asi o 14000 Kč byl zkrácen můj bratr a 44000 Kč bylo zpronevěřeno panu prezidentu Masarykovi na honoráři, který mu připadal z Hovorů.
To vše jsem se dověděl teprve při zhroucení Aventina v roce 1931.
Na té nepěkné věci mne hnětlo nejvíc to, že měl být o svůj honorář připraven i pan prezident, respektive jedna chudá rodina po zabitém havíři, které pan prezident předem určil svůj podíl z Hovorů.
Abych ty peníze zachránil, vzal jsem na sebe jeho ( i bratrovu ) pohledávku a dohodl jsem se s firmou Aventinum tak: že mi na úhradu zpronevěřených peněz odevzdá Spisy bratří Čapků a Hovory s T. G. Masarykem do výše utrpěné škody.
Ty knihy jsem odevzdal do prodeje nakladatelství Fr. Borový, aby z jejich výtěžku uhradilo:
1. dluh panu prezidentovi, 2. dluh mému bratrovi, 3. částku 127000 Kč, připadající na mne.
( Přitom jsem zakoupil zbytek nákladu Spisů bří Čapků a Hovorů od firmy Aventinum a odevzdal jej firmě Borový jako svůj " vklad ";
neboť jinak by při rozvratu Aventina byly ty knihy rozprodávány za babku a tím by ovšem znehodnotily i tu část knih, která měla sloužit k úhradě oněch pohledávek;
ale to už je jiná kapitola, která se netýká mých trampot. )
A nyní si berní správa na Královských Vinohradech vzala do hlavy, že těchto 127000 Kč ( které jsem nedostal a které teprve mají být realizovány prodejem knih ) představuje můj řádný jednorázový literární příjem za rok 1932 a chce je podle toho zdanit s příslušnou progresí.
Cítím to ve svém laictví jako hrubou křivdu: že bych tou progresí byl já pokutován za to, že mne někdo jiný po deset let okrádal.
Nabízel jsem berní správě, aby těch 127000 Kč rozdělila na minulých deset let, kdy jsem byl o ně zkracován, a přesně jsem propočítal podle vydání jednotlivých knih, kolik na který rok připadá.
Na to berní správa nechce přistoupit - proč, tomu nerozumím.
Nabízím druhou alternativu: aby zdaňovala ty částky, které mně ( po úhradě pohledávky pana prezidenta a mého bratra ) firma Borový vyplácí a bude vyplácet na úhradu těch 127000 Kč.
Domnívám se, že berní správa bude ovšem hledět, aby ze mne vymačkala co nejvyšší zdanění;
já vím, že to je její zatracená povinnost, ale to mne nezbavuje trapného pocitu křivdy.
Zachránil jsem fisku nejen těch 180000 Kč, které byly zpronevěřeny a utajeny a tím by byly unikly zdanění, nýbrž celý téměř milionový náklad knih, které by byly znehodnoceny i ke škodě eráru.
A za to mám pod titulem progrese z částky, kterou jsem nedostal a kterou dosud nemám, platit jakousi pokutu ve výši pár desítek tisíc korun.
Kdyby, nedej bože, se něco stalo firmě Borový, neuvidím ty peníze vůbec nikdy;
přesto je berní správa považuje za " jednorázový řádný příjem ".
To mi nejde do hlavy a nelíbí se mi to i mravně;
kdekdo, i dobří právníci, nad tím kroutí hlavou.
Proto vás prosím, pane ministře, abyste mi laskavě aspoň jednou větou nebo vzkazem dal vědět, je - li to tak v pořádku.
Kdyby ano, tedy se s tím smířím;
obracím se k Vám spíš proto, aby se ze mne nestal občan, který se s rozhořčenými pocity potýká s erárem jako s nepřítelem.
Ten stav ducha by se jaksi nehodil do mého krámu.
Prosím upřímně, abyste mi odpustil, že Vás obtěžuju takovými maličkostmi;
já vím, minima non curat praetor.
Dovoluji si připojit kopii námitek, které byly sestaveny advokátsky;
mně osobně je věc jasnější, je - li řečena po laicku.
Dovoluju si Vám, pane ministře, přát dobré a klidné zotavení o prázdninách;
ministr financí to jistě potřebuje ještě víc než my ostatní.
Vám v dokonalé úctě oddaný
Karel Čapek
( Praha XII, 1853.
Telef.
54211 )
JANU GRMELOVI
Na královských Vinohradech, dne 9. V. 1922
Vážený pane,
posílám Vám zpět překlady z Hasenclevera, který se nám bohužel k provozování nehodí.
Zároveň Vám s díky vracím Hauptmannova Petra Brauera;
věc je sice pozoruhodná, ale vedle jiných věcí Hauptmannových, u nás dosud nehraných, přece jen druhořadá.
S projevem veškeré úcty
dr. Karel Čapek
Kniha a dva rukopisy.
Panu
Janu Grmelovi
V Praze VI
Neklanova 11
ŠŤEPÁNU JEŽOVI
[ 10. července 1917 ]
Milý Ježi Ježečku,
je zrovna neděle, mladý Foustka je někde na koni, hrabě a Prokop jsou na lovu, a tak používám volné chvíle k tomu, abych Vám napsal, že jsem si na Vás často už vzpomněl a že přes všechnu pražskou bídu se těším na dobu, kdy se zase s Vámi sejdu.
Po této captatio benevolentiae se obracím přímo k věci a prosím Vás:
1. abyste mi laskavě koupil a poslal 4 krabice dutinek Abadie č. 2, nebo kdyby nebyly Abadie, kterékoliv jiné dutinky, ale v každém případě č. 2.
Tady je koupit nemohu, a když je bratr z Prahy pryč, nemám na koho se obrátit.
2. abyste mi napsal, co je v Praze nového, co vychází, co se píše, co dělá přítel Šalda a jeho věrní, a vůbec vše, co se může jmenovat informace nebo klep.
3. abyste mi dal vědět o našich přátelích, tj. o sobě, o panu Kleinerovi, Tučném, Zrzavém atd.
Bratr totiž je lenoch na psaní, a i když je v Praze, nechává mne dočista beze zpráv.
My se tu máme hmotně dobře;
morálně je člověk rozrušován vším tím, co je v novinách;
a co se týče nálady, tož jsme až příliš často otravováni ledačíms.
Nu, naříkat si netřeba;
nejhorší je, že pořád mi schází chuť k práci;
nedělám opravdu skoro nic, a co udělám, nestojí za řeč: viz Vaškův smutek, který mne těší jen tím, jakou díru dělá do programu Moderní revue.
Že jsme se tam spolu sešli, mi udělalo radost.
Mimoto rád bych pracoval na své estetice, ale nemám k tomu skoro kuráž;
musel bych na tom mnoho měnit, a nějak mi to roste přes hlavu.
Snad se ještě pokusím.
Nu a co Vy?
Pojedete někam?
Zůstanete - li v Praze, jistě použivejte volného času k tomu, abyste nechystal hodně literatury;
nezůstávejte na těch drobných referátech v Moderní revui, to člověka utlouká.
- Brzo už snad vyjde má knížka - nebude - li odložena vůbec na podzim.
V tom případě, prosím Vás, hlídejte v novinách i v revuích, aby mi neušel nějaký referát.
Víte, že si potrpím na nepřízeň osudu.
Prosím tedy, abyste mi koupil a poslal ty dutinky, a hlavně, také mi něco napsal.
Mějte se pěkně, milý Ježi, pozdravujte známé a nábřeží a nezapomeňte na Vašeho oddaného
K. Čapka
( Chýše u Žlutic, zámek )
Mladý Foustka Vás vzkazuje pozdravovat a děkuje za lístek
Prosím vás, ať mi pan Kleiner v Kolíně koupí zase nějaké športky nebo dramky nebo uherky!
Ať nezapomene!
Nezlobte se, že Vás obtěžuji!
Srdečné díky předem!
[ 4. srpna 1917 ]
Milý Ježečku,
trochu pozdě sic, ale přece upřímně a vřele děkuji Vám za Váš dopis.
Bratr mi píše, že Vás opět našel v Praze, znuděného a patrně i dopáleného na svět, ale přece, jak doufám, vždy plného naděje.
Kolikrát jsem si na Vás v minulých dnech vzpomněl, že bych potřeboval Vaší pomoci a pobídky, když mi už klesala mysl.
Bylo mi už velmi smutno, ale teď se zase začínám zotavovat.
Tak doufám, že 20. září se už vrátím do Prahy, tedy za 6 neděl asi, a těším se už na to nesmírně.
Z velmi různých a závažných příčin jsem se nedopracoval k spokojenosti se svým stavem zde, a ukrutně mne pálí dobré bydlo, hlavně proto, že není dobré a že skromnější bidélko mé pražské klece je nesrovnatelně lepší a šťastnější.
Mais passons!
Často večír si myslím, jak rád bych s Vámi a panem Tučným i Kleinerem seděl v kavárně, přes všechnu otravu!
Nezapomeňte je ode mne pozdravovat.
- S prací, na kterou jsem se chystal, není nic;
nejde to z vnějších i vnitřních příčin.
Jsem schopen duševního života patrně jen tehdy, když jsem na svobodě.
Vyřiďte staršímu Čapkovi, aby se zeptal Arnošta Procházky, řekl - li on tomu Novákovi o té próze ( Oslava ), a nestojí - li tedy na mém slově, že ji dám do Moderní revue.
Jinak jsme zdrávi, já i Jiříček, a zdá se mi, že jsem dokonce ztloustl.
Srovnáváme se stále dobře následkem vzájemné shovívavosti.
V zimě nás čekají patrně nové odvody.
Kdypak už bude konec těm egyptským ranám.
Děkuji Vám srdečně za ty dutinky a ještě víc za ten tabák.
Všechno Vám zaplatím vděkem i penězi, až se vrátím do Prahy.
Se srdečným pozdravem
Váš K. Čapek
Praha, 5. 2. 1935
Milý Ježi,
tak se u mne zastavte někdy po poledni, když máte školu jen do 12. hodin, tedy ve čtvrtek nebo v úterý;
máte to ke mně pár kroků do Úzké 28.
Váš
Karel Čapek
[ Praha 18. února 1935 ]
Milý dr. Ježi,
tak rychle to nepůjde, nejdřív se musí Státní nakladatelství dohodnout s Borovým, se kterým mám generální smlouvu.
Teprve když se dohodnou, budeme o tom přemýšlet konkrétně.
Srdečně Váš
K. Čapek
16. II 1936
Milý Ježi,
teď o mně vyšly monografie dvě ( od Mukařovského a Černého );
myslím, že by to zatím mohlo stačit;
asi by v třetí monografii nebylo mnoho nového.
Nebylo by lépe počkat?
Kdybych měl volit, přál bych si nejspíš, aby o mně psal Ferdinad Peroutka, který to už dávno slíbil;
ale pokud nebude hotov s Budováním státu, tak to určitě nebude psát.
-
S pozdravem
Vám oddaný
Karel Čapek
č. 1853
FRANTIŠKU OBZINOVI
[ 31. KVĚTNA 1920 ]
Vážený pane,
pan Štorch mi právě přinesl Musaion.
Dopadl skvěle ( až na ty Přítelkyně Zrzavého );
opravdu překrásně;
obrázky i text jsou tištěny dokonale, a ještě jednou Vám děkuju za vzornou práci, kterou jste si s tím dal.
Pak je i pro mne radost pracovat, když se to tak dobře povede.
- Říká mi pan Štorch, že čekáte ode mne druhou část Malého děvčete.
Já jsem nic nedostal, korektury, které jsem dostal, jsem už dávnou Vám poslal.
Patrně se Vaše zásilka ztratila.
Máte - li korektury od paní Koželuhové, nemusíte mně už posílat a tiskněte!
S projevem dokonalé úcty Váš oddaný
K. Čapek
V Praze, 29. V. 1926
Drahý pane impresore,
děkuji Vám co nejsrdečněji za zásilku Vašich krásných knih;
čím se Vám za takovou laskavost mohu odvděčit?
Za druhé Vám děkuji za Vaše tak vlídné pozvání;
chtěl jsem podniknout nějaké výlety letos zjara, ale přišly mi do toho návštěvy cizích literátů a nyní ještě vleklá bronchitida, která mne drží doma.
Ale až jednou budu v Brně a budu mít volný den, zaskočím si k Vám, abych se podíval, jak děláte tak pěkné knížky.
Jsem v upřímné úctě Váš
Karel Čapek | koresp2a |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku I. (1914) (c), Žánr: odborné texty
FRANTIŠEK TUČNÝ:
O MOUDROSTI VZRŮSTU, UCELENOSTI A SÍLY
Je obtížno pročísti tuto malou knížku, ne pro její obsah, ale pro její špatnou češtinu, pro její tón, jakým se tu mluví o " kuňkání Feuerbachově " nebo vyhlašuje, že " není českého národa, je jen česká luza ", - snad se bude autor sám jednou červenati za takové boucharonství;
dále pro neřád filozofického jazykového barbarství, jako " dění sebe k sobě ", " zjáovění ", " nepojáověn ", pro dekretování historických faktů, jako že " Napoleon... není myslitelný leč za nepřátelství proti bohu, leč za usilování o jeho bezživotí ", nebo že Německo se bouřilo roku 1848 proti vládě ne z pohnutek sociálních, nýbrž z reakce proti " nutnému rozumu " hegeliánskému - " bylo věcí pouhé náhody, že boj ten byl i bojem sociálním ".
Ale to vše jest snad vedlejší.
V podstatě autorovi jde o polemiku proti Šaldovým " nadosobním hodnotám ", o obhájení Stirnerova individualismu a konečně o jakousi metafyziku " já ".
Dle F. X. Šaldy je nutno překonati individualism nadosobními hodnotami;
ale je možno, rozumuje Tučný, něco nadosobního, nějaké " nadjá " ( autor píše " ja " ), je možno " nadjá ", aby tím nebylo zároveň zrušeno " já "?
Nemůže existovati " nadjá ", jako nemůže existovati nadjsoucnost;
tedy nadosobní je iluze, nihilismus atd.
- K čemu, táži se, je celá tato polemika?
" Nadosobní hodnoty " je patrně totéž, čemu se běžně říká též " kulturní hodnoty ", " duchové statky " atd.;
tedy naprosto ne nějaké " nadjá ".
Tučného polemika je zcela zbytečná, protože útočí na neexistující tezi, protože danou tezi zaměňuje jiným pojmem a pak vyvrací tento.
Za druhé autor hledí obhájiti Stirnerův individualism jako " spásu světa " a klade svůj vlastní, svou víru v suverénnost " já ".
Zde není místa na to, hádati se o individualism a Stirnera;
otázka je, jaký individualism míní autor.
Jednou ( str. 86 ) zdá se jím míniti " vůli k já ";
máme chtít býti " já " ( 90 );
ale zároveň " učiniti sebe egoismem není v naší moci " ( 91 ) a " bytí a nebytí jeho ( individualismu ) není věcí chtění lidského " ( 75 ).
Ale horší je to s " já ":
Nejprve ( str. 9 ) paráduje " já " jako " plnost noetická ";
avšak noetické " já " je jenom protiva objektu a noetický individualism je ostatně jen solipsismem.
" Já " v moderním individualismu je však především sociální, jako protiva společnosti, státní svázanosti atd.;
u Tučného se " já " tříští: je už tvořitelem světa ( str. 79 ), " stávání se já je tvoření vnějška ", " já " bylo dříve než svět ( 107 ), tedy i dříve než společnost.
Tučný nerozumí individualismu, domnívá - li se, že může " jedince " učiniti beze všeho metafyzickým " já " nebo libo - li absolutnem, jež předcházelo světu.
Bylo - li Tučného " já " dříve než svět, jak se mohlo rozdrobiti ve Stirnerovy " jedince "?
Jak je možno dojíti od noetického subjektu, jenž " tvoří svět ", k sociálnímu jedinci?
Je zřejmo, že Tučný nepracuje s určitým pojmem " já ", nýbrž se slovem " já ".
Slovo " já " může znamenati jednou sociálního jedince, jednou noetický subjekt, jednou metafyzický poslední pojem a jednou morální postulát;
to jsou velmi různé věci, ale Tučný šidí se jednotou slova " já " a nevědomky se protlouká mezi těmito nesrovnatelnými významy, z čehož nemůže vzejíti ani nic moudrého, ani uceleného.
Abychom pomohli Tučnému, zkusme abstrahovati od tohoto změtení a pojmouti jeho " já " jako postulát, jako ideál individualismu.
Ani zde však nejsme na solidní půdě, která by umožnila diskusi.
Pravé " já " je dle autora naprostá svoboda;
tuto svobodu dekretuje celou řadou " musí se " a " nesmí se " - poroučení zdá se vůbec býti force individualismu.
Především musíme se zbaviti idejí, abychom se nestali jich otroky;
dále musíme překonati city, jež jsou prvek otrocký;
pravé slovanské " já " je síla, dělání, tvoření.
A toto vzniká z citu: musím dělati, protože cítím ( 99 );
" musí se " je patrně poslední slovo celé této svobody.
- Ale co jest to " já ", jež " má se uskutečniti "?
" Já ", uklidňuje nás Tučný, nechce vyhladiti ani pud, ani cit, ani rozum ( 92 ), nýbrž podrobiti si je;
především musí překonati cit tím, že si jej uvědomí ( 98 ), přirozeně ne jako cit ( neboť tím by nebyl překonán ), nýbrž jako živé " já ".
A tím je bludný kruh uzavřen: " já " se tu definuje jakožto " já ", " já " jest uvědomění čili " zjáovění ", " já " jest " já ", tak jako Alláh jest Alláh, a věřícímu není třeba dalších důvodů.
Ale přece nám Tučného definice napovídá něco určitého:
Uvědomiti si sebe jakožto " já " neznamená nic jiného než učiniti sebe sama předmětem svého vědomí, obrátiti svou pozornost na sebe sama, učiniti ze sebe sama obsah svého vědomí čili svou ideu.
Je pravda, že ideu, kterou máme o sobě, že své " já " rádi formulujeme podle svého citového života;
ale koneckonců je to vždy produkt reflexe a výsledek činnosti abstraktivní, nikoli však bezprostřední datum žití.
" Já " je jedna z idejí, kterými se subjekt občas zaměstnává, nic více;
a protože podle radikálního individualismu Tučného musíme se zbaviti všech idejí, měli bychom se vlastně zbaviti i své ideje o sobě čili ideje svého " já " Avšak Tučnému se stále mate " já " jakožto obsah vědomí a " já " jako vědomí samo, jako subjekt sám, jako člověk sám.
Proto jeho etický postulát " já " znamená jednou více vniternosti, jednou více sebekontroly;
jednou " já " egoistické a jednající ( praktické ), podruhé " já " reflektované ( teoretické );
a tak nevycházíme z rozporů a protismyslností, které konečně propukají až zábavně v jeho metafyzice " já ".
V této " metafyzice " se omezím na několik juxtapozicí.
Jádrem člověka je " já ": duch náleží vnějšku (! ) stejně jako hmota ( 102 ).
[ * Toto bizarní tvrzení je důsledek právě naznačeného změtení:
" Já " jakožto idea není totožné s duchem, neboť duch obsahuje mnohem více než " já ";
a ježto " já " je Tučnému zároveň subjekt sám ' je všechno duchové, co není " já ", nutně i mimo subjekt ' tedy je zevní, tedy duch je právě tak " zevní " jako hmota.
Takové změtení lze sledovati všude. ]
Hmota i duch jsou činnosti " já ", nebo přívlastky ' nebo i výtvory " já " ( 102 );
ale zároveň ( 104 ) člověk je musí ze sebe vymýtiti ( vymýtiti ze sebe své vlastní funkce, své atributy! ), musí se z nich vyzouti ' neboť je protikladem jich ( 111 ).
" Já " znamená dokonce negaci vnějška, totiž ducha i hmoty: má - li tu býti " já ", nesmí tu být vnějšek ( 111 );
ale přitom " hmota a duch budou tu nejvíce, když ' já ' tu bude nejvíce, a ' já ' tu bude nejvíce, když hmota a duch ( sc. vnějšek vůbec ) tu budou nejvíce " ( 104 ).
To tedy jsou přímé rozpory.
A dále:
" Stávání se ' já ' je tvoření vnějška " ( 104 );
a přece " já " už tu bylo dříve než světy, dříve než vznikly ohnivé plyny, takže teprve okolo " já " začal svět vznikati ( 107 )!
Bylo - li " já " dříve, než vznikl svět, bylo už, kdy ještě nebylo vnějška, kdy nebylo pro ně žádného objektu;
ale ( 104 ) samo " já " není přece nic jiného než absolutní rozlišení subjektu a objektu!
A dále, na str. 105 " já ", duch a hmota jsou, ale jen v mysli, v duchu lidském, v rozumu - ve skutečnosti ( zatím ještě ) ne!
Dále doufám není ničeho zapotřebí.
Dovedu sice oceniti horečný a vskutku zcela osobní temperament, se kterým Tučný filozofuje;
jeho předností je, že nemyslí knižně, ale jeho chybou je, že myslí verbálně, že myslí slova, a ne věci.
Pěkné je, praví - li Tučný:
" Než proto, že pálí něco člověka uvnitř, není tím ještě řečeno, že musí být tento problém rozřešen...
Což... kdyby právě bylo největší nutností zrovna dnes setrvati při palčivém nitru, a ne mu unikati?
Což kdyby bylo zrovna největší škodou sobě pro nesnesitelnost podléhati pudům rozřešiti ten problém?
Ano, v tom je to. "
Ano, v tom to je, že sám bez hlubšího promyšlení podlehl špatným pudům řešení;
v tom to vězí, že se nepoddal dobrým pudům tázání, hledání a pomalého poznávání.
Přehled 15. 5. 1914 | ockc14c |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku I. (1917) (c), Žánr: odborné texty
FRANTIŠEK TUČNÝ:
V BOJI O NÁROD
Knížka tato ( vytištěná už v roce 1915, ale vycházející teprve nyní, ve změněných poměrech cenzurních ) už svým podtitulem " Myšlenky bludaře " vyvolává především otázku:
Je toto tak otevřeně doznané " bludařství " upřímným sebepoznáním, nebo jen bojovným gestem?
Nikdo přece, jak poznamenává Chesterton, ať učí a věří čemukoliv, nepovažuje v hloubi srdce svou víru za blud nebo kacířství.
Patrně tedy i náš filozofický " bludař " hledá po svém způsobu pravdu, a nikoliv blud;
avšak kdo jde někudy sám, skoro samotářsky, a kdo jde směrem, kde není vyšlapané a schůdné cesty, může sám o sobě říci, že bloudí.
Fr. Tučný říká to o sobě právem.
Nepochybuji, že jeho duchový, řekl bych aristokratický nebo nadčlověcký individualism, v němž vidí rozhodnutí boje o národ, je bludem.
- Tučný přehlíží předem ideový vývoj našeho národa.
Praví, že zprvu jsme žili náboženstvím, ale náboženství " vyžírá život ";
pak vědou, ale " vědecký idiotism " a realism umrtvuje život;
konečně estetismem a subjektivismem, jež život vyžívají, ale netvoří ho.
A tak všechno, co se u nás dálo, vedlo jen k pustotě;
nežili jsme svým a silným životem, volným a nezotročeným, a končili jsme dobou hmotařskou.
" A tu, když tak v smutku a tesknotě znechucen a znepokojen skutečností ohledl jsem se kolem, jako by čehosi chtěl jsem se zachytiti, blesklo najednou v hlavě, rozjásalo se a vzkřiklo cosi ' já '...
Národ se musí státi ' já ', musí nabýti ' svojskosti ', maxima sebepocitu: individualism je spásou...
Člověk bude svým, když bude ' já '.
Udělat ho takým jiný nemůže, jedině každý sám sebe.
Takovým se stane, když se každý stane sám svým. "
Opravdu každý?
Nikoliv.
Dav nemůže býti individualistický.
" Činné, tvořivé ' já ' je... něco velkého...
V dobrém smyslu individualistickým bývá jen génius. "
A tedy jen génius filozofický a umělecký může spasiti národ a učiniti jej svým.
" Filozof a umělec: toť znamení národa, toť jeho sebeprojevy.
Ti jsou jeho ' já ';...
Jen oni mohou naplniti, co se chce dosáhnouti v každém národě.
Ne vědec, ani kněz, ani estetik. "
Avšak nemyslete si pod filozofem šedého teoretika.
" Filozof bude tvůrcem idejí a determinací prvků, jež jsou nejživototvornějšími a nejživotaplnějšími bude chytrostí a maximem pravd nejdokonalejšího života...
Filozof je nejvyšším teoretickým kladem ke všemu, je kladnost pudů a tužeb lidských, je ochránce duchových i smyslových hodnot: jsoucnosti vůbec. "
A dále musí být " maximem čistoty světskosti;
musí zůstati světským.
V něm " musí vrátiti se podstata a složení pohanského Čecha ", jenž ztělesňuje samu světskost a bujnost jsoucnosti.
Jeho úkolem není pravda, nýbrž cíl;
" filozof je... tvořitelem cíle ".
Ale " národ musí zroditi nejen filozofa, nýbrž i umělce.
Umělec je další částí národního ' já '.
Filozof je ' já ' národa se uvědomujícího, umělec výkonného...
Když vytvoří filozof nový svět abstraktní, umělec ho zhmotní.
Umělec... cit jsoucna mění v jsoucno samé, duchovní mění v hmotné...
Umělec musí vnější svět, nový svět udělat podle vnitřku člověkova.
Svět musí být cosi úplně vlastního člověku - jím samým, ' já ' zmaterializovaným...
Umění je jedině to, co budí, vyvolává, zapaluje a rozdmýchává pocit bytí, jsoucna, života, co má přímou moc tuto, co je principem života. "
- " Člověk aby mohl tvořiti velké hodnoty, musí stvořiti nejdřív sebe...
Národ, aby stvořil sebe, musí se státi ' já ': filozofem a umělcem. "
- " Miluji jen to, co je věčné: život a ducha.
Neb duch a život je totéž. "
- " Tedy dobře, duch je naším cílem, ne člověk, - neb aby vám to bylo bližším a snesitelnějším jako lidem: váš vyšší typ, váš duchový průmět.
" Potud " myšlenky bludaře ".
Jistě nikomu se nebude zdáti bludem víra, že je ještě možno dojíti vyššího, moudřejšího a krásnějšího typu lidského;
ať je jeho jméno nadčlověk, filozof nebo umělec, je konečně jedno;
záleží jen na důvěře, že my se svými slabostmi a svou ubohostí nejsme poslední stanicí ve vývoji lidstva.
Avšak bludem myslím je řešiti boj o národ tímto aristokratickým ideálem.
Národ jsme my všichni;
každý je povolán k boji o národ a může v něm spolurozhodovati, i kdyby byl sebeméně filozofem nebo umělcem.
Bylo by strašným znehodnocením těch nesčíslných snah a činů, ve kterých se aspoň zlomkovitě a omezeně uskutečňuje kus národního a lidského vývoje ( - a takových činů je každý z nás schopen - ), kdybychom v nich viděli jen ukládající se popel, z něhož se zrodí fénix génia filozofického nebo uměleckého.
Myslím, že aspoň dnes, kdyby nějaký bůh nám dal voliti mezi zrozením génia a štěstím a svobodou všech, nebyla by nám volba těžká.
Nejsme tak zoufalí, abychom čekali jen a jen geniálního mesiáše.
Jsme skutečně v boji o národ, a boj je událostí demokratickou;
jakákoliv idea " boje o národ ", jež není výzvou opravdu ke všem, je marná a prázdná.
Národ 20. 12. 1917 | ockc17c |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku I. (1918) (c), Žánr: odborné texty
KAPITOLY Z NOVÉ ČESKÉ FILOZOFIE
I. Františka Mareše Pravda nad skutečnost!
Skoro třicet let myšlenkového vývoje shrnuje Marešova kniha;
a jest skutečně zvláštní radostí, kterou pocítí snad každý filozoficky trochu zaujatý čtenář, sledovati zde ustavičný, živý růst myšlenky do hloubky a šíře.
Počátkem Marešovy filozofie je odpor proti přírodovědeckému materialismu;
zbraň k tomuto boji našel, jako druhdy F. A. Lange, v Kantově kritice poznání.
Ale toto noetické jádro vyrůstá organicky dále;
postupem času rýsuje Mareš proti mechanistickému materialistickému pojetí přírodní vědy zcela jiný a řeknu hnedle zbožnější, básnivější názor vitalistický;
na druhé straně překračuje okruh vědy, stále důtklivěji vidí ve vědě jen služebný nástroj života a povznáší svou mysl k nejvyšším účelům života, k dobru, kráse a svobodě.
Slovem, je to růst od noetického, akademického idealismu k idealismu mravnímu a osobnímu.
Předem dlužno vzpomenouti, jaká to byla věda, proti které Mareš bojoval;
sám jmenuje ji materialismem, naturalismem, realismem.
Byl to názor založený na triumfálních úspěších přírodních věd.
Tehdy se zdálo, že věda, a v první řadě přírodověda, může podati definitivní poznání světa ve všem všudy, a nejen poznání: i ovládnutí a praktické uspořádání světa.
Mechanická fyzika a chemie dodělala se ve světě hmotném výsledků nekonečně přesných a cenných;
tož i věda o životě, biologie a fyziologie, věda o duši a člověku, psychologie a sociologie, a konečně etika se domnívala, že se musí státi mechanistickou přírodovědou, aby došla stejné přesnosti.
Život organismu pojat byl jako složitý úhrn čiře hmotných, mechanických dějů;
cílem biologie zdálo se prokázati veškeren život jako pohyb atomů.
Velkolepá hypotéza přírodního vývoje byla rozšířena na veškeren život, na člověka, společnost, kulturu;
člověk je zákonitým produktem přírodních sil, mravnost je jenom forma boje o život, život pro život je přírodním zákonem lidství.
To zdálo se nevyhnutelným důsledkem vědeckého naturalismu, a tu počíná prudký, nepochybně morálně založený odpor Marešův.
Jakže - tak opakuje se v jeho statích neustále - což je ta vaše hmota, síla, pohyb jiného než pojem, výtvor ducha, idea člověkem vytvořená?
Hmotu vidíme, slyšíme, hmatáme: ale právě toto vidění, slyšení, hmatání je zkušenost duševní, vniterná, ideová;
" skutečno bezprostředně prožívané, a tudíž jedině jisté a nepochybné, jest povahy ideové ".
Tu však přírodní věda naivně položila tyto pojmy jakožto objektivní skutečnosti, a nejen to: jakožto jediné skutečnosti, a své teorie pojala nekriticky jako fakta.
Věda, která studuje svět jakožto hmotný, mechanicky příčinný, fyzikální a chemický děj, nevystihuje pravého bytí, není poznáním pravdy, nýbrž hmotařskou metafyzikou, materialistickou pověrou a logickým klamem, a sice potud, pokud považuje své poznatky za absolutně " pravdivé " a objektivní.
" Věda o vnějším světě není v pravém smyslu možna;
neboť existence vnějšího světa je postulátem vůle, předmětem nutné víry...
Věda v pravém smyslu je možná jen o vlastních prožitcích a zkušenostech...
Kdo spatřuje v pozitivných vědeckých faktech objektivné skutečno samo nebo pokládá vědecké teorie za pravé poznání tohoto skutečna;
kdo má za to, že úkolem vědy je poznati pravdu a že tato pravda vysvitne objektivným pozorováním vnějšího světa...: ten hlásá bludnou víru, a ne vědu.
Úkolem vědy není a nemůže býti poznání pravdy vnějšího světa ani vypátrání podstaty a základu života;
neboť úkolem vědy je sloužiti životu...
Věda nemůže odhaliti pravdy, ale poskytuje mnoho vědomostí užitečných pro život.
Otázka pravdy je ve vědě nejen nerozluštitelná, nýbrž iluzorní a nesmyslná.
Nejvyšší lidský intelekt je zařízen ku potřebám života, ne k hledání pravdy...
Život sám je tvůrcem hodnot;
cena pozitivné vědy řídí se podle její služby životu...
Věda jest služebná životu, a život jest tvůrčí síla... Život je tvoření.
Člověk tvořící, činný, dávající, poeta naplňuje život.
Člověk věřící, trpný, přijímající, učenec vyprazdňuje a znehodnocuje život...
Je - li pravda v dosahu člověka, dosáhne jí spíše tvořící než věřící. "
Tu vidíte, jak noetický odpor Marešův proti materialistické vědě vyslovuje se konečně morální věrou v život;
tu nabývá myšlení jeho ladné, útěšné, řekl bych pragmatické důvěry.
Avšak mravní základ, na kterém Mareš staví, je kantovský, a zde právě vzniká, řekl bych, nepřekonaný rozpor mezi Marešovou vitalistickou vřelostí a jeho přísným duchovým idealismem.
Hned uvidíme dále.
Podle Kanta je možna jen věda o zkušenosti, nikoliv o věcech o sobě čili o nepodmíněné, objektivní skutečnosti.
Vlastní určení vědy není odhalit pravdu, tak to vyjadřuje Mareš.
Ale co je potom pravda?
Na to jest kantovská odpověď:
Pravda jest, co bezpodmínečně platí;
tedy především mravní zákon uložený v lidském nitru.
Kantův mravní zákon je vskutku příkaz povinnosti: konej to, co konati máš.
Odtud dospívá Mareš ke své definici:
Pravda jest to, co býti má, nikoliv to, co prostě jest.
Vědecká pravda jest jednostranná;
osvětluje jen způsob existence věcí, vykládá... to, co se nachází, co jest.
Vědecká pravda odhaluje skutečnost [ * Jest snad rozuměti: empirickou skutečnost. ], a v tom smyslu nesluší jí vlastně ani název pravda.
Pravda jest něco jiného;
ne to, co se nachází, co jest, co existuje;
nýbrž to, co platí, co má hodnotu, co se oceňuje podle ideální míry toho, co býti má.
A po této pravdě, která neexistuje, ale platí, táže se lidstvo...
Avšak jsou ještě jiné otázky, na které neodpoví pozitivní věda, ale na kterých každému člověku velice záleží.
Otázky ty jsou: jaký smysl, jaký účel, jakou hodnotu má tato existence, zejména lidský život?...
Otázka po smyslu života jest otázka po hodnotě...
Plniti úkol života jest tvořiti hodnoty, kterými vývoj života postupuje dále nad člověka;
pracovati na obrození člověka v syna božího, na vývoji božství v člověčenství;
překonati konečně bestii v člověku...
Tento účel, odpovídající smyslu života, nemůže býti v přírodě, dlužno jej hledati nad přírodou, a snad docela stojí proti přírodě, která jím má býti překonána...
Lidská mysl buduje proti natuře kulturu... zavádí proti přírodnímu vývoji kulturní rozvoj... Cena a smysl života nezakládá se v tom, co příroda podává k užívání, nýbrž co život sám vytvoří nad přírodou. "
" Tu jest naznačen vlastní vysoký cíl životního vývoje: hledati pravdy, tvořiti hodnoty, konati, co býti má... Kulturní tvoření prýští z citu a vůle, rozum podává k němu prostředků...
Tvůrčí život vychází ze srdce, ne z mozku;
z onoho vzniká přesvědčení o hodnotě účelů, odhodlanost a obětavost k jejich uskutečnění...
Přesvědčení o hodnotě účelů svobodně kladených a úsilí o jejich uskutečnění ke zušlechtění života: to jest pravda.
Pravda není v tom, co jest, nýbrž v tom, co býti má... ač neskutečná, působí v myslích, až přece dojde uskutečnění.
Pravda stojí nad skutečností;
nenalézá se, nýbrž uznává a oceňuje se v myslích...
Ve skutečnosti není pravdy.
Brutální příroda jest ukrutná, nezná soucitu ani lásky, není v ní spravedlnosti ani svobody.
To vše má život teprve vytvořiti... Království boží není z tohoto světa, nýbrž jest království ducha a pravdy, jest v nitru našem...
Pravda se zakládá v duchovém řádu, podle něhož člověk... myslí a jedná, dávaje vznikati skutečnostem, které by jinak nikdy nenastaly.
Pravda jest, bytuje jakožto nezměnitelná, věčná.
Hmotná skutečnost však plyne v neustálé proměně...
A na tomto proudu hmotné skutečnosti, která nastává a mizí neustále, lidský život tvoří trvalé hodnoty podle pravdy duchového řádu. "
Pravda nad skutečnost!
Tento název je zároveň vrcholným kamenem myšlenkové budovy Marešovy.
Snad i z tohoto nárysu cítíte ryzost a ušlechtilost myšlenky Marešovy.
Je to plný idealism nejen důrazem, který klade na ideový základ bytí, nýbrž i horoucí věrou v ideály, v nepomíjivé hodnoty lidství, a tu není si ničeho přáti vřeleji, než aby Marešova povzbuzující slova došla sluchu a víry všech, především u mládeže, k níž se nejvíce obracejí.
Nicméně řekl jsem, že je tuším nepřekonaný rozpor mezi jeho vitalismem a přísným idealismem.
Život je tvůrčí činnost, praví vitalista Mareš, a tu lze snad, ne neprávem, pokračovati v této myšlence:
Tedy život sám je nekonečnou hodnotou, neboť tvůrce je více než dílo;
bůh je více než stvořený svět, člověk je více než jeho chrámy a domy, tvůrčí život je více než svět hodnot a účelů jím stvořený.
Ty nic netvoříš, motýlku třepetající se ve slunci, ani ty, kvetoucí kři hlohový, ani ty, dívko plná života a úsměvů;
a přece i vy jste tvůrčí život, a více než to, krásný, šťastný, zdárný život, a nevím, co nutí člověka vás zahrnovati svou láskou.
Vitalism sám je naturalism, byť zbožnější a nadšenější než naturalism hmotařský.
Bergson je naturalista, jeho intuice je vpád přírody do nejvyšších oblastí ducha.
James je naturalista, touží - li, aby zdroje a důsledky jeho filozofie byly tak bohaté, nekonečné a vlídné jako příroda.
Máme duševně posud nepoměrně blíže k naturalismu minulého století než k supranaturalismu středověku.
" Království boží není z tohoto světa, " - to jest jen poloviční zbožnost;
plná zbožnost však praví: " buď království tvé jako v nebi tak i na zemi. "
A o toto " na zemi " se jedná nejvíce.
Stane - li se už člověku, že přemyšluje o smyslu života, tu nevím, dojde - li plného uspokojení v tom, co býti má, ale není.
Je - li v nás nějaká láska k věcem, k lidem a národu, k čemukoliv konečně, tu, nepochybujte o tom, tato láska předpokládá, že tu jest něco skutečné lásky hodného, přítomného a nevýslovně cenného.
A kdyby to, co býti má, bylo samo království boží, šťastni můžeme býti jenom v tom, co jest;
a štěstí, jak každý snad přisvědčí, je nikoliv poslední a nejmenší z ideálů lidských.
" Brutální příroda jest ukrutná, nezná soucitu ani lásky, není v ní spravedlnosti ani svobody, " - tak konečně odsuzuje přírodu vitalista Mareš.
Ale láska, štěstí, mateřství, družnost a soucit - jest příroda;
láska k domovu, statečnost, tisíceré pohnutky odvahy a dobrodružnosti, vášnivosti a veselí jsou přírodou našeho nitra.
Co jest tu tedy překonávati, co vyvrhovati z této podivné, ale nicméně převelmi živé, poutavé, samorostlé bohatosti lidského nitra?
A vskutku, Marešův boj proti materialismu je přece jen velikým činem;
ne však proto, že materialism povýšil hmotu na trůn světa, nýbrž proto, že ji bezpříkladně ponížil.
Tu je třeba, abych nešel pro příklad daleko, moderní, materialistické město.
Jeho ulice jsou lež hmoty;
jeho domy, slepené ze špatných cihel, lživého štuku a špatného, nedbalého, nepoctivého řemesla, jsou jediným znehodnocením hmoty.
Uvnitř žijí lidé - ten třeba se oddává materialistické spekulaci, a ten jiný, v lacinějším a horším patře, snad buduje idealistický systém nebo království boží, jež býti má;
avšak oba stejně a - ubezpečuji vás - se stejně naivní spokojeností jsou obklopeni ubohými náhražkami hmoty a práce, strašnou ledabylostí a povrchností zdoby a pohodlí, bez krásy a pravosti, bez úcty a lásky k věcem.
A abych šel ještě dále: jejich jídlo je stejně bez radosti a piety jako jejich byt;
chvatný surogát, k němuž se nepojí ani modlitba, ani tradice, ani potěšení.
A nejstrašnější surogát hmoty jsou konečně peníze;
tamerlánovské poklady, rubíny a perly, čelenky a číše jsou aspoň krásné, jsou ryzí a ušlechtilou hmotou;
nebo zahrady, sochy, vyřezávané skříně, díla dokonalé a pietní práce jsou krásnou a poctivou hmotou.
Nač materialistické století sáhlo, tam ponížilo, znectilo hmotu;
moderní člověk ve většině svého života se už vůbec nesetkává s hmotou v její ryzosti a pravosti.
Snad vám toto mé velebení hmoty připadá jenom estetické.
Pravda, i na tom záleží;
avšak více záleží na tom, že materialistické zneuctění hmoty je zneuctěním lidské práce, jež děje se ve hmotě.
Odvykli jsme si pojímati skutečnost jako statek hodnoty nesmírné.
Dokonalost díla hmotného je nám neznáma, a s tím i radost z práce, dělné a tvořivé uspokojení.
Je tomu tuze dávno, že kovář Héfaistos byl bohem a přadlena Arachné aspoň mýtem;
dnes kovář a tkadlec je nespokojený otrok, a nikdo nevidí v jejich dovednosti a práci dědictví a podobenství bohů.
Suďte sami, je - li to jejich vina!
Ano, je nadmíru potřeba lidí, kteří budou sníti o tom, co býti má, aby stavěli cíle vyšší než to, co jest.
Ale dnes, ne sice na nebi, ale na zemi, je svrchovaně třeba lidí, kteří by z pohnutek idealismu ukazovali na to, jak špatně se hospodaří s tím, co tu jest: s hmotou samotnou, prací, životem a člověkem.
Je třeba lidí věřících, že jest pravda ve skutečnosti, byť zastavěná lží a povrchností.
Rodina a práce, vlast a bližní jsou skutečnosti nejen morální, nýbrž současně i přírodní a hmotné.
Účely, hodnoty a pravdy můžeme si mysliti, tak jako platónské ideje, v onom pomyslném světě, kam se může povznésti jen abstraktní idealism;
ale potkati je můžeme " tak i na zemi ", jakožto štěstí, bolest, zdar nebo nezdar, jako zážitek, jako skutečnost prchavou a nekonečně krásnou.
Ale takováto setkání posvěcují skutečnost a život.
Není to jistě náhoda, že šťastnější národové románští nemají ve své filozofii toho boje proti materialismu, který byl a jest nutný ve filozofii " středoevropské ".
Duch a hmota, ideální potřeby mysli a hodnocení hmotného životního prostředí neutkaly se tam v protivě tak bolestné jako v zemích, jež nejvíce se odcizily svobodě a štěstí.
Celý život až po skutečnost nejvšednější o tom svědčí.
Románská filozofie nebuduje " říši ducha " nad " říší skutečnosti ";
národu, který žije svým plným a volným životem, je skutečnost a přítomnost pravou, pravdivou vlastí, z níž není mu unikati do čisté, ale žel neskutečné oblasti hodnot.
Takovému národu skutečnost i se svou hmotností, se svými nedostatky, se svou prchavostí stojí za to.
Cesta 20. 9. 1918
KAPITOLY Z NOVÉ ČESKÉ FILOZOFIE
II.
Národnostní filozofie Emanuela Rádla
Ve své stručné a přehledné přednášce uvádí dr. Rádl především rasové teorie, které definují podstatu národa jeho fyziologickým typem.
Takových typů rozeznává se mnoho;
vždy však vkládá se do nich i rozdíl hodnoty, například zdatnosti, schopnosti, bojovnosti.
Jmenovitě bojovný, plavý, dlouholebý Germán býval považován nebo považoval se za panskou rasu, jíž je dáno vládnout nad jinými.
- Tyto teorie jsou příliš tendenční, než aby o nich bylo třeba dlouhých výkladů.
Jsou však i jiné náhledy:
" Vedle rasovosti, tj. společného původu a společných tělesných vlastností, se uvádějí za vědecké znaky národa půda, kterou národ obývá jako své historické vlastnictví, společná historie, jednotný jazyk, jednotná literatura, jednotné umění.
Tyto znaky, dané přírodou a minulostí, dávají prý také národu právo na existenci...
Každá věc přirozeně daná má posvátné právo na existenci...
Necítí čtenář, jak, dovolávaje se toho, že jeho národnost jest dána půdou, rasou, historií, kulturou a že jest povinen za toto dědictví po předcích všecko nasaditi, jak se tím dovolává jen konzervativních důvodů, které se vesměs obracejí do minulosti...? "
" Vlastenectví, " praví dále Rádl, " které žádá každou oběť za uchování dědictví po předcích, jest správné;
stačí však toto vlastenectví, jehož jedinou starostí jest neumříti, svobodnému národu?
Pravá svoboda v tom záleží, nepodrobiti se ničemu vnějškem danému;
svobodný muž řídí se jedině tím, co sám za správné uzná.
Národnost však, daná půdou, rasou, jazykem, historií, jest koneckonců jen osudem člověku uloženým, kterému podléhá, nemaje vůle vytvořiti jej podle svého rozumu.
Tu člověk jest odsouzen milovati vlast, protože se v ní zrodil, milovati národ, protože jest s ním pokrevně spřízněn, milovati jazyk, protože v něm byl vychován...
Svobodný národ se nepodrobí žádnému osudu, nýbrž chce svobodně rozhodovati o předmětu své lásky;
proto neuzná, že by jeho podstata byla navěky uzavřena do nepřekročitelných hranic půdy, rasy, jazyka, tradice, čehokoli, co se lidem ukládá jako věc už hotová, daná přírodou nebo historií;
není svobodného národa bez svobodné volby rozumných lidí;
život svobodného národa tkví v cíli, který si uvědoměle ustanovil.
Svobodný národ jest dán budoucností, ne minulostí.
Roste zajisté z toho, co jest minulostí dáno, z vlasti, z řeči, z tradice, z instinktu, ale neslouží jim, nýbrž vládne.
Idea vede národ. "
Avšak " ani idea..., byť sebeelementárnější, není poslední pravdou národního života, protože i oddanost ideám může býti porobou.
Teprv idea uvědomělá a odůvodněná, rozvinutá v teorii, jest způsobilá, aby byla cílem svobodného národa.
Uvědomělá a odůvodněná idea sluje programem a jeho zásady slují stanovy nebo zákony...
Není svobody bez idey, ale nejohnivější a nejaktivnější idealista může býti otrokem idey špatné;
jedině v programu vyvinutém z přirozených podmínek národního bytu, formulujícím správnou ideu a rozloženém v zákony, jest záruka svobody, a v něm jest vyjádřen pravý smysl života uvědomělého národa.
- Protože jedině život v poznané pravdě jest pravou svobodou, jest nejvyšším a jedině rozhodujícím kritériem národního programu jeho správnost.
Rozumové odůvodnění národního programu jest tedy důležitější než jeho odvozování z historie, z rasy, z instinktu národního...
Důvody pro národní program mají u svobodného národa vyšší cenu než fakt..., že tento program jest přesvědčením celého národa! "
" Ve světle tohoto praktického pojetí národnosti národ zajisté pozbude mnohého romantického rysu: není mystickým dílem přírody, ani rasy, ani géniů, ani posvátnou stavbou, přetrvavší tisícileté bouře, ani nedotknutelným dědictvím po předcích, ani nám jej nesvěřil Bůh náš hromovládný, nýbrž jest výtvorem rozumných lidí, sestrojený k daným účelům podle daného programu;
jest organizací lidí podřizujících se jednotným zákonům, aby dosáhli určitého cíle;
mění se nejen slepými vlivy historickými, nýbrž jest vědomě přetvořován energickými lidmi, kterým staré programy nevyhovují;
národ není dán, nýbrž pořád vzniká podle plánu svých lidí, žije, kdykoli lidé proň pracují, a mizí, když lidé naň zapomínají.
I na nás jest, abychom český národ podle svých zásad vytvořili;
abychom ideou přetvořili ten materiál, který jest nám dán rasou, tradicí, jazykem;
a svobodni jsouce, ne - li jinak, aspoň ve svém rozhodování pro pravdu, pro lásku k bližnímu, pro úsilovnou práci, abychom po příkladu velkých národů dob minulých i dnešních, po příkladu velké doby z vlastní minulosti, popřípadě svých nejlepších lidí vložili smysl českého národa v program tak pravdivý, aby státi se Čechem bylo touhou, a uskutečnitelnou touhou, všech nejlepších lidí na světě. "
- Vývody Rádlovy mají neobvyklou cenu jasnosti a určitosti.
Proto myslím stejně jasně a určitě se vynoří v leckoms pochybnosti o nich.
Abych nešel daleko: má - li Vašek určitý národní program a Mašek jiný, smí - dle Rádlových vývodů - Vašek vylučovat Maška z národa?
Může snad někdo jiný říci: mně se holandský program líbí zrovna víc než český, i nejsem už Čechem, nýbrž Holanďanem?
Proč, záleží - li jen na programu, by pak neprodal vše, co má, neopustil otce svého a ženu svou a nešel žít podle pravdy někam do Haarlemu či Zwolle?
Ano, a přece tak neučiní;
nebo snad půjde stopami Komenského, ale žádná pravda mu nevytrhne jakési zoufalé, nerozumné češství ze srdce, češství bez programu a důvodů.
Proč je to?
Nemám na to teorie;
nevím nic rovnocenného a rozumného, co bych postavil proti nevšední, vznosné myšlence Rádlově.
Myslím však, odvolávaje se na všední zkušenosti, že jedná - li se o definici a smysl " národa ", musel bych se obrátiti k výkladům daleko temnějším a iracionálnějším.
Poznal jsem v cizině Čecha rozeného v Americe, který už ani neznal slov " vesna ", " pupenec " a tisíce jiných, ze kterých se skládá poezie;
a přece ten člověk plakal, když uslyšel česky mluvit.
Je tu myslím cit slepější a čistší než jakékoliv vědomí programu, vyjádřený ve slovech " otčina " nebo " mateřská řeč " - nepřemožitelný cit rodinný.
Je tu i cit cti;
nevolil jsem sám svůj národ, tak jako jsem nevolil svou existenci;
obojí je mně dáno, ale z obojího činím si věc cti.
Je tu snad i entuziasm družnosti;
národ jest " my ", jež je duši tak blízké jako " já ", ale je vyšší a světější.
Nechci tím podávat definici národního citu: míním jenom, že jest přehluboko v lidské duši podivuhodná schopnost přeměňovati to, co jest " dáno " přírodou, náhodou nebo osudem, v hodnotu, ve statek nevystihle cenný.
" Dána " je rodina i láska, vlast, povolání, víra - aspoň ve většině případů;
ale běda člověku, který by tím chtěl pohrdnouti proto, že to vše je mu " dáno " bez svobody a předběžné volby!
Sama existence nepraví člověku " vol! ", ale zajisté zve " ó pochop, zhodnoť, rozmnož a posvěť to, co je ti dáno! "
Rádlův člověk, který z rozumné úvahy se připojuje k národu jakožto ztělesniteli ideového programu, je, promiňte, maličký světa pán;
zdá se mi, jako bych ho slyšel:
" Jsem Čechem, poněvadž je to rozumné. "
Což je asi podobné, jako by řekl:
Mám dvě ruce, protože jest to účelné, a oči chráněné víčky, jelikož je velmi rozumné si chránit zrak.
Ano, ale skromnější i... moudřejší by bylo říci:
Tyto oči jsou mi dány, tyto ruce mi dal osud;
na mně jenom jest jich použíti k nejlepšímu dílu.
Stejně je mi dáno i češství, příslušnost k národu;
nuže, nemohu i z tohoto faktu svobodně vykonati nejlepší dílo?
Rasa, jazyk, kultura, tradice - nejsou jen materiál;
příroda kolem nás rovněž není jen materiál, leda snad materialistovi:
Duše tu objevuje krásu, štěstí, hodnotu, a již to je svobodným činem, kterým obohacuje svět.
Na " danost " odpovídá duše svým velikým slovem: " oddanost ".
Bůhví, nechci se tím proti Rádlovi ujímati pohodlného konzervatismu;
ano, národ vzniká, tvoří se, musí stále býti budován - ale především žije, a na toto slůvko plné přítomnosti zapomínají Rádlovy úvahy, znající jen " danou " minulost a plánovitou budoucnost.
Sama přítomnost však, sám život však v sobě slučuje " danost " i cíl;
žijeme " danost " vrhajíce ji do budoucnosti;
a žijeme silně, s národní plností, bude - li zítřejší přítomnost námi prosycena: budeme - li budoucím generacím " dáni " ve všem, z čeho se jejich svobodný život bude těšiti.
Cesta 25. 10. 1918 | ockc18c |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku I. (1919) (c), Žánr: odborné texty
KAPITOLY Z NOVÉ ČESKÉ FILOZOFIE
III.
Dr. Vladimír Hoppe:
Příroda a věda
( Noetika přírodních věd )
Svou Noetiku přírodních věd nepíše dr. Hoppe ovšem pro laiky;
i filozofovi ztěžuje četbu kupením nesnadných pojmů a výstavbou knihy, jež je přetížena opakováním a postrádá jednotné, konstruktivní linie.
Nicméně základní stanovisko je jasné;
potkáváme se tu přímo s typem moderní protiracionalistické filozofie, a i když jádro myšlenky rádi pokládáme za osobní koncepci autorovu, tož přece krok za krokem shledáváme, že na formulaci jeho názorů měli rozhodný vliv ti filozofové a učenci, kteří znamenají filozofickou školu dnešku: tak především Bergson, Boutroux, pragmatisté, kritikové exaktních věd Poincaré, Duhem, Mach, dále Vaihinger a jiní.
Základní myšlenka této moderní filozofie je asi ta:
Příroda, jak ji smyslně a vnitřně zažíváme, je nekonečně bohatá, plynulá, pohyblivá;
vše je ve stálém přerodu, každý přírodní fakt je individuální, proud tohoto věčně původního dění je celistvý a nerozdělený.
I my ve svém nitru jsme takoví;
náš duševní život je stejně dynamicky nekonečný, nečleněný, plynulý a tajůplně bohatý;
je mohutným proudem kvalitativních zážitků, je stálým přerodem a neopakovatelnou přeměnou.
Tuto, abych tak řekl, nekonečnou melodii života podrobuje nyní vědecký rozum svému zpracování.
Chce býti " poznáním " přírody a života, ale ach, jakýmiže nástroji chce zachytiti tuto proudící rozmanitost?
Především pojmy, mrtvými, nehybnými, umělými;
dále definicemi, jež jsou koneckonců strnulé slovní tautologie;
dále tříděním, jež plynulé děje tříští a zavírá do pojmových škatulek;
dále axiomaty, teoriemi, hypotézami, které vesměs, jak je zjevno na dosavadní přírodní vědě, obracejí život ve formule, v symbolické, neživé výrazy, v umělé a konvenční konstrukce, které se již ničím nepodobají žité skutečnosti.
Školským příkladem je tu atomová teorie: trvání krystalu, růst květiny, živoucí pohyb člověka, veškeru tuto nekonečnou a mnohotvárnou rozmanitost převádí přírodní věda na mechanicky pohyb atomů, jejž by v ideálním případě bylo možno vyjádřiti několika matematickými vzorci nebo obecným zákonem mechaniky.
A tu vzniká otázka:
Má přírodní věda pravdu?
Je život, příroda, skutečnost opravdu mechanickým, věčně stejným, absolutně zákonitým procesem?
Kritika věd ukazuje, že přírodní věda nemůže míti pravdu: prostě proto, že sama v sobě není s to podati celkový obraz světa, že je plna rozporů, násilností a zřejmě falešných umělostí;
nebo, řečeno s krajním ostřím, je soustavnou chybou čili fiktivní konstrukcí, která nám zjednodušuje chudým a fragmentárním sice, ale vhodným, průhledným a užitečným způsobem skutečnost, aniž by se kdy mohla státi jejím pravdivým zobrazením.
" Svět..., jak jej zkoumá věda, jest konstrukcí našeho ducha...
Její ráz jest naprosto formální...
Poznání není než skrytým srovnáním neznámé, příliš složité a ustavičně se přetvářející skutečnosti s našimi zjednodušujícími fikcemi. "
To tedy ukazuje kritika věd;
jsou však ještě jiné zdroje poznání, intuice a imaginace, které nám proti mechanickému, bezduchému obrazu světa, jak jej podávají přírodní vědy, odhalují plnou realitu, především ve vlastním nitru.
V něm postihuje intuice živoucího, bezhraničního ducha, " Daimonion ", jež je sama dynamická, tvořivá schopnost;
je to " fiktivní, nekonečný a ideální svět iracionálních možností, jichž nepatrným zlomkem jest námi vnímaná skutečnost...
Duch jest projevem neobmezeného tvoření..., budovatelem nesčetných vzdušných plánů, jež nás nutkají tužbami, aby se ztělesnily co nejdříve ve skutečnost...
Intuice a fantazie jako vlastní orgány ducha neznají žádných překážek a mezer...;
jakékoliv hranice, jež bychom se pokusili postaviti svým intuitivním a imaginativním schopnostem, prokáží se býti směšnou překážkou, již rozmetá neobmezený rozmach našeho ducha...
Nekonečno nemá býti hledáno mimo nás..., nýbrž v nás samých.
A objeviti onen svět nekonečných, iracionálních možností, onen svět dynamického tvoření, znamená poznati procítěním nevystižitelnou, bohatou tvářnost své duše, jež jest syntézou námi bezprostředně prožívaného světa kvalit. "
Tento tvořivý život je život génia.
" Ať umělec, filozof nebo vynálezce, všichni pohybují se v onom ničím neobmezeném... světě možností...
Skutečnost sama, jak ji prožíváme, není než zvláštním případem onoho neobmezeného světa možností...
Tajemstvím geniální tvorby jest právě vědomí, že při dostatečné a vytrvalé experimentaci není hranic mezi světem možností a skutečností...
Proměniti celou statickou skutečnost v dynamický, ničím neobmezený akt tvoření, přenésti tvořivé přívlastky duše, jež stále sama sebe překonává, na veškeré okolí, s nímž jsme ve styku, jest vysokým cílem naprosto oduševnělé filozofie...
Svět filozofie jest světem neobmezeného duševního tvoření. "
Pramenem geniality je podvědomí.
" Býti ve spojení s podvědomými mohutnostmi naší osobnosti znamená býti ve spojení s nesmírnými a neznámými zdroji přírodních sil. "
A tvořivý duch je nakonec totéž co tvořivá příroda.
" Vyčerpati problém poznání až do jeho základů znamená vlastně dospěti k přesvědčení, že duševní svět jest základem vnějšího světa, jenž jest duševnímu obzoru naprosto podřízen a dle něho se řídí. "
Naše tvořivá, intuitivní představivost modeluje přírodu dle našich tužeb, a " plastická příroda prokáže se býti vděčnou žákyní svého tvořivého ducha ".
V této neomezené říši žádný sen není příliš vzdušný.
" Duševní náš život jest totiž tak bohatý a jest schopen tak nesmírných proměn, že mu není nic nedostupné. "
" Až jednostranná kvantitativní ( přírodovědecká ) rozumová projekce ustoupí rozvoji veškeré naší duševní reality, pak bude člověk tím, čím vskutku jest: neomezeným tvůrcem a vládcem v transcendentální duševní říši, kteroužto vládu dovede pak s výhodou uplatniti též ve světě fyzickém, jenž není než naším velmi omezeným duševním výtvorem. "
Přestávám sledovati autora, abych poznamenal za sebe a snad i za mnohé čtenáře:
Jaká bezbožná pýcha!
Nikdo ovšem nemůže vyvraceti, co filozof intuicí a imaginací našel v tajemném světě vlastního nitra;
ale zváží - li člověk vlastní život nikoliv v nějakém okamžiku exaltace, nýbrž jako celek dnů a let, osudu a práce, zváží - li tu trochu úspěchů, tu přemíru starostí, tu řadu těžkých nezdarů a obětí, jež skládají jeho osobní historii, jak, ach jak se scvrknou ty " neobmezené možnosti ", jak jinak přeměříme tu " dynamickou, tvořivou schopnost ducha, pro niž všechny hranice jsou směšnou překážkou "!
Ať jsme dosáhli v životě sebeméně, můžeme s plnou upřímností říci, že zápas našeho života byl těžší, hrdinnější, a snad tedy i záslužnější než " neobmezené tvoření ", které nenaráží na hranice a dělá, co chce, - flat, ubi vult.
Ve světě oné bezhraničné, všemohoucí tvořivosti intuitivního filozofa není místa pro konflikt, pro těžký úspěch nebo těžké ztroskotání, pro obětavost a odpovědnost, pro moralitu jedním slovem;
není tu místa pro hodnoty statečnosti, pokory, soucitu, lásky, práce a skromnosti.
Vše je v tvém dosahu, tvůrčí duchu!
Toto vše, praví Daimonion, bude tvé, jestliže padna budeš se mi klaněti.
A ejhle, intuitivní filozof se klaní Démonu.
Vskutku Démonu, neboť nelidský, člověku cizí, démonický je ten " neomezený rozmach ducha ", ten iracionální chaos " nekonečně proměnlivý a bohatý ";
jednoduchost, uzákoněnost života, pevné a poměrně stálé formy světa, to vše není přece jen dílem rozumu.
Nejen člověk rozumový, nýbrž i člověk pracující, morální, milující potřebuje a skutečně nalézá v životě určitý jej omezující, solidní, fyzicky i mravně závazný řád.
Ve světě iracionalistů nebylo by vědy, ale také by nebylo setby a žní, práce, tvorby, ničeho;
neboť každá lidská práce je kompromis mezi osobním rozmachem a odporem zevního světa.
Svět, ve kterém žijeme, je jen zčásti, z pramalé části výtvorem našeho ducha;
je stejně pravdou, že člověk je tvorem nebo dítkem světa, a je s podivením, jak velice zapomíná abstraktní teorie poznání na tento příbuzenský svazek.
Všechny ty noetické protivy " subjektu a objektu " zapomínají na tu úžasnou reciprocitu člověka a světa.
Intuitivní filozof, pohlížeje na přírodní vědu, vidí v ní naprostou " deshumanizaci ", odosobnění přírody, obraz světa, do kterého člověk nevdechl svou duši.
Ale naopak pravdou je, že zcela nelidský, člověku zcela nepodobný je právě jeho svět, nekonečně proměnlivý, nepodrobený pevnému řádu, čistě beztvarý.
I geometrie je zpovědí lidského nitra;
krychle a kužel, pravidlo, počet jsou obrazy lidské osobnosti;
jinak by na ně byl člověk nepřišel a nestál by o ně.
A přece tyto subjektivní obrazy nemusejí býti zcela cizí vůči skutečnosti;
vždyť člověk je krev z krve její a kost z její kosti a jeho výpočty i básně mají tu pěknou a lidskou vlastnost, že se vždycky v nějaké míře srovnávají se skutečností, jsou - li jen dobře udělány.
Matematický přírodovědec není o nic protinaturálnější nežli truhlář;
oba jsou poslušni geometrie člověku vrozené.
Mezi přírodou a vědou není protivy hlubší nežli mezi přírodou a technikou.
Pročítáte - li výklady intuitivního filozofa, připadne vám snad jiný výrok Démonův:
" Verachte nur Vernunft und Wissenschaft,...
so hab ich dich schon unbedingt. "
I moderní Mefistofeles šeptá tato slova, sváděje člověka k pýše iracionalismu.
Rozum má své meze, tož sem s neomezeností! sem s Absolutnem! sem s nekonečným rozmachem beztvarého ducha!
Ale na to odpovídá lidstvo, a věřím, že odpoví i příště:
Jsou - li tu meze, je tu bohudík i výkon k udělání;
pohneme mezemi o něco dále.
Jsme hraničáři s puškou a sekerou;
razíme cesty a víme, že i dobrodružství je pracovní výkon.
A i kdybychom nepřišli dále, odkazujeme práci budoucím.
Netřeba se zahleděti do vlastního pupku, abychom upadli v exaltaci.
Vaše blízkost, ó bratři, mne exaltuje, že nehledám už nekonečnost a neomezenost ve své hříšné duši, jak žádal na mně tuhle pan filozof, nýbrž v ideálech, které se týkají vás.
Jaká, řekněte mi, je to filozofie, když mi neřekla ani slova o vás?
Cesta 14. 2. 1919 | ockc19c |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku I. (1920) (c), Žánr: odborné texty
EMIL SVOBODA:
MYŠLENKY O PRÁVU, ETICE A NÁBOŽENSTVÍ
Kniha Svobodova mohla by se spíše jmenovati " etika práva, veřejného života a náboženství ";
neboť nehledá, co je v právech právnického, nýbrž co je v nich etického, neptá se, co je to náboženství, nýbrž co je v něm mravního.
Jediný mravní zájem, jediná etická víra sjednocuje tyto rozptýlené kapitoly v pevný celek morálního vyznání, v soustavu osobního idealismu, který se právě nejnázorněji osvědčuje ve svém užití na nejrůznější oblasti života.
Chcete podati jeho nástin.
Nemohu sledovati všechny jeho aplikace na různé otázky veřejného života, na politiku, manželství, prostituci, sociální péči, výchovu atd.;
ale upozorňuji na to, že právě v nich najde čtenář prubířský kámen ryzosti a účinnosti morální víry, kterou autor filozof neustává vřele a důrazně hlásati.
Myšlení Emila Svobody je napojeno Schopenhauerem a ruskými básníky-mysliteli Dostojevským a Tolstým, duchem buddhismu a vřelostí evangelia;
specifického zabarvení dává mu právnické povolání autora, profesora juris civilis, v jehož rukou se etika prakticky přeměňuje v občanskou nauku.
Avšak nic není učenému právníkovi cizejší než právnický racionalismus;
právo je mu příliš úzkým rámem pro potřeby lidského srdce, nebo abych užil jeho obrazu, jenom sochařským lešením, jež má pokrýti živá a bohatá modelace lidského života.
Tvůrčí práce, praví, není na poli právním, nýbrž v mravním obrození, bez něhož ani právo nesplní svého poslání.
Právo a etika se stýkají v tom, že v obou koná se soud nad činností lidskou;
avšak soud etiky je vnitrný, jeho měřítkem je svědomí;
soud právní je zevní, jeho měřítkem jsou životní zkušenosti a kategorické příkazy povahy čistě praktické.
Nemohou se oba ty soudy ocitnouti v rozporu?
Odkud čerpá právo své mravní oprávnění, k jakému etickému ideálu tíhne?
Tu ukazuje Emil Svoboda na klasických příkladech z literatury, že právně nezávadný skutek může býti hluboce nemravný, nebo že čin protiprávní může býti mravním hrdinstvím.
Právo nelze ztotožniti se spravedlností a mravností;
etika konečně je příliš soucitná, než aby se omezovala na souzení.
Nemá - li však právo kladné hodnoty etické, nemá - li hodnoty tím, co uskutečňuje, má zato velkou hodnotu mravní i životní tím, čemu zabraňuje.
Ne že by mohlo zabrániti svými tresty všemu zlu;
potlačuje však pomstu, spoutává pud po odvetě a uvádí jej v meze lidskosti.
Trestá, aby netrestal poškozený;
uvádí rovnováhu mezi křivdou a odvetou.
" V tomto pojetí není obrácen hrot práva proti křivdě.
Jinému soudci je ponecháno, aby zvážil vnitřní etickou hodnotu činu.
Právo obrací se proti odvetě a určuje, zda a pokud je v daném případě srovnatelno s jeho vlastním, relativním, na životní zkušenosti založeným pojmem spravedlnosti, aby se poškozený hojil na škůdci. "
Proto se právo omezuje na případy významu praktického, jen " těch otázek se... dotýká, jež samo pojalo ve svůj dosah ".
Proto dále musí býti nadáno mocí výkonnou, musí dávati záruku, že samo obhájí ohrožený životní zájem;
konečně tíhne přirozeně k nenáhlému vývoji, k jisté konzervativnosti, aby posílilo vědomí práva a důvěru k němu.
Posléze potřebuje nedotknutelného dodržování jistých forem.
To jsou nutné zevní znaky práva;
ideálem jeho jest, aby ti, kdo jsou mu podrobeni, žili ve znamení příkazu:
Neubližuj nikomu.
Ideálem práva jest tudíž etická spravedlnost a celý vývoj právních řádů děje se v tom směru, aby se právo přiblížilo skutečné, materiální, etické, ne pouze formální spravedlnosti.
Až bude násilí nahrazeno láskou, až na místo práva nastoupí etická spravedlnost, tehdy nebude třeba ani státu, ani práva to jest idealistický anarchismus, který až překvapuje v ústech právníka.
Právo není ideálem mravním, ale směřuje k němu s tím jasným uvědoměním, že se stane zbytečným a samo sebou odpadne, bude - li dosaženo toho, aby mravní zákon panoval svrchovaně a nezrušitelně mezi lidmi a mezi národy.
Zákon právní nesmí se postavit místo zákona mravního;
nesmí se porušiti úcta k zákonu, ale to nestačí k životu mravně hodnotnému.
Právo je stejně tak dobrem i zlem jako sám život, i právo možno ctíti, milovati v něm to, co velikého a krásného vyjadřuje, je možno chápati je jako nástroj v rukou tvůrčí vůle života, která připravuje dráhu k ideálu spravedlnosti a lásky.
Co je však mravní ideál spravedlnosti?
Zde Emil Svoboda se přikloňuje k etice Schopenhauerově a vidí jediný mravní ideál: soucítění, a jediný mravní příkaz: nikomu neubližuj a pomáhej každému, seč jsi.
Metafyzický důvod etiky jest jednota veškerenstva;
tož prolom úzké hranice osobního zájmu, souciť se vším, poznej vlastní já v každém a ve všem, co v životě potkáváš.
Rozprostři náruč a obsáhni všechno láskou bez účelu a bez mezí.
Milovati člověka znamená - milovati jej tak, jak jest, s vlastnostmi dobrými i zlými, s přednostmi a slabostmi.
Běda člověku, který druhého přestane milovati proto, že nemůže učiniti jej shodným se svou představou.
Běda tomu, kdo zemi dovede milovati, jen stane - li se rájem!
Jediný jest na světě všelék proti zlu a bolesti, a to jest láska.
Nevěř ve formule příliš růžové nebo černé.
" Skepse nezavírá oči před stíny života.
Odhaluje špatnost a bídu všude tam, kde ji nalézá, i tam, kde tradiční nazírání viděti jí nechce.
Ale neodvrací se od světlých míst, otevírá se radostně trsům paprsků pronikajících na životní dráhu... z neznámých zdrojů světelných. "
Tyto neznámé zdroje světelné jsou zároveň zdrojem náboženství. "... v oněch zasvěcených okamžicích, kdy se člověk rozhoduje pro skutek etický, promlouvá hlas boží v jeho srdci...
Hlas Jeho tajemným způsobem popírá odvěké zákony přírodního dění.
Hlásá spravedlnost a soucit uprostřed přírody, v níž není spravedlnosti ani soucitu...
Skutek eticky proráží otvor do hráze dění živočišného, dává vyhlédnouti do oblasti, kterou zevní pozorovatel nazve Neznámem, ale která pro vnitřní život člověka jest oblastí nejblíže a nejdůvěrněji známou, oblastí nejvyššího... nenahraditelného štěstí. "
Nejprve znepokojovalo člověka tajemství zevní, tajemství světa a přírody.
Není však spásy v dokonalém poznání, nýbrž v přerodu vůle.
" Na této cestě obrací se člověk od marné práce hledati Boha mimo sebe pomocí smyslové zkušenosti a rozumových dedukcí k práci plodné a plné naděje: hledati Boha v sobě, ve vlastním nitru, uvědoměním v podstatě etickým.
Na pomoc přichází nové tajemství nedozírného významu a uchvacující síly - tajemství etického činu.
Nedivím se již hromu a blesku, nedivím se větru ani ohni, nezbožňuji těles kosmických, je mi mnohé jasno, co člověka dříve plnilo úžasem.
Ale mystériem zůstává etický čin.
Čin, který se příčí všemu přirozenému, který je vzpourou proti přírodě a jejím zákonům, který... prozrazuje tajemnou svobodu - možnost obrácení vůle novým směrem.
Z něho rodí se nejvyšší štěstí, jediné, které nebude vystřídáno zklamáním, které se nikdy nepřesytí...
Každý z nás nosí v srdci svého, ale zároveň jediného a všem společného Boha, v každém z nás se ozývá jeho hlas jako hlas svědomí. "
Tato náboženská víra uzavírá kruh názorů etikových;
i náboženství je jen prohloubením mravního života, jeho promítnutím do nekonečna.
Zde Emil Svoboda, jemný eklektik filozofický, postupuje souběžně s pragmatismem, jenž zmoralizoval celou oblast filozofie.
Kritika názorů Svobodových musela by počíti kritikou jeho etiky, jež je podkladem všeho ostatního;
vskutku etika vůbec je pole navýsost problematické: v praxi dohodneme se spíše o tom, co je mravně dobré, než bychom našli v teorii nesporný zákon etický.
Nemyslím, že mravnost soucitu vyčerpává faktický obor mravního života lidského;
považujeme - li všechen praktický život za morální, pak napočetli bychom ještě jiné motivy než soucit.
Leč na tom nezáleží;
což není v přítomné chvíli lidstva soucit ideálem dosti vysokým, abychom se v něm všichni shodli?
Knihu Svobodovu měl by čísti každý;
neboť její nejvyšší hodnota je v konkrétním užití názorů ušlechtilých a horoucích na otázky našeho vlastního života národního i soukromého.
Jsem tak dalece pragmatista, že věřím, že dosah filozofie jest v jejím užití;
mravní filozofie Emila Svobody zasluhuje, aby ti, kdo ji přečtou, docítili její hluboký, nejlidštější dosah ve svém mravním životě;
aby sdělila čtenářům více než své myšlenky: i svůj vážný, vřelý, slovanský cit lásky a družnosti.
Národní listy 28. 5. 1920
DR. OTAKAR PERTOLD:
ZÁKLADY VŠEOBECNÉ VĚDY NÁBOŽENSKÉ
Kniha docenta Pertolda hledí podati první orientaci po vědě náboženské a zároveň vstup do vědecky uspořádaných faktů náboženských.
Činí tak jasně, kriticky, s důkladnou pramennou dokumentací;
je to u nás první soustavné dílo toho oboru, a tím spíše dlužno uvítati její přesné a břitké vypracování.
Nicméně tento vstup do vědy náboženské ukazuje dosti zřetelně na skutečnost, že tato věda je dosud ve svých začátcích.
V tomto stadiu je přirozeno, že k faktům tak nitrným, tak individuálně odstíněným, jako je život náboženský, přistupuje metodou přírodovědeckou, a sice morfologickou klasifikací.
Hledí definicemi určiti obecné typy a formy náboženského života;
celková definice náboženství musí potom vzíti v počet všechny tyto formy, počínajíc nejprimitivnějšími a končíc vlastně ateistickými.
Tak dospívá dr. Pertold k definici, jež je sice velmi obsažná, ale zároveň tak povšechná, že se stěží ještě dotýká toho, co snad každý může nalézat v sobě jako živý motiv náboženský.
Tato definice zní:
" Náboženství jest city provázené a jimi určené vědomí závislosti na něčem, co na onom stupni kulturního vývoje člověkova přesahuje jeho schopnost poznávací a které pod vlivem oněch citů vede ke snaze buď obměniti onu závislost, nebo aspoň vykonávati nějaký vliv na předmět oné závislosti. "
Nuže, s touto definicí nelze se příti;
ale právě její základní pojmy, jako ty jisté " city ", " vědomí závislosti ", " přesahování " atd., jsou prázdná schémata, za kterými teprve bylo by dlužno hledati skutečný, konkrétní, živoucí obsah náboženské funkce.
Tam ovšem se končí morfologická popisná třídící metoda;
zde musila by přikročiti neobyčejně zjemnělá metoda historická a psychologická, aby deskriptivní pojmy nahradila samotným obsahem náboženského života.
Bylo by snad možno srovnati vědu o náboženství s vědou o umění.
Obé je zároveň fakt sociální i hluboce individuální;
obé zahrnuje jak jistou společenskou kulturu, tak také vrcholné stavy a výkony ducha lidského.
Kde jest hledati pravou podstatu umění?
V jedinečných, geniálních dílech, nebo v jisté obecnější poloze estetického života?
Stejná otázka klade se vědě náboženské.
Kolektivní víra kmene nebo národa, objektivovaná v určité dogmatice a ritu, je zajisté jednou stranou náboženského problému;
avšak druhou stranou zůstávají jisté vrcholy citu, exaltace, mysticismus a stavy nadpřirozené.
Obě tyto skupiny faktů neleží v jedné rovině a nelze jich obsáhnouti jedinou úvahou, jedinou metodou.
Nebo spíše popisná a etnografická metoda mohou býti jen přípravou k vlastní psychologické vědě o náboženství, jaká se rýsuje u filozofů, jež dr. Pertold snad vědomě pomíjí: u Durkheima a Henry Jamese.
Deskriptivní věda náboženská, jakou podává dr. Pertold, je vlastně výsekem etnografie;
nuže, není pochyby, že etnografická stránka nevyčerpává význam náboženských jevů, a že má - li se vůbec klásti otázka po významu, nutno pronikati do nejtajemnějších končin osobního života a samotného lidství.
Zatím kniha dr. Pertolda a nová stolice pro vědu náboženskou, kterou zaujal na Univerzitě Karlově, mohou dáti základ k dalšímu a dalšímu studování náboženské otázky, jež byla u nás dosud spíše citově žita než soustavně myšlenkově zpracovávána.
Národní listy 13. 11. 1920 | ockc20c |
Autor: Čapek, Karel, Název: O umění a kultuře I. (1912) (c), Žánr: odborné texty
K ETICKÝM NÁZORŮM MAETERLINCKOVÝM
Maurice Maeterlinck:
Von der inneren Schönheit
Ze žijících cizích básníků není žádný u nás tak mnohonásob přeložen jako Maeterlinck, takže je z celé cizí novější poezie až jednostranně dobře znám;
proto ztrácí se nám jeho literární souvislost se širšími směry, jež u nás nestaly se dosti populárními.
Tak uchází nám těsný a téměř vůdčí vztah Maeterlinckův k francouzskému symbolismu i jeho volnější souvislost s německou novoromantikou a zčásti i novoklasicismem.
Takto osamotněn zdá se u nás Maeterlinck osobností ještě zázračnější a spirituálnější, než skutečně jest.
Dobrou polovinu díla Maeterlinckova tvoří knihy jeho morální filozofie.
[ * Le Trésor des humbles.
La Sagesse et la destinée.
La Vie des abeilles.
Le Temple enseveli.
Le Double jardin.
L'Intelligence des fleurs. ]
V těchto knihách, jež jsou přese vše spíše básněmi než mravní vědou, stěží si připomeneme, že etika definuje se jako filozofie praktická.
Nejsme zde sice vedeni přímo nad život, třebaže Maeterlinck obyčejně bývá nazýván krátce mystikem;
spíše otvírá se tu kontemplativní soukromí stranou od života a zkonejšení všech životních potřeb ve sféře vnitřního uspokojení.
V mravní soustavě Maeterlinckově ctnost a štěstí ztotožňují se v moudrosti;
jen moudrý je zároveň blažený a dokonalý.
Tato základní moudrost zdá se vznikati ze stoického smíru se světem, a není tedy prosta ducha rezignace.
Ovšem ptáme se, odkud lze dojíti k takovému smíru, není - li v nás již předem moudrosti, ctnosti a vnitřního blaha?
Tak pohybuje se Maeterlinckova nauka o dobru ve stálém kruhu;
je to však právě ten kruh, který dokola uzavírá a omezuje vnitrné zátiší filozofovo.
Přirozeně moudrost položená za základ této morálky zdá se jeviti racionalistickou tendenci této filozofie.
Skutečně také etika Maeterlinckova odvolává se nejvíce ke klasickému stoicismu, k Epiktétovi a k Marc-Aurelovi;
z celého ducha křesťanství podržuje lidského Krista a pak mystiku, jež rozkládá a rozpouští všechna, i mravní dogmata v kontemplaci věčného světla;
ale toto mystické prohloubení není u filozofa Maeterlincka obsahem tak rozhodujícím jako onen živel klasický.
Na prvním místě však Maeterlinck je etik moderní;
zcela moderní je mravní klad činnosti, společný vší nové filozofii, a princip mravního relativismu, jehož obdoba je ve všech moderních vědách a systémech.
Zde nalézáme podobnosti zčásti i k morálce Nietzscheově a ještě spíše k psychologické metafyzice Bergsonově.
Ale ani tento novodobý druh jeho etiky nesměřuje k povzbuzení a kladení nového člověka mezi velkými nutnostmi i možnostmi moderního života.
Je to naopak uchýlení se do domova osobního štěstí a nauka nejsoukromější harmonie;
není to vznik nového životního impulsu z radostí i utrpení, nýbrž je to smír s bolestmi a krásné vyrovnání.
Neboť ( dle Maeterlincka ) pro moudrého jsou i bolesti krásnými dary a živí nebo zkrásňují jeho duši.
Nežijeme proto, abychom všemi silami života domáhali se štěstí, nýbrž abychom jsouce moudří v každém okamžiku dovedli poznati své ( snad imanentní ) štěstí.
Etika Maeterlinckova je podle toho jakýmsi spiritualistickým optimismem, jedním z básnických optimismů, které zamýšlejí zkonejšiti bolest a napětí moderního života ideou krásy.
Je více takových estetických eudaimonických názorů, i nepsaných, kterým všem je společno jakési ustoupení ze středu života do útulku všehojivé krásy, nadřazené tomuto životu a vznášející se navěky mimo jeho přítomný kurs.
Z výšin této nadřazené krásy lze ovšem velebiti svět i život a státi se apoštolem jejich;
avšak je - li život dole, není současně nahoře a v žádném bodě svého průběhu neprotíná se s ideálními čarami oné formální nebo etické krásy.
U Maeterlincka tento optimismus je vnitřní, je to vnitřní krása sjednocující ctnost a poezii.
U jiných je to naopak optimismus senzualistický, jakýsi hrubší druh básnické eudaimonie, jenž staví nad život oblast rozkoše a dokonalé blažené fysis;
zde je to již krása zevnější, jež stává se krásou hmotných forem, smyslnou harmonií a morálkou rozkošnictví.
Opět v jiném případě může to býti metafyzika norem krásy, víra v nadřazené ideály forem transcendentních nebo v absolutní dokonalost krásy, v níž má se jedinec rozplynouti jakoby nazíraje samy ideje věcí, kterýžto názor o kráse klade jakousi samospasitelnost estetických ideálů původu vlastně jen intelektuálního.
Takových metafyzicko-estetických morálních filozofií bylo by možno uvésti více;
všechny jsou čerpány podstatně jen z neomezeně širokého a libovolně hlubokého smyslu slova " krása ", jež v metafyzickém užití může se státi jedním z nejstrašnějších náboženských slov, dogmatickým, trýznivým, protiživotním slovem.
U Maeterlincka stala se " krása " synonymem harmonického dobra;
takto užita vysvětluje zpět z jeho etiky i jeho dílo básnické.
Třebaže Maeterlinck často zjevuje se jako mystik existující v mimočasovém vytržení, přece jeho morálka krásy neodcizuje se vnitřním hnutím moderního života.
Jeho filozofie není čerpána ze sféry absolutních pojmů, nýbrž z bezpojmového a nepojmutelného života lidského;
a náboženský duch ( spiritualistického monismu ), jenž se v něm ozývá jen zdaleka, není duch víry;
je to spíše citový stav duše, která touží rozplynout se v něčem, kde není již vůbec žádných určení.
Umělecký měsíčník, září - říjen | oumak12c |
Autor: Čapek, Karel, Název: O umění a kultuře I. (1913) (c), Žánr: odborné texty
PROF. JOSEF NOVÁK:
O KRÁSE
Při chudobě české odborné literatury estetické nelze přehlédnouti ani tak skrovný spisek, jako je brožurka prof. Nováka, v níž na 24 stranách stavěn jest jakýs takýs systém estetiky na hubeném základě pozitivistickém.
Vytýčiv definici:
Estetika je nauka o kráse, hledí autor nejprve zmásti pojem krásy;
zdá se, že krásným je mu všechno, co je jakkoliv příjemné;
s estetickým citem ztotožňuje klidně a nerozdílně cit lásky, různé emoce, jako vzpomínku na zemřelé a touhu po domovině, city přírodní, ba i fyzické slasti, jaké pociťujeme, " zasedneme - li například po důkladné procházce zimní krajinou večer ve vytopeném pokoji, nebo když obleknem ( sic! ) šat po studené koupeli ";
nebo " když po nemoci nesmíme ještě konat nic vážnějšího z ohledu na zdraví, jak si všeho kolem sebe vážíme a jak blahý cit zaplavuje srdce ".
Tyto city, jistě příjemné a prospěšné, ale ne zrovna estetické, vypadají jako zkarikování básnického senzualismu M. Guyaua, jenž je autorovi na mnoha místech autoritou.
V širší souvislosti je to důsledek onoho víceméně učeného a bez konce opakovaného ztotožnění citu estetického s citem libosti: to proslulé slovo libost, jímž odborná estetika vždy jen nivelizovala oblast umění, kterou měla proniknout!
Tento neblahý pojem estetické libosti přešel z interní filozofie do publika a sankcionoval jeho zálibu pro snadné radosti, pro umění zálibné a pohodlné, hladce vyhovující jeho konzumu příjemnosti.
Počínajíc od Kanta přes herbartovce až po dnešek byla soustavně tato " libost " stavěna jako kritérium umění;
hlas veřejnosti i obecenstvo samo počali hodnotiti umění podle míry příjemnosti a pohodlné libosti, jež se jim nabízela.
Jako Boileau dal svému století " raison " a " vérité " jako zákon a kritérium umění, tak stala se zákonem a měrou krásy minulého i tohoto věku pouhá libost;
odtud " líbivé " umění, jež tak hluboce porušilo vkus i produktivnost našeho věku.
Nadarmo odborná estetika sama stavěla hráze této subjektivnosti umělými pojmovými distinkcemi mezi krásným a příjemným, mezi libostí estetickou a neestetickou;
to podstatné, co dala živému světu, je filozofické potvrzení, jež udělila vládě libosti nad uměním.
Pan Novák, jak řečeno, pokládá všechno příjemné, i lásku a teplo, za stavy estetické.
Estetické city jsou pro něj rozruchy provázené neurčitými, zmatenými představami ( = repraesentationes confusae:
Baumgarten r. 1750! ), jež svou neurčitostí dokazují, že nejde tu o vážný, jasných představ potřebující akt sebezáchovy ( srv. Spencerova teorie hry ).
Ale právě v tom, že nejsou to city sebezáchovy, že jsou to jen " drobná a mírná napětí ", leží jejich teleologický, biotický význam;
jsou to krátce napětí našemu organismu přiměřená ( str. 15 ).
Estetický cit vzniká, " zastihuje - li naši mysl ve stavu klidu roj přiměřených nám napětí ".
[ * Psychologická zmatenost těchto výkladů větší se tím, že autorovi jsou tato napětí jednou přiměřená organismu a jednou mysli.
Jaká jsou to tedy napětí, čistě fyziologická, nebo psychická?
Fyziologická hypotéza toho druhu je velmi striktně vyslovena u Miss Ethel Puffer a u Angiera ( motorické impulsy, napětí celého motorického systému ), u Dahmena, u Vernon Lee, u Groose atd., kdežto Lipps připisuje tyto " dynamické kvality " estetického cítění duši.
Český autor místo přesně formulované hypotézy podává neurčité slovo, jehož obsahu asi sám nerozumí, jak se zdá podle dalších citátů. ]
Není sice jasno, odkud to autor ví, že jen " drobná a mírná napětí " jsou našemu organismu přiměřena;
ale jistě nejsou to zrovna jen " drobná a mírná " napětí, jež v nás dovedou umělecká díla vzbuditi.
" Takovými napětími přiměřenými našemu organismu jsou u osob například utváření úst, výraz oka, zabarvení pleti a rozměry těla, kteréžto vlastnosti spatřeny na lidském individuu ihned v nás probudí roje napětí příbuzných a zachyceny uměním budí v nás nutně estetickou náladu. "
Podle toho by se zdálo, že autor podává dosti zmatenou interpretaci teorie ( motorického nebo fyziologického ) vcítění, k níž přistupuje výše vyložený hrubý senzualismus.
Tato velmi nepřesná psychologie nenabývá ovšem určitějšího směru ani zavedením teleologického a nijak nevyloženého pojmu " přiměřenosti ";
tím jen je nejasná " analýza " psychologická dirigována směrem jakési filozoficky zcela nevyjasněné a velmi povrchně myšlené účelnosti.
Jinak tato knížka, stanovisky i provedením příliš málo vědecká, není ani schopna být brožurkou popularizační.
Trapně působí, že autor zřejmě neovládá nejnutnější odborné literatury a uvádí hypotézy ( například Spencerovu o vzniku hudby z modulací vzrušené řeči ), jež jsou dávno empiricky vyvráceny.
Kde mluví přímo o umění, pronáší autor úsudky nejpodivnější:
" Slyšíme - li pak nějaký takovýto ( neartikulovaný ) výraz citu ( například výkřik radosti nebo bolesti ) opakovaný několikrát po sobě ve variacích druhem, tóny, rytmem atd. motivu nějak příbuzných, musí (! ) v nás vzniknout estetická nálada. "
" My rozumíme uměním činnost tvořící krásné předměty, a proto primitivní ornament v tomto smyslu nemůže býti zván krásným.
Prvky jeho jsou příliš ploché, než aby mohly vyhovět důležité podmínce krásy, že jednotlivé motivy uměleckého díla mají splynouti v nenucenou jednotu. "
" Výraz architektura... v estetice můžem omezit na obor staveb majících imponovat mohutností.
Ráz staveb soukromých ( vil, pavilónů ) nemůže z našeho stanoviska budit žádné záhady, které by nám... nemohl rozřešit výklad o ornamentu. "
" Vzorem " architektury " byly původně horští velikánové (! ) ". - Citáty zde i výše uvedené stačí, aby daly též svědectví o autorově češtině.
Volné směry, leden
TEORIE UMĚNÍ
Konrad Fiedler:
Schriften über Kunst [ * Neue Ausgabe, hsg.
v. Hermann Konnerth.
R. Piper, Mnichov 1913.
Starší vydání:
Konrad Fiedler:
Schriften über Kunst, hsg.
v. Hans Marbach.
S. Hirzel, Lipsko 1896.
Sbírka esejí z let 1876, 1879, 1881, 1887. 1889 Konr.
Ad.
Fiedler, mecenáš a spisovatel o výtvarném umění, přítel H. von Maréese, nar. 1831 v Oederau a zemř.
1895. ]
Když mladý naturalism ve Francii i v Německu zaujal postavení dobyvačné a k tomuto účelu jasně formuloval své požadavky, v jichž jménu chtěl postupovat, ozvala se reagující kritika, že umění takto podložené doktrínou je racionální, teoretické, a tedy protiumělecké.
Týž případ opakuje se v dnešní Francii, kde moderní poezii a novému malířství vytýká se intelektuálnost, ba i teoretičnost.
Tak kritika činí ze sebe strážkyni naturální umělecké plodnosti, pro kterou není důvodů a vědomého směru vůle;
ve jménu přírodního citu kritika odmítá vše, co jmenuje teorií.
Je ovšem pravda, že spontánní tvořivost je v umění vším a teorie nemůže jí vésti.
Neboť teorie je odpovědí na interes teoreticky, a teorie umění odpovídá jen na teoretický problém podstaty, vzniku a smyslu umění vůbec.
To, co je v umění problémem aktuálním a praktickým, co vychází přímo z tvoření, aby se zase tvořením stalo, námaha vůle a myšlení před realizací díla, se teorií nazývat nemůže.
Teorie jsou vyabstrahovány z oblasti umění vůbec, mimo čas a přes všechno směřování.
Nejsou aktivním ustanovením ani směrem ani článkem realizací.
Jsou tu proto, aby uspokojily rozum, který se zachránil z nátlaku přítomnosti.
Teorie vždy mají něco mimopřítomného.
Teorií je například Hildebrandův Problém formy, Semperův Styl, Schmarsowovy Základní pojmy a Fiedlerovy Spisy o umění, o kterých máme referovat.
Jmenovitě tyto poslední mohou býti téměř typem teorie umění.
Dle Fiedlera umění je nutnou protiváhou vědy a abstraktního poznání.
Úlohou a nutností člověka je, aby si vnitrně přisvojil svět, v němž žije.
Především činí to rozumem, to jest vědou.
" Věda chce se zmocniti světa pojmově, opanovat jej, proniknouti jej a podrobiti jej jistým požadavkům našeho myšlení ", slovům, pojmům a logickým formám.
Ale " všechno myšlení a poznání je veliký, ze slov a pojmových značek utkaný závoj, pod kterým dále pulsuje život skutečnosti a nemůže se vyprostit ze svého temného stavu na denní světlo. "
Všechno teoretické ovládnutí světa jest jen slovním majetkem, neboť pravá smyslná skutečnost je tímto abstraktním poznáním pouze zastřena.
Avšak jest ještě jiná schopnost osvojit si svět a plně vyvinout své vědomí skutečnosti: to jest přivlastnit si svět ne jako pojmenovatelný, nýbrž jako viditelný, " stát se pánem intuice " A to se děje v umění.
" Umělecká činnost počíná, kde člověk nalézá se postavenu vůči viditelnému světu jako vůči něčemu nekonečně hádankovitému a kde puzen vnitřní nutností uchopuje silou svého ducha zmatenou masu viditelného, jež na něj doráží, a vyvíjí ji ke zformovanému bytí. "
Člověk podstupuje v umění boj s přírodou o svou duševní existenci.
" Co umělec tvoří, není druhý svět vedle empirického, nýbrž on stvořuje svět vůbec skrze umělecké vědomí a pro ně. "
To jest, umělecké vědomí formuje v sobě svět beztvarý a dává mu tím viditelnost vyššího stupně.
" Umělec odpoutává od viditelného předmětu jeho viditelnost jako něco samostatného. "
Umělci je svět jevem;
podstata světa, kterou si hledí přisvojit, je pro něj ve viditelné a hmatatelné podobě věcí.
Kdyby nebylo uměleckého vědomí, byl by pro nás viditelný svět chaotickou směsí vjemů a představ.
" Umění má vyprostit viditelnost věcí ze zmatku a prchavosti jich bytí. "
Vlastní činností umělce je další vyvinutí procesu vidění.
" Koncentrujeme - li všechnu svou sílu ve zrakovém orgánu, stojíme vůči realitě věcí, jež ukazují nám svou pestrou hru jakoby jen zdálky, nedovolujíce činného přiblížení.
Ale toto pasívní oddání se asociacím zrakového smyslu zaplétá nás do dusnosti a zmatku;
vykoupením z tohoto zmatku je činnost, " to jest, realizovat činně pro oko to, co oko pasívně dodává vědomí.
" Ruka umělcova přejímá další vyvinutí toho, co koná oko, právě v tom bodě, kde oko je u konce svého konání, a pokračuje v něm až k výrazu.
Když ruka pohybem znázorňuje něco, co vnímalo oko, koná tím něco, nač oko z vlastní síly nestačí, jsouc odkázáno na pasivitu. "
Tedy podstata umění jest činně realizovat čistou viditelnost věcí.
" Umělecké nadání vykupuje vše, co na ně působí, ze zmatenosti, ve které všechno trvá, pokud je podrobeno konkurenci smyslů, vládě citů a zapletení duchových vztahů, a přeměňuje to v bezprostřední výrazovou hodnotu viditelného bytí. "
Takto postavená teorie umění je geneticky spřízněna se Schopenhauerovou filozofií.
V hloubi její je rys buddhistické žalné moudrosti, pro kterou svět jevů je hrou nevyzpytných a zmatených stínů.
Ba i všechno vědění a poznání jest jen závojem pojmů, jejž klademe si před oči, abychom neviděli zmatek věcí.
Z této marnosti a utrpení neviděl Schopenhauer útočiště než v umění.
Umění je prý zjevením idejí, to jest toho věčného a neměnného, co je za prchavými jevy věcí nebo nad nimi.
Z trýzně existence nemůžeme uchýliti se jinam než do hluboké kontemplace věčných idejí, do nazírání transcendentálního světa, jejž otevírá umění.
- Podobně Fiedler odvrací se od světa nicoty a od marnosti poznání k umění osvobozujícímu.
Avšak Fiedler je duchem příliš zjemnělým a harmonickým, než aby odvrátil se vůbec od tohoto světa, naopak hledá návrat ke skutečnosti skrze umění.
Pro něj umění podává pravou viditelnou podobu a podstatu světa, pravé a jediné poznání skutečnosti.
Fiedler je typ amatéra, vzníceného milovníka a požívatele umění.
Svět umění je mu nejvyšší skutečností, v níž se uzavřít se svými radostmi mu stačí pro život.
Vše, co je mimo umění, je pro tuto duši plnou krásy zmatkem a marností.
Odtud filozofické základy jeho teorie.
Něco podobně cizího, neskutečného a těkavého mají všechny teorie a německé úvahy o podstatě umění.
Všechny řeči o metafyzické nutnosti umění, o ideách a o věčné bytnosti uměleckého tvoření jsou jako filozofické paprskování, jehož zdroj je mimo umění.
Umění viděno zdálky může ovšem vypadat jako měsíc nebo jako svět idejí.
Avšak zblízka nebo ze svého středu je především činností a snažením.
Proto vše, co tvořivý umělec vymýšlí, vkládá se do této direkce chtění jako dosažitelný cíl nebo jako impuls, jako článek v řadě realizací nebo jako heslo propagandy.
Ježto problémy umělce nejsou teoretické, nejsou ani jeho odpovědi teoretické.
Ve své vlastní doméně je umělec opakem teoretika.
Žádné plodné umění nezrozuje teorii, jež by je vedla.
Ale v každém umění tkví víra nebo přesvědčení, to jest každé období umění má svou metafyziku.
Umění nikdy nesplňuje a neuskutečňuje tuto svou metafyziku, ale nalézá v ní svou inspiraci a tuší v ní své nesčíslné možnosti.
Avšak tato víra nebo tato metafyzika není teorií, stejně jako kterékoliv náboženství nebo socialismus nebo nějaká národní myšlenka není teorií, není jí ani naturalismus nebo impresionismus nebo kterékoliv umění, které má svou víru.
Přesto však, když umělec vyslovuje takovou víru nebo když formuluje slovy směr, kterým jde jeho úsilí, bývá etiketován jako teoretik, jenž konstruuje umění cestou abstrakcí a argumentiky.
Jmenovitě moderní umění, pokud se zdráhá empirickému pochopení, bývá odbýváno jako teoretická a abstraktní umělost;
je prý příliš vyrozumováno, než aby bylo prostě srozumitelné.
Ale právě teorie jsou srozumitelné a poznatelné, právě rozumování je přístupno racionální orientaci, to, co se zdá tajným a nepochopitelným, je vždy citové vzrušení, něco zcela vnitrného a iracionálního, co lze poznat jen dotekem a pohybem duše.
Tak například velká část kritiky předstírá vůči modernímu umění jakousi hloupost a prostotu ducha, jako by pro ni byly příliš subtilní a umělé ty teoretické předpoklady, jimiž prý je moderní umění vycpáno.
Ale kritika zdaleka není hloupá, nýbrž schází jí časem cit.
A právě kde jí selže cit hledá kritika chybu v intelektu umělce, třeba chybu par excés.
Takto bylo již zaviněno příliš mnoho nedorozumění v dřívějším vývoji umění a dnes v míře mnohem větší.
Inteligentní kritika tam, kde ztrácí spontánní orientaci citovou, přenáší si problém nového umění do sféry intelektuální a vyčítá pak tomuto umění buď nerozumnou zmatenost, nebo domněle závažněji přílišnou intelektuálnost čili " teoretičnost ".
Tak utlouká se dnes moderní umění výtkou teoretičnosti jako kdysi impresionismus výtkou Helmholtzovy optiky nebo naturalismus materialistickým doktrinářstvím.
- Ale zatímco rozumová kritika vytýká novému umění zpravidla exces intelektualismu, jsou to vždy mladí lidé anebo vášnivé charaktery, tedy lidé zrovna nejméně vedení intelektem ve svých soudech a zálibách, kteří chápou se právě tohoto " intelektualistického " umění.
Spor o moderní umění, který se odehrává na poli intelektualismu, na tomto poli rozhodnut nebude, problém jeho je zcela empirický, mimo všechny teorie a abstraktní koncepce.
Volné směry, únor
HIPPOLYTE TAINE:
FILOZOFIE UMĚNÍ
Nový český překlad Tainovy slavné Filozofie umění objevuje se v době, kdy historikové umění, literární dějepisci a estetikové zdají se nejméně věřiti na samotný základ teorií Tainových.
Je historicky přirozeno, že jeho názory, příliš konstruované, dogmatické a libovolné, musily být dalším vývojem překonány;
avšak je nutno uznati, že nikdo z těch, kdo po Tainovi vstoupili na půdu estetiky sociologické, ať to byl Hennequin, Guyau, Grosse, Wundt nebo Charles Lalo, přes svá stanoviska, tak vědecká ( aspoň u tří posledně jmenovaných ), a přes exaktnější metody nepostavil teorie tak jednotné, pružné a bohaté jako Taine.
Tito, kteří jsou aspoň oborem zkoumání sblíženi s Tainem, zůstávají k neprospěchu vědy jen ojedinělí;
naproti tomu celý gros vědy historické a estetické zřekl se vůbec oblasti, jež byla druhdy Tainovou, totiž sociologické vědy o umění.
Zdrcující většina moderní estetiky hledá své splnění v rámci abstraktní psychologie;
avšak celá tato psychologická estetika ocitá se dnes v krizi a vidí své výsledky ohroženy tak četnými diskrepancemi, že není téměř jediného spolehlivého článku v úhrnu moderní estetiky.
Ovšem základna této estetiky, totiž obecná psychologie, je velmi vědecká, posito vědečtější než sociologie;
avšak jakou vědou je tato psychologická estetika, když nemůže se vyplésti z rozporů již v nejprvnějších předpokladech?
Naproti tomu stanovisko sociologické může přinésti estetice nejbohatší prospěch;
aspoň není doposud faktu, který by tomu odporoval, zatímco bylo by možno ukázati, jak psychologie zapletla estetiku v rozpory téměř neodstranitelné.
Proto, byť nelze podržeti teorií Tainových, věda, jejíž možnost ukázal a k jejímuž širokému rozložení přispěl nejvíce ze všech, totiž " věda o umění " ( Kunstwissenschaft ), neztrácí dnes významu a naopak má schopnost státi se naukou neméně vědeckou a bezpečněji situovanou, než je estetika dnes vládnoucí.
Co se týče historie literární i umělecké, zdá se, že je odvrácena od Tainovy teze o vztahu umění k jeho prostředí čili o souvislosti umění a všech projevů doby bázní před hypotézami a snahou dosíci největší exaktnosti, která je nalézána v přesném zjišťování fakt.
Literární historie, jmenovitě německá, vidí svůj úkol náležitě vyčerpán obsáhlým zjištěním a kauzálním spojením individuálních faktů, jež týkají se dějin určitého básníka nebo jisté literární epochy;
dále vyhledáváním literárních prvků, jež nalézají se roztroušeny, v různých historických změnách, s jistým typickým vývojem v dějinách literatury;
dále zjišťováním, odkud některý básník převzal nějaký děj, nějakou myšlenku nebo metaforu.
Tato heuristická, věčně dokumentující historie považovala by za něco nepatřičného, kdyby měla opustit potištěné a popsané pole literatury a rozhlédnout se po všech uměních a význačných projevech lidské tvořivosti, aby vysoudila z nich orientační směr některého duchového období a tvořivý ráz určité historické epochy a aby odtud podala vnitřní výklad umění.
Podobně tomu je u historie umění, kde nadto Muther diskreditoval koncepci Tainovu;
rovněž tato věda, trvajíc metodicky v oblasti výtvarných forem, pokládá za nenáležito pohybovati se v oblasti širšího lidského ducha;
zjišťuje tedy filiaci forem, vývoj a změny forem, objevujíc takto, co kdo odněkud přejal, které tradici je někdo některou formu dlužen;
a tak místo Tainova determinování umělce prostředím klade moderní historie umění krutější a těžkopádnější determinování umělce tradicí a školou.
Neotřesen tedy a trvale plodný zůstává základní teoretický předpoklad Tainův: že umění, a tedy i dílo umělecké, je v určité jednoznačné souvislosti k tomu, co Taine nazval pod vlivem přírodních věd prostředím nebo fyzickou a mravní temperaturou, to jest k současné lidské společnosti, k zvláštní náladě a aktuální povaze doby.
Ovšem tato teorie není jen Tainova;
vyslovena už Herderem, nalézá se v jiné formulaci u Hennequina a Guyaua;
Grosse učinil ji úhelným kamenem své Kunstwissenschaft a Wundt východiskem své Völkerpsychologie umění.
Vezměme slovu " prostředí " jeho darwinistickou příchuť nebo položme místo něho Euckenův termín " syntagma ", označující duchové společenství jisté kultury;
ať tedy prostředí, nebo diapason ( dle Lamprechta ), nebo syntagma, znamená tento pojem jedinou determinaci umění.
Umění nevzniká ani náhodně, ani libovolně;
vždy vykazuje vztahy k celé současné kultuře, k soudobému pojímání života a životních cílů, k náboženství, k vědění, k tempu a struktuře praktického žití.
Tyto vztahy nejsou nahodilé, nýbrž nutné: je to existenční souvislost umění a doby a bez této souvislosti nemůže být to které umění vyloženo co do svého vzniku ani co do vnitřní povahy.
Ale zde právě končí konvergence s názory Tainovými.
Taine vlivem přírodovědeckého pozitivismu pojal prostředí ve smyslu prostředí selekčního.
Jako v jistém pásmu, praví, v jisté půdě za určité teploty roste vegetace jiná než za jiných okolností, tak i umění je podmíněno a určeno především povahou země, temperaturou a klimatem, dále charakterem rasy, jejím téměř živočišným druhem, a konečně historickým okamžikem, jenž obsahuje vládnoucí politiku, vědění, mravnost, chování společenské, zvýšené nebo snížené sebevědomí národa atd.
V každé době rodí se stejně mnoho talentů;
ale jen ti, kteří vyhovují temperatuře, respektive vkusu prostředí, mohou se udržeti, jsou jaksi přírodně vybráni a stanou se činnými umělci.
Umění krátce je rezultujícím produktem oněch tří faktorů, shrnutých pod názvy rasa, prostředí a moment.
Tento biologický determinism Tainovy filozofie umění je omylem Tainova scientifismu;
neboť ve smyslu tehdejšího pozitivismu zdála se mu metoda přírodovědecká být jedinou vědeckou cestou filozofie.
Ale vývoj moderního umění jest téměř experimentálním důkazem, že umění, jako jiné tvořivé počiny lidského ducha, musí překonávati tuto společnost, v níž tkví zákon kozervativnosti a nehybnosti.
Prostředí vždy klade odpor novému umění, a vládnoucí vkus nejen neplodí nového umění, nýbrž kazí a změlčuje i umění dosavadní.
Vidíme - li prostředí s takovou hrubou tíhou se opírati stále novým vznikům umění, nemůžeme věřiti, že toto prostředí je producentem umění.
- Umění nerodí se z vládnoucího vkusu, nýbrž produkuje vkus stále čerstvý.
Nemůžeme si však představiti, že malířství některé doby by bylo zcela nepodobno soudobé architektuře nebo že by mělo zcela jiný ráz než současné básnictví.
Všechna umění mají své společné periody, renesance, barok, romantism atd.;
jsou to periody cítění, ale zároveň i periody myšlení, v nichž vznikají filozofické, politické a mravní koncepce, nutně vykazující jisté příbuznosti k soudobému umění.
Toto vše, toto syntagma nebo tato tvořivá kultura je jen jedním koncem opřena o prostředí, z něhož vychází;
druhý konec její směřuje však do budoucnosti a determinuje příští prostředí.
Nemůžeme si pomyslit, k jakým koncům spěl by vývoj lidstva, kdyby jednotlivé tvořivé snahy, filozofie, technika, umění divergovaly a vzájemně si odporovaly;
neboť buď potom některá z těchto činných složek nabývajíc převahy zničila nebo poškodila by složky ostatní, což jest absurdní, nebo neplatil by jeden každý z těchto činitelů pro všechny lidi, což bylo by zhoubné pro kulturu.
Součinnost těchto kulturních faktorů jest jich existenční podmínkou a jen v tomto smyslu lze mluviti o kolektivní spolupráci všech tvořících jednotlivců a o sociálním vzniku umění, filozofie i vědy.
Sociologická estetika byla by pak ( formulována nikoliv definicí a metodickým výměrem, nýbrž okruhem svých interesů ) etnologií, kolektivní psychologií, vědou konkrétní a relativní;
byla by vědou o relacích duchových hodnot a filozofickým studiem tvůrčí jednoty a tvořivé proměnlivosti lidí organizovaných v kulturní celky;
byla by přirozenou korunou dějin umění a umělecké kritiky.
Tato konkrétní estetika studovala by umění nikoli v jeho stálé absolutní podobě, jíž přece nikde nenacházíme, nýbrž tak, jak je vidíme, v ustavičném měnění a jinačení;
zjišťujíc pak, že takovýto neustávající vývoj ani není kauzálně podmíněn změnami prostředí, ani nesměřuje k jedinému konečnému a metafyzickému cíli, poznávala by v něm čistou autonomní tvořivost lidského ducha.
Tato evolucionistická estetika byla by zároveň estetikou sociologickou;
neboť ve věcech kultury vývoj není věcí jedince, nýbrž vývojem nějaké vrstvy, společnosti a konečně všeho lidstva, pokud je v duchovém spojení.
Sociologická estetika není dnes hotovou vědou, ale mnoho moderních prací odpovídá na její interesy;
je tu dlužno uvésti alespoň dílo Arnošta Grosse, Yrjö Hirna, Lala a Jonase Cohna, dále některé spisy Wundtovy, Verwornovy atd. atd.
Mezi těmito všemi patří Tainovi ta zásluha, že postavil se hned takříkajíc oběma nohama na půdu estetiky sociologické, byť i omylnou cestou biologickou.
Podstatný nedostatek jeho filozofie umění záleží v tom, že sbíraje v historii dokumenty, spokojil se jich vágními analogiemi k umění.
Jeho estetika stává se velmi neexaktní nedostatkem kritické analýzy uměleckých děl;
proto přečasto Taine podává obraz doby, nikoli však výklad umění.
Přesto vše v dějinné souvislosti moderní estetiky zůstává mu vynikající místo iniciátora.
Přehled 18. 4. | oumak13c |
Autor: Čapek, Karel, Název: O umění a kultuře I. (1914) (c), Žánr: odborné texty
SOCIÁLNÍ FILOZOFIE
Ke kritice školy Durkheimovy [ * Článek tento zastupuje zároveň kritiku české Sociální filozofie od Ant. Uhlíře ( Knihovny sociálně filozofické sv. 1, u O. Janáčka, 1913, str. 106, cena 2 K ). Kniha dr. Uhlíře je dobrým výkladem názorů Durkheimových, hlavně sociální noetiky, která je uložena v Durkheimově velké knize Les Formes élémentaires de la vie religieuse.
Ale ježto tato nauka je výsledkem názorů základnějších, bylo nutno obrátiti se k těmto.
Dr. Uhlířovi náleží zásluha, že vybavil články sociální logiky Durkheimovy z etnografického kontextu a sestavil je v čistě teoretický celek.
V jeho knížce může nám scházeti, že autor nezabývá se vůbec kontroverzemi, jež týkají se názorů Durkheimových, a klade tyto jako samozřejmé.
- Hlavní spisy Durkheimovy jsou:
Les Règles de la méthode sociologique, 6. vyd., 1912.
De la Division du travail social, 3. vyd., 1902.
Le Suicide, 1897.
Les Formes élémentaires de la vie religieuse, 1912, vesměs u Alcana. ]
Takřečená sociologická škola francouzská ( Durkheim a jeho žáci Bouglé, Lévy-Bruhl, Hubert, Mauss, Fauconnet aj. ) znamená nauku, jež patří beze vší pochybnosti k nejzajímavějším a nejcennějším dotud ziskům sociální vědy.
Již první její požadavek, že sociologie má býti věda samostatná, neodvislá od nauk ostatních a hlavně od psychologie, je skutečným pokrokem sociologické práce.
Způsob, kterým Durkheim sám tento požadavek splňuje, může v mnohém ohledu platit za klasický;
nelze snad v sociální filozofii citovati díla, jež bylo by bohatší a pěkněji vybudované než třeba jeho Elementární formy náboženského života.
Proto kritika, kterou Durkheimovy názory nutně vyvolávají, nemá platit za neuznání vynikající hodnoty, jež jeho dílu skutečně náleží.
Výstavba názorů Durkheimových je zhruba tato:
Sociální jevy jsou charakterizovány především tím, že jsou závazné a imperativní;
jsou to ustálené způsoby jednání, jež člověk přicházeje na svět nalézá už hotové ( instituované ), jež existují před ním, a tedy i mimo něj;
jsou to úkoly a pravidla, jichž porušení vyvolává odpor ze strany společnosti a jež takto vykonávají nátlak na chování jedince, jsouce nadány nadindividuální " koercitivní " autoritou.
Tedy sociální fakta pozůstávají ve způsobech jednání, myšlení a cítění, jež existují mimo individuum a přetrvávají je, tj. jsou neodvislé od něho, zevní a objektivní, a jež jsou obdařeny mocí autority, kterou se jedincům závazně ukládají.
Odtud lze říci, že jsou to fakta sui generis, zcela odlišná od jevů psychických a tvořící předmět samostatné sociologie, která tím přestává být expoziturou metod a hledisek psychických.
Objektivní charakter sociálních faktů projevuje se tím, že nabývají formy institucí, to jest pevných pravidel, ať jsou tato zapsána v srdci, nebo v zákonech.
[ * Mauss-Fauconnet v Grande encyclopédie 30.
- U durkheimovců sociální jevy jsou zevní instituce.
Daleko prozřetelnější je G. Simmel, dle něhož sociální jevy mají zevní instituce, tj. zevní formy, vedle svého obsahu nebo matérie.
Sociologie není mu pak vědou o zvláštních sociálních předmětech, nýbrž jen zvláštní metodou nazírání;
abstrahuje od obsahů sociálních jevů a studuje jen jejich zevní formy.
V. Soziologie, 1908.
Schmollers Jahrbücher 1894, aj. ]
Avšak je otázka, odkud přichází autorita sociálních jevů.
Zdrojem této autority je společnost, neboť individuum samo nemůže být původcem něčeho, co je zavazuje a je mu nadřízeno.
Vzhledem k jedinci je společnost zevní realitou, a sice jemu přirozeně nadřazenou;
je kolektivní silou ze všech stran jej přesahující a převyšující, a tedy budící v něm dojem vyšší, nadlidské, objektivní moci, jež existuje mimo něj a žádá pro sebe jeho poslušnost.
Avšak tato kolektivní moc nejen člověka autoritativně ovládá, nýbrž dává mu i podíl na své vyšší síle, povznáší ho a činí ho účastna věcí, jež přesahují jeho individuální schopnost.
Tak společnost jeví se mu konečně jako vyšší skutečnost naprosto oddělená od té, kterou nachází v sobě: je to druhý, ideální a zvláštní mocí nadaný svět, který se přikládá k světu individuální a vulgární zkušenosti jako sféra absolutně nadřazená, ostatně však za jistých okolností zasahující do lidských věcí.
Představa této vyšší skutečnosti jest představa boha.
Bůh, primitivní totem nebo pokročilejší bůh osobní, jest symbol, pod nímž tají se kolektivita.
Kult boha znamená vždy uctívání této vyšší skutečnosti a jednoty, jež je dána syntézou jednotlivců;
neboť Durkheim pokládá za jasné, že syntézou individuálních vědomí vzniká něco, co je fakticky vyšší než jednotlivci sami, jistá ve stupnici přírody výše stojící životní jednota, jež je druhově jiná než jednotky, ze kterých byla shrnuta.
Bůh je tedy symbol něčeho, co skutečně existuje;
jeho atributy, totiž nadlidská moc, autorita a povznešenost nad profánní realitou, jsou skutečné, pravdě odpovídající atributy společnosti.
Tak rozpadá se lidský svět pro Durkheima ve dvě části.
Předně je tu svět individuální zkušenosti, podstatně iracionální a čistě subjektivní;
zde není ničeho trvalého, obecného a nadosobního, je to oblast fenomenalistické empirie.
Ale k tomuto světu přikládá se jako vyšší oblast skutečnost sociální, pro kterou Durkheim, ovšem ne bez rizika, klade spiritualistický termín " kolektivní vědomí ".
[ * Hypotézou kolektivního vědomí dostává se Durkheim do oblasti, kterou metodicky zavrhl, totiž do ( kolektivní ) psychologie;
a sice jeho " kolektivní vědomí " není daleko od Wundtova pojmu " Volksseele " nebo " Gesamtgeist " ( Grundriss der Psychologie, 1896 ), ale k své nevýhodě také ne od " kolektivního psychismu " de Robertyho ( například v Le Psychisme social, 2. vyd. 1897 ).
Toto pojetí u Durkheima vede k velikým nesnázím: kolektivní vědomí je koneckonců sociální subjekt, jehož obsahům však Durkheim zároveň přičítá objektivnost, když definuje je jako " věci ", jako instituce, - tím však ocitali bychom se v naprosté metafyzice, kterou sice Durkheim odmítá, ale jež v jeho díle je fakticky obsažena. ]
Tohoto kolektivního vědomí Durkheim výslovně nedefinuje;
spíše je možno určiti je obsahy, jež do něho Durkheim klade.
V lidském poznání, praví Durkheim proti empirikům, jsou apriorní kategorie rozumové, jež zdají se povahově vlastní duchu lidskému a nedají se vůbec vysvětliti z individuální a subjektivní empirie.
Logické kategorie jsou nutné, autoritativní a nadosobní;
to však jsou typické charakteristiky sociálních jevů.
Vskutku tyto kategorie jsou kolektivní představy, výplod a obsah kolektivního vědomí.
Logické pojmy jsou výtěžek nesmírné kooperace sociální;
v nich je soustředěna zvláštní intelektualita daleko přesahující dosah individuálních zkušeností.
Vše, co je v člověku vyšší, neosobní, závazné a obecně platné, vše, co je vyňato z proudu dění, co je objektivní a krystalizované, a konečně smíme říci vše, co v člověku má trvalou a vyšší hodnotu, patří této sféře sociální, je částí kolektivního vědomí.
Jak praví český Durkheimův interpret:
" Říkalo se dříve bůh a člověk;
dnes ( sc. po Durkheimovi ) říkáme společnost a jedinec.
Byly věci božské a lidské, posvátné a světské, vznešené a nízké - dnes jsou to věci sociální a individuální. "
Individuální poznání je " nízké ", smyslné a ilogické, kdežto sociální je naopak logické a racionální;
individuální mravnost je utilitární, kdežto mravní ideál náleží jen sféře sociální.
Tak staví Durkheim radikální a neslučitelný dualism jedince a společnosti.
[ * Avšak je - li apriorní poznání kladeno společností, vyjadřují - li kategorie věci sociální, zdá se z toho plynouti, že užity na věci přírodní byly by jen umělými symboly a konvencemi beze vztahu k realitě.
Avšak dle Durkheima společnost sama je částí přírody, je nejvyšším jejím projevem;
proto kategorie sociální jsou zároveň kategoriemi přírodními, nebo jinak řečeno, jsou právě následkem svého sociálního původu založeny v " povaze " věcí přírodních.
Tak sociální poznání může být poznáním pravým.
Les Formes élémentaires, 25, 26. ]
Ideální statky lidské civilizace jsou vždy neosobní a nadindividuální, a proto nemohou míti původ v člověku jedinci;
neboť člověk nemůže se z vlastní moci povznésti sám nad sebe.
Tato moc povznésti člověka, klásti ideály, uskutečniti nadřazený svět idejí jest moc kolektivního vědomí, jež je nejvyšší forma psychického života, " conscience de consciences " a podklad každého božství, z jehož autority, rozumu a síly skutečně vyplývá vše vyšší v lidském životě, poznání i mravnost.
Potud nárys názorů Durkheimových, dle nichž zřejmě náleží jedinci jen kvantitativní role ve věcech lidských.
Aby byl člověk sociálním, tj. aby postoupil na vyšší stupeň duchového života, není od něho žádáno více než poslušnost vůči autoritativním a hotovým institucím společnosti.
V takzvaných vyšších statcích nemá než to, co mu dala společnost, tradice a zvyk;
je jen dočasným mandatárem kolektivního vědomí a přechodným nositelem ideality, jež mu nenáleží.
Podle ostrého rozlišení Uhlířova náleží mu osobně jen to, co je v něm nízké, profánní a ilogické.
Vše, co obsahuje trvalého a neosobního, ideálního a pravdivého, veškerá moc, rozumnost a cennost je mu propůjčena zvenčí, jeho nitro nemá hodnoty, která by v něm tkvěla a z něho pocházela.
V sociálním smyslu člověk nejedná, nýbrž jest jednán.
Toto determinování člověka společností je plné a jednosměrné;
člověk sám nemůže aktivně působit na společnost, na kolektivní vědomí, neboť to je svět jemu naprosto nadřazený, jakési " Jenseits " podobné Platónovu světu idejí.
[ * Srv. G. Tarde:
Études de psychologie sociale, str. 69 aj., a F. Krejčí, Česká mysl 14, č. 3. ] - To jsou důsledky, jež stěží může přirozené lidské svědomí přijmout a jež odporují sociální skutečnosti.
Obraz společnosti, jejž takto Durkheim rýsuje, je málo pohyblivý;
neboť autorita ( i objektivnost ) vyžaduje pokud možno neměnnost institucí a vždy se usilovně brání změně, jež ji ohrožuje.
Ale tak zůstává nevysvětlitelno, že společnost je vpravdě systém naprosto proměnlivý přes všechen odpor svých autorit a že nachází se v neustálém pohybu a vývoji.
U Durkheima nemůžeme nalézt, odkud pochází tato tvořivá pohyblivost;
zajisté ne ze společnosti samy, jež je typicky neiniciativní.
Ve skutečnosti iniciativy vycházejí z lidí;
vždy jsou to jedinci, kteří reagujíce proti společnosti, víceméně vědomím rušením a překračováním zvyků nebo tradicí realizují něco nového, nový krok společenské historie.
Dle Durkheima by tito všichni jednali nesociálně, " jen " individuálně a pomíjivě: sociálně jedná jen společnost, jež jejich výtěžky dodatečně zkonzumuje.
Avšak slovo " sociální " není jen popisem, nýbrž i hodnocením ( u sama Durkheima ).
Je zřejmě paradoxní upřít hodnotu sociální těm, kdo společnosti něco dávají, a nechati ji jen pro ty, kdo dosti pohodlně berou podíl na instituovaném " rozumu " sociálním, na veřejném mínění.
Aby nějaký fakt byl vpravdě sociální, je třeba něčeho více než sociální autority a objektivnosti.
Ritus, jejž ateista-kněz slouží před zástupem nevěřícím, je dalek pravého rituálního významu;
a přece zevně nestalo se na něm nic, co by jej tak degradovalo.
Je tedy zřejmo, že slovo " sociální " označuje vnitřní hodnotu, že sociální je význam faktu, a nikoli fakt sám.
Má - li ritus tuto plnou hodnotu mít, musí být jaksi znovustvořen od kněze i od věřících aktem víry, musí být z obou stran vykonán původní činností, iniciativně a nemechanicky;
pak není nějakou předem hotovou sociální realitou, nýbrž realizací, úspěšným skutkem a zdárně splněným úkolem, jenž tradován po staletí klade se vždy nově k novému splnění.
Podobně lze si mysleti právní úkon, jejž by ani soudce, ani odsouzený, ani auditorium nepovažovali než za komedii zevní autority;
při takovéto diskrepanci práva instituovaného a práva vpravdě sociálního se zřejmě ukazuje, že " pravé " právo je zdar, který vzniká in actu a není předem hotov, že není to preetablovaná věc, nýbrž událost, na níž spoluúčinkuje tribunál, viník, obhájce a veřejnost.
Ritus bez víry nebo právo bez spravedlnosti jsou ovšem samy také sociálními úkazy, a sice rozkladu nebo přerodu;
ale proti " pravé " mši nebo " pravému " právu znamenají něco nového, jsou to podstatně jiné jevy.
[ * Rovněž dle G. Simmela stejné formě sociální může náležeti různý obsah. ]
Tedy sociální fakt nejeví se nám jako věc ( instituce, zevní objekt ), nýbrž jako jednání.
Počátek, původnost nebo autorství každého skutku je v individuu, skutek je vždy osobní.
Ale zároveň každým jednáním člověk vystupuje z " pouhé " vnitrnosti a vkládá se do objektivního světa.
Sociální skutek je jen takový, jenž přetrvává svého původce, a sice jenž ho přetrvává nejen jako věc, nýbrž jako činnost.
Sociálně poprvé jednal, kdo vytvořil první nástroj, první radikální odlišení člověka od zvířete;
ale trvalý předmět, jejž vytvořil, není sociální, nýbrž sociální je trvalá činnost, pokračující a rostoucí lidská technika, kterou zahájil.
Za druhé sociálně jedná ten, kdo vlastní praxí znovu uskutečňuje činnost, jež mu byla tradována;
neboť není sociální skutečnosti mimo její stálé realizování.
[ * Dlužno zde citovati Lester F. Warda ( Pure sociology a Outlines of sociology ):
" Příroda klade si jako cíl funkci, člověk štěstí, kultura práci. "
Dle Warda předmětem sociologie jest to, čeho člověk si vydobyl ( the aquisition );
nejedná se jí o to, co lidé jsou, nýbrž co dělají.
Tedy sociologie zaměstnává se sociálními činnostmi.
Je studiem konů, jevů, procesů, ne hotových produktů.
- Okolí přetváří zvíře, ale člověk přetváří okolí.
V tomto přetváření okolí pozůstává sociální akvizice.
Zvíře nevydobývá ničeho: organický svět je pasívní.
Člověk rostoucí měrou chápe se iniciativy, utvářeje přírodu k svému užívání.
Organicky se člověk nehrubě mění, ale zato jeho schopnosti a síly vzrostly téměř donekonečna užitím nástrojů a přírodních sil.
Sociální vývoj je výsledek moci, jíž člověk dosáhl nad svým okolím.
Umělé přetváření přírodních jevů je velkou charakteristikou lidské činnosti.
V tom spočívá sociální zisk.
Žádné zvíře není ho schopno.
Zvířecím výtvorům ( hnízdům apod. ) schází znak trvání;
dále nemají umělý charakter.
- Kultura pozůstává ve zužitkování materiálů a sil přírodních.
Společenský pokrok není automatický, nýbrž závisí na vůli, idejích a zájmech ( Morley ).
Sociální zisky jsou ty, které trvají;
bohatství není takovým ziskem, neboť netrvá;
jen imateriální, duševní vskutku trvá.
Pravé sociální produkty nejsou hmotné věci, nýbrž metody, způsoby, principy, návrhy, umění, systémy, instituce.
Slovem jsou to vynálezy, vše, co je nad pouhé opakování a imitování, vše, co je invence.
" Umělé je nadřazeno přírodnímu. "
( V. Ward:
Ryzí sociologie. ) ]
Náboženská idea, jež musí někde mít svůj absolutní aktivní počátek, trvá objektivně ústním tradováním, kodifikací, dogmatikou, církevní organizací;
avšak sama není cele obsažena v těchto skutečnostech;
její pravé bytí, zrozené duchovou činností proroků, trvá jen v nesčíslných aktech víry, kterými si ji lidstvo přisvojuje.
Aby byla, musí ji každý věřící míti, to jest musí ji sám pro sebe získati;
není do něho jen tak zvenčí vložena, nýbrž je ziskem jistého vnitřního úsilí.
Dosáhne - li jí věřící, vřazuje se do objektivní souvislosti, do trvající kontinuity náboženské tvořivosti;
jednáním víry překračuje svou " pouhou " subjektivnost a proniká do bytí sociálního.
To lze rozšířiti na ostatní sociální fakty.
Ať myslíme na náboženství, právo, morálku nebo poznání, nejsou to nikdy jakési hotové reality, nýbrž trvalá jednání, jež mají býti vykonána, tak jako musí vždy znovu býti luštěn početní případ.
Jako nepočítá, kdo jen opisuje počet již vykonaný, tak nejedná v plném smyslu ( a v plné hodnotě ) sociálně, kdo opakuje nějaké jednání, aniž by k němu nějak osobně, vlastními prostředky došel po svém, třeba s nějakými změnami, ale vždy s jistou původností, jež je něco absolutně nového v každém sebetradičnějším jednání.
[ * Případy naprosté, mimovolné imitace nebo sugesce, například davové nákazy, nejsou vlastně jevy sociální, nýbrž psychologické ( davově psychické ), neboť nemají ráz trvání.
Tak soudí zcela správně Mauss a Fauconnet, pro něž netrvalé davy nejsou ještě společností, nýbrž jen jakýmsi záhy se rozplývajícím pokusem o vznik společnosti.
Společnost jest vždy trvalý řád a trvalá souvislost.
- Proto psychologie davu ( Le Bon, Sighele, Rossi ) není vlastně sociologií. ]
Není sociálního skutku, který by nebyl do jisté míry individuálním dílem, stejně jako není osobního skutku, který by nebyl jistou měrou obsažen v objektivní sociální souvislosti;
i reakce je aspoň částečně předem zahrnuta ve faktu, proti němuž se obrací.
[ * * Charles Lalo:
Les Sentiments esthétiques, 1910. ]
Tento charakter sociálních skutků je nutný a samozřejmý.
Každé lidské jednání má svůj absolutní počátek v individualitě, v subjektivnosti člověka;
je plně osobní a náleží jedinci jako něco, co je absolutně jeho.
Ale zároveň nutně překračuje pouhou vnitrnost, spojuje individua, je meziosobní, konečně vniká nebo vkládá se do světa objektivních souvislostí.
V jedněch případech je to objektivní skutečnost přírodní, do které se vkládáme svým vitálním jednáním.
Za druhé však jednáme sociálně a vřazujeme se tak do objektivních souvislostí kultury, společnosti a lidské historie.
Pro sociální filozofii není tedy bariéry mezi člověkem a společností a není v ní místa pro strohý dualism, jejž postavil Durkheim.
Bylo výše ukázáno, jak naprostý je tento dualism u Durkheima: mezi subjektivním, individuálním, všedním a pomíjivým a na druhé straně sociálním, objektivním, nadosobním a trvalým bytím zeje nepřekonatelná propast jako mezi dvěma neslučitelnými skutečnostmi.
Ale jak potom vysvětliti, že i subjektivní, empirické a pomíjivé věci mohou nabýti trvalé nadosobní existence, objektivnosti a ideality?
Myslím tím ovšem umění, jež je s to dáti takovou hodnotu právě tomu, co bývá nejvnitrnější a nejindivuduálnější;
ale této sociální hodnoty nabývá umění jenom tím, že umělec stvořuje, co jiní pouze žijí, a že ti, kdo svým vnitrem se přiklánějí k tomuto umění, vřazují se do sociální souvislosti, do objektivního kontextu umělecké kultury.
[ * Srv. Jonas Cohn: Allgemeine Ästhetik, 1901. ]
Tak získáváme přesnější obraz společnosti.
Je to v čase probíhající síť sociálních skutků, do níž může se vsunouti každá osobní iniciativa, každý pozitivní počátek nové řady skutků.
Je to veliká souvislost zcela pohyblivá a proměnlivá;
má kontinuitu procesu, a nikoliv stálost věci;
je to skutečnost, která se neustále realizuje a splňuje, či spíše která je ustavičně dělána.
Toto slovo označuje, že není to žádná skutečnost " o sobě ", jak tomu je u Durkheima;
tedy není to skutečnost srovnatelná s přírodní.
Společnost jest kultura, věc udělaná člověkem, umělá, a ( proto byť v sebemenší míře ) i změnitelná vůlí a cíli lidskými;
její opak je natura;
tato demarkační čára mezi přírodou a společností stává se dnes i velkým dělidlem věd.
[ * Srv. H. Rickert:
Über die Grenzen der naturwissenschaftlichen Begriffsbildung;
pod.
H. Münsterberg: Grundzüge der Psychologie, a W. Windelband ( v. článek F. Pelikána, Přehled 12, č. 6 a 7 ).
Ale tato dělící čára zdá se procházeti i skrze společnost samu dle Ferd.
Tönniese ( Gemeinschaft und Gesellschaft, 1887, aj. );
prvotní " společenství " je ještě na straně vývoje přírodního, kdežto " společnost " je už tvořena úmyslně, uměle, teleologicky.
Srv. též Wundt, jenž rozlišuje " Naturgemeinschaft " a " Kulturgemeinschaft " ( Logik, 3. vyd., 1906, Völkerpsychologie, etc. );
dále Vierkandt ( Naturvölker und Kulturvölker, 1896 ).
Společnost vedena vůlí u Eislera, Goldscheida aj. ]
Protiklad přírody a kultury nemá ostatně nic z té trýznivosti, jež je vlastní skoro každému radikálnímu dualismu;
neboť racionální vědecké poznání přírody, jsouc částí kultury, ruší jeho metafyzickou krutost.
Těchto několik kritických linií nemůže ovšem dělati si nárok na úplnost.
Žádná filozofie společnosti nebude úplná, pokud neobsáhne bezpečně filozofii jedince;
a sem Durkheim skutečně nedošel.
Ostatně filozofie se nedělá z jednoho kusu jako monolit.
Jako nemohli postaviti filozofie vskutku uspokojivé ti, kdo ji konstituovali jen ze studia duše, kdo ji " psychologizovali ", tak jí nedojdou ani ti, kdo ji budou sociologizovati.
Tvrdí - li pan Uhlíř v úvodu své knihy, že filozofie vskutku moderní je filozofie demokratická, může snad míti pravdu;
ale první opravdu demokratický filozof by se jistě obrátil zrovna proti nesnesitelné teokracii společnosti v sociálním systému Durkheimově, nalézaje v ní všechny nevýhody starých bohů, jenomže stažené na zem.
Přehled 6. a 13. 2.
HENRI BERGSON:
DAS LACHEN
Bergsonův Rire, jenž vyšel už roku 1900, byl u nás dosti často citován a jmenován;
přesto u příležitosti německého vydání lze se o něm zmíniti znovu jako o příjemné a cenné knížce, která je tím zajímavější pro poznání Bergsona, že pohybuje se na poli podstatně jiném než ostatní jeho práce a přitom cele ve směru hlavní linie jeho myšlení.
Podle tohoto estetického spisku, jen co je lidské, může býti komické, a jen co se nás dotýká povrchně, co nevzrušuje naše city, co se obrací pouze k intelektu a ne k srdci, může vzbuditi smích;
konečně smích může vzniknouti jen ve společnosti, jen máme - li ohlas: " náš smích je vždy smíchem skupiny ", má praktickou, sociální funkci.
A sice komické je vždy to, co je nepružné a mechanické, když je třeba ohebnosti a čilosti;
co je automatické, roztržité a dřevěné tam, kde je třeba napětí a pružnosti.
Život potřebuje vždy napětí a hybnosti;
každé strnutí je tu podezřelé a stává se výstředností, a proto společnost ohražuje se proti němu smíchem, který je tady sociálním gestem a slouží užitečnému cíli.
Smích je jakýsi trest za zmechaničtění, roztržitost, neelastičnost;
komická je kůra zautomatizování, nehybnosti a neživosti na živoucím člověku.
Toto základní téma komičnosti ukazuje Bergson na všem, čemu se smějeme: na všech grimasách charakteru, na všech kichotériích a pedantériích;
komika vzniká, kde je přirozenost zatlačena umělostí nebo kde se naše pozornost obrací k fyzické stránce člověka, ač jedná se o duševní stránku, kde forma a litera šikanuje ducha, kde osoba se nám ukazuje jako věc, kde konání a události probíhají jako mechanismus, kde místo činů pozorujeme jen gesta, krátce kde život je mechanizován, kde je individuálně nebo kolektivně nedokonalý a potřebuje korektury.
Zcela podobný trik objevuje Bergson v komice slovní, ve vtipu: zde absurdní myšlenka je oděna obecně běžnou frází, jinde metafora je pojata doslovně, opět jinde myšlenka je transponována do jiné tóniny atd.
Slovem:
" Neohebnost, stereotypnost, mechaničnost proti pružnosti, neustálé změně a živosti, roztržitost v protivě k napětí, krátce automatismus v protivě k vědomé činnosti, to jest to, co je smíchem podtrhováno a koneckonců i korigováno. "
Bergsonovo pojetí komičnosti není ovšem tak nesrovnatelno s pojetím obvyklým, jak by se mohlo zdáti.
Komično bývá definováno jako to, co je ilogické ( Hartmann ), co je zvrácené a nad čím cítíme převahu ( Groos ), co obsahuje rozpor, co nejprve budí očekávání, a pak ukáže nicotnost svých nároků ( Lipps, Cohn ), atd.
Bergson specifikuje tuto převahu jako převahu života nad automatismem, tuto nicotnost jako nicotnost mechaničnosti proti tvořivému životu.
Tato specifikace je znamenitá pro velmi četné případy, jaké Bergson hojně a s dobrým humorem uvádí.
Avšak jindy je to mechanism, co směje se životu, jindy automatism, sešněrovanost, průměrnost se vysmívá novotě a pružnosti, a opět jindy automat Homais koriguje smíchem automat Quijota.
Smích má krutou relativnost, která se vymyká jednoduché definici.
Je veliký rozdíl mezi smíchem romantickým a smíchem lidské platitudy, mezi smíchem převahy a smíchem majority, a tak donekonečna.
Sám Bergson praví, že smích nemůže býti absolutně spravedlivý;
ve skutečnosti smích je zcela relativní a není jen otázkou, čemu se kdo směje, nýbrž i kdo se čemu směje.
Tím, že se Bergson omezil ve svém pojednání na humor jakožto hru, jako komedii, vybral si jen určitý typ z relativity smíchu;
není pochyby, že na tento typ lze dosti snadno užíti jeho koncepce komiky, a zde najde se u Bergsona mnoho pěkných poznámek a neobyčejné literární bystrosti.
Svou teorii komiky připojuje Bergson ve své knížce ke krátce narýsované teorii umění vůbec.
Umění podle něho zvedá závoje, jež jsou mezi námi a skutečností: závoje utkané ze zvyků, účelů, konvencí a generalizací, které nám zastírají individualitu a život věcí, ba i vlastní život našeho nitra;
neboť " nevidíme věci samy, nýbrž čteme obyčejně jen etikety na nich nalepené ".
" Avšak čas od času stvořuje příroda jakoby z roztržitosti duše, které stojí volněji proti životu.
Výtvarný umělec aspoň na okamžik uvolní naše představy forem a barev od předsudků, které se vsunuly mezi naše vnímání a skutečnost.
Tak uskuteční nejvyšší vůli umění, jež pozůstává zde ve zjevení přírody. "
A podobně v jiných uměních.
" Umění nemá jiného cíle než zatlačiti prakticky užitkové symboly, konvenční sociální generalizace, zkrátka vše to, co nám zastírá skutečnost;
místo toho chce nám ukázati sám obličej skutečnosti. "
Toto pojetí není nepodobné třeba Schellingově nebo Schopenhauerově teorii umění.
Avšak umění je především to, co nám historie a přítomnost jako umění ukazuje: jsou to neomezeně různé slohy, různé formy a soustavy forem, různé zákony a pravidelnosti v nich ztělesněné.
Jsou všechny tyto tak nesmírně různé výtvory zjevením jedné skutečnosti?
Nebo některé více a jiné, horší, málo?
Nebo přibližují se skutečnosti stále více, až jí jednou dosáhnou?
To vše je zcela absurdní;
místo aby bylo kopií nebo zjevením skutečnosti, je umění lidskou konvencí, tak jako konvencí je právo nebo náboženství;
není uloženo ve skutečnosti, vyňato z věcí, nalezeno v přírodě, nýbrž je něčím zcela novým, je invencí a opravdu tvořením;
spočívá v řádu touhy, a nikoliv v řádu bytí, jež stačí jen odkrýti.
Intuicionismus, říká se, je estetickou orientací ducha;
nicméně je zvláštní, jak snadno při této orientaci lze ztratiti z očí umění, jak skutečně a životně je, a nahraditi je koncepcí koneckonců zcela akademickou.
Přehled 15. 5.
A. MAMELET:
LE RELATIVISME PHILOSOPHIQUE CHEZ GEORG SIMMEL
Kniha Mameletova je dobrým a přehledným úvodem do díla berlínského filozofa G. Simmela;
úvodem pro toho, kdo není blíže orientován ve filozofii Simmelově, a cenným doplňkem pro toho, kdo Simmela studoval, ale nemohl sledovat celého rozvinutí jeho " relativismu " v etice, filozofii hodnot, sociologii, estetice a filozofii náboženství.
Mamelet stručně označuje filozofii Simmelovu jako syntézu formalismu Kantova s moderním evolucionismem a pragmatismem nebo jako pohyb myšlení od kriticismu k metafyzice duše a tvořivého života, blížící se k bergsonismu.
Hlavní zajímavost knihy Mameletovy však spočívá v podrobném interpretování hlavních myšlenek Simmelových v etice, teorii ekonomických hodnot, teorii poznání vůbec a historického zvláště, sociologii, estetice, filozofii náboženství a metafyzice;
jasná a věrná interpretace některé filozofie je už ostatně sama filozofickým dílem;
v tom ohledu zasluhuje Mamelet plného uznání.
Relativism Simmelův bylo by možno vyčerpati jen řadou speciálních úvah;
zde lze nanejvýše podati několik bodů jeho teorie poznání, která sice není středem interesu Simmelova, ale k níž lze vztáhnouti ostatní výsledky jeho myšlení.
Simmel zde vychází zřejmě od kantismu.
Žádný obsah nelze žíti než pod určitou formou, kterou mu ukládá " syntetická funkce " naší duše;
tyto formy jsou a priori našeho poznání, kategorie, regulativní principy, nebo jak ještě lze je jmenovati.
Simmel přejímá tento formalism, ale zároveň dává mu veškeru pružnost relativismu;
přejímá apriorism, ale smiřuje jej s psychologismem moderních empiriků: v tom je jeho originalita a to také vysvětluje plodnost jeho principů;
jen tak mohlo se mu zdařiti uvésti na jednu úroveň a v jeden kontext obory tak disparátní, jako jsou sociologie a ekonomie na jedné a etika, estetika, filozofie dějin na druhé straně.
Jeho relativism je především ( smím - li tak říci ) umění uvésti v souhru, v součinnost, v živou relačnost dva póly soudobého filozofického myšlení: logický apriorism a pragmatický genetism.
Simmel tedy přijímá, že existují apriorní podmínky myšlení, ale nikoliv jako pevné a hotové formy a nehybné kategorie;
daleko spíše jsou to pohyblivé funkce aktivně působící v plynulém proudu duševního života;
jsou to dynamické tendence, jež v bezprostřední skutečnosti nemají nic pojmového a určeného, nebo empirické syntézy, které zvykem staly se nevědomé a fungují jako a priori;
jsou to zkrátka orientace duchové spontánnosti, jež ovládají a formují naši zkušenost, ale samy jsou výsledkem dlouhé geneze psychologické, vynořujíce se z proudu života jako vůdcové k činnosti, jako heuristické principy.
Tak kategorie jsou vráceny životu;
místo aby jako u Kanta byly neodvislými, definitivně určenými formami myšlení, vstupují zde v korelační vztah se smyslnou zkušeností: formují ji, ale samy jsou jí postupně určovány, jsouce koneckonců odvislé od ostatních životních sil.
Tak vyslovuje se tu hlavní princip relativismu: souvztažnost a činná reciprocita formy a obsahu;
všechny formy, ať poznávací, etické nebo sociální, jsou základem všeho poznávání a konání, ale samy jsou progresívním dílem života.
Duševní život je diallela čili regressus in infinitum;
je kontinuitním procesem poznávání světa, nikde nekončícím.
Ale zároveň duševní život pohybuje se ve směru tendence systematizační;
poznání hledí se opřít samo o sebe, podepřít jeden poznatek o druhý a tak dále, až je celý kruh uzavřen;
čili pohybuje se v bludném kruhu.
Avšak tyto dva pohyby jsou k sobě korelativní;
to, co postupuje donekonečna, je formální proces poznávání obsahů, a co se hledí uzavříti v kruh, jsou jeho obsahy, jež jsou právě formovány oním procesem;
pak je samozřejmo, že tyto dva pohyby nutně náležejí k sobě a tvoří hybnou korelaci.
Pak poznávání nelze charakterizovati ani čistou objektivitou realismu, ani čistou subjektivitou idealismu, nýbrž jako život, jako intelektuální činnost dynamicky fungující;
stejně tak nelze mluviti o čistém a priori a čisté smyslnosti, nýbrž jen o jejich aktivním a životném souvztahu.
Tento relativism, či spíše korelativism formy a obsahu provádí Simmel v etice, sociologii atd.;
avšak co činí jeho filozofii zvláště plodnou a zajímavou, jest to, že jeho realitivism není systémem, jejž jenom potvrzuje v etice, estetice atd., nýbrž heuristikou, která ho vede k bohatství nových poznatků;
i v tom ohledu snaží se Mameletova kniha vystihnouti pružnost Simmelovy filozofie.
Avšak nejenom pružnost a konciliantnost je výhodou tohoto relativismu, nýbrž i jeho upřímnost.
Simmel charakterizuje myšlení jako regressus in infinitum a bludný kruh zároveň;
a jeho myšlení samo je vskutku diallelou a kruhem.
Je především kruhem;
neboť každá filozofie chce řešiti lidský život ve všech jeho projevech a Simmel koneckonců řeší tyto projevy životem samotným.
A za druhé je diallelou;
naivní realism zakládá poznání na zkušenosti;
kriticism a idealism zakládá zkušenost na kategoriích;
Simmelův relativism konečně, stejně jako Schillerův humanism a Jamesův nebo Deweyův pragmatism, zakládá kategorie na životě.
Je tedy život posledním a dále neredukovatelným faktem?
Nebo lze jíti dále za něj - in infinitum?
Anebo aby byl učiněn konec regresu, má si myšlení položiti základ ( Grundlegung ) samo v sobě, jako u logických idealistů, jako třeba u Cohena?
Ale zde má Simmel patrně pravdu: že každá filozofie, jež směřuje ke konkrétní skutečnosti, musí být regressus nebo spíše progressus in infinitum;
a na této nekonečné dráze je vskutku snazší vynalézti nová progresívní řešení než vyvrátiti relativism v jeho moderních i starých formách.
Přehled 26. 6. | oumak14c |
Autor: Čapek, Karel, Název: O umění a kultuře I. (1915) (c), Žánr: odborné texty
DR. JAROSLAV HRUBAN:
ÚVOD DO ESTETIKY
Autor chce, jak praví, podati náčrt veškerého estetického života.
Ten ráz jeho práce skutečně má: jde spíše do šířky než k základům a tím ušetřuje sobě i čtenáři nejtěžší svízele moderní estetiky.
Zároveň si autor klade za úkol položiti obecné základy, na nichž lze budovati každému vlastní, individuální život estetický.
Neboť estetické hodnocení je subjektivní, podmíněné individuálně a kolektivně.
Proto estetika by měla budovati pro každého jednotlivce jeho osobní estetiku;
prakticky dosahuje toho tím, že svědomitě přihlíží i k nejnepatrnějším projevům estetického života.
( Autor nepraví, míní - li individuální estetikou studium jednotlivce nebo vykonávání výchovného vlivu estetického na jednotlivce.
Psychologické položky autorovy jsou zcela povšechné, nikterak ne individuálně čili diferenciálně psychologické. )
Vedle subjektivních ( proměnlivých ) hodnot estetických jsou objektivní ( konstantní ) hodnoty.
Objektivní hodnoty jsou ty, jež působí bezprostředně, bez ohledu na subjektivní stav naší mysli v okamžiku vnímání, estetickou zálibu, subjektivní pak ony, jež jsou podmíněny složitým procesem psychickým v nás.
Objektivní hodnoty jsou například eurytmie, souměrnost, kontrast, stupňování, harmonie.
( Složitost nebo jednoduchost psychických procesů jsou však tak relativní určení, že jich sotva lze užíti za kritérium subjektivnosti nebo objektivnosti. )
- Vůči moderní estetice zaujímá autor stanovisko eklektické;
bez další kritiky přijímá teorii vcítění, kontemplace, iluze atd. a snaží se nenaraziti na zásadní rozpory mezi těmito názory.
Skokem přechází autor od obecné úvahy o estetických hodnotách k problému výrazu, tedy k jedné z otázek studia uměleckého tvoření.
Jeho mínění je patrně zhuštěno ve větách:
" Rozumíme uměleckým výrazem v užším smyslu všechny formy umělecké, které se vytvářejí na základě analogie se smyslově postřehnutými projevy života, popřípadě ty, které podávají svými prostředky duševní život umělecky fixovanými dojmy smyslovými, v něž obměňuje onen život normální apercepci. "
" Dojmy zevnější přecházejí ve formy umělecké teprve tehdy, když se profiltrovaly osobností nanejvýš sympaticky rozechvělou vůči zmíněným jevům, osobností, která je jakýmsi mikrokosmem zbudovaným na těchže energiích jako zjevy, jichž se umělecky zmocňuje. "
Takovéto mnohomluvné a přitom neurčité definice jsou typické pro autorovo myšlení i pro jeho sloh.
Dalším skokem chápe se autor otázky vědeckých prvků v dojmu estetickém: tedy zcela speciální otázky z okruhu studia estetického dojmu.
Výsledek je, " že teoretické ( vědecké ) hodnoty, ač samy nejsou pro nás vlastními hodnotami estetickými, nelze dnes šmahem vylučovati z dojmů estetických ".
V nynější době vědeckého pozitivismu lze přijmouti možnost vývoje umění směrem k intenzívnějšímu pojetí životní reality.
- Toto vědění, znalost historie, zkoumání o účelu umění, o umělci atd., to vše způsobilo, že okolo uměleckých děl vytvořil se tlum asociačních představ, jež znenáhla se přeměnily v hodnoty estetické.
Ovšem musíme lišiti asociativní faktory, jež k dílu připojujeme, od hodnot, jež dílo samo podává.
To prý jsou nejčasovější problémy estetiky.
V obor její náleží vše, co jakýkoli má vztah ku kvalitám estetickým.
Estetika metodou genetickou stanoví historické počátky estetické záliby, oné neinteresovanosti co do užití i co do poznání, provázené citem libosti, sleduje její vývoj, snaží se o výklad stavů tělesných a duševních při vnímání a tvorbě hodnot estetických a o určení jejich funkcí pro jedince a společnost.
Vlastní definice estetična pak je:
" Esteticky jsme činni, vzbuzují - li se v nás takové city, ať libé či nelibé, jichž obsahy představové volně probíhají tak, že ani snaha po poznání celku, buď vnímaného, buď představovaného, nebo jen jeho částí, ani po užití k jakémukoliv účelu řady jejich neporuší " ( str. 45 ).
Potom přechází spisovatel k estetickým kategoriím.
Především krásno ( v užším smyslu ) založeno jest na příjemnu smyslovém.
V něm lze hledati konstantní znaky estetické ( harmonie, symetrie, kontrast atd. );
ovšem i ty podléhají modifikacím ze stanoviska celé bytosti vnímatelovy, i vývoji historickému.
Jsou to fyziologicko-psychické konstanty.
Hranice mezi krásnem a příjemnem je pohyblivá.
Příjemnými lze nazvati všechny dojmy s výsledným přízvukem libosti, krásno vyžaduje k oněm dojmům příslušných duševních korelátů, jež způsobují ono intenzívní zaujetí celé bytosti, což jest podstatou estetického dojmu dokonalého.
- Vedle smyslného krásna jest i krásno duchové.
Přechod ke krásnu duchovému možno spatřovati tam, kde estetické dojmy smyslové se podrobují v plném vědomí systematickému rozboru a kde skutečně i estetická záliba výhradně nebo převážně se zakládá na tomto rozboru.
( Dle autora estetická záliba se zakládá na volném průběhu představ.
Ale vědomý rozbor smyslových dojmů snad není takovým " volným průběhem představ "! )
Ostatní kategorie jsou poměrové ( složené ).
Vyžadují složitější činnosti duševní, a proto vznikají později.
Zde ( o vznešenu, tragice, komice atd. ) nepodává dílo nic nového.
Zvláštní estetickou hodnotou je hodnota umění, jež tvoří vlastní svou a svézákonnou kategorii.
( Kategorie " umění " přece není souřadná s kategoriemi krásna, tragiky atd.! )
Úhrnem tedy " estetické hodnocení a tím i hodnoty jsou závisly na funkcích veškerého organismu tělesného a na funkcích duševních;
pokud v těchto jsou zjevy konstantní, i v estetice jsou hodnoty konstantní, změny pak v životě duševním, ať individua či společnosti, působí změny estetického hodnocení.
Konstanty vztahují se k onomu fyziologickému podkladu, k principu napodobení a snad i k formě, již zveme výrazem přirozeným;
ostatní hodnoty proměnné k celému komplexu toho, co podmiňuje život duševní. "
( " Konstanty " autorovy nejsou ovšem nic jiného než " prvky Hostinského nebo Herbartovy " elementy krásna ". )
Další kapitoly lze krátce shrnouti.
O umění:
" Uměleckým dílem mohli bychom nazvati každý artefakt, jímž tvoří se hodnoty estetické;
majíce však oprávněné zření i k původci díla, i ku kvalitě různých hodnot estetických, označujeme za dílo umělecké pouze to, jež produkuje takové hodnoty, pro něž třeba jest na příslušném stupni kultury zvláštního nadání. "
- O vývoji smyslu estetického:
Vznik estetických hodnot je nahodilý, snad praktický.
Dospěvše jisté síly a čistoty, hodnoty tyto vynutily si zvláštní poměr člověka k sobě, především v oboru umění, a teprve potom i vůči přírodě.
Teprve skrze umění dochází se schopnosti pojímati přírodu esteticky, resp. poznávati její estetické hodnoty.
- O uměleckém tvoření:
Zde jsou velmi různorodé činnosti, ale vždy jsou podmíněny specifickým nadáním umělcovým.
- O díle klasickém:
Klasičnost je definována především fyziologickými konstantami:
" Každé dílo klasické znamená syntézu plně moderního ( pro každou dobu ) výrazu s estetickými hodnotami konstantními. "
- O estetické výchově:
" Schopnost vnímati hodnoty estetické roste se stoupající možností představ asociativních. "
Postup estetické výchovy jest: nejprve buditi zájem pro estetické prvky, barvy, tóny atd. ( patrně analogie s abecedou );
později vkus sám sebou se individualizuje, a tu je dlužno vzděláním otvírati jednotlivci estetické hodnoty jemu vzdálenější, a konečně vypěstiti v něm schopnost pro vnímání všech hodnot estetických.
- O estetické kultuře:
Ukazuje se na kulturní vliv estetického nazírání, především v ohledu potlačení hrubé volní reakce a tím i sebeovládání.
- Pokus o filozofii hodnot estetických:
Autor naznačuje možnost filozofické soustavy založené na estetice a přihlížející k citu, tak jako racionalism stavěl na rozumu.
Filozofie může nalézti v estetice správnou cestu: hledání konstant proti tomu, co je proměnné;
jako na konstantách estetických stojí estetika, může býti na konstantách teoretických postavena philosophia perennis.
To asi jsou hlavní rysy Hrubanova Úvodu do estetiky;
jest obtížno je zachytit a sestavit v myšlenkovou řadu.
Kniha je totiž nesoustavná, ba bezplánovitá.
Kapitola o estetické hodnotě, jež měla položiti základ celé knihy, tříští se v povrchní, a proto zbytečný historický přehled, v široké diskutování o uměleckém výrazu a o vědeckých prvcích v estetickém dojmu, tedy na speciální a částečné problémy disparátních okruhů otázek, až z ničeho nic, bez souvislosti s předchozím, bez důkazů a kritiky vyplyne autorovi z péra povšechná charakteristika estetického dojmu.
Taková roztěkanost a nemetodičnost je stěží omluvitelná v knize, která chce býti ( snad dokonce popularizačním ) úvodem do estetiky.
Autor podává i přehled moderních názorů estetických;
i jest žádati, aby je podal správně.
Na str. 42 vykládá, že teorie vcítění je " teoretická sraženina všeho toho, co se vybádalo o účelu umění ", že vcítění vzniká z asociací, z poznatků, které jsme získali o umělci, o umění a historii umění;
a toto zcela falešné a nesmyslné mínění podsunuje Volkeltovi a Lippsovi, kteří s podivným výkladem Hrubanovým nemají nic společného.
Na str. 21 píše:
" Utitz a Ritoóková všímají si denního života a všeho zajímavého, co přináší pro estetiku. "
Vpravdě Utitz a Ritoóková všímají si věcí mnohem určitějších;
než takto uváděti literaturu, je lépe nechati jí.
Ani v sebezběžnějším přehledu moderní estetiky nemají chyběti autoři soustavných prací, jako Cohn, Witasek, Cohen, Dessoir, Meumann ( kterýmžto dvěma se spisovatel dokonce místy přibližuje ).
Slovem, též orientace po moderní estetické práci je tu nepřesná, a proto i bezúčelná.
Co se týče vlastních názorů autorových, není možno nenaraziti na základní nejasnosti, jež znemožňují diskusi.
1.
Autor stále pracuje s pojmem estetických hodnot, ale zůstává nejasno, co jimi vlastně míní.
Kapitola Estetické hodnoty jedná pêle-mêle o estetické recepci, uměleckém tvoření a uměleckých dílech.
" Estetickou hodnotou " zdá se tu býti jednou sám estetický požitek ( umělecké dílo produkuje estetické hodnoty ), jednou hodnocený předmět ( vnímáme, nebo dokonce poznáváme estetické hodnoty;
hodnota působí na naši mysl atd. ), nebo konečně poměr subjektu k předmětu ( lišení konstantních a proměnlivých hodnot ).
Tedy pojem hodnoty je zde zcela nekritický.
2.
Za objektivní hodnoty pokládá Hruban ty, jež jsou založeny fyziologicko-psychicky, za subjektivní ty, jež jsou podmíněny jen psychicky.
To je ovšem zcela nekriticky kladené pojetí objektivity.
3.
Podle autora krása liší se od příjemnosti tím, že krásy se účastní celá psychická osobnost;
tedy krásno v pravém slova smyslu je vždy podmíněno " složitým psychologickým procesem ", je tedy pokaždé subjektivní hodnotou;
pak ale nemá smyslu mluviti o objektivních hodnotách nebo konstantách.
Dále spisovatel charakterizuje estetickou hodnotu neinteresovaností;
o něco dále opět praví, že krásno je založeno na smyslové příjemnosti.
- To jest jen několik dokladů toho, jak velice neujasněný je tento Úvod do estetiky.
Psáti " úvod do estetiky " není ovšem vděčný úkol;
moderní estetika má k jakés takés naukové ujednocenosti dále než estetika kterékoliv dřívější doby.
Tím silněji se klade požadavek, aby se pracovalo na ujasnění základních problémů;
je potřebí jasně stanovených otázek, a ty právě v této nové české estetické publikaci především chybějí.
Česká mysl 15. 9. | oumak15c |
Autor: Čapek, Karel, Název: O umění a kultuře I. (1916) (c), Žánr: odborné texty
DR. VÁCLAV VILÉM ŠTECH:
O PROJEVU VÝTVARNOU FORMOU
Spis dr. Štecha, vyrostlý z disertační práce, řeší jeden z úkolů nově se ustavující " vědy o umění ", totiž roztřídění výtvarného umění na základě vývojového materiálu.
Vychází z Hoernesovy charakteristiky paleolitického umění loveckého;
vskutku nápadný úkaz, že nejstarší památky umění nejsou dětsky primitivní, nýbrž vykazují pronikavou realistickou životnost, a že teprve později, v neolitu, nabývá umění " primitivního ", dekorativního rázu, - úkaz, jejž konstatují a hledí vysvětliti Hoernes, Grosse, Piette, Sergi, Verworn, Ballough a jiní z příčin rasových, fyziologických, sociálních atd., - tedy tento úkaz zaměstnává i dr. Štecha, jenž ho sice nijak nově nevysvětluje, ale zato jej zobecňuje a rozšiřuje na výtvarné umění všech dob.
Tím přeměňuje vývojový fakt v pojem systematické klasifikace - podle mého mínění neprávem, ježto vývojové fakty jsou příliš složité a pohyblivé, než aby mohly prostě figurovati jako schémata třídění.
Dr. Štech vyvozuje z protivy umění paleolitického a neolitického dva " všeobecné principy uměleckého tvoření ".
Prvotním principem je " tvoření individualizující " nebo oživující, jež se " zmocňuje " předmětu ( a sice předmětů existenční touhy: ženy, zvířete - - ) tím, že " subjekt proniká, nazírá všemi smysly ", vciťuje se do něho " bez jakýchkoliv představ ( Verworn! ), " vnímá objekt v celé jeho individuální rozmanitosti ";
čili že při uměleckém vytváření hledí dodati tvaru co nejvíce života a individuálního výrazu, pohyblivé hry kloubů a masa a nenapodobitelného, neopakovatelného charakteru intenzívního osobního zážitku.
Krátce individualizující umění je osobní projev silného zážitku vnímání a takřečeno úplné ztotožnění se s viděným předmětem.
- Proti tomu abstrahující tvoření vyjímá jen některé rysy z dané původní mnohosti a vytváří z nich novou formu, již nezávislou na konkrétním popudu, zato závislou na psychofyziologické organizaci člověka, z níž plyne hlavně rytmus, proporcionalita a symetrie, základní to principy abstraktního, ornamentálního, plošného nebo geometrického umění;
zde dr. Štech drží se vcelku Schmarsowa.
Dekorativní umění není již individuální, nýbrž sociální a slouží především kultu;
je schopno státi se tradicí a kolektivním slohem a v tom smyslu je uměním mnohým, ne projevem výjimečné osobnosti.
- Konečně " míšením prvků abstraktních a individualizujících " vzniká umění idealizující, jakýsi kompromis mezi individuální oživeností a abstraktní obecností díla;
zde " dílo je vyzdviženo v ideální sféru, zbaveno tíhy a náhodnosti hmoty, subjektivnosti dojmu na prospěch všeobecného výrazu ".
- Tím trojím principem má býti roztříděno veškero výtvarné umění.
" Dějiny výtvarných umění nejsou než dějinami vzájemných vztahů a pronikání abstrakce a individualizace, jejich smíru v úhrnné celkové harmonii v dílech klasiků. "
Dr. Štech uvádí jen zběžně příklady individualizujícího umění: paleolit, křovácké kresby, sporadická díla v Egyptě a středověku, konečně Donatella a Rembrandta.
Dr. Štecha klasifikační pokus není zbrusu nový;
už sto let hledí estetika pojmově ustáliti nesčetné různosti v poměru umění k zevní realitě, ať už starou dichotomií umění realistického a idealistického, nebo Hartmannovou řadou stupňů " konkrescence krásna ", nebo Volkeltovými pěti páry stylových možností.
Tato nová trichotomie není o nic uspokojivější než ostatní jednodušší nebo složitější způsoby třídění.
Ježto umění nesestává z mnoha stejnorodých a rovnocenných exemplářů, nelze ho bez násilí tříditi;
například impresionism zapadá dr. Štechovi do téže třídy jako třeba renesance, Michelangelo je mu umělec idealizující a Fragonard snad také atd.;
takové třídění není ovšem zrovna světlem ve tmách.
Snad ale dr. Štech nechce svou trichotomií postaviti třídní pojmy, nýbrž jakési prvky, jichž slučováním vznikají dějiny umění.
Ovšem idealizace sama je už sloučenina, a tedy odpadá;
abstrakce je prvek nebo " princip " umění dekorativního a prokázati ji elementárně " v dílech klasiků " dr. Štech opomíjí;
celá jeho kniha je totiž psána pro individualizaci, jako by ji měla prakticky hájiti.
Avšak dr. Štecha " individualizace " nezdá se býti prvek nebo " princip ", nýbrž má patrně několikerý význam, který by se neměl mísiti:
1.
Individualizace, jež " vnímá objekt v celé jeho rozmanitosti ", v níž jsou " správně akcentovány klouby " atd., je prostě realism franshalsovský, právě tak jako rembrandtovský.
2.
Sporadická individualizace plastik egyptských nebo gotických neznamená asi zvláštní " princip tvoření ", nýbrž spíše vyšší nadání jednotlivce mezi řemeslnými kolegy cechu.
Ale takové vyšší, nadřemeslné nadání se objevuje například v četných plastikách černošských, ve kterých není jinak stopy po " individualizaci " ve smyslu naturalistického realismu.
Vyšší umělecká individualita vdechuje i abstraktním formám individuální a nenapodobitelný život.
3.
" Umění individualizující je soběstačnou činností výrazovou, jejíž pochopení závisí na míře účasti prožívajícího subjektu. "
K jeho pochopení je nutno " prožíti přímo vznik formy, zabývati se tedy výlučně jeho tvůrcem, míti na něm a na jeho díle zájem sobecký ".
Takový zájem měl Winckelmann na Řecích a dr. Štech třeba na Rembrandtovi: záleží na amatérství.
Plně individuálním dílem je pro mne to, které mne zasahuje a zaměstnává v mé vlastní individualitě.
Individuálně ke mně mluví názorný výraz, fantazie, pojem nebo cokoli - podle mého poměru k věcem.
Individuální je relativní.
- To jsou ovšem tři velmi různé významy;
první je starý známý, druhý je axiologický a třetí naprosto relativní.
Jen s prvním významem lze tedy pojmově pracovat;
to však je dosti skrovný výtěžek knihy, která chtěla podati nový názor na umění.
Hodnota knihy je jinde: ve mnohých dobrých podrobnostech a ve vřelé kritice, která je věnována uměleckým dílům blízkým autorovu pojetí.
To se v umělecké kritice stává často, že dobré pojetí jednoho umělce je nedobrým pojetím umění jako celku.
Proto od kritiky k vědě je daleká cesta.
Česká mysl 15. 6. | oumak16c |
Autor: Čapek, Karel, Název: O umění a kultuře I. (1917) (c), Žánr: odborné texty
FRANTIŠEK TUČNÝ:
F. X. ŠALDA ČILI PROBLÉM ČESKÉHO UMĚNÍ
Není krutějšího osudu pro knihu náročnou a už předem zamýšlenou jako výboj, než setká - li se prostě s mlčením;
ničím snadněji než holým nedbáním, nestanoviskem, nezájmem nezvrátí se takový, byť statečný čin v marně okázalé gesto či v papírový šíp.
Nic vůbec není pohodlnější než nerozuměti.
Předem Tučného polemická knížka není už svým jazykem četbou lehce poživatelnou.
Za druhé je to právě dílo polemické, založené na sporu hodnot, na osobní víře, na kladech a záporech, jež jsou samozřejmy jen bojujícímu;
hodnoty těžko je dokazovati, lze je jen hlásati, ukázati srdcím.
A tu zrovna Tučný nutí se dokazovati, pracuje strašnou tíhou myšlenek, zápasí o dialektický výraz - vše marně řekl bych;
jen místy prošlehne vášnivý, osobní tón, jenž přesvědčuje svou horoucností.
Tu a tam kmitnou se jasné a vřelé myšlenky, mnohá znamenitá pravda proběhne stránkami, mnoho života prodere se silně a bez kázně k výrazu;
ale celek je temný a trýznivý, zároveň přetížený a mnohomluvný.
Svou kritiku označuje Tučný podtitulem " problém českého umění ".
To vskutku je směrnice jeho knížky: boj proti západnictví, za jehož představitele volí F. X. Šaldu;
a ještě obecněji: boj proti všemu, co má býti překonáno, co má ustoupiti nové době v umění;
boj proti subjektivismu a dekadenci, proti náboženské slabosti, proti všemu, co se odchyluje od činného života, od silného, životného a účinného umění.
- A zároveň boj proti Šaldovi jakožto představiteli toho všeho záporného, co Tučný vyvrací svými klady.
A tu stěží lze se ubrániti jistým výhradám:
Odpovídá to opravdu - nepravím dílu, ale programu F. X. Šaldy, aby byl volen za typus všeho, co stojí proti životu jako nedostatek kladu, jako matnost, únik, vyžití, rozervanost?
Není snad zrovna Šaldovou vlastností chápati se přehorlivě všeho, co slibuje mu vynésti maximum kladu a životních hodnot?
Nemluví dosti o životě, síle a životní tvořivosti, neklade na to vše takový důraz, jako by chtěl předejíti každé takové výtce?
Tak například Tučnému ztělesňuje Šalda typ subjektivismu, života v sebe obráceného, vše v sobě a pro sebe požívajícího;
protivou a postulátem je patrně život obrácený ven, v akci, v dynamiku účinků.
Ale lze jen trochu si předefinovati smysl slova " subjektivismu ", aby bylo lze tvrditi, že Tučný jako filozof je velmi subjektivní a v sebe obrácený: že v sobě samém, v životě a krizích svého nitra má svůj vid světa;
a že naopak Šalda je nebo hledí býti co nejvíce objektivní: ven hledící, vše obzírající, v mnohém ohledu vnějškový.
Nezáleží mi na hodnocení toho nebo onoho typu;
chci jenom říci, že slova a definice lze převrátiti, že názory a programy lze stavěti v protivy;
že není ve světě něco špatného, co sluje subjektivism a má býti zavrženo;
že nikdo konečně nemůže býti " překonán " tím, že je shledán subjektivistou nebo impresionistou nebo čímkoliv jiným.
Dosah Tučného knížky není tedy, dle tohoto náhledu, pevně a jasně určen pojmovými protivami, kterými Tučný odlišuje ideál Šaldův od svého ideálu;
hlubší je neřečená, a přece bezeslovně patrná příčina těch protiv, které nutí mladého filozofa takto se odlišovati.
Řekl bych:
Tučný neliší se tak základně od Šaldy tím, v co věří, jako tím, jak věří;
celou metodou života, celým způsobem, jak cítí " klady " nebo ideály.
Šaldovy ideály jsou především velmi úmyslně a neváhavě vysloveny všude v Šaldových dílech a přioděny vší zevní okázalostí, aby sugerovaly tu nejvyšší úroveň a povznesly se usilovně nad všednost života.
Proti tomu ideál u Tučného vyjadřuje se skoupě, těžce a skoro ostýchavě;
je přítomen životně a samozřejmě, je hodnotou zcela blízkou, uskutečněnou v nitru a v praktickém životě;
je to faktická a žitá hodnota proti platónsky kladené hodnotě koncepce Šaldovy.
A tento nikoliv idejný, nýbrž metodický a životný protiklad mezi Šaldou a mladým filozofem, mezi Šaldou a dnes i četnými mladšími lidmi bylo by trvám lze sledovati mnohem dále.
Vždy u Šaldy to, co je hodnotné, je vzdáleno od všedního života, je sublimováno, zveličeno, zplatonizováno - nikoli život zde a nyní, bezprostředně žitý a aktuální, nýbrž idea života, přeměna života ve vyšší, kulturní, nějak zheroizované a nadnesené formy má mu zaručiti platnost jeho ideálů.
Proto u Šaldy tolik pohrdání vším blízkým a denním a tolik kultu pro vše sublimované;
proto u něho individualism, formalism, nadosobní hodnoty a potřeba náboženství.
Proti tomu Tučný zdá se mi vyjadřovati zcela jiný stav ducha: jeho hodnoty nejsou racionálně vytčeny;
žijí vnitrným, přirozeným a pudovým životem citovosti, nestávají se ideami, nepotřebují zveličení a zplatonizování;
tak v Tučného knížkách nalézám třeba mnoho citu zbožnosti, a současně polemiku proti náboženství.
V tomto neplatónském názoru je možná větší víra v uskutečnění hodnot, tedy i větší důvěra v praktický život, v budoucnost a v životní hodnotu modernosti;
je to spíše názor mládí než náhled opačný.
- Naznačuji tento protiklad, ne abych soudil, která cesta je lepší, nýbrž abych přemýšlel, jak vznikají protivy generací.
Za protivou programů jest hledati protivy hlubší;
jediné, co kdy ospravedlňuje novou generaci a její boje, není nová myšlenka, nýbrž nový život, nové a jiné žití života.
To pak, že u Tučného za polemickým bojem o ideje ozývá se takovýto hlas života vřele a upřímně, jest největší předností jeho knížky.
Lumír 20. 4.
OPOMENUTÝ REFERÁT
Inž. Jindřich Fleischner:
Technická kultura
Fleischnerova obsáhlá kniha o dějinách a kulturních cílech inženýrské techniky klade si dvojí úkol: chce mluviti k laikům řečí faktů a být zároveň technikům povzbuzením a výzvou.
Před laiky nepředstupuje s honosnou pýchou inženýrského titanismu a neuchází se o naivní obdiv vůči novým divům světa, jež tvoří velicí konstruktéři;
zdůrazňuje spíše úkoly techniky než její výkony.
Ne náhodou je nejdelší kapitola celého díla věnována dobývání dusíku: zde neokázale se usiluje o záchranu světa, zde technik bojuje proti vyčerpání života, proti úbytku a vysílení samotných základů života.
Veliká otázka hospodaření se světovou energií je rovněž otázkou bytí;
i zde hrozí nenahraditelné ztráty, ani zde nejde jen o vládu nad přírodou, nýbrž o ovládnutí přirozené negace, úbytku a věčného odečítání sil.
Tak Fleischnerova kniha mimoděk ukazuje jako první úkol techniky úchovu světa;
nikoliv tvoření nových zázraků, nikoliv dobrodružné rozšíření lidských možností a schopností donekonečna, nýbrž úsilovnou péči o udržení života.
Určitěji poukazuje inž. Fleischner na druhý úkol moderní techniky.
Přese všechno kapitalistické a militaristické zneužití inženýrských vynálezů, přes strašlivou škodlivost těch kterých technických vymožeností je vlastním smyslem technické činnosti spolupráce na vyšší a lidštější kultuře.
Nelze - li si představiti nejvyšších a absolutních cílů lidského vývoje, lze aspoň pevně věřiti v dosažení jistých vyšších kulturních a sociálních cílů, totiž " co nejúčelnější a nejúspornější technické organizace sil lidstvo obklopujících a tvořících za cílem a v zájmu absolutní volnosti a štěstí jedincova, plného uplatnění jeho lidské povahy a osobních schopností " Jest úkolem techniky spolupracovati na tomto utváření lepšího a žádoucího světa a nejvyšším jejím cílem jest " dobýti lidskou prací volnosti lidstva v přírodě a učiniti jeho práci požitkem ".
Toto osvobození člověka technikou a zrušení lidského otroctví otroctvím strojů ukazuje Fleischner na historickém vývoji techniky.
Konečně do třetice snaží se inž. Fleischner přiblížiti dílo inženýrovo laikovi i lidsky.
Stěžuje - li si na přecenění práce třeba umělecké proti práci technické, činí to jistě právem;
ale nesmí zapomenouti, že umělecké dílo působí bezprostředně plností života a osobnosti, kdežto lidský život inženýrův mizí za jeho dílem.
Inž. Fleischner ukazuje aspoň na velikém umělci a inženýrovi Leonardovi da Vinci, jak i technické dílo se rodí z osobní geniality, vnitřní bohatosti a životní náplně svého původce;
avšak tato kapitola by potřebovala doplnění osobní historií jiných technických vynálezců, šťastných dobyvatelů nebo mučedníků;
není pochyby, že pod zorným úhlem osobního lidského života velikých inženýrů by technické dílo nabylo hlubší srozumitelnosti.
Posléze spis Fleischnerův se obrací důtklivě k mladým technikům, a to snad leželo autorovi nejvíce na srdci: probuditi v mladé generaci inženýrské smysl pro význam jejich práce, podnítiti je, aby v ní nehledali výnosnou službu hmotařským zájmům, nýbrž úkol kulturní a sociální.
Každý technik, praví, je povinen rozvíjeti dále svůj obor ve směru kulturního smyslu dosavadního vývoje technického a spolutvořiti tak na dalším vývoji kultury, v níž technika byla a bude stále důležitějším činitelem.
Technika sama o sobě je mravně naprosto neutrální;
může stejně pracovati k nejtěžší škodě, jako k nejvyššímu prospěchu lidstva.
A tu záleží na vůli techniků rozhodnouti se pro tu či onu stranu.
Proto je třeba důrazně ukázati na vývojovou a ideální hodnotu technické práce proti běžnému ( zejména u techniků ) cenění utilitárnímu.
Nehledě již k obecné tendenci Technické kultury, dává Fleischnerova kniha i netechnikovi mnoho podnětu k přemýšlení.
Zde jen několik laických poznámek, jež se navazují k četbě jeho díla.
Historický přehled inženýrské techniky, jak jej rýsuje Technická kultura v řadě kapitol, svádí k vytčení jistých obecných rysů:
1.
Starověká technika byla královská ( Čína, Mezopotámie, Egypt );
ohromná inženýrská díla starověku nesla jména králů, svědčila o jejich moci a budila k nim úctu.
Při nedostatku technických nástrojů bylo vše pořizováno lidskou silou, bylo tedy třeba nesmírných dělnických armád, jež dovedla zjednati jen neomezená panovnická moc.
Proto byla technická díla starověku symbolem panovnické neomezenosti ( césarský individualism ).
2.
Středověká technika měla ráz magie.
Stavitelské hutě, dílny a řemeslné cechy žárlivě střežily svá technická tajemství;
dílo bylo mystériem, jehož řešení odnášel mistr do hrobu ( mistr Hanuš );
osoby techniků jsou obestřeny legendami, jež jistě mají věcný základ v tehdejším hodnocení technické práce.
Typem tohoto středověkého, kouzelnického individualismu je ještě sám Leonardo.
3.
Teprve moderní technika se svým naprostým zprůmyslověním stvořila typ utilitární;
avšak právě její užitkovost umožňuje nové pojetí sociálního úkolu techniky.
" Vítězství strojní práce nad ruční jest možno pokládati za počátek vysvobození člověka z posledních pout otroctví. "
Ano, avšak jen v jediném smyslu: že vysvobozuje člověka z nejhrubší a nejhmotnější práce.
Ale také jej zbavuje svobody práce.
Není pochyby, že rukodílné, řemeslné mistrovství je svobodnější a lidštější než dělnictví;
že ten, kdo zpracovával sám surovinu v hotový předmět o sterých podrobnostech invence a dovednosti, byl méně otrokem své funkce než dělník, jenž obsluhuje třeba stroj na milióny stále stejných hřebíků;
že strojová technika zrušila osobní účast pracovníka na tovaru.
Fleischner vychází z krajního pesimismu o povaze lidské:
" Člověk jest v podstatě hrůzně divoké zvíře. "
Ale právě ve vědecké technice vidí " možnost kultivování lidské šelmy ".
- Nezáleží na tom, jak dalece je tento pesimism oprávněn;
připomínám jen, že četní jiní - a nejsou to zrovna jen romantikové - vidí v technickém pokroku jen zdivočení dobrého lidského zvířete.
Nepochybně řemeslný společenský řád byl patriarchálnější a vlídnější než řád industriální.
( " Stroj: jak nenávidíme toto hovado, tuto chladnou, železnou tlamu vraždy!
Pryč s technikou, pryč s mašinou!
Nechceme nic už vědět o vašich proklatých pekelných vynálezech, vašich proudech, plynech, kyselinách, prachu, kolech a bateriích!
Kletba vám, vynálezci, domýšliví, dětinsky vražední konstruktéři! "
Tak píše v těchto dnech války mladý německý básník Karel Otten. )
Technika sama o sobě nemůže spasit svět;
naopak je třeba činného idealismu techniků, aby se sama nestala nebezpečím stále těžším.
Nejdůraznější slova Technické kultury jsou myslím tato:
" Ve století dvacátém bude technika rozhodovati o bytí a nebytí národů a bude činitelem státotvorným;
pokrok technických objevů bude podkladem státních převratů.
- Technik jako výslovný původce moderních ' sociálních nemocí ' musí cítiti za ně plnou zodpovědnost. "
- Moderní technika uvádí v život strašlivé hmotné síly;
tyto síly mohou založiti nesmírnou moc kapitalistickou nebo militaristickou, která je s to ohroziti veškerou svobodu světa.
Toto nebezpečí nelze odvrátit jen sociální výchovou inženýrů a otázka nemůže býti nechána na starosti jen technikům;
je to otázka, je - li vůbec ještě možno humánní lidskostí podrobiti si - nikoliv svět pomocí techniky, nýbrž techniku samu.
Národní listy 20. 12. 1917 a 5. 1. 1918 | oumak17c |
Autor: Čapek, Karel, Název: O umění a kultuře II. (1919) (c), Žánr: odborné texty
FILOZOFIE PŘÍTOMNOSTI
Prof. dr. František Krejčí:
Filozofie posledních let před válkou
Prof. Krejčí pokračuje svou novou knihou ve své Filozofii přítomnosti, vyšlé před čtrnácti lety.
Za těch čtrnáct let se ve filozofii mnoho změnilo.
Filozofie přítomnosti vyznívala ještě plnou důvěrou v přítomny i příští rozkvět pozitivismu - nová kniha Krejčího, nezměněná ve víře, nemůže zakrýti, že pozitivism ztratil a ztrácí na běžném kreditu.
Rozhled po přítomné filozofii ukáže na prvý pohled nápadný rozmach názorů opačných;
nové pozitivistické systémy, které autor pečlivě zaznamenává, jsou příliš hubené a neživotné, než aby nebyly svědectvím úpadku.
Prof. Krejčí zůstává neotřesen ve své staré víře;
nehledá pro ni nových důvodů, nenalézá nikde, ani v moderní vědě, nové vzpruhy nebo nového materiálu, a také by stěží nalezl, kdyby i hledal;
zatím s filozofickou trpělivostí přihlíží k bujení nových škol, jsa přesvědčen, že vše to je prchavá móda, nálada doby nebo dočasná reakce, která přejde a učiní opět místo víře jemu tak drahé, pozitivismu.
Jeho rozhled po filozofii přítomnosti je vlastně tedy bojem proti všem názorům, které se víceméně od pozitivismu odklonily;
píši bojem, a nikoliv kritikou, protože jde mu o to, aby dokázal nebo aspoň obhájil svou vlastní víru.
Pak ovšem tento jeho boj se soustředí na ploše neobyčejně malé, na noetické otázce transcendentna, na jediném prubířském kameni;
ať je tato otázka sebezásadnější, na filozofii je to málo.
Prof. Krejčí vykládá systémy odpůrčí filozofie dosti obšírně a objektivně, ale bez lásky, bez vřelosti a vzletu;
nemá jaksi citu pro bohatý reliéf a barvitost filozofických názorů ani pro jejich celkovou, přehlednou linii;
to nejen ztěžuje četbu jeho veliké práce, nýbrž nedovede také získati v čtenáři lásku k filozofickému myšlení.
Zdá se, že ve svých pramenech se omezil hlavně na literaturu německou;
i Guyauovy básně cituje z německého překladu, nemluví o anglo-americkém idealismu a americkém novorealismu, věnuje celé stati německým epigonům ( G. Jacoby ), okultismus zná jenom z knížek německých a vůbec německou filozofii sleduje neúměrně podrobně.
Českou filozofii někdy skutečně odbývá;
o Šaldovi, o Marešovi dlužno promluviti snad přece trochu šíře;
v kapitole o slovanském mysticismu nezabývá se Otokarem Březinou;
mou knížku o pragmatismu, kterou přepisuje na celých stránkách, vůbec neuvádí.
Tolik jen namátkou;
pro čtenáře, který hledá rozhled po složitém poli dnešní filozofie, je obsažná kniha prof. Krejčího vůdcem sice suchopárným, ale vydatným a velmi poučným.
*
Krejčího pozitivismus spočívá na základní větě, že " transcendentno " je nepřístupno našemu poznání, čili že poznati můžeme jen to, o čem se můžeme přesvědčiti smyslovou zkušeností a jejím vědeckým zpracováním;
vše, co je jenom vyrozumované, vyspekulované, smyslovému názoru nepřístupné, nepatří do vědy, ale také ne do filozofie, ježto pozitivistická filozofie přijímá jenom vědu jako záruku pravdy.
To znamená zásadní odmítnutí veškeré metafyziky, všeho bádání o prapříčinách, podstatě, duši, nesmrtelnosti, bohu a jiných pomyslech, kterým neodpovídá a nemůže odpovídati žádná smyslová zkušenost.
Čtenář, který se pročetl tímto odstavečkem, si snad myslí, že je také pozitivista;
neboť i on za pravdu uznává, co viděl a hmatal nebo co jiní mohli vidět a hmatat;
ani on příliš nehloubá o prapříčinách a nesmrtelnosti, maje dost na jiných zkušenostech a starostech.
Dobrá, tedy čtenář se mýlí, neboť například věří metafyzicky ve skutečnost hmoty, zatímco pozitivism dovoluje věřit jen ve skutečnost smyslových vjemů.
Skutečné je, že vidím a hmatám, ale že to, co vidím a hmatám, je nějaká podstata, nějaká " hmota ", - to je dohad, to je metafyzika, to je odvážný skok do transcendentna.
Čtenář ve svém vstávání a lehání, ve své práci i ve svém odpočinku je beznadějně ponořen v transcendentnu, v metafyzických pomyslech.
" Skutečně dány jsou člověku jen duševní fakty čití, vnímání, představování atd.;
avšak co jim odpovídá v zevním světě, je - li vůbec nějaký zevní svět, o tom nelze právoplatně mluvit, to je - nepoznatelno.
To vše patří k abecedě nejen pozitivismu, ale filozofie vůbec;
a skutečně také, pokud sedím ve své lenošce a dívám se tak trochu nečinně kolem sebe a na článek, který mi vzniká na papíře, zdá se mi to nepochybné a jasné jako den.
Myslím však, že kdyby dlaždič zatloukající kostku do dláždění si náhle uvědomil, že tluče nepoznatelným kladivem do nepoznatelné substance, namáhaje se, aby vtloukl jakési hmatavé a zrakové vjemy do subjektivního prostoru, hodil by kladivem a prohlásil, že takhle nehraje.
Ale stejně zmaten, ano rozvrácen by byl každý, kdo třeba staví dům, zakládá rodinu, buduje říši, miluje, tvoří, uskutečňuje něco.
Každý takový by důvodně zastával názor, že jeho mozek sahá aspoň tak daleko jako jeho práce nebo láska - že pro něj " transcendentno " čili " nepoznatelno " začíná tam, kde mu po ničem nic není.
Vskutku v praktickém životě není člověk jen " vnímající subjekt ", jak mu říkají filozofové, nýbrž uskutečňující činitel, a toto slovo " uskutečňovati " znamená jakýsi nesmírně blízký a důležitý poměr ke skutečnosti, ovšem podstatně jiný než " vnímati skutečnost ".
Praví - li pozitivista ( a vůbec filozof ), že " skutečné je, co poznávám ", odpovídá praktický život " skutečné je také to, co dělám ".
Mezi námi lidmi " uskutečňovati " znamená nejen znáti skutečnost, nýbrž opravdu a doslovně ji míti v rukou.
Kameník nebo truhlář ví víc o hmotě nežli já, nejen proto, že ji více vnímal, nýbrž proto, že z ní více udělal.
A někdo jiný ví více o duši, protože ji v sobě více pěstoval ctnostmi a vytržením, a opět jiný ví více o lidech, protože je více miloval, a jiný třeba o bohu, šel - li za ním ze všech svých sil.
Neříkám, že činnost jediná nás vede do skutečnosti;
jsem však přesvědčen, a dotvrdí to snad každý, kdo v činnosti nalezl nejpodivuhodnější objevitelskou schopnost člověka, že činnost, účast, uskutečňování přesvědčují o skutečnostech, o samotné " realitě " světa s evidencí, jež nepotřebuje úvahy;
a nejen o nich přesvědčují, nýbrž také o nich mnoho povídají.
Kde potom začíná nepoznatelno?
Tam, kde přestává možnost účasti, provádění něčeho, skutečného styku s věcmi;
ale takové " nepoznatelno " nemá potom smyslu pro život a nemusí vůbec býti myšleno.
Pokud nevím o nepřekročitelné hranici pro lidskou činnost a účast, nemohu mluviti o mezích " skutečnosti nám dané ";
a dějiny i přítomnost, umění i život posunují ty hranice hezky daleko, dále, než si troufá většina filozofií.
Tedy pozitivism je filozofie, která z lidského činného poměru ke skutečnosti vyřazuje vše kromě práce vědecké.
Nikdo z odpůrců pozitivismu nesnižuje významu vědy a vědeckého poznání;
ale ty časy už pominuly, kdy věda, a hlavně přírodověda se cítila povolána naplniti celý obzor člověka svým obrazem světa.
Nová věda je i skromnější, i skeptičtější;
nahlíží, že její obraz světa je nejen neúplný, ale také jednostranný a umělý.
Prof. Krejčí se domnívá, že pozitivism se dosti nezavděčil lidskému srdci s jeho potřebou náboženské útěchy a metafyzických výhledů;
myslím však, že pozitivism se dosti nezavděčil samotnému dennímu a praktickému životu člověka.
Kampak s názorem, řekl bych z toho hlediska, který mne na dosah ruky obtáčí nepoznatelnem a píše své noetické " tabu ", své " nedotýkejte se " na věci, se kterými mám zcela prakticky co dělat?
Co může dát to nedůtklivé " nepoznatelno " dělníkovi, umělci, vojákovi, moralistovi, vůbec komukoliv, kdo se potýká se skutečností daleko jinak než jen " exaktní " zkušeností?
Pozitivistické " nepoznatelno " mi připadá, jako by uprostřed města stál veliký dům nebo chrám bez dveří a oken;
kolem chrámu stojí kněží a říkají:
" Dovnitř se nemůže, ale je tam všechno, čeho potřebujeme.
Jsme chudí, ale tam je všechno bohatství;
jsme nemocní, ale tam jsou zamčeny všechny léky;
jsme hloupí, ale tam jsou narovnány knihy, ve kterých je všechna pravda.
Co na tom, že jsme chudí, nemocní a nevědomí?
Jen když je všechno tam uvnitř.
My však ani v tomto životě, ani v onom se tam nedostaneme. "
Tu, myslím, každý by si rozmyslel odírati si čelo pokorným a pasívním klaněním kamenům nepoznatelna.
Buď by šel a povídal pohádky o tom, co je uvnitř, vymyslil by si něco, věřil by něco;
nebo by se obrátil zády k nepoznatelnu a rozhodl se, že zkusí prakticky, nenajde - li něco, co by bylo popřípadě rovnocenné ukrytým pokladům.
Tato dráha činnosti, činného nalézání, je cesta praktického a morálního života, otevřená komukoliv.
Ale také je to cesta většiny filozofií, které se odvrátily od kamenů nepoznatelna a pokusily se o něco jiného.
Bergsonův intuitivismus, americký pragmatismus, ruská mystika, německá filozofie hodnot jsou ovšem náhledy hodně různé;
ale všem je společno, že kladou velikou váhu na účastnou a činnou mohutnost člověka, na jeho tvořivost, na jeho dar něco uskutečňovati nebo do něčeho zasáhnouti.
To je velevýznamná přeměna ve filozofii přítomnosti a já věřím, že filozofové, kteří tudy šli, byli vedeni touhou přiblížiti se ke skutečnosti bohatého lidského života.
Není - li lidský život ve svých denních faktech pouhý ohromný omyl a iluze a k takové víře se činný člověk stěží přikloní -, pak je tu tolik " skutečnosti ", tolik barvité a pronikavé filozofie, že nikdy nebude dosti filozofů a básníků, moralistů a věřících, aby ji vypověděli.
Bergsonův " tvořivý život " a Jamesův " život epický ", Windelbandovo " uskutečňování hodnot " nebo Solovjovovo uskutečňování " božího královstva na zemi ", to jsou zajisté velmi různé výrazy, kterým však, jak věřím, odpovídá jediná skutečnost.
Není nutno ji hledati v úkonech mimořádných;
každý život, celý život je prosycen její pravdou, je - li to život práce, tvorby a neustálého uskutečňování.
Tam, v životě třeba nejpokornějším a pokrytém prachem všedního dne, ji filozofové najdou;
pak nebude míti místa v jejich srdci découragement, skleslé doznání nemohoucnosti lidského rozumu, nýbrž okřídlí je odvaha a entuziasmus, o nichž denně svědčí přítomnost, ať stůně sebehůře.
Pak vytvoří skutečnou " filozofii přítomnosti ", moudrost a posilu lidského života a zároveň jeho oslavu;
začátky takové filozofie tu jsou - na všech stranách, a snad i v našem životě přes jeho truchlivou pokleslost.
Národní listy 7. 9. | oumak19c |
Autor: Čapek, Karel, Název: O umění a kultuře II. (1920) (c), Žánr: odborné texty
FILOZOFIE BERGSONOVA
Henri Bergson:
Vývoj tvořivý
Konečně vychází v dobrém, čitelném českém překladu stěžejní dílo Bergsonovo, L'Evolution créatrice, když už dlouho předtím Bergsonova filozofie našla u nás mnoho čtenářů i své stoupence.
Není snadno ji překládat, ale také není snadno ji vykládat.
Nic není Bergsonovi cizejší než rozškatulkování myšlenky podle její aplikace.
Všude rozvíjí se současně v jeho rukou psychologie, biologická teorie, teorie poznání a metafyzika;
každá z těch čtyř myšlenkových ploch zrcadlí přesně a bohatě ty ostatní, jako když se zrcadla v sobě odrážejí donekonečna.
Podávaje obsah vím, že obrysuji jen plošný stín Bergsonovy filozofie;
neboť každá zkratka je už schematizace.
1.
Psychologie.
Svou psychologii vykládá Bergson šíře ve starších spisech Essai sur les données immédiates de la conscience a Matiere et mémoire;
zde ji zhuštěně opakuji.
Existence, kterou nejjistěji a nejlépe známe, je naše vlastní, neboť jenom sebe samy vnímáme vnitrně a hluboce.
V sobě postihuji ustavičný přechod ze stavu do stavu;
měním se bez ustání.
Není vlastně stavů, stav sám je změna;
i kdyby se zdánlivě jinak neměnil, alespoň zestárl o vteřinu, přibral k sobě nový kus minulosti, " dme se ustavičně při postupu na dráze času o trvání, jež nabírá ".
Čas, trvání, ustavičná změna je sama látka našeho vnitrného života.
V tomto skutečném trvání stále vzrůstá minulost a uchovává se v paměti;
tak bez ustání roste naše osobnost, mění se neustále, každým okamžikem se budujíc z hromadící se zkušenosti, mohutní a zraje.
Každý její okamžik jest něco nového, co se pojí k dřívějšímu;
ba, nejen něco nového, nýbrž i něco nepředvídaného.
Tedy náš duševní život jest samotné trvání, to jest vnitřní dění, změna, ustavičné tvoření;
ustavičné vynalézání čehosi nového, vždy originálního, vždy nepředvídaného.
Hmotné anorganické věci nemají tohoto trvání.
Jsou strnulé, v sobě nehybné, nemají dějin.
Avšak opět vesmír jako celek " trvá ", tvoří stále něco naprosto nového.
Forma jeho bytí je obdobná bytí našemu.
2.
Teorie života.
Živé tělo nelze však srovnávat s hmotným předmětem.
Žije, trvá, mění se bez ustání;
jeho minulost uchovává se celá v jeho přítomnosti;
" všude, kde něco žije, leží otevřena protokolní kniha, do níž se zapisuje čas ".
Tedy plynulost změny, uchovávání minulosti v přítomnosti má živá bytost společny s vědomím.
Lze říci tudíž, že také život je vynalézání a ustavičné tvoření jako naše vědomí?
A Bergson odpovídá: ano.
Z hlediska vývojového " jeví se život jako proud, který jde od zárodku k zárodku prostřednictvím vyvinutého organismu.
Vše se děje tak, jako by sám organismus byl jen výrůstkem nebo výhonkem, jejž vyhání starý zárodek usilující o to, aby dále žil v zárodku novém.
Hlavní je tu ta kontinuita pokroku, který pokračuje donekonečna, pokroku neviditelného, na němž však se veze každý viditelný organismus po ono krátké mezidobí, které je mu dopřáno k žití. "
Ta úžasná starost všeho živého, ať rostliny či zvířete, o potomstvo " dává nám tušiti, že živá bytost jest především místo průchodní a že podstata života jest v pohybu život přenášejícím ".
Život je sama plynulost, kontinuita, pohyblivost;
je to jediný rozmach ( élan ), postupující od pokolení k pokolení, od druhu k druhu, tvořící vždy nové formy, nesouměřitelné s tím, co předcházelo;
život, jako naše vědomí, v každém okamžiku něco tvoří.
Tento dědičný rozmach života, jenž přechází z jednoho pokolení zárodků na následující pokolení zárodků prostřednictvím vyvinutých organismů, které tvoří mezi nimi spojku, je jediný ve všem, co žije;
společný z prvopočátku, rozběhl se různými směry vývoje, ale v každém směru dospěl na určitých bodech ke stejným výsledkům: pohlavní rozmnožování rostlin opakuje se v rozplozování zvířat;
oko měkkýše, třeba hřebenatky, se shoduje s okem obratlovce přes nesmírnou různost předchozího vývoje.
Nedovedeme si dobře představiti, jak příroda tvoří, protože myslíme příliš na lidské vyrábění.
Vidíme například nekonečnou složitost a účelnost oka;
náš intelekt musel by oko vyrobiti skládáním těch nesčíslných prvků, mozaikou buněk, jichž pořádek se zdá zázračný.
Ve skutečnosti však oko nevzniklo skládáním buněk, nýbrž rozložením aktu vidění. "... příroda neměla více práce, aby utvořila oko, nežli mám já, abych zvedl ruku.
Její jednoduchý akt rozpadl se automaticky v nesmírné množství prvků, které shledáme seřazeny podle jedné a téže myšlenky, jako pohyb mé ruky vysypal nekonečně bodů, jež jeví se vyhovovati jedné a téže rovnici. "
Forma zrakového orgánu je jen výraz míry, v níž bylo dosaženo vykonávání úkonu vidění přes odpor hmoty.
Život je především snaha po působení na hrubou hmotu.
Už to obsahuje aspoň zárodek výběru, volbu mezi několika možnými akcemi.
Tak také vidění není nic jiného než anticipace jednacích možností: viditelné obrysy těles jsou kresbou naší možné akce vůči nim.
Pro filozofii Bergsonovu je svrchovaně příznačný tento rozpor života a hmoty.
Život se snaží ovládnouti hmotu, hmota pak klade životu odpor, jejž bylo nutno obejíti.
Hmotné prvky živého těla neznamenají souhrn užitých prostředků, nýbrž souhrn obejitých překážek.
Život je nehmotný, je něco naprosto jiného než síly fyzikální a chemické;
ale ježto mu tyto odporují, musel se pokorně krčiti a lísat, kličkovat s nimi, postupovat s nimi kus cesty.
Právě pro tento odpor se původní rozmach životní roztříštil v několik směrů a rozvětvil se v různoběžné vývoje;
jediný v podstatě, rozdělil se v řadu slepých uliček, ale také ve dvě nebo tři hlavní cesty;
a z těch cest byla jen jediná, jen ta, jež stoupá od obratlovců k člověku, dosti široká, aby nechala volně proudit velký dech života.
Onen původní élan, ono vnitřní puzení unáší život formami stále složitějšími k osudům stále vyšším;
je to počáteční pohyb, jehož tvoření bez konce pokračuje a jenž tvoří jednotu ustrojeného světa, jednotu plodnou a nekonečně bohatou, v níž se vzájemně doplňují rozptýlené projevy života.
Hlavní dva směry vývoje života jsou rostlina a zvíře.
Jelikož rostlina vyrábí sama svou potravu z neústrojné hmoty, nemusí ji hledati, to jest nemusí se pohybovati.
Mezi pohybem a vědomím jest zřejmý vztah;
pohyb je už volba mezi více možnostmi, a tedy něco třeba jen matně vědomého.
To značí, že i nejnižší organismus jest vědomý v té míře, v níž se volně pohybuje.
Proto bychom definovali zvíře čivostí ( senzibilitou ) a probudilým vědomím, rostlinu vědomím spícím a nečivostí.
Úhrnem řečeno, vyrábí rostlina ústrojné látky přímo z látek nerostných;
tato schopnost ji obecně zbavuje potřeby pohybu a tím i čití.
Zvířata, nucena jsouce svou potravu si vyhledávati, vyvinula se ve směru aktivity pohybovací a následkem toho ve směru stále obsáhlejšího a stále zřetelnějšího vědomí.
Celý život jeví se jako úsilí vočkovati do nutnosti fyzických sil co možná největší sumu indeterminace, největší možnou volnost.
Proto musí obdržeti od hmoty zásobu nahromaděné potenciální energie, kterou by mohl rázem uvolniti a vydati.
A tu vytvářejí rostliny, jež svou chlorofylovou funkcí jsou nádržemi sluneční energie uchované před rozptýlením.
Jsou to jakoby výbušné látky, které jen čekají na jiskru, aby uvolnily nahromaděnou sílu.
Rostliny bez oddechu hromadí sluneční energii, aniž by ji samy vymrhaly volným pohybem;
živočich jimi se živící výbušně ji vynakládá stále svobodněji, volnými akty, přičemž nervová soustava hraje roli spouště.
Nervový systém, spojující čití s pohybem, je skutečná nádržka indeterminace a tím i vědomí.
Tak oddola nahoru ve světě organickém existuje jediné ohromné puzení, jediné úsilí po volnosti;
týž původní rozmach, který hnal živočicha, aby si skytl nervy a nervová centra, musel v rostlině dospěti k nehybnému hromadění energie;
ale jeho původní jednota se projevuje tím, že tvoří tytéž složité mechanismy na nezávislých liniích vývojových, jako je například plození u zvířat i rostlin.
Někdy se toto veliké vnitrné úsilí náhle obrací;
tupost a nevědomí číhá i na živočichy, pohyblivost někdy poklesá, vědomí usíná;
i ve svých dílech nejdokonalejších je puzení života vydáno na milost a nemilost hmotnosti, kterou si musilo dáti.
Každý z nás může to zkusiti sám na sobě.
Naše svoboda tvoří právě v pohybech, jimiž se projevuje, nastávající návyky, jež ji zadusí, nebude - li se stálým úsilím obnovovati;
číhá na ni automatismus.
Tak i každý živočišný druh rád by se zastavil, směřuje k svému pohodlí, klesá do polospánku.
Někdy však přece se nám ztělesní před zrakem v prchavém zjevení neviditelný dech, který jej nese.
Mateřská láska zvířat, starostlivost rostliny o semeno ukazuje nám v náhlém osvícení tajemství života.
Ukazuje nám všeliké pokolení skloněno nad pokolením, jež mu bude následovati.
Živá bytost je jen průchodní místo života, podstata života je v pohybu život přenášejícím, v přechodu od druhu k druhu, v ustavičném pohybu a tvořivém puzení, jež nese veškeren vývoj.
3.
Dvě cesty vědomí.
Největší dokonalosti, tj. největšího úspěchu dosáhl vývoj ve dvou druzích: v člověku, jenž je vrcholným bodem vývoje obratlovců, a v blanokřídlých, jimiž se dokonává vývoj hmyzu.
Člověkem se dovršuje vývojová dráha, jež vedla k intelektu;
hmyzem dráha k instinktu.
V přírodě instinkt ani intelekt se nenacházejí ve stavu čistém;
podržují něco ze svého společného původu a zprvu se navzájem pronikaly.
Není intelektu, v němž bychom neobjevili stop instinktu, a zvláště není instinktu, jenž by nebyl obrouben třásní intelektu.
A přece jsou to naprosto různé směry.
Existenci člověka datujeme od té chvíle, kdy počal vyráběti nástroje, což je původní krok intelektu.
Intelekt je schopnost zhotovovati umělé předměty a obměňovati toto hotovení donekonečna.
Naproti tomu též instinkt vytváří své nástroje, ale ty jsou částí těla, takže můžeme říci: dokonalý instinkt jest schopnost zužitkovati a i konstruovati nástroje ústrojné;
dokonalý intelekt jest schopnost vyráběti a užívati nástrojů neústrojných.
Nástroj instinktu je dokonalejší, ale je specializován, může se ho užíti jen na určitý předmět.
Nástroj zhotovený inteligentně je nedokonalý, namáhavý, ale hodí se ke kterémukoliv použití a propůjčuje nesčetné mohutnosti.
Úspěch instinktu je bezprostředně zajištěn, ale omezen ve svých účincích;
úspěch intelektu je náhodný, ale jeho vymoženosti se prostírají donekonečna.
Instinkt a intelekt představují tedy dvě odchylná, avšak stejně elegantní řešení jediné a téže úlohy.
A nyní vědomí znamená váhání čili volbu mezi možnými akcemi;
kde skutečná akce jest jediná akce možná, není třeba žádného vědomí, které by se rozhodovalo.
Nuže, v instinktu dává příroda sama nástroj, místo i výsledek akce;
mezi představou aktu a aktem samotným není žádného schodku, takže u instinktu vědomí je jen nahodilostí.
Naopak je takový schodek normálním stavem intelektu.
Jeho nejvlastnější podstatou jest podstupovati protivenství, voliti místo i čas pro užití nástrojů, vyrovnati nesrovnalost mezi prostředkem a cílem.
Zkrátka poznání intelektem je myšlené a vědomé, poznání instinktem je bezprostředně prováděné ( hrané ).
Kutilka dovede zasaditi své ochromující rány tak přesně do nervových center housenky, jako by vrozeně znala její anatomii.
Intelekt nemá vrozeného poznání věcí;
ale jak ukazuje lidská řeč, má vrozenou schopnost pro pojímání vztahů.
Pokud hledíme ke vrozenému poznání, týká se takové poznání při instinktu věcí, při intelektu vztahů;
instinkt obsahuje poznání látky, kdežto intelekt poznání formy.
Instinkt postihuje bezprostředně, co jest;
intelekt postupuje od poznaného k nepoznanému a hypoteticky vysuzuje, co by mohlo při splnění podmínek býti.
Instinkt poskytuje poznání vnitřní a úplné, ale omezené;
intelekt zná jen poznání vnější a prázdné, avšak nese v sobě hotové rámce, do kterých může po sobě umístit bezpočet předmětů.
" Vše se děje tak, jako by síla, která se vyvíjí skrze živé formy, jsouc silou omezenou, měla v oboru poznání přirozeného či vrozeného na výběr mezi dvěma druhy omezení, jedním, týkajícím se rozsahu poznání, a druhým, týkajícím se jeho obsahu.
V prvním případě bude moci poznání být hojné a plné, avšak omezí se pouze na určitý předmět;
v druhém neomezuje již svého předmětu, ale to jen proto, že neobsahuje už docela nic, jsouc jen holá forma bez látky. "
Jest tedy instinkt poznání materiální, intelekt poznání formální.
Je - li instinkt schopnost zužitkovati přirozený organický nástroj, musí obsahovat i vrozené poznání předmětu, na nějž se ho používá.
Avšak intelekt je schopnost vyrábět nástroje umělé;
příroda, vzdávajíc se toho, dáti živému tvoru nástroje přirozené, učinila tak proto, aby mohl svou výrobu měniti podle nesnází, jež má překonat.
Tu bude intelekt hledati to, co může nejlépe posloužiti, tj. co zapadá do předloženého rámce.
Bude se týkati hlavně vztahů mezi daným položením a prostředky, jak toho položení využíti.
Tam, kde aktivita tíhne ke zhotovování nástrojů, týče se poznání nutně vztahů.
Mohou to být už vztahy, jež netýkají se praktické potřeby, třebaže intelekt se objevil na světě právě pro praktickou užitečnost.
Tak nabývá možnosti spekulace, ale nemá sám sebou schopnosti, aby podstatně, vnitrně a plně poznal věci.
Instinkt naopak měl by tuto žádanou schopnost, ale neužívá jí, neboť vůbec nespekuluje.
A tu zavírá Bergson:
" Jsou věci, jež jedině intelekt je schopen hledati, avšak kterých sám od sebe nikdy nenajde.
Tyto věci mohl by nalézti jedině instinkt;
nebude jich však nikdy hledati. "
Intelekt vychází z nutnosti akce;
směřuje především k výrobě nástrojů z hrubé a pevné hmoty;
i tam, kde užívá k výrobě materiálu organického, zachází s ním jako s předměty mrtvými, nestaraje se o život, který tu látku utvářel.
" To, co je v skutečnu plynulé, uniká mu částečně;
co je vitální, unikne mu úplně.
Náš intelekt, tak jak vychází z rukou přírody, má za svůj hlavní předmět neústrojné těleso pevné. "
V něm cítí se plně doma;
z něho může vykrojiti svůj nástroj, děliti je, považovati je podstatně za rozdělitelné.
" Intelekt představuje si jasně jen rozpojité. "
Nemá zájmu na samotné hybnosti;
pracuje s polohami předmětu, ne s jeho pohybem;
chce - li si představiti pohyb, tedy jej kinematograficky sestaví z nehybností, jež klade vedle sebe.
Náš intelekt představuje si jasně jen nehybnost.
Intelekt směřující k výrobě nezastavuje se u přítomné formy věci a nepovažuje ji za konečnou, naopak, pokládá každou látku za schopnou libovolného rozkrájení.
Celek hmoty se mu jeví jako ohromná látka, z níž můžeme nastříhati, co budeme chtíti, abychom to přešili, jak nám bude libo.
Tedy intelekt je vyznačen neomezenou mohutností rozkládati podle kteréhokoliv zákona a opět skládati ve kterýkoli systém.
- Instinkt i intelekt vytvářejí svou řeč.
Avšak jen u intelektu jsou značky řeči, tj. slova, pohyblivé, totiž přenosné z předmětu na předmět;
tak může se totéž slovo přenésti volně z vnímané věci na jinou vnímanou věc, nebo na vzpomínku té věci, nebo na její představu.
I zde sleduje intelekt návyky, které získal na mrtvé hmotě;
slovo jako neústrojný nástroj je použitelno kdekoliv;
pojmy, tak jako předměty v prostoru, jsou pevné, neměnné, rozpojité, sobě vzájemně vnější.
Jsou obrazem světa pevných těles;
a jako vztahy pevných těles se vyjadřují geometrií, vztahy pojmů se vyjadřují logikou.
Geometrii i logiku lze přísně aplikovati jen na hmotu.
Tak všechny elementární síly intelektu směřují k tomu, aby přeměnily hmotu v akční nástroj čili v orgán.
Život, nejsa spokojen s tím, že vytváří organismy, chtěl by jim dáti za přídavek anorganickou hmotu samotnou, kterou přičinlivost živé bytosti obrátila v nesmírný orgán.
Toť úkol, jejž přikázal intelektu.
A proto intelekt chová se vždy a doposud, i tam, kde opustil své praktické povolání a nezištně se věnuje čistému poznání, jehož konečným výtvorem je pozitivní věda, tak, jako by byl fascinován pozorováním mrtvé hmoty.
Je to život, jenž vyhlíží ven místo do sebe, zvnějšňuje se, osvojuje si v zásadě chování neústrojné hmoty, aby ve skutečnosti je řídil.
Odtud jeho úžas, když se obrací k živému a nalézá se tváří v tvář organizaci.
Cokoli pak dělá, rozkládá vždy ústrojné v neústrojné, život v mechanismus, neschopen mysliti pravou kontinuitu, skutečnou pohyblivost, vzájemné soupronikání, zkrátka onen tvořivý vývoj, jímž je život.
Sčítá pohyb a dění z řady stavů, a právě proto mu dění samo proklouzne mezi prsty.
Odmítá všechno tvoření, nepřipouští nepředvídatelného, převáděje vše na příčiny a účinky.
Že realita je ustavičné prýštění novinek, že každý okamžik je přínosem, že bez ustání se rodí a formuje něco nového, - to můžeme cítiti jen ve vlastním nitru a sympaticky vytušit i mimo sebe, nikoli však vyjádřiti výrazy čistého rozumu.
Samu invenci nedovedeme postihnouti v jejím prýštění, v její geniálnosti a tvořivosti.
Všude, kde má intelekt, tak nekonečně dovedný při zacházení s hmotou, jednati se životem, postupuje s přísností, strnulostí a brutálností nástroje, který nebyl určen k podobnému použití;
o tom sdostatek svědčí dějiny zdravovědy a vychovatelství s jejich hrubými a vytrvalými bludy.
Cítíme se se svým rozumem volni jen v rozpojitém, nehybném a mrtvém, v neživé a neplynulé hmotě.
Intelekt se vyznačuje přirozeným nepochopením života.
Naproti tomu jest instinkt ulit podle samotné formy života.
Kdežto intelekt zachází se všemi věcmi mechanicky, postupuje instinkt, možno - li tak říci, organicky.
Kdyby procitlo vědomí v něm dřímající, kdyby zvnitrněl v poznání, místo aby se zvnějšňoval v akci, kdybychom se ho dovedli ptáti a kdyby on mohl odpovídati, svěřil by nám ta nejdůvěrnější tajemství života.
Je totiž přímým pokračováním oné práce, kterou život organizuje hmotu, a záleželo by jen na tom, aby vědomí, které někdy a nahodile provází instinkt, se prohloubilo a rozvinulo;
pak by toto vědomí spadlo vjedno s tvořivou silou života.
Uvedl jsem již kutilku, která ochromí housenku, probodávajíc devět jejích nervových center právě natolik, aby jí neusmrtila, a pak do ní vloží své vajíčko.
Jistě kutilka nedošla k této operaci tím, že by vnějšně a zkusmo, jako hmyzozpytec, propíchala housenku, než by našla její nervová centra.
Spíše musíme předpokládati mezi kutilkou a její obětí jistou sympatii, která by ji o zranitelnosti housenky poučila, abych tak řekl, z nitra a s bezprostřední jistotou.
Kutilka ovšem zná na housence jen to, co se jí týká;
avšak alespoň chápe to z nitra, zcela jinak než nějakým pochodem poznávacím, chápe to jistou intuicí ( spíše žitou než představovanou ), jež se zajisté podobá tomu, čemu se u nás říká divinační sympatie.
Vždyť i my sami v jevech citových, v nereflektovaných sympatiích a antipatiích zažíváme zkusmo na sobě samých ve formě mnohem mlhavější něco z toho, co se asi děje ve vědomí hmyzu, jednajícího pudem.
" Instinkt je sympatie.
Kdyby mohla tato sympatie svůj předmět rozšířiti a mohla o sobě samé reflektovati, podala by nám klíč k životnímu dění - právě tak, jako intelekt nás zavádí " do mrtvé hmoty.
Neboť " intelekt a instinkt jsou vedeny v protivném směru, onen k mrtvé hmotě, tento k životu.
Pomocí svého díla, vědy, odhalí nám intelekt stále úplněji a úplněji tajemství fyzikálních pochodů;
o životě však podává... jen překlad v pojmech neživého...
Do samotného nitra života zavedla by nás však intuice, řekl bych instinkt, který se stal nezištným, sebe sama vědomým a schopným reflektovati o svém předmětu i nekonečně jej rozšířiti. "
- Že úsilí podobného druhu není nemožné, to dokazuje u člověka již existence estetické schopnosti.
Obyčejné vnímání vidí rysy živé bytosti, ale uniká mu úmysl života, prostý pohyb probíhající liniemi, vzájemně je spojující a skytající jim jistý význam.
A právě tento úmysl hledí uchopiti umělec tím, že se staví dovnitř předmětu pomocí jistého druhu sympatie a spouští jistou intuiční prací závoru, kterou prostor klade mezi něj a model.
Ovšem estetická intuice vztahuje se jen k individuálnímu předmětu;
je však možno mysliti si zkoumání jdoucí týmž směrem jako umění, ale které by si vzalo za svůj předmět život vůbec, tak jako fyzikální věda vychází z individuálního vjemu, ale prodlužuje individuální fakta v obecné zákony.
I zde zůstane intelekt světlým jádrem, kolem něhož bude instinkt, třebas rozšířeny a očištěny v intuici, pouhou vágní mlhovinou;
ale přece tato intuice nás sympatickým spojením, které zavede mezi námi a ostatními živými, uvede do vlastní říše života, jež jest vzájemné soupronikání, nekonečně pokračující tvoření.
Je - li takto vědomí rozštěpeno v intuici a intelekt, je to z nutnosti, aby ho mohlo být současně použito na hmotu i aby mohlo sledovati proud života.
Jedno i druhé je cesta, jak rozšířiti možnosti obkličující skutečnost a uvolniti svěrák hmoty.
Je to, jako by vědomí užívalo veškeré akce jen proto, aby se samo osvobodilo ze svého vězení;
jako by šlo především o to, propustiti něco, co hmota zadržuje.
A to " něco " jest vědomí nebo nadvědomí, vržené do hmoty původním rozmachem života.
Pak dostává konečně vývoj života přesnější smysl.
" Vše se děje tak, jako by byl jakýsi široký proud vědomí pronikl hmotou, naložen, jako každé vědomí, obrovskou mnohonásobností virtualit vzájemně se pronikajících.
On strhl hmotu k organizaci, avšak jeho proudění bylo tím zároveň nekonečně zpomaleno i nekonečně rozděleno.
Jednak muselo vědomí vskutku usnouti jako kukla ve svém obalu, v němž si připravuje křídla, a zase mnohonásobné tendence, jež obsahovalo, podělily se mezi divergentní řady organismů... jedny během tohoto vývoje stále hlouběji usínaly, druhé se vždy úplněji probouzely, a strnulost jedněch sloužila aktivitě druhých.
Avšak toto probuzení mohlo se státi " dvojí různou cestou.
" Život, tj. vědomí vržené skrze hmotu, poutal svou pozornost buď na svůj vlastní pohyb, nebo na hmotu, kterou procházel.
Tak se orientoval buď směrem k intuici, nebo směrem k intelektu.
Na první pohled se zdá, že se má intuici dáti rozhodně přednost před intelektem, poněvadž život a vědomí tu zůstávají samy sobě vnitřní.
Avšak divadlo vývoje živých bytostí nám ukazuje, že intuice nemohla jíti příliš daleko.
Vědomí shledalo, že ze strany intuice jest svým obalem do té míry stísněno, že muselo intuici zúžiti v instinkt, tj. obsáhnouti jen tu velmi malou částku života, která je zajímala;
a ještě obsáhá ji jen ve stínu a dotýká se jí, sotva ji vidouc.
Z této strany se obzor ihned uzavřel.
Naproti tomu vědomí, které se determinuje v intelekt, tj. soustředí se nejprve na hmotu, zdá se takto se exteriorizovati vzhledem k sobě samému;
avšak právě proto, že se přizpůsobuje předmětům zvnějška, může posléze obíhati uprostřed nich, obeplouti hráze, jež mu stavějí, a nekonečně šířiti svou říši.
Jakmile bylo osvobozeno, může ostatně se obrátiti zase do nitra a probouzeti možnosti intuice, které dosud v něm dřímou.
Z tohoto hlediska jeví se nejen vědomí jakožto hybný princip vývoje, nýbrž i člověk nabývá mezi bytostmi vědomými... místa výsadního. "
Je tedy dvojí opačný proud existenční: hmotný, jenž se obráží v intelektu, a životní, jenž se obráží v intuici.
Nyní jde o to, uchopiti protivu obou těch proudů zblízka a odkrýti snad jejich společný pramen.
Tím budeme vnikati do " nejtemnějších končin metafyziky ";
ovšem metafyziky nové, orientované k životu, a nikoliv, jako dosavadní metafyziky a veškerá věda, k mrtvé hmotě.
4.
Metafyzika.
Intelektu je dána práce na hrubé hmotě.
" Zapřaženi jako voli oráčovi do těžké práce, cítíme hru svých svalů a kloubů, tíhu pluhu a odpor půdy: jednati a věděti o sobě, že jednáme, vstupovati ve styk se skutečností, a dokonce ji žíti, avšak jen v mezích jejího významu pro dílo, které se dokonává, a pro brázdu, která se táhne, takový jest úkol lidského intelektu.
A přece koupeme se v blahodárném fluidu, z něhož čerpáme samu sílu k práci a životu.
Z tohoto oceánu života, do něhož jsme ponořeni, vdechujeme ustavičně něco a cítíme, že naše bytost, nebo aspoň intelekt, který ji vede, vytvořil se tu jakýmsi místním ztužením.
Filozofie může být jen úsilím, jak znovu rozplynouti se v celku... takový podnik nebude již moci dovršiti se naráz;
bude nutně hromadný a postupný.
Bude záležeti ve výměně dojmů, které, opravujíce se vzájemně a též na sebe se kladouce, posléze rozšíří v nás lidství a dosáhnou toho, že půjde nad sebe samo. "
Bude to vnitrné a neomezené poznání života, získané postupnými intuicemi.
Kdyby se intuice mohla fixovati, zajistila by shodu všech filozofů.
Tak jak existuje, prchavá a neúplná, tvoří v každém systému to, co jest cennější než systém a co jej přežívá.
Předmětu filozofie bylo by dosaženo, kdyby se tato intuice mohla udržeti, zevšeobecniti, a zvláště zajistiti si všeliká vnější znamení, aby nezbloudila.
Bylo už řečeno, že čistý intelekt, jehož dílem je pozitivní věda, cítí se doma jen v neústrojné hmotě.
Z ní čerpá stále větší užitek mechanickými vynálezy, a tyto jsou mu tím snadnější, čím mechaničtěji myslí hmotu.
V podobě přirozené logiky nese v sobě skrytý geometrismus, který se vybavuje tím více, čím více intelekt proniká do nitra mrtvé hmoty, na niž jest laděn.
A když se nyní pustí intelekt do studia života, zachází se živým nutně jako s mrtvým, přenášeje s sebou tytéž zvyky, s nimiž se mu tak povedlo u neživé hmoty;
činí tak právem, neboť jen tak poddá se živé našemu jednání stejně jako mrtvá hmota.
Náš intelekt přirozeně tíhne ke geometrismu, k mechanickému a počtářskému pojetí světa.
Stejně je tomu s hmotou: ať ji chytneme za kterýkoliv konec a s ní jakýmkoliv způsobem manipulujeme, vždy zapadne do některého z našich matematických rámců, poněvadž je zatížena geometrií.
A tu zbývá učiniti jediný krok: prohlásiti, že intelektuálnost a materiálnost jsou téže podstaty a vytvářejí se tímže způsobem.
Hmotná příroda přece neměří ani nepočítá;
měří a počítá jen lidská fyzika, a dosahuje tím plného úspěchu ve světě hmoty.
Tento " zdar byl by nevysvětlitelný, kdyby pohyb tvořící materiálnost nebyl samým oním pohybem, který, prodloužen námi až k svému konci,... vede nás posléze k tomu, že počítáme, měříme... " "... týž pohyb, který vede ducha, aby se determinoval jako intelekt, tj. jako rozlišené pojmy, vede hmotu k tomu, aby se kouskovala v předměty zřetelně mezi sebou vnější.
Čím více se vědomí intelektualizuje, tím více se hmota specializuje " ( rozprostraňuje ).
" Totožný proces musel současně vyříznouti hmotu i intelekt z látky, která je obsahovala oba. "
Ani hmota neurčuje formu intelektu, ani intelekt neukládá svou formu hmotě, ani nebyly hmota a intelekt upraveny vzájemně podle sebe jakousi předzjednanou harmonií, nýbrž intelekt a hmota se postupně navzájem přizpůsobily, aby se konečně ustanovily na jedné společné formě.
Toto přizpůsobení provedlo se ostatně zcela přirozeně, poněvadž " táž inverze téhož pohybu tvoří zároveň intelektuálnost ducha i hmotnost věcí ".
Totiž hmota i intelekt jsou inverze, přerušení nebo obrácení tvořivého pohybu života.
Životní " élan ", čisté trvání, čisté chtění, jež nese veškeren vývoj, ustavičné tvoření, neustálé úsilí o volnost, to jest jeden pohyb, jejž Bergson znovu a znovu přirovnává k jakémusi stoupajícímu výtrysku, k raketě, k pohybu nahoru letícímu;
mrtvá hmota, automatismus, neživost, toť týž pohyb, ale klesající, obráceny, přerušený tím, že prvotní rozmach nebyl síly neomezené.
Svět kolem nás je vlastně ohromný pád;
ale proti tomuto směru padajícímu se stále ještě prodírá nahoru život, prapůvodní výtrysk živého vědomí, stoupajícího k plné volnosti.
" Všechny naše rozbory ukazují nám skutečně v životě úsilí stoupati vzhůru po svahu, po němž hmota sestupuje.
Tím dovolují zahlédati možnost, ba nutnost procesu obráceného proti hmotnosti, tvořícího hmotu pouhým svým přerušováním.
Ovšem život, který se vyvíjí na naší oběžnici, jest poután na hmotu.
Kdyby byl čistým vědomím, tím spíše pak nadvědomím, byl by čistou činností tvořivou.
Ve skutečnosti jest přikován k některému ústrojenci, který jej podrobuje všeobecným zákonům mrtvé hmoty.
Vše se však děje tak, jako by život činil vše možné, aby se osvobodil od těchto zákonů.
Nemá moci, aby zvrátil směr fyzikálních změn,... chová se aspoň absolutně tak, jako síla, která, sama sobě ponechána, pracovala by ve směru obráceném.
Neschopna pochod materiálních změn zastaviti, dovede jej aspoň zdržovati. "
" Život jest jako úsilí zdvihnouti závaží, které padá.
Daří se mu ovšem jen zpožďovati jeho pád. "
" Představme si tedy jimadlo plné páry vysokého napětí a tu a tam ve stěnách nádoby štěrbinu, kterou pára tryskem uniká.
Pára vyhnaná do vzduchu se téměř úplně zhušťuje v kapičky, které padají dolů, a toto zhuštění a tento pád představují prostě ztrátu něčeho, jisté přerušení, schodek.
Avšak nepatrná část párového výtrysku setrvává nezhuštěna po několik okamžiků;
ta pak snaží se vyzvednouti padající kapky;
podaří se jí však nanejvýše zpovolniti jejich pád.
Podobně asi z nějaké nesmírné nádrže na život vyrážejí neustále výtrysky, z nichž každý, spadaje, jest světem.
Vývoj živých druhů uvnitř tohoto světa představuje to, co trvá z původního směru počátečního výtrysku a z podnětu, který pokračuje v obráceném směru hmotnosti.
Avšak nepřikládejme příliš váhy tomuto srovnání...
Mysleme tedy spíše na nějaký posuněk, jako například pohyb zvedajícího se ramene;
předpokládejme pak, že toto rameno, ponecháno samo sobě, klesá, a že přece v něm trvá, snažíc se je zas zvednouti, něco ze chtění, které je oživilo: s tímto obrazem tvůrčího posunku, který se ruší, budeme pak míti již přesnější představu o hmotě.
A tehdy uvidíme ve vitální aktivnosti to, co z přímého pohybu trvá v pohybu obráceném, totiž skutečnost, která se tvoří, skrze skutečnost, která se ruší. "
A ježto jsou důvody k víře, že ostatní světy jsou obdobny našemu, je možno mluviti o středu, z něhož by tryskaly světy jako prskavky z nesmírné ohněstrůjné kytice, nebo posléze o bohu, jenž nemá nic docela hotového, nýbrž jest ustavičným životem, jednáním, svobodou.
Životní rozmach záleží celkem v potřebě tvoření.
Nemůže býti tvořivým absolutně, ježto nalézá před sebou hmotu, to jest pohyb obrácený proti jeho pohybu.
Zmocňuje se však této hmoty, která je nutnost sama, a hledí do ní zavésti co možná nejvíce indeterminace a svobody tím, že ji organizuje.
Avšak ježto tento rozmach je konečný a neopakovaný, nemůže přemoci všech překážek.
Jeho pohyb se odchyluje a tříští;
hmota rozděluje efektivně to, co bylo mnohé jen virtuálně.
Ale mezi rozloučenými jedinci život koluje dále, hledá nová sloučení a sdružování.
Tento prvotní rozmach, stojící na prahu života, jest vědomí, nebo lépe nadvědomí.
Vědomí nebo nadvědomí je raketa, jejíž vyhaslé škváry a klesající popel je hmota;
vědomí jest i to, co ze samotné rakety trvá, procházejíc škvárami a osvětlujíc je jakožto organismy.
Avšak toto vědomí, jež jest jakousi nutnou potřebou tvoření, projevuje se sobě samému jen tam, kde tvoření je možné.
Usíná, když život je odsouzen k automatismu;
probouzí se opět, jakmile znovu vzniká možnost výběru.
Neboť vědomí odpovídá přesně mohutnosti výběru, kterou živá bytost má v moci;
jest stejného rozpětí s obrubou možného jednání, která obkličuje jednání skutečné;
vědomí znamená totéž co vynalézání a svoboda.
U živočicha klesá jednání v rutinu a automatismus;
u člověka, a jedině u člověka, se vědomí osvobozuje.
Až po člověka byly veškeré dějiny života dějinami úsilí vědomí, aby zvedlo hmotu, a dějinami víceméně úplného rozdrcení vědomí hmotou, která na ně padala.
Šlo o to, utvořiti z hmoty, jež je sama nutnost, nástroj svobody, vyrobiti mechaniku, která by triumfovala nad mechanismem.
Avšak ve zvířatech zůstalo vědomí zajatcem ústrojných mechanismů, jež zřídilo.
Teprve člověk rozbíjí tento řetěz a osvobozuje vědomí, stává se pánem automatismu.
Jestliže na konci širokého pružného můstku, z něhož život byl vzal svůj rozmach, všichni ostatní odstoupili shledávajíce, že provaz je napjat příliš vysoko, člověk jediný překážku přeskočil.
V tom smyslu je " mezí " a " cílem " vývoje.
Tak jeví se život celkově jako nesmírná vlna šířící se od jistého středu a zastavující se záhy na celém téměř obvodu;
v jediném toliko bodě překážka byla odstraněna, impuls prošel svobodně.
Tu svobodu registruje forma lidská.
Všude jinde, vyjma u člověka, vidělo se vědomí zahnáno do slepé uličky;
pouze s člověkem sledovalo dále svou dráhu.
Člověk pokračuje tudíž neomezeně ve vitálním hnutí, třebas nestrhuje s sebou vše, co život s sebou nesl.
Po jiných liniích vývojových šly jiné tendence, které život obsahoval, z nichž člověk ovšem něco zachoval, poněvadž vše se souproniká, avšak z nichž zachoval jen málo.
" Vše se děje tak, jako by se nějaká neurčitá a matná bytost, kterou je volno nazvati jakkoli, člověkem nebo nadčlověkem, snažila sebeuskutečniti a dospěla k tomu jen tím, že se cestou vzdala části sebe sama. "
Tyto odpadky jsou představovány ostatním živočišstvem, ano i světem rostlinným.
Tak stává se celek organického světa jakoby prstí, z níž měl vypučeti člověk nebo bytost mravně mu podobná;
přitom živočichové, byť sebevzdálenější, byli užitečnými souputníky, na něž složilo vědomí to, co vláčelo s sebou jako překážející přítěž, a kteří mu dovolili povznésti se s člověkem na výšiny, odkud se před ním rozvírá nekonečný prostor.
Avšak nebyla to jen přítěž;
vědomí muselo se též vzdáti cenných statků;
muselo vyčerpati svou nejlepší sílu, aby dobylo hmoty, muselo se specializovati v intelekt.
Přesto existuje tu intuice, avšak matná a rozpojitá.
Je to lampa téměř vyhaslá, která zaplane jen chvílemi a na okamžiky, když je v sázce nějaký životní zájem.
Na naši osobnost, na naši svobodu, na místo, které zaujímáme v celku přírody, na náš původ a snad i též na náš osud vrhá kmitavé a slabé světlo, které však přece proniká temnotou noci, v níž nás zůstavuje intelekt.
A těchto prchavých intuicí se musí filozofie zmocniti, aby je udržela, rozšířila a uvedla mezi sebou v souhlas.
Čím dále tu postupuje, tím jasněji vidí, že intuice je sám duch a v jistém smyslu sám život;
intelekt se z ní vykrajuje, jako ze skutečnosti neskonale rozsáhlejší, postupem, jenž napodobí zplození hmoty.
A tak nás intuitivní filozofie posléze uvádí v původní jednotu života duchovního.
Celý život, počínaje prvotním impulsem, který jej vrhl do světa, objeví se jí jako stoupající vlna vědomí, které se vzpírá sestupný pohyb hmoty.
Tato stoupající vlna obsahuje nesčetné, ale nerozdělené možnosti;
pouze hmota, kterou s sebou nese a do jejíchž skulin se vsouvá, může ji rozdělovati v odlišné individuality.
Proud plyne tudíž, procházeje lidskými generacemi a podděluje se v individua: toto poddělování bylo v něm sice nejasně narýsováno, ale bez hmoty by se nebylo bývalo zdůraznilo.
Tak se tvoří ustavičně duše, které přesto v jistém smyslu preexistovaly.
Nejsou ničím jiným nežli stružkami, v něž se rozděluje veliká řeka života, protékající tělem lidstva.
A toto učení dává nám " větší sílu, abychom jednali a žili.
Neboť s ním necítíme se již v lidstvu osamělí a ani lidstvo nezdá se nám osamoceno v přírodě, kterou ovládá.
Jako nejmenší zrnko prachu jest s naším celým slunečním systémem solidární, jsouc s ním vlečeno v onom nedílném sestupném pohybu, který jest sama hmotnost, tak všechny ústrojné bytosti, od nejnepatrnější k nejpovznešenější, od prvních počátků života až do dnešních dob a ve všech místech jako ve všech časech, činí jen zraku zřetelným impuls jediný, obrácený proti pohybu hmoty a o sobě nedílný.
Všechny živé bytosti souvisejí a všechny povolují témuž strašlivému puzení.
Živočich nalézá svůj opěrný bod v rostlině, člověk jede na živočišstvu a celé lidstvo v prostoru i čase jest jedno nesmírné vojsko, cválající podle každého z nás, před námi i za námi, ve strhujícím útoku schopném překotiti všechny odpory a prolomiti přemnoho překážek, snad samu smrt. "
Skutečně - snad i samu smrt?
Stěží bylo by možno nalézti vzletnější obraz vesmíru, než je onen Bergsonův proud živého, tvořivého nadvědomí, jenž se prodírá hmotou, organizuje ji, osvobozuje se od ní a stoupá stále výše - až k čemu?
K intuici;
k svobodě;
k nadvědomí.
K tomu, z čeho vyšel.
To je, myslím, největší paradoxie Bergsonovy metafyziky vývoje: je - li nadvědomí na prahu vývoje, jest i na jeho konci, a tu žádnou mocí nepochopíte, k čemu bylo třeba tak riskantního podniku tvoření, proč vrhlo se nadvědomí do té ohromné masy mrtvé hmoty, aby z ní nakonec stěží zachránilo sebe samo, ach, za cenu jakých ztrát! jakého vymrhání energie! jaké katastrofy!
Je - li dle Bergsona vědomí jakási nutnost tvořiti, tu aspoň v tomto vesmíru učinilo úpadek: prodralo se překážkami hmotnosti za cenu nenavratitelného rozptýlení a může býti rádo, že aspoň v pokolení lidském našlo zas kousek sebe sama, ale ještě postaveny před překážkou nejstrašlivější: před smrt.
Má - li míti slovo " vývoj " vůbec nějaký smysl, pak je to ten, že vzniklo něco naprosto nebývalého;
že se podařilo něco, co opravdu překračuje svůj původ.
Dosaďte místo " nadvědomí " slovo " bůh ";
dostanete obraz, který se neliší podstatně od většiny kosmogonií.
Na počátku vývoje stojí bůh, na jeho konci se vrací člověk v boha;
celý vývoj je vlastně jen zdánlivý.
Ale ani ten obraz nezavrhuji;
chci jenom říci, že ani nejokřídlenější metafyzice se nepodaří zcela překonati jistá prastará schémata víry.
Avšak nezáleží mnoho na tom, že Bergsonova metafyzika neodpovídá na tyto pochybnosti.
Je to jako věž, která korunuje monumentální budovu, aby ji zdobila a povýšila.
Vraťme se do obytných pater domu, zařízených pro člověka a jeho denní život;
krásně je tu pobýti, neznám druhé filozofie, která by mohla tak okouzlit oči a opojiti mysl.
Nepodal jsem vám než její plán;
ale již ten snad vám ukázal, jak všechno v této filozofii se nese jediným směrem a upíná se k jedinému pomyslu: k životu.
Život je to, co sjednocuje vesmír;
i vědomí lidské jest sám život, čistší a svobodnější, ale týž, který probíhá travičkou i zvířetem.
A kdyby se mělo výslovně mluviti o bohu, tedy i on by spadl vjedno s tím výtryskem života, který nás stvořil.
Bergsonova filozofie není jen teorie života, nýbrž zároveň oslava života.
Život je mu zdrojem nadšení i veškeré důvěry;
život je tryskání vší přítomnosti i veliký slib do budoucna.
Není však s podivením, že když se lidstvo věnuje už tolik tisíc let svému žití, nenašlo v něm vždy onen pramen víry a jarosti?
Anebo v čem je tajemství Bergsonovo, že objevil tu nekonečnou vydatnost života?
To tajemství je, myslím, dosti prosté: že Bergson vypustil ze svého obrazu života jedinou věc.
Totiž smrt.
A přece smrt, ustavičně se opakující smrt je stejně podstatným rysem života jako věčně se opakující rození.
Na dně života není jen tvoření, nýbrž i zanikání.
V poslední kapitole své knihy vyvrací Bergson jemnou dialektikou pojem nicoty;
ve skutečnosti není prý nikdy ani záporu, nýbrž jeden klad nahražuje se jiným kladem.
Ano, hledíme - li na smrt zevně, je změnou z jednoho bytí v jiné;
ostatně život trvá dále.
Ale psychologicky nemůžeme mluvit o změně něčeho v něco, nýbrž o zahlazení něčeho, o zmizení, o zániku čehosi;
něco se ztrácí bez náhrady, povstává prázdnota.
Nezáleží zatím na tom, jakou věrou člověk tuto prázdnotu vyplní;
ale život viděný z nitra je ohraničen nicotou;
zemře - li člověk, je to, jako by zhasl jakýsi svět, jako by zmizelo nějaké " všechno ".
A tu jest otázka, jak dalece toto omezení života zabarvuje nebo prostupuje sám život.
Zvíře je ovšem neseno životem, nedívajíc se nazad ani kupředu;
nemá vzpomínek, jimiž by zapisovalo zanikání, ani předtuchy, která by mu napověděla omezenost jeho bytí.
Ani člověk, pokud nemusí, nemyslí na smrt a čeká také od moudrosti něco jiného, než aby mu ji stále připamatovávala.
A přece zdá se, že fakt zániku pronikl celým vědomím člověka a vyjadřuje se i v jeho myšlení a jednání.
Můžeme nalézti všude doklady toho, že v žádném okamžiku vývoje se nespokojil posloupností života, jenž přetrvává zánik jedinců, že mu nestačí být " průchodním bodem života ", kterým se přenese život na další pokolení.
Je přímo nápadno, jak ignoroval kontinuitu života, jsa hlouběji zasažen jeho diskontinuitou, především svou vlastní diskontinuitou.
Nikoliv intelekt, nýbrž smrt vyřezává člověka z toku života;
člověk je individuem, protože individuálně zaniká, a tato osamělost, toto vyříznutí z celku se neruší sebedokonalejším sociálním sdružováním.
Člověk není jen intelekt, strůjce nástrojů.
Tak daleko v minulosti, jak jen můžeme viděti, je současně strůjcem náboženstev.
Žádné náboženství nesložíte výhradně ze složek intelektu ani výhradně ze složek intuice;
je v něm obé, a ještě více je v něm jakési citové puzení, které hledá odpověď na představu zániku.
Každé známé náboženství připojuje k trvání a zanikání něco nového, co není v přírodě obsaženo, totiž osobní přetrvání, nějaký druh bytí po smrti;
tato představa nemá nic společného s přírodní kontinuitou života, naopak, jest jí protichůdná;
teprve ona dokončuje individualizaci osobního osudu, propůjčujíc mu, abych tak řekl, metafyzickou soběstačnost.
Nyní přestává být osud člověka průchodním bodem životního proudu a stává se celkem, zůstává navždy něčím pro sebe, dokonce až za metu života.
Teprve náboženství dovršuje osobnost člověka tím, že mu dává osobní duši.
Náboženská představa osobní smrti a přetrvávání musí konečně vésti k představám neměnnosti, prázdného a utkvělého času, nicoty, diskontinuity a tak dále.
Tyto představy připisuje Bergson k tíži čistého intelektu;
je však možno přičísti je spíše na vrub citu - téhož citu, který na všech stupních vývoje vytvářel náboženství.
Než náboženství není jen tvůrce jistých představ, nýbrž i tvůrce zvyků.
Skoro všechny primitivní zvyky, pokud zjišťujeme v nejnižších kulturách, jsou vlastně obřady.
Pro Bergsona nejsou zvyky než pokles ustavičné životní vynalézavosti, než zautomatizování akce.
Avšak vidíme - li rituální povahu nejstarších zvyků, shledáme, že i v nich pokoušel se život vytvořiti cosi přetrvávajícího, jakousi trvalou osnovu, kterou se provléká outek přítomnosti.
Nesmí nás přitom másti zběžnost a konvenčnost našich zvyků;
čím více se blížíme nazpět k životu přírodnímu, tím je zřejmější, že lidské zvyky mají něco naopak nevšedního, slavnostního, svátostného;
mají citovou hodnotu, jež je pravým opakem poklesu, zplošnění a zmechanizování životní akce.
Ukazuje se v tom neobyčejně silná citová potřeba primitivního člověka, aby se vracely totožné, předem pevně stanovené situace, jakési ideální a pevné body, na nichž je zavěšena budoucnost.
Konečně jako zvyky jsou i nejstarší formy povahy rituální.
Popisuje - li Bergson operace intelektu jako vkládání předmětů do předem hotových, prázdných rámů, tu se to hodí s překvapující věrností na operaci velmi málo intelektuální: na kouzelnictví.
Veškero náboženské kouzelnictví je formalismus.
Zaklínací formule je trvalý a prázdný rám, do něhož se může vsunouti kterákoliv aktuálnost.
Forma zde přetrvává látku, tak jako přírodní zákony přetrvávají přírodní úkazy nebo jako zákony čísel přetrvávají všechny úcty.
Úhrnem tedy, jak daleko v život lidský zasahá náboženství, tak daleko jím proniká úsilí po přetrvávání.
Představa smrti našla svou uspokojivou odpověď, která se stejně liší od ustavičné změny Bergsonova času jako od kinematografického času vědy, totiž přetrvávání, náboženský čas, trvající věčnost nedělitelnou a nepostupující.
Je dílem citu;
avšak záhy bychom našli, že nejpevnější pojmy intelektu jsou s ní původně spojeny a snad podnes z ní čerpají svou sílu.
Pak ovšem by se změnilo mnohé, co Bergson praví o intelektu;
smylo by se leckteré jasné ohraničení, ale ukázalo by se, že nitro člověka není tak rozdvojeno v pudový život a v intelekt, že se intelekt řídí spíše srdcem než mrtvou hmotou, že odpovídá na nejosobnější a nejskrytější zájmy člověka.
Našlo by se, že jednota duševního života není až v prapůvodním rozmachu;
že je mnohem blíže;
že je v nás, ve zmateném pásmu citu, jenž od počátku člověka prožívá jiné, palčivější potřeby a klade si jiné úkoly než Poznání, ba i jiné než akce.
*
Podle Bergsona intelekt je strůjce neorganických nástrojů.
A opravdu, pokud se v minulosti vůbec setkáváme s člověkem, nalézáme, že vyráběl nástroje.
Ale nalézáme ještě něco víc: že je zdobil, pokrýval významem krásy, obestíral zvláštní citovou hodnotou.
Toto úsilí je stejně staré jako samo vyrábění.
Památky jeskynního člověka je vyslovují s úžasnou silou.
Nejprimitivnější kultury podávají o ní svědectví výmluvná a dojímavá.
Všude, kde člověk vyráběl, také krášlil a zušlechťoval.
Prvotní výroba je stejnou měrou estetická, jako praktická.
Intuice umělce s intelektem vynálezce splývají původně v jediném úkonu: umění rodí se s výrobou.
S výrobou nevzniká jen nástroj, nýbrž i vlastnictví, cit, jenž podstatně se připojuje k vědomí osobnosti.
Ale i sama primitivní výroba vtiskuje osobnostní značku utvářené věci;
" já " není jen to, co jsem, nýbrž i to, co jsem zhotovil, i to, co mám jako své;
a v obém dosahuje produktivní cit jednou ranou něčeho nebývale osobního i neomezeně přetrvávajícího.
Zkrátka prvotní výrobu nestačí definovati vztahem ke hmotě, kterou přemáhá, nýbrž stejně, a snad i výrazněji vztahem k osobnosti, která nástroj vytvářela nebo ho užívala.
Není to náhoda, že většina mytologií aspoň evropských zbožšťuje veliké výrobce nebo druhy výroby.
Dnešek nemůže nám býti jediným měřítkem, jmenovitě píšeme - li v čele své filozofie slovo " vývoj ".
A tak i po stránce výroby rozšiřuje se neobyčejně oblast citových a osobních motivů tam, kde Bergson nalézá jen " čistý intelekt ".
Nemůžeme už říci, že původcem nástrojů je intelekt;
je jím celá osobnost, sám člověk, tak jak ve svých pojmech i své práci, svém vynalézání i své víře, nechtě a nemoha ztratiti žádný ze svých životních interesů, hledí uspokojiti cit i intelekt, aktuální potřebu i touhu po přetrvání.
Můžeme snad v jeho konu vytknouti vládnoucí " směr ", ale jen za tu cenu, že se zřekneme jeho osobní úplnosti a jednoty, jedním slovem jeho dokonalosti.
Nebo spíše to, co jsme řekli o náboženství a umění, má svůj vlastní směr: k dokonání člověka jako osobnosti.
Ve svém obraze života neměl Bergson ovšem místa pro tento ideál: průchodní bod nemůže míti dokonalosti.
Umění, pokud o něm Bergson mluví, je umění intuice, divinační sympatie, jež přenáší umělce do nitra modelu.
Dobrá, jistě umělcovo zažití se tak nějak děje;
ale jak to přijde, že nezůstane jen při tom vnitrném zažití?
Jak to přijde, že umění počíná teprve tam, kde si prorazí cestu pud realizovati své intuice?
Umělecké dílo není snad jen překlad intuice do hmotných značek;
je něčím více;
ať je v intuici obsaženo sebevíce, dokonalost umění je teprve v jeho provedení.
A jakmile budete analyzovati dokonalost umění, dojdete nutně k výrazům, kterými Bergson definuje intelekt:
Dokonalost umění záleží ve formě, a nikoli v látce, ve vztazích, a nikoli v matérii;
umění vykrajuje z celku života uzavřené systémy, které skládá dle své tvárné vůle;
formuje útvar pokud možno pevný ( pro názor ) a tak dále.
Nebo spíše v dějinách umění vidíme jakési " víceméně ", kolísavou převahu formy či látky, provedení nebo intuice.
Nebo konečně, přesně řečeno, není vůbec naprostého dualismu intuice a provádění;
umělecké formování je dokonání intuice, dokonání sice namáhavé, postupné, neplynulé, jednající v mnohém tak jako Bergsonův intelekt, ale dávající intuicím přetrvání, osobitost a dokonalost.
Není tu dualismu, je tu jediná osobnost, která se naplňuje ve svém díle.
Promiňte, ve chvíli, kdy formuluji své námitky, svítí mi do otevřeného okna dubnové slunce;
naproti třešnička právě dnes nasadila květ;
dole pod okny hrají si děti a za mými zády kočka přede svůj blažený spánek, než začnou její noční spády.
Ach, jaká plynulá, sladká, přesladká vlna života!
Den třpytný a melodický, jehož radost je spolehlivá, neohraničená, vplývající jako stříbrné zčeření do proudu těch krásných událostí, plných něžného smyslu.
Ale kdybych z toho měl udělati báseň, tu bych se musel mocí sevřít, abych našel začátek nebo konec;
kdybych to chtěl vymalovati, stál bych zamyšlen nad prázdným plátnem, hledaje nějaký pevný pořádek, spolehlivý jako geometrie a uzavřený jako lidská duše.
Opustil bych svou bezprostřední radost, abych směřoval k něčemu zevnímu, objektivnímu, hotovému;
musel bych se téměř obrátit zády k životu, abych dokonaleji podal obraz života.
Ale kdyby se mi pak dílo povedlo, pocítil bych úlevu nekonečnou: ano, pro život sám - stojí za to, zříkati se ho.
Tím konečně se připojuje k přetrvání a dokonalosti třetí rys lidství, pro nějž Bergson nemá a nemůže míti místa ve svém obraze světa: odříkání.
Obracejte jakkoliv jeho optimismus: neomezené je právo života na život;
rodový egoismus je poslední slovo " průchodního bodu ".
A tu bylo by těžko pochopiti, proč aspoň individuálně, v osobnostech zvláště horoucích, stále a stále se vynořuje tušení, že lze vykonat něco více odříkáním nebo omezením života v jeho rozmachu, že jest nám dobrovolně přijmouti jisté hranice, abychom se dokonali.
Nejen asketické nauky, ale i případy mravního heroismu, oddané kázně, právního citu dávají o tomto tušení svědectví neomylná;
ve veškeré sociální morálce, ve všem zákonodárství najdete aspoň odlesk toho pudu po sebeomezení.
Racionalisté všech věků hledali v něm intelektuální, implicitní kalkul o užitečnosti takových omezení pro sociální život.
V tom je podivné zneuznání faktu, že veliký mravní čin se nám neodbytně vnucuje jako konečný případ, jako dokonalost, jež neslouží už ničemu jinému než sobě samotné;
oceňujeme v něm právě ten veliký osobní ráz, který nám vnuká představu, že teprve zde, v takovém mravním zázraku, se definitivně dokonal člověk.
V tomto smyslu mravnost není užitečná, nýbrž je svůdná;
je - li její andělský svod sociálně užitečný, je otázka opravdu druhořadá.
Avšak nemusíme se obracet ani k případům výjimečným.
Samo nejprostší mravní uznání bližního znamená především jisté sebeomezení a za druhé vydělení bližního z " proudu dění " jako celku, jenž má svůj vlastní smysl, svou dokonalost, a který tedy může být konečným cílem mého jednání.
A stejně jako náboženství i mravní cit neustále vytváří zvyky a formy;
stejně jako umělecká intuice má také on snahu po objektivním provedení, kterým se dokonává.
I mravní jednání má snahu státi se obřadem, něčím nenahodilým, obecným a přetrvávajícím;
nebo státi se zákonem, který se má k mravnímu dění asi tak jako přírodní zákony k přírodnímu dění.
Tak mravní cit prostupuje celý lidský život soustavou pevných omezen, a trvalých odříkání;
jejich skrytá, nejasná vřelost rozžhaví se čas od času až v oslňující plamen mravního heroismu, jenž šmahem vyvrací intelektuální a utilitární výklady o povaze mravnosti a dává nám chvilkově zahlédnouti podívanou vzácnou a řešící veškeré naše pochybnosti: dokonalost člověka.
*
Úhrnem tedy, uzavíráme - li s Bergsonovou filozofií, nelze se především uspokojiti pohodlnou protivou života a mrtvé hmoty.
Smrt člověka vypadá z obou těchto schémat a dává podnět k vybudování třetí oblasti, samostatné, stejně nezávislé na povaze biologické jako na zákonech fyzikálních, totiž oblasti náboženské.
Ale stejně vypadají z protivy instinkt - intelekt další citové skutečnosti, které člověk připojuje jako něco absolutně nového k přírodnímu dění, totiž umělecké vytváření a mravní kázeň.
Zde všude můžeme postihnouti několikerou tendenci: snahu po přetrvávající objektivaci, vznik osobnosti a úsilí dojíti konečného cíle dokonalosti, třeba za cenu omezení nebo zničení života.
Řekl bych dokonce, že zde teprve se dokonává stvoření člověka nezávisle na přírodě, a chcete - li, i proti ní;
ale také vcelku nezávisle na intelektu ( bergsonovském ), a chcete - li, i proti němu.
Co konečně se slovy " intelekt ", " příroda " a podobnými?
Šlo by především o to, zajistiti si pokud možno úplný pohled na člověka, překročiti jeho bezprostřednost i jeho... prostřednost, provázeti jej až k smrti a snad i za smrt, aby se pak zkusilo, nedá - li se z toho vytěžit něco filozofického.
A přece jen, máme - li míti nějakou filozofii, chtěli bychom snažně, aby vycházela ze života a byla jeho oslavou.
Věda, byť byla sebeužitečnější, nemůže ve všem odpovídati životu;
tytam jsou honosné sliby pozitivismu, který by nám chtěl dáti vědu za poslední a úplnou životní moudrost.
Bergson učinil první veliký pokus o filozofii založenou jen a jen na životě;
ale založil ji na životě biologickém, na všeobecné vitalitě, i skončil nutně tím, že nebyl práv člověku.
Člověka nestačí definovati jeho podílem na nekončícím pokroku života;
ten podíl jej přiřazuje ovšem k úhrnnému přírodnímu vývoji, ale osud člověka se tím nenaplní a nespokojí;
žádá svého dokonání.
Ty jisté výlučně lidské hodnoty našli jsme už v nejstarších dějinných zkušenostech a vzali jsme je tak trochu v ochranu;
vzali jsme v ochranu sám intelekt pro jeho účast na náboženství, vytváření a mravní kázni.
Jedná - li se o filozofii života, nesmí být zanedbáno nic, co lidskému životu dává hodnotu a dokonalost.
Moudrost, která znehodnotí cokoliv lidského, není šťastná a bezvadná;
kdyby zašlápla i něco malého pro něco většího, nejedná správně.
Nejde o nějaký optimismus za každou cenu;
plyne - li moudrost z životních zkušeností, nemůže často jinak než být skeptická, přemnohým zklamaná, plná odporu před falešnými oltáři.
Avšak právě proto bude tím snažněji hleděti, aby nepominula a neztratila nic skutečně cenného v okruhu lidského života, byť to byla jen jiskřička světla a nejchudší kvítek důvěry.
Z těch jiskřiček možno konečně složiti věčný oheň a z kvítků uvíti věnec oslavy pro člověka.
Takováto moudrost byla by stejně uctivá k starým přežitkům, jako povzbudivá vůči každému výhledu do budoucnosti nových věcí;
byla by skeptická k směru, aby raději prodlela u faktů;
hleděla by sloučiti co nejvíce minulosti i budoucnosti, ne z indiference, ale naopak z horlivosti, aby se něco neztrácelo tam, kde se má něco získávati.
Jde o oslavu člověka ve chvíli, kdy možno nad lidstvem i zazoufat.
Tu přijde jedna filozofie - nebo politika, nebo cokoliv jiného, a slibuje slávu budoucí: jen vpřed! jen položit dnešek na oltář zítřku!
A druhá filozofická nálada ohlíží se nazpět: tam, ó tam, drahý, bych chtěla s tebou jít, do minulé země prostoty, štěstí už vyzkoušeného, forem už dávno dokonalých!
A tu je snad naléhavě třeba říci: nehledejte minulost, vždyť žije ve vás, ve zmateném pásmu citu;
udržte, dovršte, dokonejte sebe samy;
jen tím uchováte při životě, po čem teskníte.
A prahnete - li po budoucnosti, nehledejte ji jen před sebou, nýbrž uvnitř sebe;
není - li ve vás trochu toho světla, jež žádáte od příštího věku, je marno na ně čekati;
je - li však ve vás aspoň jeho jiskřička, rozdmýchejte ji ve svou vlastní dokonalost.
Pokud je filozofie oslavou poznání - a tou je i filozofie Bergsonova -, je koneckonců oslavou sebe samotné;
je třeba filozofické prostoty, aby se mohlo učiniti více: fedrovati a oslaviti člověka.
Cesta 30. 4., 7. a 14. 5. | oumak20c |
Autor: Čapek, Karel, Název: O umění a kultuře II. (1921) (c), Žánr: odborné texty
Z LITERATURY FILOZOFICKÉ
Miroslav Rutte:
Strach z duše.
Eseje 1919 - 1920.
( Edice Aventinum, Praha.
Obálka a úprava Jos.
Čapka. )
Přiznávám se, že nerad mluvím o povaze nebo náladě doby.
Je - li něco takového jako nálada doby, pak je to přechodný stav;
opravdová vůdčí, jasně definovaná myšlenka jde nenáladově před dobou.
V přítomné filozofii stěží najdete takové myšlenky;
žijeme ve filozofickém přítmí, v intimní chvíli usebrání a zamyšlení;
západní nebe je ještě ozlaceno zářivým optimismem předválečných filozofií, které doposud okouzlují, ale už neosvěcují.
Je to chvíle teskná a nejistá, kdy tichým krokem přichází rozpomínání.
Ano, je - li nějaká filozofická nálada doby, je to nálada rozpomínání.
Uvědomujeme si tu nebo onu skutečnost, kterou jsme dříve ztráceli z očí;
připomínáme si tu nebo onu drahou myšlenku, jež byla odsunuta;
přebíráme se ve věcech a váháme kteroukoliv z nich odvrhnouti - ve jménu nějakého nového myšlenkového řádu.
Jsme hodně skeptičtí vůči velkým řešením;
ale je to proto, že jsme ochotni přijmout příliš mnoho věcí, které se hlásí o své uznání.
Ano, svět je velmi ztroskotán;
a zatímco jedni - pokládajíce se za lidi činu - navrhují novou konstrukci světa, aniž by se dříve ujistili o materiálu, z kterého chtějí stavěti, přesvědčují se druzí, co ještě zůstalo neporušeno a může sloužiti novému životu.
A tu se najde mnohé, co nám je velkým citovým setkáním;
na věcech polozapomenutých objevujeme hodnoty citu a prožití a aspoň ty na nás volají po úchově.
Všechny rozumové výhody pochybování bychom chtěli spojit s citovými výhodami důvěry.
Ale tato snaha vše obejmouti nemůže nabýt podoby systému.
Takové rozpomínání nalézám v esejích Ruttových.
Cítíte, že se ustavičně něčeho ujímá;
nechce vás přesvědčiti úvody, ale přimlouvá se za věci milované, jež nalézá ohroženy ve sutkách doby.
Je to především duše, osobní a vnitrný život, osobní štěstí, osobní a jedinečná mravní hodnota, dnes zatopená přívalem kolektivismu, vitalismu, materialismu a jiných těch hesel nebo skutečností, kterými se řinčí v politice, literatuře, filozofii i praktickém životě.
Napohled nesouvisle, dle okamžitých podnětů kritizuje marxismus nebo nalézá hlubinu štěstí v citovém okamžiku na klíně přírody;
podivuje se hromadnému rozmachu ukázněného zástupu nebo se ujímá osobnosti proti náporu kolektivismu;
skládá svou poklonu hrdinství nebo opět se sklání k nejprostším skutečnostem, na které zapomínáme pro jejich všednost.
Ale ve všech těch tématech províjí se jediný příznačný motiv: úsilí po zvniternění, po nasycení všeho, co život dává, osobním a důvěrným prožitím;
pro Rutteho není pravdy než v prožití, a není ovšem prožití než v hloubi osobní duše.
Každá jeho úvaha vede rozjímavě do nitra;
jeho myšlenky nejsou ruce, jež zasahují činně a zápasně do života, nýbrž kontemplativní pohledy, které se ujišťují o hodnotě věcí.
Jeho věcí není hledati, nýbrž nalézati;
i hledání je příliš hrubým podnikem pro tuto pozornou duši, která nemusí vycházet na dobyvatelské cesty, aby mnoho našla.
Tyto pravdy a důvěry zdají se ležeti snad příliš na dosah ruky: ale vyžaduje to na dosah ruky měkce a láskyplně ohledávající milou blízkost věcí.
Ruttova esej jaksi rozmlouvá s čtenářem;
nikde vás nepřekvapí nahost a přímost myšlenky, každá myšlenka je rozpředena a jakoby rozložena v mírnou hladinu filozofické polohy;
jste kolébáni tím harmonickým myšlením, jehož krásná a klidná hladina bere hloubce všechnu děsivost.
Nikoliv dílo rozumu, nýbrž osobní vyrovnanost je veškeré toto rozjímání;
i v těch rozptýlených kapitolách pocítíte celost člověka.
Dr. Stanislav Kamaryt:
O dvojí pravdě.
Myšlenky ješitného filozofa.
( Nákl.
B. Kočího. )
V čem je " ješitnost " tohoto filozofujícího ( patrně ) přírodopisce, jsem nepochopil;
nalezl jsem sled článků poněkud mnohomluvných, se základní tezí, že moderní věda, stejně jako moderní filozofie, rozleptala víru v jedinou a absolutní pravdu, v jediné poznání, ale zato otevřela vítězný výhled v možnost a platnost pravdy osobní.
Je přemnoho pravd a " každá z nich zaslouží, aby byl život pro ni žit ".
" Každý cítíme v hlubinách svého srdce, jak vynořuje se nám v případě potřeby jednání pravda zvoucí nás nejsladším a nejvábivějším hlasem, abychom... jednali dle ní...
Je to nejhlubší a nejsvětější pravda moje, moje v nejvýlučnějším smyslu...
Pravdy všech ostatních lidí jsou pro mne lží. "
- To je povážlivá noetická laxnost, to je zneužití relativismu, ale nikoliv ješitnost;
není ani nač býti ješitným, neboť tyto názory nejsou tak docela nové.
Nový a mladý je vtip, se kterým mladý filozof aplikuje svůj relativism na politické a sociální otázky dneška;
ale i zde těkavé myšlení autorovo se spokojuje nápověďmi a nedomýšlí svého subjektivismu do možných důsledků.
Neboť jeho subjektivism a relativism není ničím korigován;
proto působí jenom rozkladně.
Ten mladý optimism, kterým nechává autor vyzníti svou knížku, nikterak čtenáře nezavazuje;
je libovolný a osobní - " není myšlenky pravdivější, neboť není myšlenky krásnější " -, schází tu víra, víra v cokoliv: v člověka nebo boha, v rozum nebo v činnost;
schází cokoliv pevného v této kritické hře bystrého ducha.
Daleko soustavněji klade si otázku, co jest pravda a poznání, nová kniha dr. Tomáše Trnky Záhada vědomí a poznání.
( Za vzděláním, sv. 120, nákl.
Jos.
R. Vilímka. )
Temperamentní mladý filozof se s pěknou odvahou pouští do nejkřehčí filozofické otázky, do noetického problému poznání;
odbývaje všechny starší i stávající náhledy kritikou naneštěstí spíše jen verbální, zjednodušuje si otázku tím, že ji rozšiřuje;
neptá se jen po poznání vědeckém, nýbrž i uměleckém, etickém atd.;
vlastně všechno vědomí, veškeren duševní život je pro něj už poznáváním.
Proto dospívá k definici, že pravda je zákonné kulturní dílo, " a tímto dílem je právě tak kniha vědcova, jako socha, jako obraz, jako symfonie hudební, ba jako kolébka dítěte, jako stroj, jako vynález ".
" Mezi pravdou, krásou a dobrem není rozdílu. "
" Poznání vědecké má tutéž noetickou hodnotu jako poznání umělecké, náboženské, filozofické atd.
Poznání je zákonné dílo každého individua. "
" Pravda je hodnota kulturního díla. "
" Neexistuje pravda, nýbrž nesčíslné množství pravd, jako je nesčíslné množství lidských tváří, a přitom je každá tvář pravou tváří a není jedna tvář tváří více a jiná méně.
Je pravd tolik, kolik lidských životů a jeho činů.
A tyto pravdy mají právě tolik a tak máloco společného, kolik lidské tváře: jsou lidské, jsou to díla kulturní. "
- Dobrá, to tedy je konec noetiky;
nač ještě uvažovat o pravdě, nač se mučit snahou po větší a větší jistotě a kritičnosti poznávací práce, když existuje tolik osobních pravd jako osobních nosů, - a žádná z pravd není určitelně větší pravdou?
Slova " zákonné " a " kulturní " dílo neznamenají, promiňte mi, pranic;
autor neprojevil nikde, co je mu nezákonným nebo nekulturním;
ostatně kdyby ta slova chtěl vymezit, dospěl by patrně k závěru, že je právě tolik zákonností a kultur jako lidských životů, a tak jsme opět v koncích.
Proč potom učit na školách pravdě Gebauerově, a ne pravdě Žunkovičově, proč fyzice, a ne teozofii?
Nenechme se mýlit slovem;
ve skutečnosti se " kultura " vyskytuje jen v množném čísle, žijeme mezi tisíci vědeckými, uměleckými a praktickými kulturami;
většina životních a politických konfliktů jsou vlastně konflikty různých kultur;
a tu tedy naprosto nestačí vztáhnout relativisticky ruce a požehnat všemu, co tu je;
popíráním rozhodujícího a neosobního rozumu se prokazuje nejhorší služba kultuře samotné.
A je zbytečno vtahovat, dejme tomu, umění do noetiky;
zápas o jistotu poznání není vnitřní otázkou uměleckého života a noetické teorie nemohou přinést umění nejmenšího zisku.
Jde - li o hodnotu a jistotu poznání, mluvte o vědě;
hic Rhodus, tady je palčivá a sporná půda, tady je třeba jasnosti, jistoty a povzbuzení.
Po kritické destrukci vědeckých jistot není nám třeba ještě destrukce sentimentální.
Malý sešitek B. L. Raýmana Zárodky sebevědomí ( nákl. dr. Jos.
Šimánka ) by si mohl dáti motem jednu svou větičku:
" Čeho si vážím, jest ne pravda, ale - vtip. "
Nebo jinde praví:
" Promiňte, ale jsem hluboce uražen vaším předpokladem, že jsem vám chtěl říci pravdu. "
V tom případě by také snad bylo urážkou kritizovati vtipy autorovy.
Stačí jen maličko citátů:
" Lid, tato spousta páchnoucího masa... "
" Účelnost jest strašnou degradací všech uměleckých prvků života. "
" Jenom ten, komu je život sám účelem, žije. "
" Hřích jest jen pro nejsilnější. "
A tak dále.
Z překladových děl uvádím Léona Brothiera Populární dějiny filozofie ( přel. dr. Ota Dubský, vyd. K. Beníško v Plzni );
kniha dle předmluvy určená, aby uvedla dělníky v knížectví ducha, ale ve skutečnosti dosti nezáživně a bez filozofického povzletu napsaný schematismus dějin filozofie.
Autor únavně opakuje ve všech obdobích roztřídění na materialismus, spiritualismus a synkretismus - ta třetí třída mi připadá docela zbytečná - a pro samé podřazování pod některou z těch tří skupin ztrácí smysl pro to, co ten který filozof měl opravdu osobitého a životního.
Annie Besantové Odvěká moudrost ( přeložila a dvěma předmluvami opatřila Pavla Maternová, vydal Hejda a Tuček ) je vlastně soustava teozofie a jakožto dílo zjevení nepatří do filozofie.
Ostatně nedostal jsem se v četbě daleko;
ztratil jsem brzo nit v těch všech sedminásobných pláních, stupních, elementálech, vibracích atd.
Jak jednoduchá je filozofie, jak prostá je nejodbornější věda proti tomuto zjevenému bludišti!
I myšlení je věc vkusu;
nuže, k dobrému vkusu myšlení náleží především ta největší jasnost a jednoduchost.
Národní listy 21. 1.
Z NOVÉ ČESKÉ FILOZOFIE
Karel Vorovka:
Skepse a gnose
Duchaplně psaná a hluboká kniha Vorovkova je neobyčejně příznačná pro nynější reakci proti filozofii pozitivistů.
Tytam jsou doby, kdy filozofové dělali vědu;
dnes mužové vědy volají po filozofii, a jelikož dosud filozofie nedosti štědře odpovídá na toto volání, dělají ji sami.
Někdy příště všimneme si obsáhlé filozofické knihy přírodopisce Velenovského;
dnes leží před námi filozofický nárys mladšího matematika, který ve svých Úvahách o názoru v matematice zastával noetiku zkušenosti i v té jediné čistě abstraktní vědě.
Dospívá - li dnes k touze po filozofii nadzkušenostní, spekulativní, velkoryse abstraktní, je to nadmíru zajímavý případ převratu v myšlení.
Zhruba řečeno, tím kvasem dnešního myšlení je potřeba víry.
Jen věda má nebo domnívá se míti plnou jistotu poznání, ale v okruhu velmi omezeném.
Ústy pozitivistů zřekla se - nelze říci jen poznání, ale i mínění o všem, co přesahuje lidskou zkušenost.
Bohužel, toho je oceán proti velmi omezenému ostrůvku, jehož povrch může věda svými prostředky konstatovati.
A nyní intelekt, znepokojený výhledem na ten oceán bez břehů, se táže, nemůže - li už jistotně věděti, zda smí se aspoň odvážiti mínění o tom, co je v těch modrých dálkách;
když nemůže věděti, smí - li věřiti.
Ano, je to dobrodružství, skok do nejistoty, nekonečná možnost omylu;
ale aspoň nemusíme odvrátit očí od toho neznámého oceánu, aspoň sedíme na jeho pokraji očarováni a upokojeni pomyšlením, že tedy touto věrou, byť sebenejistější, získáváme něco velikého: osobní, životní účast na nekonečnosti, která nás oblévá.
Je to mravní volba, praví Vorovka, máme - li se pokusiti o toto spekulativní poznání.
Jistota je sice krásná věc, ale kolik našich jistot jsou nevědomé nebo úmyslné klamy!
I vědecká jistota selhává aspoň v těch nejobecnějších dohadech;
nejpěknější vědecké pravděpodobnosti ve svém úhrnu dávají ohromnou pravděnepodobnost.
A přece člověk potřebuje jistoty;
i v nejistotách musí se rozhodnouti pro zcela jisté jednání nebo myšlení, i když tím něco riskuje.
Se skepsí nevystačíte na celý život;
přesvědčenost, " toť čin z vlastní osobnosti vyvěrající a jako takový koneckonců i čin etický...
Přesvědčení je samo svou podstatou činné;
je to trvalé odhodlání uskutečňovati všechny důsledky toho, čemu věříme, vyhledávati všechny důvody a opory své víry, ztotožniti svůj osud se svou myšlenkou. "
A tu prvým etickým činem víry je u Vorovky přesvědčení, že jest " pravda jediná, nadosobní a nadlidská ", která se vznáší nad každou skepsí a každým relativismem " jako věčné světlo v chrámu každé duše ".
A pokus o poznání této vznešené pravdy nazývá Vorovka dávno odloženým názvem gnose.
Gnose značí, že nebudeme věřiti v nepoznatelno ani v žádné okovy, které by rodu lidskému navždy znemožňovaly podstatně rozšířiti obor poznání...
Oprostíme se od předsudku, že by volná myšlenka metafyzická a mystická byla hříchem proti bohu nebo proti moudré opatrnosti usedlých vědců. "... musí každá gnose začíti autognosí, tj. poznáním sama sebe, spolehnutím, že chceme pravdu, krásu i mravní dobro zcela upřímně, vírou ve vlastní povahu. "
Teprve z této sebejistoty rodí se odvaha ponořiti se ve " veškerou skutečnost ", domáhati se jediného ideálu dobra a spravedlnosti a konečně zasaditi se o metafyzické poznání Boha.
A v následujících kapitolách Vorovka stručně rýsuje svůj mystický obraz světa, jenž vyvěrá z Boha věčnou tvořivou emanací.
Přestávám autora sledovati tam, kde podává své vlastní krédo;
ne proto, že bych nebyl přístupen kráse jeho metafyzického výhledu, ale proto, že s vírou se nediskutuje.
Pro svou osobu se vracím k velmi správné poznámce Vorovkově, že každá víra předpokládá sebedůvěru, důvěru v to, že v mé víře zaručeně leží to pravé a jediné dobro, ta pravá a jediná pravda.
To je sebedůvěra, bez níž by inkvizitor nemohl být inkvizitorem, monarcha monarchou a terorista teroristou.
( Zde se neodchyluji od způsobu, jakým uvažuje Vorovka;
jeho důvody bývají velmi časové. )
Tím chci říci, že ve skepsi leží snad veliké dobro pro svět a že naše lidská kultura ještě nevyčerpala všechny dobré šťávy, jež pomalu dozrávají v ovoce skepticismu.
Ach, kdyby bylo možno spojit sladké jistoty víry, účinnou energii přesvědčení s mírným, blahovolným a shovívavým duchem skepse!
Kdybychom se mohli opít vírou a nezahodit nic z nevytěžených kulturních darů pochybovačného relativismu!
Kdyby zkušenost byla vlídná k ideálům a ideály mohly odpočívati v klíně rozumu!
To myslím byl by filozofický oříšek našich dnů: sblížit obě ty krajnosti, jimiž Vorovka proběhl v neklidném a zaníceném hledání jediné pravdy.
Lidové noviny 24. 5. | oumak21c |
Autor: Čapek, Karel, Název: Dodatky (1920) (c), Žánr: odborné texty
JINDŘICH FLEISCHNER:
CHRÁM PRÁCE
" Socialistická čítanka " jmenuje se kniha Fleischnerova, ale hned při čtení poznáte, že jeho socialismus znamená dvě věci.
Především organizaci práce, jejíž konečný cíl je učiniti každou práci radostí, smyslem a posvěcením života, hodnotou mravní, a ne pouze hospodářskou.
Zadruhé však znamená čistě hospodářský, materialistický socialismus Marxův s jeho celou omezeností v náhledu na dějiny, na život společenský, na přítomnost.
Zde nerozpakuje se filozofující technik opakovati takové táborové pravdy, jako že historikové a básníci slouží kapitalismu, že sáhlo se k válce proto, aby byli ze světa rázem odstraněni nezaměstnaní dělníci, že pro bojující dělnictvo bylo ( za minulé války ) lhostejno, která z válčících stran zvítězí, a tak dále.
Lituji těch demagogických slov ve Fleischnerově knize, protože snižují onen druhý socialismus, ono vášnivé velebení lidské práce, ono hledání spásy skrze práci, jež je utopickým obsahem spisu technikova.
Shrnu - li program jeho " organizace práce " ve větu, že účelem techniky a jejího rozvoje není v prvé řadě zisk podnikatele, nýbrž blaho pracujícího dělníka, tu by tato věta měla vejíti v srdce a mozek každého inženýra, a zdá se mi, že inž. Fleischner neposloužil mravnímu významu své víry tím, že ji bezvýhradně sepnul s marxismem, místo aby řekl:
Budiž si kdokoliv kterékoliv barvy nebo víry, dovolávám se tvého srdce i rozumu, abys přemýšlel se mnou o mravní hodnotě práce a techniky.
- Zde ve svém referátě se omezím jen na tuto stránku.
Už jinde, v knize Technická kultura, uvažoval autor o významu technické práce pro vytvoření lidské kultury.
Veškerý hospodářský život, veškerá práce směřuje nevyhnutelně k stupňování lidské svobody a lidské moci nad přírodou.
Je možno " vůli k moci člověka nad člověkem úplně nahraditi vůlí k moci nad neorganickou přírodou a plné moci nad organickou přírodou dosáhnouti jen s vyloučením duší lidských.
Tu je smysl kulturního vývoje veškeré lidské civilizace vyvozený z dějin práce.
Veškerý hospodářský život, veškerá Práce všech jedinců musí směřovati za stupňováním lidské moci nad přírodou a za snižováním každého vykořisťování člověka člověkem, každého utlačování lidské duše prací či vším ostatním.
Vláda člověka nad přírodou v zájmu rozvoje jeho vlastního života, jeho duše, to je cílem kultury lidské...
Každé plýtvání člověkem a jeho schopnostmi jest hříchem... proti svatému duchu kultury...
Každé zlepšení pracovních podmínek vytvoří vyšší typ pokolení lidského... "
Podmínkou úspěchu sociální kultury " jest podřízení vší práce jednotnému cíli ovládnutí přírody svobodnou lidskou duší.
Socialismus, toť dokonale organizovaná práce lidstva. "
Ukájení primitivních potřeb života není vlastně prací.
Hospodářská práce se zrodila teprve z organizovaného společenství, je od prvopočátku činností sociální za vedení vůdčí individuality.
Z práce konané nad okamžitou potřebu se rodí směna statků, tato vyvolává nové a nové, složitější potřeby, zjemnění života, kulturu.
Práce dává člověku pýchu z vlastní dovednosti a lásku k výtvoru jako k osobnímu projevu.
" Jen práci, která umožňuje člověku promítnouti do hmoty svoji nejvlastnější bytost, která mu dovolí získati svou osobní dovedností... přímý a intimní vztah k plodům své práce a k hodnotícím je lidem, jen tu může pokládati za objektivizaci své duše, za zvěstování svého já, jen ta mu zaručuje nesmrtelnost, věčné trvání jeho bytosti, a jako takovou může a musí ji milovati.
To je smíření duše lidské s tělesnou prací, její odhmotnění, posvěcení... "
Ale současně zručný výrobce stává se vládcem kmene, dává vznik porobě, otroctví, robotě, než také účelné spolupráci;
vůdce kmene přenáší neradostnou práci na jiné k svému prospěchu, ale i k prospěchu kmene.
Zejména technické vynálezy dávají člověku moc nad druhými, na něž pak skládá břímě hrubé a nesvobodné práce.
Avšak pokračující technika osvobozuje stále více lidí od těžké práce;
stroje jsou otroci, otroci železní, živení uhlím a olejem, kteří učinili zbytečnými a technicky nemožnými bílé i černé otroky.
Nikoliv náboženství, ale parní stroj odstranil otroctví a technika je povolána, aby zrušila i porobu proletariátu, jenž musí pochopiti, že v ní je jeho vlastní zbraň.
A tu dospívá filozofující technik k těmto závěrům:
Internacionála práce musí se státi jakousi církví moderní doby, náboženstvím technické kultury, které musí nastoupiti na místo starých pozitivních náboženství.
Musí pracovati k odhmotnění a zduchovění, ba i zbožštění vší práce lidské;
musí učiniti práci součástí náboženského kultu lidstva a jím nahraditi přežilá náboženství.
" Každá práce, která znamená tvoření nějakých všem prospěšných nových hodnot, je svatá, a proto mezinárodní socialismus jako organizace všech pracujících může býti náboženstvím lidstva dvacátého věku...
Musí nastoupiti na místo křesťanství, jehož Bůh... má mnoho společného s bohem církve práce, jakýmsi Nejvyšším Inženýrem, tvůrcem a konstruktérem světa, který z dlouhé chvíle ho stvořil, ponechávaje lidem jeho další zdokonalení.
Je to bůh stvořený k obrazu inženýra, snažícího se ovládnouti veškeré přírodní síly, zbožňujícího hrdý zákon rozumu a vnucujícího zákon tohoto svého intelektu celé přírodě kolem sebe, vyjímaje své duše. "
( Zastavuji se v této bezbožné tirádě, abych poznamenal:
Nestvořil - li Bůh inženýra k obrazu svému, je zbytečno a už příliš pozdě, aby inženýr stvořil Boha k obrazu svému. )
" Jediné, co má býti v budoucnosti ctěno... co má býti nejvyšší mocí tohoto světa, bude práce tělesná a duševní... která je nejvyšší objektivizací... lidských duší. "
Proto budiž zřízen CHRÁM PRÁCE, kde by se konaly církevní sněmy vynálezců a pracovníků, aby se radili o spáse pokolení lidského, radovali z práce osvobozené od ponížení a útlaků a podávali zprávy o pokrocích své práce pro lidstvo.
A tímto Chrámem Práce budiž Petrský chrám v Římě s Vatikánem.
Odtud bude řízeno království boží na zemi.
" Dělník, toť spasitel lidstva, hlasatel nového křesťanství, jež brány pekelné nepřemohou: náboženství práce.
Prací bude spasen svět! "
Neboť svět byl stvořen kvůli práci zdokonalujících ho dělníků.
" Bůh tak miloval člověka, že mu stvořil svět nedokonalý, aby sám syn člověka prací svojí se spasil.
Člověk je spolutvůrcem svého Boha při jeho stvoření světa. "
Nuže, tento inženýrův kult práce je nepochybně upřílišněný;
především přehlíží, že jsou v člověku také jiné zdroje mravní síly a jiné motivy velikých, nadlidských hodnot nežli jen práce.
Než nechme ho mluviti:
" Člověk má v práci jediný a jedinečný prostředek k vyššímu, ano k nejvyššímu úkolu, spasení své duše, a není tedy při konání žádné práce zbaven práva na nejvyšší radosti životní. "
Je nutno " člověku vštípiti nadšení k práci, přímo pracovní zuřivost, nezbytí práce... musí se vypěstovati nejen úcta ku každé práci, ale přímo hrdost, sebevědomí, pýcha pracovníka na jeho dílo...
Jsou vyšší hodnoty v každé práci než ta, která se vyjadřuje v papírech a zlatě...
V práci je všelék proti krizím duševním a nerozvážnostem, prostředek neomylný pro získání harmonie sil...
Člověk hledící dosáhnouti nejlepší úpravy svých... schopností za cílem lepší úpravy sociálních, všeobecných potřeb celku, nalezne v práci nejvyšší filozofii a morálku. "
Jde tedy o úpravu a organizaci práce, a to je úkolem techniky.
" Technickým problémem vědecky řešitelným jest i dosažení radosti z práce...
Veškerá technika jest obranou člověka proti povinnosti pracovati neradostně;
prostředky technické zvyšují radost z práce... přenášením téže na zotročené síly přírodní...
Svobodná práce, radostná, plně oduševnělá... je technickou vymožeností. "
Dokonce " třeba učiniti ze svého vlastního života, ze svých vlastních schopností a sil technické dílo... osobnost, která... vtiskne celému svému životu vědomě chtěný ráz, za který plně odpovídá...
Chci býti i vůči svému srdci spravedlivým technikem...
Chceme - li ovládati přírodu a její síly, musíme začíti u těch, které by nás nejnebezpečněji ovládaly: u vnitřních sil srdce. "
- Organizace práce je z největších moderních vymožeností, epochálnější než parní stroj.
Moderní je jen ta organizace průmyslové výroby, která je sociální, která hájí práva každého jedince na práci podle jeho schopností, a jeho schopnosti i síly staví nad každý jiný statek hodný ochrany, která při lidském pracovním motoru bere ohled k potřebám duše, k svobodě osobnosti.
" Každá nová pracovní technika musí býti vítězstvím člověka nad jeho závislostí, zvýšením a rozšířením jeho svobody.
Prvým úkolem každé pracovní organizace musí býti zmírniti vliv práce na pracujícího. "
Proto inž. Fleischner bojuje, a jistě právem, proti americkému taylorismu, jenž je vědecky soustavným využitím pracovní schopnosti po krajní mez a výhradním hodnocením práce podle její rentability bez ohledu k jejímu významu životnímu a kulturnímu.
" Práce musí nechati duši pracujícího veškeré možnosti k soustředění a povznesení.
Místo domnělé povinnosti pracovati více a rychleji je třeba vštěpovati pracujícím lidem radost z práce... umění účelného konání práce.
Výrobky každého národa dosáhly by tím konečně... národní svéráznosti, " které se jim dnes nedostává, a " toho nedocílíme dalším zmechanizováním... práce dle vzoru největší rychlosti. "
I technik musí se říditi láskou k člověku a vědomím odpovědnosti za to, co koná;
musí dodati hrubému hospodářskému pachtění vyšší smysl, pamatovat na spásu člověka prací, milovati jej a pracovati na zlidštění jeho života ve společnosti.
" Zmírnění tíhy nesvobodné práce, zvýšení radosti z práce stále četnějších osvobození duší lidských železnými otroky, " to je smysl a vývojový směr technické práce.
Přenechal jsem veškero svoje místo autorovi Chrámu práce a končím jen poznámkou:
Bylo by mi velikou útěchou, kdybych mohl s ním uvěřiti, že práce a technický pokrok spasí svět.
Zatím každý technický objev je kusem úspěchu a kusem pekla;
přikládá se k statkům lidstva jen za tu cenu, že přispěje jakousi kvótou také k úhrnu lidského utrpení.
Byla by to snad zoufalá vyhlídka do budoucna, kdybych pevně nevěřil, že jsou ještě jiné, zcela jiné zdroje " spásy " pro člověka, především v něm, v jeho srdci technicky neovládnutém, a v silách života, jež se vymykají jakékoliv možnosti technického využití.
A ještě jedna poznámka.
Kniha Fleischnerova napravuje křivdu, která se děje na technice.
Technika, prakticky ovšem doceněná, je příliš přehlížena myšlenkově;
srovnejte, jak filozofie respektuje vědu čili poznání, neznajíc málem techniky čili práce.
I tam, kde Fleischnerova kniha vás unáší idealismem své víry, i tam, kde vyvolá váš odpor, vás nabádá a učí, abyste ve svém přemýšlení o světě, o jeho mravním prospěchu, o jeho zušlechtění a posvěcení snažně, s nepokojem a úctou se orientovali ve světě práce a hledali v něm otázky, na které máte odpovídati, a odpovědi, které se týkají vašich nejdůležitějších otázek.
V tom směru dává Chrám práce příklad každému.
Národní listy 7. 5. 1920
POKUS O KŘESŤANSKOU FILOZOFII
R. I. Malého Jasnýma očima.
Studie o různých věrách filozofických podle zásad rozumu a zbožnosti.
Nákl.
A. Srdce.
Knížka R. I. Malého vás na prvý pohled překvapí jistou paradoxií.
Zatímco tolik a tolik současných rozumujících filozofů se namáhá nalézti nějakou citovou branku, kterou by bylo možno vklouznouti z filozofického pole do zahrady náboženství, mladý filozof, který hned podtitulem projevuje své náboženské stanovisko, prohlašuje znovu a znovu zásadu rozumu.
Vskutku vychází z velikých racionalistů, Malebranche a Descartesa;
a kdybyste v současnosti hledali podobný křesťanský racionalismus, nemohli byste mysleti na zatuchlou tomistickou filozofii oficiálních katolických filozofů, nýbrž spíše na veselé katolíky anglické, na Chestertona nebo Belloca, kteří z důvodů praktického a životního rozumu uznali racionálnost náboženské víry.
Než ti dva britští katolíci jsou přísně ortodoxní a R. I. Malý na několika místech povážlivě uvolňuje krunýř ortodoxie;
plně a skoro nesnášelivě křesťanský, jest zároveň silně proticírkevní, nepochybně působením těžkých pohnutek specielně českých.
Autor pozdravuje se sympatií obrodu katolicismu u francouzských básníků, zejména u Claudela a Péguyho, obrodu, která hledá spojení s věrou prostých srdcí.
Neboť rozum, jejž míní mladý filozof, není rozumářský, nýbrž zjasněný citem;
je to " vazba a řád ", řekl bych určitý vkus pro kázeň a světlou určitost.
Vidíte, že skoro s nechutí mluví o mysticismu;
ale se stejnou nelibostí mluví též o všetečném poznávacím " rozoumku " vědeckých racionalistů.
Co tedy jest ten jeho rozum?
Myslím, že by se mohl přetlumočiti asi tak: je to rozum pokojný, asertorický, činný, stojící v protivě k rozumu neklidnému, kritickému, podezíravému, spekulujícímu;
je to spíše jasný stav ducha, rovnováha mysli, a tedy dar víry.
Neplyne víra z rozumu, nýbrž rozum plyne z víry.
Tento rozum není nástroj poznání, jako tomu je pro noetiku, nýbrž ovoce náboženské jistoty.
Chceš - li býti rozumný, to jest pokojný a přesvědčený, musíš vyjíti z přesvědčení víry;
což jest zajisté circulus vitiosus, ale kruh, který ti zároveň poskytuje bezpečné a bytelné hranice.
Nuže, má - li duch touhu položiti si bytelné meze, jakými důvody mu v tom brániti?
Rozumí se, že tato jistota dává Malému rychle se vyrovnati s novými proudy filozofickými.
Odvrací se od bergsonismu, protože " tady nebydlí Kristus " a protože řád Bergsonův se neshoduje s řádem evangelickým.
Vývojová teorie přírodních věd jej neuspokojuje, protože nemá " jiného cíle i původu než nevěru v Boha, Tvůrce a zákonodárce všeho ".
Vadí se s Tolstým, jelikož Tolstoj neuznává pravd objektivních, nýbrž jen subjektivní, mystické pravdy mravní.
V případě H. G. Schauera soudí jedním dechem nevěrectví národnostní a náboženské, jež odporuje základním pravdám božského rozumu o lidské jsoucnosti.
Tato atituda je zcela přirozená, povážíme - li, z jaké noetické jistoty, tj. z jistoty náboženské víry, Malý vychází;
a pro svou osobu se přiznávám, že bezohledný klad víry Malého je mi milejší než takzvané důkazy, kterými kazatelé a katechismy hledívají víru zdůvodniti.
Vcelku každá víra je daleko silnější než všechny důvody, kterými lze ji opříti, a je také prvotnější.
V našem případě Malý odvolává se se svou věrou na " rozumovou intuici ";
myslím však, že i za tuto intuici bychom mohli dosadit jistou specifickou životní chuť, jistý optimism a voluntarism, který Malého disponuje pro náboženství.
Avšak taková kniha, jejíž primum je jistý bezprostřední klad, nemůže dokazovati;
čeká jen na souznění čtenářovo.
Žiji bohužel pod jiným klíčem než filozof jasných očí;
ani zásady rozumu, ani zásady zbožnosti nejsou mi tak nepochybny jako jemu.
A tak zbývá mi jen oceniti upřímnost a myšlenkovou svěžest jeho knížky, onu jistou radost filozofickou, která je řídkým tónem v naší filozofické literatuře.
Cesta 12. 11. 1920 | dodat20c |
Autor: Čapek, Karel, Název: Dodatky (1921) (c), Žánr: odborné texty
TECHNIKA A PSYCHOLOGIE
Pan inž. Jindřich Fleischner, autor Technické kultury a Chrámu práce, připsal mi vlídně v Tribuně 31. července svůj článek Sociologie a technika.
Děkuji mu za tuto pozornost;
ale jeho poznámka o výhodách diskuse v oboru, kterým on se po leta zaměstnává, mne uvádí v rozpaky.
Stydím se před p. Fleischnerem jakožto nevěřící před věřícím a konečně i jakožto laik před odborníkem;
čtu - li pěkné, jasné, vědecké jeho vývody o organizaci práce, o vědeckém výzkumu duše dělníkovy, o sociální a technické psychognózi, psychotechnice a užité sociologii, jsem proniknut skeptickou úctou asi tak, jako kdyby mně vlekle a beznadějně stonal bratr a někdo mi odborně, plynně odříkával chemické vzorce látek, které, jak jednou budoucnost ukáže, zlepší tělesný stav příštího lidstva.
Inž. Fleischner je, pokud věci rozumím, vzácný socialista, který nevidí dejme tomu v továrníkovi tupého vysávače, v jeho úřednících otrokáře a v dělníkovi otroka, nýbrž v celém výrobním systému nalézá dělbu práce, v níž má ( nebo aspoň má mít ) každý svůj užitečný podíl.
Jako socialista žádá, aby každý ten podíl byl vskutku užitečný a spravedlivě vážený;
jako myslící teoretik chce, aby sama ta dělba práce byla vědecká a nesla se k výrobnímu a společenskému pokroku;
a jako praktický inženýr nehledá řešení sociální otázky jen v hospodářské úpravě mzdy a vlastnictví, nýbrž v technické úpravě práce, v organizaci a ekonomii práce.
O těch věcech čtěte blíže v jeho jmenovaných knihách.
Nyní znovu obrací svou pozornost k dělbě a organizaci práce: má - li býti dělba práce správná, má se vědecky vyšetřiti způsobilost každého pracovníka pro obor, v němž by mohl co nejvíce vykonati pro celek;
to koná psychotechnika.
Má - li se dosíci největší výkonnosti pracovní skupiny, nutno zkoumati duševní pochody, které jednotlivce v ní spojují;
to je psychologická sociologie.
Skupinová psychologie vyšetřuje společné zvláštnosti té které skupiny.
Diferenciální psychologie stanoví typ hlavně vedoucích činitelů.
A tak dále.
Tyto nauky skutečně existují, třeba teprve v počátcích;
a inž. Fleischner ve svém článku rýsuje možnost a úspěšnost jejich užití v sociální praxi.
Nuže dejme tomu, že jednou psychologie s pobočnými naukami dojde tak daleko, že bude moci takto zasahovat do životní praxe.
( Bůh uchovej, aby se do toho pustila už dnes! )
Pak tedy se psychotechnicky, psychometricky a diferenciálně psychologicky vyšetří zvláštní schopnosti každého jedince k jeho povolání: ty buď úředníkem, ty, klidný a rychle jednající, strojvůdcem, ty, neúnavný a solidní, zedníkem, ty, pozorný a trpělivý, tkalcem.
Skupinová psychologie zjistí, co máš duševně společného se skupinou lidí, mezi které tě postavilo tvoje povolání, psychologická sociologie změří tvou pospolitost, a toto dvojí poznání umožní vedoucím činitelům, aby s tebou jednali jako s duší a organizovali tvou práci jako " svobodnou spolupráci a šťastné spolužití v spravedlnosti a lásce ".
Nebude o tvém povolání rozhodovat brutální nátlak poměrů, nahodilá příležitost nebo poptávka;
věda určí tvé místo, usnadní tvé soužití, a i když se někdy zmýlí, nebude se mýlit surověji než náhoda, která dosud rozhodovala o povolání a práci většiny lidí.
A inž. Fleischner má jistě pravdu, vidí - li v takovém přihlížení k duši pracovníkově zhodnocení práce.
Tak tedy vědecká dělba práce a vědecká volba povolání, hle, vážný a naléhavý sociální problém.
Ale problémy nevznikají jen zrozením nových poměrů, nýbrž porušením starých jistot.
I volba práce má svou tradici.
V minulém světě se dála jaksi samozřejmě a nadobro neproblematicky.
Byl - li táta tkalcem, byl i syn tkalcem;
práce se dědila z pokolení na pokolení jako rodové vlastnosti nebo jako jméno.
Jako jsou podnes dynastie sedláků, bývaly dynastie havířů, kovářů, pláteníků a všeho možného.
Dědila se práce, ale dědilo se také mistrovství;
syn nepřejímal z ruky otcovy jen nutné nástroje, ale také zkušenosti, dovednost a jistou stavovskou pýchu.
Celé krajiny dědily lokální mistrovství;
takové krkonošské textilní fabriky jsou posledním dědicem staré plátenické slávy.
Řekněte, zda tato pracovní tradice nebyla velikým zhodnocením práce?
I solidarita pracovních skupin byla ve starém řádu věcí.
Byla zejména v cechovnictví.
Cech tkalců byl pyšný na své tkalcovství;
domýšlel si na ně a byl ochoten porvat se za jeho čest dejme tomu se sedláři nebo konváři.
Je to směšné a primitivní;
ale prosím, i v tom je zhodnocení práce.
Starý svět práce stojí v jediném znamení: ve znamení mistrovství, to jest osobní a stavovské pýchy na svou práci a zvláštní dovednost.
Moderní přehodnocení, nebo spíše podhodnocení práce nastoupilo s pojetím dělnictví místo starého pojetí mistrovství.
Je to samozřejmý následek toho, že místo dílen nastoupily fabriky a místo rukodílných technik stroje;
ale táži se inženýra, technika, organizátora výroby, není - li opravdu v dnešním výrobním řádu místa pro staré mistrovství, třeba v jiné formě?
Myslím na zjemnění průmyslové výroby, na zdokonalení produktů, které tovární výrobou vlastně zhrubly;
myslím na to, že by technika mohla zainteresovat dělníka ve směru dokonalosti a kvalitativnosti práce.
Ztrácí - li dělník zájem na kvalitě svého výrobku, podstrčí - li se mu taylorismem zájem na kvantitě, a nikoliv na hodnotě díla, nepomůže mu žádná vědecká dělba a volba práce;
jeho osobní poměr k práci je jednou provždy porušen, zbaven zájmu o métier jako takové;
práce stává se hodnotou jen hospodářskou a nikdy nebude sama o sobě důvodem uspokojení.
Věřím, že socialismus je v právu, pokud zastupuje hospodářské zájmy pracovníkovy;
ale není v právu, pokud hodnotí práci samu jen hospodářsky jako otázku mzdy, zisku, vlastnictví atd.
V lidském světě je práce hodnotou tak ohromnou - myslím zde hodnotou osobního štěstí, životní hrdosti a mravního naplnění -, že je největším hříchem v dějinách lidstva její znehodnocení.
Fleischnerův výkřik po zhodnocení a zduchovění průmyslové práce zasahá hlouběji do sociálního problému, než se na prvý pohled zdá;
jenomže otázka není jen vědecká, a snad vůbec není vědecká, nýbrž mravní.
Lidové noviny 11. 8. 1921 | dodat21c |
Autor: Čapek, Karel, Název: Směry v nejnovější estetice, Žánr: odborné texty
SMĚRY V NEJNOVĚJŠÍ ESTETICE
( 1. března 1913 )
I. Úvod
Kant a kantovci
Kant není sice počátkem novodobé estetiky, avšak nehledíc ani k jeho vlivu na filozofické myšlení vůbec, u největší části moderní estetiky lze vést jisté precedence až ke Kantovi.
Tak na jedné straně vyvinul se Kantův estetický subjektivismus v romantickou " estetiku obsahovou ", jejíž konečné stopy nalézáme v dnešní estetice vcítění;
na druhé straně některé názory Kantovy jsou předpokladem estetiky formalistické, jež počínajíc Herbartem potrvala až do konce minulého století.
Fechner, reaguje na oba tyto proudy, postavil ovšem estetiku na půdu podstatně nekantovskou;
ale další vliv Kantových pojmů tím přerušen nebyl.
Tak v největší části novodobých systémů budou se nám vraceti jisté základní pojmy, jež Kant určil ve své Kritik der Urteilskraft.
Dalekosáhlým počinem Kantovým je stanovení subjektivnosti estetického úsudku.
" Abychom rozlišili, je - li něco krásné čili nic, nevztahujeme představu rozumem na objekt za účelem poznání, nýbrž skrze obraznost na subjekt a cit libosti nebo nelibosti.
Soud vkusu není tedy soudem poznávacím, to jest logickým, nýbrž estetickým, to jest takovým, jehož základ určení nemůže býti jinaký než subjektivní.
Veškeren vztah představ může však býti objektivní: jenom ne vztah k citu libosti a nelibosti, kterýmžto vztahem není označeno nic na objektu, nýbrž ve kterém subjekt cítí sebe sama, jak je afikován představou. "
" Objektivní princip vkusu není vůbec možný. "
Odtud pochází první článek známé Kantovy antinomie vkusu:
O vkusu nelze se přít.
" Každý má svůj vlastní vkus.
To znamená, že determinace úsudku vkusu je čistě subjektivní ( potěšení nebo nelibost ) a že takový úsudek nemá práva na nutný souhlas jiných. "
Tak Kant otevírá bránu subjektivnímu relativismu, jejž snad nejradikálněji vyslovil Rob.
Eisler:
" Krásné jest, co se někomu líbí nebo vůbec někdy někomu líbilo. "
Nyní je zajímavo, že největší část Kantovy Kritiky síly soudné slouží tomu, aby tento připuštěný relativismus omezila a postavila proti subjektivnosti estetického soudu nutnost a obecnou platnost tohoto soudu.
První kategorické určení Kantovo jest:
" Krásné jest, co se líbí beze všeho interesu. "
Přitom " interesem jmenujeme zalíbení, které je spojeno s představou existence předmětu ", a má tedy vztah k našemu žádání.
Např. každá příjemnost je pro mne spojena s interesem a budí ve mně žádost.
Rovněž dobro je spojeno s interesem, neboť je předmětem chtění.
Naproti tomu úsudek vkusu je kontemplativní, beze vztahu k vůli.
Druhé určení jest:
" Krásné jest, co se bez pojmu obecně líbí. "
Líbí - li se mi něco bez osobního interesu, mohu předpokládat, že se to líbí každému, neboť zalíbení to není založeno na nějaké náklonnosti subjektu jako při příjemnosti.
Ale ježto objektivní univerzálnost náleží jen pojmům, pečuje logik Kant, aby určil obecnost estetického soudu jako subjektivní, jako " obecnost bez pojmu ".
" Neexistuje ( objektivní ) pravidlo, podle kterého by někdo měl být nucen uznat něco za krásné.
Každý chce podrobit objekt svým vlastním zrakům,... a přece nazve - li potom předmět krásným, věří, že má pro sebe obecný hlas, a dělá nárok na souhlas každého...
Estetický soud nepostuluje souhlas každého, nýbrž imputuje každému tento souhlas.
Ten obecný hlas je tedy ideou. " kteroužto ideu vykládá Kant dále jako ideu obecného smyslu ( sensus communis ), to jest subjektivní princip, který jenom citem ( nikoliv pojmy ), ale přece jen s obecnou platností určuje, co se líbí nebo nelíbí.
Třetí určení Kantovo zní:
" Krása jest forma účelnosti předmětu, pokud je na něm vnímána bez představy účelu. "
To jest transcendentální princip krásy, a tímto a priori principem zařazuje Kant estetiku do své soustavy filozofie.
Apriorní čili transcendentální, nadempirické principy Kantovy totiž jsou: kauzální zákonnost, jejíž užití je v přírodě a k níž se vztahuje mohutnost poznávací;
účelnost, jejíž užití je v umění a k níž se váže cit libosti a nelibosti;
a konečný účel, jehož užití je v mravní svobodě a k němuž se vztahuje mohutnost žádací;
tedy úhrnem kauzalita, teleologická harmonie a finalita.
Účelnost sama dostala se do Kantovy estetiky cestou systematiky;
neboť nebýt účelnosti, postrádal by cit libosti a nelibosti veškeré apriority, kdežto apriorním principem rozumu je zákonnost a principem mravní vůle finalita.
Kant, stanoviv kriticky subjektivnost estetického soudu, byl nucen opět ji překlenouti nějakým transcendentálním principem, bez něhož by estetický soud byl oblastí čiré ininteligibilní libovůle prosté vší obecnosti;
proč tímto principem učinil právě účelnost, lze vysvětliti tím, že z důvodů systematických potřeboval spojovací článek mezi kauzální zákonitostí poznání a svobodně položeným cílem mravní vůle, kterýžto článek je co nejvýhodněji dán volnou harmonickou účelností.
Jistě cit, jenž je " mohutností " estetickou, neřídí se ani zákonitostí, ani si neklade svobodně svůj cíl;
je zároveň volný i zákonitý, je harmonií svobody a zákona.
Tak cit je středním článkem mezi oblastí pojmového poznání, jež je řízeno principem zákonnosti, a oblastí mravního žádání, jež svobodně si klade svůj cíl;
tedy i apriorní princip citu musí být spojovacím článkem mezi kauzalitou ( zákonností ) a finalitou ( svobodným cílem );
a co jiného může spojovat příčinu a cíl než účelnost?
Avšak objektivní účelnost, stávajíc se užitečností, připojuje k objektu interes, a odporuje tedy prvnímu určení;
a za druhé, máme - li posouditi objektivní účelnost, potřebujeme k tomu pojem účelu, a takový estetický soud by " nebyl čistý ".
Proto Kant stanoví pojem " účelnosti bez účelu ", jako prve " obecnosti bez pojmu ".
" Determinací estetického soudu nemůže být nic jiného než subjektivní účelnost v představě předmětu bez veškerého objektivního i subjektivního účelu, tedy pouhá forma účelnosti v představě. "
Tato " účelnost bez účelu " je ovšem něco příliš abstraktního, a proto Kant ji hledí určiti psychologicky, a sice jako " volnou hru poznávacích sil ".
Kant totiž definuje vkus jako " mohutnost posouditi předmět ve vztahu k volné zákonnosti síly obrazivé ".
Avšak " jenom rozum dává zákon ".
Tato volná zákonitost je tedy shodou nebo harmonií rozumu v jeho zákonnosti a obraznosti v její svobodě, " přičemž rozum slouží obraznosti, a nikoliv tato rozumu ".
Estetický požitek pozůstává tedy ve volné hře představových sil, z nichž obraznost podává nám rozmanitost, bohatství a měnivost, kdežto rozum zřizuje jednotu, řád a jasné shrnutí.
A právě tato harmonická souhra poznávacích sil, jich vzájemné oživování a zesilování je onou subjektivní účelností bez pojmu účelu.
Tak pojmem účelnosti získal Kant apriorní princip úsudku estetického, jenž měl překlenouti relativnost jeho subjektivního pojetí krásy.
K tomu přistupuje čtvrté určení:
" Krásné jest, co bez pojmu je poznáno jako předmět nutného zalíbení. "
" Úsudek vkusu imputuje každému souhlas;
a kdo něco prohlásí krásným, chce, aby každý pochválil ten předmět, a soudí, že jej má též prohlásit krásným. "
Ovšem tato nutnost je opět jen subjektivní;
např. pravdu musíme uznat za pravdu, kdežto krásu máme uznat za takovou.
Tak vynasnažil se Kant svými čtyřmi určeními dokázat obecnou platnost, nutnost a apriorní základ estetického soudu.
Ale zdá se, že sám nenabyl z toho jistoty a že se mu nepodařilo překonat relativnost, jež je důsledkem jeho estetického subjektivismu.
Neboť nakonec odchýlil se od všech předchozích kategorických určení a prohlásil:
Krásno je symbolem mravního dobra.
To je skoro jako přiznání, že ani ona určení, ani onen transcendentální princip vkusu nestačí, aby přemohly subjektivní libovolnost zalíbení;
proto nakonec krása musí být podražena dobru: jediný autoritativní princip v kráse je mravní.
" Krásno jest symbol mravního dobra, a také jen v tomto ohledu se líbí s nárokem na souhlas každého jiného, přičemž si je mysl zároveň vědoma jistého zušlechtění a povznesení nad pouhou vzrušivost libosti smyslovými dojmy, a ( přičemž mysl ) cení hodnotu jiných lidí podle podobné maximy jich estetické soudnosti.
Das ist das Intelligibile, worauf der Geschmack hinaussieht. "
To znamená, že vkus sám o sobě přes všechnu námahu předchozích určení není inteligibilní a že všechny ony důkazy byly marné.
V Kantově estetice působí tedy proti sobě relativismus a tendence překonat jej.
Tento dvojí vliv pozorujeme i u kantovců.
Přirozenou vymožeností kantovců je estetika subjektivní, založená na předpokladu, že krása nemá objektivních znaků a nenáleží předmětu, nýbrž může býti definována jen subjektivním zalíbením, jež v nás budí.
Tak např. Otto Liebmann praví:
Bezpečný základ filozofické estetiky může býti nalezen jen v teorii estetických citů a hodnotních soudů.
" Nimbus krásy, jenž je propůjčován objektům, pochází z nás, z naší lidské přirozenosti. "
Krása tedy není nic mimolidského, objektivního a absolutního, a estetika nemůže být než relativní, antropocentrická, antropopatická.
" Was geht uns Krötenästhetik an?
Und was Götterästhetik? "
Zcela důsledně provedl kantovský relativismus až do všech skeptických krajností Eduard Kulke.
Nejmenujeme krásným předmět jakožto takový, nýbrž konstatujeme jeho subjektivní, respektive individuální účin, jakožto dále neodůvodnitelné zalíbení.
Není možno objektivní pozorování krásna, nýbrž můžeme jen psychologicky pozorovati účin krásna jakožto zcela individuálně podmíněný stav citový.
Všechny city jsou stejně oprávněny, v oblasti krásy člověk-jedinec je měrou všech věcí.
" Nárok na obecnou platnost estetického soudu je veskrze neoprávněný, neboť každý může své nitro postavit proti nitru každého jiného s určitou jistotou a nepodmíněnou správností. "
Ježto o vkusu nelze se příti, není možno stanoviti pravidla vkusu nebo normál krásy neboli tzv. normy.
Kant byl první, praví např. Chr.
D. Pflaum, kdo vyslovil subjektivní charakter krásy.
Estetické hodnoty jsou subjektivní a nemohou se státi normativními.
Proto Pflaum považuje " vědeckou estetiku a normativní estetiku za neslučitelné protivy ".
Avšak jiní zrovna pod vlivem Kantovým dokazují naopak obecnou platnost a normativnost estetického soudu.
Neboť je - li estetický soud obecný, nutný a apriorní, lze jej vyslovit ve formě příkazné čili normativní.
Proto Volkelt praví:
" Buď normativní estetika, nebo žádná estetika jako věda. "
Cohnovi je obecná platnost a normativnost krásy základním předpokladem " kritické " estetiky.
" Normativní charakter všeho estetického musí uznat každý, kdo vidí v krásnu více než pouhou příjemnost a uznává primární kulturní hodnotu umění. "
Tak Cohn buduje celou svou estetiku na základě normativnosti a Volkelt aspoň polovinu svého systému;
podobně Kurt Lassnitz aj.
Jak viděti, může býti Kantův vliv velice různý, pro i contra, a nemůžeme - li v něm hledat základ naší estetiky, můžeme v něm nalézt aspoň počátek jistých kardinálních rozporů, jež hýbají novější estetikou.
Kant byl relativista, ale hleděl naznačiti možnost absolutní estetiky.
Vše, co následuje historicky po něm ( až na některé kantovce ), je ovládáno snahou nalézt absolutní určení estetické.
Fichte, Schelling a Hegel, Schleiermacher a Hebbel, veškerá estetika idealistická, Herbart a formalisté, Fechner a psychologisté-empirikové až po naši dobu, všichni tito hleděli nalézti jediný univerzální výklad krásy, ať to byla u jedněch idea v jevu, u druhých forma a u třetích třeba vcítění nebo iluze.
Teprve v dnešní době vidíme na více stranách skepsi vůči absolutním a univerzálním výkladům estetických jevů;
vždy více se vidí, že krása a estetické cítění nedá se vyvodit z jediného neměnného principu, že není ničím konstantním v prostoru a v čase.
Avšak tento moderní relativismus je podstatně jiný než Kantův;
jeho zvláštní ráz bude označen až na konci.
Herbart a estetika formalistická
Herbartova koncepce estetiky je jen zčásti reakcí proti Kantovi, neboť do jisté míry Herbart " vzal do ochrany Kanta proti Kantovi ".
Totiž Kantova estetika není zdaleka tak jednotná jako její logická architektura.
Rozlišil jsem v ní již prve subjektivismus vedoucí k relativnosti a snahu překlenout jej obecností a transcendentální principiálností úsudku vkusu.
Ale vedle toho najdeme tam ještě jeden pár proti sobě působících tendencí: teoretické ( filozofické ) určení krásy jakožto universale bez pojmu, zákonnosti bez zákona a účelnosti bez účelu, a čistě estetické určení krásy jakožto harmonie a zdroje citu libosti.
Z prvního páru protiv Herbart zavrhl subjektivismus a statuoval absolutní platnost estetického soudu, a z druhé dvojice podržel a přesně stanovil čistě estetický element harmonie.
To je kantovská základna intelektualistické estetiky herbartovců.
Nejvýraznější rys herbartovské estetiky je ostrá reakce proti subjektivismu.
" Kdo esteticky soudí, je zaměstnán svým předmětem, nikoliv sám sebou. "
" Kdo by pojímal krásno jen jako předmět požívání, snižoval by je. "
Estetika musí abstrahovat ode všeho subjektivního;
neboť subjektivní predikáty ( krásný, líbezný atd. ) mohou platit stejně o poezii, plastice atd., a tedy nic neurčují.
Chceme - li určiti poezii, musí být řeč o myšlenkách, při plastice o obrysech, při hudbě o tónech, zkrátka o objektivním krásnu.
Estetický soud je objektivní, neboť má teoreticky poznatelný předmět, kdežto city příjemnosti jsou čistě subjektivní;
příjemnost je naším citem a nemá předmětu posouzení.
To znamená: estetika zaměstnává se objektem, nikoliv subjektem estetického požívání;
dále krásno lze určiti objektivně, a toto objektivní určení děje se estetickým soudem.
Každý estetický soud je evidentní a absolutní, nepotřebuje vůbec býti dokazován.
Krásno spočívá na estetických soudech, kdežto příjemno na citech libosti.
Pouhá libost platí matérii pozorované věci, cit krásy formě.
Podle toho tedy krásno není určeno citem libosti, nýbrž estetickým soudem.
" Čistý estetický soud předpokládá dokonalé představení daného objektu bez poddávání se libosti.
Poddávati se libosti a dojetí, to falšuje vkus tak, že není pak možný objektivní soud.
První a poslední city, jež umělecké dílo vzbuzuje, nejsou čistě estetické. "
Tedy estetický soud je efekt dokonalého představení předmětu.
Všechno krásné existuje v diváku, v přesnosti a čistotě jeho představových řad.
Cit pak, jenž při nazírání krásného předmětu v nás vystupuje, spočívá na představách, jest to stav, v nějž představy se navzájem uvádějí.
" Články estetického poměru jsou představy, jichž obsahy uvádějí se ve stav napětí.
Výrazem tohoto napětí je cit libosti nebo nelibosti. "
Zde již obsažena je hlavní věta herbartovské estetiky: že totiž jen o poměrech, ale nikdy o tom, co je představeno jako jedno-druhé, je možný estetický soud.
" Jednoduché není krásné, nýbrž jen složené jest krásné;
části nezasluhují chvály, nýbrž jen jejich celek.
Tedy věc líbící se jsou formy!
To jsou proslulé estetické poměry čili elementy herbartovců.
Jeden tón, jedna barva jsou jen příjemné;
ale teprve jsou - li složeny v poměr, v akord, v harmonii, stávají se krásnými.
" Harmonie jest absolutně libý estetický základní poměr, bez ohledu ke kvalitě poměrových článků. "
" Forma vůbec jest pojem poměru. "
" Matérie je lhostejná, části o sobě jsou esteticky lhostejné, jen forma podléhá estetickému posouzení...
Estetická hodnota musí zmizet, jakmile osamostatníme články;
a opět se dostaví při restituci poměrů.
To dokazuje, že není přimíšen cit příjemnosti. "
A to také dokazuje rigorismus formalistů: vše příjemné a smyslné je vyloučeno z krásy: nikoliv představy a obsahy, nýbrž jen jejich vztahy jsou krásné.
Druhá hlavní věta Herbartova zní:
" Každý estetický soud je evidentní a vystupuje jako singulární, sféra jeho použití je zcela nahodilá. "
Totiž jednomu každému estetickém poměru přísluší jediný singulární soud, a dokonalá představa stejného poměru nese s sebou vždy stejný soud v každém čase a za všech okolností.
Ačkoliv estetické soudy jsou mimovolná určení hodnoty, jsou přece za týchž podmínek věčně stejné, a proto zdají se mít věčnou autoritu.
Konečně třetí hlavní věta jest:
" Každá abstrakce, jež vycházejíc zároveň od více estetických úsudků hledá něco logicky vyššího, ztrácí veškeru estetickou hodnotu. "
Neboť abstrahováním ztrácí se dokonalé představení, na němž spočívá estetický soud, ba ztrácí se i objekt, o němž by se soud pronášel.
Neexistují tedy jednotlivým soudům nadřazená nejvyšší principia;
každý estetický soud je původní a absolutní, tedy neodvislý ode všech ostatních, a proto nelze soudy redukovat na vyšší principy.
Podobně Zimmermann:
" Nelze vyvodit estetické soudy z jediného, nejvyššího principia.
Kolik je estetických soudů, tolik objektivních principů vkusu.
Realistická estetika spočívá na neurčité mnohosti toho, co se původně líbí. "
Úkolem vědecké estetiky tedy jest vypočísti a postaviti estetické elementy vkusu, redukovat a analyzovat konkrétní případy na základní poměry dále nerozložitelné, zkrátka obdržet primární prvky krásna a uznat různost pramenů, z nichž krásno plyne.
Kombinací těchto jednoduchých elementů vkusu bude pak možno vyložiti složité jevy líbení a nelíbení.
Tyto jednoduché elementy nejsou ovšem nikterak dále vyložitelny, ale " každá věda má právo na nedokazatelné ".
Je zajímavo, že sám Zimmermann prohřešil se proti hlavní větě, že elementární estetické poměry nelze abstrakcí uvést na logicky vyšší poměry, a redukoval všechny možné poměry na pět abstraktních, tzv. elementárních čili původních forem;
jsou to formy velikosti, charakterističnosti, souzvuku, korektnosti a vyrovnání.
Nakonec je dlužno uvésti nejkurióznější stránku herbartovské estetiky.
Totiž obecná Herbartova definice estetického předmětu zní:
" Estetický předmět je takový, jehož pouhá představa je schopna v oddaném, afektu prostém pozorovateli vzrušit určitý cit a tím přivést přídavek v našem představování, jenž záleží v úsudku souhlasu nebo nesouhlasu, jakožto v bezprostředním a nelibovolném přijímání nebo odmítání, jakožto v nepozměnitelném určení hodnoty chválou nebo hanou. "
Poněvadž souhlas a nesouhlas, přijímání a odmítání, chvála nebo hana jsou způsobem našeho chování vůči dobru stejně jako vůči kráse, je tím etika zásadně subsumována do estetiky:
Krásno i dobro jsou druhy estetična.
" Morální má se k estetickému jako druh k rodu. "
Všechno mravné je krásné, ale ne všechno krásné je mravné.
První spontánní, bez vůle se dějící posouzení dobra je estetické, je to bezprostřední souhlas;
a teprve když z tohoto prvního ohodnocení vyplývá volní úmysl nadále míti jen chvalitebné žádosti a když další kony pak srovnáváme s tímto úmyslem, vzniká morální soud.
Tedy morálnímu soudu předcházejí soudy estetické.
Subsumpce etiky pod estetiku vyplývá dále z definice krásy jakožto poměru: objektivní krásno spočívá v poměrech tónů, barev, linií, ploch, anebo myšlenek, smýšlení a vůle.
Forma ( v nejširším smyslu ) platí pro všechna umění i pro etiku.
" Harmonický poměr mezi obsahem a formou je obecný poměr estetický, jako terce a kvinta hudební a 5:3 architektonický poměr, a jako souhlas vlastní a cizí vůle čili estetická vůle je formou etickou čili praktickou. "
" Absolutně libé formy jsou: čistota, svoboda, jednota, pravda a dokonalost, slovem ony formy, skrze něž dostávají umělecká díla pečeť klasičnosti a záruku věčného trvání. "
Jména těchto forem jsou zřejmě etická.
Přívrženci této formalistické čili realistické ( nebo exaktní ) estetiky byli vedle Herbarta a Zimmermanna Nahlowsky, Resl a Flügel, u nás Durdík a Hostinský.
II.
Teorie estetického požitku
A. Teorie vcítění
Počátky estetiky vcítění spadají do německé idealistické filozofie, nebo v širší souvislosti do romantického hnutí v umění.
Romantický poměr ke krásnu vyznačuje se především rysem protiintelektualistickým.
Pro romantického ducha krása je zcela iracionální, je symbolem, jenž je rozluštitelný jen citem.
Duševní střed krásy je tam, kde srdce ještě souvisí s přírodou, s duchem země.
Tento romantický panteismus je vlastním pramenem estetiky vcítění.
Konečně znakem romantiky je stupňovaný individualismus nebo s krajní naléhavostí položený problém poměru já k světu.
Tyto složky, sentimentalismus, panteismus, naturální cit a egocentrismus můžeme zjistit i v dnešní teorii vcítění.
Filozofické počátky teorie vcítění nalézáme i v idealistické filozofii.
Dle Fichta krása je shoda představy se subjektem, s přirozenou povahou celého já.
Já cítí v krásnu sebe samo v plné svobodě, požitek krásy je sebepožívání, čisté vyžití sebe sama a své nevyčerpatelné plnosti.
Schelling pojal krásno jakožto ideu v jevu, jako jev vnitřního v zevním a nekonečného v konečném.
Stejně pro Hegela krása jest jevící se Logos, vše krásné je nositelem metafyzického obsahu.
U Fr. Vischera stává se už tento " obsah " krásna nemetafyzickým, psychologickým;
je to cítící a vědomý život, jejž vkládáme ze svého nitra do přírody.
Veškera příroda a veškero krásno je symbolem vnitrného lidského života, jejž propůjčujeme věcem;
tento symbolický život je všude kol nás, " tušíme tlukoucí srdce v pramenech, horách i stromech ".
Pozoruhodno je, že všichni skoropsychologové vcítění rekurují neustále k přírodě a ukazují na ní zlidštění, oduševnění a oživení jako prvý efekt estetického vcítění.
Myslím, že z velké části je tu zaměněna láska k přírodě a krása přírody.
Krása přírody je z největší části výplodem lásky k přírodě, a tato je úkazem kulturním.
Jsou všelijaké sociální příčiny, které nás pohánějí uchýliti se do přírody a spočinouti v ní oddaně a horoucně.
Jmenovitě romantismus zplodil jakési náboženské rozpoložení mysli nad přírodou, a romantismus nelze pochopit bez širokých kulturních součinitelů.
Psychologii vcítění by se velmi posloužilo, kdyby se v ní nalezly jisté kulturní faktory, jež jsou spíše konkrétně historické než abstraktně psychologické.
Takové horování pro přírodu nalézáme v estetických výkladech Hermanna Lotzeho.
" Zvláštním citem života, " praví Lotze, " vnikáme do toho, co nám je blízké.
My jako ve snu spoluprožíváme úzce omezený život škeble, jedním spoluvzedmutím rozpínáme se do štíhlých forem stromu, " a takové příklady by bylo možno vršiti.
" Není postavy tak zdráhavé, aby naše fantazie soužitím nemohla se do ní převtělit. "
Toto převtělení neděje se jen v imaginaci, nýbrž účastní se ho i naše tělo orgánovými, fyziologickými počitky:
" Prostorové útvary nás uchvacují spolupůsobením našich organizačních zvláštností ";
" jen vlastní smyslné zažití činnosti nebo trpění dává nám požívat smělejší nebo chabější vzlet linie ".
" Prostorové poměry architektury byly by nám jen zpola srozumitelny, kdybychom my sami neměli pohybové síly a kdybychom nedovedli ve vzpomínce na procítěná břemena a odpory ocenit velikost, hodnotu a dřímající sebecit oněch sil, jež se ve vzájemném podpírání a spočívání architektury vyjadřují. "
Vedle tělesného vcítění hrají tu velkou roli vzpomínky:
" Jen kdo sám na sobě poznal hnutí citů, pro toho vše smyslně vnímatelné mluví, a co on sám byl nucen zevně projevit, bude tušit v každém podobném odjinud poskytnutém jevu.
Krásný obrys nepůsobí sám sebou, nýbrž našimi vzpomínkami. "
Podle toho krásno je původu naprosto subjektivního;
umělecké dílo je jen " předmětem krásného citu ".
" Musí - li být veškerá blaženost a všechno požívání a hodnota krásna přeložena do požívajícího ducha, co zbývá krásnému předmětu?
Nic než možnost při zcela nahodilém setkání s duchem stát se nevinnou příležitostí k citové řadě.
Předmět sám není již krásný v tom smyslu, že by mu příslušela vnitrná hodnota;
teprve živý duch klamem rozestírá své teplo přes chladné světlo podoby jej vzrušující. "
Termín " vcítění " sám, takto dosti důkladně připraven, ražen byl od Roberta Vischera.
R. Vischer rozlišuje motorické " Nachfühlung ", senzitivní " Zufühlung " a konečně vlastní citové " Einfühlung " do nitra objektu, jímž vkládám se do formy s celým svým vitálním, fyzickým citem nebo jímž " suponuji formě celou svou osobnost ".
Dle Rob.
Vischera děje se vcítění prostřednictvím fyzické účasti tím, že máme " podivuhodnou schopnost podložit svou tělesnou formu objektivní formě a vtělit se do ní ".
Náš smyslný poměr k předmětům řídí se dle jich podobnosti se stavbou a proporcemi našeho těla.
" Kruh dělá příjemný dojem, protože je homogenní s kruhem oka. "
" Způsob, jakým se jev buduje, stává se ( vcítěním ) analogií mé vlastní výstavby;
zahaluji se do jeho obrysů jako do šatu... "
Formy se zdánlivě pohybují, zatímco jen my se v představě pohybujeme.
My vylézáme po této jedli nahoru, my vypínáme se s ní do výše, etc.
Rytmický dojem prostorové formy není než " slastný úhrnný pocit harmonické řady mých vlastních podařených pohnutí ".
Současně s Rob.
Vischerem vypracovává Hermann Siebeck cestou zpola spekulativní, zpola empirickou teorii " zosobňující apercepce ".
A sice Siebeck popisuje krásno docela jako fenomén vcítění, ale vykládá je asocianisticky.
Krásný jev je takový smyslný jev, který " je vehiklem výrazu ".
" Krásno jest jevící se osobnost ", to jest spojení jevu a duševnosti, smyslnosti a ducha, krátce duchový výraz ve hmotě;
estetickou apercepcí i neoduševněné objekty jeví se jako osobnost, stávají se " analogon personalitatis ".
Krásný objekt jeví se jako něco nám příbuzného, jako analogon obecného duševního života nebo jako duševní charakter v individuální podobě.
Aby byl objekt právě takto apercipován, musí nám svou formou připomínat jevící se lidskou osobnost.
Na základě této podobnosti reprodukuje se v nás dojem, jejž jevící se osobnost ve skutečnosti dělá.
Tak padá potom na apercipovaný předmět zdání oduševněnosti.
Ne vždy bývá vcítění považováno za zvláštní funkci ve vědomí.
Tak Paul Stern pokládá vcítění za produkt vědomí.
Při estetickém požívání je nám cílem, aby dostavila se sympatická citová reakce pronikající a ovládající celé naše nitro.
V tomto způsobu nazírání cit působí na obsah vjemový tak, že jej mění, dává mu zřetelný tón citový, bezprostřední citovou hodnotu;
a tato těsně a nerozlučně k intuici se pojící citová hodnota je to, co se nám jeví jako výraz a vnitřní život nazíraného předmětu.
Krátce vcítění je účin citu na názor:
" Fakt, že cit uskutečněný v estetickém pozorování je bezprostředně podmíněn vjemem, a tedy jeví se vázán na objektivní příčinu, propůjčuje i citovému obsahu charakter objektivního fenoménu.
Citový obsah je pak psychologicky spojen s oním vjemem, který nás nutkal k uskutečnění citového obsahu. "
Naproti tomu teoretikové vcítění v nejužším smyslu přijímají zvláštní centrální funkci, jež způsobuje vcítění.
Vcítění dle nich je něco vnitrnějšího, ústřednějšího a hlubšího než asociace.
Ovšem asociace jsou předpokladem vcítění;
ale vcítění samo je něco specifického, co nemůže se díti bez nejcentrálnější intervence, bez zvláštního konu " celého já ", celého nerozložitelného subjektu.
Asociace jsou jen ojedinělé spolu splývající představy ve vědomí;
avšak při vcítění je ve vědomí celý subjekt a je zažit ve své celosti.
Dalším specifickým aktem vcítění je promítnutí tohoto celého já do objektu, jejž požívám;
neboť sebezažití subjektu je tak ústředně vázáno k zažití předmětu, že s ním tvoří jednotu;
tedy požívám své já tak, jako by přicházelo z předmětu, jako by mu náleželo, jako by předmět jím byl oživen a produševněn.
Toto oduševnění a zlidštění neživých předmětů je třetím specifickým znakem estetického vcítění.
Takové pojetí vcítění v novější estetice zastává
JOHANNES VOLKELT
Jsa eklektickým a nevýbojným filozofem, staví Volkelt dle vlastního doznání svůj systém na váze " sowohlals auch ", tj. na kompromisech.
Sama jeho normativní estetika je zprostředkováním mezi novodobou estetikou psychologickou a teleologickou estetikou spekulativní;
a jinak passim nalézáme v jeho názorech přitakání k dosti různým míněním, jež Volkelt hledí srovnati a nechat jim jich omezený díl platnosti.
Volkelt již r. 1876 vypracovává svou teorii vcítění, tenkrát ještě pod názvem " symbolu ".
Tehdy zdůrazňuje, že vcítěné i vnímané je nerozlučně jedno, že není separátní představy duchového obsahu vedle smyslné formy nebo za ní, nýbrž že pro estetické nazírání výraz je formou a forma výrazem.
V Systému estetiky cit je hlavním momentem estetického zažívání.
" Cit je bezprostřední zažití sebe sama, bezprostřední životní cit vlastního já ", " sebecit celosti a vnitřní nedílnosti ".
Rovněž vcítění je takovou jednotou, totiž substanciální jednotou vnímání ( nazírání ) a citu.
Vcítění není pouhou asociací;
je příliš intimní, jednotné, intuitivní, než aby se dalo pochopit ze sousednosti a sledu představ.
Proto musíme přijmout zvláštní funkci vědomí, totiž sloučení či splynutí.
Vcítění není ani pouhým senzuálním nazíráním, ani pouhým citem;
rovněž není časovým připojením, přiřaděním citového vzruchu k smyslové intuici;
vcítění je splynutím citu a intuice.
Poměr obého je tak těsný, že smyslový obsah sám o sobě dělá dojem odpovídajícího obsahu citového.
Zkrátka poměr ten je intuitivní jednotou vjemu a citu.
Smyslový názor jako takový vyjadřuje citové zažití, a toto vystupuje ve smyslovém názoru.
Cit přímo vniká do názoru a tvoří s ním vnitřní jednotu.
Tento cit, jenž tak plně splývá s vnímáním předmětu a není od něho odlučitelný, nazývá Volkelt též citem předmětným.
Předmětné city zdají se nám výrazem předmětu, takže je přímo promítáme do něj;
tak předmět se nám zdá jimi oživen, oduševněn.
Toto sebepromítnutí nenáleží jen oblasti krásy, je podmínkou vědomí vůbec;
ale v estetickém vcítění je obzvlášť silné, stupňované a široké.
Vcítění je zvlášť usnadněno jakýmsi " fyzickým převtělením sebe " do objektu, to jest motorickými akomodacemi, orgánovými počitky a reprodukcemi fyzických stavů.
Úhrnem " estetické vcítění nemůže být uvedeno na jednu základní formuli.
Cíl je všude týž: splynutí intuice s náladou, snahou, afektem, vášní.
Ale cesty k tomu jsou rozličné. "
Nejprvotnějším zdrojem vcítění a posledním důvodem subjektivismu vůbec je " panpsychický pud ": potřeba lidského citu nevidět ve světě nic cizího, nalézt v přírodě sebe sama, spojit se se vším.
K Volkeltově koncepci vcítění lze připojit definici Viktora Basche:
" Vcítit se jest ponořit se do zevních objektů, promítnout a vlíti se do nich;
interpretovat cizí já svým vlastním, žíti jich pohyby, gesta, city a myšlenky;
oživovat, personifikovat objekty zbavené osobnosti, od nejjednodušších formálních elementů k nejvznešenějším projevům přírody a umění... propůjčit se, odevzdat se tomu, co nejsme my, s takovou štědrostí a vřelostí, že během kontemplace nemáme vědomí své půjčky a věříme skutečně, že stali jsme se linií, rytmem, větrem, skalou atd. "
To jest akt, jejž lze nazývat vcítění, infúze, efúze, sebepromítnutí nebo symbolická sympatie;
definován metaforicky nebo psychologicky, vyjadřuje stále týž citový, uchvácený, sentimentální a rozplývavý poměr ke kráse, především k přírodě;
vůbec příroda je posledním argumentem této teorie, neboť umění jakožto dílo člověka je nám blízké a nepotřebuje takových projekcí, zlidšťování a personifikování jako příroda pro ty, kteří ji milují nebo mluví o lásce k ní.
THEODOR LIPPS
Klasického a nejvýraznějšího vyjádření došla teorie vcítění u Th.
Lippse.
Lipps nepodává vlastně analýzy vcítění, jako vůbec vcítění je stěží přístupno analýze, nýbrž spíše nesčetné variace na téma vcítění.
Jako ve vcítění Volkeltově nalézáme panteistické postavení vůči světu, tak u Lippse je to základní atituda energického sebekladoucího individualismu, vůbec určitá vysloveně etická atituda, jež podkládá jeho estetiku.
Dle Lippse některá činnost je duši přirozená, v ní uplatňuje se sama přirozenost duše;
symptomem nebo výrazem této " svéčinnosti " duše je cit libosti.
Tento cit jest já-cit, cit já uspokojeného a potěšeného;
je to já samo, jak je bezprostředně zažíváme, nebo kvalita mého já.
Takovou libostí, takovým sebecitem je i estetická libost;
a sebecítění vůbec je nejobecnější podmínkou všeho vcítění.
Nyní Lipps podává různé aspekty tohoto ústředně postaveného vcítění;
ale nejsou to nějaké samostatné druhy vcítění, nýbrž jediný fakt viděný z více stanovisek nebo zdánlivě působící více směry.
Tak nejprve aperceptivní vcítění:
Cítím - li např. libost z barvy, je to proto, že ji apercipuji, tj. vyzdvihuji z ostatních vlastností předmětu.
Ale co je to apercepce?
To je, že věc vnitřně uchopuji, mám a držím, nebo že se s ní vnitřně zaměstnávám, že se k ní přivracím, že jsem vnitrně " ve " věci nebo " při " ní;
a tento těsný poměr mezi mnou a objektem je poměr vcítění.
Z jiné strany:
Veškerá činnost, kterou si můžeme vůbec myslet, je vzata z našeho citu činnosti, veškerá síla z našeho citu síly.
V objektivním světě není než bytí a dění.
Ale toto vnímáme, uchopujeme a duševně si přisvojujeme.
A právě tím pronikáme vnímané svou aperceptivní činností, svým životem, svou silou, krátce sebou samými.
Např. linii vidím implicite ve zrakovém poli;
ale má - li pro mne existovat explicite, jako samostatná věc, musím ji vyčíst nebo vybavit, vybrat z vnímaného celku, sukcesívně spojit její části a tak celek vytvořit.
Tato sukcesívní apercepce je činnost nebo vnitřní pohyb, jenž jest mým pohybem, ale vázaným k linii.
Linie neexistuje pro mne bez této činnosti, tato leží v linii jako její konstituující faktor, jí linie pro mne teprve vzniká.
Má činnost stává se tak činností linie, to jest jejím rozšiřujícím se pohybem, jenž v jednom bodě začíná, postupuje a opět se ohraničuje.
" Nemůžeme vidět linii, abychom si nemysleli, že je v ní činná síla a účinkuje pohyb, abychom ji nepojali jako výraz jakési živosti nebo vnitřní čilosti.
Přímka se napíná, spěje od začátku ke konci.
Křivka se ohýbá a vine, pravoúhelník se vztyčuje nebo rozkládá nedbale do šířky, kruh tíhne do středu nebo přemáhá s úsilím tangenciální tendenci. "
Tyto pohyby, tendence a snahy, jež zažívám v linii, jsou mými snahami a tendencemi, pohybem mé vnitrné činnosti, mým konáním;
avšak jsou vázány k linii, spočívají v její formě, jsou v ní objektivovány.
Já promítám nebo vciťuji svou činnost do linie, cítím se snažící a činný v linii.
Ale přitom vciťuji do ní také to, jak mi vnitřně při mém konání jest, svou pýchu, smělost, vzdor, lehkost, hravou jistotu, pokojné pohodlí.
Tak linie stává se objektivací mého já, nabývá duševního obsahu, tj. mého duševního obsahu.
Krátce:
Apercepce je mou vitální činností;
již tím, že předmět vnímám, " pronikám jej svou činností neboli svým životem ".
K tomu přistupuje empirické, kauzální čili přírodní vcítění, kterým oduševňujeme veškerý prostor.
Empiricky např. víme, že každý předmět padá k zemi;
držíme - li jej v ruce, musíme odporovat této jeho přirozené " tendenci " svou silou;
tuto jeho tendenci pádu považujeme tedy za snahu, za konání předmětu, za zvláštní činnost jeho síly.
Všem předmětům je v mé představě dána vlastnost tíhy, odporu, trvání atd.;
tyto snahy nejen si představuji, nýbrž cítím je při kontemplaci předmětů, zažívám je jakožto snahy, napětí a intenzity.
Tím příroda je pro mne oživena silami, konáním a činnostmi.
Všechny takové činnosti a tendence jsou ovšem tendencemi a nutkáními ve mně;
ale mým vědomím jsou vázány k věcem, patří jim, jsou do nich vcítěny.
Ale přitom já sám vyplňuji přírodu svým vlastním vnitrným životem, " při všem pozorování přírody já sám jsem se svou vnitřní činností, snažením, konáním, marným namáháním a šťastným dokonáváním nutně při tom nebo v tom ".
" Ve všech věcech leží pro nás snaha, síla, jednání a trpění. "
To jest empirické oživení všech prostorových útvarů, jež podkládá Lippsovu tzv. estetickou mechaniku.
Dále:
Existuje v nás původní snaha pozorovat jednotlivosti pro sebe a zároveň je sloučit v jednotu věci.
To sloučení je však mou věcí;
ta jednota je jednotou mého já, jednotou mého konání a jednoho uchopení apercepce.
Avšak pro mé vědomí je tato jednota dána ve věci a patří ji ačkoliv je jednotou mé osobnosti.
Tak nalézám ve věci své nedílné já, sebe sama, zažívám v ní bezprostředně sebe a svou jednotu.
Tímto vcítěním stává se vše pro mne aktivní individualitou a analogií mé chtějící osobnosti.
Dále vcítění náladové.
Každý zážitek má určitý charakter, rytmus, tj. způsob průběhu v duši.
Tento rytmus má snahu rozšířit se, rytmizovat celou duši, vzbudit určitou náladu.
Tato nálada tkví pro mé vědomí na předmětech, jež jsem právě tím způsobem zažil, a proto tyto předměty znamenají pro mne bezprostředně něco psychického, " nějaký obecný způsob životního průběhu ", veselost, smutek apod.
Zážitek " vyzáří se do celé naší duše " nebo vzbudí " spoluchvění všech možných strun našeho nitra.
Avšak struny našeho nitra existují jen v jednotě s celou naší osobností a nelze jich izolovat. "
( Psychická rezonance. )
Konečně poslední a nejvyšší formou vcítění je vcítění do zevního jevu a životních projevů člověka.
Např. slyším - li z úst člověka zvuk, jakým já sám projevuji určitý afekt, nalézám v něm bezprostředně tento afekt opět.
Ale abych tento afekt poznal jakožto takový, nestačí empirické vědění, že přísluší k danému projevu, nýbrž musím v sobě analogní afekt prožít, přizvukuji mu a vnitřně jej spoluprodělávám.
Podkladem tohoto vcítění je původní instinkt.
Při vnímání nějakého pohybu budí se ve mně na základě přirozeného zařízení našeho psychofyzického organismu tendence nebo popud sám vnitřně týmž způsobem fungovat nebo vykonat týž pohyb.
Je to vlastně pud napodobovací.
Ale kdežto při napodobení jsou tyto imitující pohyby skutečně vykonávány, při vcítění zůstávají pouze snahou;
cítím ve vjemu svou snahu po provedení pohybu, cítím sebe v tomto pohybu se snažiti.
Toto své snažení a dění zažívám a cítím v tom viděném.
Ale afekty a výrazové pohyby jsou k sobě zcela těsně vázány.
Jak z jistých vnitřních stavů vznikají instinktivně jisté pohyby, tak i obráceně tendence provésti pohyb je zároveň tendencí zažíti příslušný vnitřní stav.
Tedy: optické vjemy cizích pohybů nesou v sobě tendenci buditi v nás určité afektivní stavy.
Vidím - li někoho plakat, je mi k pláči, a podobně při hněvu, nudě atd.
To jest sympatické vcítění.
To je ono, jež mne nutí spoluúčinkovati na všech afektech, jež se přede mnou dějí, účastniti se jich, spoluprodělati je uvnitř sebe, jásati s jásajícími a hněvati se s pohněvanými ať ve skutečnosti, nebo v divadle.
Jím vkládám se do cizích individuí a nalézám v nich vlastní svůj cit, svůj vlastní vzrušený afekt, vůbec sebe sama.
" Cizí individua jsou objektivovaná roznásobení mého vlastního já, zkrátka produkty vcítění. "
Vcítění je sebeobjektivace, zrcadlení vlastního já v zevním světě lidí i neživých věcí.
Estetický požitek jest požívání sebe sama.
Veškero vnímání, apercipování a snažení je mou vnitřní aktivitou.
Proto každý požitek je požitkem mé činnosti, mého vyžívání, jest já-kvalitou a slastným sebecitem.
Každá libost je cit vlastní hodnoty.
Hodnotné mně je všechno, co je pozitivní: pocit síly, bohatství a šířky, vnitrná svoboda mého jednání, pýcha, vzdor a sebeopanování.
Aneb předmětem našeho pozitivního hodnocení je každý život a životní možnost, pokud to není negace života, nedostatek, slabost nebo její známka.
Naopak nehodnotou je každá taková negace života a životní možnosti.
O sobě hodnotný je člověk, to, co je v něm pozitivní, co k jeho lidské pozitivitě přispívá.
O sobě hodnotné je volné vyžití takového života, tedy život a každá pozitivní životní činnost.
To, co je o sobě hodnotné, je hodnotné esteticky.
Pozitivní estetické vcítění, čili estetická sympatie, jest takovou volnou vnitřní součinností, kdy " vciťuji se beze zbytku a tím bez nebezpečí vnitřní nesvobody a nátlaku ", kdy jsem " cele v zažívání sebe sama, nebo cele v objektu, ve kterém se takto zažívám ", kdy " v souzvuku vlastního s cizím je stupňována a osvobozována má vlastní podstata ".
" Cit krásy jest cit pozitivní životní funkce, kterou zažívám v kontemplaci objektu, je to objektivovaný cit přitakání sobě nebo životu. "
" Krásné je, při čeho pozorování má vlastní vnitřní podstata je potvrzena, stupňována, obohacena.
Cit ošklivosti jest při pozorování objektu cítěný životní zápor. "
" Požitek krásna je objektivovaný požitek sebe sama nebo požitek objektivovaného vlastního já.
Krása jest jako duševní život ve věcech.
Avšak tato duševnost a ten život, jejž nalézám uvnitř krásných věcí, je má vlastní osobnost. "
" To vnitřní jsem vždy já sám. "
KARL GROOS
uvádí druhou řadu teorie vcítění.
Estetické zažití není pasivním stavem duše;
je to aktivní vybavení nebo vyobrazení vnějšího předmětu v mém vědomí, přičemž tento obraz řadou aktů v sobě konstruuji, činně v sobě okresluji daný předmět a krátce vnitrně jej napodobím.
Tak napodobím v sobě vnitřní stavy Fausta, tancem napodobím hudbu, nitrným pohybem napodobuji statické formy předmětů.
Celé mé já napodobíc formy a objekty proniká je a vyzírá z nich, vdechuje jim lidskou duši a razí jim znak osobnosti.
K bližšímu vysvětlení tohoto vnitřního napodobení užívá Groos později James-Langovy teorie emocí.
Podle této ( tzv. fyziologické ) teorie citové vzruchy pozůstávají z počitků procesů, jež dějí se ve vnitřnostech, v oběhu krve a ve svalstvu;
periferní ( smyslové ) nebo centrální popudy, jsou - li dosti silné, zapříčiňují určité změny v oběhu krve, v sekreci, v dýchání atd., kteréžto změny uvědomujeme si pak jako emoci příslušnou k danému popudu.
( Např. dle Langa obecné rozšíření cévstva se zvýšenou motorickou inervací uvědomujeme si jako radost;
James uvádí spíše vyměšování moči a slin, počitky nervstva pneumogastrického atd. )
V užití Groosově dochází i k emocím estetickým oklikou přes vnitřní orgánové počitky;
vidím - li objekt, napodobím jej motoricky vlastním tělem, konstruuji jej z kinestetických počitků, ze svalových inervací a z pohybů očí;
objekty emocionální ( básně, hudbu ) napodobím počitky orgánů vnitřních, hlavně zažívacích, inervacemi mluvidel a dýchadel atd.
Proto motorický typus lidí je esteticky vnímavější.
Toto organické " spoluzažití " objektů vysvětluje se na základě prvotního pudu napodobovacího, jenž člověka nutká napodobit všechny formy vlastním tělem.
Děje - li se toto motorické zažití jako " hra vnitřního napodobení ", volně a harmonicky, vzniká estetický požitek.
Sem lze bezprostředně zařadit teorii Dahmenovu ( Bewegungs - č. Begleitungstheorie ).
Dle něho úkolem estetiky není než zjistit vztahy mezi citem krásy a fyziologickými procesy, jimiž provázíme pozorované formy.
Základní otázkou estetiky jest, kterými svaly provázíme cizí pohyby a formy a které z těchto svalových inervací jsou našemu organismu přiměřeny.
" Zákony založené na dispozici našeho organismu určují naše estetické hodnocení.
Jsou - li cizí pohyby toho druhu, že jich nemůžeme motoricky doprovázet, vzrušují v nás city nelibosti.
Odpovídají - li naopak pohybovým zákonům našeho organismu, vzrušují v nás city krásy. "
Sem dále patří americká teorie sympatické reakce.
Miss Ethel D. Pufferová vykládá tuto teorii na symetrických formách.
" Existuje v nás instinktivní tendence napodobit viditelné formy motorickými impulsy...
Impulsy dané symetrickou formou jsou pak speciálně v harmonii se systémem energií uloženým v našem bilaterárním organismu. "
Podobně Roswell Parker Augier.
Při symetrii, ale i při rovnovážném dělení vzniká korespondující rovnost svalových inervací, jež uvolňují organické energie bilaterárně stejné.
Psychickým doprovodem toho je cit rovnováhy, a tedy libost.
Zde celkem nejde o bližší podrobnosti těchto teorií;
nás tu zajímá jen fakt, že estetické vnímání dle amerických experimentálních psychologů děje se celým naším motorickým systémem a účastenstvím celé naší inervační organizace.
Konečně sem lze zařaditi i fyziodynamickou teorii vcítění, jak ji vyslovuje Vernon Leeová ( Miss Pagetová ) a její spolupracovnice Miss Austruther Thomsonová.
Ve svém spise Beauty and Ugliness popisují autorky prostorové vcítění ( empathy ) jako úhrn motorických inervací svalových, skutečných tělesných atitud, změn v dýchání a v rovnováze atd.
Totiž existuje v nás nutnost vlastními svalovými akomodacemi napodobit formy, jež esteticky pozorujeme.
" Vnímání forem uzavírá v sobě aktivní účastenství nejdůležitějších orgánů fyzického života a tím i stálou změnu v životních procesech. "
" Větší nebo menší líbivost uměleckých zážitků lze redukovat na odvislost vnímání forem ode dvou z našich nejdůležitějších a nejstálejších tělesných funkcí, dýchání a rovnováhy. "
Tak např. " rozšířený způsob vidění přináší s sebou nutně rozšířený způsob dýchání... a tím vzniká obecný počitek rozšíření existence ".
Nebo " jakmile vidíme mimo sebe akomodaci rovnováhy, zdá se kyvadlo naší vlastní rovnováhy na své škále šíř se rozkyvovat, a toto rozšíření kyvů způsobuje počitek, jako by byly hranice našeho bytí v každém směru posunuty a jako by bylo naší životní možnosti poskytnuto mnohem širší dějiště ".
Ve Francii příbuzné hledisko zaujímá Jean d'Udine svou teorií estetické synestézie.
Všechny tyto motorické teorie přeměňují teorii vcítění jedním směrem: vcítění je stav fyzický a vzniká ze širokého účastenství tělesných funkcí.
Viděli jsme, že Lipps mluvil výhradně jen o vcítění psychickém;
síly, jež účastní se vcítění, jsou u něj čistě duchové, jsou to energie obsažené v temné části vědomí.
Zde však hlavním dějištěm je náš fyziologický organismus.
Ruku v ruce s tímto pojetím vystupuje i zvláštní koncepce estetické hodnoty: krásné ztotožňuje se tu s tělesnou příjemností, stává se např. pouhou pohybovou hodnotou ( Bewegungswert ).
Tak dle Groose je všechno libé samo sebou estetické;
" esteticky účinné jsou všechny libé smyslové i neproduktivní faktory, pokud jsou požívány jen pro svůj libý účin ".
Dle Dahmena je libým, a tedy i krásným všechno, co obsahuje pohybové kvality.
Pro Vernon Leeovou je objekt krásný, zesiluje - li vhodnými inervacemi příznivý stav celé naší fyzis.
Ale dle téže autorky popud ke skutečnému tělesnému napodobení dávají spíše sochy a obrazy špatné.
Lipps a Paul Stern s největší rozhodností popírají účast naší fyziologické organizace v procesu vcítění.
Jiní, jako Volkelt a Vernon Leeová připouštějí součinnost vnitro-tělových procesů jako zvláště vydatné usnadnění vcítění.
Posléze třetí skupina, Groos, Dahmen a američtí psychologové ( Pierce, Augier aj. ) nemluví již o vcítění, nýbrž přímo o napodobení zevních objektů tělesnými pohyby.
To jest, tyto teorie nahrazují příliš centrální a téměř mystický akt vcítění, jak jej popisuje Lipps, intermediární funkcí těla.
Instinktivně napodobíme viděné formy svými tělesnými pohyby a tím neživé formy naplňujeme lidským životem.
Předpokladem této teorie jest, že naše pohyby jsou adekvátní formám, jež jimi napodobíme.
Např. dle Santayany křivky působí nám libost tím, že pohyb očí, jímž je sledujeme, je přirozený a rytmický.
Nyní však G. M. Stratton fotograficky dokázal, že existuje překvapující inkongruence mezi krásnými liniemi, jež vnímáme, a pohyby očí, jimiž je sledujeme.
Pohyb oka, které sleduje co možná přesně obrys křivky, je velmi podivnou klikatinou, jež nikdy není dvakrát stejná.
Dále při vnímání není na sítnici najednou celá křivka, nýbrž jen kousek po kousku, takže celá křivka na sítnici je složena z fragmentů postupně se superponujících.
Z toho plyne, že adekvátní vjem křivky není dán ani pohybem oka, ani smyslovým dojmem na sítnici;
obojí dává nám jen materiál, a je nutný ještě další centrální proces, než vznikne ve vědomí úplný vjem krásné křivky.
Tedy " estetický dojem není nám dodán hotov a připraven smyslovým objektem, nýbrž je duchovou kreací ".
Tak vystupuje tu právem centrální, spirituální kreace proti fyziologickému napodobení předchozích teoretiků.
Stratton sám je toho náhledu, že estetická libost z jednoduchých forem je v těsné konexi s pohyby pozornosti a imaginace, s činností pochopování a sympatie, a teprve na třetím místě s proudem orgánových počitků.
Tímto pojetím dostáváme se již zcela mimo půdu teorie vcítění.
B. Kontemplace, hédonismus aj.
Jako lze vcítění zhustiti ve Fichtovo slovo: požitek krásy jest sebepožitek, tak čistá kontemplace nalézá klasické vyjádření u Schopenhauera.
Dle Schopenhauera krása je vykoupení od individua a vůle: v hluboké kontemplaci krásy zůstává jen čistý subjekt jako jasné zrcadlo objektu, " čistý subjekt poznání, prostý vůle, bolesti i času ".
" Esteticky nazírající subjekt spočine ve fixní kontemplaci objektu mimo jeho vztah s jinými objekty, a ztrácí se v ní. "
Z moderních estetiků vyjádřil kontemplativní teorii nejvýslovněji
OSWALD KÜLPE
Co je společno všem estetickým dojmům, ptá se Külpe, a který je obecný znak pojmu estetické emoce?
Všem případům krásy je společno jen jediné: že budí libost.
Ale čím se tato libost liší od rozkoší smyslových nebo od radostí intelektuálních a mravních?
Obecně tím, že vztahuje se čistě a jedině na obsah představy, na její jakost.
Proti tomu smyslové city ( libé nebo nelibé ) nejsou odvislé od toho, jak se nám popud jeví, nýbrž od způsobu jeho zasažení do organismu;
jsou to city podnětové, označující, jakým ( příznivým či nepříznivým ) způsobem podnět podražďuje organismus.
Libost původu intelektuálního nebo etického nevztahuje se rovněž na fenomenální kvalitu daného představového obsahu, nýbrž na jeho souvztahy ( k našemu vědění, k následkům, k jiným lidem, k naší mravní osobnosti apod. ).
City estetické se však vztahují na předmět, jak se nám jeví, na jeho čistou fenomenální jakost;
v nich tkvíme na obsahu představy beze vztahu k realitě.
Tedy estetický dojem má hodnotu kontemplační.
Ježto estetický poživatel lpí na pouhé jakosti představy, jak se mu jeví, nemůže nic získat ani ztratit jejím vztahem na reálné předměty, např. její užitečností, skutečností atd.
Tento poměr jest původním postavením subjektu vůči světu.
V estetickém dojmu uskutečňuje se původní naivní jednota zkušenosti, pro kterou celý svět je uzavřen v rozmanitosti citů a představ, kdy není ještě noetického rozlišení světa zevního a vnitřního, objektivního a subjektivního, skutečnosti a světa zdání.
Tato konkrétní jednota vědomí uskutečňuje se při každém ponoření do krásna.
Tato koncepce jasněji vysvitne ve srovnání se vcítěním.
Ve vcítění koncentruji a shrnuji své já a promítám svůj subjekt ven do předmětu, aktivně jej oživuji, pronikám a prodchnu jej svým já;
tak prožívám a uvědomuji si svou vlastní individuální, energickou, realizující a činnou osobnost.
Naproti tomu kontemplací, intuitivním zahleděním, vznáším se nad roztržením subjektu a objektu;
svět jeví se mi jako čistá fenomenální kvalita, jež je současně a nerozdílně fenoménem mého já i jevem zevní reality, je - li tu vůbec nějaká objektivní skutečnost;
já a zevnost splývá na okamžik v konkrétní jednotu.
Vcítění je identita, kontemplace je jednota, je ztrátou osobnosti nebo rozplynutím, indiferenciací " já ".
Vcítění je zosobnění objektu, kontemplace je odosobnění sebe;
vcítění je subjektivní aktivita promítnutá ven, kontemplace je subjekt-objektivní prvovědomí s vyloučením vůle a činnosti.
Tak např. stav hudební kontemplace líčí Lionel Dauriac takto:
" Zapomenout se, aniž bychom ztratili vědomí existence, ztratit vzpomínku na sebe, aniž bychom zapomněli kteréhokoliv já;
více než to: zahalit nedávný svůj život mrakem, a přece se cítit žít a být spokojen životem, hle, co moudří hledají v hudbě. "
Od tohoto pojetí kontemplace relativně neodvislá je Külpova intelektualistická teorie asociační, kterou Külpe přejímá od Fechnera.
Totiž každý estetický dojem má dvě složky: percipovanou čili bezprostřední, jež je direktním vjemem daného předmětu;
a reprodukovanou, doplněnou ze zkušenosti čili asociovanou.
Tento reproduktivní faktor pozůstává v přičlenění " apercepční masy ", totiž vzpomínek a volných reprodukcí k přímému smyslovému dojmu objektu.
Čistého direktního faktoru bez asociací ve svém vědomí vůbec nenalézáme;
direktní faktor je stálým motivem k vystoupení reprodukcí.
V této teorii tvořil by akt vcítění jen nepatrnou složku procesů asociačních.
Vcítění jev podstatě teorie nativistická ( u Lippse vůbec, u Groose vrozený pud motoricko-imitativní ), kdežto asocianismus je naopak teorií empirickou.
FECHNER
Každá věc, kterou vnímáme, praví Fechner, je duchově charakterizována rezultantou vzpomínek na všechno, co se k ní nebo k příbuzným věcem během dob připojilo.
Neboť nevidíme věci jen smyslným, nýbrž i duchovým okem.
To, co vidíme smyslným okem, nazývá Fechner direktním faktorem;
všechny vzpomínky, byť sebeneznatelnější, i s city, jež je provázejí, splývají v jediný citový dojem, ve faktor asociativní, jenž opět těsně splývá s direktním dojmem.
Tak zlatá koule, oranže a dřevěná koule žlutě natřená mají direktní faktor přibližně stejný;
avšak k oranži asociujeme vytouženou krásu a slunné kouzlo Itálie, a zlatá koule budí v nás " kalifornskou úctu " představami paláců, livrejí a koní.
Tak vystavuje Fechner asociativní princip, jenž zní:
" Podle měřítka, jak se nám líbí nebo nelíbí, nač si při nějaké věci vzpomínáme, přispívá ta vzpomínka momentem líbení nebo nelíbení k estetickému dojmu věci, což může vstoupiti s jinými momenty vzpomínky a direktním dojmem ve shodu nebo v rozpor. "
Nemůže ovšem být sporu o tom, že každý dojem stává se středem nespočítatelných asociací.
" Neboť duše není nepopsaný list, na nějž padá nový obraz, nýbrž je plna latentních nálad a reziduí...
Je velmi pochybno, byl - li by čistě objektivní ( čili direktní ) dojem nejvyšším dojmem uměleckým.
Pro zcela silný estetický účinek není nejlepší půdou zcela nezaujatý, neutrální stav duše. "
( Müller-Freienfels, Die assoziativen Faktoren im ästh.
Geniessen. )
Avšak naskýtá se otázka - Fechner nikterak si jí nepoložil -, zda všechny asociace bez rozdílu patří do čistě estetického požívání.
Mohu třeba mít zcela zvláštní a ryze osobní pohnutku k zalíbení na něčem, co stěží má estetickou hodnotu.
A skutečně, bylo učiněno už více pokusů rozhodnouti tuto otázku: které asociace legitimně patří do estetického zažívání, a které je dlužno teoreticky vyloučiti jako mimoestetické.
Külpe určuje konstitutivní estetické asociace trojím směrem:
1.
Asociace musejí tvořit s přímým dojmem zřejmou jednotu, 2. musejí mít kontemplativní hodnotu a 3. musejí být s direktním faktorem v přímé a jednoznačné souvislosti.
Ostřejší dle mého mínění rozlišení estetických asociací podává Gustav von Allesch:
1.
Jen ty k daným jevům připojené intence patří k nazírání, které v nich také nalézají splnění, a jen potud, pokud je nalézají.
Tím vylučují se osobní vzpomínky a zážitky, etické principy atd.
Toto určení je objektivní.
Jen ty doplňky patří k nazírání, které mají vliv na zalíbení v předmětu, a sice účinky pozitivní i negativní.
To je subjektivní určení.
Nejjednodušší a nejpozitivnější rozlišení estetických a mimoestetických asociací v požitku je rozlišení objektivní: estetické asociace jsou ty, jež mají svůj protějšek v některých objektivních znacích krásného předmětu.
Tak J. Shaweross praví:
Asociace jsou nezbytné k pojetí formy, jen pokud odpovídají aktuálním konexím věcí ve skutečnosti.
Umělec hledí vzbudit jen ty asociace, jež jsou přirozeně a inherentně vázány k objektům;
tyto asociace jsou založeny na objektivní a nutné konexi věcí.
" Asociace jsou užitečný, ba nezbytný služebník;
ale sluha, jenž jednou připuštěn k privilegiím pána chtěl by substituovat chaos a iluzi namísto pravého a spořádaného náhledu. "
Objektivní kritérium znamená zároveň pokrok k objektivní estetice, tj. k estetice uměleckých děl.
HÉDONISMUS
1.
Fechner
Hédonismus není samostatnou teorií estetickou, nýbrž jen zvláštním druhem hodnocení.
Podle hédonického pojetí vyznačují se estetické city substanciálně tím, že jsou libé.
Proto hédonikové nerozlišují příjemnost a krásu;
obé jest estetické a liší se od sebe jen stupněm.
Filozoficky může hédonismus znamenat různé koncepce: univerzální endaimonismus jako u Fechnera, vitalistický naturalism jako u Guyaua, nebo jistý egoism jako u Karla Langa.
Společno hédonikům je, že velmi zjednodušují atitudu subjektu vůči kráse: já je tu prostě požívající, radující se a ukájené, nedávající místa metafyzickým a psychologickým problémům o subjektu a objektu, o původní nebo konečné identitě atd.
" Noetické rozdělení na subjekt a objekt " je tu velmi prostě převedeno v rozdělení na požívajícího a na požívané, tedy na poměr velice naivní a srozumitelný.
Fechner definuje krásu:
" Krásné je vše, na čem nalézáme vlastnost, že bezprostředně, bez reflexe a bez následků, budí zalíbení v nepříliš malém stupni a v čistotě poměrně značné. "
V užším smyslu krásné je jen to, co budí libost vyšší než jen smyslnou;
a v nejužším smyslu to, co se líbí právem.
Ale libost je také účelem dobra.
" Dobré v nejširším smyslu je vše, pokud s ohledem na neurčitý okruh souvislostí a následků je předpokládanou podmínkou spíše libost než nelibost, nebo prostředkem nelibost spíše odvrátit než přivodit.
V užším smyslu dobro existuje potud, pokud člověk ze smýšlení a ve smyslu pravidel jedná tak, aby podporoval spíše štěstí ve světě než nelibost.
Tedy dobro i krása spadají pod princip eudaimonický.
Předsudek proti eudaimonismu vyplývá jen z nesprávného smíšení eudaimonismu subjektivního čili egoistického, jenž je právem odmítán, a eudaimonismu objektivního čili univerzálního, o nějž zde jde.
Mezi příjemností a krásou není tedy rozdílu než co do výšky požitku, jež je relativní.
Všechny estetické principy, jež Fechner stanoví, jsou principy hédonické: princip estetického prahu ( dojem musí dostoupiti jisté intenzity, aby budil libost ), princip estetické pomoci čili stupňování ( více slabých dojmů ve spojení snadno překročí práh libosti ), princip jednotného spojení rozmanitosti ( aby se člověk mohl se zalíbením receptivně zaměstnávat nějakým předmětem, musí v něm nalézt jednotně sepjatou mnohost ), jakož i další principy shody, jasnosti, cviku, otupení, zvyku, přesycení, střídání a míry atd.
Zkrátka v celé své estetice Fechner nebere v počet než city čisté a pouhé libosti.
" Nejlepší vkus je ten, při němž celkem vychází to nejlepší pro lidstvo. "
Hédonická zčásti je i anglická pozitivistická estetika.
Tak Henry Rutgers Marshall soudí, že jediná správná cesta estetiky je hédonický formalism.
Lišit krásu a příjemnost není dobře možno;
spíše je správno zdůraznit konexi obého.
Jedinou charakteristikou estetické slasti je permanence, kdežto každá jiná libost je prchavá.
Co je trvale libé, je estetické;
estetická oblast je relativně trvalá oblast libosti v reprodukci.
Libost vůbec pak je určena tak, že pozitivně libé je vše, co je příčinou větší psychické plnosti, než je produkována obyčejně.
2.
M. Guyau
Základní tezí Guyauovou je:
" Princip umění je v samotném životě. "
Vše, co je projevem života nebo co život podporuje, je krásné: smyslnost i užitečnost, potřeba i žádost, život mravní a konečně umění;
to vše jsou elementy krásy a života, obého v jednom a zároveň.
Každý předmět, který je užitečný, je krásný, neboť uspokojuje naši inteligenci, jež poznává, je - li dobře přizpůsoben svému účelu.
" Rádi nalézáme ve věcech projev své inteligence a stopu své superiority;... předmět, jenž stále zdá se připraven, aby nám prokázal službu, aby nám udělal radost, nemůže se nám nezdáti krásným. "
Rovněž krásné je vše, čeho potřebujeme;
neboť " není rozkoší intenzivnějších, než jsou ty, které odpovídají uspokojení vitálních potřeb ".
Dýchat je rozkoší.
" Široce vydechnout, cítit, že naše krev se očišťuje ve styku se vzduchem a celý náš rozváděcí systém nabývá činnosti a síly, to jest radost téměř opojná, jíž je nesnadno odepřít estetickou hodnotu. "
I funkce tělesné výživy oplývá estetickými emocemi.
" Cit obnoveného života tryskající ze dna bytí, pocit krve, jež tepleji probíhá údy, probuzení života přímo uchopeného vědomím, - to vše zřizuje pravou a hlubokou harmonii, jež má svou krásu.
Ve stavu zdraví, když nasloucháme v hloubi sebe, slyšíme vždy jakoby tichý a sladký zpěv: cítit se žít, není - liž to základem všeho umění jako vší rozkoše? "
Ještě větší je estetický dosah lásky.
" Superiorní krása je vždy krása ženy...
Láska, věřte mi, je víceméně přítomna v hloubi všech hlavních dojmů estetických. "
Úhrnem " potřeba a žádost jsou primitivním kritériem estetickým.
Abychom poznali genezi citu estetického, je zapotřebí znáti historii tužeb a potřeb lidských. "
Od potřeb a tužeb nelze odloučit tendenci realizovat je;
tedy i akce, činnosti a realizace patří do emoce estetické.
" Sparťané hlouběji cítili všechny krásy veršů Tyrteových, Němci Körnerových nebo Uhlandových, když tyto básně je vedly do boje;
dobrovolníci Revoluce nebyli pravděpodobně nikdy více dojati Marseillaisou než v tom dni, kdy jedním dechem je pozdvihla na pahorky Jemmapské. "
Vrchol umění je, stane - li se takto skutečností.
Fikce jest jen nedostatkem a omezením umění, nikoliv podmínkou jeho.
" Život, skutečnost, hle pravý účel umění;
je to jen jakýsi druh zakrnění, že nedospívá až k němu. "
" Kdyby lidské umění mohlo produkovati živé bytosti místo líčiti život,... stalo by se tím, čím usiluje být, jakýmsi druhem vychování přírody;
jeho předmětem bylo by učinit přírodu krásnější a šťastnější. "
Viděli jsme tedy, že vše, co je vážné a užitečné, co je reální a živé, může se státi krásným;
a sice krásno projevuje se v pohybech, smyslech a citech.
Prvním karakterem krásy pohybů je síla, druhým harmonie, rytmus, řád, to jest adaptace pohybu k jeho prostředí a k jeho účelu.
Nikoliv hra, nýbrž práce je krásná.
" Drvoštěp útočící na dub a pozdvihující širočinu svými napjatými svaly může budit téměř cit vznešenosti. "
Avšak pohyby nesou se k cíli, a tento cíl je něco morálního;
tak krása lidských činností ústí v identitu dobra a krásy.
" Bytost je tím morálnější, čím je schopnější hluboce cítit emoci estetickou. "
Všechny naše smysly jsou schopny dodávat nám emoce estetické.
Znak krásy můžeme nalézti v teple i ve chladu;
sametovost, hedvábnost, hladkost, měkkost, dále vůně a chutě, to vše jsou velké a pravé estetické hodnoty.
Mohou - li tedy všechny smysly probudit estetickou slast, v čem záleží estetická emoce?
Dle Guyaua specifická slast estetická záleží v rozšíření, v jakési rezonanci smyslového počitku skrze celou naši bytost a zvláště skrze inteligenci a vůli.
" Jest to akord, harmonie mezi počitky, myšlenkami a city.
Emoce estetická má základem příjemné počitky;
ale tyto počitky otřásly celý systém nervový: staly se ve vědomí zdrojem myšlenek a citů.
Přechod izolovaného tónu v akord, ojedinělého hlasu v symfonii odpovídá přechodu jednoduchého počitku v estetickou emoci.
Je to jakýsi timbre počitku, do něhož má býti umístěna krása. "
Rezultát tedy jest, že krása je v zárodku uzavřena v příjemnu, jako ostatně i dobro.
" Ježto příjemnost lze redukovat na vědomí nestísněného života, tam také můžeme nalézti pravý princip krásy.
Žíti životem plným a silným jest již estetické;
žíti životem intelektuálním a morálním, to jest krása povznesená k svému maximu a to je zároveň nejvyšší rozkoš.
Příjemnost je jako světelné jádro, jehož zářivou aureolou je krása;
ale každý zdroj světelný hledí zářiti a každá rozkoš hledí státi se estetickou.
Rozkoš, jež zůstává jen příjemnou, tak říkajíc je zakrnělá;
krása naproti tomu je jakousi vnitřní úrodností. "
Krása jest " percepce nebo činnost, jež podněcuje v nás život ve všech třech formách ( senzibilitě, inteligenci a vůli ) a vzbuzuje libost rychlým uvědoměním této obecné stimulace.
Krása, jsouc redukována na plné vědomí sama života, nemůže vylučovat ani potřeby, ani užitečnost;
je výrazem života vůbec, a potom života inteligentního a vědomého;
nejsouc zdaleka něčím mimo naši podstatu, jeví se nám spíše jako rozvinutí naší bytosti a květ života.
Umění jedním slovem je život, a vyšší umění je vyšší život.
Umění jest koncentrovaný život. "
3.
Karl Lange
Dle Karla Langa úloha estetiky je čistě fyziologická, to jest, estetika má zkoumat, jakými procesy dějí se v nás stavy požitku.
Požitek nelze definovat jinak, než že je to stav, jehož hledíme dosáhnout.
Požitek sám děje se cestou nervovou, hematogenní nebo mechanickou;
ve všech těchto případech pozůstává jen ve změnách oběhu krevního, v tzv. vázomotorických procesech, jako jsou rozšíření, stažení a křečovité pohyby cévstva se spojenou s tím zvýšenou, sníženou nebo zastavenou inervací motorickou.
City jsou totožny s těmito aktivními pohyby cévstva, čili mimo tyto pohyby není vůbec citů.
( Langova teorie. )
Všechny afekty, všechny pohyby vázomotorické mohou být zdrojem libosti: radost i hněv, úzkost i strast a hlavně extáze.
Hlavní prostředky požitku jsou střídání, jež odstraňuje únavu a otupění, a pak sympatie, to jest vrozený pud napodobovací, jenž je příčinou nakažlivosti posuňků ( např. zívání ), ale dále i afektů.
Vidím - li totiž člověka v afektu, vyvolají jeho pohyby ve mně tutéž vázomotorickou inervaci, a tedy týž afekt, jenže bez rizika, s nímž je opravdová emoce spojena.
Cestou sympatie je člověku možno kdykoliv bez nebezpečí uvést se ve stav afektu a afektového požitku.
Lidská spotřeba požitku nikdy nenašla plného uspokojení v přírodě, a proto vynalezeno jest umění, aby buď střídáním, nebo vzbuzením sympatických citů nebo obdivem krylo tuto nesmírnou žádost.
Tedy dle Langa veškero umění je circenses;
jeho úkolem je budit v nás všechny vášně, ale bez rizika, a roznítit nás kterýmkoliv afektem, aniž bychom jím byli stráveni.
Estetické žití jest žízeň po požitku a po vzrušení, a k tomu jsou všechny prostředky stejně dobré.
" Všechny slohy jsou stejně dobré, každá forma je stejně krásná, " obsahuje - li jen dosti střídání.
Zde již není počátkem všeho požívání egocentrismus jako u Lippse, nýbrž nezastřený egoismus.
Ale kdybychom toto pojetí postavili do sebekrásnějšího osvětlení, kus své pravdy má a je s ním spokojeno.
KAARLE S. LAURILA
Estetické city neliší se obsahem od kterýchkoliv jiných citů a nejsou ani podstatně určeny libostí;
ale specifičnost estetického chování záleží v tom, že předmět esteticky pozorovaný vybavujeme ze všech životních vztahů praktických i teoretických, takže zažíváme jen bezprostřední vlastní hodnotu jevu.
To jest, estetické city jsou určeny tím, že jsou to čisté city, že prodléváme v citovém dojmu a citové hodnotě jevů, ať jsou libé, nebo nelibé, bez praktických účelů a bez vůle i vztahů.
Aby se nám předměty zdály estetickými, musejí být pozorovány pro sebe a v sobě, dlouze, a pozorovatel musí se pasivně oddat jich účinu na sebe a zvlášť na své city;
neboť jádrem estetického života jsou city.
Úkolem umění je sdělení hodnotných citů;
proto vylučuje Laurila z umění vše, co slouží jen ukojení pudu zdobivosti, např. i architekturu.
Umění může na naše city nakažlivě působit jen tenkrát, když cit v něm vyjádřený je legitimní, motivovaný a v každém směru oprávněný, jako třeba neestetická je anakreontická píseň pro nepijáka nebo pro pesimistu.
Tak Laurila vyslovuje velmi obyčejnou věc: že totiž poživatel je citově omezený.
Je - li vše estetické prostě citové, pak náleží estetickému chování i veškerá úzkoprsost, jež inheruje právě citovému životu člověka.
To znamená, že estetický požitek je vůbec velice relativní.
WILHELM WUNDT
Činnost umělecká dle Wundta stojí uprostřed mezi řečí a mýtem: je pokračováním výrazových pohybů a vyjadřováním mytických obsahů.
Předpokladem kolektivní psychologie vůbec jest, že duše národa vykazuje tytéž obecné a psychické funkce jako duše jedince.
Duševní funkce jedince, jež je základem vší umělecké činnosti, tedy i požívání, je fantazie.
Do oblasti fantazie počítá Wundt všechny psychické jevy, v nichž projevuje se produktivní činnost, lhostejno zda reprodukující dřívější duchové obsahy nebo novo tvořící ze starých elementů nové komplexy.
Už obyčejný smyslový vjem je pln imaginačních produktů.
" Hlavní faktory fantazie jsou city a počitky z našeho nitra, jež splývajíce se vzrušeními vybavenými samotným objektem přenášejí naši vlastní, přítomným dojmem vzbuzenou činnost zpět do objektu a tak mu dávají jeviti se, jako by byl činný a oživený.
Kdyžtě tento život má zdroj v citech pozorovatelových, účastní se jeho vlastního života.
Pozorovatel cítí se zajedno s objektem, a tento cit jednoty stupňuje se tím více, čím živěji jsou vzrušeny typy spolupůsobením svých faktorů a asimilujícími vlivy reproduktivních elementů. "
Tedy zvláštní podstatu fantazie lze uvésti na tři principy duševního dění:
První je princip oživující apercepce, jenž zahrnuje vcítění, tj. vlastnost, že vlastní já pozorovatelovo je promítáno do objektu tak, že pozorovatel se s objektem cítí v jednotě.
Druhý princip jest moc asimilace zvyšovati city: reproduktivní elementy splývajíce s dojmem vždy podstatně zesilují intenzitu citů.
Třetím principem konečně jest samočinná účinnost vědomí, jež je podkladem tvořivé fantazie, a tedy i umělecké produkce.
Jak viděti, obsahuje tato druhá třída, shrnutá pod názvem kontemplace, hédonismu a příbuzných teorií, koncepce velice, ovšem ne diametrálně různé.
Společno všem těmto teoriím je, že schází tu směr na aktivní já, že schází tu jakýsi dynamismus, jenž vyznačuje vcítění.
Estetický subjekt je tu ( s jistou výhradou u Guyaua ) jistě vůleprostý, kontemplativně se chovající subjekt.
Jinak ovšem vlastní nebo čistou kontemplaci bylo by nutno ohraničit mnohem úže.
C. Intuice a výraz
Od počátku estetického myšlení rozeznává se krása tělesná nebo vjemová a vnitřní čili duševní.
V 19. století tato stará podvojnost došla principiálního vyjádření sporem mezi estetikou obsahovou a formalistickou, mezi idealisty a herbartovci, mezi Lotzem a Zimmermannem.
Dle Lotze formy mají hodnotu jen skrze v nich obsažený odkaz na absolutně hodnotné, na ideu, na obecné zákony a řád světa nebo na nejvyšší cíl všeho bytí;
dle Zimmermanna krása leží ve formách, jež jako takové jsou absolutně hodnotné.
V moderní estetice se ovšem tato podvojnost značně přesunula;
nemluví se již o absolutním obsahu ani o absolutních formách, nýbrž o faktoru direktním a asociovaném, o smyslových datech a o vcítěném obsahu.
Přesto však každá teorie po svém způsobu luští poměr mezi intuicí čili smyslovým faktorem, a výrazem čili duchovým faktorem.
Tak teorie vcítění je z tohoto hlediska radikálním pokusem o zjednodušení celé otázky.
Jest jen intuice, ale ovšem akt intuice je tu rozšířen a posunut hluboko dovnitř;
zde nevnímám jen smysly, nýbrž celou psychofyzickou organizací svého vitálního já.
Ze svých pohybových představ a svého vnitřního konání ( Lipps ) nebo z motorických inervací ve svalech a orgánech ( Groos ) rekonstruuji nebo uskutečňuji estetický objekt v sobě a teprve tím jej vnímám, ne smysly, nýbrž širokou životní vlnou svého " celého já ".
Až potud celý proces je vlastně intuicí;
co následuje, je už jen promítnutí mého zažitého života do předmětu, oduševnění, kterýžto proces už mnoho nového k mému dojmu nepřidává.
Tedy výraz mizí v intuici.
Naproti tomu teorie asocianistická omezuje intuici na zcela úzký akt vědomí, na direktní faktor, to jest na úplně čistý smyslový dojem optický nebo akustický;
vše, co pokládáme za výraz, je apercepční masa obklopující čistý dojem smyslový, takříkajíc celé empirické já unášející s sebou nový vjem.
Intuice je jen malá ploška, k níž volně přisedá široký duševní obsah.
V obou těchto teoriích je zdůrazněno, že obsah je čistě mou vnitřní věcí, mým subjektivním životem, což je psychologicky ovšem samozřejmo;
ale přesto mohu položit větší důraz na to, že duchový obsah, jejž postřehuji, je intencionálně vložen do předmětu, že předmět sám o sobě vyjadřuje něco duševního, zkrátka že tento obsah není jen výrazem mého života, nýbrž výrazem nějakého života mimo mne, umělce nebo kultury.
Tak např. J. Shaweross definuje krásu:
Krása je kvalitou objektu, je smyslovým nebo hmotným výrazem nehmotného obsahu.
Cílem umělce, jenž produkuje takové předměty, je sdělovat takové zkušenosti, jichž se jiní dovedou účastnit, to jest cítit je a žít v nich.
Tedy sdělený obsah má jakousi objektivitu, je objektivním výrazem.
Toto stanovisko mnohem důsledněji vyslovil
K. HEINRICH VON STEIN
Dle Steina estetika je naukou o citu.
Nitro člověka individuálního je ovšem nezbádatelné.
" Ale jsou velké projevy citu, jež umožňují estetiku, totiž umělecká díla;
v nich cit je vyzdvižen z oblasti jen individuální a momentánní.
Jako beze slov není logiky, není bez uměleckých děl nauky o citu.
Estetika stává se vědou o citu tím, že je naukou o uměleckých dílech. "
" Umění je životní projev činného člověka;
není opakem skutečnosti, nýbrž spíše specifickou, ideálně lidskou formou skutečnosti. "
Umělec má vyjádřit vnitřně lidské, přivést duši k názornosti;
jeho dílo jest projevem jeho individuality.
" V tomto vyšším smyslu umění je dechem duchového života. "
Prafenoménem umění je výkřik z těžkého sna;
avšak umění není jen projevem, je i sdělením;
jím zřizuje se ideální společenství básníka s dušemi, jež mu rozumějí.
" Sdělení je životním dechem lidské společnosti. "
Stein stále znovu opakuje:
Umění je výrazem citu.
" V souvislosti duševních skutečností má umělecké dílo význam objektivní, " a tedy i výrazu náleží objektivní význam;
naivně i filozoficky, za uměleckým výrazem nalézáme vždy někoho, kdo je mimo nás a projevuje se nám;
nebo kdo se k nám obrací a sděluje nám něco z hloubi své duše.
Avšak ten, kdo se takto projevuje, není jen tvořící jedinec, nýbrž člověk vůbec, sama lidskost;
neboť " velké individuality jsou nadosobní, umění je nadjedinečné ".
Ovšem Steinovi není tato nadosobní lidskost metafyzickou realitou;
spíše myslí na lidské kolektivity, jichž výrazem je umění.
" Cítění jedince a doby, " praví, " tvoří jedno tkanivo sem a tam probíhajících vláken, z nichž s nutností vzniká textura, technika uměleckého díla.
Je potřebí člověka komplementárního ku své době, aby byla poznána tato nutná technika a vzniklo umělecké dílo. "
V tomto smyslu umění podává " dějiny lidské duše ".
JONAS COHN
Cohnova Obecná estetika vybudována je na půdě Kantova kriticismu.
Dle něho estetika má zkoumat zvláštní druh hodnot, jež vládnou v krásnu a v umění;
tedy estetika je kritickou vědou hodnot.
Mezi ostatními hodnotami jen bezprostřední zážitek, to jest intuice, může mít estetickou hodnotu.
Ale předem je nutno rozdělit hodnoty vůbec na konsekutivní, jež jsou hodnotami toho, co nám k něčemu pomáhá, co je prostředkem k nějakému účelu, a na hodnoty intenzívní, jež náležejí věcem, které ceníme pro ně samy.
Intenzívní jsou hodnoty logické, etické a estetické;
avšak pravda není pravdou o sobě, nýbrž v souvislosti se soustavou pravd, kterou jmenujeme věda nebo světový názor;
dobro je dobrem v souvislosti s cílem mravní vůle;
ale krásná věc je krásnou sama o sobě, ve své jednotlivosti.
Tedy intenzívní hodnota krásna je imanentní čili čistě intenzívní, kdežto hodnoty logické a etické jsou transgredientní.
Druhé určení estetické hodnoty jest, že krásno má Forderungscharakter, což lze snad přeložiti: kategorickou, imperativní či závaznou hodnotu nebo obecnou platnost, podle Kanta subjektivní obecnost a nutnost.
Zkrátka znamená to, že krásno nás do jisté míry zavazuje, abychom je uznali za hodnotu;
nemusíme, ale máme je uznat.
Tato věta je ovšem těžko dokazatelná, a Cohn vytýká Kantovi, že pokusil se podat důkaz logickým, nikoliv estetickým pojmem subjektivní účelnosti krásy, že totiž krása je účelnost předmětu pro naše pojetí rozumem, že krásné věci podávají se našemu rozumu snadno a bez odporu, v pouhé hře poznávacích sil.
Nelogické imperativní hodnoty, jako hodnotu krásna, lze dokázat jen tím, že jisté oblasti našeho života a naší kultury jsou odvislé od jejich uznání.
" Krásno by se bez normativní hodnoty identifikovalo s příjemností, a komu se tento důsledek zdá absurdní, musí principiálně uznat imperativní charakter krásna. "
Avšak v tomto postupu zůstává nevyřešeno, jak se čistě intenzívní intuice může stát normativní hodnotou.
Proto Cohn klade hypotézu:
Intuice může nabýt závazné hodnoty, je - li pojata jako výraz vnitřního života.
Tím dostáváme estetickou trojčlennost: především vnitřní život, jenž se projevuje, dále značku, skrze niž se projevuje ( konkrétní případ krásna ) a konečně druhou cítící bytost, poživatele, jenž pojímá výraz jako výraz.
" Chováme - li se naivně, připisujeme cizí bytosti všechny účinky, jimiž na nás působí, jako vlastnosti jejího nitra ";
a ovšem ve svém požitku chováme se zpravidla naivně.
To, co je v díle výrazné, jest projev umělce.
" Umění je projev osoby, ale jakožto projev má samostatné bytí. "
Z hlediska sociálního estetický obsah je sdělením;
tak můžeme pojímat vše estetické " jako médium vševzájemného porozumění, jako prostředek a řeč, jíž naše duše nejčistěji a nejvolněji k sobě mluví ".
Teprve jako sdělení náležejí estetické hodnoty do kulturní souvislosti nadindividuálních hodnot.
Služba jedince v kulturní práci rozšiřuje jej přes jeho úzkou individualitu a vřazuje jej do velké souvislosti, takže ztrácí svou temnou nahodilost.
Avšak pro něj sama ztrácí se tato souvislost a její smysl, ztrácí se mu účelnost a stává se vnějším nátlakem.
Z této bídy pomůže mu jen to, rozšířit se přes sebe v čistě intenzívní intuici a bezprostředně cítit, co nemůže dosáhnout myšlením a konáním: forma a velikost kulturní souvislosti zjevují se mu bezprostředně v estetické intuici.
Existují estetické výrazy, jichž jsme všichni účastníky: formy života, živoucí formy jako řeč, kultus atd.
Živoucí formy přeměňují kulturní úkoly a společenstva v esteticky zažitelné útvary;
jsou nutným výrazem kulturního společenství, bez nich by nebylo obecnosti.
Jsou to právě umělecká díla, jež dovolují, aby se kulturní společenství rozšířilo v prostoru a čase a hlavně s minulostí.
Mezi uměním a životními formami je přímý a těsný vztah.
BENEDETTO CROCE
Estetika v definici Croceově je vědou o výrazu, jako dle Steina naukou o citu.
Podstatný rozdíl Croce od Steina je ten, že Croce estetiku intelektualizuje, čině z ní teorii jistého druhu poznání, a sice intuitivního poznání na rozdíl od logického.
" Lidské poznání je dvojího druhu: jest buď intuitivní, nebo logické;
poznání fantazií, nebo poznání rozumem;
poznání jednotlivostí, nebo poznávání všeobecnosti;
poznání věcí, nebo poznání jejich vztahů: krátce poznání je buď tvůrcem obrazů, nebo tvůrcem pojmů. "
Intuice není jen vnímání skutečnosti, nýbrž je tvořivou asociací čili syntézou, to jest duchovní činností.
" Duch ( intuitivně ) nazírá jedině činností, formováním, vyjadřováním. "
Odtud dospívá Croce ke své ústřední myšlence:
" Každá pravá intuice jest současně výrazem.
Intuitivní činnost nazírá potud, pokud vyjadřuje. "
Výraz je dle Croce jen vyšším stupněm jasného a konkrétního poznání.
" Každý se může přesvědčiti, jak jasně je si čeho vědom, jedině pokud dovede sám sobě formulovati své dojmy a své počitky. "
Intuitivní poznání je poznání výrazové.
" Intuice liší se od toho, co cítíme a trpíme, od vlny nebo proudu počitkového, od psychické látky, jsouc formou: a tato forma, toto přivlastnění jest právě výraz.
Nazírati znamená vyjadřovati;
a nic jiného než vyjadřovati. "
Přijmeme - li tuto základní myšlenku totožnosti názoru a výrazu, rozevírá se další nauka Croceova před námi jako vějíř.
Umění je totožné s intuicí, je výrazem.
Každý člověk se nějakým způsobem vyjadřuje, tedy jest básníkem.
" Krása jest podařený výraz, nebo lépe, výraz o sobě, neboť nepodařený výraz není vůbec výrazem. "
S touto teorií výrazu souvisí Croceovo relativistické a historické pojetí krásy.
" Krása není nic, co leží mimo estetickou aktivnost. "
" Všechny značky ( výrazů ) jsou do jisté míry konvenční, to jest jsou historicky podmíněny. "
Proto výtvory minulosti zůstávají nám němé, kde vymřela tradice.
Odtud plyne důležitost historické kritiky v literatuře a umění.
" Bez tradice a historické kritiky byl by neodvolatelně ztracen požitek ze všech, nebo téměř ze všech uměleckých děl, stvořených kdysi lidstvem. "
Důležito je, že estetické jevy podléhají jak zkoumání psychologickému, tak historickému, že estetické výrazy jsou nejen fakty individuálními, nýbrž i historickými;
to otevírá možnou ( ale Crocem podrobněji nestanovenou ) metodu estetiky jakožto " všeobecné lingvistiky ".
Lingvistika, vykládá Croce, má předmětem výraz, jenž jest jevem estetickým;
tedy obecná lingvistika čili filozofie řeči a filozofie umění nutně splývají v jedinou filozofii, v estetiku, jež je vědou výrazu.
Této třetí skupině je společný jistý směr k objektivismu:
Steinovi stala by se estetika vědou o citu, pokud je vyjádřen silnými individualitami;
Cohnovi byla by estetika vědou o nadindividuálních hodnotách, jež se projevují kulturními společenstvy;
Croceovi stala by se estetika generální lingvistikou čili srovnávací vědou o výrazu.
Tak zde je vlastně opouštěna půda subjektivní estetiky čili psychologie estetického požitku a přechází se k estetice objektivní.
D. Zdání a skutečnost
Ve všech estetických teoriích je filozoficky zajímavo nalézt jakýsi dualismus a zároveň snahu překlenout jej.
Tento dualismus lze determinovat různě, ba zdá se, že není to jen jeden dualismus, jenž činí oblast estetického požívání tak těžko prozkoumatelnou.
Jsou to dualismy subjektu a objektu, intuice a výrazu, skutečnosti a zdání, jež stěží lze uvést na jediný duální princip.
Je otázkou, je - li vůbec účelno stavět tyto dualismy;
avšak jsou - li již postaveny, je přirozeno, že filozofové mají snahu zrušit je a nalézt jednotný princip výkladu.
Tak popsal jsem již identifikaci objektu a subjektu ve vcítění a v teorii kontemplace;
sjednocení intuice a výrazu v já vitálním nebo v já empirickém;
a co se týče skutečnosti a zdání, teorie vcítění a kontemplace zřizují jednotu obého v jednotě " ideální reality " nebo subjektivní skutečnosti.
Ve všech těchto případech oblast, ve které se ruší veškerá dualita, je jediná: je to " celé já ", subjekt jakožto jednota, ať již je to subjekt vciťující se, nebo kontemplující.
Jakkoliv tato konkrétní jednota vědomí je psychologicky nesporným a stálým faktem, přece má v estetickém užití své stinné stránky;
neboť intervenuje - li v teorii estetického požívání nakonec toto celé já jako poslední princip výkladu, děje se výklad něčím nevyložitelným a nerozložitelným, jakousi autoritou shora.
Teorie vcítění je vůbec založena na iracionální koncepci takového ústředního já, a když např. Külpe vedle svého pojetí čisté kontemplace podává analytický a méně filozofický výklad asocianistický, nemůžeme si zakrýti diskrepanci, která je mezi ojedinělými, atomistickými asociacemi a kontemplací, jež vychází z jednoty vědomí.
Nakonec tedy je nutno uvésti teorie, jež se sice též pokoušejí o jednotný princip výkladu estetického požívání, ale nedají se redukovat na nějakou koncepci " celého já ";
naopak mají ráz parciální a přitom víceméně dualistický.
Dle nich je přímo charakteristikou estetického požívání, že není jednotné, nýbrž že je rozděleno ve dvojí funkci ( u Witaska ) nebo přímo ve dvoje střídající se vědomí ( u Konráda Langa ).
STEPHAN WITASEK
Základní názory Witaskovy lze vytknouti takto:
Při estetickém požívání nějakého předmětu ponořuji se cele v jeho jev, v čistou intuici;
můj cit tkví na pouhém jevu předmětu;
můj celý interes jest, jak se mi předmět jeví, nikoliv jakou věcí jest a zda vůbec má realitu věci.
Tím estetický cit povznáší nás nad skutečnost;
v estetickém požívání krása je zcela ideální a mimopředmětná.
Naproti tomu pojímám - li předmět jako hodnotu, uchopuji jej mnohem reálněji: nespokojuji se pouhým jevem, jedná se mi o skutečnost předmětu, nikoliv o pouhý pohled na něj.
Krátce, předpokladem citu hodnoty je existenciální soud, kdežto předpokladem estetické libosti je pouhá představa předmětu.
Ale cit smyslné příjemnosti pojí se rovněž k pouhé představě předmětu.
Avšak cit příjemnosti vázán je na akt představy, estetický cit na obsah její.
Např. melodie aktuálně vnímaná nebo ve vzpomínce reprodukovaná má v obou případech týž obsah, ale různý akt představový;
mé estetické potěšení není tedy vázáno na akt, nýbrž čistě a pouze na obsah představy.
To vlastně je určité formulování čisté kontemplace, podobné jako u Külpa.
Avšak aby určil krásu výrazovou, používá Witasek teorie vcítění.
Ve starší své práci vykládá Witasek, že vcítění není specificky estetickým procesem a že ne všechno estetické zalíbení spočívá na vcítění.
Specificky estetické vcítění určuje dále tak, že nejsou to city aktuální, nýbrž představené;
to jest, že vcítěné emoce nejsou od citu skutečně zažity, nýbrž jen představeny, a to i ve svém čistě emočním elementu.
( Vorstellungsansicht gegen Aktualitätsansicht. )
Avšak zůstává pochybno, lze - li si vůbec city představovat.
Proto ve svých Základech obecné estetiky zaujímá Witasek poněkud jiné stanovisko;
totiž poživatel nemá jen představu citu, nýbrž skutečný zážitek citový, analogní citu, jenž se v estetickém objektu projevuje.
Avšak tento citový zážitek nekryje se s vlastním estetickým citem, nýbrž musí být nejprve vnitřně vnímán a jakožto předmět vnímání státi se představou, a teprve tato představa citu je předpokladem a předmětem estetické libosti.
Zkrátka samo zažití sympatických citů není estetickým citem, nýbrž tento cit vzniká teprve nad zažitím oněch citů.
" Estetický poživatel, " praví Witasek, " musí v sobě zažít to psychické, co je v estetickém objektu vyjádřeno, ale ne vážně, nýbrž jako složky imaginativní. "
Jen estetická libost sama je " vážný ", reální, aktuální cit;
ostatní city jsou jen představou, jež je předpokladem estetického citu a dává mu jeho předmět.
Vnitřním vnímáním stanou se psychické fakty, to jest city a emoce, názornou představou, stanou se imaginativními složkami;
a hle, idealita estetického zažívání je zachráněna.
Neboť naše afekty vzrušené estetickým požíváním, naše sympatie, účast nebo bolest nejsou realitou, nýbrž zdáním, představou, imaginativní složkou.
" City účasti a sympatie jsou předpokladem libosti, jen jsou - li vědomě zažity, názorně představeny;
slast nevzniká ze vzrušení těchto citů, nýbrž z toho, že pozorujeme své vzrušení jako mocné vnitřní divadlo. "
Fenomén tento nelze pochopit jinak než jako rozdvojení vědomí.
Skrze sympatii zažívám jisté emoce, a zároveň jsem mimo ně, takže mohu je pozorovat a radovat se z nich, i jsou - li bolestné.
Mé vědomí je rozdvojeno ve složku, jež pasionálně cítí, a ve složku, jež toto cítění jen pozoruje ( vnitřně vnímá ) s přízvukem libosti.
Všechny ony city jsou jen zdání;
skutečnost, skutečný estetický cit jest jen libost, kterou nad nimi pociťuji;
a mezi touto skutečností a oněmi imaginativními city je jakoby prázdný prostor, jenž je odděluje a činí z obého dvě sféry: spodní sféru zdání a hoření sféru vědomého zažití, to jest představy a libosti.
KONRÁD LANGE
Dle Konráda Langa jediným účelem umění je libost;
ale jak je možno, že to, co se nám v životě nelíbí, ošklivá tvář Hille Bobbe nebo tragické utrpení, znázorněno uměním, je pro nás zdrojem slasti?
Anebo proč Velázquezův Král Filip na koni je pro nás vyšším požitkem než skutečný jezdec?
Lange nenalézá jiného výkladu, než že umělecký požitek je iluzí.
To jest, svou fantazií překládáme obraz do skutečnosti;
dílo, jež vnímáme, zaměňujeme s jeho obsahem;
místo uměleckého díla vystupuje v našem vědomí to, co si pod ním představujeme: život a příroda.
Tento cit iluze je specificky estetickým požitkem;
je to jediný estetický cit, jímž objekt stává se pro nás uměleckým dílem.
Ale kdyby tato iluze byla skutečná, kdybychom opravdu místo obrazu viděli ve fantazii život a přírodu, platil by náš požitek této domnělé přírodě, a ne obrazu;
pak všechno, co na uměleckém díle ruší úplnou iluzi ( rám obrazů, nebarevnost soch, stylizace atd. ), rušilo by zároveň náš požitek.
Avšak estetická iluze je vědomým sebeklamem;
podstatou této iluze jest, že pokládáme obraz za skutečnost a přitom víme, že je to obraz.
Víme, že máme před sebou neživé dílo, a přesto hledíme se uvést v iluzi živé přírody.
Jest to dobrovolný sebeklam;
je to klam, a přece neklam, víra a nevíra, cítění a necítění;
je to střídání mezi klamem a neklamem, iluzí a poznáním skutečnosti.
Vědomý sebeklam je ovšem velmi zvláštním duševním faktem, a Lange správně říká, že je " odpoutáním od zákonů logiky ".
Vědomý sebeklam je oscilace, kyvadlový pohyb mezi iluzí a korigujícím poznáním;
toto se střídá s oním, vždy jeden nebo druhý faktor bojuje o převahu ve vědomí, zmocní se vědomí a ihned zase je vystřídán druhým.
Jsou to dvě představové řady, mezi nimiž vědomí kolísá;
a právě toto střídání je provázeno estetickou libostí.
Jak je to možno, že tato neklidná slast působí libost, Lange dlouze nevykládá.
" Je prostě empirickým faktem, že toto střídání působí libost. "
" Vědomý sebeklam je ta forma nazírání, jež člověku dovoluje v poměrně nejkratší době bez únavy pojmout do sebe největší počet představ.
S takovouto formou požívání spojen je cit duchovní svobody a pozdvižení nad realitu života. "
V uměleckém díle " forma pozůstává podstatně z elementů představové řady ' umění ' a obsah z představové řady ' příroda ' ".
Podobně soudí Charles Lalo:
" Umění předpokládá v nás spor, jenž odporuje čisté logické myšlence: dobrovolnou iluzi, vědomý sebeklam. "
Estetická inspirace " zahrnuje v nás základní dualitu, ba i vědomí tohoto rozdvojení ".
Krása přírodní dle Langa i Lála je " obrácenou iluzí ";
to jest, příroda musí budit iluzi obrazu, tak jako obraz budí iluzi přírody.
Ovšem koncepce rozdvojeného vědomí přináší s sebou i zvláštní určení estetické libosti.
Podle teorie vcítění libost je výrazem silného, koncentrovaného sebezažití, zažití své životní jednoty a jednotné osobnosti.
Libost kontemplativní je rozkoší spočinutí, jakési duchové fixace zproštěné času.
Naproti tomu zde, v iluzi, vědomí je lehce rozdvojeno a život představ je tu uvolněn, zmnožen a přeložen ve sféru fantazie, ve svět pouhého zdaje.
Tak např. dle Witaska v uměleckém požitku není skutečných, " vážných " citů;
naopak předností umění je, že potlačuje city skutečnosti.
" Co umělec vyjadřuje, je pouhá iluze,... podstatou uměleckého tvoření je produkce představ. "
" Shoda výtvorů umění s realitou je relativně nahodilá, " neboť všechny estetické předměty pocházejí z lidské fantazie.
Dle Konr.
Langa " výhodou umění jest, že udržuje v člověku při životě pud iluzivní a tak chrání proti převaze nelibosti v životě ";
neboť " iluze je jediná forma, v níž člověk může zažít představy a city, k nimž mu život neposkytuje příležitosti ".
Iluzí vyplňuje umění mezery v citovém životě člověka.
( Ergänzungstheorie. )
III.
Estetický relativism
To nejobecnější, co jsme získali z předcházejícího přehledu, jsou především přečetné základní rozpory;
a i když z nich abstrahujeme spory, jež nevznikly na půdě estetiky a jež byly sem přeneseny spíše jako expozitura sporů psychologických, zůstávají tu koncepce základně odlišné, jež in concreto by znamenaly zcela různé způsoby tzv. estetického chování.
A skutečně, nejjednodušší způsob, jak se vyrovnati s rozličnými teoriemi estetického požívání, bylo by pojmout je jako výrazy různých konkrétních způsobů požívání, jež mohou být podstatně rozličné a vedle sebe stejně oprávněné.
Snadno můžeme nahlédnout, že vcítění nese ráz sentimentálního rozkochávání, kdežto čistá kontemplace je spíše výrazem intelektuálního poměru ke kráse;
chápeme, že hédonismus může se jeviti v nejrůznějších podobách, od robustního senzualismu jako u Guyaua až k egoistické žádosti vzrušení jako u Karla Langa.
Ještě těsnějším rozlišováním uvidíme, že Volkelt je sentimentální a rozplývavý proti imaginativnímu Lippsovi, že Groos a Dahmen jsou vyslovené typy motorické.
Vedle těchto povahových rozdílů působí tu i stupeň umělecké kultury:
Dessoir je jemný poživatel, Stein a Guyau jsou sami básníky, zatímco umělecká inkompetence je přímo dojímavá u Fechnera, Groose a mnoha jiných.
Takto si vyložiti rozpory v estetice je sice snad psychologicky zajímavo, ale filozoficky znamenalo by to pád dosavadní estetiky;
neboť jsou - li všechny teorie estetického požívání z podstatné části jen výrazy individuální hédoniky, jež jenom neprávem jsou zobecňovány a postaveny jako teorie estetického cítění vůbec, pak pozitivním výsledkem estetik by nebylo nic jiného než nezpracovaný materiál k nějakým příštím poznámkám o neomezených možnostech estetického požívání a filozofického generalizování.
Takovýto rezultát nelze ani připustiti, ani odmítnouti.
Jistě ale nelze se zbavit jistých otázek:
Nejsou neredukovatelné rozpory v estetice výrazem neredukovatelných a vedle sebe samostatných atitud odlišných subjektů vůči kráse, nebo subjektu vůči rozličným případům krásy?
Neboť víme, že jsou různé typy lidí, jichž vnitřní chování se navzájem liší, a že jsou různé druhy krásy, jež nezpůsobují v nás stejné průběhy psychické.
( Problém diferenciace. )
Avšak možných otázek je více:
Nejsou různé koncepce estetické nakonec přece jenom uveditelný na jednu širší teorii estetického požívání? a sice proto, že dosavadní estetické teorie byly jen jednostranným vyvinutím některé části nebo stránky z komplexu požívání?
Je přece možno, že estetický požitek je složitou souhrou, v níž je přítomno i vcítění i kontemplace i iluze, zkrátka více faktorů, jež vědecká estetika má vypočítat a roztřídit;
to by byla estetika pluralistická.
Sem patří i jiná možnost, že totiž různé psychické atitudy vyvíjejí se v čase jako složky úhrnného procesu požívání.
( Problém pluralismu. )
Konečně lze se ptáti: může vůbec psychologická metoda ( psychologie subjektu požívajícího ) být pramenem pravého estetického poznání?
Anebo psychologie požívání patří sice do estetiky, ale jenom jako víceméně rovnoprávný obor vedle nutných oborů jiných, jichž předmět ani metoda nejsou psychologické?
( Problém metody. )
To je komplex velice vážných otázek, jejž nazývám skepsí estetickou nebo estetickým relativismem a jímž je nutno zabývati se podrobněji.
A. Problém diferenciace
RICHARD MÜLLER-FREIENFELS
Je přímo zahanbující, praví Müller-Freienfels, že ještě dnes objevují se každoročně knihy jednající o estetickém požitku jako o jednotě, jež si zůstává vždy stejná.
Je absolutně nevědecké mluvit o estetickém požitku jako o fenoménu, který se vrací ve stejné formě u všech lidí;
estetika má právě věnovat největší pozornost individuálním rozdílům, jež vyskytají se v estetickém chování.
Především je nutno rozlišiti individuální formy reagenční: jsou to lidské typy senzorické a imaginativní, s poddělením v typy vizuální, auditorní, motorické nebo verbálně imaginativní.
Další typy jsou typy citové reakce, podle toho, jak silných popudů potřebují k citovému vzrušení apod.
Konečně lze stanoviti i typy kulturní, jež autor určuje dva: typ milující vše nové a rozmanité, a typ, jenž směřuje spíše k intimní hloubce dojmu, a proto se zříká všeho překvapujícího a nového: podobně jako Tarde liší periody zvyku a periody módy.
Podobně také nelze mluvit o asociativním faktoru, nýbrž o asociativních faktorech.
Estetického požívání účastní se objektivní asociace podmíněné předmětem, i subjektivní, jichž jediný důvod leží v mém individuálním já.
Chtít vylučovat tyto subjektivní asociace a city z estetického požitku je neužitečno a směšno;
neboť každý cit, kdyby byl sebe subjektivnější, je oprávněný, slouží - li k zesílení uměleckého dojmu.
Tím opět je dáno široké pole individuálním rozdílům.
Ale estetické požívání diferencuje se nejen podle asociací, nýbrž i podle soudů;
neboť i soudy jsou význačným faktorem uměleckého požitku.
Primitivní divák liší se od diváka znalého právě nedostatkem soudů.
Vůbec umělecký požitek a umělecké porozumění mohou se vyskytati jako dvě různé, od sebe neodvislé věci.
Konečně nalézáme podstatné rozdíly i v emočním charakteru uměleckého požitku.
Jsou poživatelé, jež Müller-Freienfels nazývá spoluhráči, a jiní, které jmenuje diváky.
Typ spoluhráče - obyčejně naivního člověka, zapomíná, že před ním je jen umění, zapomíná na své občanské já a stává se sám dramatis persona;
hraje a cítí s sebou, pláče a účastní se, prožívá impulsy hněvu a sexu.
Naproti tomu typ diváka zůstává jasný a bdělý, vznáší se nad uměleckým dílem a pozoruje je s čistou, pudy nezkalenou žádostí.
V něm " entschliessen nun die wilden Triebe mit jedem ungestümen Tun ".
Který z těchto dvou typů je ryzeji umělecký?
" Psychologie, jež nemá hodnotiti, nýbrž popisovati a vysvětlovati, bude se střežit pokládati typ diváka za jediný legitimní a pravdivý umělecký požitek. "
Např. Řekové, pokud můžeme vysouditi, považovali za pravý účin umění vzrušení nejsilnějších afektů.
" A kdyby to bylo i stokrát zatraceno jako neumělecké, nelze popřít, že velká část účinku výtvarných umění spadá do motivů erotických; " a v poezii je tomu tak aspoň ze čtyř pětin.
Tedy určení, že estetické chování je " prosto interesu ", je jen postulátem, nikoliv psychologickým popisem.
" Ve skutečnosti existují velmi různé formy estetického požívání.
Toto pohybuje se podle okolností a individua mezi extrémem čistě formálního požívání, a druhým extrémem, kde estetický předmět nabývá skoro plné reality a nemůže se vůbec mluvit o estetické distanci. "
Existuje umění pro diváky a jiné umění pro spoluhráče;
autor sám vůči modernímu umění chová se jako spoluhráč a vůči klasickému jako čistý divák.
Přibližně jako Müller-Freienfels dělí A. Biret lidi co do estetické schopnosti na typ instinktivní a typ reflexívní.
MORITZ GEIGER
Geiger obrací svou pozornost na různou receptivní dispozici ( Einstellung ) subjektu, to jest na různé možné způsoby, jak může subjekt býti nakloněn pojímati předměty, jež se poskytují jeho estetickému pozorování.
A sice stanoví především dispozici čistého pozorování, kdy předmět zůstává v objektivní distanci od našeho vnitřního života, kdy jej zcela objektivně pozorujeme.
Naproti tomu dispozice subjektivního pojímání nastává, když se ponořujeme do citového charakteru věcí a béřeme na něm vnitřní účast:
Buď chováme se vůči předmětu dokonale pasivně a necháváme na sebe působit všechny jeho jednotlivosti;
to je dispozice předmětného pojímání čili realistická, namířená na umění realistické.
Nebo pozoruji předmět skrze závoj jisté nálady, vykonávám na něj citový vliv a obestírám jej citovým charakterem, na nějž jsem disponován;
to je dispozice subjektivního stanoviska.
Anebo nejedná se mi vlastně o předmět, nýbrž jen o náladu, jež z něj pramení, a jí se poddávám, jí se rozkochávám nestaraje se ani o předmět sám;
to je sentimentální dispozice svědčící zvláště lyrikům a diletantům.
Konečně čtvrtou dispozicí je vcítění: zde již neexistuje distance mezi mnou a předměty, ponořuji se do nich, vžívám se do nich a sjednocuji se s nimi;
v jakémsi citu snahy a puzení hledím se v něm rozšířit a rozplynout.
Je to stav touhy, romantické toužení po krystalizaci, po velikém spojení, po dalekém čase nebo po hlubokém zažití.
A to je zároveň cit identity, jednota s přírodou a cit vnitřního rozšíření mého já, čili romantický panteismus.
Vcítění je romantickou dispozicí.
Není to náhodou, praví Geiger, že romantika je východiskem teorie vcítění.
Geiger rozlišuje tedy pět stupňů estetické dispozice, a nezdá se ani, že by tím chtěl postaviti rostoucí stupnici kontemplativních hodnot.
Kdežto Müller-Freienfels pokusil se zříditi typy požívajících lidí, stanoví Geiger řadu možných dispozicí subjektu vůči krásnu, jenže není tu dosti jasno, jsou - li tyto dispozice určeny různou objektivní povahou předmětů nebo různou náladovou predispozicí poživatele.
W. WORRINGER
Moderní historie umění ( Burckhardt, Wölfflin, Riegl aj. ) rozšířila rozsah i hloubku svého zkoumání tím, že jejím předmětem není jen historická forma produktů umění, nýbrž jejich efektivní forma, totiž způsob jich účinu na duši;
po stránce praktické otvírá se tím možnost plodnějšího poznání, neboť konkrétní efekt je bohatší než abstraktní poznatek historické formy, takže analýza dojmu vydá více složek než analýza obecných forem.
Nyní Worringer učinil pokus srovnati tuto tzv. psychologii umění s rezultáty psychologické estetiky.
Především vcítění nestačí na vysvětlení všeho umění.
Vcítění je estetickou dispozicí vlastně jen vůči umění antickému a renesančnímu, kde dostává se nám " obšťastnění tajemnou mocí organické formy ", vůbec vůči klasickému umění, kde " uvnitř uměleckého díla odehrávají se formální děje, jež odpovídají přirozeným organickým tendencím v člověku a dovolují mu v pozorování vplynout se svým vitálním citem, se svou vnitřní potřebou činnosti do oblažujícího toku tohoto formálního dění ".
Avšak lze takovýmto vcítěním vykládati náš poměr k jiným uměním, třeba k egyptskému nebo byzantskému?
" Jako by každý z těchto úplně rozličných uměleckých projevů nevyžadoval odpovídající terminologii, jež užita na jiné vedla by k absurdnostem. "
Worringer cítí se tedy nucen přijmout, že různé druhy krásy představují zcela různé psychické dispozice;
avšak dopouští se té chyby, že chce redukovati veškeru možnou rozmanitost na dvě základní potřeby člověka, na vcítění a abstrakci, respektive na dvě jim odpovídající základní koncepce metafyzické, imanenci a transcendenci.
" Dějiny vývoje umění jsou kruhové, jako celý vesmír, a neexistuje pól, který by neměl svého protipólu. "
Veškeren vývoj umění stává se mu pohybem mezi dvěma póly, vcítěním a abstrakcí.
Pud vcítění je opačný pól pudu abstrakce.
" Pud vcítění vzniká ze šťastného panteistického poměru důvěry mezi člověkem a jevy zevního světa;
pud abstrakční je následek velkého vnitřního neklidu člověka před jevy, " a odpovídá v náboženském ohledu transcendentalismu.
Tento pud abstrakce lze ztotožniti s čistou kontemplací, jak ji vyjádřil Schopenhauer, i s pozadím schopenhauerovské metafyziky.
" Možnost obšťastnění - v umění, neleží v tom, ponořit se ve věci zevního světa a požívat se v nich, nýbrž v tom, jednotlivou věc světa vyjmout z její libovolnosti a zdánlivé nahodilosti, zvěčnit ji přiblížením k abstraktním formám a tak hledati bod klidu v prchání jevů;
učinit objekt nutným a nepohnutelným, přiblížit jej jeho absolutní hodnotě. "
Jistě přisvědčíme Worringerovi, že nelze veškero umění chápat a vyciťovat týmiž duševními prostředky, neboť veškero umění nevzniklo z jedněch neměnných duševních pohnutek.
Kdyby estetická sympatie byla tak obecná a nepodmíněná, proč by nebyli prvokřesťané cítili harmonický život a řád antického umění?
Jistým dobám, jmenovitě těm, jež mají svůj vlastní intenzívní obsah, schází smysl pro všechno jiné umění;
např. renesanci scházel vkus pro gotiku, apod.
Musíme tedy přijmouti mnoho způsobů estetického chápání a bezpochyby i více druhů nejzákladnějších estetických procesů.
Pak ale nebyla by možná teorie estetického citu bez jeho historie a bez jeho kulturních souvislostí.
Worringer dopustil se chyby tím, že opustil historický relativismus, dříve než vydobyl z něj dosti pozitivních výsledků, a uchýlil se k absolutnímu a násilnému určení bipolarity, jež ovládá prý všechno umění.
Neboť pozitivní hodnota relativismu není v tom, překonat jej co nejrychleji, nýbrž právě poznáváním relací získat co nejotevřenější šířku a bohatost poznatků.
B. Pluralismus
Další otázka estetického relativismu jest:
Je estetická emoce vůbec vyložitelna nějakým jednotným psychickým procesem, jako je vcítění, iluze nebo kontemplace, anebo jsou tyto dosud zjištěné psychické atitudy jenom jednotlivými faktory komplexu, jejž nazýváme estetickým dojmem?
Více moderních estetiků popírá možnost jednotného výkladu krásna a připouštějí ve veliké šířce podstatnou složenost a proměnlivost estetického cítění.
MAX DESSOIR
Víra v jednu vševysvětlující formuli je blud, praví Max Dessoir. " leh bekenne mich zu einer Vielheitslehre. "
Struktura estetického dojmu je neobyčejně složitá;
v estetickém dojmu je činno více stejně oprávněných principů a úžasný počet sil.
Jsou v něm city čistě smyslné, city připojené k poměrům prostorovým a časovým, city formové, zpola smyslné, zpola logicky-afektivní, dále koncepce, city asociované a vztahovací úsudky.
Ba více: v estetickém dojmu lze rozlišiti individuální faktor obsažený v tom, co poživatel přináší ze zásoby vlastní duše vstříc uměleckému dílu, koncepce a vzpomínky, jimiž prosycuje přítomný dojem;
dále etický faktor, jako je sympatie k lidem, ale i vzruchy pohlavní, jež jenom neprávem a z nevědeckých důvodů jsou vylučovány z estetické citovosti;
dále racionální faktor, obsahující poznání předmětu a všechen interes, který se kol předmětu točí;
a posléze umělecký faktor, jejž skládají zjemnělé, kultivované city smyslové.
Ale ani tyto citové komponenty nejsou jednoduché.
Tak smyslové city složeny jsou nejen z kvalit vyšších smyslů, nýbrž i z počitků orgánových a svalových, z přečetných psychofyzických procesů, zkrátka z celkového biologického stavu organismu čili ze " životního citu ".
City formové jsou staré známé city harmonie, proporce a rytmu;
" ale mně se zdá, že harmonie, proporce a rytmus není nic jednoduchého a izolovaného, nýbrž že musejí být neseny účastí celého duševního obsahu ".
A co se týče citů obsahových, tu direktní faktor a asociace zasahají tak těsně do sebe, že jich nelze teoreticky dělit.
A tyto všechny složky a složenosti, je to snad libost?
Libostí ať jsou prý nazývány slabší a malé dojmy, avšak to, co pociťujeme dotčeni krásou, je něco více, je to zvýšení životního citu, jenž může být obohacen a stupňován nelibostí právě tak jako slastí.
Tedy tzv. estetická libost je funkční slastí.
" V estetickém požitku raduje se duše z průběhu svých procesů. "
Přirozeně Dessoir nespokojuje se tím, že by jenom poukázal na pluralitu estetických citů;
neboť je přirozeným filozofickým postulátem zříditi ne - li jednotu jich, tedy aspoň možnost takové jednoty.
Dessoir hledá tuto jednotu v časovém průběhu.
Totiž komponenty estetického dojmu nejsou všechny současně ve vědomí, nýbrž následují se v nějakém časovém pořadu.
Jedná se tedy o to, zřídit obecný typ časového průběhu těchto složek.
A sice dle Dessoira hned zpočátku je jistý úhrnný dojem provázený libostí nebo nelibostí.
Tento první okamžik je tak rozhodující, že kterýkoliv citový okamžik v dalším vývoji postrádá rozkošné svěžesti prvního dojmu.
Tato bezprostřední citová reakce pojí se k smyslným vlastnostem předmětu, např. k barvám, a k organickým počitkům pozorovatele.
Představa významu, poznání výrazu, účast a vcítění, jakož i asociace z individuální zkušenosti dostavují se teprve později;
hlavním momentem je onen první estetický reflex vznikající reakcí téměř fyziologickou.
Avšak nějaká obecná forma takového průběhu není zjistitelná.
Časový průběh estetického dojmu je především odvislý od toho, kterému druhu umění objekt náleží.
U hudby např. působí racionální a individuální faktor naposledy, a to jen zcela neurčitě.
Ve výtvarném umění dostavuje se nejdříve faktor umělecký ( čili zjemněle smyslný ) a skoro současně vcítění a racionální faktor.
U poezie vystupuje obyčejně nejdříve složka intelektuální, potom sympatické city;
požitek z formy dojem teprve uzavírá.
Avšak tady jsou rozdíly mezi lyrikou, eposem, dramatem.
V časovém průběhu estetického dojmu, praví dále Dessoir, je nápadná nestálost, kterou nelze označit jako kolísání pozornosti, nýbrž jako houpání celého vědomí.
Jedni vidí charakteristiku estetického procesu v citu aktivity, ve zvýšení životních energií, v tom, co nám dílo dává;
druzí mají za podstatný onen zasněný, ztracený stav duše, ve kterém sledujeme všechny možné jiné představy a občas pocítíme zamrazení, jako by dílo odtrhávalo kus našeho nitra.
Avšak podstatné je právě kolísání duše mezi těmito dvěma stavy, aktivním a pasivním.
Tomuto kolísání odpovídá v časovém průběhu napětí a uvolnění, v psychofyzickém ohledu zkrácení nebo zdloužení tepu.
Mezi aktivním a pasivním stavem nastává často pauza: jakoby oddech duše.
" Cíl, jenž určuje tento průběh, je obyčejně plné ozřetelnění estetického objektu. "
Tento dodatek je velice důležitý;
neboť není - li celý psychický a psychofyzický proces estetického nazírání ničím jiným než prostředkem k plnému ozřetelnění předmětu, pak oborem zkoumání estetiky jest vlastně estetický objekt a všechny ony průpravné pochody psychické mohou mít sice zajímavost psychologickou, ale nikterak neestetickou.
Toto poznání bylo by nejradikálnějším krokem k estetice objektivní, avšak Dessoir tento krok vykonal jen zpola;
velkou část jeho díla zaujímá sice objektivní estetika, ale vedle toho autor nechává neztenčeně platit estetický subjektivismus.
Pravý estetický dojem, ačkoliv jest jednotný, podržuje ve svých hlavních částech dvojnost, a sice odlučitelnost objektu a subjektu.
Není tedy možná jednota subjektu a objektu, jak tomu chce teorie vcítění, avšak je tu něco, co Dessoir nazývá přecítěním ( Umfühlen ) čili metamorfózou, vlastností básníků a snad do jisté míry nás všech.
Každý z nás má náklonnost snít s otevřenýma očima o sobě a o nových životních možnostech, vymýšlet fantastické osobnosti nebo vmýšlet se do dobrodružných situací.
" Když tak mnozí v prchavých chvílích hledí se osvobodit od svého já a svého okolí, počínají, co umění nádherně dokončuje, neboť do něho se konečně utíká, o čem člověk sní a mlčí.
Jako rozmarná hra našich nečinných hodin libuje si hlavně v přetváření našeho já, tak je básníkovi potřebou a radostí cele se přecítit.
Je to, jako by protestoval proti osudu, jenž jej pro celý život přikoval na totéž občanské individuum, na jeho já. "
Je to radost z metamorfózy, z vyjití ze své osobnosti, z jiného života.
" Právě slaboch má jemnější cit pro hrdinství než hrdina sám, neboť sní sebe jako volního člověka. "
Přitom vysněná cizí individualita musí zůstat objektem, bezprostředně zakoušenou protivou k subjektu;
cizí duše přijatá do nitra musí se nalézat v jakémsi rozporu s trvajícím já, aby tu byla protihra subjektu a objektu.
Takto snad lze si představit i valnou část estetického požívání, jako radost přecítit se, přijmout na sebe cizí já, hrát jednou jinou roli, dojít metamorfózy a " transcendentální přeměny ".
" Potřeby normální přirozenosti drží i vznešeného člověka při zemi.
A jeho posláním jest vystoupit do vyššího světa.
Tu hlásá mu umění poslední slovo, jež je i naše poslední:
Tvůj život budiž očištění, transcendentální přeměna, růst vyššího druhu skutečnosti. "
Přenesl - li Dessoir těžiště psychologického studia estetického na stanovení časového průběhu dojmů, pokusila se Emma von Ritoóková na popud prof. Külpa velikou řadou experimentů stanovit první bezprostřední účin estetického objektu ( při časové expozici 2, 4, 7, 10 sek. ) a zjistit časový vývoj a umožniti tak analýzu složitého dojmu.
Nejdůležitějším rezultátem jejích pokusů je, že již při dvouvteřinové expozici je estetický dojem neobyčejně komplexní a podrobený velkým individuálním odchylkám;
v okamžiku tak krátkém vystupují již četné city reakční, soudy o formě, vcítění, obsahové city, motorické reakce, individuální asociace atd., kterážto složitost delší expozicí ještě vzrůstá.
Při těchto pokusech velmi jasně rozlišují se různé individuální typy, typ smyslný, emotivní, intelektuální atd.
" Jednota estetického zažití je psychickou rezultantou, a proto zjištěním a výčtem elementů získaných analýzou nelze podat úhrn estetického zážitku.
Nevyloženo tedy zůstává ono rezultující sjednocení. "
Tento pasus je nutným přiznáním analytické psychologie: že může rozkládat, ale ne vykládat, že nikdy nemůže být zcela adekvátní psychickým faktům.
Dessoir přes svůj pluralismus připustil aspoň jeden jednotný výklad požitku umění: že estetický cit je funkční slastí.
Rovněž August Döring pokládá estetickou libost za slast funkční.
Funkce estetická je koordinována hře potud, že obojí působí libost duševní funkcí.
Ale kdežto hra je činností, aktivitou, funkcí volní, je funkce estetická pasivní a citová: jsme v ní vydáni vzrušení nebo solicitaci.
Odtud definice:
Krásné jest to, co způsobuje libost jedině vybavením duševních funkcí, přičemž funkce nejeví se jako činnost, nýbrž jako vzruch.
Ale Emil Utitz rozebírá funkční libost a definuje ji, že jsou to city, jež mají předmětem zažití jako takové, že je to slast ze vzrušení, z psychické činnosti, z plnosti duševního zažívání.
Ale vystoupení funkčních citů nepodmiňuje estetické zažití a neposkytuje samo o sobě záruky o uchopení estetických hodnot.
Funkční libost sama nemůže tvořit estetický požitek a není jeho nejpodstatnějším znakem.
Tím tedy popřen je poslední jednotný výklad, jehož se Dessoir přidržuje.
Neboť vedle funkční libosti a neodvisle od ní působí tu vcítění a účast, tedy tři základní citové složky, nepočítaje ani složky smyslné a intelektuální, volní a mravní, jakož i ostatní možné součásti konkrétních dojmů estetických.
ERNST MEUMANN
" Máme - li úhrnem říci, co je rezultátem novějších pokusů estetiky v určení základních procesů estetického zalíbení, stojíme zdánlivě před matoucí plností mínění: apercepce, iluze, vnitřní napodobení, kontemplace, vcítění, zvláštní estetický asociativní faktor, vedle toho objektivní direktní faktory, symbolické pojetí - to jsou zdánlivě zcela různé věci.
A přece musíme uznat, že v každé z těchto teorií - s málo výjimkami - je poukazováno na nějaký částečný děj nepochybně při estetickém zalíbení spolupůsobící!
Velikou rozmanitost názorů pokládá jen ten, kdo stojí daleko od vědy, za samé vylučující se rozdílnosti mínění;
vpravdě však upozorňují nás na bohatou a komplikovanou povahu zkoumaného faktu, ježto každá skoroteorie objevila zvláštní stránku estetického zalíbení.
Rozluštění problému leží tedy - jako skoro vždy, kde vyskytá se tolik mnoho náhledů, v pravém spojení všech dokázaných elementů, jež skutečně spolupůsobí v estetickém zalíbení.
A toho lze dosáhnout tím, že 1. budeme přesněji lišiti mezi jeho rozličnými stupni a případy: chováme se jinak při zalíbení na estetických dojmech elementárních ( obrazcích, kombinacích barev, taktech atd. ) než při vlastním uměleckém díle, a při tomto jinak než při dojmu přírodním.
2.
A dále, estetické chování mění se s mírou estetického vzdělání individua.
Úsudek znalce opírá se o jiné elementy než úsudek úplného laika.
Konečně 3. estetické zalíbení musí být rovnoměrně oceněno ve všech svých psychických částečných procesech: nejen s ohledem na získané představy, nýbrž i ve svých elementárních psychofyzických základech. "
Avšak je pochybno, zda mozaikou dosavadních názorů bude možno sestavit uspokojivý názor moderní;
totiž je možno snad skládati jednotlivé články dosavadních teorií v nový celek, ale noetické a v užším smyslu filozofické, jakož i životní atitudy, jež z nich vyzírají, se skládati a slučovati nedají.
Dále tři úrovně nebo oblasti, ve kterých se má dle Meumanna psychologická analýza pohybovat, nejsou jen tak ohraničitelny:
1.
V prvním plánu Meumannově uloženy jsou různé stupně a případy estetických objektů;
k nim musíme připočíst i různá odvětví umění, a uvnitř těchto různé historické případy;
neboť chováme - li se jinak při geometrickém obrazci a jinak při uměleckém díle, chováme se rovněž jinak při architektuře než při jiném výtvarném umění, a opět jinak při baroku než při antice, atd.
Tedy plán stupňů a případů poskytuje nekonečný možný počet variací.
2.
V druhém Meumannově plánu uloženy jsou stupně estetického vzdělání individua;
ale sem nutně patří i veškeré jiné individuální rozdíly, inteligence vůbec, mravní stav, životní znaky větší nebo menší pohyblivosti, citovosti, specifická temperatura individuí, rozdíly národní a ne na posledním místě rozdíly historické, jaké existují třeba mezi poživatelem osmnáctého století a našeho dvacátého.
Tak i tento plán je neohraničitelný a bezmezně relativistní.
3.
Konečně třetí plán obsahuje všechny možné složky estetického dojmu.
Avšak estetický dojem je dvojnásob odvislý, předně od případů estetických objektů a za druhé od případů subjektu, a nese tedy v sobě neurčitost a neohraničitelnost oněch dvou problémů.
Z těchto tří oblastí analýzy jen třetímu plánu je adekvátní metoda psychologická;
lze - li tu jíti přes Meumanna, tedy orientaci v oblasti estetických objektů může podati jen metoda estetiky objektivní, a orientaci v oblasti subjektů metoda sociologická, a nikoliv psychologická.
CHARLES LALO
Estetika Lalova, kterou on sám nazývá vědeckou nebo pozitivní, vyznačena je ostrou reakcí proti estetickému sentimentalismu, jako je vcítění apod.
Abychom definovali, praví, bez přehnání i bez podcenění legitimní a ostatně značnou účast, kterou afektivní stavy mají ve vší estetické aktivitě, je důležito pečlivě je analyzovat, abychom je rozdělili v tolik různých skupin, kolik velmi určitých funkcí vykonávají.
Tak můžeme rozlišiti tři velké druhy citů, jež účastní se estetického vědomí: jedny jsou příčinami, druhé akcesorními doprovody a třetí posléze efekty estetické atitudy.
Afektivní stavy, jež jsou výsledkem kontemplace krásna, mohou býti zahrnuty jedním slovem: libost estetická.
Každý umělecký dojem má nutným konečným rezultátem potěšení;
ale definovat krásu libostí, to znamená vzít část místa celku nebo zmásti efekt s příčinou.
Hlavní tři druhy efektu jsou obdiv, sympatie a vitalita.
" Neznám božštější rozkoše, " praví Sainte-Beuve, " než je čistý, jasný a hluboce cítěný obdiv. "
Sympatie pojí nás s autorem i s publikem, a jmenovitě s tímto;
jí splýváme se sociálním tělesem, jež má jednu myšlenku a jedno společné nadšení.
A konečně cit vitality jest cit vzrůstu naší životní energie, zvláštní neurčitá iradiace nebo difúze, jakou v nás způsobují všechny silné dojmy.
Avšak tyto troje city nejsou speciálně estetické a nikterak nedokazují, že předmět, jenž je vzbudil, patří do kategorie krásna.
Druhá třída citů, jež vstupují v estetickou aktivitu, jsou akcesorní, " anestetické " city doprovodné;
anestetické proto, že samy o sobě nejsou vůbec schopny estetické kvalifikace pozitivní nebo negativní, a jen nahodilou kombinací s množstvím jiných podmínek, jež jsou zcela cizí jich povaze fyziologické i psychologické, se účastní estetických procesů.
Jsou to tři veliké reakce, jež vůbec charakterizují život afektivní: osobní atituda, afektivní nákaza a obecná koncepce života.
Cit osobní atitudy jest reakce, kterou akcesorně stavíme vůči estetickým dojmům a která vyvstává ze složité konstituce našeho charakteru a naší osobnosti.
Zde působí velké množství anestetických elementů: temperament, zvyky, asociace idejí a aktuální obsah paměti;
mravní ideál nebo přesvědčení náboženská, znalosti vědecké a tak dále.
Jich obraz zabarvuje nevyhnutelně svým způsobem naši kontemplaci, nebo přikládá se k ní, jako timbre hudebního nástroje přidružuje k základním tónům tóny svrchní.
Tato reakce je ovšem zcela individuální.
To vše jsou však jen " parazitní city ", jež znamenají málo v pravé a čisté aktivitě estetické.
Druhý druh doprovodných emocí jsou ty city, jež Němci nazývají vcítěním a Lalo nákazou emoční.
" Je to univerzální zákon bytostí nadaných senzibilitou, že snaží se zakusiti samy tytéž afektivní stavy, jichž zevní projevy postřehují u bytostí podobných. "
Tento základní zákon nakažlivosti stavů afektivních platí univerzálně, pro zvířata jako pro lidi, pro radosti jako pro bolesti, pro sféru morální i fyzickou, pro věci krásné, ošklivé nebo indiferetní.
Nic však není tak nakažlivo jako emoce kolektivní;
tato nakažlivost je nákazou sui generis, jakousi svrchovanou autoritou, kterou vykonává na každé individuum dav ukládaje mu tak říkajíc disciplínu.
" Odstraňte veškeru ideu davové solidárnosti, zrušte tento mocný faktor emocí, a uvidíte, že velká umělecká díla stanou se pro nás podivně chudými, aspoň ve svém obsahu afektivním a, věřte mi, jen akcesorním ve vztahu k jich opravdivé kráse. "
Třetím citovým doprovodem je obecná koncepce života a světa.
Jest to rozplývavá a nejasná iradiace estetického dojmu, jež nás plní podle okolností třeba pesimismem nebo moralitou.
Ale tato citová stránka je opět cizí uměleckému dílu;
dojem, jenž nás pohnul svou krásou, musí silně vzrušit, jako každý intenzívní dojem, naše tendence již existující, a tyto sledují přirozeně dráhu předem naznačenou naším charakterem nebo našimi zvyky: je to cesta nejmenšího odporu.
" Estetický dojem jedná zde jako hybná síla uvedená určitou intenzitou, ale jejíž směr je zcela neurčen. "
- Tedy úhrnem jsou troje akcesorní čili anestetické city;
můžeme vcelku viděti, že nejsou přiměřeny estetickému charakteru myšlenky, kterou doprovázejí, že jsou zcela libovolné, ba že bývají často v obráceném poměru k intenzitě našeho vlastního a ryzího dojmu krásy.
Tyto city nejsou ani nutné, mohou scházeti, a právě z těchto akcesorních, nadbytečných citů učinil všechen estetický sentimentalismus základ své doktríny.
" Vidíme, jak tato cesta je falešná. "
Všechny dosavadní city nejsou samy estetické;
aby měly právo na estetickou kvalifikaci, všechny předpokládají " estetickou myšlenku " zcela speciální povahy, jež jediná jim dává svou přítomností estetickou hodnotu.
" Hle, tak stojíme nyní před city, jež vpravdě charakterizují krásu.
Můžeme je nazývati city technickými, jelikož všechny předpokládají bezprostřední intuici všech těch aktivních prostředků přijatých kolektivitou, vyvíjejících se v čase a v prostoru, méně v individuích a náhodou než ve společenstvích a podle zákonů, krátce tuto organizovanou formu, jež ukládá se estetickému vědomí každého člověka jako sociální imperativ a kterou můžeme jmenovati, rozšiřujíce obvyklý smysl slova, technikou. "
To tedy jsou vlastní city estetické.
Řekněme hned předem, že nemají jiného nároku na název citů než ten, že jsou konfúzními myšlenkami, senzacemi, zvyky nebo impulsy.
Neboť jich obsah pod intuitivní formou je vždy ponejvíce řádu intelektuálního.
Jediné, co je na nich citového, jest jejich intuitivní a konfúzní charakter.
To, co charakterizuje estetickou činnost, nejsou vlastně city v obvyklém slova smyslu;
jsou to způsoby myšlení, v nichž převládá smyslná zkušenost a elementy intelektuální, jež však obdržely postupem ráz úplně intuitivní, jež vtělily se těsně do naší osobnosti následkem zvyků, asociací a uplynutí a jež ukládají se našemu individuálnímu vědomí jako imperativní ideál následkem svého sociálního původu.
Tyto " technické city " jsou: city estetické hry, city technické superiority a konečně city harmonie.
Estetická hra obsahuje tři podstatné elementy: luxus, disciplínu a iluzi.
Tuto iluzi určuje Lalo zcela jako Konrád Lange jakožto vědomý sebeklam, jako základní rozdvojení duše.
Dále estetická atituda je luxus, " sváteční stav duše ", jak praví Groos;
obsahuje city výjimečnosti a šťastné svobody, ulehčení od vážné a závazné aktivity života.
Umění je disciplína luxu;
má svou obligaci, svůj estetický imperativ;
umění je přímo moralitou luxu, neboť ubírá mu ráz egoistický a dává mu sociální funkci, " činí jej omluvitelným ".
Cit technické superiority je rezultát mravních relací, jež nutně vznikají mezi autorem a jeho publikem.
Je to cit něčeho absolutního, definitivního, dokonaného a dokonalého, který se nás zmocňuje, jsme - li zaujati kontemplací velkého díla.
Tato superiorita obsahuje především změnu, to jest vývoj, osobnost, život.
Při této příležitosti poznamenává Lalo velmi krásné a správné věci o nutnosti věčné změny, pohybu a znovurození krásy.
Veškerá stagnace, praví, je nepřítomností estetického života.
Vždy být nový a jiný, to je zákon estetických faktů.
Sociální " technika " umění je jako živoucí bytost, jejíž vývoj není nikdy sám se sebou totožný;
její zákon je pohyb;
jakmile se zastaví, přestává býti.
Cit harmonie je nejsložitějším estetickým citem: je to konfúzní myšlenka všech vnitřních i zevních, donekonečna jdoucích vztahů, jež vykazuje krásný předmět.
Faktorů harmonie je mnoho, ale nejkonkrétnější a nejdůležitější je faktor sociologický.
" Jím vysvětluje se kolektivní formace techniky. "
Harmonie vůbec má ovšem své obecné podmínky, matematické, fyziologické nebo psychologické.
Avšak hlavně má původ a význam historický, mimo nějž je těžko ji celou pochopit a přiřknout jí uměleckou hodnotu.
Pročpak některá forma umění zdá se harmonická některé generaci, a jiné disharmonická?
Teoretikové-individualisté by tento fakt nedovedli vyložiti;
avšak problém je snadný, poznáme - li, že konkrétní fakty estetické jsou kolektivní.
Tedy složitá harmonie, z níž povětšině skládá se hodnota uměleckého díla, obsahuje abstraktní a podřadné podmínky řádu matematického, fyziologického a psychologického, ale musí býti doplněna podmínkami řádu sociologického.
" Brzy temnější a spíše intuitivní, brzy zřetelnější a spíše reflektovaný cit harmonie, této souvislé a pružné adaptace částí mezi sebou, a celku k jeho prostředí i k vývoji, jenž mu je vlastní, konstituuje integrující část každé vpravdě úplné myšlenky estetické. "
Sečteme - li tyto faktory, lze nakonec mluviti o estetickém vědomí, jež Lalo klade vedle vědomí morálního a vědomí pravdy.
Každé toto vědomí je intuicí určitého ideálu a má svou disciplínu;
umění je disciplína senzibility, jako morálka aktivity a věda inteligence.
Vidíme, že Lalo plně přijímá obligatornost krásy a estetický imperativ;
avšak tento je relativní: platí jen pro omezenou sféru našich schopností a v omezené oblasti sociální.
Úhrnem tedy estetické city jsou mnohonásobné a nestejně charakteristické.
" Je to bohatá a rozmanitá syntéza podmínek hmotných i mravních, senzací, úvah, kolektivních zvyklostí, nikoli však umělostí, dále nadindividuálních vlivů a pohybů ve stálém vývoji;
je to tento mohutný a změtený úhrn redukovaný postupem a pod tlakem sociálního prostředí v jedinou intuici zdánlivě zcela spontánní, je to tato ' technika ' co je nejhlubší charakteristikou umění a krásy. "
Všechny ostatní city vystupující v estetickém dojmu jsou buď jich následkem, nebo afektivním doprovodem.
" Tyto technické city nejsou než konfúzní a k celé naší bytosti hluboce asimilovaná forma, kterou přijímají postupně ideje, jež by velmi dobře mohly býti jasné a jež stávají se jasnými vždy v jistém stupni u uměleckého kritika a u umělce, pokud dovede přemítati o sobě a o svých dílech. "
Jich citovost záleží právě v jich konfúznosti.
" Zrovna proto, že cit je předpokládán ve všech našich činnostech, necharakterizuje žádnou z nich. "
Proto Lalo, ačkoliv odmítá intelektualismus, mluví raději o estetické myšlence než o estetických citech.
" Estetická myšlenka jeví se nám jako velmi složitá kombinace různorodých elementů, jichž syntéza postupem přijala ráz intuitivní, charakter, jenž ostatně nemá nic absolutního...
Ale tento úhrn přijímá charakter mnohem základnější.
Obsahuje pro nás formu závaznosti, to jest, jeho výsledky povstávají z kolektivního a sankcionovaného úsudku hodnotního: neboť veškerá krása předpokládá obecenstvo skutečné nebo imaginární, jehož schválení jediné jí dává existenci. "
Lalovy vývody přes terminologii mnohdy překvapující a přes některé hlavně v podrobnostech a v užití pochybné náhledy obsahují velice mnoho pozoruhodného: avšak teorií estetických citů nejsou.
Lalo hledá specifická kritéria estetická, jež odlišují poměr k umění ode všech jiných lidských interesů.
Tato kritéria domnívá se nalézati v citech technických, neboť tyto nemohou se pojiti k přírodě ani k čemu jinému.
Pozoruhodno jest, že tato kritéria stanovil jakožto sociologická;
avšak je otázka, jsou - li tato kritéria podstatná.
Neboť umění jakožto fakt sociologický můžeme určiti dvěma směry: podle ústředního interesu, jejž daná sociální kolektivita hledá ve svém umění, a podle hlavní intence, jež umělce pudí k tvoření a vnuká mu určité formy ( v širokém smyslu slova ).
Avšak je svrchovaně pochybno, zda ústřední, esteticky životní interes kolektivity jest interes technický, a neméně pochybno je, zda hlavní a životní intence umělcova je technická.
Např. gotická katedrála je jistě luxusní, sugestivní, superiorní a harmonická;
avšak interes kolektivity k ní se nesoucí byl na prvním místě náboženský.
Každé umění je po svém způsobu disciplínou luxu, superioritou a harmonií;
ale tyto troje znaky jsou oblastí klidu, v níž končí oba veliké proudy: interes publika a tvůrčí intence umělců.
Je - li nějaké umění kolektivní, to jest, je - li obecným stylem některé epochy velké části lidstva, soudíme, že je obecně schvalováno, uznáváno a sociálně cítěno;
v takovém případu můžeme říci, že všechny formy, jichž toto umění používá, jsou formami kolektivního interesu a tím i formami velmi přesných citů estetických.
Na druhé straně všechny formy uměleckého díla jsou od svých tvůrců intendovány, chtěny, jsou formami estetických intencí.
Lalo, chtěje obecně určiti, jaké jsou formy ( čili dle něho technika ) umění, nemyslel na to, že jsou formami ( nebo technikou ) něčeho: totiž kolektivních interesů a estetických intencí.
A přece tyto interesy a tyto intence jsou právě z hlediska sociologického a relativistického pravými a nejpodstatnějšími estetickými city.
V kontextu estetického relativismu náleží Lalovi jedinečná pozice, že pokusil se roztříditi pluralitu estetických citů ve vlastní estetické city ( technické ) a v afekty, jež jsou buď výsledkem, nebo akcesorním doprovodem těchto citů.
Takovéto roztřídění je však jistě umělé;
v individuálním estetickém zážitku ústřední místo náleží vždy citu nejsilnějšímu, jenž nemá jiné estetické kvalifikace krom své intenzity, jíž nás zaujímá.
Avšak Lalovi šlo právě o to, zjistiti city kvalifikovaně estetické;
a tu je zajímavo, že jeho ryze estetické charaktery ( hra, superiorita, harmonie ) jsou vlastně určeními dílem sociologickými, dílem objektivními, nikoli však ve vlastním smyslu psychologickými.
Lalo se tedy omýlil v metodě, chtěl - li tyto určenosti zpracovati cestou psychologickou.
C. Otázka metody
Konečně poslední otázkou moderní estetiky je otázka metody: stačí vůbec psychologická metoda na veškeru oblast estetiky a je plně adekvátní estetickým faktům?
Má být estetika vůbec vědou psychologickou, nebo potřebuje doplnění jinými metodami, nebo má být stavěna na základě metod zcela jiných?
Lipps, Volkelt, Witasek např. považují estetiku za disciplínu čistě psychologickou.
Avšak ježto psychologický fakt požitku je podstatně podmíněn objektivními vlastnostmi krásného předmětu, lze se ptáti, nepatří - li zkoumání objektivních znaků umění do estetiky.
" Umělecké dílo je krásné, i nejsou - li jím lidé uchváceni, " praví Dessoir, tedy krása není jen určeností psychologickou.
Dessoir sám je tak liberální, že užívá postupně metody psychologické i objektivní.
Dobrou polovinu jeho velké estetiky zaujímá objektivní " věda umělecká ", jejíž části jsou tvoření umělce, vznik a členění umění, kulturní funkce umění atd.
Cohn se táže:
Má býti estetika založena psychologicky či kriticky?
Spadá cíl estetiky vjedno s cílem psychologie, nebo tvoří s cílem kriticky pojaté logiky a etiky od psychologie principiálně rozdílnou skupinu úkolů?
A sám odpovídá:
Estetika je věda generalizující, jež snaží se o obecné pojmy;
nechce poznati estetické jednání jakožto takové, nýbrž cíl a hodnotu jeho;
má zkoumati oprávněnost hodnot, a zda mají obecnou platnost.
To nazývá kritickým založením estetiky.
Psychologie naproti tomu nezkoumá hodnoty, nýbrž jenom zážitky;
nestará se o rozdíly hodnot, stejně jako třeba fyzika;
nemůže sama o sobě ohraničit krásné od příjemného, nemůže zkrátka stanoviti hodnoty.
( R. Müller-Freienfels, Das Urteil in der Kunst, str. 328:
Psychologicky je mezi krásným a příjemným rozdíl jen stupňový. )
V estetice je psychologie buď bezprincipiální, nebo nevědomky připouští rozdíly hodnot.
Psychologie může nanejvýše pozorovat estetické hodnocení jako duševní fakt, jenž má býti popsán a kauzálně vysvětlen, ale nestará se o důvod jeho oprávnění.
Rozdíl mezi dobrým a špatným vkusem nemá pro psychologa vůbec významu.
Některé námitky Cohnovy přejímá Ernst Meumann obraceje se proti jednostrannému psychologismu, pro nějž umělecké dílo je jen předpokladem estetického účinu a ničím více než popudem a objektivní podmínkou estetického zalíbení.
Vlastním předmětem estetiky, praví např. Külpe, je jen analýza pochodů v člověku a jich podmínky.
Dle Meumanna estetika jako věda potřebuje jinak položených úkolů a zcela jiného ohraničení oblasti zkoumání, než jí dává přítomná estetika psychologická.
Psychologická estetika potřebuje především doplnění objektivními metodami, jež mají být koordinovány metodám psychologickým.
Psychologická estetika potřebuje za druhé doplnění uvedením specificky estetického hlediska pro výběr těch procesů vědomí, jež zveme estetické, a pro odloučení psychologicko-estetických principů od obecně psychologických podmínek reakcí představových a citových.
Meumann ovšem připouští dalekosáhlou odvislost estetiky od psychologie, avšak prohlašuje, že psychologický způsob nazírání nemůže se dobrati specifiky estetického hlediska.
Pro psychologa umělecká díla nejsou než popudy nebo objektivní podmínky estetického zalíbení, což je ovšem velmi nedokonalé pochopení uměleckých děl.
Dále pro psychologického estetika tvoření umělce není ničím více než úhrnem prostředečných podmínek estetického líbení;
neboť dílo je jen podmínkou zalíbení a umělcova činnost je podmínkou díla.
Konečně psychologická estetika přehlíží vůbec další obor: oblast estetické kultury, jako jsou mravy, zvyky atd.
Podle toho obor estetiky je čtverý: estetické požívání, umělecké tvoření, umění jako úhrn výtvorů a estetická kultura.
Z těchto jen první obor může býti zpracován psychologicky, ale ani ten ne úplně.
Vůbec pak z hlediska " konsciencionálního " nelze dojíti k výkladu uměleckých objektů a sociální kultury estetické.
Jednota těchto čtyř oborů estetických faktů záleží v tom, že v nich se manifestuje zvláštní chování člověka vůči světu, odlišné od chování poznávacího, praktického a mravního.
Estetika zkoumá toto zvláštní estetické chování člověka vůči světu v jeho dvojím uplatnění: jakožto estetické požívání a umělecké tvoření, a určuje je po stránce subjektivní i objektivní.
To tedy jest jednotný obor estetiky jako vědy;
příroda patří do estetické oblasti jen sekundárně, jako předmět požívání a jako analogie uměleckého díla.
Meumann vytýká dále psychologické estetice, že nedostala se nad pojem líbení.
Líbení, praví, je při tvoření něco zcela neproduktivního a v úhrnném chování estetickém hraje roli jen podřadnou;
např. i v estetické kultuře rozhodují objektivní podmínky ( klima, tradice, účel, materiál ), a ne jen moment pouhého líbení.
Psychologická estetika je bezprincipiální;
přebírá se jen v psychických faktech a hledá estetické principy bez plánu a bez rady;
avšak estetické principy nejsou podmíněny jen subjektem, nýbrž jsou přímo zapsány v objektech, v uměleckých dílech.
Estetik musí se stavět na objektivní půdu uměleckých výtvorů a analyzovat je, aby došel k estetickým principům.
Koneckonců estetik má zjistiti jeden základní pud, jehož jsou tvoření, požívání i kultura jen různými stránkami nebo různými způsoby činnosti.
Zdálo by se snad, že Meumannův počin je jen pozitivním rozšířením oblasti estetiky, a nikoliv cestou k relativismu.
Dotud mohla se estetika shrnouti v pokojnou definici:
Krásné jest, co se líbí.
Avšak dle Meumanna jest odpověděti spíše:
Krásné jest, co se líbí a někdy i nelíbí, co vykazuje neomezený počet forem a formálních principů, co vzniká za určitých, ale v počtu neomezených podmínek, a tak dále.
Líbení, umělecká díla, tvoření a kultura, to nejsou složky od sebe neodvislé a na sebe nepůsobící;
do jisté míry líbení je produktem díla a kultury, estetická kultura je zase podmíněna líbením i tvořením, atd.
Každý konkrétní případ krásy nebo požitku je uložen ve vztazích mezi těmito hlavními činiteli;
abstrahujeme - li od těchto vztahů, obdrželi bychom čtveru samostatnou estetiku, z nichž žádná by nebyla adekvátní konkrétním případům estetickým;
a podržíme - li tuto souvztažnost čili relativnost, není možná estetika jako věda abstraktní ( jakou je psychologie ), nýbrž jen jako věda konkrétní ( jako historie, sociologická etika atd. ).
Nemýlím - li se, je tento důsledek Meumannovy čtyřoblastní estetiky dosti samozřejmý.
Charles Lalo definuje estetiku jako filozofii kritiky umění.
Prvním úkolem jejím jest sblížiti uměleckou kritiku, historii umění a filozofickou estetiku.
Estetika liší se od kritiky jen stupněm abstraktnosti, nikoliv druhovým rozdílem.
Jinde popisuje Lalo integrální vědeckou estetiku jako studium zároveň pozitivní zřetelem k faktům a zákonům a filozofickou zřetelem k systematičnosti a k integrálnímu výkladu.
" První existenční podmínkou estetiky vpravdě vědecké jest zříci se úmyslu vydobýt teorii krásna z jediného principu: neboť toto je znakem ducha metafyzického. "
Konstitutivních principů estetiky je mnoho;
neboť především více věd dodává nám tu své elementy, a tyto vědy jsou více nebo méně abstraktní.
Příkladem pythagorejci, Euler, Riemann a jiní studovali nejabstraktnější podmínky hudby, určujíce matematicky poměry zvuků a rytmů;
podobně Zeising, Fechner a jiní experimentální estetikové hleděli určiti numerické poměry jednoduchých forem prostorových.
Konkrétnější než matematika je fyziologie;
tak Helmholtz, Strumpf, Chevreul a Hirth ustavili ve prospěch estetiky fyziologickou akustiku a optiku.
Ale fyziologická estetika nemůže stanovit než předběžné podmínky krásy, totiž smyslnou příjemnost.
Proto hledisko fyziologické nutně se doplňuje hlediskem psychologickým, neboť pasivní počitky našeho organismu jsou v každém okamžiku interpretovány naším vědomím, a zde je doména psychologie.
Avšak ani individuální psychologie nestačí, neboť stanoví jen obecné psychické podmínky;
je nutno dostoupiti k principům ještě konkrétnějším, jež by shrnuly jistá kolektivní fakta, jako např. to, že některá historická perioda nebo některá země zavrhuje formy drahé a krásné pro jinou dobu a zemi;
např. jsou tu jistě kolektivní podmínky, miloval - li Francouz sedmnáctého století jasné formy, kompozici a rezonování, a poddával - li se naopak německý vrstevník Tiecka nebo Novalise kouzlu senzibility, mystičnosti a vášně.
Všechny umělecké styly konstituují široké kolektivní a nehmotné organizace, jež mají svůj život v obecném vědomí, své zákony a svůj vývoj, své zrození, zralost i pád;
mají existenci zcela zvláštní, ale velmi reální, zaručenou " estetickými sankcemi " svého publika.
To tedy je celý, od abstraktního ke konkrétnímu stoupající systém věd, jež ustavují estetiku: matematika, jejíž prázdné a zcela inestetické formule nenabývají konkrétnějšího obsahu, než připojí - li se k faktům fyziologickým.
Tyto opět, aby postupovaly blíže ke krásnu, musejí se stát jednoduchými podmínkami komplexnějších faktů psychologických.
Konečně plná hodnota umění je získána těmi fakty psychologickými, jež odpovídají podmínkám, které ukládá sociální vědomí určitého prostředí nebo věku.
Teprve tím, že stanou se jaksi sociálními imperativy, získávají pozorovaná fakta definitivně estetickou hodnotu.
" Dá - li se vůbec umění v celé své komplexnosti uvést na jednotu jediného principu, je to možno jen relativní jednotou sociální funkce, kterou splňuje. "
Jedině faktor sociální obsahuje v sobě všechny ostatní a realizuje tak esenci estetického fenoménu.
Tedy estetika má být vlastně disciplínou sociologickou.
" Umělecká kritika se svým zřetelem k historii a svými principy relativismu je zcela moderní disciplínou estetickou: estetika sociologická nemůže chtít nic než býti její systematizací. "
" Krátce budoucnost estetiky je spíše v sociologii než v psychologii. "
Korunou integrální estetiky má být filozofie kritiky a historie umění.
K tomuto mínění připojuji závažná slova Ernsta Grosse, jenž podnes nejdokonaleji konstituoval sociologické studium počátků umění:
" Věda o umění promluvila své poslední slovo, když ukázala, že mezi určitými formami kultury a umění existují pevné zákonné vztahy. "
Čemuž nemohu rozuměti jinak, než že za tímto důkazem nastává oblast estetiky jako filozofické disciplíny.
Rovněž Yrjö Hirn soudí, že chce - li estetika pokračovat s vývojem vědy, musí být její psychologická metoda doplněna sociologickou a historickou.
Ukazuje, že nejzákladnější dosavadní estetické kritérium krásy: umění neslouží utilitárním, mimoestetickým účelům, není zcela oprávněné, že neplatí např. pro umění divošské.
Proto zdůrazňuje důležitost historické koncepce umění.
W. Wundt:
" Jeden předpoklad musí kolektivní psychologie dělat.
A to jest, že vývoj umění, a tedy i jednotlivého produktu umění spočívá na soužití člověka se sobě rovnými a na vzájemných z toho vznikajících duchovních účincích jednotlivců na sebe.
Ať tedy sebevíce jednotlivé umělecké dílo, jmenovitě na vyšších stupních vývoje umění, vybízí k psychologickému zahloubání do individuální originality svého tvůrce, v úhrnu svých podmínek dá se pochopit jen z obecnější duchové souvislosti, z níž pochází. "
James Sully pléduje pro psychologickou estetiku:
Proti psychologické estetice lze namítnout těsnou konexi umění se sociálními podmínkami a historickým vývojem.
Umění je produktem historickým, je zrozeno z historických antecedencí.
Tato námitka však prý odpadá, uznáme - li abstraktní a následkem toho omezenou povahu proponované psychologické estetiky.
Je jistě pravda, že všechny estetické impulsy jsou určeny sociálními podmínkami země a věku, a lze i připustit, že umělecký pokrok je široce determinován týmiž vlivy, jakých se dostává sociálnímu tělesu jako celku.
Avšak estetika musí a také může od těchto vlivů abstrahovat, jako národohospodářství abstrahuje od produktů průmyslu.
Ač tedy Sully pokládá psychologickou estetiku za jedině oprávněnou vědecky projednávat problémy umění, prohlašuje, že musí to být psychologie v rozšířeném smyslu, totiž nejen individuální sebepozorování, nýbrž i studium zákonů, jež ovládají duševní vývoj rasy, a vzájemného působení duchů v sociálním organismu, tedy vlastně sociologie vedle psychologie;
jen tak dle Sullyho může býti dána estetice adekvátní základna.
IV.
Estetika experimentální
Zde není možno podati přehled metod a výsledků experimentální estetiky od Fechnerova epochálního díla až po dnešek.
V kontextu estetického relativismu zajímá nás tu pouze jistá změna, jež nastala v pojímání i v úkolech experimentální estetiky.
Fechnerova experimentální estetika zdála se směřovati k tomu, aby zjistila formy naprosto krásné, počínajíc od nejjednodušších geometrických obrazců až k nejsložitějším produktům umění, jichž experimentální výklad byl by ( dle Segala ) syntézou všech rezultátů vydobytých z forem nejjednodušších.
Ale proti takto postavenému úkolu experimentální estetiky mluví tři námitky:
Především Max Dessoir:
Fyzik může ovšem přenésti pozorování nepatrné jiskry na teorii bouře: avšak estetický elementární dojem ( s nímž pracuje experiment ) je druhově jiný než složený estetický fakt.
Druhou, závažnější námitku pronáší Moritz Schlick:
Experimentální estetika mlčky předpokládá, že při pozorování elementárních barevných kombinací nebo nejjednodušších geometrických obrazců odehrávají se také nejjednodušší procesy ( Külpe, Der g.
Stand:
Předpokladem experimentální estetiky jest, že zkušenosti na jednoduchých formách neliší se podstatně a kvalitativně od vyšších estetických požitků na komplexních předmětech. );
tento předpoklad ale nezdá se mi zcela samozřejmý a prostý námitek.
V každém případu musí být přiznána možnost, že třeba obraz s četnými postavami vyvolává v divákovi mnohem jednodušší estetický proces než geometrický obrazec pozůstávající z několika čar...
Čím abstraktnější je daná estetická forma, tím větší počet asociací může se k ní pojit, právě pro její obecnost a neurčitost, jež může upomínat na všechno možné;
není - li však pozorován abstraktní obrazec, nýbrž určitý obraz skutečnosti, jsou tím city předem vedeny jednoznačným směrem a není dáno tak volné pole asociacím.
Konečně třetí námitku pronáší Charles Lalo, jenž je sám experimentálním estetikem:
" Vlastní experimentální estetika je studium abstraktních podmínek estetických faktů, nikoli však studium estetických faktů samotných. "
Neboť ve své konkrétní realitě je estetický jev podstatně faktem sociálním.
Avšak i sama experimentální estetika klade si dnes jiné úkoly než za Fechnera.
Fechnerovi šlo o to, zjistit zákonité poměry líbení, jež by měly platnost univerzální.
Proto dal k posouzení velkému počtu osob řadu jednoduchých forem;
posudky se ovšem rozcházely, ale Fechner bez ohledu k těmto různostem stanovil statisticky aritmetický průměr líbení.
" Fechnerovi postačilo předpokládati, " praví Larguiére des Bancels, " že malé individuální variace pohybujíce se brzy jedním, brzy druhým směrem se kompenzací budou eliminovati: majorita hlasů, jíž dostane se jednomu předmětu, určí normální vkus...
Toto mínění je čistě libovolné a zdá se velmi pochybno, že je správné...
Fechner chce generální výsledky: musí je dostat za každou cenu. "
Fechner, chtěje určiti formu univerzálně libou, musel eliminovati individuální odchylky.
Avšak první, kdo pokračoval v jeho díle, Lightner Witmer, položil si již jiný úkol: zkoumal, zda proporce nějakého obrazce mají samy o sobě estetickou hodnotu.
" Toto zkoumání nemá prvním účelem obdržet, jak tomu chtěl Fechner, normální, objektivní poměr poskytující maximum příjemnosti a odpovídající průměrnému vkusu všech individuí.
Jedná se o to, zda pro totéž individuum nebo pro průměrný vkus libovolného počtu osob nejpříjemnější obrazec je vždy ten, který vykazuje určitý poměr, " a sice dle Witmera zlatý řez.
I Witmer pracuje ještě statisticky, a nikoliv psychologicky, a vypočítává průměrné hodnoty.
" Průměrný obrazec se nemusí líbit ani jediné pokusné osobě, je jen abstraktním výpočtem. "
Psychologovi nestačí odbýt individuální odchylky vkusu jako něco, co je nutno eliminovat;
naopak jej musejí zajímati pohnutky, jež vedou k tomuto odlišnému hodnocení.
Proto v novějších pokusech stále více místa nabývá protokol, v němž pokusné osoby udávají zvláštní příčiny své záliby v předmětu, který ohodnocují.
Tak Haines a Davies seskupují subjektivní motivy hodnocení v pět tříd: bezprostřední interes, sugesce, asociace, prosté senzorické elementy a element čistě motorický.
Külpe vítá nový směr experimentální estetiky:
" Experimentální estetika... nejprve hleděla fyzikálně získat objektivní konstanty a zákonité poměry, později však stále více respektovala individualitu a výpovědi pokusných osob a nyní vědomě se snaží vybádati estetické chování v jeho celém rozsahu a rozmanitosti. "
Dříve zabývala se experimentální estetika předměty libosti, barvami a formami, intervaly a tóny;
nyní však obrací se k estetickému chování a jeho motivům, k apercepci a vcítění, vývoji jednotlivých fází a individuálním hlediskům posouzení.
Podobně píše Segal:
Estetický zážitek je odvislý od osobnosti i od změn osobnosti.
Proto experimentální estetika nemá statuovat nejkrásnější poměry, nýbrž studovat požívající osobnost, zjišťovat, které psychické funkce a procesy účastní se estetického požitku, zkrátka odpovědět na otázku, co děje se ve vědomí během estetického požitku.
Ale patrně dějí se tam věci velice různé, neboť Segal obdržel od pokusných osob rezultáty přímo úžasně všelijaké.
Stalo se mu vícekráte, že táž osoba jednoho dne posoudila některou formu za nejkrásnější, a druhého dne za lhostejnou nebo za nejošklivější ze všech;
ba dokonce jedna osoba velmi zvyklá na experimentování ( profesor Meumann ) průběhem téhož experimentu posoudila tutéž formu za jako nejkrásnější i jako nejošklivější.
Čím jsou podmíněny tyto individuální a momentánní odchylky?
Především působí tu obecný, těžko popsatelný charakter individua, to, co jmenujeme individualitou nebo osobností, specifický, každému individuu vlastní timbre charakteru.
Za druhé působí tu momentánní ' pajc ' předmětu bezprostředně předcházející stav nálady a vědomí.
Witmer považoval takovéto odchylky za pouhé nahodilosti, pro něj rozhodovala průměrná hodnota, ale pro psychologa, jímž má dle Segala estetik být, rozhodují právě odchylky od průměru.
Tento krátký vývoj estetiky od Fechnera, jemuž šlo o absolutní určení forem veskrze líbivých, až po dnešní psychologický relativismus, který nezjišťuje již absolutní formy, nýbrž reakce naprosto individuální, ojedinělé a nezobecnitelné, tento vývoj ilustruje rozvrat v estetice a zrelativnění jejích hledisek. | smery_vn |
Autor: Čapek, Karel, Název: Poměr estetiky a dějin umění, Žánr: odborné texty
POMĚR ESTETIKY A DĚJIN UMĚNÍ
( 1914 )
K stávající školské nebo odborné estetice nemá historie umění poměru vlastně žádného.
Je to pochopitelno odtud, že dnešní estetika nepřináší pro historiky skoro nic, čeho by mohli potřebovati.
Moderní estetika je naprostou převahou psychologií estetického požitku.
Proti tomu historie umění jedná o vývojové souvislosti uměleckých produktů.
Mezi oběma naukami není styčného bodu.
Ale je tu jiná závažná okolnost.
Dějiny umění jednají o uměleckých dílech;
implicite jednají o jich estetické kvalitě, kráse, hodnotě;
posuzují je, vybírají lepší díla a věnují jim zvýšený zřetel, vykonávají subjektivní volbu i hodnocení.
Lze si stěží mysleti, že by historie umění se mohla naprosto obejíti bez přihlížení ke kráse a hodnotě uměleckých děl.
Ale zde má co činiti s estetickými problémy, a tedy pěstuje jakousi estetiku na vlastní pěst, a sice nekritickou estetiku.
Proto sblížení historie umění a estetiky je přinejmenším vědecky žádoucí.
Avšak moderní psychologická estetika nemůže zde býti historikům umění nápomocna.
Naopak, podle svých předpokladů musí dokazovati, že krása je zcela subjektivní a relativní a že stejně subjektivní je i souzení o kráse a hodnocení krásy.
Proti tomu je pochopitelno, že historik umění by potřeboval takovou estetiku, která by činila možným objektivní a teoreticky platné souzení o uměleckých dílech čili jedním slovem objektivní estetiku.
Tím se vnucuje otázka, je - li taková objektivní estetika možná a jaký by měla poměr ke stávající práci a metodice dějin umění.
Základní položky estetického subjektivismu jsou: krása není objektivní vlastností věcí;
je subjektivní záležitostí jednotlivce, zdá - li se mu něco krásným nebo ne.
Krása záleží na citu, dojmu, " vkusu ", krátce na duševním zážitku.
Vlastní a jediné možné studium krásy je tedy psychologická analýza estetického zážitku.
Tím estetika se stává " větví užité psychologie " nebo " speciálním odvětvím vědy o hédonice ";
nebo dokonce " její úloha je čistě fyziologická;
má - li estetika analyzovat krásno, znamená to, že má zkoumat pochod, kterým se v nás dějí stavy požitku ".
Nejenom dojem krásy je subjektivní a individuální, nýbrž i estetický soud o krásnu je subjektivní a nemá teoretické platnosti.
Konečně i estetická hodnota je typicky relativní, odvislá od individuální žádosti nebo uspokojení, od emocionální polohy, okamžité potřeby nebo stálého temperamentu hodnotící osobnosti.
Tedy i estetická hodnota je naší subjektivní záležitostí.
Podle toho byla by nemožná jakákoliv věda o krásnu.
Má - li býti krása předmětem poznání, musí býti možno platné souzení o ní, musí býti překročen relativism a subjektivism hodnocení.
Pokusy o to byly už činěny přehojně, ale bez výsledku;
pozice subjektivismu je vskutku příliš bezpečná.
Nicméně jakási cesta k objektivitě zbývá: je to studium estetického předmětu.
Jeho ráz lze ukázati na tom, co dosud platilo za nejsubjektivnější: na estetické hodnotě.
Požadavek, aby některé umělecké dílo, i kdyby vskutku sebeobecněji se líbilo: tedy řekněme nějaký Raffael, jeho Sixtina nebo Disputa, bylo bezpodmínečně a od každého, kdo to vážně s krásou myslí, uznáno za krásné, je dogmatický a nesmyslný.
Jsou lidé, kterým se Raffaelovo dílo zdá nudné, povrchní, akademické - a nejsou to lidé, kteří by to s uměním vážně nemysleli.
Takové neuznání není zanedbatelné;
Raffael jím ovšem odčiněn není;
ale onen soud, i kdyby byl sebeosamělejší, nemůže být vyvrácen ani umlčen.
Fakticky tedy hodnota Raffaelova díla není obecně platná a v tom smyslu objektivní;
i vzniká otázka, lze - li vůbec něco bezesporného o jeho hodnotě říci.
Čteme - li o Raffaelovi Wölfflina nebo Strzygowského, vyciťujeme, jak oba Raffaela hodnotí: s láskou, s vysloveně osobním vkusem;
dojem, jemuž dávají přednost, je dojem klidu, vyrovnání, harmonie a jasnosti;
v tom všem zůstávají na půdě své subjektivity.
Ale krok za krokem vyvíjí Wölfflin tento dojem z Disputy nebo Školy aténské;
u Disputy mu odpovídá centralita a zastřená symetrie, nenásilné svedení pohledu do středu;
v popředí motivy bohatého pohybu, v pozadí motivy klidu;
linie se spojují bez přeřezávání, žádná z postav není ve své názornosti utlačena jinou, takže přímá vazba se pojí se samostatností jednotlivých figur;
plasticky dominující postavy, ukazuje dále Strzygowski, rozčleňují obraz jako pilastry a zdůrazňují pohyb do středu.
Tyto a jiné faktory jsou to, které zakládají dojem harmonie, slavnostní vyrovnanosti a klidného řádu u Disputy;
porušení kteréhokoliv z nich by lomilo dojem a rozrušovalo celek.
Tedy hodnota Disputy je podmíněna oněmi faktory;
jakmile uznáme krásu díla, musíme bezpodmínečně uznati též relevanci oněch formálních momentů pro tuto krásu.
A nyní může přijíti odpůrce a říci " mně se Raffael nelíbí ";
ale existenci a objektivní souvislost oněch momentů by popříti nemohl, ani jich relevanci pro hodnotu od jiných uznávanou.
Je ostatně možno, že se Wölfflin mýlí, že nalézá na Disputě něco, co tam není, a musí být opraven;
nebo neuvádí vše, co na ní je a má vztah k hodnotě celku, a pak může býti doplněn: v každém případě lze si však mysleti objektivně správné a úplné nalezení momentů, jež jsou relevantní pro krásu díla, ať už je tato subjektivně uznávána, nebo ne.
Ale zatímco v případě Disputy je momentem hodnoty uklidněnost, je jím v pokročilém baroku nezadržitelný pohyb;
tam jasné rozčlenění, zde kompaktní šerosvit;
tam harmonie, zde intenzita atd.
A přece i tyto barokní znaky jsou momenty krásy;
nic není o sobě krásné v tom smyslu, že by vylučovalo estetickou relevanci svého opaku;
žádný moment není o sobě hodnotný.
Tedy udání momentů krásy neznamená výčet o sobě krásných a hodnotných součástí krásy.
Momenty hodnot nejsou samy hodnotami.
Nejčastější teoretická chyba, která se děje při analýze umění, je ta, že " momenty " dostávají citovou příchuť hodnocení, tak např. termíny " příroda ", " pravdivost ", " harmonie " atd. donekonečna.
Vlastní hodnota je nedělitelná, nemá částí a údů, je to cit a zážitek.
Ale její momenty mají vztah k ní, podmiňují ji a v tom smyslu ji zakládají;
kdyby jich nebylo nebo kdyby byly porušeny, byla by patrně zrušena nebo snížena i citová hodnota zážitku.
Ale zároveň tyto momenty jsou zcela závislé na zážitku krásy.
Podle toho, jak jsme zažili věc, můžeme říci, co na ní je.
Kdo by pozoroval Stance bez estetické emoce, nemohl by pochopitelně vystihnout vlastnosti závažné pro jejich krásu;
byly by mu stěnou, kvantitou, mnohostí a figurami bez dalšího a podstatnějšího vztahu.
Teprve estetickou emocí otevírají se vztahy těchto dat navzájem i ke kráse celku;
ale tato emoce, hodnota čili krása není zachytitelná;
jediné, co lze vykonati, jest připoutati ji k objektivním momentům, které právě skrze ni byly zdůrazněny a vyzdviženy.
Jsou to určité komplexní kvality, jichž nemůže nalézt oko esteticky nezaujaté, a které nicméně jsou teoreticky platny, jakmile jsou jednou fixovány v soudech.
Je možno nebýti dojat Disputou, a přesto není možno zcela neuznati to, co o ní konstatuje Wölfflin;
zde právě přestává libovůle a relativism.
Důležitý je poměr " momentů " k hodnotě.
Momenty nejsou ani části nebo složky hodnot, ani vlastnosti hodnot.
Jsou to složky a vlastnosti hodnoceného předmětu;
neodnášejí se přímo k hodnotě předmětu, nýbrž k předmětu hodnoty, k tomu, co v zažití hodnoty tvoří předmětnou stránku vědomí.
Tím je alespoň naznačena oblast možné estetické objektivnosti.
Esteticky objektivní je estetický předmět, totiž úhrn všech v estetickém zažití vystupujících představ, které jsou relevantní pro zakušenou krásu.
Esteticky objektivní je dále takový soud, který tento předmět rozvíjí a fixuje v platných poznatcích.
Konečně esteticky objektivní jsou ty předmětné momenty, jichž skutečná existence je evidentní, ale jejichž vztah k estetické hodnotě je prvotně kladen jen zažitím krásy.
Toto přihlížení k předmětu je zvláštní typ estetického chování čili estetické recepce, který jest lišiti jak od subjektivního požitku, tak od subjektivního hodnocení.
Na rozdíl od těchto lze jej zváti metodickou recepcí nebo krátce estetickou metodou.
Estetická metoda je ten druh estetické recepce, jehož vědomým cílem je co nejdokonalejší ozřetelnění, uvědomění nebo určení estetického předmětu;
tento není zde bezprostředně dán, nýbrž hledán cestou metodické objektivace.
Tato metoda jest " rozumění ".
Rozumění je něco jiného než bezprostřední požívání nebo osobní hodnocení.
Tak např. po bezprostředním styku s někým, tedy po přijetí jistých dat řekneme: ten člověk se mi líbí nebo nelíbí, a rozpomínáme se na nějaké jeho slovo a jednání, na dané jednotlivosti, a z nich odhadujeme jeho " pravou " povahu.
Při všem sdělování a zdůvodňování posudků činíme pokusy vztáhnouti jednotlivá pohotová data k posouzené celosti, k podstatě věci.
Pak teprve říkáme, že člověku nebo věci rozumíme.
O " rozumění " mluvíme všude tam, kde poznáváme jednotlivosti a momenty sub specie celku, individuality a povahy věci.
" Rozumění " je svůdné slovo a ještě svůdnější zkušenost.
Kdo někdy se kriticky zaměstnával uměním, může znáti zvláštní fakt: že mnohdy pozoruje a požívá dané dílo, hodnotí a studuje je a konečně unavuje se na něm, aniž by mu bylo jasno, co by o věci mohl říci a jak ji vystihnout;
že teprve někdy později, při pouze myšlenkové prezentaci, se dostavuje hledané řešení: struktura a individuální zákonitost díla jsou rázem nalezeny.
Rozumění má tedy velmi často spíše ráz invence než recepce.
Jindy se zdá, jako bychom bezprostředně jen citem a tušením vnikali do nitra věci, a přitom hlouběji a jasněji než cestou myšlení.
Proto odvoláváme se vzhledem k rozumění a interpretaci na divinační schopnost;
nalézáme tu " závěr do nepoznatelna, pro nějž není jiné jistoty než intuitivní ".
Zde však je " rozuměním " míněná jistá metoda myšlení.
Metoda pak nemůže počítati s divinací, tak jako národní hospodářství nemůže počítati s pomocí boží.
Rozumění je myšlení, které směřuje k povaze předmětu, a tedy se jí řídí a k ní se co nejdokonaleji přizpůsobuje.
Ať je tato adaptace myšlení k danému problému intuitivní, nebo diskurzívní, je konečně lhostejno.
Rozumění není hodnocení, nedokazuje soudy o kráse, není nejvyšší stolicí pro chválu a hanu.
Avšak ježto je objevitelské, ježto nalézá objektivní souvislosti a komplexy dotud nepoznané, dává neustávající příležitost k novým reakcím subjektu, k novým hodnocením, a tím k růstu a pohybu hodnot.
Estetické rozumění je obecný typ estetické recepce, jehož cílem je co možná objektivní prezentace estetického předmětu;
přičemž " estetický předmět " znamená věcně fundovanou jednotu a souvislost estetických dat, tedy skutkovou povahu věci;
a přičemž " objektivní " prezentace je ta, která je zamířena k předmětu všemi prostředky zkoušky, kontroly a srovnávání, a tím překračuje bezprostřední ( subjektivní ) estetickou recepci směrem metodické objektivace.
K objektivnímu porozumění vskutku nestačí reflektovat o daném předmětu;
je nutno vraceti se k němu, přezkoušet jej a srovnávat své nálezy o něm s jeho daty.
Dále tou měrou, jakou je předmět pochopen ve své povahové zvláštnosti, je odlišen ode všech jiných.
Proto srovnávání je přirozený prostředek metody rozumění.
Tím jsou zároveň získávány jednak skupiny podobností, jednak pojmová určení společná těmto skupinám estetických předmětů.
Tím stává se rozumění estetickou pojmotvorbou.
Pak ovšem sám termín " rozumění " je příliš rozplývavým slovem.
1.
Objektivní metoda estetická.
" Rozumění " je objektivní metoda estetická především v tom smyslu, že je výhradně zamířena k samotnému estetickému objektu, a tedy se co možná podle něj spravuje.
Dle Dessoira základní kritérium objektivnosti je, že " všechno objektivní staví se neodvisle proti zažívajícímu subjektu tím, že sleduje vlastní zákonitost ".
Podobně je tomu i zde:
" Nese - li v sobě estetické bytí zvláštní zákonitost, má tím objektivní skutečnost...
V malbě není zrcadlen nahodilý pohled na kupu nahodilých věcí, nýbrž vyjadřuje se v ní zákonitost, jež překračuje vše jednotlivé.
Mezi částmi účinkují vztahy názorně nutného druhu;
estetická hodnota částí je spojovací hodnota. "
- Zkrátka umělecké dílo stává se nám do té míry esteticky objektivním, v jaké postihujeme jeho organizaci a uzákoněnost.
Ale tato zákonitost není předmětem požitku, nýbrž rozumění.
Kdyby byla něčím porušena, byl by požitek ovšem snížen nebo zrušen;
ale v požitku samotném o ní vůbec nevíme.
Estetická objektivnost není tedy dána v prvotním dojmu, nýbrž nalézána cestou metodického studia předmětu.
2.
Individualizující metoda estetická.
Umělecké dílo, píše Wolf Dohra, je možno poznávati dvojím směrem.
Jednou je cílem vykázati v něm působnost obecného zákona.
Jakmile je tento nalezen, hasne zájem na jednotlivém díle.
Poznání zákona bylo cílem, umělecké dílo jen prostředkem k cíli.
Tak postupuje psychologická estetika, jež odlišuje estetické zažití od ostatních psychických faktů a stanoví znaky a typy estetického požívání.
Pro ni jsou umělecká díla jen doklady, v nichž vyhledává, co je všem společno.
Za druhé však lze se zajímat o umělecké dílo jako o jednotlivý útvar v jeho individuální struktuře, jako o jedinečnou uměleckou událost.
Ta ve své plnosti a faktické nekonečnosti zůstává účelem bádání.
" Pro individualizující estetiku je umělecké dílo komplex objektivních podmínek, jednota, která existuje neodvisle od apercipujícího subjektu. "
Objektivní metoda je vskutku individualizující.
Rozumění směřuje k povaze věci;
obrací se k předmětu v jeho individualitě a samostatnosti;
hledí vystihnout jeho vnitřní jednotu a celost;
odlišuje jej od ostatních a neodhlíží od jeho konkrétní plnosti: to vše jsou rysy individualizace.
Ovšem ale objektivní metoda je zároveň pojmotvorná a tím zobecňující.
Čím přesněji je určen některý částečný obsah, tím spíše bude nalezen a ztotožněn, kdekoliv se fakticky vyskytuje.
Objektivní metoda je rozlišovací a srovnávací;
neizoluje, nýbrž nalézá vztahy.
Ale i když je jejím předmětem něco poměrně obecného a abstraktního, třeba " gotika ", není to jenom generalizace, něco jako druh nebo rod v přírodopise;
nýbrž gotika sama je individuum určité konkrétní povahy, k němuž se katedrály v Chartres, Amiensu, Uhnu atd. mají jako výrazy a projevy jednoho člověka k jeho povaze.
Podstatné však je, že když z mnoha činů poznáme povahu člověka, rozumíme daleko lépe každému jednotlivému z jeho skutků i pouhých náznaků jednání;
a že když srovnáváním a zobecňováním vyrozumíme povahu gotiky, rozumíme lépe a živěji každé jednotlivé památce, ba i každé její části a jednotlivosti.
Vlastní tendence rozumění je vždy individualizující.
3.
Kritická metoda.
Objektivní nebo individualizující estetika je výlučně estetika umění, naukově rozšířená kritika umění, proto lze ji jmenovati kritickou metodou.
Krásná příroda, krása skutečnosti je z ní vyloučena.
Tím narážíme na poměr umělecké a přírodní krásy.
Dle novějších estetiků, např. Meumanna nebo Lála, přírodní krása je mimoestetická, a estetická je jen krása umění.
Tím jde se rozhodně příliš daleko.
Esteticky požívati je možno cokoliv, ať je to zpěv ptáka, nebo hra houslí, ať je to teplé záření Tizianova obrazu, nebo letního večera.
Esteticky hodnotit je možno vše, co je esteticky požíváno a může být předmětem osobní reakce.
Hodnotíme a milujeme krásné věci v přírodě jako v umění.
Zcela jinak je tomu však při estetickém rozumění.
Příroda je krásná subjektivně, jakožto požitek a hodnota.
Rovněž umění je požíváno a hodnoceno subjektivně;
ale nadto je s to státi se problémem rozumění, estetickým objektem.
Krása přírody je neproblematická;
nikomu snad nenapadne ptáti se, z jakého zvláštního estetického důvodu je zde v přírodě ta či ona konfigurace barev, hmot nebo struktur, z jaké nadřazené intence plynou tyto znaky a vztahy atd.
Všechny ty otázky jsou však možny vzhledem k uměleckému dílu.
Forma skály je estetické datum, kdežto forma sochy je nadto estetický problém.
Umění je proto problematické i srozumitelné, že je dílem lidským.
Jen u člověka a jeho konání se ptáme po motivech a intencích, kterým rozumíme.
Cílem rozumění je vždy něco lidsky vnitrného.
Zde se neptáme po zevní příčině a kauzální souvislosti, nýbrž hledáme vnitřní, estetický důvod a estetickou souvislost.
" Estetické " je ve světě čistě lidský element;
tedy i objektivní oblast estetická je objektivně lidská: je to umění, a nikoliv příroda.
Ale je tu ještě jiný důvod.
Objektivní metoda je zamířena čistě k estetickému předmětu.
Tento však je v subjektivních dojmech individuálně různý;
každý požívá svůj předmět, se svými asociacemi, hodnotami atd.
Rozumění může tedy mít jen tehdy objektivní smysl, vztahuje - li se k předmětu, jenž není podmíněn a alterován žádnou subjektivní recepcí a žádným variabilním dojmem, je na nich podstatně nezávislý a stojí proti nim jako samostatné estetické bytí.
Takovým estetickým předmětem příroda není, její krása pochází jen z nás.
Proti tomu umělecké dílo samo pro sebe je estetický předmět nezávislý na poživateli, ale kladený umělcem.
Umělec něco vytvářel, formoval, uskutečňoval, protože se mu to tak esteticky líbilo jakožto krásné;
jeho produkt je tedy jeho estetický předmět;
pokud jeho výtvor trvá, trvá i psychická souvislost díla s umělcem, trvá umělcův estetický předmět, ať se komu líbí, nebo nelíbí.
Diváci, dojmy a hodnoty se střídají;
dílo je zrelativněno, stává se krásným, ošklivým, lhostejným;
ale samo umělcovo dílo je přes to vše identické, samostatné estetické bytí.
Tento v protivě k imanentním předmětům subjektivních dojmů transcendentní estetický předmět je terminus ad quem estetického rozumění.
Ale je to právě jen metodický cíl a regulativní idea.
Ve skutečnosti umělec a jeho činnost nám nejsou přístupny.
Můžeme jen s veškerou jistotou rozumění předpokládat, že co je v daném estetickém případě relevantní, co patří nutně k povaze a celosti předmětu, náleží také k umělcovu estetickému předmětu.
Naleznu - li na obraze zvláštní zákonité vedení linie, světla, barvy atd., není důvodu pochybovati o tom, že je to právě to, co umělec uskutečňoval jakožto estetické a co patří k jeho estetickému předmětu.
Proti tomu mé osobní dojmy, asociace a city jsou právě mé, a nikoliv umělcovy.
Nic nám nezaručuje, že kterýkoliv dojem a požitek z díla je kongruentní s umělcovým předmětem.
Zato však vše, co objektivně esteticky v daném případě nalezneme, tedy čemu jasně a dobře rozumíme, je kongruentní s umělcovým předmětem.
Tedy příroda sama o sobě je esteticky indiferentní;
je - li estetická, je estetická subjektivně, skrze nás a pro nás.
Toliko tam můžeme hledat estetickou realitu, kde je realizován estetický cit a objektivována estetická záliba;
a to je uskutečněno v uměleckých výtvorech, v celé oblasti umění.
Když je takto vytčena možnost objektivní estetiky, lze přihlédnouti k tomu, jaký je její poměr k dějinám umění.
Dějiny umění jsou především historickou naukou;
v tom ohledu nemůže do nich zasahovati žádná estetika a žádný estetický zřetel, a je to jen čistě vědecký požadavek, aby byly co nejvíce a co nejvědoměji historií.
Ale zároveň jsou dějinami umění, mají svůj předmět společný s estetikou, a tedy i podíl na jeho problematice.
Dějiny umění uvádějí umělecká díla v historickou souvislost.
A tu může býti větší nebo menší zřetel na předmětném činiteli, na uměleckých dílech.
Umělecká díla mohou býti prostě pojata jako památky historického procesu, jako daná fakta, jež mají býti co nejpřesněji historicky určena pokud možno podle historických kritérií, jako jsou nápisy, prameny, ikonografie atd.
Zde ovšem nemá estetika čeho chtíti.
Ale umělecká díla mohou býti dále pojata právě po své stránce umělecké, jako estetické předměty, jako dějinné objektivace citu krásy.
A zde dějiny umění buď pěstují subjektivní hodnocení, nebo musejí nastoupiti objektivní metodu estetickou.
Zdá se vskutku, že dějiny umění hledají nyní tuto druhou orientaci.
" Vycházejíce od historického bádání, " doznává Strzygowski spíše za jiné než za sebe, " a nepoznávajíce jeho čistě výpomocnou hodnotu, zaměnili jsme pramen s faktem, prostředek s cílem... a nedošli k tomu, podívat se blíže na umělecké dílo samo a odtud pevně ohraničit okruh uměleckých faktů, jenž pro nás v první řadě padá na váhu. "
Zde moderní historie umění už mnoho opravila, ba lze říci, že veliký kus estetiky výtvarného umění je uložen v ní;
tím splňuje se požadavek Wölfflinův, aby " každá umělecko-historická monografie obsahovala kousek estetiky ".
V této orientaci stává se umělecké dílo problémem historie umění.
Nekritické mínění, praví Johannes Eichner, soudí, že umělecké dílo je nám prostě dáno.
Podléháme klamu, jako bychom potřebovali jen otevřít oči, abychom ihned měli pravý a plný umělecký obraz jako pohodlné vlastnictví.
Historikovi umění však není materiál bezprostředně dán;
jde mu o správné pojetí věcného faktu, jejž je na uměleckém obraze viděti;
dále o postřehnutí a sledování umělcových úmyslů co do zamíření a vedení pozornosti.
Nejdůležitější však je fakt, že umělecké dílo není souhrn jednotlivostí, nýbrž systém.
V organizované výstavbě díla sestává to, co je vlastně umělecké na obraze.
A proto úkol historika je nalézt plán této skladby, vnitřního členění a jednoty, čili, podle Eichnera, původní historický obraz.
Teprve prostředky myšlenkové fixace je historický výtvor uchopitelný a pozvedá se z proudění zážitků a změny věcí.
Zároveň pak pozvedá se z bezprostředních dojmů, které zachované dílo v nás vyvolává.
Tak myslíme si historický obraz jako takový, který co do své původní skutečné povahy je předem pro nás neurčitý a má býti určen teprve zkoumáním.
Badatel chce dospěti od subjektivního zážitku k objektivnímu určení, k objektivnímu faktu historického obrazu.
Co bezprostředně a názorně zažije, vztahuje na obraz jednou provždy odlišený od receptivního zažití, a činí tak mimooptickou instancí, aktem souzení.
A tak historický obraz nejenom není dán a je teprve úkolem určení, nýbrž je dokonce výtvorem umělecko-historického myšlení.
Historické výtvory umění, končí Eichner, jsou našemu bezprostřednímu zážitku zcela nepřístupny.
Nezbývá nám než fixovat je v myšlení a určovat jich povahu v soudech.
Přitom nesmíme očekávati, že svým určováním vyčerpáme nekonečnou složitost optických zážitků.
Pouze ve stále naléhavějších a užších určeních můžeme vystihnout, co historický obraz obnáší;
jeho úplná určenost je v každém případě cíl nikdy nedosažitelný.
I když historické obrazy nesmějí být považovány za něco daného, nejsou nikterak produktem hry našich myšlenek.
Jsou něčím objektivním, a všechny aktivní metodické zákroky slouží jen tomu, aby bylo vyhověno objektivnímu stavu věcí.
Není - li tedy umělecko-historický předmět sice dán dochovanou věcí a bezprostředními dojmy, je přece jeho pojem a jeho určení kladeno těmi fakty jako úkol.
To tedy je náš kritický pojem umělecko-historického objektu.
Ale v tom také poznáváme náš pojem estetického objektu;
jenže tento je nehistorický, neodvislý od specifického historického hlediska, založený na zvláštním estetickém chování.
A tu se zdá, že Eichner podložil estetickému objektu historickou kvalifikaci, patrně proto, že jej vyhledal v oblasti historie umění, nicméně neprávem;
neboť objekt zcela nehistorické kritiky umění je povahově týž.
Eichnera zavedl podle všeho fakt, že historie umění se nedrží jen estetických faktorů díla, že hledá prameny, doklady a jakákoliv svědectví vztahující se k historickému umělci, jeho dílu a jeho dějinnému okamžiku, a jimi určuje a vysvětluje umělecké dílo.
Jinými slovy, Eichner nerozlišil estetickou a historickou práci dějepisce umění.
Děje se ovšem stále, že estetická analýza díla, kritika stylu, formální rozbor atd. slouží dějepisci k historickému určení díla, k jeho připsání určitému umělci nebo určité vývojové fázi.
Naopak může historické určení díla, podmínek jeho vzniku, osobnosti jeho původce, jeho životního prostředí atd. přispěti k estetickému pochopení díla.
Ale ať slouží estetická metoda historické, nebo naopak, nestává se ta metoda onou a nemá s ní býti zaměňována.
Estetická metoda omezuje se výhradně na umělecké dílo nebo na srovnávání uměleckých děl;
nepřekračuje tedy hranic estetických faktů, drží se toho, co je esteticky přítomno v uměleckých dílech a z nich samotných vyrozumitelno.
Proti tomu historická metoda překračuje estetický fakt všemi směry, těží z mimoestetických dokumentů atd.
Obě metody se nevylučují, jsou vždy schopny kombinace k určitému poznávacímu účelu.
Důležitější než tyto výhrady je Eichnerovo stanovení metodické povahy umělecko-historického, resp. estetického objektu.
Estetický objekt není dán;
a pokud si historik umění vůbec klade umělecké dílo jako umělecké, jako specificky estetické mezi ostatními výtvory lidskými, musí je učiniti předmětem zvláštního zpracování, zvláštní předmětné metody.
Že se tato práce u historiků umění skutečně děje, toho doklady jsou na každé stránce všech autorů - už nejjednodušší charakteristika náleží sem;
ale daleko nejvýrazněji právě u moderních historiků, a stačilo by uvésti třeba Wickhoffův popis náhrobku Hateriů nebo Rieglovu charakteristiku kaple Mediceů či Konstantinova oblouku, Wölfflinův výklad o Raffaelovi nebo Schmarsowovy korektury Rieglových kritik stylu jako dostatečné příklady vědeckého zaujetí pro tuto práci.
Ale rozhodující je, jak se tato práce děje;
děje se metodou, jejíž ráz je dán co nejdokonalejší adaptací nebo nejurčitějším zamířením k předmětu, k uměleckému dílu, k estetické skutkové povaze díla - metodou kritické objektivace čili směrem objektivní prezentace.
V tom smyslu není vůbec historie umění bez estetické metody;
jenomže tato metoda může státi více nebo méně v popředí, může sloužiti interesu historickému nebo podřaditi si jej;
je věcí historie nebo historiků umění, jaká role jí má příslušet v dějepisné práci - její existence a ráz tím alterovány nejsou.
Avšak každá historie má v sobě kus historismu či historické skepse.
Vše lidské je historické, podmíněné dobou a platné jen pro svou dobu.
" Co lze ( na uměleckém díle ) nadčasově zjistit, " praví Max Dvořák, " je jen to, co je neumělecké, materiál, masa, technika.
Uchopení vlastního uměleckého faktu není však a priori nikdy objektivní, nýbrž naopak, zcela subjektivní nebo lépe řečeno zcela libovolné...
Kritika uměleckého faktu má jen potom průkaznou moc, když znamená výsledek historického řetězu důkazů a vyplynula ze srovnání uměleckého díla se stylisticky příbuznými, časově, lokálně i individuálně blízkými památkami. "
Je tedy možno jen jedno z dvojího: buď subjektivní, nebo historické pojetí.
Historii umění pak " nejedná se o to, pozvednout subjektivní pojetí na vědeckou normu, nýbrž uvést subjektivně a časově podmíněný účinek na jeho historické příčiny a tím jej přeměnit v historické poznatky. "
První účinek, od kterého historik vychází, je účinek díla na něho sama;
to však je pro něj estetický, a nikoliv historický fakt, a jeho vyjádření je estetický, a nikoliv historický soud.
Dále i vše, co je na díle pro tento účinek relevantní, je nehistorické: je to " vlastní umělecké faktum ", sama umělecká povaha díla, vyjádřená ve svých trvalých, především formálních momentech.
" Při čistě formální analýze musí býti přítomna vůle k objektivaci, která hledí abstrahovati od toho, co je historicky podmíněno v umělci i poživateli. "
Jaký je tedy vzájemný poměr historické a estetické práce?
1.
Historikové zpravidla obé ostře oddělují.
" Estetika je systematická disciplína, historie umění jí být nemůže. "
Dějiny umění probádávají, co je zvláštní, estetika klade hlavní váhu na obecné;
historie umění pozoruje umělecká díla v jich izolovanosti, původní zvláštnosti a časové nebo místní podmíněnosti, kdežto estetika studuje, co je všem společné ve vzniku a účinku, tedy obecně lidské elementy uměleckých děl.
Estetika je věda zákonů, historie věda faktů.
Ale jaká estetika?
Existuje systematická estetika, ale bez skutečných zákonů;
psychologická estetika, ale bez vlastního uzavřeného systému.
Stanoviti obecný poměr dějin umění a estetiky není možno;
skutečný poměr je namnoze ovšem lhostejnost bez jakékoliv solidarity.
2.
Jiní žádají, aby estetika ( nebo " obecná věda o umění " dodala historii umění systematický nebo pojmový základ.
" Dějinný materiál faktů předpokládá pro své pojetí systematických pojmů. "
Bez systematiky pojmů " ocitá se historie umění v nebezpečí vůbec nejednat o uměleckých faktech ".
Má tedy historik umění vybírati své pojmy z nějaké systematické estetické nauky?
Historie umění na takový systém dosud nečekala a nemůže čekati.
Potřebuje pojmu, jakmile najde nový obsah;
a ježto je objevitelská, potřebuje stálé produkce pojmů.
Z toho ovšem vzniká snad roztříštěnost terminologie, ale nikterak ne anarchie historické nauky.
Neboť nikoliv systém, nýbrž metoda je vodítkem.
Estetická metoda je zamířena k estetické povaze umění, řídí se jí a přimyká se k ní co nejtěsněji.
Historie umění nepotřebuje tedy základních a obecných pojmů od estetiky, nýbrž má sama v sobě nalézti jako poslední záruku estetickou metodu, jež je vlastním zdrojem pojmů.
Tím je vytčen poměr " estetiky " k historii umění: dějiny umění jsou samy estetickou naukou v mezích svého užití estetické metody.
Mezi historickou a estetickou metodou je poměr součinnosti.
Dějiny umění nemohou zůstati bez estetického rozumění;
vývoj umění je změna povahy umění, a tedy poznání vývoje předpokládá znalost estetické povahy jednotlivých stylů nebo děl.
Na druhé straně studium vývoje umění obsahuje analýzu uměleckých děl;
historie nalézá stejnosti, změny, nové momenty atd. už tím dostává se uměleckým dílům vnitřního rozčlenění.
Dále historie poznává původce, vznik a prostředí díla;
to vše není beze vztahu k povaze výtvoru.
Věříme, že život a osobnost umělce nejsou něco cizího dílu;
jsou nepřímo klíčem k němu, alespoň tam, kde nestačí přímá recepce nebo potřebuje kontroly.
Mezi historií a estetikou umění je tedy vždy možná spolupráce.
Ale zároveň existuje protiva mezi estetickým a historickým stanoviskem.
Dějiny umění snaží se vřaditi umělecké dílo do vývojové souvislosti.
" Nikoliv umělecké dílo o sobě je předmětem historického bádání, nýbrž umělecké dílo na určitém místě, které mu ve vývoji náleží. "
Proti tomu předmětem estetického zájmu je umělecké dílo samo pro sebe.
Zde se trvale rozchází historie a estetika.
Objektivním měřítkem dějin umění je historický význam díla, totiž jeho vliv na další produkci nebo jeho extenzívní účinek na víceméně široký okruh historických současníků a následovníků.
Proto např. " umění malajských ostrovanů je pro dnešní dějiny umění daleko méně důležité než třeba západnické umění merovejské doby ne proto, že bychom je měli níže oceniti - k tomu nám schází jakékoliv měřítko -, nýbrž proto, že historicky z hlediska našeho vývoje umění bylo daleko méně účinné. "
Proti tomu pro čistě estetický zájem je malajské nebo kterékoliv jiné umění stejně důležité;
předpokladem jenom je estetický účinek na mne.
Tento rozdíl estetické a historické pozornosti k faktům je naprosto charakteristický.
Problém historie umění je vývojová souvislost uměleckých děl.
Ale souvislost s čím?
Tu je celá řada pojetí a směrů.
1.
Především umělecká díla souvisejí kauzálně navzájem.
Každý nový výtvor přijímá něco z předchozí tvorby a má vliv na následující.
Ale je tu souvislost nejen ve stejnostech, nýbrž i ve změnách: nový moment je buď plným vyvinutím některého latentního momentu předchozí tvorby, nebo reakcí na něco, nebo opomíjením něčeho, co se v minulém umění přežilo;
nebo dokonce návratem k ještě starším fázím umění.
Tedy každé umělecké dílo vzniká a rodí se z umění, je určeno vlastní souvislostí umělecké produkce.
Existuje nepřetržitá kontinuita od díla k dílu, od stylu ke stylu.
Proto pro každý umělecký fakt má historie vyhledati příslušné antecedens v jiném uměleckém faktu.
Tato kontinuita vnucuje myšlenku, že vývoj umění má své motivy v umělecké činnosti samotné: odtud termín " vývoj umělecké vůle ".
Zároveň je tím dána jednota vývoje, jednota umění vůbec;
nikde nepočíná zcela nové umění, nezávislé na předchozím;
vše umění je jednoho původu a jednotného postupu.
To stanovisko je nejvyjádřenější u vídeňské školy.
2.
Každé umělecké dílo souvisí příčinně s umělcem, jenž je uskutečnil;
náleží do historické souvislosti jeho osobního života;
je určeno jeho povahou, zážitky a osudem.
Vždy je vnitřní zkušenost zdroj, z něhož plynou všechny části uměleckého díla.
To je stanovisko Diltheyovo.
Ale zároveň je to základ každé biografické metody.
Umění vzniká a rodí se z umělce;
jíti k jeho vzniku a k jeho skutečné souvislosti znamená určiti jeho místo v životní zkušenosti umělcově, nalézti psychické jádro, z něhož vyrůstá, nebo vnitrnou událost, jejímž je výrazem.
Z tohoto stanoviska každé umělecké dílo je jenom článek individuálního kontinua, života umělcova.
Ale vůči všem jiným výtvorům je něco absolutně nového a původního, nerozložitelného na vlivy a zevní shody;
každá osobnost je neredukovatelná, " známka génia je iniciativa ".
Dějiny umění stávají se dějinami individualit, historií héroů;
jejich forma je monografická.
3.
Každé umělecké dílo je historický produkt své doby.
Nestojí izolovaně ve světě;
je spjato se zvyky a kultem, životními formami, vládnoucími potřebami atd.
Umění je produkt rasy, prostředí a historické chvíle;
to je stanovisko spojované se jménem Taineovým;
bráníme - li se však slovu " produkt ", je umění aspoň sociální funkcí nebo funkcí dobře organizovaného společenství.
Umění neustále se rodí z podmínek mimouměleckých, z kontextu praktického a kolektivního života, z chtění a potřeb lidstva.
Kauzální souvislost spojuje tyto kulturní podmínky, ale nikoliv umělecká díla navzájem.
Dějiny umění vplývají do univerzálních dějin.
Umělecko-historická kauzalita je tedy trojí, ježto každé umělecké dílo má své dějinné místo jednak ve vývoji umění, jednak ve vnitřním životě umělce a jednak v historickém pohybu kultur.
Tomu odpovídají různé koncepce historické;
každá z nich se adaptuje skutečnosti a vystihuje ji, ale vždy jen po určité stránce;
jsou to koneckonců umělá zjednodušení, pokusy o úpravu skutečnosti za účelem dosažení příčinné souvislosti.
Každá ve svém směru důsledná historie umění má tendenci zjednodušit projednávanou realitu pod nátlakem svého kauzačního vzorce.
Proto vždy zůstává místo pro nauku o umění, jež pracuje bez předpojatých hledisek.
Konečně kauzální souvislost nemá vůbec co činiti s estetickou povahou umění.
Umělecké dílo, praví Jonas Cohn, je svět pro sebe;
v tom spočívá zvláštní hodnota krásy, že zde přestává všechno další chtění, všechen neklid.
Umělecké dílo je pro sebe jsoucí a v sobě spočívající celost.
Proti tomu problém dějin umění záleží v tom, že má býti dán souvislý vývoj oblasti, jejíž vůdčí hodnota přeřezává každou souvislost jednotlivých hodnocených předmětů.
Estetická hodnota izoluje jednotlivé dílo, kdežto dějiny umění jsou možný jen tehdy, jsou - li umělecká díla pozorována jako články jednoho vývoje.
V tom prý tkví paradoxie dějin umění.
Estetické hledisko se přimyká skutečnosti právě tím, že odhlíží od vývojové kauzální souvislosti.
To jest jeho způsob držeti se věci.
Každé umělecké dílo je pro ně samostatná, v sobě uzavřená estetická skutečnost.
Nicméně tím se nepřehlíží, že každé umělecké dílo z něčeho vzniká a vyrůstá.
Ale tento původ díla je pojímán jako dílu imanentní, jako v díle vyjádřený.
Tak třeba umělecké dílo vyrůstá z obecné formové půdy stylu;
historie pak se táže, jaké místo má dané dílo ve vývoji toho stylu;
proti tomu estetické pojetí shledává, co obecně stylového dochází v daném díle výrazu.
Nebo historická metoda může uvésti v kauzální souvislost zvláštní cítění národa nebo doby a ráz příslušného umění;
proti tomu estetická metoda nalézá, jaké zvláštní cítění se tu vyslovuje v dílech samotných.
Konečně dějiny se mohou ptáti po životě a povaze autora jakožto po příčinách díla;
čistě esteticky se však ptáme, jaký duch, jaká psychická individualita se vyjadřuje v daném díle.
Historie přihlíží k tomu, co je před uměleckým dílem, po něm a po jeho okraji;
estetické zkoumání si však všímá jen toho, co dané dílo samo obsahuje, ale také všeho, co esteticky obsahuje.
Historicky vzato je umělecké dílo průsečík více příčinnostních řad;
esteticky však jsou tyto příčiny obsaženy v díle samotném a v něm nalezitelný.
To je typicky nehistorické, estetické pojetí.
Objektivní estetika tedy je teoretické, nehistorické studium uměleckých děl, přihlížející k jejich estetické, individuální, skutečné povaze.
Podle toho každá kritika dosahující čiře teoretické úrovně, všechny formální analýzy, monografické studie atd. náležejí do objektivní estetiky.
Při zakládání objektivní estetiky není nic nutno popříti z předpokladů subjektivismu.
Ale jako všude, existuje i v okruhu estetických faktů vzestup od subjektivity k objektivnosti.
Jeho směr je udán ideou estetického předmětu.
Tím přestává kontroverze s psychologismem.
Psychologie je v právu, přisuzuje - li si studium estetického dojmu a hodnocení.
Jen estetický objekt uniká psychologii.
Je - li však vše, co je nám esteticky bezprostředně dáno, subjektivní, zůstává ještě celý okruh toho, co nám není bezprostředně dáno: soudy popisné a analyzující, kritika a rozumění, a prezentovaný obsah těch intelektuálních funkcí, estetický předmět.
Zde tedy lze založiti estetiku nepsychologickou, jež pracuje nikoliv s dogmatickým nebo naivním předpokladem, nýbrž s metodickým cílem objektivnosti.
Tím, že objektivita v estetických problémech není předpokládána, nýbrž naukově hledána, jsou odstraněny noetické potíže, jež posud vázaly každý pokus o vykročení z estetického subjektivismu.
Přitom nejde o založení zbrusu nové vědy, všeobsáhlé objektivní estetiky, která by činila zbytečným každé jiné zpracování estetických problémů.
Věda zde míněná existuje, byť v seberoztříštěnější formě a pramalé ustálenosti, a je schopna postupného zpracování a vývoje.
V umění samotném není pokroku;
nemůžeme se honositi, že naše umění je lepší a hodnotnější než umění před sto nebo tisíci lety;
je jenom jiné.
Ale ani subjektivní estetický život se nestává v době vyšším a vyspělejším, spíše naopak.
Jediné pokroku schopné ve věcech krásy je rozumění;
samo jsouc moderního data, stává se stále méně naivním a méně povšechným;
formální analýzy nabývají jemnosti a určitosti, kritéria se množí a zostřují, poznatky jsou postupně podrobnější i soustavnější.
Nejspíše je to viděti tam, kde dosud jedině kritika umění byla pěstována vědecky, totiž v moderní historii umění.
Tento fakt vývoje je nejlepším potvrzením obecných položek naší práce. | pomer_es |
Autor: Čapek, Karel, Název: Objektivní metoda v estetice se zřením k výtvarnému umění, Žánr: odborné texty
OBJEKTIVNÍ METODA V ESTETICE SE ZŘENÍM K VÝTVARNÉMU UMĚNÍ
( 1915 )
I. Základní otázky
Estetický subjektivismus
V obyčejném životě mluvíme o krásných a nekrásných věcech, jako kdyby krása byla něco, co je navzájem odlišuje a co jim objektivně náleží jako zvláštní vnímatelná vlastnost.
Líbí - li se nám věc, je to, jako bychom poznali tuto její kvalitu a bezprostřední jistotu.
Ale již ve zkušenosti se ukazuje, že táž věc může se mně líbit, a jinému nelíbit, nebo může se mi líbit dnes a zítra už ne;
jednou ji uznáváme za " estetickou ", a jindy ne, a přece nezměnilo se přitom ani to nejmenší na jejím objektivním stavu nebo na jejích vlastnostech.
Různé lidské věky a stavy, různé rasy a doby se rozcházejí donekonečna v tom, co pokládají za krásu;
nálada, zvyk, temperament nebo vzdělání alterují krásu věcí, ale ne věci samy.
Tak přišlo se k náhledu, že o kráse rozhoduje lidské nitro, cit, " vkus ";
krása netkví tedy na objektech samotných;
záleží zcela na dojmu poživatele, zdá - li se mu něco krásným, nebo ne.
Jenom pro náš cit a skrze něj jsou předměty krásné.
Byly ovšem učiněny pokusy ukázati, že různost vkusu má své hranice.
Formalistická estetika herbartovců dokazovala, že jsou poměry mezi počitky nebo představami, které jsou absolutně krásné.
Každému líbí se spíše harmonie než nesouzvuk, symetrie než asymetrie, jednota než nejednotnost atd.
To však jsou jen povšechné formy, které nevyčerpávají estetickou zkušenost.
Jsou případy, kdy se více líbí nesouzvuk, asymetrie nebo konflikt.
Tedy i záliba v čistých formách je relativní.
Zcela jinak směřuje k témuž cíli experimentální estetika Fechnerova, která zjišťuje statisticky ty elementární formy, které se líbí co největšímu počtu lidí.
O kráse však nerozhoduje hlasování.
Sám pak psychologicko-estetický experiment, jak ukazuje Sega, není nástrojem k získání početního průměru, jenž zastírá nalezené faktické variace, nýbrž právě k nalezení individuálně různých momentů, jež dovolují nahlédnouti do subjektivních podmínek záliby.
Experimentální estetika " nemá stanovit nejkrásnější poměry, nýbrž odpovědět na otázku, co se děje ve vědomí během estetického zážitku ".
Koneckonců však statistická i formalistická estetika mimovolně ukazují, že stejnost vkusu má své hranice;
je vázána na okruh několika povšechných forem, jež vyvolávají jen velmi neobsažné a velmi neurčité estetické dojmy;
elementární formy nejsou vůbec případy skutečné krásy, nýbrž nejvýše mezné případy estetické záliby.
Dojíti od nich ke složité kráse věcí je stěží možno;
" estetický elementární dojem je druhově jiný než složitý estetický fakt ";
" musí být připuštěna možnost, že např. malba s mnohými postavami vyvolává mnohem jednodušší estetický proces v divákovi než z několika linií pozůstávající geometrický obrazec ".
Složité estetické předměty však rozhodně překračují hranice stejnosti vkusu.
Krása tedy je věcí osobního vkusu, a " objektivní princip vkusu není možný ".
To je výsledek zkušenosti a zároveň stanovisko filozofické estetiky.
" Nimbus krásy, jenž je propůjčován předmětům, pochází z nás, z naší lidské přirozenosti, " dle Liebmanna a dle Lotze " předmět sám není krásný v tom smyslu, že by jemu příslušela vnitrná hodnota;
teprve živý duch klamem rozestírá své teplo přes chladné světlo podoby jej rozrušující ".
Líbí - li se nám předmět jako estetický, argumentuje H. Siebeck, je to " naší věcí " a nepřidává ani neubírá to ničeho na podstatě objektu.
Subjekt má jistou svobodu tento přídavek učinit nebo ne, tj. záleží to na libovůli subjektu, postaviti věc pod estetické hledisko.
Podstata tohoto přídavku není založena v objektu;
subjekt zpracovává objekt tak, že z toho vyplývá onen přídavek estetičnosti.
Poživatel udílí krásu věcem sám ze sebe, požitek je zdrojem a místem vší krásy;
předmět sám je estetický " jen jako symbol subjektivního pochodu ".
" Veškerá krása je učiněna tím, co je jen požívajícím subjektem. "
Nic není o sobě krásné;
- teprve naše pojetí činí věc krásnou.
Krásu nelze tedy charakterizovat vlastnostmi krásného objektu.
" Estetická vlastnost předmětu je fakt, že předmět může státi v kauzální a cílové relaci k estetickému chování subjektu. "
Neexistuje tedy krása vlastní objektům.
" Krása je klam. "
To vskutku zdá se být posledním slovem filozofické estetiky.
Pak ale úkolem estetiky nemůže být zjištění objektivních vlastností krásných věcí, nýbrž studium estetiky požívajícího subjektu.
Psychologism v estetice
Je - li krása subjektivní, leží populárnímu pojetí nejblíže myšlenka, že tedy existuje nějaká zvláštní estetická vlastnost subjektu a ta vlastnost je vkus.
Jakmile si uvědomíme dissens v líbení a nelíbeni, nedovedeme ponechati rozhodování o kráse pouhé zálibě.
Je něco mimovolně odpuzujícího na Eislerově axiómu, " že krásné je, co se někomu líbí, resp. někdy někomu líbilo ".
Líbiti se může vše, ale ne všechno je stejně krásné a cenné.
Jelikož krásu nelze objektivně dokázati, pomáhá si běžný estetický život z relativismu tím, že hodnotí vkus, a vpravdě krásné je jen to, co se líbí dobrému vkusu.
Vkus je nutný postulát estetické praxe.
Ale tu vzniká otázka, podle čeho se pozná dobrý vkus od špatného.
Populární definice by byla ta, že dobrý vkus je ten, kterému se líbí jen vpravdě krásné a cenné věci.
Ale to je diallela, neboť instancí krásy je opět jenom dobrý vkus.
Je tedy nutno vyjíti z analýzy vkusu.
O to se pokoušela už stará anglická estetika a ostatně i německá od Baumgartena až po Kanta.
Ať byl vkus definován jako " vnitřní smysl ", nebo " dokonalost smyslného poznání ", jako " mohutnost souzení ", nebo " rozum ", vždy to byla zvláštní mohutnost nebo schopnost dále neredukovatelná, rozhodující platně o kráse věcí.
Tím vším je dáno " vkusu " ovšem jen jiné jméno;
důležité však je, že tím počíná psychologické studium estetiky požívajícího subjektu.
Analytická psychologie došla ovšem brzo poznání, že vlastně neexistuje nějaká zvláštní psychická mohutnost nebo síla, která by vkusu odpovídala, nýbrž že " vkus " je jenom jméno pro jistou relativní stejnost estetických dojmů a reakcí u jedince nebo u skupiny lidí.
Vpravdě existují jen jednotlivé estetické zážitky, jen to, že mají něco společného, přivádí nás k tomu, že jim podkládáme jednu stálou působící mohutnost, která je nese nebo vede.
Analyzovati zážitky je věcí psychologie;
tím se estetika dostává konečně do kolejí psychologie, je " větví užité psychologie " nebo " speciálním odvětvím vědy o hédonice ";
nebo dokonce " její úloha je čistě fyziologická;
má - li estetika analyzovat krásno, znamená to, že má zkoumat proces, kterým se v nás dějí stavy požitku ".
Estetika je " nauka o dojmu, jímž krásno na nás působí ";
je částí obecné psychologie citu.
" Vlastním předmětem estetiky je analýza psychologických pochodů v požívajícím člověku a jich podmínek. "
To však, že se estetika stala disciplínou psychologickou, záleželo jen zčásti na ní samotné.
Podnět přišel zvenčí, z vývoje a pokroku psychologie: byl to vítězný vstup pozitivního vědeckého ducha do filozofie.
Tím byla postavena alternativa: buď spekulativní, nebo psychologická estetika, buď čirá konstrukce, nebo věda.
Ještě Yrjö Hirn motivuje psychologismus v estetice zcela upřímně tím, že " estetika musí pokračovati s vývojem vědy ".
Úkol psychologické estetiky však hodně dlouho nebyl jasný.
Herbart a Fechner byli z prvních radikálních psychologů v estetice;
ale přitom Herbart chtěl rovnou abstrahovat od subjektivná, od libosti, a Fechner mínil, že psychologická estetika má jen fixovat estetické pojmy;
ve skutečnosti však učinil více a postavil asi tucet principů krásy;
podle toho měla psychologická estetika vyzkoumávat objektivní znaky krásy.
Když se pak psychologie omezila na oblast vnitřní zkušenosti, nebylo estetice zcela jasno, čí vnitřní zkušenost má studovat.
Sully navrhuje " rozšířenou psychologii ", která by byla s to zkoumat též duševní vývoj ras;
Lucien Bray pokládá za nutno vzíti v počet i vkus zvířat;
dle Volkelta obor estetického zkoumání zahrnuje vnitřní zkušenost jak diváka, tak umělce.
Tím by se však estetika stala hromadou disparátních studií, špatně sklízených společným problémem krásy.
O samostatně látkově vymezené nauce, o jednotném poli faktů by nemohlo býti řeči.
Skutečně také úhrn toho, co se vydává za psychologickou estetiku, vypadá převelice pestře.
Zde mohlo pomoci jen rázné sjednocení estetické oblasti.
To bylo učiněno tím, že pole bylo vymezeno ve smyslu kritického subjektivismu jako pole estetického požívání.
Nic není estetické než to, co je požíváno;
ale i to, co je požíváno, je fakt psychologický, část procesu požívání.
" Estetické předměty vznikají jen na půdě vnímajícího vědomí. "
Zevní objekt je " jenom popud, jenž uvádí estetické chování ".
Nemáme ani práva vztahovat estetickou reakci na zevní předměty;
líbení jest pokládati " za fenomén, na jehož vzniku jsou podstatně účastny jen psychické jevy;
a musíme se spokojiti názorem, že i tam, kde jsou přítomny zevní předměty, není záliba prostě jejich účinkem jako počitky, nýbrž teprve efektem jimi vzbuzených jevů a ostatních psychických dat. "
Všechno estetické lze nalézti jen v požívání;
předmět záliby je fakt stejně konsciencionální, stejně subjektivní jako záliba sama.
Estetický předmět a estetická recepce, krása i dojem krásy jsou části jednoho psychologického procesu, který se odehrává čistě v individuálním vědomí poživatele.
Co se děje mimo ně, nepatří do estetiky.
Tím je získáno uzavřené pole faktů zkoumání;
teprve nyní se psychologie estetického požitku stává estetikou vůbec, jedinou a vyčerpávající naukou o kráse vůbec.
Kritický subjektivism stal se psychologickým subjektivismem.
Nedostatečnost psychologismu
Ale v tomto zaostření je hnedle zřejmo, co psychologická estetika zůstává dlužná skutečnému stavu věcí.
Ve skutečnosti člověk není jen poživatelem krásy, nýbrž bez ustání v celých dějinách lidstva pracuje k tomu, aby ji tvořil.
A tato stránka produktivní není lhostejná oproti recepci.
Umělec není nám jen zprostředkovatel jakýchsi podnětů, které teprve příslušná recepce z naší strany učiní estetickými;
zdá se nám, jako by tvoření umělce bylo tím vlastním estetickým zdrojem, z něhož čerpáme své zažití krásy.
Přistoupíme - li jen trochu na stanovisko umělce, je nám zřejmo, že umělec vlastně netvoří něco esteticky lhostejného, nýbrž reální krásu, jejímž pouhým odleskem je všechno naše požívání.
A tu je otázka, zda je estetika oprávněna odmítat a limine nebo prostě přehlížet stanovisko umělce.
Tvoření překračuje hédonism.
Říká se, že veškerá krása je v jistém smyslu produktem našeho ducha, že i poživatel tvoří krásu ze svého nitra.
" Při prvním pocítění libosti nad krásnou věcí, " píše Bosanquet, " nevnikáme do jejího zvláštního a individuálního charakteru.
A v tomtéž stupni zůstáváme nepochybně pasivní a receptivní.
Ale v poměru, jak pokračující pozorností jsme uchváceni zvláštní slastí nebo vzrušením, jež dotyčný vjem je schopen vyvolat, totiž tak dalece, že oceňujeme rozmanitost krásy v celé hloubce její individuálnosti, opouštíme atitudu pouhého diváka a zaujímáme stanovisko ducha, jenž je puzen k výrazu a projevu ducha ' producenta ' ( of the maker ). "
Podobně dle Croce každé nazírání je vyjadřování, formování, duchová činnost, tvoření;
umělec formuje své intuice;
ale každý člověk intuitivně zírá, a tedy i tvoří.
Ale i kdyby byla role tvoření v estetickém životě neumělce sebemenší;
kdyby umělecká aktivnost byla v nás zcela utlačena, musíme znáti " z nejobyčejnější a nejintimnější zkušenosti ", že požíváním není vyčerpán poměr člověka ke kráse;
že je tu ještě těsnější a živější vztah tvoření.
To jsou hlavní momenty, které nutí estetiku postaviti se na stanovisko umělce.
Estetika má ( dle Meumanna ) hledati své východisko v tom, " co skutečně produkovalo svět umění a krásna;
to však je tvoření umělce a systém elementárních motivů, ze kterých vzchází lidská umělecká činnost ".
Pozorovati umělecké tvoření znamená " uchopiti krásu v okamžiku, kdy se rodí.
Génius je živoucí krása v jejích zákonech. "
" Divák je tvůrce z druhé ruky, kdežto umělec má tvůrčí zkušenost z první ruky. "
Odtud je jen krok k novému určení " nejvyššího úkolu estetiky ": je to " konstrukce teoretického uměleckého typu v jeho vnitrném životě a v jeho uměleckém tvoření ".
Zde nejde o otázku, má - li estetika vústit v obecnou nebo popisnou psychologii uměleckého tvoření.
Důležité jest, že tu vystupuje jiný poměr člověka ke kráse, a sice ve dvou směrech:
1.
Skoro každý člověk má produktivní zkušenost, zkušenost uměleckého vytváření;
alespoň tím, že něco vyzdobí, něco upraví s estetickým zájmem, něco vyrobí pro pěknost samu.
Každý tedy může věděti, že krása není jen požívána, nýbrž i tvořena a realizována;
že je objektivním výsledkem jisté činnosti.
Ze stanoviska umělce je krása nejprve úkol, cíl práce;
splnění tohoto úkolu však není subjektivní, není jen v mysli, nýbrž objektivní, věcně určité a reální.
Zkušenost estetického vytváření je zkušenost estetické objektivnosti.
2.
Každý nezcela naivní poživatel si uvědomuje umělecké dílo jako dílo umělcovo.
Tím implicite klade produktivní práci umělce, jejímž objektivním výsledkem je krása tohoto díla a člověka, který ji produkoval.
Tím je dáno kráse místo mimo mne, mimo mé zažití.
Neboť ne já dávám uměleckému dílu krásu ze sebe, nýbrž umělec mu dal krásu a já ji jen nalézám.
Každým uznáním umělce jest kráse přiřčena nová objektivní skutečnost, překračující zkušenost požívání.
Uznáním umělce postulujeme estetickou objektivitu.
Tak už potřetí se klade požadavek estetické objektivity: poprvé naivním, a právě proto neodbytným stanoviskem, že věci jsou objektivně krásné nebo nekrásné a že krása je něco skutečného na nich;
podruhé prakticky nutným lišením pravé a zdánlivé krásy prostřednictvím vkusu;
a konečně potřetí objektivností umělecké práce a umění vůbec.
Ten trojí požadavek lze nyní přehlédnouti.
Trojí požadavek objektivismu v estetice
1.
Přednost naivního stanoviska je ta, že celkem odpovídá bezprostřední estetické zkušenosti.
Zde krása vystupuje jako prostá evidentní danost.
Bezprostředně objektivní je daný předmět a zároveň všechno, co na něm nacházíme, tedy i jeho krása, výraz, smysl atd.
" Něco mimo mne existujícího, pro sebe jsoucího je ode mne zažito, předmět zdá se neodvislý od mé libovůle, není jen nebo nepůsobí jen proto, že jej zažívám, a neplatí mi také jen proto za krásný, že jej jakožto krásný zažívám.
To vše jsou vlastnosti, které staví estetický předmět do řady objektivních daností. "
Ovšem, z hlediska psychologie je tomu " vlastně " jinak: domnělý objekt sestává jenom z počitků, a vše ostatní je pouze jich kauzálně nutným následkem v subjektu.
Ale již fenomenologie může spíše vystihnouti onen bezprostřední nález;
jenomže " krásná věc " naivního stanoviska stává se u ní " intencionálním " nebo " ideálním objektem ", - jeho popis se však přibližuje co možná skutečnému zážitku.
Jak naivní, tak i fenomenologické stanovisko mají společnou výhodu, že se zakládají na půdě bezprostředního zážitku, že jej vystihují, že ho nealterují;
ale zároveň také tu nevýhodu, že zůstávajíce jenom na půdě bezprostřední evidence nestačí na problémy, jež vznikají, jakmile ji překračujeme.
2.
Takové problémy jsou především praktické.
V praktickém životě nacházíme místo evidence ve věcech krásy a záliby naprostý dissens jednotlivců a konkurenci mínění.
Zároveň však v praktickém světě krása se stává nadosobní hodnotou, jež ovšem je ohrožena sporem soudů a relativismem vkusu.
Zde je rozpor, a je prakticky nutno, aby byl řešen.
Tu je zcela lhostejno, co se v subjektu " vlastně " děje při estetickém požitku;
záleží jen na tom, aby to, co se líbí, byla " pravá " krása, a aby tu také byla přiměřená schopnost ji správně a " platně " posoudit.
Ta schopnost je dobrý vkus.
Tím nabývá krása zcela jiné objektivnosti;
je objektivní, pokud je vypovídána správnými a platnými soudy dobrého vkusu;
je subjektivní nebo zdánlivá, je - li kladena neplatnými soudy.
Každý uznaný " dobrý " či " normativní " vkus etabluje říši objektivní krásy.
Ale každý normativní vkus je v nejlepším případě kulturní konvencí své doby.
Tím vniká do estetické oblasti nový relativism, historický.
3.
Tím vším není poměr člověka ke krásnu vyčerpán.
Bezprostřední požitek krásy má sice evidentní jistotu, ale je individuálně subjektivní.
Z praktické potřeby plynoucí normování a regulování estetických hodnot překonává tento individualism, ale je dogmatické.
Zbývá však ještě něco jiného:
Má - li estetická oblast něco svého, zcela zvláštního a specifického, pak je tu také místo pro specifický zájem, pro obzvláštní zvýšený zřetel k estetickým faktům a koneckonců pro zvláštní práci na nich.
Člověk krásu nejenom požívá a hodnotí, nýbrž také uskutečňuje a získává, nebo zabývá se jí, usiluje o ni, drží se jí atd.
S růstem zájmu o nějakou stránku skutečnosti povstávají nové a zvláštní otázky a úkoly;
každý zájem plodí své problémy.
Tak je tomu i zde.
Stane - li se krása člověku předmětem zvláštní snahy, stává se zároveň úkolem anebo cílem duchové práce, která se k ní vztahuje.
Pro umělce je víceméně vědomým úkolem, k jehož splnění je třeba objektivně uskutečnit jisté předmětné znaky uměleckého díla.
Z hlediska produktivity krása je něco, co musí býti splněno objektivními determinacemi a momenty, a tedy něco objektivního;
pravé bytí krásy leží zde v objektivním uskutečnění krásy.
Estetika vskutku mnohokrát se pokoušela postavit se na stanovisko produktivity.
Proto si učinila problém umělec a jeho tvoření;
a tím už minula hledanou cestu.
Umělec je subjekt a tvoření je subjektivní proces, a náhled do nich není nic jiného než psychologie.
Vše, co na produktivitě je objektivní, je produkt sám.
A ten zdá se být přístupen jen subjektivnímu požívání a relativnímu vkusu.
Jediné, co bezprostředně o kráse víme, je náš osobní požitek.
Ale existuje ještě jeden specifický zájem o krásu, zásadně zamířený ke krásnému předmětu.
Je to teoretický zájem, jehož úkol je ozřetelniti si krásu objektu a získat ji pro vědomí v její předmětné určitosti.
I pro něj je krása objektivní, takže s ní nakládá jako se skutečností schopnou objektivních determinací.
Tato teoretická recepce se vskutku proplétá celým estetickým životem až do jeho základů;
to, že ji estetika dosud přehlížela, je sice podivné, ale vysvětlitelné tím, že estetika vždycky šla spíše cestami obecné filozofie než svými vlastními.
Tedy v následujícím bude nejprve ukázán poměr tohoto objektivního hlediska k estetické recepci vůbec po všech jejích stránkách: k estetickému dojmu, estetickému soudu a estetické hodnotě.
Jakmile je získáno objektivní hledisko, je založena i estetická objektivita;
ale cesta k ní nevede už od uměleckého tvoření - to je nám vskutku a přese vše příliš vzdálené a neproniknutelné: nýbrž z estetické recepce, z našeho vlastního zažití krásy;
a protože zároveň se jedná o diskusi otázek obecně estetiku zaměstnávajících, je nutno vycházeti i z dosavadního vědění a tázání, nálezů i problémů vědecké estetiky vůbec.
II.
Estetický dojem
Po stránce strukturální
Na obraze vidím figury nebo krajinu, v níž bezprostředně zažívám něco vnitrného, náladový výraz.
" Realiter " však není přede mnou ani krajina, ani nic vnitrného, nýbrž plátno pokryté pigmenty;
a konečně z hlediska psychologie jsou mi dány " vlastně " jenom počitky, zatímco vše ostatní, " krajina " i " výraz ", je k nim přidáno ze subjektu, asociováno ze zkušenosti a přičleněno jako apercepční masa.
Tím je v estetickém dojmu rozlišen " direktní " faktor počitkový, jenž je podnětem, a " sekundární " nebo " asociativní " ( reproduktivní, aperceptivní ) faktor, který zahrnuje vše, co subjekt sám ze sebe k podnětu přidružuje a s ním zažívá, a konečně slastné nebo strastné city, pojící se k oběma stránkám.
" Podle měřítka, jak se nám líbí nebo nelíbí to, nač si při nějaké věci vzpomeneme, přispívá ta vzpomínka momentem líbení nebo nelíbení k estetickému dojmu věci. "
Rozumí se, tyto vzpomínky mohou být " nesmírně rozmanité.
Neboť duše není nepopsaný list, na nějž padá nový obraz, nýbrž je plna latentních nálad a reziduí. "
Asociaci je tedy dlužno bráti " ve smyslu každé libovolné reprodukce vzniklé z popudu daného psychologického aktu ".
Ale nic není dosti osobního a odlehlého, co by se nemohlo takto vynořiti při nahodilém podnětu.
Jmenovitě emociální estetické zažití překypuje zcela osobními vzpomínkami, ohlasy a fantaziemi.
A tu se zrovna vnucuje otázka, zda ty všechny asociace jsou esteticky rovnocenné a souřadé, zda všechny stejně " patří k věci ".
Jsou mezi nimi některé, jež nás odpoutávají od daného předmětu líbení;
požitek, který nám způsobují, je už radostí z něčeho jiného než z toho, co je nám dáno;
jsou jiné, které nemají významu pro naše estetické soudy, a konečně takové, které nás vůbec vyvádějí z estetického chování.
Proto Külpe pokládá za nutno vymeziti vlastní estetické asociace takto: asociativní faktor musí tvořit s direktním jednotu, " úhrnnou představu ";
musí mít kontemplativní hodnotu a musí být s direktním faktorem v nutné a jednoznačné souvislosti.
Podobně Shaweross nalézá, že asociace potud jsou nezbytné v estetickém zažití, pokud " jsou založeny na objektivní a nutné konexi věcí ", pokud " mají reální protějšek " a jsou " přirozeně a inherentně vázány k objektům ".
Laurila přičítá k estetické apercepci jen ty představy, které nás neodpoutávají od toho, co je dáno, nýbrž naopak stále nás k tomu přivracejí;
které v daném leží, jsou v něm obsaženy a splývají s ním jakožto představy jeho významu;
a dle Allesche náležejí k adekvátnímu estetickému nazírání jen ty intence připojené k daným jevům, které v nich nalézají splnění a jen pokud je nalézají.
Takovéto lišení není jen teoretické.
Bezpočtukrát se skutečně děje cosi jako revize estetického zážitku nebo kontrola, abychom podrželi, co k věci patří, a vytřídili, co od ní odvádí.
Kdykoliv někdo chce říci, co je a co obsahuje věc, kterou požívá, vykonává víceméně tento výběr.
To má dvojí význam.
Především je patrno, že tím směřuje k věci, že chce říci, co je na ní krásného a co k ní skutečně patří, že jde od dojmu k " vlastnímu " estetickému faktu.
Za druhé však produkt tohoto výběru je nutně něco, co nebylo hotově dáno, v prvotním dojmu.
Bezprostřední dojem je souvislý zážitek, k jehož přirozené plnosti a celosti patří i faktory nyní vylučované;
tímto rozčleněním dojmu je však zrušena i jeho původní žitá jednotnost.
A přece to rozdělení nemá jiného účele než nalézt jednotu, jež je vymezována jako " jednoznačná souvislost " s direktním faktorem, " inherentní vztah " k objektu, " splnění " ve smyslových datech atd.
Tyto nové motivy jsou však rozhodující.
Představy jsou uvedeny k direktnímu faktoru ve vztah věcně nutný;
jednota, kterou s ním tvoří, nezakládá se už na kauzální souvislosti zážitku, nýbrž na souvislosti reálního " stavu věcí ";
místo poměru soubytí nastává poměr soupatřičnosti;
na místo estetického dojmu nastupuje estetický předmět, to jest objektivně fundovaná jednota všech momentů, které v daném estetickém případě patří " k věci ".
To však neplatí jen o asociacích, nýbrž i o direktním faktoru.
K zrakovému estetickému předmětu nenáleží vše, co se nachází v zorném poli;
i zde děje se výběr, jenž je řízen zřetelem " k věci ".
Konečně direktní faktor může vůbec scházet, jako ve psané poezii;
ale i zde konstituujeme estetický předmět, totiž věcnou souvislost představ nebo nutnou konexi věcí.
Toto pojímání estetického předmětu je jedna z nejběžnějších estetických zkušeností.
V samotném požívání se vytrhneme z pasivní recepce, z vnitrného " laisser aller ", abychom se s pozorností obrátili k předmětu své záliby, abychom jej pevněji uchopili a podrželi;
a ještě po uplynutém zážitku se soustřeďujeme ve vnitřním úsilí podržet nebo vyslovit nebo vůbec přinést si k zřetelnému vědomí to, co vlastně bylo předmětem našeho dojmu a trvalým obsahem požitku, jenž netrvá.
Každý pokus o vystižení a fixování toho, co se nám líbí, se pohybuje tímto směrem: že z množství toho, co je dáno, hledíme postaviti jednotu toho, co patří k věci.
Po stránce funkcionální;
vcítění
Avšak estetický dojem nelze si mysliti jako něco hotově daného ve vědomí;
zážitek krásy vzniká v duši, rodí se;
je psychickým dějem a souhrou duševních aktů nebo funkcí.
Už sám požitek není jen obsahem vědomí, nýbrž i zasažením do reagujícího, činného organismu.
Zážitek krásy je životní děj, jako vše psychické, je proces, pohyb a růst, - aspoň dle funkcionální psychologie.
Dále estetický dojem není jen mozaika počitků a asociací, nýbrž proud citů a vzruchů, emocí a činností.
Bezpočtukrát byl líčen jako zvýšení a zesílení sama života.
Krása je " činnost ", jež podněcuje v nás život ve všech formách a vzbuzuje libost rychlým uvědoměním této obecné stimulace.
Estetické dojmy jsou " harmonické životní funkce ", " sám v sobě spočívající cvik duše ".
Estetika prý má sice co dělat s představami, ale nezkoumá jich objektivní povahu, nýbrž jich subjektivní stránku, " jak celé vědomí reaguje na tu představu ".
Vskutku velká část estetiky byla tomu věnována;
až extrémně byl zdůrazněn aktivní moment estetického požitku v teorii motorické nápodoby, motorických vzruchů, sympatické reprodukce atd.
Do třetice pak funkcionální nebo aktivní ráz estetického dojmu neplyne jen z jeho povšechné citově nebo motoricky vzrušující povahy;
jsou funkce, jež slouží samotné estetické recepci.
Tak G. M.
Stratton ukazuje, že už k estetickému vnímání jednoduchých prostorových forem je třeba, aby k počitkům přistoupil další centrální proces, v němž nalézá " pohyby pozornosti a obraznosti, aktivitu chápání a sympatie a proud orgánových počitků ";
vůbec " estetický dojem není nám dán hotový a připravený smyslným objektem, nýbrž je duchovým výtvorem ".
" Estetický objekt vzniká teprve syntézou, která zajisté nespadá zcela vjedno se smyslnou recepcí, i když tuto předpokládá. "
" Musí být nutně přijat nový druh zažití, jehož obsahem je uvědomění tvarové jednoty, tj. organizující syntéza. "
Tato syntetická činnost je třetí funkcionální moment estetické recepce.
Tím však vzniká otázka, k čemu se vlastně pojí estetická libost: zda k činnostem nebo obsahům vědomí, zda k funkcím samotným nebo k předmětům, k nimž se funkce vztahují;
zda tedy estetická radost je radost ze zažití vnitřní aktivity, nebo zda se vztahuje k představám, k jevům čistě kontemplativně přijímaným.
Zde vládne naprostý rozpor mínění.
Külpe soudí, že estetická libost se vztahuje na " obsah představovaný podle jeho pouhé povahy ", na rozdíl od citů smyslových, jež nejsou závislé na tom, jak se nám popud jeví, nýbrž na způsobu jeho zasazení do organismu.
Rovněž dle Witaska " estetické chování je konkrétní stav vědomí, daný obsahovým citem představovým, kdežto funkční city ( Aktgefühle ) jsou mimoestetické;
estetický cit " tkví na jevu, jev je esteticky podstatný ".
Dle Ebbinghause cit krásy je " představový cit ", " čistá radost z pouhého jevu ".
Dle Utitze " jádrem estetického chování je citové uchopení hodnotného světa představ ", kdežto funkční city, jež mají předmětem zažití jako takové, jako slast ze vzrušení, radost z duchové činnosti, z duševní plnosti zážitku, z vlastního životního stupňování, jsou mimoestetické.
Zcela naopak jiní líčí estetický cit jako výlučně funkční.
Dle Lippse " cit krásy je cit pozitivní životní funkce, kterou zažívám v kontemplaci objektu ";
základ citu krásy je " nestísněné vyžití ", " požitek sebe sama ".
Podle Groose je estetický požitek rozkoš ze vnitrné hry, z " nesmírného pohybu duše ".
Krásné, praví Döring, " je to, co způsobuje libost jedině vybavením duševních funkcí, přičemž funkce nejeví se jako činnost, nýbrž jako vzruch. "
" Všechny lidské funkce a činnosti, " dle Müllera-Freienfelse, " mohou být předmětem estetického požívání, pokud neslouží zevnímu účelu. "
" Každá estetická libost je biologická hodnota, ježto dovoluje usuzovati na adekvátní životní činnost. "
" Estetičnost dojmu, " míní Stein, " záleží v tom, že naše vnitrná činnost, vzrušena ve své celé plnosti a budíc vysokou slast, vstupuje do vědomí. "
Konečně dle Dessoira " v estetickém požitku raduje se duše z průběhu svých procesů. "
Obě ty protivné teorie spočívají, jak se zdá, na bezpečných faktech:
1.
V estetickém zažití je vědomí vskutku zamířeno k představě, k nazíranému předmětu.
2.
Neméně skutečné však je, že líbení roste se stupněm funkcionální účasti nitra.
Rozpor tedy vzniká teprve v interpretaci těch faktů.
Nicméně celá tato protiva je do jisté míry umělá.
Funkcionální účast nitra není beze vztahu k nazíranému předmětu.
Především jsou činnosti, které směřují přímo k představě a slouží jejímu uchopení: je to pozornost, chápání, koncentrace a " syntetické úkony " duše;
je to sebeobrácení k předmětu.
To jsou vskutku estetické funkce.
Proti tomu jsou vzruchy, které od uchopené představy vycházejí: to jsou city jí vzbuzené a impulsy z ní vyzařující, tedy emoce, nálady a volní akty;
tyto funkce mohou vědomí ovládnout, vybíjet se motoricky a konečně odvádět od dané představy k jiným předmětům, které leží v jejich směru.
" V estetickém požitku je to tak, jako by se činný pohyb k předmětu na něm lámal, proudil požíván zpět na já a tím dostal živější a vědomější ráz. "
Ale existuje ještě návrat tohoto pohybu k předmětu, z něhož vychází.
Ve výpovědi " to je krásné " pokračuje citová reakce a vybíjí se v ní;
je to projev, prodloužení a také už zakončení vzruchu, jenž proudí od předmětu.
Ale zároveň je to jakoby návrat k představě;
výpovědí tou je " míněn " vzrušující předmět, zřetel a intence vypovídajícího vědomí se obrací k představě.
Stejně je tomu, vypovídáme - li, nebo vůbec uvědomujeme - li si: to je náladové, monumentální atd.
To vše vztahujeme k dané představě.
Jsou tedy vzruchy, které sice proudí od představy, ale jsou k ní reflektovány nebo vědomím obráceny;
jsou vztaženy k svému jednotnému zdroji nebo predikovány o předmětu líbení;
" míní " jej, označují jej, charakterizují jej jako účinný předmět a takříkajíc rozvinují jej v jeho funkcionální plnosti a určitosti.
To děje se však zřejmě na základě obratu vědomí ke vzrušující představě nebo obzvláštního zření k předmětu;
a tento speciální obrat nebo zřetel nastává tehdy, když o předmětu líbení vypovídáme, když si z něho skládáme počet, když si jej ozřetelňujeme, přivádíme k jasnému vědomí a zkrátka fixujeme právě jakožto předmět zažitého vzrušení.
Podle toho vzruchy zažité v estetickém dojmu se mohou jednak od dané představy odpoutávat, vyznít nebo přejít v jiné;
tím nás převádějí z estetického dojmu v další běh zažití a vetkávají estetický okamžik v souvislost osobního života.
Za druhé však mohou být zvláštním směrem vědomí vztaženy k dané představě tak, že se stávají její kvalitativní charakteristikou;
tím jsou vyňaty z oné subjektivní souvislosti a reprezentují pro nás funkcionální stránku předmětu sama.
Avšak skutečnost, že všude a neustále přisuzujeme předmětům své záliby životní funkce, které jsou vlastně v nás a jen v našem živém nitru, je známým a široce rozpředeným tématem teorie vcítění.
Základní a ostatně nesporný fakt je, že v estetických dojmech lze vykázati nálady, snahy a afekty, chtění a city tisíceré.
Problém však je, jak k tomu přicházíme, že tyto zcela subjektivní vzruchy imputujeme daným předmětům jako jejich vlastnosti.
Neboť žijeme své city, známe jenom své snahy, ale podkládáme je věcem, které je vyvolaly.
Jen my jsme smutni, ale mluvíme o smutných básních, známe jen svou hybnost, ale mluvíme o dynamice architektury;
zdá se nám, že linie se vztyčuje nebo napíná, že se jí projevuje pohyb, síla a tendence, zvláštní její živost a činnost;
ale přitom je to naše tendence a síla, naše činnost a živost, kterou zažíváme při vnímání linie.
Tedy v estetické apercepci oživujeme a oduševňujeme linii svým životem, svým nitrem;
zažíváme ji jako oživenou a fungující, ale přitom je to naše fungování, které zažíváme, je to naše vlastní činné a cítící já.
A tak je tomu při všem estetickém vnímání a požívání: všude zde zažívám bezprostředně své city jako výraz předmětu a projev jeho života;
zažívám své " já " v objektu, promítám se do věci, sjednocuji a ztotožňuji se s ní, stávám se jí po dobu své kontemplace.
Podstatné jsou tyto body:
Vcítění je bezprostřední zážitek;
je to zvláštní, samostatný psychický fakt;
je to zažití celého já v předmětu, sebezažití, plné sjednocení " já " a objektu.
Proti teorii vcítění by bylo možno uvésti mnoho pojmových i věcných námitek.
Z našeho stanoviska padá na váhu tolik:
1.
Z hlediska čistě psychologického nemůže být řeči o " objektech ", do kterých se " promítáme ".
Zážitek krásy je pro psychologii proces utkaný výhradně z faktorů psychologických.
Tedy ani " objekty " nejsou, konsciencionálně vzato, něco nepsychického, nýbrž jsou to počitky, představy, syntézy ( Gestaltqualitäten ) atd.
Jistě pak nemá smyslu říci, že " vciťuji " nebo " promítám " své já, svůj vnitrný život do svých vlastních počitků, představ atd.;
že " propůjčuji " svůj psychický život svým vlastním psychickým obsahům.
Psychologie může jenom nalézt, že v estetickém dojmu existuje jisté spojení mezi počitky a city ( " podobnostní asociace " dle P. Sterna ), nebo raději jisté splývání vzruchů s počitky a představami, jak tomu chce Wundt.
2.
Popis bezprostředního estetického vědomí by ukázal, že poměr " já " k " objektu " může být velice různý, ale že nikdy to není poměr skutečného splynutí.
Neboť vždy zůstává ve vědomí něco evidentně a naprosto odlišného od předmětu: tak především požitek sám, libost sama;
estetická libost není zažita v předmětu, nýbrž nepochybně v " já ".
Tedy " já " a " předmět " jsou normálně neslučitelný;
co je " já ", to nemůže být " předmět ", neboť vědomí nedovede čarovat.
Splynutí " já " a " objektu " zní jako romantická touha po nekonečném rozšíření nitra;
" státi se linií, rytmem, zvukem, větrem, skálou ", to je ozvěna kulturní touhy státi se přírodou.
3.
Zdá se konečně, že termín " vcítění " se vztahuje blíže na fakta velmi různé povahy.
Předně je to zvláštní neurčitost a subjektivnost estetického požitku;
proti teoretickému interesu, jenž ostře odděluje předměty od subjektivních procesů, je pro estetické požívání význačné právě nelišeni toho, co je objektivní a subjektivní;
zároveň všechen útlak nitra je zrušen, poživatel se ponořuje do toho, co je dáno, a v tom smyslu se osvobozuje od sebe sama.
Za druhé je to zcela určitý, velmi častý cit, že předmět požitku má ke mně zvláštní vztah: že báseň nebo hudba vyslovuje mé city, že v románu nebo dramatu nalézám svůj vlastní, osobní život.
Za třetí však je to fakt, že výpovědí nebo reflexí přisuzujeme předmětu své zažité vzruchy a emoce jako k němu příslušné a jej speciálně vyznačující.
Je to zkrátka akt, kterým poznáváme daný předmět jako esteticky určitým způsobem účinný.
Tento třetí typ je nejčastější.
" Vcítění " spočívá tu podstatně na soudu.
Tomu nasvědčuje více okolností: a ) Skutečný cit je stav subjektu, kdežto vcítěný cit je vlastnost objektu.
Někdy nezakouším svůj bezprostřední cit jako vlastnost svého já;
připisuji - li si vlastnost melancholie, veselosti atd., je to už souzení o sobě samotném.
V estetickém zažití je mi cit nepochybně dán zprvu jako stav mého nitra;
jak k tomu přijdeme, že " vcítěním " z něho činíme vlastnost nebo predikát objektu?
Beze vší pochyby děje se to aktem predikace, skutkem přisouzení, soudem;
neboť zažít cit jako vlastnost něčeho odporuje povaze citu.
Odtud se otvírá nový výhled na jednu spornou otázku psychologické estetiky.
Podle Witaska vcítěné city jsou představené, nikoliv aktuální: neplatí pro ně zákony citů, nýbrž zákony představ.
Tedy mechanism vcítění je mechanismus představ.
Tento náhled byl odmítnut tím, že představené city vůbec neexistují neboť cit si nemohu představiti, nýbrž jen v sobě oživiti k nové aktualitě.
Podle Hartmanna dále vcítěné city jsou zdánlivé ( Scheingefühle ): " reální city jsou reelně neodlučitelny od reálního subjekte, který je nese a cítí;
nemohou tedy být promítnuty do estetického zdaje, neboť jinak by musely s sebou přenést reální subjekt do estetického zdaje ".
Z našeho stanoviska " představené " nebo " zdánlivé " city jsou přisouzené city;
tím, že se stanou vlastnostmi, nabývají úlohy představ, vystupují zcela jako představy, jež pro nás charakterizují estetický předmět.
" Aktuální cit je cit jakožto stav nitra;
cit jako " vlastnost " není představený cit, nýbrž spíše cit v roli představy: nakládáme s ním jako s představou, užíváme ho k vystižení a vyznačení předmětu atd.
Tato transformace citu však není možná " vcítěním ", jež je opět jen subjektivní cit, nýbrž zcela jiným aktem: přisouzením.
b ) Kdyby " vcítění " záleželo v bezprostředním a aktuálním sjednocení subjektu a předmětu, jak bychom přišli k tomu, že připisujeme objektu city a snahy trvale, i po uplynutí této jednoty?
Proč netrvá " oduševnění " jen během požitku, proč třeba považujeme smutnou melodii za trvale a identicky smutnou?
Je - li " oduševnění " zvláštní cit, muselo by se stávat minulostí jako každý cit.
Jediné v nás však dává libovolným obsahům neproměnné ( logické ) trvání, a to je souzení;
nic pro nás identicky netrvá než to, co je kladeno soudem.
Tedy základem vcítění je soud.
c ) Dessoir a Marty upozorňují že tzv. vcítění se děje namnoze teprve výpovědí o předmětu.
Külpe nalézá, že vcítění dostavuje se teprve po delším trvání dojmu ( prý až po 5 sekundách což celkem potvrzuje i Emma v. Ritoóková a Desoir.
Jsou - li tyto nálezy správné, svědčí o tom, že " vcítění " je něco, co k prvotnímu estetickému dojmu teprve přistupuje: cosi jako druhé jednání;
je tedy zcela možno, že " vcítění " je druhotné obrácení vědomí k vzrušujícímu předmětu, protkané souzením, čili že vcítění je reflexe dojmu na předmět.
Úhrnem " vcítění " je buď jméno pro různé bezprostřední zážitky, ale jméno málo šťastné;
nebo, ve většině případů, neznamená nic jiného než přisouzení zažitých vzruchů a citů vzrušujícímu předmětu, přiřazení psychických obsahů jich objektivním podkladům čili, jedním slovem, funkcionální popis estetického předmětu.
Toto přisuzování děje se jednak v samotném požívání, když se koncentrujeme na předmět;
jednak po něm, když o předmětu vypovídáme a tím jej přenášíme do sféry soudů.
Jelikož toto přisouzení konáme zcela naivně, je považováno za bezprostřední a prvotní zažití předmětu.
Teprve ve vyšším vyvinutí vystupuje teoretický ráz tohoto souzení: je to tehdy, když si chceme přivésti k adekvátnímu vědomí estetický předmět v jeho funkcionální plnosti a charakteristice.
Naivně predikujeme tehdy, když předmětu jako celku přisuzujeme určitou vzrušivou vlastnost t. ř. en bloc;
ale naivní stanovisko nevyhnutelně opouštíme, jakmile diferencujeme funkcionální popis podle skutečného rozčlenění předmětu.
Zde už nestačí okamžitá reflexe, nýbrž postupná myšlenková práce, jejíž úkol je všestranné určení, ozřetelnění a fixace esteticky účinného předmětu.
Estetický dojem a estetický objekt
Estetický předmět, v protivě k estetickému dojmu, je jednota k sobě vztažených počitků a představ;
a jelikož i určité emociální momenty estetického zážitku nabývají aktem přisouzení charakteru vlastností, a tedy role představ, je estetický předmět objektivně založená souvislost dat smyslových, představ, citů, vzruchů atd.
Estetický dojem sám je subjektivní a příčinná, kontinuitní a sukcesívní souvislost těchto momentů, jeho jednota je jednota nerušeného, nestísněného procesu.
Proti tomu souvislost estetického předmětu je věcná, založená na reálních vztazích, na skutkové povaze věci, simultánní a identická;
je produktem vztahování a souzení.
Toto zpředmětnění je přítomno už v procesu estetického dojmu aspoň jako tendence, jako akt pozornosti, jako spontánní soud o věci;
uvědomujeme si: to je drama žárlivosti, smutná melodie, monumentální architektura.
Ale od takového nejjednoduššího předmětného určení, t. ř. jen pojmenování je nesmírně dlouhá cesta k vyššímu a obsažnějšímu zpředmětnění.
Teoretická dokonalost tohoto určování roste s množstvím vztahovaných elementů, s rozčleněním a určitostí vztahů atd.;
z jednoduchého aktu objektivace se vyvíjí souvislá vědomá činnost, skutečné zpracování estetického předmětu.
Tak je tomu už při popisu estetického předmětu.
Naivně se zdá, že popsat něco je říci prostě, co tu je.
Ale jde - li někomu o to, popsat věc plně a adekvátně v jejím celém obsahu a jednotném svérázu, shledá hnedle, že mu to, co chce popsat, není prostě a hotově dáno, že to ještě nemá, nýbrž teprve hledá.
Skutečný popis je hledání a objevování, heuristická činnost, cesta od neurčitosti k jasnosti, od nerozčleněného kontinua k rozčleněnému celku.
Estetický předmět není dán, je problémem popisu.
Jedná se ovšem výlučně o esteticky popis, který přihlíží čistě jen k estetickým faktorům a účinkům objektu.
Takovýto popis není než konstituce estetického předmětu;
jeho úkolem je objeviti, co ze žitého množství dat patří k věci, co předmětu náleží, co jej charakterizuje po jeho stránce strukturální i funkcionální.
V povaze čisté teoretické deskripce však leží postuláty, jež překračují vše, co je dosud řečeno.
1.
První požadavek rozvíjí Dessoir.
Při popsání uměleckých děl, praví, vybíráme podstatné a vytřiďujeme nepodstatné.
Přitom nezáleží na tom, vypočítat části, nýbrž spíše ukázat souvislost, tj. simultánnost vzájemně se podmiňujících činností v organismu uměleckého díla.
I nejnepatrnější jednotlivost není pojata pro sebe, nýbrž uvnitř oné souvislosti.
Tento teoretický popis je přirozený konec receptivního pochodu;
jednak je dokonáním čistě kontemplativního porozumění, jednak osvobozením od dojmu předmětu, v každém případě však závěrem recepce tím, že přimykaje se k průběhu apercepce, pozvedá to, co bylo názorně zažito, prostředkem řeči k nejjasnějšímu vědomí.
Ale tu je právě problém: co má společného slovně vyjádřený předmět popisu a názorný předmět vnímání?
V čem může být založena shoda popisu a popsaného obrazu?
Věc samu, obraz sám nemůžeme přenést identicky do slov;
zato však zákonnost, která v něm je, může být pojmově vyjádřena.
Shoda popisu a obrazu je možná jen tím, že se v nich podává táž zákonitost v různých formách;
není tu identita věci, nýbrž identita zákonitosti, tj. stejnost spojovacích hodnot ( Gleichheit der Knüpfungswerte ), které se jednou vyčerpávají v optických představách, jednou ve slovních souvislostech popisu.
Jistá souvislost nese všechny názorné součásti obrazu;
bez této souvislosti by byly barvy a formy esteticky lhostejné a zároveň vypočtení ve slovech nesmyslné.
Vskutku to, co je názorné, nemůže být bezevztažně přijato do řeči;
proti tomu vztahy mohou být zjištěny, ve slovech vyjádřeny a ve svém významu oceněny, jelikož myšlení a řeč jsou samy stálým vztahováním.
Tedy cílevědomý popis nutně postuluje a předpokládá uzákoněnost svého objektu, jakožto to, čeho může svými prostředky opravdu a plně dosáhnout.
Přenesení estetického předmětu do sféry soudů je zároveň jeho přeložením do řeči vztahů.
Tím překračuje estetický popis nevyhnutelně bezprostřední estetickou danost.
2.
Přirozeným cílem popisu je takové vystižení věci, aby po všech stránkách byla odlišena ode všech jiných věcí, aby byla vyzdvižena ve své samostatnosti z masy toho, co existuje.
Každý popis je individuace a srovnávání.
Odlišování popisovaného předmětu od jiných je vlastní heuristický princip popisu.
Ale tento vztah k jiným věcem je rozhodným překročením bezprostřední danosti.
Tedy druhý veliký postulát v popisu je samostatnost a srovnatelnost estetického předmětu.
Popisem je přenesen estetický předmět do oblasti zevních, mezipředmětných relací;
popisem jsou vztaženy k sobě estetické předměty a zřizována v nich zvláštní souvislá oblast.
Samostatná oblast estetických předmětů je tedy předpokladem a zároveň stálým kladem a výtěžkem teoretického popisu.
V tom dvojím směru překračuje popis nejen to, co je dáno v požitku, nýbrž i to, co se obecně zve " popis ", a stává se samostatným zpracováním estetických faktů.
Ale toto jeho vyšší vyvinutí není nic jiného nežli pokračování jednoduchého aktu vědomí, kterým se zásadně obracíme k esteticky požívanému předmětu.
Vždy tu jde o estetický objekt v protivě k pouhému dojmu krásy.
Ale tato objektivita není dána;
je právě cílem pozornosti, souzení, zpracování, je hledána a nemá tedy evidence bezprostředního nálezu.
Proto vystupuje tu, zcela v protivě k bezprostřednímu zážitku, jakási nejistota a svízelnost;
každý nový soud je jakoby krok do nejistoty;
s tím pak rostou i neshody a omyly.
Vskutku ve věcech krásy neplatí jen dissens subjektivního líbení, nýbrž i dissens popisu;
např. každý popis jednoho uměleckého díla dopadne jinak.
Vzniká tedy otázka:
Je vůbec možný objektivní popis estetického předmětu?
Je možno o kráse objektivně souditi?
Tím ukládá se základní problém estetického soudu.
III.
Estetický soud
Subjektivnost estetického soudu
Základní estetický soud je ten, který prostě vypovídá, že něco je nebo není krásné.
Ale stejně jako táž věc se může líbit i nelíbit, může jí být krása v soudech přičítána i upírána;
oboje soudy jsou pronášeny se stejným přesvědčením a právem;
tedy estetický soud není obecně platný, jeho platnost je pouze subjektivní a individuální.
Hnedle první slova Kantovy Analytiky estetické soudnosti praví:
" Abychom lišili, je - li něco krásné nebo ne, nevztahujeme představu rozumu na objekt za účelem poznání, nýbrž obrazností na subjekt a jeho cit libosti nebo nelibosti.
Soud vkusu není tedy soud poznávací, tudíž logický, nýbrž estetický, čímž se rozumí takový, jehož určovací základ nemůže být jiný než subjektivní. "
A totéž opakuje jinými slovy kantovec Kulke:
" Rozumový soud vztahuje svou výpověď vždy na zevní předmět, citový soud však jen tak vypadá, jako by se jeho výpověď vztahovala na zevní předmět.
Citový soud je veskrze individuální, a proto platný jen pro dotyčné individuum. "
Stejně je tomu se soudy estetickými;
proto " soudy vkusu nejsou schopny korektury, jich opak nedá se dokázati, vypovídají neodvolatelný fakt ", totiž fakticky zakušený cit.
" Nesoudíme o věci, nýbrž o dojmu, jejž věc na nás dělá. "
V tomto kantovském stanovisku je obsaženo dvoje tvrzení:
1. že estetický soud vypovídá o subjektu, ale nikoliv o objektu;
tedy není možno žádné poznání estetických objektů;
2. že estetický soud je citový a že citové soudy nejsou poznávací;
tedy není obecně platných estetických soudů.
Tím zdá se předem vyloučeno všechno objektivní souzení o kráse;
ale zároveň pozvedá se odpor proti obojímu tvrzení.
1.
Je vskutku pravda, že estetický soud se nevztahuje na předmět?
" Má estetický soud se svým nárokem na platnost objektivní obsah, nebo mluví jen o subjektu a vyjadřuje pouze reflexi subjektu o jeho vlastním stavu?
I když tu nemůže býti objektivního principu: musí tím býti popřen každý vztah soudu na předmět, jakožto na estetický obsah? "
Takový vztah se popírat nedá;
neboť soudem " to je krásné " je vskutku posuzován předmět, a nikoliv stav subjektu.
Podle Herbarta " kdo esteticky soudí, je zaměstnán svým předmětem, nikoliv sám sebou ".
Pro Herbarta ovšem estetické soudy nejsou obecné, nýbrž singulární;
ale " dokonalé představení stejného poměru nese s sebou vždy stejný soud, v každém čase a za všech okolností ".
Tedy estetický soud není sice obecný co do kvantity, ale je obecný co do platnosti.
" Krásno je nejen cítěno, nýbrž i věděno.
Můžeme říci, která spojení tónů, barev atd. jsou pro nás zdrojem libosti. "
Čím však dokázati platnost takového estetického soudu?
" Jednotlivý estetický soud ( dle Heimsoetha ), jednotlivý obsah nedá se ve své platnosti vůbec racionálně dokázati: to musí být logickou výstrahou pro všechny estetiky a badatele o umění.
Ale předpoklad estetického předmětu zůstává a s ním nárok, vší poznávací prací a reflexí skutečně proniknout v tento předmět.
Pro estetiku, která buduje na předpokladu nadindividuální platnosti, existují a musejí existovati určení estetického objektu. "
Ale čím založiti právě tento předpoklad nadindividuální platnosti?
2.
Druhá otázka je: je - li estetický soud " jen " citový, je tím vskutku vyloučena veškerá poznávací hodnota?
Proč toto Jen "? táže se Walaschek;
" cit mluví přece v jednoduchých případech daleko jistěji a není ve své funkci tak snadno sesaditelný jako rozum.
Jemnost lidského citu stojí výše, je vydatnější a bližší pravdě než ostří rozumu. "
Jen prý je nutno lišit, vyslovuje - li se citovým soudem pouze okamžitý stav subjektu, jen " část subjektu, snad zcela nesměrodatná a anormální nebo celá subjektivita, celé já.
Základ objektivního estetického soudu jsou " estetické city celého subjektu ".
Je sice pravda, že takový soud, založený na celém já, má pro mne vyšší a trvalejší platnost;
ale z toho neplyne jeho platnost pro jiné subjekty.
Subjekty nejsou si rovny.
Hlavní otázka se obrací po objektu: jsou citové soudy poznávací vzhledem k objektu?
Dle paní Landmann-Kalischerové jsou.
Cit, praví, je pokládán za ryze subjektivní element vědomí;
ale nejsou rovněž počitky subjektivní?
Jsou - li věci souhrn počitků a jsou - li počitky konstantní vztahy objektů k našim smyslovým orgánům, proč nepojmout konstantní vztah objektu k našemu citu také jako vlastnost toho objektu?
Není snad noetické lišení mezi počitky a city stejně neudržitelné jako lišení mezi prvotními a druhotnými kvalitami?
Proč měla by platit červenost za vlastnost věci, krása ale nikoliv?
" Nelze nic dokázati proti tomu, že estetický cit dostavuje se s toutéž bezprostředností, jistotou a konstancí jako vnímání kteréhokoliv jiného orgánu. "
Odtud teze, že " estetický soud rovná se co do své objektivní platnosti soudu smyslovému " a že " krásu jest v tomtéž smyslu považovati za vlastnost věcí jako smyslové kvality ".
Ve všem tom jde koneckonců o zachránění objektivní platnosti estetického soudu.
Abychom vůbec mohli mluviti o kráse, aby byla možná věda o kráse, je nutno, aby krása byla předmětem platných a správných estetických soudů.
A to ovšem není možno při předpokladech subjektivismu, jimiž " vše je svěřeno vkusu a individuálnímu čití a cítění jednotlivců, - zcela v protivě k veškeré pravé vědecké metodice, která se vynasnažuje vždy a všude překonati a vyloučiti subjektivitu individua ".
Jedná se tedy o důkaz, že obecně platné, správné nebo pravdivé soudy jsou možné.
Nadindividuální platnost estetického soudu
Není možno se prostě odvolat na skutečnou obecnou platnost estetických soudů;
proti tomu příliš důrazně mluví zkušenost i historie: jednak rozpory, netolerance a zmatek aktuálního života, jednak dogmatičnost a pomíjivost kritických verdiktů minulosti.
Stačí přehlédnouti historii kritiky umění v devatenáctém století, život Delacroixe, Courbeta, impresionistů atd., - tyto případy jsou více než vážné.
Nadindividuální platnost estetických soudů nemůže tedy být prostě ukázána;
zato důkazy pro ni jsou jiné a hned několikeré.
1.
Především lze ukázati, že platnost estetických soudů je omezená.
Tak už podle Schleiermachera je krása sice identická ( lze tedy o ní platně soudit ), ale jen v jistém okruhu lidí, - spočívá na " národní diferenci ".
Podle Müllera-Freienfelse estetické soudy nejsou ani absolutní, ani univerzální, nýbrž generální, tj. platné pro mnoho individuí, pro " genus ";
jsou jisté typy lidí, i mohou být estetické soudy platny uvnitř takového typu.
Rovněž podle Maxe Deriho " není obecně platných estetických soudů;
jsou jen skupinové soudy, které mají platnost pouze pro individua relativně stejné vlohy a stejné zkušenosti ".
Nebo lze místo biologického pojmu " rodu " nebo psychologického " typu " dosadit sociologický pojem společnosti;
estetické soudy se pak stávají ( např. u Lala ) sociálními sankcemi, jež jsou imperativně platny pro určitou společenskou organizaci;
Jsou to kolektivní a závazné, normativní soudy, potud obecné, pokud jsou sociálně fundované.
V nich pak " nezbývá než lišiti ty, které jsou dobře organizované, stálé a rezistentní, a které proto nazýváme pravdivými;
a ty, které se sluší nazývati iluzorními nebo klamnými, jelikož jsou proměnlivější, méně solidně organizované a uložené v prostředí méně určitém nebo nestálejším ".
Nebo konečně jsou estetické soudy potud obecné, pokud se udržely během času:
" Také estetická pravda se osvědčuje, jako vědecká, v boji dob. "
Tím vším je však spíše vysvětlována faktická neshoda estetických soudů než zakládána jich teoretická cena.
Existují přece dogmata, předsudky i omyly, které sdílí rod, typ, skupina, společnost nebo doba: teoretická platnost zajisté z této věci víceméně rozsáhlé platnosti neplyne.
2.
Zcela jiná je tato úvaha:
Estetické soudy se ovšem rozcházejí;
ale jsou tyto soudy všechny a veskrze estetické.
Tak dle Corwegha různosti estetických soudů spočívají na mimoestetických faktorech, jež je nutno přemoci, abychom uchopili to, co je vskutku estetické.
" Nevědomé přesvědčení, že by soud ( při vyloučení všech mimoestetických faktorů ) musel být u všech stejný, tvoří základ vědy o umění. "
Podle Ohmanna " všude tam, kde umělecké dílo je posuzováno nikoliv čistě po své estetické stránce, nýbrž podle morálních tendencí, látkového významu a intelektuálně pojatých měřítek, tam je to individuálně různý a zčásti vůbec neestetický předmět, jejž pan A nebo B nebo X v tomtéž díle míní a hodnotí. "
" Je to veskrze logický předpoklad, že to, co je uměleckému dílu jakožto uměleckému podstatné, zjevuje se v čistě estetickém nazírání každému jedinci jednoznačně s imanentní nutností;
neboť to je zákon předmětu sama, jehož požadavek je tím uznán. "
Odtud " nejvyšší zákon a poslední norma vší kritiky:
Chovej se k uměleckému dílu čistě esteticky! "
Podle Meumanna estetický soud není tak libovolný, jak se obyčejně za to má;
neboť různost soudu se vysvětluje tím, že jednotliví lidé v různých případech posuzují vskutku něco jiného, jednou spíše formu, jindy spíše obsah atd.
" Musíme ale míti za to, že všude tam, kde více lidí esteticky soudí za stejných podmínek, jejich soudy se budou také shodovati. "
Konečně dle Schuberta-Solderna je obecnost estetického soudu vyvoditelna z neinteresovanosti estetické záliby.
" Neboť tím, že každý účel kontemplace, každá osobní výhoda, která vyzírá z předmětu pozorování, se jeví vyloučena, stavím se na stanovisko, které není jenom schopno být mým, nýbrž může být stanoviskem kohokoliv, předpokládajíc, že i on se spokojí pouhou kontemplací.
Za stejných vnitřních podmínek je soud o kráse obecně platný. "
Podle všech těchto názorů byl by obecně platný ten ze sporných estetických soudů, který by byl vskutku neinteresovaný, čistě estetický;
jediné kritérium platnosti estetického soudu je čistota estetického chování, z něhož soud vychází.
Ale čím mohu kontrolovati čistotu nazírání jiných subjektů?
Mám prostě právo upříti ji těm, jichž soud se neshoduje s mým předpokládaně čistým estetickým soudem?
Myslím, že nikoliv;
jsou - li subjekty různé, mohou být i jejich čistoty specificky různé;
je možno, že to, co se mně nelíbí, je jinému předmětem ryzí záliby, a tedy i čistého a oprávněného souzení.
Ale " nejvýš kultivované menšině ", myslí Max Deri, " zůstává dovoleno odmítnout i tyto hodnotní soudy vyslovené z oprávněného hlediska, tím, že odmítá celého člověka...
Neříkáme už při takto individuálně oprávněných soudech, se kterými nejsme srozuměni, že dotyčný člověk ničemu nerozumí, nýbrž že je právě sám méněcenný. "
Avšak ani sebekultivovanější menšina, trvám, nemá co rozhodovat o ceně a neceně lidí.
Co kdo soudí, je jeho věc;
je - li jeho radost čistá a veliká, nikomu " nezůstává dovoleno " zneceňovati ji.
Dav, publikum může být méněcenné, neboť nemá nitra;
ale co si někdo pro svůj nejvlastnější život našel a posoudil jako krásné, to jsou nedotknutelné a čisté soudy, a nikdo není povolán měřiti je svým čistým souzením.
3.
Ale, praví dále Ohmann, jsou rozdíly i v soudech esteticky čistých.
Je třeba ohromné složitosti funkcí, aby byl estetický předmět zažit;
tu pak vyskytají se různosti co do schopnosti vnímání, paměti, reproduktivní fantazie, pozornosti, vlohy a cviku.
Proto estetický předmět neuskutečňuje se vždy ve vědomí s všestranností a účinnou silou, kterou zamýšlel umělec.
Odtud různosti soudů.
Podobně dle Evertha různící se estetické soudy jsou jenom vybrány z bohatosti uměleckého díla;
neodporují si, nýbrž jsou pojmově po sobě, vedle sebe a nad sebou.
Tak by bylo možno různící se soudy sloučiti ve složitější vystižení estetického předmětu po jeho více stránkách a dissens byl by jen zdánlivý.
Nicméně jsou - li o tomtéž předmětu vypovídány elementární soudy " to je krásné " a " to není krásné ", je stěží možno sloučiti je bez vnitřního rozporu v jedno komplexní určení předmětu.
Ve všech těch pokusech jde o zachránění obecné platnosti estetického soudu aspoň v jistém omezení.
Buď je tato platnost co do rozsahu ohraničena, nebo je vázána na subjektivní kritérium identity posuzovaného obsahu.
Ale všechna tato omezení naprosto kontrastují s bezprostřední jistotou a neomezeností, se kterou je estetický soud vypovídán;
tu mají na mysli ti, kdo přisuzují estetickému soudu platnost normativní.
Normativnost estetického soudu
I toto stanovisko jest uvésti na Kanta:
" Nejprve musíme se plně přesvědčiti o tom: že soudem vkusu imputujeme zalíbení na předmětu každému... a že tento nárok na obecnou platnost tak podstatně náleží k soudu, kterým něco prohlašujeme za krásné, že kdybychom na ni přitom nemysleli, nikdo nepřišel by na to, užíti toho výrazu, nýbrž že by všechno, co se bez pojmu líbí, bylo počítáno k příjemnu, vzhledem k němuž necháváme každého míti svou hlavu...
Zda je nějaký oblek, dům nebo květ krásný, o tom nedá si nikdo vymluviti svůj soud důvody a zásadami.
Každý chce podrobit objekt svým vlastním očím, jako by jeho líbení záviselo od čití, a přece, jmenuje - li pak předmět krásným, věří, že má pro sebe obecný hlas, a zvedá nárok na souhlas každého.
Zde tedy je viděti, že v soudu vkusu není postulováno nic než takový obecný hlas,... a tím i možnost estetického soudu, který by zároveň mohl býti považován za platný pro každého.
Soud vkusu sám nepostuluje souhlas každého ( neboť to může činit jen logicky obecný soud, poněvadž může uvést důvody );
imputuje jen každému tento souhlas jakožto případ pravidla, vzhledem k němuž neočekává potvrzení od pojmů, nýbrž od souhlasu jiných.
Ten obecný hlas je tedy jen idea. "
Podle Windelbanda pak máme lišiti soudy a posudky: k těmto náleží i estetický soud.
V posudku je připisován předmětu posuzovací predikát, kterým není poznání předmětu nějak rozšířeno, nýbrž jen vyjádřen cit souhlasu nebo nesouhlasu, se kterým se staví posuzující vědomí k představovanému předmětu.
Je tedy jasno, že posouzení nepřispívá už k náhledu do podstaty posuzovaného předmětu;
tento je předpokládán jako známý, jako hotově představený.
Ale přestože posudky nejsou poznávací, " jsme neochvějně přesvědčeni, že existují jisté posudky, jež platí absolutně, i když nedocházejí uznání vůbec nebo ne obecně.
To jsou posudky logické, etické a estetické.
Energie, s jakou jedinec trvá na tom, co pokládá za pravdivé, dobré a krásné, ukazuje tlak přesvědčení, že to má platit pro všechny a že od toho nesmí upouštět.
My všichni jsme přesvědčeni, že i když tomu nerozumíme vždy a hnedle, existuje právo toho, co je ve vyšším smyslu nutné a co by mělo platit pro všechny.
Všude, kde empirické vědomí v sobě objevuje tuto ideální nutnost toho, co má obecně platit, naráží na normální vědomí, jehož podstata pro nás sestává v tom, že jsme přesvědčeni, že má vskutku být, beze všeho ohledu k tomu, je - li uskutečněno v kauzálně nutném rozvinutí empirického vědomí.
Veškery logické, etické a estetické posudky jsou vystaveny na přesvědčení, že existuje takové normální vědomí, k němuž se máme pozvednouti, mají - li naše posudky zdvihnouti nárok na obecnou platnost.
Jako pravda je normalita myšlení a dobro normalita chtění, je krása normalita cítění;
proto krása je nám příkazem nebo normou.
V estetickém cítění staví se normální způsob cítění proti skutečnému;
je to protiva příkazu proti psychologické nutnosti.
Má - li býti krása něco jiného než individuální líbivost, musíme pro ni uznati obecně platnou normu.
Obecná platnost je jen konsekvence normality, vyvozená pro empirický svět subjektů.
Tedy ačkoliv estetické posudky nejsou poznávací, mohou býti obecně platny, pokud se shodují s estetickými normami, jež objevujeme ve svém vědomí o nadindividuální a věčné hodnotě krásy.
Co však jsou platny normy, nemůžeme - li udati, která jsou v konkrétním případě kritéria krásy?
" Což jestliže pro Vaška a Maška platí jiné věčné hodnoty než pro mne?
Lze snad logicky dedukovati, že existují transcendentální hodnoty, jichž nárok na uznání je zažit v každém estetickém posouzení, ale co je hodnotné, zda to, co musím uznati za platné, platí také pro jiné, s tím lze jen empiricky něco pořídit. "
- Ale nadindividuální platnost norem se ovšem nedá ve skutečnosti ukázat;
empiricky je v nás jen neochvějné přesvědčení, že krása je ideální hodnota, jež je hodna obecného uznání;
a " kdo té víry nemá, s tím se kritická filozofie nemůže dohodnouti...
Je nutno spoléhati na to, že v každém, kdo se vážně upamatuje, se normální vědomí uplatní s bezprostřední evidencí ve svém uznání. "
Podobně dle Kronera " normativní estetika se neptá po správnosti individuálního soudu.
Transcendentální filozofie zříká se vyvinutí obsahově určitých estetických forem, tak jako noetika nedělá nároku na to, aby zaručovala obsahově pravdivé soudy.
Spokojuje se tím, že prokazuje oprávnění požadavků estetického vědomí a vřazuje je do transcendentální souvislosti hodnot. "
V tom všem ozývá se především stará potřeba a touha filozofie oddělit to, co je v nás vyšší, od nižší stránky: oddělit od " pouhé " zkušenosti, přirozenosti a individuálnosti říši rozumu, hodnot a obecné platnosti;
postavit obecnost nad zvláštnost, pravou věčnost a absolutnost nad relativitu bytí.
Ve jménu této potřeby stavěl starý idealism svět existujících obecných idejí nad svět zdánlivých zvláštních jevů;
a stejně tak kritický idealism, poznávaje, že obecné mohou být jen soudy, a nikoliv skutečnosti, postavil proti skutečnostem ideální sféru platnosti, proti tomu, co je, to, co má být, a co tedy platí ve formě norem čili příkazů.
To je důvod, proč moderní idealism převádí skutečnosti na soudy, proč redukuje dobro na mravní soud, na " hlas svědomí ", a proč také hledá normu krásy čili obecně platný estetický soud.
Tak třeba každému je bezprostředně jisto, že " dobro má býti ".
To platí obecně a absolutně, ať již se empiricky dobro děje, nebo ne, nebo ať se děje v jakékoliv formě: příkaz dobra sám je věčný a není vázán skutečností.
Tato neodvislost ideálu nebo normy od empirických mravních činů, tato naprostá platnost dobra, která není alterována ani skutečným dobrem, ani zlem, ani potřebou dobra nebo naléhavostí zla, je ovšem conditio sine qua non etické obecnosti.
Ale ve skutečnosti všichni dobře víme, že dobro udržujeme na světě jenom svými skutky, že s velikostí bídy a kolize roste mravní imperativ, že dostatečný základ dobrého činění je skutečná strast a tíseň a že tato skutečnost sama si kategoricky žádá mravní pomoci: s tím vším nemá norma dobra co dělat.
Je možno, že veškeré dobro je v podstatě zvláštní a singulární.
Pomáhaje člověku uskutečňuje každý z nás něco nového, nebývalé dobro, tak jako úleva toho, komu je tím pomoženo, je individuálně jediná jako dobrá vůle a soucit, s nimiž spějeme ku pomoci, je nový fakt našeho života a jako celá konstelace, kterou jsme dobrým skutkem postavili, je ve světě neopakovatelnou událostí.
Každé dobro děje se vždy na něčem anebo vůči něčemu, bezpředmětné dobro je nemyslitelné.
Tedy každé dobro předpokládá zcela neobecnou situaci, zahrnující individuální já, přítomný nebo myšlený předmět ( nebo " bližního " ), potřebu dobra atd.
Každý člen této situace je eticky relevantní, pokud je v takové situaci.
" Já " není samo o sobě mravní ani imorální;
teprve v etickém okamžiku, je - li třeba postaveno proti lidskému utrpení, stává se etickým já a nabývá nebývalé relevance.
Kterýkoliv člověk sám o sobě je prostou skutečností;
ten však, kterému pomáháme, se kterým cítíme, je mravní skutečností, je nám milejší, cennější, bližší, stává se " bližním ".
Jeho utrpení samo o sobě je pouhý přírodní nebo sociální fakt, ale utrpení, jež stojí v relaci soucitu nebo dobročinění, je fakt vysloveně mravní.
Tak je tomu v každé morální situaci;
v každém případě dobra nabývají všechny členy dané konkrétní situace této relevance nebo tohoto zvýšení.
V takové chvíli celá komplexní skutečnost dostává mravní kvalifikaci;
" hlas svědomí " není jediným nositelem dobra;
" svědomí nečiní libovolného člověka mravním bližním ani jeho utrpení mravním faktem, neboť nemůže se vůbec vztahovati k libovolnému člověku, nýbrž jenom k bližnímu, ani k utrpení jako přirozené události, nýbrž jen jako k nároku na mravní pomoc.
Svědomí, mravní bližní a etický nárok se navzájem nesou uvnitř dané nezobecnitelné situace, jejíž členy lze izolovat jen abstrakcí. "
Také veškerá krása záleží v situaci, jejíž členy jsou " já " a předmět;
ale ovšem nikoliv libovolný předmět, nýbrž právě estetický nebo krásný předmět, a proti němu subjekt krásy, jenž sám i se svým obsahem je v takové situaci esteticky relevantní.
V okamžiku, kdy zažívám krásu, není esteticky lhostejno, kdo a jaký jsem, jaký je můj věk, charakter, zkušenost a život: nejen proto, že to vše můj zážitek modifikuje, nýbrž hlavně proto, že dokud jsou v zažití krásy skutečně přítomny, jsou všechny ty momenty samy esteticky cenné.
Kolotoč může být velikou událostí krásy v životě dítěte;
nepochybně dětství samo, jeho naivita, smyslná lačnost atd. jsou podstatné momenty této krásy;
ovšem i dřevění koně, malované čabraky, třapce, světla, pohyb a hudba kolotoče jsou neméně důležitými faktory té celé estetické situace.
Nemá tedy smyslu zakládat estetickou hodnotu buď jen na předmětu, nebo jen na subjektu;
krása fakticky zahrnuje obé a je změřitelna jen v hloubce celé situace.
Krása je událost, které je nutno rozuměti jako celku: pak není třeba odmítati ani ten dotyčný subjekt, ani jeho předmět, neboť oba stojí " na výši situace ".
Tím je míněno, že krása nepotřebuje být zaručena " normou ", transcendentálním patentem dignity, je singulární a nese svou hodnotu sama v sobě, ve svém okamžiku;
je skutečná, a nikoliv ideální, je zcela individuální, a nikoliv obecná.
Taková je v empirické skutečnosti;
a skutečnost má být poslední normou idealismu.
Nárok na obecnou platnost
Ale tím není dotčen hlavní argument normativní estetiky, že totiž ve svém estetickém souzení zvedáme nárok na obecné uznání;
že kladouce vyšší hodnotu krásy, klademe zároveň vyšší, nadosobní platnost krásy.
Zkrátka obecná platnost je podstatný postulát estetického soudu.
Nárok na obecnou platnost, pokud je fakticky v našem souzení o kráse přítomen, může však být založen buď psychologicky na naší subjektivní potřebě, nebo věcně, na věci samotné.
1.
Je pravda, že pronášejíce soud o kráse rádi imputujeme každému souhlas s ním.
Vskutku rádi slyšíme souhlas se svým estetickým míněním a neradi odpor;
ale z toho neplyne nic pro jeho nadindividuální platnost.
Estetický soud je citový;
každý estetický soud je ve svém způsobu přiznání, vyznání nitra a osobní projev;
zneuznání jeho je zneuznání naší radosti a nás samotných.
Nárok na platnost takového soudu je tedy nárok na sebeudržení a sebeuplatnění: pod záminkou platnosti soudu chceme svou vlastní platnost.
2.
Ale je možno, že onen nárok není založen jen na subjektivní potřebě, že je založen na povaze estetického soudu sama.
Snad ona imputovaná obecnost je nutná, aby vůbec soud byl myšlen jako estetický.
Podle transcendentálních idealistů pravda je uznání normy;
jelikož pak i v estetickém soudu je uznávána norma krásy, je estetický soud pravdivý, resp. mylný, je logickou artikulací záliby.
Po této logické stránce náleží pak mu nutně nárok na obecnost.
Co však je " obecná platnost "?
Obecně platný soud ve vědě je nejen takový, že je nebo má být obecně od každého uznáván, nýbrž i takový, že je co do povahy identický, ať jej pronáší kdokoliv a za jakýchkoliv okolností.
V povaze matematické věty leží, že je absolutně totožná, ať ji vypovídá matematik, nebo školák;
fyzikální zákon je identický, ať je shledáván učencem ve faktech, nebo memorován žákem z učebnice.
Proti tomu estetický soud musí být originální, má - li vůbec být estetický;
každý musí jej tvořit s naprostou původností;
čistý estetický soud je neopakovatelný.
Opakuje - li někdo soud po jiném o kráse nějaké věci, které sám nezná nebo jejíž krásy necítí, není to ani pravdivý, ani estetický soud.
Hodnotí - li však více lidí stejně jeden předmět, není to jeden identický soud ve více ústech, nýbrž více soudů souhlasných, ale neuveditelných na jeden soud.
Tedy nárok estetického soudu na obecnou identickou platnost byl by špatný nárok.
3.
Zbývá tedy jediná možnost, že není tím nárokem žádána pravá obecná platnost, nýbrž toliko souhlas: ne však jen souhlas s námi, nýbrž takříkajíc souhlas s věcí, o kterou se jedná, souhlas s hodnotou, jež by nesouhlasem byla ztracena nebo ohrožena, a součinnost všech na udržení této hodnoty.
To je zdůvodnění teleologické.
Shledám - li někde krásu, záleží mi na tom, aby nebyla ztracena: odtud nárok na její uznání.
Tak Jonas Cohn zakládá normativní platnost hodnot na důkaze, " že jisté oblasti našeho života a naší kultury jsou závislé na jejich uznání ".
Tak např. krása by se bez normativní hodnoty ztotožnila s pouhou příjemností, a komu se tento důsledek zdá absurdní, musí zásadně uznat závazný charakter krásy.
Je nutno rozpomenouti se na podmínky živoucího kulturního vědomí o hodnotě krásy: nadindividuální charakter krásy musí uznati každý, kdo vidí v kráse více než pouhou příjemnost a je přesvědčen o prvořadé kulturní hodnotě umění.
Tento argument je nanejvýš důsažný.
Každý, komu na umění vážně záleží, musí upevniti v sobě přesvědčení, že existuje platný rozdíl mezi dobrým a špatným uměním, mezi vyššími a nižšími hodnotami, mezi hlubokým estetickým souzením na jedné a estetickou nekompetencí, nečistotou a povrchností na druhé straně.
Šetřiti tento rozdíl by bylo znivelizovati umění a s ním i krásu samu.
Existuje - li tedy vyšší umění, pak ovšem má býti spíše uznáno než jiné, a soud, jenž tuto výši klade, má býti předmětem souhlasu jiných lidí;
je teleologicky žádoucí, a tím dostatečně zdůvodněno, aby takový vyšší soud byl sdílen všemi, jimž také záleží na udržení umění.
Je tedy ideálem nebo cílem estetické kultury dokonalý a vnitrný konsens soudů? shodná víra v jedny desky hodnot?
Ukazuje se, že v živoucí kultuře stále se hýbá a rodí disidence, duch odporu, opouštění uniformity a žádost svobody.
Opakováním a stejnotvarostí tuhne domnělá kultura v masku a konvenci, plochou obecnost a pohodlnou shodu.
Umění samo je stálým tvořivým odporem proti takovému zobecnění;
ale existuje i kritické souzení, jež ruší dosaženou normalitu a staví proti ní svou svěží původnost;
a toto souzení je teleologicky příliš důležité, než aby mohlo býti pomíjeno.
Zdá se vůbec, že pravé hodnoty jsou rozšířením snižovány.
Nejvyšší hodnoty jsou výlučné, nesociální, individuální.
Ale význam hodnot vůbec zdá se tkvíti v tom, že jsou získávány a produkovány, že nejsou nám prostě dány, nýbrž že je vždy potřeba našeho původního činu k jich uskutečnění;
pravá hodnota je něco stále nového, vždy znovurozeného z individuálního nitra.
Tedy hodnoty se snižují v té míře, čím méně jsou naším vnitrným ziskem, čím je člověku běžnější a zvykovější uznávat je.
Proto staví se proti klesání hodnot opačný proces: zvyšování hodnot;
ne však přeceňování a nadhodnocování, nýbrž přehodnocování, přeměna, růst nových hodnot na účet starých: to je stálý a nezadržitelný život a pohyb hodnot, jenž je udržuje.
Význam estetického dissensu je právě ten, že udržuje věčnou novost a život krásy.
Proto není teleologicky oprávněno zamítat nesouhlas ve věcech krásy.
Spíše lze odmítat povrchnost, zvykovost a vnitřní nepravdivost v estetickém souzení.
Existují špatné posudky, ne proto, že zrazují normu krásy, nýbrž proto, že vycházejí ze špatné a necenné situace.
Proti tomu hluboce založené estetické soudy jsou absolutní, i když jsou zcela osobní a prosté nároku na vyšší platnost.
Objektivnost estetického soudu
Celý spor o obecnou platnost estetického soudu má pro nás potud význam, že od jeho výsledku je činěna odvislou možnost objektivní vědy o kráse.
Je - li estetický soud pouze individuálním míněním, není - li pro něj jiné instance než subjektivní zážitek, není - li zkrátka obecně platný, je marné a zbytečné všechno mluvení o kráse, všechna snaha o poznání krásy.
Ale je možno, že celý ten problém poznání krásy a obecné platnosti estetického soudu je křivě položen.
Elementární estetický soud nevypovídá ani o subjektu, ani o objektu, nýbrž o estetické situaci, jež zahrnuje nitro i předmět jako esteticky relevantní členy.
V soudu " to je krásné " vyznívá vzrušení nitra, vyslovuje se v něm cit a subjekt sám;
ale zároveň je jím označován a míněn předmět: je jím míněn, nikoli v něm obsažen;
je na něj jen poukazováno, je takříkajíc externím, ale nikoliv vnitřním objektem soudu.
Učinit jej vnitřním předmětem soudu znamenalo by všestranně jej soudem určit, rozvinout jej nebo přivést si jej v soudu samotném k vědomí po všech jeho stránkách a momentech, pokud byly relevantní v estetické situaci.
Děje - li se tak, vzniká z " míněného " předmětu všestranně určený estetický předmět.
Predikát krásy pak nenáleží mezi určující momenty předmětu, neboť není nalezen v jeho rozvinutí;
ale zato všechny momenty a stránky objektu jsou stanoveny s jistým ohledem k predikátu krásy, jakožto relevantní pro celou situaci a tím i pro její krásu;
při všem určování estetického předmětu je predikát krásy přítomen jako míněný.
Tedy v prvotním soudu " to je krásné " je vypovídána krása, ale předmět je pouze míněn;
proti tomu v soudech ( nebo řadě soudů ) s rozvinutým určením předmětu je vypovídán předmět a krása je pouze míněna, asi v tom smyslu: " k dané kráse, kterou ( subjektivně ) kladu, náležejí tyto esteticky závažné momenty předmětu, jež uvádím ".
Tak třeba ke kráse dané architektury náleží monumentalita, přísnost, vázanost;
k její monumentalitě opět náleží určitý systém břemene a nosičů, rytmus, dominanta, masa, členění atd.;
to vše rozvíjí se zase v další determinace forem, funkcí a skladby.
Tím vším je ale " míněna " krása.
Předmět " to " v soudu " to je krásné " znamená zprvu, pokud odkazuje na zážitek, něco zcela určitého, daný názor, předmět evidentní záliby;
teprve ve vlastním kontextu soudu stává se něčím naprosto neurčitým, co teprve má býti určeno a zpřítomněno.
Tím uvolňuje se estetický soud ze své závislosti na zážitku a osamostatňuje se;
pokračujícím určováním předmětu pojímá do sebe celou " míněnou " skutečnost.
To ovšem znamená už obsáhlé myšlenkové zpracování prvotního dojmu;
a přece je to přímé pokračování elementárního estetického soudu.
" Soud, kritika a věda o umění pokračují v tendenci, která se naznačuje v samotném estetickém zážitku. "
Ale zároveň vysvítá základní pravidlo tohoto estetického souzení: určovati estetický předmět jenom tím, co mu podstatně náleží;
tím jsou dána i kritéria správnosti takového soudu.
Může se státi:
1. že jsou estetickému předmětu připisovány momenty, které mu fakticky nenáležejí;
zde jedná se o omyl;
2. že jsou v soudu zdůrazněny momenty, které na předmětu jsou podružné, a zanedbány ty, které jsou význačnější;
v takovém případě mluvíme o neporozumění.
Konečně je třetí kritérium: je - li určení předmětu chudé a prázdné, nebo je - li konvencionální, malicherné atd. ( nejde - li tu ovšem o neschopnost vyjádřiti se ), mluvíme právem o povrchnosti estetického souzení.
Ukáže - li se, že soud o estetickém předmětu je mylný, založený na neporozumění, nebo povrchní, není tím dokázáno, že by předmět sám nemohl být krásný.
Je - li však estetický předmět určen správně, s porozuměním, plně a významně, neexistuje teoretický prostředek, kterým by jeho krása mohla býti vyvrácena nebo odmítnuta.
Ale tím není obecná platnost předmětného estetického soudu zcela zaručena.
K vlastnostem estetického předmětu náležejí i jeho citové účinky;
určiti, které účinky obecně a nutně předmětu náležejí, není s úplnou jistotou možno;
avšak některé z nich jsou daleko určitěji založeny v objektivních znacích věci než eventuální jiné.
Dále rozlišení, které estetické momenty předmětu jsou hlavní a které podružné, je u velké míře věcí náhledu a může dopadnouti různě podle našeho stanoviska, a přece není pochyby, že jen jedna soustava momentů se skutečně přimyká k skutkové povaze předmětu.
Konečně i posouzení estetického soudu co do povrchnosti nebo vážnosti může být jen subjektivním míněním;
a přece postulujeme plnost, přesnost a váhu určení, jež je uměleckému dílu přiměřená.
Za těchto okolností se mohou soudy více lidí určující jeden estetický předmět velice rozcházet;
od případu k případu mohou se různé momenty v nich obsažené navzájem doplňovat;
ale mnohem častěji mají se různé soudy k společnému estetickému předmětu jako různé hypotézy k společnému problému.
Dissens předmětného souzení nedokazuje pak už subjektivitu souzení, nýbrž problematičnost předmětu.
Předpokládáme možnost adekvátního určení předmětu, ale víme, že naše estetické zažití je osobně omezené, neúplné a neadekvátní a nevyčerpává všech relevantních momentů objektu.
Tu stává se nám předmět problémem, úkolem, jakýmsi x, na němž se hledíme opakovaným pozorováním, prostředky kontroly, srovnáváním a kritikou dopátrati dalších, určitějších nebo závažnějších znaků a určení.
To však už je odborné studium uměleckých děl, jež nechává daleko za sebou původní jednotlivý zážitek: studium nekonečně heuristické, a přece nikdy nedocházející jistoty adekvátního a vyčerpávajícího určení.
Ale toho není třeba;
stane - li se nám estetický předmět vskutku problémem, je tím dána dostatečná direktiva a vnitřní základ poznávací práce, a dokonalé poznání je jenom mezným pojmem, ne však kritériem tohoto poznání.
Tedy prostý estetický soud, kterým přisuzujeme předmětu krásu, je individuální a subjektivní;
ale je poznávací v tom smyslu a v takovém případě, že zahajuje nebo ukládá celou tu teoretickou práci, kterou si přivádíme k vědomí estetický předmět;
je poznávací jako věcné východisko poznávacího postupu.
Ale tu se snad namítne, že tyto poznatky už nejsou estetické soudy a netýkají se krásy předmětu, nýbrž předmětu sama o sobě.
Estetickým soudem je připsána předmětu jistá hodnota, kdežto předmětné poznatky určují jeho vlastnosti;
hodnota pak není vlastnost objektu, nýbrž souhlas nitra s objektem.
Čistě objektivní poznání hodnoty není tedy možno;
objektivní soudy mohou vystihnouti předmět, ne však jeho hodnotu pro nás, a tedy také ne jeho vlastní estetickou povahu.
IV.
Estetická hodnota
Relativnost hodnot
Krása věcí není nám jenom předmětem požitku, nýbrž má pro nás stálý význam.
Posuzujeme - li věc jako krásnou, dáváme jí tím přednost nebo dignitu před jinými;
krása je nám předmětem přání a lásky, souhlasu a obdivu, a tedy je pro nás hodnotou.
Vlastní problém hodnoty netýká se v jádře toho, co je základem hodnocení: zda žádost, jež směřuje k dosažení hodnotného předmětu, či cit slasti nebo strasti, kterou vzbuzuje přítomnost ( existence ) nebo nepřítomnost ( neexistence ) takového předmětu.
Ať je hodnota to, co je žádáno, nebo to, co vzbuzuje radost, je vždy něčím odvislým od individuálního žádání nebo uspokojení, od emocionální polohy, okamžité potřeby nebo stálého temperamentu hodnotící osobnosti.
Proto týž předmět může být pro různé lidi nebo pro jednoho člověka v různé situaci jednou dobrem a jednou zlem, - hodnota je typicky relativní.
Soud, kterým přisuzujeme věci hodnotu nebo nehodnotu, je pak jen výrazem našeho citu, našeho stanoviska k věci, a tedy nikterak nepřispívá k naší znalosti objektu.
Hodnota je vůbec naší subjektivní záležitostí.
Ostatně zkušenost i historie sdostatek ukazují relativitu hodnot a jejich nestálost v různých dobách, společnostech, národech atd.
Ale zároveň ukazuje se konkurence a konflikt hodnot, a tedy i úkol volit mezi nimi.
Tím klade se otázka, které hodnoty jsou lepší než jiné, které jsou " správné ", které mají být spíše udrženy než jiné, a konečně které mají být uskutečňovány vůbec, za všech okolností a ve všech možných alternativách.
To tedy je problém oprávněnosti a nadindividuální platnosti hodnot.
Hodnotné věci jsou ty, na kterých nám záleží, které chceme udržeti;
čím vyšší a významnější hodnota, tím více záleží na jejím udržení, na jejím uznání, a proto uznání neb neuznání vyšších hodnot nemůže být zůstaveno rozmaru, nestálosti a podmíněnosti individuální citové reakce.
Jedná se tedy o to, a to je vlastní axiologický problém, fundovat tyto hodnoty na podkladu spolehlivějším, než je individuální subjekt a nalézt pevný základ pro volbu vyšších, platnějších, resp. absolutních a obecně platných hodnot.
K tomu cesta může být dvojí: předně lze dokazovat, že hodnoty nejsou jen subjektivní, nýbrž jsou fundovány též objektivně, totiž v hodnocených předmětech;
nebo naopak lze soudit, že hodnoty jsou sice založeny jen v hodnotícím subjektu, ale že tento subjekt nemusí být individuální, hodnotící způsobem pro jiné neplatným, nýbrž nadindividuální, víceméně obecný.
1.
Metafyzicky je objektivnost hodnot zakládána na objektivním teleologickém řádu světa, na systému univerzálních účelů.
Bez metafyziky lze objektivnost hodnot zdůvodniti spíše tím: hodnota je sice záležitostí citu, ale je možno, že cit není zcela beze vztahu k objektivnu, a že tedy není vyloučeno poznání citem.
Tak podle Meinonga zůstávají sice city jako poznávací prostředky daleko za představami, ale rozdíl je jen graduální;
city mají své vlastní předměty, jež dodávají ( prezentují ) psychickému zpracování.
Soud " tento ornament je krásný " musí být, jako každý soud, správný nebo nesprávný;
je - li správný, pravíme, že ornament zaslouží, aby se líbil.
Objekt nemá tedy hodnotu už tehdy, pokud k sobě přivrací interes subjektu, nýbrž teprve tehdy, pokud si ten interes zaslouží, pokud mu to, co je hodnotním zážitkem prezentováno, tedy v tomto případě krása, skutečně náleží.
Takováto hodnota je sice uchopena zažitím, ale v podstatě nemá už vztahu k zážitku;
není osobní ani relativní, nýbrž neosobní a absolutní.
Avšak jedná se právě o to, jak a podle čeho platně určit, zda si předmět prezentovanou hodnotu skutečně zaslouží či ne.
Rovněž dle pí. Landmann-Kalischerové neliší se city v noetickém ohledu podstatně od počitků;
jako lze lišiti subjektivně a objektivně podmíněné počitky, lze lišiti i subjektivně a objektivně podmíněné city;
proč tedy vylučovat možnost objektivního poznání citového?
Nárok hodnot na uznání není jinak založen a nemá jiného původu než nárok smyslových kvalit na poznání.
Záleží stejně málo na libovůli individua přiznati objektu tu či onu hodnotu, jako není ponecháno jeho rozmaru viděti tu či onu barvu.
Jmenuji - li věc krásnou nebo ošklivou, dobrou nebo špatnou, vnáším tím do ní něco stejně málo jí cizího jako výpovědí, že je modrá.
Tím tedy lze nikoliv sice dokázat, ale aspoň uhájit nadsubjektivní platnost hodnot.
Ale i zde jedná se především o kritérium: podle čeho určit, který ze sporných hodnotních soudů uspokojuje nárok předmětu na správné ohodnocení?
Podle jeho shody nebo neshody s jinými soudy, odpovídá pí. Kalischerová.
A sice jsou to:
1.
Soudy téhož individua o tomtéž předmětu v jiné chvíli a za jiných okolností;
neboť objektivní soud hodnotní spočívá teprve na úhrnu citů, nikoliv na jediném případu libosti;
v nejvyšším smyslu objektivně spolehlivými bylo by lze jmenovati teprve ty soudy, jež byly by potvrzeny shodou soudů z různých životních epoch.
2.
Jsou to soudy téhož individua o jiných předmětech, - tedy srovnávání hodnot.
3.
Soudy jiných lidí;
ale zde dlužno pamatovati, že majorita nerozhoduje;
ostatně konstantní omyly jednou vyloučí doba.
4.
Konečně vědecké poznatky: ovšem shoda hodnotních soudů s těmito nám prý není prozatím přístupna.
To jsou kritéria oprávněné objektivity hodnotních soudů.
Ale jak dokázati, že ze shody více soudů navzájem plyne jich shoda s posuzovaným předmětem, resp. s jeho nárokem na určité ohodnocení?
Shoda soudů téhož jedince o tomtéž předmětu může spočívat na zvyku, na zmechanizování reakce, na paměti atd.
Shoda více lidí může být podmíněna sociálním zvykem a tradicí.
Konečně shoda soudů téhož individua o více předmětech může svědčiti nejvýš o ustáleném hodnocení, ale o ničem více.
Ze shody hodnotních soudů neplyne tedy nic pro jich objektivnost.
Podle Ericha Bernheimera objektivní hodnota jest srovnání objektivních výsledků, třeba topivosti hnědého a černého uhlí;
v umění jsou takto srovnatelná díla, která chtějí působiti týmiž prostředky ( a pro týž druh pozorování ).
Ale zde je srovnatelný jen efekt dotyčných děl v nás, tedy subjektivní účinek;
nejsou - li však účinky konstantní a obecné, nedá ani jich srovnávání objektivní výsledek.
Podle Bertholda Kerna estetická hodnota záleží ve shodě uměleckého díla s naším citovým životem.
Objektivní hodnota však je ta, která se neshoduje jenom s naším individuálním cítěním, " nýbrž s citovým životem na nejvyšším stupni jeho vývoje, s citovým životem jako objektivním systémem, jak se nám podává v pokladu našich uměleckých děl, pokud tato došla obecného uznání.
Z uměleckých děl samotných zjišťujeme jich analýzou zákony, které podmiňují uměleckou hodnotu. "
- Podle toho objektivně hodnotné by bylo umělecké dílo, pokud se shoduje se zákony obecně uznaného umění, ale nehodnotné nebo jen subjektivně hodnotné v tom, co je na něm jinaké nebo inkomensurabilní.
Ostatně: které zákony jsou směrodatné? každý styl, každá tvořivá individualita reprezentuje zvláštní systém " zákonů ".
" Objektivní hodnota " Kernova vyhovuje jen jednomu typu umění: klasicismu, jenž programově hledá shodu s uměním kladeným jako " nejvyšší stupeň vývoje ", - a jednomu typu kritiky: dogmatickému.
Dle všech těchto mínění lze objektivní hodnotu získati jen srovnáváním: buď srovnáváním mnoha hodnotních soudů, nebo porovnáváním více hodnocených předmětů.
Ve skutečnosti však každá pravá hodnota je zažita jako evidentní;
důvod, proč ji považujeme za platnou, oprávněnou a objektivní, je bezprostředně v nás, v hloubi našeho přesvědčení a citu.
Korigujeme - li své hodnoty, děje se to pod nátlakem konfliktu ( se společností, autoritou atd. ), ale nikdy na základě srovnávání.
Proto je záruka vyšších hodnot hledána spíše v hodnotícím subjektu;
je možno založit obecnou platnost hodnot na tom, co je v subjektu obecně platné, nebo neosobní, nebo nadindividuální;
to je druhý, ostatně velmi rozmanitý typ řešení.
Normativnost hodnot
2.
Zde jedná se o to, nalézti základ a princip hodnoty v hodnotícím subjektu.
A tu nejprve zdá se tím principem život sám.
Tak dle Lippse " o sobě hodnotný je člověk, to, co v něm je pozitivní, co k jeho lidství pozitivně přispívá.
O sobě hodnotné je volné vyžití tohoto pozitivního, tedy život a každá pozitivní životní činnost.
Nositelem účinné hodnoty je to, co podporuje život a jeho možnosti, tj., co je schopno něco v člověku nebo mimo člověka stvořit nebo stupňovat nebo sloužit volnému vyžití.
Nehodnotná je naopak negace života a životní možnosti, nebo vše, co takové negaci slouží. "
" Princip hodnoty " dle Müllera-Freienfelse " je život.
Hodnota je něco, co přispívá k udržení nebo stupňování života.
Všechny skutečné hodnoty jsou hodnoty biologické. "
Přes veškeru individuaci je život neosobní;
co udržuje nebo zvyšuje život na kterémkoliv místě, slouží životu vůbec, je hodnotou vůbec, absolutní a obecnou.
Avšak " život " má mnoho významů.
Jednou je to vitální síla v protivě k slabosti, právo silnějšího a přežití schopnějšího;
jednou pouhé " bytí zde ", právo slabšího na existenci;
jednou situace jedince ve světě, styk se světem a interdependence lidí;
čemuž odpovídá individualism, socialism a moralism, v teorii různé desky hodnot a v praxi konflikt a boj mezi hodnotami: slovem " život " sám je daleko spíše problémem hodnoty než prostředkem k jeho řešení.
Veškerá hodnota je kladena hodnotícím subjektem;
ale je možno, že subjekt platných, nadindividuálních hodnot je rozšířený, relativně obecný a neosobní: dle Müllera-Freienfelse celý kruh subjektů.
" Musí existovati vedle čistě okamžikové, subjektivní záliby něco objektivního, co nechává možnou stupnici hodnot...
Hledíme si dáti počet z toho, zda objekt je s to vyvolávati účinky více než okamžikové, zda také opakovatelné, tím však klademe již soudy, jež překračují momentánní subjektivní účinek, a konstatujeme možnost účinku jako trvalou vlastnost objektu...
Mluvíme - li o objektivní hodnotě, myslíme tím ovšem objekt neodvislý od okamžikové, náhodné, subjektivní záliby, který však představuje hodnotu přece jen potud, pokud se líbí jinému, představenému kruhu subjektů.
Objektivita hodnoty nevylučuje tedy subjektivitu líbení, vybavuje jen objekt z nahodilého okamžiku líbení a uvádí jej v širší, větší, ale vždy též subjektivní vztahy.
Abych něco vytkl jako hodnotný objekt, k tomu patří více než jedinečné líbení, k tomu patří možnost nebo pravděpodobnost častějšího nebo trvalého líbení, které platí také pro jiné. "
Ale ovšem " ani zde neexistuje nic absolutního.
Jsou jen generální hodnoty většího nebo menšího okruhu působnosti. "
Konkrétněji vzato, onen okruh subjektů, pro které platí stejná hodnota, jsou buď spřízněné duše, " Wesensverwandte und Wertgenossen ", jak je jmenuje Christiansen, jichž shoda je vnitrná;
nebo organizovaná skupina, sociální celek, jehož hodnocení a volení podléhá kolektivní normaci, dobovému a skupinovému vkusu, který je jednotlivcům uložen duševním nátlakem celku.
Tak dle Ch.
Lala " krása je hodnota, která dává, ne - li obecně platnou a neomylnou, tedy přinejmenším kolektivní a organizovanou normu ".
Vyšší hodnoty jsou povahy nadindividuální, " to jest sociologické ".
Měřítkem estetické hodnoty je úspěch, sláva, kolektivní vědomí publika:
" Je - li tedy měrou estetické ' hodnoty ' to, co označujeme starým jménem ' sláva ', stává - li se tím hodnota objektivní a historickou realitou, je nutno též říci, že stává se tím realitou sociologickou.
Jako všechny jiné sankce jsou estetické sankce zevními známkami vnitřního stavu vědomí, obligace.
Úhrnem estetická hodnota nějakého díla neexistuje;
vzniká, děje se, žije nebo umírá ustavičně.
V individuu, které ji myslí, je pouze projevem nátlaku, jež vykonává sociální prostředí: pravdivá v očích publika, které ji právě klade;
iluzorní nebo prostě pravděpodobná, zakládá - li se u individua, které ji myslí, pouze na představě ideálního obecenstva, možného, budoucího nebo i minulého.
Ale v každém případě, není - li představy obecenstva, není hodnoty.
Jen organizace a solidarita dávají zdroj imperativnímu citu, to jest hodnotě. "
Avšak jisto je tolik: při svém hodnocení nedomníváme se mluviti nebo souditi ve jménu kolektivního celku, skupiny, množství;
nevede nás představa ideálního obecenstva, nýbrž spíše jisté bezprostřední přesvědčení, že soudíme o dané věci tak, jak lze o ní vůbec právem souditi.
Je v nás potřeba, praví Kreibig, postavit proti hodnocením, která se zdají být jen rozmary jednotlivců, jiná hodnocení, vyšší axiologické oprávněnosti, tj. relativní obecnosti a nutnosti, a potlačit u těchto do jisté míry subjektivnost, aby hodnoty byly objektivovány.
Proto je konstruován ideální subjekt, - ne nadčlověk, nýbrž průměr.
Co má běžným slovem " objektivní hodnota " dojít oprávněně výrazu, je hodnota předmětu podle soudu ideálního subjektu, jenž při dokonalé znalosti stupně reality, determinací a vztahů onoho předmětu vykonává všechny bezvadné, duši možné citové reakce bez časového kolísání citové dispozice.
Taková hodnota není vlastně objektivní, nýbrž objektivovaná.
Ale při skutečném hodnocení nekonstruujeme ani takový ideální, hypotetický subjekt, nýbrž zcela bezprostředně jsme přesvědčeni o vyšší platnosti a nutnosti ohodnocení, které jsme vykonali.
Tak je tomu dle Windelbanda při hodnotách logických, etických a estetických, které klademe s přesvědčením, že mají platit a být uznávány nejen od nás, nýbrž i ode všech jiných;
sami pak ve svých hodnoceních nalézáme ideální nutnost, že máme tak a nesmíme jinak souditi.
" Všude, kde empirické vědomí objevuje v sobě tuto ideální nutnost toho, co má obecně platit, naráží na normální vědomí, jehož podstata pro nás je v tom, že jsme přesvědčeni, že má to tak vskutku být...
Všechny logické, etické i estetické posudky jsou vybudovány na přesvědčení, že existuje takové normální vědomí, k němuž se máme povznésti, mají - li naše posudky zvednouti nárok na nutnou obecnou platnost. "
Máme - li voliti mezi vyššími a nižšími hodnotami, kde vzít měřítko pro ně?
" Musíme hledati ' hodnotu o sobě ', abychom unikli relativitě skutečného hodnocení, a ježto hodnota existuje jen ve vztahu k hodnotícímu subjektu, odkazuje hodnota o sobě k normálnímu vědomí. "
Normální vědomí není metafyzická realita, nýbrž postulát;
je - li nám ideálem pravda, dobro a krása, musíme mysliti, chtíti, jednati a cítiti tak, abychom tohoto ideálu dosáhli, a toto myšlení, chtění, jednání a cítění, které je takové, jaké má býti, je normální a jím uskutečňujeme v sobě normální vědomí.
Normální myšlení je norma a pravidlo pro empirické myšlení a podobně i normální chtění a cítění.
Jediný předpoklad je, že " existují obecně platné hodnoty, a aby byly dosaženy, musí se empirický proces představování, chtění a cítění pohybovati v těch normách, bez nichž právě splnění účelu není myslitelno;
tyto obecně platné hodnoty jsou pravda v myšlení, dobro v chtění a konání, krása v cítění, a všechny tyto tři ideály reprezentují každý ve své oblasti jen žádost po tom, co je hodno obecného uznání. "
Absolutní hodnoty jsou ty, které bezpodmínečně máme uznati;
toto " míti " nebo " býti povinen " je fundamentální fakt našeho duševního života, který se nedá uvésti na žádný jiný.
" Je to nám známá duševní činnost, která v protivě k vůli nám klade něco jako obecně platné.
Je to uznání obecně platné hodnoty v protivě k uznání veskrze jen individuálně platné hodnoty. "
Podle Münsterberga naopak platnost absolutních hodnot nezakládá se na tom, že je vrtáme uznati;
co máme činiti, můžeme nechtíti, kdežto nepodmíněných hodnot nemůžeme vůbec nechtíti.
" Nikdy nemůže vůle dát opravdu přednost nepravdě, nekráse a nemravnosti;
' povinen býti ' ztrácí však všechen smysl, je - li předem vyloučena volba, rozhodování, vícerá možnost.
Vůle, která dává přednost hodnotě, prokázala se však v každém případu jako něco zcela neodvislého od osobnosti: je to čistá vůle...
Rozuměti absolutním hodnotám znamená pochopiti, jak naše vůle daleka vší povinnosti, může se státi nadosobní žádostí, jež beze vztahu k osobní libosti nebo nelibosti může nalézti své uspokojení v pravdě, kráse, mravnosti a svatosti. "
Ale ať již je základem platnosti hodnot závazná norma, nebo čistá vůle, jde v jádře jen o platnost samu.
" Podstata hodnoty jest její platnost.
Z toho plyne, že pro axiologické porozumění padají na váhu jen ty hodnoty, pro které je zvedán nárok na platnost. "
Koneckonců všechny názory zde citované jsou variace na téma platnosti;
ať už jakoukoliv cestou, je zde všude vládnoucí úmysl uvésti " vyšší hodnoty " na neosobní, nadindividuální, šíře platný základ hodnocení.
Ale není tu jediným předpokladem, že takové hodnoty existují, nýbrž jsou tu ještě jiné a neoprávněné předpoklady.
1.
Předpokládá se tu, že nadindividuálně platné hodnoty jsou eo ipso vyšší, cennější než hodnoty ryze osobní.
Jsou však zcela individuální a nesdělitelné hodnoty, které se vůbec vymykají souhlasu jiných, a přece nejvyšší a nejdražší pro toho, kdo je zažil.
Nazvati je proto " pouze " subjektivními a nižšími je vnucování měřítka, které není vzato ze sama zažití hodnot;
je to externí měřítko někoho cizího, kdo hodnoty jiných posuzuje a váží se zřetelem k svému hodnotnímu účelu.
2.
Předpokládá se tu, že zažije - li někdo hodnotu bezpodmínečnou a absolutní, pozvedá zároveň a nutně nárok na to, aby byla uznána od jiných.
Proti tomu správně praví Christiansen:
Hodnoty, které jsou založeny v bytostném základu člověka, musejí být pro něj naprosto a bezpodmínečně platny, jejich platnost je kategorická.
Ale právě proto, že jejich platnost je založena ve volní povaze osobnosti, nepřekračuje ji.
Už to, že bezpodmínečné hodnoty naprosto platí, vylučuje každý ohled na bytí jiných subjektů.
Krátce, pro autonomní hodnoty není intersubjektivního společného měřítka a obecná platnost není pro ně nikterak podstatná.
3.
Třetí předpoklad nebo předsudek je, že jen nadindividuálně nebo obecně platné hodnoty jsou objektivní.
Ale jako mezi nadindividuálními a obecnými hodnotami není rozdílu v dignitě nebo hierarchii, tak také není mezi nimi protikladu subjektivnosti a objektivnosti.
To lze v následujícím krátce ukázati.
Kritika hodnot
Individuální čili osobní hodnocení zahrnuje totiž řadu velmi různých případů.
1.
Existují hodnoty ryze subjektivní, nesdělitelné, singulární a neměřitelné;
tyto jsou jedinečnou událostí, jež je vázána na nenavratitelnou situaci.
Pro ně není měřítka, jsou nesrovnatelné a nahodilé;
ale také není hranice pro jich vnitřní cennost a velikost.
2.
Existují hodnoty, které pokládáme za objektivní, jelikož můžeme s nimi kdykoliv počítati jako se stálou a neměnnou věcí, tak jako počítáme s objekty, objektivními zákony etc.
Základem tohoto počítání není však obecná platnost hodnot, nýbrž obecná, totiž konstantní a kdykoliv přivoditelná situace, v níž vystupují.
Tyto hodnoty jsou spolu srovnatelné a měřitelné a slouží stejně naší orientaci ve světě jako naše znalost věcí, a tedy i zajištění, ochraně a úpravě života jednotlivcova.
Jich předpokladem a zároveň i výsledkem je jistá stejnost individuálního života.
3.
Existují hodnoty ideální, to jest takové, které chceme realizovati nebo pro které se domáháme obecného uznání;
zde však není tato obecná platnost předpokladem našeho hodnocení, nýbrž jeho cílem.
Základem ideálních hodnot individua je víra v ně a touha učinit je skutečností, resp. více skutečností, než jsou.
Jsou to velké direktivy lidského konání, sobecké i kážící sebeobětování: bohatství, láska, sláva, politická nebo náboženská idea, světový názor - vše, co lze realizovati nebo prosazovati.
Takové ideální hodnoty nejsou nám uloženy jakousi stávající normou, nýbrž naopak my je ukládáme světu a chceme, aby v něm byly.
Kdybychom vzali příkladem hodnotu zdánlivě nejuniformnější, totiž peníze, tedy subjektivní je hodnota peněz, která dochází výrazu ve vděčnosti chudáka nebo radosti dítěte nad darovaným penízem, jehož běžná hodnota není vůbec souměřitelná s hodnotou vnitřní události jím vyvolané;
objektivní hodnota peněz je pro jednotlivce rovna očekávatelnému užitku nebo požitku, který si za ně může poříditi a který je různě veliký podle různých životních poměrů;
ideální hodnota peněz padá na váhu tehdy, když se individuální nebo sociální rozdělení peněz stane předmětem jednotlivcova jednání nebo přesvědčení.
Když pak přihlédneme k hodnotám založeným intersubjektivně a platným nadindividuálně, jsou tu poměry celkem stejné.
Subjektivní a neměřitelné jsou hodnoty, které zažívá kolektivita v přechodném okamžiku soubytí.
Objektivní jsou hodnoty, jichž stejnost, stálost a spolehlivost jsou zaručeny společenským nebo státním zákonodárstvím, takže lze s nimi počítati do budoucna a regulovati podle nich události.
Konečně ideální jsou ty hodnoty, které jsou předmětem víry a úsilí představované nebo skutečné kooperace všech lidí, čili kulturního svazku lidí.
Jak u individuálních, tak u nadindividuálních hodnot lze tedy mluviti o různých typech vnitřní platnosti: o platnosti subjektivní, objektivní a ideální.
Ani absolutní velikost, ani idealita, ani objektivnost není výsadou nadindividuálních hodnot: tím obecnost a nadindividuálnost přestává být měřítkem vnitřní platnosti ( dignity ) hodnot a označuje jen jejich zevní platnost, to jest jejich skutečné rozšíření.
Toto intersubjektivní rozšíření je však omezené v čase i prostoru, a je tedy měřítkem naprosto relativním.
Proti tomu vnitřní, ve vlastním slova smyslu axiologická platnost hodnot je zcela nezávislá na jich obecnosti nebo individuálnosti, na uznávání nebo neuznávání jiných;
není obecným měřítkem hodnot, nýbrž výrazem zvláštní reality, totiž reální situace, v níž ta nebo ona hodnota má své bytí.
I estetické hodnoty jsou čistě soukromé nebo kulturní, okamžité nebo stálejší, osobní nebo zvedající nárok na obecné uznání;
ale to vše nejsou žádné rozdíly v jich vnitrné dignitě a nelze z toho prejudikovat hodnotní přednost těchto před oněmi.
Postulovaná normální nebo skutečná, sociální či kulturní záliba nemá přednosti před zálibou zcela individuální;
záleží jen na čistotě a hloubce citu, a konečně i na člověku a osobním životě, jemuž se tímto citem dostalo očištění a prohloubení.
O vkusu lze se přít, totiž konflikty vkusu jsou v kterémkoliv případě možné.
Teoreticky není kritéria pro výši hodnot, a proto ani prostředků řešit spor hodnot;
prakticky je tento spor řešen prosazením jedněch a utlačením jiných hodnot, ovšem ne vždy uspokojivě.
Teoretické měření a upevnění estetických hodnot zdá se tedy nemožné.
A přece estetika a všechny nauky o umění nemohou se zříci estetických hodnot.
Pokud mluvíme o kráse, hodnotíme;
sám estetický soud je přisouzení hodnoty předmětu.
Není - li však estetická hodnota přístupna poznání, je - li jen věcí citu a vůbec ne poznání, je úkol vědecké estetiky, kritiky a konečně i historie umění ( vtom, co ji odlišuje od jiných dějin ) nemožný.
A tu zbývá otázka: není možno o hodnotách vypovědít nic objektivního?
Objektivní momenty estetických hodnot
Požadavek, aby některé umělecké dílo, i kdyby vskutku sebeobecněji platilo za dokonalost samu, za nejčistší krásu: tedy řekněme nějaký Raffael, jeho Sixtina nebo Disputa, bylo bezpodmínečně a od každého, kdo to vážně s krásou myslí, uznáno za krásné, je dogmatický a nesmyslný.
Jsou lidé, kterým se Raffaelovo dílo zdá nudné, akademické, povrchní, - a nejsou to lidé, kteří by to s uměním vážně nemysleli.
Takové neuznání není zanedbatelné;
Raffael jím ovšem odčiněn není;
ale onen soud, i kdyby byl sebeosamělejší, nemůže být vyvrácen ani umlčen.
Fakticky tedy hodnota Raffaelova díla není obecně platná, i vzniká otázka, lze - li vůbec něco bezesporného o jeho hodnotě říci.
Čteme - li o Raffaelovi Wölfflina nebo Strzygowského, vyciťujeme, jak oba Raffaela hodnotí: s láskou, s vysloveně osobním vkusem;
dojem, jemuž dávají přednost, je dojem klidu, vyrovnání, harmonie a jasnosti;
v tom všem zůstávají na půdě své subjektivity.
Ale krok za krokem vyvíjí Wölfflin tento dojem z Disputy nebo Školy athénské;
u Disputy mu odpovídá centralita a zastřená symetrie, nenásilné svedení pohledu do středu;
v popředí motivy bohatého pohybu, v pozadí motivy klidu;
linie se spojují bez přeřezávání, žádná z postav není ve své názornosti utlačena jinou, takže přísná vazba se pojí se samostatností jednotlivých figur;
plasticky dominující postavy, ukazuje dále Strzygowski, rozčleňují obraz jako pilastry a zdůrazňují pohyb do středu.
Tyto a jiné faktory jsou to, které zakládají dojem harmonie, slavnostní vyrovnanosti a klidného řádu u Disputy;
porušení kteréhokoliv z nich by lomilo dojem a rozrušovalo celek.
Tedy hodnota Disputy je podmíněna oněmi faktory;
jakmile uznáme krásu díla, musíme bezpodmínečně uznati též relevanci oněch formálních momentů pro tuto krásu.
A nyní může přijíti odpůrce a říci " mně se Raffael nelíbí ";
ale existenci a objektivní souvislost oněch momentů by popříti nemohl, ani jich relevanci pro hodnotu od jiných uznávanou.
Je ostatně možno, že se Wölfflin mýlí, že nalézá na Disputě něco, co tam není, a musí být opraven;
nebo neuvádí vše, co na ní je a má vztah k hodnotě celku, a pak může býti doplněn: v každém případě lze si však myslet objektivně správné a úplné nalezení momentů, jež jsou relevantní pro krásu díla, ať už je tato subjektivně uznávána, nebo ne.
Ale zatímco v případě Disputy je momentem hodnoty uklidněnost, je jím v pokročilém baroku nezadržitelný pohyb;
tam jasné rozčlenění, zde kompaktní šerosvit;
tam harmonie, zde intenzita atd.
A přece i tyto barokní znaky jsou momenty krásy;
nic není o sobě krásné v tom smyslu, že by vylučovalo estetickou relevanci svého opaku;
žádný moment není o sobě hodnotný.
Tedy udání momentů krásy neznamená výčet o sobě krásných a hodnotných součástí krásy.
Momenty hodnot nejsou samy hodnotami.
Nejčastější teoretická chyba, která se děje při analýze umění, je ta, že " momenty " dostávají citovou příchuť hodnocení, tak např. termíny " příroda ", " harmonie " atd. donekonečna.
Vlastní hodnota je nedělitelná, nemá částí a údů, je to cit a zážitek.
Její " momenty " jsou krásné, pokud jsou nerozlišeně v zážitku;
mimo něj jsou objektivní, zákonité, významné atd., ale nikoliv o sobě hodnotné.
Krása je cit a vnitřní událost;
ale ony momenty mají vztah k ní, podmiňují ji a v tomto smyslu ji zakládají;
kdyby jich nebylo, nebo kdyby byly porušeny, byla by patrně zrušena nebo snížena i citová hodnota zážitku.
Ale zároveň tyto momenty jsou zcela závislé na zážitku krásy.
Podle toho, jak jsme zažili věc, můžeme říci, co na ní je.
Kdo by pozoroval Stance bez estetické emoce, nemohl by pochopitelně vystihnout vlastnosti závažné pro jejich krásu;
byly by mu stěnou, kvantitou, mnohostí a figurami bez dalšího a podstatnějšího vztahu.
Teprve estetickou emocí otevírají se vztahy těchto dat navzájem i ke kráse celku;
ale tato emoce, hodnota čili krása není zachytitelná;
jediné, co lze vykonati, jest připoutati ji k objektivním momentům, které právě skrze ni byly učiněny přístupnými.
Jsou to určité komplexní kvality, jichž nemůže nalézt oko esteticky dezinteresované, a které nicméně jsou teoreticky platny, jakmile jsou jednou fixovány v soudech.
Je možno nebýti dojat harmonickou krásou Disputy, a přesto není možno zcela neuznati to, co o ní konstatuje Wölfflin;
zde právě přestává libovůle a relativism.
Důležitý je poměr " momentů " k hodnotě:
1.
Momenty nejsou části nebo složky hodnoty;
hodnota nedá se rozčleniti, děliti ani skládati.
2.
Momenty nejsou vlastnosti hodnoty;
neboť vlastnosti hodnot jsou jiného řádu, např. hloubka, vnitřní platnost atd.
" Momenty " jsou složky a vlastnosti hodnoceného předmětu;
neodnášejí se přímo k hodnotě předmětu, nýbrž k předmětu hodnoty, k tomu, co v zažití hodnoty tvoří předmětnou stránku vědomí.
Tu je ovšem přirozeno, že třeba při hodnocení ekonomickém padají na váhu jiné momenty daného předmětu než při hodnocení estetickém, a tedy vlastně jiný předmět;
proto lze právem mluviti o předmětu ekonomickém, estetickém atd.
Ale také individuálně různá estetická hodnocení téže věci se odnášejí k jejím různým stránkám, a tedy v jádře k předmětu pokaždé jinému.
Jak tedy je možno teoreticky platně souditi o estetickém předmětu?
Ten požívá, cení a soudem vynáší u Disputy lyrickou svatost nálady, onen formální vázanost kompozice;
estetický předmět hodnocení je v každém případě jiný.
A přece je tu jistá vyšší identita estetického předmětu, která dovoluje sečísti oba soudy:
Disputa je lyrická i formově exaktní, a teprve syntéza obou momentů se těsně přibližuje skutečnosti, vlastní identické Disputě.
Pokud si tedy můžeme mysliti estetický předmět jako identický v různých určeních, je každé z těchto určení teoreticky platné, ale jen jako jeden z nesčetných možných navzájem se doplňujících poznatků.
Individuálnost a relativnost estetického zážitku dává takto jen relativní hranice, ale nikoliv naprostou kvalifikaci estetického poznání.
Tím je celkem obepsána oblast jediné možné estetické objektivnosti.
Esteticky objektivní je estetický předmět, totiž úhrn všech v estetickém zažití vystupujících představ, které " patří k věci " a jsou relevantní pro zakušenou krásu.
Esteticky objektivní je dále estetický soud, který tento předmět rozvíjí a tím fixuje v platných poznatcích.
Konečně esteticky objektivní jsou ty předmětné momenty, jichž reální existence je evidentní, ale jejichž vztah k estetické hodnotě je prvotně kladen jen zažitím krásy.
Estetická objektivita je založena na bezprostřední a individuální estetické zkušenosti, ale není v ní obsažena: především proto, že k jejímu nalezení je třeba opustiti bezprostřední danost dojmu a nastoupiti cestu souzení a hledání;
a za druhé proto, že jednou přesně stanovena musí býti od každého uznána za objektivně skutečnou a zároveň za relevantní pro každé adekvátní estetické zažití daného předmětu.
Ale tu může se namítnouti: svéráz estetického života je právě ten, že zde je předmět lhostejný a nahodilý;
vskutku cokoliv může se někdy líbiti a býti hodnoceno;
záleží jen na citu, na zcela vnitrném pojetí libovolného jevu.
Estetické city nejsou vázány na určitý okruh věcí, v protivě k jiným citům, jež jsou omezeny na určitou životní oblast.
Všechno může být esteticky kontemplováno;
estetické objekty jsou vyznačeny jenom tím, že jsou přijímány bez vůle a bezevztažně, čistě citově, že prodléváme v jich citovém dojmu.
" Esteticky jsme činni, vzbuzují - li se v nás takové city, ať libé, či nelibé, jichž obsahy představové volně probíhají tak, že ani snaha po poznání celku, buď vnímaného, buď představovaného, nebo jen jeho částí, ani použití k jakémukoliv účelu, řady jejich neporuší. "
Podle toho by se " estetičnost " vztahovala jen na čistě subjektivní, citovou stránku zážitku;
estetický byl by jen samotný stav nitra a problém estetických předmětů byl by protismyslný.
Proti tomu je nutno zdůrazniti, že estetické chování je vždy zamířeno k předmětu, že je recepcí předmětu;
estetický interes je interes o předmět, a nikoliv o nitro.
Skutečně hlavním a nejdůležitějším článkem požívání je požívaný předmět, a proto i problém předmětu je prvotní a neodbytný.
V každém estetickém požitku je bezprostředně přítomen požívaný předmět: a přece podle všeho dosud řečeného nám estetický předmět není prostě dán, nýbrž musí býti založen zvláštní teoretickou činností.
Jaký tedy je vzájemný poměr předmětu bezprostředně daného v požívání a předmětu estetické nauky?
Jak se vůbec představuje " krásný objekt " našemu vědomí?
To je poslední a vlastně nejzákladnější obecná otázka po estetickém objektu.
V. Estetický předmět
Tři typy estetického chování
V dosavadních analýzách estetické recepce se málo přihlíželo k tomu, že jsou velmi různé případy toho, jak je předmět zážitku prezentován vědomí, a s tím zároveň zcela různé třídy subjektivního estetického chování.
Tyto různé druhy recepce nejsou vázány na různé typy poživatelů;
ostatně pronikají se navzájem a mohou se ze sebe vyvíjet v jednom procesu estetického zažití.
1.
První třída je fenomenální.
Přijímáme prostě dané počitky nebo představy s bezprostředním citovým přízvukem.
To je případ čistého nazírání čili kontemplace pouhého jevu.
Nikoliv co daný předmět je, nýbrž jak se nám jeví;
např. jeho třpyt, barva, obepsaná linie, hra světel a stínů, veškero množství kvalit, vše, co na věci je optické, co se čistě jeví, je obsahem tohoto požitku.
Ale stejně požíváme představy, světy své fantazie, intenzitu a bohatost vlastního vnitrného dění, maximum zažití dané beze vší námahy.
To je sféra estetických impresí: sféra nekonečně přesahující oblast vlastní krásy, pronikající skoro všechno naše vnímání, přítomná skoro v každém okamžiku, časem jako mizivá složka, časem jako výlučné zaujetí.
Jdeme ke dveřím a lesk kliky je estetickým datem našeho činění, píšeme a čistota papíru nás esteticky těší v kterémsi koutě vědomí.
Radost z pouhého jevu je ryzí libost, ještě mimo hodnocení nebo nehodnocení;
citovým přízvukem, jenž provází počitek, neprojevujeme souhlas ani nesouhlas s nějakou věcí, nic neschvalujeme ani neodmítáme, náš požitek není zaujetím stanoviska k objektu;
oddáváme se prostě tomu, co je hédonicky dáno, bez jakékoliv další reakce.
2.
Předmětem čistého požívání je kontinuum jevů.
Ale jakmile se subjekt soustředí na nějaký určitý obsah tohoto kontinua, vykonává výběr a volbu, podřazování a hodnocení.
Tím vybavuje z masy impresí určité objekty, kterým dává přednost, které hodnotí: nikoliv už jevy, nýbrž věci.
Požívati přírodu jest požívati nesmírnou hru paprsků, barev a pohybů, nevyčerpatelná data, nesmírnou a nečleněnou impresi.
A nyní mohu dáti té mnohosti jevů náhlé soustředění;
uvědomuji si, že požívám přírodu, že to vše je příroda;
tím dostává se paprskům, listí, nesčetným jednotlivostem náhlého, skoro bezohledného podražení, jakési věcné přehlednosti a určitosti;
i mé požívání je shrnuto v novou jednotu a stává se z něho můj poměr k přírodě, akt uznání a obdivu.
I zde je to jen recepce;
ale jejím předmětem není už jev, nýbrž věcný objekt, v tomto případě nekonečný objekt " příroda ", a proti němu já, subjekt, jenž vnitrně vypovídá o kráse přírody, hodnotí a obdivuje.
Jevy jsou prostě dány duši bez volby, bez schvalování a odmítání.
Zde však konáme volbu, soudíme, docházíme jistého přesvědčení o věci a zaujímáme k ní osobní poměr.
Naše individuální osobnost vstupuje do estetické souhry.
Na druhém stupni estetické recepce jsou tedy prezentovány objekty posuzujícímu subjektu.
Sem náležejí fakta estetického hodnocení a výběru, osobního vkusu a souzení, schvalování nebo odmítání.
Přitom posuzující subjekt je individuální osobnost, jež překračuje hranice čistého estetického nazírání;
je to člověk různé povahy, zkušenosti a kultury, interesovaný mravně, sociálně, nábožensky atd.
Čím silnější a naivnější je estetická emoce, tím spíše je v ni stržen celý subjekt se všemi osobními stránkami.
Ztenčovati estetickou reakci o tyto faktory by nemělo smyslu;
o kráse a hodnotě tu rozhoduje osobnost, a nikoliv abstraktní, " čistý " subjekt estetický.
Ztráta " čistoty " je nahrazena hloubkou emoce.
Hodnocení není totožné s požíváním.
Geiger ukazuje, že estetické požívání je možno bez hodnocení a posuzování předmětu;
" rozhodnutí o kráse není dáno s požíváním samotným ".
Hodnocení se vskutku podstatně liší od požívání;
je reakcí, činem, zasažením osobnosti do prostého průběhu dat;
je - li od požitku k posudku jen krok, je to krok přes hranice dvou velmi různých sfér.
Předmětem požívání je průběh jevů.
Požitek svůj předmět vyčerpává, přijímá z něho vše, co mu tento poskytuje.
Požitek uplývá a nemá jiného konce a jiných hranic než vyčerpání.
Proti tomu posudek vztahuje se na jediný trvající a vymezený předmět: ale zároveň na celý posuzovaný předmět.
Každé hodnocení je souhlas nebo nesouhlas s nějakým celkem, reakce jednotného subjektu na věcnou jednotu.
Proto je tak těžko dokazovat a zdůrazňovat své hodnocení.
Jsme rychle hotovi se soudem, že se nám něco líbí nebo nelíbí;
ale otázka, " proč " nás uvádí do rozpaků, takže teprve hledáme na předmětu, co se nám na něm vlastně líbí nebo nelíbí;
ale tím už opouštíme jednotnost původní reakce i totalitu původního předmětu.
Požívané jevy nejsou hlavní nebo vedlejší, podstatné nebo podružné: všechny jsou nám stejně dány a od nás stejně přijímány.
Požitek nesměřuje k jádru a podstatě věcí.
Proti tomu hodnocením vykonáváme výběr a podražení;
hodnotu připisujeme povaze věcí, to jest tomu, co na věci je podstatné, základní, konstitutivní nebo hlavní, co je na ní trvalé a objektivní, co je založeno v její samostatné celosti a společno všem jejím částem.
Přisuzujeme - li hodnotu obrazu, nemyslíme tím, že hodnotné je, jak se nám jeví, nýbrž jaký skutečně, podstatně a cele je.
Požívali jsme optické kvality, představy a city, ale hodnotíme najednou celost a podstatu věci;
hodnocení je noetické dobrodružství, nekritické a intuitivní zároveň.
3.
Tedy při požívání jsme s předmětem hotovi, jakmile jsme vyčerpali vše dané.
Při posuzování jsme hotovi s celým předmětem, jakmile jsme mu přiřkli hodnotu.
Ale zbývá ještě zvláštní přetrvávající zájem o požitou a ohodnocenou krásu;
požitý a posouzený předmět nás nepřestává zaměstnávat, držíme se ho, myslíme na něj;
v tomto případě dostává se předmětu nové prezentace ve vědomí.
Ale z původního bezprostředního požívání zůstává již jen diskontinuitní mnohost jednotlivých dat, kdežto z posouzení trvá předpoklad objektivní jednoty, jež je nositelem hodnoty.
Máme tedy jednak autentická data smyslová a citová, jednak klad nebo předpoklad jednotné povahy estetického předmětu.
Tím dvojím je dáno téma nové prezentace: sloučit danou mnohost s předpokládanou celostí.
Požívání poskytlo materiál: estetická data;
hodnocení však položilo problém nebo úkol: celost, jednotu a koneckonců podstatu estetického objektu.
V nové prezentaci klade se tedy estetický objekt t. ř. jako úkol k řešení, jako problém k zpracování;
není dán, nýbrž vyhledáván na základě estetických dat požívání a podle direktivy, kterou udává estetická hodnota.
To je ovšem velmi schematické vyjádření myšlenkové práce, která je nám ve skutečnosti zcela přirozená a jednoduchá.
Tak např. po bezprostředním styku s někým, tedy po přijetí jistých dat řekneme: ten člověk se mi líbí nebo nelíbí, je dobrý nebo špatný;
ale teprve potom přemýšlíme, proč on nebo co na něm se nám líbí nebo nelíbí, a rozpomínáme se na jednotlivosti, na nějaké jeho slovo, na souvislost jeho jednání, a z toho odhadujeme jeho " pravou " povahu.
Rozebíráme člověka zpravidla, když už jsme ho předem ohodnotili;
tímto rozebíráním však uvádíme podržená data jeho jednání ve vzájemnou souvislost a vztahujeme je ke kladené hodnotě.
Při všem sdělování a zdůvodňování posudků činíme pokusy vztáhnouti jednotlivá pohotová data k posouzení celosti, k podstatě věci.
Pak teprve říkáme, že člověku nebo věci rozumíme.
O " rozumění " mluvíme všude tam, kde poznáváme jednotlivosti a momenty sub specie celku, individuality a povahy věci.
Ani požitek, ani hodnocení nejsou rozuměním.
Požitek je vždy můj požitek a souvisí příliš těsně s já;
předmět je jím t. ř. konzumován bez dalšího interesu;
nikoliv předmět sám, nýbrž libost je cílem.
Při hodnocení proti tomu přihlížím k předmětu, neboť zaujímám k němu osobní stanovisko;
ale zde je cílem hodnota, totiž vyrovnání se s předmětem, založení poměru mezi mnou a jím, nikoli však předmět sám.
Teprve rozumění směřuje vůbec a zásadně k předmětu samotnému;
k němu se obrací všechno zření, všechna intence, všechna pozornost;
teprve rozumění je v pregnantním smyslu předmětná prezentace, a proto lze hledati " předmět " v jeho největší určitosti jen v rozumění, totiž cestou rozumění.
A tedy všechno, co bylo dosud označováno jako výstavba nebo určování estetického předmětu, jako jeho ozřetelnění a fixace, jako kontrola, srovnávání, popis atd., leží na této cestě rozumění nebo spíše jest rozumění.
Rozumění je veškerá tato myšlenková práce směřující k předmětu, který je jejím úkolem;
je to cesta k jeho splnění, metoda, metodická recepce estetického předmětu.
Úhrnem ve třetím typu estetické recepce dochází předmět nejnaléhavější prezentace: nikoliv jako danost, nýbrž jako úkol.
Neobrací se jen k smyslům, ale rovněž ne jen k rozumu: je to estetický předmět, objekt cítění, jenž dochází splnění jen v účasti celé mé osobnosti.
Ale cítící osobnost není tu už k vykonávání reakce, k sympatii nebo odporu, nýbrž k rozumění, stává se orgánem rozumění.
Musím zažíti smutek, abych pochopil, že je něčím podstatným na této básni.
Pak už to není můj smutek;
je to smutek uměleckého díla, část jeho povahy a moment jeho hodnoty.
Neboť vnímatelný předmět je jenom fragmentem vlastního uměleckého díla;
ten, kdo je přijímá, musí je doplniti ze svého vlastního nitra duchovou látkou představ a citů.
Teprve tento doplněný předmět je umělecké dílo jako celost a jednota, jako vlastní estetický objekt.
Tento estetický předmět je předmětem rozumění.
Ale právě fakt, že estetický předmět vzniká za osobní účasti subjektu, a sice nekonečně různých subjektů, vrhá subjektivnost a relativitu i na estetický předmět.
A přece ne všechno doplňování a dožití estetického předmětu stejně " patří k věci ".
Jak tedy nalézti, co předmětu náleží, co jej adekvátně doplňuje, co je jeho pravá povaha?
Lze - li to nalézti, nelze to hledati jinak než usilovným přihlížením k předmětu samotnému.
Proto je estetický předmět problémem metody rozumění.
POZNÁMKA
Ve zcela poslední době vyšla práce St. Witaska o estetickém předmětu z hlediska předmětosloví.
Hlavní vývody jsou:
Tak jako smyslový počitek nám zpřítomňuje předmět " modro ", předmět " chladno " atd., prezentuje estetický cit vědomí předmět " krásno ", totiž estetický znak estetického předmětu.
A nyní je otázka: je estetický znak ( krásno ) pouze imanentní našemu vědomí, a tedy subjektivní, nebo mu náleží realita a transcendentní existence?
Po obšírné předmětoslovné analýze, již zde nemůžeme sledovat, dochází Witasek těchto výsledků:
" Onen zvláštní, veskrze v předmětu ležící, absolutní, názorný znak, který jsme poznali v estetické vlastnosti, " kráse " atd. předmětu, nedá se vřaditi co do své předmětoslovné podstaty do žádné z ostatních tříd předmětů, je předmětem veskrze zvláštní konstituce.
Uznání absolutně názorné předmětnosti estetického znaku nepřispívá v ničem pro otázku po případné objektivní platnosti a objektivním založení estetična.
Estetický znak je právě jenom imanentní předmět a sám pro sebe nepodmiňuje nikterak nějakou transcendenci.
Zůstaneme - li na tom,... leží říše krásy výhradně v imanentu;
neboť estetický znak, jehož vystoupením je teprve vytvořeno něco esteticky relevantního, vyčerpává se úplně v imanentním bytí, a ježto substrát ( tj. daný předmět záliby ) se stává estetickým předmětem jen ve spojení s estetickým znakem, může také substrát padati na váhu jen jako imanentní předmět.
Estetický předmět je tedy výlučně imanentní předmět...
Závisí na průběhu emocionálního žití subjektu, zda substrát, jejž uchopuje, se stane estetickým předmětem a jaké estetické kvality pak vykazuje.
Neboť vystoupení nebo nevystoupení estetického znaku vyplývá jen z toho, dostaví - li se nebo schází - li estetický cit.
Zákony tedy, jež jsou směrodatné pro všechno estetické, mohou býti jen psychologické zákony.
V tomto smyslu lze říci, že estetično je výlučně subjektivní povahy, že koření jen a jen v subjektu. "
Z našeho stanoviska je ovšem nepochybno, že estetická vlastnost " krása " je imanentní předmět sui generis.
Vezmeme - li však východisko v estetickém soudu " to je krásné ", jako činí Witasek, lze snadno nahlédnouti, že předmět, ke kterému tento soud směřuje, o němž soudí, kterého se týká nebo který uchopuje, tedy vlastní předmět tohoto soudu, je předmět " to ", a nikoliv předmět " krásno ".
Estetickým citem i estetickým soudem je prezentován vědomí předmět " to ".
Jelikož předmětný zájem estetického souzení se obrací právě k tomuto reálnímu a existujícímu předmětu, jenž není imanentní nebo aspoň není naskrze imanentní, je zcela neoprávněno pokládat celou estetickou oblast za říši imanence a subjektivnosti.
Ale objektivní znaky estetického předmětu nepokládá Witasek za estetické.
" Objektivní předmětné determinace nejsou samy estetickými kvalitami, jsou barva, tvar, tón, poměry tónů atd. jako takové snad nositelé estetické kvality, ne však s ní identické;
a estetické kvality opět nezískávají tím ještě korelátu v objektivním, transcendentním předmětu. "
Čili našimi slovy, momenty krásy nejsou samy krásou;
jsou však estetickým předmětem, jemuž je přisuzována právě estetická kvalita.
Liší - li se předmět estetického popisu, kritiky atd. charakteristickým způsobem od jiných předmětů, nejsou ani znaky jej konstituující prosty tohoto zvláštního, totiž estetického charakteru.
Barva v estetickém chápání je něco zcela jiného než barva ve fyzice atd.;
pro fyzika je měřitelným pohybem, pro estetika právě barvou a výrazem, a sice zcela objektivně.
Úhrnem tedy z imanence krásna neplyne imanence a subjektivnost estetického předmětu.
Objektivnost estetického předmětu však není dána, nýbrž vzniká a roste postupem objektivní prezentace.
VI.
Estetické rozumění
Rozumění je svůdné slovo a ještě svůdnější zkušenost.
Kdo někdy se kriticky zaměstnával uměním, může znáti zvláštní fakt: že mnohdy pozoruje a požívá dané dílo, reaguje na ně hodnocením, studuje je a konečně unavuje se na něm, aniž by mu bylo jasno, co by o věci mohl říci, jak ji vystihnout a vyložit;
že teprve někdy později, při pouze myšlenkové prezentaci, dostavuje se hledané řešení: struktura a organizace díla, jeho individuální zákonitost a charakter jsou nyní nalezeny.
Rozumění má velmi často spíše ráz invence než recepce.
Jindy se zdá, jako bychom bezprostředně jen citem a tušením vnikali do nitra věci, a přitom hlouběji a jasněji než cestou myšlení.
Proto odvoláváme se vzhledem k rozumění a interpretaci na divinační schopnost;
nalézáme tu " závěr do nepoznatelna, pro nějž není jiné jistoty než intuitivní ".
Zde však je " rozuměním " myšlena jistá metoda myšlení.
Metoda pak nemůže počítati s divinací, tak jako národní hospodářství nemůže počítat s pomocí boží.
Rozumění je myšlení, které směřuje k povaze předmětu, a tedy se jí řídí a k ní se co nejdokonaleji přizpůsobuje.
Ať je tato adaptace myšlení k danému problému intuitivní, nebo diskurzívní, je konečně lhostejno.
Rozumění není hodnocení, nedokazuje soudy o kráse, není nejvyšší stolicí pro chválu a hanu.
Avšak ježto je objevitelské, ježto nalézá objektivní komplexy a souvislosti dotud nepoznané, dává neustávající příležitost k novým reakcím subjektu, k novým hodnocením, a tím k růstu a pohybu hodnot.
Rozumění samo však nehodnotí, nýbrž rozmnožuje a organizuje pro nás skutečnost.
Jeho výtěžkem je vědění, ale je to vědění ve sféře hodnot, poznání toho, co je hodnoceno.
Estetické rozumění je obecný typ estetické recepce, jehož cílem je co možná objektivní prezentace estetického předmětu;
přičemž " estetický předmět " znamená věcně fundovanou jednotu a souvislost estetických dat, tedy skutkovou povahu věci;
a přičemž " objektivní " prezentace je ta, která je zamířena k předmětu všemi prostředky zkoušky, kontroly a srovnávání, a tím překračuje bezprostřední subjektivní estetickou recepci směrem metodické objektivizace.
Tento poslední bod je rozhodující.
K subjektivnímu porozumění nestačí reflektovat o daném předmětu;
je nutno vraceti se k němu, přezkoušet jej a srovnávat své nálezy o něm s jeho daty;
je svrchovaně důležito, aby data sama nebyla během tohoto zpracování alterována, - což ostatně je nejvydatnější pramen chyb při estetickém rozumění.
Takovou zkouškou jsou vylučovány nahodilé faktory a rozmnožována data předmětu: tím roste jistota rozumění.
Dále tou měrou, jakou je předmět pochopen ve své povahové zvláštnosti, je odlišen ode všech jiných.
Proto srovnávání je přirozený prostředek rozumění.
Srovnáváním zároveň vznikají jisté přirozené skupiny podobností;
ty pak se mohou opět stát předmětem studia: tak např. díla jednoho umělce, jedné školy nebo jednoho stylu;
dále skupiny vázané věcně, jako monumentální plastika, reliéf, drama atd., nebo pojmově, jako realism, klasicism apod.
Za druhé však dostavují se takto jistá určení, která jsou společná většímu počtu estetických předmětů a označují něco identického na nich;
tím stává se rozumění estetickou pojmotvorbou.
Zde přecházíme už zřejmě k naukovému zpracování celé oblasti estetických předmětů;
" rozumění " stává se tu rozplývavým a sugestivním slovem, které je záhodno nahraditi přesnějším určením.
Objektivní metoda estetická
" Rozumění " je objektivní metoda estetická především v tom smyslu, že je výhradně zamířena k samotnému estetickému objektu, a tedy se co možná podle něho spravuje.
Proti tomu subjektivní nebo subjektivistická je ta metoda, která pojímá estetický předmět jen jako psychologickou součást subjektivní estetické recepce, a proto studuje jenom proces požívání.
Dle Dessoira estetický objektivism je souhrn teorií, jež hledají to, co je specifické pro oblast zkoumání v povaze objektu, nikoli v chování požívajícího subjektu, nebo " nauka, že oblast estetické přírody, kultury a umění úhrnem má objektivní znaky předmětné zvláštnosti;
v čemž je zahrnuto tvrzení, že jevy určité povahy mají zvláště silnou schopnost vyvolávat estetické city a soudy ".
" Věci nebo děje v přírodě, kultuře a umění mají věcné znaky, kterými se liší od mimoestetických předmětů.
V ustrojení estetických objektů samotných tkví nutnost, jež žádá, aby byly esteticky pojímány. "
- Čím se však liší estetické předměty od mimoestetických?
Buď tím, že mají " zvláště silnou schopnost " líbiti se;
ale skoro vše se může někomu líbit a vše se může někdy nelíbit;
tedy mimoestetické by byly snad ty předměty, které se líbí málokomu, - o objektivitě krásy by pak rozhodoval vládnoucí vkus, což zajisté Dessoir nemíní.
Nebo za druhé estetické předměty jsou ty, které mají jisté zvláštní objektivní znaky, patrně takové, jež jsou obecně uznávány za specificky estetické a líbí se konstantně spíše než jich opak, jako symetrie, rytmus atd.;
avšak všechny symetrické věci zajisté nejsou mimoestetické;
nesouměrnost je mnohdy krásnější než plochá souměrnost, atd.;
zkrátka tyto a jiné obecné znaky nemohou být dělidlem estetických a mimoestetických věcí.
Důležitější je další Dessoirovo určení estetického objektivismu.
Všechna kritéria objektivity, praví, odkazují v základě k tomu, " že všechno objektivní staví se neodvisle proti zažívajícímu subjektu tím, že sleduje vlastní zákonitost, jež není psychologická.
Zůstávají - li určité obsahy, zatímco jiné se mění, stejné, a ukazují - li pravidelné, ne však vědomě zřízené spojení, tedy tvoří skutečnost.
Bezmezerovitá a zvláštní zákonitost nějakého souvislého celku zaručuje nám neodvislou existenci jeho členů. "
Tak je tomu i u estetických předmětů.
" V malbě není zrcadlen nahodilý pohled na kupu nahodilých věcí, nýbrž vyjadřuje se v ní zákonitost, jež překračuje vše jednotlivé.
Mezi částmi účinkují vztahy názorně nutného druhu;
estetická hodnota částí je spojovací hodnota.
Ale tato estetická zákonitost nedá se nikdy a nikterak ztotožňovat s psychologickou;
spíše musí být uznána za objektivní vlastnost estetického bytí.
Nese - li v sobě estetické bytí zvláštní zákonitost, má tím objektivní skutečnost. "
- Ovšem " zákonitost " umění má poněkud zvláštní smysl.
Přírodní zákon vyslovuje: kdykoliv je přítomen jev nebo znak a, musí být vždy přítomno b.
V umění však taková obecná stejnost spojení členů neexistuje a není vůbec žádána;
se znakem a může být spojen znak x, - záleží jen na rázu spojení;
jen dogmatická kritika předpisuje neměnná pravidla konstituce uměleckých děl.
" Zákonitost " uměleckého díla není nic jiného než vnitřní, individuální nebo stylová souvislost znaků, a tedy jednota a vnitřní organizace estetického objektu.
Umělecké dílo stává se nám tedy do té míry esteticky objektivním, v jaké postihujeme jeho organizaci a uzákoněnost.
Ale tato zákonitost není předmětem estetického požívání, nýbrž rozumění.
Jakmile by ovšem byla něčím porušena, byl by požitek snížen nebo znemožněn;
ale v požitku samotném o ní vůbec nevíme.
Estetická objektivnost není dána v prvotním dojmu, nýbrž nalézána cestou metodického studia předmětu.
Ale tu mohlo by se zdáti, že cesta od bezprostředního dojmu k uzákoněnosti předmětu je zároveň cesta od konkrétní skutečnosti k abstraktní konstrukci;
zážitek je plnost a volnost sama, kdežto ona domnělá objektivita je pojmový výtvor, který se svým vlastním postupem oddaluje od žité skutečnosti.
Jen krása v bezprostředním dojmu má plnou realitu.
Vskutku se objektivní cestou vzdalujeme od bezprostředního vlastnictví krásy, ne však od skutečnosti.
Rozumění je vysokou měrou heuristické.
Vpravdě objektivní je jen ta cesta, která nás vede ke skutečnostem, to jest k novým vztahům a faktům jinak nepřístupným.
Ale ani plnost konkrétního předmětu se při objektivní metodě neztrácí: neboť rozumění nemá konce a vyčerpání;
v estetickém objektivismu má umělecké dílo plnost jakožto konkrétní problém.
Individualizující metoda estetická
Umělecké dílo, píše Wolf Dohrn, je možno poznávati dvojím směrem.
Jednou je cílem vykázati v něm působnost obecného zákona.
Jakmile je tento nalezen, hasne zájem na jednotlivém díle.
To stalo se jednotlivým případem zákona: je podraženo zákonu a tím odbyto.
Poznání zákona bylo cílem, umělecké dílo jen prostředkem k účelu.
Tak postupuje psychologická estetika, jež odlišuje estetické zažití od ostatních psychických faktů a stanoví znaky a typy estetického požívání.
Pro ni jsou umělecká díla jen doklady, v nichž vyhledává, co je všem společno.
Za druhé však lze se zajímat o umělecké dílo jako o jednotlivý útvar v jeho individuální struktuře, jako o jedinečnou uměleckou událost.
Ta ve své plnosti a faktické nekonečnosti zůstává účelem bádání.
Umělecké dílo, pokračuje Dohrn, vstupuje jako jedinečný útvar do okruhu pozorování teprve tehdy, když estetika se chopí problému uměleckého vytváření ( Darstellung ), a spatřujíc v každém díle zvláštní a původní řešení tohoto problému, činí toto dílo objektem estetické analýzy.
Tato analýza a zároveň stanovení základního principu takové analýzy je úkol individualizující estetiky.
" Pro individualizující estetiku je umělecké dílo komplex objektivních podmínek, jednota, která existuje neodvisle od apercipujícího subjektu; " čili něco určitým způsobem utvářeného mimo mne a nezávislého na mně, co od subjektu přiměřeně apercipováno produkuje estetický jev.
( U Dohrna " estetický předmět ".
Dohrn nazývá " estetickým předmětem " předmět daný v požitku čili požívaný obsah, kdežto objektivní a individuální souvislost účinných faktorů jmenuje umělecký předmět.
Dohrnův " umělecký předmět " jmenuji v této práci passim " estetický jev ", a sice proto, že požívaný obsah je jev, a nikoliv " předmět " v pregnantním smyslu.
To je poznámka jen terminologická. )
" Je to ve smyslném materiálu různě fundovaný komplex objektivních podmínek estetického zažití. "
Ale právě tato objektivita není dle Dohrna prosta námitek.
Analýza uměleckého předmětu předpokládá subjektivní zážitek.
Určení uměleckého předmětu by bylo jednoduché, kdyby bylo lze jej pokládati prostě za souvislost objektivních podmínek pro vznik estetického požitku.
Ale ukazuje se, že tato souvislost existuje jen za předpokladu určité apercepce, totiž estetické.
Tudíž souvislost " objektivních podmínek " mění se podle toho, jak se mění estetická apercepce, a ta je vystavena velkému kolísání podle osobnosti poživatele a přízně nebo nepřízně okamžiku.
Není souvislosti objektivních podmínek mimo veškeru apercepci: umělecký předmět se realizuje jen v ní a jenom v ní může vstoupiti v efektivní souvislost, kterou zkoumat je úkolem individualizující estetiky.
Jak může býti při tomto subjektivním vzniku předmětu studia řeč o souvislosti " objektivních " podmínek?
Není tu pro pravou objektivitu, tj. pro plné realizování dotyčného předmětu rozhodující naprostá subjektivita?
A pravá objektivita tedy totéž jako plná subjektivita a bezmezné oddání se vlastnímu zažití?
Z toho není prý jiného východiska než to, že předpokladem objektivity je zde nadosobní platnost, něco posledního a dále neřešitelného.
Tak tu vystupuje opět nadosobní platnost jako deus ex machina v noetických konfliktech.
Ale je takový konflikt vskutku nevyhnutelný?
Např. to, že se mi líbí indická architektura, je ovšem mou subjektivní záležitostí;
zcela subjektivní je, jak ji požívám, jako podivnou a paradoxní, - dojem indického domorodce je pravděpodobně jiný.
Ale v této cítěné paradoxii odpovídá při objektivní prezentaci něco na věci samé: tak např. ( jako jeden faktor z mnohých ) vládnoucí indický horizontalism, vrstvení stěn téměř ze samého kládí, rozdělení stěny na samé ležící, ve své funkci uniformní články: tedy v celku nekonečné rozčlenění při bezmezné masívnosti, něco jedinečného a paradoxního v architektuře, jež bývá buď článková, nebo masivní nebo rovnoměrně omezená v obém.
Tento charakter je estetický, relevantní pro mé hodnocení i pro můj zvláštní požitek;
ale zároveň je naprosto objektivní a skutečný, nepotřebující apelu na nadosobní platnost.
Vznik soudu ze subjektivního dojmu neztenčuje jeho objektivnosti.
Na základě těch a jiných znaků mohu se odvážiti dále a usuzovati na estetický svéráz indického umění;
ani to není subjektivní, nýbrž hypotetické.
Při výlučné objektivní prezentaci odpadá problém subjektivnosti a objektivnosti a zůstává jen problém objektu.
Cit, představa, dojem jsou ovšem subjektivní;
ale v rozumění je i cit vodítkem k objektivní invenci.
Objektivní je, co na věci skutečně je: obecná platnost je potom jen důsledkem evidentní skutečnosti.
Ostatně Dohrnovy pochybnosti jsou patrně založeny na tom, že jeho " estetická apercepce " zahrnuje jednak vlastní estetický dojem, jednak objektivní prezentaci estetického předmětu;
subjektivnost onoho mu pak nevyhnutelně kalí teoretický ráz této metodické recepce.
Důležité u Dohrna je označení objektivní metody jakožto individualizující.
Rozumění směřuje k povaze věci;
obrací se k předmětu v jeho individualitě a samostatnosti;
hledí vystihnout jeho vnitřní jednotu a celost;
odlišuje jej od ostatních a neodhlíží od jeho konkrétní plnosti;
to vše jsou rysy individualizace.
Ovšem ale objektivní metoda je zároveň pojmotvorná a tím zobecňující.
Čím přesněji je určen některý částečný obsah, tím spíše bude nalezen a identifikován, kdekoliv se fakticky vyskytuje.
Objektivní metoda je rozlišovací a srovnávací, neizoluje, nýbrž nalézá vztahy.
Právě že je to metoda, a ne jenom nástroj, překračuje jednotlivé dílo, jde přese všechny objekty a zabírá všechny ve svůj směr.
Tím dává jim jistou společnou kvalifikaci a činí z nich " umění ".
Umění lze definovat jako ideálně úplný obsah objektivní metody estetické, jako úhrn všeho, co může být předmětem estetického rozumění.
A přesto je to metoda neztenčeně individualizační.
I když je jejím předmětem něco poměrně obecného a abstraktního, třeba " gotika ", není to jenom generalizace, něco jako druh nebo rod v přírodopise;
nýbrž gotika sama je individuum určité konkrétní povahy, k němuž se katedrály v Chartres, Amiensu, Ulmu atd. mají jako výrazy a projevy jednoho člověka k jeho povaze.
Podstatné však je, že když z mnoha činů poznáme povahu člověka, rozumíme daleko lépe každému jednotlivému z jeho skutků i pouhých impulsů a náznaků jednání;
a že když srovnáváním a zobecňováním vyrozumíme povahu gotiky, rozumíme lépe a živěji každé jednotlivé památce, ba i každé její části a jednotlivosti.
Vlastní tendence rozumění je vždy individualizující.
Kritická metoda
Jako předmět estetického rozumění byla dosud uváděna jen umělecká díla, a nikoliv krásná příroda atd.
To není nahodilé.
Objektivní nebo individualizující estetika je vskutku výlučně estetika uměni naukově rozšířená kritika uměni a proto lze ji jmenovati kritickou metodou.
Už při hledání toho, co je v oblasti estetických faktů objektivní, byly pro nás rozhodující dva body: předně že umělecké vytváření je zkušenost estetické objektivity, a za druhé že každým uznáním umělce postuluje divák estetickou objektivnost, jež je na něm nezávislá.
Ale jsou ještě jiné okolnosti, na které stačí jenom poukázati: předně že existuje kritika umění, teoretický zájem o krásu umění, nikoliv však kritika přírody;
za druhé že umění je oblast věcí objektivně zvláštních, tedy speciální třída faktů, které se zřetelně odlišují od jiných věcí, přírodních, užitkových atd.
To jsou prakticky dostatečné motivy, aby se uměleckým produktům dostalo zvláštního, odborného zřetele.
Tvrzení však, že jen umělecká díla jsou objektivně estetická, je oprávněno jen tehdy, plyne - li buď z povahy estetického předmětu, nebo z rázu metody estetického rozumění.
VIL Oblast estetického objektivismu
Oblast krásy je bezhraničná, nic hmotného ani duchového není z ní vyloučeno.
Je to jen modus dicendi, rozděluje - li se sféra krásy mezi přírodu a umění;
krásné mohou býti sny a myšlenky;
krásné jsou stroje, zvyky, slavnosti atd.
Ale právě pointování dvojice " příroda a umění " svědčí o tom, že mezi obojím je jakési napětí;
a to nabývá ostří konfliktu v protivě termínů " přirozenost " a " umělost ".
Ostatně nejde tu o poměr umění k přírodě, nýbrž o poměr umělecké krásy ke kráse přírodní.
Jsou obě ty krásy povahově stejné?
Historie estetických názorů svědčí velmi rozhodně proti tomu;
zřídka je obé stejně požíváno, nikdy se vážky obou hodnot nezastavují v rovnováze;
čas od času se opakující návrat k přírodě nebo naopak úsilí prosaditi umění všude a ve všem jsou dostatečným mementem proti dalšímu přehlížení nesrovnalosti obou těch říší.
1.
Poměr umění a přírody se zdá být jednoduchý, pokud krása umělecká platí za napodobení krásy přírodní.
V každém případě se pak líbí příroda;
i hudba napodobí přirozené city;
jen architektura nic neimituje, a proto " kdyby existoval společný výraz pro architekturu, truhlářství a strojnickou techniku a kdyby nebylo zvykem nazývat architekturu ' uměním ' tím odpadly by všelijaké spekulace a naše poznání zůstalo by stejně přiměřeno faktům jako dnes...
Nesrovnatelně nejsilnější ' estetický ' požitek, aspoň pro normálně vyvinutého Germána naší doby, je radost z volné přírody. "
Pak ale je umění zbytečné.
" Nade všechno takzvané umění, nad všechna ta plácání slovesná, malířská i sochařská, nad všechnu umělou krásu i bludy vkusu bude mně dílo země.
Nepotřebuji obrazů a jejich gest a vynuceností, nepotřebuji mít pracně a nemotorně omalováno to, co mám živé před sebou, nepotřeboval jsem žádných obrazů, vše kolem mne bylo jediným nádherným obrazem.
Nepotřeboval jsem ničeho z toho, žádných architektur: obzory mých návrší, kosmatina mých lesů, můj rodný krov nahrazoval mně všechnu onu nádhernou, pompézní architekturu světa, všechny paláce a dómy za cenu otroctví, zavržení a vykořistění lidu zbudované.
Sedmihlásek hlaholící na mé jabloni byl mi nad všechny árie, hudba lesů nad všechny opery, jak se kdes tam daleko ode mne se svými primadonami a tenoristy odehrávaly...
Nepotřeboval jsem a nechtěl ničeho z toho, měl jsem ve své zemi, v přírodě, ve všem obklopujícím mě rušném žití nejmohutnější, nejúchvatnější a nejpravdivější zdroje všeho umění,... umění zářivého, čistého, nepřekonatelného, jímž byla příroda a život sám. "
To je ovšem extrémní názor, ale extrémy jsou bezohledně vedené důsledky;
ukazuje se tu, že podražením umění přírodě není konflikt mezi uměním a přírodou zrušen, nýbrž zostřen v neprospěch umění.
Je ovšem osobní věcí kohokoliv, co je mu silnějším požitkem a větší hodnotou, zda příroda, nebo umění;
ale je to právě příliš osobní věcí.
2.
Umění nejen nedosahuje přírody, nýbrž odchyluje se od ní.
To, co obé odlišuje, není tedy nedostatek na straně umění, nýbrž spíše jeho estetická výsada.
Proto lze poměr obou obrátit a podřazovat krásu přírody kráse umělecké.
Tak třeba Sobeski soudí: krásno přírodní nemůže se nalézat na téže kvalitativní linii s krásnem uměleckým.
V přírodě stvořuje krásu duch poživatele, kdežto v umění je krása objektivně uskutečněna umělcem;
umění je skutečné konkrétní krásno, kdežto celé bohatství přírodních forem je toliko prostředkem k cíli, toliko nástrojem tvůrčího ducha.
Podle Konráda Langa účin přírody je potud estetický, pokud se podobá účinku umění.
Přírodní krásno v estetickém smyslu je to, co je umělecky zobrazitelno podle měřítka dotyčného stupně vývoje umění.
Podle toho ošklivé v přírodě je to, co od umění není ještě zobrazeno, tj. co pohotově stojícími prostředky umění nemůže býti zobrazeno.
Koneckonců příroda je esteticky krásná jen z milosti umělce, ne z milosti boží.
Podobně dle Cohena " estetické nazírání přírody je spíše jen přenesení uměleckého tvoření ";
cit pro krásu přírody je charakteristické sebepoznání estetického vědomí, sebevědomí člověka a umělce;
nikoliv příroda v univerzálním rozsahu, příroda, jež je předmětem poznání, je estetickou přírodou, nýbrž přirozenost člověka, člověk v přírodě.
Příroda je krásná, pokud ji milujeme čistou láskou;
láska však je základní síla a prazdroj umění.
Láska je estetický cit.
Jen ve vysoké snaze po dokonalosti osvědčuje se pravá umělecká láska, láska umění k člověku.
Bez této lásky by umění nevzniklo a bez ní by nemohlo pokračovati.
Umění jediné jest láska.
Láska má jen v umění svůj legitimní domov.
Poměr lásky k přírodě je tedy umělecký poměr k přírodě.
Podle těchto názorů požíváme přírodu esteticky potud, pokud se k ní stavíme umělecky produktivně a přeměňujeme ji tak ve své umělecké dílo.
Nicméně zpravidla jsme vzhledem k přírodní kráse čistě kontemplativními diváky.
Umělecké pojímání přírody je jen jeden z případů požívání přírody.
Po stránce čistého požitku se umění a skutečnost sotva rozlišují.
3.
A přece mezi přírodou a uměním je protiva, která nedovoluje postaviti obé do jedné třídy faktů.
To mají na mysli ti, kdož popírají estetičnost přírody: jen umění je estetické, požitek z přírody je mimoestetický.
Tak soudí např. Ch.
Lalo.
Požitek z přírody je podle něho především cit pro přírodu vůbec, prostý hodnocení, a tedy čistě anestetický...
" Anestetická krása přírody, toť cit intenzívní živosti, jenž uchvacuje lidi, aspoň lidi jisté civilizace nebo adepty jisté umělecké školy, když si uvědomují uniknutí z nátlaku této civilizace nebo této školy;
je to univerzální sympatie pro život a bytí v jakékoliv podobě, panteistická intuice základní solidarity všech věcí, nebo, libo - li, je to cit pro přírodu: pro veškeru přírodu, bez volby, aspoň principiálně;
a nikoliv cit pro ' krásnou přírodu '.
Ale právě proto, že vylučuje ideu stupňů a soudů, není v této intuici estétů nebo filistrů ani stopy po ideji hodnoty: proto zasluhuje jméno krásy anestetické. "
- Za druhé však existuje cit pro krásnou přírodu a lišení krásných přírodních bytostí a věcí od ošklivých.
" Krása v přírodě, to jest při každé bytosti normální typ jejího druhu.
Cit pro krásu přírody zahrnuje implicitní, konfúzní... soud o víceméně normálním, zdravém a typickém, nebo víceméně mohutném a vysoce vyvinutém charakteru některé bytosti nebo objektu v jeho druhu;
" je tu tedy srovnávání a hierarchie, a tedy i hodnota: spíše však syntéza různých hodnot, ale nikoliv čistě estetických, nýbrž utilitárních atd.;
je to hodnota pseudoestetická.
Ale zároveň krása přírody se nám zjevuje spontánně skrze umění, jež jí je cizí.
Kultivovaný člověk je s to pozorovati veškeru realitu jako možný objekt uměleckého díla.
" Příroda sama o sobě, ve své bezcitné jasnosti, příroda bez lidství není krásná ani ošklivá;
je anestetická, je ' mimo krásu a ošklivost ', stejně jako je ' amorální ' a ' alogická '...
Viděna skrze umění, nabývá krásy, kterou lze právem jmenovati jen pseudoestetickou. "
- " Konečně krása umělecká je zcela jiná věc: má základem existenci vytváření ( v orig. " technique " ) elementu lidského a sociálního, jenž není nalezitelný v nevědomé přírodě...
Jediné umění uvádí pojetí estetické hodnoty: krásu a ošklivost ve vlastním smyslu.
Trváme - li ještě na tom, mluvit o kráse přírody, musí se říci, že je anestetická nebo pseudoestetická, a že jediná estetická je krása umění.
Umění samo o sobě je technika, tj. harmonizace, stylizace, dekorace, idealizace, nebo kterékoliv jiné synonymum, vždy příliš široké nebo příliš úzké, které má označiti suverénní interpretaci, jíž tvořivý duch přeměňuje v krásu všechny danosti indiferentního života tím, že je podrobuje novým a čistě lidským zákonům estetického vědomí a přepisuje v řeč, kterou sám mluví a jíž sám rozumí. "
Rovněž Meumann pokládá za nutno vyzvednouti, že " náš požitek z přírody není zpravidla specificky estetický.
Radost z přírody, ponoření se v přírodní náladu má u většiny lidí jen zřídka estetický charakter.
Jsou to obecně lidské myšlenky a city, které se k přírodě připojují, nikoli však specificky estetické. "
Každý estetický dojem vykládá Meumann šíře, počíná bezprostředním účinkem objektu na náš cit.
" Ale tento čistě bezprostřední dojem je vždy jen nedokonalý a označuje nižší stadium estetického požívání a souzení.
Každý člověk, který chce dojíti k plnému porozumění uměleckého díla a skutečnému vyčerpání jeho umělecké hodnoty, musí především vyjíti nad toto stadium bezprostřednosti estetického požívání a přivésti si vědomou analýzou uměleckého díla k vědomí jak všechny parciální dojmy, tak i jejich obsahové a formální příčiny.
Toto vědomé rozčlenění uměleckého díla slouží tomu, pozvednouti soud o jeho umělecké hodnotě z neurčitého obecného hodnocení k estetickému ocenění, pracujícímu podle určitých hledisek. "
To však, spočívají - li soudy na dojmu analyzovaném nebo neanalyzovaném, nečiní jediný rozdíl v soudech;
záleží i na vzdělání toho, kdo soudí.
U dětí a lidí naivních nevynořuje se vůbec myšlenka na umělce a umělecké provedení;
dílo je posouzeno jen dle svého obsahu;
to je " mimoestetický " stupeň soudu.
" Hranice mezi estetickými a mimo estetickými soudy počíná tam, kde se vynořuje myšlenka na umělce.
Jakmile nastoupí tato orientace soudu, mizí čistě obsahový, mimoestetický charakter posouzení, a v další stupnici estetických soudů dostavuje se pokračující zdokonalení estetického soudu tím, že estetický poživatel vždy více rozumí úmyslům umělce.
Tento důležitý proces nesmíme si mysliti tak, že při tom musí být nutně přítomno určité vědomí, to a ono umělec zamýšlel, nýbrž může se vytvořit též zcela instinktivní a spíše temně tušená, na bezprostřední shodě pozorovatele a umělce spočívající kongruence v esteticky požívajícím člověku a úmyslech umělce.
Výška estetického soudu však spočívá vždy na tom, že estetický poživatel - ať už způsobem vědomým a analytickým, nebo spíše instinktivním a tušivým - se dobírá plné shody s ideami umělce, s jeho fantazií a citovou prací a se vším tím, co umělec vložil do svého díla.
Z této úvahy lze také získati jedině charakteristický znak estetiky požívajícího chování.
To se stává - zcela obecně řečeno - v tom, že je ( instinktivním nebo úmyslným a vědomým ) vnitřním opakováním obrazivé a citové práce umělcovy. "
Za těchto předpokladů je ovšem pochopitelno, proč Meumann považuje požitek z přírody za mimoestetický.
Na Meumannovi a Lalovi je jasně vidět zaměnění dvou otázek a zároveň důležitost toho lišiti je.
První otázka je: lze přírodu stejně tak esteticky požívati jako umění?
Je naprosto jisto, že ano;
to je nesporný fakt citu, vnitřní evidence, proti níž není důkazů;
fakticky žijeme emoce krásy v přírodě, emoce veliké a čisté, jež nejsou podřaditelny jiným.
Zcela jiná otázka však je: je přírodní nebo kterýkoliv libovolný objekt stejně tak estetickým předmětem jako umělecké dílo?
Může být příroda vůbec objektivně prezentována?
Ukáže - li se, že nikoliv, pak platí, že příroda je krásná v zažití, ne však objektivně estetická.
Nemůže - li být objektivně prezentována, neplyne z toho, že nemůže být esteticky požívána.
Zde právě chybují Lalo i Meumann.
Meumannův estetický soud, založený na analyzovaném dojmu a na kongruenci s umělcem, je vlastně soud objektivní prezentace;
Lalovy " technické city ", jež mu jsou jediné estetické, jsou vlastně city a akty hodnocení, které se vynořují teprve během estetického rozumění.
Nemohouce uchopiti krásu přírody prsty svého objektivismu, popřeli ji oba.
Avšak objektivní prezentace není jediná estetická recepce, oblast estetické recepce zahrnuje troje:
Esteticky požívati je možno cokoliv.
Nejnahodilejší věc se může někdy líbiti;
dítěti se líbí hračka, kamínek, cokoliv, co je na chvíli upoutá;
krása v požitku je jen šťastný okamžik duše.
Je to čisté citové nazírání kontinua a plnosti jevů, ať je to zpěv ptáka, nebo hra houslí, ať je to teplé záření Tizianova obrazu, nebo letního večera.
Mezi uměním a přírodou není hédonicky podstatného rozdílu.
Esteticky hodnotit je možno vše, co je esteticky požíváno a může být předmětem osobní reakce.
Hodnotíme krásné věci v přírodě stejně jako v umění.
Zde i tam rozdílíme své sympatie, a sice z plnosti zaujatého a vzrušeného subjektu.
Podle toho zaujetí, podle kulturních a sociálních podmínek mění se naše hodnocení přírody nebo umění.
Tím vzniká mezi nimi někdy protiva a konflikt a jindy snaha o nejtěsnější sblížení.
Ale právě tato protiva dokazuje fakt, že příroda i umělecká díla jsou stejnou měrou schopna estetického ohodnocení.
Zcela jinak je tomu při estetickém rozumění.
Jen uměleckému dílu lze esteticky rozuměti: jen umění je objektivně estetické.
Příroda je krásná subjektivně jakožto požitek a hodnota.
I umění je požíváno a hodnoceno subjektivně;
ale nadto je s to státi se problémem rozumění, estetickým předmětem.
To potřebuje bližšího vysvětlení.
Umění a příroda
Příroda a umění byly už vícekráte lišeny co do estetické objektivnosti.
Dle Utitze přírodní požitek je podstatně subjektivnější, a proto je i každý pokus vyloučit z něj zcela subjektivní momenty daleko těžší a nevděčnější.
Při čistém přírodním požitku se uplatňuje individualita poživatele daleko větší měrou než vůči umění.
Dle Cohna má estetika přírodní krásy vyjíti spíše ze subjektu, kdežto při uměleckém díle sám objekt je estetický.
Tím ovšem není činěn zásadní rozdíl.
Estetický předmět, píše dále Baer, jeví se sice objektivní, ale estetickému momentu připadá přitom jen subjektivní platnost.
Estetická kvalita nesmí být pojímána, jako by byla substanciálně spojena s pojmem věci, nýbrž jest ji noeticky pojmouti jako založenou v transcendentální apercepci nebo ve vědomí vůbec.
Je tedy založena sice subjektivně, ne však individuálně.
Ale tato subjektivita platí hlavně o přírodních předmětech, kde si estetičnost nelze myslet jako teleologický poměr v předmětu samotném.
Pokud tato přírodní krása existuje jen a jedině ve vztahu na subjekt, nese pojmový charakter relace.
Proti tomu však umělecká díla vykazují charakter estetičnosti pod kategorií kvality.
Je ovšem pravda, že krása náleží uměleckému dílu daleko těsněji a podstatněji než přírodním věcem;
krása je teleologicky nutná vlastnost uměleckého díla, ne však přírody.
Přesto ale mé požívání a hodnocení je stejně subjektivní a osobní, ať se týká přírody, nebo umění.
Nezáleží tak dalece na tom, jaký vztah má " estetická kvalita " k svému věcnému nositeli, jako na tom, jaký poměr má k našemu poznání.
Toto poznání je estetické rozumění, a krása přírody není jeho předmětem.
Krása přírody je neproblematická;
nikomu snad nenapadne ptáti se, z jakého zvláštního estetického důvodu je zde v přírodě ta či ona konfigurace barev, hmot nebo struktur, z jaké nadřazené intence plynou tyto znaky a skupiny znaků atd.
Všechny ty otázky jsou však možný vzhledem k uměleckému dílu.
Den a noc, světlo a stín nejsou estetické problémy, kdežto šerosvit a světlo v malířství ano.
Forma skály je estetické datum, kdežto forma sochy je nadto estetický problém.
Příroda nepotřebuje a nepřipouští estetického vysvětlení.
Rovněž umění nepotřebuje výkladu;
jdi a požívej je;
ale jakmile mu jednou začneš klásti otázky, bude pro tebe plné odpovědí.
Umění je proto srozumitelné i problematické, že je dílem lidským.
Jen u člověka a jeho konání se ptáme po motivech a intencích, kterým rozumíme.
Člověk a jeho činy jsou nám přístupny jinak, vnitrně ji a blíže než příroda.
Toto intimní poznání, čerpané jakoby z vlastního nitra, je rozumění.
Cílem rozumění je vždy něco lidsky vnitrného.
Zde neptáme se po zevní příčině a kauzální souvislosti, nýbrž hledáme vnitřní důvod a vnitřní souvislost.
Nezajímá nás mimoestetická příčina té které formy, nýbrž její estetický důvod a estetický význam.
Tak setrváváme stále v estetické oblasti, - v tom je specifická ryzost rozumění.
" Estetické " je ve světě čistě lidský element;
sama estetická příroda je subjektivně zlidštěná;
tedy i objektivní oblast estetická je objektivně lidská: je to umění, a nikoliv příroda.
Avšak není ani nutno odvolávati se na tuto čistě lidskou stránku estetického rozumění.
Je tu jiný rozhodující motiv.
Objektivní metoda je zamířena čistě k estetickému předmětu.
Tento však je v subjektivních dojmech individuálně různý;
každý požívá svůj předmět se svými asociacemi, hodnotami atd.
Rozumění může tedy mít jen tehdy objektivní smysl, vztahuje - li se k předmětu, jenž není podmíněn a alterován žádnou subjektivní recepcí a žádným variabilním dojmem, je na nich podstatně nezávislý a stojí proti nim jako samostatné estetické bytí.
Takovýmto estetickým předmětem příroda není: leda snad pro estetický mysticism, jemuž je krása vlastním bytím přírody;
a snad pro metafyziky krásy, jimž se v estetickém zažití zjevuje podstata věcí: platónské ideje věcí dle Schopenhauera, pravá skutečnost věcí, zbavená pojmové kůry dle Bergsona, nebo dle Guyaua život sám.
To však je metabasis eis allo genos: ideje, skutečnost, život jsou už něco mimoestetického.
Vlastní otázka objektivismu je, zda přírodní věci mají něco nezávisle estetického, zda jsou estetickou realitou.
Pak by ale estetičnost přírody byla něco o sobě, něco absolutního, posledního, metafyzického;
jsouc nezávislá na lidské duševnosti byla by buď sama duší přírody, nebo něčím zcela mimoduševním;
jaké bychom pak měli oprávnění jmenovat ji ještě estetickou, je ovšem nepochopitelno.
Zcela jinak je tomu při uměleckém díle.
Umělecké dílo je estetický předmět nezávislý na poživateli, ale kladený umělcem.
Umělec něco vytvářel, formoval, uskutečňoval, protože se mu to tak esteticky líbilo jakožto krásné;
jeho produkt je tedy jeho estetický předmět;
pokud jeho výtvor trvá, trvá i psychická souvislost díla s umělcem, trvá umělcův estetický předmět, ať se komu líbí, nebo nelíbí, ať je dílo zasuto pod zemí, ať žije jen v paměti svědků.
Diváci, dojmy a hodnoty se střídají;
dílo je zrelativněno, stává se krásným, ošklivým, lhostejným;
ale samo umělcovo dílo je přes to vše identické, samostatné estetické bytí.
Tento v protivě k imanentním předmětům subjektivních požitků transcedentní estetický předmět je terminus ad quem estetického rozumění.
Toto transcendentní, objektivně estetické umělcovo dílo je metodickým cílem předmětné estetiky.
Ale je to jen cíl a regulativní idea, umělec sám a jeho činnost nám nejsou přístupny.
Můžeme jen s veškerou jistotou rozumění předpokládat, že to, co patří v daném estetickém případu k věci, co je esteticky relevantní, co patří nutně k povaze a celosti předmětu, náleží také k umělcovu estetickému předmětu.
Naleznu - li na obraze zvláštní vedení linie, světla, barvy atd., není důvodu pochybovati o tom, že je to právě, co umělec uskutečňoval jakožto estetické a co patří k jeho estetickému předmětu.
Proti tomu mé osobní asociace a vzpomínky a city k nim připojené jsou právě mé, a nikoliv umělcovy.
Nic nám nezaručuje, že kterýkoliv dojem a požitek z díla je kongruentní s umělcovým předmětem.
Zato však vše, co objektivně esteticky v daném případě nalezneme, je kongruentní s umělcovým předmětem.
Obě možné definice estetické objektivity: " esteticky objektivní je předmět objektivní metody ", a " esteticky objektivní je umělcovo dílo ", se koneckonců kryjí.
Tedy příroda sama o sobě je esteticky indiferentní;
není tu transcendentního estetického předmětu, vlastního cíle a problému rozumění, ani určitého směru otázek.
Toliko tam můžeme hledat estetickou realitu, kde je realizován estetický cit a objektivována estetická záliba;
a to je uskutečněno v uměleckých výtvorech, v celé oblasti umění.
Subjektivnost krásy přírodní a objektivnost krásy umělecké
Umělcovo dílo je tedy to jediné, co lze pokládat za esteticky objektivní.
To však zdá se paradoxní.
To, co umělec uskutečňuje, je to, co se jemu zdá estetické, co je z jeho, snad ve věcech vkusu privilegovaného, ale přesto jen subjektivního, osobního, často dokonce krajně subjektivního stanoviska krásné.
Není tedy " objektivně estetické " něco čistě subjektivního a individuálního?
Není všechna domnělá objektivita krásy založena výlučně subjektivně?
Pročpak má být to, co umělec citově klade, objektivní, a to, co kdokoliv jiný cítí, jen subjektivní?
To, co umělec citově klade, není objektivní, nýbrž stává se takovým, pokud to umělec činí objektivní skutečností, uměleckým dílem.
Vytvářející umělec cítí, myslí a produkuje předmět, je zamířen k předmětu, jeho prezentace je objektivní;
umělecké tvoření je fixace, objektivace a v jistém smyslu metoda.
Estetický předmět umělcův se stává tou měrou objektivní, jakou je organizován, scelen, uzákoněn;
umělcova produkce je řízena zákony estetického předmětu, ať jsou to zákony obecného stylu, nebo uzákoněnost individuálního názoru.
Konečně cesta uměleckého vytváření je heuristická, je to směr stálého nalézání, objevování a vztahování.
Tedy to, co se umělci zdá krásné a vzrušující, je jeho subjektivní záležitostí;
teprve cestou vytváření nabývají tyto obsahy estetické objektivity;
estetický předmět, daný umělci zprvu jako imprese, zážitek nebo téma osobního zaujetí, stává se úkolem vytváření, jenž má být a konečně je objektivně splněn uměleckým dílem.
Ale je možná jiná, závažnější námitka.
Bylo by možno považovat umění za oblast objektivní estetické skutečnosti, kdyby veškero umění bylo vskutku estetické.
Ale ježto existuje falešné umění, diletantism, rutinérství a nemohoucnost;
ježto existují dále nezdary a omyly v umění;
ježto konečně každý, kdo produkuje nebo se domnívá produkovati umělecké dílo, uskutečňuje v něm to, co se mu esteticky líbí, a přece bychom se namnoze neodhodlali jmenovat jeho dílo estetickým předmětem, plyne z toho nutkavě, že umělecká produkce není dostatečným kritériem pravé objektivity.
Když však ze všech artefaktů vybíráme hodnotná a vytřiďujeme bezcenná umělecká díla, je to výběr, hodnocení, a tedy subjektivní akt. Chceme - li potlačiti tuto volbu, pak musíme uznati všecky esteticky míněné produkty a výplody za stejnou měrou objektivně estetické, což uvádí metodu estetické kritiky ad absurdum.
Tedy buď tu rozhoduje subjektivní záliba producenta, nebo subjektivní hodnocení poživatele.
Ale je tu ještě jiné měřítko objektivity: esteticky objektivní je, co je předmětem metody rozumění.
Ovšem i špatné nebo nepodařené umělecké dílo může být předmětem rozumění.
Tu však může nastati několikerý případ:
1.
Objektivní metoda může nalézti v díle " chybu ", nedostatek, mezeru nebo zbytečnost, nedůslednost, vybočení z jednoty, moment esteticky negativní atd.
Může ukázati, že umělec v něčem selhal, porušil souvislost svého díla, nedosáhl něčeho, co hledal, apod.
Tím není nutně vykonáno hodnocení;
spíše je zrušen příkrý radikalism odsuzování, neboť chybu, které rozumíme, a nezdar, jehož okolnosti známe, přijímáme s důvodnou tolerancí.
2.
Dané dílo může být esteticky míněno, ale neposkytuje estetickému rozumění skoro žádného obsahu, je pro poznání naprosto nevydatné.
Je - li rozumění cesta do hloubky, není zde hloubky pro tuto cestu.
Existují produkty velmi upřímného estetického citu, kterými však bychom se nemohli dále zaměstnávati, neboť nic neznamenají pro naše rozumění.
Jen pravé umění je vskutku předmětem rozumění, neboť jen ono je nekonečným předmětem.
3.
Dané dílo je hédonicky vydatné, překvapuje, okouzluje, překonává citově naivního diváka.
Ale při objektivním náhledu ukazuje se jeho nepůvodnost, vnitřní nepravdivost, macha a povrchnost;
místo skutečného vytváření objevuje se rutina, ohled na galérii atd., - čili nastává nutně metabáze, přejití na jiné, mimoestetické pole;
dílo je vypočítáno na estetický účinek, ale vychází z mimoestetické intence, jež je zamířena k efektu, ne však k estetickému předmětu, a tedy není předmětnou prezentací.
To jsou kritéria estetické objektivnosti umění, založená v samotné povaze objektivní metody.
Je to předně kritérium vnitřní souvislosti;
co je v uměleckém díle inkoherentní, jest přičísti subjektivitě umělce, jeho osobní zálibě nebo subjektivnímu nedostatku;
ježto rozumění hledá souvislost a organizaci estetického předměty, je pro ni vše, co do této souvislosti vchází, objektivní, a vše, co v ni není uveditelno, subjektivní.
Druhé je kritérium vydatnosti;
neposkytuje - li umělecký produkt žádného obsahu estetickému rozumění, jsou producentovy eventuelní estetické city a úmysly k němu se vztahující čistě subjektivní.
Konečně kritérium čistoty: estetická metoda vylučuje metabázi;
kde schází moment vytváření, to jest čistě předmětné a čistě estetické prezentace na straně producentově, tam přestává zájem rozumění.
Takových kritérií je snad více;
čím lépe a objektivněji budeme rozuměti umění, tím lépe poznáme rozumění samo a tím přesněji bude možno určiti jeho hranice a kritéria.
Zde byl podán jen abstraktní nárys, vskutku chudý a zcela povšechný;
než nemá se zapomenouti, že konkrétní plnost a charakter každé teorie pochází teprve z jejího předmětu;
zde tím předmětem je umění, oblast nekonečně bohatá, životní a nevyčerpatelná, jež uloží svůj ráz i estetické teorii.
Kritika námitek
Zbývá však nejzávažnější námitka:
Je vůbec oprávněno pokládat umění za čistě estetické?
" Estetický moment, " praví Dessoir, " nevyčerpává obsah a účel oné oblasti lidské produkce, kterou úhrnem jmenujeme umění. "
Hamann ukazuje na ilustrativní, náboženské a tendenční umění, kde je podáváno a chtěno něco mimoestetického.
" Estetické hledisko není to jediné, které činí umění po právu, proto nelze z podstaty umění vyvodit podstatu estetična. "
Podobně Utitz pokládá za základní otázku vědy o umění:
Je hodnota uměleckého díla jen estetická?
Nebo vsunují se zde do sebe různá navrstvení hodnot, jež dohromady dávají teprve hodnotu uměleckého díla?
" Že umělecké dílo se nevyčerpává prostě esteticky, že Jeho komplexní hodnota není čistě estetická, je pro nás nepochybno;
ale přesto může mu snad býti přisouzena estetičnost jako jeden z jeho podstatných znaků...
Nemusí však nikterak zůstati při tomto estetickém stavu:
Něco mimoestetického může jím dojíti projevu a vstoupiti v popředí, pronikáme - li hlouběji do chtění uměleckého díla a povolujeme - li jeho požadavku na vyhovující pojetí. "
Neboť neplatí naskrze rovnice, že požitek z umění je estetický požitek.
Nejsou pro přiměřené pojetí uměleckého díla, pro chování, které plně vyčerpává všechny v uměleckém výtvoru uložené podmínky účinu, žádoucí a nutné jisté mimoestetické faktory?
Zajisté je tomu tak u děl tendenčních, náboženských atd.
Zde jistě nespadá umělecký požitek a estetické chování vjedno.
Dovedeme se také čistě esteticky přiblížiti oněm dílům, ale pak nevyčerpáváme touto atitudou všechny jejich úmysly.
Většina uměleckých děl klade si ještě jiné účele než výhradně estetické uchvácení.
Nejobecnější určení umění je, " že každý výtvor, který dělá nárok na to, být uměním, chce nám poskytnout svým utvářením citové zažití.
Umění je s to zprostředkovati všechny hodnoty.
Ale toto zprostředkování děje se právě zcela určitým způsobem, totiž tak, že se nám zvláštním způsobem vytváření otevírá smysl výtvoru v citovém zažití...
Všechno možné vrstvení hodnot může vejíti v umění a dostává tím umělecký ráz. "
Nicméně lze namítnouti tolik:
To, čím se umělecká díla podstatně odlišují od jiných lidských produktů, co je činí právě uměleckými, není jejich etický, náboženský nebo kterýkoliv jiný obsah, nýbrž jejich umělecká kvalita.
Ta však je vždy estetická, je tu pro krásu, nemá vůbec jiného významu;
důkaz, že umění není veskrze estetické, neobsahuje důkazu, že specificky umělecké momenty nejsou estetické.
Je - li však v uměleckém díle něco, co pociťujeme jako mimoestetické, neříkáme tomu ani " umělecké ";
morální tendence Greuzeových pláten nebo politický program Daumierových karikatur nejsou ani estetická, ani specificky umělecká fakta;
záleží jen na způsobu podání, a toto quale je estetické: jinak by nemělo smyslu mluviti tu o umění. "
Věřící člověk pojímá ikon nebo fetiš své víry přiměřeněji než my;
vyčerpává zajisté jeho úmysly, jeho účele a žádoucí účinky daleko plněji než my;
a přece jeho pojetí je typicky neumělecké.
Jeho požitek však může být čistě estetický - vše subjektivní, všechny představy a city mohou mít účast a podíl na osobním zažití krásy a hodnoty.
Proti tomu umělecké pojímání se obrací jen k tomu, co je v uměleckém díle estetické.
Cokoliv může být subjektivně estetické v zažití;
ale jen to, co je estetické v umění, je objektivně estetické.
Hamannovo i Utitzovo stanovisko lze konečně vysvětliti z jich definice estetična.
Oba pokládají za estetické jen čisté kontemplativní požívání světa jevů, tedy jen první ze tří typů estetického chování.
Dle Utitze estetické chování je " citové oddání se světu jevů ", dle Hamanna " podstata estetického chování tkví v bezevztažnosti zážitku, ve vybavení zážitku ze životních souvislostí našeho denního života, určených povinnostmi, zvyky a nedostatky. "
To však platí jen o estetickém požívání, ne však už o estetickém hodnocení;
toto, jakožto osobní odpověď na svět, stojí plně v oněch " životních souvislostech " a mimo " svět jevů ";
konečně estetické rozumění naprosto překračuje bezevztažnost a fenomenalitu.
Je ovšem právem autorů vymeziti si pojem estetičnosti více nebo méně široce: jenomže omezení estetična pouze na požívání zastírá pravou povahu krásy.
Neboť vskutku krása nám není jenom pro požitek, všude a stále překypuje přes hranice tohoto školského pojetí.
Už zkušenost umělce o kráse je jiná;
komukoliv pak může se krása prezentovati jako podnět k požitku nebo jako předmět hodnocení nebo jako úkol k rozumění;
je vícerozměrná, ale v každém rozměru je pravou a celou krásou.
Rovněž umělecké dílo překračuje bezevztažnost a svět jevů;
je naplněno vztahy k světu skutečnosti, potřeb, zvyků i tužeb;
to však nemění ničeho na jeho estetické povaze.
Ať je jakékoliv, může být esteticky požíváno a hodnoceno jako každá jiná věc;
ale jen v tom, co je v něm umělecké čili objektivně estetické, se může státi předmětem estetického rozumění.
Nikoliv pak po stránce požitku a hodnoty, dojmu a účinku, nýbrž jen po stránce uměleckosti a uměleckého rozumění můžeme hledati vskutku a objektivně adekvátní pojetí uměleckého díla.
VIII.
Objektivně estetické poznání
Ve všech dosavadních kapitolách byl estetický objektivism pojat in abstracto, byla hledána jeho možnost v povaze estetických faktů samotných, bylo nalezeno několik jeho povšechných znaků, a jen příležitostně byly uvedeny doklady ze skutečného uměleckého rozumění.
Je však možná, a byla by snad vydatnější druhá cesta.
Vskutku existuje estetické rozumění jako rozvětvená, vyvíjející se a pokračující teoretická činnost;
v ní samotné lze hledati její zákony, její plodnost a přesnost, její metodu a svéráz.
Výhody, které by tato cesta poskytovala, jsou zjevné.
Zato však zůstal by neřešen rozpor, který je mezi estetickým subjektivismem a každým možným pokusem o estetickou objektivnost;
noetickému sebevědomí subjektivismu by nebyly položeny hranice.
Nyní je už pozdě ohlížeti se po výhodách a přednostech konkrétní cesty.
Lze jenom krátce odkázati k tomu, že vskutku existuje estetické rozumění ve smyslu předchozích kapitol;
vlastní studium skutečných forem objektivismu, jež by nepochybně vyneslo mnoho nového, vypadá z programu této práce.
Kritika umění
Teoretická cena veškeré umělecké kritiky je přinejmenším pochybná.
Její historie je bezmála historie omylů, křivd, vládnoucích názorů atd.
Ovšem i kritika má své stupně, je lepší nebo horší, má svůj ideál dokonalosti;
ale na všech stupních hodnotí, je subjektivní, jednostranná nebo konečně stává se přežitkem, když vývoj umění přinese nové směry a nová měřítka.
Pravá cena umělecké kritiky zdá se býti praktická, cosi jako obhajoba umění v konfliktech života a kultury.
Proto potřebuje zasazení se celé silné osobnosti, vysokého interesu a temperamentu, dále však i autority, desek zákonů, pravidel vkusu, ideálů, požadavků atd.
- všeho, čím lze ovládnout přítomnou situaci a obrátit v určitý směr napětí chvíle.
Kritika je aktuální, její cena je hodnota přítomnosti: to jí klade neširoké hranice, ale zároveň to jí ukládá nejvyšší zodpovědnost a především úkol: prohloubiti tuto přítomnost, býti spíše aktivní spoluprací na ní než autoritativním souzením o ní, a tam, kde uniká čistě teoretické kázni, podstoupiti jinou kontrolu: etickou.
Pokud je kritika praktickým působením na přítomnost, je povinna působiti na ni ve smyslu co nejlepším pro tu chvíli a pro lidstvo vůbec: odtud nutné požadavky na kritiku.
Ale přes to vše je kritika základem a začátkem teoretické objektivní metody.
Kritika je překročení dojmu, přejití požitku ve prospěch objektivní prezentace, radikální obrat zřetele k estetickému předmětu.
Popis, analýza a spořádání uměleckého díla jsou její první teoretické úlohy, individualita díla, povaha a podstata věcí, tvořivý výkon umělce jsou její poslední problémy.
Kritika je první rozvinutí objektivní metody v její celosti.
Její účel může být praktický;
ale pokud si klade umělecké dílo v jeho estetické povaze a zvláštnosti za svůj problém, je tím určen její postup: je to obecný postup estetického rozumění.
Dle Fr. Ad.
Schmida lze čistou estetiku založiti jen na apriorních elementech estetického souzení;
neboť obecná platnost estetických soudů může spočívati jen na apriorních formách chápání umění čili na estetických kategoriích:
Přitom nejde o hodnotící soudy vkusu - neníť absolutního vkusu: nýbrž o kritiku čistých, tj. metodu uměleckého tvoření chápajících a srovnávajících soudů o umění.
Jsou to soudy, jež jsou pronášeny s úmyslem analyzovat akty umělecké tvorby, - jedním slovem v protivě k soudům vkusu jsou to kriticko-estetické zjišťovací soudy ( čili podle našeho pojetí soudy umělecké kritiky ).
Úkol estetiky není tedy zkoumati umělecká díla, nýbrž sbírati estetické zjišťovací soudy o uměleckých dílech v celém okruhu umělecké zkušenosti.
Srovnáváním těchto soudů mají vzniknouti apriorní pojmy teorie umění.
Tedy nejprve je nutno sebrati bez volby kritické soudy;
jich prohlédnutí ukáže, že všechny takové soudy jsou zamířeny na už neveliký počet hledisek posouzení.
Spočívat živá, o filozofické teorie se nestarající výměna estetických zjišťovacích soudů na bezpečném předpokladu jistých pevných, beze všeho každému imputovaných stanovisek ( Einstellungsweisen ) k objektu estetického soudu čili apriorních forem estetického uchopování objektu.
Načež Schmid staví tabuli právě devíti estetických kategorií.
" Estetické uchopování objektu " je však zvláštní postup čili metoda, a všechny formy nebo kategorie jsou založeny v povaze této metody;
nejsou apriorně dány, nýbrž jsou to produkty určitého metodického zpracování.
Teprve postupem této práce samotné nabýváme takových určení jako " výraz ", " styl ", " shoda " - čili Schmidových apriorních pojmů;
ale takových metodicky získaných pojmů je neomezené množství.
Tak třeba Schmid stanoví jakožto " čisté pojmy " vztahu uměleckého jevu k pojmu " prostoru " dvě kategorie: symetrii a členění;
to však nestačí ani na geometrický ornament;
každé prostorové umělecké dílo je " esteticky uchopováno " pod dalšími kategoriemi dominanty, pohybu, hranic, barvy atd.;
malířské dílo pod dalšími kategoriemi perspektivy, modelace, linie atd. donekonečna.
" Kategorií " je neobsáhlé a rostoucí množství;
pak ale nejsou to apriorní, nýbrž metodicky a empiricky získávané pojmy.
Z toho zároveň plyne, že naprosto není třeba vybírati estetické pojmy z kritických soudů.
Kritika je nalézá tím, že se obrací a přibližuje k umění;
stačí tedy co možná přihlížeti k umění, aby vždy byly nalezeny.
Rozhodující je tu studium uměleckých děl, a nikoliv zkoumání soudů o nich.
Kritika ve skutečném a běžném smyslu: kritika posuzující, bojující, aktuální je ovšem - v teoretickém ohledu - subjektivní;
ale subjektivnost není ještě nedostatek a nečinnost.
Existuje subjektivnost plodná, tvůrčí a hluboká, nebo povrchní a všetečná, ale nikdy ne " pouhá " subjektivnost.
Záleží jen na tom, kdo je tím subjektem, - při žádném hodnocení není lhostejno, jaká osoba, jaké nitro a jaký zážitek vstupuje ve hru.
Úkol kritiky je přiblížiti se umění nebo přiblížiti lidem umění.
Toto přiblížení může býti citové a subjektivní;
přitom však umění nebo každé umělecké dílo je objektivní a nefalšovatelný estetický předmět, nezávislý ve své skutečné povaze na libovůli kritika.
Kritika je objevitelská, nalézá objektivní jednotu a individualitu tam, kde požívání nalézá jen kontinuum impresí.
Kritika je kulturní korektiv hédonismu.
Požitek se nestará o jádro požívané věci, béře z ní, co je mu libo, bez dalších otázek.
Zde znamená kritický duch pozitivní opak.
Nicméně jsou případy, kdy zcela naivní zážitek je zároveň nejadekvátnějším rozuměním, kdy to, co je uloženo v uměleckém díle, žije v nitru poživatele jako bezprostředně jeho, jako jeho osobní obsah.
Tak aspoň si konstruujeme ráj " životní jednoty " v primitivních kulturách, ale tak, zdá se, působí umění ve všech dobách jednotného stylového vědomí.
Ostatně v každé době se rodí od případu k případu zcela vnitrná a původní shoda poživatele s umělcem - snad je to vůbec nejvyšší typ estetické recepce.
Ale je to právě jen šťastný okamžik: pravidlem je naopak diferenciace, zrušení jednoduchých vztahů a tím i růst problematičnosti;
odtud nutnost reflexe, kritiky a složité, nenaivní orientace.
Estetické poznání, jako každé poznání, jest množství odpovědí na mnoho otázek;
ale aby se člověk ptal, musí ztratiti mnohé evidence jednoduchého a jednotného života.
Umělecká kritika je plod estetické krize moderní doby.
Dějiny umění
Dějiny umění jsou především historickou naukou;
v tom ohledu nemůže do nich zasahovati žádná estetika a žádný estetický zřetel, a je to jen čistě vědecký požadavek, aby byly co nejvíce a co nejsvědomitěji historií.
Ale zároveň jsou dějinami umění, mají svůj předmět společný s estetikou, a po té stránce spadají do okruhu otázek zde rozvinutých.
Dějiny umění uvádějí umělecká díla v historickou souvislost.
A tu může býti větší nebo menší důraz na předmětném faktoru, na uměleckých dílech.
Umělecká díla mohou býti prostě pojata jako památky historického procesu, jako daná fakta, jež mají býti co nejpřesněji historicky určena pokud možno podle historických kritérií, jako jsou nápisy, prameny, ikonografie, atd.
Zde ovšem nemá estetika čeho chtíti.
Ale umělecká díla mohou býti dále pojata právě po své stránce umělecké, jako estetické předměty, jako dějinné objektivace citu krásy.
A zde dějiny umění buď pěstují subjektivní hodnocení, nebo musejí nastoupiti objektivní metodu estetickou.
Zdá se vskutku, že dějiny umění hledají nyní tuto druhou orientaci:
" Vycházejíce od historického bádání, " doznává Strzygowski spíše za jiné než za sebe, " a nepoznávajíce jeho čistě výpomocnou hodnotu, zaměnili jsme pramen s faktem, prostředek s cílem,... a nedošli k tomu, podívat se blíže na umělecké dílo samo a odtud pevně ohraničit okruh uměleckých faktů, jenž pro nás v první řadě padá na váhu. "
Zde moderní historie umění už mnoho opravila, ba lze říci, že veliký kus estetiky výtvarného umění je uložen v ní;
tím splňuje se požadavek Wölfflinův, aby " každá umělecko-historická monografie obsahovala kousek estetiky ".
V této orientaci stává se umělecké dílo problémem historie umění.
Nekritické mínění, praví Johannes Eichner, soudí, že umělecké dílo je nám prostě dáno.
Podléháme klamu, jako bychom potřebovali jen otevřít oči, abychom ihned měli plný, pravý obraz jako pohodlné vlastnictví.
Historikovi umění však není materiál bezprostředně dán;
jde mu o správné pojetí věcného faktu, jejž je na uměleckém obraze viděti;
dále o postřehnutí a sledování uměleckých úmyslů co do zamíření a vedení pozornosti.
Nejdůležitější však je fakt, že umělecké dílo není souhrn jednotlivostí, nýbrž systém.
V organizované výstavbě díla se stává to, co je vlastně umělecké na obraze.
A proto úkol historie je nalézt plán této skladby, vnitřního členění a jednoty, čili, dle Eichnera, původní historický obraz.
Teprve prostředky myšlenkové fixace, pokračuje Eichner, je historický výtvor uchopitelný a pozvedá se z proudění zážitků a změny věcí.
Zároveň pak pozvedá se z bezprostředních dojmů, které zachované dílo v nás vyvolává.
Tak myslíme si historický obraz jako takový, který co do své původní skutečné povahy je předem pro nás neurčitý a má být určen teprve zkoumáním.
Badatel chce dospěti od subjektivního zážitku k objektivnímu určení, k objektivnímu faktu historického obrazu.
Co bezprostředně a názorně zažije, vztahuje na obraz jednou provždy odlišený od receptivního zažití, a činí tak mimooptickou instancí, aktem souzení.
Kde ale má být určen objekt, je předpokládán jako faktum.
Toto faktum je zde psychický útvar, je to zážitek umělce.
Avšak zážitek umělce je složitý a zahrnuje koncepci, rozhodnutí a provádění, volní činnost a rozumovou vypočítavost atd.
Z toho pochopitelně nic není vlastním objektem dějin umění.
Co historik umění míní jako objekt svého pozorování, není vůbec ve vědomí historického umělce bezprostředně přítomno.
Historik musí se držeti jednotlivých složek onoho žitého komplexu a abstrakcí je vyjmout ze skutečné životní tkáně;
pak ale podniká vlastní syntézu, jíž konečně získává jednotný objekt svého pozorování.
Tato abstrakce, syntéza, formování uměleckého objektu jsou určeny pojmem optického obrazu: zřetel je k optickým složkám umělcova zážitku.
Tyto složky se samy o sobě ( bez libovůle historika ) shodují a jsou zamířeny k jednotě optického obrazu.
Pro jich tendenci k jednotě máme výtečný dokument v materielním uměleckém díle.
Z jeho uspořádání lze určiti jednotu obrazu v jeho nejvyšší dokonalosti, jak jen zřídka nebo jen přibližně je uskutečněna faktickým průběhem umělcova zažití.
A tak historický obraz nejenom není dán a je teprve úkolem určení, nýbrž je dokonce výtvorem umělecko-historického myšlení.
Historické výtvory umění, končí Eichner, jsou našemu bezprostřednímu zážitku zcela nepřístupny.
Nezbývá nám než fixovati je v myšlení a určovati jich povahu v soudech.
Přitom nesmíme očekávati, že svým určováním vyčerpáme nekonečnou složitost optických zážitků.
Pouze ve stále naléhavějších a užších určeních můžeme vystihnout, co historický obraz obnáší;
jeho úplná určenost je v každém případě cíl nikdy nedosažitelný.
Tím, že umělecko-historická metoda reviduje mnohonásob rozptýlené a smíšené zrakové zážitky umělce a vztahuje je k jednotnému optickému obrazu, spolubuduje každý akt určování obrazu na uzavřenosti a čistotě umělecko-historického objektu.
A opět je to nekonečný cíl, k němuž zde metoda směřuje, - metoda, jež hluboce a nutně spojuje myšlení se zíráním, spontaneitu i receptivitu poznávacích funkcí.
I když historické obrazy nesmějí být považovány za něco daného, nejsou nikterak produktem hry našich myšlenek.
Jsou něčím objektivním, a všechny aktivní metodické zákroky slouží jen tomu, aby bylo vyhověno objektivnímu stavu věcí.
Není - li tedy umělecko-historický předmět sice dán dochovanou věcí a bezprostředními dojmy, je přece jeho pojem a jeho určení kladeno těmi fakty jako úkol.
To tedy je náš kritický pojem umělecko-historického objektu.
Ale v tom také poznáváme náš pojem estetického objektu;
jenže tento je nehistorický, neodvislý od specifického historického hlediska, založený na zvláštním estetickém chování.
A tu se zdá, že Eichner podložil estetickému objektu historickou kvalifikaci, patrně proto, že jej vyhledal v oblasti historie umění, nicméně neprávem;
neboť objekt zcela nehistorické kritiky umění je povahově týž.
Eichner i jinak zhistorizoval estetický objekt, především tím, že jej chtěl ustaviti ze zážitků umělce, osoby vždy historické.
Ve skutečnosti však materiálem jsou naše zážitky, naše zcela nehistorická data.
Umělcův " zážitek ", přesněji umělcův tvořivý výkon je spíše jenom myšlený konečný bod, t. ř. reprezentant postupně získávané estetické jednoty a zvláštnosti.
Hledán je " věčný ", trvající, skutečný stav věci, a nikoliv historická událost;
ne to, co se stalo, nýbrž co je a trvá jako estetické prézens.
Eichnera zavedl podle všeho fakt, že historie umění se nedrží jen estetických faktorů díla, že hledá prameny, doklady a jakákoliv svědectví vztahující se k historickému umělci, jeho dílu a jeho dějinnému okamžiku, a jimi určuje a vysvětluje umělecké dílo.
Jinými slovy, Eichner nerozlišil estetickou a historickou práci dějepisce umění.
Děje se ovšem stále, že estetická analýza díla, kritika stylu, formální rozbor atd. slouží dějepisci k historickému určení díla, k jeho připsání určitému umělci nebo určité vývojové fázi.
Naopak může historické určení díla, podmínek jeho vzniku, osobnosti jeho původce, jeho životního prostředí atd. přispěti k estetickému pochopení díla.
Ale ať slouží estetická metoda historické, nebo naopak, nestává se ta metoda onou a nemá s ní býti zaměňována.
Estetická metoda omezuje se výhradně na umělecké dílo nebo na srovnávání uměleckých děl;
nepřekračuje tedy hranice estetických faktů, drží se toho, co je esteticky přítomno v uměleckých dílech a z nich samotných vyrozumitelno.
Proti tomu historická metoda překračuje estetický fakt všemi směry, těží z mimoestetických dokumentů atd.
Obě metody se nevylučují, jsou vždy schopny kombinace k určitému poznávacímu účelu.
Důležitější než tyto výhrady je Eichnerovo stanovení metodické povahy umělecko-historického, resp. estetického objektu.
Estetický objekt není dán;
a pokud si historik umění vůbec klade umělecké dílo jako umělecké, jako specificky estetické mezi ostatními produkty lidskými, musí je učiniti předmětem zvláštního zpracování, zvláštní předmětné metody.
Že se tato práce u historiků umění skutečně děje, toho doklady jsou na každé stránce všech autorů, - už nejjednodušší charakteristika náleží sem;
ale daleko nejvýrazněji právě u moderních historiků, a stačilo by uvésti třeba Wickhoffův popis náhrobku Hateriů nebo Rieglovu charakteristiku kaple Mediceů či Konstantinova oblouku, Wölfflinův výklad o Raffaelovi nebo Schmarsowovy korektury Rieglových kritik stylu jako dostatečné příklady vědeckého zaujetí pro tuto práci.
Ale rozhodující je, jak se tato práce děje;
děje se metodou, jejíž ráz je dán co nejdokonalejší adaptací nebo nejurčitějším zamířením k předmětu, k uměleckému dílu, k estetické skutkové povaze díla, - metodou kritické objektivace čili směrem objektivní prezentace.
V tom smyslu není vůbec historie umění bez estetické metody;
jenomže tato metoda může státi více nebo méně v popředí, může sloužiti interesu historickému nebo podřaditi si jej;
je věcí historie nebo historiků umění, jaká role jí má příslušet v dějepisné práci, - její existence a ráz tím alterovány nejsou.
I tam, kde je co nejvíce zdůrazněna historická stránka, uplatňuje se nutnost estetické práce jinou cestou, tak třeba u Tietze: "
Je - li podle okolností možno, že předmět, který je obsahem uměleckého díla, není pozorovateli přímo přístupen, platí to v ještě mnohem vyšším stupni o formálních vlastnostech.
Jsme z praxe obyčejného vidění zvyklí na veskrze diskurzívní pojímání věcí a spokojeni s povšechnou představou stojící uprostřed mezi představou konkrétní a abstraktní - s představou tak vágní, co do znaků chudou a splývavou, že může sloužiti jako nižší pojem a současně pro četné příbuzné představy.
Přenášejíce toto diskurzívní vidění na umělecká díla, vnímáme mnohdy předmět, ale neuchopujeme formu, přijímáme tvarový komplex do zásoby splývavých, skoro beztvarých představ a věříme, že známe umělecké dílo, jelikož je rozpoznáváme. "
Tím nám uniká esteticky účinná forma díla, a proto je nutno " dogma, že ta část uměleckého díla, která je pojata diskurzívním viděním, není to podstatné na něm, a že tedy je třeba nadřazené analyzující práce nazírání, abychom poznali chtěné prostředky umělce ".
Tato práce není jiná než estetická.
Avšak každá historie má v sobě kus historismu či historické skepse.
Vše lidské je historické, podmíněné dobou a platné jen pro svou dobu.
" Co lze ( na uměleckém díle ) nadčasově zjistiti, " praví Max Dvořáky " je jen to, co je neumělecké, materiál, masa, technika.
Uchopení vlastního uměleckého faktu není však a priori nikdy objektivní, nýbrž naopak zcela subjektivní, nebo lépe řečeno zcela libovolné...
Kritika uměleckého faktu má jen potom průkaznou moc, když znamená výsledek historického řetězu důkazů a vyplynula ze srovnání uměleckého díla se stylisticky příbuznými, časově, lokálně a individuálně blízkými památkami. "
Je tedy možno jen jedno z dvojího: buď subjektivní, nebo historické pojetí.
Historii umění pak " nejedná se o to, pozvednout subjektivní pojetí na vědeckou normu, nýbrž uvést subjektivně a časově podmíněný účinek na jeho historické příčiny, a tím jej přeměnit v historické poznatky ".
První účinek, od kterého historik vychází, je účinek díla na něho sama;
to však je pro něj estetický, a nikoliv historický fakt a jeho vyjádření je estetický, a nikoliv historický soud.
Dále i vše, co na díle je pro tento účinek relevantní, je nehistorické: je to " vlastní umělecké faktum ", sama umělecká povaha díla, vyjádřená ve svých trvalých, především formálních momentech.
" Při čistě formální analýze musí býti přítomna vůle k objektivaci, která hledí abstrahovati od toho, co je historicky podmíněno v umělci i poživateli. "
Tu však naráží se na relativism psychologický.
Čistě estetický účinek díla je přece subjektivní a individuálně různý a podle toho i estetická interpretace díla je subjektivně podmíněna, spočívajíc na tomto účinku.
Cílem interpretace dle Diltheye, píše Konrád Tietze, je pochopit intence umělcovy lépe než umělec sám.
" Věříme, že můžeme na základě svých vnitřních zkušeností postřehnouti nejobecnější intence, které v uměleckém díle docházejí výrazu;
tj. že můžeme bez ohledu na estetický účinek, jejž dílo na nás vykonává, objektivně poznati na něm jisté principy formálního vytváření.
Ježto ale objektivní formování a estetický účin jsou těsně spojeny, leží tu jistá potíž:
Naše názorné poznání nedá se beze zbytku odloučiti od našeho estetického zážitku, a skutečně tápáme i jako historikové umění nejvíce tam v temnu, kde estetický účinek nejsilněji selhává.
Tj. ježto se dějinné problémy, které v objektech nalézáme, nekryjí vždy plně s jich intencemi, je zřejmo, že nebývají dějepisnou interpretací zjištěny všechny možné problémy dotyčného objektu, nýbrž vybrány jen ony, k jichž apercepci nás uschopňuje estetické chování k tomu předmětu, resp. které vůbec okamžitě jsou v popředí estetického interesu. "
To prý je zbytek subjektivistické interpretace.
Nicméně i když naše interpretace je neúplná nebo jednostranná, není tím ještě subjektivní.
Interpretací, analýzou, kritikou atd. nepřisuzujeme předmětu subjektivní predikát krásy, hodnoty nebo vůbec estetičnosti, nýbrž naopak vypovídáme o subjektivním zážitku krásy jeho objektivní stránku.
Ovšem " absolutní objektivita umělecko-historického bádání ", stejně jako absolutní estetická objektivita vůbec, " není dosažitelná;
zůstává stálým cílem, ideálem, který tane před očima a z něhož věčně nově počínaná námaha získává svou sílu ".
Jaký je vzájemný poměr historické a estetické práce?
1.
Historikové zpravidla obé ostře oddělují.
" Estetika je systematická disciplína, historie umění jí být nemůže. "
Dějiny umění probádávají, co je zvláštní, estetika klade hlavní váhu na obecné;
historie umění pozoruje umělecká díla v jich izolovanosti, původní zvláštnosti a časové nebo místní podmíněnosti, kdežto estetika studuje, co je všem společné ve vzniku a účinku, tedy obecně lidské elementy uměleckých děl.
Estetika je věda zákonů, historie věda faktů.
Ale jaká estetika?
Existuje systematická estetika, ale bez skutečných zákonů;
psychologická estetika, ale bez vlastního uzavřeného systému.
Stanoviti obecný poměr dějin umění a estetiky není možno;
skutečný poměr je namnoze ovšem lhostejnost bez jakékoliv solidarity.
2.
Jiní žádají, aby estetika ( nebo " obecná věda o umění " ) dodala historii umění systematický nebo pojmový základ.
" Dějinný materiál faktů předpokládá pro své pojetí systematických pojmů. "
Bez systematiky pojmů " ocitá se historie umění v nebezpečí vůbec nejednat o uměleckých faktech ".
Má tedy historik vybírati své pojmy z nějaké systematické estetické nauky?
Historie umění na takový systém dosud nečekala a nemůže čekati.
Potřebuje pojmu, jakmile najde nový obsah;
a ježto je objevitelská, potřebuje stálé produkce pojmů.
Z toho ovšem vzniká snad roztříštěnost terminologie, ale nikterak ne anarchie historické nauky.
Neboť nikoliv systém, nýbrž metoda je vodítkem.
Estetická metoda je zamířena k estetické povaze umění, řídí se jí a přimyká se k ní co nejtěsněji.
Historie umění nepotřebuje tedy základních a obecných pojmů od estetiky, nýbrž má sama v sobě nalézti jako poslední záruku estetickou metodu, jež je vlastním zdrojem pojmů.
Tím je vytčen poměr " estetiky " k historii umění: dějiny umění jsou samy estetickou naukou v mezích svého užití estetické metody.
Mezi historickou a estetickou metodou je poměr součinnosti.
Dějiny umění nemohou zůstati bez estetického rozumění;
vývoj umění je změna povahy umění, a tedy poznání vývoje předpokládá znalost estetické povahy jednotlivých stylů nebo děl.
Na druhé straně studium vývoje umění obsahuje analýzu uměleckých děl;
historie nalézá stejnosti, změny, nové momenty atd., - už tím dostává se uměleckým dílům vnitřního rozčlenění.
Dále historie poznává původce, vznik a prostředí díla;
to vše není beze vztahu k povaze výtvoru.
Věříme, že život a osobnost umělce nejsou něco cizího dílu;
jsou nepřímo klíčem k němu, alespoň tam, kde nestačí přímá recepce nebo potřebuje kontroly.
Mezi historií a estetikou umění je tedy vždy možná spolupráce.
Ale zároveň existuje protiva mezi estetickým a historickým stanoviskem.
Dějiny umění snaží se vřaditi umělecké dílo do vývojové souvislosti:
" Nikoliv umělecké dílo o sobě je předmětem historického bádání, nýbrž umělecké dílo na určitém místě, které mu ve vývoji náleží. "
Proti tomu předmětem estetického zájmu je umělecké dílo samo pro sebe.
Zde se trvale rozchází historie a estetika.
Objektivním měřítkem dějin umění je historický význam díla, totiž jeho vliv na další produkci nebo jeho extenzívní účinek na víceméně široký okruh jeho historických současníků a následovníků.
Proto např. " umění malajských ostrovanů je pro dnešní dějiny umění daleko méně důležité než třeba západnické umění merovejské doby, ne proto, že bychom je měli níže oceniti - k tomu schází nám jakékoliv měřítko -, nýbrž proto, že historicky z hlediska našeho vývoje umění bylo daleko méně účinné ".
Proti tomu pro čistě estetický zájem je malajské nebo kterékoliv jiné umění stejně důležité;
předpokladem jenom je estetický účinek na mne.
Tento rozdíl estetické a historické pozornosti k faktům je naprosto charakteristický.
Problém historie umění je vývojová souvislost uměleckých děl.
Ale souvislost s čím?
Tu je celá řada pojetí a směrů.
1.
Především umělecká díla souvisejí kauzálně navzájem.
Každý nový výtvor přijímá něco z předchozí produkce a má vliv na následující.
Ale je tu souvislost nejen ve stejnostech, nýbrž i ve změnách: nový moment je buď plným vyvinutím některého latentního momentu předchozí tvorby, nebo reakcí na něco, nebo opomíjením něčeho, co se v minulém umění stalo neúčinným;
nebo dokonce návratem k ještě starším fázím umění.
Tedy každé umělecké dílo vzniká a rodí se z umění, je určeno vlastní souvislostí umělecké produkce.
Existuje nepřetržitá kontinuita od díla k dílu, od stylu ke stylu.
Proto pro každý umělecký fakt má historie vyhledati příslušné antecedens v jiném uměleckém faktu.
Tato kontinuita vnucuje myšlenku, že vývoj umění má své motivy v umělecké činnosti samotné: odtud termín: " vývoj umělecké vůle ".
Zároveň je tím dána jednota vývoje, jednota umění vůbec;
nikde nepočíná zcela nové umění, nezávislé na předchozím;
vše umění je jednoho původu a jednotného postupu.
To stanovisko je nejvyjádřenější u vídeňské školy.
2.
Každé umělecké dílo souvisí příčinně s umělcem, jenž je uskutečnil;
náleží do historické souvislosti jeho osobního života;
je určeno jeho povahou, zážitky a osudem.
Vždy je vnitřní zkušenost zdroj, z něhož plynou všechny části uměleckého díla.
To je stanovisko Diltheyovo.
Ale zároveň je to základ každé biografické metody.
Umění vzniká a rodí se z umělce;
jíti k jeho vzniku a k jeho skutečné souvislosti znamená určiti jeho místo v životní zkušenosti umělcově, nalézti psychické jádro, z něhož vyrůstá, nebo vnitrnou událost, jejímž je výrazem.
Z tohoto stanoviska každé umělecké dílo je jenom článek individuálního kontinua, života umělcova.
Ale vůči všem jiným výtvorům je něco absolutně nového a původního, nerozložitelného na vlivy a zevní shody;
každá osobnost je neredukovatelná, " známka génia je iniciativa ".
Dějiny umění stávají se dějinami individualit, historií héroů, jejich forma je monografická.
3.
Každé umělecké dílo je historický produkt své doby.
Nestojí izolovaně ve světě;
je spjato se zvyky a kultem, životními formami, vládnoucími potřebami atd.
Ani umělec není izolovanou osobností ve světě, spíše je podmíněn lidskou společností;
ale také mluví a tvoří pro lidskou společnost:
Umění je prostředek dáti vkusu sociální formuli.
Tedy i vznik i funkce umění jsou kolektivní.
V něm dochází výrazu národ, země a dějinný okamžik kultury, čili umění je produkt rasy, prostředí a historické chvíle;
to je stanovisko spojované se jménem Tainovým;
bráníme - li se však slovu " produkt ", je umění aspoň sociální funkcí, nebo funkcí dobře organizovaného společenství.
Umění neustále se rodí z podmínek mimouměleckých, z kontextu praktického a kolektivního života, z chtění a potřeb lidstva.
Umění je stále nově produkováno ze svých podmínek;
kauzální souvislost spojuje tyto kulturní podmínky, ale nikoliv umělecká díla navzájem.
Dějiny umění vplývají do univerzálních dějin.
Umělecko-historická kauzalita je tedy trojí, ježto každé umělecké dílo má své dějinné místo jednak ve vývoji umění, jednak ve vnitřním životě umělce a jednak v historickém pohybu kultur.
Tomu odpovídají různé koncepce historické;
každá z nich se adaptuje skutečnosti a vystihuje ji, ale vždy jen po určité stránce;
jsou to koneckonců umělá zjednodušení, pokusy o úpravu skutečnosti za účelem dosažení příčinné souvislosti.
Každá ve svém směru důsledná historie umění má tendenci zjednodušit projednávanou realitu pod nátlakem svého kauzačního vzorce.
Proto vždy zůstává místo pro nauku o umění, jež pracuje bez předpojatých hledisek.
Konečně kauzální souvislost nemá vůbec co činiti s estetickou povahou umění.
Umělecké dílo, praví Cohn, je svět pro sebe;
v tom spočívá zvláštní hodnota krásy, že zde přestává všechno další chtění, všechen neklid.
Umělecké dílo je pro sebe jsoucí a v sobě spočívající celost.
Proti tomu problém dějin umění záleží v tom, že má býti dán souvislý vývoj oblasti, jejíž vůdčí hodnota právě přeřezává každou souvislost jednotlivých hodnocených předmětů.
Estetická hodnota izoluje jednotlivé dílo, kdežto dějiny umění jsou možný jen tehdy, jsou - li umělecká díla pozorována jako články jednoho vývoje.
V tom také tkví paradoxie dějin umění.
Estetické hledisko se přimyká ke skutečnosti právě tím, že odhlíží od vývojové kauzální souvislosti.
Tj. jeho způsob držeti se věci.
Každé umělecké dílo je pro ně samostatná, v sobě uzavřená estetická skutečnost.
Nicméně tím se nepřehlíží, že každé umělecké dílo z něčeho vzniká a vyrůstá.
Ale tento původ díla je pojímán jako dílu imanentní, jako v díle vyjádřený.
Tak třeba umělecké dílo vyrůstá z obecné formové půdy stylu;
historie pak se táže, jaké místo má dané dílo ve vývoji toho stylu;
proti tomu estetické pojetí shledává, co obecně stylového dochází v daném díle výrazu.
Nebo historická metoda může uvésti v kauzální souvislost zvláštní cítění národa nebo doby a ráz příslušného umění;
proti tomu estetická metoda nalézá, jaké zvláštní cítění se tu vyslovuje v dílech samotných.
Konečně dějiny se mohou ptáti po životě a povaze autora jakožto po příčinách díla;
čistě esteticky se však ptáme, jaký duch, jaká psychická individualita se vyjadřuje v daném díle.
Historie přihlíží k tomu, co je před uměleckým dílem, po něm a po jeho okraji;
estetické zkoumání si však všímá jen toho, co dané dílo samo obsahuje, ale také všeho, co esteticky obsahuje.
Historicky vzato je umělecké dílo průsečík více příčinnostních řad;
esteticky však jsou tyto příčiny obsaženy v díle samotném a v něm nalezitelny.
To je typicky nehistorické, estetické pojetí.
Každé historické umění bylo původně tvořeno pro bezprostřední zažití.
Totéž, co zaujímalo vytvářejícího umělce, bylo blízké a vnitrně známé jeho obecenstvu.
Ale tato původní a spontánní shoda je jen šťastným historickým okamžikem.
Jiní národové a jiní lidé stejně naivně nerozuměli minulému nebo etnicky cizímu umění, jako bezprostředně rozuměli svému.
Proto bez rozpaků ničili staré památky, a nemuseli to být ani barbaři: stačí čísti u Burckhardta, co se dalo s římskými památkami až hluboko do novověku.
Moderní člověk se však zhostil naivity i ve svém nerozumění.
To, co nechápe, není mu už zbytečné, nýbrž problematické.
Jelikož nemůže staré památky ničiti, učí se jim rozumět.
Sama jejich cizost a podivnost stala se zdrojem nového zájmu.
" Půvab starých památek leží v uloženém v nich zvláštním zjevení lidstva. "
Tím rozšiřuje se pro nás sféra umění bez míry.
Estetické naivitě, bezprostřednímu zažití je vskutku plně přístupno jen jedno uměni: to, které je založeno v životním okruhu poživatele.
Problematickému kladení je však přístupno veškero umění, byť sebevzdálenější.
Posunutí hranic umění přese všecky národy a časy je výsledek estetické krize nové doby.
A tu se otevírá dvojí cesta.
Jednak lze ( citově nebo dokumentárně ) oživiti ztracené duševní obsahy, z nichž bylo dílo chápáno, vcítiti se do doby a lidí, od nichž a pro něž dílo bylo stvořeno.
Je to ustavení pravého subjektu rozumění.
" Musíme zkusiti, abychom porozuměli zvláštnosti jistých druhů umění nebo estetických zážitků, postaviti se na zvláštní duchové stanovisko, musíme zkusit rekonstruovati si duchovou souvislost nebo polohu vědomí, z níž něco dostává smysl, co se z našeho stanoviska zdá nesmyslné nebo libovolné. "
Typ takové práce postavil Jakob Burckhardt svým velkým pokusem vypsati " polohu vědomí " v italské renesanci.
Ale je druhá cesta.
Ztrátou obsahů stalo se dílo bezpříčinným a nezávislým;
nevztahuje se k ničemu a nemá co říci než svůj vlastní umělecký ráz, svou uzákoněnost, svou autonomii.
Právě v jeho cizosti zjevuje se nám absolutní umělecká tvořivost, zcela svézákonná a samostatná.
Umělecké dílo je samobytný výkon nepodléhající žádným jiným motivům než výtvarným.
To je hledisko formalismu.
Moderní formalism se spojuje obyčejně se jménem Hildebrandovým.
Vskutku Hildebrand pojal za jediné téma výtvarného umění podání jednotného obrazu prostorového, dosažení prostorové jednoty, jasnosti a celosti, nebo jedním slovem nutnosti jevu.
Umění nemá tedy jiných cílů než tvarových.
Konrád Fiedler vysvětloval umělecké tvoření jako zvláštní poznání světa.
Umělecká činnost počíná, kde člověk nalézá se postavena proti viditelnému světu jako proti něčemu nekonečně hádankovitému a kde puzen vnitřní nutností uchopuje silou svého ducha zmatenou masu viditelná, jež na něj doráží, a vyvíjí ji k utvářenému bytí.
Úkol umění je činně vyprostiti viditelnost věcí ze zmatku a prchavosti bytí, z konkurence smyslů, vlády citů a zapletení duchových vztahů.
Umění dává viditelnu uzákoněnou formu.
Umělecké dílo je tedy samostatný duchový výkon, zasažení volné tvořivosti do optického světa;
cíl toho výkonu je " jednotné pojetí toho, co je viděno ", tedy sjednocení a zjasnění, vytvoření dokonalého názoru nebo " teorie " v čistém významu.
Ježto pak veškero poznání sjednocuje a utváří zkušenost, je umění zvláštní poznání ve sféře optické zkušenosti a sleduje obecné formy poznání;
jako nejvyšší podmínkou poznání je jednota vědomí, je nejvyšším zákonem umění jednotnost, zákonitá souvislost představ a smyslové činnosti.
Umělecká díla všech dob se pak ukazují jako skutečné, na svém stupni jednotné formové názory, jako nadčasové, trvalé obrazy lidského poznání.
Potud doktrinální formalism;
ale v každé formální analýze tkví, byť nevědomě, kus formalismu: vždy tu je umělecké dílo pojato jako autonomní útvar, jehož zákony jsou tvárné a žádné jiné.
Obsahové a formalistické pojetí jsou ovšem koncepce zcela různé;
i když se nevylučují, je každé umělecké dílo touto dvojitostí hlediska dirimováno, roztrženo ve formu a obsah, a to jak pro estetické, tak pro historické studium.
Tato dirempce je společnou potíží všech nauk o umění.
Ale i po této stránce liší se historické a estetické pojímání umění.
Historie nalézá na uměleckých dílech i takové formální znaky, které esteticky nepadají na váhu, které jsou esteticky bezvýrazné nebo bezobsažné, ale historicky důležité jako článek vývoje, jako průkaz tradice, známka původu, autora atd.;
sem patří např. Morelli-Berensonova detektivní metoda.
Historie dále pomocí pramenů atd. nalézá psychické obsahy, které v uměleckých dílech nedocházejí formálně výrazu, ale vysvětlují je, udávají jejich vznik apod.
Historie překračuje estetický zřetel jak po stránce obsahové, tak formální.
Proti tomu estetické studium přihlíží jen k tomu formálnímu, co spoluurčuje estetickou povahu díla, a zabývá se obsahem nebo významem díla jen potud, pokud dochází objektivně formálního vyjádření v názorné konfiguraci díla.
Historická ikonografie a historická analýza formy nemají přímého spojení a jdou mimo sebe: proto nabývají rázu metod pouze pomocných.
Proti tomu obsah a forma v estetickém studiu na sebe navzájem odkazují, k sobě se vztahují, takže studium formy vyčerpává i estetický obsah díla a naopak pod hledisko estetického obsahu spadá i výrazovost formy, takže dirempce formy a obsahu je - aspoň v ideálním případě - zrušena.
Tím opět se estetická metoda přimyká ke skutečnosti těsněji než historické hledisko.
Tedy aporie dějin umění odkazují ku zvláštní estetické nauce, která přivádí estetické hledisko, v historii umění mnohonásobně zastírané, k metodické ryzosti.
Obecná věda o umění
Jelikož psychologická estetika zdaleka nevyčerpává všech otázek, které se týkají umění, jsou v poslední době činěny pokusy ustaviti zvláštní nauku o umění, která co do obecnosti si nezadá s estetikou, ale přitom se s ní okruhem svých interesů naprosto nekryje.
Obecná věda o umění vychází ze studia podstaty umění.
Žádné jiné hledisko dle Utitze na to nestačí: tvoření umělce, otázka po původu umění nebo jeho postavení v domácnosti života, změny stylu atd. jsou specifické otázky vědy o umění.
Zajisté potřebuje věda o umění k své výstavbě dalekosáhlé pomoci ze strany teorie hodnot, kulturní filozofie, psychologie, fenomenologie a dějin a především též estetiky, ale nerozplývá se v těchto disciplínách, nýbrž posunuje vše pod své hledisko: právě pod hledisko umění.
Její cíle nejsou nikdy snad psychologické nebo historické, nýbrž vždy jen umělecko-vědecké.
Před námi stojí úhrnný jev umění;
k obecné vědě o umění náleží celý okruh problémů, který vyplývá z obecného faktu umění.
Odtud vyrůstá jí cíl a směr bádání.
Hodnota umění není jen estetická a nemůže tedy býti vyčerpána obecnou estetikou.
Základní problémy umění nejsou čistě estetické problémy, a přiměřená dispozice studia zde není estetická.
Dle Hamanna obecná věda o umění uchopuje pojmově specifická fakta umělecká a uvádí je v systém.
Mají - li býti umělecká fakta vůbec exaktně popsána, musejí býti nejprve ve své zvláštnosti poznána a pojmově uchopena.
Ježto však umělecké obsahy mohou míti význam náboženský, etický nebo estetický, nemají se směšovati estetika a věda o umění.
Estetický moment, míní Dessoir, nevyčerpává obsah a účel umění.
Je proto povinností obecné vědy o umění učiniti velkému faktu umění zadost ve všech ohledech.
Estetika nemůže tento úkol splnit.
Směřuje estetika k tomu, táže se Aloys Fischer, aby nebyla ničím jiným než vědou o podstatě, původu, příčinách, účincích a účelech umění?
Jsou všechny otázky úplné teorie umění estetické otázky?
Zajisté ne.
I k přírodě má člověk vztah estetického hodnocení, a tedy teorie umění není celou estetikou.
Ale také ne všechny problémy teorie umění jsou estetické problémy.
Tak např. úvaha o příčinách umění vede nás k otázkám po umělci, jeho géniu, osobnosti atd., kteréžto otázky pociťujeme jako mimoestetické.
Tedy teorie umění si klade psychologické a axiologické otázky, jež nemají co dělati s estetickým problémem podstatného obsahu ideje krásy.
Estetika není teorií umění, ježto přihlíží k širšímu okruhu faktů a k užšímu okruhu problémů.
Není ovšem pochyby, že existují vzhledem k umění otázky, jež nejsou estetické;
je možno přiděliti je jistému okruhu vědomostí, pojených jednotou interesu.
Vedle toho však jsou kladeny na umění otázky estetické;
jsou to předmětné otázky, které se táží " co ", a nikoliv " odkud " a " k čemu ".
Má snad " obecná věda o umění " zahrnouti ty i ony, a jak je může uvésti v jeden plán?
V tom se fakticky tříští názory o proponované vědě.
1.
Dessoirova obecná věda o umění zahrnuje vedle studia sama umění ( hudby a mimiky, literatury a umění výtvarných ) také tvoření umělce, vznik a rozdělení umění a jeho duchovou, společenskou a mravní funkci.
Utitz chystá se ( v druhém dílu své obšírné práce ) pojednávati předně o typech uměleckého požitku a typech umění a o tvoření umělce, a za druhé o původu umění, zákonitosti jeho vývoje, jeho hodnotě a jeho postavení v úhrnu kulturního celku.
Aloys Fischer připisuje teorii umění otázky o podstatě, původu, příčinách, účincích a účelech umění.
To jsou ovšem problémy mimoestetické, jež nejsou zahrnutelny ani pod estetický subjektivism, ani pod objektivism;
problémy především kulturní, sociologické, axiologické atd;
v celku filozofie umění;
oprávněný pokus vřaditi umění do kontextu světového názoru;
nikoli však zvláštní odborná věda.
2.
Jsou však jiné předměty připisované oné vědě.
Schmarsow považuje ji za vědu sice orientovanou psychologicky, ale fakticky ji provozuje jako studium obecných předmětů uměleckých ( jako: symetrie, proporcionalita, rytmus, polychromie, kolorism, tektonika, monumentalita, stavba centrální a longitudinální, monumentální plastika, reliéf atd. ).
Dle Wulffa systematická věda o umění má svůj zvláštní úkol v tom, zjistiti ( objektivní ) fakty, ze kterých plynou jisté zákonité estetické účinky.
Zkoumá - li tato věda na uměleckém díle objektivní příčiny oněch účinků, hledí estetika založiti souvislosti těch účinků v celkovém duševním dění.
Táže - li se věda o umění spíše tvořícího umělce, táže se estetika bezprostředně poživatele, a sice cestou deskriptivní psychologické analýzy.
Hamann připisuje vědě o umění úkol uchopiti pojmově umělecké obsahy, jaké jsou míněny např. v termínech: malířské, klasické, monumentální, melodické, poetické, lyrické, dramatické atd.
Dle Dessoirova pozdějšího mínění studuje obecná věda o umění strukturu objektu pode dvojím hlediskem: že povstal z uměleckého chtění a je určen pro umělecký požitek;
tato nauka o struktuře vychází z celku, jehož členění sleduje a jehož jednotu nalézá ve funkcionálním řádu spojovacích hodnot.
Zde všude jedná se o estetické studium předmětu, o estetický objektivism.
Jenomže je tu proponován v jakési systematice a obecnosti;
není zde předmětem určitá socha nebo určité umění, nýbrž monumentalita vůbec;
plastika vůbec, umění vůbec.
Nicméně co víme o " plastice vůbec ", víme jen z estetického pozorování jednotlivých děl.
Ale obecnost není ani cílem, nezáleží nám na tom, abychom všechny sochy subsumovali pod obecné pojmy " plastiky vůbec ", nýbrž abychom každou z nich uchopili v její singulární povaze.
Estetické pojmy a obecné poznatky jsou jenom prostředky nekonečného poznání diferenciálního.
Tento prostředek činí obecná věda o umění svým cílem;
stejnou měrou se oddaluje od skutečného estetického objektivismu.
Takto je moderní specializovanou náhradou toho, co staré systematické estetiky zahrnovaly v oddíle " pruhové krásna ";
co třeba Durdík rozváděl v paragrafech " krásno rozměrné, krásno čárové, temnosvit, krásno barvové, krásno tvarebné, časomíra, zvuk vůbec, harmonie a melodie, lyrika, epika a dramatika " atd. atd.
Přitom i pod novým jménem hrozí staré vady: buď úplná abstraktnost, a tím i ztráta estetické reality;
nebo naopak dogmatičnost;
tak třeba " plastika vůbec " se mimovolně zúží v " pravou " nebo " správnou " plastiku, od níž odchylky znamenají tolikéž poklesků proti dokonalosti.
Postulát vědy o umění je oprávněný a nutný;
jenom touha po " vůbec " by měla býti opuštěna tam, kde se jedná o empirickou nauku.
Má býti poznáno umění, to jest všechna umělecká díla, a nikoliv " umění vůbec ";
to právě je svéráz estetického objektivismu, jehož se " obecná věda o umění " může zříci jen k vlastní škodě a se ztrátou bezpečné metodické orientace.
Objektivní estetika
Objektivní estetika tedy je teoretické studium uměleckých děl přihlížející k jejich estetické, individuální, skutečné povaze.
Podle toho každá kritika dosahující čiře teoretické úrovně, všechny formální analýzy a monografické studie uměleckých děl náležejí do objektivní estetiky.
Práce zde vykonané je nepřehlédnutelné množství;
nesmírně mnoho z ní denně zaniká, je zkonzumováno interesem okamžiku;
jen časem historie si vzpomene, že i kritika umění má svou historii.
Tedy první úkol vskutku vědecké objektivní estetiky jest zakládati fond trvalých nebo kontinuitního zpracování schopných poznatků o uměleckých dílech;
to znamená dojíti odborného sebevědomí, důvěry ve stálý naukový postup, přesvědčení o tom, že i zde, jako všude jinde, je dosažitelná vždy úplnější pravda cestou spolupráce a ustavičného pokroku.
Jak by tato nauka vypadala, zda by byla systematická nebo mnohonásob specializovaná, zda by sestávala z jednotlivých poznatků o jednotlivých uměleckých dílech, nebo byla obecnou teorií těchto poznatků, o tom je zbytečno uvažovati;
je to věcí vývoje a skutečné práce.
Prozatím stačí, že vskutku existuje, roste a upevňuje se směr a metoda myšlení, jež je základem každé vědecké a estetické nauky o umění.
Nic nebylo nutno popříti z předpokladů subjektivismu.
Ale jako všude, existuje i v okruhu estetických věcí vzestup od subjektivity k objektivnosti.
Jeho směr je udán ideou estetického předmětu.
Tím přestává kontroverze s psychologismem.
Psychologie je v právu, přisvojuje - li si studium estetického dojmu a hodnocení.
Krása jako zážitek je skutečností psychologickou.
Jen estetický objekt uniká psychologii.
Ale také nebylo nutno uchýliti se ke skutečnostem mimoestetickým, jako činí hlavně estetika normativní.
Krása jako příkaz, jako soud není estetickou realitou;
krása nemá co činit s obecnou platností, neboť není soudem.
Normativní estetika nejedná ani o kráse objektivní, ani o kráse v zažití;
jí jde o člověka sama, jenž i ve věcech krásy má překonati svou relativnost.
Zbývá tedy jiná cesta.
Je - li vše, co je nám esteticky bezprostředně dáno, subjektivní, zůstává ještě celý okruh toho, co nám není bezprostředně dáno: soudy popisné a analyzující, kritika a rozumění, a prezentovaný obsah těch intelektuálních činností, estetický předmět.
Zde tedy lze založiti estetiku nepsychologickou, jež pracuje nikoliv s dogmatickým nebo naivním předpokladem, nýbrž s metodickým cílem objektivnosti.
Tím, že objektivita v estetických problémech není předpokládána, nýbrž naukově hledána, jsou odstraněny noetické potíže, jež posud vázaly každý pokus o vykročení z estetického subjektivismu.
Při tom všem nešlo o založení zbrusu nové vědy, všeobsáhlé objektivní estetiky, která by činila zbytečným každé jiné zpracování estetických problémů.
Věda zde míněná existuje, byť v seberoztříštěnější formě;
její poznatkový výtěžek může sám dokazovati její objektivnost i její hranice;
zde šlo spíše jen o to, ukázati faktický vzestup od estetické subjektivnosti k estetickému objektivismu, jenž je schopen nekonečného rozvíjení.
V umění samotném není pokroku;
nemůžeme se honositi, že naše umění je lepší a hodnotnější než umění před sto nebo tisíci lety;
je jenom jiné.
Ale ani subjektivní estetický život nestává se v době vyšším a vyspělejším, spíše naopak.
Jediné pokrokuschopné ve věcech krásy je rozumění;
samo jsouc moderního data, stává se stále méně naivním a méně povšechným;
formální analýzy nabývají jemnosti a určitosti, kritéria se množí a zostřují, poznatky jsou postupně podrobnější i soustavnější.
Nejspíše je to viděti tam, kde dosud jedině kritika umění byla pěstována vědecky, totiž v moderní historii umění.
Tento fakt vývoje je nejlepším potvrzením obecných položek naší práce. | objekt_m |
Autor: Čapek, Karel, Název: Pragmatismus čili Filozofie praktického života, Žánr: odborné texty
PRAGMATISMUS ČILI FILOZOFIE PRAKTICKÉHO ŽIVOTA
I. Moderní filozofie
Dvěma základním způsobům lidského myšlení: zkušenosti ( empirii ) a spekulaci, odpovídají dva obecné typy filozofie: předně filozofie empirická čili založená na ( smyslové ) zkušenosti, na přímém pozorování světa a koneckonců na empirických vědách;
za druhé filozofie spekulativní, jež usiluje poznati realitu nezávisle na ( subjektivní a smyslové ) zkušenosti nebo aspoň dále a dokonaleji, než sahá tato zkušenost, a sice poznati ji čistě rozumem nebo intuitivním, prostou zkušenost předstihujícím zřením.
Ideálem empirického poznání filozofického jsou přírodní vědy, jež pozorují zevní děje a stanoví v nich obecné zákony příčinnosti, - zvláště pak moderní přírodní vědy se svými metodami experimentu a kvantitativního určování.
Kritériem pravdy je tu shoda myšlenky se ( smyslovou ) zkušeností;
ve skutečnosti však zkušenost je časově i prostorově příliš omezena a experiment mnohdy zhola neproveditelný, takže takřečené empirické poznání je z převeliké části utkáno z hypotéz, jež platí jen potud, pokud případná nová zkušenost jich nevyvrátí.
Tak představuje se empirické poznání jako nutně nedokončené, prozatímní a přechodné;
zato však může se vykázati skutečným a neustálým pokrokem.
Ideál spekulativní filozofie není tak jednoduchý;
řečeno v krajnostech, je jím na jedné straně poznání matematické, jež nevychází ze zkušenosti, nýbrž z rozumových soudů, a přece dosahuje vět naprosto evidentních a jednou provždy " absolutně " správných;
na druhé straně je tu ideálem tak hluboké a vnitrné, sjednocující pochopení světa s jeho prvními příčinami i posledními účely, že lze je srovnati s náboženskými koncepcemi světa.
Spekulativní filozofie je tedy zpravidla racionalistická v metodě a metafyzická ve výsledcích;
představuje se obyčejně jako hotový a uzavřený systém, v němž je ujednocen úplný názor na svět.
Jelikož smyslová zkušenost je pro spekulativní nauky hrubá, nekompetentní a přechodná, není tu pravda pojímána jako shoda myšlenky se zkušeností, nýbrž jako shoda myšlenky s rozumem, čili metafyzicky jako shoda myšlenky s absolutním rozumem.
Tyto - zde schematicky naznačené - myšlenkové protivy prostupují i moderní filozofií:
Na jedné straně pozitivism, filozofie učenců či spíše filozofie, která chce býti vší mocí a bez výhrady vědecká;
jejím heslem je zkušenost, rozuměj zkušenost laboratoří;
vše, co překračuje zkušenost a není žádným způsobem přístupno smyslům, náleží metafyzice a je prostě vyloučeno z vědecké, pozitivní filozofie jakožto nepoznatelno, agnoston: odtud jméno agnosticism.
Filozofie musí se opírati o výtěžky věd, ba sama stává se odbornou vědou: psychologií nebo sociologií;
a stará svatá trojice filozofických nauk, logika, etika a estetika, nemá jiného východiska než státi se psychologií myšlení, mravů a záliby;
tento " psychologismus " je poslední formou pozitivismu.
Úhrnem pozitivism je víra v dostačitelnost vědeckého poznání.
Na druhé straně idealismus nejrůznějšího ražení, badenský nebo marburský, novofichteanism Munsterbergův, hegelianism Bradleyův, Bergsonova intuitivní filozofie, Euckenova filozofie ducha, přečetné vskutku školy a systémy, v nichž hledat společné myšlenky by bylo bez užitku.
Všude však uplatňují se odezvy proti přírodovědeckému pojímání světa.
Nelze přece, namítá proti pozitivismu třeba heidelberská skupina novokantovců, vyložiti celý svět jako příčinné, s mechanickou nutností se rozvíjející přírodní procesy;
heroický skutek jeví se nám v jiném, vyšším smyslu nutný než čin bázně: je žádoucí, je hodnotný čili účelově nutný.
Filozofie právě má co činiti s hodnotami, jež byly by sníženy, kdyby byly pojaty jako pouhé produkty přírodních nebo psychických podmínek.
Zde tedy se filozofie povznáší k poznání bezpodmínečna a ústí v idealistickou metafyziku: potřeby srdce tu rozhodly.
Ale tyto " potřeby srdce " hrají ve skutečnosti svou roli ve všech velikých soustavách idealistických;
není snad ani nutno jíti příliš hluboko, abys pod tkání nejdovednějších racionelních dedukcí objevil pia desideria duše filozofovy, jeho morální potřeby, úzkost víry, boj o smysl a řád života.
Ale to vše je opět jen " zkušenost ": citová ovšem a zcela vnitrná, ale neméně přesvědčivá a v mnohých případech i naléhavější než zkušenost čidel.
Tak i metafyzické soustavy, byť nedoznané, stojí na " zkušenostech ", a celý noetický spor mezi empirismem a idealismem se odsouvá dále: nejde tu o prostý rozpor dvou protilehlých tvrzení, nýbrž o boj dvou zkušeností, o stálý konflikt mezi životem vnějškovým a nitrným.
Vskutku jsou tu dva světy, v nichž obou jsou pro člověka krize i nebezpečí, úspěchy i ztráty, v nichž obou jest se mu učiti a získávati moudrost;
a přece zdá se být osudem myslitelství, že tyto dva světy, v životě intimně protkané, se mu nemohou již setkati: v přebroušené protivě, pozitivistovi je nitro epifenoménem hmoty a článkem přírodního dění, kdežto idealistovi není zevní svět ničím než fenoménem, pouhým zdajem a příroda jen odrazem ducha.
Kdyby nějaký meziplanetární obyvatel jednou za lidský věk přicházel na naši zem, aby se podíval, co se děje s člověkem, našel by tu v poslední době starý spor mezi empirismem a racionalismem nejen nedobojován, nýbrž i přihrocen.
Na jedné straně empirické vědy pokračují na své vzestupné dráze, sledovány nadějemi a důvěrou až slepou;
na druhé straně porůznu a stále hlasitěji se ozývá volání po veliké metafyzické filozofii, která by ukojila lidskou touhu po duchové volnosti, po neomezeném rozletu víry a poznání.
Tu takovému hostovi z dálky by se zdálo, že ve filozofickém myšlení přes všechny nové systémy a diskuse se nestal vlastně žádný obrat, žádná hlubší vnitrná změna, která by odsunula spornou situaci odedávna přejímanou;
vskutku se tomu tak zdá, a přece ten dojem by byl v jistém smyslu falešný.
II.
Moderní skepse
Jsou dva fakty, které skutečně pozměňují duševní stav naší doby.
První z nich je relativism v oblasti věd;
druhý, snad důležitější, se týká blíže filozofie samotné.
V oblasti věd ukázala takřečená kritika věd, že vše, co je ve vědě přijímáno jako " pravda ", tedy zákony, hypotézy, teorie, definice atd. nevystihují skutečnosti přírodního dění, nýbrž že jsou to jen lidské, člověku pohodlné, " úsporné " způsoby, jak formulovati a zjednodušiti zkušenosti.
Vědecké myšlení není tedy obrazem reality, ba ani se neshoduje se zkušeností, nýbrž účelně ji zjednodušuje;
je - li možno vyjádřiti " fakta " jinak a účelněji, než činíme my, je tato formulace " pravdivější " a vědečtější.
Tato kritika věd není bořivá, nemění ničeho na našem obraze světa;
a přece, jak vzdáleni jsme tu vší naivní důvěry ve vědu, onoho spoléhání, jež čekalo, že věda a jenom věda definitivně odpoví na velké otázky bytí!
Tato autokritika ve vědách je tím pozoruhodnější, že nevznikla v době, kdy by vědecká práce bezradně ochabovala, že naopak se zrodila v období nebývalého vědeckého rozmachu;
není vskutku znehodnocením vědecké práce, a přece je změnou hodnot: věda neslibuje už podati podstatného poznání světa, nýbrž jen zpracování zkušenosti v určitém a omezeném smyslu.
Druhá skutečnost, snad málo ceněná u filozofů-odborníků, je nepopulárnost filozofie.
Snad je tu zčásti vinna nadprodukce idejí;
větší vinu jest snad přičísti příliš univerzitnímu, akademickému rázu a usmrcující terminologii většiny filozofických soustav.
Pravá příčina je však jinde, v tom, že svět mimo zdi kol se pramálo, méně než kdy v dějinách, stará o filozofické myšlenky;
skutkem prostě je, že moderní člověk je zpravidla afilozofický.
Jednak lze tu ovšem žalovati na nevzdělanost a netečnost;
ale fakt je hlubší a vážnější.
Sám způsob života nutí dnešního člověka býti trvale ve střehu a odkázán na sebe;
sama historie dnešku připravuje mu stálá zklamání v heslech, důvěrách a očekávání;
jeho přirozený stav je empirická skepse.
Doktrinální empirism i idealizující racionalism jsou stejně cizí tomuto duševnímu stavu;
jediným vodítkem je tu " vlastní ", totiž osobní a sobecky orientovaná zkušenost, znalost prospěchu či škody, něco morálních instinktů a hlavně praxe.
Tak bylo by úhrnem možno obepsati v krajnostech dnešní stav myšlení dvěma protivami:
Ve vědách a filozofii: relativism empirických věd - a odklon od přírodovědeckého názoru na svět spolu s uvolněním ideálních, metafyzických potřeb;
v praktickém životě: výlučný osobní empirism - a skepse vůči metafyzické, idealizující filozofii.
Tou čtverou mezí je narýsováno rozpětí filozofie, jež plně nese ráz své doby v dobrém i palčivém smyslu, totiž angloamerického pragmatismu.
III.
K dějinám pragmatismu
Skutečný začátek filozofickému hnutí zvanému " pragmatism " dal před čtyřiceti lety americký filozof Charles Sanders Peirce několika myšlenkami v Popular Science Monthly r. 1878.
Jediným úkolem myšlení, psal tehdy Peirce, je vyvolati víru nebo přesvědčení čili zříditi zvyky pro jednání.
Abychom plně vyvinuli smysl nějaké myšlenky, stačí určiti, jaké zvyky způsobuje;
neboť smysl věci tkví prostě ve zvycích, které obsahuje.
Účelem myšlení jest přivésti výsledek vnímatelný smysly.
Vždy je to něco smyslového a praktického, co je základem všech rozdílů v myšlení, ať jsou sebesubtilnější.
Není tak jemného odstínu ve významu myšlení, aby nemohl způsobiti rozdílu v praxi.
Idea nějaké věci je jenom idea jejích smyslových výsledků;
odtud plyne pravidlo, že chceme - li dojíti poznání, musíme uvážit, jaké jsou praktické výsledky, o nichž myslíme, že mohou býti přivoděny předmětem naší koncepce.
Nic není v této empirické a praktické formulaci, co by se zdálo na první pohled ohlašovati nové filozofické stanovisko.
A přece po třiceti létech se dovolává těchto myšlenek hnutí, které se představuje jako " nauka demokratická ", jako filozofická obdoba velkého hnutí protestantského.
A když toto hnutí je v nejlepším, Peirce se ho do jisté míry zříká;
ač sám tvůrce jména " pragmatism ", přijímá nyní pro sebe název " pragmaticism ", " slovo dosti ošklivé, aby mu ho nikdo nevzal ".
Odlišuje - li se takto, činí tak z dobrých důvodů;
neboť je dosti veliká vzdálenost mezi jeho způsobem myšlení a pragmatistickým radikalismem, který si klade v čelo, že je " mladý, silný, mužný ".
The young, the strong, the virile: kus tohoto sebecitu stále mluví z mladších pragmatistů, z nichž ten označuje pragmatism jako " filozofii života, tvoření a možností ", onen jako " filozofii obrácenou k budoucnosti " a opět jiný jako " filozofii beze slov, filozofii gest a činů ".
Tato okázalost " mládí, síly, mužství " vynucuje Peirceovi slova trochu skeptická:
" Zdá se tu býti přijímáno za princip, že účelem člověka je činnost, - a tento stoický axiom nezdá se mi v mých šedesáti létech již tak pravděpodobný jako v mých třiceti létech. "
Vlastní pragmatism najde se tedy teprve dvacet let po Peirceovi u Williama Jamese, Johna Deweye a F. C. S. Schillera ( profesora v Oxforde ), k nimž přibyli jiní víceméně pragmatisté v Americe a Anglii, jako A. W. Moore, Armstrong, H. W. Stuart, romanopisec H. G. Wells, J. H. Lloyd, D. L. Murray, J. E. Russel, H. Health Bawden a četní jiní;
záhy přistupují stoupenci i na evropské pevnině.
Historie se zaplétá, jakmile se přihlédne ku shodám a příbuznostem v jiných filozofických názorech.
V Německu Vaihinger, Simmel, Mach a Avenarius, Ostwald, ba i Eucken;
ve Francii Blondel, Bergson, Boutroux, Duhem, Poincaré, Le Roy, Wilbois;
tak pragmatism se jaksi rozbíhá doširoka a ztrácí hranice, které by jej definovaly.
Avšak pravý zmatek počíná, jakmile se počne hledati předhistorie pragmatismu.
Zdá se, že ve všech stoletích byli filozofové povahy pragmatistické: tak Schiller vidí předchůdce pragmatismu v Protagorovi a sofistech, L. Stein v Sokratovi, Aristotelovi i Rogeru Baconovi, Peirce ve stoicích, Schinz v Rousseauovi, jiní v Montaigneovi a Pascalovi, jiní v Humeovi, Benthamovi, Kantovi, Nietzscheovi.
Dle Steina pragmatism obsahuje vše, co pode jménem přírodní filozofie, energetika, psychologism, pozitivism, fenomenalism, friesovský empirism a relativism vede společný boj proti " věci o sobě ", proti metafyzice, transcendenci, idealismu, platonizujícímu kantianismu a matematicko-rozumové filozofii racionalistů, logistů a idealistů;
blíže pak shrnuje trojí směr dosavadní anglické filozofie: nominalism ( fenomenalism, empirism ), sentimentalism ( a voluntarism ) a utilitarism;
úhrnem je to novopozitivism.
Dle Eislera je pragmatism příbuzný s Kantovým a Fichtovým idealismem a tvoří most mezi apriorismem a empirismem.
Dle Parodiho metoda pragmatismu pochází z romantismu, z de Maistra, Lamennaise, z apologetiky.
Dle Berthelota je pragmatism výsledek evolucionismu ( Spencerova, Lamarckova, Darwinova ) a příbuzný s Boutrouxovou kontingencí, jež skrze Ravaissona pochází z německé filozofie romantické ( Schelling, Schleiermacher aj. );
angloamerické jádro pragmatismu pak je pod přímým vlivem anglického utilitarismu ( Benthama, J. St. Milla, Spencera ), ale obsahuje i zbytky německého idealismu hegelovského;
na W. Jamese působí Renouvierův indeterminism;
úhrnem pragmatism je utilitární romantism.
Dosti věru jmen a slavných předků pro filozofii domněle novou.
Ale na druhé straně se říká, že pragmatism je " filozofií dolaru a zhanobením pravdy, názorem páchnoucím zemí, nízkým systémem, pro nějž je dolar nejvyšší, nejhodnotnější pravdou ", nebo že je " filozofií polobarbarské rasy anglosaské, filozofií inženýrů, obchodníků a burziánů ";
že je " nemocí vzešlou z touhy po originalitě ", " novým jménem pro filozofický oportunism, pro ponižujícího ducha sofistiky: filozofií, jež sestoupila k davu, kterým měli bychom pohrdati, a které neměli bychom trpěti ve jménu filozofické počestnosti;
filozofií prodavačů odpustků;
filozofií amerikanismu ";
konečně filozofií, jež není již ancilla theologiae, nýbrž " meretrix theologorum ".
Ve skutečnosti však pragmatism nelze cele vyložiti z filozofické tradice, ale také ne z prostředí;
není jen amerikanismem nebo filozofií pro amerikánství.
Ovšem, není to pouhá náhoda, že vznikla v Americe, jejíž pragmatickou atmosférou dýší význačná slova, která prý pronesl prezident Harper na smrtelném loži:
" Bože, kéž by pro mne byl ještě život po tomto životě, a kéž by v onom životě byla ještě práce k udělání a úkoly k provedení! "
To jest cele duch náboženské a mravní filozofie Jamesovy, a týž činný životní smysl plní úhrn názorů zvaných " pragmatismus ".
Pragmatismus je vskutku " filozofie obrácená k faktům ", čistě empirická;
v této pozornosti k faktům, v nechuti k slovním řešením, k umělým problémům a abstraktní pojmové dialektice je přímým pokračováním pozitivismu;
ale překračuje jej tím, že pojímá " fakta " mnohem šíře.
Ze všech empirických faktů vybírá pozitivism jen fakta vědecká, totiž kontrolovaná odbornými vědami a formulovatelná exaktně naukově.
Proti tomu pro pragmatism platí stejně fakta, jichž nelze zváti vědeckými;
jsou to faktické tužby, potřeby, úkoje a úmysly lidí;
je to úplná zkušenost se svým zcela nevědeckým, praktickým, osobním rázem.
V tomto smyslu je pragmatismus " empiričtější " než pozitivism: hlavně tím, že dostatečnou zkušeností jsou mu i " fakta ", která pro empirism byla " onou říší ", říší domněnek a nekompetence.
Zde odděluje se pragmatism od pozitivismu, aby s ním souvisel spíše už jen vývojově než naukově;
pouze o " funkcionální " psychologii, o genetickou ( psychologistickou ) logiku a noetiku a o odbornou teorii věd ( Poincaré, Duhem, Mach, Ostwald ), poslední to výtěžky pozitivismu, opírá se pragmatism bezprostředněji.
Zdá - li se dějinná filiace pragmatismu tak složitá, je to proto, že je mnohosmyslný, že vede na více stran zároveň;
zde se nabízeje jako nástroj k vědecké práci, končí na jiné straně v katolické novoapologetice a modernismu, jak jej zastávají Le Roy, abbé Loisy nebo Prezzolini, nebo v protestantském fideismu Ménégozově nebo Ritschlovy školy.
Podle Papiniho ( cit.
James ) je pragmatism jako koridor v hotelu, jako chodba, do níž ústí nesčetné světnice.
V jedné z nich pracuje někdo na pojednání ve prospěch ateismu;
v sousední klečí někdo prose o víru a odvahu;
ve třetí prodlévá chemik, ve čtvrté filozof, jenž vypracovává soustavu idealistické filozofie, zatímco v páté někdo dokazuje nemožnost metafyziky.
Všichni tito nicméně používají koridoru, vycházejí po něm ven nebo vracejí se do svých pokojů.
Podle toho tedy by mohl pragmatism sloužiti k dokazování kterékoliv teze, a tím jen usvědčovati každou z nich z relativnosti;
jeho síla by byla v jakémsi, jak říká Papini, " se si vuole ", v parátnosti a přizpůsobivosti, což nejsou zrovna nejvyšší cíle filozofického myšlení.
Ve skutečnosti však jde v pragmatismu o něco více;
skoro celá ohromně vzrostlá diskuse o pragmatismu spočívá na neurčitém vymezení, co pragmatism je a co není.
Nelze mluviti o pragmatismu všude tam, kde je užíváno pragmatických metod;
je rozdíl mezi pragmatismem rigorózním a pragmatismem volným;
" úplný " pragmatism, jak jej nalézáme u Deweye, Schillera nebo Jamese, ukazuje obraz dosti jednoznačný.
IV Pragmatická teorie pravdy
Pragmatismus v užším slova smyslu není nauka nebo soustava, nýbrž určitá metoda.
W. James vyslovuje ji takto:
Pragmatism je především metoda dovolující řešiti spory, jež jinak byly by nekonečné;
v takovém případě pragmatista hledí přetlumočiti každý ze sporných názorů podle jeho praktických následků.
Je - li tento názor pravdivý a jiný nikoliv, táže se pragmatism, jaký rozdíl z toho prakticky vyplývá pro člověka?
V čem byl by svět jiný, je - li tato alternativa pravdivá a jiná nikoliv?
Není - li takového rozdílu, pak oba názory znamenají totéž a další hádání stává se zbytečným.
Tak pragmatism odvrací se od abstrakcí, od řešení čistě slovních, od špatných apriorních důvodů, aby se obrátil ke konkrétnímu myšlení, k faktům, k účinnému jednání.
Nepodávaje žádného řešení, podává metodu k němu;
ale již to by stačilo pozměniti ráz filozofování.
Neboť souditi každou teorii podle jejích praktických výsledků znamená pokládati ji spíše za program nové práce než za definitivní odpověď k nějaké záhadě a konec všeho bádání.
Ale pragmatism je zároveň určitou teorií pravdy, k níž dává základ kritika věd.
Je to myšlenka, že většina vědeckých zákonů, ba snad všechny naše zákony jsou pouhé přibližnosti.
Tyto zákony jsou už tak nesčetné, a je v nich tolik odporujících si formulí, že se vtírá domněnka, že žádná teorie není naprostou reprodukcí skutečnosti.
Přesto však tyto teorie jsou užitečné, shrnují fakty již známé a vedou nás k poznání jiných.
Jsou jen umělým jazykem, pojmovou stenografií a soustavou značek, kterými můžeme symbolizovati svá konstatování o přírodě.
A tak je tomu se všemi našimi myšlenkami a věrami:
Naše myšlenky stávají se pravdivými v té míře, v jaké nám pomáhají, abychom shrnuli jiné své zkušenosti, zjednodušovali je, pohybovali se v nich nejkratšími cestami, zřizovali mezi nimi spojení a mohli jich krátce co nejbezpečněji užívati.
To jest instrumentální teorie pravdy, že pravdivost našich myšlenek tkví v jejich schopnosti vykonati jistou práci.
Tak např. přijmeme - li jistou myšlenku za pravdivou, je to taková, která dovolí uchovati s nejmenší možnou změnou naše pravdy předchozí, která má s nimi nejvíce souvislosti.
Takovou teorii pokládáme za pravdivou, za uspokojivější než tu kterou jinou, a sice v té míře, v jaké uspokojuje tuto potřebu.
Myšlenka tedy dělá se pravdivou svými určitými službami a přivtěluje se svou vlastní prací mezi pravdy již organizované.
Takto pragmatista, stále přihlížeje se sympatií k faktům, ke konkrétní skutečnosti, studuje pravdu in actu, pravdu vznikající.
Pravda je mu rodové jméno pro myšlenky všeho druhu, ale určité praktické hodnoty, jež pracují ve zkušenosti.
Dále slovo " pravda " označuje vše, co lze konstatovati, že je dobré jakožto víra, a sice dobré z určitých označitelných důvodů.
Neboť existují myšlenky, které nejsou jenom " příjemné k myšlení ", nýbrž jsou nám cennou pomocí v bojích praktického života.
Je - li nějaký život, jenž spíše by byl dobrým žitím, než jiný, a je - li nějaká myšlenka, která, přijmeme - li ji, by nám pomohla žíti tímto životem, pak bylo by vskutku lépe pro nás věřiti v tuto myšlenku, ovšem nesráží - li se víra v ni s jinými životními zájmy vyššího interesu.
Tak pragmatism přijímá za pravdu to, co naplňuje lépe než jiné úkol vésti nás v životě a přizpůsobuje se všem požadavkům zkušenosti bez obětování kteréhokoliv z nich.
Pragmatism přijímá vše;
přijímá logiku;
přijímá smysly a ochotně všímá si všech zkušeností, i nejpokornějších a nejzvláštnějších.
Mohou - li míti mystické zkušenosti praktické následky, přijme je.
A shledalo - li by se, že boha lze tam potkati, přijme pragmatism boha, který by sídlil v samotném středu " bahna jedinečných jevů ".
Pragmatism tedy, pokračuje James, se vždy ptá:
Připustíme - li, že určitá idea nebo víra je pravdivá, jaký konkrétní rozdíl vyplyne z toho v životě, jejž prožíváme?
Jakým způsobem tato pravda bude se uskutečňovati?
Krátce, jakou hodnotu má v běžné empirické minci?
Na to je odpověď:
Pravdivé myšlenky jsou ty, které si můžeme asimilovati, které můžeme uplatniti, které můžeme posíliti svým souhlasem a které můžeme potvrditi.
Pravda není vlastnost, která by trvale a nečinně náležela myšlence;
naopak, je to událost, která se myšlence přihodí, je to zdar nebo úspěch ideje.
Tato stává se pravdivou;
získává pravdu prací, kterou vykonává tím, že se potvrzuje a uplatňuje svými praktickými následky.
Tyto následky jsou pak to, co jmenujeme " shodou " myšlenky se skutečností.
Myšlenka " shoduje se " se skutečností, dává - li nám proniknouti v jiné části zkušenosti, nebo vede - li nás v jich směru, nebo slovem zřizuje - li pravidelným, uspokojivým a harmonickým způsobem spojení a přechody ve zkušenosti.
Její potvrzení je v tom, že nám slouží jako příjemný nebo přijatelný vůdce.
Míti pravdivé myšlenky je vskutku míti cenné nástroje k činnosti.
Žijeme uprostřed skutečností, jež mohou nám býti neskonale užitečné nebo neskonale škodlivé.
Předvídati je jest úkolem našich myšlenek.
Praktická hodnota myšlenek spočívá v praktické důležitosti jejich předmětu pro nás.
Není však ve světě předmětu, který by nemohl pro nás míti okamžité důležitosti.
Je tedy užitečno míti " nadpočetné " pravdy, myšlenky, které jednou mohou být prospěšné.
Ohromná většina pravd, pomocí jichž žijeme, jsou takové potvrditelné pravdy.
Namnoze pravda žije na úvěr;
naše myšlenky a víry platí za hotové peníze, pokud nejsou odmítány, podobně jako bankovky.
Vcelku tedy slovo " pravda " jest úhrnné jméno shrnující procesy potvrzování a uplatňování, zcela tak jako zdraví, bohatství a síla jsou jména označující jiné procesy vztažené k životu.
Pravda je věc, která je dělána v průběhu naší zkušenosti, podobně jako zdraví, bohatství a síla.
" Pravda " záleží prostě v tom, co je výhodné ( expedient ) pro naše myšlení, podobně jako " spravedlivost " záleží v tom, co je výhodné pro naše chování.
Proti této teorii pravdy byly vedeny dlouhé polemiky;
odpůrci pragmatismu hojně dokazovali, jak nemožný je pragmatism vzhledem k jejich noetickému názoru.
Dorozumění je tu stěží možno;
teorie pravdy se zpravidla táží, co je to pravda, a jaké musejí naše soudy být, aby byly pravdivé;
kdežto pragmatism se táže, jak pravda vzniká, proč něco pokládáme za pravdivé, a jaké musejí naše soudy být, aby pro nás platily.
Na tyto otázky odpovídá pragmatism spíše poukazem na fakta než teorií;
za pravdu skutečně rádi pokládáme to, co odpovídá naší zkušenosti, co neodporuje našim míněním, co se úspěšně potvrzuje, podporuje další zkušenosti a tím je dobré pro život.
Pragmatista tedy hledá v pravdě něco jiného než jiní;
táž pravda může jednoho zaměstnávat jako článek souvislé budovy idejí, jiného potud, pokud vypovídá něco přesného o skutečnosti, a jiného proto, že nám pomáhá žíti;
tento třetí by byl pragmatista.
Vyjdeme - li od náhledu, že pravdou pro nás je, co za pravdu uznáváme, je zjevno, že význam každé pravdy je závislý na důležitosti tohoto uznání;
čím lepší věcí je toto uznání, čím lépe je pro nás i pro svět, abychom něco uznali za pravdivé, tím lepší je tato pravda;
tedy máme uznávati za pravdu, čeho uznání je dobré, prospěšné a hodnotné v našem životě.
Poznávání samo může nakrásně hledati svůj cíl v evidenci, jasnosti a zřetelnosti, soustavnosti a úplnosti;
ideálem a požadavkem všeho uznávání je však uznání nějakého dobra.
Problémem a předmětem každého uznání je hodnota, a velký metodický úkol všeho hodnocení je ten, zaujmouti takové stanovisko, pro které by věci světa nebyly co do hodnoty lhostejné a bezvýznamné, získati takový poměr k věcem, který by byl co možná nejvíce účastí a braním podílu na nich.
A to je žíti s nimi a užívati jich, pracovati na nich, bráti nebo odmítati je, milovati je a potřebovati jich, zkrátka stýkati se s nimi osobně, prakticky a činně.
Veškero uznání se děje ve světě praktického chování.
Pak lze obráceně říci: je - li pravda definována svým vztahem k praktickému chování, a je - li určena jako nějaké dobro, jedná se o uznání pravdy.
Pragmatická teorie pravdy týká se uznání, nikoliv poznání pravdy.
Jestliže kritika poznání velmi ztenčila starou hybris rozumu, jestliže v našich pravdách nalézala stále více subjektivnosti a konvenčnosti, jestliže stále rostlo přesvědčení, že našemu myšlení není přístupna realita, nýbrž jen relativita, pouhé jevy, a že všechny domnělé zákony jsou jen formy, do kterých uměle přistřihujeme tento svět jevů, - jestliže kritika poznání hrozila podvrátiti naivní i racionalistickou důvěru v naše poznání, přichází pragmatism uchrániti tuto důvěru tím, že navrhuje uznání našich pravd.
A jistě právem;
neboť zatímco kritika nebyla nijak s to zaručiti naše pravdy, mohlo se honositi lidské poznávání výkony většími a jistějšími než kdy předtím.
Tu tedy vybízí pragmatism prostě uznati naše pravdy, protože tu jsou, protože jsou dobré a osvědčené, protože jich potřebujeme a užíváme;
jsou - li už relativní, jsou aspoň dobrou relací, dobrým poměrem člověka k věcem.
Ale tím ještě není skepse zrušena.
Praktická cena našich pravd mohla by býti nahodilá a zevní, dodatečně způsobená okolnostmi, zcela druhotná.
Tu bylo nutno učiniti další krok: pravda není nic jiného než tato praktická cena;
povaha pravdy není nic jiného než dobré fungování, osvědčování se, zkrátka jistá užitečná práce.
Ale zároveň bylo nutno definitivně zrušiti teoretickou hodnotu pravdy a přivésti v krajnost nominalism a relativism poznání;
a to podniká Vaihinger v teorii fikcí, Dewey v biologickém výkladu poznání, James radikálním empirismem a Schiller svým novoprotagoreismem.
Pak už přestává existovat poznání ve smyslu shody se zevní skutečností nebo zobrazení objektivní skutečnosti;
pravda " neznamená " nic skutečného, nýbrž jest něco prakticky skutečného, totiž skutečná práce, skutečný prospěch, skutečná hodnota.
Zde teprve jsme na plné půdě pragmatistické;
zde nejde již jen o přeměnu našeho pojetí pravdy, nýbrž o změnu a rozšíření našeho obrazu světa.
Rázem hlásí se o uznání veškero tvrzení, které člověku prospívá, jež usnadňuje nebo zlepšuje jeho život, které jej vede a posiluje.
Požadavky, víry, projekty, utěšující domněnky a mravní názory: nejen myšlenky, jež se osvědčují v naší zkušenosti o přírodě, nýbrž i ty, které zlepšují náš styk s lidmi a zvyšují náš osobní život, zvedají nárok na noetickou kvalifikaci.
A pragmatism je uznává, pragmatism " přijímá všechno ";
zdá se dokonce, a všechno tomu nasvědčuje, že to vlastně je jeho počátkem a úmyslem.
Je možno, že pragmatismu šlo především o to, vzbuditi cit důvěry, že nejsme na nesprávné cestě, hledíme - li zlepšiti svůj život, a že na této cestě nemůžeme ztratiti pravdu: že žádné tvrzení dobré a hodnotné pro náš život není pouhý omyl nebo iluze.
Má býti pravda, táže se jednou James, pouhou kopií skutečnosti, nebo má přinésti ( dle termínu Euckenova ) " die Erhöhung des vorgefundenen Daseins "?
Pragmatism se staví rozhodně na tuto stranu, a o to mu tedy jde: abychom vším svým úsilím se zasazovali o pravdy, které by znamenaly zvýšení a utváření života, které bychom uskutečňovali jako určité životní dobro a které by byly naším dobrým jednáním vůči životu.
Pragmatism se tu ukazuje jako zmoralizování pravdy;
pravda je čin k dobru;
není nějakého teoretického poznání v protivě k praktickému jednání, nýbrž poznání je nástroj a část jednání.
Svět není nám dán jako problém pro teoretické řešení, nýbrž jako úkol pro činnost a pro získávání dobra.
Pak by tedy veškero poznávání bylo podřaděno praxi - nejen původ, nýbrž i poslední smysl naší intelektuální činnosti by byl veskrze praktický.
Jsou však případy, kdy velkým výkonem poznávání je zrovna to, osvobodit sebe samo z praktických vztahů, usilovat o autonomii, vytřídit své úkoly z povinností i nároků života.
A tehdy, když se usilovně vymaňuje ze souvislostí praktického života, když se výlučně a bezohledně staví mimo náboženské i životní potřeby jakožto čirá teorie, rodí se v něm jeho zvláštní problematičnost, o které " život " nic neví.
Není to jistě náhoda, že skutečná a vlastní problematika poznání vznikla teprve tehdy, když myšlení počalo bojovat o svou svobodu proti autoritě, víře a míněním.
A nyní pragmatism hledí zrušiti teoretickou problematičnost poznaní tím, že ruší jeho neodvislost, že obětuje onen velký pokus lidské inteligence o samostatnost a odpírá splniti onen požadavek veškeré " čisté " teorie.
Ale nárok na neodvislost myšlení nelze oddiskutovat;
v něm si zřídilo vědecké úsilí svůj vlastní ideál, svou specifickou ryzost, svou - řekl bych - profesionální etiku.
Pokud vůbec bude člověk cítit poznávání jako práci, při níž jde o její vlastní dokonalost a přesnost, pokud bude v něm zakoušet přítomnost jistého neodvislého cíle, jistého nekompromisního požadavku, který vždy bude nakloněn považovat za vlastní a nejvyšší smysl vší poznávací činnosti.
Dějiny moderní vědy ukazují, jak často muselo poznání jíti proti běžným mravním potřebám, proti nárokům společnosti a srdce: a přece byla to plodná a úspěšná dráha.
U nás je přímo palčivý doklad toho ve známém boji rukopisném: nepochybně bylo by z mnohých praktických důvodů lépe, kdyby rukopisy platily za pravé;
ale teoretické poznání nemůže se smlouvati s hlediskem prospěchovým, byť toto bylo založeno sebemravněji.
Anebo povolme i zde pragmatismu a řekněme, že otázka prospěchu rozhoduje i ve vědě: pak bezpochyby platí, že prospěšnější a účelnější pro pokrok vědy je uchovati - aspoň v ideálu - neodvislost vědy od praktických nároků.
Pragmatism není s to splniti tuto potřebu moderního myšlení, a tedy selhává jako teorie poznání;
jeho cenný obsah je však jiný, a sice morální.
V. H. Vaihingera filozofie fikcí
V předmluvě k svému velikému dílu doznává Vaihinger, zakladatel Kantovských studií a jeden z předních křisitelů kantianismu v Německu, že ač první díl jeho spisu byl hotov již 1877, netroufal si uveřejniti své názory.
Po desítiletích, za sporu o pragmatism a o myšlenky příbuzné s názory uloženými v jeho rukopise, odhodlal se konečně vydati svůj spis, nikoliv ještě jako autor, nýbrž jako vydavatel pozůstalosti " neznámého filozofa ";
teprve ve druhém vydání podepisuje dílo svým jménem.
Tak by Vaihinger byl prvním zástupcem " instrumentální " teorie pravdy.
Vaihinger domnívá se tu pokračovati rovnou v kritické filozofii Kantově, ve skutečnosti však náleží do ovzduší podstatně jiného, do doby Langovy kritiky materialistického dogmatismu, do blízkosti s Machem a Avenariem.
Svou filozofii nazývá sám " idealistickým pozitivismem ".
Ve vědeckém myšlení, počíná Vaihinger, užíváme představ vědomě falešných, a přece dosahujeme jimi něčeho správného.
Atom ve fyzice, pojem nekonečně malé veličiny v matematice, pojem svobody vůle v morálce a náboženství, - to vše jsou libovolné, ba falešné pojmy, a přece jimi šťastně operujeme a dosahujeme jimi praktických úspěchů.
Jak je tento noetický paradox možný?
Vědecké myšlení je úkon duše, a lze je srovnati s úkony organismu: je tu táž účelnost, přizpůsobivost k poměrům, reakce dosahující udržení organismu.
Všechno duševní žití je další vyvinutí reflexního procesu, jenž počíná zevním popudem a procházeje vnitřním zpracováním ústí v zevní účinek, v účelnou reakci.
Veškero myšlení je přechod od počitku k reakci.
Organická funkce myšlení splňuje svůj účel, když zpracovávajíc počitky v platné pojmy, obecné soudy a nutkavé závěry vytváří takový obraz světa, že podle něho může býti objektivní dění vypočítáváno a naše skutkové zasahování do oběhu událostí úspěšně vykonáváno.
Důraz zůstává tedy na praktickém potvrzení, na experimentálním vyzkoušení upotřebitelnosti našich logických útvarů.
Nikoliv shoda s domnělým " objektivním bytím ", jež je nám nepřístupno, nikoliv teoretický odraz zevního světa v zrcadle vědomí, nýbrž praktické vyzkoušení, zda je možno pomocí našich logických prostředků vypočítávati události dějící se bez našeho přičinění a vykonávati naše volní popudy, - jen to zaručuje, že naše myšlení vyplnilo svůj účel.
Svých účelů hledí myšlení dojíti všemi způsoby: především tím, že tvoří umělé prostředky k rychlejšímu dosažení svých cílů.
To jsou pojmy, kategorie, třídy, abstrakce - slovem fikce, pouhé vymyšlené nástroje a vynalezené prostředky.
Logická činnost počíná v čití a končí jím;
její určení jest zpracovati daný počitkový materiál k dosažení bohatšího a plnějšího počitkového života.
Avšak cesty myšlení jsou jiné než cesty objektivního dění;
jeho cesty jsou okliky;
jeho vlastní úloha jest dosáhnout bytí zcela jinými cestami, než jsou ty, kterými se ubírá bytí.
Pomocí umělých zákroků a oklik podaří se myšlení dohonit, ba předhonit objektivní běh věcí.
Neboť v tom jeví se organická účelnost myšlení: že po všech pomůckách a umělostech se koneckonců přece jen shoduje s bytím.
Logická funkce tedy musí vynalézati tyto umělé pomůcky, nástroje, nepřímé cesty, " bastardní útvary, kterým neodpovídá nic objektivního ", tyto fikce, nucena k tomu zevním světem.
Všechny obecné pojmy, třídy, abstrakce, analogie a kategorie ( prostor i čas, příčinnost, síla, věc, vlastnost atd. ) jsou takové fikce, jimiž se ulehčuje praxe myšlení, kterým však neodpovídá žádná skutečnost;
a tak ponenáhlu seznam fikcí, jejž Vaihinger sestavuje, roste tou měrou, že posléze " celé myšlení sestává v systému pomůcek, instrumentů, fikcí ".
Tak např. matematika počítá s křivkami, jako by byly rovné;
prázdný prostor, bod, linie, plocha jsou fikce o sobě nesmyslné;
celá matematika spočívá na úplně imaginativním základě, ano na rozporech: a přes to vše to slouží k tomu, aby bylo možno lépe vypočítávati skutečnost.
A tak je tomu ve všech vědách, jak Vaihinger podrobně ukazuje.
" Náš představový útvar světa je ohromná tkáň fikcí, plná logických rozporů. "
Podobně u praktických fikcí.
Svoboda lidského konání je logické monstrum: a přece člověk má býti ve svém jednání posuzován, jako by byl svobodný;
má tak jednati, jako by za to mohl býti jednou volán k zodpovědnosti.
Věřící člověk má se modliti, jako by ho bůh mohl vyslyšeti;
máme jednati, jako by maxima našeho jednání měla býti obecným zákonem, jako by dobro mělo bezpodmínečnou hodnotu, jako by bylo uloženo nejvyšší bytostí.
Naše představy o světě nejsou obrazy dění, nýbrž samy jsou dění, část a produkt dění kosmického, jež v nich pokračuje.
Náš představový svět není obraz pravého světa, nýbrž nástroj, abychom se pravého světa zmocnili a subjektivně jej pochopili;
je to pomocný útvar, jejž logická funkce pomalu utvářela, a jejž prakticky, ale jen prakticky lze substituovati za skutečný svět;
je pomůckou, abychom se mohli v pravém světě pohybovati a v něm jednati.
Věda má svůj zájem na tom, dělat tento nástroj nebo symbol stále přesnější a upotřebitelnější.
Ale dále nelze jíti: náš představový svět nikdy nespadá vjedno se světem skutečným;
" svět " je pomůcka myšlení.
Poslední účel myšlení není tedy myšlení, nýbrž jednání a koneckonců mravní jednání.
Popíráme tedy, že by svět námi představený měl poznávací hodnotu;
proti tomu tvrdíme, že má praktickou hodnotu.
Představovaný svět je pouhý prostředek, systém pomůcek a nekonečně jemný nástroj, jejž buduje logický pud, aby nám umožnil jednati ve skutečném světě.
Dány jsou jen počitky, proud smyslových dojmů, jich soubytí a nástup;
vše ostatní, krom zákonů jich sledu, jsou pouhé fikce, umělé přídavky člověka a předělávání skutečnosti, ba více než to: falšování a překrucování skutečnosti a nutné zlo, které nám jenom zakrývá danou realitu.
Nejstřízlivější soud, nejmenší konstatování není už možno bez fikcí.
Přání pochopiti svět je nejen nesplnitelné, nýbrž i pošetilé.
Svět není pochopitelný, nýbrž je jen předmětem vědomostí ( ist wissbar ).
Co jmenujeme pravdou, je produkt logického výběru, jenž vylučuje, co je neprospěšné.
Ta představa je " pravdivá ", která co nejlépe splňuje účel všeho myšlení, totiž vypočítávati objektivno.
Takzvaná " pravda " je účelný omyl, neboť je povahově falešná, subjektivní, fiktivní.
Myšlení je regulovaný omyl, ale omyl legitimovaný, jeho existenční právo se dokazuje úspěchem;
není ničím více než průchodním bodem, skrze nějž procházíme k praxi, ale který nám umožňuje vykonávati praxi co možná účelně, tj. rychle, elegantně a s nejmenším vynaložením sil.
Je zřejmo, že Vaihingerův " idealistický pozitivism " je v jádře velmi blízek pragmatické teorii poznávání;
ale dojem jeho z díla je podstatně jiný.
S mravenčí trpělivostí a pílí kritizuje autor pojem po pojmu a ukazuje jeho fiktivnost.
Je to asi tak, jako by ukazoval nářadí a nástroje jakési dílny, kousek po kousku, neúnavně vysvětluje, to že jsou ubohé sice, ale nevyhnutelné instrumenty praxe;
nikde však neukáže se mistr této dílny, živý a pracující člověk, jenž by se něčeho uprostřed těch pomůcek domáhal... třeba svého štěstí.
Je to jen dílna bez ruchu a vzpruhy, sbírka nástrojů.
Ale tato dílna, tato skutečnost, jež není ničím více než " proudem počitků ", život, jehož jediným cílem je udržení života, praktická činnost, která nic nepřidává k objektivnímu bytí: celý ten svět fikcí, svět kvazi-pravdy a kvazi-dobra, by patrně byl cizí člověku vskutku činnému.
Jediný smysl bytí je praxe, praví Vaihingerova filozofie;
ve skutečnosti však praxe a zrovna praxe by nemohla žíti a dýchati v nepoznatelném, počitkovém světě Vaihingerově.
Což vskutku, lze se konečně ptáti, jsou slova " praktický ", " účelný ", " úspěšný " hesly tak kouzelnými a mocnými, že stačí na celou filozofii?
Tu mi napadá zcela jiný, bližší nám případ " pragmatisty ", typ rozryvný a žalný, jenž nenašel z noetické skepse úkoje v loktech praxe: myslím zesnulého profesora Tilsche.
Zcela ve smyslu pragmatismu nacházel Tilsch v lidských pravdách a zákonech pohnutky vůle a potřeby, zájmu a praktické účelnosti;
ale jeho důsledky jsou jiné.
Už stanoviti předpoklady, odkud filozofické myšlení počíná, jest " akt vůle a omezení intelektu ".
" Bezpředpokladová věda se řekne lehce, ale nelze provést.
Musíme položiti tezi, neb z ničeho není nic.
Myšlení musíme vésti pak tak, aby teze sama byla verifikována.
To jest umění.
Filozofie jest umění.
Aktivní část ducha převládá, ač teoretickou se nazývá. "
" Stanovení kategorií jest akt volní, způsobený praktickou potřebou. "
" Definice pojmů je aktem vůle. "
" Již stanoviti metodu badání jest akt vůle - a tím již dán směr, v němž intelekt se pohybuje. "
Kde je potom samostatnost intelektu? táže se Tilsch.
" Nelze říci: pravda, nýbrž: obratně řečeno. "
" Pravda je souhlas myšleného s myšleným;
není tedy než dobré uspořádání myšleného. "
Je - li tedy pravda jen obratností, je filozofie jen marnou hrou se slovy.
" Nejsou - li filozofové než akrobati ducha? " táže se filozofující skeptik, a učenec bez víry ve vědu probíhá strašným myšlenkovým kruhem:
" O lecčems jsem přemýšlel, však myšlenky mé jsou u věčném pohybu.
Smutno jest býti hotov se svým myšlením. "
Ale opět " pokračovati v přemýšlení vede k rozkladu všech pojmů.
Jednota sotva nalezená dalším badáním se zřítí. "
Vypracuje - li se precizní pojem, " zničí se skutečnost ".
" Utvoření pojmu je zjednodušení sice, avšak strnutí, umrtvení skutečna.
Následek je pedanterie. "
" Právnictví pozůstává pouze v pedantismu, " podotýká tento vynikající právník, je to " užívání pravidel na nehodící se případy ".
Kruh je uzavřen.
" Nezbývá než afázie.
Neboť již člověk nemá dosti ' přesvědčení ', aby hájil tzv. vlastní mínění. "
Tilsch není z činorodých, úspěchu se domáhajících ras;
slova " praxe ", " účel ", " " úspěch " nebo " hodnota " nejsou mu nic než hesla a " pretexty " hrubého, sobeckého života.
" Klimax:
Praktický člověk - podlý chlap, " praví podivně příkře;
rozdíl prý je jen stupňový.
Nebo " účel je samovražda snahy ".
Nebo opět " úspěch může míti jen ten, jenž je unus ex multis ".
Ve stálých variacích přemítá relativitu hodnot;
věci jsou dobré nebo špatné jen dle hlediska;
hodnotící, praktické já je vůbec nižší.
" U mne bylo vyšší ( od hodnocení purifikované ) já dřívější.
K nižšímu dostal jsem se teprve v praktickém životě. "
Ve vyšším já " není již hodnocení ", jen teoretické nazírání.
Je dosti kupodivu, že Tilsch, noetický nihilista, takto lpí na jistém aristokratismu teoretika;
ale i tu přepadá ho smrtelná pochybnost:
Není toto čistě teoretické nazírání moral insanity?
Konečně se sebetrýznivou nejistotou se táže:
" Chtěl by mně kdo vysvětlit, proč se mají zachovávat tzv. morální zásady? "
- " Podivný je ten svět můj, někdy se mně zdá jiný než lidský, " doznává snad se zármutkem, - " jsem sotva člověkem ", " i člověkem být je mně úzko ".
- Skutečně, the rest is silence, jak rád cituje Tilsch, - ale mlčení tragické.
VI.
John Dewey
U J. Deweye se nejzřetelněji projevuje souvislost pragmatismu s funkcionální psychologií a genetickou logikou.
Mezníkem nového myšlení je mu Darwin.
Až po Darwina točilo se filozofické myšlení kolem ideálu " absolutní permanence ";
skrze změny a vznikání všeho, jež jsou jen známkou nedostatku a nebytí, hledělo se přemýšlení dobrati uniformního typu struktury a funkce, pevné formy a konečné příčiny;
změna jako změna, jako pouhý proud a běh uráží inteligenci, jež má poznati absolutní původ a plán světa.
Darwinem, nebo vůbec vývojovým názorem se situace mění;
nastává způsob myšlení, jenž přemění logiku poznání, etiku i sociologii, jako už přeměnil vědy přírodní.
Filozofie zříká se už hledání absolutních původů a účelů, aby vyzkoumala zvláštní hodnoty a podmínky vznikání jevů.
I kdyby bylo tisíckrát dokázáno, praví Dewey, že život jako celek je řízen transcendentním principem ke konečnému cíli, pravda i omyl, zdraví i nemoc, dobro i zlo, naděje i strach zůstaly by tímtéž a tamtéž, jako nyní jsou.
Avšak abychom zvýšili svou výchovu, zlepšili své chování a pokročili ve své činnosti sociální, musíme se uchýliti k specifickým podmínkám vzniku a růstu.
Podobně v psychologii se změnou hlediska z existence v proces, ze strukturální jednoty skladby " psychických stavů " ( počitků, představ atd., z nichž starší psychologie skládala psychický život, jako fyzika skládá hmotu z atomů ) v kontrolující jednotu úkonu, z neměnné formy v pohyb a růst přeměnilo se celé schéma hodnot.
Duševní " schopnosti " jsou určité směry vývoje;
" stavy vědomí " jsou průchodiska a východiska procesu;
holé fakty jsou příznaky změny;
statické podmínky jsou " módi " dokonalého přizpůsobení.
Zkušenost je spíše věc úkonů a zvyků, činných přizpůsobení a činnosti než stavů vědomí.
Každý orgán je nástroj přizpůsobení k zvláštní okolní situaci.
Jako všechny části těla tu nejsou pro čiré pochopení nebo teoretickou kontemplaci našeho okolí, tak i náš mozek je částí naší praktické mašinérie jako ruka neb oko;
mozek orgán poznávaní, je původně orgánem chování.
Intelekt je určitá metoda přizpůsobení schopností a podmínek za zvláštních okolností.
Jeho úkolem není " zrcadlit " skutečnost nýbrž vésti ku správné, úsporné, účinné a je - li libo, užitečné a uspokojivé reakci na podnět z okolí.
Jinými slovy úkol poznání je udělat určitou změnu ve věcech čili způsobit v okolí takový rozdíl aby byl získán příznivý výsledek.
Poznání je změna ve skutečnosti, zcela jako veškero jednání přivádí změnu ve věcech.
To má rozhodující význam pro teorii poznání:
Místo aby zkoumala poměr myšlení vůbec ke skutečnosti vůbec, má logika poznání studovat myšlení v jeho podmíněnosti, jako zvláštní proceduru vztahující se k zvláštní předchozí příležitosti a k následovnímu splnění jež je zadáno.
Každé myšlení a poznávání rodí se ze zvláštní situace, jež jako celek nese v sobě konflikt - jeho podmínkou je vždy neshoda, nedostatek, srážka.
Samo vnímání neznamená nic jiného než pozornost a pozornost znamená nějakou krizi v existující situaci cosi napjatého, nejistého a problematického.
Na počátku je vždy podráždění a nesoulad;
některé články dané zkušenosti se představují jako překážky nebo nedostatky, jsou neuspokojivé a potřebují něčeho k svému doplnění;
jiné představují se jako zdané, žádoucí jako uspokojení, jež dosud neexistuje.
Tento rozpor mezi daným a zdaným, přítomným a nepřítomným přivolává myšlení.
Intelektuálno je zprávou o tomto konfliktu, pokusem popsat a vymezit jej.
Jím je zrušena hrubá reakce na danou neuspokojivost, činnost je svedena v kanál pozorování a v definování prostředků a účelů.
Účel myšlení není obsáhnout celou tuto situaci, nýbrž vybrati ty články, které jsou užitečné vzhledem k charakterizaci problému a zacházení s ním.
Myšlení vždy je vyvoláno jako metoda k zrušení jisté krize.
Poznání je nástroj a výtvor nouze i boje, - to je hlavní myšlenka Deweyova.
Každá v životě daná situace je jednotný celek, jenž zahrnuje nerozděleně organism i okolí, nitro i předmět, snahu i překážky, činitele i činěné.
Celá tato situace obsahuje jisté neuspokojení, je úkolem k udržení organismu;
proto rozlišíme ji v části, v ty, které mají být udrženy, a v ty, proti kterým jest reagovati;
" distrahujeme " ( rozčleníme ) celkovou zkušenost, abychom z ní odstranili, co v ní je neždané, nesouvislé ( inconsistent ), abychom zrušením konfliktu danou zkušenost rekonstruovali, zlepšili, reformovali a tak upravili přechod od poměrně rozporuplné zkušenosti ve zkušenost poměrně uspořádanou;
nebo jak se vyjadřuje Dewey, našimi intelektuálními operacemi se " zkušenost neustále integruje v celost koherentního smyslu, jeho význam se prohloubil tím, že prošel vnitřní distrakcí, ve které skrze prostředky konfliktu jisté obsahy staly se částečnými a tak objektivně vědomými ".
Krátce, daná " skutečnost " není souvislá a pohodlná, ale může myšlením, za nějakým zvláštním účelem nebo vzhledem k nějakému zvláštnímu problému, dosíci větší souvislosti, jistého charakteru, jenž je pro nás výhodný;
přičemž i prvotní krize i konečná harmonie jsou zcela praktické, vedouce nás k jednání a ke zdaru.
Tento biologický výklad poznání není však celou myšlenkou Deweyovou.
V běžné filozofii, praví, vše, co je praktické, jako nedostatek a potřeba, konflikt a rozpor, touha a úsilí, ztráta a uspokojení platí za " pouze " osobní, a toto " pouze " má tu moc upříti všemu tomu legitimní místo na soudu kosmického zákonodárství.
Představme si však, že by tyto tradice a kulturní přežitky akademické filozofie byly setřeny, a že by filozofie vyšla nově z nejčinnějších snah dnešku: co by se z ní stalo, pokud spadají v úvahu lidské a liberální zájmy, kdyby ve věku, kdy se osobnost a osobní charakter hluboce jeví v politice, průmyslu, náboženství, umění a vědě, měla se nadále spokojovati tímto papouškováním a pokřikem o " pouhém " fenomenalismu, jakmile přijde něco osobního na dohled?
Proč by to, co dává životu tragičnost, veselost i ostří, mělo býti vytříděno z řádu věcí?
Jsou platny jen soudy o hmotě a pohybu, nebo také výklady vesmíru ve slovech možnosti a žádosti, iniciativy a zodpovědnosti?
Má vyjíti teorie poznání z předpojaté teorie přírody, nebo ze základu obyčejného života, moralismu a zakoušení?
Zajisté jeden z nejpůvodnějších problémů moderního života je smíšení vědeckého názoru na vesmír s nároky mravního života;
vědecké soudy mají být asimilovány mravními, a prokázat to je věcí pragmatisty.
Problémy se vracejí a podobají se navzájem;
různé poměrně ustálené druhy reakcí se pomalu organizují v jediný obsáhlý systém chování, v soustavu zobecnělých úspěšných pravd, jež pak nazýváme " věčnými ".
Tato soustava pravd je už výkon sociální součinnosti, stále sociálně udržovaný a řízený;
logické myšlení je protkání individuální činnosti takovouto sociální fabrikací na těch místech, které jsou směrnicemi nejčastějších potřeb a účelů.
A zcela jako s myšlením je tomu i s filozofickými soustavami;
také tyto byly vyvolány vždy zvláštní sociální situací a byly prospěšné jako odpověď na ni.
Všechny minulé soustavy byly takovým výtvorem politických, hospodářských a vědeckých podmínek, jichž změna nesla s sebou změnu teoretických formulací;
měly hodnotu potud, pokud pomáhaly vésti ze sociálních zmatků, z nichž se vynořily.
Svět nekritické zkušenosti je světem sociálních účelů a prostředků, zahrnujícím hodnoty oddanosti a součinnosti.
Ale i kritika zkušenosti a teorie poznání je problém, jehož měla by se chopiti sociální praxe lidstva.
Jen forma tohoto problému je abstraktní a zdá se vzdálena života;
ve skutečnosti jde tu o poměr poznání ke konání nebo teorie k praxi.
Protiklad mezi čitím a myšlením, duchem a hmotou, subjektem a objektem není vymyšlen ad hoc, nýbrž jsou to přesné zprávy a zhuštěné formule hledisek a praktických srážek, které mají svůj zdroj v samotné povaze moderního života a jež musejí být řešeny, má - li moderní život nerušené probíhat;
odtud, ze světa činnosti, dostává filozof své problémy.
Dvěma hlavním řešením problému poznání: empirismu a racionalismu, odpovídá na jedné straně žádost svobody, osobní styk se zkušeností, rozmanitost a pokrok, na druhé straně žádost obecného řádu, organizovaná jednota a uchování minulosti.
Empirism je germánský živel v moderní civilizaci, radikální síla popudu, činitel žádosti a impulsu, smělé veselosti a úkoje, podnětu a iniciativy;
racionalism proti tomu pochází ze světa klasického, ze světa civilizace, soustavy, řádu a autority jako konzervativní síla kontroly a direktivy.
Nyní problém moderního života je rekonstrukce a reforma, v něm jedinec má se státi nositelem civilizace.
Jak ale může jedinec předělati autoritativní pravdy ve volné, zdravé a přímé výrazy svobodného života?
A jak může civilizace uchovati svou neporušenou hodnotu, je - li podřaděna činnosti jedince?
I zde je krize, a i ta má se rozřešiti jako všechny konflikty, totiž v jednání.
Jen v činnosti se smiřuje, co je staré, obecné a trvalé, s tím, co je proměnlivé, jedinečné a nové, neboť činnost a koneckonců činnost sociální potřebuje zároveň podnětu i kontroly, iniciativy právě tak jako direktivy a osobní účasti stejně jako inteligence povznesené nad přítomné srážky zájmů.
Tak teorie pravdy přestane jednou býti problémem a stane se nástrojem úspěšného sociálního života.
A co tedy je s poznáním sub specie aeternitatis?
Jsem přístupen, praví Dewey, estetickému kouzlu tohoto ideálu;
a kdo by nebyl?
Jsou okamžiky ochabnutí: jsou okamžiky, kdy neodolatelná zdá se touha, aby konečně byl klid, abychom byli necháni v samotě a zproštěni stálého nároku světa, ve kterém žijeme, s nějž jsme a na němž něco děláme;
kdy zodpovědnost uložená žitím v činném světě zdá se nesnesitelná.
Avšak přesto lépe je pro filozofii, aby bloudila v činném účastenství na životních bojích a výtěžcích svého věku, než aby udržovala imunní klášterní bezhříšnost, beze vztahu a dosahu na plodné ideje soudobé přítomnosti.
O pragmatismu vůbec platí, že jeho problémy i řešení nejsou kladeny jen ze zájmu o fakta, nýbrž ze zájmu a starosti o život a lidské úkoly: nejen o to, co je, nýbrž i o to, co je dobré, co by mělo být spíše než opak.
A tak je tomu i v Deweyově logické teorii.
Každé logické myšlení, praví, je přivoláno jako metoda k rozřešení určité krize, určitého problému.
Avšak naše myšlení je často spíše dělání než řešení problémů;
často je to pouhé rozumování, luxus intelektuality a snadná rutina;
často se celou úvahou jen šidíme, kladouce nakonec místo rozluštění problému problém sám oděný jen v jiná slova ( Dewey ) - jmenovitě ve filozofii.
Zdá se tedy, že Deweyovi jde o jisté " má býti " našeho myšlení: o největší opravdovost a cenu myšlení.
Mám se cítit povolán řešiti především to, s čím jsem v těsné, osobní blízkosti konfliktu, čeho životní důležitost zakouším sám na sobě;
myšlení je vážné především tam, kde jedná se jím o ztrátu nebo vyhrání jisté srážky.
Pýcha osvíceného rozumu a diletantism myšlení dekretu je mínění o věcech, jichž tíhy a ceny bytí nebo nebytí sám nezakouší;
jmenovitě v sociální praxi klade nebo popírá hodnoty, přivádí nebo ruší věci, reguluje a určuje poměry, jež teprve zblízka, jako potřeby nebo úkoje ukazují svou cenu či necenu;
zde všude naše myšlenka se nezrodila z konfliktu se svým předmětem.
Deweyova teorie poznání je založena na psychologii myšlení, je tedy " psychologistická ".
Avšak soudobý psychologism, jenž zcela důsledně pojal veškero myšlení jako přírodně zákonitý duševní proces, je s to rozrušiti jistotu o pravdivosti lidského poznání.
Neboť každý psychologický proces, ať ústí v pravdu, nebo v omyl, je nutný a zákonitý;
každý mohl a musel by býti jiný při nějak změněném seskupení subjektivních podmínek.
A přece v pravdě hledáme něco více, něco jediného a nezáměnného, jistý myšlenkový obsah, jenž by nemohl být libovolně změněn beze ztráty své pravdivosti.
A o tuto jedinost pravdy, zdá se, se Dewey pokouší svou teorií konfliktu.
Tam, kde nám jde o pravdu či omyl, jest na nás, abychom zaujali k předmětu svého myšlení poměr nejpřímější a nejtěsnější blízkosti;
máme ze svého poměru k němu udělati svou životní krizi, jednoznačný a přesný konflikt, z něhož je jen jediné východisko.
Čím vzdálenější je nám předmět, tím více možností je mezi námi a tím více alternativ, a tedy i relativnosti zůstává pro naše myšlení v něm: teprve z konfliktu rodí se jednoznačné, definitivní a závazné rozhodnutí, zaručené celou naší zodpovědností.
Za takto získanou pravdu jsme zodpovědní;
taková pravda je pro nás jediná, pevná a zavazující;
je - li už osobní, je aspoň zodpovědně osobní.
Pravda by pak byla takový obsah myšlení, za nějž se zaručujeme svou zodpovědností, jelikož jsme jej získali jako konečné a jediné možné rozřešení zakušené krize.
Toto téma zodpovědnosti se províjí celou Deweyovou filozofií, a to je zároveň moralistická instance, kterou postavil nad veškerou práci rozumu.
Je - li každé poznání nástrojem, je obojetné jako každý nástroj;
může být užito k dobru jako ke zlu, a je věcí mravní zodpovědnosti upotřebitele, jak a k čemu tohoto nástroje užije.
Filozofické soustavy tu jsou proto, aby odpovídaly na nejpalčivější otázky sociálního a kulturního života;
zde klade se filozofickému myšlení nový ideál, ideál nikoliv ataraxie a čisté kontemplace, čistého vědění, jež by bylo zároveň nejmravnějším životem, - nýbrž ideál největší starosti a účinné účasti na životě.
To je pragmatistický rigorismus, jenž, vnitrnější a vlídnější u Jamese, dosahuje u Deweye jisté příkrosti.
Lépe pro filozofii, aby bloudila hledajíc s lidmi dobro, než aby byla neomylná, ale bez ceny pro mravní život, - to je nejkrajnější moralism kdy vyslovený v novodobé filozofii, a zároveň jeden z nejhlubších dokumentů celého pragmatismu.
VII.
" Humanismus " F. C. S. Schillera
Dělá - li nějaké tvrzení nárok na pravdivost, praví Schiller, vždy jsou to jeho následky, co dává jeho nárokům oprávnění.
Tyto následky musejí býti žádané, příznivé, dobré, aby tvrzení bylo hodnotné a stalo se nám pravdou.
Tedy pravdy jsou logické hodnoty.
Ale každá pravda musí býti potvrzena, aplikována čili podrobena užití.
Tedy pravda tvrzení je závislá na jeho užití.
Pravdivost její není neomezená: význam každého pravidla záleží v jeho užití.
Veškerý význam záleží na účelu.
Veškerý duševní život je snahový.
Pragmatism je soustavný protest proti veškerému zneuznávání snahové povahy každého pravého poznání, jež ve skutečnosti je cele prostoupeno zájmy, záměry, tužbami, dobry, volbami atd.
A protože tím se stanoví převaha vůle, je pragmatism vědomým užitím teleologické psychologie, jež koneckonců zahrnuje metafyziku vůle, na teorii poznání.
V této řadě výmezů se nenápadně ukazuje zvláštní Schillerův rys: důraz na vůli spíše než na zkušenosti.
Beze snahy, bez určitého zájmu a uspokojení, praví Schiller, bychom vůbec nemyslili.
Každé tvrzení může býti pojato jako odpověď na určitou otázku.
Ale na každou otázku může býti mnoho odpovědí, a každá výpověď může odpovídati na mnoho otázek.
Tedy je tu zřejmě jistá volba mezi alternativami, a musí tu býti jistá síla, která volí mezi logickými možnostmi.
A tou je člověk, jenž vyzdvihuje, co se hodí k jeho účelům, co vzrušuje jeho pozornost a zaměstnává jeho zájmy.
Všechny pravdy jsou tedy lidsky podmíněny, jsou zvoleny, je jim dána přednost před jinými.
Kdo něco prohlásil za pravdu, vykonal tím volbu;
vyloučil nebo uskutečnil možnosti;
dal přednost tomu, co mu osobně připadá hodnotnější a lepší.
Ježto tedy člověk je tvůrcem každého tvrzení, a nelze od něho abstrahovat v teorii pravdy, je nutno plnou měrou uznati logické oprávnění osobnosti.
Člověk je měrou všech věcí: tato věta Protagorova je čepem celého Schillerova " humanismu ".
Naše otázky jsou závislé na tom, co chceme věděti, a naše odpovědi závisejí na našich otázkách.
Tak veškerá pravda i omyl se vztahuje k našemu záměru.
Uspokojuje - li nebo podporuje - li tvrzení záměr, jemuž vděčí za své bytí, je pravdivé, v opačném případě falešné: tak jako dobré je, co podporuje nějaký účel, a špatné, co se mu protiví.
Tedy pravda i omyl jsou intelektuální formou dobra a zla.
Objektivní, tj. skutečně uznávané pravdy jsou jen výběrem z pravd uznávaných subjektivně.
Prvotně je pravda jen osobní;
ale s růstem sociálního styku a potřebou souvislosti v životě obdržuje soustavný a " objektivní " ráz, stává se " obecně platnou ".
Pravda je do velké míry sociální výtěžek;
je výběrem toho, co je užitečno pro společné dobro.
Avšak jsou pravdy " apriorní ", které Schiller jmenuje " nadlidské heroiny " a jež prý předcházejí vší lidské zkušenosti.
Ale i tyto jsou lidskými výtvory: předcházejí zkušenosti jakožto požadavky, jakožto " nisus formativus " ( tvárné úsilí ) duševního vývoje.
Kladeny nejprve předvědecky jako pouhé požadavky, jako subjektivní potřeby, osvědčují se, " pracují ", mají praktický úspěch tak pronikavý a spolehlivý, že je klademe s větší a větší jistotou jako " axiomy ", jako " apriorní principy ".
Tak např. nikde na světě, " na zemi ani na moři ", nebyla dosud nalezena přesná totožnost;
vyžadujeme jí, jelikož jí potřebujeme k zjednodušení zkušenosti, a podržujeme ji jako " apriorní ", jelikož je trvale prospěšná.
A zcela tak vyžadujeme příčinnost, přírodní zákony, geometrický prostor i newtonovský čas.
Veškera logika je založena na našich potřebách.
Každá pravda je lidská.
Pravda je zcela závislá na lidském životě a nemůže se zrodit bez lidského přičinění, které je zase podmíněno zájmy, nadějemi, obavami atd.
Rovněž skutečnost není " nezávislá ": závisí na našem poznání a je s ním souvztažná.
Pravda a Realita rostou pro nás současně;
týž proces, který sestrojuje pravdu, sestrojuje i skutečnost.
Nejprve nám dána " primary reality " ( prvotní skutečnost ) počitků, obraznosti, iluzí, snů, jakási surovina kosmu a chaotický materiál.
Z tohoto materiálu děláme " fakta " vybírajíce a hodnotíce, co je cenné čili " relevantní " pro náš život;
" fakta ", která nalézáme v praktickém životě, jsou už umělými výtvory našeho výběru.
Fakta, která nás nezajímají a kterých nemůžeme použít, jsou pro nás " neskutečná ".
Bez našich zájmů a záměrů zůstal by náš svět chaosem.
Skutečnost jest něco, co se pro nás rozvíjí v té míře a stejným krokem jako naše pravdy.
Co pokládáme za pravdivé, to pokládáme také za skutečné.
Tedy jako děláme pravdu s účastí celé své subjektivní přirozenosti, tak vypracováváme skutečnost z dané nám suroviny v harmonický a uspokojivý kosmos.
Každá změna poznání je zároveň změnou skutečnosti;
je to jen divná iluze, že poznávajíce novou pravdu myslíme, že platila odjakživa, že už existovala před naším poznáním;
jinak řečeno, při každém poznání antidatujeme nové pravdy, jako by existovaly odevždy.
" Je to komické, že pokaždé, když jsme změnili svět podle svého vkusu, říkáme, že vždy byl tím, čím se ve skutečnosti stal jen skrze nás a za cenu nekonečných obtíží. "
Ovšem, svět existoval před námi: ale ne v té formě, kterou mu vtiskly naše činy, poznatky a tužby, jež jej pozměňují;
existoval před námi v podobě soustavy pravd, kterou jsme právě pozměnili svým novým poznatkem.
Svět, jak se nám přítomně jeví, je odrazem zájmu, z nichž je udělán náš život, a představuje to, co jsme my a naši předci hleděli z něho udělat;
není hotovou daností, nýbrž plodem dlouhého vývoje a krutého boje, a zdaleka ještě není dokončen.
Objektivní svět je tím, v co se vyvíjí, v co se budoucně vyvine.
Kdo může zaručiti, že nadále bude objektivní v tom smyslu, že nám bude odporovat a nás znásilňovat?
Je jen částečně pravda, že nás znásilňuje;
ale rostoucí pravda je, že jej znásilňujeme my, že jej hněteme do přijatelných tvarů.
Svět je " hmota " nebo dle Aristotela hylé, totiž surovina kosmu, z níž mají být udělány uspokojivé formy života;
je plastický a může býti modelován našimi přáními.
Je metodologicky nutno, abychom jednali, jako by tato plastičnost světa byla zcela neomezena;
neboť kdybychom jí kladli meze, vylučovali bychom tím pokus překonati je.
Musíme se domnívati, že můžeme ze světa udělati vše, co chceme, jestliže jen pokoušíme se o to dosti obratně a vytrvale.
Naše ideály a účely a my sami jsme tedy skutečnou silou, skutečným součinitelem vznikání světa.
Netvoříme sice svět z ničeho, naše moc není neomezena;
ale začínáme jí teprve užívat a neznáme ještě, v jakém dosahu můžeme působiti na utváření skutečnosti.
Klademe zatím jen tolik: lidské konání je vždy zjistitelným činitelem přírodního řádu, a nerovnost mezi silami lidí a přírody není nesouměřitelná;
žádná z velkých otázek lidského zájmu není trvale a neodvolatelně rozhodnuta proti nám.
Ve všem může svět býti udělán lepším, než je, je neomezeně zdokonalitelný;
my pak spolupracujeme na něm a jsme spoluzodpovědni za jeho výsledek.
A proto není dosud naprosté skutečnosti;
absolutně reální bude to, co uskuteční všechny naše účely a co následkem toho budeme hledět udržeti beze změny.
Poslední a definitivní skutečnost je před námi.
Potud Schillerova filozofie, jejímž výsledkem se zdá býti fakt, že svět je pro nás to, co o něm známe, že je úhrnem všeho, co víme.
Víme - li o něm více, je svět pro nás větší;
změna našeho vědění je zároveň změnou našeho empirického okrsku.
S vynálezy a věděním vstupují do našeho světa nové síly;
něco se tím v našem vesmíru skutečně mění, a sama příroda jinak odpovídá na naše potřeby.
Zdá se tedy, že svět je rozšiřován, obohacován a měněn pravdami i nálezy a že představuje to, co jsme my i naši předkové z něho hleděli udělat.
Zde si humanism dráždivě zahrává s čirým idealismem;
příliš skeptický, než aby řekl ve smyslu absolutního idealismu: tedy poznávající duch tvoří svým myšlením veškeru skutečnost, a příliš prakticky založený, než aby tvrdil se subjektivním idealismem: že takzvaný skutečný svět není nic než obsah mých představ a myšlenek, - zůstává obojetný a paradoxní.
Nikoliv svět sám, praví, ale aspoň jeho stálé utváření a uspořádání je dílem lidského ducha.
Avšak je - li dnešní podoba světa naším dílem, a trvají - li v něm skutečné nedostatky, nouze a bolest, nemoc a zklamání, zbývá se ptáti, zda také toto jsme " udělali " my, nebo zda to vše bylo už uloženo v beztvaré hylé, v " primary reality ", kterou jsme přijali k vypracování.
Byly - li nedostatky v hylé, mnozí byli by nakloněni říci, že pak v ní bylo velice mnoho nebo skoro vše, celá pevná síť a souvislé části našeho světa.
Je - li dále svět naším dílem, a zřizovali - li jsme jej volíce vždy nejlepší, nejhodnotnější alternativu, nejvýhodnější stránku, pak je náš svět " nejlepší ze všech podnes možných ", - ale pak by potřeboval něčeho jako theodicée, důkazů, že část po části je relativně výtečný.
Vždy budou lidé, kteří budou nalézati, že člověk vší svou historií svět spíše zhoršil než zlepšil a že slovo " pokrok " platí snad o strojích nebo vědách, ale nikoliv o mravním člověku a lidském životě.
Je - li konečně svět naším dílem, je tím horší naše bezmoc ve věcech lidské existence, jež dovedeme nejméně ze všech zlepšiti nebo sjednotiti;
zdá se tedy, že skutečné dělání je něco mnohem těžšího, beznadějnějšího a zároveň heroičtějšího a záslužnějšího než " konstruování reality ", než hnětení a formování světa " dokonale plastického ", který by nám ničeho koneckonců neodepřel.
Humanism jako metafyzika bytí nepřináší tedy valného zisku;
avšak je - li opravdu humanismem, nebo, jak bylo navrženo na heidelberském sjezdu, " hominismem ", nejsou jeho otázky takové, aby na ně byla odpověď v termínech " reality " nebo " světa ".
Jeho otázka je po poměru člověka k poznání, a nikoliv po poměru poznání k realitě.
Odvraťme se předem, měl by říci, od faktu, že svými tvrzeními míníme něco objektivního, čili odvraťme se od vlastní problematiky poznání.
Žádné tvrzení nepřišlo k lidem odněkud hotové, ke každému se došlo lidskou prací.
Všechny naše pravdy mají svou souvislou historii v takové práci;
v celé této historii vždy je to člověk, kdo pravdu stvořuje, kdo ji přijímá a jí užívá a kdo ji nakonec mění nebo opouští.
Lze tedy, při vědomém odhlížení od jiných otázek, každou pravdu definovati hodnotami práce a záměru, osobního vynalézání i družné součinnosti.
Každou pravdu můžeme takto pojmouti, jako by nevypovídala nic jiného, než že tu byla vykonána jistá intelektuální tvorba, něco uspokojivého, jisté splnění a dosažení cíle.
To je celé humanistické pojetí pravdy.
Humanism tedy je určitě zaujaté stanovisko k poznání, ale s abstrakcí od vlastního problému poznání;
je stanoviskem k světu, s abstrakcí ode všeho, co odkazuje mimo člověka, ale s výlučným zřením k tomu, co v něm je člověkovo.
Jeho otázka vůči poznání je, kdo poznává;
jeho zájem týká se člověka v poznávání.
V každém poznatku je bezprostředně přítomna skutečnost poznávajícího subjektu;
a právě toto konkrétní a živoucí faktum osobní činnosti, tato vnitrná a nepřenosná hodnota každého poznávacího výkonu je tématem zájmu humanistického.
Nikoliv v tom, co je " předmětem lásky a naděje, touhy a vůle, víry a práce, máme hledati realitu.
Spíše právě v milování a doufání, v toužení a chtění, věření a pracování máme nalézti tu skutečnost, ve které a pro kterou ' svět jako fakt ' i ' svět jako idea ' mají své bytí. "
( W. A. Moore. )
Nutno tu ovšem lišiti: skutečností jsou měsíce Jupiterovy nebo anatomie hlista;
ale skutečností je též osobní, vnitrný život lidský - a oboje tyto reality nejsou stejného řádu.
Humanism mohl by si napsati v čelo vedle Protagorovy věty i Diogenovo " Hledám člověka ";
bez ironie řečeno, hledá pak člověka třeba i v anatomii hlista, v kterékoliv myšlence, v kterémkoliv poznávacím výkonu, pokud v něm může objeviti konkrétní osobní výraz.
Není - li podle kritiky poznání možno založiti hodnotu pravdy na čisté shodě poznání se zevním světem, zůstává možnost hledati tuto hodnotu v nitru pravdy samotné.
Toto nitro pravdy je naše vlastní nitro;
proto třeba badenští novokantovci žádají, abychom se upamatovali na nadosobní normu nebo pravidlo, jež je uskutečněno v každé pravdě, a na této ideální normě založili svůj souhlas s ní;
a proto, na zcela jiné cestě, humanism vyzývá, abychom v každém poznatku uznali člověka, jenž jej vytvořil, totiž jeho zájmy a tužby, jeho osobnostní značku.
To je podle humanismu to cenné, co máme v každé pravdě postihnout: její zrození z osobního chtění a života.
Proto tedy jest uznati logické oprávnění osobnosti, abychom tuto osobnost opět nalezli v jejích logických výtvorech, v jejích pravdách;
a proto je člověk měrou věcí, abychom jej podle jeho míry nalezli ve věcech, o nichž pracoval.
V tom smyslu znamená humanism skutečně " osobní idealism ", jak zní heslo Schillerova Oxfordského učeliště.
A je - li mi dovoleno přetlumočiti si jej v jedinou větu, řekl bych, a v tom také vidím jistou grácii humanismu, - že je lehkým skokem z kriticismu v morální idealism.
Svět je vskutku jen obsah lidského myšlení, začíná humanism kriticky, - a v tom už tu myšlenku obrací: ale pak obsahem a smyslem světa je člověk.
VIII.
Náboženská a mravní filozofie W. Jamese
Pro W. Jamese filozofie nebyla věcí zcela odbornickou;
vždy v ní nalézal vyjádřeno víceméně temné vědomí, jež máme o smyslu života, a osobní způsob cítit a představovat si tlak světa nebo míti své vidění světa.
Filozofie je mu věc temperamentu a výraz povahy člověka v tom, co má nejdůvěrnějšího;
každá definice světa je reakce, kterou určitá osobnost dobrovolně přijímá vůči světu:
Celý člověk, praví James, je v nás při práci, tvoříme - li svá filozofická mínění.
A tak stále se utkávají ve filozofii dva temperamenty: temperament empiristy, který se přiklání k faktům v jich rozmanitosti, a temperament racionalisty, který se zhlíží ve věčných, abstraktních principech.
Tento je typ " jemný " ( tender-minded ), intelektuální, nakloněný idealismu a optimismu, náboženský, dogmatický, věřící ve svobodnou vůli a v monistický svět;
onen je typ " hrubý ", typ senzualisty a materialisty naladěného pesimisticky a nenábožensky, typ fatalisty, pluralisty a skeptika.
V přítomném rozcestí filozofie nalézáme dobré věci v tom i onom typu;
majíce " vkus " pro fakta i pro náboženství, potřebujeme soustavy, která by spojila obé.
Chtěli bychom v ní nalézti především vědeckou poctivost vůči faktům, ale zároveň starou důvěru k lidským hodnotám a spontánnost náboženskou i heroickou;
a to obé spojit je úmyslem pragmatismu.
Filozofie W. Jamese je vskutku věcí zcela osobní povahy;
pro něho, zdá se, neexistovalo rozcestí " delikátního " a " hrubého " typu: empirická vášeň pro fakta byla v jeho osobnosti důvěrně spojena s náboženským duchem, mezi říší faktů a víry nebylo pro něho rozluky.
Jako pro " radikálního empirika " bylo pro něho ve světě " místo pro skutečné možnosti, skutečné neurčitosti, skutečný počátek a konec, skutečné krize, katastrofy i odvracení zla, pro skutečného boha a skutečný mravní život ".
V něm nebylo sporu mezi učencem a věřícím člověkem;
plně zaujatý jako vědec, jako lékař a fyziolog zprvu a později jako psycholog, stále interesovaný o mravní a konkrétní lidský život, byl vždy tak osobní a nitrný ve svých tvrzeních, že se bez rozporu a výhrad pohyboval mezi svou exaktní zkušeností a svou morální věrou, mezi svým zájmem vědeckým a mystickým, jichž nesměšoval, ale které v něm skládaly jednotu jeho bohatého " filozofického temperamentu ".
W. James přivádí k vrcholu anglosaskou tradici empirismu: skutečnost ztotožňuje se mu naprosto se zkušeností, není světa mimo svět zkušenosti.
" Vše, co je zažito, je reální, vše, co je reální, je zažito. "
Celý svět je udělán z jedné látky, " z látky čisté zkušenosti ": věci i myšlenky, vědomí i zevní svět, já i ne já udělány jsou z této látky.
" Čistá zkušenost " je subjektivní a objektivní zároveň, je neutrální, obojetná, je prostá " danost " nebo " Vorfindung ", nerozlišený materiál všeho existujícího;
teprve dodatečně vkládáme do ní lišení a roztřídění " subjektu " a " objektu ", světa duševního a hmotného, vědomí a věci.
Táž zkušenost, např. zkušenost o domě, v němž přítomně jsem, může býti zatříděna jednou jako prchavý fakt mého života, jako stav mého vědomí, podruhé jako část objektivní historie tohoto domu, a přece je to jedna a táž zkušenost.
Daná nerozdělená část zkušenosti v jednom souvztahu hraje roli poznavatele, vědomí, v druhém objektivního obsahu, poznané věci.
V jedné skupině představ vystupuje jako fyzický jev ( dům ), v jiném okolí jako fakt vědomí ( vjem, představa, vzpomínka );
a přece v obou případech je to absolutně táž zkušenost.
Prvotní realita např. u novorozeněte je takováto čistá zkušenost, naprosto nerozdělená, neroztříštěná, dokonale plynulá, nejlépe srovnatelná s kontinuitním proudem, jehož vlny se sledují bez skutečného přerušení: nečleněná skutečnost, jež není vyjádřitelna, nýbrž jen prožitelna.
Do této souvislé zkušenosti teprve dodatečně vnášíme své logické rozluky, jako je lišení vědomí a věci, a všechny další pojmové kategorie, kterými rozebíráme a slovně zachycujeme tuto původní plynulou " jednotu v mnohosti ".
Vše, co je zažito, je reální: i logické vztahy mezi smyslovými daty, jež vyjadřujeme abstraktními kategoriemi ( např. stejnost, příčinnost ) nebo spojkami, předložkami atd., jsou zažity jako fakty, jsou tak " reální " jako ostatní fakty.
Našim předložkám a spojkám, našim " protože ", " když ", " nad ", " ve ", " spolu ", " a " odpovídá ve zkušenosti jistý konkrétní, zakušený, prchavý cit, nálada, postoj nebo očekávání, zkrátka jisté zažití, jistá pozitivní a žitá realita;
jsou to přechodné stavy, které žijeme, ale jichž nedovedeme rozumově zachytiti, neboť, dle Kierkegaarda, " žijeme dopředu, ale rozumíme do minulosti ", rozumíme jen nehybnému.
Zkrátka " zkušenost je samostačitelná a neopírá se o nic ";
je tak souvislá, že není v ní místa pro žádné a priori, pro nadempirické principy a " konektivní podpory ".
Koneckonců i pojem " pravdy " jest uvésti na zkušenost.
James připouští, že " pravda " je shoda naší myšlenky nebo zkušenosti s jejím předmětem;
ale tento předmět je opět zakušen, je sám zkušeností;
tedy " pravda " je vztah mezi různými částmi zkušenosti - vztah vždy konkrétně zažitý, a sice úspěšný, prakticky nebo intelektuálně uspokojivý.
Zkušenost si stačí ve všem sama;
je zbytečno klásti něco za ni nebo nad ni, a co není zakusitelno, nepatří do filozofické debaty.
Svět, jak je nám dán ve zkušenosti, je nekonečně rozmanitý;
na první pohled jeví se svět pluralisticky, jako mnohost, a třebaže se vší svou myšlenkovou prací zasazujeme o větší a větší jednotu v něm, nelze z něho zcela vypudit alogično a negativno: " něco v něm vždy zůstává, co odporuje tvému hledisku, ať jsi sebevětší filozof ".
Proto James znova a znova odporuje deterministickému monismu;
monumentální pojetí " vesmíru-bloku ", v němž vše je navždy determinováno, příčinně podmíněno a předem nutno, budí v něm jistou hrůzu.
Neboť v takovém světě zlo, jež skutečně nalézáme, bylo by nutně tady od věčnosti a pro věčnost, bylo by příčinně podmíněno a zaručeno celým vesmírem a nebylo by možno je z něho vyhostiti.
Avšak je možno, že skutečnost existuje " v aspektu distributivním ", jako mnohost, jež není úplně ujednocena a podržuje i v částech jistou samostatnost.
Je možno pojmout jej jako vesmír, který se jen donekonečna rozvíjí, ale nikdy se nestává dokonalou jednotou.
Nic skutečného není absolutně jednoduché;
každá stránka existuje sama pro sebe, ale nicméně má nějaký možný vztah ke všem ostatním;
každý článek může tvořiti jednotu se svými sousedy, aniž by kdy byla dokončena jednota celková.
Je možno pojmouti vesmír jako Fechner: jako svět oduševnělý ve všech částech, jehož jednotlivá vědomí se spolu skládají ve vědomí vyššího řádu.
Všechny věci Země ( dle Fechnera ) mají duše, a tyto duše slučují se ve vyšší vědomé celky, a tyto tvoří konečně duši Země;
duše Země je náš strážný anděl, rovněž duše planet a sluncí jsou andělé, a všichni skládají duši vesmíru, boha.
My jsme jakoby orgány Země;
všechno naše čití a myšlení obohacuje vědomí Země.
Zemře - li někdo z nás, je to, " jako by se zavřelo jedno oko ": jeho myšlenky však trvají v duši Země, vstupují tam v nové vztahy a kombinace, rostou tam a vyvíjejí se;
naše vlastní postřehy nás přežívají v širším životě Země.
W. James projevuje mnoho sympatie pro Fechnerovu vizi světa.
Je možno, praví, že existuje nadlidské vědomí, veliká nádrž, ve které jsou vespolek uloženy a uchovány vzpomínky obyvatel Země;
otevře - li se tato nádrž, tu jisté neobyčejné znalosti pronikají do výjimečných duší: to je náboženská zkušenost, jež se projevuje v " chorobných svědectvích ", jak se nazývá sám, jako jsou zdvojení osobnosti, mediumita, náhlé obraty k víře, mind-cure atd., všechny jevy " podprahového já ".
Jsou v nás zdroje, praví James, jimiž se naturalism nezabývá, zdroje štěstí a moci, které se otvírají v nejzoufalejších okamžicích.
Tyto náboženské zkušenosti ukazují, že přirozená zkušenost je jen částí zkušenosti vskutku možné pro člověka;
že nejvnitrnější, " podprahová " část našeho života se jaksi ponořuje do života téže kvality, ale neskonale širšího, který se odehrává mimo nás ve vesmíru: do širšího já, odkudž vlévají se do nás osvobozující zkušenosti.
" Pro svou osobu, " praví, " nevěřím nikterak, že by lidská zkušenost byla nejvyšší formou zkušenosti, která existuje ve světě.
Spíše věřím, že vzhledem k vesmíru jsme asi tím, čím jsou naši psi nebo kočky vzhledem k lidskému životu.
Žijí v našich salónech a bibliotékách.
Účastní se scén, o jichž významnosti nemají ponětí.
Jsou jen tečnami naší historie.
Podobně člověk k onomu širšímu životu věcí je prostě tečnou.
Ale jestliže leckterý ideál přijatý psem a kočkou se shoduje s naším ideálem - o takové shodě mají psi a kočky v denním svém životě důkazy -, podobně je nám snad dovoleno věřiti, podle důkazů podaných náboženskou zkušeností, že existují vyšší moci, jež pracujíce na spáse světa sledují ideální linie obdobné s našimi. "
Bůh skutečně existuje, neboť víra v něho reálně a uspokojivě pracuje: bůh ostatně konečný v moci i vědění, který snad je jen primus inter pares, jeden z mnoha bohů, a který nadpřirozeně zasahuje do událostí světa;
James vůbec se výslovně přihlašuje k " hrubému supranaturalismu ".
Jednou se James zastavuje nad otázkou, má - li člověk právo věřit, smí - li se v náboženských otázkách postavit na stanovisko víry, i kdyby se k tomu jeho čistě logický intelekt nijak necítil nucen.
To záleží na naší vůli, odpovídá James, na naší vůli k víře;
víře se můžeme oddati na své vlastní nebezpečí, stejně jako odmítati víru na své vlastní riziko.
Náboženská víra nemá samozřejmosti;
objektivní samozřejmost a jistota jsou ovšem krásné ideály, ale kde lze jich nalézti na naší planetě?
Čekáme - li na samozřejmý důkaz víry, děláme to stejně na své nebezpečí, jako věříme - li;
nerozhodujeme - li se ani pro víru, ani pro nevíru, je i to rozhodnutím, i to je spojeno s nebezpečím ztratiti pravdu, stejně jako mylná víra nebo nevíra;
ve všech těchto případech jednáme a neseme svůj život v rukou.
Zde je nutná rozhodná volba.
My stejně toužíme po pravdě, jako se bojíme omylu.
Ve vědě vždy rozhoduje spíše strach před omylem, ale v životě morálním, kde je naléhavá potřeba jednat, je i nesprávný důvod k jednání lepší než žádný důvod.
Stává se, že víra v nějaký fakt je s to spolupůsobiti při vzniku toho faktu, že mnohdy víra přivádí sama své uskutečnění, že víra v nejistý úspěch je to jediné, co dává úspěchu dostaviti se;
zde nemůžeme čekati na důkazy, neboť jedná se o ztrátu cenného statku.
Jsme - li zbožni, není vesmír pro nás pouhé " něco ", nýbrž " ty ", a náš poměr k němu je poměr osoby k osobě.
Máme cit, že náboženství obrací se na naši činnou dobrou vůli a že nedostane se nám o něm nikdy důkazu, nejdeme - li mu do půl cesty naproti.
Cit, jenž se nám, nevíme odkud, vnucuje, že prokazujeme vesmíru největší službu, věříme - li v božstvo, tento cit zdá se patřiti k nejhlubší podstatě náboženské hypotézy.
Již v pluralismu Jamesově ukazoval se indeterminismus jako nejoprávněnější hypotéza o světě.
Je snad mnohem více možností než skutečností, je možno, že skutečnosti planou v moři možností.
Části vesmíru mají jistou volnost pohybu a mohou se vždy rozhodovati mezi více možnostmi, které by uskutečnily;
po vykonané volbě se ovšem zdá učiněná volba nutná a racionální, ať byla zvolena kterákoliv alternativa.
Jsou - li ve světě skutečné možnosti, svět může býti spasen: to je základ meliorismu Jamesova.
Svět může býti zbaven zla;
svou vlastní činností můžeme působiti ke spáse světa, byť v sebemenším zlomku;
ale naše tužby jsou jen jednou podmínkou mezi ostatními.
" Předpokládejme, že před stvořením by vám byl původce světa předložil tento případ:
' Nyní jdu, ' řekl by vám, ' udělati svět, jehož spása není zajištěna, svět, jehož dokonalost bude zcela podmínečná, a sice podmínkou je, aby každý z činitelů v něm co možná nejvíce zlepšil úroveň, kterou zaujme.
Nabízím vám možnost dělati část světa, jejž hodlám stvořit.
Jeho spása, jak vidíte, není zaručena.
Je to skutečné dobrodružství se skutečným nebezpečím, ale může to dobře dopadnout.
Jedná se o sociální podnik součinné práce.
Půjdete tedy s sebou?
Budete dosti důvěřovati sobě a ostatním činitelům, abyste se vystavili tomu riziku? '
- - Jistě bychom nabídku rychle přijali:
' Ruku na to, uděláno! '
- - My všichni máme své okamžiky skleslosti;
nám všem se přihází, že jsme znechucení sami sebou, unaveni svými marnými snahami.
Život nás opouští, a my ve své ochablosti sledujeme příklad marnotratného syna.
Tehdy přejeme si svět, kde mohli bychom se zříci všeho a vrhnouti se do oteckého náručí, a jako krůpěj splyne s řekou, ponořiti se do života Absolutna.
- Lidem tohoto temperamentu se představuje náboženský monism s útěšnými slovy:
' Není nic, co by se nestalo nutně, co by nebylo částí podstaty věcí;
vy sami jste její částí, i se svou zklamanou duší a svým nemocným srdcem.
Všechny bytosti tvoří jednotu s bohem, a v bohu je vše dobré,... ať je vám souzen dobrý, nebo zlý los v tomto světě zdání. '
- Já však pro svou osobu věřím, že svět je dobrodružství a nebezpečí.
Připouštím, že jsou tu skutečné ztráty a osoby, jež ztrácejí.
Ale přesto, kolik lidí se uspokojí úspěchy, které se tu a tam přihodí v tomto světě moralismu, v tomto světě epopeje! "
- V takovém světě život stojí za prožití, protože v mravním ohledu je tím, co z něho uděláme;
a my jsme ochotni, pokud na nás je, jej udělati se zdarem.
Snad bůh sám saje svou životní sílu a stupňování života z této naší víry.
Není - li tento život skutečný boj, ve kterém se něco úspěšně na věčné časy vydobývá, nestojí za více než ochotnické představení;
ale my jej cítíme jako skutečný boj, jako by vskutku bylo něco zlého ve vesmíru, z čeho měli bychom jej vykoupiti veškerým svým smyslem pro ideálno a veškerou svou věrou.
Jádrem moralismu Jamesova je: udělati svou věc na světě co možno nejlépe.
" Nejvyšší forma mravního života je ta, vždy překračovati pravidla, jež stala se příliš úzká pro poměry skutečnosti.
Je jediné bezpodmínečné přikázání, totiž to, že máme bez únavy, s bázní a chvěním usilovat o to, volit a jednat tak, abychom přivodili nejšíře obsáhlý vesmír statků, který se nám zdá možný. "
Jamesova filozofie není stavěna jako systém;
jednotlivé její teorie, jimž jsou dávána jména pragmatism, radikální empirism, pluralism, meliorism, tychism, moralism, teism, nejsou k sobě logicky nutně vázány.
Jejich jednota je spíše osobní;
jich souvislost neznamená jednotu logického rozvinutí, nýbrž shodu myšlenek, jež spolupracují k udržení a zvýšení jisté životní hodnoty.
Tato hodnota je mravní;
celá filozofie Jamesova při všech názvech je v podstatě jedno: moralism.
I noetika Jamesova, jeho radikální empirism, náleží moralismu daleko spíše než pozitivistickému psychologismu.
Ovšem James je psychologista, ale sama jeho psychologie je nejen vysvětlováním duše, nýbrž rozuměním lidské duši;
je zájmem o konkrétní, osobní život, jehož pravé bytí je spontánnost a jedinečnost.
Tak již v Jamesově psychologii proniká určitý mravní poměr k člověku;
jeho problémem není jen abstraktní " psychično ", nýbrž člověk, " subjekt ", jejž lze jen lidsky, eticky uznati.
Tento člověk, život, osobnost nemůže býti něco, co ukazuje mimo sebe, co je naprosto podřaděno obecným, přírodně kauzálním nebo transcendentálním souvislostem;
jeho osobní individualita je zárukou jeho svobody.
Je - li vše, co je v subjektu, jeho vlastním osobním životem, není - li v něm nic cizího, mimoosobního, ukazujícího ven, pak nemůže ani pravda poukazovati na nic mimoosobního, nemůže býti shodou s něčím zevním, nýbrž jenom s něčím vnitřním a nevyhnutelně osobním: se zkušeností samotnou.
Zkušenost je místo vší pravdy i veškeré skutečnosti.
Skutečné je, jen co je žito, a vše, co je žito, je skutečné.
Nikde v životě není místa, kde by intervenovaly nadempirické, nadosobní živly.
Hodnota člověka neprýští ze žádného a priori, z nadřaděného a nadindividuálního světa, neodkazuje k ničemu logicky a metafyzicky vyššímu;
kterýkoliv skutek v životě může býti hodnotně nebo nehodnotně udělán, celý empirický život je morální;
jeho neodvoditelná cena je v něm samém a nikoliv někde nad ním.
Život, spontánnost, činnost je jediné místo všeho dobra;
jen jednající osobnost je morální;
svět moralismu je epický, je to svět skutků, podniků a práce.
A obráceně, náš svět činů a práce je veskrze mravní;
v práci a v jednání, v uhajování a zvyšování života, ve všednosti a skutečnosti dne žijeme a máme žíti svůj mravní a hodnotný život.
Nikoliv odvrat od " pouze individuálního " života ani poznání vyššího, racionálně morálního řádu, nýbrž právě praktický, snahový život individuálních skutků a neodbytných potřeb může nám otevřít mravní a koneckonců i náboženskou zkušenost.
To je asi v hrubých rysech moralism Jamesův;
to, co se přikládá k němu, pluralism, meliorism a supranaturalistický polyteism, jsou spíše " over-beliefs ", spíše květ než plod jeho moralismu.
James neklade jich jako definitivních řešení, jako posledního plánu světa;
nic nebylo mu vzdálenější než dogmatizovati ve věcech víry a chtít zavazovati mysli něčím, co podle něho může být jen předmětem osobní zkušenosti.
Zde nejde o to, zda ve skutečnosti náboženství přece jen není zavázáním myslí a zda víra ničeho nepotřebuje více než právě dogmat;
James nechtěl býti prorokem, jeho " over-beliefs " jsou spíše pobídky a povzbuzení, aby každý odkryl sám v sobě cíle své víry, aby ve směru svých nejvnitrnějších potřeb hledal směr své náboženské důvěry a aby ve svém zakušeném životě a nikde jinde se snažil nalézti zdroj a základ svého poměru k světu.
Celá filozofie Williama Jamese, od psychologie až po vůli k víře, od teorie poznání po náboženskou vizi světa nepraví nic, co by nebylo přisvědčením k jeho moralismu.
Ale tím zároveň mění se ráz diskuse o pragmatism a názory Jamesovy.
Je - li tato filozofie veskrze nesena mravní vůlí, nelze s ní se vyrovnati kritikou jejích jednotlivých tvrzení;
zde jde o uznání života, o mravní výzvu, o touhu po zakotvení mravní potřeby ve skutečnu samotném.
Je - li Jamesův obraz světa světem víry, není jeho víra nic jiného než cit důvěry ve skutečnost a neztratitelnost lidských dober;
jeho filozofie je veliký pokus o důvěru ve svět, boj a úsilí o získání důvěry.
Avšak každá důvěra, kterou si člověk přináší vrozenu v srdci, je zklamávána a jeho spoléhání na svět je záhy zlomeno.
Tu pak zbývá v srdci jediné východisko:
Pravá důvěra není nám dána, nýbrž musí být získávána;
všechen cit spolehnutí má se dostaviti teprve jako plod boje a práce, je vítězstvím a výtěžkem, je mravní úlohou.
Jediná cesta, jak získati k světu důvěry, je ta, činiti vší svou snahou svět takovým, nebo jednati ve světě tak, aby výtěžkem této činnosti byla největší důvěra ve svět;
a jistě není to špatné, sobecké nebo lhostejné jednání, na kterém bychom mohli založiti svou důvěru v bytí.
To je, míním, základní motiv pragmatismu.
Vše ostatní jsou jen pokusy získati takový obraz vesmíru, který by co nejméně rušil mravní činnost člověka ve světě.
Takový obraz je, řekl bych málem, už věcí osobního vkusu;
a Jamesův obraz světa je tak svěží a tak pitoreskní, že by zasloužil jména " gaya scienza ", filozofie praktického optimismu.
IX.
Závěr
A závěr toho? zeptá se snad čtenář, - co z toho plyne?
Nepřisvědčil jsi k žádné teorii pragmatické;
nalézal jsi v nich, ať právem či neprávem, v jádře jisté mravní projevy, morálku nešpatnou, jak připouštím, a snad i moderní, ale založenou jen osobně, bez nutných důkazů a přesvědčivých maxim.
Co si mám z toho vybrati?
Čtenáři, buď nic, nebo příklad.
Podtitulem těchto stránek je " filozofie praxe ";
ale zajisté stálý důraz na praxi a experimentaci, na činnosti a úspěších, důraz, jímž pragmatism oplývá, je vlastním jazykem činorodé, osobně svobodné a volní rasy anglosaské;
z činného optimismu těchto filozofů zřetelně mluví Nový svět;
není tu tedy vše blízké a důvěrné naší rase a našemu způsobu života.
Ale přesto pragmatism je příklad filozofie praxe.
Než opustím pragmatism, vrhl bych rád na něj světlo jedné z jeho vlastních myšlenek - světlo matoucí, a snad přece objasňující.
Každé tvrzení, praví pragmatism, odpovídá jisté potřebě;
každá filozofie vychází z určité krize a slouží k odklizení nějaké srážky.
Jaké potřebě, jaké krizi a naléhavé touze odpovídá pragmatism sám?
K čemu bylo nutno, aby v různých částech světa, bez předchozí dohody, se zrodily filozofické osobnosti nakloněné hájit optimism práce a důvěru v praktické hodnoty?
Naivní radost z práce a úspěchu, zdravé praktické spoléhání na činný život zajisté nemá zapotřebí takové filozofie;
nejsou to snad zrovna úpadek a tíseň praxe, jež vyvolaly tuto filozofii?
Přemnohý řekne a dotvrdí svým životem, že v dnešním životním řádu lze mluviti spíše o přetížení prací, o vyčerpávající námaze a příliš těžkých úspěších, o následovní morální únavě, jež jeví se jednak v bezmoci a chabosti, jednak a častěji ve stržnickém sobectví tak řečených praktických lidí, - o všem spíše než o naivní a samozřejmé radosti z činného života.
Praxe je zlá, je sebeničením nebo ničením bližního, a s postupem věků vždy spíše přináší zklamání než ukoj.
A tu řekněme, že by kdokoliv z činných lidí hleděl v sobě zlomiti tuto krizi přesvědčením, že na jeho dobré vůli záleží, aby posvětil svou práci;
že musí v ní jenom hledati něco více než hmotný prospěch, že v ní může nalézti pravdu, hodnoty života, morální ukoj, ba kousek záchrany světa - bude - li jen sám do ní vkládati co nejvíce dobra a naděje.
Tato důvěra v praxi není už pak přirozenou, samovolnou chutí k práci: jako každá filozofie se rodí ze ztráty naivity, tak i filozofie praxe.
A pokud čtenář vidí kolem sebe praktický život, jenž není jen čilý a úspěšný, nýbrž i umdlený, drtivý a bezohledný k dobru a prospěchu světa, pochopí, proč mluvím o pragmatismu jako o příkladu.
X. Patero dodatků
Nezměnil jsem nic na knížce psané před deseti nebo jedenácti lety jako seminární práce;
leccos bych dnes jistě formuloval jinak a kritičtěji, ale nestydím se ani dnes za nadšení, které ve mně vzbudila tato filozofie v době, kdy mne nad faraónskými hrnci abstraktní filozofie trýznil hlad po skutečnosti.
Od té doby mé nadšení se přeměnilo v cit hlubší a diskrétnější: ve vděčnost za to, co jsem přijal z rukou filozofů.
Mám za to, že i dnes mohou v nich velmi mnozí nalézti velmi mnoho;
proto nechávám nezměněn tento výklad jejich názorů, nepřidávaje nic než několik pozdějších dodatků, z nichž prvé tři se vztahují k úzkostem a nadějím z posledního roku Velké války.
1.
Filozofie a život
Právě dostává se nám do rukou překlad nejznámějšího díla slavného amerického filozofa, Williama Jamese, pod programovým názvem Pragmatism.
Je to cyklus osmi bostonských přednášek, kterými James hleděl vyložiti americkým posluchačům všech vrstev novou, " demokratickou " filozofii, jíž učil on sám, John Dewey v Chicagu a F. C. S. Schillery Oxfordu, která se potkala s mnohým entuziasmem, ale stala se také skoro skandálem v důstojné sféře filozofie.
Pragmatism byl cítěn jako první vpád amerikanismu do filozofie.
Dnes, když do evropského života poprvé zasahuje americká politická ideologie, nabývá i zájem o pragmatism časového ostří.
Především, co je to pragmatism?
Dejme tomu, že byste se ptali dvou lidí, vášnivého pedestriána a automobilisty, která je nejlepší cesta z A. do B. " Nejlepší cesta, " řekne pedestrián, " je tato horská stezka;
je sice příkrá, leckomu nedostupná, ale vede vás do výše, blíže k bohu a přírodě, k čiré kontemplativní samotě. "
" Nejlepší cesta, " namítne automobilista, " je tato prašná silnice, snad nudná, ale dobrá pro můj stroj.
Chcete - li získat rekord rychlosti, dejte se rozhodně silnicí;
a máte - li rychle zachránit někoho nebo něco, chopte se volantu a jeďte;
lepší cesty není. "
V takové srážce názorů by tedy pragmatista rozhodl:
Nejlepší, " správná " cesta je ta, která vás povede nejjistěji k splnění vašeho životního zájmu.
Uvažte, na kterém ze sporných zájmů více záleží;
na tom pak závisí správnost cesty, kterou se chcete bráti.
A stejně, pokračoval by pragmatista, je tomu se vším, co považujeme za " pravdivé " nebo " správné ".
" Pravda " je ta myšlenka, která nás úspěšně vede k cíli;
" pravdivé " je, co je výhodné pro naše myšlení.
Stejně je tomu i s pravdami vědeckými.
I ve vědě považujeme za pravdivé ty myšlenky, které nejlépe " pracují " v určitém oboru zkušenosti, totiž které zahrnují nejvíce faktů nejjednodušším způsobem a nestojí v rozporu s jinými stejně úspěšnými pravdami.
Všechny " pravdy " jsou jenom nástroje činnosti, pomůcky ducha, kterými činně zasahujeme do proudu dění.
( Vaihinger. ) " Pravdivé myšlenky " jsou činné adaptace člověka k jeho prostředí a rodí se z našeho konfliktu se zevním světem, aby tento konflikt rozřešily.
( Dewey. ) " Pravdy " jsou výsledek naší volby, našich záměrů;
jsou zcela naším dílem, a proto " člověk je měrou všeho " ( Schiller-Oxford ).
Pravdivé pro nás je, co je lepší pro nás věřit;
a " je - li nějaký život, který by byl skutečně lepší, a je - li nějaká idea, která, kdybychom v ni věřili, by nám k tomu lepšímu životu pomohla, pak by bylo skutečně lépe pro nás věřiti v tuto, leč by ovšem tato víra náhodou se srazila s jinými, většími životními zájmy ".
( James. )
Jak vidíte, pragmatism je především utilitární teorie pravdy.
Pravdivé je, co je prospěšné pro život.
Je - li víra v boha užitečná pro šťastný život, je pravdivá;
je - li však nevíra úspěšnějším vodítkem života, je nevíra pravdou.
Takto formulován stal se pragmatism skandálem filozofie jakožto nejpustší sofistika.
Ale dříve než budete i vy takto souditi, otažte se:
Je - li " pravda " to, co prospívá životu, co míní filozof tímto životem?
Může jím mysliti sebe, a pak " pravdivé " nebo " správné " je vše, co prospívá jemu.
Může jím mysliti moc, bohatství, praktický úspěch, a pak jeho filozofie opravňuje každý egoism osobní nebo národní.
Tu nezbývá než ohlédnouti se po ostatních názorech pragmatistů a vyčísti z nich jejich pojetí života.
Nemohu zde jíti do podrobností.
Pro oxfordského profesora Schillera " život " znamená rozvinutí vlastní duševní osobnosti;
proto každá idea, každá sebevědečtější pravda zajímá ho především jako osobní čin, jako živá událost, jako svobodná a konkrétní tvorba lidská.
John Dewey, chicagský Američan, rozumí " životem " život činný, dramatický, život trýznivých konfliktů a těžkého boje;
každá " pravda " je mu úspěšným řešením nějaké krize, vysvobozujícím činem, a filozofická pravda vykoupením ze sociální a životní krize našich dnů, z konfliktu svobody a řádu, osobní iniciativy a sociální nutnosti;
filozofie není služka prospěchu, nýbrž osvoboditelka života.
Konečně pro Williama Jamese " život " není nic jiného než denní, praktický, osobní život kohokoliv z nás, život in concreto s jeho prací a svátky, ale také s jeho bolestmi a nedostatky, s jeho zklamáními i nadějemi, život, který potřebuje bezoddyšné snahy, aby byl zlepšen a zvýšen;
život, ve kterém se stejně potkáváme s nevýslovnými bědami jako s nevýslovnými, ano božskými přísliby.
Tento život, který nám přese vše dovoluje věřiti v možnost lepšího lidského bytí a spolupracovati k němu, není život nízký a nedůstojný;
a proto není též nedůstojno, aby naše ideje, naše " pravdy " byly definovány svým dobrým vztahem k němu.
Kde, táži se, lze v těchto pojetích života nalézti ponižující sofistiku?
Zda naopak není krutým klamem budovati dokonalé systémy filozofie bez ohledu k nedokonalosti a nehotovosti lidského života?
Úhrnem tedy bych řekl: pragmatism není nová definice pravdy ( po této čistě odborné stránce by stěží koho plně uspokojil ) - nýbrž nová definice filozofie.
Subjektivnost a utilitárnost není vada filozofie, nýbrž její živé a účinné jádro.
Filozofie slouží člověku, životu, životním zájmům.
Záleží však na tom, jakým obsahem naplníme tato slova;
a tu právě nenajdete v pragmatismu abstraktních hodnot, teoretického optimismu ani odkazu na ideální dokonalost v absolutnu, - nýbrž doznání skutečných nedostatků, skutečné práce a skutečné snahy po nápravě.
To tedy je onen vpád amerikanismu do filozofie.
2.
Filozofie a skepse
Řekl jsem zde již, že angloamerický pragmatism je filozofie nepokrytě utilitární, a již toto slovo, vyjadřující " užitek " nebo " prospěch ", stačí, aby diskreditovalo pragmatism v očích akademické filozofie.
Jakže, užitek!
Není to zrovna heslo špinavého, prospěchářského, sobeckého života zde na zemi?
Nezotročuje člověk člověka, neumlčuje svědomí, nevede války jménem tohoto hesla?
Tuto invektivu mohl bych vésti donekonečna, ale prosím nyní o chvilku blahovůle.
Co toto píši, slyším venku zpívati kosa;
víte sami, jak příjemná je taková jarní píseň, ale nyní cítím, že je i zvláštním užitkem pro mé přítomné myšlení, jelikož mne odpoutává od některých zbytečně abstraktních úvah, které jsem měl již v péře.
Kos nezazpíval svou píseň nadarmo, ale také my nechceme žíti nadarmo;
a k slovu " marnost " není jiné protivy než slovo " užitek " - aspoň v naší pozemské řeči.
Připouštím, že jsou vyšší zdroje mravnosti než " užitek ", třeba zrovna " marnost ", jak vidíme na indických fakírech;
avšak v naší katastrofální Evropě má slovo " užitek " a slovo " nežíti nadarmo " ještě dosti mravního kouzla pro život osobní, národní i humánní, abychom jich zkusili i ve filozofii.
Druhé takové slovo pohoršující pro pravověrnou filozofii je " skepse ".
Co je skepse jiného než nevíra, rozvrat a nejistota?
Skepse je dobrá jen proto, aby byla honem " překonána ", tak jako nemoc je dobrá jen k tomu, aby byla vyléčena.
Ale tu mi napadá dojem ( ne z filozofických knih, nýbrž ze živých lidí ), že si moderní člověk v této nemoci dokonce libuje a že se mu jistá skepse zdá tou nejpřirozenější formou rozumnosti.
Abych to řekl jamesovsky, máme vyslovený vkus pro skepticism, patrně proto, že se shoduje s našimi zkušenostmi o světě a v mnohém ohledu nám hoví i pomáhá.
Jmenujte to v praktickém životě " rozum v hrsti ", ve vědě " kritičnost ", ve veřejném životě " liberálnost " a ve všemvšudy " nedělání si iluzí " - to vše z některé stránky vystihuje tuto moderní skepsi.
Obecně však platí domnění, že skepse je nerozlučně spojena s pesimismem.
Nemůže býti většího omylu.
Pesimism je stejně dogmatický, stejně neskeptický jako turecká víra neb Leibnizův optimism.
Pro Leibnize vesmír je nutně dokonalý, pro pesimismus svět je nutně zlý;
pro moderní skepsi je však jen jediné nutné, totiž relativnost, např. v mravním ohledu relativnost dobra i zla;
ale ani dobro samo, ani zlo samo není nutné.
Člověče, bratře, smýšlím o tobě skepticky;
nejsi mi velikým mravním hrdinou, ale také ne démonem zla.
Jelikož tě tedy radikálně neodsuzuji, vidím v tvé špatnosti spíše slabost, ve tvých dobrých stránkách pokusy o lepší život a v tobě celém bytost, která se ještě může změnit.
Možnost změny, to je veliké a utěšující slovo pro srdce, jež nedovede býti optimistické;
záleží ovšem na pevné důvěře, že tato relativnost a proměnlivost nám otevírá možnost změny k lepšímu.
Postavit si cílem ideál dokonalosti, ano;
ale kdo by mohl spoléhat, že se takový ideál opravdu uskuteční?
Prozatím všechny zkušenosti nám praví:
Dejte nám pokoj s dokonalými, všespásnými ideály!
Ale - a tu je počátek vší důvěry - nikdo krom vyloženého zoufalce si nemyslí, že by on sám nemohl něco dobře udělat, něco přivést ke zdaru, a tedy na určitém, třeba malém místě zlepšit svět.
Je - li však někdo takovým zoufalcem, ať složí ruce do klína a neplete se do záležitostí světa.
Každá práce je sama o sobě projevem důvěry, že lze dobře a úspěšně pracovat, pracovat ne nadarmo, získávat nějaké dobro.
Pokud jste člověkem činným, nemůžete býti zcela pesimistou, ale také stěží zůstanete naivním optimistou, neboť víte, že by vás to vedlo k nejtěžším úrazům.
Činný život potřebuje stejnou měrou skepse i důvěry, či spíše sám rodí obé pod plodným dojmem zdarů a nezdarů, které přináší.
V tomto životě nezáleží skutečně na odstranění skepse, nýbrž na udržení praktické skepse silou důvěry, na pružném a co možná rezistentním spojení skepse a nadšené energie.
Jistě, tane - li nám na mysli člověk co nejúčinněji vyzbrojený pro moderní život, žádáme pro něho stejnou míru protřelosti i entuziasmu.
Moderní život však nikomu není ideálem;
je dosti špatný, abychom si vysnili zcela jiný ideál života, anebo dosti špatný, abychom shledali, že naléhavě potřebuje činného zasažení a usilovné nápravy.
Co z toho dvojího volit?
Pragmatism, o kterém jsem zde měl mluviti, volí vědomě tuto druhou, Martinu stránku.
" Lépe je pro filozofii, " praví třeba John Dewey, " aby bloudila v činném účastenství na životních bojích a výtěžcích svého věku, než aby udržovala imunní, klášterní bezhříšnost, beze vztahu a dosahu na plodné ideje soudobé přítomnosti. "
Ta slova mluví za celé stanovisko pragmatismu.
3.
Filozofie a veřejný život
Mohli jsme během války čísti ne jednu úvahu o poměru německé filozofie k německému militarismu.
Myšlenka ta je svůdná;
vskutku Kantova etika povinnosti, Fichtova filozofie činu, Hegelova filozofie pruského státu, Nietzscheova panská morálka atd. zdají se vysvětlovati mnohý povahový rys i mnohý úspěch Němců.
Je možno, že bude jednou napsána také kapitola o poměru pragmatismu k politice Bílého domu, čili srovnání americké filozofie s wilsonismem.
Této kapitole nechci předbíhati.
Přijímám jen, že ideály národa se dosti věrně zrcadlí v jeho filozofii, a že naopak filozofie má schopnost připravovati a podporovati ideály národa.
William James sám nazývá kdesi pragmatism " filozofií demokratickou ".
Představte si třeba filozofii Platonovu, s jejími ideami, které sídlí kdesi nahoře a tvoří tam čistou, privilegovanou kastu dokonalosti, zatímco zde na Zemi existují jen bídní, bezpodstatní páriové, řečení " pouhé jevy " a " smyslové zdaje ".
Srovnejte s tím třeba Kantovu, kde hrubé, nekompetentní, vskutku pouze dělnické " zkušenosti " musejí býti řízeny a ovládány rodovou aristokracií " apriorních principů ", " kategorií čistého rozumu " a " regulativních idejí ".
Srovnejte dále kterýkoliv racionalism, kde rozum, jako všemohoucí monarcha, vydává zákony přírodě i člověku, spravuje násobilku, logiku, vědy i morálku jako pravý typ osvíceného absolutismu.
Tyto formule světa jistě na první pohled nevypadají demokraticky.
Srovnejte s tím myšlenkový svět pragmatismu.
Zde všechny " pravdy ", " ideje ", " zákony " přestávají býti výrony nebo výnosy absolutního, ve své moci neomezeného rozumu;
jejich síla neleží v autoritativní platnosti zákona, nýbrž v jejich praktické pracovní energii, schopnosti a účelnosti.
Pravdy podle pragmatismu " pracují ", místo aby vládly.
Rozum sám není pak monarcha v říši poznání, nýbrž jen nástroj, jeden z nástrojů praktického života;
pomáhá nám žít, toť celý jeho úkol.
Počátek a cíl, měřítko i smysl všeho poznání je žitá a činná zkušenost;
a již sám pojem " zkušenost " vyjadřuje neomezenou individuálnost, rovnoprávnost a kompetenci každého zážitku, byť sebe pokornějšího a osobnějšího.
Popisuji tento demokratický systém zkušenosti co nejsvůdněji, a přece cítím sám: něco tu schází.
Ony platonizující, racionalistické, absolutní filozofie, které jsem podrýval o něco výše, mají nepopiratelnou a vítěznou marku: idealism, volný rozlet ducha k nejvyšším představitelným metám, jež daleko překročují všední zkušenost.
Najdou se i v pragmatismu takové vysoké, dokonalé, absolutně nadřaděné cíle?
Výslovně nikoliv.
Avšak na jiném místě hledím až rozvláčně dokázati, že pragmatism je veskrze prosycen moralismem;
že nerozumíme - li jeho " praktickému životu " jako životu mravnímu, jeho aktivismu jako aktivismu morálnímu, nevyjdeme s ním ani logicky, ani mravně.
A tu mohu se snad dovolávati denní zkušenosti: jako skutečná práce předpokládá důvěru ve zdar této práce, tak skutečné mravní jednání předpokládá hluboký cit důvěry, že takovým jednáním získáváme něco nadmíru hodnotného, že existují skutečné hodnoty a že můžeme jimi posvětit svůj život.
Jsme - li nadáni takovým citem, táži se, potřebujeme ještě absolutní odměny v posmrtném, nebi, či absolutního mravního ideálu v nadempirickém ráji filozofů?
Ideály a hodnoty máme hledati ve skutečném, a dokonce ve vlastním životě, nikoli v abstraktnu;
a jde - li nám nadto o nejvyšší ideály a hodnoty, pak i ty musíme hledati ve skutečném a nepomyslném životě.
Jako existuje racionalism ve světě filozofických idejí, existuje i ve světě politických náhledů.
I v politice mohou " zákony " býti pojaty jako výrony autoritativního, nadřaděného rozumu, který ovládá nespolehlivou a demokratickou zkušenost;
nebo naopak, ve smyslu pragmatickém, jako prakticky zdůvodněné nástroje života, nutně nedokonalé, a proto vždy podrobené revizi individuální i sociální zkušenosti.
V této dvojici náhledů není, myslím, pochyby, kterým směrem se nese moderní politický vkus.
Ale což, jsou - li " zákony ", ideály, programy a cíle - nikoliv sice výronem vyššího rozumu, nýbrž výronem vyšší vůle?
Slovo " vůle " je dnes převelmi v módě;
slyšíme mluviti o " vůli k moci ", o " státní vůli ", o " vůli k vítězství " atd.
Rozum nás zklamal, tož pomoz nám nový bůh, činorodá, energická, všemohoucí vůle!
Nemohu zde vysloviti všechnu svou hrůzu před tímto novým bohem.
Je - li rozum dogmatický, je vůle ještě dogmatičtější.
Praví - li racionalista: " toto jediné jest rozumné ", káže voluntarista: " toto jediné musí být, protože? tomu chci já " nebo " chceme my ".
Ano, vůle může mnoho, ale nikoli vše;
vůle, jako víra, může přenésti horu, ale nemůže ji obestříti tajemnou krásou ani posvětiti národním mýtem.
Nejvyšší hodnoty jsou mimovolné, čiře spontánní;
jsou stvořeny životem, a nikoli vůlí.
Kdyby některá politická strana si stanovila jako program třeba ( promiňte ) zavedení povinné dlouhověkosti, snad by toho voluntaristicky dosáhla;
ale tím není řečeno, že by takto získaná léta byla šťastná a životně plná.
Důležité je, aby budoucnost byla zlepšována v myšlenkách a plánech, ale ještě důležitější je, aby přítomnost byla zlepšována ve skutcích a životě.
Budiž, máš entuziastický program;
ale není - li sám tvůj život entuziastický a činný, k čemu je ti takový program?
Avšak aby přítomnost sama v kterékoliv hodině dějin byla hrdinná a bohatá, nadšená a veliká, k tomu nestačí politický program, nýbrž politický život, politická spontánnost, politické činy, čili svět činné zkušenosti místo politického racionalismu nebo programního voluntarismu.
Veliký program neposvěcuje malou přítomnost.
I přítomnost budiž politickým dílem. ( 1918 )
4.
Pragmatistický relativism
Každá filozofie podává, chtěj nechtěj, jistý typ a ideál bytí, každá promlouvá k nám o nějakém nejvyšším uspokojení života.
Ta filozofie nezná nic lepšího, čistšího a šťastnějšího než viděti boha v postu a meditaci;
v oné rýsuje se tiché ponoření myslitele, jenž more geometrico rozvíjí a buduje obraz vesmíru.
Jinde vše zdá se klamným a malicherným krom jediného, nejvyššího blaha: splynouti s Absolutnem, osvoboditi se ze zkušenosti a vzlétnouti přímo k poznání všeho.
Ano, hlavně a především k poznání všeho;
může jím býti věda či intuice, intelektuální názor nebo čirý rozum;
vše to jsou jména pro jistý ideál, pro vrcholné uskutečnění lidského ducha a pro vrcholné štěstí zároveň, pro plné poznání pravdy.
Opět jiné filozofie obdaří nás jiným obrazem.
Žíti blaženě a v kráse nás učil Epikur;
zhrdati malostí z výše orlí, ale trochu neplodné samoty nadčlověctví, Nietzsche;
opět jiní milovati, odříkati se, umrtvovati se.
V každé takové morální nauce snadno rozpoznáte určitý ideál svatosti.
Svatost, stejně jako absolutno, je něco nekonečně vzácného, právě ideálního;
jen tu a tam, v géniích mozku a lásky, harmonie nebo heroismu se s nimi potkáváme v tomto světě pouhé zkušenosti a pouhého člověčenství, snad proto, aby to nebyly tak docela jen sny a fikce.
Ať je ideálem poznání, nebo svatost - bez představy takové nejvyšší náplně lidského života není snad žádná filozofie.
A tu můžeme se ptáti, jaký ideál života přináší pragmatismus.
Byl - li vítán u konzervativní filozofie tak, jako bývá vítáno nové umění, totiž jako humbuk, úpadek a znehodnocení pravdy, může to býti jenom svědectví toho, že skutečně přináší něco nového.
Ale tu jest se ptáti: jsou tyto jeho nové hodnoty a ideály vyšší a dokonalejší než ony, které jsou vytýčeny v celých dějinách filozofie?
A v případě, že nejsou, zůstává v něm vůbec něco přesvědčivého a pozitivně nového?
Pragmatismus zabývá se důtklivě a v základním tématu ustavičně otázkou poznání.
Netáže se nejprve, co poznání a pravda jest, nýbrž jak vzniká.
Myšlenka stává se pro nás pravdivou tím, že se shoduje s naší " zkušeností ";
přitom však nutno " zkušenost " pojmouti široce a plně, nejen jako vnímání a zírání, teoretický experiment a měření, nýbrž také jako zakušené potřeby a zájmy, praktickou činnost a praktické uspokojení.
Pravdivé pro nás je poznání, které se shoduje s naší zkušeností, tedy také s našimi záměry a potřebami, s naší činností a uhajováním života.
Tu rázem mění se tradiční obraz pravdy;
místo čistě teoretické shody myšlenky se zkušeností klade se praktická shoda myšlenky a činnosti - pravda stává se nástrojem činnosti, pomůckou k uskutečňování našich životních cílů, pracovním prostředkem života.
Je - li pluh dobrý k tomu, aby převracel hlínu, a hůl k tomu, aby nás podpírala, je poznání dobré k tomu, aby zjednodušilo naše zkušenosti, vedlo nás k novým a tvořilo přechody od zkušeností k úspěšné životní praxi.
Pravdivé jsou ty myšlenky, které jsou z určitelných důvodů dobré pro život.
Nemusím podotýkati, že tato nová definice pravdy je změnou nejen ve formě, nýbrž i ve věci;
přijmete - li ji, musíte uznati za pravdu každou víru, každý útěšný sebeklam, každou osvobozující domněnku, která byla třeba jedinému stísněnému srdci ve zlém okamžiku dobrá pro život.
To konečně není nejhorší protismysl;
shledá - li dobrý lékař, že aqua destillata zázračně pomohla nemocnému, nebude se s ním příti, že aqua destillata není lékem, ale ovšem bude se příti se šarlatánem, který by vytloukal kapitál z lahviček destilované vody, nebo s teorií, která by do nás chtěla nalévat destilovanou vodu za všech okolností.
Relativnost pravdy neznamená tedy anarchii poznání, ale ovšem zbavuje pravdu jejího absolutního nimbu.
Je - li pravda nástrojem, není cílem;
je - li poznání prostředkem praktického života, nemůže samozřejmě býti výsostným účelem bytí a nejvyšším úkolem člověka, nýbrž ukazuje právě na praktický život: v něm, praví, je všechen účel a úkol a veškerá svrchovanost.
A tu se nutně klade otázka, zda aspoň zde, ve světě praktickém a morálním, staví pragmatism nějaký suverénní ideál člověčenství nebo božství.
Jaká svatost se nám tu ukládá?
Jaká nejvyšší dokonalost se tu formuluje?
Hledejte v pragmatismu obraz života a najdete jenom ten život sám, jejž žijete dnes a zítra mezi lidmi.
Hledejte konečný cíl člověka a najdete jen bezprostřední cíle lidského bytí.
Tyto bezprostřední cíle nepraví ovšem ničeho o absolutním účelu a jeho splnění ve výjimečné a snad jenom pomyslné dokonalosti, ale zato praví tím více o skutečných nedostatcích a potřebách, které aspoň pro tuto chvíli určují naše cíle.
Ano, pro tuto chvíli.
Co toto píši, je pozdní odpoledne před večerem.
Mohl bych končícího dne použíti k tomu, abych založil ruce, zavřel oči a vmyslil se do života lepšího, než je tento;
do života, kde vše je splněno a dovršeno v ideální harmonii božského řádu.
Takový sen by mne lehko přenesl přes povinnost dopsati svůj článek a potom spěchati, abych vyřídil věci nutné pro mne a pro několik jiných lidí, neboť vše to je ovšem velmi nízké a malicherné ve srovnání s vysněným ideálem.
Co však mohu pro tento ideál, pro tento lepší život skutečně vykonati?
Snad opravdu pro tuto chvíli jen to, že se vynasnažím dopsati svůj článek tak, aby aspoň jednomu čtenáři přinesl prospěch, a vyříditi své věci k jejich i svému dobru?
Mohu - li doufati v takový zdar, pak vskutku není třeba, abych rozpoltil bytí v čirý ideál a pouhou bídnou skutečnost, tak jako zlatokop dělí svět na zlato a bezcennou hmotu.
Není bezcenné hmoty, každá může se státi stavebním kamenem, sochou, maltou nebo prstí pro obilí.
Zlato je ve všem, chopíme - li se toho jen v dobrém a činném smyslu.
Podobně není pouhé a bídné skutečnosti;
ideál je - aspoň v možnosti - všude, i ve sklonku dne, i v nutnostech, i v osobních zájmech: také zde záleží jenom na tom, co z nich uděláme.
Není pochyby, že většina lidí skutečně tak jedná a jde ochotně a naléhavě k bezprostředním, praktickým cílům;
jsou tedy snad už tím filozofy a vynašli pragmatism jako Moliérův pan Jourdain prózu?
Myslím, že nikoliv;
a přece, jak nekonečně mnoho může próza získati, odposlouchá - li hovory, nářky i zábavy pánů Jourdainů!
Jak mnoho může získati i filozofie, přihlíží - li k " všedním " zájmům lidí, kteří v práci a starostech uhajují svůj život!
Může býti - to ovšem nezáleží na soustavě, nýbrž na osobním idealismu filozofově -, že v jejich " všedním " životě objeví city důvěry, jistoty, životní radosti, záblesky heroismu a spontánnosti a mnohého jiného, co jsme zvyklí promítati v konečný " ideál ".
Je k tomu ovšem nutno nepohrdati ani sebou, ani jinými, je třeba lásky i důvěry k člověku, vlídnosti i družnosti, demokratismu a pražádné hypochondrie;
pak tedy nebude " všedního " života a daleko nad ním sféry ideálu a věčných hodnot, nýbrž ideály a hodnoty budou přítomny zde, v tomto skutečném životě, jako možnosti a účely, úspěchy a skutečná uspokojení.
Nemohu rozhodnouti, je - li vyšší ten ideál, který se nám představuje jako dokonalé poznání nebo dokonalá svatost mimo čas a prostor, či ten, který v tomto okamžiku, v tomto sklonku dne, v této chvíli plné nedostatku a přechodu postihuje možnost lepšího světa, místo pro úspěšnou práci a svobodu mysliti něco " dobrého pro mne i pro svět ", jak říkává William James.
Záleží na prožití a jenom na prožití.
Je - li ten nejabsolutnější ideál jenom verbálním řešením bídy světa a pouze rozumovým uspokojením pro toho, kdo si jej myslí, nebo naopak, je - li pragmatická důvěra v tento svět a jeho možnosti jen slovným řešením a teorií, je i spor mezi obojí koncepcí pouze slovní.
Avšak má - li víra v jakýkoliv ideál a kterékoliv hodnoty přímý vliv na naše bezprostřední konání, je - li zdrojem útěchy a činného, praktického, osobního i sociálního moralismu, pak je to víra " dobrá pro mne i pro svět ", a pragmatism vás o ni neochudí;
je neomezený ve svých kladech, ježto je neomezený ve svém relativismu. ( 1918 )
5.
Sám za sebe
Od té doby, co vyšla poprvé moje knížečka o pragmatismu, stalo se zvykem nazývati jednu generaci našeho kulturního života generací pragmatistickou.
Nechci mluvit za jiné;
neznám vpravdě u nás nějaké sekty nebo politické strany řečeného titulu;
ježto však, jak se zdá, jsem jeden z Galilejských těchto, kteří jsou jmenováni pragmatisty ( poněkud ve smyslu, jako by se tím odhalovala nějaká jejich skrytá přihana ), jsem nucen přezkoušet toto slovo, abych zjistil, mohu - li je, pokud mne se týká, nosit s jakýmsi oprávněním.
Jsem ochoten přijmout je, ale s podmínkou, že se dříve shodneme o jeho významu.
( Čímž není vyčerpána má ochota nechat si líbit také jiné názvy, cítí - li kdo zásadní nutkání nazývat mne jinak než mým křestním a rodovým jménem. )
Jsem tedy pro sebe sama srozuměn s jakýmkoli řeckořímským názvem, jen když jím budou míněny tyto věci:
1.
Nechuť k verbálnímu řešení, nedůvěra k velkým slovům a snaha zneužívati co nejméně možno intelektuální schopnosti generalizování.
Tento poměr k lidskému myšlení se z nějakých nejasných důvodů nazývá " skepse " a platí za neobyčejně negativní.
Negativní podle toho je pochybovat o Nadosobních Hodnotách, jež kralují v říši axiómat, ale zato uznávat skutečné osobní hodnoty, jež obíhají v říši lidských zájmů a styků.
Skeptické je neodvolávat se na autoritu Absolutního Rozumu, jenž tajemně mlčí v pojmovém Empyreu, a raději se vyzbrojit kouskem zdravého rozumu a živé osobní účasti, pokud jde o věci tohoto světa.
Skeptické a negativní je řídit se ve styku s lidmi ( a takovým stykem je i myšlení ) raději účastnými zkušenostmi než obecnými ideami.
Obecné ideje mají zvláštní nevýhodu, že si s nimi nic nepočnete v konkrétním případě.
Idea revoluce podivuhodně selhává, jde - li o otázku babičky, která trpí hladem.
Kolektivism se dosud velmi málo osvědčuje, jde - li o snesitelný styk kteréhokoliv " já " s poněkud nepříjemným bližním.
Kladná víra v lidstvo tě nenaučí, aby sis trochu vážil člověka, který náhodou má kladnou víru jiné tovární známky.
Mizerná skutečnost se nezlepší, ověsíme - li ji velikými slovy;
nezískáme tím zhola nic než nemožnost věcné kontroly.
Máme - li se vůbec shodnout v konkrétním myšlení, je nutno především vyhostit všechny kejkle s nekontrolovatelnými slovy, nestoudnost dogmatického tvrzení a noetickou ostudu generalizací;
to jest, musíme v každém případě myslet a mluvit od začátku.
2.
Obrat ke skutečnosti;
a protože ve filozofii není nic tak pochybného jako právě skutečnost, tedy k obyčejné, vulgární, nepochybné skutečnosti, ve které se nepochybně jí a miluje, nepochybně pracuje a odpočívá a zejména nepochybně sociálně obcuje s ostatními lidmi.
Ve všem myšlení budiž tato hrubá skutečnost nejvyšší instancí: nejen proto, že nám ukazuje, jak se věci skutečně mají, nýbrž proto, že ukazuje, co je mezi nimi a s nimi možno skutečně činiti.
Koneckonců skutečnost nám není dána k pozorování, nýbrž k jednání;
a protože veškero jednání směruje od daného faktu k možnému příštímu stavu, je skutečnost, definovaná v termínech činnosti, přímo nabita tvůrčí potencialitou;
pak je v ní místo pro skutečnou morálnost, skutečné cíle, skutečnou metafyziku a třeba i skutečného boha, aniž by přestala být pestrou, triviální, náruživou a každodenní skutečností.
Okruh toho, co možno vymýšlet nezávisle na faktech, v oblasti věčných idejí, je nekonečně užší než okruh toho, co je možno činiti s fakty;
je kupodivu, jak vyprahne fantazie, jakmile opustí půdu skutečných lidských zájmů a potřeb.
Avšak pohříchu skutečnost se nám jeví v aspektu povážlivě nesystematickém;
chcete - li ji sjednotit v nějaký ideový řád, musíte se k ní prostě obrátit zády a dělat svůj systém z obecných pojmů namísto z faktů.
Je ovšem jiná cesta, jež je trpělivější i dobrodružnější;
je to odhodlání vejít v konflikty, jež ve skutečnosti opravdu jsou, a podstoupit je osobně;
řešit je jako člověk, a ne jako mandatář nějaké obecné zásady.
Bůh s námi, tohle je dlouhá cesta;
ale má - li nějakou přednost, je to ta, že jste nemuseli zavřít oči a srdce před skutečností.
3.
To je zároveň konec subjektivního párání se sebou samotným, neurastenického subjektivismu a veškeré subtilní výjimečnosti;
je to hrdinné odhodlání stát se obyčejným člověkem.
Obyčejný člověk, to jest tvor užívající normálních smyslů, přímých pohnutek, všední zkušenosti, vulgárního soucitu a jiné duševní výzbroje, již nelze nazvati tuctovou, protože je milionová, tedy tento obyčejný člověk na rozdíl od výjimečných bytostí žije ve světě neskonale rozmanitém, protože je to svět objektivní a epický.
Není to svět idejí, duševních stavů a spekulativní samoty, nýbrž trojrozměrný svět věcí, událostí a ostatních lidí;
avšak musíš vyjít sám ze sebe, abys byl opravdu mezi nimi a s nimi.
Neboj se, že ztratíš své " já ", obraceje svou pozornost více k tomu, co jest, než k tomu, co jsi ty;
člověk, který bloudí v lese nebo vchází mezi lidi, je v dramatičtějším a aktuálnějším smyslu " já " než ten, kdo z nitra ozařuje stěny své osobnostní ulity.
4.
Toto jest individualism, ale individualism objektivní: jednáš - li ( ať myšlením, nebo skutky ), jednej vždy sám za sebe, za své celé " já ";
ve svém osobním vystupování vůči světu vzdej se nároku, že jednáš " jménem " něčeho, co nejsi ty, nebo " ze stanoviska " nějaké obecné pravdy.
Každý případ na světě je individuální a konkrétní;
máš - li s ním co činit, utkej se s ním poctivě a stejnou zbraní: buď sám individuální a konkrétní.
Zatýká - li strážník opilce, činí tak ovšem jménem zákona;
ale v té chvíli strážník není filozofem ani neřeší problém pravdy.
Jde - li nám o vlastní poznání nebo o přesvědčování jiných, musíme se ptáti, čím zaručujeme pravdu toho, co klademe;
nevím, můžeme - li ji počestně zaručit něčím jiným, než zavážeme - li se za ni celou svou osobní zkušeností a svědomím.
Poroučet můžete jménem čehokoliv, třeba jménem čertovy babičky;
ale myslet a upravovat svůj poměr k světu můžete jen svým vlastním jménem;
jinak není s vámi co mluvit.
5.
Což znamená svobodu ducha;
což tedy znamená dramatickou volnost rozhodnout se na svou vlastní pěst ve všem, co se týká našeho osobního poměru ke skutečným konfliktům.
Chtěl bych zde říci, jak nádhernou a poutavou věcí je svoboda;
ale je zároveň trýznivá a těžká, neboť žádá na tobě stálé iniciativy, stálé nejistoty a často i mučivého kompromisu, jejž cítíš jako osobní neúspěch.
Avšak to je riziko každého jednání;
jdeš - li už do věčné mely hrubých faktů, buď připraven na to, že se nevrátíš vždycky s vlajícími prapory vítězné pravdy.
Vlající prapory jsou dobrou rekvizitou řečnickou;
skutečná vítězství jsou obyčejně na místě činu daleko méně parádní.
Ani duševní svoboda není nijak šumná a opojná;
většinou je dosti střízlivá a namáhavá.
Rozhodně je daleko méně šumná než tažení pod vlajícími prapory tisíců;
ale přece cítíte hluboce a bezpečně: ano, je to aspoň svoboda.
6.
Avšak je - li nám vskutku co činiti s fakty, pak není faktů filozofických, vysokých a privilegovaných na rozdíl od faktů nízkých, vulgárních a vůbec nefilozofických;
všechny jsou filozofické a vůči všem záleží na tvém jednání.
Hloupost nutno brát do počtu stejně jako osvícenost;
je celkem snadno rýsovat ideální obraz světa osvíceného, ale těžší je usilovat o nějaké dobro světa ze značné části pitomého.
Zkušenost je velmi demokratická, přijímajíc vše;
proto se jí jaksi štítíváme;
nedovolujeme, aby na našem filozofickém fóru hlasovalo vše, co jest.
Obyčejně se považuje za optimism, buduje - li se obraz světa s aristokratickým ignorováním nebo překonáváním jeho špatných a triviálních stránek.
Myslím, že je potřeba silnější důvěry a velmi dobré vůle počítat s nimi zcela vážně, a přece neztrácet živé náklonnosti k tomuto slzavému údolí.
Starozákonný Hospodin projevil velmi málo pragmatistický temperament, když žádal na Sodomě deset dokonale a vybraně spravedlivých;
kdyby mu stačilo deset tisíc křehkých, ale poměrně dobromyslných a všedních lidí, mohla stát Sodoma dodnes, a svět by nebyl o nic hříšnější.
V tomto případě se Hospodin zachoval jako fanatický revolucionář posedlý jakousi utkvělou myšlenkou.
Brát v úvahu největší možný počet faktů je jako brát v úvahu největší možný počet lidí;
je to sociálnost na poli noetiky.
I v oboru myšlení existují protivy diktatury a demokratičnosti nebo aristokracie a sociální rovnosti.
Není - li vám demokracie jenom planým slovem, pak platí i pro naše myšlení jakési " vyhlášení základních práv ": vše, co existuje, domáhá se spolurozhodování v našem obrazu a řádu světa.
7.
Tak vlastně všechny otázky našeho myšlení jsou v podstatě otázky našeho chování vůči zkušenostem: naší ochoty, účasti, důvěry, čilosti a jedním slovem našeho morálního jednání ve světě.
Avšak zde nutno se také shodnouti o slově " svět ".
Svět pro mne se začíná na mém psacím stole, a ne u zelené tabule ženevské konference;
svět truhlářského tovaryše dole na dvorku je v prvé řadě zalidněn truhláři, prkny, kobylkou, jež přiváží prkna, a tak dále;
náš svět, to jest náš skutečný, epický, morální svět sahá tak daleko, jak daleko sahá naše osobní zasahování myšlenkou nebo skutkem.
Nuže, záleží zcela na nás, jakou hodnotu dáme této skutečnosti;
do velké míry záleží na nás, co z tohoto světa uděláme.
Skutečnost, ve které denně žijeme, v níž se stýkáme s kýmkoliv a pracujeme na svých praktických úkolech, je skutečnost morální, a proto vysoce relevantní.
Omezujeme - li se na okruh své zkušenosti, omezujeme se tím zároveň na okruh své skutečné nebo možné mravní působnosti.
" Vysoké etické hodnoty " jsou velmi krásná věc, jde - li nám o to, abychom hodně zvysoka soudili, co dělají jiní;
ale skutečné mravní jednání má své místo v prachu země a ve velmi obyčejném, neroztříděném prostředí.
Ukáže - li se však toto prostředí nakonec neobyčejnější a vzletnější, zázračnější a neomezenější než všechno, co lze vyspekulovat, to je událost, jež už nepatří do argumentů filozofie, nýbrž spíše do oblasti veškeré skutečné poezie.
Má - li se těchto několik vět jmenovati " pragmatismus ", dobrá: budu rád, budu - li shledán hodným tohoto jména, nejen podle slov, ale i podle skutků.
Ano, je zcela pravda: toto vše není ještě filozofie, ale jen jistá metoda uvažování;
není to konečná a vrcholná víra, nýbrž jen jistá otevřená možnost víry.
Je však zajímávo, že při této metodě záleží mnohem méně na konečné víře než při jiných předpokladech, předně proto, že víra nalezená touto cestou zůstává věrou osobní, a za druhé z příčiny mnohem závažnější: že kdybychom se shodli na této metodě, byly by i vzájemné rozpory a neshody našich věr poněkud méně příkré a důležité, než obyčejně bývají.
Ateista a věřící člověk se stěží shodnou v otázce slávy boží na výsostech, ale snadněji se dohodnou třeba v tom, že určité utrpení je nutno odčinit.
Sejdeme - li se jednou ve stejné skutečnosti, je jistá naděje, že se sejdeme i ve stejném jednání.
Zdá se namnoze, že velké ideové konflikty světa jsou neřešitelny, leda násilím;
nevěřím však, že by kterýkoli konflikt nebyl řešitelný, pokud by byl vymezen v termínech osobní účasti.
Jistě není úkolem této metody, aby v povýšené indiferenci zrušila veškeren boj se skutečností plnou omylů a zel;
boj trvá, jen jeho forma a cíl se mění;
vede se holýma rukama a tělem proti tělu, jako zápasil Jakob s andělem, a cílem není výhra stůj co stůj.
A i kdyby nebylo skutečné a viditelné výhry v tomto zápase o zlepšení věcí, přece lze zvolat: nepustím tě, leč mi požehnáš. ( 1925 ) | pragmt_ci |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku I. (1918) (b), Žánr: poezie
PÍSEŇ VÍDEŇSKÉHO PARLAMENTU
Byt u ministra stálým hostem
a přitom plnit slavný dům,
pomáhat státním nezbytnostem
a zachraňovat dekorum,
vypadat jako konstituce
a pořád muset mejt si ruce
- ach mordije, ach mordije,
stav poslanecký těžký je,
ach mordije!
Ba dandovská je to práce,
ovládat problém rakouský,
musíme říci - slovem - krátce,
je na kousky, je na kousky;
hraničním žalujme to horám,
nejde jen o věc, jde i o rám
- ach mordije, ach mordije,
stav poslanecký těžký je,
ach mordije!
Nám stačilo by jednat s vládou,
nač třeba ještě sněmoven?
Vždyť zabývat se každou zradou
nás přivede jen do hoven;
netřeba vědět, co kdo brouká,
svět slyší to a svět pak kouká
- ach mordije, ach mordije,
stav poslanecký těžký je,
ach mordije!
Pro čestný mír jsme ( bravo! bravo! ),
pro dokonalou svobodu,
pro sebeurčovací právo
a samostatnost národů,
pro odzbrojení, pro obrodu
a pro všech sakra čtrnáct bodů
- ach mordije, ach mordije,
stav poslanecký těžký je,
ach mordije!
Však kdopak by se s vámi hádal,
vy zrádci plní odboje,
ať Svoboda se rodí nadál
jen svatou cestou oktroje;
ať vyjde c. k. nařízení
o svobodě a obrození
- ach mordije, ach mordije,
stav poslanecký těžký je,
ach mordije!
Národ 24. 10. 1918
KARBANÍK
Kule jsou trumfy.
Hraju durch.
Trumf!
Kule!
Eso!
Páni, nesu,
kladu si pěkně eso k esu,
Antverpy, Brusel, Varšava,
koukejte, jak se vyhrává.
Kule jsou trumfy.
Páni, nesu!
Srdce jsou trumfy?
Nemám jich,
jen trochu nízkých červených.
Jen hrejte, páni, to je k smíchu,
já přeju vám pár vašich štychů.
Směju se vám jen potají,
kule to zase vyhrají.
Červené eso je váš štych.
Žaludy trumfy.
Hraju, hraju,
dosti je nových pěkných krajů.
Náš starý dub je plodný stále,
i esa, kluky míti budu,
jsem zamilován do žaludů;
vynáším žaludského krále.
Zelené trumfy?
První nesu,
já nevím, kdo z vás přišel k esu,
trumfy zas trumfy vyženou,
já znova nesu zelenou.
Nedáte eso?
Ale ale,
což budu muset vydat krále?
Jdu se zelenou ratolestí,
snad nezradí mne moje štěstí.
Ta zelená mně karty spletla.
Zelené trumfy.
Hraju betla.
Nebojsa 31. 10. 1918
ŽALOZPĚV FILANTROPŮ O ČERVENÉM KŘÍŽI
To jsou k nám hosté!
Siehe hin,
pan hrabě und Frau Baronin!
Císařský rada! dvorní rada!
tuhle pan opat! baron! kníže!
Ach bitte, bitte,
jezte a pijte,
tadyta dobrá čokoláda
od Červeného došla kříže.
Naposled plním vaše šálky,
die letzte Tasse Chocolade.
Ach, přeškoda té pěkné války,
des schönen Krieges Jammerschade!
Dnes o Červeném půlměsíci
si několik slov máme říci.
Na prospěch jeho lazaretů
jsme pořádali Gartenfest...
Ach bitte, bitte,
jezte a pijte,
vemte si prosím cigaretu,
od Červeného kříže jest.
Tož slavnost:
Jeder Offizier
kytičku dostal aus Papier,
und für Soldaten, für Soldaten
Herr Hofrat sprach von Heldentaten;
pak sbírka mezi vojáky
vynesla peníz nějaký,
a - hlavně - každý z našich hostí
přispěl svou vzácnou přítomností.
Byť našich zásluh nepřepínám,
z nás každý, hoff ich, přisvědčí, že...
Ach bitte, bitte,
jezte a pijte,
ty cukrovinky upekly nám
sestřičky Červeného kříže.
Než k podrobnostem:
Různé dary
rozdílí J. E. sestra Máry
a o zrnkové pravé kafe
se stará hlavně sestra Taaffe.
Nemusím ani mluvit dál,
z nás každý něco na se vzal;
neb každý pravý aristokrat
vždy Vlasti slouží, by ji...
... stokrát
chránil a řídil obětavě,
jak nás to válka učila...
Ach bitte, bitte,
jezte a pijte,
prokažte čest té pravé kávě,
Červený kříž ji posílá.
Ba veliká to doba byla,
my chopili se pilně díla.
Z nás každý ve svém srdci nalez
so einen warmen, edlen Reiz...
Ach bitte, bitte,
jezte a pijte,
Alles ist echt und gut ist Alles,
denn Alles kommt vom Roten Kreuz.
Naposled plním vaše šálky,
die letzte Tasse Chocolade.
Ach, přeškoda té pěkné války,
des schönen Krieges Jammerschade!
Nebojsa 14. 11. 1918
PÍSEŇ BEZ KONCE
" Promiňte, pane, běžím v chvatu,
kdes běží teď o zájem státu.
Až z Vídně jedu, honem, zbystra,
musím to přednést u ministra... "
- Lituji, ale v okamžení
pan ministr tu zrovna není,
pan ministr teď někde řeční,
ti lidé jsou tak za to vděčni!
Schůze je schůze, lid je lid,
pan ministr tam musí být.
" A já zas, pane, mám tu čest
sem důležité zprávy nést.
Řekněte panu ministrovi,
že svědek očitý mu poví... "
- Občane, žel, v tom okamžení
pan ministr tu zrovna není,
pan ministr teď někde řeční,
ti lidé jsou tak za to vděčni!
Schůze je schůze, lid je lid,
pan ministr tam musí být.
( Zpívá se dále. )
Nebojsa 5. 12. 1918
RADOSTNÁ PÍSEŇ JEDNOHO MINISTERSTVA
Jsem páně ministrova ruka pravá,
taková ruka, to je skoro hlava.
O zásluhách je snadná kritika:
kdekdo si dnes už na nás naříká.
Nám je to fuk;
vždyť, pane, víte - li,
pan ministr mně říká " příteli ".
Ať agenda si trochu zapláče,
jen když jsem přítel pana - pardon!
A já bych snad moh u vás místo dostat.
Mám tisíc chutí pracovati pro stát.
Jsem člověk záslužný a vyprubovaný,
po léta letoucí jsem chodil do strany,
a - nechci chlubit se - tož zkrátka, víte - li,
pan ministr mně říká " příteli ".
Jsem jinak skromný.
Snad to postačí,
že dobře znám jsem panu - pardon!
A já bych rád tu dělal portýra.
Vím dávno, jak se klika otvírá.
Jsem celkem střízlivý a vůbec zachovalý,
znám sloučit národní a třídní ideály,
a hlavně mohu říci, slovem, víte - li,
pan ministr mně říká " příteli ".
Když na tom nesešlo by, tedy na čem?
Po léta jsem už sloužil pod - pardon!
Nebojsa 5. 12. 1918
INTERVIEWY
S Vilémem
Má nečinnost mne věru lechtá.
Snad udělám ze sebe architekta.
Dejte to vědět na vše strany,
že umím dělat zvláště slavobrány.
Teď píši celé dějiny,
že na válce jsem zcela bez viny.
S jeho chotí
Zde v Holandsku je příliš zima.
Není tu člověk mezi svýma.
Zimu tu máte.
zima je mi.
Člověku zima v cizí zemi.
S Černínem
Nuž čestné slovo sama Černína:
My věděli, že válka ztracena je.
Však přišla na nás hrozba z Berlína.
Mohu jen říci dále neváhaje:
Má vláda byla na všem nevinna.
S kronprincem
Už v roce čtrnáct, zrovna v září,
jsem poznal, že se nám to nepodaří.
Radil jsem tehdy k míru;
božínku,
pročpak se nevzdal Elsas-Lotrinků?
Ať napíší jen vaše noviny,
že na válce jsem zcela nevinný.
S Hindenburkem
Pochválit musím svoje vojíny.
Skvěle se tloukli, byli hrdiny.
Ve válce trochu krve téci musí.
V Mazursku prostě zaplavil jsem Rusy.
Zaved jsem palbu bubnovou a jedovaté plyny
a pumy letecké a různý pokrok jiný.
Na válce samotné však nemám viny.
Nebojsa 26. 12. 1918
Z ALBA MONARCHŮ
V kryptě u kapucínů
Už příliš jsem stár.
Nechte mne spát.
Cože má dobrá Vídeň tak hlučí?
Snad
zas nové vítězství.
Raději spát!
Ty sny, ty sny, můj bože!
Žena, syn,
bláznivá žena, světem bloudící stín,
já neměl ji rád.
Jen ze sna
mne děsí ta rána: úzká, děsná,
krvavá rána.
Nemohu spát.
Rudolfe, Rudolfe, synu jednorozený,
já neměl tě nikdy rád;
pro hanbu zabitý vztekem kuběny,
opilý, nahý, šílený,
- Rudolfe, slyšíš?
Spí.
Byl ještě mlád.
A výstřel.
Tos ty, synovče následníku?
Běda,
rodina vlastní spát mi nedá.
Já neměl tě rád, byls příliš jiný,
věřil jsi v slávu, v Boha, v činy,
bah!
Má dobrá Vídeň dnes hlučí;
snad
zas nová válka.
Mám vám ji podepsat?
Dejte sem dekret.
Co jsem s ním chtěl?
Ano.
Jen škrtnout pérem:
Franz Josef.
Dokonáno.
A nyní mne nechte spát.
Epitaf Vilémovi
Zde, Němče, tiše stůj: to hrob je prokletý.
Já měl se za krále a byl jsem pouze Ty.
Rci nyní:
Tyran byl.
Vojácký.
Surový.
A rcete cokoliv: já vždy byl jako vy.
Já hnal vás do boje, po něm jste léta řvali.
Já Tobě roven byl, Ty roven svému králi.
Má sláva byla Tvá, mé vady Tvoje vady.
Já věren zůstal Ti.
Tys dopustil se zrady.
Kdo nejvíc tleskal mně, dnes proklíná a viní.
Otroku hystericky, odlehči si nyní!
Tvou pýchou zběsilou já zprotivil se bohu.
Tož, teď si štěkni, pse, a zvedni svoji nohu!
Mikuláš II.
Nad zemí letím, matný stín.
Nevíte, kde je Rasputin?
Och, jak je ta Rus širá, širá,
na konec sahá všehomíra;
všude to žehne, pálí všude,
prapory všady vidím rudé,
debaty, pušky, řeči, zmatky,
sověty, židy, dlouhé hádky,
něco se rodí, více zmírá - -
Och, jak je ta Rus širá, širá!
Album monarchů, 1918 | ockc18b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku I. (1919) (b), Žánr: poezie
PLOCEK SÁM SOBĚ
Pokryla se země, potáhlo se nebe
uplakanou šedí.
Plocek doma sedí,
slova nedí,
lituje sám sebe.
Kde je tvá kronika, kde jsou tvé rýmy,
ty, jenž tu kašleš plný rýmy?
Chtěl bych, ach chtěl bych jet na kongres míru,
vysekat chtěl bych do nebe modrou díru,
chtěl bych dnes vidět svou panenku,
chtěl bych mít jedinou rozumnou myšlenku,
chtěl bych nalézti rým na slovo Plocek,
rým čistý a hladký, jak by ho sekyrou odsek,
chtěl bych, aby napadl sníh
na bídu nešťastných,
abych už neviděl
smutné nebe.
Nebojsa 23. 1. 1919
PÍSEŇ O TÉ ODPOVĚDNOSTI
Pánové, chvíle nemilá:
ulice v Praze plenila.
My sešli jsme se... zkrátka... inu,
na věci má snad někdo vinu.
Plenila ovšem ulice,
však někdo jí dal podnět, kdoví?
O věci nám svůj náhled poví
ministr naší justice.
" Já nic, já nic, já, páni, pranic,
toť lži jsou nepřátelských štvanic.
Já že to schválil? věru, čím?
Já přece za nic neručím.
Když nevyhoví úřad, div - li,
že lid se posléz k soudu zvedne?
Mé řeči nejsou zodpovědné.
Byly tu zkrátka temné živly. "
Zlu zabrání, kdo rychle čelí.
Bylo by pozdě jednat zítra.
Snad tuhle ministr nám vnitra
o věci té svůj náhled sdělí.
" Já, páni, nic, já vskutku pranic,
já nevybočil z klidných hranic.
Jsme vláda silné ruky sic,
však strkáme ji zatím v kapsu;
při prvním povážlivém lapsu
jí nevyndám přec z nohavic.
Když přestalo to, bylo po všem.
Trvalo to jen dopoledne.
Úřady nejsou zodpovědné.
Toť dílo kalných živlů ovšem. "
Tož případ vyloží nám v klidu
zde občan Soudruh, přítel lidu.
" Já muzikant, já, páni, pranic,
zde stojím čistý jako panic.
Já neplenil, já ved jen řeči,
předem jsem tušil nebezpečí,
a říkám nyní, po pátku,
že plenit není v pořádku.
My neštvali jsme, my jen kývli,
za další nejsme zodpovědni.
A ostatně je nabíledni,
že spáchaly to temné živly. "
Nuž tedy, páni obchodníci
proč plenilo se, mohou říci.
" My nic, my nic, my vskutku pranic,
my nejsme zodpovědni za nic.
Boty jsou vlastně laciné,
drahá je jen ta kůže na nich.
Na mzdách je vina, kůži, daních.
Jen nechte už nás nevinné.
Kdo za drahotu vinu nesou,
jen živly nezodpovědné jsou. "
Tu všichni kývli, všichni zívli:
" Čert nezodpovědné vem živly!
My všichni, páni, jsme tu jedni,
že nejsme za nic odpovědni.
My nic, ty nic, on nic a já nic,
každý je čistý jako panic.
Jsme bez úhony.
Bez bludu.
Jen národ má z toho ostudu. "
Nebojsa 29. 5. 1919
KRONIKA PESTRÁ
Mluvilo se, volilo se
v celém českém národu.
Také Plocek musel jíti
k volebnímu odvodu.
Plocek není politik,
není mastný ani slaný;
co se týče stranictví, je
příslušníkem Malé Strany,
věří v čtyry strany světa,
sám má různé stránky věru,
a když chodí na stranu,
nehledá v tom kariéru.
Vázanou sám řečí píše,
myslí, že to pěknější je;
vázaná však kandidátka
není žádná poezie.
Ale jedno republika
u něho má nyní v kontu:
po dvě hodiny že musel
volky nevolky stát frontu.
Za Rakouska odvody,
kolkování za Rašína,
k tomu teď akt volební,
každou chvíli rána jiná,
nemluvě... o jiné frontě,
jež se srdce dotýká...
Bez radosti, ve starosti
končí Pestrá kronika.
Nebojsa 19. 6. 1919
MÍSTO PESTRÉ KRONIKY
Denně hůř a denně tíže.
Nečekej nic od Paříže.
Těšín s Oravou a Spiší
nekřičte a buďte tiši,
lépe nepsat, lépe nepsat!
Monarchické spiknutí
romantické příchuti
zhatilo se, chytli sice
Flögly, Síse, Lobkovice
- lépe nepsat, lépe nepsat!
O úrodě Rašín míní,
že je krásná velice.
Jaký omyl!
Zpozdila se
- agrárníkům teprv nyní
kvete pšenice.
Lépe nepsat, lépe nepsat!
Stará píseň sedá na rty:
hrály dudy, hráli karty,
celá vlast to slyšela
- lépe nepsat, lépe nepsat!
Vilnohrady, k hrůze světa
vzbouřila se opereta;
obscéna teď k světa hrůze
dělá zaslána a schůze...
Lépe nepsat, lépe nepsat!
A ty, jenž tu verše lepíš,
nečti noviny.
A nepiš!
Nebojsa 18. 9. 1919 | ockc19b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku I. (1923) (b), Žánr: poezie
VOLBY
Jděte, spěšte, běžte, volte,
dejte hlasy, bijte, palte,
křičte, mažte, tlucte, skolte,
když dnes obecní jsou volby.
Volby, to je velká chvíle,
velký křik o velkém díle,
řeči v nadživotní síle
a též velká odpovědnost.
Okamžik buď vážně chápán,
lide, zájem tvůj byl šlapán,
proč by nás měl svrbět Japan,
vše se změní po těch volbách.
V tento velký, vážný čas,
nemůže nic poutat nás
nežli volby, volby, volby,
každý odevzdej svůj hlas,
když jsou volby, volby, volby,
volby jen a volby zas.
Chválabohu, že je po nich.
Lidové noviny 16. 9. 1923 | ockc23b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku II. (1928) (b), Žánr: poezie
TĚŽKÁ POMOC, MARNÁ RADA...
Těžká pomoc, marná rada,
za domem dům v Praze padá,
země praská, prach se zvedá,
přijde komis pak a shledá,
že to stálo na písku.
Na divadlech starost mají,
kusy se jim propadají,
kritická pak komis poví
původnímu autorovi,
že holt stavěl na písku.
Jaký div tu, že i vláda
stále sedíc přece padá,
novela jí nechce stát, no,
co je, lidi, stavět platno,
když se staví na písku.
Lidové noviny 16. 6. 1928 | ockc28b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku II. (1929) (b), Žánr: poezie
KAŽDÝ Z NÁS TEĎ STEJNOU HUDE...
Každý z nás teď stejnou hude,
kdo ji nemá, mít ji bude,
a kdo má ji, ještě dnes
do peřin s ní chutě vlez.
Nedá se nic dělat.
Ouřady ji popírají:
není žádné chřipky v kraji,
celá ta věc jen prý jest
infekce dýchacích cest.
Nedá se nic dělat.
Kašel, rýma, jaká bída,
katary a bronchitida,
febris, tussis, angína,
špatně ten rok začíná.
Nedá se nic dělat.
V politice možno krátce
na všechno teď vykašlat se,
parlament se neschází,
snad se bojí nákazy.
Nedá se nic dělat.
Páter Šrámek taky praví,
že mu pohyb není zdravý,
- takhle, pane, z křesla vstát,
může ti tam nafoukat.
Nedá se nic dělat.
Agrárníkům dobře není,
nafoukli se z přerušení,
přerušené styky jsou
věcí vždycky nezdravou.
Nedá se nic dělat.
Lidové noviny 26. 1. 1929
PÍSEŇ TÉ ZABITÉ
Já jsem ta holka zabitá,
co bez masa našli a tváře.
Takový lustmord není jen pro vrahy,
ten je i pro čtenáře.
Já jsem ta holka, co sloužila,
co sloužila pro zábavu,
zaživa tak jak o mně je psáno,
po smrti zadarmo davu.
Taková fešanda jako já
není jen pro jednoho,
ale těch kunčaftů po smrti
i mně bylo trochu mnoho.
Já znala šoférů, já znala pánů,
kolik, už nepovím,
a když mě zabili, vzali mě do party
frajeři od novin.
Ba jeden fešáček reportér
mou rakev si otevřít dal,
ale že mrtvá se neumí chovat,
zbledl a roha vzal.
A já se tak na něj chtěla usmát
za jeho pozornost jemnou,
já na něj chtěla zavolat:
Blonďáčku, šel spát se mnou!
Lidové noviny 10. 8. 1929 | ockc29b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku II. (1930) (b), Žánr: poezie
VOJÁCI, VOJÁCI...
Vojáci, vojáci,
děti malované,
nějak příliš často se vám
těžký malér stane.
Vojáci, vojáci,
malované děti,
sotva toho granát zabil,
druhý na smrt letí.
Sotva jeden padl,
už se druhý zřítí
- to snad přec by, vojáčkové,
nemuselo býti.
Když už vám ta vojna
sloužit vlasti velí,
tož vy aspoň pro tu službu
hleďte zůstat celí.
Nepřál by si vojny,
kdo ji prožil dříve.
Musíme - li vojáčky mít,
chceme je mít živé.
Lidové noviny 14. 6. 1930
ČLOVĚK SE Z PRÁZDNIN NAVRACÍ...
Člověk se z prázdnin navrací,
mírný a bohabojný,
a kam se podívá, vidí jen
zápasy samé a vojny.
Například vojáci na manévrech
bili se ze vší síly,
až jedni byli z toho modří
a druzí červení byli.
V Praze se utkaly v zápase
z celého světa holky
a běhaly jako s keserem.
Vyhrály Němky a Polky.
Na pražské radnici vedly se
vášnivé boje a sváry
ve veřejném zájmu: komu zadat
veřejné pisoáry.
V té obecné ráži i venkovský lid
do boje vyrazil jaře:
svedl zas bitvu u Lipan
a projel ji na celé čáře.
Až v Argentině konala se
jedna z těch přečetných vojen.
Vyhrál to nějaký Uriburu
a projel to Irigoyen.
Nejstatečněji se drželi
italští bohatýři.
Stříleli naostro.
Stříleli do zad.
A byli padlí čtyři.
Lidové noviny 13. 9. 1930 | ockc30b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku II. (1931) (b), Žánr: poezie
MĚLI JSME HRÁČE, CO FAIR PLAY HRÁL...
Měli jsme hráče, co fair play hrál
a veliká kouzla v kartách robil;
ten uměl tak hrát a čarovat,
že prohrál i státní prý automobil.
Měli jsme ministra železnic,
ten začaroval s uhlím krizi:
mour měnil v uhlí anglické
jen mocným slovem a za provizi.
Měli jsme mistra hodináře,
ten v kolečkách znal se převelice,
a protože věděl, kde je mazat,
dodával vagóny republice.
Měli jsme velké těžaře,
a ti vám přišli mezi Franty
a od nich se teprve učili,
kterak být pro stát liferanty.
Měli jsme lásku bratrskou,
taková nenajde se znova:
připsala bratrovi v bance konta
a nešpitla mu o tom slova.
Měli jsme bratra Františka,
ten nebyl stříbrný, ten byl zlatý;
co tomu zůstalo pod palcem,
zůstalo aspoň mezi bratry.
Měli jsme hráče hazardéra,
ale ten domek z karet se boří.
Jen špatný list teď hráč má v ruce.
Pozor na Koudelku.
Koudel hoří.
Tam, kde je Stejskal, bývá i Vejskal.
Měli jsme firmu Stříbrný Stejskal.
Památka její ať kvete dál:
aby si nadál Stříbrný stejskal.
Lidové noviny 20. 6. 1931 | ockc31b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku III. (1932) (b), Žánr: poezie
PO MRAZECH PŘIŠLY JARNÍ DNY...
Po mrazech přišly jarní dny,
po jarních dnech dny horší;
co do klimatu máme my
už kůži přímo hroší.
Přesto jsou různá znamení,
že jaro zavítá sem,
a přece jenom dohoní,
co propáslo svým časem.
I vláda už se rozhodla
ze zmrznutí se probrat
a na znamení života
nám trochu zdraží obrat.
Ni pan ministr financí
se jaru neubrání
a zardělý jak družička
nám podá kytku daní.
Sám parlament snad pocítí
teď příliv jarní mízy,
nechá už srážek a přeháněk
a bude řešit krizi.
Vždyť i ten zákon bankovní
prý bude jednou hotov;
tož ukončíme rozhlásek
dnes nadějnější notou.
Pupeny raší, zpívá kos,
ba i ten hmyz se rojí;
jenom ty doly na severu
mlčí.
A mrtvě stojí.
Lidové noviny 9. 4. 1932
NAD NÁMI SLUNCE SVÍTILO...
Nad námi slunce svítilo
a třináctý apríl byl,
když v Chomutově se střílelo
a Most se zkrvavil.
Do horníků kulky z karabin,
do četníků kamení.
Na obou stranách mrtví jsou.
Mrtví a ranění.
Červený šátečku polbyra,
zavlaj a chutě se toč:
na obou stranách mrtví jsou
a my se ptáme proč?
Proč místo chleba kámen dát
do rukou chudákům,
k čemu je jako na jatky
hnát proti bodákům?
Nemá - li chudý čeho jíst,
krve se nenají.
Kdo dávají mu jen nenávist,
ti víc mu nedají.
Dnes Chomutov, Most, Jiřetín,
a zítra - kdopak ví?
Vůdcové půjdou do barů
a mrtví do rakví.
Lidové noviny 16. 4. 1932
JE PRVNÍ MÁJ...
Je první máj - leč tentokrát
se obejdeme bez citace.
Po celý rok lze milovat,
jen jednou však je Svátek práce.
Jen na práci že stojí svět,
v tom jsme se ovšem dávno shodli.
Ale jak s prací zacházet,
to, jak se zdá, jsme velmi zbodli.
Té oslavy a orací
se letos člověk skoro stydí.
Co oslavovat na práci,
když málo jí pro tolik lidí?
Ach, kdyby kola běžela
a všude, kde je kousek díla,
zvučela práce veselá
a kladiva se rozbušila,
kdyby měl každý svou robotu
a nemusel ji nenávidět,
a nejde - li žít bez potu,
nu vem to nešť, jen když je vidět,
že na té práci stojí svět
a stojí také o ni, krátce
že se dá žít,
že je proč dřít
a že má smysl vyrábět,
to by byl pravý svátek práce!
Lidové noviny 30. 4. 1932
TO STARÁ ZKUŠENOST JE LIDSKÁ...
To stará zkušenost je lidská
a rovněž meteorologická,
že z každého mračna není dešť.
Pan Staněk velkou bouří strašil,
cepy a srpy zaharašil,
a co je z toho.
Vzal to nešť!
Jak Žižka táhl proti Praze,
ha, Praho, to ti přijde draze
a hlav tvých padne nemálo.
Leč vyhrála to moudrost hroší,
jež zbyla nám po panu Groši:
že zcela nic se nestalo.
Dnes má to Žižka jednodušší,
střílí se z kušen místo z kuší,
tisk hrubé kusy nahradí;
a po hlasité práci polem
zemani sesednou se kolem
a potichu se poradí.
Zas venkov jednomyslný je:
ten volá prr a ten zas hyje,
ten čehy chtěl, ten hot si přál,
a hřebce Vrané, oře Staňků
zapřáhli zase do postraňků
a Udržal se udržal.
Zas ukázali zemědělci,
ti chalupáci i ti velcí,
že venkov - jedna rodina;
a v rodině už k věci patří,
že občas poperou se bratři,
což není žádná novina.
Lidové noviny 10. 9. 1932
ANI TO ROZHLÁSKÁŘE NEBAVÍ...
Ani to rozhláskáře nebaví,
že musí chytat vlnu z Jihlavy.
Jihlavská vlna tuze pěkně nezní,
ale je těžko chytat něco bez ní.
To, čím teď drnčí naše anténa,
není už vlna.
Jenom ozvěna.
Ozvěna, jež nám vrací doby ony,
kdy jen tak hemžily se milióny.
Tak lehýnce, že potom vzápětí
vypadly p. t. svědkům z paměti.
Inu, co platno.
Časy ty jsou tytam.
Jen poruchy teď na anténu chytám.
Poruchy v paměti, mezery v papírech.
Těžko se vyznat v diskrétnosti ech.
Skřípne to, selže, hvízdá, zasténá.
Není tím vinna naše anténa.
Pryč jsou ty doby.
Slyšme pro útěchu
ty miliónky zvonit aspoň v echu.
Býval to zlatý věk - ba škoda je ho.
Přijde i konec věku stříbrného.
Lidové noviny 15. 10. 1932
UŽ TO TAK BÝVÁ...
Už to tak bývá: dojde na Dušičky,
sotva nám slavný říjen dokvete.
Prapory dolů, rozžíhejte svíčky
a mrtvých v Pánu zbožně pomněte:
Dušičky věrné, spěte v pokoji!
To starý dobrý křesťanský je návyk,
za odešlými projevit svůj žal.
Zde v Pánu odpočívá doktor Slávik,
Viškovský, Hůla, ba i Udržal.
Dušičky věrné, spěte v pokoji!
V Jihlavě také rozžíhají svíce,
minulost mrtvá vstává ze hrobu,
je zastřená a smrdí převelice
a nedělá nám zrovna ozdobu.
Dušičky věrné, spěte v pokoji!
Odešla vláda, lehko jí buď v rově,
těžko se nová dohromady dá.
Ten, kdo teď bude hlídat na hřbitově,
ví, že ho záhy jiný vystřídá.
Dušičky věrné, spěte v pokoji!
Ze starých údů bude vláda nová,
zas bude stát, co nemohlo se hnout.
Buď Pánbůh s tebou, vládo dušičková,
na čelo † křížek na pozemskou pouť:
Dušičky věrné, spěte v pokoji!
Kříž † kryje naše nejbližší a známé,
loupe nás v † kříži, bude zima již.
Nad ledačíms zas † křížek uděláme
a s ostatním - s tím budeme mít † kříž.
Dušičky věrné, spěte v pokoji!
† † †
Lidové noviny 29. 10. 1932
HALÓ, HALÓ...
Haló, haló, by náš rozhlas
bylo slyšet více,
na pokus jej vysíláme
jednou přes Liblice.
Ta liblická stanice má
přes sto kilowattů
a zní tak, že musíme si
do uší dát vatu.
Haló, zprávy zahraniční:
nového nic není,
leda........................... ( porucha )
................ odzbrojení.
Francie...................... ( porucha )
................. Mussolini,
kdežto Němci............ ( porucha )
.............................
.............................
............... těžce nesou,
že odzbrojit nelze, když prý
ozbrojeni nejsou.
V Downing-streetu tento podnět
vítaný je velmi,
s výhradou, že........... ( porucha )
.............................
.............................
............. nový odklad,
ale že pro příští plány
je tu aspoň podklad.
( Vážení radioposluchači nám prominou neustálé poruchy zaviněné tím, že tentokrát jsme svůj rozhlásek vysílali přes moderní a nákladně vybavenou stanici v Liblicích. )
Lidové noviny 19. 11. 1932 | ockc32b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku III. (1933) (b), Žánr: poezie
KDO NA ZKUŠENOST NEDÁ...
Kdo na zkušenost nedá,
ten se nic nedoví;
například nezví, co jsou
tři muži ledoví.
Zpravidla prostřed máje
se jaro zarazí
a mezi jarními sliby
to chladně zamrazí.
Ani to jaro nemá
jen samou legraci:
zima se nedá sfouknout
a ještě se navrací.
A tak v tom božím světě
nic nejde jedna dvě;
to každá minulost ještě
se vrací vrtkavě,
chce zvrátit běh doby a věcí
a vládnout znova chce.
To jsou ti zmrzlíci věční.
To je ta reakce.
Reakce proti míru
a proti svobodě
a proti lepším zítřkům
a příští pohodě.
Ze všech stran fičí to drsně,
leč nás to neklame:
to jsou jen ledoví muži.
A my je přečkáme.
Lidové noviny 20. 5. 1933 | ockc33b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku III. (1934) (b), Žánr: poezie
TĚŽKÝ LOS BÝT DIKTÁTOREM...
Těžký los být diktátorem,
těžký los být führerem:
jednou dělat Los von Rom a
za chvíli zas Los von Röhm.
Dlouho se Horst-Wesselili,
samé Heil a samý Ruhm,
v stínu hnědých košil kvetlo
das röhmreiche Hitlertum.
Zavládla die reine Rasse,
rozkvetl der deutsche Lenz,
éra homo-sexualis
místo Homo sapiens.
Mašírují SA muži,
SAU muž v čele jich,
všechno bylo herrlich, nebýt
jistých sklonů neblahých.
SA vůdci muže své
k zvrácenému vedli styku:
počli totiž provádět
s nimi také politiku.
To přivedlo na Sodomu
velkou mravní očistu:
neřest byla vypleněna
ráznou rukou sadistů.
Lidové noviny 7. 7. 1934
JAKÝ MRAK TO ZAS SE SNÁŠÍ...
Jaký mrak to zas se snáší
nad ubohou Čechií?
To že nevyhráli naši
v kurtu nad Austrálií.
Proč se na nás modré nebe
kaboní tak nevlídně?
To že naši pro porážku
jeli si též do Vídně.
Samé mraky, samé chmury,
kam se jenom stočí zrak.
Na obzorech politických
stoupá mnohý temný mrak.
Nad Německem to už hřímá,
v Rakousku to brouká jen,
z polské strany: zamračeno,
obzor celkem: zatažen.
Co těch mračen přežene se,
než se léto dovrší!
Tolik chmur a tolik mraků,
a tak málo naprší.
Lidové noviny 21. 7. 1934
PŘENOS Z VÍDNĚ
Když jsem se nic nenadála,
přišlo na mne strašidlo,
převléklo se za dajčmajstra,
moc se na mne tlačilo.
( Refrén )
Puč sem, puč tam,
nám už je to všecko jedno,
puč sem, puč tam,
nám už je to všecko fuk.
Vídeň, ta v tom umí chodit,
Vídeň, ta je veselá,
když už dělat revoluci,
tak ji v maskách udělá.
( Refrén )
Puč sem, puč tam atd.
To tu ještě nebývalo
a v tom Vídeň hraje prim,
že provádí státní převrat
jako masopustní šprým.
( Refrén )
Puč sem, puč tam atd.
Když se to tak podařilo,
když jsme to tak trefili,
uděláme z toho příště
pro cizince festšpíly.
( Refrén )
Puč sem, puč tam atd.
Převléknem se za družičky,
do dirndlů či do domin,
a zas předvedeme světu
státní převrat à la Wien.
( Refrén )
Puč sem, puč tam,
nám už to je všecko jedno,
puč sem, puč tam,
nám už to je všecko fuk.
Lidové noviny 28. 7. 1934
JÁ NEVÍM, CO ZNAMENÁ TO...
Já nevím, co znamená to
a jaký v tom smysl je pravý:
zkazka ze starých časů
mně nechce vyjít z hlavy.
Když Adama Pán Bůh stvořil
( tak patrno je v té báji ),
přidal mu ještě Evu
a žili jako v ráji.
Leč v ráji tom též had byl,
jenž na jejich štěstí sočil,
a proto se zastavil s Evou
a sem tam hovor stočil.
Následkem toho Eva
v důvěrné vzdychla chvíli:
" Kam pojedem letos v létě,
můj Adame, můj milý?
Hleď, v ráji nejsou hory
a moře v ráji není,
zkrátka v tom ráji v létě
to není k vydržení.
Pořád jen dřepět v ráji,
já se té nudy lekám;
Adame, máš - li mne rád, ach,
Adame, jeďme někam! "
Hospodin slyšel to ovšem
a zahřímal v svém hněvu:
" Adame, s rájem je konec!
Já vím, že poslechneš Evu.
Teď jdi, kam je jí libo,
do hor anebo lázní,
však slyš, jaký trest vás čeká,
vy první a dědiční blázni:
Jíst chléb v potu tváře budeš,
nevyjdeš nikdy z dřiny,
a místo odpočinku
pojedeš na prázdniny! "
Lidové noviny 4. 8. 1934
DLUŽNO NAPSAT NĚJAKOU TU STROFU...
Dlužno napsat nějakou tu strofu
o kongresu pánů filozofů,
kteří se k němu sjeli do Prahy,
by tu spřádali své úvahy.
Neměl zrak, čím na nich by se popás,
dva jen měli vousy téměř po pás,
jenom jedna známka nemejlí:
téměř žádný nebyl bez brejlí.
Jedni byli tencí, druzí těžší,
bylo mezi nimi plno pleší,
zkrátka nikdo nemoh by je snad
od nemoudrých lidí rozeznat.
Rozhodně by mezi nimi vynik
Diogenes, známý kdysi cynik,
mudrcům jenž dělal ostudu
tím, že usídlil se do sudu.
Dnes je všechno jinačí, co naplat,
mudrci dnes chodí bez paraplat,
místo v sudě nebo ve sluji
v Alcronu či Huse nocují.
Ale onen starý Diogenes
přec svou památku i na ně přenes:
po kongresu řada nemalá
prázdných sudů v Praze zůstala.
Lidové noviny 8. 9. 1934 | ockc34b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku III. (1936) (b), Žánr: poezie
MY MRTVÍ, MY STRAŠIT NECHCEME...
My mrtví, my strašit nechceme.
Jsme mrtví jen.
Buďte klidni.
Je sedm nás, je sedm nás,
co padli jsme v tomto týdni.
Nás sedm, jak nás tu vidíte,
se stalo obětí vraždy,
pro korun pár, pro korun pár
byl zavražděn z nás každý.
My nevoláme po pomstě,
ta nás už neprobudí.
Ale jde o jiné.
Nejvíc jsou vražděni chudí.
Prosíme za jiné.
Dáváme výstrahu,
i když snad nevíme komu:
Střezte svých domovů, střezte svých cest,
pěšin, jež vedou domů.
Ať je zas u vás bezpečno,
jak na domov se sluší.
Nešetřte na ničem, nešetřte na ničem,
co slouží bezpečí duší.
Aby to, co se stalo nám,
se nemohlo stát i na vás:
my mrtví se za vás modlíme
Otčenáš i Zdrávas.
Lidové noviny 15. 2. 1936
PO TÝDNECH SYCHRAVÝCH...
Po týdnech sychravých teď zdá se,
že bude slunko svítit zase
a vystupujíc nad mráčky
zas vyláká ven koupačky,
že opět budou houby růst a
ta česká husa bude tlustá
a že švestky bohaté
pro český knedlík sčesáte,
že svoji prosperitu zbrojní
též průmysl náš najmě zhojní,
- vše je tu, bychom užili
dnů pohody a idyly
a v klíně lesů, vod a strání
dýchali mír a požehnání:
jen kdyby také Dějiny
šly na kýžené prázdniny!
Teď aby čtenář pilně sháněl,
co dělá Řek, co dělá Španěl,
a zdali není za tím vším
tenhleten Hitler nebo Řím,
a musí rozčilit se horce,
když vidí naše čacké borce
opouštět olympiádu
jakožto sedmé odzadu.
Ba ani v božím létě není
žádného letos pohovění.
Kdypak nám klid se dovrší?
Až naprší.
Až naprší.
Lidové noviny 8. 8. 1936
NAČ SE DÍVAT NA CIZINU...
Nač se dívat na cizinu,
když máme svou domovinu?
Nejdřív něco z domova,
a to hnedle z Venkova.
Ještě nedoschlo nám seno,
není dosud vymláceno,
a už Venkov uhání,
aby dělal povstání.
Pravý český zemědělec
revoluci drží palec,
a víc nežli rodných lích
dbá těch bouří v Španělích.
Doma sic by v tom zřel zradu,
kdyby někdo boural vládu,
když jde však o Španěly,
věří jen na rebely.
Věren zásadě " svůj k svému "
je v tom punktu, neboť je mu
to, s čím drží velice,
španělská jen vesnice.
Lidové noviny 14. 8. 1936
AŽ MY BUDEM V TMAVÉM HROBĚ SPÁTI...
Až my budem v tmavém hrobě spáti
a až zkvakne naše století,
přijď se na nás, světe, podívati,
abys moh se za nás styděti.
Na hrob dej nám nápis, který krátce
naši XX éru ocení:
Doba vědy, techniky a práce,
pokroku a hlavně vraždění.
Byl to věk, jenž držel na rekordy,
dbaje vždy o větší rozměry.
Velký věk chce mít též velké mordy,
hrdiny a velké gangstery.
Až my v tmavém hrobě dojdem klidu,
dějinám odkážem ledacos.
Mnohý rekord, vynález a bídu.
Diktátory.
Války.
Badajoz.
Lidové noviny 22. 8. 1936
ŠLY PANENKY SILNICÍ...
Šly panenky silnicí,
potkali je myslivci.
Kam, myslivci, kam jdete,
co to střílet budete?
Vyšli jsme si na hony
do zaječí sezóny,
nebo chce - li srdce tvé,
střel si třeba koroptve.
Ta letošní sezóna
všechny hony překoná,
neb je odstřel veliký
na lid i na státníky.
Někde střílí ulice,
jinde střílí justice,
jinde, co bych povídal,
odstřel černých trvá dál,
někde do měst pálí se,
onde k stěně staví se -
Lidí víc než zvěře je,
každá rána trefuje;
spusť jen, třeba v legraci,
a hned Lidstvo krvácí.
Lidové noviny 29. 8. 1936 | ockc36b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku III. (1937) (b), Žánr: poezie
KDO EVROPU BY JEŠTĚ HANĚL...
Kdo Evropu by ještě haněl,
že věci míru v nitru Španěl
nedává plné podpory?
Vždyť celá britská lodní síla
do země války nepustila
loď naloženou brambory.
Brambor, ten přece může škodit,
bramborem možno z praku hodit,
brambor je skoro munice;
a místo aby je jen snědli,
jimi by možná válku vedli
vojáci vládní milice.
Jen nechat hladem vymřít Basky:
tím nejlépe a bez otázky
se neutralitě vyhoví.
To platí však jen pro zemáky,
zatímco letí bombarďáky
na pomoc panu Francovi.
Lidové noviny 24. 4. 1937
PÍSEŇ LANCKNECHTA Z VÁLKY O ŠPANĚLSKÉ DĚDICTVÍ ROKU 1580
Nás Němců je do hry potřebí,
ať kdo co chce o nás mluvil by,
přec s námi musí počítat,
kdo by se chtěl do války dát.
Bez nás se nevyřídí nic,
když nejdem pomáhat do pranic
těm, kdo jdou dobývat území,
celý svět ví už, kdo jsme my.
Nevěřící a zatvrdlé
svobodně trestáme na hrdle,
máme svůj meč a máme soud,
moc věcí můžem rozhodnout.
Filipus si nás volá rád,
tomu jsme sloužili mnohokrát.
Máme mu pomáhat ve vojně,
dáme se k tomu ochotně.
Lidové noviny 14. 10. 1937 | ockc37b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku III. (1938) (b), Žánr: poezie
CO JE DNES ŽIVOT DESÍTI...
Co je dnes život desíti,
co je sto mrtvých lidí?
Oč víc jich člověk k snídani
v novinách denně vidí!
Jednou to Nankin potrefí,
podruhé Barcelonu;
dnes mrtví jsou na Panayi,
zítra na Endymiónu.
A přec se nyní budeme
o hrstku lidí třásti;
je to jen mužů několik,
a ani ne z naší vlasti.
A přec se budem s úzkostí
ptát denně na jich osud:
Papaninova chaso, hej,
nese vás ta kra dosud?
Když staré země praskají
a svět se málem boří,
vydrží to ta rozpuklá
kra, unášená v moři?
Je to jen mužů několik,
kra pod nimi se drtí.
Hej, Krenkel, Širšov, Papanin,
kéž nečtem o vaší smrti!
Lidové noviny 5. 2. 1938 | ockc38b |
Autor: Čapek, Karel, Název: O umění a kultuře II. (1922) (b), Žánr: poezie
POZVÁNÍ K PŘEDPLATNÉMU
Sezóna končí.
Pánové a paní,
my tedy děkujem vám nastokrát!
Dobrou noc přejeme.
Je konec hraní,
principál vezme nás a ve veliké skřínce
nás, panáčky a herce, princezny a prince,
uloží po jednom či po dvou spát.
A kdyby celý rok se sebevíce hrálo,
zdá se nám nakonec, že toho bylo málo.
My dali vše, však více bychom dali;
kdo může za to, že je rok tak krátký!
A přec když trochu ohlédnem se zpátky,
my toho tady až dost napáchali:
Othello černý zabil Desdemonu,
když ukrutně jí klekl na prsa,
kasičku vzali panu Harpagonu,
Faethón rekordně chtěl vzíti nebesa,
Troila klamala Kressida nevěrná,
Sganarelle dobráček se paroháčem cítil,
rozžata mlynářova tichá Lucerna
a Měsíc nad řekou vám na dno duší svítil,
i Chléb jsme podali vám z galských polí,
vás Stará historie ještě bavila,
a Heda Gablerova sáhla po pistoli
a na jevišti se vám střelila,
a ještě - ještě jiných her snad dvacet,
však nejsem divadelní cedule.
Co hotovo, už tím je minulé,
a tedy nakonec nám dejte jen své " placet ".
A měl - li někdo z vás kdy velký dopal,
že kus byl mdlý, neb že to herec zkopal,
já nejhorší byl: neboť kdykoliv jsem hrál,
já jsem tu celou hru vždy prostě Zakopal.
Tož řeknem si to nyní před tou oponou:
co nejlíp hrát, jen v tom je celý vtip,
však větší vtip je hráti ještě líp,
a to my chceme zkusit příští sezónou.
Principál zaloví zas ve své velké skřínce,
vytáhne princezny a kašpary a prince,
ta ona figurka snad bude zbrusu nová,
však z dřeva dobrého, a všichni dohromady
dostanou do úst zbrusu nejnovější slova.
My budem tady.
[ * My budem tady, toť se ví, až na ty,
kdo bohužel nám ukázali paty.
Po nových loutkách je teď sháňka veliká.
Řezat je bude P. T. kritika. ]
I vy buďte tady.
Sezóna končí.
Škoda že je po ní.
My byli s vámi jako jedna rodina.
Však slyšte, inspicient právě zvoní.
Mé panstvo, nová sezóna se zase počíná!
Leták Městského divadla na Královských Vinohradech, srpen | oumak22b |
Autor: Čapek, Karel, Název: O umění a kultuře III. (1930) (b), Žánr: poezie
SLYŠTE PÍSEŇ HLÁSAJÍCÍ
Slyšte píseň hlásající,
jak k nám přijel železnicí
pěvec Šaljapin
a jak o tom v potu tváří
naši čačtí novináři
psali do novin:
Slavný host na Wilsoňáku
v sedm dvacet ( přesně! ) z vlaku
rázně vyskočil,
nalevo prý pohnul hlavou
a pak ( přesně! ) nohou pravou
kolej překročil.
Načež vlídným kynem hlavy
zdravě čekající davy
do hotelu jel,
a tam přes tu dlouhou cestu
svlékl kabát, svlékl vestu
a s Nedbalem pěl.
Potom po nějakém čase
opět vestu oděl na se
a i kabát vzal,
a pan Nedbal s Šaljapinem
nad dalmatským ( přesně! ) vínem
pobesedoval.
Když pak v době vhodné k tomu
slavný pěvec bral se domů
lehnout do peřin,
malý kamelot naň volá:
" Do Prahy jich vítám, hola,
pane Šaljapin! "
" Ty mne znáš? "
A chlapec vece:
" Pane, to ví v Praze přece
každý od novin,
že dlí právě mezi námi
veliký a světoznámý
pěvec Šaljapin;
a že jste na Wilsoňáku
v sedm hodin dvacet z vlaku
rázně vyskočil,
nalevo pak pohnul hlavou,
načež zrovna nohou pravou
kolej překročil;
nato vlídným kynem hlavy
zdravě čekající davy
do hotelu jel,
a tam přes tu dlouhou cestu
svlékl kabát, svlékl vestu
a s Nedbalem pěl:
Slyšte píseň hlásající,
kterak přijel železnicí
pěvěc Šaljapin
a jak o tom v potu tváří
naši čačtí novináři
psali do novin. "
( Zpívá se pořád dál )
Lidové noviny 7. 6. | oumak30b |
Autor: Čapek, Karel, Název: O umění a kultuře III. (1931) (b), Žánr: poezie
RADUJ SE VELMI, LIDE NÁŠ
Raduj se velmi, lide náš:
vyvstal nám nový mecenáš.
Nedal sic prachy, jen silou pysků
ujal se mocně svobody tisku,
když příležitost naskytla se,
že zabavili Fortinprase.
Tož cenzuru chtěl kárat za to.
Mluvit je Stříbrný, mlčet je zlato.
Justici hodlal namlet a
k tomu si vypůjčil Hamleta,
- že nikdy jej nečet, nevadí:
politik se vším si poradí,
neb on má o všem, dobře a krátce,
své vlastní a přesné informace.
Shakespeare byl starý popleta
v tom příběhu prince Hamleta,
jenž teprve teď je, na mou víru,
uveden na svou pravou míru.
Voláme k doktoru Hilarovi:
v Praze se zrodil Hamlet nový,
jejž v zájmu pravdy v pojetí smělém
stvořil pan Stříbrný se Zavřelem.
Jaký to nový Hamlet!
Kýžtě
co nejdříve přijde na jeviště!
Nad Hamletem tím se zdiví svět:
Ne drama.
Jenom kabaret.
Lidové noviny 21. 2.
VYPRAV SE, ČTENÁŘI, NA CESTY
Vyprav se, čtenáři, na cesty,
svůj tlumok předem zchystav.
Co tyto řádky píšeme,
vypukla doba výstav.
Výstava kaktusů, výstava psů,
pardubská výstava zdraví,
v Lounech je vystaven lounský kraj,
v Praze zas stroje a krávy.
Všude je nějaká výstava,
kam jenom oko zhlíží.
Tož chutě, čtenáři, na cesty
a rozjeď se ku Paříži.
Dí zvěst, že každý třetí dnes
je v Paříži Čechoslovák,
že každý pátý je z Vinohrad
a každý sedmý je Novák.
Má každý proud svůj daný spád,
jak možno vidět všady.
My odtud máme na Paříž
své přirozené spády.
Pardubský perník je daleko.
Paříž, ta je nám blíže.
Brňané, příští výstavu
přeložte do Paříže.
Když výstava, tož v Paříži,
ne v Brně a ne v Praze.
Výstavám umění z Francie
ta zkušenost přišla draze.
Dvě francouzské výstavy měli jsme,
což hned se neuvidí.
Výstavy umění.
Výstavy z Paříže.
Jenže tam nešli lidi.
Lidové noviny 6. 6. | oumak31b |
Autor: Čapek, Karel, Název: O umění a kultuře III. (1934) (b), Žánr: poezie
JAKÝ BY TO BYL ROZHLÁSEK
Jaký by to byl rozhlásek
a jak by mohl být z Prahy,
kdyby v něm nebyl oslaven
nad jiné svátek drahý.
Sto let je, co se narodil
Jan Neruda na Oujezdě,
teď slavil narozeniny
na některé věčné hvězdě.
V jeho den nezněl nad Prahou
hradčanských hlahol zvonů,
ale krok, který vítal kdys,
dělnických bataljónů.
Na zemi rudé prapory,
bílý den v majestátu,
nade vším modrá obloha
- a byly to barvy státu.
Prapory vlají, hudba hrá,
tuží se voják a dělník,
a nad Prahou září na nebi
laskavý trojúhelník.
A zní to tam shora potichu
tak jako refrén známý:
Já s vámi budu navěky,
spolu též buďte vy sami!
Lidové noviny 14. 7. | oumak34b |
Autor: Čapek, Karel, Název: O umění a kultuře III. (1937) (b), Žánr: poezie
EB 50
( Zpívá se na známou notu )
1.
Slyšte píseň, kterak se
počestnému otci
synek živý narodil
v silvestrovské noci
( vážil 105 kg ).
2.
Jako mnohý slavný muž,
i on vzešel z lidu,
a to z rodu zámožných
hostivařských Šmídů.
3.
Když to otec uslyšel,
zvolal v prvním leku:
Ten kluk bude jaktěživ
jenom mazat deku!
4.
Tak se před půlstoletím
zrovna na Silvestra
započala neblaze
pestrá dráha maestra.
5.
V útlém věku jinošském
přestal hostivařit,
načež jal se s kumštýři
po lokálech pařit.
6.
V prostředí tom pochybném
velmi zmužněl časem,
prózou, pak i ve verších
začal mluvit Bassem.
7.
Marně k ctnosti vedli jej
tatíček i mutr,
žil co lotr, jenž se od
šibeniček utrh.
8.
V samé kratochvíli žil,
letáky vydával,
od Patery sekerou
kolem sebe mával.
9.
Skrz to mravů zpuštění
bůh nás vojnou ztrestal,
on však frajtrem špitálským
na Hradčanech se stal.
10.
Tento úspěch zázračný
tipec velmi zved mu,
pročež spískal po válce
tu Červenou sedmu.
11.
Hoj ta Sedma červená,
ta do všeho vrtá,
slo - i zpěvem řádila
hlavně za Bienerta.
12.
Že však byla klikatá
vždycky jeho cesta,
po Sedmě mu stačila
i ta velmoc šestá.
13.
Sedmu nechal v talónu,
našel nové métier,
spodky, krále přeskočil,
eso z něho teď je.
14.
Betla hrával se sedmou,
teď je jiný zájem.
Eso, eso bassové,
ať jen durcha hrajem!
V rukopisném sborníku k 50. narozeninám E. Basse | oumak37b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Jedinec a dějiny (b), Žánr: poezie
II. JEDINEC A DĚJINY
PÍSEŇ PRAPORU
Modrá, rudá, bílá alej slávy stelou
A tak jásají, že zpívati se zdají
Svěží notou svou a písní rozechvělou;
Aj tu, pozvedni se, aj tu, větře, duj:
Rudá, modrá, bílá zpívají a vlají,
Yankee-Doodlem zvoní, Marseillaisu hrají,
Kvetou silně, sličně svým " Zde domov můj! "
Nebojsa 19. 12. 1918
KRONIKA PESTRÁ
Chceš - li, synu, zprávy slyšet,
uši sotva stačí ti.
Nevím, kde mám potom skončit,
nevím, kde mám začíti.
Slunce si už zavedlo
zákon osmi hodin práce;
svítí do čtyř od osmi,
což je přec jen trochu krátce.
Jinak dosud teplo bylo
při pošmourné obloze.
Teprve nás zamrazilo
Rašínovo expozé.
Ožila nám Praha tuze,
táhne se sem mnohý lid.
O byty je velká núze.
Také Plocek hledá byt. * [ Nabídky do redakce " N ". ]
Jediný kout prázdný zbývá,
snít a mlčet, kde se dá.
V parlamentě šeptají jen
zpravodaj a předseda.
Na Slovensku Károlyi
demarkační dělá čáry.
S tvými čáry, druhu zlý,
s tvými kouzly vari! vari!
Doktor Lodgmann a ti jiní
vydali se na cesty,
když se s námi rozloučili
hřejivými protesty.
V Prostějově hrůzám války
postavili korunu:
vztáhli ruku na svobodu,
vztáhli ruku na Munu.
Naše pluky v Rusku sic
nějaký svár s Munou měly;
mám - li to tak sprostě říc,
byl to zkrátka casus belli.
Svoboda je svoboda,
je však třeba pevné ruky.
Aby Muna volný byl,
zatknem prostě naše pluky.
Tomáše den požehnaný,
štědřejší než Mikuláš.
Co jsi chtěl a zač ses modlil,
národe můj, tu to máš!
Tomáš tu!
Po čtyřech letech
z apoštolských přišel cest,
přinášeje v ruční tašce
( žluté ) novou blahověst.
" Nebojsa " tu konstatuje,
lojální, jak dlužno, jsa,
že v něm do Čech navrátil se
největší náš Nebojsa.
Slávy bylo, hudby bylo,
lidu mnoho nadmíru.
" Ulice " svůj měla debut,
ale pěkně v špalíru.
V ten den vládl divný čas,
slunce, vítr, sníh i zima,
chvíli teplo, chvíli mráz,
zkrátka pravé české klima.
Radostnou tou novinou
kronika se končí pestrá.
Byli jsme a budeme,
jmenovitě na Silvestra.
Nebojsa 2. 1. 1919 | jedadj_b |
Autor: Čapek, Karel, Název: První básnické pokusy, Žánr: poezie
PRVNÍ BÁSNICKÉ POKUSY
1904
PROSTÉ MOTIVY
I
Podzimní ráno.
Zamračeno nebe, a deštík crčí do oken.
A divno ti je, do kostí tě zebe - - ba věru smutný, smutný den!
Teď venku v dešti mně se mihl právě, a v ruce nese rakvičku, modlí se v pláči usedavě za mladou zhaslou dušičku.
Mlhavé ráno.
Mraky nebem pílí a meluzina teskně lká;
den podzimní tak truchle, tiše kvílí Pro zesnulého andílka.
II
Byla tma.
U chladných kamen sedla smutná v zadumání, stýská se jí, srdce bolí - - Tiskla hlavu chladnou dlaní.
" Mami! "
- " Co chceš? "
- " Kde je tati? "
" Neptej se mne, dítě, radši!
Nemáš hlad? "
- " Mám!
Přijde tati? "
" Přijde - - možná -, " děla v pláči.
Až muž přijde z krčmy zpitý, čeká v trudném zadumání, stýská se jí, srdce bolí - - Hlavu tiskne chladnou dlaní.
( 1904 )
POHÁDKA
Jaký jas v tmu se třás!
Drahokam, zlata plam, šperků hráz, tisíc krás ve kupách leží tam.
Kladivo v ráz a ráz do skály zabuší, až ucho ohluší, ozvěna zasténá v dál, do šera dálí se, ke trůnu valí se, kde vládne trpaslí král;
zaniká již ve hluchou tiš - - taká je v pohádce trpaslí říš.
Z pokladů báje paprsek hraje, ozlatí dětem chudobnou chýž, změní i zimu ve záblesk máje;
časy ty žel se nevrátí již, ty časy víry ve různé duchy!
Ale čas moudrý, věcný a suchý vsype ti pravdu v života číš, ty vbrzku zvíš, že není žádný mlhový duch, lží že jsou pohádky z duh, vše to že je jen představy tuch, že to jsou klamy chorobných duší, - a je ti trpko, bolestně v duši!
Lží vždyť jsou oni duchové bílí, o nichž tak často v mládí jsme snili, lhaly nám dětem stařenky vlídné - ach jaký krásny, sladký to klam.
Nezvědět raději pravdy té bídné!
Ó jak rád bych zase uvěřil sám!
Mživý jas v tmu se třás.
Lampy plam bliká tam, v rmutu hráz svitne zas, ztrácí se k děsným tmám.
- - Kladivo v ráz a ráz do skály zabuší, až ucho ohluší, ozvěna zasténá v dál, ztrácí se do šera, tam kde tmy příšera vládne co strašlivý král, zaniká již ve hluchou tiš, taká je nešťastná hornická říš.
Z tohoto kraje chorobu saje, horník se dusí, schyluje kříž, ze vpadlých prsou kletbami laje, zaživa v hrobě umírá již.
- - Ze žlutých lící smrt zuby cení, on sám ji vidí, pomoci není, a v ruce stisknuv pijáckou číš, kloní se níž.
- - - - - Trpká to pravda.
Chvěje se duch, děsí ho kletý podzemní ruch, děsí ho tma a nezdravý puch, ve kterém se tu buší a buší.
- Tu vidíš pravdu.
Děsno tu duši!
Ó kéž jsou pravdou mužíčci milí, kteří ve bájích do skal tu bili, kéž místo postav chorých a bídných buší tlum gnómů vousatých, vlídných!
Ó jaký krásný, marný všecek klam!
Kéž ještě víra zavítá k nám - v pohádek klam!
( 1904 )
VERŠE MELANCHOLICKÉ
Tak zbylo mi teď v jeseni po celém tom žhavém létu jen hrst zvadlého lupení a jedovatých květů.
To léto, to léto - Všechen žár jsem dal v ně - - a rád - a snadno, a teď se cítím příliš stár a je mi náhle chladno.
To léto mně záhy doplálo a zbylo mi po něm tak pramálo, jen hořko v prsou, hořko proklaté, a nervy až k pláči přepjaté.
Svým altem tichým, příjemným, bytosti mladičká a smavá, snad ani nechtíc ranilas mne - a ranila jsi do krvava!
A rány ty šly do hluboka a doposud se nezcelily - tak mnoho krve vyteklo mi a já už mám tak málo síly.
Ty rány se mi nezcelily, doposud jimi žítí ztrácím - - Jen ještě jednu takou ránu, a potom v koutě dokrvácím!
Podzimní smutný, tichý den, jen listí časem zašumělo.
Já v pokoji tak samoten, a mně by se tak mluvit chtělo!
Bože, ten dlouhý, dlouhý den!
To ticho jaksi hořce jímá.
Já život chci - a jsem tak samoten, já trochu tepla chci, a tady je tak zima!
( 1904 )
PODZIMNÍ MELODIE
Jasný den.
Již dávno ztichli ptáci, poslední list padá krvavý;
země zmírá v tupé rezignaci, slunce zírá sladce z dálavy.
Hluchou tiší jen mé kroky zazní, šepot suchých listů tlumí je, a já čekám rozechvěn a s bázní, že už srdce země dobije.
Jeseň pláče, pláče listy zvadlé, tiše pod nohou to šelestí - - a zas cítím svoje pozapadlé načas umlčené bolesti.
Listí padá.
Smutek krajem letí, cení se z těch holých, pustých lad, krvácí z těch opuštěných snětí, pod nohou ho slyším naříkat, cítím jej, jak těžce vane duší.
A tu probudí mne ze snění shrblá babička, jež přišla s nůší sebrat na zimu to topení.
Zima je jí, dýchá v zkřehlé dlaně - ach, jen když se v zimě ohřeje!
A mne náhle v tichém vzpomínání po domově touha prochvěje, po těch drahých, kteří kolem kamen sednou ve důvěrnou besedu, a kde časem rudě svitne plamen - eh, vždyť brzo k nim zas pojedu.
Zas list padá k rozteskněné nivě!
Větve holé pustě k nebi ční, na nich časem ptáče zimomřivě úzkostlivým hláskem zateskní.
Země tiše pláče v umírání - - A tak divně chmurno v hlavě je.
A dál kráčím zamlženou plání, cítím zmírat všecky naděje.
( 1904 )
VÁNOČNÍ
I
A stále prší z šedých mraků, že až se člověk zachvěje, a mrzut hledí do soumraku a potichu si zakleje.
A stále, stále deštík padá - - Už voda žene ulicí, a do srdce se němě vkrádá nálada jakás tísnící.
To bude venku zase bláta!
Déšť drobný crčí do oken, tma roste pustá, mlhovatá - - A dnes je přece Štědrý den!
Útulný salón teplem dýše pln jasu jako v zázraku, a na římse se krčí tiše houf zkřehlých, zmoklých vrabčáků.
Ti teskně hledí ve úžasu na strom, jenž dary ověšen, na všecku onu třpytnou krásu - vždyť dnes je štědrý, svatý den!
Strom plane jasem obetkaný, jak by v něm rozset drahokam, cukroví, hračky, koně, panny - vše samý jas a samý plam.
Ty svíce zlatí šero snětí a snivý strom se v záři skví, a pokojem zní jásot dětí, těch šťastných dětí bohatství.
A zvolna hodiny dál pluly a půlnoc z věže zalkala a svíce dávno uhasnuly, jen jedna ještě zaplála.
Plamének zářil nočním klidem, z papíru osvít andílka, jenž hlásal lživé - " pokoj lidem ", a deštík tiše naříká - -
II
Ve sněhu němě vadne země ve toužném jara čekání, jen zdálky teskní nepříjemně strnulé skřeky havraní.
Zem bílá zoufá v umírání a pták se krčí zaleknut, a smutek zimy dýše strání a dýše z tvrdých, zmrzlých hrud;
cos neznámé zaválo plání, jak zhaslý sen, zněmělý sten, jak v mroucích ňadrech vzpomínání, a dnes je přece Štědrý den!
Z kostela zvonil hymnus svatý a letěl v dálky, do temna, sníh časem zasvit jako vzňatý a hvězdy plály z Tajemna - - Tu krajem dechlo spaní tklivé.
Ve dáli tam les černý snil, a tam je ticho úzkostlivé, a tam se člověk - oběsil.
Snad z bídy.
To je případ denní.
Les zmrtvěl v hrozné úzkosti, vše strnulo ve uděšení, vše cítí blízkost neštěstí.
A v lese tělo mrtvé pnělo.
Zmodralá, ztuhlá ruka v pěst, vyplázlý jazyk, z vosku čelo - A nad tím gloriola hvězd.
Z kostela zvoní - " pokoj lidem ", ó, to zní jako rouhání pro nahou bídu beze klidu.
A sletují se havrani.
Poprchá neunavně, stále ze šedivých chmur oblaků.
Teď rozprchl se nenadále houf krčících se vrabčáků.
A strom dál stojí tmavý, němý, jen jedna svíčka zaplála, a jedna sněť se kloní k zemi, a svíce slzou plakala - -
( 1904 ) | prv_ba_p |
Autor: Čapek, Karel, Název: Druhá láska, Žánr: poezie
DRUHÁ LÁSKA
STARÁ METAFORA I
Plavec už zemdlel - Zlomena vesla, moře je velké a člun tak malý - - Moře je velké - - síla už klesla, a cíl je dosud v dáli a dáli - - Let šestnáct pluji tak tou bezútěšnou plání, teď mi už pohasla a zlenivěla krev, z té síly titánské mi zbylo rezignování, ne láska už, ne hněv - - - Let šestnáct pluji tak - - Člun kpředu pádí, za sebou dlouhou rýhu vyleje - Tam naházel jsem za tu dobu mládí bohy a lásku, slávu, naděje - - - Plavec je mdlý - - a zlomil už vesla - - Vlny se věží, vlny se valí, cíl daleký je, síla už klesla - - Vy tmavé dvě drahé hvězdy mé v dáli -
( 1905 )
ZA LÉTA TA...
- Za léta ta, jež lidé zovou mládím, já probil všecko: lásku k životu, svou ctižádost a vzlet a oheň mladých let, - - a je mi nyní jaksi teskno tu - - Teď cítím, že ta mladá síla má tak lehkovážně byla probita - -, teď zbyly mi jen nervy hrozně přepjaté a vráska v duši ostře zarytá.
A tuhle vrásku vyneslo mi mládí a s touhle vráskou vkročím do světa, já, smutný reprezentant naší mládeže, já, diskreditovaný poeta - - Tak - trochu trpké je to.
Trpké je tak stále žít, bez touhy, bez cíle, životem neprožitým býti otráven a dopředu se hnát v té honbě opilé, žít nalomen to mládí ubohé, a přece nikdy, nikdy nebýt mlád, to nedokrevné žití nikdy nechápat a předčasně, bez lásky potom zemřít snad - -
A teprv šestnáct roků umírám - - Mám dosud lásku, a ta mnoho zmůže - A najdu - li snad lásku v životě, zde ještě snad vykvésti mohou růže - -
( 1905 )
ALEGORIE INDICKÁ
V podzemním chrámu své krotinké duše, svěceném slzami, svěceném štkáním, modlu mám z bílého, tvrdého kamene, modlu mám kamennou, a té se klaním.
Ve tupém zbožnění bojácně snící zírám jí do krásných, kamenných lící - Kamenný bože, slyš mne!
Chrám můj je podzemní, smutný a tichý, nikdo tu o jeho hlubinách neví, nikdo tam neslyší dušené štkání, nikdo tam neslyší zoufalé zpěvy - Bídný ten pária stavěl chrám veliký, nikdo tam neslyší vášnivé výkřiky - Kamenný bože, slyš mne!
Bídný ten pária bojácně volá, bídný ten otrok se zoufale modlí, horečně planoucí zraky své vpíjí v necitné oči té necitné modly, zpívá jí tichounké, nesmělé zpěvy, epopej srdce, o němž svět neví - Kamenný bože, slyš mne!
Zpívá jí o trpkém, zničeném mládí, o tichém srdci a o choré hlavě, o lásce záhadné k chladnému božství, lásce té chorobné, rozkvetlé žhavě, o drobných dramatech mladistvých duší, miasmech bolesti, jež krví buší - Kamenný bože, slyš mne!
Nesmělé zpěvy a modlitby zoufalé - nikdo je neslyší, nikdo je nezná, doznějí hluše v tom soumračném podzemí, do prázdna vyplane touha ta bezedná, - nikdo se nedoví o tichém chrámě, nikdo se nedoví o krotké dramě - Kamenný bože, slyš mne!
Kamenná modlo má, záhadná, chladná, líbám tě horečně - pária šílený -, před tebou do země čelem svým biji, líbám ret kamenný, tvrdý a studený, - nesu ti svoji krev ve zlaté ciboři, mladistvý žár můj ti za oběť vyhoří -, bože ty prokletý, slyš mne!
- - - V chorobném toužení čeká jen pohled necitných očí té zbožněné modly, - jen pohled teplý těch královských zraků pária ubohý, otrok ten podlý -: že slyší prosby ty a že jim rozumí, že vidí otroka a že mu rozumí - - Kamenný bože, slyš mne!!
- -
( 1905 )
NÁVRAT
Lyrická pohádka
Mladičký princ si vyjel do světa a dal se cestou bílou, dlouhou - S úsměvem krotkým letěl do světa, kam vedla bílá cesta ujetá, opilý sluncem, mládím, touhou.
- Ta cesta běží v dálavy, a po ní z podkovy časem jiskra vylétá, třemení tiše, přitlumeně zvoní na bujně divokém a černém koni - Tak mladý princ se vydal do světa.
Zraky se toužně v dálku upjaly, kde tušil velký, neznámý ten svět - Dva staří lidé za ním volali, dva staří lidé ruce spínali - - A mladý princ se neohlíží zpět.
- - A bez jediné rány dobude celý svět ten v šíř a dál a osvobodí lid ten utýraný, pobije všecky despotické pány a bude vládnout světem - velký král - A loupežníků hrady zapálí a sveřepý rod obrů vyplení, a vyhraje boj s drakem zoufalý a vnikne do sluje ve pustém úskalí a vyvede tu Paní z vězení.
A bledá, hrdá, plavovlasá Paní mu řekne měkce jen - " Můj vítězi ", a jeho hlavu strhne znenadání ku svojím prsům hebkou, útlou dlaní a bude líbat dlouze, bez mezí - - Ta cesta klesá do šera - a po ní z podkovy časem jiskra vylétá, třemení tiše, přitlumeně zvoní na umdleném a zaprášeném koni - To mladý princ se vrací ze světa.
Mhy v těžkých masách táhly na nivy.
Noc byla divná, šerá jako šakal.
Popustil uzdu jezdec tesklivý a sklonil hlavu koni do hřívy a zoufale a usedavě plakal.
( 1905 )
NA ŠIKMÉ PLOŠE
Ej hochu, jde to divně dolů s námi, teď už snad přijde konec - kdo to ví?
Teď vsadili jsme do hry ještě duši - A pak už budem se vším hotovi.
Já nevím, jak to přišlo.
Jen ta hra - ta hra - - my trochu hazardně si zahráli.
My chtěli vyhrát výhru velikou - my tenkrát ještě vyhrát doufali - My doufali jsme - - inu mládí, mládí - - A příliš jsme se do hry zabrali v proklaté vášni té u hráčů hazardu, - a tak jsme všecko, všecko prohráli: rozum a srdce, mladou mízu žítí, zbytečné naděje ( a tyhle nejdřív snad ), už duše zbyla jen ( je unavená, tichá ), jen duše zbyla mi - a o tu chci teď hrát.
Já všecko vsadil jsem na kartu jedinou.
Vždyť chtěl jsem si to jednou zahrát o štěstí.
Já tenkrát myslil, že jsem ještě mladý, a že mi štěstí musí vykvésti.
Eh snil jsem to o páru měkkých očí a snil jsem to o páru hebkých dlaní, jež vyhojí ty čerstvé, hrozné rány, vyhojí bolest unavených skrání.
A zatím štěstí zdá se fantóm krásný z života mého dosud vyňatý - A zatím dlaně ty, soucitně teplé, hebké, už zdaleka jsou na mne zaťaty.
Ó černovlasý hochu, jde to dolů s náma.
V horečné hlavě jasný smysl zmírá, ve srdci cosi násilně nám prasklo, pláč hrozný, zoufalý nám hrdlo svírá - Já zahrál hazardně.
Teď hraju o duši.
Před sebou cestu záhadnou mám, temnou, kams dolů, dolů řítí se - kam? kdo ví?
Eh jde to dolů, jde to dolů se mnou - -
( 1905 )
STARÁ METAFORA II
Tož přece přišla už tak zvaná vesna - Ach tohle jaro nás tak oklamalo, v rtech výčitka se zachvěla nám teskná, že toho tepla je nám příliš málo - - Takové jaro - -:
Tož zas přišly mrazy, ty časné sněhy, ledovitá voda - To časným skřivanům předčasně křídla srazí, předčasně zvadnou květy - A těch je příliš škoda!
Tak uvadly nám květy a ulétli nám ptáci, a hyne osení nám vyklíčivší právě, - a člověk se tak bojí, že se zima vrací, a člověk by tak plakal, plakal usedavě.
Já věřím v jaro.
Jaro vykvete mi, pod tepla pocely se duše uzdraví, zdvihne se osení, teď potlučené k zemi, vrátí se květy zas a ptáci toulaví, vše bude stopeno ve bílém, svatém žáru, všecko se rozhoří, co ve mně skryté je - - To jaro přijde přec - Vždyť tolik věřím jaru, vždyť je to poslední bláhová naděje.
Tož daleko jdu, dlouhou cestou, dlouhou, na kterou nikdy mladé slunce neplá - Teď daleko jdu, veden žhavou touhou - jdu vybojovat si teď aspoň trochu tepla - -
( 1905 )
TOŽ - - POZORUJU...
Tož - - pozoruju - - jak tak člověk stárne, jak pomalu už všecko přechází: to pravé mládí, ubohé a žárné, ty naivní a krásné úkazy - - Tak nadšeně jsme tenkrát milovali a nadšeně se hnali do boje - - teď rádi bychom cynicky se smáli, ale nám dosud toho líto je.
A škoda je to, že se brzo ztrácí ten naivní čas - - jak když do dáli odletí ptáci, mladičcí ti ptáci, aby se někam k teplu toulali.
Teď zbylo prázdno, prázdno - - někde v dáli opadlé květy letí po poli - - My bychom se tak hrozně rádi smáli, - - ale když při tom v prsou zabolí!
( 1905 )
Z PAMÁTNÍKU
Povinnou teplou pohádku mládí nikdy jsem nevyžil šťastně a sytě.
Zbytečné iluze, ideje naivní - - Musíte prominout, vždyť já byl dítě!
A tož je pryč ta pohádka bílá - - Teď je mé žití smutné a prázdné.
Někdy se tolik po něčem stýská - Černovlasý hochu, blázne, blázne!
Na rtech zahnízdil se úsměv zlý.
Černovlasý hochu, jde to dolů s námi?
Z potrhaných strun mi jedna ještě zní, a tož nevlídnými, mdlými vzpomínkami.
( 1905 )
JEUNESSE DORÉE
Mlhavé vlhko sychravě táhlo se černou ulicí, kde v mlze září stonavě tesklivé lampy svítící.
V těch chvílích člověk vyštvaně utíká do tmy, někam ven, a tu cele a spontánně se potuluje - samoten.
A tichem zazní po chvíli tou zablácenou ulicí strun břinkot a smích opilý a zařinčení sklenicí.
A lampy planou churavě a vlhká dlažba leskne se - Tak sám jde člověk k dálavě - - - - - a zoufale se otřese.
A za záclonou červenou z těch oken krytých pečlivě na dlažbu slizkou, studenou proud světla padá hýřivě.
( 1905 ) | druha_la |
Autor: Čapek, Karel, Název: Pozdější básně, Žánr: poezie
POZDĚJŠÍ BÁSNĚ
1908 a dále
ZRCADLA
ZRCADLO A DUŠE
Zrcadla stará, svity umřelé a dojemné, hladiny slepé!
Plamen vychladlý a hlubinný jich siném na dně kradí zaplane a prošlehne, a bledý reflex chladně rozžehne jich hladiny, když časem přijdu letmo popatřit jich do hlubin, a tvář má tichá jako za flórem se zrcadlí a zří jen na dně odraz zemdlený a sotva stín, podobu zhaslou, obraz daleký a vybledlý, zří vlastní oči ( - vždy prý oheň plane z hloubi jich - ), pohaslé oči, jako zamlžené slzami, a rty své vidí ( - vždy prý znají pocely a smích - ), zří na rtech teskných křivku mdlou a výraz neznámý: já vím, že v noci, v noci hluboké a podivné, když ztichly rty mé a mé oči spánkem zapadly, že duše moje hlubinný tam plamen rozžehne: a sama stojíc v mrtvých hladinách se zrcadlí.
ŽENY A ZRCADLA
Vy pozdní hodiny, vy tlumené jak šepot vášnivý, vy nyvé oddechy a něhou rozesněné večery, vy dívky toužící a příliš těžce krásné ženy vy, nesoucí znaveně plod příliš zralý vlastní nádhery, jež v nudě večera šat z bílých údů rvete neklidně a zcela nahé pak v zrcadel zhlížíte se hladině, k svým horkým nahotám, jež bíle žehnou na studeném dně, vy dlouze hledíte a tiše vzdycháte a dušeně: ty hlatě citlivé, jež krásu milují a zrcadlí, váš obraz uvězní a ve skleněném klíně zachytí, a vaše nahota v jich tůni chladné ještě dlouho dlí a září ode dna, stín bledý, jehož nelze spatřiti.
A potom přijde noc a přejdou příliš sladké večery, vy, ženy, usnete a vaše touhy usnou na loži;
tu noční stíny se, ty přízračné a vágní chiméry, k svým láskám půlnočním do zrcadelných loktů položí a stín váš bývalý, milence přeludné a nejsoucí, je přijme v náruč svou a vaším vlastním chtíčem pohostí, co zatím sníte vy své chtěné lásky marně horoucí, své vášně bezcílné a za dne nedoznané radosti.
STUDÁNKY
Jsou v hájích studánky, diskrétně snící ve stínu, se soškou Kupida, jenž ve vodě se zrcadlí, ač přišly jeseně a potřísnily hladinu, když listy zežloutly a zetlely a napadly.
Studánky zapadlé, jež zestárly a zmrtvěly, jen někdy milenec k jich zrcadlu se nachýlí, by hleděl na své rty a našel ještě pocely a zřel stín polibků, jež obdržel snad před chvílí.
Polibky někdejší, snad ještě na dně uzří je v odrazu tonoucím a zváben ke snu vroucímu ze zrcadelných rtů se tiché vody napije, jak pil by polibky, jež na rtech ještě zbyly mu.
( 1908 )
VZRUŠENÉ TANCE
Mé uši jsou plny tanců: španělských tanců, rejů negerských, jež protíná křik a ostrý ptačí smích, tleskají dlaně, paty dupou takt černošských tanců;
však hloub mne plní jiné opojení, arabské tance, jež se těžce vlní vlnami údů, za hučení bubnů se žádost roní, zvedá se a vlní;
pak tance moderní: já viděl na prknech jich rytmy výstřední a lesků ostrý žeh, žár nohou zdvižených a plápol tenkých těl, vzrušení krásných žen jsem v stálém tanci zřel, a nikdy už má mysl nemůže se zbavit neklidu toho, jenž je opíjel.
Hlas jejich roznícený srdce roztrh nám, jich sladký zrak po zlatě touhou plá a probouzí, co nikdy nelze ukojit, cit toulavý, jenž ruší lidský klid, a smysl pro rozkoše.
V přeletu úsměvy jejich tančí v prostoru a brzo hynou.
Zář tryská výbušně a vrhá prudké vlny, tu hlučí bubny, temně bubny duní, tu blýská tuby třesk a teskná píšťala na scénu lesklé hady k tanci svolává;
už krouží smykavě a v ústech růže mají, blýskají očima a hlavou kolébají, vtom zazní buben.
Sladce jemné struny zraněně roní malé chladné tóny, libely gázové se chvějí křídla bílá, však přišla vlnou tma a křídla pohltila, a v ní se zdvihly housle;
jejich dlouhý smyk tál jako vzdech a dral se jako křik, na poplach bubny duní, rohů rvavý ryk se tříští kovově a tryská změtený, šat prudkým vírem šleh jak rozstříknuté plameny, po scéně tančí smích a v běhu štěká ztřeštěně, na jednom místě nohy zpitě dupou do země, že až to bolí!
Tak dupou opile a drsným pudem křičí, nic není většího než jejich oči, jich život nemá slov a mluví obraznou řečí.
( 1912 )
SPÍCÍ LÁSKA
Je žhavá zem, kde spálen žáry prudkými já zprahl jsem, a žízní jazyk zčernal mi, třeštění jalo mysl mou a fantómy v tvář dechly mi a kolem obstoupily mne.
Má láska nezná, nikdy nezná v touze své tu krutou zem a v žáru země podivné, kde spálené a nevýslovné slunce žhne, a její duše si je nikdy nepředstaví.
Neb její duše žije v chladu, jata snem, ve chladu liliovém;
v světle průzračném tam láska v květech spí;
je jistě někde zem, kde láska v květech spí, kde světlo krásnější než světla denní mysl konejší a všechno zdání, sny a zapomínání se mění v ticho;
není někde zem, kde láska v květech spí?
Ó jaký div mne jal, kdo vzal mne sem a dal mi tento cit, po boku lásky své zde budu stále žít, ó jaký cit to byl, jenž dovedl mne sem?
Po boku lásky své zde budu provždy žít, ó jaký div mně dal zde provždy žíti s ní, jak podivno, že provždy;
jaký sladký div to štěstí vzbudil v ní, jak podivno, že může šťastna být!
Mne jiný poznal duch a provždycky mne jal, krev vnitřní sál mi žáry prudkými, fantómy jiných zemí dechly ve tvář mou a provždy touhu svou do srdce vdechly mi.
( 1912 )
VE VĚKU MLADÉHO ŽIVOTA
Skrz mezery, jež mezi lidmi jsou, jsem viděl věci daleké a nesmírné, a byl jsem mezi nimi, osamocený, tak jako ozvěna či výkřik mezi skalami.
Na takové skále jsem byl, sedě na vlastních nohou, a moře hučelo něco, strašné a půvabné, a děl jsem:
Nevolej mne, nyní mne nech, a jednoho dne budeme spolu plout, a jednoho dne i já se zastavím, nestaraje se kde, všem lidem divný, neznámý a němý, nemaje pro nikoho zájmu ani slova ani hany.
Než do té doby ničeho nelituji a ničemu nechci uniknout: podoby, tváře, jež se přibližují, přistupte jen a naplňte každý kout!
To tedy je tvář světa, hrubá a tvrdá země, tíživá půda, jež věší únavu na mne a na rtech sedá se mi, palčivě hořký prach, když trápím se chodě a místo na zemi měně, a přece tak skvělá!
Co všechno viděl jsem na ní, já tady to mám a nemohu z hlavy to zahnat, - nesčetné tváře!
Vzrušující pohled do slunce, ohnivý úder z nebe, útrapa ohněm, když spálen žárem, hrst hlíny na polední skále, jsem přijal bolestné znamení ohně, vnitrný plamen, jazyk neúnavný, jenž mne pálí, planoucí žízeň vznícení.
Mizivé podoby, plynoucí hodiny u vody, jaké to opouštění, jaké uplývání, zapomenutí na jaký žal, jaká životní ztráta, přicházení a odcházení, tisíc změn neviditelných.
Podoby bolesti!
Ty, jež svíráš srdce rukama neobratnýma;
toť láska;
toť úsměv na růžových rtech za jitra letního uprostřed rosných květů, procházka letní, toť láska v rozkvětu, přeletný pohled radosti, hra, pouhá hra, pouhá bolest, ne víc než sen, jen vábení, sen, pouhé nic, spící hoře jen, nic než neklid a zdání bez hranic.
Nic než trýznivý neklid, teskné zjitření nitra, ty zastřené, tísnivé příznaky vnitřní, ach zjevení, stíny, vlající třásně tmy, tak blízko a podivně;
tvář zemřelé strašná;
vzpomenutí a stín toho osudného, stopa ve tmách, klamavé letmé podoby, zděšení noční, věci povstalé ze tmy, tmáři, tmáři, divně skutečné tváře, lháři hodiny noční, fantómy, zástupy!
Tisíce věcí zraňujících!
Ukrutný spěchu!
Ustupte, uhněte, naléhavé, zmatkem zplozené věci, nechte, ať zavru oči, ať myslím na nějaké nic, na světelnou tečku tančící, na pouhé rozčeření, na jakousi malou myšlenku:
Vteřiny kanou, průhledné kapky tekuté, čiré krůpěje bez chuti;
roso přítomné chvíle, kapky stálého plynutí, jakou žízeň to chcete ukojit, jaká palčivá ústa na vás se otvírají, dřív než skanete v zachvění, z jakého trvání musely byste téci, bych řekl:
Dost, jsem syt -?
A proto veškeru chuť na jazyk neúnavný, veškerý úžas před očima!
Nesmírné množství a rozložení, křik hlasů nesčíslných, stoupání bez souzvuku, zrychlení bez souladu, mávání praporem světla a mnohost bez omezení, nátlak a náraz všeho, křik naléhající vteřiny, příchod, přítomnost a nekonečný proud částí!
( 1913 )
MEXICKÝ VOJÁK
1913
Ve středu hlavního města třídami, parky a rovným průlomem ulic, když se přižene vítr a náhlé třísknutí oken, pojednou řinčí sklo a nahoru prach, po délce běží prudké smýknutí boje do středu města.
Vojáci!
Občané!
- což je dnes svátek?
Jaké to slavné třídy, jaká náměstí ve slunci, prázdné široké čtvrti, domy zavřené jako v neděli, zavřené krámy, bíle vztyčená průčelí, ó to je krásné město!
A do všech zastřených oken: což není to na ně podívaná, zda není tento zde mlád a nenese hlavu vzhůru?
Jak dobře mohl by se vybrat na procházku z města, pít na ulici, točit se v slunci a s růží v zubech se míti k tanci, když hudba v neděli hraje, - již jde, již běží! v čele všech! kryt zdí či vrženým stínem, ztrativ čepici v běhu a šklebě se proti slunci, se všemi vpřed!
Kamenným " kupředu! " tříd běží jich tisíce;
bez konce jako struha vlekou se vozy s raněnými, skřípavá kára zpět, po zemi vlečená krvavá stuha.
Kde jste se vzaly, bledé tváře v oknech všech?
Již je po boji a nikoho venku není.
Zda nebyl mlád ten, jenž tu zůstal na kamení!
Ach, jak tu leží tváří v palčivém prachu, jako se najde mrtvý venku po kraji cesty, každý má pro něj chvíli ticha a pro sebe věčnost strachu;
neznámé tělo tváří do prachu vryto, aby na jeho rtech a v očích zůstalo něco skryto;
to ponížené napjaté tělo jako by násilím pouta roztrhnout chtělo.
Leží a slunce na něj svítí, když slunce svítí, mrtví jsou smutni, pro mrtvého strašný zármutek hnití, trpí hůře než zvíře, bez myšlenky.
Široká ramena k zemi, jako by rozpětím rukou zem pod sebou rozevřít chtěl a s hanbou se do ní skrýti, že v takové chvíli selhal, rozhodiv ruce na šíř, nehybný jako plášť, přiražen k tvrdé půdě, jako by naslouchal, jaké znamení, jaký pochod, jaké volání nese se z dáli: kdyby si takto odpočal vleže a vyskočil, jako v divadle, nejlepší místo našel si v přední linii boje, po boku přátel, spěchaje s prvními, - - zatímco v neděli na venkově v korunách vítr šumí a pestré praporky vzdouvá, k lidové slavnosti hraje hudba, a křídlovka náhle selže prudce bolestným tónem: co se to stalo, kdo to vykřikl, takový pláč kdo vnukl hráči, když do oken tluče prapor slávy?
( 1916 )
DEŠTNÍK
Bude to jenom krátká návštěva, za nějakou chvíli odejdeme.
Ale já jsem měl oči zavřené, byl bych na to zapomněl.
Šedivý deštník v rohu stál a povídal:
Za nějakou chvíli odejdeme, bude to jenom krátká návštěva.
Odejdeme.
- Ještě je tma, je trochu brzy.
Nějaká slečna tudy šla...
Jak to, děťátko, slzy?
Límeček máte nový, límeček sametový, a vy byste plakala?
To bylo včera večer, nezapomeňte na to, v ulici temné jste čekala, ale nikdo tam nešel.
Bylo už trochu pozdě a vy jste to řekla nahlas:
" Někoho chtěla bych milovat. "
A potom vám ráno dali fialky.
Kam tě to zavedl šedivý deštník?
U zdi hřbitovní stojí člověk chudý.
Přišel také tudy odněkud zdaleka.
Přišel zdaleka.
Široká duní tam řeka a tenký pramínek zní.
U zdi hřbitovní roste tráva.
- Já jenom hledám ty fialky.
Tak tu klečím a ona vypravuje, že mne milovala, abych si vzpomněl, jak tenkrát stála, že jsem já tenkrát poprvé klečel.
Ještě se podívala ven a bílý den se s ní rozloučil.
Ale teď, teď už položila horkou hlavu mně do rukou, a to byla její poslední láska.
To byl konec.
- Bílé jsou stěny, černý je kříž.
( 191x ) | pozdej_b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Dodatky (1919) (b), Žánr: poezie
KRONIKA PESTRÁ
V Praze dál se velký sjezd,
jehož facit tento jest:
" Soudruzi, já jsem sic Šmeral,
doznávám tu ostudu;
přísahám však, že už příště
nikdy šmerat nebudu.
Proti všem já vedl jsem
politiku zadních vrátek.
Pamatovat na ústup
musí každý dobrý stratég.
Stavěl jsem most ústupu,
kudy bychom mohli směle,
kdyby to hůř dopadlo,
Rakousku vlézt do průdušek.
Jiná v míru, jiná v boji
taktika se sluší vůdci;
za války jsem sloužil vládě,
v míru sloužím revoluci.
Náš boj platí měšťákům.
Vším jsou vlastně vinni oni.
Být jen oni pro válku,
nebýval bych já byl pro ni. "
Povstal řečník levice:
" Dobře jsi se, druhu, omyl.
Korektní byls v taktice,
jenom v myšlence byl omyl. "
Povstal řečník pravice:
" Pomluvy jsi rázem zlomil.
Myslil jsi to výborně,
jenom v taktice byl omyl.
Nový duch buď ve straně,
nové cesty, nový vývin.
Nezmění se vedení.
Šmeral změnil se a Stivín.
Kde domov můj, kde vlast je má,
náš prapor vlaje nade trůny.
Sláva českým legiím,
sláva zásluhám buď Muny. "
- Na sněhu až dosud máme
nedostatek veliký.
Snad s ním jeli keťasovat
do centrální Afriky.
V tříkrálový týden šťastně
vrátili se k národu.
Koníček a Hajs a Klapka,
mudrcové z Východu.
" My tři králi, my jdeme k vám,
štěstí, zdraví neseme vám. "
" Ohlašujeme kometu,
poselství ruských sovětů. "
" Ve vašem státě otrockém
vám zazpíváme o Trockém. "
" A co ty tam, černý vzadu,
jakou zastupuješ Radu? "
" A já zastupuju Radu
různých černých kamarádů. "
" Táhneme za jeden provaz.
Nevíte, co přijde po vás. "
" Po vašem, bratři, teroru,
já dostanu se nahoru. "
" Jen, bratři, dál, jen dále vpřed!
Reakce přijde naposled. "
- A v tom pěkném nadělení
končí pestrá kronika.
Rozumu v tom světě není.
Všechno je jen taktika.
Nebojsa 9. 1. 1919
OSMÝ LEDEN
Hráli si s ohněm.
Hráli si s davy,
hráli si s bolestí lidu.
Jitřili nenávist, do krve drásali bídu.
Teď, nebo nikdy.
Okamžik přišel pravý.
Svět je tak znaven.
Jen trochu teroru.
Jen trochu odvahy zahráti vůdce.
Teď, nebo nikdy se dostanem nahoru.
Teď, nebo nikdy omyjem si ruce.
Stát je tak mladý, sotva zřízen.
Do zbraně, druzi!
Lide, jsi šizen!
Pryč s měšťáky!
Ať žije revoluce!
Zápalná slova jsme nasili.
Ulice brzo najde svého pána.
Nebudem bát se ani násilí.
- - Vtom padla rána.
Osmý leden.
Tragické ticho místo revoluce,
vše rozprchlo se.
Zůstal jenom jeden,
bledý, s bambitkou v kleslé ruce:
" Jsem vinen, vím.
Než moje mladá leta
žalují vinu jiných soudu světa. "
Nebojsa 16. 1. 1919
Z GALERIE VÁLEČNÝCH HRDINŮ
Jako by živ byl, zachycen tu
pan doktor, je od regimentu.
Chodil on, chodil k odvodům,
prohlížel prsa marodům,
volata, srdce;
městky, kýly,
platfusy, hrby, zpuchlé žíly,
- jo, holenci, na taká místa
se hodí jenom optimista.
Každému, dobrák od kosti,
promíjel jeho slabosti,
sílil a křísil - dlužno říci,
byl přímo studna zmlazující:
prohlédl slepý, kusý zcelen,
vyskočil chorý jako jelen,
vojáčky z nich...
" Ach, páni, dost,
já konal jen svou povinnost. "
*
Zde ztělesněná stojí ctnost,
pan školní rada Vrtichvost.
Zavanul shora ostrý vánek
do knihoven a do čítánek,
že to a ono doba žádá...
Co učiní pan školní rada?
Knihovny pilně prošťárá,
vyhodí Čecha, Machara,
Jirásek rovněž vyletí,
copak je tohle pro děti?
Pryč Neruda i Němcová,
Třebízský, Erben, Mácha, Hálek,
Vrchlický, Sova buď nás dalek!
Hle, knihovna je hotova.
To, holátka, je velký počet,
co knih pan školní rada pročet,
co čítanek...
" Ach, páni, dost,
já konal jen svou povinnost. "
*
Už čtyřicátý slouží rok
tuhle pan c. k. pedagog.
Hrdinně řídil za války
gymnázia a reálky:
oktávu vodil k odvodu,
dřel v třídách hymnu národů,
předčítal štábní zprávy - inu,
to, děťátko, je nad latinu;
dějiny přešil pro školy,
loajální dával úkoly,
v počtech do učební látky
v praktickém směru pojal splátky
na půjčku první, druhou, třetí,
což jsou ty pravé počty, děti;
a ještě řídil přesvěže
vojenský výcvik mládeže
a přednášel...
" Ach, páni, dost,
já konal jen svou povinnost. "
*
Jiného pána zase viz tu:
Pochválen velebníček v Kristu.
Kdysi, už dávno, v dobách míru
Kristovu hlásal lidem víru
a k lásce vedl křesťany, jež
naučil věřit " Nezabiješ! "
Však s válkou oblék jiný hábit
a kázal:
" Tamtěm chlapům nabít
a krvácet pro vlast a krále
je bohulibé a tak dále.
Sám chopil bych se bodáku rád,
jen kdybych nebyl polní kurát.
Ve jménu božím... "
" Ach, páni, dost,
já konal jen svou povinnost. "
*
Když zezdola i seshora
nepřítel mocí doráží,
kdopak tu stojí na stráži?
Zde vizte pana cenzora.
Když revoluce, potvora,
své síly sbírá potají,
kdo jediný vlast uhájí?
Zde vizte pana cenzora.
Byl skvělý ve svém oboru.
Buď sláva panu cenzoru!
Byl úžasný...
" Ach, páni, dost,
já konal jen svou povinnost! "
*
Do galerie hrdinů
zde ještě snítka vavřínu:
Toť sám pan c. k. dodavatel.
Dodával kromě munice
aspirin, kafe, čepice
s obětmi, zdarma, za pakatel.
Dodával sádlo, boty, stany,
byl pro zásluhy vyžádaný,
vagony, mouku, handgranáty,
košile, pražce, čočku, dráty,
onuce, víno...
" Ach, již dost,
já konal jen svou povinnost. "
*
Tož aby řada plná byla,
zde vizte c. k. lidumila.
Byl Červeného kříže oud
a vedl mnohé akce jiné;
v své horlivosti dobročinné
se mohl zrovna přetrhnout.
Dnes mluví skvěle jako Kato:
" Vlast potřebuje hlavně zlato. "
Vřelými zítra káže slovy:
" Vlast potřebuje hlavně kovy. "
( A sám se béře za slovo:
jeť každé slovo volovo [ * Pozn. sazeče:
Spisovněji " olovo ".
Básník chce asi naznačiti váhu jeho slov. ]. )
Pak zase káže potřetí:
" Vše pro děti!
Vše pro děti! "
Počtvrté ladí nové struny:
" Sbírejte na podmořské čluny! "
Pošesté, osmé, podeváté -
jak sčítat jeho činy zlaté?
Podesáté...
" Ach, páni, dost,
já konal jen svou povinnost! "
*
A tenhleten je, pro pět ran,
sám pan k. k. Bezirkshauptmann.
On za války...
" Ach, páni, dost,
já konal jen svou povinnost!
Ač v srdci byl jsem velas, - inu,
musí se myslet na rodinu;
a pánbůh ví, že jak jsem mohl,
jsem k revoluci dopomohl;
na převratu mám věru díl,
zášť k Rakousku jsem probudil
a všemi svými šikanami
já pracoval jsem vlastně s vámi;
jitřil jsem srdce, jitřil mozky,
na vaše mlýny hnal jsem vodu,
s Beneši, Masaryky, Vosky
jsem vlastně štval tak pro Dohodu.
Odmítám skromně vaše díky.
Jsem nyní sloupem republiky. "
Nebojsa 16. 1., 30. 1., 13. 2., 27. 2. 1919
SOCIÁLNÍ ZEMĚ PIS
1.
Francie, Anglie a Amerika
Osm hodin práce,
osm vzdělávat se,
osm hodin spaní,
to je naše přání.
2.
Německo
Sedm hodin práce,
osm vzdělávat se,
devět hodin spaní,
to je naše přání.
3.
Rusko
?? hodin práce,
?? vzdělávat se,
?? hodin spaní,
to je naše přání.
4.
U nás
???
???
???
???
Nebojsa 13. 2. 1919
NA UVÍTANOU
Před dvěma léty vítali Kramáře,
když ho pustili z žaláře.
Věnec mu dávali z vavřínu vitej,
volali Nazdar a Vítej.
Za dvě léta
se mnoho změnilo v běhu světa.
To vavřínové listí
zežloutlo, nejspíš ze závisti.
Co s věnci?
Pár čistých dlaní
je nejlepší uvítání.
*
Františku, Františku, kam se ženeš?
" Musím se podívat, přijede Beneš. "
Dívej se, Františku, jemu dím,
bude to pěkné, slavné vítání;
za rok tě možná uvidím
při jeho ukřižování.
Nebojsa 2. 10. 1919 | dodat19b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Dodatky (1920) (b), Žánr: poezie
NOVÝ REŽIM
Měl jsem tě, holka, rád,
teď tě má kamarád.
Prohlásiti tedy běžím:
Zahájil jsem nový režim.
Romantiky modrý květ
nahradíme něčím svěžím.
Milovat je stará vesta.
Prodávat je nový režim.
Větříčku, větře, vyřiď
moskevským zlatým věžím:
Bývali bratři.
Jsou soudruzi.
Bývala idea.
Zůstal režim.
Není ruský národ.
Je jen ruský problém.
Netrudím si srdce, jenom problém řeším.
Stará mátuška má zbrusu nové cary.
Problém rozřešen:
Ať žije nový režim!
Nebojsa 12. 2. 1920
KRONIKA PESTRÁ, PO DELŠÍ DOBĚ
Přišel dotaz z Chodska,
od Tater i z Náchodska,
proč není Plocka,
žádných veršů od Plocka.
Plocek tedy nezemřel,
anobrž dál žije
a na kudle dále píská
krásné melodie.
Píská i na politiku,
nic mu není svato,
o mnohém však lépe mlčet,
mlčení je zlato,
zlato zlepší valutu,
valuta zas platy,
a z těch peněz Plocek sobě
koupí lepší šaty.
Šestnáct set dal za šaty,
byl to velký nářek,
a dřív než je zaplatil,
prodřel si v nich zadek.
Na díru se neumírá,
ale když je v šatech díra,
může mu tam každý vlézt,
klerikál i antikrist a
diplomat i komunista,
politika, kabinet,
Kriegsanleihe, celý svět,
občane, pro Pána Krista,
všechno mu tam může vlézt,
pro všechny tam místa jest.
Prší, prší, jen se leje,
po dešti zas bude bláto,
hrom vzal všechnu politiku,
Stříbrný mluvil, mlčet je zlato,
chleba bude zase dražší,
zato nejsou brambory,
ale v Borech bylo živo
Svěcenými hovory,
bude zima, bude mráz,
ale dříve, nežli zchladnem,
nechť se zpijem rudým Kladnem,
a taky pod Tatrú sa blýská.
Dál se už jen píská.
Nebojsa 17. 9. 1920 | dodat20b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Dodatky (1929) (b), Žánr: poezie
ZVĚDAVÍ PTÁCI SE PTAJÍ,
co nového v celém kraji.
Tož Pražan je v Praze upražen,
úřady hledají vraha žen,
svou úrodu mají stodoly
a tisk má své ženské mrtvoly.
Těžiště zájmu právě
je nyní v Bratislavě,
kde ruka myje ruku
a Hlinka myje Tuku,
kde před tabulí soudní zní
svědectví jurigorózní.
Faráři druhé státní půle
se scházejí u tabule,
a že jsou tu páteři pospolu,
i Briška nechybí u stolu.
Kde k ruce se vine ruka,
tam různé prsty najdu;
a kde se vyskytne Tuka,
najdeme také - koho?
Lidové noviny 17. 8. 1929 | dodat29b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Dodatky (1932) (b), Žánr: poezie
CO KDO ŘEKL
Řekl jeden cizinec, který už něco viděl:
" Poslyšte, kdyby tohle dělali v sovětské Rusi... to by všichni snobové světa před tím leželi v prachu. "
Řekl generál Syrový, když viděl cvičení žen s kuželi:
" Pane na nebi, tohle by byli vojáčkové!
Ty bych dal vymustrovat! "
A když stály ženy pěkně vyřízeny, vydechl jeden mírný abstinent:
" Koukejte, to je krásné... jako dvacet tisíc lahví vína ve vinném sklepě. "
Kdežto předseda sněmovny Malypetr si liboval v cvičení mužů:
" Slyšíte, jak jejich pohyby šustí?
To je, jako když žnec sáhne rukou do zralého obilí. "
Ministr Beneš zářil.
" Tak co tomu říkáte? " děl kdekomu na potkání.
Nedalo mu to: dělal propagandu pro slet a pro náš stát... div ne i u těch sokolů.
V jedné figuře cvičení s kuželi odložily ženy kužele, takže každá řada žen byla po jedné straně rámována bílým řádkem kuželů.
" Táto, " vydechla v tu chvíli paní Revilliodová k panu prezidentovi, " to je tak hezké, jak když moře při odlivu nechává na pláži pruh pěny. "
Lidové noviny 5. 7. 1932
* * *
NAČ REPTAT JEN
a skuhrat s citlivostí nemužnou?
Když není víc,
i cibulička je nám almužnou.
Když není víc,
i zprávy ze Ženevy rozjaří,
neboť i tam
se občas něco téměř podaří.
To vzácné je,
i diplomaté že se dohodnou;
buď sláva jim,
dokud to zase nějak nezbodnou.
Toť zajisté
je předvánoční dobré znamení,
že jednou zas
svět slavnostně se zřekl válčení.
A na důkaz,
že opravdu lze žíti v pokoji,
se například
Německo rovnoprávně ozbrojí.
Toť v pořádku
a zcela jasně z toho ovšem plyne,
že vyzbrojit
se budou muset taky státy jiné.
A potom zas
v Ženevě diplomaté k stolu sednou
a slavnostně
se budou odzbrojovat ještě jednou.
( Ba, přátelé, to žádná švanda není;
tomu se říká: cesta k odzbrojení. )
Lidové noviny 17. 12. 1932 | dodat32b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Anglické listy, Žánr: cestopisy
ANGLICKÉ LISTY
PRO VĚTŠÍ NÁZORNOST PROVÁZENÉ OBRÁZKY AUTOROVÝMI
ANGLIE
PRVNÍ DOJMY
" Musí se začínat od začátku, " radil mi kdysi mistr Chauliac;
ale jelikož jsem už deset dní na tomto babylónském ostrově, ztratil se mi začátek.
Čím mám nyní začít?
Opečeným špekem nebo výstavou ve Wembley?
Panem Shawem nebo londýnskými strážníky?
Vidím, že začínám velmi zmateně;
ale co se týče těch strážníků, musím říci, že jsou rekrutováni podle krásy a velikosti;
jsou jako bohové, o hlavu větší než lidé smrtelní, a jejich moc je neomezená;
když takový dvoumetrový Bob na Piccadilly zvedne ruku, zastaví se všechny vehikly, utkví Saturn a Uran stane na své nebeské dráze čekaje, až Bob tu ruku spustí.
Nikdy jsem neviděl něco tak nadlidského.
Největší překvapení cestovatele je, najde - li v cizí zemi to, o čem stokrát četl nebo co stokrát viděl na obrázku.
Užasl jsem, když jsem v Miláně našel milánský dóm nebo Koloseum v Římě.
Je to poněkud příšerný dojem, protože člověk má pocit, že už tu někdy byl nebo že to už jednou nějak zažil, snad ve snu nebo kdy.
Zarazí tě, že v Holandsku jsou opravdu větrné mlýny a kanály a že na londýnském Strandu je opravdu tolik lidí, že ti je z toho špatně.
Jsou dva zcela fantastické dojmy: nalézt něco neočekávaného a nalézt něco hodně známého.
Člověk se vždycky nahlas podiví, když zničehonic potká starého známého.
Nuže, stejně jsem se podivil, když jsem nad Temží našel Parliament, na ulicích gentlemany v šedivých cylindrech, na křižovatkách dvoumetrové Boby a tak dále.
Byl to překvapující objev, že Anglie je opravdu anglická.
Ale abych přece jen začal od začátku, tedy nakreslil jsem vám obrázek, jak vypadá Anglie, když se k ní blížíte z Kanálu.
To bílé jsou prostě skály a nahoře roste tráva;
je to sice stavěno dosti důkladně, tak říkajíc na skále, ale mít pod nohama kontinent, lidi, to je přece jen solidnější pocit.
Dále jsem vám nakreslil Folkestone, kde jsem přistál.
V západu slunce to vypadalo jako hrad a cimbuří;
později se ukázalo, že to jsou komíny.
Vystoupiv na zem shledal jsem s úžasem, že neumím a nerozumím ani slovo anglicky.
Ukryl jsem se tedy do nejbližšího vlaku;
naštěstí se ukázalo, že jede do Londýna.
Cestou shledávám, že to, co jsem považoval za Anglii, je vlastně jenom velký anglický park: samé louky a palouky, překrásné stromy, staleté aleje a sem tam ovce, tak jako v Hyde Parku, patrně pro zvýšení dojmu.
Ještě v Holandsku jsem viděl lidi zvedající zadky k nebi a pracující rukama v hlíně.
Tu a tam jsou červené vilky;
děvče kývá přes živý plot, alejí jede cyklista, jinak je tu kupodivu poskrovnu lidí;
člověk od nás je zvyklý, že se na každé pídi země někdo mrví v hlíně.
Konečně se vlak zavrtává mezi jakési divné domky;
je jich sto docela stejných;
pak zase celá ulice stejných;
a zase;
a zase.
Dělá to dojem horečného násobení.
Vlak letí kolem celého města, na němž leží nějaká hrozná kletba;
neboť každý domek má u dveří z jakési zoufalé nutnosti dva sloupy.
Další blok je zaklet k tomu, aby nesl samé železné balkóny.
Následující blok je navždy odsouzen k šedivým cihlám.
Další ulici je určen zádumčivý a neodvratný osud mít modré verandy.
Pak je celá čtvrť, jíž je pro nějakou neznámou vinu uloženo mít u každých dveří pět stupňů.
Nesmírně by mi ulevilo, kdyby některý domek měl jenom tři;
ale není to z jakési příčiny možno.
A další ulice je celá červená.
Potom tedy jsem vystoupil z vlaku, padl do náručí dobrého českého anděla strážce, byl veden vpravo a vlevo, nahoru a dolů;
říkám vám, je to děsné.
Naložili mne do vlaku a vyndali mne v Surbitonu, těšili, krmili a uložili mne do peřin;
i byla tma jako u nás, ticho jako u nás, a sny, které jsem měl, byly všelijaké, něco o lodi, něco o Praze a něco divného, co jsem už zapomněl.
Chvála bohu, že jsem neměl padesát stejných snů jeden za druhým.
Buďte nebesa pochválena, že se aspoň sny nevyrábějí en gros jako londýnské ulice.
ANGLICKÝ PARK
Stromy jsou snad to nejkrásnější v Anglii.
Také ovšem louky a strážníci, ale hlavně stromy, krásně plecité, staré, rozložité, volné, ctihodné a převeliké stromy.
Stromy v Hampton Courtu, Richmond Parku, Windsoru a já nevím kde ještě.
Možná že ty stromy mají velký vliv na torysmus v Anglii.
Myslím, že udržují aristokratické pudy, historismus, konzervativnost, celní ochranu, golf, dům lordů a jiné zvláštní a staré věci.
Byl bych asi náruživým labouristou, kdybych bydlil v ulici Železných Balkónů nebo v ulici Šedivých Cihel;
ale sedě pod dubem křemelákem v Hampton Parku pocítil jsem v sobě povážlivou náklonnost uznávat hodnotu starých věcí, vyšší poslání starých stromů, harmonickou košatost tradice a jakousi úctu ke všemu, co je dosti silné, aby se udrželo po věky.
Zdá se, že v Anglii je mnoho takových prastarých stromů;
skoro ve všem, co tu člověk potkává, v klubech, v literatuře, v domácnostech, je nějak cítit dřevo a listí staletých, ctihodných a strašně solidních stromů.
Tady vlastně člověk nevidí nic okázale nového;
jenom podzemní dráha je nová, a proto asi je tak ošklivá.
Ale staré stromy a staré věci mají v sobě skřítky, duchy výstřední a šprýmovné;
také Angličané mají v sobě skřítky.
Jsou nesmírně vážní, solidní a ctihodní;
najednou to v nich nějak zaharaší, řeknou něco pitvorného, vyletí z nich drobet skřítkového humoru, a už zas vypadají vážně jako stará kožená židle;
jsou asi ze starého dřeva.
Nevím ani proč, ale tato střízlivá Anglie mi připadá nejpohádkovější a nejromantičtější ze všech zemí, které jsem viděl.
Snad je to pro ty staré stromy.
Nebo ne: to asi dělají trávníky.
To dělá to, že se tady chodí po lukách místo po cestičkách.
My ostatní si troufáme chodit jen po cestách a pěšinách;
to má jistě ohromný vliv na náš duševní život.
Když jsem viděl prvního gentlemana brouzdat se po trávníku v Hampton Parku, myslil jsem, že je to pohádkový tvor, ačkoli měl cylindr;
čekal jsem, že pojede do Kingstonu na jelenu nebo že začne tančit, nebo že na něj přijde zahradník a strašně mu vynadá.
Nestalo se nic, a konečně i já jsem se odvážil pustit se rovnou přes louku k onomu dubu křemeláku, který stojí na začátku tohoto listu na krásném palouku.
Nestalo se nic dál;
ale nikdy jsem neměl pocit tak neomezené svobody jako v tomto okamžiku.
Je to velmi zvláštní: tady patrně člověk neplatí za škodné zvíře.
Tady není o něm ponuré mínění, že pod jeho kopyty tráva neroste.
Tady má právo jít po louce, jako by byl rusalka nebo velkostatkář.
Myslím, že to má značný vliv na jeho povahu a světový názor.
Otvírá to zázračnou možnost jít jinudy než cestou a přitom sebe sama nepovažovat za škodnou, rošťáka nebo anarchistu.
O tom všem jsem přemítal pod dubem v Hampton Parku, ale posléze i staré kořeny tlačí.
Posílám vám aspoň obrázek, jak takový anglický park vypadá.
Chtěl jsem tam nakreslit také jelena, ale přiznávám se, že jej zpaměti nedovedu.
LONDÝNSKÉ ULICE
Pokud se pak týče Londýna samotného, páchne povšechně benzínem, spálenou trávou a lojem, na rozdíl od Paříže, kde k tomu přistupuje zápach pudru, kávy a sýra.
V Praze páchne každá ulice jinak;
po této stránce není nad Prahu.
Složitější je to s hlasy Londýna: tam uvnitř, na Strandu nebo na Piccadilly, to vám je, lidi, jako přádelna s tisíci vřeteny;
to to drnčí, rachotí, přede, bublá, sviští a hrčí tisíci nacpanými motory, busy, auty a parními mašinami;
a vy sedíte na střeše busu, který nemůže dál a drnčí naprázdno, protřásáte se jeho rachotem a poskakujete na místě jako divná vycpaná loutka.
Pak jsou postranní ulice, gardens, squares, roads a groves a crescents až po tu mizernou ulici v Notting Hillu, kde toto píši: všeliké ulice Dvou Sloupů, ulice Stejných Mříží, ulice Sedmi Schůdků Před Každým Domkem a tak dále;
nuže, zde jakési zoufalé variace na " i " ohlašují prodavače mléka, bědující " jejej " znamená prostě třísky na zatápění, " uó " je válečný křik uhlíře, a příšerný řev delirantního námořníka zvěstuje, že nějaký chlapík veze na prodej pět hlávek kapusty v dětském kočárku.
A v noci se tu milují kočky stejně divoce jako na střechách Palerma, přes všechny pověsti o anglickém puritánství.
Jen lidé jsou tady tišší než jinde;
mluví spolu jen na půl huby a koukají, aby už byli doma.
A to je to nejpodivnější na anglických ulicích: tady neuvidíte ctihodné dámy povídat si na rohu o tom, co se stalo u Smithů nebo Greenů, ani somnambulně putovat milence čtyrručně se vedoucí, ani sedět na zápraží počestné občany s rukama na kolenou ( mimochodem: tady jsem ještě neviděl truhláře, ani zámečníka, ani dílny, ani tovaryše, ani učně;
tady jsou jen krámy, samé krámy, samá Westminster Bank a Midland Bank Ltd. ), ani muže pijící na ulici, ani lavičky na rynku, ani zevlouny, ani povalovače, ani služky, ani penzisty, zkrátka nic, nic, nic;
londýnská ulice je jen takové koryto, kterým život teče, aby už byl doma.
Na ulicích se nežije, nekouká, nemluví, nestojí ani nesedí;
ulicemi se jenom probíhá.
Tady ulice není ten nejzajímavější lokál, kde vás potká tisícerá podívaná a promluví k vám tisíc dobrodružství;
lokál, kde lidé pískají nebo se perou, hlučí, koketují, odpočívají, básní nebo filozofují, chodí na stranu a užívají života a dělají vtipy nebo politiku a shlukují se ve dvojice, v trojice, v rodiny, v zástupy nebo v revoluce.
U nás, v Itálii, ve Francii je ulice jakási velká hospoda nebo veřejný sad, náves, shromáždiště, hřiště a divadlo, rozšířený domov a zápraží;
tady je něčím, co nepatří nikomu a nikoho nesbližuje s ostatními;
tady nepotkáváte lidi a věci, zde je jenom míjíte.
Člověk u nás vystrčí hlavu z okna, a už je na ulici.
Ale anglický domov není od ulice oddělen jen záclonou v okně, nýbrž ještě zahrádkou a mříží, břečťanem, trávníčkem a živým plotem, klepátkem na dveřích a odvěkou tradicí.
Anglický domov musí mít svou vlastní zahrádku, neboť ulice mu není divým a rozkošným sadem;
musí mít na zahrádce svou vlastní houpačku nebo hřiště, protože ulice mu není hřištěm ani zábavnou skluzavkou.
Poezie anglického domova je zaplacena tím, že anglická ulice je bez poezie.
A tady nikdy nepotáhnou ulicemi revoluční davy, protože ty ulice jsou na to příliš dlouhé.
A příliš fádní.
Ještěže tu jsou busy, koráby pouště, velbloudi nesoucí vás na hřbetě skrze cihelnou nekonečnost Londýna.
Je mi jednou ze záhad, že si nespletou cestu, ačkoli se většinou neřídí podle slunce ani podle hvězd, vzhledem k zdejší oblačnosti.
Nevím dosud, podle jakých tajných známek rozezná řidič Ladbroke Grove od Great Western Road nebo Kensington Park Street.
Nevím, proč dává přednost tomu, ujíždět do East Actonu, místo aby jel do Pimlica nebo Hammersmithu.
Je to totiž všechno tak podivně stejné, že nechápu, proč se vlastně specializoval na East Acton.
Snad tam má domek, jeden z těch se dvěma sloupky a sedmi stupni u dveří.
Ty domky vypadají trochu jako rodinné hrobky;
pokusil jsem se je nakreslit, ale ať jsem dělal co chtěl, nedosáhl jsem výrazu dosti beznadějného;
mimoto nemám s sebou šedivou barvu, kterou bych je natřel.
Abych nezapomněl:
Ovšemže jsem se byl podívat na Baker Street, a vrátil jsem se strašlivě zklamán.
Není tam ani stopy po Sherlocku Holmesovi;
je to bezpříkladně počestná obchodní ulice, jež nemá vyššího cíle než ústit do Regent's Parku, což se jí po dlouhém úsilí téměř povede.
Dotkneme - li se ještě stručně její podzemní stanice, vyčerpali jsme vše, i svou trpělivost.
TRAFFIC
Ale jakživ se nesmířím s tím, čemu se tady říká " traffic ", totiž s frekvencí na ulicích.
Vzpomínám s hrůzou na den, kdy mne poprvé dovezli do Londýna.
Nejdřív mne vezli vlakem, pak běželi nějakými nesmírnými zasklenými halami a strčili mne do mřížové klece, jež vypadá jako dobytčí váha;
to je lift, a jelo to dolů ošklivou pancéřovou studní, načež mne vytáhli a prchali křivolakými podzemními chodbami;
bylo to jako hrozný sen.
Pak tam byl takový tunel nebo kanál s kolejemi, a tam přiletěl bručící vlak;
hodili mne do něho, a vlak letěl dál, a bylo tam těžké a plesnivé dusno, patrně z blízkosti pekla;
načež mne znovu vyndali a běželi novými katakombami až k pohyblivým schodům, jež rachotí jako mlýn a ženou se do výše i s lidmi;
říkám vám, je to jako horečka.
Pak ještě několik chodeb a schodišť, a přes můj odpor mne vyvedli na ulici, kde mi kleslo srdce.
Bez konce a přerušení se sune čtyřnásobný pás vehiklů: busy, supající mastodonti řítící se ve stádech s hejny lidiček na zádech;
předoucí auta, náklady, parní mašiny, cyklisti, busy, busy, letící smečka aut, běžící lidé, traktory, ambulance, lidé šplhající jako veverky na střechy busů, nové stádo motorových slonů, tak, a teď to všechno stojí, mručící a drnčící příval, a nemůže to dál;
ale ani já nemohu dál, vzpomínaje na hrůzu, kterou tehdy ve mně vzbudila představa, že musím přeběhnout na druhou stranu ulice.
Podařilo se to s jistým úspěchem, a od té doby jsem bezpočtukrát překřižoval londýnské ulice;
ale jakživ se s nimi nesmířím.
Tehdy jsem se vracel z Londýna zdrcen, zoufalý, zhroucen na duchu i na těle;
poprvé v životě jsem pocítil slepý a zuřivý odpor k moderní civilizaci.
Zdálo se mi, že je něco barbarského a katastrofálního v tom strašném nakupení lidí;
prý jich je tady sedmapůl miliónu, ale já jsem je nepočítal.
Vím jenom, že první dojem z této veliké hromady byl skoro tragický;
bylo mi úzko, a bezmezně se mi zastesklo po Praze, jako když se malé dítě ztratí v lese.
Ano, bezevšeho se vám přiznám, že jsem se bál: bál jsem se, že se ztratím, že mne přejede autobus, že se mi něco stane, že jsem ztracen, že lidský život nemá ceny, že člověk je zvětšená bakterie hemžící se po miliónech na nějakém plesnivém bramboru, že to je snad jen ošklivý sen, že lidstvo vyhyne nějakou hroznou katastrofou, že člověk je bezmocný, že se dám pro nic za nic do pláče a že se mi všichni budou smát: všech sedmapůl miliónu lidí.
Snad jednou později pochopím, co mne tak na první pohled vyděsilo a naplnilo nekonečnou úzkostí;
ale dobrá, dnes jsem si už trochu zvykl, jdu, běžím, uhýbám, jezdím, šplhám na střechy vehiklů nebo se řítím lifty a tubami jako každý jiný, ale jen za jednu cenu: že na to nesmím myslit.
Jakmile si chci uvědomit, co se kolem mne děje, mám zase mučivý pocit něčeho špatného, obludného a katastrofálního, s čím si nevím rady.
A pak se mi, víte, nesnesitelně stýská.
A někdy se to všechno zastaví třeba na půl hodiny: prostě proto, že toho je příliš mnoho.
Někdy na Charing Cross se udělá uzel, a než to rozmotají, nastaví se vozidel od Banky až někam po Brompton, a vy zatím můžete ve svém vehiklu přemýšlet, jak to bude vypadat za dvacet let.
Protože taková zácpa nastane patrně tuze často, přemýšlí o tom mnoho lidí.
Není dosud rozhodnuto, bude - li se chodit po střechách nebo pod zemí;
jenom to je jisto, že na zemi to už nejde, což je pozoruhodná vymoženost moderní civilizace.
Co mne se týče, dávám přednost zemi, jako obr Anteus.
Nakreslil jsem vám obrázek, ale ve skutečnosti to vypadá ještě hůře, neboť to hlučí jako továrna;
šoféři však netroubí jako blázni a lidé nikterak nenadávají;
je to přece jen klidný lid.
Zatím jsem mimo jiné rozluštil, že divý křik " o-ej-ó " na ulici znamená brambory, " oi " je olej a " u-ú " je láhev s něčím záhadným.
A někdy se na největší ulici postaví na kraji chodníku celá kapela a hraje, fouká do trumpet, bubnuje a vybírá penny;
nebo si stoupne před okna taliánský tenor a zpívá Rigoletta, Troubadoura nebo horoucí píseň touhy " To jsem se škrábla ", docela jako v Neapoli.
Zato však jsem potkal jediného člověka, který si hvízdal;
bylo to na Cromwell Road a byl to černoch.
HYDE PARK
A když mně bylo nejsmutněji v zemi anglické - bylať anglická neděle zamořená nevýslovnou nudou -, pustil jsem se po Oxford Street;
chtěl jsem jít prostě na východ, abych byl blíže vlasti, ale spletl jsem si směr a putoval jsem přímo k západu, pročež jsem se ocitl u Hyde Parku;
říká se tam Marble Arch, protože je tam mramorová brána, která nikam nevede;
nevím vlastně, proč tam stojí.
Bylo mi jí poněkud líto, i šel jsem se na ni podívat;
a při tom jsem to uviděl, a běžel jsem se tam kouknout, protože tam byly zástupy lidu.
A když jsem pochopil, co se děje, bylo mi hnedle radostněji.
To je takové velké prostranství, a kdo chce, může si přinésti židli nebo řečniště nebo vůbec nic a může začít povídat.
Za chvíli ho poslouchá pět nebo dvacet nebo tři sta lidí, odpovídají mu, odporují, kývají hlavami a někdy zpívají s řečníkem pobožné nebo světské hymny.
Někdy oponent získá lid na svou stranu a chopí se slova sám;
někdy se zástup dělí pouhým štěpením nebo pučením jako nejnižší organismy a buněčné kolonie.
Některé hloučky mají pevnou a vytrvalou konzistenci, jiné se neustále drobí a přelévají, rostou, bobtnají, množí se nebo se rozptylují.
Větší církve mají takové pojízdné kazatelničky, ale nejvíc řečníků stojí prostě na zemi, cucají mokrou cigaretu a kážou o vegetariánství, o pánubohu, o výchově, o reparacích nebo o spiritismu.
Jakživ jsem neviděl něco podobného.
Protože jsem já hříšný už mnoho let nebyl na žádném kázání, šel jsem poslouchat.
Přidal jsem se ze skromnosti k malému a tichému hloučku;
mluvil tam hrbatý mladík s krásnýma očima, patrně polský žid;
po delší době jsem pochopil, že jeho tématem je jenom školství, i přešel jsem k velkému zástupu, kde na kazatelničce poskakoval starý pán v cylindru.
Zjistil jsem, že zastupuje jakousi Hyde Park Mission;
házel rukama tak, že jsem se bál, že přeletí přes zábradlíčko.
Dalšímu zástupu kázala starší dáma;
nejsem nijak proti ženské emancipaci, ale ženský hlas, víte, člověk to zkrátka nemůže poslouchat;
přece jen ženská je pro veřejnost od přírody handicapována svým orgánem ( myslím hlasovým ).
Když řeční dáma, mám vždycky pocit, že jsem malý hoch a že mne maminka hubuje.
Proč hubovala ta anglická lady se skřipcem, jsem dobře nepochopil;
vím jen, že křičela, abychom šli do sebe.
V dalším zástupu kázal katolík pod vysokým krucifixem;
poprvé v životě jsem viděl hlásání víry kacířům;
bylo to moc hezké, a končilo to zpěvem, v němž jsem se pokoušel zpívat druhý hlas;
bohužel jsem neznal melodii.
Několik zástupů se věnovalo výhradně zpěvu;
to se postaví doprostřed mužíček s taktovkou, udá áčko, a celý zástup zpívá, dokonce velmi slušně a polyfonicky;
chtěl jsem jen mlčky poslouchat, neboť nejsem z téhle farnosti, ale soused, gentleman v cylindru, mě vybídl, abych také zpíval, i pěl jsem nahlas a velebil Hospodina beze slov i bez melodie.
Jde tudy zamilovaný párek, mládenec vytáhne z úst cigaretu a zpívá, dívka taky zpívá, zpívá starý lord a mladík s pálkou pod paží, a ošoupaný mužík uprostřed kruhu diriguje graciézně jako ve Velké opeře;
nic se mi tady dosud tak nelíbilo.
Zpíval jsem ještě se dvěma jinými církvemi a naslouchal kázání o socialismu a zvěstování nějaké Metropolitan Secular Society;
postál jsem chvíli u maličkých debatních hloučků;
jeden neobyčejně otrhaný gentleman zastával konzervativní společenské zásady, ale mluvil tak strašně cockney, že jsem mu vůbec nerozuměl;
jeho odpůrcem byl evoluční socialista, podle všech známek lepší bankovní úředník.
Další hlouček byl jenom pětičlenný;
byl tam jeden hnědý Ind, jeden jednooký v placaté čepici, jeden tlustý arménský žid a ještě dva mlčeliví muži s lulkami;
jednooký tvrdil v jakémsi strašlivém pesimismu, že " něco je někdy nic ", kdežto Ind zastával radostnější názor, že " něco je vždycky něco ", což opakoval dvacetkrát v docela chatrné angličtině.
Pak tam stál jeden dědeček, měl v ruce dlouhý kříž a na něm standartu s nápisem " Thy Lord calleth thee ";
povídal něco slabým a chraptivým hláskem, ale nikdo ho neposlouchal.
I zastavil jsem se, ztracený cizinec, a dělal jsem mu posluchače.
Potom jsem chtěl jít po svém, neboť byla už noc;
ale zastavil mne nějaký nervózní člověk a nevím, co mi říkal;
odpověděl jsem mu, že jsem tu cizí, že Londýn je strašná věc, ale Angličany že mám rád;
že jsem už viděl kus světa, ale že máloco se mi tak líbilo jako řečníci v Hyde Parku.
Než jsem to vše pověděl, stálo kolem nás deset lidí a tiše poslouchali;
mohl jsem se pokusit o založení nové církve, ale nenapadl mne žádný dosti nepochybný článek víry a krom toho neumím dost dobře anglicky, a proto jsem se vytratil.
Za mříží v Hyde Parku se pásly ovce;
a když jsem se na ně díval, jedna, patrně nejstarší, vstala a začala bečet;
i naslouchal jsem jejímu ovčímu kázání, a teprve když domluvila, šel jsem domů, spokojen a očištěn jako po bohoslužbě.
Mohl bych na to navázat výtečné úvahy o demokracii, anglické povaze, potřebě víry a jiných věcech;
ale raději nechávám celé události její přirozenou krásu.
V NATURAL HISTORY MUSEUM
" Byl jste v British Museum? "
" Viděl jste Wallace Collection? "
" Byl jste už v Tate Gallery? "
" Viděl jste Madame Tussaud's? "
" Prohlédl jste si South Kensington Museum? "
" Byl jste v National Gallery? "
Ano, ano, ano, byl jsem všude;
ale nyní mi dovolte, abych si sedl a povídal o něčem jiném.
Co jsem chtěl říci?
Ano, divná a velká je příroda;
a já, neúnavný poutník k obrazům a sochám, se přiznám, že mi největší rozkoš způsobily mušle a krystaly v Natural History Museum.
Ovšem i mamuti a praještěři jsou velmi krásní;
rovněž ryby, motýli, antilopy a jiná zvěř polní;
ale nejhezčí jsou mušle a škeble, neboť vypadají, jako by si je pro zábavu tvořil duch božsky hravý a okouzlený nesčíslnými možnostmi.
Jsou růžové, masité jako dívčí ústa, nachové, jantarové, perleťové a černé, bílé a skvrnité, těžké jako kovadlina a filigránské jako pudřenka královny Mab, točené, rýhované, ostnaté, oblé, podobné ledvinám, očím, rtům, šípům, přilbicím a ničemu na světě;
průsvitné, opalizující, něžné, strašné a nepopsatelné.
Co jsem chtěl říci?
Ano, když jsem pak probíhal poklady a klenotnicemi umění, sbírkami nábytku, zbraní, šatů, koberců, řezeb, porculánu, věcí tepaných, rytých, tkaných, hnětených, kovaných, vykládaných a malovaných, polévaných a vyšívaných a pletených, viděl jsem znovu: divná a velká je příroda.
To vše jsou jiné mušle, vypocené jinou božskou a nutnou hravostí;
to vše vydal ze sebe plž nahý a měkký, třesoucí se tvořivým šílenstvím.
Nádherná věcičko, netsuké Japanu či východní tkanino, kdybych tě mohl mít doma, čím bys mi byla!
Lidským tajemstvím, projevem člověka, řečí cizí a spanilou.
Ale v tomto strašlivém a nezměrném nahromadění už není jednotlivců, ani osobních rukou, ani dějin;
jest jenom šílená příroda, živočišná tvořivost, fantastická hojnost krásných a podivných mušlí vylovených z oceánu bez času.
I buďtež jako příroda;
tvořte, tvořte věci podivné, krásné, rýhované či točené, pestré i průsvitné;
čím hojněji, divněji a čistotněji budete tvořiti, budete bližší přírodě nebo snad bohu.
Veliká jest příroda.
Ale nesmím zapomenouti na krystaly, formy, zákony a barvy.
Jsou krystaly veliké jako sloupoví chrámu, něžné jako plíseň a ostré jako jehličky;
čiré, modré, zelené jako nic na světě, barev ohnivých nebo černé;
matematické, dokonalé, podobné konstrukcím podivínských a pomatených učenců;
nebo připomínající játra, srdce, obrovská pohlaví a živočišné hleny.
Jsou krystalové jeskyně nebo obludné bubliny minerálního těsta;
je nerostné kvašení, škvaření, růst, architektura i inženýrství;
přisámbůh, gotický kostel není nejsložitější z krystalů.
I trvá v nás síla krystalinická;
i krystalizoval Egypt v pyramidách a jehlanech, Řecko ve sloupích, gotika ve fiálách a Londýn v kostkách černého bláta;
nesčíslné zákony stavby a skladby probíhají hmotou jako tajemné matematické blesky.
Musíme být přesní, matematičtí a geometričtí, abychom byli rovni přírodě.
Číslo a fantazie, zákon a hojnost jsou horečnými silami přírody;
nikoliv sedět pod zeleným stromem, nýbrž tvořit krystaly a ideje znamená stávat se přírodou;
tvořit zákony a formy;
pronikat hmotu žhavými blesky božského počtářství.
Ach, jak málo výstřední, jak málo odvážná a přesná je poezie!
POUTNÍK PROBÍRÁ DALŠÍ MUZEA
Poklady celého světa shrnula bohatá Anglie ve svých sbírkách;
sama nepříliš tvořivá, svezla metopy akropolské a egyptské kolosy z porfyru nebo žuly, reliéfní balvany asyrské, uzlovité plastiky starého Yucatánu, usměvavé Buddhy, řezbičky a laky japonské, výkvět umění z kontinentu a změť koloniálních památek: železná kování, tkaniny, skla, vázy, dózičky šňupáků, knižní vazby, sochy, obrazy, email, vykládané sekretáře, saracénské šavle a bůh mi pomoz, já nevím co ještě;
snad všecko, co na světě má nějakou cenu.
Měl bych být nyní zajisté velmi poučen o různých stylech a kulturách;
měl bych něco povídat o vývojových etapách v umění;
měl bych si v hlavě roztřídit a rozdělit všechen ten materiál, který tu je vystaven pro podiv a poučení.
Avšak místo toho jsem roztrhl roucho své a ptám se:
Kde je dokonalost člověka?
Vždyť je to strašné, že je všude;
vždyť je to příšerný objev, nalézt dokonalost člověka i na počátku bytí;
nalézt ji v utváření prvního kamenného šípu;
nalézt ji v kresbě Křovákově;
nalézt ji v Číně, na Fidži a ve starém Ninive a všude, kde člověk nechal památku svého tvořivého života.
Viděl jsem tolik věcí, mohl bych volit;
dobře, říkám vám tedy, že nevím, je - li člověk dokonalejší, vyšší a poutavější utvářeje první popelnici nebo vyzdobuje slavnou vázu portlandskou;
nevím, je - li dokonalejší být člověkem jeskynním nebo Britem z West Endu;
nevím, je - li vyšším a božštějším uměním malovati portrét královny Viktorie na plátně nebo portrét pingvína prsty ve vzduchu, jako činí domorodci Ohnivé země.
Říkám vám, je to strašné;
strašný je relativismus času a prostoru, ale strašnější je relativismus kultury a dějin;
nikde za námi ani před námi není bodu klidu, ideálu, hotovosti a dokonalosti člověka;
neboť je všude a nikde, a každé místo v prostoru a v čase, kde člověk postavil své dílo, je nepřekročitelné.
A já už ani nevím, je - li portrét od Rembrandta dokonalejší než taneční maska ze Zlatého pobřeží;
viděl jsem příliš mnoho.
I my se musíme vyrovnati Rembrandtovi nebo masce ze Zlatého či Slonového pobřeží;
není pokroku, není " nahoru " ani " dolů ";
je jen nekonečně nová tvořivost.
Toto je jediný příklad, který dávají dějiny, kultury, sbírky a poklady celého světa: tvořte jako diví, tvořte ustavičně;
na tomto místě, v tomto okamžiku se má vytvořit vrchol a dokonalost lidského díla;
musí se vystoupiti tak vysoko jako před padesáti tisíci lety nebo jako v gotické madoně nebo jako v tamté bouřlivé krajině Constablově.
Je - li deset tisíc tradicí, není vůbec žádná tradice;
nelze si něco vybrat z všehojnosti;
lze k ní jen přidat něco nebývalého.
Hledáte - li v londýnských sbírkách řezby ze sloni či vyšívané pytlíky na tabák, najdete je;
hledáte - li dokonalost lidského díla, najdete ji v Indickém muzeu i galérii Babylónské, v Daumierech, Turnerech a Watteauech i mramorech Elginových.
Ale pak vyjdete z tohoto nakupení všech pokladů světa a můžete jezdit hodiny a míle po střeše busu, od Ealingu po East Ham a od Claphamu až po Bethnal Green;
a nenajdete skoro, kde by se vaše oko potěšilo krásou a bujností lidského díla.
Umění je, co je uloženo za sklem v galériích, muzeích a v pokojích bohatých lidí;
ale neběhá tady po ulicích, nemrká pěknými římsami oken, nepostaví se na rohu jako pomník, nepozdraví tě řečí důvěrnou nebo monumentální.
Já nevím: snad je to přece jen protestantismus, co umělecky vysálo tuto zemi.
POUTNÍK VIDÍ ZVÍŘATA A SLAVNÉ LIDI
Hanbil bych se, kdybych nebyl v zoo a v Kew Gardens;
neboť máš znáti všecko.
I viděl jsem koupat se slony a pardály vyhřívat hebká břicha ve večerním slunci, nakoukl jsem do strašlivé huby hrochovy, podobné obrovským hovězím plicím, divil jsem se žirafám, jež se usmívají útle a rezervovaně jako stárnoucí slečny, koukal jsem, jak spí lev, jak se pojímají opice a orang-utang si dává na hlavu koš jako my lidé klobouk;
indický páv pro mne rozevřel ocas a točil se hrabaje vyzývavě pařátem, ryby v akváriu zářily duhovými barvami a nosorožec zdál se vězet v kůži, která byla šita na hovado ještě větší.
Dost už, až dost jsem toho vypočítal;
už nechci nic víc vidět.
Avšak ježto jsem onehdy neuměl nakreslit zpaměti jelena, běžel jsem do Richmond Parku, kde jsou jich celá stáda.
Blíží se bez okolků k lidem, dávajíce přednost vegetariánům.
Ač trefit jelena je úkol dosti těžký, podařilo se mi nakreslit celé stádo.
Za nimi prodléval v trávě párek milenců;
nepojal jsem je do svého obrázku, neboť to, co dělali, dělávají u nás milenci také, jenomže ne tak veřejně.
Zaléval jsem se potem v tropických sklenících v Kew mezi palmami, liánami a vším, čím bují bláznivá země;
byl jsem se podívat na vojáka, jenž v ohromné beranici a červeném kabátě běhá před Towerem a při každém obratu tak divně vám zadupe, jako když pes hrabe zadníma nohama v písku;
nevím, k jaké historické události se vztahuje tento zvláštní zvyk.
Byl jsem u Madame Tussaud's.
Madame Tussaud's je muzeum slavných lidí, totiž jejich voskových figur.
Je tam královská rodina. ( také král Alfons, poněkud zachvácený od molů ), Macdonaldovo ministerstvo, francouzští prezidenti, Dickens a Kipling, maršálové, slečna Lenglenová, vynikající vrahové z posledního století a památky po Napoleonovi, jako jeho ponožky, opasek a klobouk, dále je tam na místě hanby císař Vilém a František Josef, na svůj věk stále ještě svěže vypadající.
U jedné zvláště podařené figuríny pána v cylindru jsem se zastavil a hledal jsem v katalogu, kdo to je;
najednou se pán s cylindrem pohnul a odešel;
bylo to příšerné.
Za chvíli dvě slečny hledaly v katalogu, koho představuji já.
U Madame Tussaud's jsem učinil poněkud nepříjemný poznatek;
buď jsem zcela neschopen číst v lidských tvářích, nebo fyziognomie klamou.
Tak například mne na první pohled zaujal sedící pán s kozí bradou, číslo 12;
v katalogu jsem našel:
" 12.
Thomas Neill Cream, popraven 1892.
Otrávil strychninem Matildu Cloverovou.
Byl také obviněn z vraždy tří jiných žen. "
Vskutku, jeho tvář je velmi podezřelá.
Číslo 13, Franz Müller, zavraždil pana Briggse ve vlaku, hm.
Číslo 20, oholený pán, vypadající téměř honetně:
Arthur Devereux, popraven 1905, zvaný " kufrový vrah ", ježto ukrýval mrtvoly svých obětí po kufrech.
Děsné.
Číslo 21, - ne, tento ctihodný kněz nemůže být " paní Dyerová, readingská vražednice nemluvňat ".
Shledávám, že jsem si spletl stránky katalogu, a jsem nucen opravit své dojmy;
sedící pán číslo 12 je jenom Bernard Shaw, číslo 13 je Louis Blériot a číslo 20 je prostě Guglielmo Marconi.
Už nikdy nebudu posuzovat lidi podle tváří.
CLUBS
Jakpak to mám skromně říci?
Nu ano, dostalo se mi té nezasloužené cti, že jsem byl uveden do některých z nejuzavřenějších klubů londýnských, což se každému pocestnému nestane;
i pokusím se vylíčit, jak to tam vypadá.
Jméno jednoho jsem zapomněl a nevím ani, ve které je ulici;
ale vedli mne takovým středověkým průchodem, potom nalevo a napravo a ještě jinudy až k jednomu domu s dočista slepými okny, a pak dovnitř, bylo to jako kůlna, a odtud se šlo do sklepa a tam byl ten klub;
byli tam boxeři a literáti a krásné dívky, dubové stoly a hliněná podlaha, místnost jako dlaň, díra fantastická a hrozná;
myslel jsem, že mne tam zabijí, ale dali mi jíst na hliněných talířích a byli milí a hezcí;
potom mne odvezl šampión jižní Afriky v běhu a skoku, a já podnes se pamatuji na hezkou dívku, která se tam ode mne učila česky.
Ten druhý klub je slavný, stoletý a nesmírně ctihodný;
v něm sedával Dickens a Herbert Spencer a mnozí jiní, které mi tamní vrchní číšník, majordom či vrátný ( nebo kdo to byl ) vesměs jmenoval;
snad je také všechny četl, neboť zdál se být velmi ušlechtilý a důstojný, jako bývají archiváři.
Provedl mne celým tím historickým palácem;
ukázal mi knihovnu, čítárnu, staré rytiny, vytápěné klozety, koupelny, jakési historické lenošky, sály, kde gentlemani kouří, jiné sály, kde píší a kouří, a jiné, kde kouří a čtou;
všude vane dech slávy a starých kožených křesel.
Jářku, kdybychom měli takové staré kožené židle, měli bychom také tradici;
představte si, jaká by se zrodila historická kontinuita, kdyby si František Götz mohl sednout na židli po Zákrejsovi, Šrámek po Šmilovském a profesor Rádl, dejme tomu, po nebožtíku Hattalovi.
Naše tradice není podložena tak starými a zejména tak komfortními lenoškami;
jelikož nemá na čem sedět, visí ve vzduchu.
Na to jsem myslel, když jsem se uvelebil v jedné z těch historických lenošek;
bylo mně trochu dějinně, ale jinak docela pohodlně, a okukoval jsem historické osobnosti, které dílem visely na stěnách, dílem seděly v klubovkách a četly Punch nebo Who is Who.
Nikdo nemluvil, což působí opravdu důstojně;
měli bychom mít u nás taková místa, kde se mlčí.
Starý pán se šourá o dvou holích sálem, a nikdo mu zlomyslně neřekne, že výborně vypadá;
jiný se hrabe v novinách ( nevidím mu do tváře ), aniž by pocítil náruživou potřebu mluvit s někým o politice.
Člověk z pevniny si dodává důležitosti tím, že povídá;
Angličan tím, že mlčí.
Zdálo se mi, že všichni, kdo tam jsou, jsou Členové Královské akademie, slavní mrtví nebo bývalí ministři, neboť nikdo z nich nemluvil;
nikdo se na mne nepodíval, když jsem přišel, a nikdo, když jsem odešel.
Chtěl jsem být jako oni, ale nevěděl jsem kam s očima;
když nemluvím, dívám se, a když se nedívám, myslím na divné nebo šprýmovné věci;
i stalo se mi, že jsem se nahlas zasmál.
Nikdo se po mně neohlédl;
bylo to drtivé.
Pochopil jsem, že se koná jakýsi obřad, k němuž patří kouření z lulky, listování ve Who is Who a zejména mlčení.
Toto mlčení není mlčení člověka o samotě, ani mlčení pythagorejského filozofa, ani mlčení před bohem, ani mlčení smrti, ani němé hloubání;
je to mlčení zvláštní, společenské a vytříbené, mlčení gentlemana mezi gentlemany.
Přišel jsem ještě do jiných klubů;
je jich tu mnoho set, různého chlupu a poslání, ale ty lepší jsou vesměs na Piccadilly nebo v sousedství a mají staré kožené lenošky, obřad mlčení, dokonalé sklepníky a klauzuru vůči ženským;
jak vidíte, jsou to veliké přednosti.
Mimoto jsou stavěny v klasickém slohu z kamene, který je černý kouřem a bílý deštěm;
uvnitř je dobrá kuchyně, ohromné sály, ticho, tradice, teplá a studená voda, nějaké portréty a kulečníky a mnoho jiných památných věcí.
Jsou také politické kluby a ženské kluby a noční kluby, ale tam jsem nebyl.
Na toto místo by se hodilo rozjímání o společenském životě, mužském řeholnictví, dobré kuchyni, starých podobiznách, anglické povaze a některých jiných otázkách s tím souvisejících, ale jakožto člověk pocestný musím se ubírat dále, k novým a novým poznatkům.
NEJVĚTŠÍ VZORKOVÝ VELETRH
ČILI BRITISH EMPIRE EXHIBITION
I
Mám - li vám hned předem říci, čeho je nejvíc na výstavě ve Wembley, tedy rozhodně lidí;
a školních výprav.
Jsem sice přítelem populace, pohlavního rozmnožování, dětí, škol a názorné výchovy, ale přiznám se, že chvílemi jsem si přál mít s sebou strojní pušku, abych si proklestil cestu splašeným, tlačícím se, běžícím, dupajícím stádem kluků s kulatými čepičkami na kokosech nebo řetězem holek, jež se drží za ruce, aby se neztratily.
Časem se mi s nekonečnou trpělivostí povedlo dostat se až k stánku;
prodávala se tam novozélandská jablka, nebo tam byla vystavena rýžová košťata z Austrálie či kulečník vyrobený na Bermudách;
poštěstilo se mi dokonce spatřit sochu prince z Walesu udělanou z kanadského másla, což mne naplnilo lítostí, proč většina londýnských pomníků není také vyrobena z másla.
Načež opět jsem byl posunován proudem lidí, oddávaje se výhledu na krk tlustého gentlemana nebo na ucho staré dámy přede mnou.
Ostatně jsem nic nenamítal;
co lidí by se tlačilo, kdyby v oddělení australských chladíren byly vystaveny ruměné krky tlustých gentlemanů nebo v hliněném paláci Nigérie koše se sušenýma ušima starých dam.
Bezmocně se vzdávám úmyslu podat ilustrovaného průvodce výstavou ve Wembley.
Jak mám vylíčit tento roh komerciální hojnosti?
Jsou tam vycpané ovce, sušené švestky, klubovky vyrobené na Fidži, hory damaru nebo cínové rudy, girlandy skopových kýt, sušená kopra podobná ohromným kuřím okům, pyramidy konzerv, gumová stinítka, staroanglický nábytek z jihoafrických továren, syrské hrozinky, cukrová třtina, hole a sýr.
A novozélandské kartáče, cukroví z Hongkongu, nějaké malajské oleje, australské voňavky, model jakýchsi cínových dolů, gramofony z Jamaiky a pohoří másla z Kanady.
Jak vidíte, je to cesta kolem světa, nebo spíše putování příliš velikým bazarem.
Jakživ jsem nebyl v tak gigantickém jarmarku.
Krásný je palác strojnictví;
a nejkrásnější díla britského výtvarného umění jsou lokomotivy, lodi, kotle, turbíny, transformátory, takové divné mašiny se dvěma rohy na čele, stroje na všeliké točení, třesení a bouchání, obludy daleko fantastičtější a nekonečně elegantnější než praještěři v Natural History Museum;
nevím, jak se jmenují a co se s nimi dělá, ale je to krásné, a někdy pouhá šroubová matička ( sto liber těžká ) je vrchol formální dokonalosti.
Některé stroje jsou čérvené jako paprika, jiné masívní a šedé, některé žíhané mosazí a jiné černé a velkolepé jako náhrobek;
a je to divné, že věk, který vymyslil dva sloupy a sedm stupňů před každým domkem, vybásnil v kovu takovou nevyčerpatelnou podivnost i krásu forem a funkcí.
A nyní si představte, že toho je natěsnáno na ploše větší než Václavské náměstí, že je to větší než Uffizie a vatikánské sbírky dohromady, že se to většinou točí, syčí, mele naolejovanými šoupátky, cvaká ocelovými čelistmi, tučně se potí a leskne mosazí;
je to mýtus kovového věku.
Jediná dokonalost, které moderní civilizace dosahuje, je mechanická;
stroje jsou nádherné a bezvadné, ale život, který jim slouží nebo je jimi obsluhován, není nádherný, ani lesklý, ani dokonalejší, ani sličnější;
ani dílo strojů není dokonalé, jen Ony, Stroje, jsou jako bohové.
A abyste věděli, našel jsem skutečnou modlu v Paláci průmyslu.
Je to kroužící nedobytná pokladna, lesklá pancéřová koule, která se tiše točí a točí na černém oltáři.
Je to divné a trochu příšerné.
Odnes mne domů, Letící Skote, skvělá stopadesátitunová lokomotivo, přenes mne přes moře, lodi bílá a svítící;
sednu si tam na drsné mezi mateřídouškové a zavru oči, neboť jsem selské krve a trochu mne znepokojilo, co jsem viděl.
Tato dokonalost hmoty, z níž neplyne dokonalost člověka, tyto skvoucí nástroje těžkého a nevykoupeného života mne matou.
Jak by vypadal vedle tebe, Letící Skote, slepý žebrák, který mi dnes prodal sirky?
Byl slepý a sžírán prašivinou;
byl to velmi špatný a porouchaný stroj;
byl to právě jenom člověk.
II
Kromě strojů předvádí výstava ve Wembley dvojí podívanou: suroviny a produkty.
Suroviny jsou obyčejně krásnější a zajímavější.
Cihla čistého cínu má něco dokonalejšího než rytá a tepaná cínová mísa;
ryšavé nebo ohnivě šedé dříví někde z Guayany nebo Sarawaku je rozhodně poutavější než hotový biliár, a slizce průsvitná surová guma z Ceylonu či Malajska je vlastně daleko krásnější a tajuplnější než gumové koberce nebo gumový biftek;
a to vám ještě nepopisuji všeliké africké zrní, ořechy bůhvíodkud, bobule, semena, jádra, plody, pecky, šáchory, klasy, makovice, hlízy, lusky, dřeně a vlákna a kořeny a listí, věci sušené, moučné, olejnaté a lupenité ve všech barvách a hmatatelných jakostech, jejichž jména, většinou velmi krásná, jsem zapomněl a jichž užití je mi poněkud záhadné;
myslím, že se tím posléze mažou stroje, imituje mouka nebo mastí podezřelé tarts v Lyonsových požíracích velkoústavech.
Z těch žhavých, žíhaných, brunátných, temných a kovově znějících dřev se ovšem dělá staroanglický nábytek, a nikoliv negerské modly, ani chrámy, ani trůny černých či hnědých králů.
Nanejvýš ještě lýkové koše či pytle, ve kterých sem bylo svezeno toto bohatství obchodních artiklů Britského impéria, povídají něco o negerské nebo malajské ruce, která se do nich vepsala svým podivným a pěkným technickým rukopisem.
Vše ostatní je evropský produkt.
Ale abych nelhal: ne všechno ostatní.
Je několik uznaných exotických průmyslů, jako například indická velkovýroba Buddhů, čínské vějíře, kašmírské šály nebo damascenské meče, ve kterých si Evropané libují.
A tedy se vyrábějí ve velkém sedící Sakiamunové, anilínové laky, exportní čínský porculán, sloni ze slonoviny a kalamáře z hadince nebo mastku, ryté mísy, perleťové hlouposti a jiné zaručeně pravé exotické výrobky.
Není už lidového domorodého umění;
černoch v Beninu vyřezává ze sloních klů figurky, jako by vychodil mnichovskou akademii, a dáte - li mu kus dřeva, vyřeže z něho klubovku.
Inu bože, patrně přestal být divochem a stal se - čím vlastně? ano, stal se zaměstnancem Civilizovaného průmyslu.
Čtyři sta miliónů barevných lidí je v Britské říši;
a na výstavě Britské říše je z nich vidět jen několik reklamních panáků, pár žlutých nebo hnědých kramářů a několik starých památek, jež se sem dostaly jaksi pro kuriozitu a pro zábavu.
A já nevím, je - li to strašný úpadek barevných ras nebo strašné mlčení čtyř set miliónů;
a nevím ani, co z toho dvojího by bylo hroznější.
Výstava Britského impéria je ohromná a přeplněná;
je tu všecko, i vycpaný lev a vyhynulý emu;
schází tu jen duch čtyř set miliónů lidí.
Je to výstava anglického obchodu.
Je to průřez té slaboučké vrstvy evropských interesů, které povlékly celý svět, nestarajíce se příliš o to, co je vespod.
Výstava ve Wembley ukazuje, co čtyři sta miliónů lidí dělají pro Evropu, a zčásti také, co Evropa dělá pro ně;
ale není tu to, co oni sami dělají pro sebe.
Není toho mnoho ani v Britském muzeu;
největší koloniální říše nemá skutečného etnografického muzea...
Avšak odstupte ode mne, špatné myšlenky;
ať jsem raději posunován a postrkován proudem lidí od zélandských jablíček ke guinejským kokosům, od singaporského cínu k zlatým rudám jižní Afriky;
ať vidím dálky a zeměpásy, horniny a plodiny země, památky zvířat i lidí, všecko to, z čeho se nakonec lisují šustící librové bankovky.
Je tu všecko, co lze zpeněžit, kupovat a prodávat, od hrsti zrní po salónní vagón, od kusu uhlí po kožišinu z modrých lišek.
Duše má, co by sis chtěla koupit z těchto pokladů světa?
Nic, nic vlastně;
chtěla bych být maličká a stát zase v krámě starého Prouzy v Úpici, vyvalovat oči na černý perník, pepř, zázvor, vanilku a bobkové listí a myslet si, to že jsou všechny poklady světa a všechny vůně Arábie a všechno koření dalekých zemí, žasnout, čichat a pak si běžet číst Vernův román o končinách divných, dalekých a vzácných.
Neboť já, hloupá duše, jsem si je představovala jinak.
EAST END
Začíná se to nedaleko za středem světa, za Anglickou bankou, Burzou a džunglí ostatních bank a směnáren;
toto Zlaté pobřeží je téměř omýváno černými vlnami Východního Londýna.
" Nechoďte tam bez průvodce, " říkali mi domorodci z West Endu, " a neberte s sebou mnoho peněz. "
Nuže, je to rozhodně přehnáno;
podle mého vkusu je Piccadilly nebo Fleet Street horší divočina než Psí Ostrov nebo zlopověstný Limehouse i s Čínským Městem a než celý Poplar se vším všudy, s židy, s plavci i s bídným Rotherhithe na druhé straně řeky.
Nestalo se mi nic, vrátil jsem se jen hodně smuten, ač jsem obstál na razii v Košířích i v přístavních ohavnostech Marseille či Palerma.
Pravda, jsou to velmi ošklivé ulice z blátivých cihel, se spoustou dětí na dlažbě, divnými čínskými typy, jež běhají jako stíny po obchodech ještě divnějších, opilými námořníky, dobročinnými azyly, krvavými výrostky a přiškvařeným, hadrovým zápachem;
ale viděl jsem horší místa, bídu řvoucí, špinavou a zanícenou jako vřed, nevýslovné zápachy a doupata hroznější než vlčí pelech.
Ale to není to, to není to.
Strašné ve Východním Londýně není to, co lze vidět a čichat, ale to, že toho je tak nesmírně a nevykupitelně mnoho.
Jinde je chudoba a ošklivost jen jako smetiště mezi dvěma domy, jako ohavný kout, píštěl či nečistý odpadek;
ale tady jsou míle a míle černých domků, beznadějných ulic, židovských krámů, nadpočetných dětí, kořalen a křesťanských azylů.
Míle a míle, od Peckhamu po Hackney, od Walworthu po Barking:
Bermondsey, Rotherhithe, Poplar, Bromley, Stepney Bow a Bethnal Green, čtvrti dělníků, židů, cockneyů a nakladačů z doků, lidí chudých i ztracených - vše stejně nijaké, černé, holé a nekonečné, proryté nečistými kanály hlučné komunikace a napořád stejně bezútěšné.
A na jihu, na severozápadě, na severovýchodě zase totéž, míle a míle černých domků, kde celá ulice je jen nesmírný horizontální činžák, továrny, plynojemy, trati, hlinité občiny, sklady hmot a sklady lidí, bez konce a bez naděje.
Jsou jistě ohavnější čtvrti a bídnější ulice ve všech dílech světa;
i bída má zde vyšší úroveň, a nejchudší žebrák nevězí ještě v hadrech;
ale můj bože, co lidí, jaké milióny lidí žijí v této větší polovině Londýna, v těchto krátkých, uniformních, neradostných ulicích, jež se hemží na plánu Londýna jako červi v nesmírné mršině!
A to právě je smutek East Endu: je toho příliš mnoho;
a nedá se to předělat.
Ani démon pokušitel by si netroufal říci:
Chceš - li, zbořím toto město a ve třech dnech je znovu postavím, - znovu a lépe;
ne tak černě, ne tak mechanicky, ne tak nelidsky a pustě.
Kdyby to řekl, snad bych padna se mu klaněl.
Běhal jsem ulicemi, jejichž jména připomínají Jamaiku, Kanton, Indii nebo Peking;
všecky jsou stejné, ve všech oknech záclonky;
mohlo by se to zdát skoro slušné, kdyby nebylo pět set tisíc takových ubikací.
V této zdrcující kvantitě už to nevypadá jako příbytek lidí, nýbrž jako geologický útvar;
toto černé magma je chrleno továrnami;
nebo je to sedlina obchodu, jenž tamhle po Temži pluje na bílých lodích;
nebo se to navrstvilo sazemi a prachem.
Běžte se podívat na Oxford Street a Regent Street a Strand, jak krásné domy postavili lidé pro zboží, pro výrobky, pro věci;
neboť výrobek člověka má svou cenu.
Košile by ztratila na ceně, kdyby měla být prodávána v takovýchto šedivých a jalových stěnách;
ale člověk tu může žít, to jest spát, jíst ošklivá jídla a plodit děti.
Snad by vás někdo znalejší zavedl na místa malebnější, kde i špína je romantická a bída pitoreskní;
ale já jsem zabloudil do uliček velkého počtu a nemohu najít cestu ven.
Nebo je vůbec jisto, kam vedou tyto nesčíslné černé ulice?
COUNTRY
Nuže, sedni na vlak a ujížděj některým směrem, zpívaje si do rachotu kol " kudy ven, kudy ven ".
I defilují ulice Velkého Počtu, bubny plynáren, křižovatky kolejí, továrny, hřbitovy;
nyní vpadají pásy zeleně do nekonečného města, vidíš poslední stanice tramvají, tichá předměstí, zelenou trávu a první ovečky skloněné k zemi ve věčném přírodním obřadu žraní.
A pak ještě půl hodiny, a jsi venku z největšího města na světě;
vystoupíš na některé staničce, kde tě čekají pohostinní lidé, a jsi v anglické country.
Kde se nyní nabereš pěkných slov, abys vylíčil tiché a zelené půvaby anglického venkova?
Byl jsem dole v Surrey a nahoře v Essexu;
běhal jsem po cestách vroubených živými ploty, samými živými ploty, které dělají z Anglie tu pravou Anglii, neboť ohraničují, ale netísní;
pootevřená vrátka tě vedou do staleté aleje parku hlubšího nežli les, a tady je červený domek s vysokými komíny, věž kostela mezi stromy, luka se stády krav, stáda koní, jež po tobě obracejí krásné a vážné oči;
cestička jako by ji vymetl, sametové tůně s lekníny a kosatci, parky, zámky, louky a louky, žádná pole, nic, co by křičelo o lidské dřině;
ráj, kde sám pánbůh udělal asfaltové a pískové cesty, nasázel staré stromy a upletl z břečťanu dečky na červené domky.
Můj strýče, český sedláku, jak byste potřásl v nevoli hlavou, dívaje se na červená a černá stáda krav na nejkrásnějších lukách světa, a řekl byste:
Jaká škoda toho krásného hnoje!
A řekl byste:
Proč tadyhle nenasázejí řepy, a tuhle, lidi, tuhle by mohla být pšenka, a tady brambory, a tady bych nasázel místo toho křoví třešně a vajksle;
a tady vojtěšku, a tuhle ovísek, a tady na tom lánu žito nebo řepku;
vždyť je tu hlína, lidi, že by ji mohl na chleba mazat, a oni to nechají na pastvu!
- Víte, strýčku, ono to prý tady nestojí za tu práci;
abyste věděl, pšenka sem chodí z Austrálie a cukr z Indie a brambory z Afriky nebo odkud;
víte, strýčku, tady už nejsou sedláci;
a tohle je jen taková zahrada.
- A víš, hochu, řekl byste, to se mně u nás líbí víc;
je to třeba jen řepa, ale člověk aspoň vidí tu práci.
A tady, vždyť tu ani nikdo nehlídá u těch krav a voveček;
že jim je nikdo neukradne!
Namoutě, hochu, vždyť tu není vidět človíčka;
jen tamhle jede někdo na kole, a tady, kuš, zas někdo na tom smradlavém autě;
hochu, hochu, copak tu nikdo nic nerobí?
Těžko bych vyložil svému strýčkovi hospodářskou soustavu Anglie;
příliš by ho svrběly dlaně po těžké radlici.
Anglický venkov není pro práci;
je pro oči.
Je zelený jako park a nedotčený jako ráj;
i putoval jsem travnatou stezkou v Surrey za vlahého deště, mezi trsy žlutě rozkvetlé kručinky a ryšavým vřesem, jenž prokvétal světlounkým kapradím;
a nebylo tam nic než nebe a oblé kopečky, neboť domky i s lidmi jsou schovány v stromoví, odkud veselým obláčkem dýmá připravený oběd.
Vzpomínám na tebe, dobrý starý domku se stropem z trámů a ohromným krbem, ve kterém se může uvelebit celý promoklý člověk;
stůl je dubový, a dobře chutná guildfordské pivo z hliněných džbánků a řeč veselých lidí nad anglickým špekem a sýrem.
Ještě jednou vám děkuju, a musím zase dál.
Putoval jsem jako víla po trávnících v Essexu, lezl přes plot do panského parku a viděl lekníny a gladstonie na černé tůni, tancoval v sýpce tanec, který jsem neuměl, lezl na věž kostela a dvacetkráte za den žasl nad harmonií a dokonalostí života, jímž se obklopuje Angličan ve svém domově.
Anglický domov, to je tenis a teplá voda, gong svolávající k obědu, knihy, louky, pohodlí vybrané, ustálené a požehnané staletími, svoboda dětí a patriarchálnost rodičů, pohostinnost a formalism pohodlný jako župan;
zkrátka anglický domov je anglický domov, a proto jsem jej na památku nakreslil i s kukačkou a králíkem;
uvnitř pak žije a píše jeden z nejrozumnějších lidí tohoto světa, a venku kukačka kuká třeba třicetkrát za sebou;
tím končím pohádku o nejlepších věcech Anglie.
CAMBRIDGE A OXFORD
Nejdříve má člověk dojem provinciálního města;
a náhle, propána, čí je tenhle starý zámek?
To je studentská kolej s třemi dvory, vlastní kaplí, královskou síní, kde jedí studenti, parkem, hřišti a já nevím čím ještě.
A tady je druhá, ještě větší, se čtyřmi dvory, parkem za řekou, vlastní katedrálou, ještě větší gotickou jídelnou, pětistyletým trámovím, galérií starých portrétů, ještě staršími tradicemi a ještě slavnějšími jmény.
Třetí pak je nejstarší, čtvrtá se vyznamenává vědami, pátá atletickými rekordy, šestá nejpěknější kaplí, sedmá nevím už čím, a protože jich je přinejmenším patnáct, spletl jsem si je všechny;
vidím jen hradovité paláce perpendikulárního slohu, ohromná nádvoří, kde běhají páni žáci v černých talárech a čtverhranných baretech s třapečkem, z nichž každý má své dva nebo tři pokoje v těchto zámeckých křídlech;
vidím gotické kaple vykuchané protestantismem, hodovní síně s estrádou pro masters a fellows, ctihodné uzené portréty earlů, státníků a poetů, kteří odtud vyšli, vidím proslulé backs, totiž zadky kolejí nad říčkou Cam, přes niž jsou hozeny mosty do staletých kolejních parků;
pluji po něžné říčce mezi backs a parky a myslím na naše studenty, na jejich hubená břicha a boty prošoupané běháním po přednáškách.
Klaním se ti po pás, Cambridgi, neboť dostalo se mi cti jíst na estrádě mezi učenými masters v síni tak ohromné a staré, že mi bylo, jako by se mi to jen zdálo;
zdravím tě oběma rukama, Cambridgi, neboť dostalo se mi radosti jíst se studenty, masters a jinou mládeží z hliněných hrníčků v Půlměsíci;
a bylo mi dobře mezi nimi.
A viděl jsem trávníky, na které smí vstoupit jen master, a nikoliv undergraduate, a schody, na kterých smí hrát v kuličky jen graduate, a nikoliv student;
viděl jsem profesory v králičině a pláštích červených jako langusta, viděl jsem, jak graduovaní klekají a líbají ruku místokancléřovu;
z těch všech divů jsem mohl nakreslit jen jednoho ctihodného kolejního probošta, jenž mi nalil skleničku šery aspoň tak starého jako starý Pitt.
Zpaměti jsem pak nakreslil koleje cambridgeské, jak se mi o nich několikrát zdálo;
ve skutečnosti jsou ještě větší a krásnější.
Někdy se mi také zdává o cambridgeském králíkovi.
Dali mu tam dýchat nějaký plyn, aby se podívali, co tomu říká jeho králičí slezina;
viděl jsem ho umírat, dýchal překotně a poulil oči.
Nyní mne strašívá ve snách;
buď bůh milostiv jeho ušaté duši.
Co mám nyní říci špatného o Oxfordě?
Nemohu chválit Oxford, chvále Cambridge;
a mé přátelství s Cambridgí mne zavazuje, abych dštil síru a oheň na hrdopyšný Oxford.
Bohužel se mi tam docela líbilo;
koleje tam jsou ještě větší a snad ještě starší, mají krásné tiché parky, galérie předků stejně slavných, hodovní síně, památky a důstojné pedely;
ale veškerá tato paráda a tradice není pro každého;
zdá se, že jejím účelem není pěstit učené odborníky, nýbrž pány.
Představte si, že by naši studenti obědvali přinejmenším ve Valdštýnském sále na těžkém starém stříbře, obsluhováni číšníky v livrejích, zpracováváni ke zkouškám domácími profesory v posluchárnách vybavených všemi druhy klubovek, křesel a lehátek;
představte si - Ale ne;
hoši, nic si z toho nedělejte.
POUTNÍK NAVŠTĚVUJE KATEDRÁLY
Katedrálová města jsou malá města s velkými katedrálami, ve kterých se konají nesmírně dlouhé bohoslužby;
i přijde kostelník a nařídí turistovi, aby nekoukal na strop a pilíře, nýbrž sedl si do lavice a poslouchal, co tam v chóru odzpěvují.
Tento zvyk mají kostelníci v Ely, Lincolnu, Yorku a Durhamu;
nevím, co dělají jinde, neboť jinde jsem nebyl.
Slyšel jsem ohromné množství litanií, žalmů, anthem a písní, a všiml jsem si, že anglické katedrály mají obyčejně dřevěné stropy, následkem čehož není u nich vyvinut opěrný systém kontinentální gotiky;
že perpendikulární pilíře v Anglii mají vzhled složitého potrubí;
že protestantští kostelníci jsou tvrdší než katoličtí a potrpí si stejně na spropitné jako kostelníci italští, jenže jsouce gentlemany - musejí dostat větší;
že reformace vykonala velmi prasácké dílo, když zurážela hlavy soch a odstranila z kostelů obrazy a jiné pohanské modlářství.
Následkem toho jsou anglické katedrály holé a divné, jako by se do nich nikdo nenastěhoval.
A ještě horší je, že uprostřed hlavní lodi je uzavřený chór pro kněze, ministranty a elitu farnosti;
ostatní lid sedí dole a nevidí nic než víceméně vyřezávané stěny chóru a zadek varhan;
hlavní loď je tím důkladně porušena, celkový prostor je rozříznut vedví;
jakživ jsem neviděl něco tak absurdního.
Ale protože tam v chóru ještě pořád něco zpívají, je nutno se sebrat a jít ven.
Ely, Ely, lama sabachtani!
Zradilo jsi mne, Ely, mrtvé město ležící u nohou románské katedrály, když unaven a žízniv jsem o páté hodině odpoledne tloukl na dveře čajoven a hospod, výčepů, trafik i papírníků, ale nebylo mi otevřeno.
V pět hodin odpoledne Ely spí;
neměl jsem bohužel pokdy vyzkoumat, co dělá Ely ve tři hodiny odpoledne nebo v deset hodin ráno;
snad vůbec spí.
I sedl jsem si mezi kravince ve veřejném parku a díval jsem se na ctihodnou katedrálu, která tu stojí k chvále boží.
Ty kavky kolem věží jsou snad duše kostelníků, kteří zaživa strašili v kostele.
Lincoln běží do kopečka, má hrádek a katedrálu a něco po Římanech, zapomněl jsem už co;
katedrála je šerá a krásná, a zpívají tam nějaké bohoslužby pro tři kostelníky, kteří mne nevraživě hlídají.
Co mohu činit?
Sbohem, kostelníci, jedu se podívat do Yorku.
V Yorku je katedrála ještě krásnější;
chci si ji prohlédnout, ale kostelník povídá, abych toho jako nechal, že za chvíli budou bohoslužby.
I šel jsem se projít na hradby a nakreslil jsem si odtamtud yorkský minster, třebaže se v něm konaly bohoslužby;
snad proto přijdu do anglického pekla.
Kolem je pěkný Yorkshire, krajina těžkých krav a slavných prasat, středisko všech anglických šunek a špeků;
a ulice v Yorku jsou staré a hezké, s vysunutými štíty a černými trámy.
Mnoho bych mohl říci o dějinách Yorku, ale musím jet do Durhamu.
Katedrála v Durhamu je prastará a strmí na vysoké skále;
uvnitř se konají bohoslužby s kázáním, zpěvem a kostelníky;
přece však jsem viděl hrob Bedy Ctihodného, zavalité pilíře a křížové chodby a výpravu hezkých Američanek;
ty pilíře jsou pokryty hluboko vtesaným ryhováním, což působí zvláštním, skoro polychromatickým dojmem.
Mimoto je tam hrob svatého Cuthberta, starý hrad a staré kamenné domky, a pěkné městečko běží z kopce na kopec, a víc už o tom nevím.
Tedy anglická chrámová architektura je úhrnem méně malebná i méně plastická než kontinentální.
Když se jednou přednormanským Britům povedlo postavit náramné chrámové lodi s dřevěným stropem, zůstali na tom i v gotice, patrně z pravěké konzervativnosti;
i jsou jejich kostely převeliké síně s širokými okny, bez klenby a žebroví, bez mocně vysunutého systému opěrných pilířů, oblouků, fiál a celé té plastické frenezie;
a mají dvě čtyřhranné věže v portále a jednu nad zkřížením, sochy vymetené reformací a chudou sochařskou výzdobu, vnitřní prostor pokažený chórem a varhanami a celkový dojem silně otřesený přítomností kostelníků.
Avšak ještě slovíčko o vás, malé kostýlky bez chórů a kostelníků, holé a chladné síňky boží s dubovým stropem, hřbitovním trávníkem dokola a čtyřhrannou věží mezi stromy, jež je tak typická pro anglický venkov jako báně cibulky pro náš venkov;
věže, jež odbíjíte hodiny věčně stejným církevním nápěvem nad věčně stejnými náhrobky nebožtíků.
CESTA DO SKOTSKA
EDINBURGH
A nyní na sever, na sever!
Ubíhá hrabství za hrabstvím, v některém krávy leží, v některém stojí, někde se pasou ovce, jinde koně a jinde jenom vrány.
Zjeví se šedé moře, skály a mokřiny, přestávají živé ploty a místo nich táhnou se kamenné zídky.
Kamenné zídky, kamenné vsi, kamenná města;
za řekou Tweed je kamenná země.
Mr. Bone měl bezmála pravdu, když prohlásil Edinburgh za nejpěknější město na světě.
Je pěkné, kamenně šedé a divné;
tam, kde jinde teče řeka, běží železnice, na jedné straně je staré město, na druhé straně nové, třídy široké jako nikde, v každém průhledu socha nebo kostel;
a ve starém městě hrozně vysoké domy, což není nikde v Anglii, a prádlo na bidélkách plápolající nad ulicemi jako vlajky všech národů to také dole v Anglii není, a umazané, ryšavé děti na ulicích, to také dole v Anglii není;
a kováři, truhláři i všelijací strejci, to také v Anglii není, a divné uličky, wynds nebo closes, to také v Anglii není, a tlusté rozcuchané babky, to také v Anglii není;
tady se zase začíná lid, jako v Neapoli nebo jako u nás.
To vám je zvláštní, tady ty staré domy mají komíny v průčelí, jaksi místo věží, jak jsem to nakreslil.
To není nikde na světě než v Edinburku.
A město leží na kopcích;
běžíš někam, a najednou máš pod nohama hlubokou zelenou propast s pěknou řekou dole;
jdeš, a zničehonic běží ti nad hlavou jiná ulice po mostě, jako v Janově;
jdeš, a přijdeš na čistě kruhové náměstí, jako v Paříži.
Pořád se máš čemu divit.
Vlezeš do Parliamentu, a tam běhají celá hejna advokátů v paručkách se dvěma ocásky vzadu, jako před nějakými sty léty.
Běžíš se podívati na hrad, co tak malebně stojí na kolmé skále, a přijde ti do cesty celá kapela dudáků a kumpanie highlanderů;
ti mají nohavice z kostkovaných plédů a čepici s pentličkami, ale dudáci mají sukénky červené a černé a na nich takové pytlíky z koziny, a hudou na dudách mečivou a rozčilující píseň za doprovodu celé kapely bubeníků.
Paličky lítají nad hlavami bubeníků, točí se, vyskakují v divném a divošském tanci;
a dudáci mečí válečnou píseň a pochodují po hradní esplanádě s nahými koleny drobnými krůčky baletek.
A bum a bum, paličky se točí rychleji, kříží se, vzlétají, a najednou je z toho smuteční pochod, dudáci piští nekonečnou a táhlou melodii, highlandři stojí v pozoru, za nimi hrad skotských králů, a ještě dále za nimi celé krvavé a strašné dějiny této země.
A bum a bum, paličky tančí nad hlavami divoký a umný tanec - tady ještě hudba zůstala podívanou jako v pravěku;
a dudáci se nadnášejí, jako by v hřebčí netrpělivosti tančili do boje.
Jiná země a jiní lidé.
Je to provincie, ale monumentální;
země chudší, ale křepká;
brunátný a hranatý typ lidí, ale děvčata hezčí než dole v Anglii, krásné usmrkané děti, život rozložitý a chlapský přes všechen kalvinismus.
Namouduši, tady se mi dobře zalíbilo;
i dám vám ještě z radosti jako příseček kousek moře u Leith a Newhaven, moře studeného a ocelového, a modré škeble na památku a pozdrav rybářských bárek;
a ještě vám přidám celé starobylé a malebné městečko Stirling s hradem skotských králů;
stojíte - li u starého kanónu na výspě hradu, máte v rukou klíč ke skotským horám;
což abychom se tam podívali?
Před hradem běhá baletka s bodákem a v kostkovaném kiltu;
deset kroků k bráně, deset zpátky, pozor, paráda, k noze zbraň;
baletka potřese sukénkou a tančí nazpátek.
Na jihu bojiště Roberta Brucea, na severu modré hory;
a dole na zelené louce se kroutí řeka Forth, tak jako se nekroutí žádná řeka na světě;
i nakreslil jsem ji, aby každý viděl, že je to řeka krásná a potěšující.
LOCH TAY
Kdybych byl básníkem jako Karel Toman nebo Otakar Fischer, napsal bych dnes básničku ne dlouhou, ale krásnou.
Byla by o skotských jezerech, byla by prováta skotským větrem a orosena každodenním skotským deštěm;
bylo by tam něco o modrých vlnách, vřesu, kapradí a dumavých cestách;
neřekl bych tam, že ty dumavé cesty jsou vesměs obehnány plotem ( snad proto, aby tam nemohly jít tancovat čarodějnice ).
Musím říci surovou prózou, jak je tu krásně: modré a fialové jezero mezi holými kopci - to jezero sluje Loch Tay a každé údolí se jmenuje Glen, každá hora Ben a každý člověk Mac;
jezero modré a pokojné, vítr jiskřivě vanoucí, huňatí, černí či ryšaví býčkové na lukách, smolně černé bystřiny a kopce baladicky pusté, porostlé travou a vřesovisky, - jak vám to mám vylíčit?
Bylo by přece jen nejlépe napsat to ve verších;
ale nenapadá mne žádný rým na slovo " vítr ".
Včera večer mne týž vítr zanesl k hradu Finlarig;
hrozně jsem polekal starého hlídače hradu, neboť právě čistil bývalé popraviště a snad mne považoval za strašidlo.
Když se uklidnil, vykládal zvláštním nářečím, ale s velikou rozkoší o řečeném popravišti;
je tam díra, kudy padaly uťaté hlavy do podzemí;
co mne se týče, považuji za možno, že ten otvor a podzemní komora, velmi podobná žumpě, sloužily účelům nekrvavým a přirozeným.
Přítomný Američan se všemu tomu skepticky usmíval, jako by to byl humbuk;
ale Američané nemají poměru k tajemstvím Starých Zemí.
- Děda hlídač byl neobyčejně hrd na svůj hrad;
ukazoval všeliké stromy, staré podkovy a kameny a vykládal nesmírně dlouho, patrně gaelsky, o královně Marii Stuartovně, markýzi Ballochbuichovi a skotských dějinách.
Je tam také komora se sochami;
jedna představuje královnu Marii, jedna nějakého rytíře Campbella a jedna královnina šaška.
Toho jsem vám nakreslil.
Velmi zvláštní je jiná socha, o které děda kastelán patrně podle starých balad vypravoval, že představuje hubatou ženu;
a protože to už dál nešlo, rozhodl šerif, aby ji všichni postižení veřejně vyplácali na zadek, což prý řečená socha znázorňuje.
Rozcházím se s místní autoritou potud, že ta socha se mi zdá daleko starší než šerif, hubatá žena i hrádek Finlarig;
myslím, že představuje něco starodávného, snad muka zatracenců v pekle.
Ostatně jsem ji pečlivě nakreslil.
Podařilo se mi nakreslit také párek Skotů, muže se ženou.
Skoti jsou většinou zavalití, kvetoucích lící a silných šíjí;
mají mnoho dětí a sympatická, starodávná jména klanů.
Sukénky čili kilty nosí jen na vojně nebo hrají - li na dudy.
Ty kostkované plédy se jmenují tartany a jsou to vlastně jakési erby;
každý klan má tartan jiných barev, což zajisté byl kdysi dostatečný důvod, aby se vzájemně vyvražďoval s klanem jinak kostkovaným.
Skotská neděle je ještě horší než anglická, a skotské bohoslužby vyvolávají představu nekonečnosti.
Pastoři nosí ježaté kníry a nejsou tak růžoví a blahovolní jako anglikánští duchovní.
V celém Skotsku přestanou v neděli jezdit vlaky, nádraží se zavrou a neděje se zhola nic;
divím se, že se nezastaví i hodiny.
Jen vítr čeří jezera siná a ocelová mezi holými báněmi kopců;
na takovém jezeře jsem plul, až se má loďka octla na mělčině, i položil jsem péro a šel jsem putovat po dumavých cestách mezi drátěnými ploty.
A zjevilo se mi jiné Skotsko pod šedými nebesy: pusté a dlouhé gleny se zbořenými kamennými chýšemi, kamenné zídky běžící po stráních, na míle a míle stěží jeden kamenný, jakoby neobydlený domek;
tu a tam pole ovsa s úrodou na prst vysokou, vše ostatní jen kapradí a kameny a tráva tuhá jako mech;
někdy zabečí ovce bez pastýře lezoucí po stráni, někdy zakřičí naříkavě pták, dole hučí černá, do žluta zpěněná řeka Dochart mezi sukovitými dubisky.
Divná, tvrdá, jakoby předhistorická země.
Mraky se přetahují přes temena kopců, dešťový závoj zastiňuje teskný a prázdný kraj, který se dosud nepodrobil ruce člověka;
a dole hučí po černém kamení černá řeka Dochart.
" BINNORIE, O BINNORIE "
Nes mne, Královno jezera, po břitce šedém a modrém Loch Tay, mezi bezlidnými báněmi kopců pod nebesy, jež mne častují deštěm i sluncem;
nes mne, čisťounká lodi, po třpytivém hedvábí jezera Tay.
Nes mne, červená pošto, nejzelenějším ze zelených údolí, údolím uzlovitých stromů, údolím zpěněné řeky, údolím huňatých ovcí, glenem nordické hojnosti.
Počkej, stříbrná osiko, zůstaň, rozkročené a kadeřavé dubisko, černé borovičí a sytá olše;
počkej, děvče divokých očí.
Ale ne;
unášej mne, syčící vlaku, na sever, na sever, mezi ty černé hory.
Modré a černé hory nad zelenými valy;
údolí ryšavých krav, světlá a černá zeleň, lesklá jezírka a nordická krása břízek;
bez konce holé a ladné obliny kopců s úvaly a dolinami, zarostlé gleny a stráně ryšavé vřesem;
severní krása lučin, hájky březové, a na severu, na severu leskne se hladina moře jako ocelová čepel.
Inverness, městečko pstruhů a highlandrů, celé stavěné z růžové žuly.
A ty domky jsou sroubeny z kvádrů tak pěkně tesaných, že jsem vám je nakreslil.
I ty stříšky nade dveřmi jsou jenom v Inverness.
A nyní do hor, do nitra země, do kraje gaelského jazyka.
Bože, nikdy jsem neviděl tak smutný a strašný kraj;
pořád ty lysé kopce, ale vyšší a hroznější;
nic než zakrslé břízy, a pak už ani ty ne, ale žlutá kručinka a vřes, a pak už ani to ne, ale mokvající černá rašelina a na ní jen vločky bog cottonu, kterému říkáme vousy svatého Ivana;
a pak už ani to ne, ale kamení, samé kamení s tuhými trsy sítiny.
Mraky se plouhají po šedých lysinách kopců, střikne studený déšť, páry se zvednou nad černými skalami a zjeví se temný glen, smutný jako vytí psa.
Po míle a míle není domku ani člověka;
a když přeletí domek, je šedý a kamenný jako ty skály, a sám, na míle sám.
Jezero bez rybáře, říčky bez mlynáře, pastviny bez pastýře, cesty bez poutníka.
Jen v žírnější dolině se pasou kosmatí skotští býci, stojí v dešti a uléhají do mokřiny;
snad proto jsou tak zarostlí ježatými čupřinami, jak jsem vám je nakreslil.
A skotské ovce mají celé haveloky z vlny a na tvářích jakoby černé masky;
nikdo je nepase, jen kamenná zídka běží po pustých stráních, označujíc přítomnost člověka: až po tuto zídku je má pastvina.
A nyní je tak pusto, že už tu není ani stád, ani vlastnictví, jen zřícený domek a rozpadlý val na hnědě prýštící mechové stráni.
Konec života;
tady se snad nic nezměnilo za deset tisíc let;
jen cesty lidé vedli a postavili dráhy, ale země se nezměnila;
nikde stromu ani křoviska, jen studená jezera, přeslička a kapradí, bez konce hnědá vřesoviska, bez konce černé kamení, inkoustově stinné štíty hor proryté stříbrnými nitkami bystřin, černá blata rašeliniští, mračně dýmající gleny mezi lysými hřbety vrchů, a zase jezero s temnou sítinou, hladina bez ptáků, krajina bez lidí, úzkost bez příčiny, cesta bez cíle, nevím, co hledám, ale toto je konečně samota;
napij se z tohoto nesmírného smutku, nežli se vrátíš mezi lidi, nabobtnej samotou, duše neukojená;
neboť neviděls nic většího než tuto opuštěnost.
A nyní mne vezou do údolí, na mezích tryskají žluté jiskry kručinek, plazí se kosodřevina, zakrslé břízky se chytly žulových sutek;
černá bystřina skáče údolím, už jsou tu borové lesy, nachově rozkvétá rododendron a rudý náprstník;
břízy, limby, duby a olše, nordická divočina, kapradí po pás a prales jalovců;
slunce prorazí mraky a dole se zatřpytí hluboký zářez nového moře mezi štíty hor.
TERRA HYPERBOREA
Jsem v končině, která se jmenuje Skye čili Obloha;
ale nejsem na nebi, nýbrž jen na Hebridách, na velkém divném ostrově mezi ostrovy, na ostrově složeném z fjordů, rašeliny, skal a štítů;
sbírám barevné mušličky mezi oblásky modravými nebo plavými, a ze zvláštní milosti nebes nalézám i trus divokého losa, jenž je dojnou kravou gaelských rusalek.
Stráně mokvají jako napitá houba, vřes bruach mne chytá za nohy, ale pak, lidi, je vidět ostrov Raasay a Scalpay, Rum a Eigg, a pak je vidět hory podivných a prastarých jmen, jako Beinn na-Caillich a Sgurr na-Banachdich a Leacan Nighean an-t-Siosalaich nebo dokonce Druim nan Cleochd, kdežto tamty lysé báně se jmenují jen Blaven, docela prostě Blaven.
A tenhle potůček je prostě Aan Reidhe Mhoire, a tamten písčitý zálivek je jednoduše Sron Ard-a-Mhullaich.
Tato a všechna ostatní jména ukazují krásu a podivnost ostrova Skye.
Je krásný a chudý;
a původní chyše vypadají tak předhistoricky, jako by je stavěli nebožtíci Piktové, o nichž, jak známo, není známo nic.
Pak sem přišli gaelští Kaledonci a odněkud z Norska Vikingové;
král Håkon tu dokonce po sobě nechal kamenný hrádek, a proto se to místo jmenuje Kyle Akin.
Jinak všichni tito dobyvatelé nechali ostrov Skye v původním stavu, jak vyšel z ruky boží: divoký, pustý a rozrytý, mokrý a vznešený, strašný a líbezný.
Kamenné chaloupky zarůstají travou a mechem, nebo se rozpadají, opuštěny od lidí.
Jednou za týden svítí slunce, a pak se odhalí štíty hor ve všech nevýslovných odstínech modrosti;
i jest modrost azurová, perleťová, omžená nebo indigová, černá, růžová i zelená;
modrost hluboká, nadechnutá, podobná parám, náletu nebo pouhé vzpomínce na něco krásně modrého.
Tyto všechny a nesčetné jiné modrosti jsem viděl na modrých štítech Cuillinu, ale bylo tam ještě ke všemu modré nebe a modrý mořský záliv, a to už se vůbec nedá vypovědět;
pravím vám, že vyvstaly ve mně neznámé a božské ctnosti při pohledu na tuto nesmírnou modrost.
Ale pak vylezou mraky z dolin a hor, moře zešedne a sychravý déšť splývá s mokvajícími svahy.
V domě hodných lidí hoří rašelina v krbu, antická paní zpívá skotské balady a já zpívám s ostatními divnou a starou píseň
" tha tighin fodham, fodham, fodham,
tha tighin fodham, fodham, fodham,
tha tighin fodham, fodham, fodham,
tha tighin fodham eirigh. "
A pak se všichni držíme dokola za ruce a zpíváme něco skotského o loučení nebo o shledání.
Mezi výspami ostrovů je vidět úzký pruh volného moře;
tudy prý plují velrybáři na Island nebo do Grónska.
Člověče, proč ti je smutno, když se díváš na ten proužek volného moře?
Buďte pozdraveny, země, které snad nikdy neuvidím!
Ach, viděl jsem modrá a ohnivá moře a hebounké pláže a palmy skloněné nad azurovými vlnami;
ale tyhle šedé a chladné lochy mi udělaly;
koukej, tamhle se brouzdá jeřáb v chaluhách a racek či mořská vlaštovka klouže nad vlnami s ostrým a divokým křikem, nad vřesoviskem píská sluka a frčí hejno kvíčal, rousnatý býček se diví člověku a na lysých kopcích se pasou ovce, podobné zdálky žlutavým vším;
a s večerem se vyrojí myriády drobných mušek a lezou člověku do nosu, zatímco skoro do půlnoci trvá severní den.
A to siné, šplounající moře pod nohama, a ta otevřená cesta na sever...
" BUT I AM ANNIE OF LOCHROYAN "
Avšak kapitán parníčku se nedal zlákat tou volnou cestou na sever;
byl to rozšafný muž, a místo do Grónska nebo na Island plul prostě do Mallaig;
patrně nečetl Jack Londona.
Pročpak nás honíte, rackové, křičící mořská chaso?
Kdybych uměl lítat jako vy, letěl bych přes Skotsko odpočívaje na oblých vlnkách jezer, a potom přes moře do Hamburku;
tam je řeka Labe a nad ní bych letěl silnými letkami;
teprve u města Mělníka bych se dal po jiné řece, až bych doletěl do Prahy;
i proletěl bych vítěznými oblouky všech mostů křiče a chechtaje se radostí:
Lidi, já letím rovnou ze Skotska, abych si zahřál bílé bříško na teplé Vltavě.
Krásná a divná je to země, zvaná též Kaledonie čili země Stevensonova;
ale je smutná jakási a pochmurná.
Tady sic nejsou jezera, ale zato je tu Václavské náměstí;
a není tu Ladhar Bheinn, ale je tu nábřeží s akáty, a Vyšehrad, a petřínský vršek;
a mám vám vyřídit pozdrav jednoho poutníka, který právě pluje Sleat Soundem.
Nakreslil jsem vám ten Sleat Sound i s horou Ladhar;
nakreslil jsem vám i přístav Mallaig, a přidal jsem i jednoho plavce, aby nikdo neřekl, že jsem snad něco zamlčel nebo nenakreslil svět tak, jak je, s bárkami i námořníky.
Nes mne, vlaku, všemi končinami Kaledonie;
neboť je tu dobře a teskno mému srdci.
I jest jezero Morar a Loch Shiel;
a jsou štíty hor, strže a gleny, plecité vrchy s titánskými svahy, klenuté hřbety a zadnice nesmírných kamenných prazvířat s tučně zelenými houštinami v podpaždí a záhybech lysého těla;
vrchy posázené skalami jako trdlovec mandlemi, břitká jezera s něžnými ostrůvky, jako je Loch Eilt, a jezera všude. kde je k tomu příležitost, dlouhé a třpytivé vody, hladiny čeřené větrem se stříbrnými pěšinami vodních duchů;
hory skalisté nebo oble nakynulé z žulového těsta, vrchy žíhané, zbrázděné, lysé jako hroch, modré a ryšavé a zelené, a pořád, bez konce a bez lidí pusté hory.
Konečně Fort William, jedna z železných závor držících horaly kdysi rebelské;
a nad ním Ben Nevis, nejvyšší štít této země hor, zavalitý a mračný chlapík nad mořským fjordem, protkaný bílými vodopády ze sněhových polí tam na vršku, a dále hory a hory, gleny a jezera, údolí stínů, strže černých vod, země, kterou bůh hnětl z tvrdé látky a odevzdal člověku, aby se na ní rval s člověkem;
neboť se skalami a vřesovisky se rvát nemůže.
A tento krátký list platí tobě, Glasgowe, město bez krásy, město hluku a obchodu, město továren a loděnic, přístave všeho zboží.
Co o tobě říci?
Jsou - li pak krásné továrny, doky a sklady, jeřáby v přístavu, věže oceláren, stáda plynojemů, drnčící vozy se zbožím, vysoké komíny a hřmící parní kladiva, konstrukce z trámů a železa, bóje na vodě a hory z uhlí?
Já bídný hříšník myslím a vidím, že to vše je velmi krásné, i malebné, i monumentální;
ale život, který se z toho rodí, ulice, lidé, tváře z dílen a pisáren, příbytky lidí, jejich děti a jídlo, život, jářku, život, který se živí z těch velkých a silných věcí, není ani krásný, ani malebný;
ale je opuštěn od božího dechu, syrový a špinavý a lepkavý, lomozný, páchnoucí a dusný, neladný a těžký, těžší než hlad a neladnější než bída;
i lehla na mne únava statisíců, a já jsem utekl, Glasgowe, neboť jsem neměl odvahy dívat se a srovnávat.
JEZERNÍ OBLAST
Aby se neřeklo, že jsou jezera jenom ve Skotsku, jsou také v Anglii, kde mají vykázán hnedle celý distrikt;
i je tam Derwent Water a jezero Bassenthwaite, Wast Water a Thirlmerské jezero a Grasmerské jezero a Windermerské jezero a Ullswater a mnoho jiných, a zde žili jezerní básníci, a Wordsworth tu má hrobeček v Grasmere vedle pěkného starého kostýlku s dubovým stropem v údolí kudrnatých stromů;
ale ačkoliv je tato věta tak dlouhá, neobsáhla všechny rozkoše líbezné krajiny jezerní.
Tak řekněme Keswick je městečko stavěné na rozdíl ode všech městeček na světě z čistě zelených kamenů;
ale protože tu nemám zelenou barvu, nakreslil jsem vám aspoň obecní síň, která je rovněž pěkná.
Z důvodů turistických je tu hora Skiddaw, a potom mezi háji a parky něžné jezero Derwent Water, které jsem kreslil za večera tak sladkého a tichého, že mi bylo až úzko radostí;
západ česal kadeřavé vlnky zlatým hřebenem, a tady si poutník sedl nad tichou sítinou, a již se mu nechtělo domů;
tak je ta voda opojná a klidná.
Průvodce po Jezerním distriktu udává různé hory, průsmyky a krásné vyhlídky, jakož i kámen, na kterém sedával Wordsworth, a jiné místní krásy.
Co mne se týče, objevil a vykonal jsem několik poutí:
1.
Pouť k Ovcím.
Sice všude v Anglii jsou ovce, avšak Jezerní Ovce jsou obzvlášť kudrnaté, pasou se na hedvábných trávnících a připomínají duše blažených na nebi.
Nikdo je nehlídá, i tráví čas žraním, sněním a zbožnými myšlenkami.
Nakreslil jsem je, vkládaje do nich tolik tiché a něžné radosti ze života, pokud toho lze dosíci plnicím perem.
2.
Pouť ke Kravám.
Jezerní Krávy na rozdíl od jiných mají zvláštní rudý odstín;
mimoto se poznají od jiných krav spanilostí krajiny, v níž se pasou, a mírností výrazu.
Procházejí se celý den po elysejských lukách;
a když uléhají, přežvykují pomalu a vážně slova díkučinění.
Obklopil jsem je na svém obrázku všemi krásami Jezerního kraje;
vidíte tam most, pod nímž teče říčka se pstruhy, hebká křoví, kadeřavé stromy, oblé a vlídné chlumy poseté háječky a živými ploty, hřbety Kumbrických hor a posléze oblohu plnou vláhy a světla;
mezi stromovím zahlédnete štíty domků z kamenů narudlých nebo zelenavých;
i uznáte, že býti kravou v Jezerním distriktu je velká milost, jíž se dostává jen nejsvětějším a nejdůstojnějším mezi všemi tvory.
3.
Pouť ke Koním.
Koně v Anglii nedělají nic jiného, než že se po celý den pasou nebo se procházejí po pěkné trávě.
Snad to ani nejsou koně, ale Swiftovi Huyhnhmové, moudrý a polobožský národ, který se nezabývá obchodem, nedělá politiku a dokonce se ani nezajímá o koňské dostihy v Ascot.
Na člověka pohlížejí laskavě a téměř bez odporu;
jsou neobyčejně rozumní.
Někdy přemítají, někdy se rozběhnou s ohonem vlajícím a někdy se dívají tak velce a vážně, že se člověk vedle nich cítí jakousi opicí.
Nakreslit koně je nejtěžší úkol, který mne doposud potkal.
Když jsem se o to pokoušel, obklopili mne koně a jeden z nich se živou mocí pokoušel sežrat můj kreslicí sešitek;
musil jsem se dát na ústup, když se nechtěl spokojit s tím, že jsem mu své obrázky ukazoval zdálky.
Ještě je mnoho krásného v Jezerním okrsku: tak zejména klikaté řeky, košaté a vznešené stromy, cesty vinuté jako pentle, volání hor a pohoda údolí, zčeřená a mírná jezera;
a po těch vinutých cestách supají charabanky plné turistů, letí auta a klouzají ženské na bicyklech;
jen Ovce, Krávy a Koně žvýkají krásu přírody rozmyslně a beze spěchu.
SEVERNÍ WALES
Písmo svaté praví sice zcela zřejmě:
" Ac efe a ddywedodd hefyd wrth y bobloedd.
Pan weloch gwmmwl yn codi o ' r gorllewin, yn y fan y dywedwch, Y mae cawod yn dyfod;
ac felly y mae. "
( Luk.
XIII, 54 ) Ač tedy Bible waleská toto říká o západním větru, vydal jsem se při západním větru na horu Snowdon čili správně Eryri Y Wyddfa, abych viděl celou zemi Waleskou.
Ac felly y mae: nejen pršelo, ale ocitl jsem se v mracích a takové zimě, že na temeni Snowdonu jsem se uchýlil ke kamnům;
oheň je totiž velmi krásný na pohled, a při řeřavějícím uhlí lze myslit na spoustu nejlepších věcí.
Průvodce chválí krásu a rozmanitost vyhlídky z hory Snowdon;
viděl jsem bílá a šedá mračna, dokonce jsem je cítil až pod košilí;
na pohled to není přímo ošklivé, neboť je to bílé;
ale příliš rozmanité to není.
Nicméně bylo mi přáno spatřiti Lliwedd a Moel Offrwn i Cwm-y-Llan i Llyn Ffynnon Gwas i Grib-y-ddysgyl;
i řekněte, nestojí - li tato krásná jména za trochu toho mžení, vichřice, zimy a mračen.
Pokud se týče jazyka Walesanů, je poněkud nesrozumitelný, a jak mi vykládal můj učený přítel, také složitý;
dejme tomu otci se říká jednou " dad ", jindy " tad " a jindy zase " nhad ", podle okolností.
Že je to jazyk složitý, je vidět z toho, že jedna vesnice blíže Anglesey se jmenuje prostě Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch.
Abyste věděli, waleská keltština se pěkně poslouchá, zejména z úst tmavovlasých děvčat typu bezmála francouzského.
Staré Walesanky však nosí pohříchu mužské čepice;
je to patrně zbytek domácího kroje, k němuž náležel u žen nesmírně vysoký mužský cylindr.
Jinak není Wales vůbec tak divný a strašný jako jeho místní jména.
Jedno místo se jmenuje Paenmaenmawr, a jsou tam jen lomy a mořské lázně.
Já nevím, proč mají některá jména na mne magický účinek;
musil jsem vidět Llandudno, a byl jsem zdrcen;
předně se to vyslovuje jinak, a za druhé je to jen hromada hotelů, skal a písku jako kterékoliv jiné mořské lázně tohoto ostrova.
I zalezl jsem až do Carnarvonu, hlavního města Walesanů;
to je tak daleko, že už tam na poště nevědí o naší zemi a že tam v sedm hodin nedostanete večeři;
já nevím, proč jsem tam byl celé dva dny.
Mají tam veliký starý hrad princů Waleských;
byl bych jej nakreslil, ale nevešel se mi na papír;
i nakreslil jsem aspoň jednu jeho věž, kde právě zasedal autonomní kavčí parlament.
Jakživ jsem neviděl a neslyšel tolik kavek;
říkám vám, musíte jet do Carnarvonu.
Wales je země hor, Lloyda George, pstruhů, výletníků, černých krav, břidlice, hradů, deště, bardů a keltského jazyka.
Ty hory jsou lysé a fialové, divné a plné kamení;
v hotelích jsou provlhlé fotografie pořadatelů pěveckých závodů, jež jsou jaksi zdejší národní specialitou;
waleské ovce mají dlouhé ocasy, a kdybyste mne rozkrájeli, je to všechno, co vím o Severním Walesu.
Komu se to zdá málo, jářku, ať jede do Carnarvonu.
V Bangoru se přesedá.
LISTY O IRSKU
I
Chtěl jsem vlastně psáti listy z Irska;
dokonce tam nemám dále než mizerných několik hodin;
proč tam nejedu, není ani mně zcela jasno.
Myslím, že je tím vinna irská otázka.
Položil jsem irskou otázku skoro všem Angličanům, Skotům, Kymrům i Gaelům, s kterými jsem se setkal;
ptal jsem se jich, co vlastně mám v Irsku vidět a kam zamířit;
zdá se mi, že jim tato otázka byla jaksi nepříjemná.
Řekli mi, abych jel raději do Oxfordu nebo do Stratfordu-on-Avon nebo do mořských lázní.
I vzplanula má zvědavost tím silněji.
" Jeďte na sever, " radil mi jeden.
" Jeďte na západ, " radil mi druhý jaksi bez nadšení.
" Jeďte na jih, " děl třetí, " já tam sice nebyl, ale když už tam chcete jet... "
II
Otázka:
Já bych se rád podíval do Irska.
Co tomu říkáte?
Odpověď:
Ah eh eh eh oh oh.
Eh?
Otázka:
Cože?
Odpověď:
Že tam není docela klidno.
Otázka:
Je to tak zlé?
Odpověď:
Nu, taky tam vyhazují mosty do povětří, a když jede vlak - -
Otázka:
Vyletí každý vlak do vzduchu?
Odpověď ( poněkud nejistě ):
Ne, každý ne.
Víte co?
Jeďte do Belfastu.
Tam to máte skoro jako tady...
III
Mr. Shaw pak radil jen jediné místo v Irsku;
je to malý ostrůvek na jihu, jehož jméno jsem zapomněl.
Tam prý je lid velmi zachovalý;
bohužel, dodal Mr. Shaw, na řečeném ostrůvku není možno přistat.
IV
Dobrá, podíváš se tam na vlastní pěst.
Koupíš si nějakého průvodce po Irsku, vybereš si několik pěkných míst a budeš psát listy z Irska.
Od Glasgowa počínajíc běhám po všech knihkupcích a kupuji průvodce po Irsku.
Ale knihkupec vrtí povážlivě hlavou;
ne, nemá žádného průvodce po Irsku.
Má průvodce po Cornwallu a Dukeries, po Snowdonii a výstavě ve Wembley, ale náhodou zrovna nic o Irsku, sorry, docela nic.
" Naši lidé tam nejezdí. "
V
Mizerných několik hodin mám odtud do Irska;
ale řekněte, mám pro nic a za nic zahodit strašné tajemství, kterým je pro mne tato země obestřena?
I budu se povždy s láskou a radostí dívat na mapu Irska:
Hle, země, z níž jsem roušky nesňal.
ZASE V ANGLII
DARTMOOR
Nuže, viděl jsem vše: viděl jsem hory a jezera, moře, pastviny i kraje podobné zahradám;
jen pořádný anglický les jsem neviděl, neboť tady, abych tak řekl, pro samé stromy nemají les.
I rozjel jsem se na místo, kde je na mapě " Dartmoor Forest " čili hvozd Dartmoorský;
mimoto Dartmoor je, neklamu - li se v literární historii, oblast Baskerwillského psa.
Cestou jsem se podíval, odkud vyjela Hispaniola na Stevensonův Ostrov pokladů;
je to v Bristolu, nejspíš u toho mostu, kde stála ta briga vonící pomeranči.
Jinak v Bristolu není docela nic, leda pěkný kostel, kde bylo zrovna nějaké modlení, katedrála, kde také byla právě pobožnost se zpěvy a kázáním, a konečně starý špitál, kde jsem si nakreslil vousatou karyatidu, chiméru s plnovousem, což je na Bristol dosti zajímavé.
V Exeteru mne přepadla anglická neděle spojená s deštěm.
Exeterská neděle je tak důkladná a svatá, že i kostely jsou zavřeny, a pokud se tělesného blaha týče, tedy pocestný pohrdnuvší studenými brambory musí jít spat s hladovým břichem;
nevím, jakou zvláštní radost má z toho exeterský Hospodin.
Jinak je to pěkné město s příjemným a tichým deštěm a starými anglickými domy, k nimž se ještě vrátím;
neboť nyní spěchám do Dartmoorského lesa.
Jede se tam po krásně vinutých silnicích přes oblé kopečky tím nejhuňatěji zeleným krajem, kde jsou nejhustší živé ploty, největší ovce a nejvíc břečťanu, houštin a hlohu a nejkošatější stromy a chalupy kryté nejtlustšími došky, jaké jsem kdy viděl.
Takový starý strom v Devonshiru je kompaktní jako skála a dokonalý jako socha.
Pak přijdou táhlé, holé, opuštěné kopce bez jediného stromečku;
to je Dartmoorský hvozd.
Tu a tam trčí ve vřesové samotě navršený žulový balvan jako oltář jakýchsi obrů nebo praještěrů;
to jsou " tors ", abyste věděli.
Někdy mezi vřesem protéká červený potůček, začerná se propadlá tůně, zasvítí porostlá mokřina;
prý v ní beze stopy zapadne jezdec i s koněm, ale já jsem to nemohl zkusit, protože jsem neměl koně.
Nízká temena se zatahují, nevím, padají - li to plouhavé mraky nebo dýmá - li věčně prýštící země;
mlžný závoj deště zastře oblast žuly a močálů, mraky se těžce sbalují a tragický přísvit odhalí na chvíli pustá lada vřesu, jalovce a kapradí, jež bývala kdysi neproniknutelným hvozdem.
Co to je v člověku, že vidí - li takovou končinu hrůzy a stesku, zatají se v něm dech... že je to krásné?
Nahoru a dolů, nahoru a dolů zeleným Devonem mezi dvěma zdmi živého plotu, jenž čtverečkuje širý kraj jako u nás vonné mezičky, a pořád mezi starými stromy, mezi moudrýma očima stád, nahoru a dolů k červenému pobřeží Devonu.
PŘÍSTAVY
Ale ovšemže jsem se byl podívat na přístavy, a viděl jsem jich tolik, že si je nyní pletu.
Tak počkejte, ve Folkestone, v Londýně, v Leith, v Glasgowě, to jsou čtyři;
potom v Liverpoolu, v Bristolu, v Plymouth, a možná že jich bylo ještě víc.
Nejhezčí je Plymouth, který je pěkně zavrtán mezi skalami a ostrovy a kde mají starý přístav v Barbikanu s opravdovými námořníky, rybáři a černými bárkami, a nový přístav pod promenádou Hoe s kapitány, sochami a pruhovaným majákem.
Ten maják jsem nakreslil, ale není tam vidět, že je bledě modrá noc, že na moři jiskří zelené a rudé lampy bójí a lodí, že sedím pod majákem a mám na klíně černou kočku - myslím skutečnou kočku - a hladím moře, číču, světélka na vodě a celý svět v záchvatu pošetilé radosti, že jsem na světě;
a dole v Barbikanu to smrdí rybinou a oceánem jako za časů starého Drakea a kapitána Marryata, a moře je pokojné, širé a světelné - říkám vám, v Plymouth je ten nejhezčí přístav.
Ale Liverpool, lidi, Liverpool je největší;
a pro tu velikost mu nyní odpouštím, čím mi ublížil;
neboť pro jakýsi kongres nebo královu návštěvu či co to vlastně bylo nechtěl pocestnému poskytnout noclehu, a poděsil mne novou katedrálou, velkou a beznadějnou jako zříceniny Caracallových term v Římě, a zahalil se o půlnoci v puritánskou tmu, abych nenašel cestu do mizerné hospody, která mi dala lože vlhké a kysele páchnoucí jako bečka zelí, - jářku, to vše odpouštím Liverpoolu, neboť jsem viděl něco od Dingle až po Bootle a ještě až po Birkenhead tam na druhé straně, žlutou vodu, bučící parní prámy, vlečné lodi, bachraté a černé svině houpající se na vlnách, bílé transatlantiky, doky, bazény, věže, jeřáby, sila, elevátory, dýmající továrny, nakladače, bárky, sklady, loděnice, sudy, bedny, bečky, balíky, komíny, stožáry, lanoví, vlaky, kouř, chaos, houkání, zvonění, bušení, supění, roztržená břicha korábů, zápach koní, potu, moče, vody a odpadků všech zemědílů;
a kdybych ještě půl hodiny kupil slova, nedosáhl bych toho počtu, zmatku a rozsahu, který se jmenuje Liverpool.
Krásný je parník, když houkaje rozráží vodu svou vysokou hrudí, chrle kouř tlustými komíny;
krásný je, když se ztrácí za klenutou plecí vod plouhaje za sebou závoj dýmu;
krásná je dálka a cíl, člověče, jenž stoje na přídi odjíždíš.
Krásná je plachetka klouzající po vlnách, krásné je odjížděti a přijížděti.
Vlasti, jež nemáš moře, není - li nějak úzký tvůj obzor a zda ti neschází šumění dálek?
Ano, ano, ale mohou být hučící rozlohy kolem našich hlav;
nelze - li plouti, lze aspoň myslet, brázdit letkami ducha svět širý a vysoký;
povídám, ještě je dost místa pro výpravy a pro velké lodi.
Ano, je nutno stále vyplouvat;
moře je všude, kde je odvaha.
Avšak nikoliv, kormidelníku, obrať prosím;
ještě nepoplujeme domů.
Nech nás ještě postát tady v té liverpoolské rejdě a dívat se na vše, než se vrátíme;
je to ohromné, špinavé a hlučné.
Kdepak vlastně je pravá Anglie: tam v těch tichých a čistých cottages mezi strašně starými stromy a tradicemi, v domovech dokonalých, pokojných a jemných lidí, nebo tady, na těch kalných vlnách, v bušících dokách, v Manchestru, v Poplar, na glasgowské Broomielaw?
Dobrá, přiznám se, že tomu nerozumím;
tam v té Anglii je až příliš dokonale a krásně;
a tady, tady je až příliš...
Dobrá, nerozumím tomu;
jako by to ani nebyla jedna země a jeden národ.
Budiž, tedy vyplujeme;
ať mne postříká moře, ať do mne pere vítr;
myslím, že jsem viděl příliš mnoho.
MERRY OLD ENGLAND
Ještě jednou se však musíme zastavit;
musíme se jenom podívat, kde tu vlastně je ta veselá stará Anglie.
Stará Anglie, to je, dejme tomu, Stratford, to je Chester, Exeter a já nevím co ještě.
Stratford, Stratford, počkejme, byl jsem tam?
Ne, nebyl;
i neviděl jsem rodný domek Shakespearův, nehledíme - li k tomu, že je od gruntu přestavěn a mimoto že snad žádný Shakespeare vůbec neexistoval.
Ale zato jsem byl v Salisbury, kde působil zcela nepochybný Massinger, a v londýnském Templu, kde se zdržoval zaručený Dickens, a v Grasmere, kde žil historicky doložený Wordsworth, a v mnoha jiných dokumentárně nesporných rodištích a působištích.
Dobrá, našel jsem porůznu onu dobrou starou Anglii, která po zevní stránce pozůstává z černého trámoví a vyřezávání, následkem čehož je pěkně černobíle pruhovaná.
Nerad bych dělal příliš odvážné hypotézy;
ale zdá se mi, že černobílé proužky na rukávech anglických strážníků mají svůj původ právě v tom pruhovaném slohu staroanglických domů, jak ukazuje náš obrázek.
Anglie je totiž země historických tradicí;
a vše, co je, má nějakou příčinu, jak učí tuším John Locke.
V některých městech, jako například v Chesteru, nosí strážníci bílé pláště jako chirurgové nebo holiči: možná že je to tradice z doby Římanů.
Mimoto stará Anglie si libovala ve všelijak vysunutých patrech a štítech, takže takový dům je nahoru pořád širší;
ke všemu i okna bývají vystrčena ven jako polovytažené zásuvky, takže takový dům se svými patry, arkýři, výstupky a výklenky vypadá jako velká skládací hračka nebo starý zásuvkový sekretář, který se snad na noc pozastrká a pozavírá, a je to.
V Chesteru mají nadto něco, čemu se říká " rows ".
Je to podloubí, jenže v prvním patře, a z ulice se tam chodí po schodech, krámy jsou pak dole i nahoře;
to není nikde na světě.
A v Chesteru ještě mají katedrálu z růžového kamene, kdežto v Yorku je katedrála hnědá, v Salisbury štikově modrá a v Exeteru černá a zelená.
Skoro všechny anglické katedrály mají pilíře na způsob potrubí, pravoúhlé presbyterium, ohavné varhany uprostřed hlavní lodi a vějířovitá žebra na klenbě;
co v nich nepokazili puritáni, dodělal nebožtík Wyatt svými slohově čistými renovacemi.
Například katedrála v Salisbury je něco tak beznadějně dokonalého, že je ti úzko: i oběhneš třikrát město Salisbury jako Achilles město Tróju, a potom, shledávaje, že máš pořád ještě dvě hodiny času do odjezdu vlaku, usedneš na jedinou lavičku v městě mezi tři jednonohé starce a díváš se, jak místní strážník nadouvá tváře, aby rozesmál nemluvně v kočárku.
Celkem vzato, není nic děsnějšího, než když v malém městě prší.
V Salisbury mají i stěny domů pokryté taškami;
nakreslil jsem je, abych potěšil pokryvače, kterým snad tento list přijde do rukou.
V severních hrabstvích stavěli domky z pěkných šedých kamenů;
to je důvod, proč jsou v Londýně skoro všechny domy stavěny z ošklivých šedivých cihel.
V Berkshire a Hampshire stavěli šmahem z paprikově červených cihel;
proto jsou i v Londýně ulice z červených cihel, jako by je anděl smrti potřel krví.
V Bristolu nějaký stavitel nadělal tisíce oken s divnými, trochu maurskými oblouky, a v Tavistocku všechny domky mají portál princetownského vězení.
Bojím se, že tím jsem vyčerpal architektonickou rozmanitost Anglie.
To nejkrásnější v Anglii jsou však stromy, stáda a lidé;
a pak ještě lodi.
Stará Anglie pak jsou ti růžoví staří gentlemani, kteří zjara nosí šedivý cylindr a v létě honí kuličky na hřištích golfu a vypadají tak svěže a mile, že bych si chtěl s nimi hrát, kdyby mi bylo osm let;
a staré ladies, které pořád mají v rukou pletení a jsou růžové, krásné a vlídné, pijí horkou vodu a nikdy vám nevypravují o svých nemocech.
Celkem vzato, země, která dovedla vytvořit nejkrásnější dětství a nejsvěžejší stáří, má jistě něco nejlepšího v tomto slzavém údolí.
POUTNÍK SI VŠÍMÁ LIDÍ
V Anglii bych chtěl být krávou nebo dítětem;
jsa však mužem dospělým a zarostlým, díval jsem se na lidi této země.
Nuže, není pravda, že Angličané nosí šmahem kostkované šaty, lulku nebo licousy;
co se toho posledního týče, jediným pravým Angličanem je dr. Bouček v Praze.
Každý Angličan nosí gumák nebo deštník, placatou čepici a v ruce noviny;
je - li to Angličanka, nosí gumák nebo tenisovou raketu.
Příroda má tu sklon k neobyčejné huňatosti, obrůstání, kosmatosti, vlnatosti, ježatosti a všeho druhu chlupu;
tak například angličtí koně mají celé trsy a třapce chlupů na nohou, a angličtí psi nejsou nic jiného než směšné balíky čupřin.
Jen anglický trávník a anglický gentleman se denně holí.
Co je to anglický gentleman, nedá se stručně říci;
museli byste znát přinejmenším anglického číšníka z klubu nebo pokladníka na nádraží, nebo dokonce strážníka.
Gentleman, to je odměřená sloučenina mlčení, ochoty, důstojnosti, sportu, novin a počestnosti.
Dvě hodiny vás dožírá váš protějšek ve vlaku tím, že vás neuzná za hodna pohledu;
najednou vstane a podá vám váš kufřík, na který jaksi nemůžete dosáhnout.
Tady si lidé vždy dovedou navzájem pomoci, ale nikdy si nemají co říci, ledaže je to o počasí.
Proto asi Angličané vynašli všechny hry, protože se při hrách nemluví.
Jejich zamlklost je taková, že ani nenadávají veřejně na vládu, na vlak nebo na daně;
je to celkem neveselý a uzavřený lid.
Místo hospod, kde se sedí, pije a povídá, vynašli bary, kde se stojí, pije a mlčí.
Hovornější lidé se dávají na politiku jako Lloyd George nebo na spisovatelství;
anglická kniha musí mít totiž aspoň čtyři sta stránek.
Snad se to stalo ze samé zamlklosti, že Angličané polykají půlku každého slova a tu druhou půlku jaksi zmáčknou;
i je těžko se s nimi srozumět.
Denně jsem jezdil do stanice Ladbroke Grove;
přijde konduktér, a já povídám:
" Ledbrruk Grröv. " "...?? Eh? "
" Ledbhuk Ghöv! " "...??? Eh? "
" Hevhuv Hev! "
" Aa, Hevhuv Hov, " zaraduje se konduktér a dá mi lístek do Ladbroke Grove.
Jakživ se tomu nenaučím.
Ale poznáte - li je blíže, jsou velmi milí a jemní;
nikdy nemluví mnoho, protože nikdy nemluví sami o sobě.
Baví se jako děti, ale s nejvážnější juchtovou tváří;
mají spoustu vžilé etikety, ale přitom jsou nenucení jako štěňata.
Jsou tvrdí jako z křemene, neschopní přizpůsobit se, konzervativní, loajální, trochu plaší a vždy nesdílní;
nedovedou vyjít ze své kůže, ale je to kůže solidní a v každém ohledu výtečná.
Nemůžeš s nimi mluvit, aby tě nepozvali na oběd nebo na večeři;
jsou pohostinní jako svatý Julián, ale nikdy nedovedou překročit distanci od člověka k člověku.
Je ti někdy úzko, jak se cítíš osamělý ve středu těchto vlídných a ochotných lidí;
ale kdybys byl malý chlapeček, věděl bys, že jim můžeš důvěřovat víc než sám sobě, a byl bys tu volný a ctěný jako nikde na světě;
strážník by nafoukl tváře, aby tě rozesmál, starý pán by si s tebou hrál v koulení a bělovlasá lady by odložila čtyřstastránkový román, aby se na tebe pěkně podívala sivýma a dosud mladýma očima.
NĚKOLIK TVÁŘÍ
Avšak mám tu ještě několik tváří, které musím udat a popsat.
To je pan Seton Watson čili Scotus Viator;
znáte jej všichni, neboť bojoval s námi jako archanděl Gabriel.
Má dům na ostrově Skye, píše historii Srbů a večer hraje na pianolu u krbu s hořící rašelinou;
má krásnou vysokou paní, dva nepromokavé kluky a modrooké nunátko, okna k moři a ostrovům, dětská ústa a pokoje plné předků a obrazů z Čech;
jemný a váhavý člověk daleko subtilnější tváře, než bys čekal u tohoto přísného a spravedlivého skotského poutníka.
To je pan Nigel Playfair, divadelník;
to je ten pán, co zanesl do Anglie moje kusy, ale dělá i lepší věci, je kliďas, umělec, podnikatel a jeden z mála opravdu moderních režisérů v Anglii.
To je pan John Galsworthy, jednou jako dramatik a podruhé jako romanopisec, neboť, jářku, musíte ho znát po obou stránkách.
Je to velmi tichý, jemný a dokonalý muž s tváří kněze nebo sudího, útlý a šlašitý, udělaný z taktu, zdrželivosti a zamyšlené plachosti, nesmírně vážný, jen kolem očí se mu to usmívá vlídnými, pozorně nabranými vráskami;
má paní, která je mu velmi podobna, a jeho knížky jsou dokonalá a moudrá díla citlivého a poněkud smutného pozorovatele.
To je pan G. K. Chesterton;
nakreslil jsem ho letícího, jednak proto, že jsem z něho mohl mít spíše jen letmý dojem, a pak pro jeho rajskou bujarost.
Bohužel v té chvíli byl snad nějak stísněn situací trochu oficiální;
mohl se jenom usmívat, ale jeho úsměv vydá za tři jiné.
Kdybych mohl psát o jeho knížkách, o jeho poetické demokratičnosti, o jeho geniálním optimismu, byl by to nejveselejší z mých listů;
ale protože jsem si vzal do hlavy psát jenom o tom, co jsem viděl svýma očima, popisuji vám rozsáhlého pána, jenž prostorovým útvarem připomíná Viktora Dyka, má mušketýrské kníry a plachá, chytrá očka pod skřipcem a rozpačité ruce, jaké mívají tlustí lidé, a vlající kravatu;
je to zároveň dítě, obr, kudrnatý beránek a tur;
má velkou brunátnou hlavu zamyšleného a vrtošivého výrazu a na první pohled ve mně budil ostych a prudkou náklonnost;
víckrát jsem ho neviděl.
A to je pan H. G. Wells, jednou, jak vypadá mezi lidmi, a podruhé, jak vypadá doma;
masívní hlava, silné, rozložité plece, silné a teplé dlaně;
podobá se hospodáři, dělnému člověku, otci a všemu na světě.
Má tenký a zamžený hlas člověka, který není řečníkem, tvář popsanou myšlením a prací, harmonický dům, pěknou drobnou paní, čilou jako čečetka, dva velké hravé hochy, oči jakoby přimhouřené a obestřené pod silným anglickým obočím.
Prostý a rozumný, zdravý, silný, velmi informovaný a velmi obyčejný ve všem, co toto slovo má dobrého a vitálního.
Člověk zapomíná, že mluví s velkým spisovatelem, protože mluví s rozvážným a univerzálním člověkem.
Buďte hodně zdráv, Mr. Wells.
Toto je osoba téměř nadpřirozená, pan Bernard Shaw;
nemohl jsem ho nakreslit lépe, neboť pořád se hýbe a povídá.
Je ohromně vysoký, tenký a rovný, vypadá polo jako pánbůh a polo jako velmi zlomyslný satyr, který však tisíciletou sublimací ztratil všechno příliš přírodní.
Má bílé vlasy, bílou bradu a velmi růžovou pleť, nelidsky jasné oči, silný a bojovný nos, něco rytířského z Dona Quijota, něco apoštolského a něco, co si dělá legraci ze všeho na světě, i ze sebe sama;
jakživ jsem neviděl bytost tak neobyčejnou;
abych řekl pravdu, já jsem se ho bál.
Myslil jsem, že je to nějaký duch, který si jenom hraje na slavného Bernarda Shawa.
Je vegetariánem, nevím, zda ze zásady nebo z gurmánství;
člověk nikdy neví, mají - li lidé zásady ze zásady nebo pro osobní potěšení.
Má rozvážnou paní, tichý klavesínek a okna na Temži;
jiskří životem a povídá spoustu zajímavých věcí o sobě, o Strindbergovi, o Rodinovi a jiných slavných věcech;
naslouchat mu je rozkoš spojená s hrůzou.
Měl bych ještě nakreslit mnoho pozoruhodných a krásných hlav, které jsem potkal;
byli to muži, ženy i hezké dívky, literáti, žurnalisté, studenti, Indové, učenci, clubmani, Amerikáni a všecko, co je na světě;
ale musím se už loučit, přátelé;
nechci věřit, že jsem vás viděl naposled.
ÚTĚK
Nakonec vyzradím hrozné věci;
například anglická neděle je strašlivá.
Lidé říkají, že neděle je proto, aby se mohlo jet do přírody;
není to pravda;
lidé jedou do přírody, aby se v divoké panice zachránili před anglickou nedělí.
V sobotu popadne každého Brita temný pud někam uprchnout, tak jako zvěř v temném pudu prchá před blížícím se zemětřesením.
Kdo nemohl uniknout, uchýlí se aspoň do kostela, aby v modlitbách a zpěvu přečkal den hrůzy.
Den, kdy se nevaří, nejezdí, nekouká a nemyslí.
Nevím, pro jaké nevýslovné viny odsoudil Hospodin Anglii k týdennímu trestu neděle.
Anglická kuchyně je dvojího druhu: dobrého a prostředního.
Dobrá anglická kuchyně je prostě francouzská kuchyně;
prostřední kuchyně v prostředním hotelu pro prostředního Angličana vysvětluje do velké míry anglickou zasmušilost a zamlklost.
Nikdo nemůže zářit a trylkovat, žvýkaje pressed beef potřený ďábelskou hořčicí.
Nikdo se nemůže nahlas radovat, odlepuje si od zubů třesoucí se pudink z tapioky.
Člověk hrozně zvážní, dostane - li lososa politého růžovou škrobovinou;
a má - li k snídani, k obědu i k večeři něco, co zaživa je rybou a v melancholickém stavu poživatelnosti se jmenuje fried sole, vydělal - li si třikrát denně žaludek černou čajovou jirchou a napil - li se zasmušilého, teplého piva, požil - li univerzálních omáček, konzervované zeleniny, custardu a muttonu, nuže, vyčerpal snad všechny tělesné požitky průměrného Angličana a počíná chápat jeho uzavřenost, vážnost a přísné mravy.
Proti tomu topinky, opékaný sýr a pečený špek jsou jistě dědictví veselé staré Anglie.
Jsem přesvědčen, že starý Shakespeare se neproléval čajovým tříslem a starý Dickens se netěšil ze života nad hovězí konzervou;
pokud se týče starého Johna Knoxe, nejsem si tím tak jist.
Anglické kuchyni schází nějaká lehkost a květnatost, radost ze života, melodičnost a hříšné rozkošnictví.
Řekl bych, že to schází také anglickému životu.
Anglická ulice není rozkošnická.
Obyčejný a průměrný život není prosypán veselými hluky, pachy a podívanými.
Obyčejný den nejiskří pěknými náhodami, úsměvy, poupaty událostí.
Nemůžeš se sdružit s ulicí, lidmi a hlasy.
Nic na tebe nemrkne přátelsky a sdílně.
Milenci se milují v parcích těžce, zahryznutě a beze slova.
Pijáci pijí v barech, každý pro sebe.
Průměrný člověk jede domů a čte noviny, nekoukaje napravo ani nalevo.
Doma má krb, zahrádku a nedotknutelné soukromí rodiny.
Mimoto pěstuje sport a weekend.
Víc jsem o jeho životě nemohl zjistit.
Kontinent je hlučnější, méně ukázněný, špinavější, vzteklejší, prohnanější, vášnivější, družnější, zamilovanější, požívačný, bujný, hrubý, hovorný, nevázaný a jaksi míň dokonalý.
Prosím vás, dejte mně jízdní lístek rovnou na kontinent.
NA LODI
Člověk na břehu by chtěl být na lodi, jež odjíždí;
člověk na lodi by chtěl být na břehu, který je v dálce.
Když jsem byl v Anglii, pořád jsem myslil na to, co krásného je doma.
Až budu doma, budu snad myslit na to, co je v Anglii vyššího a lepšího než kde jinde.
Viděl jsem velikost a moc, bohatství, blahobyt a vyspělost nevyrovnatelnou.
Nikdy mi nebylo smutno, že jsme malý a nehotový kousek světa.
Být malý, neurovnaný a nedodělaný je dobré a statečné poslání.
Jsou veliké a nádherné transatlantiky se třemi komíny, první třídou, koupelnami a leštěnou mosazí;
a jsou malé čadící parníčky, jež hrkotají po velikém moři;
je to, lidi, docela pěkná kuráž, být takovým malým a nepohodlným vehiklem.
A neříkejte, že jsou u nás malé poměry;
vesmír kolem nás je chválabohu stejně veliký jako vesmír kolem Britského impéria.
Malý parníček toho tolik nepojme jako taková velká loď;
ale haha, pane, může doplout stejně daleko nebo někam jinam.
Záleží na mužstvu.
Ještě mi všecko hučí v hlavě;
chvíli je to, jako když člověk vyjde z veliké továrny a je ohlušen tím tichem venku, a chvíli zase, jako by ještě zvonily všechny pobožné zvony Anglie:
Ale už se mi do toho míchají česká slova, která budu za maličko slyšet.
Jsme malý národ, a proto mi každý bude připadat, jako bych ho osobně znal.
První, koho uvidím, bude obtloustlý a hlasitý člověk s viržinkou, člověk projevující nějakou nespokojenost, cholerický, podrážděný, hovorný a se srdcem na talíři.
I pozdrav bůh, jako bychom se znali.
Ta nízká proužka na obzoru, to je už Holandsko se svými větrníky, alejemi a černobílými kravkami;
rovná a pěkná země, lidová, srdečná a pohodlná.
Anglický bílý břeh zatím zmizel;
škoda, zapomněl jsem se rozloučit.
Ale až budu doma, budu si přemílat všechno, co jsem viděl, a ať bude o čemkoliv řeč, o výchově dětí nebo o dopravnictví, o literatuře nebo o úctě člověka k člověku, o koních nebo o lenoškách, o tom, jací lidé jsou nebo jací by měli být, začnu znalecky povídat:
" To v Anglii... "
Ale nikdo mne už nebude poslouchat.
VY ANGLIČANÉ
( K ANKETĚ DAILY HERALDU )
Za svých mladších let jsem znal jenom dva typy Angličanů: jeden se jmenoval John Bull, byl tlustý a brunátný, nosil holinky a jezdecké kalhoty a obyčejně byl provázen buldogem;
druhý se jmenoval Mr. Smith nebo nějak podobně, byl dlouhý a kostnatý, nosil kostkované šaty a zrzavé licousy a vyznačoval se tím, že za každé příležitosti kladl nohy na stůl.
Oba se vyskytovali hlavně v karikaturách a ve veselohrách.
Když jsem později přišel do Anglie, shledal jsem k svému zklamání, že Angličané ve zdrcující většině nenosí kostkované šaty ani licousy, ani nekladou nohy na stůl;
že ( s výjimkou pana G. B. Shawa ) nejsou nápadně dlouzí ani ( s výjimkou pana G. K. Chestertona ) nápadně zavalití.
Tak člověk ztrácí iluze svého mládí.
Naproti tomu jsem zjistil, že se Anglie téměř vším liší od kontinentu, počínajíc trávou a břečťanem a končíc univerzitou nebo parlamentem.
Mohl bych dopodrobna napsat, čím se liší Nottinghill od Sevilly;
ale byl bych v rozpacích, kdybych měl napsat, čím se obecně a bez výjimky liší obyvatelé hvězdy zvané Anglie od obyvatel hvězdy zvané Evropa.
Je zajisté velký rozdíl co do zvyků a úrovně života mezi průměrným Britem a dejme tomu makedonským pastýřem;
ale myslím, že skoro stejně nápadný je rozdíl mezi průměrným Britem ze Sněmovny lordů a Britem z Psího Ostrova.
Nejsem si jist, mají - li obě tyto třídy Britů stejné nacionální kvality a stejné národní chyby.
Mohl bych napsat pojednání o přednostech Angličanů, pokud jsem je pozoroval v klubu Athenaeum, nebo o jejich nepříjemných stránkách, pokud jsem je pozoroval jako turisty v Itálii;
ale jsem si vědom, že ani Athenaeum, ani celá Itálie i se Sicílií a Riviérou není ještě celá Anglie.
Dostalo se mi lichotivého pozvání, abych řekl Angličanům do očí otevřeně a od plic všechno, co lze vytknout jim a jejich zemi.
Nuže, našel jsem ve své paměti některé temné zkušenosti, jako je anglická neděle, anglická kuchyně, anglická výslovnost a některé jiné naprosto anglické zvyky;
ale říkám si, hoví - li si Angličané v těch a podobných věcech, co je nám ostatním národům do toho?
Proč bych jim vymlouval hrozný zvyk jíst pudingy z tapioky nebo uctívat anglickou šlechtu?
Mám zvláštní sympatii pro všemožné národní zvyky, ať jsou to zvyky ostrovanů z Fidži, nebo ostrovanů z Velké Británie.
Těšilo by mne, kdyby skotští bankéři chodili v kiltech a s nahými koleny, hrajíce na dudy, nebo kdyby Britové v hotelu Savoy místo foxtrotů tančili mečové tance.
Jsem nakloněn považovat všechny národní zvláštnosti za pozitivní obohacení tohoto světa.
Vážím si Anglie zejména proto, že dovedla udržet tolik svých zvyků;
myslím, že k tomu bylo třeba krom jisté národní hrdosti také značného smyslu pro humor.
Vcelku jsou domorodci britských ostrovů v očích cizince malebnější, než snad sami vědí.
Málokterý národ je tak sympatický jako Angličané - s jedinou podmínkou: že se na ně jdete podívat do jejich Anglie.
Tam si zamilujete jejich zvyky, jejich zdrželivou ochotu, jejich formality i prostotu a sto jiných stránek jejich britského života.
Jenom inzulární národ mohl vyvinout tolik charakteristických a trvalých vlastností.
Největší přednost Britů je jejich ostrovanství.
Ale jejich ostrovanství je také jejich největší chybou.
Pokud jsou Angličané ostrovany v Anglii, je to jejich věc;
poněkud horší je, že jsou ostrovany, ať se octnou kdekoliv ve světě.
Viděl jsem britské ostrovy a ostrůvky ve Francii a ve Španělsku, v Itálii i u nás.
Tento národ mořeplavců, cestovatelů a kolonistů nedovede vykročit z Anglie;
veze ji s sebou, ať jede na rovník, nebo na severní pól.
Nikdy se nedovede přiblížit k jiným národům a k jejich životu.
Je kosmopolitou potud, pokud v tomto vesmíru jsou anglicky mluvící sklepníci, anglické golf-grounds, anglická snídaně a pokud možno anglická společnost.
Udržuje se skoro úzkostlivě stranou, žije - li uprostřed jiného národa;
okukuje sice jeho obrazy a architekturu a vylézá na jeho nejvyšší hory, ale neúčastní se jeho života, neakceptuje jeho radosti a nedovede se s ním setkat na jeho půdě.
V Anglii i cizinec může pochopit, že v této psychologické inzularitě je solidní zvyk nevtírat se a jistá plachost;
ale v cizině se tyto typické britské vlastnosti snadno začnou podobat pýše, nedůvěře a sobecké uzavřenosti.
Nuže, i kdyby tomu tak bylo, byla by to čistě soukromá věc Angličanů samotných;
ale přestává to být soukromou vlastností, jeví - li se cizím národům podobně i britská mezinárodní politika.
Národové této planety mohou velmi často ocenit britskou politiku jako loajální, počestnou, ba i plnou dobré vůle;
ale málokdy se zbaví dojmu, jako by jí něco scházelo: to " něco " by se mohlo nazvat sympatie.
Britská politika je světová, protože Britská říše je světová, ale ne proto, že britská mentalita je světová.
Britská politika uznává jisté ideály, protože ji k tomu vede britský mravní zákon, ale ne proto, že by ji k tomu vedl jakýsi všelidský mravní zákon.
Někdy podá Anglie nám ostatním pomocnou ruku jako britský gentleman;
nestane se jí, aby to učinila jako bližní.
Pozoroval jsem, že Angličané mají krásný smysl pro přátelství;
ale zdá se, že jsou přáteli jen mezi sebou.
Je krajně snadno je milovat, pokud žijeme v Anglii nebo čteme anglické knížky, to jest, pokud stojíme fyzicky nebo duševně na britské půdě;
ale je jaksi těžší se s nimi skamarádit, pokud stojíme na stanovisku kteréhokoliv jiného národa této planety: už proto, že oni sami, jak se zdá, o to nestojí.
Posuďte sami, je - li to vaše chyba;
možná že to je - aspoň z britského hlediska - vaše národní přednost.
ŘEČ DO BRITSKÉHO ROZHLASU
Moji drazí britští posluchači,
ačkoliv tuto řeč nebudu sám mluvit, pociťuji, zatímco ji píšu, jisté rozpaky před vámi.
Zdá se mi, že by nebylo slušno, abych řekl cokoliv proti vám, protože se nemůžete bránit;
nemůžete mně skočit do řeči a protestovat, že nemám pravdu.
Pravda, mohli byste mne vypnout nebo případně chopit se kladiva a rozbít svůj přijimač;
přesto by jakési vlny ( nebo co to je ) pobíhaly vesmírem a roznášely křivé poznatky o ostrovanech Velké Británie.
Mimoto jsem cizinec a byl jsem v Anglii jenom jednou;
proto prosím, abyste mne nepokládali za znalce, který ví o Anglii více než jiní, nýbrž právě za cizince, který se v Anglii podivil věcem, kterým vy se nedivíte.
Říkám, že jsem byl v Anglii jenom jednou.
Není to tak docela pravda.
Každý, kdo čte anglickou literaturu, vstupuje do té nejskutečnější a nejangličtější Anglie.
Pokud tomu rozumím, anglická literatura je ještě angličtější než anglická církev nebo anglická politika;
řekl bych, že vaše knihy jsou tak absolutně anglické jako anglický venkov nebo anglická rodina.
Nic víc snad nepotřebuje být řečeno k chvále vaší literatury.
Zdá se, že ostrované Velké Británie žili dlouho a doposud žijí ve zvláštním klamu.
Cestují po celém světě, domnívajíce se, že povodí řeky Niger nebo Amazonas je romantičtější a pitoresknější než například okolí říčky Cam.
Stalo se mi v Londýně, že jsem byl představen jednomu gentlemanu.
" How do you do, " řekl přívětivě, " byl jste v Číně? "
Tehdy jsem se nepokusil vyložit mu, že nemyslím na Čínu, jelikož právě objevuji Anglii, a že podle mého mínění je Anglie stejně exotická krajina jako Čína.
Není nemožno, že ten gentleman v tuto chvíli naslouchá mému povídání;
rád bych mu řekl, že od té doby jsem sice nebyl v Číně, ale v několika jiných zajímavých zemích, a že žádná z nich nebyla tak podivná a překvapující jako Velká Národní Rezervace Anglosasů a Kaledonců, po které jsem putoval tehdy.
Žádná země neuchovala víc své původní přírody a svých kmenových zvyků než Anglie.
Potkal jsem cestující Angličany například v Seville, v Girgenti nebo v Perugii;
ať jsou kdekoliv, vezou s sebou ve svých zvycích i názorech kus Anglie, tak jako Beduín s sebou vozí svůj modlicí koberec, a nejsou s to z ní vykročit.
Mám jakési podezření, že tím způsobem vznikla Britská říše: že nějaký Brit přistal na neznámém břehu a založil tam golfové hřiště, anglickou neděli, obchod, horkou vodu a domek s cihelným krbem.
Všude, kde se zastaví Angličan, vznikne britský ostrov.
Cestující Angličané jsou putující britské ostrovy.
Někdy to platí i o britské politice, ale to je, jak říká Mr. Kipling, jiná povídka.
Mám - li vypočítat několik věcí, které u vás bijí cizinci do očí jako zvlášť anglické a následkem toho mimořádně malebné, začnu hned půdou, po které chodíte.
Vzpomínám si na bílou křídu Doveru a červené skály devonské, na růžovou žulu z Inverness, zelený kámen Jezerního kraje a modrou břidlici Severního Walesu, nebo na černé, hnědé, brunátné i suříkově červené cihly, ze kterých jsou stavěny staré domky vašeho starého venkova.
Řekne - li mi někdo, že Anglie není tak barevná jako Orient, poradím mu, aby se podíval na půdu Anglie.
Myslím, že národ zrozený na půdě, která tak oplývá barvou, nemůže nikdy zestárnout nedostatkem fantazie.
Druhý veliký dojem, se kterým se potká poutník v Anglii, je anglický trávník, neboť nejenom je zelený a hustý jako žádný jiný trávník na světě, ale smí se po něm chodit.
Domnívám se, že Anglie se stala zemí svobody proto, že tam bylo dovoleno šlapat po trávníku.
Snad proto také měla Anglie v dějinách tak málo revolucí, že Britové mohli svůj instinkt svobody stále ukájet pouhým kráčením po lukách.
Nepovažuju za vyloučeno ani to, že Británie počala ovládat vlny tím, že v nich viděla cosi jako veliký trávník, po kterém je dovoleno se ubírat, kamkoliv se komu zachce.
Ať je tomu jakkoliv, pro kontinentálního člověka jsou anglické trávníky velkou zkušeností.
Třetí mohutný dojem jsou anglické stromy.
Jsou totiž neobyčejně staré a veliké, a poutník na nich shledává, že staré věci mohou být opravdu živé.
Všude jsou staré stromy, ale v Anglii jsou téměř jenom staré stromy.
Jeden botanik mně vysvětloval, že jejich zvláštní košatost má cosi co dělat s anglickým klimatem, ale já myslím, že má víc co dělat s anglickou zálibou ve starých a ctihodných věcech, jako je tradice, jako je Sněmovna lordů, jako jsou oxfordské koleje a tak dále.
Myslím, že takový strom v Anglii roste od začátku proto, aby se jednou stal prastarým a košatým stromem, důstojným jako katedrála;
zdá se mi, že Anglie je země, kde i lidé objevili tajemství, jak stárnout krásně a důstojně.
Chce - li kontinentální člověk někoho nebo něco zvlášť něžně oslovit, užije diminutiva a označuje milované věci jako " malé ";
ale Angličan je nazývá " dear old ".
V Anglii je mnoho věcí, které jsou ve velké vážnosti ne proto, že jsou užitečné, ale proto, že jsou staré.
Řekl bych, že Angličané žijí v hlubším a rozlehlejším času než národové méně konzervativní;
v jejich přítomném čase. jsou přítomny i minulé věky.
Když jsem poprvé viděl anglické právníky v parukách ( bylo to v Edinburku ), pochopil jsem jedno z tajemství anglického tradicionalismu, totiž smysl pro humor.
Je větší šprým, nosí - li někdo paruku z 18. století, než nosí - li obyčejnou a nehistorickou pleš.
V mnohých případech se zdá, že vaše schopnost uchovat staré tradice vyplývá z vaší dobré vůle nekazit žádný šprým.
Nuže, mohl bych - počínaje geologickým složením a vegetací - pokračovat ve zvláštnostech Anglie;
mohl bych po stupních stvoření vystupovat k vyšším a vyšším bytostem, ke kravám a ovcím, ke koňům a psům a k zvláštnímu postavení, kterému se těší v Anglii, až bych došel k nejvyšším oblastem, ve kterých jsou děti, kluby, koleje, gentlemani, butleři a londýnští strážníci.
Osměluju se říci, že žádná exotická etnografie neoplývá úkazy pozoruhodnějšími než normální anglický život.
Válečné tance centrálního Bornea nejsou o nic zajímavější než anglické sporty.
Indičtí fakíři nejsou fantastičtější nežli řečníci z Hyde Park Corner.
Rodinný život Abrahámův nemohl být patriarchálnější než anglický weekend.
Tajné spolky afrických domorodců nejsou rituálnější než anglické kluby.
Jak vidíte, mluvím jenom o úkazech víceméně veřejných;
je možno se domnívat, že mimoto je spousta anglických zvyků privátnějšího charakteru, které žádný vysoce učený profesor dosud nesebral a neprozkoumal.
Prodlévám u zvláštností britských ostrovanů proto, abych zdůraznil právě inzularitu anglického charakteru.
Jsou cestovatelé, kteří považují Anglii za kus Evropy, a jiní, kteří ji pokládají za ostrov;
pokud mne se týče, řekl bych spíše, že Anglie je svět pro sebe.
Patrně jenom z úsporných důvodů ( neboť vesmír, jak nás učí Einstein a Eddington, je konečný ) nebyla Anglie stvořena jako samostatná planeta;
ale mohla by jí být docela dobře.
Mohla by být tajemnou zemí v neznámém moři, kam by se jenom náhodou dostal na lodní trosce plavec zahnaný bouří.
Vrátiv se potom jako Gulliver ze svých cest, vypravoval by kontinentálním posluchačům asi toto:
" Když jsem byl devět dní a devět nocí hnán mořskou bouří, uviděl jsem břeh sto stop vysoký, bílý a hladký jako stěna domu nebo hradba.
Vystoupiv na tu skálu, našel jsem nahoře veliký park.
Nejsou tam pole, ani lesy, ani vinice, nepěstuje se tam obilí ani řepa jako u nás, ale jenom trávníky a stromy jako v parku.
V tom parku, zvaném Anglie, žijí lidé celkem podobní nám Evropanům;
mají tam domky s vysokými komíny, ale kolem těch domků nejsou jako u nás mříže nebo zdi, které by bránily v přístupu cizím lidem, nýbrž jenom tabulka, na níž je napsáno mocné a čarodějné slovo. "
" Jaké slovo? " ptali by se posluchači.
" Slovo ' Private ', " pokračoval by dobrodruh.
" To slovo má v té zemi tak čarodějnou moc, že nahradí mříže i hradby.
Potom jsem vsedl do vlaku a jel jsem do hlavního města.
Ve voze se mnou seděl jeden muž, ale nepodíval se na mne a vůbec se se mnou nedal do řeči a nepočal se vyptávat, kam jedu a co tam chci. "
" To není možné, " zvolali by kontinentální posluchači.
" Což byl ten muž němý? "
" Nebyl, " řekl by dobrodruh, " ale v té zemi mají lidé zvyk mlčet a neradi se seznamují.
Ale když jsem chtěl vystoupit z vlaku, vstal ten muž a pomohl mi s mými zavazadly, aniž na mne promluvil nebo se na mne jen podíval. "
" To je zvláštní lid, " mínili by posluchači.
" Je, " řekl by mořeplavec, " ale budete - li mne pořád vyrušovat, nebudu nikdy hotov.
To hlavní město je rozlohou největší město na světě;
uprostřed města je veliký trávník, řečený Hyde Park, a tam se pasou ovce jako na venkově.
Tam také se může postavit kdo chce a kázat, jakou víru chce.
Nikdo mu to nezakazuje a nikdo se mu nesměje.
Je tam mnoho miliónů lidí, a nikdo se neplete druhému do jeho záležitostí.
Viděl jsem tam rvát se na ulici dva opilé;
nad nimi stál policista, ale nepletl se jim do toho a nerozehnal je;
jenom dozíral na to, aby jejich boj byl poctivý.
Když jsem se poněkud naučil jazyku těch ostrovanů, shledal jsem, že obyčejně neříkají ' prší ' nebo ' dvě a dvě jsou čtyři ', ale ' soudím, že prší ', ' spíše bych myslel, že dvakrát dvě jsou čtyři ' a podobně.
Je to, jako by stále a vědomě ponechávali druhým volnost být jiného mínění.
Všiml jsem si, že tam je dokonce každému volno běhat po trávníku. "
To by se kontinentální posluchači déle nezdrželi a řekli by tomu dobrodruhovi:
" Mr. Čapek, vy jste veliký lhář! "
Nejsem lhář.
Mohl bych pokračovat a vypočítat tisíc a jeden rozdíl mezi životem anglickým a kontinentálním, mezi mravy, zvyky, obyčeji a manýrami u nás a u vás, ale jsem si vědom, že tím bych nevystihl to, co je na Anglii nejcharakterističtější.
Anglie totiž je země antinomií.
Je nejkrásnější a zároveň nejošklivější ze všech zemí, které jsem kdy viděl.
Vyvinula nejhroznější moderní industrialism a přitom uchovala nejpůvodnější bukolický život.
Je nejdemokratičtější ze všech národů a přitom má v úctě nejstarší přežitky aristokracie.
Je zároveň puritánsky vážná i dětinsky veselá.
Má v sobě nejvíc tolerance a zároveň nejvíc předsudků.
Je nejsvětovější ze všech států, ale přesto nejméně zbavená lokálních a provinciálních citů a zájmů.
Její obyvatelé jsou neobyčejně plaší a zároveň neobyčejně sebevědomí.
Spojují v sobě maximum osobní svobody s maximem loajality.
Anglický život je utkán ze střízlivého common sense a z iracionalismu Alicina světa divů.
A tak dále.
Anglie je země paradoxů;
proto zůstává zemí tajemnou.
Ale je načase, abych se dostal k jádru věci.
Tato Anglie, tato stará, paradoxní, partikulární, inzulární, anglická Anglie, zkrátka tato vaše Velká Británie, není Anglií celou.
Všude ve světě, kde vidíte parlament, vidíte kus Anglie;
neboť Anglie zrodila parlamentarismus.
Všude, kde potkáte politickou demokracii, nalézáte kus anglického duchovního teritoria;
neboť Anglie první v našem světě vytyčila ideály demokracie.
A všude na této planetě, kde platí ideály osobní svobody a důstojnosti, tolerance, úcty k individualitě a nedotknutelnosti lidských práv, tam je kulturní dědictví Anglie, a vy nepohlížíte na cizí země, nýbrž na Větší Anglii, která je domovem většiny civilizovaných lidí.
Nuže, každý boj o uchování demokracie je zároveň boj o tuto Větší Anglii, o tuto duchovní říši, která daleko přesahuje hranice Velké Británie.
Tento boj, nebo pacifičtěji řečeno, tento vývoj světa rozhodne o osudu jistých zásad a hodnot a ideálů, ve kterých se projevil duch Anglie;
dnes opravdu jde o jejich úchovu nebo zánik.
Řekl bych, že anglické pobřeží se začíná všude tam, kde jsou v platnosti hodnoty svobody.
Na tomto světě je mnoho Doverů, ale musíte je hledat na morální mapě světa.
Doufám, že touto úvahou nepřekračuju téma, které mi bylo uloženo.
Máte - li tu trpělivost, že posloucháte, jak se cizí poutník dívá na Anglii, dopřejte mu, aby přitom myslel i na tu širší oblast, která byla utvářena také Anglií, na toho ducha Západu, který by se nezrodil bez Anglie.
Mám stejně rád Anglii pro její osobitost jako pro její univerzalitu.
Jednou mi kdosi položil otázku, která země se mi nejvíc líbí.
Řekl jsem mu:
" Nejlepší krajina, kterou jsem viděl, je v Itálii, nejlepší život, který jsem pozoroval, ve Francii, nejlepší lidé, které jsem potkal, v Anglii;
ale žít mohu jen ve své zemi. "
Nuže, nemnozí z vás znají tu zem, ve které na vás myslím.
Před třemi sty lety nechal váš Shakespeare ztroskotat líbeznou Perditu na pobřeží českém.
Byl to zčásti omyl a zčásti to bylo předčasné.
Nemáme mořského břehu, a teprve v přítomných dobách můžeme jistým právem říci:
" Také my jsme Dover, a naše hranice jsou útesy Západu. " | angl_lis |
Autor: Čapek, Karel, Název: Italské listy, Žánr: cestopisy
ÚVODEM
Nežli jsem vyjel, poslali mi dobří přátelé tlusté svazky o italských dějinách, o starém Římě, o umění vůbec a jiných věcech s důtklivou radou, abych si to vše přečetl.
Naneštěstí jsem tak neučinil;
následek této nedbalosti je tahle knížka.
Člověk obyčejně dělá něco jiného, než co chce.
Nechtěl jsem vůbec cestovat, a zatím jsem jezdil jako blázen, všemi myslitelnými vehikly a ponejvíce pěšky, a když už jsem stál u moře Afrického, chtěl jsem jet i do Afriky;
nechtěl jsem napsat nic, a zatím jsem toho napsal celou tuto knížku, a ještě k ní píšu předmluvu, do níž bych chtěl honem zaznamenat vše, nač jsem v následujícím pohříchu zapomněl, například o stavitelství florentském, o různých druzích vína, jakož i rozličných způsobech, kterak se váže réva, zvláště pak o víně orvietském, o Tintorettovi, o předměstích, která jsem ze zvláštního zájmu prometl všude, kdekoliv jsem byl, o chrámech v Paestu, jež zdálky vypadají jako sušárny, ale zblízka jsou dórské, o krásných Římankách, jež rovněž mají dříky velmi silné a mocné, o slavících ve Fara Sabině, o zvláštnostech oslího křiku, o dveřích Bonannových a Barisanových v Monrealu, o velikém množství jiných věcí a úkazů;
nyní však je pozdě vzpomínat.
A tedy putoval jsem nejen beze všech užitečných znalostí, nýbrž i bez plánu;
razil jsem si cestu prstem na mapě, často sveden jen pěkným jménem nebo tím, že v dotyčnou stranu jel vlak až v deset ráno, takže jsem nemusel časně vstávat;
avšak jelikož podle Hegela se v běhu světa uskutečňuje Absolutní Rozum, vedly mne tyto náhody a rozmary divuplným řízením do všech skoro míst, která se " mají vidět " v požehnané Itálii.
Na tomto světě má se však vidět všechno;
vše stojí za vidění, každá ulice a každý člověk, každá věc chudá i slavná.
Není ničeho, co by nezasloužilo zájmu a pohledu.
Rád jsem brousil končinami, ve kterých bedekr neklade pražádnou * pozoruhodnost, a nelitoval jsem žádného kroku a vlezl jsem, kam se dalo, třeba hodným lidem na chodbu;
někdy jsem se díval na památky nejslavnější a někdy jen na děti, na staré babičky, na lidskou bídu a radost, na zvířata nebo lidem do oken.
Ale když jsem pak chtěl napsat, co jsem viděl, tu jsem se jaksi ostýchal povídat o věcech tak nepatrných, nebo jsem to dělal z ješitnosti anebo z osobní mánie, - zkrátka koneckonců psal jsem zrovna jen a ponejvíce o všelijakých slavných památkách.
A proto nyní kladu úvodem
VÝSTRAHU
všem, kdo budou čísti tuto knížku, aby ji nepovažovali za průvodce, ani za cestopis, aniž za cicerona, nýbrž za cokoliv jiného budou chtít;
a aby až sami někam pojedou, spoléhali krom jízdního řádu jen a jen na zvláštní milost, jež doprovází pocestný lid a ukáže mu více, než vůbec je možno napsat a vypravovat.
BENÁTKY
I
Bude - li to, co následuje, trochu zmatené a nepřehledné, nemohu za to;
neboť sám nemám nijak spořádáno to, co jsem viděl.
Je toho trochu mnoho;
do pořádku to dám až dodatečně, a to tím, že vše zase zapomenu;
ale nyní to mohu jakžtakž srovnat jen do dvou přihrádek, pod dvojí úhrnný titul: co se mi líbilo a co se mi nelíbilo.
I.
Co se mi nelíbilo?
1.
Především Československo, protože jeho pohraniční ouřadové mi sebrali akreditiv na italskou banku a dali mně vlídně na vůli, abych se buď vrátil domů, nebo jel do Itálie bez peněz.
Jsem tvrdohlavý člověk;
jel jsem nazdařbůh bez akreditivu dál, klna republice, starému Rakousku a tomu oholenému pánovi na hranicích.
2.
Dále nelíbila se mi Vídeň, neboť platit dejme tomu za večeři třicet tisíc je matematicky hloupý pocit;
ostatně je to mrtvé město a lid jaksi stísněný.
3.
Strašná spousta turistů tady v Benátkách.
Němci nosí většinou ruksaky nebo lodenové šaty, Angličané fotografické aparáty, Američané se poznají podle ramen a Češi podle toho, že vypadají skoro jako Němci a mluví nápadně hlasitě, snad proto, že je u nás řidší vzduch.
4.
San Marco.
To není architektura, to je orchestrion;
člověk hledá skulinu, kudy by tam hodil šesták, aby celá mašina spustila " Ó Venezia ".
Skulinu jsem nenašel, následkem čehož orchestrion nehrál.
5.
Novomanželé vůbec bez udání důvodů.
6.
Benátčanky, poněvadž to jsou Rusky.
Jedna, černá jak ďábel, s ouhoříma očima, v tradičním šátku s třepením na loket dlouhým a hřebenem v drdolu, nejčistší benátský typ, na který jsem se zrovna omámil, povídala svému kavalírovi:
" Da, da, jasnyj mój; " a já byl zas o iluzi chudší.
- Mohl bych vypočítat nejmíň tucet věcí, které se mi nelíbily, ale spěchám již - okřídlen radostí - k tomu,
II. co se mi líbilo.
1.
Nejprve a snad nejvíc spací vůz, krásná mašina na spaní, plná takových pěkných mosazných pák, tlačítek, knoflíků, vypínačů, klik a všelikých aparátů.
Když na to zmáčknete nebo za to zatáhnete, hned se udělá nějaký spací komfort, vynález nebo vymoženost.
Celou noc jsem se bavil tím, že jsem na všecko kolem tlačil nebo za to tahal;
někdy, například u takových jakýchsi věšáků, bezvýsledně, patrně následkem své neobratnosti.
Snad se tím dají dělat rajské sny či co.
2.
Italští žandarmové hned od hranic.
Chodí vždycky po dvou, mají na šosech vyšitou hořící pumu a na hlavách takové lodi, jako dřív nosívali gymnaziální profesoři, jenže posazené napříč.
Jsou nadmíru sympatičtí a směšní a pořád mi - nevím proč - připomínají bratry Čapky.
3.
Benátské uličky, kde nejsou zrovna kanály nebo paláce.
Jsou tak spletité, že doposud nejsou všechny prozkoumány;
do některých snad dosud nevkročila lidská noha.
Ty lepší jsou široké celý metr a tak dlouhé, že se do nich vejde kočka i s ocasem.
Je to labyrint, ve kterém bloudí dokonce i minulost a nemůže nikudy ven.
Já, který se chlubím, že mám instinkt pro směr, jsem včera chodil dvě hodiny dokolečka.
Šel jsem z náměstí svatého Marka na Rialto, což je dobrých deset minut;
po dvou hodinách jsem se konečně dostal na náměstí svatého Marka.
Tedy benátské ulice mi rozhodně připomínají Orient, patrně proto, že jsem nikdy v Orientě nebyl, anebo středověk, asi z téhož důvodu.
Ale na Carpacciových obrazech vypadají Benátky nachlup stejně jako dnes, jenomže bez turistů.
4.
Náramně příjemné je, že tu není ani jedno auto, ani jeden bicykl, ani jedna drožka nebo vůz nebo líhák, ale zato 5. velmi mnoho koček, víc než holubů svatého Marka, koček ohromných, tajemných a světlookých, jež se z chodeb ironicky dívají na turisty a v noci houkají podivuhodnými alty.
6.
Pěkní jsou italští královští námořníci, takoví malí modří kluci, a pěkné jsou válečné lodi, a vůbec lodi: plachetní, parníky, bárky s šafránovými plachtami, šedivé torpédovky s krásnými kanóny, zavalité transportní lodi;
každá loď je krásná a zaslouží ženské jméno.
Proto snad jsem jako chlapec chtěl být námořníkem, a ještě dnes na Lidu jsem sledoval mizející bílou plachtu, která to brala někam na východ, a ty bílé plachty mne lákaly daleko a nekonečně víc než tenhle bílý papír, na němž beztoho neobjevím novou zemi.
II
Nechtěl bych mnoho psát o Benátkách;
myslím, že je každý zná.
Jsou skutečně až rušivě podobné všelikým " souvenirs de Venice ";
když jsem poprvé stanul na náměstí svatého Marka, byl jsem úplně zmaten a velmi dlouho jsem se nemohl zbavit tísnivého dojmu, že to není skutečné, že to je takový lunapark, kde se má pořádat benátská noc.
Čekal jsem jenom, že začnou vrkat kytáry a gondoliér bude zpívat aspoň jako pan Schütz.
Naštěstí gondoliér tajemně mlčel a nakonec mne nekřesťansky obral, mávaje mi před očima jakýmsi tarifem.
Nuže, tento muž byl nesporně pravý a nelíčený.
Zato Canal Grande vás asi zklame.
Někteří bájí o skvělosti jeho paláců a jiní o melancholii jejich umírání;
já tu našel hlavně jakousi dosti špatnou gotiku, která benátským nobilům přinesla jen to proslulé " kamenné krajkoví ", jímž oblékali své fasády jako nějakou náprsenkou.
Bohužel schází mi smysl pro tuto architektonickou pozamentérii a pro celé to kupecké vetešnictví starých Benátek.
Sem se pořád něco vozilo: řecké sloupy, orientální skořice, perské koberce, byzantské vlivy, brokát, gotika, renesance;
vše bylo dobré pro ty kupce, jen když to bylo hodně parádní.
A jen se tedy podívejte na benátskou renesanci, která zničehonic začíná hned korintským řádem, balustrádami, balkóny a mramorem a celým tím okázalým štukatérstvím.
Nic se tu nevymyslelo, řekněme až na tu otevřenou lodžii uprostřed průčelí, což je sice pěkné, ale na dobrou architekturu trochu málo.
Jediný vlastní talent mají Benátky, a to je stát se barokem.
Jejich orientalismus, jejich dekorativní gotika, jejich těžká renesance, to všecko je předurčovalo, aby se staly nejbaroknějším městem naší planety;
ale když přišel vlastní barok, Benátky už ležely bradou nahoru, nemýlím - li se v dějinách.
A teď už vím, proč mám tak spadeno na benátskou krásu.
Benátky mají jen paláce a kostely;
dům prostého člověka není prostě nic.
Holý, těsný a temný, nečleněný ani římsou, ani portálkem, ani sloupkem, smrdutý jako zkažený zub, malebný jen svou králičí těsností, neukazuje ani tu nejmenší potřebu krásy;
nepotěšíte se, putujíce, pěkným profilkem římsy či rámováním vchodu, jež by chtělo člověka vítat;
je to chudé, ale beze vší ctnosti.
Nuže, těch sto nebo dvě stě paláců, to není kultura, to je jen bohatství;
to není život v kráse, to je okázalost.
A neříkejte mi, že je to pro náramný nedostatek místa;
je to pro nějakou náramnou netečnost.
Podnes pak je benátský vzduch líný a jaksi demoralizující, neboť podněcuje snivost a lelkování.
Ale ano, má to své kouzlo;
potloukáte se po ulicích jako ve snu;
kanály šplounají, u Svatého Marka hraje kapela, dvacaterý jazyk splývá v nekonečný šum;
a vám je, jako byste měli v uších vatu nebo jako by vás obestíralo obluzující neskutečno.
A jednou vystoupíte na Lidu;
náhle vám zařinčí do uší zvonek malé tramvaje, zacinká kolo, ozvou se cvakající kopyta, a kouzlo je zlomeno: bože, vždyť v celých Benátkách není jediný živý kůň!
Skutečně, hlavní kouzlo Benátek je čichové a sluchové: těžký zápach laguny a jediný šum lidských hlasů.
PADOVA, FERRARA
Vyznačují - li se Benátky nejvydatněji kanály, gondolami a turisty, je Padova charakterizována podloubími a velocipédy, Ferrara pak velocipédy, cihlovými paláci a románským slohem.
Velocipédy nechám stranou;
doufám, že za to také ony mne nechají stranou.
Co se týče Padovy, tož vězte, že vidět za jedno ráno nejkrásnější díla Giottova, Mantegnova a Donatellova jest veliká milost, dar boží a radost podobná snu.
Je to jen maličký, holý kostelíček, ta Santa Maria dell ' Arena;
ale Giotto jej uvnitř pomaloval od hlavy až k patě, místečka nevynechávaje, a vyplnil jej svou nádhernou, prostou logikou malíře a křesťana, neboť Giotto byl duch skrznaskrz rozumný, zbožný a jasný.
A Mantegna, ocelový kreslíř, tvrdý, břitký, já nevím jak to říci: strašný formalista, ale zastřený závojem bůhvíjaké divné, sličné a přísné tesknoty.
A Donatello, vášnivý smutek sám, jakási mlčelivá, zahryznutá hořkost ducha příliš dokonalého.
Všichni tři z nejmužštějších mezi umělci.
Svatý den, kdy lze poznati tyto tři.
Ukončiv tento svatý den tečkou a potom večeří ( jenže ne už v Padově, nýbrž ve Ferraře ), učinil jsem od předchozí věty zkušenost, kterou vám chci právě říci: varujte se na svých cestách po Itálii takzvaného vína di paese.
Je laciňoučké, napohled nevinné, a podává se vám v láhvích, jejichž kubický obsah na první pohled rozhodně podceníte.
Když je pak sprovodíte ze světa - je totiž náramně dobré -, vstoupí do vás jakýsi zápal, bojovnost, zpěvnost, nadšení a podobné city.
Nuže, kdybych v této chvíli mě před sebou jistého * *, který tam u vás, v Čechách, píše hrozné hlouposti o divadle, skolil bych jej;
neboť v takové jsem ráži.
Skolil bych ještě mnoho jiných, kteří píší o umění, například * * * a jiné jinak vážené osobnosti *, [ * Já je v zločinném pychu a první ráži jmenoval;
ať mi to odpustí.
Nyní to napravuji, ne abych se vyhnul soudu božímu, ale protože jsem jich vyjmenoval příliš málo.
Chtěl jsem tím jenom říci, že v umění je nutno být novotářem, nebo něco podobného. ] a pak, potřísněn jich krví a hlasitě zpívaje, velebě Giotta, Mantegnu a Donatella, šel bych si lehnout a ještě usínaje bych viděl kostelíček dell ' Arena a oltář v Santu a kapli v Eremitani, zavrhl bych sebe sama, poklonil bych se neskonalé velikosti umění a usnul bych s poslední vděčnou vzpomínkou na víno di paese.
Než, nedostává se mi krve vzdálených, nemohu vyžít svůj svatý zápal, nedovedu vám nakreslit fresky, které jsem dnes vzýval.
Za dnešní den jsem prošel všechny kostely Padovy a Ferrary;
neptejte se, kolik jich bylo.
A nyní tvrdím, že křesťanství zemřelo tady na jihu s románským slohem, na severu s gotikou;
a že vysokou renesancí a hlavně barokem počíná se něco nového a celkem nesympatického, totiž katolicismus.
Křesťanství k nám může mluvit jen primitivní, přísnou, svatou řečí raných slohů;
je vážné, čisté a poněkud prosté.
Vedle něho je renesance pohanská a barok modlářský, fetišistický, zkrátka katolický;
je tu cosi kulturně nápadně nižšího proti rané náboženské čistotě.
Celá ta maniakální pompa, mramorové intarzie, brokáty, štukatura, zlato, věžovité oltáře, celá ta studená skvělost vám nábožensky neřekne ani nejmenší zlomek toho, co tak nesmírně vážně a čistě mluví z Giottovy kaple.
Bylo - li dnešní ráno snem v Eremitani nebo Giottově kapli, bylo odpoledne snem ve ferrarských ulicích.
Říká se: vidět Neapol a umřít.
Ve Ferraře bych nechtěl umřít, ale nějaký týden žít;
žít v některém tom cihlovém paláci, který zevně vypadá trochu jako neomítnutý špýchar, ale jehož dvůr se otvírá skvostnou, tichou lodžií do překrásných zahrad ferrarských.
V líbezném jarním dešti se překlánějí přes cihlové zdi fialově a žlutě kvetoucí stromy, jichž neznám.
Rovné ulice s barevnými okenicemi;
červená, žlutá, zelená;
románské sloupky, červené palácky, červené kostely;
a všude z toho čouhá, prodírá se, kvete prudce svěží zeleň vlhkého jara.
Člověk jde bez cíle, neboť žije ve snu.
Ve snu člověk ničeho nežádá;
ale zahlédne - li mramorovou lodžií tu nejkrásnější zahradu, jakou kdy viděl a bude vidět, žádá si, aby tu mohl pobýt, aby se přestal řítit prostorem a časem a mohl pobýt uprostřed tohoto snu.
RAVENNA, SAN MARINO
Ravenna, sama o sobě polomrtvé město bez osobitého rázu;
nadto je jakýsi svátek fascistů, i běhají tito " černokošilatí " s puškami a kapelami po městě, samé fascio, dědečkové garibaldiáni, muzika, průvody a průtahy.
Mimochodem, fascisté v uniformě vypadají hodně jako naši kominíci;
i takový jakýsi černý čepeček s třapcem nosí, i zuby jim tak svítí;
kuriózní dojem.
Tato Ravenna nemá ovšem co dělat s Ravennou mrtvou, s Ravennou nejstarších křesťanských architektur a nekrásnějších mozaik světa.
Budu - li ještě jednou a důkladněji psát o tom, co jsem viděl - a jistě to neudělám -, budou tam ravennské mozaiky listem nejdojatějším.
Přiznávám se, že ani u hrobu Dantova mne nezmohla účinná zbožnost;
ale v San Celso a Nazario se mi chtělo klečet;
San Vitale je nejkrásnější architektonický prostor, který znám, San Apollinare in Classe je vznešenost sama, ale rotunda Gally Placidie, kde z temné klenbičky se třpytí přesvaté mozaiky sličnosti opravdu nebeské, toť jistě jeden z vrcholů křesťanství v umění.
Ale ani na vás nesmím zapomenout, svaté panny v San Apollinare Nuovo, ani na vás, nebeské ovečky v San Apollinare in Classe fuori;
nikdy na tebe nezapomenu, nevýslovná křesťanská spanilosti, jež jsi mne potěšila v Ravenně.
Ty pak, Rimini, nikoliv nejsi poslední mezi městy italskými.
I když to ostatní nestojí za mnoho, je v tobě Malatestův templ od Leona Battisty Albertiho;
nedokončená fasáda a vnitřek od půlky barokně zfušovaný, ale to, co tu zbývá z Albertiho, stojí za to: a smiřuje mne to s renesancí, která mne tolik studila v Benátkách.
Historie nazývá Albertiho " teoretikem rané renesance ";
avšak umíte - li číst ve stopách a památkách lidské ruky, tož dočtete se na Malatestově templu tak ohromného napětí vůle, tak dokonalé a spanilé slohové přísnosti i čistoty v každém plastickém detailu, že jste bídní nevěrci v umění, nedáte - li přednost tomuto skvostnému vraku před nejlepším Sansovinem a těmi jinými pány od splendidní renesance.
Sloh, především ryzost slohu!, a kliďte se s malebností i kyprostí, děláte - li architekturu.
Sloh! toť vše, toť více než člověk;
neboť slohem míří člověk rovnou k absolutnosti.
A hle, když jsem takto uvažoval o slohu a malebnosti, osud mne potrestal za tu malebnost.
Jakýsi rozložitý autovehikl s nápisem Rimini - San Marino mne svedl, abych jel do této nejmenší prý republiky na světě.
Tyto řádky píši právě v jejím středu.
Ušlo mi mnoho z krás toho ctihodného státu;
neboť cestou přišel náramný déšť a mlha a mraky;
vím jen, že jsme jeli hrozně do kopce, stále nahoru, do mraků, a nyní tedy sedím prostě v oblacích, v podivuhodném skalním hnízdě obklopeném na všech stranách mraky a dýmajícími propastmi.
Místo ulic jsou tu samé schody, docela na špičce kolmé skály hrad, každý dům jako bastion na skalní terase, kolmé srázy do neznámé hloubky, z níž se valí mlha, - zkrátka nejdivočejší orlí malebnost, jakou si můžete představit.
Když jsem v reprezentačním hotelu republiky polykal beefsteak na oleji a kozí sýr, sbíhalo se San Marino a dívalo se na mne.
Jeden domorodec, inženýr, se dal se mnou do řeči;
v strašlivém slovním zápase ( on totiž zápasil s francouzštinou a já s italštinou, přičemž oba jazyky nám kladly odpor přímo zběsilý ) mi vysvětlil, že San Marino je opravdu nezávislá republika, jež za války stavěla jenom dobrovolníky;
že má úhrnem pět tisíc občanů, kterým požehnaně a celkem klidně vládne siňor Gozzi, ač jsem sám našel na patnících nápisy provolávající " evviva " jiné veličině, patrně opoziční.
Dotyčný domorodec se pokusil podat mi nástin sanmarinských dějin, ale to už rukama dobře nešlo.
O Češích se domníval, že jsou plemene řeckého.
Bližší mezistátní styk jsem pro řečené potíže nemohl navázat;
ať někdo jiný pokračuje v mém díle, ale ať si k tomu vybere den, kdy nebude nekonečně pršet a kdy nebude zaklopen mraky ten divný vršek skály, ta strmá výspa, jež je nejzachovalejší evropskou republikou.
FLORENCIE
Naposledy jsem vám psal v dešti a mracích v jediném, a tudíž také nejlepším hotelu republiky San Marino.
A hle, ráno se nebi zalíbilo, mraky stouply o jedno patro výš, i bylo viděti krajinu náramnou: moře asi třicet kilometrů odtud, hory, skály, nesmírnou spoustu hor a skal, a za nimi celou Aemilii, a na každé hoře nějaký hrad nebo hlásku nebo lidské hnízdo stěsnané zrovna na dlani, a pod nohama tedy propast, z níž kolmo stoupá skála sanmarinská.
Zdola je to divoký, zubatý hřeben, a ještě za Faenzou jsem se po něm ohlížel, a pak tedy jsem už byl v Bologni.
Je - li Padova město arkád a podloubí, pak nevím, jak pojmenovat Bolognu.
Jenže tady každá ta arkáda je vysoká jako u nás dvoupatrový dům;
uprostřed portál vede do sloupové haly, ve které by mohlo stát slušné nádraží, a hala se novým portikem otvírá do dvora.
Je to zrovna šílenství sloupů a oblouků;
dům vedle domu je takový sloupový palác;
celé ulice, málem celé město je ze samých paláců, a kde jsou už ty nejchudší čtvrtě, má to ještě pořád arkády do ulice i do dvora, loubí, portiky, všecko v těžké renesanci.
Je to město okázalé a trochu studené;
jeho sláva není v umění, nýbrž v učenosti a penězích.
Nějaký ten románský kostel a gotický hradovitý palác de podestà má už v Itálii každé město;
Bologna má krom toho dvě šikmé věže, jež vypadají jako nepodařené čtverhranné tovární komíny.
A ve Florencii vám nebudu mluvit o umění.
Je ho tu až příliš, jde z toho hlava kolem;
posléze se člověk omámí i na psí patník v domnění, že je to freska.
Z té ohromné záplavy nesmrtelné krásy člověku zas utkví Giotto a Donatello, Masaccio a blahoslavený bratříček Angelicus ze San Marco.
Giotto, magister Jottus, má tu v dómě pamětní desku z roku 1490, kde je psáno:
" Hoc nomen longi carminis instar erat. "
Toto jméno prý rovná se dlouhé básni.
Nuže, toť pravda;
napsal jsem tedy to jméno jako báseň a těším se, že se s ním shledám ještě v Assisi.
Jinak Florencie je úžasně zamořena cizinci.
Domácí lid pak hlavně jezdí na velocipédech a méně než jinde čmárá na zdech " Viva il fascio ".
Co se fascistů týče, tedy jejich křik je " ejaejaeja " a jejich pozdrav takové seknutí rukou do vzduchu, že se člověk lekne.
Ale ježto bohudíky nejsem politik, mohu se zase vrátit k cizincům.
Nejvíce je mi líto těch, jež placený vůdce prohání po kostelech a muzeích.
Buď vůdce hlaholí svůj výklad po italsku, a pak mu cizinci vůbec nerozumějí, nebo jim křičí do uší něco, co sám považuje za francouzštinu nebo angličtinu, a pak mu nerozumějí už naprosto.
Přitom má jaksi až nepochopitelně naspěch, jako by mu doma právě rodila žena;
běží s kloboukem v týle, tři čtvrtiny věcí přeskočí a má zvláštní zálibu pro Canovu.
Druhý druh cizinců se drží bedekra jako tonoucí stébla nebo jako hledači pokladů kouzelného proutku.
Nesou jej neustále před sebou;
a když se blíží k nějakému arcidílu, bedekr se jim v rukou patrně zachvěje, neboť rychle vzhlédnou, zběžně se podívají na arcidílo a pak si polohlasem přečtou, co bedekr o něm cituje z Crowa a Cavalcasella.
Třetí druh jsou novomanželé, jež jsem si už v Benátkách umínil ignorovat.
Čtvrtý druh je highlife, jenž jezdí pořád v autech;
kam, to nevím, neboť za deset minut proběhnete Florencií napříč.
Pátý druh pak jsou kopisti.
Sedí v Pitti nebo v Uffiziích a kopírují ta nejparádnější díla;
jsou nemile dotčeni jaksi ve svém soukromém vlastnictví, když si nestoudně začnete prohlížet " jejich " mistra.
Dělají miniatury z Fra Bartolommea a pohlednice z Botticelliho;
mají zázračnou schopnost netrefit ani jednu barvu a umastit obraz, až se leskne jako mazanec.
Většinou jsou to staří páni a ošklivé slečny.
Bůh ví, ani jedna kopie, ani jedna kopistka nebyla sebemíň hezká.
Dnes ve Fiesole hnedle tři malovaly klášterní ambit a cypřiše;
pár kroků od nich se válelo v trávě dítě se štěnětem, a to bylo tak krásné, že jsem se zapomněl dívat i na ty snivé ambity, i na " nádhernou * * vyhlídku na Florencii a údolí Arna " ( jak praví bedekr );
ale tři kopistky vážně mastily dál své snivé ambity a cypřiše, a ani jedna si nesundala brejle, aby se koukla na * * dítě se štěnětem nebo si utřela oči.
SIENA, ORVIETO
Siena, to je takové neobyčejně milé malé město, sedí na třech kopečkách a usmívá se, ať mu stéká po zádech vlahý déšť, nebo ať svítí slunce;
má pár kousků slavných památek, ale je samo a celé líbeznou starou památkou.
Samá dobrá, rozšafná cihlová gotika, jen s několika hrozinkami rané renesance;
ale není to nasupená, válečná gotika ani pevnostní, tvrdá, nedobytná renesance takového paláce Strozzi;
všecko je jaksi intimní, veselejší, sličnější než jinde.
Vlastně jel jsem do Sieny kvůli Ducciovi di Buoninsegna, sienskému Giottovi;
ale kupodivu, mírný a lahodně monumentální Giotto by vlastně zapadal lépe do Sieny než naturalističtější a střízlivější Duccio.
Nejpěknější je toulat se. po ulicích, jež běhají nahoru a dolů jako nějaká rozdováděná skluzavka, a koukat se na ten proužek modrého nebe mezi rudým cimbuřím starých domů a na zelené vlny toskánských kopečků kolem dokola.
Vlastně toskánský kraj je tuze podobný hezké krajině v Čechách;
jenže místo brambor tu roste réva, a každý kopeček je přepěkně korunován nějakým věžovitým městečkem nebo starou zámeckou tvrzí.
Odtud, ze Sieny, pocházel Eneáš Silvius Piccolomini, který měl svého času co dělat s Jiříkem Poděbradským a později se stal papežem;
v dómě je knihovna, kde Pinturicchio vymaloval jeho činy;
blahoslavený sienský vzduch nechal ty fresky v takové svěžesti, jako by byl starý Pinturicchio teprve včera domázl poslední pestrou arabesku kolem okna.
A pak je tu gotická radnice, uvnitř vyšitá freskami od hlavy až k patě, a dóm, celý zevně i uvnitř vykládaný barevnými mramory, s fasádou už tuze přezdobenou a s podlahou celou sgrafitovou, a krásné velikánské náměstí, a Fonte Gaja, a Lorenzettiho Mír, a celá spousta utěšených, přívětivých věcí;
to vše a ještě víc tu mají.
Ale to nic není proti Orvietu.
Orvieto je ještě menší město, a ke všemu se usadilo na desce jakéhosi skalního stolu, který vylezl docela kolmo ze země do náramné výše.
Nahoru se musí buď serpentinou, což by si rozmyslel i nejbojovnější nepřítel tohoto nedobytného městečka, nebo lanovkou, na které se vám jistě bude točit hlava.
Konečně je člověk nahoře, ve výši asi 1500 roků, nikoliv metrů;
neboť celé Orvieto je hrozně staré, celé z neomítnutých kvádrů, celé v holých kamenných kostkách.
Jedinou ozdobu si dopřáli Orvieťané, a to je dóm.
Nijak mne sice neuchvacuje to dekorativní krajkářství a vyšívačství, v něž si staří Taliáni upravili gotiku;
ale uvnitř jednu celou kapli vymaloval Luca Signorelli, podivný a velký malíř posedlý vidinou lidských těl.
Nestačil mu ani poslední soud s celým splavem skvostně modelovaných muskulatur;
ještě ovroubil celou kapli medailóny, z nichž každý je jako ilustrace k Dantovu Peklu, a všechno ovázal arabeskami, jež jsou zase girlandami z lidských těl v nejpodivuhodnějších polohách a zvratech.
Je to, jako by se vůbec nemohl nasytit lidského těla v pohybu;
opilý a přitom podivně jasný, vášnivě rozmáchlý a zase až násilně přesný: je to malíř, pro kterého stojí za to odpoutat se od běžných italských cest a vystoupit na skálu Orvieta.
Nádavkem se vám ještě dostane dvou velkých kaplí doslovně vystlaných freskami dobrého quattrocenta.
Kdyby věděli moji známí, jakou radost jsem udělal orvietským klukům, když jsem jim rozdal české poštovní známky, byli by mně jistě víc psali.
Hned mne ti kluci obklopili a chtěli na mně francoboli esteri;
dal jsem jim, co jsem měl, a tu vydechli s nadšenou radostí:
" Cecoslovacchia! "
Když jsem svého času sbíral známky, byl bych s takovým výdechem radosti přijal známku z Afganistanu nebo z Bolívie;
pro orvietské kluky je naše vlast něčím hodně exotickým.
A když už mluvím o dalekých zemích, tož v Orvietě jsem na své cestě potkal první ženu krásy skutečně okouzlující.
Byla to mladá Japonka.
Nikdy jsem si nemyslil, že by. mohly být Japonky tak krásné.
Dívala se na Signorelliho, a já jsem se díval na Signorelliho a na ni.
Pak odešla, a Signorelli zůstal.
Je to ohromující malíř;
ale nikdy bych nebyl věřil, že mohou být Japonky tak dokonale půvabné.
ŘÍM
Bůh ví, raději bych psal o Rocca di Papa než o Římě.
Rocca di Papa je takové malinké skalní hnízdo vysoko v albánských horách;
po ulicích teče shora močůvka, ve které se válejí černé kozy a ještě černější děti, strašná spousta dětí;
ulice, to jsou prostě schody, a domy, to jsou cosi jako černé kamenné buňky, jež - kupodivu - zdálky, z oken Vatikánu třeba, vypadají jako bílé kostečky cukru.
To je Rocca di Papa.
Ale Rocca di Papa nikoho veřejně nezajímá, Rocca di Papa není kulturní problém, a tedy vraťme se do Říma.
Machar našel v Římě antiku.
To je divné.
Co mne se týče, našel jsem tu hlavně barok.
Koloseum je barok.
Celý císařský Řím je zřejmě barokní.
Pak přišlo křesťanství a učinilo naráz konec císařskému baroku.
Následkem toho Řím výtvarně usnul;
a probudil se až při první příležitosti, kdy mu povolil tuhý řemen, jímž ho utáhlo křesťanství, a kdy zase mohl rozkypět v novém návalu baroka, tentokráte ve znamení papežství.
Papežský Řím je prostě pokračování císařského Říma, aspoň po stránce architektury;
a snad teď napíši velké hlouposti, ale nechte mne při nich.
Tedy řekl bych to asi tak, že tady v Itálii je, dejme tomu, dvojí vývojová tendence: římská, barokní, světová, katolická, ženoucí se za ohromnými rozměry, přepychem, dynamikou a vnějšností;
a druhá, primitivnější, přísnější, lidovější, snad bych mohl obrazně říci etrurská, která se dostala k slovu křesťanstvím, vytvářela mozaiky, zalezla do katakomb, oprostila skulpturu i architektoniku, vyjadřovala se dětsky a intimně.
Ale barokní tendence čas od času vždy propukala;
zmocnila se v Itálii gotiky a obrátila ji v přeplněný, vykrajkovaný barok.
Raná renesance je zase přísná, formově čistá reakce proti barokní tendenci, jež to vyhrála ve vlašské gotice.
Ale plná renesance, to už je vlastně nové vítězství barokní ideje.
A tak Řím pořád pracuje k baroku, barok je jeho mateřská řeč;
a tož má Řím s antikou tak málo společného jako Mikulášská třída.
Ten pseudohistorický výklad dělám proto, abych se nemusil stydět, řeknu - li, že se mně Řím celkem nelíbí.
Ani Forum Romanum, ani strašná cihlová rozvalenina Palatinu, aniž co jiného vyvolalo ve mně posvátné city;
ty maniakální rozměry term a paláců a cirků, ta divná vášeň stavět pořád kolosálněji, pořád extenzívněji, to je ta pravá barokní posedlost, jež později hnala Pavla V., aby zkazil Petrský chrám.
Katolictví si podává ruku s pohanským Římem césarů;
a křesťanství, toť epizoda, kterou pomohl Řím překonat co nejrychleji.
Nejvlídnější v Římě jsou některé svaté malé kostelíčky: taková Santa Prassede, Santa Maria in Cosmedin, Santa Saba nebo i Svatý Kliment, kde je pochován náš národní patron Cyril.
" Tumba di San Cirillo, " povídal sakristán a ukazoval rozpuklou mramorovou truhličku v podzemí kostela, pokrytou několika otlučenými kameny.
Na svatého je to až příliš jednoduché, zvlášť když si člověk vzpomene na honosné tumby papežů v Petrském chrámě.
K zvláštnostem Říma bych počítal kočky na fóru Trajanově;
je to trávníček pod úrovní ulice, ohraničený mřížemi;
uprostřed stojí Trajanův sloup, jeden z nejpošetilejších památníků světa, a kolem dokola polámané sloupy.
Na těch sloupech jsem napočítal onehdy neméně než šedesát koček všech barev.
Je to nádherný pohled.
Šel jsem se na ně podívat ještě za překrásné měsíční noci;
seděly zády k sobě a vřeštěly;
byl to zřejmě nějaký náboženský obřad.
I opřel jsem se o zábradlí, sepnul ruce a vzpomínal na domov.
I kočky mají svého boha, jemuž zpívají za měsíční noci: proč ty ne?
Ach, nenašel jsi jej v palčivém světle jižního Hélia, ani v studené hýřivosti katolictví;
snad, snad ti něco šeptal v čistotě Albertiho templu nebo v sladkém třpytu ravennských kostelíčků, ale nerozuměl jsi mu dobře.
Neboť přese vše nemluvil česky.
LID NEAPOLSKÝ
I
Nebudu vám psát o Vesuvu ani o Modré jeskyni.
Zejména pak vám nebudu psát o moři;
slušný člověk nemluví o krásách své byť jen dočasné lásky.
Krom té krásné přírody je tu hlavní znamenitostí původní neapolský lid.
Lid neapolský má tradici starší než římské fórum.
Už Goethe prý psal o stádech koz, jež ráno běhají po neapolských ulicích, aby byly na místě podojeny.
Ráno o půl sedmé je pod mým oknem strašný řev;
vystrčím ven hlavu, a dole přežvykuje stádo koz ( mají obličej jako anglické ladies ) a jakýsi chlapík je s povzbuzujícím řevem dojí;
a když mne zmerčí, pustí vemeno, natáhne ruku a něco na mne volá.
Vylezeš z domu, a hned na parádní Via Parthenope leží napříč chodníku kolohnát, ruce pod hlavou, černý jako klobás, a vyhřívá na slunci svůj uzený pupek.
Myslíš si, že neumřelť, ale spí;
ale sotva přijdeš na dostřel huby, vytáhne zpod hlavy ruku a povídá:
" Signore, un soldo. "
Kluk veřejně kropí patník a přitom na tebe volá:
" Signore, un soldo! "
- patrně za tuto lokální podívanou.
Kdyby se dalo vydělávat křikem, byl by každý Neapolitán Astorem.
Prodávat noviny za strašného válečného ryku, skákat s nimi do rozjetých tramvají a vlaků, nebo od božího rána sedět na chodníku nad párem ponožek, čtyřmi tkaničkami do bot, třemi citróny a šňůrou korálů a až do večera mlet hubou do vřavy ulice, to je asi tak to pravé povolání pro tento lid.
Jdeš pěšky kdesi v Pozzuoli;
nějaký vetturino si umíní, že musíš jet jeho drožkou;
nuže, vzdej se odporu.
Půl hodiny jede vedle tebe a křičí, křičí;
nejdřív italsky, nerozumíš;
pak anglicky, a děláš, jako bys nerozuměl;
pak francouzsky, německy, a nakonec povykuje: " da, da, charašo, gaspada, otto lire, acht, majher, mosjé vera tů, tů kompri, otto lire, ser, ejt, ejt, ejt. "
Konečně se podrobíš tomuto jazykovému fenoménu a několik kroků před cílem vlezeš do jeho rachotiny;
i vyrazí vítězný pokřik, jeho koník se splaší, vetturino se pověsí na otěže a řve, jakýmsi nepochopitelným zázrakem vezme ostrou zatáčku rovnou přes příkop, kůň se trochu zchvátí, ale po třech krocích se splaší znovu, letíš do propasti a zas nahoru, napravo a nalevo, poroučíš duši bohu, a - ecco! vetturino se triumfálně ohlédne jako vítěz v olympijských závodech;
jsme totiž u cíle.
" Patnáct lir, signore, " povídá pokojně.
Dobrá, dáš mu osm.
" A spropitné, " žádá výtečník.
Nu, přidáš liru;
život snad za to stojí.
" A ještě spropitné pro koně. "
Jdeš se podívat na Solfataru ( - nechoďte tam, celý fenomén vypadá asi tak, jako když se u nás hasí vápno ).
Vstupné... šest lir, hleďme.
U vchodu se na tebe beze slova pověsí vznešený pán;
má v ruce jakýsi slaměný cop a pěkně si hvízdá.
Bohužel příliš pozdě shledáš, že vznešený pán je průvodce, který u jakési díry zapálí na deset vteřin slaměný pletenec, aby to jaksi kouřilo.
Pak tě vede za nějakou boudu;
myslíš s povděkem, že tam je záchod.
Zatím tam je bosý děda, který hrábne motykou do písku a vyzve tě, aby sis tam opařil ruku;
mimoto ti strčí mermomocí do kapsy tři horké kamínky, prý na památku, a nastaví ruku.
Vznešený pán vrže krásnými botami a vede tě ven.
" Deset lir, pane. "
Trochu se zarazíš.
" Pět lir je má taxa, " vysvětluje pán, " čtyři liry za pochodeň, a lira na víno. "
Sedíš u večeře ve slušném hotýlku;
dole je moře, nahoře dýmá Vesuv, nu, pěkné je to.
A ke všemu se na ulici ozvou kytary a příjemný hlas zpívá známou neapolskou píseň " To jsem se škrábla ".
Za chvilku je u tebe chlapík a nastavuje klobouk, má v něm na ubrousku samé pětiliry.
Trochu se stydíš. že mu tam hodíš jen vdoví liru;
ale líbezný tenor šikovně pohne kloboukem, lira zmizí v ubrousku a jsou navrchu zas samé pětiliry.
Nuže, nejsem člověk mrhačný a nedám, co nemusím;
ale prosím vás, až se vrátím, nepodávejte mi nikdo ruku, abych vám snad do ní nestrčil diškereci.
Nebo mi probůh řekněte: je ještě na světě něco, co je zadarmo?
II
Budiž po pravdě řečeno: s krásou Neapole to je tak trochu švindl.
Neapol není krásná, pokud se na ni nedíváte zdálky.
Zdálky to leží zlatě ve sluníčku, moře je modré, jak si jen můžete představit, tuhle napřed pěkná pinie, tamhle to modré je Capri, Vesuv vydechuje kousek bělavé vaty, Sorrento daleko a čisťounce svítí, - bože, je to hezké.
A pak se udělá soumrak, vše promodrá a proskočí světélky, a teď to je celý polokruh jiskřiček, a po moři se nese loď a svítí zelenými, modrými, zlatými světly: bože, je to hezké!
Ale pojď do města, člověče;
putuj ulicemi, mrkej na vše českými kukadly a těš se jak můžeš z malebnosti tohoto života;
za chvíli ti bude z něho trochu nanic.
Snad jsou ty ulice pitoreskní;
ale rozhodně jsou velmi ošklivé.
Potloukáš se pod girlandami špinavého prádla, raze si cestu mezi všelikou verbeží, osly, všiváky, kozami, dětmi, auty, koši se zeleninou a jinými podezřelými svinstvy, dílnami, jež vyhřezly přes chodník do půl ulice, odpadky, plavci, rybami, drožkami, hlavaticemi, kameloty, načesanými holkami, umazanými haranty rozvalenými na zemi;
všecko se tlačí, povykuje, řeže bez milosti do hovad, vyvolává, nabízí, řve, práská bičem a šidí.
Jak se zdá, pravým živlem Neapolitána je něco prodávat;
vezme se židle, staré šle, tři svíčky a smradlavá kambala;
pak se nad tím po celý den zpívá jakési zaklínání, a to je obchod smíšeným zbožím.
Tuhle ubohý slepec prodává sedm holí;
slituješ se a kupuješ jednu;
ubohý slepec chce za ni dvacet lir, ty mu dáš pět a jdeš;
věz tedy, že jsi se strašně napálil.
Tady jde chlapík, nese na rameně židli, a aby mu nebylo smutno, troubí si pochod na křídlovku.
Měl jsem to neštěstí, že jsem přijel do Neapole půl hodiny po italském králi;
bylo patrně velké vítání, ulice jsou zataraseny drožkami, auty, kárami, osly, nejdivnějšími rachotinami;
aby jim ušla chvíle, kopou kočové do svých hovad a práskají biči, šoféři vytrubují, všecko zběsile řve, někde v přístavu houkají děla;
jakživ jsem neslyšel takovou melu.
A lidi, italské parádní uniformy, to vám je teprve merenda!
Nikdy bych nevěřil, že může mužský na sebe navěšet takové baldachýny, péra, šňůry, třapce a šerpy, lampasy, chocholy, postroje a lanoví, krumplování, cecíky, pozamenty a girlandy jako velcí i malí hodnostáři této malebné země.
Abych nezapomněl, viděl jsem pak krále ujíždět ulicemi;
nadšený lid mu... jednoduše tleskal, jako v divadle.
Ale abych se vrátil k svým mániím:
Neapol je město nadobro netvořivé;
vždycky se tu špatně malovalo a nijace stavělo;
tady lidem stačí modré nebe a to boží požehnání přehojné přírody.
Ale v jednom kostele ( teď nevím, byl - li to San Gennaro nebo Santa Chiara, ale snad ještě jiný svatý ) jsem našel votivní obrázky úplně lidové;
je jich tam pár set, a mezi nimi jsou rozkošné.
Obyčejně je tam namalován pokoj v neobyčejně důtklivé perspektivě;
na posteli řádně vyškrobené a pečlivě nastlané leží nemocný, několik žen v sukních z roku 1870 lomí rukama a tiskne k očím vyžehlené šátky, a pak je tam na stěně svatý obraz a před ním klečí muž v černých šatech ztuhle, přímo a plasticky jak dobře naplněný pytel.
Patrně nebesa nemohla odolat modlitbě tak vzorné a uzdravila chorého, začež byl jim vzdán dík tímto pečlivým exvoto.
A vidíte, jsou mezi těmi obrázky některé, jež mají vážnou prostotu celníka Rousseaua, a jiné, jež mají znepokojivost Munchovu;
je to svým způsobem jedinečná galérie anonymního malířství.
Vše ostatní pak v Neapoli je jenom křik, neřád a malebnost.
PALERMO
Raději bych toto ani nepsal, neboť stydím se, že nedovedu přesně říci, je - li nejkrásnější věcí na světě plavba po moři nebo Monreale nebo zahrádka v San Giovanni degli Eremiti.
Co se Palerma týče, byl bych vám ještě včera napsal, že to je nejčistší město z celé Itálie;
dnes, kdy jsem se potloukal kolem přístavu Cala, myslím, že je nejšpinavější, počítaje v to i Neapol, i Rocca di Papa.
Zato nesporná přednost Siciliánů je, že skoro vůbec nežebrají;
zdají se vůbec přísnější a důstojnější než ti kudrnatí Neapolitáni tam nahoře, snad vlivem španělské kultury.
Španělský vliv je poslední;
první je řecký, druhý a třetí je saracénský a normanský;
renesance sem zasáhla jen tak šejdrem.
Ty různé kulturní složky zalijte oslňujícím sluncem, africkou půdou, spoustou prachu a překrásnou vegetací, a máte Sicílii.
Ba ne, ještě je tu kultura domácí, a tu je vidět na kárách všech sedláků z celé Zlaté Mušle.
Ty káry jsou totiž velkolepě pomalovány;
samé legendy, rytířské souboje, historické scény, války, dramatické obrazy ze soudobého života, vše to malováno s gotickou primitivností nebo trochu na způsob starých karet.
Zrovna tak je pomalován strop v Tribunálech, tuším z 15. století.
První káru jsem si chtěl okamžitě koupit;
připadala mně jako muzejní kus.
Za dva dny jsem jich viděl několik tisíc, a mezi nimi hotové polychromatické divy.
Žije - li kde lidové umění plným životem, je to zde.
A nyní Monreale, zázrak, přebohatá archa románského umění;
dóm vystlaný od hlavy k patě zlatými mozaikami, jež sice nemají vznešené krásy mozaik ravennských, ovšem o několik set let starších, ale jsou snad nejskvělejší a nejmonumentálnější pokladnicí románské dekorace, stejně jako Capella Palatina tady v Palermě, z níž jde člověku hlava kolem, a stejně jako zase křížová chodba v Monreale, kde se můžete zbláznit z nějakých tří set figurálních sloupů, kde každá hlavice je jiná a přitom je přímo nerozpletitelným klubkem ornamentiky a legendárních scén a zvířat a muzivické práce, a konečně jako vykládané ornamentální pásy a podlahy a frýzy tady i v Monreale, jež přesahují vše, co jsem si dosud představoval o možnostech čistě geometrické ornamentiky.
A pak samo Monreale, divné město přilepené na svahu hory prostřed stromovitých kaktů, palem, smokvoní a nevím jakých ještě divnějších stromů, město plné španělských a saracénských mříží, měkkého a neobyčejně malebného baroku, špinavého prádla, oslíků, dětí, prasat, lidových štítů a překrásných vyhlídek až někam na Liparské ostrovy, - první město, kde mi opravdu přecházely oči.
A opět něco zcela jiného: zahrádka v staré, polozřícené křížové chodbě v San Giovanni degli Eremiti.
Kostelík sám je stará mešita s maurskými báněmi;
a na té dlani půdy mezi maursky lomenými oblouky ambitů vyrostlo a vykvetlo vše, co bláznivě štědré nebe vysypalo do klína Zlaté Mušli zálivu Palermského.
Několik pomorančovníků a citroníků se ohýbá pod zralým ovocem a zároveň kvete;
datlová palma, osypané růže, keře nesoucí dobře litrové trubicovité květy, vegetace mně neznámá, matoucí houšť květů a vůní.
Na úžasně modrém nebi se rýsuje pět rudých saracénských bání, podobných podivným glóbům.
Můj bože, tenhle kout byl snad přece jen nejkrásnější ze všeho.
V Monreale jsou překrásné mozaiky o stvoření;
ani Michelangelo v Sixtinské kapli nepojal hlouběji stvoření světla a vod a souše a těles nebeských, a zejména zapomněl nebo neuměl udělat, jak Bůh dne sedmého " viděl, že dobré jest ", a odpočinul si.
Bůh v Monreale odpočívá, sní jako hospodář po práci, ruce v klíně.
- Nuže, i Bůh stvořitel na něco zapomněl;
uložil sice Adamovi, aby nazval jménem veškerá hovada i havěť vodní, ale neuložil mu, aby nazval jménem také veškeré druhy zápachů.
A proto lidský jazyk není schopen vyjádřit vůně a smrady.
Smíchejte jasmín, shnilou rybu, kozí sýr, žluklý olej, lidský výpar, dech moře, oranžovou silici a kocouří zápach, a máte desetkrát zředěnou představu toho, co se dýchá v takové přístavní ulici.
A nezapomeňte na dětské plínky, hnijící zeleninu, kozí bobky, tabák, prach, dřevěné uhlí a pomádu.
Přidejte ještě trouchnivinu, splašky, mokré prádlo a přiškvařený olej.
A ani to nestačí.
Je to nevyjádřitelné.
Nevyjádřitelné jsou krásy a podivnosti světa.
OD PALERMA PO TAORMINU
Zaplaťte mi těžkým zlatem tyto řádky, ne pro jejich zvláštní krásu, nýbrž proto, že sám za ně musím tolik platit.
Ale počítám - li za každou hvězdičku deset centimů a centim za každé hluboké zašumění moře, deset lir za rudý ohýnek na špičce Etny a za balzamický vzduch půl liry za hodinu - jak vidíte, nepočítám ani odrazy na moři, ani palmy, ani starý hrad, ba ani řecké divadlo, jež teď v noci nemá, čím by poutalo -, nuže, pak to stojí za to, budiž bůh pochválen, že mne poslal v tyto končiny.
Svou zázračnou mocí mne uvedl nejprve z Palerma napříč Sicílií, přes spoustu holých, podivných a smutných kopců, přes aleje kaktů a sirné doly do Girgenti, což je takové městečko na kopci, a kus dál hned celá série řeckých chrámů.
Jsou dórského řádu a následkem toho velmi sličné.
Byl zrovna svátek Nanebevzetí, i sjížděli se domácí lidé z daleka široka k těmto * * nejzachovalejším řeckým památkám, pili tam a jedli a vykládali dětem, že to jsou jako řecké chrámy;
jiní vážně měřili kapesními metry dříky a kvádry a vůbec byli zřejmě pyšni na řečené chrámy.
Stalo se mi cestou zpátky, že se ke mně připojil nějaký girgentský mladík, mluvě čímsi, co asi považoval za francouzštinu;
nevím pak, jak se to stalo, ale najednou jsem šel uprostřed asi dvanácti dívek velice hezkých, a za námi táhlo hejno skvostných kluků, a vše bylo obklopeno stádem koz s bílou hedvábnou srstí a točitými rohy.
Takto jsem putoval ve zlatém prachu západu, mluvě střídavě česky, italsky a francouzsky, podoben vůdci jakéhosi bakchického průvodu;
kdo nás potkal jeda na oslu či mezku, smekl klobouk a dlouho se za námi ohlížel.
Jakživ nepochopím tuto antickou událost.
Načež mne bůh vedl velmi složitými kolejemi od moře Afrického k moři Jónskému.
Podle cesty jsou opět kopce, kopce zelené nebo bíle hřebenité, kopce sirné nebo proryté jeskyněmi jako sýr, a podivná města, jež vylezla na samé vrcholky převysokých hor, jako Enna inexpugnabilis čili Castrogiovanni, trčící v mracích nad malým nádražím, skrčeným téměř v tunelu, a pak nad zrajícím obilím se vynoří zasněžená Etna a zmizí v mracích, pak přijdou malarické močály a modré moře, pak tedy Siracusa, město na ostrově, útržek starých Syrakus.
Ty totiž byly na souši a měly rozsah náramný, divadlo, amfiteátr a slavné lomy, a k tomu ještě křesťané nadělali ohromných katakomb.
Ty lomy se jmenují latomie a jsou velmi krásné;
jsou to rostlinné ráje obehnané dokola skalními stěnami;
jediný přístup hlídá kustos, kterému se platí, a proto do řečených latomií tyran Dionysos zavíral zajatce.
I v Siracuse mají sedláci malované káry, jenže místo historických obrazů dávají přednost scénám ze života vznešených vrstev;
a bývají mezi nimi kusy zvláště půvabné.
Zdá se, že mluvím málo o antických památkách.
Mohl bych toho jistě napsat víc;
v průvodci je udáno vše, století vzniku, tloušťka dříků i počet sloupů.
Ale snad mám ducha příliš nehistorického;
mé nejlepší dojmy z antiky jsou spíš přírodní, jako například zlatý západ ve zlatových templech girgentských nebo bílý polední úpal v řeckém divadle, kdy po sedadlech běhají překrásné zelené ještěrky;
nebo osamělý laurus nobilis u přeraženého sloupu, ohromná černá užovka na dvoře Domu tragického básníka v Pompejích, vůně máty a begónií - ach, to nejkrásnější a nejbezhraničnější na světě nejsou věci, nýbrž chvíle, okamžiky, vteřiny nezachytitelné.
Posléze tedy Taormina, ráj pozemský nad šumícím mořem, ostrov vůně a květů mezi skalami, světélka u moře, rudě zářivá Etna.
- Ne, nyní mysli na domov;
a kdyby to bylo stokrát krásnější, mysli na rodný domov, na zemi tekoucích vod a šumících lesů a přeskromné, intimní spanilosti.
Nemůžeš zbloudit, když obracíš tvář k domovu.
V BOŽÍ DLANI
Vždycky se říká:
Když někam jedete, naučte se tamnímu jazyku, abyste líp pronikli duši lidu, a kdesi cosi.
Nuže, v takovém případě proniknete duši lidu asi tak, jako kdybyste jeli do Nového Bydžova;
rozumíte všem hloupostem, které si lidé říkají, a kladete jim zbytečné otázky, jako například, jak se jmenuje tamhleta hora nebo kolik minut má tenhle vlak zpoždění.
Putuji po italské zemi nezatížen takovými zájmy;
mé schopnosti i můj čas stačily jen na to, abych se italsky naučil číslovkám ( dokonce jenom těm nižším ), a i ta znalost mne chvílemi mrzí, neboť ruší mou sladkou odevzdanost do vůle boží.
Nu ovšem, v mezinárodních hotelech se domluvíte francouzsky;
ale jsou místa zajímavější než všechny hotely světa, a tam už přestává kosmopolitní bábel, tady už se nemůžeš vyptávat ani se domlouvat, ani od někoho něco chtít;
tady už jenom spoléháš, že tě lidé nakrmí a napojí, ustelou ti a někam tě dovezou - jak a kam, to je zajisté v jejich moci, a nikoliv v tvé, ale svěříš se jim jako tvor němý a bezmocný, neschopný sám volit, bránit se a nadávat.
A hle, dají ti jíst a pít, starají se o tebe, uloží tě;
ty sám pak přijímáš to vše s tisíckrát větším povděkem, než kdyby sis to vše panovačně a obšírně naporoučel.
Putuješ s prostotou svatého Františka.
Protože neumíš mluvit, nemůžeš nic od lidí chtít.
Ano, chtít co nejméně, toť ta pravá pokora a odevzdanost života;
nežádat víc než sousto a lože, přijmout vše, jak ti to dají, a důvěřovat, že to s tebou všichni dobře myslí, toť skromná bezstarostnost, jež v tobě vyvolává celou řadu ctností.
Jsi skromný a vděčný, beznáročný a tichý, spokojený a důvěřivý;
tatam je všecka tvá zpupnost, nadýmačnost, netrpělivost, složitá a sobecká vyběravost;
jsi v moci jiných a následkem toho v boží dlani.
Nemůžeš se vyptávat, jede - li tenhle vagón jen do Caldare nebo až do Xirbi či až do Bicoccy, protože nevíš, jak bys to řekl;
i sedíš a spoléháš, že " oni " to vědí lépe než ty a dovezou tě na místa krásná a důležitá.
Nevybíráš si jídlo ani lože;
přijímáš, co jiní ti dají, a hle, dají ti to nejlepší, co mohou.
Chceš platit, a oni na tebe zadrmolí cifru;
nevíš, říkají - li jedna lira padesát či padesát lir, a tak jim podáš všechny své peníze, ať si z nich vyberou sami, co uznají za vhodno.
Jsou velmi hodní;
vyberou si jen liru padesát.
Krom drožkáře v Posilipi mne skutečně nikdo neošidil;
ale tehdy se kolem toho taškáře seskupil domácí lid z Bagnoli a dělal mu patrně výčitky, vida, že já sám naprosto nemohu nadávat.
Jsou někdy složité situace, například když se člověk v Salernu chce dovědět, jede - li dnes parník.
Sklepník v kavárně si s mou otázkou nevěděl rady;
i svolal na ulici lid, lid pak si sedl kolem mne, dal si přinést café nero a rokoval, co asi chci.
Říkal jsem jim, že chci do Neapole;
kývali hlavami a radili se, a pak mne dovedli sborem k vlaku, kde jsem jim musil na památku rozdat své vizitky.
Někdy se mne ujmou jako malého chlapečka, jako ta babička v Sieně, nebo mluví se mnou dětskou řečí, v infinitivech a s horlivými posunky.
Můj vztah k nim je neobyčejně dobrý;
nikdy jim neodporuji, ani oni mně.
Věřte mi tedy: s trochou prostoty a trpělivosti by mohl člověk projít celým světem.
Vcelku - až na málo výjimek je možno lidem důvěřovat;
nic neposiluje optimismus více než tato zkušenost.
Kdybych uměl italsky, byl bych přišel o rozkoš tohoto poznání;
byl bych dokonce méně viděl, protože bych méně bloudil a neocitl se chvílemi v končinách, o nichž bedekr nemluví.
Člověk vleze do tramvaje, která jede opačným směrem;
a místo v nějakém hloupém parku s * * nádhernou vyhlídkou se octne v tovární čtvrti a potlouká se v nevýslovné špíně takové Arenelly, vyjeven víc, než kdyby se podivoval subtropické vegetaci palermských sadů.
I bloudit, i být němý, i být bezmocný v boží dlani je veliká rozkoš a velký prospěch.
PODZEMNÍ MĚSTA
Míním tu dvojí podzemní města: zasutá města lidí, kteří kdysi žili na povrchu země;
a podzemní nekropole mrtvých.
Pompei, Palatin, Ostia;
a katakomby v Římě, v Neapoli nebo na Sicílii.
Sopečný popel pokryl Pompeje pětimetrovou vrstvou;
nevím, co zasulo Ostii třímetrovým nánosem pěkné hnědé hlinky;
Palatin zasypal sám sebe svou cihelnou masou.
Vršek Aventin dosud spí, a pod ním je snad také takové podzemní město.
Kdekoliv skoro hrábnete motykou, najdete zdivo, oblouky, kvádrové základy.
Pak se tomu řekne termy nebo palác nebo divadlo toho či onoho císaře a lidé se na to chodí dívat.
Je to někdy náramně rozměrné, jindy to vypadá asi jako naše sklepy;
Pompei či Ostie vám ukáží tu a tam trochu slunnější stránku antického bydlení, pěkné domy, atria s vodními bazény, jižní rozkošnictví slunce, vzduchu a vody;
v Ostii najdete skvělé mozaikové podlahy, v Pompejích několik fresk zajímavých a spanilých, všude pak dřík, hlavici, fragment sochy, krásně řezanou římsu, vše to jako nesouvislá slova či vytržené verše z mramorové, jiskrné formální řeči antiky.
Vcelku tato města, tyto ulice, tyto zevně nesličné domy byly stejně těsné a nečisté jako ty dnešní, stejně plné křiku, blech, mokrého prádla, koček a koz, smradu a slupek jako kterákoliv neznámá ulička u Tibery.
A uprostřed tohoto hlučného, stísněného, dusného mraveniště bylo nádherné fórum, bylo divadlo, bazilika, chrámy, splendidní lázně, slavobrány, palácové kasárny a jiné císařské fundace, okázalosti a monumenty, jaké o tisíc let později stavěli jiní císařové a papežové na oslavu jiných bohů či jiných dynastií.
Svět se tak tuze nemění;
v ledačems ovšem předhonila antika naši civilizaci, například že stavěla ulice neúprosně do čtverců docela jako dnešní Chicago, nebo že vynalezla standardní bytovou industrii tak jako dnešní Amerika.
Vynalézavostí se tu rozhodně neplýtvalo.
Člověk by řekl, že latinský duch byl náramně přímočarý a věcný, libující si v soukromém přepychu, třeba hodně řemeslném, a v ještě větší okázalosti podniků veřejných;
duch velmi málo tvořivý, vkusu tvrdého a standardního, náchylný k barokní rozměrnosti a přeplněnosti, spíše kvantitativní než kvalitativní, umělecky celkem nápadně nevydatný.
Pro tohoto suchého a pyšného Latince tedy dělali helénističtí Řekové, takoví lepší štukatéři, své neuvěřitelné kejkle dlátem v nejjiskřivějším mramoru;
tesali pořád malebněji, rozevlátěji, barokněji, jako by hmota jim už vůbec nekladla odporu;
ale znuděný Latinec, stejně nenasycený kolosálními sochami césarů jako nejněžnější vzdušností helénistických reliéfů, začíná kupovat přísné, strnulé egyptské sochy a modlit se v podivných kaplích Mithrova kultu.
Podívejte se v římských muzeích, jakou spoustu egyptské plastiky si navezli staří Římané.
Nuže, v tomto římském světě se ocitá křesťanství a láme jeho tradice silou prapodivnou.
Nejprve zalézá pod zem a dlabe tam katakomby;
podle legendy je to následek pronásledování - ale jakživ jsem nečetl o pronásledování křesťanů například v sicilských Syrakusách, a přece tam jsou největší katakomby.
Spíš se tu probouzí jakási daleko starší, praobyvatelská podzemní tradice;
aspoň na Sicílii jsou obrovské jeskynní nekropole z doby sikulské, nekropole, jež změnily celá horstva v hotové plásty samých jeskyň.
A podívejme se na katakomby Kallistovy nebo u Santa Agnese fuori;
to naprosto není podzemní úkryt prchajícího člověka, nýbrž složité dílo krtčího pudu;
a staré kostely zapouštějí kořeny v podzemí aspoň svou kryptou.
Vždyť i kabylské pověsti povídají, že praotec a pramatka lidského plemene přišli z podzemí.
Pravda, křesťanské umění v počátcích široce navazuje na řemeslný styl latinský;
ale ten se tu ihned " kazí ", zjednodušuje, nabývá posvátné nehybnosti, tektonického členění, přísné plastické čistoty, takže přechod od latinského umění k prvokřesťanskému má všechny známky spíše přelomu než vývoje.
Je to, jako by tu nastoupil novy živel nejen kulturní, nejen sociální, nýbrž přímo etnický;
jako by opět se ozval pralidový materiál, jejž suchá latinská civilizace si nedovedla zasimilovati.
Řekl bych, že s křesťanstvím ožili jacísi podzemní Morlokové, o kterých mluví Wells: národ, který si ze svého podzemí přinesl rozkoš stínu, uzavřených a tichých prostorů, přísné intimity, nehybných forem.
Křesťanství jim dává obsah a obrazové představy;
zhrublá antika jim dává formální prvky;
a tato primitivní, nevyčerpaná lidovost, jež neměla co říci ve světě latinském, nyní konečně mluví, tvoří, zpívá;
z muzivických kamínků skládá svaté a sličné mozaiky, jež jsou uměním šera, zužuje římskou baziliku v uzavřenou loď, rychle nachází svůj skulpturální sloh, a jakmile se naskytne příležitost, podá si ruku se severními barbary a přijímá od nich architekturu románskou.
Odpusťte, jsem laik a píši toto jako román;
snad jsou to odborné nesmysly nebo věci sto let známé.
Ale musím si uvést v souvislost to, co vidím;
převrat, jejž znamená křesťanství v římském světě, mne znepokojuje a dráždí jako málokterý romantický úkaz pod sluncem.
Nevědomost hříchu nečiní.
ANTIKA
Jsou lidé, kteří mají k antice poměr ( někteří dokonce mají poměr s antikou ), a jiní, kteří poměr k antice teprve získávají.
V tomto druhém případě je průběh asi takový: když poprvé přijdou do velkého skladiště antik, takhle do vatikánského nebo termského nebo neapolského muzea, zprvu prodlévají zbožně před každou sochou a šeptají si uchváceni nějaký klasický citát, například " Caesar pontem fieri iussit ".
Po první půlhodině nenápadně zrychlují krok.
Po hodině putují dalšími sály řízným pochodem.
A za dalších patnáct minut by už chtěli mít velocipéd...
Druhé stadium se dostaví, když poutník vidí devět Sokratových hlav v řadě na šteláži jako láhve se zavařeninou, sedm Homérů, třináct Hadriánů a dvacátou Venuši praxitelovského typu;
tehdy začíná chápat, že se musí rozlišovat mezi kamenictvím a sochařstvím.
A když už viděl vše, dostaví se konečné poznání, že žádná antika vlastně není;
že to je jenom slovo, které označuje věci tak různé, jako je dejme tomu Cimabue a Langhans.
Aspoň tak velký je rozdíl mezi selinuntskými metopy v Palermu a nějakým Caracallovym portrétem.
Tak především první notný rozdíl je mezi sochařinou řeckou a římskou, přitom slovo " řecký " neznamená pranic, protože prostě nelze nazvat jedním slovem archaického Apollóna a pergamský barok.
Řekne - li někdo, že zbožňuje antiku, praví tím, že viděl kameny, a ne sochy.
Nedá se to obsáhnout jedním vkusem;
musíte si vybrat své a k tomu ostatnímu zachovat aspoň zdvořilost.
Že je to všecko mramor, to ještě neznamená, že je to všecko stejné.
A když tedy poutník shledá, že není žádná úhrnná antika, dostane se mu náhradou poznání, že je tu náramná síla jiných a hrozně zajímavých úkazů.
I. Především jsou tu archaická umění domácí, tak zejména umění etruské, jež je silné a těžkopádné, a umění sikulské, po kterém zůstaly velmi pěkné naivní urničky, takové hliněné domečky s idylickým reliéfem, a pravé dórské umění sicilských kolonistů;
toto snad velebit nemusím.
II.
Pak je tu řecký import, který má s vlastní Itálií asi tolik společného jako s Kensingtonským muzeem;
Římani si sem dováželi sochy a sochaře;
sochy se uchovaly v původní kráse, ale sochaři se většinou pokazili.
Tady pak se najde styl atický a argivský a rhódský, pergamský a helénistický a jiný, a skvostná díla, a kopie, a úlomky, za které bych dal celého Laokoonta i s Umírajícím Gallem a Farnéským bykem a ještě bych přidal vše, co mám a co by mi kdo půjčil.
III.
Pak se tu rozmohlo domácí řeckořímské velkokamenictví, ale to už se do toho pustili také Římané či který národ, a tesali, až se kolem nich prášilo;
bývají to hrozně tuctové kusy, velkovýroba, strojní pohon, řemeslo, virtuozita, siláctví, realismus a barok, ale také ( obyčejně v lapidáriích ) dílka, ze kterých na vás dýchne lidová svěžest, prostota a venkov se svými sady, olivami, šalvějí a studánkami.
IV.
Potom tedy je tu vlastní římské sochařství, tvrdé, naturalistické, portrétní a věcné: císaři, zápasníci, matróny a bestie, bronz, barevné mramory, cirkus, politika a střízlivá skutečnost: umění hmotařské, imponující a strohé, přezrálé a vysýchající.
V.
A do toho všeho tu a tam vhrkne nějaká nová inspirace: například když se ukáže možnost pomalovat stěny barevnými obrázky, a najednou docela jiné ruce než ony s dlátem, ruce nesilácké, rozkošnické a něžné malují lehýnké frestičky v Pompejích, snové a vyzáblé architektury, chvějivě nadechnuté krajiny a figurky motýlí nehmotnosti;
nebo naopak když nevím jaký Trák či barbar provedl ohromnou hrubost caracallovských mozaik, ty strašlivé pytle svalů a čupřinaté tuříny představující heavy-weights římského cirku, dílo tupé a brutální, a přece ve své těžké formové řeči ukazující cestu příštím křesťanským mozaikám.
Ale samy římské sarkofágy, ty sloní kádě přetížené hustým, těžkotvarým, vrtaným reliéfem, ukazují, jak málo helénské šťávy proniklo tvrdou římskou skořápkou.
A podívejte se na reliéfy Severova nebo Konstantinova oblouku;
to je přímo atavismus těžkopádnosti, tady už docela odprýskává importovaný nános helénské kultury.
Jen o krok dál, a jsme v Lateránském muzeu: umění polobarbarské přechází v křesťanskou primitivnost.
A tak místo antiky najde poutník všeliké národy, místo univerzální krásy živelné a nevědomé mocnosti kmenové;
jářku, i toto poznání stojí za to;
ba věru, neboť podává svědectví o převeliké síle etnické.
Ať dělá co dělá, národ se posléze vrací bezděčně a pudově zase sám k sobě a přerozuje se v sobě samotném.
Divné pak a silné jest umění vůbec.
Z ŘÍMA
Na mou čest, nevynechal jsem žádnou slavnou památku ani oblouk, neodpustil jsem si žádné muzeum, ani termy, ani mauzoleum, ale budu vám povídat o místech skromnějších;
mám už takovou poutnickou mánii, a když už tedy se mi chtělo sedět a na nic se nekoukat, sedělo se mi lépe u Svatého Vavřince, co je ten maličký vodotrysk, než ve stínu Kolosea, kde splašený guida vykládá nepromokavým Angličankám, kudy tam tekla ta voda a kde tu pouštěli ty historické lvy.
Už jsem jednou psal o Santa Prassede a Santa Pudenziana;
vzpomínám na vás ještě jednou, zlaté mozaiky, neboť našel jsem ještě krásnější a světější v San Cosma e Damiano, kam nechodí nikdo, kde nebyl nikdo než varhany, na nichž preludovaly neviditelné ruce;
mezi dvanácti ovečkami třináctá, toť Kristus;
ovečka na knize se sedmi pečetěmi, toť on, a ještě jednou on ve slávě nebeské;
neboť tehdy snad ještě nedělali kříže s mrtvým a strašným Kristem.
Svatí pak jsou hubení, něžných rukou a hrozně velkých, vážných očí;
svatý Petr a Pavel je vedou ke Kristu, jenž je přijímá s pohledem stejně velkým a smutným.
Nevím ani, co bych vám řekl o Santa Maria in Trastevere, neboť jsem se v Trastevere zakoukal na místní lid;
je to taková římská Malá Strana, svět malých lidí, malých náměstíček a malých dětí;
lidé sedí vážně před vraty a o kolena se jim otírají románské ovečky se sladkýma očima.
Santa Agnese fuori je hrozně daleko;
má katakomby a mozaiky a antické sloupy, ale ze všeho nejhezčí je sám vnitřní prostor a stěny se sloupy, emporami a okny docela nahoře, což je překrásné a moudré členění.
A pak je tam rotunda.
Santa Constanza s přepěknými mozaikami na bílé půdě, kde andělíčkové trhají, odvážejí a šlapou modré hrozny;
má to ještě plnou římskou tradici, ale je to tak nějak dětské, naivně zpřísnělé, jako ty první křesťanské skulptury, kde také skoro jen oči mluví o nové lidské víře.
Ale je - li vaše duše smutná a zamyšlená, je - li den plný zlatého žáru, je - li vám už vše jedno a chcete - li se odevzdat hodině nebo osudu, jděte do San Lorenzo fuori.
Ne proto, že je tam pěkný a dokonce hned dvojnásobný kostel, slepený z nejspanilejších řeckých říms a sloupů, ale že tam je klášterní ambit, maličký románský ambitek se zahrádkou a vodotryskem.
Stařičký kýčař tam pozorně akvareluje ubohou kresbičku, nějaký fráter se dloubá prstem v hlíně a mluví sám k sobě jako ten vodotrysk, a to je vše.
Stěny jsou polepeny deskami z katakomb;
nějaký úlomek reliéfu, dětsky nakreslená ryba či beránek, a hlavně spousta náhrobních nápisů.
URSUS VIXIT AN XXXXI.
Nějaký Ursus žil jedenačtyřicet let;
a ty, ty žiješ teprve třiatřicet.
IRENE IN PACE.
LAVRITIO CONG BENE MERENTI UXOR.
To manželka dala vytesat zasloužilému Lauritiovi.
Bene merens, toť celá chvála;
byl hodný a zasloužilý;
je - li pak třeba žádat na člověku víc?
I ty buď bene merens.
CHERENNIUS VETERANUS.
Tento patrně žil velmi dlouho a zemřel osamělý;
neboť nikdo mu nepřipsal věnování.
Jinde stojí jen " děti a propuštěnci ".
Hle, konec antické nádhery;
místo césarů a bohů přicházejí tito bene merentes, tito pekaři, hokynáři a řezníci, a odkazují věčnosti svá jména neobratně vyrytá na kamenných deskách.
Lauritius nebyl ani césarem, ani hrdinou, ani konzulem;
byl jenom bene merens;
toliko křesťanská prostota zachovala jeho zasloužilé a skromné jméno pro věky věkův.
Vidíte, právě v tom vidím spíš smysl křesťanství než v pohanské velikosti Svatopetrského chrámu.
A proto je tak dobře člověku býti v červených ambitech u San Lorenzo.
SLADKÁ UMBRIE
Nejel jsem za svatým Františkem, nýbrž za svatým Giottem;
ale nakonec mne objala země ze všech nejsličnější, s městečky ze všech nejčistšími a nejpěknějšími.
Aj, Betléme, tvé jméno jest Spello či Trevi - či Spoleto nebo Narni?
Pravím, požehnané kopečky, že na každém z vás bylo by i bohu milo se zrodit: a to jsem ještě neřekl jména všech, a neznám ani, jak se jmenují vsi a samoty a hrádky na temenech oblých hor.
Umbrický bůh stvořil rovinu, aby na ní rostly vinice a topoly, pahrbky, aby na nich rostly kadeřavé háje, cypřiše a samoty, a hory, aby na nich vyrostla města s etruskými hradbami, gotickými domečky a náramným římskorománským kastelem.
Umbrický bůh pak měl překrásnou modrou barvu pro oblohu a ještě pěknější barvu, jíž natřel dálky a hory.
Proto je Umbrie tak zázračně modrá, nejmodřejší ze všech zemí.
Assisi, tichosti, modři nebeská!
Zajisté je velkým a svatým svátkem spatřit, jak Giotto oslavil svatého Františka, jejž velmi asi miloval;
neboť namaloval o něm moudrá, líbezná, neskonale mírná díla.
Ach, proč mi vedle nich učaroval divý, veliký Cimabue!
A když už mi učaroval, proč zůstal tak tajemně a nerozřešitelně zahalen pláštěm zkázy, jenž pokryl jeho podivné fresky!
Bylo mi těžko v San Francesco zápasiti mezi jasným Giottem a Cimabuem podivuhodným;
ale sotva jsem se vymotal z kostelního stínu, byl jsem ztracen;
pohlcen světlem;
udolán modří;
oslepen, ohlušen tichem;
učarován výhledy.
Představte si Betlém v popoledním žáru;
samé kostky z neomítnutých kamenů, gotické obloučky oken, arkýře, oblouky od domu k domu, a mezi nimi modrá hlubina země i nebes.
V hlubokém stínu chodeb šijí ženy nebo pracují bene merentes;
je to jako Giottovy obrazy.
Se vším všudy je to čtrnácté století;
a čisto, jako by půda byla umetena prostřenými rouchy a ratolestmi palmovými.
Napravo a nalevo místo ulic schody se samými oblouky;
a všudy vidíte přímo pánubohu do oken nebo stejně přímo dolů do líbezné roviny umbrické, plné stromečků, alejí, bílých kostek a modrosti.
A proto rychle, rychle odtud!, aby to zůstalo prchavým snem, jenž netrvá.
Kam jsi to prchl?
I Perugia je sen, vidina a Betlém mezi modrým nebem a modrou zemí;
Betlém o něco větší, městečko paláců a pevnostních domů, etruských bran a podivuhodných výhledů.
Bože, jak tady zapadá slunce za modrými vlnami hor! a jak oslepuje poutníka, když putuje k Ducciovu spanilému oratoriu!
Neměl jsi v lásce Perugina ani Pinturicchia;
jejich sličnost ti chutnala příliš sladce a snivě;
nu vidíš, vždyť je to lahoda právě tohoto mírného, nehrdinného kraje, této milostiplné pahorkatiny, nejzelenější a nejblankytnější z celé Itálie, těchto oblých a něžných kopečků;
byli to Umbrové, a ty jsi někdo jiný, a tvá země je těžší, jenom si vzpomeň na svůj kraj;
bože, svět je krásný tisícerým způsobem, ale této umbrické zemi se dostalo zvláštní milosti.
Budiž jí přána, a nyní zase dál!
Ale ještě se musím zastavit v Arezzu, aby mne potěšil jemný a přísný Piero della Francesca svými freskami.
Pravím, toto jest duch světský, ale plný ušlechtilé zdrželivosti;
i jeho bojující zbrojnoši řežou do sebe s výrazem tichým a přísně zádumčivým.
Avšak jeho královna sábská se svými dvorními dámami, jeho Panna Maria s andělem, to jsou jemné, cudné kastelánky vysokých a bleďoučkých čel, útlých a spanilých pohybů a vznešenosti podivuhodné;
jakási něžná tesklivost pak obestírá tato přesná, trochu suchá, mně zvláště drahá díla.
Aby mne zvláště odměnilo za mou návštěvu v hrozné palčivosti předbouřkového slunce, ukázalo mi Arezzo ještě několik kostelů skoro nezasažených strašnou vlnou katolického baroku a svou antickou aretinskou specialitu v maličkém muzeu: velmi nemravné obrázky vtlačené uvnitř plavých nádob.
K čemu to sloužilo, nevím.
Ještě dnes pak jsou tu dívky hezké, s ještěrčíma očima.
TOSKÁNA
Jen padej, dešti, vodo nebeská, a ovlaž mé severní srdce, svěží chlade.
Neb takto jest mi dobře odpočívati.
Kdekoliv jsem putoval po této italské zemi, hledal jsem se zvláštní starostlivostí etruské památky;
neboť ten etruský národ mne jaksi znepokojuje.
Byl to lid zavalitý, tlustých krků a volských pohledů;
dělal černé vázy v trochu těžké formové řeči a divné náhrobky, na nichž odpočívají sochy nebožtíků v jakési slimáčí poloze.
Byli to asi velicí kliďasové a dobráci;
a mne zajímá, že na křesťanských náhrobcích se pak vrací ten krátký, tlustokrký typ čtverhranných hlav a zavalitých údů.
Tehdy asi byla Toskána zemí smutnou a přísnou jako dnes třeba Sicílie;
zato nyní, nuže, sem se všemi slovy, jež praví, že něco je milé, utěšené, vděkuplné, půvabné, rozkošné, spanilé, krásné a líbezné!
Burckhardt praví, že Toskána vytvořila ranou renesanci.
Já však myslím, že raná renesance vytvořila Toskánu: vzadu modré a zlaté hory, před nimi kopce dělané jen proto, aby na každém byl hrad, zámek či tvrzička, svahy posázené cypřišemi, hájky piniové, hájky dubové, hájky akátové, girlandy révy, šťavnaté a modravé pletence z dílny Robbiů, modré a zelené říčky divé a lahodné;
zrovna tak to maloval Fra Angelico, Fra Lippi, Ghirlandajo a Botticelli a Piero di Cosimo a ti všichni ostatní, a věřte mi, že oni dali té zemi tuto lahodnou plnost něžnou a malebnou a učinili z ní obrázkovou knihu, abychom v ní s potěšením, s úsměvem, s jasnýma očima listovali... až nás zarazí něco jiného, Donatello, Masaccio, tajemná a zasmušilá, přísná a hluboká lidskost.
Pak už nemluví kraj, nýbrž člověk.
A přece tato líbezná florentská Toskána dlouho a náramně bojovala se všemi sousedy: s Aretinskými, se Sienou a s Pisou, čímž jsem se šťastně dostal k Pise, Pisa je docela příjemné město;
před mnoha sty léty byla přístavem, následkem čehož podnes smrdí.
Už v Palermu jsem uvažoval o povaze a složitosti přístavního zápachu;
myslím, že jsem tehdy zapomněl na důležité složky, jako je moč, rybí vnitřnosti, přiboudlina a různá tajemství jižní kuchyně, za nimiž si netroufám blíže jít.
Jinak Pisa je obecně známa svou šikmou věží;
nuže, má ještě jednu, a sice u San Niccoly.
Největší slávou a specialitou Pisy je její pěkná sloupková architektura, taková šťastná mánie lehkých arkád, jež pokrývají celé stěny svým přívětivým rytmem;
ani uvnitř se Pisánští nemohli nabažit sloupů a sloupků, i udělali pět lodí a ještě nahoře galérii s arkádami, vše pěkně pruhované a vyvedené k velké radosti očí.
Ale ještě větší slávou Pisy je její skulptura, a já se přiznám, že mi Giovanni Pisano udělal.
Dejte si, vy historikové, přednost Niccolovi Pisanovi, jenž křísil antické Múzy;
ale já jsem se zakoukal do vášnivého a drsného Giovanna, který mi připomíná Donatella, Giovanna prudce zabraného do lidské přirozenosti až po její bolest a strašnost.
A mám - li si odpočinout od této náruživé podívané, půjdu k Bonannovi, sednu si u kostelních vrat a budu se dívat na jeho svaté reliéfy, jež jsou křesťanské a mírné jako nevím co na světě.
( Abyste neřekli, že jsem posedlý křesťanstvím, povím vám něco jiného: tady v Pise u Svatého Štěpána jsou musulmanské prapory, trofeje z válek proti nevěřícím psům.
Mezi nimi pak jsou tři nebo čtyři tak podivně krásné, že jsem v tu chvíli zapomněl polovičku nejslavnějších obrazů, na které jsem si umiňoval nikdy nezapomenout. )
Dále je v Pise Campo Santo, hřbitov ze všech stran pomalovaný starými freskami, jež jsou pěkné a poučné.
Na jedné z nich vytahují andělé a ďáblové duše z těl smrtelníků;
duše jsou dobře živené, skuteční cvalíci, a tož musejí smrtelníci strašně otvírat ústa, aby duše mohla projít ven.
A ještě je tu mnoho k vidění;
ale Giovanni Pisano mne okouzlil nejvíc.
JANOV A MILÁN
Podle různých zpráv je takzvaná Riviera di Levante země krásná, přímořská a přímo proslulá, jak svědčí například jména Rapallo, Sestri, Portofino, Nervi atd.
Nemohu to dobře posoudit, neboť vlak probíhá touto rajskou krajinou výhradně pod zemí, v samých tunelech, až po sám Janov.
V Janově jsem se konečně dostal na povrch země, a našel jsem tu kraj kupodivu kopčitý, což dává janovským ulicím průběh neobyčejně rozmarný;
pustíte se dolů v naději, že tam dole musí být moře, a zatím najdete před sebou " salitu " šplhající do záhadné výše.
Ostatně jsou tu samé schody, výtahy, lanové dráhy, tunely a přemostění, dále spousta paláců, jež místo dvorů a zahrad mají samé portiky a schodiště běžící nahoru nebo dolů, což tedy je janovská specialita, a konečně přístav, přístav náramný, překypující, těsný a podivuhodný, kterého se nemůžete nasytit ani zblízka, ani z přenáramné výšky Castellacia.
Je to přeplněný kravín, kde železné a dřevěné krávy jedna přes druhou bučí, pouští vodu, přežvykuje uhlí a železo, tlačí se, funí, přešlapuje, cpe se a vydává;
jsou tu krávy zaoceánské, černé a červené, nažrané k puknutí, a krásné veliké plachetnice, a parní ovádi kroužící kolem těch velkých hovad, a bachraté vlečné čluny podobné spícím prasnicím, a komáří kocábky, rybářské plachetky, bílé paqueboty svítící mosazí, komíny, stěžně, ráhna, matoucí houští stožárů a lan, přístav hojný a primitivní, bohatý a středověký jako celá Itálie.
A tak už mi odpusťte, že toho vím o Janově tak málo;
zapletl jsem se do této přístavní podívané, a vím jenom ještě to, že strážníci tu mají dlouhé kaftany a místo pendreků hole, že Janov měl v dějinách tuze špatnou pověst a že místo nebes jsou tu jen šňůry se špinavým prádlem;
ulice pak jsou tak úzké, že člověk s košem na hlavě musí křičet, aby ostatní lid před ním vyklidil cestu.
A ty mramorové paláce, ať se jmenují Doria, Balbi či Cambiaso, jsou dnes vesměs obsazeny bankami;
ani nebudu vykládat, co si o tom myslím, ale tohle jsem našel všude.
Ten osud čeká jistě i kostely;
za postranními oltáři budou sedět pokladníci až po prokuristy, za hlavním oltářem pak sám pan náměstek ředitele;
vrchní ředitel bude ovšem rezidovat ještě výš, na pravici Boha Otce všemohoucího.
Viděl jsem dále babylónskou věž, na níž se pletly jazyky pěti stoletím;
je to milánský dóm.
Zdálky to vypadá jako obrovský kus blejna antimonu, co krystalizuje v takových tenkých jehličkách, nebo jako nesmírný mramorový artyčok;
každá jehlice, toť věžička nebo fiála, a když ji rozlousknete, má uvnitř plno soch a nahoře sochu, což vidíte, jen když vylezete na střechu;
těch soch je jenom zvenčí 2300, jak udává bedekr v cifrách vždy velmi umírněný, ale myslím, že nepočítá panáky, kteří jsou jenom v reliéfu.
Je to jedno z největších pobloudění, jaké jsem kdy viděl, ale i vás to pomate svou extenzívní mánií;
ty sochy sic nestojí za mnoho, opěrné oblouky jsou suchopárné, jehly a věžičky nesmyslné, ale je toho všeho tolik, že nakonec tě to načisto opřede svou fantastickou, bláznivou, bělostně přízračnou nestřídmostí.
Ale jsou tu také stinné, ctihodné a potěšující kostely, takový Svatý Ambrogio nebo Svatý Lorenzo, kde ještě toho zůstalo hodně mnoho po zrzavých Langobardech, jiné celé pomalované od sladkého Luiniho, jiné pěkně a přísně bramanteskní, ale to vše nemá co dělat s dnešním Milánem.
Milán, nejlidnatější mezi knížaty italskými, si dává jaksi záležet na tom, aby byl malým Londýnem.
Proto je tu tolik drožek, aut, zatracených bicyklů, hluku, bank, kolportérů, tramvají, mramorových záchodů, světelných reklam, lidí a frekvence a strážníků s černými přílbami, kteří vypadají jako pohřební zřízenci, a obchodů, houkaček, spěchu a všeho možného;
lid je tu bezbožný, jenž nesvětí svátků a nedbá ani jiných tradic, jako lazzaronství a žebroty a malebnosti, ani nespí na chodníku, ani nevyvěšuje na ulici své špinavé prádlo, netříská do hovad, nešije boty uprostřed ulice, nezpívá barkaroly, zkrátka, nedělá nic pitoreskního;
a vida, přece se tu líp dýchá, i když to není samý vzduch slavné minulosti.
MOŘE
Jaderské, Tyrhénské, Africké, Jónské, Ligurské;
modré, zelené, ocelové, perleťové, zlaté a černé;
mrtvé, dřímající, hučící a zpěněné;
ať nezapomeneš na žádnou z těch proměnlivých tváří.
Nemluv, nepokoušej se mluvit o hře vln;
brečel jsi málem na pláži v Rimini, jak se ti strašně stýskalo po všem na světě, když vlna za vlnou se kladla k tvým nohám a složila k nim svou duhovou pěnu, a pak z toho byly sliny a rmut, a ty jsi sbíral mušle a vzpomínal na všecko, co je a co bylo.
A voda sorrentská, jež je modřejší než každá voda na světě, a v Salernu moře, jež ti protklo oči svým ukrutným leskem, mečem plamenným a obrovským, voda v Janově, jež páchne sudem, a v Ostii, jež je žíhaná bíle, a duhové moře tam dole, u Girgenti, vpravdě a svatosvatě moře Galateino, neboť sám jsi tam viděl něco divuplného, ale bylo to příliš daleko;
úžina Mesinská, celá posypaná světélky po obou březích, a moře u Arenelly, kde jsou skály zlaté a černé krávy vstupují do vody, a pod Taorminou, kde břeh dělá tak divnou arabesku, že se na ni musíš dívat po celé hodiny, a přece to nepochopíš, a místa, jež už neumíš pojmenovat a kde se ti mísí strašná modř, úpal, srdceryvný řev oslů, zrající pomeranče a hbité klouzání ještěrek v jediný téměř nepříčetný dojem, kořeněný zápachem trusu a máty.
Ale to není všechno: jsou ještě očadlí rybáři, kteří se brodí až po pupek ve vodě, vlekouce sítě;
jiní, kteří stahují plachty černých lodí a vynášejí koše ryb, a jiní, které vidíš řezat obzor světlou kosinkou plachty a s nimiž bys chtěl být;
dále přístavy, od těch velkých, kde to buší jako fabrika, po ty rybářské, kde shnilá voda oplachuje řasnaté podbřišky plachetnic, jako je krásná a páchnoucí Cala v Palermě, a až po ty nejmenší, ty maličké zálivy mezi útesy, kde se kolébá jediná kocábka, až ti je z toho smutno.
A k tomu počítej ryby na trzích, rybky lesklé a duhové, stříbrné sardinky, tunové mořské býky čtvrcené v Palermě, ohavné krakatice, chrchle a slizy, jež jedí v Neapoli, černé úhoře, ryby bílé jako ženská paže, zlaté, modré a rudé, a strašně krásnou vodní havěť, na kterou jsi se omámil v neapolském akváriu: šafránové sasanky, závojové tanečnice, nehmotné okurky duhově naběhlé, Crookesovy trubice utkané z mlhy, jimiž pulsuje duhový proud, mořské růžice podobné psím řitím, poustevnické raky, rváče to přeukrutné, mořské jazyky opisující překrásné křivky, obludy a květy, tvorstvo, jež mate všechno, co sis kdy myslil v životě.
Ale ze všeho nejkrásnější a nejdivnější je voda, která uplývá za tebou.
VERONA
Dovolte, abych nyní řekl všechno špatné o zemi vlašské: že je tu příliš horko a příliš draho, mnoho taškářů a blech, strašný rámus, samý barok, banditští drožkáři, malárie, zemětřesení a ještě hroznější zla;
a to vše prozrazuji ze msty.
Bídná Mantovo, rodiště Vergiliovo a Mantegnův hrobe! mizerné hnízdo, kam jsem vážil cestu, abych se podíval na fresky velikého, přísného miláčka Mantegny!
Což je lidské a křesťanské odepříti mi přístup do vytoužené Camera degli Sposi jen proto, že je jakýsi ( nevím skutečně jaký ) národní a vlastenecký svátek?
Tvrdý kustode, který jsi odolal svůdnému šustění mých bankovek!
Bezcitný direttore, jenž jsi krčil rameny s výrazem nekonečného politování a neuhnul ani mým hrozbám!
Nudná maloměstská Mantovo, kde se tři kluci proháněli s praporem, oživujíce nejprotivnější ulice tohoto světa!
A ty, země italská, jež jsi mne na mé krátké pouti podělila nejméně šesti národními svátky, aby mne vyhnaly od bran památek ravennských, a ode dveří umbrické školy v Perugii, a ode všech pozemských krás v Neapoli, - pravím, všeho mnoho škodí;
a Mantova vyčerpala už mou trpělivost.
Nechť nikdy cizincova noha nestane v Mantově!
A abyste věděli, jsou tam ke všemu špatné postele, nijaké jídlo a lid nepříjemný.
Takto se pomstiv, mohu opět sklonit kolena před nejctihodnějším kostelem svatého Zenona ve Veroně.
Hlavní pýchou Verony je sice Paolo Veronese, římský amfiteátr, Morone, Scaligerové a salám;
pro mne však Verona je jenom Svatý Zeno, langobardský bratříček normanského Monrealu, bratříček prosťáček starší a chudší, jemuž se nedostalo zlatohlavu mozaik ani oslňujícího chiostra, aniž pak podivné hojnosti zlatých a vykládaných ornamentů, nýbrž jen ambítků prostých a zamyšlených, a vážného, velkodušného nitra, a zejména dveří: dveří velikánských, pokrytých mosaznými obrázky a zasazených v portálu s obrázky kamennými.
Tyto prý dělal nějaký Nicolaus a Wiligelmus, a ty mosazné jsou prý původu německého;
ale jsou krásné, či spíše jsou dojemné.
Usmíváte se na ně a jste pohnut úsilím naivní ruky povídat, vypravovat bibli, překonávat strašné potíže, například kam prokristapána dostat Krista, když má umývat nohy dvanácti apoštolům sedícím en face;
prostě nejde to jinak než vystrčit Krista Pána zády ven.
Na každém obrázku cítíte tu úsilovnou myšlenkovou práci, jak to udělat, jak to povědít, jak to spořádat a dostat dohromady;
z Tintoretta, z Tiziana, nevím z kterého nejskvělejšího mistra necítíte nikdy tolik duševní práce, tolik myšlenkového úsilí, jako z těchto opravdu naivních reliéfů.
Ale nic platno: kam se duch vloží, tam se také najde;
a dveře u Svatého Zenona jsou ta nejkrásnější bible, kterou jsem ve svém životě četl.
A pak všude, kde je trochu místa, na patkách a hlavicích sloupů, mezi oblouky, kde se vůbec dá, vyteše a vytepe románský umělec samá zvířátka: psy, medvědy a jeleny, zajíce a žáby, koně a ovce a ptáky.
Jsou to docela jiná zvířata než ta na antických reliéfech;
tam to bývá kalydonský kanec nebo Venušin delfín nebo vůbec něco z mytologie, anebo potom naturalistické portréty zvířat;
ale tady to je sama příroda, tady je to náklonnost k zvěři polní a lesní, jak vyšla z ruky Páně;
poměr člověka k zvířeti je tu intimnější, srdečnější a... řekněme lidštější než v celé antice.
Člověk má osobně co dělat se zvěří, v dobrém i zlém;
Adam vyhnaný z ráje musí orat, ale ( zrovna u Svatého Zenona ) také zabíjí a udí prasátka, stejně jako šlape víno, žne a češe jablíčka a jezdí na koni a honí zvěř;
pročpak by také medvěd a jelen nemohl oslavit Pána na průčelí Svatého Zenona?
Ano, je tu jiný, svěžejší poměr k světu;
a věřte mi, nikdy nepochopíme zánik nádherné antiky, nenajdeme - li dostatečné ctnosti v prostotě doby, jež přemohla antiku.
KOSTELY
Kdybych za každý kostel, do kterého jsem vlezl, dostal docela malý odpustek, mohl bych do konce života hřešit jako dosud a ještě bych přišel do nebe.
A byly mezi nimi kostely náramné, tak velké jako nádraží, pošta a radnice dohromady, řekněme takový Svatý Petr, kde je člověk umáčknut prostorem, nebo dóm v Miláně, a dóm ve Florencii, kam jsem vlezl i v noci;
vonělo to tam kadidlem, a jen několik svíček se třáslo v rozlehlé tmě;
ale ještě podivnější to bylo v noci v Padově, v tom velkém cihlovém kostele, kde na mne přišla metafyzická úzkost a kostelník;
v Arezzu mne dokonce zamkli v kostele strašně vysokém a temném, až mne vyvedl anděl v podobě zedníka;
nicméně viděl jsem tam pěkné reliéfy, ale nevím, od koho jsou, a také anděl to nevěděl, ale jsou z přechodu mezi gotikou a ranou renesancí.
( Také mne zamkli v katakombách u Svaté Anežky;
ale protože jsem tam byl s papežským vyslancem, zámek se zázračně otevřel, a bylo to. )
Dále kostely velké a krásné, jako ten v Pise a v Monreale a v Rimini, mnoho kostelů dobrých a svatých, některé holé a vznešené jako půlnoc nad zasněženou krajinou, a mnoho barokních, plných parády, brokátu a mramorů, až je člověku nevolno, jako je ten jezuitský v Benátkách a v Neapoli;
pak kostely malé a ještě menší a docela maličké, přeslavné kaple, jako zlatá Capella Palatina v Palermu, a Medicejská kaple ve Florencii, co tam jsou ty pohanské, nadlidské náhrobky Michelangelovy, a Giottova požehnaná kaple v Padově, a kaple Sixtinská, kde Michelangelo namaloval stvoření světa: ale tento náruživý a tragický duch nemohl udělat, jak Bůh odpočívá dne sedmého.
Kapličky podivné, jako křesťanská mešita Martorana v Palermu, a San Stefano Rotondo v Římě, a kaple ortodoxních v Ravenně, a pak docela obyčejné činžáčky boží, bílé a chladné jako čisté plátno;
ale i v nich se ti někdy uleví, člověče nevěřící.
Lidská stránka kostelů, to zas je jiná kapitola.
Poslouchal jsem mnohé kázání nerozuměje ani slovu;
nejvíc se mi líbil ten vousatý kapucín, co ve Florencii řečnil, až to praskalo;
pokud vím, hrozně nadával protivníkům církve.
A lidé se tu zpovídají až do noci, a někdy se tu scházívají kanovníci, sedí v chóru a melou jakási responsoria rychle a náruživě jako dervišové, nebo jako by se spolu strašně hádali.
Mnohým poutníkům se církev v Itálii zdá jaksi středověká;
mně připadala spíš musulmanská.
Všelikých řeholí a kuten je tu tolik, že se v tom ani Alfréd Fuchs nemohl vyznat;
nejhezčí jsou ti hnědí vousatí fráteři, co běhají v opánkách;
jenomže nevím, mají - li pod kutnou nějaké kalhoty.
Avšak pravým vlastníkem kostela je pan custode čili kostelník.
Jsou - li v kostele dobré obrazy, zakryje je plátnem;
jsou - li tam fresky, zastře aspoň okna, aby když to mocí mermo chcete vidět, mohl zatáhnout za šňůru a nastavit dlaň.
Někteří to provázejí odborným výkladem, což příliš neruší, když neumíte italsky.
Jiní pak mají své vlastní náhledy o zajímavostech svého kostela;
například v Pise se jdete podívat do baptisteria na kazatelnu Niccolovu, a pan custode vám začne za zády prapodivně houkat a vytrubovat na hubě fanfáry, aby vám předvedl ozvěnu;
nebo v Neapoli u Svatého Martina, kam jdete hledat Riberu, vyleze kostelník až na sloup a tluče klíčem do bronzových volut hlavice, aby vám ukázal, že prý každá je laděna na jiný zvuk.
Jsou také chrámové kočky, větší a nedůtklivější než jiné;
žádnou z nich se mi nepodařilo pohladit.
Úhrnem starokřesťanský a románský sloh je ten nejsvětější;
gotika v Itálii se až příliš rozpažila po široké a světlé prostornosti, z čehož vychází jaksi střízlivá a nenasycená;
pak to hledí maskovat průčelím vyzdobeným, až jde hlava kolem.
Raná renesance zas přináší čistotu, přísnost a moudré omezení;
a když už jsem jednou velebil Albertiho, musím říci, že také v Mantově nechal po sobě cudný, vznešený kostel.
Rovněž Bramante byl muž přísný a čestný.
Vše ostatní pak je barok.
BOLZANO
Dříve se tomu říkalo " věrné Tyroly ";
dnes to je provincie Benátská, a za padesát let to snad bude země docela taliánská;
až to člověka zaráží, jak tu ta italština zapouští kořínky.
Děti žvatlají jednu větu německy a druhou italsky;
sedláček ve vlaku se honem chlubí, jak už dovede cedit vlaštinu svým požehnaným voletem;
služky jsou celé pryč za kudrnatými kluky italské posádky.
Jinak noví páni země mají jakés takés ohledy;
nechávají zdejším Němcům jejich vlastenecké pomníky a jména ulic a nevím co ještě.
Krom posádek sem posílají na výboj školní výpravy;
mně jeden takový desetiletý fašista zničehonic vynadal šubjaků;
nevím, co to je, ale tvářil se přitom velmi hrdinně a nacionálně.
A přece je to naveskrz německá země, dokonce ve zvláště dobrém smyslu: čistá a přívětivá, úhledná a pečlivá;
i hory jsou tu posypány čerstvým sněhem a opatřeny samými lanovkami a čisťounkými hospodami;
dole roste lehounké víno, a na každém kopečku je nějaký hrad, a lidé jsou vážní a čistí, rozmyslní a ochotní, ženy strašně zubaté, ale časem neobyčejně pěkné a jaksi mléčné;
a věřte mi, že po italské pouti je zvláštní radostí dívat se zas do bledě modrých studánkových očí.
Na horách pak pěstují zejména krásné vyhlídky opatřené dalekohledy;
vozíš se očima po sněhových polích, s příjemnou závratí měříš hrozný sráz, a někdy pak dole potkáš skutečné turisty, kteří právě udělali nějakou tu velikou horu;
mají ohromná kolena a sedmikilové boty, mluví nápadně hlučně a za čepicí mají alpské kvítko;
ženské turistky jsou obyčejně skvrnité a nepěkné, příliš plecité.
A když už mluvím o horách, tož nejpěknější jsou na nich tyto věci: vůně dřeva, tekoucí voda a louky.
Vždyť, poutníče, to je zrovna to, co ti tam dole jaksi scházelo, aniž bys toho byl si vědom.
Teď teprve si vzpomínáš, že jsi po celou svou pouť skoro nešlápl na dřevěnou podlahu, ale na mrtvé a chladné dlaždice, a jedl na stolech plechových nebo mramorových, spal v mosazi a dýchal kamenný prach.
Vždyť veškerá antika je kamenná a kovová a nemá zhola nic dřevěného;
celý její vtip je v kameni;
já však jsem ze země dřevěné a mám dřevo rád hmatem i očima, neboť je to látka téměř živá, naivní a lidová, gotická, strohá, neantická a domostrojná.
Tekoucí voda, to zas je celá poezie severu;
toť vodnický a rusalčí motiv proti motivu satyrskému.
Řeky nevysychající, věčné potůčky, stružky a prameny, i vy, nejtenčí nitky vodní, zda nejsi, čistá, spanilá, živoucí vodo, rovna moři?
Neboť hrozný je pohled na vyschlá koryta a bezvodné skály.
" Blahoslavena buď voda, svaté stvoření, " mají napsáno v San Marinu na vodovodu;
pia creatura, vodička tekoucí.
A louky, ty pravé louky, také tam dole nejsou;
mají tam révu a tamarindy, olivy a palmy a oranže, ale louky, husté zelené a hedvábné louky mého dětství, kdežpak! leda takové tuhé kořenité čupřiny ožrané kozami.
Ani vrabce tam nemají, ani kosy a konipásky, ani chocholouše a stehlíky, ani cvrčky;
něco ti tam schází, pořád ti tam něco schází.
Ale když už jednou jsem na této straně Tyrol, musím se podívat na Gossensass, Ibsenovo tuskulum.
Sedm let se tu prý starý Ibsen dvořil mladé Němkyni.
Ta léta jsou zapsána na pamětní desce hotelu, a podnes je v tom hotelu děvčátko, růžička alpská tak hezká, že sama stojí za tu cestu sem.
Kolem dokola jsou lesy vonného dříví, pokosené louky a hučící vody;
a duch Ibsenův se znovu točí kolem modrooké Hildy.
To už je tak severní, tak docela severní, a přec je to ještě poslední mez nové Itálie.
PARALIPOMENA
Když jsem si teď sám přečetl své italské listy, naplnil mne náramný smutek a stud;
vidím, že jsem neřekl skoro nic a nadto jsem zapomněl mluvit o většině věcí zajímavých a znamenitých.
Já, bídný hříšník, jsem se nezmínil dejme tomu o Lionardově Večeři v Miláně;
ale hned vedle ní je ambit a za ním kapitulní síň či co, a tam nějaký fráter pomaloval kanovnická křesla biblickými krajinkami;
jsou prý neumělé, a asi právě proto velmi krásné;
jsou mezi nimi hotové japonérie docela bizarní a něžné.
Co se Vinciho týče, jděte se podívat do Ambrosiany;
je to duch znepokojivě dokonalý;
ale u jeho školy, takhle u jistého Salaina, mne až vyděsilo já nevím co vlhce milostného a zvrhle sladkého ve výraze.
Jsou výrazy, na které nezapomenete;
u Botticelliho je to vždy zaražený a tesklivý výraz rýmy, neboť jeho andělské bytosti žijí v rajském chladu;
u Andrey del Sarto měkký a hluboký stín v podobočí, z něhož vyzírají oči palčivě a zastřeně žádostivé;
u malířů umbrických unylá a kadeřavá měkkost, hotový nebeský salon de beauté, do něhož pak Raffael nalil hustší římské krve.
Tedy Raffael, ano: je to kníže malířské, božský šťastlivec, miláček Múz, všecko, co chcete;
musíte vidět v Římě Farnesinu a Stanze, abyste žasli, jak mu to jde od ruky.
Ale je to právě kníže;
nemůžete se mu jaksi přiblížit, líbí se vám, jak panuje ve své slávě, ale potýkat se jdete s Michelangelem, jenž není ani trochu božský, ale je nadlidský;
je tak nadlidský, že je z toho až chmurný a strašný, a nikdy vám nepožehná.
Požehná vám Giotto, svatý malíř, a Fra Angelico vám udělá na čelo křížek;
tito dva jsou nejzbožnější mezi magistry, když už nemluvím o těch starších.
Avšak stejně krásné jsou ctnosti tohoto světa: skvostná inteligence Mantegnova především, a Signorelli, Signorelli!
Bože, učiň, abych byl přesný a silný jako on.
Avšak zavru - li oči, vidím Masaccia a nikoho jiného;
říkám vám, že jsem se dosud nesetkal s duchem rozvážnějším a počestnějším, než je tento veliký.
Ach, nemohu už mluvit o všech těch skromných i podivuhodných, jasných i temných mistrech, jimž jsem se podivoval;
ale je ve Florencii Hugo van der Goes, spanilost Severu, a v Neapoli dva strašliví, plamenní Theotocopulové, a tato sláva cizích zemí nebudiž zamlčena v blaženém sadu italských Múz.
Třikrát buď pochváleno jméno Donatellovo!
Sličná hořkosti chlapecky útlých forem, přírodo prožehnutá bolestí jako bleskem vše osvětlujícím, vášnivosti duchovní a nepokojná! není sochaře, jenž by nás protkl obrazy niternějšími.
Michelozzo, Maiano, Rossellino, Verrocchio, Mino da Fiesole a vy ostatní, kam se poděla jemná a věcná spanilost kvetoucí ve vašem věku?
Parádníci vlašského baroku, co jste učinili z přísné, čisté kázně Brunelleschovy, Albertiho a Bramantovy?
Nikdy mi nebude úplně jasno, proč se v Itálii umění zvrhlo v barok, virtuozitu, eklektismus a spuštění, v Carracciho, Quido Reniho, Berniniho, barokáře, štukatéry, frizéry a naturalisty, v ohavnosti církevní a světské a naposledy v kýč, neschopnost a nudu.
Nevím vskutku, co všechno se o tom povídá;
potloukal jsem se galériemi stejně neodborně jako ulicemi a našel jsem své krásné, jako by mne potkávalo dobrodružství.
A když si nyní, dodatečně a s truchlými už mezerami, srovnávám v hlavě, co se mi nejvíc líbilo a co ne, zdá se mi, že přece mne něco vedlo, něco, co spojuje starokřesťanství s Giottem, archaickou antiku s plastikou třeba románskou, Etrusky s křesťanskými primitivy a ranou renesanci se zálibami mé hříšné duše.
Je to... je to... něco zrovna lidového, domapečeného a primitivně svěžího;
a za druhé vážná intenzita ducha, jenž soustředěně hledá věcnou a zákonitou formu pro nové představy.
Buď naivní, nebo buď přísný;
jako neřesti, hada a jedu jedovatého se střez rutiny, skvělosti a rozkošnického smilstva umění příliš dovedného.
Buď prostý, nebo buď posedlý dokonalostí formy;
je však třetí cesta, kteráž je snad ze všech nejprvnější, a to je být osobností, jež každou částečkou díla podává o sobě svědectví praniterné a jedinečné.
A to je vše.
Alláh jest velik.
Veliké jest umění.
Italské umění v tom, co má nejlepšího, dává dvojí příklad: pořád začínat;
a mnoho se učit.
Začínat od začátku, hledat, experimentovat, vynalézat a obnovovat, zkoušet a řešit, měřit možnosti a odvažovat se;
a naopak zase učit se náramně na jiných i na sobě, potlačit neřestnou osobitost a lajdáctví originality a nestoudný nárok být sám sebou, to jsou umělecké ctnosti tohoto zázračného rozkvětu.
A tím už zavírám italskou pouť.
Šel jsem tam, nestaraje se proč a za čím;
proto jsem spokojen i s tím málem, co jsem si přinesl.
Snad jsem si udělal ostudu mnohým svým tvrzením;
často jsem nevěděl, jak to říci, a často jsem mnoho zapomněl.
Psal jsem to v noci, nedbaje únavy a blech, a nikdy jsem neopomenul podívat se oknem, kde je sever.
Neboť u nás, lidi, u nás je také krásně: roviny a kopce, lesy a voda a všechno možné;
a třeba tam někdy bude i nesmírná hojnost obrazů a soch a divů divoucích, neboť umění jest veliké, amen. | ital_lis |
Autor: Čapek, Karel, Název: Výlet do Španěl, Žánr: cestopisy
VÝLET DO ŠPANĚL
OSVĚTLENÝ OBRÁZKY AUTOROVÝMI
NORD & SUD EXPRES
Tak řečené mezinárodní expresy nabyly za našich časů velikého komunikačního významu jednak z praktických příčin, které nás zajímají méně, jednak z důvodů básnických.
Co chvíli se na vás v moderní poezii vyřítí transkontinentální expres a tajemný portýr vyvolává štace, Paříž, Moskva, Honolulu, Kairo;
sleeping-cary skandují dynamický rytmus Rychlostí a letící pullman připomíná veškeré kouzlo dálek;
neboť vězte, že básnická fantazie si libuje jenom v prvotřídních spojích.
Přátelé poeti, dovolte, abych vám podal svědectví o pullmanech a sleepingách;
vězte, že nekonečně dobrodružněji vypadají zvenčí, když záříce proletí ospalou staničkou, nežli zvnitřku.
Je sice pravda, že si to hasí nádhernou rychlostí;
ale je neméně pravda, že přesto jste nuceni v nich vysedět nějakých čtrnáct nebo třiadvacet zatracených hodin, což obyčejně stačí na agónii nudy.
Lokálka z Prahy do Řep ovšem uhání rychlostí méně impozantní;
ale aspoň víte, že za půl hodiny z ní vylezete a můžete se ubírat za nějakým jiným dobrodružstvím.
Člověk v pullmanu se neřítí rychlostí devadesáti šesti kilometrů za hodinu;
člověk v pullmanu sedí a zívá;
omrzí - li ho pravá tvář, sedne si na levou.
Jediná polehčující okolnost je, že sedí pohodlně.
Někdy se netečně podívá oknem;
tam ubíhá stanička, jejíhož jména nemůže přečíst, mihne se městečko, ve kterém nemůže vystoupit;
nikdy nepůjde po této cestě vroubené platany, nezastaví se tam na tom mostě, aby plivnul do řeky, a nezví ani, jak se ta řeka jmenuje;
k čertu s tím vším, myslí si člověk v pullmanu.
Kde to jsme?
Hrome, teprve Bordeaux?
Kristepane, to se to vleče!
Pročež chcete - li cestovat aspoň trochu exoticky, vsedněte do lokálky, která si to funí od staničky k staničce.
Tiskněte nos k okenní tabuli, aby vám nic neušlo: tady nastupuje modrý vojáček, tady malé dítě mává za vámi ručkou;
francouzský sedlák v černé hazuce vám dává zunknout svého vlastního vínečka, mladá maminka podává děcku prs, bledý jako světlo měsíční, chlapi hlučně povídají, pokuřujíce štiplavý tabák, ušňupaný páter si říká v breviáři;
země se rozvíjí, stanice po stanici, jako kuličky na růženci.
A pak přijde večer, kdy lidé, smutní únavou, usínají pod blikajícími světly, podobni emigrantům.
V tu chvíli zarachotí po druhé koleji zářící mezinárodní expres se svým nákladem unylé nudy, se svými sleepingy a diningy -
Jakže, teprve Dax?
Pane na nebi, to to trvá!
Četl jsem nedávno chválu Kufru;
ovšem nikoli kufru obyčejného, nýbrž Kufru Mezinárodního, polepeného hotelovými vinětami z Cařihradu a Lisabonu, Tetuanu a Rigy, Saint Moritze a Sofie;
kufru, který je pýchou a cestopisem svého pána.
Prozradím vám strašné tajemství: ty viněty se prodávají v cestovních kancelářích.
Za mírnou diškereci dostanete na svůj kufr Kairo, Vlissingen, Bucarest, Palermo, Athènes i Ostende.
Kterýmžto prozrazením, jak doufám, jsem zasadil smrtelnou ránu Mezinárodnímu Kufru.
Možná že by jiný na mém místě při tolika tisících kilometrech zažil onačejší dobrodružství;
třeba by potkal Mezinárodní Venuši nebo Madonu spacích vagónů.
Nic takového se nestalo;
stala se jen srážka vlaků, ale za tu jsem opravdu nemohl.
V jedné staničce se náš expres vrhl na nákladní vlak;
byl to nerovný zápas, dopadlo to, jako by si pan Oskar Nedbal sedl na něčí cylindr.
Nákladní vlak si to odnesl ukrutně, zatímco na naší straně bylo jen pět raněných;
bylo to naprosté vítězství.
Když se v takovém pádě pasažér vyhrabe zpod kufrů, které mu spadly na hlavu, běží se nejdřív podívat, co se vlastně stalo;
teprve když ukojil svou zvědavost, počne se ohmatávat, je - li celý.
Zjistiv, že je v hrubých rysech nepoškozen, ohledává s jistou technickou rozkoší, jak se ty dvě lokomotivy do sebe zaberanily a jak mohutně jsme zdrtili ten nákladní vlak: inu, neměl si s námi začínat.
Jen ranění jsou bledí a jaksi roztrpčeni, jako by se jim dostalo osobního a nespravedlivého příkoří.
Pak se do toho vloží úřady a my jdeme zapít své vítězství do trosek jídelního vozu.
Na celé další jízdě nám všude dělají volnou cestu;
patrně z nás dostali strach.
Jiné a složitější dobrodružství je, jak se dostat ve spacím voze do hořejšího lůžka, zejména když v dolením už někdo spí.
Je poněkud nepříjemné šlápnout na hlavu nebo na břicho člověku, kterého neznáte ani co do národnosti, ani co do povahy.
Jsou různé pracné metody, jak se dostat nahoru: vzpěrem nebo švihem, nadskokem, roznožem, po dobrém nebo násilím.
Když pak už jste nahoře, hleďte, abyste nedostali žízeň aniž co podobného, abyste nemuseli slízat;
odevzdejte se do rukou božích a pokuste se spát jako nebožtík v rakvičce, zatímco venku ubíhají neznámé a podivné kraje a doma básníci píší o mezinárodních expresech.
D. R., BELGIQUE, FRANCE
Kdybych měl dosti prostředků a kdyby v té věci panoval volný trh, pořídil bych si rozhodně sbírku států.
Shledal jsem, že hranice států nejsou pro kočku;
nemám sice rád celníky a pasové revize mě nudí, ale zjišťuji pokaždé s novým okouzlením, že přecházeje hranice státu vpadám do nového světa, kde jsou jiné domečky a jiná řeč, jiní četníci, jiná barva půdy a jiná příroda.
Po modrém konduktérovi přijde konduktér zelený;
za pár hodin bude vystřídán hnědým;
říkám vám, je to jako Tisíc a jedna noc.
Po českých jabloních přijdou braniborské borovice na bílých písčinách, větrník mává křídly, jako by někam běžel, země je rovně natažená a plodí hlavně reklamní tabule cigaret a margarínu.
To je Německo.
Pak skály zarostlé břečťanem, hory vydlabané lidským kutáním, hluboká a zelená údolí řek, hutě a pece oceláren, železná žebra těžných věží, haldy šutru podobné čerstvě vyvřelým sopkám, směsice bukolické přírody a těžkého průmyslu, koncert, kde šalmaj a carillon doprovází tovární sirénu: celý Verhaeren, Les Heures Claires i Les Villes Tentaculaires.
Celé Flandry starého poety: země, která se nemohla roztáhnout se svými poklady a má je všechny v jedné kapse;
milá Belgie;
maminka s dítětem na rukou, vojáček napájející koně, hospoda v údolí, komíny a strašné věže průmyslu, gotický kostel a železná tavírna, stádo krav mezi šachtami;
všecko tu mají narovnáno jako ve starosvětském krámě, - bůh sám ví, jak se jim to vejde.
Tak, a teď zase volnější prostory: to je Francie, země olší a topolů, topolů a platanů, platanů a vinic.
Stříbřitá zeleň, ano, zeleň stříbřitá je její barva;
růžové cihly a modravé břidlice;
lehounký závoj mlhy, víc světla než barvy, Corot.
Ani človíčka na polích;
snad lisují sklizené hrozny, vínečko z Touraine, vínečko z Anjou;
vínko Balzacovo a víno pana hraběte de la Fère.
Garçon, une demi-bouteille, a na zdraví, věžičky údolí Loiry!
Černovlasé ženy v černých šatech.
Jakže, teprve Bordeaux?
Pryskyřičná vůně dechne nocí;
to jsou Landy, země borovic.
Pak jiná vůně, ostrá a rozjařující: moře.
Hendaye, přestupovat!
Četník s tváří mladého Caliguly v lesklém tříroháku čmárá na kufry magické znamení a veličenským gestem nás pouští na perón.
Už je to tak: jsem ve Španělsku.
Camarero, una media del Jerez.
Už je to tak.
Čertovská Španělka s nehty malovanými henou.
Kdepak, člověče, to není pro tebe.
Ale aspoň toho četníka kdybych si mohl vycpaného odvézt domů!
CASTILLA LA VIEJA
Ano, byl jsem ve Španělích;
mohu se na to zadušovat a mám na to i řadu svědků, například nálepky hotelů na kufru.
A přece země španělská je pro mne zastřena neproniknutelným tajemstvím, z toho vážného důvodu, že jsem do ní vstoupil a z ní zase odcházel za černé noci;
bylo to, jako by nás převáželi se zavázanýma očima přes řeku Acherón nebo skrze Hory Snů.
Pokoušel jsem se něco rozeznat v těch temnotách venku;
viděl jsem cosi jako nakrčené černé skvrny na holých stráních;
snad to byly skály nebo stromy, ale mohla to být veliká zvířata.
Ty hory měly stavbu strohou a podivnou;
umínil jsem si, že si přivstanu, abych se na ně za úsvitu podíval.
Přivstal jsem si skutečně;
podle mapy a času jsme měli být někde v horách, ale viděl jsem jen pod rudým pruhem úsvitu hladinu hnědou, holou a těžkou;
bylo to jako moře nebo vidina.
Myslel jsem, že mám horečku, protože takovou rovinu jsem dosud neviděl;
i spal jsem dál, a když jsem se znovu probudil a vyhlédl oknem, shledal jsem, že nemám horečku, ale že jsem v jiné zemi, a ta země že je Afrika.
Já nevím, jak bych to řekl;
ona tam je zeleň, ale je jiná než naše;
je temná a šedá.
Je tam hněď, ale je jiná než naše;
není to hněď ornice, ale hněď kamení a spraše.
Jsou tam rudé skály, ale jejich rudost je jaksi patetická.
A jsou tam hory, které nejsou udělány ze skal, nýbrž z hluboké hlíny a balvanů.
Ty balvany nerostou ze země;
vypadají, jako by na ni napršely.
Ty hory se jmenují Sierra de Guadarrama;
bůh, který je stvořil, musel být velmi mocný, neboť jak by jinak mohl nadělat tolik kamení?
Mezi balvany rostou temné duby křemeláče, a pak už skoro nic, leda dymián a trní.
Je to pusté a veliké, vyprahlé jako poušť, tajemné jako Sinaj;
já nevím, jak to říci: je to jiný kontinent;
není to Evropa.
Je to přísnější a hroznější než Evropa;
je to starší než Evropa.
Není to pustota melancholická;
je slavná a podivná, drsná a exaltovaná.
Černě odění lidé, černé kozy, černí vepři na horce hnědém pozadí.
Tuhý a do černa vyuzený život mezi rozpáleným kamením.
Tu a tam ty holé balvany jsou říčka, to holé kamení je rovina a ty holé zdi z kamene je kastilské pueblo.
Hranatá věž a kolem zeď;
je to spíš hrad než vesnice.
Srůstá to s tou kamennou půdou, tak jako staré hrady srůstají se skalou, na níž stojí.
Domky se k sobě tlačí, jako by čekaly útok;
z jejich středu vystřeluje věž jako hradní hláska.
To tedy je španělská vesnice.
Lidské bydliště splývá se zemí z kamene.
A na hnědé a kamenné stráni jako zázrak: černě zelené sady, aleje černých cypřiší, hluboký a temný park;
ohromná, suchá a pyšná kostka, zježená čtyřmi věžemi, monumentální samota, poustevna o tisíci hrdých oknech:
El Escorial.
Klášter španělských králů.
Zámek smutku a pýchy nad suchým krajem, spásaným pokornými osly.
PUERTA DEL SOL
Já vím, zajisté: měl bych na tomto místě vylíčit mnohé jiné věci, například dějiny Madridu, vyhlídku na Manzanares, zahrady v Buen Retiro, královský palác s červenými gardisty a s chumelenicí řvoucích a pěkných dětí na dvoře, řadu kostelů a muzeí a jiných hlavních pozoruhodností.
Pokud vás to zajímá, přečtěte si to jinde;
já vám nabízím jenom Puerta del Sol, a že jste to vy, přidám vám Calle de Alcalá a Calle Mayor zároveň s vlažným večerem a veškerým lidem madridským.
Jsou na světě místa posvátná;
jsou nejkrásnější ulice na světě, jejichž krása je iracionální a tajemná jako mýtus.
Je Cannebière v Marseille;
je Rambla v Barceloně;
je Alcalá v Madridě.
Kdybyste je vyřízli z jejich okolí, vyvařili, zbavili jejich života a takového toho místního zápašku a pak je postavili někde jinde, nenašli byste na nich nic zvláštního;
inu, řekli byste, je to docela pěkná a široká ulice, a co dál?
Co dál, malověrní!
Což nevidíte, že toto náměstí je slavná, ba co dím, světoznámá Puerta del Sol, Brána Slunce, střed světa a pupek Madridu?
Což nevidíte, jak se tudy nese páter, důstojnější a statnější než jiní páteři světa, s pláštěm stočeným pod paží jako podkasaný voják?
A tady ten španělský hidalgo, přestrojený za četníka v lesklém a vzadu překlopeném klobouce;
jiný caballero, nejspíš markýz či co, s orlím nosem a hlasem křižáckého vojevůdce, vyvolává El Sooól nebo které noviny;
a tuhle nějaký dobyvatel, opřený o koště, předvádí skulpturálními gesty jakousi alegorii, snad Čištění Města.
Nechte to být, jsou to pěkní lidé: suší a hnědí sedláci ze sierr, přivážející na oslech zeleninu a melouny;
uniformy červené, modré a zelené, že by se z nich dalo vystrojit na tucet výpravných her;
limpiabotas se svými stojánky -
Počkat: tohle je kapitola pro sebe, která se jmenuje čištění bot.
Čištění bot je národní španělská živnost;
přesněji řečeno, čištění bot je národní španělský tanec nebo obřad.
Jinde na světě, dejme tomu v Neapoli, se takový čistič bot vrhne na váš střevíc s jakousi zuřivostí a drhne jej kartáčem, jako by šlo o fyzikální pokus vyvolat třením teplo nebo elektřinu.
Španělské čištění bot je tanec, jenž, podobně jako tance siamské, se provádí jen rukama.
Tanečník před vámi klekne na znamení, že toto představení se pořádá na počest Vaší Urozenosti;
elegantním pohybem vám vyhrne nohavici, graciézním máznutím natře příslušný střevíc nějakou vonnou mastí nebo čím, načež upadne v taneční trans;
vyhodí kartáč, chytne jej, přehazuje jej z ruky do ruky, až to pleská, dotýkaje se jím vašeho střevíce uctivě a lichotivě.
Smysl toho tance je jasný: vyjadřuje se jím jakési uctívání;
jste vznešený grand, přijímající obřadný hold rytířského pážete;
i rozhostí se ve vašem nitru vznešené a příjemné teplo, stoupající od nohou;
což zajisté stojí za tu půl pesety.
Oiga, camarero, una copita de Fundador.
Slyšte, caballeros, tady se mi zalíbilo;
tolik lidí, hluk, který není vřava, veselá zdvořilost, půvab;
všichni tady jsme kavalíři, šupák i guardia, já i metař, všichni jsme urození, pročež ať žije jižní rovnost!
Madrileňas! vy krásné a nosaté ženy v černých mantilách s černými kukadly, jak důstojně se nesete ve svém polozahalení;
seňoritas s černookými maminkami, maminky a jejich niňos s malými a kulatými hlavičkami, podobné loutkám, tátové, kteří se nestydí za svou lásku k dětem, babičky s růženci, dobráci s tváří loupežníků, páni žebráci, páni se zlatými zuby, páni kolportéři, samí caballeros;
jasný a hlasitý dav, který se baví a fláká v dobromyslném allegru.
Ale pak přijde večer, vzduch je prohřátý a ostrý, a celý Madrid, pokud má nohy, se prochází, tlačí a vlní od Calle Mayor po Calle de Alcalá;
caballeros v uniformách, caballeros v civilu, v sombrerech i čapkách, děvčata všech denominací, tedy madamisolas, doncellas y muchachas, seňoritas y mozas y chulas, madamas y seňoras, dueňas, dueňazas y dueňísimas, hijas chicas, chiquitas y chiquirriticas s černýma očima za černou mantilou, s rudými rty, rudými nehty a černými pohledy stranou, jedinečné korzo, svátek dne všedního, demonstrační průvod lásky a flirtu, zahrada očí, alej věčného milostného čarování.
Cannebière, Rambla, Alcalá: nejkrásnější ulice světa;
ulice, jež přetékají životem jako číše vínem.
TOLEDO
To máte hnědou a teplou rovinu, posetou puebly, osly, olivami a kupolovitými studnami;
z té roviny se zničehonic vysune granitová skála, a na ní to všechno stojí natěsnáno jedno na druhém;
a dole v propasti hnědých skal teče hnědý Tajo.
Pokud se však týče Toleda samotného, nevím věru čím začít: zda starými Římany nebo Maury nebo Katolickými králi;
ale protože Toledo je město středověké, začnu tím, čím se středověké město doopravdy začíná, totiž branami.
Je tam například brána, která se jmenuje Bisagra nueva, stylu trochu tereziánského, s habsburským dvojhlavým orlem velikosti rozhodně nadživotní;
vypadá, jako by vedla do našeho Terezína nebo Josefova, ale proti všemu nadání ústí do čtvrti, která se jmenuje Arrabal a vypadá podle toho.
Načež jste před druhou branou, která se jmenuje Brána Slunce a vyhlíží, jako byste se octli v Bagdádě;
ale místo toho vás ta maurská fortna uvede do ulic nejkatoličtějšího města, kde každý třetí barák je kostel se zkrvaveným Ježíšem a extatickým retáblem Grecovým.
I putujete klikatými arabskými uličkami, nakukujete mřížemi do maurských dvorečků, které se jmenují patios a jsou vykládány toledskou majolikou, vyhýbáte se oslům s nákladem vína či oleje, mrkáte na krásné harémové mřížoví oken a celkem si to šlapete jako ve snách.
Jako ve snách.
Mohli byste se zastavit při každém sedmém kroku: tuhle je vizigótský pilíř a tamhle mozarabská zeď;
tady zázračná Panenka Maria, která každého ožení nebo vdá, a tady ten mudejarský minaret a renesanční palác, podobný pevnosti, a gotická okénka a krumplované průčelí v estilo plateresco a mešita a ulička tak úzká, co by prošel osel s rozpaženýma ušima;
průhledy do stinných majolikových dvorečků, kde zurčí fontánka uprostřed květináčů;
průhledy do těsných uliček mezi holými zdmi a zamřížovanými okny;
průhledy do nebe;
průhledy do chrámů horečně vyzdobených vším, co se dá tesat, řezat, odlévat, vykládat, tepat, malovat, vyšívat, vykroužit ve filigránu, pozlatit a posázet drahokamy.
Tedy můžete se zastavit co krok jako v muzeu;
nebo můžete jít jako ve snách, neboť toto vše, narobené tisíciletím, označené plamenným písmem Alláhovým, křížem Kristovým, zlatem Inků, životem několikerých dějin, bohů, kultur a ras, je nakonec něco fantasticky jednotného;
co dějin a civilizací se vejde do tvrdé dlaně toledské skály!
A pak v jedné nejužší uličce se vám ze zamřížovaného okna lidské klícky zjeví Toledo z ptačí perspektivy: jediná vlna plochých střech pod modrými nebesy;
arabské město, svítící v hnědých skalách;
zahrádky na střechách a sladká, lenošná patia s životem důvěrným a sličným.
Ale kdybych vás měl vzít za ruku a provádět vším, co se mi zjevilo v Toledě, předně bych asi zabloudil v těch klikatých a chudých uličkách, ale nelitoval bych toho;
neboť i tam bychom míjeli osly, tikající po dlažbě něžnými kopýtky, viděli otevřená patia a schody z majoliky a vůbec potkávali lidi.
Snad bych našel tu mudejarskou kapli, bílou a chladnou, s krásnými podkovovitými oblouky;
kousek dál je skála, která spadá rovnou do Taja a otvírá pohled skvělý a přísný;
a sinagoga del Transito, vystlaná křehkým, podivně zjemnělým maurským ornamentalismem.
A kostely: třeba ten s Grecovým Pohřbem hraběte z Orgazu;
nebo ten s tou překrásnou maurskou křížovou chodbou, podobnou snu.
A špitály s palácovými dvory.
Jeden je před branami, jsou v něm chudé jeptišky v ohromných křídlatých čepcích a spousta malých sirotků, kteří se drží za ramena jako dlouhý had a capou do kostela, zpívajíce " Antonino " nebo " Santo niňo " nebo co;
a je tam pro ně stará lékárna s pěkně smaltovanými hrnci a džbány, na kterých je psáno Divinus Quercus nebo Caerusa, Sagapan či Spica Celtic., léky staré a probátní.
A katedrála, o které si nejsem jist;
byl jsem tam, ale jelikož jsem předtím okoušel vína toledského, vína z roviny Vega, vínka tak tekutého, že samo běží krkem, a vína hustého jako léčivý olej, nemohu se zaručit, zda se mi to nezdálo nebo nějak nespletlo.
Bylo toho příliš mnoho;
vím, že tam byly skvostné miniatury a šílená ciboria, mříže sahající až do nebes, řezaná retáb a s tisíci sochami, balustrády z jaspisu, kanovnická křesla vyřezávaná svrchu, zespodu, ze stran i zezadu, obrazy od Greca, varhany burácející v neznámém prostoru, kanovníci tlustí i vysušení jako treska, kaple vykládané mramorem, kaple malované, kaple černé, kaple zlaté, turecké korouhve, baldachýny, andělé, svíce a ornáty, vášnivá gotika a vášnivý barok, platereskní oltáře, churriguereskní, bláznivě vzdutý Transparent pod klenbou vznešenou a temnou, směsice věcí nesmyslných a úžasných, planoucích světel a děsivé tmy, - dobrá, snad se mi to jen zdálo;
snad to byl jen hrozný a zmatený sen na slaměné židličce kostelní;
to snad není ani možno, aby nějaké náboženství potřebovalo tohohle všeho.
Tož jdi, caballero, a vyvětrej se z toho plastického obžerství v uličkách toledských.
Vy pěkná okénka, obloučky gotické a maurské ajimez, vy tepané rejas, domy s cimbuřím, patia s dětmi a palmami, dvorečky z azulejos, uličky Maurů, židů a křesťanů, karavany oslů, zahálko ve stínu, pravím, ve vás a v přemnohých věcičkách je stejně mnoho dějin jako v takové katedrále;
nejlepší muzeum je ulice živých lidí.
Málem bys řekl, že si tu připadáš, jako bys zabloudil do jiného věku;
ale není to pravda.
Pravda je podivnější: není jiného věku;
co bylo, je.
A kdyby tady ten caballero byl opásán mečem a tam ten páter vykládal písmo Alláhovo a ta dívka byla Židovka toledská, nebylo by ti to o nic divnější a vzdálenější než zdi uliček toledských.
Kdybych přišel do jiného věku, nebyl by to jiný věk;
bylo by to jen strašně krásné a hluboké dobrodružství.
Jako Toledo.
Jako země španělská.
POSADA DEL SANGRE
Hospoda U krve.
Tady bydlel Don Cervantes de Saavedra, pil, dělal dluhy a psal své Příkladné povídky.
V Seville je jiná hospoda, kde také pil a psal, a vězení, kde seděl pro dluhy;
v tom vězení je dnes ovšem hospoda.
Na základě vlastních výzkumů mohu komukoliv dokázat, že zatímco v Seville pil manzanillu a chroustal k ní langostiny, v Toledu si popřál vína toledana a přikusoval k němu paprikovaný chorizo a jamon serrano čili šunku černou a syrovou a jiné věci, jež podněcují žízeň, talent a výmluvnost.
Dodnes pak se v posadě del Sangre pije ze džbánů víno toledano a žvýká chorizo, zatímco na dvoře caballeros vypřahují osly a špásují s děvečkami, jako činívali za časů Dona Miguela.
Z čehož je vidět nepomíjející genialitu Cervantesovu.
Ale když už jsme v hospodě, oiga, viajero: musíš se projíst a propít dalekými zeměmi, abys je poznal;
a čím jsou země vzdálenější, budiž bohu poručeno, musíš toho sníst a vypít tím víc.
I poznáš, že všichni národové světa až na Sasíky a Braniborce hleděli různými cestami a způsoby, jakož i různým kořením a přípravou uskutečnit ráj na zemi;
pročež jali se péci, smažiti a uditi nejrůznější krmě tak, aby došli časného blaha.
Každý národ má svůj jazyk, dokonce svůj mlsný jazyk.
Poznej jeho jazyk;
jez jeho jídla a pij jeho vína.
Otevři se dokořán harmonii jeho rybiček a sýrů, oleje a uzenin a chleba a ovoce, v orchestrálním doprovodu jeho vín, jichž je tolik jako hudebních nástrojů.
Jsouť vína pronikavá jako baskické píšťaly, drsné jako vendas, hluboké jako guitarry;
tož zahrejte poutníkovi, vínečka teplá a zvučná!
A la salud de usted, Don Miguel!
Jak vidíte, jsem tu cizí;
přišel jsem přes tři země, ale snad bych se tady spřátelil.
Dobrá, nalejte mi ještě.
Víte, vy Španělové máte s námi ledacos společného;
například máte stejné č jako my, a krásné, jadrné rrr jako my, a zdrobňujete slovíčka jako my;
a la salud de usted.
Měl byste přijet k nám, pane Cervantes;
připili bychom vám pivem s bílou pěnou a nandali vám na talíř jiných krmiček, neboť každý národ má sice svůj jazyk, ale srozumí se u věcí dobrých a podstatných, jako je dobrá hospoda, realismus, umění a svoboda ducha.
A la salud.
VELÁZQUEZ Ó LA GRANDEZA
Za Velázquezem musíte do Madridu, jednak proto, že ho tam je nejvíc, jednak proto, že právě tam vypadá skoro samozřejmě uprostřed pyšného života ve střízlivém rámu, mezi tou panovnickou okázalostí a lidovým halasem, v tom městě palčivém a chladném zároveň.
Kdybych měl vyjádřit Madrid ve zkratce, řekl bych, že je to město dvorské parády a revolučních přeháněk;
povšimněte si, jak tu lidé nosí hlavu: je to napůl grandeza a napůl paličatost.
Mám - li vůbec nos pro města a lidi, řekl bych, že v madridském vzduchu je cosi jako lehké a drobet rozčilující napětí, kdežto Sevilla si blaženě hoví a Barcelona poloskrytě vře.
Tedy Diego Velázquez de Silva, rytíř z Calatravy, královský maršál a dvorní malíř toho bledého, studeného a divného Filipa IV., patří do Madridu španělských králů dvojím právem.
Předně je vznešený: je tak svrchovaný, že už ani nelže.
Ale to už není kyprá, zlatá vznešenost Tizianova;
je v ní břitký chlad, pozornost jemná a neúprosná, strašlivá jistota oka a mozku, jenž vládne rukou.
Myslím, že jeho král ho učinil maršálem ne proto, aby ho odměnil, ale proto, že se ho bál: že ho musely znepokojovat Velázquezovy upřené a pronikavé oči;
že nesnesl tuto rovnost s malířem, a proto ho povýšil na granda.
Pak už to byl španělský palatýn, kdo maloval bledého krále unavených víček a ledových očí nebo bledé infantky nabarvených tvářiček, loutky sešněrované a ubohé.
Nebo dvorní trpaslíky vodnatelných hlav, palácové šašky a blázny, naparující se groteskní důstojností, mrzácký a idiotský potrat lidu bezděky karikující vznešenost dvora.
Král a jeho trpaslík, dvůr a jeho šašek: tu konfrontaci provedl Velázquez příliš ostře a důsledně, než aby to nemělo svůj divný smysl.
Královský maršál by stěží maloval dvorní čeládku, kdyby sám nechtěl.
Kdyby to neříkalo nic více, tedy aspoň jednu krutou a mrazivou pointu: toto je král a jeho svět.
Velázquez byl příliš suverénní malíř, než aby jen sloužil;
a příliš veliký pán, než aby jen maloval, co viděl.
Viděl příliš dobře, než aby se jeho očima nedíval celý jeho jasný a svrchovaný rozum.
EL GRECO Ó LA DEVOCION
Domenica Theotocopuli, řečeného El Greco, hledejte v Toledu;
ne že by tam patřil víc než cokoliv jiného, ale že ho tam je plno a že v Toledu vás nic nepřekvapí;
ani El Greco ne.
Původem Řek, barvou Benátčan, uměním gotik, který se fantazií dějin ocitl v rozpoutaném baroku.
Představte si gotický vertikalism, do kterého zadula barokní vichřice;
je to děsné;
gotická linie se bortí a kypící barok se vymršťuje a protahuje kolmou erupcí gotiky;
chvílemi se zdá, jako by ty obrazy praštěly napětím těch dvou sil.
Je to takový náraz, že deformuje obličeje, bortí těla a vrhá na ně roucha v záhybech těžkých a vichrných;
oblaka se sbalují jako prostěradla vlající v orkánu, a jimi proráží světlo náhlé a tragické, zažehující barvy nepřirozenou a děsivou intenzitou.
Jako by byl soudný den, kdy se zjevují úkazy na nebi i na zemi.
A jako se v Grecovi do sebe prolamuje dvojí formový svět, cítíte v jeho obrazech něco rozdvojeného a navzájem se do krajnosti vybičovávajícího: přímé a čisté vidění Boha, jaké posvěcovalo umění až do gotiky, a vzrušený mysticismus, kterým se exaltoval příliš lidský katolicismus barokní.
Starý Kristus nebyl syn člověka, nýbrž sám Bůh ve své slávě.
Byzantinec Theotocopuli v sobě nesl starého Krista;
ale v barokní Evropě našel Krista zlidštěného, který byl učiněn tělem.
Starý Bůh vládl vznešeně, nepřístupně a trochu strnule ve své mandorle;
Bůh barokní a katolický se uprostřed svých kůrů andělských hrnul až k zemi, aby popadl věřícího a vtáhl jej do svého vzdutého a slavného okruhu.
Byzantinec Greco přišel z bazilik svatého mlčení do chrámů burácejících varhan a vášnivých procesí;
řekl bych, to bylo pro něj trochu mnoho;
aby v té vřavě neztratil svou modlitbu, počal sám křičet hlasem strašným a nepřirozeným.
Roste v něm cosi jako frenezie víry;
ten světský a hmotný hluk ho neukájí;
musí jej překřičet jekem vyšším a vzrušenějším.
Podivná věc: ten východní Řek překonává západní barok tím, že jej patetizuje až do vytržení a zbavuje toho kyprého a svalnatého člověčenství.
Čím je starší, tím víc odlidšťuje figury, protahuje těla, maceruje obličeje mučednickou hubeností a obrací jejich oči vytřeštěně v sloup.
Výš! k nebi!
Zbavuje barvy skutečnosti;
jeho tma fičí a jeho barvy se zažehají jako ozářeny bleskem.
Příliš útlé a nehmotné ruce se zvedají v úžasu a hrůze, bouřlivá nebesa se roztrhnou a starý Bůh přijímá ječící kvil děsu a víry.
Říkám vám, ten Řek byl strašný génius;
někteří tvrdí, že byl blázen.
Každý člověk, který se tak horečně vytřeští do své vlastní vidiny, je tak trochu blázen;
nebo aspoň je manýrista, protože bere sám ze sebe a odnikud jinud látku i formu své vize.
V Toledu ukazují cizincům la Casa del Greco;
nevěřím, že ten půvabný domeček se zahrádkou sladkou a dlážděnou majolikami patřil tomu podivnému Řekovi.
Ten domek je na to příliš světsky usměvavý;
a příliš bohatý.
Je známo, že Greco nenechal svému synovi jiného dědictví než dvě stě svých obrazů.
Patrně nebyla tehdy v Toledě tuze živá poptávka po retáblech podivínského Kréťana.
Teprve dnes se kupí před těmi obrazy diváci v pobožném podivu;
ale jsou to lidé bez víry, které ani nezarazí ostrý a zoufalý křik Řekovy zbožnosti.
GOYA Ó EL REVERSO
V madridském Pradu jsou od něho desítky obrazů a sta kreseb;
a kdyby pro nic jiného, tedy pro Goyu je Madrid místo poutní a veliké.
Nebylo před ním a není po něm malíře, který by tak široce, tak prudkým a hrubým rozmachem popadl svou dobu a nakreslil její líc a rub;
Goya není realismus, Goya je útok;
Goya je revoluce;
Goya je pamfletista násobený Balzacem.
Jeho nejlahodnější dílo: návrhy na gobelíny.
Venkovský jarmark, děti, chudáci, tanec na venku, raněný zedník, mazavka, děvčata se džbánem, vinobraní, sněhová metelice, hry, lidová svatba;
sám život, jeho radosti a trampoty, scény hravé i zlé, vážná a líbezná podívaná;
tolik lidového života se dosud nevyhrnulo v žádném malířském cyklu.
Zní to jako lidová písnička, jako skočná jota, jako pěkná seguidilla;
je to kus rokoka, ale už zlidovělého;
je to malováno se zvláštní něhou a radostí, jež překvapuje u toho strašlivého malíře.
Toto jest jeho poměr k lidu.
Portréty královské rodiny:
Carlos IV., odulý a netečný, podobný nafoukanému, tupému ouřadovi;
královna Maria Luisa, vzteklých a pichlavých očí, ošklivá drbna a zlá fuchtle;
jejich famílie, znuděná, drzá a protivná.
Goyovy portréty králů jsou tak trochu inzult.
Velázquez nelichotil;
Goya se už vysmívá p. t. veličenstvům do očí.
Je deset let po Francouzské revoluci, a malíř bez okolků účtuje s trůnem.
Ale za pár let je jiná revolta: španělský národ se vrhá zuby a nehty na francouzské dobyvatele.
Dva úžasné Goyovy obrazy: zoufalý útok Španělů na Muratovy mameluky a poprava španělských rebelů.
V dějinách malířů není geniálnější a patetičtější reportáže;
přitom jako mimochodem uskutečnil Goya moderní kompozici, které se chopil Manet až za šedesát let.
Maja desnuda: moderní objev sexu.
Nahota holejší a pohlavnější než kterákoliv dosud.
Konec erotické lži.
Konec nahoty alegorické.
Je to jediná nudita z ruky Goyovy, ale je v ní víc obnažení než v tunách akademického masa.
Obrazy z domu Goyova: tímto strašlivým Sabatem vyzdobil malíř svůj dům.
Jsou to skoro jen černé a bílé malby horečně vržené na plátno;
je to jako peklo ozářené siným bleskem.
Čarodějnice, mrzáci a obludy: člověk ve svém tmářství a bestialitě.
Řekl bych, tady Goya obrací člověka naruby, dívá se do jeho nosních dírek a rozzelého chřtánu, studuje v křivém zrcadle jeho znetvořenou ohavnost.
Je to jako noční můra, jako skřek hrůzy a protestu.
Nemyslím, že se tím Goya bavil: spíš se něčemu vztekle bránil.
Měl jsem tísnivý pocit, že z toho hysterického inferna čouhají rohy katolického ďábla a kapuce inkvizitorů.
Tehdy byla ve Španělích zrušena konstituce a obnoveno svaté officium;
z křečí domácích válek a za pomoci zfanatizované luzy byla instalována černá a krvavá reakce despotismu.
Goyova komora hrůzy je nenávistný řev odporu a nenávisti.
Žádný revoluční politik nevrhl světu do tváře protest tak horečný a žlučovitý.
Goyovy grafické listy: fejetony nesmírného žurnalisty.
Scény ze života v Madridě, lidové svátky a zvyky, chulas a žebráci, sám život, sám lid;
Los Toros, býčí zápasy ve svém rytířství, své malebné kráse, krvi a krutosti;
inkvizice, pekelný mumraj církve, zuřivé a jizlivé listy patetického pamfletu;
Desastres de la guerra, strašná obžaloba války, věcný dokument, soucit rozlícený a ukrutný ve své vášnivé přímosti;
Caprichos, Goyův divoký smích a vzlyk nad nešťastným, příšerným a fantastickým tvorem, který si přisuzuje nesmrtelnou duši.
Lidé, slyšte, lidé, svět ještě není práv tomuto velikému malíři, tomuto nejmodernějšímu malíři;
ještě se mu nenaučil.
Ten drsný a útočný křik, to prudké a patetické lidství;
žádný akademismus, žádné artistní hračkářství;
vidět svrchu i narub, vidět lidi, vidět život, vidět poměry;
slyšte, tak skutečně vidět znamená jednat, rvát se, soudit a burcovat.
Je revoluce v Madridu:
Francisco Goya y Lucientes staví v Pradu barikády.
Y LOS OTROS
Už se nemohu ničemu divit;
po Goyovi už se nezastavím v úžasu před mistry světlými nebo temnými.
Ribera je z těch temných a přísných;
mám rád jeho kostnaté starce a šlašité chlapy, kterým dává jména svatých a mučedníků;
ale tuhle je mistr světější, napůl pozemský a napůl vykoupený, černý jako kutna a bílý jako nažehlená rochetka, a to je Zurbarán: jeho jméno je široké a ramenaté jako jeho malba.
Po celý život maloval frátery;
jsou to chlapi rozsochatí nebo vyschlí, ale vždy řezaní z tvrdého dřeva;
na nich je vidět, co chlapské kázně, co řádné a přísné mužnosti bývalo v ideji řeholnictví.
Chcete - li vidět oslavu muže v jeho kostnaté skladbě a ježatosti, v jeho drsném a špatně oholeném stavu, nehledejte portréty vojevůdců nebo králů, ale veliké mnichy počestného a zbožného Zurbarána.
A za Murillem jděte nejraději do Sevilly;
shledáte, že jeho sličnost je milostná něha sevillánská.
Jeho svaté Panny v měkkém a teplém světle, vždyť jsou to vlahoučké Sevillanky, panenky důstojné a sladké;
i velebil milý Don Esteban nebesa tím, že našel nebe v Andalusii.
Maloval i pěkné, kudrnaté kluky z Triany či kterého barria;
ty obrazy kluků jsou dnes roztroušeny po muzeích světa, ale ti kluci ve Španělích zůstali podnes a rošťačí na všech paseos a plazas s velkým a nelíčeným tartasem;
a když zmerčí cizince hledajícího murillovské děti, seženou se kolem něho s válečným křikem a vymáhají na něm pesetas a perros v neostyšné a tradiční žebrotě jižních dětí.
A když si teď sečtu španělské umění;
když si vzpomenu na voskové Kristy a polychrómní sochy s veškerými náležitostmi umučeného a zrasovaného těla;
na náhrobky, jež vyvolávají skoro čichový dojem rozkladu;
na portréty nestvůrné a neúprosné: pane na nebi, jaké je to panoptikum!
Španělské umění si dává skoro záležet na tom, aby ukázalo člověka, jak je, strašně důtklivě a skoro pateticky: hle, Don Quijote! hle, král! hle, mrzák! ejhle, člověk!
Snad je to katolický zápor naší hříšné a smrtelné tělesné schránky;
snad je to -
Počkejte, budu ještě mluvit o Maurech.
Nemáte ponětí, jací to byli umělci;
jejich tapisérie, jejich barvičky, jejich architektské krajky a obloučky, kouzla a třpyty, jaká zjemnělost, jaká horečná tvořivost, jaká plastická kultura!
Ale korán jim zakázal člověka;
nesměli napodobit člověka ani si stvořit modly k jeho obrazu.
Teprve křesťanské znovudobytí Španěl přineslo s křížem obraz Člověka.
Snad od té doby, snad proto, že byla zlomena kletba koránu, zaujal obraz člověka španělské umění tak naléhavě a někdy až strašně.
Země tak nesmírně malebná jako Španělsko nemá až do devatenáctého století žádného krajinářství: jen obrazy člověka, člověka na dřevě kříže, člověka v moci stojícího, člověka mrzáka, člověka mrtvého a v rozkladu... až po apokalyptickou demokracii Francisca de Goya y Lucientes.
ANDALUCIA
Přiznám se počestně, že když jsem se ve vlaku probudil a nejdřív se podíval oknem ven, zapomněl jsem dočista, kde jsem;
viděl jsem podle trati cosi jako živý plot, za ním hnědá a rovná pole a z toho tu a tam čouhaly jakési prořídlé a rozflákané stromy.
Měl jsem silný a uspokojivý dojem, že se nacházím někde na trati mezi Bratislavou a Novými Zámky, i počal jsem se strojit a mýt pískaje si z plna hrdla " Kysúca, Kysúca " a jiné přiměřené písničky.
Teprve když jsem vyčerpal svůj poklad národních písní, shledal jsem, že to, co jsem považoval za živý plot, je hustý porost dvoumetrových opuncií, tučných aloí a jakýchsi zakrslých palmiček, nejspíš Chamaerops, a ty rozflákané stromy že jsou datlové palmy;
a že ta hnědá, zoraná rovina je podle všeho Andalusie.
Tak vidíš, člověče: kdybys jel po zorané pampě nebo po kukuřičných polích australských, po žitných lánech Kanady nebo já nevím kde, ono by to bylo také takové jako u Kolína nebo u Břeclavi.
Nekonečně rozmanitá je příroda, a pokud se lidí týče, liší se chlupem, jazykem a tisícerými zvyky života;
ale sedlákova práce je všude táž a upravuje tvář země ve stejné rovné a pravidelné brázdy.
Jiné jsou domy a jiné kostely;
ba i telegrafní tyče jsou v každé zemi jiné, jen zorané pole je všude stejné, u Pardubic jako u Sevilly.
V čemž je něco velikého a drobet jednotvárného.
Ale abyste věděli, andaluský sedlák nekráčí těžkopádně a zeširoka jako náš;
andaluský sedlák jede na oslíku, vypadaje nadmíru biblicky a legračně.
CALLES SEVILLANAS
Vsadím se o láhev aljarafe nebo čeho chcete, že každý průvodce, každý žurnalista, ba i každá cestující slečna nenazve Sevillu jinak než " usměvavá ".
Některé fráze a přídavná jména mají ohavnou a popuzující vlastnost, že mají pravdu.
Můžete mě za to skolit nebo mi vylát kýčařů a pustých melhubů, ale Sevilla je usměvavá.
Nedá se proti tomu nic dělat;
nedá se to dokonce jinak naznačit.
Prostě je usměvavá;
v každém koutku očí a úst jí to hraje něčím veselým a něžným.
A třeba je to jen to, že je ta ulička tak úzká a běloučká, jako by ji každé soboty čerstvě nabílili.
A že se jí z každého okna, z každé mříže derou kytky, pelargónie a fuchsie, palmičky a všeliká zeleň kvetoucí a kadeřavá.
Tuhle ještě zůstaly od léta plachty napjaté od střechy ke střeše, proříznuté blankytem jako modrým nožem;
a člověk putuje ne jako po ulici, ale jako po kvetoucí chodbě domu, kam jde na návštěvu;
snad mu tamhle na tom rohu někdo potřese rukou a řekne:
" To jsme rádi, že jste k nám přišel " nebo " Qué tal " nebo něco podobně úsměvného.
A je tu tak domácky čisto, voní to kytkami a škvařícím se olejem, každá mřížová vrata vedou do maličké zahrady ráje, která se jmenuje patio, a tady zas je kostel s majolikovou bání a portálem tak parádním, jako by byl veliký svátek, a nad tím vším se vznáší světlý minaret Giraldy.
A tahle úzká a křivolaká ulička se jmenuje Sierpes, protože se kroutí jako had;
tudy protéká život sevillský hustě a pomalu: kluby a výčepy, krámy plné krajek a květovaného hedvábí, caballeros ve světlých andaluských sombreros, ulička, kudy nesmějí jezdit vozy, protože je tu příliš mnoho lidí, kteří popíjejí víno, povídají, kupují, smějí se a vůbec různým způsobem nedělají nic.
Pak je tam katedrála vrostlá do staré čtvrti mezi domy a patia, že ji vidíte odevšad jen kousek, jako by byla příliš veliká, než aby ji oko smrtelníka mohlo celou přehlédnout.
A zase nějaký fajánsový kostýlek, palácky s průčelím světlým a líbezným, arkády a balkóny a tepané mříže, zubatá zeď, za kterou se vyklánějí palmy a širokolisté musy;
pořád něco pěkného, koutek, kde je ti dobře být a na který bys chtěl nikdy nezapomenout.
Tož si vzpomeň na ten dřevěný kříž na náměstíčku bílém a tichém jako cela klášterní panny;
na sladká a pokojná barria nejužších uliček a nejkrásnějších plácků světa - -
Ano, tam to bylo, byl soumrak a děti na ulici tančily sevillanu k andělskému flašinetu;
tam někde je Casa de Murillo bože, kdybych tam bydlil, nemohl bych psát než věci něžné a potěšené;
a tam je nejkrásnější místo na světě, jmenuje se Plaza de Doňa Elvira nebo Plaza de Santa Cruz;
ne, to jsou dvě místa a já už nevím, které je krásnější, a ani se už nestydím, že mně bylo do pláče krásou a únavou.
Žluté a červené fasádky a zelený sádek uprostřed;
sádek z fajánsí, zimostrázu, myrt, dětí a oleandrů, tepaný kříž a večerní hlahol zvonů;
a já nehodný prostřed toho všeho, říkaje si zdrceně:
Ježíšmarjá, vždyť je to jako sen nebo pohádka!
A pak už člověk neříká nic a odevzdá se kráse krásoucí.
Zajisté i on by měl být sličný a mladý;
měl by mít překrásný hlas a pálit za krásným děvčetem v mantile, a víc už nic.
Krása si stačí.
Jsou však různé krásy;
mezi nimi spanilost sevillská je obzvláště rozkošná a sladká, intimní a milostná;
je žensky vlahá s křížkem na ňadrech, voní myrtou a tabákem a hoví si v pohodě decentní a smyslné.
Jako by to nebyly ulice a náměstíčka, ale chodby a patia v domě spokojených lidí;
chodíte skoro po špičkách, ale nikdo se vás nezeptá, co tu chcete, caballero indiscreto.
( Je tam jeden hnědý, veliký a bohatě krumplovaný barokní palác;
myslel jsem, že je to královský zámek, ale zatím je to státní továrna na tabák, právě ta, ve které kroutila cigarety Carmen.
Ta Carmen je tam zaměstnána ve velkém počtu dodnes, nosí za uchem květ oleandru a bydlí v Trianě, kdežto Don José se stal četníkem v třírohém klobouku;
a španělské cigarety jsou podnes ukrutně silné a černé, patrně následkem těch černých děvčat z Triany. )
REJAS Y PATIOS
Jelikož tedy ulice sevillské vypadají jako chodby a dvorečky, vypadají okna lidských příbytků jako ptačí klece zavěšené po stěnách.
Vězte, že jsou vesměs zamřížovaná a vysunutá ven;
ty mříže se jmenují rejas a jsou někdy tak krásně kovářsky vyvedené ve spirálách, palmetách a prutech všelijak točených a zkřížených, že by se zajisté slušelo zpívat pod nimi serenatu o sus ojitos negros nebo o mi triste corazón ( m-brumbrum, m-brum-brum, s průvodem guitarry ).
Oiga, niňa:
Para cantarte mis penas
hago ha-ablar mi guitarra;
si no entiendes lo que dice-e
no digas que tienes alma ( m-brum ).
Neboť nemáte ponětí, jak získá taková niňa, je - li za mříží jako vzácný pták.
Vůbec tepané mříže jsou, jak se zdá, národní španělské umění;
nikdy bych nevytepal a nevykroutil ze slov něco podobného chrámové mříži, a pokud jde o mříže světské, tedy do každého domu vede místo dveří pěkná mříž, okna mrkají mřížemi a z mřížových balkónů visí liány květin;
následkem čehož vypadá celá Sevilla jako ženský harém, jako klec, nebo ne, počkejte: vypadá jako potažená strunami, na kterých brnkáte očima milostný doprovod k svému okouzlení.
Sevillská mříž, to není mříž, která uzavírá, nýbrž která rámuje;
je to dekorativní rám, který otevírá pohled do domu.
Ach, lidi, ty líbezné pohledy do sevillských patií, do bílých předsíněk vyložených fajánsí, do otevřeného dvorečku vystlaného květy a palmami, do maličkého ráje lidských rodin!
Dům za domem na vás dechne stinným chladem svého patia;
a kdyby to byl domek nejchudší, je tam aspoň na cihelné dlažbě seskupena zelená džunglička z kořenáčů, nějaká ta aspidistra, oleandřík, myrta a veronika a tryskající dracéna a nevím jaký laciný a rajský chřást;
a to ještě visí na stěnách květináče s tradeskancií, asparágem a cordyline a panicum a klece s ptáčky, a na dvorku si hoví ve slaměném křesle nějaká stará maminka;
ale jsou patia obehnaná sladkými arkádami a dlážděná majolikou, kde zurčí fajánsová fontánka a prostírá své vějíře latania a chamaerops a klenou se předlouhé listy musy a kokosu a kentie a phoenixu z hustého lupení filodender, aralií, klívie a yukky a evonymu, jakož i kapradin, mesembrianthema, begónií a kamélií a všech jiných kadeřavých, zpeřených, šavlovitých a bujných lupenů ztraceného ráje.
A to všechno je narovnáno v kořenáčích na dvorku jako dlaň a každý domek vás překvapí jako palác, když nahlédnete pěknou mříží do jeho patia, jež připomíná ráj a znamená domov.
Domov a rodina.
Všude na světě jsou domy a příbytky, ale na dvou koncích Evropy si zřídili lidé domovy ve zvlášť plném, tradičním a poetickém smyslu.
Jedno to místo je stará Anglie, zarostlá břečťanem, se svými krby a lenoškami a knihami;
a druhé místo jsou Španěly s krásně zamřížovaným pohledem do království ženina, do života rodiny, do kvetoucího srdce domu.
Ta palčivá a vlahá země nemá rodinného krbu;
má rodinné patio, kde vidíte božím lidem do jejich pohovu, na jejich děti, na jejich denní svátek.
A já se vsázím, že tady je dobře být ženou, neboť je korunována velikou slávou a vznešeností domácího patia v glórii palem, vavřínů a myrt.
Věřím, že krása domova je zvláštní a mocnou oslavou ženy;
že hlásá její řád, velebí její důstojnost a obklopuje její trůn.
Tím nemyslím tebe, okatá muchacho, nýbrž tvou maminku, starou a vousatou dámu ve slaměném křesle, na jejíž počest toto píši.
GIRALDA
Giralda je poznávací znamení Sevilly;
je tak vysoká, že ji je vidět odevšad.
Bloudíte - li ve světě a spatříte - li vysoko nad střechami ochoz a věžičku Giraldy, dobrá, vězte, že jste v Seville, začež poděkujte dobrým džinům a všem svatým.
Tedy Giralda je maurský minaret s křesťanskými zvony;
je obetkána všemi krásami arabské ornamentiky a docela nahoře nese sochu Víry, zatímco dole je stavěna z římských a vizigótských kvádrů.
Ono to je jako s celým Španělskem: má to římské základy, maurský přepych a katolický smysl.
Tady nechal Řím jen málo své městské civilizace, ale zůstavil tu něco trvalejšího: latinského sedláka;
to znamená latinský jazyk.
A do toho provinciálního latinského venkova vpadla vysoce vypěstěná, přepychová, skoro dekadentní kultura maurská.
Byla to svým způsobem paradoxní kultura: i ve svém nejvyšším zjemnění podržela nomádský ráz.
Kde Mauři stavěli zámky a paláce, poznáte na nich původní obyvatele stanů.
Maurské patio je sladká představa oázy;
zurčivá fontánka na španělském dvorku podnes splňuje pouštní sen o studánkách chladivé vody;
zahrádka v kořenáčích je zahrádka přenosná.
Obyvatel stanu sbalí svůj dům a všechen svůj přepych, aby jej naložil na osly;
proto jeho dům je z textilií a jeho přepych je filigránní.
Jeho stan je jeho zámek;
je vystlán veškerou slávou a okázalostí, ale je to okázalost, která se dá odnést na zádech;
je tkaná a vyšívaná a vázaná z kozí či beraní vlny.
Paláce nomádů jsou z barevných nití;
a maurská architektura podržela přejemnou krásu a plošnost tkaniny.
I buduje takový Maur krajkové oblouky a vyšívané stropy a stěny obetkané ornamentikou.
I když nemůže sbalit Giraldu a odnést ji na mezcích, obestře její stěny kobercovým vzorem a jemnou vazbou, jako by ji utkal a vyšil sedě na zkřížených nohou.
A když pak latinský sedlák s vizigótským rytířem mečem a křížem vypudil orientálního kouzelníka, nezbavil se už nikdy toho bohatě tkaného snu;
gotický estilo florido, renesanční estilo plateresco, barokní estilo churrigueresco, to je samé architektonické krumplování a vyšívání a filigránní pozamentérie a krajkoví, jež obestírá a snově zahaluje kamenné stěny a mění je v kouzelné, mihotavé drapérie.
Vyhynul národ, ale jeho kultura žije.
Tato nejkatoličtější země nikdy nepřestala být maurská.
To všechno a mnoho jiných věcí byste viděli vlastníma očima na sevillské Giraldě.
A z Giraldy vidíte celou Sevillu, bílou a jasnou, až oči bolí, a růžovou plochými prejzovými střechami, protkanou fajánsovými báněmi a zvonicemi a cimbuřími, palmami a cypřišemi;
a rovnou dole obrovský, skoro nestvůrný krov katedrály, erupci pilířů, fiál, vzpěrných oblouků, žeber a věžiček, a kolem dokola do nedohledna zelenou a zlatou rovinu Andalusie, jiskřící bělostí lidských domečků.
Ale máte - li dobré oči, uvidíte ještě víc;
uvidíte rodiny na dně patií, zahrádky na balkónech a terasách a plochých střechách, všude, kde se dá postavit nějaký ten kořenáček, a ženy, jež zalévají květiny nebo bílí bělounkým vápnem bělostnou kostečku svého domu;
jako by ten život nemyslil na nic jiného než na svou krásu.
A když už máme před sebou celé město, vykonejme pouť na dvě místa zvláště ctihodná a vyzdobená vším dílem mistrným a oslavným.
První je katedrála.
Každá pravá katedrála má dvojí funkci.
Předně je tak veliká, že přetrhává všechny svazky s lidskými příbytky;
stojí mezi nimi jako posvátný slon mezi ovcemi, osamělá a cizorodá, boží útes trčící z lidského hemžení.
A za druhé, jakmile do ní vejdete, je to jediný ohromný a volný prostor v útrobách města, rozloha větší než tržnice, větší než náměstí;
z těch úzkých uliček, dvorků a komůrek domácího živobytí sem vstoupíte jako na vrchol hory;
tyto klenby a pilíře prostor nezavírají, nýbrž rozpínají uchváceným rozmachem, prorážejí širý a vysoký otvor v tlačenici středověkého města.
Tady si vydechni, duše;
ve jménu božím si oddechni volně a úlevně.
Ale co je uvnitř, to už vám neřeknu.
Alabastrové oltáře a nesmírné mříže a Kolumbův náhrobek, Murillo a řezby, zlato a vykládání, mramor a barok a retábla a pulpity a ještě mnoho katolických věcí, které jsem ani neviděl;
neboť jsem se díval na to co je nad tím vším, na pět velkých a kolmých lodí, hotových transatlantiků božích, na toto vznešené loďstvo plující po třpytivé Seville;
přes všechno umění a všechen kult nakupený v jeho bocích je tam ještě přemnoho volného a posvátného prostoru.
Druhé místo je ayuntamiento čili radnice.
Ta v Seville je zevně celá vyšita reliéfy a římsami, festony a medailóny a girlandami, sloupky, karyatidami, erby a maskami;
a uvnitř od stropu až dolů vystlaná řezbami a baldachýny, zlacením, fajánsí, štukem a veškerým postrojem, jaký dovedli vymyslet mistři všech cechů.
Je to okázalé a skoro naivní, jak si taková obec dala na sobě záležet;
jaksi to připomíná dobromyslnou důstojnost srdcového nebo kulového krále.
Tyhle staré radnice mě vždycky dojímají důrazem, kterým hlásají slávu a skvělost obce;
řekl bych, v nich si stará městská demokracie stavěla svůj vlastní trůn a vyzdobila jej jako oltář;
jako sídlo královské.
Tak vida, zmůže - li se dnešní demokracie na nějaký palác, je to banka nebo obchodní dům.
V dobách méně pokročilých to býval chrám a radnice.
ALCÁZAR
Zvenčí je to středověká, zubatá zeď z holých kvádrů;
ale uvnitř to je maurský zámek popsaný verši z koránu a vystlaný od paty až po štít všemi neuvěřitelnými kejkly a kouzly Orientu.
Vězte, že tento zámek z Tisíce a jedné noci postavili maurští architekti pro křesťanské krále.
Psalo se roku 1248 ( abych to řekl stylem historických románů ), když křesťanský král Ferdinand na den svatého Klimenta vstoupil do dobyté maurské Sevilly;
ale k tomuto křesťanskému skutku mu pomohl nějaký Ibn al Ahmar, sultán granadský, z čehož je zřejmo, že odjakživa mívalo náboženství kontrakt s politikou.
Načež křesťanský král vypudil ze Sevilly tři sta tisíc peklu zapsaných musulmanů z důvodů zajisté náboženských a osvětových;
ale ještě celých tři sta let potom stavěli maurští mistři pro křesťanské krále a hidalgy jejich paláce a popsali jejich stěny svou subtilní ornamentikou a kufickými súrami z koránu.
Což vrhá zvláštní přísvit na staletý boj křesťanů s Maury.
A kdybych už musel slovy vylíčit patia, síně a komnaty Alcázaru, dal bych se do toho jako zedník;
navezl bych si nejdříve materiál, jako kámen a majoliku, štuk, mramor a vzácná dřeva, a celé fůry nejkrásnějších slov na mísení slohové malty;
pak bych po zednicku začal odzdola, od fajánsových podlah;
na to bych postavil tenké mramorové sloupky, dávaje si záležet na jejich patkách a hlavicích, ale obzvláštní péči bych věnoval stěnám vyloženým přepěknými majolikovými dlaždicemi, potaženým krajkovou štukaturou, barveným veškerou polychromií něžnou a mihotavou, prolamovaným okny, arkádami, ažúrami, loubími, ajimezy a galériemi podle ušlechtilého řádu podkovy, lomeného oblouku, kruhu a laloku;
načež bych nad vším tím rozklenul klenbičky a stropy ze stalaktitů, štukových krajek a sítí, hvězdic, kazet, fajánsí, zlata, barviček a vyřezávání, a vykonav toto vše bych se zastyděl za svou hrubou a fušerskou práci;
neboť tak se to nedá popsat.
Vemte si raději kaleidoskop a točte jím, až vám půjde hlava kolem z té nekonečné geometrie;
dívejte se na čeření vody, až vám budou smysly přecházet;
opijte se hašišem, až se vám celý svět změní v obrazce, jež se bez konce mění a prostupují;
přidejte k tomu vše, co je opojné, halucinované, opalizující a rozkošnické;
vše, co obestírá smysly;
vše, co se podobá krajkám a brokátu, filigránu a šperkům, pokladu Ali Babově, drahocenným tkaninám, krápníkovému dómu a pouhému snu;
a toto vše měňavé, fantastické a skoro nepříčetné najednou pročísněte řádem nesmírně ladným, líbezným a přísným, tichou a kontemplativní kázní, jakousi snivou a moudrou odříkavostí, jež rozestírá ty pohádkové poklady v plochu téměř nehmotnou a neskutečnou, vznášející se na lehýnkých arkádách.
Ten nevýslovný přepych je tak ve své ploše odhmotněn, že se stává skoro už jen vidinou promítnutou na stěny.
Jak hmotné, hrubé a těžké, spíš hmatové než optické je naše umění proti těmto podivným Maurům;
my zrovna oběma rukama držíme a vyhmatáváme to, co se nám líbí;
hmatáme to silně a brutálně jako své vlastnictví.
Bůhví jaká odpoutanost, jaká strašná orientální spirituálnost vedla maurské architekty k tomuhle čistě optickému čarování, k těm snovým, nehmotným stavbám, utkaným z krajek, třpytů, ažúr a kaleidoskopických obrazců;
toto naprosto světské, smyslné, rozkošnické umění zrušilo samu hmotu a změnilo ji v kouzelný závoj.
Život je sen.
A pak už člověk chápe, že latinský sedlák a římský křesťan museli smést tuhle příliš zjemnělou a ornamentální rasu.
Evropská hmotnost a tragičnost musela převážit zduchovělý senzualismus jedné z nejušlechtilejších kultur.
Ostatně docela krátce řečeno, rozdíl evropských staveb a mudejarské architektury je už v tom, že gotika, ba i barok jsou stavěny pro diváky, kteří stojí nebo klečí, kdežto maurská architektura byla patrně budována pro duchovní sybarity, kteří ležíce na zádech se kochali těmi čarovnými oblouky, stropy, frýzky a nekonečnou arabeskní ornamentací, jež se jim klenula nad hlavou za účelem nevyčerpatelné a snivé kontemplace.
A zničehonic se do těch fantastických, něžných patií, uzavřených v ozubené zdi, snese hejno bílých holubů;
tu si skoro s úžasem uvědomíte pravý smysl tohoto kouzelného tektonického řádu;
je to absolutní lyrika.
JARDINES
- Zahrady Alcázaru jsou svým způsobem typické pro španělské zahrady;
je tam sice ledacos, co není nikde jinde, například baňos čili klenutá koupací síň doni Marie de Padilla, milenky křesťanského krále Petra Ukrutného.
Praví se, že tehdejší zdvořilost žádala, aby dvorští kavalíři pili vodu z její koupele;
ale já tomu nevěřím, protože jsem viděl málokterého caballera v Seville pít vodu.
Tedy pokusil jsem se nakreslit zpaměti, jak vypadá taková španělská zahrada;
ale protože se mi to nevešlo na jeden lístek papíru, musel jsem to nakreslit natřikrát.
1.
Španělská zahrada pozůstává především z cypřiší, stříhaných zimostrázů, myrt, ptačího zobu, vavřínů, cesmín, laurocerasu, zimolezu a takových těch všelikých tvarovaných keřů, pyramid a koulí, ze kterých tu jsou vystříhány, vyvázány a vyformovány špalíry, aleje a chodby, klenby a oblouky, zelené hradby, zídky a obruby, plůtky, okna, kulisy a labyrinty a celá umná, geometrická architektura staré a přísné zahradnické školy;
a v této slunné zemi člověk pochopí, že to vlastně není zahrada z vegetace, nýbrž zahrada ze stínu.
2.
Za druhé španělská zahrada pozůstává především z dlaždiček, cihel a glazur, z majolikových schodišť, fajánsových zídek, rondelů a sedátek;
dále z majolikových nádrží, fontánek, cisteren, vodopádů, vodotrysků a stružek zurčících běhutou vodičkou;
z fajánsových pavilónů, altánů, pergol a balustrád;
přičemž řečená majolika je co nejpěkněji černě a bíle šachovaná, síťovaná, pruhovaná, vzorkovaná nebo malovaná okrem, indigem a benátskou červení;
a v tomto fajánsovém světě jsou nastavěny samé kořenáče: kořenáče s kaméliemi, fíkusy, azalkami, abutillony, begóniemi a coleusy, chryzantémami a astery;
celé aleje a skupiny pěkně vypálených kořenáčů;
kořenáče na zemi, na roubení studánek, na terasách i na schodech.
3.
Za třetí pak španělská zahrada pozůstává především z nejbujnější vegetační džungle, z tropického porostu, ze kterého tryskají palmy, cedry a platany zarostlé liánami bougainvilleí, klematisů, aristolochoií, bignonií, dále takových velkolistých šlahounů s květy podobnými svlačci, kterážto rostlina zde sluje " campanilla ", jiných šlahounů kvetoucích jako durman, které také říkají " campanilla ", a jiné pnoucí rostliny, kvetoucí jako ohromný klematis a zvané rovněž " campanilla ";
dále z dracén a datlovníků, chamaeropsů, akácií, fénixů, a proboha, jak já mám vědět, jak se to všechno jmenuje!
Kdybyste věděli, jaké to má listy!
Listy lesklé a kožnaté, zpeřené jako pštrosí péra, vytasené jako palaše, vlající jako korouhve;
říkám vám, oděla - li se Eva kterýmkoliv z těchto lupenů, nebylo to ze studu, nýbrž z parádivosti a přepychu.
V tom rajském pralese není místa pro kvítek či travičku;
možná že tady pěstují trávu jen v květináčích.
To troje jsem vám nakreslil na třech obrázcích;
ale ve skutečnosti to všechno tu roste najednou, což ovšem nakreslit nejde.
Španělská zahrada je současně stříhaná zahradní architektura prostoupená fajánsovými fontánkami, terasami, rondely a schůdky, posetá květináči, prorostlá palmovými džunglemi a liánami;
a to všechno se vejde někdy na hotovou dlaň půdy protkanou vodomety a stružkami;
jakživ jsem neviděl zahrady tak úžasně soustředěné a umocněné jako ve Španělích.
Anglický park je zušlechtěná krajina;
španělská zahrada je umělý ráj.
Francouzský park je monumentální stavba;
španělská zahrada je intimní sen.
V těch sladkých koutech stínu, zurčící vodičky, chladivé majoliky, opojné vůně a tropického lupení je podnes slyšet tiché kročeje jiné, požívačnější rasy;
i tudy prošli Mauři.
MANTILLAS
Vše, co následuje, budiž řečeno ke cti a chvále Sevillanek.
Jsou drobné a černé, černovlasé, černých a klouzavých očí a většinou v černých šatech;
mají drobné ruce a nohy, jak žádá stará rytířská lyrika, a vypadají, jako by šly právě ke zpovědi, to jest posvátně a trochu hříšnicky.
Ale co jim dodává zvláštní slávy a důstojnosti, je peineta, vysoký hřeben ze želvoviny., korunující každou Sevillanku;
hřeben bohatý a triumfální, podobný koruně nebo gloriole.
Tato důmyslná nástavba mění každou černou chiquitu ve vysokou a vznešenou dámu;
s takovou věcí na hlavě je nutno jít pyšně, nést hlavu jako svátost a mrskat jenom očima, což tedy Sevillanky činí.
Druhá a ještě větší sláva Sevillanek je mantila, krajkový přehoz vržený přes onen královský hřeben;
mantila černá nebo bílá, podobná závoji musulmanek, kápi kajícníkově, mitře velekněze a přilbě dobyvatele;
mantila, jež slouží tomu, aby ženu zároveň korunovala, zastírala a nechala ji prosvítat způsobem nejsvůdnějším.
Jakživ jsem neviděl na ženských nic důstojnějšího a rafinovanějšího, než je tato kombinace kláštera, harému a závoje milostnice.
Ale dovolte, abych se zastavil a velebil ženy sevillské.
Jakého sebevědomí, jaké národní hrdosti je třeba k tomu, aby tyto černé chuly daly přednost obřadné a starodávné peinetě a mantile před všemi svody světové módy.
Sevilla není žádná vesnice;
Sevilla je veselé a bohaté město, jehož sám vzduch je milostný;
drží - li se Sevillanky své mantily, je to předně ovšem proto, že jim sluší, a za druhé proto, že chtějí být naprosto Španělkami v celé jejich starodávné cti;
ale hlavně jim to sluší.
Není - li Sevillanka korunována, je aspoň ověnčena;
má nad uchem v černých vlasech celou kytici nebo aspoň rudou růži, kamélii nebo květ oleandru;
a přes ramena a paže má přehozen hedvábný šátek s velkými vyšitými růžemi, těžkými třásněmi a uzlem na prsou;
nebo mantón de Manila, což je takový velký hedvábný plášť, šátek či ornát posetý vyšívanými růžemi a třásněmi, ale to se musí umět nosit.
To se tak nějak řásnatě přehodí přes ramena a plece, pak se to těsně přitáhne, ruka se dá v bok, vypne se zadeček a dole se cvaká dřevěnými podpatky;
jak říkám, nosit správně mantón je veliké taneční umění.
Měl jsem dojem, že španělské ženy si dovedly uchovat dvě veliká ženská privilegia: nevolnictví a úctu.
Španělka je střežena jako poklad;
po klekání nepotkáte děvče na ulici, ba viděl jsem i lehké holky provázené dueňami, patrně na ochranu jejich cti.
Slyšel jsem, že každý mužský člen rodiny od vzdáleného prastrýce až po vnuka má právo a povinnost bdít takříkajíc s mečem v ruce nad panenskou ctí svých sester, sestřenek a ostatních příbuzných.
Zajisté je v tom tak trochu duch harému;
ale zároveň je v tom veliká úcta k zvláštnímu důstojenství ženy.
Zatímco muž se honosí svou hodností rytíře a ochránce, je dána ženě sláva a prestiž střeženého pokladu;
čímž tedy obě strany, co se týče cti, přijdou na svůj účet.
Ale on je to opravdu pěkný národ: mládenci v andaluských širácích, dámy v mantilách, děvčata s kytkou za uchem a černými kukadly v koutku cudných víček;
jak si to tanečně nesou, vypjatí jako holubi, jak se sobě dvoří, co vášně a decence je v jejich věčných námluvách!
A sám život je tu zvučný, ale bez vřavy;
v celých Španělích jsem neslyšel jedinou hádku nebo hrubé slovo, snad proto, že hádka znamená nůž.
To my na severu se hádáme pořád, protože se neoháníme nožem;
nezlobte se na mne, ale já vám neřeknu, co z toho dvojího je společensky vyšší.
TRIANA
Triana je cikánské a dělnické barrio Sevilly na druhém břehu Guadalquiviru;
krom toho triana je zvláštní druh tance, jakož i svého druhu písnička, podobně jako granadinas jsou typické písně z Granady, murcianas z Murcie, valencianas z Valencie, cartageneras z Cartageny a malagueňas z Málagy.
Představte si, že by Žižkov měl svůj vlastní tanec a Dejvice svou národní poezii;
že by se Hradec Králové ostře lišil svým hudebním folklórem od Pardubic a že by se třeba Čáslav vyznačovala tancem zvláště ohnivým a fantastickým.
Pokud vím, dosud se Čáslav na takové poslání nezmohla.
To se rozumí, že jsem se běžel podívat na cikány v Trianě;
byl nedělní večer a já čekal, že tam budou gitanas tančit na každém rohu za zvuku tamburín, že mne vlákají do svého tábora a že se mně stane něco hrozného;
i odevzdal jsem se svému osudu a pustil jsem se do Triany.
Nestalo se docela nic: ne že by tam nebyli cikáni a cikánky, je jich tam plno, ale není tam žádný tábor;
jsou tam jen malé domečky s čistými patii, kde je opravdu cikánská spousta dětí, kojící maminky, děvčata mandlových očí s rudým květem v modročerných vlasech, štíhlí cikáni s růží v zubech, pokojný nedělní lid hovící si na zápraží;
i hověl jsem si mezi nimi a vrhal jsem mandlové pohledy po zdejších děvčatech.
Podávám o nich svědectví, že jsou z velké části čistého a krásného indického typu, jiné drobet kosooké, olivové pleti a silných zubů;
a že se prohýbají v kříži ještě pružněji než děvčata v Seville.
To vám musí postačit;
mně to stačilo také ve vlahé noci trianské.
A že jsem byl tak spokojen s málem, odměnil mě bůh trianský celou romerií.
Najednou to začalo zdálky řehtat kastanětami, a uličkou Triany, vlečen voly, plul vysoký vůz ověšený věnci a spoustou tylových záclonek, nebes, kanýrů, volánků, drapérií, závojů a všelijakých jiných faldíčků, a ta bělostná korba byla uvnitř plná děvčat, jež klapala kastaňuelami a zpívala z plna hrdla, jako se ve Španělích zpívá.
Bůh mi buď svědkem, ale ten nastlaný vůz, ozářený červeným lampiónem, vypadal divně a rozkošně jako svatební postel plná děvčat.
Jedna po druhé spustila hlasitou seguidillu, zatímco ostatní do taktu cvakaly kastanětami, tleskaly do dlaní a ječely.
A za druhým rohem plula jiná taková korba s nákladem nastrojených, křičících a klapajících děvčat.
A kočár tažený pětispřežím oslů a mezků, řízený caballery v andaluském sombreru.
A jiní caballeři na tančících koních.
Ptal jsem se místního lidu, co to znamená;
řekli, že je to vuelta de la romería, sabe?
Tedy abyste věděli, romería je taková pouť k nějakému svatému v okolí, kam se schází a sjíždí sevillský lid, zejména lid obojího pohlaví;
a ta děvčata mají na sukních široké kanýry či jak se to jmenuje a čimčarují jako vůz plný vrabců.
A když se ta veselá romería za řehtání kastanět ztrácela v ulicích trianských, zjevilo se mi krajinné tajemství kastaňuel: připomínajíť zároveň tlukot slavičí, cvrčení cikád a tikot oslích kopýtek na dlažbě.
CORRIDA
Náhodou zatímco toto píši, vlezla si mi na klín kočka a přede z plna hrdla.
Tedy přiznám se, ačkoliv mi to zvíře vlastně překáží a nemohu se ho zbavit, že bych jaksi nebyl s to je usmrtit kopím ani espadou, pěšky ani a caballo.
Pročež nepovažujte mne za krvežíznivce ani surovce, ačkoliv jsem se díval na porážku šesti býků a odešel jsem teprve při sedmém, a to ještě ne tak z důvodů morálních, jako spíš proto, že mne to začalo nudit.
Byla to zčásti špatná corrida;
zejména myslím, že ti býci měli příliš tuhý život.
Chcete - li to vědět, mé pocity při býčích zápasech byly hodně smíšené;
byly tam úžasné okamžiky, na které nikdy nezapomenu, a trapné chvíle, kdy bych se byl raději propadl.
Ze všeho nejkrásnější je ovšem slavnostní vstup zápasníků do arény;
ale to byste museli vidět ten žlutý písek pod modrou oblohou, kruhovou plaza de toros, nacvoknutou lidmi, do toho zablýskají fanfáry a do arény vjedou vyšívaní alguacilové, za nimi vstupují ve třpytivých kazajkách a zlatem pošitých pláštích, třírohých kloboučkách a krátkých hedvábných kalhotech matadoři, espadové, banderilleros a picadores na svých herkách a chulos a čtyřspřeží mezků, ověšených rolničkami;
a všichni jdou tak vznešeně a tanečně, že v žádné opeře světa si neumí sbor tak vykračovat.
Ale toho dne bylo na programu něco mimořádného: soutěž " frente a frente ", čelem v čelo dvou matadorů sólistů, kteří udržují starou tradici aristokratické corridy na koni.
Byl to córdobský kapitán jízdy Don Antonio Caňero, oblečený à la andaluza, a portugalský rejoneador Joao Branco Nuncio v modrých rokokových šatech.
Nejdřív vtančil do arény na andaluském hřebci Don Antonio, rytířsky pozdravil infantku a prezidenta, vykroužil koněm i sombrerem pozdrav celému světu;
a pak se rozletěla vrata a do arény se vřítil černý balík svalů, býček s hrudí a šíjí jako balvan, zarazil se oslněn sluneční výhní, šlehl oháňkou a s jakousi veselostí se rozběhl za jediným nepřítelem, jenž s tenkým kopíčkem v ruce ho čekal na koni uprostřed arény.
Rád bych vám líčil krok za krokem, co následovalo;
ale kde bych nabral slov pro tento tanec býka, koně a jezdce?
Krásný je takový bojovný býček, když stojí frkaje, lesklý jako asfalt, vulkanické zvíře, jež předtím do nepříčetnosti rozzuřili v kleci;
teď stanul, nohy zaryty do země, a hledá plamennýma očima soka, kterého by rozdrtil.
A tu k němu tančí zdobným, parádním krokem kůň, kroutí se v bocích jako bailarinka, nadnáší se na svých pružinkách;
smolně černý balvan svalstva se zavlní a vyrazí děsným útokem, rohy až u země, s razancí projektilu a nečekanou pružností gumové masy.
Přiznám se, že v tu vteřinu mně úzkostí zvlhly dlaně, jako kdysi, když mi na horách ujela noha.
Byla to právě jen vteřina;
dva skoky, a tančící kůň decentním klusem, vysoko zvedaje nožky, krouží za kostnatým zadkem býkovým.
Aplaus, který vypukl jako palba, zarazil gumový tank v urputném rozběhu;
zdá se, že to býčka dožralo;
švihl ohonem a rozběhl se poklusem za koněm.
Jenže býkova taktika je útok v přímé čáře;
taktika koně a jezdce je kroužit v obloucích.
Býk s rohy dopředu se řítí, aby strašlivým úderem nabral a přemetl nepřítele;
najednou se užasle a trochu pitomě zarazí, když před sebou nemá nic než prázdnou arénu.
Ale jeho taktika není jen nabodnout, nýbrž i trhat hrozným příčným škubnutím;
i jeho překotný útok se někdy zaklikatí náhlým zvratem v bok, rovnou proti slabinám koně;
a já vám neřeknu, je - li to kůň nebo jezdec, kdo dřív uhádne jeho úskočný obrat, ale já křičel a tleskal nesmírnou úlevou, když v nejbližší vteřině vytáčel krásný kůň své piruety o pět metrů dál.
Myslím, že i kůň do té hry vkládá své srdce i nervy, protože vždycky po pěti minutách odklusá rejoneador za bariéru a vrací se na novém koni.
Tedy ten tanec je tak krásný a vzrušující, že bych málem zapomněl říci, že se při něm zabíjí;
abych pravdu řekl, já na to zprvu zapomněl i v aréně.
Viděl jsem sice, jak se při jednom rozběhu rejoneador opřel svou lanzou o býkovu šíji, ale býček se jen otřepal a klusal dál;
vypadalo to jako hra.
Druhá lanza zůstala trčet v šíji, třesouc se, jako když se vám držátko s pérem zabodne do podlahy.
Býk zoufale hledí setřást tu věc, která se mu zakousla do krku, pohazuje hlavou, vzpíná se;
ale oštěp příliš dobře sedí v tom metrákovém svalstvu.
Tu stane býček, hrabe nohama v písku, jako by se zarýt chtěl, a řve bolestí a hněvem;
z tlamy mu kanou sliny, snad je to býčí pláč.
Ale tu se již před ním plavně a lehýnce nadnáší kůň s nepřítelem.
Raněný býk přestane bučet, zafrká, nahrbí se a vyrazí zběsilým útokem.
Zavřel jsem oči, protože jsem čekal, že z toho bude jediný chumel nohou a těl drcených a trhaných v písku arény.
Když jsem otevřel oči, stál býk se vztyčenou hlavou, v šíji se mu houpala zlomená lanza a proti němu baletním krokem přešlapuje kůň;
jen na jeho sklopených uších je vidět hrůzu.
Jaké statečné srdce má ten koník;
jaká odvaha, jaká elegance je v tom pěkném jezdci, jenž řídí koně koleny, vrývaje se očima do očí býkových;
ale jaký nádherný a přirozený hrdina je ten býček, který dovede plakat, ale nedovede ustoupit!
Koně řídí člověk a člověka ctižádost;
ale býk nechce nic než být sám v té aréně: kdo se postaví mezi mne a všechny krávy světa?
Hle, už sklání čelo a znovu se rozbíhá celou svou strašnou tíhou proti tomu jedinému sokovi, který křepčí po aréně;
valí se jako balvan, ale jsou vteřiny, kdy šlachy jeho noh náhle mátožně povolí.
Kolísá?
Ne, to nic není;
jen kupředu! hurá za býčí čest!
Vtom sjela třetí lanza jako blesk.
Býček klopýtl a vzchopil se;
užuž mu nabíhají svaly k novému rozběhu, ale náhle si skoro pokojně lehl jako přežvykující kráva.
Jezdec na koni krouží kolem odpočívajícího bojovníka.
Teď se býk napřímil, jako by chtěl vyskočit, ale jaksi si to rozmyslil: nu, ještě chvilenku poležím.
Tu se jezdec zatočil s koněm dokolečka a odklusal z arény za bubnové palby potlesku a křiku.
Býk položil hlavu na zem: jen chvilku, jen okamžik klidu - Vtom jeho tělo povolilo a zase se napjalo, nohy se toporně natáhly a divně, skoro nepřirozeně trčí z černé kupy jeho těla.
Rigor mortis.
Z protější brány, řinčíc rolničkami, vybíhá spřežení mezků;
za několik vteřin už tryskem za práskání bičů vlekou mrtvého a těžkého býka pískem arény.
Nuže, nezatajil jsem vám nic z toho, jak to vypadá.
Je to krásné, nebo kruté?
Já nevím;
co jsem viděl, bylo spíš překrásné;
a myslím - li na to nyní - Bylo by lépe, aby ten statečný, ušlechtilý býček pošel na jatkách ranou palice do hlavy?
Bylo by to lidštější, než aby takto zahynul v boji, jak se sluší na jeho vášnivé a bojovné srdce?
Já tedy nevím;
ale bylo mi úlevou, když jsem se mohl chvíli dívat do prázdné, ohnivě žluté arény pod modrým nebem uprostřed hlučících a nadšených lidí.
Nyní přicválal do toho kruhu modrý a třpytivý Portugalec, tryskem obejel arénu, zatočil se, zdravil kloboučkem;
jeho koníček byl ještě tanečnější a ještě krásněji zvedal nožky po regulích vysoké školy jezdecké.
Černý býk, který se vyřítil z vrat, byl bestie zlomyslná a zarputilá;
stál nahrben, s rohy připravenými k výpadu, ale nedal se vylákat k rozběhu;
teprve když třesoucí se koník přešlapoval několik kroků od něho, vyrazil jako vymrštěn katapultem.
Byl si tak jist svou věcí, že na místě, kde čekal náraz na hruď koně, div neudělal přemet;
ale v téže vteřině, kdy se uvedla v pohyb jeho černá masa, vytryskl kůň, obrácen koleny jezdce, jako šíp z tětivy a letěl, v nejprudším trysku se obrátil a krokem gavoty klusal zpět k funícímu býkovi.
Jakživ jsem neviděl takového jezdce, tak dokonale spojeného s koněm;
jezdce, který se v sedle nepohne při trysku ani skoku, který obrátí koně ve zlomku vteřiny, zarazí jej, vymrští jej, převede jej z galopu ve vysoký krok, překrok a nevím ani, jak se ty baletní kejkle jmenují;
a přitom drží uzdu lehýnce v jedné ruce, jako by to pavučina byla, zatímco v druhé číhá vražedné žahadlo lanzy.
Ale teď si vemte, že takový ekvitační tanec provádí ten rokokový panáček před rohy rozzuřeného býka - pravda, v tomto případě byly hroty rohů pojištěny mosaznými kuličkami;
že prchá, odskakuje a doráží, odletí jako šíp a vrací se jako z gumy, v letu žíhne býka kopím, zlomí dřevec a bezbranný, pronásledován supějící bestií, cválá k bariéře pro novou lanzu.
Tři kopí zasadil v trysku a pak, nestaraje se dále o býka, odtančil z arény;
řvoucí zvíře muselo ještě dostat meč a nakonec je puntillero ubodal dýkou.
Což byla ošklivá řezničina.
Třetí býk patřil oběma konkurentům.
První kopí měl Portugalec;
zatímco si pohrával před nekrytými rohy býka, přešlapoval Andalusan na svém hřebečkovi, připraven přiskočit do hry.
Ale s třetím býkem nebyly špásy;
bojovný a fantasticky rychlý, nepřestal útočit od okamžiku, kdy v oblacích prachu a písku vrazil do arény.
Rozběh následoval za rozběhem;
ten býček byl rychlejší než koně a proháněl svého jezdce po celé aréně;
a najednou si to nabral proti čekajícímu Andalusanovi.
Andalusan obrací koně a prchá;
býček paličatě za ním a dohání ho.
To je okamžik, kdy rejoneador na záchranu sebe i koně nasadí kopí, aby býka zarazil;
avšak první lanza náleží Portugalci.
Andalusan sklání napřažené kopí, nevím jakým napětím síly strhne koně stranou a uhání pryč za nesmírného potlesku a křiku;
neboť něco takového dovedou Španělé ocenit.
Portugalec převezme svého býčka a vede jej tryskem za sebou;
v letu nasadí lanzu, ale býk jen trhne hlavou a kopí letí daleko do písku.
Nyní je řada na Španělovi;
převezme býka a hledí ho unavit tím, že se nechává honit po celé aréně.
Zatím se Don Joao vrací na novém koni a přihlíží.
Zdá se, jako by tenhle býček měl svou strategii: žene Andalusana k bariéře, útoče na jeho levý bok.
Najednou obecenstvo vzrušeně povstává, býk užuž dohání jezdce z nekryté levice;
tu vyrazil modrý rokokový panáček rovnou proti býkovi, kůň se vzepjal a odskočil, býk trhá hlavou po novém odpůrci, který couvá;
ale vtom už Andalusan otočil koně a vetkl svou lanzu do býčí šíje jako nůž do hroudy másla.
V tu chvíli lidé vstali a křičeli nadšením;
a já, který nikdy, ani v literatuře nemám rád hru se smrtí, neboť smrt není špás ani podívaná, já měl nějak sevřené hrdlo;
jistě hrůzou, to se rozumí, ale myslím, že také obdivem.
Poprvé v životě jsem viděl rytířství, jak stojí v knize psáno: se zbraní v ruce, tváří v tvář smrti, s nasazením života pro čest hry.
Lidi, nemohu si pomoci: něco na tom je;
něco velikého a krásného.
Ale ani třetí kopí neskončilo toho fanatického býčka;
zas musel přiskočit člověk s dýkou - a pak přišli lidé a uhrabali arénu, jež ležela čistá a žlutá v modré neděli sevillské.
LIDIA ORDINARIA
Druhá část corridy byl zápas v obyčejném stylu, jenž je dramatičtější, ale také trapnější.
Nechci podle něho soudit býčí zápasy, protože to nebyl šťastný den.
Hned první býk, když dostal banderilly, se rozzuřil a tvrdošíjně útočil;
ale křičící publikum nechtělo, aby byl nejprve " unaven ", i třeskly fanfáry, aréna se vyprázdnila a zlatem sršící espada Palmeňo šel estokovat býčka.
Avšak zvíře bylo ještě příliš rychlé;
při prvním rozběhu nabodlo Palmeňu v tříslech, přehodilo ho obloukem přes hlavu a hnalo se k jeho bezvládnému tělu.
Viděl jsem předtím, jak rozvášněný býk trhal a rozdupával pohozený plášť.
Byla to chvíle, kdy se mně opravdu zastavilo srdce.
V tom okamžiku tu byl torero s pláštěm a vrhl se rovnou na rohy býkovy, zakryl mu pláštěnkou oči a vedl útočícího býka za sebou;
zatím dva chulové zvedli nešťastného Palmeňu a cvalem ho odnesli, krásného i ve mdlobách.
" Pronóstico reservado, " psaly den nato noviny o jeho zranění.
Nuže, kdybych byl odešel po této události, byl bych si odnášel jeden z největších dojmů života: jak bezejmenný chulo, jehož jméno noviny neuvedou, nastavuje své břicho rohům býkovým, aby jej odvedl od raněného matadora;
jak bez váhání na sebe strhuje zběsile útočícího býka a v poslední vteřině se taktak vyhne odskokem;
a už je tu jiný torero a poutá pláštěm býka na sebe, aby si ten první muž mohl zlatě krumplovaným rukávem setřít z čela pot.
Pak oba bezejmenní ustoupili stranou a nový espada s mečem v ruce nastupuje místo raněného mistra.
Matador sobresaliente byl muž dlouhé a smutné tváře;
byl zřejmě nepopulární a přejímal býka, jakému se říká zločinec.
Od té chvíle se corrida zvrhla ve strašnou řezničinu, kdy zdivočelé publikum křikem a pískáním vrhalo neoblíbeného espadu přímo na rohy divokého zvířete;
i šel ten muž se zaťatými zuby jako na smrt a rukou přece jen nejistou estokoval býka.
Býk mu vytrhl meč, který zůstal tkvět v ráně klátě se.
Nový křik odporu.
Toreři běží zaměstnat býka plášti.
Dav je zahání zuřivým křikem: chce rytířskou smrt pro býka, děj se co děj.
Bledý matador jde znovu s mečem a muletou zabíjet podle pravidel hry;
avšak býk se zaberanil a stojí se vztyčenou hlavou, se šíjí zježenou banderillami a jakoby přehozenou pláštěm krve.
Espada mu sklání hlavu hrotem meče, aby mu mohl proklát plece, ale býk stojí a bučí jako kráva.
Torerové házejí pláště na banderilly zatknuté v jeho šíji, aby ho nová zjitřená bolest vypáčila z toho nehybného vzdoru;
ale býk řve, močí bolestí a hrabe nohama, jako by se chtěl v zemi skrýt.
Konečně mu matador skloní hlavu k zemi a estokuje nehybné zvíře;
ale ani tato rána není poslední, i vrhá se puntillero jako kolčava na šíji býkovu a ubodá ho dýkou.
Za vzteklého smíchu a pokřiku dvaceti tisíc lidí odchází čahoun matador, celý jiskřící zlatem, s tuhým černým drdůlkem vlasů v týle, jak káže tradice;
má hluboce zapadlé oči upřené k zemi.
Nikdo mu nepodá ruku za bariérou;
a tento odsouzený muž má ještě porážet tři býky.
A znovu se rozvíjí celá corrida ve své jiskrné kráse a hrůze, podobné těžkému snu.
Znovu se zatřpytí toreros ve zlatých pelerínkách a kazajkách, vjedou zlatí picadores na ubohých herkách se zavázanýma očima, aby na svých místech vyčkali býčka, kterého zatím zaměstnávají torerové svými plášti, skoky a úniky.
Je drobný, ale prudký jako vzteklá kočka.
Toreři ho lákají k picadorovi, který napřahuje svou dlouhou píku, zatímco jeho herka se zavázanýma očima se třese strachem a chtěla by se vzpínat, kdyby to ještě dovedla.
Tedy tenhle býk si dal říci a chutě se vyřítil rovnou na picadora;
narazil šíjí na dřevec, divže nevyhodil picadora ze sedla, ale jen se otřepal, žene se tryskem dál, nabere kostnatou kobylu i s jezdcem na rohy a mrští je na prkna bariéry.
Dnes už na rozkaz diktátora musí mít picadorova herka břicho a hruď kryté žíněnkou, takže býk ji obyčejně vyhodí a porazí, ale zřídkakdy jí roztrhne bok, jako se stávalo dřív;
přesto epizoda picadorů je surová a hloupá;
slyšte, to není slušné, dívat se, jak se ten zedřený valach křečovitě bojí, vléci ho, aby podstoupil děsný býčí náraz, pak ho postavit na nohy a ještě jednou ho hnát proti býkovým rohům;
neboť od těch dvou picadorů musí býk dostat tři hluboké rány tupým kopím, aby ztratil trochu krve a byl " castigado ".
Boj může být krásný;
ale strach, lidi, strach zvířete stejně jako strach člověka je zoufalá a ponižující podívaná.
A když se kůň, jezdec a kopí zmítá v jedné hromadě, přiskočí torerové se svými plášti a odvedou za sebou supějícího býčka, který vždycky tuto první srážku vyhraje - za cenu ošklivé rány mezi lopatkami.
Pak picadores odklusají, býk se chvíli vzteká proti červeným hedvábným podšívkám plášťů a do arény vběhnou klusem banderilleros.
Jsou pokud možno ještě třpytivější než ti druzí a mají v rukou tenká kopíčka či spíše dlouhé dřevěné šípy, vyzdobené papírovými manžetami a fábory, křepčí před býkem, spílají mu, mávají rukama a rozbíhají se proti němu, aby ho přiměli k slepému, razantnímu útoku se skloněnou hlavou a šíjí vypnutou.
Ve chvíli, kdy býk vyráží, stoupne si banderillero na špičky, prohnutý jako luk, a s namířenými banderillami ve vysoko vztyčených rukou čeká.
Nemohu si pomoci, ale ten lehký, taneční postoj člověka proti běsnícímu zvířeti je překrásný.
V posledním zlomku vteřiny sjedou obě banderilly jako blesk, banderillero odskočí a odbíhá poklusem, zatímco býk se snaží fantastickými skoky setřást dva oštěpy, které se mu houpají v šíji.
Za chvíli má vetknutý druhý pár ofábořených banderill, a lehkonohý banderillero se zachraňuje skokem přes bariéru.
Nyní již býk silně krvácí, jeho ohromná šíje je zalita celými plástvemi krve;
s těmi trčícími banderillami připomíná sedmibolestné Srdce Panny Marie.
A znovu přiběhnou chulos, aby býka zároveň dráždili i unavili svými plášti;
neboť býk nesmí zflegmatičtět.
Mávají před ním červenou podšívkou;
býk se slepě rozbíhá proti větší ploše, to jest proti plášti, a torero jen krůčkem uhýbá jeho rohům.
Ale tenhle býček se pokusil obveselit dav;
rozběhl se proti torerům tak čile a výbojně, že všichni jako blechy naskákali přes bariéru.
Tu býček jen šlehl oháňkou, jediným skokem se přehoupl přes bariéru za nimi a honil je v uličce mezi bariérou a publikem.
Celý personál corridy se úprkem zachránil do arény;
býček vítězně proklusal uličkou a vrátil se do arény, pyšně švihaje ocasem;
a novým rozběhem vrhl všechno živé za bariéru.
Nyní byl sám pánem arény a dal to na sobě vidět;
zdálo se, že vyzývá celý amfiteátr k ovacím.
Znovu vyskočili chulos, aby ho trochu utahali.
Dav vypukl v řev;
chtěl vrhnout espadu na zvíře v plné nádherné síle.
Zlatem jiskřící espada se zapadlýma očima a sevřenými rty stanul před prezidentovou lóží, rudou muletu v levici a skloněný meč v pravé ruce;
bylo vidět, že je mu vše jedno;
čekal na pokyn, ale prezident váhal.
Toreros obskakovali býčka, který je proháněl na hrotech rohů.
Dav hrozivě vstával a křičel.
Čekající espada sklonil hlavu s černým drdůlkem a předseda pokynul;
tu zazněly fanfáry, aréna se v mžiku vyprázdnila a espada vztyčeným mečem, s nehnutou tváří zaslíbil býkovu smrt.
Pak sám, mávaje muletou, vešel do arény proti býkovi.
Nebyla to dobrá corrida.
Espada riskoval život s odvahou poněkud zoufalou;
ale býk mu ani nedal příležitost k estokádě a proháněl ho po písku;
odnesl mu na rohách muletu a hnal před sebou nekrytého matadora, který se zachránil přes bariéru a ztratil přitom meč.
Chvílemi je skvostný ten tanec člověka a zvířete;
espada s muletou před sebou hledí upoutat zvíře;
býk vyráží proti rudému hadru, člověk uhýbá tělem a zapadlýma očima hledá na býkově šíji místo k bodnutí.
To vše netrvá ani vteřinu;
a znovu útok, únik a rána, jež nedopadá.
Ten souboj býka a člověka napíná nervy tak, že za chvíli otupíte.
Několikrát běželi chulos vystřídat udřeného espadu, ale publikum je zahnalo řevem;
tu espada slabě pokrčil rameny a šel znovu na býka.
Postavil se mu krásně, ale špatně estokoval.
Teprve po pátém meči býk ulehl;
bylo to strašné;
espada odcházel jako zpráskaný, vypískán celým amfiteátrem;
a mně bylo mučivěji líto jeho než dodělávajícího býčka.
Šestý býk byl ohromný a bílý, slabý v nohou a neútočný jako kráva;
divže ho nemuseli strkat, aby se klopýtavě rozběhl proti picadorově kobyle.
Toreros s plášti ho tahali za rohy, aby se aspoň ohnal;
a banderilleros před ním skákali jako šílení, máchali rukama, uráželi ho a vysmívali se mu, aby ho pohnuli k liknavému a těžkopádnému útoku.
Dav podrážděně hlučel;
chtěl, aby býk bojoval, což vedlo jen k horšímu trýznění zvířete zalitého krví a řvoucího.
Chtěl jsem odejít;
ale lidé stáli, hrozili pěstmi a povykovali;
nebylo možno projít, i zakryl jsem si oči a čekal jsem, až bude po všem.
Když jsem po nekonečně dlouhé době otevřel oči, býk ještě žil, vrávoraje na matných nohou.
Teprve při sedmém býkovi jsem si proklestil cestu ven a potloukal jsem se po uličkách sevillských;
bylo mně divně na mysli, jaksi jsem se styděl, ale nevím dobře, zda za svou krutost, nebo za svou slabost.
Tam v amfiteátru jsem v jednu chvíli začal křičet, že je to surové;
vedle mne seděl holandský inženýr usedlý v Seville a podivil se mému křiku.
" To je má dvacátá corrida, " povídal mi, " ale jenom ta první se mi zdála surová. "
" To je špatná corrida, " těšil mě nějaký Španěl, " ale měl byste vidět dobrého espadu. "
Snad;
ale stěží bych kdy viděl espadu tragičtějšího, než byl tento třpytný čahoun s tváří voláka a smutnýma, zapadlýma očima, jenž odnášel na svých bedrech nelibost dvaceti tisíců.
Kdybych uměl tak dalece španělsky, byl bych šel za ním a řekl mu:
Juane, někdy se nám to nepovede;
ale hořký je chléb veřejnosti.
A myslím na to: ve Španělích jsem vlastně neviděl bičovat koně nebo mezka;
psi i kočky na ulicích jsou důvěřiví a přítulní, čímž vydávají svědectví, že člověk s nimi dobře nakládá.
Španělé nejsou k zvířatům krutí.
Corrida je boj člověka a zvířete, v podstatě starý jako pravěk;
má všechnu krásu boje, ale má i jeho bolest.
Snad Španělé dovedou tak dobře vidět tu krásu a ten boj, že už ani nevidí krutost, která je provází.
Je tu tolik pastvy pro oči, tolik překrásných voltižérských pohybů, tolik nebezpečí a skvostné odvahy - ale podruhé bych na corridu nešel.
A tu podotýká pokušitelský hlas v mém srdci:
Ledaže by tam byl dokonalý espada.
FLAMENCOS
" Flamenco " znamená vlámsky;
zvláštní náhodou však flamenco nemá zhola nic vlámského, nýbrž spíše cikánského a maurského, zpola orientálního a zpola flamendrovského;
nikdo mi nemohl vysvětlit, proč se to jmenuje flamenco, ale severní Španělé to nemají rádi právě proto, že to je takový Orient.
Flamenco se zpívá a tančí a brnká na guitarrách;
tleská se to dlaněmi a vyklepává se to kastanětami a dřevěnými podpatky a ještě se do toho pokřikuje.
A flamencos jsou zpěváčkové, tanečníci, bailarinky a guitarristi, kteří tak od půlnoci nahoru provozují v nočních lokálech své kejkle.
Takový lidový zpěvák se obyčejně jmenuje Pepíček z Cádizu nebo Chromec z Málagy, Piknosý z Valencie nebo Hoch z Utrery;
bývá to často cikán a jeho sláva se šíří přes hranice provincií podle toho, jak dovede táhnout trylky.
Nevím věru čím začít, abych vám to celé ukázal;
vezmu to podle abecedy.
Alza!
Ola, Joselito!
Bueno, bueno!
Bailar.
Andaluské tance jsou většinou sólové;
to břinknou guitarry prudkým a drnčícím preludiem, sedící tlupou to začne šít, dupají do taktu, tleskají, začnou mlátit kastanětami, najednou to jednoho z nich zvedne, ruce vzletí nahoru a nohy začnou vydupávat zuřivý tanec.
To byste musili vzít odzemek, černošský cake-walk, tango du rêve, kozáčka, apačský tanec, záchvat zuřivosti, manifestní smilstvo a jiné frenetické pohyby, rozžhavit je do běla a začít do nich třískat kastanětami a křičet;
pak by se to začalo kroutit, jako se kroutí tanec flamenco, s vášnivými melodickými i tanečními prodlevy za ohlušujícího rytmování kastanět.
Na rozdíl od severních tanců se tanec španělský netančí jenom nohama, nýbrž celým prohýbajícím se tělem a zejména rukama letmo vztyčenýma a luskajícíma na kastaněty, zatímco nohy tančí při zemi, dupají a taconují.
Řekl bych, nohy jen doprovázejí tanec, který se děje v bocích a pažích, ve vzpínajícím se oblouku těla, které se vlní mezi divoce tlukoucími kastanětami a podpatky.
Španělský tanec, to je tajemná a zrovna orchestrální souhra mezi ostrým, nárazovým rytmem strun, kastanět, tamburín a podpatků a vláčnou, plynulou vlnou tančícího těla.
Hudba a vše, co k ní patří, až po ty výkřiky a potlesky, udává vířící takt vichrně stoupající nebo zpomalený, jako když srdce tluče;
ale tančící tělo k tomu vyhrává plavnou a opojnou, náruživou, sólovou melodii houslovou, jež jásá, loudí a kvílí, bouřlivě unášena úderným rytmem taneční vřavy.
Tedy tak je to.
Brindar.
Načež třesknou guitarry drsným akordem, jako by se měly přervat struny, diváci křičí a podávají tanečníkovi připít ze svých sklenic vína.
Cantar.
Cantos flamencos se zpívají takto: zpěvák, který se jmenuje Niňo de Utrera nebo nějak podobně, si sedne na židli mezi guitarristy, kteří spustí řinčivý úvod prosetý pizzicatovými prškami, prodlevy a přeryvy;
a do toho počne zpěvák zpívat jako kanár, s očima přimhouřenýma, hlavou zdviženou a rukama složenýma na kolenou.
Opravdu se rozkřičí jako pták: vytasí hlas dlouhým a vysokým, stoupajícím jekem z plna hrdla, strašně intenzívně a táhle, jako by se vsázel, jak dlouho to na jeden dech vydrží;
najednou se ten napjatý hlas rozkmitá dlouhým trylkem, táhlou a skučivou koloraturou, která si pohrává sama se sebou, opisuje kmitající vlnovku, rozvíjí se podivným a zdobným meandrem, a náhle klesá a odumírá za ryčného zadrnčení guitarr.
A do jejich akordů znovu vpadá a rozbíhá se ten nahý, křičící a patetický hlas, žaluje vášnivým recitativem svou trýzeň nebo co, rozvíjí se táhle a opojeně na prudkém rytmu guitarr a jedním dechem se přesmykne v tu rozvlněnou a dlouhou hlasovou arabesku umírající v třesknutí guitarr.
Je to, jako když lesklá a ohebná čepel opisuje ve vzduchu kmitající osmičky a vlnovky;
je to zároveň jako volání muezzina a jako hlasové opojení kanára řičícího na bidýlku;
je to monodie divočiny a přitom ďábelská profesionální virtuozita;
je v tom strašně mnoho přírody, cikánského zaklínání, nějaké maurské kultury a bezuzdné upřímnosti.
Tohle nejsou medové hlasy a vrkání benátských gondoliérů a neapolských taškářů;
ve Španělích se křičí z přeplna hrdla, drsně a freneticky.
Obyčejně jsou to písně zlé lásky, hrozeb, žárlení a msty;
jsou to takové zpěvní epigramy o jediné strofě, zdloužené táhlou vlnou rozvinutého a zpomaleného trylku.
Tak se zpívají seguidilly, ale také malagueni a granadiny, tarantasy a soleares a vidality a bulerie a ostatní cantos, které se od sebe liší spíš obsahem než zpěvní formou;
vždyť i saetas, zpívané v Seville při procesích o svatém týdnu, mají týž vášnivý a divoký styl flamenco jako milostná seguidilla.
Castaňuelas nejsou jenom nástroj hudební, na který se klape a víří, trylkuje, vrká a klokotá - ( já to zkoušel, a už jenom do taktu klapat je velmi těžké ), nýbrž také a zejména nástroj taneční, který převádí vlnu tance až do prstů a - podobně jako bubínek - zvedá ruce obloukem nad hlavu do oné krásné, základní pozice španělského tance.
Na poslech pak castaňuely připomínají celou černou Afriku s její náruživou potřebou bubnovaného rytmu.
Když při takovém vichrném tanci třískají kastaněty, až uši zaléhají, za pronikavých, povzbuzujících výkřiků a rytmického potlesku, pak je to, lidičky, taková rozněcující vřava, že bych byl málem sám vyskočil a začal ohnivě křepčit;
tak strašně vám to jde do nohou a do hlavy.
Cikánky jsou ponejvíce z Triany;
mají k tanci dlouhou, plandavou sukni, kterou za starších časů také odkládaly;
a to, co tančí, je v podstatě břišní tanec, rozkročený a prohnutý až po zem.
Pořád vzníceněji bičuje hudba tanečnici, vypnuté břicho se prudčeji vlní, pupek a kyčle krouží, ruce se po hadím smykají, podpatky vyzývavě dupou, tělo se prohýbá, jako by zápasilo v rukou násilníka, drsný skřek, a cikánka klesá na zem jako sražena křečí rozkoše.
Je to divný tanec, zmítavý a křečovitý;
sexus, který jde na výboj, plíží se, útočí a uhýbá;
falický kult nějaké strašné sekty.
Děti, tančící na ulici sevillanu, pěkný taneček s jednou rukou nad hlavou a druhou v bok, podkasávající sukénku k lehkému výkroku tance;
tanec furiantský, pyšně se natřásající a decentní.
Malé holčičky v tanečních tlupách, zdrobnělé loutky bailadorek dupající malými střevíčky horký a útočný tanec dospělých.
Erotika španělských tanců hraje všechny kousky od milostné hry po milostné spazma;
ale vždycky, i v nejdůstojnější contradanze, je to erotika drobet provokující;
ne ta, která se vzdává jako v tangu, nýbrž která dráždí, uniká a láká, vyzývá, hrozí a trochu se vysmívá.
Jsou to čertovské a milostné tance;
ale nikdy jim nechybí kovová pružina pýchy.
Fandango se tančí v předlouhé vlečce;
vířit v takové vlečce, lehce ji odkopnout, točit se jako vlček a tancovat, to je veliké umění a krásná podívaná;
neboť tento tanec tryská zázračně z pěny volánů a krajkových spodniček.
Gitanos tančí ve dvou pohlavní pantomimu vábení a vzdoru, námluv a brutality;
tančí klasické role muže a ženy, přičemž žena je, abych tak řekl, neřád a muž surovec, který jí smýká po zemi.
Ale tančí - li cikán sám, odkládá všechnu záminku pantomimy;
pak je to čirá frenezie pohybu, skoků a dřepů, letících gest a vzteklého dupání;
tanec tak opravdový, že nevyjadřuje nic než jakýsi odpoutaný oheň.
Guitarra zní naprosto jinak, než jak si ji tady představujeme;
zvučí kovově jako zbraně, řinčí bojovně a drsně;
nebrouká, aniž vrká, cukruje nebo ševelí, nýbrž drnčí jako tětiva, rachotí jako bubínek, zatřeskne jako plech;
je to mužný a bouřlivý nástroj, na který hrají chlapi podobní loupežníkům z hor, rvouce struny prudkými a úsečnými hmaty.
Hija.
Ola, hija!
Chiquita.
Bueno, bueno, chiquita!
Jota.
Aragonská jota je píseň i tanec;
píseň těžké kadence, drsná a divá, prudce se rozbíhající a zase táhlá, silně maureskní, ale bez flamenco kudrlinek;
každý verš se přesmykne v takové protáhlé a klesající zabědování.
A jota je přepěkný tanec, rychlý a odpoutaný, vznosného, galopujícího rytmu, jenž vytryskuje z oblé, zpomalené kantilény.
Muy bueno, chica!
Otra, otra!
Ola, niňa!
Ea!
Palmoteo cili tleskání.
Zatímco jeden z tlupy tančí, sedí ostatní kolem a tleskají do dlaní takt, jako by nemohli vydržet ten rytmický příval řinoucí se v kaskádách guitarr.
A křičí.
A dupají.
A guitarristi se zmítají na židličkách, dupají a pokřikují.
A do toho kastaněty.
Rondalla je taková břichatá aragonská mandolína, kovově řinčící a zpěvná, jež přizvukuje zpívaným jotám.
U.
El U je píseň valencijská, extatický řev zpěváka za třesku trubek a horečného víru kastanět;
jakživ jsem neslyšel tak horoucí zpěv, jako je tento dlouhý a strašně napjatý jek Maurů.
Zapatear čili dupat rytmickým uchvácením.
Žízeň.
BODEGA
Španěly, jako každá stará a dobrá země, se drží regionalismu;
je tisíc a jeden rozdíl mezi Valencií a Asturií, Aragónem a Estremadurou;
ba i příroda se připojila k tomu lokálnímu entuziasmu a plodí v každé provincii jiné víno.
Vězte, že vína kastilská podněcují statečnost, kdežto vína z provincie Granady budí těžký a zuřivý smutek a vína andaluská city lahodné a přátelské;
vína z Rioji osvěžují ducha, vína katalánská dávají lehkost jazyku a vína z Valencie klesají k srdci.
Vězte dále, že jerez, které se pije na místě činu, se nepodobá slazenému xerezu, které se pije u nás;
je světlé, prožehlé nakyslou hořkostí, měkké jako olej, ale přitom divé, neboť je to víno přímořské.
Hnědá málaga, hustá a lepkavá jako vonný med, ve kterém se tají ohnivé žahadlo.
A pak je vínko řečené manzanilla ze San Lucar;
jak o tom svědčí jeho jméno, je to vínečko mladé a bujné, světské a žoviální;
popivše manzanilly plujete lehce jako plachetka v dobrém větru.
Vězte, že každá provincie má jiné ryby a jiné sýry, jakož i jiné salámy a jelita, boby a melouny, olivy a hrozny, cukroví a jiné místní dary boží.
Proto praví staří a věrohodní autoři, že je poučno cestovat;
a každý pocestný, jenž hledá vzdělání v dalekých zemích, vám potvrdí, že vzácná a podstatná věc je dobrá hospoda.
Není už králů asturských, ale asturský uzený sýr trvá;
krásné dny Aranjuezu již minuly, ale jahody z Aranjuezu se podnes těší své historické slávě.
Nebuďte obžerci ani břichopásky;
vaše jídlo budiž uctívání bohů času a místa.
Přál bych si jíst kaviár v Rusku a anglickou slaninu v Anglii;
ale zatím mě krmili kaviárem v Anglii a anglickým špekem v zemi španělské.
Vlastenci všech zemí, děje se proti nám spiknutí;
ani mezinárodní kapitál, ani čtvrtá internacionála nás neohrožuje do té míry jako Mezinárodní Hoteliér.
Zapřísahám vás, caballeros, bojujme proti jeho úkladům, provolávajíce různé posvátné a starodávné válečné výkřiky, jako Chorizo, Hanba, Kalbshaxen, A la lanterne, Macaroni, Jednu Tvrdou, Porridge, Camembert, Pereat, Manzanilla a mnohé jiné, podle místa a bojovnosti.
CARAVELLA
Je zakotvena na Guadalquiviru blízko té Torre del Oro, u níž španělské lodi vykládaly peruánské zlato;
a je prý do posledního prkna a lana udělána podle té caravelly de Santa Maria, na které Kryštof Kolumbus objevil Ameriku.
Šel jsem se na ni podívat v naději, že mě přitom něco napadne o Kryštofu Kolumbovi;
prolezl jsem ji od podpalubí až nahoru;
lehl jsem si do postele v Kolumbově kabině a schoval jsem si na památku jedno číslo La Vanguardia, které tam leželo na stole, patrně také po Kolumbovi;
potěžkával jsem falkonety nebo kolubríny či jak se ty staré kanónky jmenují, přičemž jsem si málem přerazil nohu železnou koulí, neboť byly nabité;
ale nic víc jsem neobjevil krom svého vlastního podivu, jak je ta slavná loď malá.
Myslím, že by ji pražský magistrát nepovolil ani k osobní dopravě na Zbraslav.
Ale nahoře, na palubě, jsem si vzpomněl, že za mými zády je iberoamerická výstava;
a až ji zavrou, zůstane po ní v Seville veliká iberoamerická univerzita, na kterou, jak my Sevillanos doufáme, budou jezdit mladí caballeros z Mexika a Guatemaly, Argentiny a Peru a Chile.
V tu chvíli jsem dostal strašnou chuť být španělským vlastencem a radostně povykovat:
Hombres, považte si, vždyť tamhle za mořem je já nevím kolik miliónů lidí, kteří mluví jazykem podle slovníku madridské Akademie!
Sic je tam států jako datlí na palmě, ale je to jeden národ, a kdybychom se do toho řádně obuli, byla by to i jedna kultura, sabe?
Představte si, caballeros, že by všichni lidé držící se slovníku madridské Akademie táhli za jeden provaz;
v tu chvíli by tu bylo něco, co se nepovedlo ani Společnosti národů, byla by tu Euroamerika, byla by tu mezikontinentální dohoda bílé rasy;
helo allí, byla by znovu objevena Amerika.
Jen si vemte, jak bychom my Iberové vytřeli zrak těm velkým mocnostem s jejich věčnými hádkami o tonáž a kalibr!
Amigos, každý extranjero, který se k nám přibatolí přes Irún nebo Portbou, se jen omrkne, a už pozoruje, že z nás Španělů koukalo něco velikého a světového;
kde to, u všech sakrů, zůstalo?
Ve jménu Goyi a Cervantesa, dejme se do toho ještě jednou!
Tak a podobně bych jim to řekl;
neboť když už má člověk pod nohama loď, která připomíná caravellu Kolumbovu, cítí cosi jako nutkání, aby objevil Ameriku.
Ameriku jsem neobjevil, ale našel jsem v této zemi něco bližšího;
myslím, že se to jmenuje nacionalism.
Tady ten národ dovedl víc než který jiný - nepočítáme - li Angličany - uchovat svůj vlastní ráz života;
od ženských mantil po muziku Albenizovu, od domácích zvyků po uliční firmy, od caballerů až po osly dává přednost svému starému španělství před mezinárodním civilizačním nátěrem.
Snad to dělá podnebí nebo ta skoro ostrovní poloha;
ale hlavně, lidi, je to věc charakteru.
Tady každému caballerovi zvedá bradu lokální pýcha;
Gaditano se nadýmá tím, že je z Cádizu, a Madrileňo, že je z Madridu, Asturián je pyšný, že je z Asturie, a Castillan je pyšný vůbec;
neboť každé to jméno je slavné jako erb.
Následkem čehož, jak doufám, se Sevillan nikdy nezahodí tak dalece, aby se stal dobrým mezinárodním Evropanem;
neboť se nestane ani Madrilencem.
Jedno z hlubších tajemství Španělska je jeho provincialism, zvláštní ctnost, jež v ostatní Evropě poněkud vymírá;
provincialism, jenž je úhrnný produkt přírody, dějin a lidí.
Španělsko ještě nepřestalo být přírodou a dosud se nevzpamatovalo ze svých dějin;
proto si dovedlo tolik toho uchovat.
A my ostatní, my se můžeme tak trochu divit, jaká krásná věc je být národem.
PALMAS Y NARANJOS
Protože jsem kraj La Mancha projel v noci cikánsky černé, nemohu říci, jsou - li tam opravdu obři či jsou - li to větrné mlýny;
ale zato vám mohu vypočítat celou řadu věcí, jež se vyskytují v provincii Murcia a Valencia, tedy zejména: skály žluté nebo červené, bílé útesy vápence a vzadu modré hory;
na každé skále, útesu a hoře zřícenina maurské pevnosti nebo křesťanského hradu nebo aspoň eremitáž, kaple či zvonice;
ohromné hnědé rozvaliny Montesy, hradiště Jativy zježené věžemi a cimbuřími, všeliké hrádky, tvrzičky a hlásky;
hrad Puig a hradby nuleské, ruiny Sagunta, celá akropol na skalním temeni, a hradní kostka Benicarló, hnědé a červené pustiny skalnatých strání, porostlých čupřinami spartia, křemeláky, trsy dymiánu, rozmarýny, teukria a šalvěje;
aridní svahy vypálené jako keramika vytažená z peci a ještě horká;
a hned pod nimi
olivové sady, šedé a stříbřité, podobné našim vrbám, uzlovitých a zkroucených pňů, jež se podobají mandragorám, skřítkům nebo vůbec něčemu vzdáleně lidskému;
a mezi olivami kamenná a vyprahlá puebla s kostýlkem jako hrad, s kostkami domů a nějakou velikou zříceninou nahoře;
dále sady fíkovníků, stromů velkolistých a nepořádných;
husté a kypré algarrobos, jež nesou lusky svatojanského chleba;
a datlové palmy, pořád víc a víc palem vysoko tryskajících se svou vítěznou korunou;
palmové háje, městečka utopená v palmách, zářivé fajánsové báně a minarety mezi palmami a banánovníky, a nad tím zas nějaký hrad;
zavlažované huertas, pole rýžová, lány morušové, hony vinic a hektary oranžovníků, kulovitých stromečků s tuhými lesklými listy a zlátnoucími oranžemi, a citrónovníků, jež jsou větší a spíš podobné hrušním;
kraj nejpožehnanější, jaký jsem kdy viděl, tierras de regadío, jejichž stružkami a kanálky protéká zúrodňující vláha ještě po římských sedlácích a maurských architektech;
a nad tou zlatou zemí na modrých kopcích bašty, věžičky a zubaté zdi maurských hradů;
Valencia modrých a zlatých bání azulejových, hnědých lidí a zlatého vzduchu, ve kterém se mísí dech moře a zápach ryb s vůní oranží a sirupu;
moře, moře, moře světlé, planoucí, opálové a zvrásněné, pěnící se na patě hnědých skal, olizující písečné pláže, moře blankytné, moře k nedokoukání;
malarické laguny, zátoky ve skalách, kosinka rybářské plachty na obzoru;
alcornoques, háje korkových dubů s listy skoro černými, kožnatými a stočenými do kornoutků;
háječky piniové na slaných písčinách mrtvého břehu;
na horách tvrze a eremitáže;
tož moře vpravo a vlevo hory - kam se mám dívat, abych nic nevynechal?
- takhle plout po moři nebo být poustevníkem tam v těch horách,
vyjíždět na rybolov nebo tlačit víno či olej;
hele, ty nachové skály, nikde nejsou skály tak červené,
hleďte, Oropesa, městečko zavěšené na skále, jistě vypadalo stejně před tisíci lety, třebaže nevím, který národ tu tehdy bydlel;
vždycky, když projíždíš tunelem, je to, jako by se udělala tečka a za ní začínala nová kapitola,
- a přece bys nemohl říci, na kterém místě se ten kraj tak změnil, ani v čem je ta změna;
najednou ti připomíná něco jiného, už to není Afrika, ale něco známého: mohla by to být Corniche v Marseille nebo Riviera di Levante;
je to už zase země latinská, vlahá a jiskrná kotlina mediteránní;
a když hledáš na mapě, kde jsi, vidíš, že se to jmenuje Cataluňa.
TIBIDABO
Tibidabo je kopec nad Barcelonou;
nahoře je kostel, kavárny a houpačky a zejména vyhlídka na moře, zemi a město. přičemž jmenované moře svítí mlžným oparem, země září zeleně a růžově a město nadmíru něžně jiskří bílými domečky.
Nebo z terasy Font del Lleó, to vám je krása, to zářící měst mezi teplými vlnami kopců a mořem, pohled rozjařující jako lehké víno.
Nebo večer na svahu Montjuichu na výstavě, když se rozsvítí všechny fontány, vodovody a kaskády, průčelí a věžičky takovou hrou světel, že už to nemáš čím popsat a jen se díváš, až ti jde hlava kolem.
Teprve to ostatní krom těchto pohádkových věcí je Barcelona sama: město bohaté a zánovní, trochu se honosící svými penězi, svým průmyslem, svými novými třídami, obchodními domy a vilami;
jsou toho napravo a nalevo dlouhé kilometry a jen uprostřed jako na dně kapsy se tlačí staré město kolem několika starobylých a důstojných věcí, jako je katedrála, radnice a Diputación, těsné a hemživé uličky, proťaté slavnými ramblami, kde se lid barcelonský tlačí pod platany, aby kupoval kytky, koukal po děvčatech a dělal revoluce.
Úhrnem čilé a pěkné město, řinčící svou prosperitou, ženoucí se útokem na okolní kopce, okázalé a fanfarónské i s tím svým fantastickým architektem Gaudim, který se tak horečně rozmáchl k nebi nedokončenou lodí a šiškovitými věžemi toho obrovského chrámového torza Sagrada Familia.
A přístav, špinavý a hlučný jako všechny přístavy, vroubený pásem barů, dupáren a divadélek, řičící a říjející zvečera všemi svými orchestriony a barevnými světýlky, sprostý a silácký se svou podivnou populací nakladačů, matrózů, šupáků, macatých holek, rváčů a přístavních krys, bordel větší než Marseille, díra podezřelejší než Limehouse, odpad, kde země i moře odhazuje svou nečistou pěnu.
A dělnická předměstí, kde vidíte zaťaté ruce v kapsách a fanatické, vyzývavé oči;
holenku, to už není bezstarostný lid z Triany;
čichej, a poznáš, že se tu něco připaluje.
S večerem se táhnou stíny do středu města;
mají espadrilly na nohou a červené pásy kolem boků, cigaretu přilepenou na rtu a čepici do očí.
Jsou to jen stíny, ale když se ohlédneš, je to už hlouček.
Hlouček upřených a zarytých očí.
A tady, uvnitř toho města, lidé, kteří nechtějí být Španěly;
a v těch horách kolem sedláci, kteří Španěly nejsou.
Z výšin Tibidaba je to takové jiskřící a blažené město;
ale čím přijdeš blíž, jako bys slyšel zrychlený a těžký dech mezi sevřenými zuby.
Zatím Barcelona tryská všemi svými světly a baví se skoro horečně;
divadla se začínají až k půlnoci, ve dvě ráno se plní bary a tančírny;
tiché a zamračené hloučky stojí nehnutě na ramblách a paseos a náhle, neslyšně se vytrácejí, když se na rohu vynoří stejně tichá a zamračená kavalkáda četníků na koních s puškami připravenými v sedle.
SARDANA
A to už mně raději, Katalánci, zahrajte svou sardanu, muziku vřesknou a důkladnou, mečící hlasem kozlím a hvízdající pastýřskými píšťalami, pravou muziku mediteránní.
To už není táhlý jek Maurů ani temná vášeň guitarr;
je to rustikální, drsné a veselé jako ten kraj.
Neboť ten kraj už je podoben Provenci;
například není už tak skalnatý jako ostatní Španělsko, nýbrž je tak skalnatý jako kopce provençálské;
nerostou tam už palmy jako v Murcii, nýbrž rostou tam palmy jako na Riviéře.
Jak vidět, ten rozdíl je subtilní a nedá se tak lehko vyjádřit;
je ve vzduchu, který dýcháte, je v lidech a jejich domech se zelenými okenicemi, ale hlavně docela prostě jest.
Pokud se týče lidí toho kraje, nosí na nohou bílé pletené papuče zvané alpargatas, jež připomínají římské sandály;
a sem tam červené frygické čapky ( jmenují se barretinas nebo nějak podobně ).
A je jich mnoho modrookých a hnědovlasých, zavalitých a kraťasů;
nějak se sem už zapletl sever do všeho, do muziky i do chuti vína, do lidí i do přírody.
Už tu má převahu příroda s listem opadavým;
první žlutý list platanu mně připadal jako pozdrav z domova.
Tady se už nežije v patiích jako tam dole, ale na ulicích;
děti a psi a maminky, pijáci a čtenáři novin, mezci a kočky, všecko žije na zápraží a na chodníku;
snad proto se v téhle zemi tak lehko rodí dav a pouliční bouře.
Ale kdybych měl říci, co mě překvapilo nejvíc, tedy to byli gardisti před královským zámkem;
neboť mají na nohou bílé katalánské papuče a na hlavě cylindr.
Vězte, že cylindr, papuče a puška s bodákem je zvláštní a nezvyklý akord;
ale koneckonců vyjadřuje názorně katalánskou zem, rustikální a kupeckou mezi jinými královstvími Španělska.
PELOTA
Baskická pelota je taková hra s tvrdým míčkem ze psí kůže;
z jisté vzdálenosti byste řekli, že se tam právě strhla nějaká mela a že se do toho divokého řevu začne asi střílet;
ale když přijdete blíž, vidíte, že to neřvou hráči, ba ani diváci, nýbrž makléři, kteří se zmítají před publikem a uzavírají sázky na Modré nebo na Červené, což jsou distinkce hrajících mužstev.
Z hlediska dramatického jsou tito makléři nejzajímavější část podívané;
neboť ryčí jako vřešťani, skáčou, mávají rukama a ukazují sázky na rozpřažených prstech;
přitom se sázky a výhry házejí mezi makléři a diváky v dutých míčkách, které vám poletují kolem nosu jako ořechy na stromě osazeném hejnem opic.
Zatímco se rozvíjí tato vášnivá hra v sázky, odehrává se dole pod publikem pelota v užším slova smyslu, kterou hrají dva a dva páni s takovým dlouhým pleteným luskem nebo korýtkem, upevněným koženou rukavicí na pravé ruce.
Do toho lusku chytí seňor Elola letící míček a šups, praští s ním na vysokou zeď, která se jmenuje fronton.
Míček se odrazí s hlasitým plesknutím a letí zpátky s razancí projektilu;
bums, už jej má ve svém lusku seňor Gabriel a střelí jím do zdi.
Hopla, teď jej vylovil ze vzduchu svým luskem seňor Ugalde, zatočil tou pálkou a vrhl míček na fronton jako bombu.
A bum! už jej má v korýtku seňor Teodoro a vmetne jej na stěnu, až to zaduní;
teď je zas na seňoru Elolovi, aby jej v odrazu chytil.
Tedy tohle je zpomalený film: ve skutečnosti vidíte čtyři bílé figurky, skákající každá na své čáře, a bum plesk, bum plesk, bum plesk, nad nimi lítá míček skoro neviditelný;
mine - li jej hráč, poskočí - li míček dvakrát po zemi nebo stane - li se jiná tajemná chyba, je jedno kolo u konce, to druhé mužstvo dostane bod k dobru, makléři počnou mávat rukama a se strašným křikem vyvolávají nové sázky.
Tak to jde dál až do šedesáti či kolika bodů;
pak přijdou noví Rojos a Azules a jde to zas od začátku, zatímco se publikum střídá jako hráči u rulety.
Jak vidíte, je to hra dost jednotvárná, jmenovitě pokud užíváme tak primitivních a světských slov, jako je " chytat míček ";
ve skutečnosti to není chytání, ale jakési kouzelnictví.
Ten lusk, zvaný la cesta, je široký jako dlaň a ten míček letí asi tak rychlostí bolidu;
onehdy prý se odrazil od stěny a vletěl mezi diváky;
tu všichni čtyři hráči bleskem zmizeli v domnění, že ten míček někoho z publika zabil.
Tedy chytat takový míček je asi jako chytat do lžíce kulky vystřelené z vojenské pušky;
a ti pelotaris chytnou každý míč, ať letí kde chce, s takovou animální jistotou, s jakou rorejs chytá mouchy.
Natáhnou ruku, a už jej mají.
Vznesou se do vzduchu, a už jej mají.
Hrábnou tím korýtkem za sebe, a už jej mají.
Proti pelotě vypadá tenis, jako byste šli na mouchy s plácačkou.
A přitom ty kejkle, skoky a přemety dělají bez jakékoliv okázalosti a námahy, tak, jako když pták loví komáry.
Udělá to bum, míč pleskne do stěny, a je to;
ani není vidět, že musí být vržen atletickou silou.
Tedy taková je to hra, fantastická a jednotvárná.
Tu hru hrají jen Baskové a Navarrové z hor;
ti Baskové, kteří dali světu svou kulatou čepičku " rádiovku ", jež se jmenuje boina a vyrábí se ovšem u nás ve Strakonicích;
ti Baskové, o kterých mně tvrdil profesor Meillet, že jsou to praobyvatelé celého Středozemí, příbuzní s některými kmeny vysokého Kavkazu.
Mají řeč tak složitou, že dosud není vyzkoumána;
a jejich muzika je klarinetová píšťalka, zvaná dulzaina, doprovázená bubínkem.
Je to z nejmenších nárůdků v Evropě;
snad to jsou zmizelí Atlantikové.
Bylo by hříchem, kdyby jednou zmizel i ten statečný zbytek.
MONTSERRAT
Zdálky je to důstojná a zavalitá hora, která od prsou nahoru vyčnívá z ostatních kopců katalánských;
ale čím jste k ní blíž, tím víc počínáte žasnout a kroutit hlavou, až nakonec budete bručet " to jsem blázen a " to jsem jakživ neviděl ".
Což vám potvrdí starou zkušenost, že zblízka jsou věci tohoto světa podivuhodnější nežli zdálky.
Neboť vězte, že to, co z Barcelony vypadá jako kompaktní masív, se z větší blízkosti zjevuje jako hora postavená na sloupech;
ba ono to vypadá spíš jako chrámová architektura než jako hora.
Dole to má sokl z červené skály, na kterém vystřelují do výše věžovité skalní pilíře;
na nich je cosi jako galérie nesoucí nové pořadí obrovitých sloupů;
a nad nimi se vyšvihuje třetí patro té kyklopské kolonády ve výši dvanácti set metrů.
To jsem blázen;
říkám vám, to jsem jakživ neviděl.
Čím výše vás vykroutí pěkná serpentina silnice, tím víc se vám tají dech;
dole kolmá propast Llobregatu a nad hlavou kolmé věže Montserratu;
a mezi obojím jako na vysunutém balkónu visí svatý monastýr a katedrála a garáže pro několik set aut, autobusů a šarabanků a hospic, kde můžete bydlet u otců benediktýnů v této monumentální a hlučné poustevně;
a v tom monastýru je knihovna, jaké snad není v žádném druhém klášteře, od starých foliantů vázaných v dřevě a vepřovici po celý regál věnovaný knihám o kubismu.
Ale ještě je vrchol hory, Sant Jeroni;
vytáhne vás tam dočista kolmá lanovka, taková krabička od sardinek, kterou byste soukali po provázku na kostelní věž;
ale vy sedíte v té krabičce a tváříte se čile a podnikavě, jako byste neměli hrozný strach, že to s vámi spadne, a sbohem!
Když pak jste nahoře a otřepete se, nevíte, nač se dřív dívat;
já vám to uspořádám:
1.
Na vegetaci, která zdola vypadá jako čupřiny v podpaží těch ohromných vztyčených paží, ale zblízka je to překrásný porost vždyzelených berberisů a cesmín, zimostrázu a evonymu, cistů, myrty a vavřínu a mediteránního vřesu;
to jsem blázen, takový přírodní park jsem jakživ neviděl jako tady na temeni a v rozsedlinách těch tvrdých slepencových skal, jež vypadají jako ulité z obláskového betonu.
2.
Na věže a sloupoví skal Montserratu, na strašné a nahé srázy Zlého údolí, jež prý se otevřelo v den Kristova ukřižování.
Jsou různé vědecké teorie, čemu se tyto skály podobají;
podle jedněch hlídkám, podle jiných procesí mnichů v kápích nebo flétnám nebo kořenům vytržených zubů;
já však se zaklínám svýma očima, že se podobají vztyčeným prstům sepnutým jako k modlitbě;
neboť hora Montserrat se modlí tisíci prsty, přísahá zvednutými ukazováky, žehná poutníkům a dává znamení.
Věřím, že byla zvlášť za tím účelem udělána a vyzdvižena nad všecky ostatní hory;
a co dále věřím, to sem už nepatří, ale myslil jsem na to, sedě na vrcholu Sant Jeroni, kde je nejvyšší báň a zároveň střed té nesmírné a fantastické přírodní katedrály.
3.
A pak je kolem dokola, do nedozírna země zvlněná zelenými a růžovými horami:
Cataluňa, Navarra, Aragón;
Pyreneje s jiskřícími ledovci;
bílá městečka na úpatí vrchů;
podivné oblé kopce, vrstvené tak, jako by to byla zvlněná kštice pročísnutá nesmírným hřebenem.
Nebo ještě spíš jako by na nich zůstal zbrázděný otisk prstů, které stvořily tuto zemi.
Z vrcholu Montserratu vidíte otisk božích palců, jež hnětly ten teply a brunátný kraj se zvláštní autorskou radostí.
Vida to vše a podiviv se, nastoupil poutník svůj návrat k domovu.
VUELTA
Návrat k domovu.
Ještě je mi jeti přes čtyři země, ale cokoli vidím, propouštím roztržitě mezi prsty jako kuličky růžence;
neboť je to už jenom návrat.
Člověk, který se vrací, tiskne se ve vlaku do kouta a přivírá oči;
už dost, už dost je toho míjení a opouštění;
už dost toho všeho, co ubíhá nazad, sotvaže pokynulo.
Už zas být doma jako kůl zatknutý do země;
ráno a večer vidět kolem sebe tytéž důvěrné věci.
- Ano, ale když svět je tak veliký!
Vida ho, hlupáka!
Tak tady sedí v koutě jako hromádka neštěstí a mrzí ho, že toho neviděl víc.
Že neviděl Salamanku ani Santiago;
že neví, jak vypadají oslové v Estremaduře a staré babičky v Ansó, že nepotkal cikánského krále a neslyšel hvízdat baskické txistularis.
Člověk by měl všechno vidět a ke všemu se vztáhnout, tak jako poplácal toho osla v Toledě nebo hladil peň palmy v zahradě Alcázaru.
Všeho se aspoň prstem dotknout.
Celý svět přejet dlaní.
Ta radost, člověče, když vidíš nebo hmatáš, cos dosud neznal.
Každý rozdíl ve věcech a lidech rozmnožuje život.
S povděkem a radostí jsi přijal všechno, co bylo jiné než tvé zvyky;
a pokud jsi viděl jiné poutníky, mohli si nohy ubrousit, aby jim neušlo nic zvláštního a malebného a jiného než kdekoliv jinde;
neboť v nás všech je láska k hojnosti a nekonečnosti života.
Tedy poslyšte, tu hojnost života tvoří národy;
to se rozumí, také dějiny a příroda, ale to oboje splývá v národech.
Kdyby nás tedy jednou napadlo řídit věci světa láskou k životu, musili bychom říkat asi toto ( ve všech jazycích světa ):
Caballeros, je sice pravda, že všichni lidé jsou lidé;
ale nás pocestné nepřekvapil tak radostně úkaz, že dejme tomu Sevillané jsou lidé, jako úkaz, že Sevillané jsou Sevillané.
Byli jsme potěšeni tím, že Španělé jsou opravdu Španělé;
čím byli španělštější, tím jsme je měli raději a tím víc jsme si jich vážili.
Představte si, že bychom si stejně vážili Číňanů z toho náruživého důvodu, že jsou to Číňané, Portugalců, že jsou to Portugalci, a že jim nerozumíme ani slovo, a tak dále.
Jsou lidé, kteří milují celý svět, pokud je tento svět ochoten mít asfaltové silnice nebo v jednoho boha věřiti nebo zavřít bodegy a hospody.
Jsou lidé, kteří by dovedli milovat svět, pokud by vzal na sebe jednu, a sice tu jejich civilizační tvář.
Ale protože přesto nejsme dosud s láskou příliš daleko, zkusme to na jiný způsob.
Je daleko radostnější mít rád celý svět, protože má tisícerou tvář a je všude jiný;
a potom provolávat:
Hoši, když už se tak rádi vidíme, udělejme Společnost Národů;
ale hrome, ať jsou to Národy se vším, co k tomu patří, každý s jiným chlupem a jazykem, se svými zvyky a kulturou, a je - li třeba, tedy spánembohem i se svým pánembohem;
neboť každý rozdíl je hoden lásky už proto, že rozmnožuje život.
Ať nás spojuje všechno, co nás dělí!
A tu člověk, který se navrací, hladí očima viničné kopečky Francie, pročesává chmelnice německé a počíná se horečně těšit na oranice a jabloňové sady za tou poslední hranicí. | vyl_d_sp |
Autor: Čapek, Karel, Název: Obrázky z Holandska, Žánr: cestopisy
OBRÁZKY Z HOLANDSKA
S KRESBAMI AUTOROVÝMI
NĚKOLIK TVÁŘÍ
Slušelo by se zajisté, abych vraceje se ze země nizozemské vám popsal a vykreslil především typické tváře tamního lidu.
Nuže, pokud se týče pánů burgemestrů, radních, učenců a jiných notabilit, odkazuji vás na Flincka, de Keysera, Troosta, Eliase a Rembrandta a Sandrarta a jiné holandské mistry století sedmnáctého;
neboť od té doby se Holanďané nijak podstatně nezměnili až na to, že už nenosí krejzlíky, bandelíry, kyrysy a jiný válečný postroj.
Ale záleží - li vám více na typických tvářích starých nizozemských námořníků, kalvinistů a farmářů, konstatuji, že se dosud sem tam skutečně vyskytnou;
já sám jsem viděl po jednom exempláři v Utrechtu, na nádraží v Goudě a v tramvaji u Leidenu a velmi jsem se potěšil onou vzácnou hříčkou přírody, která se jmenuje národní typ.
Avšak ježto jsem se ocitl v Haagu v prostředí značně mezinárodním, a sice na kongrese PEN klubů, mohu vám podat zprávu o řadě literárních tváří, které jsem tam potkal.
Bylo jich tam na tři sta padesát, ale některé se mi nepodařilo nakreslit;
vracím se bez belgického chlapíka Pierarda a bez Borise Sokolova a bez Kadena Bandrowského a bez tolika jiných;
ale zato tady je, hle, John Galsworthy, bělejší, než býval dříve, s tváří světlou a jemnou, jako by byla ozářená světlem měsíčním;
velmi rovný a rezervovaný;
anglický gentleman ve stavu zduchovění.
Ta dobře kulatá hlava s krátkozrakýma očima, to je George Duhamel, francouzský básník a kritik a bývalý doktor, jeden z těch lidí, kteří dělají svědomí soudobé Evropy;
a tento usmívající se muž je Desider Kosztolányi, maďarský básník;
usmívá se proto, aby dal najevo, že se nezlobí na naše úřady, které mu nechtěly povolit pobyt na naší půdě.
Jeho úsměv je jako kola šířící se na tiché vodě - řekl bych, že dělá ještě kruhy kolem jeho hlavy.
Hermon Ould, sekretář v ústředí PEN, autor pohádek pro děti, pravý chlapecký Angličan a drobátko Ir, člověk hubatý a milý,
a tento germánsky bůh je německý básník Theodor Däubler, jehož hrdinské vousy zčásti marně zakrývají líci vlídnou a spravedlivou, tvář moudrého a slunného poety;
tento muž sveřepých čelistí, černý a snědý, nemá být nikdo jiný než Jakob Wassermann, romanciér, muž trochu zamračený a nemluvný,
zatímco tento počerný muž, Francouz Benjamin Crémieux, organizátor těkavého stádce literárního, rozhrnuje oponu své brady překypujícím úsměvem.
Šalom Asch, básník žargonu, Haličan původem, hovorný a srdečný žid, a jeho dvojník, Jihoslovan Dučić;
aby si člověk ty dva nepletl, říkalo se na kongrese:
" Když si myslíte, že mluvíte s Aschem, tak je to Dučić;
když si myslíte, že mluvíte s Dučićem, tak je to Šalom Asch, - jen podle toho je rozeznáte. "
Tyto černé vousy znamenají sochaře Meštroviće, vážného a pomenšího muže;
kdyby byl tak dlouhý jako náš Horejc, dělal by snad sošky, ale jsa spíše drobný, dělá sochařinu v nadživotním formátě.
A nakonec úsměv Johana Fabricia;
je to jediný Holanďan, kterého jsem drobátko trefil, a ten ještě není typický;
neboť typický Holanďan je spíše uzavřený a jaksi důstojný.
Opouštěje tímto úsměvem mezinárodní půdu kongresu rád bych podotkl, že se obyčejně mylně vykládá babylónské změtení jazyků.
Změtení jazyků nenastává tím, že každý mluví jiným jazykem, nýbrž tím, že každý mluví najednou několika jinými jazyky.
Pokud člověk mluví svým vlastním jazykem, i kdyby to činil jen sám k sobě, není, pravím, žádného změtení;
ale začne - li říkat například, ani o tom nevěda:
" Yes, mijnheer, ce soir it is hier schrecklich horko, " pak teprve dospěl k onomu složitému lingvistickému stavu, o kterém se zmiňuje bible líčíc první mezinárodní kongres, konaný u příležitosti slavnostního zahájení babylónské věže.
O POZNÁVÁNÍ CIZÍCH ZEMÍ
Ve většině případů prochází dnešní pocestný cizími zeměmi tak říkajíc v opačném směru k vývoji dějin.
Na začátku jeho nových poznatků stojí obyčejně hlavní nádraží hlavního města;
teprve pak, pomalu a krok za krokem, postupuje k věcem starším a starším, tedy řekněme ke katedrálám, starému umění a amsterodamským židům, až posléze docela na konci své pouti objevuje sám hlas země, jako je bučení černobílé krávy nebo skřípání. kol větrného mlýna.
Tedy první jeho dojem zpravidla je, že všechny končiny světa jsou celkem stejné ( krom té zatracené měny );
závěrečný jeho dojem pak bývá, že bez konce různé a krásné jsou končiny světa;
ale k tomu dojmu dochází obyčejně, když už je na to pozdě a kdy zase nasedá do vlaku na hlavním nádraží hlavního města, pomalu už zapomínaje, co viděl.
O MĚSTECH NIZOZEMSKÝCH
Tož abych to bral po pořádku, první čistě holandský dojem ( krom těch zelených lokomotiv s mosaznou přílbou na zádech ) jsou cihly.
A okna.
A hlavně velocipédy.
A hlavně cihly a okna.
Ty cihly, to je lokální barva Hollandu: zelený kraj a v něm domečky z drobných červených, bíle spárovaných cihel, domečky s velkými jasnými okny a zelený kraj s cestami z cihel, po kterých si to tiše hasí velocipédy od jednoho červeného domečku ke druhému;
a ty domečky jsou krom z červených cihel udělány hlavně z oken, ze samých oken čistých a velikých a bíle rámovaných, přerozmanitě dělených a dimenzovaných: neboť vězte, že nizozemské stavitelství si dává nejvíce záležet na oknech: zeď je zeď, ale okno, to je díra, element tvárný, který může být větší nebo menší nebo širší nebo vyšší, což, jak se zdá, téměř stačí individualistickým potřebám této země.
A pak tedy ty velocipédy.
Viděl jsem už ledacos, ale tolik kol, jako například v Amsterodamě, jsem ještě neviděl;
to už nejsou kola, nýbrž něco hromadného, roje, hejna, kolonie velocipédů, něco podobného bujení bakterií nebo hemžení nálevníků nebo víření mušek;
nejkrásnější to je, když strážník na chvíli zastaví proud kol, aby se mohlo přejít přes ulici, a pak opět velkodušně otevře cestu: tu vyrazí celý roj cyklistů, vedený několika přeborníky v kalupu, a šlape si to dál s fantastickou hromadností komářího tance.
Znalci místních poměrů ujišťují, že v Nizozemí je toho času na půltřetího miliónu kol, což znamená, že na tři obyvatele, včetně s nemluvňaty, námořníky, královskou rodinou a chovanci chudobinců, připadá jeden velocipéd.
Já je nepočítal, ale zdá se mi, že jich bude spíš drobátko víc.
Říká se, že tady stačí sednout na kolo, a ono to jede samo;
tak hladká a rovná je ta země.
Viděl jsem jeptišky na kole a sedláky, kteří na kole vedli krávu;
lidé svačí na kole a vozí na kole své děti a své psy a milenci šlapou na bicyklech, držíce se za ruce, luzné budoucnosti vstříc;
říkám vám, je to národ na kole.
Stane - li se kolo do té míry národním zvykem, jest nutno uvážit, jaký asi má vliv na národní charakter.
Nuže, řekl bych, že:
1. člověk na kole si zvyká starat se sám o sebe a neplést se druhému do jeho kol;
2. čeká na svou příležitost a ihned přišlápne, dostane - li se mu ždibec volného místa;
3. maže si to dopředu, aniž by se musel příliš pachtit a aniž by s tím dělal sebemenší rámus;
4. i když někdy jezdívá spářen nebo v davu, člověk na kole je více izolován a uzavřen v sebe než lidé pěší;
5. kolo zřizuje mezi lidmi jakousi rovnost a stejnorodost;
6. učí je spoléhat na setrvačnost
7. a vychovává v nich smysl pro ticho jako v bavlnce.
Čímž jsem řekl o kolech víc dobrého, než si o nich myslím;
a nyní, když už se mi nemohou pomstít, pravím veřejně, že je nemám rád, jelikož shledávám poněkud nepřirozeným, aby člověk zároveň seděl a kráčel.
Kráčet vsedě, i to může mít koneckonců vliv na tempo a vývoj národa.
Je možno pomalu šlapat a přitom se dostat rychle kupředu.
Je to vidět na tom, jak daleko se ti Holanďané dostali, ačkoliv šlapou zvolna skoro jako ve zpomaleném filmu.
Ale já, člověk pěší a mávající rukama, jim nebudu rušit jejich kola;
ať každý národ putuje za svou hvězdou, jakými prostředky umí.
Ještě jedna věc je nápadná na nizozemských ulicích: psi.
Nemají totiž náhubků;
následkem toho se napořád smějí téměř nahlas a neperou se a nekoušou nikoho a nevrčí na sebe s takovou tou středoevropskou podrážděností;
z čehož je vidět, že svoboda bez náhubku není pro kočku, nýbrž pro psa a pro nás lidi a že je vynikajícím darem božím, amen.
GRACHTY A KANAALY
Totiž to je tak: tam, kde u nás bývá uprostřed mezi domy ulice, je v Holandsku uprostřed mezi domy jednoduše voda;
tomu se říká gracht, a když ta voda teče od města k městu, je to kanaal.
A na břehu té tiché vody není žádné zábradlí, nýbrž tiché a veliké stromy a tichá průčelí domů s jasnými okny;
a to všechno se tiše zrcadlí v té vodě.
Praví se, že ty grachty jsou vlastně vodní dráhy a že staří Holanďané po nich prostě dopravovali zboží po celém městě.
Nechci to popírat;
občas po nich skutečně vážně a tiše plyne loď s bandaskami mléka nebo nákladem květin.
Avšak podle toho, jak věci vypadají, bych spíše řekl, že staří Holanďané stavěli svá města z domů a vody hlavně proto, aby tak říkajíc jedním vrzem postavili dvě města: jedno nahoře a druhé zrcadlené ve vodě.
Protože nemohli vzhledem k rozsahu své země růst tuze do šířky, zdvojnásobili své rozměry vertikálně: odrazem ve vodě.
Protože na svém písku se nemohli příliš rozmáchnout do výše, udělali to prostě obráceně: nazrcadlili si to do hloubky.
Nahoře tiše a vážně žijí lidé;
dole ještě tišeji a vážněji se pohybují jejich stíny.
Nedivil bych se, kdyby v zrcadle grachtů se pohybovaly odrazy lidí z minulých staletí, mužů v širokých krejzlíkách a žen v čepcích.
Ty grachty jsou totiž velmi staré a následkem toho jaksi neskutečné.
Jako by ta města ani nestála na zemi, nýbrž na svém vlastním zrcadlení;
jako by se ty solidní ulice nořily z bezedné tůně snů;
jako by ty domy měly být zároveň domem i obrazem domu.
Jsou grachty živé, po kterých plují lodi a lodičky, a grachty zarostlé zeleným povlakem řas;
grachty chudé, jež páchnou bahnem a rybinou, a důstojné grachty, určené, aby v plném lesku obrážely průčelí patricijských domů;
posvátné grachty, ve kterých se zrcadlí kostely, a zašlé, osleplé kanály, ve kterých se neobráží ani oko boží.
Grachty v Delftu, kde se zrcadlí červené domečky, a grachty v Amsterodamu, ve kterých se zhlížejí černé a bílé štíty vysokých loďařských domů, a grachty v Utrechtu, zaříznuté hluboko do země, a opuštěné, malé grachtíčky, které vypadají, jako by na ně dosud nevkročila lidská noha ( obutá člunem ), a grachty zasypané, po kterých zůstalo jenom jméno.
Ale nejgrachtovitější to je, když kvečeru se roní na ztemnělé kanály hlas zvonkových her z věží.
Je to jako těžké krůpěje zvonící na temné a pokojné hladině vodní.
Jako by ty tiché grachty napršely a slily se z pobožného zvonění set a set let.
STARÁ MĚSTA
Jsou si všechna podobna, ať jím je Delft, či Gouda, či Leiden: pásy tichých vod a staré cihlové katedrály s klenutím dřevěným jako břicho kupecké lodi, a parádní radnice a radničky vyzdobené vším krumplováním okázalého a bohatého měšťanství, a ctihodné městské váhy, a věžaté brány, a rybné tržnice, a staroslavné univerzity, a památné domy, ve kterých byl kdysi zavražděn nějaký hrabě Oraňský nebo kdo, a tiché uličky bez dějin, jež samy jsou kusem nějakého šestnáctého nebo sedmnáctého století a dřímají mimo čas za svým spícím kanálkem.
A ty domy bývají nakloněné jako pisánská věž, neboť jsou postaveny na písku;
někdy jsou jen dva lokte široké, protože stojí na jehlách a každá píď pevné půdy je v této zemi vody a písku příliš vzácná;
aby se šetřilo místem, vede do hořeních pater místo schodů jen takový uzoučký a strmý slepičí hřád, a proto se nábytek musí dovnitř stěhovat okny, protože po těch schodech by to nešlo;
a proto mají ty domy nahoře štíty, aby měla na čem viset kladka s provazem, a proto jsou ta okna tak široká;
a proto konečně jsou Holanďané lidé usedlí, kteří zbytečně neběhají po ulicích a hospodách, neboť když už se jednou člověk po těch strmých schodech dostane domů, je rád, že nemusí zase slézat, nýbrž sedí doma za vyleštěným oknem a dívá se do šikmého zrcátka, co se děje na ulici ( ale neděje se na ní nic, protože každý je doma, neběhaje zbytečně venku, a dívá se do šikmého zrcátka ), - hle, jak vše souvisí s povahou půdy.
Proto se holandská městská architektura během staletí nijak podstatně nezměnila;
takový dnešní Oud nebo Dudok mohl vzít tytéž pěkné, domapečené, hladké cihly a táž jasná a veliká okna, z jakých je postaven starý Delft nebo Utrecht, jenomže měl drobet víc místa k stavění nových čtvrtí;
ale jinak jsou ty nové ulice stejně konstruktivní a stejně moderní jako ty staré, zrcadlené ve stoletých grachtech.
Jen si mrkněte pootevřenými dveřmi do lidských interiérů: podnes jsou to průhledy jako z obrázků starého Vermeera van Delft.
A když jsem řekl van Delft, říkám ještě van Gogh.
Člověk docela jinak pochopí kolorit van Goghův, když vidí kolorit země holandské, ty barvy skoro emailově jasné, ty cihlové červeni, šťavnatě zelené pasty, žlutý písek, jasně barevné vývěsní tabule, tu radost z čisté barvy jiskřící v čisťoučkém vzduchu: to všecko přinesl van Gogh ze svého Holandska, neboť barvy Francie jsou naprosto jiné, topolově stříbřité a modravé a opálově šedé;
stačilo toho Holanďana drobet rozžhavit jižnějším sluncem, a byl z toho van Gogh ve své nejlepší formě.
Města stavěná na pilotách: to dalo holandským městům ještě jeden ráz.
To je totiž tak: když se mělo postavit město, vzal se kus vody, obehnal se hrází, vysušil se, a pak se tam nastavěly domečky.
Holandská města nerostla chapadlovitě, nýbrž v soustředných pásech;
proto nemají městských periférií, nerozlízají se jako vyrážka, nýbrž sedí pěkně kompaktně na zelené louce.
Abych tak řekl, tam, kde se končí katedrála, začíná se kráva, a vice versa;
na zelené pastvině zčistajasna stojí červené městečko;
což je krásné a čistě holandské.
OD MĚSTA K MĚSTU
A od města k městu vedou rovné silnice se starými alejemi, jako za starých časů starého Hobbemy;
podél silnic kanály, bez konce kanály čtvercující bez konce rovný kraj;
kanály s bárkami, kanály s plachetkami, kanály s kvetoucími lekníny;
a na obzoru aleje topolové, řady vrbiček, rodiny větrníků a věžičky kostelů;
kanály místo mezí, kanály místo cest, kanály místo plotů, kanály místo pěšin.
Sedlák sváží seno na bárce, jede na člunu dojit krávy, obhlíží své pole stoje na loďce a odstrkuje se bidlem;
ubírá se z místa na místo vestoje;
nevím, zda neorá či nežne stoje na své lodičce.
Místo oplocení má kolem svého domu kanál;
místo vrátek jednoduše zvedací most, a je to.
Od města k městu vedou rovné kanály;
ale ty kanály nejsou v zemi jako jinde, nýbrž tak říkajíc nad zemí: hladina vody jest nad hladinou země, voda teče nahoře a lidé si to šlapou dole, lodi jim plují skoro nad hlavami, ale ti lidé mají pevnou důvěru k svým hrázím a ke své vodě;
snad ta důvěra ty hráze podpírá.
A abyste věděli, tady voda teče jaksi obráceně, totiž zdola nahoru;
z níže položené země a z jejích kanálů a stružek se pumpuje nahoru, do řek a průplavů;
a proto máte u těch kanálů celé aleje větrných mlýnů, které nemelou zrní, nýbrž vodu;
tahají ji ze stružek do kanálů, z kanálů do průplavů, z průplavů do řek, a z řek ta voda už vyteče sama, abych tak řekl, per vias naturales.
Ale dnes už většina těch mlýnů nemává rameny a nemele vodu, nýbrž slouží jen jako symbol Holandska;
a voda se čerpá elektřinou.
ČLOVĚK A VODA
Tož to jsem viděl na vlastní oči, jak se dělá Holandsko.
Je to jako s jejich městy: vezme se kus moře, ohradí se a vypumpuje se;
i zůstane dno, na něž pořádný kus Evropy dodává řekami své nejlepší bahno a moře jemný písek, Holanďan to vysuší a zaseje na to trávu, krávy ji spasou, Holanďan je podojí a udělá z toho sýr, který v Goudě nebo Alkmaaru prodá do Anglie;
což je, mimochodem, názorný příklad koloběhu hmoty.
Takové bývalé dno se jmenuje polder a pozná se podle toho, že vypadá nadmíru spořádaně, žírně a líbezně a že ničím nepřipomíná takovou patetickou věc, jako je zápas člověka s vodou.
Ty slavné poldery jsou totiž neobyčejně přímočaré;
když se Holanďan dal do toho, aby si sám stvořil zem, udělal si ji pěkně po lidsku, to jest podle lineálu, jako když se řežou prkna.
Křivolaké jsou dějiny člověka;
ale přímočaré je dílo jeho.
Viděl jsem práce na vysušení Zuiderského moře.
Představte si skutečné moře, které by se vešlo tak asi mezi Kladno, Příbram, Tábor a Kolín;
moře s bouřemi a ostrovy a parníky a veškerým mořským příslušenstvím.
Na jedné straně staví lidé hráz, je třicet kilometrů dlouhá, ale je to jen hračička proti té široširé vodní ploše;
na té hračičce pojíždějí vláčky se švédskou žulou, denně o nějaký metr dál;
a až to bude hotovo, udělá se uprostřed toho moře řeka a uprostřed té řeky ostrov;
a pak se to moře vypumpuje, a za nějakých třicet let přijdou černobílé krávy -
Ano, ale už teď jsou starosti, komu to mořské dno pak rozdělit.
Sedlák z Fríska nepůjde ze svých pastvin a cibulář z haarlemských polderů nebude chtít opustit své záhony;
bude to trvat desítky a desítky let, než se ze slané pastviny stane žírná a suchá prsť.
Ale vláčky na hračkové hrázi jezdí dál;
a holandský národ buduje den za dnem dílo, které teprve přespříštím pokolením ponese koule sýra a tulipánové cibule.
A kde nejsou hráze, tam se mořské břehy jednoduše upletou z proutí, aby ty pískové přesypy nesklouzly do vody.
Představte si, že jenom košatina a pískový val rozdělují moře a zemi;
kdyby ta košatinka povolila, poteče moře polovině Holanďanů do dřeváků.
Proto tam roste tolik vrbiček, aby bylo z čeho plést břehy.
NA PLÁŽI
Ale než se ta země dotkne rovného moře, tož se docela maličko nahrbí táhlými kopečky a hřbítky;
to jsou staré dyny, sypký písek vyvalený mořem, miniaturní pustinka vroubící zemi polderů;
nejdřív křoví a hájky, a pak už jen trochu trávy, a pak už nic než pískový přesyp;
a v něm se chvěje ve věčném mořském větru jen tuhý trs kostřavy nebo ostřice;
vězte, že ta třesoucí se travina je sem pořád a pořád sázena;
vězte, že ta suchá stébla mají své veliké poslání: aby držela svými kořínky sypké dyny;
aby chránila břehy Holandska.
A u paty písečných dyn se táhne hebký písek pláží prolévaný přílivem a odlivem, plný mušliček, strand lázní a lázniček a koupališť, kam oko dohlédne, a ještě dál;
samé stany a koše, tábořící rodiny, děti hrající si v písku, spokojené popelení celého národa na mírném sluníčku;
a pak už jen moře, šedé a hučící, parník, který si to hasí někde z Hoek van Holland, vlhký dech oceánu, pach rybiny, veliký třpyt a zrcadlení;
člověče, tady bys vydržel hodiny, dívaje se k obzoru a přesýpaje teplý písek mezi prsty;
už asi nepopluješ v tamtu stranu, ale to je jedno, svět je veliký.
A viděl jsem, nevím už, kde to bylo, v Nordwijku, nebo Katwijku či kde, Útok Medúz;
to vám byla celá pláž hustě poseta jejich průsvitnými, rosolovitými tělesnými pozůstatky, podobnými kravincům duchových krav;
a když jsem vlezl do moře, nemohl jsem už uhýbat měkkým a chrchlovitým dotykům jejich chapadel;
utekl jsem zděšen a lítostiv;
moře bylo toho dne tak krásné, jako dosud jen třikrát v geologických dějinách světa.
A viděl jsem jedné noci moře světélkující;
to kdesi na hřbetě vlny prošlehlo zelené zazáření a rozlilo se do šíře jako blesk, který se rozpouští ve vodě;
chvílemi celá hladina zaplála studenou fosforescencí, která se valila ke břehu a tam zhasla.
Ostatně mám na to svědky.
Ale nejkrásnější je nedělní moře, moře demokratické, vroubené dětmi a zahrazené jejich důlky a hrázemi z prohřátého písku;
to je zvláštní, to moře dětí vám je stejně veliké jako moře oceánských parníků.
PŘÍSTAVY
Nezapírám to, jsem bídná pozemní krysa;
snad právě proto mne okouzlují přístavy, kde jaký vidím, i když je to jen černý kůl s přivázanou kocábkou.
Po jisté stránce dávám přednost přístavům rybářských bárek, lodičkám se stěžni a rahny a plachtami a lanovím;
neboť toto jsou lodice snů, plachetnice dobrodružných cest -
" Stáhněte boční plachtu! " zvolal kapitán.
" Šest mužů k čerpadlům!
Přetněte lana! "
Kde jste, staré brigy a šalupy a trojstěžníky vyzbrojené kulebrínami, kde jste, opilí kapitáni mávající devítiocasou kočkou a skoupě odměřující reptajícímu mužstvu plesnivé suchary a červivou vodu?
Z té staré krásy už zbývají jen bárky slanečkářů s červenou plachtou, která zdálky vypadá bílá, s rozvěšenými sítěmi a rozvážným kutěním rybářů v monumentálních nohavicích;
ale i tady je dobře postát, zeširoka opřen o zábradlí, a odborně plivat do černé vody a zamyslet se hluboce a klikatě jako ty odrazy stěžňů -
Stáhněte plachty, hoši, a sviňte lana;
kampak se hrabat s brigami a škunery tadyhle ve vodách Ije či Maasy, v bassinech rotterdamských, v dokách a vaartech Amsterodamu;
kampak se hrabat mezi ty pupkáče s obilím, ta pandera s uhlím, ty tanky, elevátory, sila a jeřáby a pojízdné mosty a bagry a bílé paqueboty z Jávy a Indie a z Guayany a zavalité motorky a parníčky lodivodů, mezi ty nákladní machny, které se zahazují s pakáží všech prokletých přístavů světa, a šedivé men o ' war, a líné vlečňáky, kampak se hrabeš, člověče, se svým suchozemským slovníkem mezi tyhle bučící mořské krávy a slony a černé svině, do toho nesmírného mořského chléva, kde to funí, krmí se, spí a zvoní a řinčí řetězy, koukej, tady ti hnědí Malajci s květovanými turbany, koukej, ta slizká a olejnatá voda: to je roztok zlata z celého světa.
Pak se řekne malá země.
Zemička, která má své paluby po celém božím světě.
Maličká země, ale přisátá k prýštícím vemenům Veliké Vody;
tady ji slyšíte pít, až se zalyká.
A večer v uličkách u přístavu se rozžehnou stažené rudé záclony, orchestriony řinčí a bachraté holky vyplouvají do černých vod noci, staré a utahané nákladní koráby čekající na své kargo.
PO RŮZNÝCH CESTÁCH
Nic platno, chceš - li poznat kraj, musíš vystoupit z vlaku a ubírat se pěšourem, po kole, autem, autobusem, lodí nebo koloběžkou;
neboť koleje protínají krajinu řezem tak říkajíc chirurgickým, kdežto silnice a řeky ji prostupují organicky, cestami, kterými se po staletí ubíral život.
Vidíš z vlaku krajinu jednotvárnou a bez kouzla;
rozběhni se po ní jinými cestami, a objevíš v ní stromy, lidi, vesnice, kus dějin a dokonce i duši kraje.
Pokud však putuješ po zemi nizozemské, hleď, abys neměl tuze naspěch;
neboť co chvíli ti zvednou před nosem most, aby mohla proplout loď s nákladem salátu nebo másla a aby ti genius loci mohl šeptat:
" Času dost, času dost;
já už tu jsem, člověče, nějakých šest set let. "
Poldery holandské, jaká škoda, že jsem propásl dobu tulipánů a narcisů a tacet a celé té krásy políček holandských;
už jsem viděl jen vykopávat cibulky, jako u nás se kopou brambory;
ale viděl jsem aspoň kosatce v květu a pole delfinií, strychy zlatých lilií, měřice růží, hektary letniček, lány školek a záhonů a pařenišť;
viděl jsem celé krajiny pod sklem, kilometry skleníků, velkovýrobu flóry, industrii květin, bez konce továrny na vegetaci;
vagóny květin, lodní náklady květin, letadla s květinami upalující do Anglie.
A v lidských příbytcích okna přetékající květinami, na každém stolku kytice, na každém rohu květinářka, na grachtech lodi květin.
Horečná sezóna růží, vlčinců, leknínů, lathyrů a sibiřských kosatců.
Rozária zpěněná růžemi rudými, žlutými, bronzovými, chladivě bílými.
Boskety azalek, houštiny pěnišníků, džungle cesmín a bobkových střemch.
A nejpěknější zahrádky světa, zahrádky domečků nizozemských: miniaturní, nesmírně svěží hojnou prškou nebeskou, překypující listem stříbrným, zlatým a nachovým, zasypané milostí květů;
maličké terásky s polštáři šanty a tařičky, bazénky jako dlaň s rudými lekníny, houštíčka dřišťálů, lesíčky zlatých jalovců a modrých cypříšků - Copak o to ( pravil závistivý zahradník v mém srdci ), jim se to dělá;
kdybych já měl takovou hebkou rašelinnou prsť, kdyby mně napršelo tolik požehnané vláhy, kdybych já měl takovou měkkou zimu a ty kultury a ty peníze a vůbec, tak by mně to, holenku, taky tak bujelo ostošest, nemyslíš?
Ano, zahradníku, bujelo;
ale ono je ještě něco na těch květinkách holandských.
Člověče, pět set let zahradničení, to už je vidět i na těch kytkách;
heleď, jakou mají zvláštní důstojnost, a jakpak se tomu říká, zkrátka takovou tu distingvovanost;
ono se pár set let nedá v ničem přeskočit.
A pak, abych ti řekl, je tu ještě něco divného, a to je holandské světlo.
HOLANDSKÉ SVĚTLO
Holandské světlo vám nemohu dobře nakreslit;
ono je tak čisté a průhledné, že vidíte každý obrys a detail až na kraj světa - proto oni ti staří malíři tak jasně a skoro až s lupou propracovávali své obrázky do nejmenších podrobností;
to dělá ten zdejší rosný vzduch.
A krom toho holandské světlo dává barvám takovou zvláštní čistotu;
jsou nesmírně jasné, ale nejsou žhavé ani křiklavé;
jsou jako čerstvý květ pod krůpějí rosy.
Jsou čisté a chladné.
Abys teda věděl, světlo má veliký vliv na umění a květiny a mimoto na dívčí pleť.
PASTORÁLE
Holandsko, toť voda.
Holandsko, toť květinový záhon.
Holandsko, toť pastvina.
Zelený polder mezi kanály a na něm černobílé krávy, nebo černé krávy s bílou hlavou, nebo černé krávy s bílým pásem a modrou hubou, nebo černě a bíle skvrnité jako sviňský bob;
krávy s dečkami na zádech, aby nezmokly;
stáda pasoucí se, snící nebo přežvykující;
kravky důstojné a urozené jako mevrouws, hotová hovězí honorace s rodokmeny, patricijky mezi kravami.
Kam oko dohlédne, samá hedvábná louka posetá černobílými stády.
To je pravé Holandsko.
To je to pravé Holandsko: zelený polder mezi kanály a na něm stáda koní, těžkých valachů fríských, klabonosých a plecitých, s nohama jako sloupy a hřívou vlající.
Nejsou ohrazeni ničím než kanálkem, který není v té vysoké trávě ani vidět;
vypadá to, jako by se mohli rozběhnout až do Utrechtu nebo Zwolle, jako by ten široširý kraj patřil jim, těžkým hrabatům svobodné říše koňské.
To je to pravé Holandsko.
Zelený polder mezi kanály a na něm bílé ovečky, kudrnaté duše spravedlivých na zelených lukách ráje.
Zelený polder mezi kanály a na něm černá čuňata chrochtající na znamení souhlasu.
Zelený polder mezi kanály a na něm sta a sta slepic.
Nebo rousnaté kozy.
A nikde ani človíčka: to je to pravé Holandsko.
Až vpodvečer připluje člověk na lodičce, sedne si na verpánek a dojí vznešené krávy.
Nebe na západě zezlátne, někde v dálce zabučí parník, a to je všechno;
žádný pasák tu nehaleká, nezvoní zvonky krav vracejících se do chlévů, ba ani ten člověk na verpánku neřekne " hy nebo " nó ".
Po kanále se tiše šine loď naložená bandaskami mléka;
po silnici si to valí celé konvoje nákladních aut s bandaskami mléka;
a vlaky s bandaskami mléka supají k městům.
Pak přestane i to, a je nadobro ticho;
žádné psisko neštěká, žádná kráva nebučí ve chlévě, žádný kůň nebouchne kopytem o pažení svého kotce, nic;
jen někde na obzoru za černými a němými poldery spících stád se mlčky majáky šťourají ve tmách tykadly svých světel.
To je to pravé Holandsko.
OUD HOLLAND
Vedle pravého Holandska je ještě tak řečené Staré Holandsko;
ale prosím, abyste to dvoje nezaměňovali: pravé Holandsko je totiž z velké části staré;
ale Staré Holandsko z velké části není pravé.
Jsou, dejme tomu, rybářské vesnice, které se neživí rybami, nýbrž turisty a malíři ( zejména kýčaři );
v takové staré vesnici se pěstují staré domy, staré lodi, staré kroje a staří rybáci s věnečkem vousů a mohutnými plundrami.
Na ostrově Vollendam se pěstují nejrozsáhlejší kalhoty, na hlavách beranice a na ženských pruhované sukně a křídlaté čepce;
na ostrově Marken se lid živí krátkými širokými kaťaty, pestrými živůtky a rozpuštěnými vlasy;
za to dostávají sustentaci od státu a prodávají dřeváky, pohlednice, krajky a jiné památky turistům, kteří projíždějí v nacvoknutých lodích, fotografují stařeny a děti ve starých krojích ( půl guldenu za jednu osobu ), vlézají lidem do chalup ( vstup volný, prodej pohlednic ), zkrátka je to strašně romantické;
lid tu mluví zejména anglicky, německy a francouzsky.
Nechci se vám vydávat za duši útlocitnou, ale měl jsem drobet pocit zahanbení;
jaksi mne pokořovalo, že se ti lidé prodávají turistickým voyeurům.
Odplížil jsem se stranou, abych si udělal snímek rybářských bárek ( pro ten případ, že bych si někdy chtěl sroubit lodici snů );
z jedné bárky se vynořil kostýmovaný rybář, planoucí hněvem, a hnal se na mne s koštětem:
Mne nesmí nikdo fotografovat, mne ne, mne ne!
- Ulevilo se mi: tento muž byl aspoň pravý.
Slyšte, krajané, i nás čeká tento problém;
i my bychom rádi aspoň někde udrželi kus lidového svérázu v kroji a bydlení;
i u nás se vyslovila myšlenka subvencionovat folklór jako jakýsi národní park.
Budu litovat každé dřevěné chalupy, která zmizí, každého vyšívaného rukávce, který se přestane nosit;
ale nerad bych viděl Markeny a Volldendamy na našem Slovensku.
Není to dost důstojné - pro ten folklór;
ani pro ty lidi.
Ale ještě je staré Holandsko, které nevypadá jako vycpané nebo kostýmované;
ještě tu běhají služtičky v zeelandských čepcích;
ještě se nosí v polích dřeváky, ale ne proto, že je to folklór, nýbrž proto, že dřevák je vlastně malinký člun na šlapání do vody.
Ještě jsou beguináže a chudobince a stařince, jak je maloval Israels;
nikde nevidíte tolik starých lidí jako v Holandsku, jsou jich plné lavičky, hřejí se na milosrdném slunku, nevysazeni zlé samotě starců.
Ta křesťanská vlídnost k starým je také pravé staré Holandsko.
Co se týče národní hudby, sestává hlavně z harmoniky.
Je to velmi zdravý hudební nástroj, neboť náramně podporuje vzrůst ramen do šířky.
NOVÉ HOLANDSKO
Ale kdybyste se mne zeptali, co se mi v Holandsku líbilo nejvíce, tedy vyhrknu bez dlouhého rozmýšlení, že lidské příbytky.
A krávy.
A přístavy.
A Vermeer van Delft.
A květiny.
A grachty.
A obloha.
Ale jelikož jsem nejdříve řekl příbytky, tož příbytky.
Nevím, jaké mají v Holandsku ženy postavení, ale myslím, že ( odborně řečeno ) preponderantní;
neboť v celém Holandsku panuje čistota přímo ženská.
Nechci říci, že tu vládne spodnička;
ale nesporně tu vládne utěrka.
V Anglii jsem se divil, jak tam lidé opevňují svůj dům - svůj hrad proti ulici: mříží, zahrádkou a ještě oponou břečťanovou.
V Holandsku jsem se divil ještě víc, jak tu lidé spojují dům a ulici: před okny zahrádka ničím neohrazená, a ta široká, vyleštěná okna nezastřená, aby každý mimojdoucí mohl vidět blahobyt a vzorný život rodiny pod domácí lampou.
Holandská ulice je vlastně interiér;
je to jen společná chodba sousedů;
proto je tak čistá a spořádaná.
V Holandsku se nebudují domy, nýbrž ulice;
domy jsou už cosi jako vnitřní zařízení.
Jsou to skříně a skříňky pro lidské bydlení;
také se na nich utírá prach jako na ctihodném rodinném nábytku.
A když do nich vlezete, všude samé okno, samé široké zasouvací dveře, aby se ten sporý prostor rozšířil.
A na stěnách samé krajinky, jako by to byla okénka ven, do boschů a polderů, na mlýny a kanály.
Hrome, vždyť tohle je starý Cuyp a tohle je starý van de Velde;
toto je starý porculán z Delftu a toto je empírový cín;
holenku, to nejsou jen staré věci, to jsou staré rodiny.
A pak ty zbrusu nové ulice a čtvrti.
Co se jinde nadělá řečí s novou architekturou, s urbanismem, s dělnickými domy a jinými vymoženostmi;
tady toho nastavěli na kilometry, a některé ty dělnické ulice a čtvrti jsou tak asi to, jak by si člověk představoval, že by se mělo bydlet za sto let: strašně široké ulice s trávníky pro děti, slunné a zrovna zářivé domy ověšené balkóny, samé sklo, samý vzduch - a všude samá cedulka: te huur nebo te koop;
ty krásné nové čtvrti jsou totiž z poloviny prázdné.
Svým způsobem dává Holandsko moderním architektům příklad: stavět účelně, ano;
stavět pro moderní život, s využitím všech bytových vymožeností, ano;
ale přitom s jakousi samozřejmostí a zralostí zůstat věren duchu země, tradici, národnímu charakteru nebo jmenujte to, jak chcete.
Holandská moderní architektura je velmi moderní;
ale je také velmi holandská.
I tady si řekněme s trochou závisti: v ničem, v žádné lidské práci se nedají přeskočit staletí.
Dejte nám pár set let, a budete koukat, co pořídíme.
STAŘÍ MISTŘI
Abych už nechodil kolem jádra věci;
totiž abych už nechodil kolem Mauritshuisu a Rijksmusea a jak se jmenují ty všechny obrazárny a galérie a sbírky a muzea.
Co jsem se už nakoukal na staré holandské malíře, v kdekteré galérii jsem se naskytl;
někdy mne těšili, někdy mne jen tak mírně poutali;
ale teprve v Holandsku jsem byl mezi nimi doma.
Říká se jim " malí mistři ", protože většinou malovali malé obrázky;
ale ty malé obrázky malovali pro ty malé domečky a pokojíčky, co se podnes dívají do těch malých uliček a grachtíčků;
žádné chrámové oltáře, žádné palácové fresky a plachty;
člověče, tady se muselo šetřit místem i v malování.
A říká se jim " malí mistři " také proto, že místo svatých Šebestiánů a Nanebevzetí a svatých rodin a Dian a Venuší malovali malé věci života, jako je podřezaná kachna, ctihodný strýček z maminčiny strany, sedláci na kermessu, krávy na pastvě nebo bárka na moři.
Co se týče těch svatých Šebestiánů, jděte se podívat do holandských katedrál: kalvinismus je vysmejčil ode všech model tesaných, řezaných i malovaných a nechal je prázdné jako koráby nenaložené zbožím a vytažené na písek;
sochařství se z toho už nesebralo dodnes, a malířství se muselo vrhnout na věci pozemské;
vyhnáno z chrámů, vniklo do kuchyně, do hospody, do světa chrapounů, kupců, tetek a dobročinných spolků a ulebedilo se tam s nápadným uspokojením.
Co se týče těch Dian a Venuší, snad jim překážel zdejší puritanismus, snad také klima;
v tom vlhkém a reumatickém prostředí to nuditě zrovna nesvědčí.
A tak dílem z nedostatku místa, dílem následkem reformace vzniklo holandské umění, pozemské, drobné a buržoazní.
Ale to ještě není to, co bych chtěl říci.
Řekl bych, že holandský malíř nemaloval vestoje jako Tizian, ani leza po lešení jako Michelangelo, nýbrž vsedě.
Protože seděl, dal si s obrázkem práci, vypiplával s rozkoší podrobnosti, díval se na věci zblízka, důvěrně a bez odstupu.
Protože seděl, narovnal si na stůl květiny nebo ryby, číši vína, hrozny, langusty, melouny a jiné potěšení očí a teď se s tím mazlil na plátně.
Potter maloval svého býka z podhledu, tedy vsedě;
Vermeer van Delft maloval své figury ze zorného úhlu, kterému fotografové říkají Bauchperspektive, tedy vsedě.
Brouwer a Ostade seděli v selských krčmách.
Jan Steen posedával mezi městskými mazavky a paničkami.
Cuyp se usadil v přírodě a maloval krajiny.
Ruisdael seděl doma a maloval krajiny.
Jen starý Breughel se díval jako ze střechy, ale to byl vlastně Belgičan.
Je to umění sedících malířů pro sedavé měšťany;
městské umění, které někdy maluje sedláky, ale s povýšenými ouchcapky usedlých městských kupců.
Mají rádi zátiší.
Mají rádi anekdotické obrazy;
anekdota je zábava lidí sedavých.
Ty obrazy nejsou malovány pro galérie, po kterých se chodí, nýbrž pro pokoje, ve kterých se sedí.
Holandské umění objevilo novou skutečnost tím, že se odebralo domů a sedlo si.
Svět, ve kterém se sedí, je klidný, povídavý a pomalý;
je intimní, neslavnostní, sousedský a trochu klepavý;
všímá si věcí nejbližších, čímž je vlastně objevuje;
pozoruje zblízka a zálibně.
Přinuťte exaltovaného člověka, aby si sedl;
okamžitě ztratí patos a taková ta veliká gesta.
Nikdo nemůže kázat vsedě;
může jen povídat.
Holandské umění tím, že si definitivně sedlo na svou slaměnou stoličku, zbavilo sebe i svůj svět všeho rozmáchlého patosu;
začalo vidět věci víc zblízka a víc zdola.
Až teprve Rembrandt, muž strašný a tragický, stojí před námi, zahalen řásným a černým pláštěm šerosvitu.
Vermeer van Delft
Nebudu vám vypočítávat všechny ty milé mistry a mistříčky krajin a žánrů a zátiší a podobizen;
jsou to pěkná jména, jako Dou a Terborch, Hobbema, Cuyp a Metsu a de Hoogh, Wouwerman, van der Neer, van de Velde, van Goyen a tolik jiných;
chtěl bych si s nimi ještě popovídat ( vsedě a zvedaje na jejich počest bachratou a zamženou číši vína ), ale nyní mám ještě plné oči oslňující čistoty, která nese jméno po líbezném městě Delftu;
zářivé čistoty Vermeerovy.
Dívka čtoucí dopis, děvečka kuchyňská, dáma v modrém, pohled na Delft;
je to jen několik průhledů do života pokojného a domáckého, ale nikdo druhý už netrefil to jasné, průhledné, jakoby zrosené světlo holandské, to ženské ticho, tu světlou důstojnost a důvěrnou posvátnost domova vonícího žehličkou, mýdlem a ženstvím.
Poutník, stoje před těmi obrazy, až tají dech a jde po špičkách, aby nic nezamazal;
neboť divné, slavné a skoro tísnivé jest tajemství čistoty.
Frans Hals
A nyní už nemusíš tajit dech a mluvit tlumeně, neboť toto je případ pro chlapy.
Podívej se na toho pána, jak se sám namaloval;
rozvalený a natrunčený, tlustý hromotluk, rváč v nedělních šatech, hlava, která se nezatěžuje hloubáním, ruka, která se nepiplá s pemzlíkem, ale natírá to po plátně s takovou zatracenou mužskou samozřejmostí a jistotou, že to je až nestoudné.
Ukrutný mistr svého řemesla.
Mastí ty portréty, stěží mžouraje nevyspalýma očkama;
a ono mu to žije, varhánky šustí, počestné měšťky těžce dýchají ve svém sešněrování, páni radní funí a mistr to skoro vztekle metá na plátno, protože ho ta honorace asi nebaví.
Genialita přímo fyzická.
Jeden z těch celých a krevnatých mužů, kteří odcházejí z tohoto světa pitím a mrtvicí.
Rembrandt
Rembrandt neboli výjimka.
Pravda, dělali to po něm jiní, dokonce daleko větší škola, než sis myslel, ale jeho tajemství jim uniklo.
Bylo to tajemství osobní.
Byl to konflikt tragického romantika se světem rozšafných mynheerů.
Jeden z prvních romantiků světa, a musel se zrovna narodit v tom jasném, maloměstském, plochoučkém Holandsku.
Podnes se ukazuje jeho dům na okraji amsterdamského ghetta.
To není jenom Rembrandtova adresa, nýbrž kus jeho vnitřního osudu.
Útěk od protestantské střízlivosti.
Stesk a vytříděnost.
Hledání tmy, hledání Orientu.
Člověk divně utkaný z hloubání, senzualismu, patetičnosti a strašného realismu.
Z teplé tmy jeho obrazů září drahokamy a sešlost těla, bradaté hlavy talmudistů a vlhké oči Suzaniny, Syn člověka a tvář člověka;
ale hlavně a nadevše znepokojivá a hrozná, teskná a nevýslovná duše člověka.
Největší ironie, která ho potkala: že měl, soudíc podle množství epigonů, ve své zemi docela slušný úspěch.
Přesto zemřel ve stavu konkursu;
a za čtvrt tisíciletí jeho potomci ve vší formě žádají, aby byl honoris causa zrušen konkurs nad malířem Rembrandtem Harmenszem van Rijn.
Dobří lidé z celého světa se pobožně kupí před jeho obrazy, upředenými z tmy a třpytu;
ale ty obrazy zůstávají nezbadatelné.
A poutník, který by si přál vidět a uhodnout tajemství malého národa aspoň z jeho umění, zůstal stát před tajemstvím podivnějším: před mystériem velkého umělce.
Malý národ
Neboť: nebýti Rembrandta, byl by si poutník odnesl závěrečný dojem, že pěkná a dobrá věc je malé štěstí malého národa.
Taková hezká, hladká, úhledná a rozumná země;
tak pěkně si vede a tak slušně žije.
Nejsou tam hory, ale zeje tam propast smutku, záření a strašné krásy.
To je Rembrandt.
A jinak je to taková spokojená a praktická země!
PO STOPÁCH DVOUHLAVÉHO ORLA
Ačkoli se mne na to v tuto chvíli nikdo neptá, přiznávám se, že nerad jezdím na cesty;
připadám si v cizině jako prodaný a nesu s krajní neochotou, ba přímo s odporem všechny svízele a komplikace, které v cizích zemích provázejí i ty nejjednodušší životní úkony, jako je třeba nákup poštovních známek.
Podnikl - li jsem přesto několik výprav do různých krajů, nebylo to ani tak ze zvědavosti nebo dobrodružnosti, nýbrž spíše z nedostatku fantazie;
nedovedl jsem si totiž v danou chvíli vymyslet žádnou slušnou výmluvu nebo záminku, abych se jí uhájil proti lidem, kteří mne z nějakých důvodů nutili putovat tam nebo onam.
Říkám to proto, abych ukázal, že jsem nikdy nikam nejel za nějakými objevy nebo s jakýmsi programem, zatížen jakýmkoliv očekáváním, zvláštním zájmem nebo předem pojatou teorií;
obyčejně mne cestování přepadlo jako jakási pohroma, nenadále a proti mé vůli.
Ve snu by mne nebylo napadlo ohlížet se dejme tomu po stopách dvouhlavého orla;
střetl jsem se s nimi náhodou s podivem téměř takovým, jako když člověk potká v cizině krajana.
Tak například jsem se skoro lekl, když na prahu Toleda, na bráně Bisagra nueva, rozepjal nade mnou křídla ohromný dvouhlavý orel, pod jehož perutě by se vešel přinejmenším celý kolotoč.
Bylo to v první chvíli asi tak překvapující, jako bych našel znak dvouhlavého orla na Měsíci nebo erb Prahy ve vykopávkách Ninive.
Byla. to konfrontace s dějinami;
spatřil jsem na vlastní oči, že nad branami Toleda vládli Habsburkové tak jako nad branami Terezína.
Podruhé to bylo v Holandsku, nevím přesně kde, ale určitě to byl nějaký - dam nebo - huizen, - kerk či - aar;
zkrátka když jsem večer zavíral oči, vzpomněl jsem si, že jsem během dne kdesi na jakési staré budově viděl dvouhlavého orla.
Už to tak je, řekl jsem si, tož i nad Nizozemím panovali Habsburkové.
Když se to vezme kolem a kolem, byla to svého času veliká říše.
Ale jsou věci méně výslovné než znaky nad branami.
Například na Sicílii mi nepadl do očí žádný znak, ale díval jsem se na tamní barok a říkal jsem si, copak tohle je, tady v Monrealu vypadá ten barok docela jinak než nahoře v Itálii;
je nějaký měkčí a perníkovější, malebnější, teplejší;
snad je to španělský či jaký vliv.
- A po letech jsem se octl v nečekané situaci, že jsem se ve Španělsku díval na barok španělský;
byl opravdu španělský, ale nemohu přesně říci, v čem to je: musel jsem při něm myslet na barok malostranský a vídeňský a salcburský, zkrátka na středoevropský barok v jeho plastické, malebné kyprosti a kudrnatosti, rozpoutané tektonice a takovém jakémsi stavitelském romantismu.
Dobrá, to jsou katolické země;
ale v Holandsku co chvíli mně něco připomínalo týž dojem;
byla jistá šperková zdobnost fasádnická, hravý štuk, cosi uzavřeného mezi větší intimitou a volnější fantazií než kde jinde;
řekl bych, radikální nedostatek klasicismu.
Něco v těch tak různých zemích na sebe pomrkává;
mají jakési společné tajemství.
Ve Francii, v severním Německu, v Římě byste to marně hledali;
ale Sicílie a Španělsko, Nizozemí a střední Evropa mají za sebou aspoň do jisté míry společný barokní režim.
Na jejich architektonické líci zůstaly jisté nenápadné, ale důvěrné rodinné rysy.
Nemíním však psát kapitolu o architektuře ani o baroku.
Chci říci to: v zemích, které někdy režimem - třeba špatným - patřily dohromady, najdete i po staletích nějaké společné duchovní známky nebo stopy známek.
Patrně ten jistý kulturní dotyk byl jen akcesoriem politického režimu;
byl dán výměnou lidí a statků;
byl náhodný a zevní, ale byl.
Najde - li poutník v tolika a tak různých zemích emblém habsburské monarchie, zarazí se nad zeměpisnou rozlehlostí říše, nad níž opravdu slunce nezapadalo.
Čechy a Uhry, alpské země, Neapol, Flandry a Nizozemí, Latinská Amerika.
Přitom ho v té praktické konfrontaci zarazí neodbytná myšlenka: byla to vlastně velká koncepce.
Ti panovníci snad nebyli velicí;
byli to podivíni a blázni, byrokrati a despoti, prostřední lidé nebo mazaní politikáři;
jistě ne mužové velkých idejí.
Ale ani ta historická neschopnost nebo průměrnost dynastie nemůže zastřít velikost toho jistého poslání: vytvořit ze středověké Evropy jakýsi nadnárodní celek.
Byl to barokní pokus o dynastickou Panevropu, ba o více než to: o jakýs takýs svaz poddaných národů.
Nemusíme si připomínat hlouposti a krutosti toho dynastického režimu;
ale prostoupí - li se před vašima očima toledský orel s orlem na pražské zbrojnici nebo s kterýmkoli z těch plechových hastrošů, které jsme před lety s takovou úlevou sundávali, trkne to českého člověka divnou představou, jakou to, proboha, ti monarchové zbabrali velkou skutečnost - a velkou možnost.
Nikdo z nás si nevzpomene s pohnutím na habsburskou dynastii;
ale velikost a světovost impéria, které náš národ - zajisté s mnohou nevýhodou pro sebe - pomohl zřídit, nás nenechá lhostejny, když potkáváme jeho stopy.
Buď jak buď, byla to velká idea čehosi jako nadstátu.
Pranic se nám po něm nestýská;
ale přesto, myslím, bychom si mohli ne bez politického užitku říci, že i to náleží k naší národní tradici: nejen boj o národní sebezáchovu, nýbrž i vůle a schopnost vejít jako článek v rozsáhlejší, mezinárodní řád politický.
Byli jsme článkem svaté římské říše;
byli jsme údem barokního impéria habsburského;
historikové nám mohou říci, byla - li to v obou případech jen nedobrovolná nutnost, či dějinná náhoda, či opakující se politický program našeho státního života.
Opakuji: máme v dějinách svou tradici víceméně široce a víceméně vědomě pojatého politického evropanství.
Snad by nám ta tradice měla co říci i dnes.
Už to jistě nebudou dynastie ani svaté římské koruny, co by z národů a států vytvářelo vyšší organizaci a světový řád;
budou to skutečnosti hospodářské, bude to solidarita sociální a humánní, co dá jednou jakýsi společný režim mezkařům od Bisagry, cibulářům z polderů a nám, co jsme Češi jako polena.
Nebude to žádný orel, ale něco zároveň duchovějšího i reálnějšího, co nám všem dá nějaký společný znak.
Začíná se už na tom kutit;
a tu nám buď povzbuzením, že pokud nás se týče, máme v tom už jakýsi historický trénink.
Můžeme říci: pusťte nás k tomu, protože my v tom už pomalu tisíc let umíme chodit.
My už jsme zvyklí být v jakés takés Společnosti národů, i když nám to nešlo vždycky k duhu.
Snad je v tom tak drobet naše poslání.
A tu si znovu vzpomínám na ty kulturní stopy, které jsem se domníval postřehovat v tak různých a hodně odlehlých končinách.
Nemýlil - li jsem se v nich, nečetl - li jsem je zhola špatně, byla by jimi - byť jen vadně a přibližně - zaznamenána kulturní komunikace, putující od národa k národu podle linií politických styků.
Byly by svědectvím jistých kladných a tvořivých hodnot, které provázejí mezinárodní politiku, i když je tak osobní, někdy násilná a dokonce tak nepopulární, jako byla politika španělských a alpských Habsburků.
Snad je tomu tak;
snad by nesmírně ulevilo nám a kterémukoliv evropskému národu v kulturní tísni a izolaci, kterou si nesmíme zapírat, kdyby se nad námi rozklenuly linie spojující nás s druhými národy, blízkými i dalekými, kdyby nový život probíhal nervaturami utkanými politikou v organismu našeho světa.
Snad jsme si dosud dost nevšímali toho, jaké živoucí zdroje se otevírají pod dějinnými kroky politiky.
Jdete - li po stopách Habsburků, nenajdete jenom barok, nýbrž i všelikou jinou vzájemnost;
flamendři našich zemí i bohémští flamencos španělští už svým jménem navazují na kulturní tradici starých Flander.
Snad by s nějakým širším řádem světa přišlo na nás a na všechny veliké uvolnění a tvořivá bujarost, kermesse ducha, bohatost dionýská.
Věřím, že je na politice, aby nám ostatním razila cesty.
MALÝ NÁROD
Nedávno ke mně přišel mladý Lotyš a po nějakých okolkách vyklopil otázku svého života: stojí - li za to, dělat lotyšskou literaturu a vydávat lotyšské knihy, když je to vlastně jen pro hrstku lidí.
Stojí - li to za tu námahu, udržet se jako národní ostrov a vyplýtvat tolik energie vlastně jen na to, aby se vůbec lotyšsky psalo a žilo.
Nebylo - li by rozumnější přiklonit se k nějaké větší kulturní oblasti a vydávat knihy rusky nebo německy, mít podíl na širších duchovních proudech, spolupracovat nástrojem světovějšího jazyka na kulturních problémech evropského měřítka -
Pane, řekl jsem mu, tohle my známe;
před nějakými čtyřiceti lety kladl tutéž otázku u nás jeden mladý český nespokojenec.
Dostal za to celonárodně vynadáno, což ovšem není konečná odpověď na jeho problém.
Pravá odpověď je dejme tomu v tom, že dnes k nám jezdíte vy druzí Evropané až z Revalu studovat takové kulturní osobnosti, jako je Březina nebo Masaryk, a že už nikoho u nás nenapadne lámat si hlavu tragickou otázkou Huberta Gordona Schauera, víme?
" Ano, " děl trpce mladý muž.
" Jenže já jsem nepřijel z Revalu, nýbrž z Rigy;
v Revalu jsou totiž Estonci.
Tady to vidíte: co znamenáme pro svět, když si nás Lotyše kdekdo plete s Estonci a Litevci?
Stojí - li pak vůbec za to " a tak dále.
I když nás pro Schauerův problém už hlava nebolí, máme jiné starosti se svým postavením malého národa;
někteří myslí, že se máme víc držet v zápecí než ti druzí, jiní, že se máme naopak víc hrnout do světa;
jedni žalují denně na malé poměry a druzí nás denně varují před tím velikým a zlým světem, který se chystá nás sežrat.
Zkrátka jsou s tím starosti;
a tu nás přirozeně může zajímat, jak to dělají jinde, kde Pán zástupů nadělil lidem také jen takový národní malopodnik jako nám.
To bylo - vedle Rembrandta - to, po čem jsem se v první řadě ohlížel, když jsem jel do Holandska.
Pravda:
Holanďané mají mezi malými národy drobet výjimečné postavení.
Předně jejich malá země je koloniální velmoc;
na jednoho Holanďana pěstuje skoro sedm hnědých Javanců, Malajců a kdejakých pohanů banány, kopru a cukrovou třtinu.
Za druhé mají, jak se zdá, dost peněz a bohatství, aby si mohli koupit kterýkoli titul velikosti a moci, kdyby náhodou byl lacino na prodej.
Ale budiž tomu jakkoliv: žádné guldeny a žádné zámořské kolonie nepřidají ani pídě k postavě toho ani ne osmimiliónového národa.
Nevím, láme - li si mezi nimi někdo hlavu nad ponurým osudem malého národa, jako děláme my nebo Estonci ( chci říci Lotyšové );
vidět to na nich nebylo.
Víc mne zajímalo, jak si v tomto svém kvantitativním stavu počínají a jak se na nich jeví.
Jeví se na nich zřejmě a nápadně: především v proporcích téměř všeho, co tu vidíte.
Zdá se, že Holanďané si vytvořili cosi jako styl založený na malých dimenzích.
Jejich domečky jsou menší než kde jinde;
příbytky lidí jsou drobné a vzdušné jako klece.
Jejich města jsou většinou malá a shrnutá jako v dlani.
Až na haagský Palác míru a amsterodamskou burzu nenarazíte na žádnou rozmáchlou monumentalitu, na žádný patetický formát, na žádné vybočení z měřítek malé země.
Jistá intimita a šetrnost v dimenzích je přímo vžilým formálním zákonem tohoto národa.
A nejen zákonem formálním.
Řekl bych biologickým.
A řekl bych ještě morálním.
Vše, co si národ na svém malém teritoriu buduje a zřizuje, je jaksi v harmonii s formátem země.
Tady si lidé nelhou do kapsy ani architektonickým, ani životním velikášstvím.
Nepředstírají ani mrakodrapy, ani zábavní velkopodniky, ani Woolworthy;
jejich ministerstva stěží se čím liší od blahobytnějších rodinných domků.
Žádná kvantitativní okázalost, žádné vypjaté a křečovité gesto, žádná elefantiasis ani nadživotní velikost.
Přitom jejich architektura je z nejpokročilejších, jejich stavební inženýři budují hráze a přístavy po celém světě;
není to provinciální malost, co udává míru jejich životní geometrii.
Když poutník prochází tímto Holandskem, uvědomuje si, co národního charakteru a řádu se zrcadlí v drobnosti jeho měřítek.
A vzpomene si na jeden nadaný národ, který na to zrovna nemá, ale přesto by chtěl světu imponovat svými kšefty a ouřady, tuhle něčím velikánským, co trčí z chudoby, tamhle něčím reprezentativním, co čouhá z nehotovosti a neladu, který si naříká na malé poměry a chtěl by se vytáhnout nad svá vlastní měřítka, který má pomícháno hokynářství a velkopodnikání - - tak trochu ve všem.
Jako by nám chyběl ten pravý a spolehlivý metr.
Jděte se podívat na holandský: jsou na něm také centimetry a milimetry.
Ale abych ještě zůstal u těch holandských stavebniček: protože ti lidé nebudují příliš ve velkém, mohou více dbát toho, aby stavěli pěkně a důkladně.
Tady se nestaví z kvádrů, ale z dokonalých cihliček.
Tady se nebudují monumentální fasády, ale krásná a bezvadná okna.
Jejich židlička je nízká, ale sedí se na ní dobře a domácky.
Je to malé, ale není to fórové.
Žádná okázalost nezakrývá, jak a z čeho je to děláno: tož z dobré a poctivé látky.
Na té kvalitě je vidět bohatství národa;
ale to bohatství se zdá být rozděleno na samé drobné blahobyty.
Selská chalupa vypadá jako vilka, ale i dělnický domek vypadá jako vilka;
tenhle pěkný domeček je krčma, ten druhý je hokynářství a ten třetí je byró nějaké lodní společnosti.
Je v tom až nivelizace, ale nivelizace provedená tím, že spodní mez hmotného blahobytu je daleko vyšší než jinde.
Není valného rozdílu mezi vesnicí, maloměstem a městem;
jen přístavy se ovšem liší od té úhledné úrovně svými malebnějšími sociálními kontrasty, ale to už patří k věci.
A tady jsme u toho pravého slova: úroveň.
Holandsko je země malého formátu, ale vysoké nebo aspoň dobré úrovně.
Nemá velkého průmyslu, ale jeho průmysl je vysoce kvalitní.
Nemá nadbytek zemědělské půdy, ale přinutilo ji k produkci nejvyšších kvalit.
Základ jeho blahobytu není v moři, nýbrž v kravách a v polderech.
Dobývají světa koulemi eidamského sýru a tulipánovými cibulemi;
ale také si na této své národní munici dají jak náleží záležet.
To se musí vidět, jaká krásná a kvalitní práce je jejich mlékaření a zahradničení už jen pro oči;
když pak vezmete do rukou odbornější prameny, abyste trochu blíž seznali, jak se to dělá, dovíte se o tak úzkostlivé kontrole, o takové obchodní a výrobní svědomitosti a kázni, o takové pěstitelské experimentaci a řekněme i umělecké pýše na dokonalost toho, co rodná zem produkuje, že začínáte odhadovat pozitivní tajemství toho malého národa.
Jeho síla je v kvalitě.
Jeho národní ideál netíhne k velikostem, nýbrž k jakostem.
Tu kvalitnost vidíte na všem: na práci, na způsobu života, ba i na samotné přírodě;
kdybyste honem měli říci, čím Holanďané ve světě vynikají, nenapadne vás žádná náramná velikost, nýbrž právě ta nadprůměrná, krásná, téměř dokonalá kvalita většiny věcí, jež dělají pro sebe - i pro svět.
Není to jen to máslo;
je to také věda.
Nejsou to jen narcisové cibule;
jsou to také dělnické domky.
Ono to tu vypadá jako v krámě s hračkami;
ale ty hračky jsou tak solidní, že se nepolámou ani nezvetšejí.
Dělat dobré a řádné věci, jež něco vydrží: to znamená dělat dějiny.
A tu se pocestný nezbaví pokušení tak trochu si zageneralizovat:
Není snad tou nejlepší metodou právě pro malé národy nahradit kvantitativní ideály ideálem kvality?
Nebyla by soutěživost malých národních celků na jarmarku světa nejlíp zaručena zvláštní ušlechtilostí toho, co vychází z jejich dílny a jejich krámku?
Nemusí toho být mnoho, co mají na skladě;
ale co tam je, je samé dobré a bezvadné dílo.
Je - li náš krámek malý, pak v něm není místa pro šmízo, šmejd, polotovar a humbuk;
špatné věci zabírají tolik místa jako dobré, a my toho místa na slunci nemáme nazbyt.
Nemluvím o produktech, nýbrž o něčem důležitějším, totiž o ideálech.
Snad jsme si příliš vzali do hlavy, že musíme mít, konat nebo vyrábět to a to všechno ve světové soutěži kvantit.
Nemohu zapírat dojem, že ten malý národ v rýnské deltě se svým způsobem zachoval jako biblická Marie: že vyvolil sobě lepší stránku. | obr_z_ho |
Autor: Čapek, Karel, Název: Cesta na sever, Žánr: cestopisy
CESTA NA SEVER
PRO VĚTŠÍ NÁZORNOST
PROVÁZENÁ OBRÁZKY AUTOROVÝMI
A BÁSNĚMI JEHO ŽENY
Ta cesta se začala hodně dávno, za časných dnů mladosti;
kde jsou ty časy, kdy jsme vyplouvali z Göteborgu na palubě Vegy nebo z Vardo na palubě Framu!
" Před námi bylo klidné a otevřené moře; " pravda, byly to krásné dny.
Avšak život je nevypočitatelný a dobrodružný;
je to jen hra náhody, že se z našince nestal polární badatel.
A přece tehdy čekala ve věčném ledu na své objevení neznámá země na 89°30 ' ' severní šířky;
byla na ní sopka, jež ohřívala můj ostrov tak, že na něm zrály oranže, mangové plody a jiná částečně dosud neznámá vegetace;
a žil na ní neznámý, vysoce vzdělaný národ, živící se mlékem mořských krav.
Dnes už ten ostrov asi nikdo nenajde.
Druhá cesta na Sever trvala déle a nebudu s ní asi nikdy hotov;
její přístavy a štace se jmenují Kierkegaard a Jacobsen, Strindberg, Hamsun a tak dále;
to bych musel popsat mapu celé Skandinávie samými jmény, jako je Brandes a Gjellerup, Geijerstam, Lagerlöf a Heidenstam, Garborg, Ibsen, Björnson, Lie, Kielland, Duun, Undset a nevím kdo ještě;
například Per Hallström.
A Ola Hansson, Johan Bojer a jiní a jiní, jako Andersen-Nexö a ti ostatní.
Málo - li jsem žil na Lofotenu nebo v Dalarne, málo - li jsem se naběhal po Karl Johans Gate!
Nic platno, jednou se člověk musí podívat aspoň na některá místa na světě, kde je doma;
a potom se diví a kolísá mezi dvojím úžasem: že to už jednou viděl nebo že si to vůbec nedovedl představit.
To je to zvláštní na veliké literatuře: že je tím nejnárodnějším, co národ má, a přitom mluví řečí srozumitelnou a důvěrně blízkou všem.
Žádná diplomacie a žádný spolek národů není tak univerzální jako literatura;
ale lidé jí nepřikládají dost váhy, to je to;
proto se mohou pořád ještě nenávidět nebo si být cizí.
A pak je ještě jedna cesta nebo pouť na Sever;
ta nemíří k ničemu jinému než právě k severu: protože tam jsou břízky a lesy, protože tam roste tráva a třpytí se hojnost blahoslavené vody;
protože tam je stříbrný chlad a rosná mlha a vůbec krása, jež je něžnější a přísnější než každá jiná;
protože i my už jsme sever a nosíme v hloubi duše kus svého chladného a sladkého severu, který neroztaje ani žňovým úpalem;
kousek sněhu, kousek březové kůry, bílý kvítek tolije;
pouť k bílému severu, k zelenému severu, k bujnému a tesknému severu, k severu strašnému a líbeznému.
Ne vavřín a oliva, ale olše, bříza a vrba, květ vrbice, kvítek vřesu, zvonek a oměj, mech a kapradí;
tavolník u potoka a v lese borůvčí;
žádný planoucí jih není tak hojný a kyprý, tak šťavnatý rosou a mízou, tak požehnaný chudobou a krásou jako půlnoční kraj;
a když už putovat - vždyť je to námaha, člověče, hrozná trampota a starost;
a když už tedy putovat, ať je to hned do ráje nejsličnějšího;
a pak řekni, není - li to to, co jsi hledal.
Ano, chválabohu, je to ono;
viděl jsem svůj sever, a dobré to bylo.
A je ještě jedna cesta na Sever.
Tolik se dnes povídá o národech a rasách;
měl by se člověk na ně aspoň podívat.
Například co se mne týče, šel jsem si omrknout čistokrevné Germány;
odnesl jsem si dojem, že to je skvělá a statečná rasa, která má ráda svobodu a pokoj, potrpí si na osobní důstojnost, nedá si tuze poroučet a nijak nepotřebuje, aby ji někdo vedl.
Když už člověk putuje za poznáním národů, ať se jde podívat na ty šťastnější a duševně vyspělé.
Byl jsem se podívat na půlnoční kousek Evropy;
a chválabohu, ještě to s ní není tak zlé.
DÁNSKO
I překročí člověk německou hranici a ubírá se dál po půdě jutské.
Na první pohled to není ani tak nápadný rozdíl;
na obou stranách hranic stejná rovina, jen taktak zvlněná, aby se neřeklo, že je to ploché jako stůl;
stejné černobílé krávy na té i oné straně, jenomže tam mají listonoši tmavomodré kabáty a tady krásně červené;
a tam vypadají přednostové stanic jako přednostové stanic, kdežto zde připomínají staré a vlídné lodní kapitány.
Teprve lidé se svými vládami a všelikými řády vyrábějí na světě velké a ostré rozdíly.
Proč nenašpulit úst a nepískat veselé písně, když tyto černobílé kravky se po nás mírně ohlížejí očima dánskýma?
Zemička světle zelená, jako se na mapách malují nížiny;
zelené louky a zelené pastviny, kropenaté stády;
temné chebzí s bílými koláči květů, modrooké dívky s mléčnou a plstnatou pletí, pomalí a rozšafní lidé;
rovina, jak by ji pravítkem nakreslil, - prý tady někde mají horu, kterou dokonce nazvali Himmelbjerg;
jeden můj známý ji hledal autem, a když ji nenašel, ptal se domorodců, kudy má k ní jet;
i řekli mu, že ji právě několikrát přejel.
Ale to nevadí;
zato tu člověk vidí hodně do šíra, a kdyby se postavil na špičky, viděl by třeba i moře.
Co dělat, je to maličká země, i když si sečte všech svých pět set ostrovů;
je to malý krajíc, ale zato tlustě pomazaný máslem.
I budiž pochváleno požehnání stád, stodol a plných vemen, věžičky kostelů v korunách stromů a ramena větrníků, kolácející se v čerstvém větříku -
jenže to už jsme po pěkném novém mostě přejeli Malý Belt a jsme na ostrově Fyen;
kterýžto ostrov vypadá spíš jako zahrada než jako obyčejná země.
Tož pravda, měl bych putovat touto mírnou cestou mezi vrbami, touto cestou mezi olšemi, touto cestou vedoucí k špičaté věžičce kostela na obzoru;
ale jsme tu jen na přechodu, milá cesto, neboť naše pouť vede za půlnočním sluncem.
A tady nejsou žádné vesnice jako u nás, ale jenom dvorce rozhozené po jednom na zelené pastvě;
dvorce s červenými střechami;
a od dvorce k dvorci jede na kole listonoš v červeném kabátku.
Každý statek sedí sám pro sebe uprostřed svých zelených polí a na západní straně, odkud vane vítr, je až po komín zachumlán v hustém stromoví;
každá louka je obehnána drátem a na ní se pasou bělohříví, pomalí koně nebo hnědé krávy ve vyrovnané řádce;
jsou totiž přivázány ke kolíkům, ale to není vidět, a proto se člověk diví, že jsou tady krávy tak dobře vychovány a pasou se v pravidelném a vzorném rozestupu.
Nebo si všechny lehnou ve stejně vznešeném pohovu a přežvykují stejným tempem.
Nebo je to stádo ovec, mezi nimiž není ovcí černých ani ovcí prašivých, nýbrž samé ovečky vyvolené, pasoucí se na pravici Stvořitele.
Nebo se tu nehnutě a blaženě popásají keře černého bezu, kulaté vrboví a tučné, vypasené stromy, pokojně přežvykující vláhu země, vítr a stříbrné světlo dne.
Samá boží pastvina.
Nic než veliký boží grunt, na němž ani není vidět tu lidskou práci: tak dobře a čistě je udělána.
A vypadá to vlastně, jako by to bylo vyňato z obrovské krabice hraček a pěkně rozloženo po hladké rovině: tumáte, děti, a hrajte si;
tady jsou domečky a chlévce, tady hnědé kravky a tady koně bělohříví.
Tady máte bílý kostelík, a já vám povím, proč má na věži třináct zubů: to je dvanáct apoštolů a nahoře sám Kristus Pán.
A teď to rozsázejte po zelené pastvině do řádek a čtverců, aby to bylo hezké a plné na pohled;
sem dejte větrník a sem listonoše v červeném kabátku, sem kadeřavé stromy a tady postavte figurky dětí, jež vám mávají na pozdrav ( pravda, musí tu být vláček );
a teď řekněte, není - li to krásná hračka!
Ba pravda, vždyť je tu Odense, městečko Andersenovo;
proto jsou ty hračky oživeny, proto ty kravky mávnou oháňkou, koně zvednou krásné hlavy a figurky lidí se pohnou z místa na místo, třebas jen mírně a bez hluku.
To tedy je Fyen.
A že to je Fyen, musíme kolem přidat moře: hladké a jasné moře a na ně hračky lodí, bílé kosinky plachet a černé závoje parníčků;
a protože to je hra, zasuneme náš vláček do lodi a pojedeme přes moře vlakem.
Neříkal jsem, že to je hra?
Vždyť na té lodi jsou samé děti, loď si to dýmá přes Velký Belt s nákladem děcek, modrookých, pihovatých, vrtících se a pištících špuntů, holčiček, zrzků a harantů, hemží se jich tu na palubě jako kuřat v posadě, bůhví kam vezou tohle zboží;
všichni rackové z celého Beltu se seběhli, aby se podívali na ten lidský potěr, a doprovázejí loď jako ohromný křičící a třepetavý prapor.
Ty rovné, nizoučké čáry na obzoru, to je Dánsko;
to je Fyen za námi a Själand před námi a Sprogö a Agersö;
člověk by nevěřil, že na té jemné čárce mohou žít lidé a krávy a koně.
Tak vida, celé Dánsko je uděláno z netto obzoru beze srážky;
ale zato co mají toho nebe nad hlavou!
Själand, zelená pastvina krav, ovcí a koní;
koukej, jaká pěkná krajina, samé krávy, samé krávy, jaká požehnaná kravina!
Na mezích chebzí a janovec, na lukách olše a vrboví;
a nad každým dvorcem košaté, těžké koruny stromů, mohutných jako chrámy.
Vypadá to jako park, a je to továrna na máslo a vejce a prasata;
člověk by spíš řekl, že ty krávy tu jsou jenom pro krásu a boží mír.
Docela maličko lidí;
když už někdo, tedy je to zahradník ve slaměném klobouku, nebo ještě spíše bělohřívý valach, který se vážně a moudře podívá za běžícím vlakem a pokrčí rameny.
Nač takový spěch!
- Inu, podívat se na sever, valášku!
- A co tam?
- Dívat se a vědět, jak tam žijí lidé a koně a sobi.
- Sobi?
Co to je?
- To jsou taková hovada, valášku: mají parohy a tahají saně jako ty.
- Já přece netahám, člověče!
Viděls už tady koně tahouna?
My se jenom paseme a občas hloubáme, až nám z toho zbělely hřívy.
Malý, sladký, čisťounký kraj;
místo plotů mladé smrčky, jako když maminky vystříhaly do kredencí zoubky z papíru;
krávy a zase krávy, stará městečka a nové dvorce, kostel a větrník - všechno rozloženo hezky daleko, aby to bylo na pohled maličké jako hračky z krabice;
pořád spíš Andersen nežli Kierkegaard.
Ano, země blahobytu, země másla a mléka, země klidu a pohody.
Ano, ale tak mně pověz, proč tady je prý největší procento sebevražd?
A třeba proto, že toto je země pro spokojené a klidné lidi, ne?
Sem by se snad nešťastný člověk ani nehodil;
styděl by se za svůj žal tak, až by z toho zemřel.
A ještě něco: dánské lesy.
Nejsou to vlastně lesy, ale háje;
bukové háje a dubové chrámy, zástupy olší, kudrnaté remízky a druidská božiště prastarých stromů;
háje milenců, háje k uctívání, ale ne ten veliký, hučící živel, kterému se říká les.
Ve všem všudy krotká, milá a laskavá, mírná a decentní země;
člověk by ani neřekl země, ale veliký a dobrý statek, na kterém si dal sám Stvořitel záležet, aby jej zvelebil a aby se na něm pěkně hospodařilo.
KJOBENHAVN
Tlusté selské dítě s příliš velikou a příliš chytrou hlavou: to je Dánsko.
Představte si, miliónové hlavní město na těle národa třímiliónového;
město pěkné, královské a zánovní, živé a prostranné.
Ještě před nějakými sto lety se prý Kodaň na noc zamykala a dánský pan král dostával klíče od městských bran na svůj noční stolek.
Dnes už tu nejsou městské brány a Kodani se říká Paříž severu.
( Na Lofotenu a Westerålech považují sice Tromsø za Paříž severu, ale tam jsou už jaksi jiné poměry. )
Dnešní Kodaň slyne jako město lehkomyslné, ba prý i prostopášné;
proto také je jí věštěn špatný konec.
Mají tam totiž jízdní sochu jednoho krále;
a protože ta socha je z olova, proseděl se trochu ten olověný kůň pod olověným panem králem a jeho břicho se pomalu a stále blíží k zemi.
Až prý se to břicho dotkne podstavce, nastane zkáza Kodaně.
A skutečně jsem viděl pod tou sochou sedět na lavičkách staré a mladší lidi dlouho do noci;
snad čekali na to znamení zkázy.
Když se řekne Kodaň, myslí se na kodaňský porculán;
ale je tam mnoho jiných věcí hodných pozoru, zejména:
1.
Cyklisté a cyklistky.
Je jich tu jako v Holandsku a šustí ulicemi v celých rojích, proudech nebo také víceméně spojených párech.
Tady už kolo přestalo být dopravním prostředkem a stalo se čímsi jako obecným živlem vedle země, vzduchu, vody a ohně.
2.
Konfekční obchody.
Nikde jsem neviděl tolik obchodů s ženskou konfekcí jako v Kodani;
je to prostě hromadný úkaz jako v Praze hospody nebo v přístavech nad polárním kruhem kavárny.
3.
Žádný strážník na ulici.
" My si na sebe dáme pozor sami. "
4.
Královská garda v ohromných beranicích.
Viděl jsem jich dvanáct, byl to impozantní pohled.
" Tady vidíte, " ukazoval náš průvodce hrdě, " polovinu naší armády. "
5.
Umělecké sbírky.
Kdo chce vidět francouzské sochaře, Falguièra, Carpeauxe, Rodina, nebo kdo se zajímá o Paula Gauguina, musí jet do Kodaně.
To všechno je z piva.
Je tady totiž veliký carlsberský pivovar, z něhož většina výnosu plyne do slavného carlsberského fondu na podporu věd a umění.
Bože, kdybychom u nás pili ve prospěch umění, to by bylo soch a obrazů!
Jenže Carl Jacobsen a paní Ottilie se neurodí v každé zemi, kdepak!
To by bylo příliš krásné.
6.
Svend Borberg.
Je to novinář, spisovatel, tanečník, herec a sochař, prazeť Ibsena a Björnsona, hubený a skvělý člověk s tváří diplomata z dob vídeňského kongresu.
Kdo z vás viděl Kodaň a nepoznal Borberga, neví nic a běhal nadarmo kolem Tivoli, od Vesterbogade až po Amalienborg;
ale přesto jen ať jde do Tivoli, neboť
7.
Tivoli je hlavní město Kodaně, město houpaček, střelnic, fontán, hospod a atrakcí, město dětí, párků a vůbec lidu, veliký zábavní park, snad jediný na světě ve své poluparitě, lidové srdečnosti a naivní, veselé, posvícenské bujnosti -
8. a co ještě?
Ano, kanály a rybné trhy, královské paláce a námořnické krčmy, kde dudají harmoniky do průsvitné noci, ctihodné staré domy kupeckých pánů, runové kameny a veselá děvčata v imprimé šatičkách z konfekce, tlusté a zdravé děti -
9.
Ano, tlusté a zdravé děti, živené sýrem a mlékem, jako je zde na ukázku vykreslená kodaňská Anneke ze světlého dánského domečku,
10. a nikde žebráka, vůbec žádná smítka špinavé bídy;
onehdy v celém Dánsku napočítali o vánocích jenom šestnáct lidí, kteří neměli střechy nad hlavou.
A nikdo se na tebe nekouká s nedůvěrou;
poručíš si v hospodě whisky, a donesou ti plnou láhev;
však potom povíš, kolik sklenic sis nalil.
Nech být, dobře by se tu žilo člověku;
ale co platno, přátelé, jsme tu jen na skok a mimochodem, tož mějte se tu dobře,
11. jen ještě poslední procházku po Langelinie a dívat se, jak průsvitnou nocí severní plují zářící parníky do Göteborgu nebo z Malmö;
to je divné, člověk vždycky závidí lodi, která vyplouvá, a břehu, který se vzdaluje.
A ještě Helsingör, Hamletův Elsinor a zámek Kronborg.
Ještě dánské pláže na perleťovém moři, doškové dánské kotáže v záplavě pnoucích růží, bukové háje a hnědá stáda krav.
A pak tedy Kronborg čili Elsinor.
Pravda, nevypadá to tu na prince melancholika, leda tím, že je to tak hrozně veliké;
a na bastionu, kde působilo strašidlo, je teď osm kanónů a jeden dánský vojáček hrozivě pohlíží na protější švédský břeh.
Dřív se tu vybíralo mořské mýto;
ale teď se tu jenom střílí salut, když pluje mimo válečná loď.
Tady se už válčit nebude.
Tak to už je švédský břeh, to nízké a modré naproti;
i pozdravme slušně a po dánském mravu tu milou a vlídnou zem, jež zůstane za námi.
To se pozvedne sklenka s akvavitem a zvážní se nesmírně, rty sevřeny a oči usebrány, jako když se v člověku rodí hluboká myšlenka;
nato se silně, ohnivě a poněkud jako v milostném zanícení pohledí do očí Svenda Borberga, vydechne se " skol " a překlopí se akvavit do hrdla s graciézním úklonem.
Je to dost těžké, jmenovitě když se to dělá často a až do dna.
A ještě dlouho bude svědomitý poutník vzpomínat na jediné dánské hory, které stenaje a s obtíží zlézal.
Byly to hory jídel.
NA DRUHÉ STRANĚ ÖRESUNDU
Je jenom skok z Dánska do Švédska, zejména když dotyčný skok děláte z Kodaně do Malmö nebo z Helsingöru na Helsingborg;
nicméně přistavše na půdě švédské musíte vyplnit obsáhlý dotazník, kdo jste a kde jste se narodil a proč jste se narodil a co vůbec chcete ve Švédsku;
snad je to proto, aby bylo úředně vzato na vědomí, že náhodou nejste dánský král, přicházející dobývat dolnošvédských länů, jako bývalo zvykem v dějinách.
Tady totiž panovali kdysi Dánové na obou stranách Öresundu a vybírali na moři výše zmíněné mýto od kupeckých lodí;
proto na té a oné straně sundu není rozdíl v krajině příliš nápadný.
Mírná a lahodná rovina, jen maličko zvlněná, aby se neřeklo, že je plochá jako kravinec;
na pastvinách stáda strakatých krav, v korunách stromů zubaté věžičky kostelů, křídlaté větrníky a bílé domečky a rozložité statky zachumlané ve staletých dubiskách;
a hojnost božího daru, pokud jde o plná vemena, pšenku a tučné louky.
Ale najednou vidíte místo bílých domků dřevěná stavení červeně natřená a pěkně bíle rámovaná kolem oken a lomenic;
mihne se bílá břízka, pořád víc bříz, pořád víc černých lesů, bříz bělokorých a červeně natřených statků;
země se krabatí v chlumy a pahorky a tu, tam, všude z ní koukají žulové balvany.
A pořád víc té žuly.
Tady myslím Dánové nikdy nevládli;
to by tu nebylo tolik balvanů;
v Dánsku žádné balvany nejsou, leda na mohylách starých hrdinů.
Tak tohle tedy je Švédsko, země žulová.
Černé balvany a zelené pastviny, černé lesy a bílé břízky, červené domky s bílou ořízkou, černobílé kravky, černé vrány, černé a bílé straky, stříbrné hladiny vodní, černé jalovce a bílé tavolníky;
černá a bílá, červená a zelená.
A pořád víc těch balvanů;
tady rozhozené v moři, tuhle prostupují les, tam vykvétají ze země uprostřed louky nebo žita;
bludné kameny veliké jako dům, těžké valouny a omleté žulové plotny;
samé kamení, ale žádné rostlé skály;
jenom navalené, nakupené, nanešené hromady balvanů, člověče, vždyť je to samá moréna, jak dole, na dánské straně, nechal trochu místa naplaveninám, aby ukázaly, co dovedou.
Ale to už je pouhé kambrium a silur;
kdežto tohle, kamaráde, to je nejstarší země;
kam by se na ni hrabala křída nebo pískovec!
Pamatuješ se, jak jsi doma v lesích svého dětství nalézal bludné žulové balvany?
Tam prý je také rozsel ledovec.
To bychom tu tedy byli jako doma, v prahorách.
Pokud jsem zjistil, ty žulové kameny slouží ve Švédsku jednak k zřizování mohyl a náhrobků z mladší kamenné doby, jednak k tesání run a konečně k stavění kamenných zídek a plotů kolem dvorců a políček.
Na takovém políčku uprostřed lesa roste třeba jen pár balvanů, jalovčí a polštářky tuhé trávy nebo mechu, ale zídku to má z kamenů, jako by je nasbírali a navrstvili obři ( ze starší kamenné periody );
avšak co se domů týče, ty se tu nebudují z chladného kamene, nýbrž z teplého a voňavého dřeva.
Nikdy jsem se vás nenasytil, červené a bíle lemované švédské dvorce a statky, tak nesmírně uniformní po té celé rozsáhlé a prostranné zemi švédské, a přitom tak nekonečně a zábavně rozmanité!
Nejmenší chata dřevorubce v lesích je stejně z prken stavěná a stejně červeně a bíle nalíčená jako ten nejplecitější a nejbohatší velkostatek;
ale jako nejsou na světě dvě stejné lidské tváře, neviděl jsem dva stejné švédské dvorce mezi těmi tisíci, které jsem zdravil podle cesty.
Každý je jinak složená drúza příbytků, stájí, chlévců, stodol, seníků a krechtů, sušáren a přístavků, kůlniček a kurníků;
každý má jinou konfiguraci střech, přístřešků, lomenic, loubí a vikýřů.
Skoro nevyčerpatelná je zdejší fantazie, co dělat s okny, jak je sdružit nebo rozhodit po průčelí a jak je rámovat: na šířku nebo na výšku, do čtverce, trojúhelníku, kosočtverce či polokruhu, po dvou nebo po třech.
Byl bych si to kreslil napořád, ale bez červené, bílé a zelené barvy to není to pravé;
a mimoto ty do sebe zastrkané, nastavované a přistavované domky dají ukrutnou páračku s perspektivou.
Pročež vás musím nechat stát, švédské dvorce, uprostřed vašich pastvin, žulových zídek, vrbiček a starých stromů, a obrátit se k něčemu jinému, řekněme k lesům nebo jezerům;
jenom chci ještě poznamenat, že tady sedláci suší seno docela jinak než všude jinde na světě, a to v útvarech podobných kozímu hřbetu, na tyčkách spojených dráty nebo latěmi;
a že i švédské snopy žita se suší na tyčkách, asi proto, že tu je příliš mnoho dříví a přemíra vláhy nebeské.
A tož vyslovím hned to hlavní a největší slovo: lesy.
Prý šest desetin Švédska je pokryto hvozdem, ale já myslím, že těch lesů je ještě víc;
a jsou to lesy, jaké asi rostly v prvních padesáti nebo stu létech, když příroda teprve zkoušela, jak se dělá severní porost;
taková je tu, abych tak řekl, hojnost bujných a samorostlých nápadů.
Ne že by tu rostlo bůhvíco;
napořád je to smrk a jedle, borovice, bříza a temná olše, nemluvíc o jalovci;
pořád a bez konce totéž, ale nenabažíš se toho, člověče, a nedokoukáš se té vegetační plnosti.
Mech po kotníky, borůvčí po kolena a kapradí málem po pás;
černé plameny jalovců, bělostné korály břízek, klestí a vývraty jako v pralese, těžká chvoj visící až po zem;
nekonečné a neprostupné hvozdy rostoucí náletem, staré a věčně se rodící, bujející po svém, tak husté a kompaktní, že to je jedna hmota.
Žádné mlází, tyčkovina, laťovina a starý les jako u nás, ale všechno najednou a dohromady;
dohromady břízy a sosny a smrčí;
dohromady prales a lesní kultura, nordická džungle, les pohádek, les skřítků a obrů, pravý germánský les a obrovská továrna na dříví;
ještě tu běhá bradatý a nosatý los s lopatovitými parohy, a moc bych se divil, kdyby se tu nevyskytoval také vlk, Červená karkulka, jednorožec a jiná divoká zvěř.
Černá žula, bílé břízy, červené dvorce a černý les: ještě tedy chybí stříbrná jezera, aby ten první dojem byl celý.
Co chvíli se to zatřpytí mezi lesy v nejrůznějších rozměrech a podobách: jednou černá tůňka ustlaná v rašelině;
pak zase dlouhá stříbrná čepel vnikající nedozírně do temné masy lesů;
jezírka v stříbrných vrbách, zrcadlící jasnou oblohu a posetá lekníny a stulíky;
zčeřená jezera, na nichž se vznášejí ostrůvky jako plovoucí háje blažených;
ocelové a studené hladiny mezi žulou a hlubokým pralesem;
a pak vodstvo bez konce, brázděné parníčkem a plachetkami, se stříbrnou čárkou obzoru až tam někde - lidi, jak je ten svět veliký!
A zase se to zavře, z obou stran vysoký les, že stěží máš nad hlavou proužek nebes;
i rozmáchne se opět lesklá širočina jezera a udělá místo pro nebesa, dálku, světlo a oslnivý třpyt;
i zařízne se do lesů úzký, stříbrný břit řeky, a zablyští se hladké zrcátko jezírka leknínového;
červený dvorec se obráží v tiché hladině, stříbrné břízy a černé olše, černobílé kravky na břehu zeleném jako mech - chválabohu, tady už zase žijí lidé a krávy a vrány na plochém břehu hlubokých vod a lesů.
STOCKHOLM A ŠVÉDOVÉ
Se Stockholmem je to tak: máte tam zrovna uprostřed města most;
je to sice jen můstek proti různým slavným mostům světa, ale má tu zvláštnost, že se hned po jedné jeho straně voda rozlévá a tvoří samé viken a fjärden a sundet, samé sjön a holmen, samé zálivy a přístavy a průlivy a ostrovy, až je z toho Baltické moře;
a hned na druhé straně mostu se ta voda zase rozlévá na sta a sta kilometrů a udělá ze sebe spoustu průlivů, zátočin, sundů a strömů, samé fjärden a sjön a viken a holmen, čemuž se dohromady říká sladké jezero Mälaren;
a ježto na těch ostrovech je částečně vybudován Stockholm, není si cizinec nikdy jist, stojí - li té chvíle na pevnině, na ostrově či na pouhém výběžku, v moři nebo uprostřed sladkovodního jezera.
Co se těch ostrovů a ostrůvků týče, říká se jim tam dál v moři skjären a je jich tolik, že každý zámožnější Švéd si může dopřát svůj vlastní ostrůvek a svou motorovou loďku a může se koupat ve svém vlastním přílivu;
je jich tu jako much, těch motorek, a každou chvíli si to některá hlasitě a horlivě pšouká ke skalnatému ostrůvku s třiceti borovicemi a rodinným domkem;
ale listonoš to tady musí mít špatné, má - li to denně objíždět.
Stockholm sám je čilé, úhledné a patrně hodně bohaté město: má spoustu bronzových králů, cyklistů a pěkných, nohatých děvčat a chlapíků téměř vesměs v nadživotní velikosti;
je to dokonalá rasa, ale nemají na to žádnou rasovou teorii.
Většinou vysocí a světlovlasí lidé širokých ramen a úzkých boků;
a hlavně tiší.
Tady nezatroubí auto a nezakleje šofér;
dávej každý pozor na sebe i na druhé, pozdrav a nedělej rámus.
Dále je tu královský zámek jako ohromné kvadratické těžítko nad mořem;
Bellmanův sklep, kde se podnes dobře jí a pije na památku básníka epikurejce;
v Djurgardenu staré duby, rostoucí na památku téhož Bellmana;
na Skansen staré chalupy a větrníky, převezené sem ze všech končin Švédska včetně se stařenami v národních krojích, ledovými medvědy, tuleni, losy a soby;
a v Nordiska Museet přebohatý folklór malovaný a řezaný - na to musejí být ty dlouhé severní noci, aby člověk vzal kudlu a kutil, vyřezával a piloval dejme tomu šlapátko ke kolovratu, až je prolamované a jemné jako krajka.
A na stěnách selských jizeb dlouhé malované figurální pásy, aby i za nordické noci člověk potkával průvody lidí.
Jaká tvořivost v lidské nátuře!
Jaká naivní radost z věcí malovaných a řezaných, tepaných a vyšívaných a tkaných!
Od ostrovů Fidži až po polární kruh je to vlastně totéž: člověk tu není jen proto, aby se uživil, ale aby zpodoboval svět a vytvářel věci pro jejich krásu a svou radost;
ale dnes už nevyřezává ozdoby ani figury, nýbrž spravuje svůj motocykl nebo se vzdělává v novinách.
Co chcete, je to pokrok.
A pak je tu ohromná Östbergova radnice, největší moderní palác, jaký jsem kdy viděl, se sály tak slavnostními, že by se spíš hodily pro bohoslužbu, pro světový kongres nebo dokonce pro nějakou správní radu;
jasné ulice s oranžovými, modrými, rudými markýzami na všech oknech;
a dělnické čtvrti s řadovými domky, stavěnými na způsob harmoniky, aby soused nekoukal sousedovi rovnou do oken;
a vilové čtvrti v lesích, kde z každé vily vlaje veselý praporek a v každé zahrádce je domeček jenom pro děti, aby si hrály ve svém vlastním světě;
a telefon, který vám kdykoli poví, kolik je hodin a jaké bude počasí, který vás vzbudí, kdy chcete, a vyřídí vám vzkazy, když se vrátíte domů;
mnoho nových mostů a nových cest, málo politiky, psi bez náhubků, dívky bez ličidel, ulice bez strážníků, koupací kabiny bez klíčů, vrátka bez závor, auta a kola na ulici bez hlídačů, svět bez věčného strachu a nedůvěry;
a hlavně to nejdivnější, předlouhý severní den a bílá noc, kdy se člověku nechce jít spát, kdy ani nevíš, je - li už den nebo ještě den a chodí - li to už lidé nebo ještě lidé: ani se nesetmí, jenom se udělá bledě a průsvitně a přízračně;
není to vůbec tma, nýbrž liché a strašidelné světlo, které nemá zdroje a zdá se vystupovat ze zdí a cest a vod
- to se jenom ztlumí hlasy a sedí se dál.
Sedí se dál, protože ve Švédsku panuje taková pohostinnost.
Nemá se totiž jít spat, pokud domácí paní nepodá hostům po všem jiném pití číšku čaje.
Pokud jde o místní zvyky, je host sedící po pravici domácí paní povinen pronést přípitek nebo řeč, jíž oslaví hostitele, zatímco domácí pán oslavuje po řadě pokud možno všechny hosty;
a hosté, sotva po jídle odložili ubrousek, jdou husím pochodem k domácí paní poděkovat za jídlo.
Prý se ten zvyk uchoval z doby hladu nevím už ve kterém století;
ale muselo to být dávno, protože dnes se v dobách hladu už nehostí, nýbrž prodává.
Zdá se vůbec, že si lidé ve Švédsku potrpí na obřadnost;
jsou opravdu strašně důstojní a jaksi od přírody vznešení.
Viděl jsem, jak se ve zdejším Tivoli produkoval pod širým nebem kubánský jazz z Habany;
stockholmský lid na tu bandu kreolských tatrmanů čekal vážně a mlčky jako na nedělní kázání v kostele.
Nejsem zrovna nejmenší z lidí;
ale mezi těmi dlouhými a tichými Švédy jsem si připadal jako dítě ztracené v lese.
Nebo byl nával do zahradní restaurace;
a místo aby se lidé, jako v Evropě, hádali o místo, postaví se do řady a trpělivě čekají, až je jakýsi důstojný hodnostář uvede k prázdnému stolu.
Je - li to tak ve všem, není tu asi těžké být králem;
neboť zajisté není nejhorší z úkolů vládnout lidem, kteří jsou páni.
Bůh ví, nemohu říci, že jsem blíž poznal švédský národ a jeho mravy a zvyky;
ale když je člověk cizincem a pocestným, dívá se na maličkosti, jako je třeba hospoda nebo cesta.
Nejde o to, že je ta hospoda čistá a dobrá;
to se tu rozumí samo sebou;
ale přijdete a dáte si frokost za dvě koruny a nějaký ör, a teď si berte z velkého stolu prostřed lokálu, co vaše hrdlo ráčí;
je tu rybiček, salátů, pečení a sýrů, chlebů a šunek, ráčků a krabů, slanečků a másla a úhořů, že nevíte co dřív;
a pak vám donesou něco teplého v míse, a když to sníte, přinesou vám toho znovu plnou mísu a mají ukrutnou radost, že vám chutná;
a když už si myslíte, že jste je přivedl na mizinu, donesou vám ještě pamětní knihu, abyste se jim zapsal na vděčnou památku.
Vem vás čert, snědl - li jste víc, než je vaše míra;
ale tady jde o něco, co se netýká žaludku, nýbrž něčeho k nezaplacení: úcty a důvěry k člověku sebecizejšímu, jenž přijde do domu.
Anebo tedy cesta: protože se tu staví tolik silnic, musíte pořád objíždět úzkými polními úvozy;
a potkáte náklaďák, který zajede do příkopu, aby vám udělal místo;
potkáte auto, které zdálky ucouvá, abyste mohl projet;
a ten druhý šofér vám vůbec nevynadá, nýbrž zvedne ruku k čepici a pozdraví.
A každý muž u volantu pozdraví muže u volantu, který ho míjí;
a pozdraví každého cyklistu i pěšáka.
A ti pozdraví každý vůz, který jim na cestě zvíří prach.
Já vím, maličkosti;
ale člověk pocestný utrhne kvítek u cesty a zvedne maličkost, aby si ji schoval na památku.
A snad to není ani maličkost, když se pocestný v pracizí zemi cítí víc pánem a člověkem než jinde na světě.
KOLEM STOCKHOLMU
Okolí Stockholmu, to je hlavně moře a Mälaren a různá jiná jezera a jezírka;
ale to se na první pohled nepozná, co je co;
vždycky to má samé ostrůvky, výběžky a zálivy a kolem dokola lesy a lesy.
Ovšem Mälaren je z toho všeho největší a vyskytuje se, pokud vím, na všech stranách a vůbec všude;
kamkoliv ze Stockholmu vyjedete, uvidíte záliv jezera a řeknou vám, že je to rameno Mälaren.
Kdybych byl Švéd, považoval bych prostě i Baltické moře, Hardangerfjord, Zuiderzee, La Manche, Atlantický oceán se všemi dependencemi, Ženevské jezero, Magelhaensovu úžinu, Rudé moře, Mexický záliv, jevanské rybníky a jiné vody za výběžky a ramena jezera Mälaren;
takové je to veliké a podivuhodné vodstvo.
Abyste viděli, že je také pěkné, nakreslil jsem na jeden list různé jeho břehy a ostrůvky i s příslušnou vegetací, jako jsou smrky a borovice, vrby, olše, duby, rákosí a ostřice, lekníny a balvany.
Na některých místech, kde náhodou není voda jezera Mälaren, jsou různé staré zámky, jako třeba Sko-Kloster;
je to ohromná soukromá budova se starým parkem, ale protože tam jsou sbírky, je veřejně přístupná;
zato zrovna před zámkem je pro pana majitele z rodu Brahe ohraženo drátem asi deset metrů trávníku s nápisem:
Soukromé vlastnictví.
Dole pak je ovšem jezero Mälaren.
Nebo je zámek Drottningholm, trochu jako Versailles, jenže menší;
v parku stojí fontány a sochy z dílny Adriana de Vriese, které dřív, jak známo, stávaly u nás ve Valdštýnském paláci;
ale jak víte, Švédové nám je před třemi sty lety ukořistili, načež je Švédům ukořistili Dánové, ale museli jim je po čase vrátit;
tomu se říká dějiny.
Potom je tam rokokové divadlo, které postavil, na němž hrál a pro něž psal kusy a navrhoval kostýmy bujný král Gustaf III.;
ale jak známo, my umělci a spisovatelé se zřídka dožijeme vděku, a proto byl král Gustaf na bále zapíchnut od jakéhosi kavalíra.
Podnes se v tom divadle uchovaly tehdejší dekorace a divadelní mašiny;
zejména mořské vlnobití funguje dosud bezvadně a dokonce podnes vrže a skřípe tak hlasitě jako naše i nejmodernější divadelní stroje.
A podnes jsou tam šatny pro p. t. účinkující, garderoby, rekvizity a původní kostýmy, a páchne to tam prachem, marností a ztuchlinou jako každé divadlo o prázdninách;
kupodivu, jak se to tak uchovalo!
V hledišti je trůn a řady sedadel, na každé řadě cedulka, pro koho je: pro diplomaty, dvorní dámy, komoří, oficíry, pážata a tak dále;
tehdy ještě bývali lidé rozvrstveni za sebe, a ne napravo a nalevo jako teď.
A v parku se pasou ovečky, a před zámkem je ovšem jezero Mälaren.
- Nebo je místo řečené Sigtuna, kde mají hned čtyři chrámové ruiny, vysokou lidovou školu a jezero Mälaren;
tady dřív bývalo královské sídlo, a takových míst je tu spousta.
Uppsala: tam není Mälaren, ale zato je tam starý zámek s krásnými dubovými sály a katedrála uppsalských arcibiskupů, kde spí Linné a Swedenborg a kde kázával dr. Söderblom ( už ho kryje drn, ale podnes ho vidím, jak seděl na mateřídouškové mezi na Slovensku a tvrdil, že jednou lidé přijdou k rozumu a že bude jedna církev, jeden bůh a jeden mír pro všechny národy );
a slavná univerzita se studentskými kolejemi pro třináct " národů " - to jsou totiž různé švédské kraje, ale já doufám, že se chovají jako pravé vzdělané národy a pěstují mezi sebou spory, odvěké nepřátelství a války na život a na smrt;
pak je tu univerzitní bibliotéka a v ní jedna z nejvzácnějších knih světa, středogótská bible Wulfilova, Codex argenteus, celý psaný stříbrem na purpurovém pergamenu a zdobený malovanými arkádami a sloupky;
taky býval u nás na Hradčanech za časů rudolfínských, ale Švédové si jej potom odvezli jako dobrou kořist.
A pozdrav bůh, vždyť jsme tu jako doma: tady jsou ve skříních listiny, které psal Banér a Torstenson, Pappenheim, Valdštýn, Gustav Adolf a Kristián Anhaltský a Bernard Výmarský - samí, abych tak řekl, krajani z třicetileté války;
takoví staří dobří známí, takoví populární nepřátelé: člověka přece jenom potěší, když se s nimi potká v cizině.
A kousek dál je Gamla Uppsala, Stará Uppsala;
tam také bývalo za pohanských časů sídlo králů svejských, ale dnes je tam jenom starosvětská restaurace, kde se z volských rohů pije medovina, zvaná prostě mjöd;
na každém rohu je do stříbra vyryto, kdo z něho pil, - z mého volského rohu pil princ Waleský a jiné osobnosti z panujících domů;
snad proto ta medovina tak stoupá do hlavy.
Před hospodou stojí tři " královské pahorky ";
jsou to mohyly ze šestého století, vysoké jako čtyřpatrový barák;
každý turista na ně vyleze, ale pak zase sleze dolů, protože nahoře nic není;
ta století jsou totiž odvezena do muzea ve Stockholmu.
To už je Upplän, tady kolem Uppsaly;
kraj, kde Linné sbíral, pěstoval a pořádal veškeré květinky pozemské;
pěkná rovina, samé pastviny, samá louka mezi dřevěnými plůtky, samé seno sušící se v dlouhých kozích formacích.
A všude z té hladiny sena a polí čouhají žulové ostrovy, žulové plotny a balvany, černé žulové chlumy porostlé starými stromy a červenými statky;
tady se každý dvorec staví na skále jako hrad, asi proto, aby neubral ani píď živé půdy.
Kvečeru ty červené dvorce hoří rumělkou jako lusky papriky v mechové zeleni luk a sadů;
tu, tam, rozhozené daleko od sebe, samý lidský ostrůvek červeně svítící v širokosti prostoru a času;
říkám vám, svět je krásný.
A jsou žulové chlumy, na kterých asi leží nějaké zakletí;
proto na nich nesvítí červený domek, nýbrž trčí na nich strašidelně větrný mlýn;
nebo si na ně zasedl zástup jalovců, skřítčí a trochu děsivý;
nebo tam stojí runový kámen na památku nějakého Haralda nebo Sigurda před tisíci lety.
Je to sladká země, to Švédsko;
ale místy tu drobet straší.
Jedeš si Švédskem poli a lesy;
a co chvíli vidíš stát u cesty hrubý stůl.
Nač to je?
Ale, sem staví sedlák někde z těch samot tady kolem bandasky s mlékem svých stád;
a sem mu dovezou z města mouku nebo hřebíky, a on si sem pro to přijde, až bude mít pokdy.
Nebo prostřed lesa u cesty visí na kůlu či březovém pni poštovní schránka.
Sem si chodí lidé ze samot pro poštu, kterou jim tu listonoš nechá.
Ba ne, ve Švédsku nestraší;
snad tu mají duchy a skřítky a jinou toho druhu havěť, ale řekl bych, že tu má člověk v člověka důvěru.
CESTOU
Cesta ze Stockholmu do Oslo pozůstává hlavně z jezer;
to máte, když počítám jenom od Laxå, jezero Toften a Möckel, pak ohromný, plochý Vänern, potom Vermälen a Kyrkviken ( to už je Värmland, země Gösty Berlinga ) a Bergsjö, Flagan a Bysjö.
Zvláštní: takové příliš veliké jezero jako Vänern má na sobě něco zásadně neromantického, a řekl bych, téměř moderního;
to jsou asi ty velké rozměry.
Romantické jezero musí být malé;
čím menší, tím vypadá starodávněji, osaměleji, pohádkověji nebo jak bych to řekl.
Pravda, takový vodník ve Vänern by musel mít titul generálního ředitele nebo státního podtajemníka;
takový je to veliký podnik, ten Vänern.
Ale jsou tu i hladká jezera jako zrcadla nebes, a bezedná jezírka v hloubi lesů, a dlouhá, úzká jezera říční,
ano, a řeky neboli älvy, pomalé, zaříznuté do černých lesů a zvolna, s jakousi věčností unášející kmeny poražených stromů;
a lesy se dívají, jak po řece pomalu, bez konce, nezadržitelně uplývají lesy.
A pak za älvy a tunely přijde Norsko;
a hory a skály;
a bezrohé norské krávy.
Viděl jsem už huňaté krávy skotské a ohromné, fialové krávy v Jezerním distriktu, černé býky španělské, červenobílé kravičky alpské. maďarské bílé voly a holandské kravky černě skvrnité jako fazole;
ale krávy bez rohů jsem viděl poprvé někde u Skotterudu.
Jsou malé, hnědé a kostnaté;
vypadají bez těch rohů dojemně bezbranné a skoro rozpačité, a mají oči ještě mírnější než jiné svaté krávy, které jsem kdy potkal.
Tak tohle už je Norsko: lesy jako na druhé straně hranic, ale nějak víc oflákané vichřicemi a místo mechu vystlané bělavým lišejníkem;
jezera jako na druhé straně, ale nějak smutnější a strašnější, vtesaná mezi skály;
hory jako na druhé straně hranic, ale vyšší a strmější, údolí jako tam, ale hlubší;
břízy jako tam, ale kosmatější a zavalitější;
žula jako tam, ale jaksi těžší.
Nu ano, hory;
to je tím, že tu jsme v horách.
A dřevěné chalupy jako na druhé straně hranic, ale chudší;
a už nejsou z kolmých prken, ale z vodorovných trámů, a jsou hnědé a šedivé jako ty skály;
a už nestojí jen tak na zemi, ale na kamenných nebo dřevěných nožičkách, aby jim nebylo odspodu mokro;
a nejsou kryty taškou, šindelem nebo došky, nýbrž - čím vlastně? je to drn nebo rašelina? nevím to přesně ani teď, ale je to tlustě zarostlé mechem a travou a vrbicí, ba i celými smrčky a břízami;
tady rostou lesy i lidem na střechách.
Všude to tu prýští a mokvá pod oblými kopečky trávy a skřípiny;
co není skála, je rašelina, všude se kopou a suší rašelinné borky;
lidé jsou živi ze všeho, jenom z té žuly ne.
Bezrohé krávy se brouzdají mokřinou, na tuhé trávě se pase zavalitý, rusý a černohřívý kůň s černou oháňkou a černými nozdrami, človíčka nevidět, - divná země;
člověk by řekl zelená poušť.
Ale pak se vlak sveze do širého dolu;
a to jezero, to široké, tiché jezero, na němž skoro bez hnutí plyne pltní dříví, to je řeka Glommen.
A dál podle Glommenu krajem pastvin a lidí, pod špičatými věžemi kostelů, po zelených stráních a dolech, podle červených městeček, až se to stříbrně zaleskne mezi hřebeny hor:
Oslofjord.
NORSKO
OSLO
Jak dnes věci v Evropě vypadají, měl by se pocestný předem informovat, nekoná - li se náhodou ve městě, kam ho cesta vede, občanská válka, převrat nebo nějaký kongres.
Jen jsme dojeli do Stockholmu, a už se tam strhl mezinárodní sjezd Armády spásy;
po ulicích pobíhaly tlupy poněkud tuhých, ale zdravě vyhlížejících pánů a starších dívek se slaměnými kukaněmi na hlavách, pátrajíce, jak by koho spasily.
I dali jsme se na ústup do Norska;
ale sotva jsme vkročili do Oslo, vypukla tam neděle a nadto světový kongres učitelů nedělních škol;
nemáte ponětí, co jich na světě je.
Celé Oslo bylo zaplaveno jakýmsi ctnostným hemžením a štěbetáním;
každou chvíli se na mne někdo usmál s křesťanskou trpělivostí a ptal se anglicky, jdu - li také na služby boží.
Na Karl Johans Gate nevál duch Ibsenův ani Björnsonův, nýbrž duch anglosaského církevního shromáždění;
bál jsem se, že zachmuřený Ibsen na sloupu před divadlem zvedne hlavu a začne také kázat o účinné lásce k bližnímu nebo něco takového;
ale Ibsen nezvedl hlavy a vypadal vůbec, jako by se na něco zlobil;
Björnson to zřejmě snášel líp.
Hledal jsem v Oslo odpověď na otázku, jak to přijde, že tak malý, a pokud mohu soudit, i chudý národ, a že tak nevelké, a pokud jsem viděl, i dost všední město jako Oslo ze sebe vydaly tak velkou a úžasnou literaturu.
Za daných okolností jsem tu odpověď nenašel;
a divím se nyní víc než dříve.
Ještě jedna otázka mi vrtala hlavou;
týká se také literatury, ale hlavně jazyka.
Podívejte se, vždyť těch Norů nejsou ani tři milióny;
a přitom píší dvěma nebo třemi jazyky, z nichž žádný vlastně není docela živý.
Riksmål je městský jazyk, je to stará dánština a historická, úřední a literární řeč;
landsmål je stará norština a selský jazyk, ale jen z jihozápadních okresů země a nadto uměle vypracovaný;
doopravdy se mluví pár tuctů různých landsmålů, v každém údolí jiný;
a je tu hnutí bymål, které chce sjednotit riksmål a landsmål;
a je navržena reforma pravopisu, podle níž by se riksmål psal landsmålsky.
Na škole se učí v landsmål nebo v riksmål, podle toho, jak se obec usnese;
autoři píší v riksmål, jako Hamsum a Undsetová, nebo v landsmål, jako Olaf Duun, nebo taky jinak.
Uznejte, že na třímiliónový národ je to trochu komplikované, a měl jsem dojem, že přes všechnu krásnou norskou snášelivost ve věcech jazyka se v tom ten statečný a silný malý národ necítí docela dobře.
Pravda, my máme svým způsobem starosti podobné;
jenže u nás se věc jazyka nebo nářečí formuluje s oblibou jako zásadní diference národní a politická.
Ale pro literaturu myslím plyne z norské jazykové situace jedno poučení: buď psána tak, aby byla mateřskou řečí živého národa, jak mluví a myslí ve své době, a řečí celého národa, elity i lidu, měst i venkova.
Já vím, není to snadné, ale proto se literatuře říká umění, že má čarovat a dělat divy a rozmnožovat na poušti chleby i rybičky zkušeností, slov a citů;
a má - li mluvit k mnohým, musí mluvit přemnoha slovy a dialekty.
I sestoupí na ni ohnivé jazyky všech landsmålů i starých písemných památek a všeho, co bylo kdy pro ty všechny lidi psáno a mluveno;
neboť proto byla stvořena, aby skrze slova otvírala veškeré poklady světa amen.
A za toto kázání jsou odpovědni učitelé nedělních škol;
jakživ jsem totiž neviděl pohromadě tolik potlačené výmluvnosti a kázavosti, jako když jich tam stálo na čtyři tisíce, zatímco kázal jenom jeden z nich.
Co dělat: člověku to nedá, i začne sám kázat a poučovat druhé.
Nicméně dík výše zmíněným službám božím se našlo v Oslo několik míst, kde nebylo toho času žádných nedělních učitelů;
například nahoře na Holmenkolen, kde lidé v zimě skáčou na lyžích a odkud se otvírá jeden z překrásných pohledů světa: na dlouhý a klikatý Oslofjord s jeho ostrovy a parníčky a horskými hřebeny, s jeho mlžným a stříbrným světlem;
nebo v jedné tiché vilové uličce, kde za vysokým plotem žije a nikoho k sobě nepouští Eduard Munch, abyste věděli, že to nedělá jenom Hamsun;
a je to divné, odkud se ve velkých tvůrcích nabere tolik hořkosti k lidem.
A v Norském muzeu jsem krom jiných věcí našel pěkný starý obraz, na němž Jan Křtitel křtí Krista Pána ve studeném norském fjordu;
škoda, že tam nemají také útěk z Egypta na lyžích;
ale zato lidové obrazy Ukřižovaného ukazují tvář poklidnou a téměř spokojenou - jak daleko jsme tady od katolického patosu muk i a smrti!
Nebo konečně bylo jedno místo holé a téměř posvátné: veliká betonová kůlna, kde odpočívá Fram.
Pravda, byl jsem se také podívat na staré lodi Vikingů, jež vykopali z mohyl.
Jsou zázračně zachovalé a velmi krásné ve formě, a Norové se k nim chodí jaksi modlit.
Nejsem zrovna mořeplavec a pokládám i cestu přes Kanál za dobrodružství hodné paměti;
ale když jsem se díval na ty černé, dravé, nádherně klenuté vikinské čluny bez jediného nýtu železa, pocítil jsem kdesi až u dna své suchozemské duše, že moře je přece jenom podstatně mužská záležitost, dokonce mužštější než politika nebo reformování světa.
Sednout do té černé, zpupné oseberské skořápky a dát se na moře temnot a mlhy: to koukáš, děvče, co jsme za chlapíky, my muži!
- Tož pravda, byl jsem se na to podívat a poklonit se;
ale co je to proti lodi Fram!
Člověk by to do ní ani neřekl;
taková obyčejná, nevelká loď je to, pravda, ze solidního dřeva a s boky trochu vzepřenými trámy a břevny, aby něco vydržela;
kuchyňka jako dlaň, kotelnička pro smích, schody a dveře, aby si v nich každý hlavu narazil;
a pak kabinka jako pro dítě, a na ní napsáno Sverdrup;
a druhá, s pryčnou, na které by nemohl natáhnout nohy ani náš Fráňa Šrámek, a na ní je napsáno Nansen;
a třetí kajuta, ještě o něco kratší, a nad ní tabulka:
Amundsen.
A v každé té prkenné skřínce na skobě kožišinová kápě a kabátec a boty z tulení kůže;
je to cítit naftalínem a smutkem.
A potom Nansenův, Sverdrupův, Amundsenův sextant a dalekohled a jak se ty navigační nástroje jmenují;
a kleště na zuby, chirurgické nůžky, skalpely, obinadla, malinká lékárnička - víc toho tam už není.
Tak pozdrav bůh a pěkně vítám: to jsme zase doma, v domově svého chlapectví.
Pamatuješ se na Nansena a Svedrupa?
Vzpomínáš si, jak jsi přezimoval s Framem?
Bylo to v tatínkově zahradě, kvetly tam jasmíny a růže;
zastřelili jsme ledního medvěda a vypravili jsme se na saních vlečených psy po ledové pláni k severu;
avšak nepohoda a ledové poměry nás donutily k návratu.
Byl to svízelný návrat, jen si vzpomeň;
nic platno, musíme nazpátek, než nastane polární noc.
Konečně se zjevil na obzoru náš Fram, i pozdravili jsme jej jásotem - Ano, náš Fram;
neboť patřil nám všem čtoucím klukům světa;
nechte to být, toto je naše loď a máme právo si tu sáhnout uctivě a důvěrně na kterýkoli sextant, svazek lan nebo kleště na zuby.
Jen tuhle na té kabince je psáno Amundsen;
to tedy už je jiná kapitola, kterou jsme četli jindy a jinak;
tady už na nic nesáhneme dětským prstem, ale smekneme mužský klobouk.
( Je tu totiž dusno, nebo to dělá ten naftalín. )
Tož tady spal muž, který se jmenoval Amundsen;
to musel hodně skrčit nohy, když tu spal.
Člověk, který viděl obě točny.
Muž, který ztratil sebe, když letěl do takových pustin zachránit někoho, kdo se mu zbytečně a okázale pletl do jeho Arktidy.
To ovšem je jiné dobrodružství, zapsané ještě hlouběji než vzpomínky z dětských knih.
A večer, pozdě večer už nebylo žádných učitelů nedělních škol, nýbrž bílá severní noc;
na Karl Johans Gate vál trochu chladně duch Ibsenův, a domácí lid užíval své letní neděle;
je to dav nějak plecitější nežli tamhle ve Švédsku, rustikálnější, míň důstojný a vůbec lidovější;
vypadá poněkud rozjařeně jako národové, kteří mají náklonnost k pití a politice a pokud se dá soudit podle tváří, nemusí se jich člověk bát.
BERGENSKÁ TRAŤ
Bergenská horská trať náleží k takzvaným divům techniky.
Divy techniky, to jsou zpravidla tunely a viadukty;
ale Bergenská trať má tu zvláštnost, že tu mají tunely, abych tak řekl, umělé, vybudované nad zemí, postavené z trámů a prken.
Ty tunely jsou tu prostě proti lavinám a sněhovým závějím a táhnou se na míle a míle cesty hlavně na nejzajímavějších místech;
a kde nejsou tunely, jsou aspoň vysoké prkenné ohrady;
ale trpělivý pozorovatel přesto najde tu a tam místa, kde nechal tesař díru, a může chvíli žasnout nad krásou a vznešeností světa, zatímco projíždí dalším prkenným tunelem.
Avšak, abychom brali věci po pořádku, tento div techniky přijde až nahoře v Ustadalu a podle Ustekveiky;
ze začátku si to vlak žene jednak obyčejnými tunely pod zemí, jednak zeleným Norskem, lesy a pastvinami, podle řek a jezer;
a pořád je nač se dívat, na dřevěné dvory a bezrohé krávy a hory a doly, až přijde Hønefoss, proslulý svým vodopádem a Trockým v emigraci, a potom sladké údolí Sokny, přepěkné svěží pastviny mezi černými lesy, všude po zelených stráních hnědé trámové domečky na nožičkách jako zámek baby jagy -
- a pak najednou vyhrkne Krøderen, jezero Krøderen mezi žulovými báněmi, na nichž sedí kudrnatá paruka listnatých lesů;
takové to jsou hlavaté, oblé, přímo se soustružnickým mistrovstvím obroušené hory.
Nic naplat, tady se člověk musí dívat na svět geologickýma očima;
například tyhle žulové kupole pod Norefjellem ukazují, že svět při svém stvoření nebyl jen tak vychrlen z nějaké horké kaše, ale obráběn s velkou pečlivostí, broušen a soustruhován, pilován a hlazen, až takový ledovec naposledy zálibně a znalecky přejel palcem hory nad Krøderen a byl spokojen s jejich zaoblením;
pravda, dobré je to;
ať mi někdo ukáže druhý tak šikovný ledovec!
Ale jsou jiné hory, které nebyly soustruhovány, nýbrž štípány kolmo nebo napříč, rozráženy ledovými klíny, vrstveny, kladeny na sebe v deskách jako prkna, zasunovány do sebe jako šindele, vrásněny, ohýbány, lámány nebo řezány;
byla to děsná tesařina v žule;
ono se řekne geologické věky, ale co práce je na nich vidět!
Nechte to být, ledové období, to byla ohromná dílna;
jen se podívejte, co řemesla se tehdy nadělalo, a jaké jsou to divy techniky!
A kdo nemá pochopení pro kámen, neví mnoho o kráse a veliké důstojnosti světa.
A pak přijde Hallingdal, staré selské údolí proslulé lidovým uměním;
tady se kdysi malovaly slavné hallingdalské růžičky, a podnes je vidět, s jakou řemeslnou láskou zdejší lid roubil své srubové dvorce z klád silných jako hrom, své seníky široce posazené na úzkém podstavci z břeven, své starodávné kostely stavěné věžovitě jako dřevěné pagody, svá vyřezávaná okna, lomenice a sloupky - samá krásná, důkladná, starosvětská práce z bytelných kmenů a fošen;
a kdo neumí ocenit dřevo, tomu ujde mnoho z jadrné, smolné a lidové krásy světa.
Ano, kámen a dřevo, to je Hallingdal.
A lesy, lesy ze samých stožárů: takové jsou to vysoké stromy.
A seno v předlouhých kopkách, stáda malých hnědých kravek, těžcí černohříví koníci, samé louky, samá hedvábná tráva, žlutý rmen a bílý tavolník, modro zvonečků jako nikde, v trámových oknech rumělkové pelargónie, to je Hallingdal.
Zvláštní, že snad všude na světě se nejvíc vyvinul lidový zvyk vyřezávat a malovat a vyšívat zrovna v krajinách horských.
Já vím, částečně je to proto, že se v odlehlých údolích poměrně víc uchovaly staré věci po pradědech a prabábách;
ale aby se něco uchovalo, muselo to dříve vzniknout.
Já myslím, že to dělá to dřevo;
dejte klukovi do rukou poleno a začne do něho ( neboť kudlu zajisté má ) vyřezávat vruby a zářezy, až je z toho jilec meče, socha nebo sloup.
Dřevo se dá řezat a malovat barvami, kdežto kámen se hodí leda na hradby nebo pravěké náhrobní kameny.
Lidové umění od architektury až po fujary a dudy se drží dřeva;
proto se drží hor a lesů;
a proto se v Hallingdalu stejně potěší srdce člověka jako v Pyrenejích, v Alpách nebo u nás, kde rostou hory.
Kamenná je práce přírody a dřevěná je stavba člověka: tak to aspoň bývalo, pokud panoval na světě přirozený řád věcí.
To tedy je Hallingdal;
ale pak přijde Ustadal, a to už je docela jiný svět;
tady už nežije nikdo, jen přednostové stanic a personál horských hotelů;
všechno ostatní je kámen a studená jezera a mokvající třasoviska, ještě otřískaná borovice se drží a klečovitá, křivá bříza nebo přikrčená olše;
jen tu a tam srubová chalupa se sobími parohy na lomenici;
a pak už jen kamení a plazivá bříza, skřípina a suchopýr;
a pak už není ani kámen, ani jezera, ani vegetace, nýbrž jenom prkenné tunely a galérie a ohrady proti závějím;
takový je to podivný kraj.
A to už jsme docela nahoře, u Finse;
je to jen dvanáct set metrů nad mořem, ale ve zdejších severních poměrech to je jako u nás v nějakých třech tisících metrech výšky.
Konec života.
Jezírka, která nerozmrznou ani v létě;
asi jim to nestojí za to.
Jazyky věčných ledovců až k samotným kolejím, bělostné firnové pole Hardangerjökelen, závěje podle trati: tomu se tady říká červenec.
Tu onde čekají lidé u trati, aby zamávali něčemu živému, až tudy pojede vlak.
Sněhová pole, ocelově šedá jezera a kamenné sutky;
špetka hnědé trávy, a to je všechno;
snad proto je to tak silné a nesmírné, že tu už není život.
Není tu už život, ale ještě se tu sem tam uživí lidé;
člověk je houževnatý jako ta plazivá arktická vrbička, co dělá stříbřité koberce, kde už ani tráva růst nemůže.
Bříza, vrba, lišejník a člověk: nic na světě není vytrvalejšího.
Nechte mě, mám tu co dělat;
musím mávat oběma rukama na lidi, kteří tu žijí.
A na jiné lidi jiných zemí taky;
všude na světě člověk musí mnoho vydržet, jenže tady má proti sobě jenom ty věčné živly.
Pozdrav bůh, lidé od Ustekvejky, mějte se tu dobře, lidé z Moldädalu;
máte to tu pěkné, žijete si tu pohodlně svým tvrdým životem;
co vám je po tom, jak se jinde dělají dějiny?
Tož pozdravujte doma, a sbohem;
musím pospíchat, neboť už jedeme z kopečka dolů;
dolů mezi skalami, dolů nad Flåmsdalem a jeho vodopády, dolů k lesům a borovicím, dolů na Raundal, kde už zas sedlák komicky krátkou kosinkou sklízí své seno mezi žulovými balvany;
dolů mezi lidi a samoty - to nám to ubíhá, když jedeme dolů!
A tady už zase bují nordická hojnost lesů: borovice vysoké jako věže nebo jako limby, borůvčí po kolena a kapradí po pás;
a o pár vodopádů níž zase smrky a jedle jako katedrály;
a o několik kaskád níž jsme už dole mezi kučeravými porosty jeřábů, olší, vrb a osik;
tady jsou ty vegetační hranice tak blízko sebe a tak jasné, že se člověk až podiví, jak přesně tady v Norsku příroda dodržuje biologické a ekologické zákony vegetační;
to asi dělá to obecné vzdělání.
To už jsme docela dole, pár desítek metrů nad mořem;
dole u líbezných jezer mezi kadeřavými háji, mezi červenými dvorci a světlými loukami;
všude nahoře žulové báně s bílými pásy věčného sněhu - inu, pěkné to je;
jen by chtěl člověk vědět, jak to vypadá na druhé straně těch hor.
A tady to úzké zelené jezero, to už je mořský fjord: kolmé skály a mezi nimi hladká a bezedná vodička;
je to kouzelně smutné a strašlivě intimní;
jenomže to na první pohled vypadá nadobro neskutečně.
Člověk si musí dlouho na fjordy zvykat, než je začne brát jako holou a dokonce tvrdou skutečnost.
Tamhle kousek výš, myslím v Sognefjordu, musejí lidé přes den přivazovat děti na provaz, aby jim nespadly z těch kolmých stěn do moře.
To byste ani nevěřili, kde všude lidé žijí.
Chválabohu, už přijde Bergen;
to je divné, jaká práce je dívat se.
Už jen zamhouřit oči a nevidět nic;
jen ještě tady tu skálu a rybářovu chatu, a nic dál;
dobrou noc, a mějte mě rádi.
Jen ještě, pravda, pár těch kolmých hor;
a ta děvčata na nádražním peróně, která tu jakožto na jediném rovném místě v celém kraji konají své podvečerní korzo - asi tady děvčata nepřivazují na provaz;
a teď už opravdu nechci nic vidět.
Jen, pravda, tady ten kousek fjordu, tu přísnou skálu a dost.
A to zelené údolí s jezerem a lidmi, a hory a nebe - Což není nikde konec cesty a dívání?
Ale ano, konec cesty;
jenomže není konce severnímu dni.
BERGEN
Člověka potěší, když shledá, že knihy nelhou.
O Bergenu je psáno, že tam často prší;
a pršelo tam vskutku, až to pleskalo.
A je psáno, že nad ním se tyčí sedm horských hřebenů;
já spočítal jenom tři, neboť ostatní byly v mracích, ale věřím, že jich je sedm;
Norové jsou poctivci a nebudou chtít cizinci namluvit něco, co není svatá pravda.
Proto potvrzuji, že Bergen je staré a slavné město hanzovní;
po té hanze tu ještě zbývá Německé nábřeží neboli Tyskebrygge se starými prkennými domečky;
a Hanzovní muzeum, kde se uchovaly truhly, do kterých hanzovní kupci zamykali na noc učně a písaře, aby se netoulali a aby jim nebylo zima;
a staré obchodní domy, zborcené jako harmonika, s vysunutým vikýřem, do kterého se po kladkách vytahovalo zboží přímo z lodi.
A pak je tam rybí trh, páchnoucí nepamětnou rybinou a plný modrých a stříbrných ryb;
a staré uličky z prkenných, bíle natřených, tuze milých domků;
ale těch už mnoho shořelo, a následkem toho Bergen vypadá většinou jako město moderní a blahobytné.
A je tam starý kostel Tyskekirken, do kterého se platí vstupné;
ale stojí to za to, neboť uvnitř je pěkný gotický oltář a staré votivní obrazy, znázorňující početné a dobře živené kupecké rodiny;
a nadto se tam zrovna koná svatba, zrzavý námořník si bere pihovatou dívku, jež panensky pláče, zatímco je sezdává mladý pastor, vypadající jako rekordman ve skoku na lyžích;
též příbuzní, dílem v hedvábí, dílem ve smokingách s frakovými kravatami, dojatě a slavnostně slzí;
a tak člověk mimo nadání přijde na své peníze.
A ještě je v Bergenu Håkonova korunovační síň a Rosenkrantzova věž;
a zrovna pod nimi kotví loď, která nás poveze na Trondheim.
Pozdrav bůh, lodičko;
už jsme tady.
AŽ PO NIDAROS
Pravda, byla to pěkná loď;
byl to zbrusu nový poštovní parník se vším pohodlím, jehož si může přát skromné lidské srdce;
celý malér byl jenom v nákladu, který ta loď vezla na sever.
Tím nemíním zelí, mouku a takové věci, které jsme naložili pod Bergenhusem;
ale horší to bylo s nákladem duchovním, jenž pozůstával z hromadné výpravy jakési americké církve nebo křesťanské společnosti, která jela někam na Nordkapp;
neodvážil jsem se zeptat se jich, co vlastně jsou, z obavy, aby mě neobrátili na svou víru.
Nevím tedy přesně, čemu ta americká církev učí;
pokud bylo možno zjistit, tož 1. hází s bujarým povykem lanové kroužky na kolíky nebo honí po palubě takové dřevěné kotouče, které se pletou ostatním cestujícím mezi nohy, čímž se ta svatá obec vítězně a nadobro zmocnila celé lodní přídě, ještě než jsme zvedli kotvy;
2. s ohromující družností a živostí zapřádá hovory jednak mezi sebou, jednak s druhými pasažéry;
následkem toho rázem opanovala celou lodní záď se všemi sedátky a lehátky, jež ostatně hned obložila svými šálami, romány, biblemi a taškami na znamení svého trvalého užívání a vydrženého vlastnictví;
3. zpívá u stolu křesťanské válečné písně, takže zatlačila nás ostatní, neorganizovanou a slabou menšinu, i z lodní jídelny;
4. dává dohromady samé společenské hry, tance, zábavy, hromadný zpěv, pobožnosti a jiné radovánky;
nejspíš pěstuje jakési radostné křesťanství a bez oddechu šíří kolem sebe nevinné a bohulibé veselí ducha;
říkám vám, bylo to děsné;
5. horlivě provozuje účinnou lásku k bližnímu, ujímajíc se lidí stižených mořskou nemocí, psů, novomanželů, dítek, námořníků, domorodců i cizinců hlavně tím, že je oslovuje a povzbuzuje, že na ně bodře pokřikuje, zdraví je, usmívá se na ně a vůbec je ohrožuje samou přívětivostí;
i nezbylo nám ostatním než se zabarikádovat v kabinách a tam se tiše a urputně rouhat.
Bůh buď milostiv naší duši!
Je to tu vlastně krásné;
jen se podívej, ten tichý a světlý fjord mezi skalami Nord-Hordlandu a žulovými břehy holých ostrovů;
jen se podívej, ten západ slunce vlhce a růžově rozlitý po celém nebi, po širém moři, mezi horami, jež mlžně a indigově modrají;
a ta rybářská loď, co nás přízračně míjí se svým červeným světýlkem, - bože, jak je to krásné!
A svatá obec počala v božském večeru mečet duchovní hymnu.
Zdá se, že přijímá za své členy hlavně dámy jistého věku;
po pravdě řečeno, byly to spíš báby jako kyrysníci, krom několika vetchých, dřímajících, víceméně stoletých stařenek;
potom šedesátiletý šotek v sukýnce nad kolínka a v dětském kloboučku, jedna dáma s kobylí tváří, jedna s nádechem lupusu a jedna bez nápadné tělesné vady;
hlouček vdov různých věkových stupňů od nabarvených vlasů až po stříbrné šediny;
jeden pán s veverčími zuby a jeden letitý, drobný čipera, podobný sušené šprotce a trpící patrně na játra;
skupina starších dívek celkem statečně nesoucích svůj stav;
zkrátka vypadalo to jako obyčejný dobročinný spolek, ale nemělo by jich být tolik pohromadě;
to prostě pobuřuje.
A neměli by zpívat ke cti a oslavě Stvořitele.
Nebo aspoň tady ne.
Kdyby jim někdo řekl, koukejte na Jeho dílo a slávu Jeho a držte ty zobáky -
Teď církev dozpívala a rozhlédla se kolem.
Dáma s kobylí tváří si nasadila skřipec.
" Isn't it nice? "
" Wonderful! "
" A co budeme hrát teď? "
Prostě nezmaři;
to je úžasné, jakou sílu lidským duším dodává víra!
Takhle to dál nepůjde;
pojďme ty americké svaté naházet do moře;
nebo pojďme se aspoň rouhat těm dřevěným kotoučům, co postrkují po palubě;
já vím, je to těžký hřích, ale ať je aspoň nějaká zábava!
A pojďme se napít, aby do nás vstoupil zlý duch vzpoury;
a pak, široce rozkročeni a utahujíce své opasky, kopneme do těch jejich kotoučů a rozmetáme jejich kroužky:
Jděte spat, svatí!
Tady jsou lidé, kteří mají nějaké delší řízení s večerem, mořem, oblohou, mlčením a tak dále;
koukejte mazat, nebo se něco stane.
Ale nestalo se nic, neboť na norských lodích se neprodává alkohol.
Byl to patrně zázrak.
Američtí svatí zrovna chtěli načít novou hymnu, a jejich duchovní pastýř - byl to obtloustlý agent se spásou, hubu měl jako šlejfíř a jako odznak své duchovní hodnosti nosil bimbající se křížek asi tam, kde obyčejní lidé mají ledviny -, tedy tento duchovní pastýř nafoukl na píšťalce áčko;
a ta nejtlustší svatá vylezla na pódium, sedla si na bedničku s ampliónem, zavřela oči a otevřela ústa, aby pěla;
v tu chvíli jí pod sukněmi spustil řinčivý a svrchovaně světský foxtrot.
Ctihodná dáma vyskočila, jako by si sedla na řeřavou plotnu;
ale duchovní pastýř se ukázal velkým mužem;
prostě zastrčil áčko do kapsy u kalhot a zatleskal.
" Well, let us dance! "
A vzal k tanci dámu s lupusem.
Ráno na širém moři;
to asi plujeme kolem výběžku Stattland;
tady v otevřeném Sildegapetu to vždycky drobet houpá.
Je to taky hned vidět;
několik lidí na palubě čile a bez námahy zvrací, zatímco jiní s tím mají zoufalé potíže.
Církev zůstala v kabinách;
asi se modlí.
Jen se podívej, není - li to krása: to šedé moře s bílými hřebeny vln;
a po pravé ruce holý, zubatý, svalnatý břeh Norska;
a ti křičící rackové, jak se plavně nesou na dlouhých vlnách větru.
Můžeš se dívat do zvířené kýlní vody;
je zelená jako skalice zelená, jako malachit, jako ledovec nebo co;
a zuřivě zpěněná do běla, vroubená ornamenty pěny, koukej, ta cesta za námi, značená pěnou až po obzor;
a jak to hází tou rybářskou bárkou, stojí na ní člověk a mává na naši loď tlapami jako polární medvěd -
" Hallo, " huláká duchovní pastýř a mává na něj čepicí;
zřejmě to činí jménem své církve, Spojených států a křesťanského světa vůbec.
Už je zase fjord sevřený skalami z obou stran;
voda se ztišila, je milostně hladká a zářivá;
církev vystupuje na palubu a rozdává úsměvy.
" A fine day! "
" How beautiful! "
" Wonderful, isn't it? "
Ovečky se zabalily do plédů a obsadily veškerá sedátka;
načež si na to vzaly brejle a počaly číst romány a jiné svaté knihy, horlivě klepajíce o svých přátelích v Americe.
Duchovní pastýř je obchází, bodře poplácává stařenky a hlaholí;
zdá se, že vůbec převzal na lodi velení.
Co dělat, jsme všichni vydáni všanc jeho lidumilnému působení;
ten chlap nás ještě spasí, nevysadíme - li ho násilím na nějakém pustém ostrůvku.
Spojil bych se na to s několika muži, ke kterým mám důvěru;
je to jeden norský novomanžel, který si právě vzal chudou, hezkou a chromou dívku;
jeden pán, který vypadá jako italský hrabě a jede s krásnou černou paní;
jeden podvodník v texaském klobouku a khaki košili, který věčně sedí u piva a vypravuje lidem o životě kovbojů, zlatokopů nebo lovců kožišin;
zkrátka bylo by nás na to dost, ale nemůžeme se jaksi smluvit, protože se na lodi nedostane nic pořádného k pití.
Ikke alkohol, to je ta bída.
Konečně loď přistává v Ålesundu;
je to pěkný, větší přístav řádně páchnoucí rybinou.
Americký pastýř organizuje vpád své církve do Ålesundu;
a my druzí, my se podíváme, co se tu dostane koupit.
Pravda, v každém druhém obchodě prodávají mnohoslibné láhve, na kterých je psáno, že to je rumový nebo ananasový nebo punčový extrakt;
ale žádný alkohol nemají.
Ikke alkohol, říkají rozhazujíce rukama.
Cože, ikke alkohol?
A co tu tedy pijí stateční námořníci?
Ikke alkohol, opakují a krčí s politováním rameny.
Divné město, ten Ålesund.
Dobrá, nechte si to;
však my pojedeme do Molde.
Molde je prý město květů;
to by bylo, aby se tam nedostalo něco koupit!
Tak tedy Molde;
pěkné město, a mají tam na druhé straně Romsdalsfjordu krásné špičaté hory;
a zahrádky plné růží a ostrožek;
a dřevěný kostel, ale tam už vnikl americký pastýř a začal kázat.
Kvetoucí město, pravda;
ale ikke alkohol.
Sorry, povídá prodavač, ale tady se žádný alkohol nedostane;
tady nemáme vinmonopolet.
Dobrá, nechte si to;
však my se teď na loď nevrátíme, ať si tam ta církev zatím řádí, jak chce;
ať obrátí na víru třeba kapitána nebo styrmana i s mužstvem;
pojedeme tady přes ty hory na Gjemnes a tam se někde zase nalodíme.
Auto už zatroubilo, zahrkalo, a najednou stop;
do vozu se cpe duchovní pastýř se třemi ovečkami a sedl si nám víceméně na klín.
" A teď můžeme jet, " prohlásil bodře;
načež počal pokřikovat na děti v Molde, městě květů:
" Hallo, hallo!
Do you speak English?
No?
No?
No!
A ty tam, ty umíš anglicky?
Ne?
Nu tak mluv, chlapče!
Copak neumíš anglicky? "
Apoštol z Massachusetts to nemůže ani pochopit, i obrací se na mne:
" But you speak English, yes?
No?
No?
A odkud to jste?
Z Prahy?
Yes, Prague.
I was in Prague.
Very nice.
Moc pěkné město. "
" Wonderful. "
To jsme jeli ronsdalskou riviérou podle Fannefjordu;
krásné místo, modrý fjord, hory jako v Alpách;
bože, chtěl bych to vidět, ale pastýř se pořád vrtí a naklání k ovečkám.
Všude tu jsou farmy na stříbrné lišky, a rybáři tu suší tresky rovnou na zdích chalup, to jsem ještě neviděl;
musí to být těžký život, když si člověk pomyslí, jak taková treska smrdí.
Zatím pastýř rozvíjí své názory o výchově dětí nebo o čem;
ovečky kývají hlavami a s obdivem piští yes, indeed a how true;
potom si duchovní vůdce narazil hlavu o střechu auta a ztratil řeč;
i podíval se oknem na žulové hory -
" Lovely, isn't it? "
" Wonderful! "
" Well, o čem jsme to mluvili - "
Jelo se lesem a dolem, po deštivé planině smutné jako konec světa, pod sněhem hor, podle rybářských dědin;
neúnavný pastýř zatím zurčí o tom, co by paní Jacksonová neměla dělat.
How true!
Yes.
Indeed.
A tahle smutná voda, to je asi Tingvollfjord, a tahle veselá voda, to je snad Batnfjord;
a duchovní rádce probírá angínu, rakovinu a jiné případy;
to jsou samé mravní choroby, tvrdí;
jen mravní, ano.
Yes.
Right.
Isn't it so?
Konečně Gjemnes, přístaveček jako dlaň, tři lidé tu čekají na motorku do Kristiansundu;
nahoře sníh na zelených báních hor, dole zelená voda plná hnědých chaluh;
je to jako zlatý a zašlý vzorek na zeleném brokátu.
" Do you speak English? " hlaholí duchovní pastýř a shromáždí kolem sebe ty tři čekající;
nerozumějí mu a ocitají se v agónii rozpaků, ale to mu nevadí;
plácá je po zádech a mluví vesele dál.
Dobrák, jen co je pravda.
A pak přijela motorka, co tady po fjordu rozváží lidi.
Apoštol nalodil svou církev a teď hledá, koho by oslovil.
Církev obsadila všechno, na čem se dalo sedět, a jala se pilně štěbetat;
i byl kolem pěkný fjord, a byl téměř večer;
hory dýmaly parou ze spadlého deště, sklenula se duha, voda zezlátla a hedvábně zrcadlila modravé skály;
zdola pulsuje šroub lodi a žoviální hlas pastýřův.
Zvláštní, tam uvnitř fjordu bylo všechno tak požehnaně zelené, jako zahrada;
čím blíž k moři, tím holejší skály, až není nic než holý kámen, tu a tam rybářská chata, a na šedých balvanech jakési velké díže;
to asi je na solení tresek.
Ani stromečku nikde, jen zahnědlé čupřiny trávy mezi balvany;
tady zem nedá člověku nic než tu skálu, aby na ní sušil své ryby.
" Pěkné počasí, ech? co? " provolává pastýř.
Yes, lovely.
Wonderful.
A tohle je Kristiansund, metropol tresek, chcete - li to vědět;
dřevěné město, samý obchodní dům, samý vikýř na zboží;
šedé, zelené, červené domky nahloučené kolem přístavu;
a na hřebenu každé střechy samý racek, jakživ jsem neviděl pohromadě tolik racků;
snad tu konají nějaké duchovní cvičení.
Tak tady musíme zpátky na naši loď;
ale dostali jsme přírůstek, povezeme fotbalisty z Kristiansundu na zápas s Trondheimem;
celé město doprovází své hrdiny k lodi.
Ba i místní psi se seběhli a vrtí nadšeně ocasy.
Duchovní pastýř září, neboť má rád davy;
naklání se břichem přes zábradlí a obtěžuje vlídným pokřikováním zdejší psy.
Co má takový pes dělat?
Svěsí ocas a zmizí.
A tu ten velký muž srdečně oslovuje místní lid.
" Do you speak English?
Yes?
No?
Pěkné počasí, co?
Hahaha! "
Zavíří šroub, loď odráží od přístavu;
celý Kristiansund mává klobouky a zdraví své národní hrdiny trojnásobným voláním slávy nebo čeho.
Duchovní pastýř točí čepicí a děkuje za hold Kristiansundu jménem Ameriky a celého vzdělaného lidstva.
Prosím vás, styrmane, kde se tady v Norsku dostane kapka alkoholu?
Dejme tomu, že potřebuju zapít zlost, utopit červa, napít se na kuráž nebo tak;
nedá se nic dělat?
Nedá, pane;
tady je svaté pobřeží.
Od Bergenu až po Trondheim ikke alkohol.
Až v Trondheimu je vinmonopolet, potom v Bodø, Narviku a Tromsø;
tam dostanete koupit, co chcete.
Ale tady ne, řekl styrman melancholicky;
tady bydlí samí svatí lidé.
U nás je sic na líh státní monopol, ale každé město si může samo odhlasovat, smí - li tam vinmonopolet prodávat nebo ne.
Tady se dřív pívalo, pane, mávl styrman rukou.
Ale v Trondheimu je to dobré.
V Trondheimu [ * Trondheim, původně Nidaros, později Trondhjem, po zrušení unie se Švédskem opět Nidaros, nyní však buď Trondhjem, anebo Trondheim, podle toho, mluvíte - li landsmålem nebo riksmålem;
město značné a bohaté, se starým přístavem na řece Nid, dvěma * hlavními ulicemi, které se jmenují Munkegate a Kongensgate, královským sídlem, které se nazývá Stiftsgård a je prý největší dřevěnou stavbou Norska, slavnou * * katedrálou a * * * vinmonopoletem ( hned u přístavu, abyste to našli ).
Vinmonopolet je otevřen od jedenácti dopoledne do pěti odpoledne, kdežto nidaroský dóm úřaduje jenom od dvanácti do dvou.
Sem tedy ( totiž do toho dómu ) putovala hrdinka paní Sigridy Undsetové, Kristina, dcera Vavřincova;
podnes je to krásný chrám, ačkoli je pietně restaurován.
Dále je tu veliký zednářský dům, ale ten je ve všech větších severských městech.
Kvetoucí obchod s rybami, dřívím a anglickými detektivkami. ] jsme z té lodi v noci uprchli.
Jak říkám, byla to dobrá a nová loď;
celý malér byl jenom v tom nákladu, který vezla.
NA HÅKONU ADALSTEINU
Tuto loď jmenuju plným jménem, předně proto, že si to zaslouží, a za druhé proto, že už asi nikoho z vás nepoveze;
letos, chudák, sloužila dopravě lidí naposled.
Přijde o svůj kuřácký salónek a své kabinky, a bude jenom vozit uhlí do Svolvaeru nebo Hammerfestu;
to je ta pomíjivost.
Po pravdě řečeno, první dojem na trondheimském molu nebyl zrovna skvělý;
právě nakládali do Håkona cihly, jeřáb strašlivě rachotil;
a ta loď, koukám, je jaksi nápadně malá, menší než Primátor Dittrich u nás na Vltavě.
Touhle lodičkou že se jede na Severní mys?
Stál tam nad těmi cihlami veliký, hrozně milý a tlustý pán s rukama v kapsách.
" Pane kapitáne, " povídá mu úzkostlivě dušička, která mě provází jednak na cestě životem, jednak na plavbě na Sever.
" Pane kapitáne, ta loď je nějak malá, ne? "
Kaptein zazářil.
" Jaaa, " zabroukal uznale.
" Docela malá loď, paní.
Docela útulná. "
Útulná, to je pravda;
zrovna do ní nakládají pytle s cementem.
" A, pane kapitáne, není ta loď drobet stará? "
" Ne-e-ei, " chlácholí kapitán.
" Docela nová loď.
Úplně renovovaná. "
" A kdy ji renovovali? "
Kapitán se maličko zamyslil.
" Devatenáctsetdva, " povídá.
" To je dobrá loď. "
" A jak je vůbec stará? "
" Ja, " vdechl kaptein.
" Dvaašedesát let, paní. "
Úzkostlivá pozemní dušička jenom zamrkala.
" A to unese tolik cihel a cementu?
Nepotopí se? "
" Ne-e-ei, " ujistil kaptein.
" My ještě naložíme tři sta pytlů mouky. "
" A co tyhle všechny bedny? "
" Jaa.
Všechno naložíme, " těšil kaptein duši v úzkostech.
" A ještě vezmeme dvě stě tun balastu.
Ja. "
" Proč? "
" Aby se loď nepřekotila, paní. "
" Copak se loď může překotit? "
" Neei. "
" A může se srazit s jinou? "
" Neei.
Leda by byla mlha. "
" A bývá tady v létě mlha? "
" O ja.
Mlha, to někdy přijde.
Jaa. "
Kaptein přívětivě mrká modrýma očkama pod dlouhými štětkami obočí;
myslím, že ty štětky nosí, aby si nemusil přikládat nad oči dlaň, když vyhlíží nějaké to úskalí.
" A to jezdíte jenom v létě, že? "
" Neei.
V zimě taky.
Každých čtrnáct dní nahoru a zpátky. "
" A jak jste dlouho doma? "
" Dva dni.
Padesát dní za rok. "
" To je hrozné, " trne soucitná duše.
" Padesát dní!
A není vám smutno? "
" Neei.
Docela dobré je to.
Ja.
V zimě, to žádné pasažéry nemáme;
to bývá na lodi takhle tlustě ledu, že se musí pořád osekávat.
Ja. "
" Aby to neklouzalo? "
" Neei.
Aby se loď nepotopila.
Ja, " vdechl kaptein uspokojeně.
" Moc dobrá loď.
Bude se vám na ní líbit. "
Kapitáne, hlásím, že se nám na ní líbit bude;
je to tu opravdu docela útulné;
palubičky jako dlaň, pár proutěných křesílek a dost, žádný humbuk;
kuřácký salónek ze zeleného plyše, něco mezi bordýlkem z osmdesátých let a čekárničkou první třídy na venkovském nádraží;
spisesaal z červeného plyše a tucet kabinek s příslušenstvím: dvěma lůžky v podobě žehlicích prken, dvěma záchrannými pásy jménem livbelt a dvěma blivátky na mořskou nemoc.
Sedět se na těch žehlicích prknech nedá, mají železné zábradlí, aby člověk nevypadl, když se loď houpe;
polštář pod hlavu hubený jako dětská plínka, ale místo něho se dá záchranný pás, a je to dobré.
Místo nafoukaných stewartů jedna šmajdavá babička a jedna špatně naladěná teta;
prostě tady se může člověk cítit jako doma.
Zrovna nad hlavou rachotí rumpál;
nejdřív to trochu ruší, ale člověk si zvykne;
aspoň ví, co se na lodi dělá.
Ono to šramotí jinak, když se nakládá mouka, a jinak, když to jsou cihly;
člověk by nevěřil, co se toho do takové lodi vejde.
Je půlnoc, a Håkon Adalstein ještě nakládá pytle a bedny v trondheimském přístavu;
už zatroubil podruhé a potřetí, u šroubů to začíná vařit, Håkon se otřásl, zapraskal a počal plout.
Tak šťastnou cestu a dobrou noc;
teprve teď to začíná chutnat jako cesta na sever.
" Vstávej!
Slyšíš, vstávej! "
" Co je? "
" Vždyť nám sem teče voda! "
" Ale neteče. "
" Teče!
Stříká sem oknem! "
" M. "
" Cože? "
" Nic.
Říkám m. "
" Tak prosím tě, dělej něco! "
" Proč? "
" Protože sem teče voda!
Utopíme se! "
" M. "
" Proboha, tak nespi a - "
" Já nespím. "
Ženatý člověk se posadí a hmatá po vypinači.
" Co je? "
" Voda sem teče!
Oknem! "
" Oknem?
M.
To se zavře a je to. "
" Tak je zavři a neříkej m. "
" M. " Ženatý člověk se zvedá ze žehlicího prkna, přeleze zábradlíčko a jde zavřít okénko.
Venku je bílý den a širé moře s bílými hřebínky vln - Koukejme, ikke fjord!
Proto ono to trochu -
" A kruci, " bručí ženatý člověk.
" Co je? "
" Ale, stříká sem oknem! "
" M. "
" To ti mě polilo - "
" Tak zavři okno a je to. "
Ženatý člověk tiše sakruje a zkouší zavřít okénko;
ale na ty šrouby by tu měl být francouzský klíč.
" A hergot! "
" Co máš? "
" Já už jsem celý mokrý!
Brr. "
" Proč? "
" Teče sem voda! "
" Ale ne. "
" Teče!
Stříká oknem! "
" M. "
Konečně je okénko zašroubováno;
pravda, prsty si člověk div nevyvrátil, a mokrý je jako slaneček.
Honem zas pod deku a ustlat si pod hlavou záchranný pás -
Agonizující zastenání.
" Co je? "
" Loď se houpe!! "
" M. "
" Já dostanu mořskou nemoc! "
" Ale ne. "
" Vždyť se ta loď houpe! "
" Nehoupe. "
" Děsně se hází! "
" M. "
" Ty necítíš, jak se hází? "
" Vůbec ne. "
Pravda, houpe se, ale ženská nemusí všecko vědět.
A je to vlastně skoro příjemné;
stoupá to s člověkem pěkně nahoru, pak to chvilinku váhá, loď zapraská a zas to jde plavně dolů;
a teď se to zvedá pod hlavou -
" Ještě to necítíš? "
" Ani dost málo. "
To je divné, když člověk najednou vidí své vlastní nohy výš nežli hlavu;
vypadají tak nějak nezvykle.
" A nemůžeme se potopit? "
" Ne-e-ei. "
" Prosím tě, otevři to okno, nebo se udusím! "
Ženatý člověk slézá ze svého žehlicího prkna a otvírá zase okénko.
Může si přitom na těch šroubech vyvrátit prsty, ale to už je jedno.
" A kruci, " ujede mu najednou.
" Je ti taky špatně? " ptá se slabý a soucitný hlas.
" Ne, ale stříká to oknem.
Už je tu zase vody - "
Chvíli je ticho, až na těžké vzdechy.
" A je tady hloubka? " ozve se ustaraný hlas.
" Je.
Někde až patnáct set metrů. "
" Jak to víš? "
" Četl jsem to někde. "
" Kristepane!
Patnáct set metrů! "
Vzdechy zesílily.
" Jak můžeš spát, když je tady patnáct set metrů hloubky! "
" Proč bych neměl spát? "
" Ty přece neumíš plavat! "
" Umím. "
" Ale tady by ses určitě utopil, na takové hloubce! "
" Při pěti metrech hloubky bych se utopil taky. "
" Ale ne tak rychle! "
Je slyšet tichý ševel, jako když se někdo modlí.
" A nemůžeme někde vystoupit? "
" Ne-e-ei. "
" Copak necítíš, jak se ta loď hází? "
" Jaa. "
" To je děsná bouře, že? "
" M. "
Teď se Håkon krásně vyhoupl do výše a těžce zapraskal.
Na chodbě drnčí zvonečky z kabin;
aha, někomu se udělalo nanic.
Je stěží pět ráno, a tohle otevřené moře, Folda se mu říká, máme před sebou až skoro po Rørvik.
Pěkné nadělení.
Vzdechy na sousedním lůžku houstnou, už je to skoro stenání.
A najednou ticho.
Starostlivý ženatý člověk honem vstává podívat se, co se stalo.
Nic.
Spí, jako by ji do vody hodil.
Ono to houpání na malé lodi vlastně uspává.
Jako kolébka.
Jiskrné ráno, a ještě pořád otevřené moře;
už to houpe míň, ale ještě pořád jaksi - nu, člověk od snídaně raději uteče;
ono je na vzduchu líp.
Na palubě stojí rozkročený kaptein a spokojeně září.
" Kaptein, dnes k ránu bylo drobátko drsné moře, že? "
" Ne-e-ei.
Docela tiché. "
Ale už tu jsou zase ostrovy;
tohle jsou myslím ostrovy Duunových rybářů;
holé a oblé skály, jen trochu poprášené zelení.
Strašné samoty jsou tady;
svalnaté, zavalité ostrůvky, a na nich jediný domek;
jen člun a moře, a víc už nic;
ani strom, ani soused, nic;
jen skála, člověk a ryby.
Tady člověk nemusí válčit, aby byl hrdinou;
stačí, že se živí.
Rørvik, první městečko na ostrovech;
asi dvacet dřevěných domečků, z toho tři hotely, deset kaváren a jedna redakce místního listu;
je tam asi dvacet stromů a nesmírně mnoho strak.
Vezli jsme tam mouku a navázali věrné přátelství s jedním tamním psem;
kdybyste tam náhodou jeli, tedy je to kokršpaněl a patří nejspíš k tamní radiostanici.
Kolem městečka, to už je taková pustinka;
jen kameny, plazivá vrbička a vřes;
ale není to vlastně vřes, nýbrž Empetrum nigrum čili šicha, a má černé, fádně natrpklé bobulky, podobné našim borůvkám.
Pase se tam bezrohý býček a zoufale bučí, trochu jako loď, která chce vyplout;
já se mu nedivím.
Co není skála, je rašelina skoro bezedná;
všude ji tady kopou a suší ve vysokých kupách;
tak to jsou ty černé jehlany, které jsem viděl na ostrovech hádaje marně, co to je.
Z té rašeliny co chvíli vykopou celé staré kmeny a černé pařezy;
tady všude býval les, ale tomu už bude mnoho tisíc let;
bože, jak ten čas utíká!
Håkon Adalstein bučí jako přivázaný býček;
nunu, už jdeme.
A kdybyste nám ujeli a nechali nás tady, nu co, taky bych si zvykl;
psal bych články do zdejších Avisen a chodil bych na procházky do lesa před mnoha tisíci lety.
O čem bych psal?
Inu, takové aktuality, hlavně o nekonečnosti, o posledních tisíciletích a o tom, co je nového mezi trolly;
a národy prý kdesi zbrojí a střílejí do sebe, ale to snad nebude pravda;
my přece, my lidé z Rørviku a z celého okresu Vikna, víme, že si člověk člověka váží a je rád, že má dobrého souseda.
A byl tu Håkon Adalstein, docela nová a útulná loď;
vezl třicet cizinců z různých národů, ale nebyli ozbrojeni a neválčili mezi sebou, nýbrž pokojně kupovali pohlednice a chovali se vůbec jako vzdělaní lidé.
Ve dvanáct hodin zvedl Håkon kotvy a vydal se na další výzkumnou polární výpravu, hodlaje proniknout až do Bodø nebo dokonce na Lofoten.
Přejeme statečné lodi šťastnou cestu!
Tož dál, a pozor na ledovce;
tady všude byly, je tomu sotva pár set tisíc let;
a všude nechaly otisky svých mocných prstů.
Tady jim můžeš odkoukat jejich pracovní metodu: takový ledovec brousí ty největší hory do příkrých hrotů a věží, kdežto ty menší okrouhá do kulata nebo je okrájí do ostrých hřebenů.
A kde dostal do práce pořádný masív, vyhrnul si na to rukávy a teď drtil, omílal, vykružoval a piloval, až vymlel hluboký kotel mezi temeny hor;
drť vyházel a vyvalil ven jako morénu, v kotli udělal jezírko a z něho pověsil dolů vodopád, a bylo to.
Je to vlastně docela prosté a napořád jednostejné, ale člověk se nemůže nikdy dost vynadívat, jak je to krásně a silně děláno.
To je to celé: i člověk by měl veliké a největší věci vybrousit do výše a příkrosti, a malé věci vlídně zaoblit.
Je tam například ostrov, Leka se jmenuje, a na něm je zkamenělá panna, kterou pronásledoval svou láskou obr Hestmannen;
něco na tom bude, protože se ten obr podnes zachoval na ostrově Hestmannøy;
je rovněž zkamenělý a měří i s koněm 568 metrů.
Ale jsou tam i jiné skály, na kterých je vidět, že to jsou vlastně žulové kry, které se přes sebe sunuly;
musela to být tehdy pohnutá doba.
Je tam také na ostrově Torgetu skalní hora jménem Torghatten, která je uprostřed skrznaskrz provrtána ohromnou dírou nebo chodbou;
je to dlouhé a vysoké jako gotická katedrála;
já tam byl, a myslím, že to prvotně byla skalní rozsedlina, do které se sesul vrchol hory a udělal strop;
ale je - li o vzniku Torghattenu jiná báje, třeba že to udělali obři, může to být také pravda a já se poddám.
Na ostrově Torgetu žije asi tucet lidí;
živí se vesměs prodejem klikvy, limonády, pohlednic a mořských ježků;
jedna dívka, rovná a nehybná jako dřevěná socha, dokonce prodávala jednu jedinou červenou růžičku;
asi je to tady ta největší vzácnost.
Mimoto je z té skalní chodby krásný výhled na obě strany Torghattenu: opálové moře a v něm modré ostrůvky -
" Nespadne na nás ta skála? " ptá se úzkostlivá duše.
" Ne-e-ei.
To ještě vydrží pár tisíc let. "
" Tak prosím tě, pojď odtud!
Honem! "
A pak je Brønnøysund a městečko Brønnøy, obývané hlavně sušenými treskami.
Suší se na dlouhých, vysokých plotech a páchnou tiše a s nordickou houževnatostí.
Vůbec tady nahoře je svět udělán už jenom z balvanů, tresek a moře.
Blížíme se k polárnímu kruhu.
ZA POLÁRNÍM KRUHEM
Té noci, já nevím: snad se mi to jen zdálo, že jsem několikrát vstal a díval se tím kulatým okýnkem v kabině ven;
a viděl jsem krajinu na Měsíci.
To nebyly skutečné hory a skály, co se ježily nad perleťovým mořem;
takové to byly divné a hrozné útvary;
nejspíš se mi to jen zdálo.
Asi jsem spal, a zatím jsme slavně troubíce přejeli polární kruh;
slyšel jsem Håkona troubit, ale nevstal jsem;
myslel jsem, že to nic není, že jenom toneme nebo voláme o pomoc či co.
A ráno jsme už byli za polárním kruhem;
nedalo se nic dělat;
jsme prostě v polární oblasti, aniž bychom tu skutečnost náležitě pozdravili.
Po celý život se člověk tluče a tísní v mírném zeměpisném pásmu jako pták v kleci, a pak zaspí chvíli, kdy překročí jeho hranice.
Po pravdě řečeno, první pohled na polární oblast je těžké zklamání.
Tohle že je polární končina?
To není poctivá hra;
vždyť takhle zelený a utěšený kraj jsme neviděli od Molde: dole čtverce políček, všude hustě rozseto lidských domků, nad tím chlumy a báně kadeřavé zeleným porostem, a nad tím -
" Styrman, co je to strašně modré, co tamhle visí z těch hor? "
Dobrácký polární medvěd z Tromsø, který tu slouží jako kormidelník, povídá:
" Ja, to je Svartisen. "
Aha, tak to je Svartisen;
a co to vlastně je, ten Svartisen?
Vypadá to skoro jako ledovec, ale je to naprosto nemožně modré;
a ledovec by snad nemohl jít až tak dolů, rovnou mezi ty zelené háječky -
Zblízka je to opravdu březový háj s kozáčky a křemeňáky, roste tu samá šicha s černými bobulkami a plazivý jalovec a dryatka, vstavač skvrnitý a zlatý starček;
a pak je holá moréna hnědé suti, a potom skutečný ledovec, visící skoro až k moři: ohromný jazyk skelného ledu, vyplazený z firnových polí nahoře mezi štíty hor, tlustý na dvacet metrů, samé ledové balvany, propasti a lišty;
a to všecko je modré jako šmolka, jako modrá skalice, jako ultramarín;
abyste věděli, proto se to jmenuje Černý led, že je to tak modré, až oči bolí;
dole to má siné jezírko mezi tyrkysovými krami ledu -
" Nechoď k tomu tak blízko, " volá úzkostný manželský hlas, " aby se to na tebe neutrhlo! "
Slunce hřeje, v ledovci rachotí trhliny;
zrovna u paty modrého ledu sladce kvete růžová silénka.
Říkám vám, svět je strašně nepravděpodobný;
až si někdy vzpomenu na všechno, co jsem viděl, nebudu věřit, že to byla skutečnost.
Ještě štěstí, že jsme to viděli teď;
prý toho ledovce pořád ubývá, za dvacet tisíc let snad bude po něm, říkal styrman;
ale doufejme, že do té doby přijde nové glaciální období.
Tam nahoře prý měří ten ledovec pět set čtverečních kilometrů;
to si na něj musím sáhnout prstem - pět set kilometrů, to už stojí za to.
Teprve zdálky je vidět, jak je to rozsáhlé: věže hor, a za nimi to bílé a modré, to je Svartisen;
a tamten hřeben, to je taky Svartisen a tamto, co se tak prudce leskne, to je pořád ještě Svartisen.
A přijede se na zelené ostrovy, Grønøy se to jmenuje;
tráva po pás, bujný a líbezný park vrb, olší a osik, na balvanech si hrají lasičky;
prostě typická polární krajina.
Nad milými ostrůvky, chundelatými jako zelení berani, modravý hřeben hor, a za ním kovově se lesknoucí pás: to je pořád a pořád Svartisen.
Jak je tomu dávno, co se žáček učil:
Severní Evropu oblévá teplý Golfský proud, vznikající v Mexickém zálivu.
Představoval si to tehdy jako mocné proudění, které unáší k polárním břehům papouščí péra, kokosové ořechy a bůhví co ještě.
Není tu sice kokosových ořechů, ale jinak na věci něco bude, a já nyní věřím, že severní Evropu oblévá teplý Golfský proud nebo nějaké jiné ústřední topení.
Tady v Helgelandu se mu patrně zvlášť zalíbilo, i proudí si to pomalu mezi zelenými břehy a teple, téměř dojatě dýchá.
Jinde, jako v Glomfjordu, kam jsme vezli mouku a zelí lidem z elektrárny, dokonce tají dech;
proto je tam voda tak tichá.
Je na světě málo míst tak divných a zamlklých jako nejzazší dno hluboké kapsy, která se jmenuje fjord.
Je to obyčejně docela úzké a sevřené mezi kolmými skalami;
je to stejně konec světa jako poslední výběžek země v širém moři;
je to poslední výběžek schůdného moře uprostřed širé, drsné a celkem pusté země.
Ještě se na kousku skály pod vodopádem zachytí turbína, postaví se řádka domečků, a to je všechno;
to ostatní je holá a kolmá skalní drapérie, majestátně zřasená a zrcadlící se v zelené vodě.
Blíž k moři si takový fjord udělá kousek břehu;
a už tam je lidské políčko, chalupa a široce rozhozená selská vesnice;
dýše to z ní mírem, senem a treskami, neboť tady se tresčími kostmi mrví půda.
Chválabohu, na Håkonu Adalsteinu se neveze žádná církev nebo jiná hromadná výprava;
je to skutečně útulná loď.
Ať to jinde ve světě vypadá jakkoliv, tady jsme všichni zůstali hrstkou pyšných individualit bez vůdce nebo pastýře;
je to na nás taky vidět;
s námi lidmi je to k vydržení, jen pokud jsme jedinci.
Je tu jeden norský doktor s paní, krásní a tiší lidé;
a jiný Nor s obočím mohutným jako veverčí ocas, a mladý německý nakladatel, připomínající Ferdinanda Peroutku, a jeho mladá paní, Švýcarka;
a německý profesor hudby, tlustý, kudrnatý a vůbec šprýmovný, a ještě jeden norský doktor, vesměs lidé slušní a znalí světa, kteří se na tu cestu dobře zásobili v trondheimském vinmonopoletu.
Potom ještě jeden párek Němců, splašených a vychrtlých lidiček s brejlemi;
pán pořád pobíhá po palubě a fotografuje vpravo a vlevo s rychlostí strojní pušky, zatímco jeho paní pobíhá za ním a zjišťuje podle mapy a průvodce, jak se ta hora jmenuje;
nyní je, chudák, o půldruhé rovnoběžky pozadu;
až přijedeme na Nordkapp a ona dorazí na mapě jenom po Gibostad, bude z toho asi rodinný kravál.
Dále dvě staré, křehoučké dámy;
nevím, co chtějí na Nordkappu, ale staré dámy jsou dnes prostě všude;
až jednou plukovník Etherton nebo kdo vyleze na vrcholek Everestu, najde tam jistě dvě nebo tři staré dámy.
A ještě jeden norský doktor, ale ten jede domů, až k Hammerfestu;
je to mladý vdovec s pěkným nunátkem a veze si nahoru nevěstu, dívku jako broskev;
je tam těžká praxe, tam nahoře, mladý doktor jezdí k nemocným po Finmarken se sobím potahem nebo po sundech na své motorce;
říká, že je dost nepříjemné, když člověku dojde v polární noci a za bouře na moři benzín.
Dále * takzvaný mašinista;
letitý pán, který po léta býval mašinistou na lodích, co jezdí na Nordkapp, ale teď je někde na zemi v elektrárně a jede na dovolenou podívat se na ten Nordkapp;
jenže od Trondheimu se ještě neprobudil, a profesor hudby, který se s ním sdílí o kabinu, tvrdí, že děsně pije.
Prý čistý líh a takové věci.
A ještě pět norských učitelek nebo poštovních úřednic;
vyskytují se sice hromadně, ale protože netvoří na lodi majoritu, jsou docela neškodné.
A hejno norských skautů, nohatých darebů, kteří táboří na přídi;
ale těch už je míň než včera, asi spadali cestou přes palubu;
na Lofotenu jsme už je poztráceli všechny.
V Meløysundu se mašinista v proutěném křesílku na palubě probudil a zamiloval se beznadějně do mladé Švýcarky;
dívá se na ni těžkýma, zamženýma očima a jeví patrné známky střízlivosti.
Zatím defilují mimo hory ve vší své kráse;
tady zářící jako koruny, tamhle mračné a nasupené;
některá je osamělá a strašně vyhraněná individualita, zatímco jiné si navzájem podávají ruce a spokojí se s tím, že tvoří horstvo.
Každá má jinou tvář a myslí si své;
říkám vám, příroda je nesmírný individualista a všemu, co vytvoří, dává osobnost;
ale pro to my lidé nemáme dost smyslu.
Ještě dobře, že dáváme každé hoře vlastní jméno, tak jako lidem;
věci prostě jsou, kdežto osobnosti krom toho mají své jméno;
tahle hora se jmenuje Rota, tamta Sandhorn a tak dále.
Hory, lodě, lidé, psi a zálivy mají svá osobní jména: to samo je označuje jako individuality.
Je tam jedna skála, má jméno Landegode a je kousek za městem Bodø;
a ta je tak symetrická, že vypadá jako umělá dekorace, ale je asi pravá;
nicméně lidé si ji chodí ukazovat a tvrdí, že za ní je vidět obrysy Lofotenu.
Chudák Landegode byla tak krásně modrá na zlatém nebi a zlaté perleti moře, že to bylo až nedůstojné.
Pořádná hora nemá být tak hezká;
je to, nu, jaksi nemužné.
" Ja, " děl styrman, " zrovna tady se loni potopila jedna loď. "
LOFOTEN
Neberme věcem, co jim po právu náleží: neříká se ty Lofoty, nýbrž ten Lofoten, ačkoliv je to celá skupina ostrovů, nepočítajíc ostrůvky, skaliska, výspy a jednotlivé balvany, kterých je tu v moři rozseto se štědrostí nemalou;
to víte, počítá - li se v Norsku na sto padesát tisíc ostrovů a ostrůvků, musí to už být vidět.
První ranní pohled z okénka kabiny na Lofoten ukáže žasnoucímu oku především neobyčejné množství balvanů v nejrůznějších konfiguracích;
jsou nadobro lysé a zlatově hnědé na mléčně opálové hladině vody, a jen místy jim z podpaží vyrážejí trsy tuhé trávy;
pěkné oblé valouny vyhlazené příbojem, skalní věže naštípané povětřím, agregáty balvanů, stáda skalin nebo samotářské kameny;
tu a tam majáček nebo výstražná věžička, tu a onde lešení z dlouhatých žerdí, asi na sušení tresek;
tak tohle tedy je Lofoten.
A pak vystoupí člověk na palubu, aby toho viděl ještě víc, a uzří, že z té krajky balvanů tryská do nebe kytice hor.
Kytice hor: jinak se to nedá říci;
a tady je vidět, že svět vykvetl žulou, dřív než mohl rozkvést střemchami a šeříky.
" I řekl Bůh:
Shromážděte se vody, kteréž jsou pod nebem, v místo jedno, a ukaž se místo suché.
A stalo se tak.
I nazval Bůh místo suché zemí, shromáždění pak vod nazval mořem.
A viděl Bůh, že to bylo dobré. "
Bylo to dokonce velmi dobré, ba přímo báječné;
v Lofotenu však nevzniklo jedno místo suché, nýbrž značný počet míst, které nazval Bůh Moskenesøy, Flakstadøy, Vestvegøy a mnohými jinými názvy a nadal je zvláštní silou;
i počaly na těch suchých místech bujet balvany a skaliska jako nikde na světě;
a pak začaly vyrůstat hory jako stromy v lese;
žuly je tu dost, tož mohly růst jako z vody - vlastně rostou opravdu rovnou z vody: některé košatě jako jasany, duby a jilmy, a jiné vysoko a strmě jako jedle, břízy nebo topoly;
i urodila se zahrada hor, která se jmenuje Lofoten;
a bylo to dobré.
Řekne se holá skála;
ale člověk má spíš dojem něčeho překypujícího, strašné hojnosti a bujnosti;
marná sláva, každé důkladné tvoření pracuje s nadbytkem, a bez vydatné fantazie se nedají dělat ani hory.
Proto musí člověk jet až na Lofoten, aby viděl, co se dá udělat z každé látky, i když je to materiál tak těžký jako žula, rula, svor a prahorní břidlice.
Co se lidí týče, nemohou se asi uživit ze skal, a proto se živí ze shromáždění vod, které Bůh nazval mořem;
i loví flundry, lososy, mořské pstruhy a hlavně tresky.
Ať se takové místo jmenuje Balstad, Leknes, Stamsund, Henningsvaer, nebo Kabelvåg, všude je dřevěný přístav na jehlách, kde s horlivým rachocením jeřábu vykládáme plodiny jihu, jako zelí, mouku, cement a červené cihly;
a zato nakládáme bečky s treskami, sudy s treskami, bedny s treskami nebo sta otepí sušených tresek;
jsou jen svázány provázkem jako klestí a vypadají jako otýpky nějaké suché, zkřivlé a suše praskající kůry;
toliko pronikavý zápach naznačuje, že to je něco k jídlu.
Dále je tam tucet dřevěných domků, z nichž devět jsou kavárničky řečené kafistova, jedna pošta, dva obchody s různými plechovkami, cukrovím a tabákem a jedna redakce místních Avisen.
Vše ostatní ( kromě telegrafních tyčí a skal ) jsou tresky, visící na dlouhých bidlech, latích a stojanech, páchnoucí zkaženým klihem a tiše šelestící v nordickém vánku.
Byl bych rád poznal něco víc o životě rybářů na Lofotenu, ale v této roční době asi jen suší tresky nalovené zjara;
říkám vám, je to těžký a hrdinský život.
Jsou místa, jako například Melbo ( ale to už je na Vesterålen ), kde stojany na sušení tresek jsou největší budovou ve městě;
jsou to celé treskové katedrály, kde místo varhan duní miliardy much a zápach tresek stoupá k nebi jako kadidlo Severu;
a kolem nich se na člověka vyzývavě šklebí statisíce uřezaných a vysušených tresčích lebek.
Je tam ( totiž v Melbo ) most přes zelený zálivek mořský;
ten záliv je zároveň místním smetištěm, i mohl člověk pocestný dlouho plivat do vody a pozorovat na dně zálivu staré plechovky, chcíplé kočky, mořské hvězdice, chaluhy, rozbité hrnce, obruče, střepy a hnilobu, všechno stříbřitě a tyrkysově odhmotněné a kouzelně světélkující v tůni zelené vodičky.
Kromě toho se tam v bahně líně hemžil mořský čert a stála tam na dně mořském, kolmo a osaměle, neotevřená láhev piva;
snad si ji tam postavil nějaký potápěč nebo mořský bůh.
Nebo může pocestný, zatímco loď vykládá mouku pro Lofoten, vystoupit na břeh a jít třeba z Kabelvågu pěšky do Svolvaeru;
i objeví za skalnatou, holou obrubou moře alpsky zelený kraj s pastvinami, s hojností osik i olší;
a u každého dřevěného domku zahrádku, kde slavně a skoro freneticky kvete oměj a ostrožka, a v každém okénku šarlatové pelargónie a velkokvěté, temně rudé begónie, - jaká slavnost květů tady nad polárním kruhem!
A najde hladkou zátoku, kde se vykoupe a sluní na osmašedesáté rovnoběžce, a pak silně promodralý tvrdí, že to byla báječná koupel;
a místní obyvatelstvo mu nabídne svou chatu, kde se poutník drkotaje zuby ustrojí mezi rybářskými sítěmi.
A objeví skleník, ve kterém kvetou pnoucí růže a dozrávají rajská jablíčka, a potom pluje ze Svolvaeru dál, třeba do Brettesnes.
A co tam?
Nic, mouku tam vezeme;
a tamní lid se na nás přijde podívat, místní krasavice budou promenovat po přístavišti a dva nebo tři podnikavější mládenci vystoupí na naši palubu, aby se znaleckou tváří vizitovali celou loď;
všude to tak dělají, asi to náleží k obvyklým senzacím a radovánkám Severu.
Skoro všude nás na přístavišti očekává šedivý huňatý pes, vklouzne na palubu a lehne si nám k nohoum;
a když loď už potřetí zahouká, musí přijít styrman a vyhodit psa za obojek z lodi.
Je to, jako by to byl pořád týž huňáč;
před každým přístavem se už těšíme, uvítá - li nás tam, kývaje těžkou oháňkou, " náš pes ".
Tož sbohem, pejsku, my zase jedeme dál;
a toto je Raftsundet, ten hladký a světlý průliv mezi horskými štíty;
ta cesta špalírem ledovců a věží a srázů, cesta mezi baštami morén a lavinami sutek, pouť stromořadím hor;
tudy by se mělo plout k zámku krále na Ultima Thule, ale jede se tudy jenom do Melbo.
To už je jedno, kam plujeme;
každý přístav je jenom stanička skutečnosti na cestě, která je sen;
ale když člověk pluje Raftsundem, měl by doplout nikam a rozplynout se i s lodí v pouhé zrcadlení.
A pak by se ptali lidé v Melbo a Stokmarknesu. cože k nám dnes nedojel Håkon Adalstein?
Nu, nedojel;
asi se rozplynul samým okouzlením v Raftsundu a stal se z něho fantóm parníku;
to se někdy na Ultima Thule přihází.
Všude na zemi jsou hodiny kolem poledne, kdy celý svět vypadá ploše, střízlivě a jaksi nezajímavě, asi proto, že slunce stojí vysoko na nebi a vrhá jen krátké stíny;
ty nikdy nedávají věcem tu pravou modelaci.
Tady na severu je to jiné;
tady je slunce pořád tak nízko nad obzorem, že stínuje věci dlouze a bohatě jako u nás, když den je na sklonu;
jako u nás, když nastávají čarovné hodiny pozdního odpoledne, kdy světlo zlátne a stíny se dlouží a věci odstupují dál a rýsují se jemněji a reliéfněji než v bílém a strmém úpalu dne;
i vidí člověk přejasně každou drahou podrobnost na tváři světa, ale s vábným a vznešeným odstupem dálky.
Severní den má jemnost hodiny páté;
a kdybych si mohl vybírat, tož dejte mi, jářku, světlo severní.
A najednou Håkon Adalstein zahýbá a pluje rovnou proti bariéře skal;
teprve v poslední chvíli se tam udělá úzká mezírka, a loď vplouvá mezi kolmé stěny na vodu tichou a nehnutou jako hladina zrcadla;
to je Skřítčí záliv neboli Trollfjord, a taky podle toho vypadá.
Abych citoval odborný pramen, Trollfjord je " en viden kjent fjord, trang med veldige tinder på begge sider;
begge sider asi znamená obě strany, a veldige tinder je snad něco jako skalní stěny;
vskutku jsou tam skalní stěny po obou stranách, ale to není to divné;
hroznější je, že člověk ztrácí jistotu, co je nahoře a co dole, - takové je tam němé a bezedné zrcadlení.
I loď se sune tiše a přízračně, jako by měla z toho všeho strach;
vznáší se na úzkém proužku oblohy mezi strmými stěnami, jež se propadají propastně nahoru i dolů;
a docela nahoře se otvírá modrý fjord nebes.
Já nevím, ale takhle nějak to snad vypadá na onom světě: tam věci také asi plavou v nekonečnu a neskutečnu, a člověku tam musí být děsně úzko.
Abyste neřekli, přidám vám k Lofotenu přívažkem ještě celý Vesterålen;
je to také souostroví, ale neuspělo udělat se docela pro sebe;
tak například část ostrova Hinnøy se počítá k Lofotenu a druhá půlka k Vesterålenu, a s Austvågøy je to zrovna tak.
Já bych se na jejich místě rozhodl pro Lofoten, ale nemíním se tamním ostrovům míchat do jejich osobních záležitostí.
Vesterålen je místo oplývající sušenými treskami a mračny;
když jsme tam pluli, líhly se zrovna mladé mraky.
To začne ze skalní kotliny stoupat chuchvalec mlhy, šplhá čile výš a uchytí se na temeni hory;
tam chvíli vlaje jako prapor, načechrá se, rozbalí se, načež se odpoutá, dá se na cestu a ukropí přehršli deště na ocelovou hladinu moře.
V tu chvíli píší u nás meteorologické stanice, že se do našich krajů blíží od severu porucha.
A jindy zase pluje po nebi bílý obláček, zachytí se o štít hory a nemůže dál;
chtěl by se uvolnit, brání se, ale asi se nějak natrhl či co;
začne plihnout a splaskovat a pomalu klesá, lehne si na hory jako těžká duchna, stéká po nich, podoben husté kaši nebo smetaně, a pak se bídně, chabě a bezmocně rozplyne v mlhové cáry.
Tak to chodí, když se nedá pozor na temena hor.
Ale ty mlhové hadříky se v klíně hor zase vzpamatují, počnou čile šplhat výš a tak dále;
tím způsobem se na Vesterålen, na Islandě, v Grónsku a jinde vyrábějí mračna.
V Melbo počal pasažér, řečený mašinista, opět pít, tentokrát asi ze žalu;
já myslím, že za tím byla ta hezká Švýcarka.
Pil čistý líh až po Stokmarknes, načež někde před Sortlandem upadl do bezvědomí;
německý profesor hudby, který se s ním sdílí o kabinku, ho pečlivě přikryl a po celou noc ho chodí starostlivě hlídat, je - li ještě živ.
Říkám po celou noc, ale nebyla žádná noc;
jenom se kolem půlnoci udělalo trochu neurčitě a divně, člověku se nějak sevřelo srdce, lidé potichli, veselý německý profesor se slzami v očích mluvil o smrti své maminky, a pak už byl zase bílý den.
Nu, co dělat;
člověk jde spat, a neví vlastně proč.
A najednou, bum!
" Slyšels tu ránu? "
" M, " bručí ženatý člověk.
" Nenarazili jsme na něco? "
" Ne-e-ei. "
" Tak co to bouchlo? "
" - - - třeba nám praskla pneumatika, ne? "
Ale nebyla to pneumatika;
to jen velrybářská loď pár kroků od nás vypálila harpunu po velrybě.
Člověk nemá to štěstí, aby to viděl.
TROMS
" Litt bagbord, " káže malý důstojník na můstku.
" Litt bagbord, " opakuje muž u kormidla a otáčí kolem.
" Hart bagbord! "
" Hart bagbord. "
" Stödig! "
" Stödig. "
Tady vlevo, to je Trondenes Kirke, nejstarší kamenný kostelíček kraje, podnes obehnaný valy.
Je šedý den, šedé moře s bílými chocholy vln, chvílemi střikne studený déšť.
Dole v kabině chroptí mašinista;
neprocitl už čtyřiadvacet hodin, a tlustý německý profesor je téměř přepadlý samou starostí.
Neumí sice ani slovo norsky, a mašinista už od Trondheimu nemůže vůbec mluvit;
ale když už jednou lidé žijí pohromadě, mají, sakra, k sobě trochu citu, ne?
" Litt styrbord, " povídá důstojník.
" Litt styrbord. "
" Stödig! "
" Stödig, " opakuje muž u kormidla a dívá se modrýma očima do mléčného obzoru.
Mraky stoupají, bude přece jenom pěkný den.
Ten mokrý, šedivý přístaveček, to je Rolla;
jen mlha, kamení a tresky, a nad tím hory, pořád a pořád samé hory a mraky.
Jen co vylodíme mouku pro lidi z Rolly, pojedeme se podívat zase na jiné mraky.
Hergot, jak to až do kostí zebe na návětrné straně!
Kapitáne, co dělá barometr?
" Klesá. "
" To je chyba, že? "
" Ne-e-ei, to je dobré.
Budeme mít západní vítr. "
Koukej, jak v zeleném přítmí pod trámy přístavu stoupají duhové medúzy, podobné obrovským chrchlům;
zlaté a rudé mořské hvězdice rozpínají svá tuhá ramena, a těch rybek co se tu rojí, a ten věčný, mihotavý meandr odrazů na vodě - Pravda, chladno je;
ale nevidíš, jak je tu zato krásně smutno?
I spadne pleskající liják na palubu a zastře moře i skály stříbrnou tkaninou;
mokrá prkna dýmají ve slunci, duha sklene svůj jemný oblouk mezi mořem a horami, zamrholí jasná přeprška, a je něžný, zářivý den.
Styrman nás veze, aby nám ukázal vnitrozemí okresu Troms;
to je jeho rodný kraj.
" Ja, Troms, " bručí mladý obr. " Vy mně potom musíte říci, je - li tam u vás dole taky tak krásně. "
A veze nás do hor dlouhým údolím břízek a lesů, údolím hučících bystřin, údolím dřevěných chalup krytých drnem;
jezírka v březovém polesí, plná modrých pstruhů;
potůčky propadající se pod skály, staré závaly kamenných lavin, dávno zarostlé lesem, hnědá rašeliniska s porostem klikvy a brusnice, kapradí, bahenky a siné vrbičky - má pravdu styrman.
Temné jezero na dně doliny, na hnědých balvanech zelená a stříbrná řeka v kaskádách, z hor visí dolů bílé závoje vodopádů.
Styrman má pravdu.
Za hnědou vesnicí kulaté chatrče, celé z drnu: to jsou první Laponci, které jsme potkali;
jsou sice usedlí, ale je to hrozná bída;
ta spousta děcek, samá křivice, a plaché je to jako plch.
Ty chyše mají kostru z latěk, na to se naklade drn a trochu se to podepře kameny a klacíky;
nahoru se zapíchne plechová roura, a je to;
a bydlí v tom nejmíň tucet lidí.
Čím se živí, to nevím, ale nežebrají ani nekradou;
dost jich je plavých a světlookých, ale na očích a lícních kostech jim to je vidět: je to už přece jen jiný svět.
Styrman má pravdu: bez konce je severní les, i když je to jen pokřivlá a klečovitá bříza, tak trochu strašidelná se svými bílými pni;
i když je to jen řídká a uzlovitá borovice;
i když je to jen zakrslé křoví olší a vrb;
i když jsou to jen pahýly a pařezy něčeho, co bývalo lesem, dokud nepřišel člověk, lavina nebo jiná pohroma.
Je to vlastně spíš tundra nežli les;
je tu tak maličko půdy, že ani nemohou zapustit telegrafní tyče do země a musí je obezdít kamenem, aby stály.
Na míle cesty ( počítám ovšem v mílích námořních ) není lidského příbytku, leda rozvalená laponská chatrč;
a přece na kraji tundry visí na březovém pni poštovní schránka;
kdybych věděl, kdo si z ní vybírá svou poštu, poslal bych mu gratulaci k vánocům a pohlednice z různých měst a zemí, aby se to dostalo do té osamělé schránky v severním polesí.
A protože tady v horách nemohou sušit tresky, suší na dlouhých stojanech aspoň rašelinu;
to všechno jsem nakreslil, aby každý viděl, že styrman má pravdu a že Troms je nejkrásnější okres na světě;
nakreslil jsem i bezrohé norské kravky, pasoucí se v březoví na ježatých trsech trávy, ale Bardufos jsem nakreslit neuměl;
je příliš veliký a nevím, jak se kreslí vodopád tak, aby se divákovi přitom točila hlava a aby pocítil děsnou chuť skočit do té zpěněné, letící a burácející vody.
Místo toho jsem nakreslil údolí Målselvu s jezerní hladinou řeky, kde nás převezla pramice;
ten sníh nahoře byl růžový a hory bohatě zlacené a Målselv modrý, zelený a zlatý, - říkám, styrman měl pravdu;
ja, en herlig tur.
A nádavkem jsem si ještě nakreslil norské domečky z Bardudalu i Målselvdalu;
jak vidíte, jsou stavěny dílem na nožičkách, dílem na kyklopské podezdívce, asi kvůli sněhu a vodě;
jsou roubeny z hnědých trámů a fošen, střídavě kladených kolmo a vodorovně, což dává norským chalupám zvláštní a výraznou tvář;
mají pěkně vyřezávané okenice, v oknech plno kytek a místo střechy huňatou čepici z mechu, trávy, vrbice a někdy i břízek a smrčků.
Prostě styrman měl pravdu.
" Ja, " bručí mladý obr. ' Ale počkejte, až uvidíte Tromsø. "
V Tromsø má totiž styrman ženu.
[ * Tromsø, řečené Paříž severu, hlavní město okresu Troms;
deset tisíc obyvatel, sídlo vinmonopoletu, biskupa a výprav na tuleně;
dále se vyznačuje muzeem, krásným okolím a tím, že leží na sedmdesáté rovnoběžce.
Čilý obchod s pohlednicemi, čokoládou, laponskými papučemi a tabákem, jakož i severními kožišinami;
mohl jsem si tu koupit na památku čerstvou mroží hlavu, ale byla příliš veliká a hrozně smrděla.
Chodníky města Tromsø jsou hojně oživeny Laponci v krojích a vycpanými ledovými medvědy, a víc už o Tromsø nevím, - jen to, že odtud vylétl Amundsen s francouzskými letci na svou poslední cestu na sever;
mluví o tom pomníček hned u přístavu. ]
SUNDY A FJORDY
Já vím, že se to nedá slovy pořídit;
slovy se dá mluvit o lásce nebo o květinách polních, ale se skalami je to těžké;
copak se dá slovy popsat obrys a tvar hory?
Já vím, říká se tomu fantastické obrysy, divoké štíty, mohutné masívy a podobně, ale to není to;
pouhými slovy nemůžeš jet jako palcem po hřebeni hor, ani vzít do štipce nejvyšší hroty, abys namakal s rozkoší jejich hrany, zlomy a výbrusy;
slovy nemůžeš jako celou dlaní hmatat větvení hor, jejich kostnatou páteř, jejich mocné údy a šlašité spoje, jejich děsné šíje, bedra a zadnice, ramena a stehna, kolena a hnáty, klouby i svalstvo;
bože, jaká anatomie, jaká krása! jaká to jsou nádherná lysá hovada!
Pravím, to všechno se dá vidět a hmatat očima, neboť oči jsou božský nástroj a nejlepší část mozku;
jsou citlivější než konečky prstů a ostřejší nežli špička nože;
co všechno se dá očima pořídit, ale slova, jářku, nejsou k ničemu;
a já už nebudu povídat, co jsem viděl.
Pravím, zkřehlými prsty jsem se pokoušel nakreslit věci, které jsem viděl;
vítr nevítr, já musím rýsovat horu za horou: tady tu strašně zavalitou, vykynutou do atletických hřbetů, slabin a kyčlí jako odpočívající zvíře;
nebo tu plavou a nasutou jako z písku, jako by ji někdo nahrnul a naházel lopatou ze samých sutin;
nebo tu, co vypadá jako faraónův trůn s rameny z morén a lenochem z ledovce;
tu vykrouženou a vykotlanou ledovcem jako jícen sopky, tu vykousanou jako krajíc, tu naježenou z břidlicových jehlic, a co já vím, jaké ještě;
kdybych aspoň byl geolog, abych věděl, jak to všechno vzniklo!
Potahoval jsem zmrzlým nosem nad svým sešitkem na straně návětrné a mnul jsem si ustydlé ruce na straně závětrné, aby mi neušla žádná hora;
ale co dělat, není to pořád to pravé;
říkám, vzduch a barva se nedá nakreslit, to by se muselo vylíčit slovy nebo čím;
takové tam jsou stíny, průsvitné jako chalcedon, hladké jako kov, dlouhé jako tkanina;
takové zlaté a kosé světlo, takové měňavé, jasné, atlasové moře, tak modrý a zvonivě čistý vzduch;
a tam, kde se moře dotýká země, je tenká stříbrná čára, lesklá jako rtuť;
avšak co se moře týče, s tím už se nedá dělat nic tužkou ani slovem.
Pravda, on už obyčejný širý oceán je nevýslovný;
má své chvíle strašlivé indigové modři nebo sychravé šedi nebo opálové, rozteklé světlosti;
je žíhán bělostnými hřebeny přílivu, zježen krátkými ostrými vlnkami nebo dlouze pruhován válením těžkého moře;
ale to všechno, říkám, není nic proti vodám norských sundů.
Tady se to drobně a stříbrně čeří jako horské pleso;
obepluje se výspa ostrova, sund zešedne jako olovo a dlouhé vlny s bílými chocholy si začnou podávat loď.
Tamhleta vlna na obzoru, ta bude dobrá;
valí se rovně k lodi, teď sbírá všechny své síly, hučí, burácí a hrne se na nás;
jenže špatně si to vyměřila, překrojili jsme ji a jen jsme se taktak otřásli;
ale už je tu druhá, propadá se pod lodí a teď nás nabírá na plece;
cítíš, jak nás to nese nahoru?
Haha, ta byla!
Tak, a teď se propadáme my, zatímco záď lodi stoupá;
kampak až poleze?
Zastavila se a chvilku váhá;
pak to zapraská, zašumí, a celý Håkon se vláčně zhoupne zároveň z boku na bok a od zádi po příď, a stříkne to až na palubu;
a poutník se drží zábradlí a křičel by radostí;
člověče, to je to pravé!
Pozor, pozor, teď jde jedna onačejší;
má bílé drápy a hrbí se jako ke skoku;
a najednou se pod lodí rozplynula.
Ba ne, nerozplynula, už nás má;
příď letí srázně nahoru, a co teď?
Nic;
celá loď se plavně a hladce snáší dolů a praská libostí ve všech kloubech.
A teď jsme například zase v závětří za ostrovem;
jen krátké vlny narážejí na bok lodi nepříjemnými otřesy.
Napříč sundu se třpytí stříbrná čára;
zničehonic plujeme dlouhým jezerem něžně a sladce zčeřeným;
tisíci drobnými, mihotavými ploškami se v něm zrcadlí zlaté a modré skály s bílými sněhy nahoře.
Sund se zužuje, je to už jen taková stezička mezi skalami;
tady se voda propadla do naprosté neskutečnosti, hluboce zelená, hladká jako olej a tichá jako sen;
nesmíš ani dýchat, abys ji nezčeřil a neroztřásl v ní ten strašný a čistý odraz hor;
jen za lodí se táhne nádherný paví chvost zvlněné kýlní vody.
I rozestoupí se hory a udělá se širá a světlá hladina plná oblohy, hedvábně navlněná, aby se víc leskla, perleťově zářící a olejnatě měkká;
hebkými, klouzavými kmity se v ní zrcadlí zlaté a ametystové řetězy hor.
Bože, co si s tím mám počít!
Ale to ještě pořád není to pravé;
sund je jenom sund, kdežto fjord je, jak bych to řekl;
zkrátka to už ani není z tohoto světa a nedá se to nakreslit, popsat ani zahrát na houslích;
lidi, já s tím praštím;
copak mohu podat zprávu o něčem, co není z tohoto světa?
Zkrátka jsou to samé skály a dole je hladká voda a v ní se to všechno zrcadlí;
a je to.
A na těch skalách leží věčný sníh a splývají vodopády jako závoje;
ta voda je průhledná a zelená jako smaragd nebo co, a klidná jako smrt nebo jako nekonečnost, a strašná jako Mléčná dráha;
a ty hory nejsou vůbec skutečné, protože nestojí na žádném břehu, nýbrž na pouhém bezedném zrcadlení;
říkám vám přece, že to je jenom přelud!
A někdy, když ve skutečném světě přichází hodina večerní, stoupá z té vody takový jemný a rovný závoj mlhy, a z ní vystupují štíty a řetězy hor, nadýchané z kosmických mlhovin;
tak vidíte, neříkal jsem, že to je jiný svět?
A my nejsme žádný Håkon Adalstein, nýbrž loď stínů, jež se bezhlasně šine po hladině mlčení;
a je hodina nultá, které se na lidské planetě říká půlnoc, ale v tomto jiném světě není noci ani času.
A viděl jsem půlnoční duhy rozpjaté od břehu ku břehu;
zlatý a vlahý západ slunce se zrcadlil v moři mrazivým úsvitem jitřním, viděl jsem červánky večerní a ranní splývat v rozechvěném záření vod, stříbrný hřeben slunce pročísl jiskřivou hladinu moře;
tu počaly se hrozně třpytit lesklé pěšinky mořských bohů na vodách, a byl den.
Dobrou noc, dobrou noc, neb už je den, hodina prvá;
hory se zastřely slunečním závojem, na severu bíle svítí otevřený sund, moře studeně šplouná a poslední pasažér na palubě počal zimomřivě číst novou knížku.
PŘÍSTAVY A ZASTÁVKY
Pravda, na přístavy bych málem zapomněl;
ale tady už žádné nejsou, leda Lyngseidet a Skjervøy a ten, jak se jmenoval, co tam kvetlo tolik divoké ostrožky, vrbice, mléčivce a hluchavky;
to už je jedno, ale v Lyngseidet je bílý dřevěný kostelíček mezi sušícími se rybářskými sítěmi, a spousta malých, dvoukolých kočárků pro turisty, a kousek dál v zeleném údolí tábor pravých laponských nomádů;
ti se sem totiž stěhují s příchodem turistické sezóny a žijí tu svým původním, polodivokým životem, dojíce soby a čarujíce a prodávajíce turistům kudly vyřezané ze sobích parohů, laponské papuče, výšivky a polární psy.
Pokud vím, živí se Laponci hlavně tím, že běhají po Narviku, Tromsø nebo Hammerfestu v malebných krojích ( s úzkými nohavicemi, zobákovitými láptěmi, přepásanou kazajkou a červeným chocholem na čepici ) a prodávají cizincům dřevěné lžíce, kožišiny a sobí parohy;
dále tím, že žijí ve stanech a nechávají se fotografovat.
Jsou jinak velmi skromní, drobní a degenerovaní;
a mají úžasný, opravdu divošský sluch.
" Čapku, " bylo na mne česky zavoláno, " pojď se podívat na toho prcka! "
" Čapku, pojď se podívat na toho prcka! " opakovala jedna zubící se Laponka bezvadně a zřetelně.
" Čapku, " broukal scvrklý děda, " pojď se podívat na toho prcka!
Čapku!
Čapku! "
" Čapku, " pokřikoval celý tábor.
" Karle, slyšíš je? " bylo mi česky řečeno.
" Karle, slyšíš je? " opakoval tábor jásavě.
" Čapku, pojď se podívat na toho prcka! "
" Čapku!
Čapku! "
" Jsou to neřádi, " podivil jsem se nahlas.
Stará Laponka pokývala vážně hlavou.
" Jsou to neřádi, " řekla.
" Karle, slyšíš je?
Čapku, pojď se podívat na toho prcka! "
( Toho prcka jsem si tedy nakreslil.
Na prodej bohužel nebyl. )
Ano, ale abych nezapomněl na ty přístavy: jsou si všechny podobné a liší se jenom velikostí.
Někde je to jen dřevěná kůlnička a víc už nic, leda jedna nebo dvě rybářské chaty, hnědé a šeré jako ty balvany, na kterých stojí;
jinde je kolem přístavu a jeho bachratých skladišť rozhozeno celé dřevěné městečko, jeden hotelet, devět kafistov, dva nebo tři forretningen se vším možným zbožím, jedna redakce a někdy i jeden kostel.
Ve dne na tom nic zvláštního není, je to nudné, čisté a drobet opuštěné;
ale když se tu spustí kotvy ( chci říci, když se přiváže loď k přístavišti ) v hodině nulté nebo o jedné, o dvou hodinách ráno, má to své divné a jímavé kouzlo;
všechno je zavřené, ale děti si hrají u přístavu, mládenci a dívky promenují po hlavní ulici a hlouček místní honorace přešlapuje na brygge, aby si popovídal s kapitánem nebo styrmanem o běhu světa a jiných novinkách;
asi se jim v té bílé noci, v tom lichém světle půlnočním nechce vůbec jít spat.
A tu si člověk uvědomí, že v zimě na té hrstce dřevěných, čistých domečků po týdny a měsíce leží polární noc;
teď mají svůj nekonečný severní den a nemohou se ho nabažit;
proto se chápou jako flamendři každé příležitosti, aby ještě nějak protáhli své slavné a nenasytné bdění;
co se milenců týče, ti asi chodí na schůzku za nejbližší mrak, jelikož háječků ani soumraků zde není.
I pohlíží pocestný s hlubším pochopením na způsobné dřevěné městečko, které za nic na světě nechce jít do hajan, a trochu ho u srdce hřeje pomyšlení, že sem pomáhá dovážet zelí, solené hovězí maso a příjemné vzrušení.
A když už je řeč o přístavech, nebudiž zapomenuto ani na majáčky, plovoucí bóje a všelijaké ty navigační signály, co nám vroubí cestu skoro jako alej.
Teď v té bílé noci ani nemrkají bílými nebo červenými světýlky;
ale buďte pozdraveny za to, že svítí lodím a lidem v zimní noci.
Pozdrav bůh, osamělá věžičko, haló, chatrči rybářská, uctivá poklona, luxusní parníku, který nás předháníš na Nordkapp;
my se s tebou honit nebudeme, protože vezeme náklad pro lidi;
ale pozdravit můžeme, protože na moři už je takový zvyk.
Abys věděl, tuto noc jsme zastavili v širém sundu, protože na nás kýval veslař na člunu;
i vzali jsme na palubu paní, která neměla s sebou nic než květináč s pelargónií;
taková my jsme loď, pane.
Žádný zářící a přepychový parník, pane, ale lodička s lidmi a zelím a moukou, a má úcta;
aby vás v tom smokingu neofouklo.
Abych nezapomněl, mašinista se ještě neprobudil, už to trvá třetí den;
konečně přestal chroptět a začal pomalu modrat a klepat bradou.
Tlustý německý profesor to běžel hlásit kapitánovi;
a že prý mašinista je v posledním tažení.
" Ne-e-ei, " děl kaptein chlácholivě.
" Já ho znám. "
Dobrák profesor svolal tři norské doktory od Bergenu po Hammerfest, kteří náhodou pluli s Håkonem na sever.
Slavné lékařské konzilium navštívilo mašinistu a vydalo bulletin: srdce špatné, zničená játra, ledviny v tahu;
chlap ještě pár let vydrží.
Byla z toho radost veliká a padlo na ni mnoho whisky, ginu i akvavitu;
avšak nikomu se nic nestalo, a ráno už stál mašinista na palubě, střízlivý a hrozně rozpačitý;
a těšil se obecným sympatiím.
Pravda, byl tam ještě jeden záliv, jmenoval se Altafjord nebo Altenfjord;
byl velmi krásný a velmi perleťový;
mimo jiné jsem tam pozoroval, jak se rodí pahorky: prostě pučením, abyste věděli.
Taková březí, telící se hora ze sebe vychlípí dlouhé rameno, to se na několika místech přeškrtí a udělá ze sebe mladé pahrbky;
láčkovci a jednobuněčné řasy to dělají taky tak.
A odtamtud nás podle Altaelvu dovezli nahoru, na horské plató ve Finmarken;
vezli nás zeleným úvalem pěkných, širokých statků, hlubokou tůní lesů, po bariérách vodopádů, podle jezírek a rašelinových tratolišť;
a pak už jen březovou klečí a kamením a plazivou vrbičkou;
ještě kousek výš, a tam už je střecha Norska: bez konce holá planina, obrovská žulová kra trochu zvlněná a trochu přelámaná, samý bludný balvan nebo skalní teráska, samý močálek, samé třasovisko;
jen každých pár kroků kamenný kužel s křížkem, to aby lidé věděli, kudy jít, když napadne sníh.
A zsinalé je to, mrtvolně, bělavě, strašidelně zsinalé;
to dělá bílý lišejník, křehký jako krajka a bledý jako plíseň;
ještě suchopýr tu roste se svými bílými, vatovými vločkami, skřípina a smilka tuhá;
roste tu šicha a bahenní moruška, ostružina Laponců, se svými velkými, trpkými, červenými plody, a plazí se tu břízka na prst vysoká;
všude se to houpe pod nohou, pozor, drž se té kamenné suti.
A kam to vede dál?
Nu, nikam vlastně, to je jaksi konec světa;
dál už nevedou cesty, dál není nic než několik laponských jmen na mapě;
že by tam někdo mohl žít, to nevím;
na to je tu příliš smutno.
A příliš mnoho komárů.
Jedeme dolů bílou nocí, jedeme klečovou břízkou a nordickým lesem a údolím hučících peřejů.
Koukám - myslel jsem, že to na zemi leží rozsochy suchých haluzí;
a zatím to jsou shozené parohy sobí.
70°40 ' 11 ' ' s. š.
Ale teď už to opravdu začíná být sever;
pusto, lidi, docela pusto, jen studené moře a holý kámen;
tady už ani hory nemohly narůst, jsou, jako by je nahoře uřízl;
jen žulové kry, spadající srázně do moře, na temeni lysá a drobet zelenkavá plošina, jen taková nazelenalá plesnivina či co, a víc už nic;
ale styrman slibuje, že bychom mohli uvidět velrybu.
Jen racků přibývá;
houpají se kolem lodi, chytají hřebínky vln do pařátů a křičí;
jsou to jediní žebráci na celém severu.
Nu tak vidíš, tak vidíš;
konečně je tady v koncích i veškerá krása a malebnost;
mnoho - li chybí, abys už přišel na kloub holé a přísné velikosti světa?
Bože, já vím, jsme jen maličká planeta;
a mnoho - li na ní znamená ten klikatý a divný výběžek, který se jmenuje Evropa?
Ale díval jsem se na hvězdy sedě na řeckých sloupech v Girgenti, dýchal jsem vlahý, mátový vzduch na Montserratu;
a teď potahuju omrzlým nosem v Sørøysundu a cekám, uvidím - li velrybu.
Já vím, to všechno nestojí za řeč, a jiní viděli stokrát víc;
ale jsem evropský lokální patriot, a kdybych už nic víc neuzřel, budu do smrti říkat: viděl jsem velikost světa.
Možná že naše planeta jednou vychladne;
nebo se o to postaráme my lidé a uděláme ze světa takovou paseku, že nebude ani racků, aby křičeli nad vodami;
ale kdybychom se rozkrájeli, nemůžeme porušit velikost světa.
Já vím, není to valná útěcha;
žijeme v nedobré době a naše srdce je sevřeno starostí;
ale svět je veliký.
" Nejsevernější město Evropy je Hammerfest ": tak jsme se učili ve škole, a náhodou je to pravda;
ale pravda také je, že kousek za Hammerfestem je nejsevernější les Evropy ( je to trochu březové kleče ) a že největší budova ve městě, ba v celém Norsku od Trondheimu až po Nordkapp, je zdejší blázinec;
což vnuká člověku představu, že zdejší život má asi své stinné stránky, jako je například polární noc.
Ale jinak se Hammerfest tuze neliší od Tromsø nebo Harstadu nebo jiných měst od Bergenu nahoru;
je stejně dřevěný a stejně čistý, má dvě nebo tři ulice stíněné telegrafními tyčemi, v každém domečku krám s tabákem, čokoládou, porculánem a pohlednicemi, - tady ty krámy s poživatinami jsou samá plechovka;
v každém okně mají kaktusy ( zejména rodu Cereus a Echinopsis ), a maminky tu vodí malé děti na provázku, a to je celkem všechno, co tu potká těkavé oko pocestného.
Jde - li pak o pár kroků dál, zůstane město za ním a dokola jsou jen skály a skály;
tu a tam polštářek horské silénky, zvonek nebo lomikámen, a dole šumí a vzlyká šedivé moře;
a pak už není nic než lysé a bezlidné ostrovy.
To tedy je to nejsevernější město Evropy.
Kde už je konec sedláka, tam může ještě žít rybář;
a kde už je konec rybáře, tam se ještě uchytí kramář, vývozce a účetní.
Říkám vám, nejsevernější známka života je obchod;
a lidský pokrok se nezastaví, dokud na severním pólu nebude dřevěný krámek s pohlednicemi, tabákem a pletenými rukavicemi;
a nějaký ten účetní se tam snad taky uživí.
Dále je tam ( totiž v Hammerfestu ) veliký a znamenitý přístav;
kotvila v něm celá bílá Stella Polaris, a lodi z White Star, lodi z Cunard Line, francouzská dělová loď, šedá a holá, a veliká černá uhelná loď ze Svalbardu, ze které zrovna vykládali uhlí, finské lodi s dřívím, velrybářské parníčky s kanónkem na přídi, rybářské motorky, barkasy, plachetky a čluny;
to je zvláštní, když člověk pluje po moři, naroste v něm silná kolegialita ke všem lodím, které potká, ať je to padesátitisícitunový transatlantik, nebo houravá bárka se slanečky;
prostě musí na ně zamávat a přát jim šťastnou cestu.
Snad to tady přešlo lidem do krve, a proto zamává šofér na pozdrav cyklistovi a pěšák šoférovi;
i na zemi se tu lidé potkávají důstojně a přátelsky jako lodi na širém moři.
" Pěkná loď, " říkali jsme znalecky, když jsme potkali takovou Stellu Polaris nebo Bremen, ale zdravili jsme ji jen tak se zdvořilou distancí;
člověk se přece nebude vnucovat takovým velmožům;
říkám, lépe si je držet trochu od těla.
Ale když jsme míjeli rozhoupaný člun nebo horlivou motorku, co si to frká od ostrova k ostrovu, divže jsme nepřepadli přes palubu, jak jsme házeli rukama a točili čepicí na pozdrav.
Šťastnou cestu, statečná lodičko z Lofotenu, haló, parníčku z Öksfjordu;
my malí musíme držet dohromady na každém moři.
NORDKAPP
Ale teď už je to opravdu trochu drsné;
fouká to rabiátsky a ostrý příliv co chvíli zhoupne Håkona na bok.
Je to k smíchu;
člověk chce přejít palubu a rázně vykročí, a paluba se mu sama zvedne ochotně k noze;
chce došlápnout, ale paluba ustoupí a člověk má hloupý pocit, že padá, jako když potmě nevidí schod a šlápne do prázdna.
Avšak kdo už z jakýchkoliv pohnutek vrávoral mátožnou nohou po nejisté půdě zemské, je v tom za chvíli jako doma.
Já myslím, že nejlepší prostředek proti mořské nemoci je láhev koňaku;
musíte ji ovšem vypít na pevnině a potom se cvičit v chůzi;
i získáte trénink, který vám může být jednou na palubě dobrý.
Budete se mistrně potácet a balancovat a hledat pod nohama půdu;
hlava se vám bude točit a budete se chytat kapteina, lan i zábradlí, ale v duši vám bude báječně a rozjařeně a budete zpívat a hlaholit, zatímco duše abstinentské v kabině stenají a šeptají modlitby předepsané pro hodinku smrti.
Probatum est.
Břehy jsou tu tmavé a holé, udělané z prahorní břidlice;
nahoře je to glaciálním obdobím ohoblováno do plochy jako stůl, a k moři to spadá černě a strmě;
strašně přísný kraj je to, ale má to styl a velikost skoro tragickou.
Pořád stěna za stěnou, bez konce lysé náhorní plató, přervané strmými roklemi, zsinalé lišejníkem a plesnivě olezlé nizoučkou vegetací.
Je to příšerná melancholie;
člověk se ani nepodiví, když si to Håkon Adalstein začne zničehonic perendit rovnou do černé skalní stěny;
asi je to sebevražda, kaptein stojí s rukama v kapsách v otevřeném černém kabátku a jen tak pro sebe mrká, malý, černý důstojník na můstku říká mezi zuby " stödig, stödig " -
" Stödig, " opakuje muž u kormidla a dívá se modrýma očima na černou skálu.
Už jenom deset metrů;
ta skála není zlá, ale před ní trčí špičatě z příboje dost nepříjemné černé útesy.
Tak co?
" Hart bagbord, " povídá černý důstojník.
" Hart bagbord, " opakuje muž u kormidla a točí kolem;
Håkon Adalstein chraptivě zatroubil, a najednou to na skále zavířilo jako bílá metelice;
tisíce, desetitisíce křičících racků krouží kolem skály, a teď teprve člověk vidí, co jich tam ještě sedí na každé skalní římse;
vypadá to jako porculánové izolátory na střeše telefonní centrály.
Loď zahouká znova, a tu se zvednou celé lavice bílých racků a krouží jako sněhové vločky kolem černé stěny.
Tak to tedy je Fugleberg neboli Ptačí hora.
" A čím se tu ti chudáci ptáci uživí? " stará se soucitný hlas po mém boku.
Inu čím;
asi rybami.
" To je hrozné, " vydechl soucitný hlas.
" Chudáci ryby! "
A pořád skála za skalou, všechny si jsou podobné, všechny stejně beznadějně holé a strohé až tamhle po tu poslední.
Håkon Adalstein dlouze zabučí a zamíří si to rovnou do té kolmé a černé stěny.
" Zase Fugleberg? "
" Ne-ei.
Nordkapp. "
Tak vida, Nordkapp.
Člověk by řekl, že ta Evropa se končí trochu náhle, jako by ji uťal;
a trochu smutně.
Pravda, je to jako černá ořízka.
Kdyby se k ní člověk blížil od severu, řekl by asi:
Propána, co je tohle za smutný a veliký ostrov?
- Inu, je to taková divná země, země starostí, Evropa jí říkají;
mohl by to být ráj na zemi, ale čert ví, nějak to nechce jít;
proto je tu ta varovná černá skalní tabule.
Ona vlastně není doopravdy nejsevernějším bodem Evropy;
ten je na tomhle nízkém a protáhlém útesu, který se jmenuje Knivskjaerodden, což znamená nůž;
a vůbec nejsevernější místo pevniny je tamhle dál na Nordkynu, kdežto Nordkapp je jenom konec ostrova Magerøy.
Ale to je jedno;
Evropa si vybrala Nordkapp za svůj nejsevernější bod;
myslí si, když už konec, ať aspoň stojí za to.
Ona si vždycky tak trochu potrpěla na okázalost;
tož předstírá aspoň onačejší konec, než jaký opravdu má.
Konec Evropy;
tam nahoře za tím bílým mořem jsou sic ještě Medvědí ostrovy a Svalbard, ale to už se tak nebere.
Tak vida, konec;
tak jednoduše a stroze, tak velkým a nepatetickým vykřičníkem se končí naše pevnina se svou celou historií: něčím tak pravěkým a původním, jako je tahle skalní stěna.
Já vím, jednou na ní bude ohromný nápis SHELL nebo FYFFE'S nebo co;
ale zatím to tu stojí čistě, velce a vážně jako na začátku světa.
Ba ne, to není konec Evropy;
to je její začátek.
Konec Evropy je tam dole, mezi lidmi, tam, kde mají nejvíc napilno.
-
Pomalu, pomalu obeplouvá Håkon Adalstein černou skálu a spouští kotvy v zálivu Hornvika;
budou se lovit čerstvé ryby, aby byla nějaká změna po trondheimských konzervách.
Kdo chce, může tahat za předlouhou šňůru tak dlouho, až mu najednou začne rybářský vlas utíkat a on se dá do křiku, že něco chytil;
i přiběhne námořník a vysouká na palubu stříbrnou rybu, těžkou jako sele a zubatou jako krokodýl;
nebo modrého a kropenatého mořského pstruha;
nebo překrásnou červenou rybičku, která však není k jídlu.
Pasažér, který nic nechytne, je poněkud osobně uražen a tvrdí, že mu dali špatné místo, kde žádné ryby nejsou.
Nejvášnivěji si při tom rybolovu, jako ostatně i při jiných okolnostech života, počínají ženy.
Znám jednu soucitnou paní, která na Håkonu Adalsteinu tahala za šňůru tak ohnivě, že jsem jí řekl:
" Chudáci ryby! "
Na okamžik přestala tahat, ale pak spustila udici ještě hlouběji.
" Já chytám jen ty dravé, " řekla.
" Koukej, jakou rybu chytla ta švédská Gréta! "
S večerem se usadil vítr i příliv, ale zato se natáhly mraky nad Hornvikou;
lezeme ostrou serpentinou nahoru na Nordkapp.
V prvním ohybu stezky sedí na kameni mašinista a nemůže dál;
utírá si bledé oči a rozpačitě se šklebí, zatímco i ty dvě vetché babičky z Håkona stoupají nahoru.
Tak vidíš, starý;
dvacet let jsi tudy kolem jezdil ve strojovně parníků, a jen proto jsi sem jel, abys to jednou opravdu viděl;
nu, a na Nordkapp se už asi nedostaneš.
Člověk by neřekl, jen tři sta metrů výšky, a jaká je to dřina;
nahoře ho popadne vichřice a mrak, ale není to mrak, nýbrž ledové krupky, a teď aby ses tou mlhou protlačil po holé, kamenité pláni, konce a kraje jí vidět není;
a to nám styrman slíbil, že uvidíme půlnoční slunce!
Ale ještě se tu nahoře plazí dryatka mezi kamennou sutí, dokvétá horská silénka, krčí se mechový lomikámen;
jinak jen přehršle smilky a suchopýru, sychravá a tetelivá mokřina, zsinalý lišejník a nic, jenom ta holá suť.
Konec světa.
A pak se v mlze ukáže dřevěná boudička, a před ní - Nemohu si pomoci, ale je to opravdu taneční parket;
a v boudě hraje harmonika;
já vím, je to hrozné, ale krom toho je tu celý lodní náklad Američanů.
Co tu vlastně chtějí?
Konec Evropy, to je naše záležitost;
ať se jdou podívat na konec Ameriky, je - li nějaký;
a není - li, ať si jej udělají sami.
Převaluje se mrak za mrakem, zblízka jsou to šeredné, ucourané mlhové hadry;
není vidět na pět kroků, člověk se tiskne k prknům boudy a horlivě se třese zimou.
Najednou se mlha trochu rozhrne, a tři sta metrů dole pod nohama zasvítí opálová, zářivá hladina moře;
tam dole svítí slunce.
A pak se zas všechno zatáhne chuchvalci mraků, je to beznadějné;
jenom na severu to začíná žlutě planout a žhavět, vlající cáry mraků se roztápějí do zlata, a zas nic;
jen nový zával ledových krupek šlehne člověka do tváří.
Inu, i to má svou krásu, říká si poutník ( aby řeč nestála );
ponurou sic a sychravou, ale vždyť je to sever.
A tu se na západě otevře nebe zelenou a studenou tůňkou blankytu;
mraky se trhají, najednou se tam rozlévá strašné světlo, šíří se to jako ohromná duhová bublina, odhalí se temné kulisy srázů nad perleťovým mořem;
a útes za útesem začíná hořet těžkým, měděným řeřavěním.
A už je to tady: zčistajasna nesmírné zlaté nebe až po obzor, a docela nízko na severu, nad samou čarou moře, jako rozžhavený nebozez propíchne oblohu divné, maličké, červené slunce.
Je tak malé, že se člověk až lekne;
chudáku, vždyť ty jsi vlastně taky jenom hvězda!
Tenká, ohnivá čepel slunce přetíná zlaté zrcadlo moře;
jen docela na obzoru, docela a nekonečně na severu, prudce a zeleně svítí ledově bílá linka.
Tady se může poutník podívat slunci přímo do tváře ani nemrkaje;
tak ty jsi slunce půlnoční, temný červený karbunkule na jílci plamenného meče;
pořád ještě jsi slunce, ty malá červená hvězdo.
Já vím, tak asi budeš jednou vypadat za milióny let, až začneš stárnout a chladnout a scvrkat se;
ještě pokvete silénka a bude své paličky zvedat malinké bílé rdesno, ale co potom my, já nevím;
myslíš, že nebude lidí škoda?
Pravda, stojíme jen na konci Evropy;
kdo by myslel hned na konec světa?
I přichází velký styrman a ukazuje těžkou tlapou na slunce půlnoční:
" Já jsem vám to slíbil, a vy jste si mysleli, že lžu.
Tak tady to máte. "
Ano, tady to máme;
viděli jsme půlnoční slunce a teď už můžeme domů;
spatřili jsme konce i počátky, a ohnivá čepel na nás zamířila rovně a přísně jako meč andělův;
nikdy, nikdy, člověče, se neotevrou brány ráje.
Nu, co dělat.
Zastře se nebe zlatými a šedými cáry, zalomcuje vichr, svět se zaklopí mlhou a ledové krupky uhodí ve tvář křehnoucí potomky Adamovy.
Děti, děti, abychom se vrátili.
CESTA ZPÁTKY
Už bych ji nemohl nakreslit prstem na mapě;
nevím přesně, kudy jsme to pluli a kde jsme kotvili;
počkejme, to byl Honningsvåg, jedna z nejopuštěnějších lidských štací na světě, a potom znovu Hammerfest, a Kvalsund, kde jsme přistali po hodině nulté a kde ještě nespaly děti a snad nikdo, tak hrozně bílý, tak strašidelně světlý den tam byl;
a pak přišel Vargsund, hladký jako olej, a znovu Tromsø, ale to není to, co mne mate;
to dělalo to nebe a moře, ty měňavé a nekonečné dny bez soumraků, nocí a svítání;
tady je zrušen čas, to je to celé.
Tady čas neplyne, nýbrž je rozlit bez břehů jako moře;
i zrcadlí v sobě běh slunce a pouť mraků, ale nepostupuje s nimi a neodplývá;
to jen hodinky na ruce zbytečně, horlivě a směšně tikají, měříce čas, který tu není.
Je to stejně divné a matoucí, jako kdyby byl porušen prostor a nebylo rozdílu mezi nahoře a dole;
snad by si i na to člověk zvykl, ale zpočátku se v tom cítí tak málo doma jako na onom světě.
Něžně, zlatým úkosem klouže svit sluneční po oblých plecích a příkrých čelech hor;
mohou být dvě hodiny ráno nebo pět odpoledne, to je jedno, a vlastně na tom, člověče, nezáleží;
spíš nebo nespíš, i to je jedno, když už jsi jednou mimo čas.
Ani jídlo na lodi tě nevyvede z té neměnnosti času;
pořád smørgås a zase smørgås, pořád tytéž rybičky a solené maso a hnědý kozí sýr se sirupem, ať je to snídaně, nebo večeře, nebo oběd;
i nechal jsem dojít své hodinky a vypustil jsem z hlavy den, rok a století;
nač třeba člověku znát hodinu nebo minutu, žije - li ve věčnosti?
Není tu noc, a není tu vlastně ani den;
jsou tu jen hodiny jitřní, kdy slunce je ještě nízko, celé zlaté svítáním a stříbrné rosou, jemné a jiskrné slunce časného dne;
a pak už hned přijdou hodiny pozdního odpůldne, kdy slunce je už nízko, už zezlátlé západem, už nachově zamželé sladkou nyvostí podvečera.
To jenom jitro bez začátku přechází v podvečer bez konce, a nikdy se nad nimi nesklene bílý a vysoký oblouk strmého poledne;
a zlatý podvečer bez konce se v ohnivé půlnoci taví ve stříbrné jitro bez začátku, a je zase den: polární den, veliký den, den upředený jenom ze svých prvních a posledních hodin.
Já vím, jsou všude překrásné chvíle;
jen to nechte, takový západ slunce ve své brokátové slávě, takový rozbřesk dne nad spící krajinou jsou všude na světě okamžiky, inu, marno povídat;
ale jsou to právě jen unikající, nezadržitelné, překrátké okamžiky, a za čtvrt hodiny máte po parádě.
Ale my tady, my ve Stjernfjordu, my na Loppehavetu, my v Grøtsundu nebo kde máme západ slunce, který nám zlátne po celé hodiny;
pořád to zaplavuje větší kus oblohy a moře, už vzplanul celý západ a sever, už chytá východ, už tam začíná svítat v červáncích ranních;
a teď se moře i nebe propadá do něčeho nesmírně divného a slavného: je to současně zářivý soumrak a bledý úsvit;
dojatý západ slunce se prolíná s mrazivým rozbřeskem, za modrým hřebenem hor už vychází a ještě zapadá ohnivý kotouč slunce, šarlatová hladkost moře večerního počíná jiskřit stříbrným čeřením jitra, a celý jasný obzor kolem dokola bledne a chladne přísnou slavností svítání.
I zastaví se slunce nad Gabaonem a naplní se zoufalé volání Faustovo: prodlívá okamžik, jenž je tak krásný, a rozestírá se bez mezí ve vznešenosti prostoru i času.
Kam ses to, člověče, dostal!
Nevidíš, že je to jiný svět a že tady už platí jiný, hrozný a veliký řád?
Ano, já vím: bez hranic trvání okamžiku a bez konce zánik času.
Bože, kde to jen bylo, kde jsme to tehdy byli!
Třeba to bylo v Malangen, a ten maličký přístav se jmenoval Målsnes, ale to je jedno, bylo to někde ve vesmíru;
chvilku před půlnocí zamžil krátký dešť, ale pak mraky zahořely jako vlající měděné pochodně a zvedly se nad indigové přílbice hor;
i vyšlo zapadající slunce nad zlatým mořem, a jeho strašlivá, tenká, ohnivá čepel protkla hladinu od severu k jihu;
tu počaly štíty hor žhnout z olivových a modrých stínů růžovým řeřavěním, nad malinkým přístavem, zapadlým na dno večera, se přejasně rozklenula půlnoční duha, hory strnuly ve slavném a vysokém požáru, do krve brunátné skály a nahoře svítící sníh, bylo to jako hostie, bylo to jako pozdvihování, a slunce, skoro jen žhavý bod na nejzazším obzoru, odbíjelo nordickou hodinu půlnoční.
Tu vylezl ze strojovny starý lodní inženýr, bradatý nemluva, odplivl do smaragdové vody přístavu a brumlaje sestupoval zpátky k mašinám.
Ze zvláštní milosti, ano, z docela zvláštní přízně a štědrosti se nám dostalo slunce tak požehnaného, jakož i hojných mraků a mlh a duh i přepršek;
pravím, ode všeho jsme viděli;
pluli jsme arkádami duh a v noci jsme padli do mléčné mlhy, že jsme se taktak ploužili troubíce a zvoníce na poplach, viděli jsme temena hor vznášet se nad bílé oblaky, paty skal uříznuté mračnou oblohou, jež klesla na vodu jako mokrý pytel, a pohoří mávající chocholy oblak, dýmající jako vulkány mlh, zamžené jako dech na průsvitném chalcedonu, nebesa ve vší slávě a šedivé moře zalité deštěm, modré, nachové, zlatově roztavené moře, měňavé a irizující jako z mýdla, vody kovové, vody perleťové a hedvábné, vody tiché i ježaté, i zaplať bůh, dost toho bylo;
za tichým a jasným Ofotfjordem je už Narvik, konec plavby.
Dost toho bylo, a měli jsme ode všeho;
ale chtěl bych plout toutéž cestou ještě jednou;
chtěl bych tu ještě vidět noc.
Noc, která nemá konce.
Bez konce černé nebe a moře, blýskavé majáčky a mrkající bóje, světélka bílá a červená, svítící lidská okénka v mlze, fanály přístavů, měsíc nad ledovými horami, lucernu rybářovu a hvězdy jiskřící v mrazivé noci;
černý konec Evropy trčící do černé a nekonečné tmy.
To musí být smutek, bože, to musí být smutek!
Ale málo - li je smutku všude na světě, a nejsme - li tu proto, abychom se pokusili jej unést?
Ode všeho se nám dostalo, ale bylo to jen z té světlé stránky;
jak málo ví, veliká zemičko norská, jak málo ví, kdo nepoznal vše!
NARVIK
Narvik, to je přístav a zároveň konec nejsevernější železnice na světě ( kromě Murmaňské dráhy, ale tu nepočítám, protože tam jsem nebyl );
živí se rudou z Kiruny, švédským dřívím a norskými slanečky;
mimoto je to křižovatka čtyř fjordů a mítink celého kruhu velehor, jako je Spící královna, Harjangsfjellene a jiné slavné vrcholky, korunované ledem a vznešené jako snad nikde.
To už člověku nedá: je - li někde mezi horami, začne lézt nahoru, aby se na ně podíval víc zblízka.
Byla tam kočka, běžela nám dolů vstříc s ocasem kolmo vztyčeným, a pak nás půl hodiny doprovázela do hor;
potom někde hučel vodopád, a byly tam horské borovice nádherné jako chrámové svícny;
proto jsem si je nakreslil.
Rostlo tam Empetrum nigrum a Rubus chamaemorus, Eriophorum vaginatum, Juncus a jiný porost bahenní a rašelinný;
uvádím to proto, abyste viděli, že jsem byl v naprosto jasném duševním stavu.
Nato se ukáže dole hladký Ofotfjord mezi skalními stěnami a borovými háji, a nahoře na báních hor se třpytí firnová pole bez konce;
ale člověku to nestačí a řekne si, že se musí podívat ještě za tenhle skalní výběžek a pak ještě kousek tamhle nahoru;
a tak se stalo, že jsem objevil místo, na kterém jsem se ztratil.
Bylo to jenom holé plató z velikých lysých balvanů, přehledné jako dlaň;
tu a tam rašelinná tůňka, tu onde plazivý trsek jalovce, břízky nebo siné vrbičky ( Salix lapponum );
a víc už nic, jen nahoře svítivé ledovce a jedna skála kolmá a fantastická jako Matterhorn;
i sedl jsem si na balvan nad rašelinným jezírkem, abych si ji nakreslil.
Mám na to svědky, kteří mě viděli kreslit;
a zničehonic jsem se jim ztratil;
prostě ten balvan byl najednou prázdný.
Každý člověk je trochu podivín, a rozumní lidé mu dopřejí nějaký ten chvilkový rozmar;
ale když jsem se do pěti minut znovu neobjevil, jak sedím na tom balvanu a kreslím, počalo jim to být divné, i dali se do volání a hledání;
a tu se teprve ukázalo, že jsem se opravdu ztratil.
Hledali mě mezi balvany první hodinu živého a druhou hodinu už jen mou mrtvolu;
a když ji nenašli, byla to skoro jistota, že jsem spadl do toho jezírka a probořil se do bezedné rašeliny nebo co, a běželi do Narviku pro lidi, aby mě vytáhli.
Divné, že my lidé musíme mít na všechno takzvané rozumové nebo přirozené vysvětlení;
tady v norských horách se přece lidé často ztratí a nenajde se po nich ani knoflík;
Laponci říkají, že je do sebe vzala hora.
Teprve po hodině cesty mě našli nad Narvikem, jak sedím u cesty a hladím tu kočku, tahám ji za pyšnou oháňku a držím v ruce živou myš, kterou mi ta číča donesla.
Prý jsem jen zvedl udiveně oči a zamumlal něco, jako že mě nechali dlouho čekat či co.
Nikdo nevěděl, jak jsem se tam dostal, a ani já nevím, jak bych celou věc vysvětlil;
možná že v tom byla ta kočka, protože kočky dovedou čarovat, ale co a jak, to nedovedu říci.
Jelikož pak dávno minulo pět hodin, padla na město Narvik hrozná kletba, která se jmenuje ikke alkohol, i nebylo možno žádným způsobem oslavit, že jsem se našel, ani řešit, jak se to stalo;
a tak nezbývá než nechat mé příhodě celou její střízlivost.
Ještě dlouho jsem se potom divil, pohlížeje na ledové hory nad Narvikem;
a minula půlnoc, a mládenci v Narviku ještě pořád bloudili po světlých ulicích a čekali na nějaké znamení, aby už šli spat;
ale žádné znamení se nestalo.
OFOTSKÁ TRAŤ
Elektrický vláček nás táhne nahoru nad poslední zátočinou jasného Ofotfjordu - kde asi je teď Håkon Adalstein!
Inu, nejspíš se toulá po přístavech Lofotenu;
všude na brygge přístavu už čeká náš pes a tázavě vrtí těžkým ohonem.
Teprve teď si člověk vzpomene - byli jsme vlastně dobří přátelé, my všichni na palubě Håkonově;
nikdo na to ani nepomyslel, a stalo se to;
ani jsme třeba za celou cestu slova nevyměnili a jen tak jsme se na sebe občas podívali;
nu, a přece jen všichni přišli dojatě potřást rukama, když nastala chvíle rozchodu.
Nechte to být, byla to dobrá loď;
měla by vozit ještě mnoho lidí všech jazyků;
nemuseli by spolu ani mluvit a mít porady a konference, a snad by si i tak na konci cesty potřásli rukama.
A už nám zbývá jen kousíček země norské;
tady, chudák, není od moře až k švédské hranici ani patnáct kilometrů široká;
ale zato je to samá skála, samý ledovec nahoře, samá propast a vodopád dole, to je Hundalen.
Stěží je kam přilepit strážní staničku, po celém obzoru ledové báně a špice, co chvíli nás tunel vyplivne do světa ještě pustšího a kamennějšího.
Nechte být, byla to dobrá země, celé Norsko i se svým národem;
a kdybych měl říci, co tam bylo špatného, vzpomněl bych si jenom na americké církve, komáry a částečnou prohibici;
mimoto se mi nelíbilo jedno jídlo, ale to jsem pro jistotu neokusil, tak nevím.
Dobrá, tvrdá země dobráckých lidí;
venkovská a maloměstská země, kde stateční lidé žijí tiše a způsobně v čistých škatulkách uprostřed nejfantastičtějšího, monumentálního a někdy skoro neskutečného světa;
ale to už jsme přejeli tunelem říšskou hranici a jsme ve Švédsku.
Dřív tady bývala hraniční stanice, ale museli ji zrušit pro příliš drsné klima;
tož ji postrčili o kus dál do Švédska, do Vassijaure, kde už není tak horské klima, jelikož je to o celých sedm metrů níž.
Je to taky hned vidět: tady se už daří balvany, černé močálky a ocelová jezírka;
je to vlastně ohromná terasa z balvanů, nasutá mezi štíty hor a spadající srázně k moři.
Mezi prahorním kamením jen štětka skřípiny nebo suchopýru, několik zakrslých břízek a dost;
ale pak se cesta sváží dolů k Abisko, přibývá tundry, mezi báněmi hor se to kadeří nekonečnou březovou křovinou a do ní se zařízne předlouhé, zelenými ostrůvky poseté jezero Torneträsk;
a jsme v samém středu Laponska.
Pravda, člověk nečeká, že uvidí z vlaku tábory přírodních Laponců se soby a jinými domorodými kouzly;
ale potká - li místo toho Laponce ( v národních krojích ) jako prodavače cizineckých památek a Laponky ( v národních krojích ) jako služky v čisťounkých červených švédských domcích, trochu se zarazí a řekne si, že to s folkloristickou malebností stojí na světě špatně, je - li skoro všude, kde se s ní setkal, odznakem buď turistické industrie, nebo služebného postavení vůči lidem daleko míň malebným a zřejmě líp situovaným;
zdá se, že v tomto světě náležejí původní kroje a jiné národopisné zvláštnosti už jenom lidem, kteří si tím vydělávají na živobytí.
Takhle se to ovšem nedá udržet;
a já už předem, ale s jistotou pláču nad zánikem toho kousku pozemské krásy a důstojnosti, který se jmenuje folklór.
Zato příroda, doufám, udrží tady nahoře svůj původní laponský charakter o něco déle: jednak proto, že je tu všude kolem Abisko chráněna jako přírodní park, snad z obavy, aby tu někoho nenapadlo pěstovat cukrovou třtinu a kávové plantáže, a jednak trochu i proto, že tu nikdy nic jiného asi neporoste než březová a vrbová tundra ( kromě drobnější plevele, kterou jsem nemohl z vlaku dost přesně rozpoznat ).
Co se hor týče, ty to už nemají tak jisté;
najdou v nich něco, čeho se může potřebovat na výrobu kanónů nebo čeho, a pak celou horu naloží na vagóny a odvezou ji přes Narvik panu Kruppovi nebo panu Armstrongovi, jako se stalo hoře, která se jmenovala Kirunavaara;
teď už to není hora, nýbrž prostě 700 miliónů tun prima železné rudy.
Nakreslil jsem ji i s jezerem Luossajärvi, ve kterém se zrcadlí;
ale město Kiruna se svými standardními, červenými dělnickými domky a všemi sociálními, humanitními a jinými vymoženostmi moderního průmyslu uprostřed tragické zelené pouště tundry, to město se mi na obrázek nevešlo.
A tož bez konce a kraje arktická tundra, pomalu, ale jistě přecházející v severní les: nejdřív jen kamení a plazivé křoví, sem tam březový pahýl a souš, sem tam zajiskří zlatě mochna nebo co ( může to být Sibbaldia procumbens );
pak pořád houstne křovina, je vyšší a kosmatější, kam dohlédneš, všude samý bílý, strašidelný plamínek březového pně;
do toho štíhlá a třpytivá osika, do toho temný keř olše a stříbrná vrba;
a všude pod vrbou, pod šichou, pod březinou černě mokrá a blýskavě prýští samá rašelina.
A pak se nad zčeřené křoví zvedne uschlý a bočitý peň, rozklene se chudá koruna, zatemní se rousnaté chvojí uzlovitých borovic;
kupodivu chybí tu naše horská kleč, a jen vysoká, patetická borovice se tu houževnatě rve o život.
A tady už má vyhráno;
ještě je křivá a rozbitá vichry a zulámaná sněhem, ale už dává celému kraji strmý a slavnostní ráz svým vyčouhlým pněm a těžkým haluzím.
Březina řídne, borovice dobývá půdy lesu;
z brčálového borůvčí a plazivého jalovce stroze a stožárově trčí první pahýly, vývraty a kmeny smrků, otřískané větrem do nejpodivnějších pometel, košťat a ježatých palic, vlajících praporků a rozmáchlých paží.
Ještě dlouho to není les, ještě to není vegetační kolektiv;
každý strom sám pro sebe se rve s půdou a živly, každý jinak utvářen, jinak poznamenán a raněn svým vlastním osudem;
není to les, ale velké bojiště a tábor válečníků na svou pěst.
Co dělat, kde je boj o život nejtěžší, je každý z nás odkázán na sebe;
ukaž sám, co můžeš a co vydržíš.
Těžký život, pravda, ale co je v něm zato dobrodružství;
i potkáš stromy, samý ostřílený kozák, samý starý a zkušený bitec;
tenhle vyzáblý jako Don Quijote, tamten rozsochatý jako japonský zápasník;
šlašitý čahoun, samá jízva a samý kloub, rozšavlovaný invalida zvedající k nebi pahýly hrozných údů, honosný a čupřinatý bramarbas, hladový chudera bitý ze všech stran, takový smolař, ale ještě se taktak protlouká;
sukovití strejdové, samá kost, všechno na nich jen visí, nu, a vidíš, nedali se;
kdo by to řekl do takových nemluvů!
Pozdrav bůh, máte to tu pěknou armádu proti Severu;
pod nohama se tomu hemží samé práče, smrček jako pořízek, chasník paťatá, ježatý výrostek s čelem už rozčísnutým hromskou ranou, povytáhlý a usmrkaný kluk, a už je divoký, jen se mračí pod svými pačesy a dělá ze sebe mužského;
říkám, nikdy toho člověk dost nenakouká v samorostlém porostu severním;
a nikde, povídám, nenajde pohromadě tolik svérázných a nádherných osobností;
leda, jářku, že byste mi připomněli hory a skály norských fjordů.
Je to světlý a pořídlý porost, tahle severní hranice lesů, ale jací osuhlí chlapíci, jací sloupové, jací vousáči ověšení mechovou koudelí!
Všude to probleskuje černými tůňkami, všude navaleno černého kamení, všude to bují štětinami tuhých trav a hustým rounem borůvčí;
světlými, jemnými plamínky vyšlehuje jasné kapradí.
Pomalu, pomalu se nordická tundra šikuje v řídký les smrkových stožárů a borovic vznešených jako chrámové kopule;
jsou stromy, které si budeš do smrti pamatovat jako některé lidské tváře;
jsou stromy, které jsou téměř svaté.
A tu už mezi ně vhrklo široké mýtí, čerstvá a nahá paseka svítí poraženými kmeny, za sečí seč rudne vrbicí a vlní se ryšavou travou;
se severním lesem se počíná také továrna na prkna a trámy;
a široké, tady už zpomalené älvy zvolna a bez konce unášejí z lesů němé dříví.
ŠVÉDSKÝ HVOZD
Jede se jím vlastně od polárního kruhu až po sám Stockholm;
dvacet třicet hodin si to maže rychlík na jih pořád lesem a samým lesem, a jaký je to rychlík, pane: to zas se nikde tak dobře a prostranně nejezdí jako ve Švédsku.
Pravda, občas uhne les a udělá kousek místa pastvině a lukám, jako hned nahoře v Norrbottenslånu, kde lidé dělají pro seno pěkné a komické dřevěné domečky, jež vypadají, jako by je někdo shora rozsedl: tak jsou zmáčknuté do varhánků a uprostřed široce vyborcené.
Čím dál k jihu, tím jsou selské usedlosti rozložitější, načapené jako kvočny;
ale ještě pořád dole v Ångermanlandu, dole v Jämtlandu jsou stavěny z bytelných zlatohnědých trámů a stojí na dřevěných nožičkách, jakož se sluší na končiny horské;
teprve až někde v Hälsinglandu se začíná červené Švédsko s bílým lemováním.
A pak řeky: každou chvíli prořízne nějaký älv nekonečný hvozd;
a jsou to řeky široké a tiché jako jezera, nebo mladé říčky běžící ve slapech a zpěněné do černa a do běla;
ale nejvíc to jsou mocné, pokojné, nesmírně vážné toky, které svou bouřlivost odevzdaly nahoře elektrárnám a nyní jen věčně, trpělivě a poněkud líně posunují pltní dříví k pilám a přístavům.
To máte odshora Luleälv a Piteälv, Åbyälv, Umeälv a Ångermansälv a Indalsälv, a potom ještě Ljusneälv a Dalälv a spoustu jiných, kterým nemohu přijít na jméno;
dokonce i naše Labe neboli Elbe není nic jiného než starý keltský elv.
Všechno ostatní je severní les;
kam oko dohlédne, od táhlých hřebenů hor až dolů po rovinu pruhovanou tolika älvy jenom lesy, lesy, lesy bez konce a kraje.
Plynulé vlny lesů na kopcích, černá hladina lesů v nížině;
jen tu a tam z ní vyčnívá vysoká trámová šibenice, já nevím, snad je to hlídka na lesní požáry nebo co.
A jak bych vám ten les popsal?
Začal bych z kraje, ale není tu vlastně žádný kraj: leda pruh nachové vrbice, leda kapradí po pás;
ještě krok dál, a pak už koukej sám, aby ses z toho lesa dostal zase ven přes ty vývraty a klestí, houštím březovým, mladým náletem smrčků, urousán borůvčím a prodíraje se pichlavým malením;
jen krok uděláš do lesa, a máš veliký pocit, že sem ještě nevstoupila noha lidská.
Tož abych začal podrostem;
pozor, není tamhleto hříbek?
Je, a jaký!
Koukejte, Švédové, nesu vám z lesa plnou čepici hřibů a brunátných křemeňáků;
já jsem vám přišel v lese na jedno místo, kam ještě nevkročila lidská noha;
proto tam rostlo tolik hub;
co jim říkáte?
Cože, že jsou jedovaté?
A že vy je vůbec nesbíráte?
- Nedali si říci, jsou prý to houby nejedlé;
ale já nevěřím, že by tak vzdělaný a moudrý národ holdoval pověře tak nelidské;
myslím, že to říkají jen proto, aby nikdo na houby nechodil, protože by tady v těch lesích musel nadosmrti zabloudit.
( Já jsem to zkusil;
za tři minuty jsem už nevěděl, kam ty hříbky dát, ale taky jsem nevěděl, odkud jsem přišel a kam se stočit, ba i své jméno jsem skoro zapomněl;
takové jsou to hluboké lesy.
Divil jsem se, najde - li tu někdy někdo mé tělesné pozůstatky, obklopené spoustou hřibů, které jsem tu rozsel;
ale pak se ukázalo, že jsem jenom padesát kroků od silnice. )
Znám jednu paní, jinak dost silnou při různých ranách a navštíveních osudu, a ta se na kraji švédského lesa jednoduše rozplakala: vidět tolik hřibů a křemeňáků a nechat je tam, to bylo nad její mravní síly.
I mně přichází zatěžko odvrátit svou pozornost od těch hříbků ( například až do černa osmahlé dubáky ve Smålandu, a plavé travní hřiby v Södermanlandu, a veliké hřiby, rostoucí hned u asfaltu kontinentálky östergötlandské, a těch ryšavých křemeňáků! ) ( jednou jsem vlezl za hříbky do ohraženého lesíka, a tam mě honil veliký, červený kůň;
snad si chtěl se mnou jenom hrát, ale kůň v lese je tvor skoro pohádkový, a mimoto tam byl runový kámen, a tak nevím;
třeba za tím byla nějaká kouzla );
ale aby se neřeklo, že pro houby nevidím les, musím začít jinak, a to asi takto:
Kdybyste dali dohromady všechny studánky a potoky, všechny černé tůňky zarostlé okřehkem, vesnické rybníky s husami, všechny smutné kaluže a jasné stružky, veškeré krůpěje rosy na stéblech trávy i listech kontryhelu i všechny stříbrně odkapávající pumpy u lidských chalup, snad by z toho byla docela slušná potopa, ale nebylo by to moře.
A kdybyste nasázeli sosen, smrků a břízek, jedlí a modřínů od Paříže až po Varšavu, byla by to, pravda, ukrutná spousta stromů, ale nebyl by to ještě pořád nordický les;
to nedělají jenom ty stromy a rozlohy.
Pravda, taková nesmírná hromadnost má něco, jak bych to řekl, živelného a nesmrtelného;
ale severní les má do sebe ještě něco jiného, něco pravěkého a původního jako geologický útvar.
Člověk by řekl, že jak to tu stojí a leží, vychrlila to v jednom geologickém okamžiku příroda, tak jako vychrlila žulu nebo nastlala křídu;
a teď si, člověče, lámej kamínky nebo kácej dřívka!
A třeba i zničit to můžeš, proč ne;
ale udělat bys to nemohl, stvořit bys nemohl severní les.
Řekne se les;
stojí na miliónech pňů, ale je to jedna stěna, jedna hladina, jedna předlouhá zelená vlna valící se od polárního kruhu na tisíc kilometrů sem k jihu: jako by tam nahoře, na Severu! na Severu! byl bezedný tryskající pramen nesmrtelného života a řinul se dunícími peřeji lesů, vodopády lesů, slapy a proudy lesů, rozlitými hladinami a tichými rameny lesů pořád dolů, na Jih! na Jih!, a tady v Gästriklandu, v Jämtlandu, nad Dalälvem se mu teprve staví do cesty člověk se svou širočinou, a už tě nepustím dál, severní lese;
jen ještě, pravda, tady kousek k Djursholmu a Mälaren, ale to už jsou jenom lesíčky pro radost očí;
avšak proti rozpoutanému živlu nordického lesa se tadyhle od jihu tlačí člověk se svými kravkami a dvorci.
STARÉ ŠVÉDSKO
Suecia omnis divisa est in partes duo, čili veškeré Švédsko se sice dělí na čtyřiadvacet provincií neboli lånů, ale ve skutečnosti má dvě hlavní části: zdola od Öresundu po Svealand, teda kousek nad Upplån sahá staré, historické Švédsko, poseté katedrálami, hrady, zámky, starými městy, pomníky králů, runovými kameny a vůbec historickými památkami;
ale odtud nahoru až za polární kruh není poseto celkem ničím jiným než žulou, vodopády a severním lesem;
to je pravěké Švédsko.
Ve starém Švédsku potká oko poutníkovo především veliké množství kostelů;
některé z nich jsou vznešené staré katedrály, ve kterých se vyskytují hroby králů, hrabat z Brahe a svatých Brigit;
ale takovou katedrálu v Linköpingu nebo v Lundu vám nakreslit nemohu, protože, nic naplat, gotika se má tesat z kamene, jinak to není to.
V Lundu mají nadto překrásnou románskou kryptu, opředenou mnohými pověstmi a dějinnými zkazkami o obru Finnovi a jeho ženě;
bohužel neumím švédsky a nerozuměl jsem ani slovo z toho, co tamní průvodce o ní vypravoval;
vím jenom, co jsem viděl.
Viděl jsem také slavný klášter Vreta uprostřed líbezného hřbitova;
nakreslil jsem ten kostel, abyste viděli, že i chrámy jsou tu stavěny jako selské dvory ze samých přístavků, božích kůlniček, chlévců a dřevníků, všelijak nastrkaných a nahloučených k hlavní hospodářské budově božího slova.
Ale hlavně to byly malé venkovské kostýlky, všude čouhající ze starých dubů, lip a jasanů, z kudrnaté zeleně střemch a vrboví svými věžičkami, štíty, krovy, báněmi a cibulemi;
nakreslil jsem si jich celou sbírku, od těch tence špičatých jako vřeteno až po ty typické, široké a nízké švédské báně, které vypadají spíš jako hasičské helmy nebo civilní buřinky.
Někdy si švédský kostel dokonce odpustí celou věž a postaví si jenom dřevěnou zvonici;
vůbec tu kostely sedí rozložitě, občansky a pohodlně na otevřené, poctivé dlani světa a nederou se nijak okázale a pateticky do nebe;
to asi dělá ten duch střízlivého a lidského protestantismu.
Hrady a zámky tu stojí většinou nad tichou hladinou jezer;
myslím, že to dělají ještě víc pro to krásné zrcadlení než pro feudální nedobytnost;
proto korunovaly své věže a kulaté bastiony samými helmami, kupolemi, svítilnami a báněmi, aby se to pěkně obráželo v hladině vodní.
To máte zámek v Kalmaru a Vadsteně a v Läckö a nevím kde ještě;
a klášterní ruiny zrcadlící se v tůni vod, a mrtvé hrady nad zrcadlem jezerním.
Zámek nad jezerem, to je jeden z příznačných motivů starého Švédska;
druhý motiv je venkovské panské sídlo v hloubi dlouhé, prastaré aleje, červený nebo bílý zámeček až po střechu zapadlý v hustém parčíku.
Švédská demokracie nezrušila šlechtu, jenom ji nechává pomalu vymírat asi jako losy nebo hranostaje, totiž šetrně a s pietním, ale bezmocným politováním.
A konečně je staré Švédsko hustě posázeno runovými kameny a mohylami z žulových balvanů.
Někdy si člověk myslí, že je to jenom patník mezi Lindströmovou a Lindbergovou loukou, a zatím to je runový kámen, nad nímž zaplesá srdce archeologické.
A někde jsou ty náhrobní balvany sestaveny v celý kruh nebo v podobu vikinské lodi;
někde je ohromný žulový balvan položen jako strop na dva kameny, aby tvořil přístřeší pro tělesné pozůstatky nějakého pravěkého Larsena;
a moderní divák tu mohylu obchází a diví se, jakým technickým způsobem tehdejší lidé dostali nahoru tak hromsky veliký balvan.
Nakreslil jsem vám takovou mohylu, která stojí u hlavní silnice jen kousek od Trälleborgu;
zvláštní, jakou důstojnost a tajemnost dodává kraji takový, jak se říká, pamětník zašlých věků.
Nic naplat, velikost a dálka času plní člověka stejně uctivým úžasem jako nesmírnost prostoru.
To byste nevěřili, co kolem takového posvátného místa leží krabiček, staniolu a papírů od fotografických filmů;
myslím, že každý, kdo se tudy ubírá, fotografuje u té mohyly svou ženu, jak se jednou rukou opírá o pravěký kámen a druhou si upravuje vlasy, čechrané vánkem od Baltického moře.
( " Prosím tě, vždyť jsem rozcuchaná, " namítá fru;
ale " to nevadí, " ujišťuje manžel a honem zmáčkne spoušť;
a na světě je víc o jednu rodinnou památku. )
Jinak krom historických památek oplývá staré Švédsko čistými městečky a červenými selskými dvorci a věkovitými stromy;
ale ty už si schovám do příští kapitoly.
ZEMĚ GÓTSKÁ
Ano, schoval jsem si staré stromy a louky, lesy, žulu a jezera až do té chvíle, kdy bude mi loučit se už se zeměmi Severu;
neboť to nejkrásnější na nich je přece jenom sever čili příroda, příroda zelená jako nikde, bohatá vodami, překypující loukou a stromovím, jiskřící rosou a zrcadlením nebes, pastorální a hojná, mírná a požehnaná příroda severu.
Ještě jsem si schoval červené, bíle lemované dvorce a stáda černobílých kravek, struhy plné kvetoucích tavolníků, stříbrné vrby a černé jalovčí, žulové chlumy Södermanlandu a táhlé, kučeravé vlny pahorků smålandských až po ten žírný a jasný poklid krajiny Skåne.
Nic to není, říkám, nic to není, ale je to krásné;
spíš aby to člověk hladil než popisoval.
Není to nic: řekněme ostrůvek zrcadlící se v pokojné vodě;
tak proč vypadá jako ostrov blažených?
Není to nic, leda strakaté krávy přežvykující ve stínu prastaré lípy;
a je to jako obraz od starého holandského malíře, který by měl ukrutně rád krávy a stromy.
Nebo je to jenom kamenný most nad tichou řekou;
ale jako by ten most vedl na druhou stranu, víte, na druhou stranu, kde už není starostí ani spěchu a kde se snad ani neumírá.
Nebo je to jenom červený a bílý domeček mezi zelenými stromy;
nu, a člověk si myslí, že by musel být šťasten, kdyby v něm hospodařil;
já vím, není to pravda, já vím, že není tak lehké být šťasten, a člověk se tomu snad nenaučí ani v ráji;
ale takový je to kraj, že by poutník hnedle uvěřil v mír, pohodu, klid a jiné veliké ctnosti.
Vezl nás tudy učený a znamenitý muž neobyčejně znalý Severu;
jednou rukou držel volant své fordky a druhou rukou nám ukazoval a rýsoval pravěk, dějiny, lid, památky a jiné zvláštnosti každého kraje.
Takto, řízeni levou rukou a duchovně vedeni rukou pravou, jsme projeli Södermanlandem, Östergötlandem a Smålandem, přes Skåne a Malmöhuslan, a nabourali jsme se až teprve v samém Trälleborgu u přístavu;
z čehož je zřejmo, že na té cestě nás provázela zvláštní přízeň osudu.
Mohl bych tedy povídat mnoho o staré zemi Gótů, ale trochu si pletu Nyköping, Norrköping, Linköping a Jönköping, a mám jakýsi chaos ve švédských králích;
bylo jich totiž hrozně mnoho, hlavně Gustafů a Karlů;
i pomlčím raději o historii, abych neudělal nějakou chybu.
Pamatuju se jenom, že lidé z Östergötlandu mají ty nebo ony typické povahové rysy a lidé ze Smålandu nějaké jiné, ale možná že je to obráceně;
ale Östergötland je spíš širá, požehnaná panská rovina, kdežto Småland je pěkně krabatý, chudší a selský kraj;
oba kraje však oplývají hojností košatých a kudrnatých stromů podle cest a u každého lidského příbytku, nad začarovanými vodami řek a jezer a všude, kde země tvoří mírný pahorek nebo důvěrný klín.
Je to napořád jako boží park;
ale co chvíli do té kyprosti vhrkne žulové balvanisko zarostlé vřesem a jalovci, natrousí se bludný kámen, protlačí se holá skála;
pořád ten monumentální kamenný prasvět, který všude prokvétá z vlídné a bukolické půdy švédské.
A pak až docela na konci cesty se před poutníkem otevře Kanaán severu, rovný a úrodný kraj Skåne se svými větrníky a dlouhými alejemi, kraj posetý strakatými hovádky a rozložitými selskými dvorci, jež mají chlévy dlouhé jako továrna a stodoly vysoké jako lundský dóm;
tady už se nestaví ze dřeva jako v ostatním Švédsku, ale z kamene a cihel mřežovaných trámci;
a pole plodí těžkou pšenici, veliké řepné bulvy, jakož i všeho druhu boží úrodu, jež náleží na lidský stůl.
Přesto lidé ze Skåne holdují prosté dietě, vyjádřené asketickou formulí " jídlo v pravý čas, dobré jídlo a hodně jídla " - nic víc.
Pozoroval jsem, že všude, kde se pěstuje krásný dobytek a rostou staré, urozené stromy, žije i panské plemeno lidí;
a tihle Švédové z Götalandu jsou opravdu velkomožní sedláci.
Tak vidíš, konec cesty;
a kruh se uzavírá.
Od sladké země dánské, celé nalité mlékem jako růžové vemínko, až po sám kraj světa, kde už neroste než hrstička glaciálních bylinek mezi kamením;
a polární tundrou zpátky k zeleným pastvinám a černým lesům;
prohrábli jsme ten kus cesty plnou dlaní, jako když jde chodec podle žitného pole a nechává mezi prsty klouzat zrající klasy;
pravda, v Norrlandu by ses musel hodně sehnout, abys pohladil jejich oves.
A tady ve Skåne se kruh uzavírá;
už zase žehnají pocestnému bohové stád a plodin polních - jako na druhé straně Öresundu.
NOC
I byla zase noc, a nad Baltickým mořem široce žíhaly blesky na krásné počasí.
Mezi zelenými a rudými světýlky, mezi mžikajícími bójemi a oslněním majáků nás nese zářivý plovoucí hotel k břehům té druhé, té větší Evropy.
A víš, co bych chtěl vědět?
Třeba jen to, ve kterém sundu si to teď hasí Håkon Adalstein s moukou, cementem a hrstkou lidí;
kdepak, tam nahoře ještě není černá noc, jen slunce zapadá v planoucím východu zoře.
Nech být, byla to dobrá loď;
pravda, žádný lodní palác jako tahle, ale zato my lidé jsme tam měli k sobě i k věcem nějak blíž.
Já nevím, co ty národy pořád mají s tou svou velikostí a mocí;
nunu, jen se nerozpukněte samou pýchou!
Tadyhle jsem se byl podívat na tři národy - říká se jim malé;
a vidíš, mají to dobře zařízeno, a kdyby člověk počítal věci dokonalé, našel by jich tu o hromadu víc než mezi největšími králstvy pozemskými.
A taky tady dějiny nadělaly habaděj nepřátelství a výbojů a válek;
a nic po tom nezůstalo, k ničemu to nebylo.
Jednou lidé přijdou k poznání, že žádné vítězství nestojí za to;
a když už potřebují hrdinů, může to být takový malý doktor od Hammerfestu, co v polární noci jezdí svou motorkou po ostrovech, kde rodí žena nebo pláče dítě.
Pořád je dost místa pro celé a statečné muže, i když jednou přestanou dunět bubny válečné -
Tož zase noc, a nad černým mořem cukají široké palaše blesků;
je to na bouři, nebo na krásné počasí?
Jak hned vypadá svět hrozněji a tragičtěji, když se na něj díváme v noci!
Vidíš, člověče, to už nejsou švédské soumraky, průhledné a zelené a chladné jako voda zálivů, ani metafyzická závrať půlnočního slunce;
to už je docela obyčejná, těžká evropská noc.
Nu co, byli jsme se podívat na boží mír, a teď zase jedeme domů.
Začíná svítat šedě a studeně;
je to trochu, jako by člověk otvíral vlhké ranní noviny a hledal v nich, co se zase stalo se světem.
Takovou dobu jsme je nečetli;
i nedělo se nic, jen pár týdnů věčnosti uplývalo, norské hory se zrcadlily ve vodě fjordů, švédský les se nám zavřel nad hlavou a mírné kravky se po nás dívaly pokojnýma, svatýma očima.
První ošklivá a nelidská zpráva, to bude teprve ten pravý konec cesty.
( Ano, tady to máme: zrovna to muselo být to hrozné neštěstí národa španělského!
Bože, proč má člověk tak rád všechny národy, které poznal! )
V šerém úsvitu jiskří světla Evropy;
co dělat, to už je konec cesty.
Z Rujány vyplouvají rybářské plachetky docela jako na Lofotenu, jen plachty mají trochu jiné.
Teď asi pluje Håkon Adalstein na sever mezi holými skalami Lofotenu.
Nech být, byla to dobrá loď [ * Opravdu už jen byla, neboť zatím jsem dostal od kapteina tento dopis:
" Nun ist meine alte dampfer Hakon Adalstein degradiert.
Alle die Cabinen sind weghgenommen, auch den salong wo wir essen, nun sind sie nur führ ladungen.
Es war traurig führ mich zu sehen, when ich meine alte dampfer liebte.
Ich bin nun auf dem dampfer X. Y., laufen zwischen Bergen und Kirkenes mit post und passaschiere, aber diese ist nicht so gut wie meine alte. "
I budiž uctěna její památka poslední tečkou. ], a byla to dobrá cesta. | ces_na_s |
Autor: Čapek, Karel, Název: Pohádky, Žánr: pohádky
POHÁDKY
VELKÁ KOČIČÍ POHÁDKA
1 Kterak král kočku kupoval
V zemi Taškářů panoval král, a můžeme říci, že panoval šťastně, protože když to musilo být, všichni poddaní ho poslouchali ochotně a s láskou.
Jen někdo ho občas neposlechl, a to byla jeho dceruška, malá princezna.
Dobře jí král poručil, aby si nehrála s míčem na zámeckém schodišti;
ale kdežpak!
Sotva si jednou její chůva chvilinku zdřímla, princezna už byla na schodech se svým míčem, a tu, jestli ji snad pánbůh potrestal nebo jí čert nastavil nohu, upadla a rozbila si koleno.
Seděla na schodech a plakala, - kdyby to nebyla princezna, řekli bychom, že křičela na celé kolo.
Toť se rozumí, hned se seběhly dvorní dámy s křišťálovými umyvadly a hedvábnými obvazy, deset královských lékařů a tři dvorní kaplani, ale princezně bolest vzít nemohl žádný z nich.
Tu se šourala cestou nějaká babička, a když viděla princeznu na schodech plakat, klekla si k ní a povídá pěkně:
" Ale neplačte, princezno.
Kdybych vám přinesla zvíře, které má oči smaragdové, a přece mu je nikdo neukradne, vousy takovéhle, a přece to není mužský, kožich jiskrný, a přece mu neshoří, nožičky hedvábné, a přece si je nikdy neprochodí, a v kapsičkách šestnáct nožů, a přece si masa nenakrájí, že byste už ani nezaplakala? "
Princezna se podívala na babičku, z jednoho modrého oka ještě jí tekly slzy, ale druhé se už smálo radostí.
" Vždyť, babičko, " povídá, " takové zvíře na světě není. "
" Ale je, " pravila babička, " kdyby mně pan král dal, oč bych si řekla, hned bych vám je donesla. "
To řekla a belhala se pomalu pryč.
Princezna zůstala sedět na schodech, ale už neplakala;
jen přemýšlela, jaké to může být zvíře.
A tu jí přišlo líto, že ho nemá, že jí babička nic nepřinese, a začala znovu tiše plakat.
Stalo se, že se pan král zrovna díval z okna, protože chtěl vědět, proč princezna tolik křičela, a tak všechno viděl a slyšel.
Když viděl, že babička princeznu tak hezky utišila, sedl si zase na trůn doprostřed svých ministrů a rádců, ale to zvíře mu nešlo z hlavy.
" Má oči smaragdové, " opakoval si pořád, " a přece mu je nikdo neukradne, vousy má takovéhle, a přece to není mužský, má kožich jiskrný, a přece mu neshoří, nožičky má hedvábné, a přece si je neprochodí, a v kapsičkách má šestnáct nožů, a přece si masa nenakrájí;
co to je? "
Když ministři viděli, že pan král si pořád něco šeptá, vrtí hlavou a ukazuje si rukama pod nosem velikánské vousy, nemohli pochopit, co se to s ním děje, až konečně se starý kancléř krále přímo zeptal.
" Přemýšlím, " řekl král, " jaké to je zvíře: má oči smaragdové, a přece mu je nikdo neukradne;
vousy má takovéhle, a přece to není mužský;
má kožich jiskrný, a přece mu neshoří;
nožičky má hedvábné, a přece si je nikdy neprochodí, a v kapsičkách má šestnáct nožů, a přece si masa nenakrájí;
co to je? "
Teď zase ministři a rádcové seděli, vrtěli hlavou a ukazovali si rukama pod nosem velikánské vousy, ale nikdo nemohl uhodnout, jaké to je zvíře.
Konečně starý kancléř za všechny povídá, jako to řekla princezna babičce:
" Vždyť, pane králi, takové zvíře na světě není. "
Ale král si nedal říci a poslal za babičkou nejrychlejšího kurýra.
Kurýr letí na koni, letí, až jiskry pod kopyty tryskají, a tu, hle, sedí babička před svou chalupou.
" Babičko, " křikl kurýr z koně, " pan král musí mít to zvíře. "
" Bude mít, " povídá babička, " co chce, dá - li mně tolik tolarů, co se vejde nejlepšího stříbra pod čepec královy maminky. "
Letí kurýr zpátky k paláci, až se prach k obloze zvedá.
" Pane králi, " hlásí, " babička to zvíře přivede, dáte - li jí tolik tolarů, co se vejde nejlepšího stříbra pod čepec vaší maminky. "
To nebude mnoho, myslil si král a zapřisáhl se velikou přísahou, že dá babičce zrovna tolik tolarů;
ale hned šel k své mamince.
" Maminko, " povídá, " dostaneme návštěvu.
Vezměte si ten malinký hezký čepeček, ten nejmenší ze všech, co vám pokrývá jen drdůlek vlasů. "
A stará maminka mu to udělala po vůli.
Babička tedy přišla do paláce a nesla na zádech nůši pěkně zavázanou šátkem.
Ve velikém sále už čekal král, jeho maminka i malá princezna;
ale i všichni ministři, tajní radové, vojevůdci a předsedové čekali, ani nedýchali zvědavostí.
Babička pomalu, pomalu rozvazovala šátek;
sám král sestoupil z trůnu, aby to zvíře viděl zblízka.
Konečně babička strhla šátek, a z nůše vylítla černá kočka a jedním skokem seděla na trůně.
" Ale babičko, " zvolal král zklamaně, " vy nás šidíte;
vždyť je to jenom kočka! "
Babička si podepřela ruce v bok:
" Já že vás šidím?
Jen se podívejte, " řekla a ukazovala na kočku.
Jak vám ta kočka seděla na trůně, svítily jí oči zeleně jako nejkrásnější smaragdy.
" Jen se podívejte, " řekla tedy babička, " nemá - li oči smaragdové.
A ty jí, pane králi, neukradne nikdo.
A vousy má také, a není mužský. "
" Ale, " namítal král, " vždyť, babičko, má kožich černý, a ne jiskrný. "
" Jen počkejte, " bránila se babička a pohladila kočku proti srsti.
Opravdu bylo slyšet praskot malých elektrických jisker.
" A nožičky, " řekla dále babička, " má hedvábné.
Ani malá princezna, kdyby šla bosa a po špičkách, by neběžela tišeji. "
" Dobrá, " připouštěl král, " ale zato nemá ani jediné kapsičky, ani šestnáct nožů. "
" Kapsičky, " povídá babička, " má na tlapkách a v každé ostrý nůž-drápek.
Jen si je spočítejte, není - li jich šestnáct. "
Král tedy pokynul starému kancléři, aby spočítal kočce drápky.
Kancléř se naklonil ke kočce a chytil ji za nohu, aby počítal;
ale kočka jen prskla a už ho sekla hned vedle oka.
Kancléř se narovnal, držel se za oko a řekl:
" Já, pane králi, mám už slabé oči, ale myslím, že těch drápků je mnoho.
O čtyřech vím jistě. "
Tu pokynul král prvnímu komorníkovi, aby spočítal kočce drápky.
Komorník chytil kočku, aby počítal, ale hnedle se zvedl celý rudý, ohmatával si nos a pravil:
" Bude jich, pane králi, dohromady dvanáct.
Já jsem jich napočítal osm, čtyři na každé straně. "
Tu pokynul král svému nejvyššímu předsedovi, aby spočítal kočce drápky;
ale jenjen že se ten ctihodný pán ke kočce sehnul, už se zas narovnal, hladil si poškrábanou bradu a řekl:
" Je jich opravdu zrovna šestnáct, pane králi.
Čtyř posledních jsem se právě dopočítal. "
" Inu, co platno, " vzdychl král, " to už tu kočku musím koupit.
Ale vy jste, babičko, jářku, taškářka. "
Tak tedy nezbylo králi, než aby vysázel na stůl stříbrné tolary;
pak vzal své mamince z hlavy ten malý, ze všech nejmenší čepeček a položil jej na tolary.
Čepeček byl tak malý, že se pod něj vešlo zrovna jen pět tolarů.
" Tumáte, babičko, svých pět tolarů a jděte spánembohem, " řekl král a byl rád, že to pořídil tak lacino.
Ale babička vrtěla hlavou a povídá:
" To jsme si, pane králi, neudělali.
Vy mně máte dát tolik tolarů, co se vejde nejlepšího stříbra pod čepec vaší maminky. "
" Vždyť ale vidíte, " bránil se král, " že se pod čepec vejde zrovna jen pět tolarů z nejlepšího stříbra. "
Babička vzala čepeček do ruky, hladila jej, točila na dlani a povídá pomalu:
" Myslím, pane králi, že nejlepší stříbro na světě jsou stříbrné vlasy vaší maminky. "
Král se podíval na babičku, podíval se na maminku a řekl tiše:
" Máte pravdu, babičko. "
Tu babička posadila čepeček pěkně na hlavu královy maminky, pohladila jí bílé vlasy a řekla:
" A teď mi, pane králi, dáte tolik tolarů, co je stříbrných vlásků pod čepcem vaší maminky. "
Král se podivil, král se zamračil, král se konečně usmál a pravil:
" Vy jste ale, babičko, tuze veliká taškářka. "
Nu ale, děti, přísaha je přísaha, a tak musel král zaplatit babičce, oč žádala.
Poprosil tedy svou maminku, aby si sedla, a nařídil svému nejvyššímu účetnímu, aby jí spočítal stříbrné vlasy, které se jí vejdou pod ten čepeček.
Účetní počítá, počítá, a králova maminka pěkně drží, ani se nepohne, a vtom, to víte, stáří má rádo spánek a lehko zadřímne - zkrátka králova maminka usnula.
Zatímco tak spala, počítal účetní vlásek po vlásku;
a když se právě dopočítal jednoho tisíce, snad že silněji zatahal za jeden stříbrný vlas, králova maminka se probudila.
" Au, " vykřikla, " proč mne budíte?
Měla jsem živý sen;
zdálo se mi, že právě překročil příští král hranice naší země. "
Babička sebou trhla.
" To je divné, " vyhrkla, " zrovna dnes se má ke mně nastěhovat můj vnouček z přespolní říše. "
Ale král ani neposlouchal a zvolal:
" Odkudpak, maminko, odkudpak přijde příští král naší země?
Ze kterého královského dvora? "
" To nevím, " řekla králova maminka, " protože jste mne zrovna probudili. "
Zatím nejvyšší účetní počítal dál, a králova maminka zase usnula.
Účetní počítá, počítá až do dvou tisíc, a tu se mu zase utrhla ruka a on zatahal silně za stříbrný vlas.
" Ale chaso, " vykřikla králova maminka, " proč jste mne probudili?
Právě se mi zdálo, že příštího krále sem nepřivede nikdo jiný než tahle černá kočka. "
" Jděte, maminko, " divil se král, " kdopak jakživ slyšel, že by kočka někoho do domu přivedla? "
" Už to tak bude, " řekla králova maminka, " ale teď mne nechte spát. "
Znovu usnula králova maminka, a znovu počítal účetní.
Když se dopočítal vlasu třítisícího a posledního, zatřásla se mu ruka a on nechtě zase silně zatahal.
" Ach vy daremní, " vykřikla králova maminka, " nenecháte starou bábu chvilku spát.
Zrovna se mi zdálo, že sem příští král přijede se svým celým domem. "
" No to mně už, maminko, odpusťte, " řekl na to král, " ale tohle asi nebude pravda.
Kdopak by mohl s sebou přivézt celý královský zámek? "
" Nemluv, hochu, nadarmo, " kárala ho maminka.
" Člověk nikdy neví, co se může stát. "
" Baže, " kývala hlavou babička, " dobře říká panímáma, pane králi.
Mému nebožtíku muži, dej mu pánbůh nebe, prorokovala cikánka:
Jednou ti kohout sezobe celý statek.
A tu se táta dal, chudák, do smíchu a povídá:
No víte, cikánko, tohle asi nebude pravda.
Zrovna jako vy, pane králi. "
" A co, " ptal se král dychtivě, " že to nebyla pravda? "
Babička si začala utírat slzy.
" Inu, jednou pak přiletěl červený kohout, jako požár, a všechno nám sezobal.
Táta pak chodil jako bez ducha a říkal pořád:
Cikánka měla pravdu!
Cikánka měla pravdu!
A teď už je, chudák, dvacet let na pravdě boží. "
Tu se babička rozplakala;
ale králova maminka ji vzala kolem krku, hladila ji po tváři a povídala:
" Neplačte, babičko, nebo já začnu taky. "
Toho se král lekl, a proto začal honem cinkat penězi.
Sázel na stůl tolar po tolaru, až jich vysázel tři tisíce, zrovna tolik, co se vešlo stříbrných vlasů pod čepec královy maminky.
" Tak, babičko, " řekl, " tadyhle máte a pánbůh vám to požehnej;
ale z vás by člověk nezbohatl. "
Babička se zasmála, a všichni se zasmáli s ní - a začala strkat tolary do kapsáře.
Ale kdež by kapsář stačil!
Musela nahrnout tolary do nůše, a byla jich nůše plná, že ji babička ani neuzvedla.
Dva vojevůdcové a sám král jí pomohli vysadit nůši na záda, a tu se babička pěkně všem uklonila, rozloučila se s královou maminkou a jenom se ještě točila, aby se naposledy podívala na svou černou kočku Jůru.
Ale Jůra nikde.
Babička se točí, volá:
" Na čičičí, na čičičí, " - kočka nic.
Ale za trůnem koukají něčí nožičky;
babička tam jde po špičkách a vidí - princezna usnula v koutku za trůnem a na jejím klíně spí a přede drahocenná Jůra.
Tu babička sáhla do kapsy a strčila princezně do dlaně tolar;
jestli jí jej chtěla dát na památku, pak se tuze spletla, protože když se princezna probudila a našla na klíně kočku a v dlani tolar, vzala kočku do náručí a šla s ní ten tolar nejkratší cestou promlsat.
Ale snad i to babička věděla předem.
Zatímco princezna ještě spala, byla už babička dávno doma, ráda, že přinesla tolik peněz, že nechala Jůru v dobrých rukou, a nejradši proto, že zrovna přivezl forman z přespolní říše jejího vnoučka Vaška.
2 Co všechno kočka dovede
Tedy jak víte, ta kočka se jmenovala Jůra, ale princezna jí říkala ještě všelijak: macek a macourek, číča, číčinka a číčánek, míca a mícinka, mourek a kočenka, a z toho už vidíte, že ji měla tuze ráda.
Sotva ráno otevřela oči, už našla macka na peřině:
Jůra si tam, lenoch, hověla a předla, aby se zdálo, že něco dělá.
Obě se pak umyly současně, kočka ovšem o mnoho důkladněji, třebaže jen tlapkou a jazykem;
zato zůstala dávno ještě čistá, když už se princezna umazala tak pořádně a všestranně, jak to jen děti dovedou.
Ale přitom byla Jůra kočka jako každá jiná;
jenomže ráda seděla a dřímala na královském trůně, což se jiným kočkám obyčejně nestává.
Snad si přitom vzpomínala, že její vzdálený strýček, lev, je králem všech zvířat.
Nebo to jen tak vypadalo, jako by vzpomínala;
stačilo, aby nějaká pošetilá myš vystrčila z díry hlavu, - jedním skokem ji Jůra měla a šla ji pyšně položit k nohám trůnu, ať to bylo před sebe větším a slavnějším shromážděním.
Jednou měl král porovnat při dvou velmožných pánů.
Oba stáli před stupni trůnu a hádali se náramně, kdo z nich je v právu.
Když byli v nejlepším, přišla Jůra, položila na zem chycenou myš a čekala s hrdostí, že bude pochválena.
První pán si jí ani nevšimnul, zato druhý se rychle shýbl a Jůru pohladil.
Aha, řekl si král hnedle, tohle je člověk spravedlivý, protože má uznání ke každé zásluze.
A vida, ukázalo se pak, že měl pravdu.
Tak vám měl král v paláci dva psy, jeden se jmenoval Buffo a druhý Buffino.
Když uviděli poprvé Jůru dřímat na zápraží, koukli se na sebe, jako by si chtěli říci:
Poslouchej, kolego, tohleto není našinec.
A jako by se smluvili, hnali se na ubohou Jůru.
Kočka jen couvla ke zdi a naježila ocas, že byl tlustý jako koštiště.
Kdyby byli Buffo a Buffino chytřejší, věděli by, co tím kočka míní, když tak naježí ocas;
ale že byli hloupí, chtěli si k ní nejdříve čuchnout.
Napřed Buffo, ale jen si čuchnul, už dostal takovou přes nos, že zakviknul, stáhl ocas a dal se na útěk, že se po celou hodinu nemohl zastavit a ještě pak dva dny se třásl leknutím.
Když to Buffino viděl, trochu se zarazil, ale myslel si, že musí dělat hrdinu.
" Poslouchej, zmetku, " povídá Jůře, " se mnou si nezačínej;
já dovedu štěkat tak, že se mne i měsíc na nebi bojí. "
A na důkaz toho zaštěkal tak silně, že na míli cesty popraskaly tabulky ve všech oknech.
Ale Jůra ani nemrkla očima, a když Buffino doštěkal, řekla:
" No, křičet trochu dovedeš;
ale když já zasyčím, i hadovi stydne strachem v žilách krev. "
A přitom zasyčela tak hrozně, že Buffinovi se strachem zježil každý vlas.
Když se trochu vzpamatoval, začal znovu:
" No co, syčet ještě není hrdinství;
ale koukej, jak já dovedu utíkat! "
A než se kočka nadála, oběhl kolem dokola celý palác tak rychle, že se z toho samotnému paláci zatočila hlava.
Jůra se tomu tuze podivila, ale dělala jakoby nic.
" No, " povídá, " aspoň vím, jak budeš přede mnou utíkat;
ale kdyby na mne přišel někdo stotisíckrát silnější než ty, já bych mu utekla takhle. "
A třemi skoky byla nahoře v koruně vysokého stromu - tak vysoko, že z toho Buffino dostal hroznou závrať.
Když zase přišel k sobě, řekl:
" No víš, pořádný pes po stromech ani neleze;
ale chceš - li už vědět, co já dovedu, dej pozor: čichám, čichám, že královna v sousední říši peče k obědu holoubata, a my že budeme mít zítra v poledne pečenou husu. "
Kočka si potajmu čichla také, ale nic necítila;
podivila se tedy nesmírně, jaký má pes náramný čich, ale nedala na sobě nic znát.
" No, " řekla, " to nic není proti mému sluchu;
já například slyším, že právě teď naší královně spadla na zem jehla a že v sousední říši budou za čtvrt hodiny zvonit poledne. "
Nad tím zase žasl Buffino, ale aby se jen tak nepoddal, řekl:
" No tak víš co?
Nebudeme už na sebe štěkat.
Neboj se mne a slez dolů. "
" Já, " povídá na to Jůra, " se tě ovšem nebojím.
Ale víš co?
Neboj se mne ty a vylez sem ke mně na strom. "
" Já, " povídá Buffino, " bych hnedle vylezl;
ale dřív musíš na důkaz přátelství vrtět takhle ocasem, jako to děláme my psi. "
Přitom začal vrtět ocasem tak rychle, že to svištělo.
Jůra to zkouší, zkouší, ale nějak jí to nešlo;
no bodejť, když tomu pánbůh naučil jenom psy!
Ale přece, aby si nezadala nějakou bázlivostí, slezla ze stromu a šla k Buffinovi.
" My kočky, " povídá, " když nemyslíme na nic zlého, takhle předeme.
Mohl bys to maličko zkusit z přátelství ke mně. "
Buffino tedy zkusil trochu příst, ale kdežpak! vyšlo z něho takové zavrčení, že se sám zastyděl.
" Pojď, " řekl honem, " půjdeme raději před vrata štěkat na lidi;
to ti je, člověče, báječná psina! "
" Myslím, " namítala Jůra skromně, " že bych to hrubě nedovedla;
ale nemáš - li nic proti tomu, půjdeme si sednout na kraj střechy a dívat se na všechno hodně zvysoka. "
" Odpusť, " řekl Buffino rozpačitě, " ale když jsem vysoko, tak ti mám takovou jakousi závrať.
Nejlepší by bylo, kdybychom šli spolu honit zajíce. "
" Zajíce, " povídá kočka, " bych honit nedovedla;
já nemám, hochu, takové nohy.
Ale kdybys šel se mnou, ukázala bych ti strom, kde bychom mohli spolu chytat ptáčky. "
Buffino smutně přemýšlel.
" Jářku, Jůro, " povídá konečně, " takhle by to nešlo dohromady.
Víš ty co?
Já zůstanu psem v lese a na ulici, a ty zůstaneš kočkou na stromech a na střeše.
Ale tady v paláci a na dvoře a v zahradě nebudeme pes a kočka, ale dva kamarádi. "
To se také stalo, a oba si na sebe zvykli tak, že si odkoukali i své způsoby.
Tak Jůra se naučila běhat za princeznou jako pes, a Buffino, když viděl, že kočka nosí králi k nohám ulovené myši, nosil mu před trůn vítězoslavně kosti, které vyhrabal na smetišti či našel na ulici.
Za tohle ovšem nebyl tak chválen jako kočka za své myši.
Jednou byla hluboká noc a Buffino spal ve své boudě;
to víte, děti, že královský pes má boudu z cedrového dřeva.
Zrovna se mu zdálo, že vidí zajíce, a hnal se za ním tak, že se mu i ve spaní pracky škubaly, když tu ucítil na nose lehkou ťafku.
" Ha, " vyletěl ze spaní, " ha, co se děje? "
" Pst, " zašeptal známý hlas, " buď trochu tiše. "
Buffino poznal Jůru;
byla černější než noc, jen její zelené oči chytře a vzrušeně svítily.
" Sedím ti na střeše, " vypravovala Jůra šeptem, " a myslím na ledacos, jak už mám ve zvyku;
a tu, vždyť znáš můj sluch, slyším něčí kroky daleko, daleko odtud v královské zahradě. "
" Ha, " zvolal Buffino.
" Tiše, " zasykla Jůra.
" Četu, Buffino, že to je zloděj.
Víš ty co?
Půjdeme ho chytit. "
" Ba, " vyštěkl pes samou horlivostí, " ba, už běžím. "
Sebrali se a šli spolu do zahrady.
Byla černočerná noc.
Buffino chtěl běžet napřed, ale tuze se potmě mátl a klopýtal každým krokem.
" Jůro, " šeptal úzkostně.
" Jůro, vždyť já nevidím na krok! "
" Já, " řekla Jůra, " vidím v noci jako ve dne.
Půjdu napřed a ty jdi po čichu za mnou. "
To také udělali.
" Oho, " vykřikl Buffino najednou, " čichám něčí stopy. "
S nosem až u země hnal se teď po stopě, jako by nejjasněji viděl.
Jůra za ním.
" Pst, " zašeptala po chvilce, " už ho vidím.
Je zrovna před tebou. "
" Aha, " vykřikl Buffino silným hlasem, " hrrrr, hrrrr na něj, vrrrrhněte se na něj!
Ha, ha chlape, ha babo, ha padouchu, ha ty halamo!
Škrrrrť ho, dav ho, maž ho, mel ho, vyhrrrrň si na něj rrrrukávy a rrrroztrrrrhej ho!
Ha, ha, ha! "
Když to zloděj slyšel, lekl se strašně a dal se na útěk.
Buffino za ním, pokousal mu lýtka, roztrhal nohavice, skočil mu pod nohy, že ho porazil, a ještě mu nakousl ucho.
Zloděj taktak že mohl vyskočit, a vylezl strachem na strom.
Ale teď zas přišla řada na Jůru: vylezla za ním, skočila mu do týla a drápala, kousala, škrábala, sekala, jak jen mohla.
" Pfff " prskala přitom a syčela, " zasssolím ti, usssmrtím tě, nasssekám ti, rozsssápu tě na kusssy. "
" Ha, " řval dole Buffino, " dav ho, maž ho, mlať ho, vraždi ho, sraz ho, hoď mi ho, zab ho, bouchni ho, spoutej ho, kousni, nepusť ho! "
" Vzdávám se, " vykřikl zloděj v smrtelné úzkosti a spadl ze stromu jako pytel, klekl na kolena, zvedl ruce k nebi a prosil:
" Nezabíjejte mne, prosím vás, vždyť já se už vzdávám.
Veďte mne, proboha, kam chcete. "
Tak tedy se dali na cestu zpátky: napřed Jůra s ocasem vztyčeným jako šavle, pak zloděj s rukama zdviženýma, a naposledy Buffino.
Na půl cestě je potkaly stráže s lucernami, protože ten hluk je probudil, a připojily se k průvodu.
Tak přivedli Jůra a Buffino zloděje s velikou slávou do zámku.
Sám král a králka se vzbudili a dívali se na to oknem, jen princezna spala a zaspala to všechno, a byla by zaspala snad i snídani, kdyby si Jůra, jako každého rána, nebyla přišla pohovět do jejích peřin s tváří tak líbeznou, jako by se docela nic nebylo v noci přihodilo.
Ledacos ještě Jůra dovedla, ale to by ta pohádka neměla ani konce.
Proto jen v rychlosti povím, že někdy chytala tlapkou v potůčku ryby, žrala ráda okurkový salát, chytala ptáčky, třeba to měla zakázáno, a přitom se tvářila nevinně jako anděl a dovedla si hrát tak hezky, že by se člověk na to celý den díval.
Kdo by chtěl vědět o Jůře ještě něco víc, ať se jen s láskou dívá na kteroukoliv kočku;
každá má v sobě kus Jůry a každá dovede tisíce spanilých a veselých kousků a neskrývá se s nimi před nikym, kdo ji netrápí.
3 Jak detektývové kouzelníka honili
Když už si povídáme o tom, co všechno kočka dovede, musíme vypravovat ještě něco.
Princezna kdesi cosi slyšela, že když číča padá z výšky, spadne vždycky na nohy a nic si přitom neudělá.
I sebrala jednou Jůru, vylezla s ní na půdu, a aby to zkusila, pustila milou Jůru okýnkem dolů z náramné výšky.
Honem pak vykoukla, spadla - li její micka opravdu na nohy;
ale Jůra nespadla na nohy, protože spadla na hlavu jednomu pánovi, který šel zrovna dole po ulici.
Snad mu Jůra v tom pádu nějak zaťala drápky do hlavy, nebo co se mu na tom jinak nelíbilo - zkrátka nenechal si kočku sedět na hlavě, jak snad si princezna myslila, že by měl udělat, nýbrž sundal ji, vstrčil ji pod kabát a rychlým krokem zmizel.
Plačky mračky běžela princezna z půdy a rovnou k panu králi.
" Bů, bůů, " plakala, " šel dole pán a ukradl nám Jůů-Jůůru! "
Slyšel to král a lekl se.
Kočka sem, kočka tam, myslel si, ale tahle kočka má k nám přivést příštího krále.
Tu bych, myslel si, přece jen nerad ztratil.
Honem si dal zavolat policejního prezidenta.
" Tak a tak, " povídá mu, " někdo nám ukradl černou kočku Jůru.
Nesl ji pod kabátem a šel prý tudy tam pryč. "
Policejní prezident svraštil obočí, přemýšlel půl hodiny a pak řekl:
" Pane králi, já tu kočku najdu, s pomocí pánaboha, policie veřejné i tajné, všeho vojska, dělostřelectva, loďstva, hasičstva, lodí podmořských i vzducholodí, věštců, kartářek a všeho ostatního obyvatelstva. "
Hned dal prezident svolat své nejlepší detektývy.
Detektýv, děti, to je pán, který je ve službách tajné policie a je oblečen jako každý jiný člověk, jenomže je vždycky za něco přestrojen, aby ho nikdo nepoznal.
A detektýv na všechno přijde, všechno nalezne, každého dohoní, všechno dovede a nebojí se ničeho.
Jak vidíte, není to tak lehké, býti detektývem.
Hned tedy svolal prezident své nejlepší detektývy.
Byli to tři bratři, Všetečka, Všudybyl a Vševěd;
dále lstivý Ital Signor Mazzani, veselý tlustý Holanďan Mynheer Valijse, slovanský obr báťuška Jakolev a zasmušilý, nemluvný Skot Mister Nevrley.
Pět slov, a už věděli, oč jde;
a kdo prý toho zloděje chytí, dostane velikou odměnu.
" Si, " zvolal Mazzani.
" Jaa, " řekl vesele Valijse.
" Mm, " zamručel Jakolev.
" Well, " dodal Nevrley stručně.
Všetečka, Všudybyl a Vševěd na sebe prostě mrkli.
Za čtvrt hodiny zvěděl Všetečka, že pán s černou kočkou pod kabátem šel Spálenou ulicí.
Za půl hodiny přinesl Všudybyl, že pán s černou kočkou pod kabátem zahnul nahoru na Vinohrady.
Za hodinu přihnal se Vševěd, že pán s černou kočkou pod kabátem sedí ve strašnické hospodě u sklenice piva.
Mazzani, Valijse, Jakolev a Nevrley vskočili do připraveného automobilu a hnali se letem do Strašnic.
" Hoši, " řekl Mazzani, když tam dojeli, " zločince tak prohnaného se musíme zmocnit lstí.
Nechte mne jednat. "
Přitom, chytrák, myslel jen na to, aby slíbenou odměnu dostal sám.
Převlékl se tedy rychle za provazníka, který prodává provazy, a pustil se do hostince.
Vidí tam sedět cizince v černých šatech, černovlasého, černovousého, bledých tváří a překrásných, třebaže tesklivých očí.
To je on, pochopil detektýv ihned.
" Pane siňore kavaljéro, " začal na něj švadronit lámanou češtinou, " prodávám provazy, krásné, pevné provazy, nejsou k přetržení, nejsou k rozvázání, provazy jako ze železa. "
Přitom ukazoval své provazy, všelijak je rozkládal, natahoval, roztahoval, rozvíjel, přehazoval z ruky do ruky, ale přitom mu oči jenjen jely po tom, aby honem hodil kličku z provazů cizinci na ruce, zadrhl rychle a svázal.
" Nepotřebuji, " řekl cizinec a něco si psal prstem na stole.
" Jen se podívejte, pane, " drmolil Mazzani ještě horlivěji a přehazoval, natahoval, rozvíjel provazy ještě rychleji, " jen se podívejte, jak jsou dlouhé, jak jsou pevné, jak jsou tenké, jak jsou silné, jak jsou bílé, jak jsou dobré, jak jsou - jak jsou - Diavolo, " vykřikl najednou úzkostí, " co to je? "
Jak ty provazy přehazoval a roztahoval, rozkládal a převracel, začaly se mu tak nějak divně do nich zaplétat ruce;
a provazy se mu samy od sebe zadrhovaly, zakličkovaly, zaplétaly, zauzlovaly, svazovaly, stahovaly, a najednou ( koukal jako blázen ) má jimi sám ruce nadobro a pevně spoutány.
Mazzani se až zapotil úzkostí, ale myslel si, že se ještě vyplete.
Začal sebou kroutit a svíjet, házet a zmítat, skákal, shýbal se a točil se, aby se nějak z těch provazů vymotal, a přitom mlel pořád rychleji:
" Podívejte se, podívejte se, jaká to je práce, jaká síla, jaká pevnost, jaká tuhost, jaká délka, jaká pružnost, jaká krása, jaké, panebože, provazy! "
A jak se tak kroutil a skákal, pořád pevněji a rychleji se kolem něho provazy otáčely a zavíjely, zadrhovaly a utahovaly, až bez dechu, spoután na rukou a na nohou, křížem krážem převázán a sešněrován, svalil se Signor Mazzani na zem.
Cizinec seděl, ani brvou nepohnul, ani smutné oči nezvedl, jen jako by si prstem něco kreslil na stole.
Zatím už detektývům venku bylo divné, že se Mazzani nevrací.
" Mm, " zvolal Jakolev odhodlaně a hnal se do hospody.
Kouká - Mazzani leží svázán na zemi a za stolem cizinec, s hlavou svěšenou, si něco kreslí prstem na ubruse.
" Mm, " zabručel obr Jakolev.
" Co tím, " ptal se cizinec, " chcete říci? "
" Že vás zatýkám, " řekl Jakolev drsně.
Cizinec jenom pozvedl své čarokrásné oči.
Jakolev už napřahoval svou ohromnou pěst, ale před těma očima se mu dělalo nějak nevolno.
I zastrčil obě ruce do kapes a povídá:
" Já, tento, abyste šel raději dobrovolně.
Koho já chytnu, tomu nezůstane celá kostička v těle. "
" Tak, " řekl cizinec.
" Baže, " pokračoval detektýv.
" A komu poklepám na rameno, ten už je navěky chromý.
Mně říkají Silný Jakolev. "
" Milý báťuško, " povídá cizinec, " to je sic pěkné, ale síla není všechno.
A když se mnou mluvíte, mohl byste laskavě vytáhnout své ploutve z kapsy. "
Jakolev se trochu zastyděl a hned chtěl vytáhnout ruce z kapes.
Ale co to?
Nemůže a nemůže je dostat ven.
Zkouší to s pravou - drží v kapse jako přirostlá.
Zkouší to s levou - jako by ji centy v kapse držely.
A i kdyby to centy byly, vytáhl by je, ale ruku z kapsy vytáhnout nemůže a nemůže, ať tahá a trhá a škubá sebevíc.
" To jsou špatné žerty, " mručel Jakolev bezmocně.
" Ani ne tak špatné, jak si myslíte, " řekl cizinec tiše a kreslil si dál prstem po stole.
Zatímco Jakolev se namáhal a potil a svíjel, aby dostal ruce z kapes, bylo detektývům venku divné, že se nevrací.
" Půjdu tam, " řekl Valijse krátce, a jak byl široky, valil se do hospody.
Kouká - Mazzani leží spoután na zemi, Jakolev s rukama v kapsách tancuje po sednici jako medvěd a za stolem cizinec, s hlavou svěšenou, si čmárá prstem po stole.
" Jdete mne zatknout? " ozval se cizinec, dříve než Valijse mohl něco říci.
" K službám, " zvolal ochotně Valijse a vytáhl z kapsy železná pouta.
" Račte jen, vašnosti, ručičky nastavit;
dáme na ně pouta, prosím, hezká chladná pouta, docela nová poutička, vašnosti, z nejjemnější ocele, s krásným pancéřovým řetízkem, všechno nejlepší jakosti. "
Přitom žertovný Valijse řinčel pouty a přehazoval je z ruky do ruky, jako by zboží ukazoval.
" Račte si vybrat, " mlel vesele dál, " nikoho nenutíme, jen tak trochu toho, kdo sám nechce;
velejemné brazolety, vašnosti, s patentním zámkem, dobře přiléhající, nikde netlačí a nikde neškrtí, " - tu počal Valijse rudnout a potit se a přehazovat pouta rychleji a rychleji z ruky do ruky - " překrásná pou-pouta, dělaná zrovna pro pána, au, jemine, jemine! z dělové oce-oce-ocele, pane, tužená v oh-oh-oh-oh jemine! v ohni, v nejžha-ha-haha-au nejžhavější vý-výýý-výíííhni a - saakra! " zařval náhle Valijse a praštil pouty o zem.
Jak by, chudák, nepraštil! a jak by je v rukou nepřehazoval! vždyť pouta byla do běla rozžhavena, a sotva dopadla na zem, propálila podlahu, div ji plamenem nezapálila.
Zatím se venku Nevrley už divil, že se nikdo nevrací.
" Well, " zvolal odhodlaně, vytáhl revolver a vnikl do hospody.
Kouká - všude plno čoudu, Valijse skáče bolestí po sednici a fouká si do dlaní, Jakolev se svíjí s rukama v kapsách, Mazzani leží spoután na zemi a za stolem cizinec, s hlavou svěšenou, si čmárá něco na ubruse.
" Well, " pronesl Nevrley a šel s revolverem rovnou na cizince.
Cizinec zvedl na něho svůj sladký, zamyšlený pohled.
Nevrley pocítil, že se mu zatřásla ruka před těma očima, ale přemohl se a vypálil z největší blízkosti cizinci všech šest ran z revolveru do čela mezi oči.
" Jste už hotov? " tázal se cizinec.
" Ještě ne, " odtušil Nevrley, vytáhl druhý revolver a vypálil dalších šest ran cizinci do čela.
" Hotovo? " zeptal se cizinec.
" Ano, " řekl Nevrley, otočil se na patě a založiv ruce sedl si v koutě na lavici.
" Tedy zaplatím, " zvolal cizinec a zacinkal šestákem o sklenici.
Nikdo z domácích lidí nepřišel.
Všichni se schovali strachem na půdě, když slyšeli střelbu.
I nechal cizinec šesták na stole, pozdravil detektývy a klidně odešel.
V téže chvíli se objevila v jednom okně hlava Všetečkova, v druhém Všudybylova a ve třetím Vševědova.
První skočil Všetečka oknem do světnice.
" Hoši, " povídá, " kde ho máte? "
A dal se do smíchu.
Druhým oknem skočil Všudybyl.
" Mně se zdá, " smál se, " že Mazzani tuhle válí se po zemi. "
Třetím oknem skočil Vševěd.
" A mně, " povídá, " že Valijse je teď nějak nevrlej. "
" Já myslím, " přidal polínko Všetečka, " že Nevrley teď nekouká jako lev. "
" A já zas, " dopověděl Všudybyl, " že Jakolev není zrovna mazaný. "
Mazzani si sedl na podlaze.
" Hoši, " bránil se, " to není jen tak.
Mne ten zloděj spoutal a přitom na mne prstem nesáhl. "
" A mně, " mručel Jakolev, " přimrazil ruce do kapes. "
" A mně, " naříkal Valijse, " rozžhavil pouta v rukou. "
" Well, " dodal Nevrley, " to všechno nic není.
Ale já jsem mu vpálil dvanáct kulí do čela, a nezůstalo po nich ani škrábnutí. "
Všetečka, Všudybyl a Vševěd se na sebe podívali.
" Mně se zdá, " začal Všetečka.
" - že ten zloděj -, " pokračoval Všudybyl.
" - je vlastně kouzelník, " dokončil Vševěd.
" Ale co, hoši, " řekl zase Všetečka, " v pasti ho máme.
My jsme s sebou přivedli tisíc vojáků - "
" - a dali jsme obklíčit tuhle hospodu, " pokračoval Všudybyl.
" - že ani myš odtud neuteče, " dodal Vševěd.
V tom okamžiku zazněla venku rána z tisíce pušek, jako by hrom udeřil.
" Už je po něm, " zvolali všichni detektývové jako jedněmi ústy.
Rozlétly se dvéře a do sednice skočil velitel těch vojáků.
" Poslušně hlásím, " spustil, " že jsme hospodu obklíčili.
Dal jsem rozkaz, že ani myš nesmí z hospody ven.
A tu vám, hoši, vylítla ze dveří bílá holubička s něžnýma očima a kroužila mně kolem hlavy. "
" Ach, " zvolali všichni;
jen Nevrley řekl:
" Well. "
" Rozsekl jsem šavlí tu holubičku, " pokračoval velitel, " a zároveň všech tisíc vojáků do ní střelilo.
Holubička se rozletěla na tisíc kousků, ale z každého kousku se vám udělal bílý motýl a třepetal se pryč.
Poslušně hlásím, co teď. "
Všetečka zajiskřil očima.
" Dobrá, " rozkázal, " povoláte všechno vojsko, zálohy i domobranu, a pošlete je po všech zemích, aby pochytali ty motýle. "
To se také stalo, a můžeme říci předem, že z toho pak povstala tuze pěkná sbírka motýlů, kterou ještě dnes ukazují v Zemském muzeu.
Kdo je v Praze, musí se na ni jít podívat.
Zatím však řekl Všudybyl těm ostatním:
" Hoši, vy tu teď nejste nic platni, my už se nějak uradíme i bez vás. "
I šli smutně a s prázdnýma rukama zpátky:
Mazzani, Valijse, Nevrley, Jakolev.
Dlouho se radili Všetečka, Všudybyl a Vševěd, jak na kouzelníka.
Při tom vykouřili cent tabáku, snědli a vypili všechno, co bylo ve Strašnicích k dostání, ale na nic nepřišli.
Konečně řekl Vševěd:
" Kluci, takhle to nepůjde.
Musíme se trochu provětrat. "
Šli tedy ven, a sotva přišli před hospodu, koho tam nevidí než sama kouzelníka.
Seděl tam a díval se náramně zvědavě, co budou dělat.
" Tady je, " vykřikl Všetečka radostně a jedním skokem chytil kouzelníka za rameno.
Ale v ten ráz se kouzelník změnil v stříbrolesklého hada, a Všetečka jím leknutím praštil o zem.
Byl tu hned Všudybyl a hodil na toho hada svůj kabát.
Ale z hada se udělala zlatá muška a vyklouzla knoflíkovou dírkou na boží vzduch.
Vyskočil Vševěd a chytil tu zlatou mouchu do čepice.
Ale z mouchy se udělal stříbrný potůček a běžel, běžel pryč i s čepicí.
Skočili všichni do hospody pro sklenice, aby chytili potůček do sklenic.
Ale už jim stříbrný potůček uběhl a vtekl do Vltavy.
Proto je i dnes Vltava, když je v dobré náladě, tak krásně stříbrná: to vzpomíná na kouzelníka, šumí zamyšlená a třpytí se, že se člověku až hlava zatočí.
Ale zatím stáli Všudybyl, Vševěd a Všetečka na břehu Vltavy a přemýšleli co teď.
Tu vystrčila z vody hlavu stříbrná ryba a dívala se na ně zářnýma černýma očima, vpravdě očima kouzelníkovýma.
I koupili si všichni tři detektývové rybářské pruty a začali chytat ve Vltavě ryby.
Ještě dnes je tam můžete vidět, jak po celé dny sedí s prutem na loďkách, chytají ryby a nemluví ani slova, a nedojdou klidu, dokud nechytí stříbrnou černookou rybu.
Ještě mnoho jiných detektývů hledělo chytit kouzelníka, ale marně.
Stávalo se jim, když uháněli automobilem, aby ho chytli, že najednou vystrčila srna hlavu z mlází a dívala se na ně černýma, něžnýma, zvědavýma očima;
a když letěli aeroplánem, letěl za nimi orel a nespouštěl z nich své pyšné, planoucí oči;
a když pluli lodí, vyšvihl se z moře delfín a upíral na ně svůj rozumný, pokojný pohled;
a i když seděli ve svých pracovnách a přemýšleli, stávalo se, že květiny na stole začaly zářit a hleděly na ně zvědavě a sličně, nebo že jejich policejní pes zvedl náhle hlavu a obrátil k nim oči tak lidské a krásné, jakých jindy nemíval.
Odevšad, zdálo se jim, hledí na ně kouzelník, hledí a zase zaniká: jak by ho pak mohli chytit?
4 Kterak slavný Sidney Hall kouzelníka chytil
To všechno četl v novinách slavný Sidney Hall, americky detektýv, zamyslil se hluboce a rozhodl se, že zkusí sám, chytí - li kouzelníka.
Přestrojil se tedy za milionáře, vzal do kapsy revolver a jel do Evropy.
Když sem přijel, představil se hned policejnímu prezidentovi.
Ten mu tedy všechno vyložil, jak honili kouzelníka, a skončil:
" Podle toho všeho je už docela nemožné dostat toho zlosyna před soudnou stolici. "
Sidney Hall se usmál:
" Do čtyřiceti dnů vám ho přivedu zatčeného. "
" Nemožno, " zvolal prezident.
" Vsaďme se o mísu hrušek, " řekl Sidney Hall.
Sidney Hall totiž tuze rád jedl hrušky a stejně rád se vsázel.
" Platí, " zvolal prezident.
" A jak to, prosím vás, uděláte? "
" Především tak, " povídá Sidney Hall, " že budu muset dělat cestu kolem celého světa.
Ale na to bych potřeboval hromadu peněz. "
Dal mu tedy prezident hromadu peněz, a aby se zdál chytrý, povídá:
" Aha, už tuším váš plán.
Ale musíme věc udržet v tajnosti, aby se kouzelník nedověděl, že ho honíme. "
" Naopak, " řekl detektýv, " hned zítra dáte do všech novin na světě, že slavný Sidney Hall se zavázal chytit kouzelníka do čtyřiceti dnů.
Zatím mám tu čest se vám poroučet. "
Rovnou pak šel pan Sidney Hall k jednomu proslulému cestovateli, který už dělal cestu kolem světa za padesát dní, a povídá:
" Vsaďme se, že udělám cestu kolem světa za čtyřicet dní. "
" Nemožno, " řekl cestovatel.
" Pan Fogg udělal cestu kolem světa za osmdesát dní, já sám za padesát dní, a rychleji to už ani nejde. "
" Vsaďme se, " na to Sidney Hall, " o tisíc dolarů, že to udělám. "
Tak se tedy vsadili.
Ještě té noci Sidney Hall odjel.
Za týden přišel od něho telegram z Alexandrie v Egyptě:
" Jsem na stopě.
Sidney Hall. "
Po sedmi dnech zase přiletěl telegram z Bombaje v Indii:
" Kličky se stahují.
Vše jde výborně.
Dopis následuje.
Sidney Hall. "
O něco později došel dopis z Bombaje, ale byl psán tajným písmem, kterému nikdo nerozuměl.
Po dalších osmi dnech přiletěl z Nagasaki v Japonsku poštovní holub s lístkem na hrdélku, kde stálo:
" Blížím se k cíli.
Očekávejte mne.
Sidney Hall. "
Pak přišla depeše ze San Franciska v Americe:
" Mám rýmu.
Jinak vše v pořádku.
Uchystejte hrušky.
Sidney Hall. "
Třicátého devátého dne po odjezdu došel konečně telegram z Amsterodamu v Holandsku:
" Přijedu zítra večer v 7 hodin 15 minut.
Uchystejte hrušky.
Nejraději máslovky.
Sidney Hall. "
Čtyřicátého dne v 7 hodin 15 minut večer přirachotil vlak na nádraží.
Z vlaku vyskočil pan Sidney Hall a za ním sestoupil kouzelník, vážný, bledý a s očima sklopenýma.
Všichni detektývové čekali na nádraží a divili se tuze, že kouzelník není ani spoután.
Než Sidney Hall jim jen pokynul rukou a řekl:
" Čekejte mne, hoši, dnes večer v hospodě U modrého psa.
Musím jen toho pána dovézt do vězení. "
Vstoupil pak i s kouzelníkem do drožky, ale ještě si vzpomněl a volal z vozu:
" A ty hrušky mně tam přineste! "
Večer tedy čekala mísa překrásných hrušek, obklopená všemi detektývy, na pana Sidney Halla.
Užuž si všichni mysleli, že ani nepřijde, když tu se otevřely dvéře do hospody a vešel prastarý, vetchý dědeček, co prodává po hospodách rybičky a okurky.
" Dědečku, " řekli mu detektývové, " my asi nic nekoupíme. "
" To je škoda, " řekl dědeček, a najednou se začal celý třást a klepat, chrčel, kuckal, dusil se a klesl bez dechu na židli.
" Proboha, " vykřikl jeden detektýv, " snad nám tu neumře! "
" Ne, " kuckal dědeček a svíjel se, " já to už nevydržím! "
A tu všichni viděli, že se vlastně dědeček tak hrozně směje a nemůže ani přestat.
Slzy mu tekly, hlas přeskakoval, tváře modraly a jen už sténal:
" Děti, děti, já to nevydržím! "
" Dědečku, " řekli detektývové, " co tu chcete? "
Tu dědeček vstal, potácel se ke stolu, vybral si z mísy nejkrásnější hrušku, oloupal ji a jedním rázem snědl.
Teprve pak si strhl falešnou bradu, falešný nos, falešné šediny a modré brýle a ukázal hladce oholenou, usměvavou tvář Sidney Halla.
" Hoši, " řekl Sidney Hall omluvně, " nezlobte se na mě;
ale já jsem musel po celých čtyřicet dní přemáhat smích. "
" Kdy jste kouzelníka chytil? " ptali se detektývové jedním hlasem.
" Teprve včera, " pravil slavný Sidney Hall;
" ale už hned od začátku mně bylo do smíchu, jak ho napálím. "
" A jak jste ho, " naléhali detektývové, " prosím vás, dostal? "
" Inu, " povídá Sidney Hall, " to je vám celá historie.
Já vám to, hoši, povím, jen co si sním ještě tuhletu hrušku. "
Když ji snědl, začal asi takhle:
" Poslouchejte, kolegové, především a hlavně vám povím to, že pořádný detektýv nesmí být osel. "
Přitom se rozhlédl dokola, jako by snad mohl nalézti nějakého osla mezi přítomnými.
" A co dál? " ptali se detektývové.
" Co dál? " řekl Sidney Hall.
" Za druhé musí být drbaný.
A za třetí, " pokračoval loupaje si novou hrušku, " musí mít trochu za ušima.
Víte snad, jak se chytá myš? "
" Na špek, " řekli detektývové.
" A víte, nač se chytá ryba? "
" Na červa či žížalu. "
" A víte, nač se chytá kouzelník? "
" Nevíme. "
" Kouzelník, " řekl poučně Sidney Hall, " se chytá jako každý jiný člověk: totiž na vlastní slabost.
Nejdřív se musí nalézt, jakou má slabost.
A víte, hoši, jakou měl slabost kouzelník? "
" Nevíme. "
" Zvědavost, " prohlásil pan Sidney Hall.
" Všechno dovedl kouzelník, ale byl zvědavý.
Ukrutně zvědavý.
Ale teď si musím sníst tuhle hrušku. "
Když ji snědl, pokračoval:
" Vy jste si všichni mysleli, že stíháte kouzelníka.
Ale zatím kouzelník stíhal vás.
Šel za vámi a nespouštěl vás z očí.
Byl strašně zvědavý a chtěl všechno vidět, co proti němu podnikáte.
Pořád se točil za vámi, když jste ho honili.
A na jeho zvědavosti jsem postavil svůj plán. "
" Jaký plán? " křičeli detektývové dychtivě.
" Inu, takovýhle.
Ta cesta kolem světa, to byl, hoši, jen výlet pro zábavu.
Já už jsem chtěl dávno dělat cestu kolem světa.
Jenom jsem neměl jaksi příležitost.
Ale když jsem přišel sem, věděl jsem hned, že kouzelník půjde pořád za mnou, aby viděl, jak ho budu chytat.
Taková už je jeho zvědavost.
Nu což, řekl jsem si, potáhnu ho za sebou kolem světa;
sám přitom něco uvidím a jeho neztratím z očí.
Totiž on mne neztratí z očí.
A aby byla jeho zvědavost ještě větší, vsadil jsem se, že to pořídím za čtyřicet dní.
Ale teď si sním tuhle krásnou hrušku. "
Když ji dojedl, řekl:
" Není nad hrušky.
Tedy vzal jsem si revolver a peníze, přestrojil jsem se za švédského obchodníka a jel jsem.
Nejdřív do Janova;
víte, hoši, to je v Itálii, a když tam člověk jede, vidí celé Alpy.
Je vám to výška náramná, ty Alpy;
když se na vrcholu Alp utrhne kámen, padá dolů tak dlouho, že zatím docela obroste mechem, než dopadne.
A z Janova jsem pak chtěl jet s lodí do Alexandrie v Egyptě.
Janov je tuze krásný přístav, tak krásný, že tam každá loď běží už zdaleka sama.
Na sto mil od Janova přestanou v parnících topit, kola se netočí a plachty se stáhnou, ale loď se už tak těší do Janova, že tam dopluje sama od sebe.
Má loď měla vyjet ve čtyři hodiny odpoledne punkto.
Ve tři hodiny padesát minut běžím do přístavu, ale cestou vidím plakat malou holčičku.
' Bobečku, ' povídám jí, ' co pláčeš? '
' Béé, ' naříká bobeček, ' já jsem se ztjatila! '
' Když ses ztratila, ' povídám, ' tak se hledej. '
' Ale já jsem ztjatila maminku, ' bečí bobeček, ' a nevím, kde je. '
' To je jiná, ' povídám, vezmu holčičku za ruku a hledám její maminku.
Kluci, hodinu jsem běhal po Janově, než jsem tu maminku našel.
Ale co teď?
Bylo čtyři hodiny padesát minut.
Má loď musela už dávno odjet.
Kvůli bobečkovi, myslil jsem si, jsem propásl celý den.
S neveselou šel jsem do přístavu, a tu, koukám, ta loď tam ještě stojí.
Já honem do ní.
' Nu, švejdo, ' povídá mně kapitán lodi, ' dal jste si na čase.
Byli bychom vám už dávno ujeli, kdyby se nám tak nějak divně nebyla zapletla kotva na dně, že jsme ji po celou hodinu nemohli vytáhnout. '
Já, toť se ví, jsem byl tomu rád.
Ale teď bych si snad mohl sníst hrušku. "
Když ji dojedl, řekl:
" Ta byla, panečku, tuze dobrá.
Tak tedy jsme vyjeli na Středozemní moře.
To je vám tak krásně modré, že člověk neví, kde je obloha a kde je moře.
Proto jsou všude na lodích i na břehu tabulky a na těch je napsáno, kde je nahoře a kde je dole.
Jinak by si to člověk spletl.
Však tuhle, povídal nám kapitán, si to jedna loď spletla a místo po moři se pustila po nebi;
a protože je nebe nekonečné, dosud se nevrátila a nikdo neví, kde je.
A po tom moři jsme dopluli do Alexandrie.
Alexandrie je město veliké, protože bylo založeno od Alexandra Velikého.
Z Alexandrie jsem poslal ten telegram, aby si kouzelník myslel, že se o něho starám.
Ale já se o něho pranic nestaral, jen jsem ho všude tušil.
Když rackové nebo kormoráni obletovali loď nebo albatros v dáli brázdil svým rychlým křídlem oblohu, věděl jsem, že snad mezi nimi je kouzelník a doprovází mne.
Když rybička vypoulila na mne oči z hlubiny mořské, cítil jsem, že snad on na mne pohlíží jejíma očima.
A když vlaštovky ve svém letu přes moře se snesly na ráhna naší lodi, byl jsem si skoro jist, že ta bílá mezi nimi, ta nejkrásnější ze všech, je on.
Ale když už jsem byl v Alexandrii, zajel jsem si po posvátné řece Nilu dolů do Káhiry.
To je vám město tak veliké, že by se samo v sobě nevyznalo, kdyby tam nebyli postavili vysokánské mešity a minarety.
Ty je vidět z takové dálky, že i nejvzdálenější domky se podle nich vyznají, kde jsou.
Blízko Káhiry jsou, hoši, pyramidy.
Ty se tak jmenují proto, že jsou opravdu pyramidálně veliké.
A pak tam jsou Memnónovy kolosy.
To jsou sochy tak ohromné, že jim to je samotným trapné.
Proto si sedly a zahrabaly si nohy do písku, aby vypadaly menší.
Vůbec Egypt je země zvláštní a veliká.
U Káhiry jsem se šel vykoupat do Nilu, protože tam je tuze horko.
Měl jsem na sobě jen plavky a revolver a ostatní šaty jsem nechal na břehu.
Tu vám vyleze na břeh obrovský krokodýl a sežral mně ty šaty se vším všudy, i s hodinkami a penězi.
Jdu tedy na něj a vypálím šest ran z revolveru.
Ale kulky se odrazily od jeho krunýře, jako by byl z ocele.
A krokodýl se mně hlasitě vysmál.
Ale teď si sním hrušku. "
Když byl hotov s hruškou, pokračoval pan Sidney Hall ve svém vypravování:
" To víte, bando, že každý krokodýl umí plakat a křičet jako malé dítě.
Tím láká lidi do vody.
Člověk si myslí, že se tam topí dítě, a běží mu na pomoc, a tu ho krokodýl chytne a sežere.
Ale tenhle krokodýl byl tak starý a moudrý, že se naučil nejen plakat jako dítě, nýbrž i nadávat jako námořník, zpívat jako operní zpěvačka a vůbec mluvit jako člověk.
Vždyť prý přijal i tureckou víru.
Ale mně bylo trochu ouzko.
Co si počnu bez šatů a peněz?
Tu, kde se vzal tu se vzal, stál vedle mne černý Arab a povídá té obludě:
' Ty, krokodýle, ty jsi sežral šaty i s hodinkami? '
' Sežral, ' řekl krokodýl.
' Hloupej, ' povídá Arab, ' vždyť ty hodinky nebyly nataženy.
K čemu ti budou hodinky, když nejdou? '
Krokodýl chvilku uvažoval a pak mi povídá:
' Ty, já bych trochu otevřel pusu;
sáhni mně do žaludku, vyndej ty hodinky, natáhni je a dej je zas na místo. '
' I což, ' jářku, ' udělal bych to, ale ty bys mi ukousl ruku.
Víš ty co?
Já ti strčím kolmo mezi tvé čelisti tuhle hůl, abys nemohl svou šerednou tlamu zavřít. '
' Já nemám šerednou tlamu, ' řekl krokodýl.
' Ale když jinak nedáš, strč tu hůl mezi mé ctihodné čelisti a dělej honem. '
Já, toť se ví, jsem to udělal, vytáhl jsem mu ze žaludku nejen hodinky, nýbrž i své šaty, boty a klobouk a povídám:
' Tu hůl, starý, ti teď nechám v hubě na památku. '
Krokodýl chtěl nadávat, ale nemohl, protože měl tlamu dokořán a v ní vzepřenou hůl;
chtěl mne sežrat, a nemohl;
chtěl prosit, a nemohl.
Já jsem se klidně ustrojil a řekl jsem mu:
' A abys to věděl, máš šerednou, protivnou, hloupou tlamu, ' a naplil jsem mu do ní.
Tu vyhrkly krokodýlovi vztekem slzy.
Když jsem se ohlédl po Arabovi, který mně tak chytře pomohl, byl tentam.
A ten krokodýl podnes plove po Nilu s tlamou dokořán.
Z Alexandrie jsem zase vyplul do Bombaje, přestrojen za indického rádžu čili knížete.
Hoši, to mi to slušelo!
Nejdříve jsme pluli po Rudém moři.
To se tak jmenuje, protože se pořád stydí, že není větší.
Když byla všechna moře ještě mladá a maličká a měla teprve vyrůst, hrálo si Rudé moře na břehu s arabskými dětmi a přitom mu tak uběhl čas, že zapomnělo růst, třebaže mu pánbůh uchystal kolem dokola na pouštích pěkný písek, aby si z něho udělalo dno.
Teprve v poslední chvíli si na to vzpomnělo, ale už mohlo vyrůst jen do délky, a ještě nechalo pruh suché země mezi sebou a Středozemním mořem, se kterým se mělo spojit.
Nad tím se trápilo tak, že tuhle se lidé nad ním slitovali a spojili obě moře průplavem.
Od té doby se Rudé moře už tak nečervená.
Když jsme už byli za ním, spal jsem jednou ve své kajutě.
Najednou někdo zaťuká na mé dvéře.
Jdu otevřít - na chodbě nikdo.
Chvíli čekám, a tu slyším, že se k mé kajutě blíží dva plavci.
' Zabijeme toho rádžu, ' šeptá jeden, ' a sebereme mu perly a diamanty, co nosí na šatech. '
Namouduši, hoši, všechny mé perly a diamanty byly skleněné.
' Počkej tady, ' šeptá druhý plavec, ' zapomněl jsem nahoře nůž. '
Zatímco běžel pro nůž, chytil jsem druhého plavce za krk, zacpal jsem mu ústa, oblékl jsem ho za rádžu a svázaného položil na svou postel.
Pak jsem si vzal jeho šaty a postavil jsem se na jeho místo přede dvéře.
Když přišel ten druhý s nožem, povídám mu:
' Už rádžu nezabíjej, já jsem ho zardousil;
ale jdi a seber mu perly a diamanty, zatímco já budu tady dávat pozor. '
Jen vlezl ten druhý do mé kajuty, hned jsem ho zamkl na klíč a jdu ke kapitánovi.
' Kapitáne, ' jářku, ' dostal jsem divnou návštěvu. '
Když kapitán viděl, co se stalo, dal vymrskat oběma plavcům;
ale já jsem svolal všechny ostatní, ukazuju jim své perly a diamanty a povídám:
' Abyste viděli, děti a lotři, jak málo záleží moudrému na perlách a diamantech, tak flink! '
A hodil jsem všechny své skleněné klenoty do moře.
Tu se mi všichni začali klanět a volali:
' Ó moudrý je rádža a vznešený! '
- Ale kdo to zaklepal na mou kajutu a zachránil mi život, to podnes nevím.
A teď si sním tuhle pěknou, velikou hrušku. "
Ještě s ní nebyl hotov, a už mluvil dál plnými ústy:
" Tak jsme šťastně dopluli do Bombaje v Indii.
Indie, hoši, je země veliká a zvláštní.
Když na to přijde, je tam tak horko, že je tam i voda načisto suchá a musí se polévat, aby se nevypařila.
Lesy jsou tam tak husté, že v nich není místa ani pro stromy, a tomu se pak říká prales.
Když zaprší, roste všechno náramně;
i celé kostely vyrostou ze země jako u nás houby, a proto je například v Benaresu tolik kostelů.
A opic je tam jako u nás vrabců, a jsou tak krotké, že vám vlezou i do sednice.
Někdy se člověk ráno probudí a najde ve své posteli místo sebe sama opici.
Tak jsou ty potvory krotké.
A hadi jsou tam tak dlouzí, že když se takový had ohlídne na svůj ocas, nepozná ani, že je to jeho vlastní ocas, a myslí si, že ho to honí nějaký had ještě větší, než je on sám;
tu se dá před ním na útěk a bídně zahyne uštváním.
A to vám ještě nic nepovídám o slonech, kteří tam jsou doma.
Vůbec, hoši, Indie je země veliká.
Z Bombaje jsem zase poslal telegram a pak ten dopis tajným písmem, aby si kouzelník myslel, že mám bůhvíco za lubem. "
" Co bylo psáno v tom dopise? " ptali se detektývové.
" Já, " chlubil se honem jeden detektýv, " jsem ten váš dopis napolovic rozluštil. "
" To jste chytřejší než já, " děl na to slavný Sidney Hall, " protože já bych ho sám rozluštit nemohl.
Byly to jen čiryčáry, které měly vypadat jako tajné písmo.
Ale z Bombaje jsem pak jel vlakem do Kalkaty.
V Indii jsou vám ve vlacích místo sedadel koupací vany, aby člověku nebylo tak horko.
Jeli jsme pouštěmi a pralesy.
V houštinách viděl jsem svítit strašné oči tygří a na říčních brodech jsem se potkával s moudrým pohledem vznešených očí bílého slona.
Skalní orel předháněl náš vlak a duhový motýl se zatřepetal u oken vlaku.
Ve všem tom, hoši, jsem cítil blízkost kouzelníkovu.
Blízko Kalkaty jsme se přiblížili k posvátnému Gangu.
To jest vám řeka tak široká, že když hodíte kamenem na druhý břeh, letí ten kámen půldruhé hodiny.
Když jsme zrovna jeli po břehu, prala tam nějaká ženská prádlo.
Tu se příliš nahnula nebo co, zkrátka spadla do vody a tonula.
Já hned skočím z rozjetého vlaku a vytáhnu tu indickou nešiku na břeh.
Myslím, hoši, že by to udělal každý z vás. "
Detektývové souhlasně zabručeli.
" No ale, " pokračoval Sidney Hall, " abych nelhal, tohleto jsem tak lacino nepořídil.
Když jsem se s tou ženskou ve vodě tahal, přišel na mne neřád aligátor a šeredně mi pokousal ruku.
Ženskou jsem na břeh dostal, ale sám jsem se poroučel na zem.
Čtyři dny mne pak ošetřovaly indické báby, a - slovem - tuhle mám na památku zlatý prsten.
Zkrátka, kluci, lidé dovedou být všude na světě vděčni, i když jsou to černí pohani, a takový naháč v Indii není o nic horší člověk nežli někdo z nás, a basta fidli.
Ale co platno, pět dní jsem ztratil.
A s nimi jsem ztratil i svou sázku.
Seděl jsem na břehu a myslil jsem si:
Teď už to nepořídím do čtyřiceti dnů.
Tisíc dolarů sázky v pekle.
A mísa hrušek také v pekle.
A co tak myslím, připlula tam taková, no, džunka se tomu říká, taková hloupá lodička s plachtami z lýkových rohoží.
A na ní tři hnědí tatrmani, Malajci, a zubí se na mne, jako bych byl k jídlu.
' Nia nania pche hem Nagasaki, ' drmolí na mne jeden z nich.
' Ach ty kašpare, ' povídám, ' copak ti rozumím? '
' Nia nania pche hem Nagasaki, ' mele zase a směje se na mne způsobem, o kterém si snad myslel, že je líbezný.
Ale Nagasaki jsem rozuměl.
To je přístav v Japonsku, kam jsem zrovna chtěl plout.
' Do Nagasaki, ' povídám, ' v takovéhle bečce?
Ani za nic. '
' Nai, ' na to on, a brebentí ještě něco, ukazuje na svou džunku, na nebe, na své srdce, a zkrátka jako abych jel s ním.
' Ani za mísu hrušek, ' povídám.
A tu ti tři hnědí satani vám na mne skočili, porazili mne na zem, zabalili do rohoží a hodili do své džunky jako balík.
Co jsem si při tom myslel, nebylo tuze hezké, ale nakonec jsem v těch rohožích usnul.
Když jsem se probudil, nebyl jsem v džunce, ale na mořském břehu, nad hlavou místo slunce velikou chryzantému a stromy kolem byly pěkně olakované, každé zrníčko písku na břehu čistě umyté a ohlazené, a podle té čistoty jsem poznal, že jsem v Japonsku.
A když jsem potkal prvního copatého, žlutého jelimánka, ptám se ho:
' Kde bych, medle, občane, asi byl? '
A on se směje a povídá:
' Nagasaki. '
Hoši, " pokračoval pan Sidney Hall zamyšleně, " říká se, že nejsem hloupý.
Ale abych pochopil, jak jsem se v mizerné džunce dostal přes noc z Kalkaty do Nagasaki, když nejrychlejší loď to udělá za deset dní, - na to jsem, odpusťte, trochu hloupý.
Ale teď si sním tuhle hrušku. "
Když ji pečlivě oloupal a snědl, mluvil dále:
" Japonsko je země veliká a zvláštní a lid je tam veselý a dovedný.
Umějí dělat tak tenké čajové číšky z porculánu, že už na ně není ani žádného porculánu potřeba;
vezme se jenom palec, zakrouží se jím ve vzduchu, pak se to navrchu pěkně omaluje, a číška je hotova.
A kdybych vám řekl, jak Japonci dovedou malovat, ani byste mi to nevěřili.
Viděl jsem jednoho malíře, kterému vypadl štětec z ruky na bílý papír;
a jak se ten štětec po papíře kutálel, vymaloval vám krajinu s domky a stromy, lidi na ulici a na nebi divoké husy.
Když jsem se tomu divil, povídá mi ten malíř:
' To nic není proti tomu, co dovedl můj nebožtík učitel.
Jednou si za deště zablátil své ctihodné papuče.
Když bláto trochu oschlo, ukázal nám je: na jedné papuči bylo blátem vymalováno, jak psi a myslivci honí zajíce, a na druhé, jak si hrají děti na školu a učitele. '
Z Nagasaki jsem pak jel parníkem do San Franciska v Americe.
Na té cestě se nestalo nic zvláštního, ledaže náš parník v bouři ztroskotal a potápěl se.
Všichni jsme honem naskákali do záchranných člunů, ale když už byly načisto plné, volají dva plavci v potápějící se lodi:
' Tady je ještě nějaká panička.
Nemáte tam na člunu pro ni trochu místa? '
' Nemáme, ' křičeli někteří;
ale já jsem zavolal:
' I máme, jen ji sem dejte! '
Tu oni mne hodili do vody, aby tedy pro ni udělali ve člunu místo.
No, hoši, tuze jsem se tomu ani nebránil;
panička, myslel jsem si, má vždycky přednost.
Když se loď potopila a čluny odpluly, byl jsem sám a sám na širém moři.
Sedl jsem si na nějaké prkno a houpal jsem se na vlnách;
bylo by to jinak docela hezké, až na to veliké mokro.
Plul jsem tak den a noc a už se mně jaksi zdálo, že to všechno vezme špatný konec.
Ale tu vám ke mně připluje plechová krabice a v ní jsou rakety.
Co s raketami? myslel jsem si nejdřív, hrušky by mně byly milejší.
Ale pak jsem se dovtípil lepšího.
Když přišla černočerná noc, zapálil jsem první raketu.
Letěla vám převysoko a zářila jako meteor.
Druhá raketa byla hvězdicová a třetí sluncová;
čtvrtá raketa byla zpívající a pátá vyletěla tak vysoko, že uvázla mezi hvězdami a svítí tam podnes.
Co jsem se takhle bavil, připlula veliká loď a vzala mne na palubu.
' Človíčku, ' povídá mně kapitán, ' nebýt těch raket, byl byste se tu utopil.
Ale že jsme z dálky deseti mil viděli zářit rakety, mysleli jsme si, že nás tu někdo volá na pomoc. '
A na památku toho hodného kapitána sním tady tu hrušku. "
Když ji snědl, mluvil vesele dále:
" V San Francisku jsem tedy vystoupil na americkou půdu.
Amerika, hoši, je má vlast a - zkrátka - Amerika je Amerika.
Kdybych vám něco o ní vypravoval, stejně byste mi to nevěřili;
tak veliká a zvláštní země to je.
Povím jen, že jsem vstoupil na Velikou pacifickou dráhu a jel do Nového Yorku.
Tam vám jsou domy tak vysoké, že už je ani dostavět nemohou.
Než vylezou zedníci a pokrývači po žebříku zdola nahoru, je už poledne;
i snědí nahoře oběd, který s sebou přinesli, a lezou zase dolů, aby se dostali večer do postele, a tak to jde den za dnem.
Vůbec, není nad Ameriku;
a komu se nelíbí jeho vlast tak jako mně Amerika, ten je starý osel.
A z Ameriky jsem jel pak lodí do Amsterodamu v Holandsku.
Cestou - cestou - inu cestou se mně přihodilo to nejpěknější a nejzábavnější.
Safra, hoši, to je ten hlavní špás z mé celé výpravy. "
" Copak? " křičeli detektývové dychtivě.
" Inu to, " řekl pan Sidney Hall a začervenal se, " že jsem se zasnoubil.
Jela vám po té lodi taková panenka, no, pěkná dost, zkrátka, jmenuje se Alice, a nikdo na světě, ani nikdo z vás, není hezčí než ona.
- Ne, jistě není, " dodal pan Sidney Hall po hlubokém přemýšlení.
" Ale nemyslete si, že jsem jí řekl, jak moc by se mně líbila.
Byl už poslední den naší plavby a ještě jsem jí nic neřekl.
A teď si sním tady tu hrušku. "
Když si na ní patřičně pochutnal, pokračoval pan Sidney Hall, jak následuje:
" Tedy toho posledního večera jsem chodil po palubě, a najednou vám slečna Alice přišla ke mně sama.
' Pane Sidney Halle, ' povídá mi, ' nebyl jste někdy v Janově? '
' Byl, slečno, ' já na to.
' A neviděl jste tam nějakou holčičku, co ztratila maminku? ' ptá se Alice.
' Inu, slečno, ' jářku, ' viděl;
vodil vám ji tam takový jakýsi starý bloud. '
Alice chvilku mlčela a pak povídá:
' A byl jste, pane Sidney Halle, také v Indii? '
' Byl slečno, ' já na to.
' A neviděl jste, ' povídá ona, ' jak jeden statečný hoch skočil z rozjetého vlaku do řeky Gangu, aby zachránil tonoucí pradlenu? '
' Koukal jsem na to, ' povídám jaksi v rozpacích, ' byl to nějaký starý blázen, slečno;
rozumný člověk by to snad neudělal. '
Alice chvilku mlčela a tak nějak divně, nějak líbezně se mně dívala do očí.
' A co, pane Sidney Halle, ' povídá zase, ' je to pravda, že jeden šlechetný člověk se na moři obětoval, aby se tonoucí paní dostala do člunu? '
Mně, hoši, už bylo z toho horko.
' Inu, slečno, ' povídám, ' jestli se tuze nemýlím, tak se takový starý osel onehdy v moři vykoupal. '
Alice mně podala obě ruce, začervenala se a pravila:
' Víte, pane Sidney Halle, že vy jste zmíry hodný člověk?
A že za to, co jste udělal pro tu janovskou holčičku, indickou pradlenu a neznámou paní, vás musí mít každý rád? '
Tu mne, hoši, sám pánbůh šťouchl do zad, abych vzal Alici do náručí.
A když jsme se takhle zasnoubili, povídám:
' Poslechni, Alice, kdopak ti ty všechny hlouposti o mně povídal?
Já jsem se, ví bůh, s tím nikomu nechlubil. '
' Víš, ' řekla mně Alice, ' dnes večer jsem se dívala na širé moře a tak trošku jsem myslela na tebe.
Tu ku mně přišla taková maličká černá paní a to všechno mně o tobě vypravovala. '
Hledali jsme pak tu černou paní, abychom jí poděkovali, ale nemohli jsme jí nalézt.
A tak, hoši, jsem se na lodi zasnoubil, " končil pan Sidney Hall a utíral si své zářící oči.
" A co kouzelník? " volali detektývové.
" Co kouzelník? " opáčil slavný Sidney Hall.
" Ten se stal obětí vlastní zvědavosti, jak jsem předvídal.
Když jsem v Amsterodamě přenocoval, najednou někdo zaklepe na můj pokoj a vstoupí.
Byl to sám kouzelník, bledý a neklidný.
' Pane Sidney Halle, ' povídá mi, ' já už to déle nevydržím;
povězte mi, prosím vás, jak mne chcete chytit. '
' Pane kouzelníku, ' já na to vážně, ' to vám nepovím.
Kdybych vám to řekl, prozradil bych svůj plán, a vy byste mi unikl. '
' Ach, ' naříkal kouzelník, ' slitujte se už!
Vždyť já nemohu spát samou zvědavostí, jaký je vlastně váš plán. '
' Víte co? ' povídám mu, ' já vám to tedy povím;
ale dříve mi musíte přísahat, že od této chvíle jste můj zajatec a že se nepokusíte mně uniknout. '
' Přísahám, ' zvolal kouzelník.
' Kouzelníku, ' pravil jsem povstávaje, ' v tomto okamžiku se můj plán splnil.
Věz tedy, starý ušatý bloude, že jsem počítal jen na tvou zvědavost.
Věděl jsem, že jsi za mnou na moři i na souši, abys viděl, co proti tobě podniknu.
Věděl jsem, že konečně přijdeš ke mně, jako jsi právě přišel, a ztratíš raději svou svobodu, jen abys ukojil svou zvědavost.
A to se teď splnilo! '
Kouzelník zbledl, zasmušil se a řekl:
' Vy jste, pane Sidney Halle, veliký taškář;
i kouzelníka jste obelstil. '
A to je, hoši, má celá historie. "
Když takto Sidney Hall domluvil, pustili se všichni detektývové do náramného smíchu a blahopřáli šťastnému Amerikánovi k jeho úspěchu.
Pan Sidney Hall se spokojeně usmíval a vybíral si v míse nějakou pěknou hrušku.
Najednou padl na jednu zabalenou v papíře.
I rozbalil papír a našel na něm napsáno:
" Upomínka panu Hallovi od janovského bobečka. "
Pan Sidney Hall sáhl honem do mísy, našel druhou zabalenou hrušku, rozbalil papír a našel na něm napsáno:
" Dobrého chutnání přeje pradlena od řeky Gangu. "
Ještě třetí hrušku rozbalil pan Sidney Hall a četl:
" Svému šlechetnému záchranci děkuje paní z moře. "
Počtvrté sáhl Sidney Hall do mísy, rozbalil čtvrtou hrušku a četl:
" Vzpomínám na tebe.
Alice. "
V míse zbývala pátá, nejkrásnější hruška.
Pan Sidney Hall ji rozkrojil a našel uvnitř složené psaní.
Na obálce stálo:
Panu Sidney Hallovi.
Rychle otevřel Hall psaní a četl:
" Člověk, který má tajemství, má se střežiti horečky.
Poraněný detektýv na břehu Gangu vyžvatlal v horečném spánku svůj tajný plán.
Byl to plán starého ušatého blouda.
Váš přítel nechtěl Vás připravit o odměnu, která je vypsána na jeho hlavu, a proto dobrovolně se nechal zatknout.
Odměna, kterou za to dostanete, je jeho svatebním darem pro Vás. "
Pan Sidney Hall užasl nesmírně a řekl:
" Hoši, teď už rozumím všemu.
Jsem starý osel.
Byl to sám kouzelník, který držel na dně kotvu lodi, zatímco jsem běhal po Janově s tou ztracenou holčičkou.
Byl to kouzelník, který v podobě Araba mi pomohl od toho krokodýla.
Byl to kouzelník, který mne probudil, když mne dva plavci chtěli zavraždit.
Kouzelník vyslechl můj plán, když jsem po svém ourazu blouznil u Gangu.
Kouzelník poslal mi tajemnou džunku, aby mne včas dovezla do Nagasaki.
Kouzelník nastrčil mi krabici raket, která mi zachránila život na moři.
Kouzelník v podobě maličké černé paní mi naklonil srdce Alicino.
A konečně kouzelník se dobrovolně stavěl hloupým a zvědavým, aby mi dopomohl k ceně, vypsané na jeho hlavu.
Chtěl jsem být chytřejší než kouzelník, ale kouzelník je chytřejší než já, a krom toho šlechetnější.
Není nad kouzelníka!
Hoši, zvolejte se mnou:
Ať žije kouzelník! "
" Sláva kouzelníkovi, " zvolali detektývové tak silně, že v celém městě zadrnčela okna.
5 Jak kouzelník ve vězení seděl
Když tedy, jak už víte, přivedl Sidney Hall kouzelníka zatčeného, bylo zahájeno soudní řízení pro ukradenou kočku.
Za vysokým stolem trůnil soudce doktor Korpus, stejně tlustý, jako přísný.
Na lavici obžalovaných seděl kouzelník s rukama spoutanýma.
" Vstaň, padouchu, " zahřímal na něj doktor Korpus.
" Jsi obviněn, že jsi ukradl královu kočku Jůru, rozenou zde v zemi, rok starou.
Přiznáváš se, ničemo? "
" Ano, " řekl kouzelník tiše.
" Lžeš, lotře, " hřímal soudce, " nevěřím ti ani slovo.
To se musí dokázat.
Hej, přiveďte sem svědkyni, naši nejjasnější princeznu. "
Přivedli malou princeznu, aby svědčila.
" Princezničko, " švitořil Korpus líbezně, " ukradl tady ten podlec vaši ušlechtilou kočku Jůru? "
" Ano, " řekla princezna.
" Vidíš, lumpe, " zahromoval soudce na kouzelníka, " jsi usvědčen!
A co, pověz, jak jsi ji ukradl? "
" Inu tak, " řekl kouzelník, " že mi spadla sama na hlavu. "
" Bídáku, lžeš, " rozkřikl se na něj soudce a obrátil se k princezně nejtenčím hláskem:
" Princezničko, jak ten zlosyn ukradl vaši nejjasnější kočku? "
" Zrovna tak, " řekla princezna, " jak povídá. "
" Tak vidíš, ty loupežníku, " křikl soudce na kouzelníka, " teď už víme, jak jsi ji ukradl!
A proč jsi ji, darebáku, ukradl? "
" Protože si tím pádem zlomila nožičku.
Vzal jsem ji pod kabát, abych jí tu nožičku napravil a zavázal. "
" I ty vyvrheli, " spustil doktor Korpus, " všechno je lež, co říkáš!
Přiveďte sem svědka, hostinského ze Strašnic. "
Přivedli tedy toho svědka.
" Hej, hospodo, " křikl soudce, " co víš tady o tom zločinci? "
" Jen to, " povídal hostinský bázlivě, " že přišel, slavný soude, do mého hostince, vytáhl zpod kabátu ňákou černou kočku a zavázal jí nožičku. "
" Hm, " zabručel doktor Korpus, " snad lžeš.
A co dělal s tím vznešeným zvířátkem potom? "
" Potom, " řekl hostinský, " ji pustil a kočka běžela pryč. "
" Ha, ty trapiči zvířat, " uhodil soudce na kouzelníka, " pustils ji, aby utekla!
Kde je teď králova kočka? "
" Snad běžela, " pravil kouzelník, " v ta místa, kde se narodila.
To kočky, vímeť, dělávají. "
" Ha, ty hanebníku, " burácel soudce, " ty mne chceš poučovat?
Princezničko, " obrátil se zase k princezně tenounkým hlasem, " zač si ceníte svou vysoce ctěnou kočku Jůru? "
" Za půl království bych ji nedala, " prohlásila princezna.
" Vidíš, ničemo, " zahřímal soudce na kouzelníka, " ukradl jsi půl království!
Na to je, bídníku, trest smrti! "
Tu bylo princezně líto kouzelníka.
" Snad bych, " řekla honem, " dala Jůru za kousíček dortu. "
" A zač je, princezno, kousíček dortu? "
" Inu, " povídá princezna, " oříškový je za pětník, jahodový za dva a smetanový za tři pěťáky. "
" A za jaký dort byste, princezničko, Jůru dala? "
" Třeba za smetanový, " řekla princezna.
" Ha, ty vrahu, " křičel soudce na kouzelníka, " tož jako bys tři pěťáky ukradl.
Za to dostaneš, padouchu, podle zákona tři dny šatlavy!
Marš do šatlavy, prašivko, na tři dny, holomku, zloději, loupežníku!
Drahá princezničko, " obrátil se zas k princezně, " mám tu čest vám poděkovati za vaše moudré a veledůmyslné svědectví.
Vyřiďte, prosím, panu tatínkovi nejoddanější pozdrav jeho nejposlušnějšího, nejvěrnějšího a nejspravedlivějšího soudce doktora Korpusa. "
Když kouzelníka odvedli do šatlavy, dali mu kus plesnivého chleba a ve džbánku smrduté vody.
Než kouzelník jen seděl a usmíval se a jeho oči zářily víc a více.
O půlnoci se zvedl a mávl rukou.
Tu zazněla sladká hudba a vzduch zavoněl jakoby tisícem květů.
A skutečně, hle, na pustém žalářním dvoře rázem vyrostly houštiny kvetoucích růží, trsy lilií zvedly své kalichy k spanilému měsíci, rozkvetly záhony macešek a konvalinek, kvetoucí kalina a pivoňka houpaly těžkými květy, hloh rozvil se bíle a rudě a v jeho koruně se rozezpíval slavík.
Tu procitl ve své kobce odsouzený vrah a žhář na svém tvrdém loži si vytíral spánek z očí;
trestaný rváč se udiven zvedal, zloděj vykřikl úžasem a podvodník, který tu odpykával svou vinu, sepjal ruce nechápaje, co se to stalo.
Neboť chladné a vlhké stěny žalářní se rozevřely a rozklenuly v podobě štíhlého, půvabného sloupoví;
nečistá lože trestanců pokryla se bělostným lnem, nebylo tu již závor a mříží, nýbrž několik kamenných schodů vedlo přímo do kvetoucí zahrady.
" Franto, " zabručel vrah na žháře, " spíš? "
" Nespím, člověče, " řekl žhář, " ale mám fantas;
zdá se mně, že už nejsem v kriminále. "
" Hoši, " zvolal rváč, " myslím, že jsem zrovna zemřel a dostal se do nebe! "
" Do nebe, " vykřikl podvodník, " je nějaké nebe pro mne?
Ale i já mám krásný sen, jako bych snad v ráji byl. "
" To není sen, " povídá zloděj;
" hoši, to se dá všechno hmatat;
hmatám zrovna na liliový květ.
Ach, kdybych si jen směl utrhnout! "
" Jen si utrhni, " zazněl mocný a vlídný hlas, a u trestanců stál kouzelník v bílé říze.
" Je pro tebe, příteli! "
" Pane, " ptal se žhář ostýchavě, " vy jste tady jako žalářníkem? "
" Jsem trestanec jako vy, kamarádi, " odpověděl kouzelník.
" Odsouzen jako vy.
Ta zahrada je pro nás.
Pro nás jsou pod stromy prostřeny tabule.
Pro nás zpívá slavík a kvetou růže.
Pojďte večeřet! "
Všichni zasedli k bohatému stolu a počali hodovat.
Kouzelník obsluhoval je vzácnými jídly a vínem.
Když naléval vína podvodníkovi, sklopil tento oči a řekl tiše:
" Ne, pane, mně ne! "
" Proč nechceš vína? " tázal se kouzelník.
" Protože si ho, pane, nezasloužím.
Ochudil jsem mnoho, mnoho lidí.
Ach, pane, jak bych se mohl radovat z vína? "
Tu zazářily oči kouzelníkovy, ale on sám neřekl ničeho a obsluhoval ostatní.
Když naléval pohár vrahovi, zachvěla se vrahova ruka a několik krůpějí rudého vína skanulo na ubrus.
" Pane, " zvolal vrah zoufale, " proč mi to víno připomíná krev?
Ach, že jsem prolil krev nevinnou!
Běda mně nejbídnějšímu! "
Kouzelník neřekl ničeho, ale jeho oči zaplály ještě jasněji.
Když naléval víno rváčovi, vykřikl tento:
" Pane, co já mám s vínem?
Ubíjel jsem lidi z bujnosti a zchromil jsem je ze svévole;
uhodil jsem ruku, která mi nabízela přátelství, a týral jsem ty, kteří mne milovali nejvíce! "
Světlo rozestřelo se po tváři kouzelníkově, ale on sám neřekl ani slova, obrátil se k zloději a podával mu mísu nejkrásnějšího ovoce.
" Ber si, příteli, " řekl srdečně, " je tvoje. "
" Pane, " zvolal zloděj, " bral jsem, co mi nenáleželo;
dovolte, abych si nevzal, co mi snad náleží! "
Kouzelník se jasně usmál a přistoupil ke žhářovi:
" Vezmi si ty, prosím tě, " řekl mu, " osvěží tě to. "
" Pane můj, " bránil se žhář, " zapálil jsem krov nad hlavou těm, kteří mi prokázali dobrodiní;
jsou teď žebráky a prosí o skývu chleba.
Ach, kdybych mohl raději osvěžit ty, kterým jsem ublížil! "
Tu rozzářily se oči kouzelníkovy jako hvězdy a on sám se vysoko vztyčil a řekl:
" Hoši, po léta jste hladověli a žíznili;
po léta jste nepocítili sladkosti na jazyku a radosti v srdci.
Proč byste neměli teď jísti a píti, hodovati a užívati radosti?
Vezměte si ze všeho, je to vaše! "
Ale v té chvíli bylo slyšeti v zahradě jakoby šum mnoha kroků a k hodujícím blížil se zástup chudáků, chromců a žebráků.
" Můj bože, " vykřikl podvodník, " tady jsou ti, které jsem ochudil! "
" A já, " zvolal vrah polo zděšen a polo radostně, " vidím tu toho, koho jsem zavraždil! "
" Probůh, " ozval se rváč, " ti chromí a poranění jsou, pane, ti, kterým jsem ublížil! "
" A tady jste, vy všichni, " zvolal zloděj u vytržení, " které jsem kdy obral! "
" Běda, " vykřikl žhář, " tady těm žebrákům jsem, pane, kdysi spálil krov nad hlavou! "
Tu vyskočil podvodník a začal nositi jídla a vína těm, které kdysi ochudil;
vrah roztrhal ubrus, poklekl k tomu, kterého byl zavraždil, obmyl jeho rány svými slzami a ovazoval je;
rváč nalil vína a oleje na rány těch, kterým ublížil;
zloděj sebral zlaté a stříbrné stolní náčiní a vnucoval je těm, které byl okradl;
a když to viděl žhář, zaplakal a řekl:
" Běda, co já dám vám, žebráčkové, které jsem připravil o všechno? "
A rázem otrhal všechny květy v zahradě a nasypal je žebrákům do náručí.
Když podvodník nasytil a napojil ty, které ochudil, když vrah zavázal rány zavražděného a rváč ošetřil poraněné, když zloděj obdařil okradené a žhář ověnčil hadry žebráků, sami nepožili ničeho, ale dovedli své hosty do paláce, uložili je k spánku na bíle prostřené lože a sami ulehli vedle nich na tvrdou zem.
Jen kouzelník zůstal v zahradě s rukama sepjatýma a očima zářícíma jako hvězdy.
Sladký, pokojný spánek snesl se nad vězením.
Tu zaduněly těžké rány a do dveří šatlavy vkročil žalářník.
" Vstávejte, lotři, " rozkřikl se, " už tři dny spíte a nemůžeme vás probudit! "
Trestanci rázem procitli. l viděli, že leží na zemi vedle svých tvrdých, nečistých loží;
vzdušné sloupy se zase změnily ve vlhké zdi žalářní a z pustého dvora zmizelo vše, co by se podobalo kvítku či rozkvetlému stromu;
jen na podlaze leželo ještě něco lupenů růžových a liliových.
" Tři dny že jsme spali? " divil se vrah.
" Cože, " zvolal žhář, " byl to jenom sen? "
" Pane žalářníku, " ptal se zloděj, " nebyl tu snad někdo krom nás? "
" Byl tu ten, " bručel žalářník, " co ukradl královu kočku.
Tři dny stál ve své cele bez hnutí a oči mu zářily jako hvězdy.
Dnes ráno zmizel, když si odpykal svůj trest.
Byl to nějaký čistý ptáček!
Než se ztratil, přikouzlil našemu ctihodnému soudci, doktoru Korpusovi, oslí uši.
Ale teď hybaj, lumpové, vstávejte! "
Tak začal zas trestancům bývalý život v šatlavě.
Avšak něco se přece změnilo: smrdutá voda ve džbáně chutnala jim navždy nejsladším vínem, plesnivý chléb změnil se v jejich ústech v chuť nejlahodnější, líbezná vůně květů vanula šatlavou a v noci, když uléhali, pokrývalo se jejich lože bělostí nejčistší.
Každé noci pak se rozestřel nad šatlavou spánek míru bez výčitek a utrpení.
6 Pohádky konec
Když tedy se princezna u soudu dozvěděla, že snad její kočka Jůra utekla tam, kde se narodila, poslala hned kurýra do babiččiny chaloupky.
Letí kurýr na koni, až jiskry pod kopyty tryskají, a tu, hle, vidí před chalupou babiččina vnoučka Vaška s černou kočkou v náručí.
" Vašku, " křičel kurýr, " princezna chce nazpátek svou kočku Jůru. "
Zabolelo srdce Vaškovo, že musí Jůru ztratit, ale řekl:
" Já, pane kurýre, ji přinesu princezně sám. "
Běžel tedy Vašek do zámku s Jůrou v pytli a hned k princezně:
" Tuhle, princezno, " řekl, " nesu naši kočku.
Je - li to vaše Jůra, nechte si ji. "
Otevřel Vašek pytel, ale Jůra už nevyskočila tak bujně, jako tehdy poprvé z babiččiny nůše;
kulhala, chudák, na jednu nožičku.
" Já nevím, " řekla princezna, " je - li tohle naše Jůra.
Jůra ani trošku nekulhala.
Ale víš co?
Zavoláme Buffina. "
Když Buffino uviděl Jůru, začal radostí tak vrtět ocasem, že to svištělo;
ale co jí řekl a co odpověděla Jůra, tomu nikdo z přítomných nerozuměl.
" Je to Jůra, " zvolala princezna.
" Buffino ji poznal.
Ale, Vašku, co ti mám za to dát, žes ji přinesl?
Chceš peníze? "
Vašek se začervenal a řekl honem:
" Nechci, princezno.
Babička jich má tolik, že si neví s nimi rady. "
" Nebo - nebo - - chtěl bys kousek dortu? " ptala se princezna.
" Ba ne, " povídá Vašek, " my ti máme buchet, co chceme. "
" Nebo - nebo - -, " přemýšlela princezna, " nechtěl by sis vybrat něco tadyhle z mých hraček? "
" Kdepak, " mávl Vašek rukou.
" Já mám, koukej, takovou kudlu a vyřežu si sám, co chci. "
Princezna už opravdu nevěděla, co má Vaškovi nabídnout.
" Ale, Vašku, " povídá konečně, " řekni si sám, co chceš dostat. "
" Inu, princezno, " řekl Vašek a začervenal se jako mák.
" Tak řekni, Vašku, " naléhala princezna.
" To nesmím říci, " bránil se Vašek rudý až po uši.
Teď se začervenala princezna jako pivoňka.
" A proč bys, " povídá, " to nesměl říci? "
" Protože, " řekl nešťastný Vašek, " bys mně to stejně nedala. "
Princezna se zarděla jako růže.
" A co, " povídá rozpačitě, " dám - li ti to? "
Vašek vrtěl hlavou:
" Nedáš. "
" A co když dám? "
" Nesmíš, " povídá Vašek smutně.
" Já nejsem princ. "
" Koukej, Vašku, támhle, " řekla rychle princezna, a když se Vašek ohlédl, stoupla si na špičky a dala mu honem hubičku na tvář.
Než se Vašek vzpamatoval, byla už v koutku, chytla Jůru a skrývala líčka v jejím kožiše.
Vašek planul a zářil.
" Tak pánbůh vám naděl, princezno, " řekl, " a já zase půjdu. "
" Vašku, " zašeptala princezna, " bylo to to, cos chtěl? "
" Bylo, princezno, " vyhrkl Vašek horlivě.
Tu přišly do komnaty dvorní dámy a Vašek se hleděl honem ztratit.
Vesele klusal Vašek domů;
jen natolik se zdržel v lese, co vyřezal kudlou z kůry pěknou lodičku a s lodičkou v kapse běžel domů.
Když přišel domů, - Jůra tam sedí na zápraží a myje si chromou nožičkou kožich.
" Babičko, " spustil křik Vašek, " vždyť jsem zrovna teď donesl Jůru do zámku! "
" Inu, hochu, " povídá babička, " to už je nátura koček, že se vracejí tam, kde se narodily, i kdyby to bylo na míle mil cesty.
Běž a dones ji ráno do zámku znova. "
Ráno běžel Vašek s Jůrou znova do zámku.
" Princezno, " řekl bez dechu, " tady zas nesu Jůru.
Utekla vám, slota, rovnou do naší chalupy. "
" Ty kluku, " povídá princezna, " umíš ty utíkat jako vítr! "
" Princezno, " repetil Vašek, " chtěla bys tuhle lodičku? "
" Dej sem, " řekla princezna.
" A co ti mám dnes dát za Jůru? "
" Nevím, " na to Vašek a hned se začervenal až po vlasy.
" Tak pověz, " šeptala princezna a zarděla se ještě víc.
" Nepovím. "
" Pověz! "
" Nepovím. "
Princezna sklonila hlavu a dloubala prstem do lodičky.
" Chtěl bys, " povídá konečně, " třeba zas to, co včera? "
" No třeba, " vyhrkl Vašek spěšně;
a když to dostal, běžel s veselou domů.
Jen u vrbin se trochu zdržel a vyťukal pěknou zpěvnou píšťalku.
Když přišel domů, - Jůra tam sedí na zápraží a hladí si tlapkou vousiska.
" Babičko, " spustil Vašek znovu, " Jůra je zas tady! "
" I tak ji popadni, " povídá babička, " a běž s ní zítra znova do zámku.
Snad si tam pak už zvykne. "
Ráno tedy běžel Vašek zase do zámku, Jůru v pytli na zádech.
" Princezno, " spustil hnedle, " Jůra zas utekla k nám. "
Ale princezna škaredila a neřekla nic.
" Koukej, princezno, " repetil Vašek, " tuhle píšťalku jsem včera vyťukal. "
" Dej sem, " řekla princezna a škaredila dál.
Vašek přešlapoval a nevěděl, proč se princezna zlobí.
Princezna foukla do píšťalky, a když píšťalka pěkně zazpívala, povídá:
" Ty kluku, já vím, že to děláš s tou kočkou naschvál, abych - abys - - abys dostal od cesty zas to co včera. "
Vašek zesmutněl, sebral čepici a řekl:
" Když si to, princezno, myslíte, tak je dobře;
ale já už sem víckrát nepřijdu. "
Se smutnou a pomalu vracel se Vašek domů.
Sotva přišel, - sedí vám zas Jůra na zápraží a jen se olizuje, jak se nažrala mléka.
I sedl si Vašek k ní, vzal si ji na klín a mlčel.
Tu dupy dup, přihnal se na koni králův kurýr.
" Vašku, " křikl, " král ti vzkazuje, abys přinesl Jůru do zámku. "
" K čemupak to, " řekl Vašek, " kočka se vždycky vrátí tam, kde se narodila. "
" Ale princezna, Vašku, " káže kurýr, " princezna ti vzkazuje, abys ji přinesl třeba každý den. "
Vašek zavrtěl hlavou.
" Řekl jsem jí, že už nepřijdu. "
Tu vyšla babička na zápraží a povídá:
" Pane kurýre, pes se drží člověka, ale kočka se drží chalupy.
Téhle chalupě už zůstane Jůra věrná. "
Kurýr otočil koně a hnal se do zámku.
Druhého dne přijel před babiččinu chalupu veliký vůz, tažený stem koní.
Kočí slezl a zavolal babičku.
" Babičko, " povídá, " pan král vzkazuje, že když se kočka drží chalupy, mám přivézt kočku i s chalupou a i s vámi a Vaškem.
Však prý se ta chalupa do královské zahrady dobře vejde. "
Přišlo mnoho lidí a pomohli naložit celou chalupu na vůz.
Kočí zapráskal bičem a křičel hyjé, sto koní zatáhlo a vůz i s chalupou se hnul k zámku.
Na voze na prahu chalupy seděla babička, Vašek a Jůra.
Tu si babička vzpomněla, jak králova maminka měla sen, že Jůra přivede do zámku příštího krále a že ten příští král přijede se svým celým domem.
Vzpomněla si na to, ale neříkala nic.
Ten vůz s velikou radostí v zámku přivítali, složili chalupu v zahradě, a protože se Jůra držela chalupy, už jí nenapadlo utéci.
Žila tam s babičkou i Vaškem jako doma.
Když si s ní chtěla princezna pohrát, musela za ní do chalupy;
a protože podle všeho měla Jůru tuze ráda, chodila tam denně a spřátelila se s Vaškem převelmi.
Co následovalo potom, to už do naší pohádky nepatří.
Ale stal - li se Vašek opravdu králem v té zemi, když dorostl, nebylo to, děti, ani pro tu kočku, ani pro přátelství princeznino, nýbrž pro mocné a statečné skutky, které veliký Vašek pro celou zemi vykonal.
Nůše pohádek I, 1918
POHÁDKA PSÍ
Pokud vůz mého dědečka, toho mlynáře, vozil po vesnicích chleba a zpátky do mlýna pěkné zrní, znal Voříška kdekdo;
no, Voříšek, řekl by vám každý, to je přece ten pejsek, co sedá na kozlíku vedle starého Šulitky a kouká, jako by řídil celý vůz;
a když to jde do kopce nějak pomaličku, začne vám štěkat, a hned se kola zatočí rychleji, Šulitka zapráská, Ferda i Žanka, totižto oba koně našeho dědečka, zaberou, a teď celý vůz slavně běží do vsi a vytřásá ze sebe samou krásnou vůni božího daru.
Takhle, děti, jezdil Voříšek nebožtík po celé farnosti.
Ba, za jeho časů nebyly ještě žádné tyhle splašené automobily;
tehdy se jezdilo pomalu, pořádně, a aby to bylo slyšet.
Žádný šofér na automobilu neumí tak krásně práskat bičem jako nebožtík Šulitka, dej mu pánbůh věčnou slávu, nebo tak zamlaskat na koně, jako to uměl on;
a vedle žádného šoféra nesedí moudrý Voříšek, nekučíruje, neštěká, nepouští hrůzu, nic.
Takový automobil jenom přeletí a zasmrdí, a teď koukej, kde už je;
ani ho vidět není pro samý prach.
Inu, to Voříšek jezdil důkladněji;
na půlhodiny předem lidé nastavili ucho, začichali a řekli:
Aha!
To už věděli, že k nim jede chleba, a postavili se na práh, aby mu dali dobrýtro.
A nyčko už tedy opravdu běží dědečkův vůz do vesnice, Šulitka mlaská jazykem, Voříšek štěká na kozlíku a najednou hup, skočí Žankovi na zadek ( však to byl zadek, požehnej pánbůh! široký jako stůl, čtyři lidé by na něm jíst mohli );
a teď tancuje Žankovi po hřbetě, běhá od chomoutu k ocasu, od ocasu k chomoutu a hubu si roztřepit může samou radostí:
Haf, haf, kluci, sákra, to jsme to sjeli, já a Žanka a Ferda;
sláva!
A kluci vyvalují oči;
denně sem přijede chleba, a vždycky taková sláva, panebože, jako by sám císař jel!
- Ba, jak říkám, tak důkladně se už dávno nejezdí jako za časů Voříškových.
A štěkat uměl Voříšek, jako když z pistole střílí.
Prásk! napravo, že tamhle husy samým lekem běží, běží a zastaví se až v Polici na rynku, celé udivené, kde se tu vzaly;
prásk! nalevo, že holubi z celé vesnice vyletí, zakrouží a snesou se až někde na Žaltmanu, neřkuli až na pruské straně;
tak silně uměl štěkat Voříšek, psisko mizerné, a div mu pak ocas neuletěl, jak jím švihal radostí, když tohle natropil.
Inu, měl nač být pyšný;
tak silný hlas nemá ani generál, ba někdy ani poslanec.
A přece byl čas, že Voříšek neuměl ani trochu štěkat, třeba už byl výrostek a měl takové zuby, že rozkousal dědečkovi nedělní holinky.
Totiž musíte vědět, jak přišel dědeček k Voříškovi, či spíš Voříšek k dědečkovi.
Šel jednou dědeček z hospody pozdě domů, a že byla noc a že mu bylo veselo, a snad i proto, aby zahnal zlé duchy, si cestou zpíval.
Najednou ztratil potmě dobrou notu a musel se zastavit, aby ji hledal.
A co ji tak hledá, slyší nějaké vrnění, pištění, kničení na zemi u svých nohou;
pokřižoval se a hmatal po zemi, co to jako je.
Nahmatal huňaté teplé klubíčko, do dlaně se mu vešlo, a bylo to měkké jako samet;
a sotva to vzal do ruky, přestalo to vrnět a cucalo mu prst, jako by byl z medu.
Na to se musím podívat, pomyslil si dědeček a donesl to s sebou domů, do mlýna.
Babička, chudera, čekala na dědečka, aby mu mohla dát " dobrou noc ";
ale dřív než se mohla jak náleží ozvat, řekl filuta dědeček:
" Koukej, Heleno, co ti nesu. "
Babička si na to posvítila, a heleme, vždyť to bylo štíně, můj ty Tondo! psí miminko ještě slepé a žluté, jako vyloupnutý oříšek.
" Koukejme, " podivil se dědeček, " ale pejsánku, čípak vlastně jsi? "
Pejsánek, to se ví, neřekl nic;
třásl se na stole jako hromádka neštěstí, až mu krysí ocásek poskakoval, a pištěl přežalostně;
a tuhle, i prachkujóne, se pod ním udělala loužička a rostla jako špatné svědomí.
" Karle, Karle, " zakývala vážně babička na dědu hlavou, " kdepaks nechal rozum?
Vždyť to štíně musí pojít bez mámy. "
Toho se dědeček lekl.
" Honem, Heleno, " povídá, " ohřej mlíčko a uchystej houstičku. "
Babička všechno uchystala, dědeček namočil měkkou střídu do mléka, omotal ji cípem kapesníku a udělal tak dobrý cumel, že se z něho štěně nacucalo, až mělo bříšek jako buben.
" Karle, Karle, " zakývala zas babička hlavou, " kdepaks nechal rozum?
Kdopak bude to štíně hřát, aby nepošlo zimou? "
Ale kdež dědeček! tomu něco namítat!
Sebral štěně a rovnou s ním do stáje;
a panečku, tam bylo teplo, co ho Ferda a Žanka nadýchali!
Oba koně už spali, ale když přišel hospodář, zvedli hlavu a točili se po něm moudrýma, laskavýma očima.
" Žanko, Ferdo, " řekl dědeček, " ať tomu Voříškovi neublížíte, víme?
Já vám ho dávám do ochrany. "
A s tím položil malého Voříška před ně do slámy.
Žanka si čichl k divnému tvorečkovi a cítil z něho dobré ruce hospodářovy;
i pošeptal Ferdovi:
" Je náš. "
A bylo to.
Tak rostl Voříšek ve stáji, krmen cumlíkem z kapesníku, až se mu otevřely oči a mohl se napít sám z misky.
A teplo mu bylo jako u mámy, a tak se z něho brzo udělal takový malý uličník s hloupou hlavou, inu, štěně;
neví ani, kde má zadek, na který si má sednout, sedne si na vlastní hlavu a diví se, že to tlačí;
neví, co s ocasem, a protože umí počítat jen do dvou, plete si všechny své čtyři nohy;
nakonec sebou údivem plácne a vyplazuje jazejček pěkně růžový jako lísteček šunky.
Ale vždyť každé štěně je takové, zkrátka jako děti.
Víc by vám řekli Žanka a Ferda;
řekli by vám, jaké je to trápení pro starého koně, dávat pořád pozor, aby neušlápl to bláznivé psisko;
to víte, lidičky, kopyto není bačkora a musí se stavět pomaloučku, polehoučku, aby něco na podlaze nezačalo bolestně kvičet a žalovat.
Ba, je to kříž s dětmi, řekli by vám Žanka a Ferda.
A byl už z Voříška celý pes, veselý a zubatý jako každý jiný, ale něco na něm nebylo v pořádku: nikdo ho neslyšel štěkat ani vrčet.
Jenom pištěl jaksi a skučel, ale štěkání to nebylo.
Řekla si jednou babička:
Copakže Voříšek neštěká?
Přemýšlí, tři dny chodí jako tělo bez duše a čtvrtého dne povídá dědečkovi:
" Copakže Voříšek nikdy neštěká? "
Přemýšlí dědeček, tři dny chodí a pořád vrtí hlavou.
Čtvrtého dne povídá Šulitkovi, kočímu:
" Copakže náš Voříšek nikdy neštěká? "
Šulitka to vzal důkladně;
šel do hospody a přemýšlel tam tři dny a tři noci;
čtvrtého dne se mu už chtělo spát, nějak se mu mátla hlava, i zavolal hospodského a tahal z kapsy čtyráky za outratu.
Počítal, počítal, ale sám čert se mu do toho pletl, že se ne a ne dopočítat.
" Inu, Šulitko, " povídá hospodský, " copak tě maminka nenaučila počítat? "
V tu chvíli Šulitka nechal outraty, plácl si do čela a běžel k dědečkovi.
" Hospodáři, " křičel ve dveřích, " už to mám!
Voříšek proto neštěká, že ho tomu jeho máma nenaučila! "
" Namoutě, " řekl dědeček, " to je pravda;
mámu Voříšek nezná, Ferda ani Žanka ho štěkat nenaučili, pes žádný v sousedství není, a tak Voříšek ani neví, co to štěkání je.
Víš, Šulitko, " povídá, " musíš ho naučit štěkat. "
Sedl si Šulitka ve stáji k Voříškovi a učil ho štěkat.
" Haf haf, " vykládal mu;
" dávej pozor, jak se to dělá;
nejdřív vrrrrr tadyhle v krku, a pak to najednou pustíš z huby: hafhaf.
Vrrrr, vrrrrr, hafhaf haf! "
Voříšek stříhal ušima, tohle byla muzika, která se mu jaksi líbila, ani sám nevěděl proč;
a najednou ze samé radosti zaštěkal sám.
Bylo to štěknutí trochu divné, kviklo to, jako když nůž po talíři sjede, ale každý začátek je těžký;
však vy jste také hned napoprvé neuměli abecedu.
Ferda i Žanka poslouchali, cože starý Šulitka štěká;
konečně nad ním pokrčili rameny a nikdy si už Šulitky nevážili.
Ale Voříšek měl k štěkání náramný talent, učení mu šlo rychle, a když poprvé vyjel s vozem, šlo to prásk! nalevo, prásk! napravo, jako když z pistole střílí;
však do nejdelší smrti se Voříšek nenabažil svého štěkání a štěkal celý boží den;
takovou radost mu dělalo, že se tomu pořádně naučil.
Ale jezdit se Šulitkou a kučírovat, to nebylo to jediné, co měl Voříšek na starosti.
Každý večer obešel mlýn a dvůr, je - li všechno na svém místě, usápl se na slepice, aby už nekdákaly jako tetky na trhu, a pak se postavil před dědečka, vrtěl ocasem a díval se bystře, jako by chtěl říci:
" Jen už jdi spat, Karle, já dám na všechno pozor. "
Dědeček ho tedy pochválil a šel spat v bázni boží.
Ve dne však dědeček často obcházel po vesnicích a městečkách, aby kupoval obilí a ledacos jiného, třeba jetelové semínko, čočku nebo mák;
a tehdy běžel Voříšek s ním, a když šli v noci domů, nic se nebál a trefil i tehdy, když se samotnému dědečkovi zmátla cesta.
Jednou tedy kupoval dědeček někde semínko, ale vždyť to bylo tuhle ve Zličku;
koupil a stavil se na skok v hospodě.
Voříšek chvíli čekal před hospodou;
tu však mu přišlo do nosu cosi dobrého, inu, taková krásná vůnička z kuchyně, že se tam musel podívat.
A namouduši, jedli tam domácí lidé jitrnice;
i sedl Voříšek a čekal, nepadne - li pod stůl ňáké to rozkošné střívko.
A zatímco čekal, zastavil před hospodou vůz dědečkova souseda, jakpak se honem jmenoval, no třeba Joudal;
Joudal našel dědečka v šenkovně, slovo dalo slovo, a už se oba sousedi hrnuli do vozu, že se jako svezou domů společně.
Vyjeli, a dědeček zapomněl na Voříška jako na smrt, zatímco Voříšek v kuchyni panáčkoval před jitrnicemi.
Když domácí lidé dojedli, hodili kůžičky z jitrnic kočce na pec;
Voříšek utřel hubu a teprve teď si vzpomněl, kde nechal dědečka.
Hledal, čichal po celé hospodě, ale dědeček nikde.
" Voříšku, " řekl hostinský, " tvůj pán jel tam, támhle, " a ukazoval rukou.
Tohleto Voříšek pochopil a pustil se domů sám;
nejdřív šel po silnici, ale pak si řekl:
To bych byl blázen;
tudyhle přes kopec si nadběhnu.
Pustil se tedy přes kopec a lesem.
Byl už večer, byla už noc;
ale Voříšek se pranic nebál.
Mně, myslel si, nikdo nic neukradne.
Ale hlad měl jako pes.
Byla už noc a vyšel měsíc úplněk;
a když někde se stromy rozestoupily v průseku či na pasece, zjevil se měsíc nad korunami, a tu bylo tak krásně, tak stříbrno, že Voříškovi úžasem tlouklo srdce.
Les šuměl tichounce, jako by na harfy hrál.
Teď běžel Voříšek lesem jako černočernou chodbou;
ale najednou se před ním dělalo stříbrné světlo, harfy jako by hrály hlasitěji, a na Voříškovi se zježil každý chlup;
i přikrčil se k zemi a koukal jako omámený.
Byl před ním stříbrný palouk a na něm tančily psí rusalky.
Byli to krásní bílí psi, ale načisto bílí, zrovna průhlední, a tak lehýncí, že ani rosu z trávy nestřásli;
inu, psí rusalky to byly, to poznal Voříšek hned, protože jim scházel ten jistý zajímavý zápašek, po kterém pes pozná pravého psa.
Leží Voříšek v mokré trávě a oči si může vyhledět.
Rusalky tančí, prohánějí se, zápasí spolu nebo se točí dokolečka za svým ocasem, ale všechno tak lehce, tak vzdušně, že se ani stebélko pod nimi nehnulo.
Voříšek dával dobrý pozor: začne - li se některá z nich drbat nebo si zakusovat blechu, pak to není rusalka, ale bílý pes.
Ale žádná se nepodrbala ani blechu nezakusovala;
to už je tedy svaté, že to byly rusalky.
Když byl měsíc hodně vysoko, zvedly rusalky hlavy a začaly jemně, krásně výt a zpívat;
kdepak, ani orchestr v Národním to tak nedovede.
Voříšek plakal pohnutím a byl by zpíval s sebou, kdyby se nebál, že všechno pokazí.
Když dozpívaly, lehly si kolem jakési vznešené psí stařeny, byla to asi nějaká mocná víla nebo kouzelnice, celá stříbrná a vetchá.
" Povídej nám, " prosily všechny rusalky.
Stará psí víla se zamyslila a povídala pak:
" Budu vám vypravovat, jak stvořili psi člověka.
Když Pánbůh stvořil celý svět a všechna zvířata, postavil jim v čelo psa jako nejlepšího a nejmoudřejšího.
Všechna zvířata v ráji žila a umírala a zase se rodila šťastně a spokojeně, jen psi byli čím dál smutnější.
Ptal se tedy Pánbůh psů:
' Proč jste smutní, když ostatní zvířata se radují? '
I řekl nejstarší pes:
' Víš, Panebože, těm ostatním zvířatům nic neschází;
ale my psi máme kousek rozumu tadyhle v hlavě a tím rozumem poznáváme, že je něco vyššího než my, že jsi Ty, ó Stvořiteli.
Ke všemu si můžeme čuchnout, jenom k Tobě ne, a to nám psům tuze schází.
Pročež, ó Pane, splň naši touhu a stvoř nám nějakého boha, ke kterému bychom si mohli čuchnout! '
I usmál se Pánbůh a řekl:
' Přineste mi nějaké kosti a já vám stvořím boha, ke kterému byste si mohli čuchnout. '
I rozběhli se psi a každý přinesl nějakou kost: ten lví, ten koňskou, ten velbloudí, ten kočičí, zkrátka ode všech zvířat, jen žádnou psí kost ne;
neboť žádný pes se nedotkne ani psího masa, ani psí kosti.
Byla pak těch kostí velká hromada a z těch kostí udělal Bůh člověka, aby psi měli svého boha, ke kterému se může čuchnout.
A protože je člověk udělán ze všech zvířecích kostí, jen ze psích ne, má vlastnosti všech zvířat: má sílu lva, pracovitost velblouda, lstivost kočky a velkodušnost koně, jen psí věrnost ne, jen psí věrnost ne! "
" Povídej ještě něco, " prosily psí rusalky znovu.
Stará psí víla se zamyslila a pak počala:
" Povím vám tedy, jak se dostali psi na nebe.
Víte, že duše lidí jdou po smrti na hvězdy, ale pro duše psí nezbyla žádná hvězda, a duše psí chodily po smrti spát do země.
To bylo až po časy Krista Pána.
Když Krista Pána lidi bičovali u sloupu, zůstalo tam moc krve, moc krve.
A jeden hladový pes bez pána přišel a lízal tu krev Krista Pána.
' Panenko Maria, ' vykřikli andělé v nebi, ' vždyť ten pes přijal krev Páně! '
' Když přijal krev Páně, ' řekl Bůh, ' vezmeme jeho duši na nebe. '
I udělal novou hvězdu, a aby se poznalo, že je pro psí duše, udělal k ní ocas.
A sotva ta psí duše přišla na hvězdu, měla z toho takovou ukrutnou radost, že začala běhat, běhat, běhat v nebeském prostoru jako pes na louce, a ne pořádně po cestě jako ostatní hvězdy;
a takovým psím hvězdám, co rejdí po nebi a mrcají ocasem, se říká komety. "
" Povídej ještě něco, " prosily psí rusalky do třetice.
" Tedy vám povím, " začala stará víla, " že před dávnými lety měli psi na zemi království a veliký psí zámek.
Ale lidé záviděli psům jejich království na zemi a čarovali tak dlouho, až se psí království i se zámkem propadlo hluboko do země.
Ale kdo by hrabal na pravém místě, dohrabal by se do jeskyně, kde zůstal psí poklad. "
" Jaký je psí poklad? " ptaly se rusalky dychtivě.
" Inu, " povídala stará víla, " je to takový sál přenáramné krásy.
Sloupy jsou z nejkrásnějších kostí, ale ne okousaných, kdepak;
je na nich tolik masa jako na husím stehýnku.
Pak je tam uzený trůn a k němu vedou stupně z nejčistšího špeku.
A na těch stupních je koberec ze samých střívek od jitrnic, a na těch střívkách je prejtu na prst tlustě... "
To už nemohl Voříšek vydržet.
Vyrazil na palouk a volal:
" Ha ha, kde je ten poklad?
Ha ha, kde je psí poklad? "
Ale v tutéž chvíli zmizely rázem všechny psí rusalky i stará psí víla.
Voříšek si protíral oči;
ale nebylo tu nic než stříbrný palouček, ani stéblo nebylo zcucháno tancem rusalek, ani rosička neskanula na zem.
Jen pokojný měsíc zářil na líbezný palouk a kolem dokola stál les jako černočerná hradba.
Tu vzpomněl si Voříšek, že doma ho čeká aspoň chleba ve vodě nadrobený, i rozběhl se domů, co mu nohy stačily.
Ale od té doby, když někdy šel zase s dědečkem po lukách nebo lesích, vzpomněl si časem na psí poklad propadly v zemi a začal hrabat, zuřivě hrabat všema čtyřma hlubokou díru do země.
A že to nejspíše prozradil také psům ze sousedství, a ti zas jiným, a jiní zase dalším, stává se všem psům na světě, že si někde v polích vzpomenou na propadlé psí království a hrabou do země díru a čuchají, čuchají, čuchají, není - li z hloubi země cítit uzený trůn bývalé psí říše.
Národní listy 25. 12. 1919
O ZAČAROVANÉM TULÁKOVI
A kdyby vám, děti, někdo řekl, že pohádky nejsou žádná pravda, tak mu nevěřte.
Jsou pravda a dost.
Vždyť má babička, dej jí Pánbůh věčnou slávu, viděla na vlastní oči hadí královnu, a u nás v Úpě i v Metuji byl opravdu vodník, a psí rusalky, o kterých jsem jednou vypravoval, také opravdu jsou, to vám dosvědčí pan Jirásek, co napsal tolik knížek, a takové svědectví něco vydá;
říká se jim vyžlata.
Vždyť i tuhle v Praze je jeden veliký dům, Rudolfinum se jmenuje, a tam se scházejí kouzelníci čili čarodějové a mocně čarují;
když jeden z nich řekne " čáry máry fuk ", lítají vám pečení holubi ve vzduchu, a když druhý vykřikne " enyky benyky ", zmizí ti pečení holubi a nenechají po sobě ani smrádku;
tak ti kouzelníci neboli poslanci pořád čarují proti sobě a pořád není nic vidět;
a že tohle je svatá pravda, dosvědčí vám i váš tatínek.
Také je v Praze jedna kouzelnice, která prorokuje budoucnost, a já sám znám jednu rusalku s hvězdovýma očima.
Z toho vidíte, že pohádky opravdu jsou, a kdo tomu nevěří, nesmí dál číst.
Byl tedy jednou tulák, v jedné kapse měl díru a v druhé ani tu ne;
to byl jeho celý majetek.
K tomu všemu byl chudák němý a měl vešky v šedivých vlasech a byl tak bídný, že ho nikde ani přespat nenechali;
taktak že mu někdo dal plesnivý kousek chleba, a tu ten tulák ani poděkovat nemohl, jen se tak divně a přepěkně koukl světlounce modrýma očima a šel zase dál.
A co se dotýče spaní, nu bože, někde je seno, někde je sláma;
a když už dočista nebylo čím se přikrýt, přikryl si tulák aspoň očička vrásčitými víčky a šlo to také.
Spí tak jednou ten němý tulák v prázdné hlídačově budce a zdá se mu kdesi cosi, snad že je v ráji;
taková věc se může zdát i chudému člověku.
A co tak spí, nahodil se tu človíček zlodějíček a chtěl také přespat v té budce.
Leze vám dovnitř a nahmatá potmě tuláka.
Snad to je kolega, napadne ho, a hned sahá tulákovi do kapes, nemá - li tam zlaté řetězy nebo diamantové prsteny z nějaké krádeže.
V jedné kapse najde díru a v druhé docela nic;
to, děti, je tuze málo i pro vychrtlého zlodějíčka, a tak ten taškář nechal tulákovi v kapsách to nic a tu díru a lehl si na druhou stranu budky, aby se aspoň vyspal.
Leží zlodějíček a nemůže hnedle usnout;
to jistě neměl čisté svědomí.
A jak leží, dělá se v boudě divné, spanilé světlo, že se až hrdlo svíralo tou krásou, a v tom tajemném světle se zjeví tři bílé stařeny.
V zlodějíčkovi hrklo leknutím a on se udělal ve svém koutě maličký jako hromádka popela, jako suché stéblo, jako třikrát složené nic, aby ho nikdo nenašel.
Ale ty tři stařeny se naklonily k spícímu němému tulákovi a první z nich řekla:
" Sestry, jak pokojně spí nejchudší člověk na světě. "
" Nejchudší člověk, " řekla druhá, " a přece najde místo, kde je největší poklad na světě. "
" Ale až po své smrti, " dodala třetí.
Třikrát složené nic, maličký zlodějíček, zastříhal ušima.
" Ano, až bude pochován, " řekla první stařena.
" Neboť právě na tom místě, kde bude pochován, " pravila druhá, " je uložen největší poklad na světě. "
" Tak je souzeno, " dokončila třetí.
" A kde bude pochován? " vylítlo najednou ze zlodějíčka, ale hned toho litoval: sotva to dořekl, tři stařeny sudičky zmizely a zůstalo po nich jen to divné, čarovné, tesklivé světlo, kterým se až hrdlo svíralo, a v tom světle tiše, pokojně oddechoval spící němý tulák.
Zlodějíček si sedl a přemýšlel:
Tak tedy je souzeno, že tenhle děda bude jednou pochován na místě, kde je uložen největší poklad na světě.
Věčně tu nebude, vždyť je jako pára nad hrncem.
Já medle se ho už nepustím;
půjdu všude s ním, a až umře, počkám, kde bude pochován;
a zrovna na tom místě pak budu kopat a najdu poklad.
Lidičky, já jsem chytrý!
S tak velkou chytrostí je zrovna škoda krást;
takový chytrák jako já se hodí k lepším věcem.
Až najdu ten poklad, koupím si automobil a panství a kožich a zlaté prsteny, a kdyby pak na mne přišel nějaký zloděj, ježíšmankote, já bych mu dal!
Co, ty kujóne, ty vrahu, ty ničemo zlodějská, krást mně mé prsteny?
Marš na šibenici!
Ba jo, řekl si zloděj, to všechno udělám, jen co ten děda umře a já najdu poklad na tom místě, kde bude pochován.
Sotva se rozbřesklo a němý tulák si vytřel spánek z modrých očiček, zlodějíček hned na něj: kdo prý je a kam nyčko jde a kdesi cosi.
Němý dědeček mu, to se rozumí, neřekl na všechny ty otázky ani slova, jen se pěkně modře díval.
" Němáku němá, " povídá zlodějíček, " abys věděl, já teď půjdu všude s tebou;
a kdybys mně chtěl pláchnout, tak ti natluču, namouduši natluču, víme?
Tak, a teď hybaj do světa! "
Šel tedy tulák ode vsi ke vsi, a zlodějíček pořád na krok za ním, aby ho z očí neztratil.
Šel tulák od lidských dveří k lidským dveřím;
někde mu dali kus chleba a někde zlé slovo;
zlé slovo mu zlodějíček nechal, ale kus chleba mu vzal a snědl sám;
někde zlodějíček ukradl kuře nebo králíka a upekl si ho na ohni, ale tulákovi nedal ani kostičky olíznout.
Ať umře hladem, myslel si, aspoň budu dřív dědit ten poklad.
Ale němý dědeček ne a ne umřít;
pořád šel ode vsi ke vsi, a zlodějíček pořád krok za ním, a tak spolu prošli skoro celý svět.
Jednou šli dlouhým černým lesem a byla už noc a byla zima.
O půlnoci přišli k osamělé hospodě v lese.
Dědeček tulák zatloukl na dveře, a přišel mu otevřít hospodský Jíra, a ten Jíra byl loupežník.
Dědeček ukazoval rukama, aby ho Jíra jako nechal někde přespat, na půdě nebo v chlívku;
ale Jíra jen hrozně zaklel a zabouchl starému tulákovi dveře před nosem.
Dědeček se ohlíží a vidí psí boudu, kde leží ohromný pes, a to byl krvavý vlkodlak.
Ale dědeček se docela nic nebojí a šourá se k boudě;
a ten zlý vlkodlak pěkně vstane, zamete trochu ocasem a pustí dědu do své teplé boudy.
Tu si řekl zlodějíček:
A to já si tam také lehnu.
A žene se k boudě.
Ale vlkodlak vyskočí, vycení zuby a v prsou mu to začne strašně vrčet, jako by se tam něco chtělo utrhnout;
když se to utrhne, bude to, lidičky, ukrutné kousnutí.
Zlodějíček honem uskočil až ke dveřím a zabouchal na ně.
Loupežník Jíra otevřel a ptal se škaredě, co kdo chce.
" Prosím vás, hospodo, " jektal zlodějíček, " pusťte mne dovnitř, nebo mne ten váš pes sežere. "
" Tady se platí, " řekl Jíra.
" Já vám zaplatím, " křikl zlodějíček, " až vykopu ten poklad. "
Tohle Jíra slyšet, hned chytl zlodějíčka za límec, a teď, jářku, ven s tím, jaký poklad a kde je.
Chtěj nechtěj musel zlodějíček vypravovat, jak viděl ty tři sudičky a jak prorokovaly, že na místě, kde ten němý tulák bude pochován, se najde největší poklad na světě.
Inu, tohle Jíru přenáramně zajímalo;
pětkrát se na všechno zeptal, a pak zamkl zlodějíčka do komory, vyhrnul si rukávy, plivl do dlaní a začal přemýšlet.
Půjdu já s tím tulákem, řekl si, a až umře, podívám se, kde ho pochovají, a na tom místě vykopu poklad.
A za ten poklad si koupím zámek, a jedna komora bude plná dukátů;
a přijdou - li tam na mne loupežníci, kruci turci, já je zabiju.
Na tyhle věci myslel až do rána.
Ráno si uřízl půl centu slaniny, dal do pytle a čekal, až se němý tulák probudí a půjde dál, aby šel za ním.
Dědeček se probudil, pohladil vlkodlaka, umyl si oči a pustil se po silnici dál.
Loupežník Jíra za ním.
Zatím zlodějíček zůstal zavřen v komoře.
Ráno dostal strach, aby se mu dědeček neztratil, i udělal se tenký, tenoučký jako žíně a protáhl se klíčovou dírkou ven;
a tu viděl, že dědeček už odchází a Jíra za ním.
Běžel zlodějíček za nimi, ale Jíra vytáhl z opasku strašný řeznický nůž a ukazoval:
Člověče, jdi si jinou cestou, nebo tě šmik šmik podřežu.
Zlodějíček se lekl, zůstal pozadu a přemýšlel, jak to udělat, aby se pomstil a aby mu Jíra dědečka neukradl.
Šel dědeček ode vsi ke vsi a prosil o kousek chleba.
Loupežník Jíra pořád krok za ním a nespouštěl z něho své krvavé oči.
Bylo poledne a dědeček nevyprosil ani kůrčičku chleba;
i sedl si u cesty a třásl se jako suchý list.
Sedl si Jíra, vytáhl z pytle slaninu, uřízl dvacet liber a na posezení to snědl;
ale dědečkovi nedal ani kůži ze slaniny.
Pak šel dědeček dál, a šel až do večera, a nikde mu nedali ani " dobrý den ", ani suchý brambor.
A když přišla noc, lehl si v nějaké kůlně, zavřel modrá očka a usnul.
Jíra sedí na prahu a kouše dvacet liber slaniny.
A co já budu za ním běhat, myslí si, já ho podřežu, a až bude mrtev, pochovám ho;
vždyť ať ho pochovám kde chci, bude na tom místě ten poklad.
Vytáhl nůž, plivl na něj a začal brousit o ocilku.
Pak zkusil ostří na nehtu, znova plivl na čepel a znova brousil, až to svištělo.
A pak zkusil na nehtu a zase brousil.
Zatím zlodějíček šel do nejbližší vesnice, a aby to Jírovi zkazil, vypravoval všem lidem, že našel začarovaného tuláka a že na místě, kde bude pochován, leží poklad, a že loupežník Jíra jde s dědečkem, aby ten poklad vykopal.
Sotva to sedláci slyšeli, řekl si každý, že také půjde za tím pokladem.
Každý vzal pytel, strčil do něho pecen chleba nebo šrůt uzeného, chytil motyku nebo lopatu a hajdy za dědečkem.
Jíra tedy zrovna brousil nůž, aby němého tuláka podřezal.
Když potřetí plivl na ostří a potřetí začal brousit, až sršely jiskry, zvedl hlavu a viděl kolem dokola jakoby samé rudé uhlíky.
To byly chtivé, planoucí oči těch, kteří přišli vykopávat poklad.
A bodejť, řekl si Jíra, já toho dědka zabiju a pochovám, a oni mne pak zaženou a vykopou poklad sami.
Takhle já nehraju, řekl si a jakoby nic dobrousil nůž a uřízl si ještě jeden kus slaniny.
Dědeček tiše spal.
Ale nikdo z těch, kdo šli za ním, nespal ze strachu, že by třeba někdo druhý dědečka odnesl v pytli a někde potají pochoval;
tak seděli kolem kůlny, svítili na sebe krvavýma očima a ježili fousy.
Ráno se dědeček probudil, a nic se nedivil těm všem lidem;
omyl si oči rosou a šel dál.
Celý ten zástup lidí za ním, a každý se jen strkal, aby byl dědečkovi co nejblíž.
V poledne tulák nevyžebral ještě ani kůrčičku chleba, i sedl si na kámen a chvěl se jako stébelko ve větru.
Všichni sedli dokola, vytáhli z pytlů zásoby a jedli, ale jemu nepodal nikdo ani drobečku.
A když zase v noci šel dědeček spat, sesedli se všichni kolem něho jako vlci a žehnuli řeřavýma očima a hlídali se a skřípali na sebe zuby, jako by se chtěli kousat.
Tiše, tichounce jako dítě spal v jejich středu dědeček.
A tak to bylo i den nato a třetí den a čtvrtý a pořád;
jenomže lidí pořád přibývalo a všichni šli za pokladem a čekali, až němý dědeček umře.
Všichni se nenáviděli a chtěli by se zabíjet;
ale žádný se v tom průvodu nechtěl opozdit, a tak se jen ujídali žhavýma očima a syčeli na sebe a cvakali zuby.
Byli mezi nimi chudí žebráci, kteří chtěli zbohatnout, a zloději a loupežníci, ale také zámožní lidé, kteří chtěli ještě víc zbohatnout, a ti jeli za dědečkem se žebřiňáky a kočáry, aby ten veliký poklad mohli hned odvézt.
Ti nejbohatší nešli za dědečkem sami, ale najali si stráže a detektivy, a ti nejslavnější detektivové jeli za ním v automobilech, a každý chtěl býti při tom, až tulák umře a bude pochován.
Byl vám to průvod mnoha tisíc lidí, a v čele pořád ohnutý, němý dědeček s křivou hůlčičkou a modrýma očima.
Všude zavírali dveře a vrata, když viděli ten divný průvod, a nikde už nedali tulákovi kousek chleba.
A tak byl dědeček den po dni menší a scvrklejší, jen jeho oči byly modřejší a modřejší, jako by se dívaly z nebe.
Kdykoliv dědeček usedl, všichni sedli dokola a jedli a jemu nepodali.
Nač ho ještě živit, myslili si, už dávno by měl umřít a nechat se pochovat.
Ale starý tulák neumíral, třeba byl už skoro průzračný.
A v noci, když spal, svítily dokola tisíce zlých očí rudými a zelenými ohýnky.
Jednou v noci šel spát dědeček na stoh slámy v širém poli.
Kolem dokola sedí tisíce lidí a hlídají.
Koně u vozů hrabou kopyty, automobily hrčí, lidé se ani nehýbají a skřípou na sebe zuby.
Tu se smluvili nejmocnější z těch, co šli za pokladem, že té noci dědečka zabijí a rozřežou na kousky;
každý z nich vezme kousek jeho těla a někde jej pochová, aby pak na tom místě našel poklad.
I vzali nože a šli na dědečka.
V tu chvíli sjel z hvězdného nebe ohnivý anděl a dal dědečkovi smrtelné políbení.
Stoh slámy zaplál až do nebe vysokým plamenem a strašně ozářil tisíce tváří, bledých zděšením a lakotou.
Než se všichni vzpamatovali, stoh dočista shořel a ze spáleniště vyrazil ohromný sloup popele a vlétl všem lidem dokola do očí.
Byl to popel z mrtvého dědečka.
Strašlivě pálily oči, do kterých padl jen prášek toho popela, a byly nadlouho oslepeny.
Ale bolest pomalu přestala a oslepení vyplavalo se slzami, a tu zmizely těm lidem rudé a zelené ohýnky z očí a oni se rozhlíželi s úžasem.
Viděli najednou chtivost a zištnost, která je hnala za pokladem, a všichni se zastyděli tak, že by se do země propadnout chtěli.
A tu viděl jeden druhému na očích, že se hanbí a že by chtěl napravit svůj život;
jeden pohlížel druhému až do srdce, kde se probouzela lítost a mírnost;
najednou přestali vidět v sobě nepřátele a viděli v sobě lidi.
To bylo pro ně něco tak nového, že rázem pochopili, že jejich oči jsou teď očarovány popelem z němého dědečka.
Viděli najednou krásné hvězdy na nebi, nádhernější než všechno zlato, a viděli dobré stránky v duších lidí, a co viděli zlého, to v nich budilo jen lítost a žádné záští.
Tak opravdu našli největší poklad tam, kde byl dědeček tulák pochován, ve vlastních očích a jejich dobrém pohledu.
Od té doby se všichni dávno rozešli po světě, ale pořád ještě mají vlídné a očarované oči, kterými dovedou objevit všechno, co je krásného a dobrého v životě.
Někdy potkáte takového člověka, a jen se na vás podívá, hned vám je, jako by vám řekl něco moc hezkého.
Vždyť tuhle v Praze je jeden strážník, a ten byl tehdy detektivem a šel také za tím pokladem;
ale protože mu skočil do očí popel němého dědečka, má teď očarované oči.
Stojí na svém místě a dívá se, jak chodí lidé kolem;
v každém vidí nějakou dobrou a svatou jiskřičku, třeba udušenou a zapomenutou.
Kolem něho jezdí tramvaje a automobily, lidé spěchají za poklady a denními starostmi, a nikdo nemyslí na to, je - li kolem nich něco dobrého nebo pěkného.
Ale ten strážník se dívá a vidí, co je v lidech skryto;
a ten by vám také dosvědčil, že pohádky opravdu jsou, a že jsou mezi námi a v nás samotných.
Národní listy 25. 12. 1920
POHÁDKA O ZDVOŘILÉM LOUPEŽNÍKOVI
Je tomu už náramně dávno, tak dávno, že ani nebožtík starý Zelinka, dej mu pánbůh věčnou slávu, se na to nepamatoval, a ten přece se pamatoval i na mého nebožtíka tlustého pradědečka.
Tak tedy je tomu už nesmírně dávno, co na horách Brendách panoval slavný a zlý loupežník Lotrando, mordýř ze všech nejukrutnější, se svými jednadvaceti pacholky, padesáti zloději, třiceti zlodějíčky a dvěma sty pomocníky, pašeráky a přechovávači.
Tak ten Lotrando vám číhal u silnice třeba k Poříčí nebo ke Kostelci nebo i k Hronovu, až kolem pojede nějaký ten forman, kupec, žid nebo rytíř na koni;
pak na něj vystoup, zařval a obral ho o všecko, a to ještě ten potrefený mohl být rád, že ho Lotrando nezapíchnul, nezastřelil nebo nepověsil na stromě.
Takový vrahoun a nelida byl ten Lotrando.
Jede si takový kupeček cestou, povídá koňům hyje a čehy a těší se, zač prodá v Trutnově to své zboží.
A když jede lesem, má trochu strach před loupežníky, ale aby to nedal na sobě znát, píská si pěknou písničku.
A najednou vystoupí z lesa chlap jako hora, širší než pan Šmejkal nebo pan Jahelka, ale ještě o dvě hlavy větší a k tomu fousatý, že si pro samé fousy do huby nevidí;
tedy takové chlapisko se vám postaví před koně a zařve:
" Peníze nebo život, " a zamíří na kupce pistolí širokou jako hmoždíř.
To se ví, kupec dá peníze, a Lotrando mu sebere ještě k tomu i vůz i zboží i koně, ale i kabát, katě a holinky mu stáhne a ještě mu přidá pár bičem, aby se mu, chudákovi, lehčeji běželo domů.
Jak říkám, nebyl ten Lotrando nic jiného nežli šibeničník.
Ale protože široko daleko nebylo jiného loupežníka ( teprve až u Maršova byl druhý, a to byl jen žabař proti Lotrandovi ), dařilo se Lotrandově loupežnické živnosti tuze dobře, takže brzo byl bohatší než leckterý rytíř, ano i továrník.
A protože měl malého synáčka, řekl si starý loupežník:
A co, dám ho někam na študije, ať už to stojí pár tisícovek, já si to můžu dovolit;
ať se naučí německy a francouzsky, ať umí pěkně říkat pitšen a ževuzém, a na piáno hrát, a tancovat šotyš nebo kvadrilu, a jíst z talíře, a smrkat do kapesníku, jak se sluší a patří.
Sic jsem jen loupežník, ale můj syn ať je jako ňákej hrabě.
A už jsem to řek, a basta!
Řek to, vzal malého Lotranda před sebe na koně a už uháněl do Broumova.
Tam sesadil synáčka z koně před klášterem páterů benediktýnů a hrozně řinče ostruhami šel rovnou k páteru převorovi.
" Velebnosti, " řekl tlustým hlasem, " tady vám nechám tohohle kloučka na vychování, abyste ho naučili jíst, smrkat a tancovat a říkat pitšen a ževuzém a všechno, co se sluší, když je člověk holt kavalírem;
a tady, " řekl, " je na to pytel dukátů, lujzů, florinů, piastrů, rupií, dublonů, rublů a holandských zlatek a pistolů a sovrýnů, aby se u vás měl jako princátko. "
To řek, otočil se na patě a hajdy do lesů, nechávaje otcům benediktýnům malého Lotranda na starosti.
Tak se tedy malý Lotrando učil s mnoha princátky, hrabátky a jinými bohatými mládenečky v takovém tom konviktě u pánů páterů;
a tlustý páter Spiridion ho učil říkat pitšen a gorsamadýnr po německu, a páter Dominik mu vtloukl do hlavy všelijaké to francouzské trešarmé a silvuplé, a pan páter Barnabáš ho naučil všem komplimentům, menuetům a způsobným manýrám, a pan regenschori Kraupner ho učil smrkat, aby to zaznělo tence jako flétna nebo jemně jako šalmaj, a ne aby to zatroubilo jako kontrafagot, pozoun, jerišská trouba, piston nebo automobil, tak jako troubíval starý Lotrando;
zkrátka naučili ho těm nejjemnějším způsobům a delikátnostem jako pravého kavalíra.
Však mladý Lotrando byl v černých sametových šatech s krajkovým límečkem tuze pěkný hoch a docela zapomněl, že rostl v loupežnické jeskyni v divokých horách Brendách a že jeho otec, starý vrah a raubíř Lotrando, chodil ve volské kůži a čpěl koninou a jedl syrové maso jen tak holýma rukama, jak už to loupežníci dělají.
Zkrátka mladý Lotrando vzkvétal vědomostmi a uhlazeností, a zrovna když byl v nejlepších studiích, zatřeskla koňská kopyta před broumovským konviktem a z koně skočil ježatý pacholek a zabouchal do vrat, a když ho fráter vrátný pustil, řekl surovým hlasem, že jako jede pro mladého pána Lotranda, že jeho pantáta, jako starý Lotrando, se chystá umřít a volá k sobě jediného syna, aby převzal jeho živnost.
Tu tedy mladý Lotrando se slzami v očích se rozžehnal s ctihodnými otci benediktýny, jakož i s ostatními mladými panáčky a študenty, a jel s pacholkem na Brendy přemítaje, jakou to živnost mu otec chce odkázat, a slibuje si v duchu, že ji povede bohulibě, vznešeně a s příkladnou zdvořilostí ke všem lidem.
Tak přijeli na Brendy a pacholek dovedl mladého pána k smrtelnému loži tátovu.
Starý Lotrando ležel ve velikánské jeskyni na balíku nevydělaných hovězin a přikryt byl koňskou dekou.
" No tak, Vincku, ty kujóne, " ozval se těžce, " vedeš už mého kluka? "
" Drahý otče, " zvolal mladý Lotrando klekaje, " kéž vás Bůh dlouhá léta zachovati ráčí k radosti bližních a k nevýslovné pýše vašeho potomstva. "
" Pomalu, hochu, " řekl starý raubíř.
" Dnes pojedu do pekla a nemám mnoho času na tvé cukrování.
Myslel jsem, že ti nechám dost velké jmění, abys byl z toho živ bez práce.
Ale hrom do toho, kluku, jaká teď byla pro naše řemeslo mizerná léta. "
" Ach, otče, " vzdychl mladý Lotrando, " neměl jsem tušení, že strádáte. "
" No jo, " bručel starý.
" Víš, mám pakostnici a už jsem se nemoh pouštět daleko odtud.
A nejbližším silnicím se kupci, neřádi, nějak vyhýbali.
Nejvyšší čas, aby mou práci převzal někdo mladší. "
" Drahý otče, " řekl mladý pán horlivě, " přísahám vám při všem na světě, že převezmu vaši práci a budu ji plniti čestně, ochotně a ke všem co nejvlídněji. "
" Já nevím, jak pochodíš s vlídností, " zavrčel starý.
" Já jsem to dělal tak, že jsem zapích jen ty, co se chtěli bránit.
Ale poklony, synáčku, jsem nedělal nikomu;
víš, jaksi se to při mé živnosti nehodí. "
" A jaká je, drahý otče, vaše živnost? "
" Loupežnictví, " řekl starý Lotrando a skonal.
Tak zůstal mladý Lotrando sám na světě, zdrcen do té duše jednak smrtí pantátovou, jednak přísahou, kterou se mu zavázal, že bude po něm loupežníkem.
Po třech dnech k němu přišel ten ježatý pacholek Vincek, že prý už není co jíst a že prý jářku se musí zase začít s pořádnou prací.
" Drahý pacholku, " řekl mladý Lotrando žalostivě, " musí - li to tak vskutku býti? "
" Se ví, " odpověděl Vincek nevlídně.
" Tady, panečku, nám žádný páteříček nepřinese nadívané holoubě.
Kdo chce jíst, ať pracuje. "
Vzal tedy mladý Lotrando překrásnou pistoli, skočil na kůň a jel na silnici, no, dejme tomu na silnici u Batňovic.
Tam se položil do zálohy a čekal, až tudy pojede nějaký kupec, aby ho oloupil.
A skutečně za nějakou tu hodinku přijížděl po cestě pláteník, co vezl plátýnka do Trutnova.
Mladý Lotrando vystoupil z úkrytu a hluboce smekl.
Pláteník se podivil, že ho zdraví takový pěkný panáček, no, a smekl taky a řek:
" Navěky, mladý pane. "
Lotrando přistoupil blíže a smekl znova:
" Dovolte, " řekl sladce, " doufám, že vás nevyrušuji. "
" Ale božínku ne, " povídá pláteník, " a čímpak bych vám moh posloužit? "
" Prosím vás, pane, co nejsnažněji, " mluvil dále Lotrando, " abyste se nepolekal.
Já jsem totiž loupežník, strašný Lotrando z Brend. "
Pláteník byl mazaný a nelek se ani trochu.
" A heleme, " řekl vesele, " tak taky kolegáček.
Já jsem totiž taky loupežník, a sice Krvavý Čepelka z Kostelce.
Jistě znáte, ne? "
" Nemám tu čest, " omlouval se Lotrando rozpačitě;
" jsem tu, pane kolego, dnes poprvé.
Převzal jsem totiž závod svého pana otce. "
" Aha, " řekl pláteník Čepelka, " starého Lotranda z Brend, že jo?
To je stará renomovaná firma loupežnická.
Moc solidní závod, pane Lotrando.
To vám gratuluju.
Ale víte co, já jsem byl tuze veliký kamarád vašeho nebožtíka pantáty.
Tuhle jsme se potkali a on povídá:
' Víš co, Krvavý Čepelko, jsme sousedi a kolegové, no, rozdělíme si to po dobrém;
tahle silnice od Kostelce až do Trutnova bude tvá a na ní budeš loupit jenom ty. '
Tak to řek, a na to jsme si plácli, víme? "
" Ach, prosím tisíckrát za odpuštění, " omlouval se zdvořile mladý Lotrando.
" Opravdu jsem nevěděl, že tady je váš revír.
Je mi neobyčejně líto, že jsem sem vložil nohu. "
" No, pro tentokrát nevadí, " povídá mazaný Čepelka.
" Ale váš pantáta ještě řek:
' A víš, Krvavý Čepelko, jestli sem já nebo někdo z mých lidí jen páchne nohou, tak mu můžeš vzít pistole a čepici a kabát, aby si pamatoval, že to je tvá silnice. '
To řek ten váš starý partyka a dal mi na to ruku. "
" Je - li tomu tak, " odvětil mladý Lotrando, " musím vás co nejuctivěji prositi, abyste přijal tuto vykládanou pistoli, můj baret s pravým pštrosím pérem a tento kabátec z anglického sametu na památku a na důkaz mé nejhlubší úcty, jakož i lítosti, že jsem vám způsobil takovou nepříjemnost. "
" Tak dobrá, " povídal na to Čepelka, " dejte to sem a já vám to odpustím.
Ale víckrát, panáčku, ať vás tu nevidím.
Tak hyje, koníčky.
Spámbíčkem, pane Lotrando. "
" Bůh vás provázej, šlechetný a otcovský pane, " volal za ním mladý Lotrando a vrátil se na Brendy nejen bez kořisti, ale také bez svého vlastního kabátu.
Pacholek Vincek mu pak šeredně vyčinil a dal mu naučení, aby příštího dne zapíchnul a obral prvního, koho potká.
Tak tedy druhého dne číhal mladý Lotrando se svým tenkým kordiskem na silnici u Zbečníku.
A za nějakou chvíli jede tudy forman s náramným nákladem zboží.
Mladý Lotrando vystoupil a zvolal:
" Je mi líto, pane, ale musím vás zapíchnout.
Prosím, abyste se v rychlosti připravil a pomodlil. "
Forman padl na kolena a modlil se a přemýšlel, jak by z té šlamastyky vyvázl.
Modlil se první, druhý otčenáš, a pořád ho nic chytrého nenapadalo.
Už se modlil desátý a dvacátý otčenáš, a pořád nic.
" Nu tak, pane, " zvolal mladý Lotrando dodávaje si přísnosti, " jste už připraven na smrt? "
" Kdepak, " řekl forman jektaje zuby.
" Já jsem totiž strašně velikej hříšník, třicet let jsem nebyl v kostele, klel jsem jako pohan a rouhal se a hrál ferbla a hřešil na každým kroku.
Ale kdybych se moh v Polici vyzpovídat, tak by mně snad Pámbu hříchy odpustil a neuvrh by do pekla mou hříšnou duši.
Víte co?
Já honem pojedu do Police, a až se vyzpovídám, vrátím se sem a vy mne zapíchnete. "
" Dobrá, " souhlasil Lotrando, " já tady zatím počkám u vašeho vozu. "
" Jo, " řekl forman, " a vy mně, prosimás, půjčte svýho koníčka, abych byl dřív zpátky. "
I k tomu svolil zdvořilý Lotrando, a tak forman sedl na jeho koníčka a jel k Polici, zatímco mladý Lotrando vypřáhl koně formanovy a nechal je napást se na louce.
Ale ten forman byl taškář a nejel do Police k zpovědi, ale jen do nejbližší hospody, a tam povídal, že na silnici na něho čeká loupežník;
a ještě se v té hospodě na kuráž napil a s třemi čeledíny se hnal na Lotranda.
A ti čtyři chlapi chudáku Lotrandovi ukrutně namlátili a hnali ho až do hor, a tak zdvořilý loupežník se vrátil do jeskyně nejen bez kořisti, ale také bez svého vlastního koníčka.
Do třetice zajel si Lotrando na silnici k Náchodu a čekal, jakou kořist mu náhoda přinese.
Jede tu, jede vozejček plachtou přikrytý a v něm veze trhovník na jarmark do Náchoda samá perníková srdce.
A zas mladý Lotrando se postaví do cesty a křikne:
" Člověče, vzdej se, já jsem loupežník. "
Tak ho to totiž naučil ježatý Vincek.
Trhovník se zastavil, podrbal se pod čepicí a pak nadzvedl plachtu u vozu a řekl dovnitř:
" Stará, je tu ňákej pan loupežník. "
Tu rozhrnula se plachta a z vozejčku vylezla stará tlustá panička, založila ruce v bok a spustila na mladého Lotranda:
" Ty raubíři, rošťáku, ničemo, šibeničníku, prašivko, hrubiáne, lotře, kreminálníku, poberto, vandráku, lenochu, darebo, kujóne, lupiči, taškáři, šupáku, pobudo, lumpe, otrapo, lucipere, nemravo, holomku, špatenko a zloději zlodějská, co se to opovažuješ, takhle si přijít na poctivé lidi? "
" Promiňte, madam, " zašeptal Lotrando zdrcen, " nevěděl jsem, že je ve voze dáma. "
" To se ví, že je, " pokračovala trhovnice, " a jaká dáma, ty surovče, ty vrahu, ty zabijáku, ty prachkujóne, ty padouchu, ty hanebníku, ty mordýři, ty satanáši! "
" Prosím tisíckrát za odpuštění, že jsem vás tak polekal, paní, " omlouval se Lotrando v nejhroznějších rozpacích.
" Trešarmé, madam, silvuplé, ujišťuji vás svou nejpokornější lítostí, že - že - "
" Pakuj se, darebo, " křičela ctihodná dáma, " nebo ti řeknu, že jsi nestyda, bídák, zlosyn, arcilotras, turek, pohan, vyvrhel, nezdvořák, halama, huncút, mazavka, hrubec a týgr a hrdlořez a podlec, pijan, ludrák, nelida a mameluk a prevít a kazisvět, podvodník, zločinec, mizera a vrahoun a kruťas a - "
Dále už mladý Lotrando neslyšel, neboť dal se na útěk a nezastavil se až na Brendách;
a to se mu ještě zdálo, že vítr za ním nese cosi jako "... zlotřilec, trhan, lajdák, obejda, rabiát a lidožrout a Žižkovák ", třeba si sebevíc uši zacpával.
A tak to chodilo pořád.
U Vodolova chtěl mladý Lotrando propíchnout žida s ranečkem na zádech, ale žid naříkal, že prý je zima, že by ho studený kord ve vnitřnostech nachladil a zábl, že prý už beztoho má kašel, a ať prý je velkomožný pan loupežník tak laskav a nahřeje trochu svůj kord nad ohněm, než ho jako propíchne.
A zatímco rytířský Lotrando rozdělával oheň, aby ohřál své kordisko, žid vzal nohy na ramena, totiž ne, vzal ranec na ramena a utíkal, že nebylo po něm ani čuchu.
A jindy zase u Ratibořic přepadl mladý loupežník zlatý kočár, ale v něm seděla ratibořická princezka a byla tak hezká, že se Lotrando do ní zamiloval a vzal jí jen - a to ještě po dobrém - voňavý šáteček.
A to se ví, té vůně se jeho banda na Brendách nenajedla.
A jindy u Suchovršic přepadl řezníka, který vedl krávu do Úpice na jatka, a chtěl ho zabít;
ale řezník prosil, aby vyřídil jeho dvanácti sirotkům to a ono, a teď jim vzkazoval tak dojemné, přešlechetné a pohnutlivé věci, že se Lotrando rozplakal a řezníka propustil nejen s krávou, ale vnutil mu ještě dvanáct dukátů, aby prý dal každému svému dítěti po zlaťáku na památku po hrozném Lotrandovi;
a přitom ten řezník, šibal jeden, byl starý mládenec a neměl ani kočku, natož dvanáct dětí.
No zkrátka, pokaždé, když chtěl Lotrando někoho zavraždit nebo oloupit, mu do toho něco přišlo, co podnítilo jeho zdvořilost a outlocitnost, takže nic nikomu nevzal a ještě k tomu rozdal všecko své.
Takhle se ovšem jeho živnosti nevedlo;
jeho pacholkové i s ježatým Vinckem se rozutekli a šli raději poctivě pracovat mezi lidi;
sám Vincek se dal za mládka do hronovského mlejna, co ještě dnes stojí pod kostelem.
Mladý Lotrando zůstal sám v loupežnické jeskyni na Brendách a měl hlad a nevěděl si rady.
Tu si vzpomněl na pana převora u benediktýnů v Broumově, který ho míval tuzince rád, a pustil se k němu, aby se ho zeptal na radu, co má dělat.
Když k němu přišel, klekl a plakal a vypravoval, že se svému otci zavázal přísahou, že bude loupežníkem, ale že je vychován ve zdvořilosti a laskavosti, a že tedy nemůže a nemůže nikoho zabít nebo obrat proti jeho vůli.
A co prý tedy si má počít.
Pan převor nato dvanáctkrát šňupl a dvanáctkrát se zamyslil, a pak řekl:
" Milý synu, to ti chválím, že jsi zdvořilý a vlídný k lidem;
ale loupežníkem zůstat nemůžeš, jednak proto, že je to smrtelný hřích, a jednak proto, že to neumíš.
Ale abys vyhověl přísaze, kterou jsi dal svému pantátovi, budeš přepadat lidi dál, ale v ouplné počestnosti.
Najmeš si mejto, budeš číhat u silnice, a když tamtudy někdo pojede, vystoupíš na něj a budeš na něm žádat dva krejcary mejta.
No, a je to.
A při té živnosti můžeš být zdvořilý, jak jen umíš a sobě žádáš. "
Pak napsal pan převor psaní panu okresnímu hejtmanovi do Trutnova, kde se přimlouval za mladého Lotranda, aby mu pan hejtman ráčil svěřiti nějaké to mejto.
A s tím psaním se pustil Lotrando k hejtmanství do Trutnova, a opravdicky dostal mejto na silnici v Zálesí.
Tak se stal zdvořilý loupežník mejtným na silnici a přepadal vozy a kočáry, aby ve vší počestnosti vybíral dva krejcary mejta.
O hromadu let později jel broumovský pan převor bryčkou do Úpice na návštěvu k panu faráři.
Už předem se těšil, že u mejta v Zálesí uvidí zdvořilého Lotranda a poptá se ho, jak se mu vede.
A opravdu u mejta přistoupí ke kočáru fousatý člověk - byl to sám Lotrando - a něco bruče natáhnul ruku.
Pan převor sáhl do kapsy, ale protože byl trochu tlustý, musel si jednou rukou nadzvednout břicho, aby se druhou rukou dostal do kalhot;
a tak to chvilinku trvalo, než vytáh peníze.
A tu ten Lotrando spustil hrubým hlasem:
" No tak, bude to?
Jakpak dlouho má člověk čekat, než dostane ty dva nový? "
Pan převor se hrabal v měšečku a povídá:
" Ale já nemám krejcary;
prosím vás, človíčku, proměňte mně za šesták. "
" A hrom do vás, " rozkřikl se Lotrando, " když nemáte krejcary, tak co vás sem čerti nosí?
Buďto sem dáte dva krejcary, nebo táhněte nazpátek. "
" Lotrando, Lotrando, " řekl pan převor lítostivě, " nepoznáváš mne?
Kde jsi nechal svou zdvořilost? "
Lotrando se zarazil, neboť teď teprve poznal pana převora.
I zabručel něco moc šeredného, ale přemohl se a řekl:
" Velebnosti, nedivte se, že už nejsem zdvořilý.
Viděl kdy někdo mejtného, mostného, výběrčího nebo kasíra, který by nebyl krobián? "
" To je pravda, " řekl pan převor.
" To ještě nikdo nikdy neviděl. "
" Tak vidíte, " zabručel Lotrando.
" A teď už si jeďte ke všem čertům. "
To je konec pohádky o zdvořilém loupežníkovi;
snad už umřel, ale jeho potomky potkáte na mnoha a mnoha místech a poznáte je po tom, že vám s největší ochotou vynadají, i když nemají proč.
Lidové noviny 24. 12. 1921
O ŠŤASTNÉM CHALUPNÍKOVI
Totiž, abych řekl pravdu, tak ten chalupník, Jíra se jmenoval a měl chalupu v Maršově, nebyl ani trochu šťastný;
ba zrovna naopak, myslel si, že je ten nejnešťastnější a nejutrápenější člověk na světě.
No pravda, on ten Jíra byl chudák;
měl zrovna jen jednu starou krávu, jednu trkavou kozu, jednoho bezzubého psa, jedno pole a to bylo všecko;
to víte, s tím se nedá dělat hejsasa hopsasa.
A k tomu měl takové zatrápené nespokojené srdce a to mu pořád přetékalo: a že prý on nemá nic a jiní mají všeho habaděj, a co prý se nadře a nastará, a že z celé práce mu zbývá jen kde nic tu nic, a že by nejraději se vším praštil a utekl nebo umřel, a jiné takové bezbožné řeči.
A jeho žena, jako stará Jírová, ta mu domlouvala:
" Nehřeš, člověče špatná, " říkala mu, " nerouhej se a vem raději tamhle motyku nebo tadyhle srp a nasekej trávy pro kozu;
kdopak by pořád naříkal a lamentoval?
A teď ať tě už ani neslyším, ty brečáku, ty melhubo, ty rejpale, ty vzteklý chalupníku! "
Tak a jinak mu stará Jírová moudře domlouvala, ale nic naplat;
Jíra hřešil a lamentoval dál, a ještě si ke všemu myslel, že má zlou a hubatou ženu, která ho trápí.
A tak si připadal ještě nešťastnější.
Jednou, když měl okopat brambory, začal zas bědovat, jak to je na světě špatně zařízeno, co on, Jíra, se naplahočí, jak jiným je hej a kdesi cosi.
A když mu žena domlouvala ( a uměla to pěkně, na místě by mohla být děkanem, jak dovedla kázat ), dopálil se, hodil motykou a řekl, že teda jde a že už se nevrátí.
Sebral se a šel.
Došel až do Úpice a rovnou k Faltům do hospody.
Tam seděl, škaredil, koukal jako vrah a pil na vztek.
A když utopil vztek, udělala se v něm lítost a on pil na lítost.
A když utopil taky lítost, vznikl v něm dobrý úmysl a Jíra jej musel trochu zavlažit, aby ten dobrý úmysl neuschl.
A tak když se to vezme dohromady, vypil toho tolik, že měl zrovna dost, a hospodský mu řekl, aby se už šel vyspat.
Ono se řekne jít, ale když toho člověk tak moc vypije a k tomu je noc, safra, kluci, to se to špatně jde!
Jíra to zkoušel všelijak: jde - li se to lépe příkopem nebo cestou, po čtyřech nebo po dvou, rovně nebo šejdrem;
a tak to všelijak zkoušel, až se doškobrtal k úpickému hřbitovu.
Tam si sedl podle cesty a začal naříkat.
Nad hřbitovem vyplul měsíc a zalil celý kraj smutným a sličným světlem.
A Jíra se díval k měsíci a propukl v hlasitý nářek: že už to nevydrží, že má zlou kozu, zlou ženu a zlý celý život, že pole mu nechce rodit a kráva dojit, pes štěkat a brambory se samy kutálet do sklepa, že je bídný a chudý a nešťastný a že má žízeň a že ho hospodský Falta poslal domů a že soused Tomeš má samé štěstí a chalupník Matějka že si dokonce krmí prase, a jen on, Jíra, že je opuštěn od Pánaboha, který mu udělil peklo na zemi.
Tu se ozval z jasné noci boží hlas:
" Nežaluj, Jíro! "
Ale Jíra se nedal.
" Jakpak a copak, " začal ještě hlasitěji, " dyť já se dřu jako blázen a nic nemám, i ta slíva mně uschla a slepice mně zanáší k Tomšovům, rozbilo se mně síto a žena mně nadává, a tuhle v Libňatově učitel, panečku, jakej to je pán, a tadyhle děkan v Úpici, no, každej se má líp než já.
Jen já mám smůlu a neštěstí a bídu a žízeň, a ani tu cestu nemůžu najít.
Copak je tohle nějaká spravedlnost? "
" Nežaluj, Jíro, " ozval se podruhé boží hlas.
" A just jo, " řekl Jíra na to.
" Já se mám nejhůř na světě.
Když vsadím do lutrije, prohraju, a když hraju karty, takhle lízanej mariáš nebo vočko, taky prohraju, a když jdu po cestě, nenajdu dukát, a pořád nikde nic.
Mně nikdy nic nevyjde a nic se mně nepodaří a nic nevyplní.
Kdyby se mně jen jednou jedinkrát, Panebože, jednou jedinkrát něco vyplnilo, tak bych držel hubu a nelamentoval, jak teď musím lamentovat.
A já povídám, že to je velká křivda. "
" Nehřeš, Jíro, " ozval se potřetí nebeský hlas.
" A abys viděl, jak nekonečná je Má shovívavost, vyplním ti tři přání.
Třikrát můžeš si něco přát a splní se ti to, ať je to cokoliv. "
" Tak já bych teda chtěl, " vyhrkl Jíra, ale nebeský hlas ho okřikl:
" Počkej, Jíro, nepospíchej.
Dobře si to rozmysli, abys nežádal o věc pošetilou a nedůstojnou Mé štědrosti.
Počkej aspoň, až budeš při smyslech.
A teď alou domů! "
Hlas umlkl a Jíra se dal na cestu do Maršova.
" To je pravda, " řekl si, " musím si pořádně rozmyslet, co si budu přát, aby to už stálo za to.
Copak takhle novou ženu?
Dvacet krav?
Takovou flintu, jako má havlovický fořt?
Zlatý řetízek na břiše, jako má okresní starosta? "
Tu se hrnulo Jírovi do hlavy všecko, co si kdy v životě přál míti: nůž se šesti želízky, nůžkami a vrtáčkem;
pěnová fajfka;
automobil;
ratibořský zámek;
sychrovská fabrika;
štěstí v kartách;
gramofon, kožich, lovecký pes nebo biliár;
soudek vína, milión peněz, dva koně, klobouk s kamzičí štětkou, poslanecký mandát, celé Království eské nebo hodnost starosty v Maršově;
sametová pohovka, hrací hodiny, deset sudů zlata, vyřezávaná hůl, vodotrysk na dvorečku, elektrická svítilna, celé náchodské panství, každý den vepřová pečeně se zelím a pivem, nebo takhle psací stroj.
Panebože, je tolik dobrých a krásných věcí na světě, co si teď honem přát?
Jírovi šla z toho hlava kolem.
" Pozor, Jíro, " říkal si pořád, " ať si nepřeješ něco hloupého!
Měl bych se poradit se ženou;
copak, ona není nemoudrá a jistě si vymyslí pořádnou věc.
No, a když mám tři přání, tak jedno nechám jí;
bude chtít třeba herbábné šaty nebo šicí stroj.
Ať taky něco má! "
S těmito myšlenkami putoval Jíra do kopce k domovu.
Bylo pozdě v noci a nějak se mu pletly nohy a v hlavě mu všecko vířilo.
Díval se kolem a celý kraj mu v měsíčné záři připadal nový a neznámý.
Lekl se, že snad zabloudil a že je někde hrozně daleko.
Tu si posteskl nahlas:
" Panebože, kdybych už byl doma! "
Jen to dořekl, a už byl doma, ve své chalupě v Maršově.
Poznal to jen tak po čuchu, že je doma, protože v síňce bylo tma jako v pytli.
Tu Jíra pochopil, že vyhodil první přání.
" No, " těšil se, " ještě mi zbývají dvě;
teď si dám safra pozor, abych si něco nepřál.
Vyspím se na to a ráno si budu přát dvě věci;
dejme tomu gramofon a Království české, nebo radši biliár a tu vepřovou pečeni.
Ale jakpak se mám svlíknout, když tu je taková tma?
Ani nevím, kde je má postel.
A nejdřív se napiju vody.
Kdybych jen věděl, Panebože, kam dala má stará sirky! "
Jen si tohle pomyslil, a už měl v ruce škatulku sirek.
" Hrome, " lekl se Jíra, " tohle už je druhé přání!
To jsem to vyved!
Teď, holenku, mně už zbývá jen jedno přání.
Musím si honem přát něco nejlepšího, co by stálo za to.
Co takhle si přát, abych byl českým králem?
Jo, ale to není jen tak;
chudák má žena, až by se ráno probudila jako královna, by měla hrozný oulek;
a pak, měla by na krku tolik čeládky a taškářů lokajů a ministrů a vojevůdců, a to není jen tak, vařit pro tolik lidí.
Musím se jí dřív zeptat, jestli chce být královnou.
A ona spí jako pařez!
Panebože, kdyby se aspoň už chtěla probudit! "
Jen to dořekl, a jeho žena se zvedla na posteli a řekla.
" Co mne budíš, ty flamendře, ty mazavko, ty vzteklej chalupníku? "
Tu poznal Jíra, že už řekl třetí přání a že už nemůže dál nic žádat.
Nejdřív chtěl šeredně zasakrovat;
ale najednou viděl, jak ubohá a utrápená je jeho žena, a přišlo mu líto, že ji už nemůže udělat českou královnou ani jí pořídit herbábné šaty.
I přistoupil k ní a pohladil ji po šedivé hlavě a řekl:
" I nic, Mařenko;
víš, já jsem tě jenom probudil, abych ti řek, aby ses na mě už nezlobila, no, a že už nebudu vzteklej a nebudu lamentovat, no, a že teda budu držet hubu a dělat jako mourovatej, no, a všecko, co ty chceš. "
" Jíro, " řekla na to stará Jírová, " jen jestli to vydržíš a nezačneš zase užírat sebe i nás voba. "
" Vydržím, " povídal Jíra slavnostně, " a nebudu už ani jednou zlej ani nespokojenej. "
A vidíte, kluci, on to ten Jíra opravdu vydržel, a od té doby byl tedy šťastným chalupníkem;
a protože si hleděl svého, vedlo se mu líp, třebaže se nestal v Maršově starostou ani neměl gramofon nebo automobil.
Ale nůž se šesti želízky si koupil a užíval ho šťastně až do své smrti.
Lidové noviny 12. 7. 1922
POHÁDKA VODNICKÁ
Jestli si, děti, myslíte, že vodníci nejsou, tak tedy vám říkám, že jsou, a jací!
Tak třeba zrovna u nás, co jsme se my jako narodili, bydlel jeden v řece Úpě pod splavem, a jeden byl tuhle v Havlovicích u toho dřevěného mostu, a jeden se zdržoval v Radečském potoku, to byl Němec německá, ani slova česky neuměl;
však jednou přišel k mému tatínkovi, aby si dal vytrhnout zub, a za to mu donesl košíček stříbrných a růžových pstruhů pěkně pokladených kopřivami, aby zůstali čerství;
a že to byl vodník, bylo vidět z toho, že po něm na židli bylo mokro.
A jeden byl u dědečkova mlýna v Hronově, a ten choval pod splavem, pod vodou šestnáct koní;
proto inžinýři říkali, že tam na tom místě má řeka Metuje šestnáct koňských sil.
Těch šestnáct bílých koní pořád táhlo a táhlo, a proto se mlýn pořád točil;
a když jedné noci náš dědeček tiše umřel, šel vodník a vypřáhl potichu všech šestnáct koní, a mlýn se tři dny netočil.
Na velkých řekách jsou vodníci, kteří mají ještě víc koní, třeba padesát nebo sto;
ale někteří jsou takoví chudáci, že nemají ani dřevěnou kozu.
Takový velkovodník v Praze, na Vltavě, je ovšem náramně bohatý a velký pán;
má třeba i motorový člun a v létě si jede k moři.
Vždyť v Praze i obyčejný, podřadný podvodník má někdy peněz jako slupek a lítá v automobilu, hú, hú, až bláto stříká.
Ale jsou zase takoví nanicovatí malovodníčkové, mají loužičku jako dlaň a v ní jednu žábu, tři komáry a dva brouky potápníky;
nebo mají svou živnost na tak mizerné stružce, že si v ní ani myš bříško neurousá;
někteří za celý boží rok nechytnou víc než pár papírových lodiček a dětskou plínku, která mamince uplavala při praní.
Ba, je to bída.
A zase takový rožmberský vodník má třeba dvacet tisíc kaprů, a ještě k tomu líny, ševce, parmy a nějakou tu zubatou štiku.
Inu, není žádná rovnost na světě.
Vodníci jsou samotáři, ale tak jednou dvakrát do roka, když je velká voda, se sjedou z celého kraje a konají, jak se tomu říká, okresní konferenci.
Z našeho kraje se vždycky scházeli při velké vodě na lukách u Hradce Králové, protože tam je taková pěkná rovina a krásné tůně a zátočiny a slepá ramena vystlaná nejjemnějším bahnem dvojnulkou.
To musí být žluté bahno anebo trochu do hněda;
když je červené nebo šedé, to už není tak hebounké, zrovna jako mast.
Na takovém pěkném mokrém místě se tedy sesednou a povídají si, co je nového: že tamhle v Suchovršicích dělají lidi regulaci, takže se tamní vodník, jako starý Jireček, musí odtamtud vystěhovat;
že hrníčky a pentle podražily, to vám je hrůza: aby vodník, když chce někoho chytit, koupil za třicet korun pentlí, a hrníček stojí nejmíň tři koruny, a ještě je to šmízo;
nejraději praštit řemeslem a chytit se něčeho jiného.
A tu si vodníci vypravují, že jaroměřský vodník Faltys, ten zrzavý, se chytil obchodu a prodává minerální vody, a kulhavý Slepánek se stal instalatérem a dělá vodovody, a jiní si pomohli jinou živností.
To se rozumí, děti, že vodník může dělat jen to řemeslo, ve kterém je něco od vody;
tak například:
1. může si založit pohřební ústav a pořádat slavné
i jednoduché pohřební prů................................. vody;
2. stát se spekulantem a dělat výnosné pod.................... vody;
3. nebo advokátem a provádět soudní roz...................... vody;
4. být spisovatelem pro lid a psát poučné ná.................. vody;
5. stát se notářem a provádět majetkové pře.................. vody;
6. jako hudebník skládat klavírní dopro......................... vody;
7. být obvodním lékařem pro soudní ob......................... vody;
8. dát se na vojnu jako rotmistra dělat každoroční od.... vody;
9. být majitelem jakéhokoliv velkozá............................. vodu;
10. nebo konečně člověkem vznešeného pů................... vodu
a nedělat docela nic jako nějaký vé................................ voda.
Krom toho může být vodník dobře sportovním závodníkem nebo psát do novin úvodníky.
Jak vidíte, zbývá pro vodníky dost výnosných živností, a proto jich také pořád ubývá;
proto se počítají na svých výročních poradách a říkají si smutně:
" Zas je nás o pět míň;
mládenci, takhle naše povolání pomalu vymře. "
" Inu, " povídá starý Kreuzmann, trutnovský vodník, " už to není, jako to bývalo.
Holenku, tomu je hrůza tisíců let;
tenkrát byly celé Čechy pod vodou, a člověk, čibržkom vodník, vždyť tehdy ještě lidé nebyli, no jo, to byly jiné časy - krucinál, kde jsem vlastně přestal? "
" Že byly celé Čechy pod vodou, " pomáhal mu skalický vodník Zelinka.
" Aha, " řekl Kreuzmann.
" Tedy celé Čechy byly pod vodou, i Žaltman a Červená hůra a Krákorka a všechny ostatní hory;
a našinec mohl mokrou nohou, pěkně pod vodou, jít třeba z Brna až do Prahy.
Ještě loket nad Sněžkou byla voda.
Lidi, to byly časy. "
" To byly, " vzpomínal ratibořický vodník Kulda.
" Tenkrát jsme my vodníci ještě nebyli takoví samotáři a poustevníci jako dnes.
Tenkrát jsme měli podvodní města vystavěna z vodních cihel, a nábytek byl vyřezán z tvrdé vody, a peřiny byly z měkké dešťové vody, a topilo se teplou vodou;
a nebylo ani dno ani žádný břeh ani povrch vody;
byla jen voda a my. "
" Ba, " povídal Liška řečený Hejkavec, ten vodník z žabokrcké mokřiny, " a jaká ta voda tehdy byla!
Mohls ji krájet jako máslo, a koule z ní dělat, a nitě z ní upříst, a provazy z ní kroutit;
byla jako ocel a jako len a jako sklo a jako pápěrka, a hustá jako smetana, a pevná jako dub, a hřála jako kožich.
Všecko bylo uděláno z vody.
Holenku, taková voda teď už není ani v Americe, kdepak! "
A starý Liška si odplivl, až se tam udělala hluboká tůně.
" Bejvala, " řekl Kreuzmann zamyšleně, " bejvala tehdy moc krásná voda, ale byla ještě tentononc, dočista němá. "
" Jak to? " podivil se Zelinka, který nebyl tak stár jako ti druzí.
" Inu, němá byla, " povídal Liška Hejkavec.
" Neměla žádný hlas.
Neuměla ještě mluvit.
Byla tak tichá a němá, jako je teď, když zmrzne.
Nebo jako když napadne sněhu a je půlnoc a nic se ani nepohne;
a tu je takové ticho, takové tichoučké ticho, že ti je až ouzko, a tu vystrčíš hlavu z vody a posloucháš;
a tu se ti sevře srdce tím ukrutným tichem.
Takové ticho tehdy bylo, když byla voda ještě němá. "
" A jak to, " ptal se Zelinka, který byl stár jenom sedm tisíc let, " jak to, že už není němá? "
" To přišlo tak, " řekl Liška.
" Mně to vypravoval můj pradědeček a říkal, že už je tomu nějakých milión let.
Tak tehdy byl živ jeden vodník, jakpak se honem jmenoval?
Rákosník, ne Rákosník, Minařík, taky ne, Hampl, taky ne Hampl, Pavlásek, taky ne, hergot, jakže se jmenoval? "
" Arion, " řekl Kreuzmann.
" Arion, " přisvědčil Liška.
" Taky jsem to měl na jazyku.
Arion se jmenoval.
A ten Arion měl vám takový divný dar, takovou schopnost od Pánaboha, inu, takové nadání, víte?
On dovedl tak krásně mluvit a zpívat, že jednomu srdce skákalo a zase zaplakalo, když zazpíval.
Takový to byl muzikant. "
" Básník, " opravil Kulda.
" Muzikant nebo básník, " řekl Liška, " ale uměl to, holenku.
Říkal pradědeček, že všichni brečeli, když se dal do zpěvu.
On měl, ten Arion, velikou bolest v srdci.
Nikdo neví jakou.
Nikdo neví, co se mu stalo zlého.
Ale musela to být strašná bolest, že zpíval tak krásně a tak smutně.
A jak tak pod vodou zpívala naříkal, třásla se každá krůpějka vody, jako by to slza byla.
A v každé krůpějce uvázlo něco z jeho zpěvu, jak se ten zpěv tou vodou prodíral.
Každá kapička zachytila kousek jeho hlasu.
A proto už není voda němá.
A proto zvoní, cinká, ševelí a šeptá, zurčí a bublá, šplouná, šumí, hučí, ropotá, úpí a kvílí, burácí, řve, ječí a hřímá, stená a vzdychá a směje se, hraje jako na stříbrnou harfu, klokotá jako balalajka, zpívá jako varhany, duje jako lesní roh a hovoří jako člověk v radosti nebo v žalu.
Od té doby mluví voda všemi jazyky na světě a povídá věci, kterým už ani nikdo nerozumí, jak jsou divné a krásné.
A nejmíň jim rozumějí lidé.
Ale pokud nepřišel Arion a nenaučil vodu zpívat, byla stejně němá, jako je němé nebe. "
" Ale to nebyl Arion, co přinesl do vody nebe, " řekl starý Kreuzmann.
" To bylo až později, za mého tatíka, dej mu Pánbůh věčnou slávu, a udělal to vodník Kvakvakvokoax, a sice z lásky. "
" Jak to bylo? " ptal se vodník Zelinka.
" To bylo tak.
Kvakvakvokoax se zamiloval.
Kvakvakvokoax viděl princeznu Kuakuakunku a zaplanul k ní láskou, kvak.
Kuakuakunka byla krásná.
Měla žluté žabí bříško, a žabí nožičky, a papulu žabí od ucha k uchu, a byla celá mokrá a studená;
taková krasavice to byla.
Takové už ani nejsou. "
" A co dál? " ptal se vodník Zelinka dychtivě.
" Nu, co by bylo?
Kuakuakunka byla krásná a pyšná.
Nadýmala se jen a říkala kvak.
Kvakvakvokoax byl jako blázen.
Vezmeš - li si mne za muže, řekl jí, přinesu a dám ti, co budeš chtít.
A tu ona řekla:
Tedy mi přines modré z nebe, kvak. "
" A co udělal Kvakvakvokoax? " ptal se Zelinka.
" Nu, co měl dělat?
Seděl pod vodou a naříkal:
Kva kva kva kvá, kva kva kva kvá.
A pak si chtěl vzít život.
Proto skočil z vody do vzduchu, aby se v něm utopil, kvak.
Nikdo před ním ještě do vzduchu neskočil.
Kvakvakvokoax byl první. "
" A co udělal ve vzduchu? "
" Nic.
Podíval se nahoru, a nad ním bylo modré nebe.
Podíval se dolů, a pod ním bylo také modré nebe.
Kvakvakvokoax užasl.
Tehdy ještě nikdo nevěděl, že se nebe odráží ve vodě.
Když Kvakvakvokoax uviděl, že je na vodě modrá obloha, vykřikl podivením kvak a spadl zase do vody.
A pak vzal Kuakuakunku na záda a vyskočil s ní do vzduchu.
Kuakuakunka uviděla ve vodě modré nebe a vykřikla radostí kvakvá.
Neboť jí Kvakvakvokoax přinesl modré z nebe. "
" A co bylo dál? "
" Nic.
Byli pak spolu šťastně živi a narodilo se jim mnoho jiker.
A od té doby vylézají vodníci z vody ven, aby viděli, že nebe je taky tam, kde je jejich domov.
Když někdo opustí domov, ať je to kdo chce, a ohlédne se pak zpátky, jako se Kvakvakvokoax podíval do vody, vidí, že tam doma je to pravé nebe.
Víš, to pravé modré a krásné nebe.
Kvak. "
" A kdo to dokázal? "
" Kvakvakvokoax. "
" A Kuakuakunka. "
" Ať žije Kvakvakvokoax!
" A Kuakuakunka! "
V tu chvíli šel kolem jeden člověk a myslil si:
To dnes ty žáby kvákají!
I popadl kámen a hodil jej do té mokřiny.
Voda vysoko vystříkla, zašplouchalo to a bylo ticho: všichni vodníci skočili do vody, a teprve příštího roku budou zase mít konferenci.
Lidové noviny 25. 12. 1923
KRÁL FRANTIŠEK
Jmenoval se vlastně František Král, ale tak mu říkali jenom tehdy, když ho sebral sstrážník a dovedl ho na komisařství pro potulku, kde ho zapsali do takové tlusté knihy a nechali ho přespat na pryčně a ráno ho zase poslali dál;
na policii mu tedy říkali František Král, ale ostatní lidé ho jmenovali všelijak jinak: ten vandrák;
ten šupák, ten tulák, ten pobuda, ten lajdák, ten otrapa, ten hadrník, ten trhan, ten obejda, ten lenoch, ten cikán, ten chudák, ten jindyvyjduum, ten člověk, ten kdovíkdo, ten dareba, ten poběhlík, ten krajánek, ten štvanec, ten vošlapa, ten revertent, ten ludrák, ten prašivka, ten hunt, ten syčák, ten holota, a ještě mnoho jiných jmen mu dávali;
kdyby každé to názvisko platilo aspoň korunu, mohl by si za ně koupit žluté boty a možná že i klobouk, ale takhle si za to nekoupil nic a měl jenom to, co mu lidé dali.
Jak tedy je už zřejmo, řečený František Král se netěšil nejlepší pověsti a opravdu nebyl nic jiného nežli tulák, který jen ukrádal Pánubohu čas ( jenže Pánbůh na věčnosti má tolik mnoho času, že mu ho tím ani za mák neubylo ) a neuměl nic než pískat kudlu.
Víte, co je to pískat kudlu?
To se dělá tak, že člověk ráno suší hubu, v poledne nemá do čeho kousnout a večer se místo jídla párá dřívkem v zubech;
a když mu pak kručí hladem žaludek, tomu se říká, že píská kudlu.
František Král uměl pískat kudlu tak, že by na ni mohl dávat koncerty;
jinak to byl dobrák od kosti - kde by se na něm, chudákovi, také nabralo masa!
Když dostal kus chleba, snědl jej, a když mu dali zlé slovo, tak je taky spolkl;
takový měl hlad.
A když nedostal nic, lehl si někde za plotem, přikryl se tmou a poprosil hvězdičky, aby daly pozor, aby mu nikdo neukradl čepici.
Takový vandrovní člověk ví o světě ledacos;
ví, kde dostane najíst, ví, kde dostane vynadáno nebo kde jsou zlí psi, kteří mají na tuláky spadeno víc než četníci.
Ale já vám povídám, že byl jednou jeden pes, jakpak se honem jmenoval, aha, Foxl, však už je chudák taky v Pánu.
Tak ten Foxl sloužil na zámku v Chyži a měl takovou divnou náturu, že když uviděl vandráka, pištěl radostí, tancoval kolem něho a vedl ho rovnou do zámecké kuchyně;
ale když přišel na zámek nějaký velký pán, řekněme baron, hrabě, kníže, nebo dokonce pražský arcibiskup, řval na něj Foxl jako pořčený a byl by ho roztrhal, kdyby ho kočí honem nezavřel do konírny.
Jak vidíte, jsou i mezi psy všelijaké rozdíly;
jakpak teprve mezi lidmi.
Ale když už jsme u těch psů, víte, děti, proč pes vrtí ocasem?
To je tak.
Když Pánbůh stvořil svět se vším všudy, šel od jednoho božího tvora k druhému a pěkně přívětivě se ho vyptával, je - li na světě spokojen a zda mu nic neschází a podobně.
Pak taky přišel k prvnímu psovi na světě a ptal se ho, zda mu nic medle neschází.
Pes chtěl honem zavrtět hlavou, že jako zaplaťpámbu ne, ale protože zrovna čuchal k něčemu náramně zajímavému ( byla to myslím první kost nebo první kůžička z buřtu, ještě teplá, jak právě vyšla z ruky Stvořitele ), spletl se pes a horlivě zavrtěl ocasem.
Od té doby pes vrtí ocasem, kdežto jiná zvířata, jako kůň a kráva, dovedou potřásat hlavou tak jako člověk.
Jen prase neumí kývat ani vrtět hlavou, a to proto, že když se ho Hospodin tázal, jak je na tom božím světě spokojeno, rylo dál rypákem po žaludech a jen tak potřáslo netrpělivě ocáskem, jako by chtělo říci:
Pardon, na moment, teď zrovna nemám pokdy.
Od té doby prase pořád tak potřásá a potrhává ocáskem, pokud je živo, a jeho ocásek se za trest jídá podnes s křenem nebo hořčicí, aby jej to i po smrti štípalo.
Tak je to od stvoření světa.
Ale o tom jsem nechtěl dnes povídat, nýbrž o tulákovi, který se jmenoval František Král.
Tak ten tulák chodil po celém světě;
byl až v Trutnově, kde jsou už Němci, a v Hradci Králové, a ve Skalici, a dokonce až ve Vodolově a Maršově a jiných dalekých městech celého světa.
Jeden čas sloužil také u mého dědečka na Žernově, ale to víte, tulák je tulák;
sebral svůj raneček a šel zase dál, do Starkoče nebo na který kraj světa, a zas po něm nebylo vidu ani slechu;
taková to byla neposedná krev.
Už jsem vám říkal, že lidé ho jmenovali tulák, trhan, pobuda a ještě všelijak jinak;
ale někdy mu také říkali, že je poberta, zloděj, rošťák, dareba nebo raubíř, ale to mu moc křivdili.
František Král nikdy nikomu nic nevzal, neukradl ani neštípl.
Na mou víru, ani co by za nehet vlezlo.
Právě proto, že byl tak poctivý, se nakonec dočkal veliké slávy;
ale o tom vám právě chci vypravovat.
Tak jednou stál ten tulák František na Podměstečku a přemýšlel, má - li si jít k Vlčkům pro housku nebo k starému panu Prouzovi pro rohlík.
A tu jde podle něho vznešený pán, snad to byl nějaký cizí továrník nebo obchodní cestující, a nese v ruce kožený kufřík.
Najednou zafoukl vítr, shodil tomu pánovi klobouk a už jej kutálel po silnici.
" Člověče, podržte mi to na chvilku, " křikl honem ten pán a hodil tulákovi Františkovi ten kožený kufřík;
a než řekl švec, už byl v prachu za kloboukem až někde u Sychrova.
Stojí tedy František Král s tím kufříkem v ruce a čeká, až se ten pán vrátí.
Čeká půl hodiny, čeká hodinu, ale pán nikde.
František si netroufá zaskočit ani pro tu housku, aby ho snad ten pán neminul, až se vrátí pro kufřík.
Čeká dvě hodiny, tři hodiny, a aby neměl dlouhou chvíli, píská zatím kudlu.
Pán se nevrací, a už se dělá noc.
Na nebi se třpytí hvězdičky, celé městečko spí stočeno jako kočka za kamny a div nepřede, jak mu je dobře v peřinách.
Ale tulák František ještě pořád stojí, trne, dívá se na hvězdičky a čeká, až se ten pán vrátí.
Zrovna tloukla půlnoc, když se za ním ozval strašný hlas:
" Co tu děláte? "
" Čekám tu na jednoho cizího pána, " řekl František.
" A co to máte v ruce? " tázal se strašný hlas.
" To je kufřík toho pána, " vykládal tulák.
" Já mu jej mám podržet, co se vrátí. "
" A kde je ten pán? " ptal se do třetice strašný hlas.
" On jenom odběhl, aby chyt svůj klobouk, " pravil František.
" Hoho, " řekl děsný hlas.
" To je podezřelé.
Pojďte se mnou. "
" To nejde, " bránil se tulák.
" Já tady musím čekat. "
" Ve jménu zákona vás zatýkám, " zahřímal veliký hlas, a tu František Král pochopil, že to je pan Boura, strážník, a že tedy musí poslechnout.
Podrbal se tedy, vzdychl a šel s panem Bourou na komisařství.
Tam ho zapsali do tlusté knihy a zavřeli ho do šatlavy;
ale ten kufřík zatím zamkli, až přijde ráno pan soudce.
Ráno přivedli tuláka před pana soudce;
a vždyť to byl, namoutě, pan rada Šulc - dnes už ho také hlava nebolí.
" Ty budižkničemu, ty lajdáku, ty hadrlumpe, " řekl pan soudce, " už jsi tady zas?
Vždyť je tomu sotva měsíc, co jsme tě zavřeli pro potulku.
Ježíši, človíčku, s tebou mám kříž!
Tak co, zas tě sebrali, že ses toulal? "
" Ba ne, milostpane, " povídá tulák František, " tady pan Boura mne sebral, protože jsem stál. "
" Tak vidíš, ty holoto, " povídá pan soudce, " proč jsi stál?
Kdybys nebyl stál, nebyli by tě sebrali.
Ale slyším, že u tebe našli nějaký kufřík.
Je to pravda? "
" Prosím, milostpane, " povídá tulák, " ten kufřík mi dal nějaký cizí pán. "
" Hoho, " zvolal pan soudce.
" Toho cizího pána už známe.
Když někdo něco ukradne, tak řekne, že to dostal od nějakého cizího pána.
Holenku, tím nás nenapálíš.
A co je v tom kufříku? "
" To nevím, namouduši, " řekl tulák František.
" Ty taškáři jeden, " povídá pan soudce, " však my se na to podíváme sami. "
I otevřel pan rada kufřík a vyskočil překvapením.
Byly tam samé peníze, a když je přepočítal, bylo jich jeden milión tři sta šedesát sedm tisíc osm set patnáct korun devadesát dva halíře, krom toho kartáček na zuby.
" Hrom do toho, " vykřikl pan soudce, " člověče, kdes to ukradl? "
" Prosím, milostpane, " bránil se František Král, " to mi dal podržet ten cizí pán, co honil ten klobouk, co mu jej vzal vítr. "
" I ty zloději zlodějská, " volal pan soudce, " copak si myslíš, že ti tohle uvěřím?
To bych rád viděl, kdo by svěřil takovému trhanovi, jako jsi ty, jeden milión tři sta šedesát sedm tisíc osm set patnáct korun devadesát dva halíře a k tomu ještě kartáček na zuby!
Marš do šatlavy!
Však my už vyšetříme, komu jsi ten kufřík ukradl. "
A tak se stalo, že zavřeli chudáka Františka do šatlavy na hrozně dlouhou dobu.
Utekla zima a minulo jaro, a ještě pořád nenašli nikoho, kdo by se hlásil o ty peníze;
a tak si pan rada Šulc, pan strážník Boura a ostatní páni od soudu i od policie už mysleli, že František Král, tulák bez přístřeší a bez stálého zaměstnání, vícekráte trestaný a vůbec prašivka daremná, někde zabil a zakopal neznámého pána a vzal mu ten kufřík s penězi.
A tak když uplynul rok a den, stál František Král před soudem pro vraždu neznámého pána a pro uloupení jednoho miliónu tří set šedesáti sedmi tisíc osmi set patnácti korun devadesáti dvou halířů a kartáčku na zuby.
Šmankote, děti, na takovou věc je provaz.
" Ty huncúte, ty raubíři, ty prachmilióne, " povídá pan soudce obžalovanému, " tak už se u všech všudy přiznej, kdes toho pána zabil a zakopal;
bude se ti líp viset, když se přiznáš. "
" Dyť já ho nezabil, milospane, " bránil se chudák František;
" on jenom honil ten klobouk, a frnk, už byl v prachu;
letěl jako švec na jarmark a ten kufřík mně jako nechal v rukou. "
" Inu, " vzdychl pan soudce, " když teda mermomocí chceš, pověsíme tě i bez přiznání.
Pane Boura, tak toho zatvrzelého zločince s pomocí boží pověste. "
Jen to dořekl, když se rozletěly dveře a v nich stál nějaký cizí pán, celý zaprášený a udýchaný.
" Už se našel, " vyhrkl.
" Kdo se našel? " ptal se pan soudce přísným hlasem.
" Ten klobouk, " řekl cizinec.
" Lidi, to vám byla mela.
Tak já jdu po Podměstečku, a najednou mně vítr sebere klobouk.
Já hodím svůj kufřík ani nevím komu a šup, letím za kloboukem.
Ale klobouk, neřád, se kutálí přes most k Sychrovu a za Sychrovem k Zálesí a ke Rtyni a přes Kostelec ke Zbečníku a přes celý Hronov k Náchodu a tam tudyma kolem na pruskou hranici.
Já pořád za ním;
už jej skoro držím, ale na hranici mne chytne financ, a co prý tak utíkám.
Jářku, že za kloboukem.
Než jsem mu to vysvětlil, byl zase klobouk v prachu.
Tak jsem se vyspal a pustil jsem se vám ráno za kloboukem do Pruska, na Levín a Chudobu, co je ta smradlavá voda - "
" Počkejte, " pravil pan soudce.
" Tady je soud, a ne nějaká zeměpisná přednáška. "
" Tak já to povím docela krátce, " řekl cizinec.
" V Chudobě se dovím, že můj klobouk tam vypil sklenici vody, koupil si hůl a pak sedl do vlaku a jel do Svídnice.
To se rozumí, já jedu za ním.
Ve Svídnici klobouk, neřád, přenocoval v jednom hotelu, ani nezaplatil účet, a pak odejel neznámo kam.
Po delším pátrání jsem se dozvěděl, že chodí po Krakově, a dokonce že se tam chce oženit s jednou vdovou.
Tak já jedu do Krakova za ním. "
" A proč jste jej tak honil? " ptal se pan soudce.
" No, " povídal cizinec, " on to byl ještě zánovní klobouk, a pak, já jsem zastrčil pod jeho pentli svůj zpáteční lístek na dráhu ze Svatoňovic do Starkoče.
O ten zpáteční lístek mně šlo, pane rado. "
" Aha, " řekl pan soudce, " to je docela správné. "
" To si myslím, " pravil cizinec.
" Nebudu si přece kupovat lístek dvakrát.
Kde jsem přestal?
Aha, že jedu do Krakova.
Dobrá, tedy tam přijedu, a zatím klobouk, lump jeden, ujel první třídou do Varšavy vydávaje se za diplomata. "
" To je přece podvod, " zvolal pan soudce.
" Však jsem to taky udal, " povídal cizinec, " a policie telegrafovala z Krakova do Varšavy, aby byl zatčen.
Ale zatím si můj klobouk pořídil kožich, protože už začínala zima, nechal si narůst vousy a jel do Moskvy. "
" A co dělal v Moskvě? " tázal se pan soudce.
" No, co by tam dělal, " pravil cizinec.
" Politiku dělal, mizera.
Stal se tam novinářem.
Pak si vzal do hlavy, že se zmocní vlády, ale to už jej Rusové zatkli a odsoudili jej k smrti zastřelením;
ale když jej vedli na popraviště, zafoukal vítr, a tu on, uličník, se začal kutálet a proklouzl mezi nohama vojáků a kutálel se po matičce Rusi až do Novočerkasku.
Tam si dal na hlavu beranici a stal se atamanem donských kozáků.
Já jej pronásleduju a konečně jej chytím;
a tu on, padouch, zapíská na své kozáky a káže jim, aby mne zastřelili. "
" A co dál, " ptal se pan soudce dychtivě.
" No, co by bylo dál, " řekl cizinec.
" Já jim povídám, že my se kozáků nebojíme, že je krájíme do polívky.
Já nevím, pane rado, jestli tady u vás taky rostou kozáčky - "
" Rostou a hodně, " pravil pan rada.
" Nejvíc tamhle u Libňatova, nejvíc takhle, kde jsou břízy a osiky. "
" Kozák je docela dobrá houba, " řekl cizinec, " jenomže má nožičku trochu dřevnatou.
Tak já povídám, že u nás kozáky vaříme v polívce nebo rozkrájíme na malé kousky a sušíme, a toho se ti kozáci tak lekli, že mne pustili.
Ale zatím můj klobouk, ničema, skočil na kůň a uháněl na východ.
Já, to se rozumí, za ním.
A on v Orenburku sedne na vlak a jede na Omsk a přes celou Sibiř, ale v Irkutsku se mně ztratil;
prý tam někde přišel k penězům, ale pak jej chytli lupiči Chunchuzové a obrali jej o všechno, takže vyvázl jen s holým životem.
Pak jsem jej potkal na ulici v Blagověščensku, ale on mi, chytrák, pláchl a kutálel se přes celou Mandžurii až k Čínskému moři.
Na břehu moře jsem jej dostihl, protože se bál vody. "
" Teda tam jste jej chytil? " ptal se pan soudce.
" Kdepak, " řekl cizinec.
" Běžím k němu na břehu moře, ale v tu chvíli se obrátil vítr a klobouk se kutálel zas k západu.
Já za ním, a tak jsem jej honil přes Čínu a Turkestán, dílem pěšky, dílem na nosítkách, na koních nebo na velbloudech, až zase v Taškentě sedl na dráhu a jel zpátky do Orenburku.
Odtamtud jel na Charkov a Oděsu a odtamtud do Uher, pak se stočil na Olomouc a Českou Třebovou a na Týniště, a konečně zase sem k nám.
A tady jsem jej před pěti minutami chytil na náměstí, právě když chtěl jít do hospody na papričku.
Tak, tady je. "
Přitom ukázal ten klobouk;
byl rozbitý nadranc, ale jinak by nikdo neřekl, že by to byl takový vykutálený taškář.
" A teď se podíváme, " zvolal cizinec, " má - li ještě za pentlí ten zpáteční lístek ze Svatoňovic do Starkoče. "
I sáhl za pentli a vyňal lístek.
" Je tady, " vykřikl vítězně.
" Tak, teď aspoň pojedu zadarmo do Starkoče. "
" Ale človíčku, " řekl pan rada, " vždyť vám ten lístek už propadl! "
" Jak to? " divil se cizinec.
" Inu, zpáteční lístek platí jen po tři dny a tenhle je, jak vidím, starý už rok a den.
Panečku, ten už neplatí. "
" A hrom do toho, " řekl cizinec, " to mně nenapadlo.
Teď si musím koupit nový lístek a nemám už ani findy. "
Cizinec se poškrábal na hlavě.
" Ale počkejte, já jsem dal podržet svůj kufřík s penězi nějakému mužskému, když jsem se pustil za tím kloboukem. "
" Kolik tam bylo peněz? " ptal se honem pan soudce.
" Jestli se nemejlím, " pravil cizinec, " tak tam byl jeden milión tři sta šedesát sedm tisíc osm set patnáct korun devadesát dva halíře a kartáček na zuby. "
" Navlas tolik, " řekl pan soudce.
" Tak ten kufřík máme tady se všemi penězi i s kartáčkem na zuby.
A tady stojí ten mužský, co jste mu dal podržet svůj kufřík.
Jmenuje se Král František, a právě jsme ho já a tuhle pan Boura odsoudili na smrt, že vás oloupil a zavraždil. "
" I koukejme, " nato cizinec, " tak vy jste ho chudáka zavřeli?
No, aspoň neutratil všechny prachy, co byly v tom kufříku. "
Tu povstal pan soudce a řekl slavnostně:
" Teď teprve vidím, že Král František neukradl, neuzmul, neodcizil, neštípl a rovněž si nepřisvojil z peněz u něho uložených ani brka, šupu, vindry anebo findy, nykláku ani fluňky, ačkoli, jak potom zjištěno, neměl sám ani na munzemli nebo na dalamánka nebo též na housku, žemli či jinou poživatinu aneb pochutinu, zvanou též pekařský výrobek a latinsky cerealia.
Prohlašuji tímto, že Král František je nevinen vraždou, mordem, latinsky homicidiem, zabitím, zakopáním mrtvého, loupeží, násilím, krádeží a vůbec zlodějčinou;
nýbrž naopak že čekal den a noc na tom fleku, aby poctivě a neztenčeně vrátil jeden milión tři sta šedesát sedm tisíc osm set patnáct korun devadesát dva halíře a kartáček na zuby.
Pročež prohlašuji, že je zproštěn žaloby, amen.
Safra, kluci, to jsem toho napovídal, co? "
" No ba, " pravil cizinec;
" však už byste mohl pustit k slovu tady toho poctivého šupáka čili obejdu. "
" Co bych povídal, " řekl František Král skromně.
" Co jsem živ, nevzal jsem nikde nikomu ani padavče.
To už je taková nátura. "
" Člověče, " prohlásil cizinec, " to jste mezi vandráky a lidmi bílá vrána. "
" Namouduši, " pravil pan rada, " učiněná bílá vrána. "
" Taky to říkám, " dodal pan strážník Boura, který, jak jste si povšimli, si do této chvíle ještě neklápl.
Tak tedy přišel František Král zase na svobodu;
ale odměnou za jeho poctivost mu dal ten cizinec tolik peněz, že by si za to mohl František koupit jeden dům, do toho domu jeden stůl, na ten stůl jeden talíř a na ten talíř jednu horkou jitrnici.
Ale protože měl František Král děravou kapsu, ztratil ty peníze a neměl zase nic.
Tak tedy šel, kam ho nohy nesly, a cestou pískal kudlu.
Ale ta bílá vrána mu nešla z hlavy.
Na noc si vlezl do hlídačské boudy a spal jako dudek;
a když ráno vystrčil hlavu, svítilo slunce, celý svět se třpytil čerstvou rosičkou a na plotě před boudou seděla bílá vrána.
František nikdy dosud neviděl bílou vránu, a tak na ni koukal vyjeven, ani nedýchal.
Byla bílá jako padlý sníh, oči měla červené jako rubín a nožičky růžové a česala si zobákem křídla.
Když zahlédla Františka, potrhla křídly, jako by chtěla uletět, ale zůstala sedět a dívala se nedůvěřivě jedním rubínovým okem na ježatou hlavu Františkovu.
" Ty, " ozvala se najednou, " nepraštíš mne kamenem? "
" Nepraštím, " řekl František, a teprve teď se podivil, že vrána mluví.
" Jak to přijde, že umíš mluvit? "
" To toho je, " řekla vrána.
" My bílé vrány umíme všechny mluvit.
Černé vrány jen krákorají, ale já umím říci, nač si vzpomeneš. "
" Jdi pryč, " podivil se tulák František.
" Tak řekni třeba krám. "
" Krám, " řekla vrána.
" Řekni tedy křáp, " žádal František.
" Křáp, " opakovala vrána.
" Tak vidíš, že umím mluvit.
My bílé vrány nejsme jen tak ledaskdo.
Obyčejná vrána umí počítat jen do pěti, ale bílá vrána umí počítat do sedmi.
Podívej se: jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm.
A do kolika umíš ty počítat? "
" No, aspoň do desíti, " řekl František.
" Ale jdi!
Ukaž? "
" No tak třeba: devatero řemesel, desátá nouze. "
" Helejme, " zvolala bílá vrána, " ty jsi moc chytrý pták.
My bílé vrány jsme totiž nejlepší ptáci.
Viděls, že lidé mají v kostelích malovány veliké ptáky s bílými husími křídly a lidskými zobáky? "
" Aha, " řekl František, " ty myslíš anděly. "
" Ano, " pravila vrána.
" Víš, to jsou vlastně bílé vrány;
jenže málokdo kdy viděl bílou vránu.
Nás je, panečku, moc málo. "
" Abych ti řekl pravdu, " řekl František, " já jsem taky bílá vrána. "
" No, " pravila bílá vrána pochybovačně, " moc bílý nejsi.
A kdo ti řekl, že jsi bílá vrána? "
" Včera mně to řekl pan rada Šulc od soudu, a jeden cizí pán, a pan strážník Boura. "
" Koukejme, " divila se bílá vrána.
" Co ty jsi vlastně zač? "
" Já jsem jenom Král František, " řekl tulák ostýchavě.
" Král?
Ty jsi král? " vykřikla vrána.
" Ty hrdloužeš, viď?
Žádný král není přece tak otrhaný. "
" No víš, " řekl tulák, " já jsem právě otrhaný Král. "
" A v které zemi jsi králem? " ptala se vrána.
" Inu, všude.
Já jsem Král tady, a když jsem ve Skalici, tak jsem taky Král, a v Trutnově taky - "
" A v Anglicku? "
" V Anglicku bych byl taky Král. "
" Ale ve Francii ne. "
" Ve Francii taky.
Všude jsem Král František. "
" To není možné, " pravila vrána.
" Řekni namouduši. "
" Namouduši, " zaklínal se František.
" Řekni pámbuví, " žádala bílá vrána.
" Pámbuví, " řekl František.
" Ať se na místě propadnu, není - li to pravda.
Ať mně jazyk upadne. "
" To stačí, " skočila mu do řeči vrána.
" A mezi bílými vranami by sis taky troufal být králem? "
" I mezi bílé vrány, " řekl on, " bych přišel jenom jako Král František. "
" Tak počkej, " pravila vrána, " my dnes máme tamhle na Krákorce sněm, kde chceme zvolit krále všech vran.
Králem všech vran je vždycky bílá vrána.
A protože ty jsi bílá vrána, a k tomu skutečný král, možná že zvolíme tebe.
Víš co, počkej tady až do poledne;
a já ti v poledne přiletím říci, jak dopadly volby. "
" Já teda počkám, " řekl František Král;
a bílá vrána rozestřela bílá křídla a jen to zazářilo, jak letěla ke Krákorce.
Čekal tedy František Král a hřál se na sluníčku;
ale jak víte, děti, každé volby, to je tuze moc řečí, a tož se bílé vrány na Krákorce tak dlouho hádaly a hašteřily a nemohly se shodnout, až už na Sychrově odpískali v továrně poledne.
Pak teprve vrány začaly volit krále, a skutečně zvolily Františka Krále za krále všech vran.
Ale František Král už měl dost čekání a ještě víc hladu, a proto se po poledni sebral a šel do Hronova k mému dědečkovi mlynáři na čerstvý voňavý skrojek chleba.
A když bílá vrána mu přiletěla oznámit, že je zvolen králem, byl už tentam, za horami i doly.
I naříkaly vrány, že se jim ztratil král;
a bílé vrány poručily černým, aby letěly po celém světě a hledaly ho a volaly ho a přivedly ho na vraní trůn, který je v lese na Krákorce.
Od té doby létají vrány po světě a pořád křičí:
" Král!
Král! "
A zvláště v zimě, když jich je mnoho pohromadě, si najednou všechny vzpomenou a letí přes pole a lesy křičíce:
" Král!
Kráál!
Krááál!
Kráááál! "
Lidové noviny 25. 12. 1924
POHÁDKA PTAČÍ
Kdepak, děti, to vy nevíte, co si ptáci povídají.
Oni si totiž vypravují lidským jazykem jenom časně zrána, při východu slunce, kdy vy ještě spíte;
později, za bílého dne, už nemají pokdy na mnoho řečí - to víte, to dá nějakou sháňku, tady zobnout zrníčko, tam vyhrabat žížalu nebo tuhle čapnout ve vzduchu mouchu.
Takový ptačí tatínek aby si ulítal křídla, zatímco ptačí maminka musí doma opatrovat děti.
Proto si ptáci povídají jenom časně zrána, když otevrou ve svých hnízdech okna, vyloží peřinky k vyvětrání a vaří si snídani.
" Brý ráno, " křičí kos, co má hnízdo na borovici, na souseda vrabčáka, co bydlí v okapu.
" Už je čas. "
" Vím, vím, vím, " povídá vrabec.
" Už abych lít, kde bych něco štíp, štíp, štíp, aby bylo co jíst, viď? "
" Vskutku, vskutku, " brouká holub na střeše.
" Jsou s tím starosti, brachu.
Málo zrní, málo zrní. "
" Tak, tak, " přizvukuje vrabec vylézaje z postýlky.
" To dělají ta auta, víš?
Dokud bylo koní víc, bylo všude rozsypáno zrní, ale teď?
Teď auto přeletí a nenechá po sobě nic, nic, nic! "
" Jen smrdí, jen smrdí, " vrká holub.
" Zatrápený život, brr!
Raději praštit tou rachotou, člověče!
Co já se nakroužím a navrkám, a co za tu práci mám?
Ani hrstku zrní.
To jsou hrozné poměry. "
" Myslíš, že vrabci jsou na tom líp? " čepýří se vrabec.
" Já ti povím, kdybych tu neměl rodinu, já bych někam ulít - "
" Jako ten vrabec z Dejvic, " ozval se z houští střízlík.
" Z Dejvic? " řekl vrabec.
" Tam mám jednoho známého, jmenuje se Filip. "
" To není ten, " pravil střízlík.
" Ten vrabec, co ulít, jmenoval se Pepík.
Tak to vám byl takový ježatý vrabčák, ani se pořádně nemyl a nečesal a jenom celý den nadával: že prý je v Dejvicích nuda a otrava, a copak jiní ptáci, ti prý si na zimu letí na jih, takhle na Riviéru nebo do Egypta, jako špačci a čápi a vlaštovky a slavíci, jenom vrabec aby se po celý život dřel v Dejvicích.
' A to já tak nenechám, ' pokřikoval ten vrabec, co se jmenoval Pepík;
' když si může letět do Egypta taková vlaštovka, co bydlí na Růžku, proč bych tam, lidičky, neletěl já?
A just tam poletím, abyste věděli, jen co si sbalím svůj kartáček na zuby a noční košili a pálku a míčky, abych tam mohl hrát tenis.
Počkejte, jak já to v tenise natřu Cochetovi a Koželuhovi a Tildenovi;
já už mám na ně fortel a fintu, já budu dělat, jako bych vyhazoval míček, ale místo míče poletím já sám, a když po mně plácnou raketou, tak jim frnknu neboli pláchnu, víš? víš? víš?
A když je všechny porazím, ožením se s bohatou Američankou a pak si koupím Valdštejnský palác a tam si udělám na střeše hnízdo, ale ne z nějaké obyčejné slámy, ale z rýžové slámy a marzolánu a ratafie a z mořské trávy a koňských žíní a veverčích ocásků, hečte! '
- Tak se kasal ten vrabčák a každého rána povykoval, že má těch Dejvic už po krk a že poletí na Riviéru. "
" A letěl? " ptal se z borovice kos.
" Letěl, " pokračoval v houští střízlík.
" Počkal jen do osmadvacátého října, aby slyšel hrát vojenskou muziku - na tu on si potrpěl -, a hned zrána se pustil na jih.
Jenže vrabci nikdy na jih nelítají, a proto neznají tu pravou cestu.
A ten vrabec Pepík neměl ani dost brků neboli peněz, aby mohl v hospodě přenocovat, to víte, vrabci jsou odjakživa proletáři, protože se po celý den jen tak proletují po střechách.
Zkrátka, vrabec Pepík se dostal jen do Kardašovy Řečice a dál už nemohl, neměl ani findy;
ještě byl rád, že mu vrabčí starosta v Kardašově Řečici přátelsky řekl:
' Ty kujóne toulavá, ty budižkničemu, ty si myslíš, že v Kardašově Řečici máme dost koňských kobližek a kobylinců pro každého pobudu, krajánka, vandrovního čili poběhlíka?
Chceš - li, abychom ti povolili pobyt v Kardašově Řečici, tak nesmíš zobat na náměstí ani před hospodou ani na silnici jako my starousedlíci, alebrž jenom za humny;
a za byt se ti z moci ouřední vykazuje věchýtek slámy v kůlničce u popisného čísla padesát sedm.
Tady podepiš ten konskripční list a syp, ať tě už nevidím. '
- A tak se stalo, že vrabec Pepík z Dejvic, místo aby letěl na Riviéru, zůstal v Kardašově Řečici. "
" A je tam podnes? " ptal se holub.
" Podnes, " řekl střízlík.
" Já tam mám tetičku a ta mi o něm povídala.
Prý se jen posmívá kardašořečickým vrabcům a povykuje;
to prý je holá nuda a otrava, být vrabcem v Kardašově Řečici, ani tramvaj prý tam nemají jako v Dejvicích, ani tolik aut, ani hříště Slávie a Sparty, no, dočista nic;
a že ho ani nenapadne, aby umřel dlouhou chvílí v Kardašově Řečici, on že má pozvání na Riviéru a že jen čeká, až mu dojdou z Dejvic peníze.
A tolik toho napovídal o Dejvicích a Riviéře, že i v Kardašově Řečici začali vrabci věřit, že by jim bylo jinde líp, a proto si už nehledí svého zobání a jen čimčarují a povykují a reptají, jako to dělají vrabci všude na světě, a říkají:
' Všude jinde líp, líp, líp! ' "
" Ba, " ozvala se sejkorka sedící v dřínovém keři, " jsou takoví divní ptáci.
Tuhle u Kolína, v takovém úrodném kraji, žila jedna vlaštovka a ta se dočetla v novinách, že u nás se dělá všechno špatně, ale zato v Americe, panečku, tam jsou jinačí filutové, co všechno dovedou, a kdesi cosi.
Tak si ta vlaštovka vzala do hlavy, že se do té Ameriky musí podívat.
A jela tam. "
" Jak? " zeptal se honem střízlík.
" To nevím, " pravila sejkorka, " nejspíš po lodi.
A třeba také po vzducholodi.
To si mohla udělat na bříšku vzducholodi hnízdo neboli kabinu s takovým okýnkem, aby mohla vystrkovat hlavu a třeba i plivnout dolů.
Zkrátka, za rok se zase vrátila a říkala, že byla v Americe a tam že je všechno jinačí než u nás;
kdepak, to prý není srovnání, jaký tam je pokrok, například žádní skřivani prý tam nejsou, a domy prý tam jsou tak strašně vysoké, že kdyby měl vrabec na střeše hnízdo a z toho hnízda mu vypadlo vajíčko, že by to vajíčko padalo tak dlouho, než by dopadlo, že by se z něho cestou vylíhl mladý vrabec a dorostl by a oženil by se a měl by hromadu dětí a zestárl by a umřel by v požehnaném věku, takže by dolů na chodník místo vrabčího vajíčka dopadl starý mrtvý vrabec.
Tak vysoké domy prý tam jsou.
A taky ta vlaštovka říkala, že v Americe se všechno staví z betonu a že ona se tomu naučila;
ať jen prý se přijdou všechny vlaštovky podívat, že ona jim ukáže, jak se staví vlaštovčí hnízdo z betonu, a ne jen tak z bláta, jako to ty hloupé vlaštovky dělaly doposud.
Tak se vám sletěly vlaštovky až z Mnichova Hradiště a Čáslavě a Přelouče, z Českého Brodu a z Nymburka, ba i ze Sobotky a Čelakovic;
to bylo tolik vlaštovek, že pro ně lidi museli napnout sedmnáct tisíc tři sta čtyřicet devět metrů telefonního a telegrafního drátu, aby ty vlaštovky měly na čem sedět.
A když byly všechny vlaštovky pohromadě, řekla ta amerikánská vlaštovka.
' Tak dávejte, hoši a holky, pozor, jak se v Americe staví domy neboli hnízda z betonu.
To se nejdřív nanosí hromádka cementu.
Potom se nanosí hromádka písku.
Pak se na to naleje voda a udělá se taková kaše, a z té kaše se staví moderní hnízdo.
Ale když nemáte cement, tak si nebudete stavět hnízdo z betonu, ale jenom z malty.
To se udělá kaše z vápna a písku, ale to vápno musí být zhašené.
Nejdřív vám ukážu, jak se hasí vápno. '
To řekla a frnk, už letěla k novostavbě, co stavěli dělníci, pro nehašené vápno.
Vzala zrnko vápna do zobáčku a frnk, už s ním letěla zpátky.
Ale protože v zobáčku je vlhko, začalo se jí to vápno v puse hasit a syčet a pálit.
Vlaštovka se lekla, upustila to zrníčko vápna a vykřikla:
' Tak, teď už víte, jak se hasí vápno.
Jejdanečku, to pálí!
Kryndypána, to štípe!
Kruciturci jejejej šmankote ochochoch au lalala ouha krucinál jemine hú safra fujloty propánajána jemináčku ojej achich namoutě můj ty tondo uf panenko skákavá krucifagot ouvej mamiójejkote echech lidičky brrr krucipísek ujuj propánečka sakulente óhoho ajaj krutiputi, teda takhle se hasí vápno. '
Když ji ostatní vlaštovky slyšely tak tuze naříkat a lamentovat, ani nečekaly, co bude dál, zatřásly ocáskem a letěly domů.
' To by tak hrálo, ' řekly si, ' abychom si taky tak spálily zobák! '
A proto si vlaštovky podnes staví hnízda z bláta, a ne z betonu, jak je tomu chtěla naučit ta vlaštovka z Ameriky. "
" Kmotro sejkorko, " ozvala se paní kosová, " když už poletíte na trh, kupte mi tam kilo žížal, ale pěkných dlouhých;
já na to dnes nemám pokdy, protože musím učit lítat své děti. "
" To vám, sousedko, ráda udělám, " řekla sejkorka.
" To já, má zlatá, vím, co to dá práce, naučit děti slušně lítat. "
" A že nevíte, " řekl špaček na bříze, " kdo naučil nás ptáky lítat?
Tak já vám to povím;
já to mám od karlštejnského havrana, co sem tehdy přilít, když byly ty velké mrazy.
Ten havran je už sto let starý a slyšel to od svého dědečka, kterému to říkal jeho pradědeček, který to měl od prastrýčka své babičky z maminčiny strany, takže to je svatosvatá pravda.
Teda jak víte, někdy v noci je vidět, jak padá hvězda.
Ale některá ta padající hvězda není žádná hvězda;
je to zlaté andělí vejce.
A protože to vejce padá až z nebe, rozžhaví se tím velkým pádem a svítí jako oheň.
A to je svatosvatá pravda, protože mně to říkal ten karlštejnský havran.
Jenže lidé těm andělím vejcím říkají jaksi jinak, nějak jako metr nebo montér nebo mentor či jak. "
" Meteory, " řekl kos, který to věděl od Kubíkovic Mirka.
" Tak, " souhlasil špaček.
" A tehdy ještě ptáci neuměli lítat, ale běhali po zemi jako slepice.
A když viděli padat z nebe takové andělí vejce, řekli si, že by je chtěli vysedět, aby viděli, co se z něho vylíhne za ptáka.
A to je opravdická pravda, protože to tak říkal ten havran.
Jednou za večera zrovna o tom hovořili, když docela blízko za lesem bums! spadlo z nebe zlaté a zářící vejce, jen to svištělo.
Tu se tam všichni rozběhli, nejvíc vpředu čáp, protože má nejdelší nohy.
A čáp to zlaté vejce našel a vzal je do rukou;
ale ono bylo tím pádem celé žhavé, takže si čáp popálil obě ručičky, ale přece jen donesl to řeřavé vajíčko mezi ptáky.
Potom honem hups! skočil do vody, aby si ochladil popálené ručičky.
Proto se od té doby čápi brodí ve vodě, aby si chladili pařátky.
To mně povídal ten havran. "
" A co povídal dál? " ptal se střízlík.
" Potom, " pokračoval špaček, " se přikolíbala divoká husa, aby to horoucí vejce vyseděla.
Ale to vejce bylo ještě celé říční a žhavé, takže si husa popálila bříško a musela skočit do rybníka, aby si to bříško ochladila.
Proto husy podnes plavou bříškem na vodě.
A pak přišel jeden ptáček za druhým a sedl si na to andělí vejce, aby je vyseděl. "
" Střízlík taky? " ptal se střízlík.
" Taky, " řekl špaček.
" Všichni ptáci na světě na tom vejci seděli, aby je vyseděli.
Jenom když řekli slepici, že je na ní řada, aby šla sedět, povídala slepice:
' Jak?
Jak?
Copak, copak, copak mám na to kdy?
Já musím zobat.
Kdepak, kdepak!
To to to ne.
To bych byla hlupák. '
A nešla vysedět andělí vejce.
A když se všichni ptáci na tom zlatém vejci vystřídali, vyklubal se z něho boží anděl.
A když se vyklubal, nezačal zobat ani pípat jako jiní ptáci, ale vzletěl rovnou k nebi a zpíval aleluja hosana.
Potom řekl:
' Ptáčkové, co vám mám za vaši lásku dát, že jste mě vyseděli?
Za to budete ode dneška lítat jako andělé.
Helejte, to musíte takhle zamávat křídly a šups! už to letí.
Tak pozor: jedna, dvě, tři! '
A když řekl tři, začali všichni ptáci lítat a lítají až podnes.
Jen slepice neumí lítat, protože nechtěla sedět na andělím vejci.
A to všechno je svatá pravda, protože to tak povídal karlštejnský havran. "
" Tak pozor, " řekl kos.
" Jedna, dvě, tři! "
A tu všichni ptáčci potřásli ocáskem, mávli křídly a vzletěli, každý za svým zpěvem a svým živobytím, jak je tomu naučil boží anděl.
Lidové noviny 8. 6. 1930
VELKÁ POLICEJNÍ POHÁDKA
Tak to snad, děti, víte, že na každé policejní strážnici neboli štaci bdí několik pánů strážníků po celou noc, kdyby se snad něco stalo, jako třeba že by se někam dobývali loupežníci nebo kdyby zlí lidé chtěli někomu udělat škodu.
Proto jsou páni strážníci na strážnici až do rána vzhůru, zatímco jiní strážníci, kterým se říká patroly, chodí po ulicích a dávají pozor na loupežníky, zlodějíčky, strašidla a jiné takové nepořádky.
A když takové patrole začnou bolet nožičky, vrátí se na strážnici a zas jiný strážník jde na ulici dávat pozor.
Tak to chodí po celou noc;
a aby jim to líp uteklo, kouří ti strážníci na strážnici fajfky a povídají si, co kde zvláštního viděli.
Tak jednou tak pokuřovali a hovořili, když se vrátil z patroly jeden strážník, počkejme, však to byl pan Halaburd, a řekl:
" Nazdar, mládenci!
Hlásím, že mě bolí nožičky. "
" Tak si sedni, " kázal mu nejstarší pan strážník, " a místo tebe půjde hlídat tuhle pan Holas.
A teď nám, pane Halaburde, povídej, co je nového v tvém rajónu a v jakých případech jsi ve jménu zákona zakročil. "
" Dnes v noci toho mnoho nebylo, " pravil pan Halaburd.
" Ve Štěpánské ulici se praly dvě kočky;
tak jsem je jménem zákona rozehnal a napomenul.
Potom v Žitné ulici vypadl z hnízda mladý vrabec, bytem v čísle 23.
Zavolal jsem staroměstské hasiče, aby přijeli se žebříkem a dopravili řečeného vrabce do jeho hnízda.
Jeho rodiče byli napomenuti, aby dávali lépe pozor.
A když jsem šel dolů Ječnou ulicí, zatahalo mě něco za nohavici.
Koukám, a on je to skřítek.
Víte, ten fousatý z Karlova náměstí. "
" Který? " ptal se nejstarší pan strážník.
" Tam jich bydlí několik:
Mydlifousek, Kolbaba řečený Dědek, Šmidrkal, Padrholec, Pumprdlík, Kváček zvaný Fajfka, Kuřinožka a Tintěra, ten, co se tam přestěhoval od Apolináře. "
" Ten, co mě tahal za kalhoty, " řekl pan Halaburd, " byl Padrholec, co bydlí v té staré vrbě. "
" Aha, " děl nejstarší pan strážník.
" Mládenci, to je jeden moc hodný rarášek, ten Padrholec.
Když někdo na Karlově náměstí něco ztratí, třeba prsten, míč, merunu nebo pumlíč, tak ten Padrholec to vždycky donese hlídači jako poctivý nálezce.
Tak dál. "
" A ten skřítek, ten Padrholec, " pokračoval strážník Halaburd, " mně povídá:
' Pane strážníku, já nemůžu domů, mně vlezla do mého bytu na vrbě veverka a nechce mě tam pustit. '
- Tak jsem vytasil šavli, šel jsem s Padrholcem k jeho vrbě a vyzval jsem ve jménu zákona veverku, aby opustila příbytek a nedopouštěla se takových zločinů, přečinů a přestupků, jako je rušení držby, rušení veřejného pořádku, násilí a zlodějovina.
Načež ta veverka řekla:
' Až naprší. '
Tu jsem svlékl opasek a plášť a vylezl na tu vrbu.
Když jsem byl u té díry po vypadlém suku, co v ní má pan Padrholec byt, začala ta veverka plakat:
' Pane strážníku, prosím vás, nezatýkejte mě!
Já jsem se tady u pana Padrholce jenom schovala, protože pršelo a do mého kvartýru teče. '
- ' Žádné řeči, paničko, ' já na to, ' seberte svých pět švestek nebo bukvic a pakujte se ze soukromého příbytku pana Padrholce.
A kdyby se ještě jednou opakovalo, že byste násilím nebo oukladně, bez jeho svolení a souhlasu vnikla do jeho privátu, tak zavolám posily, obklíčíme vás, zatkneme vás a dopravíme vás spoutanou na policejní komisařství.
Tak hybaj! '
- A to je, lidičky, všechno, co jsem téhle noci viděl. "
" Já jsem jakživ žádného skřítka nezahlíd, " ozval se strážník Bambas.
" Já jsem měl dosud rajón v Dejvicích a tam v těch nových domečkách žádné takové zjevy, bytosti, nebo jak se tomu říká, nadpřirozené úkazy nejsou. "
" Tady jich je hromada, " řekl nejstarší pan strážník.
" A dřív jich bejvalo, kdepak!
Příkladně u Šítkovského jezu se vyskytoval vodník, co svět světem stojí.
S ním neměla policie jakživa co dělat, takový to byl řádný vodník.
Libeňský vodník je starý filuta, ale Šítkovský, to byl moc správný člověk.
Však ho vodárenský ouřad města Prahy jmenoval vrchním městským vodníkem a platil mu měsíční gáži.
Ten Šítkovský vodník hlídal Vltavu, aby nevyschla;
povodně on nedělal, ty dělají venkovští vodníci z horní Vltavy, například Vyderský, Krumlovský a Zvíkovský.
Ale ten Libeňský vodník ho ze závisti naštval, aby žádal od města Prahy za své služby titul a plat magistrátního rady;
a když mu na radnici řekli, to že jako nejde, protože prý nemá příslušné vysokoškolské vzdělání, urazil se ten Šítkovský vodník a odstěhoval se z Prahy.
Teď prý dělá vodu v Drážďanech.
To se ví, všichni labští vodníci v Němcích až po Hamburk jsou Češi jako polena.
A od té doby není u Šítkovského jezu žádný vodník.
Proto ono bývá v Praze málo vody.
Potom na Karlově náměstí tancovala v noci světýlka.
Ale protože to nedělalo dobrotu a lidi se jich báli, uzavřela s nimi pražská obec dohodu, že se přestěhují do Stromovky a tam že je bude rozžíhat a k ránu zhášet zřízenec od plynárny.
Jenže ten zřízenec, který je rozžíhal, musel za války narukovat a tak se na ta světýlka zapomnělo.
- Co se týče rusalek, těch bejvalo jenom ve Stromovce sedmnáct;
ale z nich asi tři šly k baletu, jedna se dala k filmu a jedna se provdala za nějakého železničáře ze Střešovic.
Tři rusalky jsou v Kinského zahradě, dvě působí v Grébovce a jedna se zdržuje v Jelením příkopu.
Městský zahradník z Riegrových sadů si chtěl jednu rusalku nasadit do svého parku, ale nějak se mu tam nedržela;
myslím, že tam na ni bylo příliš větrno.
- Potom policejně zapsaných skřítků, kteří jsou příslušni do veřejných budov, parků, klášterů a knihoven, je v Praze tři sta čtyřicet šest, nepočítajíc rarášky v soukromých domech, které nemáme v evidenci.
- Strašidel v Praze bejvalo habaděj, ale teď jsou zrušena, protože bylo vědecky dokázáno, že žádná strašidla nejsou.
Jen na Malé Straně prý lidé tajně a nezákonně přechovávají na půdách pár starožitných strašidel, jak mně tuhle říkal kolega z malostranského komisařství.
A to je, pokud vím, všechno. "
" Krom toho draka neboli saně, " řekl strážník Kubát, " co zabili na Žižkově v Židovských pecích. "
" Žižkov, " děl nejstarší strážník, " to nebyl nikdy můj rajón, tak o tom draku mnoho nevím. "
" Já byl při tom, " řekl strážník Kubát, " ale celý případ měl v práci a v referátě kolega Vokoun.
Ono to už je hodně dávno, ještě když byl naším policejním prezidentem pan Bienert.
Tak jednou večer povídala tomu Vokounovi jedna stará paní, byla to paní Částková, trafikantka, ale ona je vlastně bába vědma čili prorokyně a sudička, abyste věděli, tedy ta paní Částková řekla kolegovi Vokounovi, že jí vyšlo v kartách, že v Židovských pecích drží drak Huldabord v zajetí překrásnou pannu, kterou unesl jejím rodičům;
a ta panna prý je princezna murciánská.
' Murciánská nebo nemurciánská, ' řekl na to strážník Vokoun, ' tu holku musí drak vydat rodičům, nebo proti němu zakročím podle předpisů, zvaných služební řád, foršrifty čili instrukce. '
To řekl, opásal se služební šavlí a šel do Židovských pecí.
Já myslím, že by to tak udělal každý z nás. "
" To si myslím, " děl strážník Bambas.
" Ale já jsem v Dejvicích a Střešovicích žádného draka neměl.
Tak dál. "
" Tedy kolega Vokoun, " pokračoval strážník Kubát, " se opásal boční zbraní a šel hned v noci do Židovských pecí.
A namouduši, z jedné té díry čili sluje slyší halasit hrubé hlasy.
I posvítil si tam služební baterkou a zmerčil strašlivého draka se sedmi hlavami;
a ty hlavy spolu hovořily, odpovídaly si a někdy se i pohádaly a nadávaly si - to víte, takový drak nemá žádné manýry, a když, tak jen špatné.
A v koutě té jeskyně doopravdy plakala překrásná panna a zacpávala si uši, aby neslyšela, jak ty dračí hlavy spolu tlustým hlasem mluví.
' Hej vy jeden, ' zvolal kolega Vokoun na toho draka zdvořile sice, ale se služební přísností, ' legitimujte se;
máte nějaké papíry, domovský list, služební knížku, zbrojní pas nebo jiné osobní doklady? '
Tu se jedna z těch dračích hlav zachechtala, jedna se rouhala, jedna klela, jedna láteřila, jedna spílala, jedna nadávala a jedna vyplazovala na Vokouna jazyk.
Ale kolega Vokoun se nedal a zvolal:
' Ve jménu zákona, seberte se a pojďte se mnou šupity na komisariát, vy i ta holka tam vzadu. '
' To zas pr, ' rozkřikla se jedna z těch dračích hlav.
' Víš - li, ty lidská pápěrko, kdo já jsem?
Já jsem drak Huldabord. '
' Huldabord z hor Granadských, ' řekla druhá hlava.
' Řečený též Velká Saň Mulhacenská, ' křikla třetí hlava.
' A já tě slupnu, ' zařvala čtvrtá, ' jako malinu. '
' Roztrhám tě na cucky, na mandžáry, na padrť, na cimprcampr a krom toho tě roztrhnu vejpůl jako slanečka, až se budou z tebe piliny sypat, ' zahřímala pátá hlava.
' A pak ti zakroutím krk, ' zaburácela šestá.
' A bude po ptákách, ' dodala sedmá hlava strašným hlasem.
Co myslíte, mládenci, že nyčko udělal kolega Vokoun?
Řekli byste, že se lekl?
Kdepak!
Když viděl, že to po dobrém nejde, vzal služební obušek čili pendrek a natřel jím jednu dračí kotrbu po druhé, co měl síly;
a sílu on má humpoláckou.
' A heleme, ' řekla první hlava, ' tohle není špatné. '
' Právě mě svrbělo temeno, ' pravila druhá.
' A mne kousala v týle nějaká muňka, ' děla třetí.
' Drahoušku, ' řekla čtvrtá, ' polechtej mě ještě tou hůlkou! '
' Ale klepni silněji, ' radila pátá, ' aby to trochu luplo. '
' A víc vlevo, ' žádala šestá, ' tam mě to strašně svědí. '
' Na mne je ten tvůj proutek moc měkký, ' mínila sedmá.
' Nemáš něco tvrdšího? '
Tu vytasil strážník Vokoun šavli a sedmkrát ťal, do každé hlavy jednou, až na nich šupiny zařinčely.
' Tohle už bylo trochu lepší, ' řekla první hlava drakova.
' Aspoň jsi usekl ucho jedné bleše, ' libovala si druhá hlava;
' já mám totiž ocelové breberky. '
' A mně jsi vyťal ten vlas, co mě zrovna svědil, ' pravila třetí.
' A mně jsi pročísl mikádíčko, ' pochvalovala si čtvrtá hlava.
' Tím tvým hřebínkem bys mě mohl podrbat denně, ' broukala pátá.
' Vždyť já jsem to pírko ani necítila, ' povídala šestá.
' Člověče zlatá, ' řekla sedmá hlava, ' pošimrej mě ještě jednou! '
Tu vytáhl strážník Vokoun služební revolver a sedmkrát střelil, do každé dračí hlavy jednou.
' Kruciturci, ' vyhrkla saň, ' neházej na mě tím pískem, vždyť toho budu mít plné vlasy!
Safra, mně ten tvůj drobeček vlítl do oka!
A tuhle mně to tvé smítko uvázlo mezi zoubky!
Tak, a teď už toho mám právě dost, ' zařval drak, odkašlal všemi sedmi hrdly a ze všech sedmi tlam soptil oheň proti kolegovi Vokounovi.
Kolega Vokoun se nelekl;
vytáhl služební předpisy a přečetl si, co má strážník dělat, když má proti sobě přesilu;
našel, že v takovém pádě má zavolat posilu.
Potom si vyhledal předpis, co má dělat, když někde šlehá oheň, a našel, že za těch okolností má telefonovat pro hasiče.
Tak si přečetl všechno, co má dělat, a zavolal hasiče a policejní posilu.
Na tu posilu nás přiběhlo poklusem šest, kolegové Rabas, Holas, Matas, Kudlas, Firbas a já, a kolega Vokoun nám řekl:
' Mládenci, tak tuhle máme vysvobodit tu holku z moci toho draka.
On je sic drak pancéřový a na toho je každá šavle slabá, ale já jsem vypozoroval, že v zátylku je ten drak trochu měkčí, aby se mohl ohýbat.
Tak až řeknu tři, musíte ho všichni seknout šavlí do zátylku.
Ale dřív musí hasiči toho draka uhasit, aby nám nepropálil mundúr. '
Jen to dořekl, když tu trárá přijelo k Židovským pecím sedm motorových stříkaček se sedmi hasiči.
' Hasiči, pozor, ' zvolal udatně strážník Vokoun, ' až řeknu tři, začne každý z vás stříkat na jednu dračí palici, ale to musíte rovnou do chřtánu, co má drak mandle, protože tamtudýma jde ten oheň ven.
Tak pozor: raz, dva, tři! '
A jak řekl tři, pustili hasiči sedm proudů vody rovnou do sedmi dračích tlam, co z nich šlehal oheň jako z autogenu.
Šššš, to vám to syčelo!
Drak prskal, frkal a funěl, kašlal, kuckal a klel, chroptěl, chrčel, chrchlal a chrochtal, supěl, soptil, syčel a sípal a volal maminko a mlátil kolem sebe ocasem, ale hasiči nepopustili a stříkali a stříkali, až se z těch sedmi dračích hlav místo šlehajícího ohně vyvalila pára jako z lokomotivy, že nebylo na krok vidět.
Potom ta pára prořídla, hasiči přestali stříkat, zatroubili a jeli domů;
a drak, celý zmáčený a schlíplý, jen prskal a odplivoval a vytíral si vodu z očí a bručel:
' Počkejte, kluci, tohle vám neslevím! '
Ale tu zvolal kolega Vokoun:
' Pozor, mládenci: ráz, dva, tři! '
A jak řekl tři, my všichni strážníci jsme majzli šavlemi do sedmi dračích zátylků a sedm hlav se válelo na zemi;
a ze sedmi krků vytryskla voda a stříkala jako z hydrantu, co jí do toho draka nateklo.
' Tak pote, slečno, ' řekl kolega Vokoun k té princezně murciánské, ' ale dejte pozor, ať vám to nepocáká šatičky. '
' Děkuji ti, šlechetný hrdino, ' řekla ta slečna, ' že jsi mě vysvobodil z moci té saně.
Já jsem si zrovna hrála se svými kamarádkami v murciánském parku volejbal a házenou a diabolo a na schovávanou, když tu přiletěl ten tlustý starý drak a unesl mě bez zastávky až sem. '
' A kudy jste to, slečno, letěli? ' ptal se kolega Vokoun.
' Přes Alžír a Maltu a Cařihrad a Bělehrad a Vídeň a Znojmo a Čáslav a Záběhlice a Strašnice až sem, za dvaatřicet hodin, sedmnáct minut a pět vteřin nonstop a netto, ' řekla princezna murciánská.
' Tak to ten drak udělal rekord v letu s cestujícími na dálku, ' podivil se kolega Vokoun.
' To vám, slečno, gratuluju.
Ale teď abych zatelegrafoval vašemu panu otci, aby si pro vás někoho poslal. '
Jen to dořekl, když tu zahrčelo auto a z něho vyskočil král murciánský s korunou na hlavě a celý v hermelínu a brokátu a začal radostí skákat na jedné noze a křičet:
' Holka zlatá, tak tě konečně nalézám! '
' Počkat, vašnosti, ' zarazil ho kolega Vokoun.
' Vy jste s tím vaším autem jel po ulici zakázanou rychlostí, rozumíte?
Zaplatíte sedm kaček pokuty. '
Král murciánský se začal hrabat po kapsách a bručel:
' To jsem blázen, vždyť jsem s sebou vzal sedm set dublonů, piastrů a dukátů, tisíc peset, tři tisíce šest set franků, tři sta dolarů, osm set dvacet marek a tisíc dvě stě šestnáct československých korun devadesát pět halířů, a teď nemám v kapse ani findy ani šupu ani grešle ani vindry.
Nejspíš jsem to všechno cestou utratil za benzín a za pokuty pro nedovolenou rychlost.
Statečný rytíři, já těch sedm kaček pošlu po svém vezírovi. '
Načež murciánský král odkašlal, položil ruku na prsa a pokračoval ke kolegovi Vokounovi:
' Vidím na tvé uniformě, jakož i na tvém vznešeném zjevu, že jsi nějaký mocný bojovník, princ, nebo dokonce státní úředník.
Za to, že jsi vysvobodil mou dceru a skolil strašnou saň mulhacenskou, bych ti měl nabídnout ruku své dcery, ale ty máš na levé ruce snubní prsten, z čehož soudím, že už jsi ženatý.
Máš dětičky? '
' Mám, ' řekl Vokoun.
' Mám tříletého kluka a holku v peřince. '
' Gratuluju, ' pravil murciánský král.
' Já mám jen tuhletu holku.
Tak počkej, já ti dám aspoň polovičku svého murciánského království.
To dělá okrouhle sedmdesát tisíc čtyři sta padesát devět čtverečních kilometrů plošné výměry se sedmi tisíci a sto pěti kilometry železnic, dvanácti tisíci kilometry silnic a dvaceti dvěma milióny sedmi sty padesáti tisíci devíti sty jedenácti obyvateli obého pohlaví.
Tak co, plácnem si? '
' Pane králi, ' řekl na to kolega Vokoun, ' ono to má své potíže.
Já a tuhle kamarádi jsme toho draka zabili ze služební povinnosti, protože neposlechl mé úřední výzvy a nechtěl jít se mnou na komisařství.
A za služební výkon nikdo z nás nesmí přijmout žádnou odměnu, kdepak!
Panečku, to my máme zakázáno. '
' Aha, ' pravil král.
' Ale snad bych mohl tu polovičku murciánského království s veškerým zařízením věnovat na znamení své královské vděčnosti celé pražské policii. '
' To už by šlo spíš, ' mínil kolega Vokoun, ' ale ono to má, pane králi, své potíže.
My máme celý pražský obvod až po potravní čáru, a co už nám jen ta Praha dá chodění a hlídání!
Kdybychom měli ještě polovičku království murciánského a museli ji hlídat, tak bychom se moc naběhali a bolely by nás nožičky.
Pane králi, my vám mockrát děkujeme, ale nám stačí Praha. '
' Tak aspoň, ' řekl král murciánský, ' vám dám, hoši, tady ten páček tabáku, co jsem si vzal na cestu.
Je to pravý murciánský a stačí zrovna do sedmi fajfek, když si je nenacpete plné.
Tak, dceruško, šup do vozu a jedem. '
- A když byl v prachu - a prachu nadělal ten král náramného -, my, totiž kolegové Rabas, Holas, Matas, Kudlas, Firbas a Vokoun a já, jsme šli na strážnici a nacpali jsme si fajfky tím murciánským tabákem.
Mládenci, takový tabák jsem jakživ nekouřil;
nebyl ani tak moc silný, ale voněl jako med, jako vanilka, jako čaj, jako skořice, jako kadidlo, jako karafiát a jako banány, ale protože nám tuze smrděly fajfky, tak jsme tu vůni ani necítili.
A ten drak měl přijít do muzea, ale nežli si pro něho přijeli, změnil se v rosol, protože moc navlhnul a nasákl tou vodou a zkazil se.
A to je všechno, co vím. "
Když strážník Kubát na strážnici dopovídal pohádku o draku na Židovských pecích, všichni strážníci po nějaký čas mlčky pokuřovali;
to asi mysleli na ten murciánský tabák.
Potom se ozval strážník Choděra:
" Když tadyhle kolega Kubát povídal o žižkovském drakovi, tak já vám třeba povím o té sani z Vojtěšské ulice.
Jednou jsem měl pochůzku po Vojtěšské ulici a najednou vám vidím v tom koutě u kostela velikánské vejce.
Ono bylo tak veliké, že by se mně nevešlo ani do služební přílby, a těžké vám bylo jako z mramoru.
Propánakrále, řekl jsem si, to snad je pštrosí vejce nebo co, já to odnesu na policejní direkci, na oddělení ztrát a nálezů;
snad se o takové vejce jeho majitel přihlásí.
- Tehdy byl v tom oddělení kolega Pour a měl zrovna od záchladu v kříži loupání;
tak si topil v železných kamínkách, že tam bylo horko jako v troubě, jako v peci, jako v sušárně.
' Těbůh, Poure, ' povídám, ' ty tu máš teplo jako čertova babička.
Tadyhle hlásím, že jsem našel ve Vojtěšské ulici nějaké vejce. '
' Tak to někam polož, ' řekl kolega Pour, ' a sedni si;
a já ti budu hlásit, jaké mám trápení s tím loupáním v kříži. '
Nu, trochu jsme se zapovídali, jak už tak řeč plyne;
pak se začalo smrákat a najednou slyšíme v koutě něco jako křupat nebo harašit.
Tak jsme rozsvítili a koukáme, a ona vám z toho vejce vylízá saň - nejspíš se vylíhla tím náramným teplem.
Ona nebyla větší než řekněme pudl nebo foxteriér, ale byla to saň, to jsme poznali hned, protože měla sedm hlav;
podle toho se totiž pozná drak.
' Kryndapána, ' řekl kolega Pour, ' co s tím tady budeme dělat?
To abych zatelefonoval pro antouška, aby to zvíře odklidil? '
' Víš, Poure, ' povídám mu já, ' taková saň je dost vzácné zvíře;
já myslím, že bychom měli dát do novin inzerát, aby se její majitel přihlásil. '
' No dobrá, ' řekl Pour, ' ale čím ji zatím budeme krmit?
Zkusím to s mlíkem a nadrobenou houstičkou;
každému mláděti je mlíčko nejzdravější. '
Tak jí nadrobil sedm žemlí do sedmi litrů mléka;
a to jste měli vidět, jak se to dráče do toho hladově pustilo;
jedna hlava odstrkovala u misky druhou a všecky ty hlavy na sebe vrčely a chlemtaly mlíčko, až pobryndaly celou kancelář;
potom se jedna hlava po druhé olízla a uložila se k spánku.
Pak kolega Pour zamkl tu saň ve své kanceláři, kde byly uloženy všechny ztracené a nalezené věci z celé Prahy, a dal do všech novin tenhle inzerát:
Štěně dračí, čerstvě vylíhlé z vejce, bylo nalezeno ve Vojtěšské ulici.
Totéž je sedmihlavé, žluté a černě žíhané.
Jeho majitel ať se přihlásí na policejním ředitelství, oddělení ztrát a nálezů.
Když ráno kolega Pour přišel do své kanceláře, neřekl nic víc nežli:
' Safra zatrápeně zatrachtile propánakrále kristovanoho panenanebi saknaryby rányboží uvšechvšudy učerchmana ustahromů propětran kakraholte a namouduchu, abych neklel! '
Ona vám ta saň přes noc sežrala všechny věci, které kdo v Praze ztratil nebo našel, tedy prsteny a hodinky, peněženky, taštičky a notesy, míče a tužky, penály a držátka a školní knihy a kuličky k hraní a knoflíky a rysovadla a rukavice a ještě k tomu všechna úřední lejstra, akta, protokoly a listiny, zkrátka všechno, co v Pourově kanceláři bylo, dokonce i Pourovu fajfku, lopatku na uhlí a pravítko, kterým Pour linýroval lejstra;
ta saň toho snědla tolik, že byla už jednou tak velká a některým jejím hlavám bylo špatně.
' Teda tohle nepůjde, ' povídal kolega Pour, ' já si to zvíře tady nechat nemůžu. '
A zatelefonoval Spolku pro ochranu zvířat, aby svrchupsaný vážený Spolek tomu dračímu mláděti poskytl útulek, jako to dělává pro zaběhlé pejsky a kočičky.
' Pročpak ne, ' řekl Spolek a vzal to dráče do svého útulku.
' Ale to bych rád věděl, ' řekl potom ten Spolek, ' čím se vlastně taková saň živí.
V přírodopise o tom nic není. '
Tak to zkusili a krmili toho draka mlíčkem, párky, salámem, vajíčky, mrkví, kašičkou, čokoládou, husí krví, hrachem, senem, polívkou, zrním, extravuřtem, rajčaty, rýží, houskami, cukrem, bramborem a křížalami;
to dráče to sluplo všechno a ještě jim sežralo knihy, noviny, obrazy, kliky na dveřích a vůbec všechno, co tam měli;
a rostlo tak, že už bylo větší než bernardýn.
Ale zatím došel na ten Spolek telegram až z Bukurešti, ve kterém bylo psáno černokněžnickým písmem:
To dračí štěně je zakletý člověk.
Bližší ústně.
Přijedu během tří set let na Wilsonovo nádraží.
Kouzelník Bosko
Tu se ten Spolek pro ochranu zvířat podrbal za ušima a řekl:
' Ouha, když ta saň je zakletý člověk, tedy je to lidská osoba, a my ji nemůžeme chovat v ochraně zvířat.
To ji musíme poslat do nalezince nebo do sirotčince. '
Ale ty nalezince a sirotčince zase řekly:
' Ouha, když je ten člověk zaklet do zvířete, tak už to není člověk, ale zvíře, protože je zaklet do zvířete.
Ergo zakletý člověk nepatří do referátu nám, ale ochraně zvířat. '
A protože se nemohli dohodnout o tom, je - li člověk zakletý do zvířete víc člověk, nebo víc zvíře, nechtěli tu saň chovat ti jedni, ani ti druzí a chudák saň nevěděla, čí vlastně je;
to ji tak mrzelo, že přestala žrát, hlavně její třetí, pátá a sedmá hlava.
On byl v tom Spolku jeden malý a tenký človíček, nepatrný a skromný jako prázdný lusk, jmenoval se nějak od N:
Nováček nebo Nerad nebo Nohejl - nebo ne, pan Trutina se jmenoval;
a když ten pan Trutina viděl, jak té sani zármutkem vadne jedna hlava po druhé, řekl tomu Spolku:
' Pánové, ať už je to člověk, nebo zvíře, já bych si tu saň vzal domů a staral bych se o ni jaxepatří. '
Tu všichni řekli:
' No tak sláva, ' a pan Trutina si tu saň odvedl k sobě domů.
To teda se musí říct, staral se o ni, jak náleží: krmil ji a česal ji a hladil ji - on ten pan Trutina měl moc rád zvířata;
a každý večer, když přišel z práce domů, ji vyváděl na procházku, aby se trochu vyběhala;
a ona skákala za ním jako pejsek a vrtěla ocasem a slyšela na jméno Amina.
Jednou večer je potkal pan pohodný a povídá:
' Halt, pane Trutina, co to mají za zvíře?
Je - li to nějaký dravec nebo šelma čili zvíře divoké, tak je nesmíte vodit po ulicích;
ale je - li to pejsek, tak mu musíte koupit psí známku a pověsit mu ji na krk. '
' To je takový vzácný druh pejska, ' řekl pan Trutina, ' takzvaný pinč drakatý neboli chrt saňový čili pes sedmihlavý, viď, Amino?
Bez starosti, pane drnomistr, já jí tu psí známku koupím. '
A koupil jí psí známku, třebaže chudák musil za ni dát poslední kačku, co měl.
A zas je potkal pan pohodný a řekl:
' Pane Trutina, takhle to nepůjde;
když ten váš pejsek má sedm hlav, musí mít psí známku na každém krku, protože je předpis, že každý pes má mít na krku psí známku. '
' Ale, pane drnomistr, ' bránil se pan Trutina, ' vždyť Amina má na prostředním krku psí známku! '
' To je jedna, ' řekl pan pohodný, ' ale ostatních šest hlav běhá beze známky na krku a to já nemůžu trpět.
Já vám to vaše psisko musím zabavit. '
' Prosím vás, pane drnomistr, ' řekl pan Trutina, ' počkejte s tím ještě tři dny, já Amině ty známky koupím. '
A šel domů celý nešťastný, protože už neměl na penězích ani šesták.
Doma si sedl a div neplakal, jak mu toho bylo líto;
říkal si, že mu jeho Aminu sebere pan pohodný a prodá ji do cirkusu nebo ji zabije.
A když se tak trápil a vzdychal, připlížila se k němu ta saň a položila mu všech sedm hlav do klína a dívala se mu do očí takovýma krásnýma smutnýma očima;
takové pěkné a zrovna lidské oči má každé zvíře, když se na člověka dívá s láskou a důvěrou.
' Já tě, Amino, nedám, ' řekl pan Trutina a poplácal tu saň na všech sedmi hlavách;
a pak vzal své hodinky po tatínkovi a sváteční šaty a své nejlepší boty a všechno to prodal a ještě si nějaké peníze vypůjčil a za ty všechny peníze koupil šest psích známek a pověsil je své sani na obojky.
A když pak s ní vyšel na ulici, tak ty všechny známky cinkaly a zvonily, jako když jedou saně s rolničkami.
Ale ještě toho večera přišel k panu Trutinovi jeho pan domácí a povídá:
' Pane Trutina, mně se ten váš pes nechce líbit.
Já se sic ve psech moc nevyznám, ale lidi říkají, že je to drak;
a to já ve svém domě nemůžu trpět. '
' Pane domácí, ' řekl pan Trutina, ' vždyť Amina nikomu neublížila! '
' To mně je pět, ' povídal pan domácí, ' ale do solidního domu drak nepatří, a basta fidli.
Když toho psa nechcete dát pryč, tak vám dávám od prvního výpověď z bytu.
Služebník, pane Trutina. '
A bouchl za sebou dveřmi.
' Tak vidíš, Amino, ' zaplakal pan Trutina, ' teď se ke všemu musíme odtud stěhovat;
ale já tě nedám. '
Tu se k němu tichoučce přišourala ta saň a oči jí tak překrásně zářily, že to pan Trutina ani vydržet nemohl.
' Nono, ' řekl, ' to víš, stará, že tě mám rád. '
Den nato šel pln starostí do své práce - on byl totiž v nějaké bance písařem;
a tam si ho zavolal jeho šéf.
' Pane Trutina, ' řekl ten pan šéf, ' mně sic nic není do vašich soukromých věcí, ale tuhle jsou takové divné řeči, že prý si doma pěstujete draka.
Koukejte se, žádný z našich představených nepěstuje draka.
Draka si může dovolit jenom nějaký král nebo sultán, ale pro obyčejné lidi to není.
Pane Trutino, vy žijete moc nad své poměry.
Buď toho draka dáte pryč, nebo vám dávám od prvního výpověď. '
' Pane šéf, ' řekl Trutina tiše, ale pevně, ' já Aminu nedám. '
A šel domů tak zarmoucen, že se to ani povídat nedá.
Doma si sedl jako tělo bez ducha a z očí mu počaly téci slzy.
' Teď je se mnou konec, ' řekl si a plakal.
A tu cítil, jak mu ta saň položila jednu hlavu na kolena;
neviděl na ni pro slzy, ale hladil ji a šeptal:
' Neboj se, Amino, já tě nedám. '
A jak ji tak hladí, začalo se mu zdát, že je ta hlava nějaká měkká a kudrnatá;
i vytřel si oči a podíval se - a ona místo saně klečí před ním krásná panna, opírá se mu bradou o kolena a dívá se mu sladce do očí.
' Propána, ' vykřikl pan Trutina, ' kde je Amina? '
' Já jsem princezna Amina, ' řekla ta panna, ' až do této chvíle zakletá do saně, protože jsem bývala taková pyšná a zlostná.
Ale teď už, pane Trutina, budu hodná jako ovečka. '
' Amen, ' ozvalo se ve dveřích a on tam stál kouzelník Bosko.
' Vy jste ji vysvobodil, pane Trutina.
Každá láska vysvobozuje lidi i zvířata z jejich zakletí.
Jemináčku, děti, to to dobře dopadlo!
Pane Trutina, vzkazuje vám tatínek tady té slečny, že máte jet do jeho království nastoupit na trůn.
Tak alou, ať nezmeškáme vlak. '
A to je konec toho případu se saní z Vojtěšské ulice, " doložil strážník Choděra.
" Kdybyste tomu nechtěli věřit, zeptejte se kolegy Poura. "
Lidové noviny 14. 9. 1930
POHÁDKA POŠŤÁCKÁ
To bych rád věděl: když mohou být pohádky o všelijakých jiných lidských řemeslech a povoláních, jako o králích a princích a loupežnících, pastýřích a rytířích a černokněžnících a obrech a drvoštěpech a vodnících, proč by nemohla být také jednou pohádka o pošťákovi?
Vždyť takový poštovní úřad, to je skoro jako zakleté místo;
máte tam samé nápisy, že " kouřiti je zakázáno " a " psy s sebou bráti je zakázáno ", a mnoho jiných varovných tabulek - říkám vám, tolik vyhlášek a zápovědí nemají ve svých úřadovnách ani čarodějníci, ani draci.
Už z toho je vidět, že pošta je místo tajemné a mocné.
A pak, děti, kdopak kdy viděl, co se děje na poště v noci, když je zavřená?
Jářku, na to bychom se chtěli podívat!
Však jeden pán - abyste věděli, byl to pan Kolbaba, povoláním pošťák a listonoš - se na to doopravdy podíval a řekl o tom ostatním listonošům a pošťákům a ti to zase řekli dál, až se to doneslo ke mně;
a já nejsem tak nepřející, abych to nechal sám pro sebe.
Tak jen s tím ven a už se začíná.
Tedy toho pana Kolbabu, povoláním listonoše a pošťáka, nějak omrzelo jeho pošťácké řemeslo: co prý se takový listonoš nachodí, naběhá, nadrandí, nalítá, nahoní a našlape, že prý den co den musí ujít dvacet devět tisíc sedm set třicet pět kroků, v čemž je zahrnuto osm tisíc dvě stě čtyřicet devět schodů nahoru a dolů, a že ty dopisy, co roznáší, jsou beztoho samé tiskopisy a účty a jiné zbytečnosti, které nikomu neudělají ani trochu radosti, a že i ten poštovský úřad je takové neveselé a nijaké místo, kde se ani žádné pohádky nedějí.
Tak a všelijak jinak si naříkal pan Kolbaba na své pošťácké povolání.
A jednou vám si ze samého smutku sedl na poště u kamen a usnul a ani si nevšiml, že už je šest hodin;
a když odbila hodina šestá, odešli ostatní pošťáci a listonoši a zavřeli poštu a pan Kolbaba tam zůstal zamčený a spal.
Mohlo být k půlnoci, když ho probudil takový šramot, jako když myši ťapou po podlaze.
Heleme, řekl si pan Kolbaba, máme tu myši;
měla by se na ně políčit past.
A když se tak kouká po těch myších, vidí, že to nejsou žádné myši, ale poštovští skřítkové.
To vám jsou takoví malí a fousatí pumprlíci, asi tak velicí jako menší slepice wyandotka nebo jako veverka nebo jako lesní králík, tak asi;
a na hlavách mají poštovské čepice jako praví pošťáci a nosí pelerínky jako praví listonošové.
Zatrachtile, řekl si pan Kolbaba, ale jinak ani nemukl, ani necekl, ba ani nešpitl, aby je nezaplašil.
A vida, jeden ten poštovský skřítek přerovnával dopisy, které měl ráno pan Kolbaba roznést;
druhý třídil poštu;
třetí vážil balíčky a lípal na ně cedulky;
čtvrtý huboval, že tady ta škatule není ovázána podle předpisu;
pátý seděl u okénka a přepočítával peníze, jako dělají poštovní úředníci.
" Vždyť jsem si to myslel, " broukal ten skřítek, " tady se ten poštovský člověk zase přepočítal o jeden halíř;
musím mu to opravit. "
Šestý skřítek seděl u telegrafního aparátu a vyklepával na něm depeši, asi takhle: taktak tak tak taktaktak ták.
Ale pan Kolbaba rozuměl, co telegrafuje;
v obyčejné řeči to bylo:
" Haló, ministerstvo pošt?
Tady poštovní šotek číslo sto jedenatřicet.
Hlásím všechno v pořádku stop.
Kolega elf Matlafousek má kašel hlásí se marod nenastoupil službu stop.
Tě péro stop. "
" Tady je dopis do města Bambolimbonandy v Království kanibálském, " ozval se sedmý trpaslík.
" Kde to je? "
" To je via Benešov, " řekl osmý pidimužík.
" Připiš tam, kolego, Království kanibálské, stanice dráhy Dolní Trebizon, poslední pošta Kočičí Hrádek.
Leteckou poštou.
Tak a jsme hotovi.
Copak, páni, abychom si teď trochu zahráli v karty? "
" Pročpak ne, " řekl první skřítek a odpočítal dvaatřicet dopisů.
" Tak tady jsou kartičky a můžeme začít. "
Druhy skřet vzal ty dopisy a zamíchal je.
" Snímám, " řekl první skřítek.
" Tak rozdávej, " pravil druhý.
" Ale, ale, " bručel třetí, " to jsem dostal špatný list! "
" Nesu, " řekl čtvrtý a pleskl dopisem na stůl.
" To ti přebiju, " děl pátý a položil svůj list na tamten.
" Holenku, to je na mne slabé, " pravil šestý a přihodil svůj list.
" Oho, " řekl sedmý, " to já mám ještě vyšší kartu. "
" A já mám trumfové eso, " zvolal osmý a hodil svůj list na ty ostatní.
Tohle, děti, už pan Kolbaba nemohl vydržet a vyhrkl:
" Neračte se, páni, vyrušovat, ale jaképak to máte karty? "
" Á, pan Kolbaba, " řekl první skřítek.
" My jsme vás, pane Kolbaba, nechtěli budit, ale když už jste se probudil, pojďte si zahrát s námi.
My totiž hrajeme jenom obyčejný mariáš. "
Pan Kolbaba si to nenechal dvakrát říkat a sedl si mezi skřítky.
" Tak tady máte karty, " pravil druhý skřet a podal mu několik dopisů, " a můžete začít. "
Pan Kolbaba se podíval na ty dopisy, co mu dali do ruky, a řekl:
" Neračte mně to mít za zlé, páni pumprdlíci, ale já nemám v ruce žádné karty, já mám jenom nedoručené dopisy. "
" No právě, " odpověděl třetí pidimužík, " to jsou naše hrací karty. "
" Hm, " pravil pan Kolbaba, " neračte se hněvat, páni, ale karty na hraní mají mít nejnižší sedmičku, pak osmičku, potom devítku a desítku, spodka a svrška, krále a nejvyšší eso.
Ale tady v těch dopisech nic takového není. "
" A to si moc pletete, pane Kolbaba, " řekl čtvrtý mužíček.
" Abyste věděl, každý ten dopis platí víc nebo míň podle toho, co je v něm uvnitř napsáno. "
" Nejnižší karta, " vykládal první skřítek, " takzvaná sedmička neboli minelka, to jsou takové ty dopisy, ve kterých si lidé něco nalhávají a předstírají. "
" Druhá nejnižší karta je osmička, " pokračoval druhý trpaslík, " a to jsou takové dopisy, co lidi píší jenom z musu a povinnosti. "
" Třetí nízká karta je devítka, " děl na to třetí mrňavec, " a to jsou dopisy, co si lidé píší jenom ze zdvořilosti. "
" První vysoká karta je desítka, " řekl čtvrtý.
" To jsou takové dopisy, ve kterých si lidé píší něco zajímavého a nového. "
" Druhá vysoká karta je spodek, " pravil pátý.
" To jsou psaníčka, co si posílají, když chtějí tomu druhému udělat potěšení. "
" Třetí vysoká karta je svršek neboli kluk, " povídal šestý.
" A to jsou dopisy mezi dobrými přáteli. "
" Čtvrtá vysoká karta se jmenuje král nebo též dáma, " dodával sedmý.
" A to je takový dopis, který je napsán z lásky. "
" A ta nejvyšší karta neboli eso, " doložil osmý stařík, " to je takové psaníčko, kterým dává člověk tomu druhému své celé srdce.
To je karta, která přebije čili přetrumfne všechny ostatní.
Abyste věděl, pane Kolbaba, takové psaní se najde, když píše maminka svému dítěti nebo člověk člověku, kterého má raději než sebe sama. "
" Ale, " řekl pan Kolbaba.
" Ale teď bych rád věděl, jak medle poznáte, co stojí uvnitř v těch dopisech napsáno.
To bych, páni, moc nerad slyšel, že je snad otvíráte a čtete.
To se nesmí, lidičky, to byste porušili listovní tajemství a já bych vás, holoto, musel udat na policii.
Propánakrále, to by byl velikánský hřích, kdyby někdo otevřel dopis, který mu nepatří! "
" To my, pane Kolbaba, taky víme, " řekl první skřítek.
" Ale my, holenku, my cítíme hmatem skrze zavřenou obálku, co v tom dopise je.
Ta lhostejná psaní jsou na omak studená, ale čím víc lásky je v dopise, tím je to psaníčko teplejší. "
" A když my skřítkové si zavřený dopis položíme na čelo, " dodal druhý, " můžeme vám říci slovo za slovem, co tam stojí psáno. "
" To teda je jiná, " pravil pan Kolbaba.
" Ale když už jsme tady tak pohromadě, tak bych se vás rád na něco zeptal.
Snad vás to, páni, neurazí. "
" Že jste to vy, pane Kolbaba, " odpověděl třetí skřet, " tak se můžete zeptat, nač chcete. "
" Já bych rád věděl, " řekl pan Kolbaba, " co vlastně skřítkové jedí. "
" To je všelijaké, " děl čtvrtý pumprlík.
" My skřítkové, co žijeme v různých ouřadech, se živíme jako švábi, tím, co vy lidé utrousíte: takhle drobeček chleba nebo ždibec houstičky - To víte, pane Kolbaba, moc toho není, co vám lidem od huby upadne. "
" Ale my skřítkové od pošty, " řekl pátý trpaslík, " to nemáme tak zlé.
My si někdy vaříme ty telegrafní pásky jako nudle a mastíme si je poštovním lepidlem;
ale to musí být lepidlo z dextrinu. "
" Nebo můžeme olizovat známky, " podotkl šestý.
" To je dobré, ale moc se nám tím zalepí fousy. "
" Ale nejvíc papáme drobečky, " vykládal sedmý maňásek.
" Víte, pane Kolbaba, proto se v úředních místnostech tak málokdy zametá, aby na nás zbyly nějaké ty drobty. "
" A že jsem tak smělý, " ptal se dále pan Kolbaba, " kdepak vy tu vlastně přespáváte? "
" To vám, pane Kolbaba, neřekneme, " pravil osmý dědeček.
" Kdyby lidé věděli, kde my skřítkové bydlíme, tak by nás odtamtud vymetli.
Kdepak, to nesmíte vědět. "
Inu, když mně to neřeknete, tak si to nechte, myslel si pan Kolbaba.
Však já dám pozor, kam půjdete spat.
- A sedl si zase u kamen, aby dával pozor.
Ale jen se tam ulebedil, už se mu začala tak nějak klížit na očičkách víčka, a než by se řeklo pět, pan Kolbaba usnul a spal jako dudek až do božího rána.
*
Tedy tohle, co viděl, pan pošťák Kolbaba nikomu neřekl, protože, to víte, na poště se vlastně nesmí přespávat.
Jenom od té doby ho už nemrzelo roznášet dopisy lidem.
Tenhle dopis, říkal si, je takový vlažňoučký, ale tady ten zrovna hřeje, jak je teplý;
to asi je psaní od nějaké maminky.
A jednou na poště třídil dopisy, co vybral z poštovní schránky, aby je roznesl lidem.
" Heleme, " řekl najednou, " tady je dopis v zalepené obálce, ale na té obálce není ani adresa, ani známka. "
" Aha, " pravil pan poštmistr.
" To zas někdo hodil do schránky dopis bez adresy. "
Byl tam zrovna na poště jeden pán, aby poslal své mamince doporučené psaní;
ten pán to slyšel a povídá:
" No, to musí být ťulpas, potrhlo, cápek, pytlík, dromedár, budižkničemu a božídřevo, kdo posílá dopis a nenapíše na něj ani adresu. "
" Ba ne, " řekl pan poštmistr, " takových dopisů, pane, se za rok najde celá hromada.
To byste nevěřil, pane, jak jsou lidé roztržití.
Napíší dopis, pane, a pak s ním horempádem běží na poštu a zapomenou se, pane, podívat, že ještě nenapsali adresu.
Jejej, pane, to se stává častěji, než si myslíte. "
" Ale, ale, " divil se ten pán, " a co vy s takovými dopisy bez adresy děláte? "
" Necháme je ležet na poště, pane, " řekl poštmistr, " protože je nemůžeme, pane, doručit. "
Pan Kolbaba zatím obracel v ruce ten dopis bez adresy a bručel:
" Pane poštmistr, tohle psaní je takové teplé, v tom je jistě psáno něco upřímného.
Já myslím, že by se ten dopis měl přece jen doručit tomu, komu patří. "
" Když tam není napsaná adresa, tak to nejde, a basta, " namítal pan poštmistr.
" Tak snad byste mohli ten dopis otevřít, " radil ten cizí pán, " a podívat se, kdo jej posílá. "
" To nejde, pane, " řekl pan poštmistr přísně, " protože to by, pane, bylo porušení listovního tajemství a to se nesmí. "
A tím byla ta věc pro něj vyřízena.
Ale když ten cizí pán odešel, obrátil se pan Kolbaba k panu poštmistrovi:
" Že jsem tak smělý, pane poštmistr, ale stran toho dopisu by nám snad mohl poradit některý pan poštovský skřítek. "
A pak vypravoval, jak jednou v noci viděl úřadovat poštovské skřítky a kterak si skřítkové dovedou číst dopisy, aniž by je otevřeli.
Pan poštmistr se zamyslil a pak řekl:
" Safra, to by šlo.
Tak to zkuste, pane Kolbaba;
když nám ten pan skřítek řekne, co v tom zavřeném dopise stojí psáno, poznáme třeba, komu to psaníčko patří. "
Tak té noci se dal pan Kolbaba zavřít na poště a čekal.
Mohla být půlnoc, když slyšel takové ťapičky ťap po podlaze, jako když myši běhají;
a pak zase viděl skřítky, jak třídí dopisy a váží zásilky a počítají peníze a odklepávají depeše.
A když byli se vším hotovi, sesedli se na zemi a hráli s dopisy mariáš.
V tu chvíli se pan Kolbaba ozval:
" Brejvečír, páni pumprdlíci. "
" Á, to je pan Kolbaba, " řekl ten nejstarší pumprlík.
" Tak pojďte si s námi zahrát v karty. "
Pan Kolbaba si to nenechal dvakrát říci a sedl si s nimi na podlahu.
" Nesu, " řekl první skřítek a položil svou kartu na zem.
" Přebíjím, " děl druhý.
" Dávám fleka, " povídá třetí.
Teď přišla řada na pana Kolbabu a on položil ten zavřený dopis bez adresy na ty tři ostatní.
" Tak jste vyhrál, pane Kolbaba, " řekl první skřet, " protože jste nesl tu nejvyšší kartu neboli srdcové eso. "
" Že jsem tak smělý, " odpověděl pan Kolbaba, " ale víte to jistě, že to je tak vysoká karta? "
" Abych to nepoznal, " pravil skřítek.
" To přece je psaníčko, co píše mládenec dívce, kterou má víc rád než sebe sama. "
" To se mně nezdá, " řekl naschvál pan Kolbaba.
" A just je to tak, " odpověděl trpaslík.
" Když tomu nechcete věřit, já vám to psaníčko přečtu. "
A vzal ten dopis, položil si jej na čelo, zavřel oči a takto četl:
" Má znejmilovanější Mařenko, tak ti pýšu ( tady je pravopisná chyba, řekl ten skřítek, správně má být měkké i ) žesem dostal místo za šoféra tak esli bys chtěla mohli bychom mít veselku napyš mně esli mně máš eště ráda pyš mně brzo tvůj věrný Frantík. "
" Tak vám děkuju, pane skřítek, " řekl pan Kolbaba, " to jsem potřeboval vědět.
Mockrát vám děkuju. "
" Není zač, " pravil mužíček.
" Ale abyste věděl, je tam osm pravopisných chyb.
Moc se toho ten Frantík ve škole nenaučil. "
" Jen bych se rád dověděl, která je to Mařenka nebo který Frantík, " bručel pan Kolbaba.
" Nemůžu sloužit, pane Kolbaba, " řekl ten mrňavý panáček.
" To tam už není psáno. "
-
Ráno nato hlásil pan Kolbaba panu poštmistrovi, že ten dopis bez adresy psal nějaký šofér Frantík nějaké slečně Mařence a že si ten pan Frantík chce tu slečnu vzít za ženu.
" I prokryndapána, " zvolal pan poštmistr, " to je náramně důležité psaní, to by ta slečna měla dostat! "
" Já bych jí to psaníčko našup donesl, " řekl pan Kolbaba, " kdybych jenom znal, jak se ta slečna Mařenka jmenuje vlastním jménem a ve kterém městě, které ulici a kterém popisném čísle bydlí. "
" To by, pane Kolbaba, dovedl každý, " povídal pan poštmistr.
" Na to by ani nemusel být pošťák.
Ale já bych moc rád viděl, aby ta slečna to psaní dostala. "
" Dobrá, pane poštmistr, " zvolal pan Kolbaba, " tak já tu slečnu adresátku budu hledat, i kdybych rok měl běhat a prochodit celý svět. "
To řekl, přehodil si přes rameno pošťáckou tašku s tím dopisem a s krajícem chleba a vydal se do světa.
*
Tak pan Kolbaba chodil a chodil a všude se ptal, nežije - li v tom kraji nějaká slečna Mařenka, co čeká psaníčko od nějakého pana šoféra Frantíka.
A tak prochodil celé Litoměřicko a Lounsko a rakovnický okres a Plzeňsko a Domažlicko a Písek a Budějicko a Přeloučsko a Táborsko a Čáslavsko a hejtmanství hradecké a okres jičínský a Boleslavsko;
byl v Kutné Hoře, Litomyšli, Třeboni, Vodňanech, Sušici, Příbrami, Kladně a Mladé Boleslavi a ve Voticích a v Trutnově a v Sobotce a v Turnově a ve Slaném a v Pelhřimově, ba i v Dobrušce a v Úpici a v Hronově a u Sedmi Chalup, i na Krákorce byl i v Zálesí, no zkrátka všude, a všude se přeptával po té slečně Mařence.
Ono těch slečen Mařenek, co v Čechách našel, bylo moc, dohromady čtyřicet devět tisíc devět set a osmdesát, ale žádná z nich nečekala psaníčko od pana šoféra Frantíka;
některé z nich sice čekaly na psaníčko od nějakého pana šoféra, ale ten se nejmenoval Frantík, nýbrž Toník nebo Ladislav nebo Václav, Josef nebo Jarolím či Lojzík anebo Florián, též Jirka nebo Johan nebo Vavřinec, ba i Dominik a Vendelín a Erazim, jenom Frantík ne;
a jiné ty slečny Mařenky zase čekaly na psaníčko od nějakého pana Frantíka, ale ten zase nebyl šoférem, nýbrž zámečníkem nebo šikovatelem nebo truhlářem nebo konduktérem, případně též drogistou, čalouníkem, holičem nebo krejčím, ale just ne šoférem.
A tak ten pan Kolbaba už prochodil rok a den, ale nemohl to psaní doručit té pravé slečně Mařence.
Poznal moc věcí: viděl vesnice i města, pole i lesy, východ i západ slunka, návrat skřivánků a příchod jara, setbu i žně, hříbky v lese a zrající švestky, viděl v Žatci chmel a na Mělníce vinice a v Třeboni kapry a v Pardubicích perník, ale když už mu to marné hledání trvalo rok a den, sedl si sklíčen u cesty a řekl si:
" Tak to už je marné, to už snad tu slečnu Mařenku ani nenajdu. "
Bylo mu skoro do breče lítostí.
Litoval slečnu Mařenku, že nedostala psaní od mládence, který ji měl raději než sebe sama;
litoval šoféra Frantíka, že to jeho psaní nemůže doručit;
a litoval i sebe sama, že si s tím dal takovou práci a tolik se nachodil v dešti a horku a psotě a nepohodě a že to bylo nadarmo.
A jak tak seděl u cesty a litoval, viděl, že po té cestě jede nějaké auto.
Jelo pomaličku, tak asi šest kilometrů za hodinu a pan Kolbaba si řekl:
No, to musí být nějaká starožitná kára, že si to šine tak pomalu.
Ale když to auto přijelo blíž, viděl, že to je, kristova noho, krásná osmiválcová bugatka a že za volánem sedí smutný, černě oděný šofér a ve voze smutný, černě oděný pán.
A když ten smutný pán uviděl u cesty zarmouceného pana Kolbabu, kázal zastavit a řekl:
" Pote, pošťáku, já vás kousek cesty svezu. "
Pan Kolbaba byl rád, protože ho po tak dlouhém putování už bolely nohy, sedl si u toho smutného černého pána a vůz se dal pomalu a smutně v pohyb.
Když tak ujeli asi tři kilometry, ozval se pan Kolbaba:
" Že jsem tak smělý, pane, ale vy asi jedete na pohřeb, že? "
" Nejedeme, " řekl dutým hlasem ten smutný pán.
" Proč myslíte, že jedeme na pohřeb? "
" No, " řekl pan Kolbaba, " protože vy, pane, ráčíte být tak smutný. "
" Já jsem tak smutný, " povídal hrobovým hlasem ten pán, " protože to mé auto tak pomalu a smutně jede. "
" No jo, " řekl pan Kolbaba, " však pročpak vám taková krásná bugatka tak pomalu a smutně jede? "
" Protože ji řídí smutný šofér, " pravil truchlivě černý pán.
" Aha, " děl pan Kolbaba.
" Račte dovolit, vašnosti, proč vlastně je ten pan šofér tak smutný? "
" Protože nedostal odpověď na psaníčko, které dal na poštu před rokem a dnem, " odpověděl černý pán.
" Víte, on psal své znejmilejší, ale ona mu neodepsala;
tak on si myslí, že ho už nemá ráda. "
Když to pan Kolbaba uslyšel, vyhrkl:
" Že jsem tak smělý, nejmenuje se váš pan šofér Frantík? "
" Jmenuje se pan František Svoboda, " odpověděl smutný pán.
" A ta slečna se jmenuje Mařenka, že? " ptal se dále pan Kolbaba.
Tu se ozval smutný šofér a řekl s žalostným vzdechem:
" Slečna Marie Nováková se jmenuje ta nevěrnice, co zapomněla na mou lásku. "
" Aha, " vykřikl pan Kolbaba radostně, " člověče drahá, tak to vy jste ten trumbera, ten bloud, to ťululum, ten pleticha, ten trumpeta, ten vrták, ten truhlík, to nemehlo, to trdlo, to pometlo, ten tulipán, ten jelimánek, ten salát a ten přetrhdílo, ten splašený, ten střelený, ten trhly, ten seknutý a ten pytlem praštěný, ten nádiva, ten nekola, ten nekňuba, ten ňuma, ten slíva a ten bambula, ten kašpar, ten janek, ten matěj a ten popleta, co nám hodil do poštovní schránky to psaníčko bez známky a bez adresy?
Jemine, to jsem rád, že mám tu čest vás poznat!
Jakpak vám slečna Mařenka mohla odepsat, když dosud to vaše psaní ani nedostala? "
" Kde, kde je to mé psaní? " zvolal pan šofér Frantík.
" No, " řekl pan Kolbaba, " až mně povíte, kde slečna Mařenka bydlí, tak to psaní bude, abyste věděl, rovnou na cestě k ní.
Můj ty tondo, už rok a den nosím ten dopis v tašce a hledám po celém světě tu pravou slečnu Mařenku!
Mládenče zlatá, nyčko honem a šupito, bez odkladu a kalupem mně dejte adresu té slečny Mařenky a já půjdu a doručím jí to psaníčko. "
" Nikam, pane pošťáku, nepůjdete, " řekl pán, " alebrž já vás tam dovezu.
Tak, Frantíku, teď přidat plynu a jede se k slečně Mařence. "
Jen to dořekl, přidal pan šofér Frantík plynu, vůz sebou trhl a teď vám to, lidičky, mazal šedesáti, sedmdesáti, osmdesáti kilometry, stovkou, stodesítkou, stodvacítkou, stopadesátkou, pořád rychleji, až motor zpíval, vyl, jásal a burácel samou radostí a černý pán si musel oběma rukama držet klobouk, aby mu neulítl, a pan Kolbaba se oběma rukama držel sedadla a pan Frantík křičel:
" Panešef, to nám to jede, co?
Sto osmdesát kilometrů!
Jejdane, vždyť my už ani nejedeme, my letíme na přímý záběr ve vzduchu, helejtese, panešef, kde jsme nechali silnici!
Panešef, panešef, vždyť my jsme dostali křídla! "
A když tak nějakou chvíli letěli rychlostí sto osmdesáti sedmi kilometrů, ukázala se taková pěkná bílá vesnice - namoutě, vždyť to byl Libňatov - a pan šofér Frantík povídá:
" Panešef, tak bysme byli na místě. "
" Tak zastavte, " řekl černý pán a auto se sneslo na zem na kraji té vesnice.
" Ale že ta bugatka dobře jede, co? " liboval si pán.
" A teď byste, pane Kolbaba, mohl té slečně Mařence doručit to psaníčko. "
" Snad půjde se mnou pan Frantík, " mínil pan Kolbaba.
" Já myslím, že by ji rád viděl. "
" Co vás nemá, " bránil se pan Frantík, " já se jí stydím přijít na oči, protože takovou dobu ode mne nedostala žádné psaníčko.
A pak, " dodával zachmuřeně, " kdopak ví, má - li mne ještě ráda.
Jen jděte, pane Kolbaba, sám.
Helejte se, ona bydlí v tamtom domečku, co má okýnka tak čistá jako studánka. "
" Tak já jdu, " řekl pan Kolbaba, zatroubil pěkně na hubu " Jede, jede poštovský panáček, jede, jede poštovský pán " a vykročil pravou nohou k tomu domečku.
A tam za tím čistým okénkem seděla bledá dívka a šila si šatičky.
" Pozdravbůh, slečno Mařenko, " zavolal pan Kolbaba.
" To si šijete svatební šatičky? "
" Ba ne, " pravila smutně slečna Mařenka, " to já si šiju rubáš do rakvičky. "
" Ale, ale, " řekl soucitně pan Kolbaba, " jejej, jejdanečky, jeminkote, jemináčku, jezuskote, snad to nebude tak zlé?
Copak vy, slečno, marodíte? "
" Nemarodím, " zavzdychla slečna Mařenka, " ale srdíčko mně puká žalem. "
A přitom si položila ruku na srdce.
" Propánakrále, " zvolal pan Kolbaba, " slečno Mařenko, počkejte ještě s tím puknutím!
Že jsem tak smělý, proč vlastně vás srdce bolí? "
" Protože už rok a den, " řekla tiše slečna Marie, " už den a rok čekám na jedno psaníčko, které nepřichází. "
" Nic si z toho nedělejte, " těšil ji pan Kolbaba.
" To já zase rok a den nosím tadyhle v tašce jedno psaníčko a nemám, komu bych je odevzdal.
Víte co, slečno Mařenko, já to psaníčko dám vám. "
A přitom jí podával ten dopis.
Slečna Marie zbledla ještě víc.
" Pane listonoši, " pravila tichým hlasem, " to psaní snad není pro mne, vždyť na něm není adresa! "
" Jen se podívejte dovnitř, " kázal pan Kolbaba, " a když to nebude pro vás, tak mně to vraťte a je to. "
Slečna Marie otevřela třesoucími se prsty ten dopis, a jak jej začala číst, růžověly jí tváře.
" Tak co, " ptal se pan Kolbaba, " vrátíte mně ten dopis, nebo ne? "
" Nevrátím, " vydechla slečna Marie a oči se jí zalily slzami radosti.
" Pane pošťáku, vždyť to je to psaníčko, na které jsem čekala rok a den!
Pane listonoši, já ani nevím, co bych vám za to dala! "
" Tak já vám to řeknu, " pravil pan Kolbaba.
" Dáte mně dvě koruny pokuty za to, že to psaní nebylo náležitě frankováno, rozumíte?
Propánajána, vždyť jen proto s tím psaníčkem běhám rok a den, aby pošta dostala ty dvě korunky porta!
Tak děkuju pěkně, " řekl, když dostal ty dvě koruny, " a na vaši odpověď, slečno, tadyhle někdo čeká. "
A přitom zakýval na pana šoféra Frantíka, který už stál za rohem.
A zatímco pan Frantík dostával tu odpověď, sedl si pan Kolbaba s tím černým pánem a povídal mu:
" Rok a den, vašnosti, jsem s tím psaníčkem běhal, ale stálo to za to: už proto, co všechno jsem viděl.
To vám je taková pěkná a krásná země, ať je to u Plzně, nebo u Hořic, nebo u Tábora - A hele, pan Frantík se už vrací.
Ona se halt ústně taková záležitost dá vyřídit rychleji nežli dopisem bez adresy. "
Pan Frantík neříkal nic, jenom mu svítily oči.
" Tak jede se, panešef? " ptal se.
" Jede se, " řekl ten pán.
" Nejdříve dovezeme pana Kolbabu na poštu. "
Pan šofér skočil do vozu, zmáčkl startér a přišlápl spojku a plyn a vůz se rozjel tak hladce a lehce jako ve snu.
Hned vám ručička na tachometru ukazovala sto dvacet kilometrů.
" Ale že ten vůz krásně jede, " liboval si černý pán.
" To si to tak hasí proto, že jej řídí šťastný šofér. "
A všichni šťastně dojeli a my také.
Lidové noviny 4. 10. 1931
VELKÁ POHÁDKA DOKTORSKÁ
To už je tuze dávno, co vedl na hoře Hejšovině kouzelnickou živnost kouzelník Magiáš.
Jak víte, bývají kouzelníci dobří, kterým se říká čarodějové neboli divotvorci, a kouzelníci zlí, kterým se říká černokněžníci.
Magiáš byl takový prostřední;
někdy byl tak hodný, že vůbec nečaroval, a jindy čaroval tak mocně, až hřmělo a blýskalo;
někdy ho napadlo, aby pršelo kamení, a jednou dokonce udělal, že napršely takové malé žabičky.
Zkrátka říkejte si, co chcete, takový kouzelník není žádné příjemné sousedství, a i když se lidé dušovali, že na kouzelníky nevěří, přece se Hejšovině raději vyhýbali;
to se jen tak vymlouvali, když říkali, že to je moc do kopečka, - bodejť by se přiznali, že mají strach z Magiáše!
Tak ten Magiáš jednou seděl před svou slují a jedl švestky, takové ty velké modročerné a krásně ojíněné slívy, zatímco v jeskyni jeho pomocník, pihovatý Vincek, pravým jménem Vincenc Nyklíček ze Zlička, míchal nad ohněm kouzelnické lektvary ze smůly, síry, baldriánu, mandragory, hadího kořene, zeměžluče, babíhněvu a čertova koření, z kolomazi a pekelného kamínku a z trenděmendě a šalvosru a kozích bobků, z vosích žihadel, krysích fousů, muřích nožiček a zanzibarského semínka, tož z takových těch čarodějských koření, přísad, dryáků a černobejlí.
A Magiáš se jen koukal, jak to pihovatý Vincek míchá, a jedl švestky.
Ale chudák Vincek zapomněl míchat či co, zkrátka ty lektvary se mu v kotli přismahly, připálily, připekly, přiškvařily nebo nějak přičmoudly a vyvalil se z nich hrozný smrad.
" Ty nešiko nemotorná, " chtěl se na něho rozkřiknout Magiáš, ale v tom spěchu si snad spletl tu pravou trubičku v krku nebo si to spletla ta švestka, co měl v ústech, zkrátka spolkl švestku i s peckou a ta pecka mu zaskočila a vzpříčila se mu v krku a nemohla ani dovnitř, ani ven;
a tak měl Magiáš pokdy zařvat jenom " Ty ne - " a dál už to nešlo, nemohl ze sebe vydat ani hlásku.
Jen tak chrčel a sípěl, jako když syčí pára v hrnku, a rudl v obličeji a mával rukama a kuckal, ale pecka se ne a ne hnout;
tak pevně a důkladně se mu zapříčila v hrtanu.
Když to Vincek viděl, hrozně se polekal, že se snad pantáta Magiáš udusí, a řekl oučinlivě:
" Panešef, počkejte tady, já letím do Hronova pro doktora. "
A už si to mazal z Hejšoviny dolů - škoda, že tam nikdo nebyl, aby změřil jeho rychlost;
byl by to jistě světový rekord v běhu na dlouhé trati.
Když doběhl do Hronova k doktorovi, nemohl ani dechu popadnout;
ale pak jej přece jen popadl za ten pravý konec a honem ze sebe vysypal:
" Pane doktore, máte hned, ale hned a honem přijít k panu kouzelníkovi Magiášovi, nebo se udusí.
Krucikluci, to jsem se uhnal! "
" K Magiášovi na Hejšovinu? " bručel hronovský doktor.
" Safra, to se mně třikrát nechce, ale když mne mermo potřebuje, tak co dělat. "
A šel.
To víte, doktor nemůže nikomu odepřít svou pomoc, i kdyby ho volali k loupežníkovi Lotrandovi nebo k samotnému ( pámbu nás netrestej ) Luciperovi.
To už je takové povolání, ta doktořina.
Tak hronovský doktor vzal doktorský tlumok, co v něm jsou doktorské nože a kleště na zuby a obvazy a prášky a masti a dyhy na zlomeniny a jiné takové doktorské nástroje, a šel za Vinckem na Hejšovinu.
" Jen abychom nepřišli pozdě, " staral se pořád pihovatý Vincek, a tak šli raz dva, raz dva přes hory a bory, raz dva, raz dva přes mokřiny, raz dva, raz dva do vrchu, až pihovatý Vincek pověděl:
" Tak, pane doktore, už jsme jako tady. "
" Služebník, pane Magiáš, " řekl hronovský doktor, " tak kdepak nás co bolí? "
Kouzelník Magiáš místo odpovědi jenom zachrčel, zasípal a zafuněl a ukazoval si na krk, tam že to vězí.
" Aha, krček bolí, " řekl hronovský doktor.
" No, podíváme se na to bebíčko.
Otevřte pěkně pusu, pane Magiáš, a řekněte ááá. "
Kouzelník Magiáš si rozhrnul černé fousy a otevřel dokořán ústa, ale ááá říci nemohl, protože z něho nešel žádný hlas.
" No tak ááá, " pobízel ho doktor.
" Copak to nejde? "
Magiáš vrtěl hlavou, že to jako nejde.
" A jejej, " řekl doktor, který byl filuta, liška podšitá, lišák drbaný, kostelník pálený, kos vykutálený a šibal mazaný, neboť měl za ušima i za lubem, " jejej, pane Magiáš, to je s vámi tuze zlé, když nemůžete udělat ááá.
Nevím, nevím, " povídal a začal Magiáše prohlížet a proklepávat, tep mu zkoušel, na jazyk se mu díval, pod oční víčka mu nakukoval, do uší a do nosu mu zrcátkem svítil a přitom bručel latinská slova.
A když byl hotov s tím celým vyšetřením, začal se tvářit náramně povážlivě a řekl:
" Pane Magiáš, to je vážná věc, tady nic nepomůže nežli bezodkladná a nejrychlejší operace.
Ale tu já nemůžu a nesmím dělat sám, na to bych musel mít asistenci.
Chcete - li operaci podstoupit, tak nic naplat, musíte poslat pro mé kolegy doktory do Úpice, do Kostelce a na Hořičky, a až tu budou, uspořádám s nimi doktorskou poradu neboli konzilium, a teprve po nejzralejší úvaze bychom podnikli žádoucí lékařský zákrok čili operaci operandi.
Rozmyslete si to, pane Magiáš, a přijímáte - li můj návrh, pošlete rychlého posla pro mé vysoce vážené a učené pány kolegy. "
Co měl Magiáš dělat?
Kývnul na pihovatého Vincka a Vincek třikrát zadupal, aby se mu dobře běželo, a už pelášil dolů z Hejšoviny.
Tož do Hořiček.
A do Úpice.
A do Kostelce.
Nechme ho zatím běžet.
O princezně solimánské
Zatímco si to pihovatý Vincek drandil do Hořiček a do Úpice a do Kostelce pro doktory, seděl hronovský doktor u kouzelníka Magiáše a dával pozor, aby se mu neudusil.
Aby jim líp uběhlo čekání, zapálil si viržinku a mlčky pokuřoval.
Když už mu to bylo dlouhé, odkašlal a hulil dál.
Potom, aby si ukrátil dlouhou chvíli, třikrát zívl a zamrkal.
Po nějakém čase prohodil:
" Ach jo. "
Asi za půl hodiny se protáhl v kříži a řekl:
" Inu énu. "
Po nějaké hodince k tomu doložil:
" Snad bychom si zatím mohli zahrát v karty.
Pane Magiáš, máte tady nějaké karty? "
Kouzelník Magiáš nemohl mluvit, a tož jen zavrtěl hlavou, že ne.
" Nemáte? " bručel hronovský doktor.
" To je škoda.
A to jste pěkný kouzelník, když ani nemáte karty!
To u nás v hospodě dával představení jeden kouzelník, počkejte, jakpak on se jmenoval, nějak jako Navrátil nebo Don Bosko nebo Magorello, tak nějak, a ten vám dělal takové čarodějné kousky s kartami, že byste mrkal.
Inu, čarovat se musí umět. "
Potom si zapálil novou viržinku a řekl:
" Tak když tu nemáte karty, budu vám povídat pohádku o princezně solimánské, aby nám líp utekl čas.
Kdybyste tu pohádku náhodou znal, jen řekněte a já hned přestanu.
Cililink, začíná se. "
" Jak známo, za Kavčími horami a Sargasovým mořem jsou Dalamánské ostrovy a za nimi je poušť Šarivari porostlá hustým lesem, s hlavním cikánským městem Eldorádem;
pak se široko daleko prostírá jeden poledník a jedna rovnoběžka, a tam hned za řekou, jak se jde přes tu lávku a pak tou pěšinou vlevo, za keřem vrbovým a příkopem lopuchovým se rozkládá velké a mocné Sultánství solimánské.
Tak už jste jako doma, že?
V Sultánství solimánském, jak už jméno ukazuje, panoval sultán Solimán.
Ten sultán měl jedinou dceru, Zubejda se jmenovala;
a ta princezna Zubejda vám z ničeho nic začala marodit a postonávat a pokašlávala, chřadla a hynula a hubla a bledla, truchlila a vzdychala, že bylo žalno se na to podívat.
To se rozumí, sultán k ní honem povolal své dvorní čaroděje, zaříkávače, kouzelníky, báby vědmy, mágy a astrology, mastičkáře a dryáčníky, lazebníky a felčary a kuršmídy, ale žádný z nich nemohl princeznu uzdravit.
Kdyby to bylo u nás, řekl bych, že ta holka trpěla anémií, pleuritidou a bronchiálním katarem;
ale v zemi solimánské není taková vzdělanost a medicína tam není tak pokročilá, aby se tam mohly vyskytovat nemoci s latinskými jmény.
To si můžete myslet, jak byl starý sultán zoufalý.
Můj ty Monte Kristo, říkal si, tak jsem se těšil, že holka po mně převezme kvetoucí živnost sultánskou, a zatím, chudera, mně tuhle hasne a skomírá před očima, a já jí nemohu pomoci!
- A tak zavládl u dvora i v celé zemi solimánské smutek veliký.
V tu dobu tam přišel jeden obchodní cestující z Jablonce, nějaký pan Lustig, a když slyšel o té nemocné princezně, povídá:
" Měl by k ní pan sultán zavolat doktora od nás, jako z Evropy, protože u nás je medicína pokročilejší;
tady máte jenom zaříkávače, kořenáře a kouzelníky, ale u nás, holenku, jsou praví a študovaní doktoři. "
Když se o tom dozvěděl sultán Solimán, povolal k sobě toho pana Lustiga, koupil od něho šňůru skleněných perel pro princeznu Zubejdu a pak se ho zeptal:
" Pane Lustig, podle čeho se u vás pozná pravý a študovaný doktor? "
" To je docela lehké, " řekl pan Lustig.
" Pozná se podle toho, že má před svým jménem dr. Například dr. Mann, dr. Pelnář a podobně.
A když nemá žádné dr., tak to není študovaný doktor, víme? "
" Aha, " řekl sultán a bohatě obdaroval pana Lustiga sultánkami;
víte, to jsou takové dobré hrozinky.
A potom poslal do Evropy posly pro doktora.
" Ale to si pamatujte, " kázal jim při loučení, " že pravý a vyučený doktor je jenom ten, který se začíná slabikou dr. Jiného mi sem nevoďte, nebo vám uříznu uši i s hlavou.
Tak alou! "
Kdybych měl povídat, co všecko ti vyslanci tou dlouhánskou cestou do Evropy zkusili a zažili, to by byla, pane Magiáš, moc dlouhá pohádka.
Ale po mnoha a mnoha útrapách se přece jen ti poslové do Evropy dostali a začali hledat doktora pro princeznu Zubejdu.
Tak ten průvod solimánských poslů, takových hromských mameluků s turbany na hlavách a pod nosem s frňousy tlustými a dlouhými jako koňské ocasy, se dal na cestu černým lesem.
Šli a šli, až potkali strejdu se sekerou a pilou na rameně.
" Pámbu zdravíčko, " pozdravil je ten strejda.
" Dej to pámbu, " řekli poslové.
" Copak vy, strejčku, jste? "
" Ále, " povídá ten člověk.
" Děkuju za optání.
Já jsem jenom drvoštěp. "
Ti pohani zastříhali ušima a pravili:
" Vašnosti, to je jiná.
Když vy ráčíte být dr. Voštěp, tak vás máme poprosit, abyste štandopede, šupito a presto šel s námi do země solimánské.
Pan sultán Solimán se nechá pěkně poroučet a uctivě vás zve na svůj dvůr;
ale kdybyste se zdráhal nebo se případně zpěčoval, tak vás tam dopravíme násilím, a to vám, blahorodí, říkáme, nepřejte si nás. "
" Ale, ale, " divil se ten drvoštěp, " a co se mnou pan sultán chce? "
" Má pro vás nějakou práci, " řekli poslové.
" Tak to bych šel, " svolil drvoštěp.
" Já totiž, páni, zrovna hledám práci.
Abyste věděli, já jsem do práce jako drak. "
Poslové na sebe mrkli a povídali:
" To se nám, vaše slovutnosti, právě hodí. "
" Počkat, " řekl drvoštěp.
" Nejdřív bych chtěl vědět, kolik mně pan sultán za mou práci zaplatí.
Já sic nejsem drahorád, ale snad pan sultán není držgrešle. "
Poslové sultána solimánského na to zdvořile odpověděli:
" To nevadí, vašnosti, že neračte být dr. Ahorád, - nám je dr. Voštěp stejně vítán;
ale co se týče našeho pana sultána Solimána, můžete nám věřit, že on není dr. Žgrešle, nýbrž jenom obyčejný panovník a tyran. "
" Tak je dobře, " pravil drvoštěp.
" A co se týče stravy, tak já při práci jím jako dravec a piju jako dromedár, víme? "
" Učiníme vše, vzácný pane, " ujišťovali ti Solimánci, " abyste i v tom ohledu byl u nás zcela spokojen. "
Nato dovedli s velkou slávou a úctou drvoštěpa na loď a pluli s ním až do země solimánské.
Když dopluli, vylezl sultán Solimán honem na trůn a kázal je přivést k sobě.
Poslové před ním poklekli a ten nejstarší a nejfousatější z nich začal:
" Náš nejmilostivější pane a vládče, kníže všech věřících, pane sultáne Solimáne!
Na tvůj vznešený rozkaz jsme se odebrali až na ostrov zvaný Evropa, abychom vyhledali toho nejučenějšího, nejvěhlasnějšího a nejslavnějšího doktora pro princeznu Zubejdu.
Tak tady ho máme, pane sultáne.
Je to slovutný a světoznámý lékař dr. Voštěp;
abyste věděl, jaký je to doktor, tedy do práce je jako dr. Ak, je dražší než dr. Ahorád, jí jako dr. Avec a pije jako dr. Omedár.
To jsou totiž, pane sultáne, samí slavní a učení doktoři, z čehož je patrno, že jsme kápli na toho pravého.
Hm hm.
Tak to je celkem všecko. "
" Vítám vás, dr. Voštěpe, " řekl sultán Solimán.
" Prosím vás, abyste se šel podívat na mou dceru, princeznu Zubejdu. "
Inu, proč bych nešel, řekl si drvoštěp;
sám sultán ho vedl do takové šeré, zastíněné komnaty, vystlané těmi nejkrásnějšími koberci a polštáři a poduškami, a na nich odpočívala princezna Zubejda, bledá jako z vosku, a dřímala.
" A jejej, " povídá drvoštěp soucitně, " pane sultán, ta vaše holka je nějaká zelinka. "
" To je, " vzdychl sultán.
" Taková nedomrlá, " pravil drvoštěp.
" Drobet jako nanicovatá, že? "
" Ba právě, " přitakal sultán smutně.
" Nic nám nechce jíst. "
" Hubená jako šindel, " řekl drvoštěp.
" Jako věchejtek.
A žádnou barvu nemá, pane sultán.
Já bych řek, že to ďouče marodí. "
" Baže marodí, " děl sultán sklíčeně.
" Proto jsem vás povolal, abyste ji uzdravil, když jste dr. Voštěp. "
" Já? " podivil se drvoštěp.
" Propána, jak já ji mám uzdravit? "
" To už je vaše věc, " řekl sultán Solimán temným hlasem.
" Proto jste tady a basta fidli.
Ale to vám říkám, jestli ji nevyhojíte, dám vám setnout hlavu a bude s vámi amen. "
" Ale to přece nejde, " chtěl se bránit polekaný drvoštěp, jenže pan Solimán ho ani nenechal domluvit.
" Žádné výmluvy, " děl přísně, " na to já nemám pokdy, já musím jít vládnout.
Jenom se dejte do práce a ukažte, co umíte. "
A šel si sednout na trůn a vládl.
Zatrápená věc, řekl si drvoštěp, když osaměl, to jsem se dostal do pěkné bryndy!
Jak já k tomu přijdu, abych uzdravoval nějakou princeznu?
Vím já, jak se to dělá?
Tohle mně je nadělení!
Pro pět ran do pařezu, co si mám počít?
Když tu holku nevyhojím, useknou mi hlavu.
Kdyby to nebylo v pohádce, tak bych řek, že to ani nejde, pro nic za nic někomu setnout makovici!
Čert mi byl dlužen, že jsem se dostal do pohádky!
V obyčejnském životě by se mi něco takového stát nemohlo!
Namouduši, to jsem sám zvědav, jak se z toho vyvlíknu!
V takových a ještě těžších myšlenkách si chudák drvoštěp sedl na zápraží sultánova zámku a žalostně vzdychal.
Krucifagot, řekl sám k sobě, co je to napadlo, že tu mám dělat doktora?
Kdyby mně poručili, poraz tenhleten nebo tamhleten strom, já bych jim ukázal, co dovedu!
To bych se do toho dal, až by třísky lítaly!
Však to tu, koukám, mají kolem stavení zarostlé jako v pralese, ani sluníčko jim do sednice nezasvítí;
dyť se jim v baráku musí držet vlhkota a houba a plíseň a škvoři!
Počkat, já jim ukážu, jakou dovedu dělat práci!
Jen si to řekl, už shodil kabát, plivl si do dlaní, popadl svou sekeru a pilu a začal kácet stromy, co rostly kolem sultánova zámku.
Kdepak, to nebyly hrušně ani jabloně ani ořeší jako u nás, ale samé palmy a oleandry a kokosovníky, dracíny, latanie a fíkusy a stromy mahagonové a stromy, co rostou až do nebe, a jiná exotická zeleň.
To byste koukal, pane Magiáš, jak se do toho ten náš drvoštěp pustil!
Když zvonilo poledne, byla už kolem zámku notná paseka;
tu si drvoštěp utřel rukávem pot, vytáhl z kapsy kus černého chleba s tvarohem, co si přinesl z domova, a dal se do jídla.
Do té doby princezna Zubejda spala ve své šeré komnatě;
při tom rámusu, co dělal dole před zámkem drvoštěp se svou sekerou a pilou, se jí spalo jako nikdy dosud.
Probudila se teprve tím tichem, když drvoštěp přestal kácet stromy, uvelebil se na hromadě dříví a ukusoval chleba s tvarohem.
Tu princezna otevřela oči a podivila se: jaké to je v té komnatě nebývalé světlo?
Poprvé v životě vpadlo tam slunce plným proudem a naplnilo tu šerou komnatu září nebeskou.
Princeznu ta záplava světla až oslnila;
přitom tam oknem zavonělo čerstvě naštípané dříví tak silně a krásně, že princezna vdechla hluboce a s rozkoší.
A do té smolné vůně tam zavonělo ještě něco, co princezna dosud neznala - co to je?
Vstala a šla se podívat oknem: místo vlhkého stínu paseka planoucí v slunci poledním, a tam sedí veliký strejda a s náramnou chutí jí něco černého a něco bílého;
a to bylo právě to, co tak dobře princezně zavonělo.
To víte, vždycky nám nejlákavěji voní to, co jí někdo jiný.
Princezna to už nemohla vydržet;
ta vůně ji táhla dolů, před zámek, blíž a blíž k tomu obědvajícímu strejdovi, aby se podívala, co to má dobrého k snědku.
" Á, princezna, " ozval se drvoštěp plnou hubou.
" Nechtěla byste kousek chleba s tvarohem? "
Princezna se začervenala a zavrtěla sebou;
styděla se říci, že by to strašně chtěla ochutnat.
" Tak nate, " zabručel drvoštěp a ukrojil jí křivákem pořádný kus krajíce.
" Tumáte. "
Princezna mrkla kolem, nedívá - li se někdo.
" Děkan, " vyhrkla na poděkování, zakousla se do krajíce a řekla:
" Hm, to je dobrota! "
Prosím vás, chleba s tvarohem, to taková princezna jakživa ani neviděla.
V tu chvíli se podíval oknem sám pan sultán Solimán.
Ani nevěřil svým očím: místo vlhkého stínu světlá paseka planoucí v slunci poledním, a tam na hromadě dříví sedí princezna s plnou papulou, má od tvarohu vousy od ucha k uchu a krmí se s takovou chutí jako nikdy dosud.
" Pámbíček zaplať, " oddechl si sultán Solimán, " tak mně k té holce přece jen přivedli toho pravého a študovaného doktora! "
A od té doby, pane Magiáš, začala princezna doopravdy sílit, i tváře jí zčervenaly, a jedla jako vlčinka.
To je oučinek světla a vzduchu a sluníčka, abyste věděl.
A já vám to povídám proto, že vy tady taky žijete v takové sluji, kam slunce nesvítí a vítr nezavane;
a to, pane Magiáš, není zdravé.
Tak to jsem vám chtěl jako říct. "
*
Když hronovský doktor dopověděl pohádku o princezně solimánské, přihnal se pihovatý Vincek a vedl s sebou doktora z Hořiček, doktora z Úpice a doktora z Kostelce.
" Tak tady je vedu, " křičel už zdálky.
" Lidicky, to jsem se uhnal! "
" Vítám vás, páni kolegové, " pravil hronovský doktor.
" Tady je náš pacient, pan černokněžník Magiáš.
Jak vidíte na první pohled, jeho stav je velmi vážný.
Pacient naznačuje, že spolkl švestku nebo slívu nebo pecku.
Podle mého skromného názoru jeho choroba je prudká švestkitida. "
" Hm hm, " řekl doktor z Hořiček.
" Spíše bych soudil, že je to dusivá slivitida. "
" Nerad bych odporoval váženým kolegům, " děl kostelecký doktor.
" Ale řekl bych, že v tomto případě jde o hrtanovou peckitidu. "
" Pánové, " ozval se úpický doktor, " navrhuji, abychom se shodli na rozpoznání, že u pana Magiáše se dostavila prudká švestkohrtanová peckoslivitida. "
" Tak to vám gratuluju, pane Magiáš, " řekl doktor z Hořiček.
" To je moc vzácná a těžká choroba. "
" Zajímavý případ, " dodával doktor z Úpice.
" Pane kolego, " ozval se kostelecký doktor, " to já jsem už míval pěknější a zajímavější medicínské případy.
Slyšel jste už, jak jsem vyhojil hejkala z Krákorky?
Když ne, tak vám to povím. "
Případ s hejkalem
" Tomu už je taky hezkých pár let, co v lese na Krákorce se zdržoval hejkal.
To víte, to je jedno z nejprotivnějších strašidel, co vůbec kdy bývaly.
Jde člověk v noci lesem, a najednou to za ním zahejká, zařičí, zaúpí, zakvílí, zavyje nebo se tak hrozně zachechtá.
To se rozumí, člověk se vyděsí na smrt, taková hrůza na něj padne a on běží, pádí, utíká, div duši strachem nevypustí.
To teda dělá hejkal, a tuhle neplechu tropil na Krákorce léta letoucí, že už se lidé báli tam za tmy jít.
A jednou vám ke mně přijde do ordinace takový divný človíček, samá huba, papuli to má od ucha k uchu a krk ovázaný nějakým hadrem, a sípe, chrchlá, chrčí, skřehotá, chrochtá a chraptí, že mu není slova rozumět.
" Tak co vám je? " povídám.
" Pane doktore, " sípal ten chlapík, " já jsem, prosím pěkně, ňáko ochraptěl. "
" To vidím, " jářku, " a kterýpak vy jste? "
Pacient se drobet ošíval a pak vyhrkl:
" Já jsem, prosím, ten jistý hejkal z hory Krákorky. "
" Aha, " povídám, " tak vy jste ten kujón, ten sakrament jeden, co straší v lese lidi?
A holenku, to vám patří, že jste ztratil hlas!
Bodejť, já vám budu léčit vaši láry a fáryngitidu neboli hatar krtanu, chci říci katar hrtanu, abyste zase mohl po lese hejkat a nahánět lidem psotník!
Nene, jen si spánembohem chraptěte a sípejte, aspoň bude od vás pokoj! "
A tu vám ten hejkal začal s prosíkem:
" Proboha vás prosím, pane doktore, vyhojte mě z toho chrapotu, já už budu dělat dobrotu, nebudu lidi strašit - "
" To vám taky neradím, " řekl jsem.
" Vy jste se při tom strašení překřikl, a proto jste ztratil hlas, víme?
Milý brachu, strašit v lese, to pro vás není;
v lese je chladno a vlhko, a vy máte drobet choulostivé dýchací cesty.
Nevím, nevím;
snad by se ten váš katar dal vyhojit, ale to byste musel nadobro nechat strašení a odstěhovat se někam daleko od lesů;
jináč vás neuzdraví nikdo. "
Ten hejkal se zasmušil a drbal se za uchem:
" To je těžká věc, milostpane, čím já se budu živit, když nechám strašení?
Dyť já nic jiného neumím než hejkat a řvát, totiž dokud jsem při hlase. "
" Ale človíčku, " povídám mu, " s takovým vzácným hlasovým orgánem, jako máte vy, bych šel k opeře za zpěváka, za trhovníka nebo za vyvolávače k cirkusu;
vždyť s tím nádherným a mohutným hlasem je vás na venkov škoda, nemyslíte?
V městě byste se možná uplatnil líp. "
" Taky si to někdy říkám, " přiznal se hejkal.
" No, já to zkusím se uchytit jinde, jen co zas budu při hlase. "
Tak jsem mu, páni, vymazal chřtán jódem, předepsal mu chlorkali a hypermangán na kloktání a užívat anginol a na krk si dávat obklady.
Od té doby toho hejkala nebylo na Krákorce slyšet;
opravdu se odstěhoval a přestal strašit.
Až po letech jsem se o něm doslechl znovu, a sice z velkého města Hurdyburdy.
Prý se tam ten dotyčný hejkal chytil politiky a řečnil na schůzích tak silným hlasem a s takovým úspěchem, že se stal poslancem a dobře se mu do nynějška vede.
A já to tady vypravuju proto, aby pan Magiáš viděl, jak změna vzduchu dělá někdy při různých chorobách zázraky. "
Případ s Havlovickým vodníkem
" To já jsem měl taky zajímavý lékařský případ, ozval se úpický doktor.
U nás v Úpě za Havlovickou lávkou, v kořání vrb a olší žil starý vodník, Joudal se jmenoval;
byl to takový mrzout, neruda, kakabus a bručoun, někdy dělal povodně a občas i topil děti, když se koupaly;
zkrátka lidé ho v té řece neradi viděli.
Jednou na podzim ke mně do ordinace přijde děda, fráček má zelený a na krku červený šátek, a heká, kašle, kýchá, frká, vzdychá, potahuje a huhlá:
" Pane dochtor, já jsem chyt ňákou náchladu nebo nádchu;
mně tuhle pšká a tadyhle píchá, v kříži mě bolí, v kloubech mně loupe, kašel mám, div se nestrhám, a rýmu jako trám;
tak bych prosil o nějaké užívání. "
Já ho vyšetřím a povídám:
" Dědečku, to je revma;
já vám dám tadyhle to mazání, je to linimentum, abyste věděl, ale to ještě není všecko.
Vy se musíte držet hodně v teple a v suchu, rozumíte? "
" Rozumím, " bručel stařík.
" Ale s tím suchem a teplem to, mladý pane, asi nepude. "
" Proč by to nešlo? " ptám se ho.
" Inu, " povídá děda, " protože já jsem havlovický vodník, pane dochtor.
Jakpak si mám udělat ve vodě sucho a teplo?
Dyť já si i nos musím utírat hladinou vodní, ve vodě spím a vodou se přikrejvám;
až teď k stáru jsem si dal do postele měkkou vodu místo tvrdé, aby se mi měkčeji leželo.
Ale s tím suchem a teplem, to bude těžká věc, že jo. "
" Nic naplat, dědečku, " povídám, " v té studené vodě se vám to revma jen pohorší.
To víte, staré kosti chtějí teplo.
Jak vy jste vlastně stár, pane hastrmane? "
" A jéj, " brumlal vodník, " pane dochtor, já jsem tady ještě z pohanských dob - to bude ňákých tisíc let a možná ještě víc.
Jo, to jsou léta! "
" Tak vidíte, " řekl jsem mu, " v tom věku, dědo, se musíte držet u kamen.
Počkat, já mám nápad!
Slyšel jste někdy o horkých pramenech? "
" Slyšel, to jsem slyšel, " brblal starý vodník.
" Ale tady žádné nejsou. "
" Tady ne, " povídám, " ale jsou v Teplicích a v Píšťanech a ledaskde jinde, jenže jsou hluboko pod zemí.
A ty horké prameny, abyste věděl, jsou stvořeny právě pro staré a revmatické vodníky.
Vy se jednoduše v takovém horkém zřídle usadíte jakožto hastrman horkovodní a budete si přitom kurýrovat revma. "
" Hm hm, " rozpakoval se dědek, " a co vlastně takový horkovodní hastrman má na práci? "
" Moc ne, " jářku, " jen musí pořád z nitra země táhnout tu horkou vodu nahoru, aby nevychladla.
A přebytek té teplé vody pouští na povrch země.
To je všecko. "
" To by šlo, " bručel havlovický vodník.
" Tak to já se po nějakém takovém horkém prameni poohlídnu.
Mockrát děkuju, pane dochtor. "
A belhal se z ordinace - jen loužička na podlaze po něm zbyla.
A vidíte, pane kolego, havlovický hastrman měl ten rozum a poslechl;
usadil se na Slovensku v horkém zřídle a vytahuje z hlubin země tolik vroucí vody, že na tom místě je teď věčný teplý pramínek.
A v tom horkém zdroji se koupají lidé a taky jim to dělá dobře na revma;
z celého světa se tam jezdí kurýrovat.
Vemte si z toho příklad, pane Magiáš, a poslechněte ve všem, co vám my doktoři poradíme. "
Případ s rusalkami
" To já měl taky jeden zvláštní případ, promluvil doktor z Hořiček.
Jednou vám v noci spím jako dudek, když tu někdo ťuká na okno a volá:
" Doktore!
Doktore! "
Otevřel jsem okno a řekl jsem:
" No, copak je?
Potřebuje mne někdo? "
" Ano, " mluvil ze tmy úzkostný a sladký hlas.
" Pojď!
Pojď a pomoz! "
" Kdo je tam? " ptám se.
" Kdo mne volá? "
" Já, hlas noci, " mluvilo to ze stínu.
" Hlas noci měsíční.
Pojď! "
" Už jdu, " řekl jsem jako ve snách a rychle jsem se oblékl.
Když jsem vyšel před dům, nebyl tam nikdo.
Mně bylo, páni, skoro úzko.
" Haló, " zavolal jsem polohlasem, " je tu někdo?
Kam mám jít? "
" Za mnou, za mnou, " vzlykal jemný a neviditelný hlas;
a já šel v tu stranu, odkud volal ten hlas, cestou a necestou, přes zrosená luka a černým lesem;
svítil měsíc a celý svět trnul v mrazivé kráse.
Páni, já znám ten náš kraj jako svou dlaň;
ale té noci měsíční se zdál být tak neskutečný jako sen.
Někdy tak bývá, že najdeme jiný svět v kraji nám nejbližším.
Když už jsem dlouho šel za tím hlasem, říkám si, namoutě, tohle by mohlo být Ratibořické údolí.
" Sem, doktore, sem, " volal mne hlas - znělo to, jako když na řece se zatřpytí a zašplouná vlna, a já stojím u břehu řeky Úpy na stříbrném palouku v záři měsíční.
Prostřed té lučiny něco se světlá;
snad je to tělo, snad je to jenom mha, snad slyším tichý pláč, snad jenom šumění vody.
" Nono, " povídám chlácholivě, " kdopak jsme a copak nás bolí? "
" Ach, doktore, " ozvalo se třesavým hláskem to světlé na zemi, " já jsem jen víla, jen rusalka divoženka.
Mé sestry tančily, já tančila s nimi, a pak, já nevím, snad že jsem klopýtla o měsíční paprsek, snad že jsem uklouzla na tom třpytu, co se chvěje na krůpěji rosy, já nevím, co se to se mnou stalo;
najednou ležím a nemohu vstát a nožička bolí, bolí, bolí - "
" Inu, slečno, " řekl jsem, " to asi bude fraktura čili zlomenina.
To se dá do pořádku.
Tak vy jste jedna z těch rusalek, co tady v údolí tancují?
Vida, vida!
A když se mezi vás dostane mládenec ze Žernova nebo ze Slatiny, vy ho utancujete k smrti, že?
Hm hm.
Víte, holčičko, že to je neplecha?
Tentokrát se vám to vaše rejdění špatně vyplatilo, co?
To máte z těch vašich tancovaček! "
" Ach doktore, " zaúpělo to světloučké na palouku, " kdybyste věděl, jak mne ta nožička bolí! "
" To se ví, že bolí, " povídám.
" Fraktura musí bolet. "
A klekl jsem vedle té rusalky, abych jí ošetřil zlomeninu.
Páni kolegové, já už napravil sta a sta zlomenin, ale s rusalkami je těžká práce.
Ono to má tělo jen z paprsků, a kosti to má z takzvaných tvrdých paprsků - do ruky se to vzít nedá, řídké je to jako vánek, jako světlo, jako mha, a teď to nějak narovnejte, utáhněte a fáčujte!
Říkám vám, byla to páračka safraportská.
Zkusil jsem ovázat ji pavučinou, ale rusalka kvílí:
" Au!
To řeže jako provazy! "
Chtěl jsem jí upevnit tu zlomenou nožičku plátkem jabloňového květu, a ona se rozpláče, ach, vždyť to tlačí jako kámen!
Ja, co dělat?
Tak jsem nakonec sloupnul jenom ten lesk, ten kovový třpyt, co je na křídlech vážky čili libelly, a udělal z něho dvě destičky;
paprsek měsíční jsem v krůpěji rosy rozdělil v sedm duhových barev a tím nejtenčím modrým paprskem jsem přivázal ty desky k zlomené nožičce rusalčině.
Byla to taková dřina, že jsem se až zapotil, - zdálo se mně, že ten měsíční úplněk praží jako srpnové slunce;
a když jsem byl hotov, sedl jsem si vedle té rusalky a povídám:
" Tak, slečno, teď klid, a tou nožičkou nesmíte hýbat, dokud vám nesroste.
Ale poslyšte, miláčku, já se vám a vašim slečnám sestrám divím, že jste ještě tady.
Vždyť přece všechny víly a rusalky, co jich kde bylo, už dávno a dávno si našly lepší místo - "
" Kde? " vydechla rusalka.
" No, v Americe.
V Hollywoodu, " řekl jsem.
" Tam, co se dělají ty filmy, víte?
Hrají a tancují pro film, a za to dostanou peněz jako plev, a celý svět se na ně dívá - inu, je to náramná sláva, slečno.
Všechny rusalky a víly se už dávno daly k filmu, a všichni vílové a rusálové taky, jakbysmet.
Kdybyste viděla ty toalety a šperky těch víl - kdepak, ty by na sebe nevzaly takovou jednoduchou řízu, jako máte vy! "
" Oho, " bránila se rusalka.
" Tyhle šatičky jsou tkané ze světla svatojánských mušek! "
" No právě, " řekl jsem.
" To už se teď nenosí a střih je teď docela jiný. "
" S vlečkou? " ptala se rusalka dychtivě.
" To vám ani nepovím, " jářku, " já se v tom nevyznám.
Měly byste se tam aspoň podívat, do toho Hollywoodu.
Jede se tam přes Hamburk nebo přes Havre.
Ale abych už šel, za chvíli bude svítat;
pokud vím, vy rusalky se smíte vyskytovat jenom za tmy, že?
Tak sbohem, slečno, a s tím filmem si to ještě rozmyslete. "
Víckrát jsem tu rusalku neviděl;
asi se jí ta zlomená bércová kostička dobře zahojila.
A co byste tomu řekli: od té doby se rusalky a víly přestaly v Ratibořickém údolí vyskytovat.
To teda už tak bude, že odjely do Hollywoodu a daly se k filmu.
Však si toho v kině dobře všimněte: ono to vypadá, jako by se na tom plátně pohybovaly slečny a páni, ale přitom to nemá žádné tělo, máknout se na to nedá, je to udělané jenom z paprsků;
z toho je vidět, že to jsou nic než rusalky.
A proto se musí v kině zhasit světlo a udělat tma, protože se víly a ta ostatní strašidlová havěť bojí světla a ožívá jenom potmě.
Z toho je taky vidět, že se ani strašidla, ani jiné pohádkové úkazy už nepasují do dnešního světa, ledaže si najdou jiné a rozumnější povolání.
Příležitosti k tomu mají habaděj. "
*
Propána, děti, vždyť my jsme při tom povídání málem zapomněli na kouzelníka Magiáše!
No bodejť, nemohl si ani klápnout, ani špitnout, protože až do této chvíle mu vězí v krku švestka;
může se jen strachem potit, koulet očima a myslet si, kýž by už mu ti čtyři doktoři pomohli!
" Tak, pane Magiáš, " řekl konečně doktor z Kostelce, " teď teda přikročíme k operaci.
Ale nejdřív si musíme umýt ruce, protože při chirurgii hlavní věc je čistota. "
I začali si čtyři doktoři mýt ruce: nejdřív v teplé vodě, potom v čistém lihu, potom v benzínu, potom v karbolce;
pak si oblékli čisté bílé pláště - prokristáčka, děti, teď se začne operace!
Kdo se na to nevydrží dívat, ať raději zavře oči.
" Vincku, " kázal doktor z Hořiček, " drž pacientovi ruce, aby se ani nehnul. "
" Jste připraven, pane Magiáš? " ptal se vážně doktor z Úpice.
Magiáš jenom kývnul;
ale přitom měl strachem tak malou dušičku, co by se mu za nehet vešla.
" Tak teď! " zvolal hronovský doktor.
V tu chvíli se doktor z Kostelce rozpřáhl a dal kouzelníku Magiášovi do zad takovou herdu neboli bouchanec, -
- že to zadunělo, jako když hřmí, a lidé až v Náchodě, Starkoči, ba i ve Smiřicích se ohlíželi, jestli snad se nevalí bouřka;
- že se země zatřásla, až se ve Svatoňovicích sesula jedna štola v opuštěném dole a v Náchodě se zachvěla kostelní věž;
- že v celém kraji až po Trutnov a Polici a snad i ještě dál se vyplašili všichni holubi, všichni psi lekem zalezli do boudy a všechny kočky skočily z pecí;
- a že ta švestka vylítla Magiášovi z krku s takovou ohromnou silou a rychlostí, že letěla až za Pardubice a teprve u Přelouče dopadla na zem, přičemž zabila na poli pár volů a zaryla se na tři sáhy, dva lokte, půldruhé stopy, sedm palců, čtyři pídě a čtvrt čárky do půdy.
Tedy nejdřív vylítla z Magiášova krku ta švestka, a hned za ní vyletěla slova:
" - šiko nemotorná! "
To byla totiž ta půlka, co zůstala Magiášovi v krku, když chtěl říci pihovatému Vinckovi:
" Ty nešiko nemotorná! "
Jenže ta slova už neletěla tak daleko, dopadla na zem hned za Josefovem a přerazila přitom starou hrušeň.
Potom si Magiáš urovnal fousy a řekl:
" Děkuju uctivě. "
" Rádo se stalo, " odpověděli čtyři doktoři.
" Operace se zdařila. "
" Jenže, " řekl hned nato úpický doktor, " abyste se z té choroby načisto uzdravil, musíte se ještě pár set let zotavovat, pane Magiáš.
Já vám naléhavě doporučuju změnu vzduchu a klimatu, tak jako havlovickému hastrmanovi. "
" Souhlasím s panem kolegou, " prohlásil hronovský doktor.
" Vy potřebujete pro své zdraví hodně slunce a vzduchu tak jako princezna solimánská.
Z toho důvodu bych vám vřele radil pobyt na poušti Sahaře. "
" Co mne se týče, " dodával kostelecký doktor, " jsem téhož názoru.
Poušť Sahara bude pro vás, pane Magiáš, mimořádně zdravá už proto, že tam nerostou žádné švestky, které by mohly vážně ohrozit vaše zdraví. "
" Připojuji se k svým váženým kolegům, " doložil doktor z Hořiček.
" A když už jste čaroděj, pane Magiáš, můžete aspoň na té poušti badat a přemýšlet, jak tam vyčarovat vláhu a úrodu, aby tam mohli žít a pracovat lidé.
To by teda byla moc krásná pohádka. "
Co měl kouzelník Magiáš dělat?
Poděkoval pěkně čtyřem doktorům, spakoval svá kouzla a odstěhoval se z Hejšoviny na poušť Saharu.
Od té doby už není u nás žádný čarodějník ani černokněžník, a to je dobře;
ale kouzelník Magiáš je živ dosud a přemýšlí, jak vyčarovat na poušti pole a lesy a města a vsi, - snad vy, děti, se toho dočkáte.
Lidové noviny 15. 11. 1931 | pohadky |
Autor: Čapek, Karel, Název: Boží muka, Žánr: povídky
I
ŠLÉPĚJ
Pokojně, nekonečně padal sníh na zmrzlý kraj.
Se sněhem vždycky padá ticho, myslil si Boura ukrytý v nějaké boudě, a bylo mu zároveň slavnostně i teskno, neboť se cítil osamělý v širé krajině.
Země před jeho očima se zjednodušovala, sjednotila a rozšířila, srovnána v bílých vlnách a nerozrytá zmatenými stopami života.
Konečně prořidl a zastavil se tanec vloček, jediný pohyb v tom slavném tichu.
Váhavě boří chodec nohy do nedotknutého sněhu a je mu divně, že on první poznamenává kraj dlouhým řádkem svých kroků.
Ale naproti po silnici jde někdo černý a zachumelený;
dva řetízky kroků poběží vedle sebe, zkříží se a vnesou první lidský zmatek na tuto čistou tabuli.
Avšak protichůdce se zastavuje, má ještě sníh na vousech a dívá se napjatě na něco stranou silnice.
Boura zpomalil krok a pátral ve směru jeho očí;
oba řetízky se setkaly a zastavily vedle sebe.
" Vidíte tam tu šlépěj? " řekl zasněžený muž a ukazoval nějakou stopu asi šest metrů od kraje silnice, kde oba stáli.
" Vidím;
je to lidská šlépěj. "
" Ano, ale jak se tam dostala? "
Někdo tudy šel, chtěl říci Boura, ale zarazil se;
šlépěj byla jediná uprostřed pole, a před ní ani za ní nebylo stopy kročejů;
byla zcela jasná a ostrá na bílé ploše, ale byla osamocená, nic nevedlo k ní ani od ní.
" Jak se tam mohla dostat, " podivil se a chtěl jíti k ní.
" Počkejte, " zastavil ho druhý, " naděláte kolem ní zbytečných stop a všechno rozházíte.
To se musí vysvětlit, " dodal podrážděně, " to nejde, aby někde byla jen jedna šlépěj.
Dejme tomu, že by někdo skočil odtud doprostřed pole;
pak by před ní nebylo kročejů.
Ale kdo by tak daleko doskočil, a jak by mohl skočit jenom na jednu nohu?
Vždyť by ztratil rovnováhu a musel by se někde opřít druhou nohou;
myslím, že by musel běžet kousek vpřed, jako když se skočí z rozjeté tramvaje.
Ale tady není druhé nohy. "
" To je nesmysl, " řekl Boura;
" kdyby skočil odtud, byly by tady na silnici po něm stopy;
ale jsou tu jenom naše kroky.
Nikdo před námi tudy nešel. "
" Stopa je obrácena patou k silnici;
kdo ji udělal, šel tímto směrem.
Kdyby šel do vesnice, musel by jít vpravo;
na tuhle stranu jsou jen pole, a co k čertu teď někdo hledá v polích? "
" Dovolte, kdo šlápl tam, musel zase někudy odejít;
ale já tvrdím, že vůbec neodešel, protože neudělal dalších kroků.
To je jasné.
Nikdo tudy nešel.
Stopa se musí vysvětlit jinak. "
A Boura úsilovně přemýšlel.
" Snad tam byl v hlíně přirozený důlek nebo šlépěj ve zmrzlém blátě a do ní napadal sníh.
Anebo, počkejte, snad tam stála pohozená bota, a tu třeba odnesl pták, když napadl sníh.
Pak by tam zůstalo nezasněžené místo, podobné šlépěji.
Musíme hledat přirozenou konjekturu. "
" Kdyby tam stála bota už před chumelenicí, zůstala by pod ní černá půda;
ale já tam vidím sníh. "
" Snad ten pták odnesl botu, když ještě sněžilo;
nebo ji upustil v letu do čerstvého sněhu a zase ji zvedl.
Prostě to nemůže být šlépěj. "
" Copak ten váš pták žere boty?
Nebo si v nich dělá hnízdo?
Malý pták botu neunese a velký se do ní nevejde.
To se musí řešit obecně.
Já myslím, že to je šlépěj, a když nepřišla po zemi, musela přijít shora.
Vy si myslíte, že to udělal pták, ale je možné, že to přišlo třeba - - z balónu.
Snad se někdo pověsil na balón a šlápl jednou nohou do sněhu, aby si udělal ze světa blázna.
Nesmějte se, mně samotnému je nepříjemné vysvětlovat to tak nuceně, ale - - Byl bych rád, kdyby to nebyla šlépěj. "
A oba se pustili za ní.
Okolnosti nemohly býti jasnější.
Od příkopu podél silnice mírně stoupalo nezorané zasněžené pole;
asi uprostřed byla ta stopa, a za ní stál, hustě posněžen, nevelký strom.
Plocha mezi silnicí a šlépějí byla panenská, bez sebelehčí stopy nějakého dotyku;
povrch sněhu nebyl nikde po rušen nebo pohnut.
Sníh byl měkký a tvárný, bez sypkosti velkých mrazů.
Byla to opravdu šlépěj.
Byl to otisk veliké boty amerického tvaru s velmi širokým podešvem a pěti silnými cvočky na podpatku.
Sníh byl čistě a hladce stlačen a nebylo na něm lehkých nesešlápnutých vloček: tedy šlépěj vznikla teprve, když už dosněžilo.
Otisk byl hluboký a rázný;
tíha spočívající na této podešvi musila býti hodně větší než váha kteréhokoliv z mužů skloněných nad stopou.
Konjektura ptáka a boty se mlčky ztratila.
Zrovna nad šlépějí se vznášely krajní větve stromu: několik tenkých větviček obalených sněhem, jenž nikde nebyl setřen nebo střesen.
Při lehkém zaklepání na větev opadával sníh v celých kusech.
Hypotéza " shora " naprosto padla.
Nebylo možno učiniti cokoliv shora bez střesení sněhu ze stromu.
Fakt šlépěje nabyl tvrdé a nahé jasnosti.
Za šlépějí byla jen čistá sněhová plocha.
Stoupali po svahu nahoru a přeběhli po temeni kopce;
opět nížil se dolů, daleko dolů nedotčeny bílý svah, a za ním rostl nový, ještě širší a bělejší.
Na kilometry daleko nebylo šlépěje druhé nohy.
Vraceli se zpět;
našli za sebou dvojitý řádek svých kročejů, pravidelný a pěkný, jako by byl schválně tak udělán.
Ale mezi oběma řádky prostřed pošlapaného kruhu byla šlépěj jiné, mohutnější nohy, cynická ve své osamělosti;
něco je zdrželo, aby ji nerozdupali a nezbavili se jí v tichém srozumění.
Vyčerpán a zmaten sedl si Boura na patník silnice.
" Někdo si z nás udělal dobrý den. "
" Je to hanebné, " řekl druhý, " je to nesmírně hloupý kousek, ale - Zatraceně, tady jsou fyzické meze.
Vždyť je to vůbec nemožné - - Poslyšte, " vyhrkl rychle a skoro s úzkostí, " když tam je jen jedna noha, nemohla by být od někoho jednonohého?
Nesmějte se, já vím, že je to pitomost, ale nějaké vysvětlení musí být.
Vždyť tu jde o rozum, to je útok něčeho - - Jsem docela spleten.
Buďto jsme oba blázni, nebo spím doma v horečce, nebo musí být přirozené vysvětlení. "
" My jsme oba blázni, " mínil Boura zamyšleně.
" Pořád hledáme ' přirozené ' vysvětlení;
chytáme se nejsložitějších, nejnesmyslnějších a nejnásilnějších příčin, jen když jsou ' přirozené '.
Ale snad by bylo daleko jednodušší a - - přirozenější, kdybychom řekli, že to je prostě zázrak.
To bychom se jenom podivili a šli klidně svou cestou - - Beze zmatku.
Snad i spokojeni. "
" A já bych se nespokojil.
Kdyby se tou šlépějí stalo něco velkého - - Kdyby se tím dostalo někomu něčeho dobrého, sám bych padl na kolena a křičel ' zázrak '.
Ale ta stopa, vždyť je to trapné;
vždyť je to strašně malicherné, dělat jen jednu šlépěj, když stačí udělat obvyklou řadu kroků. "
" Kdyby tu někdo před vámi vzkřísil mrtvou dívku, kleknete a pokoříte se;
ale dřív než vám roztaje sníh na koleně, budete si myslit, že to beztoho byla jen zdánlivá smrt.
Tady právě není nic zdánlivého;
tady je, dejme tomu, proveden zázrak při nejvýš zjednodušených podmínkách, jako když se dělá fyzikální experiment. "
" Snad bych nevěřil ani tomu vzkříšení.
Ale i já chci být spasen a čekám na zázrak, - - že něco přijde a obrátí můj život.
Ta šlépěj mne neobrátí a nespasí a z ničeho mne nevyvede;
jenom mne trápí, utkvěla mi tady a nemohu se jí zbavit.
A já jí nevěřím: zázrak by mne uspokojil, ale ta šlépěj je první krok do nejistoty.
Bylo by lépe, kdybych ji byl neviděl. "
Oba dlouho mlčeli.
Začal se znovu snášeti sníh a padal stále hustěji.
" Vzpomínám si, " začal Boura, " že jsem četl v Humovi o osamocené šlépěji v písku.
Tahleta není tedy první.
Myslím si, že snad jsou tisíce takových stop, že jich je nesmírně mnoho, při kterých nás nic nenapadne, protože jsme si zvykli na určitá pravidla.
Jiný by si jí třeba nevšiml;
nenapadlo by ho, že je to solitér, že jsou ve světě věci, které nemají s ničím dále co dělat.
Vidíte, naše šlépěje jsou všechny stejné;
ale ta osamělá je větší a hlubší než naše.
A když myslím na svůj život, zdá se mně, že v něm musím uznat - - kročeje, které odnikud a nikam nevedou.
Je to hrozně spletené, myslit si všechno, co jsem zažil, jako nějaký článek, který přišel po pořádku a končí jiným.
Stane se, že najednou něco víte nebo cítíte, před čím není nic, nic, nic tomu podobného a za čím už nic podobného nemůže nikdy přijít.
Jsou lidské věci, které nejsou s ničím pospolu a všude jen dokazují své osamocení.
Vím věci, ze kterých nic dále neplynulo, které nic a nikoho nespasily, a přece - - Udály se případy, které už nevedly dále a nepomohly dále žít, a byly to snad nejdůležitější věci života.
Nenapadlo vás, že ta šlépěj byla daleko krásnější než všechny, které jste dosud viděl? "
" A já si vzpomínám, " ozval se druhý, " na sedmimílové boty.
Snad někdy lidé našli také takovou stopu a nedovedli si ji jinak vysvětlit.
Kdož ví, třeba předchozí kroky jsou u Pardubic a Kolína a následující až u Rakovníka.
Ale stejně si mohu myslit, že další krok není už otištěn ve sněhu, nýbrž možná ve společnosti, prostřed nějaké události, někde, kde se něco stalo nebo stane;
že tenhle krok je článek nějaké souvislé řady kroků.
Myslete si řadu takových divů, ve kterých má tato šlépěj své přirozené místo.
Kdybychom měli noviny dokonale informované, možná že bychom mohli v Denních zprávách nalézti ty další kroky a sledovat něčí cestu.
Snad se nějaké božstvo ubírá svou cestou;
jde bez inkoherence a postupně;
snad jeho cesta je jakési vůdcovství, kterého se máme chopit.
Bylo by nám možno krok za krokem jít ve stopách božstva.
Snad by to byla cesta spásy.
To všechno je možné - - A je to strašné, mít docela určitě jeden krok této cesty před sebou a nemoci ji dále sledovat. "
Boura se otřásl a vstal.
Chumelilo se stále hustěji a pošlapané pole s velikou šlépějí prostřed jiných mizelo pod novým sněhem.
" Já se jí nespustím, " řekl zachumelený muž, - " šlépěje, která už není a nebude, " dokončil Boura v myšlenkách, a jejich cesty se rozběhly opačnými směry.
LÍDA
Holub ještě spal onoho časného rána, když k němu přišel mladý Martinec a řekl:
" Lidka se nám ztratila. "
Byl nesmírně bled a vzrušen;
těžce vypravil ze sebe cosi jako, že on a matka spoléhají na jeho přátelství a potřebují jeho rady.
Lída odešla včera odpoledne, prý na návštěvy, a dosud se nevrátila.
Holub mlčel;
rád by byl řekl nějakou útěchu, ale nevěděl co.
Vynořila se mu mladá dívka, jak ji posledně viděl: seděla na pohovce, stočena v sebe, tichá a spanilá;
upřeně pohlížela na toho, kdo mluvil, ale poslouchala nepozorně;
neodcházela, a přece jaksi chtěla zůstati stranou a mimo oči všech.
Zdála se podivná a stísněná.
I
Poslední dobu byla Lída opravdu podivná.
Její hlas i pohyby zdály se sevřeny smutkem, byla jím omotána a nemohla se volně hnouti;
avšak nějak se toho zbavila a jenom mluvila a dívala se jakoby z naprosté a neosobní prázdnoty;
ale i to přešlo a zůstaly jen neurčité stopy roztržitosti.
Toho dne obědvala s chutí, vesele hovořila a uvažovala o svých příštích šatech.
Pak ji napadlo jíti k přítelkyním.
Odešla v dobrém rozmaru a bez neklidu.
Nic nenasvědčovalo tomu, co se mělo státi.
Teprve večer, když se nevracela, počaly hodiny čekání a úzkosti.
Při každém úderu domovních vrat zatajili dech;
vyskočila nová naděje, stávala se určitější a trýznivější, vyrostla v rozčilení, napínala se mučivě po několik dalších vteřin, a praskla: nikdo nepřišel.
Se zvýšeným nepokojem čekali na další zarachocení vrat;
každým hluchým úhozem letící okamžik stanul, strašně se dloužil, trápil se chvíli a opět se smrštil jako péro.
Konečně o desáté hodině dům ztichl.
Nyní rozestřel se propastný, beznadějný a bezhraničný čas;
čekání stalo se bolestí, jež neuplývá, nýbrž stojí a roste na všechny strany zároveň.
Jen údery hodin byly jako zacukání ve zjitřené ráně.
Nepokoj vtiskl je do okna.
Několik chodců je vždy dole na vlhkém dně ulice.
Každá žena je trochu jako Lída;
každý spěchá nebo loudá se, jako by přinášel poselství.
Někdo se zastaví dole, a tu zavěsí se na něj bezdeché, ohromné očekávání;
ale už zase jde, a čekání padne zpět do prsou jako masívní tíha.
Najednou přijíždí drožka;
její hrubý rachot zní jako horlivé, překotné vysvětlování předem;
už chtějí běžet dolů ze schodů, ale drožka hrčí dále, tak dlouho, jako by ulice neměla konce.
Pomalu chodci řidnou;
každým vzdalujícím se krokem rozvléká se pustý žal dále a dále;
už jen zdálky zaléhají kroky, tiché tikání beznaděje.
Ulice je prázdná;
napravo a nalevo rozevírá se nekonečná dráha opuštěnosti.
Čekání zmrtvělo.
Vše slilo se v beztvarou látku úzkosti.
Byla tu od prvopočátku: zprvu pružná, fluidní, povolující nebo napjatá;
ponenáhlu znehybněla, stala se tíhou a hmotným tlakem, jako nesmírné svěravé břímě v prsou.
Ale byla to zdánlivá nehybnost ohromného vejce, jež se soustředí a připravuje k životu.
Rostlo to, jako roste vřed;
stále šíře se rozpíná tupý, hnětoucí tlak, zdá se bez hranic, ale náhle se stahuje do středu v jediný bod pronikavé bolesti.
Tak se stáhla veškerá úzkost v jediné tušení, že se Lídě stalo něco strašného.
Ukrutný úděs rozryl noc čekajících.
Pravnitrná, beztvará úzkost vydrala se ven a stala se fantómem hrůzy;
tušení stalo se přízrakem a nabylo polozevní existence.
" Uzřel jsem žluté domovní dvéře, " zapsal si později Martinec, " maličko zkropené tak jako krví;
věděl jsem, že za nimi v průjezdě leží mrtvá Lída, protože to bylo vidět;
byla to úžasná, bezcitná, lidsky obludná fyziognomie dveří, která mne plnila hrůzou a utrpením.
( Od oné noci pozoruji, že každé dvéře mají nějaký výraz. )
Obrazu těch dveří jsem se nezbavil nejzoufalejším úsilím.
Ale najednou žluté dvéře zhasly, a viděl jsem sběh lidí, ambulanci a tramvaje donekonečna stojící, surovou, ohromnou a rozměrnou chvíli pouličního neštěstí.
Byly ještě jiné obrazy, ale všechny byly stejně nutkavé, jakoby zvenčí vnucené a reální;
a posud nemohu pochopit, odkud se vzalo tolik holé, cizí a zevní skutečnosti v obrazech, jež stvořila pouhá úzkost. "
Stále hlouběji vrůstala úzkost ve skutečnost.
Paní v hysterickém spěchu házela na sebe šaty;
chtěla hledat Lídu, tlouci u všech známých a běžeti kamkoliv - Mladý Martinec ji zadržel: kdyby se Lídě stalo nějaké neštěstí u přátel, ti by nám už vzkázali;
a sám se rozběhl na policii.
Schodiště se pod ním rozzelo jak černá studně;
stupeň po stupni padal do beznaděje, každým krokem stávalo se vše tíže a neúprosněji brutálním zevním faktem.
Mrtvolně pusté defilé ulic prosakovalo temným vlhkem: celá událost nabývala kruté skutečnosti, realizovala se a vzrůstala, jako by do ní vnikalo vždy více syrové a těžké hmoty.
Koridory policejního ředitelství jsou i ve dne smutné;
nyní jejich studený, opuštěny žal stal se reální součástí vidiny neštěstí a žlutá, krajně nevlídná kancelář umístila se v ní jako cizí mučivý fakt;
neštěstí nabylo cizího zvuku bezúčastným hlasem úředníka - " Nic nebylo hlášeno;
jak se jmenuje vaše sestra? "
- Martinec odcházel se sevřeným srdcem;
věc se ustavičně stávala surovější a rozlehlejší;
spícím městem se řítí drožka ke komisařstvím, k ochranné stanici, od špitálu k špitálu;
všude čekání, pusto, trýznivé ticho, konečně kroky na chodbě a hrubý ospalý hlas - Nikam nebyla toho dne dopravena mrtvá nebo raněná dívka;
ale všechno faktické a zevní, nemilosrdné a cizí, s čím se setkal na své štvavé cestě, splynulo s přeludy neštěstí v nezměrný a složitý svět bídy.
Pomalu vlekl se domů;
ale již ve dveřích setkal se s tázavýma očima matčinýma a pochopil, že nyní se zhroutila naděje obou.
Bleskem porozuměl, že vše od začátku se dělo jen proto, aby si zakryli strašnou úzkost tušení, že se na Lídě stal zločin.
Jako by se náhle obnažila ohavná rána, - je to chladná, jasná hrůza, skoro střízlivá a krajně pronikavá: tak si najednou uvědomili své nejtajnější tušení, že na Lídě bylo spácháno násilí, že byla zavlečena a brutálně zhanobena, že někde bez pomoci leží ukrutně popleněna nebo mrtva;
byl to okamžik svrchované krize, jenž nemohl trvati, a přece nikdy nezmizel;
i když dávno zašla úzkost, nepřestala tato chvíle vrhati svůj stín jako věčné memento bolesti.
V hodině krize padla paní Martincová na kolena a modlila se z knížek hlasitě a chvatně.
" Ježíši, blesku světla věčného, smiluj se nad námi!
Ježíši, králi slávy, smiluj se nad námi!
Ježíši nejpodivnější, smiluj se nad námi!
Ježíši, Otče budoucího věku, smiluj se nad námi!
Ježíši, anděle veliké rady, smiluj se nad námi!
Ježíši, tichý a pokorný srdcem, smiluj se nad námi!
Ježíši, Bože pokoje, smiluj se nad námi!
Pro tajemství Tvého svatého vtělení, vysvoboď nás, Ježíši!
Pro Tvou smrtelnou úzkost a umučení Tvé, vysvoboď nás, Ježíši! "
Monotónně a mechanicky padají slova modliteb jako krůpěje nebo vteřiny;
je to volání, jež se neustále, až k opití vrací, jako by měřilo hloubku žalu;
je to výkřik bolesti, jenž každým opakováním vplývá do bezmezné a podivně fádní stejnosti utkvělého smutku.
Každým " Ježíši ", každým návratem utkvívá žal tišeji a strnuleji;
výkřik za výkřikem buduje kolem sebe nesmírné osamocení a prázdnotu;
všechny rozlohy chvíle rostou, tak jako roste hloubka rytmickým vrtáním studnařů.
Veškerá přítomnost se vyprázdnila a vyvanula, daleko ustoupila a vzdálila se mučivá blízkost věcí;
a jako bezhraničným prázdným prostorem řítí se strnulým vědomím bez myšlenky ustavičné " Ježíši, smiluj se nad námi ".
Každé slovo modliteb je tajemné a ubíhá do nekonečna;
nenaříká ani nežaluje, nepojme a nevysloví bolest člověka, ale ubíhá do nekonečna a unáší s sebou lidskou trýzeň.
Čím stala jsi se, bolesti, opředená tím obzorem bez konce?
Co ještě jsi, přítomná chvíle, na všech stranách se otevírající do věcnosti?
A ty, sevřené srdce, co je široširší než smilování a vysvobození?
" Bože slitovníče, jehožto oči na mé ouzkosti hledí a mé vzdychání čítají, který jsi ke mně tak často milostivým se prokázal, k Tobě volám dnes z hlubokosti duše své.
Slyš tedy hlas můj a volání mé k Tobě přijď, neb v rukou Tvých jest osud můj. "
Ponenáhlu, skoro neznatelně se prázdnota naplňuje.
Je to, jako by se z modliteb řinulo něco beztvarého a hojného.
Každé slovo rozevírá se do neurčité hloubky;
je to plynulý, nevýslovný obsah, který je rozpíná za hranice smyslu, do neurčita a neskutečna.
V každé pomlčce modliteb řítí se blízkost věcí znovu na duši, a tu je potřeba zdvojeného úsilí a zvýšené naléhavosti křiku.
Opět rozestupují se věci a nabývají mrtvosti;
bez konce roní se z nevyčerpatelné mnohosti a plnosti slov podivná atmosféra, jež oblévá věci jako hlubina.
Jsou to trýznivé a strašné věci;
je to vše, co připomíná Lídu a její neštěstí.
Ale to vše je nehybné, umrtvené, zalité nesmírnou hlubinou;
jsou to jen tělíska uložená v průhledné skleněné kouli, v nepohnuté tiché atmosféře, jež je vězní, v němé hlubině odevzdání.
Po předlouhé hodině modlení se paní Martincová zvedla, jako by procitla.
Vše kolem ní se proměnilo;
prach a popel, jenž skládá skutečnost, tiše se sedl v nový pořádek;
až do poslední mrtvé věci vše vzalo na se novou, utkvělou tvář, trpělivé " staniž se ", výraz odevzdaného pokoje.
Zatím mladý Martinec přechází po své světnici až do svítání.
Čím dále se realizuje událost s Lídou, tím tajemnější se stává.
To, co ho trápí, už nejsou dohady, nýbrž otázky.
Ohavný zločin, který se na Lídě stal, není pouhý přízrak;
je to problém, jenž roste každou otázkou i odpovědí.
Neboť nic strašného není vyloučeno v naprostém temnu události.
Bože, co činiti!
Svěřit věc policii?
Ale úřady zavedou výslechy, především s Lídinými známými;
její bědné neštěstí se roznese a rozšlape, a vrátí - li se pak Lída, bude jí, jako by přišla z pranýře;
ulpí na ní něco kriminálního a hanebného jako věčná známka.
Raději vše zatajiti;
- ale zatím přiběhnou Lídiny přítelkyně a budou se ptát, co s ní je;
stůně - li, že ji jdou navštívit;
stůně - li nakažlivě, přijdou tety a za celý svět si nedají vyrvati právo bdít u lože svého nejmilejšího dítěte jako vždy.
Nelze předstírati, že odjela, neboť nenapíše nikomu ani nejmenšího pozdravu.
Budou cítiti něco ve skrytu palčivého;
budou větřiti atmosféru lži a utajování.
Snad se Lída vrátí: ale najde zrušen přívětivý svět, ve kterém žila;
kapka po kapce budou vtékati surovosti do jejích dnů;
tisíceré věci budou se dotýkati rány, kterou si přinese, neboť dívčí život je drobně a jemně tkán a vystaven nesčetným drobným mukám.
Bože, co činiti!
Ano, vyhledat ji živou, nebo mrtvou;
zachránit živou před hanbou a utrpením;
zachránit mrtvou před brutální senzací novin;
za každou cenu zachránit Lídu!
Den svítá šedivě a chladně;
toho dne musí být Lída nalezena, ale Martinec váhá s kloboukem na hlavě a nevychází -
Kde je Lída?
Co se s ní vlastně stalo a jak ji hledat?
Měl už jistý plán a podrobný dohad;
ale nyní to vše odpadá jaksi samo sebou - Spěšně se rýsuje nová alternativa jednání;
tajemství Lídina zmizení rozvíjí se v nový děj, v nové mučivé podrobnosti;
a opět se vynoří nová myšlenka a neočekávaný dohad.
Neúnavně probíhá Martinec řadu za řadou, nervózně a skokem vrhá se na každou novou možnost, rozvine ji a zase ji opouští.
Bože, co činiti!
Trpělivě, jako ubohý pavouk, tká rozum vždy nové alternativy.
Pomalu, úzkostlivě, jako z malých kaménků staví se nová hypotéza.
Úzkostlivě se vleče nové tenounké vlákno možnosti.
Vždy častěji se myšlení zastavuje a strašně se namáhá z místa;
jedno slovo se vrací polohlasně, bezpočtukráte, ale není již na širém světě slova, které by se k němu navázalo.
Mladý Martinec stojí se svraštělým čelem a pachtí se zachytit jakousi unikající představu.
Nic nezbývá než ohromná únava.
Všechny dohady se rozptýlily v nic.
Smyšlené možnosti opadaly jako odumřelé slupky;
všechno dílo rozumu se oddělilo a odpadlo, vše zřetelné a myslitelné se svléklo jak marný zevní obal;
a nyní zbylo jen pravnitrně, zjitřeně, bez pomoci nahé jadérko slepé vůle.
Byla to už jen prahnoucí žízeň zasaditi se o Lídu cele a bez rozvahy;
bylo to bezvýhradné rozhodnutí;
byla to konečně jistota.
" Půjdu hledat Lídu, " řekl matce.
" Jdi, " šeptala, " a Bůh povede tvé kroky. "
II
Tedy v první nejistotě hledání obrátil se Martinec k Holubovi o radu.
Snažil se říci vše, co věděl;
ale nebylo ničeho, co by jakkoliv osvětlilo tajemství Lídina zmizení.
Holub se namáhal s fakty tak dlouho, až už nebylo pochyby, že z nich nic neplyne.
Každý možný krok vedl slepě do neznáma.
Byla tu jen holá nutnost a holá nemožnost jednati.
Holub váhal;
nutkavě se mu zjevovala schoulená Lídina postava jako utkvělý obraz -
" Já myslím, " začal, " že Lída s někým utekla;
vy to nerad slyšíte, ale nemohu na nic jiného přijít.
Hleďte, rád bych našel úspěšné řešení.
Neznám Lídy tak dalece, abych mohl říci, co je pravděpodobné nebo možné vzhledem k její povaze.
Vy jste její bratr;
snad ji znáte lépe a můžete s plnou jistotou říci: neutekla, protože toho není schopna. "
" To nemohu říci, " pravil Martinec stísněně, " nevím vůbec, co je možné;
mohu jen říci, že naprosto nebylo důvodu, aby utekla. "
" Nehledáme důvodů: ty náležejí jen jí.
Každá Lída může nás překvapit a udělat něco, co by od ní nikdo nečekal.
Neznáme jejích pohnutek.
Do duše jí nevnikneme.
Martinče, s důvody nelze počítat, je jich možno množství bez konce;
ale skutků je daleko méně, a proto jejich logika je jednodušší.
Je nekonečný počet motivů, kterých se můžeme u Lídy domýšlet, ale skutků, které mohla udělat nebo které se s ní mohly stát, je výběr omezený.
Jednáním vlastně končí každá neomezenost.
Činy nejsou už tak osobní jako pohnutky k nim;
je v nich uniformnost, opakování a pravidelnost, která nezávisí na našich pohnutkách a která se vůbec vymyká našemu přání a motivování.
Skutky jsou fatální.
Raskolnikov měl neobyčejné pohnutky k svému zločinu;
jeho plán byl promyšlen dopodrobna a naprosto původně;
ale provedení samo dopadlo nakonec jaksi tuctově, nápadně stejně jako u sta sprostých loupežných vražd před ním a po něm.
Ale nejpodivnější je, že se to tak stalo vlastně jen náhodou.
Dejme tomu, každá sebevražda je zcela osobně motivována: ale obyčejně podobné sebevraždy následují po sobě;
obyčejně služky sáhnou k jedu, a ne k provazu na prádlo;
není to nutné, ale je to pravidlo obyčejnosti.
Bezvědomě sledujeme při svých skutcích směr nejčastějšího opakování, a snad i skutečnost sama jde tím směrem.
Čím je něco obyčejnější, tím snáze se to stane.
Některé fakty se obyčejně objevují sdruženy, ne z nějaké nutné příčinnosti, nýbrž jaksi náhodně, ze zvyku a bezděky - Zkrátka nezávisí to na nás.
Je to čirá konkomitance.
Můžeme tedy předpokládat, že i v případu Lídině hraje obyčejnost svou roli. "
" Lídin případ není obyčejný, " namítal Martinec.
" Je třeba docela neobyčejný, " řekl Holub;
" ale existuje paradoxie neobyčejných případů: že se vracejí.
Opakují se neštěstí, sebevraždy, zločiny i rekordy.
Hráči na ruletě přímo počítají s paradoxií náhod, s opakováním vzácných případů.
Zkrátka ani neobvyklé případy nevylučují fatální stejnost a opakování.
I Lídino neštěstí má své nedávné nápadné analogie.
Vy chcete nalézt Lídu: chcete řešit tajemství, jehož podmínky vám unikají.
Všechny dohady jsou možné;
čím méně víme, tím více jich je možno.
Zbývá tedy jen jediné: najíti mezi všemi myslitelnými možnostmi tu nejpravděpodobnější a nejspíše možnou;
a to je ta, která je poměrně obyčejná, všední, známá a snadná.
Všechno obyčejné je pravděpodobné, ne proto, že by to bylo lépe motivováno, nýbrž proto, že se to děje nejčastěji.
Úsudek pravděpodobnosti musí pracovat s obyčejností případů, s mimovolným opakováním skutků;
musí počítat s tím, že při sebeosobnějších a neznámých podmínkách vycházejí pravidelné výsledky fatálně neosobní, stejné, a tedy předvídatelné;
jeho úkolem není nalézti faktum, nýbrž prokázati fátum, jež platí slepě a pravidelně.
Neznáme fakt Lídina případu a namáháme se vymyslet aspoň jeho pravděpodobný děj;
ale dejte pozor, tím pokoušíme fátum.
To a to shledáme pravděpodobným;
i budeme spoléhat, že osud si opravdu podrobil Lídiny skutky a vedl ji, bezvědomou, svým směrem.
Myslím si jako vy, že tu jde o záležitost, - která - se týká Lídy jako ženy.
Je to nanejvýš pravděpodobné, protože Lída je hezká.
Otázka je, jde - li tu o násilí nebo ne.
Vy si ovšem myslíte - - Ale násilí není tak snadné, jak si snad představujete.
Lída nemohla být jednoduše přepadena.
Hleďte, kdybyste si chtěl vymýšlet, co všechno se mohlo stát, nebyli bychom nikdy hotovi.
Zavléci a znásilniti velikou dívku zde ve městě bylo by možno jen za mimořádných vnějších okolností;
a neobyčejné okolnosti jsou věcí fantazie, ale ne pravděpodobnosti.
Bohužel vás nemohu přesvědčovat subtilními důvody;
nemám jich.
Je - li vyloučena sebevražda a neštěstí, jde buď o násilí, nebo o útěk.
Ale násilí se děje nejčastěji za jiných poměrů, na venkově, v jiných vrstvách - Zkrátka nepamatuji se vůbec, že by se něco takového kdy stalo v našich okolnostech;
proti tomu jsou desítky a sta útěků;
tedy Lída je daleko spíše vystavena útěku než znásilnění, protože útěk je poměrně všední. "
" Je Lída všední? " řekl Martinec tiše.
" Není;
tím hůře pro ni, stalo - li se to.
Obyčejně nechávají milenci útěkem za sebou nějakou překážku.
Jelikož nikdo Lídě nebránil v jejích stycích, tedy něco jí bránilo, něco neřešitelného, morálního, co musila násilím překročit.
Byl tu asi někdo, koho nikdo z vás nezná.
Překážka byla patrně na jeho straně.
Můžete si tu myslit cokoli romantického;
ale obyčejný případ je spíše cynický.
Pravá láska má příliš velikou schopnost utrpení, než aby hned sáhla po takovém řešení.
Ve většině případů je děvče obětí, je nevolně zapleteno ve vášeň;
v tom ohledu se věci pravidelně dějí tak, jako by rozhodoval ten nejhrubší motiv.
Vy jste mlád;
najdete - li toho člověka, považoval byste snad za svou povinnost - za věc cti - - Jednoduše nemusíte s ním jednat jako se sobě rovným, " dodal Holub s náhlou účastí.
Mladý Martinec vstal.
" Jste hotov? "
" Ještě ne.
Je tu jeden nápadný fakt: že Lída odešla z domova klidně a že před odchodem s chutí jedla.
Chuť k jídlu je snad jediné, čeho nelze předstírat;
patrně tedy neměla ani tušení, že se již nevrátí.
Nejspíše měla mít jen schůzku s tím neznámým;
ale co se potom během odpoledne s ní stalo a v jakém stavu se ocitla, to nemůžeme pochopit: považujte to za poblouzení, - ale to je jenom jméno pro pohnutky svrchovaně neznámé.
Muselo se s ní stát něco náhlého;
kdyby se byla ještě vrátila domů, myslím, že by již nedovedla utéci;
je to vůbec strašně záhadné.
Martinče, snad ji najdete;
ale neptejte se jí, nenuťte ji k vyznáním, nepokořujte ji. "
" Kde bych ji našel? " řekl Martinec netrpělivě.
" Je kdekoliv mimo Prahu.
Jsou desettisíce míst, kde může být, a jsou možny nesčetné okolnosti, které mohly míti vliv na volbu cíle;
ale my o nich nevíme.
Kdyby Lída jednala s plnou rozvahou, a tedy brala v počet okolnosti nám neznámé, pak bychom nemohli uhodnouti, kde je;
ale v případě, že volila cíl naslepo, v poblouzení, náhodou, můžeme se o to pokusit.
To je paradox náhody.
Kdyby někdo sázel v ruletě podle nějakého nám neznámého plánu, nemohli bychom předem uhodnout jeho partii;
ale hraje - li náhodně, nazdařbůh, můžeme s jakousi pravděpodobností říci, na která čísla mimovolně vsadí: na svůj věk, na cifry, které má rád, na určité datum atd.
Stejně je tomu v loterii a v každém hazardu;
i u Lídy můžeme uhodnout, kam utekla, ale jen jednala - li slepě a bezsmyslně, jako v horečce.
Lidé by nesázeli do loterie, kdyby pro ně jistá čísla neměla zvláštního, neobyčejného přízvuku.
Místo, které by Lída hazardně zvolila, muselo by pro ni mít takový přízvuk.
Každý člověk má sympatii k jistým místům, třeba proto, že tam v mládí byl, nebo proto, že tam ještě nikdy nebyl, nebo že se mu líbí jejich jméno, - na tom nezáleží;
vždy ta místa mají pro něho větší šance než ostatní svět.
Snad byste si vzpomněl, že Lída mluvívala ráda o některých místech, že měla nějaký sen, že někam chtěla kdysi jeti;
nebo jí určité místo prostě utkvělo v hlavě.
Lída ráda říkala své fantazie;
vzpomeňte si - hlavně na nahodilá slova.
Právě teď jste se na něco rozpomenul. "
Martinec mlčel, pokryt potem slabosti.
" Tedy Lída pravděpodobně s někým utekla, " končil Holub monotónně;
" nejspíše byl to člověk, se kterým styk byl pro ni z kteréhokoliv důvodu nepřípustný.
Podle všeho to Lída udělala v náhlém záchvatu, bludně a chvatně, a je jakási čáka, že si za útočiště zvolila místo, které ji už dříve nějak zajímalo.
To je nejjednodušší dohad pravděpodobnosti;
je nespolehlivý, protože nepočítá s tisíci neznámými činiteli;
neříká, co se stalo, nýbrž co se nejspíše mohlo stát.
Musím předpokládat, že jsem neřekl nic neobyčejného, jelikož šance roste s obyčejností.
Tím vším nemohu přesvědčit ani vás, ani sebe.
Ale i kdybych uhodl fakt, - to, co Lída při tom vnitřně zažila, zůstává stejně nepochopitelné. "
Mlčení hnalo Holuba do úzkých;
stavěl jsem na písku, myslil si, na písku mnohých případů.
Můj bože, je Lída opravdu yxtý případ mezi mnohými?
Není něčím jediným a krásným?
Není divem života?
A mám - li pravdu, co jsou jí platny, co jsou vůbec platny její " neznámé pohnutky ", její utrpení a rozhodování?
Jí náleží jen pohnutky a odpykání;
" případ " sám se však neděje po jejím, nýbrž po svém, - - tak jako by její motivy byly pro něj jen příležitostí -
Holub se zarazil:
Všechno, co jsem říkal, bylo hrozně bezcitné a bez srdce;
musel jsem zanedbat v Lídě člověka i ženu, jen abych provedl svůj nejistý kalkul.
Ponížil jsem ji, abych ji vypočítal.
Veliká lítost a úzkost zalila Holuba.
Jak to přijde, myslil si, že právě " obyčejnost " mých dohadů mne tak trápí?
Bože, celý náš život jest uložen v obyčejnostech, ale my o nich nevíme, a jen proto s nimi můžeme žít a jednat.
Ale najednou to nejobyčejnější nás překvapí a vyděsí, když si je uvědomíme, a zdá se nám monstruózní;
najednou se setkáme s něčím neosobním ve svých vlastních činech;
najednou shledáme, že naše vůle je jenom zdání a předtucha skutků, které na nás nezávisejí.
V každém našem skutku zůstává něco nahodilého;
ale náhoda je otevřená cesta, kterou do našeho života vniká fátum.
Fátum není železná nutnost;
je to železná náhoda.
A to nejvšednější a nejobyčejnější je jen strašná, nezlomná náhoda.
Martinec krčil rameny:
" Nevím co dělat.
Nemohu tak jednat.
Nemohu se zbavit hrůzy. "
" Ani já se nemohu zbavit hrůzy, " řekl Holub tiše.
" Budu po Lídě pátrat, " mluvil Martinec, " ale jinak - Zdá se mi, že je třeba vnitrnější cesty.
Nevím, nemáte - li nakonec pravdu;
ale netýká se to Lídy - Snad přece tam pojedu.
Ale zatím půjdu naslepo, kamkoliv;
snad najdu stopu na dláždění a poznám Lídinu šlépěj mezi tisíci.
Budu spoléhat na zvláštní náhodu.
Snad se stane něco neobyčejného, nepravděpodobného, co mi pomůže.
Snad máte pravdu;
ale nevíte, co to je, hledat z lásky. "
Martinec váhal;
čekal, co Holub ještě řekne, prahnul po tom, aby byl konečně přesvědčen;
ale Holub mlčel.
" Tedy řekněte, " vykřikl Martinec, " jste - li si jist - "
" Jsem si méně jist než vy, " pravil Holub.
Martinec odešel;
děkoval a slíbil, že přijde odpoledne;
ale nepřišel, a večer došlo od něho psaní.
" Vaše dohady se potvrzují, " psal Martinec, " ale vlastně jen náhodou.
Běhal jsem po městě bez cíle;
skutečně hledal jsem na zemi a po všech koutech, - vím, že to bylo šílené, ale nevěděl jsem si rady.
Konečně jsem se setkal s jistým známým, a ten mi sám od sebe ( všimněte si, že i to je zvláštní ) vypravoval, že včera odpoledne potkal Lídu a doprovázel ji až k domovním vratům její švadleny, kam prý měla přijít na zkoušku.
Ale já vím, že Lída k švadleně nešla, protože u ní byla už ráno.
Patrně se chtěla jen zbavit svého průvodce, aby se sešla s jiným.
Opravdu něco přede všemi skrývala.
- Musím Vám sdělit něco nanejvýš podivného: najednou jsem shledal, že už dlouho stojím v ulici u nádraží;
nevěděl jsem vůbec, co tam chci, a jen proto jsem si tam začal prohlížet vývěsní tabuli jízdního řádu.
Místo, které mi u vás napadlo, tam bylo zatrženo nehtem, ale docela stejně bylo podškrtnuto ještě jiné místo, které mi dříve nepřišlo na mysl, ale o kterém Lída určitě mluvívala.
Bylo to, jako by tam Lída hledala vlak.
Není to jistota;
ale je to tak neobyčejná shoda, že tam pojedu.
Ještě něco:
Najdu - li ji, platí Vaše pravděpodobnost nebo má neobyčejná náhoda?
Matka by řekla, že je to řízení boží.
Nevím.
Té chvíle odjíždím. "
Celý následující den strávil Holub ve zvláštním napětí.
Kvečeru dostal telegram a otevřel jej skorem v horečce.
Bylo tam jen:
" Byl marně na obou místech.
Martinec. "
Tu pocítil Holub nesmírnou, hlubokou úlevu.
Smál se a pobíhal, jako by se mu dostalo neočekávané výhry.
Tedy není to tak, volal na sebe, není to tak!
Lída to tak neudělala!
Pojala jej neskonalá něžnost a soucit k Lídě;
na rtech chvěly se mu tisíce polovědomých slov, které by byl řekl jí nebo o ní.
Toho večera Holub nevyhnutelně potřeboval vidět lidi, bezpočtu lidí v ulicích a kavárnách.
Zmocnila se ho potřeba protáhnout ten den co nejvíce, přes noc a do zítřka, a nepustit ho za nic na světě.
Zdálo se mu navýsost poetické, že Lída utekla;
byl v jakési extázi;
radoval se bez míry a ani si neuvědomil, že je sám a tich po celou noc.
Cítil, že chvíle je příliš důležitá, než aby ji popustil;
nesl v sobě něco širého a bál se jen rozdrobit to v myšlení.
Jsem vysvobozen, cítil;
ale bože, dej, aby mé vykoupení zůstalo milostí! ať neprocitnu! ať trvám!
Snad Lída spí, myslil si sladce, ztracena ve světě jako veverka v lese;
a já nevím o jejích krocích víc než o jejích snech.
Ale je dobře, že sní;
že žije nevyzpytatelně a nedohledně, a bloudí - li, že aspoň bloudí po svém a na neznámých místech.
Ať je kdekoliv! je jenom dobře, že není na místě znamenaném osudem;
je daleká a vábná a stojí na prahu nesčetných kroků: tak ji teď nalézám.
Bože, mýlil jsem se;
neštěstí, zločin nebo fátum, - každý, kdo chce trefit, míří do černého, do nejčernějšího černého;
ale to nejčernější mne klamalo;
to nejčernější a hluboce černé, to nejhlubší se nestalo.
Celá ta noc byla oddech po veliké tíze;
ale již druhého dne klesal na Holuba nový tlak.
Což se toho už nezbavím?
Proč mi nejde Lídino neštěstí z hlavy?
Proč se vlastně tolik starám o osud?
Odkud to na mne přišlo jako mánie?
Znovu vynořila se mu mladá dívka, jak ji posledně viděl.
Seděla na pohovce stočena v sebe, sevřená v pohybech, tichá a polonepřítomná, a náhle se silně otřásla.
Bylo to, jako by byla schoulena v ohromné dlani, jež se pomalu svírá.
Ten neodbytný obraz stiskl mu srdce.
Konečně došel nový dopis od Martince:
" Drahý pane, tak bych potřeboval s Vámi mluvit, že Vám aspoň musím psát.
Lída je nahoře v pokoji a nespí, pláče, je beze smyslů.
Jsem stále ještě na druhém místě, kam jsem z Prahy jel.
Nenašel jsem jich tu, ale nemohl jsem okamžitě odjeti;
a zatímco jsem čekal na spojení, přijeli ti, které jsem hledal.
Strávili dvě noci v Karlových Varech, než jeli dále sem, do německé samoty.
To je jediná okolnost, které jste nepředvídal.
Dotyčný člověk již zmizel;
poznal jsem jej málo, ale s hrůzou vzpomínám na svůj hovor s ním.
Lída mlčí nebo běduje v pláči, a mně je jí palčivě líto.
V tom stavu ji nemohu odvézti zpět.
Stěží jsem ji přinutil, aby se mnou napsala pohlednice známým do Prahy, ' ze společného výletu ' bratra a sestry.
Je v ní přímo žízeň skandalizovat se až do zničení, zahodit se, - nerozumím tomu, ale spoléhám na příští dny, že procitne.
- Sem chtěla jet ovšem ona;
pobyt v K. V. prosadil on teprve cestou;
byla to bezohledná neopatrnost.
Nemohu Vám vylíčit, jaké scény jsem zažil;
bylo mi jako na prahu pekla nebo šílenství.
- Lídě jsem řekl, že jsem ji našel neobyčejnou náhodou, kterou už znáte;
vím, že to je klam, ale nemohu jí říci, že jste ji nalezl Vy.
Naopak počítám na Vás, že nás ihned po návratu navštívíte a budete první, na kom Lída shledá, že nikdo nemá nejmenšího tušení.
- Záleží mi na tom, aby se brzo uklidnila. "
Holub upustil dopis.
Ano, pro Lídin klid.
Ubohá věc Lída!
HORA
Dítě, jež na dně starého lomu si hrálo s kalužemi po včerejším lijáku a stavělo stružkám hráze, našlo pod skalní stěnou mrtvolu muže s roztříštěnou hlavou.
Ač neznalo smrti, pocítilo bázeň a běželo skrýt se do klína maminčina.
Teď už má v náručí kočku a neví, proč tatínek odhodil práci a vyběhl ven.
Kočka je lepší než kaluže.
Kdo by stál nahoře nad lomy, viděl by celou ves jako na dlani;
viděl by dítě, jež křičíc a vzlykajíc utíká domů;
viděl by vyběhnout drobnou mužskou postavu a spěchati po vsi s rozčileným chvatem mravence.
A najednou hemží se plno figurek, jež mávají rukama a běží jedním směrem, potrhaným řádkem dolů do lomů.
Tu ten, kdo by stál nahoře, by se zasmál tomu čilému shonu zkratek.
Ale kdyby stál dole v zástupu, pocítil by zamrazení hrůzy a pobožnosti, a zvedaje oči od mrtvého muže měřil by strašnou výšku skály až nahoru k temeni, kde běží cesta za nízkým zábradlím a plouhavě táhne se mračné nebe;
tu stál by tich s ostatními, podivně poután a váhaje odejít.
- Té chvíle šel Slavík podle lomu;
cítil se sirý mezi oblohou a zemí, mezi stráněmi a domky, kde bylo mu prožíti dobu dešťů.
" Pane, " volali na něj lidé, " je tu zabitý. "
Šel se tedy podívat -
Zamyšlen vracel se Slavík domů;
ale i doma stál u okna a díval se k lomům, jež zely jako otevřená rána v boku hory.
Zdály se mu hrozné a skoro záhadné.
Nic už ten obraz mi nezastře:
Veliké tělo tváří v krvavém blátě, šílený rozmach údů, jako by zase vyskočit chtělo, - teď, ještě teď vyskočit a setřít si z čela kal!
Ó jaký pohled!
Dvě ruce tam žalují z ohavné rozbité hmoty, plny bláta, ó bože, a přece tak lidské, ty ruce!
Nic už ten obraz -
Bylo mně viděti předrahé tváře v rakvi, spící s očima zavřenýma, ruce křížem a v líci výraz, jako by měli mi požehnat.
Přeslavně dřímali uprostřed svěc a květů;
vypadali jako svatí.
Ach, čím lidštějším může být smrt než oslavou člověka!
Ale nic není strašnější než smrt, jež neposvěcuje mrtvých ani živých.
Smrt s grimasou pohybu, okamžiku či náhody.
Smrt, jež nesetře posledních stop života.
Nic není ukrutnější než živoucí gesto mrtvých.
Nic nepodobá se více znesvěcení.
Teprve po dlouhých hodinách zastavil před lomy automobil a z něho vyskočili tři páni.
Slavík se rozběhl za nimi.
Dva byli právě skloněni nad mrtvolou a třetí zlézal stráň podél lomů.
" Padl přímo na tvář, " řekl jeden a vzpřímil se.
" Všechny fraktury jsou na přední straně.
Musel být okamžitě hotov.
Hlava je docela, hm - Co?
Toho už nikdo nepozná. "
" Nepozná, " řekl jaksi důrazně druhý, jenž sedě na bobku převracel mrtvého.
" Čert aby ho poznal. "
" Co hledáte? "
" Nic, dívám se jen - "
" Našel jste něco? "
Skloněný pán se zvedl.
" Nic.
Mně zhaslo.
Děkuji, " řekl Slavíkovi, který mu podal oheň, " já jsem komisař Lebeda.
Ano, " zamyslil se.
" Co, doktore, jak dlouho tu asi leží? "
" Den dva dny - "
" Dva dny!
Kde už teď bude! "
" Kdo? "
" Vrah přece, " vyhrkl komisař s podivením.
" Ten, který tohohle shodil - - "
" To snad ne, " bránil se doktor, " vražda!
Proč - proč - "
" Jen tak.
Divím se, že mrtvému zůstal klobouk na hlavě;
divím se, že se mu ani nezmačkal a nezamazal;
kupodivu, ne? "
" Skutečně, " mínil doktor málo přesvědčeně.
Komisař pohnul rtoma, jako by chtěl vybuchnout, a díval se upřeně na doktora.
" Na mrtvole jsou uřezány všechny monogramy, " řekl náhle.
" Dejte ji přikrýt, " zabručel doktor;
najednou se podíval s odporem na své ruce:
" Musím se umýt. "
" Počkejte, " mluvil komisař.
" Dejme tomu, že se přepadený brání, - víte, zápas nad propastí... marně;
jen klobouk zůstal tam nahoře.
Vrah tedy jej zvedne a najde na podšívce monogram nebo firmu, - ostatně podívejte se, " přerušil se komisař a zvednuv klobouk mrtvého ukazoval jeho podšívku: kus kožené pásky uvnitř klobouku byl vyříznut ostrým nožem.
" I napadne ho, že mrtvý má podobné osobní doklady na prádle, na šatech a v kapsách, a proto sleze po stráni dolů s kloboukem v ruce - Je to zajímavě pitomé;
mohl jej prostě hodit dolů. "
Vtom volal něco muž, který prohlížel stráň.
" Pilbauer něco našel, " řekl komisař.
" Tedy dole pak uřeže, utrhne a vezme s sebou vše, - monogramy, poutka u bot, krejčovskou firmu na podšívce, papíry - Vše, každou značku osoby nebo místa.
Na nic nezapomněl.
Pak položil klobouk a šel.
Tohle tu nechal.
Bezejmenného mrtvého.
Vymazanou osobnost.
Záhadu.
Svědka příliš němého.
Co si s ním počnu?
Pilbaure, co jste našel? "
" Šlépěje, " řekl třetí muž, sestupuje ze stráně.
" Někdo úprkem slézal dolů;
sklouzal po rozmoklé půdě. "
" Včera odpoledne myslíte. "
" Ano.
Měl turistické boty o tři čísla větší než já. "
" Veliký člověk.
Turista.
Skutečně, " divil se komisař zamyšleně, " velmi značně veliký člověk. "
" Pranic se mi to nelíbí, " bručel doktor.
" Nemám rád vraždy.
Dejte ho přece přikrýt! "
Slavík přistoupil ke komisaři a řekl zachmuřeně:
" To je jednoduše nesmysl. "
" Co je nesmysl? "
" Ty monogramy.
Proč je vrah odstraňoval?
Kdyby je byl nechal, každý by věřil, že se tu stalo prostě neštěstí.
Ne vražda.
Někdo jen spadl.
Nic by ho nemohlo usvědčit.
Proč to dělal? "
" Nevím. "
" Za druhé:
Bylo to hloupé, že nesl klobouk v ruce.
Patrně ztratil rozvahu.
Ale tady dole jí měl... příliš mnoho.
Na nic nezapomněl.
Silná hlava, podle všeho - Není v tom rozpor? "
" Nevím. "
" Za třetí je sem vidět ze silnice i ze vsi.
Vrah byl v smrtelném nebezpečí, a přece pracoval rozmyslně, přímo metodicky, pomalu.
Nic nevynechal.
Je to strašně paradoxní. "
" Ošklivá věc, " zlobil se doktor.
" Ošklivá a temná.
Buď musíte připustit záhadné a neobyčejné pohnutky k takovému jednání.
Nebo záhadnou a neobyčejnou osobnost, která tak jednala.
Věc je podivnější, než se zdá.
Máte snad úkol ji řešit;
i chtěl jsem vás jen upozornit - "
" Děkuji vám, " řekl komisař pozorně;
" velmi jste mne zaujal;
ale promiňte, nerozumíte mi.
Já nemám co řešit. "
Slavík chtěl něco říci.
" Nic neřeším.
Jsem jen Výkonný Orgán.
Baví - li vás to, mohu vás pozvat s sebou. "
Nic neřeší, vrtalo Slavíkovi hlavou, co tedy vlastně dělá?
- V jedné z pozdějších chvil se po tom konečně tázal.
" Nic neřeším, " řekl komisař, " protože prostě...
Hleďte, pane, nejednám přece za svou osobu, i nemohu nic řešit.
Jednám ve jménu moci, která neřeší, nýbrž rozhoduje.
Každá moc jen rozhoduje o věcech;
v tom je její síla i samozřejmost - Jediný evidentní soud je rozkaz.
To je logika moci.
Ne, pane, o řešení nejde. "
Se znuděnou tváří zavedl komisař vyšetřování.
Pomalu přibývalo lidí, kteří viděli včera tu nebo onde " neznámého člověka ".
Jednou byl to vysoký, hubeny vousáč;
pak opět mohutný cizinec, ryšavý a hluboce zamyšlený, s lící oholenou;
nebo zas neobyčejně silný, veliký turista, jehož tváře nikdo neviděl.
Tento poslední, zdálo se, byl vskutku na útěku a nechával po sobě stopu zmatenou a strašnou.
Den před nálezem mrtvoly, právě když se tak prudce rozpršelo, jel jistý stařeček vozka k nádraží a předejel velikého cizího pána v krátkých kalhotech.
" Sednou si pod plachtu, " volal na něho.
" Nechci, " řekl pán.
Děda jel dále, ale litoval promoklého chodce a volal na něho podruhé.
" Nechci, " křikl pán vztekle a rozběhl se poklusem k nádraží.
Nápadné, " divné " na něm bylo, " že byl tak veliký a že mi ho bylo tak tuze líto ".
( Výslech starého vozky. )
O málo později přišel na nádraží týž převeliký člověk ve sportovních šatech a čekal na večerní vlak přecházeje v dešti po perónu.
Přednosta stanice jej posílal do čekárny, ale pán si vyhrnul límec a mlčel.
Po chvíli šel mu přednosta oznámit, že dnes vlak vůbec nepojede, protože na čtyřicátém pátém kilometru se udrolila lijákem skála a zasypala trať.
Tu veliký pasažér strašně klnul a ptal se, kdy pojede příští vlak.
Za čtyřiadvacet hodin, mínil přednosta, a skoro se zděsil jeho zuřivých a bolestných očí.
" Musíte přespat v městečku, " radil mu účastně.
" Nestarejte se o mne, " odpověděl cestující příkře a odešel.
Jeho tvář byla zakryta, přece však budila podivný a " mučivý dojem, " jako by to byla tvář člověka v smrtelném nebezpečí ".
( Výpověď přednosty stanice. )
Týž cizinec objevil se večer v hostinci ve městečku, dal si vytopit pokoj a přinést jídlo.
Později hostinský zaťukal.
" Co je? " vykřikl host zděšeně.
" Pán je turista? " odvážil se hostinský.
" Doporučil bych dobrého povozníka;
říká se mu ' S pomocí boží ';
snad by pán - - " " Rozmyslím si to, " řekl host a bouchl dveřmi.
Po chvíli volal ze schodů:
" Objednejte mi toho povozníka na pět hodin ráno, pro celý den. "
Dnes časně ráno tedy odejel;
byl to pán oblečený jako turista, ohromný, hrozný a s tváří zastřenou.
" Všichni jsme se ho báli.
Byli jsme zde dole jako zařezaní. "
( Výpověď hostinského. )
" Stál u okna jako socha, s hlavou až po strop.
Neříkal nic, jen zachrčel.
Nevím, proč mi bylo tak úzko. "
( Z výslechu s číšníkem. )
" Co teď, " ptal se Slavík komisaře.
Komisař krčil rameny;
prozatím dal si zavolat paní " S pomocí boží " a sám se ponořil do mapy okolí.
Slavík byl stále vzrušenější.
Můj bože, mučil se v teskném napětí, jaká to je stopa! jaký úžas!
Co se to stalo neobyčejného?
Nic víc než vražda?
Je to temné.
Nesmyslné.
Kupodivu nesmyslné.
Zatím komisař vyslýchal povozníkovu ženu;
nevěděla nic, a přesto z lidového instinktu hleděla zapírat.
Pilbauer pokojně četl starý ceník, jejž našel na okně.
Je to temné a strašlivé, trudil se Slavík.
Stalo se něco nepochopitelného.
Krok za krokem můžeme jít po stopách hrůzy.
Ale my jen čekáme.
Bez konce čekáme.
Bez konce táhla mračna nad tupým odpolednem maloměsta, jež máčel chronický, úporný déšť.
Zmrtvělým náměstím běží komisař na telegrafní úřad.
V okapu bubnuje voda, a Slavíkovi se zdá, jako by to ťukal jakýsi Morseův aparát nekonečné a podivné zatykače a raporty.
Nelze se v tom vyznat.
Případ se rozvléká šeře a zmateně.
Slavíka se zmocnila zasmušilá netrpělivost.
Je už pozdě.
Konečně přiběhl komisař z pošty.
Právě prý dostal telegram ze sousedního města, že tam v hospodě sedí " S pomocí boží " namol opilý;
vypravuje lidem, že vezl ráno obrovského pasažéra, který si zakrýval tvář šátkem a nepromluvil ani slova.
V polou cesty už to nemohl povozník hrůzou vydržet, i nechal cestujícího vystoupit a ujel mu.
Kde to bylo, neví.
Ale je tu aspoň směr.
Jako by klouzal po vinuté stuze cesty, řítil se automobil s komisařem k sousednímu městu.
Slavík sám neměl měřítka pro rychlost;
ale slepá fyzická úzkost, jakýsi popud k pláči nebo zvracení, pocit, že vzduch je strašně studený hmotný roub, vražený ústy až do prsou, mezi bolestně palpitující křídla plic, to vše jej nutilo mysliti, že automobil letí nejvyšší snesitelnou rychlostí.
Nevěda ani proč, unášen, uchvácen, svíraje křečovitě pažení karosérie, cítil v sobě roditi se dva velké, primitivní city: pýchu a hrůzu.
A náhle stop! znamení šátkem: zastavte!
" Poznal jsem váš stroj, " mluvil spěšně jakýsi posel;
" běžím právě pro četníky;
u nás, ve Svaté Anežce, se něco stalo. "
Ráno prý se tudy hnal kočár se splašenými koňmi a bez pasažéra;
za ním přišel pěšky jakýsi kolos a " padl na židli jako balvan;
pak si dal vytopit pokoj a zamkl se tam.
Odpoledne na něho ťukali, chce - li něco.
Křičel, že shodí každého, kdo se odváží nahoru.
Nikdo si teď na něho netroufá.
Objevil se na schodech s hlavou obtočenou ručníky a hrozil pěstí.
Už přišli i hajní, ale nevědí si rady;
jde z něho hrůza nesmírná.
I letěl automobil k Svaté Anežce;
jsou to maličké lázně na úpatí nejvyšší hory toho kraje, proslulé zázračnými celoletními dešti.
Ale když tam dojeli, bylo jim slyšeti, že neznámý obr sám asi před hodinou sestoupil ze schodů, sháněl se po účtu a odešel stezkou, jež vede k samotě na temeni hory, zatímco devět mužů v zamčené místnosti rokovalo jak na něho.
Jen panská ho viděla odcházet, a utekla.
Devět mužů obklopilo komisaře;
byli to hajní, letní hosté, domácí lidé a drobný, obrýlený člověk, jenž padl Slavíkovi kolem krku;
byl to houslista a skladatel Jevíšek, který tu trávil léto umíraje nudou ve zděděném domečku, kde se byl narodil.
" Proč jste ho pustili, " křičel komisař.
" Neměli jsme času. "
" Nemohli jsme se jaksi sjednotit. "
" Báli jsme se ho, " dýchl Jevíšek důvěrně.
Komisař se naklonil k Slavíkovi:
" Nebyli, zkrátka, organizováni. "
- Hora, na jejímž úpatí nyní stáli, je skalní tabule ponořená v lesích, příkrá a přístupná jen dvěma cestami: vozovou cestou a stezkou pro pěší.
Nahoře je něco polí a samota;
ostatně všude příkře spadá holá skalní stěna.
Teď zdála se celá hora jen mlhavou masou.
Komisař vyšel před dům a pohlížel na ohromné těleso hory, jako by je vyzýval v boj.
Nyní měl se Slavík státi svědkem dějů, které ho překvapovaly nejen jednotlivými událostmi, nýbrž i zvláštním svým rázem.
Ocitl se uprostřed hromadného konání a sám se ho účastnil;
byl při tom, když vznikla a rozhoupala se malá a náhlá organizace skoro vojensky ukázněná;
a přece jeho přesný a nejurčitější dojem byl pocit nesmyslného chaosu.
Teprve později uznával, že tomu snad nemůže býti jinak;
ale při samotném pohybu děje, když sám byl článkem vedené čety, trpěl nevýslovně všemi těmi hrubými těžkopádnostmi, mařením času, čekáním a váznutím bez konce;
stejně však trpěl bryskním přejitím v čin, řítivou rychlostí dění a neladným chvatem celé akce.
Skoro s podivem myslil na chvíle, kdy jednal sám;
tolik v nich nalézal zvláštního osobního a souvislého tempa, že stěží teď poznával sebe sama v nerytmickém, uchvátaném a hromadném ději, jehož se účastnil.
Bylo mu těžko a nejasně.
V jedné z nejhorších chvil celého stíhání, klopýtaje v noci po temeni hory, pocítil tesknotu situace;
i myslil na vojáky, na nesčíslná vojska, na malou hlídku čekající rozkazu, na malou četu, jež stíhá zločince na horách, na zločince, bytost osamělou a podivnou, jež ze své samoty čerpá nevímjakou převahu, a na sebe sama;
tu sedl si na kámen a psal, nedbaje noci, svým drobným, těsným, hořkým písmem na list zápisníku:
" Podstata organizace: udělat z tebe hmotu.
Jsi těleso výkonné, vedené cizí vůlí;
jsi část - a tedy věc podstatně závislá.
Uznav vůdce, přeložils motivy a cíl, vůli a rozhodování do něho;
i nezbývá tobě než duše pasívní, kterou cítíš jako utrpení... "
" Dobrá, " řekl konečně komisař, " obklíčíme horu.
Je nás dvanáct, a nadto posílám pro četníky;
bude nás dvacet.
Čtyři z vás obsadí vozovou cestu;
vy, pane, je povedete.
Čtyři zůstanou stráží na pěšině;
vy, pane, si to vezmete na starost.
Jinudy než po cestě se nemůže vrah v noci odvážit.
Já sám vystoupím stezkou nahoru.
Někdo půjde se mnou. "
" Já, " hlásil se Slavík.
" Dobrá.
Detektiv Pilbauer dá se současně vozovou cestou.
Někdo odvážný půjde s ním. "
" Já, " hlásil se Jevíšek, rovnaje si odhodlaně brýle.
" Dobře.
U samoty se sejdeme.
Až přijdou četníci, zůstanou dva dole u cest jako hlídky.
S ostatními vystoupíte všichni na temeno hory k samotě.
- Nastupte, pánové! "
Tak byla hora obklíčena.
Již se stmívalo, když komisař Lebeda a Slavík stoupali k temeni hory.
Ač pršelo temně a syrově, hvízdal si komisař tence jako spokojené ptáče.
" Co tomu říkáte? " zeptal se pojednou.
" Divím se, " řekl Slavík;
" myslil jsem... představoval jsem si celou věc jinak.
Zajímalo mne řešení;
cítil jsem tajemství v tom všem...
Ale tohle je jenom lov.
Výprava za medvědem.
Stíhání zločince. "
" Co jiného jste čekal? "
" Řešení.
Celý případ je nesmírně temný.
Stalo se něco neobyčejného.
Už ten bezejmenný mrtvý, - necítil jste to hned, hned nad ním? "
" Cítil, " řekl komisař.
" Nevím vlastně proč, ale - Je to záhadné.
Nerad na to myslím. "
" Od rána se mučím, " pokračoval Slavík.
" Každé tajemství je jako úkol, a jen proto se tím musím zabývat.
Mne nezajímá, že to je zločin;
ale že to je tak nevysvětlitelné.
Jen proto za tím musím jít. "
" Až ho chytíme, " řekl komisař.
" Ano, " namítal Slavík, " místo abychom tajemství řešili, chceme je jen vyzvědět.
Prostě vyslechnout.
To právě se mi nelíbí.
Je to strašně neinteligentní.
Snad ho chytíme, ale bude to už jen surová zajímavost faktu.
Tajemství je věc duše;
každá záhada je jakoby ovanuta duchovým dechem - Jen když se potká se záhadou, uvědomuje si člověk vlastního ducha;
i pocítí zachvění a bázeň, Timor Dei...
Bázeň ducha.
Materialismus je vůbec bez tajemství.
Bez bázně.
Bez odvahy k bázni.
Zkrátka čekal jsem vnitrnější řešení. "
" Nemáte snad s sebou revolver? " ptal se komisař.
" Nemám, " řekl Slavík mrzutě.
" Škoda.
Já také ne. "
" Vidíte, " pokračoval Slavík, " to všechno je jenom romantika.
Noc! hory! a ještě ke všemu revolver!
Ostatně jsme ztratili cestu.
Jak je to všechno vnější! "
" Ne, pane, hleďte, " namítal komisař mírně, " my detektivové opravdu nejsme filozofy.
Pro nás je to čistě technická záležitost praxe.
Věřte, pane, každá praxe vypadá zdálky romanticky.
I revolver je jenom nástroj, docela tak jako kleště nebo pluh.
Ostatně jsme cesty neztratili. "
Mlčky stoupali opět drsnou cestou, přízračně bledou pod potemnělým lesem;
zdála se neskutečná a předbíhala jejich kroky matně jako tušení.
" Čekal jste řešení vnitrnější? " ozval se náhle komisař.
" Ale v métier není vnitrných řešení.
Snad by bylo možno zúrodnit pole pouhou modlitbou;
ale bylo by to technicky špatně.
Snad jsou vnitrné cesty ty nejkratší a nejpřímější ze všech;
ale jsou technicky nesprávné.
Snad by bylo možno uhádnout zločin pouhým mravním tušením;
ale intuice je neodborná.
Všichni detektivové v románech pracují technicky špatně.
Příliš osobně, příliš vynalézavě.
Jejich metoda je zločinecká, a ne detektivní.
Pravá cesta je jiná. "
" Jaká? "
" Sociální rutina.
Organizace.
Hleďte, existuje technika ovládání lidí, - vskutku technika, protože jedná s člověkem jako s nástrojem.
Je v tom pokrok;
co bývalo osobním uměním, stává se technikou.
Vše, čeho se dotkneme, se mění v nástroj.
I člověk.
I vy sám.
Jenom ten nahoře se nám vymyká. "
" Bůh? "
" Ne, člověk.
Zločinec, který prchá.
A já tedy nejsem nic než ruka moci.
Nic neřeším, svírám jen, a čím silněji tisknu, tím spíše v sobě poznávám moc, která skrze mne prochází.
Jen ruka, budiž;
ale aspoň cítím tu strašnou a neváhající sílu, která mnou bije.
Která dnes opět udeří.
Sílu zákona. "
Komisař se odmlčel;
byla už noc, a těžko se klopýtalo přes kořeny a kamení nahoru.
Skutečně ztratili stezku, i lezli slepě do stráně dštícím křovím, chytajíce se země rozšlehanýma rukama.
Konečně našli jakousi stříšku pro krmení zvěře.
Nebylo to pěkné místo;
ale dalo se tu aspoň kouřit uprostřed velikého, mokrého hučení hor.
V nekonečných rozlohách noci řinul se temný déšť;
jen někde praskla větev;
jen někde utrhl se kámen a řítil se skákaje po svahu jako gigantické dupání;
vše ostatní pohltil širý šum deště.
Slavík teskně naslouchal, jako ztracen v rozsáhlé a neproniknutelné tmě celého světa.
Komisař po jeho boku znehybněl.
Tu proběhlo jím slabé, jakoby elektrické zachvění;
vracelo se vždy silnější a delší, a náhle byl to zachvacující, křečovitý třas -
" Co je vám? " vykřikl Slavík.
" Nic, " jektal komisař, " nic to není...
Jenom strach...
Okamžik!
Počkejte okamžik! "
" Proč se bojíte? "
" Nevím...
Jen to, co o něm říkali...
Nechtěl jsem na to myslit.
Vy to necítíte? "
" Ne.
Jenom bázeň ducha. "
" To není to.
Něco horšího, strach...
Nesnesu toho! "
" Pojďte raději, " naléhal Slavík, kterému začalo být nevolno.
" Hned...
Jděte napřed.
Tiše.
Jděte! "
Šlo to jen po čtyřech mezi skalami.
Snad už nelze výše.
" Jděte! " drtil komisař mezi zuby.
Rozdíraje si ruce a kolena drápal se Slavík nahoru;
teprve když opět našel stezku, projelo jím zamrazení hrůzy: vždyť stačilo, aby mu uklouzla noha -
Komisař mlčky jej předběhl a pustil se rychle po temeni.
V samotě svítili.
Komisař tiše zaklepal, a dvéře se pootevřely pro jedno oko.
" Zde policie, " zašeptal komisař, a dvéře se rozlétly jako výdechem úlevy.
" Díky bohu, " zašeptal tajůplně hospodář odkládaje pušku, " ach, díky bohu! "
" Kdy přišel? " ptal se komisař chvatně.
" Před hodinkou.
Chtěl nocleh.
Je na půdě. "
" Přijdu hned, " ozval se náhle shůry mohutný, chraptivý hlas.
" Jen co se obléknu. "
Skokem byl komisař na schodech, jakoby vržen slepou silou:
" Ve jménu zákona! "
" Hned, " mluvil hlas vzdáleněji.
" Jsem totiž... trochu... nachlazen. "
" Hlídejte venku, " křičel komisař dolů, " chyťte ho venku!
Běžte honem! "
Slavík a hospodář s puškou vyrazili ven.
Nahoře v lomenici okno dokořán.
Nic, ticho.
Komisař vyšel ven s rozžatou svítilnou;
tu Slavík, chápaje sotva smysl, četl na lomenici starý nápis:
Deg Bůh sstestj domu tomu,
wystawěl gsem, newjm komu.
Zatím Pilbauer s Jevíškem stoupali na kopec vozovou cestou.
Jevíšek neviděl na krok a trochu se bál, že zabloudí.
Detektiv Pilbauer kráčel mlčky a pokojně před ním.
" Znáte cestu? " vydechl Jevíšek.
" Nikdy jsem tudy nešel, " odpovídal Pilbauer.
" Podle čeho tedy trefíte? "
" Podle rozkazu. "
Bylo opět ticho.
Jevíšek si chtěl něco bzučet, ale přestal: imponovalo mu, že jde s detektivem, i zvážněl velice.
" To máte falešné kníry? " vyhrkl, když se toho sám nejméně nadál.
" Ne, k čemu? " divil se veliký muž.
" Vy tedy nejste za někoho přestrojen? "
" Ne, to jsem já sám, " řekl detektiv skromně.
Jevíšek rázem pocítil náklonnost k smutnému a tichému muži.
" Je to těžké, být detektivem? " ptal se ho.
" Není.
Záleží na povaze.
Nejste vy hudebník?
To je daleko lehčí povolání. "
" Ó, nevěřte, " zvolal Jevíšek.
" Například právě teď...
Skládal jsem totiž něco většího, kvartet - Zkrátka nemohl jsem dále.
Nevím si už rady.
Uniklo mi to. "
" Musíte po tom pátrat, " mínil detektiv.
" Och, umělec vždycky hledá.
Po celý život.
Ale teď mne to vyčerpalo.
Proto jsem šel s vámi, abych trochu zapomněl, abych si ulevil. "
" Myslil jsem, že jste šel ze zvědavosti, jako ten druhý pán. "
" Ó ne, šel jsem vlastně bez zájmu.
Těšil jsem se, že něco uvidím, něco neobyčejného a vzrušujícího.
Je někdy třeba otřesu...
Ach, vezměte mne s sebou častěji! "
" Milerád, " řekl detektiv vážně, " bude - li vám přikázáno jít.
Ale bez příkazu nechoďte.
Nedobré je stíhat člověka. "
V Jevíškovi se pohnulo svědomí.
" Vždyť je to vrah, " hájil se.
Detektiv kýval hlavou.
" Ano, nedobré je nestíhat člověka. "
" Co tedy se má? "
" Nic.
Všechno je stejně nedobré.
Zlé je bít i nebít, soudit i promíjet - Všechno má svůj stín i svou vinu. "
Jevíšek chvíli přemýšlel.
" Co vlastně děláte vy? "
" Dělám jen, co musím.
Nejrozumnější je poslechnout.
Podrobit se rozkazu. "
" Co ten, kdo dává rozkazy? "
" Chybuje, pane.
Nedobré je poroučet;
a nejhorší ze všech poblouzení. "
" A přece se má poslechnout? "
" Ovšem.
To by pak nebyl rozkaz, kdyby se ho neposlechlo. "
" Vy byste nemohl dělat umění, " užasl Jevíšek.
" Ne, " řekl detektiv.
" Umění je příliš samovolné. "
" Ó, i umění má pravidla, která se musejí splnit. "
" Rozkazy? "
" Ne, rozkazy to nejsou. "
" Tak vidíte, " zamručel Pilbauer.
Jevíšek byl zmaten;
v mysli vytanula mu veškerá nejistota, všechny mučivé pochyby, které mu bylo snášeti v jeho umění;
oč lépe by mu bylo, kdyby mu jakýsi vyšší hlas prostě nařídil co a jak - Vzdáleně a melodicky vyvstal mu motiv vyššího hlasu.
Tiše bral se Jevíšek za velikým, zasmušilým mužem, jenž s naprostou jistotou nalézal ve tmách cestu, jíž neznal;
zatímco on, Jevíšek, jenž tu byl doma, se stokrát mátl a klopýtal hledaje záhybu cesty, kterého tu nebylo, nebo směru tam, kde nejbližší krok by ho svrhl ze skály.
Jak jsou si jisti, přemítal.
Slavík, jenž je pln poznání;
komisař, který smí poroučet, - jakou jistotou je člověku moc! a Pilbauer plný podrobení;
jak jsou si jisti, zatímco já nemám pokoje - Krása mi nedá spát a nedá mi klidu;
nikdy, nikomu nedá jistoty -
Být raději detektivem, mihlo se teskně Jevíškovou hlavou;
a když už hledat, tož aspoň nic nadlidského, co musí člověku unikat!
Vždyť i já stíhám, napadlo ho, - tu a tam najdu stopu či uslyším ohlas;
ach, věčně se vzdalující ozvuk něčeho dokonalého!
Anděla, jenž zpívá!
" Co to zpíváte? " zeptal se Pilbauer najednou.
Jevíšek se lekl a zalil horkem:
" Já že jsem zpíval? "
" Zpíval.
Bzučel.
Něco velice krásného. "
Jevíška zalila nová, radostná vlna:
" Opravdu?
Děkuji vám!
Neměl jsem ani tušení - Jak to vlastně bylo? "
" Bylo to - bylo to - Nevím už.
Pořád se to měnilo, jinak a jinak - Už si nevzpomenu.
Krásné to bylo. "
Zatím docházeli k temeni hory.
Jevíšek už nepřemítal ani nezpíval.
Pilbauer jej mlčky a bezpečně vedl vpřed.
" Někdo běží, stůjte, " zašeptal náhle.
Jevíšek napjal sluch, ale slyšel jen varhany hor.
" Tiše, " opakoval detektiv.
Deštěm řítila se před nimi, valila se, skákala ohromná hmota lidského těla a zmizela ve tmě.
Jevíšek úžasně překvapen, ani nehlesnuv pustil se za ní z jakéhosi loveckého prapudu.
Pilbauer popoběhl za nimi, ale mlha je pohltila;
i mávl rukou a bral se k samotě.
Zatím už přestalo pršet a na vrcholky hor padla mlha.
Nebe se vyčistilo a měsíc prozářil husté mlhy mléčnou světlostí;
širý kraj zahalil se měkkým a téměř sladkým tichem.
Jevíšek ubíhal za prchající masou, jak rychle jen dovedl;
bylo to divoké kličkování po temeni hory, mlčelivé a úporné.
Jevíškovi docházel dech.
" Nemohu, " vydechl a stanul.
" Ani já nemohu, " ozval se z mlhy širý hlas.
Jevíšek sedl si na kámen a prudce oddychoval.
" Nemocného honíte, " mluvil hlas chraptivě a silně.
" Vyhnali jste ho z lože a vzali mu přístřeší.
Není vám toho dost?
Málo jste mi udělali? "
" Vy jste nemocen? " zvolal Jevíšek.
" Co ještě chcete? " žaloval hlas.
" To je nelidské! odporné!
Nechte mne konečně! "
" Nemůžete odejít, " řekl Jevíšek znepokojen.
" Chytili by vás...
Obklíčili horu. "
" Tolik je vás? " mluvil hlas se svrchovanou hořkostí.
" To je hanba!
Co si teď počnu?
Bože, ó Bože, co si počnu? "
Jevíšek ustrnul v bolestných rozpacích.
" Ježíši Kriste, " bědoval hlas, " co si teď počnu?
Obklíčili horu...
Kriste Ježíši! "
Světelná bělost naplnila srdce Jevíškovo.
" Pane, " začal chvějivě.
" Co si teď počnu, " třásl se v mlze hlas.
" Jsem ztracen! ztracen! ztracen!
Ó Bože, jak je to možno! "
" Pomohu vám, pane, " zvolal Jevíšek chvatně.
" Zradit mne chcete, " zaúpěl hlas.
" Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá... vůle tvá...
Dej mi uniknout!
Bože, dej mi uniknout! "
Tu pocítil Jevíšek bolest, nadšení, hrůzu, - lásku a poranění, radost, pláč a vášnivou statečnost: i povstal chvěje se a řekl:
" Pojďte, hlídají jenom cesty.
Půjdu s vámi.
Nebojte se. "
" Nechoďte sem, " vykřikl hlas.
" Půjdu s vámi.
Nebojte se mne.
Kde jste? "
" Ježíši Kriste, " jektal hlas hrůzou.
" Nechci, nechci nic od vás! "
Tu spatřil Jevíšek před sebou beztvarý stín a horečný dech mu zavál do tváře.
" Nechte mne, " zachrčel hlas, něčí ruka se dotkla jeho prsou, a náhle prchal stín houpavými skoky do mlhy.
Komisař hryzl si prsty na prahu samoty.
Slavík se k němu přiblížil.
" Pane, " začal, " uvažoval jsem o věci - Slyšel jste svědky;
všichni mluvili o něm jaksi podivně.
Jako by byl pořád větší.
Roste nám donekonečna.
Zvláštní sugesce. "
Komisař zvedl své unavené oči.
" Snad tak působí svým chováním, " pokračoval Slavík.
" Ohromuje lidi.
Je to šílenec, megaloman.
Vše tím vysvětlíte. "
Komisař potřásl hlavou a sklopil oči.
Od samoty rozvíjí se řetěz mužstva po šíři horské pláně.
Deset dvacet lidí.
Táhnou pomalu a beze slova, s opřádající mechaničností.
Jen chvílemi zařinčí potichu zbraň.
Komisař povolil sevřeným zubům.
Jsem unaven, příliš unaven.
Nemohu dále.
Opřel se o strom a zavřel oči.
Cítil se zcela maličký únavou.
Nemohu dále.
" Cože?
Už jsi unaven, darebo? " táže se náhle hlas otcův.
" Pojď, vezmu tě na záda. "
Ach, nic jiného nechtěl synáček.
Záda má tatínek jako obr;
pěkně a vysoko se to sedí, jako na koni.
Cesta ubíhá.
Tatínek páchne tabákem a silou.
Jako obr. Nikdo není silnější.
Tu zastonav něžností tiskne se klouček líčkem k jeho vlhké tuří šíji.
Komisař se vytrhl.
Jsem unaven.
Kdybych se mohl soustředit!
Kolik je, například, sedmkrát třináct?
Počítal vraště čelo a hýbaje rtoma.
Není možno se dopočítat.
Bez konce opakoval si obě čísla.
Jsou jaksi zvlášť protivná, nedělitelná, nepoddajná.
Nejhorší ze všech čísel.
Beznadějně vzdával se komisař řešení.
Pojednou slyšel jasně a členěně:
Kolik je sedmkrát třináct?
Jeho srdce se zastavilo leknutím:
To je pan učitel.
Teď vyvolá mne, teď, teď...
Kristepane, kam se mám schovat?
Co si počnu?
Dej mi uniknout, Bože!
Dej mi uniknout!
Vtom zazněl vystřel.
Zatím putoval Jevíšek po kopci, nevěda kudy a kam.
Chvílemi naslouchal;
ale nikdy nebyl svět zamlklejší, nikdy zaklopenější;
trochu to bolí a trochu opíjí;
a Jevíšek šel dále, bez myšlenky, nevěda ani, kde je.
Vtom zazněl výstřel.
Od hory k hoře letěla poplachem ozvěna, vždy vzdálenější, tišší, strašnější.
Opět nastalo ticho, krutější než předtím;
tu teprve pochopil Jevíšek, že tu je sám a sám, nepatrný a bezcílný na horách, že jde opět domů a z jeho srdce že stále prýští trhlinkou starost a drobně, stísněně proudí nesmírný žal.
Pilbauer prodíral se houštím;
voda mu stékala za krk a do bot, všady se hbitě prodrala, provinula, proklouzla úskočně a nepřátelsky;
tu vzdal se Pilbauer všech ohledů k sobě a pustil se houštinou jako beran.
Vtom zazněl výstřel.
Třeskl ze vzdálenosti několika kroků přímo proti němu.
" Dejte přece pozor, " zahučel detektiv a musel se opřít, aby neklesl;
tak se pod ním zachvěla kolena.
Mohlo to být už dnes, pocítil náhle, málem se to mohlo stát!
Už dnes!
Už dnes!
Mohlo to tu už být!
Konečně to už mohlo být!
Tu spatřil Slavík stín kráčející trhavě a automaticky jako loutka.
Stěží uhodl, že je to komisař, i zamířil k němu.
" Poslyšte, " řekl chvatně, " právě jsem přemýšlel o věci.
O těch monogramech.
Věc je jasná.
Ten zavražděný je cizinec. "
-
Slavíkovi se zdálo, že komisař něco šeptá.
" Ano, " pokračoval, " nepochybně cizinec.
Člověk, po kterém se nikdo nebude ptát.
Jinak věc nemá smyslu.
Nikdy jeho totožnost nebude poznána, nikdy nebude nikdo pohřešován - A ujde - li vrah, nic ho už neprozradí.
Není šílený.
Věděl dobře, co dělá.
Zavraždil život, podobu i jméno člověka;
snad mu nadevše záleželo na tom, aby zabil i jméno;
och, snad to nejstrašnější na věci bylo právě jméno.
Jméno, které by prstem ukázalo na vraha.
A i kdybych nikdy toho jména nezvěděl, teď, teď konečně je mi vše jasno. "
" Ano, ano, " vypravil ze sebe komisař mátožně, " ano - Zachovejte dis-tance - Do řady!
Pochod! "
Jevíšek je už doma;
tiše, teple bzučí lampa nad rozepsaným kvartetem, kde poslední tón, převysoký a třepetavý jako skřivan, volá po dokončení.
Váhavě a s bázní se začítá Jevíšek do svého rukopisu.
Je tu vše, jak bylo: jásavá radost věty, zpěvná a volná kantiléna - Nic se nezměnilo.
Nic nezmění krásy a nemůže se jí tknout;
nic se nezachvělo, nezasmušilo, nezatemnilo v kouzelné a prchavé tkáni tónů;
nic, pranic se neudálo.
I staré pochyby zůstaly: tu a tam ozývá se bázeň, neobratná a těkavá úzkost, námaha vířící tanečnice skrývaná utkvělým úsměvem...
Jevíšek se rozpomínal na motiv vyššího hlasu, který mu zatanul na hoře: na hromovou kadenci hlasu, jenž navěky rozkazuje.
Jevíšek zavrtěl hlavou:
To není to.
Vyšší hlas neporoučí.
Vyšší hlas dovolává se tvé bolesti.
Smutnější než noc je úsvit dne.
Do dáli temno;
znenáhla, jakoby napětím krize, prochvěl se vzduch, vyčistí se obrysy věcí holeji a chladněji.
Zdi mrtvě zasvitnou vlastní bělostí, hmoty poblednou a každá věc prohlédne nejasně a utkvěle;
oč více vidíš, o tolik vidíš vše neskutečnější.
- Na východě svítá;
svět procitá v úsvitu dalekém a nedůvěrném;
vidíš vše s podivnou jasností, a přece není to světlo.
- Lidé se probouzejí v dusné horkosti loží a vyzírají v den horší a krutější, než byl včerejšek.
Když se rozednilo, tloukl někdo na Jevíškovy dvéře.
Malý houslista se vytrhl z polosna, polekal se a běžel otevřít.
Na zápraží stál Slavík, komisař a Pilbauer.
" Kam jste se v noci poděl? " zvolal Slavík.
" Měli jsme o vás tolik starostí! "
" Utekl? " zašeptal Jevíšek.
" Utekl, " řekl Slavík vyhýbavě.
" Spadl ze skály a - - "
" Je mrtev? "
Slavík potřásl hlavou.
" Mrtev.
Leží tam tváří k zemi... přikryt chvojím.
Konec historie. "
Jevíšek mlčky šel rozdělat oheň, aby uvařil hostům kávu.
Konec historie, opakoval si hledě do plamenů;
mrtev, přikryt chvojím.
Plameny pálily ho v oči, i sňal si brýle a vytřel si slzy.
Konec historie.
Slavík se namáhal cosi dokazovat komisaři o jasném případu.
Jevíšek vůbec mu nerozuměl a nechápal, proč mluví tak živě.
Třesoucí se rukou zavadil o struny svých houslí.
Struna se rozzvučela, a Jevíšek utrhl rukou, jako by se spálil.
Slavík se zarazil v řeči, komisař se zachvěl a Pilbauer zvedl svá těžká víčka.
" Promiňte, " zašeptal Jevíšek.
" Znělo to jako zalkání, " řekl Slavík roztržitě a nepokojně.
" Vůbec, smutná historie.
Kdybych byl tušil - - "
Nikdo se v světnici nepohnul.
Slavík si hryzl rty hořkostí.
" Bylo v něm cosi velikého, " začal opět;
" každý to cítil;
bylo to, jako by nadlidsky rostl.
Chtěl jsem ho poznat, a proto, jen proto jsem ho stíhal.
Ach, měli bychom vždy raději držet s tajemstvím než... než... "
Slavík se zamračil.
" Je mrtev, uštván. "
" Má to - aspoň - odbyto, " ozval se náhle Pilbauer.
V světnici nastalo útlačné ticho.
Jevíšek pohlížel blankytně, krátkozrace na své hosty;
viděl Pilbauera nepohnutě dumat s očima sklopenýma, jako by něčeho vzpomínal;
viděl Slavíka hrýzti se hořem výčitek a sebemučení;
viděl komisaře, jak zmořen, znaven poklesá smutkem a slabostí chorého dítěte.
Vždyť byste se s ním mohli srozumět, cítil, vy všichni!
Byl tak nešťastný a chtěl jen uniknout, - jak dobře byste mu mohli rozumět!
" Mluvil jsem s ním, " řekl váhavě.
" Nebyl nijak záhadný. "
Slavík užasle vzhlédl:
" Že nebyl...? "
" Nebyl, " opakoval Jevíšek, " vždyť naříkal;
strašně naříkal na všechno. "
" Nebál jste se ho? " ptal se komisař náhle probuzen.
" Nebál.
Kdybyste ho jen slyšeli - Ach, jak dobře byste mu mohli rozumět! "
MILOSTNÁ PÍSEŇ
( LÍDA II )
Po Lídině záhadném útěku, když byla mladá dívka zase navrácena rodině, nastal u Martinců nový život, - či nenový vpravdě, vše spíše než nový;
vše nové má cosi vykupujícího a i to nejhorší je vzpruha, jež posune život větší silou.
Nebyl to nový život;
jaksi bezeslovně shodli se všichni v mlčelivé a pozorné snaze žíti tak, jako by se nic nebylo přihodilo.
Od té chvíle, co domovu navrácená Lída odpověděla na první otázky matčiny jen srdceryvným pláčem a po celou noc scén a výčitek nedala si vyrvati jediného slova doznání, nepadla již sebemenší narážka na to, co se stalo.
Opatrným obloukem vyhýbali se všemu, co by připomnělo těžkou událost;
ale právě ve svém okolkování až příliš cítili: je přítomna, i když se o ní nemluví.
Od prvního " dobrého jitra " k poslednímu políbení matčiny ruky před spaním plynuly dny zastřeně a stejně, tak tiše, že pod hladinou ticha cítili se zármutkem hlubiny mlčení.
Vše bylo jiné, naprosto jiné;
i když přáli Lídě dobrého jitra, znělo to málem nesměle jako krok vstříc;
když pak večer Lída se schýlila k matčině ruce, dopadlo to vždy tak pokorně, tak uboze a provinile, že matka slabě uhnula rukou pohybem pro obě stejně bolestným.
Vše ztratilo dřívější samozřejmost;
a přece všichni se báli čímkoliv hnouti ve své horoucí touze: budiž vše zase, jak bývalo.
Zdálo se jim, že každá zevní změna by připomněla strašné a surové datum Lídina útěku, i žili po starém, každý pro sebe polykaje zoufalou přeměnu všeho.
Lída se zaryla v sebeponížení.
Beze slova se uhnula svým dřívějším stykům a držela se doma a na matčiných očích.
Své dopisy dávala matce;
když je opět dostala neotevřeny, nechala je nečteny ležet, - a přece došly dva, jež ji vzrušily.
Zdálo se, že mlčky děkuje matce i bratrovi za jejich mlčení, za každé slovo, jež řekli, za nějakou malou práci, kterou jí uložili;
přijímala vše pokorně a poníženě, ba bezbranně jako ustavičné laskavosti, kterých je nehodna a jež ji trýzní.
Skutečně bratr i matka nedovedli už ničeho činit bez skryté myšlenky: snad to Lídu maličko zaujme a rozptýlí.
Mluvili jen pro ni, s utajeným pohledem lásky a úzkosti na ni upřeným;
a když viděli jen zmučenou a pokořenou vděčnost na její spanilé bledé líci, tu dvojnásob dotčeni smýšleli nové pozornosti a předstihovali se v ohledech, jimiž trpěla.
Tak našel je Holub, když rozpomněv se na prosbu mladého Martince k nim zaskočil návštěvou.
Martinec i jeho matka ho uvítali se zřejmou úlevou;
byl pro ně jediným, který o všem ví, a může tedy vejíti v jejich tiché a tajné srozumění a v celé to pavučí předivo opatrných ohledů k Lídě, v němž sami žili.
Našel tedy ty tři lidi, kterak se sobě až pokořují přílišnou láskou;
kterak matka i bratr na kolenou vše obětují krásné trpitelce, jež leží před nimi v prachu neúkojného ponížení.
Tu myslil si o tom ledacos a obrátil se spíše k Lídě.
Držela se před ním jakžtakž v řeči i chování;
byl pro ni konečně někým, kdo o ničem neví.
Dobře, že nikoho nepřijímají, pomyslil si Holub, když viděl zradované tváře mladého Martince a jeho matky;
i slepý by viděl, co se tu děje.
Brzo a rád odešel;
celá věc s Lídou zdála se mu kupodivu daleko.
Ale za dva dny dostal od Martince nové a naléhavé pozvání.
Považovali už patrně za jeho povinnost, aby se věnoval Lídinu případu.
I pokrčil nad tím rameny a poddal se.
Brzo viděl, že rána je hlubší, než se mu prvotně zdálo.
Nebylo mu lehko docházet do malé rodiny.
Nebyl sám schopen pokory a dusil se v této atmosféře, kde dýchal jen péči o Lídu.
Připadal si mezi nimi jaksi hřmotný a všední;
tolik sebeobětování, takové nemyšlení na sebe leželo ve všem, co tu mluvili, tak byla tu každá maličkost prosycena pozorností, láskou a ohledy k Lídě, že jeho slova mu připadala jako studené ošlapky bláta v ložnici chorého, jako hlasitý hovor v pokoji, kde se šeptá, jako cokoliv hrubého a neposvěceného;
tu trápil se ve svém koutě, stydě se za dar vnějšku, jejž sem přinášel.
Lída tu seděla schoulena na pohovce, nemluvná a nehybná, trpně pozorná, ať dělo se cokoliv;
už nevalně tajila své hoře na prahnoucích rtech a vyhýbavých očích, ráda, když smí aspoň mlčet;
a ponenáhlu chápal Holub:
Není to jen bolest, je to indolence.
Lída se válí v ponížení;
snad je jí to nevímjakou rozkoší, nevímjakým zadostiučiněním, pohrouzit se do něho co nejhlouběji;
tak strašně se zarývá do své hanby, bez nejmenší vůle odtrhnout se od ní a nechat ji konečně za sebou.
Nepokouší se ani, aby si sama odpustila;
a snad i to je setrvání ve hříchu.
Lída je tupá, tupá až k upřímnosti;
už si nic neskrývá, už si nic nezastře ani cudným pohybem nitra, cudným zavřením očí nad sebou;
příliš naze, skoro brutálně, skoro nestoudně vidí svou hanbu a své zničení;
nemá již ostychu, aby si je zakryla omluvami.
A snad i v tom nalézá rozkoš či zadostiučinění, vidět svůj hřích tak pustě a trýznivě, jak jen je možno.
Kdyby nějaký démon ji nyní navedl říci, co myslí, tu bylo by to doznání tak drsné, tak nelítostné a nevykupující, že snad ty sám by ses hrozil.
A kdyby jediné slovo mohlo vše očistit, spolkla by je a raději vzala by na se veškero pokoření, kterého snad ani nezaslouží.
A mlčí - li, je to pro nízkost mlčení.
Ale když opět viděl Lídu spanilou a tichou, tak krásnou, že všechny radosti světa, zdálo by se, ji dychtivě čekají, tu nemohl již pochopit, jaká žíznivost či vášeň, jaká pohnutka vůle ji žene v ohavnou a ponižující bolest takové sebetrýzně.
Lída je posedlá, myslil si.
Posedlá démonem pasivity.
Nedrží se bolesti z vlastní vůle;
bolest a hanba ji drží tím, co mají podmanivého a podrobujícího.
Ke každé radosti je třeba přemnoha vlastní čilosti;
z tvých vlastních podnětů rodí se tvoje radost, utrpení však nežádá nic, než aby ses podrobil.
Snad je s tím temně spokojena;
cítí se nesena, ovládána, opředena;
stačí jen poddati se, nic více, nic více než to.
Zajisté v nejhlubší hloubi každé porážky je něco hrozného a sladkého: ochromení, které tě zprošťuje vůle.
Tu popadlo ho svěravé a ošklivé tušení.
Snad ani Lídin hřích nebyl ničím jiným;
snad hřešila týmž citem, kterým se nyní kaje.
Neodbytně vracela se mu představa muže, jenž Lídu svedl;
představoval si typ poněkud dobrodružný, drzý a protřelý, podnikavý bez statečnosti, útočný z cynismu, hrubý a všední ve svodech;
představoval si kohokoliv z těch set a set mužů zkažených, neostyšných, domýšlivých, zvyklých jednati spíše bez okolků než ztřeštěně a dosahujících všeho vlastně jediným prostředkem: využitím příležitosti.
Představoval si, jak Lída, potkávajíc se s tímto člověkem, byla spíše ohromena než okouzlena tou nahou a neváhající vůlí, jež, prosta rozpaků, s ní jednala jako s kteroukoliv děvečkou;
jak, schopna čelit jemnějšímu úsilí, matně a tupě podléhala nerozptýlenému nátlaku, bezradostně povolujíc vůli primitivnější a zjevnější, než byla její.
Tak rýsoval se mu Lídin případ trapně a těžce;
viděl Lídu už poslušnou démonu, slabě se bránící, ztracenou, podrobenou, zhnětenou v trpnost;
viděl ji bezcílně putovat ulicemi, pronásledovánu kýmsi, jehož slova ji postrkují jako násilné ruce;
konečně viděl ji klesnout pasívně, nezastřeně, bez rozkoše a touhy, skoro jen proto, aby vše bylo odbyto.
Tu pozvedal k schoulené Lídě pohled plný hrůzy a odporu.
Cítil v ní něco temně, nevykoupeně hmotného: línou a bezmocnou látku, jíž neproválo do posledních skrytů dechnutí boží;
i hleděl zarmoucen na krásu, která ji přese vše obestírá kouzelným a neposkvrněným zduchověním.
Tak plynuly týdny, a Holub mohl shledati sotva jinou změnu než trochu otupení a skoro fadesy ve stycích malé rodiny.
Nemohli ho už postrádati, neboť i bolest se zmechanizuje a stane se nudou.
Zvykli si vídati ho za pozdních odpolední, kdy se už šeřilo.
Přicházíval dýchaje chladem ulice, živý a rozpačitý, posléze i rád, neboť nic není beznáročnější než rodinné chvíle.
Někdy už ani nerozsvěceli, a v nedbalosti i vlahosti takových večerů cítil Holub silně a blízce dech ženství.
Za jednoho takového večera stočila se řeč na vzpomínky z dětství;
Holub vypravoval o svém chlapectví, o mlýně, kde se narodil, o jezu, pod nímž se topil;
vtom stalo se něco, čeho se nikdo nenadál.
Potmě ozval se tichý a smutný, zastřený, spanilý alt Lídin;
rozpovídala se o nejstarších vzpomínkách svého dětství, o první zpovědi, o venkově, o šatičkách, o tom, jak se ztratila v lese, o sterých velmi dalekých a velmi malých příhodách;
věděla toho tolik, jako by měla vše již stokrát na jazyku a s lítostí nenašla chvíle, kdy to říci.
Okouzleni naslouchali jejímu hlasu a drobným, nebolavým věcem, o kterých mluvila;
toho večera paní málem zapomněla rozsvítit, a když konečně rozžehla, nezměnila už Lída své důvěrné pozice s nohama pod sebe staženýma;
nic nemohlo zlomit kouzla intimity.
Opět byly stísněné večery, kdy Lída jen chvílemi oživla;
Holub si všiml, že se to stávalo tehdy, když přišla řeč na dětství, na sny a předtuchy, na stavy pověrečné, na lidský styk se zvířaty: na věci zcela bezvolné a zcela vnitrné mezi všemi;
tu tedy Lída mluvila ráda, zpřítomněla a zveselila se, a Holub se s podivem zamýšlel nad tím, jak tajné, útlé a nepatrné jsou ty nejdychtivější kořínky života.
Jako mnoho zklamaných lidí byl Holub podezíravý k životu;
nehrubě věřil lidem a jejich pohnutkám, pramálo přesvědčován patetickými stránkami života, prohlédaje podvod a hysterii velikých gest;
a - jako mnozí - rozlil svou lásku na nevažitelné věci lidské.
Vždy hotov příti se s čímkoliv osobivým a náročným ztrácel odvahu přede vším, v čem nalézal slepý, chvějivý a nerozvážný život nitra, jenž je polo slabost a polo manaia;
soudě se s každou pravdou skláněl se ke všemu, co mu zaznělo bezprostředním hlasem duše.
Tak bylo mu nyní zvláštním kouzlem naslouchat Lídě;
byť zprvu snad mluvila spíše pro sebe, bylo to přece svěřování, a Holub byl první, jenž se v ní dohádl vysvobozujícího znamení: potřeby mluvit o sobě.
Byla to nicméně obnova: útlá jako rekonvalescence, rozpačitá a ztajená, a zase chtivá, plná smutků a přání.
Nyní pátravý pohled nemocné, jež by se ráda opět líbila;
nyní přivřeny pohled kočky, jež chce být pohlazena;
nebo oči chorého dítěte prosící o něco neznámého;
oči upřené nebo prchající, sladké, ospalé, ponoukavé;
ruce, jež si hrají ve klíně, drtí něco a odpočívají;
vše to, neklid, smyslnost, chabost, se dotýkalo Holuba dráždivou sympatií.
Lída ožívala nesčíslným kusým životem, životem různých osob, ale jakoby bez duše.
Prožívala mnoho a nesouvisle.
Nalezla až divou chuť na tom, projevovat se, a zmocnila se k tomu Holuba, aby ji slabikoval.
Nikdy není syta toho, aby jí četl planety;
snad hledá svou duši a ráda by o sobě něco zvěděla, něco pronikavého a zvláštního, přijímajíc každé uznání hnedle jako pochopení.
Hroužila se do románů a nalézala se všude;
přela se s ním o každou hrdinku, každou viděla omluvitelnou, a domáhala se vůbec jakýchsi nekonečných práv života.
Holub se bál, že najednou se mu vyzpovídá ze svého provinění;
avšak Lída se toho nedotkla, jako by toho ani nebylo.
Hlavně a kupodivu jí záleželo na tom, aby ji pochopil, v jakémsi neobyčejném a romaneskním smyslu.
Holub si nemohl zastříti, že Lída mu klade otázku svého života až podivně těsně a důvěrně: v okamžicích samoty, s čarovnýma mihotavýma očima zblízka upřenýma, skloněna k němu, že pil její dech, opřena o něho ramenem;
zkouzlen a sláb, v zachvění cítě imoralitu této rekonvalescence nedovedl se přece brániti rozkoši, již nalézali v těch dráždivých stycích.
Ale když opět nalézal Lídu tak blízkou a pohnutou, s pohledem plným otázky:
Co se má se mnou stát?, - tu zapomněl na imorálnost a vše ostatní a poddával se okamžiku šťastnému nebo mučivému, vnitrně pln, odnášel - li s sebou dotek jejích vlasů či vlahé zavanutí jejího dechu na tváři.
Nikdo by se o to nestaral, vida je tak spřáteleny;
proč jen měnili své postoje, když vkročila paní?
Holub zachytil podezřivý neklid v očích staré dámy, pohled moudrý a upozorňující:
Jak můžete vy, který to víte...
Hnedle se zastyděl a vzpamatoval:
Já sám jsem imorální;
zneužil jsem jejich důvěry;
zneužil jsem i toho, že Lída, skloněný květ, opět se vztyčuje ke komukoliv, bezcílně, bezděky, naslepo...
Hryže se studem loudal se Holub domů, odhodlán, že se už nevrátí.
Tři neděle nešel na návštěvu;
konečně přiběhl pro něho mladý Martinec a s veškerou svou horlivou hloupostí dovlekl ho domů jako dobrou kořist.
Sama stará paní ho vítala smiřujícíma očima.
Lída byla nyní smutná a zamlklá.
Ne, nebyla smutná, nýbrž líbezná jako nikdy a hleděla na něho skrytě;
ach, přesmutná a váhavá, neznámo jaká, nikdy krásnější a záhadnější.
I Holub byl smuten bez míry a nevěděl o čem mluvit;
a když mluvili ostatní, zdálo se mu to cizí a mimotné;
skoro se vyhýbal oslovit Lídu a odešel nepodav jí ruky.
A podruhé přivedl ho mladý Martinec: že prý jim příliš schází.
Tu měl s Lídou chvíli samoty, ale nepřisedl k ní, a přece cítil to až příliš jako odříkání.
Lída zdála se tichá a pevná, prostá všech dráždivých kazů z minulých dnů;
bezúmyslně harmonická, přirozená a čistá, že trpěl obdivem.
Nyní přicházel opět pravidelněji;
nic, zcela nic se nedálo;
a přece stará paní byla plna starostí a sotva se odvážila pozvednout oči;
Lída dýchala hlubinným životem, silná a ryzí, zamyšlená, vzhlížející náhle v okamžicích samoty, jako by chtěla něco říci;
a Holub sám...
Když jednou odcházel, provázela ho Lída do předsíně a na prahu řekla mu rychle a potichu:
" Přijďte sem zítra. "
Té noci přišel Holub domů tajně šťasten a rychle usnul;
ale už za chvíli se probudil a začal přemýšlet.
Celý Lídin případ šel mu hlavou od počátku a plným pořadem.
Znovu rozvažoval svůj kalkul hledání, který se mu zdál nyní hloupý, a přece nevývratný;
znovu se mu vnucoval Lídin pád s jeho trpkou ubohostí a hanbou;
znovu se rozpomněl na její ponížení a obnovu.
Bylo mu ošklivěji a ošklivěji, - ne z Lídy, vůbec ne z Lídy;
ale z faktů, ze skutečnosti samotné.
Není koho soudit.
Není co odpouštět.
Ale právě bez souzení, bez zatracení či odpuštění je vše tím horší a bezútěšnější.
Neklid ho vyhnal z postele.
Proč, proč vlastně jsem ji nesoudil?
Proč nebylo ve mně ani hněvu, ani slitování?
Bylo mu, jako by něco nenávratně opomenul.
Ale co vlastně, namítal si, proč konečně soudit?
Protože bys ji soudem očistil, zaznělo v něm nenadále;
protože zatracení i odpuštění je výkup činu.
Není - li hříchu v jejím pádu, není v něm smyslu;
je marný a bez nápravy, horší než vina.
Nic, nic, nic už nesmyje faktu.
Bylo mu stále tíže.
Přecházel po pokoji a nutil se k tajnému štěstí, se kterým usnul;
vzpomínal na Lídu, na její upřený pohled a sličné ruce.
Tu zazněl mu zastřený, temný hlas Lídin:
" Vy jediný můžete mi pomoci.
Ach, co jsem to udělala!
Utekla jsem z domova a žila jsem po tři dny se špatným člověkem.
Pomozte mi, " zapláče přesladce, " nemohu už tak lživě žít! "
Holub se zastavil jako udeřen, obraceje se k pohovce, jako by tam seděla ona.
" Ne, Lído, " myslil chvatně a horlivě, " ne, ne, nejste vinna;
k čemu se vůbec vinit?
Nemluvte už o tom, věc nemá toho významu.
Musela se patrně stát, - ale neptejte se proč, zbytečno vědět.
Netrapte se už, nemučte se;
k ničemu to není, nic se tím nedokáže.
Jste krásná, Lído, a hodnější lásky než kdokoliv. "
Avšak Lída padá na kolena - což je šílená?
- a vzlyká:
" Suďte mne, jsem - li špatná! "
Tu sám se vrhaje na kolena:
" Jakpak vás mohu soudit, Lído?
Považte přece, že vás miluji!
Není to více, než kdybych vás soudil? ať dobrotivě jako bůh, či shovívavě jako ďábel?
Nikdy jsem vás nesoudil! "
- Znovu začal Holub přecházet po pokoji.
Co si to myslím, mrzel se.
Nikdy se to nestane;
nikdy se nebude Lída doznávat;
není tak... příliš morální.
Ať raději mlčí a zapomene, - aspoň ona ať zapomene!
Nepokojnější než prve ulehl Holub k tesknění beze snu.
-
Když druhého dne stál už před domem, kam tolikrát vcházel, došla mu málem odvaha.
Lída mne zvala tak zvláštně;
co se to stane?
Jak se mám zachovat?
Pln nejistot kouřil a přecházel po chodníku.
Vtom vyšla z domu paní Martincová zavěšena v syna.
S tlukoucím srdcem skryl se Holub v sousedním průjezdě.
Lída je tedy sama doma!
Na to jediné nebyl připraven.
Holub se kradl po schodech necítě nic než mrazení a tlukot srdce a jakési neobyčejné ticho v domě.
Stál s rukou na zvonítku, kupodivu jasně si představuje táhlé a svěží zaznění zvonku.
Přijde otevřít služka či Lída sama?
Trna přiložil ucho ke dveřím: nic, ticho, naprosto ticho, ni zařinčení kuchyně, ni kroku po dlaždicích;
nikdo tam není.
Lída je sama.
Být tak příliš sám s Lídou.
Tak strašně ticho.
V smrtelné panice opřel se Holub o zábradlí.
Snad Lída netušila, že bude tak sama doma, blesklo mu hlavou.
Nebyla by mne zvala, kdyby to věděla!
Ale věděla - li to, co to chce? co se stane? co učinit?
Co jí řeknu, až otevře?
Ach, nic se nemusí stát, mohu se ovládat - - Děj se konečně co děj!
Kdyby jen nebylo staré paní!
K čemu ty rozpaky? pocítil surově.
Ano, kdybych byl první...
Holub se zděsil.
Což uvidí - li mne někdo vycházet?
Co bude s Lídou?
Tu zjevily se mu Lídiny mihotavé oči a silné, pokojné paže;
nesmírně umdléval jich blízkostí - Ach, moci tak políbit dvéře a utéci jako zamilovaný chlapec!
Cože je tam tak ticho?
Úzkostně naslouchal.
Co se bude dít?
Se zprahlými ústy hleděl na to nemyslit;
jen srdce mu bilo strachem a zmatkem.
Příliš ticho.
Snad ani Lída není doma, popadlo ho úlevou i bodnutím.
Tu cítil slepě jediné:
Musím se přesvědčit, je - li doma.
Již sahal na zvonek, když náhle uhodily v hořením patře dvéře a někdo sestupoval po schodech.
Uvidí - li mne tu, zděsil se Holub jako zloděj, a dal se na útěk.
Když byl venku, bylo mu, jako by se vše sesulo.
S bezmezným smutkem ztráty bral se domů.
Je to tak lépe, dokazoval si;
jak bych mohl já, který vše vím, tak jednat! jak bych mohl... využít příležitosti!
Musel bych být příliš zamilovaný nebo imorální - Je to tak lépe, nutil se k dobrému svědomí.
Ale sotva byl doma, přišlo mu zoufale žalno.
Snad Lída dosud čeká, zklamána a ponížena, - snad o nic nešlo!
Což abych se vrátil?
A bylo by vůbec něco zlého na tom, - byla tak nešťastna! bylo by něco zlého na tom, aby měla vše... po svém...
Je tak krásná! kdo směl by ji soudit?
S hrdlem sevřeným stál Holub u svého okna.
Ještě je čas.
Mohu se vrátit.
Ale minutu po minutě uplývá čas, uniká štěstí, ztrácí se největší štěstí života.
Teď, teď už je snad pozdě.
Konec naděje.
Vtom krátce, chvatně zazněl zvonek.
Holub se ulekl a běžel otevřít.
Byla to Lída.
" Vy, Lído, " mluvil zmateně, " nevěděl jsem...
Chtěl jsem k vám právě jít. "
" Ano, " pravila Lída neméně zmatena, " musím s vámi mluvit.
Čekala jsem vás, a když jste nešel - - Nenechávejte mne přece na chodbě! "
Holub ustoupil ze dveří a Lída vešla;
chladně, líbezně zavoněla svěžím vzduchem a voňavkou.
Nyní tu stojí prostřed pokoje a neví si rady;
má závoj na tváři ( nikdy ji neviděl se závojem! ) a rosné kapičky deště na kožišině;
marně se snaží strhnouti z rukou praskající rukavičky.
Jak tu vše vypadá, myslil si Holub v úzkosti;
bože, co bych zakryl, co honem bych urovnal?
Všechny ty přespříliš známé věci, knihy a péra, papír, popel...
Bezradně těkal očima.
Kam to vše schovám?
" Zmokla jste, " vyhrkl bolestně.
Lída nechala rukaviček a pozvedla k němu temné, hořeplné oči.
Její tvář pod závojem byla bledá a zmučená.
" Musela jsem s vámi mluvit.
Nemohu, poslyšte, nemohu už tak žít. "
( Bože na nebi, lekl se Holub, tedy přece! )
" Co s vámi je?
Lído, jak to vypadáte? "
Lída si chabě sedla na pohovku.
" Nemohu, " opakovala.
" Nezlobte se, že jsem přišla, " zaplakala náhle.
" Je mi tak těžko.
Co si o mně pomyslíte?
Proč jsem vás neznala dříve? "
" Nemluvte tak, Lído! "
" Chtěla jsem vám všechno vysvětlit;
ale jak mohu, bože, jak mohu - Vždyť sama nevím a nevím - Tolik jsem přemýšlela, jak vám to říci!
Vy musíte vědět o mně všechno, vy, vy musíte, " mluvila blouznivě, " ne, neberte mi tu odvahu;
na kolenou bych vám to měla říci!
Už nechci být tak špatná, abych před vámi mlčela! "
" Buďte klidná, Lído, " bránil se Holub zoufale.
Lída se jaksi zarazila, zahleděla do země;
pojednou zvedla oči přímo a čiře.
" Bylo to, než jste k nám přišel, " řekla pomalu.
" Utekla jsem... s jistým člověkem;
teprve za tři dny přijel pro mne bratr. "
Holub ustrnul;
bylo mu přece ranou slyšet to - " Proč, bože, proč, " zašeptal bez otázky.
Z Lídiných očí počaly stékati slzy.
" Nevím.
Mohu vám říci jeho jméno.
Nevím, jak se to stalo;
láska to nebyla, ne, láska ne - Ale tehdy byl takový čas, tak to na mne přišlo jako nemoc;
vůbec mne lákalo odejít a udělat nevímco;
nechtěla jsem to, ale jen tak jsem na to myslila.
Potkal mne tehdy na ulici, začal mne honit a hned mne zval - Nevím, proč se tak odvážil;
ale pro mne to bylo strašné, neznala jsem nic podobného.
Tak přímo a prostě mne chtěl.
Pak na mne všude číhal, den co den, a pořád to a pořád to, a paže mi tiskl a do očí se díval;
kam jsem se hnula, všude za mnou a jen vyhrožoval.
Jednou se na mne už ale rozzlobil a nepřišel víckrát;
a já jsem mu tehdy dopsala.
Nevím už, nevím, nevím, proč jsem to udělala. "
Holub hořkostí a útrapou sevřel zuby.
" Pak tedy chtěl, abych k němu chodila, " pokračovala Lída tiše a truchlivě.
" Ale to nelze, to přece nelze, pochopte, že ne.
Když už, tak jen navěky, aby se to zavřelo nad hlavou jako voda.
Abych už nikoho neviděla, maminku a nikoho.
' Utec se mnou, ' říkala jsem mu, ' a pak mne zab. '
Jednou tedy přišel a povídá:
' Pojedeme.
Řekni, kam chceš. '
Dovedla jsem ho k němu, kde si vzal tlumok a revolver, a jeli jsme.
Už... první noci, když spal, jsem ho probudila a řekla mu:
' Teď mne zastřel. '
Ale on se mi vysmál, a zase, zase - Znovu jsem ho pak prosila:
' Zastřel mne, prosím tě. '
Tu vzal patrony a vyhodil je oknem do zahrady.
' Spi, ' řekl jen, a já jsem si myslila, to že už je navždycky konec.
Ale za dva dny nás našel bratr a dovezl mne domů...
Může se člověk úplně změnit? "
" Jak změnit? "
" Jak změnit, bože: aby to byl nový život.
Může se člověk změnit vlastní mocí? "
" N - n - netrapte se, Lído, " řekl Holub chvatně.
" Co tedy mám dělat, " zaplakala Lída hlasitěji, " vždyť už tak nemohu žít.
Když jste k nám chodil, tu to bylo tak - - tak strašné pro mne.
Buď by všechno zase dopadlo jako s ním,... mohlo se to stát;
nebo jinak, novým způsobem - Dovedu být lepší, " - Lída drtila si v úzkostech prsty - " věřte mi, věřte mi, že ano.
Kdybych vás nebyla poznala, snad bych to nedovedla;
ale teď, teď - "
" Lído, " řekl Holub chraptivě.
" Ne, ne, nechte mne, " plakala Lída, " vím, že mne teď zavrhnete, určitě to vím, určitě - Ale i tu oběť musím přinést za svou vinu;
i kdybych vás už nikdy neměla vidět.
Vím, věděla jsem, že všechno tím vezme hrozný a úplný obrat;
strašně jsem se bála té chvíle, a teprve cestou k vám mi přišla ta síla - Teprve na mostě... "
Náhle padla Lída na kolena plna hrůzy:
" Suďte mne, jsem - li špatná! "
" Lído, " opakoval Holub polo bez sebe.
Lída vztáhla ruce kupředu:
" Ne, ne - "
" Vím přece všechno už dávno! " vykřikl Holub.
Lída se zvedla jako udeřena v tvář:
" Vy jste věděl - "
" Všechno jsem věděl od začátku.
Když vaši myslili, že jste mrtva, věděl jsem, že jste utekla.
Že jste utekla se špatným člověkem, a vše to - Já vlastně jsem vás našel. "
" Jak, jak, " šeptala zděšeně.
" Neptejte se.
Nebylo těžko hádat.
Věděl jsem to, a přece mi to nepřekáželo, chodit k vám, - za vámi, Lído.
Může - li vás to uklidnit, " dodával spínaje ruce, " - ach, jak bych vás mohl zavrhovat! "
Lída se zdála bledá pod závojem jako rouška.
" Neměl jste chodit, " vyhrkla prudce a bolestně.
" Ne, Lído, je lépe, že jsem všechno znal.
Naučil jsem se s vámi cítit. "
" Ne lépe, ne, ne, ne, " řekla Lída úzkostně.
" Kdybych to byla věděla.
Kdybych to byla jen tušila - "
" Co by bylo? "
" Nic, nic z toho, co je.
Nemohla bych přece chtít - Ó bože, co jste si o mně po tu celou dobu myslil! "
Po celou tu dobu, lekl se Holub sám, dobrý bože, jak jí to teď musí připadat!
" Po celou tu dobu, Lído, " řekl váhavě, " jsem na vás myslil s láskou. "
" Ne, " vykřikla Lída, " to je nemožno, nemožno!
Jak byste mohl! "
Holub ji uchopil za ruce.
" Lído, proto jste přišla, že jste to věděla! "
Lída se nebránila.
" Nemožno, " šeptala zoufale.
Její ruce mu mrtvě vyklouzly.
Ach, Lído, cítil Holub s bezmeznou lítostí, pročpak jste přišla?
K čemu jste se to vzchopila?
Jaké odpykání jste si představovala?
Ta chvíle měla vás spasit? ta oběť vykoupit?
Proč jste vše hnala na ostří nože? i hleďte, jak nás zbodlo!
Jaký to velký a divný čin jste chtěla udělat? jak veliký, slavný skutek jste čekala ode mne?
Pokořena stojíte před člověkem beze slávy;
marný je každý čin, a není výhry ani výherce.
Lída. couvala v zoufalém otálení;
teprve nyní se zdivenýma očima rozhlédla po pokoji, kde měla se státi nějaká vysvobozující událost;
viděla všechny ty neznámé, cizí, chudé věci -
" Lído, " začal Holub stísněně, " víte snad, že vaše matka - že už k vám nemohu dobře chodit. "
Lída mlčky kývla.
" Kdybyste chtěla opět přijít, " řekl tiše.
Do Lídiných očí se nahrnuly slzy lítosti nad sebou samotnou.
" Nezbývá jinak, " opakoval Holub.
Lída sklonila hlavu pohybem smutným a spanilým.
ELEGIE
( ŠLÉPĚJ II )
Poněkud znaven přednášel Boura toho večera v Aristotelské společnosti.
Ač měl nemnoho posluchačů, cítil se vyčerpán a roztržit;
pozoroval, že auditorium není přesvědčeno a že bude nucen vejíti v diskusi, jež se mu nejasně příčila.
Chvíli poslouchal svůj vlastní hlas;
zdál se mu hustý a smazaný, těžký v kadenci a nepřirozený v přízvucích, a marně se snažil jej opravit nebo ovládnout;
i naslouchal mu trpně a s nelibostí.
Nadto jej tísnili posluchači.
Bylo mu, jako by byl od nich oddělen stěnou, jako by jich byl nesmírně vzdálen, a mrzel se, že jim sděluje své myšlenky.
Všechny ty tváře zdály se mu uniformní a nudily ho;
bylo to tak neživé, že ztrácel jistotu skutečnosti a tápal v jakémsi prázdnu, jehož nemohl přemoci a vyplniti svými slovy.
Násilím se přinutil pozorovat jednotlivé tváře;
rozeznával své známé mezi nimi, ale cítil se jim odcizen a byl až překvapen nesčetnou podrobností, jíž všiml si nyní poprvé.
Co to je, říkal si neurčitě, když shrnoval své vývody, proč je mi tak lhostejno, co přednáším?
Byl si bezpečně vědom plánu své řeči a mluvil bez váhání i nejistoty;
přednášel názor, jejž dlouho byl v sobě nosil, který mu byl kdysi vysvitl ve chvíli úchvatu a stal se mu nyní již přesvědčením.
Ale teď, když v nezvyklém tichu posluchárny mu sám naslouchal, bylo mu divně a cize.
Vždyť je to všechno pravda, cítil chvílemi, tak holá a zřetelná pravda, že už to není nic mého;
říkám jen fakta, která nemají se mnou co dělat.
Vzpomínal, jak blízce, jak osobně jeho byly ty myšlenky, když mu kdys napadaly jako vnuknutí.
Tehdy trpěl, když kolísaly, a radoval se z každého nového důkazu, jako by to byl jeho osobní úspěch;
tehdy byly jeho vnitřním životem.
Ale dnes je to vše jenom pravda, něco zevního a neosobního, co s ním již nesouvisí;
něco tak neživého, že mimovolně pospíchal, aby se toho zbavil.
Čím více však spěchal, tím více ho trápila vlastní slova: jsou tak abstraktní a cizí, zcela jiná než to, co druhdy mínil;
a přece každé slovo a každý obrat mu byly známy odedávna a zněly mu hluchým, skoro trapným zvukem opakování.
Tu myslil už jen na konec;
každým slovem mířil k němu vždy blíže a s příkrou přímostí: jen už být hotov!
Auditorium viselo mu na rtech;
už je mám, pocítil Boura, teď jim to dokážu;
teď přijdou velké důvody.
Jen, bože, žádnou apatii, žádnou slabost!
A náhle Boura přeskočil řadu důkazů a zakončil přednášku, jako by uťal.
Aristotelikové nebyli uspokojeni;
několik řečníků povstalo s otázkami a námitkami.
- Boura je chápal jen napolo;
nyní, když slyšel své myšlenky z jiných úst, připadaly mu ještě cizejší a samozřejmější.
Proč je mám hájit, myslil si s tupým zármutkem;
vždyť to vše nemá se mnou co dělat, je to pouhá pravda, nic víc než pravda;
vždyť se mne to ani netýká.
Mluvil těžce, s násilným soustředěním;
cítil, že přesvědčuje, že opět vyhrává " svou věc " - Ale vždyť to není má věc, opakoval si s podivem.
Vystoupil nový odpůrce s vlasy vyčesanými do kartáče, jenž Bourovi připadal zvlášť divý.
" Prosím, abyste nám naznačil, jak si definujete pravdu, " začal bojechtivě.
" Nepřednášel jsem nic z noetiky, " namítal Boura.
" Jen prosím, " usmíval se řečník sarkasticky, " zajímalo by mne to velice. "
" Tříštíte debatu, " reptali aristotelikové.
" Promiňte prosím, " usmíval se ježatý člověk vítězně, " otázka patří k věci. "
" Nepatří, " hlučela Společnost.
" Patří, " prohlásil náhle Boura.
" Prosím tedy, abyste nám odpověděl, " opakoval odpůrce.
Boura vstal.
" Prosím, aby byla diskuse skončena. "
Aristotelikové užasli.
" Bylo by lépe otázku projednat, " pravil předseda.
" Zastávám se zvyků Společnosti.
Nenutíme vás ovšem. "
" Nemám čeho k své přednášce dodat, " řekl Boura zarytě.
Aristotelikové se smáli;
tím přednáška propadla, i nezbylo předsedovi než skončiti schůzi " s politováním, že byli jsme připraveni o požitek diskuse tak zajímavé ".
Konečně vyvázl Boura ven se zprahlým hrdlem a pustou hlavou.
Byl měkký zimní večer, jako by mělo sněžit;
i zvonky tramvají zněly měkce, jako přidušeny bavlnkou.
Boura slyšel, že za ním někdo běží, i ukryl se za strom.
Člověk se udýchaně zastavil.
" Já jsem Holeček, " řekl spěšně, " poznal jsem vás, když jste přednášel.
Pamatujete se na mne? "
" Ne, " mínil Boura nejistě.
" Vzpomeňte si: loni, nad tou šlépějí ve sněhu - "
" Aha, " zaradoval se Boura, " to jste byl vy.
Jsem skutečně rád - Často jsem na vás myslil.
Tak co, našel jste další šlépěje? "
" Ach ne.
Hledal jsem ovšem - Proč jste ve Společnosti neodpověděl na poslední otázku? "
" Nevím, nechtělo se mi. "
" Poslyšte, mohu říci, skutečně, skoro jste mne přesvědčil.
Bylo to tak jasné, co jste říkal!
Když se vás ten ježatý ohava tak nesmyslně ptal, chtěl jsem vyskočit a říci:
Co?
Hodinu, pane, posloucháte pravdu, a teď se ptáte, co je to pravda.
Slyšel jste důkazy, kterým nelze odmlouvat.
Nebylo v nich mezery ani chyby.
Nebylo řečeno nic, co by nebylo racionální od hlavy k patě.
Proč jste mu neodpověděl! "
" Nač odpovídat, " mluvil Boura sklíčeně.
" Nevím, co je to pravda.
Vím, že vše, co jsem říkal, bylo samozřejmé, logické, správné, jak chcete.
Ale nebylo to ani samozřejmé, ani logické, když mi to prvně přicházelo do hlavy.
Tehdy to byly nápady tak bizarní, že jsem se musel časem smát.
Připadal jsem si jako blázen.
Byl jsem nesmírně šťasten.
A přece nebylo v tom kousku rozumu.
Nevím, odkud mi to přicházelo, tak bezcílně, tak čistě bezcílně. "
" Šlépěje, které odnikud a nikam nevedou, " vzpomněl si Holeček náhle.
" Ano.
A teď jsem z toho udělal systém nebo snad pravdu;
vše je v tom logické a jasné.
Ale tehdy, nevím jak říci: bylo to jaksi podivné, krásnější, zázračnější - Nic z toho tehdy neplynulo, k ničemu se to nehodilo.
Věděl jsem, že je možno mít nesčetné jiné a opačné myšlenky, stejně krásné a nadpřirozené.
Byl jsem si vědom svobody bez mezí.
Nic dokonalého se nevyvrací.
Až když jsem z toho začal dělat pravdu, bylo mně, jako by všechno zhmotnělo.
Musel jsem mnoho vyvracet, aby zůstalo jen jedno: pravda;
musel jsem dokazovat a přesvědčovat, být logický, být samozřejmý - Ale dnes, když jsem přednášel, jsem náhle pochopil: tehdy, ano tehdy, jsem byl blíže něčemu jinému a dokonalejšímu.
A když se mne ten zuřivec ptal, co je to pravda, měl jsem už na jazyku:
Na pravdě nezáleží. "
" Lépe to neříci, " mínil Holeček rozvážně.
" Je něco víc než pravda, co nevíže, ale uvolňuje.
Byly dny, kdy jsem žil jako u vytržení;
byl jsem tak volný tehdy - Nic se mi nezdálo přirozenější než zázraky.
Jsou to jen události svobodnější než jiné a nade vše dokonalé;
jsou to jen šťastné případy mezi tisíci nezdary a náhodami.
Jak blízka mi byla tehdy ta šlépěj!
Ale pak, ze stanoviska pravdy, jsem ji nenáviděl.
Ach, řekněte mi, viděli jsme ji skutečně? "
" Viděli. "
" Jsem tak rád, že jsem se s vámi sešel, " radoval se Boura.
" Vlastně jsem na vás čekal.
Pojďme někam, kam je vám libo;
vyprahl jsem na té katedře jako trus na silnici.
Představte si, chvílemi jsem se tam viděl, jako bych seděl dole v auditoriu. "
Naskytl se jim vinný sklep, kam sestoupili.
Boura byl vzrušen, mluvil mnoho a posmíval se aristotelikům, zatímco Holeček mlčky otáčel v prstech sklenici.
Tož tak, myslil si pohlížeje na Bouru, člověče nepokojný, co vlastně hledáš?
Viděl jsi v čemsi zázrak a nespasil tě.
Poznal jsi pravdu a nepoddal ses jí.
Měls velká vnuknutí a nerozžehla navěky tvůj život.
- Ó kdybych měl tvá křídla!
Okřídlený duchu, jsou ti snad letky jen k tomu, abys vše opouštěl? abys neměl nikde pelíšku ani spánku? abys letěl až do prázdna a bavil se tam prostorem či chladil si prsa nicotou?
Kdybych já poznal zázrak, byl bych zachráněn;
kdybych našel pravdu, jakž bych se jí silně nedržel! a kdyby do mne vlétla jen jiskřička boží, zda bych nebyl jako kaple s věčnou lampou?
Kdyby k tobě promluvil sám Hořící Keř, nespasil by tě.
Ale máš oči plamenné a poznal bys boha v keři i kopřivách, kdežto já jsem slepý a hmotný a neumím vidět zázraky.
Ach, tobě schází egyptské zajetí, abys mohl být vykoupen věrou;
ale kdo by tě mohl spoutat, letmý a bezbožný duchu?
" Vzpomeňte si, " naklonil se k němu Boura, " loni nad tou šlépějí;
řekl jste, že snad tudy šel nějaký bůh, a že by ho bylo lze sledovat. "
" Ach ne, " zamračil se Holeček, " boha nelze vyhledat detektivní cestou. "
" Jak tedy? "
" Nijak.
Je možno jen čekat, až sekera boží přetne tvé kořeny: tu pochopíš, že stojíš jen divem, a navěky utkvíš v údivu a rovnováze. "
" Vám už přesekla? "
" Ne. "
U stolu v koutě zvedl se nějaký člověk a zamířil k nim.
Velký a silný, s velikou tváří, ryšavý, přímý a zamyšlený;
tak tu stál s hlavou na stranu a díval se na Bouru jako zdálky.
" Co je? " podivil se Boura.
Člověk neodpověděl;
jen jeho oči jako by se blížily, stále pozorněji, těsněji a pátravěji.
" Nejste vy pan Boura? " řekl najednou.
Boura se zvedl.
" Jsem;
a vy? "
" Neměl jste bratra? "
" Mám bratra - - někde v cizině.
Co s ním chcete? "
Člověk si sedl k jejich stolu.
" To je tak, " začal neurčitě;
náhle zvedl oči a řekl:
" Já jsem totiž váš bratr. "
Boura se nesmírně, až zmateně zaradoval:
" Ty! jsi to skutečně ty? "
" Já, " usmíval se člověk.
" Jak se vám daří? "
" Vám - mně - Proč tak mluvíš? "
" Nejsem zvyklý, " řekl člověk a pokoušel se o úsměv;
ale na jeho tváři se obrazila jen utkvělá pozornost.
" Celá maminka, " řekl, opisuje prstem Bourovu hlavu.
" Nebyl bych tě poznal, " mluvil Boura nadšeně, " bože, po tolika letech!
Ukaž se přece!
Jsi po otci, ano, po otci. "
" Možno. "
" Jaká náhoda, " radoval se Boura.
" Jen náhodou jsme sem zašli, já a - můj přítel Holeček. "
" Velmi potěšen, " řekl člověk důstojně a podal Holečkovi svou velikou, palčivou ruku.
" A co ty? " ptal se Boura nejistě.
" Nic, jedu sem za obchodem.
Mám něco dole, na jihu, nějaký průmysl.
Ale domů jsem si zajel. "
" Nebyl jsem doma... od smrti rodičů, " doznával Boura.
" Náš dům zbořili.
Cosi tam stojí, škola, něco tak ošklivého z cihel.
Šel jsem dovnitř, až na mne přišli, co tam chci.
Byli tak hloupí, nic nevěděli.
Ale naproti je takový domeček jako tehdy, tak nízký, " řekl ukazuje rukou.
" Nevím, nepamatuji se, " tápal Boura.
Ryšavý člověk se k němu naklonil a úsilovně vzpomínal, napjatě zíraje očima jakoby sblíženýma soustředěním.
" Byl tam - byl tam - Hanousek, " vykřikl náhle radostně, " Hanousek, žebrák, tam bydlil. "
" A jeho dcery, " zářil Boura.
" Tak.
Měly červené oči, takové bolavé kroužky kolem.
A já jsem k nim chodíval jíst. "
" To ani nevím, " podivil se Boura.
" Chodil.
Pekly mi chleba na plotně - Co tak starý vyžebral, zbytky a kůrky, hrách, strašné věci;
všechno jsem jedl.
Pak jsem si lehl do postele žebrákovy a živil jeho vši. "
" Proto jsme tě marně volávali, " usmíval se Boura.
" Ne, když jste mne volali, byl jsem nahoře na stráni, ve vysoké trávě, takhle vysoké.
Nikdo to místo neznal, a tam jsem měl svůj dolík, jako zajíc, a díval jsem se domů.
Viděl jsem tak dobře, když maminka vyběhla, volala mne, hledala, zaplakala strachem a láskou;
bylo mně mučivě a sladce, až k smrti, ale neozval bych se za nic na světě.
Bál jsem se, že mne uvidí, a přitom jsem jí kynul rukou.
Jen trochu jsem se jí chtěl ukázat, jen tak maličko, aby mne ani nepoznala. "
" Často tě hledala, " rozpomínal se Boura.
" Často.
Chtěl jsem jen zkusit, bude - li mne hledat;
seděl jsem tam bez dechu a čekal, až přijde.
Volala, hledala, ale už nezaplakala.
A jednou ani nevyšla ven.
Tehdy jsem čekal až do večera, až jsem se bál tak sám.
Ale nepřišla, a ani já jsem víckrát nešel na stráň a začal jsem se toulat daleko a pořád dál. "
" Kde vlastně teď žiješ? "
" V Africe.
Myslil jsem, že mne nemají rádi, a proto jsem se tak toulal.
Chtěl jsem zkusit, stane - li se mi něco.
Měl jsem rád takové city.
No, nikdo se mnou doma nemluvil, i chodil jsem si popovídat s cestáři na kupě štěrku.
Starý Hanousek nikdy nemluvil, jen trochu nadával;
ale jeho dcery mluvily mnoho a tak tiše. "
" Cos dělal potom? " ptal se Boura skoro nesměle.
" Nu což - " Ryšavý člověk se zamyslil.
Boura tesklivě čekal.
Snad něco o sobě poví.
Zůstalo tolik času a dálky mezi námi, že bezpočtu slov tu mezeru stěží zasuje.
Hleď, bratře, budeme léta tak sedět a mluvit o maličkostech, o věcech denních a nepatrných, o všem, co víme;
je třeba nesmírně mnoha všedností, aby se lidé sblížili a srozuměli.
Ale veliký bratr jen kouřil, plival a díval se do země;
a v Bourovi pohnul se dětský cit: to je on, starší bratr, který smí dělat co chce a má své tajnosti.
Chtěl bych vědět vše, co dělá, ale on mi vše neřekne.
Chtěl bych mu říci vše, co dělám, ale on se mne nezeptá.
Ach, nikdy mu nebudu rozumět!
Jak často, jak často jsem tě vídal přicházet odněkud s tváří roztržitou, tajemnou a sytou, jako kočka, jež lítě a s rozkoší sežrala vrabce na půdě a vrací se umouněná, zločinná a s očima svítícíma!
Jak často šel jsem na místa, která jsi opustil, abych tam hledal, cos tam objevil či co si tam skrýváš;
a zpřevracev vše, zklamán a chud jsem našel jen pavučinový rub věcí!
A i dnes máš tu tvář, již znám;
vracíš se odněkud tajemně jako tehdy, jako kočka, jež zároveň vzpomíná i požívá rozkoš příští výpravy.
" Nu což, " řekl náhle veliký bratr s jakousi úlevou.
" Půjdu.
Velmi, velmi rád jsem vás viděl. "
Boura zmaten povstal.
" I já jsem rád - Ale zůstaň přece!
Tolik let jsme se neviděli! "
Veliký bratr se oblékal.
" Pravda, mnoho let.
Velmi mnoho let.
Život je příliš dlouhý. "
Oba bratři stáli v rozpacích, nevědouce jak se rozejít;
veliký bratr naklonil hlavu, jako by něco hledal, nějaké lepší, čistší slovo;
namáhavě se usmíval a hýbal rtoma - " Nechceš peníze? " vyhrkl konečně.
" Mám dost. "
" Ne, ne, " bránil se Boura, náhle bez míry šťasten a dojat.
" Ne, prosím tě, není třeba;
ale děkuji ti, jsi hodný.
Jeď s bohem, jeď s bohem. "
" Proč ne, " bručel starší bratr a váhal.
" Sám nepotřebuji.
Jak chcete.
Nu, sbohem. "
Odcházel veliký a přímý, jen hlavu nesl trochu na stranu.
Holeček sledoval jej očima až ke dveřím, kde viděl jej ještě pokynout rukou, než zašel.
Boura se díval do země.
" Nechal zde hůl, " zvolal Holeček a běžel s holí za odcházejícím;
byl ostatně rád, že může okamžik nechat Bouru o samotě.
Na schodech slyšel kroky nad sebou.
" Hej, pane! "
Dvěma skoky byl nahoře a ve dveřích.
Ale ulice byla prázdná, pokud dohlédl.
Padal vlhký sníh, jenž na zemi ihned tál.
Zaražen ohlédl se do chodby.
Nic než schody dolů.
Ode zdi oddělily se dvě postavy.
Strážníci.
" Nevyběhl odtud někdo ven? " ptal se Holeček spěšně.
" Co ukradl? "
" Nic.
Kudy šel? "
" Vůbec nikdo nevyšel, " řekl strážník.
" Co tu jsme, nikdo z vinárny nešel. "
" Jsme tu tak deset minut, " dodával druhý.
" Snad je ještě dole. "
" Není, " namítal Holeček užasle.
" Šel několik kroků přede mnou.
Zapomněl dole hůl. "
" Hůl, " opakoval strážník zamyšleně.
" Ne, nikdo ven nešel. "
" Ale vždyť nemohl zmizet, " křikl Holeček s náhlou zlostí.
" To nemohl, " souhlasil strážník konejšivě.
" Jděte, pane, dolů, " radil druhý;
" chumelí se. "
Mají mne za opilého, pochopil Holeček;
vždyť jsem pil sotva sklenici vína.
Co to zas je?
" Šel několik kroků přede mnou, " vysvětloval znovu roztrpčeně;
" nemůže se přece jen tak ztratit;
a kdyby vyšel ven, viděli byste ho, ne? "
Strážník vytáhl svou knížku:
" Jak se jmenoval ten pán? "
" Nesmysl, " řekl Holeček, " co s tím chcete? "
" Kdoví co se s ním stalo.
Snad nehoda nebo - "
Na Holečkových rtech se zaškubal divý hněv.
" Kdyby to bylo jen to, " křikl a uhodiv dveřmi běžel dolů.
Boura seděl nad svým vínem, pil z lítosti a sotva pozoroval, že byl Holeček pryč.
" Váš bratr zmizel, " hlásil mu Holeček chvěje se chladem a vzrušením.
Boura potřásl hlavou.
" To mu je podobno. "
" Dovolte, " mluvil Holeček netrpělivě, " šel po schodech nahoru, a náhle zmizel;
ven vůbec nevyšel, jako by se zpropadl. "
" Právě tak, ano, " kýval Boura, " jako by se zpropadl.
Vždycky to dělal.
Odběhl, nikdo nevěděl kam;
a pak se vracel s tváří podivnou a zahloubán do sebe, jako by viděl víc, než lze pochopit. "
" K čertu, rozumějte mi: neodběhl, ale zmizel.
Vždyť je to absurdní.
Zmizel na chodbě;
dva strážníci stáli u vrat a neviděli ho vyjít. "
" Podivín, skutečně podivín.
Už v dětství byl takový - ano, nevypočítatelný;
samotář, strašně nestálý, krutý a zamyšlený.
Málo ho znáte. "
" Ale což nechápete, " namáhal se Holeček.
" Zmizel jako duch, jako by prošel stěnou. "
" Chápu.
Byl tak nemírný ve všem, tak těkavý.
Nikdy se nestaral o to, co smí, jako by neměl svědomí ani hranic.
Tak často, tak často nás uvedl v úžas! "
" Cožpak je možno zmizet? "
" Nevím.
Můj bratr nechodil do škol, nemá ponětí o vědách;
neví vůbec, co je možno a nemožno.
Opravdu, neobyčejně pohrdal vším učením. "
Holeček udeřil do stolu.
" Ale na tom přec nezáleží! "
" Co tedy? " řekl Boura zvedaje oči.
" Nikdo nemůže zmizet.
Rozumíte, tady jsou - "
" - fyzické meze, já vím;
to jste už říkal nad tou šlépějí.
Fyzické meze!
Jako by vám na nich tak záleželo!
Hleďte, viděl jsem ledacos a četl mnohé nadto;
ale ze všeho toho nic jsem nechápal lépe než vzkříšení dcery Jairovy.
Viděl jsem mrtvou dívku - Ach, v tom ohavném mechanismu jediné bylo by vpravdě přirozené: zázrak.
Jediné odpovídalo by člověku nejhlouběji - "
" Zázraky, ano, " mluvil Holeček;
" zachránit někoho, uzdravit choré a především vzkřísit ty, kdo zemřeli mládi - Ale k čemu je to, co jsem viděl, a komu to pomůže?
Jsou - li to divy, proč jsou tak bezcílné?
Nic, ach, nic z toho neplyne. "
" I kdyby to k ničemu a pro nic nebylo! přec je to div - I v nás jsou takové události a případy, jež snad nemají cíle... než vlastní svou dokonalost.
Náhlé okamžiky svobody - I když to jsou jen okamžiky!
Kdyby se věci děly tak, jak je přirozeno naší duši, dály by se zázraky. "
II
UTKVĚNÍ ČASU
Proč ten, na koho myslím, jenž sklání se nad psacím stolem, proč je tak nehybný, proč čeká a naslouchá, že se něco stane vně něho;
jako by mu mohla nějaká věc dát pokyn v zármutku a závěr té nekonečné řady nejistot, jež jím prochází.
Všechny věci kol něho jsou pouze zvyky zastřené melancholií;
jen protější stěna ulice má v beztvarém tichu výraz neobyčejně hloupý a tak nepříjemný, že trpě s povděkem chápe se hrkotu drožky na dlažbě jako východiska z této vteřiny k příští.
Klap klap kopyta v hrčení kol, dlouhý rytmicky řetízek a rachot za rohem, rychlé drnčení na kamenech;
to je něco, co se rozvíjí do dálky jako klubko, teď už zdaleka klapání stále tišší, tikání dlouhé jako tenká natažená nit, tak tenká, že snad už není, už není nic než natažená vzdálenost, nemožná délka, a ticho.
Ticho z nitra a zvenčí se slily jako dvě hladiny ničím nezčeřené a naprosto stejnorodé.
Všechno je naprosto stejnorodé jako hladina, nepohnuté a natažené.
Člověk u stolu tají dech a jeho srdce stojí jako hladina.
Ticho je napjaté jako plátno, a všechno je tiché, všechny věci jsou kusy ticha vžehlené do hladké roviny bez pohnutí.
Stůl a stěny, všechny věci dokola jsou jako kresba na vyhlazené ploše, jasná, beze zkratky a stínu.
Jsou napjatým povrchem plochy, na němž není záhybu ani drsnosti;
všechny jsou obsaženy v té nehmotné rovině jako stébla zamrzlá v ledu.
Ani člověk u stolu není mimo ni: je tam, bez hnutí, v nesmírné hladině věcí, a nemůže se z ní vyrvati;
kdyby sebou pohnul, cítí, že nastalo by vyšinutí a zborcení všech částí, strašné smrštění napjatých povrchů.
Bez údivu, bez nitra, bez času.
Úzkost, že toto snad je smrt, odejití, zahlazení.
Necítit, to je pozitivní cit nebytí a silné utrpení z nebytí;
nepohnutý zápas nevědomí o myšlenku a tíseň v hranicích prázdna.
Všude hladina se smutným mrtvým povrchem.
A toto, co stojí, jest čas;
kdyby bylo možno pohnouti jím, rozpadl by se ihned v tisíce vteřin, jež by se snesly, mrtvé, jako prach.
Než člověk u stolu se bojí sebou hnout;
s veškerou svou úzkostí a nemohoucností je uložen v tichu jako hmyz v průhledném jantaru;
je naprosto zastaven.
A vtom kroky na chodníku, pěkné, hlasité a pravidelné.
Svět v nehybné ploše se rozpadl nehlasnou explozí;
věci hranaté a masívní se tyčily praskajíce, člověk u svého stolu se rozložil všemi směry prostoru cítě své bohaté rozvětvení a své pohyby ponořené do světa.
Hrany a úhly všech věcí se ozývaly drsným šuměním prostoru: tak rychle probíhaly svými směry, se sebejistotou a tvrdostí.
Srdce člověka chopilo se své staré bolesti, silnými, silnými tepy;
ten, na koho myslím, se zvedl, aby unesl tíhu svého smutku, a velké kolo bytí se točí v kruzích stále širších a rychlejších.
HISTORIE BEZE SLOV
Hluboké jsou lesy v noci jako beze dna tůň, a ty se zamlkle díváš na hvězdu nad Melatínem, mysle na zvěř, která spí v hloubi lesa, na hluboký spánek všech a na vše, co v tobě nikdy neusne.
Dlouhé, bez konce dlouhé jsou podmračné dny;
kolikrát šel jsi lesem v takových dnech, ó kroků a vzpomínek bezpočtu, a nikdy jsi nedošel konce kroků a vzpomínek: tak dlouhé a hluboké jsou lesy nad Melatínem.
Ale že dnes je planoucí poledne srpnové, - palčivé průseky korunami a pročísnutí hvozdů srpem světla;
že je tak jasný den, jako byste prořídly, hluboké lesy, a rozestoupily se před sluncem.
Žár vypil mé vzpomínky, a skoro bych usnul, nevím zda rozkoší nebo únavou, zkolébán bílými okolíky, jež se mi houpají nad hlavou.
-
Za takového dne šel Ježek lesem, spokojen, že na nic nemyslí a nemůže myslit.
Široce dýchá teplo mezi stromy.
Utrhla se šiška, - zapomněla se držet, že je tak bezvětrno;
koruny se zčeřily a všude se zachvělo světlo.
Ó jaký pěkný, krásný den!
Jak třpytí se stříbrem třesavé klásky metlice!
Zkonejšen radostí nebo nudou naslouchal Ježek teplému bzučení lesa.
Oslněn stál na kraji paseky, kde neslyšně třásl se žár.
Co to tu leží?
Je to člověk.
Leží tváří k zemi a bez hnutí.
Mouchy se pasou na natažené ruce, jež jich nezaplaší.
Což je mrtev?
Zbožně a s hrůzou sklonil se Ježek k napjaté ruce, jež dosud držela starý širák.
Mouchy ani neodlétly.
Na zašlé podšívce bylo ještě čísti několik písmen:.. ERTA. EL SOL.
Puerta del Sol, uhodl Ježek užasle a schýlil se k tváři mrtvého.
Ale tu člověk otevřel oči a řekl:
" Nedal byste mi cigaretu? "
" Milerád, " vydechl Ježek s nemalou úlevou a horlivostí.
Člověk si vzal cigaretu, promnul ji pečlivě a převaliv se na bok nechal si zapálit.
" Děkuji, " řekl a zamyslil se.
Byl nemladý, prokvetlý, širokých a neurčitých tváří;
nějak velice zhubl ve svých šatech, takže ležely na něm v divných, neživých záhybech.
Tak tu byl natažen na boku a kouřil dívaje se nepohnutě někam k zemi.
Puerta del Sol, přemítal Ježek, Brána Slunce;
co jenom dělal ve Španělích?
Na turistu nevypadá.
Snad není zdráv, že má tak svaté oči.
Puerta del Sol v Madridě.
" Vy jste byl v Madridě? " prořekl nenadále.
Člověk přisvědčivě dýchl nosem a mlčel.
Mohl by říci, kdo je, přemýšlel Ježek;
slovo dá slovo, a ostatního se dovtípíš - Mohl ostatně říci:
Ano, byl jsem v Madridě;
ale to není nejvzdálenější místo, kde jsem byl, a jsou místa ještě krásnější a život divnější.
O ledačems mohl by lhát.
Hle, teď vzpomíná.
Člověk lehce mávl rukou, pohlížeje neurčitě a zamyšleně nikam.
Snad řekne:
Vidím, že se na mne díváte se zájmem;
považoval jste mne za mrtvého a s lítostí jste se ke mně sklonil.
Povím vám tedy historii svého života.
Nevyrušujte mne, bude - li se vám něco zdát nespojité nebo bezdůvodné.
Jen čtěte na mé tváři, zda žil jsem lehce a prostě.
Tak nějak by asi začal.
Ale člověk mlčky a pomalu kouřil, upíraje světlé, nevidoucí oči do nekonečna.
Jistěže něco poví, myslil si Ježek;
těžko se hledají slova pro děj života.
Budiž, počkám.
- Potichu ulehl naznak.
Slunce ho udeřilo v oči a proniklo zavřenými víčky;
červené a černé kruhy se roztočily a palčivě tančí před očima.
Teplo dýchá dlouhými, ohnivými vlnami, a Ježkovi je blaze, jako by byl unášen kruhy černými a červenými, přílivem táhlých vln, pohybem nesmírným a nepostupujícím.
Kam plyne ten silný, unášející pohyb?
Ach nic;
jen pohyb života na svém místě.
Náhle se obrátil.
Po ruce těkal mu světlounký mravenec, nevěda kudy kam po ploše příliš veliké.
I nás, myslil si Ježek, mravenečku, i nás rozčiluje svět příliš veliký: ty dálky, poutníče, ta panika neútěšná!
Proč tak běžíš?
Počkej, prodli;
nic ti neudělám, třebaže jsem veliký.
Ach, malý dobrodruhu, je to jen zmatek, co tě tak pohání? divý a zoufalý zmatek samoty? nějaká úzkost?
Kdepak je brána, kudy bys unikl?
Blízko, na dosah ruky blízko, snesl se motýl na květ s křídly široce rozevřenými, houpá se na bílém okolíku a kyne lehkými křídly, svírá je a roztahuje pohybem kouzelným a vilným, sladkým k opojení.
Ach zůstaň, rozkoši!
Nezkouzluj mé srdce tím věčným pohybem odletu!
Utkvi a nech se ukolébat, milostná chvilko, vteřino bez rovnováhy, pokyne nevyslovný!
Spanilé setkání po takových útrapách cesty!
Čarovná křídla se panensky zachvěla, a náhle, nepochopitelně mizí motýl, vteřina, rozkoš, jako by se za ním najednou zavřela brána.
Ježek se dívá nahoru.
Kam to vše ulétlo?
Kam ulétáte, světelná oblaka, v pohybu bezcílném a neunaveném?
Ach, být tak unášen, pro nic jiného, pro příčinu nižádnou než pro velikost nebe;
být tak unášen, protože velký je prostor a nekončí!
Protože velká je touha a nekončí.
Konejšivé nebe, má duše je mírná jako mé oči.
Ale proč hledíte až za obzor, mírné oči? proč, duše nejmírnější, vždy v sobě nalézáš démonickou ctnost neúkoje?
Jak vysoko plují oblaka, závratně vysoko, - řekl bys, že až u bran slunce.
Puerta del Sol!
Ježek se ohlédl.
Člověk, jejž byl našel, opět usnul, a jeho tvář zdála se nejasná a ztrápená, mírná a širá - Tu Ježek vstal, aby ho nevzbudil, a šel teplým lesem, roztržit, bez otázky a jakoby nasycen.
Bylo mu, jako by byl vyslechl historii života, příběh málo jasný, ale blízký, nespojitý, ale nicméně příběh - Bylo mu, jako by vyslechl historii života a už ji pozapomínal.
ZTRACENÁ CESTA
" Ale vždyť jsme ztratili cestu! "
" Patrně. "
" Kam jsme se to dostali?
Vidíte něco?
Kde je alej? "
" Nevím. "
" Kde to jsme?
Viděl jste někdy, že by tu bylo nějaké vřesoviště? "
" Ne. "
" Ale jak jenom jsme mohli ztratit silnici?
Vždyť bychom musili přes příkop - - Poslyšte, nešli jsme snad přes příkop? "
" Nevím. "
" To je absurdní.
Vždyť se silnice nemůže ztratit pod nohama.
Kde jste? "
" Sedl jsem si. "
" Po cestě se přece jde jinak než travou.
Tvrdě a hlasitě.
Právě tak jsem nás slyšel jít po silnici. "
" To vy jste tak hlučně šel. "
" Tím spíše!
Vždyť je přímo nemyslitelné...
To je to nejpodivnější, co jsem kdy - - Člověče, nespěte! "
" Já nespím. "
" Kde to vlastně jsme? "
Byla temná a skoro bezhvězdná noc;
jen něco světlého kamení na zemi a malé vztyčené jalovce, podobné drobným, nepohnutým postavám;
jen zdaleka křik sýčka vevrtával neznámou dálku do stojaté tmy.
" Nesmějte se mi, " řekl stojící muž, " ale mně se to nelíbí.
My jsme vůbec ztratili směr.
Musíme se dostat na nějakou cestu, ať už vede kamkoliv;
cesta říká aspoň ' kupředu ', ale bezcestí mlčí.
Bezcestí je jaksi cítit nekonečností;
je jí tu na všech stranách kolem nás;
poslyšte, to je nemožné postavení. "
" Sedněte si, " řekl druhý.
" Nechci.
Já si sednu až někde u cesty, doprostřed mezi pravou a levou ruku, abych věděl, kde jsem.
Kdo jde po cestě, tomu je svět napravo i nalevo jenom kulisou bez významu a stěnami dlouhé chodby;
ale bezcestí je jako vrchol hory: příliš ve vesmíru;
příliš otevřeno na vše strany.
Pojďme odtud! "
" Počkejte ještě, já nemohu. "
" Stalo se vám něco? "
" Nemohu.
Ano, stalo se mi něco.
Přišel jsem na něco, právě když jsme začali bloudit.
Snad přesně tím okamžikem. "
" Kde to bylo? "
" Nevím.
Zčistajasna se mi to vynořilo.
Už jsem na to po léta nemyslil, a teď to přišlo samo.
Snad právě proto, že jsme najednou ztratili cestu. "
" Nějaká vzpomínka? "
" Vzpomínka ne.
Řešení.
Odpověď.
Něco, co jsem hledal po celý život, i když jsem na to nemyslil.
Ó bože, je to strašně složité!
Tím se mění můj celý život - - Všechno souvisí.
Chápete to? "
" Naprosto ne. "
" Ani já ne.
Patrně jsem musil sejít z cesty, abych na to přišel.
Sejít ze všeho, co ti je známo!
Proto oni chodili na poušť!
Ale opusť dům svůj a rodinu svou;
tvá logika je utkána ze zvyků a tvé cesty z tisícerých minulých kroků;
proto sejdi ze všeho a počni bloudit, abys hledal v neznámu.
Sebe sama pak najdeš v tom, co je nejdivnější a nejnezvyklejší. "
" To říkáte mně? "
" To říkám sobě, protože jsem to našel.
Sebe jsi našel, a nemůžeš se poznat;
a přece je to jediné, co jsi kdy hledal.
Můj bože, tolik let!
A náhle to řešení: přijde ti radostný a bezeslovný cit, že to tu je;
to, co není ještě myšlenka, ale jenom oslňující chvíle a zázračná jistota.
Poslyšte, můj život se patrně změní, snad se naše cesty rozejdou;
ale jsem rád, že jsem ten okamžik zažil s vámi. "
" Kdybyste mi aspoň řekl - "
" Nemohu.
Teď ještě nemohu nic rozlišovat.
Pravdu musíš zažít jako cit, dříve než se ti stane slovem.
Musíš se v ní octnout jako v prostoru, který nikam nevede, ale otvírá se na všechny strany;
neboť tvé přemýšlení je jenom cesta jedním směrem, jako chodba mezi stěnami.
Tvé myšlení jde jenom kupředu po některé z mnohých cest;
ale jediná pravda nikam nejde a nemá nikam zamířeno, nýbrž stojí jako rozloha. "
Stojící muž mlčel a napjatě poslouchal do dáli.
V tisícerém tichu širé noci, zdálo se mu, rozvíjí se kdesi drobný, bezhlasý rytmus.
Zdá se zaplaven hladinou ticha, ale je tu a neústupně si razí cestu.
Lidské kroky! daleké údery o tvrdou cestu!
Stojící muž si oddechl.
" Tam tedy je silnice, " řekl, a náhle se podivil svému hlasu;
o tolik jasněji a barevněji zněl než prve.
Sedící muž jako by procitl.
" Co?
Silnice?
Vy už půjdete domů? "
" Vy tu snad chcete zůstat? "
" Ano, já vám to pak vyložím.
Je to nesmírně složité.
Počkejte ještě! "
" Vyložte mi to raději cestou. "
" Kdybych si to mohl zapsat!
Co všechno mi napadá!
Ó bože, jak nesčíslně! "
" Zapište si to doma.
Já vás už dovedu. "
" Děkuji vám.
Kde to jsme? "
" Nevím, jen pojďte.
Dejte pozor, tady je rokle! "
" Já nic nevidím. "
" Podejte mi ruku!
Kriste, jak jsme se sem vlastně dostali?
Pozor! "
" Počkejte, tady nemohu...
Pojďme zpátky! "
" To nejde, cesta je před námi.
Kde vězíte? "
" Tady nahoře.
A vy? "
" Ve vodě.
Zůstaňte tam, och!
Nestalo se vám nic? "
" Ne, děkuji.
Jen když jsem dole. "
" Teď pojďte za mnou.
Tak! "
A oba mužové klopýtali do stráně a opět dolů;
byla to svízelná, prorvaná půda, kde bylo jim jíti s tisícerou opatrností;
bylo tu křoví, kudy bylo se jim prodírati;
byly tu širé, obdělané lány, přes něž se pustili bezohledně jako kanci.
Konečně příkop a silnice.
" A teď mi řekněte, " zvolal ten, který šel napřed, " jak jsme se vůbec mohli dostat tam nahoru? "
" Nevím, " řekl druhý trochu stísněně, " je to opravdu podivné.
Musil bych o tom uvažovat...
Mám teď tolik co přemýšlet! "
" Povíte mi už, nač jste přišel? "
" Ano.
Je to tak zvláštní s tím zablouděním!
Jistě jsem to našel právě v tu chvíli, když jsme ztratili cestu.
Kdybych už byl doma! "
" O čem to je? "
" O duši... "
Nyní vykročili oba rychle a mlčky;
prošli lesem a proběhli vsí;
několik oken lidsky svítilo v hluboké tmě;
a opět otevřela se širá a daleká luka.
" Co tedy jste chtěl říci? "
" O čem? "
" O tom, nač jste přišel tam nahoře - O duši. "
" Ach ano, máte pravdu.
Říkal jsem, že o duši?
Vlastně to nebylo jen to... "
" Poslyšte, " řekl po hodně dlouhé chvíli jeho druh, " jak je to tedy s tou duší?
Vy jste strašně roztržitý. "
" Já?
Naopak.
Právě jsem o tom přemýšlel.
Není to zvláštní, že se člověk v podstatě nezná? "
" A vaše řešení? "
" Jaké řešení?
To je navěky jen problém. "
" Ale vy jste měl nějaké řešení. "
" To určitě nebylo o duši.
Spíše to byly jiné otázky, o životě vůbec...
Právě jsem přemýšlel čím začít. "
" Tím, co vám nejprve vysvitlo. "
" Nejprve?
To bylo jen tušení...
Je to svrchovaně nesnadno formulovat - Opravdu nevím, co mi vysvitlo nejprve.
Přišlo to všechno tak najednou! "
" Tedy začněte čímkoliv. "
" To nejde.
Všechno bylo jeden celek...
Ano, vše to jasně souviselo.
Kdybych to jen mohl obsáhnout! "
" Povíte mi to někdy jindy? "
" Ne, raději hned teď.
Jen co to trochu spořádám.
Ale mne ruší to, jak hlasitě jdeme. "
" Sedněme si tedy. "
" Ano, děkuji vám.
Především předpokládejte...
Tak jasně mi to vysvitlo - - Za prvé z toho plyne, jak bědné a nesmyslné bylo všechno, co jsem dosud žil.
Rázem mne to proniklo jako nůž;
zděsil jsem se sama sebe a pochopil jsem, že tolik let, ó bože, jsem žil jen nevýslovnou a netušenou bolest.
Tolik let!
To tedy mi vysvitlo, co jsem byl a jak jsem nevěda trpěl;
a všechno bylo marné a mylné, a úzké jako vězení;
a mně bylo strašně, když celý můj život se mi vytratil jako nalezená chyba.
Och, mnoho vám ještě vyložím blíže.
Ale za druhé, počkejte, za druhé - "
" Co je za druhé? " ptal se po chvíli soudruh.
" Počkejte, bylo v tom přece něco o duši, ale teď nevím - Ano, bylo v tom něco nesmírného o duši.
Bože, co to vlastně bylo? "
" V jakém smyslu o duši? "
" Nevím, nebyla to vůbec slova, byla to jen jistota - - Je to tak unikavé! "
" Rozpomeňte se přece! "
" Ano, hned.
Něco o duši?
Co to bylo? "
" Jen přemýšlejte, já počkám. "
" Děkuji vám.
Hned to najdu. "
Čas noci nehnutě tkvěl na černých a beztvarých věcech.
A hle, tu první raný člověk jde prázdnou silnicí.
Není to křik kohouta ve vsi?
Nepohnula se noc ve svém tichém nitru?
" Našel jste to? "
" Ach hned.
Jen něco ještě - "
Na obzoru slabounce svítalo.
Země a její věci nabývaly chladné, přízračné bledosti;
stále se zvedaly vyběleněji a ostřeji, a bylo světlo.
" Tak co jste našel? "
" Nevím...
Uniklo mi to.
Všechno jsem ztratil, a už nikdy to nebudu vědět. "
" A vůbec nic, docela nic vám z toho nezůstalo? "
" Docela nic;
jen to, co mi navždy vysvitlo o mém životě. "
NÁPIS
Chvilku oddechuje stanul Kvíčala u dveří a těšil se:
Matys stůně, bude mít radost, že jsem přišel;
trochu mu zahlučím u postele, aby se rozptýlil.
Zvonek zazněl tak přervaně, že to Kvíčalu trapně sevřelo;
zdálo se mu, že zvuk uvnitř si vyplašeně a slepě razí cestu příliš ustátým tichem, i naslouchal s rukou na zvonku.
Přišla otevřít stará maminka v papučích a šeptem ho zvala dále.
Kvíčala šel po špičkách, nevěda sám proč;
otevřenými dveřmi zahlédl Matyse ležícího v posteli obličejem ke zdi, jako by spal.
" Kdo je to? " ptal se nemocný lhostejně.
" Pan Kvíčala, " šeptala stará paní a odešla.
Matys obrátil se k příteli zveselenýma očima.
" To jste hodný.
Och, nic to není;
jen zánět pohrudnice, nějaký exsudát...
Za čtrnáct dní budu chodit. "
Kvíčala se nuceně usmíval.
Bylo mu těžko v horkém pokoji, kde slabě a fádně cítil pach obkladů, moče, čaje a vajec.
Dojímala ho neholená brada Matysova i jeho zjasněné oči;
litoval, že zapomněl přinésti studený pomeranč nebo vlhkou kytičku, aby ji nechal na nočním stolku mezi zmačkanými kapesníky, zbytky jídla a nečtenými knihami.
Vcelku ho přemáhala mdlá ošklivost.
Pokusil se zahlučet;
vypravoval nějaké novinky a mrzel se na svůj cizí, jakoby něčím povlečený hlas;
cítil na sebe upřeny oči nemocného pozorně, a přece vzdáleně;
i spolkl své novinky a toužil uniknout.
Matys vyptával se po známých;
ale Kvíčala vycítil v tom zvláštní ohled chorého k zdravým a odpovídal vždy tíže.
Posléze bylo vše vyčerpáno.
Aspoň okno otevřít! poslouchat, co se děje venku! přenést se tam jen částí sebe!
Zasmušile vyhýbal se Kvíčala upřeným a nepřítomným zrakům přítelovým;
vyhýbal se očima palčivé a zmačkané posteli;
vyhýbal se zaschlé ošklivosti nočního stolku;
a utkvěl v okně, v bledém a poloneprůhledném okně, v okně, jež vede ven -
" Podívejte se sem, " řekl náhle nemocny ukazuje prstem na stěnu u hlav lože.
Kvíčala se naklonil;
na zdi bylo zšedle a smazaně napsáno a dvakrát podtrženo tužkou slovo nazpět.
" Nazpět, " četl Kvíčala.
" Co tomu říkáte? " ptal se Matys potichu.
" Někdo to tam napsal.
Je to tam patrně už mnoho let. "
" Kolik let myslíte? "
" Nevím.
Snad pět nebo deset - Kdy tu bylo naposledy malováno? "
" Ptal jsem se maminky, " řekl Matys dívaje se do kalného stropu.
" Víc než před desíti lety.
Nechtěl jsem nikdy, aby mi tu malovali. "
Kvíčala spěšně se vrátil očima do okna.
" Jen se sem podívejte, " naléhal nemocný, " nenapadne vás nic? "
Kvíčala znovu se naklonil přes postel.
" Je to psáno mužskou rukou.
Někdo to psal v rozčilení a netrpělivě, až se tadyhle ulomila tuha.
Přímo ryl do stěny.
A potmě.
Ten háček je trochu divně...
Ty dlouhé čáry na p a t vypadají nějak odhodlaně. "
" Nazpět, " opakoval si Matys.
" Nevíte, co tím je asi míněno? "
" Bůhví, snad nějaké odhodlání.
Třeba něco vrátit. "
" Nebo sám jít k něčemu nazpět? "
" Možná.
Proč se ptáte? "
" Jen tak.
Přemýšlím, proč to tu je napsáno. "
" Někdo měl asi nápad nebo vnuknutí - Zapsal si to jenom jako heslo, aby na to nezapomněl.
Proč vás to tak zajímá? "
" Protože je to psáno mou rukou.
Psal jsem to patrně já, ale teď už vůbec nevím a nemohu si vzpomenout kdy a proč.
Pořád přemýšlím, co to mělo znamenat. "
" Teď to už neznamená nic. "
" Teď ne, ale tehdy.
Našel jsem to tu v nemoci.
Nikdy dříve jsem si toho nevšiml, až teď.
A tak z dlouhé chvíle přemýšlím - "
" O čem? " vytrhl se po chvíli Kvíčala.
" Nikdy jsem nemyslil na minulá léta, " mluvil Matys se zavřenýma očima.
" Nač také?
Všechno minulé je tak samozřejmé.
Člověk si zvykne na minulé věci.
Všechny mu připadají známé - Ale teď nevím, k čemu jsem se kdysi rozhodoval;
nevím, k čemu jsem chtěl nazpět a proč mi bylo tak nesnesitelno;
a nevím, kdy to vůbec bylo.
Nikdy se nedomyslím...
Nepřekvapí a neznepokojí vás někdy něco minulého? "
" Ne, " řekl Kvíčala upřímně.
Nemocný netrpělivě pohnul rameny a mlčel.
" Nevím, kdy a proč jsem to napsal, " začal opět;
" ale rozpomněl jsem se na mnohé okamžiky, ve kterých se mi to slovo mohlo zjevit jako spása.
A pořád nalézám nové chvíle, kdy jsem je mohl napsat.
Nebo raději splnit. "
" Jak splnit? "
" Nevím.
Už dlouho o tom přemýšlím, jak by se to dalo splniti.
Nazpět, ano nazpět, ale k čemu?
Ležím tu a na ledacos se rozpomínám: k čemu z toho všeho se vrátit?
Mohu si vzpomenout na mnoho krásného.
Mnohého je mi líto.
Leckteré lásky.
Tu a tam zazáří stará myšlenka.
A mnoho, nesčíslně mnoho jsem zapomněl, a na to myslím nejvíce.
Je strašně mnoho minulých věcí.
Minulost je závratná. "
Kvíčala vzdychl;
bylo mu stále dusněji.
Ach, ulice za oknem!
Světlo, prostor!
Rychlost a pohyb tam venku!
" Minulost není tak samozřejmá, jak jsem si myslil, " řekl Matys jakoby sám pro sebe.
" Je nesmírně nejasná.
Časem staly se podivné a nemožné věci.
Připadá mně, jako bych stál na kraji poloneznámého světa;
něco jsem už objevil, ale ostatek jde nekonečně dále a šíře, než jsem tušil.
Neměl jsem ponětí...
To je milosrdný omyl, že nám vlastní minulost připadá známá;
známe jen něco, ale vše ostatní...
Většinu měli bychom teprve prožít! "
Kvíčala naslouchal: venku zvoní tramvaj, kroky se množí, široce sype se rachot vozu;
tence a jasně vzlétl křik dítěte.
Ale sem přicházejí jen stíny zvuků nehmotně prošlé sklem;
jsou obrány o vše blízké a skutečné;
odcizeny zvukům, jež zvenčí se tlačí k oknu;
smíšeny s tichem.
" Je tu tak ticho, " mluvil nemocný, " a čas je dlouhý.
Myslím na minulé věci.
Neměly ještě minout.
A na cokoliv pomyslím, nic nemělo ještě minout.
Měl bych to teprve prožít, pozorně prodlévaje - I ty nejhorší chvíle.
Jako bych je byl všechny vypustil z prstů, nevěda ještě, co jsou;
a převzácné mezi nimi - "
" Jste tu příliš osamělý, " řekl Kvíčala.
" Ano.
A za čtrnáct dní zase vstanu a už si snad nevzpomenu, že jsem někdy napsal ' nazpět '.
Ale teď je to tady jako nápis na nějaké zdi.
Nazpět!
Všechno minulé je jen nápověď;
vše zůstalo nedokončeno, naznačeno jako počátek a tušení...
Nazpět!
Snad každý to někdy pocítí a chtěl by se vrátit, jako by to bylo domů - nazpět!
Není, ach není to návrat k svým počátkům, - k prvním krokům;
ale nazpět ke koncům, k dopovědění a dokončení sebe sama, k posledním krokům...
Nemožný návrat!
Nikdy nazpět! "
Kvíčala vstal.
" Za čtrnáct dní, " usmíval se Matys.
" Promiňte, už týden jsem s nikým nemluvil.
Pozdravujte všechny. "
Jeho ruka byla horká a suchá.
Och, ven!
Čirý chlad, ulice, lidé, lidé - A ' vpřed ' toho všeho!
POKUŠENÍ
Dlouho již chodil Růžička jako v mlhách.
Bránil se tomu do úmoru a bez konce smýšlel důvody pro i proti, dokazoval si něco, zlobil se.
Tvrdě zápasil o soustředění, a zároveň toužil: nechat se konečně unášet bez myšlenky a směru - Tak jako černý kůl na rybníku v mlhách, přemýšlel;
nad vodou křičí racek a sletí, aby chytil hladinu do pářat;
voda se zachvěje, a racek uteče jako uličník;
teprve bůhví kde se zachechtá...
Růžička se zastavil:
Odjedu, nebo zůstanu?
- Všechny důvody zmrtvěly a nemohl se jich už zmocnit;
všechny zmrtvěly a utkvěly a nemohl se jich už zbavit.
Důvody, které ho už netěšily.
Zvadly v tom úzkém pokoji.
V pokoji, který ho už netěšil.
Důvody, aby zůstal a neodjížděl a nezahazoval zbytečně těch něco šancí.
Klid, zaměstnání, zvyky, lampa, lože, lenoška - Vždyť více nepotřebuji, řekl si;
zůstanu a naplním to vše pravdou života.
Mé místo je úzké, ale mohu je prohloubit.
Ach, zůstat navždy!
Nebo odejet, řekl si s úzkostí;
pokusit se znovu a zahodit se do světa jako kámen do vody...
Kdyby jen nebylo třeba rozhodnutí!
Kdybych se mohl, sám nevěda jak, octnout kdekoliv ve světě a nemít nic než před sebou den, ó bože! jaký by to byl den!
Staniž se mi to jako osud nebo náhoda, - přijmu vše;
ale sám chtít je strašné.
- Odjedu, nebo zůstanu?
Půjdu ven, rozhodl se konečně ( aspoň něco učinit! cokoliv! ), trochu ven, váhal u dveří, užít večera, nutil se;
ale " zůstaň ", praví lampa, lože, lenoška, nuda, " nač jít?
Jít je tak namáhavé;
zůstat tak jednoduché;
jít tak zoufalé;
zůstat tak zoufalé;
zůstaň! "
Ne, dnes ne, rozhodl se násilím, a šel.
" Zůstaň, " mluví k němu rozžaté ulice, " již tě nerušíme;
změřils nás tolikrát, že nás už nevidíš. "
Ani vy mne nevidíte, namítal, a vaše okna neblýsknou na mne nedůvěřivě jako pohled, úsměvně jako pohled, průzračně jako pohled náhody.
Chodím tudy denně: stali jsme se sobě cizími.
" Ano, za tolik let! "
Růžička se uchýlil do kavárny roztržitě okřívaje, rád, že je tak ztracen v roztříštění světel a hlasů, že sám sobě mizí v množství, že zrcadla planou a sklenice řinčí;
napsal si prstem otazník na stole a objevil v mramorové desce zábavné průběhy žil, síť náhody, nesčetné dráhy bez cíle - Odjedu, nebo zůstanu?
Oči! kdo se to na mne dívá?
Děvčátko, usmál se zrakem, co mi chceš?
Hladké oči uklouzly, utekly za víčka a sladce, temně se dívají nikam.
Nic, bledé líčko pod černým kloboukem, hračka ze sloni, mlaďátka ruce si hrají na klíně s ničím.
To velké černé je maminka a prohlíží módy.
Šedivé oči kradí přiletují, prchají, neposedí;
spanilá jsou víčka očí, sklopená víčka, spanilý smutek, láska a hudba, večer, otázka a nic, sličný je pohled očí, radost, šaty, hudba a otázka, sličné milování, sličné jaro, fialky na ulici, růžový květ, růžový úsměv, sličný pohled, a do očí! přímo do očí, silně a přímo, krátce a tázavě sličný pohled!
Hladké tváře se růžově zalily.
Krásné jsou bílé a zardělé tváře;
krásné a smutné vlasy;
smutné a útlé ruce na klíně, na černé smuteční sukni.
" Dost, " prosily sivé oči, " tolik chvály, můj bože, - kam teď mám s očima, s víčky a rukama?
Nedívejte se na mne, upustím sklenici;
zanic se na vás už nepodívám. "
Útlé ruce, myslil si dojat, tak jako ruce houslistky: ach, jaké tremolo, pláč bezpředmětný, píseň, která končí a nekončí;
zda někdy uslyším tu bázlivou a pěknou píseň?
Ten pěkný, dětsky drsný hlas?
" Bože, to ne! co bych vám řekla?
Neumím do pěti počítat.
Kdo jste?
Proč se tak díváte?
Proč se nedíváte? "
Když se dívám, myslím na lidi kolem, na vás, na váš dech, na lásku, na všechno, co bych ti řekl, - nevím, nač myslím, když se dívám;
ale když se nedívám, myslím na vás, na všechno, co nevidím, na sebe sama, na šťastnou náhodu, a hlavně na tebe.
" Přestaňte! přestaňte! "
- Naproti usedli noví lidé, a v jejich středu -
" Ach, podívejte se, " vyhrkly sivé oči, " jak je krásná! "
- ano, krásná, skutečně krásná, och, děvčátko, jak veliká a krásná!
Proč přišla, koho to hledá temnýma očima?
Ach, kdo by snesl zdrcující pohled krásy?
Jak by se nezachvěl zmatkem a leknutím, jakž by nesklopil očí?
Běda, že na něj pohlédla!
Pomalu, bez nejistoty a otázky snesly se veliké černé zraky ženy nově příchozí na jeho tvář.
Tu jeho srdce úžasem stanulo a mlčelo.
" Jsem krásná.
Tolik se mi jich koří.
Pohlédni. "
Odjedu, odpověděl zasmušile.
" Zůstaň.
Jsem krásná.
Potkáš mne na ulicích, v bazarech a na slavnostech.
Hledej mne v lóžích divadel.
Potkáš mne, budeš - li chtít.
Můžeme se seznámit a - kdož ví? "
Odjedu, opakoval zarytě.
" Zůstaň.
Mám tak málo zábavy, tak málo.
Jsem tak krásná.
Budeš mne často vidět, denně, chceš - li, a tak zblízka!
Zůstaň. "
Ne, řekl palčivě, odjedu;
odjedu a vrátím se s ústy hořkými mořem a cizostí;
vrátím se s jinou duší.
S duší bez úžasu a chvění;
s hrubou, odvážnou, planoucí a nestoudnou duší;
s neklidnou a krutou duší;
s duší pro tebe.
Ale pak! aby plakaly ty nejkrásnější oči! aby chvěla se krása! abych byl horší než ty!
Abys mne milovala.
Aby se splnil osud.
Abych se nebál boha.
Abych se ti vyrovnal.
Nic není strašnější než krása a odvaha.
Černé zornice se odvrátily a měkce čarovaly donekonečna.
Budiž, cítil, staniž se mi to jako osud.
Odjedu, abych se odvážil.
" Zůstaňte, " řekly ztraceně šedé oči, " ach zůstaňte!
Přišla bych sem zase příští soboty.
Někdy vás potkám.
Neuteku, i když na mne promluvíte.
Proč nechcete zůstat? "
Ach, děvčátko, zaplakalo jeho srdce smyslnou něhou, zůstal bych;
jak bych nechtěl zůstat?
Ale právě tys mi připomněla den v cizině, nešťastného člověka v cizině, nevím, proč tak nešťastného a tak ztraceného;
připomnělas mi šťastnou náhodu, úsměv, laskavé slovo cizím jazykem a sličný pohled, který se už nevrátí: ta radost, kdybys věděla, a ten překrásný den v cizině!
Nic není krásnější než láska a šťastná náhoda, nic se nevyrovná dobrému potkání, které se nevrátí.
Zůstal bych: ale tys ve mně vzbudila věčnou touhu po náhodě.
ODRAZY
" Pozor, " zavolal Lhota na neznámého rybáře, " bere! "
" Ach, děkuji vám, " odpovídal oslovený přívětivě, " nechcete si ji vytáhnout? "
Lhota rychle sklouzl po hrázi a chopil se prutu.
Udice byla prázdná;
a když Lhota přitáhl vlas, objevil na udičce přivázanou červenou tkanici.
" Tohle vy dáváte místo červa? " ptal se rozmrzele.
" Ano, " řekl rybář s ostýchavým úsměvem.
" Chytil jste už něco? "
" Nikdy. "
Lhota zůstal seděti na hrázi, nevěda, má - li se smát nebo zlobit.
Jak je to možno, myslil si, jak je vůbec možno takhle lovit ryby?
" Já totiž nelovím, " ozval se rybář, " jen tu tak sedím s prutem, aby se mi lidé nesmáli, když mne tu vidí. "
" Jste zdejší? "
" Bydlím v tom domku za námi.
Už mnoho let sem chodím, protože se mi tu líbí.
A nechytám. "
Lhota se podíval do velikých, světlých očí rybářových.
" Vy jste nemocen, ne? "
" Nemohu chodit.
Už po léta.
Mnoho let jsem nebyl dále než tady - Ale tady je krásně. "
" Skutečně, " řekl Lhota nejistě.
Do nedohledna táhly se holé hráze a mezi nimi plynula široká, šedivá řeka.
" Měl byste tu být při západu slunce, " mluvil nemocný, " nebo ráno.
Sedím tu od rána, a nikdy mi není nudno nebo prázdno;
když pak večer přijdu domů, spím beze sna, noc co noc spím krásně a beze sna.
To teprve v zimě - "
" Co v zimě? "
" Nic, sny.
V zimě nemohu sem, i spím ve dne v noci, bez oddechu, až už nemohu únavou spát.
Ale v létě jsem tu denně. "
Lhota se zamyšleně díval do vody: plynula širá a beztvará, trouc se nekonečným bokem o kamení;
zvlněná, zčeřená, pohnutá, až mu přecházely oči.
A nebyla to již běžící řeka;
jen šum, který netkví, ale bez konce ubíhá a mizí;
míjení bez hranic, bez mezí únik všeho -
" I v zimě se mi zdá jen o vodě, " ozval se nemocný.
" Je to jediný sen, který se mi zdá celé dny a noci a celé měsíce, přetržený jen, když se vyjevím ze sna.
Teprve v létě přejde, když vidím skutečnou vodu. "
Lhota přivřel oči slabou závratí.
" Nechtěl bych, aby se mi zdálo o vodě, která plyne. "
" Ne, ta vůbec neplyne, " řekl chorý.
" Mně se nezdá o skutečné vodě.
Je to veliká řeka, která stojí bez hnutí, a po ní plynou odrazy.
Ubíhají po ní tak jako ty listy unášené proudem. "
" Jaké odrazy? "
" Zrcadlené věci.
Břehy, které se odrážejí v hladině.
Plují po vodě rychle jako ty vlny a nezčeří ji.
Snad přicházejí až z hor.
Jsou to veliké stromy, které se sunou tiše a korunou dolů, jako by visely do bezedného nebe.
I nebe plyne po té nehnuté řece se sluncem i oblaky a hvězdami.
Viděl jsem plout odrazy kopců a vesnice na břehu řeky i s lidmi.
Jindy je to bílý dům o samotě nebo osvětlené okno. "
" To je absurdní sen, " řekl Lhota.
" Strašný.
Někdy pluje zrcadlené město a nábřeží s rozsvícenými světly.
Na hladině třese se listoví stromů, jako by vál vítr, ale voda se nerozčeří.
Dívka zalomí bílýma rukama a je unášena dál.
A já vidím v odraze, jako by někdo stál na druhém břehu a chtěl se na mne podívat nebo dát mi znamení;
ale obraz na vodě uplývá i s rukou přiloženou k očím. "
Nemocný chvíli mlčel.
" A někdy, " začal opět, " je to jen rozžatá svítilna opuštěného přístavu na břehu řeky;
zahoupá se jako v listopadovém větru, a pluje pryč.
Nic se nemůže zastavit a neprodlí.
Nic vodu nezvrásčí, a nic není nad ní nebo mimo ni.
Věčnost je strašná. "
Lhota mlčky se díval do vody;
vlna po vlně vracela se bez konce ke kameni pod jeho nohou a zase se odlila v neústupné hře, jež ho dráždila i konejšila.
" Často se probudím, " mluvil nemocný, " pokryt potem a uděšen k smrti;
a tu si řeknu:
Věčnost je strašná.
Vlna po vlně přijde se zlomit o kámen;
kámen po kameni se svalí k vlnám, které jej roznesou.
Ale viděl jsem hladinu, která se o nic neláme a nezlomí.
Světla a stíny všeho na ní minou.
Kopce se odvalí a stromy uběhnou;
uplynou města i skály, dívka marně lomí rukama a začátek i konec světa přeběhne jako zrcadlení.
Hladina, která se nikdy nezčeří a nemůže zčeřit.
Jíž se nic nedotkne a nemůže nikdy dotknout.
A kdo se do ní dívá, vidí vždy jen prchat pouhé odrazy věcí, zbavené skutečnosti. "
Na protější hrázi zastavil se muž a chvíli se díval.
" Tak co, " zavolal konečně, " berou? "
" Neberou, " odpovídal nemocný vesele.
" Rád tu sedím, " promluvil opět k Lhotovi.
" Když spadne do vody list, voda se zachvěje, a i já se zachvěji, ale bez úzkosti.
Někdy, při západu slunce, tu myslím na boha.
Věčnost je strašná. "
Lhota se tázavě obrátil.
" Chvílemi, " pokračoval chorý, " viděl jsem tak podivné zčeření na vodě, že nelze pochopit, odkud přichází.
Někdy se zlomí vlna a zaleskne se krásněji než jiné;
a jsou i úkazy na nebi - Stává se to velice zřídka.
A tu si myslím: proč by to nemohl být bůh?
Snad je právě tím nejprchavějším na světě;
snad i jeho skutečnost je náhlé zlomení vlny a záblesk;
nepochopitelně, výjimečně se vyskytne, a zajde - Často jsem o tom přemýšlel;
ale hleďte, mám tak malý obzor, po léta jsem nedošel dále než sem.
Je možno, že i mezi lidmi se přihodí takové zčeření nebo záblesk, a zase se zlomí.
Musí se zlomit.
Pravá skutečnost se musí zaplatit zánikem.
Ach, slunce už zapadá. "
Bosé děvče stanulo mlčky za nemocným pánem.
" Ano, půjdeme, " řekl chorý.
" Dobrou noc, pane.
Hleďte, teď, teď, " ukazoval na řeku.
" Nikdy to není dvakrát stejné.
Dobrou noc. "
Pomalu a lhostejně jej odvádělo děvče domů.
Řeka byla perleťově světlá, bez konce měňavá, a Lhota s tichou závratí pohlížel na tvrdošíjnou hru vln.
ČEKÁRNA
Přečkám noc v restauraci, myslil si Záruba, když vlak už dojížděl, nebo natažen někde v čekárně;
přespím tři nebo čtyři hodiny a prvním ranním vlakem pojedu dále.
Bože, jen rychle! ještě zbývá naděje, a všechno lze zachránit;
ach, tolik hodin!
Ale restaurace byla už zavřena a jedinou čekárnu naplnil transport vojska.
Spali na lavicích a stolech, leželi všude na zemi s hlavou opřenou o trnože, o plivátka, o zmačkaný papír, tváří k zemi a nakupení jako hromady mrtvol.
Záruba se zachránil na chodbu: byla tu zima, a dva plynové plameny se zmořeně třásly ve vlhkém pološeru, jež páchlo dehtem a močem záchodů;
něco lidí se chvělo a zívalo na lavičkách v tupé trpělivosti dlouhého čekání.
Ale bylo tu aspoň trochu místa, trochu místa pro člověka;
aspoň trochu místa pro mlčelivý spánek unaveného.
Záruba si našel lavici a usadil se co nejtepleji, co nejpevněji;
ze sebe sama si vystavěl kout pro svůj spánek, lože, pelest, čtyřhran, útočiště - Och, nepohodlí, vytrhl se z polosna;
jak jen položit údy?
Dlouho a úsilovně o tom přemýšlel;
konečně se mu dětsky zachtělo ležet, i natáhl se na lavici.
Ale lavička byla příliš krátká.
Záruba zoufale zápasil se svými rozměry, rozlítostněn odporem tak bezohledným;
posléze ležel jaksi spoután, bez hnutí, chlapecky malý, a díval se na veliké světelné kruhy, jež se točí ve tmě, na kroužící terče - Vždyť už spím, problesklo mu hlavou, a v tom okamžiku otevřel oči;
tu viděl ubíhati úhel dvou stěn a strašně se zmátl:
Kde to jsem?
Co to vlastně je?
Vytřeštěně hledal nějakou orientaci, ale nemohl se dovtípit prostoru a směrů;
i sebral všechnu svou sílu a vstal.
Znovu viděl dlouhou a studenou chodbu, ale viděl ji smutnější než dříve, a poznal, že se už naprosto probral ze spánku, a pocítil v ústech hořkou chuť bdění.
Opřen o kolena přemýšlel o své záležitosti.
Udělat to poslední, zasadit se o záchranu, ano;
ale ještě tolik hodin!
Roztržitě pohlížel na špinavé dlaždice chodby;
objevoval pošlapané papírky, hnusný chrchel, rmut nesčetných nohou - A tam to je jako podoba tváře, oči z bláta a ústa ze slin, šeredný pokus o úsměv...
Znechucen zvedl oči.
Tam leží voják na lavici, spí s hlavou zvrácenou nazad a sténá jako umírající.
Nějaká paní spí, na klíně hlavu děvčátka;
má zlou a ubohou tvář, spí;
ale děvčátko se dívá bledýma očima a něco si šeptá;
má dlouhou, vysedlou bradu a široká ústa v hubených líčkách, dětská stařenka smutných, širokých, poletujících očí - Hle tam ten tělnatý, jak spí, opuchlý rozespalostí, bezvládně padaje z lavice, užaslý a pitomý;
měkká hmota, jež se svalí na první opěrný bod.
- Pod zeleným kloboučkem mrkají černé čilé oči mladého muže.
" Pojď sem, " píská mezerami rozežraných zubů na bledooké děvčátko;
" pojď sem, " šeptá a směje se.
Děvčátko se rozpačitě vrtí a usmívá se strašným stařeckým úsměvem;
je bezzubé.
" Pojď sem, " hvízdá mladík a sedne si k němu sám.
" Jak se jmenuješ? "
A hladí mu dlaní kolínka.
Holčička se úzkostně a nehezky usmívá.
Spící voják chroptí jako v hodině smrti.
Záruba se roztřásl zimou a ošklivostí.
Jedna hodina s půlnoci.
Čas sunul se mučivě pomalu, a Záruba cítil se jím rozvlékán, bezmyšlenkově roztahán rostoucím a bezesměrným napětím.
Dobrá, řekl si, zavru oči a vydržím tak bez myšlenky, bez hnutí co nejdéle, po celé hodiny, co se převalí čas - A tak strnule seděl, nutě se vydržet co nejdéle;
bez konce tkvělo trvání minut, čítání bez čísel, průtah za průtahem - Konečně, po době nepřežitelné, otevřel oči.
Pět minut po jedné.
Chodba, papíry, dítě, týž rozpačitý, stařecký smích...
Nic se nezměnilo.
Vše ustrnulo v nepostupující, utkvěle blízkou přítomnost.
A náhle objevil Záruba člověka.
Seděl v koutě nepohnutě jako on sám a nespal.
Ten je jako já, myslil si Záruba;
nemůže také spát pro čas.
Nač myslí?
Na čekání bez konce jako já?
Člověk se zachvěl, jako by mu ta otázka byla nemilá.
Záruba nevolky se zadíval do jeho beztvaré tváře;
postihl na ní neklidný pohyb, jako když někdo zahání neodbytnou mouchu.
Najednou ten člověk vstal, po špičkách přešel chodbu a sedl si rovnou vedle něho.
" Vám bylo nepříjemné, že se na vás dívám, " řekl Záruba tlumeně.
" Ano. "
Oba dlouho mlčeli.
" Podívejte se, " zašeptal konečně člověk ukazuje prstem na zem, " tady to vypadá jako lidský obličej. "
" Už jsem se díval prve. "
" Už jste se díval, " opakoval člověk zádumčivě;
" vám tedy bylo také tak - "
" Jak? "
" Nic není těžší než čekání, " odpověděl člověk.
" Jak mi bylo? "
" Těžko.
Je těžko čekat.
Ať přijde cokoliv, je to vysvobození.
Čekat je těžko. "
" Proč o tom mluvíte? "
" Protože je těžko čekat.
I vy jste četl tváře napsané v prachu a slinách.
I vy jste se trápil.
Nic není mučivější než přítomnost. "
" Proč? "
" Protože čekat je těžko. "
Člověk umlkl a díval se na zem.
" Kam jedete? " zeptal se Záruba po chvíli.
" Jedu jen tak, " odpovídal tázaný roztržitě, " pro potěchu.
Často se totiž najdou krásná místa.
Jdete tak daleko, že už na nic nemyslíte, a najednou jste na takovém místě;
je to potok nebo studánka v háji, nebo děti, něco neočekávaného a krásného - A tu překvapen pochopíte, co je to štěstí. "
" Co je to štěstí? "
" Nic.
Prostě to potkáte.
Je to, zkrátka, ku podivu.
Myslel jste někdy na pohanské bohy? "
" Nemyslel. "
" To bylo tak:
Nikdo jich nečekal, a znenadání je uviděl.
Někde ve vodě nebo v křoví či v plameni.
Proto byli tak krásní.
Ó kdybych to dovedl vyslovit! kdybych to jen dovedl vyslovit! "
" Proč myslíte na bohy? "
" Jen tak.
Štěstí se musí rychle a nenadále potkat.
Je to tak zvláštní náhoda! tak náhlá událost, že byste řekl: ach, jaké dobrodružství!
Potkalo vás to někdy? "
" Potkalo. "
" A tu vám bylo jako ve snu.
To nejkrásnější je jenom dobrodružství.
Tam, kde přestává být láska dobrodružstvím, stává se trápením. "
" Proč, proč to tak je! "
" Nevím.
Nemohla by trvat, kdyby nebyla trápením.
Hleďte, staří měli jediné jméno pro štěstí i náhodu.
Ale bylo to jméno božské. "
Fortuna, myslil si Záruba teskně.
Kdyby mne potkala na této cestě!
Ale je těžko čekat na náhodu!
" Čekat je těžko, " promluvil zase člověk, " tak těžko a trapno, že ať čekáte cokoliv, čekáte jen jediné: konec čekání, vysvobození z čekání.
Tak těžko, že čeho se dočkáte, nemůže už být krásné ani šťastné, ale divné samo sebou a jaksi smutné, bolestné tím vším čekáním - Nevím ani, jak to říci.
Každé vykoupení je takové: nikdy to není pravé štěstí. "
Proč to říká? myslil si Záruba;
jakž bych nebyl šťasten, dočkám - li se?
" Čekali boha samotného, " pokračoval člověk;
" ach, jaký pak člověk to přišel, aby je vykoupil z čekání?
Nebylo na něm vzezření ani krásy, nejposlednější z mužů, muž bolesti;
neduhy naše on nesl a bolesti naše on snášel, jako by ani nebyl bůh. "
" Proč o tom mluvíte? "
" Čekat, hleďte, je těžko;
i boha to zlomí a pokoří.
Čekejte po léta nějaké štěstí, velkou a krásnou událost;
konečně to přijde, malé jakési a zasmušilé tak jako nějaká bolest;
ale vy řeknete: ano, bože, to je to, nač jsem tolik let čekal, aby mne vykoupilo! "
" Co tím míníte? "
" Tím míním:
Jediná odměna za čekání je konec čekání;
a jen proto stojí čekání za to.
Proto, proto je třeba čekat.
To je smysl naší víry. "
" Jaké víry? "
" Jakékoliv, " řekl člověk a umlkl.
Lidé na chodbě se probouzeli a počali přecházet.
Bezzubé děvčátko nyní usnulo v náručí matčině, ztraceno pod šálem.
Něco života se prolilo chodbou;
byl bezcílný a neladný, ale pohnul se a mohl se udržet.
" Co jste mínil těmi bohy? " zeptal se Záruba náhle hlasitě.
" Byli krásní, " mluvil člověk;
" stačilo jen štěstí nebo náhoda, abys je uviděl a tím se stal sám trochu bohem.
Myslím si tedy: divné je štěstí, tak prapodivná je krása a štěstí, že se může stát jen divem a náhodou.
Ale kdo čeká, čeká na něco, co se musí stát;
něco musí přijít, co ukončí jeho čekání.
Hleďte, každý čeká... i vy;
sešli jsme z cesty radosti, abychom čekali veliké věci.
Ach, čekat je strašné napětí života, skoro jako víra.
Ale čím více čekáte - - Ať přijde cokoliv, budeme vykoupeni.
Hleďte, už je den. "
Do nádraží vevalil se proud lidu se smíchem, kašlem a povykem.
Jako veliké koště projel hluk chodbou, smetl slehlé ticho a ovál zaprášené hlasy.
Pasažéři vstávali z lavic, střásali pavučí spánku a pohlíželi na sebe bez nepřízně, spojeni společnou nocí.
Ale venku, za okny, svítal den.
Člověk, jenž mluvil, se Zárubovi ztratil mezi lidmi.
Novy zástup, lístky, křik a zvonění - Černý a lomozný vlak vjížděl do nádraží, vpil zástup, syčel, vydechl a rozjel se k cíli.
Bože, jen rychle, myslil si Záruba, ještě není vše ztraceno;
doposud zbývá naděje.
POMOC!
Shledal, že je na širém svahu porostlém krásnými stromy.
Vždyť je to Francie, uhodl náhle, to jsem asi nastoupil do špatného vlaku.
Je to skutečně zvláštní vlak, - samé cizí tváře, které se mu smějí, jako by byl špatně oblečen;
a vlak jede divoce, až okna drnčí.
Brož se vyjevil ze sna.
Někdo klepal na okno.
" Co je? " křikl Brož slepeným jazykem.
" Prosím vás, " mluvil venku chvějící se ženský hlas, " kdybyste nám šel honem pomoci! "
" Jděte k čertu, " odpovídal Brož zuřivě a zavrtal se hlavou do podušek.
Jen zachytit přetržené vlákno snu! navázat spánek právě tam, kde byl přerušen!
Vlak, něco o vlaku, nutil se Brož;
a náhle ho trýznivě jasně napadlo:
Měl jsem se zeptat, co se jim stalo!
Vyskočil z postele a běžel otevřít okno.
Chladně, černě zavála zvenčí pustá noc.
" Kdo tu je? " volal, ale nic neodpovídalo.
Tu otřásla jím zima, i šel si lehnout;
opět nalezl v peřinách své vlastní suché teplo a požíval ho dychtivě a neomezeně;
opět poklesla mu víčka a údy povolily v kómatu.
Och, spát!
Široce otevřenýma očima díval se Brož do tmy.
Kdo to asi byl?
Nikdo se tu ve vsi o mne nestará.
Kdo to hledal u mne pomoci?
Byl to ženský hlas.
Byl to nevystihle bolestný hlas.
Snad šlo o život.
Ostatně nejsem lékař.
Ale snad šlo o život.
Zmučen obrátil se Brož k oknu.
Rýsovalo se jako studeně modrý obdélník v černé, neprostorné tmě.
Nikde nehoří.
Je ticho, jen hodinky u hlav hrotitě tikají.
Co se to jenom stalo?
Jaké neštěstí?
Snad je to v sousedství;
někdo umírá;
někde se bezradně zápasí s těžkou chvílí.
Nejsem konečně lékař.
Ale lože suše a únavně pálí.
Brož usedl v posteli a vzal si ze zvyku brýle.
Čím bych vůbec, přemítal, dovedl pomoci?
Jak jenom přispět?
Umím snad něco pomocného?
Bože, ani poradit ne, ani utěšit ne;
ani slovy bych nedovedl sejmouti část tíhy z kohokoliv;
ani účastí někoho podepřít.
Vždyť sám nic nechci než mít pokoj;
než zbavit se ostatních.
Co se to asi stalo?
Vtom ho napadlo rozsvítit lampu.
Snad zahlédnou, že svítím, řekl si, a přijdou znovu.
Budu svítit jako maják.
Přijdou - li, zeptám se, co se přihodilo;
aspoň poznám, že jsem skutečně nemohl pomoci - Předem potěšen nastlal si Brož polštářů za záda;
napjatě číhal, že vrznou vrátka a týž ženský hlas že bude prosit za oknem.
Ale tikavý běh hodinek jej týral.
Marně se snažil zastavit je.
Byly tři hodiny.
Znenáhla natěsnala se mu v prsou ošklivá tíha neklidu a vzrušení.
Nikdo nepřicházel.
Váhavě a chvatně počal se Brož strojiti.
Jistě, řekl si, budou svítit tam, kde se něco stalo, a já zaťukám na okno.
Tak jako tak bych už nespal.
Nic tam nebudu platen, ale - Snad jsou tak bezradni - Brož mátl se spěchem a proklínal tiše tkaničky bot;
posléze podařil se mu neobyčejný uzel, i vyběhl před dům.
Bylo černo, naprosto černo.
Brož pustil se uličkou dolů hledaje rozsvíceného okna;
nikdy dosud neviděl vsi tak do nevědoma usnulé, tak cizí všemu bdícímu, tak cizí - Nikde nebylo žalující noční lampy, nikde proužku světla za okenicí.
Zděšen stanul před kaplí: v oknech třáslo se a bloudilo matné světlo plamene.
Věčná lampa, pochopil po chvíli a šel dále;
ale nikde nebylo rozžato;
všude temno, jen trochu bledosti vypocené stěnami -
Potichu vracel se Brož domů naslouchaje před němými domky.
Neozve se uvnitř nářek, nezachvěje se tichá bezmoc?
Nezapláče ženský hlas?
Trna sondoval Brož zavřené prostory mlčení: nic, ani hustý dech, nic - Což nezalétne z šíra noci, z některé dálky, z některé strany světa rozryvný křik o pomoc?
Jak cizí je tento spící svět, jenž nemluví!
Jenž nevykřikne bolestí!
Jenž nezavolá o spásu!
Kdyby se nyní zvedl nejtišší nářek, zda nechopil by se ho horlivě, zda by se o něj neopřel jako o sloup, zda by se ho nezachytil jako světla rozsvíceného ve tmě -
Jiným pomáhat chceš, ozvalo se v něm výsměšně a jasně, a sám sobě pomoci nemůžeš!
Ale což, myslil si Brož v bolestném úžasu, je tomu skutečně tak?
Vždyť spíše proto, ach, právě proto, že sám sobě pomoci nemůžeš - Kdo si může pomoci, bude pomáhat sám sobě;
ale ty, který si nemůžeš pomoci, zda to nejsi právě ty -
Brož se zastavil jako udeřen.
Sám sobě pomoci nemůžeš!
Ale což je tomu skutečně tak?
Potřebuji vůbec pomoci... od sebe sama nebo kohokoliv?
Je mi tak zle?
Bože, to ne!
Vždyť žiji po svém a ničeho víc nechci.
Jen abych prožil své dny pro sebe sama.
Nemám nesplněných přání.
Snad vůbec nemám přání.
Sám sobě pomoci nemohu...
Není v čem.
Nikdy mi to nepřišlo na mysl.
Zůstaň vše, jak je: den po dni, až do nedohledna.
Den po dni?
Brož sedl si na patník a nehnutě se díval do tmy, jako by potají dosníval přervaný sen;
nebo jako by se mu zdál den po dni, měsíc a rok, do nedohledna - Nic se už nezmění;
co také měnit?
Události prchají a léta ubíhají;
ale den po dni se vrací, jako by se vůbec nic nedálo.
Uplynul den: co na tom?
Vždyť stejný den, tyž den přijde mi zítra.
Jen když zas uplyne!
A denně si mohu říci:
Neztratil jsem nic než den.
Nic víc než den!
Proč tedy ta úzkost?
Brož si tvrdě mnul čelo.
Abych se probral.
Jsem nevyspalý.
Zastavil jsem se, a dny narostly kolem mne jako zdi;
den po dni se hladce a těžce nakladly jako stěny.
Už záhy se probudím: ale bude to nový den a nebývalý, jejž naleznu dokola?
Nebo den složený z tisíců minulých - jako stěny?
A řeknu si opět:
Tož to je zas další den mezi tisíci narovnanými - jako stěny?
Proč přibyl?
Vždyť bylo včera jen o jeden méně!
Stálo to za to, vzbudit se pro ten jediný den?
Veškerá ospalost se od něho rázem oddělila.
Vždyť je to vězení, pochopil zděšen;
tolik let žil jsem jako ve vězení!
Široce utkvěl očima;
bylo mu, jako by se všechna ta léta smutně rozsvětlila: divně cizí, divněji známá;
vše, nic, dny bezpočtu...
Ach, vězení, vytrhl se Brož.
Což nikdy se neprobudím v nebývalém dnu?
Což nečekám na to denně ( - ach, vězení! ) a nečekal jsem snad vždy, pochopil náhle ( - minulá léta se rozsvětlila ), ach, zda nezastavil jsem se vlastně jen proto, abych čekal nebývalý den?
Minulá léta se rozsvětlila.
Hle, bože, šeptal Brož pohlížeje k nebi, nebudu ti už déle tajit: čekal jsem na tvou pomoc, na zázračné vysvobození;
že stane se veliká událost, náhlé světlo ve skulinách, a za prudkých úderů do dveří přikáže silný hlas:
Lazare, vstaň!
Tolik let čekal jsem silný hlas vítěze;
nepřišel jsi, a já už nespoléhám.
Ale čekám - li ještě, tedy je to na pomoc a vysvobození.
Na nějaký hlas, který mne zavolá z mého vězení.
Snad není silný, ale tak slabý, že musím jej podepřít vlastním hlasem.
Snad není to hlas poroučející, ale prosící:
Lazare, vstaň, abys nám pomohl!
- Sám sobě pomoci nemůžeš: kdo ti pomůže?
Kdo přijde vysvobodit tebe, jenž sám nemůžeš?
Všechno spí v nevědomém míru;
dětsky tíkne bolest na rtech spícího;
chlapecký sen, něco o vlaku, unikavý sen kreslí se na stěnách vězení.
Ale nenadále přijde - zaťuká na okno a zavolá tě ze sna nebývalý den.
Zdali jej poznáš a neospale vyskočíš?
Snad čekals otřes světa: slyš tiché, prosebné zavolání.
Snad den, jejž čekáš, nepřijde ani jako svátek;
jen všední den, pondělí života, nový den.
Nad lesy svítá. | boz_muka |
Autor: Čapek, Karel, Název: Trapné povídky, Žánr: povídky
OTCOVÉ
Od rána svítilo náměstí jako jediná horká kamenná plotna pod bezoblačným nebem.
Bílé štíty s podloubími, v oknech kvetou kakty a geránie, zrzavý psík se oklepává na dlažbě.
Mračná průčelí bohatých domů dýší chladem do planoucího dne;
blahobytné šero vyzírá z nitra velikými temnými tabulemi zavřených oken.
Před domem lékárníkovým spí bernardýn jako sfinga.
Je ticho, je vždy ticho na tomto náměstí;
ticho dešťů, ticho poledního žáru, ticho nedělí, ticho dnů práce.
Jako ohromný a strmý koráb trčí kostel do středu náměstí.
Tudy chodívalo děvčátko, pokud žilo.
Zemřelo, a nikdy malé město nevidělo bolesti větší, než byla bolest jejího otce.
V posledních dnech už neopouštěl pelesti jejího lůžka;
jenom když spala, stál u okna a díval se do náměstí.
Tudy s ní chodíval, pokud žila, vodil se s ní za ruku a hovořil;
lékárníkův bernardýn vždy ometl zem svým těžkým chvostem a vstal, aby ho mohla pohladit.
Starý lékárník sáhl do skleněné nádoby a dal jí hrst šedivých prsních cukrátek.
Děvčátko je pak s odporem vyplivovalo, a její ubohé prsty zůstávaly ještě dlouho potom umazané a lepkavé.
Tudy s ní chodíval dolů a k řece.
Bála se některých domů a nikdy neřekla proč;
bála se lidí a zlých psů, studní s okovy, mostů, žebráků a koní;
bála se řeky a strojů.
Při každém záchvěvu bázně sevřela ruku svého otce, a on odpovídal silným stiskem ochrany:
Neboj se, jsem tu.
Tudy s ní chodíval lesní procházkou, kutálel šišky po svahu a nutil se do žertu;
to dítě se nikdy na nic neptalo.
Každý je znal: on, vážný otec, tlustý, skloněný a starostlivý;
ona, nehezky nastrojené šestileté děvčátko světlých vlasů a hubených líček.
Děti za ní křičely " nedomrlá ";
tu on zrudnul, trpěl a chodil pak žalovat rodičům.
To byly jejich procházky.
Bernardýn vstal a ohlížel se.
Stonala tři týdny a umřela.
Několik žebraček už stojí před domem smutku;
pohřební hosté se scházejí, pekou se chvíli na náměstí a pak vejdou.
Už čeká hudba a ministranti s křížky a svítilnami, čtyři dělníci z otcovy dílny v nových černých šatech nesou máry ověšené dlouhým suknem, jdou bílé družičky, polo rozpačité a polo potěšené, přichází sbor s notami pod pažím, veliké smějící se slečny, světlé šaty a kytice;
pomalu schází se honorace města v dlouhých černých kabátech a hedvábných sukních, těžké cylindry, vážné a slavnostní tváře;
přichází celé město, protože v něm otec zaujímá statky a hodnosti.
Konečně děkan a ještě dva kněží s bílými ornáty na znamení nebeské radosti.
Nahoře ve velikém salónu leží děvčátko, věneček na plavých vlasech a ve voskových ručkách zlomenou svíci.
Je ticho na náměstí a bernardýn uléhá s hlavou zdviženou k utichlému domu.
Tu nese se otevřeným oknem silný hlas kněze:
" Sit nomen Domini. "
Žebračky padají na kolena.
" Laudate, pueri, Dominum: laudate nomen Domini. "
Mužský sbor vpadá:
" Sit nomen Domini benedictum. "
Žebračky před domem spustí huhlavou, zmatenou modlitbu, z níž pomalu se rodí slova otčenáše.
" Hic accipiet, " zpívá mocný hlas děkanův.
" Kyrie eleison. "
" Christe eleison. "
" Kyrie eleison.
Et ne nos inducas in tentationem. "
" Sed libera nos a malo. "
Bernardýn se svěšeným ohonem prchá domů.
" Oremus. "
Je ticho v domě, že i žebračky umlkly.
Jen kašna zurčí prostřed náměstí.
Zemřelo děvčátko, bylo slabé a ani ne krásné;
bálo se širého náměstí, bálo se velkého psa i kašny, jež pro ni neměla dna, šlo životem vedouc se za ruku svého otce, zastonalo v jeho náručí, a nyní tedy chvalte jméno Páně, že zemřelo v ubohých šesti letech, aby se stalo andílkem.
Planoucím náměstím postupuje černý průvod: ministranti s kříži a svítilnami, kvílivá hudba, družičky s věnečkem rozmarýny a zlomenou svíčkou na polštářích, kněží s hořícími svícemi, a nyní sama rakvička, lehounká přes všechnu nádheru, tuhé, široké stuhy, voskové věnce a pentle z černého flóru, sehnutý otec s tváří jakoby smazanou žalem, bledá, drobná matka pod černým závojem, pak lidé, černí a zasmušilí, s lysinami ve slunci, s bílými kapesníky, pomalý a šeptající dav, a vzadu, jako oddělený a mumlající ostrov, žebračky se svou nekonečnou modlitbou.
Vypráhlým úvozem stoupá průvod na kalvárii lidských bolestí.
Za nahou zdí leží nový hřbitov, bílý a suchý, písčitá země mrtvých, ze které nevyrostlo nic než bílé kříže, lilie z plechu a vychrtlá věž pohřební kaple.
Všechno holé a vybělené jako kosti.
Bílé a mrtvé poledne.
Bílá, palčivá cesta.
Malá rakvička se sune výše a táhne za sebou černý zástup;
malá rakvička, malá smrtka v bílých šatech a s přelomenou svící;
tudy chodila ruku v ruce s otcem -
- Chudák, měl ji tak rád!
Pozdě se oženil a čekal na první dítě;
a pak, vždyť to víte, přišel sem nový regenschori a pobláznil jeho paní.
Celé město o tom ví.
Proto se narodila rusá holčička tmavovlasým rodičům;
byla celá po tom muzikantu varhaníkovi, jako by mu z oka vypadla.
Zrovna prstem ukazovala na svého pravého otce.
Lehounká rakvička se změnila nejspíše v olovo;
nosiči se zastavují a skládají máry na zemi.
Ano, právě až sem chodila se svým otcem;
tady usedli a dívávali se dolů na silnici s komediantskými vozy, selskými koleskami a bryčkami, dívali se odtud do ulic a hádali, kdo to tam jde -
Celé město vědělo, za kým běhá jeho paní, jen on byl slepý;
měl své dítě, světlovlasou a bledookou holčičku, s níž se piplal, zatímco jeho paní běhala a dělala žárlivé výstupy každé slečince, kterou její muzikant učil tlouci do kláves.
Konečně se s ní musil rozejít, neměl - li pro ni ztratit všechny své hodiny;
ještě pak každému, kdo si o to řekl, dával číst její dopisy, a řekl si o to každý -
Hudba znovu kvílí rozryvným pochodem a pomalý průvod za hlaholu zvonů se těžce sune nahoru.
Malá paní pod závoji, se rty ostře sevřenými klopýtá o kraj sukní;
drží se rovně, aby čelila všem těm pohledům, dříve než se zase zavře doma s nekonečným vyšíváním u okna, bledá samotou a záštím.
Ano, nechal ji tehdy, a tak tu zůstala s tím dítětem, jež se jí chladně protivilo, a se svým mužem, který už neměl smyslu než pro to neživé děvčátko, jež nebylo jeho.
Přilnul k němu celou svou těžkomyslnou náklonností;
a malé město už ani nevědělo, má - li se smát či má - li ho politovat, když je vyváděl, směšně nastrojené, bledé a vyjevené, ven z chladných pokojů domu na náměstí.
Vtom umlkly zvony krátkým úderem.
Malá rakvička tluče na bránu věčnosti.
Odpočívá na prknech nad otevřeným hrobem prostřed velikého, němého zástupu;
v mrtvém tichu jen sbor šustí notami a děkan listuje pomalu v černé knížce.
V davu zaplakalo dítě.
Hubený stín věže přetíná palčivý úhor mrtvých.
Teprve rok tu pochovávají;
a snad je ten hřbitov příliš veliký, snad ho nikdy nenaplníme, snad nikdy nezaroste, snad musí navěky zůstat tak prázdný a holý.
Zástup těžce dýchá nepokojem.
Co se to děje?
Proč se nezačíná?
Ticho se dlouží mučivě, těžce, útlačně -
" Laudate Dominum de coelis, laudate eum in excelsis! "
" Laudate eum omnes angeli eius, " hlaholí sbor, " laudate eum omnes virtutes eius. "
Zástup si oddechl.
" Laudate eum sol et luna;
laudate eum stellae et lumen. "
" Laudate eum coeli coelorum - " Slabý vítr, jakoby probuzen chórem mužských hlasů, zavál úlevou do bledých tváří;
zvedl se obláček kadidla, stuhy a věnce zašelestily a z hrobu vydechl chlad hlíny.
Otec nehybně pohlíží na rakvičku, nakloněn, jako by padal;
lidé se staví na špičky, aby ho lépe viděli: teď, teď přijde loučení.
" Kyrie eleison. "
" Christe eleison. "
" Kyrie eleison. "
Mladý kněz rozhoupává kaditelnici;
řetízky slabě chřestí, dým stoupá a chvěje se - " Oremus. "
Širé planoucí nebe strnule se otvírá nad bílým hřbitovem, vteřina úzkostné věčnosti, jen srdce tluče napětím strašného, velebného a trapného okamžiku.
" Per omnia saecula saeculorum. "
" Amen. "
Krůpěje svěcené vody dopadnou na rakvičku, otec s hlasitým zaštkáním klesá na kolena;
rakev pomalým pohybem sjíždí do hrobu, a sbor vpadá sladce, truchlivě, přidušeně chorálem " Kynul Bůh ".
Malá paní v závojích poslouchá jako přibita.
Příliš dobře je jí znám ten sytý, lesklý, sám sebou spokojený, ze sebe se těšící hlas.
Kdysi mu naslouchala jinde a žhavě se rozplývala pod jeho hmotným dotekem.
Celé městečko naslouchá s nakloněnou hlavou: to zpívá sám regenschori s první zpěvačkou sboru Marií, Venuší města, velikou kvetoucí dívkou.
Z celého sboru je slyšeti jen ty dva hlasy.
Říká se, že k němu chodí, tato Marie.
Dva hlasy se milují a objímají v plném slunci;
sám děkan naslouchá se zavřenýma očima, malá paní křečovitě zaplakala, modrý obláček kadidla letí k nebi, a tiše, tichounce nese se finále nad hřbitovem.
Děkan se probouzí jako ze sna a sklání se k zemi.
Jedna, dvě, tři hroudy.
Jedna, dvě, tři;
každý se tlačí k otevřenému hrobu, kde otec klečí na hromádce hlíny a vzlyká, jako by nikdy už nemohl přestat.
Všichni hodili své tři hroudy do hrobu a rádi by odešli.
Čekají jen, až otec povstane, aby mu podali ruku.
Kněží přešlapují, je nutno ještě jíti do kaple;
hrobař hlasitě zasmrkal a jal se shrnovat lopatou suchou a palčivou hlínu do hrobu.
Celý zástup rozpačitě a fádně mlčí.
Tu rozčeří se sbor lechtivým smíchem.
Pan regenschori blýská očima, rád, že se mu žert povedl.
Bledá Anežka zrůžověla, Matylda kouše do kapesníku a Marie se prohýbá nehlasným výbuchem.
Regenschori si spokojeně pročísl knír a vlasy, naklonil se k Marii a něco jí zašeptal.
Marie vyjekla smíchem a utekla.
Celý zástup se ohlíží polo s úsměvem a polo pohoršen.
Náhle se otec zvedá, chvěje se a chce něco říci.
" Vám vám všem - kteří jste mé jediné - milované dcerušce prokázali - " Ale dále nemůže, zavzlyká a nepodávaje nikomu ruky odchází jako ve snách.
Nastal obecný zmatek.
Zatímco kněží jdou do kaple, zástup se trhá a rozptyluje.
Někteří píší chvatně tři křížky na rov svých zesnulých, jiní postojí chvíli před nějakým náhrobkem a skoro nikdo nečeká na konec obřadů;
jen regenschori s Marií a se zpěvačkami v hlasitém smíchu jdou na kůr hřbitovní kaple.
Několik černých žen se modlí u hrobů, utírají si oči a rovnají ubohé schnoucí květy.
Z otevřené kaple letí zpěv děkanův:
" Benedicite omnia opera Domini Domino. "
" Benedicite angeli Domini Domino, " hlaholí regenschori.
" Benedicite coeli Domino. "
Hrobník plnými lopatami zahrabává dítě dvou otců.
TŘI
Slunce, jež od rána pálilo do žluté stěny protějších dvorů, se pomalu v úporném tichu přesunulo.
Stěny naproti jsou již ve stínu, zdá se dokonce, jako by se tím trochu ochladilo.
Nyní zachycuje se úzký proužek slunečního světla na okenním rámu, bude se šířiti, a až padne do pokoje, muž vedle se probudí, hlasitě zazívá a přijde sem, tak jako každé jiné neděle.
Marie se otřásla v ramenou tesknou ošklivostí a pustila šití do klína.
Prázdnýma očima se zahleděla oknem.
Ten kaštan ve dvoře nedávno kvetl, ale nyní zůstala jen okvětí jakoby ožraná.
Proč se ti zoškliví i strom, který přece za nic nemůže?
Neklidné, rostoucí, přetěžké břímě ukládalo se v prsou Mariiných.
Kdyby o sobě chtěla mluvit, řekla by, že jsou to snad vzpomínky;
nikdy však o sobě nemluvila ani svému muži, ani tomu druhému.
Ale vždyť nejsou to ani vzpomínky.
Je to jen, jako by se vše minulé svalilo v těžké klubko;
stačí zachytit nitku, i počne se odvíjet událost za událostí, ta, kterou by ráda vzkřísila pro své potěšení, i ta, kterou by chtěla navěky zapomenout.
Na nic Marie nemyslí, na nic nechce mysliti, ale ví o všem, nač by teď mohla vzpomínat.
Je tu vše, a tak blízko, že se bojí myslet, aby se toho nedotkla.
Proužek slunečního světla přeskočil okenní rám.
Je tu především bezmocné vědomí, že každý o tom ví, že každý zná i podrobnosti její manželské nevěry.
Ach, kdysi to nesla vzdorovitě, když tolik lidí jí dávalo najevo, že vědí...
Někteří to dělali surově, jiní s necudnou důvěrností, jiní káravě a jiní, ještě jiní - jen nikdo nebyl, kdo by se necítil v právu říci jí něco hrozného.
Ta sousedka bručí hlasitě o kurvách, když ji potká;
ta druhá kývá hlavou a vykládá, že mladý člověk musí užívat, co prý má z poctivosti;
jiná důtklivými narážkami se stará o manžela, jiná si odplivne, jiná nepoděkuje na pozdrav, jiná přetéká křiklavou sympatií a chodí si za to vypůjčovat kdeco, - ach bože, to všechno se musí snést?
Ano, zprvu se Marie nutila ke vzdoru;
ale těžko vzdorovat vlastnímu špatnému svědomí.
A potom plakala zuřivými, uraženými, bezúlevnými slzami.
Nemohla si ani ponaříkat svému milenci, neměla mu vlastně nikdy co říci, nemluvně zajata tichou, těžkou, ujařmující láskou vášnivého a těžkopádného člověka.
Tvářila se konečně, jako by nerozuměla těm narážkám, jako by se jí to netýkalo;
člověk zvykne na vše, ale tím se toto " vše " neočistí, nepromění, nepředělá...
Proužek slunce se přesmekl na šňůry žaluzie.
A potom byl tu manžel.
Zprvu snad nevěřil, co mu lidé říkali o jeho ženě, ale pak ho rozrylo zoufalství a nemluvě s ní slova dal se do pití.
Pil hrozně, on, člověk tak spořádaný, a sešel žalostným způsobem;
konečně mu v úřadě pohrozili, že půjde do penze, a tu obrátil rázem, nechal pití a začal po starém, ba šetrněji a domáčtěji než dříve.
S Marií dlouho nemluvil, ale posléze je nutno dohovořit se o výdajích, o prádle, o jídle...
Zmlsněl jaksi a zlakoměl od své " nápravy;
potřeboval mnoho ohledů a dovedl se jimi spokojiti.
Jednou našel doma Baudyše, milence Mariina;
bouchl dveřmi, na nikoho nepohlédl a zalezl do druhého pokoje;
ale sotva návštěva odešla, nechal se zavolat k večeři, nemluvil zprvu a po jídle začal hovořit o čemkoliv s trapnými zámlkami člověka, který ví, že by vlastně měl mlčet.
Když pak Marie raději chodila do bytu Baudyšova, ztropil několikrát křik, že byla příliš dlouho pryč.
Ano, musel čekat na večeři.
Lidé říkali, že je veliký dobrák.
Marie si ho ošklivěla, jednak proto, že ho klamala, jednak proto, že už na sebe vůbec nedbal.
Paprsek slunce sklouzl na zeď.
Marie sledovala jej jako rafii osudných hodin.
Teď, teď ještě je slyšet, jak muž pravidelně chrápe;
ale za chvíli zapraská vedle pohovka, manžel zazívá, pracně se zvedne, a škrabaje se v týle, s rozepjatou vestou, jen v ponožkách přijde k ní jako každé neděle.
Tu pak přechází po pokoji, ohmatává nábytek, prohlíží škody už léta staré, bručí na výlohy a opatrně, oklikami začne svůj divný týdenní hovor...
Marie se zachvěla.
Začal s tím už dost dávno.
Tisíckrát mluvil o tom, jak přijde žena člověku draho, co peněz stojí manželství.
A nejlepší prý to mají, začal najednou, mládenci, kteří si namluví vdanou paní.
Jiný ji živí, jiný ji šatí, a je to nestojí nic.
Leda kytičku fialek, řekl, dívaje se nehnutě na Marii.
Těm to přijde lacino, opakoval obšírně, jako by něco objevil.
Celý měsíc byl živ z té látky, a Marie si myslila, že žárlí.
Jednou si přišívala ozdoby na šaty.
Přišel vyspalý a ptal se, co stojí ty krajky, co stojí to a ono...
Ostatně nikdy jí v takových věcech příliš nebránil, snad chápal, že potřebuje být hezká;
nicméně mluvil o tom a naříkal na výlohy.
Dnes, začal tehdy, jeden muž nestačí, aby svou ženu ošatil;
ne, jeden muž za dnešních poměrů nemá na to dost příjmů.
Někteří to mají ovšem laciné, žena jim přijde zadarmo, když není jejich...
Marie počala chápat, bylo jí, že jí srdce chladne, ale mlčela, jako by se jí to netýkalo.
Muž díval se na ni nehnutým, těžkým pohledem a vyhrkl:
" A co Baudyš? "
Poprvé pronesl jeho jméno.
" Co s Baudyšem? " zděsila se tehdy Marie.
" Nic, " řekl vyhýbavě, a po chvíli:
" Jaké má asi tento, příjmy. "
Tehdy to začalo, vzpomíná Marie.
A od té doby je to každé neděle.
Cože dnes tak dlouho spí?
- Přijde a škrabe se na zádech.
" Mluvila jsi s Baudyšem?
A jak často?
A co, jak vydělává? "
Pak začne o sobě.
Není peněz, potřeboval by nový klobouk - jeho je už opravdu hnusný;
ale co platno, " když domácnost všechno pohltí ".
Mluví sám.
Marii stoupá ošklivá koule do krku, chtěla by ji vyvrhnout.
Muž kývá hlavou a končí s podivným smutkem:
" Ty se ovšem o nic nestaráš. "
Marie pohlíží na postupující paprsek a zatíná si nehty do dlaní.
Aspoň tuto vzpomínku kdyby si mohla ušetřit!
Bylo to jednou v bytě milencově - právě po takové neděli;
Baudyš ji posadil na pohovku, ale ona se bránila a plakala;
považovala za nutno plakat a dlouho, dlouho se nechala prosit o vysvětlení: že je muž lakomý, že jí nechce dát na šaty a na nic...
Milenec poslouchal mračně a jaksi zchlazen;
byl tak... snad těžkopádný, že v duchu počítal, co to může stát.
Konečně řekl váhavě a nerad:
" O to, Marie, se tedy postarám. "
Marie cítila, že nyní by mohla plakat beze lži, ale zatím musila se nechat líbat;
ach, více než to, ach, více než co doposud!
Příště ji čekal s darem;
byla to látka na šaty, jež se jí nelíbila;
a vracela se domů zlomena studem.
Až po tyto dny se stýkala se svým milencem jako paní s manželem;
její objetí bylo vážné a oddané;
nyní však zavírala oči nad sebou, aby se neotřásla.
Když stříhala látku, přišel muž.
" To je od Baudyše? " tázal se oživen.
Marie vzdychla a jala se šíti dlouhými stehy.
Šila si hedvábnou blůzu;
i na tu jí koupil milenec.
Až podivně se mu zalíbilo ji zahrnovati dary nákladnými, přepychovými a svůdnými.
Někdy si myslila s radostí, že ji má tak rád.
Někdy však cítila jinak, bývalo jí hrozně nevolno;
tatam byla její zdrženlivá, trpná láska, z těch darů vál dech horečný a rozmařilý, a Marie nutila se k nepřirozené, lehkomyslné bujnosti, jež nezrála v jejím pokojném a silném těle.
Byla to palčivá změna, kterou milenec přijímal jako žíznivý piják, ale Marie jako cosi neodbytného a odporného.
Připadalo jí to nevýslovně hříšné, protože to bylo proti její přirozenosti;
nemohla se však bránit a spolkla vše, zoufale a marně se snažíc nemyslit na to.
Před týdnem ji nutil, aby pila víno;
byl sám opilý.
Odmítla pít, ale když pak dýchal do ní jeho zpitý, horoucí, rozvášněný dech, byla by hrůzou vykřikla.
Paprsek slunce se tiše přesunul na fotografii její matky.
Byla to kulatá, jasná, radostná tvář venkovské ženy, jež zrodila děti a požehnaně vrátila životu vše, co jí dal.
Ruce klesly Marii do klína;
i mužův dech utichl, bylo palčivé horko a ticho nejútlačnější.
Tu zahekal vedle muž, pohovka zapraskala, podlaha skřípěla pod nejistými kroky.
Marie jala se rychle šíti.
Manžel otevřel dveře, hlasitě zazíval a celý rozepjat, zpitomělý spánkem, zpocen, drbaje se v týle vešel k ní.
Marie ani nezvedla oči a šila tím rychleji.
Muž přecházel v ponožkách po pokoji, kolébal se nad ní, zívl a řekl:
" Co to šiješ? "
Marie neodpověděla, jen rozhodila svou práci, aby viděl.
" To máš od Baudyše? " tázal se bez zájmu.
Vzala do úst jehlu a neodpovídala.
Muž vzdychl a znalecky ohmatával hedvábí, jako by tomu rozuměl.
" To máš od Baudyše, " odpověděl sám na svou otázku.
" Už dávno, " řekla Marie koutkem úst.
" Áhaha, " zívl muž a začal přecházet po pokoji.
" Prosím tě, vezmi si aspoň střevíce, " ozvala se Marie po chvíli.
Muž mlčel a přecházel dál.
" No co, " začal, " pořád ty hadry!
Nač jen... takové hlouposti,. Že ti není líto peněz.
Že ti, Marie, není líto peněz! "
" Však ty to neplatíš, " řekla Marie tvrdě.
Věděla, že začíná týž hovor jako po tolik nedělí.
" Neplatím, " opakoval muž.
" To víš, že neplatím.
Kde bych měl na to vzít?
Já... musím platit jiné věci.
Mám zase vyplatit pojistné...
Na zbytečnosti nemáme.
Ty nepočítáš, co se vydá.
Sto dvacet na činži.
A pojištění.
Tobě je všechno jedno.
Mluvila jsi s Baudyšem? "
" Mluvila. "
" Ach ba, bože, " zívl muž a díval se Marii do práce.
" Že ti, Marie, není líto těch peněz.
Co to může stát, taková látka, nevíš? "
" Ne. "
" Kolikrát jsi s ním mluvila ten týden? "
" Dvakrát. "
" Dvakrát, " opakoval zamyšleně.
" Škoda těch peněz.
Vždyť už máš tolik těch hadrů!
Poslechni, Marie! "
Mladá žena sklonila hlavu;
teď to přijde.
" Už dva roky jsme nic neušetřili.
Tak je to, Marie.
A kdyby přišla nemoc nebo něco...
Jen když máš parádu, viď? "
Marie zarytě mlčela.
" Potřebovali bychom něco uložit;
a pak uhlí na zimu.
Rád bych, abych k stáru... abys ty měla...
Aspoň na své vlastní stáří bys mohla pamatovat! "
Bylo mučivé ticho;
Marie provlékala jehlu, ani nevěděla čím.
Muž díval se oknem přes její světlou hlavu a chtěl něco říci;
tu se mu roztřásla ubohá, neholená, obědem potřísněná brada...
" Přestaň, " vykřikla Marie.
Brada zapadla, muž naprázdno polkl a řekl:
" Víš, i já bych potřeboval šaty;
ale já vím, že na to nemáme.
Tak je to, Marie. "
Sedl si shrben a díval se do země.
Marie ryla jehlou v hedvábí.
Ano, dnes týden říkal totéž;
byla by se rozplakala nad jeho zvetšelými šaty.
Převracela je denně, znala každou jejich roztřepenou nitku;
styděla se už, když v nich šel do kanceláře.
Včera byla u milence;
šla k němu s hotovým plánem, ale nedopadlo to tak, jak chtěla.
Sedla si mu na klín ( myslila, že je to nutno vzhledem k okolnostem ) a nutila se do rozpustilého veselí;
byl hned ve střehu a ptal se, co chce.
Smála se a řekla, aby jí už nekupoval dary;
že by si raději koupila sama, co chce, jen kdyby na to měla...
Podíval se na ni a pustil ruce.
" Vstaň, " řekl a zvedl se, přecházel po pokoji, pak odpočítal dvě stě korun a položil je vedle její kabelky.
Ach, schválně nechala kabelku na stole, myslila na to předem;
proč to nepochopil, proč ji nechal, aby pak při loučení musila sbírat ty papíry a chvatně, neobratně je cpát do kabelky?
Proč se aspoň neodvrátil, když to činila, proč se na to díval upřeným a pozorným pohledem?
Marie sledovala suchýma, velikýma očima špičku své jehly;
drásala nevědomky hedvábí, trhala do něho klikatou díru s bezvědomou pozorností...
" Tak je to, Marie, " ozval se muž těžce.
" Nemáme dost peněz. "
" Mou kabelku, " řekla Marie podrážděně.
" Co chceš? "
" Vezmi si... mou kabelku! "
Otevřel kabelku;
našel zchumlanou hrst bankovek, jak ji tam včera nacpala.
" To je tvé? " vyhrkl.
" Naše, " řekla Marie.
Muž hleděl strnule na skloněnou šíji své ženy;
nevěděl co říci.
" Mám je schovat? " zeptal se tiše.
" Jak chceš. "
Přešlapoval v ponožkách, hledaje slovo urážky nebo něžnosti;
konečně beze slova šel s penězi do vedlejšího pokoje.
Byl tam dlouho;
když se vrátil, našel Marii stejně skloněnou, drásající jehlou hedvábí.
" Marie, " řekl měkce, " nechtěla bys jít se mnou na procházku? "
Marie zavrtěla hlavou.
Muž bezradně otálel;
bylo přece jen nemožno nyní hovořit...
" Což, Marie, " ozval se konečně s úlevou, " abych dnes šel třeba do kavárny?
Vždyť už jsem tam léta... "
" Jdi, " šeptala Marie.
Strojil se nevěda o čem mluvit.
Marie se ani nepohnula, skloněna nad pestrým hedvábím, sličná, oblá, němá...
Strojil se rychle, jako by prchal;
ještě ve dveřích zaváhal, zastavil se a řekl nejistě:
" A víš, Marie, kdybys měla chuť jít ven... tak... můžeš.
Večeřel bych třeba venku. "
Marie položila hlavu do roztrhaného hedvábí.
Toho dne jí nebyl dán dar pláče.
HELENA
Poznal ji v lázních, tu velikou, divnou dívku kostnaté postavy a dlouhých nohou;
měla krásné šedé oči a lícní maso přisedlé ke lbi, mužská ve své eleganci, přímá, a přece nejistá v pohybech, polo mužatka, polo panenská nymfa, plná plachosti a studu nejsložitějšího;
zkrátka typ, který jej upoutal zvláště v tomto prostředí letních lesů, slunečné únavy a duševního pohovu, kterému se oddal.
Studovala něco, snad filozofii;
měla své " názory ", podle nichž myslila i pozorovala, kus pedanterie a nadobyčej mnoho vzdělání;
nosila šaty s velikými kapsami, ve kterých schovávala své knížky.
Celá její učenost kořenila jakousi chlapeckou naivitou její uzavřenou, cudnou zralost ženy velmi nitrné a velmi silné.
Mluvíte - li o Palladě učené, nezapomínejte na její božské panenství.
Spřátelili se snadno, snad pro vzájemnou bizarnost, která je bavila.
Cítil, že tato moudrá dívka se namáhá čísti jej jako novou, překvapující knihu;
přese vše ho to těšilo.
Jsou ženy, které mají mánii brát lidi jako psychologický román;
bůh jim pomoz: hledají v lidech typy, snaží se číst jejich duši, soudí o nich hluboce a se zvláštní jistotou, aby tak dospěly buď k velmi jednoduché nespravedlnosti, nebo k nesmírně složitému omylu.
Helena tedy byla ve svých omylech přímo tajůplně složitá;
tento muž, se kterým chodí po lesních procházkách, který rád mluví, mnohým pohrdá a ostatním se baví, prudký, chytrý a ničemu nevěřící, je pro ní, bůhví proč, něco na způsob Hamsunova Falka.
Doma si ho rozebírá, plna duchaplných a málo jasných poznatků;
zatím on se nudí nebo spí, nenacházeje arciť sám v sobě nic, co by stálo za šňupku zájmu.
Zato jejich procházky jsou dílem pro sebe.
Nyní Helena nemá času o něm přemýšlet;
poslouchá, hledíc pěknýma očima před sebe, zabavena jeho neklidnou živostí.
Chvílemi se sama ozve tiše a váhavě;
neví, že její hlas zní mu melodicky čistě v mnohozvučném doprovodu přírody;
neví, že s tím svým vážným hlasem, chlapeckou lící, se svými hrubozrnnými, přísně střiženými šaty je mu jasnou, drsně líbeznou, rozjařující notou plnou čistoty a ladnosti, Palladinou notou mezi lesy a sluncem, prostřed živlů.
Neví sama o tom, ale má nový, nebývaly pocit, že je hezká;
ach, nikdy ten pocit nevzkřísí doma před zrcadlem, ale nyní, na této stezičce lesní, to cítí s ruměným potěšením.
Tím větší potěšení, že on, nevěřící, jí praví, že je lepší cit mezi mužem a ženou než láska;
jsou zdroje harmonie, jež jsou nekonečně širší a přirozenější.
Za ta slova chtěla by mu Helena z vděčnosti podat ruku;
ale ostýchá se za svou ruku, považuje ji za příliš velikou a neustále ji skrývá v rukavičce.
Jde po jeho boku a skoro nedutá;
diví se sama sobě, že jí je tak dobře v tom, býti cele dívkou;
není v ní, kupodivu, nejmenší vzpoury proti této samozřejmé mužské převaze.
Byl to památný a sličný den;
Helena, ulehčena o břemeno uměle udržované pýchy, pocítila obdivuplné kamarádství k tomu, který jí vrátil potěšení býti mladou dívkou.
Záhy bylo Heleně podstoupiti zkoušku nemalou.
Přijela do lázní mladá paní tučné, plavé, rozmařilé krásy;
hned prvého večera si vybrala Helenina přítele a dala mu cítiti sdostatek, že by ji nemiloval marně.
Heleně to neušlo;
chraň bůh, nechtěla žárlit, ale strnula, zošklivěla v tváři a byla až hloupě těžkopádná;
když na ni promluvil, odpovídala mu způsobem nepříjemným a jaksi popuzeným.
Nenáviděla sebe samu za tu prudkou bolest a přemáhala se hrdinně;
v noci šel na ni pláč, ale tu ji napadlo, že ten dotyčný je vlastně fanfarón, prázdný požívač a tuctový sobec;
s tou útěchou šťastně usnula.
Ráno vyšla dříve, aby ho nepotkala, a zlezla vysokou lesní stráň, na jejímž vrcholku kdysi " objevili " balvanové sedátko a jakous takous krásnou vyhlídku na lázně.
Seděla tu, naplněna duchem svaté samoty;
odpustila všemu světu a plně prožívala mír odříkání a povznešení.
A tu, hle, není - li pak to včerejší fanfarón, který vylézá slunnou strání mezi kvetoucími diviznami a ostružím?
Chtěla utéci, ale uprchla jen uražená Pallas;
Helena zůstala a musila si nechat líbit, že se jí oči naplnily slzami.
Odvrátila se, aby to neviděl, aby jí vůbec neviděl do očí, a hlavně, hlavně proto, že byla dnes jistě nehezká.
Sedl si a mluvil - ani slovem se nedotkl toho, že se něco stalo, že ji hledal, že něco se má vysvětlit;
mluvil vážně a nenutil ji k veselí.
A tak planoucí poledne je najde na tomto sedátku z balvanů v přátelském hovoru, který neznamená nic jiného, než že je vše hluboce a neskonale v pořádku.
Tam dole přes lázeňské náměstí plove bílá skvrna s červeným slunečníkem;
snad je to plavá kráska.
Ano, je poledne, a muž dobře ví, že dávno, dávno by už byl čas, aby se dali na cestu dolů;
což má tu s ní sedět do večera?
Helena sedí, tiskne své velké ruce mezi koleny a usmívá se, ne ústy, ani očima, nýbrž jen duší.
" Jak je pozdě? " ptá se konečně.
" Dvě hodiny, " odpovídá muž, nelidsky se přemáhaje, aby to neznělo nespokojeně.
Avšak čím jsou Heleně hodiny?
Vskutku " je vyšší cit než láska ", a Helena cítí se neskonale vysoko nad každou láskou, nad každou vášní;
nikdy, nikdy už nepozná slabosti.
Konečně se zvedla;
cestou utrhla několik kvítků, zatkla si je za pás a doma jistě si je schová jako relikvii.
Muž vzdychl;
není tak lehko konati skutky milosrdí.
Přišli dolů ve čtyři hodiny, což byl v životě lázní pozoruhodný skandál.
Následovaly nerušené dny, kdy spolu putovali v radosti ničím nezkalené.
Bůh rozestřel po jejich cestách objevy a dobrodružství;
tu našli ptáčata v hnízdě nebo vyplašili zajíce;
tu seděli za žárného odpoledne ve venkovském kuželníku, vážně mlčíce, prostřed slepic a kuřat;
tu je přepadl liják v polích a vrhl je, šťastné, do hlídačovy budky;
duha vybudovala před nimi kouzelnou bránu vítězství, srní rodina pásla se na jitřní pasece, v mlází znali místo, kde rostl rekordní hřib, nikým jiným nenalezený.
Jinde pochovali mrtvolku stehlíkovu, nalezli encián a líbezné cyklamínky, objevili babičku, k níž chodili na mléko a která říkala potěšené Heleně " mladá paní ";
a tak bylo bezpočtu dobrodružství a příhod, jež společně zažili a za něž si byli jaksi vzájemně vděčni.
Helena přijala za své všechny jeho chlapecké záliby, oživena dvojí radostí: radostí z nové věci a radostí ze společného zájmu.
Shodli se dokonale ve všem, co jeho těšilo.
Říkala " naše cyklamíny ", ale byl to on, který je nalezl;
vše bylo jeho dílem, všechno prošlo nejprve jeho očima a plynulo z jeho bohatství;
ubohá Heleno, kdeže je tvůj podíl v tomto společném světě?
Ach, neví to Helena, ale usmívá se s očima sklopenýma;
její dílo je tato shoda, její zásluha je veliká, její srdce je čisté a pokorné;
vězte, že on vše objevil, ale ona z toho učinila radost společnou a plnou souzvuku.
Tož sbohem pro dnes, Heleno, a zítra zase někam půjdeme;
děkuji vám, že to dnes bylo tak krásné.
Odejel, a Helena mu psávala;
napoprvé se až lekl jejího drsného, neladného, příliš velikého písma;
viděl, že v ní jsou prudkosti dosud nepoznané.
Její sloh mu připadal strojený, její veselí vynucené, a nemohl pochopit, proč má nyní čísti o enciánech, jež odkvetly, nebo o nálezu psí kostry v " našem " lomu.
Nevěděl, co má na to odpovídat.
Je až ku podivu, jak málo zbývá z nejkrásnější shody, nejsou - li lidé spolu.
I Helena se s podzimem vrátila, a mnoho, přemnoho ztrácela na pražské půdě.
Chodil s ní rád za okraje Prahy, kde vede se drobná, rozryvná bitva mezi zemí a městem.
Jsou tu chvíle nevyrovnatelné, plné pustoty a tesknosti, kdy vám připadá, jako byste stáli na utichlém bojišti, kde země raněná a město skoro již mrtvé dokonávají na hromadách trosek.
A jsou i končiny veliké jednoduchosti, jako Bílá Hora;
lesy, táhlé opuštěné stráně a hlavně řeka, krásná a tajemná mezi všemi řekami na světě.
Jsou ranní hodiny, nejvzácnější ze všech, neznámé obyvateli města.
Vyplujte ráno parníčkem proti proudu;
budete slyšet hlasy tak důvěrné, že nikdy byste jich nečekali tak blízko lidského sídla.
Jednoho rána šli po navigaci u Bráníka.
Byl stříbrně šedý podzimní den.
Vltava zdála se proudem světla tiše a kovově šumícím.
Neobyčejné ticho bylo v tom všem, a tolik uklidněného zármutku, že mimovolně začal mluvit sám o sobě.
Vypravoval o tom, čím chtěl být a čím se nestal, co chtěl dělat, co mu ušlo;
žaloval na sebe a vzdávaje se vší rezervy vylil svou nespokojenost jedním proudem.
Zdálo se mu, že svou zpovědí se zbavuje vší malodušnosti a slabosti.
Bylo mu, jako by se zároveň z dálky, snad z druhého břehu, díval na kamenný pás navigace;
tuhle se berou dva lidičky po hrázi, docela drobní proti řece, rovině a nebi, jako by měli jen znázorniti samotu i opuštěnost toho všeho.
Bylo tu nekonečně více osamělosti než v hlubině letních lesů.
" Heleno, " říkal, " vždyť tohle není život.
To je stárnutí, nuda, ubíjení času nebo co chcete, ale život to není.
K ničemu nejsem a nic už nedovedu;
a dělám - li něco, cítím už předem: k čemu vlastně?
Vždyť já sám z toho nic nemám.
Já sám!
Já sám!
Celý život jsem myslil jen na sebe, a hleďte, nic vlastně jsem sám pro sebe neudělal.
To není život.
Pomoz si, člověče!
Ale jak může sobec pomoci sám sobě?
Heleno, ledacos už jsem zkusil, ale nejsmutnější je pocit vlastní slabosti.
Omrzelo mne tolik věcí.
Vy mne posloucháte a nestojí to vůbec za to.
Divím se, že jste tak trpělivá.
Podívejte se, jakou tamhleten chytil velikou rybu. "
Ukazoval prstem:
Helena zvedla sklopené oči, ale ne za jeho prstem;
zářivě pohlédla na něj.
Zmátl ho ten plný pohled, a nevěděl, co dále říci;
zmírňoval, co mluvil předtím, odpoutal se a začal žertovat.
Než Helena byla jako zařezaná, nemluvila a neposlouchala;
procházka se končila skoro rozladěně, na parníčku nemluvili, bylo mu málem nudno a rád se rozloučil.
Zbytek dne nepadá na váhu;
druhého dne ráno mu pošta přinesla dopis od Heleny.
Otvíral jej se srdcem plným nepokoje.
" Ještě dnes, " začínal dopis vzrušeným písmem, " musím poděkovati Tobě drahý, nejdražší můj... "
Pustil dopis jako udeřen;
to náhlé " Ty " toto " nejdražší ", zbláznilo se to děvče?
Musel přecházet po pokoji, aby to spolknul;
měl pocit hanby a ponížení, chtěl by se rovnou propadnout.
Co ještě?
" Ještě dnes musím poděkovati Tobě drahý, nejdražší můj za nejkrásnější den mého života.
Dal jsi mi vše, dal jsi mi lásku.
Ještě včera žila jsem těžký sen to nebyl život.
Dnes stojím u okna s rozepjatou náručí jsi to Ty jsi to Ty za kým ji rozpínám, nejdražší jsi to Ty?
Vím jsem šílená snad v nejbližší chvíli budu litovat, co jsem Ti napsala.
Hrozně spěchám říci vše než přijde ta chvíle lítosti, neboť chci raději litovat než neříci to.
Líbám Tě líbám Tě drahý můj, neptej se mne po ničem neboť nevím co se se mnou děje!
Ne to nebyl život, hrozný byl můj sen miláčku Díky díky jsem Tvá a nechci mít nic co není Tvé Ježíši nezlom mne abych mohla vše říci!
Chtěla bych obejmout Tvé nohy, celým tělem se ponížit protože jsem tak Tvá že už nemohu jinak.
Nes mne miláčku nemám vlády, hlavu dám na Tvé rameno a Ty mne líbáš ukrutný nevíš že mne ještě nikdo nelíbal?
Ach kdybych byla s Tebou
Helena.
Drahý nejdražší, bojím se toho večera podej mi ruku, mysli na mne, je to má první noc! "
Četl v trapném úžasu, neúprosně vnímaje každou chybu interpunkce, každou zoufalou nesouvislost pomateného dopisu.
Stále měl pocit, jako by se styděl.
Co jsem to provedl, vzpomínal, čím jsem si tohle způsobil?
Copak jsem se jí včera, proboha, vyznával z lásky?
Co se s ní stalo?
Jaký hysterický záchvat?
Snad to patří vůbec na jinou adresu, napadlo ho, a běžel, aby znovu prozkoumal to bláznivé psaní.
Běda, není pochyby: ten miláček jsem už já.
Což jsem s ní kdy mluvil o lásce, cožpak jsem jí kdy něco lhal?
Arciť, byla mně milá;
ale jen proto, ano, právě proto, že to nemělo pranic s láskou...
Bože, co se to stalo?
Četl znova její dopis, cítil v něm její dech horečný a vzlykající;
divý, šílený musel být boj té mužské panny, než tak ztratila hlavu.
A což, zastavil se v zlobném podezření, byl - li vůbec jaký?
Snad jen čekala na mou první slabost, aby mne přepadla svou hysterickou náručí!
Hle, naříkal jsem, zastonal jsem;
opravdu vhodná chvíle, aby na mé lože složila své tíživé panenství.
Ach, Heleno, zachvěl se, odpusť mi, to jsi neučinila.
Chtěla jsi mi pomoci, mně zklamanému, chtěla ses nějak obětovat a udělat něco velikého, ach, hloupá! jak sis to vlastně představovala?
Ještě jednou zkoumal pozorně její dopis;
bylo mu stále ošklivěji.
Písmo je nepříčetné, psáno bylo v pološeru, ruce měla vlhké potem, což svědčí o krizi.
Není tu stínu vypočítavosti, ale také ne velkodušné a pošetilé oběti.
Chtělo se jí líbat, a více než to.
Je jí dvacet pět let.
Přesilná a strašná je vzpoura těla.
Vzpomněl si na její palladickou ladnost, na bezpohlavní čistotu jejího nevykvetlého ženství.
Něco potřísňujícího padlo na ni.
Ubohá Heleno, kdybys aspoň byla krásná;
nikdo by se pak nepodivil tvé vášni a nesnížila by tě v očích nikoho.
Ale nejsi krásná, i nezbývá než být k tobě nespravedlivý.
Jdi, Heleno;
je - li co jisto na světě, je to, že tě nemiluji.
A opět na ni vzpomněl, vzpomněl si na ni v dobrém a viděl její čiré, líbezné oči.
Ne, Heleno, moudré děvče, nevěřím ani tomu;
není to měsíční nepokoj ženy, není to tělesná bouře, nýbrž nějaký divný omyl.
Tvé srdce se pomátlo, zítra zas bude jasné a pokojné;
ale běda, tu vzpomeneš na svůj čin, a bude ti přehrozně studem a ponížením.
Budeš sebou pohrdat, rozryješ se hanbou nejpalčivější a nikdy už, nikdy mně nebudeš chtít přijít na oči.
Ach, Heleno, jak vám to mám říci?
Nemyslete na to, věděl jsem hned, že to tak není;
spálil jsem to psaní a rozfoukl popel, nevím už, co tam bylo psáno;
patrně něco v ten smysl, že mne máte ráda způsobem nejšlechetnějším.
Vrhl se ke stolu a začal psát:
" Heleno,
děkuji Ti za slova lásky;
je mně jako člověku nehodnému.
Dáváš mi více, než dovedu svým bídným srdcem oplatit.
Jsem člověk opotřebovaný, dívenko, a svět mne neudělal tak dobrým, jak bys Ty zasloužila.
A nyní, drahá Heleno, můžeme opět být moudří.
Pronesla jste slovo, které se muselo říci;
jste statečná a obdivuhodná.
Bylo už nutno, abychom upřímně... "
Položil péro.
Je nicméně jasno, že ji nemiluji;
jak je možno, abych jí to neřekl?
Čmáral si mechanicky po podložce slovo " nikdy;
vtom zazněl zvonek.
Slyšel služku otevírat;
někdo tiše mluvil a zaklepal na jeho dvéře.
Řekl " dále ", ale nikdo nevstupoval.
Šel sám otevřít;
o veřeje opírala se Helena, tisknouc obě veliké ruce k prsoum.
" Račte, slečno, " řekl sevřenými zuby, a zavíraje za ní dvéře, zalomil rukama:
" Jak jen můžete, Heleno, jak jen to můžete! "
Helena pohlížela stranou, rty se jí žalostně chvěly.
" Přišla jsem ti říci..., " začala.
" Vím, co chcete říci, " přerušil ji zoufale.
" Sedněte si, Heleno! "
Sedla si na okraj pohovky s očima sklopenýma a drtila v prstech svou kabelku.
" Přišla jsem - - vás poprosit, abyste mi vrátil to psaní. "
" Právě jsem vám začal psát, " odpověděl tiše.
" Jak jste mne polekala! "
Zvedla k němu oči plné zoufalství.
" Nu což, Heleno, " řekl měkce, " jak jste spala? "
Vstala, odhodila kabelku, sejmula klobouk a svlékala si žaket;
bylo hrozné, že ji k tomu sám nevybídl.
Žaket se jí zachytil na nějakém knoflíčku, nemohla jej odpoutat třesoucími se prsty;
nehnul se, aby jí pomohl.
Trhala prudce a slepě, až něco prasklo;
pustila žaket na zem, sklonil se rychle, aby jej zvedl, a tu ho chytila oběma rukama za hlavu.
Prudce se vztyčil s očima temnýma záštím;
ale jak ho křečovitě držela, zakolísala jeho pohybem a byla by upadla;
musel ji zachytit oběma pažema.
Tu uvolnily se její ruce, cítil, jak její prsty se třesou na jeho tvářích laskajícím, horoucím chvěním, jak leží celou vahou v jeho náručí;
s hlavou zvrácenou nazad, oči zavřeny, suché rty zdviženy jako k smrtelnému políbení nad obnaženými, jektajícími zuby, mezi nimiž chvěla se špička jazyka, s lící šedivě bledou a roznícenou;
tak zvedala k němu tvář v úžasu vášnivého očekávání.
Byla přímo ošklivá;
vše v tom obličeji pohaslo, když zavřela oči.
Zasykl odporem a políbil ji lehce na tvář;
jemně, co nejjemněji sňal její ruce ze svých tváří a řekl s těžkým steskem:
" Sedněte si, Heleno. "
Usedla jako opilá a zakryla si tváře dlaněmi.
" Heleno, " mluvil přerývaně, přecházeje po pokoji, " nechci, aby vás tohle setkání mrzelo.
Prosím vás, buďte rozumná.
Neznám vás, bůh ví, nevyznám se ve vás vůbec;
ale bojím se, abyste zítra na mne nemyslela s výčitkou. "
Helena seděla jako zkamenělá.
" Odpusťte, " řekl trpce, " že dnes myslím na zítřek.
Bylo by lépe, aby nebyl žádný.
Řekněte, jste si tak jista, že by se zítřek na vás nepomstil? "
Helena, s tváří zakrytou, zavrtěla hlavou.
" Přišla jste, abyste se mně vložila do rukou:
Tu jsem, nalož se mnou nějak!
Děvče, copak je to možno?
Mám vás podržet, sevřít pevněji, složit někam nebo co?
Což vím, čím vám nejvíc ublížím?
Ach, Heleno, zbavte mne toho, prosím vás;
nechtějte na mně, abych rozhodoval co s vámi;
jsem bez vůle, ale mám vás rád.
Ujměte se sama sebe, Heleno! "
Seděla bez hnutí, ustrnulá, němá;
bylo mu jí nesmírně líto a v úzkostech hledal slova nejněžnější, kterými by jí vyložil stav věci.
Aby jí byl blíže, sedl si na vysoký okraj pohovky a díval se shora do jejích drsných vlasů.
" Nu, hleďte, " opakoval tiše, " ujměte se sama sebe.
Jste čistá a hrdá;
nezahazujte se.
Znám vás příliš málo;
mám pocit, že dnešek je nám poslán osudem jen proto, abych si vás počal vážit nekonečně víc než dosud.
Heleno, měl jsem z vás radost jako z panenského děvčete;
budu vás ctít jako ženu, která překonala sebe samu.
Budete jistá sebou a dokonalá. "
Tu učinila Helena věc neočekávanou a velmi prostou.
Jak seděl výše než ona a s koleny zdviženými, odkryla svou tvář a položila se bradou na jeho koleno pohybem zároveň dětským a milostným nevýslovně;
v té poloze znehybněla a zavřela oči, jako by chtěla říci: teď si mluv, co chceš.
Byl zmaten, cítil sám předobře lživost všeho, co říká.
" Heleno, " počal smutně, " je to velká vina, že nejsem už tak mlád, abych - věřil v lásku?
Je to velká vina, že když slyším ' láska ', myslím hned na bolest a zklamání, na hrubé rozkoše, na styk nejnižší, na lež a rozchod?
Je to veliká vina? "
Helena, se zavřenýma očima, zavrtěla hlavou.
Cítil na své noze prudce bít tepnu jejího hrdla;
rychle dýchala pootevřenými rty, bledá a jakoby spící.
Teď, pravila tato úlisná tvář, v tuto chvíli je mi vše jedno;
nech mne tak být.
Zkrásněla skoro v té nehybnosti;
vypadala jako maska ze sloni.
Naklonil se k ní a mluvil polohlasně:
" Heleno, láska není to, co byste chtěla;
je těžká a vždy ponižující;
není pro vás.
Kdybych vás viděl jít tou cestou s jiným, s kýmkoliv jiným, volal bych na vás s hrůzou:
Heleno, Heleno, nechoďte tudy, to není pro vás;
nemůžete přejít, kudy přejdou jiné, zlomí vás, co jiné unesou;
nevím, zda proto, že jste moudřejší, nebo nešťastnější.
Nevyznám se ve vás, ale bojím se o vás.
Co vám mám ještě říci? "
Helena zrůžověla a zesličněla podivně, její rysy zjemněly, hleděla tajemně štěrbinou očí nikam;
pohladil ji po vlasech a řekl měkce:
" Heleno, nikdy už nesmíte ke mně přijít. "
Nic se nezachvělo v její líci;
každou ránu, zdá se, by unesla v této pozici.
Vzdychl a dotkl se její tváře.
" Sbohem, Heleno. "
Poslušně vstala a nechala se odíti do žaketu.
Pomáhal jí zatknout jehlice do vlasů;
usmála se na něho.
Když odcházela, obrátila se prudce a stiskla mu ruku vší silou.
" Jste - tak - - šlechetný, " řekla, zardívajíc se a s očima sklopenýma, jako by mu děkovala, že jí ničeho neudělal.
Přese vše musel se kousnouti do rtů.
Od toho dne se nesešli;
nebylo to arci dobře možno.
Po létech slyšel opět o Heleně.
Mluvila o něm prý se zřejmým nepřátelstvím, jako o někom, kdo jí těžce ublížil.
Bylo mu toho líto - i po létech.
NA ZÁMKU
" D, Mary, D, " opakovala Olga s mechanickou trpělivostí.
Malá Mary neochotně odklepávala na pianě lehounkou etudu;
na ní zůstaly stát již čtrnáct dní a jde to čím dále tím hůře;
Olgu pronásleduje ta protivná dětská melodie už i ve snu.
" D, Mary, podívejte se:
C D G D, " předzpěvuje Olga slabým hláskem a přehrává na klavíru.
" Dávejte přece pozor:
C D G D, ale Mary!
D!
D!
Proč hrajete pořád E? "
Mary neví, proč hraje špatně, ví jenom, že musí hrát;
její oči planou nenávistí, kope nohama do židle a v nejbližší chvíli uteče k papá;
zatím umíněně hraje E a zase E. Olga už nedává pozor a vyhlíží umučenýma očima z okna.
Svítí slunce, veliké stromy v parku se ohýbají žhavým větrem;
ale ani v parku není volnosti, ani v těch režných polích za parkem, - ach, kdy bude už konec hodiny?
A zase, zase E!
" D, Mary, D, " opakuje Olga plna zoufalství, a náhle propuká:
" Vy nebudete nikdy umět hrát! "
Děvčátko se vztyčilo, ožehlo Olgu pohledem rodové pýchy a ozvalo se:
" Oč, slečno, že to neřekne před papá? "
Olga se hryzla do rtu.
" Hrejte, " křikla zbytečně ostře, zachytila nenávistný pohled dítěte a jala se hlasitě, netrpělivě počítat:
" Jedna, dvě, tři, čtyři.
Jedna, dvě, tři, čtyři.
Jedna, dvě, tři, čtyři.
C D G D. Špatně.
Jedna, dvě, tři, čtyři... "
Dvéře salónu se zachvěly.
To jistě starý hrabě se za nimi zase postavil, aby poslouchal.
Olga ztlumila hlas:
" Jedna, dvě, tři, čtyři.
C D G D. Dobře, Mary! "
Dobře to sice nebylo, ale starý hrabě poslouchá.
" Jedna, dvě, tři, čtyři.
Teď je to dobře.
Vždyť to není tak těžké, že?
Jedna, dvě... "
Dvéře se rozlétly, a chromý hrabě vešel, lomoze svou holí.
" Haha, Mary, wie gehts?
Hast du schön gespielt!
Že, slečno? "
" Ó ano, pane hrabě, " přisvědčila Olga horlivě, vstávajíc od klavíru.
" Mary, du hast Talent, " volal ochromený stařec, a pojednou - bylo to skoro hrozné na pohled: padl těžce na kolena, až podlaha zaduněla, a s jakýmsi vzlykavým vytím líbal své dítě na krček hlasitými, divými polibky.
" Du hast Ta-lent, " mumlal, " du bist so gescheit, Mary, so gescheit!
Sag ' mal, was soll dir dein Papa schenken? "
" Danke, nichts, " odpovídala Mary, krčíc lechtivě ramínky pod jeho pocely.
" Ich möchte nur... "
" Was, was möchtest du? " žvatlal hrabě nadšeně.
" Ich möchte nur nit so viel Stunden haben, " hodila Mary.
" Haha, natürlich, " smál se hrabě uchvácen, " nein, wie gescheit bist du!
Že, slečno? "
" Ano, " vydechla Olga.
" Wie gescheit, " opakoval stařec a chtěl vstáti.
Olga mu přiskočila na pomoc.
" Nechat, " křikl hrabě prudce, a stoje na kolenou a rukou jako zvíře, hleděl se vztyčiti.
Olga se odvrátila.
Tu sevřelo pět křečovitých prstů její paži, a opřen o ni celou tíhou starý hrabě vstával.
Olga div neklesla pod váhou toho velikého, mrtvicí ochrnutého, strašného těla;
bylo to nad její statečnost.
Malá Mary se smála.
Hrabě se narovnal, nasadil si skřipec a pohlédl na Olgu jaksi překvapen, jako by ji dosud neviděl.
" Miss Olga? "
" Please? " vydechlo děvče.
" Yes, sir, " šeptala Olga, zardělá až po vlasy.
Mary chápala, že papá Olgu hubuje, a vznešeně se tvářila, že se jí to netýká.
" Tak máúcta, slečno, " zakončil hrabě.
Olga se uklonila a odcházela;
cestou napadla ji potřeba pomsty, i obrátila se blýskajíc očima a řekla:
" Mary, můžete pozdravit, když odcházím. "
" Ja, mein Kind, das kannst du, " přisvědčil starý hrabě blahovolně.
Mary se ušklíbla a střihla bleskurychlou poklonku.
Sotva byla Olga za dveřmi, přitiskla si ruce na čelo.
Och bože, nevydržím to, nevydržím!
Och bože, za těch pět měsíců nebylo dne a není hodiny, aby mne netrápili...
Ale vždyť mne netrápí, řekla si přecházejíc po studené hale s dlaněmi na skráních.
Jsem cizí a najatý člověk, nikdo na mne nemyslí.
Jsou jen takoví, bože, nikde není člověk tak sám jako mezi cizími lidmi!
Ale Mary je zlá, vykřiklo to v ní prudce, a nenávidí mne;
chce mne trápit a ví jak.
Osvald je uličník, ale Mary je zlá;
hraběnka je pyšná a uráží mne, ale Mary je zlá.
To dítě, které jsem chtěla mít ráda!
Dítě, se kterým jsem po celý den, po celý den!
Bože, kolik let tu ještě budu?
Dvě komorné se chichotaly po chodbě.
Sotva zahlédly Olgu, umlkly a s kosým pohledem pozdravily.
Olga by na ně málem vyjela závistí, že se smějí;
chtěla jim něco zvysoka poručit, ale nevěděla co.
Kdybych aspoň byla v čeledníku s těmi děvčaty, napadlo ji;
kvikají tam do noci, klepou a honí se;
a Franc, lokaj, s nimi, každou chvíli některá vypískne, och bože, vždyť je to odporné!
Mocí se jí vnutila vzpomínka nejstrašnější;
včera přistihla France s fickou z kuchyně, bylo to v prázdném hostinském pokoji vedle její ložnice;
byla by ho udeřila do obličeje svou drobnou, vzteklou pěstí, jak se pitomě usmíval zapínaje se.
Zaryla si prsty do tváře.
Ne, ne, nevydržím tu!
C D G D, C D G D... Ale ty služky se aspoň baví!
Aspoň nejsou tak samy, nejedí s pány, melou po celý den a večer si potichu zpívají na dvoře...
Kdyby mne aspoň večer vzaly mezi sebe!
Sladce, hudebně jí zatanulo, co zpívaly včera dvojhlasem pod starou lípou:
"... mě jen srdce bolí,
plakala bych hned. "
Poslouchala ve svém okně s očima plnýma slz a polohlasem zpívala s nimi;
vše jim odpustila a vztahovala k nim ruce v horoucím přátelství.
Děvčata, vždyť i já jsem jako vy!
I já jsem jen děvečka služebná, a nejnešťastnější z vás!
Nejnešťastnější, opakovala si Olga, přecházejíc po hale.
Jak to řekl hrabě?
" Miss Olga, mluvíte příliš mnoho při hodinách.
Pletete jen to dítě svým - věčným - napomínáním.
Uděláte mi to potěšení, že budete - trochu - vlídnější. "
Opakovala si slovo za slovem, aby jí neušla ani krůpěj trpkosti.
Zatínala pěstě, planouc hněvem a bolestí.
Ano, to byla její slabost: brala příliš vážně úkol vychovatelky.
Přijela sem na zámek v horečce nadšení, předem zamilována do děvčátka, jež jí bude svěřeno.
S vášní vrhla se tehdy do vyučování, horlivá, pedantická a plná vědomostí: nesmírně věřila ve význam vzdělání, ale nyní už jen louskala s nudící se Mary drobty počtů a mluvnice, vždy znovu se rozčilujíc, tlukouc kloubky do stolu a posléze s pláčem prchajíc z učebny, kde vítězně zůstala malá Mary se svým vzdorem a svými chybami.
Zpočátku hrávala si s Mary v překypělé a vášnivé bujnosti, dětsky zaujata jejími hračkami;
nakonec shledala, že si hraje sama před chladným, výsměšně znuděným pohledem děvčátka, a tu bylo po hrách, a Olga se vlekla za svou svěřenkou jako stín, nevědouc, o čem s ní mluvit a čím ji pobavit.
Přijela až posvátně naplněna předsevzetím lásky, mírnosti a trpělivosti;
nyní vizte její planoucí oči, slyšte, jak prudce a přerývaně bije její srdce;
to srdce je s to cítit jen bolest, a nikoliv lásku.
" Budete - trochu - vlídnější, " opakovala si Olga trnouc;
můj bože, dovedu to ještě?
S tvářemi planoucími rozčilením přebíhala prostřed plechových panáků, železných rytířů, kterým se dříve smávala.
Napadaly ji tisíce věcí, které mohla hraběti říci na jeho výtky;
vyrojila se jí slova plná důstojnosti, odpovědi rozhodné a hrdé, které by navždy jí zjednaly váhy v tomto domě.
Pane hrabě, mohla říci s hlavou vztyčenou, vím, co chci;
chci Mary naučit přesnému pojímání všech věcí a přísnosti k sobě;
chci z ní udělat člověka, který sobě nedovoluje v ničem pochybit.
Pane hrabě, nejde o falešnou klávesu, nýbrž o falešnou výchovu;
mohu Mary nemilovat a pak si nevšímat jejích chyb;
ale miluju - li ji, budu k ní tak přísná, jako jsem přísná k sobě.
- Rozjařila se skoro, když si to vše říkala s očima rozžatýma, se srdcem vzníceným nedávnou bolestí;
ulehčilo se jí a pevně se odhodlávala, že už brzo, že už zítra s hrabětem o tom promluví.
Hrabě není tak zlý, má své velkodušné chvíle, a potom, trpí tolik!
Jen kdyby neměl ty strašné, světlé, zdrcující oči vytřeštěné za skřipcem!
Vyšla před zámek, oslněna sluncem;
dláždění před chvílí zkropené se lesklo a vlhce dýchalo.
" Pozor, slečno, " křikl mutující hlas Osvaldův a současně vletěl mokrý kopací míč do bílé sukně Olginy.
Osvald se zachechtl, ale přestal, když viděl ustrnutí ubohé dívky.
Sukně byla docela pomazána blátem;
Olga ji zvedla a beze slova výčitky zavzlykla.
Osvald zčervenal a zajíkal se:
" Já jsem vás neviděl, slečno. "
" Beg your pardon, Miss..., " ozval se Osvaldův učitel, Mister Kennedy, který se v bílé košili a bílých kalhotech válel na záhonu trávy;
jediným pohybem vyskočil, dal Osvaldovi pohlavek a šel si zase lehnout.
Olga viděla jen svou sukni;
měla tak ráda ty bílé šaty.
Beze slova se obrátila a šla domů, vší silou se přemáhajíc, aby jí nevyhrkly slzy hned cestou.
Hrdlo se jí užuž chvělo potřebou pláče, když otevírala dvéře svého pokoje.
Tu stanula v úžase, stěží chápajíc, co se děje;
prostřed pokoje seděla na židli paní hraběnka a komorná před ní přehrabávala její, Olginu, šatní skříň...
" Ah, c ' est vous, " přivítala ji, aniž se ohlédla, paní hraběnka.
" Oui, madame la comtesse, " dostala Olga ze sebe, sotva dýchajíc, s očima vytřeštěnýma.
Komorná vyndala celou náruč šatů.
" Hraběcí milosti, tady to jistě není. "
" Tak je dobže, " odpověděla hraběnka a těžce vstávala k odchodu.
Ustrnulá Olga ani nevzpomněla, aby jí ustoupila ze dveří.
Hraběnka se zastavila tři kroky před ní.
" Mademoiselle? "
" Oui, Madame. "
" Vous n ' attendez pas, peut-être, que je m ' excuse? "
" Non, non, Madame! " zvolala dívka.
" Alors il n ' y a pas pourquoi me barrer le passage, " zahrčela hraběnka svými hrdelními r.
" Ah pardon, Madame la comtesse, " zašeptala Olga okamžitě ustupujíc.
Hraběnka a komorná vyšly;
zůstaly jen šatečky rozházené po stole a na posteli.
Olga sedla na židli jako dřevěná;
pláč ji přešel.
Prohlížely jí skříně jako zlodějské panské.
" Snad nečekáte, že se omluvím? "
Ne, ne, paní hraběnko;
chraň bůh, abyste se omlouvala děvčeti placenému!
Tady jsou ještě mé kapsy, tady má peněženka;
prohlédněte si všechno, abyste viděla, co jsem ukradla.
Jsem chudá a zajisté nepoctivá.
Strnulýma očima hleděla Olga do země.
Nyní konečně věděla, proč již tolikrát našla své šaty a prádlo jaksi přeházené.
A já jím s nimi u jednoho stolu! odpovídám, usmívám se, dělám společnici, nutím se k veselí...
Bezmezné ponížení zalilo Olgu.
Její oči byly široce vytřeštěné a suché, její ruce sevřené na prsou;
nebyla schopna myšlenky, jen srdce jí tlouklo bolestně a hrozně.
Moucha usedla na sepjaté ruce, třela si hlavičku, stříhala křídly, přebíhala;
ruce se nepohnuly.
Chvílemi bouchlo kopyto nebo zařinčel řetěz ve stáji.
Z bufetu zvonilo nádobí, nad parkem zakřičel ostříž, daleko na zatáčce pískal vlak.
Konečně bylo to již mouše příliš dlouhé, trhla křídly a vyletěla otevřeným oknem.
Naprosté ticho se napjalo přes zámek.
Jedna, dvě, tři, čtyři.
Čtyři hodiny.
S hlasitým zíváním jde kuchařka vařit svačinu.
Rychlé kroky běží po dvoře, u studně skřípe rumpál, trochu chvatu se pohnulo domem.
Olga se zvedla, přejela si dlaněmi čelo jako bez paměti a jala se pěkně srovnávat své šaty na stole.
Pak klekla k prádelníku, vyndávala si prádlo a kladla je na postel.
Své knížky složila na židle, a když byla hotova, stála nad tím vším jako nad troskami Jeruzaléma a třela si čelo:
Co s tím vlastně chci?
Proč to dělám?
Ale vždyť se budu stěhovat, odpověděl v ní jakýsi jasný hlas.
Dám výpověď na hodinu a odjedu zítra ráno v pět hodin.
Starý Vavrys mně odveze kufry na dráhu.
Ale to nejde, bránila se Olga zaraženě;
kam bych šla odtud?
Co si počnu bez místa?
- Domů půjdu, odpovídal hlas, který vše už rozvážil.
Maminka bude sice plakat, ale táta mne pochválí.
Dobře tak, dceruško, řekne, lepší čest nežli dobrá mísa.
Ale tatínku, namítala Olga s tichou a hrdou radostí, co tedy budu dělat?
- Do továrny půjdeš, odpovídal hlas, který vše uvážil;
rukama budeš dělat, budeš brát týdně mzdu a mamince doma pomůžeš;
je stará a slabá.
Prádlo vypereš a podlahu utřeš;
unavená budeš spát a hladová budeš jíst.
Dceruško, pojedeš domů!
Olga rozpřáhla ruce v úchvatu radosti.
Odtud, odtud!
A zítra večer už budu doma!
Jak jen je možno, že jsem na to nepřišla dávno?
Jak jsem to vydržela?
Hned teď, hned po svačině dám výpověď a pojedu domů;
večer si všechno složím, přivedu sem hraběnku a ukážu jí: tohle si vezu domů;
je - li jen nitka vaše, utrhněte si ji;
jen tohle bláto na šatech je vaše, paní hraběnko, a to si odvezu.
Ruměná radostí, strhovala Olga ze sebe potřísněné šaty.
Zítra, zítra!
Schovám se v koutě vagónu, nikdo mne ani neuvidí;
jako pták z klece uletím.
Přišel na ni uličnický rozmar, hvízdala a vázala si červenou kravatu.
Smála se na sebe do zrcadla, pyšná, s hřívou rozevlátou, a pískala co nejsilněji mohla:
C D G D, C D G D.
Po dvoře běží kvapem lidé;
chraptivý gong volá k svačině.
Olga letí po schodech, neboť nechce si naposled odepřít podívanou na slavnostní vstup hraběcí rodiny.
Tu, ejhle, sestupuje starý hrabě, poloochromený, opřen o rámě vyčouhlého Osvalda.
Paní hraběnka s těžkým, nadmutým, nemocným životem zle se vadí s Mary, potrhávajíc ji za stuhu ve vlasech.
Vzadu klackuje se atletický Mister Kennedy, svrchovaně lhostejný ke všemu, co se kolem děje.
Starý kavalír hnal se první ke dveřím, otevřel a řekl:
" Madame? "
Paní hraběnka těžkými kroky vešla do jídelny.
" Mademoiselle? " ohlédl se hrabě po Olze.
Olga vešla s hlavou vztyčenou.
Za ní hrabě, Kennedy, Mary, Osvald.
Hrabě usedl v čelo stolu, po pravici hraběnka, po levici Olga.
Hraběnka zazvonila.
Vešly komorné, s očima sklopenýma, kroky neslyšnými, jako loutky, jež neslyší než rozkaz a nevidí než pokyn;
jako by tyto mladé rty nikdy se neozvaly a tato sklopená víčka nikdy se nepozvedla v pohledu, jenž by projevil zájem či porozumění.
Olga se zarývala očima do této němohry, " abych to už nikdy nezapomněla... "
" Du beurre, Mademoiselle? " tázal se hrabě.
" Merci. "
Pila holý čaj se suchým chlebem;
za týden, jiskřilo v ní jaře, budu chodit do továrny.
Zatím hrabě namáhavě pracuje svým falešným chrupem, hraběnka nejí, Osvald polévá ubrus kakaem, Mary nechává všeho, aby cucala cukrátka, a jen Mister Kennedy si maže na centimetry másla na svůj krajíček.
Vítězné opovržení všemi a vším naplnilo srdce Olgino.
Ubozí lidé, zítra budu jediná z vás volná;
s hrůzou si vzpomenu na vaši večeři, při níž si nemáte čeho říci, abyste si ponaříkali nebo se zasmáli.
S celou svou povýšeností padla Olga na Mistra Kennedyho.
Nenáviděla ho srdečně od prvního dne;
nenáviděla jeho lhostejnou snadnost, se kterou tu dovedl žít po svém, ani za mák se neohlížeje na nikoho;
nenáviděla ho, že nikdo si na něho netroufal a že všechno přezíral svou netečnou svrchovaností.
Byl tu bůhví proč;
boxoval brutálně s Osvaldem, jezdil s ním na koni, nechával se od něho zbožňovat;
šel střílet, kdy se mu zachtělo, a válel - li se někde v parku, nic jím nemohlo hnouti.
Někdy, byl - li sám, sedl si ke klavíru a improvizoval;
hrál dokonale, ale bez citu, nemysle než na sebe;
tu naslouchávala Olga potají, přímo uražena, že nemůže proniknouti v tuto chladnou, složitou, sobeckou hudbu.
Nevšímal si nikoho a ničeho;
byl - li přímo otázán, stěží odvalil rty, aby řekl " yes " nebo " no ".
Mladý silák, krutý, ješitný a líný, dělal vše jako z milosti;
někdy starý hrabě se odvážil požádati ho o partii šachu;
tu Mister Kennedy beze slova sedl k šachovnici a několika nerozmyšleně prudkými, strašně surovými tahy dal šach mat starému pánovi, který se potil úzkostí a breptal jako dítě, rozmýšleje se pln rozčilení půl hodiny před každým tahem desetkrát braným zpátky.
Olga s netajeným vztekem přihlížívala k tomuto nerovnému zápasu;
sama někdy hrávala v šachy s hrabětem, hráčem dobrým a rozmyslným, a tu bývaly to nekonečné partie plné meditací a rozvážných plánů, jež prohlédnouti znamenalo polichotiti chytrosti spoluhráče a oceniti jeho hru.
Olga se neptala, jaké má k tomu právo, ale cítila se nadmíru nadřaděna celému panu Kennedymu s jeho dokonalostmi, jež ho nestály nejmenší námahy, s jeho sebejistotou a suverénní povýšeností, kterou všechny ovládal;
pohrdala jím a dávala mu to cítit;
ano, celá její dívčí pýcha a domýšlivost, tolikrát denně poražená, oživovala v tomto okázalém opovržení.
Zatím Mister Kennedy svačil s mohutným klidem, pranic nedbaje vražedných pohledů planoucí Olgy.
Ignoruje, myslila si Olga vzníceně;
a zatím každé noci, když jde spat, klepá na mé dveře:
" Open, miss Olga... "
Skutečně, to bylo jedno z tajemství zámku, a Olga ani netušila, jak velice toto tajemství bavilo v čeledníku.
Mladý anglicky chlapík, který až urážejícím způsobem nedbal komorných, již hezky dlouho vedl tyto tajné spády.
Byla to jeho " fancy ", že mu museli upravit pokoj ve věži zámku, kde, jak se po generace říkalo, straší.
Olga ovšem nevěřila v strašidla a viděla v Kennedyho rozmaru jen komedii renomisty;
což jí nevadilo, aby se v noci nebála na schodech a na chodbě až k smrti.
Ostatně je svatá pravda, že bývalo v noci slyšeti zvuky, jež nestačilo uvésti na Francovy zálety ani na horší ještě erotiku ženských pokojů.
Zkrátka jedné noci, když Olga již ležela, pan Kennedy ťukal na její dveře:
" Open, miss Olga. "
Olga tehdy hodila na sebe župánek a ptala se štěrbinou dveří, co chce.
Tu Mister Kennedy začal mlíti spoustu anglických pošetilostí, z nichž rozuměla sotva čtvrtině, ale nicméně tolik, aby pochopila, že ji jmenuje " sladkou Olgou " ( " sweet Aulga " ) a jinými důležitými názvy;
to stačilo, aby mu zabouchla dvéře před nosem a zamkla se, načež ráno, při prvém setkání, tázala se ho celou přísnou, nesmírnou širokostí svých očí, co to v noci dělal u jejích dveří?
Mister Kennedy nepovažoval dle všeho za nutno vysvětlovat nebo vůbec dát najevo, že se na něco pamatuje;
ale od toho dne ťukal denně, říkal " Open, miss Olga ", zkoušel kliku a drmolil nejšprýmovnějším způsobem, zatímco Olga ve své posteli, přitahujíc si pokrývku až po bradu, křičela v slzách " You ' re a rascal " nebo " Vy jste blázen " ve všech odstínech, které pro toto slovo má jen angličtina, - až k zoufalství rozhorlena, že ten ničema a blázen se směje.
Byl to jeho jediný smích za celý den.
Olga pásla se nyní svítícíma očima na panu Kennedym.
Až zvedne oči, řekla si, zeptám se ho tady, přede všemi:
Pane Kennedy, pročpak se každé noci dobýváte do mého pokoje?
Bude to skandál;
ale než půjdu, povím ještě jiné věci.
- Chuť pomsty ji rozjařovala.
Tu zvedl Mister Kennedy oči, ocelově modré a klidné;
Olga již pohnula rty, a náhle se zarděla.
Vzpomněla si...
Byly tím vinny ty krásné měsíční noci asi před týdnem.
Nevýslovně kouzelné noci, noci jasného úplňku v plném létě, noci stříbrné, pohansky svaté noci měsíční!
Olga se potloukala před zámkem, neměla odvahy jít spat v noci tak čarodějné;
byla sama a šťastna, plna okřídleného úžasu nad přemírou krásy, jež zaplavila spící svět.
Pomalu, s hrůzou plnou rozkoše se odvážila sejít do parku.
Viděla břízy krasavice a přečerné duby na stříbrných lukách, tajůplné stíny a zázračné světlo;
bylo to více, než možno snésti.
Pustila se přes velikou louku k bazénu s vodotryskem;
a když obešla křoví, spatřila na okruží bazénu bělostnou sochu nahého muže, s tváří zdviženou k úplňku, ruce založené za hlavou, mocný hrudník silně sklenutý nad úzkým břichem.
Byl to pan Kennedy.
Olga nebyla pošetilé děvče, nevykřikla a nedala se na útěk.
Přivřenýma očima zírala nepohnutě na bílou postavu.
Socha žila úsilovným pohybem svalstva.
Od lýtek stoupala vlna postupně napínaných svalů přes stehna a břicho na hrudník a přelila se do krásných přesilných paží;
a opět nová muskulární vlna zvedala se od štíhlých lýtek nahoru, až znovu naplnila balvanitě vytesané bicepsy.
Mister Kennedy cvičil svým způsobem, nehýbaje se z místa.
Náhle se pohnul, zvedl ruce a pozpátku sebou hodil do bazénu.
Voda vystřikla, zatřpytila se, zašuměla.
Olga se potichu ztratila a nemyslíc již na tajůplné a děsivé stíny noční brala se přímo domů;
kupodivu, neviděla již břízek krasavic a starých dubů na stříbrných pažitech.
To bylo prvé, proč se zarděla.
Věru nevěděla, proč se vlastně rdí;
na věci nebylo nic, zač se styděti, tolik podivné krásy bylo v tom dobrodružství.
Avšak stalo se něco horšího, a sice hnedle den nato.
Byla noc spanilá a jasná;
Olga opět se procházela před zámkem, ale do parku ovšem již nešla;
myslela na pana Kennedyho, který se snad dnes zase koupá, na tajemnou hloubi parku, na bílou sochu mladého muže;
když se k ní blížila klepavá klíčnice, vyhnula se, neboť chtěla být sama.
A pak se udělalo pozdě, jedenáct hodin, a Olga se bála jít sama po schodech a chodbách domů.
Kennedy se vracel z parku, s rukama v kapsách;
když uviděl Olgu, chtěl začít se svým bizarním nočním dvořením, ale Olga mu uťala řeč a nařídila dosti velitelsky, aby jí posvítil domů.
Kennedy, jaksi zaražen, nesl svíci a nemluvil;
a když byli u jejích dveří, řekl velmi krotce " good night ".
Olga se prudce obrátila, vrhla na něho pohled nepřirozeně ztemnělý a jako beze smyslů vjela mu plnou rukou do vlasů.
Byly vlhké a měkce chundelaté jako srst mladého vykoupaného novofundlanďana.
Olga zasykla rozkoší a nevědouc, co činí, rvala za ně silně.
Než se vzpamatoval, bouchla dveřmi a zamkla se.
Mister Kennedy šel domů jako zařezaný;
teprve za půl hodiny se vrátil ke dveřím, byl bos a snad polosvlečen a tichounce klepal šeptaje:
" Olga, oh Olga... "
Olga se neozvala, a pan Kennedy se konečně odkradl.
To byla událost, za kterou se Olga nyní tak styděla.
Byla to ovšem hloupost hanebná, Olga by se chtěla propadnout za to, co provedla, a mstila se aspoň na panu Kennedym, jenž tím byl jaksi vinen, opovržením dvojnásobným.
Příští noci vzala si do svého pokoje huňatého pinče Frice;
když Kennedy přišel ťukat, spustil Fric řev strašlivý.
Po několik dní dával pak Mister Kennedy pokoj;
nyní již zase dvakráte přišel a drmolil způsobem nejlyričtějším, zatímco Olga, znechucena již a plna štítivého záští k tomu nestoudnému člověku, si zakrývala uši poduškou, aby nic neslyšela.
To bylo, na mou čest, vše, co se stalo mezi Olgou a panem Kennedym;
a proto bylo Olze tak nevýslovně trapno, že se začervenala před jeho pohledem, a byla by se za to tloukla.
Hnětla se nesmírně ve svém nedůtklivě panenském srdci.
Tím lépe, řekla si, že odjedu;
i kdyby pro nic jiného, tož pro toho člověka.
Cítila se již znavena tím denním zápasem a ponížena svou malomocí;
do hrdla stoupal jí příval nechuti a odporu takového, že by vykřikla.
Sláva tobě, bože, nutila se k lehkosti, že již odjedu;
kdybych jen den ještě zůstala, udělala bych skandál nejhroznější.
" Prenez des prunes, Mademoiselle. "
" Pardon, Madame? "
" Prenez des prunes. "
" Merci, merci, Madame la comtesse. "
Odpoutala se od pana Kennedyho a padla na hezkou tvář Osvaldovu.
Maličko potěšilo se její srdce přívětivou něhou.
Nebylo jí tajno, že chlapec je do ní svým způsobem zamilován;
nedovedl to arciť přiznati jinak než zbytečnou hrubostí a uhýbavýma očima.
Zato Olga ho trápívala se zvláštní rozkoší;
kladla mu ruku kolem jeho pěkné, jemné šíje a táhla ho s sebou parkem, nezřízeně se bavíc jeho mručivou a blaženou zuřivostí.
Hleďte, teď právě, cítě její pohled, spolkl ohromné sousto a vztekle vykoukl.
Ubohý Osvalde!
Co z tebe bude tady, v tom strašném domě, ty dítě, jež právě se přelamuješ v mladíka, stonajíc současně přemírou útlosti i sveřeposti?
Jak se probudí tvé srdce, jaké příklady uvidíš?
Stesk rozladění dotkl se Olgy.
Přednedávnem vešla do pokoje Osvaldova a přistihla ho, kterak se strká a boxuje s komornou Paulínou, nejhorší z děvčat.
Ach, rozumí se, byla to dětská hra rvavého štěněte;
ale neměl se Osvald zapálit, neměla Paulína mít oči a tváře tak roznícené, nemělo to zkrátka tak být, a vůbec, vůbec to nemělo být.
Olga, plna podezření, se postavila od té chvíle do střehu;
již nikdy se neprobírala citlivými prsty ve vlasech Osvaldových, nikdy mu nepoložila ruku kolem šíje a jala se ho hlídati zraky Argusovými, proniknuta nepokojem, snižujíc se až ke špehování, odhodlána nevydat dětství Osvaldova předčasným a hanebným zkušenostem.
Často odběhla najednou od Mary, aby dohlédla za Osvaldem;
byla na něho chladně přísná, čímž dosáhla jen toho, že jeho mladá láska se prolamovala odbojnou nenávistí.
- A proč, ptala se nyní Olga sebe samy, ho vlastně hlídám?
Co je mně, člověku cizímu, do toho, jakou lekci o životě mu dá Paulína či kterákoliv jiná?
Proč mám se trápit nepokojem a vlastní přísností, která bolí mne víc než jeho?
Sbohem, sbohem, Osvalde, neřeknu ti, že jsi mé drahé dítě, nepovím ti, jak jsem milovala tvou chlapeckou čistotu, líbeznější nad čistotu dívčí;
nebudu tě již hlídat, otevři jen oči a náruč, abys chytil první příležitost, - nebudu tady, abych nad tebou zaplakala.
A vy, paní hraběnko, přešla náhle Olga k ráznému účtování, jste podezírala mne.
Špehovala jste mne při mých hodinách s Osvaldem;
dala jste mi najevo, že " je pro něho lépe, aby byl ve společnosti pana Kennedyho ".
Snad je pro něho také lépe, aby byl ve společnosti Paulíny;
Paulína je vaše důvěrnice.
Když onehdy v noci šel Osvald tajně s Kennedym na vydru, přišla jste do mého pokoje, musila jsem vám otevřít;
hledala jste chlapce i pod mojí pokrývkou na posteli.
Dobrá, paní hraběnko, je to vaše dítě;
ale Paulínu posíláte k jeho lůžku, aby ho budila, Paulínu, ženu přes třicet let a zkaženou jako ďábel.
Prohlížíte mé skříně a očicháváte moje zásuvky;
pak mne pozvete k sobě do kočáru, abych vás bavila.
Nabízíte mi švestky, ach díky, Madame, jste tak laskavá!
Pokládáte - li mne za lehkou a zlodějku, pošlete mne od stolu, abych jedla v čeledníku, nebo ještě raději v prádelně;
budu tam polykat kus chleba se slzami vzteku a pokoření, ale aspoň, aspoň se nebudu muset usmívat!
- - " Neslyšíte, slečno? "
" Pardon, " zapálila se Olga.
" Jste snad - trochu - nemocná? " ptal se hrabě pohlížeje na ni upřeně.
" Nemáte snad - horečku? "
" Ne, pane hrabě, " bránila se Olga spěšně.
" Docela nic mi není. "
" Tím lépe, " pronášel hrabě zvolna.
" Nemám rád lidi - nemocné. "
Olgina odvaha se rázem sesula.
Nejsem rostlá na tyhle lidi, cítila zoufale;
nedovedu jim čelit.
Bože, dej mi tu sílu, abych dala dnes výpověď!
Bože, dej mi tu sílu!
- Předem cítila hroznou trému, až o tom promluví s hrabětem.
Zvedne jistě obočí a řekne:
" Na hodinu, slečno?
To se přece nedělá! "
- Co si jen vymyslím?
Čím vyložím, že musím, musím domů, hned, na místě domů?
Uteku, nepustí - li mne, určitě uteku!
Plna strachu čekala Olga na příští chvíle.
Rodina se zvedla od svačiny a usedla v sousedním salónu;
hrabě a Kennedy kouřili, hraběnka se chopila nějakého vyšívání;
čekalo se na odpolední poštu.
Až děti odejdou, umínila si Olga, promluvím o tom.
Zatím s tlukoucím srdcem nutila se mysliti na domov.
Malovala si modrou zástěru maminčinu, nábytek nenatřený a vydrhnutý, otce bez kabátu, s dýmkou, jak čte s rozšafnou důkladností své noviny.
Je to jediná záchrana, cítila s rostoucí úzkostí, nevydržím tu již ani den.
Bože, v poslední chvíli, dej mi tu sílu!
Paulína s očima sklopenýma přinesla poštu na stříbrném podnosu.
Hrabě shrábl dopisy na klín;
chtěl sebrat i poslední psaní ležící stranou, ale Paulína uctivě ucukla.
" Pro slečnu, " zašeptala.
Ach, zdálky poznala Olga maminčino psaní, ubohou pomazanou obálku popsanou hrozným pravopisem, dopis, za který se vždy zastyděla, a který přece pak nosila na srdci.
Začervenala se i dnes, - odpusť mi to, mami!
Chvějícími se prsty vzala venkovské psaníčko, dojatě si přečetla adresu tak příliš důkladně napsanou, jako by svět byl zlý a nechtěl bez podrobného doporučení odevzdat dopis do pravých rukou tam daleko, mezi cizími lidmi, - a vtom jí spadl kámen ze srdce:
Mami, jak jsi mi pomohla!
Budu číst psaní, a najednou vykřiknu: že mi stůně tatínek, že nutně musím k němu, seberu se a ujedu, a nikdo mne nebude moci zdržovat;
za týden pak napíšu, že musím zůstat doma, ať mi pošlou můj kufr za mnou.
Tak je to nejlehčí, řekla si plna radosti.
Jako každé ženě bylo jí patrně snazší pomoci si výmluvou než příčinami.
Plna radosti roztrhávala obálku.
Když vyňala psaní, bodlo ji prudce u srdce, zatajila dech a počala čísti:
" Milá dceruško, musím ti napsat smutnou zprávu že Tatinek se nám rostonal doktor řek že to je srce a že je slabej a nohy má spuchlý už chodit nemože Doktor řek že Ho nic nemá rozčílovat řek Doktor nesmíš si nařikat až nám budeš psát Tatinek se tim trápí a žhere to nedělej a piš že se máš dobře abi aspoň moch bejt bezstarosti Viš jak tě má rád a že seš na dobrým místě Zaplať PánBůh
Pomodli se za našeho Tatinka a nejezdi sem je to kraj Světa Peníze sme dostali děkujem Ti mockrát je nám moc Zle co Tatinek leži Frantik mu ukrad hodinky nesmíme mu to říct to by Ho zabilo řekli sme že se skazili že sou u hodinaře Porád se na ně ptá kdy už je spraví že ani neví kolik je hodin ani plakat před Nim nemožu.
Milá ceruško musím ti napsat a bis děkovala Pánu Bohu že máš to krásný místo Modli se za Pány a sluš im věrně nad takový Místo neni jak se tam najíš to je pro tvý Zdravý seš slabá vprsou a něco nám pošleš každej měsíc ceruško děkujem ti za to Pán Bůh tě odmění za tvý Rodiče.
Vaš si Pánu dyž im budeš sloužit mnoho let tak tě zaopatřej nadosmrti to máš jako Ouřad nedej na sebe dopustit Pozdravuj Pány odemně s Tatinkem to je špatný schází jako svíce.
Zdravý tě Tvá Matka
Kostelec čís. 37. "
Hrabě přestal číst své dopisy a vytřeštil oči na Olgu.
" Slečno, vám není dobře, " vykřikl se skutečným zděšením.
Olga vstala jako bezduchá a tiskla si ruce ke spánkům.
" Jen - hlava, pane hrabě, " vydechla.
" Jděte si hned lehnout, slečno, hned si jděte lehnout, " křikl hrabě příkře a znepokojeně.
Olga se mechanicky poklonila a pomalu odcházela.
Hrabě tázavě se ohlédl na svou choť;
ta pokrčila rameny a řekla ostře:
" Oswald, gerade sitzen! "
Pan Kennedy kouřil a díval se do stropu.
Bylo rozladěné ticho.
Hraběnka šila svírajíc rty.
Po chvíli zazvonila, objevila se Paulína.
" Paulíno, kam šla slečna? " ptala se půl ústy.
" Do svého pokoje, hraběcí milosti, " odpovědělo děvče;
" zamkla se tam. "
" Dejte zapřahat. "
Na písku nádvoří zašuměla kola kočáru, kočí vyvedl koně a zapínal řemení.
" Papa, soll ich reiten? " osmělil se Osvald.
" Ja, " kývl hrabě, hledě strnule nikam.
Hraběnka vrhla na něho pohled zkoumavý a nepřátelský.
" Wirst du mitfahren? " ptala se.
" Nein, " řekl nepřítomně.
Štolba vyvedl jízdní koně a sedlal je.
Kennedyho kůň tančil po celém dvoře, než si ráčil nechat dáti sedlo, zatímco polokrevný valach Osvaldův mírně a moudře hrabal nohou, pohlížeje smutným okem na vlastní kopyto.
Rodina vyšla na dvůr.
Osvald, pěkný jezdec, se hned vyšvihl na svého koně a nezdržel se, aby nepohlédl nahoru k oknu Olgy, jež mu tak často kynula rukou, když vyjížděl.
Okno bylo prázdné.
Hraběnka těžce vystoupila do kočáru.
" Mary, " hodila za sebe.
Malá Mary se ušklíbla nechutí a vstoupila do kočáru.
Hraběnka ještě váhala.
" Paulíno, " zavolala k sobě komornou, " podívej se, co dělá slečna Olga.
Ale ať tě neslyší. "
Mister Kennedy odhodil cigaretu, jedním skokem byl koni v sedle a stiskl kolena.
Kůň vyrazil tryskem, bouří zahřměla kopyta po prknech průjezdu a jiskřivě zatřeskla na dlážděném předzámčí.
" Halloo, Mister Kennedy, " křičel dětsky Osvald a hnal se za ním.
Paulína seběhla, ruce v kapsách bílé zástěrky.
" Hraběcí milosti, " hlásila důvěrně, " slečna Olga si věší šaty do skříně a skládá prádlo do prádelníku. "
Hraběnka pokynula.
" Jeď, " křikla na kočího.
Kočár se rozjel, starý hrabě pozdravil a zůstal sám.
Sedl si na lavici pod arkádou, hůl mezi koleny, a zle, opuštěně výřil do dvora.
Seděl tak půl hodiny;
konečně vstal a tvrdě dupaje ochrnutýma nohama šel do salónu.
Usedl do lenošky nad partií šachu, kterou rozehrál včera s Olgou a jež zůstala nedokončena.
Uvažoval o situaci, byl zřejmě v nevýhodě;
Olga vysunula koně a hrozila útokem.
Skloněn nad destičkou hleděl vytušit její plán;
nalezl pěknou myšlenku, z níž mu kouká porážka, a pořádná.
Tu tedy se zvedl, a vzpřímen, lomoze holí šel nahoru, do hostinského křídla.
Před Olginým pokojem se zastavil.
Bylo tam ticho, přímo strašné ticho, nic se nehnulo.
Konečně zaklepal:
" Slečno Olgo, jak je vám? "
Chvilku ticho.
" Už líp, děkuji, " ozvala se Olga stísněným hlasem.
" Poroučíte něco, pane hrabě? "
" Ne, ne, jen ležte. "
A náhle, jako by se mu zdálo, že řekl příliš mnoho, a aby to zase zkazil, dodal:
" Abyste zítra už zas mohla učit. "
A hřmotně se vracel do salónu.
Zůstat maličko déle, byl by slyšel slabé zasténání, zahajující nekonečný tichý pláč.
Dlouhé, předlouhé jsou hodiny osamoceného.
Konečně navrací se kočár, uhřáté koně provádějí po dvoře, z kuchyně řinčí chvat jako vždy, jako každého dne.
O půl osmé zvoní gong k večeři.
Všichni se sejdou, ale Olga schází.
Chvíli všichni dělají, jako by toho nepozorovali, až posléze starý hrabě zvedne obočí a ptá se udiven:
" Was, die Olga kommt nicht? "
Hraběnka střelí po něm očima a mlčí.
Teprve po hezky dlouhé chvíli zavolá Paulínu:
" Zeptej se slečny Olgy, co chce jíst. "
Za okamžik je Paulína tu:
" Hraběcí milosti, slečna Olga nechá děkovat, ale že nemá hlad a že zítra vstane. "
Hraběnka zavrtí trochu hlavou;
je v tom více než nespokojenost.
Osvald se sotva porýpá v jídle a vrhá prosebné pohledy na pana Kennedyho, aby ho brzo, co nejdříve po jídle zachránil někam ven;
ale Mister Kennedy, jako obyčejně, nechce rozumět.
Zatím se snáší šero, večer milostivý pro unavené lidi, bezhraničný pro lidi nešťastné.
Bylo světlo, pohaslo, udělala se noc;
nevíš ani, kdy nastala tato tma, jež tě dusí a svírá;
tma, propast přehluboká, na jejímž dně se rozrývá lidské zoufalství.
Ty to víš, tichá noci, která nasloucháš dechu spících a sténání nemocných, neboť pozorně jsi naslouchala slabému, palčivému dechu dívky, jež dlouho plakala a nyní už nepláče;
tys přiložila ucho k jejímu srdci a těžce jsi sevřela její hrdlo uložené v rozcuchaném vlase.
Tys slyšela nářek dušený v podušce a pak ticho ještě hroznější.
Ty to víš, němá noci, která jsi slyšela tichnout celý zámek, patro za patrem, ložnici za ložnicí, a která jsi horkými prsty zaškrtila milostný skřek ženy v zákoutí schodiště.
Tys půjčila ozvěnu krokům mladého muže, který s vlasy mokrými koupelí, tichounce si hvízdaje, jde poslední spat po dlouhé zámecké chodbě.
Temná noci, tys viděla, jak dívka umdlená pláčem se zatřásla při zvuku těch mladých kroků.
Tys viděla, jak vyskočila z postele jako vymrštěna slepou silou, odhodila vlasy z rozpáleného čela a vrhajíc se ke dveřím odemkla je a nechala pootevřeny.
Pak znovu na palčivém loži strnula v děsném čekání jako člověk, kterému již není pomoci.
PENÍZE
Zase, zase to na něj tak přišlo: sotva snědl několik lžic jídla, udělalo se mu těžko a nevolno a čelo mu zvlhlo potem mdloby.
Musel nechat oběda a opřel hlavu o dlaně, zarytě uhýbaje okázalým starostem paní bytné.
Konečně odešla vzdychajíc, i ulehl na pohovku, aby si odpočinul, to jest aby s hrůzou a pozorností naslouchal trýznivým hlasům svého těla.
Mrákoty ještě nepominuly, zdálo se mu, že v něm kamení žaludek, srdce mu tlouklo rychle a nepravidelně;
byl tak vysílen, že i vleže ho zaléval pot.
Ach, kdyby mohl usnouti!
Za hodinu zaklepala bytná;
nesla mu telegram.
Otevřel jej ulekán;
četl:
" 19. 10. 7 h. + 34 prijedu vecer ruza. "
Naprosto nechápal, co to znamená;
vstal s hlavou zmotanou a znovu četl čísla a slova, až konečně pochopil: to telegrafuje Růžena, vdaná sestra;
přijede dnes večer, mám jí patrně přijít naproti.
Snad jede nakupovat;
a tu se rozmrzel na ženskou splašenost a bezohlednost, která pro nic za nic člověka vyruší.
Nyní přecházel po pokoji a zlobil se, že má zkažený večer.
Myslil na to, jak by ležel na své věčné pohovce vedle důvěrně bzučící lampy a měl v ruce knížku;
bývaly to chvíle těžké a předlouhé, ale teď, bůhví proč, mu připadaly obzvlášť lákavé, plné moudrosti a míru.
Ztracený večer.
Konec pokoje.
Pln dětinské a vyčítavé hořkosti rozškubal nešťastny telegram na kousky.
Ale když večer čekal ve vysoké, sychravé nádražní síni na zpožděný vlak, přepadl jej širší stesk: stesk špíny a bídy, kterou viděl kolem, únava lidí, kteří přijeli, zklamání těch, kteří čekali nadarmo.
Stěží našel svou drobnou, útlou sestru v hrnoucím se davu;
měla ulekané oči a vlekla těžký kufřík, i bylo mu rázem pochopiti, že se stalo něco vážného.
Vsadil ji do drožky a vezl domů;
teprve cestou si vzpomněl, že zapomněl pro ni vyhledat byt;
ptal se jí, chce - li do hotelu, ale dostal z ní jen záchvat pláče.
V takovém stavu ovšem s ní nemohl nikam;
i rezignoval, vzal její nervózní, hubenou ruku do své a potěšil se nesmírně, když konečně na něj pohlédla s úsměvem.
Teprve doma se na ni pozorně podíval, a zděsil se.
Zmučená, chvějící se, podivně rozčilená, s očima planoucíma a vyprahlými rty, tak tu seděla na jeho pohovce, obklopena polštáři, které kolem ní nahrnul, a mluvila...
Prosil ji, aby mluvila tiše;
byla už noc.
" Utekla jsem od muže, " drtila rychle, " ach, kdybys věděl, Jiří, kdybys věděl, co jsem zkusila!
Kdybys věděl, jak mně je protivný!
Utekla jsem k tobě, abys mi poradil, " a tu se rozplakala.
Zamračen přecházel Jiří po pokoji.
Slovo za slovem mu rýsovalo obraz jejího života po boku manžela vyžraného, chamtivého a sprostého, který ji urážel před služkou, zneuctíval v ložnici a otravoval věčnými výstupy pro nic, který hloupě utratil její věno, doma lakotil a zároveň nákladně pěstoval svou pitomou hypochondrii...
Slyšel historii odpočítaných soust, výčitek, ponížení a surovostí, špinavých velkomyslností, vzteklých a brutálních hádek, vymáhané lásky, hloupého a povýšeného špičkování...
Jiří přecházel po pokoji duse se hnusem a soustrastí;
trpěl nesmírně, nemohl už snésti ten nekonečný příval hanby a bolesti.
A tu, hle, sedí to drobné, potřeštěné děvče, kterého nikdy dobře neznal, pyšná a prudká sestřička;
jak bývala vždycky bojovná, jak si nedala říci, jak zle jí svítily oči, když bývala maličká!
Tu, hle, jak se jí chvěje brada vzlykáním a nezadržitelnými slovy, jak je ztrhaná, jak je palčivá!
Jiří chtěl by ji pohladit, ale bojí se skoro.
" Přestaň, " říká jí drsně, " to stačí, já už vím všechno. "
Ale kdež by ji mohl zadržet!
" Nech mne, " pláče Růžena, " vždyť mám jen tebe! "
A znovu řine se proud žalob, teď už přerývanější, vleklý, tišší;
podrobnosti se opakují, události se rozestupují, a náhle Růžena umlká a táže se:
" A co ty, Jiří, jak ty se máš? "
" Což já, " bručí Jiří, " nemohu si naříkat.
Ale ty, řekni, ty se už k němu nevrátíš? "
" Nikdy, " káže Růžena vzrušeně.
" To není možno.
Spíš umřít než to...
Kdybys věděl, jaký je! "
" Počkej, " uhýbal Jiří, " ale co si takhle počneš? "
Na tu otázku Růžena čekala.
" To už jsem se dávno rozhodla, " povídá horlivě.
" Budu dávat hodiny nebo půjdu někam za vychovatelku, do kanceláře nebo vůbec...
Uvidíš, že dovedu pracovat.
Budu se živit sama, a jak ráda, bože, jak ráda budu dělat cokoliv!
Ty mi poradíš...
Najdu si tady někde pokoj, něco malého...
Já už se ti tak těším na svou práci!
Řekni, že se něco najde? "
Nemohla vzrušením sedět, vyskočila a chodila po pokoji vedle bratra s planoucí tváří:
" To už jsem si všecko rozmyslila.
Vezmu si sem ten nábytek, víš, ten starý, co máme po našich;
počkej, jak to bude pěkné.
Vždyť já nic jiného nechci, než abych už měla pokoj, abych byla třeba chudá, ale jen abych už nemusela...
Vždyť nic, nic, nic od života nechci, mně stačí to nejmenší, spokojím se se vším, jen když budu daleko... od toho všeho...
Já se tak těším, jak budu pracovat, sama si budu všechno šít, zpívat si přitom budu...
Vždyť už jsem si po léta nezazpívala!
Ach, Jiříku, kdybys věděl! "
" Pracovat, " přemýšlel Jiří pln pochybnosti, " já nevím, snad se i něco najde, ale...
Ty na to nejsi zvyklá, Růžičko, bude ti těžko, bude ti těžko... "
" Ne, " bránila se Růža s očima svítícíma, " ty nevíš, co to je, nechat si vyčítat každé sousto, každý hadřík a všechno...
Muset poslouchat, že nepracuješ, že jen vyhazuješ...
Všechno bych ze sebe strhala, jak mně to zhořklo.
Ne, Jirko, uvidíš, jak ráda budu pracovat, jak ráda budu žít!
Každé sousto mne bude těšit, kdyby to jenom suchý chleba byl;
budu na ně pyšná...
S hrdostí budu spát, do kartounu se obléknu, sama si uvařím...
Řekni, nemohla bych být dělnice?
Nenajde - li se nic, půjdu i do továrny...
Já se tak těším! "
Jiří na ni pohlížel s radostným úžasem.
Panebože, tolik jiskřivosti, tolik statečnosti v životě tak pošlapaném!
Sám se zastyděl za svou chabost a únavu;
s náhlou láskou i radostí pomyslil na svou práci, nakažen planoucí živostí toho podivného, horečného děvčete.
Vždyť zmládla jako panenka, zardělá, roznícená, dětsky naivní - Ach, půjde to!
Jak by to mohlo nejít? "
" Půjde to, uvidíš, " mluví Růžena.
" Od nikoho nic nechci, sama se uživím, a tolik jistě vydělám, řekni, aspoň tolik, abych se najedla a měla kytičku na stole!
A kdybych ani na tu kytičku neměla, půjdu na ulici a budu se jenom dívat...
Kdybys věděl, jakou radost mně všechno dělá od té chvíle, co jsem se... rozhodla utéci!
Jak se mi všechno docela jinak líbí!
Začal mně nový život...
Vždyť jsem dosud neměla ponětí, jak je všechno krásné!
Ach, Jirko, " volala plačíc, " já jsem tak ráda! "
" Hloupá, " usmál se na ni Jiřík pln radosti, " nebude to... tak snadné.
Jdi, zkusíme to.
Ale teď si půjdeš lehnout, nesmíš se rozstonat.
Prosím tě, nech mne teď;
musím něco rozvážit, a ráno ti povím...
Spi teď a nech mne. "
Žádnou mocí ji nepřinutil, aby šla do postele;
položila se oblečena na pohovku, přikryl ji vším, co měl teplého, a stáhl plamen lampy.
Bylo ticho, jen její rychlý, dětský dech se dovolával soustrasti boží.
Jiří potichu otevřel okno do chladné říjnové noci.
Pokojná, vysoká obloha jiskřila hvězdami.
Tak kdysi v otcovském domě stáli u okna dokořán, on a maličká Růžena;
třásla se chladem a tiskla se k němu, neboť čekali na padání létavic.
" Až spadne hvězda, " šeptá Růžena, " budu si přát, abych se stala chlapcem a udělala něco slavného. "
Ach, tatínek spí, silný jako strom;
až sem je slyšet, jak praská postel pod jeho mohutnou únavou.
A Jiřímu je slavnostně, i on myslí na něco velikého a s mužskou vážností chrání drobnou Růženu, která se chvěje chladem a rozčilením...
Nad zahradou letí hvězda.
" Jiří, " volá ho z pokoje slabý hlas Růženčin.
" Hned, hned, " odpovídá Jiří a chvěje se chladem a nadšením.
Ano, udělat něco velikého;
není jiného vysvobození.
Bláhovče, co velikého jsi chtěl učinit?
Zvedni své břímě;
ale chceš - li učinit něco velikého, zvedni více;
jak velikou tíhu uneseš, tak veliký jsi.
Slabochu, klesáš pod vlastním břemenem?
Vztyč se, abys mohl zvednouti klesajícího;
jiného udělat nemůžeš, nechceš - li sám padnouti!
" Jiří, " volá Růžena polohlasem.
Jiří se u okna obrátil.
" Poslyš, " začal váhavě, " přemýšlel jsem o tom...
Myslím, že... že nenajdeš takovou práci...
Totiž práce je dost, ale nedostaneš takový plat, abys mohla...
To jsou hlouposti. "
" Já se spokojím se vším, " řekla Růžena tiše.
" Ne, jen počkej.
Vždyť nevíš, co to je.
Hleď, já mám teď, chválabohu, takový plat, a mohl bych si vzít práci i na odpoledne.
Vždyť někdy nevím, co bych dělal...
Mně to docela stačí.
A tobě bych nechal peníze... "
" Jaké peníze? " vydechla Růžena.
" Ten podíl, co mám po rodičích a co k tomu přibylo;
dělá to... dělá to asi pět tisíc ročně.
Ani ne pět tisíc, jenom čtyři...
To jsou jen úroky, rozumíš?
Tak mě napadlo, že bych ty úroky mohl nechat tobě, abys něco měla. "
Růžena vyskočila z pohovky.
" To není možno, " vykřikla.
" Nekřič, " bručel Jiří.
" Říkám ti, že to jsou jen úroky.
Až nebudeš potřebovat, nemusíš vybírat.
Ale teď, pro první čas... "
Růžena stála jako užaslá holčička.
" Ale to nejde, co bys ty měl? "
" O to se nestarej, " bránil se;
" chtěl jsem si už dávno vzít odpolední práci, ale... styděl jsem se, že bych ubíral práci kolegům.
Vždyť vidíš, jak tady žiju;
budu rád, když budu mít co dělat.
Tak je to, rozumíš?
Mně ty peníze jen překážely.
Tak co, chceš nebo nechceš? "
" Chci, " vydechla Růžena, přiblížila se k němu po špičkách, vzala ho kolem krku a přitiskla k jeho tváři své vlhké líčko.
" Jiří, " šeptala, " to jsem ani ve snu nečekala;
já ti přísahám, že jsem od tebe nic nechtěla, ale když jsi tak hodný! "
" Pusť, " prosil rozechvěn, " to není to.
Vždyť mně na těch penězích nezáleží.
Růženo, když má člověk života až potud, musí něco udělat...
Ale co může udělat, když je sám?
Ať dělá co chce, na konci všeho najde zas jen sebe;
víš, jako by byl živ mezi samými zrcadly, a kam se podívá, našel jen vlastní tvář, vlastní nudu, svou vlastní samotu...
Kdybys věděla, co to je!
Ne, Růženo, já ti nechci povídat o sobě, ale jsem tak rád, že jsi tu! jsem tak rád, že se to stalo!
Podívej se, co tam je hvězd;
pamatuješ se, jak jsme jednou doma čekali na padání hvězd? "
" Už nevím, " řekla Růžena zvedajíc k němu bledou tvář;
v mrazivém přítmí viděl zářiti její oči jako hvězdy.
" Proč jsi takový? "
Třásl se mrazením úchvatu a hladil ji po vlasech.
" Nemluv již o těch penězích.
Jsi tak hodná, že jsi ke mně přišla!
Ó bože, jak jsem rád! jako by mně okno otevřel... mezi zrcadly!
Dovedeš si to představit?
Vždyť jsem se zabýval pořád jen sám sebou!
Už jsem byl nemocný ze sebe, unavil jsem se nad sebou, neměl jsem nic jiného...
Ach, nebyl v tom už žádný smysl!
Vzpomínáš si, jak tehdy padaly hvězdy a co sis přitom přála?
Co by sis přála dnes, kdyby padala hvězda? "
" Co bych si přála, " zasmála se Růžena sladce.
" Něco pro sebe...
Ne, a pro tebe něco, aby se tobě něco splnilo. "
" Nemám co chtít, Růženo, jsem tak rád, že jsem se zbavil...
Řekni, jak se zařídíš?
Počkej, zítra ti najdu pěkný pokoj, s vyhlídkou, viď?
Odtud je vidět jen na dvůr;
ve dne, když nesvítí hvězdy, je to trochu smutné.
Ale ty musíš mít vyhlídku ven, abys to měla lepší... "
Docela se rozohnil a běhaje po pokoji určoval budoucnost, nadšen každou novou podrobností, smál se, žvanil, sliboval kdeco...
Ach což byt! práce! peníze!
To všechno půjde;
hlavní je, že tu je nový život!
Cítil, jak její oči potmě září, usmívají se, sledují ho svým prudkým jasem;
byl by se smál radostí na celé kolo, a neustal, až vyčerpáni, umdleni štěstím, umluveni zmlkali v dlouhých přestávkách únavy a srozumění.
Konečně ji uložil;
nebránila se jeho mateřsky směšné starostlivosti, nemohla už děkovat;
ale když zvedl hlavu od balíku novin, v jejichž anoncích hledal byty a bytové kanceláře, našel její oči upřeny na sobě s nadšeným a strašným jasem, a jeho srdce se sevřelo štěstím.
Tak ho zastihlo jitro.
Ano, byl to nový život.
Jeho hrozné nevolnosti ho opustily, když rychle polykal svůj oběd, aby běhal po nesčíslných patrech hledaje pokoj, když se vracel uřícen jako lovecký pes a blažený jako ženich, když v noci hltal akta nadpočetné práce, až konečně usínal ubit a nadšen bohatým dnem.
Nicméně musil se spokojit, ach, pokojem bez vyhlídky, sametovým a hnusným pokojem hříšně drahým, kde zatím uložil Růženu.
Někdy ho sice uprostřed práce přepadala mdlobná slabost, víčka se mu chvěla, pot závrati zaléval mu čelo náhle sinalé;
ale dovedl se překonat, sevřel zuby a položil čelo na chladnou stolní desku říkaje si umíněně:
Unes! musíš unést! vždyť nežiješ jen pro sebe!
- Opravdu, okříval den za dnem.
Byl to nový život.
Až jednou dostal nečekanou návštěvu.
Přišla jeho druhá sestra, Tylda, vdaná někde blízko za malého průmyslníka, kterému se nevedlo.
Navštěvovala ho vždycky, když přijela pro něco do Prahy, - dělala obchodní cesty, starala se o všechno;
vždy poseděla s očima sklopenýma a uhýbavýma a mluvila sporými, tichými slovy o svých třech dětech a tisíci starostech, jako by na světě nebylo nic jiného.
Dnes však se jí zděsil;
dýchala těžce, stírala si stále pavučiny starostí a její prsty, znetvořené psaním a šitím, se dotýkaly jeho srdce drsnou soustrastí.
Chválabohu, vypravila ze sebe po částech, děti jsou zdravé a hodné;
ale dílna stojí, stroje už nejsou k potřebě, právě na ně hledá kupce...
" A Růžena je tady, " řekla náhle polootázkou a marně se pokoušela zvednout oči.
Kupodivu, kamkoliv se zahleděla, byla nějaká díra v koberci, protržený povlak nábytku, ubohé a nespravované stárnutí věcí...
Skutečně, ani on, ani Růžena si takových věcí nikdy jaksi nevšimli.
Tísnilo ho to, díval se stranou;
styděl se jejích očí, pilných jako jehla a pomalých jako nekonečná starost.
" Utekla svému muži, " začala bezcílně, " říká, že ji trápil.
Snad trápil, ale... všechno má svou příčinu... "
" I on měl příčinu, " šla dále, když se nedočkala otázky.
" Víš, Růžena je... já nevím. "
Umlkla, stehujíc těžkýma očima velikou díru v koberci.
" Růžena je nehospodyně, " začala po chvíli.
" Ovšem, nemá děti, nemusí pracovat, o nic se nestará, ale... "
Jiří se mračně díval oknem.
" Růžena utrácela, " soukala ze sebe Tylda, " dělala mu dluhy, a to víš...
Všimnul sis, jaké má prádlo? "
" Ne. "
Tylda vzdychla a něco si stírala z čela.
" Ty nevíš, co to stojí...
Koupí si třeba kožišiny... za tisíce;
pak je prodá za pár set, aby zaplatila boty.
Účty před ním schovávala;
pak chodily žaloby...
Ty o tom nevíš? "
" Ne.
Já s ním nemluvím. "
Tylda kývala hlavou.
" Víš, on je divný, já neříkám...
Ale když mu nespraví kousek prádla, že z něho všude padají nitě, a když sama chodí jako vévodkyně...
A lže mu...
A běhá s jinými... "
" Přestaň, " prosil Jiří zmučen.
Tylda spravovala smutnýma očima potrhanou pokrývku na posteli.
" Nenabídla ti... snad, " ptala se nejistě, " že by ti vedla domácnost?
Že bys najal větší byt... že by ti vařila... "
Jiřímu se bolestně sevřelo srdce.
To ho dosud nenapadlo.
Ale Růženu také ne!
Bože, jak by byl šťasten!
" Já bych to ani nechtěl, " řekl příkře, přemáhaje se ze všech sil.
Tyldě se podařilo zvednout oči.
" Ona by snad také nechtěla.
Má tady... svého důstojníka.
Přesadili ho do Prahy.
Proto utekla... za ženatým.
To ti jistě neřekla. "
" Tyldo, " řekl chraptivě, sežehuje ji očima, " ty lžeš! "
Tyldě se třásly ruce a tváře, ale ještě se nevzdávala.
" Uvidíš sám, " koktala.
" Ty jsi takový dobrák.
Neříkala bych ti to, kdyby... kdyby mi tě nebylo líto.
Růžena tě nikdy neměla ráda.
Říkala o tobě, že jsi - "
" Jdi pryč, " křikl bez sebe vztekem, " prokrista, dej mi pokoj! "
Tylda pomalu vstávala.
" Měl bys... měl by sis nalézt lepší byt, Jirko, " řekla s hrdinným klidem, " podívej se, co je tu špíny.
Nechtěl bys košíček hrušek? "
" Nic nechci. "
" Musím už jít...
Tady máš tak temno...
Ach bože, Jiří, tak na shledanou. "
Krev mu bušila ve spáncích, hrdlo měl sevřené;
pokusil se o práci, ale sotva usedl, rozlámal vzteky držátko, vyskočil a běžel k Růženě.
Vyběhl k ní uřícen a zazvonil;
přišla otevřít paní bytná, a že prý mladá paní už od rána je venku;
má snad něco vyřídit?
" Není třeba, " zahučel Jiří a vlekl se domů, jako by nesl nesmírnou tíhu.
Doma usedl nad akty, opřel hlavu o dlaně a začal studovat;
ale míjela hodina, a on neobrátil ani stránku;
přišel soumrak, setmělo se, a nerozsvěcel.
Tu svěže, radostně zařinčel zvonek, v předsíni zašustěla sukně a do pokoje vtrhla Růžena.
" Ty spíš, Jirko? " smála se líbezně.
" Bože, jak je tu tma!
Kde jsi? "
" Ne, pracoval jsem, " vypravil ze sebe zaschle.
Pokoj zavoněl chladem a nesmírně jemnou vůní.
" Poslyš, " začala vesele.
" Chtěl jsem jít k tobě, " přerušil ji, " ale myslil jsem, že třeba nejsi doma. "
" Kde bych byla? " podivila se upřímně.
" Ach, tady je pěkně!
Jirko, já jsem tak ráda u tebe! "
Dýchala z ní radost a mládí, jiskřila štěstím.
" Pojď si sednout ke mně, " prosila, a když usedl vedle ní na pohovce, vzala ho kolem krku a opakovala:
" Já jsem tak ráda, Jirko! "
Opřel tvář o její chladnou kožišinku, zrosenou podzimním mžením, nechal se slabě kolébat a myslil si:
Ať byla kdekoliv - co mně je konečně po tom?
Aspoň že přišla hned pak ke mně.
Ale jeho srdce mřelo a svíralo se podivnou směsí pronikavé bolesti a sladké vůně.
" Co je ti, Jiříku? " vykřikla ulekaně.
" Nic, " řekl ukolébán.
" Byla tu Tylda. "
" Tylda! " opakovala a strnula.
" Pusť, " ozvala se po chvíli.
" Co říkala? "
" Nic. "
" Viď, mluvila o mně?
Říkala něco zlého? "
" Tak - trochu. "
Růžena se dala do zlostného pláče.
" Ta špinavá ženská!
Nic, nic mně nepřeje!
Copak já za to mohu, že se jim vede špatně?
Přišla jistě jen proto, že... že... že nějak zvěděla, cos ro mne udělal!
Kdyby se jim vedlo lépe, ani by si na tebe nevzpomněla!
Je to tak hnusné!
Všechno by chtěla pro sebe... pro své děti... ty protivné děti! "
" Nemluv už o tom, " prosil Jiří.
Ale Růžena plakala dále:
" Chce mně všechno zkazit!
Sotva jsem začala žít trochu lépe, už je tu, pomlouvá a chce mně vzít...
Řekni, ty věříš, co ti napovídala? "
" Ne. "
" Vždyť já jistě nic nechci než být svobodná!
Copak nemám právo, abych byla trochu šťastnější?
Já chci tak málo, byla jsem tady tak šťastná, Jirko, a teď přijde ona - "
" Neboj se, " řekl a šel rozsvítit lampu.
Růžena ihned přestala plakat.
Díval se na ni pozorně, jako by ji viděl poprvé.
Hledí k zemi, rty se jí chvějí;
ach, jak je hezká a mladistvá!
Má nové šaty, na rukou malé rukavičky napjaté k prasknutí, pod sukní vyhlížejí hedvábné punčochy...
Maličké nervózní prsty si hrají s nitěmi roztrhaného povlaku na pohovce.
" Odpusť, " řekl s povzdechem, " mám teď nějakou práci. "
Poslušně vstala.
" Ach, Jirko, " začala a nevěděla dále.
S rukama sepjatýma na prsou, rychlým a zmučeným pohledem, bledými rty stála tu jako obraz strachu.
" Buď bez starosti, " řekl krátce a sedl si ke své práci.
Den nato seděl nad svými akty až do soumraku.
Snažil se hladce a bezvědomě zapadnouti do mechanismu práce, nutil se dělati rychleji a rychleji, ale každým okamžikem se v jeho práci otvírala a šířila živá trhlinka bolesti.
Vtom přišla Růžena.
" Jen piš, " zašeptala, " já tě nebudu vyrušovat. "
Seděla tichounce na pohovce, ale cítil stále na sobě její vášnivé a vybdělé oči.
" Pročs ke mně nepřišel? " vyhrkla náhle.
" Byla jsem dnes doma. "
Vycítil v tom doznání, které ho dojalo.
Položil péro a obrátil se k ní;
byla oblečena černě jako kajícnice, bledší než jindy, s ubohýma ručkama sepjatýma na klíně, jež zdálky cítil chladnouti.
" Je tu skoro zima, " zabručel omluvně, a pokusil se hovořiti jako jindy, nedotýkaje se včerejšku.
Odpovídala pokorně a sladce jako vděčné děvčátko.
" Víš, ona Tylda, " vydralo se jí zčistajasna.
" Proto se jim vede tak špatně, že její muž je hlupák.
Ručil za někoho a pak musil platit...
Je tím sám vinen, měl myslit na děti;
ale když ničemu nerozumí!
Měl agenta, který ho okradl, a vůbec každému uvěří...
Víš, že ho žalují pro zaviněný úpadek? "
" Nevím nic, " uhýbal Jiří;
viděl, že na tohle myslila po celou noc, a bylo mu jaksi stydno.
Růžena necítila jeho tichý odpor;
přišla do ráže, celá se rozpálila a hned se vytasila se svými největšími kartami:
" Chtěli už na mém muži, aby jim pomohl;
ale on si opatřil zprávy a vysmál se...
Tam prý dát peníze, řekl, to je rovnou vyhodit je;
mají na tři sta tisíc pasív...
Blázen, kdo by tam strčil jediný halíř;
přišel by o všechno. "
" Proč mi to říkáš? "
" Abys to věděl, " nutila se do lehkého tónu.
" Víš, ty jsi takový dobrák, nechal by ses třeba o všechno připravit... "
" To jsi hodná, " řekl nespouštěje z ní oči.
Byla napjatá jako luk, hořela chutí říci ještě něco více, ale jeho pozornost ji tísnila;
počala se báti, aby nešla příliš daleko.
Prosila, aby jí našel nějaké místo, že nikomu, nikomu nechce být na obtíž, že se omezí ve všem, že by nemusila mít tak drahý byt...
Teď, teď snad navrhne, že by mu vedla domácnost!
Čekal s tlukoucím srdcem, ale ona odvrátila oči od okna a začala z jiného konce.
Den nato přišlo psaní od Tyldy.
" Milý Jiří, lituji, že jsme se rozešli v takovém nedorozumění.
Kdybys věděl vše, vím, že bys četl jinak tento dopis.
Jsme v zoufalém postavení.
Kdyby se nám podařilo zaplatit teď padesát tisíc, byli bychom zachráněni, neb náš průmysl má budoucnost a do dvou let počne se vypláceti.
Dali bychom ti všechny záruky pro budoucnost, kdybys nám teď půjčil peníze.
Byl bys spolumajitelem závodu a bral bys podíl z výnosu, až se začne vypláceti.
Přijď se podívat na náš závod, uvidíš sám, že má budoucnost.
Poznáš také naše děti, jak jsou milé a hodné, pilně se učí, a nepřeneseš přes srdce, abys jim zničil celou budoucnost.
Aspoň pro ty děti to udělej, neb je to naše krev, a Karel je už velký a chytrý a má velkou budoucnost.
Odpusť, že tak píši, jsme celí rozčileni a věříme, že nás zachráníš a že budeš mít rád naše děti, neb máš dobré srdce.
Přijď určitě.
Až Tyldička vyroste, šla by ráda k strýčkovi za hospodyni, uvidíš, jak je milá.
Nepomůžeš - li nám, můj muž to nepřežije a ty děti budou žebráci.
Zdraví Tě, drahý Jiří, Tvá nešťastná sestra Tylda.
P. S. Stran Růženy jsi říkal, že jsem lhala.
Až přijede můj muž do Prahy, přinese Ti doklady.
Růžena si nezasluhuje Tvé podpory a šlechetnosti, neb dělá nám hanbu.
Může se raději vrátit k svému muži, on jí odpustí, a ona nemusí ujídat chleba nevinným dětem. "
Jiří odhodil dopis.
Bylo mu hořko a ošklivo.
Z rozdělané práce na stole zavála na něj zoufalá prázdnota, těžká koule hnusu stoupala mu do hrdla;
i nechal všeho a šel k Růženě.
Byl již na schodech před jejími dveřmi, ale tu mávl rukou, sestoupil a coural sám po ulicích.
Viděl zdálky mladou ženu v kožišinách, zavěšenou do důstojníka;
rozběhl se za nimi jako žárlivec, ale Růžena to nebyla.
Viděl jasné ženské oči, slyšel smích na růžových rtech;
viděl ženy zářící, zvonící štěstím, důvěrné, plné radosti a krásy.
Unaven vrátil se konečně domů.
Na jeho pohovce ležela Růžena a plakala.
Tyldin dopis válel se otevřen na zemi.
" Ta skrblice, " vzlykala vášnivě, " že se nestydí!
Chce tě okrást, Jirko, o všechno okrást;
nedej se, nevěř jí ani slovo!
Ty nemáš ponětí, jaká to je prohnaná a lakomá ženská!
Proč mne pronásleduje?
Co jsem jí udělala?
Kvůli tvým penězům... mne... tak ostouzet!
Jde jí jen... jen o tvé peníze!
Vždyť je to hanba! "
" Má děti, Růženo, " namítal Jiří tiše.
" Nemusela si je udělat, " vykřikla drsně, dusíc se pláčem.
" Vždycky nás okrádala, má ráda jen peníze!
Pro peníze se vdávala, odmalička se chlubila, že bude bohatá...
Vždyť je hnusná, nízká, hloupá, - řekni, Jirko, co na ní je?
Víš, jaká byla, když se jim vedlo lépe!
Tlustá, nadutá, nepřátelská...
A teď by si chtěla... vzít na mně...
Jiří, ty bys to dovolil?
Ty mne zas vyženeš?
Spíš se utopím, než bych šla zpátky! "
Jiří poslouchal s hlavou skloněnou k zemi.
Ano, teď to děvče bojuje o všechno, o svou lásku, o své štěstí;
pláče vztekem, její hlas zní vášnivou nenávistí ke všemu ostatnímu, k Tyldě, ale i k němu, který jí může vše vzíti.
Peníze!
To slovo jako bičem švihlo Jiřího, kdykoliv je řekla;
připadalo mu nestoudné, špinavé, urážlivé...
"... Bylo to pro mne jako zázrak, kdyžs mně nabídl peníze, " plakala Růžena.
" Vždyť je to pro mne svoboda a všechno!
Sáms mně je nabídl, Jirko, neměls je vůbec nabízet, kdybys mně je chtěl zase brát!
- Teď, když na ně počítám... "
Jiří už neposlouchal.
Zdálky slyšel žaloby, výkřiky, pláč...
Cítil se bezmezně ponížen.
Peníze, peníze, - ale copak šlo jenom o peníze?
Kristepane, co se to stalo?
Proč zhrubla ustaraná a mateřská Tylda, proč křičí ta druhá, proč zhrublo a znechutilo se mé vlastní srdce?
Copak šlo vůbec o peníze?
Pocítil divnou schopnost a skoro chuť urazit Růženu, říci jí něco surového, ponižujícího, pánovitého...
Vstal s jakousi lehkostí.
" Počkej, " řekl chladně.
" To jsou mé peníze.
A já, " dokončil s velkolepým propouštěcím gestem, " si to rozmyslím. "
Růžena vyskočila s očima plnýma úleku.
" Ty... ty..., " koktala.
" Ale ovšem... rozumí se...
Prosím tě, Jirko,... tys mně snad nerozuměl... to jsem nemínila... "
" Je dobře, " uťal suše.
" Říkám, že si to rozmyslím. "
Blesk nenávisti šlehl očima Růženy;
ale hryzla se do rtů, sklonila hlavu a odešla.
Nazítří ho čekala doma nová návštěva:
Tyldin muž, těžkopádný, rudý, plný rozpaků a psí pokory.
Jiří se dusil hanbou a zlostí a ani neusedl, aby přinutil návštěvu státi.
" Co si přejete, " řekl netázavým tónem úředníka.
Těžkopádný muž se zachvěl a dostal ze sebe:
" Já... já... totiž Tylda... posílá nějaké dokumenty... které jste si přál..., " a jal se zimničně hledati po kapsách.
" Naprosto nepřál, " odkývl Jiří rukou.
Nastala mučivá pauza.
" Tylda vám psala... švagře..., " začal nešťastný továrník rudna ještě více, " že náš závod, zkrátka, kdybyste se chtěl účastnit... "
Jiří ho úmyslně nechával tonouti.
" Totiž... věc není tak špatná, a kdybyste se účastnil, zkrátka, náš obor má budoucnost a... jako společník... "
Dveře se tiše otevřely a v nich stála Růžena.
Zkameněla, když uviděla Tyldina muže.
" Co je? " zeptal se Jiří ostře.
" Jirko, " vydechla Růžena.
" Mám návštěvu, " odbyl ji Jiří a obrátil se k svému hosti.
" Prosím. "
Růžena se nehýbala.
Tyldin muž se zapotil studem a strachem.
" Tady jsou... prosím... ty doklady, listy, co nám psal její muž, a jiné dopisy... zachycené... "
Růžena se zachytila dveří.
" Ukažte, " řekl Jiří, vzal listy, tvářil se, jako by chtěl číst první dopis, ale tu zmáčkl vše v hrsti a donesl Růženě.
" Tady máš, " řekl se zlým úsměvem, " a teď promiň.
A do banky už nechoď... vybírat;
šla bys marně. "
Růžena ustupovala beze slova, s tváří popelavou.
" Tedy váš závod, " pokračoval Jiří chraptivě, zavíraje dveře.
" Ano, vyhlídky jsou... nejlepší, a kdyby byl kapitál... zatím ovšem bez úroků... "
" Poslyšte, " přerušil ho Jiří bez okolků, " já vím, že je to všechno vaše vina;
mám informace, že nejste opatrný ani ani kulantní - "
" Já bych se vynasnažil, " koktal Tyldin muž hledě na něj psíma očima, jimž Jiří uhýbal.
" Jak bych vám mohl důvěřovat? " krčil Jiří rameny.
" Ujišťuji vás, že... že bych si vážil vaší důvěry... a všemožně...
Máme děti, švagře! "
Strašná, trapná lítost zmučila srdce Jiřího.
" Přijďte si - za rok, " zakončil posledním zbytkem své praskající vůle.
" Za rok... bože..., " vzdychl Tyldin muž a jeho bledé oči se zalily slzami.
" Sbohem, " řekl Jiří podávaje mu ruku.
Tyldin muž neviděl podávané ruky.
Šel ke dveřím klopýtaje o židle, hmatal do prázdna po klice...
" Sbohem, " loučil se ve dveřích zlomeným hlasem, " a... děkuji vám. "
Jiří osaměl.
Pot nesmírné slabosti vyvstal mu na čele.
Složil ještě akta rozevřená na stole a zavolal bytnou;
když přišla, přecházel po pokoji a tiskl obě ruce k srdci;
zapomněl už, co na ní chtěl.
" Počkejte, " zavolal, když odcházela.
" Přijde - li sem dnes... nebo zítra, nebo kdykoliv má sestra Růžena, řekněte, že mi není dobře, a že... prosím, aby nikdo ke mně nechodil. "
Pak ulehnuv na svou starou pohovku, vyhledal očima novou pavučinu, která přibyla v koutě nad jeho hlavou.
SUROVEC
Účtárna zářící dvaceti žárovkami jako operační sál drnčela a otřásala se lomozem továrny;
ale že už táhlo na šestou, úředníci vstávali a umývali si ruce.
Tu zachrčel domácí telefon;
účetní zvedl sluchátko a slyšel jediné slovo:
Bliss.
Zavěsiv sluchátko mrkl na mladého muže, který, opřen o pokladnu, svítě zlatými plombami žvanil se dvěma písařkami.
Mladý muž ukázal všechny zuby, zahodil cigaretu a odešel.
Bera skokem tři schody vyběhl do prvního patra.
V předsíni nikdo.
Bliss přešlapoval, zakašlal a pak pronikl dvojitými dveřmi do pracovny Pelikánovy.
Viděl ředitele továrny stát u Pelikánova stolu, jako stojí voják u raportu.
" Pardon, " zavrčel honem a stáhl se nazpět.
" Zůstat, " letělo za ním.
Ředitel v křečovitém tiku mžikal polovičkou obličeje, rozčilen samou pozorností;
Pelikán psal a kousaje do doutníku mluvil přitom trhaně a koutkem.
Najednou hodil perem a řekl:
" Zítra ohlásíte výluku. "
" To znamená stávku, " poznamenal ředitel zasmušile.
Pelikán pokrčil rameny.
Ředitel vzrušeně mžikal tváří;
měl patrně mnoho na srdci.
Zatím Bliss diskrétně koukal do okna, aby nějak dal najevo, že tu vlastně není.
Věděl dobře, oč jde;
už rok sledoval veliký Pelikánův zápas o život.
Německá soutěž vraždila den po dni tuto ohromnou řvoucí továrnu, která snad zítra utichne nadobro.
Dělej co dělej, Němci byli o třicet procent lacinější.
Je tomu rok, co Pelikán rozšířil továrnu a investoval bláznivé peníze do nových strojů, aby zlevnil výrobu;
koupil nové patenty a počítal, že výroba stoupne o polovinu.
Nestoupla vůbec;
bylo cítit odpor dělníků.
Tu vrhl se Pelikán na nového nepřítele, brutalizoval důvěrníky a vyhnal je z práce;
tím vyvolal dvě zbytečné stávky, nakonec zvýšil mzdy a hleděl si koupit práci prémiemi.
Náklad rostl nesmyslně, a práce ještě ubylo;
tiché nepřátelství mezi dělníky a fabrikantem propukalo v otevřený souboj.
Před týdnem zavolal Pelikán důvěrníky a nabídl dělnictvu podíl ze zisku;
dusil se přitom záštím, ale mluvil náramně krásně: zvyšte výrobu, mějte trochu dobré vůle, a továrna bude napolo vaše.
Důvěrníci odmítli.
Tedy výluka, dobrá.
Bliss věděl, že tím chce Pelikán jen nabrat dechu.
Že se necítí poražen.
" To znamená stávku, " pokoušel se ředitel začít ještě jednou.
" Bliss, " křikl Pelikán, jako se volá na milého psa, a dal se do psaní.
Ředitel se poroučel, váhaje jako ten, kdo by měl býti ještě zavolán zpátky;
ale Pelikán neslyšel.
Bliss opřel se tiše o skříň a čekal;
usmíval se na své lesklé boty, na své nehty, na vzorec koberce...
Jeho sladké židovské oči se mhouřily jako u blažené kočky, napolo uspané teplem a šustěním pera po papíře.
" Pojedete do Německa, " ozval se Pelikán nepřestávaje psát.
" Kam? " usmíval se Bliss.
" Ke konkurenci.
Podívat se...
Vy víte nač. "
Bliss se polichoceně usmál.
Byl to průmyslový špión a rozený vyzvědač.
Kdyby se byl našel státník, který by ho použil s jeho měkkou elegancí, úžasnou drzostí a dívčíma očima, byl by sloužil kterékoliv politice nebo zradě;
takto však brousil po všech zemích, vpíjeje do svých přimhouřených, usměvavých očí tajemství průmyslových organizací, výroby, patentů a trhů, aby je prodával konkurenci.
Byl s podivnou vděčností oddán Pelikánovi, který ho byl objevil v ubohé bídě polského utečence a postavil na nohy.
Nyní chápal, že jde o to, zahrát špatný kousek německé soutěži;
bylo to poprvé, že ho Pelikán sám požádal o takovou službu.
" Do Německa, " opakoval Bliss s úsměvem plným zlata.
" Dál nic? "
" Budete - li mít příležitost, proč ne, " žvýkal Pelikán mezi zuby.
" Ale vraťte se brzo. "
Byla chvíle ticha.
Bliss neslyšnými kroky přešel k oknu a díval se ven.
Továrna, už umlklá, svítila velikými okny jako skleněný palác.
Pelikán ustavičně psal.
" Viděl jsem dnes ráno vaši paní, " ozvalo se od okna hlasem bezúsměvným a stísněným.
" Tak, " vypustil Pelikán nehýbaje se;
ale šustění pera náhle přestalo jako v očekávání.
" Jela do Stromovky, " mluvil Bliss neobraceje se.
" Tam vystoupila a nechala se převézt do Tróje.
V zámečku ji čekal... "
" Kdo, " ozval se Pelikán po chvíli.
" Docent Ježek.
Šli po navigaci...
Paní plakala.
U přívozu se zase rozloučili. "
" O čem mluvili, " řekl Pelikán jaksi bez otázky.
" Nevím.
On řekl:
' Musíš se rozhodnout, už nelze, nelze takhle - - ' Ona plakala. "
" On jí - "
" Tykal.
Pak ještě řekl:
' Zítra na shledanou. '
Bylo to v jedenáct ráno. "
" Děkuju. "
Péro znovu zašustilo po papíře.
Bliss se obrátil;
usmíval se přivřenýma očima jako dříve.
" Podívám se do Švédska, " povídal ceně zuby, " ocelárny tam mají něco nového. "
" Šťastnou cestu, " odpověděl Pelikán a podal mu šek;
a protože bylo zřejmo, že chce ještě pracovat, Bliss se potichu vytratil.
Avšak nyní je ticho v pracovně, jako by Pelikán zkameněl;
dole pod okny dupá čekající, zkřehlý šofér;
nějaké hlasy mrznou na dvoře.
Příjemným zvonkem bije v kovových hodinách sedm.
Pelikán zavírá stůl, chápe se telefonu a volá číslo svého bytu.
" Je paní doma? "
" Ano, " odpovídá telefon.
" Mám ji zavolat? "
" Ne, " a pověsiv telefon usedl.
Tedy dnes ráno, opakoval si utkvěle.
Proto byla Lucy tak zaražená, tak... bůhví...
Když přišel v poledne domů, hrála na klavír;
poslouchal ve vedlejším pokoji, a nikdy dosud mu nepřipadlo, že by byly na světě věci tak hrozné, rozryvné, uchvácené, jaké slyšel jásati a vzlykati v její hudbě.
K obědu přišla bledá, s očima palčivě rozžatýma, a skoro nejedla;
ne mluvili mnoho, jako vůbec v poslední době neměl jí co říci, příliš zaujat továrním zápasem, o kterém ona ani nevěděla.
Po obědě opět hrála, neslyšela ho přijít ani odejít.
Jakou strašnou sílu, jaké zoufalé a vznosné odhodlání, jaký tajemný pokyn chtěla nalézti v tom burácejícím přívalu tónů, anebo čím se to opíjela, anebo s čím tak hovořila, planoucí a vytržená?
Pokorně sklonil hlavu;
jeho tvrdé čelo bylo zabedněno hluchotou zvyku, jeho mozek naučil se klidně pracovat v řinčení parních kladiv a pronikavém vytí soustruhů drtících železo;
tento křik něhy a bolesti, který se řinul z otevřeného klavíru, byl mu jako cizí řeč, již by se marně snažil dešifrovati.
Čekal, že dohraje a vstane;
byl by ji k sobě zavolal na pohovku a řekl jí, že je unaven, že to, co nyní dělá, je nad síly člověka;
ani si nezapálil doutník, aby ji kouř neobtěžoval.
Avšak nevěděla o něm, ponořena do jiného světa;
i pohlédl konečně na hodinky a odešel po špičkách, aby jel do továrny.
Pelikán svíral čelisti, jako by něco vší silou překusoval.
Tak tedy Ježek, jeho přítel z mládí...
Vzpomněl si, jak uvedl kdysi Ježka do salónu své paní, vlasatého, vousatého, schýleného v ramenou, učence trochu směšného a rozpačitého s užasle dětským pohledem za brýlemi;
uvedl ho skoro mocí, s dobrosrdečnou převahou, jako nějakou novou a komickou hračku.
Ježek přicházel zřídka, styděl se jaksi a mimoto se brzo na smrt zamiloval do mladé paní;
Pelikán si toho všiml s potěšením vlastníka, neboť byl pyšný na svou vzrušenou, zářící ženu, plnou prudkého a svrchovaného ducha.
Naléhal na přítele, aby jen chodil častěji;
Ježek plaše uhýbal, zardíval se rozpaky a trýzní, raději by se už nikdy neukázal;
nicméně vracel se po čase, zmučenější, zamlklejší, rozechvělejší, bez míry šťasten a rozryt, když ho domácí paní vylovila z ostatních hostů a zatáhla ke klavíru, kde preludujíc bílýma rukama mluvila, mluvila, mluvila se zářícíma, trochu výsměšnýma očima upřenýma na ježatou hlavu nešťastného docenta.
Tehdy, ano, tehdy Pelikán necítil nejmenší soustrasti s trápeným člověkem;
bavil se královsky na účet svého přítele, cítě se životně příliš mocný, než aby ho napadlo...
Silné, přežvykující čelisti se zachvěly.
Vždyť se to nedálo jen doma, připomíná si Pelikán teprve nyní.
Málokdy provázel svou ženu do koncertu;
tu pak seděl, rád, že je vedle ní, a myslil na své věci.
A hle, tu vždycky se našel, opřen o stěnu s hlavou pochýlenou, docent Ježek;
bůhví co ta hudba znamená, ale v některých chvílích se Lucy zachvívá a pobledne vzrušením, a tu zvedne Ježek hlavu a utkví na ní zdálky strašným, planoucím pohledem, jako by všechna ta hudba se řinula z jeho srdce.
I Lucy ho vyhledá očima nebo je zavírá v němé komplicitě;
rozumějí si jaksi na dálku, hovoří spolu nadlidskými tóny, jež zaplavují prostor;
a cestou domů pak Lucy nepromluví, neodpovídá, zakrývá si ústa i oči kožišinami, jako by se vší mocí nechtěla vzdáti jakési veliké chvíle, vytvořené hudbou a... bůhví čím ještě.
Pelikán položil hlavu do dlaní a zasténal útrapou.
Vždyť sám je snad tím vinen, že to došlo tak daleko!
Poslední měsíce opravdu Lucy zanedbával, opravdu sám se obestavěl mlčením;
ale bylo tolik práce, tolik ukrutného boje!
Musil sedět v továrně, v bance, v deseti správních radách;
je třeba peněz a továrna nestačí;
je třeba peněz... především pro Lucy.
Lucy spotřebu je příliš mnoho;
nikdy jí to neřekl, ale u čerta, stojí ho to všechen jeho čas, aby jí bylo možno tak žít.
Všechen čas, všechny dny.
Ach, v těch posledních měsících chvílemi postřehoval, že se něco děje, že se už něco stalo;
proč byla Lucy smutná a vyhýbavá, proč pobledla zamyšlením, zhubeněla jaksi a uzavírala se před ním?
Viděl to dobře a s pronikavou starostí, ale odsunul ji skoro násilím.
Bylo třeba myslet na jiné, naléhavější věci...
Najednou mu vytanula s mučivou jasností poslední návštěva Ježkova.
Přišel pozdě, rozcuchaný a vyjevený;
sedl si stranou a s nikým nemluvil.
Mladá paní, blednouc trochu, s chvějícím se úsměvem se k němu blížila;
tu Ježek vstal, a jako by ji před sebou tlačil očima, nutil ji ustupovat do okenního výklenku;
řekl jí šeptem několik slov, Lucy sklonila hlavu jakýmsi truchlivým " ano " a obrátila se k ostatním.
Tehdy si Pelikán s nevolností předtuchy umínil, že dá pozor.
Bylo však tolik práce! tolik okamžitých starostí!
Lahodný zvonek tloukl osm.
Na kamenné hrázi u Tróje stojí dva lidé.
Krásná paní pláče, přikládá ke rtům šáteček;
a k ní se naklání vousatá tvář muže se zuby obnaženými bolestí a vášní, a mluví...
" Musíš, musíš se rozhodnout, už nelze takhle... "
- Ten obraz trýznil Pelikána s celou svou ukrutnou zřetelností.
Tak daleko to s nimi došlo, řekl si zdrceně;
ale bože, co s tím mám dělat?
Mám promluvit s Lucy nebo s ním?
A co udělám, řeknou - li:
Ano, milujeme se?
A proč to chtít slyšet, když už je to... tak dalece jasno...
Jeho těžké ruce se svíraly na desce stolu.
Čekal, že ho popadne běsný záchvat vzteku;
ale zatím to byla jen nekonečná chabost, která ho dusila.
U tohohle stolu už rozhodl tolikerý zápas;
odtud rozkazoval lidem a věcem;
tady zachycoval a zasazoval rány se strašnou, okamžitou rychlostí dobrého boxéra.
A nyní s hrůzou a jakýmsi temným hněvem na sebe sama pociťoval, že není schopen odpovědět čímkoliv na tento úder.
Ve své slabosti měřil velikost své porážky.
Něco se musí stát, něco udělám, opakoval si zarytě;
ale tu hned zas viděl Lucy u klavíru s očima palčivě zachmuřenýma, Lucy bledou a couvající, krásnou paní na vltavské hrázi, a zase ho zaplavila nesnesitelná muka bezmoci.
Konečně se zmohl na to, že vstal a sestoupil do vozu.
Automobil klouzal tiše do středu Prahy;
tu zalily se najednou Pelikánovy oči krví a on počal křičet na řidiče:
Rychleji! rychleji!
Těžce supěl závalem náhlé zuřivosti;
měl potřebu vletět jako projektil do lidí, drtit je, narazit s hrozným třeskem na nějakou překážku.
Rychleji! rychleji! blbče u volantu, proč se vyhýbáš?
Vyjevený řidič pustil vůz plnou rychlostí;
houkačka řvala bez ustání, bylo slyšet křik lidí;
byli by skoro přejeli člověka.
Domů přišel napohled klidný.
Večeře byla zamlklá a uhýbavá;
Lucy nemluvila, čímsi sklíčeně zabrána, a sotva snědla několik soust, chtěla odejít.
" Počkej, " řekl a přistoupil k ní s hořícím doutníkem, aby se jí podíval do očí.
Lucy zvedla k němu oči náhle plné odporu a hrůzy.
" Nech mne, " prosila a předstírala kašel, jako by ji kouř dusil.
" Kašleš, Lucy, " řekl nespouštěje z ní očí.
" Musíš jet odtud. "
" Kam, " šeptala zděšeně.
" Do Itálie, k moři, kamkoliv.
Musíš do lázní.
Kdy pojedeš? "
" Nepojedu, " vykřikla prudce.
" Já nikam nechci!
Vždyť mně nic není! "
" Jsi bledá, " pokračoval s neodchýleným pohledem pátrání.
" Neslouží ti to tady.
Musíš se dva tři roky léčit. "
" Nikam, nikam, nikam nepůjdu, " vyhrkla strašně vzrušena.
" Prosím tě, co...
Nepůjdu, " vykřikla hlasem plným slz a vyběhla z pokoje, aby nepropukla v pláč.
Pelikán s rameny skloněnými odešel do své pracovny.
Tu noc čekal starý sluha v předsíni pánovy ložnice, aby mu připravil večerní koupel.
Byla půlnoc, a pán nešel.
Sluha se přiblížil po špičkách ku dveřím pracovny a naslouchal;
slyšel pravidelné, těžké kroky od stěny ke stěně, sem tam, bez konce.
Vrátil se tedy do své lokajské lenošky, usínal chvílemi a probouzel se chladem.
O půl čtvrté vyskočil z tvrdého spánku;
viděl pána, jak si obléká kožich, i jal se drkotat tisíc omluv, že usnul.
" Musím odejet, " přerušil ho Pelikán.
" Vrátím se večer. "
" Mám zavolat vůz? " ptal se sluha.
" Není třeba. "
Pěšky šel Pelikán k nejbližšímu nádraží.
Slabě mrzlo, ulice byly prázdné jako ve snu a pusté samotou smrti;
na nádraží několik lidí spalo na lavičkách a jiní tiše, trpělivě mrzli, stočeni jako zvířata.
Pelikán si vybral na tabuli odjezdů první vlak kamkoliv a jal se přecházet po dlouhém koridoru.
Zapomněl zatím na svůj vlak, vyhlédl si jiný a konečně ujížděl v prázdném kupé, nevěda ani kam.
Byla ještě noc, i stáhl lampu a vtiskl se do kouta.
Vše se mu rozplynulo v únavu bez konce.
Každým úderem vlaku jako by se valila nová a nová vlna slabosti;
bylo mu smrtelně teskno a přitom jaksi nesmírně pohodlno, jako by poprvé po letech odpočíval trpně a hluboce.
Nebránit se, poprvé v životě přijmout ránu;
cítit s podivno jakým zadostučiněním, jak proniká na smrt hluboko.
Ujel, přímo utekl z domova, aby byl po celý den sám a mohl jasně, bezohledně uvážit, co s Lucy, co udělat, jak rozhodnout ten hrozný poměr;
ale nyní nemohl a snad ani nechtěl nic než nechat se trpně unášet vlastní bolestí.
Hle, tam venku se zažíhají první světélka nového dne;
lidé se vzbouzejí, opouštějíce s lítostí teplé bezvědomí.
Teď, teď Lucy ještě spí;
viděl její široký polštář, rusé vlasy má zmuchlané pod líčkem;
jsou snad ještě provlhlé pláčem, který se do nich řinul, dětským pláčem, kterým se unavila.
Je bledá a krásná, ach, Lucy! vždyť tahle slabost není nic jiného než láska!
Cože, jaké to rozhodnutí jsem chtěl nalézt?
Vždyť přec je rozhodnuto, že tě miluji!
Udělat! udělat! udělat! skandují energicky údery kol.
Ne, ne, ne, jaké dělání!
Vždyť se nemůže jiného udělat než zase láska!
Ale je - li Lucy nešťastná, pak se musí něco udělat, aby nebyla!
Udělat! udělat!
Počkej, Lucy, jen počkej, ukážu ti, co je láska;
musíš býti šťastna, i kdybych...
Cože, jaké rozhodnutí?
Miluješ - li ji, tedy to dokaž;
která oběť je dost veliká, abys ji přinesl?
Nad zemí počalo svítat.
Pokojně, silně, neseno velikou bolestí tluče srdce mužovo.
Lucy, Lucy, vracím ti svobodu;
jdi za svou láskou a buď šťastna.
I tuhle oběť přinesu;
jsi slabá a krásná - jdi, Lucy, a buď šťastnější.
Krajina ubíhá za krajinou;
tvrdé, urputné čelo se opírá o mrazivé sklo, aby přemohlo opojení bolesti;
avšak srdce jakoby širokou, zející ranou už přijímá mír rozhodnutí.
Řeknu jí to dnes večer, přemýšlí Pelikán, řeknu, že se rozvádíme;
Lucy to po krátkém poplachu přijme.
Za půl roku bude šťastna;
Ježek ji bude nosit na rukou, bude jí rozumět lépe než já;
a Lucy bude...
Pelikán vyskočil jako udeřen.
Copak může být Lucy šťastna v nuzotě?
Lucy, jež je sám luxus, sám nákladný rozmar;
Lucy, kterou uvedl do svého bohatství z přepychu velkého obchodního domu jejího otce právě před konečným krachem;
Lucy, jež z nějakého pudu, z vášně, z potřeby, z naivnosti nebo já nevím proč musí, musí vyhazovat bláznivě peníze!
Vždyť všechno, co Ježek vydělá, jí nestačí na jediné šaty!
- Ale co na tom, namítal si;
v případě rozvodu jí budu přec já platit alimenta, a já jí dám tolik...
Ale jakápak alimenta, vzpomněl si najednou;
vždyť ona se za Ježka vdá a pak přirozeně jim nemohu platit...
To je nemožné, aby si Ježka vzala!
Musí zůstat svobodná, aby brala z mé ruky - Ale co z ní pak bude?
Poměr s Ježkem půjde nutně svou cestou;
nevezmou - li se, bude z toho víceméně veřejný... veřejný konkubinát.
Společnost, ve které žila, jí to dá cítit, vytřídí ji a poníží;
a ona sama, pyšná a prudká Lucy, bude nejhrozněji trpět sama nad sebou;
vyrostla prostě v určitých názorech...
To nesmí být!
Rozvede - li se, ať si vezme Ježka a naučí se žít v chudobě, může - li;
a já, myslil Pelikán, nabídnu občas Ježkovi peníze - Tu se sám zastyděl: to přece by Ježek nemohl přijmout!
Pln zmatku vyskočil na nejbližší stanici z vlaku;
nevěděl vůbec, kde je.
Nevydržel už sedět, chtělo se mu utíkat přes černá pole a pruhy tvrdého sněhu, aby se vzpamatoval.
Svítalo šedě a vlhce;
sotva byl Pelikán za stanicí, sedl na patník u silnice a přemýšlel.
Mohl bych jí snad říci:
Odcházím od tebe, ale dám ti takové jakési věno, rozumíš? abys byla živa z úroků.
A pak ať se vdá!
V rychlosti počítal, mnoho - li by mohl likvidovat;
nebylo to nic.
Žil vlastně ode dne ke dni.
Nic platno, Lucy, musíš se uskromnit;
budeš sama píchat pro sebe šatečky, budeš stát u plotny, budeš večer co večer v starostech počítat, kolik jsi vydala...
Počal se třásti chladem, i vstal a šel nazdařbůh silnicí.
Lucy, Lucy, co mám s tebou udělat?
Vždyť tě nemohu pustit do takové bídy! hleď, není to pro tebe, ach, dítě, nevíš, jak všední a únavná je chudoba!
Měj rozum, Lucy;
uvaž jen, co všechno jsi zvyklá mít - - - Přemýšlel úsilovně, rozehřát rychlou chůzí.
Ani nevěděl sám, jak to přišlo, ale začal ve velkém konstruovat nový plán, jakousi ohromnou průmyslovou kampaň, která by mu vrhla do rukou nové milióny.
Rázem viděl nutné akce a podrobnosti, počítal, lámal budoucí odpor;
při tom všem se v něm chvěla nesmyslná myšlenka, že si snad Lucy všechno jinak rozmyslí, zahrne - li ji novým a ještě větším bohatstvím.
Zarazil se udýchán na temeni kopce, který ztekl v jediném rozběhu.
Nyní nebylo vidět silnici ani trať;
dokola vlnily se rezavé jihočeské pahorky mezi černými lesíky.
Pustil se napříč přes pole, zmrazen a bezmezně umdlen.
Konečně našel vesnici a padl do první hospody.
Byl sám v nízké šenkovně, obsluhován krtičnatým výrostkem.
Dali mu rudý čaj s rumem, který páchl šňupavým tabákem.
Pil dychtivě tu horkou ohavnost a roztával pomalu k životu.
Ne, Lucy nebude strádat;
jsem tu já, Lucy, abych tomu zabránil.
Snad se teď právě probouzí;
vstává už, podobna malému dítěti, a rozpomíná se na včerejší bolest.
Byl tak unaven, že se cítil stár, jako by byl jejím otcem.
Nepůjdeš do bídy, Lucy;
nic, nic se nesmí stát, ani slovem, ani pohledem nedám najevo, že o něčem vím.
Žij ve svém přepychovém snu, miluj, dělej co chceš: jsem beztoho celý den pryč z domova a nemohu ti dát nic než bohatství.
Měj si, Lucy, měj si co chceš, a buď šťastna;
tvé hrdé srdce tě uchrání před poklesnutím příliš těžkým...
Výrostek se vracel chvílemi z chodby s nepřívětivou pozorností.
Co tu chce tuhleten veliký pán v kožiše, který sedí v koutě, otáčí prázdnou sklenicí v prstech a jaksi se usmívá?
Proč neplatí a nejde po svém?
Vždyť je to nemožno, zděsil se Pelikán.
Lucy už dnes trpí svým poměrem, dnes, kdy je mezi nimi sotva něco víc než marné řeči!
Už dnes přede mnou prchá s hrůzou provinilé a pláče ukrutnou citlivostí!
Co by si počala zítra nebo pozítří, až dojdou věci dále?
Copak Lucy, horoucí a pyšná Lucy, by mohla snést i - i - i zpronevěru?
Udusila by se ponížením, rozryla by se děsem a hanbou až do hlubin srdce!
Mohu ji takhle nechat? ptal se Pelikán s úzkostí.
Což nemohu ničím zabránit...
" Nechcete platit? " ptal se výrostek zamračeně.
Pelikán vytrhl hodinky.
Bylo jedenáct.
" Kdy jede první vlak do Prahy? "
" O půl dvanácté. "
" Jak je daleko na nádraží? "
" Hodinu. "
" Mohl bych dostat vůz? "
" Ne. "
Jedenáct hodin, vzpomněl si Pelikán.
Teď, právě teď se mají setkat na navigaci u Tróje.
Viděl dlouhou kamennou hráz, Lucy se odvrací k šedé vodě a pláče do kapesníku.
Snad se teď právě rozhodují, šílení, bez rozumu, snad teď nesmyslná Lucy volí svůj osud, zatímco já tady -
Vyskočil beze smyslů:
" Musíte mi sehnat vůz! "
Mladík odešel bruče.
Pelikán stál před hospodou se srdcem tlukoucím, hodinky v ruce.
Bože, což nikdo nepřijede?
Zuřil netrpělivostí, deset minut uteklo nadarmo.
Konečně přihrčela selská košatinka, tažená bílým koníčkem.
Pelikán se do ní vrhl křiče:
" Rychle!
Dostanete co chcete, stihnete - li vlak! "
" No dyť, " odpovídal děda kočí a mírně pobídl koně.
Po silnici nahoru dolů drkotá košatinka.
" Rychleji, " křičí Pelikán, a tu děda pokaždé vlídně potrhne otěžemi a bílá kobylka plete nohami trochu rychleji.
Tu zvedne se za dědou mohutné tělo, vytrhne mu opratě, bič švihne koně a švihá, švihá, švihá po hlavě, po nohách, po hřbetě...
Ubohý koník vyrazil a hnal se po silnici, bičován do krve.
Tam už je trať;
ale na ohybu silnice narazilo zadní kolo na milník, kámen se vypáčil a vůz se poroučel na bok: zadní kolo se ulomilo jako hračka.
Tu vykřikl Pelikán vztekem, uhodil koně pěstí po hubě, a jak byl, v kožiše, běžel šíleným tryskem k nádraží.
Vlak právě vjížděl do stanice.
" Udělat, udělat, udělat, " skandují údery kol.
Pelikán v přeplněném vagóně, pokryt valícím se potem, dupe a zatíná pěsti v běsném záchvatu netrpělivosti.
Jak je to pomalé, pomalé, pomalé proti lidské vůli!
Staničky se šinou nazad, odvíjí se stromořadí, můstek, les, věc za věcí, telegrafní tyče - - - Pelikán vytrhl okno a díval se přímo pod kola vlaku: zde aspoň nekonečny pás štěrku a pražců se řítí opilou, zuřivou, slepou rychlostí jako v horečném snu.
Praha.
Pelikán vyběhl z nádraží a jel přímo k Ježkovi.
Bez dechu zazvonil u jeho dveří.
" Pan profesor není doma, " hlásila bytná, " ale přijde brzo od oběda, asi o půl třetí... "
" Počkám, " zahučel Pelikán a sedl v Ježkově pokoji.
Tři dávno odbily a táhla čtvrtá;
Ježek se nevracel.
V pokoji se začalo stmívat.
Pelikán supěl, jako by ho někdo honil.
Snad už přijel pozdě.
Konečně dlouho po čtvrté se rozletěly dveře a Ježek stanul na prahu;
poznal Pelikána a ustrnul.
" Ty... tu čekáš, " vypravil ze sebe čímsi, co bylo stěží hlasem.
" Vždyťs odejel! "
Pelikánovi se rázem vrátila rozvaha.
" Jak to víš, že jsem odejel? " zeptal se chladně.
Ježek pochopil, že se přeřekl;
zrudl a jeho čelo se zrosilo úzkostí, ale neřekl ani slova.
" Vrátil jsem se už, " začal Pelikán po chvilce, " a chci teď dát něco do pořádku.
Dovol, abych si zapálil. "
Ježek mlčel;
jeho srdce bouchalo tak, že snad to musí být slyšet, a bubnoval třesoucími se prsty po stole, aby to přehlušil.
Plamínek sirky jasně ožehl tvrdou masku Pelikánovu s přimhouřenýma očima a surovými čelistmi.
" Zkrátka, " ozval se Pelikán, " musí s tím být konec, rozumíš?
Požádáš o přeložení. "
Ježek stále ještě mlčel.
" Má žena musí mít pokoj, " mluvil Pelikán.
" Doufám, že se neopovážíš jí psát... ze svého příštího působiště. "
" Nepůjdu odtud, " ozval se Ježek chvějícím se hlasem.
" Dělej si co chceš, ale já nepůjdu.
Já vím, že se na to díváš...
Ty nevíš, co to je!
Ty vůbec nechápeš... "
" Nic nechápu, " řekl Pelikán, " jen to, že musí být konec.
Nic, nic... z toho nekouká.
Musíš jít odtud. "
Ježek vyskočil.
" Vrať jí svobodu, " drtil vášnivě, " pusť, pusť ji z té tvé zlaté klece!
Neprosím tě pro sebe;
ale měj slitování s ní!
Člověče, jednou v životě měj srdce!
Necítíš, že ona tě nesnese, že je zoufalá vedle tebe?
Proč ji chceš vázat?
Ani myšlenku nemáte společnou, ani jediný zájem!
Pověz, máš jí vůbec co říci, máš, co bys jí dal více než... peníze? "
"... Nemám, " ozvalo se ze tmy.
" Vrať jí svobodu!
Já vím... ona ví, že ji snad máš svým způsobem rád, ale to není to...
A vůbec poslední měsíce...
Jste si tak cizí!
Hleď, kdybys svolil k rozvodu! "
" Ať požádá sama. "
" Ach, copak to nechápeš?
Nemá odvahy, nemůže ti sama říci...
Jsi k ní tak štědrý!
Ty jí nerozumíš, nevíš, jak je citlivá;
spíš umře, než aby ti řekla...
Je tak nesmírně jemná a... závislá!
Nedovede sama...
Vidíš, kdybys jí řekl sám, že ji propouštíš!
Jde tu o její štěstí...
Pelikáne, já vím, ty nejsi zvyklý na řeči o lásce;
pro tebe jsou to snad fráze a vůbec... ty nemůžeš takové ženě rozumět!
Vždyť ani ty nejsi šťasten!
Pověz, co z ní máš?
K čemu ti je?
Jenom ji mučíš svou pozorností...
Copak necítíš, jak je to hrozné? "
" Ty by sis ji potom vzal, ne? " ozval se Pelikán.
" Ani nevím - bože, jak rád, " vyhrkl Ježek s nesmírnou úlevou naděje.
" Kdyby jen svolila!
Na nic bych nemyslil než na její štěstí...
Kdybys věděl, jak si rozumíme!
Jen kdyby se odhodlala, " mluvil skoro už pláče radostí, " všechno bych pro ni udělal...
Vždyť jsem jako blázen, dýchám pro ni...
Člověče, ty nevíš...
Neměl jsem tušení, že je možno tak milovat! "
" Kolik máš? "
" Cože? " ptal se Ježek zmaten.
" Kolik máš příjmu? "
" Což o to, " drtil Ježek rozpačitě, " to víš, není to mnoho...
Ale ona by se uskromnila, mluvili jsme již o tom...
Kdybys věděl, jak nám nezáleží na penězích!
Tomu ty nerozumíš, Pelikáne, tady jsou jiné a větší věci...
Jí jsou peníze tak jedno!
Vidíš, ani nechce o tom mluvit, jak to bude... potom.
Vždyť ona přímo pohrdá penězi! "
" Ale jak si to ty představuješ? "
" Já?
Vidíš, ty jsi z jiné rasy než my, ty dovedeš myslet jen na ty hmotné věci - - Lucy je tolik nad tebou!
Ani špendlík by si od tebe neodnesla, kdybys ji pustil.
Hlavně já to nechci, rozumíš?
Byl by to pro ni docela nový život... "
Rudý uhlík doutníku se zvedal do výše.
" Škoda, " řekl Pelikán, " rád bych tě poslouchal dál;
ale musím do továrny.
Tak poslyš, Ježku. "
" Vždyť to tvé bohatství ji svazuje! "
" Ano.
Tedy ty požádáš o přeložení.
Servus, Ježku.
A přijdeš - li ještě k nám, nechám tě vyhodit.
Pokud budeš v Praze, nediv se, že tě bude někdo sledovat.
A nechoď po navigaci, aby tě někdo neshodil do řeky.
S mou ženou už mluvit nebudeš. "
Ježek těžce oddychoval.
" Nepůjdu z Prahy! "
" Pak půjde ona.
Chceš - li to k tomu dohnat...
Ale s mou ženou už se nesetkáš.
Servus. "
Když pak po chvíli šla domovnice toho domu z půdy, našla na schodech seděti pána v kožiše.
" Není vám dobře? " ptala se účastně.
" Ano... ne..., " řekl pán, jako by se probouzel.
" Prosím vás, paní, zavolejte mi drožku. "
Letěla pro drožku, a když těžce vstupoval do vozu, zdálo se jí, že je snad opilý.
Pelikán dal kočímu adresu svého bytu, ale za chvíli mu zaklepal na záda:
" Obraťte, jedu do továrny. "
KOŠILE
Třebaže chtěl myslet na docela jiné a nekonečně vážnější věci, vracela se mu neodbytně nepříjemná myšlenka: že jeho hospodyně ho okrádá.
Tolik let byla u něho, a už docela si zvykl nestarati se o to, co má.
Tuhle je skříň;
ráno se otevře a vezme se svrchu čistá košile;
čas od času, neznámo v jakých obdobích, přijde paní Johanka a roztáhne před ním roztrhanou košili;
a že prý už všechny jsou takové, a že si pán musí koupit nové.
Dobrá, pán tedy jde a koupí půl tuctu košil v prvním krámě, který se nahodí, s matnou vzpomínkou, že cosi nedávno kupoval.
Je to zvláštní, myslí si, jak je teď zboží špatné.
A tuhle jsou límce a kravaty, šaty a boty, mýdlo a tisíc věcí, které člověk musí mít, třeba byl vdovcem.
Všechno se musí časem obnovovat;
ale na starém člověku všechno hned jaksi zestará a zvetší, nebo bůhví co se s tím děje;
věčně kupuje nové věci, ale stačí otevřít šatník: klátí se tam několik obnošených a zvadlých obleků, na kterých ani nepoznáš, kdys je dal šít.
Ale jen když není potřeba se o nic starat: paní Johanka myslí na všechno.
Že teprve teď, po tolika letech, mu přišlo do hlavy, že je soustavně vykrádán, stalo se tak: dostal ráno pozvání, aby šel do jakési společnosti na banket.
Bože, po léta nikde nebyl, jeho přátel je tak úzký kroužek, že neočekávané pozvání ho docela zmátlo;
byl bez míry potěšen i postrašen.
Začal především hledat, má - li nějakou dostatečně skvělou košili;
vyndal všechny z prádelníku, ale nebylo jediné, která by nebyla roztřepaná na lemu rukávů nebo na náprsence.
Zavolal Johanku a ptal se, nemá - li někde lepší kus prádla.
Paní Johanka polkla, mlčela chvíli a pak prohlásila ostře, že už si pán beztoho musí koupit nové, že ona nestačí spravovat, že už to jsou hotové pavučiny...
Měl sice nejasné vědomí, že něco kupoval nedávno, ale nebyl si jist, i mlčel;
a hned se začal strojit, aby je tedy šel koupit.
A když už byl jednou v " dělání pořádku ", vytahal z kapes staré papíry, aby je schoval nebo zahodil.
A mezi nimi byl poslední účet za košile: zaplaceno dne toho a toho.
Před sedmi nedělemi.
Před sedmi nedělemi půl tuctu nových košil.
To byl celý jeho objev.
Nešel už nakupovat, ale coural po pokoji a přemítal.
Díval se nazpět do tolika, tolika let samoty;
od smrti jeho ženy mu Johanka hospodařila a nikdy, ani na okamžik mu nepřišlo podezření nebo nedůvěra;
ale teď ho pronikla úzkost, že byl okrádán po celou tu dobu.
Rozhlížel se kolem sebe;
nemohl říci, co tady chybí, ale viděl najednou, jak je tu prázdno a pusto, a hleděl se rozpomenout, že kdysi tu bývalo víc věcí, víc důvěrností, více všeho...
Pln nepokoje otevřel skříň, kde byly uloženy památky po jeho ženě: šaty, prádlo...
Bylo tu několik chatrných kousků, ale dechla z nich celá minulost;
bože, co všechno tu vlastně nebožka nechala?
Kam se vše podělo?
Zavřel skříň a nutil se myslet na jiné věci;
například na banket dnes večer.
Ale ta minulá léta se vracela neústupně.
Zdála se nyní opuštěnější, trpčí, ubožejší, než když je žil;
byla najednou jakoby vypleněna, a vála z nich trýzeň nejpustší.
Ba, býval v nich časem i spokojen, ukolébán, jako v dřímotě;
ale teď zděšen viděl tu dřímotu člověka osamělého, kterému cizí ruce kradou i tu podušku pod hlavou;
i zasteskl si rozryt bolestí prudší, než jakou kdy zažil ode dne... ode dne, kdy se navrátil z pohřbu.
Připadal si náhle stár a zemdlen jako ten, ke komu byl život příliš krutý.
Než jedno mu nešlo do hlavy: proč by mi kradla mé věci?
Co by s nimi dělala?
Aha, vzpomněl si náhle se zlobným uspokojením.
To je to!
Má kdesi synovce, kterého má ráda bláznivou tetčí láskou;
což jsem nemusel bezpočtukrát vyslechnout její tlachání o tomto výkvětu lidství?
Počkejme, tuhle mi dokonce ukazovala jeho fotografii: kudrnaté vlasy, nos nahoru a jakýsi obzvláště drzý knírek;
nicméně utírala si oči pýchou a pohnutím.
Tedy tam, řekl si, putuje mé všechno!
- Popadl ho hrozný vztek;
běžel do kuchyně a křikl na Johanku cosi jako " zatracená bábo " a zase utekl, nechávaje ji zděšeně vyvalovat slzivé, kulaté oči staré ovce.
Ostatek dne s ní nemluvil;
vzdychala uraženě a bouchala vším, co jí přišlo do rukou, nechápajíc ani za mák, co se děje.
Odpoledne podnikl revizi všech zásuvek a skříní;
bylo to hrozné;
upamatovával se na to i ono, co kdysi měl, na některé rodinné památky, které mu teď připadaly neobyčejně vzácné.
Nebylo tu už nic, nic, nic z toho všeho.
Jako po vyhoření.
Bylo mu zrovna do pláče zlostí a opuštěností.
Seděl uprostřed vytahaných zásuvek, udýchán, umazán prachem, a držel v prstech jedinou relikvii, která zůstala: tatínkův váček na peníze, pokrytý korálky, děravý už na obou koncích.
Kolik let musela takhle plenit, aby nic nevynechala!
Byl zrovna bez sebe vztekem;
kdyby mu teď přišla na oči, byl by ji udeřil do tváře.
Co s ní udělám? říkal si rozechvěn.
Vyhodím ji na hodinu?
Udám ji?
Ale kdo mi zítra uvaří?
Půjdu do hostince, rozhodl se;
ale kdo mi ohřeje vodu a zatopí?
Vší mocí zaháněl tyto starosti: rozmyslím si to zítra, ubezpečoval se, něco se najde;
vždyť nejsem na ní závislý!
Nicméně skličovalo ho to tíže, než si doznával;
jen vědomí křivdy a nutného trestu ho okřídlovalo jakousi odvahou.
Když se zešeřilo, sebral se tak dalece, že šel do kuchyně a řekl Johance lhostejným hlasem:
" Musíte jít tam a tam, " a nyní jí uložil jakési složité a dlouhé, málo pravděpodobné poslání, které prý musí hned vyřídit a které si byl velice pracně vymyslil.
Paní Johanka neřekla nic a měla se k odchodu jako trpící oběť.
Konečně za ní zapadl zámek a on zůstal sám.
S tlukoucím srdcem šel po špičkách ke kuchyni a váhal ještě, ruku na klice;
padla na něj panika studu, cítil, že se nikdy neodhodlá otevřít její skříň;
připadal si jako zloděj.
Ale když už myslel, že toho nechá, přišlo to samo sebou: otevřel a vešel.
Kuchyně zrovna svítila čistotou.
Tuhle je Johančina skříň;
ale je zamčená a klíč nikde.
Teď teprve se jak náleží zatvrdil ve svém úmyslu;
hleděl vypáčit skříň kuchyňským nožem;
rozedřel ji, ale neotevřel.
Vytahal všechny zásuvky a hledal nějaký klíč;
zkoušel všechny své vlastní klíče, aby konečně po půlhodinovém zuření shledal, že skříň není vůbec zamčena a že se otevírá háčkem na boty.
Krásně srovnáno, nažehleno leželo prádlo v přihrádkách.
A hnedle navrchu jeho šest nových košil, ještě ovázaných modrou stuhou z krámu.
V papírové krabici brož jeho ženy s temným ametystem;
otcovy perleťové knoflíčky k manžetám;
podobizna maminky na slonové kosti - bože, i tohle se jí hodilo?
Vytahal ze skříně všechno;
našel své punčochy a límce, kazetu mýdel, kartáčky na zuby, starou hedvábnou vestu, povlaky na polštáře, starou důstojnickou pistoli, kdeco, i zakouřenou a skutečně nepotřebnou jantarovou špičku.
Byly to už jen trosky jeho garderoby;
větší část se patrně dávno odstěhovala ke kudrnatému synovci.
Zápal hněvu pominul, zbyla jen vyčítavá tesknota:
Tedy tak je to...
Johanko, Johanko, čím jsem si tohle od vás zasloužil!
Kus po kuse odnosil své věci do svého pokoje a rozložil je po stole;
byla to důkladná výstava všeho možného.
Co bylo Johančino, naházel v kuchyni zpátky do skříně;
chtěl to dokonce pěkně srovnat, ale po jakýchsi pokusech od toho bezradně utekl, nechávaje skříň otevřenu jako po vyloupení.
A pak se začal bát, že se Johanka navrátí a že na něm bude, aby s ní vážně promluvil...
Ošklivilo se mu to tak, že se počal honem strojit.
Zítra jí povím co proto, řekl si;
dnes jí stačí, najde - li, že jsem na všechno přišel.
- Vzal si jednu z nových košil;
byla tuhá jako z papíru a živou mocí nemohl dosáhnout toho, aby zapjal límeček.
A Johanka se vrátí každým okamžikem.
Vklouzl honem do staré košile nedbaje už, že je roztřepaná;
a sotva dostrojen vytratil se jako zloděj a hodinu se potloukal v dešti po ulicích, než byl čas jíti na banket.
Na večírku byl osamělý;
pokusil se navázat důvěrně se starými známými, ale sám bůh ví, jak ta léta se nakladla mezi něj a lidi;
hleďme, vždyť si sotva rozumíme!
Ale neměl to nikomu ve zlé;
postavil se stranou a usmíval se oslněn světlem a ruchem... až se v něm neznámo odkud zrodilo nové leknutí: jak to vypadám!
Vždyť tuhle z košile mi visí nitě, tuhle mám skvrny na fraku, a jaké boty, můj bože!
Byl by se propadl do země, hledal kde se ukrýt;
ale odevšad září skvoucí náprsenky, ach, kudy se nenápadně ztratit?
Bál se, kdyby udělal krok ke dveřím, že by se všechny zraky k němu naráz obrátily.
Potil se rozpaky;
tvářil se, jako by nepohnutě stál, a zatím pracoval chodidly, aby se po centimetrech nepozorovaně přišoupal ke dveřím.
Jeden starý známy, božínku, kolega z gymnázia, se u něho zastavil: to ještě scházelo!
Odpovídal mu zmateně, div ho neurazil;
oddychl si, když zase osaměl a měřil svou vzdálenost ke dveřím.
Konečně vyvázl ven a běžel domů;
nebyla ještě půlnoc.
Cestou mu zas přišla do hlavy Johanka.
Vzrušil se rychlou chůzí a sestavoval si v mysli, co jí řekne.
S neobyčejnou lehkostí se v něm vázaly dlouhé, energické a důstojné věty, celý diskurs přísného soudu a konečné blahovůle.
Ano, blahovůle, neboť nakonec jí odpustí.
Nevyhodí ji na ulici.
Johanka bude plakat a prosit, bude slibovat, že se polepší;
vyslechne ji mlčky, nepohnutě, ale nakonec jí řekne vážně:
Johanko, dávám vám příležitost napravit váš nevděk;
buďte poctivá a věrná;
víc na vás nechci.
Jsem starý člověk a nechci být krutý.
Rozjařil se tím tak, že ani se nenadál, a už byl doma, už odemykal dveře.
Johanka ještě svítila.
Jen co maličko mrkl skrze záclonku do kuchyně, a hleďme!
Co je to?
Johanka rudá, opuchlá pláčem pobíhá po kuchyni a hází své věci do kufru.
Užasl strašně.
K čemu kufr?
Šel do svého pokoje po špičkách, zmaten, stísněn, jako zařezán.
Copak se Johanka stěhuje?
Tuhle jsou na stole všechny ty věci, které mu nakradla.
Dotýkal se jich, neměl z nich už nejmenší radost.
Aha, řekl si, Johanka našla, že jsem ji usvědčil ze zlodějství, a myslí si, že dostane výpověď na hodinu;
proto už skládá.
Dobrá, nechám ji při tom... do rána, ať je vytrestaná: teprve ráno s ní promluvím.
Ale snad... snad ještě teď přijde odprosit!
Bude mně tu plakat;
padne na kolena a kdesi cosi.
Dobrá, Johanko, nechci být krutý;
můžete zůstat.
Sedl si, ustrojen ve fraku, aby čekal.
Bylo už ticho, nekonečné ticho v domě;
slyšel z kuchyně každý Johančin krok, slyšel vzteklé bouchnutí víka, a ticho.
Co je to?
Vyskočil zděšen a naslouchal: dlouhé, hrozné zavytí, něco zrovna nelidského;
nyní se to drobí v štěkot hysterického vzlyku;
je slyšet úder kolen o podlahu a tenké sténání.
Johanka pláče.
Byl sice na něco připraven, ale tohohle se nenadál.
Stál s tlukoucím srdcem a poslouchal, co se tam, za zdmi, v kuchyni děje.
Nic, jen pláč.
Teď se Johanka vzpamatuje a přijde prosit.
Přecházel po pokoji, aby zase nabyl pevnosti;
ale Johanka nešla.
Chvílemi postál a naslouchal;
její pláč se táhl v neochabující, pravidelné jednotvárnosti jako vytí.
Bylo mu úzko ze zoufalství tak strašného.
Půjdu k ní, odhodlával se, a řeknu jí jenom:
" Tak si to pamatujte, Johanko, a neplačte už;
já na to zapomenu, budete - li hodná. "
Najednou prudké kroky, dveře práskají, ve veřejích pokoje stojí Johanka a vyje;
strašno vidět její tvář naběhlou pláčem.
" Johanko, " vypravil ze sebe.
" To... to jsem si... vysloužila, " dere se z Johanky.
" Místo uznání...
Jako se zlodějkou...
Taková hanba! "
" Ale Johanko! " vykřikl ustrašen, " vždyť jste mně vzala tohle všechno, vidíte to?
Vzala jste to nebo ne? "
Ale Johanka neslyší.
" Jak si to mám dát líbit...
Taková hanba!
Prohlížet mně skříň... jako... nějaké... cikánce!
Takovou hanbu udělat mně, mně...!
Tohle neměl milostpán dělat...
Nemá právo... urážet...
Toho bych se... do smrti... do smrti nenadála!
Copak jsem zlodějka?
Já, já že jsem nějaká zlodějka? " vykřikla ve vášnivé bolesti.
" Jsem nějaká zlodějka?
Já, z takové rodiny!
To... to jsem nečekala a... nezasloužila! "
" Ale - Johanko, " řekl zchlazen, " mějte přece rozum: jak se tyhle věci dostaly do vaší skříně?
Je to vaše nebo mé?
Řekněte, osobo, je to vaše? "
" Já nic nechci slyšet, " vzlyká Johanka.
" Kristepane, taková hanba!...
Jako bych... cikánka byla!...
Prohlížet mně skříň...
A na hodinu, " vykřikla strašně rozčilena, " na hodinu jdu pryč!
Ani do rána tu nezůstanu!
Ne... ne... "
" Ale vždyť já, " namítal ustrašen, " vás nechci vyhnat.
Zůstanete dál, Johanko.
Co se stalo, nu, chraň bůh horšího...
Vždyť jsem vám ani nic neřekl.
Tak neplačte! "
" Vemte si jinou, " dusí se Johanka pláčem, " já tu nebudu ani do rána!
Copak už je člověk... pes... aby si všechno dal líbit...
Nebudu, " vyjekla zoufale, " kdybyste mně tisíce platil!
Spíš na dlažbě přespím... "
" Ale proč, Johanko, " bránil se bezradně, " copak jsem vám ublížil?
Tohle přec nemůžete zapřít... "
" Ne, neublížil, " křičí Johanka ještě zraněněji.
" To není ublížit... prohlížet skříně... jako zlodějce!
To nic není...
To si mám nechat líbit...
To mně ještě nikdo neudělal... takovou hanbu...
Nejsem... nějaká poběhlice, " zavyla křečovitým pláčem a náhle utekla práskajíc dveřmi.
Byl nesmírně zmaten.
Tohle místo lítosti!
Co se to děje?
Krade jako straka, což o to, ale teď ji uráží, že to vím;
nestydí se být zlodějkou, ale bolí ji jaksi ukrutně nedůtklivě, platí - li za ni...
Je ta ženská blázen?
Ale ponenáhlu bylo mu jí víc a více líto.
Tak vidíš, řekl si, každý má svou slabost, ale ničím ho neurazíš víc, než poznáš - li ji.
Ach, jakou nesmírnou mravní citlivost chová člověk ve svých vinách!
Ach, jak je bolestně a křehce útlý ve svých špatnostech!
Dotkni se jeho skrytého zla;
slyš pak, není - li to výkřik bolesti a urážky, který ti odpovídá!
Copak nevidíš, že jda souditi viníka soudíš uraženého?
Z kuchyně bylo slyšet pláč tlumený peřinou.
Chtěl vejít, ale bylo zamčeno;
domlouval do dveří, huboval, chlácholil, avšak odpovídalo mu jen zavzlykání prudší a hlasitější.
Vrátil se do svého pokoje, rozteskněn bezmocnou soustrastí.
Tuhle leží ještě na stole nakradené věci, krásné nové košile, tolik prádla, památky, bůhví co vše.
Hladil je prstem, ale jejich dotek byl smutný a opuštěný.
URAŽENY
Vojtěch tvrdě spal ( byla listopadová noc, kdy je člověku dobře býti v posteli ), když náhle někdo zaklepal holí na jeho okno.
Spáči zbyl ještě okamžik, aby dosnil svůj sen, v němž ťukání hrálo jakousi roli rozhodující a zmatenou, a probudil se.
A zase, zase!
Spáč si přetáhl peřinu přes uši a odhodlával se nic neslyšet.
Než znovu zabubnovala hůl na sklo prudkým a rozkazujícím způsobem.
Vojtěch vyskočil z postele, otevřel okno a viděl dole na chodníku člověka s vyhrnutým límcem.
" Co tu chcete, " křikl, vkládaje do svého hlasu nejzuřivější mrzutost.
" Uvař mně trochu čaje, " odpovídal dole hlas chraptivě.
Spáč poznal svého bratra a konečně procitl.
Surový chlad noci ho popadl za prsa.
" Počkej, " hodil dolů, rozsvítil a začal se honem oblékat.
Teprve mezi strojením ho napadlo, že už po dvě léta s bratrem nemluví, pohádav se o jakési dědictví.
Náhle podivil se jeho příchodu tolik, že se zapomněl obouvat.
Seděl se střevícem v ruce a vrtěl hlavou.
Proč jenom přišel?
Patrně se mu něco přihodilo, pochopil konečně, i hodil na sebe šaty a vrhl se znovu k oknu.
Bratr už nestál dole, byl až na rohu, odcházel;
snad mu bylo čekání příliš dlouhé.
Tu vyřítil se Vojtěch do chodby, otevřel dům a běžel za ním.
Bratr odcházel spěšným krokem neohlížeje se.
" Karle, " volal Vojtěch v běhu;
byl si jist, že ho bratr slyší, ale že se nechce zastavit ani zpomalit krok.
I pustil se za ním úprkem a vykřikoval rozčilen:
" Karle, co to děláš, Karle...
Ale tak počkej! "
Karel šel rychle dál.
Třesa se zimou, polooděn, vyjeven se Vojtěch zastavil.
Teprve nyní cítil, že prší.
Karel šel rovnou dál, najednou se obrátil a stejně rychle se vracel přímo k bratrovi.
Tu chvíli Vojtěch při živém bohu nevěděl, co mu říci.
Dvě léta se spolu zlobili.
Byl to umíněný člověk.
Tady teď stojí, svítí očima a kouše se do rtů...
" Tedy ty mně nechceš dát čaj, " ozval se Karel temně a hněvivě.
" Ale s radostí, " vydechl Vojta úlevou.
" Já jen chvilinku - - Pojď honem, hned ti uvařím. "
" Tak přece, " ustřihl Karel hořce.
" Ale bože, " sypal Vojtěch horlivě, " jaképak...
Dávno jsi mohl přijít.
Já hned, cokoliv - Chceš - li něco sníst - Já vždycky rád, jen řekni. "
" Děkuju, jen trochu čaje. "
" Mám slaninu, člověče, z Moravy, víš?
Nebo vejce - - Vždyť ani nevím, kolik je hodin!
Karle, to už je doba, co jsme se neviděli, viď?
Chtěl bys víno? "
" Nechci. "
" Jak chceš, jen řekni.
No tak vidíš...
Dej pozor, tady jsou stupně! "
" Já vím. "
Konečně ho tedy měl Vojtěch doma.
Smál se, něco mlel, nabízel kdeco, omlouval se, " to víš, starý mládenec, " sháněl kouření a uprázdňoval židle, sotva pozoruje, že mluví sám;
ale při tom všem tkvěla v něm bdělá, nepokojná, pátravá myšlenka: něco se s ním stalo.
Karel seděl zachmuřen a roztržit.
Udělalo se tíživé ticho.
" Něco se ti stalo? " vyhrkl Vojtěch.
" Nic. "
Vojtěch zavrtěl hlavou.
Takhle bratra neznal.
Bylo z něho cítit víno a holky.
A je to přece ženatý člověk;
má mladou ženu, mírnou jako ovce, hezkou a pokornou;
po léta sedí doma, rozšafný autoritář, domostroj, vzor životní ekonomie;
trochu tvrdý, metodický, přesný, sebe sama si nadmíru vážící muž.
Byl kdysi velice nemocen;
od té doby založil si život úžasně hygienický a pravidelný, jako by život sám stál za to, být denně a denně vykupován pořádkem a sebekázní.
A nyní tu sedí, nasupen, mračně střízliv jako člověk, který se probouzí po prohýřené noci;
tuhle sedí s výrazem nevýslovno jak napjatým a tvrdě, zle cosi překusuje.
Vidíš přece, jak ukrutné je, co se v něm děje!
Byly tři hodiny zrána.
Vojta se uhodil do čela.
" Ten čaj, proboha, " vzpomněl si s ženskou horlivostí a hnal se do kuchyňky.
Zima ho rozrážela.
Zabalil se houní jako babka a vařil vodu nad modrým plamenem líhovým, tuze potěšen, že se může mechanicky zaměstnat.
Chystal šálky a cukr, upokojoval se důvěrným cinkáním věcí;
jen štěrbinou nahlédl do pokoje, a tam, hle, stojí bratr u otevřeného okna, jako by naslouchal hukotu vltavských jezů, širému a pevnému hlasu, jejž jako závoj obestírá sychravý šelest deště.
" Není ti zima? " staral se Vojtěch.
" Ne. "
V teskném napětí stál Vojta u dveří.
Tuhle, na jedné straně, tichá a temná dírka, právě sdostatek oživená milým sípěním kahanu, ach, dírka přemilá, teplý doušek, radost být doma, líbeznost pohostiti někoho;
a tuhle, na druhé straně, okno dokořán otevřené, naplněné velebným hlasem řeky a tmy, neboť snad noc sama valí se jezem Vltavy, že tak hučí;
a v okně vysoký, vztyčený člověk, podivně cizí, podivně vzrušený: tvůj vlastní bratr, kterého nepoznáváš.
Vojtěch stál na prahu jako na rozhraní dvou světů: svého světa intimního a bratrova cizího, neobyčejně jaksi velikého a strašného v této chvíli.
Věděl, že do něho bude zasvěcen, že bratr mu přišel vlastně říci něco svrchovaně závažného;
bál se toho, děsil se přímo, naslouchaje přitom s bdělou, mikrofonickou pozorností sípění kahanu a širému hučení řeky.
Mateřsky nese Vojta horký, rudý čaj na stůl a domlouvá se:
" Řekni jen, chceš - li něco sníst. "
A už tu je se slaninou a keksy, nutí do jídla, pobíhá;
cele zženštěl jako lítostná tetka.
Karel jen upil čaje a už, zdá se, zapomněl na svou žízeň.
" Tak vidíš, " začal a umlkl.
Sedí tu vrývaje tvář do dlaní a už zas nemyslí na to, že chtěl promluvit.
Najednou se vztyčil.
" Poslechni, Vojto, " začal, " to jsem chtěl říci...
Byla to hloupost s tím naším sporem.
Prosím tě, nemysli si, že mně záleží na penězích.
Snad sis to myslel.
Mně je to jedno, ale není to pravda.
Šlo jen o pořádek a pak...
Mně na penězích nesejde ani tolik, " křikl vzrušen, luskaje prsty.
" Ani tolik.
A na ničem.
Já se obejdu beze všeho. "
Vojtěch úplně zjihl.
Zmíry pohnut propukl v ujišťování, že na to už dávno nemyslí, že chybili oba, a bůhví co ještě...
Karel ho neposlouchal.
" Tak už mlč, " řekl, " o tom já vůbec nechci mluvit.
To je docela vedlejší.
Chtěl jsem tě jenom - poprosit, " vypouštěl z úst jaksi váhavě, " abys něco obstaral.
Vyřiď mé ženě, že jsem vystoupil z úřadu. "
" Proč, proč - -, " užasl Vojtěch.
" Ty se k ní nevrátíš? "
" Teď ještě nechci, rozumíš? a snad vůbec - - Na tom ostatně nezáleží.
Vždyť může jít k rodičům, bude - li jí smutno.
Já jenom chci mít pokoj.
Musím něco začít, mám takový plán - - Ale na podrobnostech zatím nesejde.
Hlavní věc je, že musím být sám, rozumíš? "
" Nic nerozumím.
Co máš s úřadem? "
" Ale nic, hlouposti.
To mně je tak jedno, co tam bylo nebo bude!
Myslíš si, že mne to nějak trápí, co? "
" Co že tě trápí? "
" Ale nic.
To je naprosto vedlejší.
Na to už vůbec nemyslím.
Naopak, jsem tomu rád, velice rád.
Vojto, " obrátil se náhle tajemně, " prosím tě, řekni mně pravdu, ale upřímně:
Myslíš si, že se k tomu hodím, abych byl úředníkem?
Co myslíš? "
" N-n-nevím, " zajíkal se Vojtěch.
" Já chci říci, víš, znáš - li mne trochu od dřívějška, myslíš, že mně to může stačit? že bych s tím mohl být spokojen? že nemám třeba právo nebo - - potřebu žít nějak docela jinak?
Myslíš to opravdu? "
" Nemyslím, " řekl Vojtěch nerad a bez jistoty, snaže se jaksi jediným pohledem obsáhnout celý bratrův pravidelný, jasně omezený život;
život, který mu někdy záviděl;
život, o který se nikdy blíže nezajímal.
" Snad to tak, dejme tomu, vypadalo, " pokračoval Karel přemítavě.
" Nebo to vlastně ve mně spalo.
Víš, sám jsem to ani nevěděl, ale teď, Vojto, to vím dobře. "
" Co vlastně? "
" A načpak, " odkývl Karel rukou a zamyslil se.
Vojtěch chvíli čekal.
" Poslechni, Karle, " začal, " tobě se něco stalo;
máš vztek nebo bolest a - a něco si namlouváš.
Řekni nejdřív, co se ti stalo.
Snad se to dá napravit.
Dokonce jistě.
A že se nevrátíš k ženě a do úřadu, je vůbec nesmysl.
To nemyslíš snad vážně a - slyšíš? "
Karel vstal a zasmál se.
" Tak už dost, " řekl a jal se přecházet po pokoji.
Teprve teď se rozhlédl, postál před obrazy, uvědomil si stojící věci - " Vojtěše, chudáčku, " ozval se výsměšně, " tak tady ty bydlíš?
A sám?
A máš tu dost místa pro celý život, pro celý život?
Hleď, kdyby ses takhle oženil!
Tak jako já!
Vzal si hodnou ženu.
Aby ti sloužila jako tyranskému dítěti.
Abys byl jejím chlapečkem, protože se bojí porodu a nemá dětí.
Abys měl hnízdo s polštáři - - tak jako já!
Člověče, vždyť ty nevíš, co je štěstí! "
" Křivdíš své ženě, " namítal Vojta tiše.
" Ba křivdím, " opáčil Karel.
" A víc než to: omrzela se mi.
Mám jí až potud.
Můžeš jí to říci, ale řekni jí také, že vím, jak jí křivdím.
Řekni jí, že byla vzornou ženou úředníka.
Ó bože, vždyť je to zrovna zločin!
Představ si, jistě mne čekala dnes večer! celý večer topí, dívá se na teploměr, vystrojí stůl a čeká;
považ. že dosud nic netuší!
Ještě teď čeká, hrozí se, sedí na posteli a nemůže pochopit...
Až ráno přijdeš ty a řekneš:
Paní, váš manžel utekl. "
" To neřeknu! "
" Řekneš:
Utekl, protože se zhnusil sám sobě;
strašně ho omrzelo vše, co sám na sobě znal.
Považte, paní, najednou v sobě našel neznámou duši, horší jakousi, vzteklou, prapodivnou, a chce s ní něco začít.
Nemůže už s vámi spát, protože váš manžel byl někdo docela jiný;
byl to domácí idiot, který pil ohřáté pivo a kterého jste milovala!
Tak jí to řekni, Vojtěše, rozumíš?
Řekni jí, paní, vždyť on nenávidí ohřáté pivo, vás samotnou nenávidí, protože včera pil ledové víno a hořící a byl vám nevěrný;
našel si jednu nevěstku a vrátí se k ní - Ach, člověče, " přešel Karel najednou ze slavnostního diktování v palčivý polohlas, " to ti je strašné u toho děvčete, kdybys viděl tu bídu!
Kristepane, to jsou poměry!
Měla nohy promočené a studené jako led, vůbec se nedají zahřát;
musím se tam ještě vrátit kvůli té bídě.
Kdybys viděl, jak bydlí!
To se nedá spravit almužnou, víš, propije všechno, ale někdo by měl u ní být - "
" Karle, " řekl Vojta chraptivě.
" Počkej, nemluv, " bránil se Karel.
" To není jen tohle.
To je dokonce jen vedlejší věc, na ženské jsem zpočátku ani nemyslel.
Ale řekni, Vojto, řekni, může - li se člověk vrátit mezi ty polštáře a lambrekyny, když viděl takovou bídu.
Vždyť to, Vojto, u nás znáš;
dusil bych se v tom, hanbou i hnusem.
Tomu přec má žena nemůže rozumět.
Já vím, že je hodná;
mlč, prosím tě, aspoň o tom.
S tím jsem vůbec začínat nechtěl;
to je jen příklad, a stalo se to až po tom. "
" Po čem? "
" Po tom, když jsem se rozhodl.
Počkej, vždyť ty ještě nic nevíš.
To všechno začalo docela jinak, to začalo... když jsem ještě byl úředníkem.
Zkrátka, zkrátka v úřadě byl rámus - A já, " uhodil Karel hrozně vzrušen dlaní do stolu, " já jsem byl v právu, a dost! "
" Jaký rámus? " zvídal Vojta pozorně.
" Ale nic, hlouposti.
To naprosto nestojí za řeč.
Jen takový podnět, víš?
Ale člověk se cítí jako zašlápnutý a nemůže, nemůže se bránit.
Jako bys byl hadr.
Tak jsem zůstal v úřadě a hledal jsem v aktech a knihách a vidíš, ukázalo se, že jsem očividně v právu;
někdo jiný udělal chybu, ale kdo?
Je to až divné, jak teď je mi to jedno;
ale v tu chvíli jsem se svíjel jako červ a umínil jsem si, že se zabiju. "
" Karle, " vykřikl Vojtěch.
" Ty, ty mlč, " kázal Karel jako opilý, napřahuje proti němu třesoucí se prst, " ty jsi také takový.
Celý večer jsem běhal po ulicích, nechtěl jsem už jít domů;
zavrhl jsem se.
Byl jsem unaven a měl jsem jenom žízeň opít se;
našel jsem jednu vinárnu, víš, takovou hanebnou;
nikdy jsem nic podobného neviděl, hudba a děvčata, a tolik špíny, úžasně.
Nevím už, kdo tam se mnou seděl;
jedna měla strašně bolavé prsty, slézaly jí nehty;
snad je to taková příjice, nevíš? "
" Proč se ptáš? "
" Protože pila pořád z mé sklenice, nemohl jsem jí v tom bránit;
ale to už je jedno.
Pak tam byl jeden, s tím jsem mluvil po celý večer;
nevím, kdo to byl.
Zdálo se mně, že ti všichni tam přišli tak jako já, hosté i holky, všichni;
že se snad také chtějí zabít, protože jsou nešťastní, a proto si sem zašli.
Zdálo se mně, že mám s nimi něco společného, ale v jiném, hlubším smyslu než například s kolegy v úřadě;
že bych já třeba měl najednou prodávat sirky a být všivý a starý místo toho sirkáře;
nebo že by měly také mně bolestně slézat nehty, že bych se i já měl prostituovat nebo měl v noci krást, jako to dělají oni.
Představ si, Vojto, třeba tuhle myšlenku: napadlo mne, že zatímco tam sedím, se udělal venku konec světa a že nezůstalo nic než ta vinárna a lidé v ní;
nevěstky, harfenice, zloději, opilci a nemocní, a to že teď je lidstvo.
Že už nejsou kostely, ani paláce, ani filozofie nebo umění, ani sláva, ani státy, nýbrž jen těch dvacet vyvržených.
Dovedeš si to představit? "
" Jen povídej dál. "
" No, nic dál.
Myslil jsem jen, co bych v takovém případě dělal.
Co bych, například, dělal se svými akty, se svým titulem a svými moudrostmi?
Vždyť bych, člověče, s tím vším ani nemohl nikoho z nich potěšit, ani názorně představovat výtečnost nebo zavržení člověka.
Nedalo by to příklad a obraz ničeho;
kdybych na harfu hrál nebo plakal, bylo by to stokrát a tisíckrát lepší, rozumíš? "
" Ano. "
" Vidíš, Vojto, proto jsem k tobě šel, že ty tomu jistě budeš rozumět.
To mně úplně objasnilo můj život.
Žil jsem nepotřebně.
Ani mně, ani mně to k ničemu nebylo.
Snad to bylo užitečné, třeba pro stát;
ale vždyť stát je jen něco formálního - - Stát je třeba daň z vína, ale není ani víno, ani vinárna, ani prašivý opilec, ani nemocná sklepnice;
tohle jsou fakta, rozumíš?
Člověk musí jíti za fakty, a ne jenom předpisovat - Zkrátka, zhnusilo se mi to rázem.
Vždyť, Vojto, úředník je člověk, který poslouchá a nutí lidi, aby poslouchali, a to je všechno, co dělá;
a vyšší úředník, jako jsem byl já, už vůbec neví, jsou - li lidé nemocní nebo jací.
Nemoc, bída a hnusnost se musí vidět;
jinak nic nevíš.
Ale kdybys to jen viděl a pořád se díval, a třeba nic víc, už tím uděláš jakousi velkou službu v lidstvu;
jsi z toho nešťastný, bláznivý a nemocný, a to je mnoho, daleko víc, než když sedíš zdravý a šťastný v polštářích.
Tak je to. "
Tu chvíli bylo Vojtěchovi neskonale příjemno poslouchat.
Celý zabalen, s koleny pod bradou, skrčen ve vlňáku, byl jako dítě, jež se okouzluje hlasem a gesty stejně jako slovy vypravujícího.
" Tak dál, " žádal.
" Dál, " přemýšlel Karel, " co pak bylo dál?
Když jsem se rozhodl, že už do úřadu nikdy nepůjdu, udělalo se mi nesmírně lehko;
to už mě přešlo, že bych se chtěl zabít.
Naopak, viděl jsem, že teprve začnu, že to je počátek života.
To ti je úžasný pocit, nikdy mně tak krásně nebylo.
Chodil jsem zase po městě, nemyslil jsem vůbec na to, co budu dělat, ale všude kolem, i za stěnami domů jsem cítil něco naprosto nového.
A právě z toho, že mně bylo tak krásně, jsem poznal, že jsem přišel na něco velkolepého a správného.
Jistě, Vojto, vnuknutí je největší štěstí.
To se nedá ani vyslovit, je to asi tak, jako bys mluvil s bohem, nebo jako by tvou myšlenku myslil současně celý svět, země i hvězdy a celé lidstvo, i minulé.
Takové je to štěstí.
Potom mne potkalo to děvče a pozvalo mne;
šel jsem, abych zkusil, může - li to úžasné, to nadlidsky krásné vytrvat i v takové - - takové hrůze.
A Vojto, věřil bys?
Byl jsem čím dál tím volnější.
Když jsem viděl její bídu, bylo to, jako by mně rostla křídla.
Kdybych dnes viděl všechnu bídu a strašnost světa, byl bych ještě šťastnější a jistější sebou.
Musím ještě nesmírně mnoho poznat, protože to člověka osvobozuje.
Ty spíš? "
" Nespím. "
" Čím víc bídy člověk uvidí, tím víc má se světem společného.
Já jsem našel cit společenství: není to vůbec soustrast, je to osvícení a vytržení;
není to lítost, ale nadšení.
Ty sám - " ( tak kázal stoje, s rukou napřaženou;
opilost, dříve překonaná vzrušením, ho uchvacovala stále mocněji ) - " ty sám pak vidíš každou bolest a objevuješ každou zvrhlost a nemoc, a cítíš, že je tvá vlastní.
Ty sám jsi chudý a bídný, zloděj a nevěstka, opilec a zoufalec;
ty jsi, co vidíš.
A tu žízníš jen po tom, abys nesl všechnu bídu a každou nemoc, všechno zavržení abys vzal na sebe;
dychtíš a prahneš po tom, aby ses ukojil.
Nedáš almužny chudému, protože staré křivdy nevyrovnáš;
ale sám budeš chudý, ty sám musíš být stejně chudý, aby ses vyrovnal.
Musíš být nemocen, opilý, štvaný, uražený, zablácený a zvrhlý.
Musíš dojít vrcholu.
Musíš dojít toho nejdokonalejšího vrcholu.
Dosti, dosti jsi uměl, zapomeň na vše;
nyní se musíš učit.
Ale Vojto, " obrátil se náhle neobyčejně mile, " viď, tobě se chce spát? "
" Ne, skutečně ne, " ujišťoval Vojtěch horlivě.
" Jdi si lehnout, já musím něco napsat.
Spi, prosím tě, překážel bys mi. "
" Ne, Karle, " prosil Vojtěch, " já nebudu spát;
piš si, já si jen tak lehnu, abych ti nepřekážel;
ale potom ti něco řeknu. "
" Nu dobře, jen spi, " opakoval Karel, sedl si ke stolu a složil hlavu do dlaní.
Tiše natažen v posteli přemýšlel Vojtěch, co řekne bratrovi.
Byl zmaten a rozlítostněn;
hledal nějaká obzvláště láskyplná slova, podobná zářícím pohledům.
Slova pozorná, jakými mluvíme k nemocnému.
Něco, čím by ho potěšil a odměnil.
Polozamčenýma očima se díval na bratra.
Je skloněn nad stolem, jako by studoval.
Vždycky se učil tak těžce a tvrdošíjně.
Vždycky míval vášnivé záliby, které přemáhal učením.
Byl tak ctižádostivý a prudký.
Mladý piják, který jednoho dne přestal vůbec pít, protože si to umínil.
Nebo si umínil vstávat v pět hodin ráno.
Vstával a učil se, zatímco Vojta chrněl ve svém pelíšku, rozkošnický a tepla chtivý jako kočka.
" Vojto, Vojto, vstávej, už je sedm. "
Vojta nic, jako by neslyšel;
ale zatím slyší šustit péro po papíře, a je mu jaksi blaze, že někdo žije tak blízko něho.
Za nic na světě by neotevřel oči.
Nechce si přetrhnout sen;
ale to vlastně není sen ( usmíval se Vojtěch ), to se mně opravdu stalo, když jsem byl snad v kvartě: kluci ze septimy, Karlovi spolužáci, mne zavedli do vinárny, počkej, Kislingr to byl a Dostálek, ten už zemřel...
Tu slyší Vojtěch zpívat harfenici:
" A já jsem Esmeralda, jihu věrná dcera, Esmeralda, Esmeralda - - " Líbí se mu to, ale má strach, že ho vyženou;
dělá se maličký, aby ho nikdo neviděl.
Schovává se za stolem a jen se dívá na tu slečnu, co roznáší víno.
Teď, s pažemi vzhůru, si rovná vlasy a prozpěvuje;
teď s kýmsi mluví, skloněna k jeho tváři, klečíc jedním kolenem na židli, hle, rudý podvazek pod kolenem druhým;
Vojta neví kam s očima, stydí se za ně, žárlí a dívá se - - A teď mne vidí, panebože!
Jde přímo k němu, trochu se kolébajíc;
položila se přes celý stůl, hledí na něj blizoučko divnými paprskujícími zorničkami, bzučí písničku o lásce a tiše, laskavě se směje;
Vojta cítí její vlahý dech na rtech a je mu do pláče hanbou a láskou.
Chtěl by něco říci, ale neví co;
také ona neví, a proto jen šeptá písničku o lásce a dívá se mu do očí přeblízkým, jasným pohledem.
Co na mně chtěla?
Proč nic neřekla?
Vždyť už tu nejsou hoši, ale sedí tu Karel, píše na archovém papíře a praví: nyní se musíš učit.
Než Vojta dělá, jako by neslyšel;
uč se co chceš, myslí si, ale mne teď nech spát.
Když se Vojtěch probudil, byl bílý den;
užasl, že leží v posteli polooblečen, rozpomněl se trochu a hledal Karla.
Karel ležel na pohovce a spal;
měl tváře povadlé, až k bolesti unavené, a vypadal stár.
Tu Vojtěch tichounce, aby ho neprobudil, hledal, co to včera psal.
Našel dopis v zavřené obálce, i roztrhl obálku a četl:
" Pane ministře,
pro chorobu vzdávám se svého úřadu a žádám o propuštění bez penze.
N. N., bývalý rada "
Vojtěch zavrtěl hlavou a hledal dále.
V koši na papír bylo několik zmačkaných a přeškrtaných a roztrhaných archů, i rozbalil je a četl:
" Vážený pane!
Srovnejte, prosím, akt, který mně byl včera odňat, s přílohou B3 ve svazku M-XXIII s diktátem ministra tamtéž a s kopií dopisu ze 17. IX. tamtéž, aby se zjistilo, že chybné rozhodnutí se nestalo mou vinou, nýbrž že jsem dostal špatný materiál z protokolu.
Nahlédnete sám přes své mládí, že ministr mne neprávem "
Zde byl dopis přetržen s patrnou zuřivostí a zmačkán.
Další arch měl podle všeho nésti začátek nějakého pojednání;
stálo tam pouze:
" Chceš - li se státi filozofem, musíš "
I tento arch byl zmačkán a roztržen, snad po dlouhém bdění.
Vojtěch pečlivě složil ubohé papíry a s trnoucím hořem lítosti se zahleděl na spícího bratra.
Vidíš, je už šedivý na skráních;
opuchl pod očima a zdá se chorý.
Vojtěch ho pozoroval se zamyšlenou pozorností;
pak se potichu dostrojil, zamkl za sebou a běžel do bratrova úřadu.
Měl tam známé, i bylo mu snadno zvěděti, co se včera stalo.
Odpoledne přihnal se do oddělení ministr zrovna bez sebe zlostí.
To je ničemnost, volal hned ve dveřích;
kdo tohle udělal, je buď blázen, nebo nepoctivec.
To sice neřekl výslovně, ale naznačil to ještě hůře.
A kdo prý tohle udělal? křičel mávaje nějakým konceptem.
Všechno se třáslo strachem;
tu řekl Karel:
" To je můj akt, " a chtěl se hájit.
" Mlčte, pane, " křikl ministr, roztrhl akt a hodil jej na stůl nejmladšímu úředníku v oddělení, svému oblíbenci:
" Opravte to, pane! "
A práskl za sebou dveřmi.
Všichni zůstali jako ztuhlí.
Karel, bledý a napohled mechanický jako loutka, zavřel svůj stůl a beze slova odešel.
V pět hodin se vrátil a pracoval, zatímco všichni šli domů.
Nikdo ostatně nevěřil, že by se dopustil nějaké chyby;
než on nechtěl s nikým mluvit.
- Tu tedy Vojtěch skoro mocí pro nikl k ministrovi, muži hroznému a výbušnému;
a po půlhodině se objevil ve dveřích, rudy, vyčerpaný, ale s očima vítěznýma;
dokonce sám ministr ho doprovázel až do dveří, aby mu ještě jednou potřásl rukou.
Vojtěch letěl domů;
našel Karla sedícího mračně na pohovce, chabého únavou a opoutaného nějakým kruhem myšlenek.
" Karle, " hlásal Vojtěch triumfálně, " máš jít k svému ministrovi. "
" Nepůjdu, " řekl Karel roztržitě.
" Půjdeš, protože - - protože se ti chce omluvit;
tuze tě prosí, abys přišel, aby ti vyslovil svou lítost a - - důvěru.
A svou vážnost, " vzpomínal Vojtěch honem na slova předem přichystaná.
" Proč jsi tam chodil, " mluvil Karel s jakousi tíhou.
" Vždyť je to zbytečné, nechci to a - chci mít pokoj, Vojto.
Mně je tak lépe.
Nech mne už, prosím tě.
Mně jde teď o věci nesmírně vážnější... "
Bylo neladné ticho.
Vojtěch si v zoufalství hryzl nehty.
" A co tedy, řekni, budeš opravdu dělat? " ptal se konečně.
" Nevím, " řekl Karel s nechutí a jal se přecházeti po pokoji.
Někdo zazvonil.
Byl to šofér.
" Pan ministr posílá svůj vůz pro pana radu, " hlásil ve dveřích.
Karel sebou trhl;
podezřívavě pátral v očích bratrových, není - li to snad smluvená hra;
viděl však jen naivní překvapení.
Tu ho zaplavilo něco absurdně citového, pohnutí, jímž člověka neočekávaně přemáhají vlídné maličkosti.
Slzy mu vstoupily do očí;
zarděl se a obrátil se k oknu.
Zrovna před oknem svítila karosérie krásného vozu.
" Nu tož, " řekl váhavě, " pojedu. "
Začal náhle velmi spěchati;
i Vojtěch mu pomáhal se složitým a zmateným spěchem, že měli sotva čas si říci sbohem.
Když Vojtěch přistoupil k oknu, byla už ulice prázdná;
a protože mu bylo pusto a teskno, šel ohlásit Karlově ženě, že se její muž vrátí.
TRIBUNÁL
V malé staniční budově konal se soud.
Přivedli člověka, kterého chytli v okamžiku, kdy dobíjel raněného.
Byl ještě mlád, sinalý, zbrocený potem hrůzy;
ze rtů rozbitých ranou pažby mu stékala krev, kterou rozmazával po tváři úžasně potřísněnýma, až na kost odřenýma rukama.
Byl k zvracení strašný;
třásl se na celém těle, špinavý, podlý a ubohý až do nelidství.
Předsedající důstojník mu kladl otázky.
Člověk neodpovídal.
Neřekl ani svého jména.
Těkal jen očima v šílenosti úděsu a zášti.
Pak vypovídali vojáci, hlučně, se mstivou chutí.
Případ byl ostatně jasný: dorazil vojáka raněného a stahoval mu náramek s hodinkami.
Předsedající bubnoval prsty na stůl, na němž ještě včera klapal Morseův aparát;
nebylo dále nač se tázat.
" Na základě stanného práva, " řekl tedy, " odsuzuju toho člověka k zastřelení.
Odveďte ho! "
- Člověk nechápal ani slova;
nechal se odvádět potahuje a utíral si rty krvavýma rukama.
Bylo po soudu.
Předsedající důstojník odepjal šavli a šel se vydýchat před staničku.
Byla měsíční noc.
Jako by všechno ustrnulo v mramorovém světle.
Bílá silnice, bílé stromy, světlé louky do nedohledna.
Průsvitná bělost, křišťálový stesk, nesmírné a trnoucí napětí.
Do nedohledna.
Do nedohledna trnoucí a světlé mlčení.
Světlá, mrtvá, mrazivě pokojná noc.
Ani hvězdy nesvítí, není nic, co by ti pokynulo;
není nic;
není nic než mrazivé oslnění.
Důstojník sklonil hlavu.
Z nádražní čekárny je slyšet chrápání spících vojáků.
To sama tma se ohražuje zdravým a teplým chrápáním proti velebnosti měsíční noci;
ozývá se, aby přemohla úzkost.
Ale tam někde vzadu za kolejemi je domek, kde zavřeli odsouzence, kde je tma i ticho;
jen štěrbinou tam vniká strašné světlo měsíce.
Jak se potil, jak se potil úzkostí!
Nyní si důstojník vzpomíná, že nespustil očí z jeho čela.
Zničehonic vyhrkne, vytryskne krůpěj potu a čile stéká;
a zas a zase nová.
Bylo to, jako by to čelo plakalo.
Ach, což všechno zmrtvělo pod chladnou jinovatkou světla?
Nepohne se nikde zvíře, nerazí si krtek cestu v trávě, nezapípne ptáče na důkaz, že žije?
Jsou věci jen přízraky a není nic než nezemský svit a ten osamělý člověk, který se zachvívá mrazením světla?
A náhle se ozval širý a veliký hlas, jako by promluvilo světlo měsíční:
" Není zákona. "
Důstojník ustrnul.
Kdo to mluví, kdo může mluvit, že není zákona?
Slyš, my všichni zde stojíme před zákonem;
jsme obklopeni zákonem tak jak čarou obzoru.
Což bychom mohli něco dělat, kdybychom nemuseli?
Jak bych udržel svých třicet vojáků, jak bych jim mohl poroučet, kdyby nebylo zákona?
Kam bych nyní šel, kdyby nebylo zákona?
Nebylo by spravedlnosti;
nebylo by ani člověka bez zákona;
nebylo by ničeho, a svět by se sesul!
Tu odpověděl klidný hlas, mluvící měsíčním světlem:
" Není spravedlnosti. "
Jakže, namítal důstojník roztrpčen, jak můžeš říci, že není spravedlnosti!
Odsoudil jsem ho, protože zabíjel raněného;
jednal jsem ve jménu zákona.
A kdyby nebylo zákona, jednal bych podle svědomí, skolil bych ho na místě;
mohl jsem mu rozbít hlavu pistolí, a mé svědomí by bylo klidné.
Tu promluvil nekonečný hlas:
" Není svědomí! "
Předseda tribunálu se vztyčil, aby čelil strašnému hlasu.
Pohleď na perón, namítal vášnivě, leží tam tři ubití vojáci.
Tři mladí muži, kteří ráno žili.
Smáli se ráno a mluvili hrubými, veselými hlasy, jako by si hráli.
Tu zapláčeš a rozlítíš se, lítý a šílený budeš spravedlností a svědomím;
tu budeš bít a soudit z hněvu i lítosti, a jsi - li bůh, nebudeš moci jinak, nebudeš moci jinak než dát člověku za pravdu.
Hlas mluvící svitem měsíce mlčel.
Osamělý člověk se obrátil přímo k nebi, jež bylo jako mléčná báň naplněná strnulým světlem.
A tu řekl hlas:
" Není boha. "
Člověk se zachvěl a zhrozil.
Snad teď nejmenší travička, prach na cestě, snad bílý kámen, snad samy krůpěje odsouzencovy krve, které tuto schnou na zápraží, se rázem pozvednou proti nebi a vykřiknou na protest;
budou hájiti boha, vášnivě ho potvrdí, aspoň se ozvou! aspoň se zděsí!
Ticho, smrtelné ticho;
jen jeden ze spících vojáků tam vzadu mluví ze sna;
nic se nepohnulo.
Bez konce daleko trne kraj mlčením vesmíru.
A což já, děsí se člověk, což ani ve mně se neozve hlas, který by odpověděl?
Nic mně nedá znamení?
Nic, nikdo mi nepomůže?
Tu zahlučel někdo mezi vojáky, někdo se těžce probouzí;
je půlnoc, směna stráže;
bruče, kašlaje, zvoně řemením vychází vojáček na stráž.
Důstojník se vytrhl a obrátil;
v chodbě pozdravilo blikavé světlo lucerny, teplé, tučné, důvěrné, i chopil se svítilny jako družky a šel s ní na perón.
Tu hned u kolejí tři mrtvá těla;
tři ubití vojáci;
nic.
Měsíční světlo je pokryto jíním nezemské lhostejnosti.
Před prkennými vraty kůlny přechází vojáček.
Deset kroků, deset kroků;
při obratu břitce zasvítí bajonet.
Písek perónu, koleje, bílá kostka kůlny, všechno bílé, oslňující, nezemské, přízračné.
Není nic.
Není vůbec nic.
Je jen vesmír.
Důstojník se pomalu vrací do kanceláře, kde soudil, uléhá na pohovku a postaví si k hlavám na stůl ubohou nádražní lucerničku;
žlutý plamínek oleje se chvěje, krčí, hřeje se sám na sobě, a člověk na pohovce z něho neodvrací pohledu, až se mu oči rozpláčí, až usíná smutkem a únavou. | trapne_p |
Autor: Čapek, Karel, Název: Povídky z jedné kapsy, Žánr: povídky
PŘÍPAD DR. MEJZLÍKA
" Poslyšte, pane Dastychu, " řekl zamyšleně policejní úředník dr. Mejzlík starému kouzelníkovi, " já k vám jdu vlastně na poradu.
Já mám tuhle jeden případ, se kterým si nevím rady. "
" Tak ven s tím, " děl pan Dastych.
" Kohopak se ten případ týká? "
" Mne, " vzdychl dr. Mejzlík.
" Čím víc na to myslím, tím míň do toho vidím.
Poslouchejte, člověk by se z toho zbláznil. "
" Tak co vám kdo udělal? " ptal se chlácholivě pan Dastych.
" Nikdo, " vyhrkl dr. Mejzlík.
" To je to nejhorší.
Já sám jsem něco udělal, čemu nerozumím. "
" Snad to nebude tak zlé, " těšil ho starý Dastych.
" Tak co jste to provedl, mládenče? "
" Chytil jsem kasaře, " odpověděl dr. Mejzlík pochmurně.
" A to je všechno? "
" To je všechno. "
" A ten kasař asi nebyl ten pravý, " pomáhal pan Dastych.
" Ale byl, vždyť se přiznal.
Udělal kasu v Židovském dobročinném spolku, víte?
Byl to nějaký Rozanowski čili Rosenbaum ze Lvova, " bručel dr. Mejzlík.
" Našli u něho hasáky a všechno. "
" No, a co byste rád věděl? " pobádal ho starý Dastych.
" Já bych rád věděl, " řekl policejní úředník zahloubaně, " jak jsem ho chytil.
Počkejte, já vám to povím po pořádku.
Před měsícem, to bylo třetího března, jsem měl až do půlnoci službu.
Já nevím, jestli se pamatujete, že tehdy už třetí den pršelo.
Tak jsem si zaskočil na chvilku do kavárny a pak chci jít domů, na Vinohrady.
Ale místo toho jsem šel opačným směrem k Dlážděné ulici.
Prosím vás, nevíte, proč jsem šel zrovna v tu stranu? "
" Snad jen tak, náhodou, " mínil pan Dastych.
" Poslouchejte, v takovém počasí necourá člověk jen tak náhodou po ulicích.
Já bych rád věděl, co jsem tam u všech sakramentů chtěl.
Co myslíte, nemohlo to být nějaké tušení?
Víte, něco jako telepatie. "
" Aha, " pravil pan Dastych.
" To je docela možné. "
" Tak vidíte, " mluvil dr. Mejzlík ustaraně.
" Tady to máme.
Ale taky to mohla být taková podvědomá představa, abych se podíval, co je u Tří panen. "
" To je ten zapadák v Dlážděné ulici, " vzpomněl si pan Dastych.
" Právě.
Tam přespávají tihle kasaři a kapsáři z Pešti nebo z Haliče, když přijdou do Prahy na práci.
My na ten lokál dáváme pozor.
Co myslíte, nebyl to docela obyčejný policejní zvyk, že jsem si tam šel mrknout? "
" To může být, " soudil pan Dastych.
" Takové věci dělá někdy člověk docela mechanicky, hlavně když jaksi má smysl pro povinnost.
Na tom není nic zvláštního. "
" Tak já jdu do Dlážděné ulice, " pokračoval dr. Mejzlík, " podívám se mimochodem na seznam noclehářů u Tří panen a jdu dál.
Na konci Dlážděné ulice se zastavím a mířím zase zpátky;
pěkně prosím, nevíte, proč jsem šel zpátky? "
" Zvyk, " mínil pan Dastych.
" Zvyk patrolovat. "
" To by mohlo být, " souhlasil policejní úředník.
" Ale já jsem neměl službu a chtěl jsem jít domů.
Třeba to byla předtucha. "
" Bývají takové případy, " uznával pan Dastych.
" Ale taková předtucha není nic záhadného.
To je přece známo, že v člověku jsou jakési vyšší schopnosti... "
" Hergot, " zařval dr. Mejzlík, " tak byl to zvyk, nebo nějaké vyšší schopnosti?
Tohle bych rád věděl!
- Tak počkejte:
Když si to tak šlapu, jde proti mně nějaký člověk.
Řekněte, pročpak by u všech všudy nemohl kdokoliv jít v jednu hodinu v noci Dlážděnou ulicí?
Na tom není nic podezřelého.
Já sám jsem na nic ani nepomyslil;
ale zastavil jsem se zrovna pod lucernou a zapaloval jsem si egyptku.
Víte, to my děláme, když se chceme v noci na někoho pořádně podívat.
Co myslíte: byla to náhoda, nebo zvyk, nebo... nebo nějaký podvědomý alarm? "
" To nevím, " řekl pan Dastych.
" Já taky ne, " křikl zlostně dr. Mejzlík.
" Hrom do toho!
Tedy si zapaluju cigaretu pod tou lucernou a ten člověk jde podle mne.
Pane, já jsem se mu ani nepodíval na nos a jenom tak čumím k zemi.
Když ten chlap přešel, začalo se mně něco nelíbit.
Čerchmante, řekl jsem si, tady není něco v pořádku - ale co vlastně?
Vždyť jsem si toho vašnosty ani nevšiml.
Tak stojím v dešti pod tou lucernou a přemýšlím;
a najednou mě napadlo: boty!
Ten člověk měl něco divného na botách.
A já vám z ničeho nic povídám nahlas: popel. "
" Jaký popel? " ptal se pan Dastych.
" No popel.
V tu chvíli jsem si vzpomněl, že ten člověk měl na botách mezi svrškem a podrážkou popel. "
" A proč by neměl mít na botách popel? " mínil pan Dastych.
" To se rozumí, " zvolal dr. Mejzlík.
" Ale pane, v ten okamžik jsem viděl, ano, viděl vyříznutou ohnivzdornou, ze které se sype popel na podlahu.
Víte, ten popel, co je mezi ocelovými pláty.
A já jsem viděl, jak ty boty šlapou do toho popela. "
" Tak to byla intuice, " rozhodl pan Dastych.
" Geniální, ale nahodilá intuice. "
" Nesmysl, " řekl dr. Mejzlík.
" Člověče, kdyby nepršelo, tak bych si toho popela ani nevšiml.
Ale když prší, tak lidé obyčejně nemají na botách popel, rozumíte? "
" Tak to byl empirický závěr, " pravil s jistotou pan Dastych.
" Byl to skvělý úsudek na základě zkušenosti.
A co bylo dál? "
" Inu, pak jsem šel za tím chlapem: to se ví, zapadl ke Třem pannám.
Potom jsem zatelefonoval pro dva tajné a udělali jsme tam šťáru;
našli jsme pana Rosenbauma i s tím popelem a hasáky a dvanácti tisíci z kasy Židovského dobročinného spolku.
Na tom už nic není.
To víte, v novinách se psalo, že tentokrát naše policie ukázala značnou pohotovost - Takový nesmysl!
Prosím vás, kdybych náhodou nebyl šel do té Dlážděné ulice a náhodou se nepodíval tomu gaunerovi na boty...
Totiž, " děl dr. Mejzlík sklíčeně, " byla - li to jen tak náhoda.
To je právě to. "
" Na tom přece nezáleží, " mínil pan Dastych.
" Mladý člověče, to byl úspěch, ke kterému si můžete gratulovat. "
" Gratulovat! " vybuchl dr. Mejzlík.
" Pane, jakpak si mám gratulovat, když nevím k čemu?
K svému báječnému detektivnímu bystrozraku?
Nebo k mechanickým policejním zvykům?
Nebo k šťastné náhodě?
Nebo k nějaké intuici a telepatii?
Koukněte se, to byl můj první větší případ;
něčeho se člověk musí držet, že?
Dejme tomu, zítra mně dají nějaký mord;
pane Dastychu, co budu dělat?
Mám běhat po ulicích a koukat lidem bystrozrace na boty?
Nebo mám jít za nosem a čekat, že mě nějaká předtucha nebo vnitřní hlas povede rovnou k vrahovi?
Tak vidíte, to je ten případ.
Celá policie si teď říká:
Tenhle Mejzlík, ten má nos;
z toho mládence s brejlemi něco bude, to je detektivní talent.
Vždyť je to zoufalá situace, " bručel dr. Mejzlík.
" Nějakou metodu člověk musí mít.
Do svého prvního případu jsem věřil na všelijaké ty exaktní metody;
víte, na pozorování, na zkušenost, na soustavné vyšetření a takové hlouposti.
Ale když si teď probírám ten případ, tak vidím, že - Poslouchejte, " vyhrkl s úlevou, " já myslím, že to byla jen šťastná náhoda. "
" Vypadá to tak, " řekl pan Dastých moudře.
" Ale byl v tom také kus dobrého pozorování a takové té logiky. "
" A mechanická rutina, " děl mladý úředník malomyslně.
" A intuice.
A taky trochu takový dar předtuchy.
A instinkt. "
" Ježíšikriste, tak to vidíte, " bědoval dr. Mejzlík.
" Pane Dastychu, jak mám nyčko něco dělat? "
" - Pan doktor Mejzlík k telefonu, " hlásil pan vrchní.
" Volá policejní prezídium. "
" Tady to máme, " zahučel dr. Mejzlík zdrceně;
a když se vrátil od telefonu, byl bledý a nervózní.
" Platit, pane vrchní, " křikl podrážděně.
" Už to tak je.
Našli nějakého cizince zavražděného v hotelu.
Hrom aby - " a odešel.
Zdálo se, že tento energický mladý muž má trému.
MODRÁ CHRYZANTÉMA
" Tak já vám povím, " řekl starý Fulinus, " jak přišla Klára na svět.
Tehdy jsem zařizoval knížecí lichtenberský park v Lubenci - pane, starý kníže, to byl nějaký znalec;
celé stromy si nechal posílat od Veitsche z Anglie, a jen cibulí z Holandska odebral sedmnáct tisíc kusů;
ale to jen tak vedle.
Tak jednou v neděli jdu v Lubenci po ulici a potkám Kláru;
víte, to byl tamní idiot, hluchoněmá bláznivá káča, která kudy šla, tudy blaženě hýkala, - nevíte, pane, proč jsou tihle idioti tak blažení?
Zrovna jsem se jí vyhýbal, aby mně nedala hubičku, když najednou zahlédnu, že má v prackách kytici;
byl to nějaký kopr a takový ten polní neřád, ale mezi tím, pane - já jsem viděl ledacos, ale tehdy mě mohl trefit šlak.
Ona vám ta potrhlá měla ve své kytce jeden květ pompónové chryzantémy, která byla modrá!
Pane, modrá!
Byla to asi taková modrá jako Phlox Laphami;
trochu břidlicově nadechnutá, s atlasově růžovým okrajem, uvnitř jako Campanula turbinata, krásně plná, ale to všechno ještě nic není: pane, ta barva byla tehdy a ještě dnes je u vytrvalé indické chryzantémy naprosto neznámá!
Před lety jsem byl u starého Veitsche;
sir James se mi nějak, panečku, chlubil, že jim loni kvetlo jedno chrysanthemum, import přímo z Číny, tak drobet lila, ale v zimě jim bohužel zašlo.
A tady ta krákorající maškara měla v pařátu chrysanthemum tak modré, jak si jen můžete přát.
Dobrá.
Tak tedy ta Klára radostně zabučela a strká mně tu svou kytici.
Dal jsem jí korunku a ukazoval jsem jí tu chryzantému:
Kláro, kdes tohle vzala?
Klára nadšeně kdákala a řehtala se;
víc jsem z ní nedostal.
Křičím na ni, ukazuji rukama, ale nic platno;
mermomocí mě chtěla obejmout.
Běžím k starému knížeti s drahocennou modrou chryzantémou:
Jasnosti, tohleto roste tady někde v okolí;
pojďte to hledat.
Starý dal hned zapřahat kočár, a že vezmeme Kláru s sebou.
Ale Klára se zatím ztratila a nebyla k nalezení.
Stáli jsme u vozu a nadávali tak dobrou hodinku - on kníže pán býval dřív u dragounů.
Ale ještě jsme s tím nebyli hotovi, když se přihnala Klára s vyplazeným jazykem a cpala mně celou kytici čerstvě narvaných modrých chryzantém.
Kníže jí podával stokorunu, ale Klára se dala zklamáním do breku;
chudák nikdy stokorunu neviděla.
Musel jsem jí dát korunu, abych ji upokojil.
Začala tancovat a křičet, ale my ji posadili na kozlík, ukázali na ty modré chryzantémy, a Kláro, veď nás!
Klára na kozlíku výskala radostí;
to si nemůžete představit, jak byl Jeho Důstojnost pan kočí pohoršen, že musí sedět vedle ní.
Kromě toho se koně každou minutu splašili z toho jejího kvikotu a kokrhání, inu, byla to čerchmantská jízda.
Když jsme jeli půldruhé hodiny, povídám:
Jasnosti, to už jsme udělali aspoň čtrnáct kilometrů.
To je jedno, bručel kníže, třeba sto kilometrů.
No dobrá, já na to, ale Klára se s tou druhou kyticí vrátila za hodinu.
To místo nemůže tedy být dál než tři kilometry od Lubence.
Kláro, křičí kníže a ukazuje na ty modré chryzantémy, kde to roste?
Kdes tohle našla?
Klára se rozkrákorala a ukazovala pořád dopředu.
Nejspíš byla ráda, že jede v kočáře.
Poslouchejte, já myslel, že ji kníže zabije;
kristepane, ten se uměl vztekat!
Z koní kapala pěna, Klára kejhala, kníže se rouhal, kočí div nebrečel hanbou a já jsem dělal plány, jak vypátrat modrou chryzantému.
Jasnosti, povídám, takhle to nepůjde.
Musíme hledat bez Kláry.
Uděláme si na mapě kružítkem okruh tří kilometrů, rozdělíme to na úseky a budeme hledat dům od domu.
Člověče, řekl kníže, na tři kilometry od Lubence není přece žádný park!
To je dobře, povídám.
V parku byste našel starého čerta;
ledaže byste hledal ageratum nebo kanu.
Koukejte se, tadyhle dole na stonku je drobet půdy;
to není žádný humus, to je mazlavá žluťka, nejspíš hnojená lidským tentononc.
Musíme hledat místo, kde je hodně holubů;
na lupení máte plno holubího trusu.
Nejspíš to roste u plotu z neloupaných tyček, protože tuhle je v paždí listu ždibet odprýsknuté smrkové kůry.
Tak, to je přesné vodítko.
Jaké? povídá kníže.
No, takové, já řku, že to musíme hledat u každé chalupy v okruhu tří kilometrů;
rozdělíme se na čtyři skupiny: vy, já, váš zahradník a můj pomocník Vencl, a je to.
Dobrá, ráno nato byla první věc, že mi Klára zase přinesla pugét modrých chryzantém.
Potom jsem propátral svůj úsek, v každé hospodě jsem pil teplé pivo, jedl syrečky a ptal se lidí po modrých chryzantémách.
Pane, neptejte se, jaký průjem jsem měl po těch syrečkách;
horko bylo, jako se někdy koncem září vydaří, a já vlezl do každé chalupy a musel si nechat líbit ledajaké hrubství, protože lidé si mysleli, že jsem blázen, agent nebo někdo od úřadu.
Ale jedna věc byla večer jistá: žádná modrá chryzantéma v mém úseku nerostla.
V ostatních třech nenašli taky nic.
Jen Klára přinesla novou kytici nalámaných modrých chryzantém.
To víte, takový kníže je velký pán, když se to vezme kolem a kolem;
tak on si zavolal četníky, každému dal do ruky jeden květ modré chryzantémy a slíbil jim nevímco, když mu najdou, kde to roste.
Četníci, pane, to jsou vzdělaní lidé, čtou noviny a tak;
krom toho znají každý kámen a mají náramný vliv.
Pane, považte si, že toho dne šest četníků, obecní strážníci, starostové obcí, školní mládež s učiteli a jedna tlupa cikánů prolézali celý ten kousek země v okruhu tří kilometrů, otrhali všechno, co kde kvetlo, a donesli to do zámku.
Prokrindapána, to vám toho bylo, jako o Božím těle;
ale modrá chryzantéma, to se ví, ani jedna.
Kláru jsme dali po celý den hlídat;
v noci utekla a po půlnoci mi přinesla plnou náruč modrých chryzantém.
Dali jsme ji hned zavřít do šatlavy, aby neotrhala všechny;
ale byli jsme v koncích.
Namouduši, to bylo jako v začarování;
představte si, kraj jako dlaň -
Poslouchejte, člověk má právo být sprostý, když je v moc velké bídě nebo když ho potká neúspěch;
to já znám;
ale když mně kníže pán z toho vzteku řekl, že jsem stejný idiot jako Klára, namítl jsem mu, že si od takového starého kreténa nenechám nadávat, a šel jsem rovnou k vlaku;
od té doby jsem v Lubenci nebyl.
Ale když už jsem seděl ve vagóně a vlak se hnul, já jsem se, pane, dal do breku jako malý kluk, že už neuvidím modrou chryzantému a že ji nadobro opouštím.
A jak tak brečím a koukám z okna, vidím hnedle u trati něco modrého.
Pane Čapek, to bylo silnější než já: vyhodilo mne to ze sedadla a zatahalo to za poplašnou brzdu - já o tom ani nevěděl;
vlakem to drclo, jak brzdili, a já jsem se svalil na protější sedadlo - přitom jsem si zlomil tenhle prst.
A když přiběhl konduktér, koktal jsem, že jsem něco v Lubenci zapomněl, a musel jsem zaplatit zatracenou pokutu.
Pane, já jsem nadával jako špaček a kulhal jsem po trati zpátky k tomu modrému.
Ty troubo, říkal jsem si, třeba to je jenom podzimní aster nebo jiný modrý neřád, a ty vyhodíš takové nekřesťanské peníze!
Ušel jsem asi pět set metrů;
už jsem myslel, že to modré nemohlo být tak daleko, že jsem to minul nebo že se mi to jenom zdálo, když na takovém malém náspu vidím vechtrovský domek a přes tyčkový plot jeho zahrádky kouká to modré.
Byly to dva trsy modré chryzantémy.
Pane, každé dítě ví, co tihle vechtři pěstují na svých zahrádkách.
Krom kapusty a melounů je to obyčejně slunečnice, pár červených růží, malvy, tropaeolum a nějaká ta jiřina;
tady ten chlapík neměl ani to, ale jenom brambory, fazole, jeden černý bez a tady v koutě ty dvě modré chryzantémy.
Člověče, povídám mu přes plot, kde jste vzal tyhle kytky?
Ty modrý? řekl hlídač.
Jo, ty tu zůstaly po nebožtíkovi Čermákovi, co tu byl vechtrem přede mnou.
Ale tady po trati se nesmí chodit, pane.
Tamhle je tabulka ' Po trati choditi se zapovídá '.
Co tu máte co dělat?
Strejčku, povídám mu, a prosím vás, kudy se k vám chodí?
Po trati, na to hlídač.
Ale sem nemá nikdo co chodit.
Co tu chcete?
Kliďte se, zatracenej trumbero, ale na trať nesmíte ani nohou!
Tak kudy, já řku, se mám klidit?
To mně je jedno, křičí hlídač, ale po trati ne, a basta!
Sednu si tedy na ten břeh a povídám:
Poslouchejte, dědo, prodejte mi ty modré kytky.
Neprodám, bručí vechtr.
A pakujte se vocaď.
Tady se nesmí sedět!
Pročpak ne, říkám mu.
To není napsáno na žádné tabulce, že se tu nesmí sedět.
Chodit se tu nesmí, a já teda nechodím.
Hlídač se zarazil a obmezil se na to, že mně nadával přes plot.
Ale byl to nejspíš samotář;
za chvíli přestal nadávat a mluvil sám se sebou.
Za půl hodiny vyšel, aby obhlédl trať.
Tak co, zastavil se u mne, pudete vocaď, nebo ne?
Nemůžu, povídám, po trati chodit je zakázáno a jiná cesta odtud nevede.
Hlídač chvíli přemýšlel.
Tak víte co, řekl potom, až tamhle zajdu za ten pešunk, ztraťte se odtud po trati;
já to nebudu vidět.
Vřele jsem mu poděkoval, a když zašel za ten pešunk, přelezl jsem přes plot do jeho zahrádky a jeho vlastním rýčem jsem vyryl obě ty modré chryzantémy.
Já jsem je ukradl, pane.
Jsem poctivý chlap a kradl jsem v životě jenom sedmkrát;
a vždycky to byly kytky.
Za hodinku jsem seděl ve vlaku a vezl si domů ukradené modré chryzantémy.
Když jsem jel podle toho strážního domku, stál tam ten vechtr s praporečkem a škaredil se jako čert.
Mával jsem na něj kloboukem, ale myslím, že mě nepoznal.
Tak to vidíte, pane: že tam byla tabulka s nápisem Zakázaná cesta, nikoho, ani nás, ani četníky, ani cikány, ani děti nenapadlo, že by tam někdo mohl jít hledat modré chryzantémy.
Takovou sílu, pane, má výstražná tabulka.
Možná, že u vechtrovských domků rostou modré petrklíče nebo strom poznání nebo zlaté kapradí, ale nikdo je nikdy neobjeví, protože po trati choditi se přísně zapovídá, a basta.
Jenom bláznivá Klára se tam dostala, protože byla idiot a neuměla číst.
Proto jsem dal modré pompónce chryzantémě jméno Klára.
Už se s ní párám patnáct let.
Ale nejspíš jsem ji zchoulostivil dobrou půdou a vláhou - ten krobián vechtr ji vůbec nezaléval, měla tam jíl jako cín;
zkrátka zjara mně vyrazí, v létě dostane padlí a v srpnu zachází.
Považte si, já jediný na světě mám modrou chryzantému, a nemohu s ní na veřejnost.
Kdepak Bretagne a Anastázie, ty jsou jen trochu do lila;
ale Klára, pane, až mně jednou pokvete Klára, tak o ní bude mluvit celý svět. "
VĚŠTKYNĚ
Každý znalec poměrů nahlédne, že tento příběh se nemohl stát u nás ani ve Francii ani v Německu, neboť v těchto zemích, jak známo, soudcové jsou povinni soudit a trestat hříšníky podle litery zákona, a nikoliv podle svého rozšafného rozumu a svědomí.
Protože v této historii vystupuje soudce, který vynáší svůj rozsudek nehledě na paragrafy, nýbrž na zdravý lidský rozum, plyne z toho, že se následující událost nemohla stát jinde nežli v Anglii;
a sice stala se v Londýně, přesněji řečeno v Kensingtonu;
nebo počkejte, bylo to v Bromptonu nebo v Bayswateru, zkrátka tam někde.
Ten soudce byl Master Justice Kelley, a ta žena se jmenovala zcela prostě Myersová.
Mistress Edith Myersová.
Vězte tedy, že tato jinak úctyhodná dáma vzbudila pozornost policejního komisaře Mac Learyho.
" Má drahá, " řekl pan Mac Leary jednoho večera své ženě, " mně nejde z hlavy ta Mrs Myersová.
Rád bych věděl, z čeho ta ženská žije.
Považte si, že teď, v únoru, si posílá služku pro chřest.
Dále jsem zjistil, že přijímá denně dvanáct až dvacet návštěv, od hokynářky až po vévodkyně.
Já vím, drahoušku, vy řeknete, že je to asi kartářka.
Dobrá, ale to může být jenom pláštíkem pro něco jiného, řekněme pro kuplířství nebo pro špionáž.
Koukejte se, rád bych do toho viděl. "
" Dobrá, Bobe, " řekla výtečná paní Mac Leary, " nechte to na mně. "
Tedy tak se stalo, že den nato paní Mac Leary, ovšem bez snubního prstýnku, ale zato velmi mladistvě oděná a nakulmovaná jako dívka, která už má na čase nechat hloupostí, s ustrašenou tvářičkou zazvonila u dveří paní Myersové v Bayswateru nebo Marylebone.
Musela chvíli čekat, než ji paní Myersová přijala.
" Sedněte si, milé dítě, " řekla tato stará dáma, když si velmi důkladně prohlídla plachou návštěvnici.
" Copak byste ode mne chtěla? "
" Já, " zajíkala se paní Mac Leary, " já... já bych ráda... já mám zítra dvacáté narozeniny...
Já bych strašně ráda znala svou budoucnost. "
" Ale slečno... eh, jak prosím? " děla paní Myersová a chopila se hromádky karet, jež počala energicky míchat.
" Jonesová, " vydechla paní Mac Leary.
" Drahá slečno Jonesová, " pokračovala paní Myersová, " to je omyl;
já neprovozuju kartářství, leda ovšem tu a tam, z přátelství, jako každá stará žena.
Sejměte karty levou rukou a udělejte pět hromádek.
Tak.
Někdy pro zábavu si vyložím karty, ale jinak - Hele, " děla, obracejíc první hromádku.
" Kule.
To znamená peníze.
A srdcový kluk.
To je krásný list. "
" Ah, " řekla paní Mac Leary.
" A co dál? "
" Kulový kluk, " pravila paní Myersová, odkrývajíc druhou hromádku.
" Zelená desítka, to jsou cesty.
Ale tady, " zvolala, " vidím žaludy.
Žaludy jsou vždycky protivenství, ale srdcová dáma je na konci. "
" Co to znamená? " ptala se paní Mac Leary, vyvalujíc oči, jak nejlépe dovedla.
" Zase kule, " dumala paní Myersová nad třetí hromádkou.
" Milé dítě, vás čeká mnoho peněz;
ale ještě nevím, budete - li dělat větší cestu vy, nebo někdo vám blízký. "
" Já mám jet do Southamptonu k tetě, " pravila paní Mac Leary.
" To bude větší cesta, " řekla paní Myersová, obracejíc čtvrtou hromádku.
" Někdo vám bude bránit, nějaký starší muž - "
" Asi tatínek, " zvolala paní Mac Leary.
" Tak tady to máme, " děla paní Myersová slavnostně nad pátou hromádkou.
" Milá slečno Jonesová, tohle byl nejkrásnější list, jaký jsem kdy viděla.
Do roka budete mít svatbu;
vezme si vás moc, moc bohatý mladý muž, asi milionář nebo obchodník, protože mnoho cestuje;
ale než se dostanete, budete muset překonat velké překážky, nějaký starší pán vám bude bránit, ale vy musíte vytrvat.
Až se vdáte, odstěhujete se daleko odtud, nejspíš až za moře.
Dostanu jednu guinea, na křesťanské misie mezi ubohými černochy. "
" Já jsem vám tak vděčná, " pravila paní Mac Leary, vytahujíc z taštičky libru a jeden šilink, " tak strašně vděčná!
Prosím vás, paní Myersová, co by to stálo bez těch protivenství? "
" Karty se nedají podplatit, " děla stará dáma důstojně.
" Čímpak je váš tatínek? "
" U policie, " lhala s nevinnou tváří mladá paní.
" Víte, v tajném oddělení. "
" Aha, " pravila stará paní a vytáhla z hromádky tři karty.
" To je velmi ošklivé, velmi ošklivé.
Řekněte mu, milé dítě, že mu hrozí veliké nebezpečí.
Měl by ke mně přijít, aby se dozvěděl víc.
Ke mně jich chodí ze Scotland Yardu mnoho, abych jim vyložila karty;
a. řeknou mně všechno, co mají na srdci.
Tak tak, jen mi ho pošlete.
Říkáte, že je v politickém oddělení?
Mr Jones?
Vyřiďte mu, že ho budu čekat.
Sbohem, milá slečno Jonesová.
Další! "
*
" To se mi nelíbí, " pravil pan Mac Leary, drbaje se zamyšleně v týle, " to se mi nelíbí, Katie:
Ta ženská se příliš zajímala o vašeho nebožtíka tatínka.
Krom toho se nejmenuje Myersová, nýbrž Meierhoferová a je z Lubeku.
Zatrápená Němkyně, " bručel pan Mac Leary, " jakpak se jí dostaneme na kobylku?
Sázím pět proti jedné, že tahá z lidí věci, po kterých jí nic není.
Víte co, já o tom řeknu nahoře. "
Pan Mac Leary o tom skutečně řekl nahoře;
kupodivu, nahoře nebrali věc na lehkou váhu, a tak se stalo, že ctihodná paní Myersová byla pozvána k panu sudímu Kelleyovi.
" Tak, paní Myersová, " řekl jí pan sudí, " copak to, propána, je s tím vaším vykládáním karet? "
" Ale jemine, pane, " děla stará dáma, " člověk se přece musí něčím živit.
Ve svém věku nepůjdu tancovat do varieté. "
" Hm, " řekl pan Kelley.
" Ale tuhle je na vás žaloba, že vykládáte karty špatně.
Milá paní Myersová, to je, jako byste místo čokolády prodávala tabulky hlíny.
Za jednu guinea mají lidé právo na pořádnou věštbu.
Prosím vás, jak můžete věštit, když to neumíte? "
" Někteří lidé si nestěžují, " bránila se stará dáma.
" Koukejte se, já jim prorokuju věci, které se jim líbí.
Ta radost, pane, stojí za těch pár šilinků.
A někdy to člověk opravdu trefí.
Paní Myersová, řekla mně tuhle jedna paní, ještě nikdo mně tak dobře nevyložil karty a neporadil jako vy.
Ona bydlí v St. John's Wood a rozvádí se se svým mužem. "
" Počkejte, " zarazil ji pan sudí.
" Tadyhle máme jednu svědkyni proti vám.
Paní Mac Leary, povězte nám, jak to bylo. "
" Paní Myersová mně vyložila z karet, " spustila hbitě paní Mac Leary, " že budu mít do roka svatbu;
že si mne vezme moc bohatý mladý muž a že se s ním odstěhuji za moře - "
" Proč zrovna za moře? " ptal se pan sudí.
" Protože v druhé hromádce byla zelená desítka;
to prý znamená cesty, říkala paní Myersová. "
" Nesmysl, " bručel pan sudí.
" Zelená desítka znamená naději.
Cesty jsou zelený spodek;
když s ním jde kulová sedma, znamená to veliké cesty, ze kterých kouká zisk.
Paní Myersová, mne nenapálíte.
Tedy vy jste věštila svědkyni, že se do roka vdá za bohatého mladíka;
ale paní Mac Leary je už tři roky vdána za výtečného policejního komisaře Mac Learyho.
Paní Myersová, jak vysvětlíte tento nesmysl? "
" Ale božínku, " pravila stará dáma pokojně, " to se stává.
Tahle osůbka ke mně přišla lehkomyslně nastrojená, ale měla levou rukavici roztrhanou;
tedy nemá nazbyt peněz, ale chce honit vodu.
Řekla, že jí je dvacet let, ale zatím jí je pětadvacet - "
" Čtyřiadvacet, " vyhrkla paní Mac Leary.
" To je jedno;
tedy by se ráda vdávala - totiž ona se vydávala za slečnu.
Proto jsem jí vyložila list na vdavky a na bohatého ženicha;
to se mně zdálo to nejpřiměřenější. "
" A co ta protivenství, ten starší pán a ta cesta za moře? " ptala se paní Mac Leary.
" Aby toho bylo víc, " řekla prostě paní Myersová.
" Za jednu guinea toho musí člověk napovídat celou hromadu. "
" Tak to stačí, " řekl pan sudí.
" Paní Myersová, nic platno, takhle vykládat karty je podvod.
Kartám se musí rozumět.
Jsou sice různé teorie, ale nikdy, pamatujte si to, nikdy neznamená zelená desítka cesty.
Zaplatíte padesát liber pokuty, jako ti, kdo falšují potraviny nebo prodávají bezcenné zboží.
Je na vás podezření, paní Myersová, že krom toho provozujete špionáž;
ale já myslím, že se k tomu nepřiznáte. "
" Jakože je Bůh nade mnou, " zvolala paní Myersová, ale pan Kelley ji přerušil:
" Nono, nechme to být;
ale protože jste cizinka bez řádného povolání, užijí politické úřady svého práva a vykáží vás ze země.
Sbohem, paní Myersová, děkuji vám, paní Mac Leary.
Ale říkám vám, takhle falešně vykládat karty je cynické a nesvědomité počínání.
Pamatujte si to, paní Myersová. "
" Co mám dělat, " vzdychla stará dáma.
" Zrovna když mně živnost začala jít - "
*
Asi za rok potkal soudce Kelley komisaře Mac Learyho.
" Pěkné počasí, " řekl pan sudí přívětivě.
" Mimochodem, co dělá paní Mac Leary? "
Pan Mac Leary vzhlédl velmi kysele.
" Totiž... víte, pane Kelley, " pravil s jistými rozpaky, " ona paní Mac Leary... my jsme se totiž rozvedli. "
" Jděte, " podivil se pan sudí, " taková hezká mladá paní! "
" To je právě to, " bručel pan Mac Leary, " ale on se do ní znenadání zabouchl jeden mladý flákač... takový milionář nebo obchodník z Melbournu...
Já jsem jí bránil, ale... "
Pan Mac Leary beznadějně mávl rukou.
" Před týdnem spolu odjeli do Austrálie. "
JASNOVIDEC
" Víte, pane státní, " kázal pan Janowitz, " mne tak lehko někdo nenapálí, nejsem přece nadarmo žid, no ne?
Ale co dělá ten chlap, to je prostě nad můj rozum.
To není jen tak grafologie, to je já nevím co.
Tak si to vemte:
Dáte mu něčí rukopis v nezalepené obálce;
on se na to písmo ani nepodívá, jen strčí prsty do kuvéru a šátrá jimi po tom písmu;
přitom takhle křiví hubu, jako by ho něco bolelo.
A za chvíli vám začne povídat povahu toho pisatele, ale tak vám - no, to byste mrkal.
Navlas vám toho člověka trefí.
Já mu dal do té obálky jeden dopis od starého Weinberga;
všecko poznal, i to, že má cukrovku a že má udělat bankrot.
Co tomu říkáte? "
" Nic, " děl suše pan státní zástupce.
" Možná, že starého Weinberga zná. "
" Ale vždyť on to písmo ani neviděl, " rozčiloval se pan Janowitz.
" On říká, že každé písmo má své fluidum, a to prý se dá docela přesně namáknout.
On říká, že to je čistě fyzický úkaz, tak jako rádio.
Pane státní, to není žádný švindl;
on ten princ Karadagh za to nic nebere, to prý je moc stará rodina z Baku, říkal mně jeden Rus.
Ale co vám budu povídat, přijďte se na to podívat, on bude dnes večer u nás.
To musíte přijít. "
" Poslouchejte, pane Janowitz, " řekl pan státní zástupce, " to je všecko pěkné, ale cizincům já věřím jenom na padesát procent, zvlášť když nevím, čím se živí;
Rusům věřím ještě míň a těmhle fakírům nejmíň;
ale když to má býti ještě k tomu princ, pak už mu nevěřím zhola nic.
Kde, říkáte, že se tomu naučil?
Aha, v Persii.
Dejte mně pokoj, pane Janowitz;
celý Orient je humbuk. "
" Ale pane státní, " bránil se pan Janowitz, " on to ten mladík vykládá docela vědecky;
žádná kouzla, žádné tajemné síly, ale říkám vám, přesně vědecká metoda. "
" To je tím větší humbuk, " děl pan státní káravě.
" Pane Janowitz, já se vám divím;
po celý život jste se obešel bez přesně vědeckých metod, a tady se jimi budete ohánět.
Koukněte se, kdyby na tom něco bylo, musilo by to být dávno známo, že? "
" Inu, " mínil pan Janowitz trochu zviklán, " ale když já jsem na vlastní oči viděl, jak uhodnul celého starého Weinberga!
To vám bylo geniální.
Víte co, pane státní, přijďte se podívat;
je - li to švindl, tak vy to poznáte, na to vy jste specialista, panečku;
pane státní, vás přece nikdo nemůže oblafnout. "
" Myslím, stěží, " řekl pan státní skromně.
" Tak já přijdu, pane Janowitz, ale jen abych se tomu vašemu fenoménu podíval na prsty.
To je hanba, že jsou u nás lidé tak lehkověrní.
Ale nesmíte mu říci, kdo jsem;
počkejte, já mu dám číst jeden rukopis v obálce, to bude něco extra.
Vsaďte se, pane, že mu dokážu humbuk. "
*
Musíte vědět, že pan státní ( nebo přesněji řečeno, pan vrchní státní zástupce dr. Klapka ) měl v nejbližším porotním sedění zastávat žalobu v procesu Hugo Müller, zločin úkladné vraždy.
Pan Hugo Müller, takto továrník a milionář, byl žalován, že pojistil na velké peníze svého mladšího bratra Otu a pak ho utopil v doksanském rybníku;
mimoto byl v podezření, že před lety odklidil svou milenku, ale to se ovšem nedalo dokázat.
Zkrátka byl to jeden z velikých procesů, na kterém si pan státní chtěl dát záležet;
i pracoval na spisech s celou tou pílí a pronikavostí, která z něho učinila nejstrašlivějšího veřejného žalobce.
Věc nebyla jasná;
pan státní by byl dal nevímco za jediný přímý důkaz, ale jak věci stály, musil se spoléhat více na svou vyřídilku, aby dostal od poroty provaz pro pana Müllera;
neboť vězte, že to je pro veřejného žalobce věc cti.
Pan Janowitz byl toho večera drobátko rozčilen.
" To je princ Karadagh, " představoval tlumeně, " pan doktor Klapka;
tak můžeme začít, že jo. "
Pan státní se podíval zkoumavě na to exotické zvíře;
byl to mladý a štíhlý člověk s brejlemi, s tváří tibetského mnicha a jemnýma zlodějskýma rukama.
Hochštapler, rozhodl pan státní krátce.
" Pane Karadagh, " brebentil pan Janowitz, " tady u toho stolečku.
Minerálka tam už je.
Prosím, rozsvěťte si tu stojací lampičku;
lustr zhasíme, aby vás nerušil.
Tak.
Prosím, pánové, aby bylo ticho.
Pan - eh, tuhle pan Klapka přinesl nějaký rukopis;
kdyby chtěl být pan Karadagh tak laskav - "
Pan státní krátce odkašlal a posadil se tak, aby na jasnovidce co nejlíp viděl.
" Tady je ten rukopis, " řekl a vytáhl z náprsní kapsy nezalepenou obálku.
" Prosím. "
" Děkuji, " řekl jasnovidec mdle, chopil se obálky a se zavřenýma očima ji obracel v prstech.
Náhle se zachvěl a zavrtěl hlavou.
" Zvláštní, " zamumlal a polkl doušek vody.
Pak vsunul své tenké prsty do obálky a ustrnul;
zdálo se, že ten nažloutlý obličej ještě zbledl.
V pokoji bylo takové ticho, že bylo slyšet chrčení pana Janowitze;
pan Janowitz měl totiž vole.
Tenké rty prince Karadagha se třásly a křivily, jako by tiskl v prstech rozžhavené železo;
a na čele mu vyrazil pot.
" Nemohu to vydržet, " sykl sevřeně, vytáhl prsty. z obálky, otřel si je kapesníkem a jezdil jimi chvíli po sukně stolku, jako když se brousí nůž;
načež opět vzrušeně usrkl vody a vzal opatrně obálku do prstů.
" Člověk, který to psal, " začal suše, " člověk, který to psal...
Je tu veliká síla, ale taková - ( tu zřejmě hledal slovo ) síla, která číhá.
To číhání je strašné, " vykřikl a pustil obálku na stůl.
" Toho člověka bych nechtěl mít svým nepřítelem! "
" Proč? " nezdržel se pan státní.
" Dopustil se něčeho? "
" Neptejte se mne, " řekl jasnovidec.
" Každá otázka dává pokyn.
Já jenom vím, že by se mohl dopustit čehokoliv - velkých i strašných činů.
Je tady úžasná vůle... po úspěchu... po penězích...
Ten člověk by se nezastavil nad životem bližního.
Ne, to není obyčejný zločinec;
tygr také není zločinec;
tygr je veliký pán.
Ten člověk by nebyl schopen žádné špinavosti, ale myslí si, že vládne nad životem lidí.
Když je na svém lovu, vidí v lidech jenom kořist.
Pak je zabije. "
" Mimo dobro a zlo, " zabručel pan státní s patrným souhlasem.
" To jsou jen slova, " řekl princ Karadagh.
" Nikdo není mimo dobro a zlo.
Ten člověk má své přesné mravní pojmy;
není nikomu nic dlužen, nekrade, nelže;
zabije - li, je to, jako by dal na šachovnici šach mat.
Je to jeho hra, ale hraje ji správně. "
Jasnovidec svraštil usilovně čelo.
" Nevím, co to je.
Vidím velký rybník a na něm motorový člun. "
" A co dál? " vyhrkl státní návladní, stěží dýchaje.
" Dál nic není vidět;
je to docela mlhavé.
Je to tak divně mlhavé proti té ukrutné a bezohledné vůli dostat svou kořist.
Ale není v tom žádná vášeň, jenom rozum.
Naprostá rozumová úvaha v každé podrobnosti.
Jako když se řeší nějaká úloha nebo technický problém.
Ne, ten člověk si nikdy nic nevyčítá.
Je tak sebejistý, tak bezpečný sám před sebou;
nemusí se bát svého svědomí.
Mám dojem člověka, který se na všecko dívá svrchu;
je krajně nadutý a samolibý;
těší ho, že se ho lidé bojí. "
Jasnovidec usrkl vody.
" Ale i on je komediant.
V jádře prospěchář, který si dává jistou pózu.
Rád by ohromil svět svými činy - Dost.
Jsem unaven.
Nemám ho rád. "
*
" Poslyšte, Janowitz, " vykládal pan státní vzrušeně, " to je opravdu úžasné, ten váš jasnovidec.
To, co řekl, je dokonalý portrét.
Silný a bezohledný člověk, který vidí v lidech jenom kořist;
dokonalý hráč své hry;
mozek, který čistě rozumově připraví svůj čin a nikdy si nic nevyčítá;
džentlmen a přitom komediant.
Pane Janowitz, ten Karadagh ho vystihl na sto procent! "
" Tak vidíte, " pravil pan Janowitz polichoceně.
" Neříkal jsem vám to?
To byl dopis od libereckého Schliefena, že jo? "
" Ale kde, " zvolal pan státní.
" Pane Janowitz, to byl dopis od jednoho vraha. "
" Ale, ale, " podivil se pan Janowitz, " a já myslil, že to je textilní Schliefen;
víte, to je moc velký gauner, ten Schliefen. "
" Ne.
To byl dopis od Hugo Müllera, toho bratrovraha.
Všiml jste si, jak ten jasnovidec mluvil o člunu na rybníku?
Z toho člunu hodil Müller svého bratra do vody. "
" Ale, ale, " žasl pan Janowitz.
" Tak vidíte!
Ale to je báječný talent, pane státní! "
" Nesporně, " prohlásil pan státní.
" Jak jenom vystihl povahu toho Müllera a motivy jeho činu, to je prostě, pane Janowitz, to je fenomenální.
Ani já bych toho Müllera tak dokonale netrefil.
A ten jasnovidec to pozná hmatem, z několika řádků Müllerova písma - pane Janowitz, něco na tom je;
musí být v lidském písmu nějaké zvláštní fluidum nebo co. "
" Co jsem vám říkal? " triumfoval pan Janowitz.
" Kdybyste byl tak laskav, pane státní, já jsem ještě neviděl písmo od žádného vraha. "
" S radostí, " řekl pan návladní a vytáhl z kapsy tu obálku.
" Je to ostatně zajímavý dopis, " dodával, vyndávaje papír z obálky, a najednou změnil v obličeji barvu.
" Totiž... pane Janowitz, " vypravil ze sebe jaksi nejistě, " ten dopis patří k soudním spisům;
to jest... já vám jej nesmím ukázat.
Prosím za prominutí. "
Za chvíli běžel pan státní domů, nevnímaje ani, že prší.
Já osel, říkal si hořce, já blbec, jak se mně tohle mohlo stát?
Já idiot!
Že já jsem v tom spěchu popadl v aktech místo Müllerova dopisu svůj vlastní rukopis, své poznámky k žalobě, a strčil to do té obálky!
Já pitomec!
Tak tedy to bylo mé písmo!
Děkuju pěkně!
Počkej, ty švindléři, na tebe si počíhám!
Ale ostatně, uklidňoval se pan státní zástupce, vždyť to většinou nebylo tak zlé, co říkal.
Veliká síla;
úžasná vůle, prosím;
nejsem schopen žádné špinavosti;
mám své přesné mravní pojmy - To je vlastně docela lichotivé.
Že si nikdy nic nevyčítám?
Chválabohu, nemám co: plním jenom svou povinnost.
A s tou rozumovou úvahou, to je také pravda.
Ale s tím komediantem si to spletl.
Je to přece jen humbuk.
Najednou se zastavil.
To se rozumí, řekl si, vždyť to, co ten jasnovidec říkal, se může hodit na každého druhého!
To jsou jen takové obecnosti.
Každý člověk je tak trochu komediant a prospěchář.
To je ten celý trik: mluvit tak, že by se v tom každý mohl poznat.
Tak je to, rozhodl pan státní, a rozevřev deštník, ubíral se domů svým pravidelným energickým krokem.
*
" Ježíšikriste! " bědoval předseda soudu, svlékaje si talár, " už je sedm hodin;
to se to zase protáhlo!
Když on pan státní mluvil dvě hodiny - ale pane kolego, vyhrál to;
na takové slabé indicie dostat provaz, tomu se říká úspěch.
Inu, u poroty se nikdy neví.
Ale šikovně mluvil, " děl předseda, umývaje si ruce.
" Hlavně jak podával charakteristiku toho Müllera, to byl hotový portrét;
víte, ten monstrózní, nelidský charakter toho vraha - člověk se zrovna otřásal.
Pamatujete se, pane kolego, jak říkal:
Není to obyčejný zločinec;
není schopen špinavosti, nelže ani nekrade;
ale zavraždí - li člověka, udělá to tak klidně, jako by dával na šachovnici mat.
Nevraždí z vášně, ale z chladné rozumové úvahy, jako by řešil úlohu nebo technický problém.
Moc dobře řečeno, pane kolego.
A dál:
Když je na svém lovu, vidí v bližním jenom kořist - Víte, s tím tygrem, to snad bylo trochu teatrální, ale porotcům se to líbilo. "
" Nebo to, " pravil pan votant, " jak říkal:
Tenhle vrah si jistě nic nevyčítá;
je tak sebejistý, tak bezpečný sám před sebou, - nemusí se bát svého svědomí. "
" Nebo zas ten psychologický postřeh, " pokračoval předseda soudu utíraje si ručníkem ruce, " že je to komediant a pozér, který by chtěl ohromit svět svými činy - "
" Copak Klapka, " řekl pan votant uznale.
" To je nebezpečný odpůrce. "
" Hugo Müller vinen dvanácti hlasy, " podivoval se předseda, " kdo by to byl řekl!
Tak ho Klapka přece jen do toho dostal.
Pro něj to je jako hra v šachy nebo lov.
On se tak do každého procesu zažere - Pane kolego, já bych ho nechtěl mít svým nepřítelem. "
" Jemu, " děl pan votant, " to dělá radost, když se ho lidé bojí. "
" Trochu samolibý, to on je, " řekl zamyšleně ctihodný předseda.
" Ale má úžasnou vůli... hlavně k úspěchu.
Veliká síla, pane kolego, ale - " Pana předsedu nenapadlo vhodné slovo.
" Nu, pojďme se navečeřet. "
TAJEMSTVÍ PÍSMA
" Rubnere, " řekl šéfredaktor, " půjdete se podívat na toho grafologa Jensena, má dnes večer produkci pro zástupce tisku;
prý to má být něco epochálního, ten Jensen.
Pak o tom napíšete patnáct řádek. "
" Dobrá, " zabručel Rubner s náležitou služební neochotou.
" Ale dejte pozor, aby to nebyl nějaký švindl, " kladl mu na srdce šéfredaktor.
" Dobře to kontrolujte, pokud možno osobně.
Právě proto tam posílám vás, zkušeného člověka - "
*
" - - tedy to jsou, pánové, hlavní zásady vědecké, přesněji řečeno psychometrické grafologie, " končil toho večera grafolog Jensen svůj teoretický výklad před zástupci tisku.
" Jak vidíte, celý systém je vybudován na čistě experimentálních zákonech;
ale ovšem praktické užití těchto exaktních metod je tak nekonečně složité, že je nemohu podrobněji demonstrovat při této jediné přednášce.
Omezím se na to, že vám prakticky předvedu analýzu dvou nebo tří rukopisů, aniž bych vám teoreticky vysvětloval celý postup své práce;
na to bohužel nemáme dnes pokdy.
Prosím někoho z pánů o jakýkoliv rukopis. "
Rubner, který už na to čekal, podal hned velikému Jensenovi popsaný list papíru.
Jensen si nasadil své čarodějné brýle a podíval se na písmo.
" Aha, ženská ruka, " ušklíbl se.
" Mužské písmo bývá obyčejně výraznější a zajímavější, ale konečně - " Bruče něco, brejlil pozorně na ten list papíru.
" Hm, hm, " řekl chvílemi a zakroutil hlavou;
bylo hluboké ticho.
" Není to snad... od nějaké osoby vám blízké? " ptal se najednou grafolog.
" Ne, kdepak, " protestoval honem Rubner.
" Tím lépe, " řekl veliký Jensen.
" Poslouchejte, ta ženská lže!
To je první dojem z toho písma: lež, lež ze zvyku, lež jako životní projev.
Ostatně je to osoba hodně nízké úrovně;
s ní by vzdělaný člověk neměl mnoho o čem hovořit - - Je hrozně smyslná;
to písmo má takové zrovna masité formy.
A úžasně nepořádná;
v jejím okolí to musí vypadat - na!
To jsou primérní rysy, o kterých jsem vám prve říkal;
první, co na člověku poznáte, jsou jeho zvyky, totiž vlastnosti, které se samy, přímo mechanicky zevně vyjadřují.
Vlastní psychologická analýza se počíná teprve u vlastností, které dotyčná osoba zapírá nebo potlačuje, protože by se jinak vydala všanc svému okolí.
Tedy například, " řekl klada prst na špičku nosu, " tahle osoba by asi nikomu nepřiznala, co si myslí.
Je povrchní, ale povrchní v dvojím smyslu;
povrchně se projevuje, má mnoho přízemních zájmů, ale tím vším jenom zakrývá, co si skutečně myslí;
a toto skryté já je zase tak strašně všední: řekl bych neřest, ovládaná duševní leností.
Například, podívejte se: to písmo je až nepříjemně smyslné - to je také známka marnotratnosti - a přitom tak vulgárně rozšafné;
ta osoba má příliš ráda své pohodlí, než aby hledala nějaké dobrodružství smyslů;
ovšem, když se jí naskytne příležitost - Ale to není naše věc.
- Neobyčejně pohodlná a přitom rozvláčná;
když něco udělá, mluví o tom půl dne, do omrzení - Příliš se zabývá sama sebou;
je vidět, že nemá nikoho ráda;
jenom pro své pohodlí se na někoho těžce pověsí a chce mu namluvit, že ho miluje a že se o něho bůhvíjak stará.
Je to jedna z těch žen, před kterou každý muž je slaboch;
prostě stane se slabochem z nudy, z toho nekonečného tlachání, z celé té ponižující hmotnosti.
Všimněte si, jak je psán začátek slov a zejména vět: tak nějak rozmáchle a měkce.
Ta osoba chce poroučet a skutečně poroučí;
ale není v tom energie, nýbrž jakási předstíraná důležitost a mnoho řečí;
případně ta nejpodlejší tyranie, totiž tyranie slz.
To je zvláštní: po každém tom rozmachu je vidět nějaký takový nápadný, zrovna malomyslný pokles;
tu osobu něco brzdí, něčeho se pořád leká - nejspíš, aby nevyšlo něco ven, co by ohrozilo její hmotné pohodlí;
musí tu být něco moc trapného a pečlivě skrývaného, hm, já nevím;
asi něco v minulosti.
Teprve po této reakci sebere zase svou sílu nebo spíš životní rutinu, aby konvenčně dopsala slovo - ovšem s tím samolibým a rozvláčným ocáskem na konci;
už zase v ní roste sebevědomí.
To máte v analýze ten první dojem prolhanosti.
Na tom zároveň vidíte, pánové, jak podrobná analýza nakonec musí potvrdit ten první, povšechný, poněkud intuitivní dojem;
tuto konečnou shodu nazývám metodická verifikace.
- Řekl jsem nízká úroveň;
ale ta úroveň není dána primitivností, nýbrž nesouladem;
to písmo se přetvařuje, dělá se hezčí, nežli je, ale činí to v malichernostech.
Ta osoba v lapáliích dbá na jakousi korektnost: dělá pečlivě své tečky nad i, ale ve velkých věcech je nedbalá, bez kázně, bez morálky, prostě šlampa.
Nejvíc zarážející jsou čárky;
písmo má normální sklon vpravo, ale čárky mají směr obrácený.
Dělá to takový divný dojem jako rána dýkou do zad.
Je v tom něco potměšilého a úskočného.
Řekl bych obrazně, ta osoba by dovedla člověka probodnout zezadu;
ale neudělá to pro svou pohodlnost - a pro nedostatek fantazie.
- Myslím, že nám to stačí.
Má někdo jiný, zajímavější rukopis? "
*
Tedy toho večera přišel Rubner domů jako mrak.
" To je dost, že už jdeš, " řekla paní Rubnerová.
" Večeřel jsi někde? "
Rubner na ni chmurně pohlédl.
" Už zase začínáš? " zabručel hrozivě.
Paní Rubnerová zvedla udiveně obočí.
" Prosím tě, cože zase začínám?
Já se jenom ptám, chceš - li večeři. "
" Tak vida, " řekl Rubner s odporem.
" O jiném ty ovšem neumíš mluvit než o tom žvanci jídla.
To jsou ty tvé přízemní zájmy.
To je tak ponižující, to věčné tlachání, ta hmotnost a nuda - " Rubner vzdychl a beznadějně mávl rukou.
" Já vím, tím se dělají z mužů slaboši. "
Paní Rubnerová položila šití do klína a pozorně se na něho dívala.
" Franci, " řekla starostlivě, " stalo se ti snad něco nepříjemného? "
" Aha, " vyhrkl Rubner jizlivě.
" Už se zas o mne staráš, viď?
Nemysli si, prosím, že mně to namluvíš!
Holenku, jednou člověk prokoukne tu celou prolhanost;
jednou si uvědomí, jak se na něj někdo těžce pověsil jen pro své pohodlí... a z pouhé smyslnosti.
Fuj, " zařval Rubner, " člověk se zrovna otřese! "
Paní Rubnerová zavrtěla hlavou a chtěla něco říci;
ale raději sevřela rty a začala rychle šít;
bylo ticho.
" Tady to vypadá, " zasykl po chvíli Rubner a těžce se rozhlédl.
" Nepořádek a šlampáctví - To se ví, v lapáliích, to se kouká na pořádek a korektnost;
ale ve větších věcech - Co tady mají co dělat ty hadry? "
" Spravuji ti košile, " dostala ze sebe paní Rubnerová se sevřeným hrdlem.
" Spravuješ košile, " vysmíval se Rubner;
" tak vida, ty spravuješ košile!
To se rozumí, o tom musí vědět celý svět, že?
Půl dne se musí mluvit jen o tom, že někdo spravuje košile!
To se s tím nadělá řečí a důležitosti!
A ty si myslíš, že proto tu můžeš poroučet?
Á, pane, to teď přestane! "
" Franci, " vydechla paní Rubnerová s úžasem, " udělala jsem ti něco? "
" Copak já vím? " utrhl se Rubner.
" Já nevím, cos udělala;
já nevím, nač myslíš a co máš za lubem;
já nevím o tobě nic, docela nic, protože ty zatraceně skrýváš, co v tobě vězí!
Já neznám ani tvou minulost! "
" Dovol, " vzkypěla paní Rubnerová, " tohle už přestává všechno!
Řekneš - li ještě něco - " Vší mocí se ovládla.
" Muži, " řekla s hrůzou, " co se to s tebou stalo? "
" Aha, " prohlásil Rubner vítězně, " tady to máme!
Čeho ses tak lekla?
Snad aby něco nevyšlo ven, co by ohrozilo tvůj blahobyteček, he?
To známe;
ona se i ve všem pohodlí někdy najde příležitost k nějakému tomu dobrodružství, že? "
Paní Rubnerová seděla jako zkamenělá.
" Muži, " vypravila ze sebe, polykajíc slzy, " máš - li něco proti mně... tedy to, proboha, řekni rovnou! "
" Docela nic, " kázal Rubner s mohutnou ironií, " ale kdepak, docela nic proti tobě nemám!
To přece nic není, má - li člověk ženu bez kázně, bez morálky, prolhanou, nepořádnou, vulgární, línou, marnotratnou a hrozně smyslnou!
A k tomu ještě tak nízké úrovně - "
Paní Rubnerová zaštkala a povstala, pouštějíc své šití na zem.
" Přestaň s tím, " okřikl ji muž s opovržením, " to je ta nejpodlejší tyranie, tahle tyranie slz! "
Ale to už paní Rubnerová ani neslyšela, neboť dusíc se křečovitým pláčem vrhla se do své ložnice.
Rubner se tragicky zachechtl a strčil ještě hlavu do dveří.
" Vrazit člověku dýku do zad, " křikl, " to bys ještě dovedla;
ale i na to jsi příliš pohodlná! "
*
Večer nato zapadl Rubner do své obvyklé hospody.
" Tady čtu zrovna ve vašich novinách, " přivítal ho pan Plečka, pohlížeje přes brýle, " jak velebí toho grafologa Jensena.
Je na tom něco, pane redaktore? "
" Je, a mnoho, " řekl pan Rubner.
" Tak, pane Jančík, třeba mně dejte tu roštěnou, ale ať není tvrdá.
Poslouchejte, to je fenomén, ten Jensen;
já ho viděl včera.
On vám to písmo analyzuje naprosto vědecky. "
" Pak teda je to švindl, " mínil pan Plečka.
" Pane, já věřím všemu, jenom ne vědě.
To máte jako ty vitamíny;
pokud nebyly žádné vitamíny, tak aspoň člověk věděl, co jí;
a teď to nevíte, teď máte v tej roštěnce neznámé životní faktory.
Fuj tajksl, " pravil pan Plečka znechuceně.
" To je něco jiného, " prohlásil Rubner.
" To bych vám, pane Plečko, musil moc dlouho povídat, co je to psychometrie, automatismus, primérní a sekundární znaky a takové ty věci.
Ale já vám říkám, že ten člověk čte z písma jako z knihy.
A naprosto vám toho člověka trefí, že ho zrovna před sebou vidíte;
řekne vám, jaký je, jakou má minulost, nač myslí, co skrývá, no všechno!
Já byl při tom, pane! "
" Jděte, " bručel pan Plečka skepticky.
" Tak já vám povím jeden případ, " začal pan Rubner.
" Jeden pán - já vám ho nebudu jmenovat, ale moc známý člověk - dal tomu Jensenovi list rukopisu od své ženy.
A ten Jensen se na to písmo jenom podívá a hned začne:
Ta ženská je prolhaná skrznaskrz, nepořádná, strašně smyslná a povrchní, líná, marnotratná, žvanivá, poroučí doma, má špatnou minulost a k tomu chce ještě svého muže zavraždit!
- Představte si, ten pán vám zbledl na smrt, protože to všechno bylo doslova pravda.
Jen si vemte, on s ní byl dvacet let šťastně živ a docela nic nepozoroval!
Za dvacet let manželství nepoznal na té ženské ani desetinu toho, co ten Jensen vykoukal na první pohled!
To je přece výkon, no ne?
Pane Plecko, to musí přesvědčit i vás! "
" To se divím, " mínil pan Plečka, " že to ten trouba, ten muž za těch dvacet let neviděl. "
" Prosím vás, " řekl honem pan Rubner, " když ona se ta ženská tak šikovně přetvařovala, a on ten muž byl s ní jinak docela šťasten - Takový šťastný člověk nemá žádné oči.
A potom, víte, on neměl ty vědecké a exaktní metody.
To máte tak: co se vám prostým okem zdá bílé, to má vědecky všechny barvy.
Zkušenost, pane, to nic neznamená;
dnešní člověk dá jenom na exaktní metody.
Tomu se nedivte, že ten dotyčný neměl ani tušení, jakou má doma potvoru;
prostě nešel na ni vědeckou metodou, to je to. "
" A teď se s ní dal jako rozvést? " připletl se do hovoru pan hostinský Jančík.
" To já nevím, " pravil nedbale pan Rubner, " o takové hlouposti se já nestarám.
Mne na tom jenom zajímá, jak se dá z písma vyčíst, co jinak vůbec nikdo nepozná.
Považte, že někoho znáte hromadu let jako hodného a slušného člověka, a najednou, bác, z jeho písma shledáte, že to je zloděj nebo prachlump.
Panečku, člověk nesmí nikomu jen tak na ksicht věřit;
teprve takovou analýzou se ukáže, co v něm vězí! "
" Ale, ale, " divil se pan Plečka stísněně, " to aby se člověk zrovna bál někomu psát. "
" Právě, " mínil pan Rubner.
" Představte si, jaký tahle vědecká grafologie bude mít význam řekněme pro kriminalistiku.
Pane, to budou moci člověka zavřít, dřív než něco ukradne;
jeho písmo prozradí, že ten chlap má sekundární zlodějský rys, a šups s ním na Pankrác!
To má ohromnou budoucnost.
Jak vám říkám, to je hotová věda, o tom nemůže být nejmenší pochybnosti. "
Pan Rubner se podíval na hodinky.
" No, deset hodin;
to abych už šel domů. "
" Copak dneska tak brzo? " bručel pan Plečka.
" Ale to víte, " pravil pan Rubner měkce, " žena by třeba bručela, že ji nechávám pořád tak samotnou. "
NAPROSTÝ DŮKAZ
" Víš, Toníku, " povídal vyšetřující soudce Mates svému nejbližšímu příteli, " to je věc zkušenosti;
já nevěřím žádným výmluvám, žádnému alibi a žádnému povídání;
já nevěřím obviněnému ani svědkům.
Člověk lže, i když ani nechce;
tak třeba takový svědek ti přísahá, že proti obviněnému nechová žádné nepřátelství, a přitom sám neví, že ho v hloubi duše, víš, v podvědomí nenávidí z nějaké té potlačené nenávisti nebo žárlivosti.
Všecko, co ti vypovídá obviněný, je předem vymyšlené a narafičené;
všecko, co ti vypovídá svědek, se může řídit vědomým nebo i nevědomým úmyslem obviněnému pomáhat nebo přitížit.
Holenku, to já znám: člověk je naskrz prolhaná potvora.
Čemu tedy věřím?
Náhodě, Toníku;
takovým těm mimovolným, bezděčným, nebo jakpak bych to řekl, nekontrolovaným hnutím nebo činům nebo slovům, které člověku tu a tam uklouznou.
Všecko se dá falšovat nebo nastrojit, všecko je přetvářka nebo nějaký záměr, jenom náhoda ne;
to se pozná na první pohled.
Já ti mám tuhle metodu: sedím a nechám lidi brebentit, co si předem vymyslili a nachystali;
dělám, jako bych jim věřil, ještě jim pomáhám, aby jim huba líp jela, a číhám, až z nich vyletí nějaké to bezděčné, nechtěné slovíčko;
víš, na to musí být člověk psycholog.
Některý vyšetřující soudce má taktiku obviněného splést;
proto mu pořád skáče do řeči a zmate ho tak, že se mu ten janek nakonec přizná třeba i k tomu, že zavraždil císařovnu Alžbětu.
Já chci naprostou jistotu;
proto pomaloučku, trpělivě čekám, až mně z toho soustavného lhaní a vytáčení, kterému se odborně říká výpověď, blýskne mimovolný kousek pravdy.
Víš, čistá pravda se v tomhle slzavém údolí vyskytne jenom z nedopatření: jen když se lidský tvor nějak podřekne nebo přehmátne.
Poslechni, Toníku, já před tebou nemám žádné tajnosti;
jsme přece kamarádi od klukovských let - vždyť víš, jak ti nařezali, když já jsem rozbil okno.
Nikomu bych to nepovídal, ale já se ti tak za něco stydím, že to musí ze mne ven;
to je marné, člověk se potřebuje zpovídat.
Já ti řeknu, jak se mně ta má metoda zrovna teď osvědčila v mém... v mém nejsoukromějším životě;
zkrátka v mém manželství.
A pak mně řekni, prosím tě, že jsem byl blbec a hrubec;
patří mně to.
Člověče, já... no, já jsem podezíral svou ženu Martičku;
zkrátka žárlil jsem jako blázen.
Já jsem si ti vzal do hlavy, že má něco s tím... s mladým tento... já ho budu jmenovat Artur;
já myslím, že ho ani neznáš.
Počkej, já nejsem žádný negr;
kdybych věděl jistě, že ho miluje, řekl bych, Martičko, rozejdeme se.
Ale to je to nejhorší, já jsem žádnou jistotu neměl;
Toníku, nemáš ponětí, jaká to jsou muka.
Hergot, to byl šeredný rok!
To víš, jaké voloviny takový žárlivý manžel provádí: stopuje, číhá, služky vyslýchá, scény dělá...
Ale teď si vem, že jsem náhodou vyšetřující soudce;
člověče, můj rodinný život za poslední rok, to byl ustavičný křížový výslech od rána až... až zase do postele.
Obviněná, chci říci Martička, se držela skvěle;
i když plakala, i když uraženě mlčela, i když vypovídala, kde po celý den byla a co dělala, pásl jsem nadarmo po tom, že se nějak podřekne nebo prozradí.
To víš, lhala mně často, chci říci, lhala obyčejně, ale to už je takový ženský zvyk;
ženská ti ani pořádně neřekne, že byla dvě hodiny u modistky - vymyslí si, že byla u zubaře nebo na hřbitově u maminčina hrobu.
Čím víc jsem ji trápil - Tondo, žárlivý chlap, to je horší než vzteklý pes - čím víc jsem ji kujonýroval, tím míň jistoty jsem měl.
Každé její slovo, každou její vytáčku jsem desetkrát obracel a kuchal;
ale nenašel jsem nic než ty obyčejné záměrné polopravdy a pololži, ze kterých pozůstává normální lidský styk a manželství zvlášť, no viď.
Já vím, jak přitom bylo mně;
ale když tak povážím, co přitom zkusila chudák Martička, tak bych si, člověče, nejraději nafackoval.
Tak letos jela Martička do Františkových Lázní - to víš, ty ženské věci a tak, zkrátka vypadala špatně.
To se ví, já ji tam nechal hlídat - takového mrzkého chlapa jsem platil, který se tam ostatně válel jen po hospodách...
To je zvláštní, jak se celý život korumpuje, když to v jedné jediné věci s tebou není v pořádku;
jsi celý nečistý, máš - li na jediném místě skvrnu.
Martička mně psala... tak nějak nejistě a zakřiknutě... jako by nevěděla o čem;
to se rozumí, já jsem se v těch dopisech šťoural a hledal mezi řádky...
Jednou teda jsem od ní dostal dopis, adresa byla ' František Mates, vyšetřující soudce ' a tak dále;
a když to otevru a vyndám její list, vidím nadpis:
Drahý Arture!
Člověče, mně klesly ruce.
Tak tady to konečně je.
To se tak někdy stane, když člověk píše víc dopisů, že je strčí do nepravých obálek.
Viď, Martičko, to je hloupá náhoda, co?
Až mně jí, hochu, bylo líto, že se mně tak vydala do rukou.
Nemysli si, Toníku, mé první hnutí bylo, abych ten dopis, určený tomu... tomu Arturovi, ani nečetl a poslal jej zpátky Martičce;
já bych to v každém případě udělal, ale žárlivost je špinavá vášeň a svinstvo;
kamaráde, já jsem si ten dopis přečetl a já ti jej ukážu, protože jej nosím s sebou.
Tak se podívej, co v něm je:
Drahý Arture,
nehněvejte se, že jsem Vám dosud neodpověděla;
ale měla jsem starosti, že mně Franci - to teda jsem já, rozumíš?
- tak dlouho nepsal;
já vím, že má mnoho práce, ale když je člověk tak dlouho beze zpráv o svém muži, tak chodí jako tělo bez duše;
ale tomu Vy, Arturku, nerozumíte.
Příští měsíc sem Franci přijede, tak byste sem mohl přijet také.
On mi píše, že má teď moc zajímavý případ, ale nenapsal co, já myslím, že to je ta vražda Hugona Müllera;
mne by to strašně zajímalo.
Mně je tak líto, že se Vám Franci trochu odcizil, ale to je jen proto, že má tak mnoho práce;
kdyby to bylo jako dřív, mohl byste ho vytáhnout mezi lidi nebo autem na výlet.
Vy jste k nám vždycky býval tak hodný a ani teď nezapomínáte, třebaže to není tak, jak by to mělo být;
ale on je Franci tak nervózní a divný.
Ani jste mi nepsal, co dělá Vaše dívenka.
Franci si také naříká, že je v Praze strašně horko;
měl by jet sem a vypřáhnout, ale on jistě sedí až do noci v úřadě.
Kdy pojedete k moři?
Doufám, že vezmete svou dívku s sebou;
Vy nevíte, co to je, když se nám ženským stýská.
Srdečně Vás, Arturku, zdraví Vaše
Marta Matesová.
Tak, Toníku, co tomu říkáš?
Já vím, že to není žádný duchaplný dopis;
je to docela slabý výkon po stránce stylu a zajímavosti;
ale člověče, jaké to vrhá světlo na Martičku a na její poměr k tomu chudáku Arturovi!
Nikdy bych jí nebyl tak věřil, kdyby mně říkala co chtěla;
ale tady jsem měl v ruce něco tak bezděčného, tak mimo její vůli...
Tak to vidíš, že pravda, neklamná a nepochybná pravda se zjeví jenom nedopatřením.
Já bych byl brečel radostí - a přitom hanbou, že jsem tak pitomě žárlil.
Co jsem potom udělal?
Inu, svázal jsem provázkem akta vraždy Hugona Müllera, zavřel je do zásuvky a den nato jsem byl ve Františkových Lázních.
Když mě Martička uviděla, začervenala a zajíkla se jako holčička;
vypadala, jako by provedla něco hrozného.
Já nic.
Franci, povídá za chvíli Martička, dostal jsi můj dopis?
Jaký dopis? divím se.
Ty mi toho píšeš po čertech málo.
Martička se na mne zaraženě dívá a vydechne, jako by se jí ulevilo.
Tak já jsem ti jej asi zapomněla poslat, řekla a hrabala se v taštičce, až vylovila takový trochu zmuchlaný list.
Začínal slovy:
Drahý Franci!
Musel jsem se v duchu smát.
Pan Artur už asi obratem vrátil, co mu nepatřilo.
Pak už o tom nepadlo ani slovo;
to se rozumí, začal jsem jí vykládat o tom zločinu Hugona Müllera, který ji tak moc zajímal.
Myslím, že podnes věří, že jsem ten dopis vůbec nedostal.
No, a to je všechno;
od té doby je u nás aspoň pokoj.
Řekni, nebyl jsem blbec, že jsem tak sprostě žárlil?
To víš, teď to hledím Martičce vynahradit;
teprve z toho dopisu jsem viděl, jak se chudáček o mne stará.
Tak, teď už je to venku;
člověk se víc stydí za svou pitomost než za své hříchy.
Ale to máš klasický příklad, jakou průkaznou sílu má taková čirá a bezděčná náhoda, že? "
*
Přibližně v téže době řekl mladý muž, zde nazývaný Arturem, paní Martičce:
" Tak co, holčičko, pomohlo to? "
" Co, miláčku? "
" Ten dopis, cos mu tehdy jako nedopatřením poslala. "
" Pomohlo, " řekla paní Marta a zamyslila se.
" Víš, hochu, já se ti až stydím, že mně on, Franci, teď tak hrozně věří.
On je na mne od té doby tak hodný...
Ten dopis ti pořád nosí na srdci. "
Paní Marta se zachvěla.
" Je to vlastně strašné, že... že ho tak klamu, nemyslíš? "
Ale pan Artur to nemyslil;
aspoň tvrdil, že rozhodně ne.
EXPERIMENT PROFESORA ROUSSE
Přítomni byli zvláště: ministr vnitra, ministr spravedlnosti, policejní prezident, řada poslanců, několik vysokých úředníků, vynikající právníci, přední učenci a ovšem i zástupci tisku;
neboť ti musejí být při všem.
" Pánové, " začal profesor harvardské univerzity C. G. Rouss, náš proslulý americký krajan, " experiment, který já vám budu ukázat, spočívá na starších prácech velké řady mých učených kolegů a spolupracovníků;
indeed, na celé věci není už nic nového a eh, really, je to...
Je to stará vesta, " vyhrkl radostně, vzpomenuv si na to pravé slovo.
" Jenom ta method užití a eh, a praktická upotřebitelnost některých teoretických experiences byla obžektem mé práce.
Já prosím nejvíc pány kriminalisty, aby oni věc posoudili podle své practice.
Well.
Tedy celá věc je ta: já vám řeknu slovo, a vy mně musíte říci jiné slovo, které vás v ten moment napadne, ať je to třeba nonsens, eh, blbost, já míním nesmysl.
A nakonec já vám podle těch slov, co vy mně dáte, řeknu, co vy máte v hlavě, na co vy myslíte a eh, a co vy skrýváte.
Rozumíte vy tomu?
Já vám to nebudu vyložit theoretically;
to jsou asociace, potlačené představy, trochu sudžesce a takové věci.
Já budu moc krátký: to se musí vy - eh, well, vyloučit vůle a úvaha;
tím se vybaví podvědomé connexions a já z toho budu poznat, co - co - " Slavný profesor tápal po slově.
" Well, what's on the bottom of your mind. "
" Co je na dně vaší duše, " napověděl někdo z auditoria.
" Docela tak, " děl C. G. Rouss uspokojeně.
" Vy jenom musíte říkat automatically, co vám v ten moment přijde na jazyk, beze vší control a ryzervy.
Můj byznys potom bude, analajzovat vaše představy.
That's all.
Tak já vám to chci ukázat na jednom kriminálním kejzu, eh, případu, a potom na někom z auditory, kdo se bude přihlásit.
Well, pan direktor od police nám bude říkat, co je to za kejz s tím mužem.
Já prosím. "
Pan policejní prezident povstal a řekl:
" Pánové, muž, kterého za chvíli uvidíte, je Čeněk Suchánek, domkář a vyučený zámečník ze Záběhlic.
Máme ho už týden v policejní vazbě pro podezření, že zavraždil autodrožkáře Josefa Čepelku, který zmizel před čtrnácti dny.
Důvody podezření jsou: auto zmizelého Čepelky bylo nalezeno v kůlně zatčeného Suchánka;
na volantu a pod sedadlem řidiče jsou stopy po lidské krvi.
Zatčený ovšem na celé čáře zapírá;
tvrdí, že auto od Čepelky koupil za šest tisíc, protože sám chce provozovat drožkářství.
Zjistili jsme, že zmizelý Josef Čepelka skutečně mluvil o tom, že vším praští, prodá svůj starý vůz a půjde někam za šoféra;
ale jiné stopy po něm nemáme.
Protože další materiál není, má být zatčený Suchánek zítra odevzdán do vyšetřovací vazby na Pankrác.
Vyžádal jsem si dovolení, aby s ním náš slovutný krajan profesor C. G. Rouss provedl svůj experiment;
přeje - li si pan profesor... "
" Well, " řekl profesor, který si pilně dělal poznámky, " vy ho, prosím, necháte jít sem. "
Na pokyn policejního prezidenta přivedl strážník Čeňka Suchánka;
byl to zamračený chlapík s výrazem naznačujícím, aby mu všichni vlezli někam;
pokud je na něm, že je pevně odhodlán nedat se.
" Pojďte sem, vy, " spustil na něj přísně C. G. Rouss, " já se vás nebudu na nic ptát.
Já vám jenom budu říkat slova, a vy musíte hned říkat první slovo, které vás napadlo, rozumíte vy?
Tak dávejte pozor:
Sklenice. "
" H... o, " pravil pan Suchánek zarytě.
" Poslouchejte, Suchánku, " řekl honem policejní Prezident, " nebudete - li pořádně odpovídat, odvedou vás hned k výslechu, rozumíte?
A nechají si vás tam celou noc.
Dejte si pozor!
Ještě jednou! "
" Sklenice, " řekl znovu profesor Rouss.
" Pivo, " zabručel Suchánek.
" Tak vy vidíte, muži, " děl slovutný profesor, " tak je to moc dobře. "
Suchánek nedůvěřivě vykoukl.
Není v tom nějaký podfuk?
" Ulice, " řekl profesor.
" Vozy, " na to Suchánek neochotně.
" Vy musíte rychleji.
Chalupa! "
" Pole. "
" Soustruh! "
" Mosaz. "
" Moc dobře. "
Zdálo se, že pan Suchánek už nemá námitek proti této hře.
" Maminka! "
" Teta. "
" Pes! "
" Bouda. "
" Voják! "
" Kanonýr. "
Tak to šlo ráz na ráz, stále rychleji;
nejspíš to pana Suchánka začalo bavit;
připomínalo mu to trumfování karet.
Bože, na co si při téhle hře letmo vzpomínal!
" Cesta, " hodil mu C. G. Rouss v bezoddyšném tempu.
" Silnice. "
" Praha! "
" Beroun. "
" Schovat! "
" Zahrabat. "
" Pucovat! "
" Fleky. "
" Hadr! "
" Pytel. "
" Motyka! "
" Zahrada. "
" Jáma! "
" Plot. "
" Mrtvola! "
Nic.
" Mrtvola, " opakoval profesor naléhavě.
" Tak vy jste ji zahrabal u plotu, že? "
" Já jsem nic neřekl, " vybuchl pan Suchánek.
" Vy jste ji zahrabal u plotu na vaší zahradě, " opakoval tvrdě C. G. Rouss.
" Vy jste ho zabil cestou do Berouna.
Vy jste utíral tu krev na té káře jedním pytlem.
Copak jste vy udělal s tím pytlem? "
" To není pravda, " křičel Suchánek, " já jsem ten vůz od pana Čepelky koupil!
Já se nenechám od nikoho tahat... "
" Počkejte, muži, " řekl Rouss.
" Tak já budu prosit, aby se tam šli policemen podívat.
To už není můj byznys.
Ať jde ten muž ven.
Já prosím, pánové, to trvalo sedmnáct minut.
To bylo moc rychle.
To byl hloupý kejz.
Nejvíc často to trvá hodinu.
Tak já bych rád prosil, aby chtěl přijít někdo z pánů a já mu budu dávat slova.
To bude trvat moc dlouho, protože já nevím, co ten pán má za secret, jak se to říká? "
" Tajemství, " napověděl někdo z auditoria.
" Tajemství, " zaradoval se náš vynikající krajan, " já znám, to je jedna opera.
To nám vezme mnoho času, než nám ten pán bude prozradit svou povahu, svou minulost a své nejvíc skryté ajdyje. "
" Myšlenky, " napověděl hlas z publika.
" Well.
Já vás prosím, pánové, kdo se bude dát analajzovat? "
Nastala pauza;
někdo z přítomných se uchechtl;
ale nikdo se nehnul.
" Já prosím, " opakoval C. G. Rouss.
" Vždyť to nebude bolet. "
" Jděte vy, pane kolego, " šeptal ministr vnitra ministru spravedlnosti.
" Jdi tam jako zástupce své strany, " rýpal poslanec do poslance.
" Pane sekční šéfe, račte, " ponoukal vysoký úředník kolegu z jiného ministerstva.
Už to začalo být jaksi trapné;
nikdo z přítomných se nezvedl.
" Já prosím, pánové, " pravil americký učenec potřetí, " snad se vy nebojíte, že vy se budete prozradit? "
Tu se obrátil ministr vnitra dozadu a zasykl:
" Tak přece jděte někdo, pánové! "
V pozadí auditoria někdo skromně zakašlal a povstal;
byl to vyschlý a poněkud ošoupaný stařík s ohryzkem rozčileně se pohybujícím.
" Já -... ehm, " řekl plaše, " když tedy nikdo, tak já si dovolím - jaksi... "
" Pojďte sem, " přerušil ho Amerikán velitelsky, " tady si sedněte.
Vy musíte říkat, co vás první napadne.
Vy nesmíte přemýšlet, vy musíte plácnout mechanically, ani sám nevíte co.
Vy rozumíte? "
" Prosím, " řekl ochotně pokusný muž, trochu tísněn auditoriem tak významným;
načež odkašlal a úzkostlivě mrkal jako maturant.
" Strom, " vystřelil na něj učenec.
" Mohutný, " zašeptal stařík.
" Jak prosím? " ptal se učenec, jaksi nechápaje.
" Lesní velikán, " vysvětloval muž ostýchavě.
" Ah tak.
Ulice! "
" Ulice... ulice v slavnostním hávu, " děl mužík.
" Co tím míníte? "
" Prosím slavnost.
Nebo pohřeb. "
" So.
Tak vy máte říci jenom slavnost.
Pokud možno jedním slovem. "
" Ano prosím. "
" Tak dál:
Obchod. "
" Vzkvétá.
Krize našeho obchodu.
Politický kšeft. "
" Hm.
Úřad. "
" Prosím který? "
" To je jedno.
Řekněte nějaké slovo, rychle! "
" Kdybyste ráčil snad říci úřady... "
" Well.
Úřady! "
" Příslušné, " vyhrkl radostně mužík.
" Kladivo! "
" Kleště.
Tahat odpověď kleštěmi.
Rozbil mu kladivem hlavu. "
" Curious, " bručel učenec.
" Krev! "
" Rdít se do krve.
Krev nevinně prolitá.
Dějiny psané krví. "
" Oheň! "
" Ohněm a mečem.
Čacký hasič.
Plamenná řeč.
Mene tekel. "
" To je divný kejz, " řekl profesor zaraženě.
" Tak ještě jednou.
Vy muži, vy musíte říkat jenom tu první představu, víte?
Jen to, co se vám automatically vybaví, když slyšíte slovo.
Go on.
Ruka! "
" Bratrská nebo pomocná.
Třímá prapor.
Se zaťatými pěstmi.
Nečisté ruce.
Klepnout přes prsty. "
" Oči! "
" Oči soudné veřejnosti.
Sůl v očích.
Sejmout blány.
Očitý svědek.
Písek do očí.
Nevinná dětská očka.
Vytřít zrak. "
" Ne tak mnoho!
Pivo! "
" Řízný ležák.
Démon alkohol. "
" Hudba! "
" Hudba budoucnosti.
Osvědčená kapela.
Národ hudebníků.
Luzné zvuky.
Koncert velmocí.
Šalmaje míru.
Národní hymny. "
" Láhev! "
" Vitriol.
Nešťastná láska.
V nemocnici za strašných bolestí podlehla. "
" Jed! "
" Jedem a žlučí.
Otravování studní. "
C. G. Rouss se zadrbal na hlavě.
" Never heard that.
Tak znovu, prosím.
Já bych vás, pánové, chtěl upozornit, že se vždycky začíná od... eh, od takových plain, obyčejných věcí, aby se našel ten hlavní interest a profession toho muže.
Tak dál:
Účet! "
" Účet dějin.
Zúčtovat s nepřáteli.
Spadá na účet našich odpůrců. "
" Hm.
Papír! "
" Papír se rdí hanbou, " prohlásil mužík energicky.
" Cenné papíry.
Papír snese všecko. "
" Bless you, " děl učenec nakvašeně.
" Kámen! "
" Hodit kamenem.
Kámen náhrobní.
Věčnaja paměť, " řekl pokusný muž vřele.
" Ave, anima pia. "
" Vůz! "
" Triumfální vůz.
Kolesa osudu.
Vůz záchranné stanice.
Bohatě dekorovaný vůz s alegorickou scénou. "
" Aha, " zvolal C. G. Rouss.
" That's it!
Obzor! "
" Zachmuřený, " řekl stařík s živým potěšením.
" Nové mraky na politickém obzoru.
Uzoučký obzor.
Otevírat nové obzory. "
" Zbraně! "
" Nekalé zbraně.
V plné zbroji.
S vlajícími prapory.
Vpadnout do zad.
Otrávený šíp, " drmolil pokusný muž nadšeně.
" Z boje neustoupíme.
Bitevní vřava.
Volební boj. "
" Živel! "
" Rozkacené živly.
Živelný odpor.
Nekalé živly.
Živili junáci!
Živio! "
" Tak dost, " zadržel ho C. G. Rouss.
" Člověče, vy jste od novin, že? "
" Ano prosím, " řekl pokusný muž horlivě.
" Už třicet let.
Já jsem redaktor Vašátko. "
" Já děkuju, " uklonil se suše náš slovutný americký krajan.
" Finished, gentlemen.
Analajzováním představ toho muže bychom - eh, bychom zjistili, že on je jeden žurnalista.
Já myslím, že by bylo zbytečné dělat ten experiment dál.
It would only waste our time.
Já prosím, ten experiment se nepodařil.
So sorry, gentlemen. "
*
" Koukejme, " zvolal večer v redakci pan Vašátko, prohlížeje redakční papíry, " tak policie hlásí, že našla mrtvolu toho Josefa Čepelky;
byl zakopán u plotu na zahradě toho Suchánka, a pod ním našli zakrvácený pytel.
Vidíte, on to ten Rouss přece jen dobře uhodl!
To byste, pane kolego, nevěřil: já jsem mu neřekl ani slova o novinách, a on úplně přesně poznal, že jsem novinář.
Pánové, řekl, máte před sebou zasloužilého, vynikajícího žurnalistu - - Však jsem napsal v referátě o jeho přednášce:
Vývody našeho proslulého krajana byly přijaty s lichotivým uznáním našich odborných kruhů.
Počkejte, to bych měl stylisticky upravit:
Zajímavé vývody našeho proslulého krajana byly po zásluze přijaty s živým a lichotivým uznáním našich odborných kruhů.
Tak to má byt. "
ZTRACENÝ DOPIS
" Boženko, " řekl pan ministr své choti, nabíraje si důkladnou dávku salátu, " dnes odpoledne jsem dostal dopis, to tě bude zajímat.
Musím to předložit ministerské radě.
Kdyby to vyšlo ven, byla by jedna politická strana v pořádné bryndě.
Na, podívej se na to, " děl pan ministr, sahaje nejprve do levé náprsní kapsy a potom do pravé.
" Počkej, kampak jsem to, " bručel pan ministr, hmataje znovu do levé náprsní kapsy;
načež položil vidličku a začal hrabat oběma rukama ve všech ostatních kapsách.
Pozorný divák by přitom shledal, že takový ministr má stejně překvapující počet kapes na všemožných částech a stranách těla jako každý jiný řádný muž;
že v nich má klíče, tužky, notesy, večerníky, tobolky, úřední lejstra, hodinky, párátko, nůž, hřeben, staré dopisy, kapesník, sirky, staré vstupenky do kina, plnicí péro a četné jiné předměty denní potřeby;
a že hrabaje se v kapsách mumlá " kampak jsem to dal ", " to jsem blázen ", " počkejme ", tak jako by činil každý jiný lidský tvor, hrabající se ve svých vlastních kapsách.
Ale ministrova choť nevěnovala mnoho pozornosti tomuto ději, nýbrž řekla, jako by to učinila každá jiná paní:
" Prosím tě, kdybys raději jedl;
vystydne ti to. "
" Dobrá, " pravil pan ministr, dávaje veškerý obsah svých kapes zpátky do příslušných míst, " nejspíš jsem to nechal na stole v pracovně;
tam jsem ten dopis četl.
Tak představ si, " spustil bujaře a nabral si kus pečeně, " představ si, že mně někdo posílá originál dopisu od - Jen okamžik, " řekl neklidně a vstal od stolu.
" Já se jen podívám do pracovny.
Asi jsem to nechal na stole. "
A pryč byl.
Když se nevrátil ani za deset minut, šla se za ním paní Božena podívat do pracovny.
Ministr seděl uprostřed pokoje na zemi a probíral list po listu akty a dopisy, které shrnul z psacího stolu.
" Mám ti dát večeři ohřát? " ptala se paní Božena tak trochu přísně.
" Hned, za okamžik, " děl ministr roztržitě.
" Nejspíš jsem to zastrčil tady mezi ty papíry.
To by bylo hloupé, kdybych to nenašel...
- Ale to není možné;
musí to tu někde být. "
" Tak se dřív najez, " radila paní, " a pak to hledej. "
" Hned, hned, " řekl ministr podrážděně.
" Jen co to najdu.
Byla to taková žlutá obálka - Inu to jsem blázen, " bručel probíraje další stoh papírů.
" Tady u toho stolu jsem to četl, a nehnul jsem se odtud, až mne volali k večeři - Kampak se to mohlo podět? "
" Já ti pošlu večeři sem, " rozhodla paní a nechala ministra na zemi uprostřed jeho papírů.
Potom se rozhostilo ticho, zatímco venku šuměly stromy a padaly hvězdy.
Byla skoro půlnoc, když paní Božena počala zívat a šla opatrně nahlédnout do pracovny.
Ministr, bez kabátu, rozcuchaný a zapocený, stál uprostřed rozvrácené pracovny;
všude na zemi byly hromady papírů, nábytek odtahán od stěn, koberce naházeny v koutě;
na psacím stole stála nedotčená večeře.
" Proboha, muži, co to tu děláš? " vyhrkla paní Božena.
" Ježíšikriste, dej mi pokoj, " rozzuřil se ministr.
" Copak mě musíš vyrušovat každých pět minut? "
Ovšem hned si uvědomil, že jí křivdí, a řekl mírněji:
" To se musí prohledat systematicky, rozumíš?
Kousek po kousku.
Někde to tu musí být, protože sem nevkročil nikdo nežli já.
Jen kdybych tu neměl takových zatracených lejster! "
" Já ti pomohu, nechceš? " nabídla se soucitně paní Božena.
" Ne, ne, ty bys mi to tu rozházela, " bránil se ministr mávaje rukama uprostřed toho nevýslovného nepořádku.
" Jen jdi spat, já hned - "
Ve tři hodiny ráno si šel pan ministr lehnout, těžce vzdychaje.
To není možné, říkal si;
v pět hodin mně přinesla pošta ten dopis ve žluté obálce;
četl jsem jej u psacího stolu, kde jsem pracoval až do osmi;
v osm jsem šel k večeři a asi za pět minut jsem běžel do pracovny hledat.
Za těch pět minut přece nikdo nemohl přijít -
Tu vyskočil pan ministr rovnýma nohama z postele a řítil se do pracovny.
To se rozumí, okna byla otevřena;
ale bylo to v prvním poschodí a ještě k tomu do ulice - To snad není možné, mínil pan ministr, že by sem někdo vlezl oknem!
Ale ráno, umiňoval si, to musím zjistit i po téhle stránce.
Znovu uložil pan ministr své mohutné tělo do postele.
Počkejme, vzpomněl si, jednou jsem četl v nějaké knížce, že takový dopis nejspíš ujde pozornosti, když leží rovnou na očích!
Hrom do toho, že mě to nenapadlo hned!
Znovu běžel do pracovny, aby se podíval, co leží rovnou na očích;
i viděl hromady papírů, vytahané zásuvky, nesmírný a beznadějný nepořádek svého hledání - Klna a vzdychaje vracel se ministr na své lože beze spánku.
Vydržel to jen do šesti hodin;
v šest už křičel do telefonu, naléhaje, aby vzbudili ministra vnitra " v důležité věci, slyšíte, člověče? "
Když konečně dostal spojení, spustil horečně:
" Haló, pane kolego, prosím vás, pošlete ke mně hned, ale hned asi tři nebo čtyři své nejschopnější lidi... nu ano, detektivy... to se rozumí, ty nejspolehlivější.
Ztratil se mi jeden důležitý spis... pane kolego, to je takový nepochopitelný případ...
Ano, já na ně budu čekat.
- Nechat všecko v tom stavu, v jakém to je?
Myslíte, že to musí byt?
- Dobrá.
- Krádež?
To nevím.
- Ovšem, čistě důvěrně;
nikomu o tom neříkejte - Tak vám děkuju;
a odpusťte, že...
Poklona, pane kolego! "
K osmé hodině se ukázalo, že těch nejschopnějších a nejspolehlivějších lidí je dokonce sedm;
neboť sedm mužů v buřinkách se dostavilo do bytu pana ministra.
" Tak se podívejte, pánové, " vykládal ministr uváděje sedm nejspolehlivějších mužů do své pracovny, " tady v té místnosti jsem včera nechal ležet jakýsi... eh, velmi důležitý dopis... ve žluté obálce... adresa fialovým inkoustem... "
Jeden z nejschopnějších mužů znalecky hvízdl:
" Ten to tu zřídil, " řekl s odborným obdivem, " zatracený prasák. "
" Kdo totiž? " děl ministr zaražen.
" Ten zloděj, " mínil detektiv, pohlížeje kriticky na boží dopuštění v pracovně.
Pan ministr se slabě zarděl.
" Totiž, " řekl honem, " to jsem to tu tak trochu rozházel já, když jsem to hledal;
to je tak, pánové, já... eh, já naprosto nemohu vyloučit, že ten dopis je někde tady... založený nebo zapadlý...
Abych se vyjádřil přesně, nemůže být jinde než v této místnosti.
Myslím, že... ano, tvrdil bych přímo, že by se měla tahle místnost systematicky prohledat.
Ale to už je, pánové, vaše věc, abyste podnikli... co je v lidské moci. "
V lidské moci je ledacos;
proto tři z nejschopnějších mužů se zavřeli v pracovně, aby ji systematicky prohledali;
dva vyslýchali služku, kuchařku, domovníka a šoféra;
a poslední dva se odebrali neznámo kam do města, aby, jak pravili, zahájili pátrání.
Večer toho dne prohlásili první tři z nejschopnějších, že je naprosto vyloučeno, aby ztracený dopis byl v pracovně pana ministra;
neboť vyňali i obrazy z rámů, rozdělali nábytek a očíslovali každý list papíru.
Druzí dva zjistili, že do ministrovy pracovny vkročila jenom služka, když na rozkaz paní Boženy tam donesla večeři, zatímco ministr seděl na zemi mezi svými papíry;
jelikož není vyloučeno, že přitom mohla nějaký dopis odnést, bylo zahájeno pátrání, kdo je její milenec - byl to zřízenec od telefonní sítě, kterého nyní nenápadně střežil jeden muž.
Poslední dva pátrali někde v neznámu.
Tu noc ministr ne a nemohl usnout;
ustavičně si opakoval: v pět hodin ten dopis ve žluté obálce došel, četl jsem jej u psacího stolu a neodešel jsem nežli až k večeři;
ergo ten dopis tam musel zůstat - a není tam.
Bylo mu smutno a nevolno z té protivné a celkem nemožné záhady;
i vzal si prášek pro spaní a spal jako dřevo až do rána.
Ráno shledal, že kolem jeho domu se ( neznámo proč ) potlouká jeden z nejschopnějších;
ostatní nejspíš zahájili pátrání po celé republice.
" Věc je v běhu, " telefonoval mu ministr vnitra, " doufám, že brzo dostanu hlášení;
podle toho, pane kolego, co jste mi řekl o obsahu toho dopisu, můžeme říci, kdo by měl o něj zájem...
Kdybychom mohli udělat domovní prohlídku v jednom sekretariátě nebo v jedné redakci, věděli bychom něco víc;
ale říkám vám, věc je v běhu. "
Ministr chabě děkoval;
byl velmi rozmrzen a chtělo se mu spát.
Skutečně také večer jen tak něco zabručel na půl huby a šel do postele.
Asi k jedné hodině - byla jasná měsíčná noc - slyšela paní Božena kroky v knihovně.
I ozbrojila se veškerou statečností vynikající ženy a šla po špičkách ke knihovně.
Dveře byly dokořán, jedna skříň knihovny otevřena a před ní stál pan ministr v noční košili a tiše broukaje listoval vážně v nějakém svazku.
" Proboha, muži, " vydechla paní Božena, " co to tu děláš? "
" Ale chci se jen tady podívat, " řekl ministr neurčitě.
" Potmě? " divila se paní Božena.
" Já vidím, " tvrdil ministr a zastrčil svazek na své místo.
" Dobrou noc, " řekl polohlasem a šel pomalu do své ložnice.
Paní Božena zavrtěla hlavou.
Chudák, řekla si, nemůže spát pro ten nešťastný dopis.
Ráno nato vypadal pan ministr růžově a téměř spokojeně.
" Prosím tě, " povídá paní, " cos to v noci hledal v knihovně? "
Ministr položil lžičku a vykulil oči:
" Já?
Co tě napadá, já jsem v knihovně nebyl.
Já jsem ti spal jako dudek. "
" Ale Vláďo, vždyť jsem tam s tebou mluvila!
Listoval jsi v nějaké knize a řekl jsi, že se chceš na něco podívat! "
" Nesmysl, " řekl ministr nedůvěřivě.
" Snad se ti něco zdálo.
Já jsem se po celou noc ani neprobudil. "
" Stál jsi u té prostřední skříně, " tvrdila paní, " a ještě k tomu sis ani nerozsvítil.
Listoval jsi v té knize potmě a ještě jsi říkal:
Já vidím. "
Ministr se chytil za hlavu.
" Ženo, " vyhrkl sevřeně, " copak jsem náměsíčný?
Ale jdi, " uklidňoval se, " to se ti muselo zdát.
Já přece nejsem somnambul! "
" Bylo to v jednu hodinu, " stála paní Božena na svém a dodala trochu podrážděně:
" Chceš snad říci, že já jsem blázen? "
Ministr zamyšleně míchal lžičkou svůj čaj.
" Prosím tě, " řekl najednou, " ukaž mi, kde to bylo. "
Paní Božena ho dovedla do knihovny:
" Stál jsi tadyhle u té skříně a dával jsi nějaký svazek tady do té přihrádky. "
Ministr kroutil rozpačitě hlavou;
v té přihrádce byla kompletní a úctyhodná řada Sbírky zákonů a nařízení.
" To jsem blázen, " bručel škrabaje se na záhlaví a vytáhl téměř mechanicky jeden svazek, který byl zasunut hlavou dolů.
Svazek se mu v rukou otevřel: byla v něm vložena žlutá obálka s fialově psanou adresou.
*
" Vidíš, Boženko, " divil se pan ministr, " já bych byl přísahal, že jsem z pracovny neudělal ani krok;
ale teprve teď si tak nejasně vzpomínám, že když jsem si přečetl ten dopis, řekl jsem si:
To se musím podívat na jeden zákon z roku třiadvacet.
Pak jsem si asi donesl na psací stůl tu knihu a chtěl jsem si napsat poznámku;
ale protože se mně ten svazek pořád zavíral, položil jsem tam podle všeho ten dopis - a pak jsem nejspíš knihu sklapl a mechanicky ji odnesl na místo - Ale že jsem se do té knihy šel podvědomě, ze sna podívat, to je, hm;
víš, neříkej o tom nikomu.
Lidé by si třeba mysleli - Ono to nedělá slušný dojem, tyhlety záhadné psychologické úkazy. "
Za chvíli pak už pan ministr hlaholně telefonoval ministrovi vnitra:
" Haló, pane kolego, tak ten ztracený dopis - Ale kdepak, nejste na stopě;
já už jej mám v rukou!...
Cože, jak se našel?
Pane kolego, to vám neřeknu.
Víte, jsou metody, které vy v ministerstvu vnitra ještě neznáte.
- Ale já vím, vaši lidé dělali, co dovedou;
za to oni nemohou, že nejsou na výši...
Ne, nebudeme raději o tom mluvit.
- Prosím, prosím...
Servus, pane kolego! "
UKRADENÝ SPIS 139/VII, ODD.
C
Ve tři hodiny ráno zařinčel telefon na posádkovém velitelství:
" Tady plukovník Hampl z generálního štábu.
Pošlete ke mně ihned dva muže vojenské policie;
a vzkažte pro podplukovníka Vrzala, no ovšem že z informačního oddělení, člověče, po tom vám nic není, aby ke mně hned přišel.
Ano, teď v noci.
Ano, ať si vezme auto.
Tak honem, hergot! "
A dost.
Za hodinu byl podplukovník Vrzal na místě;
bylo to až bůhvíkde ve vilové čtvrti.
Přivítal ho starší a hrozně ustaraný pán v civilu, to jest jenom v košili a kalhotech.
" Podplukovníku, mně se stala sakramentská věc.
Sedni si, kamaráde.
Zatracená věc mizerná svinská pitomá neřádná.
Potvora jedna zlořečená.
Tak si to představ:
Předevčírem mně dá šéf generálního štábu jeden spis a povídá:
Hample, zpracuj to doma;
čím míň lidí o tom ví, tím líp - v kanceláři ani muk;
tak marš, máš dovolenou a seď na tom doma, ale pozor!
No dobrá. "
" Jaký to byl spis? " ptal se podplukovník Vrzal.
Plukovník Hampl okamžik váhal.
" No, " řekl, " ať to teda víš: bylo to z oddělení C. "
" Aha, " mínil podplukovník Vrzal a počal vypadat nadmíru povážlivě.
" Tak dál. "
" Tak koukej, " povídal zdrcený plukovník.
" Včera jsem na tom dělal celý den;
ale co s tím mám u všech sakramentů dělat v noci?
Dát to do šuplete, to nic není;
pokladnu nemám;
a kdyby někdo věděl, že to je u mne, tak je s tím amen.
Člověče, já jsem to na první noc schoval do své postele pod matraci;
do rána jsem to zválel jako kanec. "
" To věřím, " řekl podplukovník Vrzal.
" Co chceš, " vzdychl plukovník, " má žena je ještě tlustší.
No, tak druhou noc mně žena poradila:
Víš co, dáme to do plechové piksly od makarónů a schováme to na noc do spíže.
Já spíž na noc zamykám a klíč beru k sobě, povídá žena - my totiž máme takovou strašně tlustou služku, která všechno sní.
Tam to nebude nikdo hledat, že?
No dobrá, to se mi líbilo. "
" Má vaše spíž dvojité okno nebo jednoduché? " přerušil ho podplukovník Vrzal.
" Hrom do toho, " vybuchl plukovník, " to mě nenapadlo!
Jednoduché okno!
Já jsem pořád myslel na sázavský případ a jiné takové pitomosti a zapomněl jsem se podívat na okno!
Zatracená věc zlořečená! "
" Tak dál, " upomínal ho podplukovník.
" No, co by bylo dál.
Ve dvě ráno slyší žena, jak dole piští služka.
Šla se zeptat, co je, a Máry ječí:
Ve špajzu je zloděj!
Žena běží pro klíč a pro mne, já letím s pistolí do spíže, a sakramentská neřádná věc, okno ve spíži je vytento, vypáčeno a piksla se spisy pryč.
A zloděj taky pryč.
To je všechno, " oddychl si plukovník.
Podplukovník Vrzal bubnoval prsty na stole.
" A pane plukovníku, věděl někdo, že máš ten spis doma? "
Nešťastný plukovník rozhodil rukama.
" To nevím.
Kamaráde, ti lumpové špióni vyšpiclují všechno. "
Přitom si vzpomněl na funkci podplukovníka Vrzala a upadl do rozpaků.
" Totiž jsou to moc chytří lidé, " opravoval se chabě.
" Ale já jsem to neřekl nikomu, čestné slovo.
Jenže, " dodal vítězně, " nikdo přece nemohl vědět, že jsem to dal do plechovky od makarónů. "
" A kdepak jste to dávali do té plechovky? " ptal se mimochodem podplukovník.
" Tady, u toho stolu. "
" Kde přitom stála ta plechovka? "
" Počkejme, " vzpomínal plukovník.
" Já jsem seděl tuhle a měl jsem tu plechovku před sebou. "
Podplukovník se opřel o stůl a díval se snivě do okna.
V rosném úsvitu se naproti rýsovala šedá a červená vila.
" Kdopak tam bydlí? " ptal se unyle.
Plukovník bouchl do stolu.
" Hergot sakra, na to jsem nevzpomněl!
Počkej, tam bydlí nějaký žid, ředitel banky nebo co.
Zatracená věc, teď už do toho vidím!
Vrzale, mně se zdá, že jsme na stopě! "
" Já bych rád viděl tu spížku, " řekl podplukovník vyhýbavě.
" Tak pojď.
Tudy, tudy, " vedl ho plukovník horlivě.
" Tady to je.
Na tom nejvyšším regále byla ta krabice.
Máry, " zařval plukovník, " tady nemáte co koukat!
Jděte na půdu nebo do sklepa! "
Podplukovník si oblékl rukavice a vyšvihl se na okno, které bylo poněkud vysoko.
" Vypáčeno dlátem, " řekl prohlížeje okno.
" Okenní pažení je ovšem z měkkého dřeva;
pane plukovníku, to rozštípne každý kluk. "
" Zatrápená věc, " divil se plukovník.
" Zatracení lidé, že dělají tak mizerná okna! "
Venku před mříží čekali dva vojáčkové.
" To je vojenská policie? " ptal se podplukovník Vrzal.
" To je dobře.
Já se ještě podívám zvenčí.
Pane plukovníku, musím ti poradit, abys do eventuálního rozkazu neodešel z domu. "
" To se rozumí, " souhlasil plukovník.
" A proč vlastně? "
" Abys byl k dispozici, kdyby snad - Ti dva vojáci zůstanou ovšem tady. "
Plukovník zafuněl a něco spolkl.
" Rozumím.
Nechtěl bys trochu kafe?
Žena by ti uvařila. "
" Teď na to není kdy, " řekl podplukovník suše.
" O tom ukradeném spise zatím ovšem nikomu neříkej;
leda až... až tě zavolají.
A ještě něco: služce řekni, že ten zloděj ukradl nějaké konzervy, nic víc. "
" Ale poslyš, " zvolal plukovník zoufale, " ty přece ten spis najdeš, že? "
" Budu hledět, " pravil podplukovník a srazil služebně paty.
Toho rána seděl plukovník Hampl jako hromádka neštěstí.
Chvíli si představoval, jak ho přijdou dva důstojníci zatknout;
chvíli si hleděl nějak vymyslit, co asi dělá podplukovník Vrzal a jak uvádí v pohyb celý ten veliký a skrytý aparát vojenské informační služby.
Představoval si poplach u generálního štábu a sténal.
" Karlouši, " říkala mu podvacáté jeho paní ( - už dávno z opatrnosti ukryla jeho revolver do služčina kufru ), " nechtěl bys něco sníst? "
" Dej mi pokoj, ksakru, " utrhl se plukovník.
" Já myslím, že to viděl ten žid naproti. "
Paní jen vzdychla a šla do kuchyně plakat.
Vtom zařinčel zvonek.
Plukovník vstal a narovnal se, aby přijal s vojenskou přímostí důstojníky, kteří ho přicházejí zatknout.
( Kteřípak to asi budou? uvažoval roztržitě. )
Ale místo důstojníků vešel zrzavý človíček s tvrďáskem v ruce a vycenil na plukovníka veverčí zuby.
" Prosím, já jsem Pištora z policejního komisařství. "
" Co chcete? " vyhrkl plukovník a nenápadně se přesunul z pozoru v pohov.
" Prý vám tu vykradli špajz, " zubil se pan Pištora s jakousi důvěrností.
" Tak už jsem tady. "
" A co vám je po tom? " vyštěkl plukovník.
" Prosím, " zářil pan Pištora, " tady to je náš rajón.
Ona ta vaše služka říkala ráno u pekaře, že vám vykradli špajz, a tak já povídám, pane komisaři, já si tam zaskočím, že jo. "
" To nestojí za to, " zavrčel odmítavě plukovník.
" Ukradli jenom... jenom krabici s makaróny.
Nechte to laskavě plavat. "
" To je divné, " mínil pan Pištora, " že nemákli víc. "
" Je to moc divné, " řekl hořce plukovník.
" Ale po tom vám nic není. "
" Asi je někdo vyrušil, " zazářil pan Pištora v náhlém osvícení.
" Tak máúcta, pane, " uťal plukovník.
" Prosím, " pravil pan Pištora s nedůvěřivým úsměvem, " to já bych se na ten špajz dřív musel podívat. "
Plukovník chtěl vybuchnout, ale pak se poddal své bídě.
" Tak pojďte, " řekl znechuceně a vedl toho človíčka do spíže.
Pan Pištora se nadšeně rozhlížel po úzké komůrce.
" No jo, " řekl potěšeně, " vypáčil okno dlátem;
tak to byl Pepek nebo Andrlík. "
" Co prosím? " ptal se ostře plukovník.
" To udělal Pepek nebo Andrlík;
ale Pepek snad sedí.
Kdyby vymáčkl jenom sklo, tak by to mohl být Dundr, Lojza, Novák, Hosička nebo Kliment.
Ale tohle bude Andrlík. "
" Abyste se nemýlil, " zahučel plukovník.
" Že by tu byl někdo nový na špajzy? " zvážněl náhle pan Pištora.
" To snad ne.
Totiž on Mertl taky jde na okna páčidlem, ale nikdy nechodí na špajzy, nikdy, pane;
ten jde skrz záchod do bytu a bere jen prádlo. "
Pan Pištora vycenil veverčí zuby.
" No, já si mrknu k Andrlíkovi. "
" Že ho nechám pozdravovat, " vrčel plukovník.
To je neuvěřitelné, mínil, když byl zase ponechán svým trudným myšlenkám, jak je tahle policie neschopná.
Kdyby aspoň hledali otisky prstů nebo šlépěj - dobrá, v tom je odborná metoda;
ale tak pitomě na to jít - Kdepak by se policie hrabala na mezinárodní špionáž!
To bych rád věděl, co dělá Vrzal.
Plukovník neodolal tomu pokušení a zavolal telefonem podplukovníka Vrzala;
po půlhodinovém zuření dostal konečně spojení.
" Haló, " volal medově, " tady Hampl.
Prosím tě, tak jak daleko - Já vím, že nemůžeš nic říkat, ale já jen - Já vím, ale kdybys mně jen laskavě řekl, je - li to už - Ježíšmarjá, ještě pořád nic?
- Já vím, že to je těžký případ, ale - Jen okamžik, Vrzale, prosím tě.
Mě tak napadlo, že ze svých prostředků, rozumíš, dám deset tisíc tomu, kdo toho zloděje dopadne.
Já víc nemám, ale to víš, za takovou službu - Já vím, že ne;
ale já čistě soukromě - No ano, to bude má soukromá věc;
služebně to nejde.
- Nebo se to může rozdělit těm civilním detektivům, že?
- Ale ovšem, ty o tom jako nevíš;
ale kdybys těm lidem nějak naznačil, že plukovník Hampl slíbil deset tisíc - Tak dobře, tak ať to řekne tvůj strážmistr.
Prosím tě, kamaráde!
- Tedy promiň.
Děkuju ti. "
Plukovníku Hamplovi se poněkud ulevilo po tomto štědrém rozhodnutí;
měl dojem, že teď aspoň má sám nějaký podíl na stíhání toho zatraceného zlodějského špióna.
Lehl si na sofa, protože byl unaven tím rozčilováním, a maloval si, jak sto, dvě stě, tři sta mužů ( všichni byli zrzaví a cenili veverčí zuby jako pan Pištora ) prohlížejí vlaky, zastavují auta letící k hranicím, čekají na svou kořist za rohem ulice a náhle vykročí se slovy:
" Ve jménu zákona.
Pojďte se mnou a držte hubu. "
Pak se mu zdálo, že skládá zkoušku z balistiky na vojenské akademii, i hekal těžce a probudil se zpocen.
Někdo zvonil.
Plukovník Hampl vyskočil a pokoušel se srovnat své myšlenky.
Ve dveřích se zjevily veverčí zuby pana Pištory.
" Tak už jsem tady, " řekly veverčí zuby.
" Tak prosím, byl to on. "
" Kdo? " snažil se pochopit plukovník.
" No přece Andrlík, " podivil se pan Pištora tak, že přestal cenit zuby.
" Kdopak jiný?
Pepek je totiž na Pankráci. "
" Ale co máte pořád s tím Andrlíkem? " utrhl se netrpělivě plukovník.
Pak Pištora vykulil svá světlá očka.
" Ale přece on ukrad ty makaróny ze špajzu, " pravil důtklivě.
" Už ho zbalili na komisařství.
Prosím, ale já jsem se přišel zeptat - On Andrlík říká, že prý v té piksle žádné makaróny nebyly, že tam bylo jen takové lejstro.
Tak jestli to je jako pravda. "
" Člověče, " vykřikl plukovník bez dechu, " kde máte to lejstro? "
" V kapse, " vycenil zuby pan Pištora.
" Kampak jsem to -, " pravil hrabaje se v listrovém sáčku, " - aha.
Je to vaše? "
Plukovník mu vytrhl z ruky drahocenný, pomačkaný spis číslo 139/VII, odd.
C. Oči se mu zalily slzami úlevy.
" Človíčku zlatý, " vydechl, " já bych vám za to dal nevímco.
Ženo, " zařval, " pojď sem.
To je pan komisař - pan inspektor eh - "
" Agent Pištora, " řekl mužíček ukazuje svůj chrup co nejpotěšeněji.
" Tak on už našel ten ukradený spis, " hlaholil plukovník.
" Jdi, ženo, přines skleničky a koňak.
Pane Pištoro, já bych... ani nevíte jak... totiž abyste věděl...
Napijte se, pane Pištoro. "
" Vždyť to nic nebylo, " zubil se pan Pištora.
" Pane, ta píše!
Jo, a ta piksla, milostpaní, je na komisařství. "
" Čert vem pikslu, " burácel blaženě plukovník.
" Ale drahý pane Pištoro, jak jste tak rychle ten spis našel?
Na zdraví, pane Pištoro! "
" Ať slouží, " děl pan Pištora uctivě.
" Božíčku, to nic není.
Když je vylomený špajz, tak jdeme na Andrlíka nebo na Pepka, ale Pepek teď kroutí dva měsíce na Pankráci.
Když je to půda, tak to máme Píseckýho, Tonderu chromáka, Kanera, Zimu a Housku. "
" Ale, ale, " divil se plukovník.
" Poslouchejte, a jakpak když je dejme tomu případ špionáže?
Prosit, pane Pištoro! "
" Děkuju uctivě.
- Jako špionáž, to my u nás nemáme.
Ale mosazné kliky, to je Čeněk a Pinkus, na měděné dráty je teď jenom jeden, nějaký Toušek, a když to jsou pivní trubky, tak to musí být Hanousek, Buchta nebo Šlesinger.
Pane, to my jdeme najisto.
A kasaře, ty máme z celé republiky.
Je jich - hup!, je jich teď dvacet sedm, ale šest jich sedí. "
" Patří jim to, " prohlásil plukovník krvelačně.
" Pane Pištoro, napijte se! "
" Děkuju uctivě, " řekl pan Pištora, " ale já moc nepiju.
Prosím, zdravíčko.
Oni tihle - hup!, tihle gauneři, to není žádná inteligence, pane;
každý umí jenom jeden kousek a ten dělá, dokud ho zase nechytnem.
Jako ten Andrlík.
Aha, povídá, sotva mě zmerčil, to je pan Pištora skrz ten špajz.
Pane Pištoro, to přece nestojí za to, dyť sem popad jen lejstro v piksle.
Dyť já sem se musel zdejchnout, dřív než sem něco namakal.
- Tak poď, já mu povídám, ty troubo, vyfásneš za to nejmíň rok. "
" Rok vězení? " mínil plukovník Hampl soucitně.
" Není to trochu moc? "
" Ale vždyť je to vloupání, " vycenil zuby pan Pištora.
" Tak děkuju uctivě, pane;
já mám ještě jednu výkladní skříň, to bude Klečka nebo Rudl.
A kdybyste něco potřebovali, tak se jen zeptejte na komisařství.
Stačí říct pan Pištora. "
" Prosím vás, pane, " řekl plukovník, " kdybyste snad - hm - za tu službu - Totiž to lejstro je... totiž nijak zvlášť, ale... já bych to nerad ztratil, víte?
Tedy, kdybyste snad přijal za tu službu, " pravil honem a strčil panu Pištorovi do ruky padesátikorunu.
Pan Pištora překvapením a dojetím zvážněl.
" Ale to nebylo třeba, " řekl strkaje honem ruku s bankovkou do kapsy.
" To přece nic nebylo - Tak já děkuju uctivě, pane;
a kdybyste někdy zas potřebovali - "
" Dal jsem mu totiž padesát korun, " řekl pan plukovník Hampl své ženě blahovolně.
" Dvacet korun by pro takového tulipána taky stačilo, ale - " Pan plukovník mávl velkomyslně rukou.
" Jen když se ten zatracený spis našel. "
MUŽ, KTERÝ SE NELÍBIL
" Pane Kolda, " řekl pan Pacovský strážmistrovi Koldovi, " já mám něco pro vás. "
Pan Pacovský býval totiž za Rakouska policajtem, dokonce u jízdní stráže;
ale po válce se nějak nemohl vpravit do nových poměrů, šel do penze, ohlédl se drobet po světě a konečně si najal hostinec Na vyhlídce;
je to sic trochu samota, ale dnes to začínají mít lidé rádi, tyhle výlety, vyhlídky, koupání v rybníce a takové ty věci.
" Pane Kolda, " řekl tedy pan Pacovský, " já do toho nevidím.
Já tam mám jednoho hosta, už čtrnáct dní, nějaký Roedl to je.
Copak o to, on platí slušně, nechlastá ani nehraje, ale...
Víte co, " vyhrkl pan Pacovský, " přijďte se někdy na něj podívat. "
" Co s ním je? " ptal se pan Kolda.
" To je právě to, " pravil pan Pacovský pohoršeně, " já nevím.
Nic vám na něm není zvláštního, ale - jakpak bych vám to řekl?
Mně se ten člověk nelíbí.
No. "
" Roedl, Roedl, " přemýšlel strážmistr Kolda.
" To jméno mně nic neříká.
Čím je? "
" Já nevím, " řekl pan Pacovský.
" Říká, že je bankovní úředník;
ale já vám z něho nemůžu dostat, od které banky je.
Mně se to nelíbí.
Je to sic takový zdvořilý človíček, ale - A poštu taky žádnou nedostává.
Já mám dojem, jako by se vyhýbal lidem.
A to se mně nelíbí. "
" Jak to, " mínil strážmistr Kolda, " že se vyhýbá lidem? "
" On se ani nevyhýbá, " pravil pan Pacovský nejistě, " ale... prosím vás, kdopak bude v září na venkově?
A když se před hospodou zastaví auto, tak on se vám sebere třeba od jídla a jde do svého pokoje.
Teda tak je to.
Já vám říkám, mně se ten Roedl nechce líbit. "
Pan Kolda chvíli přemýšlel.
" Tak víte co, pane Pacovský, " pronesl moudře, " řekněte mu třeba, že na podzim hospodu zavíráte.
Ať si jde do Prahy nebo na jiný okres, že jo!
Načpak bysme ho tu měli zrovna my?
A je to. "
Den nato, v neděli, se vracel mladý četník Hurych, řečený Márinka neboli Panenka, z pochůzky;
cestou ho napadlo, stavím se v hospodě, a zamířil rovnou od lesa k dvorku hospody Na vyhlídce.
Když už byl v zadním vchodu, zastavil se, aby si profoukl lulku.
Vtom slyšel, jak řinklo okno v prvním patře do dvora a něco za ním žuchlo na zem.
Panenka vyběhl na dvorek a chytil za rameno člověka, který si tak z ničeho nic vyskočil z okna.
" Pane, " řekl káravě, " co to děláte? "
Muž, kterého držel za rameno, byl bledý a bezvýrazný.
" Proč bych neskákal? " ozval se chabě.
" Já tady totiž bydlím. "
Četník Panenka uvažoval krátce o situaci.
" To je možné, " řekl, " ale mně se nelíbí, že skáčete z okna. "
" Já jsem nevěděl, že to je zakázané, " omlouval se bezvýrazný muž.
" Zeptejte se pana Pacovského, že tu bydlím.
Já jsem totiž Roedl. "
" To je možné, " pravil četník Panenka.
" Tak mně ukažte své papíry. "
" Papíry? " děl pan Roedl nejistě.
" Já totiž nemám s sebou žádné papíry.
Já si o ně dopíšu. "
" My už si o ně dopíšeme sami, " řekl Panenka ochotně.
" Pojďte se mnou, pane Roedl. "
" Kam? " bránil se pan Roedl, popelavý v tváři.
" Jakým právem... jakým právem mě chcete sebrat? "
" Protože se mně nelíbíte, pane Roedl, " prohlásil Panenka.
" Nedělejte žádné řeči a pojďte. "
Na četnické stanici seděl pan strážmistr Kolda v papučích, kouřil dlouhou fajfku a četl úřední noviny.
Když uviděl Panenku s panem Roedlem, spustil veliký křik:
" Ale ježíšmarjá, Márinko, co mně to děláte?
Copak nemám mít pokoj ani v neděli?
Proč mně sem zrovna v neděli vodíte lidi? "
" Pane strážmistře, " hlásil Panenka, " mně se ten člověk nelíbí.
Když mě viděl jít do hospody, skočil oknem na dvorek a chtěl se ztratit do lesa.
A papíry taky nemá.
Tak jsem ho sebral.
Je to nějaký Roedl. "
" Aha, " řekl pan Kolda se zájmem.
" Pan Roedl.
Tak už vás tu máme, pane Roedl. "
" Vy mne přece nemůžete zatknout, " pravil znepokojeně pan Roedl.
" To nemůžeme, " souhlasil pan Kolda.
" Ale můžeme vás zadržet, že jo!
Márinko, skočte do té hospody, prohledejte pokoj pana Roedla a nechte sem donést jeho věci.
Sedněte si, pane Roedl. "
" Já... já odpírám jakoukoliv výpověď, " koktal pan Roedl rozčileně.
" Já si budu stěžovat... já protestuju - "
" Ježíšmarjá, pane Roedl, " vzdychl pan Kolda, " vy se mně nelíbíte!
Já se s vámi nebudu tahat.
Sedněte si tamhle a držte hubu. "
Načež se chopil novin a četl dále.
" Koukněte se, pane Roedl, " řekl po chvíli, " ono vám je vidět na vočích, že to s vámi není v pořádku.
Já bych na vašem místě řekl všecko, a budete mít pokoj.
Ale když nechcete, tak je taky dobře. "
Pan Roedl seděl bledý a zrosený potem;
pan Kolda ho pozoroval, frkaje odporem, a pak šel přerovnávat houby, které sušil nad kamny.
" Helejte, pane Roedl, " začal zase po nějaké době, " tak my budeme zjišťovat vaši identitu;
a vy zatím budete sedět u soudu a nikdo s vámi nebude mluvit.
Člověče, nebuďte protivný! "
Pan Roedl setrval v zarytém mlčení a pan Kolda, znechuceně bruče, si čistil dýmku.
" No jo, " řekl, " tak se podívejte: ono to může trvat třeba měsíc, než vás zjistíme;
ale ten měsíc, pane Roedl, vám pak nezapočítají do trestu.
Dyť je to škoda takhle ztratit měsíc trestu! "
" A když se přiznám, " řekl pan Roedl váhavě, " tak... "
" Tak se na vás uvalí vyšetřovací vazba, že jo, " vykládal pan Kolda, " a ta se vám započítá.
Dělejte si, co chcete.
Vy se mně nelíbíte, já budu rád, až si vás odvezou ke krajskému.
Teda tak je to, pane Roedl. "
Pan Roedl vzdychl;
v jeho těkavých očích byl žalostný a skoro uštvaný výraz.
" Proč, " vydralo se z něho, " proč mně každý říká, že se mu nelíbím? "
" Protože máte strach, " děl rozšafně pan Kolda.
" Vy něco skrejváte, pane Roedl, a to nemá nikdo rád.
Pročpak se nikomu nepodíváte do očí?
Vy nemáte pokoj.
To je to, pane Roedl. "
" Rosner, " opravil bledý člověk stísněně.
Pan Kolda se zamyslil.
" Rosner, Rosner, počkejte, který Rosner?
To mně zní nějak povědomě. "
" No přece Rosner Ferdinand, " vyhrkl člověk.
" Rosner Ferdinand, " opakoval pan Kolda, " to už mně něco říká.
Rosner Ferdinand... "
" Depozitní banka ve Vídni, " pomáhal bledý muž.
" Aha! " zvolal radostně pan Kolda.
" Zpronevěra.
Už to mám.
No jo, Rosner!
Člověče drahá, vždyť na vás máme už tři roky zatykač!
Tak vy jste Rosner, " opakoval potěšeně.
" Ale proč jste to hned neřekl?
Koukejte, já bych vám byl málem ukázal dveře, a vy jste Rosner!
Márinko, " hlaholil na vstupujícího četníka Hurycha, " vždyť je to Rosner, defraudant! "
" Totiž, " trhl sebou Rosner trochu bolestně.
" Ale Rosnere, " chlácholil ho pan Kolda, " na to si zvyknete.
Buďte rád, že už to je venku.
Proboha vás prosím, člověče zlatá, kde jste se po ty tři roky schovával? "
" Schovával, " řekl Rosner hořce.
" Buďto ve spacím voze, nebo v těch nejdražších hotelech.
Tam se člověka neptají, kdo je a odkud je. "
" A jejej, " pravil pan Kolda soucitně, " to jste s tím měl náramnou režii, že jo! "
" To si myslím, " ulevoval si Rosner.
" Ale copak jsem mohl jít do nějaké hospody, kam přijdou poldové na šťáru?
Pane, já musel pořád žít nad své poměry!
Nikde jsem nebyl dýl než tři noci, až tady - a tady jste mne čapli. "
" No jo, " těšil ho pan Kolda.
" Ale to už vám docházely prachy, viďte, Rosnere?
To už byl stejně konec. "
" Byl, " souhlasil Rosner.
" Ale já vám povím, že už bych to byl dýl ani nevydržel.
Jezus, vždyť já jsem si po ty tři roky s nikým od srdce nepromluvil, až tady!
Vždyť já jsem se nemohl ani najíst!
Jak se na mne někdo podíval, už jsem se hleděl ztratit...
Každý si mne tak prohlížel, " stěžoval si Rosner, " každý mně připadal, jako by byl od policie.
Považte si, i pan Pacovský. "
" Z toho si nic nedělejte, " Pravil pan Kolda.
" Pan Pacovský je totiž bejvalej od policie. "
" Tak vidíte, " bručel Rosner;
" pak má být našinec někde za větrem!
Proč si mě tak každý prohlížel?
Copak vypadám jako nějaký zločinec? "
Pan Kolda ho pozorně přezkoumal.
" Já vám něco řeknu, Rosnere, " řekl, " teď už ne;
teď už vypadáte jako docela obyčejný člověk.
Ale předtím jste se mně, holenku, nelíbil;
já nevím, co tak na vás neštimovalo...
No, " rozhodl, " Márinka vás odvede k soudu.
Ještě není šest hodin, tak to vám započítají dnešek do vazby.
Kdyby nebyla neděle, tak bych vás tam odvedl sám, abyste viděl, že - hm, že už proti vám nic nemám.
To dělala jen ta cizota, Rosnere;
ale teď je to v pořádku.
Márinko, zatkněte ho! "
*
" Víte, Márinko, " pravil toho večera pan Kolda, " já vám řeknu, mně se ten Rosner dost líbil.
Docela milý člověk, že jo!
Já myslím, že mu nedají víc než rok. "
" Já jsem se přimluvil, " řekl četník Panenka, zardívaje se, " aby mu dali dvě deky.
On není zvyklý spát na kavalci... "
" To je dobře, " mínil pan Kolda.
" A já řeknu dozorci, aby s ním sem tam promluvil.
Aby ten Rosner teda viděl, že zas je mezi lidma. "
BÁSNÍK
Byla to běžná policejní událost: ve čtyři hodiny ráno přejelo auto v Žitné ulici opilou stařenu a v největší rychlosti ujelo.
A teď měl mladý policejní koncipient dr. Mejzlík vyšetřit, které auto to bylo.
Takový mladý koncipient to bere vážně.
" Hm, " řekl dr. Mejzlík strážníkovi číslo 141, " tak vy jste viděl ze vzdálenosti tří set kroků rychle jedoucí auto a na zemi lidské tělo.
Co jste nejdřív udělal? "
" Nejdřív jsem běžel k té přejeté, " hlásil strážník, " abych jí poskytl první pomoc. "
" Nejdřív jste měl zjistit ten vůz, " bručel dr. Mejzlík, " a teprve pak se starat o bábu.
Ale možná, " dodával, drbaje se tužkou ve vlasech, " že bych já to udělal zrovna tak.
Tedy číslo vozu jste neviděl;
a co se jinak toho vozu týče -? "
" Myslím, " řekl váhavě strážník číslo 141, " že byl nějaký tmavý.
Možná, že byl modrý nebo červený.
To nebylo dobře vidět pro kouř z výfuku. "
" Ach ježíšikriste, " naříkal dr. Mejzlík, " jakpak mám potom zjistit, který to byl vůz?
Copak mám běhat po všech šoférech a ptát se jich:
Pěkně prosím, nepřejeli jste starou bábu?
No tak, člověče, co s tím mám dělat? "
Strážník pokrčil rameny v subordinované bezradnosti.
" Prosím, " řekl, " mně se přihlásil jeden svědek, ale neví taky nic.
Prosím, on čeká vedle. "
" Tak ho přiveďte, " řekl dr. Mejzlík znechuceně a marně hleděl něco vykoukat z hubeného protokolu.
" Prosím, jméno a bydliště, " řekl mechanicky;
ani se na svědka nepodíval.
" Králík Jan, studující strojního inženýrství, " pronesl svědek pevně.
" Tak vy jste, pane, byl při tom, když dnes ráno ve čtyři hodiny přejelo neznámé auto Boženu Macháčkovou. "
" Ano, a já musím říci, že šofér je vinen.
Prosím, pane komisaři, ulice byla úplně volná;
kdyby byl šofér na křižovatce zpomalil - "
" Jak jste stál daleko? " přerušil ho dr. Mejzlík.
" Na deset kroků.
Já jsem doprovázel svého přítele z - z kavárny, a když jsme byli v Žitné ulici - "
" Kdo je váš přítel? " přerušil ho znovu dr. Mejzlík.
" Toho tady nemám. "
" Jaroslav Nerad, básník, " řekl svědek s jistou hrdostí.
" Ale ten by vám asi nic neřekl. "
" Proč ne? " bručel dr. Mejzlík, chytající se stébla.
" Protože on... je takový básník.
Když se stalo to neštěstí, dal se do pláče a utíkal domů jako malé dítě.
Tedy když jsme byli v Žitné ulici, přihnalo se odzadu šílenou rychlostí auto - "
" Které mělo číslo? "
" To nevím, prosím.
Toho jsem si nevšiml.
Já jsem pozoroval tu šílenou jízdu, a zrovna jsem si řekl, že - "
" A jaký to byl vůz? " přerušil ho dr. Mejzlík.
" Čtyřtaktní výbušný motor, " pravil znalecky svědek.
" Ve značkách aut já se ovšem nevyznám. "
" A jakou měl barvu?
Kdo v něm seděl?
Byl otevřený, nebo zavřený? "
" To nevím, " děl svědek zaražen.
" Myslím, že to byl nějaký černý vůz;
ale blíž jsem si toho nevšiml, protože když se stalo to neštěstí, řekl jsem Neradovi:
Koukej, ti lotři přejedou člověka a ani se nezastaví! "
" Hm, " mínil dr. Mejzlík nespokojeně, " to je sice docela místná a správná morální reakce, ale já bych byl raději, kdybyste si všiml čísla vozu.
To je úžasné, pane, jak lidé nedovedou pozorovat.
Vy ovšem víte, že šofér je vinen, vy ovšem správně soudíte, že ti lidé jsou lotři, ale na číslo se nekouknete.
Soudit dovede každý;
ale pořádně, věcně si všimnout věcí - Děkuju vám, pane Králíku;
nebudu vás zdržovat. "
Za hodinu zazvonil strážník číslo 141 u bytné básníka Jaroslava Nerada.
Ano, pan básník je doma, ale spí.
Básník vykulil ze dveří malá užaslá očka na strážníka;
nemohl se jaksi upamatovat, co vlastně provedl.
Nakonec přece jenom pochopil, proč má jít na policii.
" Musí to být? " ptal se nedůvěřivě.
" Já se totiž na nic už nepamatuju;
já byl v noci trochu - "
" - nalitej, " děl strážník chápavě.
" Pane, já jsem poznal mnoho básníků.
Tak se, pane, ustrojte;
mám na vás počkat? "
Načež se básník a strážník dostali do řeči o nočních lokálech, o životě vůbec, o zvláštních úkazech na nebi a mnohých jiných předmětech;
jen politika byla oběma cizí.
Takto v přátelském a poučném hovoru se dostal básník na policii.
" Vy jste pan Nerad Jaroslav, básník, " řekl mu dr. Mejzlík.
" Pane svědku, vy jste byl při tom, když neznámé auto přejelo Boženu Macháčkovou. "
" Ano, " vydechl básník.
" Mohl byste mně říci, jaké to bylo auto?
Zda bylo otevřené nebo zavřené, jaké barvy, kdo v něm seděl, jaké mělo číslo? "
Básník usilovně přemýšlel.
" To nevím, " řekl, " já jsem si toho nevšiml. "
" Nevzpomínáte si na žádnou podrobnost? " naléhal Mejzlík.
" Kdepak, " děl básník upřímně.
" Víte, já nedávám vůbec na podrobnosti pozor. "
" Tak prosím vás, " spustil dr. Mejzlík ironicky, " co jste tedy vůbec pozoroval? "
" Tu celou náladu, " pravil básník neurčitě.
" Víte, tu opuštěnou ulici... takovou dlouhou... za úsvitu... a jak tam ta ženská zůstala ležet - " Najednou vyskočil.
" Vždyť já jsem o tom něco napsal, když jsem přišel domů! "
Hrabal se ve všech kapsách a vytahal množství obálek, účtů a jiných takových hadrů.
" Ne, tohle to není, " brumlal, " tohle taky ne - Počkejme, snad je to tohle, " mínil pohřížen v pozorování rubu jakési obálky.
" Ukažte mi to, " řekl dr. Mejzlík shovívavě.
" To nic není, " bránil se básník.
" Ale jestli chcete, já vám to přečtu. "
Načež vykuliv nadšeně oči a zpěvavě protahuje dlouhé slabiky recitoval:
" marš tmavých domů ráz dva zastavit stát
úsvit na mandolínu hrá
proč dívko proč se červenáš
pojedem vozem 120 HP na konec světa
nebo do Singapore
zastavte zastavte vůz letí
naše veliká láska v prachu leží
dívka zlomený květ
labutí šíje ňadra buben a činely
proč tolik pláču "
" A to je celé, " prohlásil Jaroslav Nerad.
" Prosím vás, " řekl dr. Mejzlík, " co to má znamenat? "
" No přece, to je to neštěstí s tím autem, " podivil se básník.
" Copak tomu není rozumět? "
" Myslím, že ne, " mínil dr. Mejzlík kriticky.
" Já v tom jaksi nemohu poznat, že dne 15. července ve čtyři hodiny ráno v Žitné ulici přejelo auto číslo to a to šedesátiletou opilou žebračku Boženu Macháčkovou;
raněná byla odvezena do Všeobecné nemocnice a zápasí se smrtí.
O těchhle faktech se vaše báseň, pane, pokud jsem pozoroval, nezmiňuje.
Tak. "
" To je jen syrová skutečnost, pane, " děl básník mna si nos.
" Ale báseň je vnitřní skutečnost.
Báseň, to jsou volné, surreální představy, které skutečnost vyvolá v podvědomí básníka, víte?
Takové ty zrakové a sluchové asociace.
A těm se má čtenář poddat, " prohlásil Jaroslav Nerad káravě.
" Pak tomu rozumí. "
" Prosím vás, " vybuchl dr. Mejzlík.
" Nebo počkejte, půjčte mi ten váš opus.
Děkuju.
Tak tu máme, hm:
' Marš tmavých domů ráz dva zastavit stát. '
Tedy mně, prosím, vyložte - "
" To je přece Žitná ulice, " pravil básník klidně.
" Takové dvě řady domů, víte? "
" A proč to není třeba Národní třída? " ptal se dr. Mejzlík skepticky.
" Protože ta není tak rovná, " zněla přesvědčující odpověď.
" Tak dál.
' Úsvit na mandolínu hrá ' - No, dejme tomu.
' Proč dívko proč se červenáš ' - Prosím vás, kde se tu bere ta dívka? "
" Červánky, " řekl básník lakonicky.
" Aha, promiňte.
' Pojedem vozem 120 HP na konec světa ' - Nu? "
" To asi přijel ten vůz, " vysvětloval básník.
" A měl 120 HP? "
" To já nevím;
to znamená, že jel rychle.
Jako by chtěl letět až na konec světa. "
" Ah tak.
' Nebo do Singapore ' - Proboha vás prosím, proč zrovna do Singapore? "
Básník pokrčil rameny.
" To už nevím.
Třeba proto, že tam jsou Malajci. "
" A jaký má vztah to auto k Malajcům?
He? "
Básník sebou stísněně vrtěl.
" Možná, že ten vůz byl hnědý, nemyslíte? " řekl zahloubaně.
" Něco hnědého tam jistě bylo.
Proč by tam jinak byl Singapore? "
" Tak vidíte, " řekl dr. Mejzlík, " ten vůz už byl červený, modrý a černý.
Co si z toho mám vybrat? "
" Vyberte si hnědý, " radil básník.
" To je příjemná barva. "
" ' Naše veliká láska v prachu leží dívka zlomený květ ', " četl dál dr. Mejzlík.
" Ten zlomený květ, to je ta opilá žebračka? "
" Přece nebudu psát o opilé žebračce, " pravil básník dotčen.
" Byla to prostě žena, rozumíte? "
" Aha.
A co je tohle: ' labutí šíje ňadra buben a činely. '
To jsou volné asociace? "
" Ukažte, " řekl básník zaražen a naklonil se nad papír. ", Labutí šíje ňadra buben a činely ' - co to má být? "
" Na to se právě ptám, " bručel dr. Mejzlík poněkud urážlivě.
" Počkejte, " přemýšlel básník, " něco tam muselo být, co mně připomnělo - Poslouchejte, nepřipadá vám někdy dvojka jako labutí šíje?
Koukejte se, " a napsal tužkou 2.
" Aha, " řekl dr. Mejzlík pozorně.
" A co ta ňadra? "
" To je přece 3, dva obloučky, ne? " divil se básník.
" Ještě tam máte buben a činely, " vyhrkl policejní úředník napjatě.
" Buben a činely, " přemýšlel básník Nerad, " buben a činely... to by snad mohla být pětka, ne?
Helejte, " řekl a napsal číslici 5.
" To bříško je jako buben, a nahoře činely - "
" Počkejte, " řekl dr. Mejzlík a napsal si na papírek 235.
" Jste si tím jist, že to auto mělo číslo 235? "
" Já jsem si vůbec žádného čísla nevšiml, " prohlásil Jaroslav Nerad rozhodně.
" Ale něco takového tam muselo být - kdepak by se to tu vzalo? " divil se, hloubaje nad básnickou.
" Ale víte, to místo je to nejlepší z celé básně. "
*
Za dva dny navštívil dr. Mejzlík básníka;
básník tentokrát nespal, nýbrž měl tam nějakou dívku a marně sháněl prázdnou židli, aby ji policejnímu úředníkovi nabídl.
" Já už zase běžím, " řekl dr. Mejzlík.
" Já vám jen jdu říci, že to byl opravdu vůz číslo 235. "
" Jaký vůz? " užasl básník.
" Labutí šíje ňadra buben a činely, " vysypal jedním dechem dr. Mejzlík.
" A Singapore taky. "
" Aha, už vím, " děl poeta.
" Tak vidíte, to máte tu vnitřní skutečnost.
Chcete, abych vám přečetl pár jiných básní?
Teď už jim budete rozumět. "
" Až jindy, " řekl honem policejní úředník.
" Až zase budu mít nějaký případ. "
PŘÍPADY PANA JANÍKA
Ten pan Janík není ani dr. Janík z ministerstva, ani ten Janík, co zastřelil statkáře Jirsu, ani ten senzál Janík, o kterém se říká, že udělal sérii tří set dvaceti šesti karambolů, nýbrž pan Janík, šéf firmy Janík a Holeček, velkoobchod s papírem a celulózou;
on je to takový slušný a trochu menší pán, co kdysi chodil za slečnou Severovou a pak už se z desperace neoženil;
zkrátka takřečený papírník Janík, aby nebylo mýlky.
Tedy ten pan Janík se dostal k těm věcem čirou náhodou, a sice někde na Sázavě, kde býval na letním bytě;
to bylo tehdy, když hledali mrtvolu té Růženy Regnerové, co ji zavraždil její ženich Jindřich Bašta, polil nebožku petrolejem, spálil a zahrabal v lese.
Bašta byl sice usvědčen, že Růženu zabil, ale její tělo nebo kosti nemohli nalézt;
devět dní už chodili četníci po lesích, jak je Bašta vodil a ukazoval jim, tuhle nebo tamhle to bylo, hrabali a kopali, ale nikde nic.
Bylo zřejmo, že uštvaný Bašta je svádí ze správné stopy nebo hledí získat čas.
Byl to mládenec ze slušné a zámožné rodiny, ten Jindřich Bašta, ale nejspíš mu doktor nějak zmáčkl kleštěmi hlavu, nežli přišel na svět, zkrátka nebylo to s ním jaksi v pořádku;
takový zvrhlý a divný člověk to byl.
Tedy devět dní vodil četníky po lesích, bledý jako strašidlo, s očima těkajícíma nystagmem hrůzy, trapno se na něho podívat.
Četníci se s ním brodili borůvčím a morastem, zuřiví už, div nekousali, a mysleli si, bestie, my tě utaháme tak, že nás tam nakonec přece jen dovedeš!
Bašta, stěží se vleka vysílením, klesl kdekoliv na zem a chraptěl:
" Tady, tady jsem ji zahrabal! "
" Vstaň, Bašto, " zařval na něho četník.
" Tady to nebylo!
Dál! "
Bašta se potácivě zvedl a pletl nohama o kousek cesty dál, pokud se zase nezhroutil únavou.
Tedy takový průvod to byl: čtyři četníci, dva civilní, pár hajných a strejci s motykami;
a křečovitě se posunující, zsinalý vrak člověka, Jindřich Bašta.
Pan Janík se znal s četníky z hospody;
následkem toho směl chodit po lesích s tím tragickým průvodem, aniž se na něho někdo utrhl, že tu nemá co dělat.
Mimoto nosil s sebou krabičky se sardinkami, salám, koňak a jiné takové věci, které přišly těm pánům vhod.
Devátého dne už bylo zle, tak zle, že pan Janík se rozhodoval: víckrát s sebou nepůjdu.
Četníci už přímo štěkali podrážděným vztekem, hajní prohlásili, že už toho mají dost a že mají jiné věci na práci, strejci s motykami bručeli, že za tuhle rachotu je dvacet korun denně málo, a zhroucen na zemi třásl se Jindřich Bašta křečovitými záchvěvy, už ani neodpovídaje na křik a hartusení četníků.
V tu bezradnou a pustou chvíli udělal pan Janík věc, která jaksi nebyla v programu: klekl k Baštovi, strčil mu do ruky housku se šunkou a řekl lítostivě:
" Koukejte se, pane Bašto - no tak, pane Bašto, slyšíte? "
Bašta zavyl a vypukl v pláč.
" Já to najdu... já to najdu, Pane, " vzlykal a pokoušel se vstát;
vtom už byl u něho jeden z tajných a zvedal ho téměř něžně.
" Jen se opřete, pane Bašto, " domlouval mu, " pan Janík vás vezme z druhé strany, tak.
No tak, pane Bašto, teď ukážete panu Janíkovi, kde to bylo, že jo. "
Hodinu nato stál Jindřich Bašta, kouře cigaretu, nad mělkou jamou, ze které vyčuhovala stehenní kost.
" To je tělo Růženy Regnerové? " ptal se strážmistr Trnka sevřeně.
" Je, " řekl klidně Jindřich Bašta a sklepnul prstem popel z cigarety do otevřené jámy.
" Přejí si pánové ještě něco? "
-
" Víte, pane, " kázal večer v hospodě strážmistr Trnka panu Janíkovi, " vy jste psycholog, to se vám musí nechat.
Na zdraví, pane!
Chlap změknul, jen jak jste mu řekl ' pane Bašto '.
Ten si potrpěl na čest, mizera jeden! a my, my se s ním tahali - Prosím vás, jak jste poznal, že na něj ta zdvořilost bude tak působit? "
" To, " pravil hrdina dne skromně se zardívaje, " to bylo jen tak, víte?
Já, víte, já říkám každému ' pane '.
Totiž mně ho bylo líto, toho pana Bašty, a tak jsem mu chtěl dát tu housku - "
" Instinkt, " prohlásil strážmistr Trnka.
" Tomu já říkám čuch a psychologie.
Na zdraví, pane Janík!!
Vás je škoda, vy byste měl jít k nám - "
*
Nějaký čas nato jel pan Janík nočním vlakem do Bratislavy;
byla tam valná hromada akcionářů nějaké slovenské papírny, a protože pan Janík byl na ní hodně angažován, chtěl při tom být.
" Musíte mne před Bratislavou vzbudit, " domlouval konduktérovi, " aby mě nezavezli až na hranice. "
Načež vlezl ve W. L. do lůžka, rád, že je v kupé sám, uložil se pěkně jako nebožtík, chvilku uvažoval o různých obchodech a usnul.
Ani nevěděl, kdy to bylo, když konduktér otevřel kupé jakémusi pánovi, který se začal svlékat a vyšplhal se do hořeního lůžka.
Pan Janík v polosnu viděl ještě pár nohavic a bimbající se neobyčejně chlupaté nohy, slyšel hekání člověka, který se zahrabává do přikrývek, pak cvakl vypínač a byla zase rachotící tma.
Panu Janíkovi se zdálo to a ono, ponejvíce, že ho pronásledují jakési chlupaté nohy, a pak se probudil tím, že bylo dlouhé ticho a že slyšel někoho venku volat:
" Na shledanou v Žilině! "
I vyskočil z lůžka a podíval se oknem;
viděl, že venku svítá, že vlak už stojí na bratislavském nádraží a že ho konduktér zapomněl vzbudit.
Pro samé leknutí nezačal ani nadávat a v horečné rychlosti si navlékl přes pyžama kalhoty a ostatní šatstvo, nastrkal do kapes svých pět švestek a vyskočil na perón ve chvíli, kdy nádražní úředník už zvedl ruku k odjezdu vlaku.
" Uf, " odplivl si pan Janík, zahrozil za odjíždějícím rychlíkem pěstí a šel se na toaletu doobléci.
Když konečně přerovnával obsah svých kapes, strnul hrůzou: v náprsní kapse měl místo jedné tašky s penězi dvě.
V té tlustší z nich, která nebyla jeho, bylo šedesát nových československých pětisetkorun.
Byla to patrně tobolka jeho nočního spolucestujícího;
ale jak se mu dostala do kapsy, to si rozespalý pan Janík nedovedl za živého boha představit.
Dobrá, to se rozumí, nejdřív se sháněl po někom od policie, aby mu odevzdal tu cizí tašku.
Policie nechala pana Janíka chvíli umírat hladem a zatím telefonovala do Galanty, aby tam oznámili cestujícímu na lůžku číslo 14, že jeho tobolka s penězi je na policii v Bratislavě.
Pak pan Janík musel udat své personálie a šel se nasnídat.
Potom ho hledal člověk od policie a ptal se ho, není - li to mejlka;
ten pán na lůžku číslo 14 totiž prohlásil, že žádné tobolky nepohřešuje.
Pan Janík musel jít znovu na policii a vykládat podruhé, jak k té tobolce přišel.
Zatím dva páni v civilu si těch šedesát bankovek někam odnesli, pan Janík musel půl hodiny čekat mezi dvěma detektivy, načež ho odvedli k nějakému velkému pánovi od policie.
" Pane, " řekl ten pán, " právě telegrafujeme do Parkáň-Nány, aby byl zadržen cestující na lůžku číslo 14.
Můžete nám dát jeho přesný popis? "
Pan Janík nemohl říci o mnoho více, než že ten cestující měl nápadně chlupaté nohy.
Pán od policie tím nebyl příliš spokojen.
" Ty bankovky jsou totiž padělek, " pravil náhle.
" Musíte tu zůstat, až vás budeme konfrontovat s tím spolucestujícím. "
Pan Janík v duchu proklínal konduktéra, který ho nevzbudil včas a tím zavinil, že se panu Janíkovi v tom chvatu dostala do kapsy ta zlořečená taška.
Asi za hodinu došla z Parkáň-Nány depeše, že cestující na lůžku číslo 14 vystoupil už v Nových Zámcích;
kam šel nebo jel potom, není zatím známo.
" Pane Janíku, " řekl konečně ten vysoký pán od policie, " zatím vás nebudeme zdržovat;
my tu věc postoupíme do Prahy inspektoru Hruškovi, co je přes tyhle falzifikáty;
ale já vám řeknu, že to asi bude moc vážná věc.
Vraťte se co nejdřív do Prahy, a oni si vás tam zavolají.
Zatím vám děkuju, že jste tak šťastně kápl na ty padělky.
Pane, to není jen tak náhoda. "
Sotva se pan Janík vrátil do Prahy, už ho volali na policejní prezídium;
tam ho přijal jeden ohromný a zavalitý pán, kterému všichni říkali pane prezidente, a jeden žlutý a šlašitý člověk, který se jmenoval inspektor Hruška.
" Sedněte si, pane Janíku, " pravil zavalitý pán a roztrhl pečetě na malém balíčku.
" Je tohle ta tobolka, co jste... eh, co jste našel ve své kapse na bratislavském nádraží? "
" Je prosím, " vydechl pan Janík.
Zavalitý pán přepočítal nové bankovky, které byly v té tašce.
" Šedesát kusů, " řekl.
" Všechny mají sérii 27451.
To číslo jsme už dostali signalizováno z Chebu. "
Šlašitý člověk vzal do ruky jednu bankovku, zavřel oči a mnul ji v prstech, načež k ní přičichnul.
" Tak tyhle jsou ze Štýrského Hradce, " řekl.
" Ty ze Ženevy nejsou tak lepkavé. "
" Štýrský Hradec, " opakoval zavalitý pán zamyšleně, " tam dělají tyhle věci pro Pešť, že? "
Šlašitý člověk jenom mrknul.
" To abych jel do Vídně, " mínil.
" Ale vídeňská policie nám toho chlapa nevydá. "
" Hm, " bručel zavalitý pán.
" Pak ho k nám hleďte dostat jinak.
Kdyby to nešlo, tak jim řekněte, že jim za něj dáme Leberhardta.
Šťastnou cestu, Hruško.
A vy, pane, " pravil obraceje se k panu Janíkovi, " já ani nevím, jak bych vám měl poděkovat.
Vy jste ten, co našel tu holku Jindřicha Bašty, že? "
Pan Janík se zapálil.
" To byla jen taková náhoda, " řekl honem.
" Já skutečně... já jsem neměl nijak v úmyslu... "
" Máte šťastnou ruku, " děl uznale zavalitý pán.
" Pane Janíku, to už je takový dar od pánaboha.
Někdo po celý život nic nenajde, a jiný zrovna klopýtne o nejlepší případy.
Měl byste se dát k nám, pane Janíku. "
" To nejde, " bránil se pan Janík.
" Já... totiž já mám svůj obchod... dobře prosperující... stará firma po dědečkovi... "
" Jak chcete, " vzdychl veliký muž, " ale je vás škoda.
Takové zatracené štěstí hned tak někdo nemá.
My se ještě uvidíme, pane Janíku. "
*
Nějaký měsíc nato večeřel pan Janík se svým obchodním přítelem z Lipska.
To se rozumí, taková obchodní večeře už stojí za to;
zejména koňak byl jakýsi zvláště dobrý;
zkrátka panu Janíkovi se naprosto nechtělo jít domů pěšky, i kývl rukou na sklepníka a kázal:
" Auto! "
Když pak vyšel z hotelu, viděl, že auto už čeká u vchodu;
i vlezl dovnitř, zabouchl dvířka a v té náladě zapomněl jako na smrt, že neřekl šoférovi svou adresu.
Nicméně auto se rozjelo a pan Janík, pohodlně složen v koutě, usnul.
Jak dlouho jel, to nevěděl;
ale probudil se tím, že se vůz zastavil a šofér mu otevřel dvířka pravě:
" Tak už jsme tady, pane.
Máte jít nahoru, pane. "
Pan Janík se sice velmi divil, kde vlastně je, ale protože mu po tom koňaku bylo všechno jedno, šel po nějakých schodech nahoru a otevřel dveře, za kterými slyšel hlučný hovor.
Bylo tam asi dvacet lidí, kteří se nedočkavě obrátili ke dveřím.
Náhle nastalo divné ticho;
jeden z pánů vstal a šel k panu Janíkovi:
" Co tu chcete?
Kdo jste? "
Pan Janík se udiveně rozhlížel;
poznal pět nebo šest pánů, - byli to bohatí lidé, o kterých se proslýchalo, že mají jakési zvláštní politické zájmy;
ale pan Janík se do politiky nemíchal.
" Pozdrav bůh, " řekl přátelsky, " tamhle je pan Koubek a pan Heller.
Tě péro, Ferry!
Mládenci, já bych pil. "
" Kde se tu bere ten chlap? " rozzuřil se jeden z přítomných.
" Copak on patří k nám? "
Dva páni vytlačili pana Janíka na chodbu.
" Kde jste se tu vzal? " řekl jeden z nich ostře.
" Kdo vás sem pozval? "
Pan Janík vystřízlivěl tímto málo přátelským hlasem.
" Kde to jsem? " pravil pohoršeně.
" U čerta, kam jste mne to dovezli? "
Jeden z pánů seběhl ze schodů a vrhl se k šoférovi:
" Vy idiote, " řval, " kde jste toho člověka sebral? "
" No před hotelem, " bránil se šofér.
" Mně odpoledne řekli, abych v deset hodin večer čekal u hotelu na nějakého pána a dovezl ho sem.
Ten pán mně v deset hodin vlezl do vozu a nic mně neřekl;
tak jsem jel rovnou sem - "
" Ježíšmarjá, " křičel pán dole, " vždyť je to někdo jiný!
Člověče, vy jste nám to zavařil! "
Pan Janík si sedl rezignovaně na schody.
" Aha, " řekl uspokojeně, " to je nějaká tajná schůze, že?
Teď mě musíte zardousit a zakopat.
Sklenici vody! "
" Pane, " řekl jeden z těch dvou.
" Vy jste se zmýlil.
Tam uvnitř nebyl ani pan Koubek, ani pan Heller, rozumíte?
To je omyl.
My vás necháme odvézt do Prahy;
musíte prominout, že se stalo to nedorozumění. "
" Nic se nestalo, " řekl velkodušně pan Janík.
" Já vím, že mě šofér cestou zastřelí a zahrabe v lese.
To už je jedno.
Já trouba mu zapomněl dát svou adresu;
to mám z toho. "
" Vy jste opilý, že? " ptal se neznámý pán s jistou úlevou.
" Částečně, " souhlasil pan Janík.
" Víte, já jsem večeřel s drážďanským Meyerem.
Janík, velkoobchodník s papírem a celulózou, " představoval se sedě na schodech.
" Starý závod, po dědečkovi. "
" Jděte se vyspat, " radil mu neznámý pán.
" Až se z toho vyspíte, ani si nevzpomenete, že - hm, že jsme vás tak vyrušili. "
" Zcela správně, " mínil pan Janík důstojně.
" Jděte se vyspat, pane.
Kde mám postel? "
" Doma, " řekl cizí pán.
" Šofér vás odveze domů.
Dovolte, já vám pomohu vstát. "
" Není třeba, " ohradil se pan Janík.
" Já nejsem tak ožralý jako vy.
Jděte se vyspat.
Šofére, Bubeneč! "
Auto se rozjelo zpátky;
a pan Janík, lišácky mrkaje, dával pozor, kudy ho to vezou.
*
Ráno nato telefonoval na policejní prezídium své noční dobrodružství.
" Pane Janíku, " odpověděl mu po chvilce mlčení hlas z prezídia, " tohle je pro nás moc zajímavé.
Prosím vás snažně, abyste se sem ihned dostavil. "
Když se pan Janík dostavil, čekali ho už čtyři páni s tím velikým a zavalitým v čele.
Pan Janík musel znovu vypravovat, co se stalo a koho viděl.
" Auto mělo značku N XX 705, " dodával zavalitý pán.
" Soukromý vůz.
Z těch šesti osob, které pan Janík poznal, jsou mně tři nové.
Pánové, já vás teď nechám.
Pane Janíku, pojďte ke mně. "
Pan Janík seděl jako oukropeček ve veliké pracovně zavalitého pána, který přecházel velmi zamyšlen.
" Pane Janíku, " pravil konečně, " především vás musím prosit: nikomu o tom ani slova.
Státní důvody, rozumíte? "
Pan Janík mlčky kývnul.
Prokrista, myslel si, do čeho jsem se to zas dostal!
" Pane Janíku, " pravil náhle zavalitý muž, " já vám nechci lichotit, ale my vás potřebujeme.
Vy máte takové štěstí - Ono se řekne metoda;
ale detektiv, který nemá docela pitomou kliku, není k ničemu.
My potřebujeme lidi, kteří mají štěstí.
Rozumu máme sami dost;
ale my bychom si chtěli koupit šťastnou náhodu.
Víte co, pojďte k nám. "
" A co můj obchod? " zašeptal pan Janík zdrceně.
" Ten povede váš společník;
vás s tím vaším darem je na to škoda.
Tak co? "
" Já... já si to ještě rozmyslím, " koktal nešťastný pan Janík.
" Já k vám přijdu do týdne;
ale musí - li to být... a mám - li tu schopnost... já ještě nevím;
já přijdu. "
" Dobrá, " pravil zavalitý muž tiskna mu mohutně ruku.
" Nepochybujte o sobě.
Na shledanou. "
*
Ani neuplynul týden, když se pan Janík znovu ohlásil.
" Tak už jsem tady, " hlaholil se zářící tváří.
" Rozhodnut? " pravil zavalitý pán.
" Zaplaťpánbůh, " oddechl si pan Janík.
" Já vám jdu totiž říci, že to nejde a že se k tomu nehodím. "
" Jděte!
A pročpak ne? "
" Považte si, " triumfoval pan Janík, " pět let mě okrádal můj prokurista, a já jsem na to nepřišel!
Já idiot!
Nu tak, řekněte sám pane, jaký bych já byl detektiv?
Chválabohu!
Pět let sedím s takovým taškářem, a nevím o ničem!
Tak vidíte, že k ničemu nejsem!
A já už měl takový strach!
Ježíšmarjá, to jsem rád, že z toho nic nebude!
Tak, a teď jsem z toho venku, že?
Děkuju mnohokrát! "
PÁD RODU VOTICKÝCH
Jednoho dne přišel do kanceláře policejního úředníka dr. Mejzlíka takový pomenší člověk se zlatými brejlemi a ustaranou tváří.
" Archivář Divíšek, " zamumlal.
" Pane doktore, já k vám jdu na poradu... jako k vynikajícímu kriminalistovi;
mně totiž řekli, že vy račte být... jaksi... zvláště pokud jde o složitější případy - Totiž to je neobyčejně záhadný případ, " prohlásil důtklivě.
" Jenom řekněte, oč jde, " pravil dr. Mejzlík, bera do ruky tužku a poznámkový blok.
" Mělo by se vyšetřit, " vyhrkl archivář Divíšek, " kdo zavraždil toho pana Petra Berkovce, jak zemřel jeho bratr Jindřich a co se stalo s jeho chotí Kateřinou. "
" Berkovec Petr, " vzpomínal dr. Mejzlík, " pokud vím, nemáme tady o jeho smrti žádné hlášení.
Vy chcete podat udání, že? "
" Ale ne, " řekl pan archivář.
" Totiž já se k vám obracím jenom o radu, víte?
Muselo se stát něco strašného. "
" Kdy to bylo? " pomáhal mu dr. Mejzlík.
" Prosím, nejdřív datum. "
" Nu přece roku čtrnáct set šedesát pět, " pravil pan Divíšek, káravě pohlížeje přes brýle na policejního úředníka.
" To byste měl vědět, pane: za požehnané vlády krále Jiříka z Poděbrad. "
" Aha, " řekl dr. Mejzlík a odhodil blok a tužku.
" Tak, milý pane, " mluvil s nápadnou přívětivostí, " na tenhle případ je spíš doktor Knobloch. "
Abyste věděli, to je policejní lékař.
" Já vám ho zavolám, ano? "
Pan archivář se zasmušil.
" To je škoda, " řekl, " mně tak doporučovali vás.
Víte, já právě chystám historické dílo o vládě Jiříka z Poděbrad, a přitom jsem klopýtl, ano, klopýtl o takovou věc, se kterou si nevím rady. "
Neškodný, rozhodl se dr. Mejzlík.
" Milý pane, " řekl honem, " já se obávám, že vám nebudu mnoho platen.
Abych se vám přiznal, v dějinách jsem příliš slabý. "
" To je chyba, " mínil přísně pan Divíšek.
" Dějiny byste měl znát.
Ale i když, pane, vám příslušný historický materiál není znám z první ruky, já vám uvedu všechny zjištěné okolnosti;
bohužel je jich málo.
V první řadě je tu ten dopis pana Ladislava Pcháče z Olešné panu Janu Boršovskému z Čerčan.
Ten dopis je vám ovšem znám. "
" Prosím není, " přiznával se dr. Mejzlík se zkroušeností špatného žáka.
" Ale člověče, " vybuchl pan Divíšek pohoršen, " ten dopis přece publikoval už před sedmnácti lety historik Šebek ve svých Regestech, aspoň to byste mohl vědět!
Jenže, " dodával narovnávaje si brýle, " ani Šebek, ani Pekař, ani Novotný, ani nikdo jiný nevěnoval tomu dopisu patřičné pozornosti.
A právě ten dopis, který byste ovšem měl znát, mne uvedl na stopu toho případu. "
" Aha, " řekl dr. Mejzlík.
" Tak dál. "
" Nejdřív ten dopis, " pravil pan archivář.
" Já tu jeho text bohužel nemám, ale jenom jedna jeho zmínka se týká našeho případu;
on tam totiž pan Ladislav Pcháč píše panu Boršovskému, že jeho, totiž pana Jana strýc, pan Ješek Skalický ze Skalice, toho léta Páně 1465 není čekán na dvoře v Praze, jelikož Jeho Milost královská vlastní rukou panu Ješkovi ' po těch neblahých skutcích na Votici Velenově ', jak praví korespondent, uložila na dvůr královský nadále nechoditi a prchlivosti své Pánu Bohu želeti a spravedlivosti boží čekati.
Tedy rozumíte, " vykládal pan archivář, " my bychom řekli, že Jeho Milost král pana Ješka konfinoval na jeho zboží a statcích.
Pane, není vám něco nápadné? "
" Zatím ještě ne, " řekl dr. Mejzlík, kresle přitom na papíře podivuhodnou spirálu.
" Aha, " zvolal pan Divíšek vítězně.
" Vidíte, Šebek si toho také nevšiml.
Tedy velmi nápadná, pane, je ta okolnost, že Jeho Milost král nevolá pana Ješka - ať už pro jakékoliv neblahé skutky - na řádný světský soud, nýbrž doporučuje ho boží spravedlnosti.
Jeho Milost tím dává zřejmě najevo, " děl pan archivář s patrnou úctou, " že ty neblahé skutky jsou takového rázu, že je sám panovník vyjímá ze světské spravedlnosti.
Kdybyste Jeho Milost znal, pane, viděl byste, že to je naprosto nevšední případ;
král Jiří blahé paměti tuze držel na řádné a přísné konání spravedlnosti. "
" Snad se pana Ješka bál, " mínil dr. Mejzlík.
" Prosím vás, za těch jeho časů - "
Archivář Divíšek pobouřeně vyskočil.
" Pane, " koktal, " co to říkáte?
Král Jiří že by se někoho bál?
A dokonce někoho z pouhých rytířů? "
" Tak to byla nějaká protekce, " řekl dr. Mejzlík.
" To víte, u nás - "
" Žádná protekce, " křikl pan Divíšek celý rudý.
" Za krále Vladislava byste snad mohl mluvit o protekci, ale za krále Jiříka, to ne, pane, na toho byste si s protekcí nepřišel!
Ten by vás hnal! "
Pan archivář se poněkud uklidnil.
" Žádná protekce.
Pane, tady zřejmě muselo být něco zvláštního na těch neblahých skutcích, že Jeho Milost král je ponechal boží spravedlnosti. "
" A jaké to byly skutky? " vzdychl dr. Mejzlík.
Pan archivář Divíšek se podivil.
" To přece vy mně máte nalézt, " povídal užasle.
" Načpak jste kriminalista?
Proto právě k vám jdu! "
" Propánakrále, " bránil se dr. Mejzlík, ale archivář ho nenechal domluvit.
" Nejdřív musíte znát fakta, " řekl poučně.
" Když tedy jsem si všiml té nejasné narážky, začal jsem pátrat po těch neblahých skutcích na Votici Velenově.
Bohužel se nezachoval žádný zápis;
ale zato jsem v kostele na Votici Velenově našel náhrobní kámen pana Petra Berkovce, a ten kámen, pane, je právě z roku 1465!
Víte, on pan Petr Berkovec byl zeť pana Ješka Skalického;
pojal totiž za manželku jeho dceru Kateřinu.
Tady je fotografie toho náhrobku - aha, nepozorujete nic zvláštního? "
" Ne, " řekl dr. Mejzlík, prohlížeje z obou stran fotografii náhrobního kamene, na němž byl vytesán nějaký rytíř s rukama složenýma na prsou a dokola nápis gotickou frakturou.
" Počkejte, tady v rohu je otisk prstu. "
" To snad je od mého prstu, " pravil archivář;
" ale všimněte si tady toho nápisu! "
" Anno Domini MCCCCLXV, " četl s námahou dr. Mejzlík.
" Léta Páně 1465.
To je letopočet smrti toho pána, ne? "
" To se rozumí, ale nevidíte nic?
Některá písmena jsou zřejmě větší, koukejte se! "
A rychle napsal tužkou:
ANNO DOMINI MCCCCLXV.
" Ten sochař vytesal schválně písmena O, C a C větší;
to je kryptogram, rozumíte?
Napište si ta písmena OCC - nenapadá vás nic? "
" OCC, OCC, " bručel dr. Mejzlík, " to by mohlo být - aha, zkratka za OCCISUS, že?
To znamená zavražděn! "
" Ano, " zvolal slavnostně archivář.
" Sochař tím naznačil potomstvu, že urozený pán pan Petr Berkovec de Wotice Welenova byl úkladně zavražděn.
Tady to máme! "
" A zavraždil ho jeho tchán, ten Ješek Skalický, " prohlásil dr. Mejzlík v náhlém historickém osvícení.
" Nesmysl, " řekl pan Divíšek s opovržením.
" Kdyby pan Ješek zavraždil pana Berkovce, volala by ho Jeho Milost na hrdelní soud.
Ale to není všechno, pane:
Hned vedle tohohle náhrobku je druhý, pod kterým odpočívá Henricus Berkovec de Wotice Welenova, bratr pana Petra;
a na tom náhrobku je týž letopočet 1465, jenže bez kryptogramu!
A pan Jindřich na tom náhrobku má v rukou meč;
sochař chtěl patrně naznačit, že zemřel v čestném boji.
A teď mně, proboha, povězte, jak ty dvě smrti spolu souvisí! "
" Snad je to jen náhoda, " mínil dr. Mejzlík nejistě, " že ten Jindřich přišel o život téhož roku - "
" Náhoda, " zařval archivář podrážděně.
" Pane, my historikové žádnou náhodu neuznáváme!
Kam bychom přišli, kdybychom připustili, že se něco stalo náhodou?
Tady musí být nějaký příčinný vztah!
Ale to pořád ještě není všechno.
Rok nato, 1466, zemřel v Pánu pan Ješek Skalický;
a prosím, jeho zboží Skalice a Hrádek připadly dědictvím jeho sestřenci, řečenému panu Janu Boršovskému z Čerčan.
Víte, co to znamená?
To znamená, že jeho dcera Kateřina, kterou, jak ví každé dítě, pojal roku 1464 týž pan Petr Berkovec za ženu, už také nebyla naživu!
A tahle paní Katuše, prosím, nemá nikde žádný náhrobek!
Račte dovolit, to je také náhoda, že paní Katuše nám naprosto mizí hned po smrti svého manžela?
Co?
Tomu, pane, říkáte náhoda?
A proč nemá náhrobek, co?
Náhoda?
Nebo právě to jsou ty neblahé skutky, pro které Jeho Milost král doporučoval panu Ješkovi spravedlnost boží? "
" To je docela možné, " mínil dr. Mejzlík s poněkud větším zájmem.
" To je docela jisté, " prohlásil pan Divíšek, nepřipouštěje žádných pochyb.
" A teď jde, rozumíte, o to, kdo koho zabil a jak to všechno souvisí.
Smrt pana Ješka nás nezajímá, protože ' ty neblahé skutky ' přežil;
jinak by mu král Jiří neukládal, aby jich Pánu Bohu želel.
My máme zjistit, kdo zabil pana Petra, jak přišel o život pan Jindřich, kam se poděla paní Kateřina a co s tím vším měl co dělat pan Ješek Skalický. "
" Počkejte, " řekl dr. Mejzlík, " napíšeme si osoby:
1.
Petr Berkovec - zavražděn;
2.
Jindřich Berkovec - zahynul v boji, že ano?
3.
Katuše - zmizela beze stopy;
4.
Ješek Skalický - ponechán spravedlnosti boží.
Je to tak? "
" Je, " řekl archivář pozorně mrkaje.
" Ale měl byste říkat pan Petr Berkovec, pan Ješek a podobně.
Tak dál. "
" Přitom vylučujete, " přemýšlel dr. Mejzlík, " že by ten Ješek zavraždil svého zetě Petra Berkovce, protože v tom případě by byl postaven před porotu. "
" Pohnán před královský soud, " opravoval archivář.
" Jinak je to správně. "
" Tak počkejte: pak nám zbývá jenom Petrův bratr Jindřich.
Nejspíš Jindřich zavraždil svého bratra - "
" To není možno, " bručel archivář.
" Kdyby zavraždil svého bratra, nepostavili by mu v kostele náhrobek - aspoň ne hned vedle. "
" Aha.
Tedy Jindřich jenom zjednal vraha na svého bratra a sám pak zahynul v nějakém boji, ne? "
" Proč by potom pan Ješek dostal od krále důtku za svou prchlivost? " mínil archivář nespokojeně sebou vrtě.
" A kam se nám poděla Kateřina, he? "
" To je pravda, " bručel dr. Mejzlík.
" Poslouchejte, to je složitý případ.
Tak dejme tomu ten Petr zastihl Kateřinu in flagranti s Jindřichem a zabil ji.
To se dozvěděl její otec a v hněvu zavraždil svého zetě - "
" To taky nejde, " namítal pan Divíšek.
" Kdyby pan Petr zabil Kateřinu pro cizoložství, pak by s tím její otec jenom souhlasil.
Panečku, tehdy na to byli přísní. "
" Tak počkejte, " přemýšlel dr. Mejzlík.
" Řekněme, že ji zabil jenom tak;
třeba se s ní pohádal - "
" Pak by jí přece jen postavili náhrobek, " vrtěl hlavou archivář.
" To nejde.
Pane, já si s tím lámu hlavu už rok, a nejde mi to dohromady. "
" Hm, " řekl dr. Mejzlík, dívaje se povážlivě na ten malý seznam osob.
" To je zatrápená věc.
Možná, že nám schází někdo pátý. "
" Co byste chtěl s tím pátým? " pravil vyčítavě pan Divíšek.
" Vždyť si ani s těmi čtyřmi nevíte rady! "
" Pak tedy to musel být někdo z těch dvou, kdo zabil Berkovce: buď jeho tchán, nebo jeho bratr - Ale safra, " vykřikl náhle, " poslouchejte, že ona to udělala ta Kateřina! "
" Propána, " vyhrkl archivář stísněně, " na to jsem ani nechtěl myslet!
Ježíšmárjá, že by to provedla ona?
A co by s ní bylo dál? "
Doktoru Mejzlíkovi zrudly uši od přemýšlení.
" Okamžik, " řekl a vyskočil, aby vzrušeně přecházel.
" Aha, aha, " volal, " už do toho začínám vidět!
Hrom do toho, tohle je případ!
Ano, to se shoduje.
- Pan Ješek v tom má hlavní roli!
Aha, kruh se zavírá!
A proto on Jiří - teď tomu rozumím!
Poslouchejte, to byl číman, ten král Jiří! "
" To byl, " pravil pan Divíšek zbožně.
" Panečku, to byl moudrý panovník! "
" Tak koukejte se, " spustil dr. Mejzlík usedaje na svůj vlastní kalamář na stole, " nejspíš to mohlo být takhle;
a já na to vezmu jed, že to tak bylo!
Tedy především hypotéza, kterou přijmeme, musí vzít v počet všechna daná fakta;
žádná, ani sebemenší okolnost jí nesmí odporovat.
Za druhé je musí vřadit do jediného souvislého děje;
čím jednodušší, uzavřenější a souvislejší je děj, tím je pravděpodobnější, že se věci staly tak a ne jinak.
Tomu my říkáme rekonstrukce činu, víme?
Hypotéza, která všechna zjištěná fakta zařadí do nejsouvislejšího a nejpřehlednějšího dějového pásma, ta pro nás bezpodmínečně platí, rozumíte? " pravil dr. Mejzlík, pohlížeje přísně na archiváře.
" To je naše metodické pravidlo. "
" Ano, " pravil archivář poslušně.
" Tedy fakta, na která musíme mít zřetel, jsou v pravděpodobném pořádku:
1.
Petr Berkovec pojal za choť Kateřinu;
2. byl zavražděn;
3.
Kateřina mizí bez náhrobku;
4.
Jindřich bere zasvé v nějakém boji;
5. král vytýká Ješkovi Skalickému jeho prchlivost;
6. ale nepohání ho na soud: tedy Ješek Skalický byl nějakým způsobem v právu.
Jsou to všechna daná fakta?
Zajisté.
Tedy dál:
Ze srovnání těchto faktů plyne, že Petra nezavraždil Jindřich ani Ješek;
kdo ho tedy mohl zavraždit?
Patrně Kateřina.
Ten dohad se nám potvrzuje i tím, že nemáme po Kateřině žádný náhrobek;
byla nejspíš někde zahrabána jako pes.
A proč vůbec nebyla pohnána na řádný soud?
Patrně proto, že ji nějaký prchlivý mstitel bezmála na místě zabil.
Byl to Jindřich?
Patrně ne;
kdyby Jindřich trestal Kateřinu smrtí, byl by s tím starý Ješek asi souhlasil;
a proč by ho potom král káral za jeho prchlivost?
Tedy z toho plyne, že Kateřinu utratil její rozzuřený otec.
A teď je otázka, kdo zabil v boji Jindřicha.
Pane, kdo to udělal? "
" Nevím, " vydechl archivář zdrceně.
" No přece Ješek, " vykřikl dr. Mejzlík.
" Člověče, vždyť už tu nikoho jiného nemáme!
Teprve tím se nám celý příběh zaokrouhluje, chápete to?
Tedy podívejte se:
Kateřina, žena Petra Berkovce, za - hm, jak se říká, zahořela hříšnou láskou k jeho mladšímu bratrovi Jindřichovi. "
" Máte na to doklady? " ptal se pan Divíšek s ohromným zájmem.
" To plyne z logiky děje, " řekl s určitostí dr. Mejzlík.
" Poslouchejte, buď jde o peníze, nebo o ženskou;
to my známe.
Jak dalece Jindřich tu vášeň opětoval, to nevím;
ale tady musíme hledat motiv, proč by Katuše zavraždila svého muže;
a já vám říkám do očí, " prohlásil dr. Mejzlík mocným hlasem, " že ona to udělala! "
" Já jsem to tušil, " vzdychl archivář chmurně.
" A nyní se objeví na scéně její otec, Ješek Skalický, jako rodinný mstitel.
Zabije svou dceru, protože ji nechce odevzdat katovi;
a pak vyzve na souboj Jindřicha, protože ten nešťastný mladík je jaksi spoluvinen ze zločinu a zatracení jeho jediné dcery.
V tom souboji Jindřich padne s mečem v ruce.
Ovšem je tu druhá alternativa:
Jindřich chrání Kateřinu vlastním tělem před rozzuřeným otcem a v souboji padne.
Ale ta první alternativa je lepší.
Tady máte ty neblahé skutky.
A král Jiří, protože cítí, jak málo je lidský soud povolán soudit čin tak divoce spravedlivý, ponechává docela rozumně toho strašlivého otce, toho prchlivého mstitele spravedlnosti boží.
Slušná porota by to taky tak udělala.
Do roka pak starý Ješek umírá žalem a samotou;
nejspíš srdeční mrtvice. "
" Amen, " řekl archivář Divíšek spínaje ruce.
" Tak to bylo.
Král Jiří, jak ho znám, nemohl jednat jinak.
Poslouchejte, ten Ješek, to je skvostná a drsná postava, že?
Teď je ten případ dokonale jasný;
člověk to zrovna vidí před sebou.
A jak to všecko souvisí, " divil se pan archivář.
" Pane, prokázal jste cennou službu naší historické vědě;
to vrhá tak dramatické světlo na tehdejší lidi, a vůbec - " Pan Divíšek mávl rukou překonán vděčností.
" Až vyjdou mé Dějiny vlády krále Jiříka z Poděbrad, dovolím si vám je, pane, poslat;
to budete koukat, jak tam ten případ vědecky zpracuju! "
*
Po čase opravdu dostal dr. Mejzlík mohutný svazek Dějin vlády krále Jiříka z Poděbrad s vřelým věnováním archiváře Divíška.
Pročetl celou knihu od A až do Z, neboť - přiznejme to - byl velmi hrd, že má podíl na vědeckém díle;
ale nenašel nikde nic, až teprve na stránce 471 v bibliografických poznámkách četl toto:
Šebek Jaroslav, Regesta XIV. a XV. století, str. 213, dopis pana Ladislava Pcháče z Olešné panu Janu Boršovskému z Čerčan.
Zajímavá, vědecky dosud nezpracovaná poznámka o Ješku Skalickém ze Skalice zasluhuje zvláštní pozornosti.
REKORD
" Pane okresní, " hlásil četník Hejda okresnímu soudci Tučkovi, " tak tu mám jedno těžké ublížení na těle.
Himl, to je horko! "
" Jen si, člověče, udělejte pohodlí, " radil mu pan sudí.
Pan Hejda postavil pušku do kouta, hodil přilbu na zem, odepjal řemen a rozepjal si kabát.
" Uf, " řekl.
" Zatracený holomek!
Pane soudce, takový případ jsem ještě neměl.
Tak se podívejte. "
Po těch slovech zvedl něco těžkého, zavázaného v modrém kapesníku, co prve nechal ležet u dveří, rozvázal uzlíky a vybalil kámen veliký jako lidská hlava.
" Jen se na to podívejte, " opakoval důtklivě.
" Co má na tom být? " ptal se pan soudce, rýpaje do toho kamene tužkou.
" To je buližník, ne? "
" Je, a pořádný kus, " potvrzoval pan Hejda.
" Tak hlásím, pane soudce:
Lysický Václav, cihlářský dělník, devatenáct let, bytem v cihelně, máte to?, praštil nebo uhodil přiloženým kamenem, váha pět kilogramů devět set čtyřicet devět gramů, Pudila Františka, statkáře, Dolní Újezd číslo 14, máte to?, do levého ramene, čímž týž utrpěl zlomení kloubu, frakturu ramenní a klíční kosti, krvácející ránu v ramenním svalu, přetržení šlachy a svalového pouzdra, máte to? "
" Mám, " řekl pan soudce.
" A co má na tom být tak zvláštního? "
" To budete mrkat, pane soudce, " prohlásil pan Hejda důrazně.
" Já vám to povím po pořádku.
Teda jsou tomu tři dny, co si pro mne poslal ten Pudil.
Vy ho znáte, pane okresní. "
" Znám, " pravil soudce.
" Měli jsme ho tu jednou skrz lichvu a jednou - hm - "
" To bylo za příčinou ferbla.
Teda ten Pudil to je.
Víte, on má třešňový sad až k řece;
ona se tam Sázava kroutí, a proto je tam širší než jinde.
Teda ten Pudil si pro mne ráno poslal, že se mu něco stalo.
Já ho najdu v posteli, jak heká a nadává.
Tak prý šel včera večer na sad podívat se na vajksle, a tam vám nachytal na stromě nějakého kluka, jak si cpal do kapes třešně.
Víte, on je ten Pudil trochu rabiát;
tak on si odepjal řemen, stáhl kluka za nohu ze stromu a řeže do něho řemenem.
A vtom na něj někdo z druhého břehu volá:
Pudile, nechte toho kluka!
On ten Pudil trochu špatně vidí, já myslím, že to je od toho pití;
zmerčil jenom, že na druhém břehu někdo stojí a kouká na něj.
Proto jen pro jistotu řekl:
Co ti je po tom, lumpe, a řezal do kluka tím víc.
Pudile, zařval ten člověk na druhém břehu, pusťte toho kluka, jo?
Pudil si myslel, co ty mně můžeš udělat, a proto jen křikl:
Vlez mně někam, ty troubo!
Jen to řek, a už ležel na zemi se strašnou bolestí v levém rameni;
a ten člověk na druhém břehu povídal:
Já ti dám, ty mamlase statecká!
Poslouchejte, oni toho Pudila museli odnést, ani vstát nemohl;
a vedle něho ležel tenhle kámen.
Ještě v noci jeli pro doktora;
doktor chtěl Pudila odvézt do špitálu, protože má všechny kosti na maděru;
prý mu ta levačka zůstane chromá.
Jenže ten Pudil teď o žních do špitálu nechce.
Teda ráno si pro mne poslal, že toho prašivku mizerného, toho vola, co mu to udělal, musím aretýrovat.
No dobrá.
Poslouchejte, když mně ukázali ten kámen, zůstal jsem koukat;
on je to buližník s nějakým kyzem, takže je těžší, než vypadá.
Potěžkejte;
já jsem jej na omak odhadl na šest kilo - schází jenom jednapadesát gramů.
Panečku, s takovým kamenem se musí umět házet.
Pak jsem se šel podívat na ten sad a na řeku.
Co byla zválená tráva, tam se svalil ten Pudil;
z toho místa byly ještě dva metry k vodě;
a řeka, pane, řeka tam je na první pohled dobrých čtrnáct metrů široká, protože se tam kroutí.
Pane soudce, já jsem začal křičet a skákat a povídám, přineste mně honem osmnáct metrů špagátu!
Potom jsem zarazil kolík na to místo, kde se svalil ten Pudil, přivázal jsem k němu ten provázek, svléknu se a plavu s druhým koncem provázku v hubě na druhý břeh.
A co byste řek, pane okresní: ten špagát stačil akorát k druhému břehu;
a to ještě pak přijde kus hráze a teprve nahoře je cestička.
Já jsem to třikrát přeměřil: od toho kolíku na tu cestičku, to je navlas devatenáct metrů a dvacet sedm centimetrů. "
" Člověče Hejdo, " řekl soudce, " tohle snad není možné;
devatenáct metrů, to je nějaká dálka;
poslouchejte, nestál on ten člověk ve vodě, jako uprostřed řeky? "
" To mě taky napadlo, " pravil pan Hejda.
" Pane okresní, od jednoho břehu k druhému je hloubka přes dva metry, protože tam je takový zákrut.
A po tom kameni byl ještě dolík v hrázi;
víte, ten druhý břeh tak trochu vydláždili, aby to tam nebrala voda.
Ten člověk vytrhnul ten kámen z hráze a mohl jej hodit jenom z cestičky, protože ve vodě by nestačil a na hrázi by sklouzl.
To teda znamená, že hodil devatenáct celých dvacet sedm setin metru.
Víte, co to je? "
" Třeba měl prak, " mínil soudce nejistě.
Pan Hejda na něho vyčítavě pohleděl.
" Pane okresní, vy jste nikdy neházel z praku, že jo.
Tak to zkuste vystřelit z praku dvanáctiliberní kámen;
to byste musel mít katapult.
Pane, já jsem se s tím kamenem dřel dva dny;
zkoušel jsem udělat nějakou smyčku a roztočit jej, víte, jako při vrhu kladivem;
já vám říkám, to vám vyklouzne z každé smyčky.
Pane, to byl čistý vrh koulí.
A víte, " vyhrkl rozčileně, " víte vy, co to je?
To je světový rekord.
Tak. "
" Ale dejte pokoj, " užasl pan soudce.
" Světový rekord, " opakoval četník Hejda slavnostně.
" Ona závodní koule je těžší, váží sedm kilo;
a letošní rekord v závodní kouli je šestnáct metrů bez nějakého centimetru.
Devatenáct let, pane, byl rekord patnáct a půl metru;
až letos jeden Amerikán, jakpak on se jmenuje, nějak jako Kuck nebo Hirschfeld, hodil skoro šestnáct.
Tak to by při šestikilové kouli mohlo dělat osmnáct nebo devatenáct metrů.
A my tady máme o dvacet sedm setinek víc!
Pane okresní, ten chlap by dohodil závodní koulí dobrých šestnáct a čtvrt, a bez treningu!
Ježíšikriste, šestnáct a čtvrt metru!
Pane soudce, já jsem starý vrhač;
na Sibiři, to vždycky kluci volali, Hejdo, hoď to tam - totiž ruční granát, víte?
A ve Vladivostoku jsem házel s americkými mariňáky;
já jsem dohodil závodní koulí čtrnáct, ale jejich kaplan udělal o čtyři body víc.
Hergot, my jsme se něco na Sibiři naházeli!
Ale tenhle kámen, pane, jsem hodil jenom patnáct a půl metru;
víc jsem ze sebe nedostal.
Devatenáct metrů! hrom do toho, řekl jsem si, toho chlapa musím dostat;
ten nám udělá rekord.
Představte si, vyfouknout Americe rekord! "
" A co s tím Pudilem? " namítl soudce.
" Čert vem Pudila, " křikl pan Hejda.
" Pane soudce, já jsem zahájil pátrání po neznámém pachateli světového rekordu;
to je národní zájem, no ne?
Tak nejdřív jsem mu zaručil beztrestnost za toho Pudila. "
" Nono, " protestoval soudce.
" Počkejte;
zaručil jsem mu beztrestnost, když opravdu dohodí šestikilovým kamenem přes Sázavu.
Okolním starostům jsem vyložil, jaký to je slavný výkon a že by se o něm psalo v celém světě;
a řekl jsem, že by ten chlap na tom vydělal hromadu tisíc.
Ježíšmarjá, pane soudce, od té chvíle všichni mládenci z celého okolí nechali žní a hnali se tam na tu hráz, aby házeli kamením na druhou stranu.
Ta hráz už je úplně rozebraná;
teď roztloukají kdejaký mezník a bourají kamenné zdi, aby měli čím házet.
A kluci, pakáž jedna, házejí kamením po celé vesnici;
tam vám už je zabitých slepic - A já stojím na hrázi a dohlížím;
to se rozumí, nikdo nedohodí dál než asi doprostřed řeky - pane, to koryto bude myslím tím kamením už napůl zanešené.
Tedy včera kvečeru ke mně přivedli mládence, a to prý je ten, co tím kamenem potloukl toho Pudila.
Však ho, huncúta jednoho, uvidíte, čeká venku.
Poslouchej, Lysický, povídám mu, tak tys hodil tímhle kamenem po Pudilovi?
Jo, on povídá, on mně Pudil nadával, a já jsem se dožral, a on tu jiný kámen zrovna nebyl - Tak tady máš jiný takový kámen, já řku, a teď dohoď na Pudilův břeh;
ale jestli nedohodíš, ty kujóne, tak ti proženu perka!
Tak on vzal ten kámen - pracky měl jako lopaty, postavil se na hráz a mířil;
koukám, techniku neměl žádnou, styl žádný, nepracoval nohama ani trupem, a plums, hodil kámen do vody asi čtrnáct metrů;
víte, je to dost, ale - Dobrá, tak já mu ukazuju:
Ty trulante, to se musíš postavit takhle, pravým ramenem dozadu, a když hodíš, tak současně přitom musíš vyrazit tím ramenem, rozumíš?
Jo, on na to, zkřivil se jako svatý Jan Nepomucký, a plums, hodil kámen na deset metrů.
Víte, to mě dožralo.
Ty lumpe, křičím, ty žes trefil toho Pudila?
Ty lžeš!
Pane vachmajstr, povídá on, pámbu ví, že jsem ho trefil;
ať se tam Pudil postaví, však já na něj zas dohodím, na toho psa zlýho.
Pane, já jsem teda běžel za tím Pudilem a prosím, pane Pudile, koukejte se, tady jde o světový rekord;
prosím vás, pojďte zas nadávat na ten váš břeh, on ten cihlář po vás hodí ještě jednou.
- A to byste nevěřil, pane soudce: ten Pudil že ne, a že nepůjde ani zanic.
Vidíte, tihle lidé nemají žádné vyšší zájmy.
Tak jdu zas na toho Vaška, toho cihláře.
Ty podvodníku, křičím na něj, to není pravda, žes Pudila pobil;
ten Pudil říká, že to byl jiný.
To je lež, povídá Lysický, to jsem udělal já.
Tak ukaž, povídám, dohodíš - li tak daleko!
Ten Vašek se jen drbe a směje:
Pane vachmajstr, povídá, takhle naprázdno, to já neumím;
ale do toho Pudila trefím dycky, na toho mám dožer.
Vašku, říkám mu po dobrém, dohodíš - li, pustím tě;
když nedohodíš, tak půjdeš sedět pro těžké ublížení na těle, žes toho Pudila zchromil;
ty holomku, za to dostaneš půl roku.
Tak to já si odsedím v zimě, řekl ten Vašek;
a já jsem ho teda ve jménu zákona zatknul.
Teď čeká na chodbě;
pane okresní, kdybyste tak z něho dostal, hodil - li opravdu ten kámen, nebo jestli jen renomíruje!
Já myslím, že se lekne a odvolá;
ale pak mu, lumpovi, nasolit aspoň měsíc pro klamání úřadů nebo pro podvod;
přece ve športu se nesmí lhát, na to by měl být pořádný trest, pane.
Já vám ho přivedu. "
" Tedy vy jste ten Václav Lysický, " řekl okresní soudce pohlížeje přísně na bledovlasého delikventa.
" Vy se přiznáváte, že jste v úmyslu ublížit mu hodil tenhle kámen na Františka Pudila a že jste mu přivodil těžké zranění.
Je to pravda? "
" Prosím, pane soudce, " začal provinilec, " to bylo tak: on ten Pudil tam mlátil nějakého kluka, a já jsem na něj volal přes tu řeku, aby toho nechal, a on mně začal nadávat - "
" Hodil jste ten kámen, nebo ne? " spustil soudce.
" Prosím hodil, " řekl provinilec zkroušeně;
" ale on mně nadával, a tak já jsem popad ten kámen - "
" Hrom do vás, " rozkřikl se soudce.
" Proč lžete, člověče?
Nevíte, že na to je veliký trest, když chcete obulíkovat úřady?
My víme dobře, že jste ten kámen nehodil! "
" Hodil prosím, " koktal mladý cihlář, " ale on mně Pudil řekl, abych mu vlezl někam - "
Soudce se podíval tázavě na četníka Hejdu, jenž bezradně pokrčil rameny.
" Svlékněte se, člověče, " obořil se soudce na zdrceného viníka.
" No tak honem, - a katě taky!
Bude to? "
Nyní stál mladý obr, jak ho pánbůh stvořil, a třásl se;
nejspíš se bál, že bude mučen a že to už patří k věci.
" Koukejte, Hejdo, na ten deltoides, " pravil soudce Tuček.
" A ten dvojhlavý sval, - co tomu říkáte? "
" No, ten by ušel, " mínil pan Hejda znalecky.
" Ale břišní svaly nejsou dost vypracované.
Pane okresní, na vrh koulí je potřeba břišních svalů, víte, jak se otáčí trup.
Kdybych vám ukázal své břišní svaly! "
" Člověče, " bručel soudce, " vždyť to je břicho, koukejte ty hrboly;
hergot, to je hrudník, " řekl píchaje prstem do zlatého chmýří Vaškových prsou.
" Ale nohy jsou slabé;
tihle venkovani mají vůbec špatné nohy. "
" Protože je neohýbají, " pravil pan Hejda kriticky.
" Tohle přec nejsou žádné nohy;
pane, vrhač musí mít nějaké nohy! "
" Obraťte se, " vyjel pan soudce na mladého cihláře.
" A co ta záda? "
" Tady od ramen to je dobré, " mínil pan Hejda, " ale dole, to není nic, ten chlap nemá v trupu žádný švunk.
Já myslím, pane okresní, že to nehodil. "
" Tak se oblecte, " utrhl se soudce na cihláře.
" Poslouchejte, člověče, poslední slovo: hodil jste ten kámen, nebo ne? "
" Hodil, " mumlal Václav Lysický s beraní tvrdohlavostí.
" Vy osle, " vyhrkl soudce, " hodil - li jste ten kámen, tak to je těžké ublížení na těle a s tím půjdete ke krajskému soudu a dostanete několik měsíců, rozumíte?
Nechte už toho naparování a přiznejte se, že jste si to s tím kamenem vymyslel;
já vám dám jenom tři dny pro klamání úřadů a můžete jít.
Tak co, uhodil jste tím kamenem toho Pudila, nebo ne? "
" Uhodil, " pravil Václav Lysický zarytě.
" On mně přes tu řeku nadával - "
" Odveďte ho, " zařval okresní soudce.
" Zatracený švindléř! "
Za chvilku vstrčil ještě jednou hlavu do dveří četník Hejda.
" Pane okresní, " řekl mstivě, " takhle mu dát ještě poškození cizího majetku;
víte, on vytáhl kámen z té hráze, a teď je ta hráz celá rozebraná. "
PŘÍPAD SELVINŮV
" Hm, můj největší úspěch, totiž úspěch, který mně udělal největší radost -, " vzpomínal starý mistr Leonard Unden, veliký básník, laureát Nobelovy ceny a tak dále.
" Mladí přátelé, v mém věku už člověk nedá na ty vavříny, ovace, milenky a jiné takové nesmysly, jmenovitě když už jsou dávno tytam.
Pokud je člověk mlád, těší se ze všeho, a byl by osel, kdyby to nedělal;
jenže dokud je mlád, nemá na to, aby se z něčeho těšil.
Vlastně by měl život postupovat obráceně;
nejdřív by měl být člověk stár a dělat plnou a záslužnou práci, protože se k jinému nehodí;
teprve nakonec by měl dospět mladosti, aby užíval plodů svého dlouhého života.
Tak vidíte starce, už se zapovídal.
O čem jsem to chtěl mluvit?
Aha, co byl můj největší úspěch.
Poslouchejte, to nebylo žádné z mých dramat a žádná z mých knížek - ačkoliv byl čas, kdy se mé knížky opravdu četly;
můj největší úspěch byl případ Selvinův.
Nu ovšem, vy už ani dobře nevíte, oč šlo;
vždyť už je tomu dvacet šest, nebo ne, dvacet devět let.
Tedy je tomu dvacet devět let, co jednoho božího dne ke mně přišla taková bělovlasá, droboučká paní v černých šatech;
a dříve než jsem se jí mohl se svou tehdy velmi oceňovanou přívětivostí zeptat, co vlastně chce, bums, klečela přede mnou na zemi a dala se do pláče;
já nevím, já vám nemohu vidět ženskou plakat.
Pane, řekla ta maminka, když jsem ji trochu upokojil, vy jste básník;
pro vaši lásku k člověku vás zapřísahám, zachraňte mého syna!
Jistě jste četl v novinách o případu Franka Selvina -
Myslím, že jsem tehdy vypadal asi jako vousaté nemluvně;
četl jsem sice noviny, ale žádného případu Franka Selvina jsem si nevšiml.
Tedy pokud jsem jí v tom štkaní a kvílení rozuměl, byla věc ta:
Její jediný syn, dvaadvacetiletý Frank Selvin, byl právě odsouzen doživotně do těžkého žaláře, protože prý v loupežném úmyslu zavraždil svou tetu Sofii;
v očích poroty bylo přitěžující okolností, že se k svému činu nepřiznal.
Vždyť on je nevinen, pane, úpěla paní Selvinová, já vám přísahám, že je nevinen!
Toho nešťastného večera mi řekl:
Maminko, mě bolí hlava, já se půjdu projít za město.
Pane, proto nemůže dokázat své alibi!
Kdopak si v noci všimne mladého hocha, i kdyby ho náhodou potkal?
Můj Frantík byl trochu lehkomyslný chlapec;
ale vy jste byl také mlád;
považte, pane, že mu je teprve dvaadvacet let!
Copak je možné takhle zničit celý život mladého člověka?
A tak dále.
Poslyšte, kdybyste viděli tu zlomenou bělovlasou maminku, tak byste poznali, co jsem tehdy poznal já: že jedno z nejstrašnějších utrpení je bezmocná soustrast.
Nu, co vám budu povídat: nakonec jsem jí přísahal, že vynaložím všechno a nepřestanu, dokud v té věci nezjednám jasno;
a že věřím v nevinu jejího syna.
Za to slovo mně chtěla líbat ruce.
Když mně chudák stará žehnala, byl bych málem sám před ní klekl.
To víte, jak hloupý obličej dělá člověk, když mu někdo tak děkuje jako pánubohu.
Dobrá, tedy od té chvíle jsem udělal případ Franka Selvina svou věcí.
Nejdřív jsem ovšem prostudoval akta procesu.
Poslouchejte, tak šlampácký proces jsem jakživ neviděl;
to byl prostě justiční skandál.
Případ byl vlastně docela jednoduchý:
Jedné noci slyšela služka dotyčné tety Sofie, nějaká Anna Solarová, duševně méněcenná, padesátiletá, že někdo chodí u slečinky, totiž u tety Sofie, po pokoji.
Šla se tedy podívat, proč slečinka nespí, a když vešla do ložnice, viděla okno dokořán a jak nějaká mužská postava skáče z okna do zahrady.
Tu ta ženská ztropila děsný křik;
a když přišli sousedé se světlem, našli na zemi slečnu Sofii uškrcenou jejím vlastním ručníkem;
prádelník, kde schovávala své peníze, byl otevřen a prádlo zčásti vyházeno;
peníze tam zůstaly - patrně v tu chvíli služka vraha vyrušila.
To byla tedy materia facti.
Druhého dne byl zatčen Frank Selvin.
Ta služka totiž vypověděla, že poznala mladého pána, když skákal z okna.
Bylo zjištěno, že v tu hodinu nebyl doma: vrátil se domů asi za půl hodiny potom a šel rovnou do postele.
Dále vyšlo najevo, že ten hloupý kluk měl nějaké dluhy.
Dále se našla klepna, která důležitě vypověděla, že se jí nějaký den před vraždou teta Sofi s něčím svěřila: prý byl u ní synovec Frank s prosíkem, aby mu půjčila pár stovek;
když odmítla - byla totiž strašně lakomá -, řekl prý Frank:
Teto, dejte si pozor, něco se stane, to bude svět koukat.
- Tedy to bylo všechno, pokud se týkalo Franka.
A teď si vezměte proces: trval všeho všudy půl dne.
Frank Selvin prostě tvrdil, že je nevinen, že byl na procházce, pak šel rovnou domů a spal.
Žádný ze svědků nebyl podroben křížovému výslechu.
Advokát Frankův - to se rozumí ex offo, protože paní Selvinová na lepšího advokáta peníze neměla - byl takový starý dobrák a idiot, který se omezil na to, že upozorňoval na mládí svého nerozvážného klienta a se slzami v očích prosil velkodušné porotce o shovívavost.
Ani státní žalobce si nedal mnoho práce;
hřímal na porotce, že právě před procesem Franka Selvina vynesli dva osvobozující rozsudky;
kam prý by se lidská společnost řítila, kdyby každý zločin došel ochrany v laxní blahovůli a mírnosti soudců z lidu?
- Zdá se tedy, že porotci tento argument uznali a chtěli dát najevo, že se nesmí hřešit na jejich blahovůli a mírnost;
prostě rozhodli jedenácti hlasy, že Frank Selvin je vinen zločinem vraždy.
Tak, to byl ten celý případ.
Poslyšte, když jsem tyhle věci zjišťoval, já byl přímo zoufalý;
ve mně se všechno vařilo, ačkoliv nejsem právník, nebo snad právě proto, že nejsem právník.
Jen si to představte: korunní svědkyně je duševně méněcenná;
nadto je jí skoro padesát let, tedy je patrně v klimaktériu, což ovšem případně snižuje její věrohodnost.
Tu postavu v okně viděla v noci;
jak jsem později zjistil, byla teplá, ale velmi tmavá noc;
ta ženská nemohla tedy toho člověka poznat ani s přibližnou určitostí.
Potmě nerozeznáte přesně ani velikost člověka;
to jsem sám na sobě důkladně přezkoušel.
A ještě ke všemu ta ženská mladého pána, totiž Franka Selvina, přímo hystericky nenáviděla, protože prý se jí posmíval;
říkal jí totiž běloloktá Hébé, což dotyčná Anna Solarová z jakési příčiny považovala za smrtelnou urážku.
Druhá věc:
Teta Sofie nenáviděla svou sestru, paní Selvinovou, a vlastně spolu nemluvily;
ta stará panna nemohla přijít Frankově mamince ani na jméno.
Říkala - li teta Sofie, že jí Frank nějak vyhrožoval, mohlo to docela dobře patřit mezi ty staropanenské jedovatosti, které si vymýšlela, aby ponížila svou sestru.
Pokud se týče Franka, byl to průměrně nadaný hoch;
byl písařem v nějaké kanceláři, měl dívku, které psal sentimentální dopisy a špatné verše, a upadl do dluhů, jak se říká, bez vlastní viny;
totiž protože se ze sentimentality ožíral.
Jeho maminka byla dokonalá a ubohá osoba, sžíraná rakovinou, chudobou a lítostí.
Tedy tak vypadaly věci při bližším pohledu.
Kdepak, vy neznáte má tehdejší junácká léta;
když jsem byl v ráži, já jsem se necítil.
Tehdy jsem napsal do novin sérii článků pod názvem Případ Franka Selvina;
bod za bodem jsem ukazoval nevěrohodnost svědků, hlavně korunní svědkyně;
analyzoval jsem rozpory ve svědectvích a zaujatost některých výpovědí;
dokázal jsem absurdnost toho, že by korunní svědkyně mohla poznat pachatele;
demonstroval jsem naprostou neschopnost předsedy soudu a hrubou demagogii plaidoyeru státního zástupce.
Ale to mně nestačilo;
když už jsem byl v tom, začal jsem útočit na celou justici, na trestní řád, na instituci porot, na celý netečný a sobecký společenský řád.
Neptejte se, jaký z toho byl poprask;
tehdy už jsem měl nějaké jméno, mladý svět stál za mnou;
jednoho večera byly dokonce demonstrace před budovou soudu.
Tehdy ke mně přiběhl ten advokát mladého Selvina a lomil rukama, co prý jsem to provedl;
že on přece podal zmateční stížnost a odvolání a že by Selvinův trest byl jistě snížen na nějakých pár let vězení;
ale teď že vyšší instance nemůže ustoupit teroru ulice, a proto zamítne všechny jeho rekursy.
Řekl jsem tomu ctihodnému právníkovi, že už mně nejde jen o Selvinův případ;
že mně jde o pravdu a spravedlnost.
Ten advokát měl pravdu;
rekursy byly zamítnuty, ale předseda soudu byl dán na penzi.
Lidé zlatí, tehdy teprve jsem se do věci zažral;
vidíte, i dnes bych řekl, že to byl svatý boj o spravedlnost.
Hleďte, mnoho věcí se od té doby zlepšilo;
přiznejte mně, starci, že mám na tom svůj trošek zásluhy.
Selvinův případ přešel do světového tisku;
řečnil jsem dělníkům v hospodách a delegátům celého světa na mezinárodních kongresech.
' Napravte Selvinův případ ', to byl svého času stejně mezinárodní výkřik jako třeba ' Odzbrojte ' nebo ' Votes for Women '.
Pokud šlo o mne, byl to boj jedince proti státu;
ale za mnou bylo mládí.
Když zemřela Selvinova maminka, sedmnáct tisíc lidí šlo za rakví té vyschlé a maličké paní, a já jsem mluvil nad otevřeným hrobem, jako jsem nemluvil nikdy v životě;
bůhví, přátelé, strašná a podivná věc je inspirace.
Sedm let jsem vedl ten boj;
a ten boj udělal mne.
To nebyly mé knihy, ale Selvinův případ, co mně získalo to jisté světové jméno.
- Já vím, říkají mně Hlas Svědomí, Rytíř Pravdy nebo jak ještě;
něco z toho bude i na mém náhrobním kameni.
Jistě tak nějakých čtrnáct let po mé smrti se bude ve školních čítankách psát, jak básník Leonard Unden bojoval za pravdu;
pak se i na to zapomene.
Sedmého roku zemřela korunní svědkyně Anna Solarová;
před smrtí se vyzpovídala a s pláčem se přiznala, že ji tíží svědomí;
že tehdy u soudu křivě přísahala;
že nemůže říci po pravdě, že by ten vrah v okně byl Frank Selvin.
Ten dobrák páter s tím přijel ke mně;
tehdy už jsem měl lepší rozum o běhu světa, a proto jsem nešel s věcí do novin, nýbrž poslal jsem milého faráře k soudu.
Do týdne byla nařízena restituce procesu Franka Selvina.
Do měsíce stál Frank Selvin znovu před porotou;
nejlepší advokát zadarmo rozdrtil žalobu v prach;
nato povstal státní zástupce a doporučil porotcům, aby Franka Selvina osvobodili.
A porotci rozhodli dvanácti hlasy, že je Frank Selvin nevinen.
Ano, to tedy byl největší triumf mého života.
Žádný úspěch mně nedal tak čisté uspokojení - - - a zároveň takový jakýsi pocit prázdnoty;
abych řekl pravdu, trochu mně začal Selvinův případ chybět - zůstala mně po něm jaksi mezera.
To bylo den po procesu.
Najednou přijde holka a povídá, že chce se mnou mluvit nějaký člověk.
Já jsem Frank Selvin, řekl ten člověk a zůstal stát ve dveřích;
a mně bylo - já nevím, jak bych vám to řekl;
pocítil jsem jakési zklamání, že ten můj Selvin vypadá jako... řekněme jako losový agent: trochu obtloustlý a bledý, se začínající pleší, mírně opocený a nesmírně všední;
krom toho páchnul pivem.
Slovutný mistře, koktal Frank Selvin ( představte si, řekl mi ' slovutný mistře! ', já bych ho kopnul! ), já vám jdu poděkovat... jako svému největšímu dobrodinci.
- Zdálo se, že se tomu učil zpaměti.
- Vám vděčím za svůj celý život.
Všechna slova díků jsou slabá -
Ale prosím vás, řekl jsem mu honem, to byla má povinnost;
když jsem si jednou byl jist, že vás odsoudili nevinně -
Frank Selvin potřásl hlavou.
Mistře, řekl truchlivě, já bych nechtěl svému dobrodinci lhát;
já jsem totiž tu babu zabil.
Tak u všech všudy, vyletěl jsem, proč jste to neřekl před soudem?
Frank Selvin se mi podíval vyčítavě do očí.
Mistře, řekl, na to přece mám právo;
obžalovaný má právo zapírat, no ne?
Přiznám se vám, že jsem byl zdrcen.
Co tedy ode mne chcete? vyjel jsem si na něj.
Já vám jdu, mistře, jen poděkovat za vaši šlechetnost, mluvil pan Selvin smutným hlasem, který patrně považoval za dojatý.
I mé matičky jste se ujal.
Bůh vám žehnej, ušlechtilý pěvče!
Jděte, zařval jsem bez sebe;
chlap letěl ze schodů jako střelený.
Za tři neděle mě zastavil na ulici;
byl trochu opilý.
Nemohl jsem se ho zbavit;
dlouho jsem nechápal, co chce, až mně to vyložil, drže si mě za knoflík.
Prý jsem mu to pokazil;
kdybych prý nebyl tak o jeho případu psal, byl by odvolací soud přál sluchu zmateční stížnosti jeho advokáta, a on, pan Selvin, by nemusel sedm let nevinně sedět;
abych tedy prý vzal aspoň zřetel na jeho stísněné postavení, které jsem zavinil tím, že jsem se vložil do jeho procesu - Zkrátka musel jsem mu strčit nějakou stovku.
Bůh vám žehnej, dobrodinče, řekl nakonec pan Selvin se zarosenýma očima.
Podruhé přišel vyhrůžněji.
Já prý jsem si na jeho případu pomohl;
prý jsem si získal slávu jen tím, že jsem ho hájil, a jak on k tomu přijde, aby z toho nic neměl?
Nemohl jsem ho nijak přesvědčit, že mu nejsem dlužen cosi jako provizi;
prostě platil jsem znovu.
Od té doby se u mne objevoval spíše v kratších přestávkách;
sedl si na sofa a vzdychal, že trpí výčitkami svědomí za to, že tu babu odkrouhnul.
Já se jdu udat, mistře, říkal zasmušile, ale pro vás to bude světová ostuda.
Tak já nevím, jak bych došel klidu.
- Poslouchejte, tyhle výčitky svědomí musejí být strašlivá věc, mám - li soudit podle toho, co jsem se tomu chlapovi naplatil, aby je mohl dále snášet.
Nakonec jsem mu koupil lístek do Ameriky;
došel - li tam klidu, to nevím.
Tak to byl ten největší úspěch mého života;
mladí přátelé, až budete psát nekrolog na Leonarda Undena, napište, že Selvinovým případem se vryl zlatým písmem a tak dále;
buď mu věčný dík. "
ŠLÉPĚJE ] * ) Viz povídku Šlépěj v Bozích mukách. [
Pan Rybka se té noci ubíral domů ve zvláště dobré míře, předně proto, že vyhrál svou partii šachu ( to byl pěkný mat koněm, liboval si cestou ), a za druhé proto, že napadal čerstvý sníh a měkce mu chrupal pod nohama v tom pěkném a čistém tichu.
Bože, to je krása, mínil pan Rybka;
město pod sněhem, to je najednou docela malé město, takové starosvětské městečko - člověk by skoro věřil v ponocné a v dostavníky;
to je zvláštní, jak sníh vypadá starodávně a venkovsky.
Křup, křup, pan Rybka si hledal nepošlapanou cestičku, jen pro tu radost, že to tak křupe;
a protože bydlel v tiché zahradní uličce, ubývalo těch šlépějí, čím dál šel.
Heleme, tady u těch vrátek ubyly mužské boty a ženské střevíčky;
nejspíš manželé - jsou - li pak mladí? řekl si pan Rybka měkce, jako by jim chtěl požehnat.
Tadyhle přeběhla kočka a nechala ve sněhu své ťapky, podobné kvítkům;
dobrou noc, číčo, budou tě studit nožičky.
A teď už je tu pouze jeden řádek šlépějí, mužských a hlubokých, rovný a jasný řetízek kroků, jejž rozvíjel osamělý chodec.
Kterýpak soused tudy šel? řekl si pan Rybka s přátelským zájmem;
tady chodí tak málo lidí, ani jedna kolej není ve sněhu, jsme tu na okraji života;
až dojdu domů, ulička si Přitáhne bílou duchnu až k nosu a bude se jí zdát, že je jenom hračka pro děti.
Škoda, že ráno nám to tu pošlape babka s novinami;
ta nadělá šlápoty křížem krážem, jako zajíc -
Pan Rybka se najednou zastavil: právě když chtěl přejít přes běloučkou ulici k svým vrátkům, viděl, že i ty šlépěje, které tu byly před ním, odbočují z chodníku a míří přes ulici k jeho vrátkům.
Kdo by to ke mně šel? řekl si zaraženě a sledoval očima ty jasné šlépěje.
Bylo jich pět;
a přesně uprostřed ulice se končily ostrým otiskem levé nohy;
dál už nebylo nic, jen neporušený a nedotčený sníh.
To jsem blázen, řekl si pan Rybka - snad se ten člověk vrátil na chodník!
- Ale pokud dohlédl, byl chodník hladce a kypře zasněžen bez jediného lidského kročeje.
Inu safra, divil se pan Rybka, nejspíš ty další šlépěje budou na druhém chodníku!
I obešel obloukem ten nedokončený řádek kroků;
ale na druhém chodníku nebylo jediné šlápoty;
a celá ulice dál svítila nedotčeným a hebkým sněhem, až se dech tajil nad tou čistotou;
nikdo tudy nešel od té doby, co napadl sníh.
To je divné, bručel pan Rybka, nejspíš se ten člověk vrátil pozpátku na chodník, šlapaje do vlastních šlépějí;
ale to by pak musel jít pozpátku ve svých šlépějích až na roh ulice, protože přede mnou tamtudy šly jen jedny šlápoty, a sice směrem sem - Ale proč by to ten chlap dělal? užasl pan Rybka.
A jak by mohl jda pozpátku trefit přesně do svých šlépějí?
Kroutě hlavou, odemkl vrátka a vešel do svého domu;
ačkoliv věděl, že je to nesmysl, díval se, nejsou - li uvnitř domu nějaké sněhové nášlapky;
to se rozumí, kde by se tam vzaly!
Snad se mi to jen zdálo, bručel znepokojeně pan Rybka a vyklonil se z okna;
na ulici ve světle lucerny viděl jasně pět ostrých a hlubokých šlépějí, končících uprostřed ulice;
a dál nic.
Hrom do toho, mínil pan Rybka, mna si oči;
jednou jsem četl nějakou povídačku o jedné šlápotě ve sněhu;
ale tady jich je celý řádek, a najednou nic - kam se ten chlap poděl?
Vrtě hlavou začal se svlékat;
ale najednou toho nechal, šel k telefonu a zavolal stísněným hlasem policejní komisařství:
" Haló, pan komisař Bartošek?
Prosím vás, tady je taková divná věc, moc divná - Kdybyste sem někoho poslal, nebo raději přišel sám - To je dobře, já na vás počkám na rohu.
Já nevím, oč jde - Ne, já myslím, že není žádné nebezpečí;
jde jen o to, aby ty stopy nikdo nepošlapal - To nevím, čí stopy!
Tak dobře, já na vás počkám. "
Pan Rybka se oblékl a vyšel zase ven;
opatrně obešel ty šlépěje a dával pozor i na chodníku, aby je nepošlapal.
Chvěje se chladem a rozčilením, čekal na rohu ulice na komisaře Bartoška.
Bylo ticho a země obývaná lidmi pokojně svítila do vesmíru.
" Tady je tak pěkně ticho, " bručel komisař Bartošek melancholicky.
" A mně přivedli jednu rvačku a jednoho ožralu.
Fuj!
- Tak copak tu máte? "
" Sledujte tyhle šlépěje, pane komisaři, " pravil pan Rybka rozechvěným hlasem.
" Je to pár kroků odtud. "
Pan komisař si svítil elektrickou lampičkou.
" To byl čahoun, skoro metr osmdesát, " mínil, " podle šlápoty a délky kroku.
Boty měl slušné, myslím, že ručně šité.
Ožralý nebyl a šel dost rázně.
Já nevím, co se vám na těch šlépějích nelíbí. "
" Tohle, " řekl krátce pan Rybka a ukazoval na nedokončený řádek kroků uprostřed ulice.
" Aha, " děl komisař Bartošek a bez dlouhých okolků zamířil k té poslední šlépěji, sedl si na bobek a posvítil si lampičkou.
" To nic není, " řekl uspokojeně, " to je docela normální, pevná šlápota.
Váha spočívala spíš na patě;
kdyby ten člověk udělal další krok nebo skok, přenesla by se váha na špičku nohy, rozumíte?
A to by bylo vidět. "
" To tedy znamená -, " ptal se pan Rybka napjatě.
" Inu, " řekl komisař klidně, " to znamená, že už dál nešel. "
" A kam se tedy poděl? " vyhrkl Rybka zimničně.
Komisař pokrčil rameny.
" To nevím.
Máte snad na něho nějaké podezření? "
" Jaké podezření? " užasl pan Rybka.
" Já bych chtěl jenom vědět, kam se poděl.
Podívejte se, tady udělal poslední krok a kam, prokrista, udělal další krok?
Vždyť tady není žádná další šlépěj! "
" To vidím, " řekl komisař suše.
" A co vám je po tom, kam šel?
Je to někdo z vašeho domu?
Pohřešujete někoho?
Tak hergot, co vám na tom záleží, kam se poděl? "
" Ale to se přece musí vysvětlit, " zabreptal pan Rybka.
" Nemyslíte, že třeba šel pozpátku ve svých vlastních šlépějích? "
" Nesmysl, " zabručel komisař.
" Když jde člověk pozpátku, dělá kratší kroky a jde víc rozkročmo, aby měl jistější rovnováhu;
krom toho nezvedá nohy, takže by musel vrýt patami do sněhu celé rýhy.
Do těch stop je šlápnuto jen jednou, pane.
Vidíte přece, jak jsou ostré. "
" Když teda se nevrátil, " naléhal tvrdošíjně pan Rybka, " kam se ztratil? "
" To je jeho věc, " bručel pan komisař.
" Koukejte se, když nic neprovedl, tak my nemáme právo se plést do jeho věcí.
To bychom museli mít na něho nějaké udání;
pak ovšem zavedeme předběžné vyšetřování... "
" Ale copak může člověk uprostřed ulice prostě zmizet? " hrozil se pan Rybka.
" To musíte počkat, pane, " radil mu pokojně komisař.
" Zmizel - li někdo, bude nám to za několik dní hlásit jeho rodina nebo kdo;
no, a potom budeme po něm pátrat.
Dokud ho nikdo nepohřešuje, tak s tím nemáme co dělat.
To nejde. "
V panu Rybkovi se počal zvedat temný hněv.
" Promiňte, " prohlásil ostře, " ale já bych řekl, že policie by se měla tak trochu zajímat o to, když klidný chodec z ničeho nic zmizí uprostřed ulice! "
" Ono se mu nic nestalo, " chlácholil ho pan Bartošek.
" Vždyť tu není ani stopy po nějakém zápasu - Kdyby ho někdo přepadl nebo unesl, tak by tady muselo být naděláno šlápot - Mně je líto, pane, ale já tu nemám proč zakročit. "
" Ale, pane komisaři, " spráskl ruce pan Rybka, " tedy mně aspoň vysvětlete...
To přece je taková záhada... "
" Je, " souhlasil pan Bartošek zamyšleně.
" Nemáte ponětí, pane, co je na světě záhad.
Každý barák, každá rodina je záhada.
Když jsem šel sem, tak támhle v tom domku zavzlykal mladý ženský hlas.
Pane, záhady, to není naše věc.
My jsme placeni za pořádek.
Copak si myslíte, že my pátráme po nějakém zloději ze zvědavosti?
Pane, my po něm pátráme, abychom ho zavřeli.
Pořádek musí být. "
" Tak vidíte, " vyhrkl Pan Rybka.
" A to přece uznáte, že není v pořádku, aby se někdo prostřed ulice... dejme tomu vznesl kolmo do vzduchu, ne? "
" To záleží na výkladu, " mínil komisař.
" On je policejní předpis, že je - li nebezpečí pádu z větší výše, má být ten člověk přivázán.
Na to je v první řadě napomenutí a potom pokuta.
- Jestli se ten pán vznesl jen tak samovolně do vzduchu, tak by ho ovšem měl strážník napomenout, aby si připnul ochranný pás;
ale on tu asi strážník nebyl, " řekl omluvně.
" To by tu byly po něm šlápoty.
Ostatně třeba se ten pán vzdálil jiným způsobem, ne? "
" Ale jakým? " děl honem pan Rybka.
Komisař Bartošek potřásl hlavou:
" Těžko říci.
Třeba nějaké nanebevzetí, nebo Jakubův žebřík, " řekl neurčitě.
" Nanebevzetí by se snad mohlo považovat za únos, kdyby se stalo násilím;
ale já myslím, že se to obyčejně stává se souhlasem dotyčného.
Ono je možné, že ten člověk umí lítat.
Nezdálo se vám někdy, že lítáte?
To se člověk jen tak drobet odrazí nohou, a už se vznáší...
Někteří letí jako balón, ale já, když ve snu lítám, se musím chvílemi odrážet nohou od země;
já si myslím, že to dělají ty těžké šaty a šavle.
Třeba ten člověk usnul a ve snu začal lítat.
Ale to není zakázáno, pane.
Ovšem na frekventované ulici by ho musel strážník napomenout.
Nebo počkejte, třeba to byla levitace, oni spiritisti věří na levitaci, ale spiritismus taky není zakázán.
Mně říkal nějaký pan Baudyš, že to sám viděl, jak médium viselo ve vzduchu.
Kdopak ví, co na tom je. "
" Ale pane, " řekl pan Rybka káravě, " snad tomu nevěříte!
To by přece bylo takové porušení přírodních zákonů - "
Pan Bartošek pokrčil těžkomyslně rameny.
" Pane, to já znám, lidé překračují všechny možné zákony a nařízení;
kdybyste byl policajt, tak byste o tom věděl víc... "
Komisař mávnul rukou.
" Já bych se nedivil, kdyby porušili i přírodní zákony.
Lidi jsou velká pakáž, pane.
Nu, dobrou noc;
ono to zebe. "
" Nevypil byste tadyhle u mne sklenici čaje... nebo slivovice? " navrhl pan Rybka.
" Proč ne, " bručel komisař melancholicky.
" To víte, v téhle uniformě nemůže člověk ani do hospody.
Proto policajti tak málo pijí. "
" Záhada, " pokračoval sedě v lenošce a dívaje se zamyšleně, jak mu taje na špičce boty sníh.
" Devětadevadesát lidí by šlo podle těch šlépějí a ničeho by si nevšimli.
A vy sám si nevšimnete devětadevadesáti věcí, které jsou zatraceně záhadné.
My víme starou belu, co všechno je.
Jenom některé věci nejsou záhadné.
Pořádek není záhadný.
Spravedlnost není záhadná.
Policie taky není záhadná.
Ale každý člověk, který jde po ulici, už je záhadný, protože na něho nemůžeme, pane.
Jakmile něco ukradne, tak přestane být záhadný, protože ho zavřeme, a je to;
aspoň víme, co dělá, a můžeme se na něho kdykoliv podívat takovým okýnkem ve dveřích, víte?
Prosím vás, tihle novináři třeba píší ' Záhadný nález mrtvoly! '
Co je na takové mrtvole záhadného?
Když ji dostaneme my, tak ji změříme a ofotografujeme a rozřežeme;
my známe každou niť, co na ní je, víme, co posledně jedla, nač zemřela a kdesi cosi;
mimoto víme, že ji někdo zabil nejspíš pro peníze.
To je všecko tak jasné a vyložené...
Můžete mně dát hodně tmavý čaj, pane.
Všechny zločiny jsou jasné, pane;
na nich aspoň vidíte pohnutky a všechno, co k tomu patří.
Ale záhadné je, co si myslí vaše kočka, o čem se zdá vaší služce a proč se vaše žena dívá tak zamyšleně z okna.
Pane, všecko je záhadné krom trestních případů;
takový kriminální případ, to je přesně určený kousek skutečnosti, takový výsek, na který jsme si posvítili.
Koukněte se, kdybych se tady rozhlíd, tak bych o vás ledacos poznal;
ale já se dívám na špičku své boty, protože mně po vás úředně nic není;
my totiž na vás nemáme žádné udání, " dodával srkaje horký čaj.
" To je taková divná představa, " začal zase po chvíli, " že policie a hlavně tihle tajní se zajímají o záhady.
My se vám vykašleme na záhady;
nás zajímají nepatřičnosti.
Pane, nás nezajímá zločin, protože je záhadný, ale protože je zakázaný.
My nehoníme nějakého toho lumpa z intelektuálního zájmu;
my ho honíme, abychom ho zatkli ve jménu zákona.
Poslouchejte, metaři neběhají s koštětem po ulici, aby četli v prachu lidské stopy, ale aby smetli a uklidili to všechno svinstvo, co tam život nadělá.
Pořádek není ani drobet záhadný.
Dělat pořádek je svinská práce, pane;
a kdo chce dělat čistotu, musí strkat prsty do každého neřádu.
Prosím vás, někdo to musí dělat, " řekl melancholicky, " jako někdo musí zabíjet telata.
Ale zabíjet telata ze zvědavosti, to je surovost;
to se má dělat ze řemesla.
Když má člověk povinnost něco dělat, tak aspoň ví, že má právo to dělat.
Koukněte se, spravedlnost musí být nepochybná jako násobilka.
Já nevím, mohl - li byste dokázat, že každá krádež je špatná;
ale já vám dokážu, že každá krádež je zakázaná, protože vás v každém případě seberu.
Kdybyste rozséval na ulici perly, tak vás strážník napomene pro znečišťování ulic.
Ale kdybyste začal dělat zázraky, tak vám v tom nemůžeme bránit, ledaže bychom tomu řekli veřejné pohoršení nebo nedovolený shluk lidí.
Musí to být nějaká nepřístojnost, abychom se do toho vložili. "
" Ale pane, " namítal pan Rybka vrtě sebou nespokojeně, " copak vám tohle stačí?
Tady jde o... o takovou divnou věc... o něco tak záhadného... a vy... "
Pan Bartošek pokrčil rameny.
" A já to nechávám plavat.
Pane, chcete - li, já nechám tu šlépěj odklidit, aby nerušila váš noční klid.
Víc nemohu dělat.
Neslyšíte nic?
Žádné kroky?
To jde naše patrola;
tak to už jsou dvě hodiny a sedm minut.
Dobrou noc, pane. "
Pan Rybka doprovázel komisaře z vrátek;
prostřed ulice byl ještě ten nedokončený a nepochopitelný řádek kroků - Po druhém chodníku se blížil strážník.
" Mimro, " zavolal komisař, " máte něco nového? "
Strážník Mimra zasalutoval.
" Celkem nic, pane komisaři, " hlásil.
" Tamhle v čísle sedmnáct mňoukala venku kočka;
tak jsem na ně zazvonil, aby ji pustili domů.
V čísle devět neměli zavřená vrátka.
Na rohu rozkopali ulici a nedali tam červenou lucernu, a u hokynáře Maršíka se na jedné straně uvolnila vývěsní tabule;
budou to muset ráno sundat, aby to někomu nespadlo na hlavu. "
" To je všechno? "
" To je všechno, " mínil strážník Mimra.
" Ráno se budou muset sypat chodníky, aby si někdo nezlomil nohu;
mělo by se v šest hodin všude zazvonit - "
" Tak je dobře, " řekl komisař Bartošek.
" Dobrou noc! "
Pan Rybka se ještě jednou ohlédl po těch šlépějích, jež vedly do neznáma.
Ale tam, kde byla poslední šlépěj, byly teď dva důkladné otisky služebních bot strážníka Mimry;
a odtud pokračovaly ty široké šlápoty pravidelnou a jasnou řádkou dál.
" Zaplaťpánbůh, " oddychl si pan Rybka a šel spat.
KUPÓN
Toho horkého srpnového večera bylo na Střeleckém ostrově plno lidí;
a tak Mince a Pepovi nezbylo, než aby si sedli ke stolu, kde už seděl nějaký pán s tlustým a smutným knírem.
" S dovolením, " řekl Pepa a ten pán jenom tak pokývl.
( Ten protiva, řekla si Minka, zrovna u našeho stolu musí sedět! )
První věc tedy byla, že si Minka s gestem vévodkyně sedla na židli, kterou jí Pepa utřel kapesníkem;
druhá, bezprostředně následující, byla ta, že honem vytáhla pudřenku a pudrovala si nos, aby se jí proboha v tom horku snad trochu neleskl;
a přitom, jak tu pudřenku vyjímala, vypadl jí z taštičky zmuchlaný lístek.
Tu se ten pán s knírem shýbl a zvedl ten maličký lístek.
" Schovejte si to, slečno, " řekl zasmušile.
Minka se začervenala, předně proto, že ji oslovil cizí pán, a za druhé proto, že ji mrzelo, že se začervenala.
" Děkuju, " řekla a obrátila se honem k Pepovi.
" Víš, to je ten kupón z obchodu, co jsem si kupovala punčochy. "
" Právě, " řekl melancholický muž.
" Ani nevíte, slečno, k čemu se to může potřebovat. "
Pepa považoval za svou rytířskou povinnost jaksi zakročit.
" Načpak schovávat takové hloupé papírky, " pravil, nedívaje se na toho pána.
" Člověk toho má potom plné kapsy. "
" To nevadí, " mínil muž s knírem.
" To má někdy větší cenu než já nevím co. "
Minčina tvář nabyla upjatého výrazu.
( Ten protiva se nám bude plést do řeči;
bože, proč jsme si nesedli jinam! )
Pepa se rozhodl, že to skoncuje.
" Jakou cenu? " řekl studeně a svraštil obočí.
( Jak mu to sluší, potěšila se Minka. )
" Jako stopa, " zabručel ten protiva a dodal místo formálního představení:
" Já jsem totiž pan Souček od policie, víte?
Teď zrovna jsme měli takový případ, " řekl a mávl rukou.
" Člověk ani neví, co nosí v kapse. "
" Jaký případ? " nemohl se zadržet Pepa.
( Minka zachytila pohled mládence od vedlejšího stolu.
Počkej, Pepo, já ti dám, mluvit s jinými lidmi! )
" Ale s tou ženskou, co ji našli u Roztyl, " řekl muž s knírem a chystal se umlknout.
V Mince propukl náhlý zájem, nejspíš proto, že šlo také o ženu.
" S jakou ženskou? " vyhrkla.
" Ale s tou, co ji tam tuhle našli, " bručel vyhýbavě pan Souček od policie a trochu v rozpacích vyhrabal z kapsy cigaretu;
a tu se stalo něco naprosto nepředvídaného:
Pepa vjel spěšně rukou do kapsy, rozžal svůj zapalovač a podával tomu člověku oheň.
" Děkuju vám, " řekl pan Souček zřejmě dojat a poctěn.
" Víte, jak našli ženci v obilí tu ženskou mrtvolu mezi Roztyly a Krčí, " vysvětloval, dávaje tím najevo svou vděčnost a přízeň.
" Já o tom nic nevím, " řekla Minka, vyvalujíc oči.
" Pepo, pamatuješ, jak jsme byli v Krči?
- A co se té ženské stalo? "
" Uškrcená, " pravil pan Souček suše.
" Měla ještě provaz kolem krku.
Já nebudu tady před slečnou povídat, jak vypadala;
to víte, v červenci - a když tam ležela skoro dva měsíce - " Pan Souček vyfoukl s odporem kouř.
" To nemáte ponětí, jak člověk v takovém pádě divně vypadá.
Kdepak, ani vlastní matka by ho nepoznala.
A těch much - " Pan Souček zavrtěl melancholicky hlavou.
" Slečno, když se dá pryč jenom ta kůže, tak je s krásou amen.
Ale potom určit identitu, to je ten kříž, rozumíte?
Pokud to ještě má nos a oči, tak se to dá poznat;
ale když to leží dýl než měsíc na slunci - "
" Tak musí ta mrtvola mít nějaký monogram, " mínil Pepa znalecky.
" Kdepak monogram, " bručel pan Souček.
" Pane, svobodné holky obyčejně nemají žádný monogram, protože si říkají, ale co, beztoho se brzo vdám.
Ta ženská neměla žádný monogram, kdepak! "
" A jak byla stará? " zajímala se Minka účastně.
" Asi pětadvacet, říkal doktor;
víte, podle zubů a takových věcí.
A podle šatů to mohla být dělnice nebo služka, ale spíš služka, protože měla takovou jako venkovskou košili.
A pak, kdyby to byla dělnice, tak by už asi byla po ní sháňka, protože dělnice se obyčejně drží na jednom místě nebo v jednom kvartýru.
Ale taková služka, když jednou změní místo, tak o ní nikdo neví a nikdo se už o ni nestará.
To je taková divná věc se služkami, že jo.
Tak jsme si řekli, když se nikdo po ní dva měsíce nesháněl, tak to nejspíš bude služka.
Ale hlavní věc, to byl ten kupón. "
" Jaký kupón? " ptal se živě Pepa;
neboť zajisté cítil v sobě hrdinnou možnost být detektivem, kanadským zálesákem, lodním kapitánem nebo něčím podobným;
a jeho tvář nabyla onoho soustředěného a energického výrazu, který už patří k věci.
" To je tak, " řekl pan Souček pohlížeje zádumčivě k zemi.
" Ono se u ní nenašlo dočista nic;
ten, co jí to udělal, jí sebral všechno, co by mohlo mít nějakou cenu.
Jenom v levé ruce ještě držela utržený řemínek od taštičky, a ta taštička bez řemínku se našla kus dál v žitě.
On jí chtěl nejspíš vytrhnout i tu taštičku, ale když se řemínek přetrhl, tak už pro něj neměla žádnou cenu a zahodil ji do žita;
ale dřív z ní všechno vybral, víte?
Tak v té tašce jenom zůstal zapadlý v takovém faldíčku lístek z tramvaje číslo 7 a takový ten kupón z jednoho obchodu s porculánem na pětapadesát korun.
Nic víc jsme u ní nenašli. "
" Ale ten provaz na krku, " řekl Pepa.
" Za tím jste měli jít! "
Pan Souček potřásl hlavou.
" To byl jen kus šňůry na prádlo, to nic není.
My jsme neměli dočista nic než ten lístek z tramvaje a ten kupón.
To se ví, dali jsme do novin, že se našla ženská mrtvola, stáří asi dvacet pět let, šedivá sukně a proužkovaná blůza, a jestli se nějaká služebná asi dva měsíce pohřešuje, tak ať se to oznámí na policii.
Dostali jsme přes sto udání;
to víte, v květnu tyhle služky nejvíc mění místo, to nikdo neví proč;
ale pak se ukázalo, že to byly samé plané údaje.
Ale co to dá práce, takové zjišťování, " řekl pan Souček melancholicky.
" Nežli se taková káča, co sloužila v Dejvicích, najde zas někde ve Vršovicích nebo v Košířích, pane, to stojí jednoho člověka celý den běhání.
A nakonec to všechno je zbytečné;
ta pitomá řehtačka je živá a ještě se člověku vysměje.
Teď hrajou pěkný kousek, " poznamenal s libostí, kývaje hlavou do taktu k Wagnerovu motivu valkýr, do něhož kapela na ostrově vkládala všechnu svou sílu.
" Takový smutný, že?
Já mám rád smutnou hudbu.
Proto já chodím na všechny velké funusy, chytat tam kapsáře. "
" Ale ten vrah musel nechat nějaké stopy, " mínil Pepa.
" Vidíte tamhletoho frajera? " pravil pan Souček se zájmem.
" Ten dělá pokladničky v kostelích.
To bych rád věděl, co tu chce.
Ne, ten vrah nenechal žádné stopy.
Poslouchejte, když najdete zamordovanou holku, tak na to můžete vzít jed, že to udělal její milenec;
to se tak obyčejně stává, " řekl zádumčivě.
" Z toho si, slečno, nic nedělejte.
Teda to my bychom věděli, kdo ji oddělal;
ale dřív bychom museli znát, která ona je.
V tom byla ta celá potíž, že jo. "
" Ale na to, " řekl Pepa nejistě, " má přece policie své metody. "
" No právě, " souhlasil těžkomyslně pan Souček.
" Například takovou metodu, jako kdybyste hledal jednu kroupu v pytli s čočkou.
To už musí být taková trpělivost, pane.
Víte, já čtu rád tyhle detektivky, co tam je o těch drobnohledech a takových věcech.
Ale co byste si na té ubohé holce drobnohledem vykoukal?
Ledaže byste se chtěl podívat na rodinné štěstí nějakého toho tlustého červa, jak vede na procházku ty své malé červíčky.
Promiňte, slečno;
ale mě vždycky mrzí, když něco slyším o metodě.
Víte, ono to není jako číst román a předem hádat, jak to dopadne.
Spíš to je, jako by vám dali román a řekli:
Tak, pane Souček, to musíte přečíst slovo za slovem, a kde najdete slovo ačkoliv, tak tu stránku si zapište.
- Teda taková to je práce, rozumíte?
Tady člověku nepomůže žádná metoda ani důmysl;
musí číst a číst, a nakonec najde, že v té knize není ani jedno ačkoliv.
Nebo musí běhat po celé Praze a zjišťovat pobyt nějakého sta Andul nebo Mařek, aby teda detektivně objevil, že žádná z nich není zabitá.
O tomhle by se mělo něco napsat, " mínil nespokojeně, " a ne o ukradeném perlovém náhrdelníku královny ze Sáby.
Protože tohle, pane, je aspoň solidní práce. "
" No, a jak jste tedy na to šli? " vyptával se Pepa, jsa si předem jist, že on by na to šel jinak.
" Jak jsme na to šli, " opakoval pan Souček zamyšleně.
" Nejdřív jsme museli s něčím začít, že jo.
Tak jsme tu měli předně ten lístek z tramvaje číslo sedm.
Teda dejme tomu, že ta holka, jestli to byla totiž služka, sloužila někde blízko té trati: ono to nemusí být správné, třeba po té trati jela jen náhodou;
ale něco musíme ze začátku přijmout, aby se vůbec dalo začít, no ne?
Jenže ona ta sedmička jezdí zrovna přes celou Prahu, z Břevnova přes Malou Stranu a Nové Město na Žižkov;
teda to zas nic není, s tím se nedá nic dělat.
Potom tu byl ten kupón;
z toho se dalo poznat aspoň to, že ta holka před časem koupila v jednom obchodě s porculánem za pětapadesát korun zboží.
Tak jsme šli do toho obchodu. "
" A tam si na ni vzpomněli, " vyhrkla Minka.
" Co vás nemá, slečno, " bručel pan Souček.
" Kdepak by se na ni pamatovali.
Ale náš pan doktor Mejzlík, totiž to je náš pan komisař, se tam šel zeptat, jaké zboží se tak může za pětapadesát korun dostat.
To je různé, řekli mu, podle toho, kolik kousků toho bylo;
ale rovnou za pětapadesát korun, to je jen taková anglická čajová konvička pro jednu osobu.
- Tak mně jednu prodejte, řekl náš pan doktor, ale ať je to šmízo, aby to tolik nestálo.
Teda potom si mě pan komisař zavolal a povídá:
Koukejte se, Součku, tohle je něco pro vás.
Dejme tomu, že ta holka byla služka.
Taková služka každou chvíli něco rozbije, a když se jí to stane potřetí, řekne jí paní, vy huso, teď to půjdete koupit ze svého.
Teda taková holka jde koupit jenom jeden kus, zrovna ten, co rozbila.
A za padesát pět korun je zrovna jen tahle čajová konvička.
- To je zatrápeně drahé, povídám mu.
A on na to:
Člověče, to je právě to.
Předně nám to vysvětluje, proč si ta služka ten kupón schovala;
pro ni to byla fůra peněz, a třeba si myslela, že jí to jednou paní nahradí.
Za druhé, koukejte se: to je čajová konvička pro jednu osobu.
Teda buď to děvče sloužilo u osamělé osoby, nebo její paní měla na bytě osamělou osobu, která si v té konvičce nechávala nosit snídani.
A ta osamělá osoba byla nejspíš nějaká slečna, protože osamělý pán by si sotva koupil takovou drahou a pěknou konvičku, že jo;
páni si obyčejně ani nevšimnou, z čeho pijí.
Ještě tak nejspíš to bude osamělá slečna, protože taková frajle v podnájmu má vždycky strašně ráda něco svého a pěkného, a pak si koupí takovou zbytečně drahou věc. "
" To je pravda, " zvolala Minka.
" Víš, Pepo, já ti mám takovou pěknou vázičku! "
" Tak vidíte, " řekl pan Souček.
" Ale kupón od ní už nemáte.
A pak mně pan komisař povídá:
Teď, Součku, budeme hádat dál;
ono to je zatrápeně nejisté, ale někde musíme začít.
Koukněte se, osoba, která vyhodí pětapadesát korun za čajovou konvičku, nebude bydlet na Žižkově.
( Víte, to zas pan doktor Mejzlík měl na mysli tu trať číslo 7, totiž ten lístek z tramvaje. )
Ve vnitřní Praze, tam máte málo podnájemníků, a na Malé Straně bydlí jen takoví, co pijí kafe.
Já bych nejspíš hádal na tu čtvrť mezi Hradčany a Dejvicemi, když už tu máme tu sedmičku.
Skoro bych řekl, povídá, že ta slečna, co pije čaj z takovéhle anglické konvičky, nemůže jinde bydlet než v takovém domku se zahrádkou;
víte, Součku, to už je taková moderní anglická kultura.
- Rozumíte, on náš doktor Mejzlík má někdy takové potrhlé nápady.
Tak víte co, Součku, povídá, vemte tu konvičku a poptejte se po té čtvrti, kde tam bydlí v podnájmu takové ty lepší slečny;
a kdyby některá měla právě takovou konvičku, tak se zeptejte, jestli od její bytné neodešla někdy v květnu služka.
Je to po čertech slabá stopa, ale zkusit se to může.
Tak jděte, fotr, to už je váš případ.
Teda poslouchejte, já nemám rád takovéhle hádání;
pořádný detektiv přece není nějaký planetář nebo jasnovidec.
Detektiv nemá tak mnoho špekulovat;
někdy sic náhodou kápne na to pravé, ale náhoda, to není poctivá práce.
Ten lístek z tramvaje a ta čajová konvička, to je aspoň něco, co vidím;
ale to ostatní je jen... dílo obraznosti, " pravil pan Souček, trochu se ostýchaje užít tak vzdělaného slova.
" Teda já jsem na to šel po svém;
šel jsem v té čtvrti dům od domu a ptal jsem se, nemají - li tam takovou čajovou konvičku.
A představte si, v sedmatřicátém domě, kam jsem po pořádku přišel, povídá služka, jejej, zrovna takovou konvičku má naše slečna, co bydlí u naší paní!
Tak jsem se nechal ohlásit u té paní.
Ona to byla nějaká vdova po generálovi a pronajímala dva pokoje slečnám;
a jedna ta slečna, nějaká slečna Jakoubková, profesorka angličtiny, měla právě takovou konvičku na čaj.
Milostpaní, povídám, neodešla od vás někdy v květnu služka?
- Odešla, řekla ta paní, říkali jsme jí Mařka, ale jak se jmenovala dál, to už nevím.
- A nerozbila někdy předtím té slečně tu konvičku?
- Rozbila, řekla ta paní, a musela ze svého koupit novou;
ale propána, jak o tom víte?
- Vidíte, milostpaní, povídám, my se dozvíme všecko.
Teda pak už to šlo lehko;
nejdřív jsem zjistil služku, se kterou ta Mařka kamarádila - poslouchejte, každá služka má vždycky jen jednu kamarádku, ale té řekne všecko -, a od té jsem se dozvěděl, že se ta holka jmenovala Marie Pařízková z Dřevíce;
ale nejvíc jsem chtěl vědět, se kterým mládencem ta Mařka chodila.
Prý chodila s nějakým Frantou;
co ten Franta byl, to ta kamarádka nevěděla, ale vzpomněla si, že byla s těmi dvěma jednou v Edenu, a tam jiný frajer křikl na toho Frantu:
Tě bůh, Ferdo!
- Teda tohle dostal do referátu nějaký pan Frýba od nás;
víte, on je znalec na tyhle alias.
A ten Frýba hned řekl:
Franta alias Ferda, to bude ten Kroutil z Košíř, ale on se vlastně jmenuje Pastyřík.
Pane komisař, já na něho jdu, ale to musíme být dva.
- Teda já jsem šel s sebou, třebaže to není můj referát.
Čapli jsme ho u jeho milé;
neřád, chtěl střílet.
Pak ho dostal do práce komisař Matička;
pane, to nikdo neví, jak ten to dělá, ale za šestnáct hodin dostal z toho Franty nebo Pastyříka všecko, že uškrtil na mezi tu Marii Pařízkovou a oloupil ji o těch pár stovek, zrovna když odešla ze služby;
on jí totiž sliboval, že si ji vezme, - to všichni tak dělají, " dodal pochmurně.
Minka se zachvěla.
" Pepo, " vydechla, " to je strašné! "
" Teď už ne, " pravil pan Souček od policie vážně.
" Ale víte, strašné bylo, když jsme tam nad ní stáli v tom poli a nenašli jsme nic než ten kupón a ten lísteček z tramvaje.
Takové dva nicotné, bezvýznamné papírky - a přece jsme chudáka Mařku pomstili.
Já říkám, nic, nic nemá člověk zahodit;
i ta nejzbytečnější věc může být stopa nebo svědectví.
Pane, člověk ani neví, co má v kapse důležitého. "
Minka se ustrnule dívala očima plnýma slz;
a hle, teď je v horoucí oddanosti obrací k svému Pepovi a nechává z vlhké dlaně vypadnout na zem zmačkaný kupónek, který po celou tu dobu nervózně žmolila.
Pepa to neviděl, protože koukal po hvězdičkách;
ale pan Souček od policie to viděl a usmál se smutně a chápavě.
OPLATKŮV KONEC
K třetí hodině ráno shledal civilní strážník Krejčík, že v pekařském krámu v Neklanově ulici, čp. 17, je napolo vyzdvižen závěs.
Zazvonil tedy na domovníka, a třebaže neměl službu, nahlédl pod závěs, není - li snad někdo v krámě.
V tom okamžiku vyrazil z krámu člověk, na půl kroku střelil Krejčíka do břicha a dal se na útěk.
Strážník Bartoš, který v tu dobu podle předpisu patroloval v Jeronýmově ulici, slyšel výstřel a rozběhl se tím směrem.
Na rohu Neklanovy ulice div nevrazil do běžícího člověka;
ale dříve než mohl říci " Stůj! ", třeskla rána a strážník Bartoš se zhroutil střelen do života.
Ulice se probudila ječením policejních píšťalek;
poklusem se sbíhaly patroly z celého rajónu, z komisařství přiběhli tři muži cestou si zapínajíce kabáty, za pár minut přihrčela motorka z ředitelství a z ní vyskočil policejní důstojník;
v tu chvíli už strážník Bartoš byl mrtev a Krejčík umíral, drže se za břicho.
Do rána bylo provedeno asi dvacet zatčení;
zatýkalo se naslepo, protože vraha nikdo neviděl;
ale jednak strážníci museli nějak pomstít smrt dvou svých lidí, jednak se to tak obyčejně dělá: počítá se s tím, že některý ze zatčených náhodou kápne božskou.
Na direkci se vyslýchalo nepřetržitě po celý den a celou noc;
bledí a umoření notoričtí zločinci se svíjeli na skřipci nekonečných výslechů, ale ještě víc se třásli před tím, až je po výslechu vezme pár strážníků mezi sebe;
neboť ve všech lidech od policie bouřila temná a strašná zuřivost.
Vrah strážníka Bartoše přerušil ten jistý familiérní poměr, který je mezi strážníkem z povolání a zločincem z povolání;
kdyby jen střílel, budiž, ale střílet do břicha, to se nedělá ani zvířatům.
Druhé noci k ránu už věděli všichni strážníci až na Poslední periférii, že to udělal Oplatka.
Utrousil to jeden ze zatčených:
Jo, Valta řek, že Oplatka voddělal ty dva v Neklance a že jich vodkrouhne víc;
jemu že to je jedno, protože má souchotě.
- Dobrá, tedy Oplatka.
Ještě té noci byl zatčen Valta, potom Oplatkova milenka a tři mládenci z Oplatkovy party;
ale nikdo nemohl nebo nechtěl říci, kde se Oplatka zdržuje.
Kolik strážníků a tajných bylo posláno za Oplatkou, to je jiná věc;
ale krom toho každý strážník, když měl po službě, sotva vypil doma tu bryndu a něco zabručel ke své ženě, sebral se a šel na svou pěst hledat Oplatku.
Bodejť, Oplatku zná každý;
to je přece ten zelenej skrček s tím tenkým krkem.
K jedenácté hodině v noci strážník Vrzal, který se v devět vrátil ze služby, hodil se do civilu a řekl ženě, že se jde jen tak okouknout na ulici, potkal u Rajské zahrady človíčka, který se jaksi držel ve stínu.
Strážník Vrzal, třebaže neozbrojen a mimo službu, se šel na něho trochu blíž podívat;
ale když byl od něho na tři kroky, sáhl ten človíček do kapsy, střelil Vrzala do břicha a dal se na útěk.
Strážník Vrzal se chytil za břicho a rozběhl se za ním;
po stu krocích se zhroutil;
ale to už zahvízdaly policejní píšťalky a několik mužů běželo za prchajícím stínem.
Za Riegrovými sady padlo pár výstřelů;
čtvrt hodiny nato se několik aut ověšených strážníky hnalo do hořeního Žižkova a hlídky čtyř nebo pěti mužů prolézaly novostavby té čtvrti.
K jedné hodině třeskl výstřel za Olšanským rybníkem;
kdosi běžící střelil po mládenci, který se vracel od svého děvčete z Vackova, ale netrefil ho.
O druhé hodině uzavíral řetěz strážníků a detektivů Židovské pece a krok za krokem se stahoval.
Počalo sychravě pršet.
K ránu došla zpráva, že někdo za Malešicemi střelil po financovi, který tam měl svůj post;
financ se sice za ním rozběhl, ale pak si moudře řekl, že to není jeho věc.
Bylo zřejmo, že Oplatka vyklouzl do polí.
Na šedesát mužů v přilbách i v buřinkách se vracelo od Židovských pecí, promoklí a bezmocně rozlícení, že jim bylo až do breku.
Hergot, není - li tohle k vzteku!
Tři lidi od policie ten lump oddělal, Bartoše, Krejčíka a Vrzala, a teď běží přímo do rukou četníkům!
My máme na něj právo, mínila policie v uniformách i v civilu, a teď musíme toho skrčka, toho mizerného Oplatku, nechat četníkům!
Poslouchejte, když nás odstřeloval, tak je to naše věc, ne?
Ať se nám do toho žandáři nepletou;
měli by mu jen zastoupit cestu, aby se musel vrátit do Prahy -
Celý den studeně mžilo;
večer za soumraku šel četník Mrázek z Čerčan, kde si kupoval baterku do rádia, do Pyšel;
byl beze zbraně a pískal si.
Když tak jde, vidí proti sobě jít pomenšího človíčka;
na tom nic není, ale človíček se zastavil, jako by váhal.
Kterýpak to je, řekl si četník Mrázek, a vtom už viděl šlehnout plamínek a svalil se, drže se rukou za bok.
Ještě toho večera bylo, to se rozumí, alarmováno četnictvo z celého okresu.
" Poslouchej, Mrázku, " řekl umírajícímu četnický kapitán Honzátko, " nic si z toho nedělej;
čestné slovo, že toho lumpa dostaneme.
Je to ten Oplatka, a já na to vemu jed, že se chce protlouct k Soběslavi, protože se tam narodil.
Čertví, proč se ti chlapi, když už jim jde o krk, táhnou k domovu.
No tak, Václave, podej mi ruku;
já ti slibuju, že ho odkráglujem, kdyby nás to mělo nevímco stát. "
Václav Mrázek se pokusil o úsměv;
myslel sice na své tři děti, ale pak si představil, jak ze všech stran se stahují četníci... snad i Toman z Černého Kostelce... votický Závada půjde jistě... sázavský Rousek taky, kamarádi, kamarádi...
To bude krása, myslel Václav Mrázek, tolik četníků pohromadě!
Tehdy se Mrázek usmíval naposledy;
co bylo pak, byla už jen nelidská muka.
Ale té noci se stalo tohle, že votického strážmistra Závadu napadlo prohlédnout noční vlak od Benešova;
kdopak ví, třeba tam sedí ten Oplatka;
kruci, že by si troufal do vlaku?
Ve vagónech blikala světélka, lidé dřímali na lavicích schouleni jako unavená zvířata.
Strážmistr Závada procházel vagóny a myslel si, čert aby poznal člověka, kterého jsem jakživ neviděl!
Vtom na krok od něho vyskočil mládenec s kloboukem do očí, praskla rána, a dřív než mohl strážmistr na úzké chodbičce strhnout pušku z ramene, byl človíček mávající revolverem z vozu venku.
Strážmistr Závada měl ještě čas křiknout " Za ním! ", načež se složil v chodbě vagónu na tvář.
Zatím ten mládenec vyskočil z vozu a běžel k nákladním vagónům.
Tam šel s lucerničkou železničář Hrůša a říkal si, no, až odjede šestadvacítka, půjdu si do lampárny lehnout.
Vtom běžel proti němu člověk.
Děda Hrůša neřekl ani švec a skočil mu do cesty;
to už je takový mužský instinkt.
Pak ještě viděl takové šlehnutí, a dost;
ani šestadvacítka neodjela, a děda Hrůša už ležel v lampárně, ale na prkně, a železničáři se na něho chodili dívat smekajíce.
Několik supějících mužů se sice rozběhlo za prchajícím stínem, ale bylo už pozdě;
nejspíš se už dostal po kolejích do polí.
Ale odtud, z toho blikajícího nádraží, z toho houfce poplašených lidí se rozletěla širokým kruhem po kraji, stočeném v podzimní dřímotě, divá panika.
Lidé se vtiskli do svých chalup a stěží si troufali na zápraží.
Povídalo se, že tuhle a tamhle někdo viděl neznámého a divoce vypadajícího člověka;
byl takový dlouhý a hubený, nebo takový menší v koženém kabátě;
pošťák viděl, jak se někdo schovává za stromem;
na kočího Lebedu někdo na silnici kýval, aby zastavil, ale Lebeda práskl do koní a ujel.
Skutečně se stalo to, že kdosi vzlykající únavou zastavil dítě, které šlo do školy, a vytrhl mu uzlíček s krajícem chleba.
" Dej sem, " zachroptěl ten člověk a dal se s krajícem na útěk.
Od té chvíle se vesnice zavřely na závoru a sotva dýchaly hrůzou;
jen taktak, že se odvážily přitisknout nos k okenní tabulce a podezřivě vyhlížet do šedivého a liduprázdného kraje.
Ale současně se rozvíjel druhý, soustředný pohyb.
Všemi cestami po jednom po dvou přicházeli četníci;
bůhví, kde se jich tolik nabralo.
" Hergot, člověče, " zařval kapitán Honzátko na četníka z Čáslavi, " co tu chcete?
Kdo vás sem poslal?
Copak si myslíte, že potřebuju na jednoho lumpa četníky z celých Čech?
He? "
Četník z Čáslavi si sundal přilbu a drbal se rozpačitě v týle.
" Víte, pane kapitáne, " řekl s prosebným pohledem, " on ten Závada byl můj kamarád... já mu to nemůžu udělat, abych při tom nebyl, že jo. "
" Zatracení chlapi, " burácel kapitán, " tohle mně říká každý!
Už mně sem přišlo na padesát četníků bez rozkazu - co mám s vámi dělat? "
Kapitán Honzátko si hryzal vztekle kníry.
" Dobrá, budete mít silnici tady od té křižovatky k lesu;
řekněte benešovskému Voldřichovi, že ho jdete vystřídat. "
" To nepůjde, " mínil rozvážně četník z Čáslavi.
" Pane kapitáne, on se mně ten Voldřich na vystřídání vykašle, že jo, to se rozumí.
Spíš abych vzal ten les od kraje k té druhé cestě - kdo tam je? "
" Semerád z Veselky, " bručel kapitán.
" Poslouchejte, vy Čáslaváku, pamatujte si: na mou odpovědnost budete střílet první, kdybyste někoho viděl.
Žádné cavyky, rozumíte?
Já už si nenechám odstřelovat své lidi.
Tak marš! "
Potom přišel přednosta stanice.
" Pane kapitáne, " řekl, " tak zas jich přijelo třicet. "
" Koho třicet? " vyhrkl kapitán.
" No, " řekl přednosta stanice, " přece železničářů.
Víte, skrz toho Hrůšu.
On to byl náš člověk, a tak oni se vám přišli nabídnout - " " Pošlete je zpátky, " rozkřikl se kapitán, " já tady nepotřebuju žádné civilisty! "
Přednosta stanice nejistě přešlapoval.
" Koukněte se, pane kapitáne, " mínil chlácholivě, " oni sem jeli až z Prahy a z Mezimostí.
- Ono je dobře, když tak spolu drží.
Víte, to oni si zas nedají vzít, když ten Oplatka zabil jednoho z nich.
Jaksi právo na to mají - No tak, pane kapitáne, udělejte jim tu radost a vemte je s sebou! "
Kapitán Honzátko podrážděně vrčel, aby mu dali svatý pokoj.
Během dne se široký kruh pomalu stahoval.
Odpoledne telefonovalo nejbližší posádkové velitelství, je - li snad zapotřebí vojenské posily.
" Ne, " utrhl se kapitán neuctivě, " to je naše věc, rozumíte? "
Zatím dojeli tajní z Prahy;
strašně se pohádali s vrchním četnickým strážmistrem, který je rovnou z nádraží posílal zpátky.
" Cože, " rozzuřil se inspektor Holub, " nás chcete posílat pryč?
Nám zabil tři lidi a vám jenom dva, vy svrabaři!
My máme na něj větší právo než vy, vy zlatohlavové! "
- Sotva se podařilo srovnat tento konflikt, vypukl nový na druhé straně kruhu, mezi četníky a hajnými.
" Jděte nám odtud, " vztekali se četníci, " tohle není hon na zajíce! "
" Až naprší, " pravili hajní, " tohle jsou naše lesy, a tady my máme právo chodit, víme? "
" Mějte rozum, lidi, " urovnával to sázavský Rousek, " to je naše věc, a do toho ať se nám nikdo neplete. "
- " Povídali, " pravili hajní.
" To dítě, co mu ten chlap vzal chleba, je tamhle hajného z Hůrky ďouče.
To my tak nemůžeme nechat, a basta! "
Toho večera byl kruh uzavřen;
když se setmělo, slyšel muž chraptivý dech muže po své pravé i levé straně a mlaskání kroků v mazlavé oranici.
" Stát, " letělo tiše od muže k muži.
" Nehýbat se! "
Bylo těžké a hrozné ticho;
jen chvílemi zaharašilo suché listí v té tmě uprostřed kruhu nebo zašuměla mživá přeprška;
jen chvílemi mlaskl krok přešlapujícího muže nebo něco kovově cvaklo, snad řemení či puška.
K půlnoci někdo v té tmě zařval " Stůj! " a vystřelil;
v ten okamžik se to semlelo tak nějak divně, padlo zmateně asi třicet ran z pušek, všichni se rozběhli v tu stranu;
ale vtom zase jiní křičeli " Zpátky!
Nikdo ani krok! "
Jakžtakž se to urovnalo, kruh se uzavřel znovu;
ale teprve teď si všichni plně uvědomili, že v té tmě před nimi se skrývá uštvaný a ztracený člověk, číhající, aby vyrazil v šíleném útoku.
Cosi jako nezadržitelný třas běželo od muže k muži;
někdy zašustila těžká kápěj, jako by to byl pokradmý krok.
Bože, kdyby už bylo vidět!
Ježíšikriste, kdyby už bylo světlo!
Začalo mlhavě svítat.
Muž rozpoznával obrysy nejbližšího muže, divě se, že byl tak blízko člověku.
Uprostřed řetězu lidí se rýsovalo husté křoví nebo lesík ( byl to zaječí remízek ), ale bylo tam tak ticho, tak docela ticho - Kapitán Honzátko si tahal zimničně kníry: hergot, máme ještě čekat, nebo -
" Já tam půjdu, " zahučel inspektor Holub;
kapitán zafrkl nosem.
" Jděte tam vy, " obrátil se na nejbližšího četníka.
Pět lidí se vrhlo do křoví, bylo slyšet praskot lámaných větví, a najednou ticho.
" Zůstaňte tady, " křikl kapitán Honzátko na své lidi a šel pomalu k houští.
Pak se vynořila z křoví široká záda četníka něco vlekoucího, nějaké schoulené tělo, jehož nohy nesl hajný s mrožím knírem.
Za nimi se vydral z houští kapitán Honzátko, zachmuřený a žlutý.
" Položte ho tady, " zachroptěl, přemnul si čelo, rozhlédl se jako udiven po tom váhajícím řetězu lidí, zamračil se ještě víc a křikl:
" Co koukáte?
Rozchod! "
Nějak rozpačitě trousil se muž za mužem k tomu drobnému, jakoby skrčenému tělu na mezi.
Tohle tedy byl Oplatka;
ta hubená ruka, čouhající z rukávu, ta drobná, zelená, deštěm oslizlá tvář na tenkém krčku - Propána, jaký ho je malinký kousíček, toho mizery Oplatky!
Hele, tady má vstřel v zádech, tady malou ránu za odstávajícím uchem, a tady zas...
Čtyři, pět, sedm jich dostal!
Kapitán Honzátko, který klečel u toho těla, vstal a stísněně odchrchlával;
pak zvedl nejistě a téměř plaše oči - Tady stojí dlouhá, masívní fronta četníků, pušky na ramenou, nahoře lesklé bodáky;
bože, jací silní chlapi, jako tanky, a stojí ve vyrovnané řadě jako při parádě, nikdo ani nedutá - Z druhé strany černý hlouček tajných, takoví zavalití, kapsy napuchlé revolverem;
pak modří železničáři, nevelcí a houževnatí, potom zelení hajní, čahouni šlašití a vousatí, tváří rudých jako paprika - Vždyť je to jako slavný funus, cuklo to v kapitánovi;
takové karé, jako by měli salvu vystřelit!
Kapitán Honzátko se hryzl do rtů v nesmyslné a palčivé trýzni.
Ten skrček na zemi, ztuhlý a rozčepýřený, sestřelená nemocná vrána, a tady tolik lovců - " Tak sakra, " křičel kapitán zatínaje zuby, " není tu nějaký pytel?
Zakrejte to tělo! "
Na dvě stě mužů se rozcházelo všemi směry;
ani na sebe nemluvili, jen bručeli na špatné cesty a rozmrzele říkali na vzrušené dotazy, no jo, je po ňom, a dejte nám už pokoj!
Četník, který zůstal na stráži nad tím zakrytým tělem, se utrhoval vztekle na venkovské čumily:
" Co vy tu chcete?
Tady nemáte co koukat!
To není pro vás! "
Na hranicích okresu si odplivl sázavský četník Rousek:
" Fuj loty!
Člověče, já ti řeknu, raději bych se neviděl.
Hergot, kdybych tak na toho Oplatku mohl být sám, chlap proti chlapovi! "
POSLEDNÍ SOUD
Pověstný, mnohonásobný, několika zatykači a celou armádou četníků i detektivů stíhaný vrah Kugler prohlásil, že ho nedostanou, a také ho nedostali, aspoň živého ne.
Poslední, vcelku devátý jeho vražedný kousek byl, že zastřelil četníka, který ho chtěl zatknout.
Četníka sice skolil, ale sám dostal sedm kulí, z nichž tři byly naprosto smrtelné.
Tím zdánlivě unikl pozemské spravedlnosti.
Jeho smrt přišla tak rychle, že ani neměl času pocítit obzvláštní bolest.
Když jeho duše opustila tělo, mohla užasnout nad podivnostmi onoho světa, světa mimo prostor, šerého a nekonečně pustého, ale neužasla.
Člověk, který byl v žaláři i v Americe, považuje onen svět prostě za nové prostředí, v němž se s trochou statečnosti protluče jako kdekoliv jinde.
Konečně nadešel Kuglerovi nevyhnutelný Poslední Soud.
Poněvadž v nebi je věčně stav výjimečný, přišel před Senát, a nikoliv před Porotu, jak by byl dle svých skutků snad očekával.
Soudní síň byla zařízena prostě, tak jako na zemi;
z důvodů, jež záhy nahlédnete, scházel tam kříž, u kterého přísahají svědkové.
Soudcové byli tři, vesměs staří, zasloužilí radové přísných a omrzelých tváří.
Formality byly poněkud nudné:
Kugler Ferdinand, bez zaměstnání, narozený toho a toho dne, zemřel...
Tu se ukázalo, že Kugler nezná datum své smrti;
viděl hned, že toto opomenutí mu v očích soudu škodí, i zatvrdil se.
" Čím se dáváte vinen, " ptal se předseda.
" Ničím, " řekl Kugler zarytě.
" Přiveďte svědka, " vzdychl předseda.
Proti Kuglerovi usedl mohutný, přímo neobyčejně veliký stařec, oděný modrým pláštěm, posetým zlatými hvězdami;
při jeho příchodu soudcové vstali, a vstal i Kugler, proti své vůli, okouzlen.
Teprve když stařec se posadil, usedl soud znovu.
" Svědku, " počal předseda, " Bože Vševědoucí, tento Poslední Senát vás povolal, abyste podal svědectví ve věci Kuglera Ferdinanda.
Jsa Nejvýš Pravdomluvný, nemusíte přísahat.
Žádáme vás jenom v zájmu líčení, abyste se držel věci a neodbočoval do podrobností, jež nemají nezákonné povahy.
A vy, Kuglere, neskákejte svědkovi do řeči.
Ví vše, zbytečně byste zapíral.
Prosím pana svědka, aby vypovídal. "
To řka, opřel se předseda lokty pohodlně o stůl a sňal zlaté brýle, patrně připraven na delší řeč svědkovu.
Nejstarší votant se uvelebil k spaní.
Zapisující anděl otevřel knihu života.
Svědek Bůh lehce odkašlal a počal:
" Ano, Kugler Ferdinand.
Ferdinand Kugler, syn továrního úředníka, byl odmalička zkažené dítě;
ty kluku, ty ses nazlobil!
Maminku měl strašně rád, ale styděl se to dát najevo;
proto byl vzpurný a neposlušný.
Pamatuješ se, jak jsi kousl tatínka do palce, když ti chtěl natlouci, že jsi kradl růže v notářově zahradě? "
" To byly růže pro berních Irmu, " vzpomínal Kugler.
" Já vím, " řekl Bůh.
" Bylo jí tehdy sedm let.
A že nevíš, co se s ní potom stalo? "
" Nevím. "
" Vdala se, vzala si Oskara, syna továrníkova;
nakazil ji a při potratu zemřela.
Pamatuješ se na Rudu Zárubova? "
" Co se s ním stalo? "
" Ten se dal, člověče, k námořníkům a zahynul v Bombaji.
Vy dva jste byli nejhorší kluci v celém městě.
Kugler Ferdinand kradl už ve svém desátém roce a lhal napořád;
chodil do špatné společnosti, jako byl opilec a žebrák Dlabola, se kterým se dělil o své jídlo. "
Soudce pokynul rukou, to že snad sem nepatří;
ale Kugler sám se ptal ostýchavě:
" A... co se stalo s jeho dcerou? "
" S Mařkou? " řekl Bůh.
" Ta se docela spustila.
Ve čtrnácti se prodávala, ve dvaceti zemřela a vzpomněla na tebe v agónii smrti.
Ve čtrnácti letech ses opíjel a utíkal jsi z domova.
Tvůj otec se utrápil hořem a tvá matka si vyplakala oči;
zneuctil jsi svůj dům, a tvá sestřička, tvá hezká sestra Martička, nenašla ženicha, který by pro ni přišel do domu zlodějova.
Žije ještě v samotě a chudobě, uštvaná drobnými výdělky, kterými ji milosrdní lidé zraňují. "
" Co dělá zrovna teď? "
" Zrovna teď je u Vlčků v krámě a kupuje nitě, aby šila do setmění.
Pamatuješ se na ten krám?
Koupil sis tam jednou skleněnou duhovou kuličku, to ti bylo šest let;
a hned první den jsi kuličku ztratil a ne a ne ji nalézt.
Pamatuješ se;
jaks tehdy brečel vztekem a lítostí? "
" Kam se to tenkrát zakutálela? " ptal se Kugler dychtivě.
" Ale do odtoku pod okapem.
Vždyť, člověče, tam leží doposud, a je už tomu třicet let.
Zrovna teď na zemi prší a skleněná kulička se otřásá v chladné, zurčící vodě. "
Kugler sklonil hlavu překonán.
Ale předseda nasadil si brýle a řekl mírně:
" Svědku, musíme přejít k věci.
Vraždil obžalovaný? "
Bůh svědek potřásl hlavou.
" Devět lidí zabil.
Prvního člověka ve rvačce.
Zato se zkazil v kriminále.
Druhá byla nevěrná milá.
Za to byl odsouzen k smrti a utekl.
Třetí byl stařec, kterého oloupil.
Čtvrtý byl noční hlídač. "
" Ten zemřel? " vykřikl Kugler.
" Zemřel po třech dnech, " řekl Bůh, " v hrozných bolestech a nechal po sobě šest dětí.
Pátý a šestý člověk byli dva staří manželé;
ubil je sekerou a našel jen šestnáct korun, zatímco měli schováno přes dvacet tisíc. "
Kugler vyskočil:
" Prosím vás, kdepak? "
" Ve slamníku, " řekl Bůh.
" V plátěném pytlíčku pod slamníkem, kde skrývali své peníze vydřené lichvou a lakotou.
Sedmého člověka zabil v Americe;
byl to přistěhovalec, krajan, bezradný jako dítě. "
" Tak ve slamníku to bylo, " šeptal Kugler užasle.
" Ano, " pokračoval svědek.
" Osmý člověk, to byl chodec, který se mu namátl do cesty, když ho honili.
Tehdy měl zánět okostice a šílel bolestí.
Člověče, tys mnoho zkusil.
Poslední pak byl četník, kterého skolil, právě než umřel. "
" Proč vraždil? " tázal se předseda.
" Jako jiní lidé, " odpovídal Bůh;
" ze zloby, z chtivosti peněz, s rozvahou i nahodile, někdy s rozkoší a jindy z nutnosti.
Byl štědrý a někdy pomáhal lidem.
Byl hodný k ženám, měl rád zvířata a držel své slovo.
Mám uvést jeho dobré skutky? "
" Děkuji, " řekl předseda, " není třeba.
Obžalovaný, máte co říci k svému obhájení? "
" Ne, " pravil Kugler lhostejně;
neboť teď už mu bylo všechno jedno.
" Soud se odebere k poradě, " prohlásil předseda, a tři radové se vzdálili.
Bůh i Kugler zůstali v soudní síni.
" Kdo to jsou? " ptal se Kugler, ukazuje hlavou za odcházejícími.
" Lidé jako ty, " řekl Bůh.
" Byli na světě soudci, a tož soudí i tady. "
Kugler si hryzl prsty.
" Myslil jsem... totiž, nestaral jsem se o to, ale... čekal bych, že budete soudit vy, jakožto... jakožto... "
" Jakožto Bůh, " dokončil veliký stařec.
" Ale to je právě to, víš?
Protože všechno vím, nemohu vůbec soudit.
To přece nejde.
Že nevíš, Kuglere, kdo tě tentokrát udal? "
" Nevím, " řekl Kugler překvapen.
" Lucka, sklepnice;
udala tě ze žárlivosti. "
" Promiňte, " osmělil se Kugler, " ale vy jste zapomněl říci, že jsem zastřelil v Chicagu toho ničemu Teddyho. "
" Ale kdepak, " namítl Bůh, " ten se z toho vylízal a je živ doposud.
Já vím, že je udavač;
ale on je, člověče, jinak dobrák a hrozně má rád děti.
Jen si nemysli, že někdo je tak docela ničema. "
" Proč vlastně vy... proč ty, Bože, nesoudíš sám? " tázal se Kugler zamyšleně.
" Protože všechno vím.
Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit;
jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo.
Jakpak bych já tě mohl soudit?
Soudce ví jenom o tvých zločinech;
ale já vím o tobě všechno.
Všechno, Kuglere.
A proto tě nemohu soudit. "
" A proč tedy soudí... ti lidé... i na nebi? "
" Protože člověk patří člověku.
Já jsem, jak vidíš, jenom svědek;
ale o trestu, víš, o trestu rozhodují lidé - i na nebi.
Věř mi, Kuglere, je to v pořádku;
lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské. "
V té chvíli vrátil se soud od porady a předseda Posledního Senátu přednesl silným hlasem:
" Kugler Ferdinand odsuzuje se pro devětkrát opakovaný zločin vraždy úkladné, zabití a loupeže, pro přečin revertence, pro neoprávněné nošení zbraně a pro krádež růží k doživotnímu trestu pekla.
Trest nastoupí ihned.
Prosím, nyní další případ.
Je tu obžalovaný Machát František? "
ZLOČIN V CHALUPĚ
" Vstaňte, obžalovaný, " pravil předseda soudu.
" Tedy žaloba vás viní, že jste zavraždil svého tchána Františka Lebedu;
při vyšetřování jste doznal, že jste ho třikrát uhodil sekerou do hlavy v úmyslu zabít ho.
Tak co, cítíte se vinen? "
Zedřený mužík se zachvěl a něco polkl.
" Ne, " vypravil ze sebe.
" Zabil jste ho? "
" Jo. "
" Tedy se cítíte vinen? "
" Ne. "
Předseda soudu měl andělskou trpělivost.
" Koukejte se, Vondráčku, " řekl, " ono vyšlo najevo, že jste ho už jednou chtěl otrávit;
dal jste mu do kafe jed na krysy.
Je to pravda? "
" Jo. "
" Z toho je vidět, že jste mu už delší dobu bažil po životě.
Rozuměl jste mi? "
Mužík potáhl nosem a bezradně pokrčil rameny.
" To bylo skrz ten jetel, " koktal.
" Von prodal ten jetel, a já mu říkal, táto, nechte ten jetel, já koupím králíky - "
" Počkejte, " přerušil ho předseda soudu.
" Byl to jeho jetel, nebo váš? "
" No jeho, " mumlal obžalovaný.
" Ale nač von potřebuje jetel?
A já mu říkal, táto, nechte mně aspoň to pole, co máte tu vojtěšku, ale von povídá, až umřu, tak to dostane Mařka, jako má žena, a pak si s tím dělej, co chceš, ty hlade hladová. "
" Proto jste ho chtěl otrávit? "
" No jo. "
" Proto, že vám nadával? "
" Ne.
To bylo skrz to pole.
Von řek, že to pole prodá. "
" Ale člověče, " vyhrkl předseda, " vždyť to bylo jeho pole, ne?
Proč by to nesměl prodat? "
Obžalovaný Vondráček se podíval vyčítavě na předsedu.
" Dyť já mám vedle toho pole takovej proužek brambor, " vysvětloval.
" Já to koupil proto, aby to jednou s tím polem přišlo dohromady, a von řek, co mně je po tvým proužku, já to prodám Joudalovi. "
" Tak vy jste žili v nesvárech, " pomáhal předseda.
" No jo, " řekl Vondráček zamračeně.
" To bylo skrz tu kozu. "
" Pro jakou kozu? "
" Von mně vydojil kozu.
Já mu říkal, táto, nechte tu kozu, nebo nám dejte tu loučku u potoka.
Ale von tu louku pronajal. "
" A co dělal s penězi? " zeptal se jeden z porotců.
" Co by dělal, " pravil obžalovaný zasmušile.
" V truhle je schoval.
Až umřu, říkal, tak to dostanete.
Ale umřít, to von nechtěl.
Dyť už mu bylo přes sedmdesát. "
" Tedy vy říkáte, že těmi sváry byl vinen váš tchán? "
" To byl, " mínil Vondráček váhavě.
" Von nechtěl nic dát.
Dokud jsem živ, povídal, tak hospodařím já, a basta.
A já mu povídám, tatínku, kdybyste koupil krávu, tak já to pole zvorám, a nemusí se prodávat.
Ale von řek, až umřu, tak si kup třeba dvě krávy, ale já ten můj pruh prodám Joudalovi. "
" Poslyšte, Vondráčku, " pravil předseda přísně, " nezabil vy jste ho pro ty peníze v truhle? "
" Ty byly na krávu, " řekl Vondráček zarytě.
" To jsme počítali, až von umře, to bude kráva.
Taková chalupa nemože bejt bez krávy, že jo.
Kdepak mám vzít hnůj. "
" Obžalovaný, " vpadl do toho státní zástupce, " nám nejde o krávu, ale o lidský život.
Proč jste zabil svého tchána? "
" To bylo skrz to pole. "
" To není žádná odpověď! "
" Von chtěl to pole prodat - "
" Ale peníze by vám po jeho smrti stejně zůstaly! "
" Jo, ale von nechtěl umřít, " pravil Vondráček pohoršeně.
" Milostpane, kdyby byl umřel po dobrým - Já mu nikdy nic zlýho neudělal.
To dosvědčí celá vesnice, já ho měl jako vlastního otce, no že jo? " řekl, obraceje se k publiku.
Auditorium, kde zasedalo půl vesnice, souhlasně zašumělo.
" Ano, " ozval se předseda vážně.
" A proto jste ho chtěl otrávit, že? "
" Votrávit, " zabručel obžalovaný.
" Tak neměl prodat ten jetel.
Milostpane, to jim každej dosvědčí, že jetel má zůstat doma.
To nejni žádný hospodářství, no že jo? "
Auditorium zabručelo na souhlas.
" Obracejte se ke mně, obžalovaný, " křikl předseda.
" Nebo dám vaše krajany vyvést.
Povězte nám, jak se stala ta vražda. "
" No, " začal Vondráček váhavě, " to bylo v neděli, a já viděl, jak zase mluví s tím Joudalem.
Táto, povídám mu, to pole mně nesmíte prodat.
Ale von řek, to víš, tebe se budu ptát, ty cihláři.
Tak jsem si řek, že už je nejvyšší čas, že jo.
Tak jsem šel štípat dříví. "
" Byla to tahle sekyrka? "
" Jo. "
" Pokračujte! "
" Večer povídám ženě, jdi a vem děti k tetě.
Vona hned začala brečet.
Nebreč, povídám, já s ním dřív eště promluvím.
A von pak přišel do kůlničky a řek, tohle je má sekyrka, dej ji sem!
A já mu řek, že mně vydojil kozu.
Nato von mně chtěl vydrat tu sekyrku.
Tak jsem po něm seknul. "
" Proč? "
" To bylo skrz to pole. "
" A proč jste ho seknul třikrát? "
Vondráček pokrčil rameny.
" To už tak - Milostpane, našinec je zvyklej na těžkou práci. "
" A pak? "
" Pak jsem si šel lehnout. "
" Spal jste? "
" Ne.
Já jsem počítal, co bude stát ta kráva, a že tu louku vyměním za ten cípek u cesty.
Vono to pak bude pohromadě. "
" A svědomí vás netrápilo? "
" Ne.
Mě trápilo, že ty pole nejsou pohromadě.
A pak se musí spravit chlív pro tu krávu, to bude taky stát pár stovek.
Dyť von tchán už neměl ani vůz.
Já mu říkal, táto, pánbůh vám hříchy odpusť, ale tohle nejni hospodářství.
Ty dvě pole chtěj k sobě, to už dá cit. "
" A se starým člověkem jste cit neměl? " zahřímal předseda.
" Když von chtěl ten proužek prodat Joudalovi, " koktal obžalovaný.
" Tedy vy jste ho zavraždil ze ziskuchtivosti! "
" To není pravda, " bránil se Vondráček rozechvěně.
" To bylo pro to pole!
Kdyby ty pole přišly dohromady - "
" Cítíte se vinen? "
" Ne. "
" Zavraždit starého člověka, to pro vás nic není? "
" Dyť říkám, že to bylo skrz to pole, " vybuchl Vondráček téměř vzlykaje.
" To přece není žádná vražda!
Ježíšmarjá, tomu přece každej musí rozumět!
Milostpane, dyť to bylo v rodině!
Cizímu bych to neudělal - Já jsem nikdy nic neukrad... zeptejte se na Vondráčka... a voni mě sebrali jako zloděje, jako zloděje, " sténal Vondráček, duse se lítostí.
" Ne, ale jako otcovraha, " pravil předseda smutně.
" Víte, Vondráčku, že na to je trest smrti? "
Vondráček smrkal a potahoval.
" To bylo skrz to pole, " řekl odevzdaně;
načež se líčení vleklo dál: svědkové, plaidoyery...
Zatímco se porota odebrala k poradě o vině obžalovaného Vondráčka, brejlil Předseda zamyšleně z okna kanceláře.
" Celkem to bylo slabé, " bručel votant.
" Ani státní zástupce se do toho jaksi nehnal, ani obhájce toho mnoho řek...
Zkrátka, vyložený případ, jaképak řeči. "
Předseda soudu zafuněl.
" Vyložený případ, " řekl a mávl rukou.
" Poslouchejte, pane kolego, ten člověk se cítí tak v právu jako vy nebo já.
Mně to připadá, jako bych měl soudit řezníka za to, že porazil krávu, nebo krtka za to, že dělá krtiny.
Člověče, mně chvílemi bylo, že to vůbec není naše věc, rozumíte, otázka práva nebo zákona - Fuj, " oddechl si a svlékal talár.
" Musím si od toho chvilku odpočinout.
Víte, já myslím, že ho porota pustí;
je to nesmyslné, ale snad ho pustí, protože...
Já vám něco řeknu: já jsem selské krve;
a když ten člověk říkal, že ta pole chtějí k sobě, tak... já viděl dva pruhy polí, a cítil jsem, kdybychom měli soudit... rozumíte, po nějakém božím zákonu... že bychom musili soudit ta dvě pole.
Víte, co bych byl nejraději udělal?
Nejraději bych byl vstal, smekl baret a řekl:
Obžalovaný Vondráčku, ve jménu božím, protože krev prolitá volá do nebe, oseješ ta dvě pole blínem;
blínem a hložím;
a do smrti budeš mít před očima ten úhor nenávisti...
Rád bych věděl, co by tak tomu řekl státní zástupce.
Pane kolego, někdy by měl soudit Bůh;
víte, on by mohl uvalit takové strašné a veliké tresty - Soudit ve jménu božím;
ale na to my jsme krátcí.
- Co, už se porota dohodla? "
Vzdychaje nechutí, oblékal si předseda soudu talár.
" Tak pojďme!
Uveďte porotu! "
ZMIZENÍ HERCE BENDY
Druhého září zmizel herec Benda, mistr Jan Benda, jak se mu říkalo od té doby, co jediným rozběhem vystoupil na jednu z nejvyšších příčlí herecké slávy.
Totiž druhého září se nestalo docela nic;
posluhovačka, která v devět hodin ráno přišla poklidit Bendův byt, našla zválenou postel a celý ten kančí nepořádek, který obyčejně Bendu obklopoval, jenom pan mistr nebyl doma;
ale jelikož na tom nebylo nic neobvyklého, dala byt svým sumárním způsobem do pořádku a šla zase po svém.
Dobrá.
Ale od té doby nebylo po herci Bendovi ani památky.
Paní Marešová ( totiž ta posluhovačka ) se nepodivila příliš ani tomu;
prosím vás, tihle herci, to vám je jako cikáni;
kdopak ví, kam zas jel hrát nebo flámovat.
Ale desátého září se strhla po herci Bendovi sháňka;
měl přijít do divadla, kde se začínaly zkoušky na Krále Leara;
když Benda nepřišel ani na třetí zkoušku, vzbudilo to přece jen nepokoj a z divadla telefonovali doktoru Goldbergovi, Bendovu příteli, neví - li, co se děje s Bendou.
Ten doktor Goldberg byl chirurg a vydělával ukrutné peníze na slepých střevech;
to už je taková židovská specialita.
Jinak to byl tlustý člověk s tlustými zlatými brýlemi a tlustým zlatým srdcem;
hořel pro umění, měl byt od podlahy po strop ověšený samými obrazy a oddaně miloval herce Bendu, který k němu choval přátelské opovržení a s jistou blahosklonností mu dovoloval, aby za něj platil;
což, mezi námi, nebyla zrovna maličkost.
Tragická maska Bendova a zářící obličej doktora Goldberga ( který pil jenom vodu ), to už patřilo k sobě při všech těch sardanapalských flámech a divokých výtržnostech, které byly druhou stránkou proslulosti velkého mima.
Tedy tomu doktoru Goldbergovi telefonovali z divadla, co prý se děje s Bendou.
Odpověděl, že nemá ponětí, ale že se po něm podívá;
co neřekl, bylo, že už ho sám po celý týden shání po všech nočních lokálech a výletních hotelech s rostoucím znepokojením;
měl tísnivou předtuchu, že se něco Bendovi stalo.
To bylo totiž tak:
Doktor Goldberg byl, pokud mohl zjistit, poslední, kdo Jana Bendu viděl.
Někdy koncem srpna s ním ještě podnikl triumfální tažení noční Prahou;
ale pak už Benda nepřišel na žádnou obvyklou schůzku.
Snad stůně, řekl si konečně doktor Goldberg a zajel si jednou večer do Bendova bytu;
bylo to právě prvního září.
Zvonil u dveří;
nikdo nešel otevřít, ale uvnitř bylo slyšet nějaký šramot.
Tu drnčel doktor dobrých pět minut na zvonek;
najednou zazněly kroky a dveře se otevřely;
stál v nich Benda zahalený v županu, a doktor Goldberg se ho zděsil: tak zdivočele vypadal slavný herec s rozcuchanými a slepenými vlasy a vousy dobrý týden neholenými;
zdál se přepadlý a špinavý.
" A, to jste vy, " řekl nevlídně, " co chcete? "
" Proboha, copak se s vámi stalo? " vyhrkl doktor užasle.
" Nic, " zavrčel Benda.
" Nikam nepůjdu, rozumíte?
Dejte mi pokoj! "
A zavřel dveře Goldbergovi před nosem.
- Den nato tedy zmizel.
Doktor Goldberg brejlil ustaraně svými tlustými skly.
Něco tu nebylo v pořádku.
Od domovníka baráku, kde Benda bydlel, zvěděl jenom to, že onehdy v noci, snad to bylo zrovna na druhého září, zastavilo asi ve tři hodiny ráno před domem auto;
ale nikdo nevystoupil, jen troubil na houkačku, jako by dával někomu v domě znamení.
Pak bylo slyšet, že někdo vychází z domu a zabouchl za sebou domovní vrata;
potom auto odjelo.
Jaké to bylo auto, kdepak, na to se domovník nešel podívat;
ve tři hodiny ráno člověk neleze z postele, když nemusí.
Ale ta houkačka troubila, jako by ti lidé měli hrozný kvalt a nemohli chvilku čekat.
Paní Marešová vypověděla, že pan mistr celej tejden nevyšel z bytu ( leda snad v noci ), neholil se a snad se ani nemyl, jak vypadal;
jídlo si nechal nosit domů, chlastal koňak a válel se na sofa;
to jako je všecko.
Nyní, když se začali o Bendovo zmizení starat také jiní lidé, šel doktor Goldberg znovu za paní Marešovou.
" Poslouchejte, matko, " řekl, " nevíte, jaké měl pan Benda na sobě šaty, když odešel ze svého bytu? "
" Žádný, " pravila paní Marešová;
" to je právě to, co se mně nelíbí.
Neměl žádný šaty.
Já znám všecky jeho vobleky a všecky visej v bytě, - ani jedny katě nechyběj. "
" Že by byl odešel jenom v prádle? " mínil doktor Goldberg velmi zaražen.
" Ani v prádle ne, " prohlásila paní Marešová, " ani v botách;
to je to divný, pane.
Viděj, já mám zapsanej každej jeho kousek prádla, protože to nosím do prádelny;
teď to vyprali a já jsem mu to srovnala a spočítala;
má tam vosmnáct košil, nechybí ani jedna, ani jeden kapesník, no dočista nic.
Jenom jeden kufírek je pryč, co s sebou vždycky bere.
Jestli vodešel, tak musel bejt krom ty drahý duše docela nahej. "
Doktor Goldberg vypadal velmi povážlivě.
" Matko, " řekl, " když jste tam druhého září ráno přišla, nebyl tam nějaký zvláštní nepořádek?
Víte, něco pokáceného nebo vylomené dveře -? "
" Nepořádek, " mínila paní Marešová, " to von tam nepořádek byl, jako vždycky.
Von pan Benda byl takový čuně, pane.
Ale jináč tam nebyl žádnej nepořádek, to zas ne.
Ale řeknou mně, kam moh jít, když neměl na těle ani tu kšandu? "
Doktor Goldberg to ovšem věděl tak málo jako ona;
a s nejpochmurnějšími starostmi se obrátil tentokrát už na policii.
" Nu dobře, " řekl policejní úředník, když mu dr. Goldberg vyklopil všechno, co věděl, " budeme pátrat.
Ale podle toho, co jste povídal, že byl po celý týden zamčen doma, neholený a nemytý, válel se na pohovce, chlastal koňak a pak se ztratil nahý jako ašant, to by, pane, koukalo, hm, na nějaké - "
" - delirium, " vyhrkl doktor Goldberg.
" Ano, " řekl úředník.
" Řekněme na sebevraždu v pomatení smyslů.
Víte, u něho bych se tomu nedivil. "
" Ale to by se snad našlo jeho tělo, " mínil dr. Goldberg nejistě.
" A potom, jakpak daleko by mohl dojít nahý?
A proč by bral s sebou kufřík?
A ten vůz, co čekal u domu - Pane, to vypadá spíš jako útěk. "
" A co, " vzpomněl si úředník, " dluhy neměl? "
" Ne, " řekl honem doktor;
on sice Jan Benda měl dluhů jako kvítí, ale nebral je nikdy tragicky.
" Nebo... řekněme nějaký osobní skandál... nešťastnou lásku, nebo lues, nebo vůbec nějakou větší starost? "
" Pokud vím, nic, " mínil doktor Goldberg váhavě;
na jednu nebo dvě věci si přitom vzpomněl, ale spolkl je, - ostatně to všecko stěží mělo co dělat s nepochopitelným zmizením herce Bendy.
Nicméně když se vracel z policie domů - to se rozumí, policie učiní, co je v její moci -, převaloval v hlavě, co věděl o Bendovi po téhle stránce.
Nebylo toho mnoho:
1.
Benda měl někde za hranicemi legitimní manželku, o kterou se ovšem nestaral;
2. vydržoval si jakési děvče v Holešovicích;
3. měl poměr, a sice takzvaný pohoršující poměr s paní Grétou, ženou velikého fabrikanta Korbela;
ta paní Gréta chtěla mermomocí hrát divadlo, a proto pan Korbel financoval nějaké filmy, ve kterých jeho paní hrála ovšem hlavní role.
Bylo tedy známo, že Benda je milencem paní Gréty, že paní Gréta za ním jezdí a už si ani nedává tak pozor, jak by se slušelo.
Ostatně Benda nikdy o těchhle věcech nemluvil;
pohrdal vším zpola s veličenskou důstojností a zpola s cynismem, který Goldberga mrazil.
Ne, řekl si doktor beznadějně, v soukromých věcech Bendových se nikdo nevyzná.
Ať se propadnu, není - li v tom nějaká ošklivá historie;
ale teď už je to věc policie.
*
Doktor Goldberg ovšem nevěděl, co policie podniká a jaké jsou její cesty: čekal s rostoucí malomyslností, že dostane nějakou zprávu.
Zatím už uplynul měsíc od zmizení herce Bendy a o Janu Bendovi se začalo mluvit v minulém čase.
Jednou kvečeru potkal doktor Goldberg starého herce Lebdušku;
a jak se tak zapovídali, přišla řeč, to se rozumí, na Bendu.
" Panečku, to byl herec, " vzpomínal starý Lebduška.
" Já ho pamatuju, když mu bylo asi pětadvacet let.
Zatracený kluk, ten hrál Osvalda!
Víte, že se tam chodili dívat mladí medikové, jak vypadá paralýza?
Tehdy hrál poprvé krále Leara;
poslouchejte, já ani nevím, jak hrál, protože jsem se mu pořád díval na ruce.
On vám měl ruce jako osmdesátiletý dědek, takové vyzáblé, vysušené, ubohé ruce - teda tomu podnes nerozumím, jak si udělal ty ruce.
Já přece se taky dovedu maskovat;
ale tohle, pane, po Bendovi neudělá nikdo;
to ocení jenom herec. "
Doktoru Goldbergovi působilo melancholickou rozkoš naslouchat tomu hereckému nekrologu na Jana Bendu.
" To byl důkladný hráč, pane, " vzdychl Lebduška.
" Jak vám sekýroval divadelního krejčího!
Já vám nebudu hrát krále, křičel, když mně dáte na kabát takové šófl krajky!
To on nesnesl na sobě žádný divadelní švindl.
Když měl hrát Othella, tak vám proběhal všechny starožitnické krámy, až našel takový starý renezanční prsten;
a ten musel mít na prstě, když hrál Othella.
On říkal, že se mu líp hraje, když má na sobě něco pravého.
To ani nebyla hra, to bylo zrovna... převtělení, " řekl Lebduška nejistě, nevěda, užil - li pravého slova.
" A když hrál, byl vždycky v pauzách sprostý jako polír a zamykal se ve své šatně, aby ho nikdo nevytrhoval z toho stavu.
Proto on tolik pil, že mu to šlo na nervy, " mínil Lebduška zamyšleně.
" Já jdu tadyhle do kina, pane, " řekl na rozloučenou.
" Já půjdu s vámi, " navrhl doktor Goldberg, nevěda, jak by utloukl večer.
Dávali tam nějaký námořnický film, ale doktor Goldberg ani dobře nevěděl, oč jde;
skoro se slzami v očích poslouchal, jak starý Lebduška žvatlá o Janu Bendovi.
" To nebyl herec, " povídal Lebduška, " to byl zrovna čert;
jemu nestačil jeden život, to je to.
V životě byl prase, pane doktore;
ale na jevišti, to byl skutečný král nebo skutečný šupák.
Pane, jak on dovedl kynout rukou, jako by po celý život jenom poroučel;
a zatím jeho táta byl potulný brusič.
Helejte, tady ten trosečník;
je na pustém ostrově a přitom má ostříhané nehty, blbec jeden.
Vidíte, jak ty fousy má jenom přilepené?
Kdyby ho hrál Benda, tak by si nechal narůst pravé fousy, a za nehty by měl pravou špínu...
Copak, pane doktore, copak se vám tak najednou stalo? "
" Promiňte, " koktal Goldberg, vstávaje, " ale já jsem si na něco vzpomněl.
Děkuju vám, " a už běžel z biografu.
Benda by si byl nechal narůst pravé vousy, opakoval.
Benda si nechal narůst pravé vousy!
Že mě to nenapadlo dřív!
" Na četnické velitelství! " křikl, vrhaje se do nejbližšího taxíku;
a když pronikl k strážmistrovi, který měl noční službu, domáhal se s velikým křikem a prošením, aby mu pro živého boha hned, ale hned zjistili, nebyla - li druhého září nebo někdy potom nalezena kdekoliv mrtvola neznámého vandráka, ano, kdekoliv prosím!
Proti všemu očekávání se onen strážmistr šel opravdu někam podívat nebo zeptat, spíše z dlouhé chvíle nežli ze zvláštní horlivosti nebo zájmu;
zatím se doktor Goldberg potil rozčilením, neboť mu svítalo něco hrozného.
" Tak, pane, " pravil strážmistr, vraceje se, " druhého září ráno našel hajný v křivoklátských lesích mrtvolu neznámého tuláka, asi čtyřicet let;
třetího září byla vytažena u Litoměřic z Labe mrtvola neznámého muže, věk asi třicet let, byl ve vodě aspoň čtrnáct dní;
dne desátého září u Německého Brodu neznámý oběšenec, věk asi šedesát let... "
" O tom tulákovi není nic bližšího? " ptal se doktor Goldberg bez dechu.
" Vražda, " řekl strážmistr, koukaje pozorně na rozčileného doktora.
" Podle hlášení četnické stanice měl lebku rozbitou tupým předmětem.
Pitevní nález je: alkoholik, příčina smrti poranění mozku.
Tady je fotografie, " pravil strážmistr a dodával znalecky:
" Hergot, toho zřídili! "
Na fotografii bylo vidět tělo muže po pás;
byl oblečen ve všivé hadry, s rozhalenou kalikovou košilí;
tam, kde lidé mají čelo a oči, byl jen strašný chumáč spečených vlasů a něčeho, co snad byla kůže nebo kosti;
toliko ježatá, strniskem zarostlá brada a pootevřená ústa se podobaly ještě člověku.
Doktor Goldberg se třásl jako list.
Je to... mohl by to snad být Benda?
" Měl... měl nějaké zvláštní znamení? " vypravil ze sebe zdrceně.
Strážmistr se podíval do nějakého lejstra.
" Hm.
Velikost metr sedmdesát osm, vlasy prošedivělé, zuby nápadně zkažené... "
Doktor Goldberg si hlasitě oddechl:
" Tak to není on.
Benda měl zuby zdravé jako zvíře.
To není on.
Odpusťte, " breptal blaženě, " že jsem vás obtěžoval, ale to nemůže být on.
To je vyloučeno. "
To je vyloučeno, říkal si s úlevou, když se vracel domů.
Možná, že je živ;
snad, bože, snad už sedí v Olympii nebo u Černé Káči...
Té noci doktor Goldberg podnikl zase tah noční Prahou;
pil svou sklenici vody ve všech lokálech, kde kdysi kraloval Jan Benda, a brejlil svými zlatými okuláry po všech koutech, ale Benda nebyl nikde.
K ránu doktor Goldberg zbledl, řekl si nahlas, že je idiot, a hnal se do své garáže.
Ráno už byl u jednoho okresního hejtmanství a nechal si vzbudit hejtmana;
naštěstí se ukázalo, že toho pána už jednou vlastnoručně vykuchal a zašil a odevzdal mu na památku slepé střevo naložené v lihu.
Následkem této nikoliv povrchní známosti měl za dvě hodiny v rukou exhumační povolení a přihlížel po boku velmi rozmrzelého okresního lékaře vykopávání mrtvoly neznámého tuláka.
" Říkám vám, pane kolego, " bručel okresní lékař, " na toho již se ptala pražská policie;
to je naprosto vyloučeno, že by to byl Benda.
Vždyť to byl úplně špinavý lump. "
" Měl vši? " ptal se doktor Goldberg se zájmem.
" To nevím, " řekl lékař s odporem.
" Pane kolego, teď již na něm nic nepoznáte;
prosím vás, když je to měsíc v zemi - "
Když byl hrob vykopán, musil doktor Goldberg poslat pro kořalku;
jinak by nedostal hrobníky k tomu, aby zvedli a donesli do márnice to nevýslovné, co leželo na dně hrobu, zašito v pytli.
" Jděte se na to podívat sám, " utrhl se okresní lékař na doktora Goldberga a zůstal před márnicí, kouře silné cigáro.
Za chvíli se motal z márnice doktor Goldberg, na smrt bledý.
" Pojďte se podívat, " řekl chraptivě, šel zpátky k tomu tělu a ukazoval na místo, které bylo kdysi hlava člověka.
Tu odhrnul doktor Goldberg pinzetou to, co byly kdysi rty;
objevily se odporně zkažené zuby, nebo spíše jen žluté kousky zubů, blýskající z černé karies.
" Tak se dobře podívejte, " vydechl Goldberg, zajel pinzetou mezi zuby a vyňal z nich kus černého kazu.
Pod ním se ukázaly dva skvoucí, silné řezáky.
Ale déle to doktor Goldberg nevydržel;
utekl z márnice, drže se oběma rukama za hlavu.
Když se za chvíli vrátil k okresnímu lékaři, byl bledý a strašlivě smutný.
" Tak to máte ty nápadně zkažené zuby, pane kolego, " řekl tiše.
" To byla jenom černá smola, co si herci Přilepují na zuby, když hrají dědky nebo vandráky.
Ten špinavý lump byl herec, pane kolego, " a beznadějně mávl rukou, dodávaje:
" A k tomu ještě veliký herec. "
*
Toho dne objevil se doktor Goldberg u továrníka Korbela;
byl to veliký a silný člověk s bradou jako galoše a tělem jako pilíř.
" Pane, " řekl mu doktor Goldberg, vyhlížeje soustředěně ze svých kulatých skel, " já k vám jdu... ve věci herce Bendy. "
" Ale, " děl fabrikant a založil ruce za hlavou.
" Už se zas našel? "
" Částečně, " pravil doktor Goldberg.
" Já myslím, že vás to bude zajímat... už kvůli tomu filmu, který jste s ním chtěl dělat... totiž financovat. "
" Kvůli jakému filmu? " ptal se veliký muž lhostejně.
" Já o ničem nevím. "
" Já míním ten film, " řekl Goldberg tvrdohlavě, " co v něm měl Benda hrát tuláka... a paní Gréta hlavní ženskou roli.
Vlastně se to mělo točit kvůli paní Grétě, " mínil doktor nevinně.
" Po tom vám nic není, " zavrčel Korbel.
" Nejspíš vám Benda něco namluvil...
To byly předčasné řeči.
Nějaký takový plán snad byl...
To vám říkal Benda, že? "
" Kdepak!
Vy jste mu přece nařídil, že o tom nesmí nikomu ani pipnout;
dělali jste s tím takové tajnosti.
Ale víte, on si Benda nechal poslední týden svého života narůst vousy a pačesy, aby vypadal jako vandrák.
On Benda bral takové detaily moc důkladně, že? "
" Nevím, " uťal továrník.
" Přejete si ještě něco? "
" Tak ten film se měl točit druhého září, co?
První scéna se měla brát v křivoklátských lesích za úsvitu;
tulák se probouzí na kraji mýtiny... v ranních mlhách... vytřepává si listí a jehličí z hadrů...
Já si tak představuju, jak by to byl Benda zahrál.
Já vím, že si oblékl ty nejhorší hadry a škrpály;
on toho měl na půdě plnou bednu.
Proto po jeho... zmizení nechyběl ani kousek z jeho prádla a šatů - propána, že to nikoho nenapadlo!
Pane, to se dalo čekat, že se vystrojí do posledního cancouru u rukávů a provázku kolem pasu jako pravý šupák;
to už tak byl jeho koníček, dát si tak záležet na kostýmu. "
" A co dál? " řekl veliký muž a naklonil se víc do stínu.
" Já totiž nechápu, proč mně to všecko povídáte. "
" Protože druhého září asi ve tři hodiny ráno, " pokračoval doktor Goldberg tvrdošíjně, " jste pro něj přijel... nejspíš vypůjčeným, ale rozhodně zavřeným autem;
já myslím, že řídil váš bratr, protože je sportsman a nenadělá mnoho řečí.
Jak bylo s Bendou smluveno, nešel jste nahoru, ale troubil jste dole.
Za chvíli přišel Benda... nebo řekněme přesněji, špinavý a ježatý tulák.
Tak honem, řekl jste mu, operatér už jel napřed.
A jeli jste do křivoklátských lesů. "
" Číslo vozu patrně nevíte, " řekl muž ve stínu ironicky.
" Kdybych to věděl, tak by vás už zatkli, " pravil doktor Goldberg velmi jasně.
" Za úsvitu jste byli na místě;
je to taková mýtina nebo spíš háj stoletých dubů - překrásná scenérie, pane!
Já myslím, že váš bratr zůstal u vozu na silnici a dělal, jako by něco spravoval na motoru.
Vy jste vedl Bendu čtyři sta kroků od cesty a tam jste řekl:
Tak, tady je to.
A kde je operatér? vzpomněl si najednou Benda.
V tom okamžiku jste mu zasadil první ránu. "
" Čím? " ozval se muž ve stínu.
" Olověným zabijákem, " řekl doktor Goldberg.
" Protože francouzský klíč by byl na takovou lebku, jako měl Benda, příliš lehký;
a vy jste ji chtěl rozmlátit k nepoznání.
Když jste ho dobil, šel jste zpátky k vozu.
Hotovo? ptal se váš bratr;
ale vy jste asi nic neřekl, protože zavraždit člověka není maličkost. "
" Vy jste se zbláznil, " zahučel muž ve stínu.
" Nezbláznil.
Já jsem vám chtěl jenom připomenout, jak to asi bylo.
Vy jste chtěl Bendu odstranit kvůli tomu skandálu s paní Grétou;
paní Gréta už vyváděla tuze veřejně - "
" Vy smradlavý žide, " zaburácel muž v lenošce, " co vy si to dovolujete - "
" Já se vás nebojím, " řekl doktor Goldberg, narovnávaje si brýle, aby vypadal přísněji.
" Na mne si, pane, nepřijdete, kdybyste byl sebebohatší.
Čím mně můžete uškodit?
Ledaže si u mne nedáte řezat slepé střevo;
a já bych vám to, pane, ani neradil. "
Muž ve stínu se dal do tichého smíchu.
" Poslouchejte, člověče, " řekl s jakousi veselostí, " kdybyste jen desetinu z toho, co jste mně tady nažvanil, bezpečně věděl, nešel byste s tím ke mně, ale na policii, že? "
" To je právě to, " řekl velmi vážně doktor Goldberg.
" Pane, kdybych mohl jen desetinu dokázat, nebyl bych tady.
Myslím, že se to nikdy nedokáže;
ani to, že ten shnilý tulák byl Benda, se už nedokáže.
Právě proto jsem přišel. "
" Vyhrožovat, ne? " hodil muž v lenošce a sahal po elektrickém zvonku.
" Ne, ale strašit.
Pane, vy jistě nemáte tuze citlivé svědomí, na to jste příliš bohatý.
Ale to, že někdo jiný zná tu celou hrůzu, že někdo ví, že jste vrah, že váš bratr je vrah, že jste zavraždili herce Bendu, syna brusičova, komedianta, vy dva fabrikanti, pane, to do smrti poruší vaši velkopanskou rovnováhu.
Pokud budu živ, vy dva nebudete mít pokoj.
Pane, já bych vás chtěl vidět na šibenici;
ale aspoň pokud budu živ, vás budu otravovat...
Benda byl zlé zvíře;
pane, já vím nejlíp, jak byl zlý, nadutý, cynický, nestoudný a co chcete;
ale byl umělec.
Všecky vaše milióny nevydají za toho opilého komedianta;
se všemi svými milióny nesvedete ten královský pokyn ruky - tu vylhanou, a přece úžasnou velikost člověka - " Doktor Goldberg spráskl zoufale ruce.
" Jak jste to mohl udělat?
Pane, vy nikdy nebudete mít pokoj, já vás nenechám zapomenout!
Do smrti vám budu připomínat:
Pamatujete se na herce Bendu?
Pane, to byl umělec, slyšíte? "
VRAŽEDNÝ ÚTOK
Pan rada Tomsa si toho večera zrovna lebedil se sluchátky na uších a s libým úsměvem poslouchal, jak mu rádio pěkně hraje Dvořákovy tance - to přece je muzika, říkal si spokojeně -, když to najednou venku dvakrát zatřesklo a z okna nad jeho hlavou se s řinkotem sypalo sklo;
pan Tomsa totiž seděl v přízemním pokoji.
Tu tedy udělal, co by asi udělal každý z nás: nejdřív okamžik čekal, co bude dál, pak si sundal sluchátka a skoro přísně zkoumal, co to bylo, a teprve potom se lekl;
neboť viděl, že mu někdo na dvou místech prostřelil okno, u kterého seděl;
tamhle naproti ve dveřích je odštípnutá tříska a pod ní vězí kulka.
První impuls byl, aby vyběhl na ulici a holýma rukama popadl toho darebáka za límec;
ale když už je člověk v letech a požívá jisté důstojnosti, promešká obyčejně ten první impuls a rozhodne se pro druhý;
proto pan Tomsa běžel k telefonu a zavolal si policejní komisařství:
" Haló, pošlete mi sem honem někoho;
právě byl na mne spáchán vražedný útok. "
" Kde to je? " řekl ospalý a lhostejný hlas.
" U mne, " rozčiloval se pan Tomsa, jako by za to policie mohla.
" To je skandál, takhle z ničeho nic střílet na klidného občana, který sedí doma!
Pane, ta věc se musí co nejpřísněji vyšetřit!
To by tak hrálo, aby... "
" Dobrá, " přerušil ho ospalý hlas.
" Já vám tam někoho pošlu. "
Pan rada zuřil netrpělivostí;
zdálo se mu, že to trvá věčnost, než se ten někdo přihrabe;
ale ve skutečnosti už za dvacet minut byl u něho takový rozvážný policejní inspektor a se zájmem prohlížel prostřelené okno.
" To vám sem někdo střelil, pane, " řekl věcně.
" To vím sám, " vybuchl pan Tomsa.
" Vždyť jsem tady seděl u okna! "
" Kalibr sedm milimetrů, " pravil inspektor, vydlabávaje nožem kulku ze dveří.
" Vypadá to jako ze starého armádního revolveru.
Koukejte se, ten chlap musel stát na plotě;
kdyby stál na chodníku, vězela by ta kulka vejš.
To znamená, že na vás mířil, pane. "
" To je zvláštní, " mínil pan Tomsa hořce, " já bych byl málem myslel, že chtěl trefit jenom ty dveře. "
" A kdo to udělal? " ptal se inspektor, nedávaje se vyrušovat.
" Promiňte, " řekl pan rada, " že vám nemohu dát jeho adresu;
já jsem toho pána neviděl a zapomněl jsem ho pozvat dovnitř. "
" To je těžké, " pravil inspektor pokojně.
" A na koho máte podezření? "
Panu Tomsovi docházela trpělivost.
" Jaképak podezření? " spustil podrážděně.
" Člověče, vždyť já jsem toho lumpa neviděl;
a i kdyby tam byl laskavě počkal, až bych mu poslal oknem hubičku, tak bych ho v té tmě nepoznal.
Pane, kdybych věděl, kdo to byl, tak bych vás sem neobtěžoval, nemyslíte? "
" No jo, " odpovídal inspektor chlácholivě.
" Ale snad si na někoho vzpomenete, kdo by měl třeba zisk z vaší smrti nebo kdo by se vám chtěl za něco pomstít...
Koukejte se, to nebyl loupežný pokus;
takový lupič nestřílí, dokud nemusí.
Ale třeba má někdo na vás takový vztek.
To nám, pane, musíte říct vy, a my to vyšetříme. "
Pan Tomsa se zarazil: z téhle stránky na věc dosud nemyslel.
" To nemám ani ponětí, " řekl váhavě, jediným pohledem přehlížeje svůj tichý život úředníka a starého mládence.
" Kdopak by mohl mít na mne takový vztek? " divil se.
" Namouduši, já nevím, že bych měl jediného nepřítele!
To je úplně vyloučeno, " mínil, kroutě hlavou.
" Já přece s nikým nic nemám;
pane, já žiju sám pro sebe, nikam nechodím, do ničeho se nepletu...
Zač by se mně kdo mohl mstít? "
Inspektor pokrčil rameny:
" To já nevím, pane;
ale snad si do zítřka vzpomenete.
Nebudete se tady teď bát? "
" Nebudu, " řekl pan Tomsa zamyšleně.
To je podivné, říkal si stísněně, když už zůstal sám, proč, ano, proč by na mne někdo střílel?
Vždyť já jsem skoro samotář;
odbudu si svou práci v úřadě a jdu domů - vždyť já vlastně nemám s nikým co dělat!
Proč tedy mne chtějí odstřelit? divil se s rostoucí hořkostí nad tím nevděkem;
pomalu mu začalo být líto sama sebe.
Člověk dře jako kůň, říkal si, i akta si bere domů, nic neutrácí, nic neužije, žije jako šnek ve své ulitě, a prásk, přijde ho někdo zabouchnout.
Bože, jaká je to v lidech divná zloba, žasl pan rada sklíčeně.
Co jsem komu udělal?
Proč mne někdo tak hrozně, tak šíleně nenávidí?
To snad je nějaká mýlka, uklidňoval sám sebe, sedě na posteli s jednou zutou botou v ruce.
To se rozumí, jistě to je omyl v osobě!
Ten člověk mne prostě považoval za někoho jiného, na koho měl spadeno!
To je pravda, řekl si s úlevou, přece proč, proč by někdo tak nenáviděl mne?
Bota vypadla z ruky pana rady.
Nu, ano, vzpomněl si najednou trochu rozpačitě, tuhle jsem provedl takovou hloupou věc, ale to mně jen tak vyklouzlo;
mluvil jsem s přítelem Roubalem a tu mně tak vylítla z huby taková nešikovná narážka na jeho paní.
Celý svět přece ví, že ho ta ženská podvádí kde s kým, i on o tom ví, ale nechce to dát na sobě znát.
A já, já mezek, já o tom tak pitomě plácnu...
Pan rada si vzpomněl, jak ten Roubal jenom tak polknul a zarýval si nehty do dlaní.
Bože, řekl si s hrůzou, jak ten člověk tím byl poraněn! vždyť on tu ženskou miluje jako blázen!
To se ví, já jsem to pak hleděl zamluvit, ale jak se ten člověk kousal do rtů!
Ten má jistě proč mě nenávidět, mínil pan rada zarmouceně.
Já vím, že on po mně nestřelil, to je vyloučeno;
ale ani bych se nemohl divit...
Pan Tomsa se zaraženě zadíval do země.
Nebo tuhle ten krejčí, vzpomněl si pln nevolnosti.
Patnáct let jsem si u něho dával šít, a pak mně řekli, že má těžké souchotě.
To se rozumí, člověk se přece jen bojí nosit šaty, do kterých mu kašlal takový souchotinář;
tak jsem u něho přestal šít...
A tuhle přišel prosit, že nemá do čeho píchnout, že mu stůně žena a že by potřeboval dát děti ven;
abych prý ho zase poctil svou důvěrou - Kristepane, jak byl ten člověk bledý a jak se tak chorobně potil!
Pane Kolínský, řekl jsem mu, koukejte se, to nejde, já potřebuju lepšího krejčího;
já jsem s vámi nebyl spokojen.
- Já se vynasnažím, pane, koktal ten člověk potě se strachem a rozpaky, a div se do pláče nedal.
A já, vzpomínal si pan rada, já jsem ho ovšem poslal pryč s takovým tím ' Uvidíme ', které tihle chudáci tak dobře znají.
Ten člověk by mě mohl nenávidět, zhrozil se pan rada, vždyť je to strašné, jít někoho prosit přímo o život a být tak lhostejně odbyt!
Ale co jsem s ním měl dělat?
Já vím, že on to nemohl udělat, ale...
Panu radovi bylo stále tíže na duši.
To bylo také tak trapné, vzpomínal si, jak jsem tuhle vynadal našemu úřednímu sluhovi.
Nemohl jsem nalézt jeden akt, a tak jsem si zavolal toho starého a křičel jsem na něho jako na kluka, a před lidmi!, co prý to je za pořádek, vy idiote, takový svinčík máte ve všem, měl bych vás vyhodit - A pak jsem ten akt našel ve vlastní zásuvce!
A ten dědek ani nemukl, jenom se třásl a mrkal očima - Pana radu zalévalo trýznivé horko.
Člověk se přece neomlouvá podřízenému, řekl si nespokojeně, i když mu trochu ublíží.
Ale jak tihle podřízení musejí nenávidět své pány!
Počkejme, já dám tomu dědkovi nějaké staré šaty;
ale vlastně i to je pro něho ponižující -
Pan rada už nevydržel ležet;
i ta deka ho dusila.
Seděl na posteli objímaje si kolena a díval se do tmy.
Nebo ten případ s tím mladým Morávkem u nás v úřadě, napadlo ho trapně.
To přece je vzdělaný člověk a píše básně.
A když mně tuhle vyřídil špatně ten spis, řekl jsem mu:
Předělejte to, pane kolego, a chtěl jsem mu ten spis hodit na stůl;
ale ono mu to padlo pod nohy, a on se pro to sehnul, celý rudý, s rudýma ušima - Já bych si dal pár facek, bručel pan rada.
Vždyť já mám toho hocha docela rád, a takhle ho ponížit, třeba mimoděk -
Panu radovi vytanul na mysli zas jiný obličej: bledý a odulý obličej kolegy Wankla.
Chudák Wankl, řekl si, ten chtěl být přednostou úřadu místo mne;
bylo by to o pár stovek ročně víc, a on má šest dětí - prý by chtěl dát svou nejstarší dceru učit zpívat, ale nemá na to;
a já jsem ho přeskočil, protože to je takový těžkopádný vrták a dříč - Ženu má zlou, tak hrozně vychrtlou a zlou od toho věčného šetření;
v poledne polyká suchou housku - Pan rada se tesklivě zamyslil.
Chudák Wankl, tomu také musí být všelijak, když vidí, že já, bez rodiny, mám víc než on;
ale copak já za to mohu?
Mně je vždycky skoro úzko, když se ten chlap na mne tak těžce a vyčítavě dívá...
Pan rada si mnul čelo, na němž mu vyrážel pot tísně.
Ano, řekl si, tuhle mne ošidil sklepník o pár korun;
a já jsem si zavolal majitele, a ten toho sklepníka na místě vyhodil.
Vy zloději, syčel na něj, já už se postarám, aby vás nikdo v Praze nevzal do lokálu!
A ten člověk neřekl ani slovo a šel... měl takové vysedlé lopatky pod tím fráčkem -
Pan rada už nevydržel v posteli;
sedl si k svému rádiu a navlékl si sluchátka;
ale rádio bylo němé, byla němá noc, němé hodiny noci;
a pan rada si opřel hlavu do dlaní a vzpomínal na lidi, které kdy potkal, na ty divné a malé lidi, se kterými si nijak nerozuměl a na které nikdy nemyslel.
Ráno se zastavil na komisařství;
byl trochu bledý a rozpačitý.
" Tak co, " ptal se ho policejní inspektor, " vzpomněl jste si na někoho, kdo vás třeba nenávidí? "
Pan rada potřásl hlavou.
" Já nevím, " řekl nejistě.
" Totiž těch, kteří by mne mohli nenávidět, je tolik, že... "
A mávl bezradně rukou.
" Poslouchejte, člověk ani neví, kolika lidem ublížil.
To víte, u toho okna už sedat nebudu.
Já jsem vás přišel poprosit, abyste tu věc nechali plavat. "
PROPUŠTĚNÝ
" Tak co, rozuměl jste, Zárubo? " ptal se ředitel věznice, když téměř slavnostně dočetl příslušný akt od ministerstva spravedlnosti.
" To znamená, že se vám podmínečně promíjí zbytek vašeho doživotního trestu.
Odseděl jste si dvanáct a půl roku a po tu celou dobu jste se choval... no, zkrátka, vzorně;
my jsme vám dali nejlepší vysvědčení a... eh... jedním slovem, můžete jít domů, rozumíte?
Ale pamatujte si, Zárubo, kdybyste něco provedl, tak to podmínečné propuštění pomine a vy si budete muset odsedět ten doživotní trest za vraždu na své manželce Marii, a pak už vám ani pámbu nepomůže.
Tak si dejte pozor, Zárubo;
příště by to bylo nadosmrti. "
Pan ředitel se dojatě vysmrkal.
" My jsme vás tu měli rádi, Zárubo, ale podruhé bych vás tu nechtěl vidět.
Tak spánembohem, a pan správce vám vyplatí vaše peníze.
Můžete jít. "
Záruba, čahoun skoro dvoumetrový, přešlapoval a něco koktal;
byl tak šťasten, že ho to až bolelo a že v něm hrkalo cosi jako zavzlykání.
" No tak, no tak, " bručel ředitel.
" Jen se nám tu nerozbrečte.
Uchystali jsme vám nějaké šaty, a stavitel Málek mně slíbil, že vás vezme do práce.
- Co, vy se chcete dřív podívat domů?
Aha, na hrob své ženy.
No, to je od vás hezké.
Tak šťastnou cestu, pane Zárubo, " řekl honem ředitel a podal Zárubovi ruku.
" A dejte si na sebe pozor, prokrista, pamatujte, že jste venku jen podmínečně! "
" Takový hodný člověk, " povídal ředitel, sotva se za Zárubou zavřely dveře.
" Já vám řeknu, Formánku, tihle vrahové bývají moc slušní lidé;
nejhorší jsou defraudanti, těm není v kriminále nic recht.
Škoda toho Záruby! "
Když tedy Záruba měl za sebou železná vrata i dvůr pankrácké věznice, měl ještě takový nejistý a pokorný dojem, že ho nejbližší dozorce zadrží a dovede zpátky;
i loudal se pomalu, aby se nezdálo, že utíká.
Když vyšel na ulici, motala se mu hlava, tolik lidí je venku, tamhle se honí děti, dva šoféři se hádají, bože, těch lidí, to dřív nebývalo, kam vlastně jít?
To je jedno;
samé vozy, a tolik ženských, nejde nikdo za mnou? ne, ale těch vozů co je!
Záruba si to natíral dolů k Praze, aby už byl co nejdál;
zavonělo mu uzenářství, ale teď ne, teď ještě ne;
pak zavonělo něco ještě silněji: novostavba.
Zedník Záruba se zastavil a čichal vůni malty a trámů.
Díval se na strejdu, jak míchá vápno;
měl chuť se dát do řeči, ale jaksi nemohl, nevylezl z něho žádný hlas, člověk si v samovazbě odvykne mluvit.
Záruba dlouhými kroky sestupoval do Prahy.
Proboha, to je nějakých staveb!
Tadyhle to dělají celé z betonu, to před dvanácti lety nebylo, to nebylo, to za mých časů nebylo, mínil Záruba, ale vždyť jim to musí spadnout, takové tenké pilíře!
" Pozor, člověče, copak jste slepý? "
Málem by ho přejelo auto, málem by vlezl pod řinčící tramvaj;
sakra, člověk za dvanáct let odvykne ulicím.
Rád by se někoho zeptal, co je to za velikou stavbu;
rád by se zeptal, kudy má jít na Severozápadní nádraží;
protože zrovna podle něho rachotil kamión se železem, zkusil sám pro sebe říci nahlas:
" Prosím vás, kudy se jde na Severozápadní nádraží? "
Ne, nejde to;
nějak v něm zaschl hlas či co, člověk tam nahoře zrezaví a oněmí;
první tři roky se ještě sem tam na něco zeptá, ale pak už přestane.
" Prosím vás, kudy se jde - " Jenom mu to zachrčelo v krku, ale lidský hlas to nebyl.
Dlouhými kroky ubíhá Záruba do ulic.
Je mu, jako by byl opilý nebo jako by šel ve snách;
ono je všechno docela jiné než před těmi dvanácti roky, větší, hlučnější a zmatenější.
Jenom těch lidí co je!
Zárubovi je z toho až smutno, zdá se mu, že je někde v cizině a že se s těmi lidmi ani nedomluví.
Jenom kdyby se dostal na nádraží a mohl jet domů, domů...
Bratr tam má chalupu a děti...
" Prosím vás, kudy se jde, " pokouší se Záruba vyslovit, ale jen bezhlase hýbá rty.
Eh co, doma to přejde, doma se rozmluvím;
jen na to nádraží kdybych se dostal!
Najednou za ním křik, a někdo ho strhl na chodník.
" Člověče, proč nejdete po chodníku? " hartusí na něho šofér.
Záruba by chtěl odpovědět, ale ono to nejde;
jen odchrchlá a běží dál.
Po chodníku, myslí si, pro mne je chodník málo;
lidi, já mám tak naspěch, já chci být doma, prosím vás, kudy se jde na Severozápadní nádraží?
Asi tou nejživější ulicí, rozhodl se, tady, co jede ta řada tramvají.
Kde jen se nabere tolik lidí?
Vždyť to jsou celé zástupy, a všichni jdou jedním směrem, to jistě je k nádraží, proto tak běží, aby jim neujel vlak.
Čahoun Záruba přidal do kroku, aby nezůstal vzadu;
a vida, ani těm lidem už nestačí chodníky, valí se prostředkem ulice, hustý a hlučící dav;
a pořád se přidávají noví, běží poklusem a něco křičí;
a vtom počali křičet všichni dlouhým a širým řevem.
Zárubovi se zatočila hlava opojením hluku.
Hergot, je to krása, tolik lidí!
Tam napřed začali zpívat něco do pochodu.
Záruba vyrovnává krok a rozjařeně šlape, hele, teď zpívají všichni kolem něho, Zárubovi něco jihne a nabíhá v krku, jako by ho to tlačilo, musí to ven a je to zpěv, ráz dva, ráz dva, Záruba zpívá píseň beze slov, bručí si, brouká hluboký bas, jak je ta píseň? to je jedno, já jedu domů, já jedu domů!
Dlouhán Záruba šlape už v první řadě a zpívá, nejsou to slova, ale je to tak krásné, ráz dva, ráz dva, se vztyčenou rukou troubí Záruba jako slon, je mu, jako by znělo celé jeho tělo, břicho se chvěje jako buben, hrudník hlasitě duní a v hrdle to dělá tak dobře, tak dobře, jako bys chlastal nebo plakal.
Tisíce lidí křičí " Hanba!
Hanba vládě! ", ale Záruba nemůže pochytit, co to volají, i vytrubuje vítězně " A-á!
A-á! "
Mávaje dlouhou rukou jde Záruba v čele všech, hýká a řičí, zpívá a burácí, bubnuje si pěstmi do hrudníku a vyráží veliký křik, který ční nad hlavami všech jako vlající prapor.
" Uavá, uavá, " troubí Záruba z plna hrdla, z plných plic, z plného srdce, zavíraje přitom oči jako kokrhající kohout.
" Uavá!
Aaá!
Huráá! "
Nyní se dav jaksi zastavil a nemůže dál, couvá zmatenou vlnou, supí a naježí se rozčilenými skřeky.
" Uavá!
Huráá! "
Záruba se zavřenýma očima se oddává tomu velikému a osvobozenému hlasu, který stoupá z jeho nitra.
Najednou se na něho sápou nějaké ruce a udýchaný hlas mu chrčí do ucha:
" Ve jménu zákona vás zatýkám! "
Záruba vytřeštil oči;
na jedné jeho ruce visí strážník a vytahuje ho z hloučku, který sebou křečovitě cloumá.
Záruba hekl hrůzou a chce vyrvat ruku strážníkovi, který mu ji zkrucuje;
tu zařval Záruba bolestí a druhou rukou jako palicí praštil strážníka do hlavy.
Strážník zrudl a pustil ho;
vtom dostal Záruba obuškem do hlavy, a zas, zas, zas!
Dvě ohromné ruce se roztočily jako větrný mlýn a dopadaly na nějaké hlavy;
tu se na ně pověsili dva lidé v přilbách jako buldoci, Záruba zajíkaje se děsem je hledí setřást, kope kolem sebe, zmítá sebou jako šílený, je někam vlečen a strkán, dva strážníci ho vedou za zkroucené ruce prázdnou ulicí, ráz dva, ráz dva, Záruba jde jako ovečka, prosím vás, kudy se jde na Severozápadní nádraží? dyť já mám jet domů.
Dva strážníci ho téměř hodili na komisařství.
" Jak se jmenujete, " spustil na něho zlý a studený hlas.
Záruba by to rád řekl, ale jen hýbá rty.
" No tak, jak se jmenujete, " zařval zlý hlas.
" Záruba Antonín, " šeptá čahoun sípavě.
" Bytem? "
Záruba bezradně pokrčil rameny.
" Na Pankráci, " vypravil ze sebe.
" V samovazbě. "
*
Ono to sice nemá byt, ale stalo se to: tři právníci se radili, jak z toho dostat toho Zárubu ven, předseda senátu, státní návladní a advokát ex offo.
" Tak ať to ten Záruba zapře, " mínil státní návladní.
" To nejde, " bručel předseda senátu.
" On se už ve vyšetřování přiznal, že se s těmi policajty pral.
Trouba jeden, když se sám přiznal - "
" Kdyby ti strážníci vypověděli, " navrhoval advokát, " že toho Zárubu s určitostí nepoznávají, že to mohl být někdo jiný - "
" Prosím vás, " protestoval státní návladní, " to tak, abychom učili policajty lhát!
Když toho Zárubu určitě poznávají - Já bych byl pro pominutí smyslů.
Navrhněte prozkoumání duševního stavu, pane kolego;
já se k tomu připojím. "
" Copak o to, " řekl advokát, " já to navrhnu;
ale co když nám ho doktoři neuznají za blázna? "
" Já s nimi promluvím, " uvoloval se předseda senátu.
" Ono to sice nemá být, ale - U čerta, to bych nerad, aby ten Záruba musel pro tu hloupost doživotně sedět.
Já bych se raději viděl nevímkde.
Prokristapána, já bych mu dal šest měsíců, ani bych nemrknul;
ale aby si pak musel odsedět zbytek doživotního kriminálu, pane, to by se mně zatraceně netento, nelíbilo. "
" Nepomůže - li nám pominutí smyslů, " uvažoval státní zástupce, " tak to vypadá moc škaredě.
Proboha vás prosím, já to musím zažalovat jako zločin;
co si s tím mám jiného počít?
Kdyby se byl ten pitomec stavil aspoň někde v hospodě!
Z toho bychom už upletli nějakou tu nepříčetnost - "
" Prosím vás, páni, " naléhal předseda senátu, " nějak mně to už udělejte, abych ho mohl pustit.
Já jsem starý člověk a nerad bych bral na sebe - no, však víte co. "
" Těžká věc, " vzdychl státní návladní.
" No, budeme vidět.
Aspoň se to s těmi psychiatry protáhne.
Tak zítra je líčení, že? "
*
Ale k líčení ani nedošlo.
Té noci se Antonín Záruba oběsil, patrně ze strachu před trestem.
Protože byl příliš dlouhý, visel tak divně, jako by seděl na zemi.
" Zatrápená věc, " bručel státní návladní, " hergot, to je hloupá věc.
Ale aspoň že my za to nemůžeme. "
ZLOČIN NA POŠTĚ
" Pane, Spravedlnost, " řekl četnický strážmistr Brejcha.
" To bych rád věděl, proč to je na obrazech taková ženská s kšandou na očích a s vážkami, jako by prodávala pepř.
Já bych mínil, že Spravedlnost vypadá jako četník.
To byste nevěřil, co věcí my četníci rozsoudíme bez soudce, bez vážek a bez takových cavyků.
V menších případech dáme po hubě a ve větších případech si odepneme řemen;
to je v devadesáti případech ze sta celá spravedlnost.
A já vám povím, pane, že tuhle jsem já sám usvědčil dva lidi z vraždy a sám jsem je odsoudil k spravedlivému trestu a trest jsem vykonal, a nikomu jsem o tom nehlásil ani slovo.
Tak počkejte, vám to teda řeknu.
No jo, vy se pamatujete, pane, na tu slečinku, co tady v obci byla přede dvěma lety na poště.
No právě, Helenka se jmenovala.
Taková hodná a milá holka, hezká jako obrázek.
Bodejť byste se na ni nepamatoval.
Tak ta Helenka, pane, se loni v létě utopila;
skočila do rybníka a šla asi padesát metrů, než přišla do hloubky.
Teprve za dva dny vyplavala.
A víte, proč to udělala?
V ten den, kdy se utopila, přišla najednou z Prahy revize na poštu a našla, že Helence chybí v kase dvě stovky.
Mizerné dvě stovky, pane.
Trouba revizor teda řekl, že to musí hlásit dál a že se to bude vyšetřovat jako zpronevěra.
Ten večer, pane, se Helenka z hanby utopila.
Když ji vytáhli na hráz, musel jsem u ní stát, než přišla komise.
Už na ní, chudákovi, nebylo nic hezkého, ale já jsem pořád viděl, jak se směje z toho šaltru na poště, - inu, všichni jsme tam za ní chodili, že jo;
tu holku měl každý rád.
Sakra, povídám si, to děvče neukradlo dvě stovky;
předně proto, že tomu nemůžu věřit, a za druhé, vždyť ona nepotřebovala krást;
její tatík byl mlynář tamhle z té druhé strany, a ona šla na poštu jen z takové té ženské ctižádosti, že se sama uživí.
Tatíka jsem dobře znal;
pane, to byl nějaký písmák a krom toho evandělík;
a já vám řeknu, tihle evandělíci a duchaři u nás nikdy nekradou.
Jestli ty dvě stovky na poště chybí, to by je musel ukrást někdo jiný.
Tak jsem, pane, té mrtvé holce tady na té hrázi slíbil, že to tak nenechám.
Tak dobrá, zatím sem na poštu poslali nějakého mládence z Prahy, Filípek se jmenoval;
takový šikovný a zubatý chlapík.
Teda za tím Filípkem jsem chodil na poštu, abych něco vykoukal.
To víte, je to tam jako všude na malých poštách;
u okénka stolek, v tom stolku v šupleti peníze a známky.
Úředník má za zády takový ten regál se všelijakými sazebníky a lejstry a váhu na vážení balíků a takových věcí.
Pane Filípek, povídám mu, prosím vás, koukněte se do těch vašich sazebníků, co by tak stál, řekněme, telegram do Buenos Aires.
Tři koruny za slovo, povídá ten Filípek jakoby nic.
Tak co by stál expres telegram do Hongkongu, ptám se ho zas já.
To se musím podívat, řekl ten Filípek, vstal a obrátil se k regálu.
A zatímco listoval v tom sazebníku zády ke stolku, protlačil jsem se rameny skrz to okénko, dosáhl jsem rukou na zásuvku s penězi a otevřel jsem ji;
otvírala se docela lehce a tiše.
Tak děkuju, už to mám, povídám;
takhle se to mohlo stát.
Dejme tomu, že Helenka něco hledala v tom regálu;
pak mohl někdo štípnout ty dvě stovky ze šuplete.
Koukejte se, pane Filípek, kdybyste mně ukázal, kdo v těch minulých dnech odtud něco telegrafoval nebo posílal.
Pan Filípek se drbal na hlavě a povídá:
Pane vachmajstr, to nepůjde.
Víte, ono platí něco jako listovní tajemství - ledaže byste to hledal jménem zákona;
ale to bych musel ohlásit nahoru, že tu byla prohlídka.
Počkejte, povídám mu.
To bych zatím nerad dělal.
Ale helejte, pane Filípek, kdybyste vy takhle... z dlouhé chvíle nebo tak... podíval se do těch lejster, kdo v posledních dnech odtud poslal něco takového, že se třeba Helenka musela obrátit zády ke stolku -
Pane vachmajstr, povídá ten Filípek, copak o to, odtelegrafované blankety tu budou;
ale od rekomandovaných dopisů a balíků máme jenom zapsáno, komu se to posílá, ale ne, kdo to poslal.
Já teda vám sepíšu všechna jména, která tu najdu;
ono to sic nemá být, ale pro vás to už udělám.
Ale já myslím, že z toho poznáte starou belu.
On měl, pane, ten Filípek pravdu;
přinesl mně asi třicet jmen - to víte, na vesnické poště se toho mnoho nepodává, ještě takhle nějaký ten balík pro kluka na vojně -, ale z těch jsem nevycucal ani nejmenší zdání.
Pane, kudy jsem chodil, tudy jsem na to myslil;
tak mě tlačilo, že už svůj slib té mrtvé holce nesplním.
Tak jednou, to bylo asi za tejden, jdu zase na poštu.
Ten Filípek se na mě cení a povídá:
Pane vachmajstr, s těmi kuželkami už nebude nic, já pakuju.
Zejtra sem přijde nová slečna, z Pardubic z pošty.
Aha, na to já.
Nějaká disciplinárka, že jo, že tu slečnu přeložili z města na takovou mizernou vesnickou poštu.
Ba ne, povídá ten Filípek a kouká na mě tak nějak zvláštně.
Ta slečna je sem přeložena na vlastní žádost, pane vachmajstr.
To je divné, říkám;
- to přece víte, jaké ty ženské jsou.
Je, povídá ten Filípek a pořád tak na mě kouká, a ještě divnější je, že to anonymní udání, aby se na zdejší poště udělala blesková revize, přišlo taky z Pardubic.
Já jsem si pískl a myslím, že jsem koukal na toho Filípka stejně jako on na mne.
A najednou povídá listonoš Uher, který si tam rovnal roznášku:
Jo, do Pardubic - on tam dopisuje skoro denně pan adjunk z velkostatku nějaký slečně na poště.
To bude jeho láska, že jo.
Poslouchejte, fotr, povídá ten Filípek, nevíte, jak se ta slečna jmenuje?
Nějak jako Julie Touf - Toufar -
Tauferová, řekl Filípek.
Tak je to ona, ta, co sem má přijít.
On pan Houdek, jako pan adjunk, povídá pošťák, taky dostává z Pardubic skoro denně psaníčko.
Pane adjunk, já mu říkám, tady je zas psaní od nevěsty.
On mně, jako pan Houdek, chodí dycky takový kus cesty naproti.
A tady má dnes bedničku, ale z Prahy.
Hele, to je vrácená zásilka.
' Adresát neznám '.
To on si pan adjunk zmejlil adresu.
Tak mu to donesu zpátky.
Ukažte, povídá ten Filípek.
Adresoval to na nějakého Nováka, Praha, Spálená ulice.
Dvě kila másla.
Razítko čtrnáctého července.
To tu ještě byla slečna Helenka, řekl pošťák.
Ukažte, povídám Filípkovi a čuchnu k té bedničce.
Pane Filípek, říkám, to je divné, to máslo bylo deset dní na cestě, a nesmrdí.
Fotr, nechte tu bedničku tady a sypte s roznáškou.
Sotva byl pošťák pryč, řekl mně ten Filípek:
Pane vachmajstr, ono to nesmí být, ale tady je dláto.
A šel pryč, aby to jako neviděl.
Pane, já tu bedničku vypáčil;
byla v ní dvě kila hlíny.
Tak já jdu za tím Filípkem a říkám mu:
Člověče, teda o téhle věci nikomu ani slovo, rozumíte?
To já už si spravím sám.
To se rozumí, sebral jsem se a šel jsem za tím adjunktem Houdkem do velkostatku.
Seděl tam na kládách a koukal do země.
Pane adjunkte, povídám mu, tady je nějaká konfúze na poště;
nevzpomínáte si, na jakou adresu jste posílal před deseti nebo dvanácti dny takovou bedničku?
Ten Houdek trochu jako zbledl a povídá:
Na tom nezáleží;
to už sám nevím, komu to bylo.
Pane adjunkte, řekl jsem, a jaké to bylo máslo?
Ten Houdek teda vyskočil bílý jako stěna.
Co to má znamenat? křičel.
Proč mě s tím obtěžujete?
Pane adjunkte, povídám mu.
To je tak: vy jste zabil Helenku z pošty.
Vy jste tam donesl bedničku s fingovanou adresou, aby ji musela vážit na váze.
Zatímco vážila, vy jste se naklonil přes šaltr a ukradl jste ze šuplete dvě stě korun.
Pro těch dvě stě korun se Helenka utopila.
Tedy tak je to.
Pane, ten Houdek se třásl jako list.
To je lež, křičel, proč já bych kradl dvě stovky?
Protože jste chtěl dostat na zdejší poštu slečnu Tauferovou, svou nevěstu.
Ta vaše slečna udala anonymním psaním, že Helence chybí v kase peníze.
Vy dva jste Helenku vehnali do rybníka.
Vy dva jste ji zabili.
Máte na svědomí zločin, pane Houdek.
Ten Houdek se vám svalil na ty klády a zakryl si tváře;
jakživ jsem neviděl chlapa tak plakat.
Ježíšikriste, naříkal, já nemohl vědět, že ona se utopí!
Já jenom myslel, že bude propuštěna... vždyť mohla jít domů!
Pane strážmistře, já jsem si jenom chtěl vzít Julču;
ale jeden z nás by se musel vzdát místa, kdybychom šli k sobě... a pak bychom nestačili s platem...
Proto jsem tolik chtěl, aby Julča přišla sem na poštu!
Pět let už na to čekáme...
Pane strážmistře, to je taková strašná láska!
- Pane, já vám to nebudu dál povídat;
byla už noc, ten chlap přede mnou klečel, a já, pane, jsem brečel nad tím vším jako stará kurva;
nad Helenkou i nad tím ostatním.
Tak dost, řekl jsem mu nakonec, už toho mám po krk.
Člověče, dejte sem těch dvě stě korun.
Tak.
A teď tohle:
Kdyby vás napadlo jít za slečnou Tauferovou, dřív než to dám do pořádku, udělám na vás udání pro krádež, rozumíte?
A kdybyste se zastřelil nebo něco podobného, řeknu, proč jste to udělal.
A konec.
Tu noc, pane, jsem proseděl pod hvězdami a soudil jsem ty dva;
já jsem se ptal Boha, jak je mám potrestat, a pochopil jsem tu hořkost a radost, která je v spravedlnosti.
Kdybych je udal, dostal by ten Houdek pár neděl vězení podmíněně;
a ještě by se to stěží dokázalo.
Houdek zabil tu holku;
ale nebyl to sprostý zloděj.
Každý trest mně byl příliš mnoho a příliš málo.
Proto jsem je soudil a trestal sám.
Ráno po té noci jdu na poštu.
Sedí tam za šaltrem bledá a vysoká slečna s takovýma Palčivýma očima.
Slečno Tauferová, povídám, tak tady mám rekomandovaný dopis.
Podal jsem jí dopis s adresou ' Ředitelství pošt a telegrafů v Praze '.
Podívala se na mne a přimázla na dopis nálepku.
Okamžik, slečno, řekl jsem.
V tom dopise je udání, kdo ukradl dvě stě korun vaší předchůdkyni.
Kolik bude stát to porto?
Pane, v té ženské byla hrozná síla;
ale přece jen zbledla do popelava a ztuhla jako kámen.
Tři koruny padesát, vydechla.
Odpočítal jsem tři koruny padesát a povídám:
Tady jsou, slečno.
Ale kdyby se tady ty dvě stovky, říkám a dávám jí na stolek ty dvě ukradené bankovky, kdyby se ty dvě stovky našly tady někde zapadlé nebo založené, rozumíte?
- aby bylo vidět, že mrtvá Helenka nekradla, slečno -, pak bych si ten dopis vzal zpátky.
Tak co?
Neřekla ani slovo;
jen se tak palčivě a strnule dívala já nevím kam.
Za pět minut tu bude pošťák, slečno, povídám.
Tak co, mám si ten dopis odnést?
Kývla rychle hlavou.
Tak já jsem sebral ten dopis a chodím před poštou.
Pane, tak napjatě jsem ještě nikdy nepřešlapoval.
Za dvacet minut vyběhne starý pošťák Uher a křičí:
Pane vachmajstr, pane vachmajstr, tak už se našly, ty dvě stovky, co scházely slečně Helence!
Ta nová slečna je našla založené v jednom sazebníku!
To je náhoda!
Fotr, řekl jsem mu, tak běžte a všude říkejte, že se ty dvě stovky našly.
Víte, aby každý věděl, že mrtvá Helenka nekradla.
Zaplaťpámbu!
Tak to bylo první.
Druhé bylo, že jsem šel k starému velkostatkáři.
Vy ho asi neznáte;
je to hrabě, tak trochu blázen a moc hodný člověk.
Pane hrabě, povídám mu, neptejte se mě na nic;
ale jde tu o věc, ve které my lidé máme držet za jeden konec.
Zavolejte si adjunkta Houdka a řekněte mu, že ještě dnes musí odjet na váš velkostatek na Moravě;
kdyby nechtěl, že ho na hodinu propouštíte.
Starý hrabě zvedl obočí a chvíli na mne kouká;
pane, já jsem se nemusel nijak nutit, abych vypadal tak vážně, jak si jen kdo může představit.
Nu dobrá, řekl hrabě, já se vás tedy nebudu na nic ptát.
A dal si zavolat toho Houdka.
Houdek přišel, a když mě viděl u hraběte, zbledl, ale stál jako svíce.
Houdku, řekl hrabě, dejte zapřahat a pojedete k vlaku;
dnes večer nastoupíte službu na mém statku u Hulína.
Budu telegrafovat, aby vás tam čekali.
Rozuměl jste?
Ano, řekl tiše Houdek a upřel na mě oči;
víte, takové oči jako zatracenec v pekle.
Máte nějaké námitky? ptal se hrabě.
Ne, řekl chraptivě Houdek a nespouštěl ze mne očí.
Pane, mně bylo z těch očí ouzko.
Tak můžete jít, skončil hrabě, a bylo to.
Za chvíli jsem viděl, jak odvážejí Houdka v kočáře;
seděl tam jako dřevěná loutka.
Tak to je všechno.
Až půjdete na poštu, všimněte si tam té bledé slečny.
Je zlá, zlá na všechny a dostává takové zlé a staré vrásky.
Já nevím, sejde - li se někdy s tím svým adjunktem;
snad za ním někdy jede, ale pak se vrací zlejší a palčivější.
A já se na ni dívám a říkám si:
Spravedlnost musí bejt.
Já jsem jen četník, pane, ale tohle vám povím podle své zkušenosti:
Je - li nějaký vševědoucí a všemohoucí Bůh, to já nevím;
a kdyby byl, tak nám to není nic platno;
ale já vám řeknu, musí bejt Někdo nejvýš spravedlivý.
To zas jo, pane.
My můžeme jenom trestat;
ale musí bejt někdo, kdo by odpouštěl.
Já vám řeknu, ta pravá a nejvyšší spravedlnost je něco tak divnýho jako láska. " | z_1kapsy |
Autor: Čapek, Karel, Název: Povídky z druhé kapsy, Žánr: povídky
UKRADENÝ KAKTUS
" Tak já vám povím, " pravil pan Kubát, " co se mně letos v létě stalo.
Byl jsem na letním bytě, jak už ty letní byty jsou: bez vody, bez lesa, bez ryb, vůbec beze všeho;
ale zato je tam silně zastoupena lidová strana, okrašlovací spolek s čilým jednatelem, perleťářský průmysl a poštovní úřad se starou a nosatou poštmistrovou;
zkrátka je to tak jako všude jinde.
Tedy když jsem se tam asi čtrnáct dní oddával blahodárným a hygienickým účinkům takové té ničím nerušené nudy, začal jsem větřit, že mne mají místní klepny a vůbec veřejné mínění nějak v prádle.
A protože mé dopisy mně docházely nápadně dobře zalepené, až se celá obálka na rubu zrovna leskla arabskou gumou, řekl jsem si:
Aha, někdo otvírá mou poštu;
hrom do té poštmistrovské báby!
To víte, tihle pošťáci prý dovedou rozlepit každou obálku.
Počkej, řekl jsem si;
a už jsem seděl a začal jsem svým nejúhlednějším písmem psát:
Ty strašidlo poštmistrovské, ty nosatá fuchtle, ty kometo, ty treperendo zvědavá, ty zmije, ty rašple, ty ježibabo a tak dále, s úctou veškerou Jan Kubát.
Poslouchejte, tahle čeština je bohatá a přesná řeč;
jedním dechem jsem na ten papír vysypal čtyřiatřicet výrazů, kterých může přímý a počestný muž užít vůči každé dámě, aniž by se stal osobním nebo dotěrným;
pak jsem to spokojeně zalepil, napsal jsem na obálku svou vlastní adresu a jel jsem do nejbližšího města dát to do schránky.
Den nato běžím na poštu a strčím s nejlíbeznějším úsměvem hlavu do okénka.
Paní poštmistrová, povídám, není tady pro mne nějaký dopis?
- Já vás budu žalovat, vy ničemo, zasršela na mne paní poštmistrová s tím nejstrašnějším pohledem, který jsem kdy viděl.
- Ale paní poštmistrová, povídám jí soucitně, snad jste nečetla něco nepříjemného?
- A pak jsem raději ujel. "
" To nic není, " pravil kriticky pan Holan, vrchní zahradník Holbenovy zahrady.
" Tahleta lest byla příliš jednoduchá.
Já bych vám mohl povídat, jak jsem nalíčil na toho zloděje kaktusů.
To víte, starý pan Holben je náramný kaktusář, a jeho sbírka kaktusů, já nelžu, může mít cenu tři sta tisíc, když nepočítám unikáty.
Na to si starý pán potrpí, aby ta sbírka byla veřejně přístupná.
Holane, říká, to je ušlechtilá záliba, to se má v lidech živit.
Ale já si zas myslím, když nějaký malý kaktusář vidí, řekněme, takového zlatého Grusona za dvanáct stovek, tak ho jen zbytečně bolí srdce, že ho nemá.
Ale když to starý pán chce, nu dobrá.
Ale tuhle vloni jsme začali pozorovat, že se nám ztrácejí kaktusy;
a to ne nějaké ty na oko, co kdekdo chce mít, ale zrovna takové ty speciality;
jednou to byl Echinocactus Wislizenii, podruhé Graessnerii, pak jedna Wittia, import přímo z Kostariky, pak jedna species nova, kterou poslal Frič, potom jeden Melocactus Leopoldii, unikát, který nikdo v Evropě neviděl už přes padesát let, a nakonec Pilocereus fimbriatus ze San Dominga, první kus, který kdy přišel do Evropy.
Poslouchejte, ten zloděj musel být nějaký znalec!
- To nemáte ponětí, jak starý pán zuřil.
Pane Holbene, říkám mu, jednoduše své skleníky zavřete, a bude po ptákách.
- A to zas ne, křičel starý pán, taková ušlechtilá záliba je pro všecky;
musíte mně chytit toho prašivku zloděje;
vyhoďte hlídače, najměte nové, alarmujte policii a takové ty krámy.
To je těžká věc;
když máme třicet šest tisíc hrníčků, nemůžeme postavit ke každému jednoho hlídače.
Tak jsem aspoň najal dva revírní inspektory od policie na penzi, aby dávali pozor;
a zrovna tehdy se nám ztratil ten Pilocereus fimbriatus a zbyl nám po něm jenom důlek v písku.
Teda to jsem se dožral a začal jsem pást sám po tom zloději kaktusů.
Abyste věděli, tihle praví kaktusáři, to je něco jako sekta dervišů;
já myslím, že jim místo fousů rostou ostny a glochidy, tak jsou do toho zažraní.
U nás máme dvě takové sekty:
Spolek kaktusářů a Sdružení kaktusářů;
čím se od sebe liší, to nevím, - myslím, že jedni věří, že kaktusy mají nesmrtelnou duši, kdežto druzí jim přinášejí krvavé oběti;
ale zkrátka ty dvě sekty se navzájem nenávidí a pronásledují se ohněm a mečem na zemi i v povětří.
Teda já jsem si zašel k předsedům těch dvou sekt a ve vší důvěrnosti jsem se jich zeptal, nemají - li nějaké zdání, kdo by - třeba z té druhé sekty - ty Holbenovy kaktusy mohl ukrást.
Když jsem jim řekl, které vzácné kaktusy se nám ztratily, prohlásili s největší určitostí, že teda je nemohl ukrást žádný člen té nepřátelské sekty, protože tam jsou jenom takoví svrabaři, hudlaři a nezasvěcenci, kteří nemají ani ponětí, co je to takový Wislizen nebo Graessner, neřkuli Pilocereus fimbriatus;
a co se týče jejich vlastních členů, že ručí za jejich poctivost a ušlechtilost;
že ti nejsou schopni něco ukrást, ovšem krom nějakého toho kaktusu;
ale kdyby někdo z nich takového Wislizena měl, že by ho jistě ukázal těm ostatním k uctívání a náboženským orgiím, ale o tom jim, předsedům, není nic známo.
Načež oba ti ctihodní páni mně řekli, že kromě těchto dvou veřejně uznaných nebo trpěných sekt jsou ještě divocí kaktusáři, a ti prý jsou ze všech nejhorší;
to jsou ti, kteří se pro svou náruživost nemohli snést s těmi umírněnými sektami nebo vůbec holdují různým bludům a násilnostem.
A tihle divocí kaktusáři prý jsou schopni všeho.
Když jsem tedy u těch dvou pánů nepochodil, vylezl jsem na takový pěkný javor v našem parku a přemýšlel jsem.
Já vám říkám, nejlíp se přemýšlí v koruně stromu;
tam je člověk tak jaksi odpoután, trochu se to s ním houpe a přitom se díváte na všechno z vyššího stanoviska;
já myslím, tihle filozofové by měli žít na stromech jako žluvy.
A na tom javoru jsem si vymyslel takový plán.
Nejdřív jsem si oběhl své známé zahradníky a povídám:
Mládenci, nehnijou vám nějaké kaktusy?
Starý pan Holben by je potřeboval na ty své pokusy.
- Takhle jsem sehnal pár set marodů a přes noc jsem je nastrkal do Holbenovy sbírky.
Dva dny jsem byl zticha, a třetího dne jsem dal do všech novin tuhle zprávu:
Holbenovy světoznámé sbírky ohroženy!
Jak se dovídáme, byla velká část jedinečných Holbenových skleníků zachvácena novou a dosud neznámou chorobou, zavlečenou nejspíše z Bolívie.
Nemoc napadá zejména kaktusy, probíhá po nějaký čas latentně a pak se projevuje jako hniloba kořenů, krčku i těla.
Jelikož se zdá, že tato choroba je velmi nakažlivá a rychle se šíří dosud nezjištěnými mikrosporami, byly Holbenovy sbírky zavřeny.
Asi za deset dní - po těch deset dní jsme se museli skrývat, aby nás kaktusáři neroztrhali samými dotazy - jsem poslal novinám druhou zprávu:
Podaří se zachrániti Holbenovy sbírky?
Jak se dovídáme, určil profesor Mackenzie v Kew chorobu, jez vypukla ve světoznámých Holbenových sbírkách, jako zvláštní tropickou plíseň ( Malacorrhiza paraguayensis Wild. ) a doporučil postřikovati zachvácené exempláře tinkturou Harvard-Lorsenovou.
Dosavadní pokusy s tímto lékem, které se nyní ve velkém měřítku provádějí v Holbenových sbírkách, jsou velmi úspěšné.
Harvard-Lotsenův roztok lze dostat i u nás v tom a tom závodě.
Když tohle vyšlo, seděl už jeden tajný v tom závodě a já jsem se uvelebil u telefonu.
Za dvě hodiny mně telefonoval ten tajný:
Tak pane Holan, už ho tu máme.
- Za deset minut jsem držel za límec takového malého človíčka a třepal jsem jím.
Ale pane, protestoval ten človíček, co se mnou třepete?
Já sem jdu jenom koupit tu známou Harvard-Lotsenovu tinkturu -
Já vím, povídám mu, jenže ona žádná není, tak jako není žádná nová nemoc;
ale vy jste nám chodil krást kaktusy do Holbenovy sbírky, vy čerchmantský taškáři!
Zaplaťpánbůh, vyhrkl ten človíček, tak ona žádná taková nemoc není?
A já jsem deset nocí nespal strachem, že ji dostanou mé ostatní kaktusy!
Tak jsem ho za límec vynesl do auta a jel jsem s ním a s tím tajným do jeho kvartýru.
Poslouchejte, takovou sbírku jsem ještě neviděl;
ten človíček měl jediný kumbálek v podkroví ve Vysočanech, no, asi třikrát čtyři metry, v koutě na zemi deku, stoleček a židli, a to ostatní byly samé kaktusy;
ale jaké exempláře a v jakém pořádku, to teda aby člověk pohledal.
Tak kterépak kousky vám ukradl, povídá ten tajný;
a já jsem koukal na toho taškáře, jak se třese a polyká slzy.
Poslouchejte, řekl jsem tajnému, ono to nemá takovou cenu, jak jsme mysleli;
řekněte na direkci, že ten pán toho odnesl za padesát korun a že si to s ním vyřídím sám.
Když tajný odešel, povídám:
Tak, přítelíčku, nejdřív mně spakujte všechno, co jste si od nás odnesl.
- Ten človíček vám mrkal, protože měl slzy na krajíčku, a šeptá:
Prosím vás, pane, nemohl bych si to raději odsedět?
Nic, křičím na něj, nejdřív musíte vrátit, co jste nám nakradl.
- Tak on vám začal vybírat jeden hrnéček po druhém a dával je na stranu;
bylo jich asi osmdesát, - my jsme neměli ani ponětí, že nám toho tolik chybělo;
ale nejspíš to odnášel už po dlouhá léta.
Pro jistotu jsem se na něho rozkřikl:
Co, tohle že je všechno?
Tu mu vyhrkly slzy;
vybral ještě jeden běloučký De Laitii a jeden corniger, dal je k těm ostatním a vzlykal:
Pane, namouduši, víc už jich od vás nemám.
To se ještě ukáže, hromoval jsem, ale teď mně řekněte, jak jste je od nás mohl odnášet.
To bylo tak, breptal a přitom mu takhle skákal rozčilením ohryzek.
Já... já jsem si totiž vzal na sebe ty šaty...
Jaké šaty? křičím já.
Tu se vám začervenal samými rozpaky a koktal:
Prosím ženské šaty.
Človíčku, divím se, a proč zrovna ženské šaty?
Protože, zajíkal se on, prosím, takové obstarožní ženské si nikdo pořádně nevšimne, a pak - dodával skoro vítězně - to přece dá rozum, že nikdo nebude z něčeho takového podezřívat ženskou!
Pane, ženské mají všechny možné vášně, ale jakživy si nedělají sbírky!
Viděl jste už někdy ženskou, která by měla sbírku známek nebo brouků nebo inkunábulí nebo takových věcí?
Nikdy, pane!
Ženské nemají tu důkladnost a - a - takovou tu náruživost.
Ženské jsou tak děsně střízlivé, pane!
Víte, to je ten největší rozdíl mezi námi a jimi: že jen my si děláme sbírky.
Já si tak myslím, že vesmír je jenom sbírka hvězd;
on je nějaký mužský bůh, a ten si dělá sbírku světů: proto jich je tak strašně mnoho.
Hergot, kdybych já měl tolik místa a prostředků jako on!
Víte, že si vymýšlím nové kaktusy?
A v noci se mi o nich zdá;
třeba takový kaktus, který má zlaté vlasy a hořcově modré květy, - já jsem ho nazval Cephalocereus nympha aurea Racek - já se totiž jmenuju Ráček, račte vědět;
nebo Mamillaria colubrina Racek;
nebo Astrophytum caespitosum Racek;
pane, tady jsou takové zázračné možnosti!
Kdybyste věděl -
Počkejte, přerušil jsem ho;
a v čem jste ty kaktusy odnášel?
Prosím za ňadry, řekl stydlivě.
Ono vám to tak krásně píchá.
Poslouchejte, já už jsem neměl to srdce ty kaktusy mu vzít.
Víte co, řekl jsem mu, já vás dovezu k starému panu Holbenovi a ten už vám utrhne obě uši.
- Lidi, to vám bylo, když ti dva se sčuchli!
Celou noc zůstali ve skleníku, než obešli těch šestatřicet tisíc hrnéčků.
Holane, řekl mně starý pán, to je první člověk, který dovede ocenit kaktusy.
A než uběhl měsíc, starý pan Holben s pláčem a žehnáním vypravil toho Ráčka do Mexika, aby tam sbíral kaktusy;
oba svatosvatě věřili, že tam někde roste Cephalocereus nympha aurea Racek.
Do roka jsme pak dostali takovou divnou zvěst, že pan Ráček tam zahynul krásnou a mučednickou smrtí.
Přišel tam nějakým Indiánům na jejich posvátny kaktus Čikulí, který je, abyste věděli, vlastní bratr Boha Otce, a buď se mu nepoklonil, nebo jej dokonce ukradl;
zkrátka milí Indiáni pana Ráčka svázali a posadili ho na Echinocactus visnaga Hooker, který je veliký jako slon a posetý ostny dlouhými jako ruské bajonety, následkem čehož náš krajan, odevzdán ve svůj osud, vypustil duši.
Tak to je konec zloděje kaktusů. "
POVÍDKA STARÉHO KRIMINÁLNÍKA
" To nic není, " řekl pan Jandera, spisovatel.
" Honit zloděje, to známe;
ale zvláštní je, když zloděj hledá, koho vlastně okradl.
Abyste věděli, to se stalo mně.
Tak tuhle jsem napsal povídku a dal jsem ji do tisku;
a když jsem ji četl vytištěnou, obešlo mě takové nepříjemné tušení.
Člověče, řekl jsem si, něco podobného jsem už někdy někde četl.
Hrom aby do toho, komupak jsem tuhle látku ukradl?
- Tři dny jsem chodil jako vrtohlavá ovce, a ne a ne na to přijít, od koho jsem si tu látku, jak se říká, vypůjčil.
Konečně jsem potkal kamaráda a povídám mu:
Člověče, tak se mně všechno zdá, že ta má poslední povídka je od někoho kradená.
- To jsem přece poznal na první pohled, řekl kamarád, tos ukradl z Čechova.
- Tu se mně zrovna ulevilo, a když jsem potom mluvil s jedním kritikem, říkám mu:
Pane, to byste nevěřil, někdy člověk udělá plagiát a ani o tom neví;
například má poslední povídka byla kradená.
- Já vím, povídá ten kritik, ta je z Maupassanta.
- Tak jsem si obešel všechny své dobré přátele;
poslouchejte, jak se jednou člověk octne na šikmé dráze zločinu, tak neví, kdy přestat;
představte si, tu jedinou povídku jsem ukradl ještě z Gottfrieda Kellera, Dickense, d'Annunzia, Tisíce a jedné noci, Charles Louis Philippa, Hamsuna, Storma, Hardyho, Andrejeva, Bandinelliho, Roseggera, Reymonta a celé řady jiných.
Z toho je vidět, jak člověk zapadá do zla hloub a hloub. "
" To nic není, " pravil odchrchlávaje pan Bobek, starý kriminálník.
" To mě upomíná na jeden případ, kdy měli vraha, ale nemohli k němu najít žádnou vraždu.
Totiž abyste si nemysleli, to se nestalo mně;
ale já jsem půl roku bydlel v tom samém kriminále, kde předtím seděl ten vrah.
To bylo v Palermu, " vysvětloval pan Bobek a skromně dodával:
" Já tam byl jenom skrz nějaký kufr, který mně přišel do rukou na lodi, co jezdí z Neapole.
Ten případ s tím vrahem mně vypravoval vrchní dozorce z toho domu;
já jsem ho totiž učil hrát francefús, křížový mariáš a boží požehnání, taky zvané gotýsek;
on to byl totiž moc pobožný člověk, ten dozorce.
Teda jednou v noci viděli poldové - oni v Itálii vždycky chodí po dvou - jak po via Butera, co vede k tomu smradlavému přístavu, ze vší síly pádí jeden člověk.
Tak ho čapli, a porco dio, on má v ruce zkrvavenou dýku.
To se rozumí, dovedli ho na policii, a teď, chlape, řekni, kohos to zapích.
Ten mládenec se dal do breku a povídá:
Zavraždil jsem člověka, ale víc vám neřeknu;
kdybych řekl víc, byli by nešťastní ještě jiní lidé.
- A taky z něho víc nedostali.
To se ví, hned se začalo pátrat po nějaké mrtvole, ale žádná se nenašla.
Tak nařídili prohlídku všech drahých zemřelých, kteří byli v tu dobu hlášeni jako nebožtíci;
ale všichni, jak se ukázalo, zemřeli křesťansky na malárii a takové věci.
Tu teda se znovu pustili do toho mládence.
Udal, že se jmenuje Marco Biagio z Castrogiovanni a je truhlářský tovaryš;
dále udal, že zasadil asi dvacet ran křesťanskému člověku a zabil ho;
ale komu to udělal, že nepoví, aby nepřivedl do neštěstí ještě jiné lidi.
A dost.
Jinak jen volal na sebe boží trest a tloukl hlavou do země.
Takovou lítost, říkal ten dozorce, jakživ nikdo neviděl.
To víte, tihle poldové nevěří člověku ani slovo;
oni si řekli, že ten Marco třeba nikoho nezabil a jen tak lže.
Tak poslali tu dýku na univerzitu, a tam řekli, že ta krev na té čepeli je z člověka a že to muselo propíchnout srdce.
Prosím vás, já nevím, jak se to tak může poznat.
No jo, ale co teď měli dělat: vraha měli, ale vraždu ne;
a to přece nejde, postavit člověka na soud pro neznámou vraždu;
víte, to musí být corpus delicti.
Zatím se ten Marco pořád jenom modlil a brečel a prosil, aby už ho dali na soud, aby odpykal svůj smrtelný hřích.
Ty porco, řekli mu, když chceš, aby tě mohla spravedlnost odsoudit, tak se musíš přiznat, koho jsi zabil;
my tě nemůžeme jen tak pověsit;
aspoň nám, ty zatracený mezku, jmenuj nějaké svědky.
- Já sám jsem svědek, křičel ten Marco, a já odpřisáhnu, že jsem zavraždil člověka!
- Tedy takhle to bylo.
Ten dozorce mně říkal, že on ten Marco byl takový hezký a hodný člověk;
jakživi tam neměli takového hodného vraha.
Číst neuměl, ale bibli měl pořád v ruce, třeba obráceně, a brečel do ní.
Tak mu poslali takového dobráka pátera, aby ho duchovně posílil a přitom šikovně vyzpovídal, co a jak s tou vraždou.
Ten páter vám chodil od toho Marca a otíral si oči;
říkal, že jestli si to ten Marco ještě nějak nezkazí, tak jistě dojde veliké milosti;
že to je duše žíznící po spravedlnosti.
Ale krom těch řečí a slz z něho ten páter taky víc nic nedostal.
Ať mě pověsí, a basta, říkal ten Marco, abych už měl odpykanou tu svou těžkou vinu;
spravedlnost musí být.
- A takhle to trvalo přes půl roku, a pořád nikde se nenašla žádná přiměřená mrtvola.
Teda když už jim to bylo hloupé, povídal policejní prezident:
Mordiáno, když ten Marco chce mermomocí viset, dejme mu tu vraždu, co se stala tři dny po jeho sbalení tamhle v Arenelle, jak tam našli tu zabitou bábu;
vždyť je to ostuda, tady máme vraha bez vraždy a bez mrtvoly, a tam máme takovou pěknou a vyslovenou vraždu bez pachatele.
Dejte to nějak dohromady, když ten Marco chce být odsouzen, tak mu to může být jedno zač;
a my se mu všelijak odměníme, když se přizná k té bábě.
- Tedy tohle nabídli tomu Marcovi a slibovali mu, že za to jistě dostane v nejkratší době provaz a bude mít pokoj.
Ten Marco chvilku váhal a pak prohlásil:
Ne, když už jsem svou duši zatratil zločinem vraždy, tak ji neobtížím ještě takovými smrtelnými hříchy, jako je lež, podvod a křivé svědectví.
- Takový to byl, pánové, spravedlivý člověk.
Teda takhle to dál nešlo;
teď už v tom kriminále mysleli jen na to, jak by se toho zatraceného Marca zbavili.
Víte co, řekli tomu žalářníkovi, udělejte to nějak tak, aby mohl utéci;
na soud ho poslat nemůžeme, to by bylo jen pro ostudu, a pustit ho na svobodu, když se nám přiznává k vraždě, to taky nejde;
koukejte, ať se ten dio cane maledetto nějak nenápadně ztratí.
- Teda poslouchejte, od toho dne posílali toho Marca bez průvodu pro pepř a pro nitě;
jeho cela byla ve dne v noci dokořán a ten Marco po celý den běhal po kostelích a po všech svatých, ale večer vám to natíral s vyplazeným jazykem, aby mu v osm hodin nezavřeli vrata kriminálu před nosem.
Jednou je naschvál zavřeli dřív;
a on vám dělal takový randál a tak tloukl na vrata, že mu museli otevřít, aby mohl do své cely.
Tak jednou večer povídá ten dozorce Marcovi:
Ty porca madonna, dneska tu spíš naposledy;
když se nechceš přiznat, koho jsi zabil, tak my tě, ty bandito jeden, odtud vyhodíme;
jdi si k čertu, aby tě potrestal.
- Té noci se ten Marco na okně své cely oběsil.
Poslouchejte, on ten páter sic říkal, že když někdo spáchá sebevraždu z výčitek svědomí, může být přes ten těžký hřích spasen, protože umřel ve stavu účinné lítosti.
Ale nejspíš to ten páter nevěděl docela jistě, nebo je ta otázka dosud sporná;
zkrátka věřte mně, že ten Marco v té cele strašil.
Totiž to bylo tak: když někoho do té cely zavřeli, tak vám v tom člověku procitlo svědomí a on začal litovat svých skutků, dělal pokání a úplně se obrátil.
To se ví, nebylo to u každého za stejnou dobu: pro přestupek to bylo za noc, pro přečin za dva nebo tři dny a pro zločin to trvalo třeba tři neděle, než se trestanec obrátil.
Nejdýl to vydrželi kasaři, defraudanti a vůbec ti, co dělají velké peníze;
já vám říkám, velké peníze nějak zvlášť zatvrzují nebo jaksi ucpávají svědomí.
Nejúčinnější to vždycky bývalo ve výroční den smrti Marcovy.
Tak oni tam v Palermu z té cely udělali takovou jako korekci, víte?, totiž zavírali tam trestance, aby litovali svých skutků a obrátili se.
To víte, někteří mají u policie protekci a některé ty lumpy poldové vůbec potřebují;
to se rozumí, že tam každého nezavřeli a sem tam si někoho nechali neobráceného;
já myslím, že se někdy od těch velkých gaunerů taky nechali podmazat, aby je nedávali do té divotvorné korekce.
Ona už ani v zázracích není žádná poctivost.
Teda tak mně to, páni, povídal ten dozorce v Palermu, a kolegové, co tam byli, mně to dosvědčovali.
Byl tam zrovna jeden anglický námořník, skrz výtržnost a rvačku;
tak ten Briggs šel rovnou z té cely na Formosu jako misionář, a jak jsem později slyšel, došel tam mučednické smrti.
To vám bylo zvláštní, žádný dozorce vám nechtěl do té Marcovy cely strčit ani prst;
tak se báli, že by ta milost třeba na ně přišla a oni by litovali svých skutků.
Teda toho vrchního dozorce, jak jsem vám už povídal, jsem učil hrát některé ty pobožnější hry.
Ten se vám vztekal, když prohrával!
Ale když mu jednou padala už tuze špatná karta, tak se dožral a zavřel mě do té Marcovy cely.
Per Bacco, křičel, já tě naučím!
No, já jsem si lehl a usnul jsem.
Ráno si mne ten dozorce zavolal a povídá:
Tak co, obrátil ses?
- Já o ničem nevím, signore comandante, povídám mu;
já jsem spal jak dudek.
- Tak marš zpátky, křičel na mě.
- Ale co vám budu dlouho povídat: tři neděle jsem byl v té cele, a pořád nic;
žádná lítost na mě nepřišla.
A tu ten dozorce nad tím začal kroutit hlavou a povídá:
Vy Češi musíte být strašní neznabozi nebo kacíři, že to na vás nemá žádný účinek!
A pak mně hrozně vynadal.
A vidíte, od té doby Marcova cela vůbec přestala účinkovat: ať tam strčili koho chtěli, neobrátil se ani dost málo ani se nepolepšil ani nelitoval, no dočista nic;
zkrátka přestalo to fungovat.
Prokrindapána, to vám byl z toho kravál;
mne hnali na direkci, že jsem jim to tam pokazil a kdesi cosi.
Já jsem jenom krčil rameny;
copak jsem za to mohl, no ne?
Tak mně dali aspoň tři dny temnou komoru, prý za to, že jsem tu celu poškodil. "
ZMIZENÍ PANA HIRSCHE
" Tohle, " řekl pan Taussig, " nebyl špatný případ, ale má moc velkou chybu: že se nestal v Praze.
Víte, i v kriminálních věcech má mít člověk ohled na domov.
Prosím vás, co nám je po nějakém případu v Palermě nebo kterých čertech?
Z toho my nic nemáme.
Ale když se takhle podaří nějaký takový lepší zločin v Praze, tak to mně, páni, zrovna jaksi lichotí;
říkám si, teď se o nás mluví v celém světě;
víte, ono to tak nějak hřeje.
A pak, to dá rozum, v takovém místě, kde se vyvede slušná kriminální věc, mohou jít i obchody;
ono to svědčí o větších poměrech, že jo, a budí to vůbec důvěru.
Ale to se musí ten pachatel chytit.
Já nevím, jestli se pamatujete na ten případ v Dlouhé třídě se starým Hirschem;
on tam měl obchod s kůžemi, ale sem tam taky prodával perské koberce a takové ty orientální věci;
víte, on měl po mnoho let nějaký kšeft v Cařihradě - však si odtamtud přinesl něco na játrech;
proto byl vychrtlý jako chcíplá kočka a hnědý, jako by ho vytáhl z třísla.
A tihle tepicháři z Arménie nebo ze Smyrny za ním chodili, protože se s nimi dovedl tak po zlodějsku domluvit.
Oni to jsou velcí gauneři, tihle Arméni;
na ty si musí dát pozor i žid.
Teda ten Hirsch měl v přízemí ty kůže a odtamtud se šlo po takových točitých schůdkách do jeho kontoru;
za kontorem byl jeho byt a tam seděla paní Hirschová;
ona totiž byla tak tlustá, že nemohla vůbec chodit.
Tak jednou k polednímu šel jeden příručí nahoru do kontoru za panem Hirschem, jestli mají poslat kůži na úvěr nějakému Weilovi do Brna;
ale pan Hirsch v kontoru nebyl.
Ono to sic bylo divné, že jo, ale ten příručí si řekl, on pan Hirsch šel třeba na skok vedle k paní Hirschové.
Ale za chvíli vám přišla shora služka, že pan Hirsch má jít k obědu.
Jak to, k obědu, řekl ten příručí, vždyť pan Hirsch přece je v bytě.
Ale kdepak by byl v bytě, povídá služka, přece paní Hirschová sedí celý den hned vedle kontoru a neviděla ho od rána.
- A my, řekl ten příručí, jsme ho taky neviděli, že, pane Václav?
- víte, to byl sluha.
V deset hodin jsem mu donesl poštu, povídal ten příručí, a pan Hirsch měl ještě na mě hubu, že jsme měli urgovat toho Lembergra skrz ty telecí usně;
od té doby nevystrčil z kontoru nos.
- Ježíšmarjá, řekla ta služka, vždyť on v kontoru není;
nešel on snad někam do města?
- Tady skrz krám nešel, řekl ten příručí, to bychom ho museli vidět, že jo, Václave;
to on snad šel skrz byt.
- To není možné, povídá služka, to by ho paní Hirschová viděla!
- Tak počkejte, řekl ten příručí;
když jsem ho viděl, tak měl župan a na nohou trepky;
jděte se podívat, jestli si vzal boty, kaloše a zimník, - víte ono to bylo v listopadu a moc pršelo.
Jestli se oblékl, povídá ten příručí, tak šel někam do města;
jestli ne, tak musí být někde doma, že jo.
Teda ta služka lítla nahoru a za chvíli se vrátí celá bez sebe.
Proboha, pane Hugo, povídá tomu příručímu, vždyť on pan Hirsch si nevzal boty a nic;
a paní Hirschová říká, že skrz byt nemohl jít, vždyť to by musel jít skrz její pokoj!
- Skrz krám taky nešel, řekl ten příručí;
on vůbec dnes v krámě nebyl, jen si mě zavolal do kontoru skrz tu poštu.
Václave, pojďte ho hledat!
- Tak nejdřív běželi do kontoru;
tam nebyl žádný nepořádek, jen pár těch srolovaných koberců v koutě, a na stole byl ještě nedopsaný dopis na toho Lembergra;
a nad stolem hořelo plynové světlo.
- Tak to už je jisté, řekl ten Hugo, že pan Hirsch nikam nešel;
kdyby někam šel, tak by přece zhasl lampu, že jo.
To on musí být někde v bytě.
- Tak vám prohledali celý byt, ale nikde nic.
Paní Hirschová začala na tom svém fotelu usedavě plakat;
ono to vypadalo, říkal potom ten Hugo, jako by se tam třásla taková hromada sulcu.
Paní Hirschová, řekl ten Hugo - to máte zvláštní, jak takový mladý žid rázem přijde k rozumu, když to musí být -, paní Hirschová, neplačte;
on pan Hirsch nikam neutek, vždyť kůže teď jdou a krom toho neinkasoval žádné pohledávky, že jo;
on pan šéf někde musí být.
Kdyby se nenašel do večera, tak o tom řekneme na policii, ale dřív ne;
to víte, paní Hirschová, taková nápadná věc nedělá závodu dobře.
Teda do večera čekali a hledali, ale po panu Hirschovi ani památky.
Když teda pan Hugo v patřičnou hodinu zavřel krám, šel na policejní direkci ohlásit, že se pan Hirsch ztratil.
Tak tam z policie poslali detektivy;
to víte, ti tam všecko prošťárali, ale nenašli ani tu nejmenší stopu;
i krev hledali na podlaze, ale nikde nic;
tak zatím zapečetili ten kontor.
Potom vyslýchali paní Hirschovou a ostatní personál, co se toho rána jako dálo.
Ale nikdo nevěděl nic zvláštního;
jenom pan Hugo si vzpomněl, že po desáté hodině přišel k panu Hirschovi pan Lebeda, obchodní cestující, a mluvil s panem Hirschem asi deset minut.
Tak hledali toho pana Lebedu, a to se rozumí, našli ho v kavárně Bristol, jak hraje ramšla.
Tak ten Lebeda honem schovával bank, ale ten detektiv mu povídá:
Pane Lebeda, dnes to není skrz ramšla, dnes je to skrz pana Hirsche;
on se nám pan Hirsch ztratil, a vy jste byl poslední, kdo ho viděl.
No jo, ale on ten Lebeda nevěděl taky nic;
byl u pana Hirsche kvůli nějakým řemenům a nic zvláštního nepozoroval;
jen se mu pan Hirsch zdál ještě chatrnější než jindy.
Vy ale nějak scházíte, pane Hirsch, řekl mu.
- Ale pane, řekl mu ten komisař, i kdyby pan Hirsch zhubl ještě víc, tak se nám nemohl ztratit ve vzduchu;
aspoň nějaká kost nebo chrup by po něm musely zůstat, že jo.
A v aktovce jste ho taky odnést nemohl.
Ale počkejte, teď má ten případ druhý konec.
To víte, jak jsou na. nádraží ty šatny, co si tam cestující nechávají všelijaké věci a kufry.
Tak to bylo asi dva dny po zmizení pana Hirsche, a ta šatnářka řekla jednomu posluhovi, že tam má takový kufr a ten že se jí nechce líbit.
Já ani nevím proč, řekla, ale já se toho kufru zrovna bojím.
- Teda ten posluha šel k tomu kufru čuchnout a povídá:
Matko, víte co, řekněte o tom raději nádražní policii.
- Tak oni vám přivedli policejního psa, a ten, když k tomu kufru čuchnul, začal vrčet a ježit chlupy.
To teda už bylo jaksi nápadné, a proto ten kufr vypáčili: a v něm vám byla vtlačena mrtvola pana Hirsche v županu a trepkách.
Protože měl jaterní nemoc, tak ho už taky bylo, chudáka, cítit.
A v krku vám měl zaříznutý takový silný špagát;
byl uškrcen.
Ale nejdivnější bylo, jak se mohl v županu a v trepkách dostat ze svého kontoru do kufru na nádraží.
Tak tenhle případ dostal komisař Mejzlík.
On se vám podívá na tu mrtvolu a hned vidí, že má na tváři a na rukou takové zelené, modré a červené fleky;
ono to bylo tím nápadnější, že byl ten pan Hirsch takový hnědý.
To je divný úkaz rozkladu, řekl si ten pan Mejzlík, a zkusil třít kapesníkem jeden takový flek;
a on ten flek pouštěl.
Poslouchejte, řekl teda těm druhým, ono to vypadá jako od nějakého anilínu.
Já se musím ještě podívat do toho kontoru.
Nejdřív tedy v tom kontoru koukal po nějakých barvách, ale nebylo tam nic;
a najednou mu padly do očí ty sbalené perské koberce.
Tak jeden z nich rozbalil a třel tam takový modrý mustr nasliněným kapesníkem;
a na tom šátku se mu udělal modrý flek.
To je zatracený šmejd, tyhle koberce, řekl pan komisař, a hledá dál;
na stole pana Hirsche našel na misce kalamáře asi dva nebo tři špačky od tureckých cigaret.
To si pamatujte, člověče, řekl jednomu detektivovi, že se při tomhle kšeftu s perskými koberci vždycky kouří jedna cigareta za druhou;
to už patří k těm orientálním zvykům.
A pak si zavolal pana Huga.
Pane Hugo, řekl mu, on tu po tom panu Lebedovi byl ještě někdo, že jo?
Byl, řekl pan Hugo, ale on pan Hirsch nikdy nechtěl, abychom o tom mluvili.
Vy si hleďte kůží, říkal nám, ale po kobercích vám nic není;
to je má věc.
-
To se rozumí, povídá pan Mejzlík, protože to jsou pašované koberce;
koukejte se, ani jeden z nich nemá celní plombu.
Kdyby pan Hirsch nebyl v pánu, tak by s tím měl zatracené opletačky v Hybernské ulici a platil by pokutu, až by byl modrý.
Tak honem, kdo tu byl!
No, řekl pan Hugo, asi o půl jedenácté přijel otevřeným autem nějaký arménský nebo jaký žid, takový obtloustlý a nažloutlý, a ptá se turecky nebo jak po panu Hirschovi.
Tak jsem mu ukázal cestu nahoru do kontoru.
A za ním šel takový čahoun, sluha, hubený jako šindel a černý jako černá kočka, a nesl na rameni pět velkých srolovaných koberců;
ještě jsem se s Václavem divil, jak to unese.
Tak ti dva šli do kontoru a byli tam asi patnáct minut;
my jsme se o to nestarali, ale ono bylo pořád slyšet, jak ten neppr hovoří s panem Hirschem.
Pak teda zas slízal ten sluha dolů a nesl na rameni jenom čtyři srolované koberce;
aha, řekl jsem si, to pan Hirsch zas jeden kus koupil.
Jo, a ten Armén se ve dveřích kontoru obrátil a ještě něco panu Hirschovi do kontoru povídal, ale co, tomu jsem nerozuměl.
No, a pak ten čahoun hodil ty koberce do auta a odjeli.
Já jsem to neříkal jen proto, že na tom nebylo nic zvláštního, že jo, řekl pan Hugo.
Takových tepichářů u nás bývalo, a všichni jsou stejní zloději.
Víte, pane Hugo, řekl na to ten pan Mejzlík, abyste věděl, něco zvláštního na tom přece jen bylo: on ten čahoun totiž v tom jednom srolovaném koberci odnášel mrtvolu pana Hirsche, rozumíte?
Kristapána, člověče, vždyť jste si mohl všimnout, že ten chlap šel dolů tíž než nahoru!
To je pravda, řekl ten Hugo a zbledl, vždyť on šel celý sehnutý!
Ale pane komisaři, to není možné;
on ten tlustý Armén šel za ním a ještě s panem Hirschem ve dveřích kontoru hovořil!
No jo, povídá doktor Mejzlík, hovořil do prázdného kontoru.
A když předtím ten čahoun pana Hirsche škrtil, tak ten pán taky přitom pořád mlel hubou, že jo.
Pane Hugo, takový arménský žid je chytřejší než vy.
A pak v tom srolovaném koberci odvezli mrtvolu pana Hirsche do svého hotelu;
ale protože pršelo, tak ten previtský, anilínem barvený koberec pustil barvu na pana Hirsche.
To je jasné jako saldokonto, že jo.
A v hotelu dali tělesnou schránku pana Hirsche do kufru a kufr poslali na nádraží;
teda tak je to, pane Hugo!
Tak zatímco pan Mejzlík dělal tohle, našli už tajní stopu po tom Arménovi.
Ona totiž na tom kufru byla nálepka jednoho berlínského hotelu - z toho bylo taky vidět, že ten Armén platil pořádně své diškerece;
víte, tihle portýři z hotelů si těmi nálepkami dávají po celém světě znamení, co z toho kunčofta kouká na tuzérech.
A protože ten Armén dobře platil, tak si ho ten berlínský portýr taky dobře pamatoval: jmenoval se Mazanian a jel nejspíš přes Prahu do Vídně;
ale čapli ho až v Bukurešti;
tam se taky ve vyšetřovací vazbě oběsil.
Proč toho pana Hirsche zavraždil, to žádný neví;
nejspíš měli spolu nějaký obchodní spor z té doby, kdy pan Hirsch byl v Cařihradě.
Ale z tohohle příběhu je vidět, " končil pan Taussig zamyšleně, " že hlavní věc v obchodu je solidnost.
Kdyby ten Armén vedl pořádné koberce, co nejsou barvené tím laciným anilínem, nebyli by na to tak hned přišli, jak toho pana Hirsche odklidil, že jo.
Ale prodávat póvl, to se jednomu vymstí. "
ČINTAMANI A PTÁCI
" Ehm, " řekl pan doktor Vitásek, " víte, já se tak trochu v perských kobercích vyznám;
ale to vám potvrdím, pane Taussig, že dnes už to není, jak to bývalo.
Dnes si ti taškáři v Orientě už nedají tu práci, aby barvili vlnu červcem, indigem, šafránem, velbloudí močí, duběnkami a těmi ostatními ušlechtilými organickými barvivy;
ani ta vlna už není, jako bývala, a kdybych měl povídat o vzoru, tak bych se dal do breku.
To teda je jedno ztracené umění, tyhle perské koberce.
Proto jenom ty staré kusy, co byly dělány před rokem osmnáct set sedmdesát, mají nějakou cenu;
ale takové se vám podaří koupit, jenom když nějaká stará famílie ' z rodinných příčin ', jak se v lepších rodinách říká dluhům, prodává antikvity po dědečkovi.
Poslouchejte, já jsem onehdy na hradě Rožmberku viděl pravý sedmihraďák - to jsou takové malé koberečky, modláky, co vyráběli Turci v sedmnáctém století, když seděli v Sedmihradsku;
tam na tom hradě po tom šlapou turisti v okovaných botách, a nikdo neví, jakou to má cenu, - inu, člověk by nad tím zplakal.
A jeden z nejvzácnějších koberců na světě je u nás v Praze, a nikdo o něm neví.
Totiž to je tak:
Já se znám se všemi obchodníky s koberci, co u nás jsou, a někdy si je tak obejdu, abych se podíval, co mají na skladě;
víte, oni ti agenti v Anatólii a Persii někdy přec jenom popadnou nějaký starý kus, ukradený z mešity nebo odkud, a přibalí jej k tomu druhému metrovému zboží;
ten celý balík, ať je v něm co je, se potom prodává na váhu.
A já si tak myslím, jakpak kdyby tam přibalili nějaký ladik nebo bergamo!
Proto si někdy zaskočím k tomu nebo onomu tepicháři, sednu si na hromadu koberců, pokuřuju a koukám, jak prodávají kavkám takové ty buchary, saruky a tebrizy;
a sem tam řeknu, copak to máte tamhle vespod, ten žlutý?
A hele, on to je hamadan.
Tedy takhle jsem si občas zašel k nějaké paní Severýnové - ona má takový krámek ve dvoře tamhle na Starém Městě a někdy se u ní najdou pěkné karamany a kelimy.
Ona je taková kulatá a veselá paní, má mnoho řečí a čubičku pudla, tak tlustou, že se až člověku dělá špatně.
Tihle tlustí psi jsou takoví nevrlí a tak astmaticky a podrážděně štěkají;
já to nemám rád.
Poslouchejte, viděl už někdo z vás mladého pudla?
Já ne;
já myslím, že všichni pudlové, podobně jako všichni inspektoři, revidenti a berní správcové, jsou staří;
to už nejspíš patří k té rase.
Ale protože jsem chtěl udržovat dobrou vůli s paní Severýnovou, sedl jsem si vždycky do kouta, kde chrápala a funěla ta čubička Amina na takovém velkém, do čtverce složeném koberci, a drbal jsem ji na zádech;
ona to ta Amina měla moc ráda.
Paní Severýnová, povídám jednou, to jsou špatné obchody;
ten koberec, co na něm sedím, už tady máte tři roky.
Ten tu je ještě dýl, řekla paní Severýnová, ten je v tom koutě složen už dobrých deset let;
ale to není můj koberec.
Aha, povídám, ten patří Amině.
Kdepak, smála se paní Severýnová, ten patří jedné paní;
ona říká, že na něj nemá doma místo, a tak si jej složila tady.
Mně tu dost překáží, ale aspoň na něm spí Amina, viď, Amino?
Tak jsem odhrnul cíp toho koberce, třebaže Amina začala vztekle vrčet.
To je nějaký starý koberec, povídám, smím se na něj podívat?
Pročpak ne, řekla paní Severýnová a vzala Aminu do náruče.
Pojď, Amino, pán se jenom podívá a pak to zas Amině ustele.
Pšt, Amino, nesmíš vrčet!
Ale jdi, ty hloupá!
Já jsem zatím ten koberec rozhodil, a mně vám tak zabouchalo srdce.
On to byl bílý anatolák ze sedmnáctého století, místy už naveskrz prochozený, ale abyste věděli, byl to takzvaný ptačí koberec se vzorem Čintamani a s ptáky;
to totiž je božský a zapovězený vzor.
Já vám říkám, to je nesmírná rarita;
a tady ten kus byl aspoň pětkrát šest metrů veliký, krásně bílý, s tyrkysově modrou a třešňově růžovou...
Já jsem se postavil k oknu, aby mně paní Severýnová neviděla do obličeje, a povídám:
To je hodně starý hadr, paní Severýnová, a tady se vám nadobro přeleží.
Víte co, řekněte té paní, že to koupím, když ona na to nemá místo.
To je těžké, řekla paní Severýnová.
Ten koberec tu není na prodej, a ona ta paní je pořád v Meranu a v Nizze;
já ani nevím, kdy je doma.
Ale já zkusím se jí zeptat.
Tak buďte tak hodná, řekl jsem co možná lhostejně a šel jsem po svém.
Abyste věděli, to je pro sběratele věc cti, aby nějakou vzácnou věc dostal za babku.
Já znám jednoho moc velkého a bohatého pána, který sbírá knihy;
jemu je jedno dát za nějakou starou šartéku třeba pár tisíc, ale když se mu podaří u nějakého hadráře koupit první vydání básní Josefa Krasoslava Chmelenského za dvě koruny, tak vám skáče radostí.
To už je takový sport, jako honit kamzíky.
Tedy já jsem si vzal do hlavy, že musím ten koberec lacino dostat a že jej pak daruju muzeu, protože taková věc jinam nepatří.
Jenom by na to musela přijít cedulka s nápisem:
Dar doktora Vitáska.
Prosím vás, každý člověk má svou ctižádost, že?
Ale to se vám přiznám, mně z toho hořela hlava.
To mně vám dalo práci, abych se přemohl a neběžel hned druhého dne za tím kusem s Čintamani a ptáky;
já jsem na nic jiného ani nemohl myslet.
Ještě den to musím vydržet, říkal jsem si každého dne;
dělal jsem to sám sobě natruc.
Člověk se někdy rád trýzní.
Ale asi za čtrnáct dní mě napadlo, že tam ten ptačí koberec může najít někdo jiný, a letím k paní Severýnové.
Tak co? vyhrknu ve dveřích.
Co má být? ptala se mě udiveně ta paní, a já jsem se vzpamatoval.
Ale, řekl jsem, jdu zrovna tudyma po ulici a náhodou jsem si vzpomněl na ten bílý koberec;
prodá to ta paní?
Paní Severýnová potřásla hlavou.
Kdepak, řekla, ona je teď v Biarritzi a nikdo neví, kdy se vrátí.
- Tak jsem se podíval, je - li tam ten koberec;
to se ví, ležela na něm Amina, tlustší a olezlejší než kdy jindy, a čekala, že ji podrbu na zádech.
Nějaký den nato jsem musel jet do Londýna, a když už jsem tam byl, zašel jsem si k panu Keithovi - víte, ten sir Douglas Keith je dnes největší kapacita na orientální koberce.
Pane, povídám mu, prosím vás, jakoupak cenu by takhle mohl mít bílý anatol s Čintamani a ptáky, velikost víc než pětkrát šest metrů.
Ten sir Douglas se na mne podívá přes brejle a utrhne se skoro vztekle:
Žádnou!
Jak to, žádnou, povídám zaraženě.
Proč by neměl žádnou cenu?
Protože v tom formátu ten koberec vůbec neexistuje, křičel na mne sir Douglas.
Pane, to byste mohl vědět, že ten největší koberec s Čintamani a ptáky, co je vůbec znám, měří stěží třikrát pět yardů!
Já jsem vám zrudnul radostí.
Ale dejme tomu, pane, řekl jsem mu, že by jeden kus v té velikosti existoval;
jakou by mohl mít cenu?
Vždyť vám přece říkám, žádnou, křičel ten Keith.
Pane, ten kus by byl unikát, a jakpak chcete určit cenu unikátu?
Když je nějaká věc unikát, může mít stejně dobře cenu tisíc liber jako deset tisíc liber;
copak já vím?
Ostatně takový koberec neexistuje, pane.
Dobrý den, pane.
To si dovedete představit, s jakou jsem se vracel.
Panenko Maria, ten kus s Čintamani musím dostat!
To bude něco pro muzeum!
Ale teď si, prosím vás, představte, že jsem nesměl nijak nápadně naléhat, protože to není sběratelské;
že paní Severýnová neměla žádný zvláštní zájem na tom, aby se ten starý hadr, co se na něm její Amina válela, prodal;
a že ta zlořečená ženská, co jí ten koberec patřil, jezdila z Meranu do Ostende a z Badenu do Vichy, - ta ženská musela mít doma nějaký lékařský lexikon, že měla tolik nemocí;
zkrátka byla bez ustání v nějakých lázních.
Tedy já jsem tak jednou za čtrnáct dní chodil k paní Severýnové mrknout si, je - li tam v koutě ještě ten koberec se všemi svými ptáky, podrbal jsem tu odpornou Aminu, až rozkoší kvičela, a aby to nebylo nápadné, koupil jsem pokaždé nějaký koberec;
poslouchejte, já mám doma těch šírazů, širvanů, mosulů, kabristanů a jiného metrového zboží celé hromady - ale mezi tím byl jeden klasický derbent, pane, to se tak hned nevidí;
a jeden starý modrý khorasan.
Ale co jsem za ty dva roky zkusil, to pochopí jenom sběratel.
Kdepak, muka lásky, to nic není proti mukám sběratele;
ale přitom je zvláštní, že si snad ještě žádný sběratel nevzal život a naopak obyčejně dosahuje dlouhého věku;
nejspíš to je zdravá vášeň.
Jednoho dne mně najednou povídá paní Severýnová:
Tak ta paní Zanelliová, co jí patří ten koberec, tady byla;
já jsem jí řekla, že bych měla kupce na ten její bílý ležák a že se jí tu beztoho přeleží;
ale ona povídala, to prý je rodinný kus, a ona to prý nepotřebuje prodávat a jen ať to prý tady nechám.
Tak jsem se, to se rozumí, rozběhl sám za tou paní Zanelliovou.
Myslel jsem, že to je bůhvíjaká mondéna, ale ona vám to byla taková šeredná bába s fialovým nosem, parukou a takovým divným tikem, že jí pořád huba jezdila po levé tváři až k uchu.
Milostivá, povídám, a přitom se pořád musím dívat, jak jí ta huba tancuje po tváři, já bych rád koupil ten váš bílý koberec;
on je to sic už chatrný kus, ale mně by se zrovna hodil do... do předsíně, víte?
- A jak jsem čekal na její odpověď, cítím, že mně taky začala huba cukat a poskakovat na levou stranu;
byl - li ten její tik nakažlivý nebo bylo - li to z rozčilení, to nevím, ale já jsem vám to nemohl potlačit.
Co si to dovolujete? rozkřikla se na mne ta strašná ženská pisklavě.
Hned ať jste pryč, hned, hned, ječela.
To je můj rodinný kus po Großpapa!
Jestli nepůjdete pryč, já zavolám Polizei!
Já neprodávám žádné tepichy, já jsem von Zanelli, pane!
Máry, ať jde ten člověk pryč!
Poslouchejte, já jsem z těch schodů jel jako kluk;
já bych byl brečel vztekem a lítostí, ale co jsem měl dělat?
Po celý rok jsem zase chodil k paní Severýnové;
zatím se Amina naučila chrochtat, jak byla tlustá a skoro úplně lysá.
Za rok se zase paní Zanelliová vrátila;
tentokrát jsem rezignoval a udělal jsem věc, za kterou bych se jako sběratel měl do smrti stydět: poslal jsem na ni svého kamaráda, advokáta Bimbala - on je takový jemný člověk a má vousy, které mu získávají bezmeznou důvěru u ženských -, aby té ctihodné dámě nabídl za ten ptačí koberec jakékoliv rozumné peníze.
Zatím jsem čekal dole, rozčilený jako ženich, který má dostat odpověď.
Za tři hodiny se potácel ten Bimbal z domu a utíral si pot.
Ty holomku, sípal na mne, já tě uškrtím!
Jakpak já k tomu přijdu, abych kvůli tobě tři hodiny poslouchal historii rodiny Zanelliů?
A abys věděl, rozkřikl se mstivě, ten koberec nedostaneš;
sedmnáct Zanelliů by se na Olšanech obracelo v hrobě, kdyby ta rodinná památka měla přijít do muzea!
Ježíšmarjá, tys mně dal!
- A s tím mě nechal stát.
Teda to víte: když si chlap něco vezme do hlavy, tak hned tak nepovolí;
a když je to sběratel, tak půjde třeba vraždit;
ono je sběratelství docela heroická činnost.
Tedy já jsem se rozhodl, že ten koberec s Čintamani a ptáky jednoduše ukradnu.
Nejdřív jsem si očíhnul okolí;
ten krám paní Severýnové je ve dvoře, ale průchod se v devět hodin večer zamyká;
a já jsem nechtěl nic odemykat paklíčem, protože to neumím.
Z toho průchodu se jde do sklepa, kde by se člověk mohl schovat, dřív než se barák zamkne.
Na dvorku je ještě kůlnička;
kdyby se člověk dostal na střechu té kůlničky, mohl by přelézt do sousedního dvorku, který patří k hospodě, a z hospody už se člověk dostane vždycky.
Tedy to bylo dost jednoduché, ale šlo jen o to, jak otevřít okno do krámu.
Na tu práci jsem si koupil sklenářský diamant a učil jsem se na svých vlastních oknech, jak se vyřízne tabulka skla.
Poslouchejte, nemyslete si, že krást je tak jednoduché;
to je těžší než operovat prostatu nebo vykuchat z člověka ledvinu.
Předně je těžké, aby člověka nikdo neviděl.
Za druhé je s tím spojena spousta čekání a jiného nepohodlí.
A za třetí je při tom taková nejistota;
člověk neví, nač narazí.
Já vám říkám, že to je těžké a špatně honorované řemeslo.
Kdybych našel lupiče ve svém bytě, vzal bych ho za ruku a řekl mu měkce:
Človíčku, že se vám chce tak se obtěžovat;
koukejte se, nešlo by to, abyste okrádal lidi jiným, pro vás pohodlnějším způsobem?
Já ovšem nevím, jak kradou jiní;
ale mé zkušenosti nejsou příliš příznivé.
Kritického večera, jak se říká, jsem se vloudil do toho domu a ukryl jsem se na schodech vedoucích do sklepa.
Tak by to popsal policejní raport;
ve skutečnosti to vypadalo tak, že jsem se půl hodiny potloukal v dešti před vraty, čímž jsem se stal kdekomu jaksi nápadný.
Konečně jsem se zoufale rozhodl, tak jako se člověk rozhoduje dát si vytrhnout zub, a vešel jsem do chodby;
a to se rozumí, srazil jsem se s nějakou služkou, která šla do té vedlejší hospody pro pivo.
Abych ji uklidnil, zabručel jsem na ni, že je poupátko nebo kotě nebo něco takového;
to ji poděsilo tak, že se dala na útěk.
Zatím jsem se schoval na těch schodech do sklepa;
ti prasáci tam měli stát kýble s popelem a jiné haraburdí, které větším dílem při mém takzvaném vloudění s velkým rachotem spadlo.
Potom se vracela ta služka s pivem a rozčileně hlásila domovníkovi, že do baráku vlezl nějaký cizí chlap.
Ale ten výtečný muž se nenechal vyrušit a prohlásil, že to byl asi nějaký mazavka, který si spletl cestu do vedlejší hospody.
Čtvrt hodiny nato zívaje a chrchlaje zamkl vrata a bylo ticho.
Jen někde nahoře hlasitě a osaměle škytla služka - to je zvláštní, jak tyhle služky mocně škytají, nejspíš ze stesku.
Mně začalo být zima, a krom toho to tam tak nakysle a plesnivě páchlo;
hmatal jsem kolem sebe, ale všechno, nač jsem sáhl, bylo jaksi slizké.
Panebože, tam muselo zůstat otisků po prstech doktora Vitáska, našeho vynikajícího odborníka na nemoci cest močových!
Když jsem myslel, že už bude půlnoc, bylo teprve deset hodin.
Já jsem chtěl se svým vloupáním začít o půlnoci, ale v jedenáct hodin jsem to už nemohl vydržet a šel jsem tedy krást.
To byste nevěřili, jaký hluk ztropí člověk, když se chce plížit potmě;
ale ten dům měl požehnaný spánek.
Konečně jsem byl u toho okna a začal jsem s děsným skřípáním řezat sklo.
Uvnitř to dušeně zaštěklo.
Ježíšmarjá, ona tam je Amina!
Amino, šeptal jsem, ty potvoro, buď tiše;
já tě jdu podrbat na zádech.
- Ale ono je, víte, potmě ukrutně těžké nasadit diamant do téhož vrypu, který jste udělali předtím;
tak jsem tím diamantem jezdil po té tabuli sem a tam, až jsem konečně trochu víc přitlačil a celá tabule s řinkotem praskla.
Tak, teď se seběhnou lidé, řekl jsem si, a koukám, kde bych se schoval;
ale ono nic.
Pak už jsem s jakýmsi zvrhlým klidem vymáčkl další tabulky a otevřel okno;
uvnitř Amina chvílemi jen tak na půl huby a konvenčně zaštěkla, aby předstírala, že plní svou povinnost.
Já tedy jsem vlezl oknem a vrhnu se nejdřív k té ohavné čubičce.
Aminko, šeptám jí horoucně, kdepak máš záda?
Koukej, zlato, pán je tvůj přítel - ty potvoro, to se ti líbí, viď?
- Amina se slastí svíjela, pokud se ovšem žok může svíjet;
a já jí přátelsky povídám:
Tak, a teď pusť, čokle! a chtěl jsem zpod ní vytáhnout ten drahocenný ptačí koberec.
Teď si Amina nejspíš řekla, že jde o její majetek, a začala řvát;
to nebylo štěkání, to byl řev.
Ježíšmarjá, Amino, domlouvám jí honem, buď tiše, ty bestie!
Počkej, já ti ustelu něco lepšího!
A rup!
Strhl jsem ze zdi ohavný lesklý kirman, který paní Severýnová považovala za nejvzácnější kus svého obchodu.
Koukej, Amino, šeptám, na tom se ti bude hajat!
Amina se na mne se zájmem dívala;
ale sotva jsem vztáhl ruku po jejím koberci, spustila nový řev;
já myslel, že to musí být slyšet až v Kobylisích.
Tu teda jsem tu obludu znovu uvedl do extáze zvláště rozkošným podrbáním a vzal jsem ji do náruče;
ale jak jsem sáhl po bílém unikátu s Čintamani a ptáky, zachrčela astmaticky a začala nadávat.
Proboha, ty bestie, řekl jsem zničeně, já tě musím zabít!
Teda poslyšte, já tomu sám nerozumím;
díval jsem se na toho hnusného, tučného, podlého čokla s tou nejdivočejší nenávistí, jakou jsem kdy v sobě zažil, ale já jsem tu potvoru nemohl zabít.
Měl jsem dobrý nůž, měl jsem na gatích řemen;
mohl jsem ji podřezat i zaškrtit, ale já neměl to srdce.
Seděl jsem vedle ní na tom božském koberci a drbal jsem ji za ušima.
Ty zbabělče, šeptal jsem si, stačí jenom jeden nebo dva pohyby, a bude to odbyto;
operovals tolik lidí a viděls je umírat v hrůze a bolesti;
proč bys nezabil psa?
Já jsem vám skřípal zuby, abych si dodal odvahy, ale nemohl jsem;
a tu jsem se vám dal do breku, - já myslím, že to bylo z hanby.
A tu ta Amina zakňučela a olízla mně tvář.
Ty mizerná, sviňská, ničemná mrcho, zabručel jsem na ni, poplácal jsem ji po tom olysalém hřbetě a lezl jsem oknem na dvorek;
to už byla porážka a ústup.
Potom teda jsem chtěl vyskočit na tu kůlničku a dostat se po střeše na druhý dvorek a hospodou ven, ale já vám neměl ani krapet síly, nebo ta střecha byla výš, než jsem ji dřív odhadoval;
zkrátka nedostal jsem se na ni.
Tak jsem zase slezl na ty schody u sklepa a stál jsem na nich do rána, polomrtev únavou.
Já blbec, já jsem mohl spát na těch kobercích, ale to mě nenapadlo.
Ráno jsem slyšel, jak domovník otvírá vrata.
Chvilku jsem počkal a pak jsem si to namířil rovnou ven.
Ve vratech stál ten domovník, a když viděl vycházet z chodby cizího člověka, byl tak překvapen, že zapomněl udělat randál.
Za pár dní jsem šel navštívit paní Severýnovou.
V okně jsou přidělány mříže, a na posvátném vzoru Čintamani, to se rozumí, se válí ta mrzká psí ropucha;
když mne viděla, zavrtěla potěšeně tím tlustým jelitem, kterému se u jiných psů říká ocas.
Pane, zářila na mne paní Severýnová, to je naše zlatá Amina, náš poklad, náš drahý pejsek, víte, že se nám sem ondyno vloupal oknem zloděj a že ho naše Amina zahnala?
Pane, já bych ji nedala za nic na světě, prohlásila s pýchou.
Ale vás má ráda, pane;
to ona poctivého člověka pozná, viď, Amino?
Tak to je všechno.
Ten unikátní ptačí koberec tam leží podnes, - je to, myslím, jedna z nejvzácnějších tapiserií na světě;
a podnes na ní chrochtá blahem šeredná, prašivá, smrdutá Amina.
Já myslím, že se jednou sádlem zadusí, a pak to snad zkusím znovu: ale dřív se musím naučit, jak se pilují mříže. "
PŘÍBĚH O KASAŘI A ŽHÁŘI
" Copak o to, " pravil pan Jílek, " krást se musí umět.
To říkával taky pan Balabán, ten kasař, co naposledy udělal tu kasu u firmy Scholle a spol.
Ten Balabán, to byl takový vzdělaný a rozšafný lupič;
taky už byl starší, a to dá rozum, ty zkušenosti každý nemá.
Mladý člověk má spíš takový hazard;
ono se s kuráží ledacos podaří, ale když člověk začne přemýšlet, tak obyčejně ztrácí tu kuráž, a proto jde na věc s rozvahou.
To platí v politice a ve všem.
Tak ten Balabán říkal, že každá práce má své pravidlo;
a co se týče nedobytných pokladen, že takový kasař má vždycky pracovat sám, protože. se nemá na nikoho spoléhat;
za druhé, že nemá nikdy pracovat dlouho na jednom místě, protože pak už jeho práci znají;
za třetí, že má jít s duchem doby a naučit se všemu, co je v jeho oboru nového;
ale přitom se má držet takové té tradice a dobrého průměru, protože čím víc lidí tím způsobem pracuje, tím to má policie těžší.
Proto se ten Balabán držel hasáku, třebaže měl elektrickou vrtačku a uměl zacházet i s tím termitem.
On říkal, že to je taková zbytečná ješitnost nebo ctižádost, pouštět se do těch moderních pancéřových sejfů;
on že raději pracuje u takových starých a solidních firem, které mají staré ocelové kasy a v nich poctivé peníze, a ne tyhle šeky.
To on to měl všecko dobře rozváženo a zpečetěno, ten Balabán.
On měl kromě toho obchod se starou mosazí, dohazoval reality, kšeftoval v koních a vůbec stál si dost dobře.
Teda ten Balabán říkal, že udělá už jenom jednu kasu, ale to že bude čistá práce, to prý bude ta mladá generace mrkat.
Ono prý není hlavní věc udělat velké peníze;
hlavní je, říkal ten Balabán, nedat se chytit.
Tedy ta poslední kasa, co si ten Balabán vybral, byla u firmy Scholle a spol., víte, co je ta továrna v Bubnech.
Ale to vám byla opravdu čistá práce, co tam udělal;
mně to vypravoval jeden agent od policie, nějaký Pištora.
On tam vlezl oknem ze dvora, tak jako tuhle pan doktor Vitásek, ale musel vypáčit mříže;
to vám byla radost se podívat, říkal ten Pištora, jak čistě tu mříž vyndal, ani žádné svinstvo nenadělal, tak krásně ten člověk pracoval.
A na tom místě, kde tu kasu načal, ji taky otevřel;
nebyla tam ani jedna zbytečná díra nebo rejha, ani škráb nebo rejpanec, ba ani nátěr na té kase zbytečně neodřel.
To bylo vidět, říkal ten Pištora, s jakou láskou to ten člověk dělal.
Však ta kasa je teď v policejním muzeu, kvůli té mistrovské práci.
Potom vybral peníze, asi šedesát tisíc, snědl kus špeku a chleba, co s sebou přinesl, a zas odešel oknem;
on ten Balabán říkal, že vojevůdce a kasař se musí starat hlavně o ústup.
Potom donesl ty peníze k své sestřenici, nástroje schoval u nějakého Líznera, šel domů, vyčistil si šaty a boty, umyl se a vlezl do postele jako každý pořádný člověk.
Ono vám ještě nebylo osm hodin ráno, když někdo tluče na dveře a volá:
Pane Balabán, otevřte!
Ten Balabán se diví, kdopak to může být, ale jde s klidným svědomím otevřít;
a do dveří se hrnou dva policajti a s nimi ten agent Pištora.
Já nevím, znáte - li ho, - on je takový pomenší člověk a má zuby jako veverka a pořád se směje.
On býval dřív u funebráků, ale přišel z chleba, protože se všichni lidé museli smát, když tak šlapal před tou rakví a pořád se tak špásovně zubil.
Já jsem pozoroval, že mnoho lidí se šklebí jenom z takových rozpaků, že nevědí, co by dělali s hubou, jako jiní nevědí, co by dělali s rukama.
Proto se lidé tak horlivě usmívají, když mluví s nějakým velikým Pánem, příkladně s panovníkem nebo s prezidentem;
ono to není ani tak z radosti jako spíš z takových rozpaků.
Ale já jsem chtěl mluvit o tom Balabánovi.
Když ten Balabán viděl ty dva strážníky s Pištorou, spustil na ně se spravedlivým hněvem:
Čopak mně šem ležete?
Já š vámi nechči nič mít.
- Přitom se sám zarazil nad tím, jak šišlá.
Ale pane Balabán, smál se ten Pištora, dyť my se vám jdeme jenom podívat na zuby.
- A rovnou šel k takovému malovanému hrníčku, do kterého si ten Balabán dával na noc chrup, - on totiž přišel o většinu zubů, když jednou musel skočit z okna.
- Že jo, pane Balabán, povídá s gustem ten Pištora, vono to nedrží, tyhle falešný zuby;
vono se vám ty zuby Při vrtání hejbaly, a tak jste si je vyndal a položil na psací stůl;
jo, ale tam bylo prachu, - pane Balabán, to byste už taky moh vědět, co v těchhle účtárnách bejvá prachu.
To my pak musíme jít za váma, pane Balabán, když tam najdeme takovou tu stopu po zubech;
to se na nás ani nezlobte.
Ale měl jste ten prach dřív utřít.
Žatracená věč, divil se ten Balabán.
Vidíte, Pištoro, ono še říká, že jednu chybu udělá i ten nejchytřejší lump, že jo.
Jenže vy jste udělal dvě, zubil se pan Pištora.
Panečku, my jsme tam jen mrkli, a už jsme hádali na vás, a víte proč?
Každý pořádný lupič se na místě s odpuštěním vytento, aby ho nechytli;
to už je taková pověra.
Jenže vy jste takový nevěrec a rozumář a nedáte na tyhle pověry;
vy si myslíte, že na všecko stačí rozum.
To máte z toho.
Jo, pane Balabán, krást se musí umět. "
-
*
" Někteří ti lidé jsou moc šikovní, " pravil na to rozvážně pan Malý, " to se jim musí nechat.
Já jsem někde četl o jednom takovém případu, možná, že to někdo z vás nezná.
To se stalo někde ve Štýrsku.
Tam byl mistr sedlář a řemenář, křestním jménem Anton a vlastním jménem Huber nebo Vogt nebo Meyer, jak už se tihle Němci tak obyčejně jmenují.
Tedy ten sedlář měl zrovna svátek a seděl u svátečního oběda - ale ono se ve Štýrsku nejí dobře ani ve svátek, to není jako u nás.
Já jsem aspoň slyšel, že tam jedí i kaštany.
Tedy ten sedlář sedí po obědě v kruhu své rodiny, a najednou mu někdo tluče na okno:
Ježíšmarjá, sousede, vždyť vám hoří střecha nad hlavou!
Ten sedlář vyletí, a namouduši, krov je v plamenech.
To se ví, děti se dají do křiku, žena s pláčem vynáší hodiny - teda já už jsem viděl hromadu požárů a pozoroval jsem, že obyčejně lidé ztratí hlavu a začnou vynášet něco zbytečného, hodiny nebo kafemlejnek nebo kanára v kleci;
a teprve když už je pozdě, tak si vzpomenou, že tam nechali babičku a šatstvo a hromadu jiných věcí.
Zatím se seběhli lidé a začali si navzájem překážet s hašením;
potom přišli hasiči - to víte, hasič se musí dřív převléknout, než začne hasit;
ale zatím už začalo hořet druhé stavení, a do večera jich lehlo popelem patnáct.
Kdo chce vidět pořádný požár, musí jít na vesnici nebo na malé město;
ve velkoměstě to už není to, to se díváte spíš na fortele těch hasičů než na ten požár.
Nejlepší je, když můžete sami pomáhat hasit, nebo dokonce když můžete radit těm druhým, jak by měli hasit.
Hasit, to je krásná práce, jak to tak syčí a praská;
ale nosit vodu z potoka, to dělá člověk nerad.
- Ono je v člověku něco divného: když už vidí nějakou pohromu, tak si skoro přeje, aby byla pořádná.
Veliký požár nebo veliká zátopa, to tak člověka jaksi rozjařuje;
má pocit, abych tak řekl, že přišel v životě na svůj účet.
Nebo to je takový pohanský úžas, já nevím.
Tedy to se ví, den nato tam bylo jako - no, jako po vyhoření;
oheň je krásná věc, ale to spáleniště pak je strašné;
to máte stejné jako s láskou.
To člověk jen tak bezmocně kouká a myslí, že už se z toho nikdy nesebere.
No, a byl tam jeden mladý četník, aby vyšetřoval příčinu toho požáru.
Pane strážmistr, povídá ten sedlář Anton, já bych se vsadil, že to někdo zapálil;
pročpak by to zrovna chytlo na můj svátek, když sedím u oběda?
Ale to mně nejde na rozum, proč by se někdo na mně chtěl mstít, vždyť já nikomu nic zlého nedělám, neřkuli abych se staral o politiku.
Já teda nevím o nikom, kdo by moh mít na mne takový hrozný vztek.
Bylo poledne a pálilo slunce;
ten četník chodí po tom spáleništi a myslí si, teď aby čert poznal, jak to chytlo.
Pane Anton, povídá najednou, copak se vám to tamhle nahoře blejská na tom trámu?
- Tam byl vikýř, řekl ten sedlář, snad to je nějaký hřebík.
- Na hřebík to nekouká, povídá ten četník, to je spíš jako zrcátko.
- Kdepak by se tam vzalo zrcátko, řekl ten sedlář, vždyť tam v tom vikýři byla jenom sláma.
- A je to zrcátko, povídá ten četník, a já vám to ukážu.
Pak si postavil hasičský žebřík k tomu ohořelému trámu, vylezl nahoru a povídá:
Abyste věděl, pane Anton, není to ani hřebík, ani zrcátko, ale kulaté sklíčko přivrtané k tomu trámu.
Prosím vás, k čemu to je?
- To jsem blázen, řekl ten sedlář, to si s tím snad hrály děti.
- A najednou ten četník, jak tak koukal na to sklíčko, vám zařval:
Au! mordyje, vždyť to pálí!
Co to je?
A ohmatával si nos.
- Hergot! zařval podruhé, teď mně to spálilo ruku!
Honem, pane Anton, podejte mně nějaký papír!
- Tak mu ten sedlář podal lístek ze svého notesu, a ten četník drží ten papír kousek pod tím sklíčkem.
- Tak, povídá za chvilku, pane Anton, mně se zdá, že to už máme.
- To už leze z toho žebříku dolů a drží ten list papíru tomu sedlářovi před očima: byla v něm propálená dírka a ještě se z ní kouřilo.
Pane Anton, řekl ten četník, abyste věděl, to sklíčko je sběrná čočka neboli lupa;
a teď bych rád věděl, kdo ji přivrtal k tomu trámu zrovna nad hromadu slámy;
ale to vám říkám, pane Anton, kdo to udělal, ten půjde odtud v želízkách.
Prokristáčka, řekl ten sedlář, my jsme přece žádnou lupu doma neměli - halt! křikl najednou.
Počkejte, já měl na učení kluka, Sepp se jmenoval, a ten si pořád hrál s takovými věcmi!
Proto jsem ho vyhodil, že nebyl k rozumné práci, protože měl v hlavě samé takové hlouposti a jiné pokusy!
Že by to byl ten zatracený kluk - Ale to nejde, pane strážmistr.
Vždyť jsem ho vyhodil, to bylo začátkem února;
bůhví, kde teď je, ale tady se od té doby neukázal.
To už se dozvíme, je - li to jeho čočka, řekl ten četník.
Pane Anton, telegrafujte do města, aby sem poslali ještě dva četníky;
na tu čočku mně nesmí nikdo ani máknout.
Nejdřív musíme najít toho kluka.
To se ví, taky ho našli;
byl na učení u nějakého brašnáře v docela jiném místě;
a sotva ten četník vkročil do dílny, začal se vám ten kluk třást jako list.
Seppe, křičí na něj ten četník, kdes byl třináctého června?
Prosím, tady, drkotal ten kluk, já jsem tady od patnáctého února a neodešel jsem ani na půl dne, já mám na to svědky.
- To je pravda, řekl ten brašnář, to mu dosvědčím sám, protože bydlí u mne a musí chovat mé nejmenší.
Zatrápená věc, řekl ten četník, tak to už nebude on.
A co jako s ním mělo být? ptal se ten mistr brašnář.
Inu, povídá četník, bylo na něj podezření, že třináctého června tamhle v těch čertech ďáblech zapálil barák sedláře Antona a s ním půl obce.
Třináctého června? řekl ten brašnář zaraženě.
Poslouchejte, to je divné;
třináctého června se ten kluk ptal:
Kolikátého je dnes?
Třináctého června?
To je svatého Antonína, že?
Já vám povídám, že dneska se někde něco stane.
V tu chvíli ten kluk Sepp vyskočil a chtěl vzít roha;
ale to už ho četník držel za límec.
Cestou se pak ten kluk tomu četníkovi přiznal: že měl vztek na mistra Antona, protože ho ten sedlář kvůli těm jeho pokusům pohlavkoval jako psa;
že se mu teda chtěl pomstít, a proto si vypočítal, kde bude třináctého června, na svátek mistra Antona, přesně v poledne stát slunce, a že podle toho nařídil tu čočku, aby zapálila tu slámu, zatímco on bude bůhvíkde;
to všechno nachystal už v únoru a pak šel ze služby.
Poslouchejte, na tu čočku pak zavolali nějakého hvězdáře z Vídně, a ten nad tím kroutil hlavou, jak byla přesně nařízena právě na sluneční kulminaci třináctého června.
Říkal, že to je zrovna zázračná šikovnost, když ten patnáctiletý kluk k tomu neměl žádné ty astronomické nástroje na měření úhlů.
Co s tím Seppem bylo dál, to nevím;
ale tak si myslím, jaký by z toho uličníka mohl být hvězdář nebo fyzik.
Vždyť to mohl být druhý Newton nebo co, ten zatracený kluk!
Ale ono na světě přichází nazmar tolik zvláštního důmyslu a takových těch krásných schopností - Víte, lidé mají tu trpělivost hledat v písku diamanty nebo perly v moři;
ale aby hledali v lidech vzácné a podivné dary od pánaboha, aby nepřišly nazmar, to je ani nenapadne.
A to je veliká chyba. "
UKRADENÁ VRAŽDA
" To mne upomíná na jeden případ, " pravil pan Houdek, " který byl taky tak dobře promyšlen a připraven;
ale myslím, že se vám nebude líbit, protože nemá žádný konec a rozuzlení.
Kdyby vás to nebavilo, tak řekněte a já přestanu.
Jak snad víte, já bydlím v Krucemburské ulici na Vinohradech.
To je jedna z těch krátkých příčných ulic, ve kterých není ani hospoda, ba ani mandl nebo prodej uhlí a kde se chodí v deset hodin spat, kromě těch prostopášníků, kteří poslouchají doma rádio a následkem toho vlezou do postele až v jedenáct hodin.
Co se týče obyvatelstva, jsme tam většinou tiší poplatníci nebo úředníci do sedmé hodnostní třídy, nějací akvaristé, jeden citerista, dva filatelisti, jeden vegetarián, jeden duchař a jeden obchodní cestující, který je ovšem teozof;
jinak tam jsou samé paní bytné, u kterých ti dotyční bydlí v čistém, elegantně zařízeném pokoji se snídaněmi, jak se tomu v inzerátech říká.
Jednou týdně, vždycky ve čtvrtek, chodil ten teozof domů až o půlnoci, protože míval nějaké duchovní cvičení;
v úterý se vraceli kolem půlnoci domů dva z těch akvaristů, protože měli schůzi ve spolku Akvárium, a stojíce pod lucernou, se přeli o živorodkách a závojnatkách.
Před třemi lety prošel tou ulicí dokonce jeden opilec;
ale soudí se, že byl z Košíř a že si jenom spletl cestu.
Zato denně o čtvrt na dvanáct se tudy ubíral domů nějaký Rus, jménem Kovalenko nebo Kopytenko, člověk nevelký, ale zarostlý jakýmsi řídkým druhem vousů, který bydlel u paní Janské v čísle 7.
Čím se ten Rus živil, to není známo;
ale až do pěti hodin odpoledne se válel doma, pak šel s aktovkou k nejbližší stanici tramvaje a jel dolů do města;
přesně ve čtvrt na dvanáct zase na téže stanici vystoupil a zabočil do Krucemburské ulice.
Kdosi potom tvrdil, že od pěti hodin odpoledne vysedával ten Rus v jedné kavárně a hádal se s jinými Rusy.
Ale jiní zase říkají, že to nemohl být Rus, protože Rusové nikdy nechodí tak brzo domů.
Jednou, to bylo letos v únoru, jsem už dřímal, když najednou zaprasklo pět ran.
Nejdřív se mi zdálo, že jsem malý kluk a že doma na dvorku práskám bičem, a měl jsem radost, že to tak práská;
ale pak jsem se rázem probudil a pochopil jsem, že to někdo na ulici střílel z revolveru.
Tak letím k oknu a otevru, a vidím, že dole na chodníku zrovna před číslem 7 leží tváří k zemi nějaký mužský s aktovkou v ruce.
- Ale vtom už také je slyšet dupání a za rohem se vynořil strážník, běží k tomu mužskému a zkouší ho nadzvednout;
pak ho zase pustil, řekl Sakra! a zapískal.
V tu chvíli se za druhým rohem objevil druhý strážník a běží k tomu prvnímu.
To se rozumí, já jsem si honem navlékl papuče a zimník a letím dolů.
Z ostatních domů vyběhl ten vegetarián, citerista, jeden z akvaristů, dva domovníci a jeden filatelista;
ostatní se jen dívali z oken, drkotali zuby a říkali si:
Čert tomu věř, ještě bych tam mohl k něčemu přijít.
Zatím už ti dva strážníci obrátili toho mužského naznak.
Vždyť je to ten Rus, ten Kopytenko nebo Kovalenko, co bydlí tady u paní Janské, povídám jektaje zuby.
Je mrtev?
Já nevím, řekl jeden strážník bezradně.
To se musí zavolat doktor!
Copak ho tu necháte ležet? drkotal pohoršeně ten citerista.
Měli byste ho odvézt dddo špitálu!
To už se nás tam nahrnulo asi dvanáct a třásli jsme se zimou a hrůzou, zatímco strážníci klečeli u toho zastřeleného a rozepínali mu z jakýchsi příčin límec.
V tu chvíli se zastavil na rohu hlavní třídy taxík a šofér se šel k nám podívat, co to tam máme;
nejspíš doufal, že je to nějaký nalitý, kterého odveze domů.
Mládenci, copak to tu máte? ptal se nás přátelsky.
Z-z-zastřelili člověka, jektal zuby ten vegetarián.
Člověče, naložte ho dddo vozu a odvezte ho na ochrannou stanici!
Třeba je ještě živ!
Safra, řekl ten šofér, takové kunčofty já nemám rád.
No, ale počkejte, já sem zajedu.
- Pak šel pomalu k svému vozu a zajel až k nám.
Tak mně ho tam naložte, řekl.
Ti dva strážníci zvedli toho Rusa a s dost velkou námahou ho vpravili do toho taxíku;
on to byl sice spíš drobný člověk, ale s mrtvými se těžko hantýruje.
Tak, pane kolego, řekl ten první strážník tomu druhému, vy s ním jeďte a já si zatím zapíšu svědky.
Šofére, jeďte na ochrannou stanici, ale trochu rychleji.
Jo, rychle, zabručel šofér, když mám špatné brzdy.
- A odjel.
Ten první strážník tedy vytáhl z náprsní kapsy notes a povídá:
Musíte mně říci svá jména, pánové;
to je jen kvůli svědectví.
A pak si nás tak zoufale pomalu jednoho po druhém zapisoval do toho notesu;
snad měl tak zkřehlé prsty, ale my jsme přitom promrzli jako zatracenci.
Když jsem se vrátil do svého pokoje, bylo čtvrt na dvanáct a deset minut;
tedy ta celá podívaná trvala deset minut.
Já vím, tamhle pan Taussig si myslí, že na tom případu nic extra není;
ale pane Taussig, v takové slušné ulici je takový případ velká událost.
Ty nejbližší ulice se ještě na té slávě jaksi přihřívají a říkají, že se to stalo hned za rohem;
ty ulice, co jsou trochu dál, se už tváří lhostejně, ale abyste věděli, to je jen ze vzteku a ze závisti, že se to nestalo u nich.
Za druhým rohem se už jen tak mávne rukou a říká se:
Ale, prý tam někoho připozabili, kdopak ví, co na tom je.
To už je taková nízká žehravost.
To si dovedete představit, jak jsme se druhého dne my všichni z té ulice vrhli na večerníky novin;
jednak jsme se chtěli dočíst něco nového o naší vraždě, jednak jsme se vůbec těšili, že se tam bude psát o naší ulici a našem případu.
To je známá věc, že lidé čtou v novinách nejraději o tom, co sami viděli a čeho byli, jak se říká, očitými svědky;
dejme tomu, že se na Újezdě svalil kůň a že následkem toho byla doprava na deset minut přerušena.
A když o tom v novinách nic nestojí, tak se na ten žurnál zlobí a mlátí jím o stůl, že tam nic pořádného není.
Ono je to skoro uráží, že ty noviny nepovažují za nic důležitého tu příhodu, na které jsou oni jaksi spolumajiteli.
Já myslím, že tahle rubrika různých zpráv je v novinách jenom kvůli těm očitým svědkům, aby z té zlosti nepřestali vůbec noviny kupovat.
My jsme vám byli jako polití, když žádný večerník nepřinesl o té naší vraždě ani slovo.
Všelijaké takové aféry a tu zatracenou politiku tam mají, bručeli jsme, i to, že se nějaká tramvaj srazila s ručním vozíkem, ale takovou vraždu tam nedají;
ty noviny vůbec vypadají, vždyť je to holá korupce!
Ale pak ten filatelista přišel na to, že třeba policie požádala noviny, aby v zájmu vyšetřování o té věci zatím nepsaly.
Tak to nás uspokojilo a napínalo tím víc;
byli jsme hrdi, že bydlíme v tak důležité ulici a že snad i budeme voláni jako svědkové v takové zřejmě tajemné věci.
Ale druhý den nebylo v novinách zase nic a nikdo z policie nepřišel nic vyšetřovat;
a co nám bylo nejdivnější, nikdo nebyl ani u té paní Janské, aby prohledal nebo aspoň zapečetil pokoj toho Rusa.
To nás už skoro začalo děsit;
ten citerista říkal, že to třeba chce policie ututlat, kdopak ví, oč tu šlo.
A když ani třetího dne nebylo o té naší vraždě ani zmínky, začala se naše ulice bouřit, že to tak nenechá, že ten Rus byl jeden z nás a že my se už o to postaráme, aby věc vyšla na světlo;
že beztoho naše ulice je okatě šikanována, že máme špatnou dlažbu a špatné osvětlení, a to prý by vypadalo jinak, kdyby tu bydlel nějaký poslanec nebo někdo od novin;
ale to je to, slušná ulice nemá žádné zastání.
Zkrátka vypukla živelná nespokojenost, a sousedé se obrátili na mne, abych jako starší a nezávislý člověk došel na policejní komisařství a upozornil na tu nepřístojnost s tou vraždou.
Já jsem tedy šel ke komisaři Bartoškovi;
já ho trošku znám, je to takový zasmušilý člověk, prý se tak pořád trápí pro jakousi nešťastnou lásku;
prý jenom z toho zármutku se dal k policii.
Pane komisaři, říkám mu, já se k vám jdu jenom zeptat, co je s tou vraždou v Krucemburské ulici;
ono to už u nás budí pozornost, že se to tak drží pod pokličkou.
S jakou vraždou? řekl komisař.
My tady žádnou nemáme;
to je přece náš rajón.
No, jak tam onehdy zastřelili na ulici toho Rusa Kopytenka nebo Kovalenka, vysvětluju mu.
Vždyť tam byli dva strážníci, jeden si nás zapsal jako svědky a druhý toho Rusa odvezl na ochrannou stanici.
To není možné, řekl komisař, my tu nemáme nic hlášeno.
To teda bude mejlka.
Ale pane komisaři, začínám se rozčilovat, vždyť to vidělo aspoň padesát lidí a všichni to dosvědčíme!
Pane, my jsme řádní občané;
kdybyste nám řekli, abychom o té vraždě drželi hubu, tak ji zčásti budeme držet, i když nevíme proč.
Ale takhle nechat odstřelit člověka, to přece nejde;
a my to dáme do novin.
Počkejte, řekl pan Bartošek a začal vypadat tak vážně, že jsem se až lekl.
Prosím vás, pane, povězte mně hezky po pořádku, jak to bylo.
Tak jsem mu to po pořádku líčil, a on vám zrovna zfialověl, jak to v něm začalo vařit;
ale když jsem došel na to místo, jak ten první strážník řekl tomu druhému:
Pane kolego, vy s ním jeďte a já si zatím zapíšu svědky, - když jsem tohle řekl, tak on si zrovna hlasitě oddechl a rozkřikl se:
Zaplaťpánbůh, tak to nebyli naši lidé!
Ježíšmarjá, pane, proč jste na ty policajty nezavolali policajty?
To přece vám dá rozum, uniformovaní strážníci si nikdy neříkají pane kolego!
To si snad říkají tajní v civilu, ale uniformovaní lidé jakživi ne!
Vy zatracený civile, vy jeden pane kolego, vy jste měl dát ty chlapy zatknout!
Proč, prosím, koktal jsem zdrceně.
Protože oni toho Rusa zastřelili, vybuchl na mne ten komisař.
Nebo aspoň při tom pomáhali!
Pane, jak dlouho bydlíte v Krucemburské ulici?
Devět let, řekl jsem.
Tak to byste mohl vědět, pane, že v jedenáct hodin patnáct minut je nejbližší policejní patrola až u tržnice, druhá na rohu Slezské a Perunovy, třetí jde služebním krokem podle popisného čísla 1388 a tak dále.
Pane, za tím rohem, odkud ten váš strážník vyběhl, může vyběhnout náš strážník buďto v 10 hodin 48 minut, nebo potom až ve 12 hodin 23 minut, ale jindy ne, protože tam jindy není!
Prokristapána, tohle přece ví každý zloděj, a tihle místní obyvatelé to nevědí!
Vy si myslíte, že máme policajta za každým rohem, ne?
Pane, kdyby v tu minutu, jak říkáte, vyběhl za tím vaším zatraceným rohem náš uniformovaný člověk, tak by to byla strašná věc, předně proto, že v tu dobu má podle rozkazu kráčet u tržnice, a za druhé proto, že by nám tu vraždu nehlásil.
To by ovšem byla moc vážná záležitost.
Proboha, řekl jsem, co je tedy s tou vraždou?
Komisař se zřejmě uklidnil a řekl:
To je něco jiného, to bude nějaký moc ošklivý případ, pane Houdek;
za tím vězí nějaký chytrák a nějaká větší aféra.
Zatrápení lidé, ti to měli dobře vymyšleno!
Předně věděli, kdy ten Rus chodí domů, za druhé znali maršrútu našich lidí, za třetí potřebovali aspoň dva dny, aby se policie o té vraždě nedozvěděla, - nejspíš se chtěli včas ztratit nebo něco uklidit.
Už tomu rozumíte?
Jaksi ne docela, povídám.
Tak se podívejte, vykládal mi to ten komisař trpělivě.
Oni oblékli dva své lidi za strážníky a ti čekali za rohem, aby toho Rusa odstřelili nebo až ho zabouchne někdo třetí.
Vy jste se ovšem uspokojili, když jste viděli, že je naše vzorná policie tak brzo na místě.
Poslouchejte, vzpomněl si najednou, jak zněla ta píšťalka, když ten první strážník zapískal?
Nějak slabě, řekl jsem;
ale já jsem myslel, že má ten strážník tak sevřené hrdlo.
Aha, pravil komisař uspokojeně.
Zkrátka oni chtěli docílit, abyste tu vraždu nehlásili na policii;
tím získali čas, aby mohli zmizet za hranice, víte?
A ten šofér byl s nimi jistě taky sbuntován;
nepamatujete se snad na číslo vozu?
My jsme si čísla nevšimli, řekl jsem zahanbeně.
To je jedno, pravil komisař, stejně nebylo pravé;
ale takhle se jim podařilo odklidit i mrtvolu toho Rusa.
Ostatně to nebyl žádný Rus, ale nějaký Makedonec jménem Protasov.
Tak vám děkuju, pane;
ale teď bych vás opravdu prosil, abyste o celé věci mlčeli;
víte, ono to je v zájmu vyšetřování.
To se rozumí, že v tom je asi politika;
ale musel být za tím nějaký tuze chytrý člověk, protože obyčejně, pane Houdek, se tyhle politické atentáty dělají prasecky špatně.
Politika, to není ani poctivý zločin, to je jenom taková surová rvačka, řekl ten komisař s odporem.
Ono se to pak trochu vyšetřilo;
proč se ta vražda stala, to není známo, ale jména těch vrahů mají, jenže ti jsou dávno za hranicemi.
A tak se tedy stalo, že naše ulice naprosto přišla o svou vraždu;
je to, jako by někdo vytrhl nejslavnější list z jejích dějin.
Když tam náhodou přijde nějaký cizinec, takhle obyvatel Fochovy třídy nebo někdo až z Vršovic, tak si myslí:
A jé, tohle ale je fádní ulice!
A nikdo nám už nevěří, když se honosíme, že se u nás stal takový tajemný zločin.
To víte, ty jiné ulice nám to nepřejí. "
PŘÍPAD S DÍTĚTEM
" Když už tu je řeč o tom komisaři Bartoškovi, " pravil pan Kratochvíl, " tak si vzpomínám na jeden případ, který taky nevyšel na veřejnost;
to je ten případ s tím dítětem.
Tak jednou přiběhla na komisařství k tomu Bartoškovi taková mladá paní, žena jednoho rady od státních statků, nějakého pana Landy, s ukrutným pláčem, že nemohla ani dechu popadnout.
Tomu Bartoškovi jí bylo líto, třebaže měla zpuchlý nos a byla celá flekatá od toho usedavého pláče, a chlácholil ji, pokud to takový starý mládenec a k tomu ještě policajt dovede.
Ale ježíšmarjá, mladá paní, říkal jí, tak už toho nechte, vždyť on vám hlavu neutrhne, vyspí se z toho a bude zas dobře;
a dělá - li moc velký randál, tak s vámi půjde tamhle Hochman a dá mu nějakou po hubě;
ale vy, paničko, nemáte svému muži zavdávat podnět k žárlivosti;
no, a je to.
- Totiž, abyste věděli, tímhle způsobem na policii srovnávají většinu těchhle rodinných tragédií.
Ale ta paní jen potřásla hlavou a plakala tak, že bylo hrozno se podívat.
Inu, krucinál, zkoušel to pan Bartošek zase jinak, tak on vám utekl, viďte!
Poslouchejte, vždyť on se zase vrátí, ten lump mizerná;
ten vám tak stojí za to, holomek, abyste pro něj tak vyváděla!
Pa-pane, zakvílela ta mladá panička, vždyť mně na-na ulici ukradli dítě!
Ale jděte, řekl pan komisař nedůvěřivě, co by dělali s dítětem?
Třeba se jenom zaběhlo.
Nezaběhlo, štkala ta nešťastná maminka, vždyť jsou Růžence teprve tři měsíce!
Aha, pravil pan Bartošek, který neměl ani ponětí, kdy takové dítě začíná chodit.
A jak vám to, prosím vás, mohli ukrást?
Pomalu to z ní dostal, když předem se zaklel všemi přísahami, že to dítě určitě najde, aby ji upokojil.
Tedy to bylo tak:
Pan Landa zrovna jezdil úředně po státních statcích a paní Landová chtěla vyšít Růžence pěkný bryndáček;
a zatímco v niťařském krámě vybírala hedvábí na ten bryndáček, nechala stát kočárek s Růženkou venku;
když vyšla ven, byla Růženka i s kočárkem tatam.
To bylo všecko, co za dobrou půlhodinu mohl z té vzlykající maminky vyzvědět.
No tak, paní Landová, řekl konečně komisař Bartošek, ono to nebude tak zlé;
koukejte se, kdopak by kradl dítě?
To se spíš nějaký harant sem tam odloží, takový případ jsem už měl.
Já myslím, že takové mrně nemá žádnou cenu, ono se to nedá většinou prodat;
ale kočárek má cenu, a peřinky - byly tam peřinky, že?
- taky mají cenu;
taková věc už stojí za ukradení.
Já myslím, že někdo ukradl jenom ten kočárek a ty peřinky;
řekl bych, že to byla ženská, protože chlap s kočárkem by snad byl trochu nápadný.
Tak ona ta ženská to dítě zas někde pohodí, řekl ten Bartošek chlácholivě, prosím vás, co by s ním dělala?
Já myslím, že vám to nunátko ještě dnes přineseme, až se někde najde.
Ale když bude mít Růženka takový hlad, bědovala mladá maminka, ona už teď měla pít!
My jí dáme napít, sliboval komisař, jenom už jděte domů - A zavolal jednoho civilního, aby tu chudáka paní dovedl domů.
Odpoledne zazvonil sám komisař u té mladé paní.
Tak, paní Landová, hlásil, kočárek bychom už měli;
teď nám chybí jen to dítě.
Ten vozejček jsme našli prázdný na chodbě jednoho domu, kde ani žádné děti nejsou.
Ona tam přišla k domovnici jedna paní, že chce jenom nakojit dítě;
no a potom odešla.
- Zatrápená věc, povídal kroutě hlavou, tak přece jenom ta osoba chtěla ukrást to škvrně a nic jiného.
Já myslím, milá paní, když ta osoba o to děcko tak stála, že je nijak nepoškodí ani nesní;
zkrátka můžete být bez starosti, a je to.
Ale já chci dostat svou Růženku zpátky, křičela paní Landová zoufale.
Tak to nám, paní, musíte dát fotografii nebo popis toho dítěte, řekl komisař úředně.
Ale, pane komisaři, plakala ta mladá paní, to víte, děti do jednoho roku se nemají fotografovat!
To prý není dobře, prý dítě pak nechce růst -
Hm, řekl komisař, tedy nám aspoň to mrně přesně popište.
To tedy ta maminka udělala velmi obšírně;
prý má Růženka takové pěkné vlásky, a nosánek, a taková krásná očička, a váží čtyři tisíce čtyři sta devadesát gramů, a má takový krásný zadeček, a faldíčky na nožičkách -
Jaké faldíčky? ptal se komisař.
Takové k zulíbání, plakala ta maminka, a takové vám sladké prstíčky, a tak se vám na mámu smála -
Ale ježíšmarjá, paničko, lomozil pan Bartošek, podle toho ji přece nemůžeme poznat!
Má nějaké zvláštní znamení?
Má růžové pentličky na karkulce, vzlykala mladá paní.
Každá holčička má přece růžové pentličky!
Pro všechny svaté, pane, najděte mně mou Růženku!
A jaké má zuby? ptal se pan Bartošek.
Žádné, vždyť jsou jí sotva tři měsíce!
Kdybyste věděl, jak se na mámu smála!
Paní Landová padla na kolena:
Pane komisaři, řekněte, že mně ji najdete!
Nu, budeme hledět, bručel pan Bartošek v rozpacích.
Prosím vás, vstaňte!
Koukněte se, tady je otázka, proč ji ta osoba ukradla.
Můžete mně říci, k čemu slouží takový kojenec?
Paní Landová na něho vytřeštila oči.
Přece to je to nejkrásnější na světě, vysvětlovala.
Pane, copak ve vás nejsou žádné mateřské city?
Pan Bartošek se nechtěl přiznat k tomuto nedostatku a řekl honem:
Já myslím, že takového haranta by mohla ukrást jenom matka, která přišla o vlastní mládě a chce mít jiné.
Víte, to je, jako když vám někdo v hospodě vezme klobouk: tak vy si vyberete jiný a jdete.
Tak to už jsem zařídil: nechal jsem si ohlásit, kde komu v Praze umřel tříměsíční prcek;
a naši lidé se tam půjdou podívat, rozumíte?
Prosím vás, podle toho vašeho popisu ji nepoznáme.
Ale já ji poznám, vzlykala paní Landová.
Pan komisař pokrčil rameny.
Ale přesto, řekl zamyšleně, bych vzal na to jed, že ta ženská toho spratka ukradla kvůli nějakému hmotnému zisku.
Milá paní, ono se moc málo krade z lásky;
většinou to je pro peníze.
Ale hergot, tak už neplačte!
My vám uděláme všecko, co můžeme.
Když se pan Bartošek vrátil na komisařství, řekl svým lidem:
Poslouchejte, kdopak z vás má tříměsíčního fakana?
Pošlete mně to sem.
- Tak jedna paní strážníková mu donesla své nejmladší;
pan komisař si to nechal rozbalit a povídá:
Vždyť je to mokré.
Tak vida, chlupy na hlavě to má a faldíčky to taky má - tohle bude nos, ne?
- a zuby to taky nemá - Prosím vás, paničko, podle čeho se pozná takový kojenec?
Paní strážníková přitiskla své nejmladší k ňadrům.
Vždyť je to má Mánička, řekla pyšně, copak nevidíte, pane komisaři, že je to celý táta?
Pan komisař se podíval nejistě na strážníka Hochmana, který se zježenými vousy a svraštělým rypákem se šklebil na svého potomka a dělal mu tlustým prstem ' tititi ' a říkal ' haf haf hafáček '.
- No, já nevím, bručel komisař, ten nos se mně zdá trochu jiný, ale snad jí ještě naroste.
Počkejte, já se jdu podívat do parku, jak vypadají nemluvňata.
To je to, všelijakých kapsářů a šupáků si našinec hned všimne, ale tenhle potěr v peřinkách, s tím přece nemáme co dělat.
Za hodinu se ten Bartošek vrátil zdrcen.
Poslouchejte, Hochmane, řekl, vždyť je to děsné, všechny tyhle děti jsou stejné!
Jakpak mám udělat popis?
Hledá se robátko tříměsíční, ženského pohlaví, má vlásky, nosánek, očička a na prdylce faldíčky;
zvláštní znamení: váží čtyři tisíce čtyři sta devadesát gramů.
Stačí to?
Pane komisaři, řekl ten Hochman vážně, ty gramy bych tam nedával;
on takový mrcek váží jednou víc a jednou míň, podle toho, jakou má stoličku.
Ježíšmarjá, bědoval komisař, jakpak já mám tohle všechno vědět?
Nemluvňata, to přece není náš referát!
Poslyšte, řekl najednou s úlevou, co abychom to pověsili na krk někomu jinému, třeba Ochraně matek a kojenců!
Jenže my to tu máme jako krádež, namítal ten strážník.
To je pravda, bručel komisař.
Bože, kdyby to byly ukradené hodinky nebo jiná rozumná věc, tak bych si s tím věděl rady;
ale člověče, já nemám ani ponětí, jak se hledají ukradené děti!
V tu chvíli se otevřely dveře a jeden strážník přivádí plačící paní Landovou.
Pane komisaři, hlásil, tahle panička chtěla jedné paní na ulici vyrvat z náručí kojence a přitom ztropila velkou výtržnost a brajgl.
Tak jsem ji sebral.
Proježíšekrista, paní Landová, spustil komisař, co nám to děláte?
Vždyť to byla má Růženka, kvílela mladá paní.
Žádná Růženka, řekl ten strážník.
Ta paní byla paní Roubalová z Budečské ulice a to dítě je její tříměsíční kluk.
Tak to vidíte, vy nešťastná osobo, začal hromovat pan Bartošek.
Budete - li se nám do toho ještě jednou plést, tak vám s tím praštíme, rozumíte?
- Počkejte, vzpomněl si najednou, na jaké jméno slyší to vaše dítě?
My jí říkáme Růženka, vzlykala ta maminka, Dudenka, Dydydy, bobeček, cácorka, košiláček, andílek, tátova, mámina, bakaná, pusinka, lulánek, brouček, ptáček, zlato -
A na to všechno ona slyší? ptal se komisař užasle.
Ona všemu rozumí, ujišťovala maminka v pláči.
A tak se vám směje, když jí říkáme hafhaf, bububu, tydlimydli nebo tititi -
To nám bude málo platné, mínil pan komisař.
Já vám musím bohužel říci, paní Landová, že nám selhalo.
V těch rodinách, kde bylo hlášeno dětské úmrtí, vaše Růženka není;
to už naši lidé všechno oběhli.
Paní Landová se dívala ustrnule před sebe.
Pane komisaři, vyhrkla v náhlém záblesku naděje, já dám deset tisíc tomu, kdo mně Růženku najde!
Vypište cenu, že kdo vás uvede na stopu mého dítěte, dostane deset tisíc!
Já bych to nedělal, milá paní, řekl pan Bartošek pochybovačně.
Vy nemáte žádný cit, vybuchla mladá paní.
Já bych dala celý svět za svou Růženku!
Nu, jak chcete, bručel pan Bartošek mrzutě.
Já to ohlásím, ale jen už se nám do toho propánaboha nijak nepleťte!
To je těžký případ, vzdychl, sotva se za ní zavřely dveře.
Počkejte, já vím, co se teď stane.
Ono se to opravdu stalo: den nato mu tři tajní přinesli každý po uřvané tříměsíční holčičce, a jeden, to byl ten Pištora, strčil jenom hlavu do dveří a zubil se:
Pane komisaři, nemohl by to být chlapeček?
Chlapečka bych měl, a lacino!
Tohle máme z té ceny, nadával pan Bartošek.
Pomalu tu budeme mít cely nalezinec.
Zatracený případ!
Zatracený případ, říkal si dopáleně, když se vracel do svého mládeneckého příbytku.
To bych rád věděl, jak to mrně teď najdeme.
Když přišel domů, našel tam svou posluhovačku, takovou princmetálovou bábu hubatou, jak nadšením září.
Jen se pojďte podívat, pane komisaři, povídala místo uvítání, na tu vaši Barynu!
Abyste věděli, ten pan Bartošek měl od pana Justitze čistokrevnou fenu boxerku, Barynu, která se zapomněla s nějakým vlčákem.
Víte, já se jen divím, že se tyhle různé druhy psů vůbec navzájem uznávají za psy;
já tomu nerozumím, podle čeho takový barzoj pozná, že jezevčík je taky pes.
To my lidé se lišíme jenom jazykem nebo vírou, a přitom se můžeme navzájem sežrat.
Teda ta Baryna měla s tím vlčákem devět štěňat, a teď u nich ležela, vrtěla ocáskem a blaženě se usmívala.
Jen se podívejte, hlaholila ta posluhovačka, jak ona je na ty štěňata pyšná, jak se s nima chlubí, ta mrcha!
Inu, jako každá máma!
Pan Bartošek se zamyslil a povídá:
Matko, je to pravda?
Dělají to mámy?
No japabyne, prohlásila ta posluhovačka.
Jen to zkuste pochválit nějaké mámě její dítě!
To je zajímavé, bručel pan Bartošek.
Počkejte, to zkusíme.
Tak den nato vám byly všechny matky ve Velké Praze přímo u vytržení.
Jak vyšly ven s dítětem v kočárku nebo v náručí, už byl u nich uniformovaný policajt nebo nějaký pán v buřince, šklebil se na to jejich rozkošné děťátko a dělal mu šmik šmik pod bradou.
To máte hezké diťátko, paní, říkali přívětivě, jakpak je staré?
- No zkrátka byl to pro všechny maminky den radosti a pýchy.
A už v jedenáct ráno přivedl jeden tajný ke komisaři Bartoškovi takovou bledou a třesoucí se ženskou.
Tak tady ji máme, pane komisaři, hlásil služebně.
Já ji potkal s kočárkem, a když jsem jí řekl, jejej, to máte rozkošné diťátko, jakpak je staré?
- tak vám po mně tak zle střelila očima a schovala dítě za záclonky.
Tak jsem jí řekl, pojďte se mnou, paničko, a nedělejte rámus.
Skočte pro paní Landovou, řekl komisař.
A vy, osobo, mně prokristapána řekněte, proč jste to dítě ukradla!
Ta osoba ani dlouho nezapírala, hned se spletla.
Byla vám to svobodná holka a měla holčičku s jedním pánem.
To dítě jí poslední dny trochu stonalo s bříškem a dvě noci křičelo.
Třetí noc mu ta ženská dala v posteli prs a přitom usnula;
a když se ráno probudila, bylo prý to dítě modré a mrtvé.
Já nevím, jak je to možné, " pravil pan Kratochvíl s jakousi pochybností.
" Možné to je, " vmíchal se mu do řeči doktor Vitásek.
" Předně byla ta matka nevyspalá;
za druhé to dítě asi mělo katar a pár dní odmítalo prs.
Proto byl ten prs příliš těžký, a když ta matka usnula, svezl se dítěti na nosejček a dítě se udusilo.
To se konečně může stát.
Tak dál. "
" Snad tedy to tak bylo, " pokračoval pan Kratochvíl.
" Když ráno ta ženská viděla, že její dítě je mrtvé, šla to hlásit na faru;
ale cestou viděla ten kočárek paní Landové, a tu jí napadlo, když bude mít jiné dítě, že jí ten pán bude platit alimenty dál.
Krom toho prý, " řekl pan Kratochvíl rozpačitě a začervenal se, " ji hrozně tlačilo mlíko. "
Doktor Vitásek přikývl.
" To taky je pravda, " řekl.
" To víte, " omlouval se pan Kratochvíl, " v těch věcech se já nevyznám.
Tedy proto ukradla to dítě s kočárkem a ten kočárek pak nechala stát v chodbě cizího domu;
a tu Růženku si odnesla domů místo své Zdeničky.
Ale ona to musela být nějaká bláznivá nebo divná ženská, protože to své mrtvé dítě dala zatím do ledničky;
prý je chtěla v noci někde zakopat nebo položit, ale neměla k tomu odvahu.
Zatím přišla ta paní Landová.
Tak, mladá maminko, povídá jí pan Bartošek, tady máte to své mrně.
Paní Landovou polily slzy.
To přece není má Růženka, vyhrkla, Růženka měla jiný čepeček!
Hrom do toho, křikl komisař, rozbalte to!
A když to leželo na jeho psacím stole, pozvedl to za nožičky a řekl:
Tak se podívejte, jaké to má na zadečku faldíčky!
- Ale to už paní Landová klečela na zemi a líbala tomu škvrněti ručičky a nožičky.
Ty má Růženko, křičela v pláči, ty ptáčku, Dydydy, ty bakaná, ty mámina prcinko, ty mé zlato -
Prosím vás, paní, řekl pan Bartošek mrzutě, přestaňte, nebo se na mou duši ožením.
A těch deset tisíc dejte na nemanželské matky, rozumíte?
Pane komisaři, řekla paní Landová slavnostně, pochovejte to dítě a požehnejte mu!
Musí to být? bručel pan Bartošek.
Jak se to bere?
Aha.
Ale koukejte, ono to začíná brečet!
Nate, vemte si to honem!
A to už je konec toho případu s dítětem. "
GRÓFINKA
" Tyhle bláznivé ženské, " pravil pan Polgár, " ty někdy provádějí věci, to by člověk nevěřil.
To bylo v roce devatenáct nebo dvacet, zkrátka v těch letech, kdy všude v téhle požehnané střední Evropě hořela koudel;
člověk jenom čekal, na které straně se strhne mela.
To se vám tehdy u nás hemžilo špiónů, ani nemáte ponětí.
Já jsem v té době měl v referátě kontraband a falešné peníze, ale vojáci si mě občas zavolali, abych jim sem tam opatřil nějaké ty informace.
Tak tehdy se stal ten případ s tou grófinkou... řekněme Mihályovou.
Já už nevím jak a kterak, ale tehdy dostali vojáci anonymní dopis, aby si dali pozor na korespondenci, která se posílá na adresu W. Manasses, poste restante Curych.
Pak zachytili jeden takový dopis;
namouduši, byl šifrovaný podle kódu číslo 11 a byla v něm vojenská sdělení toho druhu, že pěší pluk číslo 28 je posádkou v Praze, že v Milovicích je střelnice a že naše armáda je ozbrojena nejen puškami, nýbrž i bodáky;
zkrátka takové volovinky.
Ale to víte, tihle vojáci jsou na to strašně přísní;
kdybyste vyzradili nějaké cizí mocnosti, že naše pěchota nosí onuce z kalika od firmy Oberländer, tak za to budete stát před divizním soudem a dostanete aspoň rok pro zločin vyzvědačství.
Ale to už patří k té vojanské prestiži.
Tedy tenkrát mně ukázali vojáci ten šifrovaný dopis i to anonymní udání.
Poslouchejte, já nejsem žádný grafolog;
ale na první pohled jsem si řekl, to jsem blázen, vždyť to oboje psaníčko vypadá jako z jedné ruky.
To anonymní udání je sice psáno tužkou - většina anonymních dopisů je totiž psána tužkou;
ale to se dalo poznat, že ten špión i ten udavač je doslovně jedna ruka.
Tak víte co, řekl jsem vojákům, nechte to plavat;
ono to nestojí za to, ten vyzvědač je nějaký amatér;
ty jeho vojenské tajnosti si může každý přečíst v Političce.
Nu dobrá.
Asi za měsíc přišel za mnou jeden kapitán od kontrašpionáže, takový pěkný a štíhlý chlapík.
Pane Polgáre, povídá mně, já mám tuhle takovou divnou věc.
Onehdy jsem tančil s takovou krásnou hnědou komtesou;
česky ona neumí, ale tančí, to vám je jedna radost.
A dnes jsem od ní dostal sentimentální dopis.
To se přece nedělá.
Tak buďte rád, mládenče, řekl jsem mu.
Tomu se říká štěstí u ženských.
Ale, pane Polgáre, řekl mi na to ten kapitán zdrceně, když on ten dopis je psán týmž písmem a inkoustem a na stejném papíře jako ty špiónské zprávy do Curychu!
Já teď nevím, co mám dělat;
to víte, jak je chlapovi, když má udat ženskou, která... hm, která je k němu... a vůbec, vždyť je to dáma, člověče, vyhrkl rozčileně.
Jo, kapitáne, řekl jsem mu, to jsou ty rytířské city.
Tu ženskou musíte dát zatknout a vzhledem k vážnosti případu ji odsoudíme k smrti;
a vám se dostane té cti, že budete velet dvanácti vojáčkům ' Palte! '
To víte, život už je tak romantický.
Ale bohužel, je tady jedna překážka: on žádný W. Manasses v Curychu neexistuje a na jeho jméno leží dosud čtrnáct šifrovaných dopisů poste restante na curyšské poště.
Člověče, nechte to být a jděte zas tancovat s tou hnědou komteskou, dokud jste mladý.
Tedy ten kapitán se vám tři dny trápil výčitkami svědomí, až z toho zhubl, a pak to přece jen udal svému šéfovi.
To se rozumí, šest vojáků jelo v autě zatknout komtesu Mihály a prošťárat její papíry;
našli tam ten kód a všelijaké dopisy od zahraničních politických agentů obsahu, jak se říká, velezrádného.
Přitom ta komtesa odpírala jakoukoliv odpověď a její sestra, šestnáctiletá žába, si sedla na stůl s koleny pod bradou, aby bylo všechno vidět, kouřila cigarety, flirtovala s oficíry a smála se jako blázen.
Když jsem slyšel, že Miháličku zatkli, běžel jsem k vojákům a povídám jim:
Prokrindapána, pusťte tu hysterku, vždyť z toho bude jen ostuda!
Ale oni mně řekli:
Pane Polgáre, komtesa Mihály se nám doznala, že byla ve službách zahraniční špionáže;
a to je vážná věc.
- Vždyť ta ženská lže, křičel jsem na ně.
- Pane Polgáre, řekl mně přísně ten plukovník, pamatujte, že mluvíte o dámě;
komtesa Mihály mluví pravdu.
- Víte, tak ta ženská ty vojáky okouzlila.
- Hrom do vás, nadával jsem, tak vy ji ze samé galantnosti odsoudíte!
Čert vem vaše rytířské city!
Copak nevidíte, že vás ta ženská sama a schválně uvedla na stopu své velezrádné činnosti?
Vždyť je to neřád, nevěřte jí ani slovo!
- Ale vojáci jen krčili rameny s tragickým politováním.
To se rozumí, byly toho plné noviny, i za hranicemi;
šlechta celého světa byla na koni a sbírala protestní podpisy, diplomati dělali demarše, veřejné mínění až v Anglii se pobouřilo, ale spravedlnost, to víte, je neoblomná;
zkrátka urozená grófinka byla vzhledem k válečnému stavu postavena před divizní soud.
Ještě jednou jsem šel k vojákům - to už jsem měl své informace - a říkám jim:
Dejte mně ji, já vám ji potrestám - kdepak, nechtěli ani slyšet.
Ale ten soud byl moc krásný;
já jsem tam seděl a byl jsem vám dojat jako na Dámě s kaméliemi.
Grófinka, tenká jako šíp a snědá jako beduín, doznávala svou vinu.
- Jsem hrda, řekla, že jsem mohla sloužit nepřátelům této země.
Soud se mohl přetrhnout samou zdvořilostí a přísností;
ale nic platno, byly tu ty velezrádné dopisy a jiné pitomosti, a tu soud se zřetelem na mimořádně polehčující a mimořádně přitěžující okolnosti nemohl jinak než odsoudit komtesu Mihályovou na rok do vězení.
Jak říkám, tak krásný soud jsem jakživ neviděl.
Potom komtesa vstala a jasným hlasem prohlásila:
Pane předsedo, považuji za svou povinnost konstatovat, že se během vyšetřování a vazby všichni českoslovenští důstojníci ke mně chovali jako dokonalí džentlmeni.
- To už jsem brečel pohnutím skoro nahlas.
Jenže to máte to: když člověk ví pravdu, tak ho svrbí jazyk;
prostě musí s tím ven.
Já myslím, že lidé neříkají pravdu ze zlomyslnosti nebo hlouposti, nýbrž z jakési potřeby nebo neodolatelného puzení.
Tak si představte, ta Mihálička se kdesi ve Vídni seznámila s pověstným majorem Westermannem a zamilovala se do něho.
Vy přece víte, kdo to ten Westermann je: to je chlap, který provozuje hrdinství jako řemeslo;
řády na něm jen řinčí, Marie Terezie, Leopold, Železný kříž, turecké hvězdy s brilanty a já nevím, co všecko si za války nasbíral;
tedy ten Westermann je vůdcem všech možných ilegálních organizací, spiknutí a pučů, pokud jde o monarchisty.
Tedy do tohohle hrdiny se grófinka zamilovala a nejspíš si chtěla získati rytířské ostruhy, aby ho byla hodna;
zkrátka z lásky k němu předstírala špionáž a sama ji na sebe prozradila, aby došla slávy mučednické.
Takovou věc dovede jenom ženská.
Tak já jsem šel do vězení, kde seděla, a dám si ji zavolat.
Madam, povídám jí, koukněte se, ono to je otrava sedět celý rok v kriminále;
ono by šlo podat žádost o nové řízení, kdybyste se nám ráčila přiznat, jak to bylo s tou vaší domnělou špionáží.
Já jsem se už přiznala, pane, řekla mně komteska ledově, a nemám dál co říci.
Ale ježíšmankote, vyhrkl jsem, nechte už těch hloupostí;
vždyť major Westermann je patnáct let ženat a má tři děti!
Grófinka vám zesinala jako popel;
to jsem ještě neviděl ženskou tak rázem zošklivět.
- Co... co je mi po tom? vypravila ze sebe, ale zuby jí cvakaly.
A to taky vás může zajímat, křičel jsem, že ten váš major Westermann se vlastně jmenuje Václav Málek a je pekař z Prostějova, rozumíte?
Tadyhle máte jeho starou fotografii;
nu, poznáváte ho?
Prokristapána, komtesko, pro takového kujóna jste šla do kriminálu?
Mihálička seděla jako dřevěná;
najednou jsem viděl, že to je vlastně stará panna, které se zhroutil její životní sen.
Bylo mně jí líto a jaksi jsem se styděl.
Madam, povídám honem, tak platí;
já vám sem pošlu vašeho advokáta a vy mu řeknete -
Mihálička se vztyčila, bledá, ale napjatá jako luk.
Ne, vydechla, není třeba;
nemám komu co říci.
A šla.
Ale za dveřmi padla;
museli jí páčit prsty, jak je měla křečovitě ztuhlé.
Já jsem se kousal do rtů.
Nu, už je to venku, řekl jsem si, pravda je zachráněna.
Ale, hergot, copak je tohle celá pravda?
Vždyť všechna tahle odhalení a zklamání, ty trpké pravdy, deziluze a hořké zkušenosti, to je jen ždibec pravdy;
celá pravda je větší;
celá pravda je, že velká a bláznivá věc je láska, pýcha, vášeň a ctižádost, že každá oběť je hrdinská a že lidský tvor ve své lásce je něco krásného a úžasného.
To je ta druhá a ta velká půlka pravdy;
ale to by člověk musel být básník, aby to dovedl vidět a říci. "
*
" Zcela správně, " pravil policejní strážník Horálek, " ono vždycky záleží na tom, jak se ta pravda řekne.
Vloni jsme sebrali jednoho defraudanta a dovedli jsme ho do daktyloskopie, aby mu vzali daktýlky;
a ten kluk vám šups, skočil z okna v prvním patře na ulici a začal utíkat.
Ten náš daktyloskopista sic je starší pán, ale on si na to v tu chvíli nevzpomněl, a šups, skočil rovnou za ním a zlomil si nohu.
To teda nás dožralo, jako vždycky, když se něco našemu člověku stane;
a když jsme toho kluka dostali, vzali jsme ho drobet mezi sebe.
Když pak byla porota a my jsme byli voláni jako svědci, povídá nám advokát toho kluka:
Pánové, já vám nechci klást nepříjemné otázky, a je - li vám to nemilé, nemusíte mi dát odpověď - víte, ten advokát byl hladký jako lahvička s jedem.
Ale když se můj klient pokusil o útěk, vy jste ho na policii zbili, že ano?
Kdepak, řekl jsem, my jsme se jenom dívali, jestli si tím skokem neublížil, a když jsme viděli, že ne, tak jsme mu domluvili.
To musila být pořádná domluva, řekl ten advokát se zdvořilým úsměvem.
Podle vysvědčení policejního lékaře měl můj klient následkem té domluvy tři žebra zlomená a asi sedm set čtverečních centimetrů krevních podlitin hlavně na zádech.
Já jsem krčil rameny.
To on si tu domluvu tak vzal k srdci, řekl jsem, a bylo dobře.
Víte, ono je ledacos pravda;
ale musí se na ni nalézt to pravé slovo. "
HISTORIE DIRIGENTA KALINY
" Taková krevní podlitina nebo obraženina, " řekl pan Dobeš, " někdy bolí víc než zlomenina;
ale to musí být na kosti.
Já to znám, já jsem starý fotbalista a měl už jsem zlomené žebro, klíční kost a palec;
teď už se nehraje s takovým zápalem jako za mých časů.
Tak loni jsem si ještě jednou zahrál;
my staří páni jsme chtěli ukázat těm dnešním mládencům, jakou jsme mívali taktiku.
Já byl zase bekem, jako před patnácti nebo dvaceti lety;
a zrovna když jsem chytal břichem míč, kopl mne můj vlastní brankář do - hm, ono se tomu říká kostrč čili cauda equina.
V tom kalupu jsem jenom chvilku nadával a pak jsem na to zapomněl;
ale teprve v noci to začalo bolet a ráno jsem se vůbec nemohl hnout.
To vám byla taková bolest, že jsem nemohl ani pohnout rukou, ani kejchnout, - to je zvláštní, jak v tomhle lidském těle všechno souvisí.
Tak jsem ležel na zádech jako mrtvý brouk, ani na bok jsem se nemohl přeložit, ani palcem u nohy zatřepat, nic;
jenom jsem sykal a hekal, jak to děsně bolelo.
V tomhle stavu jsem proležel celý den a ještě jednu noc;
spát jsem nemohl ani vteřinu.
To máte divné, jak je ten čas dlouhý, když se člověk nemůže pohnout;
to musí být například moc trapné, když je někdo zasypán.
Já jsem počítal a umocňoval, modlil jsem se, ba i na nějaké básně jsem si vzpomněl, aby mně ten čas utekl, ale ona pořád byla noc - Najednou, to mohlo být ke druhé hodině ráno, jsem slyšel, jak někdo ze všech sil utíká dole po ulici;
a za tím někým se hnal celý hlouček a bylo slyšet asi šest hlasů: ty dostaneš, já tě vykuchám, ty kluku mizerná, pancharte a takové ty věci.
Zrovna asi pod mými okny ho chytli a teď vám to začalo, takové to šoupání nějakých šesti párů nohou, pleskání po hubě, ty dřevěné rány, jako když se tluče holí po hlavě, supění, kňučení, ale žádný křik.
Poslouchejte, to přece nejde, šest chlapů na jednoho člověka a řezat do něho jako do pytle;
já jsem chtěl vstát a říci jim, že se to nepatří, ale zařval jsem bolestí;
krucinál, já jsem sebou nemohl pohnout!
Taková bezmoc je strašná;
já jsem skřípal zuby a mečel vztekem jako zvíře.
A najednou vám to ve mně ruplo, já jsem vyskočil z postele, popadnu hůl a letím po schodech dolů.
Když jsem vyrazil na ulici, já byl úplně slepý;
narazil jsem na jednoho chlapa a začal jsem vám do něho řezat holí;
ti ostatní se rozběhli na všechny strany, ale tak jsem ještě nikomu v životě nenamlátil jako tomu mamlasovi.
Teprve potom jsem si uvědomil, že mně přitom čůrkem tekly slzy bolestí;
pak mně to trvalo hodinu, než jsem se dostal po schodech zase do postele, ale ráno jsem už chodil;
to vám byl přímo zázrak.
Jen bych rád věděl, " dodával pan Dobeš zamyšleně, " do koho jsem to tehdy tak mlátil: jestli to byl někdo z té přesily, nebo ten, do kterého řezali ti druzí.
Ale jeden proti jednomu, to je aspoň fér. "
*
" Bezmoc je strašná, " pravil dirigent a skladatel Kalina kývaje hlavou.
" To jsem, páni, jednou zažil takovou příhodu, to bylo v Liverpoolu;
mne tam pozvali, abych jim dirigoval nějaký koncert s jejich orchestrem.
Víte, já neumím ani slovo anglicky;
ale my muzikanti se dorozumíme bez dlouhých řečí, zvlášť když máme v ruce taktovku;
to člověk odklepe, něco křičí, kroutí očima a ukazuje rukama, a pak zase začne znova.
Tím způsobem se dají vyjádřit i nejjemnější city;
když například udělám takhle rukama, tak to přece každý pozná, že to znamená mystický vzlet a vykoupení z takové té tíhy a bolesti života.
Když jsem tedy přijel do Liverpoolu, čekali mě ti Angličani na nádraží a odvezli mě do hotelu, abych si odpočal;
ale když jsem se vykoupal, tak jsem se šel sám podívat na město, a přitom jsem se ztratil.
Když já někde jsem, tak se jdu nejdřív podívat k řece;
u řeky člověk pozná, abych tak řekl, orchestraci toho města.
Po jedné straně máte celou tu vřavu ulic, ty bubny a tympány, trubky, horny a plechy, a na druhé straně řeka, to jsou struny, takové to pianissimo housliček a harf;
tam člověk slyší celé město najednou.
Ale v Liverpoolu je vám řeka, já nevím, jak se jmenuje, ale je taková žlutá a strašná;
a ta řeka vám hučí a duní, řve, bučí a řinčí, rachotí a troubí samými loděmi, remorkéry, pakeboty, sklady, loděnicemi a jeřáby;
víte, já mám nesmírně rád lodi, ať je to takový bachratý a černý vlečník, nebo červeně natřená nákladní loď, nebo ty bílé zámořské parníky.
Tak jsem si řekl, propána, tady někde za rohem musí být oceán, to se tam musím podívat;
a rozběhl jsem se podle řeky dolů.
Já běžel dvě hodiny, pořád podle samých skladišť a kůlen a doků;
jen místy bylo vidět loď vysokou jako chrám nebo tři tlusté a šikmé komíny;
smrdělo to rybinou, zpocenými koni, jutou, rumem, pšenicí, uhlím, železem - poslouchejte, když je velká hromada železa, tak má docela zřetelnou železnou vůni.
Já byl jako u vidění;
ale pak už spadla noc, a já jsem přišel k takové písčině, naproti svítil maják a sem tam plulo nějaké světélko, - snad to byl oceán;
tam jsem si sedl na hromadu fošen a cítil jsem se tak krásně osamělý a ztracen, poslouchal jsem, jak to šplouchá a široce šumí, a byl bych vyl steskem.
Pak tam přišli dva lidé, mužský se ženskou, ale neviděli mne;
seděli zády ke mně a tiše hovořili, - kdybych byl rozuměl anglicky, byl bych zakašlal, aby věděli, že je někdo slyší;
ale protože jsem neznal ani jedno anglické slovo kromě hotel a šilink, zůstal jsem zticha.
Nejdřív hovořili hodně staccato;
potom začal ten mužský pomalu a tiše něco vykládat, jako by to z něho nechtělo ven;
a pak to rychle vysypal.
Ta ženská vykřikla hrůzou a něco mu rozčileně říkala;
ale on jí sevřel ruku, až zaúpěla, a začal jí mezi zuby domlouvat.
Poslouchejte, to nebyl milostný hovor, to muzikant pozná;
milostné přemlouvání má docela jinou kadenci a nezní tak jaksi sevřeně, - milostný hovor je hluboké cello, ale tohle byla vysoká basa, hraná takovým presto rubato, v jediné poloze, jako kdyby ten člověk pořád opakoval jednu věc.
Mne to počalo trochu děsit;
ten člověk říkal něco zlého.
Ta ženská začala tiše plakat a několikrát vykřikla jako odporem, jako by ho chtěla zadržet;
měla trochu klarinetový, dřevěný hlas, který nezněl tuze mladě;
ale ten mužský hlas mluvil pořád sykavěji, jako by něco poroučel nebo vyhrožoval.
Ženský hlas začal zoufale prosit a zajíkal se hrůzou, jako se zajíká člověk, když mu dáte ledový obkladek;
a bylo slyšet, jak jí drkotají zuby.
Tu ten mužský hlas se jal bručet velmi hluboko, čistě basově a skoro zamilovaně;
ženský pláč přešel do drobného a pasívního vzlyku;
to znamená, že byl odpor zlomen.
Ale pak se zamilovaný bas zase zvýšil a přerývaně, rozváženě, neodmluvně kladl větu za větou;
ženský hlas do toho jen tak bezmocně zakvílel nebo zavzlykl, ale už to nebyl odpor, jenom šílený strach, ne strach z toho mužského, ale vyjevená, vizionární hrůza z něčeho budoucího.
A tu ten mužský hlas zase poklesl do chlácholivého bzučení a tichých vyhrůžek;
ženské štkání se změnilo ve zpitomělé a bezbranné vzdechy;
a muž položil studeným šeptem několik otázek, na které patrně dostal kývnutí hlavy;
neboť už nenaléhal.
Pak ti dva vstali a každý odešel jiným směrem.
Poslouchejte, já nevěřím v předtuchy, ale věřím v muziku;
když jsem tam v té noci poslouchal, já jsem věděl naprosto jistě, že ta basa přemlouvá ten klarinet k něčemu strašlivému.
Věděl jsem, že ten klarinet se vrací domů s ujařmenou vůlí a udělá, co mu ta basa nařizuje.
Já jsem to slyšel, a slyšet je víc než rozumět slovům.
Já jsem věděl, že se chystá nějaký zločin;
a já jsem věděl jaký.
Já jsem to poznal podle té hrůzy, která čišela z těch dvou hlasů;
bylo to v barvě těch hlasů, v kadenci, tempu, intervalech, césurách, - poslyšte, hudba je přesná, přesnější nežli řeč.
Ten klarinet byl příliš jednoduchý, než aby mohl sám něco provést;
bude jen pomáhat, vydá nějaký klíč nebo otevře dveře;
ale ten hrubý a hluboký bas to vykoná, zatímco klarinet se bude zajíkat úděsem.
Já jsem uháněl k městu s tím vědomím, že se musí něco stát, že něco musím udělat, abych tomu zabránil;
to je takový děsný pocit, že člověk přijde pozdě.
Konečně vidím na rohu policajta a běžím k němu, zpocený a bez dechu.
Pane, vyhrkl jsem, tady ve městě se chystá nějaká vražda!
Strážník pokrčil rameny a něco mně říkal, čemu jsem nerozuměl.
Proboha, vzpomněl jsem si, vždyť on mně slovo nerozumí!
Vražda, křičel jsem na něho, jako by byl hluchý, - rozumíte?
Nějakou osamělou paní chtějí zabít!
Ta služka nebo hospodyně při tom bude pomáhat, - hergot, zařval jsem, tak dělejte něco, člověče!
Ten strážník jen potřásl hlavou a řekl jenom cosi jako ' jurvej '.
Pane, vykládal jsem mu roztrpčeně, a přitom jsem se třásl vztekem a hrůzou, ta ubohá ženská tomu svému milenci otevře, na to můžete vzít jed!
To nesmíte tak nechat!
Hledejte ji!
- Přitom jsem si vzpomněl, že ani nevím, jak ta ženská vypadá;
ale kdybych to věděl, nemohl bych to stejně říci.
Ježíšikriste, vykřikl jsem, vždyť je to nelidské to tak nechat!
Ten anglický strážník se na mne pozorně díval a jaksi mě chlácholil.
Já jsem se chytil za hlavu.
Ty pitomče, křikl jsem bez sebe zoufalstvím, tak já najdu sám, kde to je!
Já vím, ono to bylo bláznovství, ale koukejte se, člověk něco musí dělat, když jde někomu o život;
já jsem vám běhal celou noc po Liverpoolu, kdybych snad viděl, jak se někdo chce vloudit do nějakého domu.
To vám je divné město, tak strašně mrtvé v noci...
K ránu jsem si sedl na kraj chodníku a brečel jsem únavou;
tam mě našel strážník, řekl mně ' jurvej ' a dovedl mne do mého hotelu.
Já nevím, jak jsem toho rána na zkoušce dirigoval;
ale když jsem nakonec praštil taktovkou o zem a vyběhl na ulici, vykřikovali tam kameloti večerníky.
Koupil jsem si jeden, - byl tam veliký nápis MURDER a pod ním fotografie nějaké bělovlasé paní.
Já myslím, že murder znamená vražda. "
SMRT BARONA GANDARY
" Poslouchejte, " děl na to pan Menšík, " to oni toho vraha jistě chytli, ti poldové v Liverpoolu;
to byl řemeslný zločin, a na takový se obyčejně přijde.
V takovém pádě seberou všechny notorické lumpy, co zrovna běhají na svobodě, a teď, chlape, pověz, jaké máš alibi.
A když nemá alibi, tak je to on.
Ona policie nerada pracuje s neznámými činiteli nebo veličinami;
abych tak řekl, hledí je uvést na známé čili notorické veličiny.
Jak jednou někoho dostanou do rukou, tak si ho změří a vezmou mu daktýlky, a pak už je to jejich člověk;
od té doby se k němu s důvěrou obracejí, jakmile se něco šustne;
jdou k němu ze staré známosti, jako člověk chodí k svému holiči nebo do své trafiky.
Horší je, když se nějakého toho zločinu dopustí neodborník nebo nováček, řekněme vy nebo já;
to už má policie těžší dostat se mu na kobylku.
Já mám na policejní direkci jednoho příbuzného, jmenuje se rada Pitr a je to strýc mé ženy.
Tak ten pan Pitr říká, když je to loupež, tak to udělal nějaký odborník;
a když je to vražda, tak to bude nejspíš někdo z rodiny.
On má takové ustálené názory, ten pan Pitr;
tak třeba on tvrdí, že člověk málokdy zavraždí cizího člověka, protože to není tak snadné;
to už mezi známými se najde spíš příležitost, a v domácnosti je to rovnou na dlani.
Když mu dají nějakou tu vraždu, tak on se hledí doptat, kdo to mohl udělat s nejmenšími obtížemi, a za tím jde.
Víš, Menšíku, říká, já ti nemám ždibec fantazie nebo důvtipu;
to ti každý u nás potvrdí, že jsem největší trouba na direkci.
Víš, já jsem stejně primitivní jako ten vrah;
a co mě napadne, je stejně všední, obyčejné a pitomé jako jeho pohnutky, plán a čin;
a já ti řeknu, že právě tím na to většinou přijdu.
Já nevím, pamatuje - li se kdo z vás na zavraždění toho cizokrajného barona Gandary.
To byl takový tajemný dobrodruh, vlasy měl jako havran a krásný byl jako Lucifer;
on bydlel v jedné té vile u Grébovky, a co tam se časem dálo, to se nedá ani povídat.
Tož jednou k ránu bylo slyšet u té vily dvě rány z revolveru, byl nějaký poplach a pak našli toho barona v zahradě vily zastřeleného.
Náprsní portfej měl pryč, ale jinak tam nezůstala žádná kloudná stopa;
zkrátka záhadný případ prvního řádu.
Tedy tu vraždu dostal můj strýc Pitr, protože zrovna nic jiného neměl;
ale jeho šéf mu předem tak mimochodem povídá, pane kolego, tenhle případ sic není ve vašem obyčejném stylu, ale hleďte ukázat, že ještě nejste zralý pro penzi.
Strýc Pitr tedy zabručel, že bude hledět, a odebral se na místo činu.
To se rozumí, nenašel nic, vynadal detektivům a šel si zase sednout k svému stolu, aby si zapálil svou gypsovku.
Kdo by ho viděl v tom smradlavém kouři, myslel by si, že pan Pitr přemýšlí o svém případu, ale to by byla mejlka;
strýc Pitr nepřemýšlel, protože zásadně zavrhoval přemýšlení.
Vrah taky nepřemýšlí, říkal, toho to buď napadne, nebo nenapadne.
Těm ostatním na direkci bylo strýce Pitra líto;
to není případ pro něj, říkali si, škoda tak krásné látky pro Pitra;
Pitr je na staré báby, které zabil jejich synovec nebo galán jejich služky.
Tož jeden kolega, komisař Mejzlík, zašel jako mimochodem k strýci Pitrovi, sedl si na stůl a povídá:
Tak co, pane rado, co je nového s tím Gandarou?
Třeba má nějakého synovce, mínil strýc Pitr.
Pane rado, řekl ten doktor Mejzlík, aby mu pomohl, tohle asi bude trochu jiný případ.
Já vám povím, baron Gandara byl velký mezinárodní špión;
kdopak ví, o jaké divné věci tady poběží, - mně nejde z hlavy, že se mu ztratil portfej.
Já bych se na vašem místě hleděl informovat -
Strýc Pitr potřásl hlavou.
Pane kolego, řekl, každý máme své metody;
nejdřív se musí vyšetřit, nejsou - li tady nějací příbuzní, kteří by po něm mohli dědit.
Za druhé, povídal doktor Mejzlík, je nám známo, že baron Gandara byl těžký hazardní hráč;
vy nechodíte do společnosti, pane rado, vy jen hrajete u Menšíků domino a nemáte takové ty známosti;
chcete - li, já se přeptám, kdo s ním v posledních dnech hrál, - víte, ono by tu mohlo jít o nějaký takzvaný čestný dluh -
Strýc Pitr se zasmušil.
Poslouchejte, řekl, tohle není nic pro mne;
já jsem nikdy nepracoval v těchhle vyšších vrstvách, a na stará kolena si s tím už nebudu začínat.
Dejte mně pokoj s čestným dluhem, takový případ jsem jakživ neměl.
Když to není rodinná vražda, tak to bude loupežná vražda;
a tu musel udělat někdo z domácích lidí.
To se tak obyčejně stává.
Možná, že má kuchařka nějakého synovce.
Nebo Gandarův šofér, mínil ten Mejzlík, aby strýce dopálil.
Strýc Pitr zavrtěl hlavou.
Šoféři, řekl, to za mých časů ještě nebylo;
já se nepamatuju, že by šofér spáchal loupežnou vraždu.
Šoféři chlastají a kradou benzín;
ale aby vraždili, to jsem ještě neměl.
Mládenče Mejzlíku, já se držím svých zkušeností.
Až budete tak starý jako já -
Doktor Mejzlík byl jako na trní.
Pane rado, řekl honem, je tu ještě třetí možnost.
Baron Gandara měl poměr s jednou vdanou paní;
panečku, nejkrásnější ženská v Praze.
Třeba to je vražda ze žárlivosti.
To se stává, souhlasil strýc Pitr.
Takovou vraždu jsem už dělal pětkrát.
A čím je manžel té paničky?
Velkoobchodník, povídá pan Mejzlík.
Moc velká firma.
Strýc Pitr se zamyslil.
Tak to zas nikam nevede, řekl.
Já jsem ještě neměl případ, že by velkoobchodník někoho zastřelil.
Podvody, to oni dělají;
ale vraždy ze žárlivosti, to se dělá v jiných vrstvách.
Kdepak, pane kolego!
Pane rado, pokračoval doktor Mejzlík, víte, čím se ten baron Gandara živil?
Vydíráním.
On vám věděl strašné věci o - no, o velké řadě moc bohatých lidí.
To je na pováženou, kdo všechno by mohl mít zájem na - hm, na jeho odklizení.
Tak vidíte, řekl na to strýc Pitr, takový případ jsem už jednou měl, ale nemohli jsme to dokázat;
byla z toho jen holá ostuda.
Co vás nemá, s takovou věcí si už nebudu podruhé pálit prsty.
Mně stačí obyčejná loupežná vražda;
já nemám rád tyhle senzace a záhadné aféry.
Když jsem byl ve vašem věku, tak jsem taky myslel, že jednou udělám nějaký slavný kriminální případ;
to už je taková ctižádost.
Holenku, s lety to člověka přejde;
pak vidí, že se jen stávají obyčejné případy -
Baron Gandara nebyl obyčejný případ, namítal komisař Mejzlík.
Pane, já ho znal: hochštapler, černý jako cikán - nejkrásnější lump, jakého jsem kdy viděl.
Záhadný chlap.
Démon.
Falešný hráč.
Falešný baron.
Poslouchejte, takový člověk neumírá obyčejným způsobem;
ani ne obyčejnou vraždou.
Tady jde o něco víc.
O moc záhadné věci.
Tak mi to nemají dávat, bručel strýc Pitr znechuceně.
Já nemám hlavu na záhadné věci.
Já se vykašlu na záhadné věci.
Já mám rád obyčejné a jasné mordy, jako je vražda trafikantky.
Člověče, já už se nebudu učit nějakým novým metodám.
Když to dali mně, tak to udělám po svém a bude z toho obyčejná loupežná vražda.
Kdyby to dali vám, tak z toho bude kriminální senzace, milostný román nebo politický zločin - Vy máte romantický vkus, Mejzlíku;
vy byste z té látky zpracoval báječný případ.
Škoda, že to nedali vám.
Poslouchejte, vyhrkl doktor Mejzlík, neměl byste námitek proti tomu, kdybych... docela privátně... za tou věcí šel?
Víte, já mám tolik známých, kteří ledacos o tom Gandarovi vědí - Samozřejmě bych své informace dal k dispozici vám, dodával Mejzlík honem.
Zůstal by to váš případ - tak co?
Strýc Pitr podrážděně zafrkal.
Děkuju uctivě, řekl, ale to nejde.
Pane kolego, vy máte jiný styl než já;
vám by z toho vyšlo něco docela jiného nežli mně.
To se nedá míchat.
Co bych si já počal s vašimi špióny, hráči, paničkami a takovou tou honorací?
Kamaráde, to není nic pro mne.
Mám - li to zpracovat já, tak z toho vyjde takový ten můj všední a špinavý případ...
Každý dělá, co umí.
V tu chvíli zaklepal a vešel jeden detektiv.
Pane rado, hlásil, tak jsme zjistili, že domovník z Gandarovy vily má synovce.
Je to dvacetiletý kluk, bez zaměstnání, a bydlí ve Vršovicích číslo 1451.
On často bejval u toho domovníka.
A služka odtamtud má milého vojáka;
ale ten je teď na manévrech.
Tak je dobře, řekl strýc Pitr.
Běžte se podívat za tím domovníkovým synovcem, udělejte prohlídku a přiveďte ho sem.
Za dvě hodiny měl strýc Pitr v rukou Gandarovu tobolku, kterou našli v posteli toho mládence;
v noci kluka chytli na flámu a ráno se přiznal, že Gandaru zastřelil, aby mu uloupil ten portfej;
bylo v něm přes padesát tisíc korun.
Tak vidíš, Menšíku, řekl mně pak strýc Pitr, to je zrovna takový případ jako s tou starou bábou z Křemencové ulice;
tu také zabil domovníkův synovec.
Ale safra, hochu, když si pomyslím, že by ten případ dostal Mejzlík, co ten by z té látky udělal!
Ale já na to nemám tu fantazii, to je to. "
PŘÍBĚHY SŇATKOVÉHO PODVODNÍKA
" To teda je pravda, " pravil detektiv Holub a skromně odkašlal.
" My na policii nemáme rádi nějaké extra a nebývalé případy;
my taky nemáme rádi nové lidi.
Takový starý, osvědčený zločinec, to je docela jiná práce;
předně hnedle víme, že to udělal, protože to je jeho obor;
za druhé víme, kde ho najít, a za třetí nám nedělá žádné cavyky a nezapírá, protože už ví, že mu to není nic platno.
Páni, s takovým zkušeným člověkem pracovat je jedna radost.
A já vám řeknu, že i v kriminále se tihle řemeslní zločinci těší zvláštní oblibě a důvěře;
oni ti nováčkové a nahodilí provinilci jsou největší kverulanti a renitenti a nic jim není recht;
ale takový starý kriminálník ví, že arest je riziko práce, a tak to zbytečně nezhořčuje sobě ani těm druhým.
Ale to už sem vlastně nepatří.
Jednou, tomu je pět let, jsme dostávali ze všech stran a koutů hlášení, že na českém venkově řádí neznámý sňatkový podvodník.
Podle popisu to byl letitý pán, takový tlustší, holohlavý, s pěti zlatými zuby tady v hubě;
dával si jméno Müller, Procházka, Šimek, Šebek, Šinderka, Bílek, Hromádka, Pivoda, Bergr, Bejček, Stočes a ještě všelijak jinak.
Krucinál, ten popis se nám na žádného našeho sňatkového podvodníka nepasoval, to musí být někdo nový.
Tak si mě zavolal náš pan rada a povídá:
Holube, vy děláte tuhle vlakovou službu - když už někam jedete, dávejte pozor, nepotkáte - li nějakého chlapíka s pěti zlatými zuby.
- No dobře, já jsem se začal dívat lidem ve vlaku na zuby a do čtrnácti dnů jsem načapal tři pány s pěti zlatými zuby;
museli se mně legitimovat, ale ježíšmarjá, jeden z nich byl školní inspektor a jeden dokonce poslanec, a to se neptejte, páni, jak jsem za to dostal vynadáno od nich i u nás.
Teda to mě dožralo, a teď teprv jsem si vzal do hlavy, že toho kujóna musím dostat.
On to sic nebyl můj případ, ale já jsem si umanul, že se mu pomstím.
Tak jsem si zajel privátně ke všem těm oklamaným sirotkům a vdovám, ze kterých ten zlatozubý taškář vylákal peníze pod slibem manželství.
To byste nevěřili, co řečí a breku mají takové ty utiskované siroty a vdovy.
Všechny byly zajedno aspoň v tom, že to byl inteligentní a solidní pán a že měl zlaté zuby a že tak pěkně a slušně horoval o rodinném životě;
ale žádná si od něho nevzala ani otisk palce - to je vám hrůza, jak jsou tyhle ženské lehkověrné.
Jedenáctá oběť - to bylo v Kamenici - mně v slzách povídala, že ten pán byl u ní třikrát;
vždycky přijížděl vlakem o půl jedenácté ráno, a když posledně odcházel s jejími penězi v kapse, podíval se na popisné číslo jejího domečku a překvapeně řekl:
Helejte, slečno Mařenko, není - li to boží vůle, abychom se vzali;
vy máte číslo domu 618 a já za vámi vždycky vyjíždím v 6 hodin 18 minut;
není to dobré znamení?
- Když jsem tohle slyšel, povídám:
Slečno, to je namouduši dobré znamení.
A hned jsem vytáhl jízdní řád a hledám, ze kterých stanic vyjíždí vlak v 6 hodin 18 minut a má spojení na vlak, který dojede do Kamenice v 10 hodin 35 minut.
Když jsem si to všechno srovnal a seštimoval, viděl jsem, že by to mohl být nejspíš vlak ze stanice Bystřice-Novoves.
To víte, vlakový detektiv se musí ve vlacích vyznat.
To se rozumí, když jsem měl první den volno, jel jsem do stanice Bystřice-Novoves a ptám se, nejezdí - li odtamtud nápadně často nějaký tlustý pán se zlatou hubou.
To jezdí, povídal mně přednosta stanice, a je to pan Lacina, obchodní cestující, co bydlí tamhle v dolní ulici;
zrovna včera večer odněkud přijel.
Tak já jdu za tím panem Lacinou;
na chodbě natrefím takovou drobnou a čisťounkou paní a povídám:
Bydlí tu pan Lacina?
To je můj muž, řekla, ale on teď po obědě spí.
To nevadí, povídám, a jdu dovnitř.
Na kanapi leží člověk bez kabátu a povídá:
Jejej, to je pan Holub;
maminko, podej mu židli.
V tu chvíli ze mne spadla všecka zlost;
vždyť on to byl starý losař Plichta, víte, co dělají ty losové podvody;
ten Plichta už seděl aspoň desetkrát.
Pozdrav bůh, Vincku, povídám, tak ty už neděláš losy?
Ba ne, řekl Plichta a posadil se na kanapi.
Pane Holub, ono to dá moc běhání, že jo, a já už nejsem mladík.
Dvaapadesát let, to už člověk rád někde posedí;
chodit od domu k domu, to už pro našince není.
Proto ses dal na sňatkové podvody, viď, ty partyko, povídám mu.
Plichta jen tak vzdychl.
Pane Holub, řekl, něco člověk musí dělat.
Víte, když jsem posledně seděl, tak se mně zkazily zuby;
já myslím, že to dělá ta čočka.
Tak jsem si je musel dát spravit, že jo;
a to byste nevěřil, pane Holub, jaký kredit člověk dostane na zlaté zuby.
Ono to budí důvěru, a taky člověk začne líp trávit a tloustnout.
Co platno, našinec musí pracovat s tím, co má.
A kde máš peníze? povídám mu.
Já mám tuhle v notese jedenáct tvých podvodů, to dělá netto dvě stě šestnáct tisíc korun.
Kde je máš?
Ale pane Holub, řekl Plichta, to víte, tady všechno patří mé ženě.
Obchod je obchod.
Já nemám nic, než co mám při sobě: to je šest set padesát korun, zlaté hodinky a zlaté zuby.
Maminko, já pojedu s panem Holubem do Prahy.
Pane Holub, já ty zuby musím ještě splácet;
to dělá tři sta korun, ty tu zrovna nechám.
A sto padesát korun má dostat tvůj krejčí, připomněla maminka.
Máš pravdu, pravil Plichta.
Pane Holub, já si potrpím na správnost.
Ono není nad to, mít ve všem pořádek, že jo.
On je pak ten pořádek vidět člověku na ksichtě.
Když nemáš dluhy, můžeš se každému podívat do očí.
To už patří ke kšeftu, pane Holub.
Maminko, okartáčuj mně trochu ten zimník, abych ti nedělal v Praze ostudu.
Tak, můžeme jet, pane Holub.
Tehdy ten Plichta dostal pět měsíců;
ty ženské vám většinou před porotou prohlásily, že mu ty peníze daly dobrovolně a že mu to odpouštějí.
Jenom jedna bába mu nic neslevila, a to byla bohatá vdova, kterou pumpnul jenom o pět tisíc.
Půl roku nato jsem slyšel, že zas jsou v tahu nějaké dva sňatkové podvody.
To bude Plichta, řekl jsem si, ale dál jsem se o to nestaral.
V tu dobu jsem měl co dělat v Pardubicích na nádraží, protože tam působil jeden kufrař, víte, co kradou na peróně zavazadla.
A protože jsem měl asi hodinku od Pardubic v jedné vesnici svou rodinu na letním bytě, vzal jsem pro ni do kufříku párky a takové ty uzeniny;
to víte, na vesnici je to vzácnost.
A jak tak jedu, prošel jsem ze zvyku celý vlak;
a v jednom kupé vám sedí Plichta s takovou starší dámou a něco vykládá, jak je ten svět zkažený.
Vincku, povídám, už zase někomu slibuješ manželství?
Plichta se začervenal a honem se té dámě omlouval, že má tady s tím pánem obchodní jednání;
a když za mnou vyšel na chodbičku, povídá káravě:
Pane Holub, to byste mně nemusel dělat před cizími lidmi;
na mne stačí mrknout, a jdu.
Skrz co mě hledáte?
Máme tu zas dva případy, Plichto, povídám mu.
Ale já mám dnes jinou práci, já tě dám četníkům v Pardubicích.
Ale pane Holub, to mně nedělejte;
já už jsem na vás zvyklý, vy mě taky znáte, já půjdu raději s vámi.
No tak, pane Holub, ze staré známosti.
To nejde, povídám, já nejdřív jdu za svou rodinou, to je hodinka cesty.
Co bych s tebou zatím dělal?
Já vás doprovodím, pane Holub, navrhoval Plichta.
Aspoň vám ta cesta líp uteče.
Nu dobrá, tak tedy šel ten Plichta se mnou;
a když už jsme byli za městem, povídá:
Ukažte, pane Holub, já vám ten kufřík ponesu.
Koukněte se, pane Holub, já jsem starší člověk;
a když vy mně před lidmi tykáte, tak to dělá takový divný dojem.
Tak jsem ho pak představil své ženě a švagrové jako svého starého přítele pana Plichtu.
Poslouchejte, má švagrová je dost hezká holka a je jí pětadvacet let, ale ten Plichta tak pěkně a solidně mluvil a dal dětem bonbóny - zkrátka, když jsme vypili kafe, navrhl pan Plichta, že by jako šel se slečnou a s dětičkami na procházku, a jen tak na mne mrknul, jakože my chlapi si rozumíme a že si mám se svou starou co povídat.
Takový to byl ušlechtilý člověk.
A když se za hodinu vrátili, děti si vedly pana Plichtu za ruce, švagrová byla jako růžička a při loučení mu moc dlouho tiskla ruku.
Poslouchej, Plichto, povídám mu potom, co tě to napadlo plést naší Máničce hlavu?
To už je takový zvyk, řekl Plichta skoro smutně.
Pane Holub, já už za to ani nemůžu, to dělají ty zuby.
Já mám z toho jen nepříjemnosti, že jo.
Já se ženskými nikdy nemluvím o lásce, to se na můj věk nepasuje;
a vidíte, právě na to berou nejvíc.
Tak si někdy říkám, že mě ani nemilují kvůli mně, ale ze zištnosti, protože vypadám na zajištěné postavení.
Když jsme zas byli v Pardubicích na nádraží, povídám mu, Plichto, já tě přece musím dát četníkům, protože mám tady vyšetřit nějakou krádež.
Pane Holub, prosil Plichta, tak mě zatím posaďte tuhle do restaurace;
já si dám čaj a přečtu si noviny - tady máte mé peníze, je to čtrnáct tisíc a ještě něco;
a bez peněz vám neuteču, vždyť nemám ani čím zaplatit útratu.
Tak jsem ho posadil do nádražní restaurace a šel jsem po svém.
Za hodinu jsem nahlédl oknem;
seděl na svém místě, na nose zlatý skřipec, a četl noviny.
Asi za půl hodiny jsem byl hotov a jdu za ním.
Teď už seděl u vedlejšího stolu s nějakou nápadně kyprou blond paní a důstojně káral sklepníka, že jí dal v kafi škraloup.
Když mě viděl, poroučel se té paničce a šel ke mně.
Pane Holub, povídá, nemohl byste mě sebrat až za týden?
Já bych teď měl zrovna nějakou práci.
Moc bohatá? ptám se ho.
Plichta jen mávnul rukou.
Pane Holub, šeptal, ona má továrnu;
a moc by potřebovala zkušeného člověka, aby jí sem tam poradil.
Teď zrovna má platit nějaké nové stroje.
Aha, já řku, tak pojď, já tě představím.
A jdu k té paničce.
Tě bůh, Lojzičko, povídám, pořád ještě lovíš tyhlety starší pány?
Ta blondýnka se začervenala až po lopatky a řekla:
Žišmarjá, pane Holub, já nevěděla, že ten pán je váš přítel!
Tak se hleď ztratit, povídám jí.
Pan rada Dundr by chtěl s tebou mluvit;
to víš, on tomu říká podvody.
Plichta byl zdrcen.
Pane Holub, řekl, to bych jakživ nevěřil, že ta panička je taky podvodnice!
Je, říkám mu, a k tomu lehká ženská;
představ si, že láká ze starších pánů peníze pod slibem manželství.
Plichta přímo zbledl.
Fuj tajksl, odplivl si, pak má člověk těm ženským věřit!
Pane Holub, tohle už přestává všecko!
Tak počkej tady, já na to, a já ti koupím lístek do Prahy.
Druhou nebo třetí?
Pane Holub, bránil se Plichta, to je škoda peněz.
Jako zatčený mám právo na cestu zdarma, že jo.
To už mě svezte za erární peníze.
Našinec musí počítat s každým šestákem.
Celou cestu až do Prahy nadával Plichta na tu ženskou;
to vám bylo nejhlubší mravní rozhořčení, které jsem kdy viděl.
Když jsme vystupovali v Praze, povídá Plichta:
Pane Holub, já vím, tentokrát to bude sedm měsíců;
a mně ta vězeňská strava nesvědčí.
Helejte, já bych se ještě jednou rád slušně najed.
Těch čtrnáct tisíc, co jste mně vzal, to je všecko, co mně poslední případ vynes, - tak ať mám z toho aspoň jednu večeři;
a já bych se vám rád revanžoval za to kafe.
Tak jsme šli spolu do jedné lepší hospody;
Plichta si dal roštěnku a vypil pět piv, a já jsem to zaplatil z jeho tobolky, když on předtím třikrát přepočítal účet, aby nás sklepník neošidil.
Tak, a teď na direkci, povídám.
Moment, pane Holub, řekl Plichta.
Já jsem měl s tím posledním případem velikou režii.
To byly čtyři cesty tam a zpátky po čtyřiceti osmi korunách, to dělá tři sta osmdesát čtyři koruny.
- Přitom si nasadil skřipec a počítal na kusu papíru.
- Potom diéty, řekněme třicet korun za den, - já musím být slušně živ, pane Holub, to patří ke kšeftu.
Tak to dělá sto dvacet korun.
Potom jsem dal té slečně kytici za pětatřicet korun, to víte, to je taková zdvořilost.
Snubní prstýnek stál dvě stě čtyřicet, - byl jen pozlacený, pane Holub;
kdybych nebyl poctivý člověk, řekl bych, že je zlatý a počítal bych šest stovek, že jo.
Potom jsem jí koupil dort za třicet korun;
pak máme pět dopisů po koruně, a inzerát, na který jsem se s ní seznámil, stál osmnáct korun.
Tak to dělá osm set třicet dvě koruny, pane Holub.
Prosím vás, ty peníze mně musíte odpočítat;
a já si je zatím nechám u vás.
Já mám rád pořádek, pane Holub;
aspoň tu režii musím mít krytou.
Tak, a teď můžeme jít.
A když už jsme byli na chodbě policejního ředitelství, vzpomněl si ten Plichta najednou:
Pane Holub, vždyť já jsem té slečně daroval ještě lahvičku voňavky;
tak to mám ještě dvacet korun k dobru.
Pak se pečlivě vysmrkal a nechal se s klidnou myslí odvést. "
BALADA O JURAJI ČUPOVI
" To se, páni, opravdu stává, " pravil na to četnický kapitán Havelka, " totiž to, že se u zločinců někdy vyskytne taková zvláštní svědomitost a řádnost.
O tom bych vám mohl povídat všelijaké případy, ale nejdivnější je ten s Jurajem Čupem.
To se mně stalo, když jsem byl u žandarmů na Podkarpatsku v Jasině.
Jednou v lednové noci jsme u žida mazali deku;
to byl okresní náčelník, nějaký inspektor od dráhy a taková ta exponovaná honorace;
a to se rozumí, cikáni.
Poslouchejte, tihle cikáni, já nevím, co to je za pronárod;
ale já myslím, že to je pokolení Chámovo.
Když tak člověku hrají do ouška, pořád blíž a pořád tišeji, krysy mizerné, když mu tak čarují do ucha, tu... tu... tu vám zrovna vytahují duši z těla;
já vám říkám, ta jejich hudba, to je nějaká strašná a tajemná neřest.
A když se tak přisáli ke mně, já brečel, já řval jako jelen, bajonetem stůl jsem probodal, skleničky rozbíjel, zpíval a hlavou do zdi bil, chtěl někoho zabít nebo někoho milovat - páni, takové věci vyvádí člověk, když mu cikáni učarovali.
A když jsem byl v nejlepším, přišel žid šenkýř a povídá, že na mě venku před hospodou čeká nějaký Rusňáček.
Ať čeká nebo ať přijde zítra, křičel jsem;
já tady oplakávám svou mladost a pochovávám své sny;
já miluju jednu paní, jednu krásnou a velkou paní - hraj mně, ty zloději cikánská, vyhraj mně z duše tu bolest - zkrátka takové řeči jsem vedl;
víte, to už patří k té muzice, ta bolest a to strašné pití.
Za nějakou hodinu zas přišel šenkýř, že ten Rusňák tam venku na mraze ještě čeká.
Jenže já jsem pořád ještě neoplakal svou mladost a neutopil v Aszu tokaji ten svůj žal;
jen jsem tak mávnul rukou jako Džingischán, že mně je všecko jedno, jen hrejte, cikáni;
a co bylo dál, to už dobře nevím, ale když jsem k ránu vyšel před krčmu, byl takový mráz, že sníh skřípal a zvonil jako sklo, a před putykou stál ten Rusňák v bílých láptích, bílých gatích a bílém ovčím kožuchu.
Když mě viděl, poklonil se až po pás a něco chraptěl.
Co chceš, báči, povídám mu;
budeš - li mě zdržovat, dám ti po hubě.
Velkomožný pane, povídá Rusňáček, mě sem posílá starosta z Volové Lehoty.
Marynu Matejovu zabili.
Trochu jsem vystřízlivěl;
Volova Lehota, to bylo takové selo nebo spíš samota třinácti chalup nějakých třicet kilometrů dál v horách;
zkrátka v té zimě pěkné nadělení.
Prokristapána, křikl jsem, a kdo ji zabil?
Já zabil, pane velkomožný, řekl Rusňák pokorně.
Juraj Čup mně říkají, Dimitra Čupa syn.
A ty se jdeš udat? spustil jsem na něho.
Starosta nařídil, pravil Juraj Čup odevzdaně.
Juraji, kázal, ohlas žandárovi, že jsi zabil Marynu Matejovu.
A proč jsi ji zabil? křičím.
Bůh kázal, řekl Juraj, jako by se to rozumělo samo sebou.
Hospodin nařídil, zab Marynu Matejovu, svou rodnou sestru, zlým duchem posedlou.
Hrom do tebe, řekl jsem, ale jak jsi se sem z té Volovy Lehoty dostal?
S pomocí boží, povídá Juraj Čup pobožně.
Hospodin mě chránil, abych nezahynul ve sněhu.
Buď jeho jméno pochváleno.
Poslouchejte, kdybyste znali, co je to sněhová bouře v Karpatech;
kdybyste věděli, co to je, když leží na dva metry sněhu;
kdybyste viděli toho drobného a slabého božího človíčka Juraje Čupa, jak šest hodin čeká v tom strašném mrazu před krčmou, aby se udal, že zavraždil nehodnou služebnici boží Marynu Matejovu, já nevím, co byste udělali;
ale já jsem se pokřižoval, a pokřižoval se i Juraj Čup, a pak jsem ho zatknul;
pak jsem si umyl tvář sněhem a připnul si lyže a s jedním četníkem, Kroupa se jmenoval, jsme si to hnali nahoru do Volovy Lehoty.
A kdyby mě byl zastavil sám četnický generál a řekl:
Havelko, ty troubo, nikam nepojedeš, vždyť v tomhle sněhu jde o život, byl bych mu zasalutoval a řekl:
Poslušně hlásím, pane generále, Hospodin nařídil.
A jel bych.
A Kroupa by jel taky, protože byl Žižkovák;
a já jsem ještě neviděl Žižkováka, který by pro fór nechtěl být při tom, když jde o nějakou tu bravuru nebo volovinu.
Tož jsme jeli.
Já vám tu naši cestu nebudu líčit;
jenom vám povím, že nakonec Kroupa vzlykal strachem a únavou jako malé dítě a že jsme si dvacetkrát řekli, že je s námi amen a že na tom fleku zůstaneme;
a že jsme těch třicet kilometrů jeli jedenáct hodin, od noci do noci;
to jen tak, abyste věděli, co to bylo.
Páni, takový četník má koňskou náturu;
ale když už padne do sněhu a brečí, že nemůže dál, tak to už musí být, že se to vylíčit nedá.
Ale já jsem šel jako ve snách a jenom jsem si říkal, tuhle cestu udělal Juraj Čup, človíček jako kudla, a ještě šest hodin čekal na mraze, protože mu to starosta nařídil;
Juraj Čup v mokrých láptích, Juraj Čup v bouři sněhové, Juraj Čup s pomocí boží.
Poslouchejte, kdybyste viděli, že kámen padá nahoru místo dolů, řekli byste tomu zázrak;
ale nikdo nepojmenuje zázrakem to putování Juraje Čupa, který se šel udat;
a přece to byl větší úkaz a strašnější síla nežli kámen, který padá nahoru.
Počkejte, nechte mě mluvit;
já říkám, chce - li kdo vidět zázraky, musí se koukat po lidech, a ne po kamenech.
Teda když jsme dojeli do Volovy Lehoty, motali jsme se jako stíny, víc mrtví než živí.
Boucháme u starosty, všechno spí;
pak vylezl starosta s puškou, takový bradatý obr, a když nás viděl, klekl a odepnul nám lyže, ale nepromluvil ani slovo.
Když tak na to vzpomínám, je to, jako bych viděl jakési divné obrazy slavnostně zjednodušené: jak nás ten starosta beze slova vedl do jedné z chalup;
v sednici hořely dvě svíce, před ikonou klečela černá ženská, na posteli v bílé košili mrtvola Maryny Matejové, krk rozříznut až po obratle;
byla to strašlivá a přitom tak podivně čistá rána, jako když řezník rozpoltí sele;
a ta tvář byla tak nelidsky bílá, jako jsou bílí jen ti, kdo vykrváceli do poslední kapky.
Pak zase tak beze slova nás uvedl starosta k sobě;
ale to už v jeho izbě čekalo jedenáct chlapů v kožuchách - já nevím, znáte - li, jak smrdí tyhle ovčí kožichy: tak nějak svěravě a starozákonně.
Starosta nás posadil za stůl, odchrchlal, poklonil se a řekl:
Ve jménu božím žalujeme vám smrt služebnice boží Maryny Matejové.
Buď jí Hospodin milostiv!
Amen, řeklo jedenáct gazdů a pokřižovalo se.
A starosta začal:
Před dvěma dny v noci slyší někoho škrabat, tichounce škrabat zvenčí na dveře.
Myslel, že je to liška;
i vzal pušku a šel otevřít.
Na prahu leží žena.
Zvedl ji, a tu jí padla hlava nazad.
Byla to Maryna Matejová s hrdlem proříznutým.
Protože měla přeťatý hrtan, byla němá.
Starosta donesl Marynu do izby a Položil ji na postel;
pak kázal pastýři, aby troubil a svolal všechny gazdy z Volové Lehoty k němu.
Když byli pohromadě, obrátil se k Maryně a řekl:
Maryno Matejová, nežli zemřeš, podej svědectví, kdo tě zabil.
Maryno Matejová, zabil jsem tě já?
Maryna nemohla zavrtět hlavou;
ale jen zavřela oči.
Maryno, byl to tento zde, tvůj soused Vlaho, syn Vasylův?
Maryna zavřela své žalující oči.
Maryno Matejová, byl to tento přítomný gazda Kohut, řečený Vaňka?
Byl to tento zde, který je Martin Dudáš, tvůj soused?
- Maryno, byl to ten zde, Baran, zvaný Šandor?
- Maryno, byl to ten, který tady stojí, Andrej Vorobec?
- Maryno Matejová, byl to Klimko Bezuchý, který stojí před tebou?
- Maryno, byl to tento muž, Štěpán Bobot?
- Maryno, byl ten, který tě zabil, Tatka, horár, syn Myhala Tatky?
Maryno -
V tu chvíli se otevřely dveře a vešel Juraj Čup, bratr Maryny Matejové.
Maryna se zachvěla a vytřeštila oči.
Maryno, pokračoval starosta, kdo tě zabil?
Byl to tento zde, Fodor, jménem Terentík?
Ale Maryna už neodpovídala.
Modlete se, řekl Juraj Čup a všichni gazdové padli na kolena.
Konečně starosta vstal a řekl:
Pusťte sem ženy!
Ještě ne, řekl starý Dudáš.
Zesnulá služebnice boží, Maryno Matejová, ve jménu božím dej znamení: zabil tě Ďuro, pastýř?
Bylo ticho.
Maryno Matejová, duše před Hospodinem, zabil tě Tóth Ivan, Ivanův syn?
Nikdo ani nedýchal.
Maryno Matejová, ve jménu božím, tedy tě zabil tvůj rodný bratr, Juraj Čup?
Zabil jsem, řekl Juraj Čup.
Hospodin kázal, zab Marynu, zlým duchem posedlou.
Zatlačte jí oči, přikázal starosta.
Juraji, teď půjdeš do Jasiny a postavíš se četníkům.
Zabil jsem, řekneš, Marynu Matejovu.
Do té doby neusedneš a ničeho nepojíš.
Jdi, Juraji!
- Načež otevřel dveře a pustil do izby ženy, aby hořekovaly nad mrtvou.
Poslyšte, já nevím, bylo - li to z těch ovčích kožichů nebo z únavy nebo proto, že v tom, co jsem viděl a slyšel, byla taková divná krása nebo důstojnost: ale musel jsem jít ven, do mrazu, protože se mně točila hlava;
namouduši, ve mně něco stoupalo, jako bych měl povstat a říci:
Boží lidé, boží lidé!
My budeme soudit Juraje Čupa po světském řádu;
ale ve vás je zákon boží.
- A byl bych se jim poklonil po pás;
ale to se na četníka nesluší, a proto jsem šel ven a tak dlouho jsem sám pro sebe sakroval, až jsem zase našel svou četnickou duši.
Víte, tohle četnictví je hrubé řemeslo.
Ráno jsem vyšťáral v chalupě Juraje Čupa dolarové bankovky, které nebožka Maryna dostávala od svého muže z Ameriky.
To se rozumí, musel jsem to hlásit, a tihle právníci z toho udělali loupežnou vraždu.
Juraj Čup dostal provaz;
ale nikdo mně nenamluví, že tu cestu ušel lidskou silou.
Já vím dobře, co je lidská síla.
A myslím, že i tak drobet vím, co je boží soud. "
POVÍDKA O ZTRACENÉ NOZE
" To by leckdo ani nevěřil, " děl na to pan Tymich, " co člověk někdy vydrží.
Počkejte, to bylo za války, když jsem sloužil u pětatřicátých;
měli jsme tam jednoho vojáčka, jakpak on se jmenoval, nějak jako Dynda nebo Otáhal nebo Peterka, ale my jsme mu říkali Pepku;
jináč moc hodný člověk, ale jelimánek, že bys nad ním brečel.
No, dokud nás honili po execiráku, dělal, co mohl, a trpěl jako beránek;
ale když nás dovezli na frontu, to bylo tenkrát za Krakovem, vybrali pro nás nějaké nešikovné místo, do kterého se zrovna strefovala ruská artilerie.
Pepek nic, jenom mrkal;
ale když přišel k jednomu koni s roztrženým břichem a ten kůň ještě frkal a pokoušel se vstát, tu vám ten Pepek zbledl, praštil čepicí o zem, dopustil se urážky Veličenstva, položil na zem kvér a ruksak a ubíral se zpátky.
Jak se dostal domů těch pět set nebo kolik kilometrů, to si namouduši neumím představit;
ale jednou v noci zaklepal u své chalupy a povídá své ženě, mámo, to jsem já, já už tam nazpátek nepudu;
ale jestli mě tu najdou, tak je se mnou amen;
já jsem dezentér.
Když tak spolu poplakali, povídá žena, Pepku, já tě nedám, já tě schovám do hnoje, tam tě nikdo hledat nebude.
Tak ho zahrabala do hnojiště a zakryla prkny, a v té sengrubně seděl Pepek pět měsíců;
páni, to by nevydržel ani žádný mučedník pro víru.
Potom to udala jejich sousedka skrz nějakou slepici, a přišli četníci vyndat Pepka z hnoje;
poslouchejte, oni si museli přikoupit deset metrů provazu, aby k němu nemuseli čuchat, když ho vedli svázaného do města.
Když teda ten Pepek trochu vyčichl, postavili ho před vojenský soud.
Tehdá byl auditorem nějaký Dillinger;
někteří říkají, že to byl pes, a jiní, že to byl pašák;
ale jak ten uměl nadávat - poslouchejte, to se musí nechat: za Rakouska se umělo nadávat!
V tom bylo vidět tu starou tradici.
Dneska neumí nikdo poctivě vynadat;
ale urážet, to dovedou.
Teda ten auditor Dillinger nechal postavit Pepka na dvůr a soudil ho z okna;
blíž k sobě ho nechtěl pustit.
To víte, s Pepkem to stálo špatně;
dezerce za války, na to je smrt zastřelením, a ani pámbu ti nepomůže;
a ten Dillinger velké cavyky s nikým nedělal - on to byl přece jenom pes.
Ale když už to koukalo na rozsudek, křičí ten Dillinger z okna:
A co, Pepku, kdyžs tam byl zahrabán, - nešel ses někdy v noci k té své staré vyspat?
Pepek rozpačitě přešlapoval a pak celý rudý vyhrkl:
Poslušně hlásím, pane auditor, někdy jo;
to jináč nejde.
Tu vám ten auditor zavřel okno a řekl:
Jezusmankote!
Potom chvíli kroutil hlavou a běhal po cimře, a když se uklidnil, povídá:
Ať mě dají na penzi, ale já toho chlapa na smrt nepošlu;
už kvůli té ženské ne;
fuj tajksl, to je manželská láska!
A nějak to usmlouval na tři leta pevnosti.
V té pevnosti dostal Pepek jako trestanec na starost zahradu komandýrovu;
byl to nějaký plukovník Babka.
A ten Babka potom říkal, že jakživ neměl tak krásnou a velikou zeleninu, jako když mu ji pěstoval Pepek.
To ví sám čert, říkal ten komandýr, po čem mu to tak roste. "
*
" Za války, " pravil pan Král, " se dály všelijaké zvláštní případy;
a kdyby se sebralo, co všechno lidé dělali, aby nemuseli bojovat za Rakousko, tak by to dalo víc foliantů nežli tahle Acta sanctorum, co vydávají páteři bollandisté.
Já mám synovce, Lojzík se jmenuje, on má tamhle v Radlicích pekařství;
a když ho za války odvedli, tak mně říkal, strejčku, to vám povídám, na frontu mě nedostanou, to si spíš nohu useknu, než bych jim šel pomáhat, těm krysám německým.
Ten Lojzík byl šikovný hoch;
dokud ty nováčky cvičili v kvérgrifech, mohl se přetrhnout samou horlivostí, takže nadřízení v něm viděli příštího hrdinu, nebo dokonce budoucího kaprála;
ale když dostal vítr, že za pár dní je povezou na frontu, udělal si horečku, chytal se za pravou půlku břicha a žalostně hekal.
Tak ho odvezli do špitálu a vykuchali mu slepé střevo;
to on už si Lojzík tak zařídil, aby se mu ta rána pomalu hojila.
Ale za nějakých šest neděl mu to jakžtakž srostlo, ať dělal co dělal, a pořád ještě nebyl konec války.
Tehdy jsem ho ve špitále navštívil.
Strejčku, povídá Lojzík, teď už mně nepomůže ani pan felvébl;
já čekám každou chvíli, že mě odtud vymustrují.
Tehdy byl u nás vrchním štábním lékařem ten pověstný Oberhuber.
Později se ukázalo, že ten chlap byl vlastně dočista blázen, ale to víte, vojna je vojna, a kdybyste dali divoké svini zlatý límec, bude komandýrem.
To se rozumí, před tím Oberhuberem se všecko třáslo;
on jenom běhal po špitálech a řval na každého Marš na frontu, aťs měl otevřenou Tbc nebo průstřel míchy;
a nikdo mu nesměl odporovat.
Ani se nepodíval, co má ten marod napsáno na tabulce nad postelí, jenom se z dálky kouk a už řval Frontdiensttauglich!
Sofort einrücken!
A pak už ti nepomohli všichni svatí.
Teda ten Oberhuber přišel inšpicírovat špitál, kde čekal Lojzík na svůj osud.
Jakmile bylo slyšet burácení už dole ve vratech, museli se všichni marodi krom nebožtíků postavit do pozoru vedle svých postelí, aby přijali vysokého pána, jak se patří.
Ono to čekání trvalo trochu dlouho, a tak Lojzík pro větší pohodlí skrčil jednu nohu, opřel se kolenem o kavalec a stál na druhé noze.
V tu chvíli tam vrazil Oberhuber, fialový vztekem, a křičel už ve dveřích Marš na frontu!
Ten chlap rukovat!
Tauglich!
- Pak se podíval na Lojzíka, jak stojí na jedné noze, a zrudl ještě víc.
Einbeinig, zařval.
Sofort poslat domů!
Himl, proč tady držíte toho jednonohého chlapa?
Copak je tady chlív pro mrzáky?
Pryč s ním!
Darebáci, za tohle vás všecky pošlu na frontu! šarže, zsinalé hrůzou, koktaly, že to bude ihned zařízeno;
ale to už Oberhuber křičel u další postele, že musí sofort na frontu vojáček včera operovaný.
V tu hodinu tedy byl Lojzík s vlastnoručním podpisem Oberhuberovým propuštěn ze špitálu domů jako jednonohý invalida.
On byl ten Lojzík tuze rozumný hoch;
hned si podal žádost, aby byl jako trvalý mrzák vyškrtnut ze seznamu mužů vojenskou službou povinných a aby mu byla vyměřena invalidní renta, že jako pekař potřebuje obě nohy, třeba, jak se o pekařích říká, křivé, takže s jednou úředně potvrzenou nohou nemůže vykonávat své povolání.
S náležitým úředním průtahem dostal vyřízení, že se mu povoluje pětačtyřicetiprocentní invalidita, následkem čehož mu přísluší pobírat tolik a tolik korun invalidní renty měsíčně.
Dobrá, tedy tím se vlastně teprve začíná ta historie o ztracené noze.
Od té doby pobíral Lojzík invalidní rentu, pomáhal tátovi v pekárně, a dokonce se i oženil;
jenom někdy pozoroval, že na tu nohu, co mu ji Oberhuber upřel, jakoby drobet kulhá nebo napadá;
ale i tomu byl rád, že to aspoň vypadá, jako by měl protézu.
Potom byl konec války a přišla republika;
ale ten Lojzík z takové té pořádnosti a svědomitosti bral tu invalidní rentu dál.
Jednou ke mně přišel a bylo vidět, že má nějaké starosti.
Strejčku, vyhrkl po chvíli, mně se zdá, že se mně ta noha nějak krátí nebo usychá.
A hned si vysoukal nohavici a ukazoval mně tu nohu;
byla tenká jako hůlka.
Já mám strach, strejčku, povídá Lojzík, že o tu nohu přece jenom přijdu.
Tak s tím jdi k doktorovi, ty trumbero, radím mu.
Strejčku, vzdychl Lojzík, já si myslím, že to není nemoc;
ono to je snad proto, že tu nohu nemám mít.
Vždyť já to mám černé na bílém, že mám pravou nohu až po koleno pryč, - nemyslíte, že mně od toho tak usychá?
Po nějaké době přišel ke mně znovu - to už se musel opírat o hůl.
Strejčku, řekl pln úzkosti, já jsem mrzák;
už se na tu nohu nemůžu ani postavit.
Doktor říká, že to je atrofie svalů a že to je nejspíš od nervů.
On mě s tím posílá do lázní, ale tak se mně zdá, že tomu sám nevěří.
Strejčku, sáhněte, jak mám tu nohu studenou, jako by mrtvá byla.
On doktor říká, že to je špatný oběh krve, - nemyslíte, že mně ta noha uhnije?
Tak poslouchej, Lojzo, řekl jsem mu, já ti dám jenom jednu radu:
Přihlas tu nohu úředně a požádej, aby ti škrtli, že jsi jednonohý.
Já myslím, že se ti ta noha potom spraví.
Ale strejčku, namítal Lojzík, to oni pak řeknou, že jsem bral tu invalidní rentu neprávem a že jsem ošidil erár o fůru peněz.
Dyť já jim ty peníze budu muset vrátit!
Tak si nech ty peníze, ty lakoto pekařská, povídám mu, ale přijdeš o nohu;
mně pak sem brečet nechoď.
Za týden byl u mne zas.
Strejčku, drmolil hned ve dveřích, oni mně na úřadě nechtějí tu nohu uznat;
říkají, že je beztoho uschlá a k nepotřebě, - co mám s nimi dělat?
To byste nevěřili, co to dalo běhání, než Lojzíkovi úředně přiznali, že má obě nohy;
ale to se ví, potom měl Lojzík potahování, že ošidil erár o invalidní rentu ba měl být žalován i proto, že se vyhnul konání vojenské povinnosti;
chudák Lojzík se naběhal od úřadu k úřadu, ale ta noha mu začala sílit.
Snad mu zesílila od toho, že musel tolik běhat;
ale já myslím, že to bylo spíš proto, že mu ji úředně přiznali;
on takový úřední dekret má přece jenom velikou moc.
Nebo si myslím, že mu ta noha usychala proto, že ji měl vlastně neprávem;
nebylo to s ní v pořádku, a to se člověku vymstí.
Já vám řeknu, čisté svědomí, to je ta nejlepší hygiena;
a kdyby lidé byli spravedliví, snad by ani nemuseli umřít. "
ZÁVRAŤ
" Svědomí, " pravil pan Lacina, " tomu se už tak neříká;
teď se to jmenuje potlačené představy, ale to máte prašť jak uhoď.
Já nevím, zná - li někdo z vás případ s tím fabrikantem Gierkem.
To byl moc bohatý a takový nóbl člověk, veliký a silný jako sloup;
říkalo se, že je vdovec, ale jinak o něm nikdo nic nevěděl, taková to byla uzavřená povaha.
Tedy když už mu bylo hodně přes čtyřicet, zamiloval se do takové hezoučké malé panenky, sedmnáct let jí bylo a byla tak krásná, že se až člověku dech tajil;
tahle skutečná krása, to ti tak nějak sevře srdce takovou lítostí nebo něhou nebo čím.
A to děvčátko si Gierke vzal, protože to byl velký a bohatý Gierke.
Na svatební cestu jeli do Itálie, a tam se stalo tohle:
V Benátkách vylezli na tu slavnou kampanilu;
a když se ten Gierke podíval dolů - prý je to moc krásný pohled -, zbledl, obrátil se k své mladé paní a svalil se jako podťatý.
Od té doby se jaksi ještě víc uzavřel do sebe;
strašně se přemáhal, aby to vypadalo, že mu jako nic není, ale měl takové neklidné a zoufalé oči.
To víte, jeho panička se hrozně polekala a odvezla si ho domů;
oni měli krásný dům do městských sadů, a tam propuklo Gierkovo podivínství: pořád chodil od okna k oknu přesvědčit se, je - li dobře uzavřeno;
a sotva si sedl, zas vyskočil a šel k nějakému oknu, aby je zavřel.
I v noci vstával a strašil po celém domě - na všecky otázky jenom brumlal, že má zatracenou závrať a že chce zavřít okna, aby z nich nevypadl.
Tu teda jeho paní dala zamřížovat všechna okna, aby ho zbavila té ustavičné úzkosti.
Několik dní to pomáhalo, Gierke se drobet uklidnil, ale pak zase pobíhal od okna k oknu a lomcoval těmi mřížemi, aby se přesvědčil, že pevně drží.
Pak dali udělat ocelové okenice a žili za nimi jako zabedněni.
Gierke se tím jaksi utišil;
ale zas se ukázalo, že dostává závrať, když má jít po schodišti;
museli ho na schodech vodit a podpírat jako chromého, a přitom se třásl jako list, celý zalit potem;
ba někdy si musel uprostřed schodů sednout a škytavě vzlykal - tak strašně se bál.
To se rozumí, začali k němu volat všechny možné doktory, a jak už to chodí, jeden lazebník říkal, že ty závratě jsou od přepracování, druhý, že je to nějaká nemoc labyrintu, třetí, že to pochází od zácpy, a čtvrtý, že to způsobuje nedokrevnost mozku;
poslouchejte, já jsem pozoroval, že jakmile se někdo stane vynikajícím odborníkem, tak v něm jakýmsi vnitřním procesem vznikne především stanovisko.
Takový specialista potom říká:
Pane kolego, z mého stanoviska je to ovšem tak a tak.
A druhý mu namítne:
Ano, pane kolego, ale z mého stanoviska se věc má diametrálně jinak.
Já myslím, že by se měla stanoviska odkládat v předsíni jako klobouky a hole;
jakmile někam pustíte člověka se stanoviskem, tak tam jistě natropí nějakou škodu nebo se aspoň nepohodne s těmi ostatními.
Ale abych se držel toho Gierke, tedy každý měsíc ho trápil a kurýroval nějaký jiný vynikající odborník podle docela jiné metody;
ten Gierke byl chlap jako hora a vydržel to;
ale už ani nemohl vstát ze své lenošky, protože dostával závrať, jakmile se podíval na zem, a tož jen vejřil do tmy, němý a nehybný, a někdy se jen tak celý zatřásl: to bylo, když plakal.
Tehdy začal dělat zázraky nějaký nový doktor, neurolog, docent Spitz se jmenoval;
ten doktor Spitz se zařídil na to, že kurýroval tyhle potlačené představy.
On totiž říkal, že skoro každý člověk má v podvědomí všelijaké hrozné představy nebo vzpomínky nebo choutky, které potlačuje, protože se jich bojí;
a ty potlačené představy v něm dělají rutyku a nepořádek a takové ty nervové poruchy.
A když šikovný doktor jaksi namákne a vytáhne tu potlačenou představu na světlo boží, pacientovi se uleví a je zas dobře.
Takový psychoanalytický felčar si musí získat naprostou důvěru dotyčného pacienta a tahá z něho rozumy o všem možném: co se mu v noci zdálo, co si pamatuje ze svého dětství a takové věci.
A pak mu nakonec řekne:
Tak, člověče drahá, vy jste před lety udělal tu a tu zkušenost, obyčejně nějakou hrozně hanebnou, a ta vás v podvědomí tlačila - my tomu říkáme psychické trauma;
teď je to venku, enyky benyky, čáry máry fuk, a jste zdráv.
Tedy takové je to kouzelnictví.
Já vám řeknu, ten doktor Spitz opravdu zrovna čaroval.
To byste nevěřili, co bohatých lidí má potlačené představy;
chudí lidé na to obyčejně tak netrpí.
Zkrátka klientelu měl ten Spitz báječnou.
Teda když už se u toho Gierkeho vystřídaly všechny medicínské kapacity, zavolali k němu docenta Spitze;
a doktor Spitz prohlásil, ty závratě že jsou jenom nervového původu, a on, Hugo Spitz, že za to ručí, že jich pacienta zbaví.
No dobrá.
Jenže Gierke, panečku, nenadělal mnoho řečí;
ať se docent Spitz ptal, nač chtěl, odpovídal mu stěží na půl huby, potom vůbec mlčel a nakonec Spitze vyhodil.
Doktor Spitz byl zoufalý;
prosím vás, takový velký pacient, to je otázka prestiže.
Krom toho to byl zvlášť krásný a těžký případ nervové poruchy.
Mimoto paní Irma byla moc hezká a nešťastná.
A tak se docent Spitz do toho případu zažral.
Já tu Gierkovu potlačenou představu musím najít, bručel, nebo nechám medicíny a budu prodávat u Löbla hedvábí.
Tak na to šel novou psychoanalytickou metodou.
Nejdřív zjistil, které tety, sestřenice, švagrové a jiné obstarožné příbuzné všech stupňů a kolen ten Gierke na světě má;
potom si hleděl získat jejich důvěru - takový doktor musí hlavně umět trpělivě poslouchat.
Ty příbuzné byly nadšeny, jaký je ten doktor Spitz roztomilý a pozorný pán;
ale doktor Spitz nakonec začal vypadat strašlivě vážně a obrátil se k jedné důvěryhodné kanceláři, která poslala dva spolehlivé lidi kamsi na cesty.
Když se ti dva vrátili, zaplatil jim doktor Spizt za jejich námahu a šel rovnou k panu Gierkemu.
Gierke seděl v polotmě v lenošce, skoro už neschopen pohybu.
Pane, řekl mu doktor Spitz, já vás nebudu obtěžovat;
nemusíte mi odpovídat ani slovem.
Nebudu se vás na nic ptát.
Mně jde jen o to, abych vybavil příčinu, která způsobuje vaše závratě.
Vy jste ji zatlačil do podvědomí;
ale ta potlačená představa je tak silná, že vyvolává těžké poruchy -
Já jsem vás nevolal, doktore, přerušil ho Gierke chraptivě a vztáhl ruku ke zvonku.
Já vím, řekl doktor Spitz, ale ještě okamžik počkejte.
Když na vás poprvé přišel ten záchvat závrati na kampanile v Benátkách, vzpomeňte si, pane, jen si vzpomeňte, co jste přitom cítil.
Gierke seděl strnule s prstem na zvonku.
Cítil jste, pokračoval doktor Spitz, cítil jste strašnou, šílenou chuť svrhnout svou krásnou mladou paní z té zvonice dolů.
Ale protože jste ji bezmezně miloval, nastal ve vás konflikt a vybil se psychickým otřesem;
vy jste se zhroutil závratí -
Bylo ticho, jen ta ruka vztažená ke zvonku najednou klesla.
Od té chvíle, mluvil doktor Spitz, utkvěla ve vás ta závrať, ta hrůza z propasti;
od té chvíle jste zavíral okna a nemohl se podívat do hloubky, protože ve vás byla pořád ta děsná představa, že snad srazíte paní Irmu tam dolů -
Gierke ve své lenošce nelidsky zasténal.
Ano, pokračoval doktor Spitz, ale pane, teď je otázka, odkud se ta nutkavá představa vzala.
Pane Gierke, vy jste byl ženat před osmnácti lety.
Pane Gierke, vaše první paní zahynula na túře v Alpách.
Zřítila se při výstupu na Hohe Wand, a vy jste po ní dědil.
Bylo jen slyšet, jak Gierke rychle a chrčivě oddechuje.
Gierke, zvolal doktor Spitz, vy jste svou první ženu zavraždil.
Vy jste ji srazil do propasti;
a proto, slyšíte, proto se vám zdá, že musíte stejně zabít i tu druhou: tu, kterou milujete;
proto se bojíte hloubky;
proto trpíte závratí -
Doktore, zavyl ten člověk v lenošce, doktore, co mám dělat?
Co mám proti tomu dělat?
Docent Spitz hrozně zesmutněl.
Pane, řekl, kdybych byl člověk věřící, poradil bych vám: podstupte trest, aby vám Bůh odpustil.
Ale my doktoři obyčejně nevěříme v Boha.
To, co máte udělat, si vyřiďte sám se sebou, ale lékařsky jste patrně zachráněn.
Vstaňte, pane Gierke!
Gierke vstal, bledý jako vápno.
Tak co, povídá doktor Spitz, točí se vám hlava?
Gierke zavrtěl hlavou.
Tak vidíte, oddychl si docent Spitz.
Teď přejdou i ostatní následky.
Ta závrať byla jen z potlačené představy;
teď, když jsme ji vybavili, bude dobře.
Můžete se podívat z okna?
Výborně!
Jako by z vás všecko spadlo, že?
Ani památka po závrati, co?
Pane Gierke, vy jste nejkrásnější případ, jaký jsem kdy měl!
- Doktor Spitz spráskl nadšením ruce:
Dokonale uzdraven!
Smím zavolat paní Irmu?
Ne?
Aha, vy ji chcete sám překvapit - bože, ta bude mít radost, když vás uvidí chodit!
Tak vidíte, pane, jaké zázraky dělá věda!
- Byl by samou radostí nad tím úspěchem žvanil dvě hodiny, ale viděl, že Gierke potřebuje klid;
tož mu předepsal nějaký bróm a poroučel se.
Doprovodím vás, pane doktore, řekl Gierke zdvořile a vedl doktora až ke schodům.
To je zvláštní, ani stopa po nějaké závrati, ani stopa -
Tak sláva, křikl docent Spitz nadšeně;
tedy se cítíte zdráv, že?
Naprosto zdráv, řekl Gierke tiše a díval se dolů za doktorem.
A když za docentem Spitzem zabouchla domovní vrata, bylo slyšet ještě jedno těžké žuchnutí.
Za chvíli našli dole pod schodištěm tělo Gierkovo.
Byl mrtev, několikrát přelámán, jak narážel při pádu na zábradlí schodiště.
Když to ohlásili doktoru Spitzovi, hvízdl a díval se moc divně před sebe.
Potom vzal knihu, do které si zapisoval své pacienty, a ke Gierkovu jménu připsal jen datum a jedno slovo:
Suicidium.
Abyste věděl, pane Taussig, to znamená sebevražda. "
UŠNÍ ZPOVĚĎ
" Potlačené představy, " mínil páter Voves, farář od Sv. Matěje, " poslouchejte, kurýrovat tyhle potlačené představy, to je jedna z nejstarších lidských zkušeností: jenže naše svatá církev té medicíně říká sacramentum sanctae confessionis.
Když tě něco v duši tlačí, když se za něco hanbíš, jdi, kujóne, k svaté zpovědi a vyznej se z toho neřádu, co v sobě nosíš!
Jenže my tomu neříkáme léčení nervových poruch;
my tomu říkáme lítost, pokání a odpuštění hříchů.
Počkejte, tomu už je řada let;
byl ukrutně horký letní den, a tak jsem si zašel do svého kostelíčka - víte, já si myslím, že tihle evandělíci mohli vzniknout jenom v severních krajinách, kde není ani v létě člověku horko.
V takovém našem, katolickém kostele máš po celý boží den něco, mše, modlení, nešpory nebo aspoň ty obrazy a sochy;
můžeš si tam kdykoliv zaskočit, ochladíš se a porozjímáš - k tomu ale pasuje, když je venku jako v peci.
Proto máte berany v těch chladných a nehostinných zemích a nás katolíky v končinách teplejších;
to asi dělá ten stín a chládek ve chrámech Páně.
Tedy tenkrát byl takový palčivý den;
když jsem vešel do kostela, tak to na člověka tak krásně a smířlivě dýchlo;
a tam ke mně přijde kostelník, že tu už přes hodinu čeká jeden člověk, aby se někomu vyzpovídal.
Dobrá, to se stává dost často;
tož jsem si vzal v sakristii štólu a šel jsem si sednout do zpovědnice.
Kostelník přivedl toho kajícníka - byl to nemladý, slušně oblečený člověk, vypadal jako obchodní zástupce nebo agent s realitami, ve tváři bledý a jaksi naduřelý;
klekl u zpovědnice a mlčel.
No tak, pomáhal jsem mu, říkejte po mně:
Já bídný hříšník, zpovídám a vyznávám se Bohu Všemohoucímu -
Ne, vypravil ze sebe ten člověk, já to říkám jinak.
Nechte mne.
Já musím jinak.
- Najednou se mu začala třást brada a na čele se mu vyvalil pot;
a já měl zčistajasna pocit takové divné a strašné ošklivosti - Stejný otřes jsem předtím zažil jenom jednou, když jsem byl při exhumaci nebožtíka, který byl... který už byl v rozkladu;
já vám, páni, nebudu líčit, jak to vypadá.
Proboha, co je vám? křikl jsem na něho polekán.
Hned - hned, jektal ten člověk, hluboce vzdychl, hlasitě se vysmrkal a řekl:
Už je po tom.
Tak já začnu, velebný pane.
Je tomu dvanáct let -
Já vám neřeknu, co jsem od něho slyšel.
Předně to je, to se rozumí, zpovědní tajemství;
a za druhé to byl skutek tak strašlivý, tak odporný a bestiální, že - zkrátka, to se vůbec nedá povídat;
a ten člověk to ze sebe chrlil v takových děsných podrobnostech - a nic, nic nevynechal!
Já myslel, že z té zpovědnice uteču, že si zacpu uši nebo já nevím co;
nacpal jsem si štólu do úst, abych nevykřikl hrůzou.
Tak už je to venku, řekl ten člověk spokojeně a ulehčeně se vysmrkal.
Tak vám děkuju, velebný pane.
Počkejte, křikl jsem, a co pokání?
Co vás nemá, řekl ten člověk a mrkal na mne skrz to okénko skoro důvěrně.
Pane páter, vždyť já na nic nevěřím;
já jsem si šel jenom ulehčit.
Víte, když já o... o té věci nějaký čas nemluvím... tak já to pak vidím před sebou... všecko... a nemůžu spát, nemůžu oka zamhouřit - - A když to tak na mne přijde, tak to musí ven, musím to někomu povědít;
a vy tu jste na to, je to vaše řemeslo a nesmíte to jít udat, na to je zpovědní tajemství.
Ale rozhřešení, na to já nic nedám;
to je těžká věc, když člověk nemá víru.
Mnohokrát děkuju, velebný pane.
Uctivá poklona.
- A než jsem se vzpamatoval, plaval pružným krokem z kostela.
Asi za rok se vyskytl zas;
nachytal mne před kostelem, bledý a nesmírně pokorný.
Velebný pane, koktal, mohl bych se u vás vyzpovídat?
Člověče, řekl jsem mu, bez pokání to nejde, a basta.
Když se nechcete kát, tak spolu nemáme žádný kšeft.
Ježíšmarjá, vzdychl ten člověk zdrceně, tohle mně teď říká každý páter!
Žádný mě už nechce vyzpovídat, a já bych tak hrozně potřeboval - Koukejte, velebný pane, co vám to udělá, kdybych - kdybych ještě jednou -
Vtom se mu začaly třást rty jako tehdy.
Nic, rozkřikl jsem se na něho, nebo mně to povídejte před nějakou světskou osobou!
Já vím, zaúpěl ten člověk, aby mne ta světská osoba pak udala!
Aby vás čert vzal, zařval poraněně a běžel pryč;
a je to divné, i na těch jeho zádech bylo vidět takové vám zoufalství -
Od té doby jsem ho neviděl. "
*
" Důstojnosti, " děl na to advokát dr. Baum, " ta vaše historka není ještě celá.
Jednou - taky už před lety - ke mně přišel do kanceláře človíček s bledou a naduřelou tváří - abych řekl pravdu, moc se mi nelíbil;
a když jsem ho posadil a řekl mu, tak, příteli, co vás sem vede, začal ten člověk:
Pane doktore, když se na vás váš klient s důvěrou obrátí a svěří se vám, že se dejme tomu něčeho dopustil, tak -
- tak samozřejmě, povídám, toho nesmím užít proti němu;
pane, z toho bych měl pěknou disciplinárku, ne - li něco horšího.
To je dobře, oddechl si ten chlapík.
Pane doktore, já vám něco musím říci.
Já jsem před čtrnácti lety - A pak, velebnosti, jsem slyšel nejspíš to samé jako tenkrát vy. "
" Neříkejte to, " přerušil ho páter Voves.
" Ani mě nenapadne, " bručel dr. Baum.
" Víte, to byla příliš šeredná věc;
a ten chlapík to ze sebe chrlil, jako by se zalykal: zpocený, zsinalý, s očima zavřenýma...
Ono to vypadalo, jako by psychicky zvracel.
Potom si oddechl a otřel si kapesníkem rty.
Pro živého boha, člověče, řekl jsem mu, s tímhle přec nemohu nic dělat!
Ale chcete - li ode mne upřímnou radu -
Ne, vyhrkl ten divný tvor, já žádnou radu nechci.
Já jsem vám jenom přišel říci, co jsem tehdy udělal;
ale pamatujte si, dodával skoro divoce, že toho nesmíte užít proti mně!
- Potom vstal a docela klidně řekl:
Tak co jsem vám dlužen, pane doktore?
Padesát korun, řekl jsem zdrceně;
a on vyndal padesátku, uctivá poklona, pane doktore, a šel.
Rád bych věděl, kolik pražských advokátů takhle obešel, ale podruhé už u mne nebyl. "
*
" To ještě není konec té historie, " ozval se dr. Vitásek.
" Před několika lety, když jsem byl ve špitále sekundářem, tam přivezli člověka s takovým bledým a naduřelým kontrfejem;
nohy zpuchlé jako škopky, křeče, potíže s dechem, no zkrátka, krásný zánět ledvin, jak stojí v knize psáno;
to se rozumí, pomoc mu už nebyla.
Jednou mě zavolala ošetřovatelka, že ten nefritik na sedmičce se zas chystá mít křeče.
Tak jdu k němu a vidím, chudák lapá po dechu, zpocený jako myš, oči hrůzou vytřeštěné - tyhle stavy úzkosti při N jsou strašné.
Fotr, povídám mu, já vám dám injekci a bude zas dobře.
Pacient zavrtěl hlavou.
Doktore, vypravil ze sebe, já... já vám musím něco říct...
Ať jde ta ženská pryč!
Já bych mu byl raději vpíchnul EmO, ale když jsem viděl ty jeho oči, poslal jsem ošetřovatelku po svých.
Tak ven s tím, přítelíčku, povídám, ale potom půjdete spat.
Doktore, úpěl ten člověk, a přitom byl v jeho očích takový vám šílený strach, doktore, já už nemohu - já pořád vidím tu - já nemohu spát, já vám to musím říci -
A pak to přišlo uprostřed křečí a záduchy.
Lidi, něco takového jsem dosud neslyšel. "
" Hum, hum, " zakašlal advokát Baum.
" Nebojte se, " děl dr. Vitásek, " já to nebudu povídat;
to už je lékařské tajemství.
Potom ležel jako mokrý hadr, naprosto vyčerpán.
Víte, já jsem mu nemohl dát rozhřešení, velebníčku, ani nějakou moudrou radu;
ale já mu dal, lidi, dvě dávky morfia, a když se probudil, zas, a pak znovu, až už se neprobudil.
Abyste věděli, já jsem mu pořádně pomohl. "
" Amen, " pravil páter Voves a drobet se zamyslil.
" To jste byl hodný, " dodal měkce, " aspoň se už netrápil. "
O LYRICKÉM ZLODĚJI
" Ono to někdy vypadá jinak, " ozval se po náležitém mlčení pan Zach, redaktor.
" Kolikrát člověk opravdu neví, je - li to špatné svědomí nebo spíš taková chlubivost a okázalost;
hlavně tihle zločinci z povolání by snad praskli, kdyby se nemohli sem tam holedbat tím, co provedli.
Já myslím, že by mnoho zločinců vymřelo, kdyby je společnost ignorovala;
takového odborného pachatele zrovna hřeje ta výjimečná veřejná pozornost, které se těší.
Já neříkám, že lidé kradou a loupí jen pro tu slávu;
dělají to pro peníze nebo z lehkomyslnosti nebo vlivem špatných přátel, ale jak jednou čuchnou k té aura popularis, probudí se v nich takové jakési velikášství - to máte stejné jako u těch politikářů a vůbec veřejně činných osob.
Počkejte, tomu už je řada let, co jsem redigoval náš výborný krajinský týdeník Posla východu.
Já jsem se sice narodil na západě, ale to byste nevěřili, s jakým zápalem jsem bojoval za regionální zájmy východních Čech.
Ona to je taková mírná pahorkatina, jako by ji vymaloval, se švestkovými alejemi a tichými potůčky;
ale já jsem týdně burcoval ' náš drsný horácký lid, tvrdě zápasící o skývu chleba s nehostinnou přírodou a nepřízní vlády ', - páni, to se vám tak krásně a od srdce psalo;
jenom dvě léta jsem tam působil, ale za ta dvě léta jsem vštípil tamnímu lidu přesvědčení, že jsou drsní horalové, že jejich život je hrdinný a krušný, že jejich kraj je chudobný sice, ale melancholicky krásný a hornatý, - já myslím, víc novinář nemůže udělat než vykouzlit na Čáslavsku jakýsi druh Norska.
Z toho je tak vidět, jakých velikých úkolů jsou noviny schopny.
To víte, takový krajinský redaktor musí hlavně dbát o lokální události.
Jednou mě tedy zastavil tamní policejní komisař a povídá:
Tak dneska v noci vyloupil nějaký všivák krám pana Vašaty, co je obchod se smíšeným zbožím;
a co byste tomu řek, pane redaktore, ten ničema tam napsal a nechal ležet na pultě báseň;
to přece je drzost, no ne?
Ukažte mně tu báseň, řekl jsem honem, to bude něco pro Posla;
uvidíte, že pomocí tisku toho taškáře chytneme.
Mimoto, pane, jen si považte, co taková senzace bude pro naše město a pro celý kraj!
Zkrátka tu báseň jsem po mnoha řečích dostal a otiskl jsem ji v Poslu východu.
Já vám ji povím, pokud si ji ještě pamatuju;
bylo to nějak takhle:
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest,
sedum, vosum, devět, deset,
jedenáct a dvanáct bije,
to je hodina pro zloděje.
Když jsem ty dveře páčil,
někdo po ulici kráčel,
to bych nebyl zloděj, kdybych se bál,
ty kroky šly pořád dál a dál,
když člověk v takový tmě poslouchá,
slyší, jak mu srdce bouchá,
to srdce je sirotek jako já,
maminka by nade mnou plakala,
někdo má na světě neštěstí,
já jsem tu tak sám, to jen myš šelestí,
myš a já, zloději voba,
proto jsem jí nadrobil kus chleba,
vona se nechce ukázat, kde je,
zloděj se musí bát i zloděje.
A tak to šlo ještě dál, až na konec bylo:
Moh bych toho napsat ještě více,
ale vona mně už dohořívá svíce.
Teda tu báseň jsem otiskl s obšírným rozborem dušezpytným a krasovědným;
vyzvedl jsem její baladické rysy a výmluvně poukázal na jemné struny v duši zločincově.
Byla to svým způsobem senzace;
tisk jiných stran a jiných krajinských měst tvrdil, že je to pustý a umělý podvrh;
jiní odpůrci východních Čech zase prohlašovali, že to je plagiát, nejapný překlad z angličtiny a kdesi cosi.
Ale když jsem byl v nejlepší polemice za našeho krajinského zloděje-básníka, přišel ke mně ten policejní komisař a povídá:
Tak, pane redaktore, už by s tím mohl být konec, s tím vaším zatraceným zlodějem;
považte si, tohohle týdne už zas vykradl dva byty a jeden krám, a pokaždé nechal na místě činu dlouhou báseň!
To jsem rád, já řku, otiskneme to!
To by tak hrálo, bručel komisař.
Pane, to je nadržování zločincům!
Vždyť ten chlap teď krade jen z takové probuzené literární ctižádosti!
Nyčko mu to musíte nějak zarazit, víte?
Napište, že ty básně nestojí za nic, že jim chybí forma nebo nálada nebo co chcete;
já myslím, že ten holomek pak přestane krást.
Hm, povídám, tohle my napsat nemůžeme, když už jsme ho jednou chválili;
ale víte co, nebudeme mu víc ty básně otiskovat, a je to.
Dobrá;
za dalších čtrnáct dní se událo pět nových krádeží i s příslušnými básněmi, ale Posel východu o nich mlčel jako zařezaný.
Jenom jsem měl strach, aby se náš zloděj z uražené autorské ješitnosti neodstěhoval na Turnovsko nebo Táborsko a nestal se materiálem tamního krajinského tisku;
považte si, jak by se tam ti paprikové vypínali!
- Tím mlčením byl náš zloděj jaksi zmaten;
asi po tři neděle byl pokoj, ale pak se začaly ty krádeže znova, jenom s tím rozdílem, že příslušné básně byly posílány poštou přímo do redakce Posla východu.
Ale Posel východu se zatvrdil;
jednak si to nechtěl rozházet s místními úřady, jednak ty básně byly slabší a slabší;
autor se začal opakovat a vymýšlet si takové romantické hejble a ciráty;
zkrátka počal se chovat jako skutečný spisovatel.
Jednou v noci jsem přišel z hospody domů;
pískal jsem si jako špaček a rozškrtl sirku, abych si zapálil petrolejku.
V tom okamžiku někdo za mými zády foukl do té sirky a zhasil ji.
Nerozsvěcet, řekl temny hlas.
To jsem já.
Aha, řekl jsem, a co byste chtěl?
Já se vás jdu zeptat, řekl temny hlas, co je s těmi básněmi.
Človíčku, povídám - to jsem ještě pořád nevěděl, oč jde -, teď přece nejsou redakční hodiny.
Přijďte si zítra v jedenáct.
A vy mě dáte sebrat, řekl hlas trpce.
To nejde.
Proč už netisknete mé básně?
Teď teprve jsem se dovtípil, že to je náš zloděj.
To by byla dlouhá kapitola, řekl jsem mu.
Sedněte si, mládenče.
A když to chcete vědět, já ty vaše básně netisknu, protože za nic nestojí.
Tak.
Já myslel, řekl hlas bolestně, že... že nejsou horší nežli ta první.
Ta první ušla, pravil jsem přísně.
Byl v ní upřímný cit, rozumíte?
Mělo to intuitivní svěžest, mělo to takovou bezprostřednost a sílu prožití, mělo to náladu, mělo to všecko;
ale ty další, člověče, byly pro kočku.
Ale dyť, zaúpěl hlas, dyť já je psal stejně jako tu první!
To je právě to, řekl jsem tvrdě.
Vy jste se v nich jenom opakoval.
Zase v nich bylo, že venku slyšíte kroky -
Dyť já je slyšel, bránil se hlas.
Pane redaktore, když jeden krade, tak musí špicovat uši, kdo to venku šlape!
A zase v nich bylo o té myši, pokračoval jsem.
Zkrátka, přerušil jsem ho, z vašich veršů se stala pustá literární rutina.
Bez originality, bez inspirace, bez citové obnovy.
Přítelíčku, to nejde.
Básník se nesmí opakovat.
Hlas chvilku mlčel.
Pane redaktore, řekl po chvíli, když vono to je pořád stejný!
Zkuste to krást, vona je jedna krádež jako druhá.
To je těžká věc.
Je, řekl jsem.
Měl byste začít z jiného soudku.
Snad abych vykradl kostel, navrhoval hlas.
Nebo krchov.
Potřásl jsem energicky hlavou.
To nikam nevede, povídám.
Člověče, na látce tak nezáleží jako na prožití.
Ve vašich verších mně chybí nějaký konflikt.
Je to pořád jen takový vnějškový popis obyčejné krádeže - Vy byste měl objevit nějaký niternější motiv.
Například svědomí.
Hlas chvilku přemýšlel.
To jako myslíte výčitky svědomí? řekl váhavě.
Myslíte, že ty básně pak budou lepší?
To se rozumí, zvolal jsem.
Kamaráde, to jim teprve dá tu psychologickou hloubku a zjitřenost!
Já to zkusím, pravil hlas zamyšleně.
Já jenom nevím, esli s tím budu moct krást.
Člověk ztratí tu jistotu, víte?
A když nemá tu jistotu, tak ho spíš čapnou.
A kdyby! křikl jsem.
Člověče zlatá, co na tom, kdyby vás chytli!
Copak si nedovedete představit, jaké básně byste psal in carcere et catenis?
Já bych vám ukázal jednu báseň z vězení, to byste mrkal!
A byla v novinách? ptal se hlas dychtivě.
Holenku, povídám, to je jedna z nejslavnějších básní na světě.
Rozsvěťte, já vám ji přečtu.
Můj host rozškrtl sirku a rozsvítil lampu.
Ukázalo se, že je to bledý, trochu uhrovitý mládenec, jak už zloději a básníci bývají.
Tak počkejte, já řku, hned vám to najdu.
A vyhrabal jsem překlad Wildovy Balady ze žaláře v Readingu.
Víte, tehdy to bylo v módě.
Jakživ jsem nepřednášel nic s takovým citem jako tehdy tu baladu, víte, ty verše:
Tak každý zabíjí, jak dovede - Můj návštěvník ze mne nespouštěl oka;
a když tam bylo o tom muži, jak jde na šibenici, zakryl si tváře a vzlykal.
Když jsem dočetl, bylo ticho.
Nechtěl jsem kazit jistou velikost té chvíle.
Otevřel jsem okno a řekl jsem:
Nejkratší cestu máte tamhle přes plot.
Dobrou noc.
- A zhasil jsem lampu.
Dobrou noc, děl rozechvělý hlas potmě, tak já to tak nějak zkusím.
Děkuju uctivě.
- Potom zmizel tiše, jako netopýr;
byl to přece jenom šikovný zloděj.
Za dva dny ho chytli v jednom krámě, do kterého se vloupal.
Seděl tam u pultu nad kusem papíru a kousal koneček tužky.
Na tom papíře bylo jen napsáno:
Každej krade jak dovede -
a dál nic;
nejspíš to měla být variace na Baladu ze žaláře v Readingu.
Tehdy ten zloděj dostal půldruhého roku kriminálu za řadu vloupání.
Za nějaký měsíc mně od něho doručili celý sešit básní.
Bylo to strašné: samá vlhká podzemní kobka, kasematy, mříže, řinčící okovy na nohou, ztuchlý chléb, cesta k šibenici a kdesi cosi;
já jsem se až zhrozil, jaké děsné poměry musí panovat v dotyčném kriminále.
Prosím vás, takový novinář vleze všude;
tak jsem si vymohl, že mě ředitel té trestnice pozval na prohlídku svého ústavu.
On vám to byl docela slušný, humánní a zánovní kriminál;
a toho svého zloděje jsem zastihl, zrovna když vyjídal z plecháče čočku.
Tak co, povídám mu, kdepak máte ty řinčící okovy, co jste o nich psal?
Náš zloděj se začervenal a koukl bezradně na ředitele.
Pane redaktore, koktal, dyť vo tom, co tu je, se nedají psát žádný básně!
To je těžká věc, že jo.
A jste spokojen? ptám se ho.
Jináč bych byl, bručel rozpačitě.
Ale není tu vo čem psát.
Od té doby jsem se s ním nesešel.
Ani v rubrice Ze soudní síně, ani v poezii. "
SOUD PANA HAVLENY
" Když už tady pan redaktor začal o novinách, " pravil pan Beran, " tak já vám něco povím:
Nejvíc čtenářů hledá v novinách zrovna tu soudní síň.
To nikdo neví, čtou - li ji tak pilně z utajené zločinnosti nebo pro své mravní a právní uspokojení;
jisté jenom je, že ji čtou náruživě.
Proto musí nějaký ten soud denně v novinách být.
Ale teď si vemte, že máte například soudní prázdniny;
soudy jsou zavřeny, ale rubrika Ze soudní síně v novinách chybět nesmí.
Nebo často není u žádného soudu ani jeden zajímavý případ;
a soudní referent musí mít zajímavý případ, ber kde ber.
V takových pádech si teda musejí soudní referenti nějaký ten zajímavý trestní případ jednoduše vycucat z prstu.
Na takové vymyšlené případy pak mají mezi sebou burzu a kupují je, prodávají, půjčují a vyměňují za dvacet cigaret nebo tak.
Já to znám, protože u mé bytné bydlel jeden takový soudní referent;
mazavka, to on byl, a lajdák, to on taky byl, ale jináč to byl nadaný a špatně placený mládenec.
Tedy jednoho času se vyskytl v kavárně, kam ti soudní referenti obyčejně chodili, takový divný, sešlý, špinavý a napuchlý chlapík;
on se jmenoval Havlena, byl to nedoštudovaný právník a nadobro ztracená existence;
nikdo, ba ani on sám nevěděl, z čeho je vlastně živ.
Tedy ten Havlena, ten flákač, měl takový zvláštní zločinecký nebo právnický talent;
když mu některý ten novinář dal viržinku a pivo, zavřel oči, udělal několik bafů a začal mu povídat ten nejkrásnější a nejpodivnější kriminální případ, jaký si kdo může vymyslet;
potom uvedl hlavní body obhajoby a vhodnou repliku státního zástupce, načež pronesl jménem republiky rozsudek.
Pak otevřel oči, jako by se probudil ze sna, a bručel:
Půjčte mi pět korun.
Oni s ním jednou udělali takový pokus:
Na jedno posedění vymyslel jedenadvacet trestních případů, jeden lepší nežli druhý;
teprve při jedenadvacátém se zarazil a řekl:
Počkejte, tenhle případ není pro samosoudce ani pro senát, ten by musel přijít před porotu;
a porotu já nedělám.
On totiž byl zásadně proti porotám.
Ale to se mu musí nechat, jeho rozsudky byly sic přísné, ale právnicky vzorné;
na to on si zvlášť potrpěl.
Když ti novináři objevili tohohle Havlenu a viděli, že případy, co on dodává, nejsou tak všední a smutné jako ty, co se opravdicky odehrávají na Karláku, udělali takový kartel;
Havlena dostával za každý vymyšlený případ takzvanou soudní taxu, totiž deset korun a viržinku, a krom toho za každý měsíc trestu, co uvalil, dvě koruny;
to víte, čím větší trest, tím těžší případ.
Jakživi si čtenáři novin tak nepočetli na soudní síni, jako když tam dodával Havlena ty své fiktivní soudní případy.
Kdepak, teď už ty noviny nejsou dávno tak dobré jako za jeho časů;
teď je to samá politika a samé tiskové procesy - já nevím, kdo to má číst.
Tedy jednou si ten Havlena vymyslel tenhle případ - on míval daleko lepší, ale z žádného nic nikdy nepošlo, až tenkrát to prasklo.
Případ byl ve vší krátkosti ten:
Nějaký starý mládenec se pohádal s počestnou vdovou, co bydlí na protější pavlači;
nato si pořídil papouška a naučil ho, kdykoliv se ta sousedka na pavlači ukáže, křičet na ni z plna hrdla:
Ty couro!
Vdova podá na dotyčného pána žalobu pro urážku na cti.
Okresní soud uzná, že žalovaný uváděl soukromou žalobkyni prostřednictvím svého papouška u veřejný posměch, a odsoudil ho jménem republiky k čtrnácti dnům vězení podmíněně a k náhradě útrat.
- Dostanu jedenáct korun a viržinku, skončil Havlena přelíčení.
Tenhle Havlenův případ vyšel asi v šesti novinách, ovšem v různém literárním zpracování.
V jedněch novinách to mělo titul:
V tichém domě.
V druhém listě se to jmenovalo:
Domácí pán a chudá vdova.
Třetí žurnál to nazval:
Žalovaný papoušek.
A tak dále.
Ale najednou vám do těch všech novin došel přípis od ministerstva spravedlnosti: že podepsané ministerstvo žádá o sdělení, před kterým okresním soudem se onen proces pro urážku na cti, uvedený v tom a tom čísle vašeho váženého listu, konal;
že uvedený nález o vině žalovaného, jakož i rozsudek jest zmateční a nezákonný, jelikož inkriminovaného výroku se nedopustil žalovaný, nýbrž papoušek;
že nelze míti za prokázáno, že by se výrok řečeného papouška nepochybně vztahoval na soukromou žalobkyni;
že tedy nelze řečený výrok považovat za urážku na cti, nýbrž nanejvýš za hrubou nepřístojnost nebo veřejné pohoršení, které by bylo lze stíhati toliko policejním napomenutím, pořádkovou pokutou nebo příkazem odstraniti řečeného ptáka.
Ministerstvo spravedlnosti si přeje tudíž zjistiti, který okresní soud se onou pří zabýval, aby zavedlo příslušné šetření a tak dále;
zkrátka taková úřední aféra.
Ježíšmarjá, pane Havleno, vy jste nám dal, spustili potom soudní referenti na toho svého dodavatele.
Koukněte se, vždyť ten váš rozsudek stran toho papouška je zmateční a nezákonný!
Ten Havlena vám zbledl jako stěna.
Cože, křikl, můj rozsudek že je nezákonný?
Krucinál, tohle si mně troufá ministerstvo tvrdit?
Mně, Havlenovi?
- Jakživi prý ti novináři neviděli tak uraženého a rozhořčeného člověka.
- Já jim proženu perka, křičel ten Havlena bez sebe.
Já jim ukážu, je - li můj rozsudek nezákonný, nebo ne!
Tohle já si nemůžu nechat líbit!
- Z lítosti a rozčilení se na tom místě ožral pod obraz bóží;
načež vzal arch papíru a napsal ministerstvu spravedlnosti obšírný právnický rozklad, kterým hájil onen rozsudek: že když ten pán učil svého papouška nadávat té sousedce, dal najevo zřejmý úmysl ji urazit a zlehčit;
že tedy je tu patrný dolus;
že ten papoušek není subjektem, nýbrž jen instrumentem uvedeného deliktu a tak dále;
zkrátka prý to byl nejskvělejší a nejsubtilnější právnický rozbor, jaký kdy ti novináři viděli.
Načež se podepsal JUC.
Václav Havlena m. p. a poslal to ministerstvu spravedlnosti.
Tak, řekl, a dokud to nebude vyřízeno, nebudu soudit;
já musím dřív dostat satisfakci.
To se rozumí, ministerstvo spravedlnosti na Havlenův přípis nijak nereagovalo;
zatím Havlena chodil otrávený a roztrpčený, zchátral ještě víc, a dokonce se zhubl.
Když viděl, že se od ministerstva odpovědi nedočká, zasmušil se, mlčky plival nebo vedl pobuřující řeči, a nakonec prohlásil:
Počkejte, já jim to ještě ukážu, kdo je v právu!
Dva měsíce ho nikdo neviděl;
pak přišel zářící a naculený a hlásal:
Tak už je na mne ta žaloba podána!
Uf, zatracená baba, to dalo práce, než jsem ji k tomu přemluvil!
Člověk by nevěřil, že může být stará ženská tak mírumilovná;
musel jsem jí podepsat lejstra, že jí v každém případě útraty zaplatím:
- Tak, mládenci, teď se to projedná soudně.
Co totiž? ptali se ti novináři.
No přece ta věc s tím papouškem, povídá ten Havlena.
Vždyť jsem vám řekl, že to tak nenechám.
Víte, já jsem si koupil papouška, abych ho naučil říkat:
Ty couro!
Ty babo hambatá!
Lidi, to dalo práce!
Šest neděl jsem nevytáhl z domova paty a nepromluvil ani neslyšel lidského slova než Ty couro!
Teď už to ten papoušek vyslovuje docela krásně;
jenomže, vůl jeden, to křičí od rána do večera;
ne a ne si zvyknout, aby to křičel jen na mou sousedku přes dvorek.
Ona to je taková babička, učitelka hudby, z lepší rodiny, moc hodná osoba;
ale protože u nás v domě jiná ženská není, musel jsem si na tu urážku vybrat ji.
Poslouchejte, on se takový delikt lehko vymyslí, ale provést jej, kruci, to je jiná.
Já toho rošťáka papouška nemohl naučit, aby nadával jenom jí.
Nadává jednoduše každému.
Já myslím, že to dělá ze zlomyslnosti.
Potom se ten Havlena zhluboka napil a pokračoval:
Tak jsem na to vyzrál jinak;
kdykoliv se ta stará paní ukázala u okna nebo na dvorku, otevřel jsem honem okno, aby jako ten papoušek na ni křičel Ty couro!
Ty babo hambatá!
- A co byste tomu řekli: ta babička se začala smát a volá na mne:
Jejej, pane Havlena, to máte milého ptáčka!
Hrom do baby, bručel pan Havlena.
Já do ní musel hučet čtrnáct dní, aby na mne podala žalobu;
ale svědky mám z celého baráku.
Tak, teď se to projedná soudně, mnul si ruce Havlena.
To by v tom musel být čert, abych nebyl odsouzen pro urážku na cti!
Já jim to nedaruju, těm vašnostům z ministerstva!
Až do dne přelíčení pil pan Havlena jako holendr, rozechvěný a nedočkavý.
Před soudem se choval strašně důstojně;
pronesl sám proti sobě břitkou právnickou řeč, dovolával se všech obyvatel domu, že ta urážka byla pohoršlivá a veřejná a navrhoval nejpřísnější potrestání.
Soudce, takový rozšafný starý rada, se podrbal ve vousech a prohlásil, že by chtěl toho papouška slyšet, a odročil jednání s příkazem, aby pan žalovaný donesl příště řečeného ptáka jako předmět doličný, případně jako svědka.
K příštímu roku přišel pan Havlena s klecí a papouškem.
Ten papoušek vykulil oči na polekanou slečnu zapisovatelku a začal na celé kolo křičet:
Ty couro!
Ty babo hambatá!
Tak to stačí, povídá pan rada.
Z výpovědi papouška Lory je zřejmo, že se jeho výrok nevztahoval přímým a nepochybným způsobem na soukromou žalobkyni.
Papoušek se na něho podíval a zařval:
Ty couro!
Nýbrž je zřejmo, pokračoval pan sudí, že dotyčného výroku užívá vůči všem osobám bez rozdílu pohlaví.
Tady chybí urážlivý úmysl, pane Havleno.
Havlena vyletěl jako píchnutý.
Pane rado, protestoval rozčileně, ten urážlivý dolus byl v tom, že jsem otvíral okno na paní soukromou žalobkyni za tím účelem, aby ji papoušek pohaněl!
To je těžká věc, řekl pan rada.
V tom otvírání okna je snad jakýsi dolus, ale sám o sobě to není urážlivý skutek.
Já vás nemůžu odsoudit proto, že jste občas otvíral okno.
Vy nemůžete dokázat, že váš papoušek mínil soukromou žalobkyni, pane Havleno.
Ale já jsem ji mínil, bránil se Havlena.
Na to tu nemáme žádné svědectví, namítal pan soudce.
Od vás nikdo inkriminovaný výrok neslyšel.
Nic naplat, pane Havleno, já vás musím osvobodit.
- Načež si nasadil baret a vynesl osvobozující rozsudek.
A já hlásím zmateční stížnost a odvolání proti osvobozujícímu rozsudku, vybuchl Havlena, popadl klec s ptákem a uháněl od soudu, rozlícený, že div neplakal.
Potom ho sem tam zahlédli, nalitého a desperátního.
Řekněte, pane, vzlykal, je tohle nějaká spravedlnost?
Je ještě na světě nějaké právo?
Ale já to tak nenechám!
Já to poženu k nejvyšší instanci!
Pane, mně se musí dostat rehabilitace za tohle příkoří!
I kdybych se měl do konce života soudit...
Já nebojuju za svou věc, ale za spravedlnost!
Jak to vypadalo u odvolací instance, to mně není blíž známo;
vím jenom, že příslušný soudní dvůr odvolání pana Havleny do osvobozujícího rozsudku prostě zamítl.
Od té doby Havlena zmizel, jako by se nad ním zem slehla;
prý ho někteří viděli, jak bloumá po ulicích jako stín a něco si pro sebe brumlá;
taky jsem slyšel, že podnes dochází několikrát za rok na ministerstvo spravedlnosti obsáhlá a plamenná stížnost in re: urážka spáchaná papouškem.
Ale případy soudním referentům přestal pan Havlena dodávat nadobro;
nejspíš proto, že byla otřesena jeho víra ve spravedlnost a právní řád. "
JEHLA
" Já jsem sic neměl nikdy co dělat se soudy, " pravil pan Kostelecký, " ale já vám řeknu, mně se na nich zrovna líbí ta náramná akurátnost a ty orace a okolky, co soudy leckdy dělají, třeba by šlo jen o kozí chlup.
Ono to budí takovou důvěru ve spravedlnost.
Má - li justice v rukou vážky, tak ať jsou hapatykářské, a když už drží meč, tak ať je ostrý jako břitva.
To mně připomíná jeden případ, který se stal v naší ulici.
Jedna domovnice, nějaká paní Mašková, si koupila u hokynáře žemličky, a jak tu housku žmoulá, najednou ji něco píchlo do patra;
tak si sáhla do huby a vyndá jehlu, která se jí zarazila do ponebí.
Teprve za chvíli se lekla, kristepane, dyť já jsem tu jehlu mohla spolknout a ona by mně propíchla žaludek!
Tady šlo o život, a to já tak nemůžu nechat!
To se musí vyšetřit, který mizera tu jehlu do té žemle nastrojil.
- Nu tak tedy šla a donesla tu jehlu a tu nedojedenou housku na policii.
Policie vyslechla hokynáře, vyslechla i pekaře, který ty housky pekl, ale to se rozumí, žádný se k té jehle nehlásil.
Pak to policie odevzdala soudu, protože tady šlo, abyste věděli, o lehké ublížení na těle.
Vyšetřující soudce, takový svědomitý a důkladný ouřada, znovu vyslýchal toho hokynáře i toho pekaře;
oba se dušovali a zaklínali, že u nich se ta jehla do housky dostat nemohla.
Ten vyšetřující soudce se šel podívat k hokynáři a zjistil, že žádné jehly v krámě nemá.
Potom se šel podívat k pekaři, jak se pečou housky;
seděl v pekárně celou noc a díval se, jak se zadělává těsto, jak se nechává vykynout, jak se vytápí pec a pletou žemličky a dají se do pece, až se vypečou dozlatova.
Tím způsobem zjistil, že se při pečení housek opravdu neužívá jehel.
To byste nevěřili, jaká pěkná práce je tohle pečení housek, a zvlášť pečení chleba.
Můj nebožtík dědeček měl pekařství, tak já to znám.
Totiž abyste věděli, při dělání chleba máte dvě nebo tři větší a skoro posvátná tajemství.
První tajemství je, když se zadělá kvásek;
ono se to nechá stát v díži, a teď se tam pod víkem děje taková skrytá přeměna: musíš čekat, až se z mouky a vody stane živý kvas.
Pak se zadělá těsto a mísí se kopistem;
to zas vypadá jako náboženský tanec nebo co.
Potom se to zakryje plachtou a nechá se těsto vykynout;
to je druhá tajemná přeměna, jak se to těsto velebně zvedá a kyne, a ty nesmíš zvednout plachtu, abys zvědavě nakoukl, - já vám řeknu, to je tak krásné a divné jako těhotenství.
Já měl vždycky dojem, že ta díže je něco ženského.
A třetí tajemství je samo pečení, to, co se z toho měkkého a bledého těsta stane v peci;
ježíšmarjá, když pak vyndáte takový zlatý a brunátný pecen, a on voní, že ani malé dítě nemůže skvostněji vonět, to je takový div - já myslím, že by se při těch třech proměnách mělo v pekárnách zvonit, tak jako se zvoní v kostele při pozdvihování.
Ale co jsem chtěl říci, ten vyšetřující soudce tedy byl v koncích;
ale aby nechal věc padnout, to on zas ne.
Tak on vzal tu jehlu a poslal ji do Chemického ústavu, aby zjistili, byla - li ta jehla v té housce před pečením, nebo až po něm;
on totiž si ten soudce zvlášť potrpěl na vědecká dobrozdání.
Tehdy byl v Chemickém ústavě nějaký profesor Uher, moc učený a takový fousatý pán.
Když tu jehlu dostal, začal ukrutně nadávat, co všechno tyhle soudy na něm chtějí;
že ondyno mu poslali vnitřnosti tak zkažené, že ani prosektor to nemohl vydržet;
a co má Chemický ústav co dělat s nějakou jehlou?
Ale pak si to nějak rozmyslil a začalo ho to zajímat, rozumíte, z vědecké stránky.
Jakpak, řekl si, ony se třeba s tou jehlou stanou opravdu nějaké změny, když se dostane do těsta nebo když se v něm peče;
při kvašení se dělají v těstě nějaké ty kyseliny či co, a při pečení zas, a ono to může tu jehlu drobet na povrchu rozrušit neboli korodovat;
to by se pak dalo pod mikroskopem zjistit.
Tak se do toho pustil.
Nejdřív nakoupil několik set jehel, a to docela čistých, jakož i víceméně rezavých, a začal v Chemickém ústavě péci housky.
Při prvním experimentu dal ty jehly hned do kvasu, aby zjistil, jak na ně působí proces kvašení.
Při druhém pokusu je dal do čerstvě zadělaného těsta.
Při třetím do těsta kynoucího.
Při čtvrtém do vykynutého.
Potom je tam vpravil těsně před pečením.
Potom během pečení.
Nato je strkal do housek ještě teplých;
a nakonec do housek už hotových.
Pak tu celou sérii pokusů provedl ještě jednou, pro kontrolu.
Zkrátka čtrnáct dní nedělali v Chemickém ústavě nic jiného, nežli že pekli housky s jehlami;
profesor, docent, čtyři asistenti a sluha den co den zadělávali, pletli a vypékali žemličky, načež mikroskopicky zkoumali a srovnávali příslušné jehly.
To stálo ještě týden práce;
ale nakonec bylo přesně zjištěno, že dotyčná jehla byla zapíchnuta do housky už vypečené, protože mikroskopicky navlas odpovídala pokusným jehlám, které byly nastrkány do hotových housek.
Na základě toho dobrozdání rozhodl vyšetřující soudce, že ta jehla se dostala do té housky buď u hokynáře, nebo cestou od pekaře k hokynáři.
Teď si pekař vzpomněl, hrome, zrovna toho dne jsem vyhodil ze služby kluka učedníka, který roznášel v koši housky!
Tedy předvolali kluka, a ten se přiznal, že tu jehlu do housky strčil, protože se chtěl pomstít panu mistrovi.
Kluk, že byl nedospělý, dostal jen napomenutí, ale mistr pekař byl odsouzen k padesáti korunám pokuty podmíněně, protože ručí za svůj personál.
To tedy máte ten příklad, jak je spravedlnost přesná a důkladná.
Ale ta věc měla ještě jednu stránku.
Já nevím, v nás mužských je taková zvláštní ctižádost nebo umíněnost nebo co: zkrátka, když už v tom Chemickém ústavě začali péci ty pokusné housky, vzali si ti chemikové do hlavy, že je musejí péci dobré.
Ze začátku byly všelijaké, málo vykynulé a takové nevzhledné: ale čím dále pekli, tím vám byly lepší.
Potom už na ně sypali mák, sůl a kmín, a tak vám je pěkně pletli, radost se podívat.
Nakonec se ti učenci chlubili, že tak znamenité, křoupavé a krásně vypečené housky jako v Chemickém ústavě se nepečou nikde v celé Praze. "
*
" Vy tomu říkáte umíněnost, pane Kostelecký, " pravil pan Lelek, " ale já bych řekl, že je to něco jako šport: víte, taková záliba ve stoprocentním výkonu.
Pořádný chlap to nedělá kvůli tomu výsledku, ten třeba ani nestojí za to;
ale kvůli tomu, že to je taková hra, takové dobrovolné napětí - Já bych vám to vyložil na jednom příkladu;
ale vy řeknete, že je to hloupost a že to sem nepatří.
Zkrátka, když jsem ještě býval u nás v účtárně a dělal tyhle pololetní účetní uzávěrky, stávalo se někdy, že mně ty cifry neštimovaly: tak například jednou nám chyběly v kase zrovna tři halíře.
To se rozumí, já bych mohl ty tři halíře do kasy přidat jakoby nic, ale to by nebyla čistá hra;
víte, z účetního hlediska by to bylo nešportovní;
to se musí nalézt, ve které položce z nějakých čtrnácti tisíc položek je chyba.
A já vám řeknu, já už jsem se vždycky před uzávěrkou těšil, že tam bude nějaká taková chyba.
V takovém pádě jsem zůstal v účtárně třeba přes celou noc, narovnal jsem před sebe hromadu účetních knih a teď jsem se do toho pustil.
To vám je zvláštní, já jsem ty kolony číslic nevnímal jako numera, ale jako věci.
Někdy jsem si představoval, že lezu po těch číslicích nahoru, jako by to byla příkrá skála;
nebo že se po nich spouštím jako po žebříku do šachty.
Někdy jsem se cítil jako lovec, který se prodírá mlázím číslic, aby dopadl vzácné a plaché zvíře;
to byly ty tři halíře.
Nebo jsem měl pocit, že jsem detektiv a číhám ve tmě za rohem;
tisíce figur mě míjí, ale já čekám, až popadnu za límec toho taškáře, toho pachatele, tu účetní chybičku.
Jindy se mi zdálo, že sedím na břehu řeky s prutem a mám políčeno na rybu;
najednou trhnu prutem, a už tě mám, ty neřáde!
Ale nejvíce to bylo, jako bych byl lovec a brouzdal se zroseným borůvčím nahoru a dolů;
takovou radost z pohybu a síly jsem cítil, takovou zvláštní svobodu a napětí, jako bych prožíval nějaké dobrodružství.
Já vám vydržel po celé noci honit ty tři halíře;
a když jsem je dopadl, ani jsem nemyslel, že to jsou jenom mizerné tři halíře;
byla to trofej, a já šel spat, vítězný a nadšený, divže jsem nevlezl do postele v botách.
A to je všechno. "
TELEGRAM
" Ono se řekne maličkosti, " usoudil pan Doležal.
" Já jsem pozoroval, že lidé se obyčejně chovají přirozeně a upřímně, jen pokud jde o ty maličké a všední věci;
ale jakmile se octnou ve výjimečné a patetické situaci, tu vám jako by do nich vjel nějaký nový člověk;
začnou mluvit jiným, abych tak řekl, dramatickým hlasem a užívají jiných slov, jiných argumentů, ba i jiných citů než normálně;
především propuká v nich statečnost, prestiž, obětavost a jiné takové hrdinné a charakterní vlastnosti.
Ono to je, jako by se nadýchali nějakého ozónu, takže musejí dělat veliká gesta;
nebo v tom je jakési tajné uspokojení, že se octli v mimořádné a katastrofální situaci, a jaksi se tím vypínají a kochají;
zkrátka, začnou se chovat jako hrdinové na jevišti.
Když pak se ta dramatická situace přežene, vrátí se i oni do svých normálních rozměrů;
ale to potom cítí drobet trapně jako zklamání a vystřízlivění.
Já mám jednoho bratrance, Kalous se jmenuje, takový řádný a důstojný ouřada, občan a otec rodiny, trochu bačkora a trochu pedant, jak už my zralí mužští býváme.
Paní Kalousová je hodná a domácká panička, vzorná rodinná kvočna, pokorná manželka, takzvaný domácí ošlapek a tak dále.
Potom dcera, hezká holka jménem Věra, která zrovna tehdy byla ve Francii, aby se naučila francouzsky a složila zkoušky pro ten případ, kdyby se nevdala.
Konečně syn, klacek a gymnazista, řečený Tonda, dobrý forvard v kopané, ale tuze slabý v učení.
Zkrátka typická a normální dobrá rodina takzvané lepší střední třídy.
Jednou tedy seděli Kalousovi u oběda, když někdo zazvonil;
ve dveřích se objeví paní Kalousová, utírá si ruce do zástěry a povídá zrudlá rozčilením:
Ježíšmarjá, tati, přišel nějaký telegram.
- To přece víte, jak se ženské poděsí, když přijde telegram;
nejspíš to už patří k jejich vnitřním funkcím, že pořád čekají nějakou ránu osudu.
Nono, maminko, bručel pan Kalous, snaže se zachovat důstojný klid, kdopak to asi tento.
- Ale ruka se mu třásla, když ten telegram otvíral.
Všichni, i služka ve dveřích, bez dechu zírali na hlavu rodiny.
To je od Věry, řekl konečně Kalous jakýmsi nesvým hlasem.
Ale ať mě čert, rozumím - li z toho jedinému slovu.
Ukaž, vyhrkla paní Kalousová.
Počkej, pravil přísně Kalous.
Ono to je nějak zkomolené.
Tady je Gadete un ucjarc peuige bellevue grenoble vera.
Co to má být? vydechla paní Kalousová.
Tak se na to podívej, děl jízlivě Kalous, když si myslíš, že tomu budeš rozumět líp než já!
No tak, už víš, co tam je?
Paní Kalousové se zalily oči slzami nad neblahým telegramem.
Něco se Věře stalo, zašeptala.
Jináč by nám jistě netelegrafovala!
To také vím, křikl Kalous a oblékal si kabát;
patrně se nehodilo, aby v tak vážné situaci zůstal bez kabátu.
Jděte do kuchyně, Andulo, kázal služce;
načež řekl tragicky:
Telegram je z Grenoblu.
Já myslím, že Věra s někým utekla.
S kým, zhrozila se paní Kalousová.
Copak já vím? burácel pan Kalous.
Jistě s nějakým ničemou nebo umělcem!
Tohle máš tu ženskou samostatnost!
Já něco takového čekal!
Já ji tam nerad pouštěl, do té zatracené Paříže!
Ale ty, ty ses pořád přimlouvala -
Já že jsem to chtěla? vzkypěla paní Kalousová.
To tys jí pořád kázal, že se musí něčemu naučit, že se musí sama živit!
Vtom zavzlykala a zhroutila se na židli:
Kristeježíši, nešťastná Věra!
Snad se jí něco stalo - Třeba tam leží nemocná -
Pan Kalous začal přecházet rozčileně po pokoji.
Nemocná, volal, proč by byla nemocná?
Jen aby to nebyl nějaký pokus o sebevraždu!
Ten chlap ji třeba unesl - a pak ji opustil -
Paní Kalousová si počala odvazovat zástěru.
Já pro ni pojedu, prohlásila štkajíc.
Já ji tam nenechám - já -
Nikam nepojedeš, rozkřikl se Kalous.
Paní Kalousová se vztyčila;
ještě nikdy ji neviděli tak důstojnou.
Já jsem matka, Kalousi, řekla.
Já vím, co je má povinnost.
- Načež se vzdálila s jakousi velebností.
Oba muži, totiž otec Kalous a Tonda kluk, osaměli.
- Musíme být připraveni na nejhorší, řekl Kalous temně.
Třeba byla Věra někam zavlečena - Neříkej před matkou nic.
Já pojedu sám do toho Grenoblu.
Otče, pravil Tonda nejhlubším hlasem - jindy říkal tati -, nech to mně;
já tam pojedu;
já umím trochu francouzsky -
Takového kluka by se tam lekli, uryl otec Kalous.
Já své dítě zachráním!
Pojedu nejbližším vlakem - Jen aby už nebylo příliš pozdě!
Vlakem, posmíval se Tonda.
Ještě že tam nechceš běžet pěšky!
Kdybych já jel, tak bych letěl aeroplánem do Štrasburka -
A myslíš, že já bych neletěl? křikl otec Kalous.
Abys věděl, poletím!
Ale toho ničemu, děl bojovně, mávaje pěstmi, toho já rrrozdrtím!
Nešťastné dítě!
Tonda mu položil ruku na rameno;
to vám byl zázrak, jak ten klacek v tu ránu zmužněl.
Otče, řekl konejšivě, to není pro tebe;
ty jsi na to starý.
Spolehni se na mne;
to víš, že udělám pro sestru, co je v lidské moci.
- Do té chvíle ovšem, jako mladší bratři vůbec, choval k sestře jen upřímné a chlapské opovržení.
Otec Kalous potřásl hlavou.
Ne, pravil pochmurně, to je má věc.
Na nikoho se nemůže dítě tak spolehnout jako na otce.
Já tam jedu, Tondo.
Ty zatím musíš být oporou matce.
To víš, ty ženské -
V tu chvíli vešla paní Kalousová, oblečená ven;
kupodivu naprosto nevypadala jako někdo, kdo potřebuje opory.
Prosím tě, kam jdeš? vyhrkl Kalous.
Do banky, řekla cize statečná žena.
Pro své peníze.
Abych jela za svou dcerou do ciziny.
Nesmysl, vybuchl Kalous.
Žádný nesmysl, pravila chladně paní Kalousová.
Já vím, co dělám.
A vím, proč to dělám.
Ženo, řekl Kalous odhodlaně, abys tedy věděla, já jedu za Věrou sám.
Ty? pravila paní Kalousová s jakýmsi opovržením.
Co ty bys tam byl platen?
Nač by ses tak vyrušoval ze svého pohodlí, dodala drtivě.
Otec Kalous se vypnul a zrudl.
Jen se nestarej, řekl ostře, co tam budu platen.
Já už mám dobře zváženo, co se musí stát.
Jsem připraven na všechno.
Řekni služebné, ať mně uchystá kufřík, ano?
Já tě znám, pravila paní Kalousová.
Když ti tvůj šéf nedá dovolení, nepojedeš nikam.
Já kašlu na šéfa! rozkřikl se Kalous.
Já kašlu na úřad!
Ať mě vyhodí!
Já už se nějak uživím!
Já jsem se po celý život obětoval rodině a budu obětovat i to poslední, rozumíš?
Paní Kalousová se snesla na kraj židle.
Muži, děla sevřeně, pochop přece, oč jde!
Vždyť já ji jedu ošetřovat!
Já mám tušení, že se Věra potácí mezi životem a smrtí!
Já musím být u ní -
A já mám tušení, kázal Kalous, že je ve spárech nějakého padoucha.
Kdybychom aspoň věděli, co ten telegram znamená, abychom se mohli připravit -
- na to nejhorší, zakvílela paní Kalousová.
Možná, řekl ponuře Kalous.
Já už se bojím na to myslet, co v tom telegramu vlastně je.
Poslyš, ozvala se nejistě paní Kalousová, snad bychom se na to mohli zeptat pana Horváta.
Nač vlastně? zarazil se Kalous.
Na to, co v tom telegramu je.
Pan Horvát přece luští tyhle šifry -
To je pravda, oddechl si Kalous.
Ten by to mohl rozluštit!
Andulo, zařval, skočte do pátého patra k panu Horvátovi, že ho moc prosíme, aby k nám přišel!
Abyste věděli, ten pan Horvát je něčím v naší výzvědné službě a má hlavně na práci dešifrování těchhle tajných abeced.
To prý je geniální člověk, ten Horvát;
když se mu na to nechá pokdy, tak rozřeší každou šifru;
ale ona to je hrozná páračka a každý, kdo to dělá, je z toho tak trochu blázen.
Tedy ten pan Horvát přišel za chvíli ke Kalousovům;
on to je takový titěrný a nervózní človíček a strašně je z něho cítit pfefrminc.
Pane Horvát, pravil Kalous, já jsem tuhle dostal takový nerozřešitelný telegram;
tak jsme mysleli, kdybyste snad byl tak laskav -
Ukažte, řekl pan Horvát, přečetl si ten telegram a zůstal sedět s polozavřenýma očima.
Bylo hrobové ticho.
No ja, ozval se ten Horvát za chvíli, a od koho ten telegram je?
Od naší dcery Věry, vysvětloval Kalous.
Ona študuje ve Francii.
Aha, řekl pan Horvát a vstal.
Tak jí pošlete telegraficky asi dvě stě franků do hotelu Bellevue v Grenoblu, a je to.
Vy jste ten telegram rozluštil? vyhrkl Kalous.
Kdepak, bručel pan Horvát.
To přece není žádná šifra, to je jen zkomolený text.
Ale prosím vás, co by mohla taková mladá holka telegrafovat?
Nejspíš ztratila taštičku s penězi, a je to.
To se totiž stává.
A nemohlo... nemohlo by snad v tom telegramu být něco horšího? ptal se nejistě Kalous.
Proč by v něm zrovna bylo něco horšího? namítal pan Horvát s podivem.
Poslouchejte, ono se vždycky spíš stane něco obyčejného.
Tyhle ženské taštičky nejsou k ničemu.
Tak vám děkujeme, pane, řekl Kalous mrazivě.
Není zač, bručel pan Horvát a šel.
U Kalousů bylo chvilku ticho.
Poslyš, ozval se Kalous rozpačitě, mně se ten Horvát moc nelíbí;
je to... hm, takový hrubec.
Paní Kalousová si počala rozepínat své vycházkové šaty.
Protiva, řekla.
Ty, pošleš Věře ty peníze?
Ale pošlu, bručel Kalous podrážděně.
Husa pitomá, musí ztratit taštičku!
Copak já peníze kradu?
Zasloužila by si pár -
Já šetřím jako blázen, dodávala paní Kalousová trpce, a ona, frajlinka, si nedá pozor!
Je to s těmi dětmi -
A ty tu neokouněj a jdi se učit, kluku líná, utrhl se Kalous na Tondu a loudal se na poštu.
Jakživ prý nebyl tak dožrán jako tehdy.
A toho Horváta považoval od té doby za člověka jaksi nedelikátního, cynického a téměř neslušného, jako by ho nějak urazil. "
MUŽ, KTERÝ NEMOHL SPÁT
" Když už tady pan Doležal začal o tom dešifrování, " děl na to pan Kavka, " tak jsem si vzpomněl na věc, kterou jsem jednou provedl kolegovi Musilovi.
On ten Musil je neobyčejně vzdělaný a subtilní člověk, ale takový typ intelektuála: ve všem vidí problém a hledá k němu své stanovisko.
Například on má stanovisko i k své vlastní ženě a nežije v manželství, nýbrž v problému manželství;
krom toho uznává sociální problém, pohlavní otázku, problém podvědomí, problém výchovy, krizi dnešní kultury a celou řadu jiných problémů.
Tihle lidé, co všude nalézají problémy, jsou stejně nesnesitelní jako ti, co mají zásady.
Já nemám rád problémy;
pro mne vejce je vejce, a kdyby mně někdo začal mluvit o problému vejce, tak se leknu, že to vejce je zkažené.
To jen abyste věděli, jaký ten Musil je.
Jednou před vánocemi si zamanul, že pojede na Krkonoše lyžovat;
a protože si ještě musel koupit to a ono, ohlásil, že se staví rozloučit se s kolegy později.
Najednou ho přijde hledat doktor Mandel, víte, ten známý publicista, taky takový zvláštní pavouk, a že musí nutně mluvit s panem Musilem.
Musil tu není, povídám, ale snad si sem ještě zaskočí před odjezdem;
počkejte na něj.
- Doktor Mandel se zasmušil.
Čekat nemohu, řekl, ale napíšu mu na lístek, co jsem s ním chtěl vyřídit.
- Nato sedl ke stolu a psal.
Já nevím, viděl - li někdo z vás nečitelnější písmo, než má ten doktor Mandel.
Ono to vypadá jako záznam seizmografu - taková dlouhá a trhaná vodorovná čára, která se místy zachvěje nebo tak špičatě poskočí.
Já to písmo dobře znal, a tož jsem jen koukal, jak mu jede ruka po papíře.
Vtom se doktor Mandel zamračil, zmačkal netrpělivě ten list papíru, hodil jej do koše a vyskočil.
Ono by to bylo příliš dlouhé, zabručel, a už byl tentam.
To víte, den před vánocemi se člověku nechce do vážné práce;
tak jsem si sedl ke stolu a začal jsem dělat po papíře seizmografické čáry: takové dlouhé třesavé tahy, tu a tam poskakující nahoru a dolů, jak mě napadlo.
Chvíli jsem se tím bavil, a pak jsem ten počmáraný papír položil na Musilův stůl.
V tu chvíli se vhrnul do dveří Musil, vystrojen na hory, s lyžemi a holemi na rameni.
Tak už jedu, hlaholil ve dveřích radostně.
Byl tu nějaký pán a hledal vás, řekl jsem odměřeně.
Nechal vám tady dopis, prý je to důležité.
Ukažte, povídá Musil chutě.
A hele, zarazil se trochu nad tím mým výrobkem.
To je od doktora Mandela;
copak mně chce?
To nevím, bručel jsem nevlídně, měl moc naspěch;
ale víte, to jeho písmo bych nechtěl luštit.
Já jeho klikyháky dovedu číst, prohlásil Musil lehkomyslně, postavil lyže a hole a sedl si ke stolu.
Hm, udělal za chvíli a nesmírně zvážněl.
Byla půlhodina hrobového ticha.
- Tak první dvě slova bych měl, oddechl si konečně Musil vstávaje, je to ' Milý pane '.
Ale teď už musím letět na dráhu.
Já ten dopis vezmu s sebou, a to by v tom musel být čert, abych to cestou ve vlaku nerozluštil!
-
Po Novém roce se vrátil ze své horské výpravy.
Tak jak jste se měl? povídám mu.
Člověče Musile, to je teď na horách krása, že?
Musil jen mávl rukou.
Ani nevím, řekl.
Abych se vám přiznal, já jsem byl po celou tu dobu v hotelovém pokoji, ani nos jsem nevystrčil ven;
ale lidi říkali, že tam bylo nádherně.
Copak, řekl jsem účastně, vy jste stonal?
To ne, povídal Musil s dělanou skromností, ale já jsem po celou tu dobu luštil ten Mandelův dopis;
a abyste věděl, taky jsem jej rozluštil, prohlásil triumfálně.
Jenom dvě nebo tři slova dosud nemohu přečíst.
Celé noci jsem nad tím proseděl - ale já jsem si vzal do hlavy, že to rozluštím, a udělal jsem to.
Já vám neměl tu kuráž říci mu, že ten dopis byly jen mé čiryčáry.
A bylo to psaní tak důležité? ptal jsem se s účastí.
Stálo to aspoň za tu práci?
Na tom nezáleží, odpověděl Musil hrdě.
Mne to zajímalo víc jako grafologický problém.
Doktor Mandel mne tam žádá, abych mu do čtrnácti dnů napsal do jeho revue článek, - o čem, to právě nemohu přečíst;
a pak mi přeje veselé svátky a pěkný pobyt na horách.
Dohromady to nic není;
ale to řešení, pane, to byl dokonalý metodický oříšek - ničím si tak člověk nepocvičí ducha.
To už stojí za těch pár dní a nocí. "
*
" To jste mu neměl dělat, " mínil káravě pan Paulus;
" vem čert pár dní, ale těch nocí beze spánku je škoda.
Spánek, pane, to není jen odpočinek těla;
spánek je něco jako očista a odpuštění minulého dne.
Spánek je zvláštní milost;
a prvních pár minut po dobrém spánku je každá duše čistá a nevinná jako dítě.
Já to znám, protože jednoho času jsem ztratil spánek.
Snad to byly následky nezřízeného života nebo nebylo ve mně něco v pořádku, já nevím;
ale sotva jsem lehnul do postele a pocítil v očích první zasvrbění ospalosti, něco ve mně jakoby cuklo, a já pak ležel hodiny a hodiny a vejřil do tmy, až začalo svítat.
A to mně trvalo po celý rok, rok beze spánku.
Když tak člověk nemůže usnout, hledí nejdřív nemyslet na nic;
proto počítá nebo se modlí.
Najednou mu vytane, kristepane, já včera zapomněl udělat to a to!
A pak ho napadne, že ho snad napálili v tom krámě, když platil.
Potom si vzpomene, že mu jeho žena nebo jeho přítel ondyno tak divně odpověděli.
Pak zapraská nějaký kus nábytku, a člověk si myslí, že to je zloděj, a začne mu být horko strachem i hanbou.
A když už je v tom strachu, začne pozorovat svůj tělesný stav a zpocen hrůzou uvažuje o tom, co ví o nefritidě nebo o rakovině.
Z ničeho nic se mu vynoří, jakou trapnou volovinu provedl před dvaceti lety, že i teď se zapotí studem.
Krok za krokem se konfrontuje s takovým divným, neodbytným a nevykoupeným já;
se svou slabostí, se svými vlastními hrubostmi a ohavnostmi, neduhy a ústrky, blbostmi, blamážemi a utrpením dávno přežitým.
Vrací se mu všechno trapné a bolestné a ponižující, co kdy zažil;
nic není ušetřeno tomu, kdo nemůže spát.
Celý tvůj svět se pokřivuje a nabývá trýznivé perspektivy;
věci, které jsi už zapomněl, se na tebe šklebí, jako by ti říkaly:
Ty vole, ty ses tehdy pěkně zachoval;
a pamatuješ, jak tvá první láska, když ti bylo čtrnáct let, nepřišla na rande?
Abys věděl, tehdy se líbala s někým jiným, s tvým přítelem Vojtou, a tobě se posmívali!
Ty troubo, troubo, troubo!
- A člověk se svíjí v té palčivé posteli a chce si namluvit, krucinál, vždyť už mně po tom nic není!
Co bylo, bylo, a basta!
- Abyste věděli, není to pravda.
Všechno, co bylo, je.
Trvá i to, o čem už nevíš.
A já soudím, že paměť trvá i po smrti.
Páni kamarádi, vy mne tak trochu znáte;
vy víte, že nejsem kakabus ani hypochondr ani nějaký morous, škarohlíd, kverulant, netýkavka, bolestín, skuhral, protiva nebo pesimista.
Mám rád život i lidi i sebe sama, hrnu se do všeho jako blázen, rád se s něčím peru;
zkrátka jsem tak sprostá kůže, jak se na chlapa sluší a patří.
I tehdy, když jsem ztratil spánek, jsem se ve dne oháněl a čile jsem sebou mrskal a drandil si to od úkolu k úkolu;
to víte, že se těším pověsti požehnaně činného člověka.
Ale sotva jsem večer vlezl do postele a zahájil svou bezesnou noc, můj život se rozdvojil.
Tam byl život činného, úspěšného, samolibého a zdravého chlapíka, kterému se všechno daří dík jeho energii, důmyslu a nestydatému štěstí.
Tady v posteli ležel člověk uštvaný, který si s hrůzou uvědomoval neúspěchy, hanbu, špinavost a ponížení celého svého života.
Já jsem prožíval dva životy, které se sebe skoro nedotýkaly a byly si strašně nepodobny: jeden denní, složený z úspěchů, činnosti, lidských styků a důvěry, zábavných překážek a takových těch normálních hejblů;
život, ve kterém jsem byl svým způsobem šťasten a spokojen sám se sebou.
Ale v noci se rozvíjel ten druhý život, utkaný z bolesti a rozpaků;
život člověka, kterému se nic nezdařilo;
člověka, který byl všemi zrazen a sám se ke všem špatně, malodušně a hloupě zachoval;
člověka o všecko ošizeného, tragického vrtáka, kterého každý nenávidí a klame, slabocha, který to prohrál a který se potácí od ostudy k ostudě.
Každý ten život byl sám v sobě důsledný, souvislý a celý;
když jsem byl v jednom z nich, zdálo se mi, že ten druhý patří někomu jinému, že se mne netýká nebo že je jenom zdánlivý;
že to je sebeklam a chorobná iluze.
Ve dne jsem miloval;
v noci jsem podezíral a nenáviděl.
Ve dne jsem prožíval svět nás lidí;
v noci jsem prožíval sama sebe.
Kdo myslí na sebe, ztrácí svět.
A tak se mi zdá, že spánek je jako temná a hluboká voda.
V ní odplývá všechno, o čem nevíme a nemáme vědět.
Ten divný rmut, který se v nás usazuje, se vyplaví a odtéká v tom bezvědomí, které nemá břehů.
Naše špatnosti a zbabělosti, všechny ty naše všední a trapné hříchy, naše ponižující voloviny a nezdary, ta vteřina lži a nelásky v očích těch, které milujeme, to, čím jsme se provinili my, i to, čím se jiní provinili na nás, to všechno tichounce odplývá někam za dosah vědomí.
Spánek je nesmírně milosrdný;
odpouští nám i našim viníkům.
A já vám něco povím:
To, čemu říkáme náš život, to není všecko, co jsme prožili;
to je jen výběr.
Toho, co prožíváme, je příliš mnoho, víc, než nač stačí náš rozum.
Proto si jen vybíráme to a ono, co se nám hodí, a jaksi z toho upleteme takový zjednodušený děj;
a tomu výrobku říkáme náš život.
Ale co odpadků přitom necháváme, co divných a strašných věcí pomíjíme, kristepane, kdyby to si člověk uvědomil!
Ale my můžeme žít jen jeden jednoduchý život.
Bylo by nad naši sílu prožít víc.
Neměli bychom sílu nést život, kdybychom nepoztráceli cestou většinu života. "
SBÍRKA ZNÁMEK
" To teda je svatá pravda, " řekl starý pan Karas.
" Kdyby se člověk hrabal ve své minulosti, našel by, že v ní je dost látky na docela jiné životy.
Jednou... buď omylem, nebo z náklonnosti... si vybral jenom jeden z nich a dožívá jej až do konce;
ale nejhorší je, že ty druhé, ty možné životy nejsou tak docela mrtvé.
A někdy se stane, že v nich pocítíš bolest jako v uříznuté noze.
Když jsem byl asi desetiletý kluk, začal jsem si dělat sbírku známek;
tatínek to nerad viděl, myslel si, že se budu pro to špatně učit, ale já měl kamaráda, Lojzíka Čepelku, a s tím jsem holdoval té filatelistické vášni.
Ten Lojzík byl syn flašinetáře, takový střapatý a pihovatý kluk, rozdrbaný jako brabec, a já ho miloval, jak dovedou jen děti milovat kamaráda.
Poslouchejte, já jsem starý člověk;
měl jsem ženu a děti, ale já vám řeknu, že žádný lidský cit není tak krásný jako přátelství.
Ale toho je člověk schopen, jen dokud je mladý;
pak tak nějak okorá a zesobečtí.
Takové přátelství, to prýští čistočistě z nadšení a obdivu, z přebytku života, z hojnosti a přemíry citu;
máš ho tolik, že jej musíš někomu darovat.
Můj tatík byl notář, hlava místní honorace, strašně důstojný a přísný pán;
a já pojal do svého srdce Lojzíka, co jeho otec byl ožralý flašinetář a matka zedřená pradlena, a já toho Lojzu ctil a zbožňoval, protože byl šikovnější než já, že byl takový samostatný a udatný jako krysa a že měl na nose pihy a že házel kameny levičkou, - já už ani nevím, co všechno jsem na něm tak miloval;
ale jistě to byla největší láska mého života.
Teda ten Lojzík byl mým důvěrníkem, když jsem si začal dělat sbírku známek.
Tady někdo řekl, že jenom mužští mají smysl pro sbírky;
je to pravda;
já myslím, že to je pozůstatek nebo pud z těch dob, kdy si každý mužský dělal sbírku hlav svých nepřátel, uloupených zbraní, medvědích koží, jeleních parohů a vůbec všeho, co mohl ukořistit.
Ale taková sbírka známek, to není jenom vlastnictví, to je věčné dobrodružství;
člověk jaksi s chvěním se dotýká kousku té daleké země, řekněme Bhútánu, Bolívie nebo mysu Dobré naděje;
prostě má s těmi cizokrajnými zeměmi něco jako osobní a důvěrný styk.
Teda on je v tom sbírání známek takový motiv cestování a mořeplavectví a vůbec té mužské světové dobrodružnosti.
To máte jako v těch křížových výpravách.
Jak jsem říkal, můj otec to neviděl rád;
otcové obyčejně neradi vidí, dělají - li jejich synové něco jiného než oni sami;
páni, já byl k svým synům také takový.
Ono je otectví vůbec jaksi smíšený cit;
je v něm veliká láska, ale taky nějaké zaujetí, nedůvěra, nepřátelství nebo jak bych to řekl;
čím víc člověk své děti miluje, tím víc je v něm toho druhého citu.
Teda já jsem se musel s tou mou sbírkou známek schovávat na půdě, aby mně na to tatík nekápl;
na půdě byla stará truhla, takzvaná moučnice, a do té jsme zalezli jako dvě myši a ukazovali si známky:
Koukej, tohle je Nizozemsko, tohle je Egypt, tohle je Sverige neboli Švédsko.
A že jsme se s těmi poklady tak museli schovávat, v tom bylo něco až hříšně krásného.
Jak jsem si ty známky opatřoval, to bylo jiné dobrodružství;
já chodil po známých i neznámých rodinách a škemral, abych si směl odlepit marky z jejich starých dopisů.
Tu a tam měli někde na půdě nebo v sekretáři plná šuplata starých papírů;
to byly mé nejblaženější hodiny, když jsem, sedě na zemi, probíral ty zaprášené kupy lejster a hledal na nich nějakou známku, kterou jsem dosud neměl, - já osel jsem totiž duplikáty nesbíral;
a když se stalo, že jsem našel starou Lombardii nebo já nevím který z německých státečků nebo svobodných měst, já cítil radost přímo mučivou - ono každé nesmírné štěstí tak sladce bolí.
A zatím na mne venku čekal Lojzík, a když jsem konečně vylezl, šeptal jsem hned ve dveřích:
Lojzo, Lojzíku, byl tam jeden Hannover!
- Máš ho?
- Mám!
- A už jsme upalovali s tou kořistí domů, do naší truhly.
Tam u nás byly textilní fabriky na všelijaké šmízo, na jutu, kaliko, kartoun a bavlněný šmejd;
tenhle póvl se totiž extra u nás vyrábí pro barevná plemena celé zeměkoule.
Tak tam mně dovolili, abych hledal známky v koších na papír;
to bylo mé nejbohatší loviště;
tam se vám našel Siam a Jižní Afrika, Čína, Libérie, Afganistan, Borneo, Brazílie, Nový Zéland, Indie, Kongo - já nevím, zní - li vám už ta pouhá jména tak tajemně a jakoby toužebně.
Bože, ta radost, ta ukrutná radost, když jsem našel třeba známku se Straits Settlements - Nebo Korea!
Nepál!
Nová Guinea!
Sierra Leone!
Madagaskar!
Poslyšte, to uchvácení může pochopit jenom lovec nebo hledač pokladů nebo archeolog, který dělá tyhle vykopávky.
Hledat a najít, to je to největší napětí a uspokojení, které může člověku život poskytnout.
Každý člověk by měl něco hledat;
když ne známky, tedy pravdu nebo zlaté kapradí nebo aspoň kamenné šípy a popelnice.
Teda to byla ta nejkrásnější léta mého života, to přátelství s Lojzíkem a sbírání známek.
Potom jsem dostal spálu, a Lojzíka ke mně nepustili, třeba stával u nás na chodbě a pískal, abych ho slyšel.
Jednou na mne nedali pozor nebo co;
zkrátka utekl jsem z postele a šups na půdu podívat se na své známky.
Já byl tak zesláblý, že jsem stěží uzvedl víko té truhly.
Ale truhla byla prázdná;
krabice se známkami byla pryč.
Já vám tu svou bolest a hrůzu nemůžu vylíčit.
Myslím, že jsem tam stál jako zkamenělý a že jsem nemohl ani plakat, jak mně to sevřelo hrdlo.
Předně hrozné bylo, že mé známky, má největší radost, jsou pryč;
ale ještě hroznější bylo, že mně je jistě ukradl Lojzík, můj jediný přítel, zatímco jsem stonal.
Byl to úděs, zklamání, zoufalství, lítost - poslyšte, to je úžasné, co takové dítě dovede prožít.
Jak jsem se z té půdy dostal, to už nevím;
ale pak jsem zas ležel ve vysokých horečkách a v jasnějších chvílích jsem zoufale přemýšlel.
Otci ani tetě jsem o tom neřekl - maminku jsem už neměl;
věděl jsem, že mi vůbec nerozumějí, a tím jsem se jim jaksi odcizil;
od té doby jsem k nim už neměl žádný bližší dětský vztah.
Lojzíkova zrada, to byla pro mne skoro smrtelná rána;
bylo to mé první a největší zklamání v člověku.
Žebrák, říkal jsem si, Lojzík je žebrák, a proto krade;
to mám z toho, že jsem kamarádil se žebrákem.
A to mě zatvrdilo;
od té doby jsem začal dělat rozdíl mezi lidmi - ztratil jsem stav sociální nevinnosti;
ale tehdy jsem ještě nevěděl, jak to mnou hluboko otřáslo a co všechno se ve mně sesulo.
Když jsem se vystonal z horeček, vystonal jsem se i z té bolesti nad ztrátou sbírky známek.
Jen mě ještě bodlo u srdce, když jsem viděl, že Lojzík má zatím nové kamarády;
ale když ke mně přiběhl, trochu rozpačitý po tak dlouhé době, řekl jsem mu suše a dospěle:
Táhni, já s tebou nemluvím.
Lojzík zrudl a po chvíli řekl:
Taky dobře.
A od té doby mě tak zarytě a proletářsky nenáviděl.
Teda to byla ta událost, která měla vliv na můj celý život, na můj výběr života, jak by řekl tady pan Paulus.
Abych tak řekl, můj svět byl znesvěcen;
ztratil jsem důvěru k lidem;
naučil jsem se nenávidět a pohrdat.
Už jsem nikdy neměl druha;
a když jsem dospíval, začal jsem si i zakládat na tom, že jsem sám, že nikoho nepotřebuju a nikomu nic nedaruju.
Potom jsem shledával, že mě nikdo nemá rád;
to jsem si vykládal tak, že já sám pohrdám láskou a kašlu na všechnu sentimentalitu.
A tak se ze mne stal pyšný a ctibažný, sebedbalý, pedantický a vůbec korektní člověk;
byl jsem zlý a tvrdý na podřízené;
ženil jsem se bez lásky, děti jsem vychovával v kázni a strachu a získal jsem si svou pílí a svědomitostí nemalých zásluh.
To byl můj život, můj celý život;
já se nedíval na nic než na to, co je má povinnost.
Až v Pánu dokonám, ono to bude i v novinách, jaký jsem byl zasloužilý pracovník a vzorný charakter.
Ale kdyby lidé věděli, co je v tom samoty, nedůvěry a zatvrzelosti -
Před třemi roky mně zemřela žena.
Já to nepřiznal sobě ani jiným, ale bylo mně hrozně smutno;
a z takového stesku jsem vyhrabal všelijaké rodinné památky, co zůstaly po otci a matce: fotografie, dopisy, mé staré školní sešity - to mě až škrtilo v krku, když jsem viděl, jak pečlivě je můj přísný tatík ukládal a schovával;
myslím, že mě přece měl rád.
Byla toho na půdě plná skříň;
a na dně jedné zásuvky byla škatule, zapečetěná pečetěmi mého otce;
když jsem ji otevřel, našel jsem v ní tu sbírku známek, kterou jsem si dělal před padesáti lety.
Já vám nebudu nic zapírat;
mně proudem vyhrkly slzy, a tu krabici jsem si odnesl do pokoje jako poklad.
Tedy tak to tehdy bylo, pochopil jsem v tu ránu;
když jsem tenkrát stonal, někdo tu mou sbírku našel a otec ji zkonfiskoval, abych kvůli ní nezanedbával učení!
Neměl to dělat;
ale i v tom byla taková jeho přísná péče a láska;
já nevím, ale mně začalo být líto i jeho, i sebe -
A pak jsem si vzpomněl:
Tedy Lojzík mně ty známky neukradl!
Kristepane, jak já mu křivdil!
- Zas jsem viděl před sebou toho pihovatého a rozdrbaného uličníka - Bůhví, co se z něho stalo a je - li ještě živ!
Mně vám bylo tak trapno a stydno, když jsem si to všechno vybavoval.
Pro to jediné křivé podezření jsem ztratil jediného kamaráda;
pro to jsem ztratil dětství.
Pro to jsem začal pohrdat chudou verbeží;
pro to jsem se choval nadutě;
pro to jsem už k nikomu nepřilnul.
Pro to jsem se po celý život nemohl podívat na poštovní známku bez nechuti a odporu.
Pro to jsem nikdy nepsal své nevěstě a ženě a maskoval jsem to tím, že jsem povýšen nad citové výlevy;
a má žena tím trpěla.
Pro to jsem byl tak tvrdý a osamělý.
Pro to, jen pro to jsem udělal takovou kariéru a plnil tak vzorně své povinnosti -
Já viděl znovu celý svůj život;
najednou se mi zdál pustý a nesmyslný.
Vždyť já mohl žít docela jinak, napadlo mě.
Kdyby se to nebylo stalo - bylo ve mně tolik nadšení a dobrodružnosti, lásky, rytířství, fantazu a důvěry, takových věcí divných a nezkrotných - bože, vždyť já mohl být čímkoliv jiným, cestovatelem nebo hercem nebo vojákem!
Vždyť jsem mohl milovat lidi, pít s nimi, rozumět jim, já nevím co všechno!
Mně bylo, jako by ve mně roztával nějaký led.
Probíral jsem známku po známce;
byly tam všechny, Lombardie, Kuba, Siam, Hannover, Nicaragua, Filipíny, všechny ty země, do kterých jsem tehdy chtěl jet a které teď už neuvidím.
Na každé té známce bylo kus něčeho, co se mohlo stát a co se nestalo.
Já nad nimi proseděl celou noc a soudil jsem svůj život.
Viděl jsem, že to byl nějaký cizí, umělý a neosobní život, a že můj skutečný život se vůbec nestal skutkem. "
- Pan Karas mávl rukou.
- " Když si tak pomyslím, čím vším jsem mohl být - a jak jsem tomu Lojzíkovi křivdil - "
Páter Voves, naslouchaje této řeči, se velmi zasmušil a rozlítostnil;
nejspíš si vzpomněl na něco ve svém vlastním životě.
" Pane Karas, " řekl dojatě, " ani na to nemyslete;
co je to platno, teď už se to nedá napravit, nedá se začít znova - "
" Nedá, " vzdychl pan Karas a drobet se zarděl.
" Ale víte, aspoň - aspoň tu sbírku jsem začal znovu dělat! "
OBYČEJNÁ VRAŽDA
" Často jsem přemýšlel, " řekl na to pan Hanák, " proč se nám zdá být křivda něčím horším než já nevím co zlého, co může člověka potkat.
Tak příkladně kdybychom viděli, že jediný člověk byl nevinně odsouzen do vězení, znepokojí a trápí nás to víc, než když tisíce lidí žije v bídě a bolesti.
Já viděl takovou bídu, že každý kriminál je proti ní zrovna blahobyt;
a přece nás ta nejhorší bída tak neurazí jako křivda.
Já bych řekl, že v nás je nějaký justiční instinkt;
a že vina a nevina, právo a spravedlnost jsou stejně prvotní, strašné a hluboké city jako láska a hlad.
Vemte si tenhle případ:
Já byl čtyři léta ve válce jako leckdo z vás;
my si nebudeme říkat, co jsme tam viděli, ale to mně dosvědčíte, že si tam našinec zvykl na ledacos: například na mrtvé.
Já viděl sta a sta mrtvých mladých lidí, a někdy moc šeredně mrtvých, to mně můžete věřit;
a já se vám přiznám, že už mně to bylo tak jedno, jako by to byly staré hadry, jen když nesmrděli.
Jenom jsem si říkal, člověče, vyjdeš - li z té hovadské mely živý a celý, tak už tě nic v životě nerozhází.
Asi půl roku po válce jsem byl doma ve Slatině;
jednou ráno mně někdo tluče na okno a volá, pane Hanák, pojďte se podívat, paní Turková je zabitá!
- Paní Turková totiž měla takový maličký obchod s papírem a nitěmi;
nikdo se o ni jakživ nestaral, jen sem tam někdo přišel do toho jejího krámku pro špulku nití nebo vánoční pohlednici.
Z krámu vedly skleněné dveře do takové kuchyňky, kde spala;
na těch dveřích visely záclonky, a když v krámě cinkl zvonek, podívala se paní Turková těmi záclonkami z kuchyně, kdo to přišel, utřela si ruce zástěrou a vsunula se do krámu.
Co byste rád? řekla nedůvěřivě;
člověk měl pocit, že se do toho krámu jen vetřel, a hleděl být co možná brzo zas venku.
Ono to bylo, jako když nadzvednete kámen, a teď tam v té vlhké jamce pobíhá osamělý a poplašený brouk;
tak ten kámen zas přiklopíte, aby se ten protivný brouk uklidnil.
Když tedy jsem slyšel tu novinu, běžel jsem se podívat, myslím, z docela sprosté zvědavosti.
Před krámkem paní Turkové bylo lidí jako včel u česna;
ale mne místní strážník pustil dovnitř, protože si mě vážil jako vzdělaného člověka.
Zvonek cinknul do ticha jako kdykoliv jindy, ale mne v tu chvíli to jasné a horlivé zazvonění až zamrazilo;
napadlo mě, že se to sem nehodí.
Na prahu do kuchyňky ležela paní Turková tváří k zemi, pod hlavou skoro černou kaluž krve;
na týle bílé vlasy byly krvavě a do černa slepeny.
A v tu chvíli jsem najednou pocítil, co jsem na vojně nepoznal: hrůzu nad mrtvým člověkem.
Je to divné, na válku jsem už skoro zapomněl;
i lidstvo na ni pomalu zapomíná, a snad proto zas bude muset jednou být nová válka.
Ale na tu zavražděnou stařenu, která tu celkem k ničemu nebyla, na tu malou kramářku, která nedovedla ani pohlednici pořádně prodat, na tu nezapomenu nikdy.
Zavražděný člověk je něco jiného než mrtvý člověk;
je na něm takové strašlivé tajemství.
Já vám nemohl pochopit, proč byla zavražděna zrovna paní Turková, taková obyčejná a šedivá osoba, o kterou se nikdo nikdy nestaral;
jak to přijde, že tady tak pateticky leží a že se nad ní sklání četník a že venku se tlačí tolik lidí, aby zahlédli aspoň kousek paní Turkové.
Abych tak řekl, ta chudák ženská se nikdy netěšila tak ohromné pozornosti jako teď, když tu ležela tváří v černé krvi.
Bylo to, jako by najednou nabyla podivného a děsného významu.
Jakživ jsem si nevšiml, jak je oblečena a jak vlastně vypadá;
ale teď to bylo, jako bych se na ni díval sklem nesmírně a obludně zvětšujícím.
Na jedné noze měla papuči;
druhá papuče byla sezuta a bylo vidět punčochu na patě spravovanou - já vidím každý steh, a zdálo se mně to jaksi strašné, jako by i ta ubohá punčocha byla zavražděna.
Jedna ruka se zarývala do podlahy;
vypadala tak suše a bezmocně jako ptačí pařátek;
ale nejhroznější byl drdůlek šedivých vlasů v týle zavražděné, protože byl tak pečlivě upleten a třpytil se mezi čůrky té sražené krve jako starý cín.
Já měl pocit, že jsem neviděl nikdy nic žalostnějšího než ten potřísněný ženský cůpek.
Jeden proužek krve zaschl za uchem;
nad ním svítila stříbrná náušnička s modrým kamínkem.
Já už to nemohl vydržet, třásly se mně nohy.
Ježíšikriste, povídám.
Četník, který byl v kuchyňce a hledal něco na zemi, se vztyčil a díval se na mne;
byl bledý, jako by chtěl omdlít.
Člověče, jektal jsem, byl jste na vojně?
Byl, chraptěl četník.
Ale tohle - tohle je něco jiného.
Koukněte se, dodal najednou a ukazoval na záclonky na dveřích;
byly zmačkané a poskvrněné;
patrně si o ně vrah utřel ruce.
Kristepane, vydechl jsem;
já nevím, co na tom bylo tak nesnesitelně hrozného - buď ta představa rukou lepkavých krví, nebo to, že i ty záclonky, ty čisťounké záclonky se staly obětí zločinu - Já teda nevím;
ale v tu chvíli začirikal v kuchyňce kanár a spustil dlouhý trylek.
Poslyšte, tohle už jsem nevydržel;
já z toho krámu utekl hrůzou - myslím, že jsem byl bledší než ten četník.
Pak jsem seděl u nás na dvoře na oji žebřiňáku a hleděl jsem sebrat své myšlenky.
Ty troubo, říkal jsem si, ty zbabělče, vždyť je to obyčejná vražda!
Copak jsi ještě neviděl krev?
Nebyl jsi zalepen svou vlastní krví jako prase blátem?
Nekřičel jsi na své vojáky, aby kopali rychleji jámu pro sto třicet mrtvých?
Sto třicet mrtvých vedle sebe, to už je slušná řada, i když je narovnáš jako šindele - Podle té řady jsi chodil, kouřil cigarety a řval na mančaft, tak dělejte, dělejte, ať už je to pryč!
Copak jsi neviděl tolik mrtvých, tolik mrtvých -
Ano, to je to, řekl jsem si, viděl jsem tolik mrtvých, ale neviděl jsem jednoho jediného Mrtvého;
neklekl jsem k němu, abych se mu podíval do tváře a dotkl se jeho vlasů.
Mrtvý je strašně tichý;
musíš být s ním sám... a ani nedýchat... abys mu rozuměl.
Jeden každý z těch sto třiceti by se namáhal, aby ti řekl:
Pane lajtnant, oni mě zabili;
podívejte se na mé ruce, vždyť jsou to ruce člověka!
- Ale my všichni jsme se odvraceli od těch mrtvých;
když jsme měli dělat válku, nemohli jsme poslouchat padlé.
Proboha, ono by bylo třeba, aby se kolem každého padlého tlačili lidé jako včely u česna - chlapi, ženské i děti -, aby ho trnouce viděli aspoň kousek;
aspoň tu nohu v baganči nebo potřísněné vlasy - Pak by to snad nemuselo být;
pak by to ani nemohlo být.
A já jsem pochoval maminku;
vypadala tak slavně, tak smířeně a slušně v té pěkné rakvi.
Divná byla, ale nebyla strašná.
Ale tohle, tohle je něco jiného nežli smrt;
zavražděný není mrtev;
zavražděný žaluje, tak jako by řval nejvyšší a nesnesitelnou bolestí.
My to víme, já a ten četník;
my víme, že v tom krámku strašilo.
A tak ve mně začalo svítat.
Já nevím, třeba nemáme duši;
ale jsou v nás věci nesmrtelné, jako je pud po spravedlnosti.
Nejsem o nic lepší než kterýkoliv jiný chlap;
ale je ve mně něco, co nepatří jenom mně, - takové tušení nějakého přísného a velkého řádu.
Já vím, že to říkám špatně;
ale v tu chvíli jsem věděl, co je to zločin a co je to urážka Boha.
Abyste věděli, zavražděný člověk je jako pohaněný a zpustošený chrám. "
*
" A co, " ozval se pan Dobeš, " chytli toho, co tu babu zabil? "
" Chytli, " pokračoval pan Hanák.
" A já ho sám viděl, když ho dva dny nato četníci vedli z toho krámku, kde ho, jak se říká, vyslýchali na místě činu.
Viděl jsem ho snad jenom pět vteřin, ale bylo to zase jako pod nějakou nestvůrně zvětšující lupou.
Byl to mladý chasník, na rukou měl řetízky a tak divně pospíchal, že mu četníci stěží stačili.
Nos se mu potil, a ty vypoulené oči tak poplašeně mžikaly - Bylo vidět, že má děsný strach, tak jako králík při vivisekci.
Jakživ na ten obličej nezapomenu.
Mně bylo po tom setkání moc trapně a nanic.
Teď ho budou soudit, myslel jsem, budou se s ním pár měsíců tahat, aby ho odsoudili na smrt.
Nakonec jsem viděl, že mně ho je vlastně líto a že by se mi skoro ulevilo, kdyby z toho nějak vyvázl.
Ne že by měl sympatický obličej, spíš naopak;
ale viděl jsem ho příliš zblízka - viděl jsem ho úzkostí mžikat.
U čerchmanta, já nejsem žádná citlivka, ale tak zblízka, to nebyl vrah, to byl prostě člověk.
Abych vám řekl, já tomu sám nerozumím;
nevím, co bych udělal, kdybych byl jeho soudcem;
ale bylo mně z toho všeho tak smutno, jako bych sám potřeboval vykoupení. "
POROTCE
" Teda já jsem jednou musel soudit, " řekl pan Firbas odkašlávaje, " protože jsem byl vylosován za porotce.
Tehdy zrovna přišel před porotu ten případ Lujzy Kadaníkové, co zavraždila svého manžela.
Nás bylo v porotě osm mužských a čtyři ženské.
Tě bůh, řekli jsme si my mužští předem víceméně mlčky, ty čtyři baby budou hledět tu ženskou osvobodit!
A tak jsme se už předem proti té Lujze zatvrdili.
On to byl vcelku dost obyčejný případ nešťastného manželství.
Ten Kadaník byl civilní geometr a vzal si ženu o dvacet let mladší;
Lujza byla děvčátko, když se vdávala, a našel se svědek, který vypověděl, že už den po svatbě mladá paní plakala, bledá jako křída, a otřásala se odporem, když se jí novomanžel chtěl dotknout.
Kolikrát si myslím, jaká to někdy musí být hrozná zkušenost, co takové nevinné a nezkušené děvče udělá po svatbě;
vemte si, že její muž je třeba zvyklý na holky a chová se podle toho.
Inu, to si žádný chlap ani nemůže představit.
- Ale státní návladní zase vyšťáral jiné svědectví, že prý ta Lujzička měla už před svatbou techtle mechtle s nějakým študentem a že si s ním dopisovala i po sňatku.
Zkrátka už po svatbě se ukázalo, že to manželství neštimuje;
paní Lujza dávala najevo fyzický odpor k svému muži;
po roce potratila a od té doby měla nějaké ty ženské nemoce.
Pan geometr si to hleděl nahradit jinde a doma dělal kravály pro každý krejcar.
Onoho nešťastného dne měli zase výstup kvůli krepdešínovým košilím nebo čemu a pan geometr se začal obouvat, že se doma otravovat nebude.
V tu chvíli se k němu Lujzička přiblížila odzadu a střelila ho z browningu do týlu.
Potom vyběhla na chodbu a bouchala u sousedů na dveře, aby šli k jejímu muži, že ho zabila a že se jde udat;
ale na schodech se svalila v křečích.
To byl ten celý případ.
Teď nás sedělo dvanáct, abychom posoudili její vinu.
Prý ta Lujzička bývala pěkné děvče, ale to víte, vyšetřovací vazba ženským krásy nepřidá;
byla jako naduřelá, a jen jí z těch bledých tváří žhnuly takové zlé a nenávistné oči.
Nahoře trůnil předseda soudu, vtělená spravedlnost, strašně důstojný a skoro kněžský v tom černém taláru.
Státní zástupce byl ten nejkrásnější návladní, kterého jsem kdy viděl: silný jako býk, napjaty a bojovný jako dobře živený tygr;
bylo vidět, s jakou rozkoší síly a převahy se vrhá na tu svou kořist, která ho tam dole tak šíleně nenáviděla těma palčivýma očima.
Advokát obžalované každou chvíli podrážděně vyskočil a hádal se se státním zástupcem;
nám porotcům to bylo trapné, protože chvílemi to bylo, jako by nešlo o soud nad ženou vražednicí, nýbrž o jakýsi spor mezi obhájcem a návladním.
Pak jsme tam byli my soudcové z lidu;
přišli jsme soudit podle svého lidského svědomí, ale při nejlepší vůli jsme se většinou zoufale nudili při těch advokátských cavykách a soudních formalitách.
Vzadu se tlačilo auditorium a páslo se na případu Lujzy Kadaníkové;
když někdy byla v ouzkých a uštvaně mlčela, bylo ty lidi slyšet, jak zrovna chrochtají libostí. "
Pan Firbas si přetřel čelo, jako by se potil.
" Mně vám chvílemi bylo, jako bych nebyl vylosovaný soudce, ale člověk na skřipci;
jako bych já sám měl vyskočit a říci, přiznávám se ke všemu, dělejte si se mnou, co chcete.
Pak jsme tu měli svědky;
každý důležitě vypovídal, jaksi se nadýmaje, že něco ví;
a z těch výpovědí jste cítili celé to maloměsto, tu hromadu záští, klepů, protekce, šuškání, závisti, pletich, politiky a nudy.
Podle těch svědků byl nebožtík čestný a přímý muž a řádný občan, těšící se nejlepší pověsti;
dále děvkař a lakomec, brutální povaha, nemrava a hrubec;
zkrátka můžete si vybrat.
Paní Lujza dopadla hůř: prý je to záletná a marnotratná panička, nosila hedvábné prádlo, o domácnost se nestarala, dluhy dělala -
Státní zástupce se naklonil s ledovým úsměvem:
Obžalovaná, měla jste už za svobodna důvěrné styky s některým mužem?
Obžalovaná mlčela, jen jí lícemi kmitl šedivý ruměnec.
Advokát vyskočil:
Prosím, aby byla slyšena ta a ta, které Kadaník zneužil, když u něho sloužila.
Měl s ní děcko -
Předseda soudu se zachmuřil;
bylo vidět, že si myslí, proboha, vždyť se nám líčení protáhne!
- Zatím se bez konce rozvlékaly ty trapné domácí záležitosti: kdo z těch dvou zavdával podnět k manželským rozbrojům, kolik dostávala paní Lujza na domácnost, měl - li její muž důvod žárlit.
Někdy se mně po celé hodiny zdálo, že se nemluví o mrtvém Kadaníkovi a jeho manželství, ale o mně nebo o kterémkoliv druhém porotci, nebo já nevím o kom z nás všech;
bože, co tady říkají o tom mrtvém, to já dělal taky, takové věci se snad dějí všude, proč o tom mluvit.
Bylo mně, jako by tam kus po kuse svlékali nás všechny, nás muže a ženy;
jako by vypírali naše vlastní hádky, provětrávali naše špinavé intimity, vytahovali tajnosti našich postelí a zvyků.
Ono to bylo, jako by se tam líčil náš vlastní život, ale tak nějak zle a krutě, že se podobal peklu.
Ten Kadaník nebyl vlastně nejhorší chlap;
byl trochu drsný, na ženu se utrhoval a ponižoval ji;
byl tvrdý a lakomý, protože těžce a málo vydělával;
byl korouhevník, sváděl služky a udržoval poměr s nějakou vdovou, ale snad to bylo z trucu a uražené mužské ješitnosti, protože ho paní Lujza nenáviděla, jako by byl odporný hmyz.
A to vám bylo zvláštní, když některý svědek advokátův vypovídal proti zavražděnému, jaký to byl svárlivý a malicherný, brutální, pohlavně hrubý a pašovský člověk, v nás mužských porotcích se pohnulo něco jako nelibost a solidarita: halt! cítili jsme, kdybychom pro tohle měli býti odstřelováni - A když zase jiný svědek přitěžoval paní Lujze, že byla lehkovážná, parádivá a kdesi cosi, cítili jsme my mužští v lavici porotců spíš cosi jako blahovůli, něco takového, co ji bralo do ochrany, zatímco ty čtyři ženské mezi námi sevřely rty a dostaly takové nesmiřitelné oči.
Po hodiny a dny se rozvlékalo to manželské peklo, viděné očima služek a lékařů, sousedů a klepen: sváry a dluhy, nemoce, domácí výstupy, všecko to zlé, hysterické a trýznivé, co snáší lidský pár;
jako by před námi rozvěšovali lidské vnitřnosti v celé jejich ubohé ošklivosti.
Poslyšte, já mám hodnou a slušnou ženu;
ale chvílemi jsem tam dole neviděl Lujzu Kadaníkovou, ale svou vlastní ženu, svou Lídu, žalovanou za to, že ranou do týlu zastřelila svého muže Firbase;
já cítil v záhlaví strašnou a třeskutou bolest té rány;
já viděl, jak Lída, bledá a nehezky odulá, svírá rty a žaluje mne očima šílenýma hrůzou, odporem a ponížením.
To byla Lída, koho tady svlékali a kuchali;
to byla má žena, moje ložnice, moje tajnosti, mé hoře, mé hrubosti;
byl bych málem zaplakal a řekl:
Tak vidíš, Lído, kam jsi nás to přivedla!
Já jsem zavíral oči, abych se zbavil té strašné vidiny;
ale potmě byly ty výpovědi svědků ještě mučivější;
a když jsem vytřeštil na Lujzu oči, sevřelo se mi srdce:
Bože, Lído, jak jsi se změnila!
A když jsem se z té poroty vracel domů, čekala mě Lída s dychtivou otázkou:
Tak co, bude odsouzena?
- On to byl svým způsobem senzační proces, který zajímal hlavně paničky.
- Já, hlásala má žena, planoucí zájmem a vzrušená, já bych ji odsoudila!
Po tom ti nic není, rozkřikl jsem se na ni;
mně bylo hrozno mluvit s ní o tom.
Poslední večer před verdiktem mě svíral takový neklid;
běhal jsem po pokoji a uvažoval:
Snad Lujzu pustíme;
k čemu by byly v porotě ty čtyři ženské?
Ještě jeden hlas proti vině, a bude osvobozena;
tak co, člověče, bude to hlas můj?
- Na to jsem odpověď nenašel;
z ničeho nic mě obešla taková nepříjemná myšlenka:
Vždyť i já mám v nočním stolku nabitý revolver - to je takový zvyk z vojny;
jak snadno by se mohlo stát, že by se někdy šiknul mé ženě Lídě!
Vzal jsem ten revolver do ruky:
Neměl bych tě ukrýt nebo se tě vůbec zbavit?
Ještě ne, zašklebil jsem se, až jak to dopadne s Lujzou!
- A pak jsem se začal mučit znova:
Ano, jak to dopadne - a co já, proboha, jak budu, jak mám hlasovat já?
Poslední den mluvil státní zástupce;
mluvil dobře a tvrdě;
nevím, kde k tomu vzal právo, ale chopil se slova jménem lidských rodinných vztahů.
Já slyšel jako z dálky, jak klade takový veliký a divný důraz na slova rodina, domácí život, manželství, muž a žena, úkol a povinnosti ženy;
říkalo se, že to byla jedna z nejskvělejších řečí před soudem.
Potom se ujal slova advokát paní Lujzy a provedl strašnou věc: založil svou obhajobu na sexuálně patologické analýze.
Dokazoval, jaký odpor musí cítit pohlavně chladná, nebo jak se říká, frigidní žena k brutálnímu muži samci;
jak její fyzický odpor roste v nenávist;
jakou tragickou obětí je taková žena, vydaná vůli a chtíčům bezohledného pohlavního tyrana.
- V tu chvíli bylo cítit, jak se celá porota obrací a mrazivě zatvrzuje proti paní Lujze, jak v té porotě propuká podvědomý odpor proti čemusi abnormálnímu, co nějak rozvrací a ohrožuje lidský řád nebo co.
Ty čtyři ženy v porotě byly bledé a čišelo z nich nepřátelství k té ženě, která porušila cosi jako závazek.
A pitomec advokát horlivě rozšlapával svou sexuální tezi.
Předseda soudu brejlil shovívavě na pohoršený výraz poroty a ve svém resumé hleděl zachránit situaci;
nemluvil o rodině ani o pohlavním nevolnictví, ale o zavraždění člověka.
Nám porotcům se ulevilo;
upřímně řečeno, z té stránky nám byl ten případ jaksi víc požívatelný, prostý a skoro snesitelný.
Do poslední chvíle jsem nevěděl, jak odpovím na otázku viny.
Ale když nám tu otázku položili:
Je Lujza Kadaníková vinna, že s úmyslem zavražditi ho zastřelila svého manžela Jana Kadaníka?
- já, který byl prvý na řadě, jsem bez rozmýšlení řekl ano, protože opravdu měla úmysl zavraždit ho a učinila to.
A stalo se, že všech dvanáct porotců odpovědělo ano.
Pak bylo zaražené ticho;
já jsem se podíval na ty čtyři ženy v porotě.
Měly výraz tvrdý a skoro slavnostní, jako by právě byly svedly jakýsi boj v zájmu lidské rodiny.
Když jsem se vrátil domů, vyhrkla na mne má žena Lída, bledá vzrušením:
Tak jak to dopadlo?
S Lujzou? řekl jsem mechanicky.
Dvanácti hlasy vinna.
Odsouzena k smrti provazem.
To je strašné, vydechla Lída s naivní krutostí, ale patřilo jí to!
V tu chvíli to ve mně prasklo, to napětí či co.
Ano, rozkřikl jsem se na Lídu s podrážděností, kterou jsem sám nechápal, patřilo jí to, protože udělala hloupost!
Pamatuj si, Lído, kdyby ho byla střelila do spánku místo do týlu, mohla tvrdit, že spáchal sebevraždu, rozumíš, Lído?
Pak by mohla být osvobozena - Pamatuj si, do spánku!
Práskl jsem za sebou dveřmi;
potřeboval jsem být sám.
Abyste věděli, ten můj revolver je podnes v té otevřené zásuvce;
já jej neodklidil. "
POSLEDNÍ VĚCI ČLOVĚKA
" Být odsouzen k smrti je hrozná zkušenost, " děl na to pan Kukla.
" Já to znám, protože jsem kdysi prožil poslední chvíle před svou vlastní popravou.
To se rozumí, že to bylo ve snu;
ale sen patří stejně k životu člověka jako co jiného, třebaže jen tak na okraj.
Na tom okraji už nezbývá mnoho z tvé znamenitosti, člověče, nic z toho, čím se naparuješ v životě;
ještě tam zbývá pohlaví, strach, samolibost a několik jiných věcí, za které se většinou stydíš;
snad to jsou poslední věci člověka.
Jednou odpoledne jsem se vrátil domů, uštvaný jako zvíře, tolik práce jsem měl za sebou;
tak jsem si lehl na zem a usnul jsem jako kus dřeva.
Z ničeho nic se mi zdálo, že se otevřely dveře a v nich stojí naprosto neznámý pán a za ním dva vojáci s nasazenými bajonety;
já nevím proč, ale ti vojáci měli kozácké uniformy.
Vstaňte, řekl neznámy hrubě, připravte se, zítra ráno bude na vás vykonán rozsudek smrti.
Rozuměl jste?
Rozuměl, povídám;
ale já nevím, proč vlastně -
Po tom nám nic není, utrhl se na mne ten pán.
Tady máme rozkaz vykonat popravu.
- A bouchl za sebou dveřmi.
Potom jsem zůstal sám a přemýšlel jsem.
Totiž já nevím: když člověk přemýšlí ve snu, přemýšlí opravdu, nebo se mu jenom zdá, že přemýšlí?
Byly to mé myšlenky, nebo se mně ty myšlenky jenom zdály, tak jako se nám zdají tváře?
Já jenom vím, že jsem úsilovně přemýšlel a přitom současně se těm myšlenkám divil.
První, čím jsem se obíral, bylo jakési škodolibé uspokojení, že to je omyl;
že zítra budu popraven nedopatřením a oni že z toho budou mít ostudu.
Ale zároveň s tím ve mně rostl takový nepokoj: že budu opravdu popraven a nechám tu ženu a dítě;
co s nimi bude, co si proboha počnou - To vám byla skutečná bolest, tak jako by mně krvácelo srdce, ale současně přitom mě příjemně uspokojovalo, že myslím tak starostlivě na ženu a dítě.
Tak vida, říkal jsem si, co je poslední myšlenka muže, který jde na smrt!
Mne vám jaksi těšilo, že se oddávám tak velikému oteckému žalu;
připadalo mně to skoro povznášející.
To musím říci své ženě, liboval jsem si.
Ale tu mnou projelo leknutí: vzpomněl jsem si, že se popravy obyčejně konají tuze časně, za úsvitu, ve čtyři nebo v pět hodin ráno, a že tedy budu muset tak brzo vstávat, abych byl popraven.
Já totiž nerad vstávám;
a teď ta představa, že mne ti vojáci už za svítání zburcují, zatlačila všechno ostatní;
mně kleslo srdce a já skoro plakal lítostí nad svým osudem.
To byla taková hrůza, že jsem se probudil a s úlevou si oddechl;
ale své ženě jsem ten sen nevypravoval. "
*
" Poslední věci člověka, " řekl pan Skřivánek a začervenal se rozpaky.
" Já bych vám něco vypravoval, ale třeba se vám to bude zdát hloupé. "
" Nebude, " ubezpečoval ho pan Taussig.
" Jen spusťte! "
" Já nevím, " mínil pan Skřivánek nejistě.
" Já jsem se totiž jednou chtěl zastřelit, a tak - když tady pan Kukla mluvil o tom okraji života - To je také takový okraj života, když se chce člověk zabít. "
" Jděte, " řekl pan Karas, " a proč jste to chtěl udělat? "
" Z rozmazlenosti, " pravil Skřivánek, červenaje se ještě víc.
" Já totiž jsem... já vám neumím snášet bolest.
A tehdy jsem dostal zánět trojklaného nervu - Doktoři říkají, že to bývá jedna z nejhorších bolestí, co kdy člověk - Já nevím. "
" To je pravda, " bručel doktor Vitásek.
" Člověče, tak to vás lituju.
Vrací se vám to? "
" Vrací, " zapálil se Skřivánek, " ale teď už nechci...
To bych vám totiž musel povídat - "
" Tak to povězte, " povzbudil ho pan Doležal.
" To se dá těžko vyjádřit, " bránil se plaše Skřivánek.
" Vůbec... už ta bolest... "
" To by člověk řval jako zvíře, " podotkl doktor Vitásek.
" Ano.
A když mně bylo nejhůř... třetí noci... dal jsem si browning na noční stolek.
Ještě hodinu, myslel jsem si, a déle to nevydržím.
Proč já, proč zrovna já musím tolik zkoušet?
Já měl pořád pocit, že se tím na mně děje strašné bezpráví.
Proč já, proč zrovna já - "
" Měl jste si vzít prášky, " zavrčel doktor Vitásek.
" Trigemin nebo veramon, adalin, algokratin, migradon - "
" Já je bral, " protestoval Skřivánek.
" Pane, já jich spolkl tolik, že... že už vůbec přestaly účinkovat.
Totiž... ty prášky uspaly mne, ale bolest neuspaly, rozumíte?
Bolest zůstala, ale už to nebyla má bolest, protože já byl... tak omámen, že jsem se sám sobě ztrácel.
Já jsem nevěděl o sobě, ale věděl jsem o té bolesti;
a tak se mně začalo zdát, že to je bolest někoho jiného.
Já toho jiného slyšel... on tak tiše vyl a bědoval;
a mně ho bylo tak strašně líto... mně tekly slzy lítostí.
Já cítil, jak ta bolest roste - kristepane, říkal jsem si, jak to ten člověk vydrží!
Snad... snad bych ho měl zastřelit, aby se tak netrápil!
Ale v ten okamžik jsem se zhrozil... to přece nejde!
Já nevím;
já najednou cítil takovou divnou úctu k jeho životu, právě proto, že tak nesmírně trpí - "
Pan Skřivánek si mnul v rozpacích čelo.
" Já nevím, jak bych vám to vylíčil.
Snad to bylo takové obluzení po těch práškách, ale přitom to bylo tak nesmírně jasné... zrovna oslňující.
Já měl vidinu, že ten, kdo trpí a sténá, je lidstvo... že je to sám Člověk.
A já jsem jenom svědek té trýzně... takový noční hlídač u lože bolesti.
Kdybych při tom nebyl, myslel jsem, tak by ta bolest byla nadarmo;
byla by jako nějaký velký čin, o kterém nikdo neví.
Totiž předtím... dokud to byla má bolest... jsem si připadal tak bídný jako červ... takový nepatrný.
Ale teď... když mne ta bolest přerostla... já cítil až s hrůzou, jak je život veliký.
Cítil jsem, že... "
Pan Skřivánek se zapotil rozpaky.
" Nesmíte se mně smát.
Cítil jsem, že ta bolest je... nějaká oběť.
A proto, rozumíte, proto každé náboženství... kladlo bolest na oltář boží.
Proto byly krvavé oběti... a mučedníci... a Bůh na kříži.
Já jsem pochopil, že... že... že z bolesti Člověka plyne nějaké tajemné požehnání.
Proto musíme trpět, aby se život posvětil.
Žádná radost není dost silná a veliká...
A já jsem cítil, že vyjdu - li z toho, ponesu v sobě něco jako svátost. "
" A nesete ji? " zeptal se páter Voves se zájmem.
Pan Skřivánek se prudce zarděl.
" Ale ne, " řekl honem, " o tom přec člověk neví.
Ale od té doby... je ve mně taková úcta;
všechno mně připadá důležitější... každá maličkost i každý člověk, víte?
Všechno má ohromnou cenu.
Když se dívám na západ slunce, říkám si, že to stojí za tu nesmírnou bolest.
Anebo lidi, jejich práce, jejich obyčejný život... všechno má cenu bolesti.
A já vím, že to je strašná a nevýslovná cena - A já věřím, že není žádné zlo ani žádný trest;
je jenom bolest, která slouží tomu, aby... aby život měl tu velikou cenu - " Pan Skřivánek se zarazil, nevěda jak dál.
" Vy jste ke mně tak hodní, " vyhrkl a dojatě se vysmrkal, aby si zakryl planoucí tvář. | z_2kapsy |
Autor: Čapek, Karel, Název: Apokryfy, bajky, satiry, aforismy, podpovídky, Žánr: povídky
APOKRYFY, BAJKY, SATIRY, AFORISMY, PODPOVÍDKY
AGATHON ČILI O MOUDROSTI
Boiótští akademikové pozvali z Athén filozofa Agathona, aby jim přednášel o filozofii.
Ačkoliv Agathon nebyl vynikajícím řečníkem, přece přijal pozvání, aby dle svých sil přispěl k propagaci filozofie, jež dle slov dějepisce " zdála se upadati ".
V ustanovený den přijel do Boiótie, ale bylo ještě časně;
i procházel se Agathon za soumraku kolem města a těšil se z letu vlaštovek nad jeho krovy.
Úderem osmé odebral se do přednáškové síně, ale našel ji skoro prázdnou;
jen pět šest mužů sedělo v lavicích.
Agathon usedl u katedry a rozhodl se počkati trochu, až se sejde větší množství posluchačů;
zatím otevřel svitek, ze kterého chtěl čísti, a pohřížil se do něho.
Tento svitek obsahoval všechny základní otázky filozofie;
počínal teorií poznání, definoval pravdu, odbyl drtivou kritikou bludné názory, to jest všechny filozofie světa krom Agathonovy, a podával nárys nejvyšších idejí.
Když Agathon dospěl až sem, zvedl oči;
viděl, že všech posluchačů je devět, i popadl ho hněv a lítost a on uhodiv svitkem o stůl začal takto:
" Dámy a pánové, či spíše andres Boiótikoi, nezdá se, že by vaše město mělo veliký zájem o vznešené otázky, které máme na programu.
Vím, mužové boiótští, že vás právě zaměstnávají volby do místní búlé a že v takové chvíli není místa pro moudrost, ba ani pro rozum;
volby jsou příležitost chytráků. "
Tu se Agathon trochu zarazil a přemýšlel trochu.
" Počkejme, " začal opět, " právě mně vyklouzlo z úst něco, o čem jsem dosud neuvažoval.
Řekl jsem tři slova: chytrost - rozum - moudrost.
Řekl jsem je v hněvu.
Všechna tři znamenají jakousi schopnost intelektu;
cítím, že mají docela různý smysl, ale stěží bych dovedl říci, čím se liší.
Odpusťte, hned se vrátím k programu;
jen ta tři slovíčka si musím drobet objasnit.
To je jasné, " pokračoval po chvíli;
" protiva chytrosti je hloupost, kdežto protiva rozumu je bláznivost.
Ale co je protiva moudrosti?
Jsou myšlenky, pánové, jež nejsou ani chytré, neboť jsou příliš prosté, ani nejsou rozumné, ježto se podobají bláznovství, a přece jsou moudré.
Moudrost se nepodobá ani chytrosti, ani rozumu.
Mužové boiótští, v běžném životě se ani za mák, jak po řecku říkáme, nestaráte o definice pojmů, a přece je přesně odlišujete.
Řeknete o někom, že je chytrý zloděj;
nikdy se však neříká rozumný zloděj, nebo dokonce moudrý zloděj.
Chválíte svého krejčího, že má rozumné ceny, ale neřeknete, že má ceny moudré.
Je tu zřejmě jakýsi rozdíl, který vám brání mísiti slova.
Řeknete - li o někom, že je to chytrý sedlák, myslíte tím patrně, že umí dobře prodat na trhu;
pravíte - li, že to je rozumný sedlák, chcete tím asi říci, že umí vůbec dobře hospodařit;
ale nazvete - li ho moudrým sedlákem, tu to snad znamená, že dobře žije, že mnoho ví a dovede ti poradit vážně a s účastí.
Nebo, dejme tomu, chytrý politik může býti docela dobře taškář a škůdce republiky;
ale rozumným politikem nazveš jen toho, kdo dovede řídit věci k obecnému užitku a chvályhodně;
kdežto moudrý politik, pánové, to jistě cítíte všichni, zkrátka takovému se říká otec vlasti nebo podobně;
z toho je vidět, že má moudrost něco zvlášť srdečného.
Když o někom řeknu, že je chytrý, myslím tím pozoruhodnou zvláštnost;
je to, jako bych třeba řekl, že včela má žahadlo nebo slon chobot.
Docela jinak řeknu, že včela je pracovitá nebo že slon je silný náramně;
v tom už je jaksi uznání, vážím si té síly, ale nevážím si chobotu.
Stejně vážně říkám o někom, že je rozumný.
Ale řeknu - li, že je moudrý, to je, holenku, jiná věc;
to je, jako bych řekl, že ho mám rád.
Zkrátka chytrost je dar nebo talent;
rozum je přednost čili síla;
ale moudrost je ctnost.
A teď už vím, jaký je rozdíl v těch třech slovech.
Chytrost je obyčejně krutá, zlomyslná a sobecká;
vyhledává na bližním jeho slabost a dovede ji využíti k svému zisku;
vede k úspěchu.
Rozum bývá krutý k člověku, ale je spravedlivý k účelům;
hledá zisk obecný;
najde - li na bližním slabost nebo zpozdilost, hledí ji odstraniti poučením nebo kázní;
vede k nápravě.
Moudrost nemůže býti krutá, neboť je sama blahovůle a sympatie;
nehledá už ani obecný zisk, neboť příliš miluje lidi, než aby mohla milovat nějaký další účel;
najde - li slabost či ubohost bližního, odpouští jí a miluje ji;
vede k harmonii.
Mužové boiótští, slyšeli jste někdy, že by se dávalo jméno moudrý člověku nešťastnému? nebo šprýmaři? nebo člověku žlučovitému a zklamanému?
Povězte, proč je zvykem, aspoň v životě nefilozofickém, nazývati člověkem moudrým muže takového, který chová nejméně nenávisti a který si se světem dobře rozumí?
Řekněte si pro sebe mnohokrát a mnohokrát slovo moudrost;
řekněte si to slovo, když jste v radosti nebo v žalu, unaveni, rozhořčeni a netrpěliví;
budete v něm slyšeti smutek, ale už usmířený, radost, ale stále a jemně opakovanou, únavu, ale plnou pobídek, trpělivost a odpuštění bez konce;
a to vše, přátelé, je zvuk rozkošný a teskný, hlas, kterým zvučí moudrost.
Ano, moudrost je tesknota jakási.
Rozum svůj může člověk cele vložit do svého díla, může jej uskutečnit svou prací.
Avšak moudrost vždy zůstane nad každým dílem.
Moudrý člověk je jako zahradník, který mrví záhon nebo přivazuje růže k tyčím a přitom myslí třeba na boha.
Jeho dílo nikdy neobsáhne ani neztělesní jeho moudrost.
Rozum je v činu, ale moudrost je v prožití.
Avšak moudří básníci a umělci dovedou i toto prožití vložit do svého díla;
nepodávají svou moudrost ve skutcích, nýbrž přímo v prožití.
To pak jest obzvláštní cena umění, a nic ve světě se jí nevyrovná.
Hleďte, odchýlil jsem se již docela od svého programu.
Ale co mohu ještě říci?
Je - li moudrost v prožití, a nikoli v myšlenkách, je zbytečno, abych předčítal svůj svitek. "
Lípa 1. 4. 1920
PILÁTOVO KRÉDO
Odpověděl Ježíš:
Proto jsem na svět přišel, abych vydal svědectví pravdě: každý, kdož jest z pravdy, slyší hlas můj.
Dí jemu Pilát:
Co jest pravda?
A když to řekl, vyšel opět k Židům a dí jim:
Já žádné viny na něm nenalézám.
Evangelium sv. Jana, 18, 37 - 38
S večerem přijel jistý muž vážený v městě, jménem Josef z Arimatie, jenž byl také učedníkem Kristovým, k Pilátovi a prosil ho, aby mu vydal tělo Ježíšovo.
Pilát svolil a řekl:
" Byl popraven nevinně. "
" Ty sám jsi ho vydal na smrt, " namítl Josef.
" Ano, vydal, " odpověděl Pilát, " a lidé si beztoho myslí, že jsem to udělal ze strachu před několika těmi křiklouny s jejich Barabášem.
Poslat na ně pět vojáků a byli by zticha.
Ale o to nejde, Josefe Arimatejský.
O to nejde, " řekl po chvilce.
" Ale když jsem s ním mluvil, viděl jsem, že za nějaký čásek budou jeho žáci křižovat jiné;
ve jménu jeho jména, ve jménu jeho pravdy budou křižovat a mučit všechny jiné, zabíjet jiné pravdy a zvedat na ramena jiné Barabáše.
Ten člověk mluvil o pravdě.
Co jest pravda?
Vy jste divný národ, který mnoho mluví.
Máte samé farizeje, proroky, spasitele a jiné sektáře.
Každý, kdo udělá nějakou pravdu, zapovídá všechny ostatní pravdy.
Jako kdyby truhlář, který udělá novou židli, zapovídal sedět na ostatních židlích, které kdo udělal před ním.
Jako by tím, že se udělá nová židle, byly zrušeny všechny staré židle.
Konečně je možno, že nová židle je lepší, krásnější a pohodlnější než ty ostatní;
ale proč, u všech všudy, by si člověk unavený nemohl sednout na kteroukoliv mizernou, červotočivou nebo kamennou židli?
Je unaven a zlomen, potřebuje oddechu;
a tu vy ho zrovna násilím taháte ze sedátka, na které klesl, aby se přestěhoval na to vaše.
Nechápu vás, Josefe. "
" Pravda, " namítl Josef Arimatejský, " není jako židle a odpočinek;
je spíše jako rozkaz, který praví:
Jdi tam a tam, učiň to a ono;
poraz nepřítele, dobuď onoho města, potrestej zradu a podobně.
Kdo neposlechne takového rozkazu, je zrádce a nepřítel.
Tak se to má s pravdou. "
" Ach, Josefe, " řekl Pilát, " vždyť víš, že jsem voják a prožil jsem většinu života mezi vojáky.
Vždycky jsem poslouchal rozkazu, ale ne proto, že by byl pravdou.
Pravdou bývalo, že jsem byl unaven nebo žízniv;
že jsem tesknil po matce nebo po slávě;
že tenhle voják zrovna myslí na svou ženu a onen na své pole či spřežení.
Pravdou bylo, že kdyby nebylo rozkazu, žádný z těch vojáků by nešel zabíjet jiné lidi, stejně unavené a nešťastné.
Co je tedy pravda?
Věřím, že se aspoň trochu držím pravdy, myslím - li na vojáky, a ne na rozkaz. "
" Pravda není rozkaz velitele, " odpověděl Josef Arimatejský, " ale rozkaz rozumu.
Vidíš přece, že tenhle sloup je bílý;
kdybych ti tvrdil, že je černý, bylo by to proti tvému rozumu a nedovolil bys mi to. "
" Proč ne? " řekl Pilát.
" Řekl bych si, že jsi asi hrozně nešťastný a pochmurný, když vidíš bílý sloup černě;
pokusil bych se povyrazit tě;
opravdu, zajímal bych se o tebe více než předtím.
A kdyby to byl jen a jen omyl, řekl bych si, že v tvém omylu je stejně mnoho tvé duše jako v tvé pravdě. "
" Není mé pravdy, " řekl Josef Arimatejský.
" Je jen jedna jediná pravda pro všechny. "
" A která je to? "
" Ta, ve kterou věřím. "
" Tak vidíš, " mluvil Pilát pomalu.
" Je to přece jen tvá pravda.
Jste jako malé děti, které věří, že celý svět se končí jejich obzorem a za ním že už není nic.
Svět je veliký, Josefe, a je v něm místo pro mnoho věcí.
Myslím si, že i v realitě je místo pro mnoho pravd.
Hleď, jsem cizí v této krajině a můj domov je daleko za obzorem;
a přece bych neřekl, že tato krajina je nesprávná.
Stejně cizí je mně nauka toho vašeho Ježíše;
mám tedy snad tvrdit, že je nesprávná?
Já si myslím, Josefe, že všechny krajiny jsou správné;
ale svět musí být hrozně široký, aby se všechny vešly vedle sebe a za sebou.
Kdyby se měla Arábie postaviti na tomtéž místě, kde je Pontus, nebylo by to ovšem správné.
A stejně je tomu s pravdami.
Musil by se udělat svět nesmírně veliký, rozložitý a volný, aby se do něho vešly všechny různé pravdy.
A já myslím, Josefe, že je takový.
Když vystoupíš na hodně vysokou horu, vidíš, že věci splývají a jaksi se srovnávají v jednu rovinu.
Z jakési výšky i pravdy splývají.
Člověk ovšem nežije a nemůže žít na vysoké hoře;
stačí mu, že vidí zblízka svůj dům nebo své pole, oboje plné pravd a věcí;
tam jest jeho pravé místo a působiště.
Ale časem se může podívat na hory nebo na nebesa a říci si, že odtamtud jeho pravdy a věci sice existují a není z nich nic ukradeno, ale že splývají s něčím daleko volnějším, co už není jeho majetek.
Přilnout k této široké podívané a přitom pěstovat své malé pole, to, Josefe, je skoro cosi jako pobožnost.
A já myslím, že Otec nebeský toho dotyčného člověka opravdu někde je, ale že se docela dobře snáší s Apollónem a jinými bohy.
Částečně pronikají a částečně spolu sousedí.
Hleď, na nebi je náramně mnoho místa.
Jsem rád, že tam je také Otec nebeský. "
" Nejsi ani teplý, ani studený, " řekl Josef z Arimatie vstávaje.
" Jsi jenom vlažný. "
" Nejsem, " odpověděl Pilát.
" Já věřím, věřím, horoucně věřím, že je pravda a že ji člověk poznává.
Bylo by bláznivé myslit si, že je pravda jen k tomu, aby jí člověk nepoznal.
Poznává ji, ano;
ale kdo?
Já, nebo ty, nebo snad každý?
Já věřím, že každý má na ní podíl;
i ten, kdo říká ano, i ten, kdo říká ne.
Kdyby se ti dva spojili a rozuměli si, vznikla by tím celá pravda.
Ano a ne se nedá ovšem spojit, ale lidé se vždycky mohou spojit;
je více pravdy v lidech nežli ve slovech.
Mám více smyslu pro lidi nežli pro jejich pravdy;
ale i v tom je víra, Josefe Arimatejský, i k tomu je třeba udržovat se v nadšení a vytržení.
Já věřím.
Naprosto nepochybně věřím.
Ale co je pravda? "
Ruch filozofický, prosinec 1920
PSEUDOLOT ČILI O VLASTENECTVÍ
I přišli dva andělé do Sodomy u večer, a Lot seděl v bráně města.
Kterýžto, když je uzřel, vstal a šel v cestu jim: a učinil poklonu, skloniv se až k zemi,
a řekl:
" Prosím, páni, uchylte se do domu služebníka svého, a zůstaňte tam: umyjte nohy své, a ráno půjdete cestou svou. "
Kteřížto řekli:
" Nikoli, ale na ulici zůstaneme. "
Ale on nutil je velmi, aby se uchýlili k němu: a když vešli, udělal hody, a napekl chlebů přesných: i jedli.
Řekli pak Lotovi:
" Máš - li zde někoho ze svých? zetě nebo syny neb dcery, všecky, kteří jsou tvoji, vyveď z města tohoto:
nebo zahladíme místo toto, protože se rozmohl křik jejich před Hospodinem, kterýž poslal nás, abychom zahubili je. "
Lot se zarazil, když toto slyšel, a řekl:
" A proč já mám odtud odejít? "
Načež mu pravili:
" Protože Hospodin nechce zahubit spravedlivého. "
Lot mlčel dlouho, ale pak řekl:
" Prosím, páni, dovolte, abych odešel a řekl svým zeťům a dcerám, aby se připravili na cestu. "
Odpověděli mu:
" Učiň tak. "
Vyšed tedy Lot, běžel po ulicích města a volal na všechen lid:
" Vstaňte, vyjděte z místa tohoto: nebo zahladí Hospodin město toto. "
Ale zdálo se jim, jako by žertuje mluvil.
Lot se vrátil domů, ale neulehl, nýbrž přemýšlel po celou noc.
A když bylo ráno, nutili jej andělé, řkouce:
" Vstaň, vezmi ženu svou, a dvě dcery, které máš: abys i ty spolu nezahynul v nešlechetnosti města. "
" Nepůjdu, " řekl Lot.
" Odpusťte mi, ale já nepůjdu.
Přemýšlel jsem o tom po celou noc.
Nemohu odejít, protože i já jsem jeden ze Sodomských. "
" Ty jsi spravedlivý, " namítli andělé, " avšak oni jsou nespravedliví a křik jejich činu rozlítil Hospodina.
Co je tobě s nimi? "
" Nevím, " pravil Lot.
" I o tom jsem uvažoval, co mně je s nimi;
po celý život jsem žaloval na své krajany a soudil jsem je tak přísně, že nyní je mi hrozno vzpomenout na to: neb zahynou.
A když jsem přišel do města Ségor, zdálo se mi, že jeho lidé jsou lepší než Sodomští. "
" Vstaň, " řekli andělé, " půjdeš do města Ségor: neboť bude zachováno. "
" Co mně je Ségor? " odpověděl Lot.
" Je muž jeden spravedlivý v Ségor: kdykoliv jsem s ním mluvil, žaloval na své krajany, a já jsem zlořečil Sodomským pro jejich viny, ale nyní nemohu odejít.
Prosím, nechte mne. "
I promluvil anděl a řekl:
" Hospodin přikázal zhubiti Sodomské. "
" Staň se vůle jeho, " děl Lot tiše.
" Přemýšlel jsem po celou noc;
a vzpomněl jsem si na tolik věcí, že jsem plakal.
Slyšeli jste někdy zpívati Sodomské?
Ne, vy jich vůbec neznáte, neboť pak byste nepřišli takto.
Když jdou dívky po ulici, houpají se v bocích a bzučí mezi rty píseň;
a smějí se, když váží vodu v okovcích.
Žádná vodička není čistší než ta ze studánek sodomských;
a žádná řeč z řečí se neposlouchá krásněji.
Když promluví dítě, rozumím mu, jako by bylo moje;
a když si hraje, je to ta hra, kterou jsem si hrál já, jsa maličký ještě.
A když jsem zaplakal, maminka mne těšila sodomskou řečí.
Hospodine, " zvolal Lot, " jako by to včera bylo! "
" Hřešili Sodomští, " pravil druhý anděl přísně, " a proto - "
" Hřešili, já vím, " přerušil ho Lot netrpělivě.
" A viděli jste aspoň naše řemeslníky?
Vypadají, jako by si hráli;
a když udělají džbánek nebo pláténko, tu srdce poskočí radostí, jak je to pěkně uděláno.
Jsou lidé tak dovední, že by ses na ně po celý den díval;
a když je vidíš tropit ty nejhorší věci, bolí tě to víc, než kdyby to tropil člověk ségorský.
Mučí tě to, jako bys ty sám měl podíl na jejich vině.
Co mně je platna má spravedlivost, když jsem Sodomský?
Soudíte - li Sodomu, soudíte mne.
Já nejsem spravedlivý.
Já jsem jako oni.
Nepůjdu odtud. "
" Budeš zhuben s nimi, " pravil anděl zachmuřen.
" Možná;
ale dříve zkusím, aby nebyli zhubeni oni.
Nevím, co udělám;
ale do poslední chvíle si budu myslet, že jim musím pomoci.
Copak mohu jen tak odejít?
Protivím se Hospodinu, a proto mne nevyslyší.
Kdyby mi nechal tři roky času, nebo tři dny, nebo aspoň tři hodiny!
Co by mu udělaly tři hodiny?
Kdyby mi včera byl kázal:
Odejdi z jejich středu, neboť jsou nespravedliví - řekl bych mu:
Maličko mi poshov, promluvím ještě s tím a oním;
soudil jsem je, místo abych šel mezi ně.
Ale jak mohu odejít teď, když mají být zhubeni?
Což nejsem i já vinen tím, že to s nimi došlo tak daleko?
Já nechci zemřít;
ale je mi třeba, aby také oni nezemřeli.
Zůstanu. "
" Nezachráníš Sodomy. "
" Já vím, že ne: což něco dovedu?
Ale pokusím se, já nevím oč ještě;
vím jen, že je mi setrvati.
Protože jsem je po celý život soudil tak přísně jako nikoho druhého;
protože jsem s nimi nesl to nejtěžší: jejich chyby.
Hospodine, nedovedu ani říci, čím mi jsou;
mohu to jen ukázat tím, že zůstanu s nimi. "
" Tvoji krajané, " pravil anděl, " jsou ti, kteří jsou spravedliví a věří v téhož Hospodina jako ty;
hříšní pak, bezbožní a modloslužebníci nejsou tvými krajany. "
" Jakpak by nebyli, když jsou to Sodomští?
Vy tomu nerozumíte, protože neznáte hlasu masa a hlíny.
Co je to Sodoma?
Pravíte, že je to město nepravosti.
Ale když Sodomští bojují, nebojují za své nepravosti, nýbrž za něco lepšího, co bylo nebo bude;
a i ten nejhorší může padnout za všechny.
Sodoma, to jsme my všichni;
a mám - li nějakou cenu před Hospodinem, ať ji přičte Sodomě, a nikoli mně.
Co ještě mluvím?
Řekněte Hospodinu:
Lot, služebník Tvůj, se postaví před muže sodomské a bude je bránit proti Tobě, jako bys byl jeho nepřítel. "
" Zadrž, " zvolal anděl, " strašný je hřích tvůj;
ale Hospodin tě neslyšel.
Připrav se a vyjdi z tohoto města: zachraň aspoň ženu a dvě dcery, jež máš. "
Tu zaplakal Lot:
" Ano, musím je zachránit, máte pravdu.
Prosím, veďte mne. "
A když prodléval, chopili ruku jeho, a ruku ženy, i dvou dcer jeho, protože nad ním slitoval se Hospodin.
Když ho vyváděli, modlil se Lot řka:
" Vše, co mi dal život, dal mi tvýma rukama;
učinil mé maso z tvé hlíny a vložil mi do úst slova, jež jsou v ústech tvých mužů a žen;
a aj, proto jsem je každým svým slovem líbal, i když jsem jim zlořečil.
Vidím tě, i když zavru oči, neboť jsi hlouběji než mé oči;
jsi ve mně tak, jako já jsem byl v tobě.
Mé ruce vykonávají tvé zvyky, nevědouce o tom;
a kdybych v poušti byl, půjdou mé nohy ve směrech tvých ulic.
Sodomo, Sodomo, nejsi - li nejkrásnější z měst?
A kdybych jen okénko viděl, zastřené plátnem pruhovaným, poznám je: toto je okénko sodomské.
Jsem jako pes, jejž vyvádějí z domu jeho pána;
i když svěsí čenich až v prach, aby už neviděl, poznává ještě vůni věcí, jež zná.
Věřil jsem v Hospodina a zákon jeho;
v tebe jsem nevěřil, ale ty jsi;
a jiné země jsou jako stín, jímž pronikám, aniž bych se mohl opříti o stěnu či o strom;
jsou jako stín.
Ty však jsi, jako nic jiného není;
a všechno, co je, je jenom ve srovnání s tebou.
Vidím - li tebe, jenom tebe, a vidím - li něco jiného, vidím to jenom v porovnání s tebou.
Věřil jsem v Hospodina, protože se mi zdálo, aby byl bohem sodomským;
není - li Sodomy, není Hospodina.
Brány, brány sodomské, kam mne to vedou a do jaké prázdnoty?
Kam mám nohu postavit? neboť není pode mnou půdy: a stojím, jako bych nestál.
Jděte, mé dcery, a nechte mne;
nemohu dále. "
I vyvedli jej a postavili vně za městem: a tam mluvili k němu řkouce:
" Zachovejž život svůj, neohlédej se zpátky, aniž zastavuj se na kterém místě vší této krajiny vůkol: abys i ty spolu nezahynul. "
Slunce vycházelo nad zemí, když toto pravili.
Tedy Hospodin dštil na Sodomu a Gomoru sírou a ohněm od Hospodina z nebe.
Tu ohlédl se Lot a vykřikl a běžel zpátky k městu.
" Co činíš, zlořečený? " volali za ním andělé.
" Jdu pomáhat Sodomským, " odpověděl Lot a vešel do města.
Ruch filozofický, říjen 1923
BAJKY
Zločin a trest
Nelze to popírat: udělala nečistotu.
Teď se krčí v nejtemnějším koutě se zvrhlým a urputným výrazem, zeleně svítí očima a potrhává ocasem;
ví, co ji čeká.
Rázem z ní spadlo vše, co z ní dělá vzdělanou a jemnou kočku;
je to zlé a divoké zvíře džunglí, bestie plná strachu a nenávisti, jež tě sleduje žhoucíma očima jako věčného nepřítele.
Syčí jako had, když se k ní blížíš;
její zelené zorničky srší zuřivým odporem, hrůzou, záštím a zločinností: pff chch chch, nesahej na mne!
Nic platno, macku, mezi námi lidmi se vina musí odpykat;
je Zákon a Řád, že kočka, která se prohřešila, se přidrží na místě činu a na! na! na!, tumáš, ty hanebnice!
S ušima sklopenýma, zběsile se vzpouzejíc, choulí se hříšnice pod tragickým přívalem trestu.
Hotovo! a jako had, s břichem na zemi, peláší bídná kreatura z místa činu.
Ale než soudce vstane, sedí už uprostřed pokoje, spokojená a útlá kočka, jako by se nic nestalo, a horlivě si na zádech líže pocuchaný kožíšek.
Ohlédne se na svého katana ještě trochu nejistě, ale očima už zlatýma:
Koukej, já jsem hezká kočička;
otevři mi, já chci jít do kuchyně.
Načež odchází dávajíc si zřejmě záležet na tom, aby nespěchala.
Megalomanie
Bylo to psisko jako rukavice, s žabíma očima a na tenkých nožičkách, jež titěrně zvedalo, jako by věčně zábly.
Do jeho staré, pitomé hlavy se nevešlo nic jiného nežli jméno Pucinek a vědomí, že udělat loužičku je věc, která se tresce.
Jednou se za rachotu hromů protrhla nebesa a těžký, hučící, crčící příval se vylil masívním proudem;
v té chvíli se pískové nádvoří zámku změnilo v žluté jezero, jež se s jekem horské bystřiny řítilo do parku vyrývajíc hluboké struhy.
V tu chvíli capalo psisko ze schodů;
a když uvidělo pod sebou to boží dopuštění zátopy, počalo se třást a nahrbilo hubený zadeček v pokoře kajícného a doznávajícího hříšníka:
" Pane, pane, potrestej mne;
to já jsem udělal tu velikou loužičku. "
Věc cti
Byl poražen drtivou převahou;
co platno, vlčák je těžší a silnější než takový chlupatý pinč;
byla to jen hromada chlupů na zemi, do níž vlčák zatínal své hrozné tesáky.
Z té rvoucí se hromady jej vytáhla paní za obojek;
nechal se vléci, ale ohlížel se po svém nepříteli:
Ty zbabělče, ty sketo!, jen kdyby mne nedrželi!
Teď leží na koberci a líže si krvavé rány;
a když na něj jeho paní pohlédne, zatřepe vítězně kouskem ocásku:
" Ale ten dostal, co? "
Opuštěná
Tři noci pršelo;
a tři noci šedivý, pruhovaný kocour nepřišel.
Čekala přitištěna ke zdi, až jí tlapičky ozábly;
ve dne pak, když myslela, že ji nikdo neslyší, žalovala temným a zlomeným altem.
Chtěl - lis ji pohladit, zalezla nedůtklivě pod židli:
Pardon, nemám dnes náladu.
Ale třetího dne po takové noci se ti sama vrhla do náručí náruživě se laskajíc:
Hlaď mne, nos mne, chovej mne! ukaž ucho, ukaž bradu, ukaž krk! ještě! ještě! já nemám nikoho na světě ráda nežli tebe!
A přede, přede hlasitě a křečovitě, až se zalyká.
Kůň
V ulici zatřeskla hudba, zablýskaly rohy, a bum! a bum! buben se valí jako silný chlap, co razí cestu slavnému průvodu.
Ano, je to nějaká slavnost;
za vřeštící kapelou jede ozdobený vůz, na něm praporky a děvčata a křik, tramtará a činely, radujte se, lidi, jede celá fůra muziky;
ale já jsem se, nevím proč, podíval na koně, který to všechno táhl, a velmi jsem se podivil.
Nejspíš jsem čekal, že se ten kůň usmívá.
Neusmíval se, naopak;
díval se tak vážně a důstojně, že to pohoršovalo.
Vypadalo to, jako by dával najevo, že nesouhlasí s tou napěněnou švandou.
Tvářil se zamyšleně, jako by táhl pohřební vůz místo hromady bláznů.
Zdálo se, že o něčem přemítá.
" Já dělám vážnou a důležitou práci. "
Lidové noviny 19. 7. 1925
JAKO ZA STARÝCH ČASŮ
K Eupatorovi, občanu thébskému a košikáři, který sedě na dvorku pletl své koše, přiběhl jeho soused Filagoros a volal už zdálky:
" Eupatore, Eupatore, nech svých košů a poslouchej!
Dějí se hrozné věci! "
" Kde hoří? " tázal se Eupator a zdálo se, že chce vstát.
" To je horší než oheň, " pravil Filagoros.
" Víš, co se stalo?
Chtějí obžalovat našeho vojevůdce Nikomacha!
Někteří říkají, že je vinen z nějakých piklů s Thesalskými, a jiní tvrdí, že se mu vytýkají jakési styky se Stranou Nespokojených.
Pojď honem, srocujeme se na agoře! "
" A co bych tam dělal? " tázal se Eupator nerozhodně.
" Je to hrozně důležité, " mluvil Filagoros.
" Už je tam plno řečníků;
jedni tvrdí, že je nevinen, a druzí říkají, že je vinen.
Pojď je poslouchat! "
" Počkej, " řekl Eupator, " jen co dodělám tenhle košík.
A řekni mně, z čeho vlastně je ten Nikomachos viněn? "
" To se právě neví, " pravil soused.
" Říká se to a ono, ale úřady mlčí, protože prý ještě není vyšetřování skončeno.
Ale na agoře ti je mela, to bys měl vidět!
Někteří křičí, že Nikomachos je nevinen - "
" Počkej trochu;
jak mohou křičet, že je nevinen, když nevědí docela jistě, z čeho je viněn? "
" To je jedno;
každý něco slyšel a mluví jen o tom, co slyšel.
Každý má právo mluvit o tom, co slyšel, či ne?
Já bych věřil, že Nikomachos nás chtěl zradit Thesalským;
jeden to tam říkal a povídal, že jeden jeho známý viděl nějaký dopis.
Ale jeden člověk říkal, že to je spiknutí proti Nikomachovi a že prý o tom ví věci - Prý je do toho zapletena i vláda obce.
Slyšíš, Eupatore?
Teď je otázka - "
" Počkej, " řekl košikář, " teď je otázka: jsou zákony, které jsme si dali, dobré, nebo špatné?
Mluvil o tom někdo na agoře? "
" Ne, ale o to přece nejde;
jde o Nikomacha. "
" A říká někdo na agoře, že úředníci, kteří vyšetřují Nikomacha, jsou špatní a nespravedliví? "
" Ne, o tom se vůbec nemluvilo. "
" O čem se tedy mluvilo? "
" Vždyť ti to říkám: o tom, je - li Nikomachos vinen, nebo nevinen. "
" Poslyš, Filagore, kdyby se tvá žena pohádala s řezníkem, že jí nedal dobrou libru masa, co uděláš? "
" Pomohu své ženě. "
" Ba ne;
podíváš se, má - li ten řezník dobré závaží. "
" To vím i bez tebe, člověče. "
" Tak vidíš.
A potom se podíváš, jsou - li v pořádku váhy. "
" Ani to mně nemusíš říkat, Eupatore. "
" To jsem rád.
A když jsou závaží i váhy v pořádku, podíváš se, kolik ten kus masa váží, a vidíš hned, má - li pravdu řezník, nebo tvá žena.
To je zvláštní, Filagore, že lidé jsou chytřejší, jde - li o jejich kus masa, než jde - li o veřejné věci.
Je Nikomachos vinen, či nevinen?
To se ukáže na vahách, jsou - li váhy v pořádku.
Ale má - li se dobře vážit, nesmí se foukat na misky vah, aby se naklonily na tu nebo na onu stranu.
Proč tvrdíte, že úředníci, kteří mají vyšetřovat tu Nikomachovu věc, jsou podvodníci nebo co? "
" To nikdo neřekl, Eupatore. "
" Myslel jsem, že jim nevěříte;
ale nemáte - li proč jim nevěřit, proč jim u všech všudy foukáte do jejich misek?
Buď je to proto, že vám nezáleží na tom, aby se zjevila pravda, nebo proto, že se vám to jen hodí k tomu, abyste se mohli rozdělit na dvě strany a hádat se.
Hrom do vás všech, Filagore;
já nevím, je - li Nikomachos vinen, ale vy všichni jste zatraceně vinni tím, že byste rádi porušili spravedlnost.
A je zvláštní, jak jsou letos pruty špatné;
ohýbají se jako provázky, ale nemají žádnou pevnost.
Mělo by být tepleji, Filagore;
ale to je v rukou bohů, a ne nás lidí. "
Lidové noviny 3. 8. 1926
EZOP ZAHRADNÍKEM
Škvor
Ty bídný, ničemný, ošklivý ohavo, který okusuješ mé mladé sazeničky, ožíráš klíčky sotva vzešlé, prolézáš každý kout domu ve svém bezcitném a protivném spěchu, schováváš se pod mým polštářem a plaveš v mé sklenici s vodou, ty svíjející se vzteklíku, cvakající po mně svými nůžkami, prosím tě, k čemu jsi na světě dobrý?
Jakému účelu sloužíš?
Jaký užitek přinášíš?
Je - li pak pod sluncem tvor zbytečnější, než jsi ty?
" Nejsem zbytečný, člověče;
udělal jsem ve svém životě něco nesmírně užitečného. "
Co jsi udělal, škvore, užitečného?
" Zplodil jsem nové škvory. "
Kočka na zahradě
Vypiplal jsi způsobnou travičku na suchopáru a keře z holých proutků;
odchoval jsi na klíně domácí kočku ze zatoulaného, pištícího kotěte.
A teď se tvůj macek plíží jako had mezi vysokými stébly a křovím, svítí zlatýma očima a lesklým kožíškem mu probíhají slastné záchvěvy.
" Já?
Já jsem divoká šelma v divoké džungli. "
Vlastnictví
Chovám starou náklonnost k vrabcům, protože jsou veselí a chudí;
protože jsou šediví jako hadříky chudých, ježatí jako tuláci, bezstarostní jako děti, žvaniví, spokojení se životem, a vůbec jaksi demokratičtí;
z těch a jiných důvodů jsem je vždycky s libostí pozoroval, jak se chudě protloukají životem.
Jdeš, ty ničemo, táhneš, vrabčáku, pláchneš, ty mizerný zloději!
Kde je má kočka, kde je má hůl, kde je můj revolver?
Chceš mně, ty padouchu, ty bandito, sezobat mou první třešničku na mém zákrsku?
Státnický čin
Neměla se vůbec k světu, ta begónie v květináči;
přes všechno úsilí dole zahnívala a nahoře vadla, až bylo ošklivo se na ni dívat.
I dožral se zahradník a hodil ji do nejtemnějšího kouta ve sklepě.
Pak na ni naprosto zapomněl maje na mysli lepší věci než zkaženou begónii.
Když pak za čtrnáct dní hledal ve sklepě nějaký prázdný květináč, našel tu begónii vzkříšenou, jednou tak vysokou a žíznivou jako poušť, strašně dychtivou žít.
" Jak rozumí náš zahradník své věci, " zašuměly ostatní květiny.
" Jaká státnická moudrost! "
Žížala
Brrr!
Honem do země!
Rychle se zaryt do poctivé, vlhké půdy!
Hu, sáhl na mne člověk!
Jak je odporně suchý a teplý!
Nesnesu toho, obrací se mi žaludek!
Fí!
Květináč
To koukáš, co?
Jak jsem vyrostl od jara!
Co mám listí!
Jak krásně kvetu a voním!
Dítě v zahradě
Otrhává poupata a zastrkuje je do pískové cestičky.
Hej, co to tropíš, ty malý ničiteli?
" Sázím květinky. "
Kaktus
Píchnu tě, a ještě mi za to řekneš, jaké mám nádherné ostny.
Plevel
Já vím, sousede jílku: proti mně je hotové spiknutí.
Když sečou louku, je to jen proto, aby mne zničili.
Poslali na mne krupobití;
chtějí mne spálit sluncem;
zjednali si proti mně krtky a žížaly.
Ale já se nedám.
Já vím, proč mají na mne tak spadeno.
Oh, já bych mohl povídat věci!
Lidové noviny 8. 8. 1926
O MOCNÉM DŽINOVI
Jeden bankovní ředitel se koupal v moři a přitom spatřil v písku uzavřenou láhev.
I podivil se, co v ní asi je, a sejmul z láhve pečeť, která ji uzavírala.
Tu počal z láhve vystupovati jakoby proužek dýmu, který vyrostl v černý mrak, až se zatemnila celá obloha;
a ten mrak měl hlavu s ohnivýma očima a ohromné ruce i nohy, neboť to byl mocný duch.
" Děkuji ti, smrtelný člověče, " zahřímal duch tak, až ten bankovní ředitel padl leknutím na zem;
" tisíc let jsem byl zavřen v té láhvi, až ty jsi mne vysvobodil.
Za to projev jakékoliv přání a bude ti splněno. "
Tu ten bankovní ředitel přemýšlel, oč by si mocnému duchu řekl;
ale protože sám měl peněz jako šlupek a o politiku se nestaral, vzpomněl si na Prahu a řekl:
" Mocný duchu, učiň tedy, aby lidé v Praze chodili po levé straně chodníku, jak mají nařízeno, a aby už do sebe nestrkali jako ovce. "
" Člověče, " řekl duch mrzutě, " řekni si raději o něco jiného. "
" Neřeknu, " pravil bankovní ředitel.
" Koukej, " řekl duch, " mně by bylo snadnější ti dát fůru perel, nebo nejkrásnější princeznu, nebo celé zbytkové království i se zámkem.
Zkrátka, řekni si o něco, co ti mohu udělat. "
" Neřeknu, " odpověděl ten člověk.
" Já chci zrovna to, co jsem povídal. "
Tu zahřímal mocný duch strašlivě, až se země zatřásla, a počal se proužkem dýmu soukat zpátky do té láhve.
" Ty pacholku, " burácel přitom, " tak podruhé neotvírej mou láhev, když si potom neumíš vymínit než takovou nemožnost, aby lidé v Praze chodili, jak se patří! "
Řka to zmizel mocný duch v láhvi a víckrát se už neukázal.
Lidové noviny 20. 2. 1927
SKANDÁLNÍ AFÉRA JOSEFA HOLOUŠKA
I
Josef Holoušek sice nečetl pravidelně deník Korouhev, ale toho dne mu jej neznámá ruka vsunula za kliku dveří.
Protože se na tomto světě nic nedává zadarmo, podivil se tomu Josef Holoušek a jaksi z ohledu k neznámému dárci rozevřel rozsáhlou plachtu onoho deníku, aby do ní aspoň mrkl.
Na první stránce byl článek zatržený modrou tužkou.
Pan Holoušek se do něho zběžně pustil, ale najednou změnil barvu, sundal si brejle, přesedl nejistě na židli a počal číst znovu:
SKANDÁL NEBO ZLOČIN?
Těsně před uzávěrkou listu se dovídáme, že před pěti nedělemi, dne 17. prosince, se stala v našem městě věc, jejíž následky
mohou býti nedozírné!
Byly tři hodiny odpoledne, když v palácovém domě čp. 171 jakási ruka stáhla v oknech záclony, nepochybně proto, aby nepovolané oko, zejména pak oko naší veřejnosti, nemohlo spatřit, co se tam odehrává!
Asi po půlhodině rozlehl se v utichlé ulici
strašlivý výkřik,
po němž bylo slyšeti rozčilený a prudký hovor několika hlasů.
Od té doby až do noci
nikdo z tajemného domu nevyšel!
S nastavší tmou se pak nepochybně podařilo
zmizeti
všem osobám, které byly přímo nebo nepřímo účastny
na oné záhadné události.
Je obecně nápadno, ze policie dosud neuznala za vhodno jakkoliv vysvětliti tento skandální případ, který už po pět neděl krajně vzrušuje naši veřejnost.
Či má zvláštní důvody, aby - mlčela?
Ujišťujeme své čtenáře, že jim odhalíme
celou pravdu,
i kdyby jí měly býti dotčeny osoby sebevýše postavené!
Tak daleko ještě nejsme, aby si naše občanstvo nechalo líbit
zločinné řádění,
takzvaných " zasloužilých mužů ", jejichž " zásluh " by si mělo konečně všimnout státní návladnictví...
Pod tím pak bylo drobnějším typem tištěno:
Jak jsme bezpečně zjistili, v domě čp. 171 obývá pan Josef Holoušek, známý straník našich úhlavních politických nepřátel...
Naše veřejnost nyní vidí, od jakých individuí a jakými prostředky byla vedena pustá a ničemná volební kampaň proti naší straně a jejímu milovanému vůdci.
K neslýchanému případu zastřených oken se ještě vrátíme!
Když toto přečetl, Josef Holoušek párkrát naprázdno polkl a promnul si oči, nevěda, zda sní nebo bdí;
ale když po několikátém promnutí našel opět " zločinné řádění " a " strašlivý výkřik ", uznal, že nesní, a nádherným rozmachem hodil celou Korouhev do kouta;
načež ji opět sebral a pečlivě uhladil.
Potom, jsa povahy spíše klidné, se počal ponenáhlu rozčilovat, přecházel rázně po pokoji, shodil svého psa z pohovky, rudl víc a víc a bručel mezi zuby něco, nač pohříchu nebylo svědků.
Hodinku nato vrazil k svému právnímu příteli, rudý do fialova a s očima krví podlitýma.
" Přečtěte si tohle, doktore, " zachroptěl.
Advokát si to jaksi neobyčejně pomalu přečetl a pak řekl:
" No, a co s tím? "
" Žalovat, " vyhrkl Josef Holoušek.
" Já ty pacholky budu žalovat! "
" Žalovat, " opakoval právní přítel snivě.
" A co na tom, prosím vás, chcete žalovat? "
" Všecko, " křikl pan Holoušek.
" Celý ten článek!
Copak jsem někoho zabil?
Nebo jsem někoho znásilnil?
Co?
Řekněte!
Zabil jsem někoho? "
" Myslím, že ne, " řekl advokát.
" Ale to tady taky nestojí.
Tady jen stojí, že někdo stáhl v oknech rolety. "
" Ale vždyť já vůbec žádné rolety nemám, " křičel Holoušek.
" To je možné, " souhlasil advokát, " ale to ještě není žádná urážka.
Potom tu stojí, že se rozlehl strašlivý výkřik. "
" To je lež, " vybuchl pan Holoušek.
" Já o žádném výkřiku nevím!
Já každý den do čtyř hodin spím, pak vypiju kafe - "
" Tak sakra, počkejte přece, " pravil advokát.
" Tady nestojí, že vy jste strašlivě křičel ani že někdo strašlivě křičel ve vašem bytě.
Je tu jen, že se rozlehl strašlivý výkřik.
Předně to není žádná urážka a za druhé vám do toho nic není.
A potom tu máme, že nikdo z tajemného domu nevyšel. "
" To je také lež, " bránil se Holoušek, " já bych na to mohl přísahat, že jsem toho dne šel o půl páté ven!
Každý den chodím o půl páté na procházku!
Já vám přivedu svědky - "
" Není třeba, " řekl advokát.
" To přece není žádná urážka na cti, že nikdo z tajemného domu nevyšel.
Pak tu stojí, že policie dosud neuznala za vhodno vysvětlit tento skandální případ.
To se netýká vás, nýbrž policie. "
" A co to zločinné řádění? " zařval Holoušek.
" Tady jen stojí ' zločinné řádění takzvaných zasloužilých mužů '.
To by vás musili jmenovat, Holoušku.
Povídám, jděte se vyspat;
tohle se nedá žalovat. "
" Ale vždyť, " dusil se Josef Holoušek, " vždyť každý si teď může myslit, že jsem někoho zavraždil nebo co! "
" Člověče, " mírnil advokát chlácholivě, " to se přece nedá žalovat, co si někdo může myslit.
Víte co?
Ignorujte to.
Já vám radím jako váš přítel: nezačínejte si nic s novinami.
Nechte to plavat. "
Josef Holoušek se zhroutil na židli.
" Ale doktore, " stenal, " víte, že jsem byl vždycky slušný chlap;
jak - jak já k tomu přijdu - abych takhle - "
" Nono, " těšil ho právník, " vždyť nejste dnešní.
Každá ostuda trvá jen týden, a když je moc veliká, tak deset dní.
Z toho si nic nedělejte. "
Tedy po tomto hovoru si Josef Holoušek umínil, že si z toho nebude nic dělat.
II
Den nato přinesl deník Korouhev toto:
SKANDÁLNÍ AFÉRA DOMU ČP. 171
Potvrzuje se nám s naprostou určitostí, že v domě čp. 171 neobývá nikdo jiný než " vynikající " představitel našich nejničemnějších politických nepřátel pan Josef Holoušek.
Ačkoliv by si tento pán mohl gratulovat, že si ho i s jeho minulostí naše veřejnost nevšímá, má tu neslýchanou smělost, že se
dere v popředí
různých národních a veřejných podniků.
Nedivme se, že potom slušná společnost ignoruje zábavy našich divadelních ochotníků, když jejich jednatelem může býti osoba takové pověsti!
Nemůžeme se rovněž diviti, že vzdělané občanstvo se ostentativně vyhýbá přednáškovým kursům, nalézá - li mezi jejich pořadateli jméno tak pochybného zvuku!
Nyní se dovídáme
nové a nové podrobnosti,
jež vrhají senzační světlo na událost, kterou jsme včera odhalili!
Provaluje se bahno, o kterém se již dlouho šuškalo.
Mlčeli jsme dosti dlouho;
nyní však prohlašujeme, že neustaneme, pokud plně neodhalíme
úžasnou korupci několika chuligánů,
kteří otravují náš celý veřejný život.
Chceme pravdu a jenom pravdu!!
Zatím se přímo a veřejně tážeme pana Josefa Holouška:
Co dělal ve svém bytě 17. prosince odpoledne??
Veřejnost je právem zvědava, jak se tento pán vytočí, místo aby jasně odpověděl na naši otázku!
Neboť že by měl odvahu odpovědět zpříma a určitě, - o tom vážně pochybujeme!
Téhož dne přinesla klerikální Hlídka tuto stať:
TĚŽKÉ OBVINĚNÍ JOSEFA HOLOUŠKA
Jak se dovídá včerejší Korouhev, došlo 17. prosince m. r. v bytě Josefa Holouška, známého svými zednářskými a židovskými styky, k událostem, jež budí mravní pohoršení nejširší veřejnosti.
Dálo se to totiž při spuštěných záclonách, za nimiž se rozléhalo úpěnlivé volání o pomoc a zvířecký řev zhýralé společnosti.
O tom, co se konalo, může podati zprávu státní návladnictví, jež zajisté s veškerou přísností vyšetří, zda nedošlo k hrubým zločinům proti mravopočestnosti, ano i proti bezpečnosti života.
Jsou příklady v dějinách, že " osvícenci ", ateisté a perverzně založení rozumáři konávali a místy dosud konají takzvané černé mše, při nichž bývá způsobem blíže neoznačitelným przněno svaté náboženství a rouhavě, nestoudně, ano i nenáležitě smýkány kalem svaté nauky a obřady.
Či snad už neplatí zákony stíhající takové pohlavní výstřednosti, děje - li se to pod rouškou takzvaného pokrokářství?
Katolický lid krajně pobouřen očekává, že příslušné úřady budou konati svoji povinnost.
Rovněž téhož dne přinesl nezávislý Hlasatel tuto zprávu:
Z PATOLOGIE NAŠEHO VEŘEJNÉHO ŽIVOTA
Jak sděluje včerejší Korouhev, scházívá se v přepychovém bytě pana Josefa Holouška společnost jeho politických stoupenců, aby se při pečlivě zastřených oknech oddávala svým " zábavám " a - poradám!
Onehdy podle Korouhve došlo tam k zvláště bouřlivým scénám, při kterých bylo prý slyšet i rány pokáceného nábytku, a dokonce snad i výstřely.
Nyní chápeme, proč pánové z opozičního tábora balamutí své čtenáře podlými a zavilými útoky na všechny strany: chtějí odvrátit veřejnou pozornost od věcí, ze kterých jim bude horko, až vyjdou najevo.
Ostatně by nás zajímalo, kde pan Holoušek bere peníze na tyto politické orgie.
Či snad odtud, že byl před nějakým časem členem zábavního výboru své strany?!?
Podotýkáme, že jsme ho kdysi viděli ve společnosti senátora V. a ministra Z.;
můžeme podle toho již nyní říci, že tato aféra nezasáhne jenom pana Holouška, nýbrž že její následky, jak správně podotýká Korouhev, mohou býti nedozírné.
Když si Josef Holoušek toto vše přečetl, bylo mu, jako by něco tuze těžko polykal.
Postavil se k oknu, ale zdálo se mu, že se všichni lidé nějak nápadně ohlížejí po jeho domě.
I rozhodl se, že bude toho dne nemocen a vůbec nepůjde za svou prací.
Odpoledne přišla jeho hospodyně celá opuchlá pláčem a prohlásila, že dává výpověď a že v domě, kde se dějí takové věci, sloužit nebude.
A že hned večer jde pryč.
" Poslouchejte, Máry, " řekl pan Holoušek.
" Ženská, mějte přece rozum.
Řekněte, byl u mne v prosinci někdo?
Pouštěla jste ke mně někoho?
Byl tady někdy nějaký křik?
Řekněte, osobo, byl, nebo nebyl? "
" Dyť je to v novinách, " řekla osoba vzlykajíc.
" Já tu nebudu ani do večera! "
" Hrom do vás! " pravil pan Holoušek.
" Máry, vy už jste u mne tři roky.
Vy víte, že každý den odpoledne spím, ne?
A pak jdu o půl páté na procházku, viďte?
A v osm hodin se vracím k večeři, že?
Vy otevíráte každému, kdo zazvoní.
No tak, byl tu vůbec někdo?
Slyšela jste někdy nějaký rámus?
Ano, nebo ne? "
" Když je to v novinách, " zakvílela Máry.
" Ježíšmarjá, já nebudu sloužit, kde se vraždí a przní!
Milostpane, já nejsem taková, já jsem chudá, ale na čest já držím, to zas jo, vo mně nemůže nikdo nic říct!
Dyť se mě každej ptá, jestli jsem byla při tom!
Taková hanba! " zavyla křečovitě.
" Proboha, nekřičte tolik, " vyhrkl pan Holoušek úzkostlivě.
" Máry, vy jste přece svědek, že tu nikdo nebyl!
Vy můžete každému dokázat, že na tom není slovíčka pravdy - "
" Dyť je to ve všech novinách, " štkala Máry.
" Kristepane, co by tak tomu řekla nebožka maminka!
A já už tu nebudu ani minutu, " vykřikla zoufale, " jako že je Pánbůh nade mnou, radši budu žebrat, než bych sloužila v takovým pajzlu! "
" Jděte! " zařval nato pan Holoušek a ukázal na dveře.
V tu chvíli se rozhodl, že už to tak nenechá;
i sedl a napsal několik listů.
III
Den nato stálo v Korouhvi toto:
SKANDÁLNÍ AFÉRA HOLOUŠKOVA
Josef Holoušek se ohání - paragrafem 19.
Svědectví propuštěné hospodyně!
- Další úžasné podrobnosti!
Pan Josef Holoušek poslal nám " opravu " podle § 19 starorakouského tiskového zákona:
" Není pravda, že v palácovém domě čp. 171 jakási ruka stáhla v oknech záclony, aby nepovolané oko nemohlo spatřit, co se tam odehrává, nýbrž pravda je, že v domě čp. 171 žádná ruka nestáhla záclon, protože v oknech domu čp. 171 žádných záclon není.
Není pravda, že se asi po půlhodině rozlehl v utichlé ulici strašlivý výkřik, nýbrž pravda jest, že se žádný strašlivý výkřik v domě čp. 171 nerozlehl.
Rovněž není pravdou, že pak bylo slyšeti rozčilený a prudký hovor několika hlasů, nýbrž pravdou jest, že žádného takového hovoru v domě čp. 171 nebylo.
Není pravda, že do noci nikdo z tajemného domu nevyšel, nýbrž pravda jest, že Josef Holoušek vyšel o půl páté z domu ven.
Není pravda, že s nastavší tmou se podařilo zmizeti všem osobám, které byly přímo nebo nepřímo účastny na oné záhadné události, nýbrž pravda jest, že se nikomu nepodařilo zmizeti a že se žádná záhadná událost v domě čp. 171 vůbec nestala. "
Otiskujeme tuto neslýchanou " opravu " podle zastaralého, veškeru svobodu tisku rdousícího § 19, ačkoli k tomu nejsme povinni vzhledem k tomu, že " oprava " páně Holouškova neodpovídá zákonu, vyvracejíc věci, kterých nás nenapadlo tvrditi.
Netvrdili jsme, že v domě čp. 171 jsou v oknech záclony ani že se v něm rozlehl strašlivý výkřik.
Mohli bychom " opravu " páně Holouškovu klidně hodit do koše, kdyby právě z ní nebylo každému na první pohled patrno, že takto by neodpovídal člověk, který - mluví pravdu a nemá co skrývat!!
Pan Holoušek ovšem nepraví ani slovem, co tedy doma dělal, a chytá se křečovitě takové maličkosti, jako že v jeho oknech není vůbec záclon.
Ano, neboť jsou tam - okenice!!
A za takovými okenicemi lze se cítit ještě více " v závětří " než za spuštěnými záclonami!
Pan Holoušek vykládá, že o půl páté odešel, ale nechce nám říci, kam s tak nápadným spěchem odešel!
Soudný čtenář vidí, že si svou " opravou " pan Holoušek - neposloužil!
*
VÝPOVĚĎ KORUNNÍ SVĚDKYNĚ!
Josef Holoušek usvědčen!
Právě před uzávěrkou listu podařilo se nám zjistiti, že Josef Holoušek
brutálně vyhodil na dlažbu
svou dlouholetou, přes třicet let mu věrně a oddaně slouživší hospodyni slečnu Marii Malou, když přes jeho hrozby i brachiální násilí
odepřela křivě svědčit,
že se v domě jejího " šlechetného " chlebodárce nedály zločinné politické machinace a protipřírodní orgie!
Náš zpravodaj ihned navštívil
slečnu Marii Malou
a našel stařičkou bělovlasou hospodyňku, jejíž tvář nese dosud stopy bývalé krásy, i když je nyní ztrhána pláčem a pokryta nesčíslnými modřinami od bestiálního týrání Holouškova.
Vzlykajíc a štkajíc prohlásila našemu zpravodaji, že by už ani nohou nevkročila do takového hampejzu, jako je byt pana Holouška.
S hrůzou odmítla vypovídat bližší podrobnosti o věcech, jichž byla svědkyní, a se slzami v očích děkovala našemu tisku, že ji vysvobodil z prostředí tak bohopustého.
Vzhledem k jejímu vysokému vzdělání se naše redakce nešťastné stařenky ujala a zaměstná ji
jako roznašečku
u abonentů, kteří se nově přihlásí.
Podporujte tuto oběť politické a mravní zhovadilosti našich odpůrců tím, že získáte pro náš list nové odběratele!
Příspěvky šlechetných dárců přijímá redakce t. l.
*
Hlasy tisku.
- Senzační odhalení Hlídky a Hlasatele.
Včerejší katolická Hlídka potvrzuje v plném rozsahu naše informace, které jsme přinesli předevčírem o skandální aféře Holouškově, a podotýká, že věcí se již zabývá státní návladnictví.
Podle informací Hlídky došlo v bytě Holouškově k nejzvrhlejším zločinům proti mravopočestnosti a proti bezpečnosti života.
Hlídka naznačuje, že se to dělo v rámci tzv. černé mše, v čemž ovšem nutno spatřovati zločin rouhání.
- Je - li tomu tak, pak se tážeme s úžasem, jak je možno, aby takoví zpustlíci běhali svobodně po městě, cynicky se chechtajíce spravedlnosti?
Či jsou chráněni svou politickou legitimací?
Jak sděluje Hlídka, vzniká v nejširších vrstvách lidových elementární vření nedozírných následků.
Včerejší nezávislý Hlasatel rovněž z nejlepších pramenů potvrzuje naše první zprávy a konstatuje dále, že do politických orgií u Holouška je zapleten též senátor V. a bývalý ministr Z. Bahno k zalknutí!!
Jak oznamuje Hlasatel, konaly se v bytě Holouškově tajné politické porady, při kterých se také střílelo z automatických pistolí!!
Není vyloučeno, že jde o přípravy k násilnému komplotu, ano i k atentátům na nejvýznačnější osoby našeho politického života!
Hlasatel se táže, odkud disponuje p. Holoušek tajnými fondy k nákupu zbraní a k vydržování rozsáhlé podzemní organizace.
Snad bychom mohli nalézti odpověď ve faktu, že p. Holoušek svého času spravoval jisté dobročinné peníze...
*
Satirický koutek
Milý Pepku Holoušku,
dostals jednu po oušku.
Aristofanes
*
Téhož dne přinesla Hlídka úvodník o řádění neznabohů a Mexikánů, o pronásledování sv. církve, o hanebných prostopášnostech, které se dějí takřka pod ochranou úřadů;
úvodník se končil slovy:
Naše strana již učiní patřičné kroky, aby katolické náboženství nebylo zběsile uráženo a veřejná mravnost pošlapána slinami a jedem hyen.
Náš poslanecký klub koná pilné porady, aby při nejbližším zasedání interpeloval vládu, co hodlá učiniti na ochranu cti a života věřících.
Fiat institutia, jak praví sv. Ambrož.
Dále přinesla Hlídka lokálku:
Pan Josef Holoušek poslal nám opravu podle § 19 tisk. zák., kterou jsme hodili do koše, jednak proto, že došla po uzávěrce tohoto čísla, jednak proto, že neodpovídá ustanovením zákona.
Pro své čtenáře podotýkáme, že podle § 19 lze vyvraceti a vykrucovati každou pravdu, i kdyby byla zcela prokázána.
Slušný, své neviny si vědomý člověk se zajisté neuchýlí pod ochranu § 19, nýbrž požádá sám státní návladnictví, aby vyšetřilo obvinění proti němu vznesená.
Toho si pan Holoušek ovšem učiniti netroufá.
Naši čtenáři vědí, že svědomitý, těžce pracující novinář nemusí být poháněn § 19, aby sloužil pravdě, neboť činí tak vždy dobrovolně a obětavě.
Bylo by vskutku v zájmu veřejnosti, aby pověstný § 19 byl pro orgány vládních stran prostě zrušen.
*
Konečně Hlasatel přinesl tento Dopis našeho čtenáře:
Bohudík, že naše obec postavila nové lucerny;
již víme, kdo na nich bude viset.
A propos, není to ten Holoušek, co kradl v Novém Bydžově kanafas?
Jen řežte do té židovské homosexuality a humanity, však víme, odkud ty krvavé peníze pocházejí, a na to má poctivý český holič platit své zlodějské daně?
Však vyjdou najevo ještě jiné věci, a pak některým pánům zajde chuť nadávat, že jsem si pomohl.
O tom Holouškovi jste to podali nejlíp ze všech novin.
S pravdou ven!
Váš Čtenář
IV
Následující den musíme nazvat poněkud klidnějším.
Korouhev přinesla na první straně tuto zprávu:
Klub poslanců a senátorů naší strany jednal včera po tři hodiny o skandální aféře Holouškově a vzhledem k tomu, že nebyla dosud úředně vyvrácena, usnesl se na jednohlasném rozhořčení nad faktem, že podle zpráv novin byl chystán atentát na naše nejvýznamnější politické osobnosti, a tedy nepochybně i na milovaného vůdce naší strany, jemuž klub projevil svůj nejoddanější hold věrnosti a lásky za služby, jež vykonal pro všecky vrstvy národa.
Klub se usnesl podati interpelaci k vládě, zda byla vykonána patřičná bezpečnostní opatření k ochraně jeho osoby, a navrhne zákon, jímž bude stíhán, kdokoliv se čehokoliv dopustí nebo dopustil proti váženému předsedovi naší strany, se zpětnou platností od počátku jeho politické a celonárodní činnosti roku 1888.
*
SKANDÁLNÍ AFÉRA HOLOUŠKOVA
Včerejší tisk přinesl další podrobnosti o zločinném komplotu v domě Holouškově.
Jak se dovídá Hlídka, podá také poslanecký a senátorský klub katolické strany pilný dotaz v parlamentě, který patrně bude svolán k mimořádnému zasedání.
Zatím je stahováno četnictvo a dojde patrně k rozsáhlému zatýkání.
Podle spolehlivé zprávy mají některé pluky v kasárnách hotovost.
Španělský deník Mañana oznamuje od svého dopisovatele z Prahy, že Josef Holoušek byl zatčen pro podezření z defraudace a sodomie.
Potvrzení této zprávy do uzávěrky listu nedošlo.
Resto del Carlino, vycházející v Bologni, se dovídá, že skandální aféra Holouškova má v pozadí rozvětvenou bolševickou špionáž a odhalí nitky chystaného atentátu na Vůdce!
Podle této informace není dosud zřejmo, jde - li o atentát na Mussoliniho, nebo na milovaného vůdce naší strany.
Veřejnost žádá, aby zahraniční ministr ihned vysvětlil, co je na těchto zprávách pravdy!
*
Slečna Marie Malá nás žádá, abychom uveřejnili, že nebyla ve službách pana Holouška přes třicet let, nýbrž toliko tři leta, přičemž podotýkáme, že jest jí toliko třicet šest let.
Osud této mladistvé oběti politického komplotu Holouškova vzbudil všeobecný zájem naší šlechetné veřejnosti.
Na příspěvcích se sešlo dosud 47 Kč 60 h, sedm párů obnošených bot a množství nabídek k sňatku.
Ušlechtilým příznivcům dík.
*
Pan senátor V. nás žádá, abychom uveřejnili, že 17. prosince nebyl v bytě pana Holouška, jelikož se nalézal po celý prosinec na Riviéře.
Milerádi uveřejňujeme v zájmu pravdy, které náš list vždy obětavě slouží.
Tážeme se však:
Kdo to tedy jiný byl onoho dne u pana Holouška?
Pan Holoušek ovšem bude zbaběle mlčet - jako dosud!
Téhož dne omezila se Hlídka na těchto pár řádků:
Včerejší Hlasatel zjišťuje, že na skandální aféře Holouškově měly podíl i významné politické osobnosti, jako bývalý ministr Z., senátor V. a mnozí jiní, jichž jména se v zasvěcených kruzích toliko šeptají.
Zdá se, že ona pustá orgie vyroste v aféru celostátního významu přes horečné pokusy židovských a zednářských kruhů, aby byla ututlána.
Dále sděluje Korouhev, že Josef Holoušek ztýral a shodil ze schodů stařičkou Marii Malou z vážené katolické rodiny, když se byl marně pokoušel ji přinutit, aby falešně přísahala.
Ubohá stařena byla odvezena k milosrdným bratřím, kde zápasí se smrtí.
Není tedy pravda, že je zaměstnána v administraci Korouhve jako roznašečka, neboť jest již dávnou a nadšenou stoupenkyní naší strany.
Neuvěřitelné chování policie, která dosud pachatele nezatkla, bude uvedeno na přetřes v nejbližším zasedání sněmovním.
*
Tedy tohoto poměrně klidného dne vyšla v deníku Volná svoboda první odpověď Josefa Holouška.
Mořil se s ní celý den předtím;
přál si, aby to bylo co nejkratší a přitom docela jasné, a proto spolkl všechno, co se mu dralo na jazyk, a napsal jen toto:
ODPOVĚĎ NAPADENÉHO
Po několik dnů jsem již předmětem anonymních novinářských útoků, které se velmi nezvyklým způsobem dotýkají mého soukromého domu.
Nechápu ani, proč a z čeho jsem vlastně viněn;
soudě podle novin, dopustil jsem se dne 17. prosince odpoledne ve svém bytě při zastřených oknech vraždy, smilstva, rouhání, ozbrojeného spiknutí, atentátu na politické vůdce a nevím čeho ještě.
Zatím však - aby už jednou byl konec podobným nesmyslným řečem - mohu dokázati, že jsem 17. prosince ve svém bytě čp. 171 od tří do čtyř spal na pohovce po únavné denní práci při zcela nezastřených oknech;
k žádnému výkřiku ani hluku v mém bytě nedošlo, jak mi potvrdí můj soused pan Jan Vondráček, obchodník s rybami.
Od půl páté do půl sedmé byl jsem, tak jako každého dne, na procházce v městském parku, což mi snadno potvrdí osoby, které jsem cestou potkal a zdravil: pan vrchní rada Štok, pan Arthur Taussig, redaktor Slavík atd.
Od půl sedmé do osmi jsem byl v Obecní kavárně, kde jsem hrál v domino s panem Kostomlatským, učitelem, panem Hugo Ledererem, obchodním zástupcem, panem Rokosem a jinými.
O osmé hodině jsem se jako obyčejně odebral domů k večeři, doprovázeje kus cesty pan Rokose.
To jest vše, co jsem činil 17. prosince.
Doma jsem po celý den nikoho nepřijal a s nikým jiným nemluvil.
Či byl jsem snad toho dne ještě někde jinde?
Ať mi ti anonymní pánové v novinách prominou: rád bych ještě řekl, že si trpce stěžuji veřejnosti na jejich bezohledný a bezdůvodný vpád do lidského soukromí.
Tím je věc, doufám, dostatečně objasněna.
Josef Holoušek
*
Když tuto odpověď četli lidé, potřásali hlavami a pravili:
" Jářku, tohle je nějak slabé.
Ono na té aféře bude přece jen něco pravdy.
Pane vrchní, přineste mi Korouhev a Hlídku!
Já holt říkám: u nás je to samá korupce a lumpárna.
Cože, že už nemáte papriku?
Ale to je skandál!
Hergot, to jsou poměry! "
V
Toho dne večer vydala Korouhev toto zvláštní vydání:
SKANDÁLNÍ AFÉRA HOLOUŠKOVA
Konečně se holoušek odvažuje odpovídat!
Zbabělé vytáčky a vykrucování.
Povedené " alibi " Holouškovo.
Leze to z něho jako z chlupaté deky.
Strašlivé doznání obviněného!!
Když jsme přinesli bezpečně zjištěná fakta o neslýchané aféře Josefa Holouška, nebyli bychom věřili, že toto individuum bude mít tu troufalost, aby na ně odpovídalo!
Nebyli bychom věřili, že se najde list, který by otevřel své sloupce zbabělým lžím a nemužnému zapírání, kterým se obyčejně ohánějí padouši přistižení in flagranti!
Tento list se našel!
Je to ovšem Volná svoboda, pověstný prolhaný a ničemný plátek, který se neštítí žádného bídáctví proti našemu tisku a naší straně.
Jak hrůzný to doklad mravního úpadku a zvrhlosti nepřátelské žurnalistiky!
Ano, spi, Havlíčku, v svém hrobečku...
Avšak vraťme se k " odpovědi " pana Holouška, jejíž nápadná rozpačitost a bezvýraznost prozrazuje mimoděk hrůzu, kterou má chycený pachatel z následků našich odhalení!
Teprve na konci si dodává kuráže a štve proti nám, škemraje poníženě u veřejnosti, aby se ho ujala " proti vpádu novin do jeho soukromých záležitostí ".
Naneštěstí však pan Holoušek při svém zděšeném koktání prozradilo těchto " soukromých záležitostech " více, než mu bude milo...
Je známým trikem, že se chycený zloděj tváří jako neviňátko.
Také pan Holoušek pokrytecky prohlašuje, že " ani nechápe, z čeho je vlastně viněn ". Máme tu to snad říci ještě důrazněji?
Už i vrabci na střeše vědí, z čeho je pan Holoušek viněn, jen on to neví, protože to vědět nechce!
Musel by pak ledacos vysvětlovat...
Pan Holoušek tedy tvrdí:
" Mohu dokázati, že jsem 17. prosince od tří do čtyř spal na pohovce po únavné denní práci při zcela nezastřených oknech. "
Tu se tážeme přímo a veřejně:
1.
Čím může pan Holoušek dokázat, že spal?
2.
Proč si pan Holoušek netroufá říci, s kým spal?
Právě to by naši veřejnost právem a vysoce zajímalo!
3.
Jaká to byla " únavná práce ", po které pan Holoušek cítil tak nápadnou potřebu tak tvrdě spát, že ani nezastřel svých oken?
4.
Spal - li pan Holoušek, jak může vědět, že nedošlo k žádnému výkřiku ani hluku?
Čtenář vidí, do jakých povážlivých rozporů se pan Holoušek zaplétá!
5.
Malý omyl se spuštěnými záclonami jsme už dokonale vysvětlili.
Pan Holoušek se činí velmi podezřelým, chytá - li se tohoto stébla!
Dále pan Holoušek mnohomluvně vykládá:
" Od půl páté do půl sedmé byl jsem na procházce v městském parku, což mi snadno potvrdí osoby, které jsem cestou potkal a zdravil: pan vrchní rada Štok, pan Arthur Taussig, redaktor Slavík atd. "
Ať nám pan Holoušek odpoví na tyto otázky:
1.
Co tedy činil od čtyř hodin do půl páté?
Za takovou dobu se může stát - velmi mnoho!
2.
Kdo jsou ti " atd. ", které na své procházce potkal a které se zdráhá plně jmenovati?
Proč je nejmenuje?
Má k tomu asi velmi silné pohnutky!
3.
Jak je možno, že si tak přesně pamatuje, koho před šesti týdny nahodile potkal na své " denní procházce "?
Takovou nápadnou paměť mívají lidé, kteří z nějakých příčin - nutně potřebují alibi!
4.
Proč chodí pan Holoušek na procházku - až za tmy?
Co vlastně hledá v městském parku o půl sedmé?
5.
Jak může pan Jan Vondráček vědět, co se dálo v domě pana Holouška od tří do čtyř?
Či byl po tu celou dobu dne 17. prosince ( kdy, jak zjišťujeme, byly minus tři stupně pod nulou ) - na ulici?
Upozorňujeme tohoto svědka, že se křivé svědectví přísně trestá!
Dále pan Holoušek pokládá za nutno sděliti s veřejností:
" Od půl sedmé do osmi jsem byl v Obecní kavárně, kde jsem hrál v domino s panem Kostomlatským, učitelem, panem Hugo Ledererem, obchodním zástupcem, panem Rokosem a jinými. "
K tomu několik otázek:
1.
Byl - li pan Holoušek do půl sedmé v městském parku, jak mohl být od půl sedmé v Obecní kavárně, vzdálené od parku nejméně 10 minut?
Jak vidět, zaplétá se pan Holoušek krok za krokem do svých lží!
2.
Bylo to skutečně domino, co hráli ti pánové v uzavřené místnosti kavárny?
Pochybujeme o tom vážně, neboť v dominu se obyčejně nehraje o velké peníze!
3.
Kdo byli ti jiní, jichž jména opět pan Holoušek zamlčuje, třebaže to jsou, jak víme, jména velmi známá?
Dále:
" O osmé hodině jsem se jako obyčejně odebral domů, doprovázeje kus cesty pana Rokose. "
Naše otázky jsou:
1.
Bylo to o osmé večer - nebo o osmé ráno?
2.
Vedl a podpíral pan Rokos pana Holouška - nebo opačně?
3.
Není to ten pan Rokos, jehož synovec - je komunista?!?
Je naprosto zřejmo, že ani slovo z " odpovědi " pana Holouska neobstojí před věcnou kritikou!
Avšak chycen ve vlastním zapírání zřejmě zmaten upadá pan Holoušek náhle v přímé doznání!
" Byl jsem snad toho dne ještě někde jinde, " praví výslovně, čímž konečně prozradil, co jsme z něho páčili heverem!
A na jiném místě, zcela přiveden do úzkých, činí toto
strašlivé přiznání:
" Dopustil jsem se 17. prosince ve svém bytě při zastřených oknech vraždy, smilstva, rouhání, ozbrojeného spiknutí a atentátu na politické vůdce! "
To jsou ipsissima verba Josefa Holouška!
A pak se ještě dovolává ochrany proti rušení svých " soukromých záležitostí "!
Veřejnost věru neví, má - li žasnout spíše nad zbabělostí, nebo nad cynismem jeho odpovědi!
Holouškovo bezděčné doznání přesně dotvrzuje správnost našich informací.
Byl to tisk naší strany, který prořízl tuto hlízu;
tím se skvěle potvrzuje heslo našeho listu:
Pravdu, jenom pravdu, vždy pravdu, a vše pro vlast!
Další řízení s Josefem Holouškem ponecháváme nyní Spravedlnosti!
VI
Nazítří pak Hlídka ocitovala zčásti zvláštní vydání Korouhve a připojila k tomu:
Z doznání Holouškova je zřejmo, že do jeho strašlivé aféry je zapletena celá rada osob.
Z těch, které dosud jmenoval, upozorňujeme zvláště na jména Arthur Taussig a Hugo Lederer a připomínáme, že jsme od počátku upozorňovali na rituální a židovský ráz obscénních výjevů v bytě Holouškově.
Redaktor Slavík, který je rovněž doznáním Holouškovým silně kompromitován, je organizovaný socialista a byl za Rakouska souzen pro antimilitaristické rejdy.
Důtklivě pak upozorňujeme zemskou školní radu na jméno učitele Kostomlatského, kterýžto povedený vychovatel mládeže podle výpovědi Holouškovy holduje po nocích zakázaným hrám a podobným orgiím.
Mají snad takové osobě býti svěřeny útlé dětské dušičky?
Pak se nemůžeme diviti, že roste zločinnost jako blín v otrávené studni!
Naproti tomu pan vrchní rada Štok nás žádá, abychom uveřejnili, že neudržuje, a nikdy neudržoval bližších styků s Josefem Holouškem a že jej 17. prosince nepotkal, ani s ním nemluvil.
Tím se celá " obhajoba " Holouškova hroutí jako domek z karet postavený na hlíněných nohou.
Další z kumpánů Holouškových, bolševik Rokos, měl již kdysi co dělat se soudy, byv volán jako svědek v jakési při.
O jedno svědectví více nebo méně je lidem tohoto druhu zřejmě lhostejno.
Není pak divu, že falešné přísahy kvetou jako houby po dešti!
Co se týče Jana Vondráčka, byl jeden jeho tovaryš předloni trestán pro násilí spáchané v opilství.
Náš lid si už sám udělá názor o věrohodnosti těchto svědků, kteří by chtěli usvědčiti tisk vládních stran z nějaké třeba i nezaviněné nepřesnosti.
Marie Malá, oběť zvířecího týrání Holouškova, zemřela včera u milosrdných bratří nenabyvši již vědomí.
Jak jsme zjistili, byla po dlouhá léta almužnicí u sv. Tomáše a trávila již půl roku na loži nemohouc hnouti údem.
Její pohřeb bude se konati zítra nákladem pohřebního bratrstva bl. panny Anežky...
Klub poslanců a senátorů naší strany se včera usnesl podati pilný dotaz k ministru zahraničí, co je mu známo o Holouškově účasti na atentátu proti Mussolinimu a jak dalece je zjištěn Holouškův podíl na bolševické špionáži.
Jak se dovídáme, je postavení ministra zahraničí povážlivě otřeseno následkem posledních událostí.
*
Rovněž Hlasatel ocitoval v jádře zvláštní vydání Korouhve a poznamenal k tomu:
Vrchní rada Štok, jeden z Holouškových " svědků ", neblaze proslul za války svým černožlutým rakušáctvím;
tehdy se ovšem psal Stock a pronásledoval sveřepě české a pokrokové lidi, že prý přechovávají doma sádlo.
Korunním svědkem Holouškovým je obchodník s rybami Jan Vondráček, o kterém se nám sděluje, že jeho ryby páchnou bahnem.
Není to snad bahno z aféry Holouškovy?!
Ostatní " společnost " Holouškova je vesměs bolševická a židovská cháska s několika Němci a monarchisty, kteří za mrzký peníz slouží nepřátelům našeho národa.
A což až vyjdou najevo ti ostatní, které si Holoušek ještě nechává za lubem!
Patrně očekává, že jeho mlčení - bude dobře zaplaceno!
Aspoň ta nápadná netečnost všech úřadů k skandální aféře Holouškově nasvědčuje tomu, že byl dán " shora " pokyn ututlat, co se ještě dá.
My však bdíme!
Caveant consules!
*
" Poslouchejte, " pravil americký Čech, když toto vše v kavárně četl, " tohle všecko jsou - eh - opoziční noviny? "
" Kdepak, " děl mu domácí Čech, " to jsou samé orgány vládních stran. "
" Jděte, " divil se americký Čech, " tedy proč tak - eh - are they agitating - řežou do vlády a úřadů? "
" To je u nás takový zvyk, " poučil ho domácí Čech.
" Hum, " mínil Amerikán.
" A copak se u vás nelynčuje?
Víte, natřít dehtem - a obalit peřím - a na lucernu, víte? "
" Ne, " řekl Čech důstojně.
" My jsme civilizovaná země. "
" Jděte, " podivil se Amerikán upřímně.
*
Téhož dne přinesl také Rudý den jednu lokálku:
Čím se baví buržoazie.
Měšťácké listy mají zas jednu aférku ze své " lepší společnosti ".
Vyčítají buržujovi Holouškovi, že se ve svém přepychovém bytě baví s děvčátky a že předváděl onehdy různým pravičáckým politikům a ministrům při šampusu různé hry, kterým prostý lid říká sviňáctví.
Proti tomu se cudný Holoušek uraženě brání, že on docela nic, že se jen nevinně napapal a nabumbal, a pak unaven tímto výkonem šel nevinně hajat na otoman a spinkal až do večera, pak šel trochu ven vyvětrat své napuchlé pandero, potom si v šámbru nevinně zahrál v kartičky a osvěživ se takto šel zase domů žrát, chlastat a chrnět jako hodný chlapeček.
Tím se takový buržuj honosí jako ctnostným životem, zatímco milióny dělníků se dřou na jeho pohodlí.
Holouškové, s vámi bude nový svět účtovat co nejdříve a nejpádněji!
*
Krom toho vyšly toho dne o skandální aféře Holouškově články a lokálky v 19 domácích denících, 178 místních týdenících a všech velkých světových žurnálech.
Co se týče tisku zahraničního, byl Josef Holoušek v 13 případech rozsápán od rozzuřeného davu, ve 2 případech zaživa upálen i se svým domem a v 51 případě zatčen.
Z čehož je zřejmo, že v tomto světě dosud nevymřel smysl pro spravedlnost.
VII
Následujícího dne psala Korouhev toto:
SKANDÁLNÍ AFÉRA HOLOUŠKOVA
Usvědčený Holoušek - mlčí!
Jeho odhalení kumpáni.
Bahno se valí dál!
Jak jsme bezpečně předpokládali, nemůže Holoušek na naše zdrcující odhalení namítnouti ani slova!
Mlčí jako zařezaný,
zejména pak křečovitě tají, koho dosud nejmenovaného " potkal " na své tajemné noční procházce v parku, kde ještě podle vlastního doznání toho dne byl, kde strávil noc ze 17. na 18. prosince atd.
Všechny jeho dosavadní vytáčky se ukázaly jako nestoudná lež;
zato vycházejí najevo
nečekané podrobnosti
o jeho kumpánech, které ve svém zmatku prozradil.
Vrchní rada Stock je pověstný černo-žlutý Rakušák, který dal za války pověsit tisíce českých životů pro domnělou velezradu!
Obchodník Vondráček byl trestán pro násilí spáchané v opilství!
Redaktor Slavík je zakuklený bolševik a antimilitarista!
Arthur Taussig, ovšem žid, je nápadný svými častými cestami do Německa!
Učitel Kostomlatský má denní styky s nedospělými dětmi a byl pozorován, že si od nich nechává donášet školní sešity do svého bytu!
Hugo Lederer, rovněž žid, může býti příbuzný známého maďarského vraha Lederera!
Naproti tomu můžeme prohlásiti, že pan Rokos je náš dávný abonent a straník, a následkem toho je povznešen nad veškeré podezření.
Je ovšem
strašlivým lotrovstvím
zaplétat nevinné osoby do svých rejdů, aby se smazala správná stopa!
Každou hodinu se očekává, že vyjdou najevo
další spoluviníci,
mezi nimiž, jak můžeme předem říci, jsou skoro všichni vůdcové našich politických odpůrců!
K demisi ministra zahraničí dojde dnes nebo zítra.
*
Slečna Marie Malá nás žádá, abychom konstatovali, že - oproti zprávám Hlídky - nebyla nikdy almužnicí u sv. Tomáše a že nezemřela, tím méně že má dnes pohřeb;
naopak zotavila se již z otřesu, způsobeného jednáním Holouškovým, a nastoupila jako hospodyně u p. obchodníka s rybami Aloise Počepického.
*
Téhož dne píše Hlídka:
Naše včerejší informace opravujeme v tom smyslu, že pan Kostomlatský je soukromý učitel zpěvu, nyní na odpočinku, a býval před lety regenschorim u sv. Havla, kde byl všeobecně vážen pro svou milou povahu.
Pan Alois Rokos nás žádá o sdělení, že není totožný ani příbuzný s bolševickým Rokosem, zapleteným do aféry Holouškovy.
Jinak ovšem trváme na svých informacích i na svém stanovisku k aféře Holouškově.
Postavení ministra vnitra se považuje za vážně otřeseno následkem chystaných interpelací poslaneckých klubů vládní většiny, jakož i proto, že křeslo ministra vnitra pro sebe právem reklamuje naše strana.
*
Z Hlasatele vyjímáme toto:
Ve své " odpovědi " se Holoušek opovážil protestovat proti " vpádu anonymů do lidského soukromí ".
Naše žurnalistika ovšem nepotřebuje, aby ji někdo upozorňoval na to, že soukromý život řádného občana je nedotknutelný a chráněn zákony.
Avšak což když někdo " v soukromí " se dopouští sodomie nebo svádí nedospělé dítky?
Což když falšuje bankovky, vyrábí pumy nebo rozřezává a spaluje v kamnech lidské mrtvoly?
V takových případech koná novinář svou svatou a odpovědnou povinnost, vniká - li do uzavřených brlohů, aby odtud vyvlekl a pranýřoval zločin ohrožující lidskou společnost!
Touto odpornou komedií se zbavil Holoušek poslední špetky lidské sympatie, a tak dále.
*
Téhož dne vyšlo ve Volné svobodě zasláno pana Jana Vondráčka, obchodníka s rybami:
Nížepsaný potvrzuje, že dne 17. prosince v domě čp. 171 nic zvláštního nestávalo, nebo dostal téhož dne zásilku čerstvých ryb na vánoce a dával je do kádí před týmž domem, do něhož nikoho vejíti neviděl, a naopak jen toliko pana Holouška jíti na procházku, se kterým několik slov o počasí a drahotě ryb vyměnil.
Týž žádného křiku neslyšel, leč když učedník u pana Jakuba Tmeje, lahůdky, káva a smíšené zboží, čp. 172, láhev s okurkami upustil a za to plačíc potrestán byl, načež jsem až do šesti hodin na práci dozíral, neb jiného nic se nepřihodilo.
Rovněž není pravda, že mé ryby páchnou bahnem, neb moji ct. zákazníci si nikdy na zápach nestěžovali, a naopak vždy s důvěrou ke mně se obraceli, neb týž vede na témž místě obchod již dvacet sedm let.
Tolik v zájmu veřejnosti.
S úctou
Jan Vondráček,
obchodník s rybami
*
V témže čísle Volné svobody vyšla druhá odpověď Jana Holouška, jež, přiznejme to, prozrazuje jistou podrážděnost:
ANONYMŮM Z KOROUHVE, HLÍDKY, HLASATELE ATD.
Pánové, útočíte na mne ničemně, kryti svou zbabělou anonymitou.
Žádám vás, abyste se konečně podepsali, tak jako se podepisuji já, nazývaje vás veřejně lháři a zákeřníky.
Nemusel bych se hájit, neboť vést důkazy jest povinností toho, kdo obvinuje.
Nicméně abych už měl pokoj od surového štvaní, opakuji, že jsem dne 17. prosince po krátkém odpočinku posvačil, napsal jeden nebo dva dopisy, šel na procházku, kde jsem krom dříve jmenovaných pánů potkal ještě mně povrchně známé p. insp.
Kotrbu, dr. Valnohu, sekčního šéfa Horáka a pí Šejnohovou - o jiných už nevím;
a večer jsem strávil v přátelské společnosti, kde jsem mluvil také s p. farářem Nyklíčkem a redaktorem Korouhve Paříkem.
Jinak jsem nikoho nepotkal a s nikým jiným nemluvil.
Po osmé večer jsem byl doma a poslouchal v rádiu Traviatu.
Pánové, je mi stydno, že mám skládat veřejně počet z konání tak všedního.
Žádám vás důrazně, abyste konečně podali jakýkoliv důkaz, že jsem dělal něco jiného, než co uvádím.
Neučiníte - li tak, prohlašuji vás za utrhače a zlovolné, skandalizující anonymy.
Josef Holoušek
*
Lidé, kteří toto četli, potřásali hlavou a říkali:
" Nono, ten se rozčiluje!
Z toho je vidět, že je v rejži.
Vidíte, já jsem hnedle říkal, že na tom něco je!
Kam se člověk koukne, všude je nějaká lotrovina.
Řekněte, bylo tohle za Rakouska? "
VIII
Den nato se četlo v Korouhvi toto:
SKANDÁLNÍ AFÉRA HOLOUŠKOVA
Místo odpovědi - surově spílá!
Zas nové lži a vytáčky!
Slintá po bezúhonných osobách!
Hulvát a padouch!!
Jinými slovy nenazve slušná veřejnost člověka, který - jsa po zásluze pranýřován - místo obrany
zběsile nadává a plivá,
chrle na veškerou českou žurnalistiku pepické a nejvulgárnější výrazy, z nichž namátkou vybíráme jen ty nejmírnější: " ničemnost, zbabělá anonymita, lháři, zákeřníci, povinnost, surové štvaní, abych už měl pokoj, je mi stydno, žádám důrazně, utrhači, zlovolní a skandalizující anonymové ".
Jaké klasobraní sprostot, urážek a uličnických nadávek!
Papír podlé, všeho všiváctví a rošťáctví schopné Volné svobody se ovšem nezačervená pod tímto přívalem bláta, jež páchne stokou a kriminálem...
Tady vidíme našeho politického nepřítele v jeho pravé podobě a " ušlechtilé " úrovni, za kterou by se styděl poslední vagabund a šibeničník!
Jinak onen pustě spílající apač nemá co říci;
blekotá něco docela jiného než předevčírem, zaplétá se do nových lží a stříká pomluvačným jedem a blátem po osobách, které by mu ruky nepodaly, jako je člen naší redakce, známý spisovatel vlasteneckých a dívčích románů pan Pařík, pan farář Nyklíček, pan sekční šéf Horák a nesčíslní jiní.
Koho ještě hodlá spílající pan Holoušek vtáhnout do svého kalu?
Je trapno vidět, jak se svíjí v bezmocném vzteku a vymýšlí si nové okolnosti, jako že prý svačil (! ), psal jeden nebo dva dopisy ( komu? a byl to jeden dopis, nebo dva? ) a večer od osmi poslouchal v rádiu Traviatu ( Traviata se začíná od sedmi! );
zato neodpovídá na žádnou z našich otázek a s drzostí ostříleného bandity se rozkřikuje na nás a chce nám poroučet, abychom my podali důkazy o jeho hnusných rejdech!
Chtěje dokázati své " alibi ", uvádí čtyři osoby, které potkal za své dvouhodinné procházky, - víc jich prý nebylo!
Člověk, který se neskrývá, potká za dvě hodiny sta, ba tisíce osob!
Takový lhář chce ovšem nahradit sprostými nadávkami, co mu chybí na síle důkazů...
*
Hlídka téhož dne píše pod titulem Utrhač horší vraha:
Bylo by již načase učiniti zákonem přítrž zkáze mravů, kterou rozsévá jistá část veřejného tisku, libující si v oplzlostech a sprostotách.
Včerejší Volná svoboda posadila korunu tomuto blínu plivajícímu po dobrém jménu čistého štítu našeho novinářství, uveřejnivši kletby a nadávky Josefa Holouška, kterými se zavléká dosud neslýchaná hrubost a surovost do způsobu, kterým lidé, kteří se honosí svým volnomyšlenkářstvím, které bují i na odpovědných místech, útočí na slušný tisk.
Nemůžeme vůbec otisknouti zvlčilých nadávek Josefa Holouška, abychom neurazili citů našeho prostého čtenářstva;
omezujeme se na to, že se tážeme důrazně ministra vnitra, nač tedy máme cenzuru tisku a proč nebyly ihned konfiskovány ony zvířecké a každého vzdělaného člověka pohoršující výrazy.
*
Včerejší Korouhev nás chce poučovati o našich zpravodajských povinnostech tvrdíc, že Marie Malá nezemřela a nebyla včera důstojně pohřbena.
Máme v rukou originál úmrtního listu Marie Malé, rozené roku 1841 a příslušné do Horšova Týna.
Doporučujeme Korouhvi, aby raději metla před vlastním prahem!
*
Hlasatel toho dne otiskl pod titulem Uličník toto:
Aférista a ničema, kterého náš list usvědčil z nejpodlejších zločinů, mstí se nyní na slušném tisku přímo nepříčetným způsobem, denuncovav naše přední, ve službách vlasti a boji za pravdu zešedivělé novináře jako zbabělé anonymy, lháře a zákeřníky!
Tyto neurvalé výrazy mohl ovšem otisknout jen tak mizerný šundblat a bídný, korupční plátek, jako je Volná svoboda.
Naše žurnalistika odvodí z toho plné důsledky a zakročí ostře proti takovému otravnému tisku.
Jak se dovídáme, věcí se již zabývá Syndikát novinářů.
Nechť také vyšetří, z jakých peněz je Volná svoboda vydržována a proč byl z její redakce vyhozen Florián Zedník, nynější člen redakce Hlídky!
*
Pan Jakub Tmej nás žádá, abychom konstatovali, že tvrzení pana Jana Vondráčka, jako by pan Tmej pohlavkoval a týral své učedníky, je mrzká politická insinuace a že onen učedník, který 17. prosince rozbil láhev s okurkami, byl záhy nato propuštěn pro krádež oříšků.
- Tak tedy vypadá " obhajoba " Holouškových svědků ve světle pravdy!
*
V těchto dnech svého boje poznal Josef Holoušek, kdo jsou jeho skuteční přátelé.
Jsou to lidé, kteří se postiženému nevyhnou, nýbrž mu dají dobrou a účastnou radu.
" Poslouchejte, " řekl mu jeden, " vy jste to vzal nadobro špatně do rukou.
Vy jste to měl prostě a nadobro ignorovat, rozumíte? "
" Víte, " pravil druhý, " já bych je byl na vašem místě hned všechny žaloval.
Vy jste to zvoral, že jste se s nimi hádal.
To byla chyba. "
" Vy jste jim, člověče, neměl nic přiznat, " mínil třetí.
" Člověk se vždycky chytne, když jim napoví, co dělal.
Měl jste jim jenom říci:
Dokažte to, a nic víc, rozumíte?
Tak se to dělá!
Nic jim nedat do rukou! "
" Já říkám, měl jste jim dát po hubě, " pravil čtvrtý.
" Pár facek, a bylo by to odbyto.
Co jste psal, to je limonáda.
Tím jste to projel. "
" Měl jste jim odpovídat naprosto zdvořile, " děl pátý.
" Pak byste měl všechny slušné lidi na své straně.
Ale takhle - "
Zkrátka pan Holoušek se dozvěděl, že ať se bránil jakkoliv, činil to docela špatně a že by to každý na jeho místě dělal docela jinak.
To ho zarmoutilo.
IX
Nazítří přinesl největší list největší strany toto opravdu povznášející kázání:
O ČEST NOVINÁŘŮ
Naše veřejnost byla v posledních dnech vzrušena jistou aférou, jíž jsme nevěnovali pozornosti jsouce přesvědčeni, že náš tisk má na starosti vážnější problémy než nějaké chvilkové senzace.
Nemůžeme však nezaujmouti stanoviska k způsobu, jakým tato skandální aféra byla v tisku přetřásána.
Snad i noviny zjišťující fakta případu Josefa Holouška tu a tam poněkud přestřelily, což každý omluví chvatem novinářské práce a nemožností opatřit si v kterémkoliv okamžiku spolehlivé informace, i když zajisté nechceme tvrditi, že by se jim k tomu nedostávalo dobré vůle.
Ostatně je dosti prostředků, jak opraviti menší nepřesnosti, jez lehko proklouznou i při faktech jinak bezvadně zjištěných.
Avšak v tomto případě osoba, která se považovala za uraženou, místo aby hájila své cti před soudem, napadla nezvyklým a - řekněme to přímo - surovým způsobem zúčastněné noviny, vytýkajíc jim lež a anonymitu.
Tu bychom poznamenali, že se těžce pracujícímu novináři děje křivda, je - li viněn ze lži tam, kde v nejhorším případě má být šetrně upozorněn, že se dopouští omylu.
Kdyby čtenář věděl, s jakými obtížemi zápasí náš novinář, aby sloužil pravdě, hleděl by s úctou na jeho obětavou a bezoddyšnou činnost a uznal by, že penzijní pojištění zestárlých novinářů je palčivou otázkou dne.
Naše politické kruhy zajisté neopomenou právě při této trapné příležitosti odměniti úctyhodnou práci našich žurnalistů urychleným vydáním zákona o jejich starobním pojištění.
Stejně neprávem se vytýká našemu novináři anonymita.
Je to nejenom výraz jeho skromnosti, nýbrž i důkaz toho, že s potlačením vlastní osobnosti slouží toliko svému listu, své straně, svým čtenářům, pravdě, vlasti a veškerenstvu.
Ješitní lidé se honosí svým jménem, kdežto pro novináře platí heslo:
Vše pro list, nic pro sebe!
Proto slušná veřejnost s rozhořčením odmítne každý útok proti anonymitě jako útok proti celému novinářskému stavu!
*
Korouhev:
Satirický koutek
Apač Pepek Holoušek
nadává jak papoušek.
Aristofanes
*
Hlídka:
... usvědčený aférista a nactiutrhač, uličnicky spílající Holoušek...
*
Hlasatel:
... je nápadno, že současně s propuknutím ostudných afér panamisty Holouška se objevuje tolik padělaných dvacetikorun...
*
O den později Korouhev:
... konečně zalezl jako jedovatý plaz u vědomí, že před slušnou veřejností, sytou odporných afér, definitivně prohrál.
sENzAČNÍ AFÉRA v ŘEzBÁŘsKÉ BANCE
Tisícové schodky!
Tajný fond poslance M. Těsně před uzávěrkou listu se dovídáme atd.
Hlídka:
... individua jako Holoušek, která rozviřují náš veřejný život skandálními a nechutnými aférami.
*
Hlasatel:
... jako skandální aféra Holouškova, jež zostudila nás národ před celým světem.
Nač potom vydává jisté ministerstvo tolik miliónů na zahraniční propagandu?
Či jdou ty peníze - na jiné účele?
KORUPCE V ÚŘADU PRO MEZIMĚSTSKÝ OBCHOD
Jak se doslýcháme, má přednosta jednoho odboru tohoto úřadu nápadně fešnou písařku;
tento bobeček má zase bratrance, který byl právě v těchto dnech od téhož přednosty přijat za dočasného zástupce prozatímního výpomocného sluhy, zatímco daleko kvalifikovanějším silám byly žádosti vráceny atd.
*
Den nato nebylo v Korouhvi nic, co by se pana Holouška týkalo.
V Hlídce nic.
V Hlasateli nic.
Neboť zatím se provalil skandál s dodávkami přezek pro vojenské řemeny.
Pan Holoušek četl noviny nevěře svým očím.
Když opravdu v nich nenašel o sobě ani zmínky, zesmutněl jaksi, jako by mu něco scházelo.
Cítil se tak opuštěn, že toho večera ani nerozsvítil.
X
Toho večera stáli dva občané na ulici a povídali si o svých chřipkách.
" Koukejte, " řekl jeden, " ten Holoušek ani nesvítí.
Třeba ji má taky. "
" Čertví, " pravil druhý, " co tam tak potmě dělá.
Zas nějaké tento, já myslím. "
" Poslouchejte, " nato první, " já bych se na jeho místě namouduši oběsil.
Než takovou vostudu, tak radši provázek na krk.
To bych já udělal. "
" Ba, " mínil druhý.
" Však by ho nebyla škoda. "
*
Za chvíli zadrnčel v redakci Korouhve telefon a někdo oznamoval:
" Poslouchejte, právě slyším, že se ten Holoušek oběsil. "
" Který Holoušek? " ptal se noční redaktor.
" No ten s tou aférou, " pravil hlas v telefonu.
" Aha, " řekl noční redaktor.
" Tak je dobře. "
*
Nazítří byla v Korouhvi tato lokálka:
Sám se odsoudil.
Josef Holoušek, který tak neblaze proslul svou skandální aférou, byl včera nalezen ve svém bytě oběšen.
Na stole nechal dopis, ve kterém praví, že ho k jeho zoufalému skutku dohnaly výčitky svědomí, a kde prosí za odpuštění, že tak hrubě spílal našemu tisku, který v zájmu pravdy taktně upozornil na některé nepřístojnosti, kterými Holoušek potřísnil své kdysi dobré jméno.
V dřívějších letech býval veřejně činný a požíval obecné vážnosti, pokud nevstoupil v řady našich zavilých politických nepřátel.
Tam vede politické štvaní našich odpůrců!
Mrtvola Holouškova byla odvezena k pitvě do umrlčí komory.
*
Hlídka napsala:
Konec neznabohův.
Josef Holoušek, známý našim čtenářům ze své skandální aféry, se včera ve svém bytě v pomatenosti smyslů oběsil.
Jak žil, tak zemřel.
Je to nová oběť moderního liberalismu, jenž otřásaje mravními zásadami končí ve smyčce sebevrahově.
*
Hlasatel oznámil:
Tak to dopadá. Pověstný Josef Holoušek se včera ve svém bytě oběsil - nahý, s žilami podřezanými a napolo upálen ohněm, který pod sebou rozdělal, když vypil lahvičku jedu.
Chtěl uniknout trestající Spravedlnosti.
*
Toho večera navštívil redakci Korouhve jeden pán a povídá nočnímu redaktorovi:
" Poslyšte, ten Holoušek se myslím neoběsil.
Já ho právě teď potkal, zrovna si kupoval u uzenáře bůček. "
" Jděte, " řekl redaktor, " a jaký byl? "
" Pěkný, " pravil návštěvník, " tak drobátko prorostlý, z mladého prasátka. "
" Já nemyslím bůček, " bručel redaktor.
" Já myslím Holouška. "
" Ten?
Trochu jako přepadlý, ale jinak...
Musíte nějak odvolat tu zprávu, že se oběsil. "
" My? " řekl redaktor udiven.
" Člověče, copak jste kdy viděl, že noviny něco odvolaly?
Když jsme napsali, že se oběsil, tak se oběsil, a basta! "
" Ale on se neoběsil, " namítl návštěvník.
" To je jeho věc, " řekl redaktor.
" Copak se máme pořád mazat s tím zatraceným aféristou?
Jen ho nechte oběšeného, ať už s ním je konec.
My teď máme jinačí aféry, jako s tou Řezbářskou bankou... "
" A prosím vás, " zeptal se po chvíli návštěvník, " co vlastně opravdu bylo na té Holouškově aféře? "
" To? " pravil redaktor a zvážněl.
" Copak to nevíte?
To bylo, panečku, moc vážné.
Vždyť on ten Holoušek se měl dostat do komise pro stavbu nové školy!
My tam přece musíme dostat našeho člověka, no ne?
Ale tuhle si přečtěte, zítra budeme zas mít báječný útok na ministra. "
Lidové noviny 27. 2. a 1., 2., 3., 5., 6., 8., 9., 10., 11. 3. 1927
APOKRYF
I povolal Pilát Nahuma, muže znalého dějin a učeného, a řekl mu:
" Nahume, tuze mne mrzí, že váš národ si umanul ukřižovat toho muže.
Hrom do vás, vždyť je to bezpráví. "
" Kdyby nebylo bezpráví, nebylo by dějin, " pravil Nahum.
" Nechci mít s tou věcí co dělat, " řekl Pilát.
" Řekni jim, aby si to ještě rozmyslili! "
" Už je pozdě, " děl Nahum.
" Já sice sleduji události jenom z knih, a proto jsem se nešel dívat na místo popravní;
ale zrovna před chvilinkou přiběhla odtamtud má posluhovačka a vykládala, že už je ukřižován a visí mezi mužem na pravici a mužem na levici. "
I zachmuřil se Pilát a zakryl si tváře dlaněmi.
Po chvíli pak pravil:
" Nemluvme tedy o tom.
Ale co, prosím tě, spáchal ten muž na pravici a ten muž na levici? "
" Ani ti nepovím, " vece Nahum;
" jedni říkají, že to jsou zločinci, a jiní, že to jsou jacísi hlasatelé.
Pokud mohu soudit podle dějin, dělali asi nějakou politiku;
ale nejde mně do hlavy, že je národ ukřižoval oba najednou. "
" Nerozumím ti, " řekl Pilát.
" To je tak, " pravil Nahum.
" Někdy lidé křižují toho na pravici a někdy toho na levici;
vždycky to tak v dějinách bývalo.
Každá doba má jiné mučedníky.
Jsou doby, kdy je vězněn nebo křižován ten, kdo bojuje za svůj národ;
a jindy zase je řada na tom, kdo říká, že se musí bojovat za chudáky a otroky.
Obojí se střídá a každý má svůj čas. "
" Aha, " řekl Pilát.
" Tak vy tedy křižujete každého, kdo se zasazuje o něco pořádného. "
" Skoro, " řekl Nahum.
" Ale ono to má svůj háček.
Někdy bys řekl, že se ti lidé zasazují víc o nenávist k těm druhým než o to pořádné, co hlásají.
Lidé jsou vždycky křižováni za něco krásného a velkého.
Ten, kdo je zrovna na kříži, obětuje svůj život za velikou věc;
ale ten, kdo ho na kříž vleče a přitlouká, ten, Piláte, je zlý a divoký a tuze ošklivý napohled.
Piláte, národ je veliká a krásná věc. "
" Aspoň náš římský, " řekl Pilát.
" I ten náš, " pravil Nahum.
" Ale i spravedlnost k chudým je veliká a krásná věc.
Jenže ti lidé se mohou udusit nenávistí a zlobou pro ty veliké a krásné věci;
a ti ostatní jdou jednou s tím a podruhé s oním a vždycky pomáhají ukřižovat toho, na kom je zrovna řada;
nebo se na to jen dívají a říkají si:
Dobře mu tak, měl jít s naší stranou. "
" Proč tedy, " pravil Pilát, " křižují toho uprostřed? "
" To máš tak, " řekl na to Nahum.
" Kdyby to vyhrál ten na levici, ukřižuje toho vpravo, ale ještě dřív toho uprostřed.
Kdyby to vyhrál ten na pravici, ukřižuje toho, co je vlevo, ale toho uprostřed ještě dřív.
Ovšem je také možno, že nastanou zmatky a boje;
pak ten vpravo a ten vlevo společně ukřižují toho, co je uprostřed, protože se nerozhodl, proti kterému z těch dvou půjde.
Kdybys vystoupil na střechu svého domu, viděl bys pole Hakeldama: nenávist na levici, nenávist na pravici a mezi nimi ten, který to chtěl spravit láskou a rozumem, jak se o něm říká.
A krom toho bys viděl spoustu lidí, kteří se na to jen dívají pojídajíce přitom oběd, který si s sebou přinesli.
Nějak se stmívá;
teď všichni poběží kalupem domů, aby jim nezmokly šaty. "
A když byla hodina šestá, stala se tma po vší zemi až do hodiny deváté.
V hodinu devátou zavolal ten uprostřed hlasem velikým řka:
" Elói, Elói, lama zabachtani? "
A aj, opona chrámová se roztrhla na dví, od vrchu až dolů, a země se třásla a skály pukaly.
Lidové noviny 17. 4. 1927
PROSTOPÁŠNÍK
" Prosím vás, " řekl pan Smítek, " copak vy ženatí víte o životě?
Sedíte doma v papučích, pijete svůj půllitr piva a v deset hodin dobrou noc, přitáhnete si peřinu k bradě a chrníte.
Tomu vy říkáte život. "
" Vám se to mluví, pane Smítku, " namítl pan Rous, " vy si můžete žít ze své gáže jako vévoda.
Ale kdybyste měl živit ženu a pár těch harantů - "
" Jděte, " zabručel pan Smítek znechuceně, " ze své gáže!
Kdepak bych já mohl žít ze své gáže?
Ta mně nestačí ani na diškerece.
Jsou lokály, kde nemůžete dát pikolovi míň než padesátikorunu.
A hudbě? pane, to položíte na talíř tisícikorunu a nikdo ani nemrkne. "
" No to zas neříkejte, pane Smítek, " řekl pan Kroll;
" tisícikorunu muzikantům, to jsem ještě neslyšel;
to byste byl křen, kdybyste jim tolik dával za trochu toho fidlání. "
" Poslouchejte, " pravil pan Smítek, " tomu vy zase nerozumíte.
Takový muzikant dělá, jako by koukal do partesů, a zatím dává pozor, s kým sedíte, co děláte, o čem se mluví, kolik je v pinku a tak.
Když udělá palcem takhle, to znamená:
Plať, a já budu mlčet.
Tak je to, pane. "
" Jsou to potvory, " řekl pan Kroll s podivem.
" Jsou.
Koukejte se, pane Rous, dnes byste ze mne nevytřepal ani korunu;
a večer mám na čestné slovo zaplatit dvanáct tisíc.
A vy ženatí si myslíte, že máte bůhví jaké starosti, když jste dlužni sto dvacet korun u hokynáře. "
" Dvanáct tisíc? " mínil pan Rous, " člověče, to bych nechtěl být ve vaší kůži. "
" Ah co, " zívl pan Smítek rozkošnicky, " aspoň člověk něco užije.
Pane, taková včerejší noc - Co bych vám to povídal!
Mládenci, to je život - "
" Ale dluhy, " děl přísně pan Kroll, " dluhy byste dělat neměl;
dostanou vás do rukou lichváři a je s vámi amen.
Tak to chodí. "
" Dluhy, " řekl pan Smítek bezstarostně, " to nic nevadí;
jen když má člověk styky.
Tuhle mně řekl jeden bankéř z Amsterodamu - to vám byly báječné ženské! hergot, ta jedna mulatka, lidi, to nemáte ponětí - ja, tak ten bankéř mně povídal:
Kupte si mexické papíry;
do týdne vyděláte na jednom osmdesát dolarů.
Víte, člověk musí mít styky;
a ty v posteli nenajde. "
" A koupil jste ty papíry? " ptal se pan Rous se zájmem.
" To už jsem dávno utratil, " uhýbal pan Smítek.
" Nějak bylo, nějak bude.
Víte, já mám rád vzrušení.
A i když taková noc stojí pár tisíc, dobrá, poznal jsem kus života. "
" Však podle toho vypadáte, " bručel pan Kroll.
" Počkejte, jak budete za pár let cejtit ledviny nebo játra. "
" Co na tom, " řekl pan Smítek s hříšnou lehkomyslností.
" Jen když jsem vyžil svůj život. "
*
Toho večera si koupil pan Smítek kus paštiky a deset deka eidamu, načež šel domů a uvařil si čaj.
Kus paštiky a okraje od sýra dostala jeho kočka Lízinka, potom si tlapkou omyla tvář a chtěla jít ven.
" Ty darebnice, ty lehkomyslná osobo, " káral ji pan Smítek, " už zas bys chtěla jít na toulky?
Jen seď pěkně doma;
co ti tu schází?
Už jsi dost stará, abys měla rozum, ty couro, " řekl něžně pan Smítek a vzal si Lízinku na klín;
pak si dal na uši sluchátka, nařídil krystal a poslouchal, co je dnes v rádiu.
Někdo tam recitoval nějaké básně;
pan Smítek zkoušel dávat k tomu nohou takt, ale když se mu to dobře neshodovalo, počal se nudit, i zatahal Lízinku za ocas.
Lízinka se jen tak lehce otočila a sekla ho po ruce;
pak pro jistotu seskočila z klína a blýskala očima zpod postele.
Ty básně a Lízinčina špatná nálada nějak rozladily pana Smítka;
i přečetl ještě kus novin, ve kterých si přinesl domů sýr, a o desáté už ležel v posteli;
o půl jedenácté vyskočila na postel Lízinka a uvelebila se mu na nohou, ale to už pan Smítek spal.
*
" Ah áhahah, " zíval pan Smítek druhého dne, " zatracený život!
Lidi, to zas byla noc!
Koukejte, " řekl ukazuje svou ruku, " tady ten drápanec;
to vám bylo děvče - nějaká Ruska, Lízinka se jmenovala - jako divoká kočka;
ta vám vyváděla - " Pan Smítek beznadějně mávl rukou.
" Co vám to budu povídat!
Vy bačkoráři, copak vy víte, jaký je život?
Ech, ať hrozí člověku kriminál nebo smrt: jen když poznal život!
Ale vy - dejte mi svatý pokoj s tou vaší měšťáckou morálkou! "
Lidové noviny 5. 2. 1928
POSLEDNÍ VĚCI ČLOVĚKA
Tramvaj řinčí a rachotí nahoru k Olšanským hřbitovům.
" Koukej, " povídá malý mužík k mládenci v králičím kožiše, " tady se zas něco staví;
to bude nějaká škola nebo biograf.
Víš, já jsem moc rád, že jsem ho eště jednou viděl.
' A to seš ty, ' řekl.
Ono není o to, že by mu to nějak pomohlo, ale člověk musí ukázat přátelství.
' Tak já zas přijdu, ' povídal jsem mu, ' ale to už budeš běhat, ' povídám;
a zatím - "
Mládenec v králičím kožiše truchlivě zakýval hlavou.
" Já jsem si vzal metál, aby měl radost, " pokračoval mužík, " a on řek:
' Těbůh, to seš ty? '
Vidíš, že mě poznal.
A já mu povídám:
' Josef, to ti přejde. '
A on povídá:
' Máničko, dej mi kousek těch drůbků. '
Pak ona mu dala, a on jenom dvakrát kousnul;
jen tak do toho kous, ale nesněd nic.
' Máničko, dej mi kousek těch drůbků, ' " opakoval mužík dojatě.
Mládenec v králičím kožiše trochu potáhl nosem.
" No jo, " těšil ho mužík, " dyť to byl tvůj bratr.
Ona říkala, že už o sobě neví, ale on se na mě tak podíval a řekl:
' Toníku, to seš ty? '
Počkej, " spustil mužík mna si radostně ruce, " co bude mít chudák věnců!
Já jsem se byl ptát, co stojí věnec se stuhou, a oni řekli, že pětaosmdesát korun.
Pak jsem řek, žádnou stuhu, a já k tomu dám vizitku;
napsal jsem na ni:
Spi sladce, tvůj Toník.
To je přece to samé, no ne?
Člověk musí ukázat přátelství;
ale abych dal dvacet korun za stuhu, to zas ne;
beztoho ji někdo na hřbitově potom ukradne. "
" Mně řekli, " ozval se mládenec v kožiše slabým hlasem, " že věnec s pentlí stojí devadesát korun;
a já jsem řek, ať stojí co chce, ať stojí třeba sto korun, jen když bude pořádnej. "
" Šak to je pro bratra, " řekl mužík, " ale zato je nádhernej.
Na pentli je ve zlatých písmenách ' Poslední sbohem, Jenda a Liduška, ' " opakoval vychutnávaje celou tu krásu.
" Eště tam nejsme, eště dvě stanice.
Ale že se nám na ten funus vydařil čas, no ne?
Bude to mít hezký. "
Mládenec chabě zakýval hlavou.
" Ale jí nic nenechávej, " radil mu mužík.
" Co by s tím, potvora, dělala;
beztoho tu sama dlouho nebude.
Ať ti dá ten stolek po něm, a co mu zbyly šaty.
A o ty hodiny si taky řekni.
Já bych jí, mrše, nedal nic.
Víš, tu skříň ti musí taky dát;
řekni, že je po rodičích. "
" Eště tam nejsme? " ptal se mládenec tesklivě.
" Eště jedna stanice, " povídal mužík, " a pak je to kousek pěšky ke kapli.
Já myslím, že přijde taky Franta a jiný kamarádi, no, pěkný to bude.
Když se s ní nedal oddat, tak ona nemá na nic právo.
To bys byl blázen, abys jí něco nechával.
A doktorovi neplať, on na to třeba zapomene.
Když tu skříň nepotřebuješ, tak ji prodej.
Ale ten věnec, to je něco nádhernýho.
Tu pentli si pak vem domů, tu je škoda tam nechávat;
můžeš si ji pověsit takhle kolem zrcadla, víš?
A kdyby vám umřel Ladislav, tak se vám ta pentle zas může hodit.
Jen když jsem ho eště jednou viděl;
ten ti měl, chudák, takovou radost - "
Tramvaj zpomaluje před vraty na hřbitov.
" Počkej, počkej, až zastaví, " zadržoval mužík mládence.
" Eště bys moh upadnout a máš dnes takový pěkný šaty.
To by ti zkazilo celej pohřeb. "
Načež podpíraje starostlivě mládence v králičím kožiše, mířil truchlící mužíček ke hřbitovním vratům.
Lidové noviny 12. 2. 1928
ŘÍMSKÉ LEGIE
Čtyři z Caesarových veteránů, kteří prodělavše galské i britské tažení, se vrátili pokryti slávou a s největším triumfem, jaký kdy svět viděl, tedy tito čtyři hrdinové, a sice Bullio, bývalý desátník, Lucius zvaný pro svou hubenost Macer, Sartor zvaný Hilla, veterinář druhé legie, a konečně Strobus z Gaety se sešli ve vinárně sicilského Řeka a velkého taškáře Onokrata, aby společně vzpomínali na velké a památné vojenské události, jichž byli svědky.
Protože bylo trochu horko, postavil jim Onokrates stůl na ulici a tam ti čtyři vojáci popíjeli hlasitě hovoříce.
Kdo by se divil, že záhy se kolem nich nakupili lidé z té ulice, řemeslníci, oslaři, děti a ženy s nemluvňaty na rukou, aby naslouchali jejich slovům?
Vězte, že slavné činy velikého Caesara tehdy ještě vzbuzovaly zájem všech římských občanů.
" Tak poslouchejte, " řekl Strobus z Gaety, " co se stalo, když tam na té řece proti nám stálo třicet tisíc Senonů. "
" Počkej, " opravil ho Bullio, " předně těch Senonů tam nebylo třicet tisíc, nýbrž stěží osmnáct tisíc, a za druhé ty jsi byl v deváté legii, která nikdy nestála proti Senonům.
Vy jste tehdy leželi v táboře v Akvitánii a spravovali jste nám boty, protože u vás sloužili samí prťáci a příštipkáři.
Tak, a teď povídej dál. "
" To si to pleteš, " namítl Strobus.
" Abys věděl, my jsme tenkrát leželi v Lutecii.
A boty jsme vám spravovali tenkrát, když jste si je prodřeli, jak jste utíkali od Gergovie.
Tehdy jste dostali pořádný mazec, vy a pátá legie, a patřilo vám to. "
" Tak to nebylo, " pravil Lucius zvaný Macer.
" Pátá legie nikdy nebyla u Gergovie.
Pátá legie dostala na kalhoty hned u Bibracte, a od té doby ji už nemohli nikam dostat, leda na vyžírku.
To byla pěkná legie, " řekl Macer daleko odplivuje.
" Však kdopak tím byl vinen, " pravil Bullio, " že se pátá legie dostala u Bibracte do kaše.
Měla forykovat šestá, aby ji vystřídala, ale šestým se nechtělo, těm ulejvákům.
Zrovna přišli z Massilie od holek - "
" Co tě nemá, " namítl Sartor zvaný Hilla, " šestá legie u Bibracte ani nebyla;
ta se dostala na frontu teprve na Axoně, když měl komando Galba. "
" Ty tomu rozumíš, ty nunváři, " vece Bullio;
" na Axoně byla druhá, třetí a sedmá legie.
Šestou dávno poslali Eburoni k maminkám. "
" To je všecko samá lež, " pravil Lucius Macer.
" Pravda jenom je, že druhá legie, ve které jsem sloužil, bojovala na Axoně;
to ostatní jsi si vymyslel. "
" Kdybys nepovídal, " řekl Strobus z Gaety.
" Vy jste na Axoně chrápali v záloze, a když jste se probudili, bylo po bitvě.
Spálit Cenabun, to jste dovedli, a rozsekat pár set civilistů za to, že pověsili tři lichváře, to jste také dokázali. "
" To nám poručil Caesar, " řekl Macer krče rameny.
" To není pravda, " zvolal Hilla;
" to neporučil Caesar, ale Labienus.
Kdepak Caesar, ten byl na to příliš politik;
ale Labienus byl voják. "
" Galba byl voják, " pravil Bullio, " protože se nebál;
ale Labienus byl vždycky půl míle za frontou, aby se mu nic nestalo.
Kdepak byl Labienus, když nás obklíčili Nerviové, he?
Tehdy padl náš centurio a já jako nejstarší desátník jsem převzal komando.
Mládenci, řekl jsem, kdo mně couvne o krok - "
" S Nervii, " přerušil ho Strobus, " to nic nebylo;
ti na vás stříleli šiškami a žaludy.
Ale horší to bylo s Arverny. "
" Jdi do háje, " namítl Macer.
" Arverny jsme vůbec nemohli dohonit.
Lidičky, to bylo jako chytat zajíce. "
" V Akvitánii, " řekl Hilla, " jsem vám jednou zastřelil jelena;
ale to vám byl takový chlapík, parohy měl jako strom - dva koně vám ho museli táhnout do lágru. "
" To nic není, " prohlásil Strobus, " ale v Británii, tam byli jeleni! "
" To mě podržte, " zvolal Bullio, " tuhle Strobus by nám chtěl napovídat, že byl v Británii! "
" Však tys tam také nebyl, " opáčil Macer.
" Hej, Onokrate, víno!
Já vám řeknu, už jsem poznal dost lhářů, kteří říkali, že byli v Británii, ale nevěřil jsem žádnému. "
" Já tam byl, " řekl Hilla.
" Vezl jsem tam prasata.
Byla tam sedmá, osmá a desátá legie. "
" Nebav, člověče, " mínil Strobus.
" Desátá nebyla nikdy dál nežli v sekvanském táboře.
Měli jste ji vidět, jak přišla vyleštěná k Alesii.
Ale tam to dostali, ti cucáci. "
" Tam jsme to dostali všichni, " řekl Bullio.
" Byli jsme biti jako žito, a přece jsme to vyhráli. "
" Tak to nebylo, " namítal Macer.
" To vůbec nebyla tak veliká bitva.
Když jsem ráno vylezl ze stanu - "
" Tak to nebylo, " pravil Hilla.
" U Alesie to začalo už v noci. "
" Jdi někam, " řekl Bullio;
" to začalo, když jsme byli na obědě;
měli jsme zrovna skopové - "
" To není pravda, " pravil Hilla tluka do stolu.
" U Alesie jsme měli hovězí, protože nám stonaly krávy.
Už to nikdo žrát nechtěl. "
" Já říkám, že bylo skopové, " trval na svém Bullio.
" Tehdy k nám přišel od páté legie setník Longus - "
" Člověče, " řekl Macer.
" Longus byl přece u nás, u druhých, a u Alesie byl už dávno mrtev.
U pátých byl Hirtus. "
" To není pravda, " pravil Hilla.
" U pátých byl ten - jak se jmenoval?
- aha, Corda. "
" Kdepak, " tvrdil Bullio.
" Corda byl v Massilii.
Longus to byl, a dost;
přišel a povídá, zatracený déšť - "
" To zas prr, " zvolal Strobus.
" Tak to nebylo.
U Alesie tenkrát vůbec nepršelo.
Bylo děsné horko, já vím, jak smrdělo to vepřové. "
" Skopové bylo, " křikl Bullio, " a pršelo!
A tak k nám přišel ten Hirtus a povídá:
Hoši, mně se zdá, že nám poteče do bot.
A měl pravdu.
Dvacet hodin trval boj - "
" Tak to nebylo, " řekl Macer.
" Za tři hodiny bylo po všem. "
" To si moc pleteš, " pravil Strobus.
" Trvalo to tři dny, ale s přestávkami.
Druhý den jsme to projeli - "
" To není pravda, " prohlásil Hilla.
" Projeli jsme to první den, ale druhý den jsme zase vyhráli. "
" Nesmysl, " řekl Bullio, " my jsme to vůbec nevyhráli a chtěli jsme se už vzdát, ale oni se vzdali dřív. "
" To vůbec tak nebylo, " na to Macer, " vždyť ani nebyla žádná bitva u Alesie.
Onokrate, víno!
Počkejte, něco vám povím: když jsme obléhali Avaricum - "
" Vždyť to tak nebylo, " zabručel Bullio a usnul.
Lidové noviny 22. 4. 1928
PODIVUHODNÉ SNY REDAKTORA KOUBKA
Každé středy psal pan redaktor Koubek úvodník do svého výtečného krajinského listu Stráže našeho kraje;
načež splniv takto svůj pravidelný životní úkol a vyrovnán se světem, nešel večeřet k uzenáři, jako činíval v pondělí, ani do Dolní hospody, jak byl zvyklý v sobotu, nýbrž do Hoření hospody, kde každé středy prodléval do jedenácté hodiny noční, rozmlouvaje s panem purkmistrem, panem sudím, panem lékárníkem, panem doktorem Kosteleckým, panem Havrdou, panem Taussigem a jinými zástupci starousedlé místní inteligence o veřejných otázkách, mezinárodní politice, zkaženosti mravů a celé té lumpárně, která se roztahuje nahoře i dole, a o podobných vážných věcech, o jakých jsou zvyklí rokovat mužové rozvážní, kteří by to dovedli dát do pořádku, kdyby je o to někdo poprosil.
To nebývaly prosím žádné fígle a finty, ale poctivé řeči vedené jednak od plic, jednak na základě zralých zkušeností místních a vůbec světových.
Tedy jedné takové středy psal pan redaktor Koubek svůj pravidelný úvodník;
a když k němu, jako obvykle, přišel faktor z tiskárny bruče, kdy teda dostane ten článek a že už by se to teda mělo začít sázet, když to má přijít na první stránku, řekl pan Koubek žoviálně:
" Momentíček, pane Strnad, jen co si to po sobě přečtu. "
A pak si s hlubokým mravním uspokojením a souhlasem přečetl, co napsal, pokyvuje hlavou nad místy zvláště silnými a takříkajíc krví vlastního srdce psanými.
Že vlast je v nebezpečí.
( Mohl bych také říci " na kraji propasti ", pomyslel si pan Koubek, ale to si nechám napříště. )
Číhá na nás zloba na všech stranách: zavilý Němec, sveřepý Maďar, zrádný Polák, černo-žlutá hydra Vídně.
Pangermánství podává svou železnou pěst krvelačným snům maďarským.
Stále těsněji se svírá kruh nenávisti kolem nás Slovanů.
Jsme zrazeni ode všech.
( Ba jo, vzdychl si pan Koubek. )
V Ženevě pár augurů žvaní o míru a odzbrojení, zatímco všechny státy brousí svůj meč a odívají se pancířem.
( Dobře řečeno, potěšil se pan Koubek. )
A co zatím činíme my, nejvíce ohrožení touto iminentní konflagrací?
( Pan Koubek pečlivě opravil písmena iminentní konflagrace, aby je sazeč mohl přečíst. )
Žalno pohleděti!
Místo abychom mužně zírali světovým poměrům v tvář, oddáváme se přeludům mezinárodnosti a jiným ismům, které rozvracejí naši národní energii.
Avšak neklamme se!
Naši nepřátelé si nás budou vážiti jen tehdy, když se nás budou báti.
( Dobrý aforismus, mínil pan Koubek. )
My Češi se můžeme spoléhati jen na svou vlastní sílu;
proto ve jménu národa je načase zúčtovati s veškerým slabošstvím a cizomilstvím, pacifismem a internacionalismem, kterým podplacení chytráci, sloužící cizím zájmům, hledí oslepiti a mravně ochromiti náš uvědomělý národ.
Je nám třeba silné ruky -
" Tak bude to už? " vrčel pan faktor Strnad.
" Hned, hnedličko, " pravil honem pan Koubek.
Silné ruky, která by vysoko třímala prapor národního vědomí.
( To není dost silné, řekl si pan Koubek. )
Prapor národního boje.
Nikdo v Evropě se nesmí diviti, že na prvé místo klademe životní zájmy svého národa.
( Jasně a střízlivě řečeno, souhlasil sám se sebou pan Koubek. )
S plným vědomím důsledků pravíme domů i za hranice:
Naše trpělivost je vyčerpána.
Uděláme bezohledně pořádek ve svém státě proti všem podvratným živlům, které nechtí viděti nejvyšší právo i nejvyšší ideál ve vůli našeho národa.
Ale pak stejně bezohledně místo diplomatických slov ukážeme tvrdou pěst každému nepříteli, který by svými sobeckými zájmy chtěl zkřížiti svaté zájmy naše.
( Bravo, řekl si pan Koubek. )
My Češi a Slováci půjdeme vpřed jen jedinou cestou: svou vlastní!
" Tak, " děl pan Koubek uspokojeně, " dejte to vysázet, pane Strnad.
Myslím, že to je silná věc.
Musíme burcovat národní energii, pane Strnad. "
" Hm, " řekl pan Strnad, " ale ono už je půl šesté.
Kdypak to potom máme vysázet? "
- Ale z toho si pan redaktor Koubek nic nedělal;
jak známo, každý metér při každém článku tvrdí, že už to nemůže vysázet.
A pak pan Koubek osaměl;
mohl jít po svém, ale bylo mu dobře a hřejivě po vykonaném díle.
Zadíval se na mapu republiky, co visela nad jeho psacím stolem.
Tak vidíš, oslovil ji, dělám, co mohu;
bojuju v krajinském listě o tvé bytí a nebytí.
Kdybych neseděl v takovém zatraceném maloměstě, měl by můj úvodník, panečku, jiný ohlas.
To by jej citoval evropský tisk, nejspíš s titulem:
Sebevědomá mluva pražských novin.
Ale tady v té díře -
Pan redaktor Koubek mávl rukou:
Nu, aspoň burcuju náš kraj.
To se ví, Praha pro nás nic nedělá, vláda nás zanedbává, je to prostě škandál a lumpárna;
ti gauneři ze sousedního okresu si to dovedli jinak vyběhat!
Ale to je jedno: když takhle čtu Stráž našeho kraje, vidím, jak ten náš lid je nezkažený a celou duší lne k tento, k národní věci.
Jako například já.
Nikdy jsem nezradil prapor nacionalismu;
a nečekám za to vděku ani uznání.
Tak je to.
Pomalu abych šel do hospody.
Když se pan redaktor Koubek ukládal do postele, řekl si:
Dobré to bylo, jen to nech;
i ta hovězí pečeně byla náramná.
A když jsem jim citoval svůj zítřejší úvodník, připil mi purkmistr, a Koubku, řekl, člověče Koubku, nazdar!
A hapatykář povídá, zlatá slova, pane Koubek, pošlete to těm pánům do Prahy, aby viděli, jak smýšlí náš lid.
Krásné to bylo, jen co je pravda.
Bývali Čechové... bývali... rekové...
A pan sudí řekl, svatá pravda, je to samá holota, prodali nás židům...
A pan Taussig, to že je ta hospodářská krize, tomu že nepomůže nežli válka...
Hrom a peklo, marné vaše...
Nazdar, Koubku!
A pan redaktor Koubek usnul hlubokým a usmířeným spánkem.
*
Seděl ve své redakci s rostoucím vědomím, že by měl napsat úvodník.
Safra, o čempak?
Řekněme o hospodářské krizi nebo takhle o hrozivé mezinárodní situaci -
Jeho oči utkvěly na stěně.
Visela tam mapa jako už tolik let.
Ale byla to mapa německé říše.
Pan Koubek ji zadumaně pozoroval: tam to kolečko, to je Berlín, a tuhle dole je Mnichov...
" Tak ten úvodník, pane redaktore, " ozval se za ním věčně svárlivý hlas faktorův.
" Hned, za moment, " řekl pan Koubek, " jen co si to přečtu. "
Vzal do ruky několik čtvrtek papíru a on to byl jeho rukopis.
Tak vida, podivil se mírně, vždyť já už mám úvodník napsaný!
Začal zběžně pročítat první čtvrtku.
Bylo tam něco proti Youngovu plánu a temné narážky na haagská ujednání.
Německo už je syto dnešního stavu, stálo tam.
Otevřeně řečeno, vlast je na kraji propasti.
( Snad by stačilo " v nebezpečí ", napadlo pana Koubka mimochodem a opravil to. )
Číhá na nás zloba na všech stranách: hrabivý Albion, degenerovaný Francouz, loupežný Polák a zavilý Čech.
( Hm, zarazil se pan Koubek, jak to? )
Stále těsněji se svírá kruh záští kolem nás Germánů.
Jsme zrazeni odevšad a zrazujeme sami sebe.
( Dobrý obrat, mínil pan Koubek. )
V Ženevě pár augurů žvaní o míru a odzbrojení, zatímco všechny státy krom nás brousí svůj meč a odívají se železným pancířem.
( Oho, lekl se pan Koubek, nebylo tohle už jednou napsáno? )
A my Němci?
Jsou mezi námi tací, kteří se oddávají přeludům mezinárodnosti a rozvracejí naši starou kmenovou hrdost.
Nemylte se, pánové!
Naši nepřátelé nás budou považovat za rovnocenné jen tehdy, když se nás budou bát.
( Zcela správně, podotkl sám sobě pan Koubek. )
Je nejvýš načase zúčtovat s tímto zločinným slabošstvím a pacifismem -
" No also, schon fertig? " zachrčel pan faktor.
" Gleich, noch ein Moment, " vyhrkl pan Koubek a četl dále:
Je nám třeba silné ruky, vysoko třímající prapor Germánie.
S plným vědomím důsledků - ( Tady něco chybí, mínil pan Koubek a připsal: )
Nikdo v Evropě se nesmí divit, že na první místo klademe životní zájmy němectví.
S plným vědomím důsledků pravíme domů i za hranice:
Naše trpělivost je vyčerpána.
Vůle národa je jedinou smlouvou, která nás váže.
Náš lid zatočí bezohledně se všemi, kdo se snaží korumpovat jeho nacionální energii falešnými šalmajemi nespravedlivého a nám vnuceného míru, a pak bude opět s to, ukázat obrněnou pěst všem ničemným nepřátelům, jejichž sobecké zájmy se kříží se svatými zájmy naší říše.
My Němci známe nadále jedinou cestu: svou vlastní!
" Schön gesagt, " zabručel pan faktor, neboť pan Koubek nevěda o tom četl svůj rukopis nahlas.
" Nicht wahr, " děl pan Koubek skromně.
" Also los damit, Herr Strnad! "
A spokojeně se protáhl u vědomí dobrého díla.
*
Vtom se pan Koubek probudil.
" Was ist, " řekl a vzápětí se opravil:
" Co to bylo?
Proboha, jak se mně mohlo zdát, že píšu německý úvodník?
Předně neumím tak dobře německy a za druhé - kruci, to byl šeredný sen!
Ale řekl bych, že to v té nafoukané němčině znělo docela dobře.
Schön gesagt, to si myslím.
Takový zatrápený sen!
Ale to je, myslím, od toho, že jsme v hospodě mluvili o Němcích.
Podvědomí a takové krámy.
Schön gesagt.
Nazdar, Koubku! "
A převaliv se na druhý bok usnul pan Koubek spánkem spravedlivých.
*
Den nato pan redaktor Koubek už zapomněl, co se mu v noci zdálo;
nesluší na vážného muže, aby se místo odpovědných starostí obíral takovými hloupostmi a mámením, jako jsou sny.
Byl jen drobet zamyšlenější než jindy;
a když se ho pan regenschori Kraupner na ulici ptal, co je nového, vyjelo z něho trochu podrážděně:
" Taková díra! "
Kvečeru, místo aby si zaskočil do sekretariátu strany, zahnul za město a sám a sám se loudal alejí městského parku.
Je to pravda, říkal si, škoda práce na takovém Vystrkově.
Už patnáct let píšu své úvodníky, a ani pes po nich neštěkne.
Dejte mně ( zvolal zastaviv se ) sloupce velkého tisku: já vám ukážu, jak se má psát!
Panečku, jinde, řekněme zrovna v Německu, by si takového pera, jako mám já, jinak vážili.
A tady?
Takový paďour a paprika mně řekne, dejte prý, pane Koubek, pokoj s nějakou Ženevou, my máme své starosti;
kdyby raději Stráž našeho kraje přibila na pranýř to bláto, co tu máme.
A to zas ne, pane ( rozohnil se pan Koubek ).
Já už se mazal dost dlouho tím vaším blátem: mými články, holenku, bláta neubude.
Mé poslání, pane, je větší.
Burcovat národ, pane.
Napsat zmužile, že jsme na kraji propasti, a takové věci.
Na evropském obzoru se zvedají těžké mraky.
Musíme býti připraveni ( obrátil se pan Koubek k imaginárnímu odpůrci ), největší německý tisk by chtěl, abych mu psal články o evropské situaci.
Já jsem ovšem odmítl, ale - Já ovšem vím, že se za to vděku nedočkám.
Tak.
Ba, je to pravda, bručel pan redaktor Koubek.
Se svým perem, se svým nekompromisním národním přesvědčením bych se v jiných zemích, kamaráde, uplatnil po čertech víc.
To už je taková nátura: jak vezmu pero do ruky, musím bojovat za nejsvětější statky národa a takové věci.
To je vrozené.
Rozený žurnalista velkého stylu, nebo tak něco.
Panečku, co by se z takového daru dalo udělat ve větších poměrech!
To bych jistě byl nucen vstoupit do činné politiky.
Nerad, ale z vůle jásajících a nepřehledných davů.
Něco jako vůdce národa nebo podobně.
Program je jasný: smetnout slabošskou vládu, zřídit režim vlasteneckého nadšení, rozdrtit všechny nepřátele a je to.
A pak třeba na vrcholu dráhy padnout rukou zákeřného fanatika.
S úsměvem na rtech.
Boj - je - dobojován.
Schön gesagt.
Ale možná že bych byl jen raněn.
Pan redaktor Koubek se zastavil udýchán.
Zase jsem se rozběhl, pokáral se;
vždycky, když se tak rychle rozmašíruju, mám takové energické myšlenky, a pak nemohu usnout.
Pomalu chodit.
Ach bože, ty malé poměry.
Zatracená dřina!
A pan redaktor Koubek se pomalu vracel do města.
*
Té noci se mu zdálo, že jde podivně zářící ulicí.
Tu ulici jsem už někde viděl, napadlo ho, počkejme, to bylo ve filmu Světla Paříže nebo takového něco.
A tady před typickou pařížskou kavárnou sedí pan Taussig v cylindru a mává rukou na pana Koubka.
Pan Koubek je na rozpacích, má - li pana Taussiga vidět, ale pak si k němu přisedne a káže typickému sklepníkovi v bílé zástěře:
" Garçon, černou kávu. "
( Tak to říká v kavárně monsieur Lavička, místní učitel francouzštiny. )
" Tak, pane Koubek, " hlaholí pan Taussig, " co je nového v novinách? "
- V tu chvíli běží po chodníku typický pařížský kamelot řvoucí z plna hrdla:
" Uauáá, auauááá! "
- Pan Koubek kyne mondénně prstem a kupuje číslo novin ještě páchnoucí tiskárnou.
" Mon ami, " praví ( tak to říkává monsieur Lavička ), " přečtěte si ten úvodník;
je ode mne. "
- " Tiens, " diví se pan Taussig a rozevírá list.
Pan Koubek se mu naklonil přes rameno a četl s ním.
( Zvláštní, divil se, jak umím francouzsky. )
Hle, jsou tu rozhořčeně odmítány nestoudné provokace německého tisku, který se odvažuje hrozit Francii obrněnou pěstí.
Prý vůle národa je jedinou smlouvou, kterou se ti Hunové cítí vázáni.
Prý Němci už neznají v dnešní Evropě jiné cesty než své vlastní a jiných zájmů než pangermánských.
Ejhle, volal úvodník, zde vidíte jejich pravou tvář!
Bude nás nyní pan Briand nadále krmiti mírovou kašičkou?
Bude ještě teď prošoupávat svými lokty zelené sukno ženevských stolů?
Nuže, neumí - li promluvit pan Briand, pravíme my za něho, že vítězný meč v naší pochvě dosud nezrezavěl a jako meč z legendy vyskočí sám, nenajde - li se ruka, která by jej včas vytasila k obraně Francie.
" C ' est fort, " děl pan Taussig, tak jako říkával monsieur Lavička nad pražskými večerníky.
" Que voulez vous, mon ami, " namítl pan Koubek lehce a četl dále:
Francouzský národ nestrpí, aby germánský šovinismus šlapal po mírových smlouvách.
My nechceme války, nýbrž bezpečnost Francie, ale to pravíme výslovně, bezpečnost na Rýně i na Alpách.
Nuže, tato bezpečnost je ve hře: jsme na kraji propasti.
Hle, otázka dne: kdo povede Francii a veškerou civilizaci proti novému útoku barbarismu?
- Slyšte hlas, odpovídající na tuto fatální otázku:
Moi!
A pod Arc de Triomphe vstává ze svého hrobu neznámý vojín, jenž takto promluvil.
" Bravo, " pravil dojatě pan Taussig.
" Zlatá slova, pane Koubek, dobře jste jim to řekl. "
" Je to jen má povinnost, " děl pan Koubek skromně.
" Jen počkejte, jak po takové sebevědomé mluvě ti Hunové zalezou! "
" Já mám nějaké německé noviny v kapse, " řekl pan Taussig.
" Víte, já to beru jen kvůli burze. "
" Tak si přečtěte, " bručel pan Koubek, " co na to ti holomci odpovídají. "
- A pan Taussig se dal do čtení.
" Tady, " řekl po chvíli, " se co nejostřeji ohrazují proti neslýchanému štvaní francouzského tisku. "
" Vida je, " děl pan Koubek, " a proč? "
" Inu, " vykládal pan Taussig, " říkají, že jménem národa.
Tuhle píší, že jen dekadentní idiot může nevidět, že vývoj Evropy nevyhnutelně míří k plnému rozvinutí a využití národních sebevědomí. "
" To je docela pravda, " souhlasí pan Koubek.
" To já taky říkám. "
" Počkejte, a tuhle dál:
Urážka o Kriegsschuld může být smyta jen krví.
Kdo chce bezpečnost Francie, chce válku.
- Propánakrále, " praví Taussig, " bude opravdu válka? "
" Bude, " děl pan Koubek.
" A já vám povím zpaměti, co je v tom úvodníku dál:
Má - li národ právo žít, má i povinnost žít.
Jeho povinností je vybojovat si takové podmínky života, aby nebyl nikým ohrožován.
Tuto povinnost bereme na sebe do všech důsledků.
Duch, který se v nás probouzí, je duch našich otců, kteří by se nikdy nebyli smířili s potupou míru a mezinárodních smluv.
Víme, že bojujíce za svůj národ, národ Kantův a Goethův, budeme bojovati za kulturu celého světa.
Prokletý mír nám bere z ruky meč;
ale nemůže nám vzít statisíce našich padlých hrdin z Flander a Pikardie, Argonu a Champagne, kteří jménem své marně prolité krve navěky hlásají válku.
Válku až do vítězství!
V této tragické hodině dějin my Němci přijímáme jejich poselství. "
" To je silné, " pravil pan Taussig.
" Ale jak to přijde, pane Koubek, že ten článek znáte nazpaměť? "
" Protože jsem jej psal já sám, " řekl redaktor Koubek a probudil se.
*
Zatrápené sny, bručel pan Koubek a obrátil se na druhy bok.
Pan Taussig tam ještě seděl u kavárenského stolku a četl noviny;
ale za ním se na blankytném nebi rýsovala šikmá pisánská věž, Colosseo v Římě a dýmající Vesuv nad zálivem neapolským.
" Tady čtu váš článek, " řekl pan Taussig.
" Je to silné, tuhleten odstavec. "
" Ukažte který, " děl pan Koubek a četl:
Francouzský tisk jde ve svém nepříčetném zuření tak daleko, že nám vyhrožuje bezpečností hranic.
Na tuto provokaci je jediná odpověď:
Itálie se ve svých národních aspiracích nedá omezovat nikým na světě!
Italský národ není mumie uložená v truhle hranic;
je živým a rostoucím tělem s pružnými údy olympského vítěze a tvrdou pěstí římského dobyvatele.
Z cesty, infami poltroni!
Italská idea se už nedá zastavit vrcholky Alp ani otrockou smečkou, vyjící proti nám na straně východní.
My Maďaři -
" Jak to, Maďaři, " divil se pan Taussig.
" To bude mejlka, ne? "
" Není, " pravil pan Koubek.
" To máte pořád jedno.
My Maďaři nezradíme nikdy svého dějinného poslání: být hrází křesťanské Evropy proti nižším a polovzdělaným kmenům rabů a nevolníků.
Maďarský národ může být spoután, ale nikdy, nikdy své hlavy neskloní!
Vítězství práva bude vítězstvím maďarské myšlenky.
S plným vědomím důsledků pravíme:
Naše utrpení nás neučinilo měkčími, než jsme byli před tisíci lety.
Nám Makedoncům zbývá už jen naše právo, naše puška a naše horské rokliny.
A co vilenská otázka?
Rakouská domobrana se už svého práva domůže!
Ano, jde nám o integritu Uher, o civilizaci, o čest a odvetu a takové věci.
Hej, Slované, ještě Polska niezgynula.
Nežvaňte o míru.
Náš národ si už nedá líbit rozpínavosti našich nepřátel.
Tedy bude se mluvit o koridoru, je - li vám libo.
Ale to je to, že nás ti pánové u zelených stolů zrazují, nás vlastence všech zemí, rozumíte? "
" Pane Koubek, pane Koubek, " křičel pan Taussig, " není vám něco? "
" Ne, " hřímal pan Koubek, " to je mé nejvnitřnější přesvědčení! "
Vtom se pan redaktor Koubek vytřeštěně probudil.
Srdce mu divoce bušilo a v hlavě cítil divný hukot.
To je horečka, řekl si, neměl jsem chodit večer do parku.
Proboha, kolik mám tepu?
Osmdesát osm.
Živou mocí si nemohl vzpomenout, je - li to mnoho, nebo ne.
Uprostřed těchto starostí znovu usnul.
Zdálo se mu, že je v kvartě a že píše školní úlohu na téma Osud trůnu habsburského Rakouska je osudem.
" Koubku, " praví pan profesor Hejda, " ukažte, že jste dobrý stylista. "
A Věnceslav Koubek píše svůj slohový úkol.
*
Den nato se pan Koubek ukládal do postele trochu stísněn.
Čert aby to vzal, stýskal si, aspoň v noci kdyby to člověku dalo pokoj!
Člověče, hleď přijít na jiné myšlenky;
představuj si něco hodně fantastického, co nemá nic s politikou.
Dejme tomu polární krajina.
Po moři plují ledové hory, bílý medvěd stojí bez hnutí na ledové kře...
Hele, tamten ledovec vypadá jako pagoda.
Jenže pagoda se musí tyčit ze záplavy palem.
Tone v exotické zeleni.
Prostorný sál Měšťanské besedy, tonoucí v exotické zeleni, byl proměněn v čarovnou scénu z Tisíce a jedné noci.
Plesový výbor s doktorem Kosteleckým v čele...
A vida, tady stojí mezi palmami sám doktor Kostelecký.
Má na hlavě tropickou přílbu a bílé šaty jako loni na šibřinkách Sokola.
" Morning, " povídá doktor, " have some drink? "
Usedají na verandě bungalovu;
kol dokola hučí tropický prales, nad vrcholky palem se tyčí obrovská pagoda.
Co je na ní opic, myslí si pan Koubek oslněn žhoucím sluncem.
" Well, " praví doktor nacpávaje si lulku, " tak co říkáte poměrům? "
Redaktor Koubek pokrčil rameny.
" Well, " řekl po chvíli, " dnes v noci jsem napsal článek pro Times.
O Indii a takových věcech. "
" Right, " zabručel doktor.
" Aspoň jim někdo poví rovnou, jak se my tady na věci díváme.
Eh goddam! "
" Yes? " ptal se ospale pan Koubek.
" Zapomněl jsem, " řekl doktor.
" Jsme odříznuti.
Od včerejška je trať Pešavar - Allahabad v rukou povstalců.
Myslím, starý brachu, že se váš článek do staré dobré Anglie tak hned nedostane.
Some drink? "
" Thanks, " děl klidně pan Koubek a zadíval se mlčky do hlubin pralesa.
" Dear boy, " řekl konečně, " na to jsem zvyklý.
Byl jsem odříznut po celý život, jako krajinský žurnalista a tak.
Vždycky na poslední výspě.
Vždycky v boji. "
Doktor Kostelecký si vyklepal dýmku.
" Hm, " bručel povážlivě, " ale tentokrát - "
" Well, " pravil pan Koubek vážně.
" Jsme Briti. "
Za doktorem nehnutě stanul indický sluha.
" Co je, Namahan Šat Zamazan? " ptal se doktor.
" Být obklíčeni, sáhib, " řekl sluha uctivě.
" Přijít muži z Pándalnakabát a Andamákanára.
Mít rozkaz upálit sáhib a uříznout hlava druhý sáhib. "
" Ať počkají, " kázal doktor.
" Well, " řekl, když osaměli.
" Tak tady to je z Prahy doma.
Máme ještě čtvrt hodiny času do otevření ordinace, staroušku.
Myslím, že vám mohu nalít whisky, že?
Snad by vám nevadilo přečíst mně svůj článek, než přijdou ti páni.
Na vaše zdraví, kamaráde! "
" Na vaše, " pravil pan Koubek a vyňal z kapsy rukopis.
" Pro nedostatek času přeskočím úvod.
Útok na vládu a takové věci.
Aha, tuhle:
Není pochyby, že Velká Británie stojí na kraji propasti.
V ničem se vnitřní slabost vlády neprojevuje fatálněji než v politice koloniální.
Nestoudné nároky domorodců živené emisary ze zahraničí;
přepjaté a urážlivé volání po autonomii;
šílené požadavky, aby byli dosazeni domorodí úředníci a důstojníci;
toto vše je nejen trpěno, ale dočkává se dokonce blahovolného ujišťování, že Velká Británie svým časem vezme zřetel na oprávněné touhy obyvatel.
Pánové, jejichž znalost zámoří nesahá za ostrov Wight, neznají patrně duši orientálce.
My, hrstka Britů ztuhlých životem v pouštích, džunglích a na oceánech, bychom oněm pánům rádi posloužili svými zkušenostmi.
Řekli bychom jim:
Pošlete nám lancashirské regimenty a gordonské Highlandry;
pošlete nám naše staré červenokabátníky, granátníky, kopiníky a fuselíry;
hochy z Dorsetu, Hampshiru, Yorku a Wiltshiru, z Derby a Suffolku, Kentu a Warwicku.
Ručíme za to, že jejich argumentům porozumí stejně Egypťan, jako Ind.
Neboť jsou to argumenty pádné a čistě britské. "
" Dobře tak, " zamumlal doktor Kostelecký.
" Bílá rasa, " pokračoval pan Koubek, " založila své civilizační poslání na síle svých zbraní.
My Britové jsme v pouštích a pralesích celého světa klestili zbraněmi cestu obchodu a křesťanství.
Tehdy se nikdo nepletl pod nohy našich červenokabátníků;
dnes jde již jen o to, abychom žvaněním a konferencemi nepromrhali jejich dílo. "
" Tak jest, " souhlasil doktor Kostelecký.
" Chceme - li být pružinou světa, " četl dále pan Koubek, " buďme tvrdi, tvrdi jako ocel.
Buďme Brity.
Nemůžeme konferovat s jinými plemeny, nechceme - li v nich vzbudit fatální a nenapravitelnou iluzi rovnosti.
Byl by to konec civilizace.
Britská říše nebyla založena mluvením, ale činy.
Voláme po činech! "
" Bravo, " řekl doktor.
" Dobře řečeno. "
" V tuto chvíli, " četl pan Koubek slavnostně, " je hrstka nás Britů obklíčena v srdci pralesů domorodými rebely.
Vidíme v houští krví podlité oči a třpyt dýk napuštěných jedem.
Nemyslíme na svůj osud, nýbrž na velikost Albionu.
Povstalci ještě čekají, že s nimi budeme vyjednávat;
ale Angličan nebude prosit ty, kterým je bohem určen za sáhiba.
Víme, co jsme dlužni britské cti.
Nežádáme, abychom byli pomštěni.
Pomstěte britskou říši!
Buďte silni! "
Doktor Kostelecký vstal a podal panu Koubkovi dojatě ruku.
" All right, old boy, " řekl.
" By jingo, to je pravá britská řeč!
To je naučí, jak mají zatočit s těmi barevnými opicemi! "
Za doktorem neslyšně stanul domorodý sluha.
" Doktor sáhib, " děl nepohnutě, " lidi z Andamákanára už nechtít čekat. "
" Už jdu, " řekl doktor a vyprázdnil sklenici.
" Tak nazdárek, starý brachu!
So long. "
- A zašel do bungalovu.
Pan Koubek na verandě osaměl.
Pak dojde na mne, mínil starostlivě.
Safra, nemohl jsem zůstat raději doma a dělat svou Stráž našeho kraje?
Ono to má něco do sebe, být takovým hrdým Britem, ale krucifagot, nechat se podřezat -
Namahan Šat Zamazan se neslyšitelně přiblížil.
" Nalej mi, ty mezuláne, " řekl pan Koubek.
" My Češi jsme stejně dobří Briti jako kterýkoliv Angličan, holenku.
Ale dobrá plzeň by mně byla milejší, " mručel převraceje do sebe whisky.
Divný závoj se přetáhl přes jeho oči;
viděl ještě, jak se Namahan Šat Zamazan počal ďábelsky šklebit.
Tys mne otrávil, ty holomku pohanská! chtěl zvolat, ale zatím upadl do hlubokých mrákot.
*
Když se probudil, viděl, že sedí u svého redakčního stolu a má v ruce svůj vlastní rukopis.
Chválabohu, vydechl s úlevou, tak to byl jenom sen!
" Už by se mělo sázet, " ozval se za ním mrzutý hlas pana faktora Strnada.
" Hned, momentíček, " řekl uspokojeně pan Koubek.
" Jen co si přečtu svůj článek.
Já to přečtu nahlas, pane Strnad.
Hm hm.
Naše trpělivost je u konce.
Až příliš dlouho jsme mlčky trpěli;
snášeli jsme všechny ústrky a přehmaty našich zavilých nepřátel, chvějíce se rozhořčením, ale zachovávajíce klid.
Dnes už je míra dovršena.
Pane Strnad, není to drobet moc silné? "
" Není, " hučel pan faktor.
" Jindy to bejvá podobně. "
" No dobrá, " souhlasil pan Koubek.
" Tak dál.
Dnes už je míra dovršena.
Prohlašujeme s vědomím všech důsledků, že boj britské nadvládě je vyhlášen.
My Egypťané - " Pan Koubek se zarazil a podíval se do svých papírů pozorněji.
" Krucinál, je to tady tak.
My Egypťané žádáme zcela volnou ruku - Pane Strnad, není vám na tom něco divné? "
" Není, " řekl pan faktor nevlídně.
" Je to holt zas nějaká politika. "
Pan Koubek vrtěl udiveně hlavou:
" Já nevím.
Zcela volnou ruku.
Národ feláhů si nedá líbit, aby proradní a zbabělí Súdánci - " Pan Koubek se chytil za hlavu.
" Čest Egypta je šlapána v prach... životní zájmy Súdánu...
Podplacený zrádce Ali Baba se svým nohsledou Aladdinem - Pane Strnad, pane Strnad! "
" No jo, " bručel faktor.
" Tak aby to šlo do sazby. "
" Pane Strnad, " křičel pan Koubek zoufale, " vždyť tohle musí být zas jenom sen!
Řekněte, že je to jenom sen! "
" Kdepak, " řekl pan Strnad.
" To se vám něco zdá. "
Vše se rozplynulo;
náhlým trhnutím se pan redaktor Koubek probudil a posadil se na posteli.
Sáně borový, řekl si, raději už nebudu spát.
Pan Koubek si rozsvítil lampu a přemítal.
Kde se to ve mně bere, divil se.
I když to jsou jenom sny, jeví se v nich přece jen taková jakási znalost místních poměrů a takových věcí.
To se hned pozná rozený novinář.
Kdybych byl vržen na neznámý ostrov, sedl bych si a napsal bych úvodník o tamní politické situaci.
Schopný člověk se nikde neztratí;
a má - li své pevné zásady, uplatní se s nimi všude.
Ali Baba, vzpomněl si.
To bych rád věděl, je - li dnes v Egyptě nějaký politický vůdce jménem Ali Baba.
Skoro bych se vsadil, že je.
I když se mi to jenom zdálo, musí na tom něco být.
Kde bych se to dozvěděl?
Měl bych se podívat na Egypt do Ottova naučného slovníku.
To je pro nás novináře ten nejlepší pramen.
Pan Koubek si nelenoval vstát a vytáhl Slovník naučný, svazek VIII, Dřevěné stavby až Falšování.
Dobře, liboval si, že to mám doma.
Egypt.
Tady je Egypt.
Pro Kristovy rány, tady toho o Egyptě je!
- Přečetl si poctivě všechno, co tam je o Egyptě psáno: od zavodňování až po mameluky a od první dynastie až po povstání mahdistů.
Nikde ani slova o Ali Babovi.
Pan Koubek vrtěl hlavou.
Že by žádný Ali Baba nebyl?
Pak teprve ho napadlo podívat se, kterého roku byl ten svazek vydán.
No proto, řekl si s úlevou.
Vždyť ten svazek je z roku 1894, to tam nemůže o Ali Babovi nic být!
Když já něco píšu, tak to přece musí být správné...
A s osmým svazkem Ottova naučného slovníku po boku usnul pan redaktor Koubek libě a beze snů.
*
Příštího dne shledal pan Koubek, že je sobota;
i konal vše, co je třeba v sobotu konati, neboť každý den má svou povahu i své potřeby, kterými se liší ode dnů ostatních.
Dav tedy sobotě, co sobotě náleží, přemýšlel pan Koubek, co by měl činiti dál, a učinil tak;
ale protože sobota ještě nebyla u konce, dal se zvečera zlákat třepetavým zvukem hasičské trubky a šel se podívat na noční cvičení místních hasičů pod vedením velitele pana Havrdy.
Nuže, nebudeme popisovat podívanou, která se před panem Koubkem rozvíjela: ne proto, že by toho nebyla hodna, ale proto, že si pan redaktor Koubek mínil příležitostně ji poetickým způsobem vylíčit sám.
To bude dobrý fejtonek, řekl si, a počal si v hlavě zaznamenávat hlavní myšlenky.
Třepotavý zvuk hasičské trubky.
Ukázněné šiky.
Úsečné rozkazy velitele pana Havrdy.
Sekyrky třpytící se v rudé záři ohňů.
Hasičské přilby, vyvolávající představu římských legií nebo něco takového.
Čačtí hasiči rychle stoupají po žebři, jako by dobývali nepřátelské pevnosti ( dobývati s genitivem ).
Skromní hrdinové, odhodlaní sloužiti vlasti v každém nebezpečí, v dobách míru i války.
Jako bych ten fejton našel, zaradoval se pan Koubek a šel na večeři do Dolní hospody, jako se náleží v den sobotní.
Zakrátko se dostavil i pan Havrda, doprovázen panem Andrlíkem, Dybychou, Plecitým, Rykrem, Kořánem, Trčkou a Samohorským.
Všichni měli ještě hasičské plátěné nohavice a sekyrky i provazy po boku;
s mužským halasem pověsili na věšák své přilby a usedli ke stolu.
Pivo, hospodo!
Pivo!
Jednu tvrdou.
Tak co tam máte?
Já bych si dal dvě jitrnice a jelito.
Je ta roštěná dobrá?
Tak tu roštěnou, ale brzo.
Nazdar, redaktorský, nazdárek!
To se rozumí, se zelím.
Sakra, to jsem si měl taky dát!
Hej, mně taky jednu!
Na zdraví, mládenci!
Pan redaktor Koubek okříval v tom hluku a řinčení sekyrek.
Je to jako vojenský tábor, řekl si.
Mužové zocelení zápasem s ohněm, a takové věci.
To dám také do toho článku.
" Na zdraví, mládenci!
Ať žije náš dobrovolný hasičský sbor! "
Pan Havrda se zasmušil:
" Koukejte se, pane Koubek, " řekl, " měl byste to dát do novin.
Já už jsem čtrnáct let velitelem našich hasičů, a přijde takový vošoust až ze Slezska, žádný náš rodák, ale přivandrovalec, a bude mne chtít poučovat!
Že by se měla koupit nová stříkačka, nový žebř a já nevím co ještě.
Samé takové novoty, " pravil pan Havrda s odporem.
" Na to ten intrikán, ten Lacina, lehko nachytá ty mladší živly, a že prý by mělo přijít velení do mladších rukou.
Taková lumpárna, " rozkřikl se pan Havrda.
" Za těch čtrnáct let, co jsem velitelem, hořelo u nás jen třikrát!
Dybychu, ty jseš náš nejstarší;
řekni, kolikrát u nás hořelo? "
" Čtyřikrát, " řekl pan Dybycha.
" To bylo u Kastnera, ta chalupa na Poříčí, u Zelinků a potom Rosendorfova fabrika. "
" Když vyhořela Rosendorfova fabrika, " děl přísně pan Havrda, " to jsem byl v Praze na veletrhu a nemohl jsem tady velet: tak to neplatí a neberu za to odpovědnost.
Za čtrnáct let hořelo jenom třikrát;
tomu se, pane, říká osvědčené vedení, nebo ať nejsem Havrda.
A tohle máme my starousedlíci za to, " zvolal pan Havrda hořce.
" Nová stříkačka a jiné takové intriky!
A já vím, " dodával tajemně, " co za tím vězí.
Ten nejhanebnější komplot, pane!
Ten Lacina by chtěl být velitelem, to je to. "
A napiv se, potřásl hlavou nad zkažeností světa.
" Škoda, " vzdychl pan Koubek.
" To je, co všude podlamuje naši sílu: nesvornost a rozbroje mezi bratry.
V tak vážné době by nás měla vést jediná myšlenka. "
" Tak jest, " provolal pan Havrda.
" Jediná myšlenka, a hlavně osvědčené vedení.
Jak praví náš Palacký nebo kdo, svornost jenom moci dá.
A takový agent s motocykly chce u nás zavádět novoty a jiné rozbroje!
Tuhle řečičtí hasiči si koupili novou stříkačku;
jsou za ni ještě dlužni a od té doby tam hořelo šestkrát.
A nám bude takový Lacina mluvit o nové stříkačce!
Vrazte to do novin, pane Koubek!
To vidí každý, kam vedou ty cizácké novoty v politice, v umění a ve všem.
Já říkám, pane Koubek, jenom ke zkáze národa.
My nedopustíme, aby se plivalo na naši slavnou minulost a naše staré stříkačky.
Nazdar, mládenci! "
*
V takových a podobných hovorech strávil pan Koubek sobotní večer.
V náležitou dobu odebral se domů, uspokojen celodenním dílem.
Pět piv, řekl si, to budu spát jako dudek.
Hasiče pochválím, ale do jejich vnitřních sporů se plést nebudu.
Je ovšem pravda, že s těmi novými stříkačkami se nadělá zbytečně mnoho řečí.
Samé novoty a žádná úcta k tomu, co už je vykonáno.
To se ví, musíme míti kus zdravého konzervatismu a takové věci.
O tom bych měl napsat článek, mínil pan Koubek a jal se uvažovati o zdravém konzervatismu;
ale než mohl toto dlouhé slovo domyslit, usnul, jako by ho do vody hodil.
Shledal, že sedí v táboře bradatých mužů, oděných bronzovými přilbami a krunýři, ozbrojených válečnými sekerami a provazy ( patrně na spoutání poražených nepřátel ).
Všichni měli bílé plátěné nohavice.
Aha - pochopil pan Koubek - tak to je Gallia bracata čili Galie kalhoty nosící, jak říkali staří Římané.
" Ticho! " ozvalo se z mužného hluku, " pan Havrda chce něco říct! "
Pan Havrda pohladil si bradku a pravil:
" Teda, páni, tady pan redaktor Koubek napsal o naší věci článek neboli úvodník.
Já bych navrhoval, abychom ho požádali, aby nám to teda přečetl. "
" Slyšte, slyšte! " provolalo několik hlasů.
Pan Koubek křepce povstal.
" Gens Gassiciorum, " spustil, " čili čacký národe Hasičů, skláním se s nejhlubší úctou před mužem, který je, abych tak řekl, svým rozhledem a charakterem ozdobou celé Galie a nehynoucím příkladem obětavé práce pro vlast, veškerenstvo a podobně.
Pročež volám:
Salve, Gavarda, Gassiciorum dux!
Na zdraví pana Havrdy, zasloužilého velitele Hasičů! "
" Živio! " provokoval sbor mužů.
" Přiznávám se, " pokračoval pan Koubek, " že na jeho šlechetnou výzvu jsem napsal jakýsi článek, barditus neboli válečnou píseň, jak dux Gavarda ráčil správně poznamenat.
Avšak jsem nucen opravit váženého pana předřečníka.
Nepsal jsem barditus o věci vaší, nýbrž o věci naší, týkající se hluboce nás všech.
Pánové, my bardové a druidové, my novináři nepatříme žádné straně, nýbrž celé Galii. "
" Bravo, " hučeli Gassiciové.
Pak Koubek odkašlal a začal:
" Gallia omnis est divisa in partes tres, jak praví již Julius Caesar.
Galie jako celek je rozdělena ve tři partaje.
Podle jmen, pánové, je těch partají víc: jsou Sekvanové, Lusitánci, Allobrogové, Arvernové, Andové, Ligurové a tak dále - nomina sunt odiosa.
Avšak z hlediska celonárodního se dělí Galie jen na tři části: jedni jsme my, druzí jsou naši odpůrci a třetí jsou naši nepřátelé.
Žalno pohledět, že my Galové máme odpůrce a nepřátele hlavně mezi Galy! "
" Tak jest, " pravili Gassiciové.
" Je to lumpárna. "
" A zatímco zrada a nesvornost, korupce a sobectví hubí Galii uvnitř, co vidíme u svých sousedů?
Pode jménem římské kultury se pokoušejí propašovat k nám rozkladné myšlenky a cizácké mravy.
Tvrdí, že již pominul bronzový věk a nadešel věk železa;
říkají, že jejich Minerva je totéž jako naše Belisama a náš Taranis totéž jako jejich Jupiter.
Je to neslýchaná urážka víry našich předků, a přece se mezi námi najdou lidé - "
" Hanba jim, " volali Gassiciové.
" Ano, hanba jim, zaprodancům!
- lidé, kteří kydají hanu na svůj vlastní národ řkouce, že takový železný meč je stejně dobrý, ne - li lepší než poctivý bronzový meč galský! "
" Slyšte!
Lumpové!
Jsou podplaceni!
Mažte je! "
Tak a podobně počali křičeti pobouření válečníci.
" Pánové, " pokračoval pan Koubek, " již Caesar praví, Gallos esse rerum novarum studiosos.
Galové prý baží po novotách.
Ano, klasik má pravdu!
Což nevidíme, kterak Galové holdují všemožným cizáckým ismům a nezdravým módám, kterak šlapou po slavných odkazech naší minulosti a hlásají, že musíme držet krok s Evropou?
O tempora, o mores!
Kam to spějeme?
Cui prodest? "
" Tak jest, " volali Gassiciové.
" Hanba Laciniovi! "
" O Gassicii, " mluvil pan Koubek rozechvěně, " timeo Danaos et dona ferentes.
Jsou to danajské dary, co nám cizina vnucuje pod falešnými hesly internacionalismu, humanity, pokroku a jiných ismů.
Je to jed, kterým naši odvěcí nepřátelé hledí rozhlodati naše galské sebevědomí, naši galskou svébytnost, naši ryzí a domácí galskou kulturu.
Quo usque tandem, Catilina! "
" Hanba mu, " hlučeli válečníci.
" Pereat! "
" Odmítáme, " volal pan Koubek slavnostně, " ve jménu všeho, co je naše, všechny ty latinské ismy.
Nám Galům je třeba zdravého konzervatismu, patriotismu, nacionalismu, radikalismu, svatého egoismu, tradicionalismu, antagonismu, neochvějného truismu a obětavého fanatismu.
Pryč s cizáctvím!
Hic Rhodus!
Bije hodina dvanáctá a my voláme:
Caveant consules! "
Pan Koubek se probudil.
Na radniční věži bila právě hodina dvanáctá.
I spočítal dvanáct úderů a opět usnul, uspokojen, že jde s dobou a že ví, kolik uhodilo.
*
Den nato, byla to neděle, tísnila pana Věnceslava Koubka od rána utkvělá představa, že se mu příští noci bude zdát něco z římských dějin.
Musím se na to připravit, řekl si;
to by tak hrálo, abych si v římské historii uřízl ostudu!
Byl tím zaujat, že si nepřečetl ani žádný z nedělních úvodníků: zabořil se do Dějin starověku, které mu půjčil synek jeho paní bytné, a s hlavou v dlaních je dřel až do noci.
Nu, mínil potom, když už se svlékal do postele, v dějinách i řádech republikánského Říma byl bych jak doma;
ale ty hromské císaře aby si čert pamatoval.
Safra, kdo byl po Galbovi?
To už je jedno;
ale kdyby se mně zdálo o punských válkách, to bych uměl, jako když bičem mrská.
Jen aby se mne nikdo neptal na Galbu nebo Caracallu!
Uprostřed těchto nadějí a obav usnul;
a když se ráno probudil, shledal, že se mu po celou noc nezdálo zhola nic.
Měl trochu pocit zklamání, jako když si na gymnáziu nadřel lekci na výbornou a pak byl místo něho vyvolán Kadlec nebo Kulhánek;
je to živý pocit křivdy a zmařené práce.
Ale zároveň pocítil úlevu, že už mu ty sny patrně dají pokoj.
Byly asi z přepracování a takového nějakého duševního přepětí, řekl si, a vykročil s novou chutí po své životní dráze.
*
Následující noci pak usnul hluboce a téměř beze snů;
jen docela nejasně se mu zdálo, že se prodírá nějakým roštím nebo čím s pocitem, že někoho stíhá nebo je sám stíhán.
Aha, to bude něco z dětství, řekl si i ve spaní a spal klidně dál.
Vtom ho probudil temný rachot.
Posadil se na posteli a naslouchal.
Ale ono to vlastně nebylo na posteli, nýbrž na jakémsi pahorku nad širým stepním krajem;
a mezi koleny měl buben, do kterého ze vší síly a s jakousi rozkoší tloukl palicemi.
To to burácí, liboval si pan Koubek naslouchaje svému vlastnímu bubnu.
Bum tatata bum bum ta bumtata ta ta bum.
Stop.
Pan Koubek přestal bubnovat s paličkami vztyčenými a pátral po stepi.
Tamhle se vlní vysoká tráva, je vidět růžky prchajících antilop;
v dáli pod mohutným baobabem se po něm udiveně ohlížejí dvě žirafí hlavy.
A tu z dalekých chlumů až na obzoru zaslechl tlumené rány bubnu.
Ta ta tatabum bumtarara tata bum bum.
Pan Koubek ovšem rozuměl, co praví nepřátelský buben, a energicky se ohradil.
Bum tatata tabum tabum, počal burácet na svém bubnu.
Vy psi, psi z kmene M ' bwa, špinaví niggři, pancharti z ropuch a hyen, zbabělci, žrouti žížal, slyšte!
Bum, tečka.
Ta ta tatabum, odpovídal výsměšně buben na obzoru.
Slyšíme, ó N ' gwe!
Prasklá tykev se vydává za válečný buben.
Volá nás chcíplá krysa.
Ať mluví!
Bum.
Stop.
Bumbum tarara, vybubnovával pan Koubek svou rozhořčenou odpověď.
Slyš, ty chlupatá housenko, vyřiď mužům kmene M ' bwa:
N ' gwe jsou silni.
N ' gwe jsou bez počtu jako listí baobabu.
N ' gwe jsou vykrmeni jako kanci po deštích.
Mají tolik kopí, jako je rákosí u řeky.
Mladí lidé kmene N ' gwe praví starším:
My chceme kořist.
Jsme silni a bez počtu jako listí baobabu.
Starší praví, ngololo uah.
Dobře, my vás povedeme.
Bum.
Tatata ta ta, posmíval se buben za chlumy.
Pošlete nám své mladé muže.
Válečníci kmene M ' bwa praví:
Není už legrace.
Chceme tančit válečný tanec.
Potřebujeme nových náhrdelníků.
Děvčata z kmene M ' bwa říkají:
Přineste nám náhrdelníky z uřezaných uší, náhrdelníky z vytahaných zubů, náhrdelníky z vlasů nepřátel.
Krsss, krsss, mladí mužové z kmene M ' bwa brousí své oštěpy.
Krss, krss, můžete přijít.
Bum.
Pan Koubek se mocně rozpřáhl nad svým bubnem.
Tambabam tambabam tatabum, vysílal do dálky své burácející signály.
Ó M ' bwa, prašiví šakalové, toto vzkazuje nepřemožitelný národ N ' gwe.
Vaše vesnice je nám dlužna za jednoho mrtvého.
Před mnoha a mnoha lety, před desetkrát deseti lety, před tisíckrát tisíci lety zabili vaši lovci našeho lovce.
N ' gwe nezapomíná.
Každý náčelník praví před smrtí:
M ' bwa zabili našeho lovce.
Nemůžeme žít, pokud nepomstíme jeho smrt.
Ó M ' bwa, náš hněv je nesmírný.
Pošlete nám tisíc krav telných a tisíc volů.
Jinak nemůžeme zapomenout, že nejsme vyrovnáni.
Bum.
Tečka.
Ratata bum bumta bum, odpovídal nepřátelský buben.
To je řeč mužů, ó N ' gwe.
Přijďte si pro výkupné.
Běžíme vám naproti.
Hodíme vám pošlého psa, vy smradlaví niggři.
Bum.
Bum bummini bummini bum, bušil pan Koubek ze všech sil do velkého bubnu.
M ' bwa, M ' bwa, urazil jsi veliký národ N ' gwe.
Naše nenávist je hluboká jako řeka Mambara.
Ó slyš zákon národa N ' gwe:
Nenávidět, nenávidět, nenávidět!
Nenávidět muže, ženy i děti národa M ' bwa.
Nenávidět jejich pole.
Nenávidět jejich vodu.
Nenávidět jejich lesy.
Slyš příkaz našich bohů: nenávidět!
Slyš kouzlo našich kouzelníků: nenávidět!
Slyš hlas našich předků: nenávidět!
My přijdeme, M ' bwa!
My přijdeme s ohněm a mečem, ó M ' bwa, jenž jsi urazil veliký národ!
Stop.
Tata bumtarata tatamta, odpovídal vzdálený buben.
Bere se na vědomí.
Bum.
Pan Koubek odložil paličky a buben a libě se protáhl.
To má něco do sebe, řekl si, být takhle na přední stráži a vyhlašovat válku a takové věci:
Toho pošlého psa si přece nemůžeme nechat líbit.
Jde o čest národa a podobně.
Počkejte, vy černí holomci, já vám to ještě vybubnuju!
Safra, napadlo pana Koubka, tihle negři to mají dobré.
Žádné dlouhé škrabání, žádné cavyky a jít na to s velkým bubnem.
Vyřizovat si své polemiky na velkém bubnu.
Říci druhým národům nahlas a rovnou, že jsou zbabělci, špinaví psi a podobně.
Panečku, takovému novináři v Africe se to pracuje!
Kdepak u nás!
U nás člověk píše patnáct let, patnáct let tluče na buben za svůj národ, a ono nic.
Ach bože, mít takový pořádný buben u nás...
A tam za tou stepí, řekl si pan Koubek s jistou měkkostí, na nepřátelské půdě sedí druhý takový kolega Koubek a bubnuje stejně poctivě jako já.
Měli bychom založit stavovskou organizaci nebo něco takového.
I když si na bubnech vynadáme, máme přece své společné zájmy.
Bubnovat od národa k národu, to je, pane, odpovědná práce.
Těžká, ale krásná.
- Skoro bez soumraku se snesla tropická noc.
Kdepak je Jižní kříž, přemítal pan Koubek a obrátil tvář k hvězdám.
Bože, to je hvězd, řekl si.
Člověk by skoro řekl, že sedí uprostřed vesmíru.
Brr!
To je divné, ve vesmíru bych se nemohl cítit doma.
Náhle zvedl hlavu.
Noční van od východu přinášel vzdálené údery bubnu.
Pan Koubek se bystře chopil svých paliček.
Halo, halo, signalizoval daleký buben.
Zde bubnová stanice N ' ga.
Halo, zde N ' ga.
Halo!
Zdemístně se potvrzuje příjem stanice N ' ga, bubnoval rychle pan Koubek.
Co si přejete?
Halo, halo, volal buben od východu.
Řekněte svým lidem, aby nám sem nechodili na ryby.
To přece nejde!
Pan Koubek oživl.
Halo, bubnoval prudce.
Zdemístně se odpovídá:
Nemáte nám co poroučet, co svým lidem máme říkat.
Zasahujete neslýchaným způsobem do našich vnitřních záležitostí.
Národ N ' gwe nestrpí, aby jeho prestiž byla urážena tak hrubými provokacemi.
Ohražujeme se jménem naší nejširší veřejnosti.
Bum!
Halo, odpovídal daleký buben.
To je omyl.
Stanice N ' gwe není volána.
Voláme stanici M ' bwa.
Šifrujeme:
M jako Marta, B jako Beata, W jako Waldemar, A jako Alois.
M ' bwa.
Stanice N ' gwe trvá na formální omluvě, bubnoval břitce pan Koubek.
V nejširších vrstvách našeho lidu panuje živelné rozechvění.
Bum!
Tak se nám nepleťte do spojení, bručel netrpělivě daleký buben.
Oho, oho, bubnoval vehementně pan Koubek.
Budiž vzato na vědomost, že na svém území budeme bubnovat, kdy a jak je nám libo.
Odmítáme důstojně a co nejostřeji urážlivý tón tamního oficiálního bubnu.
Zároveň prohlašujeme, že nestrpíme, aby kmen N ' ga hledal přes naše hlavy jakékoliv spojení s kmenem M ' bwa, se kterým jsme ve válečném stavu.
Náš národ jako jeden muž stojí na stráži proti ničemným úmyslům našich sveřepých a odvěkých nepřátel - Halo, slyšíte?
Halo!
Bylo ticho, odnikud se neozval ani šelest, ani pípnutí ptáčka;
takové nesmírné ticho, že se pan Koubek probudil bušením vlastního srdce.
" Halo, " opakoval, ale odpovědělo mu jen konejšivé vrznutí postele.
*
" Pane doktore, " řekl nato pan Koubek ustaraně, " já mám poslední dobou takové divné spaní. "
" Jaké? " ptal se pan doktor Kostelecký.
" Takové hrozné sny, " stěžoval si pan Koubek.
" A co chvíli se probudím tlučením srdce.
Co to je? "
" Nervy, " řekl doktor.
" Jste asi přepracován.
Nesmíte se rozčilovat, víme?
Já vám dám trochu bromu.
Na špičku nože před spaním, a budete spát jako jezevec. "
Tedy toho večera vzal pan Koubek bromu na špičku nože a vlezl do postele, připraven spát jako jezevec.
I počalo se mu zdát, že sedí v redakci Stráže našeho kraje s perem v ruce a chystá se psát úvodník.
Úvodník, bručel, zas úvodník!
A já nemám ponětí, o čem by měl být!
Jal se usilovně přemýšlet, o čem by se měl rozepsat.
Počkejme, pomáhal si, tak dejme tomu o - hm;
nebo řekněme o - o - o čem vlastně?
Pro větší soustředění začal hrýzt držátko svého osvědčeného pera;
ale nic, nic, nic ho nenapadlo.
Naprostý pocit prázdnoty v hlavě.
To není možné, zhrozil se pan Koubek, chytaje se za hlavu, snad se mi to jenom zdá!
Je přece tolik věcí, o kterých se dá napsat úvodník, například o - o - rány boží, kdybych věděl o čem!
Aha, vzpomněl si, to dělá ten brom!
Já vůl, já vzal brom před psaním místo před spaním!
Proto jsem ospalý jako... safra, jako co?
Měl bych se na to někoho zeptat, bručel, jda po nekonečné chodbě, až přišel k pootevřeným dveřím.
I vešel do nich a viděl s rozpačitým podivem, že tam sedí u psacího stolu on sám a píše úvodník.
Nevěděl honem, jak by měl sebe sama oslovit, a rozhodl se pro prostou kolegialitu.
" Pane kolego Koubku, " vyhrkl honem, " nevíte náhodou, o čem by se měl dnes psát úvodník? "
Pan kolega Koubek položil pero a řekl nikoliv nepřívětivě:
" Nu, to víte, já píšu proti trianonskému míru.
My Maďaři se nikdy nesmíříme a tak dále.
Člověče, o tom se dá toho napsat! "
" Děkuju, " zamumlal pan Koubek zmateně a stáhl se zpátky na chodbu.
Prokrindapána, řekl si, byl jsem to já, nebo ne?
Že bych měl tak vysedlé lopatky a takové chlupy v týle?
Běžel po té nekonečné chodbě podle řady dveří: kde vlastně je má redakce?
Bože, já zapomněl ty dveře počítat!
Aha, tady to bude!
- A vklouzl do nejbližších dveří.
Jenže tam seděl u psacího stolu on sám a psal úvodník.
" Co byste rád, pane kolego, " děl nezvedaje hlavy od práce.
" Já..., já..., " koktal pan Koubek.
" O čem dnes píšete úvodník, pane kolego Koubku? "
" Proti versailleskému míru, " pravil vážně pan kolega Koubek.
" Právě odmítám s rozhořčením zbabělý pacifismus, kterým chtějí rozvratné živly infikovat naši zdravou německou náturu, mein lieber Koubek. "
" Aha, " vypravil ze sebe pan Koubek.
" Tak já vás nebudu rušit, pane kolego. "
- A vrazil do nejbližších dveří.
Tam seděl zas takový pan Koubek a pilně psal broukaje pro sebe: "... ruský proletariát nestrpí... tak!... voláme do boje... podlé intriky ničemných sousedů... charašo!... utopíme v krvi... mor na ně! "
Pan Koubek se tiše stáhl na chodbu a vrhl se do nejbližších dveří.
" Hned, pane Koubku, " ozval se u stolu jeho vlastní hlas, " jen co rozdrtím patou tu slovanskou hydru.
All ' armi, Italia, all ' armi! "
Pan Koubek prchal po chodbě.
" Bože, " šeptal si s hrůzou, " kdybych našel nějaký prázdný psací stůl! "
- Nahlédl do dalších dveří.
" Počkejte, caballero Koubek, " zavolal tamní pan Koubek, " pojďte si poslechnout, jak jsem to nandal těm venezolánským banditům!
Halt!
Avanza, puerco, " zařval za prchajícím panem Koubkem.
Pan redaktor Koubek se ukryl za nejbližší dveře;
vtom ho popadla za límec nějaká ruka.
" Tak tady tě mám, ty zbabělý lháři, " skřípal mu do uší jeho vlastní hlas.
" Teď ti vyrvu tvůj zlolajný jazyk, ty pse! "
Pan Koubek se s hrůzou obrátil a zíral do své vlastní, křečovitě stažené tváře.
" Ale pane kolego, pusťte, vždyť já jsem taky pan Koubek! "
" My Koubkové se navzájem neznáme, " zahřímal ten druhý.
" Člověče, nikdo nemůže nenávidět víc než Koubek Koubka!
Smrt, smrt každému Koubkovi jiného jazyka! "
Pan Koubek se vyrval svému nepříteli a prchl na chodbu.
A hle, ze všech těch nesčetných dveří vykoukly hlavy Koubků a měřily ho zlýma očima.
Pan Koubek počal ze vší síly pádit po té nekonečné chodbě, pronásledován dupotem několika set Koubků.
Vrhl se po točitých schodech nahoru a běžel po jiné chodbě.
Z každých dveří se vyřítil nový Koubek a přidal se k pronásledovatelům.
Opět nové schody a nová chodba.
Ale tato chodba se končila plošinou nad bezednou propastí.
Pan Koubek se zděšeně zastavil a obrátil se k davu nepřátel.
Byli to samí Koubkové skřípající zuby a chraptivě oddychující.
Bože, kdybych se mohl schovat za svým psacím stolem, vzpomněl si pan Koubek zoufale.
Tam jsem tak silný a tak v bezpečí!
" Pánové, " zvolal udýchaně, " kolegové, Koubkové, proč mě honíte?
Vždyť nás všechny, nás Koubky všech národů, vede jediná myšlenka: vlastenectví čili nenávist k nepřátelům!
Co proti mně máte?
Copak netáhneme za jeden provaz?
Nejsme všude titíž?
Nepracují naše osvědčená pera všude na týchž národních ideálech?
Ó přátelé - "
Nepřátelští Koubkové se divoce zachechtali:
" Ty vole, my nejsme žádní přátelé!
My jsme úhlavní nepřátelé!
Mažte ho!
Ve jménu národa, na něj! "
Pan Koubek ucouvl na kraj propasti.
" Ale kamarádi, " vyhrkl, " vždyť...
Koukejte se, vždyť my to nebereme tak doopravdy, my Koubkové...
A vůbec, když jsme jednou tak pohromadě, tak bychom, páni, mohli těch zlostí nechat, nemyslíte?
A snad, helejte, snad se tu vůbec dohodneme a... Koukejte, vždyť je tolik jiných látek, o kterých se dají psát úvodníky!
Nač my se máme pořád navzájem dožírat a - "
" Oho, oho, " začali křičet Koubkové.
" Shoďte ho!
Chce nás připravit o chleba!
Zrádce!
Bere nám naše ideály!
Bere nám naši nejvděčnější látku!
Kazí nám řemeslo!
Zabte ho! "
Před očima pana Koubka se zatmělo.
Rozpřáhnuv ruce padal naznak do nesmírné hloubky a ztratil vědomí.
*
Den nato měl pan redaktor Koubek opravdu drobátko zaujatou hlavu.
" To dělá ten brom, " bručel rozladěně a vyhýbal se lidem.
A pro Kristovy rány, vzpomněl si odpoledne, vždyť já dnes musím psát úvodník!
Bodejť, dnes je středa a - o čem vlastně bych měl psát?
S těžkým srdcem se loudal do redakce a usedl za svým milovaným psacím stolem.
O čem bych měl psát, přemítal unaveně.
Řekněme něco o zachmuřené mezinárodní situaci nebo něco takového.
Těžké mraky se zvedají na obzoru naší vlasti - -
Pan Koubek se zamračil, zmačkal čtvrtku papíru a počal psát znovu.
Je nám třeba svornosti, řekl si.
Ergo je třeba potřít na hlavu především domácí odpůrce.
Jsou rozvratní živlové v lůně národa, kteří zlovolně, ano zlotřile rozsévají nesvár a podobně.
Cui prodest? tážeme se -
Pan Koubek vzdychl a rozmačkal i tuto čtvrtku.
Pan faktor Strnad jej po chvíli našel s hlavou složenou v dlaních.
" Měl by se pomalu sázet úvodník, " povídal zasmušile pan Strnad.
" Hned, " děl pan redaktor Koubek, " za malou hodinku. "
A namočiv pero počal psát úvodník o místním blátě.
Boj proti blátu... mobilizujme všechny síly... naše krásné město... národní povinnost... voláme k odpovědným činitelům:
Hic Rhodus!
" Tak, pane Strnad, " zahlaholil pan redaktor Koubek uspokojeně, " dejte to do sazby. "
Lidové noviny 23., 30. 11., a 7., 14., 21., 28. 12. 1930
SVATÁ NOC
" Já se ti divím, " křičela paní Dinah.
" Kdyby to byli pořádní lidé, šli by k starostovi, a ne takhle žebrotou!
Proč si je nevzali do domu Šimonovic?
Proč se jich máme ujímat ausgerechnet my?
Copak jsme něco horšího než Šimonovic?
Já vím, Šimonova žena by si takovou holotu do domu nepustila!
Já se ti divím, člověče, že se tak zahazuješ s já nevím kým! "
" Nekřič, " bručel starý Isachar, " vždyť to budou slyšet! "
" Ať to slyší, " pravila paní Dinah pozvedajíc hlas ještě víc.
" Nevídáno!
To by tak hrálo, abych nesměla doma ani pípnout kvůli nějakým tulákům!
Znáš je?
Zná je někdo?
On říká, to je má žena.
Povídali, jeho žena!
Já vím, jak to u takových poběhlíků chodí!
Že se nestydíš pustit něco takového do domu! "
Isachar chtěl namítnout, že je pustil jen do chléva, ale nechal to pro sebe;
měl totiž rád svůj pokoj.
" A ona, " pokračovala paní Dinah pohoršeně, " ona je v jiném stavu, abys to věděl.
Prokristapána, ještě to nám tak chybělo!
Jezus Maria, abychom tak přišli do lidských řečí!
Prosím tě, kdes nechal hlavu? "
Paní Dinah nabrala dechu.
" To se rozumí, nějaké mladici ty neumíš říct ne.
Když na tebe udělala ten svůj kukuč, tak ses mohl přetrhnout samou ochotou.
Mně bys to neudělal, Isachare!
Jen si ustelte, lidičky, je tam ve chlévě slámy habaděj - Jako bychom byli v celém Betlémě jenom my, kdo mají chlívek!
Proč jim Šimonovic nedali otep slámy?
Protože Šimonka by si to nedala od svého muže líbit, rozumíš?
Jen já jsem takový ošlapek, že na všechno mlčím - "
Starý Isachar se obrátil ke zdi.
Snad přestane, mínil;
ona má trochu pravdu, ale dělat tolik řečí pro jednou -
" Brát cizí lidi do domu, " rozjímala paní Dinah ve spravedlivém hněvu.
" Kdoví co je to zač?
Teď abych celou noc strachem nezamhouřila oka!
Ale to ti je jedno, viď?
Pro lidi ty všecko, ale pro mne nic!
Abys ty vzal jednou jedinkrát ohled na svou udřenou a churavou ženu!
A ráno abych po nich ještě uklízela!
Když ten člověk je tesař, proč není někde na práci?
A proč zrovna já mám mít tolik trápení?
Slyšíš, Isachare? "
Ale Isachar tváří ke zdi dělal, jako by spal.
" Panenko Maria, " vzdychla paní Dinah, " mám já to život!
Celou noc abych nespala starostí...
A on si spí jako dřevo!
Mohli by nám odnést celé stavení, a on si chrní...
Bože, mám já to svízel! "
A bylo ticho, jen starý Isachar pozorně členil tmu svým chrupáním.
*
K půlnoci ho vzbudilo z dřímoty potlačované ženské zasténání.
I safra, lekl se, to bude něco vedle v chlívku!
Jen aby to nevzbudilo Dinu...
To by zas bylo řečí!
I ležel nehnutě, jako by spal.
Po chvíli bylo slyšet nový ston.
Bože, smiluj se!
Bože, dej, ať se Dinah neprobudí, modlil se v úzkostech starý Isachar, ale vtom už cítil, že se Dinah vedle něho vrtí, zvedá se a napjatě naslouchá.
Bude zle, řekl si zdrceně Isachar, ale zůstal pěkně zticha.
Paní Dinah bez hlesu vstala, přehodila přes sebe vlňák a vyšla na dvůr.
Asi je vyhodí, řekl si bezmocně Isachar.
Já se jí do toho míchat nebudu, ať už si dělá, co chce...
Po jakési podivně dlouhé a tlumené chvíli se paní Dinah vrátila opatrně našlapujíc.
Isacharovi se ospale zdálo, že chrastí a praská nějaké dříví, ale rozhodl se, že se ani nehne.
Snad je Dině zima, mínil, a dělá si oheň.
Pak se Dinah znovu potichu vykradla.
Isachar pootevřel oči a viděl nad planoucím ohněm kotlík s vodou.
Nač to je, řekl si s podivem a hned zase usnul.
Probudil se teprve, když paní Dinah takovými zvláštními, horlivými a důležitými krůčky běžela s dýmajícím kotlíkem na dvůr.
I podivil se Isachar, vstal a trochu se ustrojil.
Musím se podívat, co je, řekl si energicky, ale ve dveřích se srazil s Dinou.
Prosím tě, co tak běháš, chtěl vyhrknout, ale ani se k tomu nedostal.
" Co ty tu máš co okounět, " utrhla se na něho paní Dinah a zas běžela na dvůr s nějakými klůcky a plátýnky v náručí.
Na prahu se obrátila.
" Jdi do postele, " rozkřikla se přísně, " a... a nepleť se nám tady, slyšíš? "
Starý Isachar se vyštrachal na dvorek.
Před chlívkem viděl bezradně trčet ramenatou mužskou postavu, i zamířil k ní.
" Jojo, " bručel chlácholivě.
" Vyndala tě, že?
To víš, Josef, ty ženské... "
A aby zamluvil jejich mužskou bezmoc, ukazoval honem:
" Koukej, hvězda!
Viděls už někdy takovou hvězdu? "
Lidové noviny 25. 12. 1930
HAMLET, PRINC DÁNSKÝ
Referát parlamentního zpravodaje
Včera za neobvyklého zájmu a před hustě obsazenými lavicemi přišla na pořad jednání Shakespearova hra Hamlet.
Za generálního řečníka této tragédie se ovšem se svou známou mnohomluvností přihlásil princ Hamlet, ale veškerý zájem se soustředil v očekávání, že do debaty zasáhne Polonius, stejně významný dánský státník, jako strhující řečník.
Vskutku jeho projevy nabyla včerejší hra mimořádného významu a byla vyslechnuta s nebývalou pozorností.
Krátký obsah celé hry následuje.
Po zahajovacích formalitách s duchem promluvil jako první řečník dánský král;
po něm se přihlásil k slovu Hamlet svým známým nevěcným povídáním, načež vystoupil Polonius a za hlubokého ticha pronesl řeč oslňující bystrými postřehy i širokým rozhledem.
Z jeho vývodů vyjímáme:
" Ještě jsi tady, Laerte?
Honem na loď, na loď!
Jak krásný vítr nám sed do plachet,
a ty tu civíš.
Počkej, zde si vem
mé požehnání a pár poučení
na cestu světem:
Nemluv, co si myslíš,
a nedělej, cos dobře nezvážil!
Jenom si nedej tisknout dlaň kdekým,
co se jen vylíhl a zchmejřil.
Pak, chraň se
začínat spory;
ale jsi - li v nich,
pak jednej, ať se druhý chrání tebe.
Jinak si choď, jak na to budeš mít,
ovšemže s mírou: pěkně, nevýstředně.
Nevypůjčuj si ani nepůjčuj.
Buď zdráv a vzkvétej pod mým požehnáním. "
Nato obrácen k Ofelii pronesl skvělou řeč, ze které uvádíme:
" Copak, Ofelie?
Copak ti to říkal?
Pravda!
Právě vhod!
Povídá se, že se prý velmi často
teď s tebou scházívá.
A ty těm citům, hloupé dítě, věříš?
Tedy zkrátka:
já prostě nechci, aby ode dneška
kdokoli mluvil, že své chvíle trávíš
jen rozhovory s princem Hamletem.
To je můj rozkaz: teď si jdi! "
V dalším průběhu jednání se pokusil princ Hamlet oslabit mohutný dojem řeči Poloniovy svým nejapným a zmateným klábosením;
neměl úspěchu on ani jeho druhové, ba i vystoupení ducha jeho otce, vypočítané na zevní efekt, nezmate zajisté naši uvědomělou veřejnost.
Po tomto nechutném výstupu ujal se slova opět Polonius, aby v rozpravě s Reynaldem pronesl pozoruhodné náměty o občanské výchově mladých mužů:
" Tak, Reynalde:
tady máš pro něj peníze a dopis.
A Reynalde, bylo by velmi moudré,
než k němu zajdeš, trochu vyzvědět,
jak se tam chová.
Víš, jen tak bujné, všední kousky, no,
ty už jsou známy jako společníci
svobody mládí.
Hraní a klení, pitky, rvačky,
hádky i kurvičky - to taky konečně.
A podle těchto návrhů a rad
si veď i ty!
A jinak mu přej volnost. "
Obraceje se k Ofelii pokračoval:
" Copak, Ofelie, co se děje?
A čímpak, proboha?
On zšílel z lásky k tobě.
Co povídal?
Pojď se mnou, dítě: vyhledáme krále.
To není láska, to je blouznění.
Pojď, půjdem ke králi. "
K následující rozpravě, které se účastnil i král a královna, přihlásil se Polonius bystrým postřehem:
" Poslové z Norska, Výsosti, se šťastně vrátili. "
Poté došlo k vrcholné události večera, kdy Polonius pevnou rukou strhl roušku z podivného jednání prince Hamleta.
Mužně a bezohledně, vědom si své odpovědnosti, prohlásil do napjatého ticha:
" Já budu stručný.
Princ Hamlet zešílel!
Zešílel, ano!
Co je šílenství,
ne - li jen prostě to, že někdo šílí?
Že zešílel, je pravda;
pravda, je to škoda,
a škoda že je to pravda: bláznivé kolo!
Ale s tím nic, chci mluvit zcela prostě.
Tak tedy zšílel, budiž.
A. teď zbývá
najít jen zdroj té celé příhody,
či lépe řečeno, té nehody,
poněvadž každá příhoda má zdroj.
Uvažte, prosím!
Hm, já mám dceru
a ta mi dala ve své poslušnosti
tady to, prosím.
Vizte a pak suďte. "
Za bezdeché pozornosti přečetl těžce kompromitující dopis prince Hamleta a pokračoval:
" Čím bych vám byl?
Ne, já šel k věci zpříma
a mladé slečně řek jsem asi tak:
Princ Hamlet je vždy princ, výš než tvůj cíl;
to nesmí být!
- A pak jsem jí dal příkaz,
že se má před ním zamykat,
odmítat poselství a nebrat žádné dary.
Ona mne ovšem poslechla, a on -
abych řek zkrátka -, když byl odmrštěn,
propadl smutku, potom blouznění
až k šílenství, ve kterém dnes tak třeští.
Já bych rád věděl, stalo - li se někdy,
když já jsem jasně řek:
Je to tak
- že to pak není tak? "
Za obecného vzrušení došlo k prudké kontroverzi mezi Hamletem a Poloniem, který drtil svého blekotajícího partnera břitkými a pohotovými slovy:
" Jak se má milý princ Hamlet?
Znáte mne, princi?
To snad ne, princi.
Poctivec, princi?
Svatá pravda, princi.
Mám, princi.
Copak to čtete, princi?
Ale oč jde, princi?
Co nejskromněji se s vámi loučím, princi.
Buďte zdráv, princi.
Hledáte prince Hamleta?
Tady je. "
Hamlet po zásluze odbyt jeho pádnými a trefnými slovy, rozpačitě něco blábolil za obecné nepozornosti;
svým známým nevěcným způsobem, pleta páté přes deváté, snažil se odvést rozpravu na jakési herce, ale Polonius, vrátiv se právě včas ze zákulisí, jej parátně usadil několika slovy:
" Mám pro vás novinu, princi.
Přišli k nám herci, můj princi!
Na mou čest!
To je nějak dlouhé.
Bude se s nimi jednat, jak zaslouží, princi.
Pojďte, páni! "
Není divu, že pan Hamlet se po těchto věcných slovech odvážil pronést jenom samomluvu, bál se zřejmě odpůrce tak pohotového.
Po přestávce, věnované zákulisnímu jednání, zasáhl Polonius do děje několika závažnými radami:
" Ofelie, ty tu choď!
My, Vzácnosti, se tady skryjem.
Čti si tuhle knížku. "
Následovala soukromá rozprava prince Hamleta s Ofelií, po níž Polonius výstižně pravil zejména toto:
" Jdi si, Ofelie!
Nemusíš říkat, co tu mluvil princ:
my víme všecko! "
Zatím princ Hamlet nastrojil - ovšem krajně nemístně - jakousi hereckou produkci: během této trapné epizody se Polonius právem vyjádřil:
" Vidíte? "
V souvislosti s tímto nešťastným počinem Hamletovým došlo k bouřlivému konfliktu mezi Poloniem a Hamletem.
Jako rána za ranou dopadaly na prince břitké šlehy Poloniovy:
" Královna chce s vámi mluvit, princi, a ihned.
Ať mne čert, opravdu: docela velbloud.
Hřbet má jak kolčava.
Úplně velryba.
Já vyřídím. "
Zahanbený Hamlet si nemohl po tomto morálním výprasku ulevit nežli samomluvou, jak už je jeho nechvalným a málo statečným zvykem.
V dalším průběhu hry dlužno zaznamenati cenný a obezřelý námět Poloniův:
" Můj pane, už jde k matce do komnaty:
já musím rychle někam za čaloun, abych je vyslechl.
Teď sbohem, Výsosti;
však ještě přijdu, než půjdete spat, a řeknu vám, co poznám. "
Ke královně pak trefně pravil:
" Hned tady bude.
Já si vlezu sem.
Jen, prosím, hezky rázně! "
V dalším průběhu jej Hamlet zákeřně probodl;
a tu Polonius podotkl se svou obvyklou pohotovostí a přímostí:
" Oh, jsem zavražděn! "
Smrtí Poloniovou by se měla hra skončit;
co následuje, jsou beztoho jen jalové řeči bez hlavy a paty;
zejména princ Hamlet obtěžoval rozčarované posluchačstvo svými nevhodnými a příliš osobními samomluvami, jako má - li být, či nebýt.
Dobrá polovina hry mohla klidně odpadnout.
Nebýt skvělých projevů Poloniových, byl to ztracený večer.
Vylíčili jsme děj Hamleta co nejpodrobněji, aby si uvědomělý čtenář sám učinil obraz o celé hře.
Obecenstvo, když bylo s nejhlubší pozorností vyslechlo mohutné řeči Poloniovy, jevilo o konec hry zřejmý nezájem.
Jen mizivý hlouček nekritických straníků aplaudoval na konci prázdnému mlácení slámy a demagogickým frázím Hamletovým.
Soudná veřejnost se takovým laciným úspěchem ovšem oklamat nedá.
Lidové noviny 18. 1. 1931
Z TISÍCE A JEDNÉ NOCI
I vyvstal muž jeden a vyzýval Aliho, bývalého vezíra, na soud.
" Ali, " pravil, " ledacos se o tobě praví, i žádá si čest světa islámského, aby aneb tvá vina, aneb tvá nevina byla dokázána před kádím. "
" I zajisté, " pravil Ali, " tuze rád, ó muži, se postavím před soud, ale jen s tou podmínkou, že dříve budou co do své viny či neviny - já nedím jaké - vyslechnuti všichni ostatní vezíři, což jich koli bylo, jakož i všichni nynější i bývalí pašové, limbašové a ostatní hodnostáři;
pak i já se dostavím na soud. "
*
Jednoho dne pak se rozlehl na tržišti křik a lidé chytili mezkaře jménem Mahmud.
" Ukaž své kapsy, " volali lidé, " nebo ztratil se na tržišti váček denárů. "
" Jsem ochoten obrátit své kapsy, " děl Mahmud, " abych ukázal celému světu svou poctivost;
ale dříve ať všichni lidé na tržišti obrátí své kapsy a vypovědí před soudem, odkud mají své denáry.
Pak i já tak učiním. "
I divili se lidé řkouce:
" Chytrý je Mahmud.
Zdali nás by co podobného napadlo? "
Lidové noviny 19. 2. 1931
O DESÍTI SPRAVEDLIVÝCH
I řekl Hospodin:
Protože rozmnožen jest křik Sodomských a Gomorských a hřích jejich že obtížen je náramně:
Sstoupím již a ohledím, jestliže podle křiku jejich, kterýž přišel ke mně, činili, důjde na ně setření;
a pakli toho není, zvím.
Vtom přistoupiv Abrahám řekl:
Zdali také zahladíš spravedlivého s bezbožným?
Bude - li padesáte spravedlivých v tom městě, zdali předce zahubíš a neodpustíš místu pro padesáte spravedlivých, kteříž jsou v něm?
I řekl Hospodin:
Jestliže naleznu v Sodomě, v městě tom, padesáte spravedlivých, odpustím všemu tomu místu pro ně.
A odpovídaje Abrahám řekl:
Co pak, nedostane - li se ku padesáti spravedlivým pěti, zdali zkazíš pro těch pět všecko město?
I řekl:
Nezahladím, jestliže najdu tam čtyřidceti pěti.
Opět mluvil Abrahám a řekl:
Snad nalezeno bude čtyřidceti?
A odpověděl:
Neučiním pro těch čtyřidceti.
I řekl Abrahám:
Prosím, nechť se nehněvá Pán můj, že mluviti budu:
Snad nalezeno bude tam třidceti?
Odpověděl:
Neučiním pro těch třidceti.
A opět řekl:
Aj, nyní počal jsem mluviti k Pánu svému:
Snad se nalezne tam dvadceti?
Odpověděl:
Nezahladím i pro těch dvadceti.
Řekl ještě:
Prosím, ať se nehněvá Pán můj, jestliže jednou ještě mluviti budu:
Snad se jich najde tam deset?
Odpověděl:
Nezahladím i pro těch deset.
I odšel Hospodin, když dokonal řeč k Abrahámovi;
Abrahám pak navrátil se k místu svému.
Genesis 18,20 - 33
A když se navrátil k místu svému, zavolal Abrahám svou ženu Sáru a řekl jí:
" Poslyš, mám to z nejlepšího pramene, ale nikdo to nesmí vědět.
Hospodin se rozhodl zahubiti Sodomské a Gomorské pro jejich hříchy.
On sám mi to řekl. "
I pravila Sára:
" Vidíš, neříkala jsem to už dávno?
A když jsem ti povídala, co se tam děje, ty jsi je ještě hájil a mne jsi okřikoval:
Mlč, nepleť se do toho, co je ti po tom?
Teď to vidíš, já to dávno říkala, to se dalo čekat.
Když jsem o tom onehdy mluvila s Lotovou ženou, povídám jí:
Paní, kam tohle povede?
Co myslíš, zahubí Hospodin také Lotovu ženu? "
A odpovídaje Abrahám řekl:
" O to právě jde.
Abych tak řekl, na můj nátlak Hospodin svolil, že ušetří Sodomy a Gomory, najde - li tam padesát spravedlivých.
Ale já to usmlouval na deset.
Proto jsem tě zavolal, abychom spolu vybrali pro Hospodina deset spravedlivých. "
I pravila Sára:
" To jsi dobře udělal.
Lotova žena je má přítelka a Lot je syn tvého bratra Hárana.
Já neříkám, že Lot je spravedlivý, to víš, jak štval svou čeleď proti tobě, to zas neříkej, Abraháme, to nebylo v pořádku, on to s tebou nemyslí upřímně, ale je to tvůj synovec, třebaže Háran se k tobě nechoval, jak by se měl chovat rodný bratr, ale to už patří k rodině. "
A dále pravila řkouc:
" Řekni Hospodinovi, ať ušetří Sodomy.
Já už jsem taková, že nepřeju nikomu nic zlého.
Mně se třesou nohy, když si pomyslím, že by tolik lidí mělo přijít o život.
Jdi a přimluv se u Hospodina, aby se nad nimi slitoval. "
A odpověděl Abrahám:
" Slituje se Hospodin, najde - li deset spravedlivých.
Myslím, že bychom mu mohli poradit, kteří to jsou.
Známeť všechny lidi, kteříkoli bydlí v Sodomě a Gomoře.
Proč bychom nepomohli Hospodinu vyhledat deseti spravedlivých? "
I řekla Sára:
" Nic není snazšího než to.
I dvacet i padesát i sto spravedlivých mu označím.
Hospodin ví, že nikomu neublížím.
Tak to máme Lotovu ženu a Lota, synovce tvého, třebaže je falešný a závistivý, ale patří k rodině.
To už jsou dva. "
Nato řekl Abrahám:
" A jejich dvě dcery. "
Sára pak pravila:
" Nemysli si, ta starší, Jescha, je nestyda.
Nevšiml sis, jak před tebou kroutila zadnicí?
Sama Lotova žena mně řekla:
Jescha mně dělá starosti, budu ráda, až se vdá.
Ta mladší se zdá skromnější.
Ale když myslíš, tedy počítej s oběma. "
I řekl Abrahám:
" Tak to už máme čtyři spravedlivé.
Koho bychom vybrali dále? "
A Sára odpověděla:
" Když počítáš ta dvě děvčata, pak musíš přibrat i jejich ženichy, Jobaba a Seboima. "
Abrahám však řekl:
" Co tě nemá, Seboim přece je syn starého Dodanima.
Což může syn zloděje a lichváře býti spravedlivý? "
I řekla Sára:
" Abraháme, udělej to, prosím, kvůli rodině.
Proč by Melcha neměla mít stejně řádného ženicha jako ta fiflena Jescha?
Je to slušné děvče a nekroutí aspoň boky před starými příbuznými, kterých si má vážit. "
I odpověděl Abrahám:
" Budiž, jak pravíš.
Tak tedy s Jobabem a Seboimem máme už šest spravedlivých.
Teď nám zbývá nalézt jenom čtyři. "
A Sára řekla:
" To už bude snadné.
Počkej, kdo ještě v Sodomě je spravedlivý? "
Abrahám pak odpověděl:
" Řekl bych, že starý Náchor. "
I řekla Sára:
" Divím se ti, že můžeš o něm vůbec mluvit.
Což nespí s pohanskými děvkami, ačkoli je stařec?
To spíše už nežli Náchor je spravedlivý Sabatach. "
Tu rozpálil se Abrahám hněvem a řekl:
" Sabatach je křivopřísežník a modloslužebník.
Nežádej ode mne, abych ho navrhl Hospodinu mezi spravedlivými.
To spíš už by padal na váhu Elmodad nebo Eliab. "
Nato řekla Sára:
" Abys tedy věděl, Eliab zcizoložil s ženou Elmodadovou.
Kdyby Elmodad za něco stál, vyhnal by svou ženu, tu couru, kam patří.
Ale snad bys mohl navrhnout Námana, který za nic nemůže, protože je blázen. "
A odpověděl Abrahám:
" Námana nenavrhnu, ale navrhnu Melchiela. "
I řekla Sára:
" Navrhneš - li Melchiela, nemluv se mnou.
Což neposmíval se ti Melchiel, že nemáš se mnou syna, ale s děvkou Agar ano? "
Abrahám pak řekl:
" Nenavrhnu Melchiela.
Co myslíš, měl bych snad přibrat mezi spravedlivé Ezrona či Jahelela? "
Sára pak odpověděla řkouc:
" Jahelel je prostopášník a Ezron obcuje s nevěstkami achadskými. "
I řekl Abrahám:
" Navrhnu Efraima. "
A Sára řekla:
" Efraim říká, že jeho je rovina Mamre, na které se pasou naše stáda. "
Abrahám pak řekl:
" Nespravedlivý jest Efraim.
Navrhnu Ahirama, syna Jasfelova. "
I pravila Sára:
" Ahiram je přítel Melchielův.
Chceš - li navrhnout někoho, navrhni Nádaba. "
Odpověděl Abrahám:
" Nádab je lakomec.
Navrhnu Amrama. "
A Sára řekla.
" Amram chtěl spát s tvou děvkou Agar.
Nevím, co na ní tak zvláštního viděl.
Lepší je Asriel. "
I řekl Abrahám:
" Asriel je hejsek.
Nemohu navrhnout Hospodinu žádného šaška.
Což abych mu jmenoval Namuela?
Ne, ani Namuel nestojí za to.
Nevím, proč by to měl být zrovna Namuel. "
Sára pak pravila:
" Co máš proti Namuelovi?
Je sice hloupý, ale je zbožný. "
I řekl Abrahám:
" Budiž, Namuel je sedmý. "
Sára nato pravila:
" Počkej, Namuela vynechej, neboť pěstuje hřích sodomský.
Kdo ještě je v Sodomě?
Dovol, abych si vzpomněla:
Kahat, Salfad, Itamar... "
Abrahám pak odpověděl:
" Odstup tato myšlenka od tebe.
Itamar je lhář, a pokud se týče Kahata a Salfada, což nehlásí se oba ke straně zlořečeného Pelega?
Ale snad znáš nějakou ženu spravedlivou v Sodomě.
Prosím, vzpomeň si. "
I řekla Sára:
" Není žádné. "
Tu zarmoutil se Abrahám řka:
" Což není deseti spravedlivých v Sodomě a Gomoře, aby pro ně Hospodin ušetřil oněch krásných měst? "
Sára pak řekla:
" Jdi, Abraháme, jdi ještě jednou k Hospodinu, padni na kolena před tváří jeho, roztrhni roucho své a rci:
Pane, Pane, já i Sára, žena má, tě plačíce prosíme, abys nezahubil Sodomy a Gomory pro hříchy jejich.
A řekni mu:
Smiluj se nad hříšným tím lidem a poshověj jim ještě.
Měj slitování, Pane, a nech je žít.
Avšak od nás, Hospodine, od nás lidí nežádej, abychom ti navrhli deset spravedlivých z veškerého lidu tvého. "
Lidové noviny 13. 9. 1931
THERSITES
Byla noc a mužové achajští sesedli se blíže k ohňům.
" Ta skopová zas nebyla k žrádlu, " ozval se Thersites dloubaje se v zubech.
" Já se vám divím, Achajci, že si to necháte líbit.
Vsadil bych se, že oni měli k večeři nejmíň beránky zimrlíky;
ale to se ví, pro nás, staré vojáky, je smradlavý kozel dost dobrý.
Lidi, když si vzpomenu na to skopové u nás v Řecku - "
" Nech toho, Thersite, " bručel tatík Eupator.
" Válka je válka. "
" Válka, " děl Thersites.
" Prosím tě, čemu říkáš válka?
Tomu, že se tady pomalu desátý rok flákáme pro nic za nic?
Já vám řeknu, mládenci, co to je: to není žádná válka, to si jen ti páni vojevůdci a hodnostáři udělali na státní útraty výlet;
a my, staří vojáci, my máme otvírat hubu na to, jak nějaký floutek, utřinos a mámin synáček běhá po táboře a naparuje se svým štítem.
Tak je to, holenku. "
" To myslíš Achilla Péleovce, " řekl mladý Laomedon.
" Toho nebo jiného, " prohlásil Thersites.
" Kdo má oči v hlavě, ví, na koho to padá.
Páni, to nám přece nikdo nenamluví: kdyby šlo opravdu o to, dobýt té pitomé Tróje, tak jsme ji už dávno měli.
Jen pořádně kýchnout a byla by na hromadě.
Pročpak se nepodnikne útok proti hlavní bráně?
Víte, takový důkladný impozantní šturm s křikem, hrozbami a zpěvem válečných písní - a hned by byl konec vojny. "
" Hm, " brumlal rozvážný Eupator, " křikem Trója nepadne. "
" A to se moc mejlíš, " hlaholil Thersites.
" To ví každé dítě, že Trojští jsou zbabělci, skety, svrabaři a chamraď.
Jen jim jednou pěkně od plic ukázat, kdo jsme my, Řekové!
To byste koukali, jak by zalezli a škemrali o milost!
Stačilo by sem tam přepadnout trojské ženské, když jdou večer pro vodu - "
" Přepadat ženské, " krčil rameny megarský Hippodamos, " to se, Thersite, nedělá. "
" Válka je válka, " zvolal Thersites udatně.
" Ty jsi mi, Hippodame, pěkný vlastenec!
Myslíš, že vyhrajeme válku tím, že milostpán Achilles jednou za čtvrt roku uspořádá veřejné potýkání s tím vozembouchem Hektorem?
Člověče, ti dva to mají smluvené a sehrané jedna radost;
jejich souboje, to je sólo numero, aby si jelimánci mysleli, že ti dva za ně bojují!
Hej, Trójo, hej, Helado, pojďte čumět na pány hrdiny!
A my ostatní, my nejsme nic, naše utrpení je pro kočku, o nás ani pes neštěkne.
Já vám něco povím, Achajci:
Achilles dělá hrdinu jen proto, aby sebral všechnu smetanu a nás připravil o válečnické zásluhy;
chce, aby se mluvilo jen o něm, jako by on všecko, a ti druzí jakobysmet.
Tak je to, mládenci.
A ta válka se tak courá jen proto, aby se pan Achilles mohl nafukovat jako bůhví jaký rek.
Se vám divím, že to nevidíte. "
" Prosím tě, Thersite, " ozval se mladý Laomedon, " co ti vlastně Achilles udělal? "
" Mně?
Ani to nejmenší, " děl rozhořčeně Thersites.
" Co mně je po něm?
Abys věděl, já s ním ani nemluvím;
ale všechen lid už má plné zuby toho, jak se ten chlap dělá důležitý.
Například to jeho trucování ve stanu.
Žijeme v takové dějinné chvíli, kdy jde o čest naší Helady;
celý svět se na nás dívá - a co dělá pan hrdina?
Válí se ve stanu, a že prý nebude bojovat.
Máme snad my za něj odřít dějinnou chvíli a čest celé Helady?
Ale to máte tak: když to má jít do tuhého, zaleze Achilles do stanu a hraje uraženého.
Pff, komedie!
To máte ty národní hrdiny!
Zbabělci jsou to. "
" Já nevím, Thersite, " pravil rozšafa Eupator.
" Achilles je prý strašně uražen, protože Agamemnon poslal zpátky k rodičům tu jeho otrokyni, jakpak ona se jmenuje, Briseovna nebo Chryseovna, tak nějak.
Péleovec z toho dělá věc prestiže, ale já myslím, že měl to děvče doopravdy rád.
Holenku, to nebude žádná komedie. "
" Mně budeš něco říkat, " děl Thersites.
" Já vím dobře, jak to bylo.
Agamemnon mu prostě tu holku přebral, víme?
To se ví, má naloupených šperků habaděj a po ženském mase je jako kocour - Už je toho zrovna dost, těch ženských: kvůli té couře Heleně se válka začala a teď zase tohle - Slyšeli jste, že Helena poslední dobou drží s Hektorem?
Lidi, tu už měl v Tróji kdekdo, i ten dědek nad hrobem, ten plesnivý Priamos.
A pro takovou flundru my máme tadyhle strádat a bojovat?
Děkuju nechci! "
" Říká se, " poznamenal ostýchavě mladý Laomedon, " že Helena je velmi krásná. "
" Povídali, " pravil Thersites opovržlivě.
" Je odkvetlá ažaž a krom toho cumploch, jakému rovno není.
Já bych za ni nedal ani pytlík bobů.
Mládenci, já bych tak tomu hloupému Menelaovi přál, abychom tu válku vyhráli a on dostal Helenu zpátky.
Celá Helenina krása je legenda, podvod a trochu líčidla. "
" A my, " děl Hippodamos, " my Danaové, Thersite, se bijeme za pouhou legendu? "
" Milý Hippodame, " řekl Thersites, " zdá se, že do toho nevidíš.
My Helénové válčíme za první proto, aby starý lišák Agamemnon nahrabal plné pytle kořisti;
za druhé proto, aby hejsek Achilles ukojil svou nezřízenou ctižádost;
za třetí proto, aby podvodník Odysseus nás okrádal na válečných dodávkách;
a konečně proto, aby jakýsi podplacený jarmareční zpěvák, nějaký Homér, nebo jak se ten pobuda jmenuje, za špinavých pár šestáků dělal slávu největším zrádcům řeckého národa a přitom hanobil, nebo aspoň umlčel ty pravé, skromné, obětavé hrdiny achajské, jako jste vy.
Tak je to, Hippodame. "
" Největší zrádcové, " pravil Eupator, " to slovo je, Thersite, trochu silné. "
" Tak abyste věděli, " vyhrkl Thersites a ztlumil hlas, " já mám doklady o jejich zradě.
Pánové, je to strašné.
Já vám neřeknu všechno, co vím, ale jen jedno si zapište za uši: že jsme prodáni.
To přece musíte vidět sami: copak je myslitelné, že my, Řekové, nejstatečnější a nejvyspělejší národ na světě, bychom už dávno nedobyli toho trojského hnojiště a nezatočili s těmi žebráky a uličníky v Iliu, kdybychom už leta letoucí nebyli zrazováni?
Což ty, Eupatore, považuješ nás, Achajce, za takové skety a psy, že bychom už dávno nebyli s tou špinavou Trójou hotovi?
Jsou snad Trojští lepší vojáci než my?
Poslyš, Eupatore, myslíš - li to, pak nemůžeš být ani Řek, nýbrž nějaký Epirot nebo Thrák.
Pravý řecký antický člověk musí s bolestí cítit, v jaké hanbě a lumpárně žijeme. "
" Pravda je, " mínil zamyšleně Hippodamos, " že se ta válka zatrápeně vleče. "
" Tak vidíš, " zvolal Thersites.
" A já ti povím proč: protože Trojští mají své spojence a pomahače mezi námi.
Snad víte, koho míním. "
" Koho? " řekl vážně Eupator.
" Teď už to, Thersite, musíš dodělat, kdyžs to načal. "
" Nerad to říkám, " bránil se Thersites.
" Vy mne, Danaové, znáte, že nedělám klepy;
ale když myslíte, že to je ve veřejném zájmu, povím vám hroznou věc.
Onehdy jsem hovořil s několika dobrými, statečnými Řeky;
jako vlastenec mluvím o válce, o nepříteli, a jak už je má řecká, otevřená nátura, říkám, že Trójané, naši úhlavní a sveřepí nepřátelé, jsou smečka zbabělců, zlodějů, ničemů, otrapů a krys, že jejich Priamos je senilní dědek a jejich Hektor sketa.
Uznáte přece, Achajové, to že je pravé řecké smýšlení.
A tu najednou vystoupí ze stínu sám Agamemnon - už se ani nestydí špehovat!
- a povídá:
' Pomalu, Thersite;
Trojští jsou dobří vojáci, Priamos je správný starý muž a Hektor je hrdina. '
Nato se obrátil na patě a zmizel dřív, než jsem ho mohl po zásluze odbýt.
Pánové, já zůstal jako opařený.
A hele, řekl jsem si, odkud vítr vane!
Teď už víme, kdo zanáší do našeho tábora rozvrat, malomyslnost a nepřátelskou propagandu.
Jak máme potom vyhrát válku, když ti podlí Trójané mají své lidi, své stoupence v našem středu, ba hůř než to, přímo v našem hlavním stanu?
A myslíte, Achajci, že takový zrádce dělá tu podkopnou práci pro nic za nic?
Ba ne, holenku, ten nebude zadarmo vynášet do nebe naše národní nepřátele;
ten za to musel, panečku, dostat od Trojských těžce zaplaceno.
Jen si to, mládenci, trochu srovnejte: válka se schválně vleče, Achilles byl úmyslně uražen, v našem vojsku je slyšet jen stesky a reptání, všude roste nekázeň - zkrátka všecko je jedna lumpárna a zlodějna.
Na koho se podíváte, je zrádce, zaprodanec, cizák a čachrář.
A když jim člověk přijde na jejich finty, řeknou, že je rejpal a rozkladný živel.
To má našinec za to, že chce bez ohledů vpravo nebo vlevo sloužit jenom svému národu a jeho cti a slávě!
To jsme to my, antičtí Řekové, dopracovali!
Že se nezalkneme vším tím bahnem!
Jednou se bude o naší době psát jako o periodě nejhlubšího národního zneuctění a porobení, hanby, malosti a zrady, nesvobody a rozvratu, zbabělosti, korupce a mravní hniloby - "
" Nějak bylo, nějak bude, " zívl Eupator.
" A já už jdu spat.
Dobrou noc, lidičky! "
" Dobrou noc, " děl Thersites srdečně a s libostí se protáhl.
" Ale že jsme si dnes pěkně pobesedovali, co? "
Lidové noviny 22. 11. 1931
O ÚPADKU DOBY
Před jeskyní bylo ticho.
Mužové odešli hned zrána mávajíce oštěpy směrem k Blansku nebo k Rájci, kde bylo vystopováno stádo sobů;
ženy zatím po lese sbíraly bobule klikvy a jen časem bylo slyšet jejich ječivý pokřik a repetění;
děti se nejspíš čabraly dole v potoce - ostatně kdo by se těch harantů dohlídal, holoty darebné a zvlčilé.
A tož starý pračlověk Janeček klímal v tom vzácném tichu na mírném slunci říjnovém;
po pravdě řečeno chrápal a v nose mu hvízdalo, ale dělal, jako by nespal, nýbrž jako by střežil jeskyni kmene a panoval nad ní, jakož se sluší na starého náčelníka.
Stará Janečková rozložila čerstvou kůži medvědí a jala se ji oškrabovat ostrým pazourkem.
To se musí dělat důkladně, píď po pídi - a ne jako to dělá mladá, napadlo starou Janečkovou;
to famfárum to jen tak halabala odrbe a už zas běží muchlat a muckat se s dětmi - takové kůže, myslí si stará Janečková, nic nevydrží, kdepak, ztyří nebo se zapaří;
ale já se jí do ničeho plést nebudu, myslí si paní Janečková, když jí to neřekne syn - Jen co je pravda, šetřit mladá neumí.
A tady je ta kožišina propíchnuta, zrovna uprostřed hřbetu!
Lidi drazí, trne stará paní, kterýpak nekola toho medvěda píchal do zad?
Vždyť se tím zkazí celá kůže!
To by můj jakživ neudělal, říká si stařena roztrpčeně, ten se vždycky strefoval do krku -
" Ah ja, " zahekal v tu chvíli starý Janeček a vytřel si oči.
" Ještě nejsou zpátky? "
" Kdepak, " bručela stará paní.
" To si počkáš. "
" Tja, " vzdychnul stařík a rozespale mžoural.
" Kdepak ti.
No ja.
A kde jsou ženské? "
" Hlídám je? " zavrčela stará.
" To víš, někde trajdají - "
" Ah jaja, " zívnul děda Janeček.
" Někde trajdají.
Místo aby - místo aby, řekněme, to nebo to - Tož tak.
To to vypadá! "
Bylo ticho: jen stará Janečková rychle a se zlostnou horlivostí oškrabovala syrovou kůži.
" Povídám, " ozval se Janeček drbaje se zamyšleně na zádech.
" Uvidíš, že zas nic nepřinesou.
To dá rozum: s těmi jejich nanicovatými koštěnými oštěpy - A já pořád říkám synovi: koukej, žádná kost přece není dost tvrdá a pevná, aby se z ní dělaly oštěpy!
- To přec musíš uznat i ty jako ženská, že ani kost, ani paroh nemá tu tento - takovou průbojnost, víš?
Trefíš s tím do kosti a kostí kost neprorazíš, no ne?
To dá rozum.
To takový kamenný oštěp, holenku - To se ví, dá to víc práce, ale zato je to, panečku, nástroj - A copak si dá syn říci? "
" To víš, " děla trpce paní Janečková.
" Dnes už si nikdo nedá poroučet. "
" Vždyť já nikomu neporoučím, " rozčiloval se děda.
" Ale ani poradit si nedají!
Včera jsem ti našel tamhle pod skalou takový pěkný, placatý úlomek pazourkový.
Stačilo by drobet jej po krajích přitesat, aby byl ostřejší, a byl by to hrot oštěpu jedna radost.
Tak to vemu domů a ukážu synovi:
Koukej, to je kámen, co?
- Je, on na to.
Ale co s ním, tati?
- Inu, jářku, ten by se mohl přisekat na oštěp.
- Ale jděte, tatínku, povídá on, kdo by se s tím tesal a piplal?
Vždyť toho starého haraburdí máme v jeskyni celé hromady a stejně to k ničemu není;
ani na dřevci to nedrží, ať se to přiváže jak chce, tak co s tím?
- Lenoši jsou to, " rozkřikl se prudce staroch.
" Dnes už se nikomu nechce opracovat pořádně kus pazourku, to je to!
Pohodlní jsou!
To se ví, takový koštěný hrot je udělán jedna dvě, ale taky se ti každou chvíli zlomí.
A to prý je jedno, říká syn, tak se dá nový a je to.
No ja, ale kam to takhle přivedou?
Každou chvíli nový oštěp!
Řekni sama, kdo tohle jakživ viděl?
Holenku, to takový pořádný pazourkový hrot musel vydržet léta letoucí!
Ale já říkám, ono dojde na má slova: však oni se jednou ještě rádi vrátí k těm našim poctivým kamenným zbraním!
Proto já schovávám, kde co najdu: staré šípy a mlaty a pazourkové nože - A to prý je haraburdí! "
Starý pán se až dusil zármutkem a pohoršením.
" No vidíš, " ozvala se paní Janečková, aby ho přivedla na jiné myšlenky.
" To máš jako s těmi kůžemi.
Maminko, říká mně mladá, načpak se s tím tolik oškrabovat, škoda té práce;
zkuste jednou vydělávat kůži popelem, to aspoň nesmrdí.
Mne budeš učit, " utrhla se stařena na nepřítomnou snachu, " já vím, co vím!
Odjakživa se kůže jenom oškrabovaly, a jaké to byly kůže!
To se ví, je - li ti škoda práce - Jen když se mohou nějak té práci vyhnout!
Proto pořád něco vymýšlejí a zajinačují - Vydělávat kůži popelem!
Kdopak to kdy slyšel! "
" To už tak máš, " zívl Janeček.
" Kdepak, to jim není dost dobré, jak jsme to dělali my.
A že prý jsou kamenné zbraně nepohodlné do ruky.
To teda je pravda, my jsme se na pohodlí tuze neohlíželi;
ale dnes - nonono, abyste si neotlačili ručičky!
Řekni sama, kam to takhle povede?
Vem si ty dnešní děti.
Jen je, dědečku, nechte, říká snacha, ať si hrají.
Ja, ale co z nich jednou bude? "
" Kdyby to aspoň nedělalo takový tartas, " žalovala stará paní.
" Nezvedené je to, jen co je pravda! "
" To máš tu dnešní výchovu, " kázal starý Janeček.
" A když semhle tamhle něco povím synovi, řekne:
Tatínku, tomu vy už nerozumíte, dnes je jiná doba, jiná epocha - Vždyť prý, říká, ani ty koštěné zbraně nejsou ještě to poslední slovo;
jednou, říká, přijdou lidé na ještě onačejší materiál - No víš, tohle už přestává všecko: jako by kdo kdy viděl jiný pevný materiál než kámen, dřevo nebo kost!
To musíš uznat sama jako hloupá ženská, že - že - že to přesahuje všechny meze! "
Paní Janečkové klesly ruce do klína.
" Ty, " řekla, " a kde se v nich ty nesmysly berou? "
" No, prý je to teď moderní, " žmoulal bezzubě staroch.
" Prosím tě, tamhle v tu stranu, čtyři dny cesty odtud, přivandroval nějaký nový kmen, taková cizí holota, a ti prý to tak dělají - Abys věděla, ty všechny hlouposti mají naši od nich.
Ty koštěné zbraně a všecko.
Dokonce - - dokonce to od nich kupují, " křikl rozčileně.
" Za naše dobré kožišiny!
Jako by kdy od cizích přišlo něco dobrého!
Jen si nic nezačínat se žádnou cizí pakáží!
A vůbec, to je stará zkušenost po předcích: každý cizinec se má bez okolků přepadnout a odkrouhnout.
Tak to bývalo odjakživa: žádné cavyky, a pobít.
Ale kdepak, tati, říká syn, dnes jsou jiné poměry, ona se teď zavádí výměna zboží - Výměna zboží!
Když někoho pobiju a poberu mu, co má, tak dostanu jeho zboží a nic mu za to nedám - nač nějaká výměna?
- Kdepak, tati, říká syn, přitom platíte lidskými životy a těch je škoda!
- Tak tady to máš: prý je škoda lidských životů!
To jsou ty dnešní názory, " brumlal starý pán znechuceně.
" Zbabělci jsou, to je to celé.
Prý škoda životů!
A jak se jednou, řekni, uživí tolik lidí, když se nebudou pobíjet.
Vždyť už teď je těch sobů po čerchmantech málo!
Vida je, lidských životů je jim líto;
ale k tradici úctu nemají, svých předků a rodičů si neváží - Vždyť je to spoušť, " vyhrkl prudce děda Janeček.
" Tuhle koukám, jeden takový usmrkanec čmalíkuje hlinkou na stěnu jeskyně podobu bizona.
Já mu dal pohlavek, ale syn říká:
Jen ho nechte, vždyť ten bizon je jako živý!
- No to už přestává všecko!
Copak se kdy dělaly takové zbytečnosti?
Nemáš - li co na práci, kluku, tak otesávej nějaký pazourek, ale nemaluj bizony na stěnu!
Kdopak ví, ještě to přivodí bžundu našim lovcům, no ne?
Nač nám je třeba takových pitomostí? "
Paní Janečková sevřela přísně rty.
" Kdyby jen bizoni, " utrousila po chvilce.
" Co teda? " ptal se děda.
" Ale nic, " bránila se paní Janečková, " mně je hanba to říct - Tak abys věděl, " rozhodla se náhle, " dnes ráno jsem našla... v jeskyni... kus mamutího klu.
Byl vyřezaný jako... jako nahatá ženská.
Prsy a všecko, víš? "
" Ale jdi, " užasl staroch.
" A kdo to vyřezal? "
Paní Janečková pokrčila pohoršeně rameny.
" Kdopak ví.
Asi někdo z mladých.
Já jsem to hodila do ohně, ale takovéhle prsy to mělo!
Fuj! "
" - - No to už dál nejde, " vydralo se z dědy Janečka.
" To přece je zvrhlost!
Vidíš, to mají z toho, že řežou všechno možné z kostí!
Nám taková nestydatost jakživa na mysl nepřišla, protože z pazourku by to ani nešlo udělat - Tam to vede!
To jsou ty jejich vynálezy!
Pořád budou něco vymýšlet, pořád budou něco nového zavádět, až všechno zhuntují a zničí - A já říkám, " zvolal pračlověk Janeček v prorockém osvícení, " že dlouho to už trvat nebude! "
Lidové noviny 24. 12. 1931
MARTA A MARIA
I stalo se, když šli, že on všel do jednoho městečka.
Žena pak jedna, jménem Marta, přijala jej do domu svého.
A ta měla sestru, jménem Marii, kteráž seděci u noh Ježíšových, poslouchala slova jeho.
Ale Marta pečlivá byla při mnohé službě.
Kteráž přistoupivši, řekla:
Pane, nemáš - li o to péče, že sestra má nechala mne samé sloužiti?
Protož rci jí, ať mi pomůž.
A odpověděv, řekl jí Ježíš:
Marta, Marta, pečlivá jsi, a rmoutíš se při mnohých věcech.
Ale jednohoť jest potřebí.
Mariať dobrou stránku vyvolila, kteráž nebude odjata od ní.
Evangelium sv. Lukáše, 10, 38 - 42
Toho večera pak vešla Marta k sousedce své Támar, ženě Jakuba Grünfelda, kteráž ležela v šestinedělí;
a vidouc, že žár v krbu pohasíná, naložila polen a usedla u ohniště, aby roznítila oheň.
A když vyšlehly živé plameny, dívala se ona Marta do ohně a mlčela.
Řekla pak paní Támar:
" To jste hodná, Martičko.
Vy se tolik nastaráte - ani nevím, jak vám to odplatit. "
Ale Marta neřekla nic, aniž odvrátila svých očí od ohně.
Tu zeptala se paní Támar řkouc:
" Je to pravda, Martičko, že dnes byl u vás rabbi z Nazaretu? "
I odpověděla Marta:
" Byl. "
I sepnula paní Támar ruce a řekla:
" To jste měla radost, slečno Marto;
já vím, k nám On by nešel, ale vy si to zasloužíte, vy jste tak dobrá hospodyně - "
Tu sklonila se Marta k ohni, prudce rovnala polena a pravila:
" Já vám řeknu, paní Támar, já bych se raději ani neviděla.
Kdepak by mne napadlo, že teď, před svátky - Dobrá, myslím si, vyperu si nejdřív - To víte, naše Marie, co ta toho prádla nadělá.
Tak já to nevyprané prádlo házím na hromadu, a najednou:
' Dobrý den, děvčata, ' a On stojí na prahu!
Já začnu volat ' Marie, Marie, pojď sem, ' aby mně jako pomohla honem uklidit tu hromadu košil, - Mařka přiletí, rozcuchaná, a jak Ho vidí, začne křičet jako smyslů zbavená:
' Mistře, Mistře, Vy jste k nám přišel? ' a bums, už je před ním na kolenou, vzlyká a ruce Mu líbá - paní Támar, já jsem se za ni tak styděla, co si Mistr musel myslet, taková potřeštěná hysterka, a teď ty špinavé hadry všude - já vám stěží ze sebe vypravila:
' Mistře, sedněte si, ' a sbírám to prádlo;
a Marie ho tahá za ruku a vzlyká:
' Mistře, mluvte, povězte nám něco, Rabbóni - ' Považte si, paní Támar, ona mu říká Rabbóni!
A všude samý nepořádek, to víte, jako když se pere, ani zameteno nebylo - Co si On musel o nás myslet! "
" No víte, Martičko, " těšila ji paní Grünfeldová, " mužští si té trochy nepořádku zhruba nevšimnou.
Já je znám. "
" A i kdyby, " prohlásila Marta s tvrdě svítícíma očima.
" Pořádek má být.
Koukejte se, paní Grünfeldová, když byl Mistr na obědě u toho celníka, tak to Marie dovedla Mu umýt slzami nohy a utřít je svými vlasy.
Já vám řeknu, paní Támar, něco takového bych si já ani netroufala, ale aspoň tu čistou podlahu bych Mu chtěla dát pod nohy.
To zas ano.
A položit před Něj ten pěkný kobereček, víte, ten z Damašku.
A ne špinavé prádlo.
Utírat Mu nohy slzami a vlasy, to Mařka svede;
ale aby se aspoň učesala, když přijde, to ne;
a utřít před Ním podlahu, to taky ne.
Jen si před Ním kecnout na zem a dělat takovéhle oči, a teď povídej, Rabbóni! "
" A povídal? " ptala se dychtivě paní Támar.
" Povídal, " děla Marta pomalu.
" Usmíval se a mluvil k Marii.
To víte, já nejdřív uklidit to prádlo, a pak Mu podat aspoň trochu toho kozího mléka a kousek chleba - Vypadal ušlý a unavený;
já vám měla na jazyku, Mistře, já Vám přinesu polštáře, odpočiňte si chvilenku, zdřímněte si, my budeme tiché jako dušičky, ani dýchat nebudem - ale to víte, paní Grünfeldová, člověk Mu nechce skákat do řeči.
A tak jsem jen chodila po špičkách, aby se Marie dovtípila, že má být ticho, ale kdepak!
' Povídejte ještě, Mistře, prosím, prosím, ještě něco, ' a On, dobrák, se usmíval a mluvil - "
" Ach, to bych chtěla slyšet, co říkal, " vzdychla paní Támar.
" Já taky, paní Támar, " řekla suše Marta.
" Ale někdo musel pro Něho ochladit to mléko, aby bylo svěží.
A někdo taky musel sehnat trochu medu na chleba.
Potom zaskočit k Efraimovým - já to Efraimce slíbila, že sem tam dokouknu na její děcka, když ona musí do trhu, - to víte, paní Grünfeld, taková stará panna jako já je někdy k něčemu taky dobrá.
Kdyby aspoň byl náš bratr Lazar doma!
Ale když Lazar ráno viděl, že se bude prát, povídá:
' Holky, nic, já se ztratím: ale ty, Marto, dávej pozor, kdyby tudy šel ten kořenář z Libanonu, kup pro mne to prsní thé, ' - on je totiž náš Lazar nějak špatný na prsa, paní Támar, jde vám moc dolů.
A tak jsem si pořád myslela, kdyby se Lazar vrátil, dokud je tu Mistr, - já věřím, paní Grünfeld, že On by nám Lazara uzdravil;
jak jsem slyšela něčí kroky, už jsem letěla před dům a na každého volala:
' Pane Ašer, pane Lévi, pane Išachar, kdybyste potkal bratra Lazara, že má hned, ale hned přijít domů! '
A přitom vyhlížet toho kořenáře - já nevěděla co dřív. "
" To já znám, " pravila paní Grünfeldová.
" Rodina dá jednomu starosti. "
" Copak starosti, " mluvila Marta.
" Ale helejte, paní Grünfeld, jeden by taky chtěl poslouchat slovo boží.
Já jsem jen hloupá ženská, taková služka jsem - říkám si, někdo to musí dělat, někdo musí vařit a prát a spravovat hadry a smejčit, a když naše Mařka na to nemá tu povahu - Ona už není tak krásná, jako byla dřív, paní Támar;
ale ona bývala taková krasavice, že - že - že jsem jí prostě musela sloužit, víte?
A přitom si každý myslí, že jsem zlá, - paní Grünfeldová, vy to znáte, zlá a nešťastná ženská nemůže nic dobře uvařit, a já nejsem špatná kuchařka.
Když je Marie krásná, ať Marta dobře vaří, no nemám pravdu?
Ale paní Támar, to vy snad taky znáte: někdy člověk na chvilku, jen na chvilinku složí ruce do klína, a pak mu přijdou takové divné myšlenky: že ti snad někdo něco poví nebo se na tebe tak nějak podívá,... jako by ti říkal:
Dceruško, svou lásku nám strojíš a sebe celou nám dáváš, svým tělem smejčíš a udržuješ všechnu čistotu čistotou své duše;
vcházím do tvého domu, jako bys to ty sama byla.
Marto, i ty jsi svým způsobem milovala mnoho - "
" Ba, je to tak, " řekla paní Grünfeldová.
" A kdybyste měla šest dětí, Martičko, jako já, tak byste to teprve viděla. "
Tu pravila Marta:
" Paní Grünfeld, když tak najednou přišel On, Mistr nazaretský, já jsem se až zhrozila: snad - - snad přichází říci to krásné, nač jako bych tolik let čekala, - a zrovna do toho nepořádku!
Já měla srdce až v krku, mluvit jsem nemohla - Já jsem si řekla: to přejde, jsem hloupá ženská, zatím namočím to prádlo a zaskočím k Efraimovým a pošlu pro našeho Lazara a zaženu ze dvorka slepice, aby Ho nerušily - A pak, když bylo všecko v pořádku, přišla na mne taková krásná jistota: že teď jsem připravena slyšet slovo boží.
Tak jsem tiše, tichounce šla do světnice, kde On seděl a mluvil.
Marie mu seděla u nohou, oči z něho nespouštěla - " Marta se suše zasmála.
" Mne napadlo, jak bych asi já vypadala, kdybych tak na Něho poulila oči!
A tu On, paní Grünfeld, se na mne tak vlídně a jasně podíval, jako by chtěl něco říci.
A já najednou vidím - bože, ten je hubený! to víte, nikde nic pořádného nesní, ani toho chleba a medu se skoro netkl - A tu mne napadlo: holoubata!
Já mu udělám holoubata!
Pošlu Mařku pro ně do trhu, a On si zatím chvilinku odpočine - ' Mařenko, ' povídám, ' pojď na okamžik do kuchyně. '
Ale Marie nic, jako by byla slepá a hluchá. "
" To ona nechtěla nechávat hosta o samotě, " pravila chlácholivě paní Támar.
" Kdyby si raději všímala, " řekla tvrdě Marta, " aby měl co k jídlu;
od toho jsme my ženské, no ne?
A když jsem viděla, že Marie nic, jen kouká jako u vytržení, tak - paní Támar, já ani nevím, jak to přišlo, ale já to musela říci.
' Pane, ' povídám, ' to Ti je jedno, že má sestra mne nechá posluhovat samotnou?
Řekni jí, ať mi v kuchyni pomůže! '
Tak to ze mne vyhrklo - "
" No a řekl jí? " ptala se paní Grünfeldová.
Tu vyhrkly slzy z palčivých očí Martiných. ", Marto, Marto, pečlivá jsi a staráš se o mnohé věci;
ale jednoho jest potřebí.
Marie si vyvolila lepší stránku, a tu jí nikdo nevezme.
- ' Tak nějak to, paní Támar, řekl. "
Bylo chvíli ticho.
" A to bylo všechno, co promluvil? " ptala se paní Támar.
" Všechno, pokud já vím, " děla Marta stírajíc si drsně slzy.
" Pak jsem šla koupit ta holoubata - zloději jsou to na trhu, paní Grünfeld, - a pekla jsem je a uvařila pro vás tu polévku z holubích drůbků - "
" To vím, " pravila paní Grünfeldová.
" Vy jste moc hodná, Martičko. "
" Nejsem, " uryla Marta.
" Abyste věděla, to bylo poprvé, že jsem holoubata dost nepropekla.
Byla tvrdá;
ale já - mně všechno padalo z rukou.
Když já v Něho tak nesmírně věřím, paní Támar. "
" Já taky, " děla zbožně paní Támar.
" A co říkal jinak, Martičko?
Co mluvil k Marii?
Co učil? "
" Nevím, " řekla Marta.
" Ptala jsem se Marie, ale to víte, jaké ona je třeštidlo - ' Já už nevím, ' povídala, ' namouduši, já bych ti nemohla poctivě říct ani slovo, ale bylo ti to tak úžasně krásné, Marto, a já jsem tak nesmírně šťastná - ' "
" To taky stojí za to, " uznala paní Támar.
Tu Marta hlučně vysmrkala slzy a řekla:
" Tak ukažte, paní Grünfeld, já vám převinu toho haranta. "
Lidové noviny 3. 1. 1932
LIŠÁK KARAGHUEZ
Když lišák Karaghuez natropil již příliš mnoho taškářství, počali lidé říkati:
" Však počkejte, ono na toho chytráka také dojde;
řekneme kádímu, moudrému soudci, aby se podíval blíže na jeho daremné kousky. "
O tom zvěděv Karaghuez, počal choditi po tržišti a ulicích a provolávati:
" Pozor, lidé, pozor, nepřátelé se spikli proti kádímu, našemu moudrému soudci;
pomlouvají ho a všeliké úklady mu strojí, ba i jedem indickým by ho otrávit chtěli.
Ale já, Karaghuez, nedovolím, aby kdokoliv ublížil mému vzácnému kádímu.
Při Alláhu, nikdo není tak nadšen pro spravedlnost a pro soudce zvláště jako Karaghuez.
Rcete kádímu, že Karaghuez ho chrání a nedá na něho dopustit. "
Slyšíce to lidé, potřásali hlavami a řekli:
" Chytrý a nestydatý je Karaghuez.
I kdybychom ho teď za jeho nekalé kousky před kádího pohnali, zdaliž se mu tam dostane trestu, jakého by zasloužil?
Nelze - liž i moudré hlavy řečmi uplácet?
Bude - li takto ten lišák pokřikovat, pak nám ani sudí proti jeho taškaření nepomůže. "
Tak tomu bylo za starých dob.
Lidové noviny 14. 1. 1932
ZPOVĚĎ DONA JUANA
Smrt nešťastné doni Elvíry byla pomštěna;
don Juan Tenorio ležel s probodenou hrudí v Posadě de las Reinas a zřejmě umíral.
" Emfyzém plic, " bručel místní doktor.
" Někdo by se z toho ještě vylízal, ale caballero tak vyžilý jako don Juan - To jsou těžké věci, Leporello;
abych ti řekl, mně se nelíbí jeho srdce.
Inu, to dá rozum: po takových excesech in venere - vyloženě astenický případ, pánové.
Já bych mu, Leporello, pro jistotu zavolal faráře: třeba ještě přijde k sobě, ačkoliv podle dnešního stavu vědy - já nevím.
Mám tu čest se vám poroučet, caballeros. "
Tak se stalo, že padre Jacinto usedl u nohou dona Juana a čekal, až se pacient probere z mrákot;
zatím se modlil za jeho notoricky hříšnou duši.
Kdyby se mně tak povedlo spasit tohoto pekelného hříšníka, myslil si dobrý páter;
zdá se býti pořádně oddělán - snad to zkruší jeho zpupnost a přivede jeho mysl ve stav kající lítosti.
To se každému nestane, aby dostal do rukou tak slavného a nesvědomitého prostopášníka;
holenku, takový vzácný případ možná neměl ani biskup burgoský.
To si budou lidé šeptat:
Hele, to je padre Jacinto, ten, co spasil duši dona Juana -
Padre se otřásl a pokřižoval;
jednak se vzpamatoval z tohoto ďábelského pokušení pýchy, jednak si uvědomil, že se na něho upírají palčivé a jakoby výsměšné oči umírajícího dona Juana.
" Milý synu, " řekl důstojný padre tak přívětivě, jak jen dovedl, " umíráš;
za maličko budeš státi před soudnou stolicí boží, obtížen všemi hříchy, které jsi natropil ve svém sviňském životě.
Prosím tě, pro lásku Pána našeho, odlož je, dokud máš pokdy;
nesluší se, abys putoval na onen svět oděn nečistým rouchem svých neřestí a potřísněn neřádem svých pozemských skutků. "
" Ano, " ozval se don Juan.
" Ještě jednou se převléknout.
Padre, vždycky jsem si potrpěl na to, abych se oděl přiměřeně okolnostem. "
" Bojím se, " děl padre Jacinto, " že mi dosti nerozumíš.
Ptám se tě, chceš - li se kajícně vyzpovídati ze svých neřestí. "
" Vyzpovídat se, " opakoval chabě don Juan.
" Hodně se očernit.
Ach, otče, to byste nevěřil, jak to na ženy působí. "
" Juane, " zachmuřil se dobrý páter, " nech už těch pozemských věcí;
pamatuj, že máš mluvit se svým Stvořitelem. "
" Já vím, " řekl don Juan zdvořile.
" Vím také, že se sluší umřít jako křesťan.
Vždycky jsem dbal na to, co se sluší, - pokud to šlo, otče.
Na mou čest, povím vše bez okolků;
předně jsem na dlouhé řeči příliš sláb a za druhé bylo vždy mou zásadou ubírati se k cíli zkratkou a bez oklik. "
" Chválím tvou odevzdanost, " děl páter Jacinto.
" Především se však, milý synu, řádně připrav, zpytuj své svědomí a vzbuď v sobě pokornou lítost nad svými nepravostmi.
Já zatím počkám. "
Nato don Juan zavřel oči a zpytoval své svědomí, zatímco se padre tiše modlil o pomoc a osvícení boží.
" Jsem připraven, otče, " ozval se don Juan po chvíli a počal se zpovídat.
Padre Jacinto spokojeně pokyvoval hlavou: zdála se to býti zpověď upřímná a úplná;
nechyběla v ní lež ani rouhání, vražda, křivá přísaha, pýcha ani podvod ani zrada - don Juan byl opravdu těžký hříšník.
A náhle zmlkl jako unaven a zavřel oči.
" Odpočiň si, milý synu, " povzbuzoval ho farář trpělivě, " a pak pokračuj. "
" Jsem hotov, velebný otče, " řekl don Juan.
" Zapomněl - li jsem na něco, jsou to jistě jen maličkosti, které mi Bůh ráčí prominout. "
" Jakže? " křikl páter Jacinto, " tomu ty říkáš maličkosti?
A co smilstvo, kterým jsi se po celý život brodil, co ženy, které jsi sváděl, co ty nečisté vášně, kterým jsi bezuzdně holdoval?
Jen se, chlapíčku, pěkně vyznej;
před Bohem, ty nemravo, není žádný z tvých nestoudných činů utajen;
raději lituj svých mrzkostí a ulev své hříšné duši! "
Na tváři dona Juana se objevil výraz bolestný a netrpělivý.
" Už jsem vám řekl, otče, " děl zarytě, " že jsem skončil.
Na mou čest, dál už vám nemám co povídat. "
V tu chvíli hospodský Posady de las Reinas zaslechl burácející křik z pokoje raněného.
" Pánbůh s námi, " zvolal a pokřižoval se, " zdá se, že padre Jacinto vymítá ďábla z chudáka seňora.
Panebože, takové věci nevidím zrovna rád ve své hospodě. "
Zmíněný křik trval hodně dlouho, tak dlouho, co bys boby uvařil;
chvílemi se utlumil v důtklivé domlouvání, chvílemi se rozbřeskl v divoký ryk;
náhle vyrazil z pokoje raněného pána padre Jacinto, rudý jako krocan, a volaje Matičku boží prchal do kostela.
Pak bylo v hospodě ticho;
jen zkormoucený Leporello vklouzl do pokoje svého pána, jenž ležel se zavřenýma očima a sténal.
*
Odpoledne přijel do toho místa padre Ildefonso de Societate Jesu, který jel na mezku z Madridu do Burgosu;
a protože bylo toho dne příliš horko, sestoupil u fary a navštívil otce Jacinta.
Byl to vychrtlý kněz, vyschlý jako starý klobás a s obočím ježatým jako podpaží starého kavaleristy.
Když spolu popili kyselého mléka, upřel jezuita oči na otce Jacinta, který se marně snažil zakrýt, že ho něco hněte.
Bylo tak ticho, že bzučení much se zdálo skoro dunět.
" Totiž to je tak, " vyhrkl konečně utrápený padre Jacinto.
" Máme tu těžkého hříšníka, který leží v posledním tažení.
Abyste věděl, done Ildefonso, je to ten neblahý don Juan Tenorio.
Měl tady nějakou pletku, souboj nebo co - zkrátka, já jsem ho šel vyzpovídat.
Nejdřív to s ním šlo jedna radost;
moc hezky se zpovídal, jen co je pravda;
ale když došlo na šesté přikázání, - nic, nedostal jsem z něho ani slova.
A že prý mi nemá co říci.
Matko boží, ten darebák!
Když povážím, že je to ten největší prostopášník z obou Kastilií, - ani ve Valencii, ani v Cádizu prý mu není rovna.
Říká se, že za posledních let svedl šest set devadesát sedm děvčat;
z nich sto třináct odešlo do kláštera, asi padesát zabili jejich otcové nebo manželé ve spravedlivém hněvu a přibližně témuž počtu puklo žalem srdce.
A nyní si představte, done Ildefonso, že mně takový zhýralec tvrdí na smrtelné posteli do očí, že se mi in puncto smilstva nemá z čeho zpovídat!
Co tomu řeknete? "
" Nic, " děl otec jezuita.
" A vy jste mu odepřel rozhřešení? "
" Rozumí se, " odpověděl padre Jacinto sklíčeně.
" Všechno mluvení bylo marné.
Domlouval jsem mu, že bych v kameni vzbudil kající lítost, ale na toho arciničemu dočista nic neplatí.
Prý pýchou jsem hřešil, otče, povídal mi, křivě jsem přisahal, všechno, co chcete;
ale v tom, po čem se ptáte, vám nemám co říci.
A víte, co v tom vězí, done Ildefonso? " vyhrkl náhle padre a chvatně se pokřižoval.
" Já myslím, že byl spojen s ďáblem.
Proto se z toho nemůže vyzpovídat.
Byla to nečistá kouzla.
Sváděl ženy mocí pekelnou. "
Otec Jacinto se otřásl.
" Měl byste se na něho podívat, domine.
Řekl bych, že mu to kouká z očí. "
Don Ildefonso, S. J., mlčky přemítal.
" Když myslíte, " řekl konečně, " podívám se na toho muže. "
*
Don Juan dřímal, když don Ildefonso tiše vkročil do pokoje a kývnutím ruky poslal Leporella pryč;
pak usedl na židli u hlavy postele a pozoroval přepadlou tvář umírajícího člověka.
Po předlouhé chvíli raněný zasténal a otevřel oči.
" Done Juane, " řekl jezuita mírně, " zdá se, že by vás namáhalo mluvit. "
Don Juan chabě přikývl.
" Nevadí, " děl jezuita.
" Vaše zpověď, pane Juane, nebyla v jedné věci jasná.
Nebudu vám klásti otázky, ale snad byste mohl dáti najevo souhlas nebo odpor k tomu, co vám řeknu - o vás. "
Oči raněného se skoro úzkostně upřely na nehybnou tvář kněze.
" Done Juane, " počal don Ildefonso téměř lehce, " slyšel jsem o vás už dávno;
přemýšlel jsem, proč vlastně se vrháte od ženy k ženě, od lásky k lásce;
proč nikdy nemůžete prodlít, nikdy se zastavit v onom naplnění a klidu, kterému my lidé říkáme štěstí - "
Don Juan ukázal zuby v bolestném zašklebení.
" Od lásky k lásce, " pokračoval don Ildefonso klidně.
" Jako byste chtěl pořád znovu a znovu někoho přesvědčovat - patrně sama sebe -, že jste hoden lásky, že jste muž, jakého ženy milují, - ubohý done Juane! "
Rty raněného se pohnuly;
bylo to, jako by opakoval poslední slova.
" A zatím, " mluvil kněz přátelsky, " jste nikdy nebyl mužem, done Juane;
jenom váš duch byl duchem muže a ten se styděl, seňore, a zoufale se snažil ukrýt, že příroda vám nedala, čím je obdařen každý živoucí tvor - "
Z lůžka se ozvalo chlapecké zakvílení.
" Proto, done Juane, jste hrál muže od jinošství;
byl jste ztřeštěně statečný, dobrodružný, pyšný a okázalý, abyste v sobě překonal ten pokořující pocit, že jiní jsou lepší a mužnější než vy;
ale byla to lež, a proto jste marnotratně kupil důkaz za důkazem;
žádný vám nemohl stačit, protože byl jen předstíraný a jalový, - vy jste nesvedl ani jedné ženy, done Juane.
Vy jste nikdy nepoznal lásky, jen jste horečně usiloval, kteroukoliv žádoucí a vznešenou ženu jste potkal, ji okouzlit svým duchem, svým rytířstvím, svou vášnivostí, do které jste se sám vemluvil;
to vše jste uměl dokonale, protože jste to hrál.
A když přišel ten okamžik, kdy pod ženou klesají kolena, - to muselo býti pro vás peklo, done Juane, to muselo býti peklo, protože v tu chvíli jste prožíval svou zlořečenou pýchu a zároveň své nejstrašnější ponížení.
A musel jste se vydrati z náručí, jehož jste za cenu života dobyl, a prchat, ubohý done, prchat z loktů přemožené ženy, a to ještě s nějakou krásnou lží na těchto neodolatelných rtech.
Muselo to býti peklo, pane Juane. "
Raněný obrátil hlavu ke zdi a plakal.
Don Ildefonso vstal.
" Chudáčku, " řekl, " styděl jste se přiznati se k tomu i ve svaté zpovědi.
Tak vidíte, už je to odbyto, ale já nesmím připravit padre Jacinta o jeho kajícníka. "
I poslal pro faráře;
a když přišel otec Jacinto, pravil mu don Ildefonso:
" Hleďte, otče, doznal vše a plakal.
Jeho lítost je nad veškeru pochybnost pokorná;
snad bychom mu mohli udělit rozhřešení. "
Lidové noviny 20. 3. 1932
LAZAR
I do Betanie došla pověst o tom, že Galilejský byl zajat a odvlečen do vězení.
Když se to doslechla Marta, sepjala ruce a z očí jí vytryskly slzy.
" Vidíte, " pravila, " já jsem to říkala!
Proč šel do toho Jeruzaléma, proč nezůstal tady?
Tady by o něm nikdo nevěděl - - mohl by tu klidně tesařit - - zařídil by si dílnu u nás na dvorku - "
Lazar byl bled a oči mu vzrušeně planuly.
" To jsou hloupé řeči, Marto, " řekl.
" Musel jít do Jeruzaléma.
Musel se postavit těm... těm farizeům a publikánům, musel jim říci do očí, co a jak - Tomu vy ženské nerozumíte. "
" Já tomu rozumím, " řekla Marie tiše a uchváceně.
" A abyste věděli, já vím, co se stane.
Stane se zázrak.
Pokyne prstem a stěny vězení se otevrou - - a všichni Ho poznají, padnou před Ním na kolena a budou volat:
Zázrak - - "
" To si počkáš, " děla Marta sevřeně.
" On se nikdy o sebe nedovedl starat.
Nic pro sebe neudělá, ničím si nepomůže, leda -, " dodávala s rozšířenýma očima, " ledaže by Mu jiní pomohli.
Třeba čeká, že Mu přijdou na pomoc - - všichni ti, kdo Ho slyšeli, - - všichni, kterým pomáhal, - - že se opášou a přiběhnou - "
" To si myslím, " prohlásil Lazar.
" Jen se nebojte, děvčata, má za sebou celou Judeu.
To by tak hrálo, aby - to bych se na to podíval - Marto, připrav věci na cestu.
Jde se do Jeruzaléma. "
Marie se zvedla.
" Já jdu také.
Abych viděla, jak se otevrou stěny vězení a On se zjeví v nebeské záři - Marto, to bude úžasné! "
Marta chtěla něco říci, ale spolkla to.
" Jen jděte, děti, " řekla.
" Někdo tu musí hlídat - nakrmit drůbež a kozy - Já vám hned připravím šaty a nějaké placky.
Jsem tak ráda, že tam budete! "
*
Když se vrátila zarudlá od žáru pece, byl Lazar zsinalý a neklidný.
" Není mi dobře, Martičko, " bručel.
" Jak je venku? "
" Krásně teplo, " děla Marta.
" Dobře se vám půjde. "
" Teplo, teplo -, " namítal Lazar.
" Ale nahoře v Jeruzalémě vždycky fouká takový studený vítr. "
" Já jsem ti připravila teplý plášť, " hlásila Marta.
" Teplý plášť, " reptal Lazar nespokojeně.
" Člověk se v něm zapotí, pak ho ofoukne zima, a tu to máme!
Sáhni, nemám už teď horečku?
To víš, nerad bych se cestou rozstonal - - na Marii spoleh není - Co bych Mu byl platen, kdybych se například roznemohl? "
" Nemáš horečku, " chlácholila ho Marta a myslila si:
Bože, ten Lazar je takový divný od té doby - od té doby, co byl vzkříšen z mrtvých -
" Tehdy jsem také chytil špatný vítr, když - když jsem se tak roznemohl, " děl Lazar starostlivě;
nerad se totiž zmiňoval o své někdejší smrti.
" To víš, Martičko, od té doby nejsem jaksi ve své kůži.
To pro mne není, ta cesta, to rozčilování.
Ale to se rozumí, já půjdu, jen co mne přejde ta zimnice. "
" Já vím, že půjdeš, " pravila Marta s těžkým srdcem.
" Někdo mu musí běžet na pomoc;
to víš, tebe On - vyhojil, " dodávala váhavě, neboť také jí připadalo nějak nešetrné mluvit o vzkříšení z mrtvých.
" Heleď, Lazare, až ho vysvobodíte, můžeš ho aspoň poprositi, aby ti pomohl, - kdyby ti snad nebylo dobře - "
" To je pravda, " vydechl Lazar.
" Ale co kdybych tam nedošel?
Co kdybychom už přišli pozdě?
Musíš uvážit všechny možnosti.
A co když se to v Jeruzalémě nějak semele?
Holka, ty neznáš římské vojáky.
Ach bože, kdybych já byl zdráv! "
" Vždyť jsi zdráv, Lazare, " vypravila ze sebe Marta.
" Musíš být zdráv, když On tě uzdravil! "
" Zdráv, " řekl Lazar hořce.
" To snad vím já, jsem - li zdráv, nebo ne.
Řeknu ti jen, že od té doby mně ani chvilinku nebylo lehko - Ne že bych Mu nebyl strašně vděčný za to, že mne... postavil na nohy;
to si o mně, Marto, nemysli;
ale kdo to jednou poznal jako já, ten - ten - " Lazar se otřásl a zakryl si tváře.
" Prosím tě, Marto, nech mne teď;
já se seberu - já jenom chvilku - to jistě přejde - "
Marta si potichu sedla na dvorku;
dívala se před sebe suchýma, utkvělýma očima, ruce sepnuty, ale nemodlila se.
Černé slípky se zastavovaly, aby na ni pohlédly jedním okem;
když jim proti nadání nehodila zrní, šly si zdřímnout do poledního stínu.
Tu se vyplížil Lazar z chodby, smrtelně bled, a jektal zuby.
" Já - já teď nemohu, Marto, " koktal, " já bych tak rád šel - snad až zítra - "
Martě se sevřelo hrdlo.
" Jdi, jdi si lehnout, Lazare, " dostala ze sebe.
" Ty - nemůžeš jít! "
" Já bych šel, " drkotal Lazar, " ale když myslíš, Martičko - Třeba zítra - Ale nenecháš mne doma samotného, viď?
Co bych si tu počal sám! "
Marta se zvedla.
" Jen si jdi lehnout, " řekla svým obvyklým drsným hlasem.
" Já u tebe zůstanu. "
V tu chvíli vystoupila na dvorek Marie připravená na cestu.
" Tak, Lazare, půjdeme? "
" Lazar nikam nesmí, " odpověděla Marta suše.
" Není mu dobře. "
" Jdu tedy sama, " vydechla Marie.
" Vidět zázrak. "
Z očí Lazarových pomalu stékaly slzy.
" Já bych šel tak rád s sebou, Marto, kdybych já se tak nebál... ještě jednou umřít! "
Lidové noviny 27. 3. 1932
PILÁTŮV VEČER
Toho dne večeřel Pilát se svým pobočníkem: byl to mladý poručík Suza, rodem z Kyrenaiky.
Suza ani nepozoroval, že je místodržitel nějak zamlklý, a vesele žvanil rozjařen tím, že poprvé v životě zažil zemětřesení.
" To vám byla švanda, " hlaholil mezi jídlem.
" Když se po obědě udělala ta tma, běžel jsem ven podívat se, oč jde.
Na schodech se mně zdálo, že mně z ničeho nic brkly nebo ujely nohy či co, - no, k smíchu to bylo;
namouduši, Excelence, jakživo by mě nenapadlo, že tohle je to celé zemětřesení.
A než jsem se dostal za roh, už proti mně běží úprkem nějací civilisté s očima navrch hlavy a křičí:
Hrobové se otvírají a skály se pukají!
Těbůh, povídám si, že by zemětřesení?
Člověče, říkám si, máš ty štístko!
To přece je dost vzácný přírodní úkaz, že? "
Pilát pokynul.
" Jednou jsem už viděl zemětřesení, " řekl.
" To bylo v Cilicii, počkej, bude tomu sedmnáct let - tak nějak.
Tehdy to bylo větší. "
" Ono se dohromady nic nestalo, " hlásal Suza bezstarostně.
" U brány k Hakeldamě se udrolil kousek skály - ano, a na hřbitově se otevřelo pár hrobů.
Se divím, že tady pochovávají tak mělko, stěží na loket.
Však jim to v létě smrdí. "
" Zvyk, " zabručel Pilát.
" Například v Persii vůbec nepochovávají.
Položí mrtvolu na slunce a je to. "
" To by se mělo zakázat, pane, " mínil Suza.
" Z důvodů hygienických a podobně. "
" Zakázat, " mumlal Pilát.
" To bys jim musel pořád něco poroučet a zakazovat;
to je špatná politika, Suzo.
Jen se jim neplést do jejich věcí - pak je aspoň pokoj.
Když chcete žít jako zvěř, tak spánembohem.
Ach, Suzo, já už viděl mnoho zemí. "
" Ale to bych rád věděl, " vracel se Suza k svému největšímu zájmu, " z čeho se udělá takové zemětřesení.
Třeba jsou pod zemí nějaké díry, které se z ničeho nic sesují.
Ale proč by se při tom tak zatměla obloha?
To mně nejde na rozum.
Ráno přece byl takový obyčejný, jasný den - "
" Prosím za odpuštění, " ozval se starý Papadokitis, Řek z Dodekanesu, který jim posluhoval.
" Ono se to dalo čekat už od včerejška, pane.
Včera byl takový rudý západ, pane, a já povídám kuchařce, Myriam, zítra bude bouřka nebo cyklón.
A mně, povídá Myriam, bolí v kříži.
Něco se dalo čekat, pane.
Prosím za prominutí. "
" Něco se dalo čekat, " opakoval Pilát zamyšleně.
" Víš, Suzo, já jsem dnes také něco čekal.
Od rána, kdy jsem jim vydal toho muže z Nazaretu - já jim ho musel vydat, protože římská politika se zásadně nemíchá do domácích věcí, pamatuj si to, Suzo, čím míň mají lidé co dělat se státní mocí, tím spíše ji snášejí - u Joviše, kde jsem přestal? "
" U muže z Nazaretu, " pomohl mu Suza.
" U muže z Nazaretu.
Víš, Suzo, já jsem se o něj drobet zajímal, on se vlastně narodil v Betlémě - myslím, že se na něm ti zdejší domorodci dopustili justiční vraždy, ale to je jejich věc;
kdybych jim ho nevydal, byli by ho jistě rozsápali, a římská správa by byla jen blamována.
Ale počkej, to sem nepatří.
Mně říkal Ananiáš, že prý to byl nebezpečný člověk;
prý když se narodil, přišli betlémští pastýři a klaněli se mu jako nějakému králi.
A onehdy ho tady vítali lidé jako nějakého triumfátora.
Mně to nejde do hlavy, Suzo.
Já bych byl přece jen čekal - "
" Co čekal? " připomenul mu Suza po chvilce.
" Že snad přijdou ti jeho Betlemáci.
Že ho nenechají v prackách těch zdejších pletichářů.
Že přijdou ke mně a řeknou:
Pane, on je náš člověk a něco pro nás znamená;
my vám teda jdeme říci, že za ním stojíme a nenecháme mu ukřivdit.
- Suzo, já jsem se skoro těšil na ty lidi z hor;
mám už po krk těch zdejších melhubů a sudičů - - A já bych jim řekl:
Zaplať pánbůh, Betlemáci, čekal jsem na vás.
Kvůli němu - a kvůli vám i vaší zemi.
Hadrům na holi se nedá vládnout;
vládnout se dá jenom mužům, a ne hubám.
Z lidí, jako jste vy, se dělají vojáci, kteří se nedají;
z lidí, jako jste vy, se dělají národy a státy.
Říkají mi, že ten váš krajan oživuje mrtvé.
Prosím vás, co s mrtvými?
Ale vy jste tu, a já vidím, že ten muž dovede oživovat i živé: že jim vnukl něco jako věrnost a čest a - my Římané tomu říkáme virtus;
nevím, jak se to jmenuje ve vašem jazyce, Betlemáci, ale je to ve vás.
Myslím, že ten člověk ještě něco pořídí.
Byla by ho škoda. "
Pilát umlkl a roztržitě smetal ze stolu drobečky.
" Nu, nepřišli, " zabručel.
" Ach, Suzo, jaká marná věc je vládnout! "
Lidové noviny 27. 3. 1932
CÍSAŘ DIOKLECIÁN
Tento příběh by byl zajisté působivější, kdyby jeho hrdinkou byla dcera Diokleciánova nebo jiná mladičká a panenská bytost: ale pohříchu z důvodů historické pravdy je jí Diokleciánova sestra, letitá a důstojná matróna, podle císařova mínění poněkud hysterická a přepjatá, jíž se starý tyran do jisté míry bál.
Proto když se mu ohlásila, přerušil slyšení s kyrenajským místodržitelem ( jemuž silnými slovy dával najevo svou nelibost ) a šel jí vstříc až ke dveřím.
" Tak co je, Antonie? " hlaholil žoviálně.
" Co bys ráda?
Máš zase nějaké pohořelé?
Nebo mám něco udělat proti týrání šelem v cirku?
Nebo chceš zavést mravní výchovu legií?
Tak ven s tím, honem, a posaď se. "
Ale Antonia zůstala stát.
" Diokleciáne, " začala téměř slavnostně, " něco ti musím říci. "
" Aha, " děl císař rezignovaně a podrbal se v týle.
" Ale u Joviše, já mám dnes zrovna tolik co dělat!
Nemohlo by to počkat na jindy? "
" Diokleciáne, " pokračovala neústupně jeho sestra, " já ti jdu říci, že už musíš přestat s tím pronásledováním křesťanů. "
" Prosím tě, " bručel starý císař, " co tak najednou - po nějakých třech stech letech - " Podíval se pozorně na vzrušenou matrónu;
vypadala pateticky se svýma přísnýma očima a křečovitě sepnutýma rukama, jež pokřivila pakostnice.
" Nu dobře, " řekl honem, " můžeme si o tom promluvit;
ale především buď tak hodná a posaď se. "
Antonia bezděky poslechla a sedla si na kraj židle;
tím trochu ztratila bojovný postoj, zmenšila se a zmátla se;
koutky úst jí změkly pláčem.
" Ti lidé jsou tak svatí, Diokleciáne, " vypravila ze sebe, " a tak krásně věří - - Já vím, kdybys ty je znal - - Diokleciáne, ty je musíš poznat!
Uvidíš, že... že pak budeš mít o nich docela jiné mínění - "
" Ale vždyť já o nich nemám žádné špatné mínění, " namítl Dioklecián mírně.
" Já přece vím, že to, co se o nich říká, jsou tlachy a pomluvy.
To si o nich vymýšlejí naši auguři - to víš, konkurenční zášť a tak dále.
Já jsem si to dal zjistit a slyším, že ti křesťané jsou jinak docela řádní lidé.
Velice slušní a obětaví. "
" Tak proč je tolik pronásleduješ? " ptala se užasle Antonia.
Dioklecián zvedl trochu obočí.
" Proč?
Prosím tě, to je otázka!
Odjakživa se to dělalo, ne?
A přitom ani není vidět, že by jich ubývalo.
Ty řeči o pronásledování jsou strašně přepjaté.
To se rozumí, sem tam jich musíme několik exemplárně potrestat - "
" Proč? " opakovala matróna.
" Z politických důvodů, " děl starý císař.
" Podívej se, má milá, já bych ti mohl uvést řadu příčin.
Například že si to lid přeje.
Pro primo to odpoutá jeho pozornost od jiných věcí.
Pro secundo mu to dává bezpečné vědomí, že se vládne silnou rukou.
A pro tertio je to tady jaksi národním zvykem.
Já ti řeknu, žádný rozumný a odpovědný státník nesahá zbytečně na zvykové věci.
To budí jen pocit nejistoty a - hm - jakéhosi rozvratu.
Má zlatá, já už jsem se za své vlády nadělal novot víc než kdo jiný.
Ale to muselo být.
Co být nemusí, to dělat nebudu. "
" Ale spravedlnost, Diokleciáne, " řekla tiše Antonia, " spravedlnost musí být.
Já od tebe žádám jen spravedlnost. "
Dioklecián pokrčil rameny.
" Pronásledování křesťanů je spravedlivé, protože odpovídá platným zákonům.
Já vím, co máš na jazyku: že bych ty zákony mohl zrušit.
Mohl, ale neudělám to.
Milá Toni, pamatuj si, minima non curat praetor;
já se o takové patálie starat nemohu.
Vezmi laskavě v úvahu, že mám na krku celou administrativu říše;
a, děvče, já ji předělal od základu.
Já jsem přebudoval ústavu, já reformoval senát, centralizoval správu, reorganizoval celou byrokracii, nově rozdělil provincie, upravil jejich správní řád - to všechno jsou věci, které se musely stát v zájmu státu.
Ty jsi ženská a nerozumíš tomu;
ale nejvážnější úkoly státníka jsou administrativní.
Řekni sama, co znamenají takoví křesťané proti - proti - řekněme proti zřízení říšské finanční kontroly?
To jsou hlouposti. "
" Ale ty, Diokleciáne, " vydechla Antonia, " bys to mohl tak snadno zařídit - "
" Mohl.
A zase nemohl, " děl císař s určitostí.
" Já jsem postavil celou říši na nové administrativní základy - a lidé o tom skoro nevědí.
Protože jsem jim nechal jejich zvyky.
Když jim dám těch pár křesťanů, mají dojem, že je všechno při starém, a dají pokoj.
Milá zlatá, státník musí vědět, až pokud se smí se svým reformováním odvážit.
Tak je to. "
" Tedy jen proto, " děla matróna hořce, " jen proto, abys měl pokoj od těch zdejších flákačů a křiklounů - "
Dioklecián se ušklíbl.
" Když chceš, tedy i proto.
Ale já ti povím, že jsem četl knihy těch tvých křesťanů a tak trochu o nich také přemýšlel. "
" A co jsi v nich našel zlého? " vyhrkla Antonia prudce.
" Co zlého? " pravil císař zamyšleně.
" Naopak, něco to do sebe má.
Láska a ty věci - třeba to pohrdání světskou marností - Vlastně jsou to docela krásné ideály, a kdybych nebyl císařem - Víš, Toničko, některé věci se mně v jejich nauce strašně líbily;
jen kdybych měl víc času - a mohl myslet na svou duši - " Starý císař uhodil podrážděně dlaní do stolu.
" Ale je to absurdní.
Politicky naprosto nemožné.
Nedá se to uskutečnit.
Copak se dá dělat říše boží?
Jak by se měla administrovat?
Láskou?
Božím slovem?
Já přece znám lidi, ne?
Politicky je to nauka tak nezralá a neproveditelná, že - že - že je to přímo trestuhodné. "
" Ale vždyť oni žádnou politiku nedělají, " bránila je Antonia horlivě.
" A jejich svaté knihy se politiky netýkají ani slovem! "
" Pro praktického státníka, " děl Dioklecián, " je všechno politika.
Všechno má politický význam.
Každá myšlenka se musí hodnotit politicky, jak by se dala provést, co z ní udělat, k čemu by vedla.
Dny a noci, dny a noci jsem si mořil hlavu tím, jak by se dala politicky realizovat křesťanská nauka;
a vidím, že je to nemožné.
Říkám ti, křesťanský stát by se neudržel ani po jediný měsíc.
Prosím tě, dá se křesťansky zřídit armáda?
Dají se křesťansky vybírat daně?
Mohli by v křesťanské společnosti být nějací otroci?
Já mám své zkušenosti, Toni: ani rok, ani měsíc by se nedalo vládnout podle křesťanských zásad.
Proto se křesťanství nikdy neujme.
Může být vírou řemeslníků a otroků, ale nikdy, nikdy nemůže být státním náboženstvím, to je vyloučeno.
Víš, ty jejich názory na majetek, na bližního, na zavržitelnost všeho násilí a tak dále, to jsou krásné, ale prakticky nemožné věci.
Pro skutečný život, Toni, se nehodí.
Tak řekni, co s nimi? "
" Snad nemožné, " šeptala Antonia, " ale proto ještě nejsou zločinné. "
" Zločinné, " řekl císař, " je, co škodí státu.
A křesťanství by ochromilo svrchovanou moc státu.
To nejde.
Milá zlatá, nejvyšší moc musí být na tomto, a ne na onom světě.
Pravím - li, že křesťanský stát není principiálně možný, znamená to s logickou nutností, že stát nemůže křesťanství trpět.
Odpovědný politik musí střízlivě vystoupit proti nezdravým a neuskutečnitelným snům.
Beztoho jsou to jen přeludy bláznů a otroků - - "
Antonia vstala těžce oddechujíc.
" Diokleciáne, abys to tedy věděl: já jsem se stala křesťankou. "
" Ale jdi, " podivil se mírně císař.
" Nu, proč ne?
Říkám přece, že to má něco do sebe;
a pokud to zůstane tvou soukromou věcí - - Nemysli, Toni, že nemám pro takové věci pochopení.
I já bych chtěl ještě jednou být lidskou duší;
rád bych, Toničko, pověsil na hřebík své císařství a politiku a všechno - - totiž jen co dodělám reformu říšské správy a takové krámy;
a pak, pak bych šel někam na venkov - - a studoval Platóna - Krista - Marc-Aurelia - a toho jejich Pavla, nebo jak se jmenuje - Ale teď promiň;
mám nějaké politické porady. "
Lidové noviny 15. 5. 1932
PROMÉTHEŮV TREST
Pochrchlávaje a hekaje po dlouhém průvodním řízení odebral se mimořádný senát k poradě, jež se konala ve stínu posvátné olivy.
" Tak, pánové, " zívl Hypométheus, předseda senátu.
" Ale že se nám to zatrápeně protáhlo.
Já myslím, že bych nemusel ani podávat resumé, no ale aby nebylo formálních námitek - - Tak tedy obžalovaný Prométheus, zdejší občan, byv pohnán před soud, že vynalezl oheň a tím jaksi - ehm ehm - porušil stávající řád, se přiznal, že: za prvé skutečně vynalezl oheň;
dále že je s to, kdykoliv se mu zlíbí, vyvolati týž činností zvanou křesání;
za třetí že toto tajemství, respektive pohoršující objev nikterak řádně nezatajil ani neoznámil na příslušném místě, nýbrž jej svévolně prozradil, potažmo dal v užívání nepovolaným lidem, jak je dosvědčeno výpověďmi dotyčných osob, které jsme právě vyslechli.
Já myslím, že to stačí a že bychom mohli hned přikročit k hlasování o vině a rozsudku. "
" Promiňte, pane předsedo, " namítl přísedící Apométheus, " ale soudil bych, že vzhledem k vážnosti tohoto mimořádného tribunálu by snad přece jen bylo vhodnější, abychom k vynesení rozsudku přikročili až po důkladné poradě a - abych tak řekl - všestranné rozpravě. "
" Jak chcete, pánové, " přivolil konciliantní Hypométheus.
" Věc je sice jasná, ale chce - li někdo z vás ještě něco poznamenat, prosím. "
" Já bych si dovolil připomenout, " ozval se votant Amétheus a řádně odkašlal, " že podle mého mínění by se měla na celé věci zdůraznit zvláště jedna stránka.
Pánové, já mám na mysli stránku náboženskou.
Račte dovolit, co je to ten oheň?
Co je to ta vykřesaná jiskra?
Jak doznal Prométheus sám, není to nic jiného nežli blesk a blesk, jak je obecně známo, je projevem zvláštní moci Dia Hromovládce.
Račte mně vysvětlit, pánové, jak přijde takový nějaký Prométheus k božímu ohni?
Jakým právem se ho zmocnil?
Kde vůbec jej vzal?
Prométheus nám chce namluvit, že jej prostě vynalezl;
ale to jsou hloupé výmluvy, - kdyby to bylo tak nevinné, proč by nevynalezl oheň například někdo z nás?
Podle mého přesvědčení, pánové, Prométheus ten oheň prostě ukradl, a to našim bohům.
Jeho zapírání a vytáčky nás nezmatou.
Já bych jeho trestný čin kvalifikoval jednak jako obyčejnou krádež, jednak jako zločin rouhání a svatokrádeže.
A my jsme tady proto, abychom co nejpřísněji potrestali tuto bezbožnou opovážlivost a chránili posvátný majetek našich národních bohů.
Jen to jsem chtěl říci, " končil Amétheus a rázně se vysmrkal do cípu své chlamydy.
" Dobře řečeno, " souhlasil Hypométheus.
" Má ještě někdo co poznamenat? "
" Prosím za prominutí, " děl Apométheus, " ale já nemohu souhlasit s vývody váženého pana kolegy.
Já jsem se na to díval, jak řečený Prométheus rozžíhal ten oheň;
a řeknu vám upřímně, pánové, vždyť - mezi námi - na tom docela nic není.
Objevit oheň, to by dovedl každý lenoch, povaleč a pasák koz;
my jsme na to nepřišli jen proto, že vážný člověk, to se rozumí, nemá ani pokdy, ani pomyšlení, aby si pohrával s nějakým křesáním kamínků.
Ujišťuji pana kolegu Améthea, že to jsou docela obyčejné přírodní síly, jimiž se zabývati není důstojno myslícího člověka, neřkuli bohů.
Podle mého soudu je oheň úkaz příliš malicherný, než aby se nějak týkal věcí nám všem svatých.
Ale věc má jinou stránku, na kterou musím obrátit pozornost pánů kolegů.
Zdá se totiž, že oheň je živel velmi nebezpečný, ba dokonce škodlivý.
Slyšeli jste řadu svědků, kteří vypověděli, že zkoušejíce Prométheův klukovský vynález utrpěli těžké popáleniny, ba v některých případech i škody na majetku.
Pánové, rozšíří - li se vinou Prométheovou užívání ohně, čemuž bohužel se už nedá zabránit, nebude si nikdo z nás jist životem, ba ani majetkem;
ale to, pánové, může znamenat konec veškeré civilizace.
Stačí sebemenší neopatrnost - a před čím se zastaví ten nepokojný živel?
Prométheus, pánové, se dopustil trestuhodné lehkomyslnosti tím, že uvedl na svět věc tak škodlivou.
Já bych jeho vinu formuloval jako zločin těžkého ublížení na těle a ohrožování veřejné bezpečnosti.
Vzhledem k tomu jsem pro doživotní trest na svobodě s tvrdým lůžkem a okovy.
Domluvil jsem, pane předsedo. "
" Máte, kolego, docela pravdu, " zafuněl Hypométheus.
" Jen bych ještě podotkl, pánové, k čemu nám vůbec bylo třeba nějakého ohně?
Copak užívali ohně naši předkové?
Přijít s něčím takovým, to je prostě neúcta k zděděnému řádu, to je - ehm, jenom podvratná činnost.
Zahrávání s ohněm, to nám tak ještě chybělo!
A uvažte, pánové, kam to povede: lidé u ohně zbytečně zchoulostiví, budou se válet v teple a pohodlí, místo aby - nu, místo aby bojovali a podobně.
Pojde z toho jen změkčilost, úpadek mravů a - ehm, vůbec nepořádek a podobně.
Zkrátka něco se už musí stát proti takovým nezdravým úkazům, pánové.
Doba je vážná, a vůbec.
Jen to jsem chtěl připomenout. "
" Velmi správně, " ozval se Antimétheus.
" My všichni zajisté souhlasíme s naším panem předsedou, že Prométheův oheň může mít nedozírné následky.
Pánové, netajme si, je to ohromná věc.
Mít oheň ve své moci - jaké nové možnosti se tu otvírají!
Uvádím jen namátkou: spálit nepřátelům úrodu, zažehnout jim olivové háje a tak dále.
Ohněm, pánové, je nám lidem dána nová síla a nová zbraň;
ohněm se stáváme skoro rovni bohům, " šeptal Antimétheus a náhle ostře vybuchl:
" Žaluji na Prométhea, že tento božský a nepřekonatelný živel ohně svěřil pasákům i otrokům, komukoliv, kdo přišel;
že jej neodevzdal povolaným rukám, které by ho střehly jako státní poklad a jím vládly.
Žaluji na Prométhea, že tímto způsobem zpronevěřil objev ohně, který měl býti tajemstvím knížat.
Žaluji na Prométhea, " křičel vzrušeně Antimétheus, " že naučil rozněcovat oheň i cizince!
Že jej nezatajil ani před našimi nepřáteli!
Prométheus ukradl oheň nám tím, že jej dal všem!
Žaluji Prométhea z velezrady!
Žaluji ho z úkladů proti obci! "
Antimétheus se křikem až rozkašlal.
" Navrhuji trest smrti, " vypravil ze sebe.
" Tak, pánové, " promluvil Hypométheus, " hlásí se ještě někdo o slovo?
Tedy podle náhledu soudu je obžalovaný Prométheus shledán vinným jednak zločinem rouhání a svatokrádeže, jednak zločinem těžkého ublížení na těle, potažmo poškození cizího majetku a ohrožování veřejné bezpečnosti, jednak zločinem velezrady.
Pánové, navrhuji uvaliti na něho buď doživotní trest na svobodě zostřený tvrdým lůžkem a pouty, nebo trest smrti.
Ehm. "
" Nebo obojí, " vyhrkl zamyšleně Amétheus.
" Aby se vyhovělo oběma návrhům. "
" Jak to, obojí trest? " ptal se předseda.
" Právě o tom přemýšlím, " bručel Amétheus.
" Šlo by to třeba tak... odsoudit Prométhea k tomu, aby byl doživotně připoután ke skále..., ať mu třeba supové vyklovají jeho bezbožná játra, račte rozumět? "
" To by šlo, " děl uspokojeně Hypométheus.
" Pánové, to by byl jednou exemplární trest na takové - ehm, zločinné výstřelky, že ano?
Má někdo nějakou námitku?
Tak bychom byli hotovi. "
*
" A proč jste, tati, toho Prométhea odsoudili k smrti? " ptal se Hypométhea při večeři jeho syn Epimétheus.
" Tomu ty nerozumíš, " bručel Hypométheus ohryzuje přitom skopovou kýtku.
" Panečku, taková pečená kýta přece jen chutná líp než syrová;
tak vida, k něčemu je ten oheň přece jen dobrý.
- To byly důvody veřejného zájmu, víš?
Kampak by to vedlo, kdyby kdekdo směl beztrestně přijít s něčím velikým, no ne?
Ale něco tomu masu ještě chybí - - Už to mám! " zvolal radostně.
" Pečená kýta by se měla posolit a potřít česnekem!
To je to pravé!
Hochu, to přece je objev!
Vidíš, na to by takový Prométheus nepřišel! "
Lidové noviny 5. 6. 1932
BAJKY
Lidé
" Je to, pane, trápení.
Já musím co chvíli zahánět kluky, aby neškádlili mého psa. "
" To já zase musím zahánět psy, aby nehonili mou kočku. "
" A já musím střílet na zahradě kočky, aby mně nehonily ptáčky. "
" A já musím střílet ptáčky, aby mně nesežrali třešně. "
Mšice
Paní sousedko, je na světě nějaká spravedlnost?
Překážím já někomu?
Stojím někomu v cestě?
Sedím si zticha naspodu listu, vidět mě není, slyšet mě není, krčím se ve svém koutečku jako dušička, mám pokoj, hledím si svého, jen svá vajíčka snesu a z lístku na lístek se tichounce přestěhuju - říkám vám, paní, já nic s nikým nemám, nederu se do popředí, do ničeho se nepletu, a přece mne Člověk, ten surovec, ten Herodes, nenávidí a potírá!
Břízka
Říkají mi pěkná bílá břízka.
To toho je!
Jen počkejte, jak budu krásná, až budu stará!
Střecha
Já vím, já vím;
na mně nic není, na mne se nikdo nedívá.
Ale jak jsem krásná, když se lesknu v dešti!
A jak se v tu chvíli cítím být střechou!
Tovární komín
Haha, oblaka!
Takové cáry!
Takové pápěrky!
To se raději podívejte na můj kouř: jak je hustý a temný! a co ho je!
Krájet by se mohl!
Holenku, tomu já říkám oblaka!
Stará borovice
Jak dosáhnout mého věku a mé velikosti?
To je docela jednoduché: to si musíte vybrat suchou a písčitou půdu, jen žádná spodní voda, málo humusu, skromná výživa.
- Jak, že vám starý buk doporučoval naopak půdu co nejbohatší?
A vrba spodní vláhu?
Nevěřte tomu, to jsou hloupé názory;
dejte na má slova: nejlepší je holý písek a sucho, sucho, sucho!
Petrolejová lampa
Žárovka?
Ach ano;
ale já jsem uměla bzučet.
Včela
To se nadělá řečí o té mé pracovitosti!
Co mne se týče, já si zakládám víc na svém žihadle.
Žížala
Já vám říkám: to, že lidé orají... že ryjí... že okopávají půdu,... to dělají jenom kvůli mně.
Vědí, že to nemám ráda...
To oni naschvál.
Aby mě vyrušovali.
Mravenec
Tak!
Ti idioti si postaví dům zrovna nám do cesty!
Papuče
Já nešťastná!
Být pořád pohromadě s tou druhou, s tou rajdou, s tou hloupou bačkorou!
Nebýt jí, mohla bych dostat do páru něco lepšího...
Květ
To není pravda, že odkvétám...
Já rostu.
Lidové noviny 12. 6. 1932
BAJKY
Housenka vědecká
Haha, ze mne že bude motýl?
Babské pověry, pane.
Pouhé iluze.
Pohádky pro děti.
Je vědecky zjištěno, že v nás housenkách jsou samá střeva a žádná křídla.
Žádná barevná křídla.
Pojde se, a konec.
Ploštice
Já, paní, mohu mít ze svých dětí radost.
Jsou zdravé a nadané, mají se k světu, a dokonce už smrdí.
- Chválabohu, ty se ve světě neztratí.
Starý pamětník
Kdepak, za mého mládí, to byly jinší časy.
Tehdy jsme my jasany rostly až do nebe.
A tráva?
Tráva tehdy rostla vyšší než já...
Považte, jaká to byla tráva...
Kdepak teď!
Adresář
Básně!
Takový tenký sešitek...
A tohle si, prosím, taky říká kniha!
Semínko pampelišky
Letím!
Vznáším se!
Stoupám k oblakům!
Teď konečně vím, proč jsem na světě!
Veš ve vlasech
Cože je pod námi, tam hluboko, tam dole, kam náš sosák nesahá?
Nic.
Jenom kámen.
Neživá a neužitečná hmota.
Střevlík
Je jediný zákon života.
Jediná morálka.
Jediná moudrost:
Buďte tvrdi!
Hlemýžď
Mravenci jsou sběř.
Považte, vždyť ani nevěří, že svět řídí Veliký Plž!
Květináč
Já že jsem hliněný střep?
Já?
Helejte, co ze mne vyrostlo!
Kohout
Ještě nesvítá.
Ještě jsem nedal znamení.
Rezavý hřebík
Haha, píchnul jsem ho do paty!
A pak se říká, že nejsem k potřebě!
Strom
Daleko vidět: to se musí vysoko vyrůst.
Vrabec
To toho je, slavík!
To nás vrabců je víc!
Výkal
Kdybych já měl křídla!
To bych se, kamarádi, jinak uplatnil!
Plevel
Velebný strom, bah!
Počkejte, až mně bude pět set let!
Pařez
A proč se také neříká velebný pařez?
Plch
Je tré tříd tvorstva: plchové, zvířata a rostliny.
Liška
Všechno živé se dělí na tři druhy: na nepřátele, na konkurenci a na kořist.
Jestřáb
Cože, ukrutnost?
Boj o život, pane, je vždycky legální.
Štěnice
Nežila jsem nadarmo...
Nechávám po sobě řadu potomků...
A samé štěnice!
Samé štěnice!
Stonožka
Jen to, jen to bych chtěla vědět,... jsou - li na jiných planetách také stonožky.
Květ
Že voním?
Že lákám hmyz?
Ach, vidíte, o tom já ani nevím!
Ropucha
Pokrok?
To se rozumí, že je pokrok!
Například já jsem bývala pouhý pulec.
Důležitá moucha
To nevíte?
To je přece ta moucha, co si sedla na čelo královo!
Lidové noviny 19. 6. 1932
ATTILA
Ráno přinesl posel z kraje lesa zprávu, že na jihovýchodě plála v noci ohnivá záplava.
Toho dne zase sychravě mžilo, mokrá polena nechtěla ani hořet;
tři lidé z houfce ukrytého v rokli zemřeli na krvavou stolici.
Protože už nebylo co jíst, vypravili se dva muži k pastýřům v zálesí;
vrátili se pozdě odpoledne promoklí a k smrti vysílení;
stěží z nich dostali, že je zle: ovce kapají a krávy se nadýmají;
pastýři se na ně vrhli s kyji a noži, když jeden z nich chtěl odvést svou vlastní jalůvku, kterou jim svěřil před útěkem do lesů.
" Modleme se, " děl farář, trpící úplavicí.
" Hospodin se slituje. "
" Kriste eleison, " počal huhlati sklíčený houfec.
V tu chvíli vypukla ječivá váda mezi ženami, něco kvůli vlněnému hadru.
" Co to zase je, zatracené baby, " zařval starosta a šel spráskat ženy bičem.
Tím se uvolnilo bezradné napětí, muži se začali zas cítit jako muži.
" Sem se ti kobylkáři nedostanou, " mínil jeden vousáč.
" Kdepak do těch roklí, tady tím podrostem.
- Prý mají koně malé a vychrtlé jako kozy. "
" Já bych řek, " namítal jakýsi podrážděný mužík, " že jsme měli zůstat v městě.
Tolik jsme se naplatili na hradby...
Za ty prachy musí být hradby jako hrom, no ne? "
" To víš, " posmíval se souchotivý bakalář.
" Za ty prachy mohly být hradby z koláčů.
Jdi si kousek ukousnout - moc lidí se z toho, holenku, nažralo;
snad tam něco zbylo i pro tebe. "
Starosta varovně zafuněl;
ten hovor se sem zřejmě nehodil.
" Já bych řek, " trval na svém podrážděný občan, " že kavalérie proti takovým hradbám...
Nepustit je do města, a bylo to.
A mohli jsme být v suchu. "
" Tak se vrať do města a vlez si do postele, " radil mu vousáč.
" Co bych tam dělal sám, " namítal podrážděný člověk.
" Já jenom říkám, že jsme měli zůstat ve městě a bránit se...
Přece mám právo říci, že se stala chyba, ne?
Tolik nás ty hradby stály, a pak se řekne, že nejsou k ničemu!
Tak prosím! "
" Ať je to tak, nebo tak, " děl farář, " musíme důvěřovati v pomoc boží.
Lidičky, vždyť ten Attila je jenom pohan - "
" Metla boží, " ozval se mnich, klepající se zimnicí.
" Trest boží. "
Muži se rozladěně odmlčeli;
ten horečný mnich by pořád jen kázal a nepatří ani do obce.
Nač máme svého faráře? myslili si muži.
Ten je náš, drží s námi a nenadává tolik na naše hříchy.
Jako bychom se tolik nahřešili, myslili si muži rozmrzele.
Déšť ustal, ale těžké krůpěje pořád ještě šelestily pod korunami stromů.
Bože, Bože, Bože, hekal farář, trápený svou nemocí.
Kvečeru přivlekly hlídky zbědovaného mladíka;
prý je to uprchlík od východu, z obsazeného území.
Starosta se nadul a počal uprchlíka vyslýchat;
byl patrně toho mínění, že se taková úřední věc musí dít co nejpřísněji.
Ano, řekl mladík.
Hunové jsou už jenom asi jedenáct mil odtud a postupují pomalu dále;
obsadili jeho město, viděl je, ne, Attilu ne - viděl však jiného generála, takového tlustého.
Zda město spálili?
Ne, nespálili;
ten generál vydal proklamaci, že se civilnímu obyvatelstvu nic nestane, ale že město musí dát píci, proviant a kdesi cosi.
A že se obyvatelé musí zdržeti všech nepřátelských projevů vůči Hunům, jinak že se sáhne k nejpřísnějším represáliím.
" Ale ti pohani přece vraždí i ženy a děti, " tvrdil s jistotou vousáč.
Prý ne, řekl mladík.
U nich prý ne.
On sám byl schován ve slámě, ale když mu maminka řekla, že se povídá, že Hunové budou odvádět mladé muže za honáky stád, v noci utekl.
To prý je všecko, co ví.
Mužové byli nespokojeni.
" To přece je známo, " prohlásil jeden, " že utínají nemluvňatům ruce, a co dělají ženským, to se nedá ani povídat. "
" Já o ničem takovém nevím, " řekl mladík, jako by se omlouval.
Aspoň u nich prý to nebylo tak zlé.
A kolik že těch Hunů je?
Prý asi dvě stě, víc jich nebude.
" Lžeš, " křikl vousáč.
" To přece ví každý, že jich je přes pět set tisíc.
A kam přijdou, tam všechno vyvraždí a sežehnou. "
" Zamknou lidi do stodol a tam je upálí, " řekl druhý.
" A děti nabodávají na kopí, " podotkl třetí rozhořčeně.
" A pekou je nad ohněm, " dodával čtvrtý potahuje rýmou.
" Pohani zlořečení! "
" Bože, Bože, " sténal farář.
" Bože, smiluj se nad námi! "
" Ty jsi mi nějaký divný, " děl vousáč k mladíkovi podezíravě.
" Jak můžeš říkat, žes viděl Huny, kdyžs byl schován ve slámě? "
" Maminka je viděla, " koktal mladík, " a nosila mi na půdu jídlo - "
" Lžeš, " zahřímal vousáč.
" My přece víme, kam Hunové přijdou, že vyžerou všechno jako kobylky.
Ani listí na stromech po nich nezůstane, rozumíš? "
" Bože na nebi, Bože na nebi, " počal hystericky kvílet podrážděný občan.
" A proč, proč to je?
Kdo to zavinil?
Kdo je sem pustil?
My jsme se tolik naplatili na vojsko...
Bože na nebi! "
" Kdo je sem pustil? " ozval se výsměšně bakalář.
" To ty nevíš?
Zeptej se byzantského císaře pána, kdo sem ty žluté opice zavolal!
Holenku, dnes už ví každý, kdo platí stěhování národů!
Tomu se říká vysoká politika, víš? "
Starosta vážně zafuněl.
" Hlouposti.
To je docela jináč.
Oni ti Hunové asi doma chcípali hladem... pakáž líná... pracovat to neumí... civilizaci žádnou to nemá... a chtějí se nažrat.
Proto jdou na nás,... aby nám tento... plody naší práce.
Jenom krást, rozdělit si kořist... a zas táhnout dál, ničemové! "
" Jsou to nevzdělaní pohani, " děl farář.
" Divoký a neosvícený lid.
To nás Pán jenom tak zkouší;
modleme se a vzdávejme díky a ono zas bude dobře. "
" Metla boží, " počal vzrušeně kázat horečný mnich.
" Bůh vás tresce za vaše hříchy, Bůh vede Huny a vyhladí vás jako Sodomské.
Za vaše smilstvo a rouhání, za tvrdost a bezbožnost vašich srdcí, za vaši lakotu a obžerství, za váš hříšný blahobyt a mamon vás Bůh zavrhl a vydal v ruce nepřátel! "
Starosta hrozivě zachrčel:
" Pozor na hubu, domine;
tady nejsi v kostele, víme?
Přišli se nažrat.
Hladovci jsou to, dranti a holota... "
" Politika je to, " stál na svém bakalář.
" V tom má prsty Byzanc. "
A tu se vášnivě ozval počerný muž, povoláním cínař:
" Žádná Byzanc;
to udělali kotláři, a nikdo jiný!
Před třemi léty tu byl potulný kotlář a ten měl zrovna takového malého a vychrtlého koně, jako mají Hunové. "
" A co z toho? " ptal se starosta.
" To přece dá rozum, " křičel počerný muž.
" Ti kotláři šli napřed, aby se podívali, co kde je,... špióni to byli...
To spískali jenom kotláři!
Ví někdo, odkud přišli?
A co tu vůbec chtěli?
Co, co... k čemu, když je ve městě usedlý cínař?
Jen řemeslo nám kazit... a špehovat...
Jakživi nešli do kostela... čarovali... dobytek zaklínali... kurvy za sebou táhli...
Všecko ti kotláři! "
" Něco na tom je, " uvažoval vousáč.
" Kotláři jsou divní, prý žerou i syrové maso. "
" Zlodějská banda, " dotvrdil starosta.
" Kradou slepice, a vůbec. "
Cínař se dusil spravedlivým hněvem.
" Tak vidíte!
Říká se Attila, a to zatím kotláři...
Za vším, za vším jsou ti zlořečení kotláři!
Začarovali nám dobytek... poslali na nás úplavici...
Všecko kotláři!
Měli jste je zvěšet, kde se jaký ukázal!
Copak nevíte... nevíte o kotlech pekelných?
A neslyšeli jste, že ti Hunové při pochodu tlukou do kotlů?
Každé dítě musí pochopit tu souvislost!
To kotláři na nás uvalili válku... kotláři jsou vším vinni...
A ty, " křičel s pěnou u úst, ukazuje prstem na cizího mladíka, " ty jsi také kotlář, jsi spojenec a špión kotlářů!
Proto jsi přišel... a chtěl nás obalamutit, ty kotláři, chtěl nás zradit kotlářům... "
" Pověsit ho, " vypískl podrážděný mužík.
" Počkejte, sousedé, " burácel starosta do vřavy.
" To se musí vyšetřit...
Ticho! "
" Jaképak cavyky, " ječel někdo.
Počaly se sbíhat i ženy.
*
Té noci vzplanula záplava na severozápadě.
Řídce přeprchávalo.
Pět lidí z houfce zemřelo úplavicí a kašlem.
Mladíka pověsili po delším mučení.
Lidové noviny 26. 6. 1932
ROMEO A JULIE
Mladý anglický šlechtic Oliver Mendeville, který se zdržoval v Itálii na studijní cestě, dostal ve Florencii zprávu, že jeho otec sir William opustil tento svět.
I rozžehnal se sir Oliver s těžkým srdcem a hojnými slzami se signorinou Maddalenou přísahaje, že se vrátí co nejdříve, a vydal se se svým sluhou na cestu směrem k Janovu.
Třetího dne jejich cesty je přepadla řádná prška, právě když vjížděli do jakéhosi hnízda.
Sir Oliver se zastavil s koněm pod starým jilmem.
" Paolo, " řekl sluhovi, " podívej se, je - li tu nějaké albergo, kde bychom přečkali liják. "
" Co se týče sluhy a koní, " ozval se hlas nad jeho hlavou, " albergo je tamhle za rohem;
ale vy, cavaliere, byste prokázal čest mé faře, kdybyste se uchýlil pod její skromný krov. "
Sir Oliver smekl širák a obrátil se k oknu, odkud se na něho vesele šklebil tlustý starý páter.
" Vossignoria reverendissima, " řekl uctivě, " prokazujete přílišnou laskavost cizinci, který opouští vaši krásnou zem přetížen vděkem za vše dobré, čím byl tak marnotratně zahrnován. "
" Bene, milý synu, " děl farář, " ale budete - li ještě chvíli mluvit, zmoknete docela.
Slezte laskavě z té kobyly a trochu sebou mrskněte, neboť prší tuze. "
Sir Oliver se podivil, když mu molto reverendo parroco vyšel na chodbě v ústrety, - tak maličkého pátera ještě neviděl;
když se mu ukláněl, musel se sklonit tak, až se mu nalila do hlavy krev.
" I nechte to, " řekl farář.
" Já jsem jenom františkán, cavaliere.
Říkají mi padre Ippolito.
He, Marietto, dones salámu a vína.
Tudy, pane, je tu zatrápená tma.
Vy jste Inglese, že?
Tak vida, od té doby, co jste se vy Angličané trhli od svaté římské církve, je vás tu v Itálii habaděj.
Chápu, signore.
Musí se vám stýskat.
Koukej, Marietto, ten pán je Inglese.
Chudák, takový mladý, a už je to Angličan!
Ukrojte si toho salámu, cavaliere, je to pravý veronský.
Já říkám, k vínu není nad veronský salám, ať se dají Bolognané vycpat svou mortadelou.
Dejte vždycky na veronský salám a slané mandle, milý synu.
Vy jste nebyl ve Veroně?
Škoda.
Odtamtud byl božský Veronese, signore.
Já jsem totiž z Verony.
Slavné město, pane.
Říká se mu město Scaligerů.
Chutná vám to vínko? "
" Grazias, padre, " mumlal sir Oliver.
" U nás v Anglii se Veroně říká město Juliino. "
" Ale jděte, " podivil se padre Ippolito, " a proč?
Ani nevím, že by tam byla nějaká kněžna Julie.
Pravda, už jsem tam nebyl přes čtyřicet let - která Julie by to byla? "
" Julie Capuletová, " vysvětloval sir Oliver.
" Víte, my máme o ní takovou divadelní hru... od nějakého Shakespeara.
Krásná hra.
Znáte ji, padre? "
" Ne, ale počkejte, Julie Capuletová, Julie Capuletová, " brebentil padre Ippolito, " tu bych měl znát.
Já býval u Capuletů s padrem Lorenzem - "
" Vy jste znal mnicha Lorenze? " vydechl sir Oliver.
" Jak bych ho neznal?
Já mu, pane, dělával ministranta.
Poslyšte, není to snad ta Julie, co si vzala hraběte Parise?
Tu jsem znal.
Moc zbožná a výtečná paní, ta hraběnka Julie.
Ona byla rozená Capuletová, z těch Capuletů, co měli obchod se sametem. "
" To nemůže být ta, " prohlásil sir Oliver.
" Ta pravá Julie zemřela v dívčím věku nejdojemnějším způsobem, jaký si můžete představit. "
" Aha, " děl molto reverendo, " tak to není ta.
Julie, kterou jsem znal, si vzala hraběte Parise a měla s ním osm dětí.
Vzorná a ctnostná manželka, mladý pane, kéž vám Bůh dá takovou.
Pravda, říkalo se, že předtím se zbláznila do jakéhosi mladého crapulona - Ech, signore, o kom by se něco neříkalo?
Mládí je, vímeť, nerozvážné a potrhlé.
Buďte rád, cavaliere, že jste mlád.
Jsou Inglesi také mladí? "
" Jsou, " vzdychl sir Oliver.
" Ach, otče, i nás sžírá plamen mladého Romea. "
" Romeo? " děl padre Ippolito a napil se.
" Toho bych měl znát.
Jářku, nebyl to ten mladý sciocco, ten hejsek, ten dareba z Monteků, co posekal hraběte Parise?
Říkalo se, že prý kvůli Juliettě.
Ano, tak.
Julie si měla vzít hraběte Parise - dobrá partie, signore, ten Paris byl moc bohatý a hodný mladý pán -, ale Romeo si prý umanul, že Julii dostane on - Taková hloupost, pane, " bručel padre.
" Jako by bohatí Capuletové mohli dát dceru někomu ze zkrachovaných Monteků.
A k tomu ještě Montekové drželi s Mantovou, kdežto Capuletové byli na straně milánského vévody.
Nene.
Já myslím, že ten assalto assassinatico proti Parisovi byl obyčejný politický atentát.
Dnes je ve všem samá politika, milý synu.
To se ví, po tom rabiátství musel Romeo utéci do Mantovy a už se nevrátil. "
" To je omyl, " vyhrkl sir Oliver.
" Prosím za prominutí, padre, ale tak to nebylo.
Julie milovala Romea, ale rodiče ji nutili, aby si vzala hraběte Parise - "
" Však věděli proč, " souhlasil starý farář.
" Romeo byl ribaldo a držel s Mantovou. "
" Ale před svatbou s Parisem jí otec Lorenzo opatřil prášek, aby upadla do zdánlivé smrti, " pokračoval sir Oliver.
" To je lež, " děl prudce padre Ippolito.
" To by otec Lorenzo nikdy neudělal.
Ale pravda je, že Romeo napadl Parise na ulici a posekal ho.
Snad byl opilý. "
" Odpusťte, otče, ale to bylo docela jinak, " protestoval sir Oliver.
" Pravda je, že Julii pochovali.
Romeo nad jejím hrobem proklál Parise mečem - "
" Počkat, " řekl farář.
" Předně to nebylo nad hrobem, nýbrž na ulici blízko pomníku Scaligerů.
A za druhé ho Romeo neprobodl, nýbrž mu jen rozťal rameno.
Holenku, zabít někoho mečem se vždycky nepovede.
Jen to zkuste, mladý pane! "
" Scusi, " namítal sir Oliver, " já to viděl hned při premiéře na jevišti.
Hrabě Paris byl opravdu v souboji proboden a skonal na tom místě.
Romeo v domnění, že je Julie skutečně mrtva, se otrávil v její hrobce.
Tak to bylo, padre. "
" Kdepak, " bručel otec Ippolito.
" Neotrávil se.
Utekl do Mantovy, příteli. "
" Promiňte, padre, " trval na svém Oliver, " já to viděl těmahle očima - vždyť jsem seděl v první řadě!
V tu chvíli procitla Julie, a když viděla, že její miláček Romeo je mrtev, vzala také jed a skonala. "
" Co vás nemá, " zlobil se padre Ippolito.
" Se divím, kdo nadělal tyhle klepy.
Pravda je, že Romeo utekl do Mantovy a chudáček Julie se z lítosti nad tím drobátko přiotrávila.
Ale nic to nebylo, cavaliere, jen takové dětinské;
prosím vás, bylo jí sotva patnáct let.
- Já to vím od toho Lorenza, mladý pane;
to se rozumí, já byl tehdy takovýhle ragazzo, " ukazoval dobrý páter asi loket od země.
" Julii potom odvezli k tetě do Besenzana, aby se zotavila.
Tam za ní přijel hrabě Paris, měl ještě ruku v obvazku a to víte, jak to v takovém pádu bývá: byla z toho láska jako trám.
Za tři měsíce se vzali.
Ecco, signore, tak to v životě chodí.
Já sám jsem byl na její svatbě ministrantem v bílé komžičce. "
Sir Oliver seděl jaksi zdrcen.
" Nezlobte se, otče, " řekl konečně, " ale v té anglické hře je to tisíckrát krásnější. "
Páter Ippolito zafuněl.
" Krásnější!
Já nevím, co na tom vidíte krásného, když si dva mladí lidé vezmou život.
Byla by jich škoda, mladý pane.
Já vám řeknu, krásnější je, že se Julie vdala a měla osm dětí, a jakých dětí, panečku: jako obrázky. "
Oliver vrtěl hlavou.
" To už není to, milý padre;
vy nevíte, co je to veliká láska. "
Maličký páter zamyšleně mrkal.
" Veliká láska?
Já myslím, že to je, když dva lidé se dovedou snášet po celý život... oddaně a věrně...
Julie byla vzácná paní, drahý pane.
Vychovala osm dětí a dosloužila svému manželu až do smrti.
Tak u vás se říká Veroně město Juliino?
To je od vás Angličanů strašně hezké, cavaliere.
Paní Julie byla opravdu výtečná žena, dej jí Bůh věčnou slávu. "
Mladý Oliver se vytrhl z jakési roztržitosti.
" A co se stalo s Romeem? "
" Ten?
Ani dobře nevím.
Něco jsem o něm zaslechl.
- Aha, už to mám.
Zamiloval se v Mantově do dcery nějakého marquesa - jakpak on se jmenoval?
Monfalcone, Montefalco nebo tak nějak.
Ach, cavaliere, to bylo to, čemu vy říkáte veliká láska!
Dokonce ji unesl nebo co - byla to nějaká tuze romantická historie, ale podrobnosti jsem zapomněl;
prosím vás, to se stalo v Mantově.
Ale měla to být nějaká passione senza esempio, nějaká náramná vášeň, pane.
Aspoň se tak povídalo.
Ecco, signore, ono už neprší. "
Sir Oliver vstával ve své celé rozpačité výšce.
" Byl jste ohromně laskav, padre.
Thank you so much.
Směl bych tu snad něco nechat... pro vaše chudé farníky, " mumlal červenaje se a strkaje pod kraj talíře hrst zecchinů.
" Ale, ale, " hrozil se padre Ippolito a třepal rukama, " co vás nemá, tolik peněz za ždibec veronského salámu! "
" Něco je také za váš příběh, " děl honem mladý Oliver.
" Byl - eh, byl velmi, velmi - nevím, jak to říci.
Very much, indeed. "
Do oken fary se rozlilo slunce.
Lidové noviny 6. 11. 1932
OFIR
Lidé na náměstí svatého Marka se stěží ohlédli, když pochopové vedli toho staříka k dóžeti.
Byl velmi sešlý a špinavý, řeklo by se, že je to nějaký zlodějíček z přístavu.
" Tento muž, " hlásil podestà vicegerente před dóžecím trůnem, " praví, že se jmenuje Giovanni Fialho, kupec z Lisabonu;
tvrdí, že byl majitelem lodi a že ho s celou posádkou a nákladem zajali alžírští piráti;
vypovídá, že se mu podařilo utéci z galejí a že by mohl prokázat Benátské republice znamenité služby - jaké, to prý může svěřiti jen dóžecí Milosti samotné. "
Starý dóže se pozorně díval na ježatého staříka svýma ptačíma očima.
" Tak ty, " děl konečně, " povídáš, že jsi pracoval na galéře? "
Předvedený muž místo odpovědi obnažil špinavé kotníky;
byly napuchlé od okovů.
" A záda, " dodal, " mám samou jízvu, dóžecí Milosti.
Ráčíte - li si přát, abych vám je ukázal - "
" Nene, " pravil honem dóže.
" Není třeba.
Co jsi nám chtěl říci? "
Zchátralý mužík vztyčil hlavu.
" Dejte mi lodi, dóžecí Milosti, " řekl jasně.
" Dovedu je do Ofiru, země zlata. "
" Do Ofiru, " mumlal dóže.
" Tys našel Ofir? "
" Našel, " děl stařík, " a byl jsem tam devět měsíců, neboť jsme museli opravovat loď. "
Dóže vyměnil rychlý pohled se svým učeným rádcem, biskupem pordenonským.
" Kde je Ofir? " zeptal se starého kupce.
" Tři měsíce cesty odtud, " řekl plavec.
" Musí se obeplout celá Afrika a pak se zase pluje k půlnoci. "
Biskup pordenonský se pozorně vyklonil.
" A je Ofir na břehu moře? "
" Není.
Je devět dní cesty od mořského pobřeží a prostírá se kol dokola velikého jezera, modrého jako safír. "
Biskup pordenonský maličko pokynul hlavou.
" A jak jsi se dostal do vnitrozemí? " ptal se dóže.
" Praví se, že Ofir je oddělen od moře nepřekročitelnými horami a pouštěmi. "
" Ano, " děl plavec Fialho, " do Ofiru nevede žádná cesta.
Ta poušť se hemží lvy a ty hory jsou skleněné a hladké jako muránské sklo. "
" A tys za nimi byl? " vyhrkl dóže.
" Byl.
Když jsme opravovali loď zle porouchanou bouřemi, přišli na břeh lidé odění bílým rouchem purpurově lemovaným a kynuli na nás. "
" Černoši? " ptal se biskup.
" Ne, monsignore.
Bílí jako Angličané a vlasy měli dlouhé, posypané zlatým prachem.
Byli velmi krásní. "
" A co, byli ozbrojeni? " vyzvídal dóže.
" Měli zlaté oštěpy.
Kázali nám, abychom vzali, cokoli máme od železa, a vyměnili to v Ofiru za zlato.
V Ofiru totiž není železa.
Sami dohlíželi, abychom vzali všechno železo: kotvy, řetězy, zbraně, ba i hřeby, kterými byla sbita naše loď. "
" A co dál? " ptal se dóže.
" Na břehu čekalo stádo okřídlených soumarů, asi šedesát kusů.
Měli křídla jako labutě.
Říká se jim pegasové. "
" Pegas, " děl zamyšleně učený biskup, " o tom se nám dochovaly zprávy už od starých Řeků.
Zdá se tedy, že Řekové skutečně znali Ofir. "
" V Ofiru se totiž mluví řecky, " prohlásil starý kupec.
" Znám trochu řecky, protože v každém přístavě je nějaký zloděj z Kréty nebo ze Smyrny. "
" To jsou zajímavé zprávy, " bručel biskup.
" A jsou Ofirští křesťany? "
" Bůh mne netrestej, " děl Fialho, " ale jsou to pohani jako polena, monsignore.
Uctívají nějakého Apollóna, či jak mu říkají. "
Pordenonský biskup potřásl hlavou.
" To by se shodovalo.
Patrně jsou to potomci Řeků zahnaných mořskou bouří po dobytí Tróje.
A co dál? "
" Dál, " řekl Giovanni Fialho.
" Inu, naložili jsme to železo na ty okřídlené osly.
Tři z nás, totiž já, nějaký Chico z Cádizu a Manolo Pereira z Coimbry jsme dostali okřídlené koně a vedeni těmi muži z Ofiru jsme letěli přímo k východu.
Cesta trvala devět dní.
Každé noci jsme sestoupili, aby se mohli pegasové napást a napojit.
Žerou jen asfodely a narcisy. "
" Vidět, že jsou řeckého původu, " mručel biskup.
" Devátého dne jsme uviděli jezero modré jako safír, " pokračoval starý kupec.
" Sestoupili jsme na jeho břehu.
Jsou v něm stříbrné ryby s rubínovýma očima.
A písek toho jezera, dóžecí Milosti, jsou samé perly velké jako oblásky.
Manolo padl na zem a počal se v těch perlách hrabat plnýma rukama;
a tu nám řekl jeden z našich průvodců, to prý je výborný písek, prý z něho v Ofiru pálí vápno. "
Dóže vykulil oči.
" Vápno z perel!
To je úžasné! "
" Pak nás vedli do královského paláce.
Byl celý z alabastru, jen střecha byla ze zlata a zářila jako slunce.
Tam nás přijala ofirská královna sedící na křišťálovém trůně. "
" Copak v Ofiru vládne žena? " podivil se biskup.
" Tak jest, monsignore.
Žena oslňující krásy, podobná nějaké bohyni. "
" Patrně jedna z Amazonek, " mínil biskup zamyšleně.
" A co druhé ženské, " vyhrkl dóže, " víš, já myslím ženské vůbec, jsou tam pěkné ženské? "
Plavec sepjal ruce.
" Ach, dóžecí Milosti, takové nebyly ani v Lisaboně za mých mladých let. "
Dóže zatřepal rukou.
" Nepovídej!
V Lisaboně jsou prý ženské černé jako černé kočky.
Ale v Benátkách, člověče, v Benátkách před nějakými třiceti lety, to bývaly ženské!
Jako od Tiziana!
A co ty ženské v Ofiru, povídej! "
" Já jsem stár, Vaše Milosti, " řekl Fialho, " ale Manolo by mohl povídat, kdyby ho nezabili ti musulmani, co nás u Baleár chytli. "
" Mnoho by mohl povídat? " ptal se dóže se zájmem.
" Matičko boží, " zvolal starý plavec, " ani byste mu to, Milosti, nevěřil.
Povídám, když jsme tam byli čtrnáct dní, mohl byste celého Manola vytřepat z kalhot. "
" A co ta královna? "
" Královna měla železný pás a železné náramky.
Prý máš nějaké železo, řekla;
nám sem někdy dodávají železo arabští kupci. "
" Arabští kupci! " křikl dóže a udeřil pěstí na podpěru.
" Tak to vidíte, všude nám ti darebáci přebírají trhy!
To nestrpíme, tady jde o politický prestiž Benátské republiky!
Do Ofiru musíme dodávat my, a basta!
Dám ti tři lodi, Giovanni, tři lodi plné železa - "
Biskup zvedl ruku.
" A co dál, Giovanni? "
" Královna mi nabídla za všechno mé železo stejnou váhu zlata. "
" A tys to, rozumí se, přijal, ty zloději! "
" Nepřijal, monsignore.
Řekl jsem, že neprodávám železo na váhu, ale na objem. "
" Správně, " děl biskup.
" Zlato je těžší. "
" Zvlášť zlato z Ofiru, monsignore.
To je třikrát tak těžké jako obyčejné zlato a je červené jako oheň.
Královna tedy nařídila, aby ukuli ze zlata stejnou kotvu, stejné hřebíky, stejné řetězy a stejné meče, jako byly ty naše železné.
Proto jsme tam museli nějaký týden čekat. "
" A nač potřebují železa? " divil se dóže.
" Protože jim je vzácné, Vaše Milosti, " pravil starý kupec.
" Dělají si z něho šperky a peníze.
Schovávají železné hřebíky v truhlicích jako poklad.
Říkají, že železo je krásnější než zlato. "
Dóže sklopil víčka podobná víčkům krocana.
" Podivuhodné, " bručel.
" To je, Giovanni, mimořádně podivuhodné.
A co bylo potom? "
" Potom naložili všechno to zlato na okřídlené mezky a dopravili nás stejným způsobem na břeh mořský.
Tam jsme znovu sbili loď zlatými hřeby a zavěsili zlatou kotvu na zlatý řetěz.
Potrhané lanoví a plachty jsme nahradili hedvábnými a vypluli jsme příznivým větrem k domovu. "
" A co perly, " děl dóže, " perly jste s sebou nevzali žádné? "
" Nevzali, " řekl Fialho.
" Prosím za prominutí, vždyť jich tam bylo jako písku.
Jen několik zrn nám uvázlo ve střevících a i ty nám sebrali ti alžírští pohani, když nás přepadli u Baleár. "
" Zdá se, " mručel dóže, " že toto líčení je dosti pravděpodobné. "
Biskup maličko přisvědčil.
" A co zvířata, " vzpomněl si, " jsou tam v Ofiru nějací kentauři? "
" Neslyšel jsem o nich, monsignore, " děl uctivě plavec.
" Ale jsou tam plameňáci. "
Biskup frknul nosem.
" To se asi mýlíš.
Plameňáci jsou přece v Egyptě - je známo, že mají jen jednu nohu. "
" A mají tam divoké osly, " dodával plavec, " pruhované černě a bíle na způsob tygrů. "
Biskup zvedl podezřivě oči.
" Ty, nechceš nás balamutit?
Kdopak kdy viděl pruhované osly?
Jedna věc mi je divná, Giovanni.
Ty tvrdíš, že jste přes ofirské hory letěli na okřídlených mulách. "
" Tak jest, monsignore. "
" Hm, koukejme.
Podle arabských zpráv žije v ofirských horách pták Noh, který, jak známo, má kovový zobák, kovové pařáty a bronzové brky.
Neslyšels o něm nic? "
" Neslyšel, monsignore, " koktal plavec.
Biskup z Pordenone vrtěl povážlivě hlavou.
" Přes ty hory, člověče, se nedá přeletět, to nám nenamluvíš;
vždyť se tam dokázaně zdržuje pták Noh.
To je technicky nemožné, ten Noh by je sezobal jako vlašťovka mouchy.
Holenku, nás nenapálíš.
A co, ty taškáři, jaké tam rostou stromy? "
" Inu, jaké stromy, " vypravil ze sebe nešťastník, " známo, jaké stromy.
Palmy, monsignore. "
" Tak vidíš, že lžeš, " řekl biskup vítězně.
" Podle Bubona z Biskry, který je v těchto věcech autorita, rostou v Ofiru granátovníky, které mají místo zrn karbunkule.
Vymyslel sis, brachu, hloupou historii! "
Giovanni Fialho padl na kolena.
" Jako je Bůh nade mnou, monsignore, jak by si mohl nevzdělaný kupec jako já vymyslet Ofir? "
" Mně budeš povídat, " káral ho učený biskup, " já vím líp než ty, že je na světě Ofir, země zlata;
ale co se týče tebe, jsi lhář a dareba.
To, co říkáš, odporuje spolehlivým pramenům, a je tedy vylhané.
Dóžecí Milosti, ten chlap je podvodník. "
" Zas jeden, " vzdychl starý dóže starostlivě mrkaje.
" To je hrůza, co je dnes takových dobrodruhů.
Odveďte ho! "
Podestà vicegerente tázavě vzhlédl.
" Jako obyčejně, jako obyčejně, " zívl dóže.
" Nechte ho sedět, až bude modrý, a pak ho prodejte na galeje.
Škoda, " bručel, " že je to podvodník;
ledacos z toho, co řekl, mělo jakési jádro...
Asi to slyšel od Arabů. "
Lidové noviny 13. 11. 1932
BAJKY
Dělba práce
Já se budu na vás dívat, jak pracujete, a vy se zas budete dívat na mne, jak jím.
Závist
Ach bože, tady tak voní párky, a já mám k večeři kapouna!
Zaměstnavatel
Osm hodin práce, jak to?
Myslíte, že já vydávám peníze jen osm hodin denně?
Vládce
Já vám nařizuju, abyste mně platili, a vy mne platíte, abych vám poroučel.
Kat
To víte, našinec má taky cit.
Zadarmo bych to nedělal.
Psychoanalýza
Tuhle noc se mi zdálo o mé nebožce mamince.
Prosím vás, znamená to krvesmilství, nebo nekrofilii?
Štěnice
A co já vím všechno o lidech!
Já bych mohla povídat věci!
Kaktus
Jen být dobře ozbrojen!
Hleďte, jak se mne člověk bojí!
Dokonce mne obsluhuje.
Páv
Já to nenosím pro parádu.
To kvůli samicím.
Jestřáb
Já jsem totiž ze zásady individualista.
Housenka filozofická
Jděte mi s člověkem!
Takový relativista!
Tvor, který žere všechno!
Co mne se týče, já uznávám jen listy řešetlákové.
Včela
Pročže mám žihadlo?
Ve jménu úlu.
Moucha
Ba, špatné časy.
Ale za války, holky, to bylo krásných mrtvol!
Dešťovka v květináči
Co vy víte o samotě!
Ale já, já jsem oboje, samec i samice - Ach, jaká samota!
Housenka
Pohlaví!
Se divím, že se o tom tolik napovídá.
Po mém názoru se to silně přepíná.
Já například nemám na takové hlouposti ani pomyšlení.
Jsem na to příliš rozumná.
Krtčí kopka
Ta modrá špička na obzoru?
To nic není.
Říkají tomu Mont Blanc.
Sirka
Pohleďte, já jsem věčný oheň!
Hadr na holi
Točit se po větru?
To ne, ale musí se jít s duchem doby.
Korouhvička
Dnes se fouká od severoseverozápadu, a basta!
Bacillus Koch
Tuberkulóza?
Co je to?
Poslední list na větvi
Ať žije život!
Lidové noviny 20. 11. 1932
BRATR FRANTIŠEK
Na silnici k Forli ( tam, co odbočuje cesta na Lugo ) se zastavil u jednoho kováře žebravý mnich;
byl pomenší, trochu sražené postavy a ukazoval v širokém úsměvu několik žlutých zubů.
" Bratře kováři, " řekl vesele, " pozdrav bůh, já jsem dnes ještě nejedl. "
Kovář se narovnal, utřel si pot a myslel si něco o toulavých lidech.
" Pojďte dál, " bručel.
" Bude tam kus sýra. "
Kovářova žena byla těhotná a zbožná;
chtěla políbit ruku mnichovu, ale ten honem schoval obě ruce a čile brebentil:
" Ale, matičko, co kdybych já políbil ruku vám?
Mně říkají bratr František, žebrák.
Bůh vás požehnej. "
" Amen, " vydechla mladá kovářka a šla pro chléb, sýr a víno.
Kovář nebyl na mnoho řečí;
díval se k zemi a nevěděl co dál.
" A odkud, domine? " zeptal se konečně.
" Ale z Assisi, " řekl mnich.
" Pěkný kus cesty, bratříčku.
To byste nevěřil, co je na světě potůčků, vinic a pěšin.
Člověk je nestačí projít a měl by, člověče, měl by.
Všude je boží stvoření, a když jdeš, jako by ses modlil. "
" Já byl jednou až v Bologni, " děl kovář zamyšleně, " ale to už je dávno.
To víte, domine, kovář s sebou nemůže nosit svou dílnu. "
Mnich kýval hlavou.
" Kovat železo, " řekl, " to máte, kováři, jako byste sloužil Bohu.
Oheň je pěkný a svatý.
Bratr oheň, holenku, živoucí boží tvor.
Když železo změkne a dá se ohýbat, - to je krása, kováři, jejej!
A dívat se do ohně - to máte jako zjevení. "
Mnich si objal rukama kolena jako chlapec a začal povídat o ohni.
Oheň pastýřů, čadivé ohýnky na vinici, planoucí louč, svíce a hořící keř.
Zatím kovářka prostřela na stůl bílé plátno a připravila chleba, sýra a vína;
kovář roztržitě mrkal, jako by hleděl do ohně.
" Otče, " řekla tiše kovářova žena, " nechtěl byste pojíst? "
Bratr František lámal v prstech chléb a díval se tázavě po kováři a jeho ženě.
A co vy to máte, vy dva, divil se, co jste tak zamlklí a nesví?
Takoví hodní lidé, chlap jako medvěd a žena požehnaná, copak je s vámi, co vás tísní?
Františkovi rostla sousta v ústech rozpaky a lítostí.
Čím vás, boží lidé, rozveselím?
Mám vám vypravovat šprýmy z cest?
Mám zpívat a poskakovat, abych potěšil ženu, která se čeká?
Dveře se malinko pootevřely.
Tu pozvedla kovářova žena ruku a zbledla.
Ve dveřích se ukázala pokorná psí hlava a bojácné oči.
Kovář vyskočil, žíly na čele nality krví, a rozehnal se po dveřích.
" Jdeš, zlořečená bestie! " zaryčel a kopl do dveří.
Pes zaskučel a utekl.
Bratr František zesmutněl a rozpačitě hnětl z chleba kuličky.
" Kováři, kováři, " vyhrkl, " co vám udělal ten boží tvor? "
Kovář se obrátil starostlivě k své ženě.
" Giuliana, " bručel, " no tak!
No tak! "
Žena se pokoušela o úsměv, rty se jí chvěly;
vstala, bledá a mátožná, a beze slova odešla.
Kovář za ní zachmuřeně hleděl.
" Bratříčku, " šeptal František lítostivě, " proč vyháníš svého bratra psíka od stolu?
Já půjdu. "
Kovář hněvivě zachrchlal.
" Tak abyste věděl, domine, " řekl drsně, " ten pes - Na velkonoce jsme čekali návštěvu.
Měla k nám přijít ženina sestra z Forli, děvčátko ještě - Nepřišla.
Po čtrnácti dnech pro ni přijeli její rodiče...
Hledali jsme děvčátko, nikde po ní památky.
Týden před Božím hodem svatodušním přiběhl náš psík odkudsi z polí a vleče něco v hubě až na práh.
Dívali jsme se co - vnitřnosti.
Teprve pak jsme našli, co zbývalo z děvčátka - " Kovář se hryzl do rtů, aby to překonal.
" Nevíme, kdo jí to udělal.
Bůh vraha potrestá.
Ale ten psík, domine - " Kovář mávl rukou.
" Já ho nemohu zabít, to je to nejhorší.
Ale nedá se ničím zahnat.
Chodí kolem domu a prosí - Dovedete si představit, domine, jaká hrůza - " Kovář si tvrdě přemnul obličej.
" Nemůžeme se na něho ani podívat.
V noci vyje u dveří - "
Bratr František se otřásl.
" Tak vidíte, " zahučel kovář.
" Promiňte, domine, podívám se za Giulianou. "
Mnich osaměl v jizbě, bylo mu až nevolno tím tichem.
Šel po špičkách na zápraží.
Opodál stojí žluté třesoucí se psisko s oháňkou mezi nohama a nejistě na něho upírá oči.
Bratr František se k němu obrátil.
Psík pokusně pohnul ocasem a zakňučel.
" Ach, ty chudáku, " mumlal František a chtěl se dívat jinam, ale pes kývá ocasem a nespouští z něho očí.
" Nu, co chceš? " brouká bratr František rozpačitě.
" Je ti smutno, bratříčku, viď?
Těžká věc. "
Psisko přešlapuje a třese se vzrušením.
" Ale jdi, " chlácholí ho František.
" Nikdo s tebou nechce mluvit, že? "
Psík fňuká a plazí se k nohám mnichovým.
Bratr František si ho jaksi oškliví.
" Jdi, jdi pryč, " domlouvá mu.
" Neměl jsi to dělat, brachu.
Bylo to svaté tělíčko děvčátka - " Pes leží u nohou svatého a kvílí.
" Přestaň, prosím tě, " bručí František a naklání se nad psíkem.
Pes strnul svrchovaným očekáváním.
V tu chvíli vyšel kovář a jeho žena na práh, neboť hledali svého hosta.
A hle, před domem klečí mnich, drbe za uchem vzlykající psisko a tiše povídá:
" Tak vidíš, bratříčku, tak vidíš, můj milý;
co mi lížeš ruce? "
Kovář zafrkal.
František se k němu obrátil a plaše žvatlal:
" Víte, kováři, když on tak prosil!
Jak mu říkáte? "
" Bracco, " zabručel kovář.
" Bracco, " děl svatý František a psík mu honem olízl tvář.
Bratr František se zvedl.
" Dost už, bratře, děkuju ti.
Abych už šel, kováři. "
Nevěděl honem, jak se rozloučit;
stál před kovářkou a myslel se zamhouřenýma očima na nějaké požehnání.
Když je otevřel, klečí před ním mladá žena a má ruku položenu na hlavě žlutého psa.
" Chvála Bohu, " vydechl František a ukázal žluté zuby.
" Bůh vám to zaplať! "
A psík piště zběsilou radostí počal uhánět v kruhu kolem světce a klečící ženy.
Lidové noviny 27. 11. 1932
NAPOLEON
Mlle Claire ( od Comédie française ) ani nedutala;
věděla, že se císař občas takto zamyslí a je nerad vyrušován.
Ostatně, mezi námi, o čem s ním mluvit?
Co chcete, je to přece jen císař;
člověk se tu necítí doma, není - liž pravda?
( Je to přese vše cizinec, dumá Mlle Claire, pas très Parisien. )
( Nicméně takto u krbu má dost hezkou tvář. )
( Kdyby ovšem nebyl tak zavalitý. )
( Là là, nemá to ani žádný krk, c ' est drôle. )
( Ale víte, mohl by být poněkud zdvořilejší! )
Na krbu tikají těžké mramorové hodiny.
Zítra, myslí si císař, musím přijmout zástupce měst - je to hloupé, ale co dělat;
jistě si budou naříkat na daně.
Potom rakouský vyslanec - pořád ta historie.
Pak se přijdou představit noví soudní prezidenti - musím si předtím přečíst, kde který z nich působil;
ty lidi to těší, že o nich něco vím.
Císař počítá na prstech.
Ještě něco?
Ano, comte Ventura, zas bude donášet na papeže - - Napoleon potlačil zívnutí.
Bože, jaká otrava!
Měl bych si zavolat toho - jak se jmenuje? toho obratného človíčka, co se teď vrátil z Anglie.
Jak se ten chlapík jenom jmenuje - porco, vždyť je to můj nejlepší zvěd!
" Sacrebleu, " bručí císař, " jak se ten chlap jmenuje! "
Mlle Claire poposedla a účastně mlčela.
To je jedno, myslí si císař, ať se jmenuje jak chce;
ale jeho zprávy bývají výtečné.
Potřebný člověk, ten - ten - maledetto!
Hloupé, jak někdy člověku vypadne jméno!
Mám přece dobrou paměť na jména, diví se císař.
Kolik tisíc jmen nosím v hlavě - jen těch vojáků co znám jménem!
Vsadil bych se, že bych si podnes vzpomněl na jména svých spolužáků z kadetky - i na kamarády z dětství.
Počkejme, to byl Tonio zvaný Biglia, Francio alias Riccintello, Tonio Zufolo, Mario Barbabietola, Luca řečený Peto ( císař se usmál ), Andrea zvaný Puzzo nebo Tirone - Všechny si je pamatuju jménem, říká si císař, ale teď ne a ne si vzpomenout na toho - tonnerre!
" Madame, " praví císař zahloubaně, " máte také takovou prapodivnou paměť?
Člověk si pamatuje jména svých dětských kumpánů, ale nemůže přijít na jméno člověku, se kterým mluvil před měsícem. "
" Naprosto, Sire, " děla Mlle Claire.
" To je tak zvláštní, že ano? "
Mlle Claire se pokoušela vzpomenout si na nějaké jméno ze svého dětství;
ale žádné se jí nevynořilo, vzpomněla si jen na svého prvního milence.
Byl to nějaký Henry.
Ano, Henry to byl.
" Zvláštní, " bručel císař hledě upřeně do planoucího krbu.
" Všechny si je dovedu představit.
Gamba, Zufolo, Briccone, Barbabietola, malý Puzzo, Biglia, Mattaccio, Mazzasette, Beccajo, Ciondolone, Panciuto - Bylo nás asi dvanáct darebů, madame.
Mně říkali Polio, il Capitano. "
" Rozkošné, " zvolala Mlle Claire.
" A to jste byl, Sire, jejich kapitánem? "
" Pravdaže, " povídal císař zamyšleně.
" Buď jsem byl kapitánem loupežníků, nebo četníků, podle okolností.
Já je vedl, víte?
Jednou jsem dokonce kázal oběsit Mattaccia pro neposlušnost.
Tak tak že ho starý hlídač Zoppo včas odřízl.
Tehdy, madame, se to jinak vládlo.
Takový Capitano byl svrchovaným pánem svých lidí - Byla tam nepřátelská tlupa kluků, tu vedl nějaký Zani.
Potom se opravdu stal náčelníkem banditů na Korsice.
Před třemi léty jsem ho dal zastřelit. "
" Je vidět, " vydechla Mlle Claire, " že Vaše Veličenstvo se už narodilo jako vůdce. "
Císař potřásl hlavou.
" Myslíte?
Tehdy, jako Capitano, jsem cítil svou vlastní moc daleko silněji.
Vládnout, madame, není jako poroučet.
Poroučet bez rozpaků a ohledů - nestarat se o možné následky - madame, to bylo to suverénní na věci, že to byla jenom hra, že jsem věděl, že to je jenom hra - "
Mlle Claire se dovtípila, že do toho nemá co mluvit;
budiž jí to připočteno k dobru.
" A i teď, i teď, " pokračoval císař víceméně pro sebe.
" Často mne napadne z ničeho nic:
Polio, vždyť je to jenom hra!
Říkají ti Sire, říkají ti Vaše Veličenstvo, protože si na to hrajeme, my všichni.
Ti vojáci v pozoru - ti ministři a vyslanci, co se klanějí až po zem - samá hra.
A nikdo přitom ani nešťouchne loktem druhého, nikdo se nedá do smíchu - Jako děti jsme si také tak vážně hráli.
To už patří k té hře, madame: tvářit se, jako by to všechno bylo doopravdy - "
Na krbu tikaly těžké mramorové hodiny.
Císař je divný, myslila si Mlle Claire nejistě.
" Snad teprve za dveřmi na sebe mrknou, " mluví císař zahloubaně.
" A snad si šeptají:
Čtverák, ten Polio, jak si dovede hrát na císaře;
ani brvou nehne, - kdyby to nebyla hra, mohlo by se říci, že to bere vážně! "
Císař zafrkal, jako by se uvnitř smál.
" Komické, že, madame?
A já na ně dávám tak pozor, - jakmile se šťouchnou, abych se dal první do smíchu.
Ale oni nic.
Někdy mám pocit, že jsou smluveni, abych jim naběhl.
Rozumíte, abych uvěřil, že to není hra, - a pak se mi vychechtat:
Polio, Polio, to jsme tě dostali! "
Císař se tiše zasmál.
" Nene!
Mne nedostanou!
Já vím, co vím - "
Polio, přemýšlela Mlle Claire.
Až bude něžný, budu ho tak jmenovat.
Polio.
Mon petit Polio.
" Prosím? " tázal se císař ostře.
" Nic, Sire, " bránila se Mlle Claire.
" Proto.
Myslel jsem, že jste něco řekla. "
Císař se naklonil k ohni.
" Zvláštní, u žen jsem to tak nepozoroval;
ale u mužů to bývá častěji.
V hloubi duše nepřestanou nikdy být kloučky.
Proto nadělají v životě tolik věcí, že si vlastně hrají.
Proto dělají věci tak vášnivě a soustředěně, že je to vlastně hra, nemyslíte?
Což může být někdo vážně císařem, hm?
Já vím, že je to jen švanda. "
Bylo ticho.
" Nenene, " mumlal císař.
" Nevěřte tomu.
Ale někdy si člověk není jist, víte?
Někdy se najednou lekne - vždyť jsem ještě malý Polio a toto všecko je jen tak, že ano?
Mon Dieu, ale až to praskne!
To je právě to, že si člověk nemůže být jist - " Císař zvedl oči a podíval se upřeně na Mlle Claire.
" Jenom vůči ženě, madame, jenom v lásce si je jist, že - že - že už není dítětem;
tu aspoň ví, že je mužem, u čerta! "
Císař vyskočil.
" Allons, madame! "
Byl náhle velmi vášnivý a bezohledný.
" Ah, Sire, " vydechla Mlle Claire, " comme vous êtes grand! "
Lidové noviny 1. 1. 1933
PAN HYNEK RÁB Z KUFŠTEJNA
Pan Janek Chval z Jankova se ještě nesebral z toho překvapení.
Prosím vás, kde se vzal, tu se vzal, najednou se sem přihrne na návštěvu pan zeť, a jaký zeť, račte se podívat: má německé nohavice a maďarské kníry, inu, velký pán, jen co je pravda;
a tuhle starý pan Janek zatím s vyhrnutými rukávy pomáhal při telení krávy.
To je nadělení, myslí si starý pán rozpačitě, co mi ho sem čerti nesou?
" Jen pij, pane Hynku, " nutil horlivě.
" Je to jen zdejší víno, pět let tomu, co je přivezl žid z Litoměřic.
V Praze píváte cyperské, pravda? "
" Takové i onaké, " děl pan Hynek.
" Ale já vám řeknu, pane tcháne, není nad poctivé české vínečko.
A dobré české pivo, pane.
U nás lidé ani nevědí, co máme dobrého, a kupují kdejaký cizí šmejd.
Myslíte, že k nám někdo z ciziny přiveze něco kalého? "
Starý pán pokyvoval hlavou.
" A ještě za to chtí takové nekřesťanské peníze. "
" Se rozumí, " vycedil pan Ráb.
" Prosím vás, vemte si jenom ta cla.
Jeho královská Milost si mastí kapsy a my to musíme poplatit. "
Pan Hynek rozhořčeně zachrchlal.
" Jen když on má plné truhly peněz! "
" Poděbrad? "
" Ten kraťas, " přisvědčil pan Ráb.
" Vypadá jako nějaký krupař.
Máme to králíka, co?
Ale ono se to zhoupne, pane tcháne.
Už z hospodářských příčin a podobně.
Je u vás na Jankově taky tak zle? "
Pan Janek se zasmušil.
" Zle, hochu.
Tuze zle.
Přišel mor na krávy, marno vykuřovat.
A čertví, sedlákům zesnětivělo obilí.
Loni padly kroupy - Zle je sedlákům.
Považ si, pane Hynku, nemají ani zrní na osev, musel jsem jim rozdat osivo ze své sýpky - "
" Rozdat? " podivil se pan Ráb.
" To bych, pane tcháne, nedělal.
Nač se s chrapouny mazlit?
Kdo se nedovede uživit, ať chcípne.
Ať chcípne, " opakoval pan Hynek energicky.
" V dnešní době, pane tcháne, je třeba železné ruky.
Jen žádné almužny a podpory!
Změkčovat je, to tak!
Přijdou ještě horší časy, pane.
Raději zvykat ty žebráky na trochu bídy.
Ať žerou kůru a podobně.
Já bych jim nedal nic, jen bych jim rovnou řekl:
Vy holoto žebrácká, vy hřbeti, a podobně.
Myslíte snad, že nemáme na starosti nic vážnějšího než vaše střeva?
Dnes, řekl bych jim, musíme být všichni připraveni na těžké oběti.
Musíme myslet na obranu našeho království, a na nic menšího.
Tak bych jim to řekl, pane.
Doba je vážná, a kdo není ochoten padnout pro vlast, ať pojde hladem.
A je to. "
Pan Hynek se řízně napil.
" Dokud se to drží na nohou, cvičit to ve zbrani, a žádné řeči. "
Starý pán z Jankova vytřeštil na pana zetě bledé oči.
" Co to, co to, " zabrebtal zmateně.
" To jako že - chraň bůh - bude vojna? "
Pan Hynek se uchechtl.
" Aby nebyla!
Musí být: copak máme nadarmo mír?
Á pane, když je mír, to dá rozum, že se něco chystá.
Prosím vás, " děl s opovržením, " vždyť to už ví i ten - jakže mu říkají? aha, kníže pokoje.
Kníže pokoje, " prskl pan Ráb.
" To se ví, pane, bojí se o svůj trůn.
Nebylo by ho ani vidět, kdyby neseděl na trůně, tři polštáře pod zadnicí. "
" To jako Poděbrad? " ptal se pan Janek nejistě.
" Kdo jiný?
Ech, pane, máme to panovníka, pěkně děkuju!
Samý mír, pane tcháne.
Samá poselství a takové věci.
Na to jsou peníze, víte?
Tuhle - až do Hlohovce si to drandil za polským králem, a že prý pakt proti Turkům.
Celou míli šel Polákovi naproti, považte!
Co tomu říkáte? "
" Inu, " pravil pan Janek opatrně, " málo - li se povídá o Turkovi? "
" To jsou hlouposti, " řekl pan Hynek Ráb rozhodně.
" Ale copak se sluší, aby český král dělal honéry Polákovi?
Hanba je to, " křikl pan Hynek.
" Měl čekat, až přijde Polák k němu!
To jsme to, pane Janku, dopracovali!
Co by tomu tak řekl nebožtík císař Karel nebo Zikmund?
Tehdy jsme, drahý pane, měli ještě nějaký mezinárodní prestiž - " Pan Ráb si odplivl.
" Tfuj!
Se divím, že si my Češi dáme takovou ostudu líbit. "
To jsou věci, mrzel se pan Janek Chval.
A nač mi to vůbec povídá?
Jako bych neměl dost svých starostí - -
" Nebo tohle, " kázal pan Ráb, " pošle si poselstvo do Říma, aby ho jako papež uznal a kdesi cosi.
Pěkně s prosíkem, víme?
Prý aby byl pokoj v křesťanstvu a podobně.
To přestává všecko! "
Pan Ráb uhodil dlaní do stolu, div nepřevrhl číše.
" To by se tatík Žižka obrátil v hrobě!
Proboha vás prosím, vyjednávat s papežem!
Proto jsme my kališníci krváceli, he?
Aby nás prodal Římu za papežův pantofel? "
A co ty se tak čertíš, divil se starý pán roztržitě mrkaje.
Kdepak ty jsi, člověče, krvácel?
Tvůj nebožtík tatík sem přišel teprve se Zikmundem - Pravda, pak se v Praze přiženil.
Psal se Joachim Hanes Raab.
To byl jeden hodný člověk, holenku, já ho znal;
docela rozumný Němec.
" A on si myslí, " horlil pan Hynek Ráb, " že dělá bůhví jak vysokou politiku.
Tuhle poslal nějaké své tajtrlíky až do Francie, za francouzským králem.
A že prý by se měl zarazit spolek křesťanských knížat, aby se scházeli na takovém všeevropském sněmu nebo čem.
Prý po dobrém vyřizovat spory a podobně.
A proti Turkovi prý a věčný mír a takové věci.
Řekněte sám: slyšel jste jakživ takový nesmysl?
Copak se dá politika dělat - takhle?
Prosím vás, kdo by vyřizoval spory po dobrém, když se dají vyřídit válkou?
A copak si dá některý stát do toho mluvit, když chce mít válku s druhým?
No, pitomosti;
celý svět se tomu jenom směje.
Ale jak nás, pane tcháne, takový slabošský krok před celým světem kompromituje!
Vždyť, proboha, vypadáme, že se jako bojíme, aby na nás nepřišla nějaká ta vojna - "
" A - přijde? " ptal se pan Janek starostlivě.
Pan Hynek Ráb z Kufštejna potřásl hlavou.
" Na to můžete vzít jed.
Helejte, pane tcháne, proti nám je Uher, Němec, papež a Rakousko.
Když jsou proti nám, tak dobrá: musíme je napadnout, dokud se nespojí.
Hned válku, a je to.
Tak se to dělá, " prohlásil pan Ráb a pročísl si odhodlaně vlasy.
" To abych se včas staral o zásoby, " mumlal pan Janek Chval zamyšleně.
" Dobře mít zásoby. "
Pan Hynek Ráb se důvěrně naklonil přes stůl.
" Já bych měl, pane, ještě lepší plán.
Spojit se s Turkem a s Tatarem.
To by byla politika, co?
Tatarovi nechat Polsko a Německo, ať to tam všechno vymlátí a vypálí.
Tím líp pro nás, chápete?
A Turkovi nechat Uhry, Rakousy a papeže. "
" Říká se, " bručel starý pán, " že Turek je nelida. "
" Právě, " děl pan Hynek uznale.
" Ten by je, pane, zřídil!
Jen žádné okolky nebo takové ty křesťanské city!
Prostě otázka moci.
A náš národ, pane - Já říkám, pro národ není žádná oběť příliš veliká;
ale musí ji nést ti druzí, rozumíte?
Nikoho neživit, jak říkal náš Žižka.
Proti všem a podobně.
Jen kdyby bylo víc pravých a ryzích našinců!
Jen znovu máchnout tím naším starým českým palcátem - "
Pan Janek Chval z Jankova pokyvoval hlavou.
Musím pamatovat na zásoby, mínil.
Kdopak ví, co se stane.
Starý pan Raab byl moudrý člověk, třebaže Němec jako poleno.
Tyrolák.
Třeba má Hynek kousek rozumu po něm, napadlo starého pána, a v Praze lidé ledacos vědí - Hlavně sena nasušit.
Na vojně je potřebí sena.
Pan Hynek Ráb z Kufštejna plácl rozjařeně do stolu.
" Pane tcháne, my se toho ještě dožijeme!
Na zdraví!
Hej, chlapče, sem s tím džbánem!
Nalej mi vína, nevidíš, že přede mnou je prázdná číš?
A na zdraví naší věci! "
" Wohl bekomm's, " děl starý Janek zdvořile.
Lidové noviny 15. 1. 1933
GONERIL, DCERA LEAROVA
Ne, nic mi není, chůvo, - a neříkej mi zlatá děvenko.
Já vím, žes mi tak říkávala, když jsem byla malá;
a král Lear mi říkal ty kluku mrňavá, viď?
Byl by měl raději syna - co myslíš, jsou synové hodnější než děvčata?
Regan byla odjakživa taková slečinka a Cordelie - vždyť víš: mouchy, snězte si mě.
Hotové boží dřevo.
A Regan - člověk by to do ní neřekl: nos nahoru jak královna, ale sobec, pamatuješ se?
V ní to bylo ale odjakživa.
Řekni, bábo, byla já jsem zlá, když jsem byla maličká?
Tak vidíš.
Jak to přijde, že se člověk stane zlým?
Já vím, chůvo, že jsem zlá.
Neříkej, ty si to také myslíš.
Mně je to jedno, co si všichni o mně myslíte.
Třebas i zlá: ale v tom, co bylo s tatínkem, jsem měla pravdu já, chůvo.
Proč jen si vzal do hlavy, že musí s sebou tahat těch sto svých chlapů, a kdyby jich bylo jenom sto;
ale k tomu ještě všelijaká čeleď - to jednoduše nejde.
Jeho bych byla ráda viděla, namouduši, chůvo;
já ho měla ráda, nesmírně ráda, raději než koho druhého na světě;
ale ta jeho rota, kristepane.
- Vždyť mně udělali z domu hampejz!
Jen si vzpomeň, chůvo, jak to tady vypadalo: samý povaleč, samý tartas a hádky a křik, a té nečistoty, no víš.
- Horší než hnojiště.
Řekni, chůvo, která paní domu by si tohle dala líbit!
A poručit se jim nemohlo, kdepak! jim směl něco nařídit jen král Lear.
- Mně se jen vyšklíbli.
V noci to lezlo za služkami - pořád bylo slyšet někde ťap ťap a šelest a pištění - vévoda spal jako dřevo;
já ho budím, slyšíš?
A on jen bručel, nech je a spi.
- Považ si, chůvo, jak mně při tom bylo!
Ty jsi také bývala mladá, ty si to dovedeš představit, viď?
Když jsem si stěžovala králi Learovi, ještě se mi vysmál: to víš, holka, co jiného můžeš čekat od chlapů? zacpi si uši, a máš to.
A tak jsem mu řekla, že to nejde, že musí dát aspoň polovic těch darmožroutů pryč.
A vidíš, urazil se.
Prý nevděk a kdesi cosi.
Zuřil děsně, to nemáš ponětí.
Ale já přece vím, co může být a co ne;
oni mají na starosti jen tu svou čest, ale my ženské, my musíme myslet na dům a na pořádek.
Jim je to jedno, i kdyby to tu bylo jako v konírně.
Řekni, chůvo, byla jsem v právu, nebo nebyla?
Tak vidíš.
A tatínek se na smrt urazil.
Co jsem měla dělat?
Já vím, bábo, čím jsem mu povinna, ale jako ženská mám také povinnost k svému domu, co myslíš?
A za to mne tatínek proklel.
A vévoda - - jenom mrkal a přešlapoval.
Myslíš, že se mne zastal?
Ne.
Nechal se mnou jednat jako se zlou, malichernou, hádavou ženskou.
Chůvo, slyšíš, chůvo, v tu chvíli to ve mně nějak prasklo: já - já - já jsem začala nenávidět svého muže.
Já ho nenávidím, abys to věděla!
Nenávidím!
A nenávidím tatínka, protože to zavinil, rozumíš?
Už to tak je, už to tak je: jsem zlá, já vím, ale jsem zlá jen proto, že jsem byla v právu.
-
Ne, nemluv;
já jsem opravdu zlá.
Vždyť přece víš, bábo, že mám milence, viď?
Kdybys věděla, jak mně je jedno, že to víš!
Myslíš, že mám Edmunda ráda?
Nemám;
ale já se chci nějak pomstít za to, za to, že se vévoda nezachoval jako muž.
Jednoduše ho nenávidím.
Chůvo, nemáš ponětí, co to je nenávidět!
To znamená být zlý, zlý, skrznaskrz zlý.
Když člověk začne nenávidět, - jako by se celý změnil.
Já jsem bývala docela hodná holka, chůvo, a mohla být ze mne hodná žena;
bývala jsem dcera, bývala jsem sestra, a teď jsem jenom zlá.
Já už nemám ráda ani tebe, bábo, ani sebe, ani sebe.
- Já jsem byla v právu: kdyby to byli uznali, byla bych jiná, věř mi.
-
Ne, já nepláču.
Nemysli si, že mne to nějak trápí.
Naopak, člověk je volnější, když nenávidí.
Může si myslet, co chce, - před ničím se nemusí zarazit.
Vidíš, předtím jsem si netroufala vidět na svém muži, že je protivný, že je břichatý, že je bačkora, že se mu potí ruce;
a teď to vidím.
Teď vidím, že tatínek Lear je směšný tyran, že je bezzubý a pomatený dědek, - všechno vidím.
Že Regan je zmije a já, chůvo, já že mám v sobě takové divné a hrozné věci, - dřív jsem o tom neměla tušení.
Najednou to všechno přišlo.
Řekni, je to má vina?
Já byla v právu;
neměli mne dohnat tak daleko.
-
- - Tomu ty nemůžeš rozumět, chůvo.
Někdy si myslím, že bych mohla zabít vévodu, když chrápe vedle mne.
Jednoduše tesákem zařezat.
Nebo otrávit Regan.
Tumáš, sestřičko, napij se vína.
Víš, že Regan mně chce přebrat Edmunda?
Ne že by ho měla ráda;
Regan je studená jako kámen.
Ale to dělá proti mně.
A počítá s tím, že Edmund nějak odklidí toho trulanta vévodu a sám se zmocní trůnu po Learovi.
Určitě je to tak, chůvo.
Regan je teď vdova - ta ještěrka měla odjakživa štěstí.
Ale nemysli si, to se jí nepodaří;
já dávám pozor a nenávidím.
Já ani nespím, jen abych mohla myslet a nenávidět.
Kdybys věděla, jak se to potmě krásně a bezmezně nenávidí.
A když si vzpomenu, že to všechno přišlo jen pro tatínkovu umíněnost a nějaký ten nepořádek v domě.
- Řekni, to by si žádná paní nemohla dát líbit -
Chůvo, chůvo, chůvo, proč tehdy neviděli, že jsem byla v právu!
Lidové noviny 29. 1. 1933
ÚTRŽKY
" Proč se díváte na tu střechu? "
" Já mám takovou hrůzu, že se ten pokryvač zřítí, a on, chlap mizerná, pořád ne a ne spadnout! "
Upřímnost:
Já nikoho nepomlouvám, já jenom říkám, co si myslím.
Kobylka není egyptskou ranou;
egyptskou ranou jsou teprve kobylky, protože jich je mnoho.
Podobně je tomu s hlupáky.
Mistr řemesla:
Pracuju, abych se uživil;
ale jaká to je důkladná práce! jaký důkladný život!
" Jsem stoprocentně přesvědčen... "
- Pane, nemohl byste něco slevit?
Myšlenka Kaifášova:
To bych rád věděl, od koho a kolik tenhle Nazaretský za to dostal zaplaceno.
Solidarita:
Můj bratránek je padouch;
ale řekne - li to o něm někdo jiný, urazí tím čest naší rodiny.
Nacionalista:
Vem čert národ;
nám jde jen o jeho prestiž.
Národní hospodář:
Dnešní poměry jsou dezolátní proto, že se neřídily mou teorií.
Kritik:
Kritizovat, to je usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to dovedl.
Jedna z největších civilizačních pohrom: učený hlupák.
I revolučnost má své pedanty.
Naše řeč je moudrá: dělá zásadní rozdíl mezi " jsem přesvědčen " a " přesvědčil jsem se ".
Raději být poslušen drába než fráze.
V debatě:
Co mi je po pravdě, když ji nemám já?
Zásada náboženská:
Kdo není se mnou, je proti mně.
Zásada politická:
Kdo není se mnou, je lump.
Jen malí lidé se perou o prestiž;
velcí jej mají.
Věk strojů: nahradit cíl rychlostí.
Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí!
Boj stvořila příroda, nenávist vynašel člověk.
Já už se měnit nebudu, řekl pařez.
Lidové noviny 12. 2. 1933
BAJKY
Dřívko na vodě
Mně bude takový pstruh povídat, jak se má plovat!
Takový nedouk!
Vždyť on plove proti proudu!
Jepice
Stoletá želva!
Jak může být někdo tak strašně zaostalý!
Ponrava
Zima?
To jsem už dávno překonala!
Myš
Hm, ptáci.
Takový přežitek!
Nechápu, jak může být někdo ptákem.
Vrabec
Že má skřivan pravdu?
Vyloučeno.
Pravda je jen jedna, a to vrabčí.
Hlemýžď
Například přímka je nesprávná, jelikož to není spirála.
Kapr
Žádný živý tvor nemůže žít ve vzduchu.
Opuka
My opuka neuznáváme žádný křemen.
Kopřiva
Že je ta zahrada zpustlá?
Ani bych neřekla.
Moucha
Vidíte ty mušince na rámu obrazu?
To je mé dílo, pane.
Také já jsem malíř.
Figurka na chladiči
To já řídím vůz.
Já vedu.
Dým
Vy všichni jste otroci hmoty.
Jen já jsem volný.
Já a oblaka.
Housenka kompetentní
Botanika?
To je můj obor.
Oblásek
Dopracoval jsem se vnitřně až k tomu, být obláskem.
Osel
Fuj!
Taková vážná doba, a třešeň se nestydí kvést!
Jeden v mraveništi
Už to mám.
Požadavek dvacátého století je kolektivnost.
Blecha v psím kožiše
Ale prohnali jsme toho sousedova Vořecha, co?
Ploštice
Abyste věděli, já páchnu jménem všech ploštic.
Suchý list
Příkaz doby?
To známe: ševelit ve větru.
Pápěrka ve větru
Z cesty, teď letíme my!
Prádlo na provaze
Já jsem prapor a vlaju!
Za mnou!
Do boje!
Trus
Jsem nerost?
Jsem živočich?
Jaký životní problém!
Uschlé bláto
Jen tvrdý kámen obstojí.
Já jsem totiž kámen.
Tlení
Také já jdu s dobou.
Lidové noviny 9. 4. 1933
BAJKY
Thersites
Hurá, hurá, my Řekové jsme to vyhráli!
Efialtes
Ale že jsem to zavařil tomu ničemovi Leonidovi!
Soused
Je to zbabělec a zrádce, tenhle Archimédes!
Na naše město útočí nepřítel, a on si kreslí své kruhy!
Kato státník
Cože?
Hlad?
Bída?
Neúroda?
To nic není.
Především musí být zničeno Kartágo.
Ananiáš
Že chtěl spasit svět, proč ne;
ale neměl si to rozházet s farizey.
Nero
Pronásledování křesťanů je lež.
My jen vyvracíme jejich světový názor.
Attila
Také my jsme přišli spasit svět.
Boleslav Ukrutný
... Byla to politická nutnost.
Džingischán
Jen palte a řežte!
Vždyť jde o velikost Tatarstva.
Musulmani
Ano, ale my bojujeme ve jménu božím.
Současník
Má - li Hus pravdu?
Já vám řeknu: jeho taktika není správná.
Jiný současník
Kdo?
Nějaký Galilei?
Říká, že se Země točí kolem Slunce?
Hm, to já mám vážnější starosti.
Po noci bartolomějské
Uf!...
Obnovili jsme v národě jednotu ducha.
Koniáš
Vzdělání?
Pane, co já jsem toho přečetl!
Conquistador
Ty víš, dobrotivý Bože, že nelidskost je mi cizí.
Ale Aztékové ovšem nejsou lidé.
Negři
Spálili jsme vesnici Twi.
Naše válečné bubny jsou naplněny věčnou slávou.
Naše vítězství je nový list v dějinách světa.
Nad padlým nepřítelem
To on začal.
Nemusel se bránit, a byl pokoj.
Olupovač padlých
Jen žádnou slabošskou humanitu!
Válka je válka.
Hlášení
Obyvatelé pobiti a město spáleno v naprostém pořádku a kázni.
Vůdce
Bijeme se za vznešenou ideu: za své vítězství.
Vojevůdce
Hubu držet, moji hrdinové!
Tyran
Vy pakáži, já jsem z vás udělal slavný národ!
Diktátor
Dosáhl jsem jednomyslnosti.
Všichni musí poslouchat.
Ještě diktátor
Vzal jsem jim svobodu, ale zato jsem jim vdechl sebevědomí.
Lidové noviny 30. 4. 1933
BAJKY
Nepřítel
Kočka:
Můj největší nepřítel je pes.
Pes:
Můj také.
Morálka šelem
Jsou jen dva druhy tvorů: nepřátelé a konkurenti.
Lví škola
Když se jdeš nažrat, říká se tomu právo silnějšího nebo otázka lví cti.
Mravenec
Já neválčím.
To válčí mraveniště.
Zmije
Já?
Já chci mít jenom svůj pokoj.
Babočka
Ta drzost!
Co si takový pouhý bělásek dovoluje!
Rorýs
Ty smradlavé, mizerné, méněcenné vlaštovky!
Vůl
Tak si říkám, k čemu jsou vlastně na světě jeleni.
Tyčky v plotě
Hele, ty hloupé stromy: samé větve a žádný pořádek.
Kůl v plotě
Ticho, tyčky!
Plot jsem já.
Střep v záhoně
Já, já mám být pohromadě s tou špinavou hlínou?
Holenku, na to jsem příliš dobrý.
Patník
Slunce?
Takový flákač!
Pořád musí rejdit...
Žádné pevné stanovisko.
Ploštice
Každý má svůj životní názor.
Já například smrdím.
Cihla
Já vím nejlíp, jak by mělo všechno vypadat.
Pravoúhle.
Kravinec
Plesk!
Tak, teď jsem plně rozvinul svou osobnost.
Stoka
Já vím, že nejsem veletok.
Ale zato ta niternost!
Zrcadlo
Už to mám.
Svět je jenom má představa.
Mimo mne není nic.
Hodiny
My nejdeme špatně, my jdeme napřed.
My ukazujeme budoucnost.
Katastrofální moucha
Dny se krátí...
Běda, to bude konec světa!
Vrabec a světová situace
Nikde žádný koňský trus...
Kam takhle ten svět dospěje!
Smetiště
Koukejte, jak rostu!
To je životní síla, co?
Zrození jepice
Hleďte, hleďte, já jsem vynalezla život!
Balvan
Jaro?
Hm, to přejde.
Co já jsem viděl jar, a nebylo to k ničemu.
Dnešek
I já budu jednou slavná minulost.
Lidové noviny 24. 6. 1933
BAJKY
Kritik
Nač bych se díval, jaký svět je?
Mně stačí vědět, jaký by měl být.
Prorok v únoru
Musíme se připravit na dobu zimy.
Kritická ropucha
Říkám, had by neměl být neúměrně dlouhý.
Želva
Pročže já neskáču jako žába?
Ze zásady.
Koza na provaze
Jak je ten svět malý!
Moucha na okně
Už vím, kde jsou hranice skutečnosti.
Zrcadlo
Člověk je jen má představa.
Rozbitý hrnec
Svět není k ničemu.
Marnost nad marnost.
Jepice
Dějiny?
To mně nic neříká.
Pavouk v síti
Čekat je také dřina.
Pulec a povodeň
Hurá, my pulci jsme zatopili celý svět!
Uschlá větev
Udělala jsem se pro sebe.
Bláto
To jsme to tu čistě opláchly, my mraky!
Stožár
To je ten nejvyšší stupeň vývoje: žádné kořeny, žádné větve, žádné listy.
Civilizovaná krysa
Dejte mi pokoj s vesnicí.
Vždyť tam ani nejsou kanály.
Strom ve městě
Já vedu.
Já jsem první ze všech zrezavěl a opadal.
Kukla
Slyšte, nastal věk kukel!
Generace
Místo pro nás mladé!
Na jak dlouho?
Aspoň na padesát let!
Vůdce
Všichni za mnou, a já vás vyvedu z listopadu do prosince.
Ovce
Ať mě zabijí, jen když mě vedou.
Otrok
Já bych ledacos dovedl, jen kdyby mně to někdo poručil.
Hnědý mravenec
Svoboda mravencům!
Celý svět mravencům!
Ovšem nesmějí to být mravenci černí.
Diktátor
Dal jsem svému národu víru.
Víru v prapor.
Vlk
Mír je, když nikdo nehoní nás vlky.
Hyena
Kuš!
My lvové neznáme sentimentality.
Lidové noviny 5. 11. 1933
BAJKY
Zásadní rozpory
Šofér:
Ten chlap pěší se motá jako ovce.
Chodec:
Ten pacholek šoférská jede jako blázen.
Králikář
Se divím, jak může být někdo holubářem.
Pesimista
Že přijde jaro?
Člověče, vy jste optimista!
Národní hospodářství
Kolomazník:
Já vím, proč přišla na svět bída.
Protože se neprodává kolomaz.
Vápeník:
Ba ne.
Protože vápno kleslo v ceně.
Lidumil
Jakápak bída!
Právě jsem dal jednomu žebrákovi deset halířů.
Kapitalismus
Já to nedělám pro sebe, ale pro peníze.
Činitel
To by tak hrálo, aby někdo jiný chtěl něco dělat v oboru, ve kterém já pracuju z lásky k věci!
Odkaz
Co nemůžeš udělati sám, pokaz to aspoň tomu druhému!
Láska k národu
Jen naše strana ctí náš veliký a hrdinný národ.
Všichni ostatní jsou samí zrádci, zbabělci, zaprodanci a padouši.
Státník
Prospěch státu?
To je buď to, co prospívá nám, nebo to, co škodí těm druhým.
Militarista
Válka je čistě vnitřní záležitost.
Účel války je, aby si národ uvědomil svou sílu.
Řeč k vojákům
Neříká se i lidé na druhé straně.
Říká se buď nepřátelé, nebo zločinci.
Demagog
Ta hloupá luza si myslí, že ji vedu, a zatím ona vede mne.
Vůdce
Přírodní síly budou od nynějška podřízeny mně.
Nařizuju všem tělesům kolmý pád!
Autoritativní vláda
Poroučím vám, co chci, ale poroučím, protože vy chcete.
Tyran a filozofové
Já budu dělat činy a vy pro ně budete hledat zdůvodnění.
Dervišové
Byl nám seslán od Alláha, aby nás vedl.
Davy
Proč mu voláme slávu?
Protože jeho sláva je naše sláva.
Otrok
Poslouchat, to znamená mít podíl na moci svého pána.
Jeden z usměrněných
To je báječný pocit, že také já jsem MY.
Občanská válka
Jen do nich palte!
Legální je ta strana, která má kanóny.
Šlechetný vítěz
Já se nemstím.
Když jsem ho odstřelil, odpustil jsem mu, že se bránil.
Olupovač padlých
Sláva!
My jsme to vyhráli!
Mistr popravčí
A o mně nikdo neřekne, že jsem hrdina.
Lidové noviny 11. 3. 1934
BAJKY Z LET BUDOUCÍCH
( Jeden inženýr psal, že by se skály v okolí Prahy hodily k vybudování podzemních krytů pro pražské obyvatelstvo. )
Budoucí urbanismus
Když se pováží, že někdejší lidstvo stavělo své příbytky nad zemí!
Jaké to byly primitivní doby!
Stavební komise
Vaše jeskyně je zdravotně závadná.
Vniká do ní vzduch.
Věda
... tehdy se ještě učilo, že atmosféra Země je složena z kyslíku, vodíku, dusíku a vzácných plynů.
Hrozné!
Taková nevědomost!
Morálka
Ukazovat tvář je necudné.
Žádné slušné děvče nesmí nikdo vidět bez plynové masky.
Matka
Co to váš kluk provedl?
Ale, málem by byl, uličník, vylezl na povrch země!
Dítě
Mami, co to je, " ty modravé hory "?
Čtenář
Čemu se tak směješ?
Ale tadyhle čtu ve staré knize nějaké líčení přírody.
Domácí pán
Nezaplatíte - li činži do týdne, vyhodím vás z toho suterénu na slunce.
Přepych
Člověče, to ti je luxus!
Oni si dali ve své jeskyni udělat umělé krápníky!
Stěhování
Mně doktor nařídil změnu vzduchu.
Tak hledám jeskyni někde v permském útvaru.
Závist
Copak ten!
Ten dostal z protekce kvartýr ve vinohradském tunelu.
Kanalizace
Že ti hloupí lidé dřív stavěli tak úzké chodby!
Ideální byt
A krysy tu nemáte?
Kdepak!
Tady by přece žádná krysa nevydržela.
Rozdíly
Nejlepší bydlení je ve vápenci.
Žula je trochu studená a tmavá.
Mladá paní
A postavíme si pod zemí verandičku, kde budu pěstovat v květináčích plíseň a houbu.
Sousedky
To je hrozné.
Vzduchu zase přidražilo.
Vzpomínka
Tak už je tomu rok, co jsme nebožtíka tatínka pochovali na povrch země.
Jeskynní lidé
Koukej, já jsem tady vyhrabal nějaké prastaré ohniště.
Ale jdi!
Že by už někdy dřív bývali lidé na tak vysokém stupni kultury, aby bydleli v jeskyních?
Potápěči
Ženo, podej mi skafandr;
já se jdu vynořit.
Pomník
K čemu to bude, tahle šachta?
Tam bude slavnostně zasypán podzemní pomník našeho Vůdce.
Chlapec
Tati, co je to mír?
Nevím.
Neptej se mne na takové hlouposti.
Mýtus
Že se někdy žilo nahoře na zemi?
To jsou pohádky.
Vědecky je to nesmysl.
Roku 2200
Nerezavějící pazourkové nástroje, to je ten největší novodobý vynález.
Roku 2500
... vrátil se a tvrdí, že se tam nahoře, na povrchu země, může docela dobře dýchat.
Dejme tomu, že může;
ale co tam, člověče?
Lidové noviny 20. 5. 1934
BENCHANAN
Ananiáš
Ptáte se, Benchanane, je - li vinen.
To máte tak: já jsem ho neodsoudil na smrt, poslal jsem ho jenom ke Kaifášovi.
Ať vám řekne Kaifáš, jakou vinu na něm našel.
Já osobně s tím nemám co dělat.
Jsem starý praktik, Benchanane, a řeknu vám to docela otevřeně.
Myslím, že jeho učení mělo tu a tam dobré jádro.
Ten člověk měl mnoho pravdy, Benchanane, a myslel to poctivě;
ale jeho taktika byla špatná.
Takhle to nemohl nikdy vyhrát.
Měl to raději napsat a vydat v knize.
Lidé by tu knihu četli a řekli by, to je slabá kniha, není v ní nic nového a kdesi cosi, jak už se tak o knihách mluví.
Ale po čase by to nebo ono začali psát jiní a po nich zase jiní, nu, a aspoň něco by se ujalo.
Ne všecko, ne celé učení, ale to přece rozumný člověk ani nežádá.
Stačí, když prosadí aspoň jednu nebo dvě své myšlenky.
Tak se to dělá, milý Benchanane, a jinak to nejde, chceme - li napravovat svět.
S tím se musí trpělivě a polehoučku.
Říkám, musí být správná taktika;
jakápak pravda, když ji neumíme prosadit?
To právě byla jeho chyba, že neměl tu trpělivost.
Chtěl spasit svět jedna dvě, i proti jeho vůli.
A to nejde, Benchanane.
Neměl na to jít tak rovnou a překotně.
Pravda se musí propašovat, musí se trousit po troškách, tu drobet, tady drobet, aby si lidé na ni zvykali.
A ne najednou: rozdej všechno, co máš, a takové řeči.
To je špatná taktika.
A měl si dát víc pozor na to, co dělá.
Například jak šel s řemenem na ty penězoměnce v chrámě - vždyť to jsou taky dobří Židé, člověče, a chtějí být z něčeho živi!
Já vím, že směnárny nepatří do chrámu, ale byly tam odjakživa, tož jaképak krámy.
Měl na ně podat stížnost k synedriu, a bylo to.
Synedrium by jim možná nařídilo, aby postavili své stoly o kousek dál, a bylo by vše v pořádku.
Vždycky záleží na tom, jak se co udělá.
Člověk, který chce něco ve světě vykonat, nesmí nikdy ztratit hlavu a musí se ovládat, musí vždycky zachovati chladnou a střízlivou mysl.
A ty jeho tábory lidu - to víte, Benchanane, to žádný úřad nevidí rád.
Nebo že se tak nechal vítat, když přijel do Jeruzaléma;
nemáte ponětí, co to nadělalo zlé krve.
Měl přiklusat pěšky a pozdravit tady, pozdravit tam - tak se na to musí jít, chceme - li mít svůj vliv.
Slyšel jsem dokonce, že se nechal hostit od římského celníka, ale tomu ani nevěřím, takovou nešikovnost by přece neudělal, to už máte takové zlomyslné klepy.
A neměl dělat ty své zázraky;
s tím musel narazit.
Prosím vás, všem pomoci nemůže, a ti, kterým žádný zázrak neudělal, mají potom vztek.
Nebo to s tou ženou cizoložnicí - to prý se opravdu stalo, Benchanane, a byla to hrozná chyba.
Říkat lidem na soudě, že ani oni nejsou bez viny, - copak by potom mohla být na světě nějaká justice?
Říkám vám, samé chyby.
Měl jenom učit a neměl dělat skutky, neměl brát své učení tak strašně doslova, neměl to chtít honem uskutečňovat.
Šel na to špatně, milý Benchanane;
mezi námi řečeno, v mnoha věcech mohl mít pravdu, ale jeho taktika byla pochybená;
inu, pak to nemohlo dopadnout jinak.
Nelamte si s tím hlavu, Benchanane;
je to v pořádku.
Byl to spravedlivý muž, ale chtěl - li spasit svět, měl na to jít opatrněji a taktičtěji.
Cože, byl - li odsouzen právem?
To je otázka!
Vždyť vám říkám, že to fakticky musil prohrát!
Kaifáš
Posaďte se, milý Benchanane, jsem vám naprosto k službám.
Tak vy byste chtěl vědět, byl - li podle mého mínění ten muž právem ukřižován.
To je jednoduchá věc, drahý pane.
Předně nám po tom nic není, my jsme ho neodsoudili na smrt, my jsme ho jenom vydali panu římskému prokurátorovi, že?
Nač bychom my měli brát na sebe nějakou odpovědnost, ne?
Byl - li odsouzen právem, je dobře;
stala - li se na něm křivda, tak je to vina Římanů a my jim to jednou můžeme přičíst na vrub.
Tak je to, milý Benchanane;
na takovou věc se musíme dívat politicky.
Já aspoň jako velekněz musím brát zřetel na to, jak se co má politicky hodnotit.
Jen to uvažte, kamaráde:
Římané nás zbavili osoby, která - jak bych to řekl?
- která nám nebyla z určitých důvodů žádoucí;
a přitom odpovědnost padá na ně - -
Cože?
Říkáte, které jsou ty důvody?
Benchanane, Benchanane, tak se mi zdá, že ta dnešní generace není vlastenecky dost uvědomělá.
Copak nechápete, jak nám to škodí, když někdo útočí na naše uznávané autority, jako jsou farizeové a zákoníci?
Co si o nás takhle budou myslet Římané?
Vždyť to je podlamování národního sebevědomí!
My naopak musíme z důvodů vlasteneckých podporovat jejich prestiži, chceme - li zabránit tomu, aby náš národ nepropadl cizím vlivům!
Kdo bere Izraeli víru ve farizeje, pracuje do rukou Římanům.
A my jsme to zaonačili tak, že ho vyřídili sami Římané;
tomu se říká politika, Benchanane.
A teď se najdou popletové, kteří se starají, byl - li popraven právem, nebo ne!
Pamatujte si, mladý muži, zájem vlasti je nad každé právo.
Já vím nejlíp, že naši farizeové mají své chyby;
mezi námi, je to samý žvanil a taškář - ale my si přece nemůžeme dovolit, aby někdo podrýval jejich autoritu!
Já vím, Benchanane, vy jste byl jeho žákem;
líbilo se vám jeho učení, že máme milovat své bližní a nepřátele a takové ty řeči;
ale řekněte sám, co to pomůže nám Židům?
A ještě něco.
Neměl říkat, že přišel spasit svět a že je Mesiáš a syn boží nebo co.
My - přece víme, že je z Nazaretu - prosím vás, jakýpak spasitel!
Jsou ještě lidé, kteří ho pamatují jako tesařova kluka, - a ten člověk by chtěl napravovat svět?
Kam by se hrabal!
Já jsem dobrý Žid, Benchanane, ale to mně nikdo nenamluví, že by některý našinec mohl spasit svět.
To bychom se hrozně přeceňovali, člověče.
Neřeknu nic, kdyby to byl Říman nebo Egypťan;
ale takový Židáček z Galileje - vždyť je to k smíchu!
To ať povídá někomu jinému, že přišel spasit svět, ale nám ne, Benchanane.
Nám ne.
Nám ne.
Lidové noviny 3. 6. 1934
BAJKY
Planety
Těch méněcenných planet, které se točí kolem jiných hvězd!
Vánek
To bys koukala, pampeliško, jak jsme to my orkány vyhrály na Floridě.
Žalud
To je řečí, že padl tisíciletý dub!
Jako bychom tu nebyly my mladé duby!
Pápěrka ve vichřici
Hurá!
Pojďme vyvracet stromy!
Smítko unášené povodní
Já jdu s sebou.
Korouhvička ve větru
Tak, teď jsem přišla na nový směr.
Vlna v proudu
Hleďte, co jich jde za mnou!
Prach v cyklónu
Ať prasknou stromy, jen když já letím!
Mokrá plínka
Potopa světa?
To je docela můj případ.
Písmeno E
Zrušit ostatní písmena a nechat jenom E: to by pak byly básně!
Babočka kopřivová
Jak může někdo být babočkou jilmovou!
Myš
... například mít na hlavě parohy je očividný nesmysl.
Housenka
Nektar?
Nektar?
To já nežeru ze zásady.
Tulipán krasocitný
Fuj!
Kdopak by mluvil o hlíně!
Svině a perly
Brr!
Co mně to dali do žrádla za svinstvo!
Duch stáda
Že spolu držíme?
Ba ne.
My držíme jenom se svým stádem.
Bacil
... já holt jsem tichý pracovník.
Plevel
Tomu říkáte veliký strom?
Koukejte, vždyť má jednu větvičku suchou!
Červotoč
To jsem toho rozvrtal!
Červ na hrobě
Přece je nějaká spravedlnost: teď je řada na mně.
Výkal
Hrozně malé poměry.
Tady našinec nemůže ani pořádně páchnout.
Rozbitý hrnec
Říkám, teď už nejsou ty časy, jako bývaly dřív.
Kámen v cestě
Že překážím?
To je má povinnost.
Trhlinka ve zdi
Čím bych chtěla být?
Ohromně velikou trhlinou.
Na horách se udrolil kámen
Tak vida!
Tak vida!
Taky už ty hory dohrály!
Lidové noviny 24. 6. 1934
HAMLET, PRINC DÁNSKÝ
Scéna X
ROSENKRANTZ a GUILDENSTERN odcházejí.
HAMLET:
Okamžik ještě, milý Guildensterne,
na slovo, Rosenkrantzi!
ROSENKRANTZ:
Prosím, princi?
GUILDENSTERN:
Přál jste si, princi?
HAMLET:
Jenom otázku.
Jak, řekli jste, to dvorní představení,
ta truchlohra o králi traviči
na krále působila?
ROSENKRANTZ:
Hrozně, princi.
HAMLET:
Opravdu, hrozně?
GUILDENSTERN:
Král byl bez sebe.
HAMLET:
A královna?
ROSENKRANTZ:
Královna omdlévala.
HAMLET:
A ostatní?
GUILDENSTERN:
Koho tím Výsost míní?
HAMLET:
Nu, vy a dvořané a dvorní dámy,
a kdo byl vůbec v síni přítomen,
když se to hrálo.
Neříkali něco?
ROSENKRANTZ:
Nic, princi.
GUILDENSTERN:
Byli uchváceni tak,
že nemohli ni slova vypravit.
HAMLET:
Co Polonius?
GUILDENSTERN:
Polonius štkal.
HAMLET:
A dvořané?
ROSENKRANTZ:
Dvořané vzlykali.
Já sám jsem, princi, slz se nezdržel
a viděl jsem, jak přítel Guildenstern
rukávem skrýval zrádnou vláhu v očích.
HAMLET:
A vojáci?
GUILDENSTERN:
Ti odvraceli tvář,
by ukryli své mocné pohnutí.
HAMLET:
Vy tedy myslíte, že ta hra byla -
ROSENKRANTZ:
Ohromný úspěch.
GUILDENSTERN:
Ale zasloužený.
ROSENKRANTZ:
Ta skvělá stavba!
GUILDENSTERN:
A ten spádný děj!
HAMLET:
Hm, přidal bych, že kus měl svoje chyby -
ROSENKRANTZ:
Promiňte, princi, jaké?
HAMLET:
Například...
Mohl být tuším ještě lépe hrán.
Já vím, ti herci dělali, co mohli,
leč jejich král, ten nebyl dosti králem
a vrah dost vrahem.
Drazí pánové,
být já tím vrahem, tu při Hekatě,
i vrah by teprv poznal, co je vražda!
Posuďte sami!
( Hraje. )
ROSENKRANTZ:
Princi, ohromné!
GUILDENSTERN:
Zahráno skvěle!
ROSENKRANTZ:
Člověk řekl by,
že, přisámbůh, jste někdy viděl vraha,
jak plíží se k své práci příšerné.
HAMLET:
Ne, Rosenkrantzi, to je prostě ve mně
- odkud a nač?
Kdo ví?
Pst, pojďte blíž.
Hamlet -
GUILDENSTERN:
Co, princi?
HAMLET:
- má své tajemství.
ROSENKRANTZ:
Aj, princi, věru?
HAMLET:
Velké tajemství.
Nic pro dvořany, ale pro uši
nejlepších přátel.
Ke mně!
GUILDENSTERN:
Prosím, princi.
HAMLET:
Ne, žádný princ!
GUILDENSTERN:
Ne, Výsosti.
HAMLET:
Jen Hamlet.
GUILDENSTERN:
Jak chcete, princi.
HAMLET:
Nuže, poslyšte
a nechte pro sebe můj úmysl,
jenž pevně dozrál.
ROSENKRANTZ:
Jaký, drahý princi?
HAMLET:
Já chci být hercem.
ROSENKRANTZ:
Princi, opravdu?
HAMLET:
Je rozhodnuto, Rosenkrantzi.
Zítra
chci odjet s těmi herci do světa.
Od města k městu budou hrát ten kus
o velkém králi, jenž byl zavražděn;
o vrahu, který po něm nastoupil
na jeho trůn a v jeho nevychladlé
manželské lože;
a o královně,
jež, sotva měsíc vdovou, laškuje
na propocené, mastné posteli
s vrahem a sketou, lumpem, zlodějem,
jenž ukrad říši...
Čím víc na to myslím,
tím víc mě láká jeho postava.
Zahrát ho v jeho celé mrzkosti,
tu podlou, zvrhlou, hadí kreaturu,
jež svrabem všechno nakazí, nač sáhne,
- jaká to role!
Bylo by jen třeba
jinak ji hrát než kočovný ten herec
- dělá, co umí, ale nestačí
na tolik zla.
Ať hraje toho krále,
však na padoucha není velký dost.
Škoda té role!
Jak bych já ji hrál,
jak bych se vžil do jeho slizké duše,
až vymačkal bych do poslední kapky
veškerou lidskou neřest!
Jaká role!
GUILDENSTERN:
A jaký kus!
HAMLET:
Kus nebyl zcela špatný.
ROSENKRANTZ:
Byl výtečný!
HAMLET:
Měl víc být vypilován
a vůbec - Možná že se k té látce vrátím
- stála by za to;
mne ten zrádný král,
ten zrůdný, mrzký, hnusný charakter
nesmírně vábí.
Milý Rosenkrantzi,
já chci psát dramata.
ROSENKRANTZ:
Toť skvělé, princi!
HAMLET:
Psát budu, psát.
Já mám už tolik látek
- ten padouch byla první.
Druhá bude
o podlízavých, podlých dvořanech -
ROSENKRANTZ:
Ohromné, princi!
HAMLET:
Třetí: veselohra
o starém, zpitomělém komořím.
-
GUILDENSTERN:
Výtečná látka!
HAMLET:
Čtvrtá bude hra
o jedné dívce.
ROSENKRANTZ:
Jaká hra?
HAMLET:
Nu, hra.
GUILDENSTERN:
Toť vděčná látka.
ROSENKRANTZ:
Přímo básnická.
HAMLET:
A Hamlet bude psát.
Na trůně podlec
odírat bude lidi bez nože,
dvořani budou hřbety ohýbat,
a Hamlet bude psát.
A války budou,
těm slabým bude hůř a silným líp,
a Hamlet bude psát.
Ne aby vstal
a něco udělal -
GUILDENSTERN:
Co, princi?
HAMLET:
Což já vím?
Copak se dělá proti špatné vládě?
ROSENKRANTZ:
Nic, princi.
HAMLET:
Zhola nic?
GUILDENSTERN:
Nu, v dějinách
se někdy vyskytují mužové,
kteří se v čelo lidu postaví
a výmluvností svou či příkladem
je strhnou k tomu, aby odbojem
zlomili špatnou vládu.
ROSENKRANTZ:
Ale to
se, princi, děje jenom v dějinách.
HAMLET:
Tak, tak.
Jen v dějinách.
A říkáte,
že výmluvností mohou strhnout lid?
Hoře je němé.
Musí někdo přijít,
kdo nazve věci pravým jménem: hleďte,
toto jest útisk, to zde bezpráví,
zde na vás všech se páše mrzký zločin,
a ten, kdo vaším králem zove se,
je zloděj, taškář, vrah a kurevník
- tak je to, že?
Kdo z vás je ještě mužem,
což nechá líbit si tu potupu,
což nesáhnete po meči a kyji,
či jste už hanbou vymiškováni,
jste otroci, a proto snášíte
žít beze cti -?
GUILDENSTERN:
Jste, princi, výmluvný.
HAMLET:
Aj, výmluvný?
Tož abych vystoupil
a - jako v dějinách - svou výmluvností
stvořil hlas lidu?
ROSENKRANTZ:
Lid je svému princi
zajisté oddán.
HAMLET:
A pak v čele všech
skácel trůn shnilý?
GUILDENSTERN:
Princi, prosím vás,
to už je politika.
HAMLET:
Zvláštní pocit,
tak velký úkol vidět před sebou!
Dík, pánové.
ROSENKRANTZ:
Nebudem rušit, princi.
ROSENKRANTZ a GUILDENSTERN odejdou.
HAMLET:
Být, nebo nebýt, toť ta otázka.
A když už být, tož čím?
Ó nebesa,
být princem, pravda!
Vedle trůnu stát
s úsměvem na rtech, dvorný, loajální,
- a proč ne na trůně? ne, tam je jiný,
a čekat jen, až pojde, až se srazí
v něm černá krev!
Tož tak?
Ne!
Raději
nůž vetknout do té hrudi zrádcovy
a otcovu smrt pomstít! smýti hanbu
matčina lože!
Nu, co ještě váhám?
Jsem sketa bez krve či co?
- Ne, tak to není.
Vpíjím se zrakem v jeho mrzkou tvář,
v ty chlípné rty a těkající oči
a cítím: teď ho mám, teď mohl bych
ho vystihnout, a zkouším potají
si navléknout tu tlamu.
Jaká role!
Být hercem, ano: tu bych odhalil
to všechno skryté, nestydaté zlo,
jež tají se v té usměvavé mordě -
Láká to, láká.
- Ale tuto tvář
by jenom vrstevníci poznali
- a pak už nikdo?
- To spíš navěky
jej usvědčit i všechny lidské stvůry
a všechno shnilé, čím se obklopil
ve státě dánském!
Jaký vděčný úkol!
- Ba, vždyť jsem básník!
Mohu tedy napsat
žalobu, která věky přetrvá,
a prstem, který nikdy nezetlí,
ukázat na ten hnisající vřed -
Hle, jaká výmluvnost!
Není jí škoda,
abych jí plýtval jen sám pro sebe?
Což postavit se na trh, svolat lid
a mluvit, mluvit - Nejsou přece z bláta
a člověk výmluvný z nich vykřeše
očistnou bouři proti tyranům!
Láká to, láká.
- Ale pak bych už
ho nemoh zahrát!
Škoda!
Jakým hercem
bych mohl být!
Leč kdybych hercem byl,
což mohu potom bouři rozpoutat,
jež kácí trůny?
- Ale pak bych zase
nemohl psát své příští kusy!
Škoda!
- Co tedy, k ďasu?
Mám ho demaskovat
hrou na scéně, či mám ho pro vše časy
na vrata přibít jako netopýra,
či z trůnu srazit s rozzuřeným lidem?
Co tedy, co?
- A což když, dejme tomu,
si jenom namlouvám, že chci se mstít?
Proč hercem být jen proto, abych masku
strh z jeho tlamy?
Když už hrát, tož proto,
že je to ve mně a že musím, musím
ze sebe tvořit lidské postavy,
ať dobré, nebo bídné!
Jeho bych
hrál arci nejraději - jaká role!
-
Být prostě hercem!
Nebo jen tak psát,
ne ze msty, ale jenom pro tu radost,
že slovo ožívá mi pod rukama -
A proč jen psát?
Proč raděj nemluvit?
Být zkrátka řečníkem, být vůdcem lidu
a mluvit, mluvit, jako zpívá pták,
tak krásně a tak uchváceně, že bych
sám sebe přesvědčil a věřil tomu,
co povídám!
- Tak jest.
Být cele něčím,
to je to slovo vykupující!
Být hercem.
Nebo psát?
Či s lidem jít?
To, nebo to.
Oh, peklo!
Co mám volit?
Čím má být Hamlet?
Co bych dovedl,
kdybych byl něčím!
- Ano, ale čím?
To je ta otázka!
Lidové noviny 28. 10. 1934
BAJKY
Ploštice
Ať smrdím, jen když mne je cítit.
Klacek
Kdybyste věděli, jaké mám kořeny!
Smetiště
Sem, všecko sem!
Na mně všechno patří k sobě.
Kaluž
Já jsem taky živel.
Kopřiva
Bože, tyhle brambory, to je plevel.
Mršina
Co chci?
- Já chci, aby páchlo všechno.
Obušek
Pravdu mám já!
Chrobák
Já?
Já jsem přece organizovaný sup.
Kozel vůdcem
Já hlásím ideu lví.
Bláto
Abyste věděli, já jsem cesta.
Mravenčí válka
... Ano, ale naše strana bojuje jménem všech mravenců.
Červ
Ať žije válka!
Májový list 1935
VYNÁLEZCE
Podpovídka
Říkám vám, pane, na vynalézání musí být určitá metoda.
Nemůžete se spoléhat na šťastnou náhodu nebo inspiraci;
to byste to nikdy nikam nepřivedl.
Nejdřív musíte přesně vědět, co vlastně chcete vynalézt.
Většinou vynálezci něco vynaleznou, potom teprve hloubají, k čemu to může sloužit, a nakonec tomu dají nějaké jméno.
Já jsem ten postup obrátil, pane;
co mne se týče, já nejdřív vynaleznu jméno, a teprve pak k tomu jménu zkonstruuju příslušnou věc;
tím způsobem jsem přišel na docela nový zdroj technické inspirace.
Od slov k věcem: to je můj postup.
Počkejte, jakpak bych vám to názorně vyložil.
Například lidé už dávno vynalezli kovárny, tiskárny, čekárny, noclehárny, udírny a takové krámy.
Čekárny máme;
ale moderní člověk nemá pokdy čekat;
jeho heslo je rychlost, spěch, tempo.
Jářku, proč mu tedy nezařídit spěchárny?
Taková dobře vybavená spěchárna by ovšem musela být opatřena celou řadou spěchadel a rychlítek, strkačů, samostrojů, rámusidel a lomozítek;
mám už zadané patenty na různé skřípačky, vrzátka, vyrušovadla a klopýtadla: samé nové přístroje a nářadí, pane, na které dosud nikdo nemyslel.
To je to celé: musejí se vynalézt nová slova, aby se přišlo na nové věci a nová řešení.
Nebo podívejte se: máme už padáky, a dokonce celé padostroje;
ale nikoho ještě nenapadlo sestrojit padátko, věc, která by pořád a za všech okolností padala.
Proč vám mají padat jenom vázy, sošky a jiné domácí předměty?
Pořiďte si padátko!
Padá se zárukou!
Zkuste a budete spokojeni!
Dodám vám také kotítka a kácedla v různém provedení, dále bimbadla ve všech velikostech a v přepychové úpravě.
Zakutálí se vám někdy knoflíček od límce?
Kupte si náš patentní kutáleč!
Kutálí se zaručeně po celé světnici.
Rodičové, pořiďte pro své děti špinítka!
Ušetříte jim práci s umazáním jejich šatiček!
Špinítko s krabicí špinidel toliko třicet korun.
Do každé kuchyně náleží naše moderní připalovačka.
Máte už ve svém šatníku naši zadrhovačku a naše krčítko?
P. T. úřadům a kancelářím doporučujeme svůj samočinný odročovač.
V žádné moderní domácnosti nesmí chyběti náš vysoce výkonný rozbiječ a spolehlivá, přesně jdoucí zaspavačka!
Docílíte zaspání při každé příležitosti!
Chybujete někdy?
Zajisté že ano, neboť chybuje každý člověk.
Ale proč byste si vy sám musel dávat práci s chybováním?
Naše patentem chráněná chybovačka bude dělat chyby za vás!
Naše nová chybovačka model FV 1303 dociluje až 699 chyb za den!
- Chystáte se na cesty?
Neopomiňte přibalit do svého tlumoku naše bloudítko!
Levné, spolehlivé, praktické.
- Neděláte nic?
Tedy pořiďte si na to naši nedělačku!
Tichý chod, malé provozní náklady.
Patentováno ve všech státech.
- Dejte svým milým k ježíšku novou oblíbenou hračku, nudítko.
Báječný zdroj nudy!
Zařiďte si doma svou vlastní nudírnu!
- Máte už naše ubližovadlo?
Nepostradatelné pro školy, úřady, velké podniky i domácnosti.
- Nejsenzačnější vynález našeho věku: kolostoj!
Kolo, které se netočí!
Novinka!
Doporučujeme všem továrnám zasaženým krizí!
- Žádné ztráty více!
Vaše menší ztráty obstará za vás naše levné mizítko nebo náš poniklovaný pohřešovač.
Pro větší provoz ztrát doporučujeme naši mechanickou ztrátku nebo vysoce výkonný automatický samoztrat, provádějící spolehlivě i ty největší ztráty.
- Pořiďte si naše univerzální vadítko!
Bude vám zaručeně vadit doma i na cestách, při práci i zábavě.
- Koktáte?
Kupte si naše koktadlo v prášku nebo pilulkách.
Budete koktat bez námahy.
Lékaři doporučeno.
Statisíce díkůvzdání.
- Jste nervózní?
Vaše nervy jsou unaveny stálým hlukem, který je kletbou našeho věku.
Objednejte si naši novou mlčku!
Mlčka je stroj, který nevydává vůbec žádného zvuku.
Naslouchejte naší mlčce a vaše nervy si odpočinou.
Nejnovější typ mlčky v krásné mahagonové skřínce, se zapojením na elektrický proud, toliko 1795 Kč.
Poslední slovo v radiotechnice!
Ano, pane, tak se to musí dělat.
Najděte nějaké nové slovo, a pak už je dost snadné sestrojit k němu vhodnou skutečnost.
Tomu já říkám vědecký postup, pane.
Tak poklona, nemám kdy;
právě pracuju na univerzálním kazidle.
S tím by se dal dělat báječný obchod, ne?
Lidové noviny 15. 3. 1936
ZÁZRAK NA HŘÍŠTI
Podpovídka
Stalo se to na přátelském zápase SK měšťanka Žižkov versus kvarta gymnázia Praha XI.
Přes obětavou práci obrany, v níž zvláště vynikal Ferda Zápotocký, prohrávala to žižkovská měšťanka ke konci druhého poločasu už dvěma k nule a její svatyně byla obležena prudkými útoky.
Právě když na její branku letěl nový nezadržitelný míč kvartána Zdeňka Poppra, řečeného Káďa, stalo se něco podivného: míč se ve vzduchu zastavil, roztočil se s nesmírnou rychlostí a po chvilce váhání letěl zpátky, aby dopadl jako bolid do sítě nepřátelské branky.
Bylo to čtyři minuty před koncem druhého poločasu.
Nikdo ani kloudně neviděl, jak se to stalo, i hrálo se dál;
skvělý Zdeněk Poppr se opět zmocnil míče, prorazil obranu a zblízka dělovou přízemní ranou poslal míč do branky SK měšťanky Žižkov.
Třicet diváků, kteří fandili státnímu gymnáziu, už propuklo v jásot;
ale míč nebyl nikde;
všichni hráči jej začali hledat, až nakonec sám brankař kvarty gymnázia Praha XI objevil ztracený míč pokojně ležící v jeho vlastní brance.
Zatím už byl odpískán konec zápasu.
Mužstvo kvarty sice protestovalo proti tomuto neregulérnímu gólu, ale nedalo se nic dělat;
výsledek zápasu byl dvě ke dvěma.
Od toho dne kráčelo fotbalové mužstvo SK měšťanky Žižkov od vítězství k vítězství.
Nandalo to měšťance Libeň tři k nule;
roztrhlo kvintu holešovické reálky poměrem čtyři k jedné;
porazilo sextu kolínského gymnázia na jeho vlastní půdě poměrem dvě k jedné ( poměr raněných dva ke dvěma );
a porazivši i reformní reálné gymnázium Praha XIX, dorost SK Slávie, měšťanku v Košířích a německé reálné gymnázium Praha II, mělo se utkat s vybranou jedenáctkou SK Vysokoškolského sportu.
Byl to v dějinách světa bezpříkladný úspěch.
Ale ani z vítězného mužstva si nikdo neuvědomil, že na všech těchto triumfálních zápasech SK měšťanky Žižkov byl jako tichý divák přítomen žák první třídy měšťanky na Žižkově Bohumil Smutný.
Nikdo s ním vůbec nemluvil, jelikož to byl mravný a zbožný chlapec.
Nikdo si ho nevšímal ve škole ani na poli cti.
Jenom zmíněný už Zdeněk Poppr ( který ze žárlivosti a závisti doprovázel nepřátelskou jedenáctku na všech jejích bojištích ) si povšiml tohoto věrného a skromného diváka;
i viděl, že se Bohumil Smutný v kritických okamžicích vytrácí, aby za nejbližší bariérou nebo keřem padl na kolena a horoucně se modlil šeptaje:
" Panebože, smiluj se!
Dej, ať naši udělají gól! "
A v tu chvíli se zastavil letící míč a obrátil se do branky protivníků;
nebo najednou zmizel, aby byl vyloven ze sítě odpůrců;
nebo se kutálel pomalu po hřišti, zatímco nepřátelské síly padaly a klopýtaly, jako by tajemná síla poutala jejich nohy.
A Zdeněk Poppr, řečený Káďa, o tom řekl svému staršímu bratrovi MUSt.
Záviši Popprovi z Vysokoškolského sportu.
Den před historickým zápasem SK měšťanky Žižkov versus SK Vysokoškolský sport čekal před žižkovskou měšťankou mladý muž na žáka Bohumila Smutného.
Představil se mu jako Záviš Poppr, medik a sportovec, a řekl mu: " Já vím, pane Smutný, že jste taky ohromný sportovec;
povídal mi náš Zdeněk, že moc rád chodíte na kopanou.
Ale tak si myslím, že asi dost neznáte pravidla;
kamaráde, to musíte ovládat, chcete - li mít něco ze hry!
Náhodou mám zrovna volnou chvíli, a tak jsem si řekl, že bych vám něco o kopané pověděl, abyste věděl, jak se má regulérně hrát. "
Toho dne chodil MUSt.
Záviš Poppr tři hodiny s Bohumilem Smutným po žižkovských ulicích a vysvětloval mu, co je roh, trestné území, ofsajd, ruka, útok a obrana, přihrávání, fér hra, iregulérní hra, trestný kop, robinzonáda, surovost, souhra a tak dále.
Bohumil Smutný jen kýval hlavou a říkal:
" Ano prosím.
Já rozumím prosím.
Ano prosím, budu si to už pamatovat. "
A nakonec uctivě poděkoval, neboť byl to hodný a mravný chlapec, a ne takový rošťák, jako je leckdo z dnešních mladých mužů.
Den nato se konal zápas SK měšťanky Žižkov versus Vysokoškolský sport.
V druhém poločase už vedl Vysokoškolský sport šest k nule.
Mezi diváky seděl Bohumil Smutný, potil se hrůzou, ruce měl křečovitě sepjaté a modlil se:
" Panebože, smiluj se a udělej něco,... ale aby to bylo podle pravidel... aby naši dali regulérní gól,... udělej zázrak, ale fér! "
Koncem druhého poločasu vedl Vysokoškolský sport jedenáct k nule;
a MUSt.
Poppr šeptal svému bratrovi:
" Tak vidíš;
jakmile platí pravidla, nedají se dělat žádné zázraky. "
Lidové noviny 22. 3. 1936
PRÁVNÍ PŘÍPAD
Podpovídka
- - tak jedu osmdesátkou k té zatáčce a myslím, že mám za ní volnou cestu, to se ví, byla to volovina;
jenom jsem trochu ubral plynu a hasím si to vesele do zákrutu.
A najednou koukám, přes cestu jde průvod.
Funus.
Zrovna zatáčel přes silnici do hřbitovních vrat.
Tak já šlápnu na brzdu, a lidi, to byl smyk!
Jenom se pamatuju, že čtyři mládenci, co nesli rakev, ji hodili na zem a už byli v příkopě, a prásk! můj vozejček narazí zadkem do té rakve na cestě a truhla letí přes pankejt do pole.
Lezu z vozu ven a říkám si, kristapána, jestli jsem sebral taky faráře a pozůstalé truchlící, to bude nadělení!
Ale nestalo se nic;
na jedné straně silnice stál ministrant s křížkem a na druhé straně farář a pozůstalí;
vypadali vám jako voskové figury.
Teprve pak se začal farář leknutím klepat a rozčileně brebentí:
" Člověče, člověče, to nemáte úctu ani k mrtvým? "
A já byl zatím rád, že jsem nezabil žádného živého!
Potom se lidi vzpamatovali;
částečně mi začali nadávat a částečně běželi na pomoc tomu nebožtíkovi v rozbité rakvi;
to už je, myslím, takový instinkt.
A najednou se hrnuli zpátky a leknutím ječeli.
On vám z té hromady prken leze živý člověk, šmátrá rukama a chce si sednout.
" Copak, copak, " povídá a pořád se pokouší posadit se.
Já byl u něho, co by řekl švec.
" Dědečku, " povídám, " vždyť by vás byli málem pochovali! "
A pomáhám mu z těch prken ven.
On jenom mrká a koktá:
" Co?
Co?
Co? "
Ale vstát nemohl;
myslím, že měl nějaký zlomený kotník nebo co od toho nárazu.
Co bych vám to dlouze povídal;
naložil jsem dědu a faráře do vozu a dovezl jsem je do domu smutku;
a za námi šli pozůstalí truchlící a ministrant s křížkem.
A muzika, to se rozumí;
ale nehrála, protože nevěděla, jak to bude s placením.
" Tu rakev zaplatím, " řekl jsem, " a doktora taky;
ale jináč mně můžete poděkovat, že jste nepochovali živého. "
A jel jsem;
abych pravdu řekl, byl jsem rád, že to mám za sebou a že se nestalo nic horšího.
Ja, ale teď teprve se to začalo.
Nejdřív mně napsal starosta té dědiny slušný dopis: že prý rodina toho domněle mrtvého, nějakého Antonína Bartoše, železničáře na odpočinku, je nemajetná;
že chtěla dědečka důstojně pochovat za své poslední našetřené groše;
a že teď, když se následkem mé neopatrné jízdy dědeček probudil z mrtvých, budou ho muset pochovávat ještě jednou, což si při své chudobě nemohou dovolit.
Abych jim teda zaplatil ten pokažený funus i s farářem, muzikou, hrobařem a pohřební hostinou.
Potom přišel advokátský dopis jménem toho dědečka: že Bartoš Antonín, železničář na odpočinku, žádá náhradu za zničený rubáš;
dále několik stovek za léčení zlomeného kotníku;
a pět tisíc bolestného za úraz, který mou vinou utrpěl.
To už mně bylo trochu hloupé.
Pak nový dopis: že prý dědeček pobíral penzi jako železničář;
když v Pánu skonal, zastavili mu ovšem penzi, a teď mu ji ouřady nechtějí znovu vyplácet, jelikož mají od okresního lékaře potvrzení, že zemřel.
A prý mě dědeček bude žalovat, abych mu platil doživotní rentu jako náhradu za ztracenou penzi.
Další upomínka, že dědeček od té doby, co jsem ho vzkřísil, postonává a musí se mu vařit silnější strava.
A prý jsem ho vůbec zmrzačil;
co prý se probudil z mrtvých, není to už on a není vůbec k ničemu.
Prý jenom říká:
" Už jsem to měl odbyto, a teď musím umřít podruhé!
To já mu nedaruju, to mně musí zaplatit, nebo to poženu až k nejvyššímu soudu.
Takhle ublížit chudému člověku!
Na to by měl být stejný trest jako na zabití. "
A tak dále.
Nejhorší je, že jsem tehdy neměl zaplacenou pojistku za vůz a pojišťovna je z obliga.
Tak já nevím.
Co myslíte, budu to musit platit?
Lidové noviny 5. 4. 1936
OBRAZOBORECTVÍ
K Nikeforovi, představenému kláštera svatého Simeona, se dostavil jakýsi Prokopios, známý jako učený znalec a nadšený sběratel umění byzantského.
Byl zřejmě vzrušen, když čekal přecházeje po křížové chodbě klášterní.
Pěkné sloupy tu mají, řekl si, zřejmě z pátého století.
Jediný Nikeforos nám může pomoci.
Má vliv u dvora a býval kdysi malířem.
A nebyl to špatný malíř, ten staroch.
Pamatuju si, že dělával pro císařovnu návrhy na výšivky a maloval pro ni ikony - Proto z něho udělali opata, když se mu ruce tak zkřivily pakostnicí, že už v nich nemohl udržet štětec.
A prý má pořád velké slovo u dvora.
Kriste Ježíši, tohle je krásná hlavice!
Ano, Nikeforos pomůže.
Štěstí že jsme si vzpomněli na Nikefora.
" Buďte vítán, Prokopie, " ozval se za ním měkký hlas.
Prokopios se prudce otočil.
Stál za ním vyschlý a přívětivý stařík s rukama ponořenýma v rukávech.
" Pěkná sloupová hlavice, což? " řekl.
" Stará práce z Naxu, pane. "
Prokopios políbil opatův rukáv.
" Přišel jsem za vámi, otče, " začal rozechvěně, ale představený kláštera ho přerušil.
" Pojďte si sednout na sluníčko, můj milý.
Dělá to dobře na mou dnu.
Jaký den, bože, jaké světlo!
Tak co vás ke mně nese? " děl, když usedli na kamennou lavici uprostřed klášterní zahrádky, bzučící včelami a vonící šalvějí, dymiánem a mátou.
" Otče, " spustil Prokopios, " obracím se k vám jako k jedinému, kdo může odvrátit těžkou a neodčinitelnou kulturní pohromu.
Vím, že u vás najdu pochopení.
Vy jste umělec, " děl.
" Jakým jste býval malířem, dokud vám nebylo uloženo vzít na svá bedra vznešené břímě vašeho duchovního úřadu!
Bůh mi to odpusť, ale někdy lituju, že jste nezůstal skloněn nad dřevěnými deskami, na kterých jste druhdy vykouzloval jedny z nejkrásnějších byzantských ikon. "
Otec Nikeforos místo odpovědi vysoukal dlouhé rukávy své řízy a nastavil slunci své ubohé, uzlovité ručičky, zkřivené dnou jako papouščí pařáty.
" Ale ne, " řekl jen.
" Co to povídáte, můj milý! "
" Je to pravda, Nikefore, " děl Prokopios.
( Svatá bohorodičko, jaké hrozné ruce! )
" Vaše ikony nejsou dnes ani k zaplacení.
Tuhle jeden Žid žádal za váš obrázek dva tisíce drachem, a když je nedostal, řekl, že počká a za deset let že dostane třikrát tolik. "
Otec Nikeforos skromně zakašlal a zarděl se nesmírnou radostí.
" Ale jděte, " zažvatlal.
" Prosím vás, kdo by mluvil o mém uměníčku?
Není třeba prosím;
máte přece tak oblíbené mistry, jako je tenhle Argyropulos, Malvasias, Papadianos, Megalokastros a kdekdo, například ten, jak mu říkají, co dělá ty mozaiky - "
" Míníte Papanastasia? " ptal se Prokopios.
" Ano, ano, " bručel Nikeforos.
" Prý je velmi ceněný.
Nu, já nevím;
ale já bych v mozaikách viděl spíš zedničinu než pravé malířství.
Prý ten váš - nu, jak mu říkají - "
" Papanastasias? "
" Ano, Papanastasias.
Prý je to Kréťan.
Za mých časů se lidé na krétskou školu dívali jinak.
Není to to pravé, říkali.
Příliš tvrdé linie, a ty barvy!
Tak vy říkáte, že je ten Kréťan tak ukrutně ceněn?
Hm, zvláštní. "
" Já jsem nic takového neříkal, " bránil se Prokopios.
" Ale viděl jste jeho poslední mozaiky? "
Otec Nikeforos zavrtěl rozhodně hlavou.
" Nene, můj milý.
Co bych si na nich vykoukal!
Linie jako dráty, a to křiklavé zlato!
Všiml jste si, že na jeho poslední mozaice stojí archanděl Gabriel tak šikmo, jako by padal?
Vždyť ten váš Kréťan ani neumí nakreslit panáka, aby pořádně stál! "
" Totiž, " namítl váhavě Prokopios, " náhodou to udělal úmyslně, z kompozičních důvodů - "
" Tak vám uctivě děkuju, " vyhrkl opat a nadul popuzeně tváře.
" Z kompozičních důvodů!
Pak tedy se může z kompozičních důvodů špatně kreslit, že?
A sám císař se na to jde podívat a řekne, zajímavé, velmi zajímavé! "
Otec Nikeforos opanoval své rozčilení.
" Kresba, pane, především kresba: v tom je celé umění. "
" To mluví mistr, " zalichotil honem Prokopios.
" Já mám ve své sbírce vaše Nanebevstoupení, ale řeknu vám, otče, že bych je nedal ani za žádného Nikaona. "
" Nikaon byl dobrý malíř, " řekl Nikeforos rozhodně.
" Klasická škola, pane.
Bože, to byly krásné proporce!
Ale mé Nanebevstoupení je slabý obraz, Prokopie.
Ty nehybné figury a ten Kristus s křídly jako čáp - Člověče, Kristus se přece musí vznášet i bez křídel!
Tomu se říká umění! "
Otec Nikeforos se vzrušeně vysmrkal do rukávu.
" Co platno, tehdy jsem ještě neuměl kreslit.
Nebyla v tom hloubka ani pohyb - "
Prokopios se s úžasem podíval na zkřivené ruce opatovy.
" Otče, vy ještě malujete? "
Otec Nikeforos zavrtěl hlavou.
" Ale ne.
Ale ne.
Jenom si sem tam něco zkouším pro svou radost. "
" Figury? " vyhrkl Prokopios.
" Figury.
Synu, nic není krásnějšího než figury.
Stojící figury, které vypadají, jako by chtěly vykročit.
A za nimi pozadí, do kterého, řekl bys, by mohly ustoupit.
Je to těžké, můj milý.
Co o tom ví takový váš - nu, jak mu říkají - ten zedník z Kréty se svými zkreslenými panáky! "
" Rád bych viděl vaše nové obrazy, Nikefore, " děl Prokopios.
Otec Nikeforos mávl rukou.
" Proč?
Vždyť máte svého Papanastasia!
Ohromný umělec, říkáte.
Tak vida, kompoziční důvody!
Inu, jsou - li jeho mozaikoví panáci nějaké umění, pak už nevím, co je malířství.
Vy jste ovšem znalec, Prokopie;
máte asi pravdu, že Papanastasias je génius. "
" To jsem neřekl, " protestoval Prokopios.
" Nikefore, já jsem nepřišel přít se s vámi o umění, ale zachránit je, dokud není pozdě. "
" Proti Papanastasiovi? " ptal se Nikeforos živě.
" Ne, ale proti císaři.
Vždyť o tom víte.
Jeho Veličenstvo císař Konstantin Kopronymos chce na nátlak jistých církevních kruhů zakázat malování ikon.
Prý je to modlářství anebo co.
Taková blbost, Nikefore! "
Opat zaklopil oči zvadlými víčky.
" Slyšel jsem o tom, Prokopie, " mumlal.
" Ale není to ještě jisto.
Ne, ještě to není hotovo. "
" Právě proto jdu k vám, otče, " mluvil horlivě Prokopios.
" To přece ví každý, že pro císaře je to otázka jenom politická.
Jemu čerta záleží na modlářství, ale chce mít pokoj.
A když mu po ulicích běhá luza vedená špinavými fanatiky a huláká ' pryč s modlami ', tak si náš vznešený mocnář myslí, že nejpohodlnější bude vyhovět té ježaté sebrance.
Víte, že pomazali fresky v kapli Nejsvětější lásky? "
" Slyšel jsem o tom, " vzdychl opat s očima zavřenýma.
" Jaký hřích, Matko boží!
Takové vzácné fresky, z vlastní ruky Stefanidovy!
Pamatujete se na figuru svaté Sofie, vlevo od žehnajícího Krista?
Prokopie, to byla nejkrásnější stojící figura, kterou jsem kdy viděl.
Stefanides, člověče, to byl mistr, darmo mluvit! "
Prokopios se důtklivě naklonil k opatovi.
" Nikefore, psáno je v zákoně Mojžíšově:
Neučiníš sobě rytiny ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž jsou na zemi dole, ani těch, kteréž jsou ve vodách pod zemí.
Nikefore, mají pravdu ti, kdo hlásají, že je od Boha zakázáno malovat obrazy a tesat sochy? "
Otec Nikeforos zavrtěl hlavou, aniž otevřel očí.
" Prokopie, " vydechl po chvíli, " umění je tak svaté jako bohoslužba, neboť... oslavuje dílo boží... a učí je milovat. "
I napsal ubohou rukou do vzduchu kříž:
" Což nebyl i Stvořitel umělcem?
Nevymodeloval postavu člověka z hlíny země?
Neobdařil každou věc obrysem i barvou?
A jaký umělec, Prokopie!
Nikdy, nikdy se od něho dost nenaučíme - Ostatně ten zákon platil jen pro barbarské doby, kdy lidé ještě nedovedli dobře kreslit. "
Prokopios si zhluboka oddychl.
" Věděl jsem, otče, že budete takto mluvit, " řekl uctivě.
" Jako kněz - i jako umělec.
Nikefore, vy nepřipustíte, aby bylo umění zničeno! "
Opat otevřel oči.
" Já?
Co mohu dělat, Prokopie?
Doba je zlá;
vzdělaný svět se barbarizuje, přicházejí lidé z Kréty a bůhví odkud - Je to hrozné, můj milý;
ale čím to můžeme odvrátit? "
" Nikefore, kdybyste promluvil s císařem - "
" Nene, " děl otec Nikeforos.
" S císařem o tom nemohu mluvit.
Císař přece nemá k umění žádný vztah, Prokopie.
Slyšel jsem, že onehdy pochválil mozaiky od toho vašeho - inu, jak mu říkáte? "
" Papanastasias, otče. "
" Ano.
Ten, co dělá ty zkreslené panáky.
Císař nemá ponětí, co je umění.
A Malvasias je podle mého mínění stejně špatný malíř.
To se rozumí, ravennská škola.
A vidíte, přece mu dali dělat mozaiky v dvorní kapli!
Kdepak, u dvora se nedá nic dělat, Prokopie.
Já tam přece nemohu jít a prosit, aby dovolili dál nějakému Argyropulovi nebo tomu, jak se ten Kréťan jmenuje, Papanastasias, ne?, kazit stěny dál! "
" O to nejde, otče, " děl Prokopios trpělivě.
" Ale považte, že - zvítězí - li obrazoborci - bude zničeno všechno umění.
I vaše ikony budou spáleny, Nikefore! "
Opat mávl ručkou.
" Byly slabé, Prokopie, " mumlal.
" Neuměl jsem dřív kreslit.
Kreslit figury, pane, tomu se člověk tak hned nenaučí. "
Prokopios ukázal třesoucím se prstem na antickou sochu mladého Bakcha, napolo ukrytou v kvetoucím keři šípkovém.
" I tato soška bude rozbita, " děl.
" Jaký hřích, jaký hřích, " šeptal Nikeforos přivíraje bolestně oči.
" My jsme té soše říkali svatý Jan Křtitel, ale je to pravý, dokonalý Bakchus.
Hodiny, hodiny se na něj tady dívám.
Je to jako modlitba, Prokopie. "
" Tak vidíte, Nikefore.
A má ta božská dokonalost být navěky zničena?
Má ji nějaký všivý a hulákající fanatik rozbít kladivem na štěrk? "
Opat mlčel s rukama sepnutýma.
" Vy můžete zachránit samo umění, Nikefore, " domlouval Prokopios snažně.
" Váš svatý život a vaše moudrost vám získaly nesmírnou úctu v církvi;
dvůr si vás vysoce váží;
budete členem velikého synodu, který má rozhodnout, jsou - li všechny sochy a obrazy jenom nástroji modlářství.
Otče, osud veškerého umění je ve vašich rukou! "
" Přeceňujete můj vliv, Prokopie, " vydechl opat.
" Ti fanatikové jsou silni a mají za sebou luzu - " Nikeforos se odmlčel.
" Říkáte, že by zničili všechny obrazy a sochy? "
" Ano. "
" A mozaiky by taky zničili? "
" Ano.
Otloukli by je ze stropů a kamínky by rozhodili po smetišti. "
" Ale jděte, " děl se zájmem Nikeforos.
" Tak to by otloukli také toho zkresleného archanděla Gabriela od toho - nu - "
" Asi ano. "
" To je dobře, " zachichtal se opat.
" On to je hrozně špatný obraz, člověče.
Ještě jsem neviděl tak nemožné panáky;
a tomu se říká kompoziční důvody!
Já vám řeknu, Prokopie, že špatná kresba je hřích a rouhání;
je to proti Pánubohu.
A tomu se mají lidé klanět?
Nene!
Pravda je, že klanět se špatným obrazům je opravdu modlářství.
Já se nedivím, že se proti tomu ti lidé bouří.
Mají docela pravdu.
Krétská škola je blud;
a takový Papanastasias je horší kacíř než nějaký arián.
Tak vy říkáte, " žvatlal opat radostně, " že by ty mazanice otloukli?
Dobré zprávy mi nesete, milý synu.
Jsem rád, že jste přišel. "
Nikeforos se s námahou zvedl na znamení, že je audience u konce.
" Krásné počasí máme, že? "
Prokopios povstal, zřejmě zdrcen.
" Nikefore, " vyhrkl, " ale také jiné obrazy budou zničeny!
Slyšíte, všechno umění bude spáleno a rozbito! "
" Ale, ale, " děl opat chlácholivě.
" Je to škoda, veliká škoda.
Ale má - li se svět zbavit špatné kresby, nesmíme se dívat příliš přísně na nějaký ten přehmat.
Jen když se už lidé nebudou klanět zkresleným panákům, jaké dělá ten váš - nu - "
" Papanastasias. "
" Ano, ten.
Pramizerná krétská škola, Prokopie.
Jsem rád, že jste mne upozornil na ten synod.
Budu tam, Prokopie, budu tam, i kdyby mne tam museli na rukou donést.
Do smrti bych si vyčítal, kdybych při tom nebyl.
Jen když otlukou toho archanděla Gabriela, " zasmál se Nikeforos scvrklými tvářičkami.
" Bůh s vámi, synu, " řekl zvedaje zkřivlou ruku k požehnání.
" Bůh s vámi, Nikefore, " vzdychl beznadějně Prokopios.
Opat Nikeforos odcházel potřásaje zamyšleně hlavou.
" Špatná krétská škola, " mumlal.
" Nejvyšší čas, aby se jim to zatrhlo...
Ach bože, jaký blud... ten Papanastasias... a Papadianos...
To nejsou figury, ale modly, zatracené modly, " vykřikoval Nikeforos mávaje svýma zmučenýma rukama.
" Modly... modly... modly... "
Lidové noviny 12. 4. 1936
ČERT
Podpovídka
Mělo se začít třetí jednání jedné reprízy Dvořákovy opery Čert a Káča.
V hledišti byla přitlumena světla a šum publika utichl, jako by byl zatažen kohoutkem.
Kapelník v orchestru zaklepal a zvedl taktovku.
Paní Malá v první řadě křesel zavřela sáček s bonbóny a paní Grossmannová vydechla:
" Tuhle předehru já mám děsně ráda. "
Pan Kolman v sedmé řadě zavřel oči připraven na hluboké požívání " svého Dvořáka ", jak říkal.
A z orchestru se počala řinout graciézní ouvertura.
Tu se zavlnila na pravé straně opona a na rampu vyklouzlo malé stvořeníčko;
zarazilo se, když vidělo před sebou temnou propast hlediště, a ohlíželo se poplašeně, kam se ztratit.
Ale vtom už je popadl zvonivými drápky polkový rytmus předehry;
stvořeníčko počalo dávat rukama takt a drobně podupávat.
Nebylo to větší než osmileté dítě, ale mělo to prsa chlupatá a od pasu dolů to bylo zarostlé kosmatou, ryšavě černou srstí;
tlamičku to mělo kozí, špičatou, a v kudrnatých vlasech malé růžky;
a podupávalo to pevnými kopýtky na kozích nohou.
Publikum se rozčeřilo tichým smíchem.
Stvoření na rampě se leklo a zaváhalo;
chtělo couvnout, ale narazilo na oponu;
podívalo se ustrašeně za sebe, ale vtom už jeho kopýtka začala sama od sebe stepovat a vířit do taktu hudby.
Zdálo se, že teprve teď ta osůbka na rampě přemohla trému;
otevřela potěšeně tlamičku, olízla se dlouhým růžovým jazýčkem a cele se oddala svému tanci;
poskakovala, přisedala k zemi a bubnovala kopýtky se zřejmým nadšením.
I její ruce počaly tančit, poletovaly nad hlavou a luskaly vesele prsty;
jen vzadu tenký, tuhý ocásek sebou švihal, dávaje takt jako metronom.
Nebylo to žádné veliké taneční umění;
po pravdě řečeno, bylo to jenom hopkování, poskoky a stepování, ale vyjadřovalo to ukrutnou radost ze života a pohybu;
bylo to tak přirozené a půvabné, jako když skáče kůzle nebo štěně si honí ocásek.
Publikum se blaženě usmívalo a ševelilo radostí.
Pan kapelník zneklidněl, cítě za sebou vlnu vzrušení, a mával taktovkou energičtěji než jindy;
jenom se přísně podíval směrem k bicím nástrojům, co to tam dnes je za divné bubnování a klepání, ale setkal se s věrným a pozorným pohledem pana bubeníka, čekajícího s paličkou v ruce na svou příležitost.
Orchestr hrál pilně a svědomitě;
nikdo neodvrátil oči od svých partesů a nikdo se nepodíval na rampu.
Tam-ta-da ta-ta-tum.
Hergot, něco dnes není v pořádku, myslil si pan kapelník a velkými gesty hnal orchestr do forte.
Proč se ti lidé vzadu smějí?
Asi se něco stalo v hledišti.
A aby odvrátil pozornost, řídil pan kapelník předehru pořád silněji, pořád rychleji -
Stvořeníčko na rampě mělo z toho báječnou psinu;
dupalo, kmitalo nožkama, natřásalo se, nadskakovalo, pohazovalo hlavou a švihalo ocáskem stále rychleji.
Tam-ta-da tam-tam m-tata.
Paní Malá, ruce sepjaty na břiše, blaženě a dojatě zářila.
Jednou už viděla Čerta a Káču, však tomu bude čtrnáct let, ale tohle tehdy nedávali.
Já sic nemám ráda moderní režii, myslila si, ale toto se mi líbí.
Chtěla by to sdělit s paní Grossmannovou, ale ta se dívá nábožně na rampu a pokyvuje hlavou.
Paní Grossmannová je totiž ohromná hudebnice.
Pan Kolman v sedmé řadě se chmuří.
Tohle se nikdy nedělalo, to sem nepatří.
Co dnes ti režiséři tropí s Dvořákem, to už přestává všechno, protestuje pan Kolman.
A tak rychle se ta předehra taky nikdy nehrála.
To je neúcta k Dvořákovi, myslí si pohněvaně pan Kolman.
Já o tom napíšu do novin, rozhoduje se.
Nazvu to " Ruce pryč od našeho Dvořáka! " nebo tak nějak.
A najednou poslední takty předehry.
Pan kapelník si oddychl a přejel si šátkem zpocené čelo.
( Co to dnes s tím publikem bylo? )
Opona sebou trhla a počala se zvedat.
Křepčící figurka na rampě se lekla, ohlédla se a s poděšeným zamlknutím zmizela za portálem dřív ještě, než se opona vytáhla.
Paní Malá v první řadě křesel počala tleskat;
ale pan Kolman v sedmé řadě ostře zasyčel, následkem čehož se publikum zarazilo a rozptýlený aplaus rozpačitě ustal.
Záda pana kapelníka vyjadřovala čímsi nervózním v lopatkách zřejmou nespokojenost.
Snad jsem neměla při otevřené scéně tleskat, myslila si paní Malá, a proto zašeptala paní Grossmannové:
" To bylo milé, že? "
" Rozkošné, " vydechla paní Grossmannová;
a paní Malá s úlevou vyňala ze sáčku bonbón.
Snad si nikdo nevšiml, že jsem tleskala.
I pan Kolman se uklidnil.
Nic dál už neporušilo důstojné provedení opery.
Napíšu správě divadla, aby zatrhla takové nepřístojnosti, řekl si, ale pak na to zapomněl.
" Dnes bylo divné publikum, " bručel kapelník, když bylo po všem.
" To bych rád věděl, čemu se tam smáli. "
" To víte, dnes je pondělí, " děl primista.
" Pondělní obecenstvo je vždycky nejhorší. "
A to bylo všecko.
Lidové noviny 26. 4. 1936
PAŠTIKA
Podpovídka
Co si mám dnes koupit, přemítal starostlivě pan Michl;
zase nějakou uzeninu...
Uzenina jde na pakostnici.
Co takhle sýr a banány?
Pravda, sýr jsem měl včera;
jednostranná výživa, to taky nedělá dobře.
A sýr, to je cítit v žaludku až do rána.
Bože, to je hloupé, že člověk musí jíst.
" Pán už má objednáno? " zeptal se znenadání prodavač za pultem, zatímco balil do papíru růžové plátky šunky.
Pan Michl se lekl a polkl naprázdno.
Pravda, musím si něco poručit.
" Dejte mně třeba... paštiku, " vyhrkl a v ústech se mu seběhly sliny.
Paštika, ano, to je to pravé.
" Paštiku, " opakoval rozhodně.
" Paštičku prosím, " šveholil prodavač.
" Pražskou, s lanýži, játrovou, husí, štrasburskou - "
" Štrasburskou, " rozhodl se pan Michl.
" A okurčičky? "
" A - ano, okurčičky, " svolil pan Michl.
" A housku. "
Rozhlédl se podnikavě po krámě, jako by hledal, co si ještě poručit.
" A co dál prosím? " čekal prodavač.
Pan Michl maličko potřásl hlavou, jako by chtěl říci:
Ne, lituju, ale nemáte tu už nic pro mne, neračte se namáhat.
" Nic, " řekl.
" Co to stojí? "
Trochu se lekl ceny, kterou mu prodavač řekl za tu červenou plechovku.
Kristepane, to je drahota, přemítal cestou domů;
bude to asi pravá štrasburská paštika.
Namouduši, ještě nikdy jsem to nejedl;
ale těch nekřesťanských peněz, co za to chtějí!
Inu, co dělat;
člověku se někdy zachce paštiky.
A vždyť ji nemusím sníst celou najednou, utěšoval se pan Michl.
Nechám si něco na zítřek;
beztoho paštika je těžká do žaludku.
" To budeš koukat, Emane, " hlásil pan Michl, když otvíral dveře svého domova, " co dnes nesu k večeři. "
Kocour Eman mávl ohonem a zamňoukal.
" Aha, " řekl pan Michl.
" Ty bys taky chtěl paštiku, ty neřáde, viď?
Kdepak, to nejde.
Paštika je drahé žrádlo, kamaráde, já sám jsem to dosud nikdy nejedl.
Štrasburská paštika, holenku, to je jenom pro labužníky;
ale abys neřekl, dám ti čuchnout. "
Pan Michl si připravil talíř a otevřel trochu s obtížemi plechovku s paštikou;
načež vyndal svůj večerník a s poněkud slavnostním pocitem zasedl k večeři.
Kocour Eman vyskočil po svém zvyku na stůl, složil pečlivě pod sebe ocas a zatínal drápky předních paciček do ubrusu v rozkošnické netrpělivosti.
" Čuchnout ti dám, " opakoval pan Michl, nabíraje na vidličku špetku paštiky.
" Abys věděl, jak to voní.
Na, tumáš. "
Eman stáhl vousy a opatrně, nedůvěřivě přičichl k paštice.
Pan Michl se naježil.
" Co, nevoní ti?
Taková drahá paštika, ty moulo? "
Kocour se zašklebil a očichával paštiku dál s nakrčeným nosem.
Pan Michl se maličko znepokojil a čichl k paštice sám.
" Vždyť voní dobře, Emane!
Jen přivoň!
Nádherná vůně, člověče. "
Eman přešlápl a zaťal drápky do ubrusu.
" Chceš kousek? " ptal se pan Michl.
Kocour nervózně cukl ocasem a naznačil chraptivé mňouknutí.
" Co?
Co je? " vyhrkl pan Michl.
" Chceš říci, že ta paštika není dobrá? "
Čichl k ní pozorně, ale nic necítil.
Čertví, třeba ten kocour má lepší nos.
On v paštikách bývá tenhle, jak se tomu říká, botulin.
Strašný jed, pane.
Nesmrdí to a nemá to špatnou chuť, a člověk se tím otráví.
Pan Michl pocítil ohavný tlak někde u srdce.
Chválabohu že jsem tu paštiku ještě nevzal do úst!
Třeba ten kocour poznal čichem nebo instinktem, že té paštice něco je.
Raději to nebudu jíst;
ale když stála takové ukrutné peníze -
" Koukej, Emane, " řekl pan Michl.
" Já ti dám ochutnat.
Je to ta nejjemnější a nejdražší paštika, pravá štrasburská, ale ať taky jednou žereš něco lepšího. "
Vzal z kouta kocourův talířek a naložil na něj kus paštiky.
" Tak pocem, Emane! "
Eman skočil ze stolu, až to žuchlo, a mávaje ocasem šel pomalu k svému talířku, usedl na bobek a obezřele čichal k paštice.
Nežere, řekl si pan Michl s hrůzou.
Je špatná.
Kocour Eman potrhl ocasem a začal pomalu a decentně okusovat paštiku, jako by se jí trochu štítil.
" Tak vidíš, " vydechl pan Michl s úlevou, " že jí nic není! "
Kocour sežral paštiku a začal si tlapkou čistit vousy a hlavu.
Pan Michl se na něj zpytavě díval.
Tak vida, neotrávil se, nic mu není.
" Nu, co ty, " řekl mecenášsky.
" Pochutnal sis, co?
Ty se máš, neřáde! "
Nato uklidněn usedl ke stolu.
Kdepak, člověče, taková drahá paštika, ta nemůže být špatná.
Přivoněl k ní, mhouře labužnicky oči.
Nádherná vůně.
Ale třeba se taková otrava botulinem neprojeví hned, napadlo ho najednou.
Za chvíli mohou přijít na Emana křeče -
Pan Michl odstrčil talíř a šel se podívat do slovníku B, botulismus čili allantiasis... projeví se za čtyřiadvacet až šestatřicet hodin ( sakra! )... za těchto příznaků: ochrnutí očních svalů, zrakové poruchy, vyprahlost v krku, zardělé sliznice, nápadný nedostatek slin ( pan Michl polkl mimovolně sliny ), ochraptělost, zadržení moči a zácpa, v těžkých případech křeče, ochrnutí a smrt ( děkuju pěkně! ).
Pan Michl jaksi ztratil chuť k jídlu;
paštiku zavřel do skříně a pomalu žvýkal housku a okurky.
Chudák Eman, řekl si;
takové hloupé zvíře sežere zkaženou paštiku a pojde jako pes.
Se srdcem plným lítosti zvedl kocoura a posadil si ho na klín.
Eman počal horlivě příst, přimhuřuje blahem oči;
a pan Michl seděl bez hnutí a hladil ho, ustaraně a smutně mrkaje na nepřečtené noviny.
Té noci vzal Emana do postele.
Třeba tu už zítra nebude, tak ať se má dobře.
A po celou noc nespal, sedaje chvílemi, aby sáhl na kocoura rukou.
Ne, nic mu není.
A nos má studený.
Kocour Eman pokaždé začal příst téměř hlučně.
" Tak vidíš, " řekl pan Michl ráno.
" Dobrá byla ta paštika, že?
Ale večer ji sním sám, abys věděl.
Nemysli si, že tě budu po celý život krmit paštikami. "
Kocour Eman otevřel tlamičku něžným a chraptivým mňouknutím.
" Ty, " děl pan Michl ostře, " nechraptíš?
Ukaž oči! "
Kocour se na něj díval nehnutýma zlatýma očima.
Snad to není ochrnutí očních svalů, zarazil se pan Michl.
Ochraptělost a vyprahlost v krku - ještě štěstí, že jsem tu paštiku nevzal do úst.
A voněla tak krásně!
Když se pan Michl večer vrátil domů, zavrkal kocour Eman a otřel se mu dlouze o nohu.
" Ty, " řekl pan Michl, " není ti nic?
Ukaž oči! "
Eman mávl ocasem a ukázal zlaté a černé oči.
" Ještě nemáš vyhráno, " kázal pan Michl.
" Někdy to trvá třicet šest hodin, víš?
A co, zácpu nemáš? "
Kocour Eman se mu znovu otřel o nohu a sladce, chraptivě mňoukl.
Pan Michl dal na stůl paštiku a večerník.
Eman skočil na stůl a přešlapoval, trhaje drápky ubrus.
Pan Michl přivoněl k paštice;
voní dobře, ale čertví, nějak jinak než včera.
" Čuchni, Emane, " řekl, " je ta paštika dobrá? "
Kocour přiblížil k paštice svůj krátký nos a podezíravě čichal.
Pan Michl se polekal.
Snad abych tu paštiku vyhodil, řekl si.
Ten kocour cítí, že s ní něco je.
Ne, já to jíst nebudu.
To tak, abych se otrávil!
Já ji vyhodím, a je to.
Pan Michl se vyklonil z okna, aby si vybral místo, kam hodit konzervu.
Tamhle na sousední dvůr, co stojí ten akát.
Škoda té paštiky, myslel si pan Michl, byla taková drahá...
Pravá štrasburská.
Nikdy jsem to nejedl.
Možná že není zkažená, ale...
Já to jíst nebudu;
ale když jsem za to vyhodil tolik peněz...
Chtěl bych to jednou jíst.
Aspoň jednou v životě.
Štrasburská paštika, pane, to je světová lahůdka.
Škoda, bože, jaká škoda, říkal si pan Michl lítostivě.
Tak zbůhdarma to vyhodit...
Pan Michl se obrátil.
Kocour Eman seděl na stole a předl.
Můj jediný přítel, cítil pan Michl dojatě.
Namouduši, nerad bych ho ztratil.
Ale vyhodit tu paštiku je škoda, stála hříšné peníze.
Pravá štrasburská, člověče: je to na ní napsáno, koukej.
Kocour Eman něžně zavrněl.
Pan Michl popadl červenou konzervu a postavil ji mlčky na zem.
Dělej si s tím, co chceš, potvoro.
Sežer si to, nebo nech to;
ale je škoda to vyhodit.
Já sám jsem to nikdy nejedl.
A co já, já se vám obejdu bez takových vzácností;
dejte mně kus chleba, a nechci nic lepšího.
Nač bych musel já jíst takovou drahou paštiku!
Ale vyhodit ji, to by byl hřích.
Hrozné peníze stojí, kamaráde.
Vyhodit, to se nedělá.
Kocour Eman skočil ze stolu a šel si čichnout k paštice.
Zkoumal ji dlouho, a pak ji váhavě sežral.
" Tak vidíš, " bručel pan Michl.
" Žádný kocour na světě se nemá jako ty.
Někdo má na světě štěstí.
Já, vidíš, já takové štěstí nemám. "
A té noci pětkrát vstal, aby sáhl na Emana.
Kocour předl, až se zalykal.
*
Od té doby se pan Michl někdy zle utrhl na svého kocoura.
" Kuš, " říkal mu vyčítavě, " tys mně sežral mou paštiku! "
Lidové noviny 3. 5. 1936
ORGANIZUJME SE
Podpovídka
Pan Lederer se šoural parkem, oddávaje se svým starostem;
a tam se s tím člověkem seznámil.
Nebylo na něm nic zvláštního, leda to, že krmil vrabce;
bylo jich kolem něho celé hejno, divže mu do kapes nelezli.
Pan Lederer se na to díval se zálibou.
Tak vida, myslil si, přec jen jsou ještě hodní lidé na světě.
A tu se ten člověk plaše ohlédl a kvapně odcházel.
Po chvíli jej pan Lederer našel, jak sedí na lavičce;
a protože krom svých starostí neměl zrovna co jiného dělat, sedl si na lavičku vedle něho.
Člověk ho s nedůvěrou přeměřil očima a trochu odsedl.
" Tak vy máte rád vrabce, " ozval se pan Lederer po chvíli.
" Nemám, " řekl člověk zamračeně.
" Ne? "
" Ne.
A vůbec, " rozkřikl se člověk popuzeně, " nemohu ptáky ani cítit, abyste věděl.
Tak. "
" Já jen proto, že jste je krmil, " mínil pan Lederer.
" Nekrmil.
To... to jsem jen vyhazoval z kapes drobečky.
Rozumíte, já ptáky zásadně nekrmím.
Ať se živí sami, potvory!
Co mně je po nich? "
" A tak, " bručel pan Lederer zklamaně a nevěděl, co dál říci.
Člověk zatím něco potichu přemílal v pyscích.
" Tak vy jste člen Spolku pro krmení vrabců, co? " vyhrkl najednou.
" Nejsem, " bránil se pan Lederer.
" Tedy jste ze Spolku pro ochranu zpěvavého ptactva! "
" Taky ne. "
" Člověče, tak z kterého vy jste spolku? " podivil se neznámý muž.
" Ze žádného, " řekl pan Lederer.
" Totiž... v jednom pohřebním spolku jsem.
Izraelský pohřební spolek. "
" Aha, " bručel člověk podezíravě.
" Ale já se nechci dát pohřbít.
A krom toho jsem katolík, abyste věděl.
A ptáky nekrmím.
A dakla už taky nemám. "
" Já mám doma griffonka, " sděloval pan Lederer.
" Takový chlupatý neřád. "
" Tak to se musíte stát členem Spolku pro pěstování chlupatých psů, " prohlásil člověk rozhodně.
" Proč? "
" Tak.
Přijdou na vás a už tam budete.
Já jsem jednou dostal kanára a do tří dnů jsem se stal členem Spolku pro chov harckých kanárů na Horním Novém Městě.
Prý se my chovatelé kanárů musíme organizovat, a tak.
To máte našup.
Já jsem měl před šesti lety dakla;
dal jsem ho za měsíc pryč, ale ještě pořád musím být členem Spolku pro pěstění čistokrevných loveckých psů.
Každý rok vám pošlou složenku a členskou legitimaci.
Co má člověk dělat, " brumlal muž melancholicky.
" Já jsem v devatenácti spolcích. "
" To je hodně, " usoudil pan Lederer.
" Je.
Jeden můj kolega je v třiadvaceti;
ale on se zajímá o mír a fotografuje.
Odpusťte, já jsem myslel, že jste z nějakého spolku pro podporu ptáků.
Jednou jsem například dal na ulici šesták slepému, a do půl roku jsem se stal členem sedmi dobročinných spolků.
' Znajíce vaše dobročinné srdce obracíme se na vás, ' a tak.
Ale ještě horší je, když máte ušlechtilé smýšlení.
Na ušlechtilé smýšlení je hrůza spolků, pane.
A když se někde narodíte, tak to máte hned Spolek rodáků, Krajinský spolek, Východočeský spolek a kdeco.
Já to mám někde napsané, ve kterých spolcích jsem, " řekl člověk hledaje po kapsách.
" Já nevím, ale mělo by to mít nějakou hranici.
Víte, aby člověk nemusil být v tolika spolcích.
Na to by měla být nějaká ochrana nebo zákon.
Například že nikdo nesmí být nucen, aby byl ve víc než dvanácti spolcích. "
" To je těžké, " mínil pan Lederer.
" Zákonem by to asi spravit nešlo;
ona je u nás tahleta, jak se tomu říká, spolčovací svoboda... "
" Pěkná svoboda, " děl člověk hořce.
" Nemůžete dělat nic, aby na to nebyl nějaký spolek.
Já říkám, mělo by se to nějak organizovat.
Měli by se dát dohromady všichni, kdo už těch spolků mají dost, a prosadit, aby byla snížena ta spolková povinnost.
Dvanáct spolků by mohlo stačit, ne?
Já myslím, že by se to dalo zorganizovat... "
" Jak? "
" To by se na to musil zarazit nový spolek, " děl člověk zahloubaně.
" Já myslím, že by se do něho dala spousta lidí.
Měli bychom se zkrátka zorganizovat...
Udělat na to takový agilní spolek nebo ligu... a založit spolkový orgán, aby hájil zájmy členů postižených nadměrnými členskými povinnostmi.
Zkrátka pořádný spolek na to založit, pane! "
Lidové noviny 10. 5. 1936
BAJKY
Farao
Vyvraždění pacholátek izraelských?
Pouhé administrativní opatření.
Perská zpráva z Thermopyl
Včera se k našim praporům připojil hrdinný řecký bojovník Efialtes.
Zpráva hlavního štábu Herodesova
Naše pluky dobyly skvělého vítězství nad nemluvňátky betlémskými.
Alexandr Veliký
Můj cíl je splněn.
Učinil jsem pro všechny časy Indii součástí Makedonie.
Vítězná zpráva
Podrobili jsme si dvacet tisíc padlých nepřátel a několik zrádců.
Na troskách
Tak, a nyní je obnoven Mír.
Attila
Já také chci mír, ale hunský.
Chán
Jen je vybijte!
Já se chci vyhlásit za jejich císaře.
Na bojišti
Hle, náš národ vyrostl o tři tisíce padlých nepřátel!
Conquistador
Ti zbabělci bojují luky a šípy proti našim kanónům!
Vojevůdce
Použijte zbraní jenom proti těm, kteří se brání, a ovšem i proti těm, kteří se nebrání.
Poražený
Utekl jsem, abych zabránil dalšímu krveprolití.
Zpráva
Na svém postupu jsme spálili několik dalších vesnic.
Zbytky obyvatel připravily našemu vojsku nadšené uvítání.
Válka o kolonie
Počkejte, vy špinaví divoši, až budete našimi věrnými a šťastnými poddanými!
Imperialista
Rovnováha sil, to je, když my máme převahu.
Neutrál
Co to je neutralita?
Vydělávat na válce, kterou vedou jiní.
Diplomacie
My sice odsuzujeme násilí, ale jsme ochotni dodávat zbraně.
Kolonizace
A nyní budeme otecky pečovat o ty, co zbyli.
Mars
... Zákaz útočných válek?
Ještě štěstí, že zůstanou obranné války a trestné výpravy.
Válečný pomník
Zde odpočívá Neznámý Soumar.
Zpráva z bojiště
Náš hrdinný plynový útok obrátil hordy domorodců na zbabělý útěk.
Mír
Nyní se zas můžeme pokojně věnovat dalšímu zbrojení.
Pokrok
My ty divochy brzo zcivilizujeme;
už poznali termit a yperit.
Smrt
Vy blázni, to je Moje vítězství!
Lidové noviny 17. 5. 1936
STĚHOVACÍ PODNIK
Podpovídka
- - pravda, ještě nevím, jak to technicky provést;
ale technické řešení se vždycky najde, je - li tu dobrá idea, která slibuje slušný výnos.
A moje idea, pane, vynese báječné peníze, jen co mi někdo pomůže najít nějaké ty praktické detaily, aby se dala bezvadně uvést v činnost.
A to už se, jak říkám, poddá samo.
Jak bych vám to názorně řekl - Koukejte se: třeba se vám nelíbí v ulici, kde bydlíte;
možná že tam smrdí čokoládovna nebo je tam moc hluku a vy nemůžete spát nebo tam vůbec panuje pohoršení, já nevím;
zkrátka si jednou řeknete, že to pro vás není.
Co v takovém pádu uděláte?
Vyberete si byt v jiné ulici, zavoláte stěhovací vůz a přestěhujete se do nového bytu, ne?
Docela jednoduché.
Každá dobrá myšlenka, pane, je v podstatě ohromně prostá.
A teď si řekněte, že se vám nebo někomu jinému nelíbí v tomhle století.
Jsou takoví lidé, kteří mají rádi klid a pokoj;
jsou lidé, kterým se obrací žaludek, když denně čtou v novinách o tom, že je nebo bude válka, že tamhle někoho popravují nebo onde že se navzájem pobilo pár set nebo pár tisíc lidí.
To jsou nervy, pane;
někdo to nesnese.
Někdo nemá rád, když se každý den ve světě semele něco násilného, a myslí si, jak já k tomu přijdu, abych se na to díval;
já jsem tuhle zcivilizovaný, mírný a rodinný člověk, děti mám a chtěl bych, aby nerostly v takovém divném a roz..., jak bych to řekl, rozvráceném a nebezpečném světě, no ne?
Pane, takových lidí je moc;
a když se to tak vezme, tak opravdu dnes nemá člověk nic jistého: ani život ani postavení ani peníze, ba ani tu rodinu ne;
co platno, dřív bývalo na světě přece jen víc jistoty.
Zkrátka jsou takoví solidové, kterým se ta dnešní doba nechce líbit;
a někteří jsou z toho už tak otráveni a nešťastni, jako by musili žít v moc špatné a rabiátské ulici, kam raději nestrčit ani nos.
Jakáž pomoc, nedá se nic dělat;
ale život je to k utečení.
A tu přijdu já, pane, a vtisknu takovému člověku do ruky prospekt svého podniku:
Nelíbí se vám ve 20. století?
Pak se obraťte na mne!
Přestěhuju vás do kteréhokoliv minulého věku ve svých stěhovacích, zvlášť k tomu účelu zařízených vozech!
Žádný výlet, nýbrž trvalé přesídlení!
Vyberte si století, ve kterém by se vám lépe žilo, a já vás tam svými kvalifikovanými silami rychle, levně a bezpečně dopravím i s vaší rodinou a jiným zařízením!
Moje vozy vás mohou odstěhovat kamkoliv v okruhu tří set let;
ale připravujeme vozy, jejichž akční rádius hravě překročí dvě až tři tisíciletí.
Za každý ujetý rok připadá na jeden kilogram nákladu taxa tolika a tolika korun -
Kolik to bude stát, to zatím nevím;
já totiž ještě nemám ty vozy, které se mohou pohybovat v čase;
ale žádná starost, to už se najde;
stačí vzít do ruky tužku a spočítat, kolik se na tom dá vydělat.
Až na ty pitomé vehikle mám už celou organizaci dobře promyšlenou.
Například přijde ke mně pán, a že by se chtěl někam odstěhovat z tohohle zatraceného století;
že už má po krk, povídá, po krk plynové války, zbrojení, bolševictví, fašismu a vůbec toho celého pokroku.
Já ho nechám nadávat, pane, a pak mu ukážu:
Račte si vybrat, pane;
tady máte prospekty různých století.
Třeba tuhle: devatenácté století.
Vzdělaná doba, mírný útlak, slušně vedené války menšího rozsahu;
znamenitý rozkvět věd, hojná příležitost k hospodářskému rozmachu;
doporučujeme zejména takzvanou Bachovu éru pro její hluboký klid a dosti humánní zacházení s lidmi.
Nebo osmnácté století, vhodné zvláště pro zájemce o duchovní hodnoty a svobodu myšlení;
doporučuje se zejména P. T. myslitelů, a intelektuálům.
Nebo prosím, tady se račte podívat na šesté století po Kristu;
pravda, tehdy řádili Hunové, ale bylo možno se ukrýt v hloubi lesů;
idylický život, vzduch bohatý ozónem, rybolov a jiné sporty.
Nebo takzvané pronásledování křesťanů, věk poměrně velmi civilizovaný;
útulné katakomby, značná náboženská i jiná tolerance, žádné koncentrační tábory a tak dále.
Zkrátka, to bych se divil, kdyby si takový člověk 20. století nevybral některý jiný věk, kde by se mu žilo volněji a lidštěji;
a kdyby mně neřekl:
Pane, když mi slevíte, odstěhuju se raději až do starší kamenné doby.
Ale já řeknu:
Lituju, my máme pevné ceny;
račte se podívat, co tady je objednávek pro přesídlení do pravěku;
tam vozíme své vážené klienty jenom hromadně a můžeme vzít pouze dvanáct liber zavazadel na hlavu;
jinak prosím nelze vyhovět poptávce.
Nejbližší volné místo máme až v transportu, který vyjíždí do starší kamenné doby třináctého příštího března;
chcete - li, abychom vám už teď zajistili místo -
Což o to, pane: bude to skvělý obchod;
začal bych hned asi s třiceti stěhovacími vozy a šesti lidovými autobusy pro hromadný převoz.
Nic mi do podniku nechybí než jenom ty vozy, co by se pohybovaly v čase;
ale ty už někdo vynalezne;
vždyť to dnes nebo zítra bude, abych tak řekl, pro náš vzdělaný svět životní nutnost!
Lidové noviny 25. 10. 1936
PRVNÍ HOST
Podpovídka
- ono se řekne společenský život, ale já vám řeknu, pořád ještě to nemá dobrou organizaci.
Člověk si může vypůjčit frak nebo smokink;
může si vypůjčit sklepníky, pianisty, ba i tyhle, jak se říká, panské k nakousnutí, dokonce i se zástěrkou, může si objednat domů celou večeři pro hosty až do poslední houstičky i s mísami a se vším všudy.
Ono se už udělalo dost pro pozvednutí společenského života, ale ještě pořád jsou mezery, pane.
Abych tak řekl, přímo palčivé mezery.
Tak třeba jste někam pozván na čaj, na recepci nebo na něco takového;
zazvoníte u dveří v nejlepší náladě, a v předsíni najednou shledáte, že tam ještě nevisí žádný kabát a klobouk.
Hrozný pocit, pane.
Člověk by nejraději utekl nebo řekl, že zapomněl doma kapesník a že se za chvilku vrátí, ale ono to už nejde;
aby se nezdálo, že vás to přivedlo z konceptu, podivíte se hlasitě:
" To jsem tady první? "
A ta holka v bílé zástěrce udělá pukrle a zachichtne se:
" Ano prosím. "
A už jste v tom;
už padnete do rukou hostitelům a mumláte rozpačitě, že jste snad přišel trochu brzo, že se vám předbíhají hodinky, nebo co;
kdežto oni vás až příliš horlivě ujišťují, že je to naopak těší a že někdo musí být první.
To je ovšem pravda;
ale to ještě neznamená, že zrovna vy musíte být ten někdo, nemám pravdu?
Nic naplat, první host vždycky připadá sám sobě trochu hloupě a trapně;
jako by to pozvání pokládal za přílišnou čest, jako by se nějak nápadně vtíral či co, - prostě nedůstojná situace;
a jako z udělání uplyne hodně dlouhá chvíle, než se objeví druhý host, - ti další, potvory, už se hrnou proudem.
A tak přešlapujete před hostiteli, nevíte, co povídat ( protože jsou roztržití čekáním ), a raději byste se viděl bůhví kde.
Zkrátka jste jako opařený a toho dne už ničím nenapravíte svou porouchanou sebeúctu.
A teď si představte, co takových čajů, večeří a vůbec společností za sezónu je a že pokaždé nějaký smolař, který za to nemůže, musí dělat truchlivou figuru prvního hosta.
To se nedá ani spočítat, pane, co lidí tím je za sezónu potrefeno.
A tak mě napadlo, že by se tomu měla nějak udělat přítrž.
Například bych zařídil půjčovnu prvních hostí z povolání.
Stačilo by zatelefonovat, a já bych poslal na místo činu čtvrt hodiny před začátkem svého člověka, aby tam byl jako první host;
za to by dostal dvacet korun a jídlo.
To se rozumí, musel by mít slušné šaty, vzdělání a vůbec odborný výcvik.
Za dvacet korun by byl obyčejný student nebo starý, tichý a jemný penzista;
sportovec by byl ovšem dražší, řekněme za padesát korun;
distingovaný cizinec nebo ruský kníže by stál asi šedesát kaček.
Můj první host z povolání by byl na místě dřív, než by mohl přijít jiný první host;
stál by s hostiteli, dokud by se nedostavil další host, potom by snědl nějaký obložený chlebíček a diskrétně by se ztratil.
Říkám vám, ledaskdo by přitom udělal své štěstí;
seznámí se s lepšími lidmi, a to víte, když lidé někoho znají ze společnosti - Zkrátka věc má i svou sociální stránku, pane;
šla by zařídit bez velkých investic... stačila by malá kancelář a telefon...
Lidové noviny 15. 11. 1936
BAJKY O VÁLCE OBČANSKÉ
Občanská válka
Hurá!
Ve jménu národa vyhladíme sebe samy!
Triumf
Tři sta tisíc pobitých politických odpůrců?
Pane, to už je krásný národní úspěch!
Národní úspěch
Naše statečné cizinecké legie porazily na hlavu zbabělé hordy našich domácích nepřátel.
List z dějin
- - za cizí peníze a cizími vojáky byla uhájena národní čest.
Autarkie
Neprolévejte svou krev proti cizákům!
Válčete doma!
Nová mapa
Napište přes celou mapu:
Zde leží podlí zrádcové národa.
Národ
Národ jsou jenom ti, kdo bojují pod naším komandem.
Uznání
Vojáci, učinili jste vše, co jste mohli, pro velikost svého národa.
Už ho zbývá jen polovina.
Před bitvou
Vojáci, střílejte do svých bratří.
Vlast se na vás dívá.
Dobyvatel moci
Ať jsou to trosky, jen když budou mé.
Situační zpráva
Naše vítězství není ještě úplné.
Většina našich občanů není dosud pobita.
Zpráva z bojiště
Naše děla úspěšně obrátila v trosky naše hlavní město.
Otázka práva
Legální vláda je ta, která má dělostřeleckou převahu.
Dobrá trefa
- - podařilo se zapálit jednu nemocnici.
Ordre du jour
Jen řežte!
Do vlastního masa se trefí vždycky.
Vojenská poučka
Porazit nepřítele, to znamená přinutit ho, aby byl mrtev.
Výzva k obleženým
Váš boj je marný.
Vyzývám vás, abyste se raději nechali od nás popravit.
Vyhraná bitva
Naše čety dobyly skvělého vítězství nad třemi sty popravenými.
Generál
Chválabohu, tady nám aspoň nepřekáží žádné mezinárodní právo.
Velitel
Zákony lidskosti?
To je zasahování do našich vnitřních záležitostí!
Satan
Tomuhle já říkám válka!
Smrt
Jsem docela spokojena.
Tady se aspoň nedělají zajatci.
La muerte
Já taky pracuju pro národ.
Poslední výstřel
Dobře mířenou ranou se sesul celý vesmír na hlavy našich domácích nepřátel.
Lidové noviny 22. 11. 1936
BAJKY
Občan
Zatracená vláda!
Už zase mně nehoří doutník!
Kverulant
Jak já k tomu přijdu, že už jsem se zase přepil?
Pekař
Říkám, zdražit všechny housky a všechno ostatní zlevnit;
a bylo by po krizi.
Zaměstnavatel
... naše práce je společná;
my všichni, vy i já, pracujeme pro můj podnik.
Mluvčí
Ve jménu stavovské cti protestujeme proti všemu, co nás poškozuje hmotně.
Žebrák
Říkám, měly by se zrušit všechny dobročinné sbírky.
Místní občan
Skandál!
Jak k tomu přijdou naši chudí, aby tady neměl co jíst ještě žebrák z jiného okresu!
Najedený
Ono s tou bídou na světě se hrozně přepíná.
Není to tak zlé.
Starý pamětník
To už jsem říkal před padesáti lety, že se řítíme do propasti!
Penzista
Koukám, že to jde s tím světem ke konci.
Novinář
Nežil jsem nadarmo...
Například jen co nenávisti se mi podařilo vyvolat!
Anonym
Člověk má svou čest.
Pod svým jménem bych to nepsal.
Literát
Copak nestačí, že já píšu knihy?
Čtenář
Už celý týden žádná světová katastrofa!
Tak nač člověk ty noviny bere?
Noviny
Pravda je jen to, co je v zájmu naší strany.
V redakci
Tady je zpráva, že se našel lék proti dýmějovému moru.
Nevíte, je naše partaj pro mor, nebo proti?
Diplomacie
Díkybohu, smlouva je uzavřena;
teď jen musíme vymyslet, jak ji budeme porušovat.
Mezinárodní právo
Co nejde udělat legálně, dá se udělat z důvodů prestižních.
Gangster
Hlavní pravidlo: být ten, kdo střílí první.
Diplomat
Mezinárodní právo?
To je vždycky to, co porušují ti druzí.
Pohřební ústav
Náš národ upadá.
Nemáme velkých mužů...
Takovou dobu už nebyl žádný slavný funus!
Patriot
Ten že by bojoval za vlast?
Vždyť nic nemá!
Vůdce
Dík usilovné propagandě rozhodl Bůh, abych vedl svůj národ.
Vladař
Dal jsem zářivý příklad lásky k vlasti: nechal jsem za ni padnout tři sta tisíc lidí.
Lidové noviny 10. 1. 1937
NÁVRH
Podpovídka
Slavné ministerstvo financí,
byl jsem přede dvěma lety dán do penze po třiceti pěti letech věrné a svědomité služby jako berní exekutor.
Za ta léta jsem nasbíral hojné zkušenosti a mohu říci, že ovládám svůj obor lépe než většina finančních odborníků;
zejména jsem učinil zkušenost, že skoro všichni lidé, které jsem poznal, platí své daně neradi, neochotně, ba i se zřejmou nechutí, což dávají dosti zřetelně najevo jednak vůči berním orgánům, jednak mezi sebou ( například v soukromém hovoru, v hospodě, v rozmluvách se zákazníky apod. ).
Často jsem je slýchal vyjadřovat se v tom smyslu, že člověk platí jako mourovatý a neví nač;
nebo že " na tohle jdou naše peníze ", ale nato, aby se v našem okresu spravily cesty, peníze nejsou, a tak podobně.
Soudím tedy, že jedna z příčin, proč normální poplatník platí daně nerad, je v tom, že si nedovede představit, nač slavný erár použije jeho těžce vydělaných grošů;
nemá jaksi důvěry, že budou obráceny k obecnému prospěchu a na účely, se kterými by on sám souhlasil.
Podle svých zkušeností a na základě dlouhého přemýšlení jsem dospěl k názoru, že tomuto stavu věcí by nebylo těžko čeliti.
Představuji si to tak, že by každý poplatník dostal přímo na daňovém výměru sdělení, nač bude použito daní jím zaplacených, například asi takto:
" Částka od vás vybraná bude vyplacena panu Josefu Vrabcovi, školníku ve vašem městě, jako jeho služné za září, říjen a listopad. "
" Z daní vámi zaplacených bude upraveno sedm metrů státní silnice v kilometru 451. "
" Tato částka bude vyplacena jako penze panu Adolfu Kopeckému, poštovnímu řediteli v. v., bytem tam a tam. "
" Vašich daní bude použito k nákupu nových světlometů pro protiletadlový pluk ten a ten. "
A tak dále.
Výhody tohoto nového způsobu zdanění by byly tyto:
1.
Poplatník by věděl, nač jdou jeho daně, což by ho uspokojilo a překonalo jeho přirozený odpor k radostnému placení daní.
2.
Vzbudilo by to v něm živý zájem o ten obor veřejné služby, respektive potřeby, na kterou bude jeho peněz použito.
Konkrétně řečeno, v případech, které jsem nahoře uvedl, by se normální poplatník šel podívat, jak pan Josef Vrabec, školník na místní měšťance, plní svou povinnost;
má - li na chodbách zameteno, zvoní - li včas, nežije - li nad své poměry a chová - li se vůbec tak, jak jest od školníka, odpovědného za naši mládež, očekávati.
Item šel by se přesvědčit, jak se zřizuje kilometr 451 na státní silnici, neděje - li se tam nějaká zlodějna a je - li vůbec jeho silniční úsek v dokonalém pořádku.
Item navštívil by pana Adolfa Kopeckého, poštovního ředitele v. v., aby se podíval, zda starému pánovi nic nechybí, nechodí - li příliš často do hospody a podobně;
případně by ho pozval na neděli k obědu, cítě k němu jakýsi osobní vztah.
Item zvýšil by se jeho zájem o světlomety a vojenské věci vůbec, jelikož by je považoval za svou osobní zásluhu.
" Copak naše armáda, " říkal by, " ta má nějaké světlomety!
Já na ně platím, tak to vím. "
Račiž ministerstvo financí uvážit, jak by tímto prostinkým způsobem nabyl poplatník důvěry k tomu, co se za jeho daň pořizuje;
jak by sám kontroloval správné použití svých peněz;
jak by stoupl jeho zájem o různé obory veřejné správy, zejména kdyby každý rok bylo jeho daní použito na jiný účel.
Už předem by se takový poplatník těšil, nač letos půjdou jeho peníze, jak na to dohlídne, aby se za ně dělala pořádná práce, a jak případně upozorní na různé nepřístojnosti školníka Josefa Vrabce nebo cestáře, který nemá kilometr 451 uklizený jako pokojíček.
Ba mnozí by udávali berním správám větší příjmy, než opravdu mají, jen proto, aby jim za jejich daně byl přikázán úředník vyšší kategorie.
A pro leckoho by bylo věcí ctižádosti, aby vystoupili aspoň do třídy poplatníků radovské gáže.
Mnohý mladší úředník by byl pozván do rodiny svého poplatníka a seznámil by se s jeho dceruškou;
vůbec mezi úřady a poplatnictvem by se navázaly úzké osobní styky, jež by byly na prospěch oběma stranám.
Lze si představit, jak by byl drobný poplatník hrd, kdyby dostal vyrozumění, že jeho skrovných korunek bude použito na sanaci nějaké banky!
Nebo jak by byla mile překvapena správní rada Měšťanského pivovaru v Plzni, kdyby jí bylo ohlášeno, že z daní pivovaru vyměřených budou alimentovány státní ceny pro poezii a literaturu!
Nelze ani domyslet, jak by za těchto okolností bylo oživeno placení daní;
místo nemilé povinnosti stalo by se přímo dobrodružstvím, jež by skýtalo poplatníkovi stále nový osobní zájem a nevyčerpatelný zdroj různého potěšení.
Pročež račiž slavný erár vzíti v úvahu tento beznáročný podnět svého skromného a oddaného služebníka N. N.
Lidové noviny 21. 2. 1937
O PĚTI CHLEBÍCH
... Co proti němu mám?
Já vám to povím rovnou, sousede: ne že bych měl něco proti jeho učení.
To ne.
Jednou jsem poslouchal jeho kázání, a já vám řeknu, málem bych se byl taky stal jeho učedníkem.
Tehdy jsem se vrátil domů a povídám svému bratranci sedlářovi, ty, to bys měl slyšet;
řeknu ti, je to svým způsobem prorok.
Moc krásně mluví, jen co je pravda;
zrovna se v člověku srdce obrací;
já vám měl tehdy oči plné slz, byl bych nejraději zavřel můj krám a šel za ním, abych ho už nikdy neztratil z očí.
Rozdej všechno, co máš, řekl, a následuj mne.
Miluj bližního svého, pomáhej chudým a odpouštěj těm, kdo ti ubližují, a takové věci.
Já jsem obyčejný pekař, ale když jsem ho poslouchal, tak vám byla ve mně taková divná radost a bolest, já nevím, jak bych to řekl: taková tíha, že bych klekl na zem a plakal, a přitom tak krásně a lehko, jako by ze mne všechno padalo, víte, všechna starost i zlost.
Tak já tehdy povídám svému bratranci, ty troubo, mohl by ses stydět;
mluvíš samé hamižnosti, co ti je kdo dlužen a že máš platit tyhlety desátky a přirážky a úroky;
kdybys raději rozdal chudým všechno, co máš, opustil ženu i děti a šel za ním - -
A to, že léčí nemocné a posedlé, to bych mu taky nevytýkal.
Pravda, je to divná a nepřirozená moc;
ale to přece každý vidí, že naši ranhojiči jsou žabaři a ti římští nejsou o nic lepší;
peníze brát dovedou, ale když je zavoláte k umírajícímu, tak jenom pokrčí rameny a řeknou, že jste je měl zavolat dřív.
Dřív!
Má nebožka žena stonala dva roky krvotokem;
já ji vodil po doktorech, nemáte ponětí, co peněz to stálo, a nepomohl jí žádný.
Kdyby byl on už tehdy chodil po městech, byl bych před ním padl na kolena a řekl:
Pane, uzdrav tuto ženu!
A ona by se dotkla jeho roucha a uzdravila by se.
Takhle chudák zkusila, že se to ani povídat nedá - To teda bych mu chválil, že uzdravuje nemocné.
To víte, felčaři proti tomu křičí, a prý podvod je to a fušerství, a chtěli by mu to zakázat a kdesi cosi;
ale to už tak máte ty všelijaké zájmy.
Kdo chce pomáhat lidem a spasit svět, vždycky narazí na něčí zájem;
všem se nemůžeš zavděčit, to jinak nejde.
Říkám, uzdravovat může, a třeba i mrtvé ať křísí;
ale to s těmi pěti chleby neměl dělat.
Jako pekař vám řeknu, že to byla velká křivda na pekařích.
Vy jste tu věc o těch pěti chlebích neslyšel?
To se divím;
všichni pekaři jsou zrovna bez sebe nad tím případem.
Tak prý za ním přišel veliký zástup na místo pusté a on uzdravoval jejich nemocné.
A když bylo k večeru, přistoupili k němu učedlníci jeho, řkouce:
" Pusté jest místo toto, a čas již pominul.
Propusť zástupy, ať jdouce do městeček, nakoupí sobě pokrmů. "
On pak řekl jim:
" Není jim potřebí odcházeti, dejte vy jim jísti. "
A oni řkou jemu:
" Nemáme zde než pět chlebů a dvě rybě. "
On pak dí jim:
" Přinestež mi je sem. "
A rozkázav zástupu posaditi se na trávě a vzav těch pět chlebů a dvě rybě, vzhlédl v nebe, požehnal, a lámaje, dával učedlníkům ty chleby, a učedlníci zástupům.
I jedli všichni a nasyceni jsou.
I sebrali, což zbylo drobtů, dvanácte košů plných.
Těch pak, kteříž jedli, bylo okolo pěti tisíců mužů, kromě žen a dětí.
Uznejte, sousede, že tohle si žádný pekař nedá líbit;
jak by k tomu přišel, ne?
Kdyby se to mělo stát zvykem, že by kdekdo pěti chleby a dvěma rybičkami nasytil pět tisíc lidí, pak aby se šli pekaři pást, nemám pravdu?
Co se týče těch rybiček, vem to nešť;
ty rostou ve vodě samy a může si je nalovit kdo chce.
Ale pekař musí draho kupovat mouku a dříví;
musí mít pomocníka a vyplácet mu mzdu;
musí si držet krámek, musí platit daně a kdeco, takže nakonec je rád, zbude - li mu nějaký groš na živobytí, aby nemusel žebrat.
A on, on jenom vzhlédne k nebi a má dost chleba pro pět nebo kolik tisíc lidí;
mouka ho nestojí nic, nemusí si bůhví odkud nechat vozit dříví, žádné výlohy, žádná práce - to se rozumí, pak ty chleby může lidem dávat zadarmo, no ne?
A na to nekouká, že tím okolní pekaře připraví o poctivě zasloužený výdělek!
Říkám vám, nekalá soutěž je to, a mělo by se mu to zatrhnout.
Ať tedy platí daně jako my, chce - li provozovat pekařství!
Na nás už chodí lidé a říkají, jak to, takové nekřesťanské peníze chcete za tenhle mizerný bochánek?
Zadarmo to máte dávat jako on - a jaký prý to je chlebíček: bílý, křoupavý a voňavý, že by se na něm člověk ujedl.
- Už jsme museli snížit cenu pečiva;
na mou čest, dáváme je pod výrobní cenou, jen abychom nemuseli zavřít krámy;
ale kam to takhle povede, nad tím nám pekařům stojí hlava.
Prý na jiném místě nasytil čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí sedmi chleby a několika rybičkami, ale tam sebrali jenom čtyři koše drobtů;
taky mu už asi ten jeho podnik tak dobře nejde, ale nás pekaře zničí nadobro.
A já vám tadyhle říkám, že to dělá jenom z nepřátelství k nám pekařům.
Obchodníci s rybami sic taky křičí, ale to víte, ti nevědí, co za své ryby chtít;
to dávno není tak poctivá živnost jako pekařský stav.
Koukejte se, sousede: já jsem jednou starý člověk a jsem na světě sám;
nemám ženu ani děti, tak copak já potřebuju.
Tuhle jsem už říkal svému pomocníkovi, aby si mou pekárnu uvázal na krk sám.
Mně tady nejde o můj prospěch;
namouduši, nejraději bych opravdu rozdal svůj nepatrný majetek a šel za ním a pěstoval lásku k bližnímu a všechno, co on káže.
Ale když vidím, jak se postavil proti nám pekařům, tak si říkám:
To zas ne!
Já jako pekař vidím, že tohle není žádná spása světa, ale hotová pohroma pro naši živnost.
Mně to je líto, ale to mu nedaruju.
To nejde.
Rozumí se, podali jsme na něho stížnost k Ananiášovi i k místodržícímu, jako pro rušení živnostenského řádu a pro pobuřování;
ale to víte, jak u těch úřadů všechno jde na dlouhé lokte.
Vy mě znáte, sousede;
jsem mírný člověk a nehledám s nikým rozbroje;
ale kdyby on přišel do Jeruzaléma, postavím se na ulici a budu volat:
Ukřižujte ho!
Ukřižujte ho!
Lidové noviny 28. 3. 1937
SPOLEK VĚŘITELŮ BARONA BIHÁRYHO
Podpovídka
Tak zas nám odešel jeden náš člen, starý Pollitzer, víte, co prodával psací stroje, dej mu bůh věčnou slávu;
pravda, bylo mu už něco přes osmdesát let, ale ještě tu mohl dlouho být;
chudák, chodil tak rád na ty naše úterky.
Kdybychom mohli tušit, že nás tak brzy opustí, byli bychom ho zvolili za našeho předsedu, ne že by byl z těch větších věřitelů, on měl za panem baronem jenom pár tisíc, ale aby měl starý pán radost.
To se zas musí nechat, mezi námi je dobrá vůle, pane, jako v málokterém spolku.
Inu, teď už se to nedá spravit;
ale věnec jsme mu dali na rakev, radost se podívat.
Jakýže to je spolek?
To máte tak:
Žil v Praze nějaký pan baron Biháry, takový veliký a urozený člověk, vlasy jako havran a oči - no, ženské se za ním jen bláznily.
Měl v Bubenči najatou vilu, dvě auta, a co se týče milenek, tak jenom podle účtů jich bylo sedm;
marná sláva, byl to kavalír, ten pan baron.
Měl mít velkostatek na Slovensku, lesní panství tamhle někde u Jasiny, nějakou celulózku, sklárnu a navrtaný petrolej kdesi u Antalovců;
zkrátka báječný majetek.
Nemáte ponětí, co na to potřeboval traktorů, mašin, kancelářských zařízení, šeků, psacích strojů, šperků a kytic;
pravda, takový majetek má hroznou režii, ale pan baron se taky uměl ukázat;
všecko dělal ve velkém - člověk by na něm zrovna oči nechal.
Ono se pak ukázalo, že celulózka není, petrolej není, lesní panství není a velkostatek taky ne;
byla jenom sklárna, ale stroje z ní pan baron už dávno prodal;
a taky se ukázalo, že pan baron Biháry není žádný baron, ale nějaký Chaim Roth tamhle z Perečína.
Mělo se na něho udělat udání jako pro podvod a takové věci, ale když se sešlo pár jeho věřitelů, tak viděli, že by si na něm mnoho nevyžalovali;
něco těch koberců a voňavek, co měl ve vile, by nikoho nevytrhlo, to dá rozum.
Když pana barona zavřou, tak přijdeme o všecko, řekli si ti věřitelé;
ale třeba jednou, pacholek mizerná, přijde nějak k penězům;
gauner on je, hubu má jako šlejfíř a vystupovat umí jako kníže;
může se nám bohatě oženit nebo co - zkrátka v takovém pádu by nám mohl zaplatit aspoň něco;
jenom ho nesmíme zničit, nebo své peníze už nikdy neuvidíme.
A tak se všechny žaloby odvolaly a udělal se spolek věřitelů;
bylo nás asi sto sedmdesát - ono vám to bylo jako tihle rotariáni, od každého povolání někdo: obchodníci s auty, vrchní sklepníci, bankéři, krejčí, klenotníci, květináři, jeden stavitel, jeden koňař, parfumérie, švadlena, pár advokátů, nějaká kurva a kdekdo, dohromady asi za šestnáct nebo sedmnáct miliónů;
a teď jsme se scházeli a radili, jak pana barona zachránit, aby to s ním neprasklo.
Museli jsme ho držet nad vodou, aby mohl semhle tamhle zkusit své štěstí, a přitom dávat pozor, aby něco nespískal, po čem by ho zabásli;
jednou jsme ho na den ztratili z očí, a už nám zaválel nějaký podvod a my jsme to museli potichu vyrovnat.
- Jo, pane, to byly napínavé doby!
On byl pan baron zrovna posedlý po kartách, a jen falešně hrát a jen falešně hrát.
Nebo se chtěl dát na špionáž, to prý nese báječné peníze.
Pořád ho někdo z nás musel hlídat - ale to se musí nechat, pan baron byl ukrutně milý společník;
vždycky nás skvěle pohostil a pak řekl, zaplaťte to a napište mi to na účet.
Co platno, jakživi jsme toho tolik neužili jako tehdy s panem baronem.
A taky jsme si na sebe zvykli a tuze dobře jsme si všichni rozuměli: samí takoví starší, rozšafní, zkušení lidé, kteří by jenom chtěli vidět své peníze, co měli za panem baronem.
A pak nám pan baron zmizel.
Prý utekl do Ameriky, do Hollywoodu nebo kam.
Copak ten, ten se neztratí a možná že jednou udělá ohromné peníze;
kdopak ví, třeba se nám po letech vrátí.
Jenže, víte, my věřitelé jsme si na sebe opravdu zvykli;
pan baron nám sic ukrutně chyběl a ty peníze taky, ale ještě víc by nám chybělo, kdybychom se přestali jednou týdně scházet.
My jsme si vždycky tak pěkně popovídali o těchhletěch hospodářských věcech, to víte, co je dnes těch trampot a šikán, a taky už není v kšeftě ta solidnost, jako bývala dřív;
taky jsme si vyměňovali zkušenosti z různých branží.
Kdepak jinde by se našinec dostal k tomu, aby slyšel, jak to vypadá v automobilech nebo v květinářství;
ale u nás, v tom našem spolku, jsou všecky ty branže, jak se říká, jako na jedné lodi.
A tak jsme si řekli, vem to nešť, našeho pana barona vzal čert, ale my tuhle jsme se jednou našli a budeme k sobě držet dál, a basta.
No, tak my se každého úterka scházíme dál, už po deset let;
vždycky si vzpomeneme na našeho pana barona, jak on se, chudák, v té Americe potlouká, a pak mluvíme o těch zlých časech, člověk si aspoň uleví, i o všelijakých nemocech si můžeme pohovořit.
Ba, už asi dvanáct z nás je na pravdě boží.
Starý pan Pollitzer nám teď bude tuze chybět.
Škoda že jste nikdy nepotkal pana barona Biháryho;
to vám byl takový šarmantní pán, a vy byste aspoň mohl chodit do našeho spolku.
Almanach Kmene, Jaro 1937
TONDA
Podpovídka
S tím Tondou, to bylo tak.
Jednou přišla naše tetička, jako sestra mé ženy, abych jí prý v něčem poradil.
Myslím, že to bylo skrz koně.
Chtěla koupit do hospodářství koně, a tak povídá, vy, švagře, znáte jako železničář hromadu lidí a i ty handlíře, co jezdí na trhy, tak kdybyste se jako poptal po nějakém šikovném koni.
Povídáme sem a tam hlavně o hospodářství, a já koukám, teta má něčeho plnou tašku.
To bude hádám husička.
Frantíku, budeš mít v neděli k obědu husu, myslím si.
Domluvili jsme se s tetou, ale já pořád myslím na tu husu;
ta by hádám mohla mít svých osm liber, i nějaké sádlo se vypeče - - Copak teta, to je moudrá ženská.
A ona pak povídá, tady jsem vám, švagře, za vaši pomoc něco přinesla.
A tahá to z tašky.
A ono vám to začalo kvičet, až jsem samým lekem vyskočil jako janek.
Koukám, živé sele, a ječí to, jako by to na nože bral.
Moc pěkné selátko, to se musí nechat.
Copak naše teta, to je taková prostá osoba;
ono se řekne konduktér, ale taková venkovská ženská v něm vidí ouřad.
Konduktér si může na lidi otvírat hubu a posílat je sem a tam, až je jim z toho horko;
no zkrátka ouřad.
A tak si chudák teta myslela, že se musí kdoví jak ukázat;
taky si mě považuje, to je pravda, a naše děti má ráda jako své vlastní - Říkám vám, takovéhle sele přinesla.
Tumáte, švagře, to je od naší prasnice.
To víte, když to začalo kvičet, přiběhla hned žena a děti - no, radost veliká.
Kluk to chytil za ocásek a nemohl se nabažit toho, jak to vřískalo.
Andula to vzala do klína a chovala to jako dítě;
sele se utišilo, začalo spokojeně chrochtat a usnulo, a ta holka vám seděla jako socha, sele zabalené v zástěře, a měla najednou takové vyjevené a svaté oči - Já to ani nemůžu pochopit, kde se v takové malé křivochcalce nabere tolik mateřství.
Tak já povídám, nic naplat, děti, musíme vyklidit dřevník a udělat z něho chlívek pro Toníčka.
Já nevím, proč jsem tomu seleti řekl zrovna Toníček;
ale to jméno mu už zůstalo, dokud žilo u nás.
Jenom, pravda, když to mělo přes deset kilo, začalo se mu říkat Toník, a potom už to byl Tonda.
Náš Tonda.
To by člověk nevěřil, jak rychle takové čuně roste.
Až bude mít svých sedmdesát kil, počítal jsem, bude zabijačka;
něco se sní, něco vyškvaří na sádlo a nějaký šrůtek se pěkně vyudí na zimu.
Tak jsme to krmili a pěstovali a po celé léto jsme se těšili na tu zabijačku;
a Tonda, ten za námi chodil až do sednice a drbat se nechal, já říkám, jenom mluvit.
Nikdo ať mně nepovídá, že prase je hloupé zvíře.
A jednou kolem vánoc povídám, ženo, tak už bych mohl zavolat řezníka.
" Proč? " povídá žena.
" Inu, aby zapíchl Tondu. "
Žena se na mne jen tak překvapeně podívala;
a já jsem sám cítil, že to znělo nějak divně.
" Aby zabil to prase, " řekl jsem honem.
" Tondu? " povídá žena a pořád se tak divně dívala.
" Vždyť jsme ho proto chovali, ne? " jářku na to.
" Tak jsme mu neměli dávat křesťanské jméno, " vyjekla žena.
" Já bych to ani nemohla vzít do úst.
Představ si, jitrnicu z Tondy.
Nebo sníst Tondovo ucho.
To ode mne nemůžeš chtít.
A od dětí taky ne.
Člověk by si připadal s odpuštěním jako lidožrout. "
To víte, pane: hloupá ženská.
Taky jsem jí to řekl, ani se neptejte jak;
ale když jsem o tom sám přemyšloval, tak mně z toho bylo divně.
Sakra, zabít Tondu, čtvrtit Tondu a udit Tondu, ono to dobře nejde;
já bych to sám nerad jedl.
Člověk není takový nelida, no ne?
Když to nemá jméno, tak je prase jako prase;
ale když je to jednou Tonda, tak už má člověk k němu jiný poměr.
Co vám budu říkat: prodal jsem Tondu řezníkovi, a ještě jsem se cítil jako lidokupec.
Ani mě ty peníze netěšily.
Tak si myslím, lidi se můžou zabíjet, pokud ten druhý pro ně nemá jméno.
Kdyby věděli, že ten, na koho míří flintou, se jmenuje František Novák nebo jak, třeba Franz Huber nebo nějaký Tonda nebo Vasil, myslím, že by jim něco v duši řeklo:
Kruci, nestřílej, vždyť je to František Novák!
Kdyby se všichni lidé na světě mohli oslovit svým pravým křesťanským jménem, myslím, že by se mezi nimi tuze moc změnilo.
Ale dnes si lidi a národy nějak nemohou přijít na jméno.
To je ta bída, pane.
Lidové noviny 11. 4. 1937
ALEXANDR VELIKÝ
Aristotelovi ze Stagyru,
řediteli lycea v Athénách
Můj veliký a milovaný učiteli, drahý Aristotele!
Dlouho, velmi dlouho jsem vám nepsal;
ale jak víte, byl jsem příliš zaměstnán věcmi válečnými, a když jsme táhli Hyrkánií, Drangianou a Gedrosií, když jsme dobývali Baktrie a postupovali za Indus, nebylo pokdy ani chuti sáhnout k peru.
Nyní jsem už několik měsíců zpátky v Susách;
ale zase bylo nad hlavu starostí s administrativou, s jmenováním úředníků a s likvidováním všelikých pletich a povstání, že jsem se dodnes nedostal k tomu, abych vám něco o sobě napsal.
Pravda, víte zhruba z úředních zpráv, co se událo;
ale jak má oddanost k vám, tak má důvěra ve váš vliv na vzdělané kruhy helénské mne ponoukají, abych vám opět jednou otevřel své srdce jako svému uctívanému učiteli a duchovnímu vůdci.
Vzpomínám si, jak jsem vám před lety ( jak dávno mi to už připadá! ) psal pošetilý a nadšený dopis nad hrobem Achilleovým;
bylo to na prahu mé perské výpravy a já jsem tehdy přisahal, že mým vzorem pro život bude statečný Péleovec.
Snil jsem jen o hrdinství a velikosti;
měl jsem už za sebou vítězství nad Thrákií a myslel jsem, že táhnu v čele svých Makedonců a Helénů proti Dariovi jen proto, abychom se ozdobili vavřínem, hodni svých předků, jež opěval božský Homér.
Mohu říci, že jsem svému ideálu nezůstal nic dlužen ani u Chaironeie, ani u Granika;
ale dnes posuzuji hodně jinak politický význam svých tehdejších akcí.
Střízlivá pravda je, že naše Makedonie, jakžtakž spojená s Řeckem, byla tehdy od severu stále ohrožována těmi barbary Thráky;
mohli by nás napadnout v nevhodné chvíli, jíž by pak Řekové využili k tomu, aby zrušili své smlouvy a odtrhli se od Makedonie.
Prostě bylo nutno pokořit Thrákii, aby Makedonie měla krytý bok v případě řecké zrady.
Byla to holá politická nutnost, milý Aristotele;
ale tomu váš žák tehdy ještě dost nerozuměl a oddával se snům o achillovských činech.
Dobytím Thrákie se naše situace změnila: ovládali jsme celé západní pobřeží Egejského moře až po Bospor;
ale naši vládu nad Egejským mořem ohrožovala námořní moc perská;
zejména stanuvše nad Helespontem a Bosporem, octli jsme se v povážlivé blízkosti mocenské sféry perské.
Dříve nebo později musilo mezi námi a Persií dojít k boji o Egejské moře a volnou plavbu pontickými úžinami.
Naštěstí jsem udeřil dříve, než se Darius mohl připravit.
Myslel jsem, že jdu ve šlépějích Achilleových a budu pro řeckou slávu dobývat nového Ilia;
ve skutečnosti, jak vidím dnes, šlo o naprostou nutnost odrazit Persii od Egejského moře;
a já ji odrazil, drahý učiteli, tak důkladně, že jsem obsadil celou Bithynii, Frygii a Kapadocii, vyplenil Cilicii a zastavil se až v Tarsu.
Malá Asie byla naše.
Nejenom stará Egejská louže, ale celý severní břeh moře Středozemního čili, jak my říkáme, Egyptského byl v našem držení.
Řekl byste, můj milý Aristotele, že nyní bylo plně dosaženo hlavního politického a strategického cíle, totiž konečného vyřazení Persie z helénských vod.
Avšak dobytím Malé Asie nastala nová situace: naše nové břehy by mohly být ohroženy od jihu, to jest od Fénicie nebo Egypta;
odtud by Persie mohla dostávat posily a materiál k dalšímu válčení proti nám.
Bylo tedy nevyhnutelno obsadit břehy tyrské a ovládnout Egypt;
stali jsme se tím pány celého pomoří, ale zároveň s tím vyrostlo nové nebezpečí: že by se Darius, opřen o svou bohatou Mezopotámii, vrhl do Sýrie, a tím by odtrhl naši egyptskou državu od naší maloasijské základny.
Musil jsem tedy zdrtit Daria stůj co stůj;
podařilo se mi to u Gaugamel;
jak víte, padly nám do klína Babylón i Susa, Persepolis i Pasargady.
Tím jsme ovládli Perský záliv;
abychom však tuto novou državu ochránili proti možným nájezdům ze severu, bylo nutno vypraviti se nahoru, proti Médům a Hyrkánům.
Nyní naše území sahalo od Kaspického moře až po Perský záliv, ale zůstávalo otevřeno na východ;
i táhl jsem se svými Makedonci do krajů Areie a Drangiany, zpustošil jsem Gedrosii a vybil Arachosii, načež jsem vítězně obsadil Baktrii;
a abych toto vojenské vítězství zpečetil stálým svazkem, pojal jsem za choť baktrickou princeznu Roxanu.
Byla to prostá politická nutnost;
dobyl jsem pro své Makedonce a Řeky tolik východních zemí, že chtěj nechtěj jsem musel získat své barbarské východní poddané i svým vystupováním a nádherou, bez níž si ti ubozí pastevci nedovedou představit mocného panovníka.
Pravda je, že to má stará makedonská garda těžce nesla;
zdálo se jí snad, že se její velitel odcizuje svým válečným kamarádům.
Bohužel musel jsem dát tehdy popravit svého starého Filotu i Kallisthena;
také můj Parmenion přišel o život.
Litoval jsem toho velmi;
ale nebylo vyhnutí, neměla - li rebelie mých Makedonců ohrozit můj další krok.
Chystal jsem totiž v té době vojenskou výpravu do Indie.
Abyste věděl, Gedrosie a Arachosie jsou uzavřeny ve vysokých horách jako v hradbách;
ale aby byly nedobytnou hradbou, potřebují předpolí, ze kterého lze podniknout výpad nebo ustoupit do hradeb.
Tím strategickým předpolím je Indie až po řeku Indus.
Bylo vojensky nutno obsadit toto území a s ním i předmostí na druhém břehu Indu;
žádný odpovědný voják nebo politik by nejednal jinak;
ale když jsme byli u řeky Hyfasis, počali se moji Makedonci zpěčovat, že už nepůjdou dál pro únavu, nemoce a touhu po vlasti.
Musel jsem se vrátit;
byla to hrozná cesta pro mé veterány, ale ještě horší pro mne;
měl jsem v úmyslu dojít až po záliv Bengálský, abych získal na východě přirozené hranice pro svou Makedonii, a nyní jsem byl nucen načas upustit od tohoto úkolu.
Vrátil jsem se do Sus.
Mohl jsem být spokojen, vydobyv pro své Makedonce a Helény takovou říši.
Ale abych se už nemusel spoléhat jenom na své vyčerpané lidi, zařadil jsem do své armády třicet tisíc Peršanů;
jsou to dobří vojáci a nutně jich potřebuji na ochranu východních hranic.
A vidíte, moji staří vojáci jsou tím krajně roztrpčeni.
Nedovedou pochopit ani to, že získav pro svůj národ orientální území stokrát tak veliké, jako je naše vlast, stávám se velkým králem Východu;
že musím jmenovat své úředníky a rádce z orientálců a obklopit se orientálním dvorem;
to všechno jsou samozřejmé politické nutnosti, jež plním v zájmu Veliké Makedonie.
Okolnosti vyžadují ode mne dalších a dalších osobních obětí;
nesu je bez reptání, neboť myslím na velikost a sílu své milované vlasti.
Musím si nechat líbit barbarský přepych své moci a skvělosti;
pojal jsem za ženy tři princezny východních království;
a nyní, milý Aristotele, jsem se stal dokonce bohem.
Ano, drahý můj učiteli: dal jsem se vyhlásit za boha;
moji dobří východní poddaní se mi klaní a přinášejí mi oběti.
Je to politická nutnost, mám - li mít náležitou autoritu nad těmi horskými pastýři a honci velbloudů.
Jak daleko jsou doby, kdy jste mne učil užívat rozumu a logiky!
Avšak sám rozum káže přizpůsobit své prostředky lidskému nerozumu.
Na první pohled se leckomu má dráha může zdát fantastická;
ale když se teď na ni ohlížím v nočním klidu své božské pracovny, vidím, že jsem nikdy nepodnikal nic, co by nebylo nutně podmíněno mým krokem předchozím.
Hleďte, můj milý Aristotele, bylo by v zájmu klidu a pořádku, v rozumném zájmu politickém, abych byl i ve své západní vlasti uznán za boha.
Uvolnilo by mi to ruce zde na východě, kdybych měl jistotu, že moje Makedonie a Hellas přijaly politický princip mé naprosté autority;
mohl bych klidně vytrhnout, abych opatřil své řecké vlasti přirozené hranice až na pobřeží čínském.
Tím bych na věčné časy zajistil moc a bezpečí své Makedonie.
Jak vidíte, je to střízlivý a rozumný plán;
už dávno nejsem tím fantastou, který skládal přísahu nad hrobem Achilleovým.
Žádám - li vás nyní, abyste jako můj moudrý přítel a vůdce filozoficky připravil a přijatelně pro mé Řeky a Makedonce zdůvodnil mé prohlášení za boha, činím to jako odpovědný politik a státník;
vaší úvaze budiž ponecháno, zda ten úkol chcete splnit jako věc rozumnou, vlasteneckou a politicky nutnou.
Zdraví vás, můj drahý Aristotele,
váš Alexandr.
Lidové noviny 1. 5. 1937
O CESTOVÁNÍ
Podpovídka
On:
Poslechni, letos bychom mohli jet na prázdniny na Nový Zéland.
Ona:
Proč?
On:
Inu, protože...
Četlas někdy Děti kapitána Granta?
Víš, to je od dětství můj sen, podívat se jednou na Nový Zéland.
Ona:
Dobře, miláčku.
Pojedeme na Nový Zéland.
Ani nevíš, jak se těším.
*
On ( studuje námořní linky, mapy Nového Zélandu atd. ):
Hm.
- Hm.
- To je pitomé spojení!
- A tady, koukám, není ani silnice.
- To se musí asi dělat po lodi.
- Hm.
- Snad tam přece nějaké spojení bude...
Ona:
Poslechni...
Slyšíš?
On:
Co?
Ona:
Nemohli bychom letos jet na Island?
On:
Proč?
Ona:
Každý letos jede na Island.
On:
Právě proto my pojedeme na Nový Zéland.
Ona:
Ale já bych tak chtěla jet na Island!
Tam to musí být ohromné!
On:
A to mně říkáš teprve teď, když mám hotové plány na Nový Zéland?
Ona:
Dobře, miláčku, pojedeme tedy na Nový Zéland, když chceš.
A už o tom nebudeme dál mluvit, viď?
*
On ( studuje námořní linky, mapy Islandu, literaturu o Islandu, islandské ságy atd. ):
Hm.
- Hm.
- Kruci, tady je špatné spojení!
To se asi musí jet na koni.
- A tady, koukám, není přes ty hory ani pěšina.
To je hloupé.
- Hm.
- A jak se tam člověk dostane?
Asi po rybářském člunu.
Ona:
Poslechni, a do Holandska bychom nemohli jet?
On:
Proč?
Ona:
V Katwijku je prý báječné koupání.
Říkala mně Emča, že tam loni byla.
- A ohromně lacino prý tam je.
On:
Ale vždyť chtělas jet na Island!
Ona:
Já?
Ani mě nenapadlo!
Tam přece není žádné koupání!
*
On ( studuje mapy Holandska, prospekty hotelů atd. ):
Hm.
- Ale draho je tam!
A co, když už budeme v Holandsku, kdybychom si zaskočili do holandských kolonií, takhle na Surinam nebo na Jávu!
- Poslyš!
Ona:
Co?
On:
Když už budeme v Holandsku, nechtěla by ses podívat na Jávu?
Ona:
Je tam koupání?
On:
Je, báječné koupání.
A plují tam takové krásné bílé lodi.
Ona:
Tak výtečně, pojedeme na Jávu!
Zrovna mám nové bílé prací šaty s červeným páskem.
- Ani nevíš, jak se těším na Jávu!
*
Ona:
My letos jedeme na Jávu.
Přítel:
Proč?
Ona:
Koupat se.
Prý je tam ohromné koupání.
Přítel:
Kdo vám to říkal?
Ona:
Každý.
Prý je tam nádherná voda.
Přítel:
To je, ale v ní plno žraloků.
Já bych tam nejel.
Jáva je otrava.
Ona:
Tak kam byste se jel koupat?
Přítel:
Já vám řeknu: když se koupat, tak v Alpách v Mortalasee.
Lago di Mortala, víte?
Tam jsem se vám jednou vykoupal - no, rozkoš!
Ona:
A dá se odtamtud jet do Holandska, do Katwijku?
Přítel:
To jistě dá.
*
Ona:
Poslechni ( atd. ).
On ( studuje mapy Alp, alpskou botaniku, prospekty hotelů, horolezectví atd. )
*
( Po prázdninách. )
Přítel:
Tak kde jste letos byli?
Ona:
No přece v Dubrovníku!
On:
Skvělé koupání tam bylo.
Přítel:
A když jste byli v Dubrovníku, byli jste se podívat v Trogiru?
Ne?
Tak to jste nic neviděli.
A na Visu jste taky nebyli?
Tak vám řeknu, že jste tam jeli zbytečně.
Já bych vám řekl, kam jet!
*
Ona:
Vidíš, já jsem ti to říkala!
Měli jsme jet na ten Island.
V Dubrovníku byl už kdekdo, to není žádná cesta...
Lidové noviny 6. 6. 1937
AŽ BUDOU SOUDIT DIPLOMATI
Předseda soudu:
Pánové, dnes budeme bohužel nuceni zabývat se případem velmi vážným.
Snažil jsem se však jeho projednání odsunout, ale je tu tlak veřejného mínění, které je právem pobouřeno...
( Listuje. ) Žaloba totiž zjišťuje, že byla za bílého dne spáchána na ulici loupežná vražda.
Před očima svědků byl přepaden pokojný chodec...
Ostatně z výpovědí svědků seznáte sami bližší podrobnosti...
*
Předseda soudu:
Vy jste vdova po zavražděném?
Vdova:
Ano.
Předseda:
Soudní dvůr vám vyslovuje svou hlubokou soustrast.
Paní svědkyně, vy jste byla při... oné nešťastné příhodě?
Můžete nám říci, jak se udála?
Vdova:
Ano.
( Ukazuje. ) Tenhle vrah to udělal!
Pán s bradavicí na nose:
Ohražuji se proti tomu, abych byl veřejně inzultován!
Předseda:
Paní svědkyně, nesmíte na nikoho ukazovat.
Tedy vy tvrdíte, že vraždu spáchal někdo blíže neoznačený?
Pán s bradavicí na nose ( sáhne po klobouku ):
Pánové, nemohl bych tu dál sedět, kdyby tu ještě jednou padlo slovo vražda.
Byl to jen akt oprávněné sebeobrany.
Předseda soudu:
Souhlasím s touto šťastnou formulací.
Tedy váš muž, paní svědkyně, šel pokojně po ulici -
Pán s bradavicí na nose:
Pardon, omyl.
Nešel pokojně.
Opovážlivě nesl nějaké peníze do spořitelny - a tvářil se urážlivě.
Předseda soudu:
Jak urážlivě?
Pán s bradavicí na nose:
Dával najevo, že se nebojí.
Zdá se, že byl dokonce ozbrojen.
Vdova:
To není pravda!
Nebyl ozbrojen!
Předseda soudu:
To byla ovšem veliká neopatrnost, milá paní.
Kdyby byl ozbrojen, mohl nám ušetřit dnešní trapné rozhodování.
Mohlo se předejít... tomu neblahému incidentu.
( Vzdychne rezignovaně. )
Prosím dalšího svědka.
- Pane svědku, vy jste byl při tom -
Svědek:
Ano.
Já byl při tom, když jeden pán s bradavicí na nose přepadl na ulici toho nebožtíka...
Pán s bradavicí na nose:
A kdo byl ten pán?
Nechcete ho snad jmenovat?
Svědek:
Ne.
Raději ne.
Pán s bradavicí na nose:
Proto.
Já bych to taky nikomu neradil.
Předseda soudu:
Bude opravdu lépe, nebudou - li páni svědkové nikoho příliš přesně označovat.
Tím se soudnímu dvoru velmi usnadní věcný a spravedlivý rozsudek.
Prosím dalšího svědka.
*
Předseda soudu:... pánové, výslechem všech svědků můžeme vzít za prokázáno, že jistá osoba... blíže neoznačená... za tím účelem, aby převedla ve své vlastnictví jakousi náprsní tobolku, užila na ulici střelné zbraně,... což mělo za následek zánik jednoho lidského života.
Vzhledem k tomu,... že se podobné politováníhodné případy v poslední době opakují stále častěji, rozhodl se vysoký soudní dvůr k přísnému rozsudku.
Ve jménu lidských práv!
Aniž bychom se chtěli kohokoliv dotknout, ohlašujeme slavnostně,... že při příštím podobném incidentu bychom považovali za nutné se s politováním sejít znovu... a znovu, nikoho nejmenujíce, označit podobné případy za nežádoucí... a odporující platnému řádu.
To je vše.
Pán s bradavicí na nose:
Tento rozsudek je ovšem nepřijatelný a přímo urážlivý.
Ohražuji se zásadně proti všem rozsudkům, které by chtěly jménem lidských práv rozhodovat, co je žádoucí a co ne.
A příště bych už, pánové, nepřišel.
Na to já nemám kdy.
Předseda soudu:
To je nám hrozně líto, pane.
Neradi bychom přišli o vaši vzácnou součinnost při hájení lidských práv... a pořádku.
Soudní dvůr vás ujišťuje o své obzvláštní úctě...
*
Přísedící:
Tak se mi zdá, pane kolego, že bychom sem tak vážné případy, jako je loupežná vražda, neměli raději tahat.
Lidové noviny 17. 10. 1937
TYTO DOBY
Mír
My válku nechceme.
Proti slabším stačí trestná výprava.
Žádná válka
Důkaz, že opravdu nechceme válku: bojujeme bez vypovězení války.
Mezinárodní smlouvy
... ano, zajisté;
ale s kým válčíme, to je naše vnitřní věc.
Zpráva
Dosadili jsme do útoku dvě nové divize s tanky a letadly.
Nepřítel prchá za těžkých ztrát.
Mír trvá.
Nóta
Na důkaz naši mírumilovnosti projevujeme ochotu k tomu, aby se nám nepřítel vzdal na milost a nemilost.
Protest
Žalujeme civilizovanému světu, že náš barbarský nepřítel, místo aby přijal naše podmínky, nechává dál od našich letců pobíjet své ženy a děti.
Zpráva
Naše letectvo bombardovalo s pronikavým úspěchem nepřátelské síly.
Byl zabit jeden voják, sedmdesát žen a sto dětí.
Důkaz
Na důkaz našeho úsilí, abychom se dohodli se sousedním státem, zahájili jsme bombardování jeho otevřených měst.
Zpráva
Nepřítel se pokusil zákeřně střílet na naše letadla, pokojně svrhující pumy na jeho město.
Dobrá vůle
Jsme ochotni předložit náš konflikt mezinárodní konferenci, ovšem s podmínkou, že bude dáno za pravdu nám.
Pokrok civilizace
Střílí se účinněji, ale teď už se tomu aspoň neříká válka.
Dva tygři a džungle
Sešli jsme se v zájmu míru.
Dohodli jsme se, že budeme lovit společně.
Zásada
Dokud moudřejší ustoupí, dotud se chytřejší pere.
Vlk a koza
Dohodneme se na hospodářské základně: já nebudu žrát tvou trávu, a ty mně za to budeš dodávat po dobrém své vlastní maso.
Liška
Nevěřte slepičím kdákům.
Když se nažeru, vždycky je v kurníku mír.
Gangster
Pane, kdybyste se bránil, byl bych nucen to považovat za nepřívětivé jednání.
Vlk
Nažral jsem se.
Zas jednou zvítězila vyšší morálka!
Lupič
Útočil na mne, zatímco já jsem jenom hájil svůj zájem o jeho portmonku.
Soud
Tři sta zatčených?
A k čemu se mají přiznat?
Čtyřicet pět popravených
Podle vlastního doznání se pokoušeli poškodit sluneční dráhu.
Smrt
Tak vida, takovýhle mír taky není špatný!
Lidové noviny 21. 11. 1937
SMRT ARCHIMÉDOVA
Ona totiž ta historie s Archimédem nebyla docela tak, jak sepíše;
je sice pravda, že byl zabit, když Římané dobyli Syrakus, ale není správné, že do jeho domu vnikl římský voják, aby plenil, a že Archimédes, ponořený do rýsování nějaké geometrické konstrukce, na něho mrzutě zavrčel:
" Neruš mi mé kruhy! "
Předně Archimédes nebyl žádný roztržitý profesor, který neví, co se kolem něho děje;
naopak byl od nátury pravý voják, který vymýšlel pro Syrakusy válečné stroje na obranu města;
za druhé pak ten římský vojáček nebyl žádný opilý kořistník, nýbrž vzdělaný a ctižádostivý štábní setník Lucius, který věděl, s kým má tu čest, a nepřišel plenit, nýbrž vzdal na prahu vojenský salut a řekl:
" Buď zdráv, Archiméde. "
Archimédes zvedl oči od voskové deštičky, na které opravdu něco rýsoval, a řekl:
" Co je? "
" Archiméde, " děl Lucius, " my víme, že bez tvých válečných strojů by se tyhle Syrakusy nebyly udržely ani měsíc;
takhle jsme s nimi měli dvě léta co dělat.
Nemysli si, my vojáci to dovedeme ocenit.
Skvělé stroje.
Gratuluju. "
Archimédes mávl rukou.
" Prosím tě, na tom přece nic není.
Obyčejné vrhací mechanismy - nu, taková hračka.
Vědecky to nemá valného významu. "
" Ale vojensky ano, " mínil Lucius.
" Poslyš, Archiméde, já jsem ti přišel říci, abys pracoval s námi. "
" S kým? "
" S námi Římany.
Musíš přece vidět, že Kartágo je v úpadku.
Nač jim ještě pomáhat!
Teď zatočíme s Kartágem, to budeš koukat.
Měli byste jít raději s námi, vy všichni. "
" Proč? " bručel Archimédes.
" My Syrakusané jsme náhodou Řekové.
Proč bychom měli jít s vámi? "
" Protože žijete na Sicílii, a my Sicílii potřebujeme. "
" A proč ji potřebujete? "
" Protože chceme ovládnout Středozemní moře. "
" Aha, " děl Archimédes a pohlížel zamyšleně na svou deštičku.
" A k čemu to chcete? "
" Kdo je pánem Středozemního moře, " řekl Lucius, " je pánem světa.
To přece je jasné. "
" Copak musíte být pány světa? "
" Ano.
Poslání Říma je, aby se stal pánem světa.
A říkám ti, že jím bude. "
" Možná, " řekl Archimédes a smazával něco na voskové tabulce.
" Ale já bych vám to neradil, Lucie.
Poslyš, být pánem světa - to vám dá jednou ukrutné hájení.
Škoda té práce, co s tím budete mít. "
" To je jedno;
ale budeme veliká říše. "
" Veliká říše, " mumlal Archimédes.
" Když nakreslím malý kruh nebo velký kruh, je to pořád jenom kruh.
Zas tady jsou hranice - nikdy nebudete bez hranic, Lucie.
Myslíš, že velký kruh je dokonalejší než malý kruh?
Myslíš, že jsi větší geometr, když nakreslíš větší kruh? "
" Vy Řekové si pořád hrajete s argumenty, " namítl setník Lucius.
" To my dokazujeme svou pravdu jinak. "
" Čím? "
" Činem.
Například jsme dobyli vašich Syrakus.
Ergo nám Syrakusy náležejí.
Je to jasný důkaz? "
" Je, " řekl Archimédes a škrabal se s pisátkem ve vlasech.
" Ano, dobyli jste Syrakus;
jenže to už nejsou a nebudou ty Syrakusy jako dosud.
Bylo to velké a slavné město, člověče;
teď už nikdy nebude veliké.
Škoda Syrakus! "
" Zato Řím bude veliký.
Řím musí být nejsilnější v celém okruhu zemském. "
" Proč? "
" Aby se udržel.
Čím jsme silnější, tím víc máme nepřátel.
Proto musíme být nejsilnější. "
" Co se týče síly, " mumlal Archimédes.
" Já jsem tak trochu fyzik, Lucie, a něco ti řeknu.
Síla se váže. "
" Co to znamená? "
" To je takový zákon, Lucie.
Síla, která působí, se tím váže.
Čím budete silnější, tím více svých sil na to spotřebujete;
a jednou přijde chvíle - "
" Co jsi chtěl říci? "
" Ale nic.
Já nejsem prorok, člověče;
jsem jenom fyzik.
Síla se váže.
Víc nevím. "
" Poslyš, Archiméde, nechtěl bys pracovat s námi?
Nemáš ponětí, jaké ohromné možnosti by se ti otevřely v Římě.
Stavěl bys ty nejsilnější válečné stroje na světě - "
" Musíš odpustit, Lucie;
jsem starý člověk a ještě bych chtěl vypracovat jednu nebo dvě ze svých myšlenek.
- Jak vidíš, zrovna si tady něco rýsuju. "
" Archiméde, neláká tě dobývat s námi vlády nad světem?
- Proč mlčíš? "
" Promiň, " brumlal Archimédes nad svou deštičkou.
" Co jsi řekl? "
" Že člověk jako ty by mohl dobývat světovlády. "
" Hm, světovláda, " děl Archimédes zahloubaně.
" Nesmíš se zlobit, ale já tady mám něco důležitějšího.
Víš, něco trvalého.
Něco, co tu opravdu zůstane. "
" Co to je? "
" Pozor, nesmaž mi mé kruhy!
To je způsob, jak se dá vypočítat plocha kruhové výseče. "
*
Později byla vydána zpráva, že učený Archimédes přišel o život náhodou.
Lidové noviny 17. 4. 1938
GLORIE
Podpovídka
Pan Knotek se probudil ve svém mládeneckém loži ve tři čtvrti na sedm.
To mohu ještě čtvrt hodiny ležet, pomyslil si spokojeně;
a vtom se mu vynořila vzpomínka na včerejší den.
Bylo to děsné;
mnoho - li včera chybělo, aby byl skočil do Vltavy!
Ale dřív by byl napsal panu prokuristovi Polickému dopis, to by si pan Polický nedal za rámeček.
Ne, pane Polický, do smrti byste neměl pokoj za to, že jste tak ublížil člověku.
Tady u toho stolku seděl pan Knotek do noci nad nepopsaným listem papíru, ochromen tou křivdou a hanbou, která se mu stala v bance.
Takového idiota jsme tu ještě neměli, křičel pan Polický;
vy jeden Knotku, já už se postarám, aby vás přeložili jinam, ale co tam s takovým prezentem budou dělat, to vědí bozi;
vy jste, člověče, ta nejneschopnější síla za posledních tisíc let, a takové věci.
To bylo prosím před ostatními úředníky a slečnami.
Pan Knotek při tom stál rudý a zničený, zatímco pan Polický řval a hodil mu pod nohy ten nešťastný výpis účtu;
byl tak ohromen, že se ani nemohl bránit.
Abyste věděl, pane Polický, mohl říci, ten účet jsem nedělal já, ale kolega Šembera;
jděte si otvírat hubu na pana kolegu Šemberu, pane Polický, a mně dejte pokoj;
já už jsem v bance sedmnáct let, pane Polický, a ještě se mi nestala žádná větší chyba.
Ale než se pan Knotek dostal k slovu, práskl už pan Polický dveřmi a v kanceláři nastalo trapné ticho;
kolega Šembera se sklonil nad své papíry, aby mu nebylo vidět do tváře, a pan Knotek jako bez ducha vzal svůj klobouk a odešel z kanceláře.
Už se sem nevrátím, cítil ustrnule, to je konec.
To je konec.
Celé odpoledne bloudil po ulicích;
zapomněl obědvat a bez večeře se plížil domů jako zloděj, aby napsal ten poslední dopis;
pak bude konec, ale pan Polický bude mít do smrti na svědomí život člověka.
Pan Knotek mrkal zamyšleně na stolek, u kterého včera seděl do noci.
Co vlastně chtěl psát?
Teď si živou mocí nemohl vzpomenout ani na jedno z těch důstojných a hořkých slov, kterými chtěl zatížit svědomí pana Polického.
Pravda, bylo mu pak u toho stolku tak bědně a chladno, že se z lítosti nad sebou rozplakal;
potom se mu udělalo slabo hladem a smutkem, i vlezl do postele a usnul jako zabitý.
Měl bych ten dopis napsat teď, přemýšlel pan Knotek v posteli, ale bylo mu jaksi teple a blaze;
ještě chvilku počkám, řekl si, a pak to napíšu;
taková věc se musí klidně uvážit.
Pan Knotek se přikryl až po bradu.
Co vlastně mám napsat?
Inu, především to, že ten účet dělal kolega Šembera.
Ale to přece nejde, zhrozil se pan Knotek.
On ten Šembera je sice vrták, ale tři děti má a ženu, která mu nějak marodí;
teprve šest neděl je tomu, co dostal v bance místo, - holenku, ten by od nás letěl!
Nedá se nic dělat, vy jeden Šembero, řekl by pan Polický, ale takové síly my v bance nevedeme.
- Leda bych jenom napsal, že jsem já ten účet nedělal, přemítal pan Knotek;
ale pak bude pan Polický třeba vyšetřovat, kdo to teda tak popletl, a ten Šembera přijde stejně z místa.
To já bych na sebe nerad bral, uvažoval lítostivě pan Knotek.
Toho Šemberu musím nějak vynechat.
Napíšu jenom panu Polickému, že mi ukřivdil a že mě má na svědomí -
Pan Knotek se posadil na posteli.
Někdo by měl na toho Šemberu dát pozor.
Copak, já bych mu řekl:
Koukejte, kolego, to se musí takhle;
víte co, já vám vždycky raději pomohu - Jenže já už tam nebudu, to je ta chyba;
a ten trulant Šembera ztratí místo, jen to fikne.
To je hloupá situace, hloubal pan Knotek objímaje svá kolena;
vlastně bych tam měl zůstat - A odpustit panu Polickému, že byl na mne tak hrubý, ne?
- Ano, odpustit panu Polickému, že mi tak ublížil.
A proč ne?
On pan Polický je pruďas, ale on to tak, člověče, nemyslí;
za chvíli už neví, proč se vztekal.
Přísný, to on je, ale pořádek ve svém oddělení má, to se mu musí nechat.
Pan Knotek shledával s podivem, že se už vlastně necítí tak hluboce uražen;
bylo mu nějak vyrovnaně a téměř příjemně.
Já to teda panu Polickému odpustím, šeptal si, a ukážu tomu Šemberovi, jak to má dělat -
Čtvrt na osm.
Pan Knotek vyskočil z postele a vrhl se k umyvadlu.
Už není pokdy se oholit, jen hodit na sebe šaty a běžet.
Pan Knotek běží ze schodů, je mu nesmírně lehce a jaře, asi proto, že to tak v sobě urovnal;
běží s kloboukem v ruce a je mu radostí do zpěvu.
Teď si dá v kavárně svou kávu, mrkne do novin a půjde do banky jakoby nic -
Pan Knotek si sáhl na hlavu.
Cože se na něho lidé tak dívají?
Snad má něco na klobouku.
Ne, klobouk má přece v ruce.
Po ulici jede taxík;
najednou se šofér ohlíží na pana Knotka a stočí vůz tak, že div nevjede na chodník.
Pan Knotek vrtí hlavou jednak káravě, jednak na znamení, že taxíku nepotřebuje.
Zdá se mu, že se lidé zastavují a ohlížejí se po něm;
i hmatá chvatně, má - li zapnuté všechny knoflíky a nezapomněl - li si vzít kravatu.
Ne, chválabohu, všechno je v pořádku;
a pan Knotek s jasnou myslí vstupuje do své kavárny.
Pikolík na něho vytřeštil oči.
" Kávu a noviny, " kázal pan Knotek a uvelebil se u svého stolu.
Číšník mu nese kávu a dívá se užasle kousek nad hladkou pleš pana Knotka.
Ve dveřích ke kuchyni se objevuje několik hlav a zírají vyjeveně na pana Knotka.
Pan Knotek se znepokojil.
" Co máte? "
Číšník rozpačitě zakašlal.
" Račte mít něco na hlavě, pane. "
Pan Knotek si znovu sáhl na hlavu;
nic, byla suchá a hladká jako vždycky.
" Co mám na hlavě? " vyhrkl.
" Vypadá to jako šajn, " vykoktal číšník váhavě.
" Já na to pořád koukám - "
Pan Knotek se zamračil;
patrně si dělají blázny z jeho lysinky.
" Hleďte si svého, " řekl ostře a pustil se do své kávy.
Pro jistotu se nenápadně rozhlédl a objevil svůj obraz v zrcadle;
spatřil svou solidní pleš a kolem ní něco jako zlatý kruh - Pan Knotek prudce vstal a šel blíž k zrcadlu.
Zlatý kruh šel s ním.
Pan Knotek po něm sáhl oběma rukama, ale nenahmatal nic, jeho ruce procházely tím světelným kruhem - byl docela nehmotný a slabounce, jemně na prstech hřál.
" Od čeho to račte mít? " ptal se číšník se soucitným zájmem.
" Já nevím, " děl bezradně pan Knotek, a náhle se zděsil.
S tímhle přece nemůže jít do banky!
Co by tomu řekl pan Polický!
Pane Knotku, řekl by, to si nechte doma, takovéhle věci;
ale v bance vám to trpět nemůžeme.
Co mám dělat, myslil si s hrůzou pan Knotek, sundat to nejde a pod klobouk se to taky nedá schovat;
jen kdybych aspoň doběhl domů - " Prosím vás, " řekl honem, " nemáte tady nějaký deštník?
Já bych si to schoval pod deštník. "
Člověk, který za slunného rána běží po ulici pod rozevřeným deštníkem, je zajisté poněkud nápadný, ale přece ne tak, jako kdyby kráčel s glorií kolem hlavy.
Pan Knotek doběhl domů bez zvláštní příhody;
teprve na schodech sousedova služka, když ho potkala, zděšením vykřikla a upustila tašku s nákupy;
ona na tmavých schodech taková svatozář svítí zvlášť jasně.
Doma se pan Knotek zamkl a běžel k zrcadlu.
Ano, měl to kolem hlavy, větší než činely, se světelností asi čtyřiceti svíček;
nedalo se to uhasit, ani když na to pustil vodu z kohoutku.
Jinak to nepřekáželo v pohybu a v ničem.
Čím se mám omluvit v bance, myslil si pan Knotek zoufale;
musím se hodit marod, takhle tam přece nemohu - I rozběhl se k domovnici a volal na ni štěrbinou dveří:
" Prosím vás, zatelefonujte do banky, že dnes nemohu přijít, že jsem vážně nemocen. "
Naštěstí ho nikdo na schodech nepotkal.
Doma se znovu zamkl a pokusil se něco číst;
ale každých pár minut vstal a šel k zrcadlu.
Zlatý kruh kolem hlavy mu svítil pokojně a jasně.
Po poledni začal mít hrozný hlad;
ale nemůže přece s tímhle jít do hospody na oběd!
Už ani nevydržel číst;
seděl bez hnutí a říkal si:
To je konec.
Takhle už nikdy nemohu mezi lidi.
Měl jsem se raději včera utopit.
Někdo zazvonil.
" Kdo je? " vyhrkl pan Knotek.
" Doktor Vaňásek.
Posílají mne z banky.
Můžete mi otevřít? "
Pan Knotek si oddychl nesmírnou úlevou.
Lékař mu snad pomůže;
a doktor Vaňásek je takový starý moudrý praktik -
" Tak co máme? " hlaholil starý doktor ve dveřích, " co nás bolí? "
" Podívejte se, pane doktore, " vydechl pan Knotek, " co se mi udělalo. "
" Kde? "
" Tady, kolem hlavy. "
" A jejej, " podivil se doktor a začal to zkoumat.
" To jsem blázen, " bručel.
" Člověče zlatá, kde jste to vzal? "
" Co to je? " ptal se pan Knotek úzkostlivě.
" Vypadá to jako gloriola, " děl starý doktor tak vážně, jako kdyby říkal variola.
" To jsem jaktěživ, kamaráde, neviděl.
Počkejte, podívám se vám ještě na patelární reflexy - Hm, i zorničky reagují normálně.
A co vaši rodiče, příteli, byli zdraví?
Ano?
Žádná náboženská exaltovanost nebo tak něco?
Nic?
A takhle vidiny a takové věci jste nemíval? "
Doktor Vaňásek si slavnostně narovnal brejličky.
" Poslouchejte, to je zvláštní případ.
Já bych vás s tím poslal na nervovou kliniku, aby to zkoumali vědecky.
Ono se dnes píše o všelijakých elektrických proudech v mozku - Čertví, asi to bude nějaké elektrické záření.
Je to tu silně cítit ozónem.
Člověče, z vás bude slavný vědecky případ! "
" Prosím vás, to ne, " vyhrkl pan Knotek zděšeně.
" To by u nás v bance moc neradi viděli, aby se o mně psalo v novinách - Prosím vás, pane doktore, nemohl byste mi od toho nějak pomoci? "
Doktor Vaňásek se zamyslil.
" To je těžká věc, holenku.
Já vám předepíšu brom, ale - nu, já nevím.
Poslouchejte, já jako doktor nevěřím v tyhle nadpřirozené úkazy.
Je to jistě jen něco nervového, ale - poslyšte, pane Knotek, neprovedl jste náhodou něco, abych tak řekl, svatého? "
" Jak to svatého? " divil se pan Knotek.
" Inu, něco neobvyklého.
Nějaký ctnostný skutek nebo tak. "
" Já o ničem takovém nevím, pane doktore, " zajíkal se pan Knotek.
" Leda to, že jsem celý den nejedl. "
" Snad vás to po jídle přejde, " bručel starý doktor.
" Já v bance ohlásím, že máte chřipku - Poslyšte, já bych na vašem místě zkusil trochu se rouhat. "
" Rouhat se? "
" Ano.
Nebo vůbec nějak hřešit.
Škodit vám to nemůže a za zkoušku to stojí.
Třeba se vám to pak ztratí samo.
Nu, já se na vás přijdu zítra podívat. "
Pan Knotek zůstal sám a zkoušel rouhat se, stoje před zrcadlem.
Ale asi měl na rouhání příliš málo fantazie nebo co;
prostě světelný kruh kolem jeho hlavy se ani nezachvěl.
Pana Knotka už nic rouhavého nenapadlo, i vyplázl na svůj obraz v zrcadle jazyk a zničeně si sedl.
Měl hlad a byl vysílen, že by skoro plakal.
Mně už nic nepomůže, myslil si zdrceně.
A to všecko mám z toho, že jsem odpustil tomu psu Polickému.
Jako by mi stál za to: ras na lidi je to a kariérista, že mu rovno není.
To se ví, na slečinky v bance si hubu neotevře.
To bych rád věděl, pane Polický, proč si tu zrzavou typistku tak často voláte na diktát.
Ne že bych si chtěl něco myslet, pane Polický;
ale takový starý dědek jako vy toho nemá zapotřebí.
To přijde jednomu draho, pane Polický;
taková mladá holka, to jde do peněz.
Potom si takový prokurista nebo ředitel zašpekuluje na burze, a banka přijde ke škodě.
Tak to chodí, pane Polický, a na to se má našinec koukat?
Měl by někdo upozornit správní radu, aby si dala na pana prokuristu pozor.
A na tu zrzavou typku taky.
Jen se jí zeptejte, kde bere peníze na ty své šminky a hedvábné punčochy - Copak se to patří, takové punčochy do banky?
Nosím já hedvábné punčochy?
To se ví, taková holka chodí do banky jen proto, aby ulovila nějakého ředitele;
pak si to tam šminkuje hubu, místo aby si to hledělo své práce.
Všechny jsou stejné, myslil si pohoršeně pan Knotek;
kdybych já byl prokuristou, to bych s tím, pane, jinak zatočil -
Nebo ten Šembera, přemítal pan Knotek.
Dostal se k nám z protekce, a neumí ani sečíst dvě a dvě.
Tobě já budu pomáhat, to víš!
Takový pápěra, ale děti musí mít.
Já si ženu a děti nemohu dovolit, holenku;
kam bych přišel se svým platem!
Takové lehkomyslné lidi by vůbec neměla banka brát do služeb.
A že ti stůně žena, pane Šembero, - však ono se ví proč.
To se ví, musela si nechat pomoci;
z toho by byl kriminál, pane kolego, kdyby to někdo píchl.
Nene, podruhé už tě krýt nebudu, až zas něco popleteš;
ať se každý stará o sebe, a dost.
Banka není na to, aby někomu pomáhala.
Ještě by mně mohli říci, pane Knotek, víte, co je vaše povinnost?
Upozornit na každou chybu, a ne ji zastírat.
To by vám mohlo pokazit postup, pane Knotek;
hleďte si svého a nekoukejte vpravo ani vlevo.
Kdo to chce někam přivést, nesmí se oddávat falešnému soucitu.
Má nějaký soucit pan prokurista Polický nebo pan ředitel?
Tak vidíte, pane Knotek!
Pan Knotek zíval hladem a slabostí.
Bože, kdybych aspoň mohl ven!
Pln lítosti sám nad sebou vstal a šel se podívat do zrcadla.
Viděl tam jen obyčejnou rozmrzelou lidskou tvář a kolem ní nic, docela nic.
Nebylo ani památky po nějaké záři.
Pan Knotek se div nedotýkal zrcadla nosem, ale neobjevil nic, jen prořídlé vlasy a něco vrásek kolem očí;
místo zlatého kruhu bylo vidět jenom šero a osiřelost nevlídného pokoje.
Pan Knotek si oddychl s nekonečnou úlevou.
Tak zítra ráno už zase může jít do banky.
Lidové noviny 24. 4. 1938
MUŽ, KTERÝ DOVEDL LÍTAT
Podpovídka
Pan Tomšík šel tou cestou pod vinohradskou nemocnicí;
byla to jeho zdravotní procházka, neboť pan Tomšík si potrpěl na zdraví a byl vůbec náruživý sportovec jakožto horlivý divák na ligových zápasech.
Šel bystře a lehce v jarním soumraku, potkávaje tu a tam leda párek milenců nebo někoho ze Strašnic.
Měl bych si koupit krokoměr, myslel si, abych věděl, kolik kroků za den udělám.
A najednou si vzpomněl, že se mu už po tři noci zdál stejný sen: že jde po ulici, ale má v cestě ženskou s dětským kočárkem;
i odrazí se jen tak lehce levou nohou, a v tom okamžiku se vznáší asi tři metry vysoko, přeletí ženskou s kočárkem a plavně se snáší k zemi.
Nijak se tomu ve snu nepodivil;
připadalo mu to docela samozřejmé a nesmírně příjemné, jen se mu zdálo drobet směšné, že to dosud nikdo nezkusil.
Vždyť je to tak snadné: stačí jen trochu zamávat nohama, jako když se jede na kole, a pan Tomšík se opět vznáší do výše, pluje ve výši prvního patra a lehce se snáší k zemi.
Stačí odrazit se nohou, a zas letí bez námahy jako na kolovadlech;
ani se nemusí dotknout země, udělá takhle nohama a letí dál.
Pan Tomšík se ve snu musí nahlas smát, že nikdo na ten trik dosud nepřišel.
Jen se lehce odstrčit nohou od země, a už se může lítat.
Vždyť je to snazší a přirozenější než chodit, uvědomuje si pan Tomšík ve snu;
to musím zítra zkusit, až budu vzhůru.
Tři noci po sobě se mu zdál ten sen, vzpomíná si pan Tomšík.
Příjemný sen je to;
člověku je při tom tak lehko - Inu, bylo by krásné, kdyby se takhle beze všeho dalo lítat;
jenom se trochu odrazit nohou - Pan Tomšík se ohlédl.
Nikdo za ním nešel.
Pan Tomšík se jen tak pro špás trochu rozběhl a odrazil se levou nohou, jako aby přeskočil blátivou kaluž.
V tom okamžiku se vznesl asi do výše tří metrů a letěl, letěl plochým obloukem nad zemí.
Vůbec se tomu nepodivil;
bylo to opravdu přirozené, jenom to slastně vzrušovalo jako jízda na kolotoči.
Pan Tomšík by málem křičel chlapeckou radostí;
ale to už se asi po třiceti metrech letu blížil k zemi a viděl, že tam je bláto;
i zamával trochu nohama jako ve snu, a opravdu hned vyletěl výš a snesl se na zem lehce a bez nárazu o nějakých patnáct metrů dál, za zády člověka, který šel melancholicky do Strašnic.
Člověk se podezřívavě ohlížel;
zřejmě se mu nelíbilo, že má za sebou někoho, jehož kroky předtím neslyšel.
Pan Tomšík ho předběhl pokud možno nenápadně;
měl skoro strach, aby se nějakým energičtějším krokem příliš neodrazil od země a nezačal zase lítat.
To musím pořádně vyzkoušet, řekl si pan Tomšík a vracel se toutéž osamělou cestou domů;
ale jako z udělání potkával samé milence a železničáře.
I zabočil stranou na pusté místo, kde se od let skládá vyvážka;
byla už tma, ale pan Tomšík se bál, že by to zítra třeba už zapomněl.
Odrazil se tentokrát váhavěji, i vznesl se jen něco přes metr a dopadl na zem trochu tvrdě.
Zkusil to podruhé, pomáhaje si přitom rukama, jako by plaval;
nyní letěl dobrých osmdesát metrů, dokonce v polokruhu, a dosedl na zem lehce jako vážka.
Chtěl to zkusit potřetí, a tu na něho dopadl kužel světla a drsný hlas se ho ptal:
" Co to tady děláme? "
Byla to policejní patrola.
Pan Tomšík se hrozně zarazil a koktal, že tady něco trénuje.
" Tak koukejte, abyste mazal trénovat někam jinam, " huboval strážník, " ale tady ne. "
Pan Tomšík sice nepochopil, proč by mohl trénovat jinde, ale tady ne;
ale jelikož byl člověk loajální, přál strážníkovi dobrou noc a honem odcházel, pln strachu, aby se z ničeho nic nevznesl;
třeba by to bylo policii podezřelé.
Teprve pod státním zdravotním ústavem zase vyskočil do vzduchu, lehce se přenesl přes drátěný plot a pomáhaje si rukama letěl nad ústavní zahradou až na druhou stranu, do Korunní třídy, kde se snesl těsně před služkou, nesoucí ve džbánu pivo.
Služka vykřikla a dala se na útěk.
Pan Tomšík odhadl tento let na nějakých dvě stě metrů;
připadalo mu to pro začátek skvělé.
V následujících dnech pilně trénoval let, ovšem jen v noci a na osamělých místech, zejména v okolí židovského hřbitova tamhle za Olšany.
Zkoušel různé způsoby, například vznos s rozběhem nebo kolmé stoupání z místa;
dosáhl hravě, jenom mávaje nohama, výšky přes sto metrů, ale víc si netroufal.
Dále si osvojoval různé druhy sestupu, jako je plavné přistání nebo zpomalený kolmý pád, což záviselo na práci rukou;
učil se také ovládat rychlost a měnit ve vzduchu směr, letět proti větru, letět se závažím, stoupat a klesat podle potřeby a podobné věci.
Bylo to naprosto snadné;
pan Tomšík čím dál tím více žasl, že na to lidé dosud nepřišli;
asi to nikdo před ním nezkusil, prostě se odrazit nohou a letět.
Jednou už vydržel ve vzduchu celých sedmnáct minut, ale pak se zapletl do nějakých telefonních drátů a raději sestoupil.
Jedné noci zkusil lítat v Ruské třídě;
letěl ve výši asi čtyř metrů, když pod sebou spatřil dva strážníky;
i zabočil honem nad zahrady vil, zatímco do noci pronikavě hvízdaly policejní píšťalky.
Vrátil se na to místo za chvíli pěšky a viděl, jak šest strážníků s elektrickými lampičkami prohledávají zahrady, prý po zloději, kterého viděli přelézat plot.
Nyní teprve si pan Tomšík uvědomil, že mu to létání poskytuje nebývalé možnosti, ale nic kloudného ho nenapadlo.
Jednou v noci ho svedlo otevřené okno ve třetím patře na náměstí Jiřího z Lobkovic;
pan Tomšík se lehkým odrazem vznesl nahoru, sedl si na okno a nevěděl co dál.
Slyšel uvnitř někoho hlasitě a tvrdě spát;
vlezl tedy do pokoje, ale protože nemínil krást, zůstal stát s oním poněkud stísněným a trapným pocitem, který v nás vzbuzuje každý cizí byt.
Pan Tomšík si vzdychl a lezl zase na okno;
ale aby po sobě nechal znamení a cosi jako doklad svého sportovního výkonu, vylovil z kapsy kus papíru a napsal na něj tužkou:
" Byl jsem tady!!
Mstitel X. " Ten papír položil na spáčův noční stolek a tiše se snesl z třetího patra.
Teprve doma shledal, že ten papír byla obálka s jeho adresou, ale neměl už odvahy se pro ni vrátit.
Hrozně se po několik dní bál, že to bude policie vyšetřovat;
ale kupodivu nestalo se nic.
*
Po nějakém čase pocítil pan Tomšík, že už to neunese, aby pěstoval létání jako svou tajnou a osamělou zábavu;
jenže nevěděl jak na to, aby svůj objev odevzdal veřejnosti.
Vždyť je to tak snadné;
stačí odrazit se nohou a drobet pomáhat rukama, a už se může lítat jako pták.
Třeba z toho bude nový sport;
nebo řekněme se může ulehčit ulicím, když se bude chodit ve vzduchu.
A nebudou se muset stavět lifty.
Vůbec může to mít ohromný význam;
pan Tomšík sice přesně nevěděl jaký, ale to už se vyvine samo sebou.
Každý veliký objev vypadá nejdřív jako marná hračka.
Pan Tomšík měl v domě souseda, takový tlustý mladý člověk, pan Vojta se jmenoval;
a ten byl něčím u novin.
Ano, byl redaktorem sportovní rubriky nebo čeho.
Tak k tomu panu Vojtovi si pan Tomšík jednoho dne zašel a po různých okolcích vyhrkl s tím, že by mu mohl ukázat něco zajímavého.
Dělal s tím ukrutné tajnosti, takže pan Vojta si myslel " těbůh " nebo tak něco.
Nicméně dal si říci a kolem deváté večer šel s panem Tomšíkem k židovskému hřbitovu.
" Tak koukejte se, pane redaktore, " řekl pan Tomšík, odrazil se nohou od země a vznesl se do výše asi pěti metrů.
Tam prováděl různé evoluce, sestupoval k zemi, znovu stoupal máchaje rukama, ba dokonce zůstal ve vzduchu stát bez pohnutí po dobrých osm vteřin.
Pan Vojta ukrutně zvážněl a začal zjišťovat, jak to pan Tomšík dělá.
Pan Tomšík mu to trpělivě ukazoval: jenom se odrazit nohou, a už to jde;
ne, není v tom nic spiritistického;
ne, není k tomu třeba žádné vyšší síly, ani síly vůle, ani svalové námahy;
stačí jen vyskočit a letět.
" Jen to zkuste sám, pane redaktore, " naléhal, ale pan Vojta kroutil hlavou.
To prý na to musí být nějaký zvláštní trik, mínil zamyšleně.
Však já na to přijdu, mínil.
Ať prý to pan Tomšík zatím nikomu neukazuje.
Příště musel pan Tomšík lítat před panem Vojtou s pětikilovými činkami v rukou;
šlo to hůř a dosáhl jen tří metrů výše, ale pan Vojta byl spokojen.
Po třetím lítání pan Vojta řekl:
" Tak poslouchejte, pane Tomšíku, já vás nechci děsit, ale tohle je moc vážná věc.
Takové lítání vlastní silou by mohlo mít velký význam.
Například pro obranu státu, rozumíte?
To se musí vzít odborně do rukou.
Víte co, pane Tomšíku, vy to musíte předvést odborníkům.
To já už obstarám. "
*
Tak se tedy stalo, že jednoho dne stál pan Tomšík v trenýrkách před skupinou čtyř pánů na dvoře státního ústavu pro tělovýchovu.
Hrozně se styděl za svou nahotu, měl trému a třásl se chladem, ale pan Vojta nepovolil;
bez trenýrek prý nic, aby bylo vidět, jak se to dělá.
Jeden z těch pánů, ten silný a plešatý, byl sám univerzitní profesor tělovýchovy;
vypadal naprosto odmítavě;
bylo mu vidět na nose, že z hlediska vědy považuje celou věc za nesmysl.
Díval se netrpělivě na hodinky a bručel.
" Tak, pane Tomšíku, " řekl rozechvěle pan Vojta, " ukažte nám to nejdřív s rozběhem. "
Pan Tomšík se polekaně rozběhl dvěma kroky.
" Počkejte, " zarazil ho odborník.
" Máte naprosto špatný start.
Musíte přenést těžiště těla na levou nohu, rozumíte?
Ještě jednou! "
Pan Tomšík se vrátil a pokusil se přenést těžiště těla na levou nohu.
" A ruce, pane, " poučoval ho odborník.
" Vy nevíte, co s rukama.
Musíte držet paže tak, aby vám uvolňovaly hrudník.
A prve jste při rozběhu zatajil dech.
To nesmíte.
Musíte volně a zhluboka dýchat.
Tak ještě jednou! "
Pan Tomšík byl zmaten;
teď opravdu nevěděl, co s rukama a jak dýchat;
přešlapoval nejistě a hledal, kde má těžiště těla.
" Tak teď, " křikl pan Vojta.
Pan Tomšík se rozpačitě zaklátil a vyběhl;
právě se chtěl odrazit k letu, když odborník řekl:
" Špatně!
Počkejte ještě! "
Pan Tomšík se chtěl zastavit, ale už nemohl;
chabě se odrazil levou nohou a vzlétl asi na metr výšky;
ale protože chtěl vyhovět, srazil svůj let k zemi a zůstal stát.
" Docela špatně, " křičel odborník.
" Musíte klesnout do dřepu!
Musíte dopadnout na špičky a pérovat podřepem!
A ruce vám mají letět kupředu, rozumíte?
Vaše ruce přece přejímají faktor setrvačnosti, pane;
to je přirozený pohyb.
Počkejte, " řekl odborník, " já vám ukážu, jak se skáče.
Dívejte se dobře, jak to dělám já. "
Načež shodil kabát a postavil se k startu.
" Všimněte si, pane: těžiště spočívá na levé noze;
noha je nakrčena a tělo vykloněno dopředu;
lokty držím vzad, aby se rozšířil hrudník.
Udělejte to po mně! "
Pan Tomšík to udělal po něm;
jakživ se necítil tak nepohodlně zkroucen.
" Musíte to cvičit, " děl odborník.
" A teď se dívejte!
Levou nohou se vymrštím vpřed - " Odborník se vymrštil vpřed, běžel šest kroků, odrazil se a skočil, opisuje pažemi krásný kruh;
načež elegantně dopadl do dřepu s rukama předpaženýma.
" Tak se to dělá, " řekl a povytáhl si kalhoty.
" Udělejte to přesně po mně. "
Pan Tomšík se tázavě a nešťastně podíval na pana Vojtu.
Musí to opravdu být?
" Tak ještě jednou, " řekl pan Vojta a pan Tomšík se zkroutil podle předpisu.
" Teď! "
Pan Tomšík si spletl nohy;
vyběhl levou napřed, ale to je snad jedno;
jen když mu udělám ten dřep a předpažím ruce, myslel si v běhu úzkostlivě.
Málem by zapomněl skočit;
honem se odrazil - jenom ten dřep udělat, blesklo mu hlavou.
Vyskočil asi do výše půl metru a dopadl na zem po půldruhém metru.
Potom honem přiklekl do dřepu a předpažil ruce.
" Ale, pane Tomšíku, " křičel pan Vojta, " vy jste neletěl!
Prosím vás, ještě jednou! "
Pan Tomšík se rozběhl ještě jednou.
Skočil jen metr čtyřicet, ale dopadl do dřepu a předpažil ruce.
Byl zalit potem a cítil srdce až v ústech.
Bože, ať mi už dají pokoj, myslel si zdrceně.
Toho dne skočil ještě dvakrát;
pak toho museli nechat.
*
Od toho dne pan Tomšík už neuměl lítat.
Lidové noviny 1. 5. 1938
O POTOPĚ SVĚTA
Podpovídka
Nevím, pamatujete - li se na poslední potopu světa, - asi ne, protože takové věci, jako je zasloužený trest, lidé tuze rádi zapomínají;
ale nevadí, já vám to připomenu.
Prostě to bylo asi tak, že se Hospodin rozhněval na lidskou prostopášnost, stranictví a jiné hříchy a rozhodl se, že už se na to nemůže dál dívat.
I seslal déšť, který trval čtyřicet dní a čtyřicet nocí;
státní ústav meteorologický sice tvrdil, že to je příliv vlhkého vzduchu od oceánu, způsobený rozsáhlou tlakovou níží nad pevninou, ale když už Vltava vystoupila až k Muzeu, začali lidé říkat, že to není samo od sebe a že to zaručeně bude konec světa.
A taky byl.
Část lidí hledala záchranu v kostelích, jiní udělali run na banky a vybírali honem své peníze ( nač jim při konci světa byly platny, to bůh suď ), a jiní konečně hýřili a vůbec žili nad své poměry jako předtím;
však se jich spousta utopila zrovna v barech.
Ti rozumní lidé ovšem říkali, že by se proti té potopě světa mělo něco dělat, například stavět hráze, a houfně se dobrovolně hlásili do práce;
ale plány na ty hráze zůstaly ležet v ministerstvu veřejných prací a nejsou asi vyřízeny dodnes.
Nakonec se do toho lidé pustili sami a začali stavět hráze, kde koho napadlo;
ale jaképak hráze, když voda zaplavila i Barrandov, Pankrác, Bohdalec a Střešovice a stoupala pořád výš.
V jiných městech, státech a zemědílech to nebylo o nic lepší;
prostě byl to zas jednou konec světa, jak stojí v knize psáno.
A nikdo si ani nemohl postavit archu, protože, to dá rozum, Podskalí bylo zatopeno nejdřív, a lidé na Vinohradech nebo v Dejvicích nedovedou sroubit ani vor, natož archu;
to už je takový suchozemský lid.
Nedalo se nic dělat.
Konec světa je konec světa.
V té době žil jeden starší pán, jmenoval se Kirchner nebo Bezdíček nebo tak nějak;
a ten se jako penzista pustil do archeologie a pořád někde pátral po předhistorických památkách.
Jednou taky kopal tamhle u Hloubětína a našel jakési hliněné střepy, porýpané něčím jako kazy nebo vrypy;
bylo toho asi dvacet kousků.
Pak ten pan Kirchner ( nebo Bezdíček ) si vzal do hlavy, že ty značky jsou pravěké runy, a umínil si, že je rozluští.
Při tom luštění mu vyšlo slovo Sámo a několik jiných divných slov;
tehdy se nějak radostí pomátl a sepsal knihu O Sámových zlomcích, ve které dokazoval, že ty jeho střepy pocházejí z rozbité popelnice velkého vůdce Sáma, vítěze nad Avary, a že na nich je runami napsán Sámův životopis v dávno vyhynulém jazyce pravěkých keltických Bójů.
To se rozumí, že učení archeologové přijali tuto domněnku s výsměchem a označili ty runy za nepodařený čárkový ornament.
Od té doby pojal pan Bezdíček ( nebo Kirchner ) smrtelnou zášť k učeným archeologům a dokazoval spoustou brožur, že jsou ignoranti a že jeho střepy jsou skutečně zbytky Sámovy popelnice.
Vrhl se také na studium keltických jazyků a tvrdil, že slova, která na těch střepech rozluštil, mají keltické kořeny.
Ale to víte, přesvědčujte učence o něčem, nač sami nepřišli!
Prostě věda nevzala důkazy pana Kirchnera ( nebo Bezdíčka ) na vědomí;
a ten pan Bezdíček se tím cítil osobně uražen a vedl dál svůj rozhořčený boj proti archeologům.
Nic jiného pro něho na světě neexistovalo než jeho runové nápisy a jeho zápas o očistu naší archeologie.
A zrovna v té době se přivalila ta potopa světa.
Pan Bezdíček ( nebo Kirchner ) žil na Vinohradech blízko vodárny;
bylo mu jedno, že venku leje jako z konve, protože seděl u svého psacího stolu a psal zuřivou polemiku proti nějakému profesoru Ondrejčkovi, nebo jak se jmenoval ten odborník na keltské hroby.
Psal tedy a nestaral se o nic;
a když mu jeho posluhovačka řekla, že z toho asi bude konec světa, bručel jenom, aby mu s tím dala pokoj a že nemá na takové hlouposti pokdy;
co prý mu je po nějakém konci světa?
Já tomu Ondrejčkovi ukážu, řekl;
tentokrát ho roztrhnu jako slanečka.
Ty jeho hroby z Ouholic, řekl, nejsou žádné keltské hroby, ale obyčejné germánské mohyly;
a takový idiot by mne chtěl poučovat o Sámových zlomcích!
- A pak vyhodil tu posluhovačku, že prý nemá kdy na její řeči, a psal dál.
Pak zase na něho přiběhl jeden soused, že prý všichni obyvatelé domu se usnesli stavět hráz tamhle dole u Kravína proti té živelní pohromě;
a aby pan Kirchner šel taky stavět hráz.
Jaképak hráze, pane, řekl pan Bezdíček;
co mně je po vašich hrázích, pane.
Já to tady nandávám tomu tupci, tomu lživědci Ondrejčkovi, že už se z toho jakživ nesebere.
Já ho musím znemožnit;
je to v zájmu archeologie, pane.
Takový ignorant nám nesmí prznit vyhynulé národy, křičel pan Kirchner ( nebo Bezdíček ).
Mne vaše potopa nezajímá, pane;
prosím, abyste mne s ní neobtěžoval.
A sedl si a psal dál.
To už voda sahala po pás pomníku Svatopluka Čecha.
Do třetice přišla za tím panem Kirchnerem jeho sestřenice z Flory;
ona byla z nějaké sekty, co se scházela u jednoho kameníka na Olšanech a tam pěstovala společné modlení, zázraky a proroctví.
Ta sestřenice oznámila panu Bezdíčkovi, že nastává konec světa a vzkříšení spravedlivých, jak je ohlášeno v apokalypse;
a že by on, pan Bezdíček, měl jít mezi ně a čekat za pění vítězných hymen na triumf spravedlivých.
Pěkní spravedliví, prohlásil pan Bezdíček;
modlit se, to ano, ale bojovat proti lživědě, jakou provozuje ten Ondrejček, to ne.
A dejte mně už jednou pokoj s tím vaším koncem světa.
Ať je pro mne za mne deset konců světa;
jen když natrhnu toho Ondrejčka s jeho keltskými hroby.
- A pak se zamknul, aby ho nikdo nerušil z práce.
Potom tedy voda stoupala výš, až zatopila celý svět;
lidstvo vyhynulo;
patrně si to zasloužilo.
Když vody znovu opadly a sahaly už jenom po Vinohradské náměstí, objevil se na ulici, pokryté nánosem bahna, ten pan Kirchner nebo Bezdíček;
byl suchý jako trn a nesl pod paždí rukopis své polemiky proti profesoru Ondrejčkovi;
a hrozně se zlobil, že nemůže najít žádného tiskaře, který by mu tu brožuru vytiskl.
Když pak se po letech začalo znovu lidstvo rozmáhat, divili se noví lidé, jak ten pan Kirchner nebo Bezdíček přežil potopu světa;
ale když se ho na to přímo zeptali, vyvalil údivem oči a řekl:
" Jakou potopu?
Já o žádné nevím.
Já jsem tehdy potíral toho nevědomce Ondrejčka.
- Představte si, že ten ignorant se vyslovil proti mým runovým nápisům! "
Mezi námi řečeno, na přežití pana Bezdíčka nebylo nic zvláštního.
My přece dávno víme, že lidské hněvy a fanatismy přežijí všechny pohromy a potopy;
ba ani sám konec světa se jich netkne.
Lidové noviny 5. 6. 1938
ÚTRŽKY
Neříkejte tomu nenávist.
Nazvete to poznání.
Smlouvy jsou k tomu, aby je plnili slabší.
Dík úsilí státníků byla zachována světová nejistota.
... v zájmu míru zakročili se vší energií proti napadenému.
Pro věc míru není žádná cizí oběť dost veliká.
Jsou velké a malé mocnosti.
Jsou také velké a malé bezmocnosti.
Lokalizovat konflikt: ponechat oběť jejímu osudu.
Likvidovat konflikt: podrazit jí nohy.
Není to tak zlé: neprodali nás, vydali nás zadarmo.
... My aspoň víme, co jsme ztratili.
Je to přece jen pokrok světa: místo násilí válečného násilí bez války.
Neúspěch: neužít příležitosti.
Úspěch: zneužít příležitosti.
Starý zákon má pravdu: někdy padají hradby pouhým křikem.
Ale pouhým křikem se nedá postavit nic.
Je to bída, budit tolik sympatií!
Ne, nám nezaroste srdce sádlem.
Třeba nešťastní, ale jen nebýt malí!
Aspoň to ať je nám ušetřeno: být zklamáni sami sebou.
I na spáleništi si někdo ohřívá svou polévku.
Tak vida, jsou takoví, kdo by už chtěli sami vydat víc než území.
Znovu budovat stát... to ještě stojí za život.
Jenom ten opravdu věří, kdo pracuje dopředu.
Noví lidé jsou jen ti, kdo stačí na nové úkoly.
Lidové noviny 16. 10. 1938
ANONYM
Podpovídka
Tak si představte, řekl pan Diviš, co se mi tuhle stalo.
Já totiž dostávám už po léta takové, ehm, anonymní dopisy.
Jsou asi - podle písma, papíru a tak - od tří nebo čtyř lidí;
dva píší na stroji a dva ručně;
z těch dvou jeden má hrozně bídný pravopis a vůbec dělá docela suterénní dojem, kdežto druhý píše přímo krasopisně, takovým kresleným, pečlivým rukopisem - ukrutnou práci mu to musí dát.
Proč si ti čtyři vybrali zrovna mne, to vám ani nepovím;
do politiky se nepletu, ledaže píšu do novin články o potřebách a úkolech našeho mlékařství a sýrařství;
to víte, když je člověk jednou v něčem drobet odborník, tak mu to nedá a musí s tou svou troškou burcovat náš národ, jakož i informovat naši uvědomělou veřejnost a podobně.
Nikdy jsem si taky nemyslel, že by návrhy na zvelebení našich sýráren mohly urážet něčí city;
ale člověk nikdy neví.
Jeden z mých stálých anonymů je podle všeho řezník nebo uzenář bojující za zájmy svého stavu;
po každém mém článku mi pošle na stroji psaný dopis, ve kterém mi vytýká, že chci svým sýrem zasmradit naši uvědomělou veřejnost a podlomit síly našeho národa.
Druhý anonym, píšící na staré remingtonce, mi obyčejně oznamuje, že jsem, jak je veřejně známo, za své idiotské články placen miliónovými honoráři od jistých zájemců, že jsem si už z těch jidášských peněz koupil tři velkostatky a chci jenom balamutit náš lid, aby za své krvavé groše chlastal mé sbírané a tyfózní, vodou pančované mléko.
Z ručních anonymů ten suterénní píše takové ohavné věci o mé ženě;
nu, to ani nebudu povídat, ale... to vám je příšerné, co někdy je v lidech za zlobu a mrzkost.
Asi nějaká lepší panička, která se s námi zná a diktuje ty dopisy své služce nebo pradleně.
Konečně ten krasopisný anonym mě hrozivě oslovuje " Pane! " a žádá kategoricky, abych už dal pokoj se svým mlékem;
národ prý má jiné starosti a po zásluze naloží s těmi, kdo schválně odvracejí jeho pozornost do hmotařského kalu a rozvracejí jeho idealismus.
Vy mezi prvními budete viset na lucerně, ohlašuje mi můj krásný anonym, až náš lid prohlédne to předivo klamů a hanebných pletich, do kterého jej zaplétají zrádci a zaprodanci vám podobní a s vámi spolčení, a tak dále.
Na tom tak dalece nezáleží;
to víte, anonymní dopisy jsou většinou psány na jedno brdo, jako by byly opisovány z nějakého speciálního Tajemníka lásky nebo Vzorného korespondenta.
Mne spíš zajímalo, kdo to píše;
myslel jsem, asi nějaký přítelíček, který tímto pracným způsobem vylévá své osobní city a chce se mi za něco mstít - zač, na to jsem nemohl přijít;
ale pravděpodobně to bude někdo, koho znám nebo s kým jsem byl někdy nějak ve styku.
Já totiž hrozně nerad píšu dopisy;
proto si myslím, že normální člověk musí mít moc silnou pohnutku, aby si sedl k papíru a napsal někomu psaní.
To šlo po léta;
zvláštní je, že v těch posledních vzrušených dobách těm dopisům nápadně přibylo na počtu i na vehemenci.
Ten bojovný řezník či kdo mi začal tykat a napsal mi, ty prase vypasené, na tebe už mám nabroušený nůž, a takové věci.
Ten s remingtonkou se začal podpisovat Očistná liga a radil mi, abych se rozloučil se svými velkostatky - to víte, já mám, co se půdy týče, jenom truhlík s pelargóniemi za oknem -, neboť pracující lid prý už vynesl rozsudek nad takovými parazity, jako jsem já.
Ty negramotné dopisy o mé ženě byly ještě o poznání surovější;
a ten krasopisný anonym mě činil osobně odpovědným za všechno, co se stalo, a končil slovy:
" Prchněte za hranice, vy ničemo, dokud není pozdě!
Tentokrát se podpisuji:
Furor. "
To se rozumí, bylo tam toho napsáno víc, ale asi v tomhle energickém stylu.
Já myslím, že rozčilené doby zvyšují v lidech psavost a potřebu nějak se projevovat;
jenom jsem se tím víc divil tomu, jak může takový celkem nudný patron, jako jsem já, někoho tak vášnivě zajímat;
asi za tím musí být něco hrozně osobního... třeba jsem někoho urazil nebo někomu stojím v cestě - mnoho - li pak člověk ví i o svých známých!
Jenom, víte, je drobet trapné, že se pak člověk dívá na každého, komu podává ruku, s trochou nejistoty:
Kamaráde, nejsi to nakonec ty?
Tak onehdy kvečeru jsem šel hodinku courat po ulicích;
všechno jsem vypustil z hlavy a jenom se díval, jak lidé žijí celkem jako kdykoliv jindy v dobách, které nebyly historické.
Ani nevím, jak se ta ulice jmenuje - taková tichá, tamhle někde u Grébovky.
Přede mnou pokulhával pomenší člověk v peleríně - měl asi hromskou rýmu, podle toho, jak kašlal, chrchlal a pořád lovil po kapsách smrkáč.
Při tom lovení mu vypadla z kapsy obálka;
ale nevěděl to a šel dál.
Zvedl jsem ji a kouknu na ni, stojí - li za to, abych s ní toho človíčka honil.
Byla na ní má adresa.
A byla psána tím pečlivě kresleným rukopisem mého čtvrtého anonyma.
Tak já přidám do kroku a volám:
" Hej, pane, není tohle váš dopis? "
Člověk v peleríně se zastavil a hmatá si po kapsách.
" Ukažte? " řekl.
" Jo, to je můj dopis.
Mockrát děkuju, pane.
Děkuju uctivě. "
Já vám zůstal stát, jako by do mne hrom uhodil.
Víte, já mám paměť pro tváře, ale toho člověka jsem jakživ neviděl.
Takový vám to byl titěrka, příšerně špinavý límec, dole roztřepané kalhoty, místo kravaty křivý uzel, no bída;
ohryzek mu skáče po krku, slzavé oči, na tváři tuková boule, a ještě ke všemu má jednu nohu nějakou špatnou -
" Děkuju uctivě, pane, " řekl s dojemnou zdvořilostí a starosvětsky hluboko smekl.
" Velice laskav. "
Ještě jednou zamával kloboukem a belhal se s jakousi zvláštní důstojností dál.
Já vám řeknu, zůstal jsem tam stát a koukal jsem za ním s otevřenou hubou.
Tak tohle je můj anonym!
Někdo, koho jsem v životě nepotkal a komu jsem nikdy nic neudělal.
A ten člověk mi píše a ještě to posílá potrubní poštou!
Prokristapána, jak já k tomu přijdu - a jak k tomu přijde on?
Já myslel, bůhví jaký tajný nepřítel, a zatím - Vždyť to toho chudáka ještě stojí peníze!
Chtěl jsem se za ním rozběhnout a uhodit na něho, kdo je, ale nějak jsem nemohl;
otočil jsem se na patě a loudal jsem se zpátky.
Víte, mně ho bylo najednou strašně líto.
Myslel jsem si, když ho to těší - Ale aspoň to porto kdyby trouba neplatil!
Měl jsem mu říci, člověče, můžete mi to posílat nevyplaceně;
dá vám to tolik kreslení, a ještě si dělat takovou škodu -
Ráno nato jsem ten dopis dostal potrubní poštou, ještě umazaný od toho, jak spadl na mokrý chodník.
Byly tam hrozné věci: postavit mě ke zdi, pověsit na akát a já nevím co ještě.
Jenže mně z toho bylo jen smutno.
Víte, takový je to ubožák, ten člověk: jak se ten chudera musí žrát, jen si to představte, jaký to musí být zlý a divný život...
Lidové noviny 6. 11. 1938
INTERVIEW
Podpovídka
Interview, děl dirigent Pilát, krče rameny.
Se vám divím, člověče, že tomu věříte.
Já mám taky své zkušenosti s interviewy a řeknu vám, když už naprosto musím dát někomu interview, tak to potom raději ani nečtu.
Marně bych se zlobil.
Vlastně by se člověk mohl někdy uřehtat tomu, co se o sobě v takovém interviewu dočte, ale přitom ho dožírá, že to ten novinář tak ledabyle a pokrouceně udělal.
Každá lajdácká práce vás dožírá, když do ní vidíte, ne?
Někdy až žasnu, proč ten žurnalista tak ukrutně popletl a pokřivil všechno, co jsem mu řekl;
jako by zrovna naschvál psal všechno jinak nebo naruby - ale proč, to mi nejde na rozum.
Kdybych byl politik nebo podobně významná osoba, tak dobrá;
pak v tom je politika, a ti lidé třeba mají zvláštní zájem vložit někomu do huby, co jakživ neřekl, nebo si vůbec celý rozhovor vymyslet;
to se stává.
Ale já - jak se říká: já nic, já muzikant;
proti mně nikdo nic nemá, leda u nás doma;
a přece se mi ještě nestalo, aby v mém interviewu bylo aspoň zpoloviny napsáno, co jsem opravdu řekl.
Tak abyste věděl, jak se to dělá.
Třeba mám dirigovat větší koncert v Liverpoolu nebo v Paříži - to víte, když diriguje maestro Pilát, tak už sama koncertní agentura s tím dělá nějaký fofr.
Ještě si v hotelu ani ruce neumeju a už mi vrátný telefonuje, že se mnou chce mluvit nějaký pán.
Prý v důležité věci.
Těbůh, řeknu si, noviny!
To víte, noviny se o vás zajímají jenom první den;
druhého dne už nejste novinka, a chcete - li, aby se o vás ještě zmínily, musíte se přinejmenším nechat přejet automobilem.
Nu co, nechám toho pána chvíli čekat - to jaksi patří k věci;
a pak tedy, prosím, co si přejete?
Mladý pán se představí, drahý maestro, ty a ty noviny by o vás chtěly přinést několik slov -
" Co, interview? " povídám.
" Já zásadně nedávám žádné interviewy. "
" Nene, " brání se mladý pán.
" Jen pár slov, docela nenucená rozmluva... "
Rezignovaně se poddám.
" Nu tak, pane, spusťte! "
Mladý pán vytáhne bloček a ťuká si tužkou na zuby.
Na první pohled je vidět, že o mně vůbec nic neví, že ho muzika nebaví a že nemá ponětí, o čem se mnou mluvit.
Chvíli se na mne nejistě dívá a pak spustí:
" Kdybyste mi, maestro, něco řekl sám o sobě. "
To mě obyčejně dožere.
" Já o sobě nic nevím, " řeknu mu.
" Ale můžete se mnou mluvit o muzice, je - li vám libo. "
Mladý pán vděčně kývne hlavou a horlivě si to zapíše.
" Kdy jste začal hrát, mistře? " ptá se potom.
" Jako malý kluk, " říkám.
" Na piano. "
Mladý pán horlivě píše.
" Kde jste se narodil? "
" V Maršově. "
" Kde to je? "
" V Čechách. "
" Kde prosím? "
" V Čechách.
V Krkonoších. "
" Jak prosím? "
" Krkonoše.
Riesengebirge, " vysvětluju mu.
" Monts Géants.
Giant Mountains. "
" Aha, " povídá mladík a překotně píše.
" Můžete mi něco říct o svém dětství?
Například... čím byl váš otec? "
" Učitelem.
Hrál v kostele na varhany.
To byly mé první hudební dojmy, " povídám, abych se dostal k muzice.
" Víte, takový starý český kantor, muzikant od přírody - u nás to je rodinná tradice. "
A tak dále.
Mladý pán píše a kývá spokojeně hlavou.
To je to pravé, co jeho list potřebuje.
Bravo, maestro!
Konečně ho dostanu ven a oddychnu si.
Tak to by bylo odbyto.
Víte, já rád bloumám po cizích městech;
nikdo tam člověka nezná...
Řeknu vám, někdy, když diriguju, bych nejraději praštil taktovkou;
taková mne najednou popadne hrůza a ošklivost z toho, že se na mne lidé dívají.
V kom není aspoň kousek komediantství, neměl by vůbec vystupovat na veřejnost.
Ale to už je jiná kapitola.
Tak ráno dostanu ty noviny.
Tučný titulek " Rozhovor s maestro Pilátem ".
Dobrá.
" Maestro Pilát přijal našeho zpravodaje v přepychovém appartementu hotelu X. " Počkat, vždyť jsem s tím mládencem mluvil v hotelové hale!
" Tím výrazněji kontrastovala s nádherným, přímo změkčilým prostředím obrovitá, drsná postava s mohutnou hřívou a něčím nespoutaným v celém zjevu. "
Já měřím stěží metr sedmdesát, a co se týče té hřívy, - nu, nechme toho.
" Přijal nás s neobyčejnou, přímo překypující srdečností - " A jejej, myslím si.
" Projel si prošedivělou hřívu prsty a jeho snědá tvář se zachmuřila.
Můj původ, řekl, je zastřen tajemstvím;
nemohu o sobě mnoho říct.
Jen tolik vím, že jsem se narodil v Uhrách, nedaleko Varšavy, v lůně divokých a obrovitých hor.
Nad místem mého zrození hučely lesy a burácely vodopády jako varhany v chrámu.
To byl první hudební dojem mého života.
Prozradím vám, že mým otcem byl starý cikán.
Žil životem v přírodě jako sta a sta našich předků.
Naše rodinná tradice je pytláctví, svoboda a divoká hra na housle a cimbál.
Podnes rád zmizím načas v táboře svých krajanů a hraji u ohně na houslích písně svého dětství - "
Co vám budu říkat: rozběhl jsem se s těmi novinami do redakce a hledám šéfa.
Myslím, že jsem tam tak trochu bouchal do stolu či co, ale ten pán si nakonec sundal brejle a řekl s údivem:
" Ale pane, my přece píšeme pro noviny!
My musíme podat fakta zajímavě, nemyslíte?
Já nechápu, proč vás to vůbec rozčiluje... "
Dnes už by mě to nerozčililo;
člověk si zvykne...
A pak, myslím si, to asi jinak nejde;
žiješ svůj život, ale obraz, který o tobě mají druzí lidé, je už hodně jiný;
jakpak teprve, když ten tvůj obraz prochází veřejností!
Už vám neřeknu, byl - li ten interview v Liverpoolu nebo Rotterdamu nebo kde;
ale jsem přesvědčen, když jsem tam v koncertním sále vystoupil za dirigentský pult, že celé publikum ve mně opravdu vidělo obrovitého, nespoutaného divocha s vlající hřívou, který křepčí s houslemi v rukou nad cikánským ohněm - Měl jsem tam totiž tehdy obrovský, fantastický úspěch, člověče.
Tak ani nevím, jestli ten novinářský mládenec vlastně neměl jakousi pravdu... víte, aspoň to, co je pravda pro lid a pro veřejnost.
Lidové noviny 13. 11. 1938
DESET CENTAVOS
Podpovídka
Kdepak, to nebylo u nás;
u nás přece žádné noviny tak nepíší a taky veřejné mínění, lid, ulice, nebo jak se tomu říká, neobrací u nás tak snadno na čtyráku.
To bylo v Lisaboně při jednom z tamních politických převratů;
padl jeden režim a vlády se chopil jiný, jak se konečně přihází také v jiných zemích.
Senhor Manoel Varga se o to příliš nestaral, protože politika nebyla jeho pole;
jenom se mírně mrzel a vzdychal nad neklidem, který se zase zmocňuje lidských myslí a odvrací je od věcí podle jeho mínění užitečnějších i ušlechtilejších.
Don Manoel totiž miloval klid a svou práci;
byl předsedou Spolku pro lidové vzdělání a věřil skálopevně, že osvěta otvírá národu brány k blahobytu a svobodě, že v práci a vědění je naše spasení a podobně.
Toho rána právě vyřizoval korespondenci týkající se populárně hvězdářského kursu v Monsarás a přednášky o hygieně kojenců v městečku Monra, když se jeho hospodyně vrátila z nákupů koulejíc očima a nápadně zrudlá.
" Tak tady to máte, pane, " prohlásila a hodila na stůl pomačkaný večerník.
" A já jdu odtud pryč, pane!
Já jsem slušná ženská, a na takovém místě sloužit nebudu! "
" Copak, copak, " podivil se pan Varga a vyhlédl přes brejle na ty noviny.
Na okamžik ustrnul;
hned na první straně objevil tučný titul:
" Ruce pryč, senhor Manoel Varga!!! "
Senhor Varga nevěřil svým očím.
" Kde jste to vzala, ženská? " vyhrkl.
Prý u řezníka.
Řezník jí to ukazoval a všichni lidé prý o tom mluví.
A všichni říkají, že se to tak nemůže nechat a že takový bídný zrádce a pes, jako je don Varga, nesmí dál bydlet v jejich ulici.
" Kteří všichni? " ptal se nechápavě pan Varga.
Všichni prý: paničky, služky, řezník i pekař - " A já tu nebudu, " zavyla vzteklým pláčem.
" Však to sem lidé přijdou vypálit - a pravdu mají!
Tady to stojí v novinách, co kdo dělá a co za tím je...
To má člověk za to, že někomu věrně slouží! "
" Prosím vás, nechte mě teď, " řekl don Manoel sklíčeně.
" A chcete - li jít, já vás nebudu zdržovat. "
Teď teprve si mohl přečíst, co v těch novinách stálo.
" Ruce pryč, senhor Manoel Varga! "
Třeba to je jiný Varga, napadlo ho na chvilku úlevně a četl dál.
Ne, bylo to přece jen o něm.
" Lid už zúčtuje s vaší ' lidovýchovnou ' činností, pane Vargo, jíž jste po léta otravoval duši našeho národa!
Lid nestojí o vaši prohnilou, cizáckou vzdělanost, která v něm rozsévá jenom mravní zkázu, slabošství a vnitřní rozvrat;
a nepřipustí, abyste ještě dále pod záminkou užitečných vědomostí šířil své podvratné názory mezi mládeží a prostým lidem - "
Pan Manoel Varga upustil noviny a zesmutněl.
Jaksi nemohl pochopit, co podvratného je na populární astronomii nebo hygieně kojenců, a ani se o to nepokoušel.
Prostě věřil ve vzdělanost a měl rád lid;
to bylo to celé.
Tolik lidí chodilo na ty přednášky, a tady teď píšou, že lid o ně nestojí a že je s odporem odmítá.
Pan Varga potřásl hlavou a snažil se číst dál.
" Nezakročí - li úřady proti vašemu řádění, udělá si náš probuzený lid pořádek sám;
a potom se střezte, pane Manoeli Vargo! "
Senhor Manoel Varga pečlivě složil a uhladil ty noviny.
Tak to je konec, řekl si.
Nešlo mu sice na rozum, co se tak najednou ve světě a v lidech změnilo a proč to, co bylo včera dobré, je dnes obratem ruky škodlivé a podvratné;
ale ještě méně dovedl pochopit, kde se zčistajasna vzalo tolik nenávisti mezi lidmi.
Bože na nebi, tolik nenávisti!
Starý don Manoel zavrtěl hlavou a díval se oknem ven, na předměstí Sao Joao.
Bylo líbezné a milé jako vždycky;
je slyšet veselý křik dětí a štěkot psíka - pan Varga si sundal brýle a pomalu je čistil.
Tolik nenávisti, panebože! co se to jenom s lidmi stalo!
Asi se přes noc všechno změnilo.
I ta hospodyně: tolik let tu byla...
Pan Varga si tesklivě připomněl své vdovství.
Kdyby nebožka žena byla živa, - ta by se snad nezměnila?
Senhor Manoel Varga si povzdychl a zvedl telefon.
Zavolám si starého kamaráda de Souzu, řekl si;
snad mi poradí -
" Halo, tady Varga. "
Chvilka ticha.
" Souza.
Co si přejete? "
Pan Varga se drobet zajíkl.
" Jenom... se zeptat.
Četl jste ten článek - "
" Četl. "
" Prosím vás... co s tím mám dělat? "
Malé zaváhání.
" Nic.
Musíte si uvědomit, že... že se poměry změnily, ne?
Nu tak.
Zařiďte se podle toho. "
Cvak.
Pan Varga nemohl ani najít věšadlo telefonu.
Tak to byl nejlepší přítel.
Jak se tak všechno může změnit!
Zařiďte se podle toho - ale jak?
Jak se má člověk zařídit na to, že ho někdo nenávidí?
Má snad taky začít nenávidět, nebo co?
A jak se má zařídit na nenávist, když se po celý život učil milovat?
Inu, musím se podle toho zařídit - aspoň formálně, rozhodl se don Manoel;
i usedl ke stolu a pečlivě napsal, že skládá svou funkci předsedy Spolku pro vzdělání lidu.
Vzhledem ke změněným poměrům a tak dále.
Pan Varga si oddychl a vzal klobouk;
donese to tam sám, aby to bylo dřív odbyto.
Jde předměstskou uličkou s pocitem, že se ty domy na něho dívají jinak, skoro nepřátelsky, snad taky vzhledem ku změněným poměrům.
Sousedé si asi říkají, to je ten Varga, co otravuje duši národa.
Třeba mu někdo zatím pomaluje vrata - člověk by se nedivil.
Pan Varga jde rychleji, taky vzhledem ku změněným poměrům.
Snad se budu muset vystěhovat jinam, myslí si, prodat ten barák a... zkrátka zařídit se podle toho, ne?
Pan Varga vstupuje do tramvaje a sedne si do kouta.
Dva tři lidé čtou právě ty noviny.
Ruce pryč, senhor Manoel Varga!
Kdyby mě tak poznali, myslí si don Manoel - ten zamračený by na mne asi ukázal:
Vidíte ho?
To je ten Varga, co šířil podvratné názory!
Že se nestydí jít ještě mezi lidi!
- Musel bych asi vystoupit z tramvaje, přemítá pan Varga - a cítil za sebou ty nepřátelské oči...
Kristepane, jak lidské oči dovedou nenávidět!
" Lístek, pane, " ozve se nad ním konduktér.
Pan Varga se skoro lekl a vyndává z kapsy hrst drobných;
přitom mu vypadl z ruky penízek deseti centavů a zakutálel se pod lavici.
Konduktér se po něm ohlíží.
" Nechte to, " praví honem pan Varga a odpočítává drobné;
nechce jaksi budit pozornost.
Zamračený muž odkládá noviny a naklání se, hledaje penízek pod lavicí.
" Skutečně, pane, to nestojí za to, " ujišťuje ho don Manoel téměř nervózně.
Muž něco bručí a leze za mincí pod lavici;
ostatní tramvaj ho sleduje se zájmem a pochopením.
" Myslím, že zapadl sem, " mumlá druhý člověk a sedá si na bobek, aby hledal.
Pan Varga je jako na trní.
" Děkuju... děkuju, " koktá, " ale opravdu není třeba - "
" Je tam, " hlásí druhý muž s hlavou pod lavicí, " ale zapadl mezi prkna, potvora!
Nemáte nůž? "
" Nemám, " omlouvá se don Manoel, " ale prosím vás... vždyť to nestojí za tu námahu - "
Třetí senhor odkládá noviny a beze slova loví v kapse;
vytáhl kožené pouzdro a z něho stříbrný nožík.
" Ukažte, " povídá tomu druhému, " já to dostanu ven. "
Celá tramvaj s napětím a potěšeně přihlíží, jak třetí pán dloube čepelkou ve škvíře prken.
" Už to jde, " bručí spokojeně, a vtom penízek vyskočil a kutálel se dál.
Čtvrtý člověk se sklání a loví pod lavicí.
" Tady je, " hlásí vítězně a vstává zrudlý námahou.
" Tumáte, pane, " funí a podává penízek panu Vargovi.
" Děkuju... děkuju vám, pane, " breptá senhor Manoel Varga dojatě.
" Byl jste velice laskav a páni též, " dodává klaně se zdvořile na všechny strany.
" To nic, " brumlá třetí pán.
" Rádo se stalo, " dí druhý.
" Jen když se našel, " dodává první.
Lidé v tramvaji se usmívají a kývají hlavami.
Jen když se ten penízek našel, sláva!
Senhor Manoel Varga, zrůžovělý rozpaky nad tím, že vyvolal tolik pozornosti, sedí, ani nemrká;
ale přece jen vidí, jak třetí pán, ten s tím nožíkem, zvedá noviny a začíná číst ten článek:
Ruce pryč, senhor Manoel Varga!
Když pan Varga vystupoval, lidé v tramvaji mu přátelsky kynuli;
i čtenáři novin zvedli oči a bručeli:
" Adios, senhor! "
Lidové noviny 20. 11. 1938 | apokryfy |
Autor: Čapek, Karel, Název: Továrna na absolutno, Žánr: román/novela
KAPITOLA I INZERÁT
Na Nový rok 1943 pan G. H. Bondy, prezident závodů MEAS, četl noviny jako kdykoliv jindy;
přeskočil poněkud neuctivě zprávy z bojiště, vyhnul se kabinetní krizi a vyplul plnými plachtami ( - protože Lidové noviny dávno již zpětinásobily svůj formát, stačily by tyto plachty i na zámořskou plavbu - ) do rubriky Národního hospodáře.
Zde křižoval řádnou chvíli, načež svinul plachty a nechal se kolébat sněním.
" Uhelná krize, " řekl si, " vyčerpání dolů;
ostravská pánev zastavuje práci na léta.
U všech všudy, to je pohroma.
Musíme vozit hornoslezské uhlí;
prosím, počítejte, oč nám to zdraží naše produkty, a pak mně mluvte o soutěži!
Jsme na hromadě;
a zvýší - li Německo tarify, můžeme zavřít boudu.
A Živno klesla.
Ó bože, jaké malé poměry!
Jaké těsné, pitomé, neplodné poměry!
Ach, zatracená krize! "
Pan G. H. Bondy, předseda správní rady, se zastavil.
Něco ho neodbytně dráždilo.
Sledoval to, až to nasel na poslední stránce odložených novin.
Bylo to slovíčko LEZ.
Vlastně jen půl slova, protože noviny byly zrovna před L přeloženy.
Byla to právě ta polovičatost, která se tak neobyčejně vnucovala.
" Nu, bože, bude tam asi ŽELEZ, " uvažoval Bondy neurčitě, " nebo NELEZ.
Nebo NÁLEZ.
A dusíkové akcie také klesly.
Strašlivá stagnace.
Malé, směšně malé poměry.
- Ale to je nesmysl, kdo by inzeroval nález?
Spíše ztrátu.
Má tam asi stát ZTRÁTA, rozhodně. "
Poněkud rozladěn rozložil pan G. H. Bondy noviny, aby se zbavil nepříjemného slova.
Nyní zmizelo docela v šachovnici inzerátů.
Honil je sloupec za sloupcem;
ukrylo se s rozčilující schválností.
Nyní pan Bondy začal zdola a konečně od pravé strany.
Protivný NÁLEZ byl ten tam.
G. H. Bondy se nevzdal.
Složil znovu noviny, a hle, nenáviděné LEZ vyskočilo samo na okraji;
tu tedy je zachytil prstem, otevřel rychle noviny a našel...
Pan Bondy tiše zasakroval.
Byl to všehovšudy velmi skrovný, velmi všední inzerátek:
VYNÁLEZ
velmi lukrativní, vhodný pro každou továrnu, se ihned z osobních příčin prodá.
Dotazy na inž. R. Marka, Břevnov 1651.
" Tohle mně stálo za to! " myslel si pan G. H. Bondy.
" Nějaké patentní šle;
nějaký podvůdek nebo bláznova hračka;
a já s tím ztrácím pět minut!
I já už blbnu.
Malé poměry.
A žádný, žádný rozmach! "
Prezident Bondy se nyní položil do houpací židle, aby pohodlněji procítil celou trpkost malých poměrů.
Pravda, MEAS má deset továren a třicet čtyři tisíce dělníků.
MEAS vede v železe.
MEAS je v kotlích bez konkurence.
Rošty MEAS jsou světová značka.
Ale za dvacet let práce, panebože, by se jinde pořídilo něco většího -
G. H. Bondy se prudce posadil.
" Inženýr Marek, inženýr Marek!
Počkejme, není to snad zrzavý Marek, jak se honem jmenoval, Rudolf, Ruda Marek, kamarád Ruda z techniky?
Skutečně, tady v inzerátě je: inž. R. Marek.
Rudo, ty kujóne, je to možno?
A chudáku, ty jsi to dopracoval!
Prodávat ' velmi lukrativní vynález ', haha, ' z osobních příčin ';
my už známe takové osobní příčiny;
nemáš peníze, viď?
Chtěl bys chytit průmyslovou kavku na nějaký usmolený patent;
inu, vždycky jsi býval trochu posedlý myšlenkou převrátit svět.
Ach, holenku, kde jsou naše velké myšlenky!
Naše velkodušné a šarlatánské mládí! "
Prezident Bondy se zase položil.
" Snad je to opravdu Marek, " přemítal.
" Ale Marek byl vědecká hlava.
Trochu mluvka, ale ten kluk měl něco geniálního.
Měl myšlenky.
Jinak děsně nepraktický člověk.
Vlastně úplný blázen.
Je to divné, " řekl si pan Bondy, " že není profesorem.
Přes dvacet let jsem ho neviděl, bůhví co všechno dělal;
snad úplně sešel.
Ba jistě sešel;
bydlí až v Břevnově, chudák... a živí se vynálezy!
Strašný konec! "
Pan Bondy se pokoušel představit si bídu sešlého vynálezce.
Podařilo se mu vymyslit si úžasně vousatou, rozcuchanou hlavu;
stěny kolem jsou pochmurné a papírové jako ve filmu.
Nábytek žádný;
v koutě matrace, na stole ubohý model z cívek, hřebíků a ohořelých sirek, kalné okénko vede na dvorek.
A do této nevýslovné nuzoty vkročí návštěva v kožichu.
" Jdu se podívat na váš vynález. "
Poloslepý vynálezce nepozná starého kamaráda;
pokorně uklání ježatou hlavu, hledá, kam hosta posadit, a nyní, ó dobrý bože, zkřehlými, ubohými, třesoucími se prsty zkouší uvést v pohyb svůj žalostný vynález, jakési pošetilé perpetuum mobile, a zmateně brebentí, jak by to mělo běžet, jak by to jistě běželo, kdyby - kdyby měl - kdyby mohl koupit - - Návštěva v kožichu bloudí očima po celé té podstřešní komůrce;
a náhle vytáhne z kapsy koženou tašku a klade na stůl tisícovku, druhou ( " Dost už! " ulekl se sám pan Bondy. ) a ještě třetí.
( " Tisícovka by to konečně také spravila - prozatím, " myslí něco v panu Bondym. )
" To je... na další práci, pane Marku;
ne ne, nejste docela ničím povinen.
Cože, kdo jsem?
Na tom nezáleží.
Myslete si, že váš přítel. "
Prezident Bondy byl velmi spokojen a dojat tímto obrazem.
" Pošlu k Markovi svého sekretáře, " umínil si, " hned, nebo hned zítra.
A co budu dělat dnes?
Je svátek, do továrny nejdu;
mám vlastně volno - Ach, ty malé poměry!
Po celý den nemít co dělat!
Což kdybych sám dnes - - "
G. H. Bondy zaváhal.
Bylo by to tak trochu dobrodružství, podívat se na tu bídu podivína v Břevnově.
" Byli jsme, konečně, takoví přátelé!
A vzpomínky mají svá práva.
Pojedu! " rozhodl se pan Bondy.
A jel.
Trochu ho potom nudilo, když jeho auto klouzalo po celém Břevnově, aby hledalo nejubožejší domeček s číslem 1651.
Museli se ptát na policii.
" Marek, Marek, " hledal inspektor ve své paměti, " to asi je inženýr Rudolf Marek, Marek a spol., továrna na žárovky, Mixova ulice 1651. "
Továrna na žárovky!
- Prezident Bondy byl zklamán, ano roztrpčen.
Ruda Marek není tedy v podstřeší!
Je továrníkem a prodává " z osobních příčin " nějaký vynález!
Starý hochu, to smrdí konkursem, nebo ať nejsem Bondy.
" Nevíte, jak se panu Markovi daří? " zeptal se jakoby mimochodem policejního inspektora, když už sedal do auta.
" Ó, výborně! " odpovídal inspektor.
" Tuze krásný závod má.
Slavná firma, " dodával s místní úctou.
" Bohatý pán, " objasňoval ještě, " a hrozně učený.
Samé pokusy dělá. "
" Mixova ulice! " kázal pan Bondy šoférovi.
" Třetí ulice napravo! " volal inspektor za autem.
A teď už pan Bondy zvoní u obytného křídla docela slušné továrničky.
" Je to tady čisté, na dvoře záhonky, na zdech psí víno.
Hm, " řekl si pan Bondy, " kus humanitářství a reformismu byl v tom zatraceném Markovi odjakživa. "
A tuhle vstříc na schody vychází sám Marek, Ruda Marek;
je hrozně hubený a vážný, jaksi vznešený;
Bondymu je divně u srdce, že Ruda není ani tak mladý, jako býval, ani úžasně zarostlý jako ten vynálezce, že je docela jiný než cokoliv, nač pan Bondy myslel, ba stěží k poznání;
ale dřív než si plně uvědomil zklamání, podává mu inženýr Marek ruku a tiše povídá:
" No, žes už přišel, Bondy!
Já jsem tě čekal! "
KAPITOLA II KARBURÁTOR
" Čekal jsem tě! " opakoval Marek, když posadil hosta do kožené klubovky.
Za nic na světě by se byl Bondy nepřiznal k svým iluzím o sešlém vynálezci.
" Vidíš, " radoval se trochu nuceně, " je to náhoda!
Mně totiž dnes ráno napadlo, že už jsme se dvacet let neviděli!
Dvacet let, považ, Rudo! "
" Hm, " udělal Marek.
" Tak tedy ty chceš koupit můj vynález? "
" Koupit? " řekl G. H. Bondy váhavě.
" Já opravdu nevím...
Ani jsem na to nepomyslel.
Chtěl jsem tě vidět a - "
" Prosím tě, nedělej se! " přerušil ho Marek.
" Já jsem věděl, že přijdeš.
Pro takovou věc jistě.
Takový vynález je tak zrovna pro tebe.
Z toho se dá nadělat, " mávl rukou, odkašlal a začal odměřeně:
" Vynález, který vám předvedu, znamená větší převrat techniky než Wattův vynález parního stroje.
Mám - li krátce naznačit jeho podstatu, tedy jde, teoreticky řečeno, o dokonalé využití atomové energie... "
Bondy skrytě zívl.
" A prosím tě, cos dělal po těch dvacet let? "
Marek vzhlédl trochu překvapeně.
" Moderní věda tvrdí, že hmota, totiž atomy, je složena z ohromného počtu jednotek energie;
atom je vlastně shluk elektronů, to jest nejmenších elektrických dílců - "
" To je hrozně zajímavé, " přerušil ho prezident Bondy.
" Vidíš, já jsem byl vždycky ve fyzice slabý.
Ale ty špatně vypadáš, Marku!
Jak jsi vlastně přišel k téhle hrač - hm, k téhle továrně? "
" Já?
Docela náhodou.
Vynalezl jsem totiž nový způsob drátů do žárovek - To nic není, to jsem našel jen tak mimochodem.
Víš, já už dvacet let pracuji na spalování hmot.
Řekni sám, Bondy, co je největší problém moderní techniky? "
" Obchod, " řekl prezident.
" A jsi už ženat? "
" Vdovec, " odpověděl Marek a vyskočil vzrušen.
" Žádný obchod, rozumíš?
Spalování!
Dokonalé využití tepelné energie, která je ve hmotě!
Považ, že z uhlí vytopíme sotva stotisícinu toho, co bychom mohli vytopit!
Chápeš to? "
" Ano.
Uhlí je hrozně drahé, " mínil pan Bondy moudře.
Marek se posadil a řekl zjitřeně:
" Nepřišel - lis kvůli mému Karburátoru, Bondy, můžeš jít. "
" Jen pokračuj, " doložil prezident pln mírnosti.
Marek položil hlavu do dlaní.
" Dvacet let jsem na tom pracoval, " vydralo se z něho těžce, " a teď, teď to prodám prvnímu, kdo přijde!
Můj ohromný sen!
Největší vynález, který dosud byl!
Vážně, Bondy: je to úžasná věc. "
" Jistě, na naše malé poměry, " přitakal Bondy.
" Ne, vůbec úžasná.
Považ si, že můžeš využitkovat atomové energie naprosto beze zbytku! "
" Aha, " pravil prezident.
" Budeme topit atomy.
Inu, pročpak ne.
Máš to tady hezké, Rudo;
malé a hezké.
Kolik máš dělníků? "
Marek neposlouchal.
" Víš, " mluvil zamyšleně, " to máš jedno, jak se to řekne: ' využít atomové energie ' nebo ' spálit hmotu '.
Nebo ' rozbít hmotu '.
Můžeš tomu říkat, jak chceš. "
" Já jsem pro spálení, " řekl pan Bondy;
" to zní tak intimně. "
" Ale přesnější je ' roztříštit hmotu ';
víš, roztříštit atom na elektrony, a ty elektrony zapřáhnout do práce, chápeš to? "
" Dokonale, " souhlasil prezident.
" Jen je zapřáhnout! "
" Mysli si, dejme tomu, že dva koně ze vší síly táhnou za oba konce provazu opačnými směry.
Víš, co to je? "
" Patrně nějaký sport, " mínil pan Bondy.
" Ne, ale klid.
Koně táhnou, ale nepostupují.
A kdybys přesekl provaz - "
" - koně se svalí, " zvolal G. H. Bondy nadšen.
" Ne, ale rozběhnou se;
stávají se uvolněnou energií.
A teď se podívej: takové svázané spřežení je hmota.
Přetni pouto, které k sobě váže elektrony, a ony se - "
" - rozběhnou! "
" Ano, ale my je můžeme chytit a zapřáhnout, rozumíš?
Nebo si mysli tohle:
My topíme, dejme tomu, kusem uhlí.
Z toho dostaneme trochu tepla, ale krom toho popel, uhelný plyn a saze.
Hmota se tím neztratí, rozumíš? "
" Ano.
Nechtěl bys cigáro? "
" Nechci.
Ale ta hmota, která zbývá, má ještě spoustu nespotřebované atomové energie.
Kdybychom spotřebovali vůbec všechnu atomovou energii, spotřebovali bychom tím také atomy.
Zkrátka: hmota by zmizela. "
" Aha.
Teď tomu rozumím. "
" To máš tak, jako bychom špatně vymílali obilí;
jako bychom omleli tenoučkou vrchní slupku a ostatní vyhodili, jako vyhazujeme popel.
Při dokonalém vymletí nezůstane ze zrna nic, nebo skoro nic, viď?
A stejně při dokonalém spálení nezůstane z hmoty nic, nebo skoro nic.
Vymele se nadobro.
Spotřebuje se.
Vrátí se v původní nic.
Víš, hmota potřebuje strašnou spoustu energie na to, aby vůbec existovala;
vezmi jí existenci, přinuť ji nebýt, a tím uvolníš ohromnou zásobu síly.
Tak je to, Bondy. "
" Aha.
To není zlé. "
" Pflüger například počítá, že jedno kilo uhlí obsahuje třiadvacet biliónů kalorií.
Já myslím, že Pflüger přehání.
" Rozhodně. "
" Já jsem dospěl teoreticky k sedmi biliónům.
Ale i to znamená, že by jeden kilogram uhlí při dokonalém spálení mohl pohánět slušnou továrnu po několik set hodin! "
" U čerta! " vykřikl pan Bondy a vyskočil.
" Přesný počet hodin ti neudám.
Já už spaluji po šest neděl půl kilogramu uhlí při zatížení třiceti kilogramometrů, a člověče, ono to běží pořád - pořád - - pořád - - " šeptal inženýr Marek bledna.
Prezident Bondy si v rozpacích hladil bradu, hladkou a kulatou jako dětský zadeček.
" Poslyš, Marku, " začal váhavě, " ty jsi jistě - tak trochu - přepracován - "
Marek mávl rukou.
" Ach, to nic - - Kdyby ses jen trochu vyznal ve fyzice, vysvětlil bych ti svůj Karburátor ] * Tento název, jejž dal inž. Marek svému atomovému kotli, je ovšem zcela nesprávný;
je to jeden z truchlivých následků toho, že se technikové neučí latinsky.
Správnější název by byl Komburátor, Atomkettle, Carbowatt, Disgregátor, Motor M, Bondymover, Hylergon, Molekularstoffzersetzungskraftrad, E W. a jiné názvy, jež byly později navrhovány;
ujalo se ovšem zrovna to špatné. [, ve kterém se to spaluje.
Víš, to je celá kapitola z vyšší fyziky.
Ale uvidíš to dole, ve sklepě.
Já jsem nasypal půl kila uhlí do stroje a pak jsem to zavřel a dal notářsky zapečetit, před svědky, aby nikdo nemohl přisypat uhlí.
Jdi se na to podívat, jdi, jdi už!
Nebudeš tomu stejně rozumět, ale - jdi do sklepa!
Člověče, jdi už! "
" Copak ty nepůjdeš? " ptal se Bondy s podivem.
" Ne, jdi sám.
A - poslyš, Bondy... dlouho tam nezůstávej. "
" Proč? " tázal se Bondy drobet podezřivě.
" Jen tak.
Mysli si třeba, že... že tam není zdrávo.
A rozsviť si tam žárovku, knoflík je hned u dveří.
Ten hluk, co je ve sklepě, to není můj stroj;
ten pracuje docela tiše, vytrvale, bez zápachu...
Tam hlučí jen, hm, jen takový ventilátor.
No, jdi už, já tady počkám.
Potom mně povíš... "
Prezident Bondy sestupuje do sklepa, trochu rád, že se zbavil na chvíli toho blázna ( není přece pochyby, že je to blázen ), a trochu stísněn pomyšlením, jak by co nejrychleji vymáznul.
A koukejme, sklep má těsněné, ohromně tlusté dveře, docela jako pancéřová pokladna v bankách.
Dobrá, rozsvítit.
Knoflík hned u dveří.
Prostřed klenutého, betonového, jako klášterní cela čistého sklepení leží obrovský měděný válec na betonových kozách.
Je odevšad uzavřen, jen nahoře je mřížka opatřená pečetěmi.
Uvnitř stroje tma a ticho.
Z válce pravidelným a klouzavým pohybem vybíhá píst, otáčející zvolna těžkým setrvačníkem.
To je všechno.
Jen ventilátor hrčí ve sklepním okně neúnavným ruchem.
Snad je to průvan z ventilátoru či co - pan Bondy cítí na čele zvláštní vanutí a jakýsi pocit, že mu vstávají vlasy;
nyní to je, jako by byl unášen nekonečným prostorem;
a nyní jako by letěl, necítě vlastní tíhy.
G. H. Bondy klečí v jakési úžasné, jasné blaženosti, chtěl by křičet a zpívat, zdá se mu, že slyší šum nesmírných a nesčíslných křídel.
A náhle ho někdo prudce chytí za ruku a táhne ze sklepa.
Je to inženýr Marek, má na hlavě kuklu nebo skafandr jako potápěč a vleče Bondyho po schodech nahoru.
V předsíni snímá kovovou kuklu a utírá si pot perlící se mu na čele.
" Byl nejvyšší čas, " vydechuje hrozně vzrušen.
KAPITOLA III PANTEISMUS
Prezident Bondy má trochu pocit, jako by byl ve snách.
Marek ho ukládá s mateřskou péčí do křesla a honem shání koňak.
" Na, vypij to rychle, " drmolí, podávaje mu roztřesenou rukou kalíšek.
" Viď, tobě také přišlo špatně? "
" Naopak, " mluví nejistým jazykem Bondy.
" Bylo to... tak krásné, člověče!
Bylo mně, jako bych lítal či co. "
" Ano ano, " řekl Marek spěšně, " to právě myslím.
Jako by člověk lítal nebo vůbec jaksi se vznášel, viď? "
" Náramně blažený pocit, " řekl pan Bondy.
" Já myslím, že se tomu říká nadšení.
Jako by tam bylo něco - něco - - "
" - něco svatého? " tázal se Marek váhavě.
" Snad.
Docela jistě, člověče.
Jakživ nechodím do kostela, Rudo, jakživ ne, ale mně bylo v tom sklepě jako v kostele.
Prosím tě, co jsem tam dělal? "
" Klečel, " zahučel Marek trpce a jal se přecházet po pokoji.
Prezident Bondy si rozpačitě hladil lysinu.
" To je zvláštní.
Ale jdi, já jsem klečel?
A prosím tě, co - co vlastně - v tom sklepě - tak divně na člověka působí? "
" Karburátor, " zavrčel Marek hryzaje si rty.
Jeho tvář jako by ještě více přepadla a zesinala.
" Ale sakra, " divil se Bondy.
" A čím to? "
Inženýr Marek jen škubl rameny a přecházel po pokoji se svěšenou hlavou.
G. H. Bondy ho sledoval očima v dětském podivu.
Marek je blázen, řekl si;
ale co u všech všudy v tom sklepě člověka přepadá?
Taková mučivá blaženost, taková ohromná jistota, úžas, zdrcující zbožnost nebo co - Pan Bondy vstal a nalil si nový kalíšek koňaku.
" Ty, Marku, " řekl, " už to mám. "
" Co máš? " vyhrkl Marek a stanul.
" To ve sklepě.
Ten divný duševní stav.
To je nějaká otrava, viď? "
" Otrava jistě, " zasmál se Marek vztekle.
" Já jsem si to hned myslel, " prohlásil Bondy rázem uspokojen.
" Tedy ten tvůj aparát produkuje něco, hm, něco jako ozón, že?
Nebo spíš nějaký jedovatý plyn.
A když se toho člověk nadýchá, tak ho to... drobet... otráví nebo rozjaří, že?
Rozhodně, člověče, to není nic jiného než otravné plyny;
asi se nějak vyvinují spalováním uhlí v tom - v tom tvém Karburátoru.
Nějaký svítiplyn, nebo rajský plyn, nebo fosgen, nebo takového něco.
Proto tam máš ten ventilátor.
A proto chodíš do sklepa s plynovou maskou, viď?
Máš tam zatracené plyny. "
" Kdyby to byly jen plyny, " vybuchl Marek hroze pěstmi.
" Vidíš, Bondy, proto musím ten Karburátor prodat!
Prostě já to nesnesu, nesnesu, nesnesu, " vykřikoval skoro pláče.
" Já jsem netušil, že bude můj Karburátor tohle dělat!
Takovou - strašnou - neplechu!
Považ si, tohle mně provádí od začátku!
A každý to cítí, kdo se mu přiblíží.
Ty ještě nic nevíš, Bondy.
Ale můj domovník si to odnesl. "
" A chudák, " podivil se pan prezident soucitně.
" Umřel od toho? "
" Ne, ale obrátil se, " vykřikl Marek zoufale.
" Tobě to řeknu, Bondy:
Můj vynález, můj Karburátor má hroznou vadu.
Ty jej přes to všechno koupíš anebo vezmeš ode mne darem;
ty jistě, Bondy, i kdyby se z něho sypali čerti.
Tobě, Bondy, tobě je to jedno, jen když z toho vytřískáš miliardy.
Ty je vytřískáš, člověče.
Je to ohromná věc, ale já s ní už nechci nic mít.
Ty nemáš tak citlivé svědomí jako já, slyšíš, Bondy?
Miliardy to vynese, tisíce miliard;
ale musíš si vzít na svědomí strašlivé zlo.
Rozhodni se! "
" Dej mi pokoj, " bránil se Bondy.
" Dělá - li to jedovaté plyny, úřady to zakážou a konec.
Znáš naše malé poměry.
Takhle v Americe - "
" Žádné jedovaté plyny, " vyhrkl inženýr Marek.
" Něco tisíckrát horšího.
Dávej pozor, Bondy, co ti řeknu;
je to nad lidský rozum, ale není v tom ani kousek švindlu.
Tak tedy ten můj Karburátor opravdu spaluje hmotu, dočista spaluje, že z ní nezbude ani prášku;
nebo spíš ji rozbije, rozpráší, rozloží v elektrony, zkonzumuje, vymele, já nevím, jak to nazvat;
zkrátka úplně ji spotřebuje.
Nemáš ani ponětí, jaká ohromná energie je v atomech.
S půl centem uhlí v kotli můžeš obeplout parníkem celý svět, osvětlovat celou Prahu, pohánět celou Rustonku nebo co chceš;
uhlovým oříškem budeš topit a vařit pro celou rodinu.
A nakonec nebude třeba ani uhlí;
zatopíme si prvním oblázkem nebo hrstí hlíny, kterou sebereme před domem.
Každý kousek hmoty má v sobě víc energie než ohromný parní kotel;
jen ji vyždímat! jen umět hmotu dokonale spálit!
Bondy, já to umím;
můj Karburátor to umí;
uznáš, Bondy, že tohle stojí za práci dvaceti let. "
" Vidíš, Rudo, " začal pan prezident pomalu, " je to hrozně divné: ale já ti jaksi věřím.
Namouduši ti věřím.
Víš, když jsem stál před tím tvým Karburátorem, cítil jsem, že je tu něco strašně velikého, něco, co člověka přímo zdrcuje.
Já si nemohu pomoci: já ti věřím.
Tam dole, ve sklepě, máš něco tajemného.
Něco, co převrátí celý svět. "
" Ach, Bondy, " šeptal Marek úzkostně, " v tom je právě ten háček.
Počkej, všechno ti povím.
Četl jsi někdy Spinozu? "
" Nečetl. "
" Já také ne;
ale teď, víš, teď začínám číst takové věci.
Nerozumím tomu, pro nás techniky je to hrozně těžká věc, ale něco na tom je.
Věříš snad v Boha? "
" Já?
Inu, " přemýšlel G. H. Bondy, " já namouduši nevím.
Třeba je Bůh, ale na nějaké jiné hvězdě.
U nás ne.
Kdepak!
Do naší doby se něco takového ani nehodí.
Prosím tě, co by tu dělal? "
" Já nevěřím, " řekl Marek tvrdě.
" Já nechci věřit.
Byl jsem vždycky ateista.
Věřil jsem ve hmotu a v pokrok, a v nic jiného.
Jsem vědecký člověk, Bondy;
a věda nemůže Boha připustit. "
" Ze stanoviska obchodu, " prohlásil pan Bondy, " je to docela lhostejné.
Chce - li, ať spánembohem je.
My se navzájem nevylučujeme. "
" Ale z hlediska vědy, Bondy, " zvolal inženýr přísně, " je to absolutně nesnesitelné.
Buď on, nebo věda.
Já netvrdím, že Bůh není;
já jenom tvrdím, že nesmí být, nebo aspoň že se nesmí projevovat.
A já věřím, že věda ho krok za krokem vytlačuje nebo aspoň zamezuje jeho projevy;
a já věřím, že to je jejím největším posláním. "
" Možná, " řekl pan prezident pokojně.
" Tak jen dál. "
" A teď si představ, Bondy, že - Nebo počkej, takhle ti to řeknu:
Víš, co je to panteismus?
To je víra, že ve všem, co existuje, se projevuje jeden Bůh, nebo Absolutno, jak chceš.
V člověku i v kameni, v trávě, ve vodě, všude.
A víš, co učí Spinoza?
Že hmotnost je jenom projev nebo jedna stránka božské substance, kdežto druhá stránka je duch.
A víš, co učí Fechner? "
" Nevím, " přiznal se prezident Bondy.
" Fechner učí, že všecko, vůbec všecko je oduševněno, že Bůh oduševňuje všechnu hmotu na světě.
A znáš Leibnize?
Leibniz učí, že hmota je složena z duševních bodů, z monád, které jsou boží podstaty.
Co tomu říkáš? "
" Nevím, " řekl G. H. Bondy, " já tomu nerozumím. "
" Já také ne;
je to strašně spletité.
Ale představ si, že dejme tomu opravdu v každé hmotě je Bůh, že je v ní nějak zavřen.
A když tu hmotu nadobro rozbiješ, vyletí ven jako ze škatulky.
Je najednou jako odvázaný.
Vyvine se z hmoty, jako se vyvine svítiplyn z uhlí.
Spálíš jeden atom, a máš najednou plny sklep Absolutna.
To ti je úžasné, jak se to hned rozprostraní. "
" Počkej, " ozval se pan Bondy.
" Řekni to ještě jednou, ale pomalu. "
" Mysli si tedy, " opakoval Marek, " že, dejme tomu, v každé hmotě je obsaženo Absolutno v jakémsi vázaném stavu, řekněme jako vázaná, inertní energie;
nebo jednoduše, že Bůh je všudypřítomný, že tedy je přítomen v každé hmotě a v každé částečce hmoty.
A teď si představ, že kus hmoty úplně zničíš, zdánlivě beze zbytku;
ale protože každá hmota je vlastně Hmota plus Absolutno, zničil jsi jenom hmotu a zůstal ti nezničitelný zbytek: čisté, uvolněné, činné Absolutno.
Zbylo chemicky nerozložitelné, nehmotné reziduum, jež nevykazuje spektrálních čar, ani atomové váhy, ani chemické slučivosti, ani Mariottova zákona, ničeho, ničeho, praničeho z vlastností hmoty.
Zůstal čistý Bůh.
Chemické nic, které působí s ohromnou energií.
Protože je to nehmotné, není to vázáno na zákony hmoty.
Už z toho plyne, že se to projevuje protipřírodně a přímo zázračně.
To všechno vyplývá z předpokladu, že jest Bůh přítomen ve hmotě.
Dovedeš si myslet, že, dejme tomu, v ní je? "
" Dovedu, " pravil Bondy.
" A dál? "
" Dobrá, " řekl Marek a povstal, " tedy je to tak opravdu. "
KAPITOLA IV BOŽSKÝ SKLEP
Prezident Bondy rozvážně sál svůj doutník.
" A jak jsi to, člověče, poznal? "
" Sám na sobě, " pravil inženýr Marek znovu přecházeje po pokoji.
" Můj Perfect Carburator tím, že dokonale rozkládá hmotu, vyrábí vedlejší produkt: čisté, nevázané Absolutno.
Boha v chemicky čisté podobě.
Abych tak řekl, jedním koncem chrlí mechanickou energii a druhým koncem božskou podstatu.
Docela jako když rozkládáš vodu na vodík a kyslík, jenže v ohromně větší míře. "
" Hm, " udělal pan Bondy.
" Jen dál! "
" Já si myslím, " pokračoval Marek opatrně, " že některé výjimečné osobnosti dovedou samy v sobě rozložit hmotnou a božskou substanci;
víš, jaksi vybavit nebo vylisovat Absolutno ze své vlastní hmoty.
Takhle Kristus, divotvorci, fakíři, média a proroci to dovedou nějakou psychickou silou.
Můj Karburátor to dělá čistě strojově.
Je to jaksi továrna na Absolutno. "
" Fakta, " řekl G. H. Bondy.
" Zůstaň při faktech. "
" Tady máš fakta.
Já jsem sestrojil svůj Perfect Carburator zprvu jen teoreticky.
Pak jsem udělal malý model, který neběžel.
Teprve čtvrtý model se opravdu točil.
Byl jen takhle velký, ale běžel docela krásně.
A už když jsem pracoval s ním, v tak malém rozměru, cítil jsem zvláštní duševní účinky.
Takové ti divné rozjaření a okouzlení.
Ale já jsem myslel, že to je jenom radost z vynálezu, nebo snad přepracování.
Tehdy poprvé jsem začal prorokovat a dělat zázraky. "
" Cože? " zvolal prezident Bondy.
" Prorokovat a dělat zázraky, " opakoval Marek zasmušile.
" Měl jsem takové chvíle úžasného osvícení.
Věděl jsem například docela jasně, co se stane v budoucnosti.
I tvou návštěvu jsem předem prorokoval.
A jednou jsem si na soustruhu utrhl nehet.
Díval jsem se na poraněný prst, a vtom mně narostl nový nehet.
Patrně jsem si to přál, ale je to zvláštní a - strašné.
Nebo si představ, že jsem chodil vzduchem.
Víš, tomu se říká levitace.
Nikdy jsem takovým nesmyslům nevěřil.
Pomysli si, jak jsem se zhrozil. "
" To věřím, " řekl Bondy vážně.
" To musí být trapné. "
" Hrozně trapné.
Myslel jsem, že to je něco od nervů, taková autosugesce či co.
Zatím jsem postavil ve sklepě ten veliký Karburátor a uvedl jej v pohyb.
Jak jsem ti řekl, běží to už šest neděl ve dne v noci.
A tam teprve jsem poznal celý dosah věci.
Za den byl sklep nabit Absolutnem k prasknutí a začalo se to rozlízat po celém domě.
Víš, čisté Absolutno prostupuje každou hmotou, ale pevnými hmotami trochu pomaleji.
Ve vzduchu se šíří tak rychle jako světlo.
Když jsem tam vešel, popadlo mne to, člověče, jako nějaký záchvat.
Křičel jsem nahlas.
Nevím, kde jsem vzal sílu utéci.
Tady nahoře jsem pak o celé věci přemýšlel;
první myšlenka byla, že to je nějaký nový, opojný, rozjařující plyn, který se vyvinuje dokonalým spalováním.
Proto jsem dal zvenčí připevnit ten ventilátor.
Dva z montérů byli při tom osvíceni a měli vidiny;
třetí byl alkoholik, a snad to ho trochu imunizovalo.
Pokud jsem věřil, že je to jenom plyn, dělal jsem s tím řadu pokusů;
zajímavé je, že v Absolutnu hoří každé světlo daleko jasněji.
Kdyby se to dalo udržet skleněnou hruškou, dával bych to do žárovek;
ale ono to vyprchá z každé nádoby sebelépe těsněné.
Pak jsem myslel, že to bude nějaké ultraixzáření;
ale není ani stopy po nějaké elektricitě a na fotocitlivých deskách není po tom ani památky.
Třetího dne museli odvézt do sanatoře domovníka, který bydlí nad sklepem, i jeho ženu. "
" Proč? " tázal se pan Bondy.
" Obrátil se.
Byl inspirován.
Vedl náboženské řeči a dělal zázraky.
Jeho žena prorokovala.
Můj domovník byl náramně solidní člověk, monista a volnomyšlenkář, neobyčejně řádný muž.
Považ si, že zničehonic začal uzdravovat lidi skládáním rukou.
To se rozumí, že byl hned udán, okresní lékař, můj přítel, se hrozně rozčilil;
dal jsem odvézt domovníka do sanatoře, aby to nedělalo pohoršení.
Prý je mu lépe, uzdravil se, ztratil zázračnou moc;
pošlu ho ještě na venkov jako rekonvalescenta.
Já sám pak jsem počal dělat zázraky a vidět do dáli.
Mimo jiné jsem měl vidiny ohromných přesličkových močálovitých pralesů s podivnými zvířaty;
patrně proto, že jsem v Karburátoru pálil hornoslezské uhlí, které je nejstarší.
Je v něm asi Kamenouhelný Bůh. "
Prezident Bondy se otřásl.
" Marku, to je strašné! "
" Je, " řekl Marek truchlivě.
" Pomalu jsem začal chápat, že to není plyn, ale Absolutno.
Trpěl jsem hroznými úkazy.
Četl jsem lidské myšlenky, linulo se ze mne světlo, musel jsem se zoufale přemáhat, abych neupadl v modlitbu a nezačal kázat víru v Boha.
Chtěl jsem zasypat Karburátor pískem, ale při tom přišla na mne levitace.
Stroj se nedá ničím zastavit.
Nespím už doma.
I v továrně, mezi dělníky, se vyskytly těžké případy osvícení.
Nevím si rady, Bondy.
Ano, vyzkoušel jsem všechny možné izolační látky, které by nepropouštěly Absolutno ze sklepa ven.
Popel, písek, kovové stěny, nic tomu nemůže zabránit.
Zkusil jsem obložit sklep spisy profesora Krejčího, Spencerem, Haecklem, kdekterým pozitivistou;
považ si, že Absolutno prochází i takovými věcmi!
Ani noviny, modlitební knihy, Svatý Vojtěch, vlastenecké zpěvníky, univerzitní přednášky, knihy Q. M. Vyskočila, politické brožury a sněmovní stenogramy nejsou pro Absolutno neprostupné.
Jsem prostě zoufalý.
Nedá se to uzavřít ani vysát.
Je to rozpoutané zlo. "
" Nu a co, " řekl pan Bondy, " je to opravdu takové zlo?
I kdyby to všecko byla pravda... je to takové neštěstí? "
" Bondy, můj Karburátor je ohromná věc.
Převrátí svět technicky a sociálně;
nesmírně zlevní výrobu;
odstraní bídu a hlad;
zachrání jednou naši planetu před zmrznutím.
Ale na druhé straně vrhá do světa Boha jako vedlejší produkt.
Zapřísahám tě, Bondy, nepodceňuj to;
my nejsme zvyklí počítat se skutečným Bohem;
nevíme, co by jeho přítomnost mohla napáchat - řekněme kulturně, mravně a tak dále.
Člověče, tady jde o lidskou civilizaci! "
" Počkej, " řekl prezident Bondy zamyšleně.
" Snad je nějaké zaklínání.
Zavolals na to kněze? "
" Jaké kněze? "
" Jakékoliv.
Víš, na vyznání snad nezáleží.
Třeba by to dovedli nějak zakázat. "
" Pověra, " vybuchl Marek.
" Dej mi pokoj s flanďáky!
Aby mně pak zařídili ve sklepě nějaké zázračné poutní místo!
Mně, s mými názory! "
" Dobrá, " prohlásil pan Bondy.
" Tedy já je zavolám sám.
Člověk nikdy neví...
No, škodit to nemůže.
Konečně, já nemám nic proti Bohu.
Jenom by nesměl rušit v práci.
Zkusil jsi s ním jednat po dobrém? "
" Ne, " protestoval inženýr Marek
" To je chyba, " řekl suše G. H. Bondy.
" Snad by šlo s ním uzavřít nějakou smlouvu.
Docela přesný kontrakt, asi toho znění:
' Zavazujeme se vyrábět Vás nenápadně, bez přerušení, v rozsahu, jaký smluvíme;
za to Vy se zavážete, že se zřeknete všech božských projevů v okruhu tolika a tolika metrů od místa výroby. '
Co myslíš, přistoupil by na to? "
" Nevím, " odpovídal Marek znechuceně.
" Zdá se, že našel určitou zálibu v tom, existovat nadále nezávisle na hmotě.
Snad by... ve vlastním zájmu... dal s sebou mluvit.
Ale na mně to nežádej. "
" Dobrá, " souhlasil prezident, " pošlu svého notáře.
Velice taktní a obratný člověk.
A za třetí - hm, snad by se mu mohl nabídnout nějaký kostel.
Vždyť tovární sklep a okolí je místo pro něj trochu, hm, trochu nedůstojné.
Měli bychom vyzkoušet jeho vkus.
Zkusils to už? "
" Ne;
já bych nejraději sklep zatopil vodou. "
" Pomalu, Marku.
Já ten vynález asi koupím.
Chápeš ovšem, že... pošlu ještě své techniky...
Věc se musí vyšetřit.
Třeba je to opravdu jen otravný plyn.
A kdyby to byl skutečně sám Bůh, jen když Karburátor reelně pracuje. "
Marek vstal.
" Ty si troufáš postavit Karburátor v továrně MEAS? "
" Já si troufám, " řekl prezident Bondy vstávaje, " vyrábět Karburátory ve velkém.
Karburátory pro vlaky a lodě, Karburátory pro ústřední topení, pro domácnost i úřady, pro továrny a školy.
Za deset let se nebude na světě topit než v Karburátorech.
Nabídnu ti tři procenta z hrubého zisku.
První rok to bude snad jen několik miliónů.
Zatím se můžeš odstěhovat, abych sem poslal své lidi.
Zítra ráno sem přivezu světícího biskupa.
Hleď se mu vyhnout, Rudo.
Vůbec, nevidím tě tu rád.
Jsi trochu příkrý;
já si nechci Absolutno hned předem urazit. "
" Bondy, " šeptal Marek s hrůzou, " varuji tě naposled: uvedeš Boha na svět! "
" Pak, " řekl G. H. Bondy důstojně, " mně bude za to osobně zavázán.
A já doufám, že nebude vůči mně špinavý. "
KAPITOLA V SVĚTÍCÍ BISKUP
Asi čtrnáct dní po Novém roce seděl inženýr Marek v pracovně prezidenta Bondyho.
" Jak jste daleko? " ozval se právě pan Bondy zvedaje hlavu od nějakých papírů.
" Já jsem hotov, " mluvil inženýr Marek.
" Dal jsem tvým inženýrům podrobné nákresy Karburátoru.
Ten plešatý, jak se jmenuje - "
" Krolmus. "
" Ano, inženýr Krolmus, báječně zjednodušil můj atomový motor;
víš, převod elektronové energie v práci.
Člověče, to je chlapík, ten Krolmus.
A co je jinak nového? "
Prezident G. H. Bondy psal a mlčel.
" Stavíme, " řekl za chvíli.
" Sedm tisíc zedníků.
Továrnu na Karburátory. "
" Kde? "
" Na Vysočanech.
A zvýšili jsme akciový kapitál.
O půldruhé miliardy.
Noviny cosi píší o našem novém vynálezu.
Podívej se na to, " dodal a svalil Markovi na klín půl centu českých a zahraničních novin, načež se ponořil do jakýchsi listin.
" Už čtrnáct dní jsem, eh, " ozval se Marek stísněně.
" Co? "
" Už čtrnáct dní jsem nebyl ve své továrničce na Břevnově.
Já - já si tam netroufám.
Děje se tam něco? "
" Mhm. "
" A... co můj Karburátor? " tázal se Marek přemáhaje svou úzkost.
" Běží pořád. "
" A... co dělá... to druhé? "
Prezident Bondy vzdychl a položil péro.
" Víš, že jsme museli dát zavřít Mixovu ulici? "
" Proč? "
" Lidé se tam chodili modlit.
Celé zástupy.
Policie je chtěla rozehnat, zůstalo tam asi sedm mrtvých.
Nechali do sebe mlátit jako ovce. "
" To se dalo čekat, to se dalo čekat, " mumlal Marek zoufale.
" Zahradili jsme ulici ostnatým drátem, " mluvil Bondy dále.
" Okolní domy jsme museli vystěhovat;
víš, samé těžké náboženské úkazy.
Teď je tam komise ministerstva zdravotnictví a ministerstva osvěty. "
" Já myslím, " vydechl Marek s jistou úlevou, " že úřady můj Karburátor zapovědí. "
" Ba ne, " řekl G. H. Bondy.
" Klerikálové se děsně bouří proti tvému Karburátoru, a proto pokrokové strany naschvál jej kryjí.
Nikdo vlastně neví, oč jde.
Je vidět, že nečteš noviny, člověče.
Zvrhlo se to v docela zbytečnou polemiku proti klerikalismu.
A církev má tady náhodou trochu pravdy.
Ten zatracený světící biskup informoval kardinála arcibiskupa - "
" Jaký světící biskup? "
" Ale nějaký biskup Linda, jinak rozumný člověk.
Víš, já jsem ho tam dovezl, aby se podíval na to zázračné Absolutno jako odborník.
Vyšetřoval to tam celé tři dny, byl pořád ve sklepě a - "
" - obrátil se? " vyhrkl Marek.
" Kdepak!
Snad má takový trénink na Boha, nebo je zapeklitější ateista než ty, já nevím;
ale po třech dnech přijde ke mně a povídá, že z katolického stanoviska nemůže býti o Bohu ani řeči, že církev naprosto odmítá a zapovídá panteistickou hypotézu jako kacířství;
jedním slovem, že to není žádný legální, oprávněný Bůh, podepřený autoritou církve;
a že jako kněz to musí prohlásit za podvod, blud a herezi.
Moc rozumně mluvil ten páter. "
" Tak on tam necítil žádné nadpřirozené úkazy? "
" Všechno tam prodělal: osvícení, dělání zázraků, extázi, všecko.
To on nepopírá, že se ty věci tam dějí. "
" A prosím tě, jak to tedy vysvětluje? "
" Nijak.
Říkal, že církev nevysvětluje, ale přikazuje nebo zapovídá.
Zkrátka, rozhodně odmítl kompromitovat církev nějakým novým, nezkušeným Bohem.
Tak jsem mu aspoň rozuměl.
- Víš, že jsem koupil ten kostel, co je na Bílé Hoře? "
" Proč? "
" Je nejblíž u Břevnova.
Tři sta tisíc stál, člověče.
Nabídl jsem jej písemně i ústně tomu Absolutnu tam ve sklepě, aby se do něho přestěhovalo.
Je to docela pěkný barokní kostel;
krom toho jsem se uvolil předem v každou potřebnou adaptaci.
A to máš divné, pár kroků od kostela, v popisném čísle 457, se stal předevčírem pěkný případ extáze, u jednoho instalatéra;
ale v kostele nic, nic, nic zázračného!
Jeden případ byl až ve Vokovicích, dva dokonce v Košířích;
na petřínské bezdrátové stanici vypuklo náboženství přímo epidemicky.
Všichni radiotelegrafisté, co tam úřadují, posílali zničehonic do celého světa extatické depeše, jakési nové evangelium;
prý Bůh zase sestupuje na svět, aby jej vykoupil, a kdesi cosi;
považ si, jaká ostuda!
Pokrokové noviny teď řežou do ministerstva pošt, až z něho cucky lítají;
křičí, že ' klerikalismus vystrkuje rohy ', a podobné hlouposti.
Nikdo dosud netuší, že to má souvislost s Karburátorem.
Marku, " dodal Bondy šeptem, " něco ti řeknu, ale to je tajemství: před týdnem to přišlo na našeho ministra vojenství. "
" Na kohože? " vykřikl Marek.
" Tiše.
Na ministra vojenství.
Byl najednou osvícen ve své vile v Dejvicích.
Ráno nato svolal pražskou posádku a mluvil k ní o věčném míru, a vyzýval vojáky k mučednictví.
Musel se ovšem ihned poděkovat.
V novinách se psalo, že náhle ochuravěl.
Tak je to, kamaráde. "
" Už i v Dejvicích, " zastýskal si inženýr.
" Ale to je děsné, Bondy, jak se to rozlézá! "
" Nesmírně, " řekl prezident Bondy.
" Tuhle jeden člověk si přestěhoval piano z té zamořené Mixovy ulice až na Pankrác;
ve čtyřiadvaceti hodinách byl celý dům zachvácen - "
Prezident nedořekl.
Vstoupil sluha a ohlásil návštěvu biskupa Lindy.
Marek se spěšně poroučel;
ale Bondy ho mocí usadil a povídal:
" Jen seď a mlč;
je to šarmantní pán, ten biskup. "
V tu chvíli světící biskup Linda vcházel;
byl to malý, veselý pán se zlatými brýlemi a špásovnou hubičkou, kterou po kněžsku svíral v úhlednou prdelku.
Bondy mu představil Marka jakožto majitele nešťastného břevnovského sklepa.
Biskup si rozkoší mnul ruce, zatímco inženýr Marek vztekle brblal cosi o zvláštním potěšení a zarytě zaujal výraz pravící: vlez mi někam, flanďáku.
Biskup sešpulil pusu a obrátil se čile k Bondymu.
" Pane prezidente, " spustil hbitě po nějakých okolcích, " jdu k vám ve velice delikátní věci.
Velice delikátní, " opakoval labužnicky.
" Jednali jsme o vaší, ehm, o vaší záležitosti v konzistoři.
Jeho Eminence náš arcipastýř je nakloněn vyříditi tu nemilou příhodu co možná nenápadně.
Rozumíte, tu nepřístojnou věc se zázraky.
Pardon, nechci se dotýkat citů pana - pana majitele - "
" Prosím, jen mluvte, " odkývl Marek drsně.
" Tedy zkrátka celý ten skandál.
Jeho Eminence se vyjádřila, že z hlediska rozumu a víry nic není více pohoršujícího než ono bezbožné a přímo rouhavé porušování přírodních zákonů... "
" Dovolte, " vyhrkl Marek pln nevole, " přírodní zákony nechte laskavě nám.
My se také nechytáme vašich dogmat. "
" To chybujete, pane, " zvolal světící biskup jaře.
" Chybujete.
Věda bez dogmat je jen hromádka pochybností.
Horší je, že vaše Absolutno se příčí zákonům církevním.
Odporuje nauce o svátostech.
Nešetří církevní tradice.
Hrubě porušuje nauku o Trojici.
Nedbá apoštolské posloupnosti kléru.
Nepodléhá ani církevnímu exorcismu.
A tak dále.
Zkrátka, chová se způsobem, jaký musíme přísně zamítnout. "
" Nunu, " prohodil prezident Bondy smířlivě;
" doposud se chová dosti... důstojně. "
Světící biskup zvedl varovně prst.
" Doposud;
ale nevíme, jak se bude chovat příště.
Hleďte, pane prezidente, " řekl náhle důvěrně " vám jde o to, aby nevzniklo pohoršení.
Nám také.
Vy byste to chtěl nenápadně likvidovat, jako prakticky muž.
My rovněž, jako zástupcové a sluhové boží.
My nemůžeme připustit vznik nějakého nového Boha, nebo dokonce nového náboženství. "
" Chválabohu, " ulevil si pan Bondy;
" já jsem věděl, že se dohodneme. "
" Výborně, " zvolal pan biskup blýskaje blaženě brejličkami.
" Jen se dohodnout!
Ctihodná konzistoř se usnesla, že z ohledu na církevní zájmy by se případně uvolila převzít patronanci nad tím vaším, eh, eh, Absolutnem;
pokusila by se uvést je v soulad s katolickou věroukou;
prohlásila by popisné číslo 1651 v Břevnově za místo zázračné a poutní - "
" Oho, " vybuchl Marek a vyskočil.
" Dovolte, " kynul biskup velitelsky.
" Za místo zázračné a poutní, ovšem s podmínkami.
První podmínkou je, aby se v řečeném popisném čísle omezila výroba Absolutna na nejmenší míru;
aby se tam produkovalo jen jakési slabé, málo virulentní, hodně zředěné Absolutno, které by se projevovalo méně nezkrotně a jen sporadicky, asi tak jako v Lurdech.
Jinak nemůžeme převzít ručení. "
" Dobrá, " souhlasil pan Bondy.
" A dál? "
" Dále, " pokračoval biskup, " aby se vyrábělo jenom z uhlí vykopaného v Malých Svatoňovicích.
Jak račte vědět, je to zázračné mariánské místo, takže snad s pomocí tamního uhlí zřídíme v čísle popisném 1651 v Břevnově stánek mariánského kultu. "
" Beze všeho, " svoloval Bondy.
" Ještě něco? "
" Za třetí se zavážete, že na žádném jiném místě nyní a nikdy se nebude Absolutno vyrábět. "
" Jakže, " zvolal prezident Bondy, " a naše Karburátory - "
" - nevejdou nikdy v činnost, krom jediného, břevnovského, který bude majetkem a v provozu církve svaté. "
" Nesmysl, " ohrazoval se G. H. Bondy.
" Karburátory se budou dělat.
Do tří neděl bude jich zmontováno deset.
V prvním půlletí dvanáct set.
Do jednoho roku deset tisíc.
Tak dalece jsme už zařízeni. "
" A já vám pravím, " řekl světící biskup tiše a sladce, " že do jednoho roku nebude pracovat žádný Karburátor. "
" Proč? '
" Protože ani věřící, ani nevěřící lidstvo nemůže potřebovat skutečného a činného Boha.
Nemůže, pánové.
To je vyloučeno. "
" A já vám říkám, " vmísil se do toho Marek vášnivě, " že Karburátory budou.
Teď, teď jsem já sám pro ně;
právě proto je chci, že vy je nechcete;
vám navzdory, biskupská Milosti;
navzdory všem pověrám;
navzdory celému Římu!
A já první provolám - tu nabral inženýr Marek dechu a spustil s nemelodickým nadšením:
" Ať žije Perfect Carburator! "
" Uvidíme, " pronesl s povzdechem světící biskup Linda.
" Pánové se přesvědčí, že ctihodná konzistoř měla pravdu.
Do roka zastavíte sami výrobu Absolutna.
Ale ty škody, ty škody, co to předtím nadělá!
Pánové, nemyslete si, proboha, že církev zavádí Boha na svět!
Církev Jej jenom váže a reguluje.
A vy, páni nevěrci, vy Jej rozpoutáte jako povodeň.
Lodice Petrova přečká i tuhle novou potopu;
jako archa Noemova přeplaví se přes záplavu Absolutna, ale vaše moderní společnost, " zvolal biskup mocně, " si to odnese! "
KAPITOLA VI MEAS
" Pánové, " mluvil prezident G. H. Bondy na schůzi správní rady závodů MEAS ( Metallum A. Sp. ), konané 20. února, " mohu vám sděliti, že jedna budova nového továrního komplexu na Vysočanech byla včera odevzdána provozu.
V nejbližších dnech počne se sériová výroba Karburátorů, pro začátek osmnáct kusů denně.
V dubnu počítáme už s pětašedesáti kusy.
Koncem července dvě stě kusů denně.
Položili jsme patnáct kilometrů vlastních kolejí, hlavně pro dovoz uhlí.
Dvanáct parních kotlů se právě montuje.
Přikročili jsme k stavbě nové dělnické čtvrti. "
" Dvanáct parních kotlů? " tázal se ledabyle dr. Hubka, vůdce opozice.
" Ano, zatím dvanáct, " potvrdil prezident Bondy.
" To je zvláštní, " mínil dr. Hubka.
" Táži se, pánové, " řekl pan Bondy, " co je zvláštního na dvanácti kotlech?
Pro tak veliký tovární komplex - "
" Zajisté, " ozvaly se hlasy.
Dr. Hubka se ironicky usmíval.
" A nač těch patnáct kilometrů kolejí? "
" Na dovoz uhlí a surovin.
Počítáme s denní spotřebou osmi vagónů uhlí, až budeme v plném běhu.
Nevím, co pan doktor Hubka namítá proti dovozu uhlí. "
" Tohle namítám, " zvolal dr. Hubka a vyskočil, " že celá ta věc je krajně podezřelá.
Ano, pánové, svrchovaně podezřelá.
Pan prezident Bondy nás přinutil postavit továrnu na Karburátory.
Karburátor, jak nás ujistil, je jediný pohon budoucnosti.
Karburátor, jak výslovně tvrdil, může vyvinout tisíce koňských sil z jedné putynky uhlí.
A teď nám něco povídá o dvanácti parních kotlech a o celých vagónech uhlí pro naše kotly.
Pánové, prosím, řekněte mi, proč tedy nestačí putynka uhlí na pohon naší továrny?
Proč stavíme parní kotly, když můžeme mít atomové motory?
Pánové, není - li celý Karburátor jen pustý švindl, pak nechápu, proč pan prezident nezařídil naši novou továrnu na karburátorový pohon.
Nechápu to já a nepochopí to nikdo.
Proč pan prezident nemá dost důvěry k těm svým Karburátorům, aby je zavedl v našich vlastních závodech?
Pánové, to je hrozně špatná reklama pro naše Karburátory, když sám jejich výrobce jich nechce nebo nemůže užívat!
Prosím, pánové, otažte se pana prezidenta Bondyho, jaké jsou jeho důvody.
Já pro svou osobu mám úsudek hotov.
Končím, pánové! "
Načež se dr. Hubka rezolutně posadil vítězně smrkaje.
Členové správní rady stísněně mlčeli;
obvinění dr. Hubky bylo příliš jasné.
Prezident Bondy nezvedl očí ze svých papírů;
nic se nehnulo v jeho tváři.
" Mno, " ozval se smířlivě starý Rosenthal, " on nám to pan prezident vysvětlí.
No jo, to se vysvětlí, pánové.
Já myslím, že mmm no jo, v nejlepším smyslu.
Pan doktor Hubka má jistě mmm hm hm jojo, vzhledem k tomu, co nám sdělil. "
Prezident Bondy zvedl konečně oči.
" Pánové, " řekl tiše, " předložil jsem vám o Karburátoru dobré zdání našich inženýrů.
Věc se má vskutku tak, jak bylo řečeno.
Karburátor není švindl.
Zkonstruovali jsme jich deset na zkoušku.
Všechny pracují bezvadně.
Tady máme doklady.
Karburátor číslo 1 uvádí v pohyb výtlační pumpu na Sázavě, pracuje bez poruchy už čtrnáct dní.
Číslo 2, bagr na horní Vltavě, pracuje výtečně.
Číslo 3 v pokusné laboratoři brněnské techniky.
Číslo 4 poškozeno při dopravě.
Číslo 5 osvětluje Hradec Králové.
To je typ desetikilový.
Pětikilový typ, číslo 6, mlýn ve Slaném.
Číslo 7 instalováno pro ústřední vytápění bloku domů na Novém Městě.
Majitel bloku je přítomný továrník Machát.
Prosím, pane Macháte! "
Starší pán tohoto jména se probudil jako ze sna.
" Prosím? "
" Ptáme se vás, co dělá vaše nové ústřední topení? "
" Cože?
Jaké topení? "
" Ve vašem novém bloku, " řekl mírně prezident Bondy.
" V jakém bloku? "
" Ve vašich nových domech. "
" V mých domech?
Já žádné nemám. "
" Nonono, " ozval se pan Rosenthal.
" Loni jste přece stavěl. "
" Já? " divil se Machát.
" Máte pravdu, já jsem stavěl;
ale já, víte, já jsem ty domy teď daroval.
Víte, rozdal jsem je. "
Prezident Bondy se na něho pozorně zadíval:
" Komu, Macháte? "
Machát se slabě začervenal:
" Nu, chudým lidem, víte.
Nastěhoval jsem tam chudé lidi.
Já - já jsem totiž nabyl takového přesvědčení a - zkrátka, chudým lidem, rozumíte? "
Pan Bondy z něho nespustil očí, jako vyšetřující soudce:
" Proč, Macháte? "
" Já - já jsem jaksi musel, " mátl se Machát.
" Tak to na mne přišlo.
- Musíme být svatí, víte? "
Prezident bubnoval nervózně na stůl.
" A vaše rodina? "
Machát se počal překrásně usmívat:
" Oh, všichni jsme v tom zajedno, rozumíte.
Ti chudí lidé jsou tak svatí.
Jsou mezi nimi nemocní - Má dcera jim slouží, víte.
Tolik jsme se všichni změnili! "
G. H. Bondy sklopil oči.
Machátova dcera, Elen, plavá Elen, Elen se sedmdesáti milióny, slouží nemocným!
Elen, která mohla, která měla, která napůl svolila stát se paní Bondyovou!
Bondy si hryzl rty;
tohle se pěkně povedlo!
" Pane Macháte, " začal sevřeným hlasem, " chtěl jsem jenom vědět, jak u vás topí ten nový Karburátor. "
" Oh, výborně!
Je tak krásně teplo ve všech těch domech!
Tak jako by se tam topilo nekonečnou láskou!
Víte, " mluvil Machát nadšeně, utíraje si oči, " kdo tam vstoupí, je naráz jiným člověkem.
Je tam jako v ráji.
Žijeme jako v nebi, my všichni.
Ach, přijďte mezi nás! "
" Vidíte, pánové, " řekl prezident Bondy mocí se přemáhaje, " že Karburátory pracují tak, jak jsem vám slíbil.
Prosím, abyste upustili od dalších otázek. "
" My chceme jen vědět, " zvolal dr. Hubka bojechtivě, " proč tedy nezařizujete novou továrnu na karburátorový pohon?
Proč my máme topit drahým uhlím, když pro jiné zavádíme atomovou energii?
Hodlá nám prezident Bondy sděliti své důvody? "
" Nehodlá, " prohlásil Bondy.
" My budeme topit uhlím.
Z příčin mně známých se pro naši výrobu karburátorový pohon nehodí.
Dost, pánové!
Považuji celou věc za otázku důvěry ke mně. "
" Kdybyste věděli, " ozval se Machát, " jak krásně je člověku ve stavu svatosti!
Pánové, upřímně vám radím: rozdejte všechno, co máte!
Buďte chudí a svatí;
zbavte se mamonu a vzývejte Jediného Boha! "
" Nunu, " chlácholil ho pan Rosenthal.
" Pane Machát, vy jste moc milý a hodný pán, no jo;
moc hodný.
Ale víte, pane Bondy, já vám důvěřuju;
víte co, pošlete mně jeden ten Karburátor pro mé ústřední topení!
Pánové, já to zkusím, co?
Jaképak řeči!
No tak, pane Bondy! "
" Jsme všichni bratři před Bohem, " pokračoval zářící Machát.
" Pánové, odevzdejme továrnu chudým!
Činím návrh, abychom změnili MEAS na náboženskou obec Pokorných Srdcí.
Budeme jádrem, z kterého vyroste strom boží, víte?
Království boží na zemi. "
" Hlásím se o slovo, " křičel dr. Hubka.
" No tak, pane Bondy, " domlouval se starý Rosenthal.
" Vidíte, já jsem při vás.
No tak, půjčte mi jeden takový Karburátor!
Pane Bondy! "
" Neboť Bůh sám sestupuje na zem, " mluvil vzrušeně Machát.
" Slyšte vzkaz jeho:
Buďte svatí a prostí;
otevřte své srdce nekonečnosti;
buďte absolutní ve své lásce.
Víte, pánové - "
" Žádám o slovo, " chraptěl dr. Hubka.
" Ticho, " vzkřikl prezident Bondy, bledý a s očima planoucíma, a povstal v celé mohutnosti centového muže.
" Pánové, není - li vám po chuti továrna na Karburátory, převezmu ji do vlastní režie.
Vyúčtuju s vámi na halíř za dosavadní výlohy.
Skládám svůj úřad, pánové.
Poroučím se. "
Dr. Hubka se vymrštil:
" Ale pánové, já protestuju!
My protestujeme!
My neprodáme výrobu Karburátorů!
Pánové, tak znamenitý tovární artikl!
Prosím, my si nedáme od nikoho nabulíkovat, abychom se vzdali tak výnosné věci!
Dovolte, pánové - "
Prezident Bondy zazvonil.
" Přátelé, " řekl zasmušile, " nechme toho zatím.
Zdá se mi, že přítel Machát je trochu, hm, trochu churav.
Co se týče Karburátorů, zaručuju, pánové, dividendu stopadesátiprocentní.
Navrhuji konec debaty. "
Dr. Hubka se přihlásil k slovu:
" Navrhuji, pánové, aby každý z členů správní rady dostal jeden Karburátor, abych tak řekl, k vyzkoušení! "
Prezident Bondy se podíval na všechny pány;
jeho tváří to cuklo, chtěl něco říci, ale pokrčil jen rameny a procedil skrze zuby:
" Dobrá. "
KAPITOLA VII GO ON!
" Jak stojíme v Londýně? "
" Akcie MEAS včera 1470.
Předevčírem 720. "
" Dobrá. "
" Inženýr Marek jmenován čestným členem sedmdesáti učených společností.
A určitě dostane Nobelovu cenu. "
" Dobrá. "
" Run objednávek z Německa.
Přes pět tisíc Karburátorů. "
" Aha. "
" Z Japonska devět set zakázek. "
" Koukejme! "
" V Čechách zájem nepatrný.
Tři nové poptávky. "
" Hm.
Dalo se čekat.
Víte, ty malé poměry! "
" Ruská vláda objednává hned dvě stě kusů. "
" Dobrá.
Úhrnem? "
" Třináct tisíc objednávek. "
" Dobrá.
Jak jsme daleko se stavbou? "
" Oddělení pro atomové automobily je pod střechou.
Sekce atomových letadel do týdne zahájí práci.
Klademe základy k atomové lokomotivce.
Jedno křídlo oddílu pro lodní motory už pracuje. "
" Počkejte.
Zaveďte název atomobil, atomotor, atomotiva, rozumíte?
Co dělá Krolmus s atomovými děly? "
" Už konstruuje model v Plzni.
Náš atomový cyclecar ujíždí v bruselském autodromu třicátý tisíc kilometrů;
udělal dvě stě sedmdesát za hodinu.
Na půlkilové atomotorky máme v posledních dvou dnech sedmdesát tisíc objednávek. "
" Říkal jste před chvílí, že třináct tisíc úhrnem. "
" Třináct tisíc ležících atomových kotlů.
Osm tisíc otopných těles pro ústřední topení.
Skoro deset tisíc atomobilů.
Šest set dvacet atomových letadel.
Naše letadlo A 7 doletělo z Prahy do Melbournu v Austrálii bez zastavení;
všichni na palubě zdrávi.
Tady je depeše. "
Prezident Bondy se vztyčil:
" Ale přítelíčku, to jde nádherně! "
" V oddělení hospodářských strojů pět tisíc objednávek.
V oddělení malých motorů pro pohon dvaadvacet tisíc.
Sto padesát atomových čerpadel.
Tři atomové lisy.
Dvanáct atomových pecí pro vysoký žár.
Sedmdesát pět atomových stanic radiotelegrafických.
Sto deset atomových lokomotiv, vesměs do Ruska.
Založili jsme generální agentury ve čtyřiceti osmi hlavních městech.
Americký Steel-Trust, berlínská AEG, italský Fiat, Mannesmann, Creusot a švédské ocelárny nabízejí fúzi.
Kruppův koncern kupuje naše akcie za každou cenu. "
" Nová emise? "
" Pětatřicetkrát přepsána.
Noviny prorokují dvěstěprocentní superdividendu.
Ostatně noviny nepíší o ničem jiném než o naší věci;
sociální politika, sport, technika, věda, všechno je Karburátor.
Německý korespondent poslal nám sedm tun výstřižků;
francouzský čtyři metrické centy;
anglický jeden vagón.
Vědecká, odborná literatura, která má letos vyjít o atomovém motoru, se odhaduje na šedesát tun.
Anglo-japonská válka zastavena pro nedostatek veřejného zájmu.
Jenom v Anglii je devět set tisíc uhlokopů bez práce.
V belgické pánvi bylo povstání;
asi čtyři tisíce mrtvých.
Víc než polovina jam na světě zastavila práci.
Nafta v Pensylvánii zapálila své přeplněné sklady.
Požár trvá. "
" Požár trvá, " opakoval prezident Bondy zasněně.
" Požár trvá!
Panebože, my jsme to vyhráli! "
" Prezident Báňské společnosti se zastřelil.
Burza jednoduše šílí.
V Berlíně dnes ráno stojíme nad 8000.
Ministerská rada zasedá v permanenci;
chce vyhlásit stav obležení.
Pane prezidente, to není vynález, to je převrat! "
Prezident Bondy a centrální ředitel MEAS se na sebe mlčky dívali.
Ani jeden, ani druhý nebyl básníkem;
ale v tu chvíli jejich duše zpívaly.
Ředitel si přitáhl židli blíže a řekl polohlasem:
" Pane prezidente, Rosenthal se zbláznil. "
" Rosenthal? " zvolal G. H. Bondy.
Ředitel zasmušile přisvědčil.
" Udělal se z něho ortodoxní žid.
Pěstuje talmudistickou mystiku a kabalu.
Dal deset miliónů na sionismus.
Onehdy se strašně pohádal s doktorem Hubkou.
Víte, Hubka se dal k českým bratřím. "
" Už i Hubka! "
" Ano.
Já myslím, že to do naší správní rady zavlekl ten Machát.
Vy jste nebyl na poslední schůzi, pane prezidente.
To vám byla hrůza, všichni vedli náboženské řeči až do rána.
Hubka navrhnul, abychom odevzdali své závody dělníkům.
Naštěstí zapomněli o tom hlasovat.
Byli jako potrhlí. "
Prezident Bondy si hryzl prsty.
" Řediteli, co mám s nimi dělat? "
" Hm, docela nic.
Je to nějaká nervóza doby.
Už i v novinách sem tam něco probleskne;
ale není na to místa pro samé Karburátory.
Strašná spousta náboženských případů.
Nějaká psychická nákaza či co.
Onehdy jsem viděl doktora Hubku;
kázal před Živnobankou k zástupu lidí, cosi aby osvítili svá nitra a urovnali cestu Bohu.
Hrozně konfúzní řeči.
Dokonce dělal zázraky.
Forst je v tom taky.
Rosenthal úplně zblbnul.
Miller, Homola a Kolátor přišli s návrhem na dobrovolnou chudobu.
Nemůžeme už svolávat správní radu.
Je to blázinec, pane prezidente.
Musíte vzít celý ten krám na vlastní pěst. "
" Řediteli, to je strašné, " vydechl G. H. Bondy.
" Je.
Slyšel jste o Cukrobance?
Tam to chytlo naráz všechny úředníky.
Otevřeli pokladny a rozdávali peníze všem, kdo přišli.
Dokonce v hlavní dvoraně spalovali balíky bankovek na hranici.
Náboženské bolševictví, řekl bych. "
" V Cukrobance...
Nemá Cukrobanka náš Karburátor? "
" Má.
Pro centrální topení.
Cukrobanka byla první, která si to pořídila.
Teď ji policie zavřela.
Víte, i prokuristy a ředitele to chytlo. "
" Pane řediteli, já zakazuji dodávat Karburátory bankám. "
" Proč? "
" Zakazuji a dost!
Ať topí uhlím! "
" Trochu pozdě.
Všechny banky už instalují naše topení.
Teď to zařizujeme v parlamentě a ve všech ministerstvech.
Ústřední Karburátor na Štvanici je hotov, aby osvětloval celou Prahu.
Je to padesátikilový kolos, nádherný motor.
Pozítří v šest hodin bude slavnostně uveden v činnost u přítomnosti hlavy státu, starosty, městské rady a zástupců MEAS.
Musíte přijít.
Vy hlavně. "
" Bůh uchovej, " vykřikl pan Bondy zděšen.
" Ne ne, Bůh mne chraň!
Nepůjdu. "
" Musíte, pane prezidente.
Nemůžeme tam poslat Rosenthala nebo Hubku.
Vždyť jsou to zuřiví blázni.
Vedli by hrozné řeči.
Jde tu o čest závodu.
Starosta města má připravenou řeč na počest našeho díla.
Dostaví se zástupci cizích států a zahraničního tisku.
Veliká slavnost.
Jakmile se na ulicích rozsvítí světla, spustí vojenské kapely na ulicích intrády a fanfáry, bude zpívat Hlahol, Křížkovský, Dědrasbor a Učitelé, bude ohňostroj a sto jeden výstřel z děla, osvětlení Hradu a já nevím co.
Pane prezidente, vy musíte být při tom. "
G. H. Bondy vstal zmučen.
" Bože, ó Bože, můžeš - li, " šeptal, " odejmi - tento kalich - - "
" Přijdete? " opakoval neúprosný ředitel.
" Bože, Bože, proč jsi mne opustil! "
KAPITOLA VIII NA BAGRU
Nad Štěchovicemi stál bagr ME 28 nehnutě ve večerním soumraku.
Paternosterové rýpadlo už dávno přestalo vynášet chladný písek vltavského dna;
večer byl vlahý a bezvětrný, vonný pokosenými seny a výdechem lesa.
Severozápad ještě trochu planul sladkým oranžovým světlem.
Sem tam se zaleskla vlna božským třpytem prostřed zrcadlení nebes;
zazářila, zašuměla a rozlila se v světélkování hladiny.
Od Štěchovic blížil se k bagru člun;
plul pomalu proti bystrému toku, černý na zjasněné řece jako brouk vodomil.
" Někdo k nám jede, " ozval se pokojně plavec Kuzenda, sedící na zádi bagru.
" Dva, " řekl za chvíli strojník Brych.
" Já už vím kdo, " řekl pan Kuzenda.
" Milenci ze Štěchovic, " řekl pan Brych.
" Abych jim uvařil kafe, " rozhodl se pan Kuzenda a šel dolů.
" No tak, děti! " volal pan Brych na člun.
" Nalevo!
Nalevo!
Ženská, podejte mi ruku, tak.
A šup nahoru! "
" Já a Pepouš, " hlásila dívka na palubě, " my - my jsme chtěli - "
" Dobrý večer, " zdravil mladý dělník, který vystoupil za ní.
" Kdepak je pan Kuzenda? "
" Pan Kuzenda vaří kafe, " řekl strojník.
" Posaďte se.
Koukejte, někdo sem pluje.
To jste vy, pekaři? "
" To jsem já, " ozval se hlas.
" Dobrý večer, pane Brych.
Vezu vám pošťáka a pana hajnýho. "
" Tak pojďte nahoru, bratři, " řekl pan Brych.
" Až pan Kuzenda uvaří kafe, začneme.
Kdo ještě přijde? "
" Já, " ozvalo se po boku bagru.
" Tady pan Hudec by vás chtěl slyšet. "
" Vítám vás, pane Hudec, " mluvil strojník dolů.
" Pojďte nahoru, tady je žebříček.
Počkejte, já vám podám ruku, pane Hudec, když jste tu ještě nebyl. "
" Pane Brych, " volali tři lidé na břehu, " pošlete pro nás lodičku, jo?
My bychom chtěli k vám. "
" Dojeďte pro ně, vy dole, " řekl pan Brych.
" Ať se každýmu dostane slova božího.
Bratři a sestro, jen si sedněte.
Není tu špinavo od tý doby, co topíme Kalburátorem.
Bratr Kuzenda vám přinese kafe, a pak to začne.
Vítám vás, mládenci.
Pojďte nahoru. "
Načež pan Brych se postavil nad otvorem, kudy vedl žebříček do nitra bagru.
" Haló, Kuzenda, deset lidí na palubě. "
" Dobrá, " volal z hloubi vousatý hlas.
" Už to nesu. "
" Tak si sedněte, " obrátil se horlivě Brych.
" Pane Hudec, my tady máme jen kafe;
myslím, že vás to neurazí. "
" Kdepak, " namítal pan Hudec.
" Já jsem chtěl jenom vidět vaše - vaši - vaše zasedání. "
" Naši pobožnost, " opravil mírně Brych.
" Tady, víte, jsme všichni bratři.
Musíte vědět, pane Hudec: já jsem byl alkoholik a Kuzenda dělal politiku, a přišla na nás milost.
A tihle bratři a sestry, " řekl ukazuje dokola, " k nám večer jezdí, aby se modlili o stejný dar ducha.
Tadyhle pekař měl záduchu, a Kuzenda ho uzdravil.
No, řekněte, pekaři, jak to bylo. "
" Kuzenda na mne skládal ruce, " mluvil pekař tiše a uneseně, " a najednou se mně v prsou rozlilo takový teplo.
Víte, tak to ve mně luplo, a já jsem začal dýchat, jako bych lítal na nebi. "
" Počkejte, pekaři, " opravoval Brych.
" Kuzenda neskládal ruce.
To on nevěděl, že udělá zázrak.
Jen na vás udělal takhle rukou, a vy jste pak řek, že můžete dýchat.
Tak to bylo. "
" My jsme byli při tom, " vypravovala dívka ze Štěchovic.
" Tady pan pekař měl přitom světlo kolem hlavy.
A mně pan Kuzenda potom zažehnal souchotě, viď, Pepo? "
Mladík ze Štěchovic řekl:
" To je čistočistá pravda, pane Hudec.
Ale divnější je, co se stalo se mnou.
Já jsem nebyl hodný, pane Hudec;
už jsem taky seděl v kriminále, víte, pro krádež a ještě pro něco.
Tadyhle pan Brych by vám mohl povídat. "
" Ale copak, " mávl rukou Brych.
" Scházela vám jen milost.
Ale tady na tom místě, pane Hudec, se dějou divný věci.
Však to třeba i sám pocejtíte.
Bratr Kuzenda to umí říct, protože chodil dřív na schůze.
Koukejte, už jde. "
Všichni se obrátili k otvoru, jenž vedl z paluby do strojovny.
Otvorem vynořovala se vousatá hlava s nuceným, rozpačitým úsměvem někoho, kdo je odzadu strkán a tváří se, jako by se nic nedělo.
Bylo vidět Kuzendu až po pás - v obou rukou nesl velký kus plechu a na něm hrnéčky a plechovky od konzerv;
usmíval se nejistě a pořád stoupal.
Už bylo vidět jeho chodidla v úrovni paluby, a pan Kuzenda stoupal ještě výš i se svými hrnéčky.
Teprve půl metru nad otvorem se zastavil, tápaje jaksi nohama pod sebou;
visel volně ve vzduchu a zřejmě se namáhal dosáhnout nohama na zem.
Pan Hudec byl jako ve snách.
" Co se vám stalo, pane Kuzenda? " vyhrkl skoro uleknut.
" Nic nic, " zamlouval Kuzenda a odstrkoval se nohama od vzduchu;
a pan Hudec si vzpomněl, že nad jeho dětskou postýlkou kdysi visíval obrázek Nanebevstoupení Páně a že tam Kristus s apoštoly navlas stejně viseli ve vzduchu veslujíce nohama, ale s výrazem méně stísněným.
Najednou pan Kuzenda se pohnul vpřed a plul, plul večerním vzduchem nad palubou, jako by ho unášel mírný vánek;
chvílemi zvedal nohu, jako by chtěl vykročit či co, a zřejmě se bál o své hrnéčky.
" Prosím vás, vemte to kafe, " řekl honem.
Strojník Brych zvedl obě ruce a přijal plech s hrnéčky.
Tu Kuzenda svěsil nohy, zkřížil ruce na prsou a visel nehnutě, s hlavou trochu na stranu, a řekl:
" Vítám vás, bratři.
Nebojte se, že lítám.
To je jenom znamení.
Slečno, vy si vemte ten hrníček s květy. "
Strojník Brych rozdával hrnéčky a plechovky.
Nikdo se neodvážil promluvit;
ti, kdo tu ještě nebyli, okukovali zvědavě Kuzendovu levitaci.
Starší hosté srkali pomalu kávu a mezi každým douškem jako by se modlili.
" Už jste to vypili? " ozval se po chvíli Kuzenda a široce otevřel bledé, uchvácené oči.
" Tak já začnu. "
Načež odkašlal, přemýšlel chvilku a počal:
" Ve jménu Otce!
Bratři a sestro, sešli jsme se k pobožnosti na tomhle bagru, kde se dějou úkazy milosti.
Nemusím posílat pryč nevěřící a posměváčky, jako to dělají spiriti.
Pan Hudec přišel jako nevěřící a pan hajný se těšil na nějakou srandu.
Vítám vás oba;
ale abyste viděli, že vás znám skrze tu milost, tak vy chlastáte, hajný, a honíte chudý z lesa, a nadáváte, i když to nemusí bejt.
Nedělejte to.
A vy, pane Hudec, jste lepší zloděj, však vy víte, co myslím, a prchlej až moc.
Víra vás napraví a spasí. "
Na palubě panovalo hluboké ticho.
Pan Hudec se zarytě díval do země.
Hajný vzlykal, potahoval a třesoucí se rukou si hmatal po kapse.
" Já vím, hajný, " řekl vznášející se Kuzenda něžně, " že byste si chtěl zakouřit.
Jen si zapalte.
Jste tu jako doma. "
" Rybičky, " zašeptala dívka a ukazovala na hladinu Vltavy.
" Koukej, Pepo, jak ti kapři přišli poslouchat. "
" To nejsou kapři, " ozval se omilostněný Kuzenda.
" To jsou ševci čili vokouni.
A vy, pane Hudec, se netrapte pro svý hříchy.
Koukejte na mne: já jsem o nic nedbal než o tu politiku.
Já vám řeknu, že i to je hřích.
A vy, hajný, neplačte, nemyslel jsem to tak zle.
Kdo jednou pozná milost, vidí lidi naveskrz.
Brychu, že vidíte každýmu až do duše? "
" Vidím, " řekl pan Brych.
" Tuhle pan pošťák si zrovna teď myslí, kdybyste takhle pomohl jeho dcerušce.
Vona má krtice, viďte, pošťáku.
Von jí pan Kuzenda pomůže, když ji sem vezmete. "
" Vono se řekne pověra, " mluvil Kuzenda.
" Bratři, kdyby mně byl dřív někdo povídal vo zázracích a vo Bohu, byl bych se mu vysmál.
Tak zkaženej jsem byl.
Když jsme dostali sem na bagr tu novou mašinu, co běží bez topení, tak nám přestala všechna špinavá práce.
Jo, pane Hudec, to je první div, co se tu stal, že ten Kalburátor dělá všecko sám, jako by měl rozum.
I ten bagr pluje sám sebou, kam má plout, a koukejte, jak pevně stojí.
Koukejte, pane Hudec, že kotvy jsou nahoře.
Von stojí bez kotev, a zase pluje, kde je potřeba rejpat dno, a sám nasadí a sám přestane.
My, teda Brych a já, nemusíme na nic ani sáhnout.
Ať mně někdo řekne, jestli tohle není zázrak.
A když jsme tohle viděli, viďte, Brychu, začali jsme přemejšlet, až se nám udělalo jasno.
To je božskej bagr, to je železnej kostel, a my jsme tu jen jako kněži.
Když se dřív Pánbůh projevil ve studánce nebo jako u starejch Řeků v dubech a někdy i v ženskejch, pročpak by se neprojevil v bagru?
Pročpak by se štítil stroje?
Stroj je někdy čistší než jeptiška, a tuhle Brych má všecko vyleštěno jako v kredenci.
To jen tak vedle.
A abyste věděli, Bůh není tak nekonečnej, jak říkají katolíci;
má v průměru asi šest set metrů a na kraji je už slabej.
Nejsilnější je tady na bagru.
Tady dělá zázraky, ale na břehu už dělá jen vnuknutí a obrácení na víru, a ve Štěchovicích, když je dobrej vítr, je cejtit jen jako taková svatá vůně.
Tuhle pudlovali kolem veslaři z Blesku a z ČVK a přišla na ně milost na všechny.
Takovou sílu to má.
A co ten Bůh na nás chce, to se může jen vycejtit tady, uvnitř, " kázal Kuzenda ukazuje důrazně na srdce.
" Já vím, že nemůže vystát politiku a peníze, rozum a hrdost a povyšování;
vím, že má hrozně rád lidi i zvířata, že je moc rád, když sem přijdete, a že schvaluje dobrý skutky.
Je to náramnej demokrat, bratři.
Nás, totiž Brycha a mne, pálí každej halíř, pokud za něj nekoupíme kafe pro všecky.
Onehdy v neděli tu bylo pár set lidí, i na vobou březích seděli, a vidíte, kafe se nám rozmnožilo tak, že ho bylo dost pro všecky, a jakýho kafe!
Ale to jsou, bratři, jen úkazy.
Největší zázrak je vliv, kterej On má na naše city.
To je tak strašně krásný, až to člověka mrazí.
Někdy ti je, jako bys měl láskou a štěstím umřít, jako bys byl jedno s tou vodou dole a se všema zvířátkama i s hlínou a kamením, nebo jako bys ležel v takový velikanánský náruči;
no, to nikdo nepoví, jak ti je.
Všecko kolem zpívá a hlaholí, ty rozumíš všem němejm jazykům, vodě i větru, do všeho vidíš, jak to souvisí mezi sebou a s tebou, všecko najednou chápeš líp, než kdybys to čet vytištěný.
Někdy to na vás přijde jako záchvat, že máte až pěnu u huby;
ale jindy to působí pomalu a proleze vás to do poslední žilčičky.
Bratři a sestro, nic se nebojte;
teď sem plujou dva četníci, aby nás rozpustili, že jsme jako nevohlášená schůze.
Jen vyčkejte v klidu a důvěřujte v bagrovýho Boha. "
Byla už tma;
ale celá paluba bagru a tváře přítomných světélkovaly něžnou září.
Pod bagrem zašuměla a zastavila se vesla člunu.
" Hola, " křikl mužský hlas, " je tam pan Kuzenda? "
" Je tady, " mluvil cherubím hlasem Kuzenda.
" Jen pojďte nahoru, bratři četníci.
Já vím, že mě udal hostinský ze Štěchovic. "
Dva četníci vystoupili na palubu.
" Který z vás je Kuzenda? " tázal se závodčí.
" Já, prosím, " řekl Kuzenda stoupaje výše.
" Prosím, pane strážmistr, pojďte nahoru. "
Tu vznesli se plavně oba četníci a stoupali vzduchem ke Kuzendovi.
Jejich nohy zoufale tápaly po nějaké opoře, jejich ruce chytaly se hebkého vzduchu, bylo slyšet jejich rychlý a stísněný dech.
" Nebojte se, četníci, " řekl plavec Kuzenda velebně, " a modlete se se mnou:
Bože Otče, který ses vtělil do týhle lodi - - "
" Bože Otče, který ses vtělil do týhle lodi, " opakoval závodčí seškrceným hlasem.
" Bože Otče, který ses vtělil do týhle lodi, " spustil hlasitě pan Hudec vrhaje se na kolena, a sbor hlasů na palubě se připojil.
KAPITOLA IX SLAVNOST
Redaktor Cyril Kéval, lokální zpravodaj pražských Lidových, hodil se tentokrát do černého a hnal se hned po osmnácté večer na Štvanici, aby referoval o slavnostním otevření nové Ústřední Karburátorové Elektrárny pro Velkou Prahu.
Protlačil se davy zvědavců, kteří zaplavili celou Petrskou čtvrť, a pronikl trojí řadou stráží až k malé betonové budově ověšené prapory.
Z nitra domečku je slyšet sakrování montérů, kteří ovšem nejsou včas hotovi a teď to honem dohánějí.
Celá centrála není větší než veřejný záchodek.
A tuhle přechází zamyšlen, poněkud podoben filozofující volavce, stařičký pan redaktor Čvančara z Venkova.
Pan Čvančara vlídně oslovil mladého novináře:
" Vsaďte se, pane kolego, že se dnes něco stane.
Neviděl jsem ještě parádu, aby se při ní neprovedla nějaká hloupost.
A to už je, holenku, po čtyřicet let. "
" Mistře, " podotkl Kéval, " je to úžasné, co?
Tenhle domeček bude osvětlovat celou Prahu a hnát tramvaje a vlaky do šedesáti kilometrů a tisíce továren a - a - "
Pan Čvančara potřásl skepticky hlavou.
" Uvidíme, pane kolego, uvidíme.
Nás, starou gardu, už nic nepřekvapí;
ale - " a tu pan Čvančara snížil hlas v šepot, " všimněte si, pane kolego, že tu ani není rezervní Karburátor.
Kdyby se tenhle polámal, nebo byl, dejme tomu, vyhozen do povětří, pak - pak - chápete? "
Kévala zamrzelo, že na tohle nepřišel sám.
" To je vyloučeno, mistře, " začal tedy odporovat.
" Já mám bezpečné informace.
Tahle elektrárna je postavena jen naoko.
Pravá centrála je jinde;
je - je - " šeptal ukazuje prstem hluboko pod zem.
" Já nesmím říci kde.
Všimnul jste si, mistře, že pořád předlážďují Prahu? "
" Už čtyřicet let, " řekl pan Čvančara zádumčivě.
" Ano, tady to máte, " prášil Cyril Kéval vítězně.
" Rozumíte, vojenské důvody.
Ohromný systém podzemních chodeb.
Skladiště, prachárny a tak dále.
Já mám docela přesné informace.
Šestnáct karburátorových podzemních pevností kolem Prahy.
Nahoře ani stopy, jen fotbalové hřiště, kiosk na sodovku nebo vlastenecký pomník, haha, chápete?
Proto se staví tolik pomníků. "
" Mladý muži, " podotkl pan Čvančara, " copak ví dnešní pokolení o válce!
My bychom mohli povídat.
Aha, tady už je pan starosta. "
" A nový ministr vojenství.
Vidíte, říkal jsem vám to.
Rektor techniky.
Generální ředitel MEAS.
Nejvyšší rabín. "
" Francouzský vyslanec.
Ministr veřejných prací.
Pane kolego, ať se dostanem dovnitř.
Arcibiskup.
Italský vyslanec.
Předseda senátu.
Náčelník Sokolské obce.
Uvidíte, pane kolego, že na někoho zapomněli. "
V tu chvíli pan Cyril Kéval postoupil své místo jakési dámě, čímž byl odtržen od seniora novinářů i od vchodu, kudy se nepřetržitě řinul proud pozvaných osobností.
Tu zazněly zvuky národní hymny, rozlehl se povel u čestné setniny, a provázena svitou pánů v cylindrech a uniformách, vcházela hlava státu po rudém koberečku do betonové stavbičky.
Pan Kéval se stavěl na špičky a proklínal svou galantnost;
teď, řekl si, se tam už nedostanu.
Čvančara má pravdu, mínil dále, vždycky se provede nějaká hloupost;
postaví se tak malá búda na tak slavné posvícení!
Tož, řeči dodá ČTK a ten sós už se vymyslí: hluboké dojetí, velkolepý pokrok, spontánní ovace hlavě státu - -
Z nitra bylo slyšet náhlé utišení a kdosi začal brebentit slavnostní řeč.
Pan Kéval zívl a s rukama v kapsách obcházel stavbičku.
Šeřilo se.
Strážníci měli bílé rukavice a sváteční pendreky.
Na nábřežích natlačeno lidí.
Slavnostní řeč je příliš dlouhá, jako vždycky.
Kdo to vlastně řečňuje?
Tu spatřil Kéval ve zdi betonové centrály ve výši asi dvou metrů okénko.
Rozhlédl se, a hup, chytil se mříží a vytáhl svou chytrou hlavu do okénka.
Aha, to mluví pan starosta Velké Prahy, rudý jako brabenec;
vedle stojí pan G. H. Bondy, prezident MEAS, jako zástupce podnikatelstva, a hryže si rty.
Hlava státu má ruku na páce stroje, aby na dané znamení stiskla;
v tu chvíli rozžehne se slavnostní osvětlení v celé Praze, zařinčí hudby a vyletí ohňostroj.
Ministr veřejných prací se rozčileně vrtí;
bude patrně mluvit, až to dodělá starosta.
Nějaký mladý důstojník se tahá za knírek, vyslanci se tváří, jako by celou duší se oddávali řeči, z níž nerozumějí ani slovu, dva delegáti dělnictva ani nemrkají, zkrátka zdařilý průběh, řekl si krátce pan Kéval a seskočil.
Nato oběhl pětkrát celou Štvanici, vrátil se k centrále, a hup na okénko.
Pan starosta mluví ještě.
Když napjal Kéval hodně uši, zaslechl: "... tu blížila se pohroma bělohorská. "
I seskočil honem, sedl si stranou a kouřil.
Byla už hodně tma.
Nahoře mezi korunami stromů probleskly hvězdičky;
to je divné, řekl si Kéval, že také nečekaly s rozsvícením, až hlava státu stiskne tu páku.
Jinak Praha byla temná, Vltava se černě valila, neroztřpytěna odrazy lamp;
vše čekalo s chvěním na slavnostní okamžik Světla.
Když Kéval dokouřil celou viržinku, vrátil se k centrále a vyšvihl se na okénko.
Pan starosta mluví ještě, nyní už fialový do černa;
hlava státu stojí s rukou na páce, přítomné osobnosti se mezi sebou potichu baví, jen cizí vyslanci nehnutě naslouchají.
Docela vzadu se kymácí hlava pana Čvančary.
Starosta skončil tělesným vyčerpáním;
slova se ujal ministr veřejných prací;
bylo vidět, jak seká věty, aby svou řeč co možná zkrátil.
Hlava státu vzala už páku do levé ruky.
Starý Billington, doyen diplomatického sboru, skonal stoje, i ve smrti zachovávaje výraz pozorného naslouchání.
Tu skončil ministr svůj projev, jako by uťal.
Pan G. H. Bondy zvedl hlavu, rozhlédl se těžkým pohledem a pronesl několik slov;
patrně něco v tom smyslu, že MEAS odevzdává své dílo veřejnosti k dobru a užitku naší metropole, a dost.
Hlava státu se vztyčila a stiskla páku.
Tu rozžala se celá Praha nesmírnou září, vykřikl dav, rozhoupaly se zvony všech věží a na Mariánské baště houkla první dělová rána.
Kéval visící na mříži se ohlédl k městu.
Ze Střeleckého ostrova vyletěly zářivé rakety, Hradčany, Petřín i Letná zazářily girlandami žárovek, několik vzdálených hudeb se začalo potýkat, nad Štvanicí zakroužily osvětlené biplány, od Vyšehradu nesla se vzduchem ohromná V 16 ověšená lampióny;
zástupy smekly, strážníci zvedli ruce k přilbám, nehybní jako sochy;
z bašty houkaly nyní dvě baterie, kterým odpovídaly monitory u Karlína.
Kéval přitiskl opět tvář k mříži, aby viděl konec ceremonielu tam uvnitř nad Karburátorem.
V tutéž chvíli vykřikl, vytřeštil oči a zrovna se přisál k okénku;
načež řekl cosi jako " ó bože ", pustil se mříže a těžce se svezl na zem.
Dříve než náležitě dopadl, vrazil do něho člověk úprkem prchající.
Kéval ho chytil za kabát, člověk se ohlédl.
Byl to prezident G. H. Bondy, na smrt bledý.
" Co se to stalo, pane? " jektal Kéval, " co to tam dělají? "
" Pusťte mne, " vydechl Bondy, " prokrista, pusťte mne!
Běžte odtud. "
" Ale co se tam s nimi stalo? "
" Pusťte, " vykřikl Bondy a pěstí odraziv Kévala zmizel mezi stromy.
Třesa se opřel se Kéval o kmen stromu.
Z nitra betonové stavbičky bylo slyšeti cosi jako barbarský zpěv.
Po několika dnech přinesla ČTK tento nejasný výrobek:
" Oproti zprávám jednoho domácího listu, citovaného také za hranicemi, sdělujeme z nejlépe zpravených míst, že při slavnostním otevření Karburátorové Centrály nepřihodily se žádné nedůstojné úkazy.
V souvislosti s nimi složil starosta Velké Prahy svůj úřad a odebral se na léčení.
Doyen Billington je naopak zdráv a čilý.
Pravdou toliko jest, že všichni přítomní prohlásili, že tak mohutného dojmu posud nezažili.
Padnouti na zem a klaněti se Bohu je právem každého občana a konání zázraků není v rozporu s jakýmkoliv úředním postavením v demokratickém státě.
Rozhodně pak je nevhodno vměšovati hlavu státu do politováníhodných událostí, zaviněných jen nedostatečnou ventilací a nervovým přepracováním. "
KAPITOLA X SVATÁ ELEN
Několik dní po těchto událostech bloudil pan G. H. Bondy po ulicích Prahy, cigáro v zubech, a přemýšlel.
Kdo by ho potkal, myslel by, že se dívá na chodník;
ale pan Bondy se díval do budoucnosti.
Marek měl pravdu, říkal si.
A ten biskup Linda měl ještě větší pravdu.
Nelze, zkrátka, uvést na svět Boha bez sakramentských následků.
Copak, ať si lidé dělají, co chtějí;
ale tohle by otřáslo bankami, a čertví jak by to působilo na průmysl.
Dnes vypukla v Živno náboženská stávka;
zařídili jsme tam Karburátor, a hned po dvou dnech prohlásili úředníci majetek banky za boží fond pro chudé.
To by se za Preisse nestalo.
Ne, to by se jistě nestalo.
Bondy sklíčeně cucal na svém doutníku.
Tak co, řekl si, máme s tím praštit?
Za dnešek došlo objednávek za třiadvacet miliónů.
To se už nedá zastavit.
Kouká z toho konec světa či co.
Za dva roky bude všechno na hromadě.
Teď už pracuje na světě několik tisíc Karburátorů, a každý ve dne v noci chrlí Absolutno.
A to Absolutno je po čertech inteligentní.
Má zrovna bláznivou chuť nějak se zaměstnat.
No jo, nemá co dělat, tisíce let nemělo co dělat, a teď jsme je pustili z řetězu.
Například co provádí v Živno.
Samo vede knihy, účtuje, vede korespondenci.
Udílí písemné rozkazy správní radě.
Píše kontrahentům ohnivé epištoly o účinné lásce.
Tak, a teď akcie Živno jsou makulatura: kilo za smradlavý syreček.
Tak to chodí, když se plete Bůh do bankovnictví.
Firma Oberländer, textilní továrna v Úpici, nás bombarduje zoufalými depešemi.
Před měsícem si postavili Karburátor místo kotlů;
dobrá, stroje běží;
all right.
Ale najednou začnou selfaktory a stavy pracovat samy od sebe.
Když praskne nit, sama se naváže a běží to dál.
Dělníci jen koukají, ruce v kapsách.
V šest hodin má být konec práce, přadláci a tkalci jdou domů.
Ale stavy běží dál samy od sebe celou noc, celý den, celé tři neděle, a tkají, tkají, tkají bez ustání.
Firma depešuje:
U všech čertů, odeberte nám zboží, pošlete suroviny, zastavte stroje!
Teď to popadlo továrnu Bratří Buxbaumů, Morawtze, Morawtze a spol. holou nákazou do dálky.
V místě už není surovin;
v panice házejí do selfaktorů hadry, slámu, hlínu, co mají po ruce;
prosím, i z toho se utkají kilometry ručníků, kalika, kartounů a všeho možného.
Děsný rámus;
ceny textilií se řítí dolů;
Anglie zvyšuje ochranná cla;
sousední státy hrozí bojkotem.
A továrny bědují:
Prokrista, seberte si aspoň zboží!
Odvezte to někam, pošlete sem lidi, vagóny, autovlaky, zastavte mašiny!
Žalují zatím za náhradu škody.
Zatracený život!
A tyhle zprávy jsou odevšad, kde si postavili Karburátor.
Absolutno hledá práci.
Má se zuřivě k životu.
Dřív tvořilo svět;
teď se vrhlo na fabrikaci.
Zachvátilo už Liberec, brněnské bavlněné, Trutnov, dvacet cukrovarů, pily, Měšťanský pivovar v Plzni;
ohrožuje Škodovku;
pracuje v Jablonci a v jáchymovských dolech.
Někde propouštějí dělníky;
jinde zavřeli továrny a s hrůzou je nechávají běžet zamčené.
Šílená nadprodukce.
Továrny bez Absolutna zastavují výrobu.
Je to rozvrat.
A já, řekl si pan Bondy, jsem vlastenec.
Nenechám ruinovat naši matičku zemi;
ostatně máme tu vlastní závody.
Dobrá, ode dneška se stornují objednávky z Čech.
Co se stalo, stalo se;
ale od téhle chvíle se nepostaví v Čechách jediný Karburátor.
Zaplavíme jimi Němce a Francouze;
pak budeme Absolutnem bombardovat Anglii.
Anglie je konzervativní, uzavírá se našim Karburátorům;
budeme je tam házet ze vzducholodí jako veliké pumy.
Nakazíme celý průmyslový a finanční svět Bohem, a jen u nás necháme takový kulturní, bohaprostý ostrůvek poctivé práce.
Je to, abych tak řekl, vlastenecká povinnost, a krom toho jde o naše vlastní fabriky.
G. H. Bondy se rozjařil touto vyhlídkou.
Získáme u nás aspoň času, aby se vynalezly nějaké masky proti Absolutnu.
U čerta, vypíši sám tři milióny na bádání o ochraně proti Bohu.
Řekněme, zatím dva milióny.
Všichni Češi budou chodit s maskami, a zatím ti ostatní se, haha, utopí v Bohu.
Aspoň jejich průmysl na to praskne.
Pan Bondy se začal dívat na svět jasnýma očima.
Tuhle jde nějaká mladá žena;
nese se pěkně a pružně, jakápak bude zpředu?
Pan Bondy si pospíšil, předhonil ji a vyhnul se najednou uctivým obloukem;
ale patrně se rozmyslil a obrátil se na patě tak rychle, že málem do ní vrazil nosem.
" Vy, Elen, " řekl spěšně.
" Netušil jsem, že - že - "
" Věděla jsem, že jdete za mnou, " pravila dívka se sklopenýma očima a zůstala stát.
" Vy jste to tušila? " mluvil Bondy potěšen.
" Právě jsem myslel na vás. "
" Já jsem cítila váš zvířecí chtíč, " řekla Elen tiše.
" Mé co? "
" Váš zvířecí chtíč.
Vy jste mne nepoznal.
Jen jste mne omakával očima, jako bych na prodej byla. "
G. H. Bondy se zachmuřil.
" Elen, proč mne chcete urážet? "
Elen zavrtěla hlavou.
" Všichni to dělají.
Všichni, všichni jsou stejní.
Člověk tak zřídka potká čisté oči. "
Pan Bondy sešpulil ústa k hvízdnutí.
Aha, tady je to: náboženská obec starého Macháta!
" Ano, " odpověděla Elen k jeho myšlence.
" Měl byste přijít mezi nás. "
" Ó, ovšem! " zvolal pan Bondy;
a přitom si myslel: škoda tak pěkné holky.
" Proč škoda? " řekla Elen mírně.
" Poslyšte, Elen, " protestoval Bondy, " vy čtete myšlenky.
To není fair.
Kdyby si lidé četli myšlenky, nemohli by se slušně stýkat.
To je nediskrétnost, vědět, co si myslím. "
" Co mám dělat? " mluvila Elen.
" Každý, kdo pozná Boha, má ten dar;
každá vaše myšlenka se myslí zároveň ve mně: já ji nečtu, já ji mám sama.
Kdybyste věděl, jak to člověka očistí, když tak může soudit každou ukrytou zvrhlost! "
" Hm, " udělal pan Bondy, třesa se, aby si něco nemyslil.
" Jistě, " ujišťovala Elen.
" Mne to s pomocí boží vyléčilo z lásky k bohatství.
Já bych byla hrozně ráda, kdyby také vám spadlo bělmo. "
" Bůh uchovej, " zděsil se G. H. Bondy.
" A prosím vás, rozumíte přitom všemu, co takto, eh, takto v lidech vidíte? "
" Ano.
Dokonale. "
" Tak poslyšte, Elen, " řekl Bondy, " vám mohu říci všechno;
beztoho byste si to ve mně přečetla.
Nikdy bych si nemohl vzít ženu, která by četla mé myšlenky.
Svatá by mohla být podle libosti;
milosrdná k chudým bez omezení;
vydělám na to, a je to reprezentace.
I ctnost bych snesl, Elen, z lásky k vám.
Všechno bych snesl.
Miloval jsem vás svým způsobem, Elen.
Říkám to, protože to sama čtete.
Elen, bez skrytých myšlenek není možný obchod ani společnost.
A hlavně bez skrytých myšlenek není možno manželství.
To je vyloučeno, Elen.
A kdybyste našla nejsvětějšího muže, neberte si ho, pokud můžete číst jeho myšlenky.
Trochu klamu je jediný neselhávající svazek mezi lidmi.
Svatá Elen, nevdávejte se. "
" Proč ne? " řekla svatá Elen sladce.
" Náš Bůh není proti přírodě;
jen ji posvěcuje.
Nežádá po nás umrtvení.
Přikazuje nám život a plodnost.
Chce, abychom... "
" Prr, " přerušil ji pan Bondy.
" Váš Bůh tomu nerozumí.
Zbavuje - li nás klamu, je zatraceně proti přírodě.
Je prostě nemožný, Elen, absolutně nemožný.
Má - li rozum, nahlédne to sám.
Buď je nadobro nezkušený, nebo nadobro a zločinně destruktivní.
Škoda, Elen: já nemám nic proti náboženství;
ale tenhle Bůh neví, co by měl chtít.
Jděte na poušť, svatá Elen, se svým jasnozřením.
Nehodí se to mezi nás lidi.
Sbohem, Elen, a raději na neshledanou. "
KAPITOLA XI PRVNÍ SRÁŽKA
Není dosud zjištěno, jakým způsobem se to stalo;
ale právě v té době, kdy továrnička inženýra R. Marka ( Břevnov, Mixova 1651 ) byla obsazena detektivy a obklopena kordónem policie, ukradli neznámí pachatelé pokusný Markův Karburátor.
Přes horlivé pátrání nebyla nalezena ani stopa po ukradeném stroji.
Nějaký čásek nato kupoval majitel kolotoče, Binder Jan, naftový motorek pro svůj kolotoč a orchestrion u obchodníka se starým železem na Haštalském náměstí.
Obchodník nabídl mu velký měděný válec se setrvačníkem a řekl, to že je tuze laciný motor;
prý tam může nasypati jen trochu uhlí a běží to po celé měsíce.
Jan Binder byl pojat zvláštní, přímo slepou důvěrou k měděnému válci a koupil jej za tři sta.
Sám jej pak dovezl vozíkem k svému kolotoči, který právě stál u Zlíchova s porouchaným pohonem.
Jan Binder si svlékl kabát, složil měděný válec a potichu hvízdaje dal se do práce.
Místo setrvačníku nasadil na hřídel kolo, na kolo přehodil řemen a vedl jej na jiný hřídel, který jedním koncem měl pohánět orchestrion a druhým kolotoč.
Pak namazal čepy, strčil do jednoho kola a s rukama v kapsách, špule ústa k hvízdání, stál ve svém široce pruhovaném triku a zamyšleně čekal, co bude dál.
Kolo se třikrát otočilo a zůstalo stát;
pak se zachvělo, zakymácelo a začalo se tiše, vážně točit.
Tu spustil orchestrion všemi svými bubínky a píšťalami, kolotoč se otřásl jako ze spaní, zaskřípěl všemi svazy a plavně se roztočil;
stříbrné třásně zajiskřily, bílí koně s čabrakami a rudými otěžemi jako by zatáhli za své knížecí ekvipáže, jelen o divoce strnulých očích nesl se dokola, vzepjat ke skoku, labutě ušlechtilých šíjí vlekly v kruhu své bělostné a blankytné čluny - třpytě se, řinče hudbou roztáčel kolotoč svou rajskou krásu před nehybnýma očima tří Grácií, namalovaných na orchestrionu uchváceném vlastní hudbou.
Jan Binder stál pořád sešpulen a s rukama v kapsách;
díval se na svůj kolotoč jako ve snách, okouzlen něčím novým a překrásným.
Nyní už nebyl sám.
Uplakané, usmrkané dítě táhlo sem mladou chůvičku a zastavilo se před kolotočem, s očima ohromnýma, s pusou dokořán, ztuhlé úžasem.
I chůvička vyvalila oči a stála jako u vidění.
Kolotoč kroužil, podivně planoucí, velebný, slavný jako svátek;
nyní vířil vášnivou rychlostí, nyní se kolébal jako koráb těžký vůněmi Indie, nyní plul jako zlatý oblak vysoko na nebi;
zdálo se, že se vznáší utržen od země, že hoří, že zpívá.
Ne, to zpívá orchestrion;
teď jásá ženskými hlasy, na něž prší stříbrný déšť harfových tónů;
teď hučí prales nebo varhany, ale z hloubi pralesa flautují ptáci a sedají ti na ramena;
zlaté polnice ohlašují vstup vítěze nebo snad celé armády, jež blýská ohnivými meči.
A kdo to zpívá ten slavnostní hymnus?
Tisícové mávají ratolestmi, nebe se otevírá a za rachotu bubnů letí dolů zpěv samotného Boha.
Jan Binder zvedá ruku, ale tu se kolotoč zastaví a naklání svou náruč k dítěti.
Dítě capká do kolotoče, jako by šlo do otevřené brány ráje, a chůva jako ve snách jde za ním a posadí je do labutího člunu.
" Dneska zadarmo, " řekl Binder chraptivě, orchestrion zajásal a kolotoč se roztočil, jako by se zvedal k nebi.
Jan Binder se zapotácel:
Co je to?
Vždyť už se netočí kolotoč, ale celá země se pohybuje dokola, zlíchovský kostel opisuje velikánský kruh, podolské sanatorium se sune i s Vyšehradem a zatáčí se na druhý břeh Vltavy.
Ano, celá země se točí kolem kolotoče, krouží prudčeji a prudčeji, víří jako turbína;
jen kolotoč stojí pevně uprostřed, mírně se kolébaje jako loď, na jejíž palubě se procházejí bílí koně, jeleni a labutě a malé dítě, které ručičkou vede chůvu a hladí zvířata.
Ach ano, země se divoce točí a jen kolotoč je líbezným ostrovem klidu a spočinutí.
A Jan Binder, vrávoraje, s žaludkem pobouřeným, porážen vířením země, s rukama zdviženýma klopýtá ke kolotoči, chytí se tyče a vyskočí na jeho pokojnou palubu.
Nyní je vidět, jak kolotá země vlníc se jako vzbouřené moře.
A hle, z domečků vybíhají vyděšení lidé, mávají rukama, potácejí se a padají, unášeni jako na obrovském rotujícím kotouči.
Binder, pevně se drže tyče, naklání se k nim a řve:
" Sem, lidičky, sem! "
A lidé vidí zářící kolotoč klidně se vznášeti nad roztočenou zemí a vrávorají k němu.
Binder, drže se tyče, jim podává volnou ruku a vytahuje je z vln země: děti, babičky, strejce, a ti teď stojí na palubě kolotoče, oddychují po tom velikém leknutí a žasnou, když vidí svět točiti se dokola.
Už všechny vytáhl Binder nahoru, ale ještě tu běhá černé psisko, kvičí strachem a rádo by nahoru, ale země je unáší rychleji a rychleji kolem kolotoče.
Tu sedl Binder na bobek a natáhl ruku dolů, až chytil psisko za obojek a vyzvedl je k sobě.
Nyní zanotoval orchestrion píseň díkůvzdání.
Znělo to jako chorál trosečníků, v němž drsné hlasy plavců se mísí s dětskou modlitbičkou;
nad rozpoutanou bouří se rozklene melodická duha ( v h moll ) a nebe se rozhrne blaženým třpytem houslového pizzicata.
Trosečníci na Binderově kolotoči stojí mlčky, s klobouky smeknutými;
ženy ševelí rty v tiché modlitbě a děti, zapomínajíce už na prožité hrůzy, odvažují se hladiti tuhou tlamičku jelena a pružné šíje labutí.
Bílí koně trpělivě nechávají dětská stehénka drápati se do sedel;
sem tam zarže některý a moudře hrábne kopytem.
Země dokola kolem se točí už pomaleji a Jan Binder, vysoký ve svém pruhovaném triku bez rukávů, počne neuměle mluviti:
" Tak, lidičky, jsme se sem sešli z toho kolotání a zmatku světskýho.
Tady je boží mír uprostřed bouře, tady jsme v Pánu Bohu uloženi jako v posteli.
To je znamení, že máme utíkat z toho světskýho víru a uchýlit se do náruče boží, amen. "
Takto a podobně mluvil Jan Binder a lidé na kolotoči poslouchali jako v kostele.
Konečně země se zastavila, orchestrion tiše a zbožně preludoval a lidé seskakovali z kolotoče.
Jan Binder ještě podotkl, že je to zadarmo, a propustil je obrácené a povznesené.
A když pak ke čtvrté hodině se procházely maminky s dětmi a staří penzisté mezi Zlíchovem a Smíchovem, znovu se rozehrál orchestrion a země začala kroužiti, znovu Jan Binder zachránil všechny lidi na palubu kolotoče a uklidnil je vhodným kázáním;
o šesté hodině šli dělníci z práce, o osmé vynořili se milenci a ještě po desáté přišli flamendři z hospod a biografů;
všichni postupně byli strženi vířením země a zachráněni v blažené náruči kolotoče a posíleni pro příští život případnými slovy Jana Bindera.
Po týdnu tohoto spasitelného působení opustil kolotoč Binderův Zlíchov a putoval podle Vltavy nahoru, do Chuchle a do Zbraslavě a posléze do Štěchovic.
Ve Štěchovicích pracoval už po čtyři dny s ohromným náboženským úspěchem, když tu došlo k události poněkud temné.
Jan Binder právě dokončil kázání a žehnaje propustil své nové učedníky.
Tu blížil se ze tmy černý a tichý zástup;
v jeho čele šel vysoký, vousatý muž a přikročil rovnou k Binderovi.
" Tak, " řekl přemáhaje rozčilení, " spakujte to, nebo - "
Binderovi věřící to zaslechli a vraceli se k svému učiteli.
Binder, cítě za zády své lidi, prohlásil pevně:
" Až naprší. "
" Mírněte se, pane, " řekl jiný rozčilený muž.
" Mluví s vámi pan Kuzenda. "
" Nechte ho, pane Hudec, " řekl vousatý muž.
" Já to s ním vyjednám sám.
Já říkám podruhý: spakujte to, nebo vám to ve jménu Páně rozbiju. "
" A vy teda, " řekl Jan Binder, " jděte domů, nebo vám ve jménu Páně vyrazím zuby. "
" Sakra! " zvolal strojník Brych, dera se ze zástupu dopředu, " ať to zkusí! "
" Bratře, " řekl mírně Kuzenda, " nejdřív po dobrým.
Bindere, vy tu děláte hanebný kouzla, a to my netrpíme tak blízko našeho bagrovýho svatostánku. "
" Švindlovej bagr, " řekl Binder pevně.
" Co jste řek? " zvolal Kuzenda zraněn.
" Švindlovej bagr. "
Co následovalo, je těžko rozplésti v souvislý děj.
Zdá se, že první vyrazil pekař z tábora Kuzendova, ale Binder jej praštil do hlavy pěstí.
Hajný uhodil Bindera pažbou do prsou, ale vzápětí ztratil pušku a nějaký mladík ze Štěchovic ( z tábora Binderova ) jí vyrazil Brychovi přední zuby a srazil klobouk pana Hudce.
Pošťák ( Kuzendův ) škrtil jakéhosi kloučka Binderova.
Binder mu skočil na pomoc, ale dívka ze Štěchovic se na něho vrhla odzadu a kousla ho do ramene, kde měl pan Binder vytetovaného českého lva.
Někdo z Binderových lidí vytáhl nůž, Kuzendův zástup zdánlivě couval, ale menší jeho část se vrhla na kolotoč a urazila jelenovi parohy a ušlechtilou šíji jedné z labutí.
Tu zavzdychal kolotoč a naklonil se a jeho střecha padla na zápasící skupinu.
Kuzenda, uhozen tyčí, ztratil vědomí.
Vše se dálo v tichu a temnu.
Když přiběhli lidé, měl Binder zlomenou klíční kost, Kuzenda ležel v mrákotách, Brych vyplivoval zuby a krev a dívka ze Štěchovic hystericky vzlykala.
Ostatní se rozprchli.
KAPITOLA XII SOUKROMÝ DOCENT
Mladý učenec PhDr. Blahouš, teprve pětapadesátiletý, takto soukromý docent srovnávací vědy náboženské na Karlově univerzitě, mnul si ruce, když usedal k nařezaným čtvrtkám papíru.
Letmo napsal titul " Náboženské úkazy posledních dnů ", pak začal svůj článek slovy " Spor o definici pojmu ' náboženství ' trvá již od dob Ciceronových ", načež se zamyslil.
Tenhle článek, řekl si, pošlu do Času;
počkejte, páni kolegové, jaký to udělá rozruch!
Mám já štěstí, že zrovna teď vypukla ta náboženská horečka!
Bude to svrchovaně aktuelní článeček.
Noviny budou psát:
" Náš mladistvý učenec PhDr. Blahouš uveřejnil právě pronikavou studii " atd.
Pak dostanu mimořádnou profesuru a Regner pukne vztekem.
Tu zamnul mladistvý učenec svrasklýma rukama, až v nich radostně zapraskalo, a dal se do psaní.
Když kvečeru přišla bytná se optat, co by chtěl k večeři, byl už na čtvrtce šedesáté u církevních Otců.
O třiadvacáté hodině ( na stránce 115 ) dospěl k vlastní definici pojmu náboženství, v níž bylo jedno slovo jiné než v definici jeho předchůdce;
nato krátce pojednal ( s několika polemickými šlehy ) o metodách exaktní vědy náboženské, čímž byl stručný úvod jeho článku uzavřen.
Krátce po půlnoci psal náš docent:
" Právě v poslední době vynořily se různé úkazy náboženské a kultické, jež zasluhují pozornosti exaktní vědy náboženské.
Ačkoliv zajisté jejím hlavním úkolem je studovati religiózní jevy národů dávno vymřelých, přece i živá přítomnost může poskytnouti modernímu ( podtrhl dr. Blahouš ) badateli různé poznatky, které mutatis mutandis vrhnou jisté světlo na dávnověké kulty přístupné pouze dohadům. "
Pak podle novin a ústního svědectví popsal kuzendismus, v němž nalezl stopy fetišismu, ano i totemismu ( bagr jakožto totemický bůh Štěchovic ).
U binderovců konstatoval kultickou příbuznost s tančícími derviši a se starými kulty orgiastickými.
Dotkl se úkazů při slavnosti elektrárny a uvedl je bystře ve vztah s párským kultem Ohně.
V náboženské obci Machátově objevil rysy asketické a fakírské;
citoval různé případy jasnozření a zázračného léčení, jež srovnal velmi vhodně s kouzelnictvím starých vnitroafrických kmenů černošských.
Dotkl se šíře psychické nákazy a davové sugesce;
uvedl z dějin průvody flagelantů, křížové výpravy, chiliasmus a malajský amok.
Objasnil náboženské hnutí posledních dnů ze dvou psychologických hledisek: jako patologické případy u degenerovaných hysteriků a jako kolektivní psychickou epidemii pověrčivých, intelektuálně méněcenných mas;
v obou případech demonstroval atavický výskyt primitivních forem kultických, sklon animisticko-panteistický a šamanistický, náboženský komunismus připomínající novokřtěnce a vůbec ochabnutí činnosti rozumové ve prospěch nejhrubších pudů pověrčivých, kouzelnických, okultních, mystických a modlářských.
" Nenáleží nám rozhodovati, " psal dále dr. Blahouš, " do jaké míry běží tu o mastičkářství a podvod jedinců spekulujících s lidovou lehkověrností;
při vědecké zkoušce by se nepochybně ukázalo, že domnělé ' zázraky ' dnešních thaumaturgů jsou jen staré známé kousky balamucení a sugesce.
Po této stránce doporučujeme nové, denně vznikající ' náboženské obce ', sekty a kroužky pozornosti bezpečnostních úřadů a psychiatrů.
Exaktní věda náboženská se omezuje na zjištění, že všechny tyto náboženské úkazy jsou v jádře barbarský atavismus a slátanina nejstarších prvků kultických, podvědomě žijících v lidové fantazii;
stačilo několik fanatiků, šarlatánů a vyložených maniaků, aby pod nátěrem civilizace procitly v evropském lidstvu ony předhistorické motivy náboženské víry - "
Dr. Blahouš se zvedl od psacího stolu;
právě dopsal tři sta čtyřicátou šestou čtvrtku svého článečku, ale necítil se ještě unaven.
Musím připravit efektní konec, řekl si;
několik myšlenek o pokroku a vědě, o podezřelé blahovůli vlády k náboženskému tmářství, o nutnosti postavit bojovnou frontu proti reakci a tak dále.
Tu mladistvý učenec, okřídlen perutěmi nadšení, přistoupil k oknu a vyklonil se do tiché noci.
Bylo půl páté ráno.
Dr. Blahouš pohlížel do temné ulice, trochu se zachvívaje chladem.
Všude bylo mrtvo, ani jedno světélko nebdělo v lidských oknech.
Soukromý docent zvedl oči k nebi;
bylo už poněkud bledé, ale jiskřilo hvězdami v nekonečné velebnosti.
Jak dávno jsem se nedíval na nebe, napadlo učenci;
bože, je tomu přes třicet let!
Tu zavál mu líbezný chlad na čelo, jako by někdo vzal jeho hlavu do přečistých, chladivých rukou.
Jsem tak sám, zastýskal si starý muž, pořád tak sám!
Ano, pohlaď mi trochu vlasy;
ach, už třicet let mně nikdo nevložil na čelo dlaň!
Trna, třesa se stál dr. Blahouš v okně.
Něco tu je, pocítil pojednou v sladkém a tísnivém úchvatu, ó bože, vždyť já tu nejsem sám!
Nějaká náruč mne drží, někdo je vedle mne;
kéž zůstane!
Kdyby po chvíli vešla paní bytná do pokoje docentova, viděla by jej státi v okně s oběma rukama vysoko zdviženýma a hlavou zvrácenou nazad u výrazu svrchovaného vytržení.
Ale nyní se zachvěl, otevřel oči a jako ve snách se vrátil k psacímu stolu.
" Na druhé straně však nelze pochybovat, " psal rychle, nestaraje se o to, co před tím je napsáno, " že nyní se Bůh nemůže projevovat jinak než primitivními formami kultickými.
Novodobým úpadkem víry je přerušena souvislost se starým náboženským životem;
Bůh musí začíti od počátku, obraceje nás k sobě jako druhdy divochy: je nejprve modlou a fetišem;
je bůžkem skupiny, klanu nebo kmene;
oživuje přírodu a působí skrze čaroděje.
Před našima očima opakuje se takto náboženský vývoj, počínaje předhistorickými formami a míře k vyšším stupňům.
Je možno, že nynější náboženská vlna se roztříští několika směry, z nichž každý bude usilovat o nadvládu na úkor ostatních.
Můžeme očekávat periodu náboženských bojů, jež svým zápalem a houževnatostí budou předčiti křížová tažení a svou velikostí překonají poslední světové války.
V našem bezbožném světě nezbuduje se bohokrálovství bez velkých obětí a dogmatických zmatků.
A přesto pravím vám:
Oddejte se Absolutnu celou bytostí;
věřte v Boha, ať k vám promluví pod jakoukoliv způsobou.
Vězte, že již přichází, aby učinil z naší země a snad i z jiných planet našeho systému věčnou bohoříši, cářství Absolutna.
Včas vám pravím ještě jednou: pokořte se! "
Tento článek soukromého docenta dr. Blahouše skutečně vyšel.
Ne sice celý;
redakce uveřejnila jen část jeho výkladů o nových sektách a celý závěr s opatrnou poznámkou, že tato stať mladistvého učence je zajisté příznačná pro náladu doby.
Rozruchu článek Blahoušův neudělal, neboť byl zatlačen jinými událostmi.
Jen mladistvý učenec soukromý docent filozofie dr. Regner přečtl Blahoušovu stať s ohromným zájmem, načež na různých místech prohlásil:
" Blahouš je nemožný.
Naprosto nemožný.
Prosím vás, jak se může opovážit mluvit odborně o náboženství chlap, který sám věří v Boha? "
KAPITOLA XIII OMLUVA KRONIKÁŘE
A nyní dovolte, aby kronikář Absolutna upozornil na svou tísnivou situaci.
Předně píše zrovna kapitolu XIII s vědomím, že toto nešťastné číslo bude míti osudný vliv na jasnost a úplnost jeho líčení.
Něco se v této neblahé kapitole poplete, tím si buďte jisti;
autor by mohl sice ( jakoby nic ) nadepsat " Kapitola XIV ", ale pozorný čtenář by se cítil ošizen o kapitolu XIII, a právem;
zaplatil si přece celé vypravování.
Ostatně, bojíte - li se třináctky, přeskočte tuto kapitolu;
neztratíte tím věru mnoho světla v temné záležitosti Továrny na Absolutno.
Horší jsou jiné rozpaky kronikářovy.
Vylíčil vám tak souvisle, jak dovedl, vznik a prosperitu továrny;
upozornil na účinky několika karburátorových kotlů u pana Macháta, v Živno, v úpické textilce, na Kuzendově bagru a v Binderově kolotoči;
popsal na Blahoušově tragickém případě dálkovou nákazu způsobenou volně těkajícím Absolutnem, které, jak vidno, začalo se povážlivě rozlézat, ačkoliv bez patrného plánu.
Ale nyní považte, že od počátku celé záležitosti byla vyrobena hrůza tisíc Karburátorů nejrůznějších typů.
Vlaky, letadla, automobily a lodě poháněné tímto nejlacinějším motorem odhazovaly na svých tratích celá oblaka Absolutna, jako dříve nechávaly za sebou jen prach, kouř a smrad.
Považte, že tisíce továren na celém světě už vyhodily staré kotly a zařídily se na Karburátory;
že sta ministerstev a úřadů, sta bank a burz a velkoobchodů, vývozních společností a velkokaváren, hotelů a kasáren, škol a divadel a Dělnických domů, tisíce redakcí a spolků, kabaretů a domácností se vytápěly Nejnovějším Karburátorovým Ústředním Topením známky MEAS.
Považte, že ke koncernu MEAS přistoupily Stinnesovy závody se vším všudy a že americký Ford se vrhl na sériovou výrobu, která chrlila den co den třicet tisíc hotových Karburátorů do světa.
Ano, prosím, uvažte to vše, a vzpomeňte si, jaké účinky měl každý vám dosud blíže představený Karburátor.
Násobte tyto účinky statisíci, a pochopíte rázem situaci kronikářovu.
Jak rád by putoval s vámi za každým nově zrozeným Karburátorem, přikukoval při jeho nakládání na vůz, podal trochu sena, chleba nebo kostku cukru těžkým koním královsky širokých zadků, kteří na řinčivém valníku vezou do továrny nový měděný válec;
jak rád by s rukama na zádech asistoval při jeho instalaci a radil montérům a pak čekal, až se to začne točit;
jak by potom dychtivě pátral v lidských tvářích, kdy " to " na ně začne působit, kdy Absolutno do nich vleze nosem, ušima nebo čím a začne rozkládat jejich zatvrzelou přirozenost, lámat jejich náklonnosti, léčit jejich morální rány;
jak je převrátí svým hlubokým pluhem, rozžehne, rozmělní, přerodí;
jak otevře před nimi úžasný, a přece lidsky tak přirozený svět zázraků, extází, vnuknutí, osvícení a víry!
Neboť hleďte, kronikář se vám přiznává, že nestačí na dějepisce;
tam, kde historik stoupou nebo lisem své historické erudice, heuristiky, diplomatiky, abstrakce, syntéze, statistiky a jiných dějepisných vynálezů, stlačí tisíce a statisíce drobných, živých, osobních událostí v jakousi hustou, libovolně formovatelnou hmotu, která se jmenuje " dějinný fakt ", " sociální úkaz ", " hromadné dění ", " vývoj ", " kulturní proud " nebo vůbec " historická pravda ", vidí kronikář jen jednotlivé případy a nalézá v nich dokonce zalíbení.
Nyní, dejme tomu, by měl pragmaticky, vývojově, ideově, synteticky popsat a vysvětlit " náboženský proud ", který zachvátil celý svět před rokem 1950;
jsa si vědom tohoto grandiózního úkolu, přikračuje k sbírání " náboženských úkazů " oné doby;
a hle, na této heuristické cestě nalezne například Bindera Jana, emeritního varietního artistu, kterak v pruhované košili putuje se svým atomovým kolotočem od obce k obci.
Historická syntéza ovšem káže kronikáři, aby abstrahoval od pruhované košile, od kolotoče, ba i od Jana Bindera, a podržel jako " historické jádro ", jako vědecký výtěžek jen konstatování, že " náboženský fenomén zachvacoval od prvopočátku nejrůznější vrstvy ".
Nuže, zde se kronikář musí přiznati, že nemůže upustit od Jana Bindera, že je okouzlen jeho kolotočem a že i ta pruhovaná košile ho zajímá více než nějaký " syntetický rys ".
Je to sice naprostá vědecká neschopnost, pusté diletantství, uzoučký dějinný obzor a cokoliv chcete;
ale kdyby kronikář mohl povolit své osobní náklonnosti, ubíral by se s Janem Binderem dále, až do Budějovic, potom na Klatovy, k Plzni, k Žlutici a tak dále;
jen s lítostí jej opustil ve Štěchovicích a kyne za ním rukou:
Sbohem, pašáku Bindere, sbohem, kolotoči, už se neuvidíme.
Můj bože, vždyť stejně jsem opustil Kuzendu s Brychem na vltavském bagru;
rád bych s nimi trávil ještě mnoho a mnoho večerů, neboť mám rád Vltavu, vůbec tekoucí vodu, a zvláště večery u vody, a oblíbil jsem si nadmíru pana Kuzendu i pana Brycha;
co se týče pana Hudce, pekaře, pošťáka, hajného a milenců ze Štěchovic, věřím, že i oni by stáli za bližší poznání, tak jako každý, jako každý z vás, jako každý živoucí člověk.
Zatím musím spěchati dále a zbývá mi stěží čas mávnout za nimi kloboukem.
Sbohem, pane Kuzendo, dobrou noc, pane Brychu;
děkuju vám za ten jediný večer na bagru.
I s vámi se musím rozloučit, pane doktore Blahouši;
rád bych s vámi pobyl mnoho let a popsal celý váš život - což není život soukromého docenta po svém způsobu napínavý a bohatý?
Pozdravujte aspoň paní bytnou.
Všechno, co je, je pozoruhodné.
A proto chtěl bych provázet každý novy Karburátor na jeho dráze;
poznal bych, a i vy byste poznali, nové a nové lidi, a to vždy stojí za to;
aspoň jen špehýrkou nahlédnout do jejich života, postihnout jejich srdce, přihlížet zrození osobní víry a osobní spásy, prodlít u nových divů lidské svatosti, to by bylo něco pro mne!
Představte si žebráka, prezidiálního šéfa, bankovního ředitele, strojvůdce, sklepníka, rabína, majora, hospodářského redaktora, kabaretního komika, vůbec všechny druhy lidských métiers;
představte si lakomce, chlípníka, nádivu, skeptika, tichošlápka, kariéristu a všechny druhy lidských letor;
nuže, co různých, nekonečně rozmanitých, zvláštních a překvapujících případů a projevů náboženské milosti ( nebo chcete - li, otravy Absolutnem ) bylo by možno potkati a jak by stálo za to zajímat se o jeden každý z nich!
Kolik je tu stupňů víry, od obyčejného věřícího k fanatikovi, od kajícníka k divotvorci, od konvertity k horoucímu apoštolovi!
To vše obsáhnout!
Všemu podat ruku!
Než marně;
toto dílo nebude nikdy vykonáno, a kronikář, jenž zřekl se cti vědecky destilovat celý ten dějinný materiál, se steskem se odvrací od případů, které mu není popřáno vypravovat.
Kéž bych se mohl ještě pozdržet u svaté Elen!
Kéž bych nemusel zrádně opustit R. Marka, který ve Špindlmühlu léčí své rozrušené nervy!
Kéž bych mohl odkrýti pracující mozek průmyslového stratéga pana Bondyho!
Nic naplat;
nyní už Absolutno zaplavilo svět a stalo se hromadným úkazem;
a kronikář, s lítostí pohlížeje zpět, musí se odhodlat k sumárnímu líčení některých sociálních a politických událostí, jež nevyhnutelně nastaly.
Nuže, vstupme do nového okruhu faktů.
KAPITOLA XIV ZEMĚ HOJNOSTI
Stalo se často kronikáři ( a jistě i mnohému z vás ), že když se - bdě z jakýchkoliv příčin - díval na noční oblohu a na hvězdičky a uvědomil si v němém úžasu jejich ohromující počet a nepředstavitelné vzdálenosti a rozměry, a řekl si, že každý ten bod je obrovský hořící svět nebo celá živoucí planetární soustava a že takových bodů jsou snad, dejme tomu, bilióny;
nebo když se díval z vysoké hory ( mně se to stalo na Tatrách ) na dalekoširoký rozhled a viděl pod sebou luka, lesy, hory a před nosem hustý les a trávu, všechno přehojné, zapletené, dychtivé a strašně bohaté životem, a viděl v trávě spoustu květů, broučků a motýlů, a tu bláznivou hojnost v duchu násobil rozlohami, které se před ním otevíraly až bůhvíkam, a k těmto rozlohám připočetl milióny jiných rozloh, stejně plných a hojných, jež skládají povrch naší země: tedy stalo se častěji kronikáři, že při takovémto pohledu si vzpomněl na Stvořitele a řekl si:
Jestli tohle všechno někdo udělal čili stvořil, pak, řekněme si to upřímně, je to úžasné mrhačství.
Aby se někdo prokázal jako Stvořitel, nemusel toho stvořit tak šíleně mnoho.
Hojnost je chaos, a chaos je cosi jako nepříčetnost nebo opilství.
Ano, lidský intelekt se zaráží nad nadbytečností tohoto tvůrčího výkonu.
Je toho jednoduše příliš mnoho.
Bláznivá bezhraničnost.
Kdo je od narození Nekonečný, je ovšem ve všem všudy zvyklý na velké rozměry a nemá správného měřítka ( neboť každé měřítko předpokládá konečnost ), nebo spíše nemá vůbec žádného měřítka.
Prosím, nepovažujte to za rouhání;
snažím se jen vyjádřiti nepoměr mezi lidským rozumem a kosmickou hojností.
Tato bezúčelná, bujná, přímo horečná nadpočetnost všeho, co jest, se střízlivému lidskému oku jeví spíše jako rozpoutání nežli jako svědomité a metodické tvoření.
Tolik jsem chtěl ve vší slušnosti říci, než se vrátíme k věci.
Je vám již známo, že dokonalé spalování, vynalezené inž. Markem, téměř dokázalo přítomnost Absolutna ve veškeré hmotě.
Možno si to představiti asi tak ( - je to ovšem jen hypotéza ), že před Stvořením všeho existovalo Absolutno jako Nekonečná Volná Energie.
Tato Volná Energie se z nějakých vážných fyzických nebo mravních příčin pustila do Tvoření: stala se Pracující Energií, a přesně dle zákona o inverzi přešla ve stav Nekonečné Vázané Energie;
ztratila se jaksi ve svém pracovním efektu, totiž ve stvořené hmotě, v níž zůstala zakleta v latentní formě.
A je - li tohle těžko pochopit, nemohu si pomoci.
A nyní dokonalým spalováním v Markově atomovém motoru se, jak se zdá, tato vázaná energie uvolnila, zbavena hmotných pout, které ji vázaly;
stala se Volnou Energií čili činným Absolutnem stejně volným jako před Stvořením.
Bylo to náhlé osvobození nezbádatelné pracovní Mohutnosti, která už jednou se projevila právě Stvořením Světa.
Kdyby se dokonale spálil najednou celý kosmos, mohl by se opakovat prvotní tvůrčí výkon;
byl by to rozhodný konec světa, dokonalá likvidace, jež by umožnila založení nové světové firmy, Kosmu II.
Zatím, jak víte, se v Markových Karburátorech spaloval hmotný svět jenom po kilech.
Absolutno, takto po troškách uvolněné, buď se necítilo dosti silným, aby hned zase tvořilo, nebo se snad nechtělo opakovat;
zkrátka se jaksi rozhodlo, že se bude projevovati dvojím způsobem, jedním poněkud tradičním a druhým rozhodně moderním.
Tradiční způsob, kterým se počalo uplatňovat, byl, jak už víte, náboženský.
Byla jím ta různá vnuknutí a obrácení, mravní účinky, zázraky, levitace, extáze, věštby, a hlavně náboženská víra.
Zde Absolutno vtrhlo do osobního a kulturního života lidského cestami již ušlapanými, ale v rozsahu dosud nebývalém.
V několika měsících jeho akce nebylo už téměř člověka na světě, který by - aspoň přechodně - nepocítil náboženského úderu, jímž se Absolutno hlásilo o jeho duši.
K tomuto psychologickému vystupování Absolutna se ještě vrátíme později, až bude nutno líčiti jeho katastrofální následky.
Druhý existenční projev Volného Absolutna přinesl něco zbrusu nového.
Nekonečná Energie, která se kdysi zaměstnala stvořením světa, vrhla se - patrně s ohledem k změněným poměrům - na fabrikaci.
Netvořila;
zato vyráběla.
Místo čirého tvoření se postavila k strojům.
Stala se Nekonečným Dělníkem.
Myslete si, že v kterékoliv továrně, dejme tomu na cvočky, zaměstnali Perfect Carburator jakožto nejlacinější pohon místo parního stroje.
Absolutno neustále vyvěrající z atomového motoru si vrozenou inteligencí za den, abych tak řekl, omrklo způsob výroby a vrhlo se s celou svou nezkrotnou činorodostí nebo snad ctižádostí na tuto výrobu: začalo na svou pěst razit cvočky.
Jakmile se rozběhlo, nebylo už k zastavení.
Stroj, nikým neřízen, chrlil cvočky.
Zásoby železa uchystaného k cvočkování se kus po kuse zvedaly, sunuly vzduchem a vkládaly do příslušných obráběcích strojů.
Bylo to na prvý pohled příšerné.
Když došel materiál, vykvétalo železo ze země, půda kolem továrny se potila čistým železem jakoby vysátým z hlubin země;
načež železo se zvedlo do výše asi jednoho metru a klouzalo do strojů trhaným pohybem, jako by bylo strkáno.
Dejte prosím pozor;
říkám sice " železo se zvedlo " nebo " železo klouzalo ", ale všichni očití svědkové líčí svůj dojem tak, jako by železo bylo zvedáno urputnou, ale neviditelnou silou, násilně, s tak patrným a soustředěným úsilím, že to budilo hrůzu;
byla tu zřejma strašlivá námaha, se kterou se vše dělo.
Ano, snad někdo z vás si hrál se spiritismem a viděl " zvedání stolku ";
ten mi potvrdí, že stolek naprosto nestoupal s odhmotněnou lehkostí, nýbrž s jakýmsi křečovitým úsilím: že zapraskal ve všech svazech, otřásl se, vzepjal se, až vyskočil do výše jakoby nadzvednut silou, která s ním úporně zápolí.
Ale jak popsati strašlivý, němý zápas, který nutí železo zvedati se z hloubi země, které je zmačkuje v pruty a sune do strojů a rozsekává ve cvočky!
Pruty se zkrucují jako biče, příčí se pohybu, který je posunuje, řinčí a skřípají v tichu, v nehmotné němotě, která se s nimi potýká.
Všechny současné zprávy zaznamenávají úděs této podívané;
věru, je to zázrak, ale nemyslete si, že zázrak je něco pohádkově lehkého a snadného;
zdá se, že v podstatě skutečného zázraku je rozčilující, enervující napětí.
Ale ať Absolutno pracovalo s jakoukoliv námahou, nejvíce ohromuje na tomto jeho novém zaměstnání vydatnost jeho produkce;
abychom zůstali ve cvočkové branži, tedy jediná továrna na cvočky, zachvácená Absolutnem, chrlila tolik cvočků ve dne v noci, že se jich nahrnuly na dvoře celé hory, jež posléze povalily ohrady a zasypaly ulici.
Zůstaňme zatím u cvočků.
Tady vidíte celou přirozenost Absolutna, nevyčerpatelného a marnotratného jako v době stvoření světa.
Když jednou se vrhlo na produkci, nestaralo se o distribuci, o spotřebu, o trh, o účel, vůbec o nic;
vyžívalo svou ohromnou energii prostě v chrlení cvočků.
Jsouc v jádře nekonečné, neznalo míry a omezení v ničem, ani ve cvočkách.
Dovedete si představit, jak dělníci takové cvočkárny užasli nad účinností nového pohonu.
Byla to pro ně neočekávaná nekalá soutěž, něco, co dělalo jejich práci vůbec zbytečnou;
a jistě právem by se ohradili proti tomuto útoku manchestráckého kapitalismu na dělný lid přinejmenším tím, že by demolovali továrnu a pověsili fabrikanta, kdyby nebyli překvapeni a zachváceni Absolutnem po oné první stránce: že v nich propuklo náboženské osvícení všech forem a stupňů.
Zatím prodělávali levitace, věštby, divotvorectví, vidění, zázračná vyléčení, svatost, lásku k bližnímu a podobné nepřirozené, ano i zázračné stavy.
Na druhé straně můžete si myslet, jak přijal tuto božskou velkovýrobu takový majitel cvočkárny.
Mohl zajisté zajásat, vyhodit všecky dělníky, s nimiž se beztoho uzlobil napolo k smrti, a mnout si ruce nad lavinou cvočků, které ho nestály ani haléře výrobních nákladů.
Ale jednak sám nepochybně podlehl psychickým účinkům Absolutna a hned na místě odevzdal celou továrnu dělníkům, svým bratřím v Bohu, ve společné vlastnictví, jednak záhy prohlédl, že ty hory cvočků jsou dokonale bez ceny, protože na ně nebude odbytu.
Pravda, dělníci nemuseli stát u strojů a nosit železné pruty;
krom toho byli spoluvlastníky továrny.
Ale po několika dnech se ukázalo, že je nutno jakýmkoliv způsobem odstranit stotunové hory cvočků, které přestaly být zbožím.
Zprvu se dály jakési pokusy rozeslat cvočky v celých vagónech na fingovavé adresy;
později nezbývalo než je vyvážet za město na ohromné haldy.
Toto odklízení cvočků zaměstnalo všechny dělníky plných čtrnáct hodin denně;
ale nereptali, osvíceni náboženským duchem lásky a vzájemné služby.
Odpusťte, že jsem tak dlouho prodlel u cvočků.
Absolutno neznalo průmyslové specializace.
Vtrhlo stejně horlivě do přádelen, kde uskutečnilo zázrak nejen plésti z písku provazy, ale příst z něho i nitě;
do tkalcoven a valch a trikotáren, a zachvátilo celou branži textilní, soukajíc bez zastavení milióny kilometrů všeho, co lze stříhat.
Zmocnilo se železáren, válcoven, sléváren, továren na hospodářské stroje, pil, dřevovýroby, gumové produkce, cukrovarů, chemických továren, hnojiv, dusíku, nafty, tiskáren, papíren, barvíren, skláren, keramiky, bot, tkalounek, kruhovek, dolů, pivovarů, destilací, parních mlékáren, mlýnů, mincoven, automobilek a brusíren.
Tkalo, pletlo, předlo, kovalo, slévalo, montovalo, šilo, hoblovalo, řezalo, kopalo, pálilo, tlačilo, bílilo, rafinovalo, vařilo, filtrovalo, lisovalo po dvacet čtyři až dvacet šest hodin denně.
Zapřaženo do hospodářských strojů místo lokomobil oralo, selo, vláčelo, plelo, sekalo, žnulo a mlátilo.
V každém oboru samo rozmnožovalo výrobní hmoty a zestonásobilo produkci.
Bylo nevyčerpatelné.
Hýřilo výkonností.
Našlo početní výraz pro vlastní nekonečnost: hojnost.
Zázračné rozmnožení rybiček a chlebů na poušti se dočkalo monumentální reprízy: zázračného rozmnožení cvočků, prken, dusíkatých hnojiv, pneumatik, rotačního papíru a všeho ostatního továrního zboží.
Nastala na světě neomezená hojnost všeho, čeho je lidem třeba.
Všeho je však lidem třeba, jenom ne neomezené hojnosti.
KAPITOLA XV POHROMA
Ano, v dnešních spořádaných a - abych tak řekl - požehnaných dobách drahoty si nemůžeme představit sociální zlo neomezené hojnosti.
Myslíme si, že by to nebylo nic jiného než ráj, ráj na zemi, kdyby všeho byly najednou nekonečné zásoby.
Tím lépe, myslíme si, bylo by všeho dost pro všecky, a panečku, jak lacino!
Nuže, hospodářská katastrofa, která - průmyslovým zasažením Absolutna - postihla svět v době, kterou líčíme, záležela v tom, že vše to, čeho člověk potřebuje, bylo možno dostati ne lacino, nýbrž jednoduše zadarmo.
Mohl jste si vzíti zadarmo hrst cvočků, abyste si je natloukl do podrážek nebo do podlahy, avšak mohl jste si vzít zadarmo také vagón cvočků, - ale prosím vás, co byste s tím dělal?
Vezl jej sto kilometrů a rozdal zase zadarmo?
Toho byste neučinil;
neboť když jste stál nad tou lavinou cvočků, neviděl jste už cvočky, tedy věc poměrně užitečnou, nýbrž cosi dokonale bezcenného a nesmyslného ve své hojnosti;
něco stejně bezúčelného, jako jsou hvězdičky na nebi.
Ano, taková hromada nových lesklých cvočků byla někdy povznášející a vzbouzela i poetické myšlenky, podobně jako ty hvězdy na nebi.
Zdála se stvořena pro němý podiv.
Bylo to krajinářsky krásné po svém způsobu, jako je krajinářsky krásné moře.
Avšak moře se také nerozváží po vagónech do vnitrozemí, kde žádného moře není.
Pro mořskou vodu není hospodářské distribuce.
Nyní jí nebylo také pro cvočky.
A zatímco tadyhle se rozlévá jiskřivé moře cvočků, není o pár kilometrů dále cvoček k dostání.
Hospodářsky znehodnocen zmizel z krámů.
Chcete - li si přitlouci cvoček do podpatku nebo jej strčit bližnímu pod poslamku, marně jej sháníte.
Není ho, jako ve Slaném nebo v Čáslavi není moře.
Nuže, kde jste, obchodníci minulých dob, kteří jste tuhle lacino kupovali potřebné věci, abyste je tamhle draho prodali?
Běda, zmizeli jste, neboť přišla na vás milost boží;
zastyděli jste se za své zisky a zavřeli jste své krámy, abyste rozjímali o bratrství lidí a rozdali vše, co máte, a nikdy už, nikdy nechtěli bohatnout z distribuce statků všem bratřím v Bohu potřebných.
Kde není ceny, není trhu.
Kde není trhu, není distribuce.
Kde není distribuce, není zboží.
A kde není zboží, roste potřeba, rostou ceny a rostou zisky a rostou obchody.
Ale vy jste se odvrátili od zisků a pojali jste nepřemožitelný odpor ke všem číslicím vůbec.
Přestali jste vidět hmotný svět očima spotřeby, trhu a odbytu.
S rukama sepjatýma jste se podivovali kráse a hojnosti světa.
A zatím došly cvočky.
Nebylo cvočků.
Jen někde v dáli se jich kupily nevyčerpatelné laviny.
I vy, pekařové, jste vyšli před své krámy a volali jste:
" Pojďte, lidičky boží, prokristapána, pojďte a vemte si bochníky a mouku, munzemle a dalamánky;
smilujte se a berte zadarmo! "
A vy, obchodníci se střižním zbožím, jste vyvalili balíky suken a véby plátýnek rovnou na ulici a plačíce radostí jste stříhali po pěti nebo deseti metrech každému, kdo šel mimo, a proboha jste ho prosili, aby přijal váš maličký dárek;
a teprve v docela prázdném krámě jste padli na kolena a děkovali Pánu, že vám dopřál šatit bližní tak jako lilie polní.
A vy, řezníci a uzenáři, vy jste vzali na hlavu koše s masem a buřty a taliány a chodili ode dveří ke dveřím, zaklepali, zazvonili a poprosili, aby si jen každý vybral, nač má chuť.
A stejně vy všichni, kdo prodáváte boty, nábytek, tabák, brašny, brejle, šperky, koberce, biče, provazy, plechové zboží, porcelán, knihy, umělé zuby, zeleninu, léky a nač si kdo vzpomene, vy všichni, ovanuti dechem božím, jste se vyhrnuli na ulice a " rozdali vše, co máte " v ušlechtilé panice boží milosti, načež potkávajíce se, stojíce na prahu svých vyprázdněných krámů a skladišť, s očima zářícíma jste si navzájem sdělovali:
" Nuže, bratře, ulehčil jsem svému svědomí. "
Za několik dní se to tedy ukázalo: nebylo už co rozdávat.
Ale nebylo také co koupit.
Absolutno vydrancovalo a dokonale vybílilo všechny obchody.
Zatím daleko od měst se valily ze strojů milióny metrů suken a pláten, niagary cukrových kostek, kypící, velkolepá, nevyčerpatelná hojnost Božské Nadvýroby veškerého zboží.
Chabé pokusy rozdělit tuto záplavu spotřebě záhy utuchly.
Nedalo se to prostě zmoci.
Ostatně je možné, že tuto hospodářskou katastrofu způsobilo ještě něco jiného: inflace peněz.
Absolutno zmocnilo se totiž také státních mincoven a tiskáren a vrhalo do světa denně stomiliardy bankovek, kovových peněz a cenných papírů.
Devalvace byla naprostá: balík pětitisícovek neznamenal záhy víc než poněkud tuhý klozetní papír.
Kdybyste za dětský cucáček nabídli šesták nebo půl miliónu, bylo to obchodně lhostejno;
nedostali jste ho stejně, neboť zmizel.
Všechny číslovky ztratily jakýkoliv smysl.
Toto rozvrácení číselného systému je ovšem přirozeným následkem nekonečnosti a všemohoucnosti božské.
V té době už vypukl ve městech nedostatek, ano i hlad.
Zásobovací aparát z příčin právě dotčených selhal dokonale.
Byla tu sice ministerstva zásobování, obchodu, sociální péče a železnic;
podle našich pojmů bylo možno včas zachytit v továrnách ohromný proud výroby, zachovat ji před zkázou a opatrně rozvážet na místa vydrancovaná božskou štědrostí.
Bohužel se tak nestalo.
Ministerský personál trávil svůj úřední čas v radostných modlitbách, zachvácen obzvláště silnou milostí.
V ministerstvu zásobování ovládla situaci písařka slečna Šárová, jež kázala o Devíti Pásmech;
v ministerstvu obchodu hlásal odborový přednosta Winkler askezi, jež upomínala na indickou jógu.
Pravda, tato horečka trvala jen čtrnáct dní, načež dostavilo se - patrně na zvláštní vnuknutí Absolutna - zázračné vědomí povinnosti.
Odpovědné úřady pracovaly zimničně ve dne v noci, aby řešily zásobovací katastrofu, ale bylo patrně již pozdě;
jediný výsledek byl, že každé ministerstvo produkovalo denně patnáct až třiapadesát tisíc aktů, jež z usnesení meziministerské komise byly denně na nákladních autech odváženy do Vltavy.
Jistě nejstrašnější byla situace vyživovací, ale naštěstí byl tu ( pokud líčím jen poměry u nás ) NÁŠ ČACKÝ VENKOV!
Pánové, uvědomte si v této chvíli, že se odevždy říká: náš vesnický lid, všecka čest stranou, je jádro národa;
je o tom dokonce stará píseň:
" Kdo je ten člověk?
Zdali ho znáš?
Toť český rolník, živitel náš! "
Kdo je ten člověk, u kterého se zastavila marnotratná horečka Absolutna, kdo je ten člověk, který stál pevně v panice světového trhu, kdo je ten člověk, který nesložil rukou v klín, nebyl stržen k nerozvážnosti a " zůstal věrně na své postati "?
Kdo je ten člověk?
Zdali ho znáš?
Toť český rolník, živitel náš!
Ano, byl to náš rolník ( a jinde se dálo stejně ), který svým způsobem zachránil svět před vyhladověním.
Představte si, kdyby byl tak jako měšťáci zachvácen mánií rozdat vše nemajícím a potřebným;
kdyby byl rozdal všecko své zrní, kravičky a telátka, slípky a husy a brambory: za čtrnáct dní by se dostavil hlad ve městech, a venkov by byl vysát, vymrskán, bez zásob, sám hladov.
Dík našemu bodrému sedláku nemělo se tak státi.
Ať se to nyní ex post vysvětluje zázračným instinktem našeho venkova, nebo jeho věrnou, ryzí, hluboce zemitou tradicí, nebo konečně tím, že na venkově Absolutno bylo méně virulentní, protože v drobném polním hospodářství nedošel Karburátor tak houfného užití jako v průmyslu, zkrátka vysvětlujte to jak chcete, fakt je, že za obecného zhroucení hospodářské a směnové stavby a veškerého trhu sedlák nerozdával.
Nedaroval ani stéblo slámy, ani zrno ovsa.
Na troskách starého průmyslového a obchodního řádu náš sedlák pokojně, nerušeně prodával, co měl.
A prodával draho.
Uhodl tajemným pudem katastrofální dosah hojnosti, a proto včas zabrzdil.
Zabrzdil tím, že zdražil, třeba jeho sýpky byly sebeplnější.
A to svědčí o úžasně zdravém jádru našeho venkovského lidu, že aniž by si řekl slova, bez organizace, veden jenom spásným vnitřním hlasem, zdražil všude a všecko.
Tím, že vše zdražil, uchoval to před vymrháním.
Uprostřed šílené hojnosti všeho zachoval ostrov nedostatku a drahoty.
Tušil zajisté, že tím zachraňuje svět.
Neboť zatímco ostatní znehodnocené, zdarma rozdávané zboží ihned - s přírodní nutností - zmizelo z trhu, požívatiny se prodávaly dál.
Ovšem musel jste pro ně na venkov.
Váš pekař a řezník a hokynář neměl, co by vám dal, krom bratrské lásky a svatého slova.
I sebral jste svůj batoh a jel sto dvacet kilometrů daleko;
šel jste od statku ke statku, a hle, tady jste koupil kilo brambor za zlaté hodinky, tady vajíčko za triedr, tady kilo otrub za harmonium nebo za psací stroj.
A bylo co jíst.
Vidíte, kdyby to všecko byl sedlák rozdal, byl byste dávno hotov.
Ale sedlák uchoval pro vás i liberku másla;
uchoval ji jen tím, že ji dal za perský koberec nebo za vzácný kyjovský kroj.
Nuže, u koho se zastavily bláznivé komunistické experimenty Absolutna?
Kdo neztratil hlavy v panice ctnosti?
Kdo odolal katastrofální potopě hojnosti a zachránil nás, nešetře našich hrdel a statků, před záhubou?
" Kdo je ten člověk?
Zdali ho znáš?
Toť český rolník, živitel náš! "
KAPITOLA XVI NA HORÁCH
Poledne na boudě v Medvědím důle.
Inženýr Rudolf Marek sedí schoulen na verandě, dívá se do novin a zase je skládá, aby se rozhlédl po širém pásu Krkonoš.
Je klidno, velké a křišťálové klidno na horách, a zhroucený muž se narovnává, aby zhluboka vydechl.
A tuhle jde zdola človíček a míří k boudě.
" Jak je tu čistý vzduch, " myslí si Marek na verandě.
" Tady, chválabohu, je Absolutno ještě latentní, je zakleto ve všem, je ukryto v těch horách a lesích, v té spanilé travičce a modrém nebi;
tady neběhá po světě, nestraší a nedělá kouzla, jenom tkví ve všem hmotném, Bůh hluboce a tiše přítomný, ani nedýchá, jen mlčí a po očku se dívá... "
Tu sepjal Marek ruce v němé modlitbě díků.
" Jak, bože, jak je tu čistý vzduch! "
Člověk, jenž přicházel zdola, se zastavil pod verandou.
" No že jsem tě našel, Marku! "
Marek vzhlédl málo potěšen.
Ten, kdo stál před ním, byl G. H. Bondy.
" Že jsem tě konečně našel! " opakoval pan Bondy.
" Pojď nahoru, " řekl Marek zřejmě nerad.
" Co tě sem u všech všudy nese!
Ty vypadáš, člověče! "
Skutečně.
G. H. Bondy byl celý žlutý a přepadlý;
na skráních notně zešedivěl a kolem jeho očí se shlukly unavené vrásky.
Usedl mlčky vedle Marka a svíral ruce mezi koleny.
" No tak, co je s tebou? " naléhal Marek po trapné chvilce ticha.
Bondy mávl rukou.
" Jdu na penzi, člověče.
Totiž... na mne... na mne to také přišlo. "
" Milost? " vykřikl Marek a odsedl jako od malomocného.
Bondy přikývl.
Není to slza hanby, co se chvěje na jeho řasách?
Marek tichounce hvízdl.
" Tak už i na tebe...
A chudáku! "
" Ne, " zvolal spěšně Bondy a utíral si oči, " nemysli si, že ještě teď...
Já jsem to, Rudo, jaksi přechodil, já... já jsem to překousal, ale, víš - když to na mne přišlo, byla to nejšťastnější chvíle mého života.
Nemáš ponětí, Rudo, jakou strašnou vůli to stojí, aby se člověk z toho vylízal. "
" Věřím, " řekl Marek vážně.
" A prosím tě, jakés měl... symptomy? "
" Lásku k bližnímu, " šeptal Bondy.
" Člověče, já jsem bláznil láskou.
Nikdy bych nevěřil, že je možno něco takového cítit. "
Nastala chvíle ticha.
" Tak tys to tedy..., " začal pak Marek.
" Já jsem to překonal.
Víš, jako si liška uhryže nohu, když jí uvázne v pasti.
Ale jsem po tom sakramentsky slabý.
Zrovna ruina, Rudo.
Jako po tyfu.
Proto sem jedu, víš, abych se zase sebral...
Je tady čisto? "
" Docela čisto.
Dosud ani památky... po Něm.
Je Ho jen cítit... z přírody a ze všeho, ale to bývalo už dřív... na horách odjakživa. "
Bondy zasmušile mlčel.
" Nu a co, " ozval se po chvíli roztržitě, " co tomu vlastně říkáš?
Víš ty tady vůbec, co se tam dole děje? "
" Dostávám noviny.
Do jisté míry... i z novin si může člověk vykonstruovat, co se děje.
Spletou tam sice všechno, ale... kdo umí číst...
Poslyš, Bondy, je to skutečně tak hrozné? "
G. H. Bondy potřásl hlavou.
" Horší, než se myslíš.
Jednoduše zoufalé.
Poslyš, " šeptal zdrceně, " On už je všude.
Já myslím, že... že má určitý plán. "
" Plán? " vykřikl Marek a vyskočil.
" Nekřič tak.
Má nějaký plán, člověče.
Jde na to ďábelsky chytře.
Řekni, Marku, co je největší mocnost světa? "
" Anglie, " řekl Marek bez váhání.
" Kdepak.
Průmysl je největší mocnost světa.
A takzvané ' lidové masy ' jsou také největší mocnost světa.
Chápeš už jeho plán? "
" Nechápu. "
" Zmocnil se obojího.
Uchvátil průmysl i masy.
Tím má v rukou všecko.
Podle všeho myslí na světovládu.
Tak je to, Marku. "
Marek si sedl.
" Počkej, Bondy, " řekl.
" Já jsem o tom tady na horách mnoho přemýšlel.
Sleduji všecko a srovnávám úkazy.
Já, Bondy, o jiném ani nemyslím.
Nevím sic, kam to spěje, ale to vím, Bondy, že On nemá žádného plánu.
Nevím sám ještě, co a jak.
Možná že chce něco velkého, ale neví, jak do toho.
Já ti něco povím, Bondy:
On je doposud ještě jen přírodní síla.
Je politicky úžasně neinformovaný.
Je to národohospodářský barbar.
Měl se přece jen podřídit církvi;
ta má své zkušenosti...
Víš, mně připadá někdy tak dětinský... "
" Nevěř, Rudo, " řekl G. H. Bondy těžce.
" On ví, co chce.
Proto se vrhl na velkoprůmysl.
Je modernější, než jsme si předem mysleli. "
" Pouhá hračka, " namítal Marek.
" Chce se jen něčím zaměstnat.
Víš, je to jakési božské mládí.
Počkej, já vím, co chceš říci.
Je ohromný v práci.
Je to prostě imponující, co dovede.
Ale je to, Bondy, tak nesmyslné, že v tom nemůže být žádného plánu. "
" Ty nejnesmyslnější věci v dějinách, to byly důsledně prováděné plány, " prohlásil G. H. Bondy.
" Ty, Bondy, " mluvil rychle Marek.
" Podívej se, co tu mám novin.
Sleduji každý Jeho krok.
Říkám ti, že v tom není kusa souvislosti.
To všecko jsou jen improvizace všemohoucnosti.
On dělá ohromné triky, ale jaksi naslepo, nesouvisle, zmateně.
Víš, Jeho činnost není ani drobet organizovaná.
Přišel na svět příliš nepřipraven.
V tom je Jeho slabost.
On mně jinak imponuje, ale vidím Jeho slabiny.
Není dobrým organizátorem, a snad jím nikdy nebyl.
Má geniální nápady, ale je nesoustavný.
Já se ti, Bondy, divím, žes na Něj dosud nevyzrál.
Ty, tak mazaný člověk! "
" S Ním se nedá nic dělat, " mínil Bondy.
" Přepadne tě v tvé vlastní duši, a jsi hotov.
Když tě nepřesvědčí rozumnou cestou, pošle na tebe zázračné osvícení.
Víš, co provedl Šavlovi. "
" Ty před Ním utíkáš, " řekl Marek, " ale já Ho stíhám a jsem Mu v patách.
Znám Ho už trochu, a mohl bych na Něho vyhotovit zatykač.
Podoba: nekonečný, neviditelný, beztvarý.
Místo pobytu: všude v blízkosti atomových motorů.
Zaměstnání: mystický komunismus.
Zločiny, pro něž je stíhán: zcizení soukromého majetku, nezákonné provozování lékařské živnosti, překročení shromažďovacího zákona, rušení úřední činnosti a tak dále.
Zvláštní známka: všemohoucnost.
Dejte Ho zkrátka zavřít. "
" Ty se směješ, " povzdychl G. H. Bondy.
" Nesměj se.
On nás přemohl. "
" Ještě ne! " zvolal Marek.
" Hleď, Bondy, On neumí dosud vládnout.
Nadělal plno zmatků se svým novotářstvím.
Například pustil se do nadvýroby, místo aby nejdříve vybudoval zázračný železniční provoz.
Teď je sám ve šlamastice, teď není k ničemu, co vyrobil.
Bylo to ohromné plácnutí do vody s tou Jeho zázračnou hojností.
Za druhé, zvrtačil úřady svou mystikou a porouchal celý správní aparát, který by zrovna teď mohl potřebovat, aby udržel pořádek.
Revoluci můžeš dělat kde chceš, jenom ne v úřadech;
i kdyby měl být konec světa, musí se nejdříve zničit vesmír a teprve potom úřady.
Tak je to, Bondy.
A za třetí, odstranil jako nejnaivnější teoretický komunista peněžní směnu, a tím rázem ochromil cirkulaci produktů.
Nevěděl, že zákony trhu jsou silnější než zákony boží.
Nevěděl, že výroba bez obchodu je naprosto nesmyslná.
Nevěděl nic.
Počínal si jako... jako...
Zkrátka je to, jako by jednou rukou rušil to, co druhou rukou udělá.
Máme zázračnou hojnost, a přitom katastrofální nouzi.
Je všemohoucí, a udělal jen chaos.
Víš, já věřím, že opravdu kdysi stvořil přírodní zákony a praještěry a hory a všechno, co chceš;
ale obchod, Bondy, náš moderní obchod a průmysl zaručeně nestvořil, protože se v něm naprosto nevyzná.
Ne, Bondy, obchod a průmysl nejsou od Boha. "
" Počkej, " ozval se G. H. Bondy, " já vím, že... že Jeho následky jsou katastrofální... nedozírné...
Ale co s Ním můžeme dělat? "
" Zatím nic.
Já, milý Bondy, se jenom dívám a srovnávám.
Je to nový Babylón.
Tuhle, jak vidíš, klerikální listy vyslovují podezření, že ' zmatky v naší nábožensky vzrušené době jsou s ďábelskou rafinovaností připraveny od svobodných zednářů '.
Nacionální listy obviňují židy, praví socialisté levé, agrárníci se vrhají na liberály;
je to k puknutí.
A poslyš, tohle není ještě ta pravá mela;
celá věc se myslím teprve začíná zamotávat.
Pojď sem, Bondy, něco ti řeknu. "
" Nu? "
" Myslíš, že On... rozumíš, On... je jen jeden? "
" Nevím, " řekl Bondy.
" A záleží na tom něco? "
" Všechno, " odpověděl Marek.
" Pojď blíž, Bondy, a natáhni uši. "
KAPITOLA XVII KLADIVO A HVĚZDA
" Bratře První Strážce, co vidíš na Východě? " tázal se Ctihodný, celý černý, s bílou koženou zástěrou a stříbrným kladívkem v ruce.
" Vidím Mistry shromážděné v Dílně a připravené k Práci, " řekl Prvý Strážce.
Ctihodný udeřil kladivem.
" Bratře Druhý Strážce, co vidíš na Západě? "
" Vidím Mistry shromážděné v Dílně a připravené k Práci. "
Ctihodný třikrát zaklepal kladivem:
" Práce se počíná. "
Bratři Svobodné Francouzské Zednářské Lóže " Kladivo a Hvězda " usedli, nespouštějíce očí ze Ctihodného G. H. Bondyho, který je tak nezvykle svolal.
Bylo kostelní ticho v Dílně, mezi černě ověšenými stěnami, v jichž závěsech byly vetkány Základní Maximy.
Bondy, Ctihodný, byl bled a zamyšlen.
" Bratři, " ozval se Ctihodný po chvíli, " svolal jsem vás výjimečně... výjimečně k této Práci, jež... výjimečně... proti tajným předpisům našeho Řádu... není pouhou formalitou.
Vím... že porušuji slavnostní... a posvátný ráz naší Práce... tím, že vám ukládám... usnésti se... o věci skutečně vážné... a veřejné... největšího dosahu. "
" Ctihodný má právo ustanoviti Práci, " prohlásil Judex Formidabilis za obecného pohnutí.
" Nuže, " počal G. H. Bondy, " jde o to, že na náš Řád... se podniká soustavný útok... ze strany klerikální.
Praví se, že naše staletá... skrytá činnost... je v souvislosti se zvláštními... a politováníhodnými událostmi... na poli průmyslovém a duchovním.
Klerikální listy tvrdí, že svobodomyslné Lóže... úmyslně vyvolaly... toto rozpoutání démonických sil.
Táži se vás... co v přítomné katastrofě učiníme... ve Prospěch Lidstva... a ke cti Nejvyššího.
Tím... zahajuji... diskusi. "
Po chvíli slavnostního mlčení povstal Druhý Strážce.
" Bratři, v tomto historickém okamžiku vítám tak říkajíc hluboká slova, která řekl náš velevážený Ctihodný.
Řekl, abych tak řekl, ' politováníhodné události '.
Ano, my, kdo hledíme tak říkajíc jenom k Prospěchu Lidstva, musíme prohlásit všechny ty politováníhodné zázraky, osvícení, záchvaty lásky k bližnímu a jiné poruchy za události, abych tak řekl, svrchovaně politováníhodné.
Musíme s veškerou tajností, jež přísluší našemu Řádu, odmítnout tak říkajíc jakoukoliv souvislost s politováníhodnými fakty, jež, abych tak řekl, nesouhlasí s tradičními a pokrokovými zásadami našeho Velikého Řádu.
Bratři, tyto politováníhodné zásady jsou, abych tak řekl, v zásadním rozporu s tím, aby se, jak řekl správně Ctihodný, poněvadž klerikálové tak říkajíc proti nám zbrojí, máme - li na zřeteli, abych tak řekl, Nejvyšší Zájmy Lidstva, pročež tedy navrhuji, abychom v plném slova smyslu projevili souhlas s politováníhodnými událostmi, jak správně řekl Ctihodný. "
Judex Formidabilis povstal.
" Bratře Ctihodný, žádám o slovo.
Konstatuji, že se zde politováníhodným způsobem mluvilo o jistých událostech.
Myslím, že ty události nejsou tak politováníhodné, jak myslí bratr Druhý Strážce.
Nevím sice, na které události bratr Druhý Strážce naráží, ale má - li na mysli náboženská shromáždění, do kterých chodím já, mám za to, že se mýlí, ba dokonce, řeknu to rovnou, že je na omylu. "
" Navrhuji, " řekl jiný bratr, " abychom hlasovali o tom, jsou - li řečené události politováníhodné nebo ne. "
" A já, " hlásil se o slovo jiný, " navrhuji, abychom zvolili užší komitét pro prozkoumání politováníhodných událostí, dejme tomu tříčlenný. "
" Pětičlenný! "
" Dvanáctičlenný! "
" Dovolte, bratři, " ozval se Judex Formidabilis, " ještě jsem nedomluvil. "
Ctihodný zaklepal kladívkem.
" Slovo má bratr Judex Formidabilis. "
" Bratři, " začal Judex měkce, " nebudeme se příti o slovo.
Události, o kterých tu padly politováníhodné názory, jsou toho druhu, že zasluhují pozornosti, zájmu, ano i povšimnutí.
Já nezapírám, že jsem se zúčastnil několika zbožných kroužků, kterým se dostalo zvláštní milosti boží.
Doufám, že to není neslučitelné s kázní Svobodného Zednáře. "
" Nikterak, " řeklo několik hlasů.
" Dále, přiznávám se, že mně samotnému se dostalo té cti provést několik menších zázraků.
Myslím, že se to neprotiví mému Stupni a mé Hodnosti. "
" Zajisté ne. "
" Mohu vám tedy - podle vlastních zkušeností - prohlásit, že řečené události jsou naopak důstojné, povznášející a ctnostné, že přispívají k Blahu Lidstva a k Slávě Nejvyššího, pročež - z hlediska zednářského - nemůže býti proti nim námitek.
Navrhuji, aby Lóže ohlásila svou neutralitu vůči všem těmto projevům božské přítomnosti. "
Tu povstal Prvý Strážce a řekl:
" Bratři, já sic tomu všemu nevěřím, nic jsem neviděl, nic nevím, ale myslím, abychom raději byli pro to náboženství.
Já myslím, že na tom docela nic není, ale pročpak bychom to říkali?
Já teda navrhuju, abychom dali tajně vědět, že o tom máme nejlepší informace a že dáváme svůj souhlas, aby všechno bylo tak, jak to je. "
Ctihodný zvedl oči a řekl:
" Upozorňuji bratry, že Svaz průmyslníků zvolil Absolutno svým čestným předsedou.
Dále, že akcie MEAS, takřečené Akcie Absolutna, mohou ještě stoupati.
Mimochodem, kdosi, kdo nechce být jmenován, věnoval Vdoví Mošně naší Lóže tisíc kusů těchto akcií.
Prosím, jednejte dále. "
" Já tedy, " hlásil se Druhý Strážce, " beru nazpátek, abych tak řekl, ty politováníhodné události.
Z vyššího hlediska docela souhlasím.
Já navrhuju, abychom o věci promluvili z vyššího hlediska. "
Ctihodný zvedl oči a řekl:
" Mám vás upozornit, že Velelóže hodlá vydat instrukce o posledních událostech.
Velelóže doporučuje Mistrům, aby vstupovali do náboženských kroužků a organizovali je v zednářském smyslu jako Dílny Učňů.
Nové dílny buďtež vedeny v duchu osvíceném a proticírkevním.
Doporučuje se přihlížeti k různým věroukám: monistické, abstinentské, fletscherovské, vegetariánské a podobně.
Každý kroužek buď vyučován v jiné víře, aby se prakticky vyzkoušelo, která je nejlepší pro Blaho Lidstva a pro Slávu Nejvyššího.
Tato činnost na rozkaz Velelóže je závazná pro všechny Mistry.
Prosím, můžete rokovat dále. "
KAPITOLA XVIII V NOČNÍ REDAKCI
Největší katolický čili lidový žurnál Přítel lidu neměl redakci tuze početnou;
a tak o půl desáté večer seděl tam jen noční redaktor Košťál ( bůhví proč nočním redaktorům tak nápadně smrdí fajfky ) a páter Jošt, který hvízdaje mezi zuby psal na zítřek úvodník.
V tu chvíli přišel pan metér Novotný a nesl mokré obtahy.
" No tak úvodník, pánové, úvodník, " zavrčel.
" Kdypak to máme vysázet! "
Páter Jošt přestal bzučet.
" Hned to bude, pane Novotný, " řekl honem.
" Nenapadá mě jedno slovo.
Měli jsme už ' ďábelské machinace '? "
" Předevčírem. "
" Aha.
A ' zákeřný úklad ' už taky byl? "
" Taky. "
" Padoušský podvod? "
" Ten byl dnes. "
" Bezbožný vynález? "
" Aspoň šestkrát, " řekl redaktor Košťál.
" A to je škoda, " vzdychl páter Jošt.
" Myslím, že jsme příliš mrhali myšlenkami.
Jak se vám líbil dnešní úvodník, pane Novotný? "
" Silnej, " řekl pan metér.
" Ale radši abysme sázeli. "
" Hned to bude, " mínil páter Jošt.
" Myslím, že nahoře byli spokojeni s ranním číslem.
Uvidíte, že přijde Jeho biskupská Milost.
Jošte, řekne, dobře jsi řval.
Měli jsme už ' zběsilé řádění '? "
" Měli. "
" Škoda.
Musíme postavit nové baterie a pálit.
Jošte, řekla mně tuhle Jeho Milost, jen do nich!
Všeho do času, ale my navěky.
- Pane Novotný, vás nenapadá žádné pořádné slovo? "
" No tak třeba ' zločinná omezenost '.
Nebo ' perverzní zloba '. "
" To by šlo, " oddechl si páter Jošt.
" Pane Novotný, kde si naberete tak dobrých nápadů? "
" Ve starých ročnících Přítele lidu.
Ale ten úvodník, Velebnosti. "
" Hned to bude.
Počkejte:
Zločinná omezenost a perverzní zloba jistých kruhů, které Baalovými modlami kalí čistou vodu Petrovy skály, aha, hned to bude:
Petrovy skály, kalí čistou vodu, tak, a staví na ni zlaté tele, které sluje Ďábel čili Absolutno - "
" Máte úvodník? " ozvalo se ve dveřích noční redakce.
" Laudetur Jesus Christus, biskupská Milosti, " vyhrkl páter Jošt.
" Máte úvodník? " opakoval světící biskup Linda, rychle vstupuje.
" Kdopak napsal ranní úvodník?
Pro Krista Ježíše, vy jste to vyvedli!
Který pitomec to napsal? "
" Já, " koktal páter Jošt couvaje.
" Bisk...
Milosti... já myslel... "
" Nemáš myslet, " zařval biskup Linda, příšerně blýskaje brejličkami.
" Tumáš, " a mačkaje v rukou ranní číslo Přítele lidu, hodil je Joštovi pod nohy.
" Já jsem myslel!
Koukejme, on myslí!
Pročs netelefonoval?
Proč ses nezeptal, co máš psát?
A vy, Košťále, jak to můžete dát do listu?
Vy jste taky myslel, ne?
Novotný? "
" Prosím, " vydechl pan metér třesa se.
" Proč jste to dal vysázet?
Myslel jste taky? "
" Ne, prosím, " protestoval metér.
" Já prosím musím sázet, co mně pošlou... "
" Nikdo nemusí nic, než co já chci, " prohlásil rozhodně biskup Linda.
" Jošte, sedni a čti, cos ráno nažvanil.
Povídám, čti! "
" Již dlouho, " četl páter Jošt třesoucím se hlasem svůj vlastní ranní úvodník, " již dlouho... znepokojuje naši veřejnost... padoušský podvod... "
" Co? "
" Padoušský podvod.
Biskupská Milosti, " zaúpěl páter Jošt, " já myslel - - já - - já teď vidím... "
" Co? "
" Že to je trochu moc silné, ten padoušský podvod. "
" To si myslím.
Čti dál! "
"... padoušský podvod s takzvaným Absolutnem... kterým zednáři, židé a jiní pokrokáři... balamutí svět.
Je vědecky dokázáno... "
" Koukejte Jošta! " křikl biskup Linda.
" On něco vědecky dokázal!
Čti dál! "
"... je vědecky dokázáno, " koktal ubohý Jošt, " že takzvané Absolutno... je stejně nevěrecký švindl... jako mediální kousky... "
" Počkej, " řekl s náhlou laskavostí světící biskup.
" Napiš tenhle úvodník:
Je vědecky dokázáno... máš to?... dokázáno, že já, páter Jošt, jsem osel, trulant, nešika... máš to? "
" Prosím, " zašeptal zdrcený Jošt.
" Račte dál, bisk...
Milosti. "
" Hoď to do koše, synu, " řekl pan biskup, " a natáhni své hloupé uši.
Četls dnešní noviny? "
" Četl, bisk... "
" No, já nevím.
Dnes ráno, páteříčku, vyšlo především Zasláno monistického svazu: že Absolutno je ona Jednota, kterou odevždy monisté prohlašovali za Boha, a že tedy kult Absolutna plně odpovídá monistické nauce.
Četls to? "
" Četl. "
" Dále sdělení, že zednářské lóže doporučují svým členům pěstění Absolutna.
Četls? "
" Četl. "
" Dále, že na synodálním sjezdu luteránů měl superintendent Maartens pětihodinnou přednášku, ve které dokazoval shodu Absolutna se zjeveným Hospodinem.
Četls to? "
" Četl. "
" Dále, že na sjezdu Sedmé internacionály ruský delegát Paruskin-Rebenfeld navrhl uctívání Soudruha Boha, který projevil své sympatie k dělnému lidu tím, že vstoupil do továren.
Vzato s povděkem na vědomost, že Nejvyšší Soudruh se rozhodl pracovat místo vykořisťovaných.
Vysloven návrh, aby na další důkaz solidarity zahájil generální stávku ve všech Svých závodech.
Po tajné poradě prezidia návrh odvolán jakožto předčasný.
Četls to? "
" Četl. "
" Konečně přijata rezoluce, že Absolutno je výhradním majetkem proletářských vrstev lidových a že buržoazie nemá práva uctívati Je nebo přijímat od Něho zázraky.
Nařízeno vypracovat dělnický kult Absolutna a vykonati tajné zbrojení pro případ, že by se kapitál pokusil vykořisťovat nebo přisvojit si Absolutno - Četls to? "
" Četl. "
" Dále projev Volné myšlenky, Zasláno Armády spásy, komuniké Teozofického ústředí Adyar, veřejný list adresovaný Absolutnu a podepsaný od Podpůrné obce baráčníků, projev Svazu majitelů kolotočů, signovaný předsedou J. Binderem, dále Hlas Jednoty kostnické, zvláštní číslo Hlasů ze zásvětí, Anabaptistického čtenáře a Abstinenta - človíčku, četls to všechno? "
" Četl. "
" Tak vidíš, milý synu: tam všude reklamují s velikou slávou Absolutno pro sebe, dělají Mu honéry a skvělé nabídky, jmenují Je čestným členem, mecenášem, protektorem, Bohem a já nevím čím ještě, a zatím u nás nějaký bláznivý páter Jošt, Jošt prosím, takový maličký Joštíček se rozkřikne, že to všecko je padoušský podvod a vědecky dokázaný švindl!
Ježíšmarjá, tys nám dal! "
" Ale, biskupská Milosti, vždyť jsem měl nařízeno... psát proti... těm úkazům... "
" Měls, " přerušil ho pan světící biskup přísně.
" Ale copak nevidíš, že se situace změnila?
Jošte, " zvolal biskup vstávaje, " naše svatostánky jsou prázdné a ovečky se rozběhly za Absolutnem;
Jošte, člověče hloupý, chceme - li přivést ovečky k sobě, musíme získat Absolutno.
Ve všech kostelích postavíme Atomové Karburátory - ale tomu ty, velebníčku, nerozumíš.
Pamatuj si jen:
Absolutno musí pracovat pro nás;
musí být naše, id est, musí být jenom naše.
Capiscis, mi fili? "
" Capisco, " zašeptal páter Jošt.
" Deo gratias!
Joštíčku, teď otočíš na čtyráku jako Šavel.
Napíšeš pěkný úvodníček, kde sdělíš, že svatá kongregace vzala zřetel na prosby věřících a přijala Absolutno do lůna církve.
Pane Novotný, tady je o tom apoštolský list;
vysázejte to tučným trojcicerem na první stránku.
Košťále, napište do lokálek, že prezident G. H. Bondy přijme v neděli z ruky arcipastýře svátost křtu, a k tomu radostné uvítání, rozumíte?
A ty, Jošte, sedni a piš...
Počkej, nějaké silnější slovo pro začátek. "
" Biskupská Milosti, třeba: zločinná omezenost a perverzní zloba jistých kruhů... "
" Dobrá, tedy piš:
Zločinná omezenost a perverzní zloba jistých kruhů již po měsíce snaží se svésti náš lid na bludné cesty.
Veřejně se hlásá kacířský blud, že Absolutno je něco jiného než onen Bůh, ke kterému jsme od kolébky spínali ruce... máš to?... spínali ruce v dětinské víře... a lásce...
Máš to?
Tak dál... "
KAPITOLA XIX KANONIZAČNÍ PROCES
Nuže, chápete, že přijetí Absolutna do lůna církve bylo za daných poměrů velikým překvapením.
Bylo provedeno vlastně jen papežským breve, a sbor kardinálů, postaven před hotovou věc, pouze rokoval o tom, lze - li Absolutnu udělit svátost křtu.
Usneseno od toho upustiti;
pokřtít Boha je sice zřejmou církevní tradicí ( viz Jana Křtitele ), ale i v takovém případě musí býti křtěnec osobně přítomen;
krom toho bylo příliš choulostivou politickou otázkou, která panovnická osoba by byla Absolutnu kmotrem.
Proto svatá kongregace doporučila, aby při nejbližší pontifikální mši se pomodlil Svatý otec za nový úd církve;
což se stalo ve formě velmi slavnostní.
Dále pojato do církevní nauky, že vedle křtu svátostí a křtu krví uznává církev křest svatými, záslužnými a ctnostnými skutky.
Mimochodem řečeno, tři dny před vydáním breve přijal papež v delší audienci pana G. H. Bondyho, který předtím čtyřicet hodin rokoval s papežovým tajemníkem monsignorem Culattim.
Skoro zároveň provedena jednoduchá beatifikace Absolutna formou " super cultu immemorabili " v uznání ctnostného života Absolutna, nyní Blahoslaveného, a nařízen řádný, ale urychlený proces kanonizační, ovšem s veledůsažnou změnou: nešloť o prohlášení Absolutna za svatého, nýbrž za Boha.
Ihned jmenována deifikační komise z nejlepších církevních učenců a pastýřů;
jako Procurator Dei byl jmenován benátský arcibiskup kardinál dr. Varesi, jako Advocatus Diaboli fungoval monsignore Culatti.
Kardinál Varesi předložil sedmnáct tisíc vysvědčení o vykonaných zázracích, jež podepsali skoro všichni kardinálové, patriarchové, primasové, metropoliti, církevní knížata, arcibiskupové, představení řádů a opatové;
ke každému vysvědčení přiloženo šetření lékařských kapacit, dobrozdání fakult, posudek profesorů přírodních věd, techniků a národohospodářů a konečně podpisy očitých svědků notářsky legalizované.
Těchto sedmnáct tisíc dokumentů, jak pravil monsignore Varesi, jest jen nepatrným zlomkem skutečně vykonaných zázraků Absolutna, jichž počet dle opatrného odhadu již překročil třicet miliónů.
Mimoto opatřil Procurator Dei obšírná dobrozdání od nejlepších vědeckých odborníků světa.
Tak rektor lékařské fakulty v Paříži, profesor Gardien, napsal po důkladném rozboru toto:
"... poněvadž tedy četné případy, nám k prozkoumání předložené, byly z lékařského hlediska absolutně beznadějné a vědecky nevyléčitelné ( paralysis, rakovina hrtanu, slepota po chirurgickém vyjmutí obou očí, chromost následkem operativního odnětí obou doleních končetin, smrt následkem úplného oddělení hlavy od trupu, strangulace u oběšence dva dny visícího atd. ), soudí lékařská fakulta Sorbonny, že tzv. zázračné vyléčení těchto případů lze přičísti buď naprosté neznalosti anatomických a patologických podmínek, klinické nezkušenosti a úplnému nedostatku medicínské praxe, nebo - čehož nechceme vylučovati - zasažení vyšší síly, jež není omezena přírodními zákony ani jich znalostí. "
Psycholog profesor Meadow ( Glasgow ) napsal:
"... jelikož v těchto činech se projevuje zřejmě bytost myslící, schopná asociací, paměti, ano i logických soudů, bytost, jež tyto psychické operace vykonává bez prostřednictví mozku a nervové soustavy, je to skvělým potvrzením mé zdrcující kritiky psychofyzického paralelismu, zastávaného profesorem Mayerem.
Potvrzuji, že tzv. Absolutno je bytost psychická, vědomá a inteligentní, třebaže vědecky doposud málo prozkoumaná. "
Profesor Lupen z brněnské techniky napsal:
" Měřeno pracovním efektem, jest Absolutno síla zasluhující svrchované úcty. "
Slavný chemik Wilibald ( Tübingen ) napsal:
" Absolutno má veškeré podmínky existence a vědeckého rozvoje, neboť vzorně vyhovuje Einsteinově teorii relativity. "
Kronikář nebude vás dále zdržovat dobrozdáními světových autorit vědeckých;
vše to bylo ostatně publikováno v Aktech Sanctae Sedis.
Kanonizační proces pokračoval rychlým tempem;
zatím sbor vynikajících dogmatiků a exegetů vypracovával spis, ve kterém se na základě Písem a spisů církevních Učitelů dokazovala totožnost Absolutna s Třetí Božskou Osobou.
Ale než došlo k slavnostní deifikaci, prohlásil cařihradský patriarcha, jakožto hlava církve východní, totožnost Absolutna s První Božskou Osobou, se Stvořitelem.
K tomuto zajisté kacířskému názoru se připojili starokatolíci, obřezaní křesťané habešští, evangelíci vyznání helvetského, nonkonformisté a několik větších sekt amerických.
Z toho vzplanul živý boj teologický.
Co se týče židů, šířilo se mezi nimi tajné učení, že Absolutno je starý Baal;
liberální židé se otevřeně přiznávali, že v tomto případě vyznávají Baala.
Volná myš se sjela v Basileji;
u přítomnosti dvou tisíc delegátů prohlášeno bylo Absolutno za Boha Volných myslitelů, načež se s neuvěřitelnou prudkostí útočilo na kutňáky všech vyznání, kteří, jak pravila rezoluce, " chtějí těžiti z jediného vědeckého Boha a strhnouti jej do nečisté klece církevních dogmat a kněžského mamičství, aby v ní zakrněl ".
Avšak Bůh, zjevený zrakům každého pokrokového, moderního myslitele, " nemá co činiti se středověkými krámy těchto farizeů;
jedině Volná myšlenka jest jeho obcí, jediný Basilejský kongres je oprávněn stanovit věrouku a rituál Volného Náboženství. "
Přibližně v týchž dnech položil německý Monistenbund za velikých slavností základní kámen pro budoucí velechrám Atomového Boha v Lipsku.
Při tom došlo k jakési srážce, šestnáct osob zraněno a slavnému fyzikovi Lüttgenovi rozbity brýle.
Mimochodem, téhož podzimu došlo k nějakým náboženským úkazům v belgickém Kongu a francouzské Senegambii.
Černoši docela neočekávaně potloukli a snědli misionáře a klaněli se jakýmsi novým modlám, jimž říkali Ato nebo Alolto;
později se ukázalo, že to byly atomové motory a že na věci byli nějak účastni němečtí oficíři a agenti.
Proti tomu při islámském vzplanutí, jež propuklo v Mekce v prosinci téhož roku, byla dokázána přítomnost několika francouzských emisarů, kteří ukryli v blízkosti Kaaby dvanáct atomových lehkých motorů Aero.
Následující vzpoura mohamedánů v Egyptě a Tripolsku a masakry v Arábii stály život asi třicet tisíc Evropanů.
Dvanáctého prosince byla konečně v Římě provedena deifikace Absolutna.
Sedm tisíc duchovních s hořícími svícemi provázelo Svatého otce do velechrámu svatého Petra, kde za hlavním oltářem byl postaven největší dvanáctitunový Karburátor, dar to koncernu MEAS Svaté stolici.
Obřad trval pět hodin a umačkáno bylo dvanáct set věřících a diváků.
Přesně v poledne zapěl papež " In nomine Dei Deus " a v téže chvíli se rozhlaholily zvony všech katolických chrámů světa, všichni biskupové a kněží se obrátili od oltářů a zvěstovali věřícímu lidu:
" Habemus Deum. "
KAPITOLA XX ST KILDA
St Kilda je ostrůvek, skoro jen skalisko pliocenního tufu daleko na západ od Hebrid;
několik nízkých břízek, hrst vřesu a křemičité trávy, houf hnízdících racků a poloarktický motýlek rodu Polyommatus, toť celý život této ztracené přední stráže našeho zemědílu, utkvělé mezi nekonečným vlnobitím moře a stejně nekonečným během věčně vlhkých mračen.
Ostatně St Kilda byla vždy a jest a bude neobydlena.
Avšak v posledních dnech prosincových spustila před ním kotvy Jeho Veličenstva loď Dragon;
z lodi připluli tesaři, vezli s sebou trámy a prkna a do večera postavili veliký, nízký dřevěný barák.
Druhého dne přišli čalouníci a vezli s sebou ten nejpěknější a nejpohodlnější nábytek.
Třetího dne vystoupili z útrob lodi stevardové, kuchaři a sklepníci a dopravili dovnitř baráku nádobí, víno a konzervy a všechno, co vynašla kultura pro vznešené, mlsné a mocné muže.
Čtvrtého dne zrána přijel na H. M. S. Edwin R. H. Sir O ' Patterney, anglický premiér;
půl hodiny po něm americký vyslanec Horatio Bumm;
následovali - každý na válečné lodi - čínský plnomocník Mr Kei, francouzský premiér Dudieu, carský ruský generál Buchtin, císařský německý kancléř dr. Wurm, italský ministr kníže Trivellino a japonský velvyslanec Jânato.
Šestnáct anglických torpédovek křižovalo kolem St Kildy, aby zabránilo přístup zpravodajům novin;
neboť tato schůzka Nejvyšší Velmocenské Rady, kterou narychlo svolal všemohoucí Sir O ' Patterney, měla se konat s nejpřísnějším vyloučením veřejnosti.
Vskutku také byl torpédem ponořen dánský velrybářský škuner Nyls Hans, který se pokusil v noci proklouznout řetězem torpédovek;
kromě dvanácti mužů posádky zahynul přitom politický zpravodaj listu Chicago Tribune Mr Joe Hashek.
Nicméně zpravodaj New York Heraldu pan Bill Prittom dlel po celou dobu, převlečen za sklepníka, na St Kildě, a jeho péru děkujeme za těch několik zpráv, které se i po dalších dějinných katastrofách zachovaly o této památné schůzce.
Pan Bill Prittom mínil, že tato vysoce politická konference se konala proto na místě tak opuštěném, aby byla vyloučena přímá ingerence Absolutna na její úrady.
Všude jinde by se mohlo státi, že by se do shromáždění mužů tak vážných vloudilo Absolutno ve formě vnuknutí, osvícení, nebo dokonce zázraku, což by ve vyšší politice bylo samozřejmě něčím neslýchaným.
Prvým účelem konference, zdá se, byla dohoda v koloniální politice;
státy měly se shodnouti o tom, aby nepodporovaly náboženská hnutí na teritoriích jiných států.
Podnětem k tomu byla německá agitace v Kongu a Senegambii, dále tajné vlivy francouzské při vzplanutí mahdismu v anglických oblastech muhamedánských a zejména japonské karburátorové zásilky do Bengálska, kde vřela strašlivá revolta nejrůznějších sekt.
Porady děly se při zavřených dveřích;
publikována jen zpráva, že Německu se přiznává zájmová sféra v Kurdistánu a Japonsku na některých řeckých ostrovech.
Anglo-japonský a francouzsko-německo-ruský spolek nalezly zde, jak se podobá, obzvláštní srdečnosti.
Odpoledne přijel na zvláštní torpédovce pan G. H. Bondy a byl přijat ve slyšení Nejvyšší Rady.
Teprve kolem páté hodiny ( podle anglického času ) sešli se slavní diplomati k obědu a zde měl Bill Prittom poprvé příležitost slyšet zástupce Vysokých Smluvních Stran na vlastní uši.
Po obědě mluvili o sportu a o herečkách.
Sir O ' Patterney, s bělohřívou hlavou básníka a duchaplnýma očima, hovoří živě o lovu lososů s Jeho Excelencí premier ministrem Dudieu, jehož živé pohyby, hlasitá řeč a jisté " je ne sais quoi " prozrazují starého advokáta.
Baron Jânato, odmítaje každý nápoj, mlčky poslouchá a usmívá se, jako by měl plná ústa vody;
dr. Wurm listuje v aktech, generál Buchtin se prochází po sále s knížetem Trivellinem, Horatio Bumm zcela sám sehrává na kulečníku série karambolů ( viděl jsem jeho krásný triple-buzar přes ruku, jejž by ocenil každý znalec ), zatímco Mr Kei, podobný velmi žluté a velmi seschlé stařence, louská jakýsi buddhistický růženec;
jeť mandarínem ve své Říši slunce.
Náhle se všichni diplomati seskupí kolem pana Dudieu, který vykládá:
" Ano, pánové, c ' est ça.
My nemůžeme k Němu zůstat lhostejni.
Buď Ho uznat, nebo Ho popřít.
My Francouzové jsme spíše pro to druhé. "
" Protože On u vás působí jako antimilitarista, " řekl s jistou škodolibostí kníže Trivellino.
" Ne, pánové, " zvolal Dudieu, " s tím nepočítejte.
Francouzská armáda je nedotčena.
Jako antimilitarista, bah!
U nás už bylo tolik antimilitaristů!
Pánové, dejte si na Něj pozor:
On je demagog, komunista, un bigote, čertví co všechno - ale vždycky radikál.
Oui, un rabouliste, c ' est ça.
Jde za nejdivočejšími populárními hesly.
Táhne s davem.
U vás, Jasnosti, " obrátil se náhle ke knížeti Trivellinovi, " dělá nacionalistu a opíjí se iluzemi o Římské říši;
ale pozor, Jasnosti, to dělá ve městech, zatímco na venkově drží s kutnami a páše mariánské zázraky.
Jednou rukou pracuje pro Vatikán a druhou pro Kvirinál.
Buď je v tom nějaký úmysl, nebo... já nevím co.
Pánové, můžeme si to říci upřímně;
máme s Ním všichni své těžkosti. "
" U nás, " řekl zamyšleně Horatio Bumm, opíraje se o tágo, " se zajímá taky o sport.
Indeed, a big sportsman.
Favorizuje všechny druhy her.
Docílil báječných rekordů ve sportu i v sektách.
Je socialista.
Drží s Vlhkými.
Mění vodu v drinks.
Onehdy se na banketu v Bílém domě všichni, eh, všichni strašně namazali;
víte, pili jen vodu, ale On jim ji v žaludku obrátil v drinks. "
" To je divné, " povídá Sir O, Patterney, " u nás vypadá spíše jako konzervativec.
Chová se jako všemohoucí clergyman.
Meetings, průvody, kázání na ulicích a such things.
Myslím, že stojí proti nám liberálům. "
Tu ozval se s úsměvem baron Jânato:
" U nás je jako doma.
Velmi, velmi milý Bůh.
Velmi se přizpůsobil.
Velmi veliký Japonec. "
" Jakýpak Japonec, " zachrchlal generál Buchtin, " co to mluvíte, báťuško?
Je to Rus, pravý Rusák, Slovan.
Široká ruská duše, Excelenci.
Drží s námi mužiky.
Tuhle náš archimandrit mu uspořádal procesí, deset tisíc svíček, a lidu, gaspadá, jako máku.
Sjely se křesťanské duše z celé mátušky Rusi.
I zázraky nám dělá, Otec náš, " dodával generál, křižuje se a klaně se po pás.
Císařský kancléř německý se přiblížil, a když chvíli mlčky naslouchal, řekl:
" Ano, umí vyhovět lidu.
Všude přijímá mentalitu kraje.
Na svůj věk je, hm, kupodivu pružný.
My to pozorujeme v sousedství.
V Čechách například se chová jako kolosální individualista.
Každý tam má své Absolutno na vlastní pěst.
U nás máme státní Absolutno.
U nás Absolutno ihned vyspělo k vyššímu státnímu vědomí.
V Polsku působí jako nějaký alkohol;
u nás působí jako... jako... höhere Verordnung, verstehen Sie mich? "
" I ve vašich katolických zemích? " tázal se s úsměvem kníže Trivellino.
" To jsou lokální diference, " mínil dr. Wurm.
" Pánové, tomu nepřikládejte váhy.
Německo je tak jednotné jako nikdy dosud.
Ale děkuji vám, kníže, za katolické Karburátory, které k nám pašujete.
Jsou naštěstí špatné, jako všechny italské výrobky. "
" Ticho, ticho, pánové, " skočil do toho Sir O ' Patterney.
" Neutralita v náboženských otázkách.
Já, co se mne týče, chytám lososy na dvojitou udičku.
Onehdy jsem chytil takhle dlouhého, vidíte?
Čtrnáct liber. "
" A papežský nuncius...? " tázal se tiše dr. Wurm.
" Svatá stolice žádá, abychom udrželi klid stůj co stůj.
Chce, aby byl mysticismus policejně zakázán.
V Anglii to nejde, a vůbec...
Říkám vám, že vážil čtrnáct liber.
Heaven, měl jsem se co držet, abych nepadl do vody! "
Baron Jânato se usmíval ještě zdvořileji:
" Ale my nechceme neutralitu.
On je veliký Japonec.
Celý svět může přijmout japonskou víru.
My chceme také jednou posílat misionáře a učit víře. "
" Pane barone, " řekl Sir O ' Patterney vážně, " víte, že výtečný poměr našich států... "
" Anglie může přijmout japonskou víru, " usmíval se baron Jânato, " a bude ještě lepší poměr. "
" Počkej, báťuško, " zvolal generál Buchtin, " žádnou japonskou víru.
Když už nějaká víra, tak ať je pravoslavná.
A víš proč?
Předně proto, že je pravoslavná, a za druhé, že je ruská, a za třetí, že to chce Gosudar, a za čtvrté, že my máme, holenku, největší vojsko.
Já, pánové, po vojensku: přímo a podle pravdy.
Když tedy víra, tak tedy naše pravoslavná. "
" Ale o to nejde, pánové, " řekl rozčilen Sir O ' Patterney.
" Proto tu nejsme! "
" Zcela správně, " řekl dr. Wurm.
" Musíme se shodnout na společném postupu vůči Bohu. "
" Kterému? " řekl náhle čínský plnomocník Mr Kei, zvedaje konečně scvrklá víčka.
" Kterému? " opakoval zaražen dr. Wurm.
" Vždyť je snad jenom jeden. "
" Náš japonský, " usmál se líbezně baron Jânato.
" Pravoslavný, báťuško, a žádný jiný, " hlaholil generál, zrudlý jako krocan.
" Buddha, " řekl Mr Kei a sklopil opět víčka, nyní zcela podoben vyschlé mumii.
Sir O ' Patterney prudce povstal.
" Gentlemen, " řekl, " prosím, pojďte za mnou. "
Načež se páni diplomati odebrali opět do poradního sálu.
V osm hodin večer vyběhla Jeho Excelence generál Buchtin, fialová v obličeji, se zaťatými pěstmi.
Za ním dr. Wurm, rozčileně rovnaje svá akta.
Sir O ' Patterney bez ohledů na zdvořilost odcházel s kloboukem na hlavě, velmi rudý, následován zamlklým M. Dudieu.
Kníže Trivellino odcházel bled, za ním baron Jânato, ustavičně se usmívaje.
Poslední vyšel Mr Kei, s očima sklopenýma, přemílaje v prstech předlouhý černý růženec.
Tím končí se zpráva, kterou pan Bill Prittom uveřejnil v Heraldu.
Oficiální komuniké o této konferenci vydáno nebylo - krom výše řečeného o zájmových sférách -, a stalo - li se nějaké usnesení, nebylo asi mnoho platno.
Neboť již se, jak se gynekologicky říká, " v lůně dějin " chystaly nečekané události.
KAPITOLA XXI DEPEŠE
Na horách padá sníh.
Chumelí se velkými, tichými vločkami už celou noc, napadlo čerstvého sněhu na půl metru, a sníh se snáší bez ustání.
Mlčení padá na lesy.
Jen časem praskne větev přetížená sněhem a její zapraskání si razí krátkou cestu sněhově zhustlým tichem.
Potom přituhlo a z pruské strany přiletěl ledový vítr.
Něžné vločky se změnily v bodavou krupici letící přímo do tváří.
Napadlý sníh se zvedá ostrými jehličkami a víří ve vzduchu.
Ze stromů se práší bílými oblaky, jež prudce letí nad zemí, krouží a stoupají k temné obloze.
Chumelí se od země k nebi.
Větve hlubokých lesů vrzají a skřípají;
s těžkým praskáním láme se strom a tříští podrost;
ale tyto ostré zvuky jsou jako rozmeteny a rozevláty hvízdavým, dunivým, skučícím, řezavým, přerývaným hukotem větru.
Když to na chvilku ustane, slyšíš pištivě vrzat zmrzlý sníh pod nohou, jako by to byl skelný prášek.
Nad Špindlmühlem si razí cestu telegrafní posel.
Jde se to zatraceně těžko vysokým sněhem.
Posel má přes uši čepici zavázanou červeným šátkem, vlněné rukavice a na krku strakatý šál, a ještě je mu zima.
No, myslí si, za půldruhé hodiny přece vylezu na Medvědí důl, a dolů si vypůjčím sáňky.
Co si ksakru lidé umanou poslat telegram v takový nečas!
U Dívčí lávky popadla posla vichřice a docela jím zatočila dokolečka.
Chytil se zkřehlýma rukama kůlu turistické tabulky.
Ježíšmarjá, řekl si, ale tohle přece musí přestat!
- Proti němu na volném prostranství se točila celá oblačná masa sněhu;
letí blíž, už je tu, teď jen zatajit dech...
Tisíce jehliček bodají do tváří, lezou za krk, někde v kalhotech je štěrbina, kudy to zalézá až na tělo;
člověk je mokrý pod zmrzlými šaty.
Oblak se přehnal, a posel má chuť vrátit se na poštu.
Inženýr Marek, opakuje si adresu, ten ani není zdejší;
ale telegram je expres, kdopak ví, oč jde, třeba rodina nebo co...
Teď se trochu utišilo, a posel se dal přes Dívčí lávku a podle potoka nahoru.
Sníh mu skřípal pod těžkými botami a záblo ho zoufale.
Vítr znovu zavyl, celé masy sněhu padají ze stromů, teď dostal posel celý náklad na hlavu a za krk;
po zádech mu běží potůček ledové vody.
Ale nejhorší je, že to zatraceně klouže po sypkém sněhu, a cesta se obrací prudce nahoru.
V tu chvíli se rozpoutal sněhový orkán.
Letělo to shora jako praskání a jako bílá zeď.
Nežli měl čas se obrátit, dostal posel celý úder do tváře, i sehnul se, stěží lapaje po dechu.
Pokročil vpřed a padl;
sedl si zády k větru, ale přišla na něho úzkost, že bude zasypán sněhem.
Vstal a pokusil se vystoupit výše;
ale opět sklouzl a padl na obě ruce, vstal a sjel několik metrů dolů.
Chytil se stromu a těžce oddychoval.
Zatraceně, řekl si, musím se přece dostat nahoru!
Podařilo se mu udělat několik kroků, ale padl znovu a sjel po břiše dolů.
Nyní lezl po čtyřech;
rukavice mu zvlhly, za kamaše se mu vedral sníh, ale jen nahoru! jenom ne tady zůstat!
Po tváři mu tekl tající sníh a pot;
neviděl pro sníh, zdálo se mu, že ztratil cestu, i plakal hlasitě a drápal se nahoru.
Ale těžko se leze po čtyřech v dlouhém kabátě;
postavil se a zápase s vichřicí vykročil.
Na půl kroku vpřed sjel dva kroky dolů;
postoupil trochu, ale uklouzly mu nohy a s tváří zarytou v bodajícím sněhu jel dolů.
Když povstal, viděl, že ztratil hůl.
A zatím přes hory letí oblaka sněhu, zachycují se na skalách, sviští, hýkají, víří.
Posel škytavě vzlyká strachem a námahou a stoupá, zastaví se, zase krok, stát, obrátit se, nadýchat se uřícenými ústy, a zase krok, Ježíši Kriste!
Nyní se chytil stromu.
Kolik je asi hodin?
Vydobyl z vesty své cibulky ve žlutém průsvitném pouzdře;
jsou zalepeny sněhem.
Snad se už stmívá.
Vrátit se?
Ale vždyť už musím být nahoře!
Nárazový vichr se změnil v nepřerušenou vánici.
Mraky se valí přímo po úbočí, špinavě temná mlha plná letících vloček.
Sníh se řítí vodorovně, přímo do tváře, a zalepuje oči, nos, ústa;
mokrými, zkřehlými prsty se musí, poloroztálý, vybírat z uší a očních důlků.
Posel je zpředu pokryt půldecimetrovou vrstvou sněhu;
plášť se stěží ohýbá, je tuhý a těžký jako prkno;
nášlapky na podešvích rostou každým krokem a tíží.
A v lese se dělá tma.
Vždyť proboha jsou stěží dvě odpoledne!
Náhle se udělalo žlutozelené temno a sníh se vysypal průtrží.
Vločky veliké jako dlaň, vlhké a těžké, letí a víří tak hustě, že mizí hranice země a vzduchu.
Nevidíš na krok;
vdechuješ vločky, brodíš se vířící závějí, která ti sahá vysoko nad hlavu, postupuješ naslepo, jako by sis vyrýval chodbičku pod sněhem.
Jediný pud: jít kupředu.
Jediná touha: dýchat něco jiného než sníh.
Už nemůžeš vytahovat nohy ze sněhu;
ploužíš se závějí, která ti sahá do půl stehen;
vyrýváš stopu, jež se za tebou ihned zavírá.
Zatím někde ve městech, tam dole, padají řídké vločky tající v černé bláto.
V krámech rozsvěcují, kavárny svítí, lidé sedí pod žárovkami a bručí, jaký je dnes šeredný tmavý den.
Bezpočet světel se rozstřikne širým městem a jiskří ve vodnatém blátě.
Jediné světélko svítí na zaváté horské louce.
Stěží se prodírá padajícím sněhem, vrtí se, pohasíná, ale je tu a žije.
Bouda v Medvědím důle svítí.
Bylo pět hodin, a tedy už docela tma, když se před Medvědí boudou zastavilo něco beztvarého.
To " něco " roztáhlo bílá tlustá křídla a začalo do sebe bušit a slupovat se sebe decimetrové pláty sněhu.
Pod sněhem se objevil kabát, pod kabátem dvě nohy, a ty nohy kopaly do kamenného prahu, a s nich padaly velké hromady sněhu.
Byl to pošťák ze Špindlmühle.
Vešel do boudy a viděl u stolu sedět hubeného pána.
Chtěl pozdravit, ale hlas mu nadobro selhal.
Jen to tak drobet zasípělo, jako když se pustí pára.
Pán vstal:
" Ale človíčku, kampak vás čerti nesli v takové metelici?
Vždyť jste v tom mohl zatraceně zůstat! '
Pošťák kývl a zasípěl.
" Je to nerozum, " huboval pán.
" Slečno, přineste mu čaj!
No, fotr, kampak jste se hrabal?
Na Martinovu boudu? "
Posel zavrtěl hlavou a otevřel koženou brašnu;
byla plna sněhu, a vyndal z ní telegram tak zmrzlý, že chrastil.
" Chchíchcharek? " zasípěl.
" Cože? " ptal se pán.
" Je - li... tady... inženýr...
Marek, " slabikoval posel s vyčítavým pohledem.
" To jsem já, " vykřikl hubený pán.
" Vy máte něco pro mne?
Ukažte honem! "
Inženýr Marek rozevřel depeši.
Stálo tam:
" TVE PREDPOKLADY POTVRZENY.
BONDY. "
Nic víc.
KAPITOLA XXII STARÝ VLASTENEC
V pražské redakci Lidových novin se pracovalo plnou parou.
Telefonista křičel do telefonu zuřivě se hádaje se slečinkou z centrály.
Cvakaly nůžky, klepal psací stroj, a pan Cyril Kéval seděl na stole a klátil nohama.
" Tak vám je kázání na Václaváku, " povídá polohlasem.
" Nějaký komunista tam hlásá dobrovolnou chudobu.
Štve lidi, aby byli jako lilie polní.
Má fúsa až tutok, po pás.
To je vám hrůza, co je teď fúsatých chlapů.
Každý jako apoštol. "
" Mhm, " odpověděl starý pan Rejzek, probíraje se v arších ČTK.
" Od čeho ty fúsy tak rostou? " přemýšlel pan Kéval.
" Poslyšte, Rejzku, já bych myslel, že i na tohle má vliv Absolutno.
Jej, Rejzku, já se bojím, že mně to naroste taky.
Představte si, až po pás! "
" Mhm, " řekl rozvážně pan Rejzek.
" Dnes je na Havlíčkovom náměstí pobožnost Volné myši.
A na Tylovém dělá zázraky farář Nováček.
Počkejte, že se to zase sepere.
Včera ten Nováček uzdravil chromého od narození.
Pak byl průvod, a ten chromý vám potloukl jednoho žida.
Zlomil mu tři žebra nebo kolik.
Víte, on to byl sionista. "
" Mhm, " poznamenal pan Rejzek, proškrtávaje nějaké zprávy.
" Dnes bude jistě mela, Rejzku, " přemítal Cyril Kéval.
" Pokrokáři dělají mítink na Staroměstském.
Zase vytáhli ' Pryč od Říma '.
A páter Nováček zakládá Makabejské, víte, takovou ozbrojenou katolickou gardu.
Počkejte, to bude legrace.
Arcibiskup zakázal Nováčkovi dělat zázraky, ale ten velebníček je jako posedlý;
už i mrtvé křísí. "
" Mhm, " mínil pan Rejzek a škrtal dál.
" Psala mně maminka, " vykládal Cyril Kéval tlumeně.
" U nás, jako na Moravě, víte, u Hustopeče a tak kolem, mají hrozný dožer na Čechy;
že jsou neznabozi a berani a modláři a že zakládají nové bohy a kdesi cosi.
Zastřelili tam hajného, že je z Čech.
Povídám, Rejzku, ono to vře všude. "
" Mhm, " souhlasil pan Rejzek.
" I v synagóze se poprali, " dodával pan Kéval.
" Sionisti strašně nařezali těm, co věří v Baala.
Byli tam docela i tři mrtví, člověče.
A víte, že se komunisti rozpadli?
Koukejte, na to bych byl zapomněl, to vám je mela.
Tak vám teď budou mystičtí komunisti, to je jako levice;
pak christiani, mariani, scientisti, resurrekcionáři, textilní johanité, železářští johanité, báňští johanité a ještě asi sedm stran.
Teď se perou o nemocenské pokladny a dělnické domy.
Počkejte, já dnes poletím do Hybernské.
Člověče, odpoledne konsignovali posádku;
ale zatím vršovické kasárny poslaly ultimátum do černínských kasáren, aby tam uznali vršovické dogma o Třech Stupních Vykoupení.
Když prý na to nepřistoupí, ať se dostaví k bitvě na Sandberku.
Tak dejvičtí kanonýři šli odzbrojit černínské kasárny.
Vršovické kasárny se zabarikádovaly, vojáci vytáhli strojní pušky do oken a vyhlásili válku.
Obléhá je sedmý dragounský, hradní stráž a čtyři lehké baterie.
Prý se bude po uplynutí šesti hodin střílet.
Rejzku, Rejzku, jaká je to radost být teď na světě! "
" Mhm, " řekl pan Rejzek.
" Jo, a na univerzitě, " pokračoval potichu pan Kéval, " tam se vám dnes seprala přírodovědecká fakulta s historickou.
Víte, přírodovědecká popírá Zjevení, je jaksi panteistická.
Profesoři to vedou a děkan Rádl sám nesl prapor.
Historikové obsadili univerzitní knihovnu v Klementinu a bránili se zoufale, hlavně knihami.
Děkan Rádl dostal do hlavy vázaným Velenovským a byl na místě mrtev.
Patrně otřesení mozku.
Magnificus Arne Novák byl vážně poraněn jedním svazkem Vynálezů a pokroků.
Nakonec historikové zasypali útočníky Sebranými spisy Jana Vrby.
Teď tam pracují zákopníci, vyhrabali doposud sedm mrtvol, mezi nimi tři docenty.
Myslím, že zasypaných není víc než třicet. "
" Mhm, " mínil pan Rejzek.
" A Sparta, člověče, " drmolil Kéval v tichém nadšení, " Sparta prohlásila za jediného boha starořeckého Dia, kdežto Slávie je pro Svantovíta.
V neděli bude mač na Letné mezi oběma bohy, oba kluby se ozbrojí krom kopaček také ručními granáty, Slávie má prý mimoto kulomety a Sparta jedno dvanácticentimetrové dělo.
Ohromný nával na lístky, stoupenci obou klubů se ozbrojují.
Rejzku, to bude kravál!
Já myslím, že vyhraje Zeus. "
" Mhm, " řekl pan Rejzek, " ale teď byste se moh podívat na redakci došlé. "
" No třeba, " svoloval Cyril Kéval.
" Viďte, člověk si zvykne i na Boha.
Co je nového v ČTK? "
" Nic zvláštního, " bručel pan Rejzek.
" Krvavé demonstrace v Římě.
V Ulsteru se to maže, víte, irští katolíci.
St Kilda se vůbec dementuje.
V Pešti pogromy.
Schizma ve Francii, objevili se tam zase valdenští a v Münsteru novokřtěnci.
V Bologni zvolen vzdoropapež, nějaký páter Martin, z bosých bratří.
A tak dále.
Nic lokálního.
Koukněte se na dopisy, jo? "
Cyril Kéval se utišil a otevíral došlou poštu;
bylo jí pár set kusů.
Přečetl jich sotva šest, a už mu to nedalo.
" Koukněte se, Rejzku, " začal, " to máte všecko na jedno brdo.
Tak třeba tohle:
' Z Chrudimi.
Vážená redakce!
Jakožto starý odběratel Vašeho ctěného listu, bude zajisté Vaše čtenáře a celou veřejnost, kterou zvířují neplodné spory, ' - tady, " dodával pan Kéval, " zapomněl napsat ' zajímat ' -, veliký zázrak, který učinil místní pan farář Zakoupil. '
A tak dále.
V Jičíně to byl skladník konzumu a v Benešově řídící učitel.
V Chotěboři dokonce trafikantka, vdova Jiráková.
Copak to mám všecko číst? "
Bylo opět chvíli pracovní ticho.
" Sakra, Rejzku, " ozval se zase Kéval, " poslyšte, víte, co by byla senzace? sólokapr? indiánská kachna?
Že se někde něco stalo přirozeným způsobem, bez zázraku.
Ale já myslím, že by nám to nikdo nevěřil.
Počkete, já vymyslím něco přirozeného. "
Opět chvíle ticha.
" Rejzku, " ozval se Kéval žalostně.
" Já neumím vymyslet nic přirozeného.
Když o tom uvažuju, je vlastně všechno zázračné.
Všechno, co je, je nějaká magie. "
Vtom vešel šéfredaktor.
" Kdopak excerpoval Tribunu?
Tadyhle má zprávu a my jsme ji neměli! "
" Jakou zprávu? " ptal se pan Rejzek.
" V Hospodáři.
Americké konzorcium skoupilo tichomořské ostrovy a pronajímá je.
Takový maličký korálový atol za padesát tisíc dolarů ročně.
Veliká poptávka i z evropského kontinentu.
Akcie už dva tisíce sedm set.
G. H. Bondy účasten sto dvaceti milióny.
A my to nemáme v listě, " huboval šéfredaktor a práskl za sebou dveřmi.
" Rejzku, " ozval se Kéval, " tohle je zajímavý dopis:
' Vážená redakce!
Promiňte, že já starý vlastenec, pamětník zlých dob útlaku a pochmurných dnů poroby, zvedám hlasu svého žalujícího, prose Vás, abyste bystrým perem svým národu českému tlumočiti ráčili starost a úzkostiplný stesk nás starých vlastenců ' a tak dále.
Tuhle:
' Vidím národ náš staroslavný rozeštvaný brat proti bratu;
nesčetné strany, sekty i církve jako vlci potírají se, nenávistně se navzájem dávíce, ' asi nějaký stařeček, má hrozně třesavé písmo, ' zatímco odvěký nepřítel náš obchází jako lev řvoucí, volaje do lidu našeho germánské heslo Pryč od Říma, v tomtéž podporován jsa špatnými vlastenci, jimž stranický zájem nad kýženou jednotu národní sahá.
I vidíme s úzkostí a zármutkem snažným blížiti se nové Lipany, na nichž Čech proti Čechu, pod rouškou náboženských hesel jakýchsi, polem vražedlným ležeti bude.
A aj, splní se slova Písma o království v sobě rozděleném.
I bude klání, bude porubání, jak praví naše slavné, pravé, bohatýrské Rukopisy. ' "
" Přestaňte, " povídal pan Rejzek.
" Počkejte, tady vykládá o hypertrofii stran a církví.
To prý je dědičná choroba česká.
' O tom nemůže býti nejmenší pochybnosti, jak říkával doktor Kramář.
Pročež zapřísaháme Vás, abyste v této hodině dvanácté, kdy ze všech stran hrozí nebezpečenství veliké a děsné, vyzvali národ náš, aby se semkl v celonárodní jednotu na obranu vlasti.
Je - li pak této jednotě třeba pojítka církevního, nebuďmež protestanty ani katolíky, ani monisty, aniž snad abstinenty, alebrž přijměme jedinou slovanskou, mocnou a bratrskou víru pravoslavnou, která nás stmelí v jednu velikou rodinu slovanskou a získá nám v bouřlivých dobách těchto ochranu mocného monarchy slovanského.
Ti pak, kdo by se nepřidružili svorně a dobrovolně k této slavné myšlence všeslovanské, buďtež státní mocí, ano i každým mimořádnými okolnostmi dovoleným nátlakem přinuceni odložiti své stranické a sektářské zájmy ve prospěch jednoty celonárodní. '
A tak dále, a podepsán ' Starý vlastenec '.
Co tomu říkáte? "
" Nic, " řekl pan Rejzek.
" Já myslím, že na tom něco je, " začal pan Kéval, ale vtom vešel telefonista a řekl:
" Telefonujou z Mnichova.
Včera vypukla v Německu nějaká občanská nebo náboženská válka.
Stojí to za to dát to do listu? "
KAPITOLA XXIII AUGSBURSKÁ ZÁPLETKA
Do jedenácti hodin večer došly do redakce Lidových novin tyto telefonické zprávy:
" ČTK.
Z Mnichova, 12. t. m.
Dle WTB došlo včera v Augsburku ke krvavým demonstracím.
Sedmdesát protestantů zabito.
Demonstrace pokračují. "
" ČTK.
Z Berlína, 12. t. m.
Úředně se sděluje, že počet zabitých a raněných v Augsburku nepřesahuje dvanáct.
Policie udržuje klid. "
" Zvl. zpr.
Z Lugana, 12. t. m.
Podle bezpečných informací počet obětí v Augsburku překročil už pět tisíc.
Železniční doprava na sever zastavena.
Bavorské ministerstvo zasedá v permanenci.
Německý císař přerušil hony a vrací se do Berlína. "
" ČTK.
Reuter, 12. t. m.
Dnes o 3. hod. ráno vyhlásila bavorská vláda Prusku svatou válku. "
Den nato byl pan Cyril Kéval už v Bavorech, a z jeho poměrně spolehlivého líčení vyjímáme tyto řádky:
" V augsburské Schöllerově továrně na tužky už 10. t. m. o 18. hod. večer natloukli katoličtí dělníci protestantskému mistrovi pro jakýsi spor týkající se mariánského kultu.
V noci byl klid, ale den nato o 10. hod. ráno opustili katoličtí dělníci všechny továrny a bouřlivě žádali propuštění protestantských zaměstnanců.
Továrník Schöller ubit, dva ředitelé zastřeleni.
Klérus násilím donucen, aby nesl monstrance v čele průvodu.
Arcibiskup dr. Lenz, který vyšel, aby uchlácholil manifestanty, hozen do řeky Lechu.
Sociálně demokratičtí vůdcové pokusili se promluvit, ale museli utéci do synagógy.
O 15. hod. synagóga rozmetána dynamitem.
Zatímco byly pleněny židovské a protestantské krámy, přičemž došlo k střelbě a četným požárům, usnesla se městská rada naprostou většinou hlasů na neposkvrněném početí Panny Marie a vydala ohnivou výzvu ke katolickým národům světa, aby se chopily meče na obranu svaté víry katolické.
Na tyto zprávy došlo k různým projevům v jiných městech bavorských.
V Mnichově o 19. hod. tábor lidu, za ohromného nadšení přijata rezoluce o odluce Jižních Zemí od německé spolkové říše.
Mnichovská vláda depešovala do Berlína, že přejímá odpovědnost.
Říšský kancléř dr. Wurm navštívil ihned ministra vojenství, který dirigoval do Bavor 10000 bodáků ze saských a porýnských posádek.
O 1. hod. po půlnoci vyhozeny tyto vojenské transporty na bavorské hranici z kolejí, do raněných se střílelo z kulometů.
O 3. hod. zrána se mnichovská vláda v souhlasu s alpskými zeměmi usnesla vyhlásit luteránům svatou válku. "
" Zdá se, že v Berlíně se nevzdávají naděje na smírnou likvidaci celého nedorozumění.
Do této chvíle trvá řeč císařova ve sněmovně, v níž praví, že nezná katolíků ani protestantů, nýbrž jen Němce.
Severoněmecká vojska jsou prý soustřeďována na čáře Erfurt - Gotha - Kassel;
katolické vojsko postupuje povšechným směrem na Cvikov a Rudolstadt, potkávajíc se jen s odporem civilního obyvatelstva.
Město Greiz bylo spáleno, měšťané dílem pobiti, dílem odvlečeni do otroctví.
Pověsti o veliké bitvě dosud nepotvrzeny.
Uprchlíci z Bayreuthu vypravují, že od severu slyšet hřímání těžkých děl.
Nádraží v Magdeburku prý rozmetáno pumami bavorských letců.
Výmar hoří. "
" Zde v Mnichově panuje nepopsatelné nadšení.
Ve všech školách pracují odvodní komise, zástupy dobrovolníků čekají až dvacet hodin na ulici.
Na radnici vyvěšeny hlavy dvanácti pastorů.
Katolický klérus musí ve dne v noci sloužiti mše v přeplněných chrámech;
poslanec farář Grosshuber zemřel únavou před oltářem.
Židé, monisté, abstinenti a jiní jinověrci se zabarikádovali ve svých bytech.
Bankéř Rosenheim, stařešina náboženské obce židovské, byl tohoto rána veřejně upálen. "
" Holandský a dánský vyslanec požádali o své pasy.
Americký zástupce podal protest proti porušení míru, zatímco italská vláda ujistila Bavory neutralitou zvlášť blahovolnou. "
" Po ulici táhnou zástupy branců, nesouce prapory s bílým křížem na červeném poli, a provolávají ' Bůh tomu chce '.
Dámy šmahem vstupují do samaritské služby a připravují lazarety.
Obchody jsou většinou zavřeny.
Burza rovněž. "
- To bylo 14. února.
Patnáctého došlo k větší bitvě na obou březích Werry, protestantská vojska poněkud ustoupila.
Téhož dne padly také první výstřely na hranici belgicko-holandské.
Anglie nařídila mobilizaci loďstva.
16. února povolila Itálie volný průchod španělskému vojsku, jež vysláno Bavorům na pomoc.
Tyrolští sedláci, ozbrojeni kosami, vrhli se na helvítské Švýcary.
18. února:
Vzdoropapež Martin telegraficky požehnal bavorské armádě.
Nerozhodná bitva u Meiningen.
Rusko vyhlásilo válku polským katolíkům.
19. února:
Irsko vyhlásilo válku Anglii.
V Brusse se objevil vzdorokalif a rozvinul zelený prapor Prorokův.
Mobilizace balkánských států, masakry v Makedonii.
23. února:
Prolomena fronta severoněmecká.
Obecné povstání v Indii.
Vyhlášena svatá válka moslimská proti křesťanům.
27. února:
Válka řecko-italská a její první srážky na albánské půdě.
3. března:
Japonská flotila vyplula na východ proti USA.
15. března:
Křižáci ( katolíci ) obsadili Berlín.
Zatím ve Štětíně ujednána Unie protestantských států.
Německý císař Kašpar I. se ujímá osobně velení.
16. března:
Dvoumiliónová armáda čínská hrne se přes hranice sibiřské a mandžuské.
Vojsko vzdoropapeže Martina dobývá Říma, papež Urban prchá do Portugalska.
18. března:
Španělsko žádá vydání papeže Urbana od lisabonské vlády;
po odepření nastává ipso facto válka španělsko-portugalská.
26. března:
Jihoamerické státy podávají ultimátum severoamerické Unii;
žádají zrušení prohibice a zákaz náboženské svobody.
27. března:
Japonské vojsko se vylodilo v Kalifornii a Britské Kolumbii.
1. apríle byla světová situace zhruba tato:
Ve střední Evropě odehrával se veliký konflikt světa katolického a protestantského.
Protestantská Unie vytlačila křižáky z Berlína, držela Sasko a měla obsazeny i neutrální Čechy;
komando v Praze měl zvláštní náhodou švédský generálmajor Wrangel, snad potomek onoho generála z třicetileté války.
Proti tomu křižáci se zmocnili Nizozemí, jež zaplavili mořem prokopavše hráze, dále celého Hannoverska a Holštýnska až po Lubek, odkudž pronikali do Dánska.
Válčilo se bez pardonu.
Města srovnána se zemí, mužové pobiti, ženy do padesáti let znásilněny;
ale nejdříve rozbíjeny nepřátelské Karburátory.
Pamětníci těchto nadmíru krvavých bojů ujišťují, že na obou stranách bojovaly nadpřirozené síly;
někdy jako by neviditelná ruka popadla nepřátelské letadlo a mrštila jím o zem;
nebo jako by zachytila letící tunový čtyřiapadesáticentimetrový projektil a vrhla jej zpět do vlastních řad.
Zvláště hrozné byly úkazy při ničení Karburátorů;
jakmile bylo obsazeno nepřátelské místo, nastala neviditelná, ale zoufalá bitva kolem místních Karburátorů;
časem bylo to jako smršť, jež rozdrtila a rozmetala celou budovu, kde stál atomový kotel, asi jako když se foukne do hromady peří;
cihly, trámy a tašky vířily v divokém kotouči, a končilo to obyčejně strašlivou explozí, jež položila všechny stromy a stavby v okruhu až dvanácti kilometrů a vyryla jámu přes dvě stě metrů hlubokou;
síla detonace ovšem kolísala podle velikosti explodujícího Karburátoru.
Byly vypouštěny dusivé plyny v šířce tři sta kilometrů, jež spálily i vegetaci úplně do rezava;
ale poněvadž se tato plazivá mračna několikrát - opět strategickým zasažením nadpřirozené síly - vrátila do vlastních řad, upustilo se od prostředku tak nespolehlivého.
Ukázalo se, že Absolutno útočí, ale že se na druhé straně také brání;
v boji pak užívalo neslýchaných zbraní ( zemětřesení, cyklónů, sirných dešťů, potop, andělů, morů, kobylek atd. ), že nezbylo než zcela změniti způsob strategie.
Odpadly hromadné útoky, stálé zákopy, linie, opevněné body a podobné nesmysly;
každý voják dostal nůž, patrony a několik pum a s těmi šel na svou pěst zabít vojáčka, který měl na prsou kříž jiné barvy.
Nebylo dvou armád stojících proti sobě;
prostě určitá země byla bojištěm, a tam se obě vojska prostoupila a kus po kuse pobíjela, až se nakonec ukázalo, komu ta země teď patří.
Je to ovšem náramně krvavá metoda, ale koneckonců měla svou průkaznou sílu.
To byla situace ve střední Evropě;
začátkem dubna vnikla protestantská vojska přes Čechy do Rakous a do Bavor, zatímco katoličtí zaplavili Dánsko a Pomořany.
Holandsko, jak už řečeno, zmizelo z evropské mapy vůbec.
V Itálii zuřil vnitřní boj urbanovců a martinovců;
zatím Sicílie octla se v rukou řeckých evzonů.
Portugalci obsadili Asturii a Kastilii, ale ztratili vlastní svou Estremaduru;
vůbec tady na jihu byla vojna docela neobyčejně divoká.
Anglie bojovala na půdě irské a potom v koloniích;
počátkem dubna držela už jen pobřežní pruh Egypta.
Ostatní osady ztraceny a kolonisté vyvražděni od domorodců.
Turci s pomocí arabských, súdánských a perských vojsk zaplavili celý Balkán a zmocnili se Uher, když tu vypukl mezi nimi rozpor šíitů a sunnitů pro jakousi patrně velmi důležitou otázku čtvrtého kalifa Alího.
Obě sekty se honily od Cařihradu po Tatry s křepkostí a krvavostí náramnou, kterou naneštěstí vypíjeli také křesťané.
A tak v této části Evropy bylo zase hůře než kdekoliv jinde.
Polsko zmizelo, smeteno ruskou armádou;
nyní jsou ruská vojska dirigována proti žluté invazi, která se valí na sever a na západ.
V Severní Americe vyloděno zatím deset armádních sborů japonských.
Jak vidíte, není tu dosud řeči o Francii.
Tu si totiž kronikář rezervoval pro kapitolu XXIV.
KAPITOLA XXIV NAPOLEON HORSKÉ BRIGÁDY
Bobinet, prosím, Toni Bobinet, dvaadvacetiletý poručík horského dělostřelectva, posádkou v Annecy ( Haute Savoie ), ale toho času na šestinedělním cvičení na Jehlách ( Les Aiguilles ), odkud, když je pěkně, je vidět na západě Annecyské jezero a Ženevu a na východě tupý hřbet Dobráka a špičky Montblanku - jste už doma?
-, tedy poručík Toni Bobinet sedí na balvanu a tahá se za maličké knírky, jednak proto, že se nudí, jednak také, že už popáté přečetl čtrnáct dní staré noviny a přemýšlí.
Nyní by kronikář měl sledovat myšlenky příštího Napoleona;
ale zatím jeho ( totiž kronikářův ) pohled klouže ze zasněžených svahů do údolí Arly, kde už taje a kde ho poutají malá městečka, Mégève, Flumet, Ugines, se špičatými kostely, jako hromádky hraček - ach, vzpomínka na dávno minulé dětství!
Ó budovatelské sny nad Kotvovými stavebnicemi!
Zatím poručík Bobinet...
Avšak nikoliv.
Vzdejme se pokusu psychologizovat veliké muže a vyslovit zárodečný vznik titánských myšlenek.
Nedovedeme toho, a kdybychom to dovedli, byli bychom snad zklamáni.
Představte si zkrátka, že takový malý poručík Bobinet sedí na Jehlách uprostřed hroutící se Evropy, má za sebou baterii horských děl a pod sebou droboučký svět, který by se dal odtud shora pohodlně rozstřílet, a že ve starém čísle annecyského Moniteura si právě přečetl úvodník, jímž nějaký pan Babillard volá po silné ruce kormidelníka, jenž by vyvedl loď Francie z šílené bouře k nové slávě a moci, a že tady, ve výši nad dva tisíce metrů, je čistý, bohaprostý vzduch, ve kterém se myslí jasně a volně;
představte si to vše, a pochopíte, že pan poručík Bobinet, jak tu seděl na kameni, se zamyslil a pak napsal své ctihodné, scvrklé, bělovlasé mamince poněkud zmatené psaní, že " brzo uslyší o svém Toni " a že Toni má " nádhernou myšlenku ", načež dělal to a ono, v noci zdravě spal a ráno svolal vojáčky své baterie, svrhl starého neschopného setníka, získal četnickou stanici v Sallanches, vyhlásil napoleonsky stručně válku Absolutnu a šel zase spat;
den nato rozstřílel Karburátor pekárny v Thônes, obsadil nádraží v Bonneville a zmocnil se velitelství v Annecy, tentokráte už vele třem tisícům mužů.
Do týdne rozstřílel přes dvě stě Karburátorů a vedl patnáct tisíc bodáků a šavlí na Grenoble.
Provolán velitelem Grenoblu, měl za sebou armádičku čtyřiceti tisíc mužů, načež sestupoval do údolí Rhônu, pečlivě očišťuje krajinu před sebou dalekonosnými děly ode všech atomových motorů.
Na silnici k Chambéry zajal v autu ministra vojenství, který mu jel napravit hlavu.
Den nato jmenoval jej ministr vojenství generálem, patrně zcela získán pro jeho plány.
1. dubna vyčištěn Lyon od Absolutna.
Bobinetův vítězný postup dál se až dotud bez velkého krveprolití.
Teprve za Loirou se stavěli na odpor hlavně horliví katolíci a místy došlo k velikým řežím.
Naštěstí pro Bobineta i v obcích zcela zachvácených Absolutnem zůstali mnozí Francouzové skeptiky, ba naopak projevili divoký fanatism skeptičnosti a osvícenství.
Po nastalých masakrech a nových bartolomějských nocích byli " les Bobinets " vítáni jako osvoboditelé, a skutečně všude, kam přišli, docílili postupného uklidnění, když rozbili všechny Karburátory.
A tak už v červenci vyslovil parlament, že " Toni Bobinet se dobře zasloužil o vlast ", a odevzdal mu s titulem maršála hodnost Prvního Konzula.
Francie byla konsolidována.
Bobinet zavedl státní ateism;
jakýkoliv náboženský projev trestán smrtí podle válečného práva.
Nelze přejít mlčením některé scény ze života velkého muže.
Bobinet a jeho matka.
Jednoho dne ve Versailles radil se Bobinet s generalitou.
Poněvadž bylo horko, postavil se u otevřeného okna;
náhle spatřil v parku stařičkou paní, hřející se na slunci.
Tu přerušil Bobinet maršála Jolliveta a zvolal:
" Hle, pánové, moje matka...! "
Všichni přítomní, ano i otužilí generálové zaslzeli nad tímto projevem synovské lásky.
Bobinet a láska k vlasti.
Kdysi byl Bobinet za deště přítomen přehlídce vojska na Polích Martových.
Když defilovaly těžké agregáty dělostřelecké, najelo vojenské auto do veliké kaluže vody, jež vytryskla a potřísnila plášť Bobinetův.
Maršál Jollivet chtěl na místě potrestati velitele nešťastné baterie degradací.
Avšak Bobinet jej zadržel:
" Nechte, maršálku;
vždyť je to bláto francouzské. "
Bobinet a invalida.
Jednou zajel Bobinet nepoznán do Chartres.
Cestou praskla pneumatika, a zatímco ji řidič vyměňoval, přiblížil se jednonohý invalida a žebral.
" Kde přišel ten člověk o nohu? " tázal se Bobinet.
Invalida vypravoval, že ji ztratil jako voják v Indočíně a že má chudičkou matku a často že po celé dny nemají oba co dát do úst.
" Maršálku, poznamenejte si toho muže, " řekl Bobinet dojat.
A skutečně za týden zaklepal na dveře chatrče invalidovy osobní kurýr Bobinetův a odevzdal ubohému mrzákovi balíček " od Prvního Konzula ".
Kdo vylíčí radostný úžas invalidův, když otevřev balíček našel v něm bronzovou medalii!
Při těchto výtečných vlastnostech duševních není divu, že Bobinet konečně se uvolil vyhovět horoucí touze všeho lidu a prohlásil se za obecného nadšení dne 14. srpna císařem francouzským.
Tehdy zajisté nastávaly pro celou zeměkouli doby velmi nepokojné, ale také dějinně velkolepé.
Všechny zemědíly se doslovně skvěly hrdinnými činy válečnými.
Pozorována z Martu, rozzářila se jistě naše Země jako hvězda první velikosti, z čehož asi martští hvězdáři soudili, že se nalézáme ještě ve stavu žhavém.
I pochopíte, že rytířská Francie a její představitel, císař Toni Bobinet, nezůstali pozadu.
Snad také tu působily zbytky Absolutna, pokud nevyprchaly do světového prostoru, vzbouzejíce povznesenou a ohnivou náladu.
Krátce, když dva dny po své korunovaci prohlásil Veliký Císař, že přišla hodina, aby Francie pokryla zeměkouli svými korouhvemi, odpověděl mu jednomyslný výkřik nadšení.
Plán Bobinetův byl tento:
1. obsadit Španělsko a dobytím Gibraltaru získati klíč k Středozemnímu moři;
2. obsadit dunajské údolí až po Pešť jakožto klíč evropského vnitrozemí;
3. obsadit Dánsko jakožto klíč k severnímu pomoří.
A protože územní klíče se obyčejně musejí namazat krví, vypravila Francie tři armády, jež jí získaly vesměs ohromné slávy.
Čtvrtá armáda obsadila Malou Asii jakožto klíč k Východu.
Pátá se zmocnila ústí řeky sv. Vavřince jakožto klíče k Americe.
Šestá se potopila v námořní bitvě u břehů anglických.
Sedmá oblehla Sevastopol.
Na Silvestra roku 1944 měl císař Bobinet všechny klíče v kapse svých dělostřeleckých kalhot.
KAPITOLA XXV TAKZVANÁ NEJVĚTŠÍ VÁLKA
Je v povaze nás lidí, že když zažijeme něco tuze špatného, najdeme zvláštní uspokojení v tom, je - li to " to největší " v řečeném nepříjemném oboru, co svět světem stojí.
Tak například uhodí - li vedro náramné, zavděčí se nám noviny, sdělí - li, že to je " nejvyšší teplota dosažená od roku 1881 ", a přitom ještě máme trochu vztek na ten rok 1881, že nás přetrumfl.
Nebo namrznou - li nám uši, až se loupají, naplní nás jaksi radostí, dovíme - li se, že to byl " nejkrutější mráz pozorovaný od roku 1786 ".
Podobně je tomu s válkami.
Buď je nynější válka nejspravedlivější, nebo nejkrvavější, nebo nejúspěšnější, nebo nejdelší od té a té doby;
nějakým superlativem nám vždy poskytne jisté pyšné dostiučinění, že prožíváme něco obzvláštního a rekordního.
Nuže, válka, která trvala od 12. února 1944 do podzimu 1953, byla opravdu a bez přepínání ( na mou čest! )
Největší Válkou;
a neberme prosím jejím pamětníkům tu jedinou zaslouženou radost.
Bojovalo v ní 198 miliónů mužů, z nichž padli všichni kromě třinácti.
Mohl bych vám uvésti čísla, jimiž se počtáři a statistikové pokoušeli znázornit toto veliké množství ztrát;
tak například kolik tisíc kilometrů by dělalo, kdyby se položila mrtvola vedle mrtvoly, a kolik hodin by musel jet rychlík, kdyby tito padlí byli položeni místo pražců;
nebo kdyby se uřezaly ukazováčky všech padlých a naložily do sardinkových krabic, kolik set vagónů by se naplnilo tímto zbožím, a tak podobně;
ale mám špatnou paměť pro čísla a nechci vás ošidit ani o jeden mizerný statistický vagón.
Pročež opakuji, že to byla největší vojna od stvoření světa, jak co do krvavých ztrát, tak co do rozsáhlosti bojiště.
Ještě jednou se omlouvá kronikář, že nemá dosti smyslu pro velkorysé líčení.
Měl by zajisté vypsat, jak se převalovala vojna od Rýna po Eufrat, od Koreje po Dánsko, od Lugana po Haparandu a tak dále.
Místo toho by s větší chutí vykreslil například příjezd beduínů v bílých burnusech do Ženevy s napíchanými hlavami nepřátel na dvoumetrových kopích;
nebo milostné příběhy francouzského chlupáče v Tibetě;
kavalkády ruských kozáků na Sahaře;
rytířské půtky makedonských komitů se senegalskými tirailleury na březích finských jezer.
Jak vidíte, látka je velmi rozložitá.
Bobinetovy vítězné pluky doletěly, abych tak řekl, jedním élanem po stopách Alexandra Velikého přes obě Indie do Číny;
ale zatím žlutá záplava čínská dorazila přes Sibiř a Rusko do Francie a Španělska, čímž odřízla musulmany operující ve Švédsku od jejich mateřských zemí.
Ruské pluky, ustupující před drtivou převahou čínskou, octly se v severní Africe, kdež Sergej Nikolajevič Zločin založil své cárství;
byl však záhy zabit, protože jeho bavorští generálové se spikli proti jeho pruským atamanům, načež nastoupil na cárský trůn v Timbuktu Sergej Fjodorovič Zlosin.
Naše česká vlast byla postupně v moci Švédů, Francouzů, Turků, Rusů a Číňanů, přičemž každá invaze do poslední duše vyvraždila domorodé obyvatelstvo.
U Sv. Víta během těch let kázal nebo sloužil mši pastor, advokát, imám, archimandrit a bonz, ovšem bez trvalého úspěchu.
Jediná potěšitelná změna byla, že Stavovské divadlo bylo trvale plné;
bylo tam totiž zřízeno vojenské skladiště.
Když v roce 1951 vytlačili Japonci Číňany z východní Evropy, vznikla na nějaký čas nová Říše Středu ( tak totiž Číňané jmenují svou vlast ), náhodou zrovna ve starých hranicích rakousko-uherské monarchie;
v Schönbrunnu opět sídlel stařičký panovník, stošestiletý mandarín Jaja Wir Weana, " k jehož posvátné hlavě s dětinnou úctou vzhlížejí plesající národové ", jak denně ujišťovala Wiener Mittagszeitung.
Úřední řeč byla čínská, což rázem odstranilo národnostní spory, státním bohem byl Buddha;
tvrdošíjní katolíci z Čech a Moravy se vystěhovali za hranice, propadnuvše čínským dragonádám a konfiskacím, čímž neobyčejnou měrou rozmnožen počet národních mučedníků.
Zato někteří vynikající a rozvážní čeští vlastenci dosáhli Nejvyšším Milostivým Rozhodnutím hodnosti mandarínské;
tak zejména To-Bol-Kaj, Gro-Ši a věru i mnozí jiní.
Tato čínská vláda zavedla mnohé pokrokové novoty, tak například vydávání lístků místo potravin;
avšak Říše Středu se záhy rozpadla, neboť nadobro došlo olovo na náboje, čímž se zhroutila veškerá autorita;
pár těch Číňanů, co nebylo pobito, zůstalo tady i v následující době míru, a to převážně jakožto prezidiální úředníci.
Zatím se císař Bobinet, sídlící nyní v indické Simle, doslechl, že v dosud neprozkoumaném horním úvodí řek Iravadu, Seluinu a Mekongu je ženská říše Amazonek, i vytáhl tam se svou starou gardou, ale nevrátil se více.
Podle jedné verze se tam oženil, podle jiné mu královna Amazonek Amálie uřízla v boji hlavu a hodila ji do měchu s krví řkouc:
" Satia te sanguine, quem tantum sitiisti. "
Tato druhá verze je rozhodně jemnější.
Nakonec se Evropa stala jevištěm pustých bojů mezi černou rasou, valící se z nitra Afriky, a plemenem mongolským;
co se dálo v těchto dvou letech, o tom raději pomlčet.
Poslední stopy civilizace zmizely.
Například na Hradčanech se rozmohli medvědi tak, že poslední obyvatelé Prahy zbořili všechny mosty, i Karlův, aby uchránili pravý břeh Vltavy od těchto krvelačných šelem.
Obyvatelstvo se ztenčilo na nepatrný zlomek;
vyšehradská kapitula vyhynula po meči i po přeslici;
mistrovskému zápasu Sparta - Viktoria Žižkov přihlíželo jen sto deset diváků.
Ani na jiných kontinentech nebylo lépe.
Severní Amerika, rozrytá úžasně krvavými boji prohibičníků a mokrých, stala se japonskou kolonií.
V Jižní Americe se vystřídalo císařství Uruguayské, Chilské, Peruánské, Braniborské a Patagonské.
V Austrálii ihned po zhroucení Anglie založen Ideální Stát, který tuto nadějnou zemi obrátil v neobydlenou poušť.
V Africe snědeno přes dva milióny bělochů;
černoši z Konžské pánve se vrhli na Evropu, ostatní Afrika se zmítala ve střídavých bojích sto osmdesáti šesti různých císařů, sultánů, králů, pohlavárů a prezidentů.
Hleďte, to jsou dějiny.
Každý z těch set miliónů bojujících lidiček měl předtím své dětství, své lásky, své plány;
měl někdy strach, někdy se stal hrdinou, ale obyčejně byl k smrti utahán a rád by se natáhl v míru na posteli;
umřel - li, udělal to jistě nerad.
A z toho všeho je jenom hrst suchých údajů: bitva tam a tam, ztrát tolik a tolik, výsledek ten nebo onen - a ještě ke všemu ten výsledek vlastně o ničem pořádně nerozhodl.
Proto říkám: neberte tehdejším lidem tu jedinou pýchu, že to, co zažili, byla Největší Válka.
My ovšem víme, že za pár desítek let se podaří udělat válku ještě větší, vždyť i v tom směru stoupá lidstvo výš a výš.
KAPITOLA XXVI BITVA U HRADCE KRÁLOVÉ
Zde dovolává se kronikář Augusta Sedláčka, Josefa Pekaře a jiných autorit historiografických, že důležitým zdrojem pro poznání dějin jsou také místní děje, zrcadlící světové události jaksi v kapce vody.
Nuže, kapka vody zvaná Hradec Králové je kronikáři památná tím, že se v ní proháněl jako maličký nálevník, jako prvok tamního gymnázia, a tehdy ovšem ji považoval za celý svět;
než dosti o tom.
Do Největší Války vstoupil Hradec Králové vyzbrojen jediným Karburátorem, a to v pivovaře, co podnes stojí za chrámem sv. Ducha, hned vedle kanovnických domů.
Snad toto posvátné sousedství působilo na Absolutno v tom smyslu, že jalo se vařiti pivo vydatně a horlivě katolické a jím probudilo v hradeckém občanstvu stav, z něhož by nebožtík biskup Brynych měl nelíčenou radost.
Avšak Hradec Králové je jaksi příliš na ráně, a proto se záhy octl v moci Prušáků, kteří v luteránské zuřivosti rozbili pivovarský Karburátor.
Nicméně Hradec, věren historické kontinuitě, udržel příjemnou náboženskou temperaturu, zejména když pak tamní diecézi dostal osvícený světící biskup Linda.
A i když přišli bobineti, Turci a Číňané, zachoval si Hradec hrdé vědomí, že:
1. má nejlepší východočeské ochotnické divadlo, 2. nejvyšší východočeskou zvonici a 3. na stránkách svých lokálních dějin největší východočeskou bitvu.
Sílen těmito myšlenkami přečkal Hradec Králové nejstrašnější zkoušky Největší Války.
Když se zhroutila mandarínská říše, stál v čele města obezřetný starosta Skočdopole.
Jeho vláda prostřed obecné anarchie byla požehnána poměrným klidem, dík moudrým radám biskupa Lindy a vážených pánů starších.
Ale přišel vám do města jakýsi krejčík, no, Hampl se zkrátka jmenoval, takto bohužel hradecký rodák, ale odmalička se toulal po světě a sloužil dokonce v Alžíru v cizinecké legii, takový dobrodruh.
S Bobinetem táhl dobývat Indie, ale dezertoval někde u Bagdadu a proklouzl jako jehla skrze bašibozuky, Francouze, Švédy a Číňany zpátky do rodného města.
Tak ten krejčík, ten Hampl, nějak načichl bobinetovštinou, a sotva se vrátil do Hradce, nemyslel na nic jiného, než jak by se zmocnil vlády.
Šít šaty, to mu nevonělo;
proto začal rýpat a kritizovat, že prý tohle a onohle, a že prý celá radnice patří flanďákům, a co prý ty peníze v záložně, a že prý pan Skočdopole je neschopný starý fajfka a kdesi cosi.
Bohužel, jak už války s sebou nesou zhovadilost mravů a otřesení každé autority, našel Hampl několik přívrženců a založil s nimi stranu sociálně revolucionářskou.
Jednou v červenci svolal ten dotyčný Hampl na Malé náměstí tábor lidu, a stoje na kašně, volal mimo jiné, že prý lid kategoricky žádá padoucha, zpátečníka a biskupského utřisvíčku Skočdopole, aby složil starostenský úřad.
Na to odpověděl pan Skočdopole vylepenými vyhláškami, že jemu, řádně volenému starostovi, nemá nikdo co poroučet, zejména žádný přivandrovalý dezertér;
že v nynější neklidné době nelze vypsati nových voleb a že náš soudný lid je si vědom atd.
Na tohle však Hampl čekal, aby provedl svůj bobinetovský kousek.
Vyšel ze svého bytu na Malém náměstí, mávaje rudým praporcem, a za ním dva kluci ze všech sil tlukoucí do bubnu.
Takto obešel Velké náměstí, postál chvíli před biskupskou rezidencí, načež odtáhl za víření bubnů na pole u řeky Orlice, řečené Na mlejnku.
Tam zarazil prapor do země a sedě na bubnu napsal vyhlášení války.
Potom poslal oba kluky do města, aby bubnovali a na všech místech přečetli jeho vyhlášku, jež zněla:
Jménem Jeho Veličenstva císaře Bobineta
rozkazuji královskému věnnému městu Hradci Králové, aby vložilo klíče od městských bran do mých rukou.
Nestane - li se tak do západu slunce, vykonám své vojenské přípravy a napadnu za úsvitu město dělostřelbou, jízdou i bodáky.
Ušetřím jen životů a majetku těch, kteří se nejpozději do úsvitu dostaví do mého tábora na Mlejnku, nesouce všechny své upotřebitelné zbraně, a složí přísahu Jeho Veličenstvu císaři Bobinetovi.
Parlamentáři budou zastřeleni.
Císař nevyjednává.
Generál Hampl
Toto provolání bylo přečteno a způsobilo jistý zmatek, zejména když kostelník od Sv. Ducha začal na Bílé věži zvonit na poplach.
Pan Skočdopole navštívil biskupa Lindu, který se mu však vysmál;
pak svolal městskou radu k mimořádnému zasedání, kde navrhl vydati generálu Hamplovi klíče od městských bran.
Zjistilo se, že takových klíčů není;
několik historických zámků a klíčů, jež bývaly v městském muzeu, odvezli Švédové.
V těchto starostech nastala noc.
-
Po celé odpoledne a zejména večer trousili se lidé pěknými alejemi k Mlejnku;
" ale to víte, " říkali si na potkání, " jdu se taky podívat na tábor toho blázna Hampla. "
Když přišli k Mlejnku, viděli louky už plné lidí, a u dvou bubnů Hamplův pobočník přijímal přísahu poslušnosti císaři Bobinetovi.
Sem tam hořely ohně, kolem nich mihaly se lidské stíny, zkrátka vypadalo to náramně malebně.
Někteří se vraceli k Hradci zřejmě sklíčeni.
V noci byla podívaná ještě skvělejší.
Starosta Skočdopole vylezl po půlnoci na Bílou věž;
a hle, k východu podle Orlice hořelo sta hranic, tisíce postav pobíhalo kolem ohňů, jež vrhaly široko daleko krvavou záplavu.
Patrně tam kopají zákopy.
Starosta slezl z věže nápadně ustarán.
Bylo zřejmo, že generál Hampl nelhal o svých branných silách.
Za úsvitu vykročil generál Hampl z dřevěného Mlejnku, kde celou noc probděl nad plány města.
Několik tisíc mužů, vesměs sice v civilu, ale aspoň čtvrtina ozbrojena, stálo už ve čtyřstupech;
zástupy žen, starců a dětí se tísnily opodál.
" Vpřed! " zavelel Hampl, a v té chvíli zahlaholily polnice trubačského sboru ze světoznámé továrny pana Červeného na dechové nástroje a za zvuků radostného pochodu ( Šly panenky silnicí ) vykročily Hamplovy síly k městu.
Pod městem zastavil generál Hampl své šiky a poslal napřed trubače a herolda s výzvou: aby nebojující lidé vyšli z domů.
Avšak nevyšel nikdo.
Domy byly prázdné.
Malé náměstí prázdné.
Velké náměstí prázdné.
Celé město prázdné.
Generál Hampl si zakroutil kníry a zamířil k radnici.
Byla otevřena.
Vešel do zasedací síně.
Usedl na místo starostovo.
Před ním na zeleném sukně ležely připraveny aršky psacího papíru a na každém už předem krasopisně napsáno:
" Ve jménu Jeho Veličenstva císaře Bobineta. "
Generál Hampl přistoupil k oknu a zvolal:
" Vojáci, bitva je skončena.
Zlomili jste ozbrojenou rukou klerikální vládu radniční kliky.
Našemu milovanému městu nastává éra pokroku a volnosti.
Drželi jste se skvěle.
Nazdar! "
" Nazdar! " odpovědělo vojsko a rozešlo se.
Také do starostova domu se pyšně vracel jeden Hamplův bojovník ( později se říkalo hamplman ), nesa na rameni pušku po nějakém čínském vojákovi.
Tak se stal pan Hampl starostou;
dlužno uznati, že také jeho obezřetná vláda byla požehnána poměrným klidem prostřed obecné anarchie, dík moudrým radám biskupa Lindy a vážených pánů starších.
KAPITOLA XXVII NA TICHOMOŘSKÉM ATOLU
" Ať mne čert, " řekl kapitán Trouble, " není - li tamten čahoun jejich vůdcem. "
" To je Jimmy, " poznamenal G. H. Bondy.
" Víte, dřív tady sloužil.
Já jsem myslel, že už je docela krotký. "
" A čert mně byl dlužen, " končil kapitán, " že jsem tady musel přistát.
Taková mizerná...
Hereheretua!!!
Co? "
" Poslyšte, " řekl G. H. Bondy, odkládaje pušku na stůl verandy.
" Je to jinde taky tak? "
" To si myslím, " hlaholil kapitán Trouble.
" Tuhle hned na Rawaiwai snědli kapitána Barkera i s celou posádkou.
A na Mangaji slupli tři takové milionáře, jako jste vy. "
" Bratry Sutherlandy? " tázal se Bondy.
" Myslím.
A na ostrově Starbucku si upekli vládního komisaře.
Víte, tlustého MacDeona, znáte ho? "
" Neznám. "
" Vy ho neznáte? " křičel kapitán.
" A jak dlouho tu, člověče jste? "
" Už na devátý rok, " řekl pan Bondy.
" To byste ho mohl znát, " mínil kapitán.
" Už na devátý rok?
Byznys, co?
Nebo taky takový maličký útulek, co?
Kvůli nervům? "
" Ne, " řekl pan Bondy.
" Víte, já jsem předvídal, že se to tam nahoře semele, a proto jsem šel z cesty.
Já jsem myslel, že tady bude větší klid. "
" Aha, klid!
Neznáte naše velké černé chlapíky.
Holenku, tady je tak trochu vojna pořád. "
" Ó, " bránil se G. H. Bondy, " tady byl opravdu pokoj.
Docela hodní hoši, ti Papuáni nebo jak jim říkáte.
Teprve v poslední době tak trochu... začínali...
Víte, já jim dobře nerozumím, co chtějí. "
" Nic zvláštního, " mínil kapitán.
" Jenom nás sníst. "
" Z hladu? " divil se Bondy.
" Nevím.
Spíš z pobožnosti.
Takový obřad, rozumíte?
Cosi jako přijímání či co.
Vždycky to v nich znova propukne. "
" Ach tak, " řekl pan Bondy zamyšlen.
" Každý má svého koníčka, " bručel kapitán.
" Zdejší koníček je: sníst cizince a vyudit mu hlavu. "
" Ještě ke všemu udit? " řekl Bondy s odporem.
" Ach, to je až po smrti, " těšil ho kapitán.
" Schovají si uzenou hlavu na památku.
Viděl jste ty sušené hlavy v Aucklandě v Etnografickém muzeu? "
" Ne, " řekl Bondy.
" Myslím, že... že... bych nevypadal moc lákavě, kdybych byl uzený. "
" Jste na to trochu moc tlustý, " poznamenal kapitán kriticky.
" Hubeného člověka to tak nápadně nezmění. "
Bondy naprosto nevypadal uspokojen.
Seděl schlíple na verandě svého bungalovu na korálovém ostrově Hereheretua, který byl koupil právě před Největší Válkou.
Kapitán Trouble se povážlivě chmuřil na houštinu mangrovníků a banánů, která obklopovala bungalov.
" Kolik tu je domorodců? " zeptal se najednou.
" Asi sto dvacet, " řekl G. H. Bondy.
" A nás v bungalovu? "
" Sedm, i s čínským kuchařem. "
Kapitán vzdychl a podíval se k moři.
Tam kotvila jeho loď Papeete;
ale aby se na ni dostal, musil by projít úzkou uličkou mezi mangrovníky, což se nezdálo zrovna doporučení hodno.
" Poslyšte, mistře, " ozval se po chvíli, " oč se vlastně tam nahoře perou?
O nějaké hranice? "
" Míň. "
" O kolonie? "
" Míň. "
" O... obchodní smlouvy? "
" Ne.
Jenom o pravdu. "
" O jakou pravdu? "
" O absolutní pravdu.
Víte, každý národ chce mít absolutní pravdu. "
" Hm, " řekl kapitán.
" Co to vlastně je? "
" Nic.
Taková lidská vášeň.
Slyšel jste, že tam, v Evropě a vůbec, přišel na svět tento... no, rozumíte, Bůh. "
" Slyšel. "
" Tak proto je to všechno, chápete? "
" Nechápu, staroušku.
Já bych řek, že by pravý Bůh, víte, udělal na světě pořádek.
Tamto nemůže být pravý a normální Bůh. "
" Ba ne, muži, " povídal G. H. Bondy ( zřejmě rád, že jednou si může promluvit s nezávislým a zkušeným člověkem ).
" Říkám vám, že to je pravý Bůh.
Ale něco vám povím:
On je příliš veliký. "
" Myslíte? "
" Ano.
On je nekonečný.
V tom je ta svízel.
Víte, každý si na Něm odměří svých pár metrů, a myslí si, že to je celý Bůh.
Přisvojí si Ho takovou malou třásničku nebo odřezek, a myslí, že Ho má celého.
Eh? "
" Aha, " řekl kapitán.
" A má vztek na ty, kteří mají jiný kousek. "
" Právě.
Aby sebe sama přesvědčil, že Ho má celého, musí zabít ty ostatní.
Víte, právě proto, že mu tak strašně na tom záleží, aby měl celého Boha a celou pravdu.
Proto nemůže strpět, aby měl jiný jiného Boha a jinou pravdu.
Kdyby to připustil, musel by přiznat, že má jen pár mizerných metrů nebo galonů nebo žoků boží pravdy.
Víte, kdyby nějaký Snippers strašně důležitě věřil, že jen Snippersovo trikotové prádlo je nejlepší na světě, musel by upálit Massona i s Massonovým trikotovým prádlem.
Ale Snippers není tak hloupý, pokud se týče prádla;
je tak hloupý, pokud se týče anglické politiky nebo náboženství.
Kdyby věřil, že Bůh je něco tak solidního a potřebného jako trikotové prádlo, nechal by, aby si Ho každý opatřil dobrovolně.
Ale víte, nemá v Něj tolik obchodní důvěry;
proto vnucuje lidem Snippersova Boha nebo Snippersovu Pravdu nadáváním, válkami a jinou nesolidní reklamou.
Já jsem obchodník a rozumím konkurenci, ale tohle - "
" Počkejte, " zadržel ho kapitán Trouble a zamířiv střelil do mangrového houští.
" Tak.
Myslím, že je o jednoho míň. "
" Zemřel pro víru, " poznamenal Bondy snivě.
" Zabránil jste mu násilím, aby mne snědl.
Padl pro národní ideál lidožrouta.
V Evropě se lidé odjakživa jedli pro samé ideály.
Vy jste slušný člověk, kapitáne, ale možná že byste mne sežral pro nějakou zásadní nautickou otázku.
Já už nevěřím ani vám. "
" Máte dobře, " zavrčel kapitán.
" Když se na vás podívám, myslím, že jsem - "
" - náruživý antisemita, já vím.
To nic nedělá, já jsem se dal pokřtít.
A víte, kapitáne, co vjelo do těch černých tatrmanů?
Předevčírem vylovili z moře japonské atomové torpédo.
Postavili to tamhle pod těmi kokosovými palmami a klaní se tomu.
Mají teď svého boha.
Proto nás musejí sníst. "
Z mangrového háje zazněl válečný řev.
" Slyšíte je? " bručel kapitán.
" Namouduši, raději bych... znovu dělal... zkoušku z geometrie... "
" Poslyšte, " zašeptal Bondy, " nešlo by to, abychom se dali na jejich víru?
Co se mne týká - "
Vtom zahřímal z Papeete dělový výstřel.
Kapitán lehce vykřikl radostí.
KAPITOLA XXVIII U SEDMI CHALUP
A zatímco se armády světodějně bijí, co se hranice států hýbají jako žížaly a celý svět se hroutí v rumiště, škrabe stará paní Blahoušová v Sedmi Chalupách brambory, děda Blahouš sedí na prahu a kouří bukové listí a sousedka Prouzová, opřena o plot, opakuje zamyšleně:
" Jojo. "
" Ba jo, " přisvědčí po chvíli Blahouš.
" Inu jo, " povídá Blahouška.
" To už tak je, " na to Prouzová.
" Copak je to platný, " míní děda Blahouš.
" Ba tak, " dodává Blahouška a chápe se nového bramboru.
" Prej Talián dostal vejprask, " vzpomíná Blahouš.
" A vod koho? "
" Asi vod Turka. "
" Tak to už bude konec tý vojny? "
" Kdepak.
Von zas do toho pude Prajz. "
" A to proti nám? "
" Prej proti Francouzoj. "
" Bože na nebi, to zas bude drahota! "
" Jojo. "
" Ba jo. "
" Copak je to platný! "
" Tuhle prej Švejcar psal, že už by to jako mohlo přestat. "
" Já to taky říkám. "
" Jo, tak sem tuhle platila za svíčku půldruhýho tisice.
Poudám, Blahouši, jen taková smradlavá svíčka pro chlíu. "
" A řikate půldruhýho tisice? "
" No toť.
Lídi, to vám je drahota!
" Ba jo. "
" Inu jojo. "
" Kdopak by si to bejval myslel!
Půldruhýho tisice!! "
" A za dvě stouky bejvala pěkná svíčka. "
" Jo, teta, tomu už sou taky leta.
Dyť i to vajčko bejvalo za pět stovek. "
" A máslo za tři tisice libra. "
" A jaký fajnový. "
" A boty za vosum tisic. "
" Ba jo, Blahouško, to bejvala láce. "
" Ale teď - "
" Jojo. "
" Dyby už tomu byl konec!! "
Bylo ticho.
Starý Blahouš vstal, narovnal se v kříži a šel zvednout na dvorku stebélko slámy.
" A cák je to šecko platný, " řekl a odšrouboval hlavičku své fajfky, aby ji protáhl stéblem.
" Šak už smrďala, " podotkla Blahouška se zájmem.
" Smrďala, " přisvědčil Blahouš.
" Japak by nesmrďala.
Dyť už snad ani žánej ten tabák nejni na světě.
Poslední páček mně přines syn, jako pan profesor, počkej, to bylo v devětačtyrycátým, viď? '
" Na velkonoce tomu byly zrouna čtyry leta. "
" Ba jo, " řekl děda Blahouš, " čloujek už je moc starej.
Túze starej. "
" A poudám, sousede, " začala Prouzka, " a proč to šecko jako teda je? "
" Co jako? "
" Jako ta vojna. "
" Jo kdák ví, " mínil Blahouš a profukoval fajfku, až v ní chrčelo.
" To nikdo neví, teta.
Prej pro víru, poudaj. "
" A pro jakou víru? "
" Pro naši, nebo pro helvítskou, to žánej neví.
Aby prej byla jen jedna víra. "
" Dyť u nás bejvala jenom jedna víra. "
" Ale jinde byla jiná, teta.
Prej přišel rozkaz, aby byla jen jedna. "
" A vodkáď rozkaz? "
" To žánej neví.
Prej byly takový mašiny na víru.
Takový dlouhý kotle. "
" A načpak ty kotle? "
" To taky žánej neví.
Takový kotle.
A prej se Pámbu zjevoval lidem, aby jako věřili.
Vono už bejvalo, teta, túze moc nevíry.
Vono se má na něco věřit, cák je to platný.
Šak dyby byli lidi věřili, von by se jim Pámbu nezjevil.
Tak teda von přišel na svět skrz tu bezbožnost, víte? "
" No jo, ale vod čeho přišla ta hrozitánská vojna? "
" Žánej neví.
Poudaj, že začal Čiňan nebo Turek.
Prej v tejch kotlich s sebou vezli toho svýho Pánaboha.
Voni prej sou strašně pobožný, Turci a ty Čiňani.
A tak chtěli, abysme jako věřili s nima, po jejich. "
" A proč zrouna po jejich? "
" Jo to nikdo neví.
Já bych řek, že Prajz taky začal.
A Švejda nemlich. "
" Bóže, bóže, " posteskla si Prouzka.
" A teď ta drahota!
Půl druhýho tisice za svíčku! "
" A já bych řek, " tvrdil Blahouš, " že tu vojnu uďáli židi, aby vydělali.
To bych já řek. "
" Mělo by pršet, " podotkla Blahoušová.
" Brambory sou takle mrňavý.
Jako vořechy. "
" Víte, " pokračoval Blahouš, " a voni si toho Pánaboha jen tak vyštudýrovali, aby to měli na koho svíst.
To byla jejich vymejšlenost.
Chtěli mit vojnu a vejmluvu.
To voni šecko tak nastrojili.
" A kdo voni? "
" To žánej neví.
Já bych řek, že se smluvili s papežem a se židama, šecky, šecky!
Ty - ty - Kalburáti, " vykřikl děda Blahouš rozčilen.
" Šak já bych im to řek do voči!
Cák někdo potřeboval novýho Pánaboha?
Nám na venkouje stačil ten starej.
Zrouna dost ho bylo, a hodnej byl, takovej rozšafnej a spráunej.
A nikomu se nezjevoval, a byl aspoň pokoj - "
" A začpak vy, Prouzová, dáváte vajčko? "
" Nyčko za dvě tisicouky. "
" V Trutnouje prej sou po třech. "
" A já řikám, " rozčiloval se starý Blahouš, " že to muselo přít.
Lidi už byli túze zlí na sebe.
Šak váš nebožtik muž, Prouzko, dej mu Pámbu věčnou slávu, von byl teda jako duchař a spirita, a já mu jednou poudám z legrace:
' Ty, Prouzo, zavolej mně nazpátek toho zlýho ducha, co mně vyklouz, ' a von se na to dožere a až do svý smrti na mě nepromluvil.
A to byl soused, teta.
A tamhle Tonda Vlček zas držel na ty foksfáty, co se s nima jako hnojí, a kdo na ně nedržel, toho porád rejpal a porád rejpal jako pořčenej.
A můj syn, jako pan profesor, řiká, že to je šude tak.
Kdo si něco zamane, chce, aby tomu každej věřil.
A nedá pokoj a nedá.
A vod toho to tak přišlo. "
" Ba jo, " mínila teta Prouzka zívajíc.
" Cák je to šecko platný. "
" Ach jo, " vzdychla paní Blahoušová.
" To už tak je na tom sjetě, " dodala Prouzová.
" A vy ženský byste kdákaly nejrači celej boží den, " zakončil děda Blahouš nevrle a šoural se do vrátek,
- zatímco na světě světodějně zápasily armády a " rodil se lepší zítřek ", jak ujišťovali myslitelé všech táborů.
KAPITOLA XXIX POSLEDNÍ BITVA
Na podzim roku 1953 se Největší Válka už chýlila ke konci.
Nebylo armád.
Okupační vojska, většinou odříznutá od svých vlastí, se tenčila a vytrácela jako voda v písku.
Samozvaní generálové táhli od města k městu, či spíše od rumiště k rumišti, v čele pěti mužů, z nichž jeden byl bubeník, jeden zloděj, jeden školák, jeden muž s gramofonem a jeden, kterého nikdo blíže neznal, aby vybírali výpalné nebo aspoň uspořádali dobročinný koncert " ve prospěch invalidů, jejich vdov a sirotků ".
Nikdo už nevěděl, kolik je válčících stran.
V tomto obecném a nevýslovném rozvratu nadešel konec Největší Války.
Nastal tak nečekaně, že není dnes známo, kde byla poslední a takzvaná rozhodující bitva.
Historikové mnoho se prou o tom, která srážka znamenala konec a rozřešení světové konflagrace.
Někteří ( jako Dührich, Assbridge a zejména Moroni ) kloní se k názoru, že to byla bitva u Lince.
Této dosti veliké operace se účastnilo šedesát vojáků z různých nepřátelských stran.
Bitva se strhla ve velkém sále hostince U růže, a to pro sklepnici Hildu ( byla to vlastně Mařena Růžičková z Nového Bydžova ).
Vítězem na bojišti zůstal Ital Giuseppe, který si také Hildu odvedl;
ale protože mu nazítří utekla za Čechem Václavem Hruškou, je vlastně i tato bitva nerozhodná.
Usinski uvádí podobně bitvu u Gorochovky, Leblond srážku v Batignolles, van Groo řež blíže Nieuportu, - zdá se však, že u nich rozhoduje spíše lokální patriotism než důvody vpravdě historické.
Poslední bitva Největší Války je zkrátka neznáma.
Nicméně lze ji se značnou pravděpodobností určit z pramenů nápadně shodných, a sice z celé řady proroctví, jež předcházely Největší Válce.
Tak už z roku 1845 se zachovalo tištěné ( švabachové ) proroctví, že za sto let " aukazy stražliwé nastanau a lidu mnoho branného we wojně zajde ", ale že " za sto měsýců třináctero národů pod břízau se polem utká a w boji zaufalém poseká ", načež prý nastane padesátiletý mír.
Roku 1893 prorokovala Turkyně Wali Schön (? ), že " uplyne pětkrát tucet let, než nastane mír po všem světě;
toho roku třináct císařů se bude potýkati a sejdou se pod stromem březovým, a pak bude ten mír, jakého nikdy nebylo ani nebude ".
Z roku 1909 se cituje vidění jisté černošky z Massachusetts, která viděla " obludu černou, dvourohatou a obludu žlutou, třírohou a obludu červenou, osmirohou zápasiti pod stromem ( březovým? ), až krev postříkala celý svět ". - Zajímavo je, že počet rohů je úhrnem třináct, patrně na označení třinácti národů.
Roku 1920 prorokoval reverendissimus Arnold, že " přijde válka devítiletá, jež zachvátí celý svět.
Jeden veliký císař zahyne v této válce, tré velikých říší se rozpadne, devadesát devět hlavních měst vyvráceno bude, a poslední bitva této války bude poslední bitvou století. "
Z téhož roku " vidění Jonathanovo " ( tištěné ve Stockholmu ):
" Válka a mor vyhubí devadesát devět zemí, devadesát devět říší zanikne a opět vstane;
poslední bitva bude trvat devadesát devět hodin a bude tak krvavá, že všichni vítězové se vejdou do stínu březového stromu. "
Lidové proroctví německé z roku 1923 mluví o bitvě na Březovém poli ( Birkenfeld ).
Poslanec Bubník roku 1924 řekl v rozpočtové rozpravě: "... a nebude lépe, pokud jediný voják bude sloužit pod břízou. "
Podobných věšteckých dokladů z doby mezi 1845 - 1944 se zachovalo přes dvě stě;
ve čtyřiceti osmi se vyskýtá počet třináct, v sedmdesáti březový strom, v patnácti prostě strom.
Lze tedy souditi, že poslední bitva se strhla někde v blízkosti březového stromu;
kdo tam válčil, nevíme, ale zbylo tam úhrnem třináct mužů z různých armád, kteří se po bitvě patrně uložili do stínu břízy.
Tím okamžikem se skončila Největší Válka.
Je však možno, že " bříza " zde vystupuje symbolicky místo jména obce Březany, Březenec, Březhrad, Březí ( jichž je v Čechách 24 ), Březina ( jichž je 13 ), Březnoves, Březinka ( 4 ), Březinky, Březiny ( 3 ), Březka ( 4 ) nebo i Březko, Březná ( 2 ), Březnice ( 5 ), Březník, Březno ( 10 ), Březová ( 11 ), Březové Hory, Březovice ( 6 ), Březovík, Březůvky, Břežany ( 9 ) nebo i Březolupy.
Nebo je to německý Birk, Birkenberg, - feld, - haid, - hammer, Birkicht atd., nebo anglický Birkenhead, Birkenham, Birch apod., nebo francouzské Boullainville, Boulay atd.
Tím se počet měst, vsí a lokalit, kde se pravděpodobně strhla poslední bitva, omezuje na několik tisíc ( pokud zůstáváme jen v Evropě, jež zajisté má přednostní právo na Poslední Bitvu ), a podrobné vědecké pátrání aspoň zjistí, kde se to stalo, nelze - li už naprosto dokázat, kdo to vyhrál.
Ale snad přece - představa je svůdná - stála poblíž dějiště posledního aktu světové tragédie útlá stříbrná břízka;
snad zpíval nad bojištěm skřivan a nějaký ten bělásek řepkový se třepetal nad drsnými válečníky.
A hle, není už málem koho zabíjet;
je horký říjnový den, a jeden hrdina po druhém ustoupí stranou zády k bojišti, uleví si tělesně a touže po míru jde si lehnout do stínu břízky.
Nakonec tam leží všech třináct, kteří přežili Poslední Bitvu.
Ten položí unavenou hlavu na botu souseda, onen na jeho zadek, nerušen jeho ( míním vojákovým ) oddechováním.
Třináct posledních vojáků světa spí pod jedinou břízkou.
Kvečeru se probudí, dívají se po sobě s nedůvěrou a sahají po zbraních.
A tu jeden z nich - dějiny nikdy nezvědí jeho jména - řekne:
" Sakra, kluci, tak už toho nechme. "
" A to máš, člověče, pravdu, " poví s úlevou druhý, odkládaje zbraň.
" Tak mně dej kus špeku, ty vole, " ozve se třetí s jistou něžností.
Čtvrtý na to:
" Kruci, lidi, já bych kouřil;
nemáte někdo -? "
" Hoši, teď se ulejem, " míní pátý.
" My už nehrajeme. "
" Já ti dám športku, " praví šestý, " ale ty mně dáš kus chleba. "
" Domů, považte si, pudem domů, " dí sedmý.
" Čeká tě tvá stará? " ozve se osmý.
" Bože, já už jsem šest let neležel v posteli jaksepatří, " vzpomíná devátý.
" Byla to, chlapci, blbina, " povídá desátý a odplivuje.
" Ba jo, " dí jedenáctý.
" Ale teď už nehneme. "
" Nehneme, " opakuje dvanáctý.
" Nejsme blázni.
Hoši, domů! "
" To jsem sám rád, že už je konec, " doloží třináctý a převalí se na druhý bok.
Tak nějak lze si představiti, že se skončila Největší Válka.
KAPITOLA XXX KONEC VŠEMU
Uplynulo mnoho let.
V hospodě U Damohorských sedí strojník Brych, nyní majitel zámečnického závodu, a čte Lidové noviny.
" Hned budou jitrnice, " hlásí hostinský vycházeje z kuchyně.
A hleďme, vždyť to je Jan Binder, druhdy majitel kolotoče;
ztloustl a nenosí už pruhovanou košili, ale je to on!
" Dost času, " povídá pomalu pan Brych.
" Vždyť tu pan páter Jošt taky ještě není.
A pan redaktor Rejzek taky ne. "
" A... jak se daří panu Kuzendovi? " táže se pan Binder.
" No, to víte.
Marodí pomalu.
Pane Binder, to je jeden túze hodnej člověk. "
" Ba je, " mínil pan hostinský.
" Já nevím... pane Brych... kdybyste mu přinesl ode mě nějakou tu jitrničku.
Povedly se, pane Brych, a kdybyste chtěl bejt tak hodnej... "
" Ale s radostí, pane Binder, to víte, to ho potěší, že pamatujete.
Ale jo, to rád udělám. "
" Pochválen Pan, " ozvalo se jaře ve dveřích, a pan kanovník Jošt, svěže zardělý mrazem, si věšel klobouk a kožíšek.
" Dobrej večír, Velebnosti, " odpověděl pan Brych.
" Však už čekáme, čekáme. "
Páter Jošt špulil radostně ústa a mnul si okřehlé ruce.
" Tak co je v novinách, pane mistře, copak nám píšou? "
" Ale čtu zrovna:
' Prezident republiky jmenoval mladistvého učence soukromého docenta dr. Blahouše mimořádným profesorem. '
Víte, pane kanovníku, to je ten Blahouš, co psal tenkrát o panu Kuzendoj. "
" Aha, aha, " řekl páter Jošt utíraje si brejličky.
" To se ví, nevěrec.
Všecko na univerzitě jsou neznabozi.
A vy jste taky jeden, pane Brych. "
" No, pan kanovník se už za nás pomodlí, " ozval se pan Binder.
" Potřebuje nás do nebe pro kaufcvika.
Tak dvě a jedno, Velebnosti? "
" To se rozumí.
Dvě a jedno. "
Pan Binder otevřel dveře do kuchyně a křikl:
" Dvě jitrnice a jedno jelito. "
" - brýčer, " zavrčel redaktor Rejzek vcházeje.
" zima, lidičky. "
" Večírek, " zašveholil pan Binder.
" To jsou hosti. "
" Tak co je nového? " ptal se jaře pan páter Jošt.
" Copak máte v redakci?
Ach jo, taky jsem zamlada psával do novin. "
" Však mě ten Blahouš taky tenkrát v novinách jmenoval, " řekl pan Brych.
" Mám to ještě někde vystřiženo.
' Apoštol Kuzendovy sekty nebo tak nějak o mně psal.
Jojo, kde jsou ty časy. "
" Večeři, " ozval se pan Rejzek.
Tu již pan Binder a jeho dcera nesli na stůl jitrnice;
ještě syčely zpěněny mastnými bublinkami, ležíce na kyprém zelí jako turecké odalisky v polštářích.
Páter Jošt silně zamlaskal a rozkrojil první krasavici.
" Ta je, " řekl za chvíli pan Brych.
" Mm, " promluvil po delší době pan Rejzek.
" Bindere, ty se vám povedly, " pravil uznale pan kanovník.
Panovalo vděčné a usebrané ticho.
" Nový kořeni, " připojil pan Brych, " to já rád cejtím. "
" Ale nesmí ho být moc. "
" Ne, tak zrovna. "
" A kůže musí zrovna chroupat. "
" Mm. "
A opět nastala delší přestávka.
" A zelíčko musí být hodně bílé. "
" Na Moravě, " ozval se pan Brych, " dělají zéli jako kaši.
Já tam byl jako tovaryš.
Zrovna vám teče. "
" Ale jděte, " divil se páter Jošt.
" Zelí se musí přece procedit.
Ale nepovídejte, to ani nemůže být k jídlu. "
" No, a jedí to tam.
Lžicema to jedí. "
" To je hrůza, " trnul kanovník.
" Lidi, to je divný národ.
Vždyť přece zelí se musí jen omastit, že, pane Binder?
To já nechápu, jak to může někdo dělat jináč. "
" Víte, " řekl pan Brych zamyšleně, " ono to asi je jako s tou vírou.
Taky člověk nepochopí, že jinej může věřit něco jiného. "
" Dejte pokoj, " bránil se páter Jošt.
" A to bych spíš věřil v Mohameda, nežli bych jed jinačí zelí.
To přece dá rozum, že se má zelí jen omastit. "
" A víru, tu nedá rozum? "
" Naši víru jo, " řekl rozhodně pan kanovník, " ale ty ostatní nedá rozum. "
" Tak jsme zase tam, kde jsme byli před tou válkou, " vzdychl si pan Brych.
" Lidi jsou vždycky zas tam, kde bejvali, " ozval se pan Binder.
" Však to taky pan Kuzenda říká.
Bindere, říká, žádná pravda se nedá vybojovat.
Víš, Bindere, říká, ten náš Pánbůh na bagru nebyl tak špatnej, a ten tvůj v kolotoči taky ne, a vidíš, přece zanikli.
Každej věří na svýho výbornýho Pánaboha, ale nevěří druhýmu člověku, že ten taky věří něco dobrýho.
Lidi mají nejdřív věřit v lidi, a to ostatní se už najde.
Tak to říká pan Kuzenda. "
" Ba jo, " mínil pan Brych.
" Člověk si třeba může myslet, že druhá víra je špatná víra, ale nemá si myslet, že ten, kdo ji má, je špatnej a sprostej a podvedenej chlap.
To je v politice a ve všom. "
" A proto se tolik lidí nenávidělo a pobilo, " ozval se páter Jošt.
" Víte, čím větší věci někdo věří, tím vzteklejc pohrdá těma, co v ně nevěří.
A přece největší víra by byla věřit v lidi. "
" Každej to myslí náramně dobře s lidstvem, ale s jedním každým člověkem, to ne.
Tebe zabiju, ale lidstvo spasím.
A to nejni dobře, Velebnosti.
Svět bude zlej, pokud nezačnou lidi věřit v lidi. "
" Pane Binder, " řekl páter Jošt zamyšleně, " tak třeba pro mne zejtra udělejte to moravské zelí.
Já to zkusím. "
" To se musí trochu zasmažit a jako dusit.
A takhle s klobásou to je docela dobrý.
Každá víra a každá pravda má něco dobrýho, a kdyby to bylo jen to, že ten druhej ji má rád. "
Zvenčí se otevřely dveře a vešel strážník.
Byl promrzlý a chtěl skleničku rumu.
" Á, to jste vy, pane strážmistr Hruška, " řekl Brych.
" Tak co, kdepak jsme byli? "
" Ale na Žižkově, " povídal strážník a svlékal ohromné rukavice, " Byla tam šťára. "
" A copak jste vyšťárali? "
" No, dva šupáky.
A pár nepříslušnejch.
A v domě číslo 1006, totiž ve sklepě, takovej brloh. "
" Jaký brloh? " ptal se pan Rejzek.
" Karburátorový brloh, pane redaktore.
Měli tam maličký Karburátorek, ze staré motorky před vojnou.
A taková ta pakáž tam chodí k orgiím. "
" Jaké to jsou orgie? "
" No, taková neplecha.
Modlí se a zpívají, a mají vidiny, prorokujou, dělají zázraky a tak ledacos. "
" A to se nesmí? "
" Ne, je to policejně zakázáno.
Víte, je to jako ty pelechy, co se v nich kouří opium.
Taky byl jeden takový na Starém Městě.
A těch karburátorových doupat jsme vyšťárali už sedum.
Taková sebranka tam chodila.
Lidi bez přístřeší, kurvy a individua.
Proto je to zakázáno.
Je to nepořádek. "
" A je takových doupat mnoho? "
" Už ne.
Já myslím, že tohle byl poslední Karburátor. " | tovarna |
Autor: Čapek, Karel, Název: Krakatit, Žánr: román/novela
I
S večerem zhoustla mlha sychravého dne.
Je ti, jako by ses protlačoval řídkou vlhkou hmotou, jež se za tebou neodvratně zavírá.
Chtěl bys být doma.
Doma, u své lampy, v krabici čtyř stěn.
Nikdy ses necítil tak opuštěn.
Prokop si razí cestu po nábřeží.
Mrazí ho a čelo má zvlhlé potem slabosti;
chtěl by si sednout tady na té mokré lavičce, ale bojí se strážníků.
Zdá se mu, že se motá;
ano, u Staroměstských mlýnů se mu někdo vyhnul obloukem jako opilému.
Nyní tedy vynakládá veškeru sílu, aby šel rovně.
Teď, teď jde proti němu člověk, má klobouk do očí a vyhrnutý límec.
Prokop zatíná zuby, vraští čelo, napíná všechny svaly, aby bezvadně přešel.
Ale zrovna na krok před chodcem se mu udělá v hlavě tma a celý svět se s ním pojednou zatočí;
náhle vidí zblízka, zblizoučka pár pronikavých očí, jak se do něho vpíchly, naráží na něčí rameno, vypraví ze sebe cosi jako " promiňte " a vzdaluje se s křečovitou důstojností.
Po několika krocích se zastaví a ohlédne;
ten člověk stojí a dívá se upřeně za ním.
Prokop se sebere a odchází trochu rychleji;
ale nedá mu to, musí se znovu ohlédnout;
a vida, ten člověk ještě pořád stojí a dívá se za ním, dokonce samou pozorností vysunul z límce hlavu jako želva.
" Ať kouká, " myslí si Prokop znepokojen, " teď už se ani neohlédnu. "
A jde, jak nejlépe umí;
náhle slyší za sebou kroky.
Člověk s vyhrnutým límcem jde za ním.
Zdá se, že běží.
A Prokop se v nesnesitelné hrůze dal na útěk.
Svět se s ním opět zatočil.
Těžce oddychuje, jektaje zuby opřel se o strom a zavřel oči.
Bylo mu strašně špatně, bál se, že padne, že mu praskne srdce a krev vyšplíchne ústy.
Když otevřel oči, viděl těsně před sebou člověka s vyhrnutým límcem.
" Nejste vy inženýr Prokop? " ptal se člověk, patrně už poněkolikáté.
" Já... já tam nebyl, " pokoušel se Prokop cosi zalhávat.
" Kde? " ptal se muž.
" Tam, " řekl Prokop a ukazoval hlavou kamsi k Strahovu.
" Co na mně chcete? "
" Copak mne neznáš?
Já jsem Tomeš.
Tomeš z techniky, nevíš už? "
" Tomeš, " opakoval Prokop, a bylo mu k smrti jedno, jaké to je jméno.
" Ano, Tomeš, to se rozumí.
A co - co mi chcete? "
Muž s vyhrnutým límcem uchopil Prokopa pod paží.
" Počkej, teď si sedneš, rozumíš? "
" Ano, " řekl Prokop a nechal se dovést k lavičce.
" Já totiž... mně není dobře, víte? "
Náhle vyprostil z kapsy ruku zavázanou jakýmsi špinavým cárem.
" Poraněn, víte?
Zatracená věc. "
" A hlava tě nebolí? " řekl člověk.
" Bolí. "
" Tak poslouchej, Prokope, " řekl člověk.
" Teď máš horečku nebo co.
Musíš do špitálu, víš?
Je ti zle, to je vidět.
Ale aspoň se hleď upamatovat, že se známe.
Já jsem Tomeš.
Chodili jsme spolu do chemie.
Člověče, rozpomeň se! "
" Já vím, Tomeš, " ozval se Prokop chabě.
" Ten holomek.
Co s ním je? "
" Nic, " řekl Tomeš.
" Mluví s tebou.
Musíš do postele, rozumíš?
Kde bydlíš? "
" Tam, " namáhal se mluvit Prokop a ukazoval někam hlavou.
" U... u Hybšmonky. "
Náhle se pokoušel vstát.
" Já tam nechci!
Nechoďte tam!
Tam je - tam je - "
" Co? "
" Krakatit, " zašeptal Prokop.
" Co je to? "
" Nic.
Neřeknu.
Tam nikdo nesmí.
Nebo - nebo - "
" Co? "
" Ffft, bum! " udělal Prokop a hodil rukou do výše.
" Co je to? "
" Krakatoe.
Kra-ka-tau.
Sopka.
Vul-vulkán, víte?
Mně to... natrhlo palec.
Já nevím, co... "
Prokop se zarazil a pomalu dodal:
" To ti je strašná věc, člověče. "
Tomeš se pozorně díval, jako by něco očekával.
" Tak tedy, " začal po chvilce, " ty ještě pořád děláš do třaskavin? "
" Pořád. "
" S úspěchem? "
Prokop vydal ze sebe cosi na způsob smíchu.
" Chtěl bys vědět, že?
Holenku, to není jen tak.
Není - není jen tak, " opakoval klátě opile hlavou.
" Člověče, ono to samo od sebe samo od sebe - "
" Co? "
" Kra-ka-tit.
Krakatit.
Krrrakatit.
A ono to samo od sebe - Já nechal jen prášek na stole, víš?
Ostatní jsem smetl dododo-do takové piksly.
Zu-zůstal jen poprašek na stole, - a najednou - "
" - to vybuchlo. "
" Vybuchlo.
Jen takový nálet, jen prášek, co jsem utrousil.
Ani to vidět nebylo.
Tuhle - žárovka - kilometr dál.
Ta to nebyla.
A já - v lenošce, jako kus dřeva.
Víš, unaven.
Příliš práce.
A najednou... prásk!
Já letěl na zem.
Okna to vyrazilo a - žárovka pryč.
Detonace jako - jako když bouchne lydditová patrona.
Stra-strašná brizance.
Já - já nejdřív myslel, že praskla ta por-porcená - ponce - por-ce-lánová, polcelánová, porcenálová, poncelár, jak se to honem, to bílé, víte, izolátor, jak se to jmenuje?
Kře-mi-čitan hlinitý. "
" Porcelán. "
" Piksla.
Já myslel, že praskla ta piksla, se vším všudy.
Tak rozškrtnu sirku, a ona tam je celá, ona je celá, ona je celá.
A já - jako sloup - až mně sirka spálila prsty.
A pryč - přes pole - potmě - na Břevnov nebo do Střešovic - Aa někde mě napadlo to slovo.
Krakatoe.
Krakatit.
Kra-ka-tit.
Nene, tak to nenenebylo.
Jak to bouchlo, letím na zem a křičím Krakatit.
Krakatit.
Pak jsem na to zapomněl.
Kdo je tu?
Kdo - kdo jste? "
" Kolega Tomeš. "
" Tomeš, aha.
Ten všivák!
Přednášky si vypůjčoval.
Nevrátil mně jeden sešit chemie.
Tomeš, jak se jmenoval? "
" Jiří. "
" Já už vím, Jirka.
Ty jsi Jirka, já vím.
Jirka Tomeš.
Kde máš ten sešit?
Počkej, já ti něco řeknu.
Až vyletí to ostatní, je zle.
Člověče, to rozmlátí celou Prahu.
Smete.
Odfoukne, ft!
Až vyletí ta por-ce-lánová dóze, víš? "
" Jaká dóze? "
" Ty jsi Jirka Tomeš, já vím.
Jdi do Karlína.
Do Karlína nebo do Vysočan, a dívej se, až to vyletí.
Běž, běž honem! "
" Proč? "
" Já toho nadělal cent.
Cent Krakatitu.
Ne, asi - asi patnáct deka.
Tam nahoře, v té por-ce-lánové dózi.
Člověče, až ta vyletí - Ale počkej, to není možné, to je nesmysl, " mumlal Prokop chytaje se za hlavu.
" Nu? "
" Proč - proč - proč to nevybuchlo také v té dózi?
Když ten prášek - sám od sebe - Počkej, na stole je zin-zinkový plech - plech - Od čeho to na stole vybuchlo?
Poč-kej, buď tiše, buď tiše, " drtil Prokop a vrávoravě se zvedl.
" Co je ti? "
" Krakatit, " zabručel Prokop, udělal celým tělem jakýsi otáčivý pohyb a svalil se na zem v mrákotách.
II
První, co si Prokop uvědomil, bylo, že se s ním všechno otřásá v drnčivém rachotu a že ho někdo pevně drží kolem pasu.
Hrozně se bál otevřít oči;
myslel, že se to na něj řítí.
Ale když to neustávalo, otevřel oči a viděl před sebou matný čtyřúhelník, kterým se sunou mlhavé světelné koule a pruhy.
Neuměl si to vysvětlit;
díval se zmateně na uplývající a poskakující mátohy, trpně odevzdán ve vše, co se s ním bude dít.
Pak pochopil, že ten horlivý rachot jsou kola vozu a venku že míjejí jenom svítilny v mlze;
a unaven tolikerým pozorováním zavřel opět oči a nechal se unášet.
" Teď si lehneš, " řekl tiše hlas nad jeho hlavou;
" spolkneš aspirin a bude ti líp.
Ráno ti přivedu doktora, ano? "
" Kdo je to, " ptal se Prokop ospale.
" Tomeš.
Lehneš si u mne, Prokope.
Máš horečku.
Kde tě co bolí? "
" Všude.
Hlava se mi točí.
Tak, víš - "
" Jen tiše lež.
Uvařím ti čaj a vyspíš se.
Máš to z rozčilení, víš.
To je taková nervová horečka.
Do rána to přejde. "
Prokop svraštil čelo v námaze vzpomínání.
" Já vím, " řekl po chvíli starostlivě.
" Poslyš, ale někdo by měl tu pikslu hodit do vody.
Aby nevybuchla. "
" Bez starosti.
Teď nemluv. "
" A... já bych snad mohl sedět.
Nejsem ti těžký? "
" Ne, jen lež. "
" - - A ty máš ten můj sešit chemie, " vzpomněl si Prokop najednou.
" Ano, dostaneš jej.
Ale teď klid, slyšíš? "
" Já ti mám tak těžkou hlavu - "
Zatím drkotala drožka nahoru Ječnou ulicí.
Tomeš slabounce hvízdal nějakou melodii a díval se oknem.
Prokop sípavě dýchal s tichým sténáním.
Mlha smáčela chodníky a vnikala až pod kabát svým sychravým slizem;
bylo pusto a pozdě.
" Už tam budeme, " řekl Tomeš nahlas.
Drožka se čerstvěji rozhrčela na náměstí a zahnula vpravo.
" Počkej, Prokope, můžeš udělat pár kroků?
Já ti pomohu. "
S námahou vlekl Tomeš svého hosta do druhého patra, Prokop si připadal jaksi lehký a bez váhy, a nechal se skoro vynést po schodech nahoru;
ale Tomeš silně oddechoval a utíral si pot.
" Viď, jsem jako nitě, " divil se Prokop.
" Nu ovšem, " mručel udýchaný Tomeš odemykaje svůj byt.
Prokopovi bylo jako malému dítěti, když jej Tomeš svlékal.
" Má maminka, " začal něco povídat, " když má maminka, to už je, to už je dávno, tatínek seděl u stolu, a maminka mne nosila do postele, rozumíš? "
Pak už byl v posteli, přikryt po bradu, jektal zuby a díval se, jak se Tomeš točí u kamen a rychle zatápí.
Bylo mu do pláče dojetím, lítostí a slabostí, a pořád brebentil;
uklidnil se, až dostal na čelo studený obkladek.
Tu se tiše díval po pokoji;
bylo tu cítit tabák a ženu.
" Ty jsi kujón, Tomši, " ozval se vážně.
" Pořád máš holky. "
Tomeš se k němu obrátil.
" Nu, a co? "
" Nic.
Co vlastně děláš? "
Tomeš mávl rukou.
" Mizerně, kamaráde.
Peníze nejsou. "
" Flámuješ. "
Tomeš jen potřásl hlavou.
" A je tě škoda, víš? " začal Prokop starostlivě.
" Ty bys mohl - Koukej, já dělám už dvanáct let. "
" A co z toho máš? " namítl Tomeš příkře.
" No, sem tam něco.
Prodal jsem letos třaskavý dextrin. "
" Zač? "
" Za deset tisíc.
Víš, nic to není, hloupost.
Taková pitomá bouchačka, pro doly.
Ale kdybych chtěl - "
" Je ti už líp? "
" Krásně mi je.
Já jsem ti našel metody!
Člověče, jeden nitrát ceru, to ti je vášnivá potvora;
a chlor, chlor, tetrastupeň chlordusíku se zapálí světlem.
Rozsvítíš žárovku, a prásk!
Ale to nic není.
Koukej, " prohlásil náhle vystrkuje zpod pokrývky hubenou, děsně zkomolenou ruku.
" Když něco vezmu do ruky, tak... v tom cítím šumět atomy.
Zrovna to mravenčí.
Každá hmota mravenčí jinak, rozumíš? "
" Ne. "
" To je síla, víš?
Síla v hmotě.
Hmota je strašně silná.
Já... já hmatám, jak se to v ní hemží.
Drží to dohromady... s hroznou námahou.
Jak to uvnitř rozvikláš, rozpadne se, bum!
Všechno je exploze.
Když se rozevře květina, je to exploze.
Každá myšlenka, to je takové prasknutí v mozku.
Když mně podáš ruku, cítím, jak v tobě něco exploduje.
Já mám takový hmat, člověče.
A sluch.
Všechno šumí, jako šumivý prášek.
To jsou samé malinkaté výbuchy.
Mně ti tak hučí v hlavě...
Ratatata, jako strojní puška. "
" Tak, " řekl Tomeš, " a teď spolkni tuhleten aspirin. "
" Ano.
Třa-třaskavý aspirin.
Perchlorovaný acetylsalicylazid.
To nic není.
Člověče, já jsem našel exotermické třaskaviny.
Každá látka je vlastně třaskavina.
Voda... voda je třaskavina.
Hlína... a vzduch jsou třaskaviny.
Peří, peří v peřině je taky třaskavina.
Víš, zatím to má jen teoretický význam.
A já jsem našel atomové výbuchy.
Já - já - já jsem udělal alfaexploze.
Roz-pad-ne se to na plus plus částice.
Žádná termochemie.
De-struk-ce.
Destruktivní chemie, člověče.
To ti je ohromná věc, Tomši, čistě vědecky.
Já ti mám doma tabulky...
Lidi, kdybych já měl aparáty!
Ale já mám jen oči... a ruce...
Počkej, až to napíšu! "
" Nechce se ti spát? "
" Chce.
Jsem - dnes - unaven.
A co tys pořád dělal? "
" Nu, nic.
Život. "
" Život je třaskavina, víš?
Prásk, člověk se narodí a rozpadne se, bum!
A nám se zdá, že to trvá bůhvíkolik let, viď?
Počkej, já jsem teď něco spletl, že? "
" Docela v pořádku, Prokope.
Možná že zítra udělám bum.
Nebudu - li mít totiž peníze.
Ale to je jedno, starouši, jen spi. "
" Já bych ti půjčil, nechceš? "
" Nech.
Na to bys nestačil.
Snad ještě můj tatík - " Tomeš mávl rukou.
" Tak vidíš, ty máš ještě tatínka, " ozval se Prokop po chvíli s náhlou měkkostí.
" Nu ano.
Doktor v Týnici. "
Tomeš vstal a přecházel po pokoji.
" Je to mizérie, člověče, mizérie.
Mám to nahnuté, nu!
A nestarej se o mne.
Já už - něco udělám.
Spi! "
Prokop se utišil.
Polozavřenýma očima viděl, jak Tomeš sedá ke stolku a hrabe se v nějakých papírech.
Bylo mu jaksi sladko naslouchat šustění papíru a tichému hukotu ohně v kamnech.
Člověk skloněný u stolku opřel hlavu o dlaně a snad ani nedýchal;
a Prokopovi bylo, že leží doma a vidí svého staršího bratra, svého bratra Josefa;
učí se z knížek elektrotechnice a bude zítra dělat zkoušku;
a Prokop usnul horečným spánkem.
III
Zdálo se mu, že slyší hukot jakoby nesčetných kol.
" To je nějaká továrna, " myslel si a běžel po schodech nahoru.
Zničehonic se ocitl před velikými dveřmi, kde stálo na skleněné tabulce:
Plinius.
Zaradoval se nesmírně a vešel dovnitř.
" Je tu pan Plinius? " ptal se nějaké slečinky u psacího stroje.
" Hned přijde, " řekla slečinka, a tu k němu přistoupil vysoký oholený muž v cutawayi a s ohromnými kruhovými skly na očích.
" Co si přejete? " řekl.
Prokop se zvědavě díval do jeho neobyčejně výrazné tváře.
Mělo to britskou hubu a vypouklé rozježděné čelo, na skráni bradavici zvící šestáku a bradu jako filmový herec.
" Vy - vy - račte být - Plinius? "
" Prosím, " řekl vysoký muž a krátkým gestem mu ukázal do své pracovny.
" Jsem velmi... je mi... ohromnou ctí, " koktal Prokop usedaje.
" Co si přejete? " přerušil ho vysoký muž.
" Já jsem rozbil hmotu, " prohlásil Prokop.
Plinius nic;
hrál si jen s ocelovým klíčkem a zavíral těžká víčka pod skly.
" To je totiž tak, " začal Prokop překotně.
" V-v-všecko se rozpadá, že?
Hmota je křehká.
Ale já udělám, že se to rozpadne najednou, bum!
Výbuch, rozumíte?
Na padrť.
Na molekuly.
Na atomy.
Ale já jsem rozbil také atomy. "
" Škoda, " řekl Plinius povážlivě.
" Proč - jaká škoda? "
" Škoda něco rozbít.
I atomu je škoda.
Nu tak dál. "
" Já... rozbiju atom.
Já vím, že už Rutherford...
Ale to byla jen taková páračka se zářením, víte?
To nic není.
To se musí en masse.
Jestli chcete, já vám rozbourám tunu bismutu;
rozštípne to ce-celý svět, ale to je jedno.
Chcete? "
" Proč byste to dělal? "
" Je to... vědecky zajímavé, " zmátl se Prokop.
" Počkejte, jakpak bych vám to...
To je - to je vám ne-smír-ně zajímavé. "
Chytil se za hlavu.
" Počkejte, mně praskne hla-va;
to bude - vědecky - ohromně zajímavé, že?
Aha, aha, " vyhrkl s úlevou, " já vám to vyložím.
Dynamit - dynamit trhá hmotu na kusy, na balvany, ale benzoltrioxozonid ji roztrhá na prášek;
udělá jen malou díru, ale rrrozdrtí hmotu nana-na submikroskopickou padrť, rozumíte?
To dělá detonační rychlost.
Hmota nemá čas ustoupit;
nemůže se už ani roz-rozhrnout, roztrhnout, víte?
A já... jjjá jsem stupňoval detonační rychlost.
Argonozonid.
Chlorargonoxozonid.
Tetrargon.
A pořád dál.
Pak už ani vzduch nemůže ustoupit;
je stejně tuhý jako... jako ocelová deska.
Roztrhá se na molekuly.
A pořád dál.
A najednou vám... od jisté rychlosti... začne brizance děsně stoupat.
Roste... kvadraticky.
Já koukám jako blázen.
Odkud se to bere?
Kde kde kde se najednou vzala ta energie? " naléhal Prokop zimničně.
" Tak řekněte. "
" Nu, třeba v atomu, " mínil Plinius.
" Aha, " prohlásil Prokop vítězně a utřel si pot.
" Tady je ten vtip.
Jednoduše v atomu.
Ono to... vrazí atomy do sebe... a... sss... serve betaplášť... a jádro se musí rozpadnout.
To je alfaexploze.
Víte, kdo jsem?
Já jsem první člověk, který překročil koeficient stlačitelnosti, pane.
Já jsem našel atomové výbuchy.
Já... já jsem vyrazil z bismutu tantal.
Poslyšte, víte vy, kolik je vy-výkonu v jednom gramu rtuti?
Čtyři sta dvaašedesát miliónů kilogramometrů.
Hmota je děsně silná.
Hmota je regiment, který přešlapuje na místě: ráz dva, ráz dva;
ale dejte ten pravý povel, a regiment vyrazí v útok, en evant!
To je výbuch, rozumíte?
Hurá! "
Prokop se zarazil vlastním křikem;
v hlavě mu bušilo tak, že přestal cokoli vnímat.
" Promiňte, " řekl, aby zamluvil rozpaky, a hledal třesoucí se rukou své pouzdro na cigára.
" Kouříte? "
" Ne. "
" Již staří Římané kouřili, " ujišťoval Prokop a otevřel pouzdro;
byly tam samé těžké patrony.
" Zapalte si, " nutil, " to je lehoučký Nobel Extra. "
Sám ukousl špičku tetrylové patrony a hledal sirky.
" To nic není, " začal, " ale znáte třaskavé sklo?
Škoda.
Poslyšte, já vám mohu udělat výbušný papír.
Napíšete psaní, někdo to hodí do ohně a prásk! celý barák se sesype.
Chcete? "
" K čemu? " ptal se Plinius zvedaje obočí.
" Jen tak.
Síla musí ven.
Já vám něco povím.
Kdybyste chodil po stropě, tak co vám z toho vznikne?
Já především kašlu na valenční teorie.
Všecko se dá dělat.
Slyšíte, jak to venku rachotí?
To slyšíte růst trávu: samé výbuchy.
Každé semínko je třaskavá kapsle, která vyletí.
Puf, jako raketa.
A ti hlupáci si myslí, že není žádná tautomerie.
Já jim ukážu takovou merotropii, že budou z toho blázni.
Samá laboratorní zkušenost, pane. "
Prokop cítil s hrůzou, že žvaní nesmysly;
chtěl tomu uniknout a mlel tím rychleji, pleta páté přes deváté.
Plinius vážně kýval hlavou;
dokonce komihal celým tělem hlouběji a pořád hlouběji, jako by se klaněl.
Prokop drmolil zmatené formule a nemohl se zastavit, poule oči na Plinia, který se komihal s rostoucí rychlostí jako stroj.
Podlaha pod ním se začala houpat a zvedat.
" Ale tak přestaňte, člověče, " zařval Prokop zděšen a probudil se.
Místo Plinia viděl Tomše, který neobraceje se od stolku bručel:
" Nekřič, prosím tě. "
" Já nekřičím, " řekl Prokop a zavřel oči.
V hlavě mu hučelo rychlými a bolestnými tepy.
Zdálo se mu, že letí přinejmenším rychlostí světla;
nějak se mu svíralo srdce, ale to dělá jen Fitzgerald-Lorentzovo zploštění, řekl si;
musím být placatý jako lívanec.
A najednou se proti němu vyježí nesmírné skleněné hranoly;
ne, jsou to jenom nekonečné hladce vybroušené roviny, jež se protínají a prostupují v břitkých úhlech jako krystalografické modely;
a proti jedné takové hraně je hnán úžasnou rychlostí.
" Pozor, " zařval sám na sebe, neboť v tisícině vteřiny se musí roztříštit;
ale tu již bleskově odletěl zpět a rovnou proti hrotu obrovského jehlanu;
odrazil se jako paprsek a byl vržen na skleněně hladkou stěnu, smeká se podle ní, sviští do ostrého úhlu, kmitá šíleně mezi jeho stěnami, je hozen pozpátku nevěda proti čemu, zas odmrštěn dopadá bradou na ostrou hranu, ale v poslední chvíli ho to odhodí vzhůru;
nyní si roztřískne hlavu o euklidovskou rovinu nekonečna, ale již se řítí střemhlav dolů, dolů do tmy;
prudký náraz, bolestné cuknutí v celém těle, ale hned zas se zvedl a dal se na útěk.
Uhání labyrintickou chodbou a za sebou slyší dupot pronásledovatelů;
chodba se úží, svírá se, její stěny se přirážejí k sobě děsným a neodvratným pohybem;
i dělá se tenký jako šídlo, zatajuje dech a upaluje v bláznivé hrůze, aby tudy proběhl, než ho ty stěny rozdrtí.
Zavřelo se to za ním s kamenným nárazem, zatímco sám svistí do propasti podle ledově čišící zdi.
Strašný úder, a ztrácí vědomí;
když procitl, vidí, že je v černé tmě;
hmatá po slizkých kamenných stěnách a křičí o pomoc, ale z jeho úst nevychází zvuku;
taková je tu tma.
Jektaje hrůzou klopýtá po dně propasti;
nahmatá postranní chodbu, i vrhá se do ní;
jsou to vlastně. schody, a nahoře, nekonečně daleko svítá malinký otvor jako v šachtě;
běží tedy nahoru po nesčíslných a strašně příkrých stupních;
ale nahoře není než plošinka, lehoučká plechová platforma drnčící a chvějící se nad závratnou hlubinou, a dolů se šroubem točí jen nekonečné schůdky ze železných plátů.
A tu již za sebou slyšel supění pronásledovatelů.
Bez sebe hrůzou se řítil a točil po schůdkách dolů, a za ním železně řinčí a rachotí dupající zástup nepřátel.
A najednou vinuté schody se končí ostře v prázdnu.
Prokop zavyl, rozpřáhl ruce a pořád ještě víře padal do bezdna.
Hlava se mu zatočila, neviděl už a neslyšel;
váznoucíma nohama běžel nevěda kam, drcen strašným a slepým puzením, že musí kamsi dorazit, než bude pozdě.
Rychleji a rychleji ubíhal nekonečným koridorem;
čas od času míjel semafor, na kterém pokaždé vyskočila vyšší číslice:
17, 18, 19.
Najednou pochopil, že běhá v kruhu a ta čísla že udávají počet jeho oběhů.
40, 41.
Popadla ho nesnesitelná hrůza, že přijde pozdě a že se odtud nedostane;
svištěl zběsilou rychlostí, takže se semafor jenom mihal jako telegrafní tyče z rychlíku;
a ještě rychleji! nyní už semafor ani neubíhá, nýbrž stojí na jednom místě a odpočítává bleskovou rychlostí tisíce a desettisíce oběhů, a nikde není východ z té chodby, a chodba je na pohled rovná a lesklá jako hamburský tunel, a přece se vrací kruhem;
Prokop vzlyká děsem: to je Einsteinův vesmír, a já musím dojít, než bude pozdě!
Náhle zazněl strašný výkřik, a Prokop ustrnul: je to hlas tatínkův, někdo ho vraždí;
i jal se obíhat ještě rychleji, semafor zmizel, udělala se tma;
Prokop tápal po stěnách a nahmatal zamčené dveře, a za nimi je slyšet to zoufalé bědování a rány pokáceného nábytku.
Řva hrůzou zarývá Prokop nehty do dveří, štípe je a rozškrabává;
vytrhal je po třískách a našel za nimi staré známé schody, jež ho denně vedly domů, když byl maličký;
a nahoře dusí se tatínek, někdo ho škrtí a smýká jím po zemi.
Křiče vyletí Prokop nahoru, je doma na chodbě, vidí konve a chlebovou skříň maminčinu a pootevřené dveře do kuchyně, a tam uvnitř chroptí a prosí tatínek, aby ho nezabíjeli;
někdo mu tluče hlavou o zem;
chce mu jít na pomoc, ale nějaká slepá, bláznivá moc ho nutí, aby tady na chodbě běhal dokola, pořád rychleji dokolečka a chechtal se jíkavě, zatímco uvnitř skomírá a dusí se tatínkovo sténání.
A neschopen vykročit ze závratného bludného kruhu, řítě se stále rychleji ryčel Prokop šíleným smíchem hrůzy.
Tu se probudil zalit potem a jektaje zuby.
Tomeš mu stál u hlav a dával mu na rozžhavené čelo nový chladivý obklad.
" To je dobře, to je dobře, " mumlal Prokop, " já už nebudu spát. "
I ležel tiše a díval se na Tomše, jak sedí u lampy.
Jirka Tomeš, říkal si, a počkejme, pak kolega Duras, a Honza Buchta, Sudík, Sudík, Sudík, a kdo ještě?
Sudík, Trlica, Trlica, Pešek, Jovanovič, Mádr, Holoubek, co nosil brejle, to je náš ročník na chemii.
Bože, a který je tamhleten?
Aha, to je Vedral, ten padl v roce šestnáct, a za ním sedí Holoubek, Pacovský, Trlica, Šeba, celý ročník.
A tu slyšel najednou:
" Pan Prokop bude kolokvovat. "
Lekl se nesmírně.
U katedry sedí profesor Wald a tahá se suchou ručičkou za vousy, jako vždy.
" Povězte, " praví profesor Wald, " co víte o třaskavinách. "
" Třaskaviny třaskaviny, " začíná Prokop nervózně, " jejich výbušnost záleží na tom, že že že se náhle vyvine veliký objem plynu, který který se vyvine z mnohem menšího objemu výbušné masy...
Prosím, to není správné. "
" Jak to? " táže se Wald přísně.
" Já já já jsem našel alfavýbuchy.
Výbuch totiž nastane rozpadem atomu.
Částečky atomu se rozletí - rozletí - "
" Nesmysl, " přeruší ho profesor.
" Není žádných atomů. "
" Jsou jsou jsou, " drtil Prokop.
" Prosím, já já já to dokážu - "
" Překonaná teorie, " bručí profesor.
" Nejsou vůbec žádné atomy, jsou jenom gumetály.
Víte, co je to gumetál? "
Prokop se zapotil úlekem.
Toho slova nikdy v životě neslyšel.
Gumetál?
" To neznám, " vydechl stísněně.
" Tak vidíte, " řekl suše Wald.
" A pak si troufáte dělat kolokvium.
Co víte o Krakatitu? "
Prokop se nesmírně zarazil.
" Krakatit, " šeptal, " to je... to je úplně nová třaskavina, která... která dosud... "
" Čím se zanítí?
Čím?
Čím exploduje? "
" Hertzovými vlnami, " vyhrkl Prokop s úlevou.
" Jak to víte? "
" Protože mně zničehonic vybuchla.
Protože... protože nebyl žádný jiný impuls.
A protože - "
" Nu? "
"... její syn-syntéza... se mně povedla za-za-za... vysokofrekvenční oscilace.
Není to dosud vyvyvysvětleno;
ale já myslím, že - - že to byly nějaké elektromagnetické vlny. "
" Byly.
Já to vím.
Teď napište na tabuli chemicky vzorec Krakatitu. "
Prokop vzal kus křídy a načmáral na tabuli svůj vzorec.
" Přečtěte. "
Prokop odříkal vzorec nahlas.
Tu vstal profesor Wald a řekl najednou jakýmsi docela jiným hlasem:
" Jak?
Jak je to? "
Prokop opakoval formuli.
" Tetrargon? " ptal se profesor rychle.
" Pb kolik? "
" Dvě. "
" Jak se to dělá? " tázal se hlas podivně blízce.
" Postup!
Jak se to dělá?
Jak?...
Jak se dělá Krakatit? "
Prokop otevřel oči.
Nad ním se skláněl Tomeš s tužkou a zápisníkem v ruce a bez dechu se díval na jeho rty.
" Co? " mumlal Prokop neklidně.
" Co chceš?
Jak... jak se to dělá? "
" Něco se ti zdálo, " řekl Tomeš a schoval zápisník za zády.
" Spi, člověče, spi. "
IV
Teď jsem něco vyžvanil, uvědomoval si Prokop jasnějším cípem mozku;
ale jinak mu to bylo svrchovaně lhostejno;
chtělo se mu jen spát, nesmírně spát.
Viděl jakýsi turecký koberec, jehož vzor se bez konce přesunoval, prostupoval a měnil.
Nebylo to nic, a přece ho to jaksi rozčilovalo;
i ve spaní zatoužil vidět znovu Plinia.
Snažil se vybavit si jeho podobu;
místo toho měl před sebou ohavnou zešklebenou tvář, jež skřípala žlutými vyžranými zuby, až se drtily, a pak je po kouskách vyplivovala.
Chtěl tomu uniknout;
napadlo ho slovo " rybář ", a hle, zjevil se mu rybář nad šedivou vodou i s rybami v čeřenu;
řekl si " lešení ", a viděl skutečné lešení do poslední skoby a vazby.
Dlouho se bavil tím, že vymýšlel slova a pozoroval obrázky jimi promítnuté;
ale pak, pak už si živou mocí nemohl na žádné slovo vzpomenout.
Namáhal se usilovně, aby našel aspoň jedno jediné slovo nebo věc, ale marně;
tu ho zalila hrůza bezmoci studeným potem.
Musím postupovat metodicky, umínil si;
začnu zas od začátku, nebo jsem ztracen.
Šťastně si vzpomněl na slovo " rybář ", ale zjevil se mu hliněný prázdný galon od petroleje;
bylo to děsné.
Řekl si " židle ", a ukázal se mu s podivnou podrobností dehtovaný tovární plot s trochou smutné zaprášené trávy a rezavými obručemi.
To je šílenství, řekl si s mrazivou jasností;
to je, pánové, typická pomatenost, hyperofabula ugongi dugongi Darwin.
Tu se mu tento odborný název zazdál neznámo proč ukrutně směšný, a dal se do hlasitého, zrovna zalykavého smíchu, jímž se probudil.
Byl úplně zpocen a odkopán.
Díval se horečnýma očima na Tomše, který chvatně přecházel po pokoji a házel nějaké věci do kufříku;
ale nepoznával ho.
" Poslyšte, poslyšte, " začal, " to je k smíchu, poslyšte, tak počkejte, to musíte, poslyšte - " Chtěl říci jako vtip ten podivuhodný odborný název, a sám se smál předem;
ale živou mocí si nemohl vzpomenout, jak to vlastně bylo, i rozmrzel se a umkl.
Tomeš si oblékl ulstr a narazil čepici;
a když už bral kufřík, zaváhal a sedl si na pelest k Prokopovi.
" Poslyš, starouši, " řekl starostlivě, " já teď musím odejet.
K tátovi, do Týnice.
Nedá - li mně peníze, tak - se už nevrátím, víš?
Ale nic si z toho nedělej.
Ráno sem přijde domovnice a přivede ti doktora, ano? "
" Kolik je hodin? " ptal se Prokop netečně.
" Čtyři...
Čtyři a pět minut.
Snad... ti tu nic neschází? "
Prokop zavřel oči, odhodlán nezajímat se už o nic na světě.
Tomeš ho pečlivě přikryl, a bylo ticho.
Náhle otevřel oči dokořán.
Viděl nad sebou neznámý strop a po jeho kraji běží neznámý ornament.
Sáhl rukou po svém nočním stolku, a hmátl do prázdna.
Obrátil se polekán, a místo svého širokého laboratorního pultu vidí nějaký cizí stolek s lampičkou.
Tam, kde bývalo okno, je skříň;
kde stávalo umyvadlo, jsou jakési dveře.
Zmátl se tím vším nesmírně;
nedovedl pochopit, co se s ním děje, kde se octl, a přemáhaje závrať usedl na posteli.
Pomalu si uvědomil, že není doma, ale nemohl si vzpomenout, jak se sem dostal.
" Kdo je to, " zeptal se hlasitě nazdařbůh, stěží hýbaje jazykem.
" Pít, " ozval se po chvíli, " pít! "
Bylo trýznivé ticho.
Vstal z postele a trochu vrávoravě šel hledat vodu.
Na umyvadle našel karafu a pil z ní dychtivě;
a když se vracel do postele, podlomily se mu nohy a usedl na židli, nemoha dále.
Seděl snad hodně dlouho;
pak ho roztřásla zima, neboť se celý polil vodou z karafy, a přišlo mu líto sebe sama, že je kdesi a neví sám kde, že ani do postele nedojde a že je tak bezradně a bezmocně sám;
tu propukl v dětský vzlykavý pláč.
Když se trochu vyplakal, bylo mu v hlavě jasněji.
Dokonce mohl dojít až k posteli a ulehl jektaje zuby;
a sotva se zahřál, usnul mrákotným spánkem beze snu.
Když se probudil, byla roleta vytažena do šedivého dne a v pokoji trochu pouklizeno;
nedovedl pochopit, kdo to udělal, ale jinak se pamatoval na vše, na včerejší explozi, na Tomše i na jeho odjezd.
Zato ho třeštivě bolela hlava, bylo mu těžko na prsou a drásavě ho mučil kašel.
Je to špatné, říkal si, je to docela špatné;
měl bych jít domů a lehnout si.
Vstal tedy a začal se pomalu strojit chvílemi odpočívaje.
Bylo mu, jako by mu něco drtilo hrozným tlakem prsa.
Usedl pak netečný ke všemu a těžce dýchal.
Tu krátce, jemně zazněl zvonek.
Vzchopil se s námahou a šel otevřít.
Na prahu v chodbě stála mladá dívka s tváří zastřenou závojem.
" Bydlí tady... pan Tomeš? " ptala se spěšně a stísněně.
" Prosím, " řekl Prokop a ustoupil jí z cesty;
a když, trochu váhajíc, těsně podle něho vcházela dovnitř, zavála na něj slabounká a spanilá vůně, že rozkoší vzdychl.
Posadil ji vedle okna a usedl proti ní, drže se zpříma, jak nejlépe dovedl.
Cítil, že samým úsilím vypadá přísně a strnule, což uvádělo do nesmírných rozpaků jeho i dívku.
Hryzala si pod závojem rty a klopila oči;
ach, líbezná hladkost tváře, ach, ruce malé a hrozně rozčilené!
Náhle zvedla oči, a Prokop zatajil dech omámen úžasem;
tak krásná se mu zdála.
" Pan Tomeš není doma? " ptala se dívka.
" Tomeš odejel, " řekl Prokop váhavě.
" Dnes v noci, slečno. "
" Kam? "
" Do Týnice, k svému otci. "
" A vrátí se? "
Prokop pokrčil rameny.
Dívka sklopila hlavu a její ruce s něčím zápasily.
" A řekl vám, proč - proč - "
" Řekl. "
" A myslíte, že - že to udělá? "
" Co, slečno? "
" Že se zastřelí. "
Prokop si bleskem vzpomněl, že viděl Tomše ukládat revolver do kufříku.
' Možná že zítra udělám bum, ' slyšel jej znovu drtit mezi zuby.
Nechtěl nic říci, ale vypadal asi velmi povážlivě.
" Ó bože, ó bože, " vypravila ze sebe dívka, " ale to je strašné!
Řekněte, řekněte - "
" Co, slečno? "
" Kdyby - kdyby někdo mohl za ním jet!
Kdyby mu někdo řekl - kdyby mu dal - Vždyť by to nemusel udělat, chápete?
Kdyby někdo za ním ještě dnes jel - "
Prokop se díval na její zoufalé ruce, jež se zatínaly a spínaly.
" Já tam tedy pojedu, slečno, " řekl tiše.
" Náhodou... mám snad v tu stranu nějakou cestu.
Kdybyste chtěla - já - "
Dívka zvedla hlavu.
" Skutečně, " vyhrkla radostně, " vy byste mohl -? "
" Já jsem jeho... starý kamarád, víte? " vysvětloval Prokop.
" Chcete - li mu něco vzkázat... nebo poslat... já ochotně... "
" Bože, vy jste hodný, " vydechla dívka.
Prokop se slabě začervenal.
" To je maličkost, slečno, " bránil se.
" Náhodou... mám zrovna volný čas... stejně chci někam jet, a vůbec - " Mávl v rozpacích rukou.
" To nestojí za řeč.
Udělám všecko, co chcete. "
Dívka se zarděla a honem se dívala jinam.
" Ani nevím, jak bych... vám měla děkovat, " řekla zmateně.
" Mně je tak líto, že... že vy...
Ale je to tak důležité - A pak, vy jste jeho přítel - Nemyslete si, že já sama - " Tu se přemohla a upřela na Prokopa čiré oči.
" Já mu něco musím poslat.
Od někoho jiného.
Já vám nemohu říci - "
" Není třeba, " řekl Prokop rychle.
" Já mu to dám, a je to.
Já jsem tak rád, že mohu vám... že mohu jemu...
Prší snad? " ptal se náhle dívaje se na její zrosenou kožišinku.
" Prší. "
" To je dobře, " mínil Prokop;
myslel totiž na to, jak příjemně by chladilo, kdyby na tu kožišinku směl položit čelo.
" Já to tu nemám, " řekla vstávajíc.
" Bude to jen malý balíček.
Kdybyste mohl počkat...
Já vám to přinesu za dvě hodiny. "
Prokop se velmi strnule uklonil;
bál se totiž, že ztratí rovnováhu.
Ve dveřích se obrátila a pohlédla na něj upřenýma očima.
" Na shledanou. "
A byla ta tam.
Prokop usedl a zavřel oči.
Krupičky deště na kožišince, hustý a orosený závoj;
zastřený hlas, vůně, neklidné ruce v těsných, maličkých rukavičkách;
chladná vůně, pohled jasný a matoucí pod sličným, pevným obočím.
Ruce na klíně, měkké řasení sukně na silných kolenou, ach, maličké ruce v těsných rukavicích!
Vůně, temný a chvějící se hlas, líčko hladké a pobledlé.
Prokop zatínal zuby do chvějících se rtů.
Smutná, zmatená a statečná.
Modrošedé oči, oči čisté a světelné.
Ó bože, ó bože, jak se tiskl závoj k jejím rtům!
Prokop zasténal a otevřel oči.
Je to Tomšova holka, řekl si se slepým vztekem.
Věděla kudy jít, není tu poprvé.
Snad tady... zrovna tady v tom pokoji - - Prokop si v nesnesitelné trýzni vrýval nehty do dlaní.
A já hlupák se nabízím, že pojedu za ním!
Já hlupák, já mu ponesu psaníčko!
Co - co - co mi je vůbec po ní?
Tu ho napadla spásná myšlenka.
Uteku domů, do svého laboratorního baráku tam nahoře.
A ona, ať si sem přijde! ať si pak dělá, co chce!
Ať - ať - ať si jede za ním sama, když... když jí na tom záleží -
Rozhlédl se po pokoji;
viděl zválenou postel, zastyděl se a ustlal ji, jak byl zvyklý doma.
Pak se mu nezdála dost slušně ustlaná, přestlal ji, rovnal a hladil, a pak už rovnal všechno všudy, uklízel, pokoušel se pěkně zřasit i záclony, načež usedl s hlavou zmotanou a hrudí drcenou bolestným tlakem a čekal.
V
Zdálo se mu, že jde ohromnou zelinářskou zahradou;
kolem dokola nic než samé zelné hlávky, ale nejsou to hlávky, nýbrž zešklebené a olezlé, krhavé a blekotající, nestvůrné, vodnaté, trudovité a vyboulené hlavy lidské;
vyrůstají z hubených košťálů a lezou po nich odporné zelené housenky.
A hle, přes pole k němu běží dívka se závojem na tváři;
zvedá trochu sukni a přeskakuje lidské hlávky.
Tu vyrůstají zpod každé z nich nahé, úžasně tenké a chlupaté ruce a sahají jí po nohou a po sukních.
Dívka křičí v šílené hrůze a zvedá sukni výše, až nad silná kolena, obnažuje bílé nohy a snaží se přeskočit ty chňapající ruce.
Prokop zavírá oči;
nesnese pohled na její bílé silné nohy, a šílí úzkostí, že ji ty zelné hlávky zhanobí.
Tu vrhá se na zem a uřezává kapesním nožem první hlávku;
ta zvířecky ječí a cvaká mu vyžranými zuby po rukou.
Nyní druhá, třetí hlávka;
Kriste Ježíši, kdy skosí to ohromné pole, než se dostane k dívce zápasící tam na druhé straně nekonečné zahrady?
Zběsile vyskakuje a šlape po těch příšerných hlavách, rozdupává je, kope do nich;
zaplete se nohama do jejich tenkých, přísavných pracek, padá, je uchopen, rván, dušen, a vše mizí.
Vše mizí v závratném víření.
A náhle se ozve zblízka zastřený hlas:
" Nesu vám ten balíček. "
Tu vyskočil a otevřel oči, a před ním stojí děvečka z Hybšmonky, šilhavá a těhotná, se zmáčeným břichem, a podává mu cosi zabaleného v mokrém hadru.
To není ona, trne bolestně Prokop, a rázem vidí vytáhlou smutnou prodavačku, která mu dřevěnými tyčinkami roztahuje rukavice.
To není ona, brání se Prokop, a vidí naduřelé dítě na křivičných nožkách, jež - jež - jež se mu nestoudně nabízí!
" Jdi pryč, " křičí Prokop, a tu se mu zjeví pohozená konev uprostřed záhonu povadlé a slimáky prolezlé kapusty a nemizí přes všechno jeho úsilí.
Vtom tiše zazněl zvonek jako tiknutí ptáčka.
Prokop se vrhl ke dveřím a otevřel;
na prahu stála dívka se závojem, tiskla k ňadrům balíček a oddychovala.
" To jste vy, " řekl Prokop tiše a ( neznámo proč ) nesmírně dojat.
Dívka vešla, dotkla se ho ramenem;
její vůně dechla na Prokopa trýznivým opojením.
Zůstala stát uprostřed pokoje.
" Prosím vás, nehněvejte se, " mluvila tiše a jakoby spěchajíc, " že jsem vám dala takové poslání.
Vždyť ani nevíte, proč - proč já - Kdyby vám to dělalo nějaké potíže - "
" Pojedu, " vypravil ze sebe Prokop chraptivě.
Dívka upřela na něj zblízka své vážné, čisté oči.
" Nemyslete si o mně nic zlého.
Já mám jenom strach, aby pan... aby váš přítel neudělal něco, co by někoho... někoho jiného do smrti trápilo.
Já mám k vám tolik důvěry...
Vy ho zachráníte, že? "
" Nesmírně rád, " vydechl Prokop nějakým nesvým a rozechvěným hlasem;
tak ho opojovalo nadšení.
" Slečno, já... co budete chtít... "
Odvracel oči;
bál se, že něco vybleptne, že je snad slyšet, jak mu bouchá srdce, a styděl se za svou těžkopádnost.
I dívku zachvátil jeho zmatek;
hrozně se zarděla a nevěděla kam s očima.
" Děkuju, děkuju vám, " pokoušela se také jaksi nejistým hlasem, a silně mačkala v rukou zapečetěný balíček.
Nastalo ticho, jež působilo Prokopovi sladkou a mučivou závrať.
Cítil s mrazením, že dívka letmo zkoumá jeho tvář;
a když k ní náhle obrátil oči, viděl, že se dívá k zemi a čeká, připravena, aby snesla jeho pohled.
Prokop cítil, že by měl něco říci, aby zachránil situaci;
místo toho jen hýbal rty a chvěl se na celém těle.
Konečně pohnula dívka rukou a zašeptala:
" Ten balíček - " Tu zapomněl Prokop, proč schovává pravou ruku za zády, a sáhl po tlusté obálce.
Dívka zbledla a couvla.
" Vy jste poraněn, " vyhrkla.
" Ukažte! "
Prokop honem schovával ruku.
" To nic není, " ujišťoval rychle, " to... to se mi jen trochu zanítila... zanítila taková ranka, víte? "
Dívka, docela bledá, zasykla, jako by sama cítila tu bolest.
" Proč nejdete k lékaři? " řekla prudce.
" Vy nemůžete nikam jet!
Já... já pošlu někoho jiného! "
" Vždyť už se to hojí, " bránil se Prokop, jako by mu brali něco drahého.
" Jistě, to už je... skoro v pořádku, jen škrábnutí, a vůbec, to je nesmysl;
proč bych nejel?
A pak, slečno, v takové věci... nemůžete poslat cizího člověka, víte?
Vždyť to už ani nebolí, hleďte, " a zatřepal pravou rukou.
Dívka stáhla obočí přísnou soustrastí.
" Vy nesmíte jet!
Proč jste mi to neřekl?
Já - já - já to nedovolím!
Já nechci - "
Prokop byl docela nešťasten.
" Hleďte, slečno, " spustil horlivě, " to jistě nic není;
já jsem na to zvyklý.
Podívejte se, tady, " a ukázal jí levou ruku, kde mu scházel skoro celý malík a kloub ukazováčku naduřel uzlovitou jizvou.
" To už je takové řemeslo, víte? "
Ani nepozoroval, že dívka couvá s blednoucími rty a dívá se na pořádný šrám jeho čela od oka k vlasům.
" Udělá to prásk, a je to.
Jako voják.
Zvednu se a běžím útokem dál, rozumíte?
Nic se mně nemůže stát.
Nu, dejte sem! "
Vzal jí z ruky balíček, vyhodil do výše a chytil.
" Žádná starost, pane.
Pojedu jako pán.
Víte, já, já už jsem dávno nikde nebyl.
Znáte Ameriku? "
Dívka mlčela a hleděla na něho se zachmuřeným obočím.
" Ať si říkají, že mají nové teorie, " drmolil Prokop horečně;
" počkejte, já jim to dokážu, až vyjdou mé výpočty.
Škoda že tomu nerozumíte;
já bych vám to vyložil, vám věřím, vám věřím, ale jemu ne.
Nevěřte mu, " mluvil naléhavě, " mějte se na pozoru.
Vy jste tak krásná, " vydechl nadšeně.
" Tam nahoře já nikdy s nikým nemluvím.
Je to jen taková bouda z prken, víte?
Haha, vy jste se tak bála těch hlávek!
Ale já vás nedám, o to nic;
nebojte se ničeho.
Já vás nedám. "
Pohlížela na něho s očima rozšířenýma hrůzou.
" Vy přece nemůžete odejet! "
Prokop zesmutněl a zmalátněl.
" Ne, na to nesmíte dát, co mluvím.
Povídal jsem nesmysly, že?
Já jsem jenom chtěl, abyste nemyslela na tu ruku.
Abyste se nebála.
To už přešlo. "
- Přemohl své vzrušení, byl tuhý a zakaboněný samým soustředěním.
" Pojedu do Týnice a najdu Tomše.
Dám mu ten balíček a řeknu, že to posílá slečna, kterou zná.
Je to tak správně? "
" Ano, " řekla dívka váhavě, " ale vy přece nemůžete - "
Prokop se pokusil o prosebný úsměv;
jeho těžká, rozjizvená tvář náhle docela zkrásněla.
" Nechte mne, " řekl tiše, " vždyť je to - je to - pro vás. "
Dívka zamžikala očima;
bylo jí skoro do pláče prudkým pohnutím.
Mlčky kývla a podávala mu ruku.
Zvedl svou beztvarou levici;
pohlédla na ni zvědavě a silně ji stiskla.
" Já vám tolik děkuju, " řekla rychle, " sbohem! "
Ve dveřích se zastavila a chtěla něco říci;
mačkala v ruce kliku a čekala -
" Mám mu... vyřídit... pozdrav? " optal se Prokop s křivým úsměvem.
" Ne, " vydechla a rychle na něj pohlédla.
" Na shledanou. "
Dveře za ní zapadly.
Prokop se na ně díval, bylo mu najednou na smrt těžko a chabě, hlava se mu točila, a stálo ho nesmírné usilí, aby učinil jediný krok.
VI
Na nádraží bylo mu čekati půldruhé hodiny.
Sedl si na chodbě a chvěl se zimou.
V poraněné ruce mu pulsovala ukrutná bolest;
zavíral oči, a tu se mu zdálo, že ta bolavá ruka roste, že je veliká jako hlava, jako tykev, jako hrnec na vyváření prádla, a že v celém jejím rozsahu palčivě cuká živé maso.
Přitom mu bylo mdlo k dávení a na čele mu ustavičně vyrážel studený pot úzkosti.
Nesměl se podívat na špinavé, poplivané, zablácené dlážky chodby, aby se mu nezvedal žaludek.
Vyhrnul si límec a polo snil, pomalu přemáhán nekonečnou lhostejností.
Zdálo se mu, že zas je vojákem a leží poraněn v širém poli;
kde - kde to pořád bojují?
Tu zazněl mu do uší prudký zvon a někdo volal:
" Týnice, Duchcov, Moldava, nastupovat! "
Nyní už tedy sedí ve vagóně u okna a je mu nezřízeně veselo, jako by někoho přelstil nebo někomu utekl;
teď, holenku, už jedu do Týnice a nic mne nemůže zadržet.
Skoro se chechtal radostí, uvelebil se ve svém koutě a s náramnou čilostí pozoroval své spolucestující.
Naproti němu sedí nějaký krejčík s tenkým krkem, hubená černá paní, pak člověk s divně bezvýraznou tváří;
vedle Prokopa strašně tlustý pán, kterému se nemůže nějak břicho vejít mezi nohy, a snad ještě někdo, to už je jedno.
Prokop se nesmí dívat z okna, protože mu to dělá závrať.
Ratata ratata ratata vybuchuje vlak, vše drnčí, bouchá, otřásá se samou horlivostí spěchu.
Krejčíkovi se klátí hlava napravo nalevo, napravo nalevo;
černá paní jaksi podivně a ztuhle hopkuje na místě, bezvýrazná tvář se třese a kmitá jako špatný snímek ve filmu.
A tlustý soused, to je kupa rosolu, jež se houpe, otřásá, poskakuje nesmírně směšným způsobem.
Týnice, Týnice, Týnice, skanduje Prokop s údery kol;
rychleji! rychleji!
Vlak se ohřál samým chvatem, je tu horko, Prokop se potí žárem;
krejčík má nyní dvě hlavy na dvou tenkých krcích, obě hlavy se třesou a narážejí na sebe, až to drnčí.
Černá paní výsměšně a urážlivě hopkuje na svém sedadle;
tváří se naschvál jako dřevěná loutka.
Bezvýrazná tvář zmizela;
sedí tam trup s rukama mrtvě složenýma na klíně, ruce neživě poskakují, ale trup je bezhlavý.
Prokop sbírá všechny své síly, aby se na to pořádně podíval;
štípe se do nohy, ale nic platno, trup je dál bezhlavý a mrtvě se poddává otřesům vlaku.
Prokopovi je z toho děsně úzko;
šťouchá loktem tlustého souseda, ale ten se jen rosolovitě chvěje, a Prokopovi se zdá, že se mu to tlusté tělo bezhlase chechtá.
Nemůže se už na to dívat;
obrací se k oknu, ale tam zničehonic vidí lidskou tvář.
Neví zprvu, co je na ní tak zarážejícího;
pozoruje ji vytřeštěnýma očima a poznává, že to je jiný Prokop, který na něho upírá oči s děsivou pozorností.
Co chce? zhrozil se Prokop.
Proboha, nezapomněl jsem ten balíček v Tomšově bytě?
Hmatá honem po kapsách a najde obálku v náprsní kapse.
Tu se tvář v okně usmála a Prokopovi se ulevilo.
Odvážil se dokonce pohlédnout na bezhlavý trup;
a vida, on si ten člověk jen přetáhl pověšený svrchník přes hlavu a spí pod ním.
Prokop by to udělal také, ale bojí se, aby mu někdo nevytáhl z kapsy tu zapečetěnou obálku.
A přece jde na něho spaní, je nesnesitelně unaven;
nikdy by si nedovedl představit, že je možno být tak unaven.
Usíná, vyrve se z toho vytřeštěně a opět usíná.
Černá paní má jednu hopkující hlavu na ramenou a druhou drží na klíně oběma rukama;
a co se krejčíka týče, sedí místo něho jen prázdné, beztělé šaty, z nichž čouhá porcelánová palička.
Prokop usíná, ale pojednou se z toho vytrhne v horlivé jistotě, že je v Týnici;
snad to někdo venku volal, neboť vlak stojí.
Vyběhl tedy ven a viděl, že už je večer;
dva tři lidé vystupují na malinkém blikajícím nádraží, za nímž je neznámá a mlhavá tma.
Řekli Prokopovi, že do Týnice musí jet poštou, je - li na ní ještě místo.
Poštovní vůz, to byl jen kozlík a za ním truhlík na zásilky;
a na kozlíku už seděl pošťák a nějaký pasažér.
" Prosím vás, vemte mne do Týnice, " řekl Prokop.
Pošťák potřásl hlavou v nekonečném smutku.
" Nejde, " odpověděl po chvíli.
" Proč... jak to? "
" Není už místo, " řekl pošťák zrale.
Prokopovi vstoupily do očí slzy samou lítostí.
" Jak je tam daleko... pěšky? "
Pošťák účastně přemýšlel.
" No, hodinu, " řekl.
" Ale já... nemohu jít pěšky!
Já musím k doktoru Tomšovi! " protestoval Prokop zdrcen.
Pošťák uvažoval.
" Vy jste... jako... pacient? "
" Mně je zle, " zamumlal Prokop;
skutečně se chvěl slabostí a zimou.
Pošťák přemýšlel a potřásal hlavou.
" Když to nejde, " ozval se konečně.
" Já se vejdu, já... kdyby byl jen kousek místa, já... "
Na kozlíku ticho;
jen pošťák se drbal ve vousech, až to chrastělo;
pak neřekl slova a slezl, dělal něco na postraňku a mlčky odešel do nádraží.
Pasažér na kozlíku se ani nepohnul.
Prokop byl tak vyčerpán, že si musel sednout na patník.
Nedojdu, cítil zoufale;
zůstanu tady, až... až...
Pošťák se vracel z nádraží a nesl prázdnou bedničku.
Nějak ji vpravil na plošinu kozlíku a rozvážně ji pozoroval.
" Tak si tam sedněte, " řekl posléze.
" Kam? " ptal se Prokop.
" No... na kozlík. "
Prokop se dostal na kozlík tak nadpřirozeně, jako by ho vynesly nebeské síly.
Pošťák zas dělal cosi na řemení, a teď sedí na bedničce s nohama visícíma dolů a bere opratě.
" Hý, " povídá.
Kůň nic.
Jenom se zachvěl.
Pošťák nasadil jakési tenké, hrdelní " rrr ".
Kůň pohodil ocasem a pustil hlasitý pšouk.
" Rrrrr. "
Pošta se rozjela.
Prokop se křečovitě chytil nízkého zábradlíčka;
cítil, že je nad jeho síly udržet se na kozlíku.
" Rrrrr. "
Zdálo se, že ten vysoký hrčivý zpěv nějak galvanizuje starého koně.
Běžel kulhavě, pohazoval ocasem a při každém kroku pouštěl slyšitelné větry.
" Rrrrrrrr. "
Šlo to alejí holých stromů;
byla černočerná tma, jen kmitavý proužek světla z lucerny se smýkal po blátě.
Prokop ztuhlými prsty svíral zábradlíčko;
cítil, že už vůbec nevládne svému tělu, že nesmí spadnout, že bezmezně slábne.
Nějaké osvětlené okno, alej, černá pole.
" Rrrr. "
Kůň vytrvale pšukal a klusal pleta nohama toporně a nepřirozeně, jako by byl už dávno mrtev.
Prokop se úkosem podíval na svého spolucestujícího.
Byl to děda s krkem ovázaným šálou;
pořád něco žvýkal, překusoval, žmoulal a zase vyplivoval.
A tu si Prokop vzpomněl, že tu podobu už viděl.
Byla to ta ohavná tvář ze sna, jež skřípala vyžranými zuby, až se drtily, a pak je po kouskách vyplivovala.
Bylo to divné a strašné.
" Rrrrr. "
Silnice se obrací, motá se do kopce a zase dolů.
Nějaký statek, je slyšet psa, člověk jde po silnici a povídá " dobrý večer ".
Domků přibývá, jde to do kopce.
Pošta zatáčí, vysoké " rrrr " náhle ustane a kůň se zastaví.
" Tak tady bydlí doktor Tomeš, " povídá pošťák.
Prokop chtěl něco říci, ale nemohl;
chtěl se pustit zábradlí, ale nešlo to, protože mu prsty křečovitě ztuhly.
" No, už jsme tady, " povídá pošťák znovu.
Ponenáhlu křeče povolí a Prokop slézá z kozlíku, chvěje se na celém těle.
Jakoby popaměti otvírá vrátka a zvoní u dveří.
Uvnitř zuřivý štěkot, a mladý hlas volá:
" Honzíku, ticho! "
Dveře se otevrou, a stěží hýbaje jazykem ptá se Prokop:
" Je pan doktor doma? "
Chvilku ticho;
pak řekl mladý hlas:
" Pojďte dál. "
Prokop stojí v teplé světnici;
na stole je lampa a večeře, voní to bukovým dřívím.
Starý pán s brejličkami na čele vstává od svého talíře, jde k Prokopovi a povídá:
" Tak copak vám schází? "
Prokop se mračně upomínal, co tu vlastně chce.
" Já... totiž..., " začal, " je váš syn doma? "
Starý pán se pozorně díval na Prokopa.
" Není.
Co vám je? "
" Jirka...
Jiří, " mručel Prokop, " já jsem... jeho přítel a nesu mu... mám mu dát... "
Lovil v kapse zapečetěnou obálku.
" Je to... důležitá věc a... a... "
" Jirka je v Praze, " přerušil ho starý pán.
" Člověče, sedněte si aspoň! "
Prokop se nesmírně podivil.
" Vždyť říkal... říkal, že jede sem.
Já mu musím dát... "
Podlaha se pod ním zakymácela a počala se naklánět.
" Aničko, židli, " křikl starý pán podivným hlasem.
Tu ještě zaslechl Prokop tlumený výkřik a poroučel se na zem.
Zalila ho nesmírná temnota, a pak již nebylo nic.
VII
Nebylo nic;
jen jako kdyby se časem protrhly mlhy, zjevil se vzorek malované stěny, řezaná římsa skříně, cíp záclony či frýzek stropu;
nebo se naklonila nějaká tvář jakoby nad otvorem studně, ale nebylo vidět jejích rysů.
Něco se dělo, někdo časem svlažil horké rty nebo pozvedal bezvládné tělo, ale vše mizelo v plynoucích útržcích snění.
Byly to krajiny, kobercové vzory, diferenciální počty, ohnivé koule, chemické formule;
jen časem něco vyplulo navrch a stalo se na okamžik jasnějším snem, aby se to vzápětí zas rozplynulo v širokotokém bezvědomí.
Konečně přišla chvíle, kdy procitl;
viděl nad sebou teplý a bezpečný strop se štukovým frýzkem;
našel očima své vlastní hubené, mrtvě bílé ruce na květované přikrývce;
za nimi objevil pelest postele, skříň a bílé dveře: vše nějak milé, tiché a už známé.
Neměl ponětí, kde je;
chtěl o tom uvažovat, ale měl nemožně slabou hlavu, vše se mu opět počalo mást, i zavřel oči a odpočíval v odevzdané chabosti.
Dveře tichounce zavrzly.
Prokop otevřel oči a posadil se na posteli, jako by ho něco zvedlo.
A ono u dveří stojí děvče, vytáhlé nějak a světlé, má jasňoučké oči náramně udivené, ústa pootevřená překvapením a tiskne k prsoum bílé pláténko.
Nehýbe se rozpačitá, mrká dlouhými řasami a její růžový čumáček se počíná nejistě, plaše usmívat.
Prokop se zachmuřil;
usilovně hleděl něco říci, ale měl v hlavě docela prázdno;
hýbal nehlasně rty a pozoroval dívku jaksi přísnýma a vzpomínavýma očima.
" Gúnúmai se, anassa, " splynulo mu náhle a bezděčně se rtů, " theos ny tis é brotos essi?
Ei men tis theos essi, toi úranon euryn echúsin, Artemidi se egó ge, Dios kúré megaloio, eidos te megethos te fyén t ' anchista eïskó. "
A dále, verš za veršem, řinulo se božské pozdravení, jímž Odysseus oslovil Nausikau.
" Proboha prosím tě, paní!
Jsi božstvo či smrtelný člověk?
Jestližes některá z bohyň, co sídlí na nebi širém, s Artemidou bych já, jež velkého Dia je dcera, krásou a vzrůstem těla i velkostí nejspíš tě srovnal.
Jsi - li však některá z lidí, co mají na zemi sídlo, třikrát blaženi jsou tvůj otec i velebná matka, třikrát blaženi bratři, neb jistě jim nadmíru srdce pokaždé rozkoší blahou se pro tebe rozhřívá v hrudi, kdykoli zří, jak takový květ jde do kola k tanci. "
Dívka bez hnutí, jako zkamenělá, naslouchala tomuto po. zdravu v neznámé řeči;
a na jejím hladkém čele bylo tolik zmatku, její oči tak dětsky a polekaně mžikaly, že Prokop zdvojnásobil horlivost Odyssea na břeh vyvrženého, sám jen nejasně chápaje smysl slov.
" Keinos d'au peri kéri makartatos, " odříkával rychle.
" Avšak nad jiné ten se pocítí blaženým v srdci, který zvítězí dary a tebe si odvede domů, neboť dosud nikdy jsem takého člověka nezřel ze všech mužů ni žen;
já s úžasem na tebe hledím. "
Sebas m ' echei eisoroónta.
Děvče se silně zardělo, jako by rozumělo pozdravu řeckého hrdiny;
neobratný a líbezný zmatek jí vázal údy, a Prokop, spínaje ruce na pokrývce, mluvil, jako by se modlil.
" Déló dé pote, " pokračoval spěšně, " jenom na Délu jednou, blíž oltáře jasného Foiba, palmový mladý strůmek jsem viděl ze země růsti, - neboť i tam jsem přišel a množství lidu šlo se mnou na cestě té, z níž trampoty zlé mi vzejíti měly.
Tam jsem právě tak stál, pln úžasu, když jsem jej viděl, dlouho, vždyť takový kmen se nezrodil ze země dosud.
Tak teď tobě se divím a žasnu a bojím se hrozně dotknout se kolenou tvých, ač velký smutek mě tísní. "
Deidia d'ainós: ano, bál se hrozně, ale i dívka se bála a tiskla k prsoum bílé prádlo a neodvracela očí z Prokopa, jenž chvátal vypovědět svou trýzeň:
" Včera, až v dvacátý den, jsem ušel třpytnému moři, do doby té jsem vlnou byl hnán a prudkými větry od výspy Ógygie, teď sem mě zas uvrhlo božstvo, abych tu též snad zakusil strast, vždyť sotva se, tuším, skončí, a množství běd mi bohové přisoudí ještě. "
Prokop těžce vzdychl a pozvedl úděsně vyhublé ruce.
" Alla, anass ', eleaire!
Avšak slituj se, paní, vždyť vytrpěv útrapy mnohé, nejdřív přišel jsem k tobě - z těch druhých nikoho neznám lidí, co v krajině té a v městě své obydlí mají.
Do města cestu mi ukaž, dej roucho, bych tělo si zakryl, jestližes vzala, sem jdouc, snad nějaký na prádlo obal. "
Nyní se dívčí tvář poněkud vyjasnila, vlahé rty se pootevřely;
snad Nausikaá promluví, ale Prokop chtěl jí ještě požehnati za ten obláček líbezného soucitu, kterým růžovělo její líčko.
" Soi de theoi tosa doien, hosa fresi sési menoinás: bozi pak račte ti dát, čeho ve své mysli si žádáš, muže i dům, a přidejtež vám i svorného ducha, vzácný to dar, - vždyť lepšího nic ni krasšího není, než když smýšlením svorni svou domácnost společně vedou žena i muž, jak odpůrcům v žal, tak na radost velkou všechněm příznivcům svým, a nejvíc to pocítí sami. "
[ * Překlad O. Vaňorného ( 1921 ) ]
Poslední slova Prokop už skoro jen dýchal;
sám stěží rozuměl tomu, co odříkává, vytékalo to plynně a bez vůle z nějakého neznámého kouta paměti;
bylo tomu skoro dvacet let, co se jakžtakž probíral sladkou melodií šestého zpěvu.
Působilo mu až fyzickou úlevu nechávat to volně odtékat;
dělalo se mu v hlavě lehčeji a jasněji, bylo mu skoro blaženě v té plihé a libé slabosti, a tu se mu zachvěl na rtech rozpačitý úsměv.
Dívka se usmála, pohnula sebou a řekla:
" Nu tak? "
Udělala krůček blíž a dala se do smíchu.
" Co jste to povídal? "
" Já nevím, " děl Prokop nejistě.
Tu se rozlétly nedovřené dveře a do pokoje vrazilo něco malého a chundelatého, kviklo radostí a skočilo Prokopovi na postel.
" Honzíku, " křikla dívka polekaně, " jdeš dolů! "
Ale psisko už olízlo Prokopovu tvář a v náruživé radosti se zachumlávalo do přikrývek.
Prokop si sáhl na tvář, aby se otřel, a s úžasem pocítil pod rukou plnovous.
" Co-copak, " koktal a umlkl údivem.
Psisko bláznilo;
kousalo s překypující něhou Prokopovy ruce, pištělo, funělo, a tumáš! mokrou mordou se mu dostalo až na prsa.
" Honzíku, " křičela dívka, " ty jsi blázen!
Necháš pána! "
Přiběhla k posteli a vzala psíka do náruče.
" Bože, Honzíku, ty jsi hlupák! "
" Nechte ho, " žádal Prokop.
" Vždyť máte bolavou ruku, " namítalo děvče s velikou vážností, tisknouc k prsoum zápasícího psa.
Prokop se podíval nechápavě na svou pravici.
Od palce přes dlaň táhla se široká jizva, pokrytá novou, tenoučkou, červenou kožkou příjemně svědící.
" Kde... kde to jsem? " podivil se.
" U nás, " řekla s náramnou samozřejmostí, jež Prokopa ihned uspokojila.
" U vás, " opakoval s úlevou, ač neměl ponětí, kde to je.
" A jak dlouho? "
" Dvacátý den.
A pořád -, " chtěla něco říci, ale spolkla to.
" Honzík spával s vámi, " dodala spěšně a zarděla se neznámo proč, chovajíc psa jako malé dítě.
" Víte o tom? "
" Nevím, " vzpomínal Prokop.
" Copak jsem spal? "
" Pořád, " vyhrkla.
" Už jste se mohl vyspat. "
Tu postavila psa na zem a přiblížila se k posteli.
" Je vám líp?...
Chtěl byste něco? "
Prokop zakroutil hlavou;
nevěděl o ničem, co by chtěl.
" Kolik je hodin? " ptal se nejistě.
" Deset.
Já nevím, co smíte jíst;
až přijde tati...
Tati bude tak rád...
Chtěl byste něco? "
" Zrcadlo, " řekl Prokop váhavě.
Dívka se zasmála a vyběhla.
Prokopovi hučelo v hlavě;
pořád se hleděl rozpomenout a pořád mu vše unikalo.
A už je tu děvče, něco povídá a podává mu zrcátko.
Prokop chce zvednout ruku, ale bůhsámví proč to nejde;
děvče mu vkládá držadlo mezi prsty, ale zrcátko padá na pokrývku.
Tu zbledlo děvče, nějak se znepokojilo a samo mu nastavilo zrcadlo k očím.
Prokop se dívá, vidí docela zarostlé tváře a obličej skoro neznámý;
hledí a nemůže pochopit, a tu se mu roztřásly rty.
" Lehněte si, hned si zas lehněte, " káže mu drobounký hlásek skoro plačící, a rychlé ruce mu nastavují podušku.
Prokop se sváží naznak a zavírá oči;
jen chvilinku si zdřímnu, myslí si, a udělalo se libé, hluboké ticho.
VIII
Někdo ho zatahal za rukáv.
" Nu, nu, " povídá ten někdo, " už bychom nemuseli spát, co? "
Prokop otevřel oči a viděl starého pána, má růžovou pleš a bílou bradu, zlaté brejličky na čele a náramně čilý koukej.
" Už nespěte, velectěný, " povídá, " už toho je dost;
nebo se probudíte na onom světě. "
Prokop si chmurně prohlížel starého pána;
chtělo se mu totiž dřímat.
" Co chcete? " ozval se vzdorovitě.
" A... s kým mám tu čest? "
Starý pán se dal do smíchu.
" Prosím, doktor Tomeš.
Vy jste mne neráčil dosud vzít na vědomí, co?
Ale nic si z toho nedělejte.
Tak co, jak se máme? "
" Prokop, " ozval se nemocný nevlídně.
" Tak, tak, " povídal doktor spokojeně.
" A já jsem si myslel, že jste Šípková Růženka.
A teď, pane inženýre, " řekl čile, " se na vás musíme podívat.
No, neškareďte se. "
Vyeskamotoval mu z podpaží teploměr a libě zachrochtal.
" Třicet pět osm.
Človíčku, vy jste jako moucha.
Musíme vás nakrmit, co?
Nehýbejte se. "
Prokop cítil na prsou hladkou pleš a studené ucho, jak mu jezdí od ramene k rameni, od břicha k hrdlu za povzbuzujícího broukání.
" No, sláva, " řekl konečně doktor a nasadil si brejle na oči.
" Napravo vám to drobátko rachotí, a srdce - no, to se urovná, že? "
Naklonil se k Prokopovi, drbal ho prsty ve vlasech a přitom mu palcem zvedal a zase zatlačoval oční víčka.
" Nespat už, víme? " mluvil a přitom mu něco zkoumal na zorničkách.
" Dostaneme knížky a budeme číst.
Sníme něco, vypijeme skleničku vína a - nehýbejte se!
Já vás neukousnu. "
" Co mně je? " ptal se Prokop nesměle.
Doktor se vztyčil.
" No, nic už.
Poslechněte, kde jste se tady vzal? "
" Kde tady? "
" Tady, v Týnici.
Sebrali jsme vás na podlaze a... Odkud jste, člověče, přišel? "
" Já nevím.
Z Prahy, ne? " vzpomínal Prokop.
Doktor potřásl hlavou.
" Vlakem z Prahy!
Se zápalem mozkových blan!
Měl jste rozum?
Víte, co to vůbec je? "
" Co? "
" Meningitis.
Spací forma.
A k tomu zápal plic.
Čtyřicet celých, he?
Kamaráde, s něčím takovým se nejezdí na výlety.
A víte, že - nu, ukažte honem pravou ruku! "
" To... to bylo jen škrábnutí, " hájil se Prokop.
" Pěkné škrábnutí.
Otrava krve, rozumíte?
Až budete zdráv, řeknu vám, že jste byl... že jste byl osel.
Odpusťte, " řekl s důstojným rozhořčením, " málem bych byl řekl něco horšího.
Vzdělaný člověk, a neví, že toho má v sobě na trojí exitus!
Jak jste se vůbec mohl držet na nohou? "
" Já nevím, " šeptal Prokop zahanbeně.
Doktor chtěl hubovat dál, ale zavrčel jen a mávl rukou.
" A jak se cítíte? " začal přísně.
" Trochu pitomý, ne?
Žádná paměť, co?
A tady, tady nějak, " ťukal si na čelo, " nějaký slabý, že? "
Prokop mlčel.
" Tak tedy, pane inženýre, " spustil doktor.
" Z toho si nic nedělat.
Nějaký čásek to potrvá, co?
Rozumíte mi?
Nesmíte si namáhat hlavu.
Nemyslet.
To se vrátí... po kouskách.
Jen přechodná porucha, slabá amence, rozumíte mi?
To přejde samo od sebe, co?
Rozumíte mi? "
Doktor křičel, potil se a rozčiloval se, jako by se hádal s hluchoněmým.
Prokop se na něj pozorně díval, a ozval se klidně:
" Já tedy zůstanu slabomyslný? "
" Ale ne, ne, " rozčiloval se doktor.
" Naprosto vyloučeno.
Ale prostě... po nějakou dobu... porucha paměti, roztržitost, únava a takové ty příznaky, rozumíte mi?
Poruchy v koordinaci, chápete?
Odpočívat.
Klid.
Nic nedělat.
Velectěný, děkujte pánubohu, že jste to vůbec přečkal. "
" Přečkal, " ozval se po chvíli a radostně zatroubil do kapesníku.
" Poslechněte, takový případ jsem ještě neměl.
Vy jste sem přišel pěkně v deliriu, praštil jste sebou na zem, a finis, poroučím se vám.
Co jsem měl s vámi dělat?
Do nemocnice je daleko, a holka nad vámi tento, brečela... a vůbec, přišel jste jako host k... Jirkovi, k synovi, no ne?
Tak jsme si vás tu nechali, rozumíte mi?
Nu, nám to nevadí.
Ale takového zábavného hosta jsem ještě neviděl.
Dvacet dní prospat, pěkně děkuju!
Když vám kolega primář řezal ruku, ani jste se neráčil probudit, co?
Tichý pacient, namouduši.
No, to už je jedno.
Jen když jste z toho venku, člověče. "
Doktor se plácl hlučně do stehna.
" U čerta, nespěte už!
Pane, hej, pane, mohl byste usnout nadobro, slyšíte?
U všech všudy, hleďte se trochu přemáhat!
Nechte toho, slyšíte? "
Prokop chabě kývl;
cítil, že se nějaké závoje přetahují mezi ním a skutečností, že se vše obestírá, kalí a tichne.
" Andulo, " slyšel zdáli rozčilený hlas, " víno! dones víno! "
Nějaké rychlé kroky, hovor jakoby pod vodou, a chladivá chuť vína mu stékala do hrdla.
Otevřel oči a viděl nad sebou skloněné děvče.
" Nesmíte spát, " povídá děvče rozechvěně, a její předlouhé řasy mžikají, jako když srdce tluče.
" Já už nebudu, " omlouvá se Prokop pokorně.
" To bych si vyprosil, velectěný, " lomozil doktor u pelestě.
" Přijede sem z města primář extra na konzultaci;
ať vidí, že my felčaři venku taky něco umíme, no ne?
Musíte se pěkně držet. "
S neobyčejnou obratností zvedl Prokopa a shrnul mu za záda polštáře.
" Tak, teď bude pán sedět;
a spaní si nechá až po obědě, že?
Já musím do ordinace.
A ty, Ando, si tady sedni a něco žvaň;
jindy ti huba jede jako trakař, co?
A kdyby chtěl spát, zavolej mne;
já už si to s ním vyřídím. "
Ve dveřích se obrátil a zavrčel:
" Ale... mám radost, rozumíte?
Co?
Tak pozor! "
Prokopovy oči se svezly na dívku.
Seděla opodál, ruce v klíně, a při bohu nevěděla, o čem mluvit.
Tak, teď zvedla hlavu a pootevřela ústa;
slyšme, co z ní vyletí;
ale zatím se jenom zastyděla, spolkla to a sklopila hlavu ještě níž;
je vidět jen dlouhé řasy, jak se chvějí nad líčkem.
" Tati je tak prudký, " ozvala se konečně.
" On je tak zvyklý křičet... vadit se... s pacienty... "
Látka jí bohužel došla;
zato - jako na zavolanou - ocitla se jí v prstech zástěra a nechala se dlouho a všelijak zajímavě skládat, za pozorného mžikání ohnutých řas.
" Co to řinčí? " optal se Prokop po delší době.
Obrátila hlavu k oknu;
má pěkné světlé vlasy, jež jí ozařují čelo, a šťavnaté světélko na vlhké puse.
" To jsou krávy, " povídá s úlevou.
" Tam je panský dvůr, víte?
Tenhle dům taky patří k panství.
Tati má koně a kočárek...
Jmenuje se Fricek. "
" Kdo? "
" Ten kůň.
Vy jste nebyl nikdy v Týnici, že?
Tady nic není.
Jen aleje a pole...
Dokud byla živa maminka, tak tu bylo veseleji;
to sem jezdil náš Jirka...
Už tu nebyl přes rok;
pohádal se s tatim a... ani nepíše.
Ani se o něm u nás nesmí mluvit - Vídáte ho často? "
Prokop rozhodně zavrtěl hlavou.
Děvče vzdychlo a zamyslilo se.
" On je... já nevím.
Takový divný.
Jen tu chodil s rukama v kapsách a zíval...
Já vím, že tu nic není;
ale přec...
Tati je taky rád, že jste zůstal u nás, " zakončila rychle a trochu nesouvisle.
Někde venku se chraptivě a směšně rozkřikl mladý kohoutek.
Najednou se tam dole strhlo jakési slepičí rozčilení, bylo slyšet divoké " ko-ko-ko - " a vítězně kvikající štěkot psiska.
Děvče vyskočilo.
" Honzík honí slepice! "
Ale hned si zase sedla, odhodlána ponechat slípky jejich osudu.
Bylo příjemné a jasné ticho.
" Já nevím, o čem povídat, " řekla po chvíli s nejkrásnější prostotou.
" Já vám přečtu noviny, chcete? "
Prokop se usmál.
A už tu byla s novinami a pustila se odvážně do úvodníku.
Finanční rovnováha, státní rozpočet, nekrytý úvěr...
Líbezný a nejistý hlásek odříkával klidně ty nesmírně vážné věci, a Prokopovi, jenž naprosto neposlouchal, bylo lépe, než kdyby hluboce spal.
IX
Nyní už smí Prokop na nějakou hodinku denně vylézt z postele;
dosud táhne nohy všelijak a bohužel není s ním mnoho řeči;
říkejte si mu co chcete, většinou odpoví nějak skoupě a přitom se omlouvá plachým úsměvem.
Dejme tomu v poledne - je teprve začátek dubna - sedává v zahrádce na lavičce;
vedle něho ježatý teriér Honzík se směje na celé kolo pod svými mokrými fořtovskými vousy, neboť je zřejmě pyšný na svou funkci společníka, a samou radostí se oblízne a mhouří oči, když ho zjizvená Prokopova levička pohladí po teplé huňaté hlavě.
V tu hodinu obyčejně doktor vyběhne z ordinace, čepička mu sem tam jezdí po hladké pleši, sedne na bobek a sází zeleninu;
tlustými krátkými prsty rozmílá hrudky prsti a pozorně vystýlá lůžko mladých klíčků.
Co chvíli se začne rozčilovat a bručí;
zapíchl někde do záhonku svou lulku a nemůže ji najít.
Tu se Prokop zvedne a s divinací detektiva ( neboť čte v posteli detektivky ) zamíří rovnou k ztracené faječce.
Čehož Honzík užije k tomu, aby se hlučně otřepal.
V tu hodinu chodívá Anči ( neboť tak a nikoliv Andula si přeje být jmenována ) zalévat tatínkovy záhony.
V pravé ruce nese konev, levá plave ve vzduchu;
stříbrná prška šumí do mladé hlíny, a naskytne - li se nablízku Honzík, dostane ji na zadek nebo na pitomou veselou hlavu;
tu zoufale kvikne a hledá ochranu u Prokopa.
Celé ráno se trousí do ordinace pacienti.
Chrchlají v čekárně a mlčí, každý mysle jen na své utrpení.
Někdy se ozve z ordinace strašný křik, když doktor tahá zub nějakému kloučeti.
Tu se zase Anči v panice zachrání k Prokopovi, bledá a zrovna bez sebe, úzkostně mžiká krásnými řasami a čeká, až strašná událost přejde.
Konečně kluk ubíhá ven s táhlým vytím, a Anči nějak nešikovně zamlouvá svou útlocitnou zbabělost.
Ovšem něco jiného je, když před doktorovým domem zastaví vůz vystlaný slámou a dva strejci opatrně vynášejí po schodech těžce raněného člověka.
Má rozdrcenou ruku nebo zlomenou nohu nebo hlavu roztříštěnou kopytem;
studený pot se mu řine po hrozně bledém čele, a tiše, s hrdinným sebepřemáháním sténá.
Na celý dům lehne tragické ticho;
v ordinaci se bez hluku odehrává něco těžkého, tlustá veselá služka chodí po špičkách, Anči má oči plné slz a prsty se jí třesou.
Doktor vrazí do kuchyně, s křikem žádá rum, víno nebo vodu, a dvojnásobnou hrubostí zakrývá mučivý soucit.
A ještě celý den potom nemluví a vzteká se a bouchá dveřmi.
Ale je také veliký svátek, slavný výroční trh venkovské doktořiny: očkování dětí.
Sta maminek houpá své bečící, řvoucí, spící uzlíčky, je toho plná ordinace, chodba, kuchyně i zahrádka;
Anči je jako blázen, chtěla by chovat, houpat a převíjet všechny ty bezzubé, uřvané, ochmýřené děti v nadšeném záchvatu kybelického mateřství.
I starému doktorovi se nějak okázaleji svítí pleš, od rána chodí bez brejlí, aby nepolekal ty haranty, a oči mu plavou únavou a radostí.
Jindy uprostřed noci rozčileně zařinčí zvonek.
Pak bručí ve dveřích nějaké hlasy, doktor hubuje a kočí Jozef musí zapřahat.
Někde ve vsi za svítícím okénkem přichází na svět nový člověk.
Až ráno se doktor vrací, unavený, ale spokojený, a na deset kroků smrdí karbolem;
ale takhle ho má Anči nejraději.
Pak jsou tu ještě jiné osobnosti: tlustá řehtavá Nanda v kuchyni, která po celý den zpívá a řinčí a ohýbá se smíchem.
Dále vážný kočí Jozef s visutými kníry, historik;
čte pořád dějepisné knížky a rád vykládá dejme tomu o husitských válkách nebo o historických tajemnostech kraje.
Dále panský zahradník, náramný holkář, který denně zaskočí do doktorovy zahrady, očkuje mu růže, stříhá keře a uvádí Nandu do nebezpečných záchvatů smíchu.
Dále zmíněný chlupatý a rozjařený Honzík, jenž provází Prokopa, honí blechy a slepice a zmíry rád jezdí na kozlíku doktorova kočárku.
Fric, to je starý rap trochu šedivějící, přítel králíků, rozšafný a dobrosrdečný kůň;
pohladit jeho teplé a citlivé nozdry, to je prostě vrchol příjemnosti.
Dále brunátný adjunkt ze dvora, zamilovaný do Anči, která si z něho ve spojení s Nandou ukrutně střílí.
Ředitel ze dvora, starý lišák a zloděj, jenž chodí s doktorem hrát v šachy;
doktor se rozčiluje, zuří a prohrává.
A jiné místní osobnosti, mezi nimiž neobyčejně nudný a politicky interesovaný civilní geometr otravuje Prokopa právem kolegiality.
Prokop mnoho čte nebo se tváří, jako by četl.
Jeho zjizvená, těžká tvář mnoho nepovídá, zejména ne o zoufalém a tajném zápasu s porouchanou pamětí.
Zvláště poslední pracovní léta mnoho utrpěla;
nejjednodušší vzorce a procesy jsou ty tam, a na okraji knížek si píše Prokop kusé formule, které se mu vynořují v hlavě, když na ně nejméně myslí.
Pak se sebere a jde hrát s Anči kulečník;
neboť je to hra, při které se mnoho nemluví.
I na Anči padá jeho kožená a neproniknutelná vážnost;
hraje soustředěně, míří s přísně staženým obočím, ale když koule zamíří naschvál jinam, otevře údivem ústa a mokrým jazejčkem jí ukazuje správnou cestu.
Večery u lampy.
Nejvíc toho napovídá doktor, nadšený přírodovědec bez jakýchkoliv znalostí.
Zejména jej okouzlují poslední záhady světa: radioaktivita, nekonečnost prostoru, elektřina, relativita, původ hmoty a stáří lidstva.
Je zapřisáhlý materialista, a právě proto cítí tajemnou a sladkou hrůzu neřešitelných věcí.
Někdy se Prokop nezdrží a opravuje büchnerovskou naivitu jeho názorů.
Tu starý pán naslouchá přímo pobožně a počíná si Prokopa nesmírně vážit, zejména tam, kde mu přestává rozumět, řekněme takhle o rezonančním potenciálu nebo teorii kvant.
Anči, ta prostě sedí opírajíc se bradou o stůl;
je sice na tuto pozici už trochu veliká, ale patrně od maminčiny smrti zapomněla dospívat.
Ani nemrká a dívá se velkýma očima z táty na Prokopa a vice versa.
A noci, noci jsou pokojné a širé jako všude venku.
Chvílemi zařinčí z kravína řetězy, chvílemi se blízko nebo daleko rozštěkají psi;
po nebi se mihne padající hvězda, jarní déšť zašumí v zahradě nebo stříbrným zvukem odkapává osamělá studna.
Čirý, hlubinný chlad vane otevřeným oknem, a člověk usíná požehnaným spánkem bez vidin.
X
Nuže, bylo lépe;
den za dnem se Prokopovi vracel život drobnými krůčky.
Cítil jen malátnost hlavy, bylo mu stále trochu jako ve snách.
Nezbývalo než poděkovat doktorovi a jeti po svém.
Chtěl to ohlásit jednou po večeři, ale zrovna všichni mlčeli jako zařezaní.
A pak vzal starý doktor Prokopa pod paží a dovedl si ho do ordinace;
po nějakém okolkování vyhrkl s rozpačitou hrubostí, že jako Prokop nemusí odjíždět, ať raději odpočívá, že nemá ještě vyhráno, a vůbec ať si tu zůstane a dost.
Prokop se matně bránil;
faktum ovšem bylo, že se ještě necítil v sedle a že se poněkud rozmazlil.
Zkrátka o odjezdu nebylo zatím řeči.
Vždy odpoledne se doktor zavíral v ordinaci.
" Přijďte si někdy ke mně sednout, co? " řekl Prokopovi mimochodem.
Tak tedy ho Prokop zastihl u všelijakých lahviček a kelímků a prášků.
" Víte, tady v místě není hapatyka, " vysvětloval doktor, " já musím sám dělat léky. "
A třesoucími se tlustými prsty dozoval nějaký prášek na ručních vážkách.
Měl nejistou ruku, váhy se mu houpaly a točily;
starý pán se rozčiloval, funěl a potil se na nose drobnými krůpějkami.
" Když na to pořádně nevidím, " zamlouval stáří svých prstů.
Prokop se chvíli díval, pak neřekl nic a vzal mu vážky z ruky.
Klep, klep, a prášek byl na miligram odvážen.
A druhý, třetí prášek.
Citlivé vážky jen tančily v Prokopových prstech.
" Ale koukejme, koukejme, " divil se doktor a s úžasem sledoval Prokopovy ruce, rozbité, uzlovité, s netvornými klouby, ulámanými nehty a krátkými pahýly místo několika prstů.
" Človíčku, vy máte šikovnost v těch rukou! "
Za chvíli už Prokop roztíral nějakou masť, odměřoval kapky a nahříval zkumavky.
Doktor zářil a nalepoval viněty.
Za půl hodiny byl hotov s celou lékárnou, a ještě tu byla hromada prášků do zásoby.
A po několika dnech Prokop už zběžně četl doktorovy recepty a bez řečí mu dělal magistra.
Bon.
Kdysi kvečeru se dloubal doktor na zahradě v kyprém záhonku.
Najednou strašná rána v domě, a hned nato se s řinkotem sypalo sklo.
Doktor se vrhl do domu a na chodbě se srazil s uděšenou Anči.
" Co se stalo? " volal.
" Já nevím, " vypravilo ze sebe děvče.
" To v ordinaci... "
Doktor běžel do ordinace a viděl Prokopa, jak na všech čtyřech sbírá na podlaze střepy a papíry.
" Co jste tu dělal? " rozkřikl se doktor.
" Nic, " řekl Prokop a provinile vstával.
" Praskla mně zkumavka. "
" Ale co u všech všudy, " hromoval doktor a zarazil se: z Prokopovy levice čurkem stékala krev.
" Copak vám to utrhlo prst? "
" Jen škrábnutí, " protestoval Prokop a schovával levičku za zády.
" Ukažte, " křikl starý doktor a táhl Prokopa k oknu.
Půl prstu viselo jen na kůži.
Doktor se hnal ke skříni pro nůžky, a v otevřených dveřích zahlédl Anči na smrt bledou.
" Co tu chceš? " spustil.
" Marš odtud! "
Anči se nehnula;
tiskla ruce k prsoum a vypadala co nejslibněji na omdlení.
Doktor se vrátil k Prokopovi;
nejdřív dělal něco s vatičkou a pak cvakly nůžky.
" Světlo, " křikl na Anči.
Anči se vrhla k vypínači a rozsvítila.
" A nestůj tady, " hřmotil starý pán a koupal jehlu v benzínu.
" Co tu máš co dělat?
Podej sem nitě! "
Anči skočila ke skříni a podala mu ampulku s nitěmi.
" A teď jdi! "
Anči se podívala na Prokopova záda a udělala něco jiného;
přistoupila blíž, chopila oběma dlaněma tu poraněnou ruku a podržela ji.
Doktor si zrovna myl ruce;
obrátil se k Anči a chtěl vybuchnout;
místo toho zabručel:
" Tak, teď drž pevně!
A víc u světla! "
Anči zamhouřila oči a držela.
Když nebylo slyšet nic než doktorovo supění, odvážila se zvednout oči.
Dole, kde pracoval otec, to bylo krvavé a ošklivé.
Pohlédla honem na Prokopa;
měl odvrácenou tvář, a jeho víčkem cukala bolest.
Anči trnula a polykala slzy a dělalo se jí nanic.
Zatím Prokopova ruka narůstala: spousta vaty, Billrothův batist a snad kilometr fáče pořád navíjeného;
konečně z toho bylo něco ohromného bílého.
Anči držela, kolena se jí třásla, zdálo se jí, že ta strašná operace nikdy nebude u konce.
Najednou se jí zatočila hlava, a pak slyšela, jak otec povídá:
" Na, vypij to honem! "
Otevřela oči a shledala, že sedí v ordinační sesli, že tati jí podává skleničku s něčím, za ním že stojí Prokop, usmívá se a chová na prsou zavázanou ruku vypadající jako obrovské poupě.
" Tak to vypij, " naléhal doktor a jen cenil zuby.
Spolkla to tedy a rozkuckala se;
byl to vražedný koňak.
" A teď vy, " řekl doktor a podal skleničku Prokopovi.
Prokop byl trochu bledý a statečně čekal, že dostane vynadáno.
Nakonec se napil doktor, odchrchlal a spustil:
" Tak co jste tu vlastně prováděl? "
" Pokus, " řekl Prokop s křivým úsměvem provinilce.
" Co?
Jaký pokus?
S čím pokus? "
" Jen tak.
Jen - jen - jde - li něco udělat z chloridu draselnatého. "
" Co udělat? "
" Třaskavina, " šeptal Prokop v pokoře hříšníka.
Doktor se svezl očima na jeho ofáčovanou ruku.
" A to se vám vyplatilo, člověče!
Ruku vám to mohlo utrhnout, co?
Bolí?
Ale dobře na vás, patří vám to, " prohlašoval krvelačně.
" Ale tati, " ozvala se Anči, " nech ho teď! "
" A co ty tu máš co dělat, " zavrčel doktor a pohladil ji rukou páchnoucí karbolem a jodoformem.
Nyní doktor nosil klíč od ordinace v kapse.
Prokop si objednal balík učených svazků, chodil s rukou na pásku a studoval po celé dny.
Už kvetou třešně, lepkavé mladé listí se třpytí ve slunci, zlaté lilie rozvírají těžká poupata.
Po zahrádce chodí Anči s obtloustlou kamarádkou, obě se drží kolem pasu a smějí se;
teď sestrčily k sobě růžové čumáčky, něco si šeptají, zrudnou ve smíchu a začnou se líbat.
Po létech zase cítí Prokop tělesné blaho.
Živočišně se oddává slunci a mhouří oči, aby naslouchal šumění svého těla.
Vzdychne a sedá k práci;
ale chce se mu běhat, toulá se daleko po kraji a věnuje se náruživé radosti dýchat.
Někdy potká Anči v domě či v zahradě a pokouší se něco povídat;
Anči se na něj dívá po očku a neví co mluvit;
ale ani Prokop to neví, a proto upadá do bručivého tónu.
Zkrátka je mu lépe nebo se aspoň cítí jistější, je - li sám.
Při studiu pozoroval, že mnoho zanedbal;
věda byla už v mnohém dále a jinde, leckdy se musel nově orientovat;
a hlavně se bál vzpomínat na svou vlastní práci, neboť tam, to cítil, se mu nejvíc potrhala souvislost.
Pracoval jako mezek nebo snil;
snil o nových laboratorních metodách, ale zároveň ho lákal jemný a odvážný kalkul teoretika;
a vztekal se sám na sebe, když jeho hrubý mozek nebyl s to rozštípnout teninký vlas problému.
Byl si vědom, že jeho laboratorní " destruktivní chemie " otvírá nejpodivnější průhledy do teorie hmoty;
narážel na nečekané souvislosti, ale hned zas je rozšlapal svým příliš těžkým uvažováním.
Rozmrzen praštil vším, aby se ponořil do nějakého hloupého románu;
ale i tam ho pronásledovala laboratorní posedlost: místo slov četl samé chemické symboly;
byly to bláznivé vzorce plné prvků dosud neznámých, jež ho znepokojovaly i ve snách.
XI
Té noci se mu zdálo, že studuje veleučený článek v The Chemist.
Zarazil se u vzorce AnCi a nevěděl si s ním rady;
hloubal, kousal se do kloubů a najednou pochopil, že to znamená Anči.
A vida, ona je vlastně tady a posmívá se mu s pažema založenýma za hlavou;
přistoupil k ní, chytil ji oběma rukama a začal ji líbat a kousat do úst.
Anči se divoce brání koleny a lokty;
drží ji brutálně a jednou rukou z ní trhá šaty v dlouhých pásech.
Už cítí dlaněmi její mladé maso;
Anči sebou zběsile zmítá, vlasy padly jí přes tvář, teď, teď náhle ochabuje a klesá;
Prokop se vrhá k ní, ale nalézá pod rukama jen samé dlouhé hadříky a fáče;
trhá je, rve je, chce se z nich vyprostit, a probouzí se.
Hanbil se nesmírně za svůj sen;
i ustrojil se potichu, sedl u okna a čekal na svítání.
Není hranice mezi nocí a dnem;
jen nebe maličko pobledne, a vzduchem proletí signál, jenž není ani světlo ani zvuk, ale poroučí přírodě: vzbuď se!
Tu tedy nastalo ráno ještě prostřed noci.
Rozkřičeli se kohouti, zvířata v stájích se pohnula.
Nebe bledne do perleťova, rozzařuje se a lehce růžoví;
první červený pruh vyskočil na východě, " štilip štilip játiti piju piju já, " štěkají a křičí ptáci, a první člověk jde volným krokem za svým povoláním.
Také učený člověk sedl k dílu.
Dlouho kousal násadku, než se odhodlal napsat první slova;
neboť toto bude veliká věc, úhrn experimentování a přemýšlení dvanácti let, práce opravdu vykoupená krví.
Ovšem, to zde bude jen náčrt, či spíš jistá fyzikální filozofie nebo báseň nebo vyznání víry.
Bude to obraz světa sklenutý z čísel a rovnic;
avšak tyto cifry astronomického řádu měří něco jiného než vznešenost oblohy: kalkulují vratkost a destrukci hmoty.
Vše, co jest, je tupá a vyčkávající třaskavina;
ale jakékoliv budiž číslo její netečnosti, je jenom mizivým zlomkem její brizance.
Vše, co se děje, oběhy hvězd a telurická práce, veškerá entropie, sám pilný a nenasytný život, to vše jen na povrchu, nepatrně a neměřitelně ohlodává a váže tuto výbušnou sílu, jež se jmenuje hmota.
Vězte tedy, že pouto, jež ji váže, je jenom pavučina na údech spícího titána;
dejte mi sílu, aby jej pobodl, i setřese kůru země a vrhne Jupitera na Saturna.
A ty, lidstvo, jsi jenom vlaštovka, která si pracně ulepila hnízdo pod krovem kosmické prachárny;
cvrlikáš za slunce východu, zatímco v sudech pod tebou mlčky duní strašlivý potenciál výbuchu...
Ty věci Prokop ovšem nepsal;
byly mu jenom ztajenou melodií, jež okřídlovala těžkopádné věty odborného výkladu.
Pro něho bylo více fantazie v holém vzorci a víc oslnivé krásy v číselném výrazu.
A tak psal svou báseň ve značkách, číslicích a děsné hantýrce učených slov.
K snídani nepřišel.
Přišla tedy Anči a nesla mu mlíčko.
Děkoval a přitom si vzpomněl na svůj sen, a jaksi to nesvedl podívat se na ni.
Koukal tvrdošíjně do kouta;
bůhví jak je to možno, že přesto viděl každý zlatý vlásek na jejích holých pažích;
nikdy si toho tak nevšiml.
Anči stála blizoučko.
" Budete psát? " ptala se neurčitě.
" Budu, " bručel a myslel, co by tomu řekla, kdyby jí zničehonic položil hlavu na prsa.
" Po celý den? "
" Po celý den. "
Asi by ucouvla náramně dotčena;
ale má pevná, malá a široká ňadra, o kterých snad ani neví.
Ostatně, co s tím!
" Chtěl byste něco? "
" Ne, nic. "
Je to hloupé;
chtěl by ji hryzat do paží či co;
ženská nikdy neví, jak člověka vyrušuje.
Anči pokrčila rameny trochu uraženě.
" Taky dobře. "
A byla pryč.
Vstal a přecházel po pokoji;
zlobil se na sebe i na ni, a hlavně se mu už nechtělo psát.
Sbíral myšlenky, ale naprosto se mu to nedařilo.
Rozmrzel se a otráven chodil od stěny ke stěně s pravidelností kyvadla.
Hodinu, dvě hodiny.
Dole řinčí talíře, prostírá se k obědu.
Sedl znovu k svým papírům a položil hlavu do dlaní.
Za chvíli tu byla služka a přinesla mu oběd.
Vrátil jídlo skoro netknuté a vrhl se rozmrzen na postel.
Je zřejmo, že už ho mají dost, že i on má toho všeho až po krk a že je načase odejet.
Ano, hned zítra.
Dělal si nějaké plány pro příští práci, bylo mu neznámo proč stydno a trapno a konečně z toho všeho usnul jako zabitý.
Probudil se pozdě odpoledne s duší zbahnělou a tělem zamořeným shnilou leností.
Coural po pokoji, zíval a bezmyšlenkovitě se mrzel.
Setmělo se, a ani nerozsvítil.
Služka mu přinesla večeři.
Nechal ji vystydnout a poslouchal, co se děje dole.
Vidličky cinkaly, doktor bručel a náramně brzo po večeři práskl dveřmi u svého pokoje.
Bylo ticho.
Jist, že už nikoho nepotká, sebral se Prokop a šel do zahrady.
Byla vlažná a jasná noc.
Už kvetou šeříky a pustoryl, Bootes široce rozpíná na nebi svou hvězdnou náruč, je ticho prohloubené dalekým psím štěkáním.
O kamennou zídku v zahradě se opírá něco světlého.
Je to ovšem Anči.
" Je krásně, že? " dostal ze sebe, aby vůbec něco řekl, a opřel se o zídku vedle ní.
Anči nic, jenom odvrací tvář a její ramena sebou nezvykle a neklidně trhají.
" To je Bootes, " bručel Prokop sdílně.
" A nad ním... je Drak, a Cepheus, a tamto je Kassiopeja, ty čtyři hvězdičky pohromadě.
Ale to se musíte dívat výš. "
Anči se odvrací a něco roztírá kolem očí.
" Tamta jasná, " povídá Prokop váhavě, " je Pollux, beta Geminorum.
Nesmíte se na mne zlobit.
Snad jsem se vám zdál hrubý, že?
Já jsem... něco mne trápilo, víte?
Nesmíte na to dát. "
Anči zhluboka vzdychla.
" A která je... tamta? " ozvala se tichým, kolísavým hláskem.
" Ta nejjasnější dole. "
" To je Sírius, ve Velkém psu.
Taky Alhabor mu říkají.
A tamhle docela vlevo Arcturus a Spica.
Teď padala hvězda.
Viděla jste? "
" Viděla.
Proč jste se ráno na mne tak zlobil? "
" Nezlobil.
Jsem snad... někdy... trochu hranatý;
ale já jsem byl tvrdě živ, víte, příliš tvrdě;
pořád sám a... jako první hlídka.
Nedovedu ani pořádně mluvit.
Chtěl jsem dnes... dnes napsat něco krásného... takovou vědeckou modlitbu, aby tomu každý rozuměl;
myslil jsem, že... že vám to přečtu;
a vidíte, všechno ve mně vyschlo, člověk už se stydí... rozehřát se, jako by to byla slabost.
Nebo vůbec něco říci ze sebe.
Takový okoralý, víte?
Už hodně šedivím. "
" Vždyť vám to sluší, " vydechla Anči.
Prokopa překvapila tato stránka věci.
" Nu víte, " řekl zmateně, " příjemné to není.
Už by byl čas... už by byl čas svážet svou úrodu domů.
Co by jiný udělal z toho, co já vím!
A já nemám nic, nic, nic z toho všeho.
Jsem jenom... ' berühmt ' a ' célèbre ' a ' highly esteemed ';
ani o tom... u nás... nikdo neví.
Já myslím, víte, že mé teorie jsou dost špatné;
já nemám hlavu na teoretika.
Ale co jsem našel, není bez ceny.
Mé exotermické třaskaviny... diagramy... a exploze atomů... to má nějakou cenu.
A publikoval jsem sotva desetinu toho, co vím.
Co by z toho jiný udělal!
Já už... ani nerozumím jejich teoriím;
jsou tak subtilní, tak duchaplné... a mne to jen mate.
Jsem kuchyňský duch.
Dejte mně k nosu nějakou látku, a já zrovna čichám, co se s ní dá dělat.
Ale pochopit, co z toho plyne... teoreticky a filozoficky..., to neumím.
Já znám... jen fakta;
já je dělám;
jsou to má fakta, rozumíte?
A přece... já... já za nimi cítím nějakou pravdu;
ohromnou obecnou pravdu... která všechno převrátí... až vybuchne.
Ale ta velká pravda... je za fakty a ne za slovy.
A proto, proto musíš za fakty! až ti to třeba obě ruce utrhne... "
Anči, opřena o zídku, sotva dýchala.
Nikdy dosud se ten zamračený patron tolik nerozmluvil - a hlavně nikdy nemluvil o sobě.
Zápasil těžce se slovem;
zmítala jím ohromná pýcha, ale také plachost a zmučenost;
a kdyby mluvil třeba v integrálách, chápala Anči, že se před ní děje něco naprosto niterného a lidsky zjitřeného.
" Ale to nejhorší, to nejhorší, " bručel Prokop.
" Někdy... a tady zvlášť... i to, i to se mně zdá hloupé... a k ničemu.
I ta konečná pravda... vůbec všecko.
Nikdy dřív mně to tak nepřišlo.
Nač, a k čemu...
Snad je rozumnější poddat se... prostě poddat se tomu, tomu všemu - ( Nyní ukázal rukou cosi kolem dokola. )
Prostě životu.
Člověk nemá být šťastný;
to ho změkčuje, víte?
Pak se mu zdá všechno ostatní zbytečné, malé... a nesmyslné.
Nejvíc... nejvíc udělá člověk ze zoufalství.
Ze stesku, ze samoty, z ohlušování.
Protože mu nic nestačí.
Já jsem pracoval jako blázen.
Ale tady, tady jsem začal být šťastný.
Tady jsem poznal, že je snad... něco lepšího než myslet.
Tady člověk jenom žije... a vidí, že je to něco ohromného... jenom žít.
Jako váš Honzík, jako kočka, jako slepice.
Každé zvíře to umí... a mně to připadá tak ohromné, jako bych dosud nežil.
A tak... tak jsem podruhé ztratil dvanáct let. "
Jeho potlučená, bůhvíkolikrát sešívaná pravice se chvěla na zídce.
Anči mlčí, i potmě je vidět její dlouhé řasy;
opírá se lokty a hrudí o zděný plot a mžiká k hvězdičkám.
Tu zašelestilo něco v křoví, a Anči se zděsila;
až ji to mocí vrhlo k Prokopovu rameni.
" Co je to? "
" Nic, nejspíš kuna;
jde asi do dvora, na kuřata. "
Anči znehybněla.
Její mladé prsy se nyní pružně, plně opírají o Prokopovu pravici, - snad, jistě o tom sama neví, ale Prokop to ví víc než cokoliv na světě;
bojí se hrozně pohnout rukou, neboť, předně, by si Anči myslela, že ji tam položil schválně, a za druhé by vůbec změnila polohu.
Zvláštní však je, že tato okolnost vylučuje, aby dále mluvil o sobě a o ztraceném životě.
" Nikdy, " koktá zmateně, " nikdy jsem nebyl tak rád... tak šťasten jako tady.
Váš tatík je nejlepší člověk na světě, a vy... vy jste tak mladá... "
" Já jsem myslela, že se vám zdám... příliš hloupá, " povídá Anči tiše a šťastně.
" Nikdy jste se mnou takhle nemluvil. "
" Pravda, nikdy dosud, " zabručel Prokop.
Oba se odmlčeli.
Cítil na ruce lehké oddechování jejích ňader;
mrazilo ho a tajil dech, i ona, zdá se, tají dech v tichém trnutí, ani nemrká a široce hledí nikam.
Oh, pohladit a stisknout!
Oh, závrati, prvý dotyku, lichotko bezděčná a horoucí!
Zda tě kdy potkalo dobrodružství opojnější než tato nevědomá a oddaná důvěrnost?
Skloněné poupě, tělo bázlivé a jemné! kdybys tušilo mučivou něhu té tvrdé chlapské ruky, jež tě bez hnutí hladí a svírá!
Kdybys - kdyby - kdybych teď učinil... a stiskl...
Anči se vztyčila nejpřirozenějším pohybem.
Ach, děvče, tys tedy opravdu o ničem nevědělo!
" Dobrou noc! " povídá Anči tiše, a její tvář je bledá a nejasná.
" Dobrou noc, " praví trochu sevřeně a podává mu ruku;
podává ji levě a chabě, je jako polámaná a dívá se široce nějak jinam.
Není - liž pak to, jako by chtěla ještě prodlít?
Ne, jde už, váhá;
ne, stojí a trhá na kousíčky nějaký lístek.
Co ještě říci?
Dobrou noc, Anči, a spěte lépe než já.
Neboť zajisté nelze teď jít spat.
Prokop se vrhá na lavičku a položí hlavu do dlaní.
Nic, nic se neudálo... tak dalece;
bylo by hanebné hnedle myslet na bůhvíco.
Anči je čistá a nevědomá jako telátko, a teď už dost o tom;
nejsem přece chlapec.
Tu se rozsvítilo v prvním patře okno.
Je to Ančina ložnice.
Prokopovi bouchá srdce.
Ví, že je to hanebnost, tajně se tam dívat;
jistě, to by jako host dělat neměl.
Pokouší se dokonce zakašlat ( aby ho slyšela ), ale jaksi to selhalo;
i sedí jako socha a nemůže odvrátit očí od zlatého okna.
Anči tam přechází, shýbá se, něco dlouze a široce robí;
aha, rozestýlá si postýlku.
Teď stojí u okna, dívá se do tmy a zakládá ruce za hlavou: zrovna tak ji viděl ve snu.
Teď, teď by bylo radno se ozvat;
proč to neudělal?
Už je na to pozdě;
Anči se odvrací, přechází, je ta tam;
ba ne, to sedí zády k oknu a zřejmě se zouvá hrozně pomalu a zamyšleně;
nikdy se nesní líp než se střevícem v ruce.
Aspoň teď by bylo načase zmizet;
ale místo toho vylezl na lavičku, aby líp viděl.
Anči se vrací, už nemá na sobě živůtek;
zvedá nahé paže a vyndává si z účesu vlásničky.
Nyní hodila hlavou, a celá hříva se jí rozlévá po ramenou;
děvče jí potřese, hurtem si přehodí celou tu úrodu vlasů přes čelo a teď ji zpracovává kartáčem a hřebenem, až má hlavu jako cibulku;
je to patrně velmi směšné, neboť Prokop, hanebník, přímo září.
Anči, panenka bílá, stojí se skloněnou hlavou a splétá si vlasy ve dva copy;
má víčka sklopena a něco si šeptá, zasměje se, zastydí se, až jí to ramena zvedá;
pásek košile, pozor, sklouzne.
Anči hluboce přemýšlí a hladí si bílé ramínko v nějakém rozkošnictví, zachvěje se chladem, pásek se smeká už povážlivě, a světlo zhaslo.
Nikdy jsem neviděl nic bělejšího, nic pěknějšího a bělejšího než toto osvětlené okno.
XII
Hned ráno ji zastihl, jak drhne mydlinkami Honzíka v neckách;
psisko zoufale vytřepávalo vodu, ale Anči se nedala, držela ho za čupřiny a náruživě mydlila, postříkaná, zmáčená na břiše a usmátá.
" Pozor, " křičela z dálky, " postříká vás! "
Vypadala jako mladá nadšená maminka;
oj bože, jak je vše prosté a jasné na tomto slunném světě!
Ani Prokop nevydržel zahálet.
Vzpomněl si, že nefunguje zvonek, a jal se spravovat baterii.
Zrovna oškrabával zinek, když se k němu tiše blížila ona;
měla rukávy po loket vyhrnuté a mokré ruce, neboť se pere.
" Nevybuchne to? " ptá se starostlivě.
Prokop se musel usmát;
i ona se zasmála a stříkla po něm mydlinkami;
ale hned mu šla s vážnou tváří utřít loktem bublinku mýdla na vlasech.
Hle, včera by se toho nebyla odvážila.
K polednímu vleče s Nandou koš prádla na zahradu;
bude se bílit.
Prokop s povděkem sklapl knihu;
nenechá ji přece tahat se s těžkou kropicí konví.
Zmocnil se konve a kropí prádlo;
hustá prška přeradostně a horlivě bubnuje na řásné ubrusy a na bělostné rozložité povlaky a do široce rozevřených náručí mužských košil, šumí, crčí a slévá se ve fjordy a jezírka.
Prokop se žene zkropit i bílé zvonky sukének a jiné zajímavé věci, ale Anči mu vyrve konev a zalévá sama.
Zatím si Prokop sedl do trávy, dýchá s rozkoší vůni vlhkosti a pozoruje Ančiny činné a krásné ruce.
Soi de theoi tosa doien, vzpomněl si zbožně.
Sebas m ' echei eisoroónta.
Já s úžasem na tebe hledím.
Anči usedá k němu do trávy.
" Nač jste to myslel? "
Mhouří oči oslněním a radostí, zardělá a kdovíproč tak šťastná.
Rve plnou hrstí svěží trávu a chtěla by mu ji z bujnosti hodit do vlasů;
ale bůhví, i teď ji tísní jakýsi uctivý ostych před tím ochočeným hrdinou.
" Měl jste někdy někoho rád? " ptá se zčistajasna a honem se dívá jinam.
Prokop se směje.
" Měl.
Vždyť i vy jste už měla někoho ráda. "
" To jsem byla ještě hloupá, " vyhrkne Anči a proti své vůli se červená.
" Študent? "
Anči jen kývne a kouše nějakou travinu.
" To nic nebylo, " povídá pak rychle.
" A vy? "
" Jednou jsem potkal děvče, které mělo takové řasy jako vy.
Možná že vám byla podobná.
Prodávala rukavice či co. "
" A co dál? "
" Nic dál.
Když jsem tam šel podruhé koupit rukavice, už tam nebyla. "
" A... líbila se vám? "
" Líbila. "
" A... nikdy jste ji... "
" Nikdy.
Teď mně dělá rukavice... bandažista. "
Anči soustřeďuje svou pozornost na zem.
" Proč... vždycky přede mnou schováváte ruce? "
" Protože... protože je mám tak rozbité, " děl Prokop a chudák se začervenal.
" To je zrovna tak krásné, " šeptá Anči s očima sklopenýma.
" K obědúúú, k obědúúú, " vyvolává Nanda před domem.
" Bože, už, " vzdychne Anči a velmi nerada se zvedá.
Po obědě se starý doktor jen tak trochu položil, jen docela málo.
" Víte, " omlouval se, " já jsem se ráno nadřel jako pes. "
A hned začal pravidelně a pilně chrupat.
Zasmáli se na sebe očima a po špičkách vyšli;
a i v zahradě mluvili potichu, jako by ctili jeho sytý spánek.
Prokop musel povídat o svém životě.
Kde se narodil a kde rostl, že byl až v Americe, co bídy poznal, co kdy dělal.
Dělalo mu dobře zopakovat si celý ten život;
neboť, kupodivu, byl klikatější a divnější, než by sám myslel;
a ještě o mnohém pomlčel, zejména, nu, zejména o jistých citových záležitostech, neboť předně to nemá takový význam, a za druhé, jak známo, každý mužský má o čem mlčet.
Anči byla tichá jako pěna;
připadalo jí jaksi směšné a zvláštní, že Prokop byl také dítětem a chlapcem a vůbec něčím jiným než bručivým a divným člověkem, vedle něhož se cítí taková nesvá a maličká.
Nyní by se už nebála na něho i sáhnout, zavázat mu kravatu, pročísnout vlasy nebo vůbec.
A poprvé viděla teď jeho tlustý nos, jeho drsná ústa a přísné, mračné, krvavě protkané oči;
připadalo jí to vše nesmírně divné.
A nyní byla řada na ní, aby povídala o svém životě.
Už otevřela ústa a nabírala dechu, ale dala se do smíchu.
Uznejte, co se může říci o tak nepopsaném životě, a dokonce někomu, kdo už jednou byl dvanáct hodin zasypán, kdo byl ve válce, v Americe a kdovíkde ještě?
" Já nic nevím, " řekla upřímně.
Nuže, řekněte, není takové " nic stejně cenné jako mužovy zkušenosti?
Je pozdě odpoledne, když spolu putují vyhřátou polní stezkou.
Prokop mlčí a Anči poslouchá.
Anči hladí rukou ostnaté vrcholky klasů.
Anči se ho dotýká ramenem, zpomaluje krok, vázne;
pak zase zrychlí chůzi, jde dva kroky před ním a rve klasy v jakési potřebě ničit.
Tato slunečná samota je posléze tíží a znervózňuje;
neměli jsme sem jít, myslí si oba potají, a v tísnivém rozladění soukají ze sebe plytký, potrhaný hovor.
Konečně tady je cíl, kaplička mezi dvěma starými lípami;
je pozdní hodina, kdy pasáci začínají zpívat.
Tu je sedátko poutníků;
usedli a jaksi ještě víc potichli.
Nějaká žena klečela u kapličky a modlila se, jistěže za svou rodinu.
Sotva odešla, zvedla se Anči a klekla na její místo.
Bylo v tom něco nekonečně a samozřejmě ženského;
Prokop se cítil chlapcem vedle zralé prostoty tohoto pravěkého a posvátného gesta.
Anči konečně vstala, zvážnělá jaksi a vyspělá, o čemsi rozhodnutá, s čímsi smířená;
jako by něco poznala, jako by něco v sobě nesla, přetížená, zamyšlená, bůhvíčím tak změněná;
jen slabikami odpovídala sladkým a potemnělým hlasem, když se loudali domů cestičkou soumraku.
Nemluvila při večeři a nemluvil ani Prokop;
mysleli asi na to, kdy starý pán si půjde přečíst noviny.
Starý pán bručel a zkoumal je přes brejličky;
holenku, něco se mu tady netento, nezdálo jaksi v pořádku.
Už se to trapně táhlo, když se ozval zvonek a člověk odněkud ze Sedmidolí nebo ze Lhoty prosil doktora k porodu.
Starý doktor byl pramálo potěšen, zapomněl dokonce hubovat.
Ještě s porodním tlumokem zaváhal ve dveřích a kázal suše:
" Jdi spat, Anči. "
Beze slova se zvedla a sklízela se stolu.
Byla dlouho, velmi dlouho někde v kuchyni.
Prokop nervózně kouřil a už chtěl odejít.
Tu se vrátila, bledá, jako by ji mrazilo, a řekla s hrdinným přemáháním:
" Nechcete si zahrát biliár? "
To znamenalo: se zahradou dnes nic nebude.
Nu, byla to prašpatná partie;
zejména Anči byla zrovna toporná, šťouchala naslepo, zapomínala hrát a stěží odpovídala.
A když jednou zahodila nejvyloženějšího sedáka, ukazoval jí Prokop, jak to měla sehrát: pravá faleš, vzít trochu dole, a je to;
při tom - jen aby jí vedl ruku - položil svou ruku na její.
Tu Anči prudce, temně mu vzhlédla do tváře, hodila tágo na zem a utekla.
Nuže, co dělat?
Prokop pobíhal po salóně, kouřil a mrzel se.
Eh, divné děvče;
ale proč to tak mate mne sama?
Její hloupá pusa, jasné blizoučké oči, líčko hladké a horoucí, nu, člověk není konečně ze dřeva.
Což by bylo takovým hříchem pohladit líčko, políbit, pohladit, ach, růžové líce, a požehnat vlasy, vlasy, přejemné vlásky nad mladou šíjí ( člověk není ze dřeva );
políbit, pohladit, vzít do rukou, pocelovat zbožně a opatrně?
Hlouposti, mrzel se Prokop;
jsem starý osel;
což bych se nestyděl - takové dítě, které na to ani nemyslí, ani nemyslí - Dobrá;
toto pokušení vyřídil Prokop sám se sebou, ale tak rychle to nešlo;
mohli byste jej vidět, jak stojí před zrcadlem se rty do krve rozkousanými a mračně, hořce vyzývá a měří svá léta.
Jdi spat, starý mládenče, jdi;
právě sis ušetřil ostudu, až by se ti mladá, hloupá holčička vysmála;
i tenhle výsledek stojí za to.
Jakžtakž odhodlán stoupal Prokop nahoru do své ložnice;
jen ho tížilo, že musí tadyhle projít podle Ančina pokojíčku.
Šel po špičkách: snad už spí, dítě.
A najednou stanul se srdcem splašeně tlukoucím.
Ty dveře...
Ančiny... nejsou dovřeny.
Nejsou vůbec zavřeny a za nimi tma.
Co je to?
A tu slyšel uvnitř cosi jako zakvílení.
Něco ho chtělo vrhnout tam, do těch dveří;
ale něco silnějšího jej tryskem srazilo se schodů dolů a ven do zahrady.
Stál v temném houští a tiskl ruku k srdci, jež bouchalo jako na poplach.
Kristepane, že jsem k ní nešel!
Anči jistě. klečí - polosvlečena - a pláče do peřinky, proč? to nevím;
ale kdybych byl vešel - nuže, co by se stalo?
Nic;
klekl bych vedle ní a prosil, aby neplakala;
pohladil, pohladil bych lehké vlasy, vlásky už rozpuštěné - Ó bože, proč nechala otevřeno?
Ejhle, světlý stín vyklouzl z domu a míří do zahrady.
Je to Anči, není svlečena ani nemá vlasy rozpuštěné, ale tiskne ruce k skráním, neboť na palčivém čele ruce chladí;
a štká ještě posledním dozvukem pláče.
Jde podle Prokopa, jako by ho neviděla, ale dělá mu místo po svém pravém boku;
neslyší, nevidí, ale nebrání se, když ji bere pod paží a vede k lavičce.
Prokop zrovna sbírá nějaká slova chlácholení ( u všech všudy, o čem vlastně? ), když náhle, bác, má na rameni její hlavu, ještě jednou to křečovitě zapláče, a prostřed vzlyků a smrkání to odpovídá, že " to nic není ";
Prokop ji obejme rukou, jako by jí byl rodným strýčkem, a nevěda si jinak rady bručí cosi, že je hodná a strašně milá;
načež vzlyky roztály v dlouhé vzdechy ( cítil kdesi v podpaží jejich horoucí vlhkost ) a bylo dobře.
Ó noci, nebešťanko, ty ulevíš sevřené hrudi a rozvážeš těžký jazyk;
povzneseš, požehnáš, okřídlíš tiše tlukoucí srdce, srdce teskné a zamlklé;
žíznivým dáváš pít ze své nekonečnosti.
V kterémsi mizivém bodě prostoru, někde mezi Polárkou a Jižním křížem, Centaurem a Lyrou se děje dojatá věc;
nějaký muž se zničehonic cítí jediným ochráncem a tátou tady té mokré tvářičky, hladí ji po temeni a povídá - co vlastně?
Že je tak šťasten, tak šťasten, že má tak rád, hrozně rád to štkající a posmrkávající na svém rameni, že nikdy odtud neodejde a kdesi cosi.
" Já nevím, co mne to napadlo, " vzlyká a vzdychá Anči.
" Já... já jsem tak chtěla s vámi ještě... mluvit... "
" A proč jste plakala? " bručel Prokop.
" Protože jste tak dlouho nešel, " zní překvapující odpověď.
V Prokopovi něco slábne, vůle či co.
" Vy... vy mne... máte ráda? " vysouká ze sebe, a hlas mu mutuje jako čtrnáctiletému.
Hlava zarytá v jeho podpaží prudce a bez výhrady kývá.
" Snad jsem... měl za vámi přijít, " šeptá Prokop zdrcen.
Hlava rozhodně vrtí, že ne.
" Tady... je mi líp, " vydechne Anči po chvíli.
" Tady je... tak krásně! "
Nikdo snad nepochopí, co je tak krásného na drsném mužském kabátě, čpícím tabákem a tělesností;
ale Anči do něho zarývá tvář a za nic na světě by ji neobrátila k hvězdičkám: tak je šťastna v tomto tmavém a kořenném úkrytu.
Její vlasy šimrají Prokopa pod nosem a voní přepěknou vůničkou.
Prokop jí hladí schýlená ramena, hladí její mladičkou šíji a hruď, a nalézá jenom chvějící se oddanost;
tu zapomínaje na vše, prudký a brutální popadne její hlavu a chce ji políbit na mokré rty.
A hle, Anči se divoce brání, přímo tuhne hrůzou a jektá " ne ne ne ";
a už zas se zavrtala tváří do jeho kabátu a je cítit, jak v ní buchá poplašené srdce.
A Prokop náhle pochopí, že měla být políbena poprvé.
Tu se zastyděl za sebe, zněžněl nesmírně a neodvážil se již ničeho více než ji hladit po vlasech: to se smí, to se smí;
bože, vždyť je to docela ještě dítě a úplný pitomec!
A nyní již ani slova, ani slovíčka, jež by se jen dechem dotklo neslýchaného dětství této bílé, veliké jalovičky;
ani myšlenky, která by chtěla hrubě vysvětlit zmatené pohnutky tohoto večera!
Nevěděl věru, co povídá;
mělo to medvědí melodii a pražádnou syntaxi;
týkalo se to střídavě hvězd, lásky, boha, krásné noci a kterési opery, na jejíž jméno a děj si Prokop živou mocí nemohl vzpomenout, ale jejíž smyčce a hlasy v něm opojně zvučely.
Chvílemi se mu zdálo, že Anči usnula;
i umlkal, až zase pocítil na rameni blažený dech ospalé pozornosti.
Posléze se Anči vzpřímila, složila ruce v klín a zamyslela se.
" Já ani nevím, já ani nevím, " povídá sladce, " mně se to ani nezdá možné. "
Po nebi světlou proužkou padá hvězda.
Pustoryl voní, tady spí zavřené koule pivoněk, jakýsi božský dech šelestí v korunách stromů.
" Já bych tu tak chtěla zůstat, " šeptá Anči.
Ještě jednou bylo Prokopovi svésti němý boj s pokušením.
" Dobrou noc, Anči, " dostal ze sebe.
" Kdyby... kdyby se vrátil váš tati... "
Anči poslušně vstala.
" Dobrou noc, " řekla a váhala;
tak stáli proti sobě a nevěděli, co počít nebo skončit.
Anči byla bledá, rozčileně mžikala a vypadala, jako by se chtěla odhodlat k nějakému hrdinství;
ale když Prokop - už nadobro ztráceje hlavu - vztáhl ruku po jejím lokti, uhnula zbaběle a dala se na ústup.
Tak šli zahradní stezičkou dobře na metr od sebe;
ale když došli tam, co je ten nejčernější stín, patrně ztratili směr či co, neboť Prokop narazil zuby na nějaké čelo, políbil chvatně studený nos a našel svými ústy rty zoufale semknuté;
tu je rozryl hrubou přesilou, lámaje děví šíji vypáčil jektající zuby a ukrutně líbal horoucí vláhu otevřených, sténajících úst.
Pak už se mu vydrala z rukou, postavila se u zahradních vrátek a vzlykala.
Tu ji běží Prokop těšit, hladí ji, rozsévá hubičky do vlasů a na ucho, na šíj a na záda, ale nepomáhá to;
prosí, obrací k sobě mokré líčko, mokré oči, mokrou a štkající pusu, má ústa plná slanosti slz, celuje a hladí, a náhle vidí, že ona se už ničemu nebrání, že se vzdala na milost a nemilost a snad pláče nad svou hroznou porážkou.
Nuže, všechno mužské rytířství rázem procitá v Prokopovi;
pouští z náručí tu hromádku neštěstí a nesmírně dojat líbá jenom zoufalé prsty smáčené slzami a třesoucí se.
Tak, tak je to lépe;
a tu zas ona složí tvář na jeho hrubou pracku a celuje ji vlhkou, palčivou pusou a horkým dechem a tlukotem zrosených řas, a nedá si ji vzít.
A tu i on mžiká očima a tají dech, aby nevzdychl mukou něhy.
Anči zvedla hlavu.
" Dobrou noc, " povídá tiše a nastaví zcela prostě rty.
Prokop se k nim skloní, vdechne na ně polibek, jak jemný jen umí, a už se ani neodváží ji doprovodit dál;
stojí a trne, a pak se klidí až na druhý konec zahrady, kam nepronikne ani paprsek z jejího okna: stojí a vypadá, jako by se modlil.
Nikoliv, není to modlitba;
je to jen nejkrásnější noc života.
XIII
Když svítalo, nemohl už vydržet doma: umínil si, že poběží natrhat květin;
pak je položí na práh Ančiny ložnice, a až ona vyskočí...
Okřídlen radostí vykradl se Prokop z domu málem už ve čtyři ráno.
Lidi, je to krása;
každý květ jiskří jako oči ( ona má mírné, veliké oči kravičky ) ( ona má tak dlouhé řasy ) ( teď spí, má víčka oblá a něžná jako vajíčka holubí ) ( bože, znát její sny ) ( má - li ruce složeny na prsou, zvedají se dechem;
ale má - li je pod hlavou, tu jistě se jí shrnul rukáv a je vidět loket, kolečko drsné a růžové ) ( onehdy říkala, že spí dosud v železné dětské postýlce ) ( říkala, že v říjnu jí bude už devatenáct ) ( má na krku mateřské znamínko ) ( jak jen je možno, že mne má ráda, to je tak divné ), vskutku, nic se nevyrovná kráse letního jitra, ale Prokop se dívá do země, usmívá se, pokud to vůbec dovede, a putuje samými závorkami až k řece.
Tam objeví - ale u druhého břehu - poupata leknínů;
tu zhrdaje vším nebezpečím se svlékne, vrhne se do hustého slizu zátoky, pořeže si nohy o nějakou zákeřnou ostřici a vrací se s náručí leknínů.
Leknín je květina poetická, ale pouští ošklivou vodu z tučných stvolů;
i běží Prokop s poetickou kořistí domů a přemýšlí, z čeho by udělal na svou kytku pořádnou manžetu.
Vida, na lavičce před domem zapomněl doktor svou včerejší Političku.
Prokop ji chutě trhá, zhola přehlížeje jakousi balkánskou mobilizaci, i to, že se houpe nějaké ministerstvo a že někdo v černém rámečku zemřel, oplakáván ovšem celým národem, a balí do toho mokré řapíky.
Když pak se chtěl s pýchou podívat na své dílo, hrklo v něm hrozně.
Na manžetě z novin našel totiž jedno slovo.
Bylo to KRAKATIT.
Chvíli na to strnule koukal nevěře prostě svým očím.
Pak rozbalil se zimničným spěchem noviny, rozsypal celou nádheru leknínů po zemi a našel konečně tento inzerát:
" KRAKATIT!
Ing. P. ať udá svou adresu.
Carson, hl. p. " Nic víc.
Prokop si vytíral oči a četl znova:
" Ing. P. ať udá svou adresu.
Carson. "
Co u všech všudy...
Kdo je to, ten Carson?
A jak ví, hrome, jak může vědět...
Popadesáté četl Prokop záhadný inzerát:
" KRAKATIT!
Ing. P. ať udá svou adresu. "
A pak ještě " Carson, hl. p. " Víc už se z toho vyčíst nedalo.
Prokop seděl jako praštěný palicí.
Proč, proč jen jsem vzal ty proklaté noviny do rukou, mihlo se mu zoufale hlavou.
Jakže to tam je?
" KRAKATIT!
Ing. P. ať udá svou adresu. "
Ing. P., to znamená Prokop;
a Krakatit, to je právě to zatracené místo, to zamžené místo tadyhle v mozku, ten těžký nádor, to, nač si netroufal myslet, s čím chodil tluka hlavou do zdí, to, co už nemělo jména, - jakže to tu stojí?
" KRAKATIT! "
Prokop vytřeštil oči vnitřním nárazem.
Najednou viděl... tu jistou olovnatou sůl, a rázem se mu rozvinul zmatený film paměti: předlouhý, zuřivý zápas v laboratoři s tou těžkou, tupou, netečnou látkou;
slepé a sviňské pokusy, když selhávalo vše, žíravý ohmat, když vztekem ji drobil a drtil v prstech, leptavá chuť na jazyku a čpavý dým, únava, jíž usínal na židli, stud, zarytost a najednou - snad ve snu či jak - poslední nápad, pokus paradoxní a zázračně jednoduchý, fyzikální trik, jehož doposud neužil.
Viděl teninké bílé jehličky, jež konečně smetl do porcelánové krabice, přesvědčen, že to zítra pěkně bouchne, až to zapálí v pískové jámě tam v polích, kde byla jeho velmi protizákonná pokusná střelnice.
Viděl svou laboratorní lenošku, z níž čouhá koudel a dráty;
tam tehdy se stočil jako unavený pes a patrně usnul, neboť byla úplná tma, když za strašlivé exploze a řinkotu skla se skácel i s lenoškou na zem.
Pak přišla ta prudká bolest na pravé ruce, neboť něco mu ji rozseklo;
a potom - potom -
Prokop vraštil čelo bolestně prudkým rozpomínáním.
Pravda, tady je přes ruku ta jizva.
A potom jsem chtěl rozsvítit, ale žárovky byly prasklé.
Pak jsem hmatal potmě, co se to stalo;
na stole plno střepů, a tuhle, kde jsem pracoval, je zinkový plech pultu roztrhán, zkroucen a seškvařen a dubová tabule rozštípnuta, jako by do ní sjel blesk.
A pak jsem nahmátl tu porcelánovou krabici, a byla celá, a tehdy teprve jsem se zděsil.
Tohle, ano, tohle tedy byl Krakatit.
A potom -
Prokop už nevydržel sedět;
překročil rozsypané lekníny a běhal po zahradě hryže si rozčilením prsty.
Potom jsem někam běžel, přes pole, přes oranice, několikrát jsem se svalil, bože, kde to vlastně bylo?
Tady byla souvislost vzpomínek rozhodně porušena;
nepochybná je jenom hrozná bolest pod čelními kostmi a jakási okolnost s policií, potom jsem mluvil s Jirkou Tomšem a šli jsme k němu, ne, jel jsem tam drožkou;
byl jsem nemocen a on mne ošetřoval.
Jirka je hodný.
Proboha, jak to bylo dál?
Jirka Tomeš řekl, že jede sem, k tátovi, ale nejel;
hleďme, je to divné;
zatím já jsem spal či co -
Tu krátce, jemně zazněl zvonek;
šel jsem otevřít, a na prahu stála dívka s tváří zastřenou závojem.
Prokop zasténal a zakryl si obličej rukama.
Ani nevěděl, že sedí na lavičce, kde této noci mu bylo hladit a konejšit někoho jiného.
" Bydlí tady pan Tomeš? " ptala se udýchaně;
asi běžela, kožišinku měla zrosenou deštěm, a náhle, náhle zvedla oči -
Prokop málem zavyl útrapou.
Viděl ji, jako by to včera bylo: ruce, maličké ruce v těsných rukavičkách, rosička dechu na hustém závoji, pohled čistý a plný hoře;
krásná, smutná a statečná.
" Vy ho zachráníte, že? "
Dívá se na něho zblízka vážnýma, matoucíma očima a mačká nějaký balíček, nějakou silnou obálku s pečetěmi, tiskne ji k prsoum rozčilenýma rukama a přemáhá se všemožně -
Prokopa jako by udeřilo do tváře.
Kam jsem dal ten balíček?
Ať kdokoliv je ta dívka: slíbil jsem, že jej odevzdám Tomšovi.
Ve své nemoci... jsem na všecko zapomněl;
nebo jsem... spíš... na to nechtěl myslet.
Ale teď - Musí se teď nalézt, toť jasno.
Skokem vyběhl do svého pokoje a rozhazoval zásuvky.
Není, není, není tu nikde.
Podvacáté přehazoval svých pět švestek, list po listu a kus po kuse;
pak usedl prostřed toho strašného nepořádku jako nad zříceninami Jeruzaléma a ždímal si čelo.
Buď to vzal doktor nebo Anči nebo řehtavá Nanda;
jinak to už není možno.
Když toto nezvratně a detektivně zjistil, pocítil jakousi nevolnost nebo zmatek a jako ve snu šel ke kamnům, sáhl hluboko dovnitř a vyňal... hledaný balíček.
Přitom se mu nejasně zdálo, že jej tam kdysi uložil sám, kdysi, když ještě nebyl... docela zdráv;
nějak se upomínal, že v onom stavu mrákot a blouznění jej pořád musel mít v posteli a zuřil, když mu jej brali, a že se ho přitom hrozně bál, neboť pojil se k němu mučivý neklid a stesk.
Patrně jej tam se lstivostí blázna ukryl sám před sebou, aby měl od něho pokoj.
Čert se ostatně vyznej v tajemstvích podvědomí;
teď je to tady, ta silná převázaná obálka s pěti pečetěmi, a na ní napsáno " Pro pana Jiřího Tomše ".
Snažil se vyčíst něco bližšího z toho zralého a pronikavého písma;
ale místo toho viděl zastřenou dívku, jak ždímá obálku v třesoucích se prstech;
teď, teď zase zvedá oči...
Přivoněl žíznivě k balíčku: voněl slabounce a vzdáleně.
Položil jej na stůl a kroužil dokola.
Hrozně by chtěl vědět, co je tam uvnitř, pod pěti pečetěmi;
zajisté je to těžké tajemství, nějaký poměr osudný a palčivý.
Říkala sice, že... že to činí pro někoho jiného;
ale byla tak rozčilena - Nicméně že by ona, ona mohla milovat Tomše: toť neuvěřitelno.
Tomeš je darebák, zjišťoval s temným vztekem;
vždycky měl u ženských štěstí, ten cynik.
Dobrá, najdu ho a odevzdám mu tu zásilku lásky;
a pak ať už je konec -
Najednou se mu rozbřesklo v hlavě: oč že je nějaká souvislost mezi Tomšem a tím, jakpak se jmenuje, tím zatraceným Carsonem!
Nikdo přece nevěděl a neví o Krakatitu;
jen Tomeš Jirka to asi bůhvíjak vytento, vyšpehoval - Nový obrázek se sám sebou vsunul do zmateného filmu paměti: kterak tehdy on, Prokop, něco brebentil v horečce ( to je asi byt Tomšův ), a on, Jirka, se nad ním sklání a něco si zaznamenává v notesu.
Určitě a svatosvatě to byl můj vzorec! vyžvanil jsem to, vylákal to ze mne, ukradl mi to a prodal to asi tomu Carsonovi!
Prokop ustrnul nad takovou špatností.
Ježíši, a tomu člověku padlo to děvče do rukou!
Je - li co na světě jasno, tož je to: že je nutno ji zachránit, stůj co stůj!
Dobrá, nejprve musím nalézt Tomše, zloděje;
dám mu tady ten zapečetěný balíček a mimoto mu vyrazím zuby.
Dále, mám ho jednoduše v hrsti: musí mně říci jméno a pobyt toho děvčete a zavázat se - ne;
žádné sliby od takového ničemy.
Ale půjdu k ní a řeknu jí vše.
A potom zmizím navždy z jejích očí.
Uspokojen tímto rytířským řešením stanul Prokop nad nešťastnou obálkou.
Ach, vědět jen to, jen to jediné, zda byla milenkou Tomšovou!
Zase ji viděl, jak stojí, sličná a silná;
ani pohledem, ani mžiknutím tehdy nezavadila o hříšné lože Tomšovo.
Což bylo by možno tak lhát očima, tak lhát takovýma očima -
Tu syknuv utrpením zlomil pečetě, přerval provázek a roztrhl obálku.
Byly tam bankovky a dopis.
XIV
Zatím už doktor Tomeš sedí u snídaně funě a bruče po těžkém porodu;
přitom vrhá na Anči pohledy zkoumavé a nespokojené.
Anči sedí jako zařezaná, nejí, nepije, nevěří prostě svým očím, že se Prokop ještě neukázal;
nějak se jí třesou rty, patrně užuž přijdou slzy.
Tu vejde Prokop jaksi zbytečně rázně, je bledý a nemůže si ani sednout, jak má naspěch;
jen taktak že pozdraví, přeběhne Anči očima, jako by ji ani neznal, a hned se ptá s popudlivou netrpělivostí:
" Kde je teď váš Jirka? "
Doktor se užasle otočil:
" Cože? "
" Kde je teď váš syn, " opakuje Prokop a sžehuje ho umíněnýma očima.
" Copak já vím? " zavrčí doktor.
" Já o něm nechci vědět. "
" Je v Praze? " naléhá Prokop zatínaje pěstě.
Doktor mlčí, ale něco v něm prudce pracuje.
" Musím s ním mluvit, " drtí Prokop.
" Musím, slyšíte?
Musím jet za ním, ještě teď, hned!
Kde je? "
Doktor něco přemílá čelistmi a jde ke dveřím.
" Kde je?
Kde bydlí? "
" Nevím, " rozkřikl se doktor nesvým hlasem a práskl dveřmi.
Prokop se obrátil k Anči.
Seděla strnulá a upírala velikánské oči nikam.
" Anči, " drmolil Prokop zimničně, " musíte mi říci, kde váš Jirka je.
Já... já musím za ním jet, víte?
To je totiž... taková věc...
Zkrátka jde tu o některé věci...
Já...
Přečtěte si to, " řekl honem a strkal jí před oči sežmolený kus novin.
Anči však viděla jenom jakési kruhy.
" To je můj vynález, rozumíte? " vysvětloval nervózně.
" Hledají mne, nějaký Hanson - Kde je váš Jiří? "
" Nevíme, " šeptala Anči.
" Už dva... už dva roky nám nepsal - "
" Ach, " utrhl se Prokop a vztekle zmačkal noviny.
Děvče zkamenělo, jen oči jí rostly a rostly a mezi pootevřenými rty jí dýchalo něco zmateně žalostného.
Prokop by se nejraději propadl.
" Anči, " rozřízl posléze mučivé ticho, " já se vrátím.
Já... za několik dní...
Tohle je totiž vážná věc.
Člověk... musí konečně myslet... na své povolání.
A má, víte, jisté... jisté povinnosti... "
( Bože, ten to zkopal! )
" Pochopte, že...
Já prostě musím, " křikl najednou.
" Raději bych zemřel než nejel, rozumíte? "
Anči jen maličko kývla hlavou.
Ach, kdyby byla pokývla víc, byla by jí, bum, hlava klesla na stůl v hlasitém pláči;
ale takto se jí jen zalily oči a to ostatní mohla ještě spolknout.
" Anči, " bručel Prokop v zoufalých rozpacích a zachraňoval se ke dveřím, " ani se nebudu loučit;
hleďte, nestojí to za to;
za týden, za měsíc tu budu zas...
Nu, hleďte - " Ani se na ni nemohl podívat;
seděla jako tupá, s plihými rameny, očima nevidomýma a nosem, jenž nabíhal vnitřním pláčem;
žalno ji vidět.
" Anči, " pokusil se znovu a zas toho nechal.
Nekonečná se mu zdála ta poslední chvilka ve dveřích;
cítil, že by měl něco ještě říci nebo něco udělat, ale místo všeho vysoukal ze sebe jakési " na shledanou " a trapně se vytratil.
Jako zloděj, po špičkách, opouštěl dům.
Zaváhal ještě u dveří, za nimiž nechal Anči.
Bylo tam uvnitř ticho, jež ho sevřelo nevýslovnou trýzní.
V domovních dveřích se zarazil jako ten, kdo na něco zapomněl, a vracel se po špičkách do kuchyně;
bohudík, Nanda tam nebyla, i zamířil k poličce. "... ATIT!... adresu.
Carson, hl. p. " To stálo na kuse novin, jež veselá Nanda cípatě nastříhala na poličku.
Tu tam pro ni položil plnou hrst peněz za všechnu její službu, a zmizel.
Prokope, Prokope, tak nejedná člověk, který se chce za týden vrátit!
" To to ' de, to to ' de, " skanduje vlak;
ale lidské netrpělivosti už ani nestačí jeho lomozný, drkotavý spěch;
lidská netrpělivost se zoufale vrtí, pořád vytahuje hodinky a kope kolem sebe v posunčině nervózy.
Jedna, dvě, tři, čtyři: to jsou telegrafní tyče.
Stromy, pole, stromy, strážní domek, stromy, břeh, břeh, plot a pole.
Jedenáct hodin sedmnáct.
Řepné pole, ženské v modrých zástěrách, dům, psisko, jež si vzalo do hlavy předhonit vlak, pole, pole, pole.
Jedenáct hodin sedmnáct.
Bože, což ten čas stojí?
Raději na to nemyslet;
zavřít oči a počítat do tisíce;
říkat si otčenáš nebo chemické vzorce.
" To to ' de, to to ' de! "
Jedenáct hodin osmnáct.
Bože, co počít?
Prokop se vytrhl.
" KRAKATIT, " padlo mu odněkud do očí, až se lekl.
Kde je to?
Aha, to soused naproti čte noviny, a na zadní straně je zas ten inzerát.
" KRAKATIT!
Ing. P. ať udá svou adresu.
Carson, hl. p. " Ať mi dá pokoj ten pan Carson, myslí si Ing. P.;
nicméně na nejbližší stanici shání všechny noviny, co jich plodí požehnaná vlast.
Bylo to ve všech, a ve všech stejně:
" KRAKATIT!
Ing. P. ať udá... "
U všech rohatých, diví se Ing. P., to je po mně nějaká sháňka!
Nač mne potřebují, když jim to už Tomeš prodal?
Ale místo aby řešil tuto podstatnou záhadu, podíval se, není - li pozorován, a vytáhl snad už posté onu povědomou roztrženou obálku.
S všelijakými okolky, jež mu působily silnou rozkoš odkladu, po různém potěžkávání a otáčení vyňal z jejího nitra napěchovaného penězi zas onen dopis, onen drahocenný dopis psaný písmem zralým a energickým.
" Pane Tomši, " četl znovu dychtivě, " toto nedělám pro Vás, ale pro svou sestru.
Šílí od té chvíle, kdy jste jí poslal svůj strašlivý dopis.
Chtěla prodat všechny své šaty a šperky, aby Vám poslala peníze;
musela jsem ji vší mocí zdržet, aby neprovedla něco, co by pak nemohla utajit před svým mužem.
Co Vám posílám, jsou mé vlastní peníze;
vím, že je přijmete bez zbytečných rozpaků, a prosím, abyste mi neděkoval.
L. "
K tomu chvatně připsáno:
" Pro živého boha, nechte už M. na pokoji!
Dala vše, co má;
dala vám více, než bylo její;
trnu hrůzou, co bude, vyjde - li to najevo.
Prosím Vás pro vše na světě, nezneužívejte svého strašného vlivu na ni!
Bylo by příliš podlé, kdybyste - " Zbytek věty byl přeškrtán, a následovalo ještě jedno postskriptum:
" Poděkujte za mne svému příteli, který vám toto doručí.
Byl ke mně nezapomenutelně laskav ve chvíli, kdy jsem nejvíc potřebovala lidské pomoci. "
Prokopa zrovna drtila přemíra těžkého štěstí.
Nebyla tedy Tomšova!
A nikoho neměla, o koho by se mohla opřít!
Statečné děvče a ženerózní, čtyřicet tisíc sehnala, aby zachránila svou sestru před... patrně před nějakou ostudou!
Těchto čtyřicet tisíc je z banky;
jsou ještě opatřeny páskou, jak je vyzvedla, - u čerta, proč na té pásce není jméno banky?
A dalších deset tisíc vymetla kdoví kde a jak;
neboť jsou mezi nimi drobné bankovky, ubohé špinavé pětikoruny, zchátralé hadříky z bůhvíjakých rukou, zmuchlané peníze ženských tobolek;
bože, co rozčilující sháňky ji muselo stát, než sehnala tuhle hrst peněz!
" Byl ke mně nezapomenutelně laskav... "
V tu chvíli by Prokop rozmlátil Tomše, bídníka nesvědomitého a mrzkého;
ale zároveň mu vše jaksi odpouštěl... neboť nebyla jeho milenkou!
Nebyla Tomšova: to přece přinejmenším znamená, že je to svatosvatě anděl nejčistší a nejdokonalejší;
a tu mu bylo, jako by se nějaká neznámá rána zacelovala v jeho srdci prudce a zrovna bolestně.
Ano, nalézt ji;
musím jí především... především vrátit tyhle její peníze ( ani se nestyděl za záminku tak průhlednou ) a říci jí, že... že zkrátka... že může na mne počítat, stran Tomše a vůbec...
" Byl ke mně nezapomenutelně laskav. "
Prokop až sepjal ruce: bože, co vše jsem odhodlán učinit, abych si zasloužil tahle slova -
Ó-ó, jak ten vlak pomalu jede!
XV
Jakmile přistál v Praze, hnal se do Tomšova bytu.
U Muzea se zarazil:
Zatraceně, kde vlastně Tomeš bydlí?
Šel jsem, ano, šel jsem tehdy, otřásán zimnicí, na dráhu podle Muzea;
ale odkud?
Z které ulice?
Zuře a klna bloudil Prokop kolem Muzea, hledaje pravděpodobný směr;
nenašel nic, i pustil se na policejní ředitelství, oddělení dotazy.
Jiří Tomeš, listoval zaprášený oficiál v knihách, inženýr Tomeš Jiří, to je prosím na Smíchově, ulice ta a ta.
Byla to patrně stará adresa.
Nicméně letěl Prokop na Smíchov do ulice té a té.
Domovník kroutil hlavou, když se ho ptal po Jiřím Tomši.
Toť že tu ten jistý bydlel, ale už víc než před rokem;
kde bydlí teď, neví nikdo;
ostatně nechal tu po sobě všelijaké dluhy -
Zdrcen zalezl Prokop do nějaké kavárny.
" KRAKATIT, " padlo mu do očí na zadní stránce novin.
" Ing. P. ať udá svou adresu.
Carson, hl. p. " Nuže, jistě ví o Tomšovi ten jistý Carson: už to tak je, že je mezi nimi jakási souvislost.
Dobře tedy, tady je lístek:
" Carson, hlavní pošta.
Přijďte zítra v poledne do kavárny té a té.
Ing. Prokop. "
Jen to napsal, a už ho napadla nová myšlenka: totiž dluhy.
Sebral se a utíkal k soudu, oddělení pro pohledávky.
A hle, zde tuze dobře znali adresu pana Tomše: celá hromada nedoručitelných obsílek, soudních upomínek a tak dále;
ale zdá se, že ten jistý Tomeš Jiří zmizel beze stopy a zejména bez udání nynějšího pobytu.
Přesto se vrhl Prokop za novou adresou.
Domovnice, osvěžena slušnou odměnou, hned poznala Prokopa, že tu jednou přespal;
i spustila přeochotně, že pan inženýr Tomeš je šejdíř a darebák;
dále, že zrovna tehdy v noci odejel a nechal tu jeho, pána, jí domovnici na starost;
že ona třikrát přišla nahoru se optat, potřebuje - li čeho, ale že on, pán, jen pořád spal a mluvil ze spaní, a pak odpoledne zmizel.
A kdeže jářku je pan Tomeš?
Inu, tenkrát tedy odejel a nechal tu všecko stát a ležet a ještě se nevrátil;
jen poslal peníze odněkud z ciziny, ale je už zas dlužen za nový kvartál.
Prý mu prodají v soudní dražbě svršky, nepřihlásí - li se do konce měsíce.
Nadělal prý dluhů asi za čtvrt miliónu, nu, a utekl.
Prokop podrobil výtečnou ženu křížovému výslechu: je - li jí co známo o nějaké paničce, která prý měla s panem Tomšem poměr, kdo sem chodíval a podobně.
Domovnice nevěděla dohromady nic;
co se týče ženských, chodilo jich sem asi dvacet, takové se závojem na hubě, i jinačí, našminkované a všelijaké;
říkám vám, byla to ostuda po celé ulici.
Prokop jí tedy zaplatil dlužný kvartál ze svého, a za to dostal klíč od Tomšova bytu.
Bylo tam cítit jakousi ztuchlinu bytu dlouho neužívaného a skoro odumřelého.
Teprve teď si Prokop všiml divné nádhery místa, kde zápasil s horečkou.
Všude perské koberce a bucharské či jaké polštáře, na stěnách nahoty a gobelíny, orient a klubovky, toaletní stůl subrety a koupelna prvotřídní prostitutky, směs přepychu a sprostoty, smilstva a lajdáctví.
A zde, uprostřed všech těch svinstev, stála tehdy ona tisknouc k prsoum balíček;
upírá čisté, hořeplné oči k zemi, a teď, bože můj, je zvedá v statečné a ryzí důvěře...
Proboha, co si musela o mně myslet, když mne potkala v tomhle pelechu!
Musím ji nalézt, aspoň... aspoň proto, abych jí vrátil její peníze;
i kdyby nešlo o nic jiného, o nic většího...
Je naprosto nutno ji nalézt!
To se lehko řekne;
ale jak?
Prokop si hryzl rty v úporném přemýšlení.
Kdybych aspoň věděl, kde hledat Jirku, říkal si;
konečně padl na hromadu korespondence, která tu čekala na Tomše.
Většinou to byly, jak zřejmo, obchodní dopisy, patrně samé účty.
Pak několik soukromých listů, jež obracel a očichával váhaje.
Možná, možná že v některém je nějaká stopa, adresa nebo cokoliv, co by jej vedlo za ním... nebo za ní!
Hrdinně odolával pokušení otevřít aspoň jeden dopis;
ale byl tu tak sám za kalnými okny, a všechno tu zrovna vydechuje nějakou mrzkou a tajnou hanebnost.
A tu, rychle polykaje všechny rozpaky, trhal Prokop obálky a četl list po listu.
Účet za perské koberce, za květiny, za tři psací stroje;
velmi důtklivé upomínky, aby vyúčtoval zboží dané do komise;
jakési záhadné transakce týkající se koní, cizích valut a dvaceti vagónů kulatého dříví kdesi u Kremnice.
Prokop nevěřil svým očím;
podle těchto papírů byl Tomeš buď pašerák ve velkém, nebo agent s perskými koberci, nebo valutní spekulant, nejspíš ale všecko troje;
vedle toho obchodoval s automobily, vývozními certifikáty, kancelářským nábytkem a patrně vším možným.
V jednom dopise je řeč o jakýchsi dvou miliónech, zatímco druhý, usmolený a psaný tužkou, hrozí žalobou pro vylákanou starožitnost ( staro bili ring podědovi ).
Úhrnem to vypadalo na celou řadu podvodů, zpronevěru, falšování vývozních listin a jiné paragrafy, pokud tomu Prokop vůbec rozuměl;
je prostě úžasné, že to dosud neprasklo.
Jeden advokát stručně sděloval, že firma ta a ta podala na pana Tomše trestní oznámení pro zpronevěru čtyřiceti tisíc korun;
ať se pan Tomeš ve vlastním zájmu dostaví do kanceláře atd.
Prokop se zhrozil;
až tohle propukne, kam až stříkne hanba těchto nevýslovných špinavostí?
Vzpomněl si na tichý dům v Týnici a na tu, jež tady stála, zoufale odhodlána zachránit toho člověka.
I sebral celou tu obchodní korespondenci firmy Tomeš a běžel ji spálit v kamnech.
Bylo tam plno zuhelnatělých papírů.
Patrně sám Tomeš týmž způsobem zjednodušoval poměry, než ujel.
Dobrá, to byly obchodní papíry;
zbývá ještě několik zcela soukromých dopisů jemných anebo uboze umazaných, a nad nimi Prokop váhá znovu v palčivém studu.
U všech všudy, co jiného mohu udělat?
Dusil se sice hanbou, ale trhal chvatně další obálky.
Zde pár lepkavých důvěrností, miláčku, vzpomínám, nová schůzka a dost.
Nějaká Anna Chválová s dojemnými pravopisnými chybami sděluje, že Jeníček zemřel " na vyrážku ".
Tady kdosi upozorňuje, že ví " něco, co by zajímalo na policii ", ale že by dal se sebou mluvit, a že pan Tomeš " jistě ví, jakou cenu má taková diskrétnost ";
k tomu narážka na " ten dům v Břet. ul., kde pan Tomeš ví, koho má hledat, aby to zůstalo pod pokličkou ".
Zas něco o jakémsi obchodě, o prodaných dluhopisech, podepsáno " Tvá Růža ".
Táž Růža sděluje, že její muž odejel.
Táž ruka jako na čísle 1, dopis z lázní: nic než kravské sentimentality, rozvalená erotika zralé a tučné blondýny, ocukrovaná samými ach, výčitkami a krasocity, a k tomu " drahouši " a " divochu " a podobné ohavnosti;
Prokopovi se z toho obracel žaludek.
Německý dopis, písmeno " G. ", valutní obchod, prodej ty papíry, erwarte Dich, P. S. Achtung, K. aus Hamburg eingetroffen.
Táž " G ", uražený a chvatný dopis, mrazivé vykání, vraťte těch deset tisíc, sonst wird K. dahinterkommen, hm.
Prokop se k smrti styděl vnikat do navoněného přítmí těchto spodničkových záležitostí, ale teď už se nelze zastavit.
Konečně čtyři dopisy signované M.: listy slzavé, horečné a trapné, z nichž dýchala těžká a vášnivá historie nějaké slepé, dusné, otrocké lásky.
Byly tu úpěnlivé prosby, plazení v prachu, zoufalé inkriminace, strašné sebenabízení a ještě strašnější sebetrýzeň;
zmínka o dětech, o muži, nabídka nové půjčky, nejasné narážky a přespříliš jasná zbědovanost ženy usmýkané láskou.
Tohle tedy je její sestra!
Prokopovi bylo, jako by viděl před sebou výsměšná a krutá ústa, pichlavé oči, panskou a zpupnou, sebevědomou, sebejistou hlavu Tomšovu: byl by do ní udeřil pěstí.
Avšak nic platno: tato žalostně obnažená láska ženina mu neřekla toho nejmenšího o... o té druhé, jež dosud nemá pro něho jména a kterou jest mu hledati.
Nezbývá tedy než nalézti Tomše.
XVI
Nalézti Tomše: lidi, jako by tohle bylo tak lehké!
Prokop provedl znovu generální prohlídku celého bytu;
řádil ve všech skříních i zásuvkách, nenacházeje krom prašiviny starých účtů, milostných dopisů, fotografií a jiného mládeneckého neřádu nic, co by jakkoliv osvětlilo Tomšovu záležitost.
Nu ovšem, má - li někdo tolik másla na hlavě, dovede už důkladně zmizet!
Znovu vyslechl domovnici;
zvěděl sice záplavu všelijakých historek, ale nic, co by ho uvedlo na stopu.
Šel na pana domácího, odkudže poslal Tomeš ty peníze z ciziny.
Bylo mu vyslechnouti celé kázání nevrlého a dosti nepříjemného staříka, který trpěl všemi možnými katary a nadával na zkaženost dnešních mladých pánů.
Za cenu nadlidské trpělivosti zvěděl konečně jen to, že řečené peníze neposlal pan Tomeš, nýbrž jakýsi směnárník na konto Drážďanské banky " auf Befehl des Herrn Tomes ".
Rozběhl se k advokátovi, který měl, jak výše sděleno, jistou rozpracovanou záležitost s pohřešovaným.
Advokát se zbytečně halil v profesionální tajemství;
ale když Prokop hloupě vybleptl, že má panu Tomšovi doručit nějaké peníze, oživl advokát a žádal, aby je složil do jeho rukou;
i dalo Prokopovi mnoho práce, aby se z toho vymotal.
To jej poučilo, aby nepátral po Tomšovi u lidí, kteří s ním měli jakékoliv obchodní řízení.
Na nejbližším rohu zůstal stát:
Co teď?
Zbývá jen Carson.
Neznámá veličina, jež o něčem ví a něco chce.
Dobrá, tedy Carson.
Prokop nahmatal v kapse lístek, jejž zapomněl poslat, a rozběhl se na poštu.
Ale u poštovní schránky mu klesla ruka.
Carson, Carson, - ano, ale tomu jde o cosi, co... také není maličkost.
U čerta, ten chlap něco ví o Krakatitu a má za lubem - inu bůhsámví co.
Proč vůbec mne shání?
Patrně Tomeš neví vše;
nebo nechtěl vše prodat;
nebo si klade nestydaté podmínky, a já osel mám být lacinější.
Tak asi to je;
ale ( a tu se Prokop poprvé zhrozil dosahu věci ) což je vůbec možno vyrukovat s Krakatitem ven?
Především by se muselo u sta hromů pořádně vědět, co to dělá a k čemu je to dobré, jak se s tím zachází a kdesi cosi;
Krakatit, holenku, to není šňupavý tabák nebo zasýpací prášek pro děti.
A za druhé, za druhé snad je to vůbec... příliš silný tabák pro tento svět.
Představme si, co by se s tím mohlo natropit... řekněme ve válce.
Prokopovi začalo být z celé věci až úzko.
Který čert sem nese toho zatraceného Carsona?
Prokristapána, musí se za každou cenu zabránit -
Prokop se chytil za hlavu tak, až se zastavovali lidé.
Vždyť, proboha, zanechal tam nahoře, ve svém laboratorním baráku u Hybšmonky, v porcelánové dózi skoro patnáct deka Krakatitu! tedy zrovna dost, aby to mohlo rozmlátit já nevím co, celé hejtmanství!
Přímo ztuhl úděsem, a pak se pustil tryskem k tramvaji: jako by teď ještě záleželo na těch několika minutách!
Trpěl pekelně, než se tramvaj dovlekla na druhý břeh;
pak ztekl cvalem košířskou stráň a uháněl k svému baráku.
Bylo zamčeno, a Prokop marně hledal po kapsách něco podobného klíči;
i rozhlédl se soumrakem jako zloděj, rozbil okenní tabulku, otevřel závory a vlezl oknem domů.
Jen rozškrtl sirku a už viděl, že je co nejmetodičtěji vyloupen.
Totiž peřiny a takové krámy tu zůstaly;
ale všechny lahvičky, kelímky a zkumavky, crushery, hmoždíře, misky a přístroje, lžíce a váhy, celá jeho primitivní chemická kuchyně, vše, co obsahovalo jeho pokusné hmoty, vše, na čem mohla být jen usazenina či nálet nějaké chemikálie, vše zmizelo.
Pryč je porcelánová dóza s Krakatitem.
Vytrhl zásuvku stolu: veškeré jeho zápisky a záznamy, každý počmáraný útržek papíru, sebemenší památka dvanáctileté pokusné práce, vše bylo to tam.
Dokonce i s podlahy byly seškrabány skvrny a stopy jeho práce, a jeho pracovní hazuka, ta stará, potřísněná, lučebninami zrovna zkornatělá halena byla pryč.
Hrdlo se mu sevřelo návalem pláče.
Tohle tedy, tohle mi udělali!
Dlouho do noci seděl na svém vojanském kavalci a strnule zíral do vypleněné pracovny.
Chvílemi se utěšoval, že si snad vzpomene na vše, co během dvanácti let psal do svých poznámek;
ale když namátkou vybral některý experiment a chtěl si jej popaměti v hlavě zopakovat, nemohl z místa přes úsilí nejzoufalejší;
tu hryzal si rozbité prsty a sténal.
Náhle se probudil zarachocením klíče.
Je čiročiré ráno a do pracovny jakoby nic vchází cizí člověk a rovnou ke stolu.
Tam teď sedí s kloboukem na hlavě, bručí a pečlivě oškrabuje na stole zinek.
Prokop se posadil na kavalci a vyhrkl:
" Člověče, co tu chcete? "
Člověk se obrátil nesmírně překvapen a beze slova koukal na Prokopa.
" Co tu chcete? " opakoval Prokop podrážděně.
Chlapík nic;
ještě si ke všemu nasadil skla a brejlil na Prokopa s ohromným zájmem.
Prokop zaskřípal zuby, neboť se v něm už vařila hrozná nadávka.
Ale tu človíček vlídně zazářil, vymrštil se ze židle a vypadal najednou, jako by radostně vrtěl ocasem.
" Carson, " řekl honem a spustil po německu:
" Bože, to jsem rád, že jste se vrátil!
Četl jste můj inzerát? "
" Četl, " odpovídal Prokop tvrdou a centovou němčinou.
" A co tu hledáte? "
" Vás, " povídal host báječně potěšen.
" Víte, že vás honím už po šest neděl?
Všecky noviny, všecky detektivní ústavy, haha, pane! co tomu říkáte?
Hergot, to mám radost!
Jak se vede?
Zdráv? "
" Proč jste mne vykradl? " ptal se Prokop mračně.
" Jak prosím? "
" Proč jste mne vykradl! "
" Ale pane inženýre, " sypal blažený mužík pranic nedotčen.
" Co to říkáte?
Vykradl!
Carson!
To je ohromné, hahaha! "
" Vykradl, " opakoval Prokop umíněně.
" Tatata, " protestoval pan Carson.
" Schoval.
Všecko uložil.
Pane, jak jste to tu mohl nechat ležet?
Někdo vám to mohl ukrást, ne?
Co?
Ovšem že mohl, pane.
Ukrást, prodat, publikovat, že?
To se rozumí, pane.
Mohl.
Ale já jsem vám to schoval, rozumíte?
Čestné slovo.
Proto jsem vás hledal.
Všecko vrátím.
Všecko.
To jest, " dodával váhavě, a pod zářivými brýlemi to ocelově utkvělo.
" Totiž... budete - li rozumný.
Vždyť my se dohodneme, co? " dodával rychle.
" Musíte se habilitovat.
Ohromná kariéra.
Atomové výbuchy, rozbití prvků, báječné věci.
Věda, především věda!
My se dohodneme, že?
Čestné slovo, dostanete všecko zpátky.
Tak. "
Prokop mlčel, ohromen tímto přívalem slov, zatímco pan Carson házel rukama a kroužil po pracovně náramně rozradován.
" Všecko, všecko jsem vám schoval, " mlel jaře.
" Každou třísku z podlahy.
Roztříděno, uloženo, s vinětou, pod pečetí.
Haha, mohl jsem se vším ujet, že?
Ale já jsem poctivec, pane.
Všecko vrátím.
Musíme se domluvit.
Ptejte se na Carsona.
Rodilý Dán, dříve docent v Kodani.
Taky jsem dělal vědu, božskou vědu.
Jak to řekl Schiller?
Dem einen ist sie - ist sie - Už nevím, ale je to něco o vědě;
švanda, že?
Nu, ještě mi neděkujte.
Až později.
Tak. "
Prokopovi sice ani nenapadlo děkovat, ale pan Carson zářil jako šťastný dobrodinec.
" Na vašem místě, " drmolil nadšeně, " na vašem místě bych si zařídil - "
" Kde je teď Tomeš? " přerušil ho Prokop.
Pan Carson vysunul zkoumavý pohled.
" Nu, " vycedil obezřele, " my o něm víme.
Eh co, " obrátil hbitě.
" Zařídíte si... zařídíte si největší laboratoř světa.
Nejlepší přístroje.
Světový ústav destruktivní chemie.
Máte pravdu, katedra je hloupost.
Odříkávat staré věci, no ne?
Škoda času.
Zařiďte si to po amerikánsku.
Ohromný ústav, brigáda asistentů, všechno, co chcete.
A o peníze se nemusíte starat.
Punktum.
Kde snídáte?
Já bych vás ohromně rád pozval. "
" Co vlastně chcete? " vydralo se z Prokopa.
Tu sedl pan Carson na kavalec vedle něho, vzal ho nesmírně vřele za ruku a povídal najednou docela jiným hlasem:
" Jen se neplašte.
Můžete vydělat celou hromadu miliónů. "
XVII
Prokop s úžasem vzhlédl na pana Carsona.
Kupodivu, teď už to nebyla ta mopsličí tvář lesknoucí se blahem;
všecko zvážnělo a zpřísnělo na horlivém mužíkovi, oči zapadly pod těžkými víčky a jen chvílemi se zařízly matným břitem.
" Nebuďte blázen, " pronesl důrazně.
" Prodejte nám Krakatit, a je to. "
" Jak vůbec víte..., " zahučel Prokop.
" Všecko vám povím.
Čestné slovo, všecko.
Byl u nás pan Tomeš.
Přinesl patnáct deka a formuli.
Bohužel nepřinesl taky postup.
Ani on, ani naši chemikové dosud na to nepřišli, jak to dostat dohromady.
Nějaký trik, že? "
" Ano. "
" Hm.
Třeba se na to přijde i bez vás. "
" Nepřijde. "
" Pan Tomeš... něco o tom ví, ale dělá s tím tajnosti.
Pracoval u nás při zamčených dveřích.
Je hrozně špatný chemik, ale je chytřejší než vy.
Aspoň nežvaní o tom, co ví.
Proč jste mu to říkal?
Neumí nic, jen pumpovat zálohy.
Měl jste přijít sám. "
" Já ho k vám neposlal, " bručel Prokop.
" Aha, " spustil pan Carson, " ohromně zajímavé.
K nám přišel ten váš pan Tomeš - "
" Kam vlastně? "
" K nám.
Továrny v Balttin.
Znáte? "
" Neznám. "
" Zahraniční podnik.
Báječně moderní.
Pokusná laboratoř s novými třaskavinami.
Děláme keranit, metylnitrát, žlutý prach a takové věci.
Hlavně armádní, víte?
Tajné patenty.
Vy nám prodáte Krakatit, co? "
" Ne.
A Tomeš je tam u vás? "
" Aha, pan Tomeš;
počkejte, to je švanda.
Tak tedy k nám přijde a povídá:
Tohle je odkaz mého přítele, geniálního chemika Prokopa.
Umřel mně v náruči a posledním dechem, haha, mně svěřil, hahaha, ohromné, co? "
Prokop se jen křivě usmál.
" A je Tomeš dosud... v Balttinu? "
" Počkejte.
To se rozumí, nejdřív jsme ho zadrželi... jako špióna.
K nám jich chodí spousta, víte?
A ten prášek, Krakatit, jsme dali přezkoušet. "
" Výsledek? "
Pan Carson zvedl ruce k nebi.
" Bá-báječný! "
" Jaká je detonační rychlost?
Jaké jste našli Q?
Jaké t?
Čísla! "
Pan Carson spustil ruce, až to pláclo, a vyvalil užasle oči:
" Člověče, jakápak čísla!
První pokus... padesát procent škrobu... a crusher gauge se roztrhl na střepy;
jeden inženýr a dva laboranti... taky na střepy.
Věřil byste?
Pokus číslo dvě:
Trauzlův blok, devadesát procent vazelíny, a bum! sebralo to střechu a jeden dělník zabit;
z bloku zůstal jen škvarek.
Tak se do toho pustili vojáci;
smáli se nám... že to umíme jako... vesnický kovář.
Dali jsme jim trochu;
nacpali to do dělové hlavně, s rozemletým dřevěným uhlím.
Ohromný výsledek.
Sedm kanonýrů i se setníkem...
Jednu nohu pak našli tři kilometry daleko.
Za dva dny dvanáct mrtvých, tu máte čísla, haha!
Báječné, co? "
Prokop chtěl něco říci, ale spolkl to.
Dvanáct mrtvých za dva dny, u čerta!
Pan Carson si hladil kolena a zářil.
" Třetí den jsme si dali pokoj.
Víte, dělá to špatný dojem, když... je mnoho takových případů.
Dali jsme jen flegmatizovat Krakatit... asi tři decigramy... v glycerínu a podobně.
Prase laborant nechal asi špetku volně ležet, a v noci, když byla laboratoř zamčena - "
" - to vybuchlo, " vyhrkl Prokop.
" Ano.
V deset třicet pět.
Laboratoř byla na třísky, krom toho asi dva objekty...
Vzalo to s sebou nějaké tři tuny metylnitrátu Probst - Zkrátka asi šedesát mrtvých, no.
To se ví, náramné vyšetřování a kdesi cosi.
Ukázalo se, že nikdo v laboratoři nebyl, že to muselo patrně vybuchnout - "
" - samo od sebe, " doplnil Prokop sotva dýchaje.
" Ano.
Vám také? "
Prokop ponuře kývl.
" Tak vidíte, " řekl pan Carson rychle.
" Není to k ničemu.
Tuze nebezpečná věc.
Prodejte nám to, a je to, máte to z krku.
Co byste s tím dělal? "
" A co byste s tím dělali vy? " vycedil Prokop.
" My už... my jsme na to zařízeni.
Božínku, pár těch mrtvých - Ale vás by byla škoda. "
" Ale Krakatit v porcelánové krabici nevybuchl, " mínil Prokop úporně přemýšleje.
" Chválabohu ne.
Kdepak! "
" A bylo to v noci, " přemýšlel Prokop dál.
" V deset třicet pět.
Přesně. "
" A... ta špetka Krakatitu ležela na zinkovém... na kovovém plechu, " tvrdil Prokop dále.
" Ten na to nemá vliv, " vybleptl mužík trochu zmaten, kousl se do rtu a jal se přecházet po laboratoři.
" Bylo to... bylo to asi jen okysličování, " zamlouval to po chvíli.
" Nějaký chemický proces.
Směs s glycerínem taky nevybuchla. "
" Protože není vodivá, " zamumlal Prokop.
" Nebo nemůže ionizovat, já nevím. "
Pan Carson se nad ním zastavil s rukama na zádech.
" Vy jste moc chytrý, " řekl uznale.
" Musíte dostat mnoho peněz.
Tady je vás škoda. "
" Je Tomeš pořád v Balttinu? " ptal se Prokop, vší silou se přemáhaje, aby to vyznělo lhostejně.
Panu Carsonovi to nějak blýsklo pod brejlemi.
" Máme ho na očích, " řekl vyhýbavě.
" Sem se už jistě nevrátí.
Přijeďte k nám... třeba ho najdete, když - tak - tuze - chcete, " slabikoval důrazně.
" Kde je? " opakoval Prokop tvrdohlavě, dávaje najevo, že jinak nemluví.
Pan Carson zamával rukama jako pták.
" No, utekl, " dodával na Prokopův nechápavý pohled.
" Utekl? "
" Vypařil se.
Špatně hlídán, tuze chytrý.
Zavázal se, že sestrojí celý Krakatit.
Zkoušel to... asi šest neděl.
Stál nás hrozné peníze.
Pak zmizel, lump.
Nevěděl si asi rady, co?
Neumí nic. "
" A kde je? "
Pan Carson se naklonil k Prokopovi.
" Lump.
Teď nabízí Krakatit jinému státu.
Přitom jim přinesl taky náš metylnitrát, ten taškář.
Sedli mu na lep, teď dělá u nich. "
" Kde? "
" Nesmím říci.
Na mou čest, nesmím.
A když nám pláchl, jel jsem, haha, navštívit váš hrob.
Pieta, co?
Geniální chemik, a nikdo ho tady nezná.
To byla práce, člověče.
Musel jsem inzerovat jako blbec.
To se ví, že si toho všimli... ti druzí, víte?
Rozumíte mi? "
" Ne. "
" Tak se pojďte podívat, " řekl pan Carson čile a zamířil k protější stěně.
" Tady, " řekl a ťukal na prkno.
" Co je? "
" Kulka.
Někdo tu byl. "
" A kdo po něm střelil? "
" No já přece.
Kdybyste byl sem lezl... oknem... takhle před čtrnácti dny, byl by vás třeba někdo... moc šeredně vzal na mušku. "
" Kdo? "
" To je jedno, ten nebo onen stát.
Tady si, holenku, podávaly dvéře tuze velké mocnosti.
A vy jste zatím někde, haha, chytal ryby, co?
Báječný chlapík!
Ale poslyšte, drahoušku, " řekl najednou starostlivě, " neračte raději chodit sám.
Nikdy a nikde, rozumíte? "
" Nesmysl! "
" Počkejte.
Žádný granátník.
Velmi nenápadní lidé.
Dnes se to dělá... náramně diskrétně. "
Pan Carson se zastavil u okna a bubnoval na sklo.
" Nemáte ponětí, co jsem na svůj inzerát dostal dopisů.
Asi šest Prokopů se hlásilo...
Pojďte se honem podívat! "
Prokop přistoupil k oknu.
" Co je? "
Pan Carson jen ukázal krátkým prstem na silnici.
Motal se tam na velocipédu nějaký mládenec v zoufalém zápase s rovnováhou, přičemž každé kolo jevilo umíněnou náklonnost jet jiným směrem.
Pan Carson tázavě pohlédl na Prokopa.
" Učí se asi jezdit, " mínil Prokop nejistě.
" Náramný nešika, že? " řekl pan Carson a otevřel okno.
" Bob! "
Mladík na kole se zastavil jako přibitý:
" Yessr. "
" Go to the town for our car! "
" Yessr. "
A přišlápnuv pedály svištěl mladý cyklista k městu.
Pan Carson se obrátil od okna.
" Ir.
Velmi obratný hoch.
Co jsem chtěl říci?
Aha.
Tedy asi šest Prokopů se mi hlásilo - schůzky na různých místech, zejména v noci - švanda, že?
Přečtěte si tenhle lístek. "
" Přijďte zítra v deset večer do mé laboratoře, ing. Prokop, " četl Prokop jako ve snu.
" Ale vždyť je to... bezmála... mé písmo! "
" Tak vidíte, " zubil se pan Carson.
" Holenku, tady je horká půda.
Prodejte to, ať máte pokoj! "
Prokop zavrtěl hlavou.
Pan Carson na něm spočinul těžkým, neodbytným pohledem.
" Můžete žádat... řekněme... dvacet miliónů.
Prodejte nám Krakatit. "
" Ne. "
" Dostanete všecko zpátky.
Dvacet miliónů.
Člověče, prodejte to! "
" Ne, " řekl Prokop těžce.
" Nechci mít co dělat... s vašimi válkami.
Nechci. "
" Co máte tady?
Geniální chemik a... bydlí v prkenné boudě!
Krajani!
Já to neznám.
Velký člověk nemá žádné krajany.
Nekoukejte na nic! prodejte to a - "
" Nechci. "
Pan Carson strčil ruce do kapes a zívl.
" Války!
Myslíte, že jim zabráníte?
Pche!
Prodejte a nestarejte se k čemu.
Vy jste učenec... co je vám po ostatním?
Války!
Jděte, nebuďte směšný.
Pokud mají lidé nehty a zuby - "
" Neprodám, " drtil Prokop mezi zuby.
Pan Carson pokrčil rameny.
" Jak chcete.
Najdeme si to sami.
Nebo to najde Tomeš.
Taky dobře. "
Bylo chvíli ticho.
" Mně je to jedno, " ozval se pan Carson.
" Je - li vám to milejší, pojedeme s tím do Francie, do Anglie, kam chcete, třeba do Číny.
My oba, víte?
Tady by nám to nikdo nezaplatil.
Byl byste osel, kdybyste to prodal za dvacet miliónů.
Spolehněte se na Carsona.
Tak co? "
Prokop rozhodně zavrtěl hlavou.
" Charakter, " prohlásil pan Carson uznale.
" Všecka čest.
To se mně ohromně líbí.
Poslyšte, vám to řeknu.
Naprosté tajemství.
Ruku na to. "
" Neptám se po vašich tajemstvích, " bručel Prokop.
" Bravo.
Diskrétní člověk.
Můj typ, pane. "
XVIII
Pan Carson si sedl a zapálil si velmi tlusté cigáro, načež usilovně přemítal.
" Tjaja, " řekl po chvíli.
" Tak vám to taky vybuchlo.
Kdy to bylo?
Datum. "
"... Nevím už. "
" Den v týdnu? "
"... Nevím.
Myslím... dva dny po neděli. "
" Tedy v úterý.
A v kolik hodin? "
" Asi... po desáté večer. "
" Správně. "
Pan Carson zamyšleně vyfukoval kouř.
" Nám to poprvé vybuchlo... jak vy se račte vyjadřovat, ' samo od sebe '... v úterý v deset třicet pět.
Viděl jste přitom něco? "
" Ne.
Já jsem spal. "
" Aha.
Taky to vybuchuje v pátek, kolem půl jedenácté.
V úterý a v pátek.
My jsme to zkoušeli, " vysvětloval na Prokopův vyjevený pohled.
" Nechali jsme volně ležet miligram Krakatitu a hlídali jsme to ve dne v noci.
Vybuchovalo to v úterý a v pátek, o půl jedenácté.
Sedmkrát.
Jednou taky v pondělí, v deset dvacet devět.
Tak. "
Prokop se omezil na to, že tiše žasnul.
" To proběhne Krakatitem taková modrá jiskra, " dodával pan Carson zahloubaně, " a pak to exploduje. "
Bylo tak ticho, že Prokop slyšel tikání Carsonových hodinek.
" Tjaja, " vzdychl pan Carson a projel si zoufale zrzavý kartáč vlasů.
" Co to znamená? " vyrazil Prokop.
Pan Carson jen trhl rameny.
" A co vy, " řekl, " co vy jste si vlastně myslel, když vám to... ' samo od sebe '... vybuchlo?
Nu? "
" Nic, " uhýbal Prokop.
" Nepřemýšlel jsem o tom... tak dalece. "
Pan Carson zabručel něco urážlivého.
" Totiž, " opravoval se Prokop, " tehdy mě napadlo, že to dělají... třeba... elektromagnetické vlny. "
" Aha.
Elektromagnetické vlny.
My jsme si to taky mysleli.
Výborná myšlenka, jenže pitomá.
Bohužel docela pitomá.
Tak. "
Nyní si Prokop opravdu nevěděl rady.
" Předně, " uvažoval pan Carson, " bezdrátové vlny neběhají po světě jenom v úterý a v pátek o půl jedenácté, že?
A za druhé, člověče, to si můžete myslet, že jsme to s nimi hned vyzkoušeli.
S krátkými, s dlouhými, se všemi možnými.
A váš Krakatit si z nich nedělal tohle, " ukazoval na nehtu něco mizivě nepatrného.
" Ale v úterý a v pátek... o půl jedenácté... si umane ' sám od sebe ' explodovat.
A víte co ještě? "
Prokop to ovšem nevěděl.
" Ještě tohle.
Od nějaké doby... asi půl roku nebo tak... mají evropské bezdrátové stanice děsný dopal.
Víte, něco jim ruší hovory.
Docela pravidelně.
Náhodou... vždycky v úterý a v pátek od půl jedenácté v noci.
Pravíte? "
Prokop nepravil nic, jen si mnul čelo.
" Nu ano, v úterý a v pátek.
Říkají tomu smazané hovory.
Začne to telegrafistům práskat do uší, a tu to máme;
hoši se z toho mohou zbláznit.
Trapné, co? "
Pan Carson si sundal brejle a jal se je čistit s velkými okolky.
" Nejdřív... nejdřív mysleli, že to jsou nějaké magnetické bouře či co.
Ale když viděli, že to úřaduje... pravidelně... v úterý a v pátek...
Zkrátka Marconi, TSF, Transradio a nějaká ministerstva pošt a maríny, obchodu, vnitra a já nevím čeho všeho vyplatí dvacet tisíc liber chytrákovi, který tomu přijde na kobylku. "
Pan Carson si nasadil zas brejle a vesele vykoukl.
" Myslí se, že existuje nějaká nezákonná stanice, která se baví tím, že v úterý a v pátek smazává hovory.
Konina, že?
Soukromá stanice, která by jen tak pro švandu posílala nejmíň sto kilowattů do vzduchu!
Fi! "
Pan Carson si odplivl.
" V úterý a v pátek, " ozval se Prokop, " tedy současně... zároveň... "
" Divné, že? " šklebil se pan Carson.
" Já to mám, panečku, napsáno:
V úterý dne toho a toho v deset třicet pět a několik vteřin porucha na všech stanicích od Revalu a tak dále.
A nám v tu samou vteřinu ' sama od sebe ', jak vy račte říkat, exploduje jistá část vašeho Krakatitu.
Eh?
Co?
Detto příští pátek v deset dvacet sedm a několik vteřin porucha a výbuch.
Item příští úterý v deset třicet výbuch a porucha.
A tak dále.
Výjimečně, jaksi proti programu taky jednou porucha v pondělí v deset dvacet devět třicet sekund.
Detto výbuch.
Klape to na vteřinu.
Osmkrát v osmi případech.
Špás, že?
Co o tom soudíte? "
" N... nevím, " mumlal Prokop.
" Tak teda ještě něco, " spustil pan Carson po delším hloubání.
" Pan Tomeš u nás pracoval.
Neumí nic, ale něco ví.
Pan Tomeš si dal do laboratoře postavit vysokofrekvenční generátor a zamkl nám dvéře před nosem.
Lump.
Jakživ jsem neslyšel, že by se v obyčejné chemii pracovalo s vysokofrekvenčními mašinami, co?
Co byste řekl? "
" Nu... ovšem, " uhýbal Prokop s neklidným pohledem na svůj vlastní zánovní agregát postavený v koutě.
Pan Carson chytl čile tento pohled.
" Hm, " řekl, " taky tu máte takovou hračku, že?
Pěkný transformátorek.
Co vás stál? "
Prokop se zamračil, ale pan Carson počal tiše zářit.
" Tak si myslím, " povídal s rostoucí blažeností, " že by to byla báječná věc, kdyby se povedlo v nějaké hmotě... dejme tomu pomocí vysoké frekvence... v jiskrovém poli nebo jak... rozkmitat, rozviklat, uvolnit vnitřní strukturu tak, že by stačilo ťuknout z dálky... nějakými vlnami... výboji... oscilacemi nebo čertví čím, aby se ta hmota rozpadla, co?
Bum!
Na dálku!
Co tomu říkáte? "
Prokop neřekl nic, a pan Carson cucaje s rozkoší cigáro se na něm jen pásl.
" Já nejsem elektrikář, víte? " začal po chvíli.
" Mně to vysvětloval jeden učenec, ale ať se propadnu, jestli jsem to pochopil.
Ten chlap šel na mne s elektrony, ionty, elementárními kvanty a já ani nevím, jak to jmenoval;
a nakonec to katedrové světlo prohlásilo, že to zkrátka a dobře vůbec není možno.
Člověče, vy jste si dal!
Udělal jste něco, co podle světové autority není možno... "
" Tak já jsem si to vyložil sám, " pokračoval, " jen tak ševcovsky.
Někdo si dejme tomu vezme do hlavy... udělat vratkou sloučeninu... z jisté olovnaté soli.
Dotyčná sůl je neřád;
ne a ne se slučovat, že?
Tak ten chemik zkouší všechno možné... jako blázen;
a tu si dejme tomu vzpomene, že v lednovém čísle The Chemist bylo povídání o tom, že dotyčná flegmatická sůl je báječný koherer... detektor pro elektrické vlny.
Dostane nápad.
Pitomý a geniální nápad, že by snad mohl tu zatracenou sůl přivést elektrickými vlnami do lepší nálady, ne? povzbudit ji, roztancovat ji, natřást ji jako peřinu, že?
Tja, nejlepší nápady dostane člověk z blbosti.
Tak tedy sežene takový komický transformátorek a dá se do toho;
co prováděl, to je zatím jeho tajemství, ale koneckonců... dostane hledanou sloučeninu.
Ať mne čert, dostane ji.
Nejspíš to nějak slepil tou oscilací.
Člověče, já se budu muset na stará kolena učit fyzice;
říkám boty, že? "
Prokop zabručel něco docela nesrozumitelného.
" To nevadí, " prohlásil pan Carson spokojeně.
" Jen když to zatím drží dohromady;
já jsem pitomec, já si představuju, že to dostalo nějakou elektromagnetickou strukturu nebo co.
Kdyby se nějak porušila, tak... se to rozpadne, že?
Naštěstí asi deset tisíc řádných radiostanic a několik set nezákonných udržuje v naší pozemské atmosféře takové elektromagnetické klima, takovou eh eh oscilační lázeň, která jde zrovna k duhu té struktuře.
A tak to drží dohromady... "
Pan Carson se maličko zamyslil.
" A teď, " začal zase, " teď si představte, že nějaký ďábel nebo holomek na tomto světě má prostředek, kterým může dokonale rušit elektrické vlny.
Prostě je smazat či co.
Představte si, že to - bůhsámví proč - tropí pravidelně v úterý a v pátek o půl jedenácté v noci.
V tu minutu a vteřinu se poruší na tomto světě bezdrátové spojení;
ale v tu minutu a vteřinu se nejspíš něco stane taky v té... labilní sloučenině, pokud není zrovna izolována... dejme tomu v... v porcelánové krabici;
něco se v ní poruší... jaksi v ní lupne, a ona se... ona se... "
"... rozpadne, " vyhrkl Prokop.
" Ano, rozpadne se.
Exploduje.
Zajímavé, co?
Jeden učený pán mně to vysvětloval - hrome, jak to říkal? že - že prý - "
Prokop vyskočil a popadl pana Carsona za kabát.
" Poslyšte, " koktal hrozně rozčilen, " kdyby se tedy...
Krakatit... roztrousil dejme tomu tady... nebo kdekoliv... prostě po zemi... "
"... tedy to nejbližšího úterku nebo pátku o půl jedenácté vyletí do povětří.
Tja.
Člověče, neuškrťte mne. "
Prokop pustil pana Carsona a přebíhal po světnici hryže si hrůzou prsty.
" To je jasné, " mručel, " to je jasné!
Nikdo nesmí Krakatit vy-vyrá - "
" Krom pana Tomše, " namítl Carson skepticky.
" Dejte mi pokoj, " utrhl se Prokop.
" Ten na to nepřijde! "
" Nu, " mínil pan Carson s pochybami, " já nevím, kolik jste mu toho řekl. "
Prokop se zastavil jako vražen do země.
" Představte si, " kázal horečně, " představte si dejme tomu... vvválku!
Kdo má v rukou Krakatit, může... může... kdykoli chce... "
" Zatím jen v úterý a v pátek. "
"... vyhodit do povětří... celá města... celé armády... a všecko!
Stačí... stačí jen roz-trousit - Dovedete si to představit? "
" Dovedu.
Báječně. "
" A proto... v zájmu světa... nikdy... nedám nikdy! "
" V zájmu světa, " bručel pan Carson.
" Víte, v zájmu světa by hlavně bylo přijít na kloub té - té - "
" Čemu? "
" Té zatracené stanici anarchistů. "
XIX
" Vy tedy myslíte, " koktal Prokop, " že... že snad... "
" My tedy víme, " přerušil ho Carson, " že jsou na světě neznámé vysílací a přijímací stanice.
Že si pravidelně v úterý a v pátek říkají nejspíš něco jiného než dobrou noc.
Že disponují nějakými nám dosud neznámými silami, výboji, oscilacemi, jiskrami, paprsky nebo čím zatraceným a... a zkrátka nezachytitelným.
Anebo nějakými antivlnami, antioscilacemi nebo jak to k čertu nazvat, něčím, co prostě přerušuje nebo smazává naše vlny, rozumíte? "
Pan Carson se rozhlédl po laboratoři.
" Aha, " řekl a popadl kus křídy.
" Buď je to takhle, " povídal rýsuje na podlaze asi půlloketní šipku křídou, " nebo takhle, " a přitom pokřídoval celý kus prkna a do toho vmázl nasliněným prstem temnou čáru.
" Tak nebo tak, rozumíte?
Pozitivně nebo negativně.
Buď posílají nějaké nové vlny do našeho média, nebo vrhají do našeho kmitajícího, skrznaskrz protelegrafovaného prostředí umělé pauzy, chápete?
Obojím způsobem se dá pracovat... bez naší kontroly.
Obojí je dosud... technicky i fyzikálně... naprostá záhada.
Zatraceně, " křikl pan Carson v náhlém vzteku a praštil křídou, až se rozstříkla, " tohle je příliš!
Posílat neznámými silami tajné depeše záhadnému adresátovi!
Kdo tohleto dělá?
Co teda myslíte? "
" Třeba Marťané, " nutil se Prokop zažertovat;
ale opravdu, nebylo mu do žertu.
Pan Carson po něm vražedně vykoukl, ale pak se rozřehtal přímo koňsky.
" Dejme tomu, že Marťané.
Báječně!
Dejme tomu, mistře.
Ale dejme tomu, že spíš někdo na zemi.
Dejme tomu, že nějaká pozemská moc rozesílá své tajné instrukce.
Dejme tomu, že má tuze vážné příčiny vyhnout se lidské kontrole.
Dejme tomu, že je nějaká... mezinárodní služba nebo organizace nebo čertví co, a že to má k dispozici neznámé síly, tajemné stanice a kdesi cosi.
V každém případě...
V každém případě má lidstvo právo zajímat se o ty tajemné depeše, ne?
Ať jsou z pekla nebo z Martu.
Je to prostě... zájem lidské společnosti.
Můžete si myslet...
Nu, nejspíš, pane, nejspíš to nebudou radiodepeše o Červené karkulce.
Tak. "
Pan Carson se rozběhl po světnici.
" Předně je jisto, " uvažoval nahlas, " že dotyčná vysílací stanice... je někde ve střední Evropě, přibližně uprostřed okruhu těch poruch, že ano?
Je poměrně slabá, ježto hovoří jenom v noci.
Saprlot, tím hůř;
Eiffelka nebo Nauen se najde lehko, že?
Pane, " zvolal náhle a stanul jako přibitý, " považte, že v samém pupku Evropy existuje a chystá se něco divného.
Je to rozvětvené, má to své úřady, udržuje to tajné spojení;
má to technické prostředky nám neznámé, tajemné síly, a abyste věděl, " zařval pan Carson, " má to Krakatit!
Tak! "
Prokop vyskočil jako blázen.
" Jak-jakže? "
" Krakatit.
Devět deka a pětatřicet decigramů.
Všecko, co nám zbylo. "
" Co jste s ním dělali? " rozzuřil se Prokop.
" Pokusy.
Šetřili jsme s ním jako... jako s nějakou ctností.
A jednoho večera - "
" Co? "
" Zmizel.
I s porcelánovou pikslou. "
" Ukraden? "
" Ano. "
" A kdo - kdo - "
" Samozřejmě Marťané, " šklebil se pan Carson.
" Bohužel pozemským prostřednictvím jednoho laboranta, který se nám ztratil.
Ovšem že s porcelánovou krabičkou. "
" Kdy se to stalo? "
" Nu, zrovna než mne poslali sem, za vámi.
Vzdělaný člověk, Sasík.
Ani prášek nám nezůstal.
Víte, proto jsem přijel. "
" A vy myslíte, že to přišlo do rukou těm... těm neznámým? "
Pan Carson jen frknul.
" Jak to víte? "
" Já to tvrdím.
Poslyšte, " řekl pan Carson houpaje se na krátkých nožkách, " vypadám jako strašpytel? "
" N-ne. "
" Tak vám řeknu, že z tohohle mám strach.
Na mou čest, plné kalhoty.
Krakatit... je zatracená věc;
ta neznámá stanice je ještě horší;
ale kdyby přišlo obojí do jedněch rukou, pak... máúcta.
Pak si pan Carson složí kufřík a pojede k tasmanským lidojedům.
Víte, já bych nerad viděl konec Evropy. "
Prokop si jen drtil ruce mezi koleny.
" Kriste, kriste, " šeptal pro sebe.
" Nu ano, " mínil pan Carson.
" Divím se jenom, víte, že dosud nevylítlo do vzduchu... něco velikého.
Může se jen stisknout kdesi jakási páka... a pár tisíc kilometrů daleko - prásk!
A je to.
Nač ještě čekají? "
" To je jasné, " ozval se Prokop zimničně.
" Krakatit se nesmí dát z ruky.
A Tomeš, Tomšovi se musí zabránit... "
" Pan Tomeš, " namítl Carson rychle, " prodá Krakatit samému ďáblu, když mu to zaplatí.
V této chvíli je pan Tomeš jedno z největších světových nebezpečí. "
" U čerta, " mručel Prokop zoufale, " co tedy dělat? "
Pan Carson vydržel delší pauzu.
" To je jasné, " řekl konečně.
" Krakatit se musí dát z ruky. "
" Nnne!
Nikdy! "
" Dát z ruky.
Prostě proto, že to je... dešifrovací klíč.
Nejvyšší čas, pane.
U všech všudy, dejte to, komu chcete, ale jen žádné dlouhé cavyky.
Dejte to Švýcarům nebo Svazu starých panen nebo čertově babičce;
budou nad tím sedět půl roku, než pochopí, že nejste blázen.
Nebo to dejte nám.
V Balttinu už postavili takovou mašinu, víte, přijímací aparát.
Představte si... nekonečně rychlé výbuchy mikroskopických částeček Krakatitu.
Zapalovačem je neznámy proud.
Jakmile jej tam někde zapnou, spustí celá věc: trrr ta ta trrr trrr ta trrr ta ta ta.
A je to.
Dešifrovat, a hotovo.
Jen mít Krakatit! "
" Nedám, " dostal ze sebe Prokop pokrytý studeným potem.
" Já vám nevěřím.
Vy byste... dělali Krakatit sami pro sebe. "
Pan Carson jen trhl koutkem úst.
" Nu, " řekl, " jde - li jen o to...
Můžeme vám na to svolat Svaz národů, Světovou poštovní unii, Eucharistický kongres nebo které čerty ďábly chcete.
Aby tedy měla dušička pokoj.
Já jsem Dán a kašlu na politiku.
Tak.
A vy dáte Krakatit do rukou mezinárodní komisi.
Co je vám? "
" Já... já byl dlouho nemocen, " omlouval se Prokop bledna smrtelně.
" Není mi... dosud... dobře.
A... a... dva dny jsem nejedl. "
" Slabost, " děl pan Carson, přisedl k němu a vzal jej kolem krku.
" Přejde hned.
Pojedete do Balttinu.
Velmi zdravá krajina.
Pak můžete jet za panem Tomšem.
Budete mít peněz jako slupek.
Budete big man.
Nu? "
" Ano, " šeptal Prokop jako malé dítě a nechal se mírně kolébat.
" Tak tak.
Přílišné napětí, víte?
To nic není.
Hlavní... hlavní je budoucnost.
Člověče, vy jste prožil bídy, co?
Jste chlapík.
Vida, už je líp. "
Pan Carson zamyšleně kouřil.
" Hrozně ohromná budoucnost.
Dostanete spoustu peněz.
Mně dáte deset procent, že?
Je to už tak mezinárodní zvyk.
Carson taky potřebuje... "
Před barákem zatroubilo auto.
" Nu sláva, " oddychl si pan Carson, " tady je vůz.
Tak, pane, jedeme. "
" Kam? "
" Zatím se najíst. "
XX
Den nato se probudil Prokop se strašně těžkou hlavou a nemohl zprvu pochopit, kde vlastně je;
čekal, že uslyší kvokání slepic nebo hlaholné vyštěkávání Honzíkovo.
Pomalu si uvědomoval, že už není v Týnici;
že leží v hotelu, kam jej pan Carson dopravil opilého do bezvědomí, nalitého, řvoucího jako zvíře;
ale teprve když si pustil na hlavu proud studené vody, upamatoval se na celý včerejšek a byl by se propadl hanbou.
Už při obědě pili, ale jen málo, jen tolik, že byli oba náramně rudí a vozili se pak autem někde po sázavských či jakých lesích, aby se jim to vypařilo z hlavy;
přitom Prokop bez ustání žvanil, zatímco pan Carson žmoulal cigáro a kýval.
" Budete big man. "
Big man, big man dunělo Prokopovi v hlavě jako zvon;
hrome, kdyby mne v této slávě viděla... ta jistá se závojem!
Nafukoval se před Carsonem k prasknutí;
ale ten jenom pokyvoval hlavou jako mandarín a ještě rozdmychoval jeho zběsilou pýchu.
Prokop div nevyletěl z auta samou horečností;
vykládal podle všeho, jak si představuje světový ústav destruktivní chemie, socialismus, manželství, výchovu dětí a jiné nesmysly.
Ale večer to začalo doopravdy.
Kde všude pili, to ví bůh;
bylo to hrozné, Carson platil za všechny neznámé, rudý, leskly, s kloboukem naraženým, zatímco nějaké holky tancovaly, kdosi rozbíjel sklenice a Prokop vzlykaje zpovídal se Carsonovi ze své strašlivé lásky k té, jíž nezná.
Při této vzpomínce se Prokop studem a bolestí chytal za hlavu.
Pak ho, křičícího " Krakatit ", vsadili do auta.
Ďas ví, kam ho vezli;
uháněli po nekonečných silnicích, vedle Prokopa poskakoval rudý ohýnek, to byl asi pan Carson se svým cigárem, a škytal " rychleji, Bobe " či co.
Najednou v jakémsi ohybu proti nim vyjela dvě prudká světla, pár hlasů zavylo, auto sebou smýkalo stranou a Prokop letěl hubou po trávě, čímž se vzpamatoval tak dalece, že začal vnímat.
Několik hlasů se zběsile hádalo a vyčítalo si opilství, pan Carson strašlivě láteřil a bručel " teď musíme zpátky ", načež Prokopa jakožto nejtíže raněného s tisícerými ohledy naložili do toho druhého auta, pan Carson sedl k němu a jelo se zpátky, zatímco Bob zůstal u porouchaného vozu.
V polou cestě začal těžce raněný zpívat a povykovat a před Prahou pocítil novou žízeň.
Museli s ním projít ještě několik lokálů, než ho umlčeli.
S mračným znechucením studoval Prokop v zrcadle svou odřenou tvář.
Z té trapné podívané ho vyrušil vrátný hotelu, jenž mu - s patřičnými omluvami - přinášel k vyplnění přihlašovací list.
Prokop vyplnil své nacionále a doufal, že tím je věc odbyta;
ale sotva si vrátný přečetl jeho jméno a stav, oživl náramně a prosil Prokopa, aby teď neodcházel;
že prý jeden pán z ciziny si vyžádal, aby mu hned z hotelu zatelefonovali, kdyby se tam pan inženýr Prokop snad ráčil ubytovat.
Jestli tedy pan inženýr dovolí atd.
Pan inženýr byl tak rozlícen na sebe sama, že by byl dovolil i to, aby mu uřízli krk.
Sedl si tedy a čekal, trpně odevzdán ve své bolení hlavy.
Za čtvrt hodiny tu byl vrátný zas a odevzdával navštívenku.
Bylo na ní:
SIR REGINALD CARSON
Col.
B. A., M. R. A., M. P., D. S. etc.
President of Marconi's Wireless Co
LONDON
" Sem s ním, " kázal Prokop, a v hloubi duše se nesmírně divil, proč mu chlapík Carson neřekl už včera své ohromující hodnosti a proč dnes přichází s takovými okolky;
mimoto byl trochu zvědav, jak vypadá pan Carson po včerejší bohopusté noci.
Ale tu již vyvalil oči neuvěřitelně překvapen.
Do dveří vcházel docela neznámý pán, o dobrý loket větší než včerejší pan Carson.
" Very glad to see you, " pronesl zvolna neznámý gentleman a poklonil se asi tak, jako by byl telegrafní tyč.
" Sir Reginald Carson, " představil se a ohlížel se po židli.
Prokop ze sebe vydal neurčitý zvuk a ukázal mu na židli.
Gentleman pravoúhle usedl a jal se obšírně svlékat velkolepé jelení rukavice.
Byl to velmi dlouhý a nesmírně vážný pán s koňskou tváří nažehlenou do přísných záhybů;
v kravatě ohromný indický opál, na zlatém řetízku antická kamej, ohromné nohy hráče golfu, zkrátka každým coulem lord.
Prokop tiše žasnul.
" Tak prosím, " ozval se konečně, když už to trvalo nepřežitelně dlouho.
Gentleman neměl nijak naspěch.
" Zajisté, " začal posléze po anglicku, " zajisté jste se podivil, když jste našel v novinách moje anonce.
Předpokládám, že jste inženýr Prokop, autor eh velmi zajímavých článků o explozívních látkách. "
Prokop mlčky přikývl.
" Velmi potěšen, " řekl sir Carson nikterak nechvátaje.
" Pátral jsem po vás v jisté záležitosti vědecky velmi zajímavé a prakticky důležité pro naši společnost, Marconi's Wireless, jejímž prezidentem mám tu čest býti, neméně než pro Mezinárodní unii pro bezdrátovou telegrafii, kterážto mi prokázala nezaslouženou čest zvolivši mne svým generálním sekretářem.
Zajisté se divíte, " pokračoval neudýchán tak dlouhou větou, " že tyto vážené společnosti mne vysílají k vám, ačkoli vaše vynikající práce se pohybují na zcela jiném poli.
Dovolte. "
Na tato slova otevřel sir Carson svou krokodýlí aktovku a vyňal nějaké papíry, blok a zlatou tužku.
" Asi po tři čtvrtě roku, " začal pomalu a nasazoval si zlatý skřipec, aby se podíval do svých papírů, " konstatují evropské bezdrátové stanice - "
" Promiňte, " skočil mu do řeči Prokop nemoha se už ovládat, " tedy ty inzeráty jste dával vy? "
" Zajisté.
Tedy konstatují jisté pravidelné poruchy - "
" - v úterý a v pátek, vím.
Kdo vám řekl o Krakatitu? "
" Byl bych k tomu došel sám, " pronesl ctihodný lord poněkud káravě.
" Well, přeskočím bližší podrobnosti, předpokládaje, že jste do jisté míry informován o našich nesnázích a o eh a - "
" - o tajné světové konspiraci, ne? "
Sir Carson vytřeštil bleděmodré oči.
" Prosím za prominutí, o jaké konspiraci? "
" Nu, o těch záhadných nočních depeších, o tajemné organizaci, která je vysílá - "
Sir Reginald Carson ho zarazil.
" Fantazie, " řekl s politováním, " čiré fantazie.
Já vím, nadhodily to dokonce Daily News, když naše společnost vypsala onu poměrně značnou odměnu - "
" Vím, " řekl rychle Prokop, obávaje se, aby se o ní pomalý lord nerozhovořil.
" Ano.
Čirý nesmysl.
Celá věc má jen obchodní pozadí.
Někdo má zájem na tom, aby dokázal nespolehlivost našich stanic, rozumíte?
Chce podrýt veřejnou důvěru.
Bohužel naše receptory a - eh - koherery nemohou zjistit zvláštní druh vln, kterými se toto rušení děje.
A jelikož se nám dostalo zprávy, že jste v držení jakési substance nebo chemikálie, která velmi, velmi pozoruhodně reaguje na ony poruchy - "
" Od koho zprávy? "
" Od vašeho spolupracovníka, pana - eh - pana Tomese.
Mister Tomes, že ano? "
Pomalý gentleman vylovil ze svých papírů nějaký dopis.
" Dear Sir, " četl s jakousi námahou, " nalézám v novinách vypsání odměny et cetera.
Jelikož se v přítomné době nemohu vzdáliti z Balttinu, kde pracuji na jistém vynálezu, a ježto věc tak velikého dosahu se nedá písemně vyřizovat, prosím, abyste nechal v Praze vyhledat mého přítele a dlouholetého spolupracovníka Mr ing. Prokopa, který má v držení nově vynalezenou látku, Krakatit, tetrargon jisté olovnaté soli, jehož syntéza se provádí za specifických účinků vysokofrekvenčního proudu.
Krakatit reaguje, jak dokazují přesné experimenty, na neznámé rušivé vlny silnou explozí;
z čehož sám sebou plyne jeho rozhodující význam pro výzkum řečených vln.
Vzhledem k důležitosti věci předpokládám za sebe i za svého přítele, že vypsaná odměna bude podstatně zvý-zvýšena - " Sir Carson se zakuckal.
" To je celkem vše, " řekl.
" O odměně bychom si promluvili zvlášť.
Podepsán Mr Tomes v Balttinu. "
" Hm, " řekl Prokop jat vážným podezřením, " že by takováhle soukromá... nespolehlivá... fantastická zpráva stačila Marconiově společnosti - "
" Beg your pardon, " namítal dlouhý pán, " dostalo se nám samozřejmě velmi přesných zpráv o jistých pokusech v Balttinu - "
" Aha.
Od jakéhosi saského laboranta, že? "
" Ne.
Od našeho vlastního zástupce.
Hned vám to přečtu. "
Sir Carson jal se znovu lovit ve svých papírech.
" Tady je to.
' Dear Sir, zdejším stanicím se dosud nedaří překonati známé poruchy.
Pokusy se zvýšenými vysílacími energiemi selhaly naprosto.
Dostalo se mi důvěrné, ale spolehlivé zprávy, že vojenský ústav v Balttinu získal nějaké kvantum jisté látky - ' "
Zaklepáno.
" Vstupte, " řekl Prokop, a vešel sklepník s vizitkou:
" Nějaký pán prosí - "
Na vizitce stálo:
ING. CARSON, Balttin
" Ať vejde, " kázal Prokop náhle rozjařen a naprosto nedbaje znamení protestu ze strany sira Carsona.
Vzápětí vstoupil včerejší pan Carson s tváří velmi popleněnou nevyspáním a hnal se k Prokopovi vydávaje zvuky radosti.
XXI
" Počkejte, " zarazil ho Prokop.
" Dovolte, abych vás představil.
Inženýr Carson, sir Reginald Carson. "
Sir Carson sebou trhl, ale zůstal sedět s neporušenou důstojností;
zato inženýr Carson úžasem hvízdl a snesl se na židli jako člověk, kterému nohy vypověděly službu.
Prokop se opřel o dvéře a pásl se na obou pánech s bezuzdnou zlomyslností.
" Tak co? " zeptal se konečně.
Sir Carson jal se skládati své papíry do aktovky.
" Zajisté, " řekl pomalu, " bude lépe, navštívím - li vás jindy - "
" Jen račte zůstat, " přerušil ho Prokop.
" Prosím vás, pánové, nejste snad spolu příbuzní? "
" Ba ne, " ozval se inženýr Carson.
" Spíš naopak. "
" Který z vás je tedy doopravdy Carson? "
Nikdo neodpověděl;
bylo to trapné.
" Požádejte toho pána, " řekl ostře sir Reginald, " aby vám ukázal své papíry. "
" Beze všeho, " vysypal inženýr Carson, " ale až po panu předřečníkovi.
Tak. "
" A kdo z vás inzeroval? "
" Já, " prohlásil bez váhání inženýr Carson.
" Můj nápad, pane.
Konstatuju, že i v našem oboru je neslýchanou špinavostí svést se zadarmo na cizím nápadu.
Tak. "
" Račte dovolit, " obrátil se sir Reginald k Prokopovi se skutečnou mravní nevolí, " to už je příliš.
Jak by to bylo vypadalo, kdyby vycházel ještě jeden inzerát s jiným jménem!
Prostě jsem musel přijmout fakt, jak to tamten pán udělal. "
" Aha, " dorážel bojovně pan Carson, " a proto ten pán si přisvojil taky mé jméno, víte? "
" Konstatuji prostě, " ohradil se sir Reginald, " že tamten pán se naprosto nejmenuje Carson. "
" Jak se tedy jmenuje? " tázal se Prokop chvatně.
"... Přesně to nevím, " vycedil opovržlivě lord.
" Carsone, " obrátil se Prokop k inženýrovi, " a kdo je tenhle pán? "
" Konkurence, " řekl s hořkým humorem pan Carson.
" Je to ten pán, co mne podvrženými listy chtěl vylákat na všelijaká místa.
Nejspíš mne tam chtěl seznámit s moc milými lidmi. "
" Se zdejší vojenskou policií, prosím, " zamručel sir Reginald.
Inženýr Carson zle blýskl očima a varovně zakašlal:
Prosím, o tomhle nemluvit! sic -
" Chtějí si pánové navzájem ještě něco vysvětlit? " šklebil se Prokop u dveří.
" Ne, nic už, " řekl důstojně sir Reginald;
doposud neuznal druhého Carsona ani za hodna pohledu.
" Tak tedy, " začal Prokop, " především vám děkuju za návštěvu.
Za druhé mám velikou radost, že Krakatit je v dobrých rukou, totiž v mých vlastních;
neboť kdybyste měli nejmenší naději dostat jej jinak, nebyl bych asi tak tuze hledaná osoba, že?
Za tuhle nedobrovolnou informaci jsem vám náramně vděčen. "
" Ještě nejásejte, " bručel pan Carson.
" Zbývá - "
" - on? " řekl Prokop ukazuje na sira Reginalda.
Pan Carson zavrtěl hlavou.
" Kdepak! ale neznámý třetí. "
" Odpusťte, " mínil Prokop skoro uražen, " snad si nemyslíte, že vám něco věřím z toho, co jste mi včera napovídal. "
Pan Carson s politováním pokrčil rameny.
" Nu, jak chcete. "
" Dále a za třetí, " pokračoval Prokop, " bych vás prosil, abyste mi řekli, kde je teď Tomeš. "
" Ale vždyť jsem vám povídal, " vyskočil pan Carson, " že tohle nesmím - Přijeďte do Balttinu, a je to. "
" Tak vy, pane, " obrátil se Prokop k siru Reginaldovi.
" Beg your pardon, " pronesl dlouhý gentleman, " ale tohle nechám pro sebe. "
" Tedy za čtvrté vám kladu na srdce, abyste se tady navzájem nesnědli.
Já zatím půjdu - "
" - na policii, " mínil sir Reginald.
" Velmi správně. "
" Těší mne, že s tím souhlasíte.
Odpusťte, že vás tu zatím zamknu. "
" Oh, prosím, " řekl lord zdvořile, zatímco pan Carson se pokoušel zoufale protestovat.
S velkou úlevou zamkl Prokop za sebou dvéře a ještě k nim postavil dva sklepníky, načež běžel na blízké komisařství;
neboť považoval za vhodno poskytnout tam jakés takés vysvětlení.
Ukázalo se, že věc není tak lehká;
poněvadž nemohl oba cizince nařknout aspoň z krádeže stříbrných lžiček nebo z hraní makaa, měl velkou práci překonat pochybnosti policejního úředníka, který ho patrně pokládal za blázna.
Konečně - snad aby už měl pokoj - přidělil Prokopovi civilního strážníka, osobnost velmi ošoupanou a mlčelivou.
Když dorazili do hotelu, našli oba sklepníky statečně vzepřené o dvéře za ohromného shonu veškerého personálu.
Prokop odemkl a civilní strážník zafrkav nosem vstoupil klidně dovnitř, jako by si šel kupovat šle.
Pokoj byl prázdný.
Oba páni Carsonové zmizeli.
Mlčelivá osobnost se jen omrkla a rovnou se ubírala ke koupelně, na kterou Prokop dočista zapomněl.
Bylo tam okno dokořán otevřené do světlíku, a v protější straně vyražené okénko k záchodu.
Mlčelivá osobnost zamířila k záchodu.
Ten ústil do jiné chodby, byl zamčen a klíč zmizel.
Strážník zakroutil v zámku paklíčem a otevřel: bylo tam prázdno, jen na sedadle klozetu byly stopy nohou.
Nemluvná osobnost vše zase zamkla a řekla, že sem pošle pana komisaře.
Pan komisař, človíček velmi pohyblivý a slavný kriminalista, se dostavil velmi brzo;
ždímal z Prokopa dobré dvě hodiny, chtěje se mermomocí dozvědět, o čem měl co jednat s oběma pány;
zdálo se, že má velikou chuť zatknout aspoň Prokopa, který upadal přes tu chvíli do hrozných rozporů ve vlastních výpovědích, pokud se týkaly jeho styků s oběma cizinci.
Potom vyslechl vrátného a sklepníky a důtklivě vyzval Prokopa, aby se o šesté hodině dostavil na policejní ředitelství;
do té doby aby se raději z hotelu nehnul.
Zbytek dne strávil Prokop běhaje po pokoji a mysle s hrůzou na to, že bude asi zavřen;
neboť jaké může dát vysvětlení, když o Krakatitu pro živého boha nic neřekne?
Čertví jak dlouho může taková vyšetřovací vazba trvat;
a tak místo aby mohl hledat ji, tu neznámou v závoji...
Prokop měl oči plné slz;
cítil se sláb a měkký, že se až styděl.
Před šestou se však vyzbrojil vší svou statečností a pustil se na policejní ředitelství.
Uvedli ho hned do kanceláře, kde byly tlusté koberce, kožená křesla a velká krabice s doutníky ( byla to kancelář policejního prezidenta ).
U psacího stolu objevil Prokop obrovská, boxerská záda nakloněná nad papíry, záda, jež v něm na prvý pohled budila hrůzu a pokoru.
" Posaďte se, pane inženýre, " řekla záda přívětivě, osušila něco a obrátila se k Prokopovi tváří neméně monumentální, vhodně umístěnou na tuří šíji.
Mohutný pán vteřinku studoval Prokopa a řekl:
" Pane inženýre, nebudu vás nutit, abyste mně povídal, co z příčin jistě uvážených hodláte nechat pro sebe.
Znám vaši práci.
Myslím, že v té záležitosti šlo o nějakou vaši třaskavinu. "
" Ano. "
" Věc má asi větší význam... řekněme vojenský. "
" Ano. "
Mohutný pán se zvedl a podával Prokopovi ruku:
" Chtěl jsem vám jenom, pane inženýre, poděkovat, že jste ji neprodal zahraničním agentům. "
" To je všechno? " vydechl Prokop.
" Ano. "
" Chytli jste je? " vyhrkl Prokop.
" Proč? " usmál se pán.
" K tomu nemáme práva.
Pokud jde o tajemství jenom vaše a nikoliv o tajemství naší armády... "
Prokop pochytil jemnou výtku a upadl do rozpaků.
" Ta věc... není dosud zralá... "
" Věřím.
Spoléhám na vás, " řekl mocný muž a znovu mu podal ruku.
To bylo vše.
XXII
" Musím postupovat metodicky, " umiňoval si Prokop.
Dobrá, tedy po předlouhém rozvažování a nejpodivnějších nápadech ustanovil se na tomto postupu:
Především dával obden do všech větších novin inzerát:
" Pan Jiří Tomeš.
Dámu v závoji prosí doručitel s poraněnou rukou o udání adresy.
Velmi důležité.
P. zn., 40000 ' do inz. k. Grégr. "
Tato formulace se mu zdála velmi chytrá;
není sice jisto, že by mladá dáma četla noviny vůbec a inzertní část zvláště, nu ale kdoví?
Náhoda je mocná.
Avšak místo náhody dostavily se okolnosti, jež bylo možno předvídat, ale na něž Prokop předem nepomyslel.
Na udanou značku došla totiž celá spousta korespondence, jenže byly to většinou účty, upomínky, hrozby a hrubosti na adresu nezvěstného Tomše;
nebo " pan Jiří Tomeš nechť ve vlastním zájmu udá svůj pobyt pod zn... " a podobně.
Mimoto očumoval v inzertní kanceláři jakýsi hubený člověk, který, když Prokop si vyzvedl korespondenci, k němu přistoupil a ptal se ho, kde bydlí pan Jiří Tomeš.
Prokop si na něho vyjel tak hrubě, jak okolnosti dovolovaly, a tu hubený pán se vytasil s policejní legitimací a vyzval Prokopa důrazně, aby nedělal hlouposti.
Šlo tu totiž o onu jistou zpronevěru a jiné ošklivé věci.
Prokopovi se podařilo přesvědčit hubeného pána, že především on sám by nesmírně potřeboval vědět, kde pan Tomeš je;
nicméně po této příhodě a prostudování došlé korespondence jeho důvěra v úspěch inzerce valně ochabla.
Skutečně také na další anonce docházelo odpovědí stále méně, zato však byly pořád hrozivější.
Za druhé navštívil soukromou detektivní kancelář.
Vyložil tam, že hledá neznámou dívku v závoji, a pokoušel se ji popsat.
Byli ochotni opatřit mu o ní diskrétní informace, udá - li buď její bydliště, nebo její jméno.
I nezbylo mu než odejít s nepořízenou.
Za třetí dostal geniální nápad.
V řečené obálce, která ho neopouštěla ve dne ani v noci, bylo - krom menších bankovek - třicet tisícovek opatřených páskou, jak je v bankách zvykem při vyplácení větších peněz.
Nebylo tam jméno banky;
ale aspoň to je nejvýš pravděpodobno, že dívka je vybrala v některém peněžním ústavě téhož dne, kdy on, Prokop, s nimi odejel do Týnice.
Nuže, nyní jen vědět přesné datum, a pak stačí obejít všechny banky v Praze a vyprosit si, aby mu udali jméno osoby, která toho dne vyzvedla třicet tisíc nebo o něco více korun.
Ano, vědět přesné datum;
Prokop si byl sice neurčitě vědom, že Krakatit mu vybuchl v úterý nebo kdy ( dva dny předtím byla neděle či svátek ), takže dívka vyzvedla peníze pravděpodobně kterési středy;
avšak týdnem ani měsícem si nebyl Prokop jist, mohlo to být v březnu nebo v únoru.
Se strašnou námahou hleděl se upomenout nebo si vypočítat, kdy to asi bylo;
avšak každý kalkul se zastavil u toho, že nevěděl, jak dlouho stonal.
Dobrá, jistě však vědí u Tomšů v Týnici, kterého týdne jsem k nim vpadl!
Oslněn touto nadějí depešoval starému doktoru Tomši:
" Telegrafujte datum, kdy jsem k vám přijel.
Prokop. "
Sotva depeši odeslal, zamrzelo ho to;
neboť cítil zrovna palčivě, že se k nim nezachoval pěkně.
Skutečně také odpověď nedocházela.
Když už chtěl tuto nitku pustit z ruky, napadlo ho, že snad si na onen den vzpomene domovnice od Jirky Tomše.
Letěl k ní;
avšak domovnice tvrdila, že to bylo někdy v sobotu.
Prokop si zoufal;
ale tu ho došel dopis napsaný velkými a pečlivými písmenami vzorné školačky, že do Týnice přijel dne toho a toho, ale " tati nesmí vědět, že jsem Vám psala ".
Nic víc.
Podepsána Anči.
V Prokopovi bůhvíproč krvácelo srdce nad těmi dvěma řádky.
Nuže, se šťastně získaným datem běžel do první banky: mohou - li mu říci, kdo si toho a toho dne vybral tady v ústavě řekněme třicet tisíc korun.
Kroutili nad tím hlavou, že prý to není zvykem ani vůbec přípustno;
ale když viděli, jak je zdrcen, šli se s někým poradit a pak se ho ptali, na jaký účet byly peníze vybrány;
nebo aspoň zda byly vyzvednuty na knížku, na běžný účet, na šek či akreditiv.
Prokop to ovšem nevěděl.
Dále, pravili mu, snad ten dotyčný tu prodal jen cenné papíry;
pak jeho jméno ani nemusí být v knihách.
A když jim posléze Prokop doznal, že naprosto neví, zda ty peníze byly vyplaceny v téhle bance nebo v kterékoliv jiné, dali se mu do smíchu a ptali se, chce - li s takovýmto dotazem zběhat všech dvě stě padesát či kolik peněžních ústavů, filiálek a směnáren v Praze.
Tak Prokopův geniální nápad selhal naprosto.
Zbývala už jen čtvrtá možnost, totiž náhoda, že ji potká.
I do té náhody se pokoušel Prokop vpravit jakousi metodu;
rozdělil si plán Prahy na sektory a propátrával jeden úsek po druhém běhaje od rána do večera.
Jednoho dne spočítal, s kolika lidmi se takto za celý den setká, a došel k číslu skoro čtyřiceti tisíc;
tedy vzhledem k úhrnnému počtu obyvatelstva veškeré Prahy je tu pravděpodobnost asi jedna ku dvanácti, že uvidí tu, již hledá.
Ale i tato malá pravděpodobnost je velkou nadějí.
Jsou ulice a místa, která se už předem zdají nad jiné hodna toho, aby ona tu bydlela nebo tudy prošla;
ulice s akáty kvetoucími, důstojná stará náměstí, intimní kouty hlubokého a vážného života.
Rozhodně není možno, že by přebývala v této hlučné a ponuré ulici, kudy se jenom spěchá;
ani v pravoúhlé suchosti těch činžáků bez tváře, ani ve rmutné špíně staroby;
proč by však nemohla žít zrovna za těmihle velkými okny, za nimiž tají dech stinné a jemné ticho?
Divě se, bloudě jako v snách objevoval Prokop poprvé v životě, co vše je v tomto městě, kde strávil tolik let;
bože, tolik krásných míst, kde uplývá život pokojný a zralý a vábí tě, člověče roztěkaný: ohranič, ohranič sebe sama.
Bezpočtukráte hnal se Prokop za mladými ženami, jež mu z dálky bůhvíčím připomněly tu, již viděl jen dvakrát;
běžel za nimi s divě tlukoucím srdcem: což kdyby to byla ona!
A kdo nám poví, jaká to byla divinace nebo čich: vždy to byly ženy neznámé sice, ale krásné a smutné, uzavřené v sebe a zaštítěné nevímjakou nedostupností.
Jednou pak už si byl skoro jist, že to je ona;
hrdlo se mu sevřelo tak, že musel stanout, aby vydechl;
tu ta dotyčná vstoupila do tramvaje a ujela.
Po tři dny potom hlídkoval u oné stanice, ale už jí neuviděl.
Nejhorší pak byly večery, kdy na smrt unaven tiskl ruce mezi koleny a namáhal se zkombinovat nějaký nový detektivní plán.
Bože, nikdy se nevzdám toho, nalézt ji;
jsem posedlý, budiž;
jsem blázen, blbec a maniak;
ale nikdy se toho nevzdám.
Čím víc mi uniká, tím je to silnější;
prostě... je to... osud či co.
Jednou se probudil uprostřed noci, a bylo mu náhle neodvratně jasno, že takhle jí jakživ nenajde;
že musí vstát a vyhledat Jirku Tomše, který o ní ví a musí mu o ní říci.
I ustrojil se uprostřed noci a nemohl se dočkat rána.
Nebyl připraven na nepochopitelné potíže a průtahy s opatřením pasu;
nerozuměl ani, co všechno na něm chtějí, a zuřil i tesknil horečnou netrpělivostí.
Konečně, konečně jedné noci ho nesl rychlík za hranice.
A tedy nejprve do Balttinu!
Teď se to rozhodne, cítil Prokop.
XXIII
Rozhodlo se to bohužel jinak, než mínil.
Měl totiž plán vyhledat v Balttinu toho jistého, co se mu vydával za Carsona, a říci mu asi tolik: něco za něco, já vám kašlu na peníze;
vy mne dovedete ihned k Jiřímu Tomši, se kterým mám co jednat, a za to dostanete dobrou třaskavinu, dejme tomu fulminát jodu se zaručenou detonací nějakých jedenácti tisíc sekundometrů, nebo pro mne a za mne ten jistý kovový azid s celými třinácti tisíci, pane, a dělejte si s tím, co chcete.
- Byli by ovšem blázni, kdyby na takový obchod nepřistoupili.
Továrna v Balttinu se mu zdála zvenčí nehrubě veliká;
trochu v něm hrklo, když místo na portýra narazil na vojenskou hlídku.
Ptal se jí na pana Carsona ( - u čerta, vždyť se ten člověk tak nejmenuje! );
ale vojáček neřekl a ani b a s bajonetem ho vedl k šikovateli.
Ten neřekl o mnoho víc a dovedl Prokopa k důstojníkovi.
Inženýr Carson je tu neznám, řekl důstojník, a co prý s ním pán chce?
Prokop prohlásil, že chce vlastně mluvit s panem Tomšem.
To na důstojníka mělo tak dalece účinek, že poslal pro pana obrsta.
Pan obrst, velmi tlustý astmatický člověk, jal se Prokopa důtklivě vyslýchat, kdo je a co tu chce;
to už bylo v kanceláři asi pět vojenských pánů a prohlíželi si Prokopa tak, až se potil.
Bylo zřejmo, že čekají na někoho, pro koho zatím telefonovali.
Když se ten někdo přihnal jako vítr, ukázalo se, že je to pan Carson;
titulovali ho direktorem, ale jeho skutečné jméno Prokop nezvěděl nikdy.
Křičel radostí, když spatřil Prokopa, a tvrdil, že na něho už čekali a kdesi cosi;
hned nařídil telefonovat " do zámku ", aby připravili " kavalírské " hostinské pokoje, chytil Prokopa pod paží a vedl jej balttinským závodem.
Ukázalo se, že to, co Prokop považoval za továrnu, je jenom vojenská a hasičská ubikace u vchodu;
odtud vede dlouhá chaussée tunelem v porostlé, asi deset metrů vysoké hrázi.
Pan Carson uvedl Prokopa nahoru, a teprve nyní si Prokop jakžtakž uvědomil, co to jsou balttinské závody: celé město muničních baráků označených číslicemi a písmenami, kopečky pokryté trávou, což prý jsou sklady, o kus dál nádražní park s rampami a jeřáby a za ním nějaké docela černé budovy a prkenné boudy.
" Vidíte tamten les? " ukazoval pan Carson k obzoru.
" Za ním jsou teprve ty pokusné laboratoře, víte?
A tamhle, co jsou ty pískové vršky, je střelnice.
Tak.
A tadyhle v parku je zámek.
Budete mrkat, až vám ukážu laboratoře.
Ef ef, to nejmodernější.
A teď půjdeme do zámku. "
Pan Carson vesele žvanil, ale nic o tom, co bylo nebo má být;
šli zrovna parkem, i ukazoval mu tuhle vzácný druh Amorphophallus a tamhle jakousi japonskou varietu třešničky;
a tady už je balttinský zámek celý zarostlý břečťanem.
U vchodu čeká tichý a jemňoučký stařík v bílých rukavicích, jménem Paul, a vede Prokopa rovnou do " kavalírského pokoje ".
Jakživ nebyl Prokop v něčem podobném;
vykládané parkety, anglický empir, vše staroučké a drahocenné, že se bál na to sednout.
A než se mohl opláchnout, už je tu Paul s vajíčky, lahví vína a třesoucí se sklenicí a staví vše na stůl tak něžně, jako by posluhoval princezničce.
Pod okny je dvůr vysypaný plavým pískem;
štolba v ohrnutých holinkách tam na dlouhé oprati lonžíruje vysokého grošovaného koně;
vedle něho stojí hubená hnědá dívka, přimhouřenýma očima sleduje koňův cval a dává krátce jakési rozkazy, načež přiklekne a ohmatává koňovy kotníky.
Pan Carson se přižene zase jako vítr, a že prý teď Prokopa musí představit generálnímu řediteli.
Vede ho dlouhou bílou chodbou ověšenou samými parohy a vroubenou černými vyřezávanými židlemi.
Růžový panák s bílými rukavicemi otevře před nimi dveře, pan Carson všoupne Prokopa dovnitř, do jakéhosi rytířského sálu, a dveře se zavrou.
U psacího stolu stojí vysoký stařec, podivně vzpřímen, jako by ho právě vytáhli ze skříně a připravili k uvítání.
" Pan inženýr Prokop, Jasnosti, " řekl pan Carson.
" Kníže Hagen-Balttin. "
Prokop se zamračil a trhl zlobně hlavou;
patrně tento pohyb považoval za poklonu.
" Buďte - nám - vítán, " pronesl kníže Hagen a podal mu předlouhou ruku.
Prokop znovu trhl hlavou.
" Dou-fám, že - budete - u nás - spokojen, " pokračoval kníže, a Prokop si všiml, že je na půli těla ochrnut.
" Račte - nás poctít - u stolu, " mluvil kníže s patrnou úzkostí, aby mu nevypadl umělý chrup.
Prokop nervózně přešlapoval.
" Račte odpustit, kníže, " začal konečně, " ale já se tu nemohu zdržet;
já - já musím ještě dnes - "
" Nemožno, naprosto nemožno, " vyhrkl pan Carson vzadu.
" Ještě dnes se musím poroučet, " opakoval Prokop tvrdohlavě.
" Chtěl jsem jenom... poprosit, abyste mi řekli, kde je Tomeš.
Byl bych... eventuelně ochoten poskytnout za to... eventuelně... "
" Jak? " zvolal kníže a vytřeštil na pana Carsona oči v absolutní nechápavosti.
" Co - chce? "
" Nechte to zatím, " zahučel pan Carson Prokopovi do ucha.
" Pan Prokop jenom míní, Jasnosti, že nebyl na vaše pozvání připraven.
To nevadí, " obrátil se čile k Prokopovi.
" Já jsem to zařídil.
Dnes bude déjeuner na trávníku, tedy... žádné černé šaty;
můžete jít jak jste.
Telegrafoval jsem pro krejčího;
žádné starosti, pane.
Zítra je to v pořádku.
Tak. "
Nyní zas Prokop vytřeštil oči.
" Jaký krejčí?
Co to znamená? "
" Bude - nám - zvláštní ctí, " zakončil kníže a podal Prokopovi umrlčí prsty.
" Co to znamená? " zuřil Prokop na chodbě a chytil Carsona za rameno.
" Člověče, teď mluvte, nebo - "
Pan Carson se rozřehtal a vysmekl se mu jako uličník.
" Nebo, jaképak nebo? " smál se prchaje a poskakuje jako míč.
" Jestli mne chytíte, řeknu vám všechno.
Na mou čest. "
" Vy kašpare, " zahromoval Prokop rozzuřen a pustil se za ním.
Pan Carson řehtaje se letěl po schodech a vyklouzl podle plechových rytířů do parku;
tam panáčkoval na trávníku dělaje si zřejmě z Prokopa tatrmany.
" Tak co, " křičel, " co mně uděláte? "
" Zmlátím vás, " soptil Prokop řítě se na něho celou svou těžkou vahou.
Carson kvičel radostí a skákal po trávníku kličkuje jako zajíc.
" Honem, " jásal, " tady jsem, " a už zase uklouzl Prokopovi pod rukou a dělal na něho kukuč za pněm stromu.
Prokop mlčky uháněl za ním s pěstmi zaťatými, vážný a hrozný jako Aiás.
Supěl už bez dechu, když najednou zahlédl, že ze zámeckých schodů přihmouřenýma očima sleduje jejich běh hnědá amazonka.
Zastyděl se nesmírně, stanul a jaksi se lekl, že teď snad ta dívka mu přijde ohmatat kotníky.
Pan Carson, najednou zase docela vážný, coural se k němu s rukama v kapsách a povídal přátelsky:
" Málo tréninku.
Nesmíte pořád sedět.
Cvičit srdce.
Tak.
Aá, " zahlaholil rozzářen, " naše velitelka, haholihoo!
Dcera starého, " dodával tiše.
" Princezna Wille, totiž Wilhelmina Adelhaida Maud a tak dále.
Zajímavá holka, osmadvacet let, ohromná jezdkyně.
Musím vás představit, " řekl nahlas a vlekl vzpouzejícího se Prokopa k dívce.
" Nejjasnější princezno, " volal zdálky, " tady vám - do jisté míry proti jeho vůli - představuji našeho hosta.
Inženýr Prokop.
Strašně zuřivý člověk.
Chce mne zabít. "
" Dobrý den, " řekla princezna a obrátila se k panu Carsonovi:
" Víte, že Whirlwind má zpuchlý kotník? "
" I proboha, " děsil se pan Carson.
" Ubohá princezno! "
" Hrajete tenis? "
Prokop se mračil a nevěděl ani, že tohle platilo jemu.
" Nehraje, " odpověděl Carson za něho a šťouchl ho do žeber.
" To musíte hrát.
Princezna prohrála s Lenglenovou jen o jeden set, že? "
" Protože jsem hrála proti slunci, " namítla princezna poněkud dotčena.
" Co hrajete? "
Prokop zas nevěděl, že to patřilo jemu.
" Pan inženýr je učenec, " spustil Carson horlivě.
" Našel atomové výbuchy a takové věci.
Ohromný duch, vážně.
My jsme proti němu kuchyňské ficky.
Takhle strouhat brambory a podobně.
Ale tuhle on, " a pan Carson podivem hvízdl.
" Jednoduše kouzelník.
Jestli chcete, vyrazí z vizmutu vodík.
Tak, panečku. "
Šedivé oči štěrbinou sklouzly po Prokopovi, jenž tu stál zrovna uvařen v rozpacích a vztekaje se na Carsona.
" Velmi zajímavé, " řekla princezna a už zas se dívala jinam.
" Řekněte mu, aby mne někdy poučil.
Tedy v poledne na shledanou, že ano? "
Prokop se uklonil téměř včas, a pan Carson jej vlekl do parku.
" Rasa, " povídal uznale.
" Ta ženská má rasu.
Pyšná, co?
Počkejte, až ji poznáte blíž. "
Prokop se zastavil.
" Poslyšte, Carsone, abyste si to nepletl.
Nikoho nemíním poznat blíž.
Dnes nebo zítra odjedu, rozumíte? "
Pan Carson kousal nějaký list, jakoby nic.
" Škoda, " řekl.
" Tady je moc pěkně.
Nu co dělat. "
" Zkrátka mi povězte, kde je Tomeš - "
" Až pojedete odtud.
Jak se vám líbil starý? "
" Co mi je po něm, " hučel Prokop.
" Nu ano.
Antikní kus, pro reprezentaci.
Bohužel ho pravidelně jednou týdně raní mrtvice.
Ale Wille je báječné děvče.
Pak je tu Egon, klacek, osmnáct let.
Oba sirotci.
Potom hosti, nějaký bratránek princ Suwalski, všelijací oficíři, Rohlauf, von Graun, víte, Jockey Club, a doktor Krafft, vychovatel, a taková společnost.
Dnes večer musíte přijít mezi nás.
Pivní večer, žádná šlechta, naši inženýři a podobně, víte?
Tamhle v mé vile.
Je to na vaši počest. "
" Carsone, " řekl Prokop přísně.
" Chci s vámi vážně mluvit než odjedu. "
" To nespěchá.
Odpočněte si, a je to.
Nu, já musím po své práci.
Můžete dělat, co vám je libo.
Žádné formality.
Chcete - li se vykoupat, tak tamhle je rybník.
Nic nic, až později.
Udělejte si pohodlí.
Tak. "
A byl pryč.
XXIV
Prokop se coural po parku mrze se na cosi a nevyspale zívaje.
Divil se, co s ním vlastně chtějí, a měřil s nelibostí své boty podobné vojenským bagančatům i své unošené nohavice.
Ponořen v tyto myšlenky divže nevlezl až doprostřed tenisového hříště, kde princezna hrála se dvěma panáky v bílých šatech.
Uhnul rychle a pustil se směrem, kde předpokládal konec parku.
Nu, na této straně končil se pak park jakousi terasou: kamenná balustrádka a kolmo dolů zeď nějakých dvanáct metrů vysoká.
Možno se pokochat vyhlídkou na borové lesíky a na vojáčka, který dole přechází s nasazeným bajonetem.
Prokop zamířil v tu stranu, kde se park svažoval dolů;
našel tam rybník s koupelnami, ale přemáhaje chuť vykoupat se vešel do pěkného březového hájku.
Tak vida, tady je jenom laťový plot a u polozarostlé cestičky vrátka;
nejsou dokonce zavřena a lze vyjít ven, do borového lesa.
Putoval tiše po klouzavém jehličí až na kraj lesa.
A sakra, tady je dobré čtyři metry vysoký plot z ostnatého drátu.
Jakpak, řekněme, je takový drát pevný?
Zkoušel to opatrně rukou i nohou, až shledal, že k jeho počínání se zájmem přihlíží vojáček s bajonetem na druhé straně plotu.
" To je horko, že? " řekl Prokop, aby to zamluvil.
" Tudy se nesmí, " povídal vojáček;
i otočil se Prokop na patě a ubíral se podle ostnatého plotu dál.
Borový les přešel v mlází, a za ním jsou nějaké kůlny a chlévy, patrně panský dvůr;
nakoukl tam plotem, a tu se uvnitř rozlehl strašný řev, chroptění a štěkot, a dobrý tucet dog, bloodhoundů a vlčáků se sápal na plot.
Čtyři páry nedůvěřivých očí vykoukly z čtverých dveří.
Prokop pro jistotu pozdravil a chtěl jít dál;
ale jeden čeledín vyběhl za ním a povídal, že " tudy se nesmí ", načež ho dovedl zpátky až k vrátkům do březového háje.
To vše Prokopa velmi rozlaďovalo.
Carson mně musí říci, kudy se jde ven, umiňoval si;
nejsem přece kanár, aby mne drželi v kleci.
Vyhnul se obloukem tenisovému hříšti a zamířil k parkové cestě, kudy ho Carson vedl nahoru do zámku.
Jenže teď se mu postavil do cesty filmový chlapík v placaté čepici, a kam prý pán ráčí.
" Ven, " řekl Prokop zkrátka.
Ale " tudy se nesmí, " vysvětloval mu člověk v čepici;
tudy prý se jde k muničním barákům, a kdo tam chce jít, musí mít laissez-passer od ředitelství.
Ostatně vrata ze zámku přímo ven jsou tuhle zpátky, po hlavní cestě a vlevo prosím.
Prokop se tedy pustil po hlavní cestě a vlevo prosím, až přišel k velikým mřížovým vratům.
Děda vrátný mu šel otevřít.
" Račte mít lístek? "
" Jaký lístek? "
" Pasírku. "
" Jakou pasírku? "
" Lístek, že smíte ven. "
Prokop se rozlítil.
" Copak jsem v kriminále? "
Děda krčil lítostivě rameny:
" Prosím, dneska mi dali rozkaz. "
Chudáku, myslel si Prokop, ty bys tak někoho mohl zadržet!
Jen udělat rukou takhle -
Z okna vrátného domku vyhlédla povědomá tvář, náramně podobná jistému Bobovi.
Prokop tedy ani nedokončil svou myšlenku, otočil se na patě a loudal se zpátky k zámku.
U všech rohatých, řekl si, to jsou divné okolky;
skoro to vypadá, jako by tu někdo měl být zavřen.
Dobrá, promluvím si o tom s Carsonem.
Především vůbec nestojím o jejich pohostinství a nepůjdu k obědu;
nebudu sedět s panáky, kteří se tam na tenisovém hříšti chechtali za mými zády.
- Rozhořčen nesmírně odebral se Prokop do pokojů, které mu byly vykázány, a vrhl se na staroučkou chaise longue, až to zapraskalo, a hněval se.
Za chvíli zaklepal pan Paul a ptal se vlídně a starostlivě, půjde - li pán k déjeuner.
" Nepůjdu, " vrčel Prokop.
Pan Paul se poklonil a zmizel.
Za chvilku tu byl zas a strkal před sebou stůl na kolečkách, pokrytý sklenicemi, křehoučkým porcelánem a stříbrem.
" Prosím, jaké víno? " ptal se něžně.
Prokop zamručel cosi jako aby mu dali pokoj.
Pan Paul šel po špičkách ke dveřím a vzal tam z dvou bílých pracek velikou mísu.
" Consommé de tortues, " šeptal pozorně a naléval Prokopovi, načež mísa opět zmizela v bílých tlapách.
Toutéž cestou přišla ryba, pečeně, saláty, věci, které Prokop jakživ nejedl, a ani dobře nevěděl, jak se jedí;
než ostýchal se dát před panem Paulem najevo jakékoliv rozpaky.
Kupodivu, jeho hněv se nějak rozplýval.
" Sedněte si, " kázal Paulovi, ochutnávaje nosem a patrem nahořklé bleďoučké víno.
Pan Paul se šetrně uklonil a zůstal ovšem stát.
" Poslyšte, Paul, " pokračoval Prokop, " myslíte, že tu jsem zavřen? "
Pan Paul pokrčil uctivě rameny:
" Prosím, nemohu vědět. "
" Kudy se odtud dostanu ven? "
Pan Paul chvilinku přemýšlel.
" Prosím, po hlavní cestě a pak nalevo.
Poroučí milostpán kávu? "
" No třeba. "
Prokop si opařil krk skvostným moka, zatímco pan Paul mu podával všechny vůně Arábie v cigárové krabici a stříbrný hořák.
" Poslyšte, Paul, " začal zas Prokop kousaje špičku doutníku, " děkuju vám.
Neznal jste tady nějakého Tomše? "
Pan Paul obrátil oči k nebi samým usilovným vzpomínáním.
" Neznal, prosím. "
" Kolik je tu vojáků? "
Pan Paul uvažoval a počítal.
" Na hlavní stráži asi dvě stě.
To je infanterie.
Potom polní četníci, to nevím kolik.
V Balttin-Dortum škardona husarů.
Na střelnici v Balttin-Dikkeln kanonýři, to se mění. "
" Proč tu jsou polní četníci? "
" Prosím, tady je válečný stav.
Kvůli muniční továrně. "
" Aha.
A to se hlídá jen tady kolem? "
" Tady jsou jen patroly, prosím.
Řetěz je až dál, za lesem. "
" Jaký řetěz? "
" Hlídková zóna, prosím.
Tam nikdo nesmí. "
" A kdyby chtěl člověk odejet - "
" To musí mít povolení od staničního komanda.
Přeje si pán ještě něco? "
" Ne, děkuju vám. "
Prokop se natáhl na chaise longue rozkošnicky jako sytý bej.
Nu uvidíme, řekl si;
až potud to není tak zlé.
Chtěl vše uvážit, ale místo toho si vzpomněl, jak před ním Carson poskakoval.
Že bych ho nedohonil? napadlo ho a pustil se za ním.
Stačil jediný pětimetrový skok;
ale tu se Carson vznesl jako kobylka a hladce přelétl přes skupinu keřů.
Prokop dupnul nohou a vzlétl za ním, a jen zvedl nohy, když letěl nad vrcholky křoví.
Nový odraz, a již letěl bůhvíkam, nestaraje se dále o Carsona.
Vznášel se mezi stromy, lehýnký a volný jako pták;
zkusil několik plaveckých rázů nohama, a vida, stoupal výš.
To se mu nesmírně zalíbilo.
Mocnými tempy se šrouboval kolmo nahoru.
Pod nohama se mu jako pěkně narýsovaný plán otevíral zámecký park se svými altány, trávníky a vinutými cestami;
lze rozeznat tenisové hříště, rybník, střechu zámku, březový hájek;
tam je ten dvůr se psy a borový les a ostnatý plot, a napravo už začínají muniční baráky, a za nimi vysoká zeď.
Prokop zamířil vzduchem nad tu stranu parku, kde dosud nebyl.
Cestou zjistil, že to, co považoval za terasu, je vlastně bývalé opevnění zámku, mohutná bašta s podsebitím a příkopem, druhdy patrně napájeným z rybníka.
Hlavně mu šlo o tu část parku mezi hlavním východem a baštou;
jsou tam zarostlé cestičky a divoké křoví, hradba vysoká už jen asi tři metry a pod ní jakési smetiště nebo kompost;
dále zelinářská zahrada a kolem řádková zeď hodně chatrná a v ní zelená vrátka;
za vrátky silnice.
Tam se podívám, řekl si Prokop a snášel se pomalu dolů.
Tu však vyrazila na silnici škadrona jízdy s tasenými šavlemi, a rovnou na něho.
Prokop přitáhl nohy až k bradě, aby mu je neusekli;
ale tím dostal takový kolmý rozmach, že vylétl do výše jako šíp.
Když se zas podíval dolů, viděl vše maličké jako na mapě;
dole na silnici předjíždí malinká baterie děl, lesklá hlaveň se obrací nahoru, vyrazil bílý obláček, a bum! první granát přeletěl Prokopovi nad hlavou.
Zastřelují se, mínil Prokop, a rychle vesloval rukama, aby se dostal dál.
Bum! druhý granát zafičel Prokopovi před nosem.
Prokop se dal na ústup tak rychle, jak to šlo.
Bum! třetí rána mu rázem přerazila křídla a Prokop se řítil hlavou k zemi, a procitl.
Někdo klepal na dveře.
" Vstupte, " křikl Prokop a vyskočil, nechápaje, kde vůbec je.
Vešel bělovlasý, ušlechtilý pán v černém a hluboce se uklonil.
Prokop zůstal stát a čekal, až ho vznešený pán osloví.
" Drehbein, " řekl ministr ( nejméně! ) a znovu se uklonil.
Prokop se uklonil stejně hluboko.
" Prokop, " představil se.
" Čím mohu sloužit? "
" Kdybyste ráčil chvilku stát. "
" Prosím, " vydechl Prokop, žasna, co se s ním bude dít.
Bělovlasý pán studoval Prokopa s přimhouřenýma očima;
dokonce si ho obešel a pohřížil se do pozorování jeho zad.
" Kdybyste se ráčil trochu narovnat. "
Prokop se vztyčil jako voják;
co to u všech všudy -
" Račte dovolit, " řekl pán a poklekl před Prokopem.
" Co chcete? " vyhrkl Prokop couvaje.
" Vzít míru. "
A už vytáhl ze šosu svinutý metr a jal se měřit Prokopovu nohavici.
Prokop ustoupil až k oknu.
" Nechte toho, ano? " spustil podrážděně.
" Já jsem si žádné šaty neobjednal. "
" Už jsem dostal rozkazy, " podotkl pán uctivě.
" Poslyšte, " řekl Prokop přemáhaje se, " jděte mi ke všem - - Nechci žádné šaty a dost!
Rozuměl jste? "
" Prosím, " souhlasil pan Drehbein, dřepl před Prokopem, nadzvedl mu vestu a zatahal za dolejší kraj kalhot.
" O dva centimetry víc, " poznamenal vstávaje.
" Račte dovolit. "
Přitom mu znalecky zajel rukou do podpaží.
" Příliš volné. "
" To je dobře, " zabručel Prokop a obrátil se k němu zády.
" Děkuju, " mínil pán a uhlazoval mu na zádech nějaký záhyb.
Prokop se rozlíceně otočil.
" Člověče, ruce pryč, nebo - "
" Promiňte, " omlouval se pán a objal ho měkce kolem pasu;
a než ho Prokop mohl přinejmenším skolit, stáhl mu pásek u vesty, ustoupil a s nakloněnou hlavou zpytoval Prokopovu tailli.
" Tak je to, " podotkl zcela uspokojen a hluboce se uklonil.
" Mám tu čest se vám poroučet. "
" Jdi ke všem kozlům, " křičel za ním Prokop, a " však už tu zítra nebudu, " zakončil pro sebe, načež popuzen měřil pokoj z rohu do rohu.
Hrom do toho, copak si ti lidé myslí, že tu zůstanu půl roku?
Tu zaklepal a vešel pan Carson s tváří neviňátka.
Prokop se zastavil s rukama za zády a měřil ho ponurýma očima.
" Člověče, " řekl ostře, " kdo vlastně jste? "
Pan Carson ani nemrkl, zkřížil ruce na prsou a klaněl se jako Turek.
" Princi Alaaddine, " pravil, " jsem džin, tvůj otrok.
Kaž, a vyplním každé tvé přání.
Ráčil jste spinkat, že?
Nu, blahorodí, jak se vám tu líbí? "
" Ohromně, " mínil Prokop hořce.
" Jen bych rád věděl, jsem - li tady zavřen, a jakým právem. "
" Zavřen? " žasl pan Carson, " propána, copak vás někdo nechtěl pustit do parku? "
" Ne, ale z parku ven. "
Pan Carson potřásl účastně hlavou:
" Nemilé, že?
To mne hrozně mrzí, že jste nespokojen.
Koupal jste se v rybníce? "
" Ne.
Kudy se dostanu ven? "
" Božínku, hlavním vchodem.
Jdete rovně a potom vlevo - "
" A tam ukážete pasírku, ne?
Jenže já žádné nemám. "
" To je škoda, " mínil pan Carson.
" Tady je moc hezké okolí. "
" Hlavně moc hlídané. "
" Moc hlídané, " souhlasil pan Carson.
" Výborně řečeno. "
" Poslyšte, " vybuchl Prokop, a čelo mu nabíhalo hněvem, " myslíte, že je příjemné narazit každým desátým krokem na bajonet nebo ostnatý plot? "
" Kde to? " divil se pan Carson.
" Všude v pomezí parku. "
" A co vás čerti nesou do pomezí parku?
Můžete chodit uvnitř, a je to. "
" Tedy jsem zavřen? "
" Bůh uchovej!
Abych nezapomněl, tady je pro vás legitimace.
Laissez-passer do závodu, víte?
Kdybyste se tam náhodou chtěl podívat. "
Prokop vzal do rukou legitimaci a podivil se;
byla na ní fotografie vzatá patrně téhož dne.
" A s tímhle se mohu dostat ven? "
" To ne, " řekl honem pan Carson.
" To bych vám neradil.
Vůbec, dejte si na sebe trochu pozor, co?
Rozumíte?
Pojďte se podívat, " řekl od okna.
" Co je? "
" Egon se učí boxovat.
Heč, dostal ji!
To je von Graun, víte?
Haha, ten kluk má kuráž! "
Prokop se s odporem díval na dvůr, kde polonahý chlapec, krváceje z úst i nosu, vzlykaje bolestí a vztekem se vrhal znovu a znovu na staršího odpůrce, aby za okamžik odletěl zkrvácenější a bědnější než předtím.
Co se mu obzvláště příčilo, bylo, že k tomu přihlížel starý kníže ve vozíčkovém křesle, směje se z plna hrdla, i princezna Wille bavící se přitom klidně se skvělým krasavcem.
Konečně Egon padl do písku úplně zpitomělý a nechal si odkapávati krev z nosu.
" Dobytek, " zahučel Prokop na neznámou adresu a zatínal pěstě.
" Tady nesmíte být tak citlivý, " prohlásil pan Carson.
" Tvrdá kázeň.
Život... jako na vojně.
Nemazlíme se s nikým, " pointoval tak důrazně, že to vypadalo jako hrozba.
" Carsone, " řekl Prokop vážně, " jsem tedy... jaksi... ve vězení? "
" Ale kdepak!
Jste jenom v střeženém podniku.
V prachárně to není jako u holiče, co?
Tomu se musíte přizpůsobit. "
" Zítra odjedu, " vyrazil Prokop.
" Haha, " smál se pan Carson a třepl ho po břiše.
" Báječný šprýmař!
Tedy přijdete dnes večer mezi nás, že? "
" Nikam nepřijdu!
Kde je Tomeš? "
" Co?
Aha, váš Tomeš.
Nu, zatím tuze daleko.
Tohle je klíč od vaší laboratoře.
Nikdo vás tam nebude rušit.
Škoda že nemám pokdy. "
" Carsone, " chtěl ho zadržet Prokop, ale zarazil se před posuňkem tak velitelským, že se neodvážil ničeho dál;
a pan Carson vyklouzl ven hvízdaje si jako cvičený špaček.
Prokop se svou legitimací se pustil k hlavním vratům.
Děda vrátný ji studoval a vrtěl hlavou;
tenhle lístek prý platí jen pro východ C, tamhle, co se jde k laboratořím.
Prokop putoval k východu C;
filmový chlapík s placatou čepicí prohlédl legitimaci a ukazoval: tady rovně, pak třetí příčná severní cesta.
Prokop se ovšem dal první cestou k jihu;
ale po pěti krocích ho zadržel polní četník: zpátky a třetí cesta vlevo.
Prokop si odplivl na třetí cestu vlevo a nabral to rovnou přes louku: za okamžik ho honili tři lidé, tudy že se nesmí.
Šel tedy poslušně třetí severní cestou, a když si myslel, že už na něho nekoukají, zamířil mezi muniční sklady.
Tam ho sebral voják s bajonetem a poučil ho, že má jít tamhle, na rozcestí VII, cesta N 6.
Prokop zkoušel své štěstí na každé křižovatce;
všude ho zadrželi a posílali na cestu VII, N 6;
i umoudřil se konečně a pochopil, že legitimace popsaná písmenami " C 3 n. w.
F. H. A. VII, N 6.
Bar.
V, 7.
S. b.! " má smysl tajemný a nevyhnutelný, jemuž jest se slepě podříditi.
Šel tedy, kam mu ukazovali cestu.
Tady už nebyly muniční baráky, ale malé betonové stavbičky všelijak číslované, patrně pokusné laboratoře či co, roztroušené mezi pískovými násypy a borovými lesíky.
Jeho cesta se stočila k docela osamělému domku V, 7, i zamířil k němu.
Na dveřích byla mosazná tabulka " Ing. Prokop ".
Prokop odemkl klíčem, který mu dal Carson, a vešel dovnitř.
Byla tam vzorně zařízená laboratoř pro chemii třaskavin - tak moderní a úplná, že se v Prokopovi zatajil dech radostí odborníka.
Na hřebíku visela jeho stará halena, v rohu vojenský kavalec tak jako v Praze, a v přihrádkách velkolepě vybaveného psacího stolu ležely pečlivě spořádány a zkatalogizovány veškeré jeho tištěné články a rukopisné poznámky.
XXV
Půl roku neměl Prokop v rukou milované nádobíčko chemika.
Prohlížel nástroj po nástroji;
bylo tu vše, o čem kdy mohl snít, lesklé, zbrusu nové a zrovna výstavní ve své pedantické uspořádanosti.
Byla tu příruční a odborná knihovna, ohromný regál s chemikáliemi, skříně s citlivými nástroji, tlumicí kabina na pokusné exploze, komora s transformátory, zkušební aparáty, které ani neznal;
prohlédl sotva polovinu těch divů divoucích, když poslušen okamžitého nápadu se hnal k regálu pro nějakou sůl barya, kyselinu dusičnou a ještě cosi a zahájil pokus, při němž se mu povedlo ožehnout si prst, přivést zkumavku k prasknutí a propálit si díru do kabátu;
tu uspokojen usedl k psacímu stolu a načmáral dvě tři poznámky.
Potom jal se znovu okukovat laboratoř.
Trochu mu to připomínalo nově zařízenou parfumerii;
bylo to příliš uspořádané, ale stačilo sáhnout na to a ono, aby to rozházel po své chuti;
tak, teď to tu vypadá intimněji.
Uprostřed nejhorlivější práce se zarazil:
Aha, řekl si, tímhle tedy mne chtějí dostat na lep!
Za chvíli přijde Carson a začne hučet: budete big man a kdesi cosi.
Sedl si mračně na kavalec a čekal.
Když nikdo nepřicházel, šel jako zloděj k pultu a hrál si znovu s barnatou solí.
Beztoho jsem tu naposledy, chlácholil sebe sama.
Pokus se podařil dokonale: prsklo to s dlouhým plamenem a skleněný zvon na citlivých váhách praskl.
" Teď dostanu, " hrklo v něm provinile, když uviděl dosah škody, a vytratil se z laboratoře jako školák, který rozbil okno.
Venku byl už soumrak a drobně pršelo.
Deset kroků před barákem stála vojenská hlídka.
Prokop zamířil pomalu k zámku cestou, po které byl přišel.
V parku nebylo živé duše;
jemný déšť šuměl v korunách stromů, v zámku svítili a klavír bouřil do šera vítěznou písní.
Prokop se pustil do oné pusté části parku mezi hlavním východem a terasou.
Zarůstalo to tu bezcestně, i zaryl se do vlhkého křoví jako kanec, naslouchaje chvílemi a opět si raze cestu praskajícím houštím.
Tady je konečně kraj džungle, kde křoví se překlání přes starou hradbu ne vyšší v těchto místech než tři metry.
Prokop se chytil převislých větví, aby se po nich spustil dolů;
ale pod jeho solidní tíhou větve se zlomily s ostrým třeskem, jako když z pistole střelí, a Prokop dopadl s těžkým žuchnutím na jakési smetiště.
Zůstal sedět s tlukoucím srdcem: teď někdo na mne přijde.
Nebylo slyšet nic než šustění deště.
I sebral se a hledal zeď se zelenými vrátky, jak ji byl viděl ve snu.
Bylo to tak, až na jednu okolnost: že vrátka byla pootevřena.
Znepokojil se velmi: buď jimi někdo právě vyšel, nebo se tudy vrátí;
v obojím případě je někde nablízku.
Co tedy činit?
Rychle rozhodnut kopl Prokop do vrátek a vyšel rázně na silnici;
a opravdu, potloukal se tam nevelký člověk v gumáku a pokuřoval lulku.
Tak stáli oba proti sobě v jistém zmatku, kdo začne a s čím.
Začal ovšem agilnější Prokop.
Zvoliv bleskově mezi několika možnostmi cestu násilí, vrhl se na muže s lulkou a beraním nárazem své hrubé síly jej okamžitě položil do bláta.
Nyní ho tiskne hrudí a lokty k zemi trochu udiven a nevěda, co s ním teď;
neboť nemůže ho přece zaškrtit jako slepici.
Člověk pod ním ani nepouští faječku z úst a patrně vyčkává.
" Vzdej se, " supí Prokop, ale v tom okamžiku dostal ránu kolenem do břicha a pěstí pod čelist, a skutálel se do příkopu.
Když se počal sbírat, čekal novou ránu;
ale muž s faječkou stál klidně na silnici a pozoroval ho.
" Ještě? " vycedil.
Prokop zavrtěl hlavou.
Tu jal se mu ten chlapík ohromně špinavým kapesníkem čistit šaty.
" Bláto, " poznamenal a třel co nejradikálněji.
" Zpátky? " řekl konečně a ukazoval na zelená vrátka.
Prokop chabě souhlasil.
Člověk s lulkou ho tedy vedl zpět až k staré hradbě a sklonil se, opřen rukama o kolena.
" Lezte, " kázal suše.
Prokop se mu postavil na ramena, člověk se vztyčil a děl:
" Hop! "
Prokop se zachytil převislého křoví a vydrápal se na hradbu.
Bylo mu skoro do pláče hanbou.
A ještě to, ještě to ke všemu:
Když poškrabán a zpuchlý, uválen v blátě, strašný a ponížený se kradl po zámeckých schodech do svého " kavalírského " pokoje, potkala ho princezna Wille.
Prokop se chtěl tvářit, jako by to nebyl on nebo jako by jí neznal či co, zkrátka nepozdravil a hnal se nahoru jako monument z bláta;
a jak uháněl podle ní, zachytil její udivený, povýšený, vskutku velmi urážlivý pohled.
Prokop stanul jako udeřen.
" Počkat, " křikl a seběhl k ní, a čelo mu zrovna praskalo náběhem vzteku.
" Jděte, " křičel, " a řekněte jim, řekněte jim, že... že na ně kašlu a... že se nedám zavřít, rozumíte?
Nedám, " zařval a uhodil pěstí do zábradlí, až zadrnčelo;
načež se vyřítil zase do parku nechávaje za sebou princeznu bledou a přímo ztuhlou.
Několik okamžiků nato vpadl kdosi k nepoznání zablácený do domku vrátného, převrhl dubový stůl na večeřícího stařečka, popadl Boba za krk a škrtl mu hlavou o zeď tak, že ho napolo skalpoval a nadobro omráčil;
načež se zmocnil klíče, odemkl vrata a běžel ven.
Tam narazil na hlídkujícího vojáčka, jenž ihned vykřikl výstrahu a strhl pušku;
ale než mohl střelit, začal se s ním ten kdosi cloumat, vyrval mu pušku z ruky a zlomil mu pažbou klíční kost.
Tu však přibíhaly dvě nejbližší hlídky;
temná postava hodila po nich puškou a vrhla se zpět do parku.
Skoro v témž okamžiku byl přepaden noční hlídač u východu C: kdosi černý a veliký ho začal zčistajasna častovat strašnými ranami do spodní čelisti.
Hlídač, plavý obr, nadmíru překvapen chvíli držel, než ho napadlo zahvízdat;
tu ho ten někdo hrozně klna pustil a běžel zpět do černého parku.
Pak byly zalarmovány posily a četné patroly procházely parkem.
Asi o půlnoci demoloval kdosi balustrádu na parkové terase a vrhal desetikilové kameny po stráži, jež přecházela dole v hloubi deseti metrů.
Voják vystřelil, načež shora se vychrlila spousta politických urážek, a bylo ticho.
V tu chvíli přijížděli z Dikkeln přivolaní kavaleristé, zatímco veškerá balttinská posádka šťouchala bajonety do křovin.
V zámku už dávno nikdo nespal.
V jednu hodinu našli u tenisového hříště omráčeného vojáka bez pušky.
Brzo nato se v březovém lesíku strhla krátká, ale vydatná přestřelka;
raněn nebyl bohudík nikdo.
Pan Carson s tváří ustaranou důtklivě posílal domů princeznu Wille, jež chvějíc se nejspíš nočním chladem bůhvíproč se odvažovala na bojiště;
ale princezna s očima podivně velikýma řekla, aby ji laskavě opustil.
Pan Carson pokrčil rameny a nechal ji bláznit.
Ač kolem zámku bylo lidí jako much, jal se někdo z houští metodicky vytloukat zámecká okna.
Nastal zmatek, neboť současně padly dvě tři rány z pušky až na silnici.
Pan Carson vypadal náramně znepokojeně.
Zatím princezna ani nedutajíc putovala cestičkou červených buků.
Najednou se proti ní řítila ohromná černá postava, stanula před ní, zahrozila pěstí a drtila cosi, že je to hanba a skandál;
pak se ponořila do houští, jež praskalo a střásalo těžkou vláhu deště.
Princezna se vrátila a zadržela patrolu: že prý tam nikdo není.
Její oči byly rozšířené a lesklé, jako by měla horečku.
Po chvíli se rozlehla střelba z křovin za rybníkem;
podle zvuku to byly brokovnice.
Pan Carson huboval, aby se ti pacholci ze dvora do toho nepletli, nebo že je vytahá za uši.
V té chvíli ještě nevěděl, že tam kdosi utloukl kamenem skvostnou dánskou dogu.
Za úsvitu našli Prokopa tvrdě spícího na lehátku v japonském altánu.
Byl úžasně rozdrásán a zablácen a šaty na něm visely v cárech;
na čele měl bouli jako pěst a vlasy spečené krví.
Pan Carson potřásl hlavou nad spícím hrdinou noci.
Potom se přišoural pan Paul a pečlivě přikryl chrupajícího spáče teplou houní;
pak přinesl i umyvadlo s vodou a ručník, čisté prádlo a zbrusu nové sportovní šaty od pana Drehbeina, a po špičkách odešel.
Jen dva nenápadní muži v civilu, s revolvery v zadní kapse, se procházeli až do rána v blízkosti japonského altánu s nenucenou tváří lidí, kteří dohlížejí na východ slunce.
XXVI
Prokop čekal, kdoví co že bude následovat po oné noci;
nenásledovalo nic, či spíše následoval ho onen člověk s lulkou - jediný, kterého se Prokop jaksi bál.
Ten člověk se jmenoval Holz, - jméno, jež povídalo velmi málo o jeho tiché a bdělé podstatě.
Kamkoliv se Prokop hnul, pohyboval se svých pět kroků za ním;
Prokopa to divoce dráždilo a týral ho po celý den způsobem nejrafinovanějším: například pobíhal sem tam, sem tam po krátké cestičce padesátkrát a stokrát, čekaje, že pana Holze omrzí udělat vždycky po dvaceti krocích čelem vzad;
pana Holze to však neomrzelo.
I jal se Prokop utíkat a běžel třikrát round celým parkem;
pan Holz mlčky uháněl za ním a ani nepřestal pouštět obláčky kouře, zatímco Prokop se udýchal, až to v něm hvízdalo.
Pan Carson se toho dne ani neukázal;
patrně se hněval.
Kvečeru se Prokop sebral a putoval k své laboratoři, provázen ovšem svým mlčelivým stínem.
V laboratorním baráku chtěl za sebou zamknout;
ale pan Holz vstrčil nohu mezi dveře a vešel za ním.
A protože byla v předsíni přichystána lenoška, bylo zřejmo, že se pan Holz odtud nehne.
Nu, taky dobře.
Prokop kutil v laboratoři něco tajemného, zatímco pan Holz v předsíni suše a krátce chrápal.
Ke druhé hodině zrána napouštěl Prokop jakýsi motouz petrolejem, zapálil jej a uháněl ven, jak rychle jen dovedl.
Pan Holz vyletěl okamžitě z lenošky a pustil se za ním.
Po stu krocích vrhl se Prokop do příkopu tváří k zemi;
pan Holz zůstal nad ním stát a rozžíhal si lulku.
Prokop zvedl hlavu a chtěl mu něco říci, ale spolkl to, neboť si vzpomněl, že s Holzem zásadně nemluví;
zato vztáhl ruku a podrazil mu nohy.
" Pozor, " zahučel, a v tom okamžiku zarachotil v baráku důkladný výbuch a tříšť kamení i skla jim letěla nad hlavou, jen to svištělo.
Prokop vstal, tak tak se očistil a rychle běžel odtud, sledován panem Holzem.
V tu chvíli již se sbíhaly stráže a najíždělo auto s hasiči.
To byla první výstraha adresovaná panu Carsonovi.
Nepřijde - li teď vyjednávat, nastanou věci horší.
Pan Carson nepřišel;
místo návštěvy došla nová legitimace patrně pro jiný pokusný barák.
Prokop se rozlítil.
Dobrá, řekl si, tentokrát jim ukážu, co dovedu.
Poklusem běžel do své nové laboratoře, vybíraje v mysli pádnější projev svého protestu;
rozhodl se pro třaskavé draslo, jež se zanítí vodou.
Avšak u nového baráku mu klesly bezmocně ruce:
Zatraceně, je ten Carson ďábel!
Hned s laboratoří totiž sousedily domky patrně pro závodní hlídače;
na zahrádce se popelil dobrý tucet dětí a mladá maminka tam konejšila řvoucího červeného živočicha.
Když viděla zuřivý pohled Prokopův, zarazila se a přestala zpívat.
" Dobrý večer, " zabručel Prokop a loudal se zpátky s pěstmi zaťatými.
Pan Holz pět kroků za ním.
Cestou do zámku potkal princeznu na koni s celou kavalkádou důstojníků.
Uhnul na postranní cestu, ale princezna v trysku stočila koně za ním.
" Chcete - li si vyjet, " řekla rychle, a její tmavou lící prokmitla vlna krve, " je vám k dispozici Premier. "
Prokop couval před tančícím Whirlwindem.
Jakživ neseděl na koni, ale nepřiznal by se k tomu za nic na světě.
" Děkuji, " řekl, " není třeba... oslazovat... mé vězení. "
Princezna se zakabonila;
bylo ovšem nemístné mluvit právě s ní o této stránce věci;
avšak přemohla se a děla, hladce shrnujíc výtku i pozvání:
" Nezapomínejte, že na zámku jste hostem u mne. "
" Myslím, že o to nestojím, " mručel Prokop tvrdohlavě, dávaje pozor na každý pohyb nervózního koně.
Princezna podrážděně trhla nohou;
Whirlwind zafrkal a počal se vzpínat.
" Nebojte se ho, " hodila Wille s úsměškem.
Prokop se zamračil a uhodil koně po hubě;
princezna vzala bičík, jako by ho chtěla švihnout přes ruku.
Všechna krev valila se Prokopovi do hlavy.
" Pozor, " zaskřípěl a zahryzl se rudýma očima do princezniných jiskřících.
Ale tu již zpozorovali důstojníci trapný případ a cválali k princezně.
" Halloh, co se děje? " volal ten, který jel v čele na černé klisně a hnal svého koně rovnou na Prokopa.
Prokop viděl nad sebou koňskou hlavu, i popadl ji za udidlo a vší silou ji strhl stranou.
Kůň zařičel bolestí a vzepjal se tanče na zadních nohou, zatímco důstojník letěl do náručí klidného pana Holze.
Dvě šavle zaplály ve slunci;
ale vtom tu byla princezna na třesoucím se Whirlwindu a tlačila jeho bokem důstojníky nazpátek.
" Nechat, " kázala, " je to můj host! "
Přitom šlehla po Prokopovi temným pohledem a dodala:
" Ostatně se bojí koní.
Pánové se spolu seznámí.
Poručík Rohlauf.
Inženýr Prokop.
Kníže Suwalski.
Von Graun.
Případ je vyřízen, že ano?
Rohlauf na koně a jedeme.
Premier je vám k dispozici, pane.
Tedy pamatujte, že tady jste jen hostem.
Na shledanou! "
Bičík mnohoslibně zasvištěl vzduchem, Whirlwind se zatočil, až písek tryskal, a kavalkáda zmizela v ohybu cesty;
jen pan Rohlauf obtancoval na koni Prokopa, spaloval ho zuřivýma očima a vypravil ze sebe hlasem vztekle zajiklým:
" Bude mne těšit, pane! "
Prokop se otočil na patě, šel do svého pokoje a zamkl se;
po dvou hodinách putoval po stařičkých nohou Paulových jakýsi dlouhý dopis z " kavalírského pokoje " na ředitelství.
Vzápětí běžel pan Carson s čelem přísně svraštělým k Prokopovi;
velitelským posuňkem vyhnal pana Holze, který pokojně dřímal na židli před pokojem, a vnikl dovnitř.
Pan Holz si tedy sedl před zámkem a zapálil si lulku.
Uvnitř se strhl strašný řev, ale to se Holze pranic netýkalo;
protože mu faječka netáhla, rozšrouboval ji a znalecky ji protahoval stéblem.
Z " kavalírského pokoje " se ozývalo chroptění dvou tygrů do sebe zakousnutých;
jeden řval a druhý soptil, bouchl nějaký nábytek, byl okamžik ticha a opět zatřeskl strašlivý křik Prokopův.
Sbíhali se zahradníci, ale pan Holz je zahnal pokynem ruky a jal se profoukávat troubel.
Burácení nahoře rostlo, oba tygři ryčeli a doráželi na sebe chraptíce zběsilostí.
Pan Paul vyběhl ze zámku bled jako stěna a zvedal uděšené oči k nebi.
V tu chvíli klusala tudy princezna se svým průvodem;
když uslyšela boží dopuštění v hostinském křídle zámku, zasmála se nervózně a docela zbytečně švihla Whirlwinda bičem.
Pak se křik poměrně utišil;
bylo slyšeti hromování Prokopovo, jenž něčím vyhrožuje a bouchá pěstí do stolu.
Do toho mu vpadá ostrý hlas, jenž hrozí a poroučí;
Prokop řve horečné protesty, ale břitký hlas odpovídá tiše a rozhodně.
" Jakým právem? " křičí hlas Prokopův.
Velitelský hlas cosi vysvětluje s příšernou a tichou důtklivostí.
" Ale pak, rozumíte, pak vyletíte všichni do povětří, " burácí Prokop, a vřava se rozpoutává nanovo tak hrozně, že pan Holz rázem stopil lulku do kapsy a rozběhl se k zámku.
Ale opět to utichlo, jen ostrý hlas kázal a odsekával věty, doprovázen temným a hrozivým mručením;
bylo to, jako když se diktují podmínky příměří.
Ještě dvakrát se rozkatil divý řev Prokopův, ale ostrý hlas už se nerozčiloval;
zdálo se, že si je jist svou věcí.
Po půldruhé hodině vyrazil pan Carson z pokoje Prokopova, fialový a lesklý potem, funící a nachmuřený, a běžel poklusem k pokojům princezniným.
Deset minut nato pan Paul, třesa se úctou, hlásil Prokopovi, jenž hryzl si rty a prsty ve svém pokoji:
" Její Jasnost. "
Vešla princezna ve večerních šatech, popelavě bledá a s obočím palčivě staženým.
Prokop jí pokročil vstříc a chtěl, jak se zdálo, něco říci;
ale princezna jej zadržela pohybem ruky, pohybem, jenž byl pln výsosti a odporu, a řekla zadrhlým hlasem:
" Jdu se vám... pane... omluvit za onen výstup.
Nemínila jsem vás šlehnout.
Lituji toho nesmírně. "
Prokop zrudl a chtěl opět něco říci;
ale princezna pokračovala:
" Poručík Rohlauf dnes odjede.
Kníže prosí, abyste někdy přišel k našemu stolu.
Zapomeňte na tu příhodu.
Na shledanou. "
Rychle mu podala ruku;
Prokop se sotva dotkl jejích prstů.
Byly velmi chladné a jako mrtvé.
XXVII
Nuže, po bouřce s Carsonem jako by se vyčistil vzduch.
Prokop sice prohlásil, že při nejbližší příležitosti uteče, ale zavázal se čestným slovem, že až do té doby se zdrží všech násilností a výstrah;
za to byl pan Holz odsunut do vzdálenosti patnácti kroků a Prokopovi dovoleno v jeho průvodu se volně pohybovat v okruhu čtyř kilometrů od sedmi ráno do sedmi večer, spát v laboratoři a stravovat se, kde mu libo.
Naproti tomu však nasadil mu Carson přímo do laboratoře ženu s dvěma dětmi, náhodou zrovna vdovu po dělníkovi zabitém při výbuchu Krakatitu, jako jisté morální rukojemství proti jakékoliv ( řekněme ) neopatrnosti.
Krom toho vysazen Prokopovi znamenitý plat ve zlatě a necháno mu na vůli, aby se prozatím bavil nebo zaměstnával, jak mu libo.
První dny po této dohodě strávil Prokop tím, že všemožně prostudoval terén v okruhu čtyř kilometrů co do možnosti útěku.
Byla prašpatná vzhledem k hlídkové zóně, jež fungovala přímo výtečně.
Prokop vymyslel několik způsobů, jak zabíti Holze;
naneštěstí shledal, že tento suchý a houževnatý patron živí pět dětí a krom toho matku a chromou sestru, a že má ještě ke všemu za sebou tři léta káznice pro zabití člověka.
Tyto okolnosti nebyly příliš povzbuzující.
Jistou útěchou Prokopovi bylo, že se do něho oddaně, přímo náruživě zamiloval pan Paul, klíčník na penzi, dokonale šťastný, že má komu sloužit;
neboť jemného stařečka tuze trápilo, že byl shledán příliš pomalým, aby posluhoval při knížecí tabuli.
Prokop si někdy až zoufal pro jeho obtížné a uctivé pozornosti.
Mimoto náramně přilnul k Prokopovi doktor Krafft, Egonův vychovatel, člověk zrzavý jako liška a hrozně nešťastný v životě;
byl přímo neobyčejně vzdělaný, trochu teozof a k tomu nejpošetilejší idealista, jakého si lze představit.
K Prokopovi se blížil pln ostychu a obdivoval se mu bezuzdně, neboť jej považoval přinejmenším za génia.
Skutečně znal už dávno Prokopovy odborné články, a dokonce na nich budoval teozofický výklad nejnižšího okruhu, čili abych tak po sprostu řekl, hmoty.
Nadto byl pacifista a otrava jako všichni lidé příliš ušlechtilých názorů.
Prokopa konečně omrzelo bezcílné potloukání podle hlídkové zóny, a vracel se stále častěji do laboratoře, aby pracoval na svých věcech.
Studoval své staré poznámky a doplňoval mnohé mezery;
sestrojil a opět zničil dlouhou řadu třaskavin, jež potvrzovaly jeho nejodvážnější hypotézy.
Byl téměř šťasten v těchto dnech;
avšak večer, večer se vyhýbal lidem a tesknil pod klidným dohledem pana Holze, dívaje se na oblaka, na hvězdy a na volný obzor.
Ještě jedna věc ho kupodivu zaměstnávala: jakmile zaslechl dupot koňských kopyt, přistoupil k oknu a pozoroval jezdce, ať to byl štolba nebo některý důstojník nebo princezna ( s níž nemluvil od onoho dne ), a s očima nachmuřenýma samou pozorností zkoumal, jak se to dělá.
Shledával, že jezdec vlastně nesedí jen tak v sedle, nýbrž do jisté míry stojí ve třmenech;
že nepracuje zadkem, nýbrž koleny;
že není trpně jako pytel brambor natřásán koňským cvalem, nýbrž aktivně vystihuje jeho periodicitu.
To vše je prakticky snad velmi jednoduché, ale pro inženýrského pozorovatele je to mechanismus náramně spletitý, jmenovitě jakmile kůň začne vzpínat se nebo vyhazovat nebo tančit třesa se ušlechtilou a nedůtklivou plachostí.
To vše studoval Prokop dlouhé hodiny skryt za okenní záclonou;
a jednoho pěkného rána nařídil Paulovi, aby mu dal osedlat Premiera.
Pan Paul byl velmi zaražen;
vysvětloval, že Premier je ohnivý a málo oježděný rap hrozně nesnášenlivý, avšak Prokop krátce opakoval rozkaz.
Jízdecké šaty měl připraveny ve skříni;
oblékl je se slabým pocitem ješitnosti a hnal se na dvůr.
Tam už tancoval Premier tahaje za sebou štolbu, jenž ho držel u huby.
Jako to viděl u jiných, chlácholil Prokop koně hladě mu nozdry a lysinu.
Valach se trochu utišil, jen nohy mu hrály v plavém písku.
Prokop se k němu obmyslně blížil z boku;
užuž zvedal nohu ke třmenu, když Premier bleskově po něm sekl zadní nohou a uhnul zadkem, že Prokop stěží měl čas uskočit.
Štolba vyprskl v krátký smích;
to stačilo;
Prokop se útokem vrhl na koňův bok, neznámo jak dostal špičku nohy do třmene a vymrštil se.
V nejbližších okamžicích nevěděl, co se děje;
všecko se zatočilo, někdo vykřikl, Prokop měl jednu nohu ve vzduchu, zatímco druhá nemožně uvázla ve třmenu;
nyní Prokop těžce dopadl do sedla a sevřel kolena vší silou.
To mu vrátilo vědomí právě ve chvíli, kdy Premier vyhodil zadkem jako střelen;
Prokop se honem položil nazad, znovu dopadl a křečovitě přitáhl uzdu.
Následkem toho se bestie postavila na zadní nohy jako svíce;
Prokop svíral kolena jako kleště a položil se tváří až mezi rapovy uši, úzkostlivě dbaje, aby ho neobjal kolem krku, neboť se bál, že by to vypadalo směšně.
Visel vlastně jen na kolenou.
Premier se postavil zase na všechny čtyři a počal se točit jako vlček;
toho použil Prokop k tomu, aby dostal špičku druhé nohy do třmene.
" Netiskněte ho tak, " volal štolba, ale Prokop byl rád, že má koně mezi koleny.
Valach se spíš zoufale než zlomyslně snažil shodit svého divného jezdce;
točil se a vyhazoval, až písek tryskal, a celý kuchyňský personál vyběhl na dvůr podívat se na tento divoký cirkus.
Prokop zahlédl pana Paula, jenž úzkostí tiskl ubrousek k ústům, a dr. Krafft se vyřítil, svítě na slunci svou zrzavou hlavou, a s nasazením vlastního života chtěl zadržet Premiera za udidla.
" Nechte ho, " křikl Prokop v bezuzdné pýše, a bodl valacha do slabin.
Pane na nebi!
Premier, kterému se tohle ještě nestalo, vyrazil jako šíp a letěl ze dvora do parku;
Prokop stáhl hlavu mezi ramena, počítaje s tím, aby spadl okrouhleji, až poletí;
jinak stál ve třmenech nakloněn kupředu, mimovolně napodobuje závodní žokeje.
Když se takto řítil podle tenisového hříště, zahlédl tam několik bílých figurek;
tu ho popadlo furiantství a začal traktovat bičem Premierovu kýtu.
Nyní zdivočelý rap ztratil hlavu nadobro;
po několika nepříjemných skocích na bok sedl na zadek a zdálo se, že se překotí;
ale místo toho vyrazil přes záhony jako ztřeštěný.
Prokop chápal, že nyní záleží vše na tom, udržet mu hlavu nahoře, nemají - li oba udělat kotrmelec na terénu tak nespolehlivém, i visel na uzdě a táhl.
Premier se vzepjal, naráz pokryt potem, a zničehonic začal rozumně cválat.
Bylo to vítězství.
Prokopovi se nesmírně ulevilo;
teprve nyní mohl vyzkoušet, co studoval tak důkladně, totiž akademickou školu jezdce v sedle.
Třesoucí se kůň poslouchal uzdy jedna radost, a Prokop, pyšný jako bůh, točil jej po vinutých cestách parku míře zpátky k tenisovému hříšti.
Už viděl za křovím princeznu s raketou v ruce, i pobodl Premiera do galopu.
Vtom princezna mlaskla jazykem, Premier se vznesl do vzduchu a letěl k ní přes křoví jako šíp;
a Prokop naprosto nepřipraven na tuhle vysokou školu vyletěl ze třmenů a poroučel se přes koňovu hlavu do trávy.
V tu chvíli cítil, že něco zapraskalo, a na vteřinu se mu bolestí obestřely smysly.
Když procitl, viděl princeznu a tři pány v onom zaraženém postoji lidí, kteří nevědí, mají - li se smát povedené švandě, nebo přiběhnout na pomoc.
Prokop se opřel o lokty a pokusil se pohnout levou nohou, jež ležela pod ním divně stočena.
Princezna pokročila s tázavým a trochu již ulekaným pohledem.
" Tak, " řekl Prokop tvrdě, " teď jste mi zlomila nohu. "
Trpěl hrozně a vědomí se mu mátlo otřesem;
přesto se pokoušel vstát.
Když zase přišel k sobě, ležel v princeznině klíně a Wille mu utírala zpocené čelo pronikavě vonícím kapesníkem.
Přes strašlivou bolest v noze byl napolo jako v snách.
" Kde je... kůň, " blábolil a počal sténati, když jej dva zahradníci kladli na přinesenou lavici a nesli do zámku.
Pan Paul se změnil ve všecko na světě: v anděla, milosrdnou sestru a rodnou matku, pobíhal, rovnal Prokopovi pod hlavou podušky a kapal mu na rty koňak;
pak si musel sednout vedle postele, a Prokop mu mačkal ruku v poryvech bolesti, posilován dotykem té měkké a stařecky lehýnké ruky.
Dr. Krafft stál u nohou s očima plnýma slz, a i pan Holz zřejmě dojat rozstřihoval Prokopovi jezdecké nohavice a máčel mu stehno studenými obklady.
Prokop tiše sténal a chvílemi se modrými rty usmíval na Kraffta nebo na pana Paula.
A tu již se přivalil plukovní lékař, takový lepší řezník, provázen asistentem, a bez dlouhých okolků se pustil do Prokopovy nohy.
" Hmjo, " řekl, " komplikovaná fraktura femoris a tak dále;
nejmíň šest neděl postele, člověče. "
Vybral dvě dyhy, a nyní se počala trapná věc.
" Natahujte mu nohu, " kázal řezník asistentovi;
ale pan Holz uctivě odstrčil rozčileného nováčka a chopil se sám zlomeného údu celou svou tvrdou, šlachovitou silou.
Prokop se zahryzl do podušky, aby neřval bolestí jako zvíře, a vyhledal očima utrápenou tvář pana Paula, na níž se zrcadlila všechna jeho vlastní muka.
" Ještě kousek, " basoval doktor ohmatávaje frakturu;
Holz mlčky a pevně táhl.
Krafft prchl koktaje cosi v úplném zoufalství.
Nyní řezník rychle a obratně utahoval dyhy;
přitom bručel, že zítra zaleje tu sakramentskou nohu do sádry.
Konečně je po všem;
bolí to sice příšerně a natažená noha leží jako mrtvá, ale aspoň ten řezník je pryč;
jenom pan Paul přechází po špičkách a žbrblaje měkkými rty se stará, jak by trpiteli ulevil.
Tu se přižene pan Carson autem a bera najednou čtyři schody letí k Prokopovi.
Pokoj se naplní jeho třesknou účastí, hned je tu veseleji a jaksi chlapácky;
pan Carson žvaní pro útěchu páté přes deváté, a najednou pohladí Prokopa nesměle a přátelsky po zježené hlavě;
v tu chvíli odpouští Prokop svému zavilému nepříteli a tyranu devět desetin jeho špatností.
Pan Carson se přehnal jako vítr;
a nyní se posunuje po chodbě cosi těžkého, dveře se rozletí a dva lokajové s bílými prackami vedou dovnitř ochromeného knížete.
Kníže už ode dveří kývá úžasně vyschlou a dlouhou ručkou, aby snad Prokop ze samé úcty zázračně nevstal a nevykročil vstříc Jeho Jasnosti;
pak se nechá posadit a vypraví ze sebe několik vět nejblahovolnější účasti.
Sotva zmizelo toto zjevení, ťuká někdo na dveře a pan Paul šeptá s nějakou komornou.
Hned nato vchází princezna, má ještě bílé tenisové šaty a v hnědé tváři vzdor a kajícnost;
neboť se přichází dobrovolně omluvit ze svého hrozného uličnictví.
Ale než může promluvit, rozzáří se drsný, hrubě omítnutý Prokopův obličej dětským úsměvem.
" Tak co, " praví pyšně pacient, " bojím se koně nebo ne? "
Princezna se zarděla tak, že by to nikdo do ní neřekl;
až ji to samu zamrzelo a uvedlo do rozpaků.
Nicméně se přemohla, a rázem je z ní vznešená hostitelka;
hlásí, že přijede chirurg profesor, a ptá se, co si Prokop žádá k jídlu, ke čtení a podobně;
ještě nařídí Paulovi, aby dvakrát denně jí podával zdravotní zprávu, jaksi z dálky urovná cosi na polštáři a s malým kývnutím hlavy odejde.
Když zanedlouho přijel slavný chirurg autem, bylo mu několik hodin čekati, byť nad tím sebevíc kroutil hlavou.
Pan inženýr Prokop totiž ráčil hluboce usnout.
XXVIII
To se rozumí, slavný chirurg neuznal práci vojenského řezníka, roztahoval znovu Prokopovy zlomeniny a nakonec to vše zalil do sádry a řekl, že levá extremita zůstane podle všeho chromá.
Prokopovi nastaly dny slavné a ležácké.
Krafft mu předčítal Swedenborga a pan Paul rodinné kalendáře, zatímco princezna dala obklopit lůžko trpitele všemi nádhernými vazbami světové literatury.
Nakonec Prokopa omrzely i kalendáře a jal se Krafftovi diktovat soustavné dílo o destruktivní chemii.
Nejvíc si - kupodivu - oblíbil Carsona, jehož drzost a bezohlednost mu imponovala;
neboť našel pod ní veliké plány a potrhlou fanatičnost zásadního, mezinárodního militaristy.
Pan Paul byl na vrcholu blaženství;
nyní byl nepostrádatelný od noci do noci a mohl sloužiti každým dechem a každým krůčkem svých šouravých nohou.
Ležíš sevřen hmotou, podoben poraženému pni;
ale což necítíš jiskření strašlivých a neznámých sil v té nehybné hmotě, jež tě poutá?
Hovíš si na prachových poduškách nabitých větší silou než sud dynamitu;
tvé tělo je spící třaskavina, a i třesoucí se, zvadlá ručička Paulova skrývá v sobě větší možnou brizanci než melinitová kapsle.
Spočíváš nehnutě v oceánu nezměřitelných, nerozložených, nevypáčených sil;
co je kolem tebe, nejsou pokojné zdi, tiší lidé a hučící koruny stromů, nýbrž muniční sklad, kosmická prachárna připravená k strašlivému výkonu;
ťukáš kloubem na hmoty, jako bys přehlížel sudy ekrazitu, zkoumaje, jak jsou plné.
Prokopovy ruce zprůhledněly nehybností, ale nabyly zato podivného hmatu: cítily zrovna a odhadovaly detonační potenciál všeho, čehokoliv se dotkly.
Mladé tělo má ohromné brizantní napětí;
ale opět dr. Krafft, nadšenec a idealista, obsahuje poměrně slabou výbušnou kvalitu, kdežto Carsonovo detonační číslo se blíží tetranitranilinu;
a Prokop se zachvěním vzpomínal na chladný dotek princezniny ruky, jenž mu vyzradil příšernou brizanci toho zpupného amazonského tvora.
Prokop si lámal hlavu, závisí - li potenciální třaskavá energie organismu na přítomnosti nějakých enzymových či jakých látek, nebo na chemické stavbě samotných buněčných jader, jež jsou náboji par excellence.
Ať je tomu jakkoliv: rád bych viděl, jak by ta černá, nadutá holka explodovala.
Teď už pan Paul vozí Prokopa v lenošce po parku;
pan Holz je nyní zbytečný, ale činí se, neboť byl v něm objeven veliký talent masérský, a Prokop cítí z jeho tuhých prstů zrovna prýštit blahodárnou explozívní sílu.
Potká - li někdy princezna pacienta v parku, promluví něco s dokonalou a přesně odměřenou zdvořilostí, a Prokop k svému vzteku nikdy nepochopí, jak se to dělá;
neboť sám je buď příliš hrubý, nebo příliš sdílný.
Ostatní společnost vidí v Prokopovi podivína;
to jim dává právo nebrat ho vážně a jemu volnost býti k nim nezdvořilý jako drvoštěp.
Jednou se princezna ráčila u něho zastavit s celým průvodem;
nechala pány stát, usedla vedle Prokopa a ptala se ho po jeho práci.
Prokop, chtěje jí co nejvíce vyhovět, upadl do tak odborného výkladu, jako by měl přednášku na mezinárodním kongresu chemiků;
kníže Suwalski a jakýsi cousin se začali šťouchat a smát, a tu se Prokop rozvzteklil a utrhl se na ně, jim že to nepovídá.
Všechny oči se obrátily na Její Jasnost, neboť na ní bylo usadit nesrstného plebejce;
ale princezna se trpělivě usmála a poslala pány hrát tenis.
Zatímco se za nimi dívala očima jako kmín přimhouřenýma, zpytoval ji Prokop úkosem;
vlastně poprvé si jí pořádně všiml.
Byla tuhá, tenká, s nadbytkem pigmentu v pleti, vlastně ne zrovna hezká;
maličká ňadra, nohy přehozeny, skvostné rasové ruce;
na pyšném čele jizva, oči skryté a prudké, pod ostrým nosem temné chmýří, zpupné a tvrdé rty;
nu ano, vlastně téměř hezká.
Jaké má opravdu oči?
Tu je k němu plně obrátila, a Prokop se zmátl.
" Prý umíte hmatem poznat povahu, " řekla honem.
" Vypravoval o tom Krafft. "
Prokop se zasmál tomuto ženskému výkladu své zvláštní chemotaxe.
" Nu ano, " povídal, " člověk cítí, kolik má která věc síly;
to nic není. "
Princezna pohlédla rychle na jeho ruku a potom kolem dokola;
nebyl tam nikdo.
" Ukažte, " zabručel Prokop a nastavil rozjizvenou dlaň.
Položila na ni hladké konečky prstů;
nějaký blesk proběhl Prokopem, srdce mu zabouchalo a hlavou mu nesmyslně kmitlo:
" Což kdybych sevřel! "
A již hnětl a drtil v hrubé tlapě tuhé, palčivé maso její ruky.
Opilá závrať mu zaplavila hlavu;
viděl ještě, že princezna zavírá oči a syká rozchlípenými rty, sám pak semkl oči a zatínaje zuby propadal se do kroužící tmy;
jeho ruka se horce a divoce rvala s tenkými, přísavnými prsty, které se mu chtěly vyrvat, které se hadovitě svíjely, které se zarývaly nehty do jeho kůže a opět naze, křečovitě přilnuly k jeho masu.
Prokop jektal zuby rozkoší;
chvějivé prsty pekelně dráždily jeho zápěstí, začal vidět rudá kola, náhle prudký a žhavý stisk, a úzká ruka se mu vydrala z dlaně.
Omámen zvedl Prokop opilá víčka;
v hlavě mu hučelo těžkými tepy;
s úžasem viděl opět zelenou a zlatou zahradu a musel přivřít oči oslněn denním světlem.
Princezna zrovna zpopelavěla a hryzla se do rtů ostrými zuby;
v štěrbinách očí jí žířil bezmezný odpor či co.
" Nu? " řekla ostře.
" Panenská, bezcitná, vilná, vzteklá a pyšná, - vypráhlá jako troud, jako troud - a zlá;
vy jste zlá;
vy jste palčivá samou krutostí a nenávistná a bez srdce;
vy jste zlá a k prasknutí nabitá náruživostí;
nedotknutelná, chtivá, tvrdá, tvrdá k sobě, led a oheň, oheň a led - "
Princezna mlčky pokývla: ano.
" - k nikomu dobrá, k ničemu dobrá;
nadutá, vznětlivá jako lunt, neschopná milovat, otrávená a planoucí - řeřavá - speklá žárem, a všechno kolem vás mrzne. "
" Musím být tvrdá k sobě, " šeptala princezna.
" Vy nevíte - vy nevíte - " Mávla rukou a vstala.
" Děkuju vám.
Pošlu vám Paula. "
Vyliv takto svou osobní, uraženou hořkost, začal Prokop o princezně smýšlet laskavěji;
dokonce ho tuze mrzelo, že se mu nyní zřejmě vyhýbá.
Chystal se říci jí při nejbližší příležitosti něco hodně přívětivého, ale příležitost se už nenaskytla.
Na zámek přijel kníže Rohn, zvaný mon oncle Charles, bratr nebožky kněžny, takový vzdělaný a jemný světoběžník, amatér všeho možného, très grand artiste, jak se říkalo, který dokonce napsal několik historických románů, ale jinak byl nadmíru milý člověk;
k Prokopovi pojal zvláštní náklonnost a trávil u něho celé hodiny.
Prokop mnoho profitoval od jemného pána, obrousil se jaksi a pochopil, že jsou na světě také jiné věci než destruktivní chemie.
Oncle Charles byl vtělená anekdotická kronika;
Prokop rád stočil hovor na princeznu a naslouchal se zájmem, jaké to bývalo zlé, ztřeštěné, pyšné a velkodušné děvčátko, jež kdysi střelilo po svém maître de danse a jindy si chtělo dát vyříznout kus kůže na transplantaci pro popálenou chůvu;
když jí to zakázali, porazila ze vzteku une vitrine s nejvzácnějším sklem.
Le bon oncle také přivlekl k Prokopovi klacka Egona a dával jej ( Prokopa ) chlapci za příklad s takovými elóžemi, že se chudák Prokop červenal stejně jako Egonek.
Po pěti nedělích už běhal o holi;
vracel se stále častěji do laboratoře a pracoval jako morovatý, až mu zas procitla bolest v noze, takže cestou domů zrovna visel na ruce pozorného Holze.
Pan Carson zářil, když viděl Prokopa tak mírného a pracovitého, a ťukal chvílemi na onu stranu, kde v Pánu odpočíval Krakatit;
než to byla věc, o níž Prokop nechtěl ani slyšet.
Jednoho večera bylo na zámku nějaké slavné soirée;
nuže, na tento večer připravil Prokop svůj coup.
Princezna zrovna stála ve skupině generálů a diplomatů, když se otevřely dveře a vešel - bez hole - vzdorovitý vězeň, poprvé poctívaje knížecí křídlo svou návštěvou.
Oncle Charles a Carson mu běželi vstříc, kdežto princezna na něho jen rychle, zkoumavě pohlédla přes hlavu čínského vyslance.
Prokop si myslel, že ho přijde uvítat;
ale když viděl, že se zastavila s dvěma staršími, až po pupek dekoletovanými paničkami, zamračil se a couval do kouta, neochotně se ukláněje náramným osobnostem, kterým ho pan Carson představoval pod titulem " slavného učence ", " našeho slavného hosta " a tak dále;
jak se zdálo, převzal tu pan Carson roli Holzovu, neboť nehnul se od Prokopa na krok.
Čím dál, tím se Prokop nudil zoufaleji;
vtlačil se už docela do kouta a škaredil na celý svět.
Teď mluví princezna s nějakými arcihodnostáři, jeden z nich je dokonce admirál a druhý veliké zahraniční zvíře;
princezna se kvapně podívá stranou, kde se kaboní Prokop, ale v tu chvíli k ní přistupuje pretendent jistého zrušeného trůnu a odvádí ji na opačnou stranu.
" Nu, já půjdu domů, " bručí Prokop a rozhoduje se v hloubi své černé duše, že do tří dnů udělá nový pokus o útěk.
V tom okamžiku stojí před ním princezna a podává mu ruku.
" Jsem ráda, že jste zdráv. "
Prokopa zradila veškera dobrá výchova oncle Charlesa.
Udělal masívní pohyb rameny ( míněný jako poklona ) a řekl medvědím hlasem.
" Myslel jsem, že mne ani nevidíte. "
Pan Carson zmizel, jako by se propadl.
Princezna je ohromně vystřižena, což uvádí Prokopa ve zmatek;
neví, kam se má dívat, ale vidí její tuhé snědé maso s popraškem pudru a cítí pronikavou vůni.
" Slyšela jsem, že zase pracujete, " mluví princezna.
" Co zrovna děláte? "
" Nu, to a ono, " plave Prokop, " většinou nic valného. "
Hola, teď je tu příležitost napravit onu surovost... nu, tehdy ten insult s tou rukou;
ale co u všech všudy lze říci zvláště přívětivého?
" Kdybyste chtěla, " mručí, " udělal bych... nějaký pokus... s vaším pudrem. "
" Jaký pokus? "
" Třaskavinu.
Máte toho na sobě... že by se tím dal vypálit kanón. "
Princezna se zasmála.
" Já nevěděla, že pudr je třaskavina! "
" Všecko je třaskavina... když se to vezme pořádně do ruky.
Vy sama - "
" Co? "
" Nic.
Ztajený výbuch.
Vy jste strašně brizantní. "
" Když mne někdo vezme pořádně do ruky, " zasmála se princezna, a náhle zvážněla.
" Zlá, bezcitná, vzteklá, chtivá a pyšná, že ano? "
" Děvčátko, které se chce nechat stáhnout z kůže... pro starou bábu... "
Princezna se zapálila.
" Kdo vám to řekl? "
" Mon oncle Charles, " pleskl Prokop.
Princezna ztuhla a byla najednou sto mil daleko.
" Ah, kníže Rohn, " opravila ho suše.
" Kníže Rohn mnoho mluví.
Těší mne, že jste all right. "
Malé kývnutí hlavy, a Wille plovala sálem po boku kavalíra v uniformě nechávajíc Prokopa zuřit v koutě.
Nicméně ráno nato donesl pan Paul Prokopovi cosi jako svátost, a že prý to přinesla princeznina komorná.
Byla to krabička pronikavě vonného nahnědlého pudru.
XXIX
Prokopa dráždila a znepokojovala ta silná ženská vůně, když pracoval skloněn nad krabičkou pudru;
bylo mu, jako by sama princezna byla v laboratoři a nahýbala se nad jeho ramenem.
Ve své mládenecké nevědomosti dříve netušil, že pudr je vlastně jen škrobový prášek;
považoval jej patrně za zemitou barvu.
Nuže, škrob je výborná věc dejme tomu na flegmatizování příliš ofenzívních třaskavin, protože je sám o sobě netečný a tupý;
tím hůře, má - li se sám stát třaskavinou.
Nyní si s ním naprosto nevěděl rady;
drtil si čelo v dlaních, hrozně pronásledován pronikavou vůní princezninou, a neopouštěl laboratoř ani v noci.
Ti, kdo ho měli rádi, přestali za ním chodit, neboť schovával před nimi svou práci a netrpělivě si na ně vyjížděl pořád mysle na zlořečený pudr.
U všech všudy, co ještě zkusit?
Po pěti dnech mu začalo svítat;
horečně studoval aromatické nitroaminy, načež se pustil do syntetické páračky, jakou jakživ nedělal.
A pak jedné noci to leželo před ním, nezměněné ve vzhledu a pronikavě vonící: hnědavý prášek, z něhož dýše zralá ženská pleť.
Natáhl se na kavalci zmořen únavou.
Zdálo se mu, že vidí plakát s nápisem " Powderit, nejlepší třaskavý poudre na pleť ", a na plakátě je vymalována princezna a vyplazuje na něj jazyk.
Chce se odvrátit, ale z plakátu se vysunou dvě nahé snědé paže a medúzovitě ho táhnou k sobě.
Tu vytáhl z kapsy křivák a přeřízl je jako salám.
Pak se zděsil, že se dopustil vraždy, a prchal ulicí, ve které před léty bydlel.
Stálo tam hrčící auto, i skočil do něho křiče " jeďte rychle ".
Auto se rozjelo, a tu teprve shledal, že u volantu sedí princezna a má na hlavě koženou přilbici, v níž ji dosud neviděl.
V ohybu cesty někdo se vrhá před auto, patrně aby zastavilo;
nelidský řev, kolo se přehouplo přes cosi měkkého, a Prokop se probudil.
Nahmatal, že má horečku, i vstal a hledal v laboratoři něco léčivého.
Nenašel nic než absolutní alkohol;
přihnul si pořádně, spálil si ústa i požerák a šel znovu lehnout s motající se hlavou.
Zdály se mu ještě nějaké vzorce, květiny, Anči a zmatená jízda vlakem;
pak se vše rozplynulo v hlubokém spánku.
Ráno si sehnal povolení podniknout na střelnici pokusnou explozi, z čehož měl Carson nezřízenou radost.
Prokop si zakázal účast jakéhokoliv laboranta a sám dohlížel, aby pokusná chodba byla vydlabána v pískovém kameni co nejdále od zámku, v té části střelnice, kde ani nebylo elektrické vedení, takže bylo nutno přiložit obyčejný doutnák.
Když bylo vše připraveno, vzkázal princezně, že přesně ve čtyři hodiny vyletí do povětří její krabička pudru.
Osobně pak doporučil Carsonovi, aby vyklidil nejbližší baráky a naprosto zamezil komukoliv přístup v okruhu jednoho kilometru;
dále si vyžádal, aby pro tentokrát byl na čestné slovo zbaven Holze.
Pan Carson sice mínil, že je to příliš hluku pro omeletu, ale celkem vyhověl Prokopovi ve všem.
Před čtvrtou hodinou nesl Prokop vlastnoručně krabičku pudru k výbušné štole, čichl naposledy s jistou lačností k princeznině vůni a ponořil krabičku do jámy;
tam ji pak podložil rtuťovou kapslí a navázal Bickfordovu šňůru vyměřenou na pět minut;
načež se uvelebil vedle a čekal s hodinkami v ruce, až budou za pět minut čtyři.
Ahaha, teď jí ukáže, teď ukáže té zpupné slečince, co dovede.
Nu, tohle bude jednou exploze jak se patří, něco jiného než pokusné bouchačky tam na Bílé hoře, kde se musel ke všemu schovávat před strážníkem;
bude to výbuch slavný a svobodný, ohnivý sloup až k nebi, nádherná síla, veliké udeření hromu;
rozštípnou se nebesa mocí ohňovou, a jiskra vykřísnutá rukou člověka -
Za pět minut čtyři.
Prokop rychle zapálil šňůru a upaloval odtud s hodinkami v ruce, slabě pokulhávaje.
Za tři minuty;
hrome, teď rychleji.
Za dvě minuty.
A tu zahlédl napravo princeznu provázenou panem Carsonem, jak míří k výbušné jámě.
Strnul na okamžik hrůzou a zařval na ně výstrahu;
pan Carson se zarazil, ale princezna ani se neohlížejíc šla dál;
Carson klusal za ní, patrně ji přemlouvaje, aby se vrátila.
Přemáhaje prudkou bolest v noze řítil se Prokop za nimi.
" Lehněte, " ryčel, " u všech čertů lehněte! "
Jeho obličej byl tak hrozný a zběsilý, že pan Carson zbledl, udělal dva veliké skoky a položil se do hlubokého příkopu.
Princezna šla pořád;
nebyla už dále od výbušné jámy než dvě stě kroků.
Prokop praštil hodinkami o zem a pádil za ní.
" Lehnout, " zařval a chytil ji za rameno.
Princezna se prudce obrátila a měřila ho užaslým pohledem, co si to jako dovoluje;
a tu ji Prokop oběma pěstmi srazil na zem a padl na ni celou svou tíhou.
Tuhé, tenké tělo se zoufale pod ním zazmítalo.
" Hade, " sykl Prokop, a těžce dýchaje tiskl princeznu vší silou hrudníku k zemi.
Tělo pod ním se vzepjalo obloukem a smýklo sebou stranou;
avšak kupodivu, ze sevřených úst princezniných se nevydral ani hlásek, jen krátce, rychle dýchala v horečném zápasu.
Prokop vtiskl koleno mezi její kolena, aby se mu nevysmekla, a zacpával jí dlaněmi uši, mysle bleskově na to, že by jí explozí mohly prasknout bubínky.
Ostré nehty se mu zaryly do šíje a v tváři pocítil vzteklé hryznutí čtyř lasiččích špičáků.
" Bestie, " supěl Prokop a hleděl setřást zakousnuté zvíře;
avšak nepovolila, jako přisátá, a z hrdla se jí vydral vrkavý zvuk;
její tělo se vlnivě vzpínalo a převracelo se jako v křeči.
Známá pronikavá vůně omámila Prokopa;
srdce se v něm splašeně rozbouchalo, a v tom chtěl vyskočit, nemysle už na explozi, jež musí vyletět v nejbližší vteřině.
Tu však cítil, že jektající kolena obemkla a svírají jeho nohu a dvě paže mu křečovitě opínají hlavu i šíji;
a na tváři pocítil vlhký, palčivý, třesoucí se dotyk úst a jazyka.
Zaúpěl hrůzou a hledal svými rty ústa princeznina.
Vtom třeskla strašlivá exploze, sloup hlíny a kamení se vyryl ze země, něco prudce udeřilo Prokopa do temene, ale ani o tom nevěděl;
neboť v tom okamžiku se zaryl do horoucí vláhy bezdechých úst a líbal rty, jazyk, zuby, ústa otevřená a vrkající;
pružné tělo pod ním rázem ochablo a chvělo se dlouhými vlnami.
Zahlédl nebo se mu jen zdálo, že pan Carson vstal a vykoukl, ale horempádem se zase položil na zem.
Třesoucí se prsty šimrají Prokopovu šíji nesnesitelnou a divou rozkoší;
chraptivá ústa celují jeho tváře a oči drobnými, rozechvěnými polibky, zatímco Prokop se žíznivě vpíjí do tlukoucí palčivosti vonného hrdla.
" Drahý, drahý, " lechtá a pálí ho v uše horký, vlhký šepot, jemné prsty se mu zarývají do vlasů, plihé tělo se napíná a dlouze k němu přilne celou délkou;
a Prokop se přisál k prýštícím rtům nekonečným sténajícím polibkem.
Sss!
Odstrčen loktem Prokop vyskočil a mnul si čelo jako opilý.
Princezna usedla a rovnala si vlasy.
" Podejte mi ruku, " kázala suše, kvapně se rozhlédla a přitiskla honem jeho podanou ruku k planoucí líci;
náhle ji prudce odstrčila, zvedla se, ztuhla a širokýma očima se dívala někam do prázdna.
Prokopovi bylo z ní až úzko, chtěl se k ní vrhnout;
trhla nervózně ramenem, jako by něco shazovala;
viděl, že se strašně hryže do rtů.
Teprve teď si vzpomněl na Carsona;
našel ho opodál, jak leží na zádech - ale ne už v příkopě - a vesele mrká k modrému nebi.
" Už je po tom? " spustil leže a zatočil palci na břiše mlýnek.
" Já se totiž hrozně bojím takových věcí.
Mám už vstát? "
Vyskočil a otřepal se jako pes.
" Báječná exploze, " povídal nadšen, a jen tak jakoby nic mrkl po princezně.
Princezna se obrátila;
byla olivově bledá, ale kompaktní a zvládnutá.
" To bylo všecko? " ptala se ledabyle.
" Můj ty kriste, " repetil Carson, " jako by toho nebylo dost!
Propána, jediná krabička pudru!
Člověče, vy jste čaroděj zapsaný ďáblu, král pekel či kdo.
Co?
Baže.
Král hmoty.
Princezno, ejhle král, " hodil s patrnou narážkou, a už zas uháněl dále:
" Geniální, že?
Jedinečný člověk.
My jsme jen hadráři, na mou čest.
Jaké jste tomu dal jméno? "
Omámenému Prokopovi se vracela rozvaha.
" Ať to princezna pokřtí, " řekl, rád, že se na tolik vzmohl.
" Je to... její. "
Princezna se zachvěla.
" Nazvete to třeba Vicit, " sykla ostře.
" Co? " chytil se toho pan Carson.
" Aha, Vicit.
Znamená ' zvítězil ', že?
Princezno, vy jste geniální!
Vicit!
Ohromné, haha!
Hurá! "
Než Prokopovi se mihla hlavou etymologie jiná a strašlivá.
Vitium.
Le vice.
Neřest.
Pohlédl s hrůzou na princeznu;
ale na její upjaté tváři nebylo lze čísti žádné odpovědi.
XXX
Pan Carson běžel napřed k místu výbuchu.
Princezna - patrně schválně - se opozdila;
Prokop myslel, že mu chce něco říci, ale ona jen ukázala prstem na tváři: pozor, tady - Prokop si rychle sáhl na tvář;
našel tam krvavé stopy jejího kousnutí, i zvedl hrst hlíny a rozmazal si ji po líci, jako by ho při výbuchu zasáhla hrouda.
Výbušná jáma byla vyryta jako kráter v průměru asi pěti metrů;
bylo těžko odhadnouti brizanci, ale Carson páčil výkon na pětinásobek oxiliquitu.
Krásná látečka, mínil, ale pro praktické užití trochu moc silná.
Vůbec pan Carson obstarával celý hovor hravě klouzaje přes povážlivé trhliny konverzace;
a když se na cestě zpátky s poněkud okatou horlivostí poroučel, že prý musí ještě to a ono, padla na Prokopa ukrutná tíha: o čem mám nyní mluvit?
Bůhví proč se mu zdálo, že se ani slovem nesmí dotknout oné divé a temné události, když nastala exploze a " nebesa se rozštípla mocí ohňovou ";
kvasil v něm hořký a nechutný pocit, že by ho princezna mrazivě odbyla jako lokaje, se kterým - se kterým - Zatínal pěstě ošklivostí a přežvykoval cosi naprosto vedlejšího, nejspíš o koních;
slova mu vázla v krku, a princezna zřejmě zrychlovala krok, aby už co nejdříve byla v zámku.
Prokop silně kulhal, ale nedával to znát.
V parku se chtěl poroučet, avšak princezna zabočila na postranní cestu.
Následoval ji váhavě;
tu se k němu přimkla ramenem, zvrátila hlavu nazad a nastavila žíznivé rty.
Princeznin čínský ratlík Toy zavětřil odněkud svou velitelku a piště radostí letěl k ní přes záhony a křovím.
A tu je, haha! ale co to?
Ratlík ustrnul: ten Velký Nevlídný jí cloumá, jsou do sebe zakousnuti, potácejí se v němém a zuřivém zápase;
oho, Paní to projela, ruce jí klesly a leží sténajíc v loktech Velkého;
teď ji zadáví.
A Toy začal řváti " pomoc! pomoc! " ve svém psím nebo čínském jazyce.
Princezna se vyrvala z náručí Prokopova.
" I ten pes, i ten pes, " zasmála se nervózně.
" Pojďme! "
Prokopovi se motala hlava, byl stěží s to udělat několik kroků.
Princezna se do něho zavěsila ( šílená! což kdyby někdo - ), vleče jej, ale nohy jí váznou;
zarývá prsty do jeho paže, má chuť drásat či co, syká, vraští obočí, v očích se jí to temně propadá;
a náhle s chraptivým vzlyknutím letí Prokopovi na krk, až zavrávoral, a hledá jeho ústa.
Prokop ji drtí pažemi i zuby;
předlouhé bezdeché sevření, a tělo napjaté jako luk plihne, hroutí se, poklesá měkce a bezvládně;
se zavřenýma očima leží princezna na jeho prsou a blábolí slabiky sladké a beze smyslu, nechává si plenit tváře i hrdlo prudkými polibky a vrací je opile a jakoby ani nevědouc o sobě: do vlasů, na ucho, na ramena, omámená, poddajná, omdlévající, bez konce něžná, pokorná jako onučka a snad, bože, snad v tuto vteřinu šťastná nějakým nevýslovným a bezbranným štěstím;
ó bože, jaký úsměv, jaký rozechvěný a přesličný úsměv na tiše srkajících rtech.
Otevřela, vytřeštila oči a prudce se vyvinula z jeho rukou.
Stáli na dva kroky od hlavní aleje.
Přejela si obličej dlaněmi jako ten, kdo procitá ze sna;
odstoupila vratce a opřela se čelem o peň dubový.
Sotva ji Prokop pustil z tlap, rozpáčilo se mu srdce ohavnými, ponižujícími pochybnostmi: jsem, kriste, jsem pro ni sluha, na kterém se... patrně... jen tak rozněcuje ve...
v... v nepříčetné chvíli, kdy... kdy ji přemohla její samota či co;
nyní mne odkopne jako psa, aby jindy zas... někdo jiný...
Přistoupil k ní a neurvale jí položil tlapu na rameno.
Obrátila se krotce s plachým, téměř bázlivým a poníženým úsměvem.
" Ne ne, " zašeptala spínajíc ruce, " prosím, již ne - "
Prokopovi pukalo srdce náhlou přemírou něžnosti.
" Kdy, " bručel, " kdy vás zas uvidím? "
" Zítra, zítra, " šeptala úzkostně a couvala k zámku.
" Musíme jít.
Tady nelze - "
" Zítra, kde? " naléhal Prokop.
" Až zítra, " opakovala nervózně, zimavě se choulila do sebe a spěchala beze slova.
Před zámkem mu podala ruku:
" Sbohem. "
Jejich prsty se palčivě spletly;
nevěda o tom táhl ji k sobě.
" Nesmíš, teď nesmíš, " zasykla a ožehla ho plamenným pohledem.
Jinaké větší škody pokusný výbuch Vicitu nezpůsobil.
Shodilo to jen několik komínů na blízkých barácích a vyrazily se tlakem vzduchu nějaké okenní tabulky.
Také velké vitráže v pokoji knížete Hagena pukly;
v tu chvíli se chromý pán namáhavě vztyčil a stoje, jako voják, očekával další katastrofu.
Společnost v panském křídle seděla po večeři u černé kávy, když vešel Prokop rovnou hledaje očima princeznu;
nemohl už snést řeřavá muka pochybností.
Princezna zbledla;
ale žoviální strýček Rohn se hned Prokopa ujal a gratuloval mu k skvělému výkonu a kdesi cosi.
Dokonce nadutý Suwalski se vyptával se zájmem, je - li to pravda, že pán může každou věc obrátit v třaskavinu.
" Dejme tomu takový cukr, " opakoval pořád, a žasl, když Prokop zabručel, že cukrem se střílelo už dávno za Veliké války.
Po jistou dobu byl Prokop vůbec středem zájmu;
ale koktal, odbýval všechny otázky a za živého boha nerozuměl povzbuzujícím pohledům princezniným;
jen je chytal svýma krvavýma očima s děsnou pozorností.
Princezna byla jako na trní.
Nu, pak se hovor stočil jinam, a Prokopovi se zdálo, že si ho nikdo nevšímá;
ti lidé si rozuměli tak dobře, mluvili velice lehce, v narážkách a s ohromným zájmem o věcech, kterým on vůbec nerozuměl nebo na kterých zhola nic neviděl.
I princezna celá ožila;
tak vidíš, má tisíckrát víc společného s těmi panáky než s tebou.
Mračil se, nevěděl co s rukama, zavařilo to v něm slepým vztekem;
tu postavil číšku s kávou tak prudce, že se roztříštila.
Princezna upřela na něho hrozné oči;
ale šarmantní oncle Charles zachránil situaci tím, že začal povídat o lodním kapitánovi, který rozmačkal v prstech pivní láhev.
Jakýsi tlustý cousin tvrdil, že by to dovedl také.
Tu tedy dali přinést prázdné pivní láhve, a jeden po druhém za hlučného haló zkoušel, rozdrtí - li některou z nich.
Byly to těžké láhve z černého skla: nepraskla žádná.
" Teď vy, " kázala princezna s rychlým pohledem na Prokopa.
" To nesvedu, " bručel Prokop, ale princezna poškubla obočím tak - tak velitelsky - - Prokop vstal a popadl láhev kolem hrdla;
stál nehnutě, nekroutil se úsilím jako ti ostatní, jen svalstvo v obličeji mu k prasknutí nabíhalo;
vypadal jako pračlověk, který se chystá někoho zabít krátkým kyjem: nasupený, s ústy námahou zkřivenými a tváří jakoby přeseknutou hrubými svaly, s plecí šikmo schýlenou, jako by chtěl zamávat lahví v gorilím útoku, upřel krví zalité oči na princeznu.
Nastalo ticho.
Princezna se zvedla s očima zrovna vzepřenýma do jeho;
rty se jí stáhly nad zaťatými zuby, v olivové líci jí vystoupily šlašité provazce, svraštila obočí a prudce oddychovala jakoby děsnou tělesnou námahou.
Tak stáli proti sobě s očima do sebe zakleslýma a svraštěnou tváří, jako dva zuřiví zápasníci;
konvulsivní záchvěvy probíhaly souběžně jejich těly od pat až k šíji.
Nikdo ani nedýchal;
bylo slyšet jen sípavé chroptění dvou lidí.
Tu něco chrustlo, třesklo sklo a spodek láhve řinkl v střepech na podlahu.
První se vzpamatoval mon oncle Charles;
udělal zmatený krok vpravo a vlevo, ale pak se vrhl k princezně.
" Minko, ale Minko, " zašeptal chvatně a spustil ji, udýchanou a téměř klesající, do lenošky;
klekl před ní a vší silou rozvíral její křečovitě zaťaté pěstě;
měla dlaně plné krve, jak si zaryla nehty do masa.
" Vemte mu tu láhev z ruky, " kázal honem le bon prince a páčil princezně prst za prstem.
Princ Suwalski se vzpamatoval.
" Bravo, " zařval a začal hlučně tleskat;
ale tu již von Graun popadl Prokopovu pravici, jež dosud drtila chrastící střepy, a zrovna vylamoval jeho křečí sevřené prsty.
" Vodu, " křikl, a tlustý cousin, zmateně něco hledaje, popadl jakousi dečku, polil ji vodou a hodil Prokopovi na hlavu.
" Ahahah, " vydralo se z Prokopa úlevou;
křeč povolila, ale v hlavě mu ještě vířil mrtvičný nával krve;
a nohy se mu tak třásly slabostí, že se jen svezl na židli.
Oncle Charles masíroval na koleně zkřivlé, zpocené a třesoucí se prsty princezniny.
" To jsou nebezpečné hry, " bručel, zatímco princezna, úplně vyčerpána, stěží popadala dechu;
ale na rtech se jí chvěl uchvácený, blouznivě vítězný úsměv.
" Vy jste mu pomáhala, " vyhrkl tlustý cousin, " to je to. "
Princezna vstala sotva vlekouc nohy.
" Pánové prominou, " děla chabě, pohlédla plnýma, zářivýma očima na Prokopa, až se zhrozil, že si toho kdekdo všimne, a odešla podpírána strýčkem Rohnem.
Nu, pak bylo nutno oslavit nějak Prokopův výkon;
koneckonců byli to dobromyslní mládenci, kteří se jen hrozně rádi chvástali svými hrdinskými kousky.
Prokop u nich ohromně stoupl v ceně tím, že rozmačkal láhev a dovedl pak vypít neuvěřitelné množství vína a kořalek, aniž spadl pod stůl.
Ve tři hodiny ráno jej princ Suwalski slavnostně líbal a tlustý cousin téměř se slzami v očích mu nabízel tykání;
pak skákali přes židle a dělali strašný rámus.
Prokop se usmíval a měl hlavu jako v oblacích;
ale když ho chtěli dovést k jediné balttinské holce, vytrhl se jim a prohlásil, že jsou opilá hovada a on že jde spat.
Avšak místo aby tak zcela rozumně učinil, pustil se do černého parku a dlouho, nesmírně dlouho měřil očima temnou frontu zámku hledaje jakési okno.
Pan Holz dřímal patnáct kroků dále, opřen o strom.
XXXI
Den nato pršelo.
Prokop běhal po parku vztekaje se, že takhle princeznu asi vůbec neuvidí.
Avšak vyběhla prostovlasá do deště a utíkala k němu.
" Jen na pět minut, jen na pět minut, " šeptala udýchaně a nastavila mu rty k políbení.
Tu však zahlédla pana Holze.
" Kdo je ten člověk? "
Prokop se kvapně ohlédl.
" Kdo? "
Byl už tak zvyklý na svůj stín, že si ani neuvědomoval jeho stálou blízkost.
" To je... jen můj hlídač, víte? "
Princezna jen obrátila na Holze velitelské oči;
pan Holz ihned zastrčil lulku a uklidil se o kus dál.
" Pojď, " šeptala princezna a vlekla Prokopa k altánu.
Teď tam sedí a netroufají si políbit se;
neboť pan Holz mokne někde poblíž altánu.
" Ruku, " káže potichu princezna a províjí svými horečnými prsty uzlovité, rozmlácené pahýly Prokopovy.
" Milý, milý, " lichotí se, ale hned přísně spouští:
" Nesmíš se tak na mne dívat před lidmi.
Já pak nevím, co dělám.
Počkej, počkej, jednou ti skočím kolem krku a bude ostuda, oh bože! "
Princezna zrovna ustrnula.
" Šli jste včera k holkám? " ptá se najednou.
" Nesmíš, teď jsi můj.
Milý, milý, pro mne je to tak těžké - Proč nemluvíš?
Jdu ti říci, abys byl opatrný.
Mon oncle Charles už slídí - Včera jsi byl skvělý! "
Mluvil z ní překotný neklid.
" Hlídají tě pořád?
Všude?
I v laboratoři?
Ah, c ' est bête!
Když jsi včera rozbil ten šálek, byla bych tě šla políbit.
Tak skvostně jsi se vztekal.
Pamatuješ se, jak jsi se tenkrát v noci utrhl z řetězu?
Tehdy jsem šla za tebou jako slepá, jako slepá - "
" Princezno, " přerušil ji Prokop chraptivě, " něco mně musíte říci.
Buď je to... všecko... rozmar vznešené dámy, nebo... "
Princezna pustila jeho ruku.
" Nebo co? "
Prokop k ní stočil zoufalé oči.
" Buď si se mnou jenom hrajete - "
" Nebo? " protáhla se zřejmou rozkoší trýznit ho.
" Nebo mne - do jisté míry - "
" - milujete, ne?
Poslyš, " řekla, založila ruce za hlavou a dívala se na něho zúženýma očima, " když se mi v jednu chvíli zdálo, že... že jsem se do tebe zamilovala, víš? opravdu zamilovala, na smrt, jako blázen, tedy tenkrát jsem se pokusila... zmařit tě. "
Přitom luskla jazykem jako tehdy na Premiera.
" Nikdy bych ti nemohla odpustit, kdybych se do tebe zamilovala. "
" Lžete, " křikl Prokop rozlícen, " teď lžete!
Nesnesl bych... nesnesl bych pomyšlení, že je to... jenom... flirt.
Nejste tak zkažená!
Není to pravda! "
" Když to tedy víš, " řekla princezna tiše a vážně, " pročpak se mne ptáš? "
" Chci to slyšet, " drtil Prokop, " chci, abys to řekla... přímo... mně řekla, co ti jsem.
To, to chci slyšet! "
Princezna zavrtěla hlavou.
" Musím to vědět, " zaskřípal Prokop, " jinak - jinak - "
Princezna se mdle usmála a vložila svou ruku na jeho pěsť.
" Ne, prosím tě, nechtěj, nechtěj, abych ti to řekla. "
" Proč? "
" Pak bys měl nade mnou příliš moci, " děla tichounce, a Prokop se zachvěl radostí.
Pana Holze venku přepadl zákeřný kašel, a zdáli mihla se mezi keři silueta strýčka Rohna.
" Vidíš, už hledá, " zašeptala princezna.
" Večer k nám nesmíš. "
Ztichli tisknouce si ruce;
jenom déšť šelestil na střeše altánu a prochvíval je rosným chladem.
" Milý, milý, " šeptala princezna a přiblížila se líčkem k Prokopovi.
" Jaký ty jsi?
Nosatý, zlostný, celý zježený - Říkají, že jsi velký učenec.
Proč nejsi kníže? "
Prokop sebou trhl.
Otřela se lící o jeho rameno.
" Už se zas zlobíš.
A mně, mně jsi řekl bestie a ještě horší věci.
Vidíš, ty mi to neosladíš, to, co dělám... a budu dělat...
Milý, " skončila nehlasně a vztáhla ruku k jeho tváři.
Sklonil se k jejím rtům;
chutnaly kajícným steskem.
V šumění deště se blížily kroky pana Holze.
Nemožno, nemožno! po celý den se Prokop trudil a špehoval, kde by ji zahlédl.
" Večer k nám nesmíš. "
Nu ovšem, nejsi z její společnosti;
je jí volněji mezi urozenými klacky.
Bylo to prapodivné: v hloubi srdce se Prokop ujišťoval, že ji vlastně nemá rád, ale žárlil zběsile, umučeně, pln vzteku a pokoření.
Večer se potloukal v dešti po parku a myslel na to, že teď sedí princezna u večeře, že září, že je tam veselo a volno;
připadal si jako prašivý pes vykopnutý do deště.
Nejstrašnější útrapa života je pohana.
A teď tomu udělám konec, rozhodl se;
běžel domů, hodil na sebe černé šaty a vpadl do kuřárny jako včera.
Princezna seděla jako nesvá;
sotva zahlédla Prokopa, zabouchalo to v ní a rty jí zvláčněly šťastným úsměvem.
Ostatní mládež ho vítala s kamarádským haló, jen oncle Charles byl o nuanci příliš zdvořilý.
Princezniny oči varovaly: měj se na pozoru!
Nemluvila skorem, zaražená jaksi a nehybná;
a přece našla příležitost, aby vtiskla Prokopovi do ruky zmuchlaný lístek.
" Milý, milý, " bylo tam načmáráno tužkou velikým písmem, " co jsi to učinil?
Odejdi. "
Zmačkal lístek.
Ne, princezno, zůstanu tady;
dělá mi tuze dobře pozorovat vaše důvěrné svazky s těmi navoněnými idioty.
Za tu žárlivou paličatost ho princezna odměnila zářivým pohledem;
začala si tropit šašky ze Suwalského, Grauna, všech svých kavalírů, byla zlomyslná, krutá, impertinentní a vysmívala se jim bez milosti;
chvílemi chvatně pohlédla na Prokopa, ráčí - li být spokojen s touto hekatombou galánů, které mu kladla k nohoum.
Milostpán nebyl spokojen;
chmuřil se a žádal očima o pět minut důvěrné rozmluvy.
Tu tedy vstala a vedla ho k nějakému obrazu.
" Měj rozum, měj přece rozum, " zašeptala horečně, stoupla na špičky a políbila ho vlaze na ono jisté místo na tváři.
Prokop ztuhl leknutím nad touto příšernou ztřeštěností;
ale nikdo to neviděl, dokonce ani oncle Rohn, který jinak vše pozoroval rozumnýma, smutnýma očima.
Nic víc, nic víc se nestalo toho dne.
A přece se Prokop zmítal na svém lůžku kousaje do podušek;
a v druhém křídle zámku nespal někdo po celou noc.
Ráno pan Paul přinesl ostře vonící dopis;
neřekl od koho.
" Drahý člověče, " stálo tam, " dnes Tě neuvidím;
nevím, co si počnu.
Jsme hrozně nápadni;
prosím Tě, buď rozumnější než já.
( Několik řádků přeškrtáno. )
Nesmíš chodit před zámkem, nebo za Tebou vyběhnu.
Prosím, učiň něco, aby Tě zbavili toho protivného hlídače.
Měla jsem špatnou noc;
vypadám hrozně, nechci, abys mne dnes viděl.
Nechoď k nám, mon oncle Charles už dělá narážky;
křičela jsem na něho a nemluvím s ním;
mne rozčiluje, že má tak nesnesitelně pravdu.
- Milý, poraď mi:
Teď právě jsem vyhnala svou komornou, donesli mi, že má poměr se štolbou a chodí k němu.
Nesnesu to;
byla bych ji tloukla do tváře, když se mi přiznala.
Byla krásná a plakala, a já jsem se pásla na tom, jak jí tekou slzy;
představ si, nikdy jsem tak zblízka neviděla, jak se dělá slza, vyhrkne, kane rychle, zastaví se a pak ji dohoní druhá.
Já plakat neumím;
když jsem byla malá, křičela jsem, až jsem zmodrala, ale slzy mi netekly.
Vyhnala jsem ji na hodinu;
nenáviděla jsem ji, mrazilo mne, když stála přede mnou.
Máš pravdu, jsem zlá a pukám vztekem;
ale proč ona smí všechno?
Drahý, prosím tě, přimluv se za ni;
povolám ji zpět a udělám s ní, co budeš chtít, jen když budu vidět, že dovedeš takové věci ženám odpouštět.
Vidíš, jsem zlá a ke všemu ještě závistivá.
Nevím si rady steskem;
chtěla bych Tě vidět, ale teď nemohu.
Nesmíš mi psát.
Líbám Tě. "
Když toto četl, bouřil v druhém křídle zámku klavír divokými slapy tónů;
a Prokop psal:
" Nemilujete mne, to vidím;
vymýšlíte si nesmyslné překážky, nechcete se kompromitovat, omrzelo Vás trýznit člověka, který se Vám nevnucoval.
Rozuměl jsem tomu jinak;
stydím se za to a chápu, že chcete učiniti konec.
Nepřijdete - li odpoledne do japonského altánu, dovtípím se toho dokonale a učiním vše, abych Vás dále neobtěžoval. "
Prokop si oddychl;
nebyl zvyklý psát milostné dopisy, a toto se mu zdálo býti napsáno důkladně a dosti srdečně.
Pan Paul to běžel odevzdat;
klavír v druhém křídle uryl, a bylo ticho.
Zatím se Prokop rozběhl za Carsonem;
potkal ho u skladů a šel rovnou do toho: aby ho na čestné slovo nechal chodit bez Holze, a že je ochoten složit jakoukoliv přísahu, že až do dalšího ohlášení odtud neuteče.
Pan Carson se významně šklebil: ale ano, proč ne? bude chodit volně jako pták, haha, kam chce a kdy chce, udělá - li totiž jednu maličkost: vydá - li Krakatit.
Prokop se rozzuřil:
" Dal jsem vám Vicit, co ještě chcete?
Člověče, řekl jsem vám, že Krakatit nedostanete, ani kdybyste mi hlavu uřízli! "
Pan Carson krčil rameny a litoval, že v takovém případě se nedá nic dělat;
neboť kdo má pod kloboukem Krakatit, je osobnost veřejně nebezpečná, strašnější než stonásobný vrah a krátce klasický případ pro zajišťovací vazbu.
" Zbavte se Krakatitu, a je to, " mínil.
" Bude vám to stát za to.
Jinak... jinak se bude přemýšlet o tom, dopravit vás někam jinam. "
Prokop, který chtěl užuž spustit válečný křik, se zarazil;
zamumlal, že si to ještě rozmyslí, a běžel domů.
Snad je tam odpověď, těšil se;
ale nebylo tam nic.
Odpoledne zahájil Prokop své veliké Čekání v japonském altánu.
Až do čtyř hodin v něm bobtnala nedočkavá, udýchaná naděje: teď, teď už musí každým okamžikem přijít, princeznička.
Ve čtyři už nevydržel sedět;
pobíhal po altánu jako jaguár v kleci, chystal se, že jí obejme kolena, třásl se nadšením a strachem.
Pan Holz diskrétně ustoupil do houští.
K páté hodině počal našeho pána přemáhat ohavný útlak zklamání;
tu však jej napadlo: snad přijde až za šera;
to se rozumí, že za šera!
Usmíval se a šeptal něžná slova.
Za zámkem zapadá slunce v podzimním zlatě;
prořídlé stromy se rýsují ostře a nepohnutě, je slyšet i šelestění brouka ve spadaném listí;
a nežli se nadáš, měkne jasná hodina zlatovým soumrakem.
Na zelené obloze zajiskří večernice;
toť klekání ve vesmíru.
Země se ztemňuje pod bledými nebesy, netopýr křivolace zakličkuje, někde za parkem cinkají potemnělé zvonky stáda;
to krávy se vracejí voníce teplým mlékem.
V zámku jedno dvě okna proskočí světlem.
Jak, již je šero?
Nebeské hvězdy, málo - li se na vás nahleděl žasnoucí chlapec na mezi mateřídouškové, málo - li se k vám obracel muž, málo - li trpěl a čekal, a zda někdy nevzlykl pod svým křížem?
Pan Holz vystoupil ze tmy.
" Můžeme jít? "
" Ne. "
Dopít, až do dna dopít své ponížení;
neboť, hle, je jisto, že nepřijde.
Staniž se;
ale nyní je nutno dopít hořkost, na jejímž dně je jistota;
ožrat se bolestí;
navalit, navršit utrpení a hanbu, aby ses svíjel jako červ a zpitoměl mukou.
Chvěl jsi se před štěstím;
oddej se bolesti, neboť ona je narkotikum trpícího.
Je noc, již noc;
a ona nepřichází.
Strašná radost prošlehla srdcem Prokopovým:
Ona ví, že tu čekám ( neboť musí to vědět );
vykrade se v noci, až vše bude spát, a poletí ke mně s náručí otevřenou a ústy plnými mízy polibků;
semknem se němi a nepromluvíme, pijíce si ze rtů nevýslovná doznání.
A ona přijde, bledá i potmě, chvějící se mrazivou hrůzou radosti, a podá mi své hořké rty;
a ona vystoupí z černočerné noci -
Na zámku zhasínají.
Pan Holz trčí přímo před altánem s rukama v kapsách.
Jeho unavený obrys praví " už by toho mohlo být dost ".
Ale ten, který v altánu se zběsilým, nenávistným smíchem udupává poslední jiskřičku naděje, protahuje čas o zoufalé minuty;
neboť poslední minuta čekání bude znamenat Konec Všemu.
V dalekém městečku bije půlnoc.
Tedy konec všemu.
Černým parkem uhání Prokop domů, bůhví proč teď má tak naspěch.
Běží schýlen, a pět kroků za ním zívá a kluše pan Holz.
XXXII
Konec všemu: byla to skoro úleva, nebo alespoň něco jistého a bez pochyb;
a Prokop se do toho zahryzl s buldočí houževnatostí.
Dobrá, je konec, není se již tedy čeho bát.
Nepřišla schválně;
stačí, tenhle políček stačí;
je tedy konec.
Seděl v lenošce neschopen vstát, znovu a znovu se opíjeje svým ponížením.
Odkopnutý sluha.
Nestoudná, nadutá, bez citu.
Jistě mne dávala k lepšímu svým galánům.
Nuže, dohráno;
tím lépe.
Při každém kroku na chodbě zvedl Prokop hlavu v nepřiznaném a horečném očekávání: snad nesou dopis - Ne, nic.
Ani za to jí nestojím, aby se omluvila.
Je konec.
Pan Paul se desetkrát přišourá s ustaranou otázkou v bledých očích:
Poroučí pán něco?
Ne, Paule, docela nic.
" Počkat, nemáte pro mne nějaký dopis? "
Pan Paul vrtí hlavou.
" Dobře, můžete jít. "
Ledový hrot kamení v Prokopových prsou.
Tahle prázdnota, to je konec.
I kdyby dveře se otevřely a stála v nich ona sama, řekl bych: konec.
" Milý, milý, " slyší ji Prokop šeptati, a tu propuká v zoufalství:
" Proč jste mne tak ponížila?
Kdybyste byla komorná, odpustil bych vám vaši zpupnost;
ale princezně se neodpouští.
Slyšíte?
Je konec, konec! "
Pan Paul vrazil do dveří:
" Poroučí pán něco? "
Prokop se zarazil;
poslední slova opravdu křičel nahlas.
" Ne, Paule.
Nemáte pro mne nějaký dopis? "
Pan Paul vrtí hlavou.
Den houstne jako ošklivá pavučina, je už večer.
Tu šeptají na chodbě nějaké hlasy, a pan Paul se přišoupe v radostném spěchu:
" Dopis, tady je dopis, " šeptá vítězně, " mám rozsvítit? "
" Ne. "
Prokop mačká v prstech tenkou obálku a čichá její známou pronikavou vůni: jako by chtěl poznat čichem, co je uvnitř.
Ledový hrot v jeho srdci se zaryl hlouběji.
Proč píše až večer?
Protože mi jen poroučí: nesmíte k nám přijít, a je to.
Dobrá, princezno, staniž se;
když konec, tedy konec.
Prokop vyskočil, našel potmě čistou obálku a zalepil do ní její dopis neotevřený.
" Paul, Paul! doneste to ihned Její Jasnosti. "
Sotva se Paul vytratil, chtěl ho zavolat zpátky;
ale bylo již pozdě;
a Prokop si zdrcen uvědomil, že to, co právě učinil, je bez návratu Konec Všemu.
Tu vrhl se na postel duse v poduškách cosi, co se mu nezvládnutelně dralo z úst.
Přišel pan Krafft, nejspíše zalarmován Paulem, a namáhal se čímkoliv utěšit nebo rozptýlit palčivě rozrytého člověka.
Prokop kázal přinést whisky, pil a násilně se rozjařil;
Krafft cucal sodovku a přisvědčoval mu ke všemu, ačkoliv to byly věci naprosto nesrovnatelné s jeho zrzavým idealismem.
Prokop klnul, rouhal se, válel se v surových a nejnižších výrazech;
jako by mu dělalo dobře pokálet vše, poplivat a pošlapat a zneuctít.
Vyvrhoval ze sebe celé balvany kleteb a ohavností;
překypoval oplzlostmi, tahal z žen zrovna vnitřnosti a častoval je nejstrašnějšími věcmi, jaké lze vůbec vyslovit.
Pan Krafft potě se hrůzou mlčky přisvědčoval rozlícenému géniu;
ale i Prokop se vydal ze své vehemence, umlkl, chmuřil se a pil, až toho bylo dost;
pak ulehl oblečen do postele hourající se jako loď a hleděl vytřeštěně do vířící tmy.
Ráno vstal rozklížený a zhnusený a odstěhoval se nadobro do laboratoře.
Nedělal nic, jen coural po světnici a kopal před sebou mycí houbu.
Pak ho něco napadlo: namíchal strašnou a labilní třaskavinu a poslal ji na ředitelství, doufaje, že z toho povstane nějaká lepší katastrofa.
Nestalo se nic;
Prokop se vrhl na kavalec a spal nepřetržitě třicet šest hodin.
Probudil se jako jiný člověk: ledový, střízlivý, ztuhlý;
bylo mu jaksi na smrt jedno, co se dálo předtím.
Začal zas pracovat tvrdošíjně a metodicky na explozívních rozpadech atomů;
teoreticky docházel k tak strašlivým vyčísleným brizancím, že mu vstávaly vlasy nad úžasností sil, mezi nimiž žijeme.
Jednou uprostřed počítání jej stísnil letmý nepokoj.
Jsem asi unaven, řekl si, a šel bez klobouku trochu na vzduch.
Ani o tom nevěda zamířil k zámku;
mechanicky vyběhl po schodech a putoval chodbou k svému bývalému " kavalírskému " pokoji.
Paul nebyl na své obvyklé židli.
Prokop vešel dovnitř.
Vše bylo, jak to opustil;
ale ve vzduchu vála známá, silná vůně princezny.
Nesmysl, mínil Prokop, nějaká sugesce či co;
čichal jsem příliš dlouho ostré zápachy laboratoře.
A přece ho to trýznivě rozčilovalo.
Usedl na chvíli a divil se: jak už je to vše daleko.
Bylo ticho, odpolední ticho v zámku;
zdalipak se tu něco změnilo?
Slyšel tlumené kroky na chodbě, snad je to Paul;
i vyšel ven.
Byla to princezna.
Překvapení a skoro hrůza ji vrhly ke stěně;
teď tu stojí zsinalá, oči takhle široké, a rty se jí křiví jako v bolesti, až je vidět korálové maso jejích dásní.
Co hledá v hostinském křídle?
Jde asi k Suwalskému, napadlo Prokopa zčistajasna, a něco se v něm utrhlo;
udělal krok, jako by se na ni chtěl vrhnout, ale vydal jen hrdelní zařičení a ubíhal ven.
Byly to ruce, co se za ním vztáhlo?
Nesmíš se ohlédnout!
A pryč, pryč odtud!
Až daleko za zámkem, na úhorové půdě střelnice, zaryl Prokop tvář do hlíny a kamení.
Neboť jediné jest horší než bolest ponížení: muka nenávisti.
Deset kroků stranou seděl vážný a soustředěný pan Holz.
Noc, která nastala, byla dusná a tíživá, neobyčejně černá;
chýlilo se k bouři.
V takové chvíli jsou lidé divně podrážděni a nemají se nijak rozhodovat o svém osudu;
neboť nedobrý je to čas.
K jedenácté vyrazil Prokop ze dveří laboratoře a omráčil židlí dřímajícího pana Holze natolik, že mu unikl a zmizel v noční tmě.
Chvíli nato padly dva výstřely u závodního nádraží.
Nízko na horizontě se ošklivě blýskalo;
pak bylo tím černěji.
Ale z vysoké hráze u vchodu vyletěl ostrý pruh siného světla a posunoval se kolem nádraží;
zachycoval vagóny, rampy, hromady uhlí, a nyní popadl černou postavu, která uhání, kličkuje, padá k zemi a opět mizí ve stínu.
Nyní utíká mezi baráky k parku;
několik postav se vrhá za ní.
Reflektor se otáčí k zámku;
opět dva poplašné výstřely, a běžící postava se zarývá do houští.
Krátce nato zadrnčelo okno ložnice princezniny;
princezna vyskočila a otevřela, a tu vletěl dovnitř zmuchlaný list papíru zatížený kamínkem.
Na jedné straně bylo něco naprosto nečitelně naškrabáno přelomenou tužkou;
na druhé straně byly hustě a drobně psané výpočty.
Princezna na sebe házela šaty, ale tu již padl výstřel za rybníkem;
podle zvuku to bylo naostro.
Ztuhlými prsty princezna zadrhovala háčky šatů, zatímco komorná, potřeštěná koza, se třásla pod peřinou strachy ze střílení.
Ale než mohla princezna vyjít, viděla oknem, jak dva vojáci vlekou někoho černého;
burácel jako lev a hleděl je setřást;
nebyl tedy raněn.
Jen na obzoru se blýská širokými žlutými plameny;
ale ulevující bouře se ještě nespustila.
Vystřízlivělý Prokop se vrhl střemhlav do laboratorní práce, nebo aspoň se k tomu nutil.
Před chvílí odešel od něho Carson;
byl studeně popuzen a prohlásil zřetelně, že podle všeho bude pan Prokop co nejdříve transferován jinam, na místo bezpečnější;
když prý to nejde po dobrém, tedy to půjde po zlém.
Nu, vše jedno;
na ničem už nezáleží.
Zkumavka praskla Prokopovi v prstech.
V předsíni odpočívá pan Holz s hlavou ofáčovanou.
Prokop mu strkal pár tisíc bolestného, nevzal je.
Ach co, ať dělá, co chce.
Být transferován jinam - Staniž se.
Zlořečené zkumavky! praská jedna po druhé -
V předsíni šramot, jako když někdo vyletí z dřímoty.
Zas asi návštěva, Krafft či kdo;
Prokop se ani neobrátil od kahanu, když zaskřípěly dveře.
" Milý, milý, " zašeptalo to ode dveří.
Prokop zavrávoral, zachytil se stolu a otočil se jako v snách.
Princezna stála opřena o veřeje, bledá, s očima temně utkvělýma, a tiskla pěstě k prsoum, snad aby přemohla tlučení srdce.
Šel k ní chvěje se na celém těle, a dotkl se prsty jejích lící a ramen, jako by nemohl uvěřit, že je to ona.
Položila mu studené, třesoucí se prsty na ústa.
Tu vytrhl dveře a nahlédl do předsíně.
Pan Holz zmizel.
XXXIII
Seděla na kavalci jako ztuhlá, s koleny až pod bradou, změtené vlasy proudem vrženy přes tvář a ruce stočeny kolem šíje jako v křeči.
Hroze se toho, co učinil, páčil jí hlavu nazad, líbal kolena, ruce, vlasy, smýkal se po zemi, drtil prosby a laskání;
neviděla a neslyšela.
Zdálo se mu, že se otřásá odporem při každém jeho doteku;
vlasy se mu lepily k čelu potem úzkosti, i běžel k hydrantu a pustil si na hlavu proud studené vody.
Potichu vyskočila a přiblížila se k zrcadlu.
Šel k ní po špičkách chtěje ji překvapit;
ale tu viděl v zrcadle, jak měří sebe samu s výrazem tak divoké, hrůzné, zoufalé ošklivosti, že ustrnul.
Zahlédla ho za sebou a vrhla se k němu.
" Nejsem ošklivá?
Nehnusím se ti?
Co jsem udělala, co jsem udělala! "
Přilnula lící k jeho prsoum, jako by se chtěla ukrýt.
" Jsem hloupá, viď?
Já vím... já vím, že jsi zklamán.
Ale nesmíš mnou pohrdat, víš? "
Zarývala se do něho tváří jako kající děvčátko.
" Že, již neutečeš?
Já udělám všechno, nauč mne všemu, co chceš, víš? jako bych byla tvá žena.
Milý, milý, nenechávej mne teď myslet;
budu zas protivná, když budu myslet, budu jako zkamenělá;
nemáš ponětí, nač myslím.
Ne, nenech mne teď - " Zaryla rozechvělé prsty do jeho šíje;
zvedl jí hlavu a líbal ji mumlaje nadšením vše možné.
Zrůžověla nyní a zkrásněla.
" Nejsem ošklivá? " šeptala mezi polibky šťastná a omámená.
" Chtěla bych být krásná jen pro tebe.
Víš, proč jsem přišla?
Čekala jsem, že mne zabiješ. "
" A kdybys ty, " šeptal Prokop kolébaje ji v náruči, " kdybys tušila to... to, co se stalo, byla bys přišla? "
Princezna kývla hlavou.
" Jsem hrozná, viď?
Co si tak o mně myslíš!
Ale já tě nenechám myslet. "
Prudce ji sevřel a zvedl.
" Ne, ne, " prosila a bránila se mu;
ale pak spočívala s očima vlaze tonoucíma a sladkými prsty se probírala v čupřině jeho těžké lbi.
" Milý, milý, " dýchala mu vlhce do tváře, " jak jsi mne trápil ty poslední dny!
Máš mne -? "
Slovo " rád " neřekla.
Horlivě přisvědčil:
" A ty? "
" Mám.
Už bys to mohl vědět.
Víš, jaký jsi?
Jsi nejkrásnější nosatý a šeredný člověk.
Máš krvavé oči jako bernardýn.
To je od práce?
Snad bys nebyl tak milý, kdybys byl kníže.
Ach, pusť už! "
Vyvinula se mu a šla se k zrcadlu česat.
Dívala se tam zkoumavě a pak provedla před zrcadlem hlubokou dvorskou poklonu.
" To je princezna, " řekla ukazujíc na svůj obraz, " a tohle, " dodala bezbarvě a obrátila prst k svým prsoum, " je jen tvá holka.
Tak vidíš.
Snad sis nemyslel, že máš princeznu? "
Prokop sebou trhl jako udeřen.
" Co to znamená? " vyhrkl a uhodil pěstí do stolu, až zařinčelo rozbité sklo.
" To si musíš vybrat, buď princeznu, nebo holku.
Princeznu ty nemůžeš mít;
můžeš ji zbožňovat zdálky, ale ruky jí nepolíbíš;
a nebudeš se ptát jejích očí, má - li tě ráda.
Princezna nesmí;
má za sebou tisíc let čisté krve.
Nevíš, že jsme bývali suverény?
Ach, ty nevíš nic;
ale musíš vědět aspoň to, že princezna je na skleněné hoře;
tam se nedostaneš.
Ale obyčejnou ženskou, tuhle ordinární hnědou holku můžeš mít;
sáhni, je tvá, jako nějaká věc.
Nu, tak si vyber, co z toho dvojího chceš. "
Prokopa z ní zrovna mrazilo.
" Princeznu, " vypravil těžce ze sebe.
Přistoupila k němu a vážně ho políbila na tvář.
" Jsi můj, viď?
Ty milý!
Tak vidíš, máš princeznu.
Tedy přece jsi pyšný na to, že to je princezna?
Vidíš, jak strašnou věc musí princezna udělat, aby se někdo pár dní nadýmal!
Pár dní, pár týdnů;
princezna ani nemůže žádat, aby to bylo navždycky.
Já vím, já to vím: od první chvíle, co jsi mne viděl, jsi chtěl princeznu;
ze vzteku, z mužského velikášství nebo proč, viď?
Proto jsi mne tak nenáviděl, že jsi mne chtěl;
a já jsem ti naběhla.
Myslíš, že mne to mrzí?
Naopak, já jsem na to pyšná, že jsem to provedla.
Je to veliký kousek, že? tak se horempádem zahodit;
být princezna, být panna, a přijít... přijít sama... "
Prokop se děsil jejích řečí.
" Mlč, " prosil a vzal ji do chvějících se rukou.
" Nejsem - li vám... roven... rodem... "
" Jak jsi to řekl?
Roven?
Copak si myslíš, kdybys byl kníže, že bych k tobě přišla?
Oh, kdybys chtěl, abych s tebou jednala jako se sobě rovným, nemohla bych... být u tebe... takhle, " vykřikla rozpínajíc nahé paže.
" To je ten hrozný rozdíl, chápeš to? "
Prokopovi klesly ruce.
" Tohle jste neměla říkat, " zaskřípěl couvaje.
Vrhla se mu kolem krku.
" Milý, milý, nenechávej mne mluvit!
Copak ti něco vyčítám?
Přišla jsem... sama... protožes chtěl utéci nebo se dát zabít, já nevím;
to by přec každé děvče...
Myslíš, že jsem to neměla udělat?
Řekni!
Udělala jsem špatně?
- - Vidíš, " zašeptala trnouc, " vidíš, ty to také nevíš! "
" Počkej, " křikl Prokop, vyvinul se jí a velkými kroky měřil pokoj;
náhlá naděje ho zrovna oslňovala.
" Věříš ve mne?
Věříš, že něco dovedu?
Umím strašlivě pracovat.
Nikdy jsem nemyslel na slávu;
ale kdybys chtěla...
Pracoval bych ze všech sil!
Víš, že...
Darwina nesli k hrobu vévodové?
Kdybys chtěla, udělal bych... udělal bych ohromné věci.
Umím pracovat - Mohu změnit povrch země.
Nech mi deset let, a uvidíš, uvidíš - "
Zdálo se, že ho ani neposlouchá.
" Kdybys byl kníže, stačilo by ti, abych se na tebe podívala, abych ti ruku podala, a věděl bys, věřil bys, nemusel pochybovat - Nemuselo by se ti dokazovat... tak hrozně jako já, víš?
Deset let!
Dovedl bys mně věřit deset dní?
Kdežpak deset dní!
Za deset minut ti bude to všecko málo;
za deset minut se budeš mračit, ty milý, a vztekat se, že princezna tě už nechce... protože to je princezna a ty nejsi kníže, viď?
A tož dokazuj, ty ztřeštěná, ubohá, přesvědči ho, můžeš - li;
žádný tvůj důkaz není dost veliký, žádné ponížení dost nelidské - Běhej za ním, nabízej se, dělej víc než každá jiná holka, já nevím co, já nevím už co!
Co si mám s tebou počít? "
Přistoupila k němu a nabídla mu rty.
" Tak co, budeš mi věřit deset let? "
Popadl ji drsně vzlykaje.
" Už je to tak, " šeptala a hladila mu vlasy.
" Také sebou trháš na řetěze, viď?
A přece bych neměnila... neměnila s tím, jaká jsem byla.
Milý, milý, já vím, že ty mne opustíš. "
Zlomila se mu v rukou;
zvedl ji a rozrýval násilnými polibky její semknutá ústa.
Odpočívala s očima zavřenýma, sotva dýchajíc;
a Prokop, nakloněn nad ní, se srdcem stísněným zkoumal nevyzpytatelný mír té palčivé, napjaté tváře.
Vytrhla se mu jako ze sna.
" Co tu všechno máš v těch lahvích?
Je to jedovaté? "
Prohlížela jeho regály a nástroje.
" Dej mi nějaký jed. "
" Proč? "
" Kdyby mne odtud chtěli odvézt. "
Znepokojil se její vážnou lící, a aby ji podvedl, odměřoval do malé dózičky plavenou křídu;
než vtom již padla sama na krystalinický arzenik.
" Neber to, " křikl, ale už s tím byla v kabelce.
" Tak ty můžeš být slavný, " vydechla.
" Vidíš, na to jsem ani nemyslela.
Povídáš, že Darwina nesli vévodové?
Kteří to byli? "
" Nu, na tom snad nezáleží. "
Políbila ho na tvář.
" Ty jsi milý!
Jakpak by na tom nezáleželo? "
" Tak tedy... vévoda z Argyllu a... a vévoda z Devonshiru, " bručel.
" Skutečně! "
Přemýšlela o tom, až vraštila čelo.
" To bych nikdy neřekla, že učenci jsou tak...
A tys mi to řekl jen tak vedle, jdi! "
Sáhla mu na prsa a ramena, jako by byl novou věcí.
" A ty, ty bys také mohl -?
Jistě? "
" Nu, počkej na můj pohřeb. "
" Ach, kdyby to bylo hodně brzo, " děla roztržitě a s naivní krutostí.
" Ty bys byl hrozně krásný, kdybys byl slavný.
Víš, co se mi na tobě nejvíc líbí? "
" Nevím. "
" Já také ne, " řekla zamyšleně a vracela se k němu s polibkem.
" Teď už to nevím.
Teď, kdybys byl kdo chtěl a jaký chtěl - " Udělala bezmocný pohyb rameny.
" To je prostě provždycky, víš? "
Prokop žasl nad touto monogamní přísností.
Stála před ním, až po oči zahalená v modré lišce, a dívala se na něho třpytivýma, měkkýma očima v hodince soumraku.
" Oh, " vzdychla náhle a svezla se na kraj židle, " třesou se mi nohy. "
Hladila a třela je s naivní nestoudností.
" Jak budu potom jezdit?
Přijď, milý, přijď se mi dnes ukázat.
Mon oncle Charles tu dnes není, a i kdyby - Mně už je to jedno. "
Vstala a políbila ho.
" Sbohem. "
Ve dveřích stanula, zaváhala a vrátila se k němu.
" Zab mne, prosím tě, " děla s rukama svislýma, " zab mne! "
Přitáhl ji dlaněmi:
" Proč? "
" Abych nemusela odtud... a abych už nikdy, nikdy už nemusela sem. "
Zašeptal jí do ucha: "... Zítra? "
Pohlédla na něho, a sklonila trpně hlavu;
bylo to... přece jen přitakání.
Vyšel až dlouho po ní do vlčího soumraku.
Někdo se sto kroků dále zvedl se země a čistil si rukávem šaty.
Mlčelivý pan Holz.
XXXIV
Když přišel po večeři, nevěřící už a celý ve střehu, stěží ji poznal, jak byla krásná.
Cítila jeho užaslý a žárlivý pohled, pohled, který ji obléval od hlavy k patě;
i zazářila a oddávala se mu očima tak bez ohledu k ostatním, že trnul.
Byl tam nějaký nový host, d'Hémon se jmenoval, diplomat či co: člověk mongolského typu s fialovými pysky a krátkými černými vousy kolem.
Tenhle pán tedy byl patrně znalý fyzikální chemie;
Becquerel, Planck, Niels Bohr, Millikan a taková jména mu jen lítala od huby;
znal Prokopa z literatury a ohromně se interesoval o jeho práci.
Prokop se dal strhnout, rozpovídal se, zapomněl na okamžik dívat se na princeznu;
za to utržil pod stolem takové kopnutí do bérce, že sykl a byl by jí to málem vrátil;
nádavkem dostal planoucí pohled žárlivosti.
V té chvíli musel zodpovědět hloupou otázku prince Suwalského, co je to vlastně ta energie, o které tu pořád povídají;
i popadl cukřenku, vrhl na princeznu pohled tak rozhořčený, jako by jí to chtěl hodit na hlavu, a vysvětloval, kdyby se podařilo naráz vyvinout a vybít všecku energii obsaženou v tomhle, že by to vyhodilo do povětří Montblank i s Chamonix;
ale to že se nepodaří.
" Vy to uděláte, " prohlásil d'Hémon určitě a vážně.
Princezna se celým tělem naklonila přes stůl:
" Co jste to řekl? "
" Že on to udělá, " opakoval pan d'Hémon s naprostou jistotou.
" Tak vidíš, " řekla princezna docela nahlas, a vítězně si sedla.
Prokop zrudl a netroufal si na ni pohlédnout.
" A když to udělá, " ptala se dychtivě, " bude hrozně slavný?
Jako Darwin? "
" Když to udělá, " děl pan d'Hémon bez váhání, " budou si králové pokládat za čest nést cíp jeho pohřební pokrývky.
Budou - li ještě nějací králové. "
" Nesmysl, " bručel Prokop, ale princezna zaplála nevýslovným štěstím.
Za nic na světě by na ni nepohlédl;
brumlal celý rudý a v rozpacích drtil mezi prsty kostky cukru.
Konečně se odvážil zvednout oči;
dívala se na něj přímo a plně, se strašlivou láskou.
" Máš? " hodila mu polohlasně přes stůl.
Rozuměl předobře: máš mne rád?
- ale dělal, jako by neslyšel, a začal se honem dívat na ubrus.
Proboha, to děvče šílí, nebo chce naschvál - " Máš? " doletělo přes stůl hlasitěji a naléhavěji.
Kývl rychle a podíval se na ni očima opilýma radostí.
Naštěstí v obecném hovoru to všichni přeslechli;
jenom pan d'Hémon měl výraz příliš diskrétní a nepřítomný.
Hovor se stočil sem tam, a najednou pan d'Hémon, člověk patrně znalý všeho, vykládal von Graunovi jeho rodokmen do třináctého století.
Princezna se do toho vmísila s nesmírným zájmem;
a tu nový host vypočítával její předky, jako když bičem mrská.
" Dost, " zvolala princezna, když došel k roku 1007, kdy prvý Hagen založil pečorský baronát v Estonsku, kohosi tam zavraždiv;
neboť dále se genealogové ovšem nedostali.
Ale pan d'Hémon pokračoval: tento Hagen čili Agn Jednoruký byl dokázatelně tatarský kníže, zajatý při nájezdu na Kamskou oblast;
perská historie ví o chánu Aganovi, který byl syn Giw-khana, krále Turkmenů, Uzbeků, Sartů a Kirgizů, který byl syn Weiwuše, který byl syn Litaj-khana Dobyvatele.
Tento " císař " Li-Taj je dokázán v čínských pramenech jako vládce Turkmenska, Dzungarska, Altaje a západního Tibetu až po Kašgar, jejž spálil povraždiv na padesát tisíc lidí, mezi nimi čínského vladaře, kterému dal utahovat namočený provaz kolem hlavy tak dlouho, až praskla jako ořech.
O dalších předcích Litajových není nic známo, pokud snad nebudou přístupny archívy ve Lhase.
Jeho syn Weiwuš, i na mongolské pojmy trochu divoký, byl v Kara Butaku umlácen stanovými tyčemi.
Jeho syn Giw-khan vyplenil Chivu a řádil až po Itil čili Astrachan, kde se proslavil tím, že dal dvěma tisícům lidí vyloupat oči, uvázal je na provaz a vyhnal do kubánských stepí.
Agan-khan pokračoval v jeho stopách čině nájezdy až po Bolgar neboli dnešní Simbirsk, kde někde byl zajat, uťata mu pravá ruka a držán jako rukojmí až do té doby, kdy se mu povedlo utéci k Baltu mezi tamní čudské Livy.
Tam byl pokřtěn od německého biskupa Gotilly nebo Gutilly a nejspíš z náboženského roznícení zapíchl ve Verro na hřbitově šestnáctiletého dědice pečorského, načež si vzal jeho sestru za ženu;
dokázanou bigamií pak zaokrouhlil své panství až po jezero Pejpus.
Viz o tom letopisy Nikiforovy, kde již je nazýván " knjaz Agen ", kdežto öselský zápis jej tituluje " rex Aagen ".
Jeho potomci, dokončil pan d'Hémon tiše, byli vypuzeni, ale nikoliv sesazeni;
načež vstal, uklonil se a zůstal stát.
Nemůžete si představit, jakou tohle udělalo senzaci.
Princezna přímo pila každé slovo d'Hémonovo, jako by ta řada tatarských hrdlořezů byla tím nejohromnějším zjevením světa;
Prokop na ni hleděl s úžasem: ani nemrkla při dvou tisících párech vyloupaných očí;
mimovolně hledal na její tváři tatarské rysy.
Byla překrásná, vytáhla se jaksi a skoro veličensky se uzavřela v sebe;
najednou byla taková distance mezi ní a všemi ostatními, že všichni se narovnali jako na dvorním dîner a již se ani nepohnuli s očima upřenýma k ní.
Prokop měl tisíc chutí praštit do stolu, říci něco hrubého, porušit tu strnulou a jaksi bezradnou scénu.
Seděla s očima sklopenýma, jako by na něco čekala, a na jejím hladkém čele kmitlo cosi jako netrpělivost: nu tak, bude to?
Pánové pohlédli tázavě na sebe, na vztyčeného pana d'Hémona, a počali jeden po druhém vstávat.
Prokop se zvedl také, nechápaje, oč jde.
U všech všudy, co to znamená? všichni stojí jako svíce s rukama na švech kalhot a hledí k princezně;
teprve teď zvedá princezna oči a kyne hlavou jako ten, kdo děkuje na pozdrav nebo dává svolení usednout.
Skutečně všichni usedají;
a teprve když zase seděl, pochopil Prokop s úžasem: tohle byl hold panovnicí osobě.
Naráz se zapotil trapným vztekem.
Kriste, a tu komedii jsem dělal s sebou!
Což je to vůbec možno, což se nedají do smíchu povedené legraci, což je myslitelno, aby někdo bral vážně takové tatrmanství?
Už nabíral do plic homérický smích, aby spustil hned s prvními ( proboha, je to přec jenom pro švandu? ), když se princezna zvedla.
Všichni rázem vstali, i Prokop, pevně přesvědčený, že teď to praskne.
Rozhlédla se a utkvěla očima na tlustém cousinovi;
pokročil dva tři kroky k ní, ruce svisle dolů, trochu nakloněn vpřed, děsně směšný;
bohudík, je to tedy přece jen švanda.
Princezna s ním chvíli hovoří a kyne hlavou;
tlustý cousin se klaní a pozpátku couvá.
Princezna pohlédne na Suwalského;
princ se blíží, odpovídá, poví nějaký uctivý vtip;
princezna se zasměje a kyne hlavou.
Což je to tedy vážné?
Nyní utkvívá princezna očima lehce na Prokopovi;
ale Prokop se nehnul.
Pánové se staví na špičky a hledí napjatě k němu.
Princezna mu dává očima znamení;
nehnul se.
Princezna míří k starému, jednorukému majoru od artilerie, který je pokryt medailemi jako Kybelé cecíky.
Major se už narovnává, až to na něm řinčí, ale tu malým půlobratem stojí princezna těsně u Prokopa.
" Milý, milý, " povídá tiše a jasně, " máš -?
Už se zas mračíš.
Já bych tě chtěla políbit. "
" Princezno, " bručel Prokop, " co znamená tahle fraška? "
" Nekřič tak.
To je vážnější, než si můžeš představit.
Víš, že mne teď budou chtít vdát? "
Zachvěla se hrůzou.
" Milý, ztrať se teď odtud.
Jdi z chodby do třetího pokoje a počkej tam na mne.
Musím tě vidět. "
" Poslyšte, " chtěl Prokop něco říci, ale tu již kynula hlavou a mířila plavně k starému majorovi.
Prokop nevěřil svým očím.
Dějí se takovéhle věci, není to smluvená produkce pro smích, berou ti lidé vážně své role?
Tlustý cousin jej vzal pod paží a táhl diskrétně stranou.
" Víte, co to znamená? " šeptal rozčilen.
" Starého Hagena raní mrtvice, až se to dozví.
Panovnický rod!
Viděl jste tady ondyno toho následníka?
Měla být svatba a rozešlo se to.
Ten člověk, ten je sem jistě poslán - Jezus, taková linie! "
Prokop se mu vymknul.
" Odpusťte, " mumlal, vysoukal se co možná nejneobratněji na chodbu a vešel do třetího pokoje.
Bylo to jakési čajové zákoutí se zastřenými světly, samy lak, červený porcelán, kakemona a podobné hlouposti.
Prokop pobíhal s rukama na zádech a bručel v miniaturním pokojíku jako moucha masařka narážející hlavou na okenní tabule.
Sakra, něco se změnilo;
pro pár všivých tatarských rasů, za které by se slušný člověk styděl...
Pěkný původ, děkuju nechci!
A pro pár takových Hunů ti idioti zrovna trnou, padají na břicho, a ona, ona sama - Moucha masařka se bezdeše zarazila.
Teď přijde... tatarská kněžna a řekne:
Milý, milý, je mezi námi konec;
považ přece, že pravnučka Litaj-chána se nemůže milovat se synem ševcovým.
Klep, klep, slyšel v hlavě tatínkovo kladívko, a zdálo se mu, že čichá těžký, tříslový pach kůže a trapné čpění ševcovského mazu;
a maminka v modré zástěře stojí, chudák, celá rudá nad plotýnkou -
Moucha masařka divoce zabzučela.
To se ví, kněžna!
Kam, kam jsi dal hlavu, člověče!
Teď klekneš, přijde - li, uhodíš čelem o zem a řekneš:
Smilování, tatarská kněžno;
já už se víckrát neukážu.
Čajový pokojík slabě voní kdoulemi a září matně a měkce;
zoufalá moucha naráží hlavou o skla a úpí hlasem téměř lidským.
Kam jsi dal hlavu, ty hlupče?
Princezna rychle, tiše vklouzla do pokoje.
U dveří sáhla po vypínači a zhasla;
a potmě cítil Prokop ruku, jež se lehýnce dotýká jeho tváře a klade se mu kolem krku.
Sevřel princeznu v dlaních;
je tak útlá a skoro netělesná, že se jí dotýká s bázní jako něčeho křehoučkého a pavučinového.
Dýchá mu do tváře vzdušné polibky a šeptá něco nesrozumitelně;
nehmotné hlazení mrazí Prokopovy vlasy.
Cosi zalomcuje křehoučkým tělem, ruka na jeho šíji se přimyká těsněji a vlahé rty se pohybují na jeho ústech, jako by bezhlase a naléhavě mluvily.
Nekonečnou vlnou, celým přílivem záchvěvů zmocňuje se Prokopa silněji a silněji;
táhne k sobě jeho hlavu, tiskne se k němu hrudí a koleny, ovíjí ho oběma pažema, vrhá se ústy do jeho úst;
strašné, bolestné sevření drtící a němé, náraz zubů o sebe, sténání člověka, který se dusí;
vrávorají v křečovitém, nepříčetném objetí, nepustit! zalknout se! srůst nebo zemřít!
Vzlykla a zalomila se bezvládně;
uvolnil děsné kleště svých rukou, vymkla se, zakolísala se jako opilá, vyňala ze záňadří šáteček a osušila na rtech sliny nebo krev;
a aniž řekla slova, vešla do sousedního osvětleného pokoje.
S hlavou praskající zůstal Prokop potmě.
Toto poslední objetí mu připadlo jako rozloučení.
XXXV
Tlustý cousin měl pravdu: starého Hagena ranila z radosti mrtvice, ale nedorazila ho ještě;
ležel bez vlády obklopen doktory a namáhal se otevřít levé oko.
Narychlo byl přivolán oncle Rohn a jiné příbuzenstvo;
starý kníže se stále pokoušel zvednout levé víčko, aby pohleděl na svou dceru a řekl jí cosi svým jediným živým okem.
Vyběhla prostovlasá, jak byla u jeho lůžka, a utíkala k Prokopovi, jenž od rána hlídal v parku.
Ani za mák nedbajíc Holze políbila ho rychle a zavěsila se do něho;
jen tak mimochodem se zmínila o otci a oncle Charlesovi, zaujatá něčím, roztržitá a něžná.
Tiskla mu paži a lísala se k němu, hned zase nepřítomná a zamyšlená.
Začal rýpat a žertovat o tatarské dynastii... tak trochu nahroceně;
šlehla po něm očima a zavedla řeč jinam, dejme tomu na včerejší odpoledne.
" Do poslední chvíle jsem myslela, že k tobě nepřijdu.
Víš, že mně je skoro třicet let?
Když mně bylo patnáct, zamilovala jsem se do našeho kaplana, ale strašně.
Šla jsem se mu zpovídat, abych ho viděla zblízka;
a protože jsem se styděla říci, že jsem kradla nebo lhala, zpovídala jsem se mu, že jsem zesmilnila;
nevěděla jsem, co to je, měl chudák mnoho práce vymluvit mně to.
Teď už bych se mu nemohla zpovídat, " dokončila tiše, a na rtech se jí škubla nějaká hořkost.
Prokopa znepokojovala její stálá sebeanalýza, v níž tušil palčivou sebetrýzeň.
Hleděl nalézt jakékoliv jiné téma, ale shledával s hrůzou, že nemluví - li o lásce, nemají vlastně o čem mluvit.
Stáli na baště;
princezně jaksi ulevovalo vracet se zpátky, vzpomínat, povídat o sobě malé a důvěrné věci.
" Brzo po té zpovědi byl ti u nás učitel tance, a ten se miloval s mou guvernantkou, takovou tlustou ženskou.
Já jsem na to přišla a... viděla jsem je, víš?
Mně se to ošklivilo, oh! ale hlídala jsem je a... Já to nemohla pochopit.
Ale pak jednou při tanci jsem to zničehonic pochopila, když mne k sobě přitlačil.
Pak už na mne nesměl vůbec sáhnout;
dokonce jsem... po něm... střelila z flobertky.
Museli je dát oba pryč.
V té době... v té době mě hrozně trápili matematikou.
Mně vůbec nešla do hlavy, víš?
Učil mě takový zlý profesor, slavný učenec;
vy učenci jste všichni divní.
Dal mi úkol a díval se na hodinky;
za hodinu to muselo byt vypočítáno.
A když už mně zbývalo jenom pět minut, čtyři minuty, tři minuty, a já neměla ještě nic, tu mi... zabouchalo srdce, a já měla... takový strašný pocit - " Zaťala prsty do Prokopovy paže a zasykla.
" Pak už jsem se na ty hodiny i těšila.
V devatenácti mne zasnoubili;
to ani nevíš, viď?
A protože jsem už věděla všechno, musel mně můj ženich přísahat, že se mne nikdy nedotkne.
Za dvě léta padl v Africe.
Vyváděla jsem - z romantiky nebo proč - tak, že mne pak už nikdy nenutili vdát se.
Myslela jsem, že tím mám všecko odbyto.
A vidíš, tehdy jsem se do toho vlastně jen nutila, nutila jsem se věřit, že jsem mu zůstala něco dlužna a že mu i po smrti musím stát v slově;
až se mi nakonec z toho všeho zdálo, že jsem ho milovala.
Teď vidím, že jsem to všechno jen hrála sama před sebou;
a že jsem necítila nic víc, nic víc než hloupé zklamání.
Viď, je to divné, že ti musím o sobě říkat takové věci?
Víš, to je tak příjemně nestydaté říci na sebe všechno;
člověka přitom až mrazí, jako by něco svlékal.
Když jsi sem přišel, napadlo mě na první pohled, že jsi jako ten profesor matematiky.
Já se tě až bála, ty milý.
Teď mi zas dá takový úkol, lekla jsem se, a už mi začalo bouchat srdce.
Koně, koně, to mne zrovna opíjelo.
Když mám koně, myslela jsem, že nepotřebuju lásku.
A jezdila jsem jako divá.
Vždycky se mi zdálo, že láska, víš, je něco sprostého a... hrozně ošklivého.
Vidíš, teď se mi to už nezdá;
a to mne právě tak děsí a pokořuje.
A zas mne až těší, že jsem jako každá jiná.
Když jsem byla malá, bála jsem se vody.
Učili mne plavat na suchu, ale do rybníka jsem nešla;
vymyslila jsem si, že tam jsou pavouci.
A jednou to na mne přišlo, taková odvaha nebo zoufalství: zavřela jsem oči, udělala křížek a skočila.
Neptej se, jak jsem byla potom pyšná;
jako bych ve zkoušce obstála, jako bych všechno poznala, jako bych se celá změnila.
Jako bych teprv teď vyspěla...
Milý, milý, zapomněla jsem udělat křížek. "
Kvečeru přišla do laboratoře, neklidná a zaražená.
Když ji vzal do náruče, koktala s hrůzou:
" Otevřel oko, otevřel oko, oh! "
Myslela tím starého Hagena;
odpoledne ( neboť Prokop číhal jako blázen ) měla dlouhý hovor s oncle Rohnem, ale nechtěla o tom mluvit.
Vůbec zdálo se, že dychtí něčemu uniknout;
vrhala se do Prokopova objetí tak žíznivě a oddaně, jako by se chtěla za každou cenu omámit do bezvědomí.
Konečně strnula s očima zavřenýma, chabá jako věchýtek;
myslel, že spí, ale tu počala šeptat:
" Milý, nejmilejší, já něco provedu, já provedu něco hrozného;
ale pak, pak mne už nesmíš opustit.
Přísahej, přísahej mi, " drtila divoce a vyskočila, ale hned to zas přemohla.
" Ach ne.
Co bys mi mohl přísahat?
V kartách mně vyšlo, že odejdeš.
Chceš - li to udělat, udělej to, udělej to ještě teď, dokud není pozdě. "
Prokop, to se rozumí, vyletěl jako raketa: že ona se ho chce zbavit, že jí stoupla do hlavy tatarská pýcha a kdesi cosi.
Rozčilila se a křičela na něho, že je nízký a surový, že si to zapovídá, že... že...;
ale jen to z ní vylítlo, už mu s výkřikem visela na krku zdrcená a kající:
" Jsem zvíře, viď?
Já to tak nemyslela.
Vidíš, princezna nikdy nekřičí;
zamračí se, odvrátí se, a dost, stačí to;
ale na tebe křičím jako... jako bych byla tvá žena.
Bij mne, prosím tě.
Počkej, ukážu ti, že i já bych dovedla...
Pustila ho a zničehonic, tak jak byla, jala se poklízet laboratoř;
dokonce namočila pod hydrantem hadr a pustila se kolenačky do utírání celé podlahy.
Mělo to být patrně pokání;
ale nějak se jí to zalíbilo, rozjařila se, oháněla se hadrem po podlaze a bzučela si písničku, kterou pochytla někde od služek, " až půjdeš spat " či něco podobného.
Chtěl ji zvednout.
" Ne, počkej, " bránila se, " ještě tamhle. "
A již vlezla s hadrem pod stůl.
" Prosím tě, pojď sem, " ozvalo se za chvíli zpod stolu udiveně.
Brumlaje jistými rozpaky vsoukal se za ní.
Seděla v dřepu, objímajíc kolena rukama.
" Ne, jen se podívej, jak vypadá stůl zespoda.
Já to ještě nikdy neviděla.
Nač to tak je? '
Položila mu na tvář ruku prokřehlou od mokrého hadru.
" Hu, studím, viď?
Ty jsi celý tak hrubě udělaný jako stůl zespoda;
to je na tobě to nejkrásnější.
Jiní... jiné lidi jsem viděla jen tak, víš? po té hladké, ohoblované straně;
ale ty, ty jsi na první pohled samý takovýhle trám a štěrbina a všecko to, víš, čím drží lidský tvor pohromadě.
Když se po tobě jede prstem, zadře si člověk třísku;
ale přitom je to tak krásně a poctivě uděláno - Člověk to začne vidět jinak a... vážněji než po té hladké straně.
To jsi ty. "
Schoulila se vedle něho jako starý kamarád.
" Mysli si, člověče, že jsme třeba ve stanu, nebo v takovém srubu, " šeptala vyjeveně.
" Já jsem si nikdy nesměla hrát s kluky;
ale někdy jsem... tajně... šla za zahradníkovými hochy, a lezla s nimi po stromech a přes ploty...
Pak se doma divili, proč mám roztrhané kalhoty.
A když jsem se tak ztratila a letěla za nimi, to mi tak krásně tlouklo srdce strachem - Když jdu za tebou, mám ti docela ten krásný strach jako tehdy. "
" Teď jsem tak dobře schovaná, " bzučela šťastně, ležíc mu hlavou na kolenou.
" Sem za mnou nemůže nic.
I já jsem po rubu, jako ten stůl;
obyčejná ženská, která nemyslí na nic a jenom se kolébá - Proč je člověku tak dobře v úkrytu?
Tak vidíš, teď vím, co je štěstí;
to se musejí zavřít oči... a udělat se malý... docela maličký a k nenalezení... "
Kolébal ji mírně a hladil jí rozpoutanou hřívu;
ale jeho oči se vytřeštily přes její hlavu do prázdna.
Prudce k němu obrátila tvář.
" Nač jsi teď myslel? "
Uhnul plaše očima.
Nemohl jí přece říci, že viděl před sebou tatarskou princeznu v její slávě, tvora veličenského a ztuhlého pýchou, a to že je ta, kterou i teď... kterou v muce a touze...
" Nic, nic, " zabručel nad pokorným a šťastným uzlíčkem na svých kolenou, a pohladil snědé líčko.
Zapálilo se milostnou vášnivostí.
XXXVI
Lépe by byl učinil, kdyby byl toho večera nepřišel;
ale přihnal se právě proto, že mu to zakazovala.
Oncle Charles byl k němu velmi, velmi přívětivý;
naneštěstí viděl, jak si ti dva při docela nevhodné a okaté příležitosti tisknou ruce, vzal si na to dokonce monokl, aby to lépe viděl;
pak teprve princezna utrhla ruku a začervenala se jako školačka.
Oncle k ní přistoupil a něco jí pošeptal odváděje ji pryč.
Pak se již nevrátila;
jen Rohn přišel a tvářil se jakoby nic a mluvil s Prokopem, velmi diskrétně sonduje po citlivých místech.
Prokop se držel neobyčejně hrdinně, nevyzradil nic, což milého strýčka uspokojilo, i když ne co do věci, tedy aspoň co do formy.
" Ve společnosti je nutno být velice, velice obezřelý, " řekl posléze, udíleje takto zároveň důtku i radu;
a Prokopovi se velmi ulevilo, když ho hned potom opustil a nechal přemýšlet o dosahu posledních slov.
Horší ještě bylo, že se podle všech známek něco vařilo pod pokličkou;
zejména starší příbuzné zrovna pukaly důležitostí.
Když pak ráno Prokop obíhal kolem zámku, přišla k němu komorná a udýchaně vyřizovala, že prý má pán jít do březového hájku.
Pustil se tam a čekal předlouho.
Konečně běží princezna dlouhými, krásnými skoky Diany.
" Schovej se, " šeptá rychle, " oncle jde za mnou. "
Uhánějí držíce se za ruce a zmizí v hustém lupení černého bezu;
pan Holz, marně se ohlížeje po jiné houštině, se položí obětavě do kopřiv.
A tu již je vidět světlý klobouk oncle Rohna;
jde bystře a kouká napravo nalevo.
Princezně jiskří oči radostí jako mladé faunce;
v keři to voní vlhkostí a ztuchlinou, tajemný hmyzí život opřádá větvičky a kořání, jsou jako v džungli;
a nečekajíc ani, až nebezpečí přejde, táhne k sobě princezna Prokopovu hlavu.
Ochutnává mezi zuby polibky, jako by to byly bobulky jeřabin či dřínu, ovoce trpké a milé;
je to vábení, hra, uhýbání, rozkoš tak nová a překvapující, že jim je, jako by se viděli poprvé.
A toho dne k němu nepřišla;
bez sebe všemožným podezřením pustil se k zámku;
čekala na něho, vodíc se s Egonkem kolem krku.
Sotva ho uviděla, nechala Egona stát a šla k němu, bledá, zaražená, přemáhající nějaké zoufalství.
" Oncle už ví, že jsem byla u tebe, " řekla.
" Bože, co se stane!
Myslím, že tě odtud odvezou.
Nehýbej se teď, dívá se na nás z okna.
Mluvil odpoledne s tím... s tím... "
Zachvěla se.
" S ředitelem, víš?
Hádali se...
Oncle chtěl, aby tě prostě pustili, aby tě nechali utéci či co.
Ředitel zuřil, nechce o tom slyšet.
Prý tě odvezou někam jinam...
Milý, buď tady v noci;
přijdu ven, uteču, uteču - "
Přišla skutečně;
přiběhla bez dechu, vzlykajíc se suchýma a rozzelýma očima.
" Zítra, zítra, " chtěla ze sebe něco vypravit, ale tu se jí položila na rameno silná a laskavá ruka.
Byl to oncle Rohn.
" Jdi domů, Minko, " kázal neodmluvně.
" A vy tu počkáte, " obrátil se k Prokopovi, a ovinuv jí ruku kolem ramen vedl ji mocí domů.
Po chvíli vyšel a vzal Prokopa pod paží.
" Můj milý, " řekl bez hněvu, překusuje jakýsi smutek, " chápu až příliš dobře vás mladé lidi;
a... cítím s vámi. "
Mávl nad tím beznadějně rukou.
" Stalo se, co se stát nemělo.
Nechci ovšem a... ani nemohu vás kárat.
Naopak uznávám, že... samozřejmě... "
Samozřejmě to byl špatný začátek, a le bon prince tápal po jiném.
" Milý příteli, vážím si vás a... mám vás opravdu... velice rád.
Jste člověk čestný... a geniální, což se zřídka najde spojeno.
K málokomu jsem pojal takové sympatie - Vím, že to přivedete nesmírně daleko, " vyhrkl s úlevou.
" Věříte, že to s vámi dobře myslím? "
" Naprosto ne, " mínil Prokop mírně, střeha se sednout na nějakou vějičku.
Le bon oncle se zmátl.
" To je mi líto, neobyčejně líto, " koktal.
" K tomu, co jsem vám chtěl říci, by bylo třeba - ano - plné vzájemné důvěry - "
" Mon prince, " přerušil ho Prokop uctivě, " jak víte, nejsem tu v záviděníhodné situaci volného člověka.
Myslím, že za těch okolností nemám důvodů tak příliš důvěřovat - "
" Aáno, " oddychl si oncle Rohn potěšen tímto obratem.
" Máte zcela pravdu.
Narážíte na své - eh, na trapný fakt, že jste tady střežen?
Vidíte, právě o tom jsem chtěl s vámi mluvit.
Milý příteli, co mne se týče...
Prostě od začátku... a rozhořčeně... jsem odsuzoval tento způsob... vás držet v závodě.
Je to nezákonné, brutální a... vzhledem k vašemu významu přímo neslýchané.
Podnikl jsem řadu kroků...
Rozumíte, už dříve, " dodával rychle.
" Intervenoval jsem dokonce na vyšších místech, ale... úřady jsou vzhledem k jistému mezinárodnímu napětí... v panice.
Jste tu... konfinován pod inkulpací špionáže.
Nedá se nic dělat, leda, " a mon prince se naklonil k Prokopovu uchu, " leda že by se vám podařilo utéci.
Svěřte se mi, já vám opatřím prostředky.
Čestné slovo. "
" Jaké prostředky? " nadhodil Prokop nezávazně.
" Prostě... udělám to sám.
Vezmu vás na své auto a - mne tady nemohou zadržet, rozumíte?
Ostatní později.
Kdy chcete? "
" Odpusťte, já vůbec nechci, " odpověděl Prokop určitě.
" Proč? " vyhrkl oncle Charles.
" Předně... nechci, abyste vy, mon prince, něco takového riskoval.
Osobnost jako vy - "
" A za druhé? "
" Za druhé se mi tu začíná líbit. "
" A dál, dál? "
" Nic dál, " usmál se Prokop, a snesl pátravý, vážný pohled princův.
" Poslyšte, " ozval se oncle Rohn po chvíli, " nechtěl jsem vám to říci.
Jde o to, že za den, za dva dny máte být převezen jinam, do pevnosti.
Stále pod obviněním ze špionáže.
Nemůžete si představit - Milý příteli, uprchněte, uprchněte rychle, pokud je čas! "
" Je to pravda? "
" Čestné slovo. "
" Pak... pak vám děkuju, že jste mne včas upozornil. "
" Co uděláte? "
" Nu, připravím se na to, " prohlásil Prokop krvelačně.
" Mon prince, mohl byste JE upozornit, že to... tak lehko... nepůjde. "
" Co - co - jak to, prosím? " koktal oncle Charles.
Prokop zatočil rukou ve vzduchu, až to svištělo, a vrhl něco imaginárně před sebe.
" Bum, " udělal.
Oncle Rohn ustrnul.
" Vy se chcete bránit? "
Prokop neřekl nic;
stál s rukama v kapsách, mračil se hrozně a uvažoval.
Oncle Charles, celý světloučký a vetchý v noční tmě, k němu přistoupil.
" Vy... vy ji tak milujete? " řekl skoro se zajíkaje dojetím nebo obdivem.
Prokop neodpověděl.
" Milujete ji, " opakoval Rohn a objal ho.
" Buďte silný.
Opusťte ji, odjeďte!
Nemůže to takhle zůstat, pochopte to, pochopte to přece!
Kam by to vedlo?
Prosím vás proboha, mějte s ní slitování;
uchraňte ji skandálu;
což si myslíte, že by mohla být vaší ženou?
Snad vás miluje, ale - je příliš pyšná;
kdyby se měla zříci titulu princezny...
Oh, to je nemožno, nemožno!
Nechci vědět, co mezi vámi bylo;
ale odjeďte, máte - li ji rád! odjeďte rychle, odjeďte ještě této noci!
Ve jménu lásky odjeď, příteli;
zapřísahám tě, prosím tě na jejím místě;
učinils ji ženou nejnešťastnější, - nemáš dost na tom?
Chraň ji, nedovede - li už ona sebe chránit!
Ty ji miluješ?
Tedy se obětuj! "
Prokop stál nehnutě, s čelem skloněným jako beran;
ale bon prince cítil, jak se tenhle černý, hrubý špalek v nitru štípe a praská bolestí.
Soucit mu škrtil srdce, ale ještě měl v záloze jednu zbraň;
nedalo mu to, musel s ní vyrukovat.
" Je pyšná, fantastická, šíleně ctižádostivá;
od dětství byla taková.
Nyní nám byly doručeny doklady nesmírné ceny;
je kněžnou rovnorodou kterékoliv panovnické rodině.
Ty nechápeš, co to pro ni je.
Pro ni i pro nás.
Snad to jsou předsudky, ale... my v nich žijeme.
Prokope, princezna se provdá.
Vezme si velkovévodu bez trůnu;
je to hodný a pasívní člověk, ale ona, ona bude bojovat o korunu;
neboť bojovat, to je její povaha, její poslání, její pýcha - Teď se před ní otvírá, o čem snila.
Ještě ty se stavíš mezi ni a... její budoucnost;
ale již se rozhodla, už jenom se trápí výčitkami - "
" Ahaha, " rozkřikl se Prokop, " tohle tedy?
A - a ty si myslíš, že teď, teď ustoupím?
Tak si jen počkej! "
A nežli se oncle Rohn vzpamatoval, zmizel mu ve tmě uháněje k laboratoři.
Pan Holz mlčky za ním.
XXXVII
Když doběhl k laboratoři, chtěl zavřít Holzovi dveře před nosem, aby se uvnitř opevnil;
ale panu Holzovi se povedlo ještě včas zašeptat:
" Princezna. "
" Co je? " obrátil se k němu Prokop chvatně.
" Ráčila mně nařídit, abych byl s vámi. "
Prokop nebyl s to potlačit radostné překvapení.
" Podplatila tě? "
Pan Holz zavrtěl hlavou a jeho pergamenová tvář se poprvé zasmála.
" Podala mně ruku, " řekl uctivě.
" Slíbil jsem jí, že se vám nic nestane. "
" Dobře.
Máš bouchačku?
Tedy budeš hlídat dveře.
Nikdo ke mně nesmí, rozumíš? "
Pan Holz kývl;
a Prokop provedl důkladnou strategickou prohlídku celé laboratoře co do její nedobytnosti.
Poněkud uspokojen nastavil na stůl různé plechovky, dóze a kovové krabičky, co kde mohl sehnat, a objevil s nemalou radostí celou spoustu hřebíků;
nato se pustil do práce.
Ráno se pan Carson jakoby nic coural k Prokopově laboratoři;
už zdálky ho uviděl, jak se před barákem bez kabátu patrně pocvičuje ve vrhání kamenů.
" Moc zdravý sport, " křikl zdálky vesele.
Prokop si honem oblékal kabát.
" Zdravý a užitečný, " odpovídal ochotně.
" Tak co mi jdete říci? "
Kapsy jeho kabátu ohromně odstávaly a harašilo to v nich.
" Co to máte v kapsách? " ptal se pan Carson ledabyle.
" Takový chlorazid, " povídal Prokop.
" Třaskavý a dusivý chlor. "
" Hm.
Proč to nosíte po kapsách? "
" Jen tak, pro špás.
Chcete mi něco říci? "
" Teď už nic.
Zatím raději nic, " řekl pan Carson znepokojen a drže se poměrně daleko.
" A co ještě máte v těch - v těch škatulkách? "
" Hřebíky.
A tohle, " ukazoval vytahuje z kapsy u kalhot krabičku od vazelíny, " je benzoltetraoxozonid, novinka dernier cri.
He? "
" Nemusel byste tím tak mávat, " mínil pan Carson ustupuje ještě dál. ", Máte snad nějaké přání? "
" Mé přání? " řekl Prokop přívětivě.
" Rád bych, abyste JIM něco vyřídil.
Že odtud především nepůjdu. "
" Dobře, rozumí se.
A dál? "
" A že kdyby někdo na mne neopatrně sáhnul... nebo mně chtěl jít zbytečně na tělo...
Doufám, že mne nemíníte nechat zavraždit. "
" Naprosto ne.
Čestné slovo. "
" Můžete jít blíž. "
" Nevyletíte do povětří? "
" Dám pozor.
Chtěl jsem vám ještě říci, aby nikdo nevlezl tady do mé pevnosti, když tam nebudu.
Na dveřích je třaskavá šňůra.
Pozor, člověče;
za vámi je past. "
" Výbušná? "
" Jenom s diazobenzolperchlorátem.
Musíte dát lidem výstrahu.
Tady nemá nikdo co hledat, že?
Dále, mám jisté důvody... cítit se ohrožen.
Rád bych, abyste nařídil tuhle Holzovi, že mne má osobně chránit... před každým zásahem.
Se zbraní v ruce. "
" To ne, " bzučel Carson.
" Holz bude přeložen. "
" Kdepak, " protestoval Prokop, " já se bojím být sám, víte?
Poručte mu to laskavě. "
Přitom se blížil mnohoslibně ke Carsonovi, chrastě přitom, jako by byl celý z plechu a hřebíků.
" Nu budiž, " řekl honem Carson.
" Holzi, budete střežit pana inženýra.
Kdyby mu někdo chtěl ublížit - K sakru, dělejte si už, co chcete.
Přál byste si ještě něco? "
" Zatím nic.
Kdybych něco chtěl, přijdu za vámi. "
" Děkuju uctivě, " zahučel pan Carson a honem se zachránil z nebezpečné oblasti.
Ale jen doběhl do své kanceláře a telefonoval na všechny strany ty nejnutnější rozkazy, když to zachřestilo na chodbě a do dveří vrazil Prokop, naditý pumami z plechovek, že na něm praskaly švy.
" Poslyšte, " spustil Prokop bledý vztekem, " kdopak dal rozkaz nevpustit mne do parku?
Buď ten rozkaz hned odvoláte, nebo - "
" Zůstaňte kousek dál, ano? " vyhrkl Carson drže se za psacím stolem.
" Co mně je u čerta po vaší - - po vašem parku?
Jděte si - "
" Počkat, " zarazil ho Prokop a nutil se vysvětlit mu to trpělivě:
" Dejme tomu, jsou okolnosti, kdy... kdy je někomu docela jedno, co se stane, " zařval náhle, " rozumíte? "
Haraše a chrastě vrhl se k nástěnnému kalendáři.
" Úterý, dnes je úterý!
A tuhle, tuhle mám - " Hrabal se horečně v kapsách, až vylovil porcelánovou schránku na mýdlo dosti chatrně ovázanou provázkem.
" Zatím pět deka.
Víte, co to je? "
" Krakatit?
Vy nám jej nesete? " vydechl pan Carson ozářen náhlou nadějí.
" Pak - pak ovšem - "
" Nic pak, " šklebil se Prokop a stopil schránku do kapsy.
" Ale dopálíte - li mne, pak... pak to mohu rozsypat, kde budu chtít, že?
Tak co? "
" Tak co? " opakoval Carson mechanicky, úplně zdrcen.
" Nu, zařiďte to, aby zmizel ten pacholek u vchodu.
Já se rozhodně chci projít v parku. "
Pan Carson přezkoumal rychle Prokopa, a pak si naplil pod nohy.
" Fi, " prohlásil přesvědčeně, " to jsem to provedl pitomě! "
" Provedl, " souhlasil Prokop.
" Ale mne taky dřív nenapadlo, že mám tuhle barvu v listě.
Tak co? "
Carson potrhl rameny.
" Zatím...
Božínku, to je maličkost!
Já jsem hrozně rád, že vám to mohu udělat.
Na mou čest, ohromně rád.
A co vy?
Dáte nám těch pět deka? "
" Nedám.
Zruším je sám;
ale... dřív chci vidět, že platí naše stará smlouva.
Volný pohyb a tak dále, co?
Pamatujete se? "
" Stará smlouva, " bručel pan Carson.
" Čert vem starou smlouvu.
Tehdy jste ještě nebyl - tehdy jste ještě neměl poměr - "
Prokop k němu skočil, až to zařinčelo.
" Co jste to řekl?
Cože jsem neměl? "
" Nic, nic, " pospíšil si pan Carson rychle mrkaje.
" Já nic nevím.
Mně nic není do vašich soukromých věcí.
Chcete - li se procházet po parku, je to vaše věc, no ne?
Jen spánembohem už jděte a - "
" Poslyšte, " řekl Prokop podezíravě, " ne aby vás napadlo přerušit elektrické vedení do mé laboratoře.
Sic bych - "
" Dobře, dobře, " ujišťoval pan Carson.
" Status quo, že?
Mnoho štěstí.
- Uf, zatracený člověk, " doložil zdrceně, když už byl Prokop za dveřmi.
Řinče železem pustil se Prokop do parku, těžký a masívní jako houfnice.
Před zámkem stála skupina pánů;
sotva ho zdálky zahlédli, dali se poněkud zmateně na ústup, patrně už informováni o brizantním a nabitém zuřivci;
a jejich záda vyjadřovala nejsilnější pohoršení, že se " něco takového trpí ".
Tamhle jde pan Krafft s Egonem, konaje peripatetické vyučování;
jak vidí Prokopa, nechá Egona stát a běží k němu.
" Můžete mi podat ruku? " ptá se a zardívá se nad vlastním hrdinstvím.
" Teď dostanu jistě výpověď, " praví s hrdostí.
Od Kraffta tedy zvěděl, že v zámku se rychlostí blesku rozneslo, že prý on, Prokop, je anarchista;
a ježto zrovna dnes večer má sem zavítat jistý následník trůnu...
Zkrátka chtějí Jeho Výsosti telegrafovat, aby svůj příjezd odložil;
zrovna se o tom koná velká rodinná rada.
Prokop se obrací na patě a jde do zámku.
Dva komorníci na chodbě se před ním rozletí a s hrůzou se tisknou ke zdi, nechávajíce beze slova projít chřestícího, naditého útočníka.
Ve velkém salóně zasedá porada;
oncle Rohn ustaraně přechází, starší příbuzné se děsně rozčilují nad zvrhlostí anarchistů, tlustý cousin mlčí a jakýsi jiný pán rozhorleně navrhuje poslat na toho šíleného chlapa jednoduše vojáky: buď se vzdá, nebo bude zastřelen.
V tu chvíli se otevřely dveře a chrastě valí se Prokop do salónu.
Hledá očima princeznu;
není tu, a zatímco všichni tuhnou strachem a vstávají v očekávání toho nejhoršího, povídá chraptivě k Rohnovi:
" Jdu vám jenom říci, že se následníkovi nic nestane.
Teď to víš. "
Pokynul hlavou a mocně se vzdálil jako socha komtura.
XXXVIII
Chodba byla prázdná.
Kradl se, jak tiše to vůbec šlo, k pokojům princezniným a čekal přede dveřmi, nepohnutý jako plechový rytíř tam dole ve vestibulu.
Vyběhla komorná, vykřikla strašně, jako by viděla bubáka, a zmizela ve dveřích.
Po chvíli je otevřela, docela vytřeštěná, a couvajíc mu ukázala beze slova dovnitř, načež se co nejrychleji ztratila.
Princezna se mu vlekla vstříc;
halila se v dlouhý plášť, patrně jen tak vyskočila z postele, a vlasy nad čelem měla slepené a zmáčené, jako by právě odhodila chladivý obklad, a byla šedivě bledá a nehezká.
Pověsila se mu na krk a zvedla k němu rty rozpukané horkostí.
" To jsi hodný, " šeptala mátožně.
" Mně hlava třeští migrénou, oh bože!
Prý máš samé pumy po kapsách?
Já se tě nebojím.
Jdi teď, nejsem hezká.
Přijdu k tobě v poledne, nepůjdu jíst, řeknu, že mi není dobře.
Jdi. "
Dotkla se jeho úst obolenými, loupajícími se rty a zakryla si tváře, aby ji ani neviděl.
Provázen panem Holzem vracel se do laboratoře;
každý před ním stanul, uhnul, uskočil raději až za příkop.
Pustil se znovu do práce jako posedlý;
mísil látky, jež by nikoho nenapadlo mísit, slepě a bezpečně jist, že tohle je třaskavina;
plnil tím lahvičky, škatulky od sirek, plechové konzervy, všecko, co mu padlo do rukou;
měl toho plný stůl, okenní rámy i podlahu, překračoval to, neměl se už kde postavit.
Po poledni vklouzla k němu princezna zastřená závojem a zahalená v plášti až po nos.
Běžel k ní a chtěl ji obejmout, odstrčila ho.
" Ne, ne, nejsem dnes hezká.
Prosím tě, pracuj;
budu se na tebe dívat. "
Usedla na krajíček židle zrovna uprostřed strašného arzenálu oxozonidových třaskavin.
Prokop rychle, se sevřenými rty něco vážil a mísil, zasyčelo to, kysele začpělo, načež to s neskonalou pozorností filtroval.
Dívala se na jeho ruce nehnutýma, palčivýma očima.
Oba mysleli na to, že dnes přijede následník.
Prokop hledal něco očima na regálu s lučebninami.
Vstala, pozvedla závoj, vzala ho kolem krku a přimkla se pevně k jeho ústům sevřenými suchými rty.
Potáceli se mezi lahvemi s vratkým oxozobenzolem a děsnými fulmináty, dvojice němá a křečovitá;
ale opět ho odstrčila a usedla zastírajíc si obličej.
Ještě rychleji, sledován jejíma očima, dal se Prokop do práce jako pekař mísící chléb;
a toto bude látka z nejďábelštějších, jaké kdy člověk vyrobil;
nedůtklivá hmota, vzteklý a hrůzně citlivý olej, prchlost a náruživost sama.
A toto, průhledné jako voda, těkavé jako éter, to tedy je ono: děsná věc trhavá a nevypočítatelná, divost nejvýbušnější.
Ohlížel se, kam postavit láhev naplněnou tímto nepojmenovaným.
Usmála se, vzala mu ji z ruky a chovala ji na klíně mezi sepnutýma rukama.
Venku pan Holz křikl na někoho:
" Stůj! "
Prokop vyběhl ven.
Byl to oncle Rohn stojící povážlivě blízko třaskavé pasti.
Prokop šel až k němu.
" Co tu hledáte? "
" Minku, " řekl oncle Charles krotce, " není jí dobře, a proto - "
Prokopovi to škublo ústy.
" Pojďte si pro ni, " řekl a dovedl - ho dovnitř.
" Ach, oncle Charles, " vítala ho princezna přívětivě.
" Pojď se dívat, je to hrozně zajímavé. "
Oncle Rohn se podíval pátravě po ní a po světnici, a ulevilo se mu.
" To bys neměla, Minko, " pronesl káravě.
" Proč ne? " namítla nevinně.
Bezradně pohlédl na Prokopa.
" Protože... protože máš horečku. "
" Tady mi je líp, " děla klidně.
" Vůbec bys neměla..., " vzdychl le bon prince vážně se kaboně.
" Mon oncle, víš, že vždycky dělám, co chci, " ukončila neodvolatelně rodinný výstup, zatímco Prokop odklízel ze židle krabičky s fudroajantní diazosloučeninou.
" Posaďte se, " zval Rohna zdvořile.
Oncle Charles nezdál se nadšen celou situací.
" Nezdržujeme vás... nezdržujeme tě v práci? " ptal se Prokopa bezcílně.
" Naprosto ne, " řekl Prokop drtě mezi prsty infuzorní hlinku.
" Co to děláš? "
" Třaskaviny.
Prosím, tu láhev, " obrátil se k princezně.
Podala mu ji a " Tumáš, " řekla provokativně a naplno.
Oncle Rohn sebou trhl, jako by ho píchl;
ale tu již ho upoutala rychlá sice, ale nekonečně opatrná pečlivost, s níž Prokop odkapával čirou tekutinu na hromádku hlinky.
Odkašlal a ptal se:
" Čím se to může zanítit? "
" Otřesem, " odpověděl Prokop dále odpočítávaje kapky.
Oncle Charles se otočil po princezně.
" Bojíš - li se, oncle, " řekla suše, " nemusíš na mne čekat. "
Usadil se rezignovaně a zaklepal holí na plechovou krabici od kalifornských broskví.
" Co je v tomhle? "
" To je ruční granát, " vysvětloval Prokop.
" Hexanitrofenylmetylnitramin a šroubové matičky.
Potěžkej to. "
Oncle Rohn upadl v rozpaky.
" Nebylo by snad... na místě... trochu víc opatrnosti? " ptal se toče mezi prsty krabičkou od sirek, kterou sebral na pultě.
" Zajisté, " souhlasil Prokop a vzal mu krabičku z rukou.
" To je chlorargonát.
S tím si nehraj. "
Oncle Charles se zamračil.
" Mám z toho všeho... trochu nepříjemný dojem zastrašování, " podotkl ostře.
Prokop hodil krabičku na stůl:
" Tak?
A já zas měl dojem zastrašování, když jste mi hrozili pevností. "
"...
Mohu říci, " pravil Rohn spolknuv tu námitku, " že na mne to celé počínání... zůstává bez vlivu. "
" Ale na mne má ohromný vliv, " prohlásila princezna.
" Bojíš se, že něco provede? " obrátil se k ní le bon prince.
" Já doufám, že něco provede, " řekla nadějně.
" Myslíš, že by to nedovedl? "
" O tom nepochybuji, " vyhrkl Rohn.
" Půjdeme už? "
" Ne.
Já bych mu chtěla pomáhat. "
Zatím Prokop přelamoval v prstech kovovou lžičku.
" K čemu je to? " ptala se zvědavě.
" Došly mně hřebíky, " bručel.
" Nemám čím plnit bomby. "
Rozhlížel se hledaje něco kovového.
Tu princezna vstala, zarděla se, strhla si chvatně rukavičku a smekla s prstu zlatý prsten.
" Vezmi si to, " děla tiše, zalita ruměncem a s očima sklopenýma.
Přijal jej trna;
bylo to téměř slavnostní... jako zasnoubení.
Váhal potěžkávaje prsten v dlani;
zvedla k němu oči v naléhavé a horoucí otázce;
i pokývl vážně a položil prsten na dno plechové krabičky.
Oncle Rohn starostlivě, přesmutně mrkal ptačíma očima poety.
" Teď můžeme jít, " zašeptala princezna.
Kvečeru přijel dotyčný následník bývalého trůnu.
U vchodu čestná rota, hlášení, špalír služebnictva a takové ty okolky;
park i zámek slavnostně osvětleny.
Prokop seděl na návršíčku před laboratoří a díval se mračnýma očima k zámku.
Nikdo tudy nešel;
bylo ticho a temno, jen zámek zářil prudkými snopy paprsků.
Prokop vzdychl ode dna a vstal.
" Do zámku? " ptal se pan Holz a přendal revolver z kapsy u kalhot do kapsy svého věčného gumáku.
Jdou parkem už zhaslým;
dvakrát nebo třikrát ustoupí před nimi nějaká postava do houští, asi padesát kroků za nimi je pořád slyšet něčí chůzi ve spadaném listí, ale jinak je tu pusto, syrově pusto.
Jen v zámku plane celé křídlo velkými zlatými okny.
Je podzim, je už podzim.
Zda ještě v Týnici stříbrně odkapává studna?
Ani vítr nevane, a přece to zebavě šustí, na zemi nebo ve stromech?
Na nebi rudou proužkou padá hvězda.
Několik pánů ve fracích, hle, jak jsou skvělí a šťastní, vycházejí na plošinu zámeckých schodů, žvaní, pokuřují, smějí se a už se zas vracejí.
Prokop nehnutě sedí na lavičce, otáčeje v roztřískaných prstech plechovou krabičkou.
Někdy si zachrastí jako dítě svým chřestítkem.
Je tam rozlámaná lžička, prsten a bezejmenná látka.
Pan Holz se ostýchavě přiblížil.
" Dnes nemůže přijít, " povídá šetrně.
" Já vím. "
V hostinském křídle se rozžíhají okna.
Tato řada, to jsou " knížecí pokoje ".
Nyní svítí celý zámek, vzdušný a prolamovaný jako sen.
Všechno tam je: bohatství neslýchané, krása, ctižádost a sláva a hodnosti, plíšky na prsou, požitky, umění žít, jemnost a duchaplnost a sebevědomí;
jako by to byli jiní lidé - jiní lidé než my -
Jako umíněné dítě řinčí Prokop svým chřestítkem.
Ponenáhlu okna zhasínají;
ještě svítí tamto, jež je Rohnovo, a toto červené, kde je ložnice princeznina.
Oncle Rohn otvírá okenice a vdechuje noční chlad;
a potom přechází ode dveří k oknu, ode dveří k oknu, pořád a pořád.
Za zastřeným oknem princezniným se nehýbe ani stín.
I oncle Rohn už zhasil;
nyní svítí jediné zardělé okno.
Zda najde lidská myšlenka cestu, zda si prorazí a mocí provrtá dráhu těmi sto či kolika metry němého prostoru, aby zasáhla bdící mozek druhého člověka?
Co ti mám vzkázat, tatarská kněžno?
Spi, je už podzim;
a je - li nějaký Bůh, ať ti hladí palčivé čelo.
Červené okno zhaslo.
XXXIX
Ráno se rozhodl nejít do parku;
měl právem za to, že by tam překážel.
Umístil se v poměrně úzké a polopusté končině, kde byla přímá cesta od zámku k laboratořím, proražená skrze starý zarostlý val.
Vydrápal se na val, odkud, jakžtakž skryt, mohl vidět roh zámku a malou část parku.
Místo se mu zalíbilo;
zahrabal si tam několik svých ručních granátů a pozoroval střídavě park, chvátajícího střevlíka a vrabce na rozhoupaných větvičkách.
Jednou tam slétla dokonce červenka, a Prokop bez dechu pozoroval její brunátné hrdélko;
tíkla něco, mžikla ocasem a frr, pryč.
Dole v parku jde princezna provázena dlouhým, mladým člověkem;
v uctivé vzdálenosti za nimi skupina pánů.
Princezna se dívá stranou a hází rukou, jako by v ní měla prut a švihala jím do písku.
Víc není vidět.
O hodně později se ukáže oncle Rohn s tlustým cousinem.
Pak zase nic.
Stojí - li pak za to tady sedět?
Je skoro poledne.
Najednou za rohem zámku se vynoří princezna a míří rovnou sem.
" Jsi tady? " volá polohlasně.
" Pojď dolů a vlevo. "
Svezl se po svahu a prodíral se houštinou vlevo.
Bylo tam při zdi smetiště všeho možného: rezavých obručí, děravých plecháčů, rozbitých cylindrů, všivých a ohavných trosek;
bůhví kde se takových věcí vůbec nabere v knížecím zámku.
A před tou bídnou hromadou stojí princezna svěží a pěkná a kouše se dětsky do prstu.
" Sem jsem se chodila zlobit, když jsem byla malá, " povídá.
" Nikdo to místo nezná.
Líbí se ti tu? "
Viděl, že by ji mrzelo, kdyby to tu nepochválil.
" Líbí, " řekl honem.
Zazářila a vzala ho kolem krku.
" Ty milý!
Dávala jsem si tu na hlavu nějaký plecháč, víš, jako korunu, a hrála jsem si sama pro sebe na panující kněžnu.
' Jasnost nejmilostivější kněžna ráčí poroučet? '
' Zapřáhni šestispřeží, pojedu do Zahur. '
Víš, Zahur, to bylo mé vymyšlené místo.
Zahur, Zahur!
Milý, je něco takového na světě?
Pojď, ujedeme do Zahur!
Najdi mi to, ty tolik znáš - "
Nikdy nebyla tak svěží a oživená jako dnes;
až na to zažárlil, až v něm zakvasilo vášnivé podezření;
popadl ji a chtěl ji sevřít.
" Ne, " bránila se, " nech;
buď rozumný.
Ty jsi Prospero, princ zahurský;
a jen jsi se převlékl za kouzelníka, abys mne unesl nebo vyzkoušel, já nevím.
Ale za mnou přijede princ Rhizopod z říše Alicuri-Filicuri-Tintili-Rhododendron, takový protivný, protivný člověk, co má místo nosu kostelní svíci a studené ruce, hu!
A už mne má dostat za ženu, když ty vstoupíš a řekneš:
' Já jsem kouzelník Prospero, dědičný princ zahurský. '
A mon oncle Metastasio ti padne kolem krku, a začnou zvonit, troubit a střílet - "
Prokop příliš dobře pochopil, že její líbezné tlachání povídá něco velmi, velmi vážného;
střežil se ji vyrušit.
Držela ho kolem krku a třela se vonným líčkem i rty o jeho drsnou tvář.
" Nebo počkej;
já jsem princezna zahurská a ty jsi Velký Prokopokopak, král duchů.
Ale já jsem zakletá, řekli nade mnou ' ore ore baléne, magot malista manigoléne ', a proto mne má dostat ryba, ryba s rybíma očima a rybíma rukama a celým rybím tělem, a má mne odvést na rybí hrad.
Ale tu přiletí Velký Prokopokopak na svém větrném plášti a unese mne - Sbohem, " skončila znenadání a políbila ho na ústa.
Ještě se usmála, jasná a růžová jako nikdy, a nechala ho zamračeného nad rzivými troskami Zahuru.
U všech všudy, co tohle znamená?
Žádá, abych jí pomohl, toť jasno;
podléhá nátlaku a čeká ode mne, že... že snad ji nějak zachráním!
Bože, co učinit?
Hluboce zamyšlen se loudal Prokop k laboratoři.
Patrně... už nezbývá než Veliký Útok;
ale kde jej zahájit?
Už byl u dveří a sahal do kapsy po klíči;
vtom ustrnul a strašlivě zaklel.
Zevní vrata jeho baráku byla zatarasena příčnými železnými tyčemi na způsob závor.
Zalomcoval jimi zběsile;
vůbec se to nehnulo.
Na dveřích byl list papíru a na něm vyklepáno:
" Na rozkaz civilních úřadů se tento objekt uzavírá pro nepřípustné nahromadění třaskavých látek bez zákonných bezpečnostních opatření, § § 216 a 217d, lit.
F tr. z. a nař.
63507, M 1889. "
Podpis nečitelný.
Pod tím napsáno perem:
" Panu ing. Prokopovi se až na další přikazuje k pobytu pokoj u hlídače Gerstensena, strážní barák III. "
Pan Holz odborně zkoumal závory, ale nakonec jen hvízdl a strčil ruce do kapes;
nedalo se naprosto nic dělat.
Prokop, rozpálený vztekem do běla, oběhl celý barák;
explozívní pasti byly zákopnicky odstraněny, na všech oknech od dřívějška mříže.
Honem spočítal své válečné prostředky: pět slabších pumiček po kapsách, čtyři větší granáty zahrabány na zahurském valu;
je to málo na slušnou akci.
Bez sebe hněvem uháněl ke kanceláři zlořečeného Carsona;
počkej, všiváku, s tebou si to vyřídím!
Ale jen tam doběhl, hlásil mu sluha: pan ředitel tu není a nepřijde.
Prokop ho odstrčil a vnikl do kanceláře.
Carson tam nebyl.
Prošel rychle všemi kancelářemi, uváděje v úděs veškero úřednictvo závodu až po poslední slečinku u telefonu.
Carson nikde.
Prokop tryskem běžel k zahurskému valu, aby zachránil aspoň svou munici.
A tumáš: celý val i s křovinatou džunglí a zahurským smetištěm je dokola obtočen kozami s ostnatým drátem: hotový zásek válečného řádu.
Pokusil se rozmotat dráty;
ruce mu krvácely, ale nepořídil zhola nic.
Vzlykaje vztekem a nedbaje už ničeho, propletl se zásekem dovnitř;
našel, že jeho čtyři velké granáty jsou vyhrabány a pryč.
Skoro plakal bezmocí.
Ke všemu počalo slizce mžít.
Prodral se zpět, potrhán na cáry a krváceje z rukou i tváří, a hnal se do zámku, snad aby tam našel princeznu, Rohna, následníka nebo koho.
Ve vestibulu se mu postavil do cesty onen plavý obr, odhodlán nechat se třeba i na kusy roztrhat.
Prokop vyňal jednu ze svých třaskavých plechovek a výstražně zachrastil.
Obr zamrkal, ale neustoupil;
najednou se vrhl vpřed a sevřel Prokopa kolem ramen.
Holz ho vší silou praštil revolverem do prstů;
obr zařval a pustil, tři lidé, kteří se hrnuli na Prokopa, jako by ze země vyvstali, zaváhali maličko, a tu se ti dva honem přitočili zády ke zdi, Prokop s krabičkou ve zdvižené ruce, aby ji hodil pod nohy prvnímu, kdo se hne, a Holz ( nyní už neodvolatelně zrevolucionovaný ) s nastraženým ústím revolveru;
a proti nim čtyři bledí muži, trochu nachýlení vpřed, tři s revolvery v ruce;
to bude mela.
Prokop nalíčil strategickou diverzi ke schodům;
čtyři muži se začali přetáčet v tu stranu, někdo vzadu se dal na útěk, bylo hrozně ticho.
" Nestřílet, " zašeptal kdosi ostře.
Prokop slyší tikat své hodinky.
Nahoře v patře hlaholí veselé hlasy, nikdo tam o ničem neví;
a protože nyní je východ volný, točí se Prokop pozpátku ke dveřím, kryt Holzem.
Čtyři muži u schodů se nehýbají, jako by byli vyřezáni ze dřeva.
A Prokop vyrazil ven.
Mží chladně a protivně;
co nyní?
Rychle přezkoumal situaci;
napadlo ho zařídit si vodní pevnost v plovárně na rybníce;
ale odtamtud není vidět na zámek.
Náhle rozhodnut pádil Prokop k domku vrátného;
Holz za ním.
Vrazili dovnitř, když děda vrátný zrovna obědval;
naprosto nemohl pochopit, že ho " násilím a pod vyhrůžkami smrtí " odtud vyhánějí;
vrtěl nad tím hlavou a šel to žalovat na zámek.
Prokop byl svrchovaně spokojen dobytou pozicí;
důkladně zamknul mřížová vrata z parku ven a dojedl s notnou chutí staříkův oběd;
pak snesl všechno, co se v domečku podobalo chemikálii, jako uhlí, sůl, cukr, klih, zaschlou olejovou barvu a jiné takové poklady, a uvažoval, co se z toho dá udělat.
Zatím Holz chvílemi hlídal, chvílemi přeměňoval okna ve střílny, což vzhledem k jeho čtyřem ostrým šestimilimetrovým patronám bylo trochu přepjaté.
Prokop na kuchyňských kamínkách zařídil svou laboratoř;
páchlo to hrozně, a přece z toho nakonec byla trochu těžkopádná třaskavina.
Nepřátelská strana nepodnikla žádný útok;
patrně nechtěla, aby došlo k skandálu za přítomnosti vznešeného hosta.
Prokop si lámal hlavu, jak by mohl zámek vyhladovět;
přeřízl sice telefonní vedení, ale zbývala ještě trojí vrátka, nepočítajíc cestu zahurským valem k závodům.
Vzdal se tedy - byť nerad - plánu oblehnout zámek ze všech stran.
Pršelo ustavičně.
Princeznino okno se otevřelo, a světlá postavička psala rukou do vzduchu veliká písmena.
Prokop nebyl s to je rozluštit, přesto však se postavil před domek a psal rovněž do vzduchu povzbuzující vzkazy, máchaje rukama jako větrník.
Kvečeru přeběhl k povstalcům dr. Krafft;
ve svém ušlechtilém zápalu zapomněl s sebou přinést jakoukoliv zbraň, takže tato posila byla spíše jen mravní.
Večer se přišoural pan Paul a nesl v koši nádhernou studenou večeři a množství rudého a šampaňského vína;
tvrdil, že ho nikdo s tím neposlal.
Nicméně Prokop po něm naléhavě - neříkaje komu - vzkázal, " že děkuje a že se nevzdá ".
Při bohatýrské večeři se dr. Krafft poprvé odhodlal pít víno, snad aby dokázal svou mužnost;
následek toho byla na jeho místě blažená lunatická němota, zatímco Prokop a pan Holz se pustili do zpěvu válečných písní.
Každý sice zpíval jiným jazykem a docela jinou písničku, ale zdálky, zejména potmě za šelestění drobného deště, to splývalo v souzvuk dosti strašlivý a chmurný.
Někdo v zámku dokonce otevřel okno, aby poslouchal;
pak se pokusil je zdálky doprovázet na klavíru, ale zvrhlo se to v Eroiku a potom v nesmyslné bouchání do kláves.
Když zámek pohasl, zatarasil Holz dvéře nesmírnou barikádou, a tři bohatýři pokojně usnuli.
Probudil je teprve důtklivým boucháním pan Paul, když jim ráno nesl tři kávy pečlivě je rozlévaje po táce.
XL
Pršelo.
S bílým šátkem parlamentáře přišel tlustý cousin navrhnout Prokopovi, aby toho nechal;
že zase dostane svou laboratoř a kdesi cosi.
Prokop prohlásil, že odtud nepůjde, ledaže by ho vyhodili do povětří;
ale dřív že on něco udělá, to budete koukat!
S touto temnou hrozbou se cousin vracel;
v zámku patrně nesli velmi těžce, že vlastní vjezd do zámku je blokován, ale nechtěli s věcí dělat žádný hluk.
Dr. Krafft, pacifista, přetékal bojovnými a divokými návrhy: přerušit elektrické vedení do zámku;
zastavit jim vodovod;
vyrobit nějaký dusivý plyn a pustit jej na zámek.
Holz našel staré noviny;
ze svých tajemných kapes vylovil skřipec a četl po celý den, nesmírně podoben univerzitnímu docentovi.
Prokop se nezkrotně nudil;
hořel touhou po nějakém velikém činu, ale nevěděl, jak do toho.
Konečně nechal Holze hlídat domek a pustil se s Krafftem do parku.
V parku nebylo vidět nikoho;
nepřátelské síly byly asi soustředěny v zámku.
Obešel zámek až na tu stranu, kde byly kůlny a stáje.
" Kde je Whirlwind? " ptal se najednou.
Krafft mu ukázal okénko ve výši asi tří metrů.
" Opřete se, " šeptal Prokop, vylezl mu na záda a postavil se mu na ramena, aby se podíval dovnitř.
Krafft div nepadl pod jeho tíhou;
a teď mu ještě ke všemu jaksi tancuje po ramenou - co to tam dělá?
Nějaký těžký rám letí na zem, ze stěny se drolí písek;
a náhle se břemeno vyhouplo, užaslý Krafft zvedl hlavu a div nevykřikl: nahoře se třepají dvě dlouhé nohy a mizí v okénku.
Princezna zrovna podávala Whirlwindovi krajíc chleba a dívala se zamyšleně na jeho krásné temné oko, když slyšela šramot v okně;
a v pološeru teplé konírny vidí známou potlučenou ruku, jak vyndává drátěnou mřížku v okénku stáje.
Přitiskla ruce k ústům, aby nevykřikla.
Rukama a hlavou napřed sváží se Prokop do Whirlwindovy žebřiny;
již seskakuje a tady je, odřený sice, ale celý;
a udýchán se pokouší o úsměv.
" Tiše, " děsí se princezna, neboť štolba je za dveřmi;
a už mu visí na krku:
" Prokopokopak! "
Ukázal na okénko: tudy, a rychle ven!
" Kam? " šeptá princezna a mazlivě ho celuje.
" K vrátnému. "
" Ty hloupý!
Kolik vás tam je? "
" Tři. "
" Tak vidíš, to přece nejde! "
Hladí ho po tváři.
" Nic si z toho nedělej. "
Prokop rychle uvažuje, jak tedy jinak ji unést;
ale je tu šero, a koňský zápach je jaksi vzrušující;
zasvítily jim oči a vpili se do sebe žádostivým polibkem.
Zlomila se ve vteřině;
ucouvla rychle dýchajíc:
" Jdi pryč!
Jdi! "
Stáli proti sobě třesouce se;
cítili, že vášeň, která je popadá, je nečistá.
Odvrátil se a ukroutil příčku v žebřině;
teprve tím se jakžtakž ovládl.
Otočil se k ní;
viděl, že rozkousala a roztrhala na cáry svůj kapesník;
přitiskla jej prudce ke rtům a beze slova mu jej podala odměnou nebo na památku.
Za to on políbil pažení na místě, kde právě spočívala její rozčilená ruka.
Nikdy se neměli tak divoce rádi jako v tuto chvíli, kdy nemohli ani promluvit a báli se sebe dotknout.
Na dvoře skřípaly v písku něčí kroky;
princezna mu kynula, Prokop se vyšvihl na žebřinu, chytil se jakýchsi háků u stropu a nohama napřed se vysmekl z okénka.
Když dopadl na zem, objal ho dr. Krafft radostí.
" Vy jste přeřezal koním šlachy, že? " šeptal krvežíznivě;
nejspíš to považoval za oprávněné válečné opatření.
Prokop mlčky uháněl k vrátnici, bodán starostí o Holze.
Už zdálky viděl hroznou skutečnost: dva chlapi stáli ve fortně, zahradník zahrabával v rozrytém písku stopy zápasu, mřížová vrata byla pootevřena a Holz pryč;
a jeden z chlapů měl ruku ovázanou šátkem, protože ho Holz patrně pokousal.
Prokop se stáhl do parku zachmuřený a němý.
Dr. Krafft si myslel, že jeho velitel kuje nový válečný plán, a nerušil ho;
a Prokop s těžkým vzdechem usedl na pařez a ponořil se do pozorování jakýchsi rozškubaných krajkových hadříků.
Na cestičce se vynořil dělník strkající trakař se smeteným listím.
Krafft, popaden podezřením, se do něho pustil a namlátil mu strašně;
při tom ztratil skřipec a nemohl jej bez skřipce nalézt;
vzal tedy trakař jakožto kořist zůstavenou na bojišti a spěchal s ním k náčelníkovi.
" Utekl, " hlásil, a krátkozraké oči mu vítězně plály.
Prokop jen zabručel a probíral se dál v tom měkkém běloučkém, co mu vlálo v prstech.
Krafft se zaměstnával trakařem, nevěda, k čemu je tahle trofej dobrá;
konečně ho napadlo obrátit jej dnem vzhůru, a zazářil:
" Dá se na tom sedět! "
Prokop se zvedl a zamířil k rybníku;
dr. Krafft za ním i s trakařem, snad pro transport příštích raněných.
Obsadili plovárnu vestavěnou na kůlech ve vodě.
Prokop obešel kabiny;
ta největší byla princeznina, zůstalo tam ještě zrcadlo a hřeben s několika vytrhanými vlasy, pár vlásniček a huňatý koupací plášť a sandálky, věcičky důvěrné a opuštěné;
zamezil sem Krafftovi přístup a obsadil s ním pánskou kabinu na druhé straně.
Krafft zářil: nyní měli dokonce loďstvo skládající se ze dvou maňásků, kanoe a bachratého člunu, který představoval jaksi jejich naddreadnought.
Prokop dlouho mlčky přecházel po palubě plovárny nad šedivým rybníkem;
potom se ztratil v kabině princeznině, usedl na její lehátko, vzal do náručí její huňatý plášť a zaryl se do něho tváří.
Dr. Krafft, který přes svou neuvěřitelnou pozorovací neschopnost měl nějaké tušení o jeho tajemství, šetřil jeho citů;
točil se po špičkách po koupelně, vyléval hrncem vodu z baňaté bitevní lodi a sháněl příslušná vesla.
Objevil v sobě velký bojový talent;
odvážil se na břeh a nanesl do plovárny kamení všeho kalibru, až po desetikilové balvany vytržené z hráze;
pak se jal odbourávati prkno po prknu můstek, jenž vedl z pevniny do koupaliště;
posléze byli spojeni se souší jen dvěma holými trámy.
Z vytrhaných prken získal materiál pro zabednění vchodu a krom toho drahocenné rezavé hřebíky, jež natloukl do lopat vesel hroty ven.
Tím vznikla zbraň strašná a vskutku vražedná.
Pořídiv to vše a shledavaje, že dobré jest, byl by se rád tím pochlubil náčelníkovi;
ten však byl zamčen v kabině princeznině a snad ani nedýchal, jak tam bylo ticho.
Tu stanul dr. Krafft nad šedivou plochou rybníka, jenž chladně a tichounce šplounal;
někdy to zažbluňklo, jak se vymrštila ryba, někdy zašelestilo rákosí;
a dr. Krafftovi začalo být úzko z té samoty.
Pokašlával před vůdcovou kabinou a chvílemi něco polohlasně povídal, aby upoutal jeho pozornost.
Konečně Prokop vyšel se rty sevřenými a divnýma očima.
Krafft ho provedl po nové pevnosti, ukazoval mu všecko, předváděl dokonce, jak daleko dohodí kamenem po nepříteli;
přitom by byl málem sletěl do vody.
Prokop neřekl nic, ale vzal ho kolem krku a políbil na tvář;
a dr. Krafft, celý rudý radostí, by udělal s chutí desetkrát tolik co dosud.
Sedli si na lavičce u vody, kde se slunívala hnědá princezna.
Na západě se zvedly mraky a ukázala se nesmírně daleká, churavě nazlátlá nebesa;
celý rybník se rozžehl, roztřpytil, rozněžnil bledým a tklivým jasem.
Dr. Krafft rozvíjel zbrusu novou teorii o věčné válce, o nadpráví síly, o spáse světa skrze hrdinství;
bylo to v ukrutném rozporu s mučivou melancholií tohoto podzimního soumraku, ale naštěstí dr. Krafft byl krátkozraký a mimoto idealista, a následkem toho naprosto nezávislý na nahodilém okolí.
Nehledíc ke kosmické kráse této. chvíle cítili oba zimu a hlad.
A tamhle na souši krátkými, spěchavými krůčky jde pan Paul s košem na lokti, rozhlíží se vpravo vlevo a chvílemi volá stařeckým hláskem: " Kuku!
Kuku! "
Prokop jel k němu na bitevní lodi;
mermomocí chtěl vědět, kdo ho s tím posílá.
" Prosím, nikdo, " tvrdil stařík;
" ale má dcera, jako Alžběta, je klíčnice. "
Byl by se málem rozmluvil o své dceři Alžbětě;
ale Prokop ho pohladil po bílých vláscích a vzkázal někomu nejmenovanému, že je zdráv a při síle.
Dnes pil dr. Krafft skoro sám, žvanil, filozofoval a opět kašlal na všechnu filozofii: čin prý, čin je všecko.
Prokop se chvěl na princeznině lavičce a díval se pořád na jednu hvězdu, bůhví proč si vybral zrovna tu, byla to oranžová Betelgeuse ve hlavách Oriona.
Nebyla to pravda, že je zdráv;
píchalo ho divně v těch místech, kde to v něm harašilo a šelestilo kdysi v Týnici, motala se mu hlava a třásl se láman zimnicí.
Když pak chtěl něco říci, mátl se mu jazyk a jektal tak, že dr. Krafft vystřízlivěl a tuze se znepokojil.
Honem uložil Prokopa na lehátko v kabině a přikryl ho vším možným, i řasnatým pláštěm princezniným, a vyměňoval mu na čele namočený ubrousek.
Prokop tvrdil, že je to rýma;
k půlnoci usnul a blábolil, pronásledován děsnými sny.
XLI
Ráno se Krafft probudil teprve Paulovým kukáním;
chtěl vyskočit, ale byl úplně zdřevěnělý, neboť celou noc mrzl a spal stočen jako pes.
Když se konečně jakžtakž sebral, shledal, že je Prokop pryč;
a jedna lodička z jejich flotily se kolébala u břehu.
Měl velikou úzkost o svého vůdce, byl by ho šel hledat, ale bál se opustit pevnost tak dobře vybudovanou.
I zlepšoval na ní, co ještě mohl, a vyhlížel krátkozrakýma očima Prokopa.
Zatím Prokop, který se probudil jako rozlámaný a s blátivou chutí v ústech, zimomřivý a trochu omámený, byl už dávno v parku vysoko v koruně starého dubiska, odkud bylo vidět celou frontu zámku.
Točila se mu hlava, držel se pevně větve, nesměl se podívat rovně dolů, nebo by se svalil závratí.
Tato strana parku už zřejmě platila za bezpečnou;
i staré příbuzné se odvažovaly aspoň na zámecké schody, páni se procházeli po dvou nebo po třech, kavalkáda kavalírů se proháněla po hlavní cestě;
u vrat zas se točí děda vrátný.
Po desáté hodině vyšla sama princezna provázena následníkem trůnu a zamířila někam k japonskému pavilónu.
V Prokopovi hrklo, zdálo se mu, že letí hlavou dolů;
křečovitě se chytil větve a třásl se jako list.
Nikdo nešel za nimi;
naopak všichni honem vyklidili park a zdržovali se na prostranství před zámkem.
Asi rozhodující rozmluva nebo co.
Prokop se kousal do rtů, aby nevykřikl.
Trvalo to nesmírně dlouho, snad hodinu nebo pět hodin.
A teď běží odtamtud následník sám, je rudý a zatíná pěstě.
Panstvo před zámkem se rozprsklo a počalo ustupovat, jako by mu dělalo místo.
Následník nehledě napravo ani nalevo běží po schodech;
tam mu jde vstříc prostovlasý oncle Rohn, chvilku spolu hovoří, le bon prince si přejede dlaní čelo a oba zajdou.
Panstvo před zámkem se přeskupuje, strká k sobě hlavy a kouskovitě se vytrácí.
Před zámek předjíždí pět automobilů.
Prokop chytaje se větví svezl se z koruny dubiska, až se zaryl do země;
chtěl tryskem běžet k japonskému altánu, ale bylo mu až směšné, jak nevládl nohama;
motal se, jako by šel mlhovým těstem, a nemohl jaksi nalézti ten altán, neboť věci se mu před očima mátly a prostupovaly.
Konečně to našel: tady sedí princezna, šeptá něco před sebe přísnými rty a švihá do vzduchu proutkem.
Sebral všechny své síly, aby k ní junácky došel.
Vstala a pokročila mu vstříc:
" Čekala jsem na tebe. "
Šel k ní a málem by do ní vrazil, neboť viděl ji pořád jaksi daleko.
Položil jí ruku na rameno, divně a násilně napřímen a trochu se komihaje, a hýbal rtoma;
myslel si, že mluví.
Také ona něco povídá, ale není jí rozumět;
všechno se odehrává jako pod vodou.
Tu zazněly sirény a houkačky vyjíždějících aut.
Princezna sebou trhla, jako by jí kolena poklesla.
Prokop vidí smazaný bledý obličej, v němž plavou dva temné otvory.
" To je konec, " slyší jasně a zblízka, " je konec.
Milý, milý, já ho poslala pryč! "
Kdyby byl mocen smyslů, viděl by, že je jako vyřezána ze sloni, ztuhlá a mučednicky krásná ve svrchovanosti své oběti;
ale jen mžikal přemáhaje mdlobný třas víček, a zdálo se mu, že se podlaha pod ním zvedá, aby se překlopila.
Princezna si přitiskla ruce k čelu a zakolísala;
právě se mu chtěla složit do loktů, aby ji nesl, aby ji podepřel vyčerpanou skutkem příliš velikým;
ale předešel ji a složil se bez hlesu u jejích nohou;
zhroutil se beztvaře, jako by byl jen z hader a provazů.
Neztratil vědomí;
bloudil očima, naprosto nechápaje, kde vlastně je a co se s ním děje.
Zdálo se mu, že ho někdo zvedá jíkaje úděsem;
chtěl sám napomoci, ale nešlo to.
" To je jen... entropie, " řekl;
zdálo se mu, že tím vystihuje situaci, a opakoval to několikrát.
Pak se mu něco rozlilo v hlavě s hukotem jako jez;
jeho hlava těžce vyklouzla z třesoucích se prstů princezniných a bouchla o zem.
Princezna vyskočila jako šílená a běžela pro pomoc.
Věděl nejasně o všem, co se děje;
cítil, že ho zvedají tři lidé a vlekou ho pomalu, jako by byl z olova;
slyšel jejich těžké šoupavé kroky a rychlý dech, a divil se, že ho nemohou unést jen tak v prstech jako onučku.
Někdo ho po tu celou dobu držel za ruku;
obrátil se a poznal princeznu.
" To jste hodný, Paul, " řekl jí vděčně.
Pak nastala nějaká zmatená, udýchaná strkanice;
to ho nesli po schodech, ale Prokopovi se zdálo, že s ním padají kroužíce do propasti.
" Netlačte se tak, " bručel, a hlava se mu zatočila tak, že přestal vnímat.
Když otevřel oči, viděl, že leží zase v kavalírském pokoji a že ho Paul svléká rozčilenýma rukama.
U hlav stojí princezna s takhle velkýma očima, jako kola.
Prokop si všechno spletl.
" Já jsem spadl s koně, že? " breptal namáhavě.
" Vy - vy jste - vy jste byla při tom, že?
Bum, vy-výbuch.
Litrogly - nitrogry - mikro - Cé há dvě o en o dvě.
Kom-pli-kovaná fraktura.
Kovaná, jako kůň. "
Umlkl, když pocítil na čele studenou úzkou ruku.
Pak zahlédl toho řezníka doktora a zaťal nehty do něčích chladných prstů.
" Já nechci, " úpěl, neboť se bál, že to začne bolet;
ale řezník jen položil hlavu na jeho prsa a dusil, dusil jako cent.
V úzkostech našel nad sebou temné a rozzelé oči, jež ho fascinovaly.
Řezník se zvedl a povídal někomu vzadu:
" Chřipková pneumonie.
Odveďte Její Jasnost, to je nakažlivé. "
Někdo mluví pod vodou, a doktor odpovídá:
" Dojde - li k zpěnění plic, pak - pak - " Prokop pochopil, že je ztracen a že umře;
ale bylo mu to svrchovaně lhostejno: tak jednoduché si to nikdy nepředstavoval.
" Čtyřicet celých sedm, " povídá doktor.
Prokop má jediné přání: aby ho nechali vyspat, dokud neumře;
ale místo toho ho balili do něčeho studeného, ohoh!
Konečně si tam šeptají;
a Prokop zavřel oči a nevěděl dál o ničem.
Když se probudil, stáli nad ním dva staří černí páni.
Bylo mu neobyčejně lehko.
" Dobrý den, " řekl a chtěl se pozvednout.
" Nesmíte se hýbat, " povídá jeden pán a mírně ho tlačí do podušek.
Prokop tedy poslušně leží.
" Ale je mi už lépe, že? " ptá se spokojen.
" To se rozumí, " bručí druhý pán pochybovačně, " ale nesmíte se vrtět.
Klid, rozumíte? "
" Kde je Holz? " napadlo Prokopa najednou.
" Zde, " ozvalo se z kouta, a u nohou postele stojí pan Holz s hrozným škrábancem a modřinou na tváři, ale jinak suchý a kožnatý jako vždy.
A za ním, propána, to je Krafft, Krafft zapomenutý v plovárně;
má oči zpuchlé a rudé, jako by tři dny brečel.
Co se mu stalo?
Prokop se na něho usmál, aby ho potěšil.
Také pan Paul jde po špičkách k posteli a drží si ubrousek na ústech.
Prokop má radost, že tu jsou všichni;
bloudí očima po pokoji, a za zády obou černých pánů objeví princeznu.
Je na smrt bledá a hledí na Prokopa ostrýma, zachmuřenýma očima, jež ho nepochopitelně děsí.
" Mně už nic není, " šeptá, jako by se omlouval.
Optala se očima jednoho z pánů, který rezignovaně pokývl.
Přistoupila tedy k posteli.
" Je ti lépe? " ptá se tiše.
" Milý, milý, je ti skutečně lépe? "
" Ano, " řekl nejistě, trochu tísněn zaraženým chováním všech.
" Skoro docela dobře, jen - jen - " Její upřené oči ho plnily zmatkem a téměř úzkostí;
bylo mu nevolno a svěravě.
" Přál by sis něco? " ptala se naklánějíc se nad ním.
Pocítil divou hrůzu z jejího pohledu.
" Spát, " zašeptal, aby mu unikl.
Pohlédla tázavě na oba pány.
Jeden maličko pokývl a podíval se na ni tak - tak divně vážně.
Pochopila a zesinala ještě víc.
" Spi tedy, " vypravila ze sebe seškrceně a obrátila se ke zdi.
Prokop se s podivením rozhlédl.
Pan Paul měl ubrousek nacpaný v ústech, Holz stál jako voják mrkaje očima a Krafft jednoduše brečel opřen čelem o skříň a hlučně posmrkával jako uřvané dítě.
" Ale copak -, " vyhrkl Prokop a chtěl se zvednout;
ale jeden pán mu položil na čelo ruku, jež byla tak měkká a dobrá, tak ujišťující a zrovna svatá na hmat, že se rázem uklidnil a blaženě vzdychl.
Usnul téměř okamžitě.
Probudil se teninkou nitkou polovědomí.
Svítí jen lampička na nočním stolku, a vedle postele sedí princezna v černých šatech a dívá se na něj lesklýma, uhrančivýma očima.
Rychle zavřel víčka, aby je už neviděl;
tak úzko mu z nich bylo.
" Drahý, jak je ti? "
" Kolik je hodin? " zeptal se mátožně.
" Dvě. "
" Poledne? "
" V noci "
" Už, " podivil se sám nevěda proč a snoval dál matnou nit spánku.
Chvílemi pootevřel štěrbinkou oči a vyhlédl po princezně, aby zas usnul.
Proč se tak pořád dívá?
Někdy mu svlažila rty lžičkou vína;
spolkl to a zamumlal něco.
Posléze zapadl do tupého a nevědomého spánku.
Procitl teprve tím, že jeden z černých pánů opatrně poslouchal na jeho prsou.
Pět jiných stálo kolem.
" Neuvěřitelno, " bručel černý pán.
" To je zrovna kovové srdce. "
" Musím zemřít? " zeptal se Prokop znenadání.
Černý pán málem vyskočil překvapením.
" Uvidíme, " řekl.
" Když jste přečkal tuhle noc - Jak dlouho jste s tím chodil? "
" S čím? " divil se Prokop.
Černý pán mávl rukou.
" Klid, " řekl, " jenom klid. "
Prokop, třeba mu bylo nekonečně bídně, se ušklíbl;
když si doktoři nevědí rady, vždycky předpisují klid.
Ale ten s dobrýma rukama mu povídal:
" Musíte věřit, že se uzdravíte.
Víra dělá zázraky. "
XLII
Vytřeštil se ze spánku zalit a promočen hrozným potem.
Kde - kde to je?
Strop nad ním se kymácí a hourá;
nenene, padá, šroubuje se dolů, sváží se pomalu jako ohromný hydraulický lis.
Prokop chtěl zařvat, ale nemohl;
a strop už je tak nízko, že na něm rozeznává sedící průsvitnou mušku, zrnéčko písku v omítce, každou nepravidelnost nátěru;
a pořád to klesá níž, a Prokop se na to dívá s bezdechou hrůzou a jen sípe, nemoha ze sebe dostati hlasu.
Světlo zhaslo, je černá tma;
teď ho to rozmačká.
Prokop už cítí, jak se strop dotýká jeho zježených vlasů, a bezhlase piští.
Ahaha, teď nahmatal dveře, vyrazil je a vrhl se ven;
i tam je taková tma, ale není to tma, je to mlha, vlčí mlha, mlha tak hustá, že nemohl dýchat a dusil se škytaje děsem.
Teď mne to udusí, zhrozil se a dal se na útěk, šlapaje popopo po nějakých ži-živých tělech, jež se ještě kroutí.
Sklonil se tedy a sáhl, a cítil pod rukou mladé široké ňadro.
To - to - to je Anči, lekl se, a hmatal jí po hlavě;
ale místo hlavy to mělo mísu, por-ce-lánovou mísu s něčím slizkým a houbovitým jako hovězí plíce.
Bylo mu k zvracení děsno a chtěl od toho odtrhnout ruce;
ale ono to k nim lne, třese se to, přisává se to a plazí se mu to po pažích nahoru.
A ona je to krakatice, mokrá a rosolovitá sépie s lesklýma očima princezny, jež se na něho upírají náruživě a zamilovaně;
sune se mu po holém těle a hledá, kam usadí svou ohavnou, prýštící řiť.
Prokop nemůže vydechnout, rve se s ní, zarývá prsty do povolné klihovité hmoty;
a procitl.
Byl nad ním nakloněn pan Paul a dával mu na prsa studený obkladek.
" Kde - kde - kde je Anči, " zamumlal Prokop s úlevou a zavřel oči.
Buch buch buch běží uřícen přes oranice;
neví, kam má tak naspěch, ale pádí, až mu srdce taktaktak třeští, a chtěl by vyrazit jek úzkosti, že dorazí pozdě.
A tady je ten dům, jenže nemá dveří ani oken, jen nahoře hodiny a na nich za pět minut čtyři.
A Prokop rázem ví, že až bude rafije na dvanáctce, vyletí celá Praha do povětří.
" Kdo mně vzal Krakatit, " ryčí Prokop;
pokouší se vylézt po stěně, aby zastavil ručičku hodin v poslední minutě;
vyskakuje a zarývá nehty do omítky, ale klouže dolů nechávaje ve zdi dlouhé škrábance.
Vyje hrůzou a letí někam pro pomoc.
Vrazil do konírny;
tam stojí princezna s Carsonem a milují se trhanými, mechanickými pohyby jako panáčci na kamnech pohánění teplým vzduchem.
Když ho spatřili, vzali se za ruce a poskakovali rychle, rychle, pořád rychleji.
Prokop vzhlédl a viděl nad sebou schýlenou princeznu se sevřenými rty a palčivýma očima.
" Zvíře, " zamručel s chmurnou nenávistí a zavřel rychle oči.
Srdce mu tlouklo tak šíleně rychle, jako ti dva křepčili.
V očích ho štípal pot a v ústech cítil jeho slanost;
jazyk měl připečený k patru a hrdlo slepené suchou žízní.
" Chceš něco? " ptá se princezna zblizoučka.
Zavrtěl hlavou.
Myslela si, že opět spí;
ale ozval se po chvíli chraptivě:
" Kde je ta obálka? "
Měla za to, že jen blábolí;
neodpověděla.
" Kde je ta obálka? " opakoval vraště panovačně čelo.
" Tady je, tady, " řekla honem a vsunula mu mezi prsty první kousek papíru, který měla po ruce.
Smačkal jej prudce a zahodil.
" To není ona.
Já - já chci svou obálku.
Já - já - já chci svou obálku. "
Opakoval to ustavičně, začal zuřit, i zavolala Paula.
Paul se rozpomněl na jakousi silnou, usmolenou a převázanou obálku;
kde honem je?
Našel ji v nočním stolku: tady je, nu vida!
Prokop ji sevřel v obou rukou a přitiskl k prsoum;
utišil se a usnul jako zabitý.
Po třech hodinách se zarosil novým vydatným potem;
byl tak zesláblý, že sotva dýchal.
Princezna zalarmovala lékařské konzilium.
Teplota povážlivě poklesla, tep sto sedm, puls nitkovitý;
chtěli mu dát ihned kafrovou injekci, ale místní venkovský doktor, zeselštělý a ostýchavý mezi takovými kapacitami, mínil, že on nikdy pacienta nebudí.
" Aspoň zaspí svůj exitus, že? " bručel slavný odborník.
" Máte dobře. "
Princezna, úplně vysílená, si šla na hodinku lehnout, když ji ujistili, že bezprostředně a tak dále;
a u pacienta zůstal dr. Krafft, slíbiv, že za hodinu jí vzkáže, jak a co je.
Nevzkázal nic, a znepokojená princezna se šla podívat.
Našla Kraffta, jak stojí uprostřed pokoje, máchá rukou a z plných plic káže o telepatii dovolávaje se Richeta, Jamese a kdekoho;
a Prokop ho s jasnýma očima poslouchá a sem tam ho popichuje námitkami vědeckého a omezeného nevěrce, " Já ho vzkřísil, princezno, " křičel Krafft zapomínaje na vše, " já jsem upnul svou vůli na to, aby se uzdravil;
já... já jsem nad ním dělal takhle rukama, víte?
Vyzařování ódu.
Ale to člověka vyčerpá, uf!
Jsem jako moucha, " prohlásil a vypil naráz plnou sklenici benzínu na koupání pravazek, pokládaje to nejspíš za víno;
tak byl rozčilen svým úspěchem.
" Řekněte, " křičel, " uzdravil jsem vás nebo ne? "
" Uzdravil, " řekl Prokop s přívětivou ironií.
Dr. Krafft se zhroutil do lenošky.
" To jsem si sám nemyslel, že mám tak silnou auru, " oddychl si spokojeně.
" Mám na vás ještě vzkládat ruce? "
Princezna pohlížela užasle z jednoho na druhého, zruměnila celá, zasmála se, najednou se jí zamžily oči, pohladila Kraffta po zrzavé lbi a utekla.
" Ženská nic nevydrží, " konstatoval Krafft pyšně.
" Vidíte, já jsem docela klidný.
Cítil jsem, jak mně to fluidum vyvěrá z prstů.
Jistě by se to dalo fotografovat, víte? jako ultrazáření. "
Přišly kapacity, vyhodily především Kraffta přes jeho protesty a znovu měřily teplotu, puls a všechno možné.
Teplota vyšší, puls devadesát šest, pacient jeví chuť k jídlu;
nu, to už je slušný obrat.
Načež se kapacity odebraly do druhého křídla zámku, kde jich bylo také třeba;
neboť princezna hořela skoro čtyřiceti stupni horečky, nadobro sesutá po šedesáti hodinách bdění;
mimoto silná anémie a celá řada jiných nemocí až po zanedbané tuberkulózní ložisko.
Den nato už Prokop v posteli seděl a slavně přijímal návštěvy.
Veškeré panstvo se sice rozjelo, jen tlustý cousin tu ještě otálel nudě se a vzdychaje.
Přihnal se Carson trochu rozpačitý, ale dopadlo do dobře;
Prokop se o ničem minulém nezmínil, a konečně Carson vyhrkl, že ty hrozné třaskaviny, které Prokop vyráběl v posledních dnech, se při zkoušce ukázaly asi tak výbušné jako piliny;
zkrátka - zkrátka musel mít Prokop už pořádnou horečku, když je dělal.
I to přijal pacient klidně, a dal se teprve po chvíli do smíchu.
" No víte, " řekl dobromyslně, " ale přesto jsem vám nahnal pořádně strachu. "
" Nahnal, " přiznával se Carson ochotně.
" Jakživ jsem se tolik nebál o sebe a o fabriku. "
Krafft se přivlekl zsinalý a zkroušený.
Oslavoval v noci své zázračné fluidum velkými úlitbami vína, a nyní mu bylo prábídně.
Bědoval, že navždycky utopil svou ódickou sílu, a umiňoval si od nynějška indickou askezi podle jógy.
Přišel i oncle Charles, byl très aimable a jemně zdrženlivý;
Prokop mu byl vděčen, že le bon prince našel pěkný tón jako před měsícem, znovu mu vykaje a zábavně povídaje o svých zkušenostech.
Jen když se hovor vzdáleně dotkl princezny, padala na ně jistá rozpačitost.
Zatím princezna v druhém křídle suše, bolestně pokašlávala a přijímala každé půl hodiny Paula, který musel povídat, co dělá Prokop, co jedl, kdo je u něho.
Ještě se mu vracely horečky s děsnými sny.
Viděl temnou kůlnu a nekonečné řady sudů s Krakatitem;
před kůlnou chodí vojáček se zbraní sem a tam, sem a tam;
nic víc, ale bylo to hrůzné.
Zdálo se mu, že je zase ve válce;
před ním nesmírné pole s mrtvými, všichni jsou mrtvi, i on je mrtvý a přimrzlý ledem k zemi;
jen pan Carson klopýtá přes mrtvoly, sakruje mezi zuby a dívá se netrpělivě na hodinky.
Z druhé strany se škubavými, posunčivými pohyby blíží chromý Hagen;
jde kupodivu rychle, skáče jako polní kobylka a vrže při každém křečovitém pohybu.
Carson nedbale pozdraví a něco mu povídá;
Prokop marně napíná uši, neslyší ani slova, snad to odnáší vítr;
Hagen ukazuje předlouhou vychrtlou rukou k obzoru;
co si to povídají?
Hagen se odvrátí, sáhne si k ústům a vyjme odtamtud žlutý koňský chrup i s čelistmi;
místo úst má nyní propadlou černou díru, jež se bezhlase chechtá.
Druhou rukou si vydloubne z očnice ohromnou bulvu oka a drže ji mezi prsty nastavuje ji zblízka k tváři padlým;
a žlutý chrup v jeho druhé ruce skřehotavě počítá:
" Sedmnáct tisíc sto dvacet jedna, sto dvacet dvě, sto dvacet tři. "
Prokop se nemůže odvrátit, neboť je mrtev;
děsná krvavá bulva utkví nad jeho lící, a koňský chrup zaskřehotá " sedmnáct tisíc sto dvacet devět " a cvakne.
Nyní se již Hagen ztrácí v dálce, pořád počítaje;
a přes mrtvoly skáče princezna se sukněmi nestoudně vyhrnutými vysoko nad kraj kalhot, blíží se k Prokopovi a mává v ruce tatarským bunčukem, jako by to byl bičík.
Stane nad Prokopem, zalechtá ho bunčukem pod nosem a šťouchá ho špičkou nohy do hlavy, jako by zkoušela, je - li mrtev.
Tryskla mu krev do tváří, ač byl skutečně mrtev, tak mrtev, že cítil v sobě srdce zmrzlé na kost;
avšak nemohl snést pohled na její ztepilé nohy.
" Milý, milý, " zašeptala a pomalým pohybem spustila sukně, klekla mu u hlav a sahala dlaní lehýnce po jeho prsou.
Najednou mu vytrhla z kapsy tu silnou převázanou obálku a vyskočila, roztrhala ji zuřivě na kousky a hodila do větru.
Pak se s rukama rozpřaženýma roztočila a vířila, vířila šlapajíc po mrtvých, až zmizela v noční tmě.
XLIII
Neviděl princeznu od té doby, co ulehla;
jen mu psala několikrát denně kratičké a horoucí dopisy, jež víc tajily než povídaly.
Od Paula slyšel, že polehává a opět přechází po pokojích;
nemohl pochopit, že k němu nepřijde, sám již vstával z postele a čekal, že ho aspoň na minutku zavolá.
Nevěděl, že ona zatím plivá krev z tuberkulózní kaverny, která se v ní akutně otevřela;
nenapsala mu to, patrně se děsila, že by se mu jaksi ošklivěla, že by ho pálily na rtech stopy jejích někdejších polibků nebo co;
a hlavně, hlavně se hrozila toho, že by se nezdržela a i nyní ho pocelovala horečnými rty.
Neměl tušení, že v jeho vlastních chrchlech našli doktoři stopy infekce, což uvádělo princeznu v zoufalství sebeobviňování a úzkosti;
nevěděl prostě nic, vztekal se, že s ním dělají takové okolky, když už se cítí skoro zdráv, a trnul studeným děsem, když opět uplynul den, aniž princezna projevila přání vidět ho.
Omrzel jsem se jí, napadlo ho;
nikdy jsem pro ni nebyl víc než chvilkový rozmar.
Podezříval ji ze všeho možného;
nechtěl se ponížit k tomu, aby sám naléhal na schůzku, nepsal jí skorem a jen čekal v lenošce s rukama a nohama ledovějícíma, že ona přijde, že vzkáže, že se něco vůbec stane.
Za slunečných dnů smí už ven do podzimního parku, smí posedět na výsluní obalen plédy;
chtěl by je shodit a potloukat se někde u rybníka se svými černými myšlenkami, ale vždycky je tu Krafft, Paul nebo Holz nebo i sám Rohn, vlídný a zamyšlený poeta Charles, který má pořád něco na jazyku, ale nikdy to neřekne;
místo toho rozjímá o vědě, osobní zdatnosti, úspěchu a hrdinství a já nevím o čem ještě.
Prokop poslouchá jedním uchem;
má dojem, že le bon prince se neobyčejně namáhá zainteresovat jej bůhvíproč na vysoké ctižádosti.
Zničehonic dostal od princezny zmatenou bumagu, aby se držel a nebyl ostýchavý;
a hned nato k němu Rohn přivedl úsečného starého pána, na kterém vše prozrazovalo oficíra převlečeného do civilu.
Úsečný pán se vyptával Prokopa, co hodlá podnikat v budoucnosti.
Prokop, trochu dopálen jeho tónem, odpovídal bryskně a velkopansky, že hodlá vytěžit své vynálezy.
" Vojenské vynálezy? "
" Nejsem voják. "
" Váš věk? "
" Třicet osm. "
" Služba? "
" Žádná.
A vaše? "
Úsečný pán se trochu zmátl.
" Míníte své vynálezy prodat? "
" Ne. "
Cítil, že je vyslýchán a potěžkáván vysoce oficiálně;
nudilo ho to, odrýval stručné odpovědi a jen tu a tam ráčil utrousit špetku své učenosti nebo hrst balistických čísel, vida, že tím dělá Rohnovi zvláštní radost.
Skutečně, le bon prince zářil a pořád pokukoval na úsečného pána, jako by se ho ptal:
Nu tak, co říkáte tomu zázraku?
Úsečný pán však neřekl nic a konečně se vlídně poroučel.
Den nato přiletěl Carson hned ráno, mnul si nadšeně ruce a vypadal nesmírně důležitě.
Tlachal páté přes deváté a pořád sondoval;
nadhazoval neurčitá slovíčka, jako " budoucnost " a " kariéra " a " báječný úspěch ";
víc nechtěl říci, zatímco Prokop se nechtěl vůbec ptát.
A pak přišlo psaní od princezny, bylo velmi vážné a divné:
" Prokope, dnes bude na Tobě učinit rozhodnutí.
Já je učinila a nelituji toho.
Prokope, v této poslední chvíli Ti pravím, že Tě miluji a budu na Tebe čekat, jak dlouho bude třeba.
I kdybychom se museli načas odloučit - a musí to být, neboť Tvá žena nemůže být Tvou milenkou -, kdyby nás na léta rozloučili, budu Ti pokornou nevěstou;
už to, už to mi je takovým štěstím, že Ti to nemohu říci;
chodím po pokoji omámená a koktám Tvé jméno;
milý, milý, nedovedeš si představit, jak jsem byla nešťastna od té chvíle, co se to s námi stalo.
A nyní učiň, abych se mohla opravdu jmenovati Tvou W. "
Prokop tomu dobře nerozuměl;
četl to bezpočtukrát a nemohl prostě uvěřit, že princezna míní zkrátka a dobře...
Chtěl se k ní rozběhnout, ale nevěděl kudy kam ukrutnými rozpaky.
Snad je to jen nějaký ženský nebo citový výbuch, který se nesmí brát doslova a kterému vůbec nerozumím;
což se v ní vyznáš?
Zatímco takto rozjímal, přišel k němu oncle Charles provázený Carsonem.
Oba vypadali tak... oficiálně a slavnostně, že v Prokopovi hrklo:
Jdou mně říci, že teď mne odvezou na pevnost;
princezna něco zavařila, a je zle.
Hledal očima nějakou zbraň, kdyby snad došlo k násilí;
vybral si mramorové těžítko a usedl přemáhaje tlučení srdce.
Oncle Rohn se podíval na Carsona a Carson na Rohna s němou otázkou, kdo má začít.
Začal tedy oncle Rohn:
" To, co vám jdeme říci, je... do jisté míry... nepochybně... "
Bylo to známé Rohnovo plavání;
ale náhle se sebral a dal se do toho odvážněji:
" Můj milý, co ti jdeme říci, je věc velmi vážná a... diskrétní.
Není to jenom v tvém zájmu, abys učinil... nýbrž naopak...
Zkrátka byla to nejprve její myšlenka a... co mne se týče, tu po zralé úvaze...
Ostatně jí nelze klást mezí;
je umíněná... a vášnivá.
Mimoto vskutku, jak se zdá, si vzala do hlavy...
Zkrátka je na všechny strany lépe najít slušné východisko, " vyhrkl s úlevou.
" Pan ředitel ti to vysvětlí. "
Carson, čili pan ředitel, si nasadil pomalu a důstojně brejle;
vypadal až znepokojivě vážně, docela jinak než kdy dosud.
" Je mi ctí, " začal, " tlumočit vám přání... našich nejvyšších vojenských kruhů, abyste vstoupil do svazku naší armády.
Totiž samozřejmě jen do vyšší technické služby, která leží ve směru vaší práce, a to hned v hodnosti abych tak řekl...
Chci říci, že není sice naprosto zvykem vojensky aktivovati - krom případu války - civilní odborníky, ale v našem případě - vzhledem k tomu, že přítomná situace si nezadá mnoho s válkou - se zvláštním zřením k vašemu vskutku mimořádnému, přítomnými poměry ještě více pointovanému významu, a... se zcela ojedinělým ohledem k vašemu výjimečnému postavení, nebo přesněji řečeno k vašim... v nejvyšší míře soukromým závazkům - "
" K jakým závazkům? " přerušil ho Prokop chraptivě.
" Nu, " zabreptal Carson trochu zmaten, " myslím... váš zájem, váš poměr... "
" Já jsem se vám z žádného zájmu nezpovídal, " odbyl ho Prokop příkře.
" Haha, " spustil pan Carson jaksi osvěžen touto hrubostí, " to se ví že ne;
nebylo taky třeba.
Holenku, s tím jsme se taky tam nahoře neoháněli, co?
To se rozumí že ne.
Prostě osobní ohledy a tečka.
Vlivná intervence, víte?
Ke všemu jste dokonce cizozemec - Ostatně i to je vyřízeno, " dodal honem.
" Stačí, když podáte žádost o udělení našeho státního občanství. "
" Aha. "
" Chtěl jste říci? "
" Nic, jen aha. "
" Aha.
Tak to je všecko, ne?
Stačí tedy podat formální žádost a... mimoto...
Nu, chápete přece, že... že je třeba jisté záruky, ne?
Prostě si něčím vysloužíte hodnost, která se vám udělí... za mimořádné zásluhy, že ano?
Předpokládá se, že... že vydáte armádní správě... rozumíte, že vydáte... "
Bylo hrozné ticho.
Le bon prince se díval z okna, Carsonovy oči zmizely za blýskavými skly;
a Prokopovi se svíralo srdce úzkostí.
"... že totiž vydáte... prostě vydáte..., " koktal Carson stěží dýchaje napětím.
" Co? "
Carson napsal prstem do vzduchu veliké K. " Nic víc, " vydechl odlehčen.
" Den nato dostanete dekret... jmenován extra statum setníkem-inženýrem sapérů... přidělen do Balttinu.
Hotovo.
Tak. "
" Totiž jen prozatím setníkem, " ozval se oncle Charles.
" Víc jsme nedocílili.
Ale dostalo se nám záruky, že jakmile dojde neočekávaně k válce - "
" Tedy do roka, " vyhrkl Carson, " nanejvýš do roka. "
" - jakmile dojde k válce - ať je to kdy chce a s kým chce -, budeš jmenován generál-inženýrem zákopnictví... v hodnosti generála jízdy, a změní - li se snad - po výsledku války - vládní forma, bude s tím spojen titul Excelence a... zkrátka nejprve baronie.
I v tom směru... se nám dostalo... nejvyššího ujištění, " dokončil Rohn nehlasně.
" A kdo vám řekl, že bych to chtěl? " ozval se Prokop ledově.
" Ale můj bože, " vysypal Carson, " kdo by to nechtěl?
Mně slíbili titul rytíře;
já na to sic kašlu, ale není to pro mne, je to pro svět.
Ostatně pro vás by to mělo docela zvláštní význam. "
" Tak vy tedy myslíte, " děl Prokop pomalu, " že vám přece jen vydám Krakatit? "
Pan Carson chtěl vyletět, ale oncle Charles jej zadržel.
" Máme za to, " začal vážně, " že učiníš vše nebo že... případně... přineseš každou oběť, abys zachránil princeznu Hagenovou z jejího nelegálního a... nesnesitelného postavení.
Za zvláštních okolností... může princezna podat ruku vojákovi.
Jakmile budeš setníkem, upraví se váš poměr... přísně tajným zasnoubením;
princezna ovšem odjede a vrátí se, až... až bude moci požádati člena panujícího domu, aby byl jejím svědkem při svatbě.
Do té doby... do té doby je na tobě, aby sis vysloužil manželství, jakého jsi hoden a jakého je hodna princezna.
Podej mi ruku.
Nemusíš se ještě rozhodovat;
rozvaž dobře, co činíš, co je tvá povinnost a co máš za ni dát.
Mohl bych se dovolávat tvé ctižádosti;
ale mluvím jen k tvému srdci.
Prokope, ona trpí nad své síly a přinesla lásce větší oběť než kdy která žena.
I ty jsi trpěl;
Prokope, ty trpíš ve svém svědomí;
ale nedělám na tebe nátlak, protože ti věřím.
Važ dobře, a potom mně povíš... "
Pan Carson pokyvoval hlavou skutečně a hluboce dojat.
" Je to tak, " řekl.
" Jsem sic sprostá kůže, taková stará hovězí juchta, ale musím říci, že... že...
Já vám to říkal, ta ženská má rasu.
Kristepane, to člověk teprve vidí... "
Uhodil se pěstí do srdeční krajiny a pohnutě mrkal.
" Člověče, já bych vás zaškrtil, kdybyste... kdybyste nebyl hoden... "
Prokop už neposlouchal;
vyskočil a pobíhal po pokoji s tváří svraštělou a rozlícenou.
" Já... já tedy musím, že? " drtil chraptivě.
" Tak tedy já musím?
Dobře, když musím...
Vy jste mne zaskočili!
Já přece nechtěl - "
Oncle Rohn vstal a položil mu mírně ruku na rameno.
" Prokope, " řekl, " rozhodneš se sám.
Nepospícháme na tebe;
poraď se s tím nejlepším, co v tobě je;
dotaž se Boha, lásky nebo svědomí nebo cti nebo já nevím čeho.
Jen pamatuj, že nejde jen o tebe, ale i o tu, která tě miluje tak, že je s to... učinit... "
Mávl bezmocně rukou.
" Pojďme! "
XLIV
Ten den byl podmračný a sychravý.
Princezna pokašlávala, mrazilo ji a opět hořela, ale nevydržela v posteli: čekala odpověď Prokopovu.
Vyhlížela oknem, nevyjde - li ven, a zase zavolala Paula.
Stále totéž: pan inženýr přechází po pokoji.
A neříká nic?
Ne, nic neříká.
Vlekla se od stěny ke stěně, jako by ho chtěla provázet;
a zas usedla a kolébala se celým tělem, aby opila svůj zimničný nepokoj.
Oh, ani to už nelze snést!
Zničehonic mu začala psát dlouhý dopis;
zapřísahala ho, aby si ji vzal za ženu;
že nemusí vydat nic, žádné své tajemství, žádny Krakatit;
že ona za ním půjde do jeho života a bude mu sloužit, děj se co děj.
" Miluji Tě tak, " psala, " že mně už žádná oběť nestačí, abych Ti ji přinesla.
Podrob mne zkoušce, zůstaň chudý a neznámý;
půjdu s Tebou jako Tvá žena, a nikdy již se nebudu moci vrátit do světa, který opustím.
Vím, že mne miluješ málo a jen roztržitým koutkem srdce;
ale zvykneš si na mne.
Byla jsem pyšná, zlá a vášnivá;
změnila jsem se, chodím mezi starými věcmi jako cizí, přestala jsem být - " Přečtla to a roztrhala to na kousky tiše sténajíc.
Byl večer, a od Prokopa zpráva nepřicházela.
Snad se ohlásí sám, napadlo ji, a v netrpělivém chvatu se dala oblékat do večerních šatů.
Rozčilena stála před velikým zrcadlem a zkoumala se palčivýma očima, děsně nespokojena s účesem, se šaty, se vším možným;
pokrývala rozpálené líce novými a novými vrstvami pudru, mrazilo ji na nahých pažích, ověšovala se šperky;
připadala si ošklivá, nemožná a nemotorná.
" Nepřišel Paul? " ptala se každou chvíli.
Konečně přišel: nic nového, pan Prokop sedí potmě a nedovolí rozsvítit.
Je už pozdě;
princezna nesmírně unavena sedí před zrcadlem, pudr jí odprýskává s rozžhavených lící, je zrovna šedivá a ruce má ztuhlé.
" Odstroj mne, " káže chabě komorné.
Svěží, telátkovité děvče snímá s ní šperk za šperkem, rozpíná šaty a navléká jí průsvitný peignoir;
a právě když se chystá pročesat její rozpoutanou hřívu, vrazí do dveří Prokop neohlášen.
Princezna strnula a zbledla ještě víc.
" Jdi, Marieke, " vydechla a sevřela na hubených prsou peignoir.
" Proč... jsi... přišel? "
Prokop se opíral o skříň, velmi bledý a s očima načisto krvavýma.
" Tak tedy, " vyrazil zaškrceně, " to byl váš plán, že?
To jste na mne dobře nastrojili! "
Vstala jako udeřena:
" Co - co - co to mluvíš? "
Prokop zaskřípal zuby.
" Já vím, co mluvím.
Tedy o to tady šlo: abych... abych vám vydal Krakatit, že?
Oni chystají válku, a vy, vy, " zařval tlumeně, " vy jste jejich nástroj!
Vy i s vaší láskou!
Vy i s vaším manželstvím, vy špiónko!
A já, já měl být chycen na lep, abyste zabíjeli, abyste se mstili - "
Svezla se na kraj židle s očima úděsně vytřeštěnýma;
celým tělem jí zalomcoval strašný suchý vzlyk;
chtěl se k ní vrhnout, ale zadržela ho posuňkem ztuhlé ruky.
" Kdo vůbec jste? " drtil Prokop.
" Jste princezna?
Kdo vás zjednal?
Považ, ničemná, žes chtěla povraždit tisíce tisíců;
žes pomáhala tomu, aby byla rozmetena města a aby náš svět, náš, a ne váš, svět nás lidí byl rozbit!
Rozbit, roztříštěn, zavražděn!
Proč jsi to učinila? " křičel a svezl se na kolena plaze se k ní.
" Co jsi to chtěla učinit? "
Zvedla se s tváří plnou hrůzy a odporu a couvla před ním.
Položil tvář na místo, kde seděla, a rozplakal se těžkým, hrubým chlapským vzlykáním.
Užuž by klekla vedle něho;
ale přemohla se a ustoupila ještě dál, tisknouc k prsoum ruce zkřivené křečí.
" Tedy tohle, " šeptala, " tohle ty myslíš! "
Prokop se dusil lítou bolestí.
" Víš ty, " křičel, " co je to válka?
Víš, co je Krakatit?
Nikdy tě nenapadlo, že já jsem člověk?
A - a - já vás nenávidím!
Proto tedy jsem vám byl dobrý!
A kdybych byl Krakatit vydal, bylo by najednou po všem;
princezna by ujela a já, já - " Vyskočil tluka se pěstmi do hlavy.
" A já to už chtěl udělat!
Milión životů za - za - za - Co, ještě málo?
Dva milióny mrtvých!
Deset miliónů mrtvých! to - to - to už je partie i pro princeznu, že?
To už stojí za to se trochu zahodit!
Já blázen!
Aaá, " zavyl, " fuj!
Já se vás děsím! "
Byl hrozný a netvorný s pěnou kolem úst, tváří naběhlou a očima jako šílenec, těkajícíma v nystagmu nepříčetnosti.
Tiskla se ke zdi zsinalá a vytřeštěná, se rty zkřivenými děsem.
" Jdi, " zaúpěla, " jdi odtud! "
" Neboj se, " chraptěl, " já tě nezabiju.
Vždycky jsem se tě děsil;
a i když - i když jsi byla má, hrozil jsem se a nevěřil jsem ti - ani po vteřinu.
A přece, přece jsem tě - Já tě nezabiju.
Já - já vím dobře, co dělám.
Já - já - " Hledal něco, popadl láhev s kolínskou vodou, nalil si celou záplavu na ruce a myl si čelo.
" Ahah, " vydechl, " ahaha.
Ne-boj se!
Ne - ne - "
Uklidnil se jaksi, klesl na židli a položil hlavu do dlaní.
" Tedy, " začal chraptivě, " tedy - tedy si můžeme pohovořit, že?
Vidíte, jsem klidný.
Ani... ani prsty se mi netřesou... "
Vztáhl ruku, aby to ukázal;
třásla se, až hrozno se podívat.
" Můžeme... nerušeně, že?
Jsem už docela klidný.
Můžete se ustrojit.
Tedy... váš strýček mi řekl, že... že jsem povinen... že je věc cti, abych vám umožnil... napravit... napravit poklesek, a tedy že musím... prostě musím... si vysloužit titul... prodat se, a tím zaplatit... oběť, kterou jste - "
Vzchopila se smrtelně bledá, aby něco řekla.
" Počkejte, " zarazil ji.
" Ještě jsem ne - Vy všichni jste mysleli... a máte své pojmy o cti.
Tedy jste se strašně mýlili.
Já nejsem kavalír.
Já jsem... syn ševce.
Na tom nezáleží, ale... já jsem pária, rozumíte?
Nízký a ničemný chlap.
Já nemám žádnou čest.
Můžete mne vyhnat jako zloděje, nebo mne odvézt na pevnost.
Já to neudělám.
Nedám Krakatit.
Můžete si myslet... že jsem třeba tak podlý.
Mohl bych vám povídat... co si myslím o válce.
Já byl ve válce... a viděl jsem dusivé plyny... a vím, co lidé dovedou.
Já nedám Krakatit.
Nač bych vám to vykládal?
Tomu vy nerozumíte;
jste prostě tatarská princezna, a příliš nahoře...
Chci vám jenom říci, že to neudělám, a že poníženě děkuju za čest - Ostatně jsem i zasnouben;
neznám jí sice, ale zasnoubil jsem se jí - To je má další ničemnost.
Lituji, že jsem... vůbec nebyl hoden vaší oběti. "
Stála jako zkamenělá, zarývajíc nehty do zdi.
Bylo kruté ticho, jen škrabání jejích nehtů skřípělo v nesnesitelném mlčení.
Zvedl se těžce a pomalu:
" Chcete něco říci? "
" Ne, " vydechla a její ohromné oči úporně tkvěly v prázdnu.
Byla chlapecky útlá v rozevřeném peignoiru;
byl by se svezl na zem, aby políbil její drkotající kolena.
Přiblížil se k ní spínaje ruce.
" Princezno, " řekl sevřeně, " teď mne odvezou... pod titulem špióna nebo jak.
Nebudu se už bránit.
Děj se co děj;
jsem připraven.
Vím, že vás už neuvidím.
Neřeknete mně nic na cestu? "
Rty se jí chvěly, ale nepromluvila;
ó bože, nač se to dívá tam do prázdna?
Přistoupil až k ní.
" Miloval jsem vás, " vypravil ze sebe, " miloval jsem vás víc, než jsem dovedl říci.
Jsem nízký a hrubý člověk;
ale teď vám mohu říci, že... že jsem vás miloval jinak... a víc.
Bral jsem vás... svíral jsem vás z úzkosti, že nejste má, že mi uniknete;
chtěl jsem se ujistit...
Nikdy jsem tomu nemohl věřit;
a proto jsem - " Nevěda, co činí, položil jí ruku na rameno;
zachvěla se pod teninkou látkou peignoiru.
" Miloval jsem vás... jako zoufalec... "
Obrátila k němu oči.
" Milý, " zašeptala, a bledou lící jí prokmitla matná vlna krve.
Sklonil se rychle a políbil její prýskající rty;
nebránila se.
" Jak to, jak to, " zaskřípěl zuby, " že tě i teď miluju? "
Divými tlapami ji odtrhl od stěny a sevřel;
zazmítala sebou tak zběsile, že kdyby povolil, skácela by se na zem;
i zachytil ji pevněji sám kolísaje jejím zdivočelým odporem.
Svíjela se se zuby zaťatými a rukama křečovitě vzepřenýma o jeho prsa;
vlasy jí padly přes tvář, hryzala se do nich, aby potlačila křik, odstrkovala ho od sebe zlomena v pase a převalujíc se jako v padoucnici.
Bylo to nesmyslné a ohavné;
měl jediné vědomí, že ji nesmí pustit na zem a že nesmí porazit židli;
a že... že... co by si počal, kdyby se mu vymkla?
- že by se pak hanbou musel propadnout.
Strhl ji k sobě a zaryl se rty do její rozpoutané kštice;
našel rozpálené čelo;
odvracela odporem hlavu a zoufale se snažila uvolnit svěrák jeho paží.
" Dám, dám Krakatit, " slyšel trna svůj vlastní hlas.
" Dddám, slyšíš?
Všecko dám!
Válku, novou válku, nové milióny mrtvých.
Mně - mně - mně je vše jedno.
Chceš?
Řekni jen slovo - Říkám ti přece, že dám Krakatit!
Přísahám, já - já ti pří-sss - Miluju tě, slyšíš?
Ať - ať - ať už se děje co chce!
A - a - kdyby měl zajít celý svět - Já tě miluju! "
" Pusť, " zakvílela lomcujíc sebou.
" Nemohu, " sténal ponořen tváří v její vlasy.
" Jsem nejbídnější člověk.
Zra-zradil jsem celý svět, celý lidský svět.
Naplij mně do tváře, ale ne-vy-háněj mne!
Proč tě nemohu pustit?
Dám Krakatit, slyšíš? přísahal jsem to;
ale teď, teď mne nech zapomenout!
Kde - kde - kde máš ústa?
Jsem podlec, ale lllíbej mne!
Jsem ztra-ztra - "
Zakolísal, jako by měl padnout;
nyní se mu mohla vymknout, tápal rukama do prázdna;
tu zvrátila hlavu, přehodila vlasy nazad a nastavila mu rty.
Vzal ji do rukou, ztuhlou a pasívní;
líbal její sevřená ústa, palčivé líce, krk, oči;
vzlykal chraptivě, nebránila se, nechala se přímo nést.
Zděsil se její nehybné trpnosti a pustil ji couvaje.
Zapotácela se, přejela si dlaní čelo, usmála se uboze - byl to strašlivě žalný pokus o úsměv - a vzala ho kolem krku.
XLV
Bděli přimknuti k sobě a s očima vytřeštěnýma do polotmy.
Cítil její srdce horečně bíti;
nepromluvila slova za ty hodiny, líbala ho nenasytně a opět se odtrhla, kladla šáteček mezi své a jeho rty, jako by se bála na něho dechnout;
i nyní odvrací tvář a zírá horečně do tmy -
Posadil se objímaje si kolena.
Ano, ztracen;
chycen na vějičku, spoután, upadl v ruce Filištínů.
A nyní se děj, co se díti musí.
Vydáš zbraň v ruce těch, kdo jí užijí.
Tisíce tisíců zahynou.
Tak tedy pohleď, není - li to před tebou nesmírné pole trosek?
Toto byl kostel a toto dům;
toto byl člověk.
Strašná je síla a všechno zlé je z ní.
Buď zlořečena síla, duše zlá a nevykoupená.
Jako Krakatit, jako já, jako já sám.
Tvořivá, pilná slabosti lidská, z tebe je všechno dobré a poctivé dílo;
tvá práce je vázat a spojovat, slučovat části a udržovat, co je spojeno.
Ať je prokleta ruka, která rozpoutá sílu!
Ať je zlořečen, kdo poruší svazky živlů!
Všecko lidské je jenom lodička na oceánu sil;
a ty, ty rozpoutáš bouři, jaké dosud nebylo -
Ano, já rozpoutám bouři, jaké dosud nebylo;
vydám Krakatit, živel rozvázaný, a roztříští se lodička lidstva.
Tisíce tisíců zahynou.
Budou vyhlazeny národy a smetena města;
nebude mezí tomu, kdo má v ruce zbraň a zkázu v srdci.
Ty jsi to učinil.
Strašná je vášeň, Krakatit lidských srdcí;
a všechno zlé je z ní.
Pohlédl na princeznu - bez nenávisti, rván neklidnou láskou a soucitem.
Nač nyní myslí, ztuhlá a vyjevená?
Sklonil se a políbil ji na rameno.
Za tohle tedy vydám Krakatit;
vydám jej a odejdu odtud, abych už neviděl hrůzu a hanbu své porážky.
Zaplatím strašlivou cenu za svou lásku, a odejdu -
Bezmocně sebou trhl:
Cožpak mě nechají odejít?
Co by jim byl platen Krakatit, pokud jej mohu vyzradit jiným?
Aá, proto mne chtějí navěky svázat!
Aá, proto jim musím vydat duši i tělo!
Tady, tady zůstaneš, spoután vášní, a věčně se budeš hroziti této ženy;
budeš sebou zmítat v zlořečené lásce, a vymýšlet budeš pekelné zbraně... a sloužit jim budeš...
Obrátila se k němu bezdechým pohledem.
Seděl bez hnutí a po hrubé, těžkotvaré líci mu stékaly slzy.
Zvedla se na lokty a pohlížela na něho utkvělýma, bolestně zkoumavýma očima;
nevěděl o tom, přivíral oči a trnul v tuposti porážky.
Tu vstala tichounce, rozsvítila u toaletního stolku a počala se strojit.
Vytrhl se teprve cvaknutím odloženého hřebene.
Pohlížel na ni s údivem, jak oběma rukama zvedá a stáčí rozhozenou kštici.
" Zítra... zítra to odevzdám, " šeptal.
Neodpověděla, měla vlásničky mezi rty a rychle svíjela vlasy v tuhou přilbu.
Sledoval každé její hnutí;
spěchala zimničně, opět se zarážela a hleděla k zemi, pak zase přikývla hlavou a strojila se tím rychleji.
Nyní se zvedá, pohlíží na sebe zblízka, pozorně do zrcadla, přejede tvář pudrem: jako by tu nikdo nebyl.
Odchází do vedlejšího pokoje a vrací se oblékajíc si přes hlavu sukni.
Opět usedá a přemýšlí komihajíc trupem;
pak přikývne hlavou a zajde do vedlejší garderoby.
Vstal a šel potichu k jejímu toaletnímu stolku.
Bože, co je tu věcí divných a něžných!
Flakónky, tyčinky, pouzdra, krémy, hračiček bezpočtu;
to tedy je řemeslo žen;
oči, úsměv, vůně, vůně ostrá a lichotná - Pahýly jeho prstů se třásly na těch křehkých a tajemných věcičkách, podrážděny, jako by se dotýkaly něčeho zakázaného.
Vstoupila do dveří v koženém kabátci a kožené přilbě na hlavě a oblékala veliké rukavice.
" Připrav se, " řekla bezbarvě, " pojedeme. "
" Kam? "
" Kam chceš.
Připrav si, co potřebuješ, ale pospěš, pospěš! "
" Co to znamená? "
" Neptej se dlouho.
Tady už zůstat nemůžeš, víš?
Oni tě jen tak nepustí.
Pojedeš? "
" Na... na jak dlouho? "
" Navždycky. "
Srdce mu zabouchalo.
" Ne - ne - já nepojedu! "
Přistoupila k němu a políbila ho na tvář.
" Musíš, " řekla tiše.
" Já ti to povím, až budeme venku.
Přijď před zámek, ale brzo, dokud je tma.
Jdi, jdi teď! "
Jako ve snách šel do svého pokoje;
shrábl své papíry, své drahocenné a nedokončené zápisy, a rychle se rozhlédl:
Je to všecko?
Ne, nepojedu, blesklo mu hlavou, i nechal papíry ležet a běžel ven.
Stálo tam veliké, nerozsvícené, tlumeně hrčící auto;
princezna už seděla u volantu.
" Rychle, rychle, " šeptala.
" Jsou vrata otevřena? "
" Jsou, " bručel rozespalý šofér zavíraje kapot vozu.
Nějaký stín obcházel zpovzdálí automobil a stanul ve tmě.
Prokop přistoupil k otevřeným dvířkám vozu.
" Princezno, " mručel, " já... jsem se rozhodl, že... vydám vše... a... zůstanu. "
Neposlouchala ho;
nakloněna kupředu zírala upřeně na místo, kde onen stín splynul s tmou.
" Rychle, " vydechla najednou, chopila Prokopa za ruku a vtáhla ho do vozu vedle sebe;
a již se jediným pohybem páky auto rozjelo.
V tu chvíli se rozsvítilo v zámku nějaké okno, a onen stín se vyřítil ze tmy.
" Stát, " křikl a vrhl se před vůz;
byl to Holz.
" Z cesty, " vykřikla princezna, zavřela oči a zapnula na plnou rychlost.
Prokop zvedl ruce zděšením;
tu již zařičel nelidský řev, kolo se přehouplo přes něco měkkého, Prokop chtěl vyskočit, ale vtom sebou auto smýklo stranou v ohybu vrat, až se dvířka sama zabouchla, a šíleně letělo do tmy.
S hrůzou se otočil k princezně;
stěží ji rozeznal v kožené přilbě, skloněnou tváří až nad volant.
" Co jste to udělala? " vyrazil.
" Buď tiše, " sykla ostře a stále se tak nakláněla vpřed.
Rozeznal v dálce tři postavy na bledé silnici;
zpomalila a zastavila těsně u nich.
Byla to vojenská hlídka.
" Proč nemáte rozsvíceno? " huboval jeden voják.
" Kdo je? "
" Princezna. "
Vojáci zvedli ruce k čepicím a ustoupili.
" Heslo? "
" Krakatit. "
" Račte rozsvítit.
Koho račte mít s sebou?
Prosím, povolení. "
" Hned, " řekla princezna klidně a zasunula na prvou.
Auto vyrazilo přímo skokem;
vojáci stěží uskočili.
" Nestřílet, " křikl jeden, a vůz letěl do tmy.
Na zatáčce rychle zahnula a jela skoro zpátečním směrem.
Zastavila hladce před šraňky zavírajícími silnici.
Dva vojáci se blížili k vozu.
" Kdo má službu? " ptala se suše.
" Poručík Rohlauf, " hlásil voják.
" Zavolat! "
Poručík Rohlauf vyběhl ze strážnice zapínaje se.
" Dobrý večer, Rohlaufe, " řekla přívětivě.
" Jak se máte?
Prosím, nechte mi otevřít. "
Stál tu uctivě, ale nedůvěřivě měřil Prokopa:
" Velmi rád, ale... má pán povolení? "
Princezna se zasmála.
" To je jen sázka, Rohlaufe.
Za pětatřicet minut na Brogel a zpátky.
Nevěříte?
Přece mi nezkazíte sázku. "
Podala mu z vozu ruku, strhnuvši rychle rukavici.
" Na shledanou, ano?
Ukažte se zas někdy. "
Srazil paty a políbil jí ruku hluboce se klaně;
vojáci otvírali šraňky a vůz se rozjel.
" Na shledanou! " volala nazpět.
Řítili se nekonečnou alejí silnice.
Tu a tam mihlo se lidské světélko, ve vsi zaplakalo dítě, pes za plotem běsnil za temným letícím vozem.
" Co jste učinila, " křičel Prokop.
" Víte, že Holz má pět dětí a sestru mrzáčka?
Jeho život... je desetkrát víc než můj i váš!
Co jsi učinila? "
Neodpovídala;
se svraštělým čelem a zuby zaťatými dávala pozor na cestu, pozvedajíc se chvílemi, aby lépe viděla.
" Kam chceš? " zeptala se najednou na rozcestí vysoko nad spícím krajem.
" Do pekla, " zaskřípěl.
Zastavila vůz a obrátila se k němu vážně:
" Neříkej to!
Copak myslíš, že jsem neměla už stokrát chuť nás oba rozbít na nějaké zdi?
Nemysli si, šli bychom oba do pekla.
Já teď vím dobře, že je peklo.
Kam chceš jet? "
" Chci... být s tebou. "
Zavrtěla hlavou.
" To nejde.
Nevíš už, co jsi říkal?
Jsi zasnouben a... chceš zachránit svět před něčím hrozným.
Tak to udělej.
Ty musíš mít čisto sám v sobě;
jinak... jinak jsi zlý.
A já už nemohu... "
Hladila rukou volant.
" Kam chceš jet?
Kde vůbec jsi doma? "
Sevřel ji vší silou v zápěstí.
" Za-zabilas Holze!
Copak nevíš - "
" Vím, " řekla tiše.
" Myslíš, že jsem to necítila?
To ve mně tak zachrustěly kosti;
a pořád ho vidím před sebou, a já pořád, pořád vozem do něho, a zas mně běží do cesty - " Zachvěla se.
" Tak kudy?
Vpravo nebo vlevo? "
" Tedy je konec? " ptal se tiše.
Pokývla hlavou.
" Tedy je konec. "
Otevřel dvířka, vyskočil z vozu a postavil se před kola.
" Jeď, " řekl chraptivě.
" Pojedeš přese mne. "
Ujela s vozem dva kroky zpět.
" Pojď, musíme dál.
Dovezu tě aspoň blíž k hranicím.
Kam chceš? "
" Zpátky, " skřípěl zuby, " zpátky s tebou. "
" Se mnou není... ani dopředu, ani zpátky.
Copak mi nerozumíš?
Musím to udělat, abys viděl, aby bylo jisto, že jsem tě měla ráda.
Myslíš, že bych mohla ještě jednou slyšet, cos mi řekl?
Zpátky nemůžeš;
buď bys musel vydat to... co nechceš a nesmíš, nebo by tě odvezli, a já - " Spustila ruce do klína.
" Vidíš, i na to jsem myslela, že bych šla s tebou... dopředu.
Dovedla bych to, dovedla bych to jistě;
ale - Ty jsi tam někde zasnouben;
jdi k ní.
Hleď, nikdy mě nenapadlo ptát se tě na to.
Když je člověk princezna, myslí si, že je na světě sám.
Máš ji rád? "
Pohlédl na ni utrýzněnýma očima;
přece jen nedovedl zapřít -
" Tak vidíš, " vydechla.
" Ty neumíš ani lhát, ty milý!
Ale pochop, když jsem si to pak srovnala v hlavě - Co jsem ti byla?
Co jsem to dělala?
Myslel jsi na ni, když jsi mne miloval?
Jak ses mne musel hrozit!
Ne, neříkej nic;
neber mi sílu říci ti to poslední. "
Zalomila rukama.
" Já tě milovala!
Já jsem tě milovala, člověče, že - že jsem mohla cokoliv - a ještě víc - Ale ty, tys o tom pochyboval tak děsně, žes nakonec zlomil i mou víru.
Miluju tě?
Já nevím.
Mohla bych si rýt nožem v prsou, když tě tu vidím, a zemřít bych chtěla a já nevím co, ale miluju tě?
Já - já už nevím.
A když jsi mne... naposledy... vzal do rukou, cítila jsem... něco nedobrého v sobě... i v tobě.
Setři mé polibky;
byly... byly... nečisté, " vydechla bezhlase.
" Musíme se rozejít. "
Nedívala se na něho, neslyšela, co odpovídá;
a hle, nyní se jí chvějí víčka, pod nimi se dělá slza, vyhrkne, kane rychle, zastaví se, a pak ji dohoní druhá.
Plakala beze zvuku, s rukama na volantu;
a když se chtěl přiblížit, popojela kousek zpět.
" Už nejsi Prokopokopak, " šeptala, " jsi nešťastný, nešťastný člověk.
Viď, trháš sebou na řetěze... jako já.
Bylo to... nedobré pouto, co nás svázalo;
a přece, když to člověk přetrhává, je mu... je mu, jako by celé nitro šlo s sebou, i srdce, i duše...
Bude v člověku čisto, když zůstane tak prázdný a pustý? "
Slzy jí vyhrkly prudčeji.
" Milovala jsem tě, a teď už tě neuvidím.
Jdi, jdi mi z cesty, já otočím. "
Nehnul se, jako zkamenělý.
Pojela těsně k němu.
" Sbohem, Prokope, " řekla tiše, a počala pozpátku sjíždět po silnici.
Rozběhl se za ní;
tu sjížděla couvajíc vozem rychleji, rychleji, stále rychleji;
bylo to, jako by se propadala.
XLVI
Stanul a naslouchal trna hrůzou, zda nezaslechne praskot vozu roztříštěného někde v zákrutu silnice.
Není to výbušné hučení motoru z dálky?
Není to děsné a smrtelné ticho konce?
Bez sebe uháněl Prokop po silnici za ní.
Seběhl serpentinou dolů, k patě svahu;
ani památky po voze.
Utíkal opět nahoru, pátral po úbočích, slézal drásaje si ruce, kde rozeznával něco temného nebo světlého;
bylo to hloží nebo kamení, a tu opět klopýtal a drápal se na silnici a zarýval se očima do tmy, zda... zda není někde hromada trosek, a pod ní...
Byl opět nahoře u rozcestí;
právě tady se začala propadat do tmy.
Usedl na milník.
Ticho, nesmírné ticho.
Studené hvězdy popůlnoční, letí teď někde temný meteor vozu?
Což se nic neozve, nezavolá pták, neštěkne ve vsi pes, nedá nic znamení života?
Vše ustrnulo slavnostním mlčením smrti.
A toto je tedy konec, tichý a mrazivý a temný konec všeho;
prázdnota vykroužená tmou a tichem;
prázdnota stojatá a ledová.
Do kterého kouta se mám skrýt, abych jej vyplnil svou bolestí?
Kéž byste se zamžily, kéž by byl konec světa!
Rozštípne se země, a v rachotu síly promluví Pán:
Beru tě zpět, tvore bolestný a slabý;
nebylo čisto v tobě, a nedobré síly jsi rozpoutal.
Milý, milý, ustelu ti lůžko z nicoty.
Prokop se počal třásti pod trnovou korunou vesmíru.
A tedy ničím není utrpení člověka a nemá ceny;
je maličké a schoulené, třesoucí se bublinka na dně prázdnoty.
Dobře, dobře, pravíš, že svět je nesmírný;
ale já kéž zemru!
Na východě pobledla nebesa, chladně prosvitá silnice a bílé kameny;
hleď, stopy kol, stopy v mrtvém prachu.
Prokop se zvedá ztuhlý a omámený, a dává se na pochod.
Tam dolů, směrem k Balttinu.
Putoval bez zastávky.
Tady je vesnice, alej jeřabin, můstek přes tichou a temnou řeku;
zvedá se mlha a zastře slunce;
a opět je šedý a chladný den, červené střechy, červená stáda krav.
Jak může být daleko do Balttinu?
Šedesát sedmdesát kilometrů.
Suché listí, samé suché listí.
Po poledni usedl na hromádku štěrku;
nemohl již dále.
Jede tudy selský vozík;
sedlák zastavil a koukal na zhrouceného člověka.
" Nechcete se svézt? "
Prokop vděčně přikývl a beze slova usedl k němu.
A pak vozík zastavil v městečku.
" Tak, tady jsme, " řekl sedlák.
" Kam vlastně jdete? "
Prokop slezl a putoval dál.
Jak může být do Balttinu daleko?
Začíná pršet;
ale Prokop již nemůže dál a usedá na pažení mostu;
dole se vzteká a pění studený potok.
Z protější strany letí auto, zpomalí na mostě a zastaví;
z něho vyskočí pán v kozím kožiše a míří k Prokopovi.
" Kde se tu berete? "
Je to pan d'Hémon, na tatarských očích má automobilové brýle, vypadá jako obrovský huňatý brouk.
" Jedu z Balttinu, hledají vás. "
" Jak je daleko do Balttinu? " šeptá Prokop.
" Čtyřicet kilometrů.
Co tam chcete?
Vydali na vás zatykač.
Pojďte, odvezu vás. "
Prokop zavrtěl hlavou.
" Princezna odjela, " povídá pan d'Hémon tiše.
" Dnes ráno, s oncle Rohnem.
Především, aby se zapomněla... jistá... nepříjemná věc s přejetým člověkem - "
" Je mrtev? " vydechl Prokop.
" Dosud ne.
A za druhé je princezna, jak snad víte, vážně tuberkulózní.
Odvážejí ji někam do Itálie. "
" Kam? "
" To nevím.
Nikdo to neví. "
Prokop vstal a zavrávoral.
" Tak tedy - tak tedy - "
" Pojedete se mnou? "
" Ne-nevím.
Kam? "
" Kam chcete. "
" Já - já bych chtěl - do Itálie. "
" Pojďte. "
Pan d'Hémon pomohl Prokopovi do vozu, hodil na něho kožišinu a zabouchl dvířka.
Vůz se rozjel.
A zas se rozvíjí krajina, ale divně, jakoby ve snu a pozpátku: městečko, topolová alej, štěrk, můstek, korálové jeřabiny, vesnice.
Vůz supaje stoupá serpentinami do svahu, a zde je rozcestí, kde se rozloučili.
Prokop se zvedá a chce vyskočit z vozu;
ale pan d'Hémon jej strhl zpět, přišlápl pedál a zasunul na čtvrtou.
Prokop zavřel oči;
nyní již nejedou po cestě, ale vznesli se do vzduchu a letí;
vítr ho pere do tváří, cítí mokré, hadrovité údery mračen, výbuchy motoru splývají v táhlý a hluboký řev, dole se asi prohýbá země, ale Prokop se bojí otevřít oči, aby zas neviděl letící aleje.
Rychleji! zalknout se! ještě rychleji!
Obruč hrůzy a závrati mu stahuje prsa, nedýchá už a jektá rozkoší šíleného řícení prostorem.
Vůz klouže nahoru a dolů, někde pod nohama se ozve křik lidí a zavytí psa, někdy se točí ležíce skoro na boku, jako by jimi zakroužila smršť;
a zas, zase rovný let, čirá rychlost, strašné a lomozné tetelení drnčící tětivy dálek.
Otevřel oči.
Je mlhavý soumrak, řady světel se protlačují šerem, tryskají tovární světla.
Pan d'Hémon províjí vůz klubkem ulic, klouže předměstím podobným zřícenině a opět vyrazí do polí.
Vůz smýká před sebou dlouhá tykadla světla, ohmatává trus, bláto, kameny, svistí v ohybech, vybuchuje bubnovou palbou a vrhá se na dlouhý pás silnice, jako by jej navíjel.
Vpravo a vlevo se klikatí úzké údolí mezi horami, vůz se do něho zavrtává, zapadá v lesích, šroubuje se s rachotem nahoru a střemhlav se spouští do nového údolí.
Vesnice vydechuje kotouče světla do husté mlhy, vůz proletí řiče a vrhaje za sebe chuchvalce jisker, naklání se, klouže, krouží ve spirále nahoru, nahoru, nahoru, přeskakuje něco a padá.
Stop! zastavili v černé tmě;
ne, je tu domek, pan d'Hémon bruče vystupuje, tluče na dvéře a hovoří s lidmi;
po chvíli se vrací s konví vody a nalévá ji do syčícího chladiče;
v prudkém světle reflektorů vypadá ve svém kožiše jako čert z dětské pohádky.
Nyní obchází vůz, ohmatává pneumatiky, zvedá kapot a něco povídá;
a Prokop zdřímnul nesmírnou únavou.
Pak opět ho chopilo nekonečné rytmické otřásání;
spal v koutě vozu a nevěděl o ničem, po celé hodiny o ničem než o zmítavém kolébání;
a procitl teprve, když vůz zastavil před zářícím hotelem v ostrém horském vzduchu mezi plochami sněhu.
Vzchopil se, zcela zdřevěnělý a rozlámaný.
" To... to není Itálie, " koktal udiven.
" Ještě ne, " řekl pan d'Hémon.
" Ale teď se pojďte najíst. "
Vedl Prokopa oslepeného tolika světly do oddělené jídelničky;
bělostný ubrus, stříbro, teplo, sklepník podobný velvyslanci.
Pan d'Hémon ani neusedl;
přecházel po jídelně a díval se na špičky prstů.
Prokop tupě a rozespale se svezl na židli;
bylo mu k smrti jedno jíst nebo nejíst.
Nicméně vypil horký bujón, porýpal se v nějakých jídlech stěží vládna vidličkou, točil mezi prsty sklenkou vína a spálil si útroby horoucí hořkostí kávy.
Pan d'Hémon vůbec neusedl;
stále přecházel po pokoji a v chůzi požil několik soust;
a když byl Prokop hotov, podal mu doutník a zapálil.
" Tak, " řekl, " a nyní k věci. "
" Od této chvíle, " začal přecházeje, " budu pro vás prostě... kamarád Daimon.
Uvedu vás mezi naše lidi, není to daleko odtud.
Nesmíte je brát příliš vážně;
jsou to zčásti desperados, štvanci a běženci smetení ze všech koutů světa, zčásti fantasti, tlučhubové, diletanti spasitelství a doktrináři.
Na jejich program se nemusíte ptát;
jsou jenom materiál, který nasadíme do naší hry.
Hlavní je, že vám můžeme dát k dispozici rozvětvenou a doposud tajnou mezinárodní organizaci, která má všude své buňky.
Jediný program je přímá akce;
na tu dostaneme všechny bez výjimky, beztoho po ní křičí jako po nové hračce.
Ostatně ' nová akční linie ' a ' destrukce v hlavách ' bude mít pro ně neodolatelné kouzlo;
po prvních úspěších půjdou za vámi jako ovce, zejména odstraníte - li z vedení ty, které vám označím. "
Mluvil hladce jako zkušený řečník, totiž mysle přitom na něco jiného, a se samozřejmou jistotou, jež vylučuje odpor a pochybnosti;
Prokopovi se zdálo, že už ho někdy slyšel.
" Vaše situace je jedinečná, " pokračoval pořád chodě po pokoji.
" Odmítl jste nabídku jisté vlády;
jednal jste jako rozumný člověk.
Co vám mohou dát proti tomu, co si můžete vzít sám?
Byl byste blázen, abyste svou věc pustil z rukou.
Máte v hrsti prostředek, kterým můžete rozmetat všechny mocnosti světa.
Já vám poskytnu neomezený úvěr.
Chcete padesát nebo sto miliónů liber?
Můžete je mít do týdne.
Mně stačí, že jste dosud jediným majitelem Krakatitu.
Devět a půl deka je zatím v držení našich lidí, donesl jim to saský kamarád z Balttinu;
ale ti pitomci nemají ani ponětí o vaší chemii.
Chovají to jako svátost v porcelánové piksle a třikráte týdně se div neseperou o to, kterou vládní budovu světa tím mají vyhodit do povětří.
Ostatně je uslyšíte.
Z té strany vám tedy nehrozí nic.
V Balttinu není ani špetky Krakatitu.
Pan Tomeš je patrně v koncích se svými pokusy - "
" Kde je Jirka - Jirka Tomeš? " vypravil ze sebe Prokop.
" Prachárny Grottup.
Už ho tam mají dost s jeho věčnými sliby.
A kdyby se mu to náhodou přece jen podařilo sestrojit, nebude mít z toho dlouho radost.
Za to vám stojím já.
Zkrátka vy jediný máte Krakatit v moci a nevydáte jej nikomu.
Budete mít k dispozici lidský materiál a všechny naše organizační nitky.
Já vám dám tisk, který si platím.
A konečně k vašim službám bude to, čemu se v novinách říká ' tajemná rádiová stanice ', totiž naše ilegální bezdrátové spojení, které takřečenými antivlnami nebo extinkčními jiskrami přivádí váš Krakatit k rozpadu do dálky dvou až tří tisíc kilometrů.
To jsou vaše trumfy.
Dáte se do hry? "
" Co - co - co tím myslíte? " ozval se Prokop.
" Co s tím mám dělat? "
Kamarád Daimon stanul a hleděl upřeně na Prokopa.
" Budete dělat, co chcete.
Budete dělat veliké věci.
Kdo vám ještě může poroučet? "
XLVII
Daimon přitáhl židli k Prokopovi a usedl.
" Ano, " začal zamyšleně, " je to až nemožno chápat.
Prostě v dějinách není analogie moci, kterou vy máte v rukou.
Budete dobývat světa s hrstkou lidí, jako Cortez dobýval Mexika.
Ne, ani to není pravý obraz.
S Krakatitem a stanicí držíte v šachu celý svět.
Je to podivné, ale je to tak.
Stačí hrst bílého prášku, a v určenou vteřinu vyletí do povětří, co poručíte.
Kdo tomu může zabránit?
Fakticky jste neobmezeným pánem světa.
Budete udílet rozkazy, aniž vás kdo viděl.
Je to směšné: můžete odtud ostřelovat pro mne a za mne Portugalsko nebo Švédsko;
za tři za čtyři dny budou prosit o mír, a vy budete diktovat kontribuce, zákony, hranice, co vás napadne.
V tuto chvíli je jediná velmoc;
tou jste vy sám.
Myslíte, že přeháním?
Mám tu velmi obratné chlapíky schopné všeho.
Vyhlaste pro švandu válku Francii.
Někdy o půlnoci vyletí ministerstva, Banque de France, pošta, elektrárna, nádraží a několik kasáren.
Příští noci letiště, arzenály, železniční mosty, muniční továrny, přístavy, majáky a silnice.
Mám zatím jen sedm letadel;
můžete trousit Krakatit, kde vám libo;
pak se zapne stanice, a je to.
Tak co, zkusíte to? "
Prokopovi bylo jako ve snu.
" Ne!
Proč bych to dělal? "
Daimon pokrčil rameny:
" Protože můžete.
Síla... se musí vybít.
Má to za vás udělat nějaký stát, když to můžete vykonat sám?
Já nevím, co všechno můžete provést;
musí se začít, aby se to zkusilo;
ručím vám za to, že tomu přijdete na chuť.
Chcete být samovládcem světa?
Dobrá.
Chcete svět vyhladit?
Budiž.
Chcete jej obšťastnit tím, že mu vnutíte věčný mír, Boha, nový řád, revoluci či co?
Proč ne?
Jen začněte, na programu nezáleží;
nakonec budete dělat jen to, co vám vnutí skutečnosti vámi vytvořené.
Můžete rozbít banky, krále, industrialism, vojska, věčné bezpráví nebo co je vám libo;
však se pak ukáže, co s tím bude dál.
Začněte s čímkoliv;
pak už to poběží samo.
Jen nehledejte analogie v dějinách, neptejte se, co smíte;
vaše postavení je bezpříkladné;
žádný Čingischán nebo Napoleon vám nepovědí, co máte dělat a kde jsou vaše meze.
Nikdo vám nemůže poradit;
nikdo se nemůže vžít do bezuzdnosti vaší moci.
Musíte být sám, chcete - li dojít až na kraj.
Nikoho k sobě nepouštějte, kdo by vám chtěl klást hranice nebo směr. "
" Ani vás, Daimone? " ozval se Prokop ostře.
" Ani mne ne.
Já stojím na straně síly.
Jsem starý, zkušený a bohatý;
nepotřebuju nic, než aby se něco dělo a řítilo směrem, který určuje člověk.
Mé staré srdce se bude těšit tím, co budete provádět.
Vymyslete si to nejkrásnější, nejsmělejší a nejrajštější a uložte to světu právem své moci: ta podívaná mne odmění za to, že vám sloužím. "
" Podejte mi ruku, Daimone, " děl Prokop pln podezření.
" Ne, spálil bych vás, " usmál se Daimon.
" Mám starou, prastarou horečku.
Co jsem chtěl říci?
Ano, jediná možnost síly je násilí.
Síla je schopnost vnutit věcem pohyb;
neujdete nakonec tomu, aby se všechno netočilo kolem vás.
Zvykejte si na to předem;
oceňujte lidi jen jako své nástroje nebo jako nástroje myšlenky, kterou si vezmete do hlavy.
Vy chcete nemožné dobro;
následkem toho budete asi velmi krutý.
Nezastavujte se před ničím, chcete - li prosadit veliké ideály.
Ostatně i to přijde samo sebou.
Zdá se vám nyní, že je nad vaše síly, abyste - já nevím v jaké formě - vladařil na zemi.
Budiž, ale není to nad sílu vašich nástrojů;
vaše moc dosahuje dále než každá střízlivá rozvaha.
Zařídíte si své věci tak, abyste byl nezávislý na komkoliv.
Ještě dnes vás dám zvolit za předsedu zpravodajské komise;
tím budete mít prakticky v rukou extinkční stanici;
ostatně je zařízena v objektu, jenž je mým soukromým majetkem.
Za chvíli uvidíte naše směšné kamarády;
nepoplašte je žádnými velkými plány.
Jsou na vás připraveni a přijmou vás s nadšením.
Promluvíte k nim několik frází o blahu lidstva nebo co chcete;
beztoho to zanikne v chaosu názorů, kterému se říká politické přesvědčení.
Rozhodnete se sám, povedete - li první rány směrem politickým nebo hospodářským: tedy budete - li nejdřív bombardovat vojanské objekty nebo továrny a trati.
První je efektnější, druhé zasahuje hlouběji.
Můžete zahájit generální, kruhový útok nebo si vyberete radiální sektor;
zvolíte anonymní rozvrat nebo veřejné a napohled šílené vyhlášení boje.
Neznám vašeho vkusu;
ostatně na formě nezáleží, jen když projevíte svou moc.
Jste nejvyšším soudcem světa;
odsuďte kohokoliv, naši lidé provedou váš rozsudek.
Nepočítejte životů;
pracujete ve velkém, a celý svět má miliardy životů.
Hleďte, jsem průmyslník, novinář, bankéř, politik, vše, co chcete;
zkrátka jsem zvyklý počítat, ohlížet se na okolnosti a kramařit s omezenými šancemi.
Právě proto vám musím říci, a je to jediná rada, kterou vám dávám, než se chopíte vlády: nepočítejte a neohlížejte se.
Jakmile se jednou ohlédnete, změníte se v plačící sloup jako žena Lotova.
Já jsem rozum a číslo;
hledím - li vzhůru, chtěl bych se rozplynout v šílenství a v nespočetnosti.
Vše, co je, nevyhnutelně klesá z chaosu neomezenosti přes číslo k nicotě;
každá velká síla se staví proti tomuto sestupnému pádu;
každá velikost chce se stát nesmírností.
Zahozena je síla, která se nepřelije přes staré hranice.
Vám je dána do rukou moc vykonat nesmírné věci;
jste jí hoden či chcete s ní žabařit?
Já, starý praktik, vám pravím: myslete na šílené a bezměrné skutky, na rozměry bezpříkladné, na nesmyslné rekordy lidské moci;
skutečnost vám uškubne padesát i osmdesát procent z každého velikého plánu;
ale to, co zůstane, musí ještě být nesmírné.
Pokoušejte se o nemožné, abyste uskutečnil aspoň nějakou neznámou možnost.
Vy víte, jak velká věc je experiment;
dobrá, všichni vladaři světa se nejvíc děsí toho, že by to měli zkusit jinak, neslýchaně a obráceně;
nic není konzervativnější než lidské vládnutí.
Vy jste první člověk na světě, který může pokládat celý svět za svou laboratoř.
Toto jest svrchované pokušení na temeni hory: nedám ti vše, co je pod tebou, k požitku a rozkoši moci;
ale je ti to dáno, abys toho dobýval, abys to předělal a zkusil něco lepšího, než je tento bídný a ukrutný svět.
Světu je znovu a znovu třeba tvůrce;
ale tvůrce, který není svrchovaným pánem a vládcem, je jenom blázen.
Vaše myšlenky budou rozkazy;
vaše sny budou dějinné převraty;
a kdybyste nepostavil nic víc než svůj pomník, stojí to za to.
Přijměte, co je vaše.
A nyní půjdeme;
čekají na nás. "
XLVIII
Daimon spustil motor a skočil do vozu.
" Hned tam budeme. "
Auto se sváželo s Hory Pokušení do širokého údolí, letělo němou nocí, přesmyklo se přes pokojné sedlo a stanulo před rozlehlým dřevěným domem mezi olšemi;
vypadalo to jako starý mlýn.
Daimon vyskočil z vozu a vedl Prokopa k dřevěným schodům;
ale tam se jim postavil do cesty člověk s vyhrnutým límcem.
" Heslo? " ptal se.
" I kuš, " zahučel Daimon a strhl si automobilové brýle;
člověk ustoupil a Daimon se hnal nahoru.
Vešli do veliké nízké jizby, jež byla jako školní světnice: dvě řady lavic, pódium a katedra a tabule;
jenomže tam bylo plno dýmu a výparů a křiku.
Lavice byly přeplněny lidmi s klobouky na hlavách;
všichni se hádali, na pódiu křičel rudovousý kolohnát, za katedrou stál suchý, pedantický stařík a zuřivě zvonil.
Daimon šel rovnou k pódiu a skočil nahoru.
" Kamarádi, " křičel, a jeho hlas zněl nelidsky jako hlas racka.
" Přivedl jsem vám někoho.
Kamarád Krakatit. "
Udělalo se ticho, Prokop se cítil uchopen a nešetrně omakáván padesáti páry očí;
jako ve snu vystoupil na pódium a rozhlédl se nevidomě po zamžené jizbě.
" Krakatit, Krakatit, " hučelo to dole, a hukot stoupal ve křik:
" Krakatit!
Krakatit!
Krakatit! "
Před Prokopem stojí krásné rozcuchané děvče a podává mu ruku:
" Nazdar, kamaráde! "
Krátký horký stisk, vše slibující žeh očí, a už je tu dvacet jiných rukou: hrubých, pevných i vysušených žárem, vlhce studených i zduchovnělých;
a Prokop se cítí zapnut v celý řetěz rukou, které si jej podávají a přisvojují.
" Krakatit, Krakatit! "
Pedantický stařík zvonil jako šílenec.
Když to nic nepomohlo, vrhl se k Prokopovi a potřásl mu rukou;
měl ručičku vyschlou a kožnatou, jako z pergamenu, a za ševcovskými brejličkami mu zářila ohromná radost.
Dav zařval nadšením a utišil se.
" Kamarádi, " promluvil stařík, " přivítali jste kamaráda Krakatita... se spontánní radostí... se spontánní a živou radostí, která... které dávám výraz také z předsednického místa.
Vítám tě v našem středu, kamaráde Krakatite.
Vítáme také předsedu Daimona... a děkujeme mu.
Žádám kamaráda Krakatita, aby usedl... jako host... na předsednickém pódiu.
Delegáti ať se vysloví, mám - li dále říditi schůzi já... nebo předseda Daimon. "
" Daimon! "
" Mazaud! "
" Daimon! "
" Mazaud!
Mazaud! "
" K čertu s vašimi formalitami, Mazaude, " zahučel Daimon.
" Předsedejte a dost. "
" Schůze pokračuje, " křičel stařík.
" Slovo má delegát Peters. "
Rudovousý člověk se ujal opět slova;
jak se zdálo, útočil na anglickou Labour Party, ale nikdo ho neposlouchal.
Všechny oči se až hmotně opírají o Prokopa;
tamhle v koutě veliké, blouznivé oči souchotináře;
vyvalený, modrý pohled nějakého velkého vousatého chlapečka;
kulaté a lesklé brýle examinujícího profesora;
ježčí zarostlá očička mrkající z ohromného chundele šedivých chlupů;
oči pátravé, nepřátelské, zapadlé, dětinské, svaté i podlé.
Prokop těkal pohledem po natřískaných lavicích a ucukl, jako by se spálil: potkal se s pohledem rozcuchané dívky;
prohnula se, jako by klesala do peřin, gestem vlnivým a jednoznačným.
Utkvěl na divné holé hlavě, pod níž visel úzký kabátek;
čertví je - li tomu tvoru dvacet let nebo padesát;
ale než to rozřešil, svraskla se celá hlava širokým, nadšeným a poctěným úsměvem.
Jeden pohled ho dráždil neodbytně;
hledal jej mezi všemi, ale nenacházel ho.
Delegát Peters skončil koktaje a zmizel v lavici celý rudý.
Všechny oči dolehly na Prokopa napjatým a nutkavým očekáváním;
stařík Mazaud něco formálně odbreptal a naklonil se k Daimonovi.
Bylo bezdeché ticho;
a Prokop se zvedl nevěda, co činí.
" Slovo má kamarád Krakatit, " ohlásil Mazaud mna si suché ručičky.
Prokop se rozhlédl omámenýma očima:
Cože mám dělat?
Mluvit?
Proč?
Kdo jsou ti lidé?
- Zachytil laní oči souchotináře, přísný a zkoumavý lesk brýlí, mrkající očka, oči zvědavé a cizí, lesklý a jihnoucí pohled krásné dívky;
otevřela hříšná, horká ústa samou pozorností;
v první lavici holý a svraštělý človíček visí na jeho rtech uchvácenýma očima.
Usmál se na něj potěšen.
" Lidé, " začal tiše a jako ve snách, " v noci včerejší... jsem zaplatil nesmírnou cenu.
Prožil jsem... a ztratil... "
Vší mocí se sebral.
" Někdy zažiješ... bolest takovou, že... že už není jen tvá.
I otevřeš oči a vidíš.
Zatměl se vesmír a země tají dech útrapou.
Svět musí být vykoupen.
Neunesl bys své bolesti, kdybys trpěl jen ty sám.
Vy všichni jste prošli peklem, vy všichni - "
Rozhlédl se po světnici;
vše mu splývalo v jakousi mdle zářící podmořskou vegetaci.
" Kde máte Krakatit? " zeptal se najednou podrážděně.
" Kam jste jej dali? '
Stařík Mazaud zvedl opatrně porcelánovou svátost a vložil mu ji do rukou.
Byla to táž krabice, kterou kdysi nechal ve svém laboratorním baráku u Hybšmonky.
Otevřel víko a hrábl prsty do zrnitého prášku, mnul jej, rozmílal, čichal k němu, vložil si špetku na jazyk;
poznal jeho svěravou, silnou hořkost a okoušel ji s rozkoší.
" To je dobře, " vydechl a tiskl tu drahocennou věc v obou dlaních, jako by si o ni ohříval zkřehlé ruce.
" Ty jsi to, " bručel polohlasně;
" já tě znám;
ty jsi výbušný živel.
Přijde tvůj okamžik, a vydáš vše;
tak je to dobře. "
Vzhlédl nejistě z podobočí:
" Co byste chtěli vědět?
Já rozumím jenom dvěma věcem: hvězdám a chemii.
Krásné jsou... nesmírné rozlohy času, věčný pořádek a stálost, a božské počtářství vesmíru;
říkám vám, že... nic není krásnějšího.
Ale co mně jsou platny zákony věčnosti?
Přijde tvůj okamžik, a vybuchneš;
vydáš lásku, bolest, myšlenku, já nevím co;
tvé největší a nejsilnější je jenom okamžik.
Ty, ty nejsi vřazen do nekonečného řádu ani započítán do miliónů světelných let;
a tedy... tedy ať to tvé nic stojí za to!
Vybuchni plamenem nejvyšším.
Cítíš se sevřen?
Tak tedy roztrhni svůj crusher a rozmetej skálu.
Udělej místo pro svůj jediný okamžik.
Tak je to dobře. "
Nechápal sám jasně, co mluví;
ale unášelo ho temné puzení vyslovit něco, co mu hned zase unikalo.
" Já... dělám jen chemii.
Znám hmotu a... rozumím si s ní;
to je všecko.
Hmota se drobí vzduchem a vodou;
štěpí se, kvasí, hnije, hoří, přijímá kyslík nebo se rozpadá;
ale nikdy, slyšíte, nikdy při tom nevydá vše, co v ní je.
A kdyby prošla celým koloběhem;
kdyby se některý prášek země vtělil v rostlinu a v živé maso a stal se myslící buničkou mozku Newtonova, a umřel s ním a znovu se rozpadl, nevydal by všecko.
Ale přinuťte jej... násilím, aby se roztříštil a rozpoutal;
hle, vybuchl v tisícině vteřiny;
nyní, nyní teprve vynaložil všechnu svou schopnost.
A snad ani nespal;
byl jenom spoután a dusil se, zápasil potmě a čekal, až přijde jeho okamžik.
Vydat vše!
Je to jeho právo.
Já, já také musím vydat vše.
Mám jenom zvětrávat a čekat... kvasit nečistě... a drobit se, aniž bych kdy... rázem... vydal celého člověka?
Raději... to už raději v jediné vrcholné chvíli... a přese vše...
Neboť já věřím, že je dobře vydat všecko.
Ať je to dobré nebo špatné.
Všecko je ve mně srostlé: dobré a zlé a nejvyšší.
Kdo žije, dělá zlé i dobré, jako by se drobil.
Dělal jsem to i to;
ale nyní... musím vydat to nejvyšší.
To je vykoupení člověka.
Není to v ničem, co jsem udělal;
je to zarostlé ve mně... jako v kameni.
I musím se roztrhnout... mocí... jako se roztrhne náboj;
a nebudu se ptát, co přitom roztříštím;
ale bylo třeba... bylo mně třeba vydat to nejvyšší. "
Zápasil se slovy, namáhal se obsáhnout něco nevýslovného;
ztrácel to každým slovem, vraštil čelo a hledal v tváři naslouchajících, zda snad nepochytili smysl toho, co nebyl s to jinak vyslovit.
Našel zářivou sympatii v čistých očích souchotináře a soustředěné úsilí ve vyjevených modrých očkách vousatého obra tam vzadu;
svrasklý človíček pil jeho slova s bezmeznou oddaností věřícího a krásná dívka je přijímala, polo ležíc, milostnými záchvěvy těla.
Zato ostatní tváře na něho civěly cize, zvědavě nebo s rostoucí lhostejností.
Proč vlastně mluvím?
" Prožil jsem, " pokračoval tápavě a poněkud již rozdrážděn, " prožil jsem tolik... co člověk může prožít.
Proč vám to říkám?
Protože nemám dost na tom;
protože... doposud nejsem vykoupen;
nebylo v tom to nejvyšší.
Je to... zapadlé v člověku jako ve hmotě síla.
Hmotu musíš porušit, aby vydala svou sílu.
Člověk se musí rozpoutat, a porušit, a roztříštit, aby vydal svůj nejvyšší plamen.
Aá, to by... to by už bylo příliš, aby ani pak nenašel, že... že dosáhl... že... že... "
Zakoktal se, zamračil se, hodil krabici s Krakatitem na katedru a usedl.
XLIX
Bylo chvíli rozpačité ticho.
" A to je všechno? " ozval se ze středu lavic výsměšný hlas.
" To je všechno, " zabručel Prokop znechucen.
" Není. "
To řekl Daimon a vstal.
" Kamarád Krakatit předpokládal, že delegáti mají dobrou vůli rozumět - "
" Oho! " zahlučelo to ve středu.
" Ano.
Delegát Mezierski už musí mít trpělivost, až domluvím.
Kamarád Krakatit nám obrazně řekl, že je třeba, " a tu Daimonův hlas zněl opět skřekem ptačím, " že je třeba zahájit revoluci bez ohledu na teorii etap;
revoluci ničivou a výbušnou, ve které vydá lidstvo to nejvyšší, co v něm je utajeno.
Člověk se musí roztříštit, aby vydal vše.
Společnost se musí roztříštit, aby v sobě našla nejvyšší dobro.
Vy se tady léta hádáte o nejvyšší dobro lidstva.
Kamarád Krakatit nás poučil, že stačí uvést lidstvo v explozi, aby vyšlehlo daleko výše, než jak by mu chtěly předpisovat vaše debaty;
a neohlížet se na to, co se přitom rozbije.
Pravím, že kamarád Krakatit má pravdu. "
" Má, má, má! "
Najednou se strhl křik a potlesk.
" Krakatit!
Krakatit! "
" Ticho, " překřikl je Daimon.
" A jeho slova mají tím větší váhu, že jsou podložena faktickou mocí tento výbuch provést.
Kamarád Krakatit není muž slov, nýbrž činu.
Přišel, aby nám uložil přímou akci.
A já vám říkám, že bude strašlivější, než se kdo odvážil snít.
A vypukne dnes, zítra, do týdne - "
Jeho slova zanikla v nepopsatelné vřavě.
Vlna lidí se smýkla z lavic na pódium a obklopila Prokopa.
Objímali ho, tahali ho za ruce a křičeli " Krakatit!
Krakatit! "
Krásná dívka s vlasy rozpoutanými divě zápasila, aby se k němu prodrala klubkem lidí;
vržena jich tlakem přilnula k němu hrudí;
chtěl ji odstrčit, objala ho a něco horečně sykala cizím jazykem.
Zatím na kraji pódia muž s brýlemi pomalu a tiše vykládal do prázdných lavic, že teoreticky není přípustno vyvozovat sociologické závěry z neústrojné přírody.
" Krakatit, Krakatit, " hučel dav, nikdo neseděl, Mazaud třepal zvonkem jako popelář;
a najednou se na katedru vyšvihl černý mladý muž a vysoko nade všemi mával ve vztyčené ruce krabicí s Krakatitem.
" Ticho, " zařval, " a dolů! nebo vám to hodím pod nohy! "
Nastalo náhlé ticho;
klubko se smeklo z pódia a couvalo.
Nahoře zůstal jen Mazaud se zvonkem v ruce, zmatený a bezradný, Daimon opřený o tabuli a Prokop, na němž dosud visela ta temnovlasá menáda.
" Rosso, " ozvaly se hlasy.
" Srazte ho!
Rosso dolů! "
Mladý muž na katedře divoce těkal žhoucíma očima.
" Nikdo se nehni!
Mezierski chce na mne střelit.
Hodím, " zaryčel a zatočil krabicí.
Dav couval mruče jako rozlícená šelma.
Dva tři lidé zvedli ruce, jiní následovali;
byla chvilka dusného mlčení.
" Jdi dolů, " rozkřikl se stařík Mazaud.
" Kdo ti dal slovo? "
" Hodím, " hrozil Rosso napjatý jako luk.
" To je proti jednacímu řádu, " rozčilil se Mazaud.
" Já protestuju a... skládám předsednictví. "
Mrštil zvonkem na zem a sestoupil z pódia.
" Bravo, Mazaud, " ozval se ironický hlas.
" Tys tomu pomohl. "
" Ticho, " křičel Rosso a shazoval si vlasy s čela.
" Já mám slovo.
Kamarád Krakatit nám řekl:
Přijde tvůj okamžik, a vybuchneš;
udělej místo pro svůj jediný okamžik.
- Dobrá, já jsem si vzal jeho slova k srdci. "
" To nebylo tak myšleno! "
" Ať žije Krakatit! "
Někdo začal hvízdat.
Daimon chopil Prokopa za loket a táhl ho k jakýmsi dvířkám za tabulí.
" Můžete hvízdat, " pokračoval Rosso výsměšně.
" Nikdo z vás nehvízdal, když se před vás postavil tady ten cizí pán a... dělal místo pro svůj okamžik.
Proč by to nezkusil někdo jiný? "
" To je pravda, " ozval se pokojný hlas.
Krásné děvče se postavilo před Prokopa, aby ho krylo svým tělem.
Chtěl ji odstrčit.
" Není to pravda, " křičela s očima planoucíma.
" On... on je... "
" Buď tiše, " sykl Daimon.
" Poroučet dovede každý, " mluvil Rosso zimničně.
" Pokud mám tohle v ruce, poroučím já.
Mně je jedno, pojdu - li.
Nikdo nesmí ven odtud!
Galeasso, hlídej dveře!
Tak, teď si promluvíme. "
" Ano, teď si promluvíme, " ozval se Daimon ostře.
Rosso se bleskem obrátil k němu;
ale v tom okamžiku se vyřítil z lavic modrooký obr s hlavou skloněnou jako beran, a dříve než se Rosso otočil, popadl ho za nohy a podtrhl mu je;
hlavou dolů letěl Rosso z katedry.
V úděsném tichu bouchne a zapraská hlava na prknech, a z pódia se kutálí víčko porcelánové krabice dolů a pod škamna.
Prokop se hnal k bezduchému tělu;
na Rossových prsou, na tváři, po zemi, v kalužích krve byl rozsypán bílý prášek Krakatitu.
Daimon jej zadržel;
a tu již se rozpoutal křik a několik lidí běželo na pódium.
" Nešlapat na Krakatit, vybuchne to, " kázal nějaký roztřesklý hlas, ale už se vrhali na zem a sbírali bílý prášek do krabiček od sirek, rvali se, váleli se v klubku na zemi.
" Zamkněte dveře, " zaryčel kdosi.
Světlo zhaslo.
V tu chvíli rozkopl Daimon dvířka za tabulí a vytáhl Prokopa do tmy.
Posvítil si kapesní baterkou.
Byl to kumbálek bez oken, stoly nakladené na sobě, pivní tácky, nějaké zatuchlé šatstvo.
Rychle táhl Prokopa dál: kyselá černá díra chodby, černé a úzké schody dolů.
Na schodech je dohonila rozcuchaná dívka.
" Jdu s vámi, " šeptala a zaryla prsty do Prokopovy paže.
Daimon vyrazil na dvůr kmitaje před sebou kruhem světla;
byla propastná tma.
Vytrhl vrátka a pádil na silnici;
a než Prokop doběhl k vozu, pokoušeje se střásti dívku, hrčel motor a Daimon skočil k volantu.
" Rychle! "
Prokop se vrhl do vozu a děvče za ním;
vůz sebou trhl a letěl do tmy.
Byla ledová zima;
děvče se třáslo v tenkých šatech, i zabalil ji Prokop do kožišiny a sám se vtiskl do druhého kouta.
Vůz uháněl špatnou měkkou cestou, zmítal se z boku na bok, vysazoval a opět rachotivě nabíral rychlosti.
Prokop mrzl a uhýbal, kdykoliv jej náraz vozu hodil k schoulené dívce.
Svezla se k němu.
" Je ti zima, viď? " šeptala, rozevřela kožišinu a halila ho do ní táhnouc ho k sobě.
" Ohřej se, " vydechla s šimravým smíchem a přimkla se k němu celým tělem;
byla horká a kyprá, jako by nahá byla.
Její rozpoutané vlasy vydechovaly pach hořký a divoký, dráždily ho na tvářích a oslepovaly mu oči.
Mluvila k němu zblizoučka cizím jazykem, opakovala to ještě tišeji, ještě tišeji, brala jeho boltec mezi jemně jektající zuby;
a náhle mu leží na prsou a vniká do jeho úst neřestným, zkušeným, vláhyplným polibkem.
Hrubě ji odstrčil;
vztyčila se žasnouc, uraženě odsedla a pohybem ramen smekla se sebe kožišinu;
dulo mrazivě, i zvedl kožich a položil jí jej znovu na ramena.
Hodila sebou vztekle, vzdorovitě strhla kožišinu a nechala ji válet na dně vozu.
" Jak chcete, " zabručel Prokop a odvrátil se.
Vůz vyjel opět na tvrdou cestu a rozehnal se vyjící rychlostí.
Z Daimona nebylo vidět než záda zježená kozími chlupy.
Prokop se zalykal studeným větrem;
ohlédl se po dívce, otočila si vlasy kolem krku a zajíkala se zimou ve svých lehkých šatečkách.
Bylo mu jí líto;
sebral kožich a hodil jej na ni;
odstrkovala jej v rozlíceném vzdoru, a tu ji celou omotal kožišinou s hlavou a se vším všudy jako balík a sevřel ji pažema:
" Ani se nehnout! "
" Co, už zas vyvádí? " hodil Daimon pokojně od volantu.
" Nu tak ji... "
Prokop dělal, jako by přeslechl jeho cynismus;
ale spoutaný balík v jeho pažích se počal tiše chichtat.
" Je to hodná holka, " pokračoval Daimon lhostejně.
" Tvůj tatík byl spisovatel, viď? "
Balík pokývl;
a Daimon řekl Prokopovi jméno tak známé, tak osvícené a čisté, že Prokop ustrnul a mimoděk uvolnil své drsné sevření.
Balík sebou zavrtěl a vyhoupl se mu na klín;
zpod kožišiny vyčouhly krásné, hříšné nohy a dětsky se bimbaly ve vzduchu.
Přetáhl přes ně kožich, aby nemrzla;
považovala to nejspíš za hru, dusila se tichým smíchem a kopala vyhazujíc nohama.
Sevřel ji co nejníže mohl;
tu zas nahoře vyklouzla plná děví ruka a vjela mu do obličeje v divé a milostné hře, rvala ho za vlasy, dráždila na krku, dobývala se prsty do jeho sevřených úst.
Nechal ji posléze činit;
dotkla se jeho čela, našla je přísně svraštěné a utrhla, jako by se spálila;
teď je to bojácná dětská pracička, která neví, co smí;
kradmo se blíží k jeho tváři, dotkne se jí, ucukne, znovu se dotkne, pohladí a lehce, bázlivě se položí na hrubou líc.
V kožichu to hluboce vzdychlo a znehybnělo.
Auto se protáčí spícím městečkem a klesá do širého kraje.
" Tak co, " obrací se Daimon, " co říkáte kamarádům? "
" Tiše, " šeptá nehybný Prokop " usnula. "
L
Vůz zastavil v černém, lesnatém údolí.
Prokop rozeznal potmě těžné věže a haldy.
" Tak, tady jsme, " zabručel Daimon.
" To je můj rudný důl a hamr;
nestojí to za nic.
Nu, vystupte! "
" Mám ji tady nechat? " ptal se Prokop tiše.
" Koho?
Aha, vaši krasavici.
Probuďte ji, zůstaneme tady. "
Prokop opatrně vystoupil nesa ji v náručí.
" Kam ji mám položit? "
Daimon odemykal ponurý dům.
" Co?
Počkejte, já tu mám několik pokojů.
Můžete ji položit... já vás tam dovedu. "
Rozsvítil a vedl ho studenými kancelářskými chodbami;
konečně vešel do jedněch dveří a otočil kontakt.
Byl to ošklivý nevyvětraný pokoj se zválenou postelí a spuštěnou žaluzií.
" Aha, " bručel Daimon, " nocoval tu asi... jeden známý.
Moc pěkné to tu není, že?
Nu, jako u mládence.
Položte ji sem na postel. "
Prokop opatrně složil tiše oddychující balík.
Daimon přecházel a mnul si ruce.
" Půjdeme teď do naší stanice.
Je nahoře, na kopci, deset minut odtud.
Nebo chcete zůstat tady? "
Přistoupil k spící dívce, rozhodil cíp kožichu a odkryl její nohy až nad kolena.
" Je krásná, viďte?
Škoda že jsem tak starý. "
Prokop se zamračil a zahalil jí nohy.
" Ukažte mi vaši stanici, " řekl suše.
Ústy Daimonovými trhl úsměšek.
" Pojďte. "
Vedl ho dvorem.
Ve strojovně se svítí, mašiny supají, po dvoře se potlouká topič s rukávy vyhrnutými a kouří dýmčičku.
Nahoru do stráně vede lanová dráha na rudné vozíky a její konstrukce se rýsuje mrtvě jako ještěří žebra.
" Musel jsem zavřít tři jámy, " vykládá Daimon.
" Nevyplácí se to.
Už bych to dávno prodal, nebýt stanice.
Pojďte tudy. "
Pustil se po příkré pěšině lesem a do kopce;
Prokop jej sledoval jen po zvuku;
byla černá tma a časem skanula ze smrků těžká krůpěj.
Daimon se zastavil a s námahou oddechoval.
" Jsem stár, " řekl, " už nemám dechu jako dřív.
Musím víc a více spoléhat na lidi...
Dnes nikdo na stanici není;
kamarád telegrafista zůstal tam, s nimi...
To je jedno;
pojďte! "
Temeno kopce bylo rozryté jako bojiště: opuštěné těžné věže, drátěná lana, ohromné pusté haldy;
a na největší haldě nahoře dřevěný baráček s anténami.
" To je... stanice, " supěl udýchaný Daimon.
" Stojí... na čtyřiceti tisících tunách magnetitu.
Přirozený kondenzátor, rozumíte?
Celý kopec... je ohromná síť drátů.
Někdy vám to vyložím podrobně.
Pomozte mi nahoru. "
Vydrápali se po sypké haldě;
těžký štěrk se jim s rachotem svážel pod nohama;
ale konečně tady, tady je stanice -
Prokop ustrnul nevěře svým očím: vždyť je to jeho laboratorní barák, tam doma, v polích nad Hybšmonkou! tady ty nenatřené dvéře, pár světlejších prken od poslední správky, suky podobné očím - Jako vyjevený hmátl na veřeje: ovšem, tuhle je ten rezavý ohnutý hřebík, který sám kdysi zatloukl!
" Kde se to tu vzalo? " vyhrkl bezdeše.
" Co? "
" Ten barák. "
" Ten už tu stojí léta, " řekl Daimon lhostejně.
" Co na něm máte? "
" Nic. "
Prokop oběhl celý domek hmataje po stěnách a oknech.
Ano, tady je ta štěrbina, prasklé dřevo, vyražená tabulka v okně;
vypadlý suk, pravdaže, a z nitra zalepený papírem.
Třesoucí se rukou přejížděl známé ubohé podrobnosti;
všecko je, jak to bylo, všecko...
" Nu tak, " ozval se Daimon, " už jste si to prohlédl?
Otevřte, vy máte klíč. "
Prokop jel rukou do kapsy.
Nu ovšem, měl s sebou klíč od své staré laboratoře... tam doma;
vstrčil jej do visacího zámku, odemkl a vešel dovnitř;
a - jako tam doma - hmátl mechanicky vlevo a otočil kontaktem, který měl místo knoflíku hřebík - jako tam doma.
Daimon vešel za ním.
Bože, tady je můj kavalec dosud neustlaný;
mé umyvadlo, džbán s okrajem potlučeným, houba, ručník, vše - Otočil se do rohu;
a to jsou ta stará železná kamínka s rourou spravovanou drátem, bednička s uhelným mourem, a tam je rozbitá lenoška s nohama pokleslýma, a čouhá z ní koudel a stočený drát;
tady je ten cvoček v podlaze, a tu je to propálené prkno, a skříň, skříň na šaty - Otevřel ji;
klátily se tam nějaké zvadlé kalhoty.
" Skvělé to tu není, " poznamenal Daimon.
" Náš telegrafista je takový - nu, podivín.
Co říkáte aparátům? "
Prokop se obrátil ke stolu jako v snách.
Ne, to tu nebylo, nenene, to sem nepatří: místo nářadí chemikova je na jednom konci pultu tuctová lodní radiostanice s položeným sluchátkem, přijímací aparát, kondenzátory, variometr, regulátor, pod stolem obyčejný transformační agregát;
a na druhém konci -
" Tamto je normální stanice, " vysvětloval Daimon, " na obyčejné hovory.
To druhé je naše extinkční stanice.
Tou posíláme ty antivlny, protiproudy, umělé magnetické bouře nebo jak to chcete jmenovat.
To je celé naše tajemství.
Vyznáte se v tom? "
" Ne. "
Prokop zběžně přehlédl aparáty zcela nepodobné všemu, co znal.
Mělo to spoustu odporů, jakousi drátěnou mřížku, cosi podobného katodové trubici, nějaké izolované bubny či co a podivný koherer, relé a tastr s kontakty;
nevěděl, co to vůbec je.
Nechal aparátu a koukal na strop, je - li na něm také ta divná kresba dřeva, která mu tam doma vždycky připomínala hlavu starce.
Ano, je je je tam.
A tamhle je to zrcátko s uraženým rohem -
" Co říkáte aparátu? " ptal se Daimon.
" Je - eh - to je první konstrukce, že?
Je to ještě příliš složité. "
Padl očima na fotografii, jež byla opřena o jakousi indukční cívku.
Vzal ji do rukou;
byla to opojně krásná dívčí hlava.
" Kdo je to? " ptal se chraptivě.
Daimon mu nahlédl přes rameno.
" Copak ji nepoznáváte?
To je ta vaše krasavice, co jste si ji sem přivezl v náručí.
Skvostná holka, že? "
" Jak se sem dostala? "
Daimon se ušklíbl.
" Nu, asi ji zbožňuje náš telegrafista.
Nechtěl byste zapnout tamten veliký kontakt?
Ten pákový.
- Je to ten scvrklý človíček, nevšiml jste si ho?
Seděl v první lavici. "
Prokop hodil fotografii na stůl a zapnul kontakt.
Po drátěné mřížce přeběhla modrá jiskra.
Daimon si pohrál prsty na tastru;
tu začal celý aparát světélkovat krátkými modrými zášlehy.
" Tak, " vydechl Daimon spokojeně a zadíval se bez hnutí do sršících jisker.
Prokop popadl fotografii horečnýma rukama.
Nu ovšem, rozumí se, to je to děvče dole;
o tom nemůže býti pochyby.
Ale kdyby... kdyby snad měla závoj, a kožišinku, zrosenou kožišinku až po ústa... a rukavičky - Prokop zaťal zuby.
To není možno, že by jí byla tak podobna!
Nachmuřil oči stíhaje unikající vidinu: zas viděl dívku v závoji, tiskne k prsoum zapečetěnou obálku a teď, teď k němu obrací čistý a zoufalý pohled -
Bez sebe rozechvěním srovnával obrázek s uniklou podobou.
Bože na nebi, jak vlastně vypadala?
Vždyť já to nevím, lekl se;
vím jen, že byla zastřená a krásná.
Krásná byla a zastřená, a nic víc, nic víc jsem neviděl.
A tohle, ten obrázek tady, veliké oči a ústa vážná a jemná, to že je ta - ta - ta spící dole?
Ta má přec ústa rozevřená, hříšná a rozevřená ústa a vlasy rozpoutané, a nedívá se tak - nedívá se tak - Zrosený závoj mu zastřel oči.
Ne, to je nesmysl;
toto vůbec není to děvče dole, a není jí ani podobna.
Toto je tvář té zastřené, jež přišla v hoři a úzkosti;
její čelo je klidné a oči jsou zastíněny bolestí;
a ke rtům se jí lepí závoj, hustý závoj s rosičkou dechu - Proč tehdy jej nezvedla, abych ji poznal!
" Pojďte, něco vám ukážu, " ozval se Daimon a táhl Prokopa ven.
Stáli na vrcholu haldy;
pod jejich nohama temná a spící země do nedozírna.
" Dívejte se tamhle, " řekl Daimon a ukazoval rukou k obzoru.
" Nevidíte nic? "
" Nic.
Ne, je tam světélko.
Slabá záře. "
" Víte, co to je? "
Tu zahučelo slabě, jako by zaryl vítr v noční tišině.
" Hotovo, " děl Daimon slavnostně a smekl čepici.
" Good night, kamarádi. "
Prokop se k němu tázavě obrátil.
" Nerozumíte? " povídal Daimon.
" Teď teprve k nám doletěl výbuch.
Padesát kilometrů vzdušné čáry.
Přesně dvě a půl minuty. "
" Jaký výbuch? "
" Krakatit.
Ti pitomci si to cpali do sirkových škatulek.
Myslím, že už budeme mít od nich pokoj.
Svoláme nový sjezd - bude nový výbor - "
" Vy - jste je - "
Daimon přikývl.
" S nimi se nedalo pracovat.
Jistě že se hádali do poslední chvíle o taktiku.
Nejspíš tam hoří. "
Na obzoru bylo vidět jen slaboučkou červenou záři.
" Zůstal tam i vynálezce naší stanice.
Zůstali tam všichni.
Teď tedy to vezmete do ruky sám - Hleďte, poslouchejte, jak je ticho.
A přece odtud, tady z těch drátů, šlehá do prostoru němá a přesná kanonáda.
Teď jsme zastavili všechny bezdrátové spoje, a telegrafistům to práská do uší, krach, krach!
Ať se vztekají.
Zatím se pan Tomeš někde v Grottup pachtí dodělat Krakatit - Nenajde to nikdy.
A kdyby, kdyby! v tom okamžiku, jak by se mu to pod rukou sloučilo, byl by konec - Tak jen pracuj, staničko, jiskři potichu a bombarduj celý vesmír;
nikdo, nikdo kromě vás nebude pánem Krakatitu.
Teď jste jen vy, vy sám, vy jediný - " Položil mu ruku na rameno a ukázal mlčky kolem dokola: celý svět.
Byla tma bezhvězdná a pustá;
jen na obzoru žířila nízká ohnivá záplava.
" Ah, jsem unaven, " zívl Daimon.
" Byl to slušný den.
Pojďme dolů. "
LI
Daimon spěchal, aby už byl doma.
" Kde je vlastně Grottup? " zeptal se Prokop zčistajasna, když už byli dole.
" Pojďte, " děl Daimon, " ukážu vám to. "
Dovedl ho do tovární kanceláře a k nástěnné mapě.
" Tady, " ukázal ohromným nehtem na mapě podškrtávaje malé kolečko.
" Nechcete pít?
To vás zahřeje. "
Naléval sobě i Prokopovi do skleniček něco černého jako smůla.
" Na zdraví. "
Prokop do sebe obrátil kalíšek a zajíkl se;
bylo to jako rozžhavené železo a hořké jako chinin;
hlava se mu zatočila nesmírnou závratí.
" Už nechcete? " vycenil Daimon žluté zuby.
" Škoda.
Nechcete nechat čekat svou krasotinku, že? "
Pil sklenku po sklence;
oči mu zeleně blýskaly, chtěl žvanit, ale jazyk mu tuhl.
" Poslyšte, vy jste chlapík, " prohlašoval.
" Zítra se do toho dejte.
Starý Daimon vám udělá všechno, nač si vzpomenete. "
Zvedl se toporně a klaněl se mu až po pás.
" Tak je to v pořádku.
A teď - poč-počkejte - " Počaly se mu plést všechny jazyky světa;
pokud Prokop rozuměl, byly to nejhrubší oplzlosti;
nakonec bručel nesmyslnou písničku, trhal sebou jako v padoucnici a ztrácel vědomí;
na rtech mu vystoupila žlutá pěna.
" Hej, co je vám? " křičel Prokop a zatřásl jím.
Otevřel těžce a blbě skelné oči.
" Co... co je? " blábolil, trochu se zvedl a otřásl se.
" Aha, já - já jsem - To nic není. "
Promnul si čelo a křečovitě zíval.
" A-ano, já vás dovedu do vašeho pokoje, že? "
Byl ošklivě zsinalý a celý jeho tatarský obličej váčkovitě splaskl;
vrávoral nejistě, jako by mu ztuhly údy.
" Tak pojďte. "
Šel rovnou do pokoje, kde nechali spící dívku.
" Aa, " křikl ve dveřích, " krasavice se probudila.
Račte dál. "
Klečela u kamen;
patrně právě zatopila, a dívala se do praskajícího plamene.
" Vida, jak to tu poklidila, " bručel Daimon uznale.
Skutečně, bylo vyvětráno a trapný nelad pokoje kupodivu zmizel;
bylo tu nenáročně a příjemně jako v pokojné domácnosti.
" Hleďme, co dovedeš, " divil se Daimon.
" Holka, ty bys už měla zakotvit. "
Vstala a neobyčejně se začervenala i zmátla.
" Nu, jen se neplaš, " cenil se Daimon.
" Tedy ten kamarád se ti líbí, viď? "
" Líbí, " řekla prostě a šla zavřít okno a spustit žaluzii.
Kamna teple zadýchala do světlého pokoje.
" Děti, máte to tu pěkné, " liboval si Daimon a nahříval si ruce u kamen.
" Hned bych tu zůstal. "
" Jen si jdi, " vyhrkla rychle.
" Sejčas, holubičko, " zubil se Daimon.
" Mně... mně je teskno bez lidí.
Koukej, tvůj přítel je jako zařezaný.
Počkej, já mu domluvím. "
Rozzlobila se prudce.
" Nic mu nedomluvíš!
Ať je, jaký chce! "
Zvedl chlupaté obočí přeháněje úžas.
" Copak? copak? snad jsi se do něho ne-nezami - "
" Co je ti po tom? " přerušila ho blýskajíc očima.
" Kdo tě tu potřebuje? "
Řehtal se tiše opřen o kamna.
" Kdybys věděla, jak ti to sluší!
Holka, holka, i na tebe to jednou přišlo doopravdy?
Ukaž se! "
Chtěl ji vzít za bradu;
ustoupila blednouc hněvem a ukázala zuby.
" Cože?
I kousat chceš?
S kýmpak jsi včera zas byla, že jsi tak - Aha, já už vím;
Rosso, viď? "
" To není pravda, " křikla se slzami v hlase.
" Nechte ji, " ozval se Prokop příkře.
" Nunu, vždyť o nic nejde, " bručel Daimon.
" Tak abych vám nepřekážel, že?
Dobrou noc, děti. "
Couval a tlačil se ke zdi;
a než Prokop vzhlédl, byl pryč.
Prokop si přitáhl židli k hučícím kamnům a zadíval se do plamene;
ani se po ní neohlédl.
Slyšel ji, jak váhavě, po špičkách přechází po pokoji, zamyká a něco rovná;
neví už co, stojí a mlčí - Divná je moc plamene a plynoucích vod;
člověk se zahledí, omámí, zastaví;
nemyslí už, neví a nevzpomíná, ale děje se v něm všechno, co kdy žil, co kdy žil, bez tvaru a bez času.
Klapl jeden pohozený střevíček a druhý;
asi se zouvá.
Jdi spat, děvče;
až usneš, podívám se, komu jsi podobna.
Tichounce přešla a zastavila se;
zas něco přerovnává, bůhví proč to tu chce mít tak pěkné a čisté.
A najednou před ním klečí na kolenou a vztahuje sličné ruce k jeho noze.
" Zuju ti boty, nechceš? " povídá tiše.
Vzal její hlavu do dlaní a obrátil ji k sobě.
Krásná, poddajná a podivně vážná.
" Znala jsi Tomše? " ptal se chraptivě.
Přemýšlela a zavrtěla hlavou.
" Nelži!
Ty jsi - ty jsi - Máš vdanou sestru? "
" Nemám. "
Vydrala se mu prudce z dlaní.
" Proč bych ti lhala?
Všechno ti řeknu naschvál abys věděl - na-schvál - Já já jsem zkažená holka. "
Zaryla se mu tváří do kolen.
" Všichni mne všich-ni abys to věděl - "
" I Daimon? "
Neodpověděla, jenom se otřásla.
" Mů-můžeš mne kopnout já jsem óó nnnenesahej na mne - já jsem kdy-bys věděl... "
Zrovna ztuhla.
" Nech toho, " křikl zmučen a násilím zvedl jí hlavu.
Její oči široce zely úzkostí a zoufáním.
Pustil ji a zaúpěl.
Byla to taková podoba, že se zalykal úděsem.
" Mlč, mlč aspoň, " mručel s hrdlem sešněrovaným.
Znovu se mu zaryla tváří do klína.
" Nech mne já musím vvvšechno...
Já já začala když mně bylo tři-třináct... "
Zacpal jí dlaní ústa;
kousala ho do ruky a mumlala svou děsnou zpověď mezi jeho prsty.
" Buď tiše, " křičel, ale dralo se to z ní, jektala zuby a třásla se, mluvila, koktala - Jakžtakž ji umlčel.
" Óó, " sténala, " kdybys... věděl... co... co lidé... co dě-lají!
A každý, každý byl ke mně tak hrubý...
Jako bych ani... ani zvíře, ani kámen nebyla! "
" Přestaň, " vydechl bez sebe a nevěda co činit hladil ji třesoucími se pahýly prstů po hlavě.
Vzdychla uklidněně a znehybněla;
cítil její palčivý dech a tep jejího hrdla.
Začala se tiše chichtat.
" Ty sis myslel, že spím... tam ve voze.
Já jsem nespala, já já jsem tak jenom naschvál dělala... a čekala jsem, že začneš... jako jiní.
Vždyťs věděl, co jsem a jaká jsem...
A... ty ses jen mračil a držels mne, jako bych byla malá holčička, jako bych... nějaká... svátost byla... "
Uprostřed smíchu jí vytryskly slzy.
" Já já byla najednou já nevím proč tak ráda jako nikdy jako nikdy - a pyšná - a styděla jsem se hrozně, ale... přitom mně bylo tak krásně - " Štkajícími ústy mu líbala kolena.
" Vy... vy jste mne ani neprobudil... a položil... jako svátost... a nohy zakryl, a nic neřekl - " Rozplakala se nadobro.
" Já já vám budu sloužit, nechte mne nechte mne... já vám zuju boty...
Prosím vás, prosím vás nezlobte se, že jsem dělala, jako bych spala!
Prosím vás - "
Chtěl jí zvednout hlavu;
líbala mu ruce.
" Proboha, neplačte! " vyhrkl.
" Kdo? " protáhla udivena a přestala plakat.
" Proč mně vykáte? "
Obracel jí tvář nahoru;
bránila se vší silou a zavrtávala se mu do kolen.
" Ne, ne, " drkotala s hrůzou a smíchem.
" Já jsem uřvaná.
Já já bych se vám... nelíbila, " vydechla tiše a schovávala uplakanou tvář.
" Když jste tak... dlouho... nešel!
Já vám budu sloužit a psát dopisy... já já se naučím psát na stroji, já umím pět řečí - nevyženete mne?
Když jste tak dlouho nešel, myslela jsem co co všechno bych udělala... a on mi to zkazil on mluvil jako bych... jako bych byla...
A není to pravda... já já už jsem řekla všechno;
já budu... já udělám co řeknete... já chci být hodná - "
" Vstaňte, prosím vás! "
Posadila se na paty, složila ruce v klín a hleděla na něho jako u vytržení.
Nyní... nebyla už podobna oné v závoji;
vzpomněl si na štkající Anči.
" Už neplačte, " zabručel měkce a nejistě.
" Vy jste krásný, " vydechla s obdivem.
Začervenal se a mručel nevěda co.
" Jděte... spat, " zajíkal se a pohladil ji po palčivé líci.
" Neošklivím se vám? " šeptala zrůžovělá.
" Ne, naprosto ne. "
Nehnula se a pohlížela na něho úzkostiplnýma očima;
i sklonil se k ní a políbil ji;
zarděla se a vrátila mu to zmateně a neobratně, jako by líbala poprvé.
" Jdi spat, jdi, " zamumlal rozpačitě, " já ještě... musím... něco rozvážit. "
Vstala poslušně a počala se tiše svlékat.
Usedl do kouta, aby jí nepřekážel.
Odkládala šaty beze studu, ale také bez nejmenší frivolnosti, prostě a samozřejmě jako žena ve své rodině;
nespěchajíc rozepíná knoflíčky a rozvazuje tkanice, tichounce skládá prádlo, smeká zvolna punčochy se silných a dokonalých nohou;
zamyslí se, hledí k zemi a hraje si po dětsku dlouhými, bezúhonnými prsty chodidel;
pohlédne na Prokopa, usměje se ruměnou radostí a šeptá:
" Já jsem tiše. "
Prokop ve svém koutě trne sotva dýchaje: vždyť je to opět ona, dívka v závoji;
toto silné, vyspělé a překrásné tělo je její;
takto vážně a krásně odkládá šat po šatu, tak jí splývají vlasy po pokojných ramenou, tak, právě tak si hladí, zamyšlena a schoulena, plné a matné paže, a takto, takto - Zavřel oči s tlukoucím srdcem.
Zda jsi ji kdysi nevídal, svíraje oči v nejpustší samotě, jak stojí pod tichou lampou rodiny, obrací k tobě tvář a něco praví, co jsi neslyšel?
Zda jsi tehdy, mačkaje si ruce mezi koleny, nezahlédl pod víčky semknutými pohyb její ruky, pohyb prostý a sličný, v němž byla všechna mírná a mlčelivá radost domova?
Jednou se ti zjevila, stála k tobě zády s hlavou nad něčím skloněnou;
a jindy jsi ji viděl čtoucí pod večerní lampou.
Je toto snad jen pokračování, a zmizelo by to, kdybych otevřel oči, a nezbylo by nic než samota?
Otevřel oči.
Dívka ležela v posteli, přikryta až po bradu, a upírala na něho oči v strašně pokorné lásce.
Přistoupil k ní, sklonil se nad její tvář, studoval její rysy s prudkou a netrpělivou pozorností.
Vzhlédla tázavě a dělala mu místo po svém boku.
" Nene, " zamručel a políbil ji lehce na čelo.
" Jen spi. "
Zavřela poslušně oči a ani nedýchala.
Vrátil se po špičkách do svého kouta.
Ne, není jí podobna, ujišťoval se.
Zdálo se mu, že na něho hledí zpod přivřených víček;
mučilo ho to, nemohl ani myslet;
mračil se, odvrátil hlavu, ale konečně vyskočil a po špičkách se šel na ni podívat.
Měla oči zavřené, ani nedýchala;
byla sličná a oddaná.
" Spi, " zašeptal.
Pokývla maličko hlavou.
Zhasil a hmataje rukama se vrátil po špičkách do svého kouta u okna.
Po předlouhé, přeteskné době se kradl ke dveřím jako zloděj.
Neprobudí se?
Váhal s rukou na klice, s bouchajícím srdcem otevřel a vykradl se na dvůr.
Je dosud noc.
Prokop se rozhlédl mezi haldami a přelezl plot.
Dopadl na zem, očistil se a hledal silnici.
Je stěží vidět na cestu.
Prokop se rozhlíží a chvěje se chladem.
Kam, kam vlastně?
Do Balttinu?
Šel několik kroků a zastavil se;
stojí a kouká do země.
Tedy do Balttinu?
Škytl hrubým, bezslzným pláčem a obrátil se na patě.
Do Grottup!
LII
Divně se točí dráhy světa.
Kdybys sčetl všechny své kroky a cesty, jakou složitou podobu by to nakreslilo?
Neboť svými kroky rýsuje každý svou mapu země.
Byl večer, když stál Prokop před mřížovým plotem grottupských závodů.
Je to rozsáhlé barákové pole, ozářené mlhovými koulemi obloukových lamp;
ještě svítí jedno nebo dvě okna;
Prokop tiskne hlavu mezi mřížové pruty a volá:
Haló!
Přiblížil se vrátný nebo hlídač.
" Co chcete?
Dovnitř se nesmí. "
" Prosím vás, je u vás ještě pan inženýr Tomeš? "
" Co s ním chcete? "
" Musím s ním mluvit. "
"... Pan Tomeš je ještě v laboratoři.
Nemůžete s ním mluvit. "
" Řekněte mu... řekněte mu, že na něj čeká jeho přítel Prokop... že mu má něco dát. "
" Jděte dál od té mříže, " bručel člověk a někoho zavolal.
Po čtvrthodině běžel kdosi v dlouhém bílém plášti k mříži.
" To jsi ty, Tomši? " volal Prokop polohlasně.
" Ne, já jsem laborant.
Pan inženýr nemůže přijít.
Pan inženýr má důležitou práci.
Co si račte přát? "
" Musím s ním nutně mluvit. "
Laborant, otylý a čilý človíček, pokrčil rameny.
" Prosím, to nepůjde.
Pan Tomeš dnes nemůže ani na vteřinu - "
" Děláte Krakatit? "
Laborant nedůvěřivě zafrkal.
" Co vám je po tom? "
" Musím ho... před něčím varovat.
Musím mu něco doručit. "
" Máte to dát mně.
Já mu to donesu. "
" Ne, já... já to dám jenom jemu.
Řekněte mu - "
" Tak si to prý máte nechat. "
Člověk v bílém plášti se otočil a odcházel.
" Počkejte, " volal Prokop.
" Dejte mu to.
Vyřiďte mu... vyřiďte mu... "
Vylovil z kapsy onu pomačkanou silnou obálku a podával ji skrze mříž.
Laborant ji vzal podezřivě mezi prsty, a Prokopovi bylo, jako by právě něco přetrhl.
" Řekněte mu, že... že tu čekám, že ho prosím, aby... aby sem přišel! "
" Já mu to dám, " uryl laborant a odešel.
Prokop se posadil na patník.
Z druhé strany plotu stál mlčelivý stín a hlídal ho.
Je syrová noc, holé větve se rozpínají do mlhy, je slizko a zebavě.
Po čtvrthodině někdo přichází k plotu;
je to bledý nevyspalý chlapec s tváří jako z tvarohu.
" Pan inženýr vzkazuje, že mnohokrát děkuje a že nemůže přijít a že nemáte čekat, " vyřizoval mechanicky.
" Počkejte, " drtil Prokop netrpělivě.
" Řekněte mu, že s ním musím mluvit;
že... že jde o jeho život.
A že mu dám všechno, co chce, jen když... jen když mi pošle jméno a adresu té dámy, co jsem mu od ní donesl tu obálku.
Rozumíte mi? "
" Pan inženýr jenom vzkázal, že mnohokrát děkuje, " opakoval chlapec ospale, " a že nemáte čekat - "
" Ale tak u čerta, " zaskřípal Prokop zuby, " vyřiďte mu, ať sem přijde, jinak že se odtud nehnu.
A ať nechá práce, nebo... nebo mu to vyletí do povětří, rozumíte? "
" Prosím, " řekl chlapec tupě.
" Ať... ať sem přijde!
Ať mi dá tu adresu, jenom tu adresu, a... že mu pak nechám všechno, rozuměl jste? "
" Prosím. "
" Tak už jděte, jděte rychle, u všech - "
Čekal v zimničné netrpělivosti.
Není... není to lidský krok tam uvnitř?
Zatanul mu Daimon, jak nasupen, křivě fialovou hubu se dívá do modrých jisker své stanice.
A ten pitomec Tomeš nejde!
Kutí tam něco, tam, co září to světlé okno, a neví, neví, že je bombardován, že chvatnýma rukama zapaluje podkop sám pod sebou a - Není to lidský krok?
Nikdo nejde.
Hrubý kašel otřásá Prokopem.
Všechno ti vydám, šílenče, přijdeš - li mi jenom říci její jméno!
Nechci už nic;
nechci už nic než ji nalézt;
všeho se vzdám, jen mi nech to jediné!
Utkvěl očima v prázdnu: nyní tu stojí zahalena závojem, u nohou suché listí, bleďoučká a divně vážná v této zsinalé tmě;
spíná na prsou ruce, nemá už obálku, a hledí na něho hlubokýma, upřenýma očima;
studené mžení jí zrosilo závoj i kožišinku.
" Byl jste ke mně nezapomenutelně laskav, " praví tiše a zastřeně.
Zvedl k ní ruce, zlomil ho lítý kašel.
Óó, což nikdo nepřijde?
Vrhl se k mřížovému plotu, aby jej přelezl.
" Zůstaňte tam, nebo střelím, " křikl stín za plotem.
" Co tu chcete? "
Prokop pustil plot.
" Prosím vás chraptěl zoufale, " - řekněte panu Tomšovi... řekněte mu... "
" Řekněte si mu to sám, " přerušil ho hlas nelogicky;
" ale hleďte, ať už jste pryč. "
Prokop usedl na patník.
Snad Tomeš přijde, až mu to zase selže.
Jistě, jistě nenajde, jak se dělá Krakatit;
pak přijde sám a zavolá mne...
Seděl nahrben jako prosebník.
" Poslyšte, " ozval se, " já vám dám... deset tisíc, když... když mne pustíte dovnitř. "
" Já vás dám sebrat, " zabručel hlas příkře a neodmluvně.
" Já - já -, " koktal Prokop, " já chci jen vědět tu adresu, víte? já chci jen... vědět...
Já vám dám všechno, když mi to opatříte!
Vy... vy jste ženat a máte děti, ale já... já jsem sám... a chci jenom nalézt... "
" Ticho buďte, " osopil se hlas.
" Jste opilý. "
Prokop umlknul a komihal trupem na patníku.
Musím čekat, přemýšlel tupě.
Proč nikdo nejde?
Všechno mu dám, i Krakatit, i všechno ostatní, jen když...
" Byl jste ke mně nezapomenutelně laskav. "
Ne, bůh chraň: já jsem člověk zlý;
ale vy, vy jste ve mně vzbudila vášeň laskavosti;
všechno na světě bych udělal, když jste na mne pohlédla;
vidíte, proto jsem tady.
To nejkrásnější na vás je, že máte nade mnou moc, abych vám sloužil;
proto, slyšíte, proto vás musím milovat!
" Co pořád máte? " láteřil hlas za plotem.
" Budete tiše nebo ne? "
Prokop vstal:
" Prosím vás, prosím vás, řekněte mu - "
" Já na vás pošlu psa! "
K plotu se loudavě blížila bílá postava s hořícím uhlíkem cigarety.
" To jsi ty, Tomši? " zavolal Prokop.
" Ne.
Vy jste tu ještě? "
Byl to laborant.
" Člověče, vy jste blázen. "
" Prosím vás, přijde sem Tomeš? "
" Ani ho nenapadne, " povídal laborant opovržlivě.
" Nepotřebuje vás.
Za čtvrt hodiny to máme hotovo, a pak, gloria victoria! pak se napiju. "
" Prosím vás, řekněte mu, ať... ať mně dá jen tu adresu! "
" To už vyřizoval kluk, " vycedil laborant.
" Pan inženýr řekl, abyste mu vlezl na záda.
Bude se vytrhovat z práce, ne?
Teď, když je v nejlepším.
Už to vlastně máme, a teď jenom - a je to. "
Prokop vykřikl úděsem:
" Běžte mu říci - rychle - ať nezapíná vysokou frekvenci!
Ať to zastaví!
Nebo - nebo se stane - Běžte honem!
On neví - on - on neví, že Daimon - Proboha, zarazte ho! "
" Tja, " vyprskl laborant v krátký smích.
" Pan Tomeš ví, co má dělat;
a vy -, " tu vyletěl mříží hořící oharek, " dobrou noc! "
Prokop skočil k plotu.
" Ruce vzhůru, " zařval uvnitř hlas a vzápětí pronikavě hvízdla hlídačská píšťalka.
Prokop se dal na útěk.
Ubíhal po silnici, skočil přes příkop a běžel po měkké louce;
klopýtal oranicí, upadl, sebral se a uháněl dál.
Zastavil se s buchajícím srdcem.
Kolem dokola mlha a pustá pole;
teď už mne nechytí.
Naslouchal;
bylo ticho, slyšel jen svůj sípavý dech.
Ale což - což když vyletí Grottup do povětří?
Chytil se za hlavu a běžel dál;
sklouzl do hlubokého úvozu, vydrápal se nahoru a kulhaje skákal přes zorané pole.
Oživla bolest staré fraktury a v prsou ho palčivě bodalo;
nemohl dále, usedl na studenou mez a díval se na Grottup mlhavě zářící svými obloukovými lampami.
Vypadalo to jako světelný ostrov v nesmírných temnotách.
Je trnoucí, zdušené ticho;
a přece v okruhu tisíců a tisíců kilometrů se odehrává děsný a bezoddyšný útok;
Daimon na své Magnetové hoře řídí příšerně tiché bubnové bombardement celého světa;
mílovými kmity si razí letící vlny cestu rozlohami, aby zachytily a rozmetaly první prášek Krakatitu kdekoliv na zemi.
A tady v hlubině noci, uprostřed té bledé záplavy světla, pracuje zarytý, šílený člověk, skloněný nad tajemným procesem přeměny - " Tomši, pozor, " vykřikl Prokop;
ale jeho hlas zapadl ve tmě jako kámen hozený do tůně dětskou rukou.
Vyskočil třesa se hrůzou a zimou a prchal dál, jen dál od Grottupu.
Zabředl do mokřiny a stanul;
neozve se výbuch?
Ne, ticho;
a v novém poryvu hrůzy běžel Prokop do svahu, klopýtal, svezl se na kolena, vyskočil a uháněl;
zapadl v houští, hmatal rukama, prodíral se naslepo, sklouzl a sjížděl dolů;
zvedl se, utíral pot krvácejícíma rukama a utíkal dále.
Uprostřed polí našel něco světlého;
hmatal na to, byl to poražený kříž.
Těžce sípaje usedl na prázdný podstavec.
Mlžná záplava nad Grottupem je už daleko, docela daleko na obzoru;
je to jen nízké záření nad zemí.
Prokop zhluboka oddychoval;
nic, ticho;
tedy snad selhalo Tomšovi a nestane se to strašlivé.
Úzkostně naslouchal do dálky;
nic, jen studené odkapávání vody v nějaké podzemní stružce;
nic, jenom tlukoucí srdce -
Tu vyrazila nad Grottupem obrovská černá masa, vše zhaslo;
jako by se tma roztrhla, vyšlehl vteřinu nato ohnivý sloup, strašlivě zaplál a rozhodil kyklopskou hradbu dýmu;
a tu již zadul hučící náraz vzduchu, něco zapraskalo, stromy skřípavě zašuměly, a prásk! děsné švihnutí bičem, rachot, burácející úder a dunění;
země se chvěje a ve vzduchu šíleně víří urvané listí.
Lapaje po dechu, drže se oběma rukama podstavce kříže, aby ho to nesmetlo, poulí Prokop oči do sršící výhně.
I rozštípne se země mocí ohňovou, a v rachotu hromu promluví Pán.
Ráz na ráz se vyvalil druhý a třetí masiv, roztrhl se rudým šlehnutím a zaplál třetí, nejhroznější výbuch;
patrně chytly sklady.
Nějaká hořící masa letí do nebe, rozprskne se a snáší se deštěm explodujících jisker.
Zadul nesmírný praštící rachot a mění se v bubnovou palbu;
ve skladech explodují zápalné rakety a srší jako jiskry pod bušícím kladivem.
Rozlil se brunátný oheň požáru, jenž puká tata rrrtata suchými ranami jako hnízdo mitrajéz.
Vyrazil čtvrtý a pátý výbuch s třeskným zařváním houfnice;
požár přeletěl na obě strany;
hoří málem půl obzoru.
Teprve nyní doletěl zoufalý praskot skoseného lesa grottupského;
ale už se přes něj valila nárazová kanonáda hořících skladů.
Šestý výbuch se roztrhl tvrdým ostrým třesknutím;
patrně kresylit;
vzápětí hlouběji, basově zahoukla exploze sudů s dynamonem.
Bleskem vyletí ohromný planoucí projektil dopolou nebes;
vyšlehne vysoký plamen, zhasne a vyskočí o kus dál, ale teprve po vteřinách zahlučí rána a zaburácí hromový otřes.
Na chvíli ticho, že slyšíš praskot ohně, jako když se roští láme;
nový rachotící a těžký náraz, a nad grottupskými závody rázem se slehne plamen, nechávaje jen nízké žíření;
prudkým letícím plápolem hoří město Grottup.
Ztuhlý úděsem zvedl se Prokop a klopýtal odtud.
LIII
Běžel po silnici těžce sípaje;
přeběhl vršek kopce a utíkal do údolu;
ohnivá záplava za ním mizela.
Mizely věci a stíny zality plynoucí mlhou;
bylo to, jako by vše nehmotně, mátožně odplývalo a bylo unášeno bezbřehou řekou, kde nezašplouná vlna a racek nezakřičí.
Děsil ho vlastní dupot v tichém a nesmírném odtékání všeho;
tu zpomalil, zdusil kroky a putoval nezvučně do mléčné tmy.
Na silnici před ním se zatřpytilo světélko;
chtěl se mu vyhnout, stanul a váhal.
Lampa nad stolem, ohýnek v kamnech, lucerna cestu hledající;
nějaká zmořená můrka v něm třásla křídly po blikajícím světélku.
Blížil se loudavě, jako by si netroufal;
postál, hřál se zdálky na vrtivém ohníčku, šel blíž a bál se, že ho zas vyženou.
Zastavil se opodál;
je to vůz s plachtovou střechou, na oji visí rozžatá lucerna a vrhá chvějivé hrstičky světla na bílého koně, bílé kameny a bílé pně břízek u cesty;
a koník má na hubě režný pytlík a se skloněnou hlavou chroustá oves, má dlouhou stříbrnou hřívu a ocas nikdy nezastřižený;
a u hlav mu stojí drobný stařík, má bílé vousy a stříbrné vlásky a je také tak režně světlý jako ta plachta na voze;
přešlapuje, přemýšlí, něco si povídá a protahuje mezi prsty běloučkou hřívu koníkovu.
Nyní se obrátil, dívá se nevidomě do tmy a ptá se vratkým hláskem:
" To jsi ty, Prokope?
Tak pojď, já už na tebe čekám. "
Prokop se nepodivil, jen se mu bezmezně ulevilo.
" Už jdu, " vydechl, " vždyť jsem tak běžel! "
Dědeček k němu přistoupil a sáhl mu na kabát.
" Jsi celý mokrý, " řekl káravě.
" Ještě se nastydneš. "
" Dědečku, " vyhrkl Prokop, " víte, že vyletěl Grottup? "
Stařeček potřásl lítostivě hlavou.
" A co lidu to tenkrát zabilo!
Uhnal jsi se, viď?
Sedni si na kozlík, já tě dovezu. "
Cupal ke koníkovi a pomalu mu odvazoval pytlík s ovsem.
" Hý, hý, tak už dost, " šišlal.
" Pojedeme, dostali jsme hosta. "
" Co to vezete pod tou plachtou? " ptal se Prokop.
Dědeček se k němu obrátil a zasmál se.
" Svět, " řekl.
" Tys ještě neviděl svět? "
" Neviděl. "
" Tak ti to ukážu, počkej. "
Uložil pytlík s ovsem do vozu a jal se po jedné straně odepínat plachtu naprosto nespěchaje.
Odhrnul ji, a pod ní byla bedna se zaskleným kukátkem.
" Počkej, " opakoval a hledal něco na zemi;
sebral větévku, sedl na bobek k svítilně a zapálil snítku, vše pomaličku a důkladně.
" Tak hoř pěkně, hoř, " domlouval větvičce a chráně ji dlaněmi cupital k bedně, zvedl víko a rozsvěcoval uvnitř nějakou lampičku.
" Já to mám na olej, " vysvětloval.
" Někteří už svítí karbidem, ale... on karbid tuze pálí do očí.
A taky je to taková věc, vybuchne to, a máš to;
ještě to může někomu ublížit.
A olej, to je jako v kostele. "
Naklonil se k okénku a mrkal bledýma očkama dovnitř.
" Dost je vidět.
To ti je krásné, " šeptal nadšeně.
" Pojď se podívat.
Ale musíš se ohnout, abys byl... maličký... jako děti.
Tak. "
Prokop se schýlil ke kukátku.
" To je řecký chrám Páně v Girgenti, " začal stařík vážně odříkavat, " na ostrově Sicílii;
je zasvěcen Bohu čili Junoně Lacinii.
Podívej se na ty sloupy.
Ty jsou udělány z tak velkých kusů, že na každém kameni může jíst celá rodina.
Považ si, jaká je to práce.
Mám otočit dál?
- Pohled z hory Penegal v Alpách, když zapadá slunce.
To ti pak zahoří sníh takovým krásným a divným světlem, jak je tu uděláno.
To je alpské světlo a ta hora se jmenuje Latemar.
Dál?
- To je svaté město Benares v Indii;
ta řeka je posvátná a očišťuje hříchy.
Tisíce lidí tu našly, co hledaly. "
Byly to důtklivé, pečlivě narýsované obrázky ručně kolorované;
barvy trochu vybledly, papír zažloutl, a přece jim zůstala milá, potěšující pestrost modří, zelení a žlutí a červené kabátce lidí a čistá blankytnost nebes;
a každá travička byla vykreslena s láskou a pozorností.
" Ta svatá řeka je Ganges, " dodal starý s úctou a otočil klikou.
" A to je Zahur, nejkrásnější zámek na světě. "
Prokop se zrovna přisál k okénku.
Viděl skvostný zámek s lehkými kupolemi, vysoké palmy a modrý vodotrysk;
malinká postavička s pérem na turbanu, v nachovém kabátci, žlutých plundrách a s tatarskou šavlí zdraví až po zem dámu v bílých šatech, jež vede na uzdě tančícího koně.
" Kde... kde je Zahur? " šeptá Prokop.
Dědeček pokrčil rameny.
" Tam někde, " řekl nejistě, " kde je nejkrásněji.
Někdo to najde a někdo ne.
Mám otočit? "
" Ještě ne. "
Starý se odklidil dál a hladil koně po kýtě.
" Čekej, nonono čekej, " vykládal tiše.
" Musíme mu ukázat, víš?
Ať má radost. "
" Otočte, dědečku, " prosil Prokop trna.
Následoval hamburský přístav, Kreml, polární krajina se severní září, sopka Krakatau, Brooklynský most, Notre-Dame, vesnice domorodců z Bornea;
Darwinův domek v Downu, bezdrátová stanice v Poldhu, ulice v Šanghaji, vodopády Viktoriiny, hrad Pernštýn, petrolejové věže v Baku.
" A to je ten výbuch v Grottup, " vysvětloval stařík;
na obrázku se válely kotouče růžového dýmu vržené až do nadhlavníku sírově žlutým plamenem;
v dýmu i plamenech nemožně visela roztrhaná lidská těla.
" Zahynulo při něm přes pět tisíc lidí.
Bylo to veliké neštěstí, " vzdychl dědeček.
" A to je poslední obrázek.
Tak co, viděl jsi svět? "
" Neviděl, " bručel Prokop omámen.
Starý pokýval zklamaně hlavou.
" Ty chceš vidět příliš mnoho.
Musíš být dlouho živ. "
Sfoukl lampičku v kukátku a brumlaje pomalu stahoval plachtu.
" Sedni si na kozlík, pojedeme. "
Sejmul pytel, kterým byl přikryt koník, a položil jej Prokopovi na ramena.
" Aby ti nebyla zima, " povídal sedaje k němu, vzal do ruky opratě a tichounce hvízdl.
Koník se dal v mírný klus.
" Hý!
Nono va-lášku, " zazpíval děda.
Míjela alej bříz a jeřabin, chalupy přikryté duchnou mlhy, kraj spící a pokojný.
" Dědečku, " vydralo se z Prokopa, " proč se mi to vše stalo? "
" Cože? "
" Proč mne potkalo tolik věcí? "
Starý přemýšlel.
" To se jen zdá, " povídal konečně.
" Co člověka potkává, vychází z něho.
To se jen tak z tebe odmotává jako z klubka. "
" To není pravda, " protestoval Prokop.
" Proč jsem potkal princeznu?
Dědečku, vy... vy mne možná znáte.
Vždyť já jsem hledal... tu jinou, že?
A přece to přišlo - proč?
Tak řekněte! "
Stařík přemítal žmoulaje měkkými rty.
" To byla tvá pýcha, " řekl pomalu.
" To tak někdy na člověka přijde, ani neví jak, ale bylo to v něm.
A začne kolem sebe máchat - " Ukazoval to bičem, až se koník polekal a začal uhánět.
" Prr, copak? copak? " zavolal tenkým hláskem na koně.
" Vidíš, zrovna tak to je, když sebou mladý člověk hází;
všechno se s ním splaší.
A ono není potřeba dělat velké kousky.
Seď a dávej pozor na cestu;
taky dojedeš. "
" Dědečku, " žaloval Prokop mhouře bolestí oči, " jednal jsem špatně? "
" Špatně nešpatně, " děl starý rozvážně.
" Lidem jsi ublížil.
S rozumem bys to nedělal, musí být rozum;
a člověk musí myslet, k čemu je každá věc.
Třeba... můžeš stovkou zapálit, nebo zaplatit, co jsi dlužen;
když zapálíš, je to jako větší na pohled, ale...
Stejně to máš se ženskými, " dodal neočekávaně.
" Jednal jsem špatně? "
" Cože? "
" Byl jsem zlý? "
"... Nebylo v tobě čisto.
Člověk... má víc myslet nežli cítit.
A ty jsi se hrnul do všeho jako střelený. "
" Dědečku, to dělal Krakatit. "
" Cože? "
" Já... jsem udělal vynález - a z toho - "
" Kdyby to nebylo v tobě, nebylo by to v tvém vynálezu.
Všecko dělá člověk sám ze sebe.
Počkej, teď přemýšlej;
teď mysli a vzpomeň si, z čeho je ten tvůj vynález a jak se dělá.
Dobře si to rozvaž a pak teprve řekni, co víš.
Hý, nonono pšš! "
Vozík drkotal po chatrné silnici;
bílý valášek horlivě pletl nohama natřásaným a starožitným klusem;
světlo tančilo po zemi, po stromech, po kamení, dědeček poskakoval na kozlíku a tichounce si pozpěvoval.
Prokop si tvrdě přemnul čelo.
" Dědečku, " zašeptal.
" Nu? "
" Já už to nevím! "
" Copak? "
" Já... já už nevím,... jak... se má... dělat...
Krakatit! "
" Tak vidíš, " děl starý spokojeně.
" Přece jen jsi něco našel. "
LIV
Prokopovi bylo, jako by jeli mírnou krajinou jeho dětství;
ale bylo příliš mlhy, a světélko dosahovalo stěží po kraj cesty mžikavými kmity;
po obou stranách silnice pak byl svět neznámý a zamlklý.
" Hohohot, " ozval se děda, a koník zajel ze silnice rovnou do toho zastřeného, němého světa.
Kola se bořila do měkké trávy;
Prokop rozeznával nízký úval, na obou stranách bezlisté háje a spanilá loučka mezi nimi.
" Prrr, " křikl starý a pomalu slézal z kozlíku.
" Vstávej, " povídal, " tak už jsme tady. "
Zvolna odepínal postraňky.
" Víš, sem na nás nikdo nepřijde. "
" Kdo? "
"... Četníci.
Pořádek být musí... ale oni vždycky chtějí já nevím jaké papíry... a povolení... a odkud, a kam...
Já se v tom ani nevyznám. "
Vypřahal koně a domlouval mu tiše:
" I mlč, dostaneš kousek chleba. "
Prokop, zdřevěnělý jízdou, sestoupil z kozlíku.
" Kde to jsme? "
" Tady, co je ta bouda, " děl starý neurčitě.
" Vyspíš se z toho, a bude to. "
Sejmul z oje lucernu a posvítil na prkennou boudičku, byl to seník či co, ale bylo to staroučké, chatrné a nakloněné.
" A já udělám oheň, " řekl zpěvavě, " a uvařím ti čaj, a až se vypotíš, bude ti zase dobře. "
Zabalil Prokopa do pytle a postavil před něj svítilnu.
" Počkej, co donesu dříví.
Sedni si tady. "
Užuž šel, ale něco ho napadlo;
zajel rukou do kapsy a díval se tázavě na Prokopa.
" Copak, dědečku? "
" Já... nevím... ale kdybys chtěl...
Já jsem taky planetář. "
Vylovil ruku z kapsy a ukázal: mezi prsty mu vykoukla bílá myška s rubínovýma očkama.
" Já vím, " zažvatlal rychle, " ty tomu nevěříš, ale... ta myška je moc hezká - Chtěl bys? "
" Chci. "
" To je dobře, " zaradoval se starý.
" Š-š-š ma-lá, hop! "
Otevřel dlaň, a bílá myška mu hbitě vyběhla po rukávě na rameno, čichla mu jemně k chlupatému uchu a schovala se v jeho límci.
" Ta je krásná, " vydechl Prokop.
Stařík zazářil.
" Počkej, co umí, " a už běžel k vozíku, hrabal v něm a vracel se s krabicí plnou narovnaných lístků.
Zatřepal krabičkou a vyjevil rozsvětlená očka do prázdna.
" Ukaž, myško, ukaž mu jeho lásku. "
Hvízdl mezi zuby jako netopýr.
Myška vyskočila, sjela mu po rukávě a hopla na krabici;
Prokop bez dechu sledoval její růžové tlapičky, jak hledají mezi lístky;
uchopila jeden do zoubků a chtěla jej vytáhnout;
jaksi nešel ven, i zatřepala hlavou a popadla hnedle sousední;
povytáhla jej, sedla na bobek a hryzala si malinké drápky.
" Tak to je tvá láska, " šeptal starý nadšeně.
" Vem si ji. "
Prokop vyňal vysunutý lístek a sklonil se rychle k světlu.
Byla to fotografie děvčete... toho s rozpoutanými vlasy;
má obnažen překrásný prs, a tady ty náruživé, bezedné oči - Prokop ji poznal.
" Dědečku, " zasténal, " to není ona! "
" Ukaž, " podivil se starý a vzal mu obrázek z ruky.
" A-a, to je škoda, " broukal lítostivě.
" Taková slečna!
Lala, Lilitko, to není ona, nanana ks ks ma-lá! "
Zastrčil obrázek a zas tak tichounce zapištěl.
Myška se ohlédla rubínovou zorničkou, popadla zas tamten lístek do zubů a škubala hlavou;
ne, nešlo to;
vyňala sousední a začala se podrbávat.
Prokop se chopil obrázku;
byla to Anči, venkovský snímek;
neví co s rukama, má nedělní šaty a tak tu pěkně a hloupě stojí - " To není ona, " šeptal Prokop.
Děda mu vzal obrázek, pohladil jej a jako by mu něco povídal;
pohlédl nespokojeně, smutně na Prokopa a zas tak tenince pískl.
" Zlobíte se? " ptal se Prokop nesměle.
Starý neřekl nic a zamyšleně hleděl na myšku.
Znovu se pokoušela vyjmout ten zakleslý lístek;
ne, není možno;
otřepala se a vytáhla cíp sousedního.
Byl to obrázek princezny.
Prokop zaúpěl a pustil jej na zem.
Starý se mlčky shýbl a zvedl obrázek.
" Já sám, já sám, " chraptěl Prokop a hnal se rukou ke krabici.
Děda mu zadržel ruku:
" To se nesmí! "
" Ale tam... tam je ona, " drtil Prokop, " tam je ta pravá! "
" A-a, tam jsou všichni lidé, " řekl starý a hladil svou krabici.
" Teď dostaneš planetu. "
Zasykl tiše, myška mu vyklouzla z rukávu, vytáhla zelený lístek a zas byla ta tam, jako střela;
patrně ji Prokop poplašil.
" Tak si to přečti, " povídal stařík zavíraje pečlivě krabici.
" Já zatím přinesu roští;
a už se netrap. "
Pohladil koníka, uložil krabici na dně vozu a zamířil k háji.
Jeho světlý režný kabát se mihal ve tmě;
valášek ho sledoval pohledem, pohodil hlavou a pustil se za ním.
" Ihaha, " bylo slyšet zpívat dědečka, " ty chceš jít se mnou?
A-a, vida ho!
Hoty, hotyhot, ma-lý! "
Zapadli v mlze, a Prokop si vzpomněl na zelený lístek.
" Vaše planeta, " četl u blikavého plamínku.
" Jste člověk šlechetný, srdce dobrého a ve svém povolání nad jiné učený.
Bude vám mnoho protivenství vytrpěti;
ale budete - li se střežiti prudkosti a vysokomyslnosti, dosáhnete vážnosti u svých sousedů a vynikajícího postavení.
Mnoho ztratíte, ale později odměněn budete.
Vaše nešťastné dny jsou úterý a pátek.
Saturn conj. b. b.
Martis.
DEO gratias. "
Dědeček se vynořil ze tmy s náručí plnou větviček a za ním bílá hlava koně.
" Tak co, " šeptal napjatě a s jakýmsi autorským ostychem, " četl jsi?
Je planeta dobrá? "
" Je, dědečku. "
" Tak vidíš, " oddychl si stařík uspokojen.
" Všechno dopadne dobře.
Nu chválabohu, jen když je to tak. "
Složil hromadu roští a radostně brebentě rozžehl před boudou ohníček;
zas něco kutil ve voze, přinesl kotlík a cupal pro vodu.
" Hned, hned to bude, " brumlal horlivě.
" Vař se, vař, máme tu hosta. "
Pobíhal jako vzrušená hospodyňka;
hned tu byl s chlebem a čichaje rozkoší rozbaloval kousek selské slaniny.
" A sůl, sůl, " pleskl se do čela a zas běžel k vozu.
Konečně se uvelebil u ohníčka, dal Prokopovi větší díl a sám pomalu žmoulal každé sousto.
Prokopovi šel do očí kouř či co, slzel a jedl;
a dědeček každé druhé sousto podával koníkovi, který nad ním skláněl svou ozářenou lysinu.
A teď ho pojednou Prokop poznal závojem slz: vždyť je to ta stará, vrásčitá tvář, kterou vždycky vídal na dřevěném stropě své laboratoře!
Co se na ni nadíval usínaje! a ráno, když procitl, už nebyla k poznání, a byly to jen suky a léta a vlhkost a prach -
Dědeček se usmál.
" Chutnalo ti?
A-a, už zas se kaboní!
Ale, ale! "
Naklonil se nad kotlík.
" Už se to vaří. "
Zvedl se s námahou a belhal se k vozu;
za chvilku tu byl s hrnéčky.
" Na, podrž si to. "
Prokop si vzal hrnéček;
byly na něm namalovány pomněnky věnčící zlaté jméno " Ludmila ".
Četl to dvacetkrát, a vyhrkly mu slzy.
" Dědečku, " šeptal, " to... je... její jméno? "
Stařík se na něho díval smutnýma, vlídnýma očima.
" Abys to teda věděl, " řekl tiše, " je. "
" A... najdu ji někdy? "
Dědeček neřekl nic, jen rychle zamžikal.
" Ukaž, " ozval se nejistě, " já ti naleju. "
Třesoucí se rukou nastavil Prokop hrnéček;
a starý mu naléval opatrně tmavého čaje.
" Pij, " řekl měkce, " pokud je to teplé. "
" Dě-dě-děkuju, " vzlykal Prokop a upíjel trpkého odvaru.
Starý si zamyšleně hladil dlouhé vlásky.
" Je to hořké, " povídal pomalu, " tuze hořké, viď?
Nechtěl bys kousek cukru? "
Prokop zavrtěl hlavou, svíralo ho to v ústech hořkostí slz, ale v prsou se mu rozlévalo dobrodějné teplo.
Stařík hlasitě srkal ze svého hrnéčku.
" Tak se podívej, " řekl, aby něco zamluvil, " co já tu mám namalováno. "
Podal mu svůj hrnéček;
byla na něm kotva, srdce a kříž.
" To je víra, láska a naděje.
Tak už neplač. "
Stál nad ohněm s rukama sepjatýma.
" Milý, milý, " mluvil tiše, " už neuděláš to nejvyšší a nevydáš všechno.
Chtěl jsi se roztrhnout samou silou;
a zůstaneš celý, a nespasíš svět ani jej nerozbiješ.
Mnoho v tobě zůstane zavřeno jako v kameni oheň;
tak dobrá, je to obětováno.
Chtěl jsi dělat příliš veliké věci, a budeš dělat věci malé.
Tak je to dobře. "
Prokop klečel před ohněm a netroufal si zvednouti oči;
věděl nyní, že k němu mluví Bůh Otec.
" Tak je to dobře, " šeptal.
" Tak je to dobře.
Uděláš věci dobré lidem.
Kdo myslí na nejvyšší, odvrátil oči od lidí.
Za to jim budeš sloužit. "
" Tak je to dobře, " vydechl Prokop na kolenou.
" Nu tak vidíš, " řekl dědeček potěšen a usedl na bobek.
" Koukej, načpak je ten tvůj - jak říkáš tomu vynálezu? "
Prokop zvedl hlavu.
" Já... jsem už zapomněl. "
" To je jedno, " těšil ho starý.
" Přijdeš zas na jiné věci.
Počkej, co jsem chtěl říci?
Aha.
Načpak takový velký výbuch?
Ještě tím někomu ublížíš.
Ale hledej a zkoumej;
třeba najdeš... no třeba takové pf pf pf, " ukazoval dědeček pšukaje měkkými tvářemi, " víš? aby to dělalo jenom puf puf... a pohánělo to nějakou věc, aby se lidem líp pracovalo.
Rozumíš? "
" Vy myslíte, " mručel Prokop, " nějaký laciný pohon, ne? "
" Laciný, laciný, " souhlasil starý radostně.
" Aby to dalo hodně užitku.
A aby to taky svítilo, a hřálo, víš? "
" Počkejte, " přemýšlel Prokop, " já nevím - To by se muselo zkusit... z jiného konce. "
" No právě.
Zkusit to z jiného konce, a je to.
Nu tak vidíš, hned máš co dělat.
Ale teď toho nech, zítra je taky den.
Já ti ustelu. "
Zvedl se a cupal k vozu.
" Ható hot, ma-lý, " zazpíval, " půjdeme spat. "
Vracel se s hubenou peřinkou pod hlavu.
" Tak pojď, " řekl, vzal lucernu a vlezl do prkenné kůlničky.
" Nu, slámy je tu dost, " broukal ustýlaje, " pro všechny tři.
Chválabohu. "
Prokop usedl na slámu.
" Dědečku, " vyhrkl vyjeven, " podívejte se! "
" Copak? "
" Tady, na prknech. "
Na každém prkně kůlny bylo napsáno křídou velké písmeno;
a Prokop četl v blikajících kmitech lucerny:
K.. R.. A..... K.. A.. T..
" To nic, to nic, " zabreptal dědeček konejšivě a honem stíral písmena čepicí.
" Už je to pryč.
Jen si lehni, já tě přikryju pytlem.
Tak. "
Postavil se ve dveřích:
" Dadada ma-lý, " zazpíval třesavě;
a koník strčil do dveří své pěkné stříbrné čelo a otíral se hubou o stařečkův kabát.
" Tak jdi, jdi dovnitř, " kázal mu starý, " a lehni. "
Valášek vešel, hrabal kopyty u druhé stěny a poklekl.
" Já si pak lehnu mezi vás, " řekl dědeček;
" on ti tu koníček nadýchá, a bude ti teplo, tak. "
Sedl si potichu ve dveřích;
za ním ještě řeřavěl do tmy zhasínající ohýnek, a bylo vidět sladké, moudré oči koňovy, jak se po něm oddaně točí;
a starý si něco šeptal, pobroukával a kýval hlavou.
Prokopovi se svíraly oči mrazivou něžností.
Vždyť je to... vždyť je to můj nebožtík tatínek, napadlo ho;
bože, jak zestárl! má už takový tenký oškubaný krček -
" Prokope, spíš? " zašeptal starý.
" Nespím, " odpověděl Prokop chvěje se láskou.
Tu počal dědeček měkce prozpěvovat divnou a tichou píseň:
" Lalala hou, dadada pán, binkili bunkili hou ta ta... "
Prokop konečně usnul pokojným a posilujícím spánkem beze snů. | krakatit |
Autor: Čapek, Karel, Název: Hordubal, Žánr: román/novela
KNIHA PRVNÍ
I
Je to ten druhý od okna, ten v pomačkaných šatech: kdo by do něho řekl, že je to Amerikán?
Nepovídejte, Amerikáni přece nejezdí osobním vlakem: jedou si v rychlíku, a ještě se jim to zdá málo, to prý v Americe jsou onačejší vlaky, o mnoho delší vozy, a v nich takový bílý waiter podává ledovou vodu a ice-creamy, víte?
Haló, boy, huláká takový Amerikán, dones sem pivo, rundu piva, všem ve voze sklenici, ať to stojí třeba pět dolarů, damn!
Kdepak, lidičky, v Americe, to je život, marno tady mluvit!
Ten druhý od okna klímá s otevřenými ústy, zpocen únavou, a hlava se mu klátí jako neživá.
Ach bože, ach bože, to už je jedenáct, třináct, čtrnáct, patnáct dní;
patnáct dní a nocí prosedět na kufru, spát na podlaze nebo na lavici, lepkavý potem a zdřevěnělý, ohlušený bušením mašin;
toto už je patnáctý den;
kdybych mohl aspoň natáhnout nohy, nastlat si pod hlavu sena a spát, spát, spát...
Tlustá židovka u okna se štítivě tiskne do kouta.
To tak, ještě to usne a svalí se to na mne jako pytel;
kdopak ví, co s ním je, - vypadá, jako by se válel v šatech po zemi nebo kde;
a ty jsi mi nějaký divný, hned bych si sedla jinam, ach bože, kdyby už byl konec cesty!
A ten druhý od okna se naklání, padá kupředu a trhnutím se probouzí.
" To je horko, " navazuje opatrně hovor stařík s tváří kramáře.
" Kam jedete? "
" Do Krivé, " vypravil ze sebe člověk.
" Do Krivé, " opakuje kramář znalecky a blahovolně.
" A z daleka, z daleka? "
Ten druhý od okna neodpovídá, utírá si špinavou prackou zvlhlé čelo, je mu mdlo slabostí a závratí.
Kramář uraženě zafuní a odvrací se k oknu.
Ten druhý si netroufá podívat se oknem, schovává oči na poplivané podlaze, čeká, že se ho zeptají ještě jednou.
A pak jim to řekne.
Z daleka.
Až z Ameriky, pěkně prosím.
Ale jděte, až z Ameriky?
A to jedete tak daleko na návštěvu?
Ne, já se vracím domů.
Do Krivé.
Mám tam ženu a holčičku.
Hafia se jmenuje.
Hafia.
Tři roky byla stará, když jsem odejel.
Tak vida, z Ameriky!
A jak jste tam byl dlouho?
Osm let.
Osm let už tomu je.
A po tu celou dobu jsem měl džob na jednom místě.
Jako majner.
V Johnstownu.
Já tam měl krajana, Michal Bobok se jmenoval.
Michal Bobok z Talamáše.
Toho to zabilo, je tomu pět let.
Od té doby jsem neměl s kým mluvit, - pěkně prosím, jak jsem se měl s nimi dorozumět?
Copak Bobok, ten se naučil po jejich, ale to víte, když má chlap ženu, myslí na to, jak by jí jedno po druhém vypravoval, a to v takové cizí řeči nejde.
Jmenuje se Polana.
A jak jste tam mohl pracovat, když jste se nemohl dorozumět?
Nu, jak: řekli mi jen Ellou, Hordubal, a ukázali mi můj džob.
Až sedm dolarů denně jsem bral, prosím pěkně.
Seven.
Ale draho je v Americe, páni.
Nestačí ani dva dolary na živobytí.
Pět dolarů týdně na nocleh.
A tu řekne ten pán naproti:
Ale to jste, pane Hordubal, musel našetřit krásné peníze!
Ach ja, daly by se našetřit.
Ale já je posílal domů ženě - řekl jsem vám, že se jmenuje Polana?
Každého měsíce, pane, padesát, šedesát, až devadesát dolarů.
Ale to šlo, dokud byl Bobok živ, protože Bobok dovedl psát.
Šikovný člověk, ten Bobok, ale zabilo ho to před pěti lety, trámy na něho spadly.
Pak už jsem nemohl peníze posílat domů a dával jsem je do benku.
Přes tři tisíce dolarů, pěkně prosím, a ty mně ukradli.
Ale to není možné, pane Hordubal! co to říkáte?
Yessr, přes tři tisíce dolarů.
A vy jste je nežaloval?
Pěkně prosím, jak žalovat?
Náš formen mne dovedl k nějakému lojerovi;
ten mi plácal na rameno, okej, okej, ale musíš platit advans;
a formen mu řekl, you ' re a swine, a zas mě strkal po schodech dolů.
Tož tak je to v Americe, prosím, marno mluvit.
Jezus, Jezus, pane Hordubal, tři tisíce dolarů?
To jsou velké peníze, to je celý majetek, Bože nebeský, takové neštěstí!
Tři tisíce dolarů, kolik je to na naše peníze?
Juraj Hordubal cítí mocné uspokojení: to byste se všichni po mně ohlíželi, vy všichni tady, kdybych vám začal povídat;
z celého trejnu by se sbíhali lidé podívat se na člověka, kterého v Americe okradli o tři tisíce dolarů;
yessr, to jsem já.
Juraj Hordubal zvedá oči a rozhlíží se po lidech;
tlustá židovka se tiskne do kouta, kramář se uraženě dívá z okna a něco bezzubě přežvykuje, tetka s košem na klíně pozírá na Hordubala, jako by s něčím hluboce nesouhlasila.
Juraj Hordubal se zase zavírá do sebe.
Taky dobře, já se vás neprosím;
pět let jsem s nikým nemluvil, a šlo to.
A to se, pane Hordubal, z té Ameriky vracíte bez groše?
Kdepak, já měl dobrý džob, ale peníze jsem už nedával do benku, you bet!
Do kufru, pane, klíček zavěsit pod košili, a je to.
Sedm set dolarů si vezu domů.
Well, sir, já bych tam byl zůstal, ale ztratil jsem employment.
Po osmi letech, pane.
Look out, sir.
Příliš mnoho uhlí nebo co.
Z našeho pitu dostalo šest set mužů leave, pane.
A všude, všude jen propouštěli lidi.
Nikde roboty pro člověka.
Proto jedu zpátky.
Domů, víte?
Do Krivé.
Mám tam ženu a něco polí.
A Hafii, té byly tři roky.
Sedm set dolarů si vezu pod košilí a začnu zase gazdovat... nebo půjdu do nějaké factory.
Nebo dříví kácet.
A to se vám, pane Hordubal, po ženě a dítěti nestýskalo?
Jej Bohu, stýskalo;
ale já jsem jim, pěkně prosím, posílal peníze a myslel jsem, toto na krávu, toto na strych pole, toto Polaně na cosi, však sama bude vědět.
Každý dolar byl na něco.
A když jsem dával peníze do benku, to už bylo jako stádo krav.
Yessr, a to mně ukradli.
A psala vám někdy vaše žena?
Nepsala.
Neumí psát.
Ale vy jste jí psal?
No, sir.
Can t write, sir.
Od té doby, co zemřel Michal Bobok, jsem jí neposílal nic, jen peníze ukládal.
Ale telegrafoval jste jí aspoň, že přijedete?
Ale co, ale co, na to je škoda peněz.
Lekla by se, kdyby přišel posel, ale mne se nepoleká.
Haha, kdežpak!
Třeba si myslí, že jste mrtev, pane Hordubal;
to víte, když tolik let od vás nedostala ani zprávičku - Mrtev?
Takový chlap jako já, a mrtev?
Juraj Hordubal se dívá na své uzlovité pěsti.
Takový chlap, co si to myslíte!
Polana je moudrá, Polana ví, že se vrátím.
Inu, jsme všichni smrtelní;
co když se Polana nedožila?
Shut up, sir;
bylo jí třiadvacet, když jsem jel, a silná, pane, silná jako řemen - to neznáte Polanu;
za ty peníze, za ty dolary, co jsem posílal, za ty aby nebyla živa?
No, thank you.
Nakvašený kramář u okna si stírá modrým šátkem pot.
Třeba zase řekne:
To je horko!
Horko, pane?
Tomu říkáte horko?
Měl byste být, pane, na lowerdecku;
nebo dole v shaftu na antracit...
Tam posílají niggery, ale já to vydržel, yessr.
Za sedm dolarů.
Hallo, Hordubal!
Hallo, you niggash!
Ach, pane, člověk mnoho vydrží.
Kůň ne.
Tam dolů už nemohli dát koně, aby tahali káry.
Příliš horko, pane.
Nebo takový lowerdeck na lodi...
Člověk mnoho vydrží, jen kdyby se aspoň mohl domluvit.
Něco na tobě chtějí, nevíš co;
a oni křičí, vztekají se, krčí rameny - Prosím pěkně, jak se mám v Hamburku doptat, kudy se jede do Krivé?
Oni mohou křičet, ale já ne.
Do Ameriky, to se vám jede jakoby nic;
jeden vás naloží na loď, jeden vás čeká tam - ale zpátky, pane, zpátky vám nepomůže nikdo.
No, sir.
Těžká, pane, je cesta domů.
A Juraj Hordubal kývá hlavou, teď už se mu kývá sama, klátí se těžce a neživě, a Juraj usíná.
Tlustá židovka u okna sevřela pohoršeně rty;
tetka s košem na klíně a uraženy kramář na sebe významně pohlédli:
Jaja, takoví jsou dnes lidé.
Jako dobytek.
II
Kdopak to jde, kdopak je to tam na druhém boku doliny?
Vida ho, pána v botách, snad montér nebo kdo, nese si černý stařík a šlape do vrchu - kdyby nebyl tak daleko, dal bych ruce k ústům a zahoukal na něho:
Pochválen Ježíš Kristus, pane, kolik je hodin?
Dvě s poledne, pasáčku;
kdybych nebyl tak daleko, zavolal bych na tebe, číže paseš krávy, a ty bys třeba ukázal: ta lyska, ta straka, ta hvězda, ta malina, tato jalůvka patří Polaně Hordubalové.
Tak, tak, hochu, pěkné kravky, radost pohledět;
jen je nepouštěj dolů k Čornopotoku, tam je tráva kyselá a voda hořká.
Tak vida, Polaně Hordubalové;
inu, dřív mívala jen dvě krávy;
a což, hochu, nemá ona i nějaké voly?
Ach, Hospodine, a jaké voly, podolské, rohy jako napřažené paže;
dva voly, pane.
A což ovce?
I barany, i ovce, pane, ale ty se pasou nahoře na Durné Polonině.
Moudrá a bohatá je Polana.
A muže nemá?
Co máváš rukou?
Nemá Polana hospodáře?
Ach, jaký hlupák, nepozná člověka;
stíní si oči dlaní a pozírá, pozírá jako pařez.
Juraj Hordubal cítí srdce tepat až v hrdle;
musí se zastavit a vydechnout, ahah! ahah!
Je toho až příliš, je to tak náhlé, zalyká se tím jako člověk, který padl do vody: najednou, najednou je doma, to jen udělal krok přes ten kamenitý výmol, a už ho to zaplavilo ze všech stran: ano, ten výmol tu vždycky byl, bylo tu křoví trnkové a i tehdy bylo ožehlé ohněm pasáků;
a zas kvetou v suti divizny, cesta se vytrácí v suché trávě a suché mateřídoušce, tady ten balvan zarostlý jafurou, encián, jalovce a kraj lesa, suché kravince a opuštěná salaš;
už není Ameriky a není osmi let;
je všecko, co bylo, lesklý brouk v hlavičce bodláku, klouzavá tráva a zdálky zvonce krav, sedlo nad Krivou, hnědé trsy ostřice a cesta domů - - cesta měkkými kroky horala, jenž nosí opánky a nebyl v Americe, cesta vonící kravami a lesem, vyhřátá jako chlebová pec, cesta do údolí, cesta kamenitá a vyšlapaná stády, rozbahnělá prameny, seskakující po kamenech, ach, Hospodine, jaká správná pěšina, prudká jako potok, měkká travou, drolící se štěrkem, mlaskající v mokřině, shýbající se pod koruny lesa: no, sir, žádný škvárový chodník, co pod botou skřípe, jako v Johnstownu, žádné rejlings, žádné zástupy mužů šlapajíc k majně, ani človíčka nikde, ani človíčka, jen cesta dolů, potok a zvonění stád, cesta domů, padání k domovu, zvonky telátek a u potoka modrý oměj -
Juraj Hordubal sestupuje dlouhými kroky, jakýpak kufřík, jakýchpak osm let;
tady je cesta domů a po té se to běží samo, jako se vrací stádo za soumraku s plnými vemeny, bimbam krav a zvonečky telátek: což sednout tady a vyčkat do soumraku, přijít do vsi se zvoněním stád, v hodinu, kdy báby vycházejí na zápraží a chlapi se opírají o plot: koukejte, koukejte, kdo sem jde?
Ale já - jako stádo z pastvy - rovnou do otevřených vrat.
Dobrý večer, Polano.
Ani já se nevracím s prázdnou.
Nebo ne, vyčkat až do tmy, až přejde boží dobytek, až všechno usne;
a zaklepat na okno, Polano!
Polano!
Jezu Kriste, kdo je tam?
Já, Polano, abys byla první, kdo mne vidí;
sláva ti, Bože.
A kde je Hafie?
Hafie spí;
mám ji probudit?
Ne, nech ji spát.
Buď pochválen Bůh.
A Hordubal vykročil ještě rychleji.
Jej Bohu, to se to jde, když se tak člověku rozběhnou myšlenky!
Ani jim nestačíš, marně natahuješ nohy;
hlava tě předběhne a je už u jeřabin na kraji dědiny, huš, husy, huš, a už jsi doma.
Měl bys zatroubit na hubu: kde jste kdo, pozírejte, kdo to jde, jaký Amerikán, tramtará, to koukáte, boys, hullo!
A teď ticho, tady jsme doma, Polana na dvorku vytlouká len, přikrást se odzadu a zakrýt jí oči - Juraj!
Jak jsi mne, Polano, poznala?
Chvála Bohu, abych nepoznala tvé ruce!
Hordubal běží dolinou, kufříku v ruce necítí, tam je složena celá ta Amerika, modré košile, šaty z manšestru a teddy-bear pro Hafii;
a tohle, Polano, pro tebe, látka na šaty, jaké se nosí v Americe, voňavé mýdlo, handbag s řetízkem, a toto, Hafie, je flashlight, zmáčkneš tuto ten knoflík, a svítí to, a tady ti vezu obrázky vystříhané z novin - ach, děvečko, já jich měl, po osm let jsem pro tebe schovával, co jsem kde našel;
musel jsem je nechat tam, už se mi nevešly do sjutkejsu.
Ale počkej, ještě tam v kufru je věcí!
A tady už, chvála Bohu, vede cesta přes potok;
žádná železná lávka, ale jen kameny ve vodě, musí se skákat z kamene na kámen a rukama házet, é, chaso, tamto v kořání olší jsme chodili na raky, kalhoty vykasány a mokří až po uši;
a je - li tuto v ohybu cesty ještě ten kříž?
Pochválen Ježíš Kristus, je tu, skloněn nad vozovou cestou, měkkou teplým prachem a vonící stádem, slámou a žitem;
a to už tu musí být plot Michalčukova sadu, a je tu, zarostlý bezem a ořeším jako tehdy, a je vyvrácený, tak jako byl;
sláva ti, Hospodine, to už jsme ve vsi, zdrávi došli, Juraji Hordubale.
A Juraj Hordubal se zastavuje, čertví cože ten kufřík je najednou tak těžký, jen setřít pot, a Jezus Maria, proč jsem se neumyl u potoka, proč jsem nevytáhl z kufříku břitvu a zrcátko, abych se oholil u potoka!
Vypadám jistě jako cikán, jako tulák, jako zbojník, což abych se vrátil umýt se, než se ukážu Polaně?
Ale to už nejde, Hordubale, dívají se na tebe;
za Michalčukovým plotem, za příkopem lopuchovým se nehnutě a vyjeveně dívá dítě.
Zavoláš na ně, Hordubale?
Řekneš, hej ty, jsi - li ty Michalčukův?
A dítě, pleskajíc bosými tlapkami, se dává na útěk.
Což obejít dědinu, myslí si Hordubal, a dostat se domů zadem?
To tak, aby na mne vyběhli, ty jeden, kam to lezeš?
Hybaj na cestu, nebo dostaneš bičem!
Co dělat, musí člověk jít středem dědiny;
ach, ty Bože, jen kdyby ten kufřík tak netížil!
Tvář tetky v okně za muškátem, vyjevené pohledy slunečnic, babka na dvorku něco vylévá, jako by se ohlížela zadnicí, děti se zastavují a civějí, hele, hele, jde někdo cizí, děda Kyryl mele naprázdno bradou a ani očí nezvedne, ještě jedno bodnutí u srdce, Bůh s námi, a vejdi se skloněnou šíjí do branky domova.
Ej, ty hlupáku, jak jsi se tak mohl zmýlit!
To přece není Hordubalovic dřevěná chalupa, dřevěný chlév a stodola z trámů;
toto je hotový dvorec, zděné stavení a střecha z tašek, na dvorku železná pumpa, z železa pluh a brány železné, nu, dvorec jakýsi;
chytro, Hordubale, chytro se ztrať i s tím svým černým kufříkem, než přijde gazda a řekne:
Nu co, co ty tady okouníš?
Dobrý den, hospodáři, nebývala tady Polana Hordubalová?
Prosím za odpuštění, pane, nevím, kam jsem dal oči.
Na zápraží vychází Polana a stane jako zkamenělá, oči vytřeštěny, ruce přesilně tiskne k prsoum a prudce, jíkavě vydechuje.
III
A teď neví Juraj Hordubal, co by řekl: tolik začátků si myslil, co to, že se sem žádný nehodí?
Nezakryje dlaněmi Polaně, nezaťuká v noci na okno, nevrátí se se zvoněním stád a se slovy požehnání;
ale ježatý sem vráží a neumytý, nu, jaký div, že se ženská poleká?
I hlas by ze mne vyšel divný a seškrcený - poraď, Hospodine, co se dá říci takovým světu nepodobným hlasem.
Polana ustupuje ze zápraží, až příliš daleko ustupuje, ach, Polano, já bych byl proklouzl i tak;
a říká hlasem, který skoro není hlas a skoro není její:
" Pojď dál, já - zavolám Hafii. "
Ano, Hafii, ale dřív bych chtěl tobě položit ruce na ramena a říci, nu, Polano, nerad jsem tě polekal;
sláva Bohu, že už jsem doma.
A vida, jak jsi se zařídila: nová je postel a vysoko nastlaná, stůl nový a těžký, na stěně svaté obrazy, inu, brachu, to ani v Americe nemají lepší;
podlaha z prken a v oknech muškát, dobře jsi, Polano, gazdovala!
Juraj Hordubal potichoučku usedá na svůj kufřík.
Moudrá je Polana a ví si rady;
jak to tu vyzírá, hádal bys, že má dvanáct krav, dvanáct i víc - Chvála Bohu, ne nadarmo jsem robotil;
ale to horko v shaftu, dušinko, kdybys věděla, jaké peklo!
Polana nejde;
Juraji Hordubalovi je nějak tísnivě jako tomu, kdo sám a sám je v cizí jizbě.
Počkám na dvorku, říká si, snad abych se zatím umyl.
Joj, svléknout košili a napumpovat si studené vody na plece, na hlavu, do vlasů, přehojně stříkat vodou kolem a zařičet libostí, hej! ale to by se jaksi nehodilo, ještě ne, ještě ne;
jen trochou vody z železné pumpy ( bývalo tu dřevěné roubení a okov na vahadle, a ta hluboká tma dole, a jak to vlhce a chladně dechlo, když se člověk naklonil nad roubení ) ( toto je jako v Americe, tam mívají farmáci takové pumpy ) ( s plným okovem do chléva a napájet krávy, až se jim nozdry lesknou vlhkostí a hlasitě frkají ), jen trochou vody smáčí umolousaný kapesník a utírá si čelo, ruce, týl, achachach, to chladí, ždímá kapesník a hledá, kam jej pověsit, ještě ne, ještě tu nejsme doma, a mokrý jej cpe do kapsy.
" Tady máš tatínka, Hafie, " slyší Hordubal, a Polana k němu strká jedenáctileté děvčátko poplašených, bledě modrých očí.
" Tak ty jsi Hafie, " bručí Hordubal rozpačitě ( jej Bohu, pro tak velké dítě teddy-bear! ) a chce jí sáhnout po vlasech, jen tak prstem, Hafie;
ale děvčátko uhýbá, tiskne se k matce a nespouští očí z toho cizího mužského.
" Tak pozdrav přece, Hafie, " praví Polana tvrdě a žďuchá holčičku do zad.
Ach, Polano, nech ji - co na tom, že se dítě poleká!
" Dobrý den, " šeptá Hafie a odvrací se.
Jurajovi je náhle nějak divně, oči se mu zalily, tvář dítěte se před ním třese a rozplývá;
ale, ale, copak to - e nic, to nic není, jen že jsem už tolik let neslyšel ' dobrý den '.
" Pojď se podívat, Hafie, " praví honem, " co jsem ti přivezl. "
" Jdi, hloupá, " strká ji Polana.
Hordubal klečí u kufru, matičko boží, to se to všechno cestou zmuchlalo, a hledá elektrickou baterku, to se bude Hafie divit!
" Tak vidíš, Hafie, tady stiskneš ten gombík, a svítí to. "
Nu copak, copak, ono to nechce svítit;
Hordubal mačká na knoflík, obrací baterku ze všech stran a zesmutní.
" Copak se s tím stalo?
Aha, to asi vyschlo tam uvnitř, co je ta elektrika, - víš, bylo tak horko na lowerdecku - Inu, jasně to svítilo, Hafie, jako sluníčko.
Ale počkej, já jsem ti přinesl obrázky, to něco uvidíš! "
Hordubal loví z kufříku listy z magazínů a novin, kterými proložil těch pár kousků šatstva.
" Pojď sem, Hafie, ať vidíš, jak vypadá Amerika. "
Děvčátko se rozpačitě kroutí a ohlíží se po matce.
Polana suše a přísně ukazuje hlavou: jdi!
Dítě se nesměle, nerado šourá k tomu dlouhému cizímu pánovi - ach, vystřelit ze dveří a běžet, běžet k Marice, k Žofce, k holkám, které tam za humny zavíjejí do peřinky takové utěšené malé štěňátko -
" Podívej se, Hafie, tady ty dámy - a tu, pozírej, jak ti se bijí, haha, co? to je football, víš? taková hra, co se hraje v Americe.
A toto, ty vysoké domy - "
Hafie se ho už dotýká ramenem a nesměle se ptá:
" A co je toto? "
Juraje Hordubala to zaplavilo radostí a dojetím: tak vida, dítě si už zvyká!
" To... víš, to je Felix the cat. "
" Ale vždyť je to mačka, " protestuje Hafie.
" Haha, to se rozumí, že je to mačka!
Ty jsi moudrá, Hafie!
Ano, to je... takový americky kocour, all right. "
" A co on to robí? "
" To... to vylizuje tin, rozumíš? takovou plechovou krabici od konzervy.
To je advertisment na konzervy, víš? "
" A co je tady napsáno? "
" To je... to bude něco po americku, Hafie, tomu ty nerozumíš;
ale tuto, hleď, ty lodě, " odváděl honem řeč Hordubal.
" Po takové jsem plul. "
" A co je toto? "
" To jsou komíny, víš?
Ty lodě mají uvnitř parní mašinu, a vzadu takový... takový propeller... "
" A co tu je napsáno? "
" To si přečteš jindy, umíš přece číst, že? " uhýbá Hordubal.
" A toto, vidíš, to se srazily dvě káry - - "
Polana stojí na zápraží, ruce složeny na prsou, a suchýma upřenýma očima se dívá do dvorku.
Tam vzadu v jizbě se k sobě schylují dvě hlavy, pomalý mužský hlas se namáhá vyložit, co je toto a co ono, " to tak dělají v Americe, Hafie, a toto, hleď, to jsem sám jednou viděl, " a pak ten hlas vázne, váhá a bručí:
" Jdi, Hafie, jdi se podívat, kde je mamka. "
Hadie vyrazí na zápraží jako vysvobozená.
" Počkej, " zadrží ji Polana, " zeptej se ho, chce - li něco jíst... nebo pít. "
" Není třeba, dušinko, není třeba, " hlaholí Hordubal a hrne se na práh.
" To jsi hodná, že sis vzpomněla, děkuju mnohokrát, ale to nespěchá.
Třeba máš nějakou jinou práci - "
" Co robit je pořád, " podotýká Polana neurčitě.
" Tak vidíš, Polano, nu tak vidíš, nebudu tě vyrušovat;
jen si hleď svého, a já zatím - což já - "
Polana k němu zvedá oči, jako by chtěla něco říci, jako by toho chtěla říci najednou nějak mnoho, až jí to cuká rty;
ale spolkne to a jde po svém, neboť je vždycky co robit.
Hordubal stojí ve dveřích a dívá se za Polanou: což abych šel za ní do kůlny - ještě ne, ještě ne;
kůlna je tmavá, nu, nehodí se to jaksi.
Osm let, brachu, je osm let.
Rozumná žena je Polana, neskočí ti kolem krku jako mladice;
chtěl by ses jí zeptat na to a. ono, na pole, na dobytek, ale Bůh s ní, když má co robit.
Vždycky byla Polana taková.
Do práce, hbitá, moudrá.
Zamyšleně se dívá Hordubal na dvorek...
Čistý dvorek, mochničkou a rmenem prokvetlý, ani stružka močůvky nevytéká.
Což o to, poohlédnout se po hospodářství - ještě ne, ještě ne;
však Polana řekne sama, pojď se podívat, Juraji, jak jsem gazdovala: všecko murované a železné, všecko nové, tolik a tolik to stálo - A já řeknu:
Dobře, Polano.
I já ti nesu něco do hospodářství.
Dobře to Polana dělá;
a rovná je, rovná jako mladice, Hospodine, jaká rovná záda!
Vždycky tak rovně nesla hlavu, už jako dívčí - Hordubal vzdychl a podrbal se v týle: tož tak, Polano, ať je po tvém;
osm let jsi byla svou paní, to se nedá jen tak lámat;
sama řekneš, dobrý je muž v domě.
Zamyšleně se dívá Hordubal na dvorek.
Všecko je jiné a nové, zdárně si Polana vedla;
ale ta mrva, holenku, ta mrva se mi nechce líbit.
To není chlévský hnůj;
to je mra stájová.
Na zdi dva chomouty, na dvoře kobylince - ani se Polana nezmínila, že chová koně;
ale poslyš, koně, to přece není pro ženskou.
Do stáje patří chlap, tak je to.
Hordubal vraští starostlivě čelo: ano, toto je úder kopyta o prkenné pažení;
hrabe si kůň kopytem, snad by chtěl pít;
donesl bych mu vody v plátěném vědru, ale ne: až mi Polana řekne, pojď se, Juraji, podívat po našem hospodářství.
V Johnstownu měli koně tam dole ve štolách;
chodil jsem je poplácat po hubě - to víš, Polano, tam krávy nebyly;
chytit takovou krávu za roh a potřást jí hlavou, na - na - na, stará, héta! héta!
Ale kůň - nu, buď Bohu chvála, že tu budeš mít chlapa.
Ale teď zavonělo něco známého a starého, něco, co tu vonívalo od dětství.
Hordubal dlouze a s povděkem čichá: dřevo, smolná vůně dřeva, vůně smrkových polen na slunci.
Juraje to táhne k té hromadě polen, dobrá je hrubé ruce hrubá kůra, je tu i špalek se zaťatou sekyrou, dřevěný kozlík a pila, jeho stará pila, vyhlazená jeho prackami.
Juraj Hordubal zhluboka vydechl, zdrávi došli a pěkně vítám domů, svléká si kabát a vkliňuje poleno do pevných ramen kozlíku.
Zpocen a šťasten řeže Juraj dříví na zimu.
IV
Juraj se napřimuje a stírá si pot.
Inu pravda, toto je jiná práce a jiná vůně než tam dole v pitu;
pěkné, smolné dřevo má Polana, žádné pařezy, žádnou souš.
Rachají kačeny, s křikem se ženou husy, nějaký vůz tryskem rachotí a hrne se slavně do uličky.
Polana vybíhá z kůlny a běží, běží ( ach, Polano, vždyť ty klusáš jak děvče ), dokořán otvírá vrata do dvorku.
Kdopak to je;
kdopak to k nám jede?
Prásk bičem, hý, vysoko letí zlatý a teplý prach, do dvorku se řítí spřežení, žebřiňák řinčí a na něm pěkně po maďarsku stojí chlapík, vysoko drží opratě, vysoko zpívá brrr, seskakuje z vozu a plochou dlaní uhodí koně po mokré šíji.
Od vrat se blíží Polana, bledá a jaksi odhodlaná.
" To je Štěpán, Juraji.
Štěpán Manya. "
Člověk skloněný nad postraňky se prudce vzpřímil čelem k Jurajovi.
Jsi ty mi nějaký černý, diví se Hordubal, Hospodine, jaký havran!
" Byl tu za čeledína, " dodává Polana tvrdě a zřetelně.
Člověk zamumlal a sklonil se k postraňkům, odpíná váhy a vyvádí koně, drží je oba jednou rukou u huby a druhou zničehonic podává Hordubalovi.
" Zdrávi dojeli, hospodáři. "
Hordubal si honem utírá ruku o nohavici a podává ji Štěpánovi;
cítí se zmaten a nějak velice polichocen, upadá do rozpaků, brumlá cosi a ještě jednou potřese Štěpánovi rukou po americku.
Nevelký je Štěpán, ale sporý;
jde Jurajovi jen po ramena, ale dívá se mu do očí drze a palčivě.
" Pěkné koně, " bručí Hordubal a chce je pohladit po nozdrách;
ale koně se vzpínají a počínají tančit.
" Pozor, hospodáři, " varuje Manya a v očích mu výsměšně blýskne.
" Jsou to uheráci. "
Ach, ty černý, myslíš, že se nevyznám v koních?
Nu pravda, nevyznám, ale zvyknou si koně na gazdu.
Koně trhají hlavami, jenjen vyrazit;
ruce do kapes, Hordubale, a neuhýbej, ať si ten černý nemyslí, že se bojíš.
" Toto je tříroček, " povídá Manya, " z vojenského hřebce, o - o - oj, " trhá hubou koně, " c - c - c!
Eé, čerte!
Ajda! "
Kůň jím smýká, ale Štěpán se jen směje;
a Polana přistupuje ke koni a podává mu kus chleba.
Štěpán po ní blýskne zuby a očima a přidrží koně za řetízek udidla.
" Ej, ty!
S - s - s! "
Vypadá to, jako by vrýval koně do země, v zubech mu syká úsilí;
kůň stojí s krásně vypjatou šíjí a chňapá pysky po dlani Polanině.
" Hý, " volá Manya a poklusem, zavěšen na hlavách koní, vede je do stáje.
Polana se dívá za nimi.
" Čtyři tisícky za něj nabízejí, " praví oživeně, " ale nedám ho;
Štěpán říká, že stojí za osm.
Tu klisničku budeme na podzim krýt - " Nu, ví čert, proč se zarazila, jako by se kousla do jazyka.
" Musím jim přichystat obroku, " povídá a váhá, neví, jak odejít.
" Tak, tak, obroku, " souhlasí Juraj.
" Pěkný koník, Polano;
a což, je dobrý do tahu? "
" Toho je k vozu škoda, " dí Polana. podrážděně.
" To není selský tahoun. "
" Nu proto, " nutí se Hordubal.
" Pravda, škoda by ho bylo, junáka.
Pěkné koně máš, dušinko, radost se podívat. "
Tu již vychází Manya ze stáje a nese dvě plátěná vědra na vodu.
" Osm tisíc za něj bude, hospodáři, " praví s jistotou.
" A ta klisnička by se měla na podzim krýt.
Mám pro ni slíbeného hřebečka, ej, jaký satanáš! "
" Brutus nebo Hegüs? " obrací se Polana v polou cesty.
" Hegüs.
Brutus je těžký. "
Manya ukazuje zuby pod černými vousisky.
" Já nevím, jak vy, hospodáři, ale já mnoho nedám na těžké koně.
Sílu mají, ale žádnou krev, pane.
Žádnou krev. "
" Nu ano, " praví Hordubal nejistě.
" S krví je to tak.
A což kravky, Štěpáne? "
" Krávy? " diví se Štěpán.
" Aha, vy myslíte krávy.
A - áno, hospodyně má dvě krávy, prý pro mléko, říká.
Vy jste ještě nebyl ve stáji, pane? "
" Ne, já - víš, já jsem se před chvilkou vrátil, " dí Hordubal a upadá do rozpaků: inu, ta hromada pořezaného dříví se nedá zapřít;
ale zároveň má radost, že tak šťastně začal Štěpánovi tykat jako gazda čeledínovi.
" Áno, " povídá, " právě jsem se tam chystal. "
Štěpán ho úslužně vede nesa vědérce s vodou.
" Máme tam - - hospodyně tam má nové hříbátko, třínedělní, a jednu plnou klisnu;
dva měsíce tomu, co byla u krytí.
Tudy, pane.
Tady ten valach už je napolo prodán, dvaapůl tisíce, pane.
Dobrý kůň, ale já musím zapřahovat tříročka, aby se vyběhal.
Nechce stát. "
Manya zas cení zuby.
" Valach půjde na vojnu.
Všichni koně od nás šli na vojnu. "
" Tak, tak, " povídá Juraj.
" Nu, máš tu čisto.
A byl jsi ty, Štěpáne, na vojně? "
" U jízdy, pane, " zubí se Manya a napájí tříročka.
" Pozírejte, hospodáři, jaká suchá hlava, jaký zadek - ejda! no tak, c - c - c, - pozor, pane! och, jaký zbojník, povídá a uhodí koně pěstí po šíji.
" Ach, pane, to je kůň! "
Hordubal se necítí doma v ostrém výparu konírny;
brachu, to jinak je cítit kravín, mrvou a mlékem, pastvou a domovem - - " Kde máš to hříbátko? " ptá se.
Hříbátko je ještě kudrnaté a právě saje, jsou to samé nohy;
kobyla se otáčí hlavou a moudrýma očima po Hordubalovi:
Nu, co ty jsi zač?
Juraj jihne a hladí klisnu po kýtě;
je teplá a hladká jako samet.
" Dobrá klisna, " praví Štěpán, " ale těžká.
Hospodyně ji chce prodat - to víte, hospodáři, sedlák koně nezaplatí, a na vojně chtějí jen horkou krev.
Neosvědčují se chladní koně.
Lepší je stejnorodá stáj, " míní Štěpán.
" Já nevím, jak se na to díváte vy, pane - "
" Nu, Polana tomu rozumí, " bručí Hordubal váhavě.
" A což voly, voly Polana nemá? "
" Nač voly, pane? " šklebí se Manya.
" Na pole stačí klisna a valach - Maso špatně platí, hospodáři.
Ještě tak chov bagounů - Viděl jste, jakého má hospodyně kance?
Šest bahnic, pane, a čtyřicet selat.
Selata se dobře prodávají, z daleka sem docházejí prasátníci.
Svině jako sloni, černý rypák, kopyta černá - "
Hordubal kývá povážlivě hlavou:
" A což mléko - kde pro ně berete mléko? "
" Od sedláků, pěkně prosím, " směje se Manya.
" Ech ty, ty že chceš našeho kance na tvou špinavou svini?
Takového spolehlivého kanečka není v celém kraji.
Kolik konví mléka, kolik pytlů brambor za to dáš?
- Inu, pane, zbytečně se tady dřít.
Daleko do města, špatně se prodává.
Hloupý lid, pane.
Pěstuje všechno jen do huby.
Ať dává, když neumí prodat. "
Hordubal neurčitě pokyvuje.
Pravda, pravda, málo se tady prodávalo, ještě tak husy a kury.
Inu, toto je nějaký jiný svět:
Polana si ví rady, jen co je pravda.
" Daleko prodat, " rozumuje Štěpán, " a jen to, co stojí za to.
Kdo by chodil na trh s hrudkou másla?
Je ti na nose vidět, že nic nemáš, nu tak slev, nebo jdi k čertu! "
" A odkud jsi ty? " diví se Juraj.
" Tady dole, z Rybárů, znáte, pane? "
Nezná Hordubal, ale kývá: tak, tak, z Rybárů;
co by neznal gazda?
" Jiný kraj, pane, bohatý, a jaká rovina!
Například rybárský močál - celý zdejší kraj by se do něho vešel jako křivák do kapsy;
a tráva, pane, tráva až po prsa. "
Manya mávl rukou.
" Ech, všivý kraj tady, zaořeš, a jen kamení obracíš.
U nás kopeš studnu, a pořád černá půda. "
Hordubal se zasmušil.
Co ty víš, ty Tatare, - já, já jsem tu oral a obracel kamení;
ale zato ty lesy, Hospodine, a ty pastviny!
Rozmrzen vychází Juraj ze stáje.
Všivý kraj prý - tak co sem, čerte, lezeš?
Špatně - li je tu stádům?
Nu, chvála Bohu, však toto je hodina stád;
už klinkají v dolině a vyzvánějí na kraji dědiny;
zvonce křaplavé, hluboké a pomalé, pomalé jako krok krávy;
jen vysoké zvonečky telátek běží překotem - nu, nu, i ty budeš kravou a půjdeš vážně a těžce jako stádo, jako i my.
Zvonění stád se blíží, a Juraj by smekl klobouk jako při klekání, Otče náš, jenž jsi na nebesích;
jako řeka se blíží zvonění, dělí se v těžké krůpěje, rozlévá se po celé dědině;
kráva za kravou se odděluje od stáda a bimbam bimbam míří do svého chléva, vůně prachu a mléka, bimbam ve vratech, a kývajíce hlavami stoupají dvě kravky do dvora Hordubalů, zvířata moudrá a mírná, a míří do dveří chléva.
Hordubal si hluboce oddechl:
Nu, i já už jsem doma, sláva ti, Bože;
toto je návrat domů.
Klekání stád se rozptyluje dědinou a dozvání, netopýr klikatým letem se vydává za mouchami po stopách stáda, dobrý večer, gazdo;
z chléva se táhlým bučením ozývá kravička.
Nu, nu, už jdu.
Potmě vchází Juraj do chléva, ohmatává rohy, tvrdé a chundelaté čelo, mokrou papulu a nozdry, měkce zřasenou kůži na krku;
nahmatává plecháč a trojnožku, usedá k plnému vemeni a dojí po struku struk, až mléko crčí do plecháče;
a tence, polohlasem počíná Juraj zpívat.
Ve dveřích chléva se rýsuje temná postava.
Hordubal nedozpíval.
" To jsem já, Polano, " bručí omluvně.
" Aby si na mne dobytek zvykl. "
" Půjdeš už k večeři? " ptá se Polana.
" Až podojím, " mluví Hordubal ze tmy:
" Štěpán bude jíst s námi. "
V
Juraj Hordubal usedá v čelo stolu, spíná ruce a říká modlitbu.
Tak to má být, když jsi teď gazdou.
Polana svírá rty, ruce sepnuty, Hafie vyvaluje oči a neví co dělat, Štěpán se mračně a zarytě dívá k zemi - ech, vy, což jste se nemodlívali, Polano?
Inu, od jiné víry je asi Štěpán, ale u stolu se sluší modlitba.
Vida je, rozmrzeli se, jedí rychle a mlčky, Hafie se taktak dloubá v talíři, - " Jez, Hafie, " káže suše Polana, ale sama dá stěží co do úst;
jen Štěpán hlasitě srká, skloněn nad talířem.
Po jídle kouká Manya jak a kudy ven.
" Počkej ještě, Štěpáne, " pobídl ho Hordubal.
" Co jsem chtěl říci - Ano, a jaká je letos úroda? "
" Otava byla dobrá, " uhýbá Manya.
" A žita? "
Polana rychle pohlédne na Štěpána.
" Žita, " souká ze sebe Manya.
" Ano, hospodyně totiž prodala ta pole nahoře.
Nestálo to za práci, pane.
Samý kámen. "
V Hordubalovi hrklo.
" Samý kámen, " bručel, " pravdaže samý kámen;
ale pole, Polano, je základ - - "
Štěpán sebejistě ukazuje zuby.
" Nic to neneslo, hospodáři.
Lepší jsou louky u řeky.
Kukuřice tam narostla co chlap vysoká. "
" U řeky, " diví se Hordubal, " tys koupila, Polano, půdu v rovině? "
Polana chce něco říci, ale spolkne to.
" Panské louky, hospodáři, " vysvětluje Manva.
" Půda jako mlat, hluboká, řepná.
Ale řepa se špatně platí Všechno se špatně platí, pane.
Raději vsadit na koně: vydaří se kůň, a dostane se víc peněz než za rok selské roboty.
Mít ještě kus roviny a postavit stáje tam dole - " Štěpánovi blýskají oči.
" Kůň patří do roviny, pane.
Kůň není koza. "
" Statkář by prodal ty louky, " podotýká Polana zamyšleně a počítá nahlas, co by stály;
ale Hordubal neposlouchá, Hordubal myslí na pole žitná a bramborová, jež Polana prodala.
Pravda, samy kámen, ale nebyl - liž tam kámen odjakživa?
To už, kamaráde, patří k té práci.
Dva roky předtím, než jsem odejel, jsem obrátil kus úhoru v pole - ech, co ty víš o selské robotě!
Hafie se přikradla k Štěpánovi a opírá se mu loktem o rameno.
" Strýčku Štěpáne, " šeptá.
" Co je? " směje se Manya.
Malá se ostýchavě vrtí.
" Já jen tak. "
Štěpán ji bere mezi kolena a kolébá jí:
" Nu tak, Hafie, co jsi chtěla říci? "
Hafie mu šeptá do ucha:
" Strýčku Štěpáne, já ti dnes viděla krásné štěňátko! "
" Ale jdi, " diví se důležitě Manya.
" A já jsem ti viděl zaječici s třemi mladými zajíčky. "
" Jé, " žasne Hafie, " a kde? "
" V jeteli. "
" A budeš je na podzim střílet? "
Štěpán úkosem na Hordubala:
" Nu, nevím. "
Hodný člověk, myslí si Juraj s úlevou, dítě ho má rádo;. ke mně by tak nepřišla.
Což, zvykne si dítě;
ale že se ani nezmínila o těch obrázcích, co jsem jí dovezl a Ameriky.
Měl bych něco dát Štěpánovi, napadá Hordubala, a hledá očima svůj dřevěný kufřík.
" Máš své věci srovnané na lavici, " praví Polana - vždycky byla tak pečlivá, myslí si Juraj a jde vážně k té hromádce Ameriky.
" Tak toto je pro tebe, Hafie, ty obrázky a tady ten teddy-bear - "
" Co to je, strýčku? " vydechne Hafie.
" To je medvěd, " vysvětluje Manya.
" Vidělas už někdy živého medvěda?
Tam vzadu v horách jsou. "
" A tys je viděl? " naléhá Hafie.
" Nu, viděl.
Dělají brumbrum. "
" Toto je, Polano, tobě, " mumlá nesměle Hordubal.
" Jsou to hlouposti, nu, ale nevěděl jsem co... "
Juraj se odvrací a přehrabuje, co by ze svého vybral Manyovi.
" A toto, Štěpáne, " praví rozpačitě, " by se snad hodilo tobě: americký nůž a faječka americká - "
" Ach, ty, " vyhrkla zdušeně Polana, oči se jí zalily slzami a vyběhla ven - nu, Polano, co je?
" Děkuju uctivě, hospodáři, " klaní se Manya, ukazuje všechny zuby a podává Jurajovi ruku.
Ej ty, jakou ty máš sílu v ruce! s tebou by stálo za to se měřit.
Nu, chvála Bohu, oddychl si Hordubal, toto by bylo odbyto.
" Ukaž mi ten křivák, strýčku, " žadoní Hafie.
" Hleď, " honosí se Štěpán, " to je nůž až z Ameriky, tím ti vyřežu americkou panenku, nechceš? "
" Jé, strýčku, " piští Hafie, " ale jistě! "
Juraj se široce a blaženě usmívá.
VI
Ale ještě není vše vyřízeno, Juraj ví, co se sluší.
Když se člověk vrací z Ameriky, musí se ukázat v krčmě, se sousedy se přivítat a nabídnout pálenky.
Ať každý vidí, že ne s prázdnou a ne s hanbou se vrací.
Hej, hospodo!
Každému sklenku a chytro nalévej, což neznáš Hordubala a nejsem já majner z Ameriky?
Ať se rozkřikne po dědině, kdože se to vrátil, ej, půjdeme se podívat na Hordubala, ženo, halenu sem a širák - -
" Já se vrátím brzo, Polano, však jdi spat a nečekej, " domlouvá Juraj a zeširoka, okázale se hrne černou dědinou do krčmy.
Čím vším to voní dědina: dřevem a kravami, slamou a senem, a toto je pach husí, a toto čpí rmenem a kopřivami.
Není už v krčmě starý Salo Berkovič, jakýsi žid zrzavý vstává od stolu a nedůvěřivě se ptá:
" Přeje si pán? "
V koutě sedí jeden, kdo by to mohl být, mohl by to být Pjosa, pravdaže, Andrej Pjosa řečený Husár, zírá na Juraje, jako by chtěl křiknout:
Jsi ty to, Juraji?
I jsem to já, Andreji Husáre, jak mě tu vidíš.
- Nu, nezakřikl Pjosa a zírá;
a Hordubal, aby ukázal, že je zdejší:
" Živ - li starý Berkovič, krčmáři? "
Pihovatý žid staví na stůl sklenku kořalky.
" Šest let tomu, co je pochován. "
Šest let? ech, Pjoso, dlouhá to doba;
co zbude z člověka po šesti letech - a co po osmi?
Osm let, krčmáři, jsem nepil pálenky;
jej Bohu, byl bych ji někdy pil - hoře zapít, naplivat na cizotu, víš? ale zakázali pálenku v Americe.
Aspoň jsem poslal víc dolarů Polaně;
a vidíš, koně koupila a prodala pole.
Prý samé kamení.
A ty, Husáre, tys pole neprodal?
Inu, vidět, žes nebyl v Americe.
Žid stojí u pultu a zírá na Juraje.
Mám se s ním dát do řeči? myslí si žid.
Hovorný asi není, hledí jaksi taksi, raději ho nechat;
kterýpak ze zdejších by to mohl být?
Matěj Pagurko má syna kdesi, třeba je to syn Matějův;
čiže by to byl Hordubal, muž Polany Hordubalové, ten, co je v Americe -
Juraj zamžoural očima.
Žid se odvrací, musí rovnat sklenky na pultě;
a co ty, Pjoso, co schováváš oči pod obočím?
Mám tě zavolat jménem?
To máš tak, Andreji Pjoso: člověk si odvykne mluvit, huba mu zdřevění, ale - inu, i kůň, i kráva chce slyšet lidské slovo.
Pravda, vždycky bývala Polana tichá, a osm let nepřidá řeči, samota mluvit nenaučí;
sám nevím kde začít: neptá se ona - nepovídám, nepovídá ona - nechci se ptát.
Ech co, Štěpán je dobrý čeledín, i mluvení obstará za hospodyni.
Pole prodala hospodyně, koupila pustu v rovině, a máš to.
Hordubal upíjí a pokyvuje hlavou.
Pálí ta potvora, ale člověk si zvykne.
Štěpán - hodný chlap, zdá se;
rozumí koním a má rád Hafii;
a co se týče Polany - i zvykne si ženská, a samo přijde, co přijít má.
Ech, Pjoso, a co tvá žena - divná - li je někdy?
Nu, nabiješ jí, ale Polana je - jako zemanka, Andreji.
Tak je to.
Moudrá je, pilná a čistá - chvála ti, Bože.
Pravdaže divná.
A nese se, brachu, jako žádná druhá bába na dědině.
Neumím s ní, Husáre.
Jako vítr jsem měl vtrhnout domů a zatočit s ní, až by ztratila dech.
Tak se to dělá, Andreji.
Ale já - vidíš, nešlo to;
poděsila se, jako bych byl strašidlo.
I Hafie se nějak poděsila.
I ty, Pjoso.
Nu, tady mne máte, co dělat?
Když nepuknou ledy, sejdou pomalu.
Na zdraví, Andreji!
Andrej Pjosa, řečený Husár, vstává a jde ke dveřím, jako by neviděl;
ve dveřích se obrací, střelí očima zpátky a vyhrkne:
" Zdrávi došli, Juraji! "
Jsi ty podivín, Husáre;
jako bys nemohl přisednout - nemysli si, že jsem se vrátil jako žebrák: mám pěkných pár set dolarů, ani Polana to ještě neví.
Hle, poznal mne Pjosa;
tak vida, samo to přišlo, samo přijde i ostatní, zaradoval se Hordubal.
Žide, nalej mi ještě jednu!
Dveře se rozletí a hrne se do nich chlap, hrne se jako velká voda - ale vždyť je to Vasil Gerič Vasilů, kamarád nejlepší;
jen pozří, a už ke stolu, Vasile!
Juraji!
Škrábe takové chlapské pocelování a smrdí tabákem, ale dobré je, ech, ty Vasile!
" Vítám tě, Juraji, " povídá nějak starostlivě, " a cože jsi přijel? "
" A co, ty somáre, měl jsem tam umřít? " směje se Hordubal.
" Inu, " povídá Gerič vyhýbavě, " není teď sedlákům dobře.
Zdráv, pravda?
Chvála Bohu aspoň za to. "
Divný jsi, Vasile, sedáš jen na půl zadku a sklenku do sebe hore dnem převracíš.
Co nového?
Nu, starý Kekerčuk zemřel, ten týden po velké noci, dej mu Bůh věčnou slávu, a v neděli si bral mladý Horolenko Michalčukovu holku;
loni nám čert nadělil slintavku - Ja, Juraji, udělali mne tu starostou, bíro jsem, to víš, jen pro zlost - Hovor se trhá, Vasil Vasilů neví jaksi, co by povídal;
vstává a podává tlapu Jurajovi:
" Bůh tě potěš, Juraji;
musím už jít. "
Juraj se usmívá a otáčí sklenku v těžkých prstech.
Není už Vasil, jako býval, ach, Pane na nebi, jak ten dovedl pít, až okna řinčela;
ale přišel a poceloval - kamarád.
Bůh tě potěš, Juraji;
co ty tak, mám snad napsáno na nose, že se mi nepovedl návrat?
Hej že nepovedl, ale to ještě přijde;
pomalu, pomalu se budu navracet, každý den o kousek, a vidíš, najednou budu doma.
Mám peníze, Vasile;
i pole mohu koupit, i krávy, dvanáct krav, když budu chtít;
sám je vyženu na pastvu, třebas až na Volov Chrbát, dvanácti zvonci budou večer zvonit, a Polana bystře poběží otvírat vrata, jako dívčí - -
V krčmě ticho, žid dříme za pultem, což, dobrá je člověku taková samota;
točí se mu hlava, točí, ale tím se, kamaráde, srovnají myšlenky.
Vracet se krokem a pomalu, jako se vrací stádo;
ale což, přihnat se jako spřežení, šturmem vtrhnout do dvora, až trysknou jiskry - vysoko stát, vysoko držet opratě a seskočit - tu jsem, Polano, a teď tě nepustím;
vysoko na rukou tě donesu domů a přitisknu tě, až ti dech zajde.
Hebká jsi, Polano.
Osm let, osm let jsem na tebe myslel;
a teď teprve půjdu k tobě.
Hordubal zatíná zuby, až mu nabíhají svaly ve tváři.
Hý, koně divoké, hý!
Ať vidí Polana - kolena se jí zachvějí lekem a radostí, ať vidí: muž se vrací.
VII
Opilý jde Hordubal měsíční nocí;
opilý, neboť odvykl pálence, neboť odvykl takovým myšlenkám, neboť jde k ženě.
Co mrazíš, měsíci, - což nejdu dost ticho, tak lehce, tak lehce, že bych ani rosu na trávě nesetřel?
Ej, psiska po celé dědině, to jde Juraj Hordubal, po osmi letech se vrací chlap a ruce nese obloukem, aby vzal do nich ženu: tak, teď tě mám plnou náruč, a ještě to je málo, bral bych tě do úst a koleny svíral, mezi prsty bych tě chtěl cítit, Polano, Polano!
A co mrazíš, ty jeden?
Pravdaže jsem opilý, protože jsem pil na kuráž, protože se chci po hlavě vrhnout domů;
zavřít oči, zamávat rukama a skočit po hlavě - - tu mě máš, Polano, tu a tu a tu, všude, kde jsou tvé ruce, tvé nohy, tvá ústa;
ech, jak jsi veliká, co tě je od hlavy k patě, kdy já tě poberu celou.
Hordubal jde měsíční nocí a chvěje se po celém těle.
Nezavolal bys, nepromluvil bys v noci měsíční, neuděláš kol na této hladině;
ticho, ticho, ten světlý stín jsi ty, nejmenuj mne, to jsem já;
tak tiše tě držím, jako když roste strom, a neudělám kol na této hladině, nepromluvím, nevydechnu;
ach, Polano, bylo by slyšet, jak padá hvězda.
Ale ne, k nám měsíc nesvítí, u nás nemrazí měsíc;
svítí nad černým lesem, a u nás je tma, taková tma, co dýchá;
musíš potmě šátrat rukama a najdeš ženu, spí - nespí, nevidíš ji a je jí tu plno, tiše se ti směje a dělá ti místo;
jaképak místo pro takového kolohnáta, nevejdeš se, musíš se vtisknout mezi její paže;
a ona ti šeptá do ucha, nevíš co - řeč je chladná, ale teplý je šepot a temný, hned je tu ještě hustší tma, tak hustá a těžká, že ji hmatáš, a je to žena, tu vlasy, tu ramena, a dýchá, syká mezi zuby, dýchá ti temně do tváře - Ech, Polano, vyhrkl Hordubal, ach ty!
Tiše otvírá Juraj branku do dvora a chvěje se.
Na zápraží sedí Polana v světle měsíčním a čeká.
" Ty, Polano, " bručí Hordubal a srdce mu klesá.
" Proč nespíš? "
Polana se zatřásla chladem.
" Čekám na tebe.
Chtěla jsem se tě zeptat - Loňského roku jsme dostali za pár koní sedm tisíc;
tak co ty - co myslíš - "
" A - áno, " míní Hordubal váhavě.
" Dobré je to, což, zítra si o tom povíme - "
" Já chci teď, " praví Polana tvrdě.
" Proto čekám.
Já už nechci sloužit kravám... robotit na poli... nu, nechci! "
" Nebudeš, " povídá Hordubal a dívá se na její ruce, bílé ve světle měsíčním.
" Teď jsem tu já, abych robil. "
" A co Štěpán? "
Juraj mlčí, vzdychá, proč zrovna teď o tom mluvit?
" Nu, " bručí, " nebude tu dost práce pro dva. "
" A co koně? " namítá Polana rychle.
" Musí být někdo u koní, a ty koním nerozumíš - "
" Pravda, " uhýbá Hordubal.
" A co, nějak bude. "
" Já to chci vědět, " naléhá Polana a zatíná pěsti.
Ech ty, jaká jsi prudká!
" Jak ty chceš, Polano, jak ty chceš, " slyší Juraj svůj vlastní hlas.
" Zůstane Štěpán, dušinko...
Abys věděla, nesu peníze...
Všechno ti udělám. "
" Štěpán rozumí koním, " slyší Hordubal, " nenašel bys takového.
Pět let tu slouží - " Polana vstává, divná a bledá v světle měsíčním.
" Dobrou noc.
Jdi tiše, Hafie spí. "
" Co - co ty - kam jdeš? " udivil se Hordubal.
" Na půdu spat.
Ty spíš v jizbě, ty jsi - gazda. "
Něco tvrdého, něco zlého je v Polanině tváři.
" Štěpán - spí v konírně. "
Bez hnutí sedí Hordubal na zápraží a zírá do měsíční noci.
Tak, tak.
Hlava nechce myslet, zdřevěněla;
a co mi to sedí v krku, že se to nedá spolknout?
Ty spíš v jizbě, ty jsi gazda.
Tak je to.
Někde v dálce štěká psisko, ve chlévě zařinčel řetěz krávy.
Ty spíš v jizbě.
Ech, hlava pitomá! můžeš jí kroutit, a nic, nic - trne jen.
Prý gazda.
To všecko je tvé, gazdo, ty bílé stěny, dvůr, všecko: jaký jsi ty pán, celou jizbu máš pro sebe, sám se rozvalíš na posteli - inu, gazda!
A cože nemohu vstát, cože mám hlavu tak tupou - to snad ta pálenka, dřevěný líh mně nalil žid zrzavý, ale nešel - li jsem z krčmy, jako bych tančil?
Tož tak, v jizbě.
To chce Polana uctít gazdu, jako host bude spát - Nesmírná únava padá na Hordubala.
Nu ano, chce ona, abych si odpočinul, abych si pohověl po cestě;
ba, vždyť nemohu ani vstát, hloupé, mít nohy jako z rosolu.
A měsíc už zalezl za střechu.
" Odbila jedenáctá ho-di-na, chval každý duch Hospo-di-na - " To vyvolává ponocný - v Americe se nevolá, divná je Amerika.
Ať mne tu nevidí, hanba by byla, lekl se Hordubal a tiše, jako zloděj se krade do jizby.
Svléká kabát a slyší slabounký dech - sláva ti, Bože, Polana jen žertovala a spí tady;
ach, já hlupák, a já zatím jako pařez na dvorku!
Juraj se ticho, ticho krade k posteli a hmatá: to jsou vlásky, to paže tenoučká a chabá - Hafie.
Dítě zavrnělo a zarylo se tváří do podušky.
Pravda, Hafie.
Juraj si ticho sedl na kraj postele, přikreju nožičky dítěti: ech, Bože, jak si mám lehnout? dítě bych leda vzbudil.
To asi Polana chtěla, aby si dítě zvykalo na tátu.
Tož tak, tatko a dítě v jizbě a ona na půdě.
Něco zasvitlo v Jurajovi a - nu, nedá to pokoj.
Řekla:
Jdu spat na půdu.
A třeba to řekla naschvál: ty hloupý, můžeš přijít za mnou, víš, kde jsem: jdu na půdu spat.
Na půdě není Hafie.
Hordubal stojí ve tmě jako sloup a srdce mu buchá.
Polana je hrdá, neřekne: tady mě máš;
sám musíš za ní jako za dívčí, potmě budeš šátrat, a ona se potichu zasměje, ach, Juro, ty hloupý, osm let na tebe myslím.
Ticho, ticho leze Juraj na půdu.
Ach, jaká tma, Polano, kde jsi, slyším ti buchat srdce.
" Polano, Polano, " šeptá Hordubal a hmatá do černa.
" Jdi, jdi pryč, " zasténalo, zajektalo to ze tmy, " já tě nechci!
Prosím tě, prosím tě, Juraji, prosím tě - "
" Já nic, Polano, " bručí Hordubal nesmírně zmaten.
" Já jen... zeptat se, dobře - li tu spíš - "
" Prosím tě, jdi pryč, jdi, " jektá to ze tmy hrůzou.
" Chtěl jsem ti jen říci, " koktá Hordubal, "... všecko zůstane, dušinko, jak budeš chtít... i roviny můžeš přikoupit - "
" Jdi, jdi pryč, " křičí Polana beze smyslů -
- a Juraj neví, jak se dostal dolů, tak nějak, jako by střemhlav padal do propasti.
Ale kdež, nepadá, sedí na posledním schodku a padá do propasti.
Tak hluboko, Kriste Ježíši, tak hluboko padat!
A kdo to tu jíká?
To ty, to ty.
Já nehekám, já se jen pokouším dýchat a nemohu za to, že to tak zaúpí, a zas, a zas!
Nu jen si hekej, jsi doma, jsi gazda -
Hordubal se zastavil ve svém pádu, sedí na schodku a civí do tmy.
Ty spíš v jizbě, řekla, jsi gazda.
Tedy tak ty, Polano: osm let jsi byla svou paní, a teď se zlobíš, že máš mít gazdu nad sebou.
Ech, dušinko, podívej se, jaký to gazda: sedí na schodku a fňuká, nos bys mu utřela zástěrou, takový je to hospodář.
Hordubal cítí něco na hubě, sahá na to, i můj ty Bože, vždyť je to úsměv.
Hordubal se usmívá do tmy: jakýpak gazda, čeledín.
Přišel čeledín ke kravám, paní, a ty, Polano, budeš jako statkářka.
Nu, vidíš, všecko se to dá srovnat: koně i krávy, Štěpán i Juraj.
Krávy ti vypěstuju, Polano, radost se na ně podívat - a ovce;
všeho budeš mít, nad vším budeš gazdovat.
Tak vida, už to jde dýchat a neheká to;
můžeš do sebe nabrat vzduchu jako kovářův měch.
Kdežpak, hospodyně, čeledín nepatří do jizby;
půjde spat ke kravám, tam je jeho místo.
Člověk není aspoň tak sám, slyší někoho dýchat;
stane se mu, že zničehonic promluví nahlas a sám se toho lekne, ale ke krávě se může promluvit: otočí hlavu a poslouchá.
Dobře se v kravíně spí.
Ticho, ticho jde Juraj do chléva;
teplý pach krav ho ovane, pohnul se řetěz na žebři.
Héta, kravičky, héta, to jsem já;
chvála Bohu, slámy dost pro člověka.
" Odbila dvanáctá ho-di-na, chval každý duch Hos-po-di-na, i Ježíše, jeho syna - " Ne, to v Americe nebylo.
" Opatrujte světlo, oheň, by nebyl nikomu škoden - "
Tú - tú - tú ponocného roh, jako když bučí kráva.
VIII
Štěpán zapřahá koně k vozu.
" Dobrý den, hospodáři, " volá, " nechcete se podívat dolů na louky? "
Juraj se trochu mračí: což jsem já panský správčík, abych jezdil vozem obhlížet pole?
A což, není co robit, není kam jít s kosou na žita;
proč bych se nepodíval na Polanino gazdovství?
Široké plátěné gatě má Štěpán a modrou zástěru, - vidět, že je z roviny;
a černý je jako cikán.
" C - c, " mlaskne na koně, a už to s rachotem a řinčením letí, Juraj se má co držet žebřiny;
ale Štěpán stojí, klobouček nazad, opratě vysoko a pohrává bičem nad síjemi koní.
Nu, nu, pomalu, není tak naspěch.
" Ech ty, " povídá Juraj nespokojeně, " co tak táhneš koně u huby?
Vidíš, jak melou pysky, bolí je to. "
Štěpán se obrací a zubí se.
" To se musí, pane, " povídá.
" Aby nesli hlavu nahoru. "
" A k čemu, " namítá Hordubal.
" Ať nesou hlavu, jak jim narostla. "
" To se dobře platí, hospodáři, " vysvětluje Štěpán.
" Každý kupec se dívá, nese - li kůň hlavu hore.
Pozírejte, pane, pozírejte, teď běží dobře: po zadních nohách, a předníma jen tak hrabou po zemi.
C - c. "
" A nežeň je tak, " volá Hordubal.
" Učí se běhat, " praví Manya lhostejně.
" Ať se učí.
Co, pane, s pomalým koněm? "
Vozí - li Štěpán takto Polanu? přemítá Hordubal.
Celá dědina se ohlíží: to jede Hordubalova žena, inu, jako statkářka;
ruce založí a jede si.
A co by nezpychla? myslí si Juraj.
Chvála Bohu, je jiná než druhé ženštiny, tvrdá a rovná jako sloup;
zřídila dvorec jako kaštel, sedm tisíc stržila za pár koní, tak co, má proč nést hlavu nahoru.
To se, brachu, dobře platí.
" Tak tady je ta rovina, " ukazuje Štěpán bičem.
" Až po ty akáty patří paní. "
Hordubal slézá z vozu jako rozlámaný.
Roztřásl jsi mne, čerte.
Tak to je ta rovina;
pravda, tráva až po pás, ale suchá a tvrdá - nepovídej, to není řepná půda, to je step.
Manya se drbe na šíji.
" Přikoupit té roviny až tamto, hospodáři, třicet koní by se tu dalo pást. "
" Nu - u, " namítá Hordubal, " žír to, holenku, zrovna není. "
" Jaký žír? " šklebí se Manya.
" Kůň má být, pane, suchý.
Či chcete krmit koně pro řezníka? "
Hordubal neodpovídá a jde ke koním, plácá je po lysině.
" No - no - no, malý, neboj se, jsi chlapíček.
Co stříháš ušima?
A ty, ach, ty jsi moudrá!
Co hrabeš, co bys chtěla? "
Štěpán vypřahá koně, vztyčí se a povídá nějak ostře:
" Nemluvit na koně, pane.
Změknou. "
Hordubal se k němu prudce obrací:
Co ty tak na gazdu!
A co, to on třeba jen tak, aby si na mne koně nezvykli.
A já se ti do tvých koní míchat nebudu, ty somáre;
nu, nu, nemusíš se mračit.
Štěpán nechává koně volně pást a bere kosu, bude kosit seno;
jaký hlupák, nevzal s sebou ani druhou kosu.
Juraj povzdychl a zírá přes rovinu k vrchům nad Krivou.
Tam jsou aspoň pořádná pole - pravda, samý kámen, ale jsou to pole: brambory, ovsy, žita - někde žito ještě stojí, někde už vážou snopky - " A kdože, Štěpáne, koupil ta naše pole nahoře? "
" Nějaký Pjosa, " povídá Manya.
Aha, Pjosa, Andrej Pjosa Husár;
a proto on se v krčmě nehlásil, styděl se, že ženskou připravil o pole.
Juraj zírá k vrchům, divné, jako by pole Hordubalů seběhla z hor a sedla si do roviny -
" A Rybáry jsou tady dole? " ptá se Juraj.
" Tady dole, " povídá Štěpán.
" V tuto stranu, tři hodiny cesty odtud. "
Tři hodiny cesty, vida, daleko ještě do Rybár.
Hordubal z dlouhé chvíle utrhne stéblo trávy a žvýká je;
je nakyslé jaksi a skřípavé - to tráva tam nahoře, na poloninách, chutná docela jinak, kořenitě, mateřídouškou.
Juraj se loudá po lukách dál a dál;
jaká rovina, nic nevidět než oblohu, ale není to taková obloha jako tam nahoře, je jakási zaprášená.
A tady lán kukuřice, pravda, co chlap je vysoká, samý chřást;
ach, Hospodine, cože kukuřice vypadá tak nepořádně - pustit do ní svině, to by to chrochtalo!
Kdežto žitné pole, to je jako kožich.
Akáty - Juraj nemá rád akáty;
tam nahoře jsou trnky a brsleny, jeřáby, jalovčí, a žádný takový ničemný akát.
Už není vidět ani Manyu v té jeho zástěře a vysokých botách.
Jaképak nemluvit na koně!
I kůň je moudré zvíře, stejně jako kráva;
řečí se naučí mírnosti.
Před Jurajem leží rovina, přepadá ho stesk, je to skoro jako moře, co tam! co tam!
Obrací se k vrchům, ech vy, i vás rovina užírá, dělá vás malé a hloupé;
ale šlapat nahoru, kamaráde, to aspoň poznáš, co je to země!
A už to tu Juraj nevydrží, uhání k dědině a nechává za sebou Štěpána s celým jeho spřežením.
Podívám se na žita, myslí si, ale běží hodinu, a vrchy jsou pořád ještě kdesi;
a to horko tady, ani větérek nevane - to máš tu tvou rovinu.
Kdo by byl řekl, že mě Štěpán tak daleko zavezl?
Jenom c - c, a už jsme byli kraj světa.
Rychlé koně má Polana: co, pane, s pomalým koněm?
Hordubal běží už dobré dvě hodiny, a tu konečně je kraj vsi: cikáni, holota jedna, válí se to mezi blínem a durmanem, a tuto už kovárna při silnici - - Hordubal se zastavuje, cosi ho napadá, ej, Polano, já ti ukážu!
A už se hrne do kovárny.
Hullo, mistře, udělejte mi hák, nu, jaký hák: hák jako závoru, ke dveřím hák, počkám si na něj.
Kovář nepoznává Hordubala, je tu tma a nevidí pro výheň.
Když hák, tož hák;
a kuje hák jako hrom.
A což, kováři, dobré koně má Hordubalová?
Inu, koně jako čerty, ale panské;
nic k práci, strýčku.
Ale kovat je, aha! dva chlapi aby takovou potvoru drželi.
Hordubal se dívá na ten rozžhavený kousek železa.
Něco ti přinesu, Polano, něco do domácnosti.
A co může, kováři, takový kůň stát?
Bůh mne netrestej, odplivuje kovář, chtějí prý za něj osm tisícek!
Tolik peněz za koně!
Zchromí se ti divoch, a co máš?
Lepší je huculský koník, nebo takový ten těžký valach, zadek jako oltář a prsa jako varhany - ba, bývali to dřív koně ve dvoře! ale teď - traktor!
Však prý statkář prodává louky: nač prý seno, nač koně, teď jsou mašiny -
Hordubal pokyvuje hlavou.
Pravda, mašiny - jako v Americe.
Musím dát pozor, aby Polana neudělala hloupost.
Přijdou mašiny, a co ty potom s koňmi?
Aha, tak vidíš;
ne, ne, Polano, nedám dolary za louky.
Pole a krávy, to je něco jiného, - mašin se lidé nenajedí.
A prý to nic nenese.
Inu, třeba i nenese, ale máš mléko a zrní.
Tak je to.
Hordubal se vrací domů a nese kus železa ještě horký.
Polana - asi vaří oběd;
a Juraj se krade po schodech k půdě a přidělává hák na vnitřní stranu dvířek.
Tak, ještě tuto ten kroužek - Po schůdkách vystupuje Polana, vraští obočí a hledí, co to, co to tam Juraj přitlouká, což, zeptá se? nezeptá, jen upřeně hledí.
" Už je to, Polano, " mručí Hordubal.
" Přidělal jsem ti jenom hák, aby ses mohla zavřít. "
IX
A už je ti to hloupé, Juro, Juraji: chodíš po dvoře, pozíráš a nevíš co dělat.
Kapustu pěstovat?
To není robota pro chlapa.
Sypat slepicím?
Svině krmit?
Ech, práce pro báby.
Všechno dřevo už je pořezáno a naštípáno, vyspravil jsi plot, to ono urobil z polen;
lelkuješ jako starý Kyryl, co mele naprázdno bradou tamto na dvorku u Michala Herpáka.
A sousedky pokukují, to je pěkný gazda, ruce v kapsách a zívá, i bodejž ti čelist vypadla!
Tam dole na lukách - je Manya;
co tam?
Nemluvit na koně a tak.
Buď si tam ty sám, co mně je rovina?
Vida ho, čeledín odkudsi, a řekne si, to a to kdybyste udělal, hospodáři.
A vidíš, udělám;
nemáš mně co poroučet, ale když to je ze dřeva, urobím to.
Dřív - lesy se kácely;
a prý se už dřevo neprodává, hnije v lese, pily stojí -
Hospodine, jednou zase krávy pást!
Ne dvě kravičky, to by bylo pro smích lidem, ale dvanáct krav, a hnát je třeba až na Volov Chrbát, v ruce topor na medvěda - A nikdo neřekne: nemluvit na krávy.
Musí se zakřičet na hovádka.
Ale Polana ani slyšet - prý osm stovek ti dá řezník za krávu, a ještě s tím dělá milosti.
Nu, co řezník - pro sebe bych pěstoval dobytek: ale když nechceš, dobrá.
Peníze do roviny ti. vrážet nebudu.
Nebo zapřáhnout krávy do vozu a jet do polí úrodu svážet.
Člověk jde, jde;
jednu ruku na jhu, hybaj!
O - ou!
Žádný spěch, jen tolik, co krávy stačí.
Ani v Americe jsem si nezvykl na jiný krok: jen jako když krávy jdou.
A s nákladem úrody dolů, kolo zachycovat za paprsky, celý naložený vůz držet v ruce - chvála Bohu, člověk aspoň ví, že má pracky.
To je, Polano, chlapská robota.
Ach slituj se, Bože, jaká marnost - jen ruce jednomu měknou;
a jaké jsou to šikovné ruce, tvrdé, americké.
Což, Polano, tobě se to běží, máš pořád co dělat, tu slípky, tu svině, tu cosi v komoře, ale chlapovi je hanba stát u plotu.
Kdybys aspoň řekla, ty, Juraj, to a to bys mohl udělat;
ale ty jako šipka, nelze na tebe ani promluvit.
Mohl bych ti vypravovat - třeba to: v Americe, Polano, smí chlap zametat, nádobí smí umýt a utírat podlahu, a není mu hanba;
dobře se mají báby v Americe.
Ale ty - mračíš se, jak jen něco vezmu do ruky, a prý se to nehodí, budou se ti lidé smát.
A což, ať se smějí, hlupáci.
Dělám něco ve stáji, nakrmím a napojím koně - zas Štěpán se mračí;
prý nemluvit na koně a tak.
To víš, ty!
A vůbec se mračí - nu, nu, jen mne nesežer těma očima.
Ani s hospodyní nemluví, hubu stěží otevře a jen těma očima - Zlost má, je zlostí celý žlutý, sám se užírá.
- I Polana se ho bojí, říká:
Jdi, Hafie, řekni Štěpánovi, ať udělá to a to, zeptej se Štěpána na to a ono - Hafie se ho nebojí.
Strýčku, řekne mu, a on ji pohoupe na kolenou, takto, Hafie, skáče hříbě, takto se kolébá kobyla - a zpívá;
ale jak někoho uvidí, jako by mu zatrhl, a už zaleze do stáje.
Hordubal se drbe v týle.
A čertví, mne se Hafie bojí.
Hraje si, hraje, ale jak přijdu - konec, nespustí ze mne oka, a jen pryč - Nu, běž si.
Ej, Hafie, vyřezával bych ti hračky, jen kdyby ses mi opřela o rameno a dívala se - jé, co to bude?
A co bych ti mohl vypravovat o Americe, děvče: černoši jsou tam a mašin takových - i Bůh s tebou, Hafie, a jdi si za tím svým Štěpánem.
Nežďuchej ji, Polano, bitím nikoho neochočíš;
ale kdybys ty někdy usedla, kdybychom spolu hovořili, přišla by Hafie a poslouchala by, o koleno by se mi opřela loktem - ledacos bych mohl povídat, s otevřenou papulí by dítě poslouchalo.
Inu, v zimě snad, v zimě u kamen -
Dole ze vsi poplašený křik husí a řinčení vozu - to se vrací Manya.
Juraj mávl rukou a klidil se za stodolu.
Co tady budu stát, nosem proti nosu!
Vezeš hromádku sena a hluku s tím naděláš, jako bys bůhvíco vezl.
- A tady je ticho, tady je člověk celému světu za chrbátem.
Nechali sad přestárnout, hrušky tu zrávaly a slívy, a teď nic.
Měly by se vyřezat ty přestárlé stromy a s podzimem vysadit mladé, ale ne;
už tu není nic starého, nic, co tu bývalo dřív, než ty neplodné stromy: jen tu spánembohem zůstaňte.
Stinný sádek tu býval, ale teď tu ryjí svině;
a ty kopřivy, Pane Bože!
Nemysli si, ledacos jsem v Americe viděl;
díval jsem se, a vida, to nebo to by šlo zařídit i doma.
Pěkné věci tam mají, šikovné, - jen toho nářadí všelijakého!
Nebo tohle - pěstovat zeleninu.
Nebo králíky.
Ale králíky nejlíp, až když máš dost chrástu od zeleniny.
A což, šlo by ledacos, všechno bych zařídil, jen kdybys, Polano, jen kdybys mrkla okem, co to Juraj robí.
A co to bude, Juraji?
Klece pro králíky, Hafie bude mít radost, i kožíšek jí ušiješ.
Nebo například holubník.
A což, nechtěla bys včeličky?
Mohl bych vyřezat úly, ne špalky, ale úly s takovým sklíčkem vzadu, aby bylo vidět dovnitř na včelstvo.
V Johnstownu byl majner, Polák, veliký včelař;
považ, i drátěnou kuklu měl na hubě.
Člověk se mnoho naučí.
Kdybys chtěla, Polano, kdybys jen pozřela - bylo by ledacos.
Nebo zeptat se: jak to a to dělají v Americe?
Inu, neptáš se, těžko ti co říci.
Člověku je hanba robit něco jen pro svou radost;
sám pro sebe - jako by si jenom hrál;
ale pro někoho druhého - plivne do dlaně, a ještě si píská.
Tak je to, Polano.
Sláva ti, Bože, toto už zvoní krávy, už je večer;
teď přijdou i naše kravky, třeba je přivázat, napojit, pohladit, Hafie zavolá, Štěpáne, tatko, k večeři;
Štěpán hlasitě srká, Polana mlčí, Hafie šeptá se strýčkem Štěpánem, nu, co dělat, dobrou noc, všici.
Hafie v jizbě, Polana na půdě, Štěpán ve stáji - ještě obejít dvůr a zalézt do chléva spat.
A tam, ruce pod hlavou, se může říkat i nahlas, co by se dalo robit a jak by co mohlo být.
A kravky - jako by rozuměly: otočí hlavu a hledí.
X
" Vyřiď, Hafie, že přijdu až večer. "
Tak, kus chleba a slaniny, a už je to, hajdy do vrchů.
Hordubalovi je volno a až teskno jako děcku, když uteklo mamce.
A stojí nad dědinou, jako by se tu cosi změnilo.
Co je?
Že toto bývalo pole Hordubalovo?
Pravdaže bývalo - samý kámen prý, a přece tu sklidil Pjosa žito, brambory tu má a políčko lnu;
vida, jak se spojilo Pjosovo pole s Hordubalovým!
Ale tuto výše, u té jeřabiny - odtud je vidět celou dědinu.
Tady je co se divit boží moudrosti:
Krivá se jmenuje dědina, a skutečně je křivá, stočená do oblouku, jako když kráva leží.
Střecha za střechou, všechny stejné, jako stádo ovec;
ale ten bílý dvorec je Polanin.
Jako by se sem ani nehodil, myslí si Juraj;
střecha červená, nová - řeklo by se, kdopak se to sem přistěhoval?
Ale kdosi z roviny, takoví lidé tam jsou, co dřeva nemají a musejí z cihel -
Rovina.
Odtud je vidět i rovinu.
Modrá, rovná - jako moře, inu, taková pustina.
Proto oni tak rychlo jedou: smutná jim je cesta, člověk jde - jde, a jako by šlapal na jednom místě.
Nešel by se do roviny jen tak dívat;
kdežto tady - jako svátek, člověk může jít jenom za nosem, a pořád má proč jít dál: tuto za ten ohyb cesty, za bystřinu, tam k tomu smrku, přes tuto pastvinu hore, a když už je tady, tož do lesa;
k poledni hledí les, samý buk, pně šedé a světlé, jako by tu ležela mlha;
a tu, tam, všude jako zardělé plamínky kvete brambořík.
A tuto, počuj, jaký plavý hřib, nadzvedá suché listí, ej, jaká silná a bílá noha;
a víš ty co? nechám tě tu, hřibe, hřibane, nenatrhám ani kukaček a zvonečků, ale kytku jahod pro Hafii, dole na kraji lesa, kde jsou nejsladší.
Hordubal stane a tají dech: srní;
tam na druhém boku stojí srna, plavá a světlá jako to loňské lupení, stojí v kapradí a jistí: co jsi ty, člověk či pahýl?
Pařez jsem, pahýl, jakási černá větev, jen neprchej;
což i ty se mne bojíš, zvěři divoká?
Ne, nebojí se;
utrhne lístek, dívá se, mele hubou jako koza.
Bek, bek, povídá, zadupe kopýtky a kluše dál.
A Juraj je nějak náhle přešťasten, lehko se mu jde hore a na nic nemyslí.
Jde jen, jde, a je mu dobře.
Srní jsem viděl, řekne večer Hafii - jé, a kde?
Inu, tam nahoře, - v rovině, Hafie, není srní.
A tuto už je to - nikdo neví, co vlastně: jakýsi srub rozpadlý, rozvalené trámy, ale trámce, Pane Bože, zvonice by se z nich dala sroubit, lilkem zarostlé a vraním okem, divokou lilií, kýchavicí, kapradím a kakostem, věru, divné místo a jako začarované, - tady se les obrací k půlnoci: černý les, les zarostlý mechem, černá je půda a mokvající, ano, prý tu i straší;
a jakési houby bělavé, průsvitavé, jako rosol, zaječí jetel a tma, vždycky taková tma;
ani veverku tu neslyšet, ani mušku, takový je to černý les, nerada tudy jdou děcka, a i chlap se pokřižuje.
Ale tuto je už kraj lesa, po kolena se brouzdáš borůvčím a zvedáš větve, a co toho lišejníku tu visí, ostružiní tě chytá za nohy, ech, člověče, ne lehko tě pustí les na poloninu, musíš se prodrat houštím jako kanec;
a hejdy! jako by tě z lesa vystřelil, jako by tě sám les vyplivl, stojíš na polonině, pochválen Pán Ježíš Kristus, tady jsme.
Širá je polonina: tu onde smrky, velké a mocné jako. církev, člověk by smekl širák a nahlas pozdravil;
a tráva hladká, klouzavá, kratičká, měkce se po ní šlape jako po koberci;
dlouhá a lysá polonina mezi lesy, klene se široko daleko, nebe nad sebou a lesy shrnula na bok: jako když chlap si rozhalí prsa a leží, leží si a hledí Pánu Bohu do oken, - ah, ahah, to se mu dýchá!
A Juraj Hordubal je najednou malinký jako mraveneček a běží po širé polonině, kampak, kam, mravenečku?
Inu tam, hore na temeno, vidíš tam pást se ty maličké, červené mravence? tam já mám zamířeno.
Širá je polonina.
Širá je, Pane: řekl bys, stádo volů?
Ty červené tečky?
Dobré to má Hospodin: dívá se dolů a řekne si, ta černá tečka tuto je nějaký Hordubal, ta světlá tečka tamto je Polana;
musím se podívat, potkají se ty dvě tečky? či mám je k sobě postrčit prstem?
A tuto z úbočí letí něco černého a přímo sem;
běží to, kutálí se to po svahu, co ty jsi zač? a ty jsi černé psisko, hubu si můžeš roztřepit, i jdi ty, vypadám já jako zbojník?
Pojď sem, jsi statečný psík;
jdu se podívat k bačovi hore.
Už slyšet zvonění stáda.
" Hajza, " volá pastucha, voli velkýma, klidnýma očima pozírají na Juraje, mávnou ocasem a pasou se dál;
bača stojí bez hnutí, jako jalovec stojí a vyhlíží příchozího.
" Hej, " volá Juraj, " jsi to ty, Míšo?
Nu, chvála Bohu! "
Míša nic, hledí jen.
" Neznáš mne?
Jsem Hordubal. "
" A, Hordubal, " povídá Míša a nepodiví se;
kdo by se čemu divil?
" Z Ameriky jsem se vrátil. "
" Co? "
" Z Ameriky. "
" A, z Ameriky. "
" Čí voly to paseš, Míšo? "
" Co? "
" Čí jsou to voli? "
" A, čí voli.
Z Krivej.
" Tak, tak, z Krivej.
Pěkná zvířata.
A co ty, Míšo, zdráv?
Přišel jsem se na tebe podívat. "
" Co? "
" Nu, podívat se. "
Míša nic, jen mrká;
odvykne se hovořit tady nahoře.
Hordubal uléhá do trávy opřen o loket a bere do úst stébélko;
tady - jiný svět, ani mluvit se nemusí, není třeba.
Od dubna do září tu pase Míša, človíčka nevidí, jak je týden dlouhý -
" A co, Míšo, byl jsi někdy už tamto dole, co je rovina? "
" Co? "
" Byl jsi v rovině, Míšo? "
" A, v rovině.
Nebyl. "
" A tamto nahoře, na Durnom, jsi byl? "
" Byl. "
" A tuto za tím vrchem jsi nebyl? "
" Nebyl. "
" Tak vidíš, a já - až do Ameriky;
a co z toho mám? ani své ženě nerozumím - "
" Tam - to už jsou jiné pastviny, " povídá Míša.
" A poslyš, " ptá se Juraj, jako se ptával, když byl chlapcem.
" Co to bývalo, ten srub v lese? "
" Co? "
" Ten srub tady v lese. "
" A, ten srub. "
Míša zamyšleně bafá ze zapekačky.
" Kdo ví.
Prý zbojníci si tam chtěli hrad postavit.
Ale cožpak lidé vědí. "
" A pravda, že tam straší? "
" A, to, " řekl Míša neurčitě.
Hordubal se převrátil na záda.
Dobře je tady, myslí si;
a co tam dole - už ani sám nevíš.
Hemží se tam lidé na dvorku, jeden překáží druhému, jenjen že se neservou jako kohouti;
až tě huba bolí, jak ji svíráš, aby ses nerozkřikl -
" Máš ženu, Míšo? "
" Co? "
" Máš - li ženu? "
" Nemám. "
V rovině nejsou taková oblaka;
tam je nebe prázdné, ale tady - jako krávy na pastvě;
člověk leží na zádech a pase.
A jako by pluly, a on by plul s sebou, odplýval jaksi, divné, že je tak lehký a může se vznášet s nimi.
Kam to jdou mraky, kam se dějí večer?
Jako by se rozplynuly, ale což se může něco jen tak ztratit?
Hordubal se opřel o loket.
" Chtěl jsem se tě zeptat, Míšo, - neznáš nějaké byliny na lásku? "
" Co? "
" Bylinu laskavec, co vzbuzuje lásku.
Aby se třeba děvče do tebe zamilovalo. "
" A, " bručí Míša, " to nechci. "
" Ty ne, ale jiný by třeba chtěl. "
" A nač to, " zlobí se Míša.
" Není třeba. "
" Ale znáš takové byliny? "
" Neznám. "
Míša odplivl.
" Nejsem cikánka. "
" Ale léčit, Míšo, umíš, vid,? "
Míša nic, mrká jen.
" A co ty víš, nač umřeš, " povídá najednou.
Hordubal se posadil se srdcem tlukoucím.
" Myslíš, strýčku Míšo, že - brzo? "
Míša zamyšleně mrká.
" A, Bůh ví.
Dlouho - li žije člověk? "
" A jak ty jsi stár, Míšo? "
" Co? "
" Jak jsi stár? "
" A, to nevím.
Nač vědět? "
Ba, nač vědět, oddychl si Juraj;
nač vědět - řekněme, co si myslí Polana?
Tam dole se tím člověk mučí;
ale tady - nu, mysli si, co chceš, dušinko;
kdybys byla šťastná, nemyslila bys.
Divné, jak to všechno je odtud daleko, tak daleko, až teskno.
Člověk sám - jako by se i na sebe díval z takové veliké výšky, jak pobíhá po dvorku, vzteká se a přemýšlí, a zatím je jenom takový mraveneček podrážděný, co neví kudy kam.
Veliký mír přichází na Juraje, tak veliký, že až nějak bolí.
Hleďte ho, takový chlap rozsocháč, a vzdychá, vzdychá pod břemenem posily.
Ach, teď bych ještě nechtěl vstát a nést to dolů do údolí, a cože nechtěl: nemohl.
Tiše, tiše ležet, aby se to ve mně slehlo a srovnalo;
snad dny a týdny takto ležet a čekat, až to samo do sebe zaklesne;
ať se točí nebesa, ať skloní vůl hlavu k lidské tváři a zafrká, ať pozří svišť, je - li to kámen? kámen je to a hupky na něj, panáčkovat a větřit.
Ruce rozpjaty, leží Hordubal naznak: není Hordubala, není ani Polany - jen obloha a země, vítr a zvonění stád.
Rozplývají se oblaka a nic po nich nezbude, ani jako když na sklo dechneš.
Myslí si volek, cože má sháňky, a je to jen zdálky zvonění.
Nač vědět?
Zírej.
I Bůh zírá.
Jaké veliké oko, pokojné jako pohled hovada.
Ten vítr, to jako by sám čas tekl a hučel;
kde se ho tolik nabere?
A nač to vědět?
Bude večer, a Juraj se vrací dolů, jde poloninou a zapadá do lesa, lehce a dlouze si jde;
už se v něm srovnalo břímě míru a nemusí ani dávat pozor.
Dobře, Polano, dobře, už ti nebudu podbíhat na oči, malý je dvorek pro dva.
Najde se u někoho práce, a ne - li, sednu tu někde nahoře a počkám, počkám až do večera.
Proč ne, - dlouho - li žije člověk?
Nač, prosím tě, by si překáželi dva mravenečci, vždyť místa je, ani nechápeš, kde se ho tolik nabere;
a já - i zdálky se mohu dívat.
Chvála Bohu, dost je tu vrchů, odkud se může člověk dívat domů.
Stvořiteli až na límec může vylézt a dívat se dolů na sebe sama.
Tak jako mraky stoupají - a rozplynou se jako dech.
Už zvoní klekání stád, a Hordubal ještě sedí na mezi dymiánové s kytičkou jahod v ruce a hledí dolů na tu novou červenou střechu.
I dvorek je vidět jako dlaň;
vzít sem Hafii a ukázat jí - počuj, Hafie, není - li to jako hračka.
Na dvorek vychází malininká světlá postavička a stojí, stojí.
A tu, hle, i ze stáje vychází tmavá postavička, jde k ní a stojí také.
A nehýbají se - jako hračky.
Mravenci by mávali tykadly. a pobíhali by, kdežto lidé - jsou divnější: stojí proti sobě a nic.
Nač vědět, myslí si Hordubal;
ale divné, že tak dlouho, tak nehnutě stojí;
až úzko je člověku - strašné, že stojí tak bez hnutí.
A to že byl, Juraji, mír, co jsi nesl v sobě tam shora? ta tíha, která tě sráží?
Nabral jsi tam až příliš něčeho, a je to smutek;
ruce jsi rozpřáhl, a teď neseš kříž.
A ti dva tam dole stojí, stojí, - ach, Jezus, ať už se pohnou!
A tu se světlá postavička utrhla a zašla;
ta tmavá stojí, nehýbá se, a, sláva Bohu, už je tatam.
S kytičkou jahod se vrací Hordubal - nemá nic než tu kytičku, a ještě ji zapomene na dvorku.
Čtyři lidé u večerního stolu;
málem by začal, viděl jsem srní, Hafie, ale neřekne to, slova mu rostou v ústech jako sousta, Polana nejí, bledá, jako by ji z kosti vyřezal, Štěpán se mračí nad talířem, křiví hubu, drtí chléb v prstech, najednou praští nožem a běží ven, jako by se dusil.
" Co je strýčkovi Štěpánovi? " vydechla Hafie.
Polana nic, sbírá talíře ze stolu, zsinalá, až jí zuby jektají.
A Hordubal se odklízí ke kravkám, lyska se po něm točí hlavou, až řetězem rachotí, co je, gazdo, co tak hlasitě dýcháš?
Ech, lysko, nač vědět, nač vědět - ale je to těžké, těžší než řetěz.
Tam nahoře bychom zvonili zvoncem, ty i já - co tam je místa, i Bůh se tam vejde;
ale mezi lidmi je těsno, dva - tři lidé, lysko, a tak těsno mezi nimi! což neslyšet rachotit jejich řetězy?
XI
Ožral se tu noc Manya, jako zvíře se ožral;
ne tady v Krivé, ale až v Tolčemeši u žida, pobil se s parobky a prý se i pobodal, kdožví;
až k ránu se vrátil, zpuchlý a pobitý, a teď vyspává ve stáji.
Koně by se měli napojit, myslí si Juraj, ale nebudu se ti plést do tvých věcí.
Když nemluvit na koně, tož dobře;
sám si je obstarej.
A Polana - jako stín, raději jí nevidět.
Nu, jsou to věci, kaboní se Hordubal;
co robit?
A horko, horko jako před bouří, mouchy zlobí, och, jaký mrzký den!
Juraj se loudá do sadu za stodolou;
ale i tady jaksi - co tu?
Jen kopřivy čpí, a nač tu tolik střepů, cigánstvo takové - Jako stín je Polana: dřepí kdesi v komoře a nic - Bůh s tebou;
ale víš, je tu těžko člověku.
Hordubal si mne starostlivě vlhký týl.
Inu, bouřka bude, měl by Štěpán sklidit domů seno -
Přes plot Hordubal a obchází dědinu zadem, podívat se po nebi co a jak.
Dědina odzadu - jako když se odspodu díváš na stůl, samé hrubé dřevo a roubení;
a jako by tě nikdo neviděl, jako by sis hrál s celým světem na schovávanou;
jen ploty a lopuch, kapusta ožraná housenkami, a tu jakési smetiště, blín, durman a cikáni, cikánské chajdy za dědinou - Juraj se zastavil a váhá: jej Bohu, kam jsem to zašel!
Sama je Polana, Štěpán bez sebe ve stáji...
Hordubalovi se rozbouchalo srdce.
Čert vem cikánku! zrovna tu sedí na zemi, machna stará, hrozná, a víská cikáně.
" A co by chtěl pán? " skřehotá cikánka.
" Cikánko, cikánko, " trne Juraj, " mohla - li bys uvařit nápoj lásky? "
" Hej že mohla, " šklebí se cikánka, " a co mi dáš? "
" Dolar, americký dolar, " vyhrkl Hordubal, " dva dolary - "
" Joj, ty mrchatý, " křičí cikánka, " za dva dolary, povedzme, ani psa nespáříš, za dva dolary, povedzme, nezačaruješ ani krávu - "
" Deset dolarů, " šeptá Hordubal rozčileně, " deset, cikánko! "
Cikánka se rázem uklidnila.
" Dej sem, " povídá a natahuje špinavou pracku.
Jurajovi se třesou prsty, jak se horečně hrabe v penězích.
" Ale udělej dobré kouzlo, cikánko, ne pro jednu noc, ne na měsíc, ne na rok - Aby se srdce obměkčilo, aby se rozvázal jazyk, aby mne ráda vídala - "
" Hej, " brumlá cikánka, " Ilko, rozdělej oheň! "
Hrabe se v pytli, ruce má svrasklé jako pták pařáty.
Ach, jaká hanba!
Nebe se zakaluje, bude bouře.
Dělej, cikánko, dělej chytro - Ech, Polano, hleď, kam jsi mě dostala!
Cikánka brebentí a hází špetky z pytle do kotlíka;
mrzce to páchne, a co to ta cikánka mumlá, potřásá hlavou a pařáty čaruje - hrozno je Jurajovi, kéž se na místě propadnu!
To pro tebe, Polano, jen ty, jen ty - Jaký hřích!
Juraj běží domů, kouzlo nese a běží, bude bouřka.
Poklusem krávy s nákladem úrody, cvalem děcka domů, zvedá se prach.
Uřícen otvírá Hordubal vrátka domova a musí se opřít, srdce mu buchá, to pro tebe, Polano.
A náhle ze stáje vybíhá tříroček, stane, řičí a tryskem k vratům.
" O - o - ó! " křičí Juraj a máchá proti němu pažemi.
Z domu vybíhá Polana.
Na zadní nohy kůň, točí se, pádí dvorkem, vysoko hruď a zadek přičaplý, a ryje kopyty do země.
A kde se vzala Hafie, běží přes dvorek k mamině, piští hrůzou a padá.
Vykřikla Polana a zařval Hordubal.
Och, nohy dřevěné! což neudělám skok - A tu ze stáje letí Manya, bílé rukávy vlají, kolmo se vzepjal kůň a v hřívě mu visí chlap, rve ho, ech, nestřeseš, jako divoká kočka na šíji.
Kůň odskakuje, hází hlavou, vyhazuje zadkem;
bums, Manya k zemi, ale drží se hřívy, klečí a rve koně zpět.
A teď teprve se rozvázaly nohy Hordubala a běží pro Hafii.
Kůň vleče Manyu dvorkem, ale tu vzepřel Štěpán paty a tahá, tahá za hřívu.
Hordubal tiskne dítě na prsa, chtěl by je odnést, a zapomíná - takový je to pohled: muž a zvíře.
Polana, ruce na srdci - Tu se Manya vysoce zasmál, zařičel jako kůň a cvalem, skokem odvádí frkajícího hřebce do stáje.
" Na, vezmi dítě, " povídá Hordubal, ale Polana neslyší.
" Polano, slyšíš, Polano! "
Poprvé jí klade Juraj ruku na rameno.
" Polano, Hafia! "
Zvedla oči - ach, což jsi kdy měla takovéto oči, což jsi kdy takto dýchala ústy pootevřenými?
Jak jsi zkrásněla - a teď už to pohaslo.
" Nic se jí nestalo, " mumlá a odnáší vzlykající dítě domů.
Ze stáje vychází Manya, utírá si rukávem krev z nosu, vyplivuje krev z úst.
" Už je dobře, " povídá.
" Pojď, " brumlá Hordubal, " pojď, Štěpáne, natočím ti vody na hlavu. "
Štěpán frká rozkoší pod proudem vody a hojně, vesele stříká.
" Ale to bylo, co? " drmolí oživeně.
" Vzříjel hřebeček, hospodáři, proto tak zdivočel. "
Manya se zubí, mokrý a rozcuchaný.
" Ej, to bude hřebec! "
Juraj by chtěl říci Štěpánovi, nu, jsi chlapík, dobře jsi koníka pokrotil;
ale mezi chlapy - není třeba říkat.
" Bude bouřka, " bručí a loudá se za stodolu.
Na jihu černá nebe, nedobré jsou bouře zdola.
Hřebeček vzříjel, a co to, člověk ani na nohy nemůže, aby dítě zvedl.
Snad už jsem stár, Polano, či co - Divné, nohy zdřevění, jako by je zaklel.
Hospodine, jaká černava! už i hřmí - Cikánka čaruje, a vida, on zaříje hřebeček;
a já neskočím koni do hřívy, nic, jen trnu a zevluju.
Já ne, ale Štěpán skočí.
Proč by neskákal, když je mladý?
Ach, Polano, Polano, proč jsi se tak dívala, proč jsi tak zkrásněla!
A už je to tu, už je to tu: bouře - jako se žene splašený kůň, pod kopyty jiskry, a řičí.
Už neskočíš koni do hřívy, neptají se tě nohy a samy váhají.
Neskočíš, nezajucháš;
to Štěpán.
A fuj, mrzké je kouzlo cikánů: hřebeček vzříjí a tak.
A ty myslíš: to Polana.
Tak proč ty jsi neskočil na koně?
Dívala by se Polana, ruce na prsou, a oči - jako nikdy.
Juraj mrká, ani necítí teplé krůpěje na šíji.
Nebe se trhá, třesk a rachot, Hordubal se letmo křižuje a do nohou mu vjede spěch.
Ještě ne, ještě vylít do kopřiv cikánčino kouzlo.
A potom skokem pod kůlnu a vyzírat, jak venku bouří.
XII
Kde by jinde byl? zalezl za stodolu a hloubá.
Například přemýšlí: nu, dejme tomu, že jsem stár;
ale pěkně prosím, jak to přijde?
Žiješ, nic nevíš, jsi stejný dnes jako včera, a najednou - starý.
Jako by tě zaklel.
Už neskočíš splašenému koni do hřívy, nepobiješ se v krčmě;
ty - zvedáš dítě, místo abys chytal koně.
Možná že dřív bych byl koně chytal.
A abys věděla, kdysi jsem se i v krčmě pobil, slavně pobil, však s Geričem, zeptej se Vasila, Polano.
A najednou - starý.
Polana není stará.
A co, třeba i starý.
I dítě je dobře zvednout.
Ech, Polano, mohl bych ti ukázat - například, jaký jsem gazda.
Mohla by ses mít jako zemanka, děvečky na robotu a jen poroučet: hej, Marika, sypej slepicím, hybaj, Axeňa, dej kravám vody.
Pravda, o tři tisíce dolarů mne okradli, ale mám ještě sedm set, Ledacos by se dalo začít.
Á, dušinko, nebyl jsem darmo v Americe;
mladý nemladý, aspoň jsem poznal jak a co ve světě.
A že prý se nevyplácí chovat krávy, a kdesi cosi.
Což to, ale musí se umět prodat.
V Americe, řekněme - tam sedlák nečeká, až přijde řezník;
ale sám jede do města a udělá smlouvu: tolik a tolik kusů do roka, tolik a tolik vessels mléka denně, all right.
Tak se to dělá.
Proč by to, prosím pěkně, nešlo i tady?
Koupit vozík a koníka - prodej si své koně, Polano: já chci koníka, se kterým se dá mluvit - a jezdit do města.
Nu, Amerikán, vyzná se, ne darmo byl ve světě;
vozí plný opasek peněz domů.
A i sousedé přijdou - mohl - li bys, Juraji, prodat ve městě pár husí?
Proč bych nemohl, ale ne takto, husu podpaždí a nabízet;
ale padesát, sto husí týdně - urobí se posady a hajdy s nákladem hus do města.
Tak se, sousedé, robí business.
Nebo dřevo na otop, padesát vozů s dřívím.
Brambory - na vagóny.
Vida Hordubala, jaký rozum si přivezl z Ameriky!
Však i ty, Polano, řekneš, Juraj je moudrý, žádný mladík by nebyl hbitější;
hej, Marika, Axeňa, zujte gazdovi boty, vrátil se z trhu.
A co tys dělala celý boží den, dušinko?
Statek jsem ti spravovala, s čeledí se vadila, a pak, nu, pak jsem čekala, Juraji, na tebe.
Hordubal sedí na jakémsi pařezu a mrká.
Zkusit to, proč ne?
Chlap je mlád, dokud něco začíná.
A ne - li to, tedy jinak.
Třeba koupit skálu pod Menčulem - kámen jako mramor, a kvádry vozit do města;
což mají v rovině jaký kámen?
Jen bláto a prach, i nebe mají zaprášené.
A sám třeba lámat kámen - málo - li jsem se nalámal v Americe?
I s dynamitem, brachu, dovedu zacházet.
Vydlabeš díru a založíš katriži, - pryč, všici, hybajtě - a bum!
Nu, Polano, to je chlapská robota, což?
Co je proti tomu chytat hřebečka?
A s červeným praporkem v ruce, pozor, střílí se - Slavně budu bouchat, a ty druhý - ty si chytej po poli koně.
Á, tady by se ještě našlo věcí!
Co máte v rovině?
Nic, rovinu.
Ale tady - u Kyslé Vody železo, voda samou rzí hnědá.
Pod Tatarukou - jakýsi kámen lesklý, jako smola.
Říkají báby, prý poklady v horách.
Pochodit ty vrchy až za Durný tuto, za Čornyvrch, za Tatinskou, za Tupou, - kdožví co by se nenašlo.
Á, brachu, dnes se hledá i pod zemí.
Doma nic, ani slova.
Zítra, Polano, jedu do Prahy, s pány mluvit o čemsi - a dost.
A pak přijedou páni a rovnou k Hordubalovům:
Dobrý den, doma - li pan Hordubal?
A pane Hordubal sem, pane Hordubal tam, našel jste poklad, takový minerál, který už padesát let hledáme.
- Nu, proč ne?
Prý samý kámen - á, víš ty, z čeho ten kámen je?
Nevíš, tak nemluv.
Hordubal se nějak zastyděl.
Třeba jsou to hlouposti;
ale kámen pod Menčulem - není hloupost.
To bych musel mít voly, pár, dva páry volů - třebas ty podolské, šedé, s rohy jako paže, oj, jaká zvířata!
A s nákladem kamene do roviny - jít před voly a jen hajc hó, hajzá! hybaj od seba!
A ty s tvými koníky - vyhni se volům až za příkop!
A čí jsou to voli?
Hordubalovi, nikdo v kraji nemá taková zvířata.
Hordubal vyndává ze záňadří sáček a přepočítává peníze.
Sedm set dolarů, to je - přes dvacet tisícek: pěkné peníze, Polano!
S tím se dá začít nový život.
Však uvidíš sama, jaký chlapík je Juraj.
I rozum je síla.
Draho se platí kůň, co nese hlavu nahoru, ale pozírej, takový vůl: hlavou kývá, nese jho na chrbátě, ale víc udělá roboty.
Juraj kývá hlavou a loudá se na dvorek.
Na dvorku Polana vylupuje hrášek;
jen obočí zvedne, smete z klína prázdné lusky a zachází do domu.
XIII
Hordubal sedí v krčmě a raduje se.
Chvála Bohu, dnes je tu hlučno:
Michalčuk je tu i Varvarin, Poderejčuk Mechajlů, Herpák zvaný Kobyla, Fedeš Michal i Fedeleš Gejza, Feďuk, Hryc, Alexa, Hryhorij a Dodja hájník, samí sousedé, a prý divoké svině střílet, dělají škody na polích.
Hryhoriji patří skála pod Menčulem, bude dobře s ním promluvit, zdaleka začít a opatrně: například, že je třeba spravit cestu do polí kamenem.
Ech, zamrzel se Juraj, vždyť už nemám polí.
Pjosa je má, tamto sedí a mračí se.
Nemám polí, co je mi po jejich diviacích?
Ať si je sami zaženou;
co já - ani sem nepatřím, kaboní se Hordubal;
mějte si své starosti, já mám své.
Chlapi zatím, co a jak, kdy vyrazit a odkud.
Juraj pomalu upíjí a myslí na své starosti.
Jen obočí zvedla a domů.
Dobře, Polano;
jednou třeba ty budeš chtít začít, a co, Juraji, to a co ono;
a já zvednu obočí a půjdu do krčmy.
Ať víš i ty, jak to chutná.
Což mám prašivý rypák, což mi z očí teče či mám hubu strašlivou jako žebravý Lásló?
Ano, starý jsem a všude se mi zažralo uhlí;
samý kloub jsem, nic jiného ze mne nezbylo;
samý hřbet, jak jsem po čtyřech lezl v majně;
samé pracky a samá kolena - kdybys věděla, v jakých škvírách jsem musel vytloukat uhlí!
Ještě teď kašlu černé chrchle, Polano.
Inu, není na mně mnoho, co by se ti mohlo líbit;
ale dovedu robit, dušinko, a budeš vidět -
" Hej, Amerikáne, " šklebí se Fedeleš Gejza, " ještě ses neukázal.
Tak co, přišel jsi počastovat rodáky? "
Hordubal kývá hlavou:
" Přišel, přišel, ale pohostit po americku.
Žide, dones Gejzovi sklenku vody!
A je - li ti to málo, Gejzo, tedy celé vědro, alespoň si hubu umyješ. "
" A co je ti po mé hubě? " směje se Gejza.
" Jen když se líbí mé ženě. "
Juraj se zachmuřil: co je mi po tvé ženě?
Vida ho, počastovat!
A což, počastoval bych;
jej Bohu, sousedé, rád bych s vámi pil, držel se s vámi kolem ramen a zpíval, zpíval, až bych oči zavíral.
Ale na jiné věci já mám dolary;
takovou myšlenku mám, sousedé, dobrou, americkou.
Však počkejte, až začnu odstřelovat kámen.
Hele Hordubala, zbláznil se? málo - li nám tu roste kamení?
A po čase - vida, Amerikán, i ze skály dovede dojit smetanu.
Fedeleš Michal začíná zpívat, druzí přizvukují;
ach, dobře je člověku mezi chlapy.
Jak dlouho už jsem neslyšel - jak dávno už - - Juraj přivírá oči a polohlasem přizvukuje, tajda - tajda - tajda;
a náhle, čertví co se tak rozkokrhal, zpívá, zpívá na celé kolo, až trupem do taktu klátí.
" Hej, ty, " křikl Fedeleš Gejza.
" Kdo s námi nepije, ať s námi ani nezpívá.
Zpívej si doma, Hordubale! "
" Nebo sem pošli Štěpána, " připletl se Jura Feďuk.
" Ten prý dovede zpívat líp než ty. "
Hordubal vstává, není mu konce, skoro až po strop sahá.
" Jen zpívej, Gejzo, " povídá mírně.
" Já už jsem stejně chtěl jít domů. "
" A co bys doma, " šklebí se Fedeleš Michal.
" Máš tam čeledína. "
" Velký pán, " utrousil Gejza.
" Čeledína si vzal na ženu. "
Hordubal se prudko obrátil.
" Gejzo, " mezi zuby.
" O kom to? "
Gejza se výsměšně kolébá na nohou.
" O kom?
Je tu jen jeden takový gazda. "
Chlapi vstávají.
" Nech ho, Gejzo, " domlouvá Varvarin;
někdo bere Juraje za ramena a přátelsky ho tahá ven.
Hordubal se vytrhl, a na Fedeleše, div se ho nedotýká nosem.
" O kom to? " chraptí.
" Takový trula je jen jeden, " opakuje Fedeleš Gejza zřetelně, a náhle, jako by švihl:
" - ale kurev jako Polana je víc. "
" Pojď ven, " zachroptěl Hordubal a razí si mezi rameny chlapů cestu z krčmy.
Gejza za ním, v kapse otvírá křivák.
Pozor, Hordubale, pozor na záda!
Ale Hordubal nic, tlačí se ven, a Gejza za ním, křivák v hrsti, až se mu potí dlaň.
Všichni se hrnou z krčmy, Juraj se obrací k Fedelešovi.
" Ty, " zamručel.
" Tak pojď! "
Gejza, ruku s křivákem za zády, temně funí a chystá se skočit;
ale Hordubal, paže jako táhla od studny, ho popadá kolem boků, ruce neruce, zvedá ho, točí se a sráží Gejzu k zemi.
Gejza dopadá na nohy a vztekle syká.
Znovu s ním Hordubal do výše a k zemi, do výše a k zemi, jako by chtěl Gejzou tlouci štěrk;
najednou se Gejzovi podlomí kolena, a na zem letí chlap, ruce roztaženy, a krach! hlavou do jakési putny, a leží tu člověk, jako by byl jen hromadou šatů.
Hordubal těžce supí a hledá podlitýma očima lidi.
" Nevěděl jsem, " bručí omluvně, " že je tam putna. "
Vtom dostal latí po hlavě, a zas, a zas.
Dva, tři, čtyři lidé bijí mlčky Hordubala po hlavě, až to duní.
" Hybajtě, " řve Hordubal a máchá potmě rukama, bije do něčího nosu, klesá k zemi a pokouší se vstát.
" Bijou se, " ječí někdo;
Hordubal vstává a nemůže, vstává pod ranami a heká, oj - oj, ještě se pokouší vstát -
" Co vy tady, " rychlý a udýchaný hlas, a prásk býkovcem do supějícího hloučku.
A po hlavách!
Někdo vzteky zařičel, pozor na nože!
Vasil Gerič Vasilů mocně oddychuje a potrhává býkovcem nad tělem Hordubalovým.
Juraj se pokouší vstát.
" A pryč ať jste, vy, " burácí starosta a pošvihuje býkovcem.
Ech, kdybys ty nebyl bíro, a co bíro! ale slavný rváč je Vasil Gerič Vasilů.
Už i báby se odvažují na ulici, ruce založeny, a pozírají ke krčmě.
Juraj Hordubal se pokouší vstát, má hlavu na klíně Vasilově a někdo mu umývá tvář, Pjosa je to.
" To nebyl poctivý fajt, Vasile, " mručí Amerikán.
" Oni odzadu, a dva proti jednomu - "
Ech, Juraji, šest jich bylo, holomků, a všichni latěmi od plotu;
máš dubovou hlavu, že se ti nerozpukla.
" A co Gejza? " stará se pobitý.
" Gejza má zatím dost, odnesli ho, " povídá starosta.
Juraj uspokojeně oddychl.
" Dá si teď pozor na tlamu, bagán jeden, " bručí a pokouší se vstát;
chvála Bohu, už to jde, už stojí a drží se za hlavu.
" Co oni tak do mne, " diví se.
" Pojď ještě popít, Vasile.
Nenechali mne zpívat, mrchy! "
" Jdi domů, Juro, " domlouvá starosta.
" Doprovodím tě, třeba na tebe kdesi čekají. "
" Budu - li se jich bát, " kasá se Hordubal a vrávorá domů.
Ne, nejsem opilý, Polano, ale pobili mne v krčmě.
Pročže mne pobili?
Jen tak, dušinko, z veselosti, žertem jsme sílu měřili s Fedelešem Gejzou.
" A víš ty, Vasile, " vykládá Juraj nějak rozjařeně, " i v Americe jsem měl fajt, šel na mne s kladivem jeden majner, Němec či co;
ale ti druzí - vzali mu kladivo a postavili se v kruhu, a teď fajtuj, ale jen holýma rukama.
Ech, Vasile, já jich dostal po pysku, ale Němec šel na zem.
A nikdo se nám do toho nepletl. "
" Ty, Juraji, " povídá vážně Gerič, " nechoď tady do krčmy, nebo zase bude bitka. "
" A proč? " diví se Hordubal.
" Já jim přece nic nedělám. "
" Inu, " uhýbá starosta, " s někým se musí bít - Jdi spat, Juraji;
a zítra - dej pryč toho čeledína. "
Hordubal se zachmuřil.
" Co mi to povídáš, Geriči?
Co i ty se pleteš do mých věcí? "
" Nač mít doma přespolního, " podotýká Vasil vyhýbavě.
" Jdi, jdi do postele.
Ech, Juraji, Polana nestojí za to, aby ses pro ni bil. "
Hordubal stojí jako sloup a mrká.
" Tak i ty jsi tak - mrzký jako oni, " vypravil ze sebe konečně.
" To neznáš Polanu, ty - Jen já ji znám, a ty - ty se neopovaž - "
Vasil mu klade vážně ruku na rameno.
" Juraji, osm let ji máme na očích - "
Hordubal se mu prudce vytrhl:
" Jdi, jdi, nebo - - Geriči, dokud jsem živ, jako je Bůh nade mnou, neznám tě, a byl jsi můj nejlepší přítel. "
A už se Hordubal neotočí a vrávorá domů.
Gerič jen zafrkal a dlouho, potichu klne do noci.
XIV
Ráno zapřahá Štěpán koně k vozu, pojede dolů do roviny.
Z chléva vychází Hordubal, je divný, oteklý a oči má krvavé.
" Jedu s tebou, Štěpáne, " povídá krátce.
C - c, vůz letí dědinou, ale Juraj se nedívá na lidi ani na koně.
A kousek za dědinou " Zastav, " káže, " a slez z vozu, něco ti povím. "
Štěpán si drze, palčivě prohlíží pobitou tvář gazdovu.
Nu, copak?
" Počuj, Manyo, " začíná Hordubal váhavě, " jsou takové mrzké řeči o Polaně - a o tobě.
Já vím, jsou to klepy - ale třeba je zarazit.
Rozumíš? "
Štěpán krčí rameny.
" Nerozumím. "
" Musíš od nás, Štěpáne.
Je to - kvůli Polaně.
Lidem zacpat huby.
Musí to být, rozumíš? "
Štěpán upírá drzé oči na uhýbavé oči gazdovy.
" Rozumím. "
Juraj mávl rukou.
" Tak, a teď si jeď. "
Manya stojí, svírá ruce, vypadá, jako by se chtěl bít.
" Máš svou práci, Štěpáne, " bručí Hordubal.
" Taky dobře, " sykl Štěpán, vyhoupl se na vůz, zatočil bičem a prásk! koně přes hlavu.
Koně zacouvali, vzepjali se a vyrazili splašeným tryskem;
a vůz letí a řinčí, jako by se měl rozskočit na tisíc kusů.
Hordubal stojí na silnici a polyká prach;
pak se pomalu obrací k dědině a jde s hlavou schýlenou domů.
Ech, Juraji, takto chodí staří.
XV
Za ten týden Hordubal zhubl, kostmi by mohl chrastit.
A jak by ne, pěkně prosím: což je toto maličkost, ráno poklidit, prasata nakrmit, koně hřebelcovat, poslat krávy na pastvu, vyčistit chlév a dítě vypravit do školy;
pak s koni dolů do roviny, je čas sklízet kukuřici;
a v poledne domů, uvařit něco dítěti k obědu, koně napojit, nasypat slepicím;
a zas do roviny, na kousek roboty, a před večerem rychle domů, připravit večeři, o dobytek se postarat, ba i Hafii hrubými prsty zašít sukénku;
inu, hraje si děcko, brzo - li si potrhá šaty.
Těžko být na tolika místech najednou, těžko nezapomenout jedno pro druhé;
jako kus dřeva padá večer do slámy, a ještě neusne starostmi, zdali na nic nezapomněl.
Ach Bože, zapomněl, muškáty v okně nezalil;
a hekaje vstává Hordubal zalít voničky.
A Polana - jako by nebyla;
zamkla se v komoře a vzdoruje.
Co dělat, myslí si Hordubal rozpačitě;
zlobí se hospodyně, že jsem se s ní neporadil, co tomu říkáš, Polano, chci dát čeledína pryč.
Ech, ženská, měj přece rozum: mohl - li jsem ti říci, Polano, takové a takové řeči jsou o tobě?
A co ti to budu povídat;
nu, dal jsem pryč čeledína, zlob se;
holí tě do práce honit nebudu.
Och jej, chybí tu ruce Polaniny;
jen týden - a jako by všechno zchátralo;
kdo by si byl pomyslel, co roboty udělá taková žena, - ani polovinu toho chlap nezastane.
Však sama to uvidí, přejde jí zlost a zasměje se: jaký somár je Juraj, neumí ani poklidit a uvařit - inu, co chcete od chlapa!
Jednou - ji zahlédl;
vrátil se pro cosi, a stála ve dveřích.
Jako stín.
Kruhy pod očima a na čele kolmou rýhu.
Hordubal se odvrátil, já nic, dušinko, já tě neviděl.
A zmizela - jako stín.
V noci, když Hordubal zaleze do slámy, slyší, jak se ticho otvírají kdesi dveře.
To Polana.
Vychází na dvorek a stojí, stojí - A Juraj, ruce pod hlavou, mrká do tmy a trne.
Krávy, koně, Hafie, slípky, prasata, pole, voničky - Hospodine, dost je toho;
ale nejtěžší je zachovat zdání.
Aby lidské huby neměly co povídat, že u Hordubalů kdesi cosi.
Má sestru vdanou Hordubal, pomohla by, uvařila by, ale ne, děkuju pěkně, není třeba.
Souseda kývá přes plot - pošlete mi, Hordubale, Hafii přes den, postarám se o ni.
Děkuju, sousedo, děkuju pěkně, ale neobtěžujte se;
Polana jen maličko zastonala a polehává, rád ji zastanu.
Co ty, já ti dám slídit!
Potkám Geriče, dívá se po člověku, má na hubě napsaný pozdrav.
Jdi si, neznám tě.
A Hafie se bojí;
hledí, ani nemrká, - inu, chybí jí Štěpán.
Co platno, dítě, ale takové řeči byly, přičti to lidem.
Krávy, koně, kukuřice, prasata - pravda, poklidit svinčík a sviním dát vody.
A tuto, vida, vyčistit stružku, aby mohla odtékat nečistota.
Hordubal se do toho dá, funí horlivostí, teď není na světě nic než svinčík;
počkej, Polano, podivíš se, až sem přijdeš - svinčík jako jizba.
Teď ještě čerstvou vodu - A Hordubal jde s putýnkou ke studni.
Na dvorku na oji vozu sedí Manya, pohupuje na klíně Hafii a něco jí povídá.
Juraj staví putýnku na zem, a ruce v kapsách, jde rovnou k Štěpánovi.
Manya jednou rukou odsunul Hafii a druhou sahá do kapsy;
sedí, má oči zúžené jako kmín a něco mu čouhá z hrsti proti břichu Jurajovu.
Hordubal se zašklebil - holenku, znám já z Ameriky, jak se střílí z revolveru.
Tumáš, vyndá z kapsy zavřený křivák a hodí jej na zem.
Manya zastrkuje ruku do kapsy a nespouští očí z hospodáře.
Hordubal se opřel rukou o žebřinu a dívá se shůry dolů na Manyu.
Co já tady s tebou, myslí si, Hospodine, co si s ním mám počít?
Ani Hafie neví, jak to dopadne, a zírá vyjeveně z táty na Štěpána a ze Štěpána na tátu.
" Nu, Hafie, " zabručel Hordubal, " jsi ráda, že za tebou přišel Štěpán? "
Holčička nic, jen obrátila oči na Manyu.
Hordubal si nejistě hladí týl.
" A co tu sedíš, " povídá pomalu.
" Jdi napojit koně. "
XVI
A rovnou ke komoře a bouchá na dveře:
" Otevři, Polano! "
Dveře se otevrou a stojí tu Polana - jako stín.
Hordubal si sedl na truhlici, ruce opřeny o kolena, a dívá se k zemi.
" Manya se vrátil, " povídá.
Polana nic, jen rychle dýchá.
" Byly - jakési řeči, " mumlá Juraj.
" O tobě... a o čeledínovi.
Proto jsem ho dal pryč. "
Hordubal rozmrzele zafuněl.
" A vrátil se, kašpar jeden.
To tak nemůže zůstat, Polano. "
" Proč? " vyhrkla prudce Polana.
" Kvůli těm hloupým řečem? "
Hordubal vážně kývá hlavou.
" Kvůli těm hloupým řečem, Polano.
Nejsme tu na samotě.
Štěpán - je chlap, ať se lidským hubám brání sám;
ale ty - Ech, Polano, jsem přece jen tvůj muž - aspoň před lidmi.
Tak je to. "
Polana se opírá o veřeje, nohy jí klesají, a mlčí.
" Zdá se, " bručí Hordubal, " zdá se, že Hafie je na Štěpána zvyklá - Je hodný na dítě.
A koně - schází jim Manya.
Byl na ně tvrdý, ale i v tom se hovadům zalíbilo. "
Juraj zvedl oči.
" Co bys tomu řekla, Polano, - zasnoubit Hafii Štěpánovi? "
V Polaně hrklo.
" Ale to přece - není možno, " vydechla zděšeně.
" Inu, pravda, Hafie je maličká, " dumá Hordubal.
" Ale zasnoubit - není vydat.
Za starých časů, Polano, zasnubovali i děti v kolébce. "
" Ale vždyť Štěpán - Hafie je o patnáct let mladší než on, " brání se Polana.
Juraj kývá hlavou.
" Jako ty, dušinko.
To bývá.
Ale Manya tu nemůže zůstat jako cizí člověk.
Jako Hafiin ženich - á, to už je jiné: patří k rodině, ženičku si vysluhuje - "
Polaně se začíná rozbřeskovat.
" A to by tu tedy zůstal, " praví, napjatá jako luk.
" Zůstal.
Proč by nezůstal?
Jako u rodičů by byl.
Jakýpak cizí člověk?
Zeť je to.
A lidem se zacpe huba.
Aspoň budou vidět, že... že vedli jen mrzké řeči.
To kvůli tobě, Polano.
A jinak - nu, zdá se, že má rád Hafii - a koním rozumí.
Není do práce, pravda.
- ale zbohatne - li pracovitý? "
Polana úsilovně přemýšlí, až vraští čelo.
" A myslíš, že Štěpán bude chtít? "
" Bude, dušinko.
Mám peníze - což, může je mít on.
Prosím tě, co já s penězi?
A Štěpán - je chtivý;
chtěl by mít louky, koně, rovinu, až kam dohlédneš, - zrovna mu oči zasvítí.
Sedne si do tepla - bude on se rozmýšlet! "
A Polanina tvář je zase neproniknutelná.
" Nu, jak myslíš, Juraji.
Ale já mu to nebudu říkat. "
Juraj vstává.
" Sám mu řeknu.
Nestarej se, i s advokátem se poradím jak a co.
Jakási smlouva musí, myslím, být.
Což, i to obstarám - "
Hordubal otálí, snad si myslí, že Polana ještě něco řekne.
Ale do Polany náhle vjíždí spěch:
" Musím chystat večeři. "
A Juraj se loudá za stodolu, jako druhdy.
XVII
Manya veze hospodáře do Rybár, prý s rodiči promluvit.
C - c. A koně, hlavy nahoru, radost pohledět.
" A tak ty, Štěpáne, " mluví Hordubal zahloubaně, " máš jednoho bratra staršího, jednoho mladšího a sestru provdanou.
Hm, dost vás.
A pravda, u vás je rovina? "
" Rovina, " povídá ochotně Štěpán, a zuby mu blýskají.
" Hlavně buvoli se u nás pěstují - a koně.
Buvoli rádi v močále, hospodáři. "
" Močál, " přemýšlí Juraj.
" A nešel by vysušit?
Viděl jsem takovou práci v Americe. "
" Nač vysušit? " směje se Štěpán.
" Půdy je, pane, nazbyt.
A škoda by bylo močálu, roste tam proutí;
u nás se v zimě pletou koše.
Místo prken máme proutí.
Vůz - košatina;
ploty, chlévy - samá košatina.
Však pozírejte, tamto ten košiar. "
Jurajovi se rovina nelíbí, nemá konce, ale co dělat.
" A otec živ, říkáš. "
" Živ.
Bude se divit, koho mu vezu, " praví Manya nějak pyšně, chlapecky.
" Však tuto, to už jsou Rybáry. "
A klobouček nazad, prásk bičem, a jako barona veze Juraje do dědiny a do dvorce Manyů.
Z chalupy vychází krátký a sporý parobek.
" Počuj, Dula, " volá Štěpán, " postav koně do stínu a dej jim obroku a vody.
Tudy, hospodáři. "
Hordubal si jen tak po očku prohlíží dvorec: stodola rozvalená, po dvoře se prochází prasnice, tuto se čepýří krůty;
do pažení dveří zabodnuto jakési veliké šídlo -
" To je jehla, pane, jehla na pletení košů, " vysvětluje Štěpán.
" A novou stodolu budeme stavět zjara. "
Na prahu stojí starý Manya s dlouhými vousisky pod nosem.
" Vedu vám, tatko, hospodáře z Krivé, " hlásí Štěpán a jaksi se nadýmá.
" Chce s vámi mluvit. "
Starý Manya vede hosta do jizby a nedůvěřivě čeká, co bude.
Hordubal důstojně usedá, jen na půl zadku, aby bylo vidět, že není ještě ruka v rukávě, a káže:
" Nu, řekni, Štěpáne, co a jak. "
Štěpán ukazuje zuby a vyklopí celou tu velikou novinu: že by mu tuto hospodář dal svou jedinou dceru Hafii, až dospěje;
a že proto chce mluvit s tatkou, aby se dohodli -
Hordubal kývá hlavou: ano, tak.
Starý Manya ožil.
" Hej, Dula, dones pálenky!
Vítám vás, Hordubale;
a což, byla dobrá cesta? "
" Dobrá. "
" Chvála Bohu.
A pěkná u vás úroda? "
" I pěkná. "
" A zdrávi všichni? "
" Děkujeme pěkně, zdrávi. "
Když takto bylo řečeno, co se sluší, povídá starý Manya:
" A tak vy máte jen jednu dcerku, Hordubale? "
" Inu, jen jedna se urodila. "
Stařík se pochechtává, ale očima zkoumá.
" Neříkejte, Hordubale, ještě může přijít syn.
Odpočaté pole dobře plodí. "
Juraj jen potrhl rukou, jako by chtěl mávnout.
" Narodí se třeba synek, dědic, " šklebí se stařík a slídí očkama.
" A dobře vypadáte, Hordubale;
ještě padesát let budete gazdovat. "
Hordubal si hladí pomalu týl..
" Nu, jak Bůh dá.
Což, Hafie nebude muset čekat na dědictví.
Chvála Bohu, věno bych pro ni měl. "
Starému Manyovi svítí očka.
" Jak by ne, povídá se tak.
V Americe prý jen sbírat peníze na zemi, že? "
" Tak lehké to není, " míní Hordubal starostlivě.
" A to víte, Manyo, peníze.
Máš je doma - ukradnou ti je;
dáš je do benku - ukradnou také.
Lepší by bylo hospodářství. "
" Svatá pravda, " souhlasí starý Manya.
" Dívám se tady, " pokračuje Hordubal rozvážně.
" Mnoho lidí u vás půda neuživí.
Samý močál a výběh.
Hádám, tady jeden hospodář aby měl desítky jiter pusty, má - li být z toho živ. "
" Inu pravda, " brouká opatrně stařík.
" Těžko tady dělit hospodářství.
Náš nejstarší, jako Michal, by měl podědit gazdovstvo, a ti druzí dva - jenom. podíly. "
" Kolik? " vystřelil Juraj rovnou.
Starý Manya překvapeně zamrkal.
Ech ty, co nenecháš člověku pokdy?
" Tři tisícky, " bručel, šilhaje rozmrzele po Štěpánovi..
Hordubal si to narychlo přepočítal.
" Třikrát tři - tedy devět, deset tisíc, říkáte, má vaše hospodářství cenu? "
" Jak to, prosím, třikrát tři? " zlobí se stařík.
" I dcera má dostat podíl. "
" Pravda, " uznává Hordubal.
" Tedy řekněme - třináct. "
" A ne, to ne, " vrtí hlavou stařík.
" A to vy, Hordubale, jen tak žertem? "
" Nic žertem, " stojí na svém Hordubal.
" Já bych chtěl vědět, Manyo, co asi stojí takové hospodářství v rovině? "
Starý Manya je zmaten, Štěpán vyvaluje oči: chce snad boháč Hordubal koupit usedlost Manyů?
" Takový statek byste nedostal ani za dvacet tisícek, " řekl starý váhavě.
" Se vším všudy? "
Stařík se zachechtl.
" Vy jste dobrý, Hordubale.
Míváme čtyři, pět koní ve dvoře. "
" Já myslím bez koní. "
Starý Manya zvážněl.
" A co vy vlastně, Hordubale, - přišel jste statek kupovat, nebo zasnoubit dceru? "
Hordubal zrudl.
" Statek kupovat - já, a kupovat statek v rovině?
Bláto budu kupovat, ne?
Pruty na píšťalky, ech?
Děkuju uctivě, Manyo, ale já rovnou.
Dohodneme - li se my dva, zasnoubí - li se váš Štěpán s Hafií, odkážete vy svůj dvorec Štěpánovi.
Po svatbě - dostane váš Michal ode mne vyplacen svůj podíl.
A Ďula také. "
" A Márja? " vydechl Štěpán.
" A Márja - už nikoho víc nemáte?
Ať si Štěpán gazduje tady v Rybárech. "
" A co Michal? " ptá se stařík nechápavě.
" Nu, dostane podíl, ať jde s Pánembohem.
Mladý člověk - raději vezme peníze než půdu. "
Starý Manya vrtí hlavou.
" Ne, ne, " mručí, " to nepůjde. "
" A proč by to nešlo? " vyhrkl horlivě Štěpán.
" A ty táhni odtud, hybaj! " rozkřikl se stařík.
" Co ty se máš co plést do řeči? "
Brumlaje uraženě loudal se Štěpán na dvorek.
Dula - rozumí se - u koní.
" Tak co, Ďulo? " plácl ho Štěpán po rameni.
" Pěkný koník, " oceňuje znalecky parobek.
" Mohl bych se na něm projet? "
" Příliš dobrý pro tvou řiť, " cedí Štěpán a ukazuje hlavou k jizbě.
" Náš starý - "
" Co? "
" Ech, nic.
Dělá, co může, aby mi zkazil štěstí. "
" Jaké štěstí? "
" A, žádné.
Co ty víš! "
Ticho je na dvorku, jen svině chrochtá sama pro sebe;
od močálu je slyšet chřástaly, i žáby už začínají -
" A zůstaneš v Krivej, Štěpáne? "
" Snad - ještě jsem se nerozhodl, " naparuje se Štěpán.
" A gazdová? "
" Co ti je po tom? " dělá tajnosti Štěpán.
Ech, komáři! a vlašťovky div nebrousí břichem po zemi.
Štěpán zívá, jen že si nevymkne čelist.
Co ti dva staří tam uvnitř - Bodejž si nosy ukoušete!
Štěpán ze zlosti a z dlouhé chvíle vytáhne košikářskou jehlu z pažení dveří a zabodává ji ze vší síly.
" Tak, teď ji vytáhni, " pobízí Ďulu.
Ďula ji vytáhne.
" Pojď, kdo hloub? "
Chvilku je baví zabodávat jehlu do dveří, až z nich lítají třísky.
" A co, " povídá Ďula, " půjdu za děvčaty.
S tebou už nic není. "
Pomalu je soumrak, obzor nad celou rovinou se zardívá fialovou mlhou.
Mám jít dovnitř? myslí si Štěpán.
A naschvál ne.
- Hybaj, řekne mi starý, nepleť se do řeči!
Nabízí Amerikán Hordubal jemu svou dcerku, či mně?
Dovedl bych já se o sebe postarat, a zatím - hybaj!
A co mi máš co poroučet, vzteká se Štěpán, do jiné už patřím rodiny!
Konečně se hrne Hordubal ze dveří, je podroušen pálenkou, dohodli se asi staříci;
starý Manya ho doprovází a pleská ho po zádech.
Štěpán - stojí u hlav koní a drží je za řetízek udidel, inu, jako štolba;
ani Hordubalovi to neušlo a kývl pochvalně na Štěpána.
" Tak v neděli ve vároši, " volá starý Manya, a c - c, vůz se rozjel.
" Šťastnou cestu! "
Štěpán pokukuje po očku na hospodáře, nechce se ptát;
snad sám začne -
" Tamto - naše řeka, " ukazuje bičem.
" M. "
" A tam, ten vůz s rákosím, to je asi náš Michal.
U nás steleme palachem místo slamou. "
" Tak. "
A nic.
Štěpán drží koně, jak pěkně jen dovede, ale hospodář - jen hlava se mu klátí.
Konečně to Manya nevydržel.
" Tak co, hospodáři, kolik jste jim dal? "
Hordubal zvedl obočí.
" Co? "
" Kolik jste jim upsal, pane? "
Hordubal nic.
Teprve po chvilce:
" Po pěti tisíckách každému. "
Štěpán přemítá, a pak utrousí mezi zuby:
" To vás okradli, hospodáři.
Po třech tisíckách - bylo by dost. "
" M, " bručí Hordubal.
" Tvůj otec - jako dubový pařízek. "
Ech ten, myslí si Štěpán;
druhým dává, a mně - jako by to bral.
" A tobě - také pět tisícek, " dodává Hordubal.
" Abys prý měl do hospodářství. "
Dobře, myslí si Štěpán.
Ale teď, když jsem skoro jeho syn, - jak to bude se mzdou?
Nemůže mě už platit jako čeledína.
Snad by mi mohl dát to hříbě?
Prodej si je, Štěpáne, nejsi - li už jako nás vlastní?
" A jeď pořádně! " káže Hordubal.
" Ano, pane. "
XVIII
A už jedou z vároše, teď je to zpečetěno.
Důkladnou smlouvu urobili u žida advokáta, však stála dvě stě korun;
a to tam dejte, pane velkomožný, a i toto tam napísajte - Inu, sedlák je opatrný na majetek, holenku, nedá se obelstít;
a ještě na toto se musí pamatovat, Hafii připsat polovinu statku v Rybárech - Dobře, povídá pravotár, dáme tam takovou klau-zu-li.
Aha, brachu, i ta tam je.
A pak to všichni podepsali:
Juraj Hordubal - tři křížky, ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého.
Starý Manya - tři křížky.
A Michal Manya, kytka za kloboučkem, nafukuje tváře a důležitě se podpisuje plným jménem.
Márja, provdaná Jánoš, s hedvábným šátkem na hlavě, a Štěpán, celý sváteční - A ještě někdo podepíše?
Ach ne, Ďula musí být u koní, a není ani plnoletý.
Tak hotovo, pánové, a mnoho štěstí vám přejeme.
Dvě stovky to stálo;
inu, důkladná robota, i klau-zu-le tam je.
A pak všichni do krčmy, popít aldamáše.
Chtěj nechtěj tyká si teď Juraj Hordubal se starým Manyou, ba se i pohádali, jako mezi příbuznými.
" A jeď, Štěpáne! "
Štěpán by rád s Hordubalem jako s otcem, ale což je s ním jaká řeč?
Sedí na žebřině, oběma rukama se jí drží, oči pod obočím, a stěží odpoví.
Ech, divné to zásnuby, myslí si Štěpán, není člověku volno s hospodářem.
C - c.
A už vjíždějí do Krivé, pěkně tryskem, jen podkovy cvakají.
Juraj Hordubal vzhlédne zpod obočí, a najednou ruku nad hlavou, luská prsty a zpívá, juchá, výská jako o fašangu.
A to asi je opilý, ohlížejí se lidé, co se tak Hordubal Amerikán rozjařil?
Na návsi děvčat a parobků, musí se jet krokem;
Juraj se zvedá, rukou objímá Štěpánovo rameno a volá dolů na lidi:
" To si vezu zetě, co?
Ej, juch! "
Štěpán hledí setřást jeho ruku a syčí:
" Tiše, hospodáři! "
Hordubal mu sevřel rameno, divže Manya nevyjekl bolestí.
" Počujte, " huláká Juraj, " mám zetě pro Hafii, slavíme zásnuby - "
Prásk do koní!
Štěpán se mračí a kouše si rty div ne do krve.
" Vzpamatujte se, hospodáři, jste ožralý! "
S rachotem zatáčí vůz do dvorka Hordubalů.
Juraj pouští Štěpána, tichý najednou a vážný.
" Proveď koně, " káže suše.
" Zapotili se. "
XIX
A Polana neví, co si myslet o Jurajovi.
Štěpána chce vytáhnout do hospody, a co prý, už nejsi čeledín, jsi jako náš syn.
A místo aby zalezl za stodolu, chodí po dědině, zastavuje se a s tetkami dává se do řeči: prý Hafii jsem zasnoubil, inu, je ještě dítě, ale přilnula k Štěpánovi, když neměla otce doma;
a Štěpán, sousedo, má Hafii za svatý obrázek - ech, je radost z takových dětí.
A Štěpána chválí do nebe, jak se má k práci, bude prý z něho dobrý gazda, dvorec v Rybárech podědí po otci.
Po vsi má plno řečí, ale doma - jako by zařezal, to a to udělej, Štěpáne, a dost.
Juraj chodí po dědině a hledá, koho ještě nezastavil;
i na Fedeleše Gejzu kynul rukou, jen Geričovi se vyhnul.
A Gerič už natahoval ruku, ale Juraj se odvrátil.
Pokud živ budu, neznám tě: co mně máš co povídat, nechci vědět, co si myslíš.
Tetky se smějí: divné zásnuby.
Ženich se mračí jako kakabus a řeči jen urývá, žere se vztekem.
Nevěsta - u potoka si hraje s dětmi, sukýnky vykasány po pás, ani stydět se ještě neumí.
A Hordubal rozkládá rukama na návsi, honosí se budoucím zetěm.
Jen Polana - divná ženská sic, ale chmuří se, vidí, že tu je lidem něco pro smích, neukáže ani nos před stavením.
Tak je to, lidi, a neříkejte, že tu je všecko v pořádku.
Cože Hordubal ani nevidí, že se Štěpán mračí?
I vidí to snad, ale vyhýbá se mu.
Jen tak mu poručí přes rameno, co má robit, a už míří kamsi.
A Štěpán za ním pozírá, jako by mu chtěl ukousnout hlavu.
Ale teď už se Manya nedá, čeká na hospodáře, zuby zaťaty, až mu to cuká v tváři pod kůží.
Gazda jde po dvorku.
" Měl bys, Štěpáne, jet dolů. "
A už zase chce pryč, ale Manya se mu staví do cesty.
" Musím s vámi, hospodáři, o něčem mluvit. "
" Nu, co zase? " uhýbá Hordubal.
" Hleď si raději svého! "
Štěpán je až popelavý vztekem - divné, vždycky býval žlutý.
" Co vy to povídáte o mně a o Hafii? " vyhrkl prudce.
Hordubal zvedá obočí.
" Cože povídám?
Že jsem dcerku zasnoubil čeledínovi. "
Manya supí zlostí.
" A proč - proč vy - Teď se mi lidé posmívají, kam přijdu.
Brzo - li prý budou křtiny, Štěpáne, a utíkej, Štěpáne, tvou nevěstu honí houser - "
Hordubal si počíná hladit týl.
" Nech je, ať se smějí.
Omrzí je to. "
" Mne, mne to omrzelo, hospodáři, " drtí mezi zuby Manya.
" Já - nechci být lidem pro smích. "
Hordubal nějak těžce oddychuje.
" Ani já - nechci být lidem pro smích.
Proto jsem tě zasnoubil.
Tak co? "
" Já nechci, " skřípe Manya.
" Já - já tady nebudu pro smích jako ženich usmrkaného děcka! "
Hordubal, ruku ještě za týlem, ho měří shůry očima.
" Počkej, cos to řekl?
Že nebudeš? "
Manyovi je vztekem do pláče.
" Nebudu!
Nechci!
Dělejte si, co chcete, ale já - "
" Nebudeš? "
" Nebudu! "
Hordubal zafuněl nosem.
" Počkej tady! "
Manya se zalyká, je mu hanba být pro posměch celé dědině;
raději utéci odtud či co -
Hordubal vychází z chléva a prudce trhá v rukou jakousi listinu;
trhá ji na menší a menší kousky, vzhlídne na Manyu a hodí mu útržky do tváře.
" Tak, už nejsi ženich.
Můžeš říci starému, že jsem roztrhal smlouvu. "
Paže v bílé košili letí nahoru a ukazuje:
" A tamto jsou dveře, hybaj! "
Manya rychle oddychuje, oči se mu zužují jako kmín.
" Nepůjdu odtud, hospodáři! "
" Půjdeš.
A kdybys ještě jednou přišel, - mám pušku! "
Štěpán rudne.
" A co - když nepůjdu? "
Hordubal hrudí na něho, Manya ustupuje.
" Dejte si pozor! " syčí.
" Nepůjdeš? "
" Dokud neřekne gazdová, - ne! "
Hordubal jaksi zavrčel, a najednou - kolenem Manyu do břicha, Manya se bolestí sehne, a tu ho jedna pracka popadá za límec, druhá za kalhoty, zvedají ho, a přes plot s ním, do kopřiv.
" Tak, " oddychuje Hordubal.
" Když jsi nenašel vrátka, tož přes plot. "
A klátí se zpátky, hladí si týl;
takové divné horko v týle -
Někde za plotem sousedovým zachechtnutí.
XX
Polana, to se rozumí, zavřená v komoře, a ticho, jako by byla mrtva.
Hordubal hned zrána zapřahá do vozu, tříročka a těžkého valacha, nerovné spřežení: valach kývá hlavou, hřebeček hlavu nahoru - divný pár.
" Vyřiď mamce, Hafie, že jedu do města;
až večer se vrátím, dá - li Bůh. "
Ať bučí krávy hladem, ať tlukou koně kopyty, ať svině chrochtají a podsvinčata kvičí: však přestane Polana vzdorovat, nedá jí to, je přece jen selka;
půjde a poslouží zvířatům, a možno - li se hněvat, když jsi s božími tvory?
Valach kývá hlavou a hřebeček ji nese hore.
I Štěpán tak hlavu nosí - tříročka zapřahoval s klisničkou, dobře prý jdou k sobě.
Na, na, co hryzeš valacha, ty bagáne?
Však vyjde Polana, když nejsem doma, nakrmí zvířata a potěší se.
A vidíš, i pomalu dojedeš do města.
Nejprv k advokátovi, a pane velkomožný, rád bych urobil poslední vůli;
člověk nikdy neví.
Tož takovou poslední vůli: mám ženu, Polana se jmenuje;
sluší se, aby manželka dědila po člověku.
A co jí odkazujete, pane Hordubal: dvorec, peníze, cenné papíry -
Hordubal nedůvěřivě pozírá: nač ty to chceš vědět?
Napiš jen: všecko, co mám.
" Nu, napíšeme tedy: veškero jmění movité i nemovité - "
Hordubal kývá hlavou: tak, pane velkomožný, tak, důkladně je to řečeno, veškero jmění movité i nemovité, za všechnu její věrnost a lásku manželskou.
A podepsat, ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého.
Hordubal ještě otálí.
" A co, pane velkomožný, možno - li znovu se stěhovat do Ameriky? "
Á, kdežpak, pane Hordubal, v Americe mají příliš mnoho robotníků, nikoho tam teď nepouštějí -
Hm, tak.
A není snad nějaká factory tady ve městě?
Á, fabrika.
Jsou tu fabriky, ale stojí, nepracují.
Zlé časy, pane Hordubal, vzdychá advokát, jako by sám nesl břímě zlých časů.
Hordubal kývá hlavou.
Co dělat, není už třeba lidí.
Nikdo nepotřebuje takového Hordubala;
škoda těch šikovných rukou.
Ale snad koní potřebují, koní, co nesou hlavy hore.
Juraj Hordubal hledá pana komandýra od vojáků.
Tamto prý, v kasárnách.
A co, strýčku, hledáte tu syna?
Ne syna, ale prodal bych tuto tříročka, pane dragoune.
Tady se nekupují koně, povídá voják, ale ruce mu jedou po koníkovi, ohmatává mu nohy a šíji - - Koník jako srn, báči.
A už je tu nějaký pan oficír a vrtí hlavou.
Prodat koně?
Těžká věc, sousede, teď není odvod koní.
Už zjara byl váš koník odveden, říkáte?
Pěkné zvíře, a je - li už oježděno?
Není, pravíte, nemělo dosud sedla, jen bosky je projížděl váš čeledín.
A už tu stojí asi pět oficírů, a co, strýče, možno - li zkusit koníka?
Proč ne, na to Hordubal, ale je to divoký kůň, pane.
A co prý, divoký;
dejte mu, hoši, uzdu a deku, to bychom se podívali, že by shodil Toníka.
Než bys řekl pět, sedí pan oficír koni na hřbetě.
Hřebeček poskočil, vzepjal se, a pan oficír na zem.
Šikovně padl, na zadek, směje se jenom, a teď, hoši, chytejte koníka po kasárenském dvoře.
Tlustý pan komandýr se směje, až se mu houpe břicho.
" Inu, sousede, znamenitý kůň;
ale nechte si ho ještě doma, my musíme napsat jakousi žádost, aby nám povolili koupit koně - "
Hordubal se chmuří a zapřahá koníka k vozu.
" Co dělat, pane.
Prodám ho tedy cikánovi - či řezníkovi. "
Komandýr se drbe na hlavě.
" Poslyšte, škoda hřebce.
Což vy se ho chcete stůj co stůj zbavit? "
" Tak, zbavit, " bručí Hordubal.
" Nehodí se mi. "
" A tak ho nechte tady, " rozhodl se pan komandýr, " a my vám dáme... takovou listinu, že máte u nás koně.
A později vám napíšeme co za něj.
Hodí se vám to tak? "
" Hodí, proč by se nehodilo, " povídá Juraj.
" Je to pěkný koník, pane, hlavu nese hore.
Prý osm tisícek - "
" To si ho zas vemte, " praví honem komandýr.
" Nu, snad by i pět, " váhá Hordubal.
Je tam jiný tlustý vojenský pán, maličko kývne hlavou.
" To by šlo, " povídá komandýr.
" My vám ještě napíšeme.
Kdybyste nechtěl, - můžete si koně odvést.
Platí?
A teď vám dáme tu listinu. "
Hordubal jede domů, má na prsou listinu s razítky a pytlík se svými dolary.
Valach klusá a kývá hlavou - Už není hřebečka.
Jako by Štěpán podruhé odešel, když je tříroček pryč.
I klisničku raději prodat, i kobylu s hříbětem - Hý, valášku, jen otěžemi tě polechtám na zadku, a běžíš.
A cože nemluvit s koněm.
Když člověk promluví, kůň otočí hlavu a pohne ocasem;
vidět, že rozumí.
I hlavou kývá, protože přemýšlí.
Dlouhá ještě cesta, milý, ale nahoru se dobře běží.
Na - a, neboj se, to jenom teče stružka přes cestu.
Nech ováda, sám ho zaženu.
Hý!
A Juraj počíná tiše, táhle zpívat.
Valach obrací velké oko po hospodáři: co to bručíš?
Hordubal kývá hlavou a zpívá.
" Á, Polana, Polana,
á, Polana neblahá,
nech tě Pán Bůh potěší,
á, Polana, Polana - "
XXI
Hordubal jako by neměl stání: hned ráno se vytratí, ať se Pán Bůh stará o hospodářství, a čertví kde se potlouká.
Tuhle - až v Tibavě, a co, Geleteji, nepotřeboval bys čeledína ke kravám či na pole?
Jakého čeledína, Hordubale, mám dva syny;
pro koho to, bratranče, hledáš místo?
Nebo v tatinském revíru, horár Stoj je tam, a prý jsou - li kde jaké stromy kácet.
Žádné stromy, brachu, tisíce metrů dřeva hnijí v lese.
Tož tak, a spánembohem.
A což nikde se nestaví dráha či silnice, nikde se neodstřeluje skála?
Kdepak tady, strýčku, tady na nás všici zapomněli;
pro koho co stavět?
Inu, co dělat, sednout si někde a čekat až do soumraku.
Zdálky je slyšet zvonce stád, pasák práská bičem, jako by střílel, kdesi poštěkává ovčákovo psisko.
V polích - někdo zpívá.
Co dělat, člověk sedí a poslouchá, jak bzučí mušky;
zavře oči a může hodiny poslouchat, a nikdy není ticho, pořád se žije;
třeba zafrčí brouk nebo se veverka durdí, a všude stoupá k nebesům mírné zvonění božího dobytku.
A s večerem loudavě domů.
Hafie přinese jídlo - ech, jaképak jídlo, ani pes by to nežral;
ale stejně není hladu.
Pravda, Polana nemá pokdy strojit večeři.
Už je noc, dědina šla spat, a Hordubal obchází s lucernou a robí, co se dá: chlévy poklidit, srovnat hnojiště, vody nanést - Tiše, aby nikoho nevzbudil, kutí Juraj, co tak kde je pro chlapa na práci.
Už bije jedenáctá hodina, chval každý duch Hospodina, a Juraj potichu zalézá do chléva.
Nu, kravky, nu, bude pro Polanu ráno kus roboty hotov.
A zase až do Volova Polje hledat práci.
Hej, Harčáre, nepotřebujete - li robotníka?
Co ty, zbláznil ses či tě pustili z kriminálu?
Teď po žních hledáš robotu?
- A co si otvíráš hubu, myslí si Hordubal, mám v sáčku peněz, že bych mohl půl tvého dvorce koupit;
nemusel by ses tak naparovat.
Pomalu se klátí Hordubal domů, a co doma?
A jen tak, přejít přes ty vrchy, co tady v cizině?
Juraj sedí na kraji lesa nad polem Varvarinovým.
I tady je slyšet zvonce stáda, to asi z lehotského chotáru.
Co on Míša nahoře na polonině?
Dole potok, a u potoka - stojí ženička.
Juraj chmuří obočí, aby lépe viděl.
Nevypadá - li jako Polana?
Ach ne, to ne, kde by se tu vzala Polana.
Z takové dálky - každá bába by se podobala Polaně.
A z lesa běží černé chlapisko - to není Manya, soudí Juraj, jak by mohl přijít Štěpán z této strany?
Černý se zastavuje u ženičky, stojí a hovoří - Že si mají tolik co povídat, diví se Hordubal.
Nějaké děvče asi a její milý - přespolní, z Lehoty či Volova Polje;
scházejí se potají, aby mu nenabili domácí parobci.
A ti dva stojí dole a povídají;
nu, mluvte si, nedívám se.
Slunce je nad Menčulem, brzo - li bude večer?
A ti dva stojí dole a povídají.
A což zkusit ještě - třeba by v solných dolech měli práci pro majnera.
Pravda, daleko jsou doly;
ale komu bude vadit, jak daleko?
Ti dva stojí dole a povídají.
Marné bude přeptat se v dolech -
Ne, nepovídají.
A vždyť tam stojí jen jeden a vrávorá jaksi.
Ale ne, dva to jsou a vrávorají, jako by se potýkali.
A to se tak strašně těsně drží, že vypadají, jako by se tam jen jeden potácel.
V Hordubalovi se zastavilo srdce.
Poběžím tam dolů.
Ne, poběžím domů, je - li Polana doma.
Jistě je doma, kde jinde by byla?
Hospodine, cože ty nohy - jako z olova.
Hordubal vstává a běží podle lesa, pádí polní pěšinou, uhání k dědině.
Achich, to píchá v boku, jako by jehlou bodal - takovou košikářskou jehlou.
Hordubal už nemůže popadnout dechu a běží, běží ze všech sil.
Sláva ti, Bože, tady už je dědina;
Juraj jde ostrým krokem ( co to tak píchá, Bože, jen ať dojdu! ), jen kousek ještě, tamto už jsou vrata;
vší silou tisknout ruku tuto na žebra, aby to nemohlo tak bodat, a vyběhnout k vratům -
Hordubal uřícen se opírá o pilíř vrat, hlava se mu točí, oddychuje, jako by vzlykal.
Dvorek - prázdný;
Polana je asi v komoře či kde - Jurajovi je pojednou k smrti lhostejno, kde je, nedošel by ke komoře, nevypravil by ze sebe hlasu;
jen sípavě vydechuje a má se co držet, aby se mu nepodlomily nohy.
Vrátka se pootevřela a do dvorce vklouzla Polana, udýchaná, zardělá;
zarazila se, když uviděla Juraje, zastavila se a povídá nějak překotně:
" Byla jsem jenom u sousedy, Juraji, u - u Herpákové - podívat se na děcko - "
Juraj se narovnává po celé délce, zvedá obočí:
" Neptal jsem se, Polano. "
XXII
A chtěl by za stodolu jako obyčejně, ale nemůže, píchá ho u srdce.
I tváří se, jako by se mu zachtělo právě tady sedět, právě na tom patníku u vrat, a vzhlížet na dvorek.
Polana - najednou má plné ruce práce: sype slípkám, mete zápraží a kdesi cosi - " Holčička se narodila Herpákové, " sdílí hovorně - ech, Polano, cože ti je najednou tak do řeči?
" M, " bručí Juraj roztržitě.
Padá soumrak, Polana otvírá vrata, to už půjdou kravky z pastvy.
" Ty, Juraji, " začíná váhavě, " říkal jsi, že bys přikoupil nějaké krávy - "
" Není třeba, " mumlá Hordubal.
Kývajíce hlavami jdou kravky do chléva, bimbam, bimbam.
Juraj vstává, chvála Bohu, jde to už.
" Dobrou noc, Polano, " povídá.
" Co - ty nebudeš večeřet? "
" Ne. "
Polana se mu staví do cesty.
" Juraji, já ti ustelu v jizbě.
Co tomu řeknou lidé, že ty, gazda, spíš u krav! "
" Nech lidi, " praví Juraj neurčitě.
" Ještě ledacos řeknou. "
Zachmuřeně hledí za ním Polana, jak zachází do chléva.
Jaká stará záda má Juraj!
Hordubal se ukládá do slámy.
Už to v boku nepíchá, ale těžké je srdce, tlačí.
Dvorec utichá nějak rozpačitě, i Hafie štěbetá polohlasem, jako by ji někdo okřikl, ticho buď, nemluv tak nahlas!
Jako by tu někdo těžko stonal.
A ticho, dvorec spí, dědina spí.
Hekaje hrabe se Hordubal ze slámy, rozžíhá chlévskou svítilnu a jde se poohlédnout, je - li kde jaká robota.
A zase to píchá, potvora.
Stáj by se měla vyčistit a koním dát čerstvé stlaní, ale Juraj jenom dumá, udělal bych, udělal, ale co to, že se mi dnes nechce?
Obchází kurník, svinský kotec, stodolu, leze po žebři na seník což kdyby se seno zahřálo;
ach, píchá to v boku.
Obchází dvorek a jde i na sad.
Co tam?
A, jen tak, třeba není - li tam někdo.
Kdo by tam byl?
Inu, nikdo, ale člověk neví.
A co půda - Polana už nespí na půdě, je tam teď kukuřice;
Polana se přestěhovala do komory.
Hordubal tají dech, aby nezasténal, a vystupuje i na půdu;
chce otevřít dveře, ale nejde to, je slyšet jakýsi sypký šum, když jimi pohne.
Á, to se hromada kukuřice sesula a zavalila dveře.
Tam tedy také nikdo není.
A kdo by se tam schovával?
Jaká hloupost!
Hordubal stojí na dvorku jako černý kůl a hladí se rozpačitě v týle.
A co já vlastně, diví se, proč tu běhám?
Tolik let tu Manya žil, nu, a nehlídal jsem, neběhal se svítilnou po dvorku;
nač tedy teď?
- Hordubalovi je nějak tupě a lhostejně.
Kdybych teď ležel v chlévě a slyšel nějaké kroky, - vstal bych?
I nevstal.
Zavolal bych, kdo tam?
Nezavolal, jenom dech tajil.
Ach, Hospodine, což mám hlídat dospělé lidi?
Inu, hlídal jsem, pravda, a dělal, jako bych kdesi cosi robil potmě.
Copak můžeš srdce někomu uhlídat?
Hloupý jsi, hloupý!
Nu což, ať se Manya vrátí - co na tom?
Vždyť je to už jedno, všecko je jedno.
Všecko přestalo bolet.
Vyhořel dům, není už děravé střechy.
U Herpáků zaplakalo děcko.
Tak vidíš, třeba je to pravda, že Polana se byla podívat u sousedů na děcko.
Proč ne: ženské jako divé po dětech.
To teď Herpáková dává dítěti prs - Pamatuješ se, Polano, jak jsi kojila Hafii?
Jen hnula ramenem, a prs zase vklouzl do košile - jedenáct let je tomu.
A ty - do Ameriky.
- Hloupý jsi, hloupý -
Hordubal mrká na hvězdičky, Hospodine, co jich je - co jich tu přibylo za ta léta!
Dřív jich nebývalo tolik, že by ses jich až děsil.
Všecko je jedno.
Jako by všecko z tebe spadávalo, jedno po druhém.
Byla Amerika, byl návrat domů.
Byl Gerič, Fedeleš, Manya - co toho bylo;
a už není nic.
Všecko jedno.
Nu, chvála Bohu, odlehlo člověku.
Tú - tú - tú, vytrubuje v dálce ponocný;
a hvězd tolik, že člověk trne.
Dobrou noc, dobrou noc, Polano, dobrou noc!
XXIII
Časně zrána, než se kdo probudil, má Juraj dědinu za sebou a míří do hor.
K Míšovi.
A co tam?
Ale jen tak, promluvit s člověkem.
Je ještě mlha, hor nevidět.
Juraje trochu mrazí, ale už ho nepíchá v hrudi;
jenom se špatně dýchá, to asi ta mlha.
Stoupá hore, co bývalo pole Hordubalových, a musí se zastavit, aby vydechl;
Pjosa už má zoráno - prý samý kámen, a vida, i Pjosovi stojí pole za tu robotu.
Hordubal těžce dýchá a stoupá do vrchů.
Mlhy se zvedly a převalily se přes hřebeny lesů;
jen maličko ještě, a bude podzim.
Hordubal stoupá a tiskne ruku k boku;
inu, píchá to, ale teď už je to jedno, nahoru nebo dolů.
A nejsou to mlhy, mraky jsou to, tady už je cítit po čichu, jak jsou napity vodou.
Pozor na hlavu, abys do nich nenarazil.
A teď se to převalilo přes kopec, a už jsi v nich;
na tři kroky nevidíš a jen šlapeš, protlačuješ se hustou mlhou, nevíš, kde jsi.
A Hordubal sípavě oddechuje a těžce, pomalu stoupá do oblak.
Počalo sychravě pršet.
Nahoře na polonině si Míša přehodil přes hlavu pytel a práskaje bičem, hajza hó, shání voly k salaši.
Ani nepoznáš, zvíře - li to, keř nebo balvan;
ale moudré psisko je Čuvaj, sám oběhne stádo a žene voly, jen zvonění je slyšet z mlhy.
Míša sedí na prahu koliby a zírá do mlhy;
páry na chvíli prořídnou a je vidět, jak se k sobě tisknou voli;
pak se vše zase zaklopí parami a jen dešť šelestí.
Kolik může být hodin?
Jistě k polednímu.
A tu vyskočí Čuvaj, větří do mlhy a slabě vrčí.
Z mlhy se vynořuje stín člověka.
" Jsi tady, Míšo? " volá chraptivý hlas.
" Jsem. "
" Chvála Bohu! "
Je to Hordubal, promoklý na kost, a jektá zuby;
z klobouku mu teče voda stružkou jako z okapu.
" Co ty tu v dešti? " zlobí se Míša.
" Ráno... nepršelo..., " sípe Juraj.
" Taková jasná noc byla...
A dobře, že prší, je třeba vláhy. "
Míša zamyšleně mrká.
" Počkej, rozdělám oheň. "
Hordubal sedí v seně a zírá do ohýnku;
dříví praská a dýmá, Juraje zalévá teplo, to Míša mu ještě přehodil pytel přes záda;
uf, až je horko člověku, horko, jako tam dole v majně.
Juraj jektá zuby a hladí mokrého Čuvaje, který mu smrdí po boku;
i co, sám páchnu jako zmoklý pes.
" Míšo, " drkotá Juraj, " a co je to, ten srub v lese? "
Míša vaří v kotýlku vodu a hází do ní nějaké bylinky.
" Já vím, není ti dobře, " brouká.
" A co běháš v dešti, hlupáku? "
" To byla v majně štola, " povídá překotně Juraj, " tam pořád kapala voda, pořád:
Tak - tak - tak, jako když tikají hodiny.
A - víš - li pak, Herpákové se narodilo děcko, Polana se byla podívat.
- A nikde žádná robota, Míšo, prý už není třeba lidí. "
" A přece se rodí noví, " bručí Míša.
" Musí se rodit! " drtí Juraj.
" To je proto, že jsou ženské.
Ty nejsi ženat, ty nic nevíš, ty nic nevíš - Co ty máš co mluvit, když nemáš ženu?
Á, brachu, na všecko se musí myslet.
Třeba aby tam napsali - za její lásku a věrnost manželskou.
Jinak Bůh ví, jaké řeči by lidé vedli.
A škoda, o tři tisíce dolarů mne okradli;
mohla být jako zemanka, řekni?
Řekni, Míšo? "
" Nu, pravda, " mumlá Míša a dmychá do ohně.
" Tak vidíš;
a pak se řekne hlupák.
Závidí mně, že mám takovou ženu, co nosí hlavu hore jako kočárový kůň.
Takové máš lidi: chtějí člověku ublížit.
A zatím byla jen u sousedy, podívat se na děcko.
Samé mrzké řeči, Míšo.
Řekni jim, že sám jsem ji viděl vycházet od sousedy. "
Míša kývá vážně hlavou.
" Povím, všecko povím. "
Juraj si oddychl.
" Proto jdu za tebou, víš?
Ty nemáš ženu, ty nemáš proč se mstít.
Oni - ani by nevěřili;
ale ty jim to dosvědčíš, Míšo.
To dá rozum, že musela vzít čeledína, když je hospodář pryč;
ale zamykala se na půdě, petlice jako hrom, sám jsem to viděl.
A takový Gerič bude něco povídat!
Prý osm let a tak.
Řekni, kdo ji zná líp - Gerič, nebo já?
Jen ramenem hnula, a prs byl pod košilí.
A ten tam dole, ten u potoka, to byl synek z Lehoty, já ho viděl, přišel od Lehoty.
A lidé - hned klepy. "
Míša potřásá hlavou.
" Na, vypij toto, to je zdravé. "
Juraj srká horký odvar a zírá do ohně.
" Máš to tu pěkné, Míšo.
A řekni jim to, na tebe dají, ty prý jsi vědoucí.
Že to byla hodná a věrná žena - " Kouř štípe do očí, Juraji tekou slzy;
nějak mu špičatě trčí nos.
" Jen já, jen já vím, jaká je!
Ech, Míšo, hned bych šel zase do Ameriky, a peníze pro ni - "
" Jen to vypij rázem, " nutí Míša, " zahřeje tě to! "
Hordubalovi vyvstal na čele bohatý pot, je mu slabo a blaze.
" Já bych toho mohl povídat o Americe, Míšo, " povídá.
" Mnoho jsem už zapomněl, ale počkej, vyvzpomenu si - "
Míša tiše přikládá na oheň;
Hordubal rychle oddychuje a brebentí ze spánku.
Venku ustává dešť, jen ze smrků za kolibou padají těžké krůpěje;
ale mlhy se valí dál.
Chvílemi zabučí vůl, a Čuvaj se jde podívat, je - li stádo v pořádku.
Míša cítí něco v zádech, jsou to oči Hordubalovy;
Juraj už chvíli nespí a hledí zapadlýma očima.
" Míšo, " chraptí, " a co, smí si člověk sám vzít život? "
" Co? "
" Smí - li si člověk život vzít? "
" Nač to? "
" Aby ušel myšlenkám.
Jsou takové myšlenky, Míšo, které - do tebe nepatří.
Myslíš si... dejme tomu..., že zalhala, že nebyla u sousedy...
" Jurajovi se jaksi zkřivila ústa.
" Míšo, " zachroptěl, " jak se toho mám zbavit? "
Míša zahloubaně mrká.
" A, těžká věc.
Mysli až do konce. "
" A co, když na konci je... jenom konec?
Může si pak člověk sám udělat konec? "
" Není třeba, " praví Míša pomalu.
" Nač to?
I tak umřeš. "
" A - brzo? "
" Když to chceš vědět, - brzo. "
Míša se zvedl a jde z koliby ven.
" A spi teď, " obrací se ve dveřích a mizí - jako v oblacích.
Hordubal se pokouší vstát.
Chvála Bohu, už je líp, jen hlava se nějak motá a tělo takové divné, plihé, jako by bylo jen z hadrů.
Juraj se potácí ven, do mlhy;
vidět není, jen slyšet zvonění stád, tisíce volů se pasou v oblacích a bimbají zvonci.
Juraj jde, jde, a neví vlastně kam;
vždyť se mám vrátit domů, myslí si, a proto musí jít.
Jenže neví, jde - li hore či dolů;
snad dolů, protože - jako by padal;
snad pořád někam nahoru, protože jde s námahou a těžko dýchá.
A, to je jedno, jen domů.
A Juraj Hordubal se ponořuje do oblak.
XXIV
Našla ho Hafie ve chlévě.
Krávy byly neklidné, a Polana ji poslala, jdi, podívej se tam.
Ležel na slámě a chrčel.
A už nic nenamítal, když ho vedla Polana do jizby, jen se pokoušel zvednout obočí.
Svlékla ho a uložila do postele.
" Chceš něco? "
" Ne, " jektal a jen zase spát;
něco se mu zdálo a vyrušily ho - co to bylo?
Gerič přece nebyl v Americe, všecko to popletly, teď zase začínat se vším od začátku.
Jen kdyby to tak netížilo na prsou, to asi to psisko Cuvaj, zrovna na prsa si mi lehl a spí.
Juraj si hladí neklidnou rukou zarostlá prsa: jen spi, chlupáči, a jak ti srdíčko tluče!
Ach, potvoro, ale jsi těžký!
Chvilku spal, a když otevřel oči, stála Polana ve dveřích a zkoumavě hleděla.
" Jak je ti? "
" Líp, dušinko. "
Bál se promluvit, aby se to neztratilo, aby se to zase nezměnilo v jeho kumbál v Johnstownu.
Vždyť toto je - jako doma: malovaná skříň, dubový stůl, dubové židle - Hordubalovi zabouchalo srdce: vždyť já jsem se konečně vrátil domů!
Hospodine, jaká dlouhá cesta, čtrnáct dní na lowerdecku a ve vlaku - člověk je jako přelámaný.
Ale pohnout se nesmím, nebo to zase zmizí;
raději zavřít oči a vědět jen, že je to tady -
A pak se zase všechno popletlo: majneři v Johnstownu - Harčár - bijí Hordubala;
Juraj prchá štolou, kličkuje, chytá se šachetního žebříku a drápe se nahoru;
shora letí klec, rozbije mu hlavu, určitě rozbije, a Hordubal se probouzí vlastním vyheknutím.
Raději nespat, tady je líp;
vytřeštěnýma očima se Juraj zachycuje pokojného nábytku.
Tady je líp.
Hordubal kreslí prstem do vzduchu a povídá Míšovi o Americe.
Brachu, mne na nejtěžší práce, jen hallo, Hordubal, a už jsem šel.
Jednou se sesypala štola, ani tesaři tam nechtěli jít.
Dvacet dolarů jsem tehdy dostal, sám inženýr mně potřásl rukou, takto, Míšo, takto potřásl.
A teď sjíždí Hordubal těžní klecí dolů, pořád dolů;
sedí tu tlustá židovka a nějaký stařík a přísně se dívají na Hordubala.
Sto osmdesát jedna, osmdesát dvě, osmdesát tři, počítá Juraj a křičí: dost, dost už, doleji to nejde, to už je konec šachty!
Ale klec sjíždí stále, stále, horka přibývá, nelze dýchat, ti bagáni jedou až do pekla.
Jurajovi se zdá, že se udusí, a procitá.
Svítá, ve dveřích stojí Polana a napjatě hledí.
" Už je to lepší, " mumlá Hordubal a oči mu žehnou.
" Nezlob se, Polano, já hned vstanu. "
" Jen lež, " povídá Polana a jde blíž.
" Bolí tě někde? "
" Nebolí.
V Americe jsem to měl taky.
Prý flue, řekl doktor.
Flue.
A za dva dny - jako ryba.
Zítra vstanu, dušinko.
Dělám ti tu nepořádek, že? "
" Chtěl bys něco? "
Hordubal vrtí hlavou.
" Mně je docela dobře.
Jen - jen do okovu vody;
ale sám bych mohl - "
" Hned ti donesu. "
A jde.
Hordubal si nastlal podušek za záda a upravil si na prsou košili.
Aby mne Polana neviděla tak rozhaleného, myslí si.
A kdybych se mohl umýt a oholit!
Už přijde Polana, už tu bude.
Snad si sedne i na pelest, zatímco budu pít.
Juraj dělá místo, aby si mohla sednout, a čeká.
Snad zapomněla, myslí si;
má, chudák, plno práce - kdyby se aspoň Štěpán vrátil!
Řeknu jí, až přijde:
A což, Polano, aby se vrátil Manya?
Do dveří vchází Hafie a nese sklenici vody, nese ji tak opatrně, že samou pozorností vyplazuje jazýček.
" To jsi hodná, Hafie, " vydechl Hordubal.
" A což, strýček Štěpán tu není? "
" Není. "
" A co dělá mamka? "
" Stojí na dvoře. "
Hordubal už neví, co by řekl, i napít se zapomněl.
" Nu, jdi, " bručí, a Hafie skokem ze dveří.
Juraj tiše leží a naslouchá.
Koně ve stáji dusají kopyty - dá - li jim Polana vody?
Ne, dává sviním, slyšet spokojené chrochtání.
Co kroků taková ženská musí udělat, diví se Hordubal.
Měl by se vrátit Štěpán;
pojedu do Rybár a řeknu mu, co ty, lenochu, hybaj ke koním, Polana nezastane všechnu robotu.
Třeba odpoledne pojedu, myslí si Juraj, a pak se mu před očima natáhly takové závoje, a všechno mizí.
Do dveří nakoukla Hafie, chvilku přešlapuje a pryč zase.
" Spí, " šeptá mamce na dvoře.
Polana nic, zahloubaně myslí na cosi.
K polednímu Hafie znovu po špičkách do jizby.
Hordubal leží, ruce za hlavou, a mrká do stropu.
" Maminka se nechá ptát, chcete - li něco? " odříkává Hafie.
" Myslím, Polano, " povídá Juraj, " že by se Štěpán mohl vrátit. "
Děvčátko otevřelo nechápavě papuli.
" A. jak prý vám je? " vydechlo.
" Dobře, děkuju uctivě. "
Hafie běží ven.
" Prý mu je dobře, " hlásí Polaně.
" Docela dobře? "
" No, " míní děvčátko.
A pak se udělalo odpolední ticho.
Hafie už neví co robit.
Prý doma budeš, kdyby gazda něco potřeboval - Hafie si hraje na zápraží s pannou, kterou jí vyřezal Štěpán.
Nesmíš ven, povídá panence, hospodář si lehl, musíš hlídat dvůr.
A neplač, nebo ti naplácám.
Hafie se jde po špičkách podívat do jizby.
Hospodář sedí na posteli a kývá hlavou.
" Co dělá mamka, Hafie? "
" Šla někam. "
Hordubal kývá hlavou.
" Řekni jí, aby se Štěpán vrátil.
A toho hřebečka že může Štěpán dostat zpátky.
Chtěla bys králíčky? "
" Chtěla. "
" Udělám ti klec na králíky, takovou, jakou měl majner Jensen.
Ech, Polano, v Americe je takových věcí - Všechno urobím. "
Hordubal kývá hlavou.
" Počkej, já tě vezmu nahoru na poloninu, tam ti je takový podivný srub - ani Míša neví, co to bylo.
Jdi, jdi, řekni mamce, že se Štěpán vrátí. "
Hordubal je jaksi spokojen, lehá si a zavírá oči.
To je tma, jako ve štole.
Buch, buch, to do skály kladivem.
A Štěpán se šklebí, prý samý kámen.
Áno, ale zato ty nevíš, hlupáku, co je to robota.
Po robotě se pozná chlap.
A jaké to, dušinko, máš dříví na dvorku?
Samá rovná polena.
A já - pařezy jsem štípával.
To je robota pro chlapa, štípat pařezy.
Nebo kamení dobývat ze země.
Hordubal je spokojen.
Mnoho jsem se narobil, Polano, jej Bohu, mnoho.
Dobře je to, v pořádku.
A Juraj, ruce křížem, pokojně usíná.
Probudil se za soumraku, protože šero tlačí.
" Hafie, " volá, " Hafie, kde je Polana? "
Ticho, jen zdálky zvonění;
to se stáda vracejí z pastvy.
Hordubal vyletěl z postele a natahuje si kalhoty: musím kravám otevřít vrata.
Hlava se člověku motá, to od toho ležení.
Juraj tápe ven, na dvorek, a otvírá dokořán vrata;
divně je mu, udýchal se, ale chvála Bohu, už jsme venku.
Zvonění se blíží, valí se jako řeka: jako by se všecko rozezvonilo kravskými zvonci a cinkáním telátek.
Juraj má chuť kleknout, ještě nikdy neslyšel tak slavné a veliké zvonění.
Kývajíce hlavami, jaksi ohromné, vcházejí dvě kravky do dvora s plnými a světlými vemeny.
Juraj se opírá o vrata, a je mu tak dobře, tak smírně, jako by se modlil.
Do vrat vběhla Polana, rychlá, udýchaná.
" Ty jsi už vstal? " vyhrkla.
" A kde je Hafie? "
" Nu, vstal, " mumlá Juraj omluvně.
" Je mi už dobře. "
" Jdi, jdi ještě ležet, " káže Polana.
" Ráno - budeš docela zdráv. "
" Jak chceš, dušinko, jak chceš, " praví Juraj poslušně a přívětivě.
" Zbytečně bych tu překážel. "
Ještě zavřít vrata, zahákovat, a pomalu zašel do jizby.
Když mu nesli večeři, spal.
KNIHA DRUHÁ
I
" Juraje Hordubala zabili! "
Bíro Gerič si honem natahuje halenu.
" Běž, chlapče, pro žandáry, " káže rychle.
" Aby šli k Hordubalovům. "
Na Hordubalově dvoře pobíhá Polana a lomí rukama.
" Ach, Hospodine, Hospodine, " běduje, " kdo mu to udělal!
Zabili gazdu, zabili! "
Hafie v koutě vytřeštěná, přes ploty trnou sousedky, hlouček mužů se tísní ve vrátkách.
Starosta rovnou k Polaně a položil jí ruku na rameno.
" Přestaňte, gazdová.
A co se mu stalo?
Kde má ránu? "
Polana se zachvěla:
" Ne - ne - nevím, já tam nebyla, já nemohla - "
Starosta se na ni pozorně podíval.
Byla bledá a tuhá, to se jen nutila tak pobíhat a hořekovat.
" A kdo ho viděl? "
Polana sevřela rty;
ale tu už jsou četníci a zavírají lidem vrátka před nosem.
Je to starý tlustý Gelnaj, rozepnutý a bez pušky, a Viegl, nový četník;
celý se leskne novotou a horlivostí.
" Kde je, " ptá se Gelnaj polohlasem.
Polana ukazuje k jizbě a kvílí.
Hordubal Amerikán leží na posteli, jako by spal.
Gelnaj smekl přílbu, a aby to tak nevypadalo, utírá si pot.
Gerič trčí zasmušile ve dveřích.
Jenom Biegl jde k ležícímu člověku a naklání se nad postelí.
" Koukejte, tady na prsou, " povídá.
" Trochu krve.
Vypadá to, jako by ho něčím probodli. "
" Domácí robota, " bručí starosta.
Gelnaj se pomalu obrátil.
" Co tím myslíte, Geriči? "
Starosta potřásl hlavou.
" Nic. "
Chudák Juraj, myslí si.
Gelnaj se drbe v týle.
" Podívejte se, Karlíčku, rozbité okno.
" Ale Karlíček Biegl odlepuje košili na prsou mrtvého a nakukuje pod ni.
" Se divím, " cedí mezi zuby.
" Nůž to nebyl.
A že tak málo krve - "
" To okno, Biegl, " opakuje Gelnaj.
" To je něco pro vás. "
Biegl se obrací k oknu.
Je zavřeno, jen v jedné tabulce vymáčknutý otvor.
" A hele, " řekl potěšeně.
" Tak tudy - Jenže tou dírou by nikdo neprolezl, Gelnaji.
A tady jsou ve skle rýpance od diamantu, ale zvnitřku!
A to je legrace! "
Gerič jde po špičkách k posteli.
Ech, ty chudáku, jak ti čouhá nos!
A oči zavřeny, jako by spal -
Biegl opatrně otvírá okno a vyhlíží ven.
" To jsem si myslel, " ohlašuje spokojeně.
" Střepy jsou venku, Gelnaji. "
Gelnaj zafuněl.
" Tak vy, starosto, " řekl rozvážně, " že je to domácí robota, co?
A Štěpána Manyu jsem tu neviděl. "
" Bude snad doma, v Rybárech, " míní starosta nějak neochotně.
Bieglovi jede nos po všech koutech.
" Nikde nic přeházeno, nic vypáčeno - "
" Mně se to nelíbí, Karlíčku, " řekl Gelnaj.
Biegl se zazubil.
" Příliš hloupé, že?
Ale počkejte, dá se to pěkně zpracovat.
Já mám, Gelnaji, rád jasné případy. "
Gelnaj se valí na dvorek, tlustý a důstojný.
" Pojďte sem, Hordubalová.
Kdo byl tuto noc v domě? "
" Jen já - a Hafie tuto, dcerka. "
" Kde jste spala? "
" V komoře, s Hafií. "
" Tuto ty dveře na dvorek byly zamčeny, pravda? "
" Zamčeny, prosím. "
" A ráno - zamčeny?
Kdo je otvíral? "
" Já - když svítalo. "
" A kdo první našel mrtvolu? "
Nic.
Polana sevřela rty.
" Kde je váš čeledín? " najednou Biegl.
" Doma, prosím, v Rybárech. "
" Jak to víte? "
" Nu, - myslím si jen - "
" Neptám se, co si myslíte.
Jak víte, že je v Rybárech? "
" - - Nevím. "
" Kdy tu byl naposledy? "
" Před... desíti dny.
Dostal výpověď - "
" Kdy jste ho viděla naposledy? "
" Před desíti dny. "
" Lžete, " spustil Biegl bez míření.
" Včera jste s ním byla.
Víme to. "
" Není pravda, " vydechla Polana zděšeně.
" Přiznejte se, Hordubalová, " domlouvá Gelnaj.
" Ne - ano.
Včera mne potkal - "
" Kde? " udeřil Biegl.
" Venku. "
" Kde venku? "
Polana těká očima.
" Za dědinou. "
" Co jste tam dělala?
Co?
Tak rychle! "
Polana nic.
" Vy jste s ním měla schůzku, viďte, " začíná zase Gelnaj.
" Ne, Bůh je můj svědek!
Náhodou mne potkal - "
" Kde? "
Biegl znovu.
Polana obrací uštvané oči ke Gelnajovi.
" Náhodou mne potkal - - Ptal se jen, kdy by si mohl přijít pro své věci.
Má tu ještě své šaty, tamto ve stáji. "
" Aha, gazda ho vyhodil na minutu, že?
A proč, prosím vás? "
" Pohádali se. "
" A kdy si měl přijít pro své věci? "
" Dnes - dnes ráno. "
" A přišel? "
" Nepřišel. "
" Protože přišel v noci, " spustil Biegl.
" Ne, nebyl tu!
Doma byl! "
" Jak to víte? "
Polana si hryže rty.
" Nevím. "
" Pojďte, Hordubalová, " řekl Biegl ostře.
" Tam nad tím zavražděným nám povíte víc. "
Polana zavrávorala.
" Nechte ji, " hučí Vasil Gerič Vasilů.
" Je těhotná. "
II
Gelnaj sedí na dvorku a nechává Biegla, aby si prolezl celý dvorec.
Čmuchá, čmuchá a oči mu dychtivostí svítí.
Prošťáral stáje i chlévy, všechno oběhl a teď hledá i kdesi na půdě;
zrovna oživl, jak ho to těší.
Jsou to věci, myslí si Gelnaj;
mně stačí cikáni a pořádek držet - Nu, ať má Karlíček nějakou radost.
Z jizby vychází doktor a jde si umýt pod pumpu ruce.
Už je tu Biegl a ptá se nedočkavě:
" Tak co, tak co? "
" To se ukáže při pitvě, " praví doktor.
" Ale řekl bych, že by to mohl být nějaký hřebík či co.
Jenom dvě tři kapky krve - Divné. "
Polana mu nese ručník.
" Děkuju, paní.
A poslyšte, nebyl váš muž nějak nemocen? "
" Včera ležel, měl jakousi horkost. "
" Aha.
A vy budete chovat, že? "
Polaně naskočil ruměnec.
" Až zjara, pane velkomožný. "
" To nebude zjara, maminko.
Někdy po Novém roce, že? "
Biegl potěšeně mrká za odcházející Polanou.
" Tak to bychom měli motiv, Gelnaji.
Hordubal se teprve v červenci vrátil z Ameriky. "
Gelnaj zafrkal.
" Hordubalová myslí, že to byl někdo zvenčí.
Prý se před nějakým týdnem její muž pobil v krčmě a Fedeleše zle zřídil, Gejzu.
Hlavu mu rozbil.
Gejza je rváč.
Třeba je to msta, prý.
To máte, Karlíčku, taky pěkný motiv. "
I doktor se dívá za Polanou a povídá roztržitě:
" Škoda, vy mně ji zavřete, a já rád rodím.
Tady se k žádné rodičce nedostanu, ženské tu rodí jako kočky - U téhle bude asi těžší porod. "
" Proč? "
" Stará a hubená.
Asi čtyřicet, ne? "
" Kdepak, " míní Gelnaj.
" Stěží třicet.
A tak on Hordubal stonal?
Jak se to pozná na mrtvém? "
" Lékařské tajemství, Gelnaji, ale vám to povím.
Pod postelí byl plný nočník. "
" To jsem si ani nevšiml, " děl Biegl závistivě.
" Tak spánembohem, pánové, " řekl doktor houpaje se na nožkách, " a o pitvě mně dáte vědět, že? "
" Já se ještě podívám po domě, " brumlal Biegl, " a pak bychom mohli do Rybár. "
" A co vy to, Karlíčku, pořád hledáte?
Ještě nějaký motiv? "
" Důkazy, " řekl Biegl suše.
" A nástroj. "
" Aha.
Tak mnoho štěstí. "
Gelnaj se loudá k plotu a dává se do řeči se sousedkou;
škádlí ji tak dlouho, až dostal hadrem po hlavě a voničku darem.
V koutě u kůlny se krčí vyděšená Hafie.
Gelnaj na ni dělá grimasy a šklebí se tak hrozně, že se Hafie chvilku bojí a pak to dělá po něm.
Když Biegl po dlouhé době vyšel odkudsi ze stodoly, sedí Hafie žandáru Gelnajovi na klíně a povídá mu, že má dostat na králíky klec.
" Nic jsem nenašel, " řekl Biegl mrzutě.
" Ale já se sem ještě vrátím.
To by bylo, abych - Řekl jste Geričovi, aby nám opatřil vozík do Rybár? "
" Už čeká, " děl Gelnaj a plácnutím po zadečku propustil Hafii.
" Tak co vy, Gelnaji, co o tom myslíte? "
" Něco vám řeknu, Biegl, " broukal vážně Gelnaj.
" Já si o tom nebudu vůbec nic myslet.
Já už toho mám za pětadvacet let dost.
Mně se to nelíbí. "
" Inu, vražda, to není jen tak, " povídá Biegl znalecky.
" A to ani ne, Karlíčku, " řekl Gelnaj, potřásaje hlavou.
" Jenže, víte, vražda na vesnici, to se nemá tak brát.
Vy jste městský člověk, vy do toho tak nevidíte.
Kdyby to byl loupežný mord, tak budu, krucinál, čuchat jako vy.
Ale vražda v rodině - A já vám řeknu, já se ani nedivím, že Hordubala zabili. "
" Proč? "
" - - To už je taková nešťastná nátura.
Měl to napsáno na nose, holenku. "
Biegl se šklebil.
" Čerta měl napsáno na nose.
Měl v posteli mladého čeledína, to je to celé.
Člověče Gelnaji, to je tak jasný případ - "
" Kdepak, případy v rodině nejsou nikdy jasné, " bručel Gelnaj.
" Však ještě uvidíte, Karlíčku.
Zavraždit pro peníze, to je jasné, to se udělá jedna dvě;
ale považte, týdny a týdny to v sobě nosit, po dny a noci si to rozvažovat - to máte, Biegl, jako byste si čuchnul k peklu.
Vám je to jasné, protože jste tu nový;
ale já jsem je všechny znal, Karlíčku, všechny tři - Co vám budu povídat;
pojedeme do Rybár. "
III
" Štěpán doma? "
" Není, šel do města. "
Biegl odstrčil Michala Manyu a vběhl do domu.
Gelnaj se zatím dává se starým Manyou a Michalem do řeči o počasí, o zajících a že jim tuto vytéká močůvka na cestu.
Biegl se vrací, za ním Štěpán, bledý, vzpurný, šaty plné sena.
" Tak co jste povídal, že není doma? " uhodil Biegl na Michala.
" Říkal ráno, že půjde do města, " mumlal Michal.
" Hlídám já ho? "
" A zatím se schovával v seně!
Proč jste se tam schovával, vy? "
" Neschovával, " mračí se Štěpán.
" Co bych se schovával?
Spal jsem. "
" To jste se asi nevyspal v noci, co? "
" Vyspal.
Co bych se nevyspal, pěkně prosím. "
" Tak proč jste spal teď? "
" Protože - nemám tu co robit.
Dost jsem se narobil ve službě. "
" Včera robil, prosím poníženě, po celý den oral pole, " pomáhá honem starý Manya.
" Vás jsem se neptal, " uryl Biegl.
" Jděte do jizby, chytro, a Michal také. "
" Ach ja, ja, " vzdychl Gelnaj.
" A co vy, Štěpáne, tomu říkáte, co se stalo s Hordubalem. "
" Já mu to neurobil, " vyhrkl Štěpán.
" Tak vy už víte, že ho zabili? " spustil vítězně Biegl.
" A kdo vám o tom řekl? "
" - - Nikdo.
Ale když člověk vidí žandáry, - hádá, to bude cosi s Hordubalem. "
" A proč právě s Hordubalem? "
" Protože - protože jsme se pohádali. "
Štěpán zatíná zuby a pěsti.
" Vyhodil mne, pes jeden! "
Biegl je trochu zklamán.
" Dejte pozor, Manyo: vy tedy přiznáváte, že jste se s Hordubalem rozešel ve zlosti. "
Štěpán zlobně ukazuje zuby.
" To přece ví každý. "
" A chtěl jste se mu pomstít. "
Štěpán zafrkal.
" Kdybych ho potkal, - nevím, co bych urobil. "
Biegl chviličku rozvažuje:
Štěpán se nedá lehko.
" Kde jste byl tuto noc? " uhodil zpříma.
" Doma jsem byl, tady.
Spal jsem. "
" To se ukáže.
Může vám to někdo dosvědčit? "
" Může.
Michal - Ďula - náš starý - Zeptejte se jich. "
" Mně nemáte co radit, " utrhl se Biegl.
" Včera odpoledne jste mluvil s Hordubalovou.
O čem? "
" Nemluvil jsem s ní, " prohlásil Štěpán tvrdě a soustředěně.
" Vůbec jsem ji neviděl. "
" Lžete!
Sama řekla, že měla s vámi schůzku - že jste se jí ptal, kdy si máte přijít pro své věci - "
" Neviděl jsem ji už deset dní, stojí Štěpán na svém.
" Co jsem ze služby, nebyl jsem v Krivé a gazdovou jsem neviděl. "
Biegl zuří.
" Dejte si pozor, já vás naučím jinak mluvit!
Hybaj, půjdete mi ukázat, kde jste v noci spal. "
Štěpán krčí rameny a vede Biegla dovnitř.
Gelnaj ťuká na okénko:
" Hej, starý, pojďte sem! "
Starý Manya se šourá ven a nedůvěřivě mrká.
" Prosím pěkně, co se stalo? "
Gelnaj mávl rukou.
" Ale, Hordubala tuto noc pobili, dostal holí přes rypák.
Poslyšte, starý, neurobil mu to Štěpán? "
Stařík vrtí hlavou.
" A to ne, prosím poníženě, to nemohl Štěpán.
Štěpán byl doma, spal.
Hej, Michal, pojď sem!
Pověz, kde byl tuto noc Štěpán? "
Michal se rozmýšlí a povídá pomalu:
" No, kde by byl?
Spal nahoře, se mnou a s Ďulou. "
" Tak, tak, " kývá hlavou Gelnaj, " hned jsem si to myslel.
A to on má Hordubal v dědině nepřízeň.
To víte, bohatý Amerikán, a ani sousedy nepočastoval. "
Starý Manya zvedl ruce.
A jé, bohatý! na krku nosí sáček se samými dolary -
" Vy jste je viděl? "
Pravdaže viděl, vždyť tuto přijel kupovat dvorec a ukazoval peníze.
Víc jak sedm set dolarů, prosím pěkně.
Nepřízeň v dědině, to asi tak bude;
prosím poníženě, pyšný člověk nemá přátel.
Gelnaj vážně přikyvuje.
" A od čeho tu máte, Manyo, tak rozbodané dveře? "
" To jak se tam zabodává košikářská jehla.
Po celý rok tam bývá. "
" Ukažte mi, jak vypadá, " zajímá se Gelnaj.
" To jsem nevěděl, že se koše dělají jehlou. "
" To se, prosím, přehazují pruty jehlou - takto, " ukazuje Manya ve vzduchu.
" Ještě včera tu ta jehla byla, " zlobí se, " nevíš, Michal, kam se poděla? "
" I nechte to, " bručí Gelnaj lhostejně.
" Až někdy půjdu kolem, podívám se.
Ale ta močůvka, Manyo, nesmí vytékat na cestu.
Není to vaše cesta. "
" Prosím poníženě, až začneme mrvit pole, hnojiště se vyveze - "
" Měli byste mít pořádnou jímku, cementovou.
Potřebovali byste peníze do statku, což? "
" A to, prosím, potřebovali, " pochechtává se stařík.
" Postavit novou stodolu - Ale tuto Michal je hlupák.
Štěpán má víc rozumu pro hospodářství.
Štěpán, to by byl gazda! "
Z pole se vrací Ďula, veze na voze kupku sena, ale jede, jako když hrom bije.
" Pojď sem, chlapče, " volal ho otecky Gelnaj.
" Já jen pro pořádek.
Kde byl dnes v noci Štěpán? "
Ďula otevřel ústa a podíval se tázavě na starého a na Michala;
nikdo ani nemrkl.
" Tady byl, " mumlá Ďula.
" Se mnou a s Michalem spal na půdě. "
" Dobře jsi to řekl, " pochválil ho Gelnaj.
" A co, dáš se ke kavalérii? "
Výrostek zablýskal zuby.
" To víte, že dám. "
Z domu vychází Biegl a tiše zuří.
" Pojďte sem, Gelnaji.
Štěpán jich pár dostal po hubě.
Teď jsem ho zamkl v jizbě. "
" To nemáte, " míní Gelnaj.
" Omezování osobní svobody a tak dále. "
Biegl se neuctivě šklebí.
" Já se vám na to vykašlu.
Horší je, že jsem nic nenašel.
A co vy? "
" Alibi jako hrom, Karlíčku.
Celou noc spal na seně jako hodný chlapeček. "
" Lžou, " vyhrkl ostře Biegl.
" To se rozumí.
To už mají, kamaráde, v krvi. "
" Však u soudu obrátí, " hrozil Biegl.
" A to je neznáte.
Buď se vzdají svědectví, nebo budou křivě přísahat jakbysmet.
To je, Karlíčku, na vesnici skoro jako národní zvyk. "
" Tak co mám dělat? " chmuřil se Biegl.
" Co myslíte, Gelnaji, máme Štěpána už teď zatknout?
Že to udělal on, na to můžete vzít jed. "
Gelnaj přikývl.
" Já vím.
Ale dejte jen, Biegl, pozor, " začal a nedokončil;
neboť v tu chvíli to slabě řinklo a Biegl zařval:
" Stát! "
A už se hnal za roh stavení.
Gelnaj pomalu za ním.
Na zemi leží dva lidé, ale Biegl je navrchu.
" Já vám ho podržím, Karlíčku, " nabízí se Gelnaj.
Biegl vstává a zvedá Štěpána za násilně zkřivenou ruku.
" Hore, a hybaj, " supí udýchaně.
" Já ti dám utíkat! "
Štěpán syká mezi zuby, tvář má bolestí zkřivlou.
" Pusťte, " syčí.
" Já - já chtěl jen do Krivej - pro své věci - "
Ďula se dere mezi četníky.
" Pusťte ho, " křičí, " pusťte ho, nebo - "
Gelnaj ho bere za rameno.
" Pomalu, chlapče.
A vy, Michal, se do toho nepleťte.
Štěpáne Manyo, zatýkám vás jménem zákona.
A teď hezky pojď, ty somáre! "
Štěpána Manyu vezou do města;
neveze ho hřebeček s hlavou hore, a přece se lidé zastavují a ohlížejí.
Po každé straně četník s puškou mezi koleny, a Štěpán uprostřed;
nemá klobouček nazad a nerozhlíží se po rovině.
Tamto - řeka;
a tuto se pasou koně, v rákosí blýská se bažina;
ale Štěpán jen zírá na zrzavý hřbet jakéhosi vozky -
Gelnaj si rozepíná mundúr a dává se do řeči;
tyká Štěpánovi, ale ani slovo o Hordubalovi;
jen o gazdování, o dvorci v Rybárech, o koních - Štěpán nejdřív na půl huby, ale pak se rozpovídal.
Ano, ten hřebeček;
špatně ho gazda prodal, kdoví komu a zač;
osm tisícek za něho mohlo být, měli ho dát do hřebčince, ale dřív ho připustit na tu černou klisničku - ech, pane, chtěl bych to vidět!
Manyovi svítí oči.
A takového koně gazda prodal!
Hřích je to - Valacha měl prodat nebo kobylu s hříbětem, ale toho hřebečka - Štěpán se rozčiluje, až má pěnu v koutcích úst;
a Biegl si pohoršeně myslí, že se zatčeným se nemá mluvit, leda úředně.
" Ech, pane, " říká Štěpán skoro pro sebe, " kdyby nás vezl ten hřebeček - - sám bych vzal opratě - - to by se to jelo! "
IV
" Koukejte se, Gelnaji, " vykládá večer Biegl.
" Udělal to někdo z domu;
okno vymáčkl zvnitřku, aby to vypadalo jako vloupání.
Dveřmi se do domu dostat nemohl, protože ty byly na závoru.
Tedy buď byl v domě už večer - "
" Nebyl, " děl Gelnaj.
" Hafie mi řekla, že u nich strýček Štěpán zvečera nebyl. "
" Dobrá.
Nebo ho v noci pustil do domu někdo z domácích;
ale pak to nemohl být cizí člověk.
Štěpán tam byl pět let čeledínem.
Celá dědina ví, že měl po těch pět let s Hordubalovou poměr - "
" Počkejte, jen čtyři roky.
Poprvé spolu něco měli na slámě.
Potom za ním gazdová chodila každou noc do stáje.
Já to mám, Karlíčku, od Hafie. "
" Ta vaše Hafie toho ví nějak mnoho, " ušklíbl se Biegl.
" Inu, " mínil Gelnaj, " to víte, venkovské děti - "
" Tak dál:
Hordubalová je těhotná - to dá rozum, že se Štěpánem, protože Hordubal Amerikán se vrátil teprve v červenci.
Hordubalová ví, že to na ni praskne.
Hordubal ji chce mít pro sebe - "
Gelnaj potřásl hlavou.
" To asi ne, Biegl.
On spával v chlévě a ona na půdě nebo v komoře.
To vím od sousedky. "
" - ale ona chodila za čeledínem dál. "
" To právě nevím, " řekl zamyšleně Gelnaj.
" Hafie myslí, že ne.
Jenže Polana bývala v posledních dnech kdesi pryč, za dědinou.
Sousedka ji vídala odbíhat. "
" Člověče, " divil se Biegl, " vy toho víte jako stará dáma.
Ale já si hledím udělat logický obraz. "
" Aha.
A to si to, Karlíčku, nemůžete nechat pro sebe? "
" Ne, já si to chci nahlas srovnat v hlavě.
Ten trulant Hordubal důvěřoval Štěpánovi tak, že mu zasnoubil maličkou Hafii.
Poslouchejte, to je hotový středověk - zasnubovat dítě! "
Gelnaj krčil rameny.
" Ale pak nějak přišel na to, že mu gazdová zanáší, a Štěpána vyhodil z domu. "
Gelnaj nelibostí zafuněl.
" A co mně to povídáte, Biegl.
Nejdřív Štěpán odešel od Hordubalů a teprve pak ho gazda zasnoubil s Hafií.
Zeptejte se tetek v dědině. "
" To se mně nerýmuje, " zmátl se Biegl.
" Tak jak to vlastně, člověče, souvisí? "
" Nevím, Karlíčku, já nemám žádný - jak tomu říkáte?
- logický obraz.
To je rodinná záležitost a žádný jasný případ.
Kdepak, ani nemůže být jasný.
Vy nemáte rodinu, Biegl, to je to. "
" Ale vždyť je to, Gelnaji, jasné jako dvakrát dvě:
Polana se chce zbavit gazdy;
Štěpán - by se rád přiženil do dvorce.
Ti dva si to smluví, a hotovo.
Včera běžela Polana pro Štěpána - "
Gelnaj zavrtěl hlavou.
" Zas vedle.
Mně říkala Hafie, že včera ji sám gazda posílal, jdi, přiveď Štěpána, ať se vrátí.
A co mně je po tom!
Biegl, neměl nebožtík na krku pověšený pytlík s penězi? "
Biegl se zarazil.
" Jaký pytlík?
Neměl nic. "
" Tak vidíte, " děl Gelnaj.
" A měl tam prý víc než sedm set dolarů.
Hledejte ty dolary, Karlíčku. "
" Vy myslíte - loupežná vražda? "
" Nemyslím nic, ale peníze jsou pryč.
Starý Manya je kdysi viděl u Hordubala.
Manyové potřebují stavět novou stodolu - "
Biegl si tiše hvízdl.
" A tak!
Tedy pravý motiv by byly peníze! "
" Mohly by být, " kývá Gelnaj.
" Obyčejně bývají.
Nebo takhle msta, Biegl, - to máte taky motiv jaksepatří.
Hordubal hodil Štěpána přes plot do kopřiv.
Na to bývá, Karlíčku, v dědině křivák.
Můžete si vybrat, který motiv se vám líbí. "
" Proč mi to povídáte? " kabonil se Biegl.
" Inu, abyste si udělal logický obraz, " povídá Gelnaj nevinně.
" A třeba ho zabil Manya kvůli tomu hřebečkovi. "
" To je hloupost! "
" Právě.
V rodině se vraždívá pro hloupost, milý Biegl. "
Biegl se rozmrzele odmlčel.
" Nezlobte se, Karlíčku, " broukal Gelnaj.
" Já vám za to řeknu, čím byl Hordubal zabit.
Košikářskou jehlou. "
" Jak to víte? "
" U Manyů se včera ztratila.
Hledejte ji, Biegl. "
" Jak vypadá? "
" Nevím.
Myslím, jako nějaké šídlo.
Víc už nevím, " končil Gelnaj a pozorně si čistil dýmku.
" Leda to, že u Manyů budou vyvážet hnojiště. "
V
Gelnaj a Biegl čekají u vína, až půjde doktor od pitvy.
" A kde jste našel ten sklenářský diamant? "
" U Hordubalů v komoře.
Co tomu říkáte? "
" To máte ty sedláky, " pravil Gelnaj pohoršeně.
" Je jim líto něco vyhodit, i když je to corpus delicti.
Myslí si, někdy se to může hodit - " Gelnaj si mistrně odplivl.
" Špínové! "
" Hordubalová tvrdila, ten diamant prý tam je odedávna, ještě než jel gazda do Ameriky.
Ale tuhle Farkaš, sklenář, si vzpomněl, že u něho Štěpán koupil sklenářský diamant, asi měsíc prý tomu je. "
Gelnaj hvízdl.
" Už před měsícem?
Vidíte, Biegl, to je to divné: že už před měsícem na to mysleli.
Zabít někoho rychle, to bych sám dovedl;
ale takto na dlouhé lokte - - A ty dolary jste nenašel? "
" Nee.
Tam v té komoře jsem vyšťáral krom toho elektrickou svítilnu.
Hledám teď, kde a kdy ji Štěpán koupil.
Taky důkaz, co?
Už je toho dost, aby páni dali zatknout i tu ženskou.
Ale prý ještě máme najít nějaké pořádné důkazy - "
Gelnaj se vrtěl na židli.
" Karlíčku, že to jste vy - - - já taky něco vím.
Prý Štěpánův švagr, nějaký Jánoš, se nechal slyšet, že za ním asi před týdnem přišel Štěpán na pole a povídá, co ty, Jánoš, ty bys mohl vydělat, co bys chtěl, třeba pár volů, sám si je na trhu můžeš vybrat - a za malou robotu prý: jen Juraje Hordubala odklidit. "
" To je dobré, " řekl Biegl uznale.
" A co Jánoš? "
" Jdi ty, řekl prý, a kde máš, Štěpáne, na to peníze?
- Já nemám, povídá Štěpán, ale gazdová má;
slíbili jsme si, že se vezmeme, až bude Hordubal pryč. "
" Tak to je máme, " oddychl si Biegl zhluboka.
" A oba jsou v tom. "
Gelnaj přikývl.
Ale tu jde doktor od pitvy, běží na krátkých nožkách a krátkozrace se rozhlíží.
" Pane doktore, " volá Gelnaj, " neráčíte se zastavit na minutku? "
" A, " doktor úsečně.
" No třeba.
Dejte mi slivovici.
Už ho bylo, chudáka, cítit.
Žádná pěkná práce.
Ahah, " vydechl a postavil sklenku.
" A víte to, páni, že zabili mrtvého? "
Biegl vykulil oči.
" Jak to? "
" Skoro mrtvého.
Asi dodýchával, komatózní stav.
Zápal plic v nejvyšším stupni, pravá plíce už zhnisaná, žlutá jako játra - Nebyl by dožil do rána. "
" Tak tedy to bylo zbytečné, " řekl Gelnaj pomalu.
" Pravda.
A na aortě výduť - jako pěst.
I kdyby nebylo toho zápalu plic, stačilo nějaké rozčilení - a konec.
Chudák. "
Oba četníci stísněně mlčeli.
Konečně Biegl odchrchlal a ptá se:
" A příčina smrti, pane doktore? "
" No, vražda.
Probodená levá srdeční komora.
Ale protože byl v agónii, vyteklo už jen málo krve. "
" A čím, myslíte - "
" Nevím.
Hřebíkem, šídlem, jehlou na šití pytlů - čili stručněji řečeno: tenkým, hrotnatým, kovovým předmětem, cirka deset centimetrů dlouhým, oblého průřezu - - stačí vám to? "
Gelnaj otáčel rozpačitě sklenicí v tlustých prstech.
" A pane doktore, - - nemohlo by se říci, že - - že zemřel zápalem plic?
Helejte, když už stejně musel umřít - - tak nač s ním dělat tolik orací - "
" To nejde, Gelnaji, " vyhrkl Biegl.
" Vždyť je to vražda! "
Doktor zablýskal brýlemi.
" To by bylo škoda, pane.
Zajímavý případ.
Zřídka se vidí vražda jehlou nebo čím.
Já dám to srdce do špiritusu a pošlu je, " doktor se začal šklebit, " jednomu učenému odborníkovi.
Abyste to měli na beton, páni.
Nic platno, je to vražda, jak zákon káže.
Ech bože, ale jak zbytečná! "
" Co dělat, " bručel Gelnaj.
" A takový mezek tomu říká jasný případ! "
VI
Jenže láhev se srdcem Hordubalovým se cestou rozbila a líh vytekl;
a srdce Juraje Hordubala přišlo do pracovny učeného pána ve velmi špatném stavu.
" Co mi to sem posílají, " zlobil se učený, bělovlasý pán.
" Co k tomu píšou? že zjistili bodnou ránu?
Tihle venkovští doktoři, " vzdychla odborná autorita a dívala se zdálky na srdce Juraje Hordubala.
" Napište: bodná rána vyloučena - otvor je příliš drobný - - je to průstřel srdečního svalu střelnou zbraní - malého kalibru - nejspíše flobertkou.
A odneste to! "
" Tak to máme z Prahy doma, " vítal Gelnaj Biegla, když se vracel z Rybár.
" Abyste věděl, Karlíčku, Hordubal nebyl proboden, ale zastřelen z flobertky.
Tak. "
Bieglovi klesly ruce.
" A co tomu říká náš doktor? "
" Co by říkal, zuří.
Znáte ho přec, ne?
A že prý trvá na svém.
Inu, tak tedy flobertka.
Kulička se sic nenašla, ale co dělat.
Musíte hledat někoho, kdo má flobertku. "
Biegl praštil přílbou do kouta.
" Já to tak nenechám, Gelnaji, " vyhrožoval, " já si do toho nedám od nikoho foukat!
Kristepane, vždyť už to mám skoro hotovo, všechno klape, a teď tohle!
Copak můžeme jít k soudu - s tímhle?
Člověče, kde vezmeme nějakou flobertku? "
Gelnaj krčí rameny.
" Vidíte, to máte z toho, že jste nenechali chudáka Hordubala zemřít v Pánu na zápal plic.
Patří vám to, vám i doktorovi. "
Biegl vztekle dosedl na židli.
" Tohle mně, Gelnaji, zkazilo celou radost.
Největší radost, jakou jsem kdy měl. "
" No, copak? "
" Našel jsem dolary.
Něco přes sedm set, i s pytlíkem.
Byly za trámem na půdě v Rybárech. "
Gelnaj vyndal překvapením dýmku z úst.
" No, to něco je, Karlíčku, " řekl uznale.
" Však to dalo hledání, " oddechl si Biegl.
" Já to mám spočítáno: víte, jak dlouho jsem v Rybárech hledal?
Netto čtyřicet šest hodin.
Ani stýbýlko jsem nenechal nepřevráceno.
Teď se může dát Štěpán se svým alibi vycpat.
Co myslíte, Gelnaji: stačí to porotě?
Peníze se našly, ten diamant, co Štěpán kupoval, taky není zlý, pak máte rozpory ve výpovědích a motiv jako vrata do stodoly. "
" Dokonce čtyři motivy, " podotýkal Gelnaj.
Biegl třepal rukou.
" Ale kdepak!
Byla to docela obyčejná, sprostá, šeredná vražda pro peníze.
Já vám povím, jak to bylo.
Hordubal věděl, že Manya je milenec jeho ženy, a bál se ho.
Proto nosil své peníze na krku, proto Manyu zasnoubil s Hafií, proto ho nakonec vyhnal, proto se zavíral ve chlévě - Docela jasný případ, Gelnaji. "
Gelnaj zamyšleně mrkal.
" Já zas myslím pořád na ty koně.
Štěpán měl rád koně.
O jiném prý nemluvil než o tom, přikoupit roviny a nic než koně pěstit.
Teď zrovna se prodává kus roviny za Hordubalovými loukami.
Třeba chtěl Manya na Hordubalovi, aby to koupil, a ten ne, a peníze nosil za ňadry - Já bych se, Karlíčku, nedivil, kdyby to bylo pro to. "
" To máte prašť jako uhoď: pro peníze.
Z lásky k Polaně to jistě nebylo. "
" Kdopakví. "
" Ne.
Vy jste, Gelnaji, starý četník a rozumíte dědině.
Ale já jsem mladý četník a mám sakra nějaký smysl pro ženské.
Díval jsem se na Polanu: je to nehezká, kostnatá tetka - a stará, Gelnaji;
pravda, měla s čeledínem poměr - Já myslím, že ji to stálo hromadu peněz.
Pro tu, Gelnaji, by se Hordubal nedal zabít, pro ni by Štěpán nevraždil.
Ale pro peníze - to je jasné.
Hordubal byl venkovský lakomec, Polana jen dědit, aby si mohla držet milence, Štěpán byl chamtivec na prachy - a máte to.
Gelnaji, v tom všem nebylo tolikhle lásky. "
Biegl lusknul prsty.
" Špinavý případ, člověče, ale jasný. "
" Dobře jste si to, Biegl, seštymoval, " ocenil starý Gelnaj.
" Jako pan státní.
Máte to takové jednoduché - "
Biegl polichocen ukázal zuby.
" - ale po mém, Karlíčku, by bylo ještě jednodušší, kdyby si Juraje Hordubala vzal Pán Bůh.
Zápal plic, amen.
A vdova by si po čase vzala čeledína - - narodilo by se děťátko - Ale vám se, Biegl, takový jednoduchý příběh nelíbí. "
" Ne.
Mně se líbí zjistit pravdu.
To, Gelnaji, je práce pro chlapa. "
Gelnaj zahloubaně pomrkává.
" A máte pocit, Karlíčku, že jste ji jako našel?
Tu pravou pravdu? "
" - - Ještě tu jehlu bych chtěl najít. "
KNIHA TŘETÍ
Přelíčení proti Stěpánu Manyovi, šestadvacetiletému čeledínu, svobodnému, vyznání reformovaného,
a proti Polaně Hordubalové, rozené Durkotové, vdově, jedenatřicet roků, vyznání řeckokatolického,
pro úkladnou vraždu spáchanou na Juraji Hordubalovi, gazdovi v Krivej, případně pro spoluvinu na zavraždění Juraje Hordubala.
Vstaňte, žalovaný.
Právě jste slyšel žalovací spis.
Cítíte se vinen ve smyslu žaloby?
Žalovaný se cítí nevinen.
Nezabil Juraje Hordubala, spal té noci doma v Rybárech.
Ty peníze za trámem - dostal od gazdy, prý jako věno, kdyby si vzal Hafii.
Sklenářský diamant nekupoval.
S gazdovou neměl důvěrných styků.
Nemá dále co říci.
Žalovaná se cítí nevinna.
O vraždě neví nic, až ráno - Na otázku, jak se dověděla o smrti Juraje Hordubala: že jen viděla rozbité okno.
S čeledínem neměla styků.
Ten sklenářský diamant koupil před lety sám gazda.
Vrah musel přijít oknem, protože dveře na dvorek byly po celou noc zavřeny na závoru.
Načež usedá, zsinalá, nehezká, ve vysokém stupni těhotenství;
pro její těhotenství bylo nutno urychlit přelíčení.
A proces se valí dál s neúprosnou rutinou justiční mašiny.
Čtou se protokoly a dobrá zdání, papír šustí, porotci předstírají, že pobožně a s pochopením sledují každé slovo napsané na úředním lejstru.
Obžalovaná sedí nehnutě jako loutka, jen oči jí neklidně těkají.
Štěpán Manya si utírá chvílemi čelo a namáhá se rozumět tomu, co se čte: kdo ví, jaká je v tom klička, kdo ví, co z toho páni velkomožní vysoukají;
s hlavou uctivě nakloněnou Manya naslouchá a hýbá rty, jako by opakoval každé slovo.
Soud přikročí k výslechu svědků.
Je volán Vasil Gerič Vasilů, starosta z Krivej;
vysoký, ramenatý sedlák, pomalu a vážně opakuje slova přísahy.
Byl z prvních, kdo viděli mrtvolu.
Pravdaže hovořil, že toto je domácí robota.
Proč?
Z rozumu, pěkně prosím.
A je vám, Geriči, známo, že Polana Hordubalová měla styky se Štěpánem Manyou?
Známo.
Sám jí to vytkl, než se Juraj vrátil.
- A což, býval Hordubal na ženu zlý?
- Nabít jí měl, pane velkomožný, prohlásil Vasil Gerič Vasilů, vyhnat z ní čerta.
Ani najíst Jurajovi nedala.
- Stěžoval si snad Hordubal na svou ženu?
- Nestěžoval, jen se vyhýbal lidem;
scházel žalem jako svíčka.
Polana sedí vzpřímena a zírá do prázdna.
Četnický strážmistr Gelnaj vypovídá ve smyslu žaloby.
Ukazuje na doličných předmětech:
Ano, toto je okno z jizby Hordubalů, tuto je na vnitřní straně ryto diamantem.
Toho dne bylo bláto, pod okny venku byla kaluže vody;
ale v jizbě nebylo stopy po blátě a na okenním rámu zůstal nesetřený prach.
Možno - li dospělému člověku prolézt tímto otvorem?
Nemožno;
musela by projít aspoň hlava, a neprojde.
Je slyšen četnický aspirant Biegl;
stojí jako u raportu a leskne se horlivostí.
Vypovídá přesně ve smyslu žaloby.
Diamant našel v zamčené skříni;
Hordubalová nechtěla k ní vydat klíč, prý jej ztratila.
Skříň vypáčil, a i klíč k ní později našel na dně vědra s ovsem.
Našel také v Rybárech Hordubalovy dolary.
A ještě něco jsem si dovolil přinést, pane předsedo, hlásí Biegl zvýšeným hlasem a vybaluje cosi z kapesního šátku.
Teprve včera to našel, když Manyové vyváželi hnojiště.
Bylo to pohozeno v žumpě.
Biegl klade na stůl před pana předsedu tenký, asi patnáct centimetrů dlouhý, hrotnatý předmět oblého průřezu.
- Co je to?
- Prosím košikářská jehla, která bývala u Manyů a ztratila se v den vraždy.
- Biegl nehýbá brvou, ale prožívá triumf a kochá se v obecném zájmu.
Pět neděl hledal tuto mizernou jehlu, a tady je.
Obžalovaný, znáte tuto jehlu?
Neznám.
A Manya si sedá, zamračený a vzdorovitý.
Je slyšen doktor.
Trvá na tom, že vražda byla provedena tenkým hrotnatým předmětem oblého průřezu.
Kdyby byl Hordubal zastřelen, musel by projektil zůstat v těle, a nebyl tam;
a doktor obšírně vykládá rozdíl mezi ranou střelnou a bodnou;
krom toho při tak malé ráži by rána musela být vypálena z bezprostřední blízkosti, takže by byla propálena košile a případně i kůže na prsou.
Mohla být rána zasazena tímto předmětem?
Mohla.
Nelze s určitostí říci, že byla, ale tento předmět je dostatečně ostrý a tenký, aby způsobil podobnou ránu.
Velmi dobře by se k tomu hodil, oceňuje doktor.
Ano, a smrt nastala bezprostředně.
A prchlivý doktor odbíhá, jako by se utrhl.
Je slyšen vězeňský lékař.
Polana Hordubalová je podle všech známek v osmém měsíci těhotenství.
- Obžalovaná, praví předseda, nemusíte vstávat.
Kdo je otcem dítěte, které nosíte pod srdcem?
Juraj, šeptá Polana s očima k zemi.
Hordubal se vrátil, teď je tomu pět měsíců.
S kým tedy máte to dítě?
Polana mlčí.
Starý Manya se vzdává svědectví;
Štěpán skrývá tvář v dlaních, stařec smrká slzy do rudého kapesníku.
Mimochodem, Manyo, neznáte tento předmět?
Starý Manya kývá hlavou, á, to je naše jehla, jehla na pletení košů.
A už ji chce potěšeně strčit do kapsy.
Ne, ne, starý, ta tu musí zůstat.
I Michal, i Ďula se vzdávají svědectví.
Je volána Márja Jánoš.
Chcete svědčit?
Áno.
Je pravda, že váš bratr Štěpán chtěl na vašem muži, aby urobil smrt Juraji Hordubalovi?
Pravdaže, prosím poníženě;
ale můj - ani za sto párů volů prý.
Měl Štěpán poměr s gazdovou?
Hej že měl, sám se tím doma chlubil.
Zlý člověk je Štěpán, slavný soude.
Nedobře bylo mu zasnubovat dítě;
buď Bohu chvála, že z toho sešlo.
- A co, svědkyně, hněval se velmi váš bratr, když ho Hordubal vyhodil?
Márja se křižuje:
Ach, Hospodine, jako čert: nejedl, nepil, ba ani nekouřil - Svědkyně odchází a ve dveřích zapláče:
Je mi žalno, pane velkomožný - - prosím poníženě, smím - li tuto ty groše nechat Štěpánovi na přilepšenou?
- Ne, ne, matuško, netřeba peněz, jděte spánembohem.
Je volán Jánoš.
Chcete svědčit?
Jak, prosím, kážou páni.
Pravda - li, že na vás Štěpán chtěl, abyste urobil smrt Hordubalovi?
Svědek rozpačitě mrká.
Pravdaže cosi říkal.
Prý žebrák jsi, Jánoš, mohl bys dostat peníze - A zač peníze?
- Co já vím, prosím pěkně, takové hloupé řeči.
- Říkal vám, abyste ubil Hordubala?
- A to snad ne, pane velkomožný.
Dávno je tomu.
Byla jen tak řeč o penězích - Štěpán vždycky o penězích.
Co já budu takové marnosti nosit v hlavě?
A prý že jsem hlupák.
Hlupák, třeba i hlupák: na šibenici, brachu, mne to nepřivede.
- Nejste opilý, svědku?
- Jsem, prosím pěkně;
vypil jsem sklenku na kuráž, těžko je mluvit s pány.
Přelíčení se odročuje na zítřek.
Štěpán hledá očima Polanu, ale vdova Hordubalová hledí, jako by ji vyřezal z kosti, jako by o něm nevěděla: kostnatá, nevzhledná, toporná.
Nikdo nepozírá na Štěpána, jen na ni;
což on, chlapisko černé! zřídka - li chlap ubije chlapa?
Ale toto - vlastní žena, prosím pěkně;
jaký život, Hospodine, nelze - li věřit vlastní ženě!
Ani v posteli doma abys nebyl jist, zapíchnou tě jako dobytče.
Hordubalova vdova prochází chodbou nenávisti, jež se za ní zavírá jako voda.
Ech, toporem ji měl nebožtík utlouci, jako vlka, když se chytne do želez.
Pověsit ji, hovoří tetky.
Není na světě spravedlnosti, nebude - li pověšena.
A jděte, baby, bručí chlapi, ženské se, vímeť, nevěšejí;
do smrti ji zavřít - Kdyby ženštiny soudily, pověsily by mrchu.
Počujte, já sama bych jí dala provaz na krk.
- Nehovoř, Marika, to není robota pro babu.
Ale Štěpku jistě povedou na šibenici.
Tak, tak, Štěpku;
a zabil jen cizího člověka.
Když nepověsíte Polanu, brzo - li nebudou ženy ubíjet své muže?
Leckteré by to vlezlo do hlavy - v rodině, lidé drazí, ve stavu manželském ne málokdy bývá proč.
Ne, ne, jen ji pověsit.
A jak ji pověsit, když nosí dítě?
Jaké dítě, samého čerta porodí.
Je volán za svědka Šimon Fazekaš, zvaný Leca.
Viděl Polanu stát se Štěpánem toho dne, kdy se stala vražda, za potokem to bylo.
Štěpáne Manyo, zapíráte i teď, že jste toho dne byl v Krivej a mluvil s Polanou Hordubalovou?
Nebyl jsem tam, prosím.
Obžalovaná, mluvil s vámi Manya za potokem?
Nemluvil.
Ale četníkům jste udala, že ano.
Četníci mne nutili.
Vypovídá Juliana Varvarinová, souseda Hordubalových.
Ano, vídala Hordubala, chodil jako tělo bez ducha.
Polana mu nedala jíst, když propustil Štěpána, ale čeledínovi kurence pékala i selata.
Chodila denně spat s Manyou, Bůh ji netrestej, odplivuje souseda, ale když se vrátil Hordubal, kdoví kde se scházela s čeledínem;
do stáje už nevkročila.
Poslední dobou Hordubal i v noci obcházel a svítil, jako by hlídal.
A poslyšte, svědkyně, vy jste viděla, jak Hordubal Štěpána hodil přes plot.
Měl Štěpán při tom na sobě kabát?
Neměl, byl jen v gatích a košili.
A odešel bez kabátu?
Tak, pěkně prosím.
Tož tento kabát, co má na sobě, musel zůstat s jeho věcmi u Hordubalů?
Štěpáne Manyo, kdy jste se vrátil pro tento kabát do Krivej?
Štěpán vstává a nejistě mrká.
Odnesl jste si jej té noci, kdy byl zavražděn Juraj Hordubal.
Můžete si sednout.
A státní návladní si vítězně cosi zapisuje.
Odveďte oba obžalované, káže předseda soudu.
Za svědkyni je volána Hafie Hordubalová.
Přivádějí modrookou, hezkou holčičku;
je bezdeché ticho.
Neboj se, malá, a pojď sem, praví otecky předseda soudu.
Nechceš - li, nemusíš svědčit.
Tak co, chceš vypovídat?
Děvčátko se tázavě, vyjeveně dívá na velkomožné pány v talárech.
Chceš svědčit?
Hafie poslušně kývne.
Áno.
Chodívala tvá matka do stáje, když tam byl Štěpán?
Áno, každou noc.
Vidělas je někdy spolu?
Viděla.
Strýček Štěpán ji jednou objímal a svalil ji do slámy.
A co gazda, co tatko, býval někdy s mamkou?
Ne, tatko ne, jenom strýček Štěpán.
A když se gazda vrátil z Ameriky, bývala i pak mamka se strýčkem?
Hafie vrtí hlavou.
A jak to víš?
Protože byl gazda doma, řeklo dítě zkušeně a samozřejmě.
Však strýček Štěpán říkal, tu nebude, že je teď všechno jiné -
Byl gazda hodný?
Hafie rozpačitě krčí ramínky.
A Štěpán?
Jé, Štěpán byl hodný.
Byla mamka hodná na gazdu?
Ne.
A na tebe? měla tě ráda?
Měla ráda jen strýčka Štěpána.
Vařila mu dobře?
Vařila, ale on mi z toho dával.
A koho jsi ty měla nejraději?
Děvčátko se ostýchavě vrtí.
Strýčka Štefu.
A jak to bylo, Hafie, tu poslední noc, co tatko zemřel.
Kde jsi spala?
S mamou, v komoře.
Neprobudilo tě něco?
Probudilo.
Někdo klepal na okno a mamka seděla na posteli.
A dál?
Dál nic, mamka hovořila, že mám spat, či chci - li dostat bití.
A spala jsi?
Hej že spala.
A nic jsi neslyšela dál?
Nic.
Jen někdo šel po dvoře, a mamka byla pryč.
A kdo to šel - nevíš?
Děvčátko otvírá podivem pusu.
No, Štěpán.
S kým jiným by šla mamina ven?
Je hrozné ticho v síni, až se těžko dýše.
Nařizuji přestávku, praví předseda honem a sám odvádí Hafii za ručičku.
Jsi hodná holčička, bručí, hodná a rozumná;
ale buď ráda, že nevíš, oč jde.
Porotci hledají po kapsách, co by Hafii dali;
tlačí se kolem, aby ji aspoň pohladili po vlasech.
A kde je Štěpán? ptá se Hafie stříbrně.
A tu je tlustý Gelnaj, funí a dere se k Hafii:
Pojď, malá, pojď, dovedu tě domů.
Ale na chodbách plno lidí a podstrkují Hafii tu jablko, tu vajíčko či kousek buchty, smrkají dojatě do kapesníků, ženské ji líbají a hojně slzí;
Hafie se křečovitě drží tlustého prstu Gelnajova a má sama pláč na krajíčku;
ale Gelnaj povídá, neplač, koupím ti cukroví, a děvčátko radostí poskočí.
Přelíčení se sune dál, někdy jako by se uzel udělal, několik rukou to musí rozplétat.
Vypovídá Pjosa zvaný Husár, Alexa Vorobec Metrů a žena jeho Anna a žena Kobyly Herpáka, skládají svědectví o této ženě zde, Polaně Hordubalové.
Ach, Hospodine, co vše vědí lidé o lidech, až stydno;
nepotřebuje Bůh soudit, soudí lidé.
A o svědectví se hlásí jakýsi Míša pastýř.
Přistupte, svědku, nemusíte přísahat.
Co?
Přísahat netřeba.
Jak jste stár?
Co?
Jak jste stár, Míšo?
A, nevím.
Co na tom?
Ve jménu Otce, Syna a Ducha.
Vzkazuje vám Juraj Hordubal, že jeho žena byla hodná a věrná.
Počkejte, Míšo, jakže to vzkazuje?
Kdy vám to řekl?
Co?
Kdy vám to řekl, Míšo?
A, kdy.
Nu, nevím.
Pršelo tehdy.
Kázal mi, řekni jim to ty, Míšo, tobě uvěří.
Bůh s vámi, starý, s tímto jste přišel až z Krivej?
Co?
Můžete jít, Míšo, už vás nepotřebujeme.
A, děkuju uctivě.
Pochválen buď Ježíš Kristus.
Vypovídá Farkaš sklenář.
Ten sklenářský diamant koupil u mne Manya Štěpán.
A znáte - li ho?
Jak neznat, tento zde je to, ten žlutý.
Vstaňte, Manyo;
přiznáváte se, že jste kupoval tento diamant u sklenáře Farkaše?
Nepřiznávám.
Můžete si sednout, Manyo, ale takto si nepomůžete.
Vypovídá žena Baranova, žena Hrycova, Fedora Bobala žena.
Ech, Polano, jaká hanba: prstem na tebe ukazují, žalují tvé smilstvo, ženy kamenují ženu cizoložnou.
Nikdo už nevidí Štěpána Manyu, marně kryješ rukama zkříženýma těhotný život, nezakryješ svého hříchu;
Štěpán zabíjel, ale ty jsi hřešila.
Pozírejte na nestoudnici, ani hlavu neskloní, nezapláče, nebije čelem o zem: hledí, jako by chtěla říci: mluvte si, mluvte, co mi na čem záleží.
Obžalovaná, máte co podotknout k svědecké výpovědi Marty Bobalové?
Nemám.
A neskloní hlavu, nezardí se hanbou, nepropadne se studem: jako socha.
Už není svědků?
Dobrá, líčení se přerušuje do zítřka.
Ale ta malá Hafie pěkně vypovídala, že?
Takové děcko, pane kolego, a co všecko už vidělo.
Hrozné, hrozné.
A přece její výpověď - jako by tekl čistý potůček.
Taková samozřejmost ve všem - jako by v tom, co líčila, nebylo nic zlého.
Ale zato celá dědina proti Polaně.
Špatně je na tom Polana;
Štěpán ovšem také, ale co Štěpán - vedlejší figura.
Ano, ano, dědina pochopila, že tady jde o věc morálky, pane kolego.
Člověk by řekl, že se obec Krivá mstí za porušený řád.
Divné, lid obyčejně nebere tak přísně to ono, co se stává v rodině, že?
Zdá se, že se Polana nedopustila jenom cizoložství, ale něčeho těžšího.
Čeho, pravíte?
Inu, veřejného pohoršení;
tím na sebe uvalila kletbu dědiny.
Buď zlořečena Polana!
Viděli jste ji všici, jak nesla hlavu?
Že jí hanba není!
Ještě se usmívala, když Fedora Bobala žena hovořila, prý vytlouci okna jí chtěly ženy za její smilstvo.
Áno, hlavu ještě výš a usmívala se, jako by se měla čím chlubit.
Ech, jděte, strýčku, to bych ji sám chtěl vidět;
a je aspoň pěkná?
Bůh mne netrestej, pěkná!
Očarovat, povídám, musela.
Štěpána, musela mu oči zakalit;
hubená, povídám, a oči - jen píchat;
zlá musí být, jářku.
Ale to dítě, počujte, jako obrázek;
všichni jsme plakali, - když se pováží, sirota!
A vidíte, ani před děckem se ta ženština nestyděla, smilnila před vlastní dcerkou.
Inu, ďábel, povídám.
A to se, strýčku, musím jít také podívat!
Pusťte nás, pusťte nás dovnitř, chceme ji vidět, tu nestoudnici!
A co, zmáčkneme se, jako v církvi budeme stát, jen nás tam pusťte!
Lidičky, netlačte se tak, zasmradíte kožuchy slavný soud!
Hybaj od těch dveří!
Pozírejte, ta vychrtlá, ta, co tak rovno sedí, to je ona.
Opravdu, kdo by to do ní řekl?
Vypadá jako ledajaká tetka.
A kde je Štěpán?
Á, tomu je vidět jen ramena.
A ten, co vstává, ten vysoký v taláru je sám státní zástupce.
Ticho, ticho, teď cosi uslyšíte.
Páni porotci, zopakoval jsem vám okolnosti, jak byly zjištěny vzornou prací bezpečnostních orgánů ( Biegl v auditoriu šťouchá Gelnaje ) a jak vysvitly z výpovědí svědků.
Rád bych na tomto místě poděkoval oběma.
Pánové, ve své dlouhé soudní dráze jsem ještě neviděl proces, kde by svědecké výpovědi byly proniknuty tak hlubokou, tak vášnivou účastí na úkonu spravedlnosti jako v tomto případě.
Celá dědina, celý národ z Krivej, mužové, ženy i děti, předstupovali před vás, ne aby jen podali svědectví, ale aby žalovali Bohu i lidem na ženu cizoložnou.
Ne já jménem zákona, ale lid sám je žalobcem.
Podle litery zákona budete soudit zločin.
Podle svědomí tohoto božího lidu budete soudit hřích.
Státní zástupce je si svou věcí jist, ale v tomto okamžiku váhá.
( Co já tady o hříchu?
Soudíme duši člověka, či jenom skutky jeho?
Pravdaže jenom skutky - ale což nepochodí skutkové z duše?
Ech, pozor, pozor na slepé uličky!
Případ je přece tak jasný - ) Vážená poroto, případ, který budete soudit, je jasný, až strašlivě jasný ve své jednoduchosti.
Máte tu jen tři osoby.
Prvá z nich je gazda Juraj Hordubal, člověk prostinký, dobrák, snad poněkud mdlého rozumu.
Dře se v Americe, vydělává pět až šest dolarů denně, z toho čtyři posílá své rodině, své ženě, aby se jí lépe žilo.
Hlas státního zástupce nabývá podivné, hrdelní ostrosti.
A za ty krvavé peníze si tato žena platí - mladého čeledína, který se neštítí být vydržovaným milencem stárnoucí gazdové.
Co neudělá Štěpán Manya pro peníze!
Rozvrátí domov emigranta, odcizí matku dítěti, a až ho jeho milenka navede, zabije spícího gazdu pro váček dolarů.
Jaký zločin - jaký hřích lakoty!
( Státní zástupce se zarazil.
Zločin, ne hřích.
Toto není soud boží. )
A pak je tu - tato žena.
Jak ji vidíte, chladná, vypočítavá, tvrdá.
Mezi ní a mladým čeledínem nemůže být láska, ani hříšná láska ne;
jen smilstvo, jen hřích, jen hřích - Vydržuje si nástroj svých chtíčů, hýčká jej, ani své dcerky nedbá.
Bůh se jí dotkne svým prstem: v hříších svých otěhotněla.
A tu se vrací gazda z Ameriky, sám Bůh ho posílá, aby ztrestal cizoložství ve svém domě.
Ale Juraj je slaboch;
nikdo z nás, nikdo z mužů by, doufám, nestrpěl to, co mlčky snášel tento trpělivý a slaboduchý manžel, kterému snad už záleželo jen na tom, aby měl doma klid.
Jenže s jeho návratem přestal příliv dolarů, gazdová už nemá čím udržovat přízeň mladého darmojeda.
Štěpán Manya odchází ze služby hříchu;
a tu nepochopitelný slaboch Hordubal, nepochybně na nátlak své ženy, mu sám nabízí ruku své dcerky, nabízí mu peníze a dvorec za to, aby se vrátil...
Státní zástupce cítí v hrdle škrcení ošklivosti.
A nedosti na tom.
Zdá se, že.
Štěpán na něm vydírá a vyhrožuje mu.
Tu i ten trpělivý ubožák má toho konečně dost a vyhodí drzého příživníka, ale od té chvíle má obavy o svůj život, hledá práci kdekoliv za vrchy, v noci obchází se svítilnou a hlídá.
Vražedný plán je však hotov;
starý sedlák příliš překáží chlípné ženě a chamtivému čeledínu;
smilstvo a lakota se spojily proti němu.
Stařec ochoří a nemůže hlídat, nemůže se bránit;
ráno nato ho najdou se srdcem probodeným.
Byl zabit, když spal.
A to je konec?
Státní zástupce se tomu sám diví;
měl připraven skvělý a výmluvný závěr, ale nějak se mu vzpříčil v krku, a najednou ryc, konec;
sedí a sám neví, jak to přišlo.
Dívá se tázavě na předsedu soudu, zdá se, že na něho souhlasně pokývl;
porotci něco polykají, potahují nosem a dva zřejmě pláčou.
Státní zástupce si oddychl.
Vstává Manyův advokát, mohutný člověk a právník velikého jména.
Pan státní zástupce se na konci své účinné řeči dovolal srdce Juraje Hordubala.
Dovolte mi, vážená poroto, abych tímto srdcem začal obhajobu svého klienta.
A už to jde, jako když bičem mrská: že sama žaloba přiznává rozpor ve znaleckém posudku.
Bylo srdce Hordubalovo probodeno, či prostřeleno?
Byla vražednou zbraní tamta nepatrná jehla z majetku Manyů, nebo střelná zbraň neznámého pachatele?
Pro svou osobu bych se klonil k názoru vynikající vědecké autority, která s naprostou určitostí mluví o střelné zbrani nejmenšího kalibru.
Nuže, pánové, byl - li Juraj Hordubal zastřelen, není pachatelem vraždy Štěpán Manya.
A tak dále: krok za krokem rozcupovává slavný právník žalobu a dává si k tomu tlustou rukou takt.
Není jediného důkazu proti mému klientovi, jsou jenom indicie.
Neapeluji na city vážené poroty;
jsem přesvědčen, že na základě žalobního a procesního materiálu porota Štěpána Manyu uznati vinným nemůže.
A slavný právník vítězně a mohutně usedá.
Jako by jakýsi gombík stiskli, vyskakuje nová černá figurka, advokát Polany Hordubalové, mladý a vzhledný člověk.
Není jediného přímého důkazu proti jeho klientce, že měla účast na zavraždění Juraje Hordubala;
jsou jen důkazy dedukované z indicií, z okolností, z hypotetické souvislosti žalovaného případu.
Páni porotci, ta souvislost je vybudována na předpokladu, že Polana Hordubalová měla zájem na smrti svého manžela, čili že mu byla nevěrná.
Pánové, mohl bych říci: kdyby manželská nevěra byla dostatečným motivem k vraždě, - kolik mužů, kolik žen tady, ve městě, na dědině, v samotné Krivé by bylo ještě naživu?
Toto, prosím, nechme raději stranou;
ale táži se, jak víme o cizoložství Polany Hordubalové?
Pravda, celá dědina tu defilovala a vypovídala proti obžalované ženě.
Pánové, zamyslete se: kdo z nás je jist před svými bližními a sousedy?
Víte snad vy nebo vy, co o vás říká vaše okolí?
Třeba i horší věci než o této nešťastné ženě;
žádná bezúhonnost vás nekryje proti křivé a zneuctívající pomluvě.
Žaloba si neodpustila jediného svědka, který měl chuť a odvahu potupit bezbrannou ženu -
Ohražuji se proti tomu, aby zde byli uráženi svědkové, volá státní zástupce.
Je to nevhodné, praví předseda soudu.
Prosím, aby se to neopakovalo.
Vzhledný panáček se bystře a zdvořile uklonil.
Prosím.
Byli zde vyslechnuti všichni svědkové, kteří měli co říci proti Polaně Hordubalové.
Ale soud opomněl povolat jednoho svědka o této ženě, řekl bych svědka korunního.
Tím svědkem je zavražděný Juraj Hordubal.
Vzhledný panáček mává ve vzduchu listinou.
Páni porotci, deset dní před svou smrtí dal Juraj Hordubal, gazda z Krivej, napsati tuto poslední vůli.
A. v ní, jako by tušil, že jeho hlasu bude třeba, kázal písati ( mladý advokát čte vysokým a vzrušeným hlasem ) toto:
Všecko své jmění movité i nemovité. odkazují své ženě Polaně, rozené Durkotové, za její věrnost a lásku manželskou.
Prosím, pánové, zde.
- Za její věrnost a lásku manželskou!
To je odkaz Juraje Hordubala, toto je jeho svědectví.
Slyšeli jste zde výpověď pastýře Míši, že vám vzkazuje gazda Hordubal, že Polana byla hodná a věrná žena.
Byl jsem - přiznám se - překvapen Míšovou výpovědí;
zněla mi jako hlas ze záhrobí.
Zde máte svědectví psané, svědectví jediného muže, který Polanu opravdu znal.
Čeledín Manya se chlubil své sestře, že prý má poměr s gazdovou.
Tak vypadá řeč čeledínova, a takto ( rukou uhodil do listiny ) vypadá řeč manžela před Bohem.
Pánové, je na vás, komu z těchto dvou budete věřit.
Mladý advokát sklání zamyšleně hlavu.
Padá - li tímto cizoložství mé klientky, odpadá tím jakákoliv pohnutka, aby se zbavila svého muže.
Namítnete mi, že je v osmém měsíci těhotenství;
ale, pánové, mohu vám uvést bezpočet lékařských autorit, jak omylné bývá určení stupně gravidity.
A bystrý panáček odříkává řadu autorit a vědeckých názorů.
Zkušený advokát Manyův potřásá hlavou: tím to pokazil, porotci nemají rádi vědecké argumenty;
ale to s tím testamentem bylo šikovné.
Představte si, páni porotci, že odsoudíte Polanu Hordubalovou a že dítě Juraje Hordubala, živý odkaz věrnosti a lásky manželské, se narodí ve vězení, cejchováno jako dítě matky cizoložnice.
Při všem, co je nám svaté, varuju vás, páni porotci: nedopusťte se justičního omylu na dítěti nenarozeném!
Vzhledný panáček usedá a stírá si pot navoněným kapesníkem.
Gratuluju, pane kolego, hučí. mu do ucha starý bojovník tribunálu, nebylo to špatné.
Ale tu se zvedá státní návladní k replice.
Je rudý a ruce se mu chvějí.
Když dítě, tož dítě, vyráží ze sebe chraptivě.
Pane kolego právní zástupče, tady vypovídalo dítě Juraje Hordubala, Hafie.
Její výpověď snad nenazvete - ( pěstí do stolu ) - pomluvou.
Doufám aspoň.
( Vzhledný panáček se uklání a krčí rameny. )
Ostatně děkuju vám, že jste nám přinesl testament Juraje Hordubala.
Ten jediný nám tu chyběl ( státní zástupce se napřimuje, jako by rostl ), aby nám dokreslil charakter této ženy přímo démonické, která - která už má připraven plán, jak ubít tupého, dobromyslného slabocha manžela, - a ještě vymyslí ten poslední rafinovaný puntík na svůj úklad: přinutit chudáka, aby jen jí, jen jí všecko odkázal - a ještě jí vydal cosi jako morální alibi - za její věrnost a lásku manželskou!
A dobrák poslušně jde - aby ani haléř nepřipadl malé Hafii, ale jí, Jezabel, aby si platila milence, aby se válela ve svém hříchu - Státní zástupce se dusí vášnivým rozhořčením;
toto už není proces, to je vpravdě boží soud nad hříchy světa;
je slyšet, jak těžce, napjatě oddechuje věřící lid dole.
A nyní dopadlo ostré světlo na případ Juraje Hordubala.
Táž cynická, vypočítavá, bezcitná vůle, která dovedla přimět ruku negramotného Juraje, aby nakreslila tři křížky pod tuto hrůznou a usvědčující závěť, - táž strašlivá vůle, pánové, vedla ruku Štěpána Manye - vraha.
Tento malý vesnický žigolo nebyl jen nástrojem smilstva - stal se i nástrojem vraždy.
Tato žena je vinna, křičí státní zástupce a ukazuje prudkým rozmachem.
Ta závěť ji usvědčila - jen ďábel sám mohl vymyslit ten pekelný výsměch - za její věrnost a lásku manželskou!
Jezabel Hordubalová, přiznáváte se konečně, že jste zavraždila Juraje Hordubala?
Polana se zvedá, zsinalá, znetvořená těhotenstvím, a hýbe nehlasně rty.
Nic jim neříkejte, gazdová, ozvalo se drsně a chvatně.
Řeknu jim to sám.
Štěpán Manya stojí a šklebí se duševní námahou.
Slav - slavný soude, koktá, a náhle se z něho vydere nezadržitelný vzlykot.
Státní zástupce se jaksi překvapeně ukloní směrem k němu.
Prosím, uklidněte se, Štěpáne.
Soud vás rád vyslechne.
To já - to já, vzlyká Štěpán.
Já - já jsem se mu chtěl jen pomstít - za to - za to - že mne hodil přes plot - a lidé se mi smáli!
Já nemohl ani spát - musel jsem mu něco urobit - musel - pomstít se - Proto jsem šel -
Gazdová vám otevřela dům? ptá se předseda.
Ne - gazdová nic - nic nevěděla.
Já večer - nikoho nebylo vidět - gazda ležel v jizbě - a já na půdu - a schoval jsem se tam -
V auditoriu šťouchá Biegl rozčileně Gelnaje.
Vždyť to není pravda, supí bez sebe, nemohl na půdu, dveře byly zavaleny kukuřicí!
Já tam byl hned ráno, Gelnaji!
Já jim to jdu říci -
Seď, supí Gelnaj a tahá Biegla.
Ty somáre, opovaž se!
A v noci, koktá Štěpán utíraje si nos a oči, v noci jsem slezl - do jizby - gazda spal - a já tou jehlou - - ne - ne - nechtěla do něho vlézt - a on se nehnul - nehnul - Štěpán vrávorá, dozorce mu podává sklenici vody z předsedova stolu.
Štěpán vděčně, žblunkavě pije a stírá si z čela pot.
A pak - jsem vyřízl to okno - a vzal gazdovi peníze - aby to vypadalo, že zloději - a - zpátky na půdu - a okénkem dolů.
Štěpán si oddychl.
A pak jsem zaklepal na okno - u gazdové - že si jdu pro kabát.
Polano Hordubalová, je to pravda?
Polana vstává, rty sevřeny.
Není.
Nezaklepal.
Gazdová o ničem nevěděla, drtí Štěpán.
A není pravda, že se mnou něco měla.
Jednou - áno, jednou jsem ji chtěl porazit na slámu, ale bránila se - a Hafie přišla.
A pak už nic, nic -
To je hezké, Štěpáne, praví státní zástupce a naklání se vpřed.
Ale jednu otázku jsem až dotud nechal pro sebe.
Nebylo jí třeba.
Polano Hordubalová, je pravda, že jste před tímto zde, Štěpánem, měla jiného milence, čeledína Pavla Drevotu?
Polana jíkavě vydechla, zvedla ruku k čelu, a dozorce ji polo vede, polo nese ven.
Přerušuju líčení, prohlašuje předseda;
vzhledem k novým údajům, obsaženým v přiznání Štěpána Manye, se soud zítra odebere na místo činu.
Biegl čeká na dvoře Hordubalů, až se dostaví slavný soud.
A tu jedou páni velkomožní:
Biegl se celý topoří a salutuje, národ stojí za plotem na silnici a civí na Hordubalův dvůr, jako by se bůhví co mělo zjevit;
velký to den pro četníka.
Biegl vede slavný soud k půdě.
Půda, prosím, je tak, jak byla, nikdo na ni nevkročil ode dne vraždy.
Už tehdy byly dveře zavaleny kukuřicí;
kdyby se kdo pokusil je odstrčit, vysypala by se kukuřice tuto na schody.
A Biegl se opírá o dveře, hromada povoluje a dolů proudem prší kukuřičná zrna.
Kdyby se páni obtěžovali nahoru, praví uctivě Biegl.
Na půdě celé boží požehnání z roviny, hromady ryšavé kukuřice, brouzdat a skákat by se v ní chtělo.
A tuto jediné okénko;
tak tudy prý Manya ven -
A vždyť to okénko je zavřeno zvnitřku na závorku, zjišťuje jeden porotce a důležitě se ohlíží.
Nebyl - li tu nikdo ode dne vraždy, pak Manya nemohl tudyto vyskočit.
Pravdaže nemohl;
tuto na rámu okénka jakési po léta zaprášené lahvičky a plechovky - co všechno ti sedláci schovávají!
Kdyby tudy lezl Manya ven, musel by tyto krámy dřív odklidit, že ano?
Inu pravda, musel by.
A co je dole pod tím okénkem?
Pod námi je jizba, kde byl Hordubal zabit, a zahrádka před domem.
Prosím pány, aby se šli i tam podívat.
Slavný soud se vážně ubírá na zahrádku.
Jedno z přízemních oken je vysazeno;
tady, prosím, byl ten otvor vyříznutý ve skle.
Právě nad námi je to okénko na půdě, kudy prý Manya vyskočil.
Pátral jsem tu bezprostředně po vraždě, praví Biegl skromně, a tuto pod okny nebylo jediné šlápoty;
byl tu, prosím, zrytý záhonek, a tehdy bylo po dešti -
Předseda soudu pochvalně kývl.
Zřejmo, že Štěpán lže.
Ale měl jste se přece snad hned po vraždě podívat na půdu.
Biegl srazil paty.
Pane předsedo, nechtěl jsem porušit tu sesypanou kukuřici.
Ale pro jistotu jsem hned zatloukl dveře na půdu hřebíky, aby tam nikdo nemohl.
Teprve dnes ráno jsem je vyndal.
Na dveře jsem připevnil kousek nitky -
Dobrá, dobrá, bručel předseda spokojeně.
Myslel jste na všechno, pane - pane -
Biegl vypnul prsa.
Četnický aspirant Biegl.
Ještě jedno milostivé kývnutí.
Mezi námi, pánové, není pochyby, že Štěpán Manya lhal.
Ale když už jsme tady, snad by vás zajímalo podívat se do jizby.
Od stolu vstává velký, ramenatý, těžkopádný sedlák;
obědvají právě.
To je, prosím, Mechajl Hordubal, bratr nebožtíkův;
gazduje tu zatím.
Mechajl Hordubal se hluboko klaní pánům.
Oxeňo, Hafie, chytro, podávejte pánům židle.
Není třeba, báči, není třeba.
A cože jste si ještě nedali zasadit nové okno tuto?
Táhne vám sem zima.
A nač, prosím, nové okno?
U soudu je okno, škoda by bylo kupovat nové.
Tak, hm.
A tuto, vidím, se staráte o Hafii.
Je to moudré dítě, opatrujte dobře sirotu.
A toto - vaše žena, pravda?
Pravda, prosím poníženě.
Demetra Varivodjuka Ivanů dcera, z Magurice.
A rodinu, vidím, čekáte.
Inu, dá - li Bůh, buď jméno jeho pochváleno.
A - dobře - li se vám líbí v Krivej?
I dobře, praví Mechajl a mávne rukou.
Prosím poníženě, kdybych tak do Ameriky mohl na robotu, páni velkomožní.
Jako Juraj?
Tak, jako Jurka, Bůh mu dej věčnou slávu.
A gazda Mechajl doprovází odcházející panstvo k vratům.
Slavný soud se vrací k městu.
Vijó, koníčky, vijó, velkou událost vezete.
Jako Betlém vypadá dědina, opravdu, jako Betlém.
Předseda se naklání k státnímu zástupci.
Ještě není pozdě, pane kolego;
mohli bychom to do večera dodělat, dnes snad nebude tolik řečí co včera -
Státní zástupce se slabě zarděl.
Sám nevím, co to do mě včera vjelo.
Já mluvil jako v transu, jako bych nebyl úředník, ale mstitel - zrovna kázat a hřímat se mi chtělo.
Bylo to jako v kostele, míní předseda rozvážně.
Víte, jak ti lidé v auditoriu ani nedýchali.
Divný národ.
I já to cítil: že soudíme něco těžšího než zločin, že soudíme hřích - Chválabohu, dnes tam budeme mít prázdno;
žádná senzace, hlaďoučce to půjde.
Šlo to hlaďoučce.
Porota na otázku, je - li Štěpán Manya vinen zločinem úkladné vraždy spáchané na Juraji Hordubalovi, odpověděla osmi hlasy ano, čtyřmi hlasy ne;
a na otázku, je - li Polana Hordubalová vinna zločinem spoluúčasti na téže vraždě, odpověděla ano všemi dvanácti hlasy.
Na základě tohoto výroku poroty odsuzuje soud Štěpána Manyu k trestu doživotního těžkého žaláře
a Polanu Hordubalovou, rozenou Durkotovou, k trestu těžkého žaláře v zákonné výměře dvanácti let.
Polana stojí jako bezduchá s hlavou hore;
Štěpán Manya hlasitě štká.
Odveďte je!
Srdce Juraje Hordubala se kdesi ztratilo a nebylo nikdy pohřbeno. | hordub_a |
Autor: Čapek, Karel, Název: Povětroň, Žánr: román/novela
I
Prudký vítr ohýbá v nárazech stromy v nemocniční zahradě.
A pokaždé se ty stromy tak hrozně rozčilí, uvádí je to v zoufalství, zmítají sebou jako zástup v panice;
nyní se zastavují a třesou se, to nás to prohnalo, tiše, neslyšíte nic?
Běžme, běžme, už je to tu zas.
Mladý člověk v bílém plášti se klackuje zahradou a kouří si cigaretu.
Patrně mladý doktor;
vítr mu cuchá mladé vlasy a bílý plášť pleská ve větru jako prapor.
Jen si rvi a cuchej, divoký větře;
nemají - liž děvčata ráda hrábnout si všemi prsty do takové ježaté a samolibé hřívy?
Jaká vlající a vztyčená palice! jaké mládí! jaká nestoudná spokojenost se sebou!
Po cestičce běží mladá ošetřovatelka, vítr jí rýsuje na zástěře pěkný klín;
rovná si oběma rukama vlasy, vzhlíží zdola k vlajícímu dlouhánovi a něco mu rychle povídá.
Nu, nu, sestro, proč takový pohled, a proč ty vlasy -
Mladý doktor odhodil skvělým obloukem cigaretu a jde rovnou přes trávník dlouhými kroky k pavilónu.
Aha, někdo vám umírá;
i jest nutno jít tímto medicínským krokem, který znázorňuje spěch, nikoli však rozčilení.
K lékařskému zákroku sluší se přistoupiti rychle, ale s klidem a rozvahou;
pročež pozor, mladíku, abyste se neunáhlil jda k loži umírajícího.
Ty však, sestřičko, klusej lehkými kroky chvatu, jimiž se vyjadřuje milosrdná a služební horlivost, nehledíme - li už k tomu, že ti to sluší vzhledem k tomu a onomu, co tě zdobí tělesně.
Děvče jako lusk, řeknou lidé;
škoda takové pro špitál.
Tak vida, někdo umírá;
za hukotu větru, uprostřed úprku poděšených stromů umírá člověk;
tady jsou na to zvyklí, ale nicméně - Po bílé pokrývce těká horečná ruka.
Ubohá, nepokojná dlani, čeho by ses chtěla zachytit? co bys chtěla odhodit?
Což nikdo tě neuchopí, nu, tady jsem, neboj se, nehledej, není té strašné samoty, která tě děsí.
Mladý doktor se naklání, pačesy mu padají do čela, bere tu hledající ruku v zápěstí a mumlá:
Puls nitkovitý, agónie;
dejte sem, sestřičko, plentu.
Ale ne, tohoto lehkomyslného, chundelatého mladíka neposadíme k loži člověka, který umírá za dunění vichrných varhan, vox coelestis, vox angelica, a kvílení hlasu lidského.
Kdežpak, malá sestřičko, tohle není exitus, nýbrž jen záchvat - řekněme, že je to něco se srdcem.
Ten smrtelný pot a nepokoj, to je jen úzkost, ten člověk má pocit, že se dusí;
píchneme mu morfium, a bude spát.
Básník se obrátil od okna.
" Doktore, " ptal se, " který je to pavilón, ten naproti? "
" Interní, " bručel chirurg, zabraný pozorováním lihového plamene.
" Proč? "
" Jen tak, " řekl básník a obrátil se zase ke korunám stromů zmítaným ve větru.
Tak přec je to ošetřovatelka z interního, a není nutno si představovat, jak se jí třesou rty nad krvavou řezničinou operačního stolu.
Vemte to, sestro, a vatu!
Vatu!
- Ne, takového nic;
stojí jako boží dřevo, neboť málo ještě umí, a vidí jen rozcuchanou čupřinu toho mládence v bílém plášti.
Už je to tak, už je to tak: je do něho po uši zamilována a chodí ho navštěvovat v jeho pokoji.
Jaký klacek! jaký střapatý a sebejistý fanfarón!
Neboj se, děvče, nic se ti nestane;
vždyť jsem přece lékař a vím jak a co.
Básník se rozmrzel.
A tohle už známe: každý chlap to v sobě má, ten vztek, tu trýzeň, když poznává v kterékoliv žádoucí ženě milenku jiného.
Řekněme, pohlavní závist;
řekněme, žárlivost.
Budiž uváženo, není - li pohlavní morálka založena na této nelibosti, že jiní lidé spolu čehosi užijí.
Měla pěkný klín narýsovaný větrem: to je to celé.
A já - hned povídačky.
Jsem příliš osobní.
Naježen, rozladěn vyzíral básník do zahrady zmítané větrem.
Jaké marné lomcování, můj ty bože, jaká tesknota je vítr!
" Cože? " řekl chirurg.
" Jaká tesknota je vítr. "
" Jde na nervy, " děl chirurg.
" Pojďte si vypít černou. "
II
Zavonělo to karbolem, kávou, tabákem a mužstvím.
Dobrý a silný pach, něco jako lazaret.
Nebo ne, počkejme: karanténní stanice.
Kubánský tabák, káva z Portorika a vichřice na Jamajce;
dusno, vítr a praštění zmítaných palem.
Sedmnáct nových případů, doktore;
mře to jako mouchy.
Rozlévejte krezol, sem s chlórovým vápnem;
hoďte sebou, lidi, a hlídejte všechny cesty;
nikdo odtud nesmí, jsme zamořeni.
Ano, nikdo z nás, dokud všichni nepojdeme.
- Básník se počal do sebe šklebit.
Jenže v tomto případě, doktore, bych musel zaujmout odpovědné místo já, autor.
Já vedu tu bitvu, starý koloniální felčar, ostřílený mazák morových epidemií;
a vy jste můj vědecký asistent.
Nebo ne, vy ne, ale ten vlasatý mládenec z interního.
Nu, hochu, máme sedmnáct nových případů, prima vědecký materiál;
co dělají vaše baktérie?
- Mládenec poulí hrůzou oči, pačesy mu padají do čela.
Doktore, doktore, myslím, že jsem nakažen.
Inu, tak to by byl osmnáctý případ, položte ho.
Tuto noc, sestřičko, u něho zůstanu já.
Hle, jak se to děvče dívá, jak se dívá do jeho vlasů, slepených horečkou!
Já vím, má ho ráda;
hloupé děvče, líbala by ho, kdybych odešel, - ještě se nakazí.
Jak šumí a praskají ty rozflákané oreodoxy!
Horečná dlani, čeho by ses chtěla chytit?
Nevztahuj se po nás, nevíme, nemůžeme;
podej mi ruku, povedu tě, aby ses nebál.
Puls nitkovitý, agónie;
dejte sem plentu, sestřičko.
" Cukr? " řekl chirurg.
Básník se vytrhl ze svého hloubání.
" Co? "
Chirurg mlčky před něho postavil cukřenku.
" Měl jsem dnes práce, " povídal neurčitě.
" Těším se na prázdniny. "
" Kam pojedete? "
" Střílet. "
Básník se pozorně podíval na nemluvného muže.
" Vy byste si měl jednou zajet daleko - na tygry nebo na jaguáry.
Dokud ještě nějací jsou. "
" Chtěl bych. "
" Poslouchejte, představujete si to nějak?
Dovedete si představit... třeba svítání v pralese;
nějaký neznámý ptačí tlukot, cosi jako xylofon napuštěný rumem a olejem. "
Chirurg potřásl hlavou.
" Já si nic nepředstavuju.
Já... se musím zatraceně dívat.
Vidět, víte?
A když člověk střílí, " dodal se zúženýma očima, " to se taky musí pořádně dívat, aby viděl. "
Básník si vzdychl.
" Tak to máte dobré, člověče.
Já se pořád dívám, a přitom si pořád něco představuju.
Nebo spíš tak: ono se to ve mně začne vymýšlet samo od sebe, odehrává se to, začne to žít na svou pěst - Rozumí se, já se do toho pletu: radím, opravuju nebo tak, víte? "
" A pak to napíšete, " bručel chirurg.
" Kdepak!
Obyčejně ne.
Takové nesmysly...
Za tu chvíli, co jste vařil kávu, se řečeným způsobem odehrály dva dokonale pitomé příběhy o vašem vlasatém kolegovi z interního.
Prosím vás, " zeptal se najednou, " jaký to je člověk? "
Chirurg zaváhal.
" Nu, " řekl konečně, " drobet fanfarón...
Velká dávka sebejistoty - jak už to bývá u mladých doktorů.
Jinak, " s pokrčením ramen, " nevím, co by vás na něm zajímalo. "
Básník se nezdržel.
" Nemá něco s tou malou ošetřovatelkou? "
" Nevím, " zafuněl chirurg.
" Co je vám po tom? "
" Nic, " řekl básník zkroušeně.
" Co mně je vůbec po tom, jak se mají věci ve skutečnosti?
Mé řemeslo je vymýšlet si, že, hrát si, předstírat - " Básník vyklonil svá těžká ramena.
" To je právě ta svízel, pane: že mně tak strašně záleží na skutečnosti.
Proto si ji vymýšlím, proto musím pořád něco vymýšlet, abych se jí dostal na kobylku.
Mně nestačí, co vidím;
chci vědět víc - a proto vymýšlím povídačky.
Prosím vás, má to nějaký smysl?
Má to vůbec co dělat se životem?
Dejme tomu, že teď zrovna mám něco rozepsáno - "
" Dejme tomu, že něco píšu, " opakoval básník po roztržité chvilce.
" Já vím, že je to... jenom fikce.
A já vím, člověče, co to fikce je, já vím, jak se to dělá: řekněme, jeden díl zkušenosti, tři díly fantazie, dva díly logické kombinace, a ostatek je chytrácký kalkul: aby to bylo nové, aby to bylo časové, aby se v tom něco řešilo nebo dokazovalo a hlavně, hlavně aby to působilo.
Ale to je při tom to divné, " vybuchl básník tlumeně, " že ty všechny triky, ta celá mizerná literátština nechává v člověku, který ji provozuje, zatracenou a vášnivou iluzi, že to má co dělat se skutečností.
Představte si kouzelníka, který ví, jak se vytahují z klobouku králíci, a současně věří, že je opravdu a poctivě vykouzluje z poctivého klobouku.
Jaké bláznovství! "
" Vám se něco nepovedlo, že? " řekl chirurg suše.
" Nepovedlo.
Jednou večer jsem šel po ulici a slyšel jsem za. sebou ženský hlas, který říká:
To mně přece neuděláš.
Nic víc než to - snad to ani nikdo neřekl a jenom se mi to zdálo.
To mně přece neuděláš. "
" Nu, a dál? " ptal se chirurg po chvíli.
" Co by bylo dál, " zamračil se básník.
" Z toho narostla... taková historie.
Ta žena byla v právu, rozumíte: udřená, zlá, nešťastná ženská - A ta bída, člověče, ve které ti lidé žijí!
Ale ona byla v právu;
ona je rodina, ona je domácnost, ona je - zkrátka pořádek;
kdežto on - " Básník mávl rukou.
" Neřád, taková slepá a hmotná revolta, lajdák a brutální chlap - "
" A jak to dopadlo? "
" Co? "
" Jak to dopadlo, " opakoval chirurg trpělivě.
"... Nevím.
Ona měla být v právu.
Ve jménu všeho na světě, ve jménu veškerého zákona měla být v právu.
Rozumíte, všechno záleželo na tom, že ona má pravdu. "
Básník jal se drtit v prstech kostku cukru.
" Ale ten chlap si vzal do hlavy, že také on je v právu.
A čím byl strašnější a zavrženější, tím víc se cítil v právu.
Ono se totiž ukázalo, " mumlal básník, " že i on trpí, víte?
Nedalo se nic dělat;
jakmile jednou začal opravdu žít, nedal si už poroučet a žil po svém, těžce a neodvratně - " Básník pokrčil rameny.
" Abyste věděl, nakonec jsem to byl já sám, ten neřád, ten zvrhlý a zoufalý obejda;
čím víc zkusil, tím víc jsem to byl já - - A potom se řekne fikce. "
Básník se obrátil k oknu, neboť jsou věci, které se snáze říkají do prázdna.
" Nejde to, musím se toho zbavit.
Chtěl bych... měl bych si - jen tak s něčím hrát... s něčím neskutečným.
Aby to nemělo nic, nic, nic co dělat se skutečností... a se mnou samotným.
Mít jednou pokoj od té hrozné osobní účasti.
Řekněte, copak musím prodělat každou lidskou bolest?
Jednou bych si chtěl vymyslet něco hodně dalekého a nesmyslného - Jako bych pouštěl duhové bubliny. "
Zadrnčel domácí telefon.
" Tak proč to neuděláte? " řekl chirurg zvedaje sluchátko, ale už neměl pokdy čekat na odpověď.
" Haló! " povídal do telefonu, " ano, u aparátu.
- Co?
- - - Ale!
- - Tak ať ho donesou do operačního - - Ovšem.
Já přijdu hned. "
" Dovezli sem někoho, " řekl chirurg a zavěsil sluchátko.
" Spadl z nebe - Totiž letadlo se zřítilo a shořelo.
Co, k čertu, v takové vichřici - Pilot prý je na uhel;
a ten druhý - nu, chudák. "
Doktor zaváhal.
" Musím vás tu nechat.
Počkejte, já vám sem pošlu jednoho pacienta - Zajímavý případ.
Totiž medicínsky banální, jenom jsem mu řezal na krku absces;
ale ten člověk je jasnovidec.
Těžký neuropat a podobně.
Ale ne abyste mu příliš věřil. "
A chirurg - vyletěl ze dveří jako střelený, nečekaje na básníkův protest.
III
Tedy tohleto má být jasnovidec, tato žalostná figura v pruhovaném pyžama, s krkem ovázaným a hlavou na stranu, i ty chudáku!
Visí to na něm jako na věšáku, plandá se ke stolu a třaslavými, studenými prsty si zapaluje cigaretu.
Kdyby aspoň neměl oči tak blízko u sebe a zapadlé, kdyby neměl oči tak roztržité, kdyby se aspoň díval!
Pozdrav bůh, to nám doktor nadělil pěknou společnost!
O čem se dá mluvit s takovým strašidlem?
Zajisté nikoliv o věcech pozemských;
jak známo, je poněkud beztaktní zapřádat s osobami ze záhrobí hovor o posledních novinkách.
" To tam je vítr, " děl jasnovidec, a básník si oddychl.
Buď požehnáno počasí, neboť je společnou věcí lidí, kteří si nemají co říci.
To tam je vítr, řekl, a přitom mu nestálo za to, podívat se oknem na tragický úprk stromů.
Inu, jasnovidec! nač se dívat? upře oči na špičku svého dlouhého nosu, a hle, už ví, že venku burácí vichřice.
To nám jsou věci!
Říkejte si, co chcete, ale tenhle druhý zrak, že ano -
To by měl někdo vidět, tyto dva: básník vysunuje těžká ramena, vysunuje i bradu a měří s nešetrnou zvědavostí, ano s očitým nepřátelstvím měří nachýlenou hlavu, hubená prsa a tenký, trčící zobák toho človíčka naproti.
- Kousne ho?
Ne, nekousne, neboť si ho jaksi oškliví, jednak pro to a ono fyzické a jednak proto, že je to jasnovidec: jako by to bylo něco nečistého a odporného.
Ale ten druhý snad ani nevidí;
upírá oči, aniž se dívá, hlavu na stranu, jako pták.
A mezi nimi to leží cize, napjatě, odpudivě.
" Silná osobnost, " mumlal jasnovidec jako pro sebe.
" Kdo? "
" Ten, co ho přivezli. "
Jasnovidec vydechl zhluboka kouř.
" Je v něm... strašná intenzita, jak bych to řekl: plamen, požár, výheň...
Teď je to ovšem jen hasnoucí požářiště. "
Básník se zašklebil;
nemohl vystát takováto patetická a nepřesná slova.
" Tak už jste to taky slyšel? " poznamenal.
" Hořící letadlo a tak dále... "
" Letadlo? " opáčil roztržitě jasnovidec.
" Tak on tedy letěl - považte si, v takové vichřici!
Jako rozžhavený meteor, jen se roztrhnout.
Proč měl tak nesmírně naspěch? "
Jasnovidec vrtěl hlavou.
" Nevím, nevím nic;
je v bezvědomí a neví, co se s ním stalo.
Ale i ze zčernalého ohniště se může odhadnout výška plamene, který vyšlehl.
Jak je to hluboko vypáleno!
Jak je to ještě řeřavé! "
Básník pohoršeně zafrkal.
Ne, rozhodně se nesnese s tímto morbidním panákem.
Ba, bylo to zatrápeně řeřavé, povážíme - li, že se při tom uškvařil pilot;
a tady ten pruhovaný hastroš ani neřekne chudák.
Pravda ovšem je: proč ten z nebe spadlý musel letět v takové vichřici?
" Zvláštní, " hučel jasnovidec polohlasem.
" A tak z daleka!
Na jeho cestě ležel oceán.
Zvláštní, jak na člověku ulpívá místo, kde posledně byl.
Na něm zůstalo moře. "
" Podle jakých známek? "
Jasnovidec pokrčil ramenem.
" Prostě moře a vzdálenost - Muselo být mnoho cest v jeho životě.
Nevíte, odkud přišel? "
" To byste mohl poznat sám, " děl básník, vkládaje do toho hrot co možná nejtrkavější.
" Jak poznat?
- Vzdyť je v bezvědomí a neví o ničem.
Dovedl vy byste číst zavřenou knihu?
Možné to je, ale je to těžké, neobyčejně těžké. "
" Číst zavřené knihy, " bručel básník.
" Spíš bych řekl, že to je přinejmenším zbytečné. "
" Snad pro vás, " mínil jasnovidec, šilhaje někam do kouta.
" Ano, pro vás to je zbytečné.
Vy jste básník, že?
Buďte rád, že nemusíte přesně myslet, buďte rád, že se nepokoušíte číst zavřené knihy.
Vaše cesta je snadnější. "
" Míněno co? " vyklonil se básník bojovně.
" Toto a nic jiného, " pravil jasnovidec.
" Vymýšlet si a poznávat je dvojí věc. "
" A vy jste z nás dvou ten, který poznává, ne? "
" Tentokrát jste uhodl, " děl jasnovidec a pokývl hlavou, jako by dělal nosem tečku za hovorem.
Básník se počal šklíbit.
" Řekl bych, že my dva si nehodláme rozumět, viďte?
Inu, pravda, já si věci jen vymýšlím, já si představuju, co se mně zlíbí, že? jen tak z vrtochu a nazdařbůh - "
" Já vím, " přerušil ho jasnovidec.
" Vy jste také myslel na toho muže, který spadl z nebe.
Vy jste si také představoval, že za ním je moře.
Já vím.
Ale vy jste na to přišel jen z takové kombinace, že většina leteckých linek má spojení k přístavům.
Naprosto povrchní důvod, pane.
Z toho, že mohl přiletět od moře, neplyne, že odtamtud opravdu přiletěl.
Typické non sequitur, pane.
Není přípustno dělat závěry z možností.
Abyste věděl, " vyhrkl svárlivě, " ten člověk skutečně má za sebou moře.
Já to vím. "
" Jak? "
" Docela přesně.
Analýzou dojmu. "
" Vy jste ho viděl? "
" Ne.
Nemusím přece vidět houslistu, abych poznal, co hraje. "
Básník si zamyšleně hladil týl.
" Dojem moře - To snad je proto, že mám moře rád.
Ale nemyslím na žádné moře, které jsem viděl.
Představuju si moře teplé a husté jako olej, zdá se být mastné, jak se leskne.
Je to samá chaluha, jako nějaká louka.
A chvílemi to z něho vytryskne a zatřpytí se to těžce jako rtuť. "
" To jsou létací ryby, " poznamenal jasnovidec k něčemu, o čem hloubal sám.
" Zatracený člověče, " mumlal básník, " máte pravdu, jsou to létací ryby. "
IV
Trvalo to hodně dlouho, než se chirurg vrátil.
Konečně přišel, byl roztržitý a bručel:
" A, vy jste ještě tady. "
Jasnovidec se díval kamsi do prázdna, kam mířil jeho melancholický nos.
" Těžký otřes mozku, " povídal.
" Patrně vnitřní zranění.
Fraktura dolní čelisti a lebeční spodiny.
Na tváři a na rukou popáleniny druhého a třetího stupně.
Fractura claviculae. "
" Správně, " řekl chirurg zamyšlen.
" Je to s ním špatné.
A jak vy to, prosím vás, víte? "
" Vy jste na to právě myslel, " děl jasnovidec, jako by se omlouval.
Básník se zamračil.
Jdi do paďous, kouzelníku, snad si nemyslíš, že mne omráčíš?
A kdybys četl slovo za slovem, co si kdo myslí, nečekej, že ti uvěřím.
" A kdo to vlastně je? " ptal se, aby byla řeč o něčem jiném.
" Kdopak ví, " brumlal doktor.
" Jeho papíry shořely.
Našli
mu v kapse nějaké francouzské, anglické a americké mince.
A holandské dubbeltje.
Snad letěl přes Rotterdam, ale to letadlo nebylo pravidelná linka. "
" On vám neřekl nic? "
Chirurg zavrtěl hlavou.
" Kdepak.
Hluboké bezvědomí.
Divil bych se, kdyby vůbec ještě něco řekl. "
Bylo tíživé ticho.
Jasnovidec vstal a plandal se ke dveřím.
" Zavřená kniha, co? "
Básník za ním mračně pohlížel, až zmizel na chodbě.
" Doktore, myslel jste si opravdu to, co on povídal? "
" Co? ovšem.
To byl nález, který jsem předtím diktoval.
Já to nemám rád, tohle čtení myšlenek.
Z lékařského hlediska, " řekl prakticky, " je to indiskrece. "
Tím, zdálo se, byl s věcí hotov.
" Ale vždyť je to humbuk, " vyjel básník podrážděně.
" Nikdo nemůže vědět, co si druhý člověk myslí!
Do jisté míry se to dá vysoudit rozumem - Když jste přišel, věděl jsem hned, že myslíte... na toho člověka, který spadl z nebe.
Viděl jsem, že máte starosti, že si něčím nejste jist, že je to krajně vážné.
A řekl jsem si, počkat, to může být vnitřní zranění. "
" Proč? "
" Z rozumu.
Z kombinace.
Já vás znám, doktore, vy nejste roztržitý člověk;
ale když jste přišel, udělal jste takhle, jako byste si chtěl rozepnout operační plášť, který jste už na sobě neměl.
Z toho bylo vidět, že jste v myšlenkách ještě u toho pacienta.
Aha, řekl jsem si, něco mu vrtá hlavou.
Asi něco, co nemohl vidět ani nahmatat, - nejspíš vnitřní zranění. "
Chirurg zasmušile pokynul.
" Ale já jsem se na vás díval, " pokračoval básník.
" To je ten celý trik: dívat se a kombinovat - to je aspoň poctivá práce.
Ale ten váš čaroděj, " bručel opovržlivě, " se dívá na špičku svého nosu a povídá vám, co si myslíte.
Já jsem dával pozor, ani na vás nemrkl.
Bylo to... odporné. "
A zase to ticho, obklopené hučením větru.
" I teď, doktore, myslíte - na toho raněného.
Je na něm něco divného, že? "
" Vždyť on nemá tvář, " řekl chirurg tiše.
" Je tak popálen...
Ani tvář, ani jméno, ani vědomí - Aspoň něco kdybych o něm věděl! "
" Nebo to: proč letěl v takovém větru.
Kam měl tak strašně zamířeno?
Co se bál ztratit?
Co ho tak nesmyslně a nedočkavě vystřelilo?
Jisto je, že se nebál smrti.
Zaplatím vám, pilote, desateronásob, vezmete - li mne, kam chci.
Západní orkán, tím líp, aspoň rychleji poletíme.
- Nenašlo se u něho vůbec nic...? "
Chirurg potřásl hlavou.
" Tak se na něho pojďte podívat, když vám to nedá, " řekl najednou a vstal.
Milosrdná sestra, sedící vedle lůžka, se s námahou zvedla;
měla tlusté, opuchlé nohy a plochou tvář bez barvy, stará, utahaná kobyla milosrdenství.
Stařík na sousedním lůžku odvrátil bez zájmu hlavu;
byl příliš soustředěn na své vlastní utrpení, aby se pokusil překročit tu dálku, která leží mezi nemocným a těmi druhými.
" Dosud se neprobudil, " hlásila milosrdná sestra a složila ruce na břiše;
tak to má patrně být, stojí - li jeptiška v pozoru, stará vojačka při raportu;
jen oči mrkají starostlivě a lidsky.
Básník si vzpomněl na lidské oči opic a zastyděl se za to;
ano, ale když ty oči jsou tak nečekaně a podivně lidské!
A tedy tohle je on, tohle je ten celý případ!
Se sevřeným srdcem byl připraven na podívanou, před níž by zděšeně prchal, ruce na ústech a vzlykaje hrůzou;
a zatím to je čisťoučké a téměř pěkné, nic než ohromné klubko bílého fáče pečlivě navinutého, namoutě, čistá práce a šikovná;
a má to uměle udělané ruce z vaty, gázy a kalika, veliké bělostné tlapy ležící na pokrývce.
Jakého panáka dovedou uvinout nic než z vaty a fáče;
člověk by ani neřekl -
Básník svraštil obočí a sykl.
Vždyť ono to dýchá;
maličko, maličko se pozvedají a klesají ty složené bílé tlapy, jako by dýchaly.
A tady ta černá mezera mezi obvazky jsou snad ústa;
a tady to temně propadlé v něžném věnečku vaty - ach bože, ne, chválabohu, to nejsou vyhaslé oči, to nejsou lidské oči, ne, to jsou jen zavřená víčka;
bylo by strašné, kdyby se díval!
Básník se naklonil nad tu čistou ovinovací práci;
a náhle to zacukalo v koutku zavřených víček.
Básník ucouvl, bylo mu mdlo a hrozno.
" Doktore, " vydechl, " doktore, neprobudí se? "
" Neprobudí, " řekl chirurg pozorně, a milosrdná sestra lidsky, pravidelně mrkla, tak pravidelně, jako kane voda.
Panika soucitu polevila;
ti dva jsou tak klidni, utiš se, utiš se, vše je v pořádku;
tak pravidelně, jako kane voda, se zvedá a klesá bílá pokrývka na prsou bezvědomého.
Vše je v pořádku, není zmatku ani zděšení;
už není žádného neštěstí, nikdo nepobíhá a nelomí rukama;
i bolest se utiší, když se stane součástí pořádku.
Pravidelně, lhostejně sténá chorý na sousedním lůžku.
" Chudák, " bručel chirurg, " je zřízen jako Spasitel. "
Milosrdná sestra se pokřižovala.
Básník by byl rád napsal ve vzduchu křížek nad tou ovázanou hlavou, ale nějak se i za to zastyděl;
podíval se rozpačitě na doktora.
Chirurg pokynul.
" Půjdeme. "
A po špičkách ven.
Není teď o čem mluvit;
ať se uzavře hladina pořádku a ticha, ať se neporuší to vyrovnané mlčení;
tiše, tiše, jako bychom opouštěli něco podivně a přísně důstojného.
Teprve ve vratech špitálu, kde už se začíná nelad a lomoz života, povídal chirurg zamyšleně:
" Divné, že je tak neznámý.
Musíme ho zapsat jako Případ X. " Mávl rukou.
" Raději už na něho nemyslete. "
V
Už druhý den trvá to bezvědomí, teplota stoupá a srdce slábne.
Není pochyby, někudy uniká život;
ach bože, jaká trampota! jak ucpat trhlinu, o které nevíme?
Tož nic než koukat na to němé tělo, jež nemá tváře ani jména, ba ani dlaní, aby se na nich daly číst stopy minulého života.
Kdyby měl jméno, kdyby měl aspoň jakékoliv jméno, nebyl by tak - co vlastně? snad znepokojivý nebo co.
Ano, říká se tomu tajemství.
Milosrdná sestra, zdá se, si zvolila tento beznadějný případ za předmět své mimořádné osobní péče;
sedí unaveně na tvrdé židli u nohou lůžka, nad jehož hlavami není napsáno jméno člověka, ale jen latinské názvy jeho ran, a nespouští oka z té bílé, slabě a krátce oddychující kukly;
patrně se modlí.
" Nu, ctihodná, " mumlá chirurg bez úsměvu, " tichý pacient, co?
Nějak jste si ho oblíbila. "
Milosrdná sestra rychle zamrkala, jako by se chtěla hájit.
" Když je tak sám!
Vždyť nemá ani jméno - " Jako by jméno bylo člověku nějakou oporou.
" Mně se o něm i v noci zdálo, " řekla a přejela si oči dlaní.
" Kdyby se třeba probudil a chtěl něco povědět - Já vím, že chce něco říci. "
Chirurg měl na jazyku: sestro, ten už nám neřekne ani dobrou noc, ale nechal si to pro sebe.
Místo čehokoliv jiného ji jen maličko pohladil po rameně.
Tady ve špitále se neplýtvá slovy uznání.
Stará jeptiška vylovila veliký, tuhý kapesník a dojatě se vysmrkala.
" Aby aspoň někoho měl, " vysvětlovala poněkud zmateně;
zdálo se, že nakynula samou péčí, že sedí ještě šíř a trpělivěji než dosud.
Ano, aby aspoň nebyl tak sám.
Aby nebyl tak opuštěn, ano;
ale což se kdy s nějakým pacientem nadělalo tolik jako s tímto?
Dvacetkrát za den se potlouká chirurg bezcílně po chodbách, aby se jako mimochodem podíval - nic nového, sestro?
Ne, nic.
Kdekdo strčí hlavu do šestky: doktoři, ošetřovatelky - není tu ten nebo ta? ale to je jen záminka, aby bylo možno chvilku postát nad tím lůžkem beze jména, nad tím člověkem bez tváře.
Chudák, říkají lidé očima a jdou po špičkách pryč;
a milosrdná sestra se maličko, sotva znatelně komíhá ve své veliké a mlčenlivé hlídce.
A to už je třetí den;
pořád to hluboké bezvědomí, ale teplota stoupá nad čtyřicet;
případ je neklidný, ruce mu těkají po pokrývce a nesrozumitelně mumlá.
Jak se to tělo brání, - není tu už vědomí ani vůle, aby se také bránily, jenom srdce tepe jako tkalcovský člunek v potrhané osnově;
už běhá naprázdno a neprovléká žádnou nit jako útek tkaninou života.
Už netká nic, ale stroj ještě běží.
Milosrdná sestra neodvrací očí od toho lože mrákot;
chirurg by jí rád řekl, nu, sestřičko, není to nic platno a bůh ví, že tu sedíte nadarmo;
jděte si raději odpočinout.
Mrká starostlivě, má jistě něco na jazyku, ale kázeň a únava jí svírají rty;
mimoto mluví se málo a tiše nad tímto lůžkem.
" Přijďte potom ke mně, sestro, " káže chirurg a jde dál za svou denní rutinou.
Toporně, těžce usedá sestra v pokoji chirurgově a neví jak začít, uhýbá očima a rozčilením jí vyskakují ve tváři rudé skvrny.
" Co je, sestřičko, co je, " pomáhá chirurg staré ženě, jako by to byla holčička, a tu to z ní vyhrklo:
" Dnes se mi o něm zdálo podruhé. "
Tak, teď je to venku, a doktor se nedal do smíchu ani neřekl nic, co by ctihodnou sestru zmátlo;
naopak zvedl oči plné zájmu a čekal.
" Ne že bych věřila ve sny, " ujišťovala milosrdná sestra rozpačitě, " ale když se člověku zdá po dvě noci sen, který pokračuje, pak to není samo od sebe.
Pravda sice je, že si někdy vykládám sny, ale to je jen ze samoty;
nečekám přece na žádné znamení, které by se týkalo mne.
Nikdy se mi nesplnilo, o čem se mi zdálo;
není to tedy z pověrčivosti, že se zabývám svými sny.
Vím, že se sny opakují a vracejí;
ale aby pokračovaly, jako pokračuje skutečnost, to snu nenáleží.
Je - li v mém snu něco, co bych neměla vyslovit, ať mi to odpustí Matka boží;
jsem víc zvyklá na doktory než na kněze a povím vám všechno, jako by to byla zpověď. "
Chirurg vážně přikývl.
" Povím vám všechno, " pokračovala sestra, " protože se to týká vašeho pacienta;
ale bude to jen obsah, jak jsem si jej potom srovnala a spojila v hlavě.
Když se mi to zdálo, byly to spíš obrazy, které se pořád měnily;
některé byly zřetelné, ale jiné popletené a nesouvislé, někdy jako na přeskáčku, někdy jako by se jich zdálo několik najednou.
Chvíli to bylo, jako by ten člověk opravdu něco vypravoval, a pak zase, jako bych se sama dívala, jak se něco děje;
bylo to tak zmatené a nesmyslné, že jsem si i ve snu přála, abych se probudila, ale nemohla jsem.
Ten sen byl tak živý a silný, že pokračoval i ve dne;
ale to už jsem si jej vyvzpomínala v lepším pořádku, bez těch obrazů a souvisle.
To už nebyl sen.
Všechny věci by se nám rozpadly v pouhé sny, kdyby v nich nebyl nějaký pořádek;
pořádek je něco, co je jen ve skutečných věcech.
Proto mne ten sen tak poděsil, že jsem v něm našla víc souvislosti, než mívají sny;
a nemohu jej vypravovat než tak, jak mu rozumím teď. "
POVÍDKA MILOSRDNÉ SESTRY
VI
" Včera v noci se mi zjevil poprvé.
Měl bílé šaty s mosaznými knoflíky, na nohou kožené holeně a bílou přilbici na hlavě;
ale ta přilbice nebyla jako vojenská a nikdy jsem takový šat neviděla.
Tvář měl žlutou jako cikán a horečné oči, podobné jako oči člověka s tyfovou horečkou;
měl asi horečku, neboť mluvil z cesty.
Když se vám o někom zdá, neslyšíte ho mluvit a také nevidíte, že by pohyboval rty;
vy jenom víte, co vám povídá, a nikdy jsem nepřišla na to, jakým způsobem se to člověku zdá.
Vím jenom, že mne oslovil, že mluvil rychle nějakým cizím jazykem, kterému jsem nerozuměla;
pamatuju si, že několikrát mě oslovil ' sor ', ale nevím, co to znamená.
Byl netrpělivý a skoro zoufalý, že mu nerozumím, a mluvil dlouho.
Ale potom, jako by si uvědomil, kde je, počal hovořit - řekla bych, naším jazykem;
ale bylo to jen to, že jsem mu najednou rozuměla.
' Sestro, ' řekl, ' prosím vás na kolenou, abyste, můžete - li, něco pro mne udělala;
víte přece, v jakém jsem stavu.
Jaké neštěstí, Bože, jaké neštěstí, jaké neštěstí!
Nevím ani, jak se to stalo;
bylo to, jako by zničehonic proti nám letěla země.
Kdybych aspoň mohl psát prstem po pokrývce: všechno bych napsal, čeho je třeba;
ale vidíte, jak vypadám. '
Ukazoval mi ruce, ale nebyly ovázány;
teď už nevím, co bylo na nich tak hrozného.
' Nemohu, nemohu, ' naříkal, ' hleďte na ty ruce!
Všechno vám řeknu;
ale proboha, pomozte mi vyřídit jen tu jednu věc.
Letěl jsem jako blázen, abych zařídil vše;
ale náhle se země prudce naklonila a padala na nás.
Já vím, že se něco přihodilo, proti nám vyletěl plamen, jaký jsem nikdy neviděl, a viděl jsem mnoho;
viděl jsem hořící loď, hořící lidi, viděl jsem hořet celou horu, ale to vám nebudu povídat;
už není nic, na čem by záleželo, než to jedno, čeho je třeba. '
' Jen to jedno, ' opakoval;
' ale teď vidím, že to jedno je celý život.
Ach, sestro, neřekli vám, co se mi stalo?
Neutrpěl jsem zranění na hlavě?
Neboť zapomněl jsem všechno a pamatuju si jen svůj život.
Zapomněl jsem všechno, co jsem kdy dělal;
už nevím, kde všude jsem byl, ztratil jsem jména lidí a nevím sám, jak se jmenuju;
to všechno je vedlejší a nahodilé.
Jistěže jsem utrpěl otřes mozku, když si nemohu vzpomenout na nic než na to, co opravdu bylo.
Kdyby vám řekli mé jméno, vězte, že není pravé;
a kdybych počal blábolit cosi o ostrovech a dobrodružstvích, připočtěte to mé pomatenosti;
jsou to trosky, o kterých nevím, kam patří, a ze kterých se už nedá složit příběh člověka.
Celý člověk je v tom, co mu zbývá vykonat;
všechno ostatní jsou zlomky a tříšť, kterou nelze obsáhnout jedním pohledem.
Ano, ano, ano, někdy člověk vyhrabe něco minulého a myslí si: toto jsem já.
Jenže můj případ je těžší, sestřičko;
něco se stalo, při čem se roztříštila má paměť;
nezbylo ve mně celého nic než to, co jsem chtěl ještě vykonat. ' "
VII
Milosrdná sestra vypravovala, maličko se komíhajíc a oči upřeny k zemi, jako by odříkávala něco, čemu se naučila zpaměti.
" Divné je, jak takový sen je určitý a neurčitý zároveň.
Nevím, kde to bylo;
seděl na dřevěných schůdkách, po kterých se šlo do jakési slaměné chatrče - " Okamžik váhala.
" Ano, ta chýše totiž stála na břevnech, jako by to byly nohy od stolu;
a on seděl rozkročen na nejnižším stupni a vyklepával si dýmečku o dlaň druhé ruky.
Tvář měl skloněnu, bylo vidět jen tu bílou přilbici;
vypadalo to, jako by měl hlavu ovázanou.
' Musíte vědět, sestro, ' řekl, ' že se nepamatuju na svou matku.
Zvláštní, ačkoliv jsem ji vůbec nepoznal, zůstalo po ní v mé paměti cosi jako prázdné a slepé místo, kde něco mělo být.
Tak vidíte, má paměť nebyla nikdy úplná, neboť v ní chybí maminka. '
Zakýval hlavou, když to řekl.
' Bylo to vždycky jako nevyplněná plocha na mapě mého života;
nemohl jsem nikdy znát sebe sama, protože jsem neznal svou matku. '
' Pokud jde o mého otce, ' pokračoval, ' musím říci, že náš vzájemný poměr nebyl nikdy dobrý ani důvěrný.
Ba, po pravdě řečeno, leželo mezi námi tiché a nesmiřitelné nepřátelství.
Můj otec byl totiž nadmíru řádný muž;
zastával důležité místo ve svém působišti a pokládal svůj život za vyplněný tím, že v každém ohledu konal svou povinnost.
Povinnosti muže pak jsou věnovat se práci, bohatnout a navrch ještě být ctěn u svých spoluobčanů;
to vše jsou závazky tak veliké, že nemohou být uzavřeny než smrtí.
Skutečně pak umřel slavnostně a vyrovnaně, jakoby uspokojen, že naplnil i tento úkol.
Se mnou nemluvil jinak než napomínaje a dávaje sebe za příklad;
nejspíš považoval lidský život za něco předem hotového, jako zděděný dům nebo jako firma, kterou převezme nástupce.
Náramně si vážil sebe sama, svých zásad i svých zásluh;
jeho život zdál se mu hoden toho, aby se v něm pokračovalo jako v odkazu.
Snad mne měl svým způsobem rád a myslel na mou budoucnost;
ale nedovedl si budoucnost představit jinak než jako opakování svých vlastních zkušeností.
Nenáviděl jsem ho v té podobě, že jsem ze všech svých sil, zlomyslně i potají porušoval vše, co by mohl očekávat od rozumného a zdárného dítěte;
byl jsem líný, vzdorovitý a neřestný a už jako chlapec jsem spával se služkami - pamatuju se dosud na drsnost jejich rukou;
naplnil jsem jeho dům skrytou divokostí a myslím, že jsem často otřásl jistotou starého muže;
neboť ve mně se mu sám život musel jevit jako něco nezřízeného a bezuzdného, nad čím nemá moci. '
' Nebudu vám, sestro, líčit život mladého člověka.
Ech, ano, bylo vše, co patří k věci;
až na to a ono nemám, zač bych se hanbil.
Pravda, byl jsem zlé a zkažené dítě, ale jako mladík jsem se nelišil mnoho od jiných;
jako oni jsem byl hlavně pln sebe sama;
byly mé lásky, mé zkušenosti, mé názory, kdeco bylo mé.
Teprve později člověk vidí, že to všechno nebylo tak tuze jeho a jenom jeho, že to jsou věci obecné, kterými mu bylo projít, zatímco si myslel, že je objevuje.
Víc utkví v člověku z dětství než z toho věku mladosti;
dětství, ano, to je celá a zbrusu nová skutečnost, kdežto mládí - Bůh ví, kde se v něm nabere tolik zdání a neskutečnosti;
pročež bývá zapomenuto a ztraceno.
Ne, bohudík, nepozná každý, jak byl podveden a jak hloupě šel životu na lep.
Nemám, nač bych vzpomínal;
a vytane - li mi něco, cítím, že to už nejsem já a že se mne to netýká. '
' V té době jsem už nežil u svého otce;
byl mi cizí a daleký jako nikdo druhý, a když jsem stál nad jeho rakví, bylo mi hrozno a nemožno představit si, že jsem vzešel z toho cizího a nyní už mrtvolně změněného těla;
ničím, ničím už jsem nemohl navázat spojení s nebožtíkem, a slzy, které mi stoupaly do očí, byly jenom pláč nad poznáním, že jsem tak sám. '
' Snad jsem vám už řekl, že jsem zdědil po otci dost velké bohatství;
ale i ty peníze mi byly cizí, jako by na nich lpělo něco z důstojnosti a povinností mého otce.
On ten majetek založil jako něco, v čem by žil dál;
jeho peníze měly být prodloužením jeho života a postavení.
Neměl jsem je rád a mstil se na nich tím, že jsem jich užíval jen k své lenosti a poživačnosti.
Nedělal jsem nic, protože mne k ničemu nevedla nutnost;
ale, prosím vás, co je skutečnost, která není tvrdá a nepoddajná jako kámen?
Mohl jsem vyhovět všem svým rozmarům;
je to hrozná nuda, sestro, a vymýšlet, čím bychom utloukli den je větší dřina než rozbíjet štěrk.
Nestálo to za nic, a věřte mi, že vrtkavý člověk má ze života míň než žebrák. '
Maličko se odmlčel a řekl potom:
' Jak vidíte, nemám věru, proč bych želel svého mládí.
Vracím - li se nyní, není to proto, abych se napil ze studnice mladosti.
Stydím se za to, že jsem byl mlád, neboť tím jsem pokazil svůj život.
Byla to nejpošetilejší a nejnesmyslnejší doba mého života;
a přece právě v ní mne potkala událost, jejíž dosah mi tehdy ušel.
Říkám tomu událost, ačkoliv se to zhola ničím nepodobalo dobrodružství;
poznal jsem dívku a umínil jsem si, že se jí zmocním;
pravda je, že jsem ji miloval, ale ani to není v mládí nic mimořádného.
Bůh ví, nebyla to má první láska, ba ani nejsilnější z mých vášní, jejichž jména jsem už zapomněl. ' "
VIII
Milosrdná sestra potřásla starostlivě hlavou.
" To všechno říkal tak, jako by se zpovídal, a bylo vidět, že nechce přede mnou nic zakrýt.
Jistě se připravuje na smrt;
ale mně nezbývá než modlit se, aby Bůh zázrakem nebo milostí přijal tuto zpověď, vykonanou ve snu a osobě nehodné, jako platnou;
snad vezme zřetel i na to, že člověk v bezvědomí nemůže v sobě vzbudit náležitou lítost, potřebnou k dokonalému pokání.
' Musím vám vylíčit, ' řekl potom, ' jaká byla.
Zvláštní: její tvář si už nedovedu představit;
měla šedé oči a hlas maličko drsný, jako chlapec.
Také ona ztratila matku v dětství;
žila s otcem, kterého zbožňovala, neboť byl to krásný starý pán a veliký inženýr před Hospodinem.
Pro jeho i svou radost a pýchu vystudovala inženýrství a šla do továrny;
sestro, sestřičko, chtěl bych, abyste si ji dovedla představit v té kovárně strojů mezi parními kladivy, soustruhy a polonahými muži, kteří bušili do rozžhavených železných tyčí.
Byla zároveň děvčátko, elf a malý kurážný chlapík, a ti kováci ji zbožňovali;
pohybovala se ve světě zvláštní jemnosti, neboť žila mezi chlapy.
Jednou, ano, jednou mne dovedla do té dílny, a tehdy jsem se do ní zamiloval;
byla tak křehká, tak statečně líbezná prostřed těch silných mužských zad lesklých potem, s tím svým malým, trochu drsným hláskem a tou inženýrskou autoritou nad ohněm, železem a dílem.
Člověk by řekl, toto že není místo pro děvče;
Bůh mi odpusť mé hříchy, ale právě tam jsem po ní zatoužil mučivě a nesmyslně, právě ve chvíli, kdy zkoumala dílo a vážně přitom chmuřila své dlouhé obočí.
Nebo tehdy, když stála se svým velkým tatínkem a on jí položil ruku na rameno, jako by to byl syn, na kterého je hrd a jemuž odkazuje svou práci.
Dělníci jí říkali pane inženýre, a já jsem upíral oči na její dívčí šíji, trýzněn žádostí, která mne až znepokojila, jako by v ní bylo cosi proti přírodě. '
' Byla nesmírně šťastna: šťastna pýchou na svého starého pána a na sebe, šťastna, že ji lidé mají rádi a že se sama živí, šťastna tichým a vyrovnaným uspokojením.
Její oči zářily klidem, její chlapecký hlas mluvil málo a pokojně;
na dlaních a prstech mívala od rýsovacích inkoustů nesmazatelné skvrny, které jsem miloval.
Pokud mne se týče, byl jsem mladý a z té příčiny ješitný, byl jsem hejsek, a patrně proto jsem předstíral sebejistotu;
ale to děvče mne mátlo.
Myslel jsem, že chce být bezpohlavní mužatkou, a z jakési zlosti jsem si umiňoval ji pokořit jako ženu;
představoval jsem si, kdybych ji svedl, že bych to nad ní jaksi vyhrál.
Snad jsem se před ní styděl za sebe sama, za svou nudu a nicotnost, a proto, jen proto jsem se chtěl sám před sebou zablýsknout vítězoslávou mužského dobyvatelství.
Rozumějte, toto je výklad, který činím dnes;
tehdy to byla jen láska, jen žádost, jen hrozná touha sklonit se nad ní a vynutit z ní zalkání, že mne miluje. '
Zamyslil se a chvilku přemýšlel.
' A nyní, sestro, přicházím k věcem, o kterých je mi dost těžko mluvit;
ale budiž řečeno všechno.
Nebyla to první láska, ve které se vše, ať o tom soudíte jakkoliv, přihází skoro bezděky a nevyhnutelně;
chtěl jsem ji dostat a hledal jsem prostředky, které by mně ji vydaly.
Stydím se vzpomínat, jak nejapné a hrubé, jak bezmocné se jevily všechny ty světácké fortele, které jsem znal, vůči zvláštní, téměř drsné přímosti a čistotě toho panenského děvčete.
Viděl jsem, že je nad tím i nade mnou, že je z ušlechtilejší látky než já, ale už jsem nemohl obrátit.
Člověk je divný, sestro.
Byl jsem tak zažrán do trýznivých a ohavných představ, jak bych ji ničemně, lží nebo hypnózou, drogami nebo čímkoliv svedl a znectil, jako se zneuctívá chrám, - slyšíte, sestřičko, nic před vámi netajím: sám sobě jsem už připadal jako ďábel.
A zatímco jsem ji takto pustošil ve své duši, ona mne milovala.
Sestro, ona mne milovala, a jednoho dne mi projevila svou lásku tak prostě, jako padá květ ze stromu.
Bylo to jinak, ó Bože, bylo to jinak, než jak si má vášeň dovedla představit.
Především to, že jsem byl neobratný jako chlapec, který miluje poprvé - '
Zakryl si tvář dlaněmi, když to řekl, a ustrnul.
' Ano, jsem svině, ' řekl potom, ' a zasluhuju všechno, co mne potkalo.
Skláněl jsem se nad ní, ležící s očima zavřenýma, a pokoušel jsem se vychutnat svůj domnělý triumf.
Byl bych chtěl, aby jí zpod víček vyhrkly slzy, aby si zakryla tvář studem a zoufalstvím;
ale její líce byly pokojné a hladké a dýchala jako člověk spící.
Bylo mně úzko, zakryl jsem ji a obrátil se k oknu, abych v sobě vybičoval ďábla pýchy.
Když jsem se ohlédl, spočívaly její oči na mně jasně a plně.
Usmála se a řekla:
Tak, teď patřím tobě! '
' Zděsil jsem se - ano, zděsil jsem se úžasem a ponížením.
Bylo v ní tolik světla, samozřejmosti, čirosti, nevím, jak bych to pojmenoval.
Docela prostě: teď patřím tobě, a vše je v pořádku;
tu to máme, tady jsme a nedá se nic dělat.
Jaká úleva, jaká jasná věc, jaké jednoduché a nesmírné řešení.
Ano, toto je vyřešeno a je to jistota nejjistotnější a zralost nejzralejší: tato rozumná děvečka to řekla najisto a bez váhání.
Tak, teď patřím tobě.
Hle, jak je hrda, jak je spokojena sama se sebou, že v sobě našla tuto svatosvatou, tuto jasnou a bezpečnou, tuto živoucí pravdu;
ještě má oči rozšířeny překvapujícím a ohromným objevem, a už ji naplňuje veliký poklid věci navěky rozhodnuté.
Tytéž drobné rysy, které se na několik vteřin roztříštily zmatkem a bolestí, měly nyní nový a konečný výraz řekl bych, výraz člověka, který našel sebe sama.
Tak, teď vím, co jsem.
Patřím tobě, a to, co se stalo, stalo se právem a naplnil se řád věcí.
Jako když ustane čeření, voda se zavře a uhladí a je vidět na dno. '
' Sestro, netajím před vámi nic.
Kdyby si byla zarývala ruce do očí, kdyby se otřásala vzlykáním, kdyby cokoli z ní křičelo výčitkou, cos mi to učinil, zlý!
- byl bych cítil jen rozkoš vítězství.
Rozkoš zlou i dobrou, pýchu, i velkodušnost, i lítost, což já vím;
byl bych se asi vrhl na kolena, přísahaje a líbaje její ruce, poskvrněné míniem a tužkami.
Ale ne moje bylo toto vítězství;
můj byl jen zmatek a hanba, do které jsem se propadal.
Pokoušel jsem se cosi koktat o lásce;
pozvedla obočí jako udivena: nač o tom mluvit, což je toho ještě třeba? patřím tobě, a tím je řečeno vše: tím je vyslovena láska, souhlas, skutečnost a veškeré ano.
Hrubé a necudné by bylo tlachat o citech a vděčnosti.
Jaképak řeči? toto jest, stalo se, jsem tvá;
a kdybys ještě mluvil, bylo by to, jako by tu cosi bylo k zamluvení.
Ach, sestro, sestro, což nechápete, jaká v tom byla moudrá vyspělost, jaká důstojnost a čistota!
Což není to tak, že já jsem chtěl hřích, a ona z toho učinila svátost?
Jaká hanba, nevěděl jsem co říci;
prohlížela si můj byt se zájmem, jako by jej viděla poprvé, a bzučela si malou písničku, ona, která nikdy nezpívala.
Neřekla to, ale byla tu prostě doma a patřila sem. '
' Usmála se, sedla si ke mně a tím malým, trochu drsným hlasem mluvila - ne o tom, co je nebo bude, ale o sobě, o svém dětství, o zamilovanostech děvčete;
vydávala mi svou minulost, jako by vše mělo patřit mně.
Měl jsem pořád ten divný pocit ponížení a méněcennosti;
chtěl jsem ji znovu obejmout, ale zvedla jen ruku - stačilo tak málo, aby se ubránila.
Ne, řekla beze studu, až zase jindy.
Všechno bylo tak prosté a samozřejmé.
Patřím - li tobě, není to žádné bláznovství, nýbrž věc rozumná, trvalá a platná.
Políbila mne na ústa, jako by tím řekla, nemrač se, maličký.
Jako by byla mou matkou, jako by byla starší a silnější než já, zralejší než já - Bylo to až nesnesitelně sladké a přitom, Bůh mi to odpusť, ponižující jako políček. '
' Pak odešla - to znáte, sestro: nejtěžší lidský krok je odchod.
Ve způsobu, jakým člověk odchází, se zračí celá jeho rozpačitost nebo nejistota, nebo jeho ukvapenost, sebevědomí, lehkomyslnost nebo samolibost.
Pozor na záda, neboť nejsme kryti, když odcházíme.
Nevím, jak odešla.
Stála ve dveřích s hlavou trochu skloněnou, a pak zmizela.
Tak docela lehce a tiše.
To je proto důležité, že tak jsem ji viděl naposled. '
' Neboť té noci jsem utekl jako uličník. ' "
IX
Ctihodná sestra se hlasitě a rozhořčeně vysmrkala do tuhého kapesníku a pokračovala:
" Tak mi to řekl.
Jeho čin byl ohavný a zdá se, že ho lituje;
ale musím říci, že by neměl tak docela omlouvat ono děvče, které, jak praví, se mu vzdalo dobrovolně.
I když to podle jeho líčení byla osoba jemná a milá, trest, který ji stihl, byl zasloužený, a my nemůžeme říci, nebyl - li v tom ten člověk do jisté míry nástrojem božím;
ale to nezmírňuje jeho vinu.
' Přemýšlím - li teď, ' řekl potom, ' o divných pohnutkách, které vedly k mému útěku, vidím je jinak než tehdy.
Tehdy jsem byl mlád a měl jsem všeliké, víceméně dobrodružné a nejasné plány;
krom toho jsem ještě z dětství nesl v sobě vzpouru proti všemu, co se jmenuje povinnost.
Byl ve mně prudký, úzkostlivý odpor proti čemukoliv, co by mne poutalo, a tuto zbabělost jsem považoval za projev své svobody.
Poděsila mne přísnost a závaznost její lásky;
třebaže stála nade mnou, hrozil jsem se toho, že mám být navěky připoután.
Cítil jsem to tak, že se musím rozhodnout mezi sebou a jí, a rozhodl jsem se pro sebe. '
' Dnes vím víc a vidím věci jinak.
Dnes vím, že ona byla dál než já, že v ní bylo rozhodnuto vše a ve mně nic, že ona byla zralá a já zůstal zmateným, nedorostlým, neodpovědným chlapcem.
To, co jsem si vykládal jako odboj proti poutům, byla hrůza z její životní převahy, hrůza z té veliké jistoty.
Mně nebyla dána milost náležet, já nemohl říci: i já patřím tobě, jak mne tu vidíš neměnný, celý a konečný.
Nebylo ve mně plnosti člověka, kterého bych jí odevzdal.
Říkám vám to suše, jako by to byl účet;
ale mohu tak mluvit, protože je to hlavní kniha mého života.
Má dáti, dal.
Ona mi dala sebe;
řekla: tak, teď patřím tobě.
A já - všechno, co jsem měl, byla láska, byla vášeň, byl pochybný slib, něco jako nekrytý šek. '
Tiše se zasmál.
' Jsem totiž obchodník, sestro, a chtěl bych dát své účty do pořádku.
Vězte, že můj útěk byl útěkem insolventního dlužníka.
Zůstal jsem jí dlužen sama sebe. '
Zdálo se mi ( pravila milosrdná sestra ), že se na mne šklebí, jako by se mi posmíval;
namáhala jsem se promluvit, ale tu se šklebil tím víc a počal mizet.
S úsilím jsem se vytrhla ze spánku, znepokojena snem tak živým.
Modlila jsem se za něho i za to děvče, a řeknu vám, že mi to po celý den leželo v hlavě.
Noc nato jsem dlouho neusnula;
ale sotva mě přemohl spánek, už tu byl on, jako by na to čekal.
Seděl opět na těch schůdkách s hlavou skloněnou;
zdál se být smutný a neklidný.
Za tou chatrčí se vlnilo ve větru pole, porostlé něčím, co se podobalo kukuřici nebo palachu v močále.
' To není kukuřice, ' řekl najednou, ' to je cukrová třtina.
Zdá se, že jsem po mnoho let nakupoval třtinu na ostrovech a pálil z ní rum, aguardiente, jak se tam říká, ale to je vedlejší.
Ve skutečnosti jsem nebyl nic víc nežli nedospělý chlapec, který utekl do světa.
Mrzí mne, že jsem vám to vylíčil způsobem ne docela vhodným, a záleželo by mi na tom, abych opravil váš nepříznivý dojem.
Například, ano: já vím, že do jisté míry odsuzujete to děvče;
jste nakloněna v tom, co jsem vám řekl o jejím chování, vidět slabost v pokušení a hříšné uspokojení těla.
Kdyby tomu tak bylo, pak by to, co jsem v ní tehdy viděl jako nesmírnou počestnost a trpělivost dokonalé lásky, byl jenom klam zamilovaného mladíka;
ale pak, sestro, pak by ta dokonalost lásky musila být ve mně, aniž jsem si toho byl vědom, a můj útěk by potom byl čiré bláznovství.
Byl by nepochopitelný, a nepochopitelným by zůstal můj celý život.
Já vím, toto je důkaz, kterému se říká nepřímý.
Můžete namítnout, že život člověka je nesmyslný a nemůže býti vysvětlen;
ale vidím, že tak nesmýšlíte. '
' Mám ještě jeden nepřímý důkaz, že to, co jsem vám vylíčil, je správné.
Tím důkazem je můj život, který jsem vedl od onoho podivného útěku.
Musel jsem se jím dopustit něčeho nesmírně zbabělého;
musel jsem jím porušit jakýsi hluboký řád, neboť od té chvíle na mně ležela kletba.
Nemyslím tím na svízele, které mne potkávaly, ale na to, že jsem od té doby neměl v ničem stání ani setrvání.
Povím vám, sestro, že jsem napotom žil špatným životem;
životem, na kterém nespočívala milost;
životem člověka, kterému není odpuštěno.
Říkám to vašimi slovy;
pokud mne se týče, jsem člověk příliš světský a řekl bych to asi tak, že jsem žil jako sviňský dobrodruh, ztracený pes, podvodný agent a přisámbohu, co ještě mizerného a nestálého si dovedete představit;
a to všecko proto, že jsem v dané chvíli hanebně selhal.
Byl jsem příliš prázdný, nicotný a vnitřně neuzrálý, abych dovedl čelit tomu, když jsem se náhle setkal s celostí života, počkejte, jak bych to řekl;
mám na mysli něco, co je řád a trvání, rozřešení, platnost, klid věci navěky hotové.
Je - li pravá skutečnost něco, co jest, a co tudíž trvá, tedy jsem utekl před skutečností;
byl to zatracený útěk, neboť jsem ji už nenašel.
Vy nevíte, sestro, jak plytká a jepičí je veškerá špatnost;
musí se pořád obnovovat, ale marná práce: v nedobrém člověk nenaplní sama sebe, a rouhač, vrah, závistivec nebo smilník žije životem podivně kusým a neustáleným.
Ach, nemohu dát svůj život dohromady;
je to samý úlomek, samá drť, samé kousky, které se neskládají v žádný obraz.
Marně, marně se pachtíme se svými malými a zlými skutky;
jsou nesouvislé a nespořádané, nic než tříšť a chaos bez hlavy a paty.
Tak jest, tak jest, amen;
ale vy tomu říkáte špatné svědomí. '
' Mohu vám ukázat své kapsy;
bývaly nacpány zlatem.
Mohu vám obnažit svá ramena;
je na nich vidět rány bičem a zuby mulatek.
Sáhněte si tuto;
má játra jsou zduřelá a ztvrdlá chlastem.
Jednou na mne přišla červená horečka a jindy mne honili s puškami jako dezertéra.
Mohl bych vám vypravovat padesát životů, a všechny jsou lež;
zůstaly po nich jen jizvy.
Tady v té chýši jsem ležel, nemocen na smrt a sám jako postřelená kočka;
počítal jsem své životy, a nemohl jsem se jich dopočítat;
myslím, že jsem si je všechny vymyslil v horečce, byly to jen oplzlé a hrozné sny.
Dvacet let nebo tak něco, a samé zmotané, nesmyslné, prchající sny.
Tehdy mne odvezli do špitálu a nurses v bílých zástěrách mne obkládaly ledem.
Bože, jak to dělalo dobře, jak to chladilo;
obklady z bílých zástěr a to všechno - víte, jako by na mně nějak záleželo;
ale tehdy už do mne vstoupila smrt. ' "
X.
" Řekla bych: prst boží, " poznamenala milosrdná sestra.
" Nemoc je výstraha, a moudře činí církev, že posílá své sluhy k loži nemocných, aby byli ukazatelem cesty na tomto rozcestí.
Ale za našich časů se lidé příliš bojí nemoci a smrti, a proto nerozumějí této výstraze a nedovedou číst mene tekel, psané ohnivou rukou bolesti.
' Tehdy do mne vstoupila smrt, ' řekl tedy.
' Dostali mne z toho nejhoršího, ale ležel jsem jako vykuchaný, sláb jako moucha.
Nemohu říci, že bych se bál umřít;
jenom jsem se divil, že bych mohl, že bych vůbec dovedl umřít, to jest vykonat věc tak vážnou a dalekosáhlou;
stál jsem před tím jako před úkolem, se který nejsem.
Bylo mi, jako by se ode mne žádalo něco příliš velikého, závažného a rozhodného, a jako by bylo marno bránit se, že na to nestačím;
i cítil jsem cosi jako nesmírnou nejistotu nebo úzkost.
Zvláštní, předtím jsem se tolikrát střetl se smrtí, a Bůh ví, můj život byl pohnutý a často dost nebezpečný;
ale až do té doby měla pro mne zubatá jenom tvář rizika nebo náhody, mohl jsem se jí vysmívat nebo jí čelit;
ale teď tu byla jako nutnost a jako nepochopitelné, ale svrchovaně platné a konečné řešení.
Chvílemi mne přemáhala slabost a lhostejnost, a tu jsem jí říkal, nu dobře, zavřu oči a udělej to beze mne, ale honem;
nechci nic vědět.
Ale jindy jsem se zlobil na svou dětinskou zbabělost.
Vždyť to nic není, říkal jsem si, není to nic tak těžkého;
je to jen konec.
Každé dobrodružství mělo svůj konec, a toto bude jen o jeden víc.
Ale divná věc, ať jsem jak chtěl hloubal, nedovedl jsem si představit smrt jako konec, šmik, jako když se přestřihne nit.
Díval jsem se na ni tehdy dost zblízka, a viděl jsem ji jako něco rozsáhlého a trvalého;
nemohu říci co, ale je to náramná rozloha v čase, neboť smrt trvá.
Řeknu vám, právě toho trvání jsem se hrozně bál;
cítil jsem malomyslně, to že nesvedu;
nikdy přece jsem nepodnikal nic trvalého a nikdy jsem nepodepsal smlouvu, která by mne vázala na delší dobu.
Měl jsem častěji příležitost usadit se a žít slušně a bez velké námahy, ale pokaždé jsem k tomu pocítil prudkou a nepřekonatelnou nechuť;
pokládal jsem to za znak své povahy, která potřebuje změny, roupů a ostrovů.
A teď, teď že bych měl přistoupit na tento kontrakt navěky?
Byl jsem mokrý studeným potem a hekal jsem hrůzou.
To přece není možno, to není pro mne, to není pro mne;
Bože na nebi, pomoz mi, neboť nejsem pořád ještě zralý, abych se rozhodl s konečnou platností.
Ech ano, kdyby šlo zkusit to se smrtí, řekněme na tři měsíce, na půl roku - dobrá, tady je ruka;
ale nežádej ode mne, abych ti řekl:
Tak, teď patřím tobě. '
' A. toto, sestro, bylo jako blesk nebo zjevení.
Znovu jsem ji viděl, tu dívku tehdy, jak spočívá plna radosti a jistoty a potichu říká:
Tak, teď patřím tobě.
A znovu jsem stál maličký a pokořený před tou odhodlaností žít, tak jako jsem se směšně třepetal před odhodláním zemřít.
A začal jsem rozumět, že stejně jako smrt, i život je udělán z látky trvání, že svým způsobem a svými malými prostředky má vůli a statečnost trvat navěky.
A to jsou dvě poloviny, které se doplňují a uzavírají.
Ano, je to tak: jen kusý a nahodilý život je smrtí pohlcen, kdežto ten, který je celý a podstatný, se smrtí doplňuje.
Dvě poloviny, které se uzavírají ve věčnost.
Protože jsem byl v deliriu, viděl jsem to jako dvě duté polokoule, které se mají k sobě přiložit, aby se uzavřely;
ale ta jedna byla jako otlučená a zprohýbaná, pouhý střep, a ať jsem to zkoušel jak chtěl, nepasovala k té druhé, k té dokonalé a hladké, která byla smrt.
To se musí spravit, říkal jsem si, aby to dvoje do sebe zapadlo: tak, teď patřím tobě. '
' Tehdy jsem si, sestro, vymyslil svůj život.
Říkám: vymyslil, protože mnohé se k ničemu nehodilo a muselo být odvrženo, a naopak chyběly věci podstatné a doplňující.
I na mém mládí by bylo mnoho co opravit, ale s tím jsem se příliš nezdržoval;
nejdůležitější bylo a je, že v té pravé skutečnosti, to jest v té, která nebyla, a přece jenom jaksi byla, ne jako událost, ale jako smysl - řekněme, jako vytržený list v knize - Bože, co jsem chtěl říci? to dělá ta zimnice.
Ano, nejdůležitější je, že v té pravé skutečnosti se měly věci jinak, docela jinak, rozumíte?
Totiž měly být jinak, to je to podstatné;
a ta pravá historie, jak ve skutečnosti měla být, je - je - ' Zuby mu cvakaly, ale násilím se přemáhal.
' Víte, jak jsem vám řekl, ' jektal, ' jak jsem vám řekl, že ležela - a ona řekla:
Tak, teď patřím tobě.
To je svatá pravda, sestro, ale dál, dál to mělo být jinak.
Teď to vím, protože do mne vešla smrt i život.
Já měl říci, ty, ano, tak jsem to měl říci, je to tak, chvála Bohu;
ty patříš mně a budeš čekat, budeš čekat, až se vrátím se životem a smrtí v těle.
Vidíš přece, že ještě nejsem dost zralý, abych žil.
Ještě - ještě nejsem tak celý, abych trval, ne tak statečný, abych se rozhodl;
ještě nejsem z jednoho kusu jako ty, jako ty.
Prosím tě, co by sis počala s touto hromadou?
Vždyť sám nevím, co ze mne bude, nevím, kde mám hlavu a patu.
Copak ty, ty jsi věčná, ty víš všechno, co je třeba vědět, ty víš, že patříš;
ale já - '
Třásl se na celém těle, když tak mluvil.
' Počkej, i já přijdu a řeknu:
Tak, teď patřím tobě.
Ach, sestro, rozumíte, ona to věděla, ona to pochopila, i když jsem to neřekl.
A proto řekla:
Ne, teď ne, až zase podruhé.
To znamená, že se mám vrátit, že?
Řekněte, řekněte sama, to přece znamená, že na mne bude čekat, ne?
A proto se ani nerozloučila, proto jsem ji neviděl odcházet.
Já se vrátím, a zapadnou do sebe obě poloviny jako život a smrt;
tak, teď patřím tobě.
Není žádná pravá a celá skutečnost nežli to, co má být. '
Oddychl si zhluboka jako člověk, kterému se bez konce ulevilo.
' Zapadne do sebe láska, smrt, život, všechno, co je ve mně nutné a nepodmíněné.
Tady mne máš, teď teprve jsem na svém místě;
jediné jisté je náležet.
Sebe sama, sebe celého jsem našel v tom, že někomu patřím.
Chvála Bohu, chvála Bohu, konečně jsem tady. '
' Ne, pusťte, nemohu čekat, já se vracím.
A ona se jenom usměje, tak, teď patřím tobě;
už se nebudu bát, nezakreju ji, už jdu, už jdu;
já vím, že už přetrhává tkanice a spony svých šatů.
Dělejte rychle, víte, že se mám vrátit!
Tomuhle vy říkáte vichřice? jděte, já vím, co je cyklón, viděl jsem sloupy smrští;
tenhle větřík mně není dost hbitý, aby mne unášel.
Copak nevidíte, letí mně do náruče, naklání se a letí, pozor, narazíme na sebe svými čely a zuby, pozor, padáš na mne, padnu na tebe, jak jsi nedočkavá, jak mne strhuješ mezi svá ramena! '
Najednou začal horečně blábolit.
' Cože ten pilot letí do prázdna?
Sestro, řekněte mu, tam že to není, řekněte mu, aby se vrátil!
Nebo ne, jděte k ní a povězte jí, vyřiďte jí, že se vracím!
Vždyť víte, že čeká!
Proboha vás prosím, řekněte jí, že jsem na cestě, jen co ten pilot najde, kde by přistál;
nemohl jsem jí psát, nevím, kde je - ' Zvedl ke mně zoufalé oči, plné hrůzy.
' Co - co vy tak - Proč jí to neřeknete?
Já musím lítat dokola, dokola, pořád dokolečka;
a vy jen na mne mrkáte a nechcete jí nic vyřídit, protože - ' Náhle se počal měnit, měl na hlavě kuklu z fáčů a strašně se třásl;
a já jsem poznala, že se chechtá.
' Já vím, vy jste zlá, závistivá, protivná jeptiška;
máte na ni zlost, že milovala.
Nemusíte jí závidět;
abyste věděla, já jsem tehdy i po té stránce tak trochu selhal.
Snad právě proto, rozumíte, jsem se zachoval tak zbaběle.
Abyste věděla, jindy - ' "
Milosrdná sestra utkvěla smutnýma, klidnýma očima.
" Potom se rouhal;
bylo to, jako by z něho mluvil ďábel.
Chrlil ze sebe nadávky a hanebnosti - Bůh mně buď milostiv. "
Pokřižovala se.
" Nejstrašnější bylo, že ta slova vycházela z kukly, která neměla úst ani očí.
Měla jsem takový strach, že jsem se probudila.
Já vím, byla bych měla vzít růženec a modlit se za jeho duši;
ale místo toho jsem šla do šestky změřit mu teplotu.
Ležel v bezvědomí, měl čtyřicet stupňů a tři čárky a třásl se zimnicí. "
XI
Teď je to jen třicet osm, sedm desetin;
mumlá v horečce a ovázané ruce se nepokojně pohybují po pokrývce.
" Nevíte, sestro, co to říká? " ptá se chirurg.
Milosrdná sestra vrtí hlavou, rty přísně sevřeny.
" Říká jesr, " vyhrkl stařík na sousedním lůžku.
" Jesr říká.
Jesr. "
Yes, sir, dovtípil se chirurg.
Tedy anglicky.
" A říkal maňana, " vzpomíná si stařík.
" Maňaňa nebo maňana. "
Stařík se skřehotavě uchechtl.
" Maňaňa.
Maňaňa.
Jako dítě v peřince. "
Připadalo mu to jaksi nesmírně směšné, dusil se smíchem, až to v něm chrčelo;
bylo nutno ho okřiknout.
A doposud žádná zpráva, kdo to vlastně je.
Básník třikrát denně volá telefonem, haló, víte už něco bližšího?
Ne, nevíme nic.
A - prosím vás, jak to s ním stojí?
- Nu, copak se dá do telefonu pokrčit rameny?
Zatím ještě žije.
Odpoledne horečka klesá dál, ale pacient ( aspoň to, co je z něho vidět ) se zdá žlutší, než byl předtím, a škytá.
Že by nějaké zranění jater - nebo to vypadá jako ikterus, váhá chirurg a pro jistotu volá na pomoc slavného internistu.
Internista je veselý a růžový starý výtečník, má plno řečí a div radostí neobjímá ctihodnou sestru.
Ano, ano, my dva jsme prodělali něco případů, než vás dali na chirurgii, co?
Chirurg mu potichu a víceméně latinsky prezentuje casus.
Internista mrká zlatými brejličkami na to tělo urobené z vaty a fáčů.
" Pozdrav pánbůh, " povídá uznale a sedá si na kraj lůžka.
Milosrdná sestra snímá mlčky pokrývku.
Internista začichal a zvedl oči.
" Cukr? "
" Jak to víte? " bručel chirurg.
" Já jsem mu ovšem dal vyšetřit vodu... není - li tam krev.
Našli mimoto cukr.
Vy to poznáte po čichu? "
" Obyčejně se nezmýlím, " děl internista.
" Aceton se pozná.
Holenku, naše ars medica, to je na padesát procent intuice. "
" Na to nedám, " mínil chirurg.
" Já jen... když někoho poprvé vidím, cítím hned: toho bych nechtěl řezat, ani kdyby šlo o kuří oka.
Tomu by se něco stalo, embolie nebo co.
Ale proč - to nevím. "
Internista přejížděl jemně dlaní a prsty trup bezvědomého člověka.
" Já bych si ho rád vyšetřil, " řekl lítostivě, " ale musíme mu dát pokoj, že? "
Opatrně, skoro něžně mu položil růžové ucho na prsa, brejličky vysunuty na čelo.
Ticho, i mouchu je slyšet na okně.
Konečně se internista vztyčil.
" Ale to srdce je hodně utahané, " broukal.
" To by, panečku, mohlo povídat.
A pravý plicní lalok není v pořádku.
Zvětšená játra - "
" Proč je tak žlutý? " vyhrkl chirurg trochu ukvapeně.
" To bych také rád věděl, " řekl internista zamyšleně.
" A ta teplota že šla tak dolů - Ukažte mi vodu, sestro. "
Sestra mlčky podala nádobu;
bylo v ní několik kapek moči hnědé a husté.
" Prosím vás, " děl internista zvedaje obočí, " kde jste toho člověka vzali?
A tak, vy nevíte, odkud vám spadl z nebe.
Neměl třesavku, když vám ho dodali? "
" Měl, " řekla sestra.
Zdálo se, že internista počítá do pěti.
" Pět, nanejvýš šest dní, " bručel.
" To není dobře možné.
Mohl by se sem dostat... dejme tomu, že Západní Indie... za pět nebo šest dní? "
" Těžko, " mínil chirurg.
" Skoro vyloučeno.
Ledaže by letěl na Kanárské ostrovy nebo tak nějak. "
" Tak tedy to není vyloučeno, " děl internista káravě.
" Prosím vás, kde jinde by vzal fiebre amarilla? "
( Vyslovil amarilja, jako by si pochutnával na této výslovnosti. )
" Kde by vzal co? " ptal se chirurg nechápavě.
" Typhus icteroides.
Žlutou zimnici.
Já jsem viděl za celý život jenom jeden případ, to bylo před třiceti lety v Americe.
Teď má phase trompeuse a přichází do žlutého období. "
Chirurg se nezdál přesvědčen.
" Poslyšte, " řekl váhavě, " nemohla by to být Weilova nemoc? "
" Bravo, kolego, " děl internista.
" Mohla.
Chcete, abychom to zkusili na morčatech?
To by bylo něco pro mého vlasatého asistenta;
je celý divý do toho, trápit morčata.
Zůstane - li morče živo a zdrávo, tak mám pravdu já.
A já bych řekl, " dodával skromně, " že mám pravdu. "
" Podle čeho? "
Internista rozhodil rukama.
" Intuice, kamaráde.
Zítra zase teplota stoupne a přijde vomito negro.
Rozhodně sem pošlu toho mládence, aby nám udělal obraz krve. "
Chirurg se rozpačitě drbal v týle.
" A... a poslyšte, co je to červená horečka? "
" Červená horečka?
Á, fièvre rouge.
To je antilská horečka. "
" Jenom na Antilách? "
" Antily, Západní Indie, Amazonka.
Proč? "
" Jen tak, " zabručel chirurg a podíval se nejistě na milosrdnou sestru.
" Ale žlutá zimnice se vyskytuje i v Africe, ne? "
" V Nigérii a tak, ale tam není původní.
Když se řekne žlutá zimnice, tak si představuju Haiti nebo Panamu - docela jako krajinu, palmy a všechno. "
" Ale jak by se s tím mohl dostat až sem, " přemítal chirurg starostlivě.
" Inkubace trvá pět dní, že?
A za pět dní - To by musel celou cestu letět. "
" Nu tak letěl, " řekl internista, jako by to dnes už nic nebylo.
" Musel mít zatrápeně naspěch, že?
Čertví proč se tak hnal. "
Bubnoval prsty na pelesti překotné tempo.
" Myslím, že vám už neřekne, co ho tak pohánělo.
To srdce je tuze špatné, a ten člověk má mnoho za sebou. "
Chirurg maličko pokývl a poslal očima milosrdnou sestru ven.
" Něco vám ukážu, " řekl potom a odhalil stehna bezvědomého;
hned u třísel byly v půlkruhu čtyři tvrdé, bílé jizvy a jedna protáhlá jako drápanec.
" Můžete nahmatat v mase, jak jdou ty jizvy hluboko, " ukazoval.
" Pořád mně nedalo, od čeho by mohly být - "
" Nu a? "
" Byl - li v tropech, pak by to mohla být tlapa - tlapa nějaké kočky.
Koukejte, jak se ty drápy křečovitě zatínaly.
Ale tygří tlapa by byla větší;
spíš jaguár - to by mluvilo o Americe. "
" Tak vidíte. "
Internista vítězně zatroubil do kapesníku.
" To už máme slušný kus životopisu.
Locus:
Západní Indie.
Curriculum vitae: lovec a dobrodruh - "
" A taky námořník.
Má na levém zápěstí pod obvazem vytetovanou kotvu.
Původem z takzvaných lepších vrstev: poměrně úzká chodidla - "
" Vůbec tělo, řekl bych, inteligentní.
Anamnesis:
Potator, zřejmý alkoholik.
Zastaralý plicní neduh, který se před nějakou dobou znovu probudil, řekněme následkem horečnaté infekce.
Abyste věděl, mně se ta červená horečka docela zamlouvá. "
Internistovi svítily oči radostí.
" A zajizvená tropická framboezie.
Ach, kamaráde, to mne skoro vrací do mého mládí.
Daleké země, Indiáni, jaguáři, otrávené šípy a takové věci!
Jaký příběh!
Světoběžník, který jde do Západní Indie - proč?
Co ho tam čerti nesou?
Patrně bez cíle, máme - li soudit podle cestovních razítek života.
Vede existenci divnou a neklidnou, jeho srdce je na jeho věk děsně opotřebováno;
pije ze zoufalství a ze žízně diabetiků - Člověče, já ten život přímo vidím. "
Starý pán se škrabal zamyšlen na špičce nosu.
" A pak ten zvláštní, střemhlavý návrat, ta bláznivá honička za něčím - a někde před cílem nám zemře na žlutou zimnici, kterou mu vpíchla mizerná, maličká Stegomyia fasciata přibližně posledního dne jeho bloudění tam dole. "
Chirurg potřásl hlavou.
" Zemře na otřes mozku a vnitřní zranění.
Jen mně ho nechte. "
" Žlutá zimnice je u nás vzácnější, " bránil se internista.
" Přejte mu, kamaráde, slavný exitus, nechť odejde z tohoto světa jako jedinečný a pozoruhodný Případ.
Copak nevypadá s tou ovázanou palicí, která nemá tváře ani jména, jako maska, která má představovat tajemství? "
Internista zakryl něžně bezvědomé tělo.
" Chudáku, ty nám ještě ledacos povíš, až se do tebe podíváme;
ale to už bude příběh tvého života u konce. "
XII
Ráno teplota znovu stoupá, třicet osm a něco, a fáče kolem úst jsou zčernalé jakoby vydávenou krví.
Pacient je žlutý, jak zákon káže, a očitě, jak se říká, jde dolů.
" Tak co, " ptá se chirurg ctihodné sestry, " dnes v noci nic - dnes se vám o něm nezdálo? "
Milosrdná sestra potřásla rozhodně hlavou.
" Ne.
Já jsem se modlila, a pomohlo to. "
Načež mračně dodala:
" Krom toho jsem si pro jistotu vzala tři prášky bromidu. "
Tu přišla jiná ošetřovatelka a hlásila, ten pacient na třídě, ten s tím abscesem na krku, prý má horečku a škytavku, nemluví a slábne.
Brumlaje znepokojen hnal se chirurg do pokoje jasnovidcova, až za ním vlály šosy bílého pláště.
Jasnovidec ležel, oči zavřeny, a nos mu tence, pateticky trčel ke stropu.
" Co vy máte co mít horečku, " rozkřikl se chirurg.
" Ukažte! "
Bylo to třicet osm a něco;
chirurg mu podrážděně sundal obvazek, ale rána byla čistá, krásná rána, žádný zánět kolem.
A vůbec, kde nic, tu nic, jen drobátko zažloutlé oči a škytavka.
Chirurg se loudá po chodbě a zapadá znovu do šestky;
tam nad lůžkem Případu X stojí slavný internista mezi čtyřmi mladými doktory v bílých pláštích a pronáší " fiebre amarilja ", jako by se s tím slovem mazlil.
" Kolego, " obrátil se k chirurgovi, " nic naplat, musíte nám internistům toho pacienta trochu přenechat.
Takový vzácný a krásný případ!
Počkejte, přijde vám sem celá fakulta se všemi světly vědy;
měl byste mu dát nad postel aspoň baldachýn a nápis ověnčený chvojí:
Vítejte nám, nebo tak něco. "
Zatroubil do kapesníku jako na polnici.
" S vaším dovolením bychom mu vzali kapičku krve.
Pane sekundáři, řekněte panu asistentovi, aby odebral nemocnému vzorek krve. "
Když takto instanční cestou dorazil rozkaz k panu asistentovi, který stál u levého lokte velkého internisty, naklonil se tento dlouhý, vlasatý mládenec nad předloktím bezvědomého a otíral je vatičkou.
" Až budete hotov, " bručel chirurg internistovi, " potřeboval bych vás na chvíli. "
Jenže starý doktor nevyčerpal tak hned své nadšení nad žlutou zimnicí a mluvil o ní, ještě když ho chirurg vlekl do pokoje jasnovidcova.
" Tak, " prohlásil chirurg, " a teď mi řekněte, co tomuhle je. "
Starý pán zafrkal a pustil se do pacienta všemi krátkými komandy a tichými hmaty svého umění.
Vydechnout, nedýchat, zhluboka dechnout, položit se, říci, kdyby to bolelo, a takové známé věci.
Konečně toho nechal, mnul si na pochybách špičku nosu a díval se podezřívavě na jasnovidce.
" Co by mu bylo, " povídal.
" Nic mu není, všechno je čisté.
Těžký neuropat, " řekl bezohledně.
" Ale co je za tou horečkou, to nevím. "
" Tak vidíte, " zahromoval chirurg na jasnovidce.
" Teď nám, člověče, povězte, co vlastně ráčíte tropit. "
" Nic, " snažil se zapírat jasnovidec.
" Totiž, třeba to souvisí s tím případem, nemyslíte? "
" S jakým případem? "
" S tím člověkem z letadla.
Já se jím totiž pořád zabývám...
Má zase horečku? "
" Vy jste ho viděl? "
" Neviděl, " mumlal jasnovidec.
" Ale myslím na něho... to jest, soustředím se na něj.
Víte, to je takové spojení.
Strašně to vyčerpává. "
" On je totiž jasnovidec, " poznamenal chirurg chvatně.
" A včera jste horečku neměl? "
" Měl, " doznával jasnovidec, " ale... já jsem to občas přerušil, a horečka klesla.
To se dá řídit vůlí. "
Chirurg se podíval tázavě na koryfeje vnitřního lékařství, ale ten se drbal ve vousech a přemítal.
" A co bolesti, " řekl najednou, " bolesti jste necítil žádné?
Myslím bolesti, které má ten druhý. "
" Cítil, " děl jasnovidec poněkud ostýchavě a nerad.
" Totiž byly to čistě duševní bolesti, třeba lokalizované na určitých částech těla.
Je tak těžko to přesně říci, " omlouval se plaše.
" Já bych to nazval duševní bolesti. "
" Kde? " uhodil internista.
" Tady, " ukazoval jasnovidec.
" Aha, v nadbřišku.
Správně, " broukl internista spokojeně.
" A tady, v břišní stěně? "
" Takový tlak, a pocit jako k zvracení. "
" Docela dobře, " liboval si internista.
" Víc nic? "
" Hrozné bolení hlavy, tady vzadu - a v zádech.
Jako by mne přerazil. "
" Coup de barre, " zaradoval se starý doktor.
" Člověče, to je coup de barre!
Znamenitě jste to vystihl!
To je žlutá zimnice, jak stojí v knize psáno. "
Jasnovidec se polekal.
" Ale to přece...
Myslíte, že bych to mohl dostat? "
" Kdepak, " šklebil se internista.
" Můžete být klidný, my tu nemáme toho příslušného komára.
Sugesce, " odpověděl na tázavý pohled chirurgův, a měl patrně pocit, že tím slovem je věc uspokojivě rozřešena.
" Sugesce.
Ani bych se nedivil, kdyby měl v moči drobet bílkoviny a krve.
U hysteriků, " řekl, " se nesmíte ničemu divit;
ti dovedou kousky - Obraťte se ke světlu! "
" Když mně tak slzejí oči, " bránil se jasnovidec.
" Nemohu snést světlo. "
" V pořádku, chlapík, " chválil ho internista.
" Správný klinický obraz, kamaráde.
Vy jste hotový diagnostický poklad, a umíte pěkně pozorovat.
Míním pozorovat sebe.
Vy byste byl dobrý pacient.
To byste nevěřil, jak někteří lidé nedovedou říci, kde je co bolí. "
Jasnovidec byl zřejmě polichocen tímto uznáním.
" A tady, pane doktore, " ukazoval nesměle, " cítím takovou zvláštní úzkost. "
" Epigastrickou, " schválil internista, jako by examinoval pilného medika.
" Výtečně. "
" A v ústech, " vzpomínal si jasnovidec, " pocit, jako bych měl všechno zduřené. "
Starý pán vítězně a slavně zatroubil.
" Tak vidíte, " prohlásil k chirurgovi, " to bychom měli doma všechny příznaky Febris flavae.
Má diagnóza se potvrzuje.
A když si povážím, " děl sentimentálně, " že jsem třicet let neviděl žlutou zimnici...
Třicet let je dlouhá doba. "
Chirurg byl méně spokojen a mračil se na jasnovidce, jenž odpočíval zchvácen a vyčerpán.
" Ale pro vás to není zdravé, tyhle experimenty, " kázal mu přísně.
" Já vás tu nenechám, jděte si domů.
Vy byste si nasugeroval nemoci z celého špitálu.
Zkrátka sbalte svůj kartáček na zuby a -, " ukázal palcem ke dveřím.
Jasnovidec souhlasně a melancholicky pokynul.
" Já bych to nevydržel, " doznal tiše.
" Nedovedete si představit, jak to duševně vyčerpává.
Kdyby on.... ten někdo, ten X, byl při vědomí, pak by se dalo to všechno poznat určitě, jasně a... jako by to stálo černé na bílém.
Ale při tak hlubokém bezvědomí - " Jasnovidec zavrtěl hlavou.
" Strašná, skoro beznadějná práce.
Vůbec nic určitého, žádný obrys - " Ukazoval to tenkými prsty ve vzduchu.
" A k tomu ty jeho horečky, taková změť i v podvědomí - Všechno zpřeházené a nesouvislé.
Přitom ho tu bylo - a je ho tu plno, každý na něho myslí, vy, ošetřovatelky, všichni. "
Na tváři jasnovidcově se zjevila hluboká, soustředěná trýzeň.
" Musím odtud, nebo bych se zbláznil. "
Internista se zájmem naslouchal, hlavu na stranu.
" A co, " děl neurčitě, " poznal jste o něm něco? "
Jasnovidec se posadil a třesoucími se prsty si zapaloval cigaretu.
" Něco, " vydechl s úlevou kouř.
" Kdybych cokoli poznal, vždycky jsou mezery a nejistoty. "
Mávl rukou.
" Poznat, to je narazit na jakési tajemství.
Chcete - li vědět, zda jsem narazil na otázky a nejistoty, tedy ano;
tedy jsem poznal.
Já vím, chtěl byste, abych vám to vypravoval, ale nechcete se ptát. "
Chvilku přemýšlel přivíraje oči.
" A já se toho chci zbavit.
Vypovím - li to, budu moci od toho odejít - nechat to ležet, jak byste se ráčil vyjádřit.
Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí. "
POVÍDKA JASNOVIDCOVA
XIII
Jasnovidec seděl na posteli, hubená kolena přitažena až k bradě, vychrtlý a groteskní ve svém pruhovaném pyžama, a díval se do prázdna, jako by šilhal.
" To bych vám musel nejdřív naznačit metodu a některé pojmy, " začal váhavě.
" Dejme tomu, představte si kruh - kruh z mosazného drátu. "
Přitom nakreslil ve vzduchu kruh.
" Kruh je věc viditelná.
Můžeme si jej myslet abstraktně, můžeme jej definovat matematicky, ale psychologicky je kruh něco, co vidíme.
Kdybych vám zavázal oči, mohli byste ten drát ohmatat a řekli byste, že je to kruh.
Měli byste pocit kruhu.
A jsou lidé, kteří dovedou se zavřenýma očima rozeznat sluchem, jaký tvar má těleso, které zvučí.
V našem případě by slyšeli kruh, kdybychom do toho drátu uhodili paličkou.
A kdyby inteligentní moucha putovala po tom drátě, mohla by také dospět k naprosto určitému pocitu kruhu.
Musíte pochopit, jaký malý krůček je od těchto fyzických pocitů k duševnímu stavu člověka, který by měl v hluboké tmě pocit, že tady někde je kruh.
Bez pomoci očí, sluchu nebo hmatu.
Dokonale přesný pocit kruhu.
Řeknu vám, že při takovém vyřadění smyslů byste měli daleko silnější vědomí kruhu než látky, ze které je udělán;
neboť tvar, a nikoliv látka je věc duševní.
A říkám - li pocit, nemíním tím nějaké tušení nebo dohad, nýbrž krajně přesné, pronikavé, řekl bych trýznivě určité vědomí o něčem;
ale toto vědomí pojmenovat a vyslovit jako poznatek je těžké, nesmírně těžké - "
Jasnovidec se zarazil.
" Proč, " mumlal, " proč vlastně jsem volil za příklad zrovna kruh?
Tak vidíte, předbíhám, ještě než jsem opravdu začal.
Pocit kruhu, který se uzavírá.
Tvar obratníku a zároveň tvar života. "
Zavrtěl odmítavě hlavou.
" Ne, takto bychom nikam nepřišli.
Já vím, vy oba máte své pochyby o telepatii.
A právem.
Telepatie je nesmysl, nemůžeme poznávat na dálku;
musíme se věcem přiblížit, přiblížit si hvězdy číslicemi, hmotu rozborem a drobnohledem;
a když vyloučíme smysly a tělesnou blízkost, můžeme se čemukoli přiblížit soustředěním.
Připouštím, že jsou snad předtuchy, sny, zjevení a vize;
připouštím to, ale metodicky to odmítám, popírám a zavrhuju.
Nejsem vizionář, jsem analytik;
pravá skutečnost se nám nezjevuje;
musí být vytěžena přísnou prací, analýzou a soustředěním.
Připouštíte, že mozek je nástroj analýzy, ale bráníte se představě, že by mohl být čočkou, která nám přibližuje věci, aniž bychom se hnuli ze svého místa nebo otevřeli oči.
Podivná čočka, jejíž konkávnost se mění podle pozornosti a vůle.
Podivné přibližování, které se neděje v prostoru ani v čase a jeví se jen intenzitou pocitů a poznatků, které jsou ve vás.
Podivná vůle, která do vašeho vědomí přivádí věci na vaší vůli nezávislé.
Myslíte představy, které nejsou z vás, nejsou vaše a na jejichž obsah nemáte vlivu.
Vaše je jen ta koncentrace.
Když se díváte, když nasloucháte, vnímáte svými orgány, ve svých nervových ústředích věci a děje, které jsou mimo vás.
Podobně můžete myslit myšlenky a cítit city, které jsou mimo vás, můžete mít vzpomínky, které jsou mimo vás a netýkají se vašeho já.
Je to tak přirozené jako vidět nebo slyšet, ale vám chybí ta pozornost a cvik. "
Chirurg sebou netrpělivě vrtěl, ale jasnovidec to patrně nepozoroval;
docíroval s rozkoší, mával nosem a rukama a krákoral s hluboce uspokojeným přesvědčením, že pěje.
" Pozor, " řekl a položil prst na nos.
" Právě jsem řekl myšlenky, vzpomínky, představy, city.
To je hrubá a nesprávná psychologie, a užil jsem těch falešných pojmů jen proto, že vám jsou běžné.
Ve skutečnosti, pokud vnímám takto, vnímám kruh, a ne látku, ze které je udělán;
mám pocit, mám určitou povědomost člověka, a ne jeho jednotlivých zkušeností, představ a paměti.
Rozumějte, " pravil, vraště čelo námahou, aby se přesně vyjádřil, " je to člověk v čase svinutém;
člověk, ve kterém je přítomně obsaženo i všechno, co kdy byl a co kdy dělal, ale ne jako sled událostí, nýbrž jako - jako - " Ukazoval rukama ve vzduchu cosi úhrnného.
" Je to, jako byste filmovali život člověka od narození až do tohoto okamžiku, a pak všechny ty obrázky položili na sebe a promítli je všechny současně.
Řeknete, jaká změť!
Ano, neboť splývá přítomnost i minulost, všechno se překrývá, a zbývá jen tvar života, něco nepopsatelného a nesmírně osobního: něco jako osobní aura, ve které je uloženo vše - " Nos mu tragicky ustrnul.
" Všecko, i budoucnost, " vydechl.
" Ten člověk nebude živ. "
Chirurg frknul.
Tohleto věděl také.
A bezpečně.
" Rád bych vám to řekl co nejnázorněji, " namáhal se jasnovidec.
" Řekněme, že by sem přišel člověk vysoce nadaný schopností čichu - jsou takoví lidé.
Nejdříve by pocítil jeden simultánní, ne příliš příjemný a značně složitý zápach;
jsa schopen čichové pozornosti, počal by ten úhrnný zápach analyzovat;
rozeznal by pach špitálu, chirurgie, tabáku, moči, snídaně, nás tří a našich domovů;
snad by i poznal, že na tomto lůžku zemřel přede mnou starý muž patrně po operaci ledviny. "
Chirurg se zamračil.
" Kdo vám to řekl? "
" Nikdo, ale vy neznáte inteligenci čichu.
S jistou pozorností je možno rozčlenit daný simultánní dojem na věcný nebo časový sled.
Máte - li dost silný, dost pronikavý a celkový pocit určité osobnosti, můžete jej při dostatečné analytické a logické schopnosti rozložit v rozvinutý obraz její životní historie.
Z úhrnného tvaru života můžete dedukovat jeho jednotlivé události.
Kdybych vám řekl, že to je asi taková práce, jako kdybyste dostal napsán konečný součet dlouhé řady čísel, nic víc než součet, a měl jej rozanalyzovat v jednotlivé položky, které jsou v něm sečteny, usoudil byste, že je to beznadějný úkol.
Ano, je těžký, ale beznadějný není;
neboť vězte, že ve svém vnitřním charakteru čtyřka, která vznikla součtem dvou dvojek, není táž jako čtyřka, která vznikla složením čtyř jednotek nebo trojky a jednotky. "
Seděl nahrben a hroty obratlů se mu rýsovaly jako zježený hřeben.
" Hrozné, " sténal, " to bylo hrozné, to bezvědomí a horečka.
Představte si, čím víc jsem se na něho soustředil, tím víc jsem upadal v mrákoty a v delirium.
Totiž já ne, já byl bdělý, ale cítil jsem to bezvědomé a horečné - sám v sobě.
Rozumíte, já to musím najít v sobě, jinak - jinak by to nebylo a nemohl bych poznat - " Třásl se a jeho vychrtlá tvář byla umučená, trapno se dívat.
" Prodírat se tím strašným bezvědomím, tím zmateným fyzickým deliriem, ve kterém uplývají tělesná muka jako roztříštěné kry, - a přitom pořád, pořád, pořád mít ten svrchovaně určitý, naléhavý, zdrcující pocit celkového tvaru toho života - " Tiskl si pěsti k spánkům, oči vytřeštěny, a kvílel:
" Ó bože, ó bože, to bylo k zešílení! "
Internista zachrchlal a vylovil z kapsy krabičku sladových cukrátek.
" Nate, človíčku, vemte si, " bručel.
Bylo to veliké vyznamenání, kterého se dostávalo málokomu.
Vlastně jen zvláště těžkým pacientům dokonalých klinických příznaků.
XIV
Jasnovidec se rozveselil, cucal cukrátko a uvelebil se s nohama zkříženýma jako Turek nebo krejčí.
" Já vám to znázorním jinak, " řekl, " ale upozorňuju vás, že i to je jenom obraz.
Když rozezvučíte ladičku A, rozezní se i A struna na houslích nebo na klavíru a rozechvěje se, byť pro nás neslyšitelně, všechno, co je schopno kmitat v A. V podstatě souzníme i my, zpíváme s sebou, když nasloucháme;
a hudebně vnímaví jsou ti, kdo dovedou lépe naslouchat sobě samotným.
Myslete si, že život je jakési znění, že člověk zní, že zní jeho mysl, paměť i podvědomí;
i jeho minulost souzní v tomto a kterémkoliv okamžiku;
je to nesmírně složitý a nekonečně mnohohlasý zvuk, ve kterém je přítomno i minulé věčným dozníváním a spoluzněním vrchních a vedlejších tónů;
celá minulost zabarvuje zvuk přítomnosti.
Myslete si, že i v nás se přenosem zvenčí rozkmitají tytéž vlny, aspoň pokud jsme v nějakém vztahu k člověku, jenž vysílá do prostoru svůj kmitočet - jako každý z nás, každý z nás;
to souznění je slabší nebo silnější;
to záleží na našem ladění, na naší citlivosti a pozornosti a na intenzitě daného vztahu.
Ta rezonance může být tak slabounká a nejasná, že ji nevnímáme;
nebo může být tak silná a hluboká, že slyšíme jen ji, jen tu rezonanci, která je nám sdělena.
Ale i když si toho souznění nejsme vědomi, uvědomujeme si jeho citovou ozvěnu v náklonnostech neb antipatiích, v nejasných a nevysvětlitelných reakcích, kterými pudově odpovídáme na lidi nám jinak neznámé. "
Jasnovidec byl zřejmě spokojen a sál dychtivě na svém cukrátku, mlaskaje a zalykaje se jako nemluvně u prsu.
" Ano, je to tak, " potvrdil si přesvědčeně.
" Musíme naslouchat sami sobě;
musíme zkoumat své vlastní nitro, abychom rozeznali to tiché a mnohohlasé zvěstování, jež vysílá někdo druhý.
Není jiného jasnozření než pozorovat sama sebe;
to, čemu se říká telepatie, není cítění do dálky, nýbrž do blízka, do blízkosti nejbližší a nejtíže přístupné: do sebe sama.
Představte si, že byste současně uvedli v činnost všechny píšťaly, rejstříky a pedály varhan;
byla by to burácející vřava, ale poznali byste v ní dech i rozsah, sílu a ušlechtilost toho nástroje.
Ne, nemohli byste žádnou analýzou zjistit, co kdy na těch varhanách bylo hráno, neboť ( aspoň pro naše uši ) varhany nemají paměti, která by zabarvila jejich zvuk.
Ta první, ta nerozčleněná rezonance, kterou odpovídáme na životní kmitočet někoho druhého, to je také především pocit rozlohy, životního prostoru, síly a ušlechtilosti... pocit naprosto určitého a jedinečného prostorového útvaru, ve kterém se ten život rozvinul se svou zvláštní atmosférou a perspektivou - " Jasnovidec se maličko zmátl.
" Tak vidíte, co to pletu dohromady: varhany a perspektivu, zrak i sluch.
Je strašně těžko vyjádřit tyto věci.
Naše slova jsou náhražky čití, jsou odvozena z vidění, slyšení a hmatání;
není možno jimi přesně vyslovit věci, které nejsou přístupny těmto smyslům.
Mějte se mnou trpělivost, pánové. "
" Nevadí, " děl internista povzbudivě.
" Toto zaměňování představ a vikarizace smyslů je typický příznak jistých duševních poruch, příbuzných halucinacím.
Jen pokračujte, dává to správný klinický obraz. "
" Charakteristické je, " pokračoval jasnovidec, " že analýzou toho celkového pocitu dostanete naprosto jiný obraz života, než jaký vám dává zkušenost.
Zkušenost skládá život z jednotlivých dat;
minuty a hodiny skládají den, dny skládají rok, hodiny a dny jsou stavivem života.
Člověk je složen ze svých zkušeností, citů, vlastností, činů a projevů.
Všechno se nám skládá z malých kousků, které dohromady dávají cosi jako celek;
ale chceme - li si ten celek nějak představit, dovedeme si skutečně vybavit jenom větší nebo menší řadu těch kousků, jenom sled epizod, jenom hromadu jednotlivostí.
Řekněme, vy, " obrátil se náhle na internistu, " vy jste vdovec, že? vzpomeňte si na svou nebožku paní, kterou jste vřele miloval, se kterou jste čtvrt století žil v oddanosti a shodě;
a já vám vypočítám, co vám o ní vytane v paměti.
Její smrt;
její těžký zápas, nad kterým jste bezradně trčel, proklínaje svou vědu;
její zvyk rozřezávat knihy jehlicí, zvyk, se kterým jste marně bojoval;
den, kdy jste ji poznal;
šťastný den, kdy jste spolu sbírali mušle kdesi u moře. "
" To bylo v Rimini, " řekl starý pán měkce a mávl rukou.
" Byla to hodná žena. "
" Byla.
Ale kdybyste ještě hodiny vzpomínal, nenapadne vás nic než potrhaný řádek dalších a dalších okamžiků, pár vět, pár obrázků - To je všechno.
Takto vypadá vaše představa o celém životě člověka vám nejbližšího. "
Starý internista si sňal brejličky a pečlivě je čistil;
chirurg usilovně dával očima jakési znamení jasnovidci.
Haló, tam ne, tam ne, obraťte a jeďte jinam.
" Ano, " obrátil jasnovidec poslušně a jel plnou rychlostí jinam.
" Zkušenost nám nemůže dát jinou představu;
nikdy nevnímáme celého člověka nebo celý život, nýbrž právě jen ty nesouvislé kousky a okamžiky, a ještě jich, chválabohu, většinu poztrácíme.
Marná sláva, z toho se nedá složit ani vymyslit celost života.
Ale obraťme to, říkám, obraťme to.
Pokusme se vyjít, logicky vyjít z představy úhrnného a celého života, nerozděleného na minulost a přítomnost.
To je ohromné, " počal křičet a téměř si rval nadšením vlasy.
" Když si představíte řeku, celou řeku, ne jako klikatou čáru na mapě, ale úhrnně a úplně, s veškerou vodou, která kdy protekla jejími břehy, obsáhne vaše představa pramen i tekoucí řeku, i moře, veškerá moře světa, oblaka, sníh i vodní páru, dech mrtvých a duhu na nebi, to všechno, celý koloběh všech vod na světě bude ta řeka.
Jak je to ohromné, " vzlykal u vytržení, " jakou to má rozlohu skutečnosti!
Jak je to krásné a zdrcující, zachytit představu života, pocit života, pocit člověka v jeho úhrnu a životní velikosti!
Ne, ne, ne, " mával vztyčeným prstem, " tu rozlohu nerozdrobíte ve dny a hodiny, neroztříštíte v haraburdí vzpomínek;
ale rozčleníte ji v nutnosti, v údobí sklenutá jako klenby, v souvislosti, jež budují řád jednoho života;
není tu náhody, všechno je nutné a strašně krásné, veškerá příčinnost se zjevuje v současnosti příčin a následků.
Není vlastností, není událostí;
jsou jen stavební síly, " vydechl, " jejichž zápas a rovnováha vytyčily prostor člověka. "
Měl pěnu v koutcích úst, byl hrozný na pohled, jak vychrtl vzrušením.
" Nu, nu, " broukl internista a vytáhl hodinky.
" A teď si, přítelíčku, na pět minut lehnete a budete držet zobák.
Zavřít oči a zhluboka, pomalu dýchat. "
XV
Jasnovidec otevřel oči a zhluboka si oddechl.
" Mohu už mluvit dál?
Pravda je, že tyto věci jdou člověku na nervy. "
Přemnul si obličej.
" Dobře tedy, pokud se týče toho člověka, který spadl z nebe - Jak ho mám jmenovat? "
" My mu říkáme Případ X, " poznamenal chirurg.
Jasnovidec se posadil.
" Případ X, ano.
Čekáte - li, že vám povím, jak se jmenuje, čím přesně je a z kterého města přišel, tedy vám řeknu předem, že to nevím.
To jsou podrobnosti, na kterých záleží velmi málo.
Po většinu života nelpěl na tom, co bylo toho času jeho povoláním.
Mám pocit ohromného životního rozsahu;
v tom člověku je mnoho prostoru, mnoho moře, ale nebyl cestovatelem.
Rozumíte, životní prostor cestovatelův je měřitelný;
ale tady - Chybí tu jakýkoliv cíl;
není tu pevného bodu, od kterého by bylo možno určit vzdálenosti a směry. "
Jasnovidec se nespokojeně odmlčel.
" Ne, ne, musím začít jinak.
Vlastně bych měl začít od jeho smrti, která teprve bude, a postupovat zpátky jako provazník.
Život Caesarův se začíná tím, že se narodil Caesar, a ne dítě svraštělé a křičící.
Měli bychom vyjít od posledního dechu člověka, abychom pochopili, jakou podobu měl jeho život a jaký význam náleží čemukoliv, co prožil.
Teprve smrtí je hotovo mládí i narození člověka. "
Zavrtěl hlavou.
" Ale nemohu, nemohu.
Jaká bída je naše chápání v čase! "
" Například, " začal po chvilce, " řeknu - li vám, že nepoznal matky, zní to jako začátek kroniky.
Ale pro mne to nebyl začátek, nýbrž konec dlouhé, namáhavé cesty zpět.
Leží v bezvědomí a neví už o ničem;
ale i pod tím bezvědomím, na dně té temnoty - hluboko, hluboko v něm je samota, a nad jeho bezvědomím se nesklání ničí stín.
Odkud je, z čeho trvale prýští ta vnitřní osamělost?
Nutno jít zpět, k začátkům věcí, zpátky celým životem, až tam, kde je zdroj jeho opuštěnosti.
Byl jedináček a nepoznal matky.
Nikdy nebylo ruky, které by se chytil, nikdo mu neříkal:
To nic není, políbím bolest, a už je to pryč.
Zvláštní, jak toto chybí v jeho životě.
Hlas, který by ho ujišťoval, to nic, to přejde;
nekřič, nezmítej sebou a hrej si dál.
Tady máš ruku a drž se.
Nebylo takové ruky;
a proto nikdy, rozumíte, nikdy nemohl sevřít - " Jasnovidec udělal bezradný pohyb.
" Silný byl, ale ne trpělivý.
Neměl čeho se držet. "
" Samota, " řekl potom.
" Hledá samotu, aby nebylo toho rozporu mezi ním a okolím.
Pokouší se jako kus ledu rozpustit svou vnitřní opuštěnost v nesmírné samotě moře nebo cizích zemí.
Pořád musí něco opouštět, aby jeho opuštěnost měla vnější příčinu.
Všude a pořád to jde s ním - " Zamračil se.
" A kde zůstala rodina?
Proč mu otec nenahradil ruku matčinu?
Na to se musíme zeptat jeho.
Musíme se podívat, co to v něm je, to popudlivé a naježené.
Ten člověk se nesnáší s lidmi a hledá přímo, jak by se s nimi střetl;
neustále má pocit, že se musí bránit, pořád je v konfliktu - Zpátky.
Zpátky až k dítěti, které nemá matky a vede s otcem tichý a zuřivý boj.
Ti dva si nemohou rozumět.
Vdovec chce poroučet a vychovávat za dva, zdvojnásobuje svou autoritu a přepíná ji malicherně, nedůtklivě a s pedantskou sekaturou;
dítě nevyhnutelně vzdoruje a revolta v něm utkvívá jako trvalý mravní tik.
Po celý život se nezbaví toho konfliktu se společností, s pořádkem, kázní, subordinací a kdečím;
až do své smrti se potýká se svým otcem. "
Jasnovidec mluvil podrážděně, s pěstmi zaťatými, jako by v něm se odvíjel ten urputný odboj.
" Zvláštní, jak se ty dvě protichůdné síly, osamělost a konflikt, utkávají v celém životě toho člověka.
Samota ruší konflikt, konflikt ruší samotu;
nenaplní se to ani ono, veškerou svou samotou se nestane samotářem, neodnese žádného vítězství ze všech svých vzrušení a potyček;
neboť vždycky ho přepadne pocit opuštěnosti.
Je zádumčivý a nesnášenlivý, prudký a bezradný;
řekli byste nestálý, ale tato nestálost je citlivé vyvážení dvou sil vzepřených proti sobě. "
" Spočítejme, co je na straně toho, co jsem nazval samota.
Snění a touha po klidu.
Rezignace, lhostejnost, nedostatek vůle.
Lenost a melancholie.
Bezcílnost, pasivita a otupění.
Atonie, ano.
A nyní na straně konfliktu: nespokojenost, podnikavost, duch horečný a vynalézavý, ješitnost, vzdor a paličatost, svévole, vznětlivost a co všechno.
Pokud skládáte člověka z vlastností, nu, dejte nějak ty dvě strany dohromady!
Člověk je buď líný, nebo podnikavý, nebo snad pruhovaný, střídaje to a ono, že ano?
Jakživi nepochopíte člověka, pokud budete popisovat jeho vlastnosti.
Nejsou žádné vlastnosti, jsou síly, síly, které se navzájem přemáhají, vyšinují nebo brzdí;
a člověk sám, prožívaje jen svou přítomnost, neví, že malý pohyb, který právě koná, je výslednice sil, které probíhají jeho celým životem jako blesky, vyrovnávající napětí mezi zrozením a smrtí. "
" Představte si muže, který bloudí z místa na místo, od ostrova k ostrovu, kam bůh dá a náhoda kyne;
činí to z lenosti a netečnosti, bez cíle, hledaje samotu a kout pro své tupé snění.
Ale totéž může činit z netrpělivosti, dusaje nohou na lodní přídi jako hřebec v kotci: jen už být jinde, zkusit něco jiného a zase to nechat ležet a běžet na cestě za čímkoliv jiným.
Ta i ona mapa se může přesně krýt;
ale jsou to dva světy, dva rozličné vesmíry;
jiný je svět muže, který kácí stromy, staví chýše a zakládá plantáže, nežli svět povaleče, který civí do korun palem, prožívaje rozkoš a stesk své samoty.
A já, který jsem se vracel po stopách Případu X, jsem našel dva světy, které se sobě nepodobaly;
jenom se prostupovaly, jako se prostupují věci ve snu.
Tím jedním světem, tím, kde se horlivě roubí a přitesává, na mne vyhlédla tvář toho druhého světa, tvář smutná a chabá, která poznala marnost všeho;
a opět skrze ni se protlačil ten první prostor, ve kterém se křičí, spěchá a staví, hádá a podniká, bůhví proč, čertví co a k čemu.
To - to - to nebyla skutečnost, " vydechl jasnovidec, " to byla můra, to byl škleb;
jednu skutečnost může člověk prožít, ale dvě se mu mohou jen zdát;
a ten, kdo bloudí současně dvěma světy, nemá pod nohama půdu a řítí se prázdnotou, v níž není, čím by měřil svůj pád;
neboť i hvězdy padají s sebou, když padá člověk.
Poslyšte, " vybuchl, " ten člověk nebyl úplně skutečný a prožil většinu svého života jako ve snu. "
XVI
Jasnovidec mlčel, pohlížeje roztržitě a šilhavě na špičky svých prstů.
" Kde žil? " zeptal se chirurg.
" Tropy, " mumlal jasnovidec.
" Ostrovy.
Tmavohnědý pocit, něco jako pražená káva, asfalt, vanilka nebo pleť černochů. "
" Kde se narodil? "
" Tady, tady někde, " ukazoval jasnovidec neurčitě.
" U nás, v Evropě. "
" A čím byl? "
" Dohlížitel, ne?
Člověk, který křičí na lidi. "
Svraštil čelo, jako by vzpomínal.
" Ale původně byl chemik. "
" Kde? "
" Přece v cukrovaru, " děl jasnovidec, jako by ho pohoršovalo, že se lze ptát na věc tak samozřejmou.
" To se shoduje, že?
Ty dva různé světy.
V zimě kampaň, honička, křik - a v létě ticho, cukrovar stojí, a jenom v laboratoři pracuje člověk.
Nebo sní. "
Nakreslil prstem ve vzduchu šestiúhelník.
" Víte přece, jak se v chemii píší vzorce?
Jako šestiúhlý obrazec, z jehož rohů vybíhají písmena.
Nebo jako paprsky, které tvoří kříž a větví se - "
" To jsou strukturální formule, " vysvětloval internista.
" Říká se tomu stereochemie.
Víte, ty obrazce znázorňují zřetězení atomů v molekulích. "
Jasnovidec pokynul skoro jen nosem.
" Ano.
Představte si, že se mu ty obrazce skládají v jakousi síť.
Dívá se do vzduchu, jak se ty vzorce spojují a prostupují, navazují na sebe nebo se kříží.
Čmárá si to na papír a zuří, když ho někdo vyruší.
V zimě ne, v zimě je práce, kravál a netrpělivost;
ale v létě - taková tovární laboratoř, vypražená sluncem;
nasládlý zápach jako po kandysu - Tam sedí s otevřenými ústy a civí do prázdna na ty vzorce;
vypadá to jako včelí plástev, kde se obrazec váže k obrazci v jeden řád.
Ale není to plocha, je to prostor o třech, o čtyřech rozměrech;
pořád mu to uniká, když to chce nakreslit na plochu papíru.
A takový žár - je slyšet i bzučení mouchy dorážející na sklo. "
Jasnovidec zamyšlen mrkal s hlavou skloněnou na stranu.
" To není jeden okamžik, to jsou týdny a měsíce - nevím kolik let.
Pořád konstruuje ten chemický prostor, stavěný z formulí, které se doplňují a zapadají do sebe.
To už nejsou skutečné a známé sloučeniny, ale možné a fiktivní;
nejsoucí a nové kompozice, které by doplnily prázdnou mezeru v chemickém prostoru;
nové a neznámé izo - izomerie a polymerie, " vyhrkl nejistě, " polymerie a polyvalence, které ho převádějí k netušeným spojením atomů.
Sní o těchto předpokládaných chemických sloučeninách a jejich možných vlastnostech.
Jsou to léky, duhové barvy, neznámé vůně, třaskaviny, látky, kterými se může změnit tvář světa.
Popisuje sešit za sešitem formulemi benzolů, kyselin, cukrů a solí, které dosud neexistují, ale které vyplní své místo v tom prostoru vykrystalizovaném z chemických obrazců.
Čím dál tím víc počíná věřit, že je možno předpokládat a vypočítat neznámé molekule sloučenin, tak jako Mendělejev vypočítal neznámé atomy prvků.
Přitom jím lomcuje radost, že popírá a bourá dosavadní vědu - pořád ten motiv konfliktu a odboje.
Načíná laboratorní pokusy s tím oním předpokládaným sloučením hmot;
ale pokusy se nedaří, tovární laboratoř na ně nestačí.
Sebere jeden nebo dva vzorce, které, jak se mu zdá, leží přímo na dlani, jen je technicky provést, a jede za mezinárodním světlem chemické vědy předložit mu je a přesvědčit toho velekněze, že to stojí za široce založený pokus. "
Jasnovidec pokrčil špičatými rameny.
" Rozumí se, bylo to zdrcující.
Velekněz vědy několika slovy rozbil předpoklady mladého chemika na trty.
Nesmysl, nemožno.
Neznáte patrně práci toho a toho, přečtěte si to a to dílo.
A nakonec vzácná blahovůle:
Můžete ostatně zůstat u mne;
dám vám nějakou práci, třeba utírat knoty kahanů nebo obsluhovat filtry.
Budete - li trpělivý, a až se naučíte vědecky pracovat...
Jenže Případ X nebyl trpělivý a nechtěl se naučit vědecky pracovat;
odešel koktaje a prchal z trosek svého chemického prostoru v takové panice, že - že - že se zastavil až na prahu stínu, kde se na něho dobromyslně a nevědecky cenily široké zuby černochů. "
Jasnovidec zvedl prst.
" Aby nebylo omylu:
Ten vědecký bonz jednal správně a poctivě, neboť hájil vědu proti rušiteli.
Byl by ochoten přijmout prokázaný fakt, ale odmítal, zásadně odmítal domněnku, která by pro začátek natropila víc nepořádku a nejistoty než čeho jiného.
Musel rozdrtit Případ X;
vězte, že v celosti života se věci nedějí nahodile a nazdařbůh, nýbrž řízeny nutnostmi. "
Chirurg se zřejmě polekal, že jasnovidec se opět obrací k věcem odtažitým, a proto se honem ptal:
" Potom už nebyl chemikem? "
" Ne, potom už nebyl chemikem.
Nebyl v něm hlas, který by mu řekl:
To nic není, to přejde, hrej si dál.
Každé jeho ztroskotání bylo konečné a nedalo se odčinit.
Když se mu několika slovy zbourala jeho chemická klenba, vyvstal v něm přesilně ten vrozený pocit samoty a opuštěnosti, - rozumíte, bezmála uspokojení, že to jsou takové trosky, takové hrozné rumiště.
Schoval své sešity, aniž se do nich podíval, a odešel i z cukrovaru, aby ta paseka byla ještě větší;
až se sám zhrozil toho pocitu marnosti a nicoty, a ještě víc toho, že mu je vlastně tak dobře v tom rozvratu, a začal prchat. "
" Byl mladý člověk, " namítal chirurg, " což neměl nikoho - "
" Měl. "
" Děvče, ne? "
" Ano. "
"... Měl ji rád? "
" Ano. "
Bylo ticho.
Jasnovidec, kolena objata, zaklopil oči a podrážděně sykal.
" Přece nebudu povídat všechno, " vycedil konečně.
" Nejsem žádná kronika.
Jistě i v jeho lásce byla samota a vzdor, a jistě ji zničil, jako zničil všechno: ze vzdoru a proto, že odcházel do samoty.
Jaká spoušť!
Teď si může sednout a dívat se, jaké jsou ze všeho nadělány střepy.
Jako dítě zalézal do komory s harampátím;
tam ho nikdo nenašel, tam byl sám, a jeho vzdor roztával samotou.
Pořád stejný rukopis života. "
A črtal cosi do vzduchu.
" Vzdor ho posunuje a samota odpoutává.
Ležel by na místě, ale popichuje ho odboj.
Zůstal by z umíněnosti, ale ta samota v něm mávne rukou, nač to, nač to!
Zbývá bloudění. "
Jasnovidec zvedl hlavu.
" Možná že byl geniální chemik.
Možná že jeho nápady by převrátily svět.
Ale copak si myslíte, že by člověk jeho založení měl trpělivost krok za krokem, pokus za pokusem, za cenu všivých omylů a nezdarů vědecky vypiplat a dokázat svůj řád chemických pořadnic?
Stál na prahu něčeho velikého, ale děsila ho ta soustavná, metodická, vědecká dřina, která by ho dovedla o píď dál.
Musel se rozbít.
To byl jeho vnitřní osud, vlastně cosi jako únik před úkolem, který byl nad jeho síly.
Kdyby byl zůstal chemikem, byl by také jen bloudil mezi pokusy a fantaziemi, od věci k věci, bez cíle, ztráceje se v prostoru příliš velikém.
Proto musí tělesně bloudit po mořích a ostrovech, aby tím bylo zastoupeno veliké bloudění jeho ducha.
Vy, " bodl prstem po internistovi, " jste mluvil o zaměňování představ.
Vězte, že je také vikarizace osudů, a že někdy naše zevní příběhy suplují daleko hlubší děj, který je vepsán v nás. "
XVII
Jasnovidec vztáhl ruku po cigaretě;
chirurg cvakl zapalovačem a podal mu oheň.
" Muchissimas gracias, " mumlal jasnovidec, hluboko se ukláněje;
ani si nevšiml, že chirurg se přitom dívá na reakci jeho zorniček.
" Zvláštní, " děl odprskávaje drobty tabáku.
" Zvláštní, jak na člověku ulpívá jeho prostředí, tedy to, čemu se říká zevní svět.
Prostředí se vztahuje k jeho vnitřnímu já daleko silněji než jako souhrn činitelů, které podmiňují jeho konání.
Spíš, " řekl váhavě, " jako by toto prostředí vyplývalo z jeho nitra nebo bylo podmíněno jeho životem;
jako by bylo prostě... rozvíjením osudu, který je v něm.
Ano, správně, je to tak, pociťujeme - li život člověka jako celek, a ne jako sled náhod. "
" Dejme tomu...
Případ X. Neobyčejně prostorový dojem;
je na něm mnoho moře a mnoho míst - rozumíte, čistě rozsahově a početně množství samot, odchodů a toho neklidu, který se zračí v těkání z místa na místo.
Člověk, jehož duše je složitá, žije v prostředí složitém a divném.
Ta horká, sluncem rozpálená tovární laboratoř, ve které bloudil mezi vzorci a vidinami, je tušení palčivých zemí, ve kterých bude bloudit, provázen vůní praženého cukru.
Kde byl?
Mám dokonale určitý dojem prostorový a čichový.
Žár, který se třese nad hnědým polem.
Hluboký, věčný bzukot a praskající šum, hrdelní bublání a skřeky podobné smíchu a dávení.
Země udělané z letargie a horečného vzrušení.
A pořád moře, moře neklidné a světélkující.
Lodě, které páchnou rozpáleným dřívím, dehtem a čokoládou.
Guadelup, Haiti a Trinidad. "
" Cože? " vyhrkl chirurg.
" Co? " ptal se jasnovidec roztržitě.
" Řekl jste Guadelup, Haiti a Trinidad. "
" Já? " podivil se jasnovidec.
" Ani nevím, nemyslil jsem vůbec na žádná jména. "
Svraštil čelo.
" Divné, že jsem to řekl.
Nestalo se vám nikdy, že jste si něco uvědomili teprve tím, že jste to vyslovili?
Bude to asi tak.
Kuba, Jamajka, Haiti, Portorico, " vypočítával jako školák.
" Martinique, Barbados, Antily, a B - Bahamské ostrovy, " vyklopil s úlevou.
" Bože, kolik let jsem si už na ta jména nevzpomněl, " radoval se.
" Míval jsem tak rád ta exotická slova:
Antily, antilopy, mantily - " Náhle se zarazil.
" Mantily, mantily, počkejte: španělské dámy, Kuba - Musel někdy být na Kubě, " vydechl.
" Mám takový... španělský pocit, nevím, jak bych to řekl;
je to jako nějaká romance. "
" Před chvílí jste řekl muchissimas gracias, " připomněl chirurg.
" Tak?
Ani nevím. "
Zamyšleně šilhal stranou.
" Vidíte, to také dává... takovou zvláštní rozlohu.
Na jedné straně ty staré španělské rodiny, aristokracie, pane, svět pro sebe, tradice a důstojnost, mantily a krinolíny;
nebo američtí lodní důstojníci - jak se ty světy srážejí.
Co tu je ras a pronárodů... až po ty černochy na mýtině, kteří trhají v zubech živé kuře, vůdů, vůdů - Bučení a čvachtání žab, které se páří;
dřevěný klapot mlýna drtícího třtinu;
skřek a řehot mulatek tlukoucích nohama v křeči rozkoše;
zuby a lesklá těla - Jaké horko, jaké horko, " mumlal zalit potem, až se mu plihé pyžama lepilo na záda.
" Vrčení můry, která zapraská, když vletí do ohně.
A nad hlavou Jižní kříž, podobný chemickému vzorci, a tisíce hvězdných skupenství, jež rýsují na nebi obrazce neznámých a těžce vonících sloučenin. "
" A zase, " zamával vztyčeným prstem, " je to mimo něj a v něm zároveň: lenost a bujení - slepá tvořivá síla i ta ospalá otupělost, dvě horečky, oheň umrtvující i plodivý.
V něm, v něm, všecko je v něm.
Zase ty žáby, které se pojímají z nekonečné nudy, dřevěný mlýn rutiny, zvířecí řičení, bosé tlapy pleskající potmě za upoceným a marným ukojením - a strašlivě planoucí hvězdy, a člověk ve vesmíru připíchnutý k zemi jako roztažený brouk;
a zase loď, jež sebou trhá na kotevním řetězu a tupě se kolébá ve slizké vodě přístavu: netrpělivá touha utéci těm žabám a tomu mlýnu;
pocit, že by všechno mělo být jinak, ale že to snad nestojí za to.
Kusy světa nebo kusy duše: máte to jedno.
Všechno je jedno. "
" Byl alkoholik, že? " ptal se internista.
" Těžký piják, ne? "
" Což víme, " řekl jasnovidec neurčitě, " pije - li člověk ze samoty nebo ze vzdoru?
Copak on to v sobě uvolňuje a rozpouští: led opuštěnosti, či vzteklý a poskakující plamínek?
Máte pravdu, zchátral velice;
mohl být mocným pánem s tlustými pysky, místo aby se válel napuchlý rumem nebo vysušen horečkou jako došek.
Proč si nepořídil zlatou kouli, která by ho připoutala na jedno místo?
Majetek činí člověka usedlým a rozšafným.
Mohl být bohat a bát se smrti. "
" Nic víc? " ptal se chirurg po chvíli mlčení.
Jasnovidec se rozšklebil.
" Chcete, abych si něco vymyslil, ne?
Krásnou kreolku, kterou by miloval.
Nějakou exotickou revoluci, ve které by mu šlo o život.
Dravou zvěř a cyklóny.
Zajímavé události pohnutého života.
Lituju, " děl výsměšně, " ale události nejsou můj obor;
dívám se na život v celosti a nemohu vám posloužit pestrými příběhy. "
Zdál se rozmrzelý jako ten, kdo ztratil nit.
" Já vím, " brumlal, " vás zajímá ta jizva na noze.
To nic nebylo, jen náhoda;
neměl náruživost lovu a nehledal vzrušení v nebezpečích. "
Vraštil čelo a komíhal se v námaze vzpomínání.
" To ho přepadla šelma, kterou honili jiní, " vyhrkl konečně, rád, že je to odbyto.
" Pravda, mnoho prodělal;
ale to bylo tím, že zprvu byl netrpělivý a prchlý;
to je dispozice k příhodám, jaké nepotkávají lidi ducha pokojného.
Později zlenivěl a otupěl a počal obrůstat penězi, aniž o ně dbal;
jeho zevní bloudění ustávalo, nahrazeno ospalou a obluzenou těkavostí jeho mysli.
Většinu dní ležel ve své světnici, ústa pootevřena horkem, a naslouchal, jak dorážejí mouchy na okenní síť;
po celé hodiny, po celé dny civěl na strop a stěny polepené vzorkovanou tapetou.
Byly to samé obrazce šestiúhlé, podobné včelí plástvi, a vydržel je sledovat bez myšlenky a bez hnutí. "
XVIII
" Zvláštní, " hloubal jasnovidec, " jak se jeho život uzavíral a téměř vyrovnal v tom pocitu osamělosti.
Patrně v jeho dětství ho obklopovaly stěny polepené stejnými nebo podobnými obrazci, a už tehdy v něm byla ta samota.
Kdyby byl nahlas zaplakal, přišla by chůva zeptat se, co mu je;
jenže nyní to je stará černoška s prsy dlouhými a pleskajícími jako leklí kapři.
Ten celý život by docela dobře mohl být jenom snění obstoupené těmi pravidelnými obrazci;
kdožpak ví, jak dlouho trvá sen, snad vteřinu, snad hodinu.
Všechno ostatní přicházelo vlastně jen rušit tu ustrnulou samotu osamělého dítěte: tatínek se svým napomínáním, škola, mládí, cukrovar, a toho pobíhání, bože, toho zbytečného pobíhání!
Jakási ohromná, oranžová a zelená, tečkovaná ploštice pobíhá po vzorkované tapetě, ale ne rovnou cestou, jako by někam chtěla dorazit, ale sem tam, sem tam, vždycky se chvilku zastaví a zas někam jinam;
dívá se na ni po celé hodiny, příliš líný, aby vstal a shodil ji.
A pak, ano, pak ještě to zuřivé, podrážděné bzučení mouchy, která doráží hlavou na okenní síť.
Toto je vše;
ale to, co sem zaléhá zvenčí, tlachy negrů, klapot mlýna, suchý šelest palem, chřestění třtinových snopů, praskot slunečního požáru, tisícerý hlas a šum, to nic není, jen takové zdání;
lze přivřít oči a naslouchat, jak to uplývá do ničeho. "
" V tom letargickém stavu mu padl do rukou kus papíru nebo sešit, sešit nějaké odborné publikace nebo co;
listuje v něm bez zájmu a zastaví se nad šestiúhlým obrazcem, z jehož rohů vybíhají paprsky označené atomovými písmeny.
Co s tím, co s tím, to už je příliš dávno, co ho takové věci zajímaly.
Ale obrazce na stěně se přeměňují v chemické formule, vypadá to, jako by se šklebily;
bere znovu do ruky ten kus papíru a studuje se staženým obočím ten obrazec, slabikuje písmena a prodírá se učeným textem.
Náhle se posadí, vyskočí, běhá po pokoji a tluče se do hlavy.
Ano, ano, vždyť je to právě ten obrazec, ta zatracená chemická formule, se kterou tehdy, je tomu víc než dvacet let, ano, jaká doba, kristepane, jaká doba!, se kterou tehdy jel za veleknězem chemie, a pane profesore, kdybyste dovolil podniknout laboratorní práce - ve větším měřítku - s touto předpokládanou sloučeninou.
Zvedl ježaté obočí, jaké dlouhé chlupy: nesmysl, nemožno.
Neznáte patrně tu a tu autoritu, nečetl jste to a to dílo: dokázal jsem vědecky už dávno, že benzolová skupina, a tak dále.
Případ X běhá po světnici a rozčileně se pochechtává.
A tady je to černé na bílém, podepsáno nějakým Amerikánem, to se rozumí;
a prý netušené průmyslové možnosti - Případ X se zastavuje, jako by ho přibil do země.
A to byl jen jeden článek v řetězu možností, jeden úhelník v klenbě;
obrazec se váže k obrazci jako buňky ve včelí plástvi podle geometrických zákonů.
A tohle oni nevědí, chechtal se Případ X, na to nepřišli;
ale je to napsáno, všechno je nakresleno a napsáno v těch sešitech, uložených v jakési bedničce, v jakési komoře s harampátím.
Byly tam také rozbité hračky a šaty po mamince.
Snad to už všechno sežrali termiti.
Ne, tam nahoře bílí mravenci nejsou;
tam zůstalo všechno, jak bylo... "
Jasnovidec, sedě na posteli, počal komíhat trupem.
" Sedí na posteli a komíhá se, usilovně vzpomíná, jak byly ty druhé vzorce a jak to souviselo dál.
Ale je zpitomělý chlastem a netečností, lety a samotou;
tluče pěstí do toho učeného papíru, jako by jej chtěl přinutit k poddajnosti, ale co dělat, co dělat s tou tupou a strnulou hlavou.
Místo chemických obrazců se mu plete Jižní kříž, Eridanus, Centaur a Hydra.
Ještě se pokouší mávnout nad tím vším rukou, ale sedí to v něm jako hrozné a trnoucí napětí;
a najednou je to tady - jako blesk:
Pojedu domů a najdu ty sešity.
Jako by z něho všechno spadlo, takové zvláštní a nesmírné uvolnění.
Tehdy vstal, otevřel okno mouše, která zuřivě a zoufale dorážela na síť, a vysvobodil i ploštici bezradně těkající po stěně. "
Jasnovidec, s hlavou na stranu, se zdál vychutnávat tento obraz.
" Zvláštní je, " poznamenal, " že tutéž událost lze vyložit dvojím naprosto různým a přitom správným způsobem.
Rozhodl - li se Případ X tak překotně k návratu, řekli byste a řekl by i on: to bylo proto, aby mu nebyl ukraden jeho duševní majetek.
Počal se strašně bát o své sešity, když viděl, že by mohly mít jakousi cenu.
Zajisté lze z toho vytěžit značné peníze - ani ta stránka věci nebyla lhostejna Případu X, který už nebyl mladíkem.
Ale hlavně tu byl ten motiv, že šlo o jeho věc, ten prudký přízvuk na já, jemuž neuniká nikdo z nás lidí.
Hájíme svou věc, své právo, své dílo tak instinktivně a zuřivě, jako bychom hájili svůj vlastní život. "
" Ale na druhé straně, " děl jasnovidec a naklonil hlavu k druhému rameni, jako by tím získal vhodný zorný úhel, " toto jsou pohnutky okamžité čili aktuální, řekl bych, pouhé záminky, aby mohl být vykonán akt rozhodnutí.
Nazíráme - li na Případ X v úhrnu jeho života, má se věc jinak.
Nešlo jen o jeho duševní vlastnictví, nýbrž o něco většího a těžšího: o jeho povinnost, které kdysi unikl tím, že se nechal porazit.
Porušil svůj úkol, se který nebyl, a pustil jej z ruky;
od té doby žil životem lichým a nesvým, životem bludným;
mohlo by se říci, sešel z cesty.
Ano, tomu se říká tragická vina, a je to opravdu vina, i když nemohl jednat jinak.
A nyní se vrací - nebo je svým vnitřním řízením vracen k cestě, kterou ztratil, protože mu nebyla dána trpělivost a odhodlání, aby šel po ní dál.
Vrací se, člověk organicky zničený, zamořený opojením únavy, ale zralý.
Teď už zná strašnou a neodmluvnou závaznost života, neboť cítí povinnost umřít.
Kruh se uzavírá a veškerá nutnost se naplňuje. "
" Tedy se chtěl vrátit, " připomněl chirurg po chvíli.
" Ano, ale předem bylo nutno vykonat to ono: prodat majetek a podobně.
Čím víc se zadrhují tyto vnější překážky, tím prudčeji se zhušťuje jeho netrpělivost;
prodlením dnů se jeho chvat stává skoro křečí.
Je bez sebe zběsilostí návratu, každá minuta je mu sžíravou trýzní;
konečně zašmodrchá a přerve vše a řítí se zpátky, zpátky, tam, odkud vyšel. "
" Lodí? " zeptal se chirurg.
"... Nevím.
Ale kdyby byl unášen světelným paprskem, bylo by mu i to nesnesitelně dlouhé a zatínal by nehty do dlaní v nepříčetné netrpělivosti.
Jistě byl jeho návrat prudký a nekonečný jako střemhlavý pád. "
" Díval jsem se na mapu, " podotkl chirurg.
" Mohl letět via Florida, Kanada, Evropa nebo via Port Natal, Dakar, Evropa.
Ale jaká náhoda, že by byl našel pohotové letadlo! "
" Náhoda, " mumlal jasnovidec.
" Není žádných náhod.
Bylo nutno, aby se ubíral tak prudce.
Nechává za sebou ohnivou čáru jako meteor. "
" A... proč se zřítil? "
" To už byl doma. "
Jasnovidec zvedl oči.
" Rozumíte, musel se zřítit.
Nebyl by už mohl nic udělat.
Stačí, že se vrátil. "
XIX
Co dělat, co dělat, když to srdce slábne;
tepe rychle, pořád rychleji, ale krevní tlak klesá;
brzo - li pak se slabým škytnutím se to utahané srdce nezastaví, a konec.
Konec Případu X. Kdo mu dal k posteli tu kytičku?
" Prý teď mají na žlutou zimnici nové sérum, " ozval se slavný internista.
" Ale kde bychom to tady vzali, ne?
Ostatně zemře slabostí srdce, v tom mu ani pánbůh nepomůže. "
Milosrdná sestra se pokřižovala.
" Ten váš jasnovidec, " pokračoval starý koryfej, sedící na kraji lůžka, " to je pěkný psychopat.
Ale to, jak líčil střídání těch samotářských a podrážděných stavů, bylo docela zajímavé.
Svědčilo by to o cyklickém střídání depresí a excitací člověka špatně vyváženého.
To nám dostatečně vysvětluje historii Případu X. "
" Mnoho - li o ní víme, " krčil chirurg rameny.
" Přece něco, kamaráde, " děl internista.
" To tělo povídá mnoho.
Například, že byl tam dole dlouho, ale že se tam nenarodil;
chytl kdejakou tropickou nemoc, ergo nebyl aklimatizován.
Prosím vás, proč utekl do takových zatracených končin? "
" Nevím, " bručel chirurg.
" Já nejsem jasnovidec. "
" Já také ne, ale jsem doktor, " řekl starý pán s jakýmsi ostnem.
" Koukejte se, byl to cyklický neurotik, rozpolcený člověk snadno podléhající depresím - "
" To vám vyložil ten věštec, " ušklíbl se chirurg.
" Zajisté, ale patelární reflexy taky něco říkají.
Hm, co jsem chtěl - Ano, takový cyklothymik má snadno konflikt se svým prostředím nebo povoláním;
přemůže ho omrzelost, praští vším a uteče.
Kdyby byl fyzicky útlejší, snad by se pasívně podrobil;
ale ten chlap byl animálně tak vyvinut, - všiml jste si, ne? "
" Ovšem. "
" Jeho reakce musely být abnormálně prudké, přímo vyšinující.
Neměl bych to jako doktor říkat, ale tělesná slabost je u mnoha lidí něco jako moudrá a jemná pouta;
pudově brzdí své reakce, protože mají strach, aby se nerozbili.
Tenhleten nemusel být na sebe tak opatrný;
proto se odvážil takového skoku... až do Zadní Indie, co? "
" Via námořní služba, " připomněl chirurg.
" I to ukazuje na toulavou obsesi, ne?
Jak jste si ráčil všimnout, je to tělo vzdělaného člověka;
ten Případ se nenarodil jako šupák, a stal - li se plavcem nebo dobrodruhem, svědčí to o zatrápeném přelomu života.
Jaký to byl konflikt?
To je lhostejno;
ať byl takový, nebo onaký, byl podmíněn prostě jeho konstitucí. "
Internista se naklonil nad krevní manometr, upevněný na paži bezvědomého.
" Je to špatné, " vzdychl, " jde dolů;
už to nebude dlouho trvat. "
Škrabal se na nose a lítostivě si prohlížel to nepohnuté, slabě a trhaně dýchající tělo.
" Se divím, " řekl, " tam dole jsou přece dost dobří doktoři, ti koloniální;
že ho nechali tak rozežrat tou framboezií.
To on asi žil někde, kde bylo k doktorům příliš daleko;
možná že mu to mastil nějaký černošský kouzelník na Haiti nebo kde.
Holenku, to nebyl civilizovaný život.
Jaja. "
Zatroubil do kapesníku a pečlivě to rozemnul.
" Historie života.
Ledacos se dá přečíst. "
Starý pán kýval povážlivě hlavou.
" A pil, musel pívat do němoty.
Představte si, v tom klimatu, v tom horečném dusnu - To ani nebyl život, to bylo polovědomí, obluzení, bloudění mimo skutečnost - - "
" Mne nejvíc zajímá, " řekl chirurg v náhlé a u něho neobvyklé sdílnosti, " proč vlastně se vracel - proč se vracel s takovým hrozným spěchem.
Už to, že letěl za takové vichřice, jako by nemohl počkat - A pak to, že s sebou přivezl žlutou zimnici.
Čtyři nebo pět dní před tou havárií musel být někde v tropech, že?
To znamená, že musel... já nevím: patrně z letadla do letadla - Je to divné.
Myslím pořád na to, jakou to měl strašně silnou příčinu, aby se vracel s takovým chvatem.
A bum, v tom úprku se zabil. "
Internista zvedl hlavu.
" Poslyšte... on musel stejně umřít.
I kdyby se nezřítil...
Už s ním byl pomalu konec. "
" Proč? "
" Cukr, játra - a hlavně to srdce.
Už se nedalo nic dělat.
Ech, kamaráde, to není jen tak, vracet se.
Příliš daleká cesta. "
Starý pán se zvedl.
" Sundejte mu, sestřičko, ten sfygmometr.
Inu, vrátil se a už je skoro doma.
Teď už nebloudí, jde docela najisto, - viď, člověče? "
" Milý doktore,
až budete mít volnou chvíli, přečtěte si těch pár čtvrtek papíru, které přikládám.
Abyste to věděl předem, jednají o člověku, který, spadl z nebe a jehož jste ve špitále nazvali Případ X. Radil jste mi, abych na něho už nemyslil;
neposlechl jsem vás, a následek toho jsou tyto stránky.
Kdyby byl měl na tabulce nad hlavou napsáno jméno nebo kdyby se o něm vědělo něco byť sebemenšího, nebylo by mne asi napadlo hloubat o něm;
ale jeho fatální inkognito mi nedalo dobře dělat.
Z čehož vidíte, jak zevní a nahodilé jsou příčiny, které podněcují naši mysl.
Myslil jsem od té chvíle na něho, což znamená v řeči spisovné, že jsem o něm skládal povídku, jednu z tisíců povídek, které jsem nenapsal a nenapíšu.
Je to těžký zlozvyk, dívat se na lidi a na věci jako na možné příběhy.
Jakmile připustíte do svého myšlení možnost, jste ztracen;
otvíráte, jak se říká, dokořán dveře své fantazii;
nic vám nebrání vymýšlet si cokoliv, neboť oblast možností je nevyčerpatelná a otvírá se za každou tváří i událostí do nedohledna, s příjemnou a znepokojivou volností.
Ale pozor, zastav! sotva se pustíš tím směrem, shledáváš, že i tou cestou fikcí se musíš ubírat s jistotou, zkoumaje správnost každého kroku.
Tu to máme! teď abychom si lámali hlavu, která možnost je možná a pravděpodobná;
abychom ji opírali znalostmi a důvody;
abychom se potýkali se svou vlastní fantazií, střežíce ji, aby neztratila tu tajemnou a správnou cestu, která se jmenuje pravda.
Jaké bláznovství vycucávat si pravdu z prstu! jaký nesmysl vymýšlet si lidi a příběhy a pak s nimi zacházet jako se skutečností!
Řeknu vám větu metafyzického šílenství: možnost, která by mezi všemi byla jediná možná, byla by skutečností.
Hle, fixní idea fantastů: honit skutečnost oklikami přeludů.
Myslíte - li, že nám stačí vyrábět iluze, jste na omylu;
naše mánie je obludnější: pokoušíme se o samu skutečnost.
Zkrátka: tři dny ( počítaje v to i spánek a sny ) jsem usiloval o skutečnost jednoho života, který jsem si bez ostychu vymyslil od a až do zet.
Nenapíšu ten příběh, jako jsem nenapsal většinu jiných;
ale abych se ho zbavil - Mimoto vy jste mého hrdinu víceméně vyrobil z kalika a vaty, a proto vám ho vracím.
Nehledíc k tomu, že jste mi poradil, abych pouštěl duhové bubliny.
Tato mohla být velmi duhová;
ale doba prý je příliš vážná, abychom se dívali fascinováni do planoucích a měnivých barev života. "
Chirurg s nedůvěrou počítal listy básníkova rukopisu, když se pootevřely dveře;
stála v nich milosrdná sestra a mlčky ukázala hlavou ve směru, který patrně znamená šestku.
Chirurg pohodil rukopis a běžel.
Tak už je to tady.
Trochu se zamračil, když shledal, že na pelesti Případu X sedí nakloněn mladý vlasatý asistent ( ti internisté se mi tu nějak roztahují! ) a svírá v prstech zápěstí bezvědomého.
Mladičká, pěkná ošetřovatelka ( jež také nepatří do tohoto oddělení ) - asi nováček;
má oči jen pro tu střapatou asistentskou palici -
Chirurg chtěl říci něco málo přívětivého, ale asistent, který ho neviděl, zvedl hlavu.
" Tep nehmatný.
Dejte sem, sestřičko, plentu. "
POVÍDKA BÁSNÍKOVA
XX
" Připomeňme si nejdříve událost, která dala podnět, aby byla rozvíjena další řada příběhů;
chtěj nechtěj musíme začít od tohoto konce, máme - li rekonstruovat svou povídku.
Za horkého, vichrného dne se zřítilo letadlo;
pilot uhořel, pasažér smrtelně zraněn a v bezvědomí.
Nelze se zbavit představy lidí, kteří se sbíhají k té hromadě trosek;
jsou rozjařeni, že jsou svědky katastrofy, trnou hrůzou a radí jeden přes druhého, co by se mělo udělat;
ale nikdo se nemá k tomu, aby nadzvedl bezvědomého, poután strachem a fyzickou nevolností.
Teprve když přiběhnou četníci, dostane ten kus chaosu hlavu a patu;
četníci štěkají na lidi a posílají toho tam, onoho onam;
zvláštní, jak lidé naoko neochotně, ale vnitřně rádi, s úlevou a důležitě poslouchají rozkazů.
Běží pro hasiče, pro doktora, telefonovat pro ambulanci, zatímco četníci zapisují svědky a dav přešlapuje v uctivém mlčení, neboť je přítomen úřednímu výkonu.
Nikdy jsem při takovém neštěstí nebyl, ale jsem toho pln, sám jsem jeden z diváků, běžím uřícen po mezi, abych tam byl také, pečlivě se vyhýbaje osetým polím ( neboť jsem venkovan ), trnu a radím, pronáším názor, že pilot asi nezastavil motor a že se to mělo hasit pískem;
tyto všechny podrobnosti si vymýšlím zcela marnotratně a nezištně, neboť se nehodí do této ani do žádné jiné povídky;
ba ani se nelze honosit známým, že jsem viděl velké neštěstí.
Vy nemáte za mák fantazie;
proto jste řekl ' chudák ', a tím byla pro vás věc vyřízena ( nehledíc k vašemu úkolu felčarskému ).
Jaká správná a jednoduchá reakce, zatímco já se vrhám do krutých a trýznivých detailů, které si maluju.
Mám často pocit studu, když vidím vás druhé tak prostě a lidsky odpovídat na různé případnosti života, které pro mne jsou jenom podnětem, abych je začal rozpřádat svou vrtohlavou obrazností.
Nevím přesně, je - li v tom neposedná hravost nebo naopak zvláštní a zarytá důkladnost;
ale ( abych se vrátil k našemu případu ) ověsil jsem smrtelný pád člověka tolika obrazy hrůzyplnými a groteskními, že ze studu a pokání, odvolávaje kajícně trety všech vnějších podrobností, bych se ve své povídce snažil jej vylíčit jako pád archanděla s přeraženými křídly.
Vy to máte prostší;
vy řeknete ' chudák ', čímž je učiněno svaté znamení na místě neštěstí.
Snad se vám jeví tento výklad poněkud zmatený.
Fantazie sama o sobě se zdá imorální a krutá jako dítě;
libuje si v hrůzách a směšnosti.
Jak často jsem vedl své fiktivní osoby cestami hoře a ponížení, abych je mohl tím hlouběji litovat!
Takoví my jsme, my výrobci fantazií: abychom oslavili nebo zhodnotili život člověka, nadrobíme mu těžký osud, uvalíme na něho zápasy a útrapy v míře vrchovaté.
Ale což v tom opravdu není zvláštní sláva života?
Člověk, který chce ukázat, že nežil nadarmo a jalově, kývá hlavou a praví:
Mnoho jsem prodělal.
Jářku, doktore, rozdělme si své úkoly: vy budete z povolání a z lásky k člověku snímat jeho bolesti a napravovat jeho nedostatky;
kdežto já z lásky k člověku a z povolání budu jej ovíjet příkořími a konflikty a budu se rýpat v jeho ranách, aniž bych měl pro ně peruánský balzám.
Vy pohladíte jizvu, která se krásně a čistě zahojila, kdežto já budu s úžasem měřit hloubku rány.
Nakonec se snad ukáže, že i já snímám utrpení tím, že vyslovuju, jak to bolí.
Snažím se omluvit literaturu za její zálibu v tragice a výsměchu.
To obé jsou totiž okliky, které si fantazie vynašla, aby svými prostředky, svými neskutečnými cestami vytvořila iluzi skutečnosti.
Skutečnost sama v sobě není tragická ani směšná;
je příliš vážná a nekonečná na to i ono.
Soucit a smích jsou jenom otřesy, kterými doprovázíme a komentujeme události mimo nás.
Vyvolejte jakýmkoli způsobem tyto otřesy, a vyvoláte i dojem, že se mimo vás odehrálo něco skutečného, tím skutečnějšího, čím je ten citový úder silnější.
Můj ty bože, jaké triky a kejkle si vymýšlíme, my odborníci fantazie, abychom jak náleží a nemilosrdně zatřásli zkornatělou duší čtenářovou!
Milý doktore, ve vašem počestném a svědomitém životě není mnoho místa pro soucit a smích.
Nebudete se rozechvěn pást na strašnosti člověka zalitého krví, nýbrž setřete krev a učiníte, čeho je třeba.
Nebudete se kochat na směšnosti člověka politého omáčkou, nýbrž nakonec ho upozorníte, aby se očistil, čímž bude potlačen bouřlivý smích lidstva a zrušena událost, která jej vyvolala.
Nuže, my vymýšlíme příběhy, kterých nemůžete zrušit, do kterých nemůžete prakticky zasáhnout;
jsou nenapravitelné a nezměnitelné jako dějiny.
Zahoďte tu knihu, nebo se oddejte nastraženým otřesům a hledejte za nimi skutečnost, jež jim odpovídá.
Zde máte technické závěry, jež plynou z podaného výkladu:
Jdu - li cestou fantazie, budu volit událost otřásající a nevšední;
jako řezník oceňuje dobytče, ocením ji, je - li senzací náležitě vykrmenou a vydatnou.
Hle, tady máme pád člověka, vír hrozný a překotný, nad kterým se nelze nezastavit.
Bůh pomoz, jaký je to beznadějný kus chaosu!
Co udělat z těch přelámaných křídel a vzpěr, co tu dát dohromady, aby to ještě jednou letělo aspoň jako papírový drak, jehož provázek bych držel v ruce?
Na toto lze se jen dívat, sykaje vyděšením, nebo jako řádný člověk říci vážně a uctivě ' chudák '. "
XXI
" Říká se o fantazii, že těká;
snad to činí v některých případech ( které však nepatří do krásné prózy ), ale daleko častěji běží bystře a pozorně jako pes sledující čenichem čerstvou stopu;
přímo supí horlivostí, trhá sebou na šňůře a vleče nás sem tam.
Vy jste lovec a víte, že stopující křepelák ve svém klikatém běhu netěká, nýbrž naopak drží se stopy s náruživým a vytrvalým zájmem.
Musím vám říci, že náležitě vyvinutá. fantazie není žádné neurčité snění, nýbrž činnost neobyčejně úporná a vášnivě zamířená;
zastavuje se sice nebo kličkuje, ale jen proto, aby zjistila, že to není to, za čím jde.
Kampak, ty dychtivá fenko, co to honíš, kdepak máš položen cíl?
Cíl, jaký cíl;
běžím za něčím živým a nevím ještě, kde to dopadnu.
Věřte mi, že psát romány je činnost spíš podobná lovu než, řekněme, budování chrámu podle plánů předem hotových.
Až do poslední chvíle jsme překvapováni tím, nač narazíme: dostaneme se na místa nepředpokládaná, ale jen proto, že se ženeme neodchylně a bláznivě za tou svou stopou něčeho živého.
Honíme bílého jelena a přitom téměř mimochodem objevíme nové končiny.
Psát je dobrodružství, a nic víc vám už neřeknu k chvále tohoto povolání.
Nemůžeme zabloudit, pokud jsme věrni své stopě;
i kdyby naše pouť vedla na Skleněnou horu nebo za ohnivou stopou padající hvězdy, je náš směr dobrý, chválabohu, a neztratili jsme správnou cestu.
( Nemluvím zde o úzkostech, když jsme ztratili dobrou stopu;
o sviňských a bezradných pokusech dostat se dál;
o návratech beze slávy, s unavenou a zahanbenou čubou vlekoucí se za námi, místo aby předbíhala naše kroky. )
Čímž tedy je v podstatě řečeno: k čertu s fantazií;
není nám k ničemu a nepřivede nás ani k špičce našeho nosu, netřesou - li se jí boky horečkou zájmu.
Pravím, ať lehne, nemá - li před sebou napsánu neviditelnou cestu a jazyk vyplazený netrpělivostí sledovat ji až do konce.
To, čemu se říká talent, je z největšího dílu zájem nebo posedlost, zájem jít za něčím živoucím, za zvěří ztracenou v širokosti světa.
Milý člověče, svět je veliký, větší než naše zkušenost;
je udělán z hrsti faktů a celého vesmíru možností.
Všecko, co nevíme, je tu jako možnost, a každý fakt je jedna kulička v růženci předchozích i budoucích eventualit.
Nic platno, jdeme - li za člověkem, musíme se pustit do toho světa dohadů, musíme čenichat jeho možné kroky minulé i příští: musíme ho stíhat svou fantazií, má - li se nám zjevit ve své neviditelné živosti.
Je naprosto lhostejno, je - li celý vymyšlen nebo celý skutečný;
může to být Ariel nebo pouliční prodavač tkalounů;
oba jsou upředeni z čisté a nekonečné látky možnosti, ve které je uloženo vše, i to, co skutečně jest.
To, čemu se říká skutečné příběhy nebo skuteční lidé, není pro nás víc než jedna možnost mezi tisícerými, a snad ani ne ta nejsouvislejší a nejzávažnější.
Veškerá zkušenost je jenom nahodile otevřená stránka nebo nazdařbůh přečtené slovo v Sibylině knize moudrosti;
a my chceme vědět víc.
Pokouším se vám znázornit, že jsme - li vedeni fantazií, překračujeme práh jakési nekonečnosti;
práh světa neomezeného naší zkušeností, širšího než naše poznatky a obsahujícího neskonale víc, než je nám vědomo.
Říkám vám, že bychom se neodvážili vkročit do těchto bezhraničných končin, kdybychom tam nevpadli slepě a střemhlav, běžíce za něčím, co se nám skrývá.
Kdyby nám duch pokušitel šeptal:
Nyní si něco vymysli, ať je to cokoliv, - byli bychom zmateni a snad bychom ucouvli hrůzou nad marností a nesmyslností toho úkolu;
měli bychom strach pustit se bez cíle a směru na toto Mare tenebrarum.
Položme si otázku:
Jaké právo má muž, který nechce být považován za blázna nebo podvodníka, aby si vymýšlel něco, co není?
Je jen jedna odpověď, naštěstí určitá a nepochybná:
Nechte ho, on musí;
nejde ze svévole, je vlečen, řítí se za něčím, a jeho křivolaká dráha je cestou nutnosti.
Ne jeho, ale boha se ptejte, co je to nutnost.
Přemýšlím, proč jsem si vzal do hlavy člověka, který spadl z nebe;
proč ne Ariela nebo Hekubu?
Co je mi Hekuba!
Ale může mne potkat osud, že by mi po nějaký čas byla vším, na čem záleží, že bych se s ní potýkal, až by mi požehnala jako anděl Jákobovi;
i byla by mi dána milost, abych v sobě našel život a bolest staré, pláčem naduřelé báby.
Bůh buď s Hekubou;
je to ode mne lehkomyslnost, že jí nevěnuju víc zájmu, ale jak řečeno, mám nyní na starosti člověka, který nedoletěl.
Myslím, že tím jste vinen vy;
řekl jste totiž se svou známou věcností:
Proč, u čerta, letěl v takovém větru?
Ano, proč, u čerta;
proč, u všech čertů;
proč, u všech zatracených, letěl v takové vichřici?
Jaká tady musela být přesilná a neodmluvná příčina, aby podnikl let tak nesmyslný!
Není - li tu o čem hloubat a čemu se divit?
Ano, je náhoda, zabije - li se člověk;
ale není náhoda, letí - li všemu navzdory.
Je zřejmo, že z jakýchsi důvodů musel letět;
a tu se nad troskami, které se nepodobaly ničemu kloudnému, leda polámané hračce, sklenula veliká událost, složená z náhody a nutnosti.
Nutnost a náhoda, dvě nohy třínožky, na níž usedá Pýthie;
třetí je tajemství.
Vy jste mi ho ukázal, muže bez tváře a jména, muže bez vědomí;
toto je poslední pasport života, a kdo se jím nemůže vykázat, je Neznámý v přísném a zachmuřeném smyslu slova.
Neměl jste nad ním mučivý pocit, že jsme mu dlužni poznat ho?
Viděl jsem vám to na očích: vědět aspoň, kdo je a kam měl tak nakvap zamířeno;
snad bychom mohli vyřídit, že dorazil až sem, a splnit tuto lidskou povinnost.
Nejsem tak lidský jako vy;
nemyslil jsem na jeho pozemské záležitosti, ale posedla mne nad ním vášeň detekce.
A teď už mne nic a nikdo nezadrží;
mějte se tu dobře, já musím za ním.
Když je tak neznámý, já si ho vymyslím, budu ho hledat v jeho možnostech.
Ptáte se, co mi je po něm?
Kdybych to věděl!
Vím jenom, že mne to posedlo. "
XXII
" Užil jsem slova ' vášeň detekce ' a shledávám, že je správné;
ale ta vášeň byla vzbuzena čistě nahodile a okolností tak malichernou, že bych se měl za ni hanbit.
Když vám dovezli toho raněného, řekl jste, že jeho papíry patrně shořely a že se v jeho kapsách nenašlo nic než hrst drobných: nějaké francouzské, anglické, americké peníze a holandské dubbeltje.
Ta sbírka drobných mne překvapila;
mohlo by se sice soudit, že ten člověk měl co dělat v příslušných zemích a nechal si v kapse grešle, které nemohl utratit;
ale kdykoliv jsem cestoval, hleděl jsem se na hranicích stůj co stůj zbavit všech drobných mincí té země, ze které jsem odjížděl, předně proto, že bych je už nemohl vyměnit, a za druhé proto, aby se mi nepletly.
Napadlo mne, to asi ten člověk je na ty měny zvyklý a žil v končinách, kde jsou v oběhu.
A současně jsem si řekl:
Antily, Portorico, Martinique, Barbados a Curacao.
Americké, britské, holandské a francouzské kolonie s měnami mateřských zemí.
Mám - li psychologicky vyložit ten myšlenkový skok od hrsti peněz do Zadní Indie, shledávám ve své paměti toto:
1.
Vanul prudký vítr, který mně připomínal orkán.
Asociace na ostrovy Závětrné a na slavnou karibskou oblast cyklónů.
2.
Byl jsem rozladěn, nespokojen, rozezlen na sebe a svou práci.
Odtud toulavé představy a touha po úniku.
Stesk po dalekých a exotických zemích: u mne obyčejně po Kubě, ostrovu mé nostalgie.
3.
Nutkavá a poněkud závistivá představa, že ten člověk letěl odněkud z daleka;
bezděčné spojení přítomné události s předchozím rozpoložením.
4.
Konečně ta událost sama, to letecké neštěstí, senzace vzrušující téměř příjemně, a zároveň sklon vyšperkovat si ji romantickými dohady.
Je typické, jak silně působí lidské katastrofy na naši bájivou fantazii.
Tím vším byl ve mně připraven onen ( jak nyní vidím, velmi povrchní ) dohad, že ta hrst peněz ukazuje na západoindické ostrovy;
v tu chvíli jsem byl přímo nadšen svým detektivním bystrozrakem a považoval jsem za věc nad slunce jasnou, že ten člověk přichází rovnou z Antil;
uspokojovalo a vzrušovalo mne to hluboce.
Když jste mne vedl k lůžku Případu X, šel jsem se už najisto podívat na muže, který přichází z mých citových Antil.
Neřekl jsem vám o svém objevu, protože jsem se bál, abyste pohrdavě nezafrkal, jak bývá vaším nepříjemným zvykem;
nechtěl jsem, abyste bral v pochybnost představu, do které jsem se právě zamilovával.
Ten člověk byl děsivý ve svém bezvědomí;
byl nelidský a přísně tajemný v těch obvazech, které na jeho tvář přiložily masku mlčení a neznámosti;
ale hlavně to byl pro mne muž z Antil, člověk, který tam byl.
To rozhodlo.
Od toho okamžiku byl mým Případem X, jejž mi bylo řešiti;
pustil jsem se za ním, a byla to, člověče, dlouhá a klikatá cesta.
Ano, teď už jsem z toho venku.
Nyní je mi jasno, že to, co jsem považoval za skvělý a pravděpodobný úsudek, byl, přesně vzato, pouhý vrtoch, ve kterém se mi zalíbilo;
proto už nemohu napsat svou povídku.
Mohlo by se ukázat, nestalo - li se to už, že ten člověk je obchodní cestující z Halle nad Sálou nebo průměrný Američan, snažící se namluvit sám sobě, že podnikavý obchodník jako on nemá pokdy čekat čtyřiadvacet hodin na lepší povětří.
Jaká ubohost! mohu si vymýšlet, co chci, ale jen za tu cenu, že tomu sám věřím.
Jakmile je otřesena má důvěra, že to tak opravdu mohlo být, ukáže se mi má fantazie jako žalostné a dětinské břídilství.
Tak, teď je odtroubeno, ty hloupá a dychtivá fenko;
marně jsi rejdila nosem nad spadaným listím, předstírajíc, že máš stopu, které není nebo kterou jsi dávno ztratila na křižovatkách možností.
Ještě se tváříš, že stopuješ, neboť psi si potrpí na prestiž;
ještě frkáš u každé myší díry a snažíš se mi namluvit, že tady je to, za čím jdeme.
Nu, nech toho, tady to není;
díváš se po mně psíma očima, jako bys říkala:
Což já za to mohu? ty jsi pán, poruč, kam mám jít, ukaž, co chceš!
A teď abych já hledal cestu, abych hledal důvody, proč se pustit tam, a ne onam!
Můj ty bože, důvody! motivace! pravděpodobnosti! jaká bžunda! ani ten pes už nevěří mně ani sobě a nechápe, co od něho chci;
tady? toto? či něco jiného?
S prázdnou se vrací pán i pes.
Zvláštní, jaký pocit samoty je v nezdaru.
Řeknu vám toto: je třeba, aby se vám povídka rozpadla, máte - li poznat, z čeho je složena.
Dokud je celá a živá, byl byste v opojení práce ochoten přísahat:
To vše je samá příroda a žádné umělůstky;
pane, píšu to pouhým instinktem, sám nevím proč;
je to samá imaginace a intuice.
Teprve když se vám rozpadne na kusy, shledáte, čím jste jí napomáhal, jak chytrácky a potají jste postrkoval svou fantazii.
Bože, jaký konglomerát! vždyť z toho všude čouhají rozumové důvody a záměrné konstrukce;
jaká je to mašinka!
Všechno, skoro všechno je nějak vychtěno a vyspekulováno, samá montáž a výpočet.
Domníval jsem se, že to všechno mně přicházelo samo od sebe jako v živém snu, a zatím je to výplod urputného inženýrského myšlení, které zkouší a zavrhuje, váže a předvídá.
Teď, když je to mrtvé a rozebrané, je vidět ty dráty, ten důmysl, tu celou rutinu a bdělost rozumové práce.
A řeknu vám, že polámaný stroj je stejně hrozný, že je to stejná propast nicoty jako život v rozkladu.
Ale ani ta lítost nad zmařenou prací nevyjadřuje smutek nad troskami povídky.
Copak nevíte, že v těch sutkách je pochován lidský život?
To jsou věci, řeknete, vždyť ten život byl jenom fikce;
byla to povídačka vymyšlená pro ukrácení chvíle.
Ach, člověče, to je to divné: ono není tak docela jisto, že ten život byl jenom vymyšlen;
a když se tak na to dívám, řekl bych, že to byl můj vlastní život.
To jsem já.
Já jsem to moře i ten muž, ten polibek vydechnutý z temného stínu úst patří mně;
ten muž seděl pod majákem na Hoe, neboť já jsem seděl pod majákem na Hoe, a žil - li na Barbadosu či Barbudě, tož díky bohu, chvála bohu, konečně jsem se tam dostal.
To všecko jsem já;
nic si nevymýšlím, jen vyslovuju, co jsem a co je ve mně.
A kdybych psal o Hekubě nebo o nevěstce babylónské, byl bych to já;
já bych byl stařena, jež kvílí a drásá svrasklé pytlíky svých prsů, byl bych ženština drcená smilstvem v chlupatých rukou Asyřana, muže s namaštěnými vousy.
Ano, muž, i žena, i dítě.
Abyste věděl, to jsem já: já jsem ten člověk, který nedoletěl. "
XXIII
" Tak dost, konec předmluvy, a nyní se můžeme potulovat cestami, po kterých vznikala naše povídka.
Víme, že dán byl jen člověk, který nedoletěl, a jeho pád, jak řečeno, byla patetická událost, udělaná z náhody a nutnosti.
Dána byla náhoda a nutnost;
poněvadž nevíme nic bližšího, učiňme z nich východisko nebo stopu, za kterou se pustíme;
zkusíme budovat ten určitý osud ze dvou základních činitelů, z náhody a nutnosti, aby konečný pád člověka z nich vyplynul příčinně a zákonitě.
Uznejte, že ten začátek slibuje nemálo.
Náhoda, která znamená volnost a dobrodružství;
hravá a nevypočitatelná náhoda, roh možností a kouzelný koberec: jaká je to měňavá a snová látka bez tíhy a opakování, roztažitelná a nabraná v tajemných řasách, látka, se kterou lze dělat cokoliv;
křídla, která nás donesou kamkoliv;
co je básničtějšího než náhoda?
A naproti tomu nutnost, zastřená Sudička, síla trvající a neměnná;
nutnost, jež je řád a pořádek, krásná jako sloupořadí a nepochybná jako zákon.
A už to tak je;
ano, to je to, co chci a po čem se mi stýská.
Po náhodě, která by mne někam donesla, váhavého pecivála, jenž je zakotven zadnicí u svého stolu;
po náhodě dobrodružné a překotné, po uříceném třeštidle, které by se mnou zatočilo.
Stárneme, kamaráde, a osvojujeme si život jako nudný zvyk.
Ano, ale což to druhé, to nepodmíněné a jistotné?
Kéž by můj život byl prostoupen nutností, kéž bych jednou bezpečně a nerozpačitě pocítil: že ve všem, co konám, se naplňuje pořádek;
chválabohu, neučinil jsem než to, co mi bylo uloženo.
Tak vida, ten člověk řízený nutností a náhodou, to budu já sám;
to já půjdu cestou bludnou a neodvratnou a zaplatím za to všemi útrapami, které si dovedu vymyslit;
neboť takové putování není výlet pro zábavu.
Tedy ve jménu božím, dejme se do toho;
a nebudeme - li vědět jak dál, nechať nám pomůže nutnost nebo náhoda.
Čím začít?
Co napsat jako první slovo povídky o muži z Antil?
Začněme od začátku:
Byl chlapec, který neměl matky.
Špatně, a takto nelze dál.
Případ X přece nemá tváře ani jména, nemá totožnosti, je Neznámý.
Dáme - li mu domov, budeme ho znát, abych tak řekl, odmalička;
přestane být neznámým a ztratí to, co je nyní jeho nejsilnějším a určujícím znakem.
Má - li zůstat podoben sám sobě, nutno uchovat jeho inkognito;
budiž mužem bez původu a průkazů.
Držme se věci, vyjděme z toho, co je dáno;
spadl nám z nebe, což jistě je způsob pro něho příznačný.
Je třeba, aby i v naší povídce jaksi spadl z nebe, aby se zčistajasna vynořil, čertví odkud, stvořen náhodou, úplně hotový a dokonale neznámý.
Máme tedy osobu a její příchod;
místo, kde se nám vynoří, je rozhodnuto předem;
je to Kuba.
Mohl by to být kterýkoli jiný z ostrovů Antilských, ba mohlo by to být kterékoliv místo ve světě, jen když by bylo dostatečně vzdálené.
Ta vzdálenost je nám dána tím, že letěl a že nevíme odkud;
je to místo daleké a víceméně exotické právě proto, že nám je neznámé.
Ty měny, které jste našli v jeho kapse, ukazují na ostrovy Antilské;
pravda, je ještě jedna končina, kde spolu sousedí americké, britské, francouzské a holandské osady;
jsou to břehy moře ohraničeného Filipínami, Annámem, Singapurem a Sumatrou, a nenašel jsem nic, co by vylučovalo tuto možnost.
Musel jsem volit, i rozhodl jsem se pro Antily z pohnutek patrně osobních;
řekl jsem vám, že mají pro mne zvláštní kouzlo.
Prostě tam někde je místo mého útěku;
nikdy tam asi nepřijdu, ale je to končina, jež existuje pro mne silněji než země, ve kterých jsem byl.
To tedy jsou zhruba východiska naší povídky, a zbývá určit terminus ad quem.
Je jím, rozumí se, pád člověka, který nedoletěl;
ale tady vyvstává důležitá otázka: letěl někam za novým cílem, nebo se vracel?
Víme jen to, že nesmírně spěchal, neboť letěl za prudké vichřice.
Můžeme obecně soudit, že člověk, který se ubírá do nových poměrů a za věcmi, které mu nejsou známy, není prost jisté váhavosti, ba dokonce strachu, jenž ho brzdí;
naproti tomu člověk, který se navrací, je spíš netrpělivý;
jelikož anticipuje cíl, podceňuje dráhu, která k němu vede.
Řekl bych, ten člověk tak spěchal, jelikož se navracel, a přijímám to jako pravděpodobnou skutečnost.
Nehledíc k tomu, že člověk, který někam letí, by se mohl brát kterýmkoliv směrem větrné růžice, neboť neomezený je počet možných a myslitelných cílů, mezi kterými lze volit;
kdežto člověk, který se navrací, může letět jen na jedno místo, jediné myslitelné mezi všemi, za cílem od počátku určeným, nutným a nezaměnitelným.
Cesta zpět je ta, která je přesně vymezena.
Teprve tím je stanoven konec naší povídky a můžeme začít od začátku.
Začátek je zmatený a nejasný jako náhoda.
Je to kdesi na Kubě mezi živými ploty bougainvilleí;
někdo je honěn, štěkají výstřely z revolveru a na cestě, jež se podobá Mléčné dráze, zůstane ležet neznámý člověk se zakrvácenou šíjí.
Je to rána širokým nožem, jakého se užívá k řezání cukrové třtiny. "
Chirurg, když dočetl až sem, nepříznivě zafrkal a uhodil rukopisem o stůl.
Nesmysl.
Není žádné jizvy na šíji;
je jedna nad pravou prsní bradavkou, ale ta rána nemohla být zasazena širokým nožem, nýbrž stiletem.
Mělká rána, která se zastavila na žeberní kosti.
XXIV
" Je to kdesi na Kubě mezi živými ploty bougainvilleí;
někdo je honěn, štěkají výstřely z revolveru a na cestě, jež se podobá Mléčné dráze, zůstane ležet neznámý člověk se zakrvácenou šíjí.
Je to rána širokým nožem, jakého se užívá k řezání cukrové třtiny.
Asi deset metrů dál leží někdo jiný, široce rozhozený jako tahací panák;
tenhle je mrtev.
Tři tiše nadávající chlapi se naklánějí nad tím pobodaným;
ale ten už se zvedá sám a mumlá:
' Co - co vlastně chcete?
Kavalíre, nestrkejte do mne! '
Sahá si na šíji a křiví hubu, kouká užasle na zkrvácenou dlaň a na tři muže.
Matko boží, ten je ožralý!
' Co se sem ten mezek připletl, ' zlobí se jeden z těch tří a škrabe se na hlavě.
' Que mierda!
Hoši, doneste ho do domu! '
Popadnou ho za ruce a za nohy, šoupajíce střevíci;
nic nedbají toho, že jeho zadek se vláčí po cestě, vyrývaje v prachu stopu jako pytel kukuřice.
Funí a vlekou toho obejdu po Mléčné dráze, jen si naraz kostrč, potvoro!
Složí ho za dveřmi, jakási stará bába mu svítí do očí a dovolává se všech svatých, a pán domu, nějaký velký pán, máme - li soudit podle jeho modré a vzteklé tlamy a zlého obočí, se naklání nad tím vším a povídá, co mi sem nesete takovou svini?
Ten, který se drbal na hlavě, mrká ze vší síly na pána s ježatým obočím.
' Vaše milosti, aby neutekl.
Když odtud odešel ten kavalír, slyšeli jsme venku střílet;
běželi jsme se podívat, a on tam ležel tenhle dago a měl v ruce tady ten revolver.
Pár kroků dál leží ten nešťastný pán.
Je mrtev, ať se Bůh nad ním smiluje. '
Druzí dva poslouchali s otevřenou hubou, jako by chtěli něco namítat;
a pán zvedl zpytavě oči.
' Víte jistě, že je mrtev? '
Ten dlouhý peón se pokřižoval.
' Jako tele, vaše milosti.
Musel dostat nejmíň tři kule do týla hlavy.
Měl v ruce nůž...
Nejspíš se bránil nožem, když ho ten bandido přepadl.
Tady ten vrah chtěl utéci, ale my jsme ho zadrželi.
Vy jste svědci, hoši, že?
Nu tak zabučte, býci! '
Teprve teď ti druzí dva pochopili a počali se široce šklebit, a jako je Bůh nad námi, vaše milosti, tak to bylo a nejinak, svatá pravda;
chtěl pláchnout, když zastřelil toho kavalíra.
A měl v ruce pistoli.
' Měli bychom zavolat policii, aby si ho odvedla, ' mínil dlouhán a číhal očima po souhlase.
Pán si hladil modrou bradu a zachmuřeně přemítal.
' Ne, Pedro ( nebo Salvadore - jména nebyla rozhodnuta ), to ne.
Kdyby ho policie hledala - ' Pokrčil rameny.
' Ale zbytečně to dělat nebudu.
To by nebylo slušné.
Zavřete ho někam do komory a dejte mu pít. '
Čahoun zvedl ruce.
' Vaše milosti, ten ani o sobě neví. '
' Dejte mu pít, ' opakoval pán netrpělivě.
' A zatím o něm zbytečně netlachejte, rozumíme? '
Rozumíme, vaše milosti, a přejeme vám dobré noci.
Nalejte mu rumu do zubů, ať neví, čí je;
co má co dělat takový pobuda v blízkosti pánova domu, aby strkal nos do soukromých záležitostí?
Nevypadá sice jako míšenec, ale je to čert jak ďábel;
kdovíjaký Hollandese či který zpropadený Yankee, podle toho, jak se zřídil.
Glog, glog, ještě je v něm trochu místa, dejte mu přihnout, ať z něho vyrazíme poslední zbytek paměti.
Bylo z toho delirium, klepalo to tím člověkem hůř než zimnice;
a bába, jež prve svítila, nosí vodu v nepolévaném džbánu a máčí náčinky na čelo a tváře bezvědomého.
( Motiv bezvědomí na začátku jako na konci;
kruh se uzavírá. )
Je to Poloindiánka někde z Mexika;
má suchou a dlouhou tvář kobyly a smutné oči, jež starostlivě a lidsky mrkají.
' Chudák, ' povídá a zabaluje tu těžkou hlavu do chladivých hadrů.
Sedí v dřepu a mrká, klap, klap, klap, jako když kane voda na cihelnou podlahu.
Třicet šest hodin trvá to bezvědomí nebo spánek;
chlap leží s palicí zahalenou mokrými hadry a neví o sobě.
Občas přijde ten čahoun a kopne ho, hej, vstávej, ty zlořečená psí zdechlino!
' Měli bychom ho, pane, někam v noci donést a položit, ať si ho, Bůh mi odpusť, čerti odtáhnou. '
Pán vrtí hlavou.
To tak.
Sebere ho policie a počká, až bude mluvit.
Nene.
Až se probudí, promluvím si s ním sám, a pak uvidím.
Pak uvidím.
Konečně se pohnula ruka a chce si přemnout čelo;
ještě má na něm ty hadry, a když se sesmeknou, zbývá tam něco cizího a divného, co se nedá setřít.
Člověk usedá a tvrdě si mne čelo.
Zavolejte pána, pán si s ním chce promluvit.
Pán s tlustým obočím ( nějaký mocný pán, podle všeho ) měří zkoumavě toho otrhance;
ne, Španěl to asi není, neboť ten by dbal víc na své střevíce;
i kdyby měl, řekněme, jen jeden rukáv u košile, jeho střevíce by svítily jako pomeranč.
' Como va? ' povídá pán.
' Muchas gracias, seňor. '
' Yankee? '
' Yes, sir.
No, sir. '
' Jak se jmenujete? '
Člověk si mne čelo.
' Nevím, pane. '
Kubánec podrážděně zasupěl.
' A jak jste se sem dostal? '
' Nevím, pane.
Byl jsem opilý, ne? '
' Našli u vás revolver, ' uhodil na něho pán.
Člověk kroutí hlavou.
' Nevím, nevím nic.
Nemohu si na nic vzpomenout - ' Tvář se mu zkřivila nepokojem a úsilím;
vstal a udělal několik kroků.
' Ne, nejsem opilý;
mám jenom... jako obruč kolem hlavy. '
Hledal něco po kapsách;
Kubánec mu nabídl cigaretu.
Kývl jen hlavou, gracias;
jako by se to rozumělo samo sebou, - ne, to není nějaká krysa z přístavu;
říkejte si, co chcete, je na něm vidět pána.
Například jeho ruce;
jsou špinavé až hanba, ale jak drží tu cigaretu - zkrátka caballero.
Kubánec nasupil obočí;
s tulákem by to bylo snazší, a kdyby došlo k svědectví, který soudce by věřil žebrákovi?
Člověk dychtivě kouřil a přemýšlel.
' Nemohu si na nic vzpomenout, ' řekl a počal se šklebit.
' To vám je zvláštní pocit, mít hlavu jasnou a přitom docela prázdnou.
Jako vybílený pokoj, do kterého se má někdo nastěhovat. '
' Snad aspoň víte, čím jste byl, ' pomáhal mu Kubánec.
Člověk se podíval na své ruce a šaty.
' Nevím, pane;
ale podle toho, jak vypadám - ' Nakreslil kouřem a cigaretou do vzduchu jakousi nulu.
' Nevím nic, ' řekl lehce.
' Nic, nic mě nechce napadnout.
Třeba si později vzpomenu - '
Kubánec si ho pozorně, podezíravě prohlížel.
Byla to neurčitá a poněkud odulá tvář s výrazem pobavení a čehosi jako úlevy. "
XXV
" Ano, správně: opět jeden případ ztráty paměti, zase jedna z těch literárních amnézií, kterým vděčíme za tolik romantických a dojemných novel.
Krčím s vámi rameny nad touto nikoliv už neobvyklou zápletkou, ale nemohu si pomoci;
má - li náš hrdina zůstat Neznámý, je nutno zrušit jeho identitu a odebrat mu jeho papíry, vypárat monogramy a zejména, pane, zejména odklidit jeho paměť, neboť paměť je látka, z níž je v nás utkána naše vlastní totožnost.
Vyhlaďte svou paměť, a budete člověk, který spadl z nebe, jenž nepřichází odnikud a neví, kam má namířeno;
budete Případ X. Člověk, který ztratil paměť, se podobá člověku, který ztratil vědomí;
i kdyby jeho mozek nadále byl jasný a normální, je to, jako by opustil půdu skutečnosti a žil mimo ni;
vězte, že bez paměti by pro nás nebylo ani skutečnosti.
Zajisté jste jako doktor ocenil, že náš případ ztráty paměti následuje po akutní otravě alkoholické a po fyzickém šoku, způsobeném onou noční příhodou.
Svalil se hlavou na zem, a tu to máme;
z hlediska lékařského není námitek, aby si neodnesl duševní úraz.
Máme tu faktor náhody, s nímž počítáme;
ale věc je příliš důležitá, aby byla ponechána náhodě, a má - li nás uspokojit, musí se přihodit nutně a příčinně.
Případ X utrpěl duševní otřes a ztratil, musel ztratit paměť z příčin, které byly v něm;
byla to pro něho jediná možná cesta, jediné východisko, aby se dostal ze sebe sama;
bylo to cosi jako únik do jiného života.
Jak to vlastně bylo, to se dočtete až dále;
na tomto místě jsem vás chtěl jenom upozornit, že tu jsou příčiny hlubší a zákonitější než náhoda.
Ale je možno, že i ten únik z vlastní identity leží ve směru přirozené lidské touhy.
Ztratit paměť, to vlastně musí být jako začínat se vším znova;
přestat být tím, čím jsme byli, to je, kamaráde, něco jako vysvobození.
Snad se vám někdy stalo, že jste se octl v cizím světě, kde jste se nemohl dobře dorozumět jazykem ani penězi.
Neztratil jste sice svou identitu, ale nebyla vám nic platna;
vaše vzdělání, sociální postavení, jméno, a cokoliv ještě skládá naše občanské já, vám nesloužilo k ničemu;
byl jste jen neznámý člověk na ulici cizího města.
Snad si vzpomenete, že v takových chvílích jste vnímal všechno se zvláštní a téměř snovou intenzitou;
jsa zbaven všeho přídatného, byl jste jen člověk, jen subjekt a nitro, jen oči a srdce, jen podiv, bezradnost a odevzdání.
Nic není lyričtějšího než ztratit sebe sama.
Případ X, který ztratil sebe sama tak důkladně, že ani neví, kdo je, bude takovým žasnoucím člověkem;
život ho bude halucinovaně míjet, všichni lidé neznámí, všechny věci nové;
ale přitom vše bude viděno jakoby závojem stálého rozpomínání, že to už odněkud zná a že to prošlo kdysi jeho životem, ale kde to bylo, můj bože, kdy to bylo?
Bude jako ve snách, ať bude konat cokoliv, a marně bude lovit kousky skutečnosti ve věčném plynutí jevů;
zvláštní, jak svět je odhmotněn;
je - li setřena paměť.
Jedna věc, myslím, potřebuje vysvětlení, a to je zvláštní zájem Kubáncův na Případu X. Nemyslím, že ho podržel ve svém domě jako zajímavý psychologický úkaz;
spíš si to vysvětluju tak, že mu nedůvěřoval jakožto náhodnému svědku oné noční vraždy.
Patrně ho zprvu podezíral, že ta ztráta paměti je elegantní forma vydírání: bude - li o mne postaráno, zůstane má paměť zatemněna, co tam, to tam a nevím nic;
ale pozor, pane, aby se má paměť nezlepšila.
Koneckonců se mohl domnívat i to, že Případ X někde provedl něco proti zákonu a má zájem na tom, aby zastřel svou identitu nebo měl pro každý případ po ruce důkaz, že je cosi jako blázen.
Proto s ním jednal opatrně a zkoumavě;
ale i když se stokrát přesvědčil, že ten člověk ztratil svou paměť nepochybně a dokonale, zůstala v něm obava, že jednou procitne z toho sna a promluví;
pročež lépe je si ho zavázat, zvlášť když se den po dni ukazuje, že je to muž zdvořilý a ochotný.
Nechte to být, taková znalost jazyků se může hodit, máme - li své obchodní zájmy rozloženy, chválabohu, od Carácasu až po Tampico;
to aby se jednalo s Angličany, Francouzi, Nizozemčany a těmi klacky ze Států, kteří, bůh je zatrať, se za celý život nenaučí španělsky;
a ti lidé z Hamburku div nečekají, že se s nimi bude dopisovat jakýmsi jejich jazykem.
Kubánec se o tom mnoho napřemýšlel žvýkaje černé cigáro, tlusté jako banán;
měl svá vlastní cigára a sám dohlížel, když je mulatky stáčely dlaní na svých kulatých mladých stehnech;
vybíral si svá cigára podle děvčat, přesněji řečeno, podle délky jejich stehen;
čím jsou nohy delší, tím jsou děvčata lépe rostlá a doutníky lépe stočené.
Když pak shledal, že člověk, kterého vzal do domu, umí nejenom v těch jazycích mluvit a psát, nýbrž dokonce nadávat ( dost často přicházeli do domu všelijací pochybní agenti a Kubánec už byl syt toho, říkat jim, co jsou, když mu nerozuměli ), nadchl se tím a nabídl mu místo;
z jeho strany byl ten vztah cosi jako smlouva dvou taškářů, totiž poměr srdečný a téměř lidský.
Jinak, aby nebylo nedorozumění, byl to starousedlý a urozený Kubánec z Camaguey, jakým se říká Camagueyno, kdysi pěstitel býků na savanách;
ale když se ukázalo, že v této hamižné době už nestačí být pánem stád a kralovat domu a čeledi, pokrčil rameny a dal se na obchod poněkud ve slohu starých a slavných bukanýrů, kteří rejdili mezi ostrovy.
Zkrátka este hombre, jak nazýval našeho hrdinu, byl dobrý k tomu, aby vyjednával s nepřáteli v jejich jazyce a aby byly zachovány formy, i když šlo jen o to, obrat a potopit jejich koráby.
Člověk si musí vybírat své lidi, tak jako vybírá plemenné býčky, pozorně a s trochou prorockého ducha;
tenhle býk sice kulhá, ale vsaďme se, pane, že bude mít dobré plemeno.
Este hombre je sice divný a roztržitý, ale zdá se, že ledacos dovede.
A vzdychaje šel se starý pirát poradit se svou ženou, jež seděla s oteklýma nohama někde vzadu v domě a vykládala si karty, zatímco pot jí stékal vráskami naduřelého obličeje jako věčné slzy.
Nikdo jí nikdy neviděl;
jen občas bylo slyšet její hluboký bas, když nadávala své černošce.
Budiž řečeno, že Kubánec neobchodoval jenom s cukrem, pimentem, melasou a jiným požehnáním ostrovů, nýbrž hlavně a především se zájmy všeho druhu.
Chodili za ním lidé, někdy, pravda, i dost podezřelí, čertví co je to na světě za divné národy;
tenhle, prý založit vývozní společnost pro zázvor, angosturu, muškátové ořechy a malagettový pepř někde na Tobagu;
tenhle, prý je na Haiti ložisko asfaltu;
tenhle, prý vyvážet dřevo kubavi, tvrdé jako pancíř, pipiri, jež nikdy nehnije, Santa Maria nebo corkwood, lehčí než korek alžírských dubů.
Nebo osázet vanilkové, kakaové, cukrové plantáže tam a tam, kde jsou ještě laciné pracovní síly.
Nebo vyrábět ve velkém škrob z manihotu, zavařeniny z mombínu, výtažek z kvasiové kůry.
Někteří byli na ostrovech už celé tři měsíce a následkem toho věděli kdeco, s čím by se dalo obchodovat nebo co by se mělo založit.
Ti zkušenější jednali o dovozu pracovních sil, o pozemkové spekulaci, o akciových společnostech důvěrně podporovaných vládami.
Starý Camagueyno poslouchal s očima přivřenýma, žvýkaje černé cigáro;
měl tropická játra, což ho činilo nedůvěřivým a popudlivým.
Pomalu na všech ostrovech, co jich tu nebeský Bůh rozsel, měl své zájmy, své třtinové a kakaové plantáže, své sušírny, mlýny, pálenice, své čtverečné míle pralesů, které získali jeho společníci, načež utekli nebo zašli pitím či horečkou.
Sám skoro nikdy nevyšel z domu, sužován játry a kloubovým revmatismem;
ale mnoho malých pirátů, mnoho zlodějů, mnoho Morénů a nestydatých míšenců se potilo a lomozilo, chlastalo a smilnilo na jeho statcích po všech čertech a ďáblech tohoto horoucího světa.
Sem, do toho chladného a bílého domu, kde v patiu zurčí zelená voda v toledských fajánsích, nezaléhá mnoho z toho pachtění tam venku;
pravda, někdy přijde někdo s horečnýma očima, vychrtlý jako lusk kasie, a křičí, že byl ožebračen;
ale na to tu jsou ti tři mozos, ti bývalí kraváci ze savany, aby mu ukázali cestu ven.
Inu, byly to jiné doby, když se na koni jelo travou vysokou jako muž;
stála tam na kopečku stará široká ceiba, a z jejího stínu viděls míle a míle daleko;
kde se to vlnilo, tam byla stáda černého skotu.
A tady ti lidé křičí pro pár upocených dolarů, jako by šlo o kdovíjakou velikou věc.
Právě takoví ničemové jako ti, co udělali ze savany továrnu na cukr.
A místo černých býků sem zavedli zebu, zvířata hrbatá a loudavá;
zebu je lacinější.
Starý pán zvedl huňaté obočí, jako by se divil.
A takoví lidé si myslí, že se s nimi mají dělat kdovíjaké okolky.
Samý cizinec je to, tož jaképak - "
XXVI
" Staré dámě to vycházelo v kartách podivně: spousta peněz a nějaká pohroma;
este hombre je z bohaté a urozené rodiny, ale pak je tu ženská osoba, mnoho protivenství a jakýsi dopis.
Co se týče té ženské osoby, je to divné, neboť v Kubáncově domě je jenom ona a potom nějaké ty mulatky, které se ovšem nepočítají.
Nesluší se na seňoru, aby prorokovala a vešla takto ve styk se zlými mocnostmi;
pročež byla povolána stará černoška, která se v tom vyznala pomocí nesmírně špinavých karet, rumu a zaříkávání.
Když byly karty rozloženy, počala Moréna mlet hubou tak úžasně rychle, že stará dáma stěží rozuměla každému desátému slovu;
ne tedy jisto, co bylo psáno ve hvězdách, leda zas jen mnoho peněz, daleká cesta, ženská osoba a hrozné neštěstí, které černoška znázorňovala ukazujíc divoce na podlahu.
Nebylo tam nic než kovový brouček pomalu lezoucí;
když černá věštkyně pateticky ukázala na zem, zarazil se, stáhl nožičky a dělal mrtvého.
Buď jak buď, byla to přece jen výstraha;
nedbal - li jí Kubánec, je zřejmo, že i on jednal z hlubší nutnosti.
Především koupil osobní papíry po jakémsi člověku, který zemřel v nemocnici;
este hombre musel mít nějaké jméno a totožnost a neměl nic proti tomu, aby od nynějška byl Mr. George Kettelring.
Kettelring je dobré jméno;
může to být Yankee, Němec nebo ledacos jiného, a vypadá to obchodně a věrohodně.
Když George Kettelring, tedy George Kettelring;
nikdo se nebude ptát, odkud přišel, protože nedělá dojem, jako by byl na ostrovech od včerejška.
Říká se mu el secretario, což neznamená nic určitého;
hlavně má překládat a psáti dopisy.
Když psal první koncept, řekl bych, že se zarazil a díval se strnule na své písmo;
nejspíš mu příliš připomínalo něco hluboce osobního, co si nemohl v paměti vybavit;
asi to bylo jeho ztracené já uchované v tazích rukopisu.
Od té doby psal jen na stroji, mírně pobaven rozsahem a spletitostí Kubáncových obchodních zájmů.
' Mírně pobaven ', to je to pravé slovo;
ať se jednalo o úroky, nebo melasu, o rentabilitu tabákových polí, o kolektivní smlouvy s cejlonskými kuli na Trinidadu, o pozemky v San Domingu nebo na Martiniku, o cukrovar na Barbudě, nebo o agenturu v Port au Prince, zdálo se, že to pro něho nejsou skuteční lidé, skutečné statky, skutečné zboží, skutečné peníze, nýbrž věci poněkud komické tím, že jsou tak daleké a neskutečné;
jako byste mu povídali o hypotéce na Alfa Centauri, o výnosu polí na Algolu nebo úzkokolejné dráze mezi hvězdami Boota či Malého vozu.
Z obchodního i lidského hlediska není zajisté příjemné, dívá - li se někdo na vaše zájmy, investice a hypotéky z takové astrální vzdálenosti, a starý Camagueyno nejednou podrážděně zvedl obočí, když este hombre Kettelring tak divně a potěšeně vycenil zuby slyše zase nějaké nové jméno.
Člověka to znepokojí, zachází - li někdo s jeho majetkem tímto nevážným způsobem, jako by to byly pouhé vidiny či co.
Jenže starý flibustýr brzo shledal, že to má své dobré.
Mr. Kettelring ani nemžikl, ať psal cokoliv;
řekněme vypovědět úvěr plantážníkovi, který se zoufale pachtí tamhle na Marie Galante, propustit lidi z práce nebo položit někomu nůž na krk;
někdy to ani Kubánci nechtělo z krku, funěl, váhal a čekal na nějakou námitku, ale už to vesele rachotilo na psacím stroji a este hombre jenom zvedl pobavené oči, co dál.
Camagueyno míval kdysi starého písaře, Španěla;
ten stařík se vždycky strašně hádal, když měl napsat takový dopis, dal se do pláče a utekl;
vracel se opilý a napsal to s tváří zatracence, proklínaje svou matku jako kurvu všech kurev.
Teď to šlo hladce, po čertech hladce, jen to drnčelo.
Starému Kubánci bylo, myslím, až úzko, že to jde, jako by namazal;
už ani nemusí diktovat, stačí, aby pokrčil rameny nad dopisem chudáka, kterému limová plíseň sežrala sady, a Mr. Kettelring to napíše, a farmář se může jít oběsit.
Zdá se, že Mr. Kettelring nemá svědomí.
Nejspíš se svědomí ztrácí zároveň s pamětí.
Ale byla tu, jak možno soudit, jiná okolnost, která se týkala právě paměti.
Este hombre Kettelring sice, jak známo, ztratil paměť se vším všudy, ale zato se v něm urodila nová, se kterou by se mohl ukazovat.
Pamatoval si doslova dopisy, účty a smlouvy, které mu prošly rukama.
Tomu jsme před měsícem psali to a to, ten to má ve svém memorandu of agreement tak a tak.
Hotová živá registratura.
Camagueyno, žvýkaje své věčné cigáro, pohlížel zamyšleně na nepochopitelného pana Kettelringa.
Občas vytahoval ze svého sejfu v hloubi domu fascikly starých smluv a obchodní korespondence.
Přečtěte si to, řekl, a Mr. Kettelring si to přečetl, a věděl.
Starý Kubánec nedal mnoho na takové novodobé vymoženosti, jako je pořádek;
mimoto mnoho z jeho zájmů bylo toho druhu, že je raději neuložil v písemnostech.
Byli někteří ctihodní piráti jemu rovní, se kterými stačilo vykouřit cigáro a podat si na to ruku.
Ale člověk stárne a neví, kdy padne jeho hodina;
i počal váhavě zasvěcovat pana Kettelringa do svých obchodů a svěřovat jeho paměti, co a jak kdy bylo.
Můžeme mít za to, že to nebyly jenom obchody.
Starý kraj Camaguey, savany se stády, urození kubánští statkáři oněch dob;
bývalé dostihy v Habaně, společnost dvorná a decentní, dámy v krinolínách - Víte, že kubánská společnost byla nejvznešenější a nejuzavřenější na světě?
Byli jen páni a otroci, ale žádná chamraď.
Stará Kuba, pane Kettelringu.
A starý pán, přemáhaje svůj revmatism, ukázal, jak se klaněl kavalír dámě a jak dáma kavalírovi, div nepoklekla, nabírajíc sukně oběma rukama.
A tehdejší tance, chaconne nebo danzón, - ne, žádné tyhle rumby a sony;
to tančili leda černoši, to byla říje Morénů a Pardů, ale Kubánec, pane, by se tak nezahodil.
Teprve Yankeeové nás ponegřili.
Camagueynovi to zahořelo v očích.
Ani ty mulatky už nejsou, jako bývaly.
Jaké tehdy mívaly malé a kulaté zadničky!
Dnes už jsou pokaženy amerikánskou krví;
příliš hrubé kosti, seňor mio, a široké huby, jen křičet.
Však také řičí, ale tehdy vrkaly, ano, vrkaly, když to na ně přišlo.
Starý pán mávl rukou.
Vůbec se teď příliš mnoho huláká;
to zavedli Amerikáni.
Dřív se víc mlčelo, bylo víc důstojnosti -
Mr. Kettelring poslouchal, oči přivřeny, s malým a roztržitým úsměvem.
Jako by do jeho prázdného nitra proudem vtékala dávná a rytířská minulost. "
XXVII
" Ale jinak si lze představit, že s Mr. Kettelringem nebylo mnoho řeči;
zdálo se, že se vyhýbá lidem, jako by se bál, aby ho někdo nepoznal a neplácl ho po rameně, jak se máte, pane Ten a ten?
Pil - li, pil zajisté sám a těžce;
zapadal do dupáren, kam chodili i colorados, shlížel na poplivanou podlahu plnou pecek a nedopalků a mluvil sám k sobě jazykem, ve kterém se mu právě zalíbilo.
Myslím, že občas zabreptal větu, kterou pak dlouho zamyšleně luštil jako trosku vyvrženou vodami Léthé;
ale protože musel být strašně opilý, aby se z hlubin jeho podvědomí odpoutala taková slovní vzpomínka, nedošel nikdy k žádnému rozluštění a jen klátil hlavou, polo usínaje a mumlaje něco, čemu sám nerozuměl.
A do toho bublání černošských bubínků a tamtamů, rolničky a guitarry, hudba šílená a uřícená, splašený katarakt, z něhož se vynořuje vřeštící a nahatá holka plácající se po lesklých bocích, řičení trubky a pleťový zvuk houslí, ach, jako bys hladil hladká záda a ramena, záda prohnutá a hebká, jen do nich nehty zatnout.
Mr. Kettelring zatíná nehty do zpocených dlaní a klátí hlavou, ale nestačí do taktu těm černým muzikantům, kdepak, to by mu upadla hlava a kutálela by se po zemi.
A cože ti muzikanti tolik poskakují, počkat, počkat, ještě jsem tolik nepil, aby mně přecházely oči;
počkat, zamhouřím oči, a až je otevřu, ať tiše sedíte, to vám povídám, ale ne abyste přestali hrát.
Pan Kettelring otvírá oči;
černí muzikanti hopkují a ukazují bělma, ten s vřeštící trubkou vstává, jako by se vynořoval ze tmy, a na kousku podlahy se vrtí hnědá chabine v květovaných šatech, olivový Kubánec jí přehodil červený šátek kolem boků a tiskne ji k sobě, břichem k břichu, třou se o sebe v zuřivém a křečovitém rytmu, Kubánec s otevřenými ústy a mulatka s očima v sloup, přešlapují a supí, ukazují zuby, jako by se chtěli pokousat;
a druhý, třetí pár, je jich tu plno, vrtí se mezi stoly, vrávorají a řvou smíchem, dorážejí na sebe, lesklí potem a pomádou;
a nad tím vším vřeští a tryská trubka svým pohlavním triumfem.
Vizte Mr. Kettelringa, kterak bubnuje na stůl a klátí hlavou.
Bože, co mi to připomíná, co mi to připomíná?
Jistěže jsem byl někdy právě tak opilý, ano, právě tak, ano, ale jak se to skončilo?
Marně se namáhá zachytit jakýsi obraz, který mu uniká.
Mulatka blýská zuby a očima, má v zubech květ hybišku a kolébá se v bocích;
ano, vím, mohl bych s tebou jít, ale představ si, děvče, že si nemohu vzpomenout - Nějaký mladík se naklání nad panem Kettelringem a něco mu domlouvá.
Pan Kettelring vytřeštil oči.
Qué vuole?
Mladík s tenkým krkem se šklebí a důvěrně šeptá.
Mohu vás, pane, dovést ke krásnému děvčeti.
Krásná, barevná, zachroptěl a mlaskl jazykem.
S panem Kettelringem se najednou něco stalo;
vyskočil a uhodil mládence do tváře, až odletěl a svalil se naznak mezi tanečníky.
Mr. Kettelring řval a bil se pěstí do čela: teď, teď už si vzpomenu - Nevzpomněl si;
byla z toho hrozná řež a potom ještě hroznější pitka s nějakými Američany, kteří vyházeli celý lokál i s holkami a muzikanty, načež obsadili dobyté území;
prohlásili, že Kubánci jsou banda míšenců a nigrů, a ověnčili se papírovými růžemi, které v této zemi květin zvyšovaly nádheru kubánské dupárny.
Tehdy z toho, řekněme, povstaly demonstrace kubánských nacionalistů proti Američanům.
Vložili se do toho domácí studenti, a mávajíce modře a bíle pruhovanými praporky, řečnili ohnivě proti Státům.
Nic platno, bylo nutno celou věc úředně vyšetřovat.
Starý Camagueyno podrážděně burácel v oblacích kouře;
jednak uznával, že mladí lidé v tomto klimatu potřebují svého vyražení, čímž mínil Mr. Kettelringa i horké hlavy kubánské mládeže;
jednak nenáviděl Amerikány a byl celým srdcem oddán víře, že Kuba patří Kubáncům;
jako obchodník byl pro pořádek a jako Camagueyno pro zúčtování s cizinci.
Nerad by ztratil este hombre Kettelringa, a hlavně se bál toho, že by při úředním zjišťování mohla být zkoumána jeho identita;
kdožví zda by se policie nezačala znovu zajímat o toho nebožtíka s třemi kulkami v lebce, který byl připsán na účet neznámých rowdies ze Severu ( neboť domácí lidé, jak známo, vyřizují své věci nožem;
což neplatí o peónech, kteří mají za sebou zkušenosti z Nového Mexika ).
Ay, hijos de vacas, cobardes, cojones! dály - li se dřív na Kubě takové věci?
Každý se sám a bez úřadů staral o svou čest, nebylo hádek a rvaček, neboť nikdo nechce být zapíchnut.
A jaká bývala na Kubě spravedlnost! starala se, jak se sluší, o majetek, o práva, o smlouvy nájemní a dědické, a ne o pračky opilců.
Starý pán chmuřil chlupaté obočí, hluboce roztrpčen, a odplivoval hnědé sliny, zatímco Mr. Kettelring, opuchlý a zježený, klepal na stroji.
Ten Holanďan na Haiti žádá znovu o zvýšení úvěru na stavbu cukrovaru -
Mr. Kettelring zvedl krví podlité oči.
' Minule psal, že montéři dokončují lisy;
teď píše, že nemá dosud lisovnu pod střechou. '
Kubánec se zakousl do cigára;
nemá - li teď jiné starosti?
' Někdo by se měl na tu stavbu podívat, ' mručel Mr. Kettelring, a jal se znovu rachotit na stroji.
Starý Kubánec se počal tiše chechtat.
' To je nápad, Kettelringu!
Nechtěl byste si tam zajet? '
Este hombre pokrčil rameny, bylo mu to patrně jedno;
ale Kubánec se zahalil kouřem a přemítal, otřásaje se smíchem.
' Znamenitě, pane, pojedete na Haiti.
Zatím to tady vychladne, a naše záležitosti tam dole potřebují, aby se na ně někdo podíval.
To máme agenturu v Port au Prince, ty věci v Gonaivě a v Samaná - však víte. '
Starý Camagueyno se nesmírně bavil.
To bych rád věděl, co si este hombre počne na Haiti;
to není Kuba, sabe?
Nejspíš se tam uchlastá v rumu, pokud ho černošky nevytřepou z kalhot;
tam lidé zpitomějí tak, že už ani nekradou.
Pravda, bylo by tam třeba šikovného člověka;
daly by se tam dělat peníze - - Kubánec zvážněl.
Haiti, to není Kuba;
tam to ještě nerozkradli Americanos, tam nikdo nevydrží, ne, ten život nevydrží nikdo, leda negr.
Nicméně mohlo by se tam kupovat a prodávat - A tenhle člověk nemá zbytečně mnoho svědomí.
Třeba tam vydrží;
člověk vydrží mnoho, když nemá svědomí.
' Šel bych, ' vycedil roztržitě Mr. Kettelring.
Camagueyno ožil;
máčeje si jakousi hrušku v soli, počal plnými ústy vykládat, jaké informace odtamtud potřebuje.
Pijte, Kettelringu, na vaše zdraví;
a dejte si, člověče, pozor na ženské, jsou celé divé po plavých chlupech.
Hledám pozemky, které se hodí pro třtinu.
Sázím na cukr, Kettelringu, ještě deset let sázím na třtinový cukr, a la salud de usted!
A varujte se kouzelníků, ten dobytek nejsou ani křesťané.
Ano, budeme potřebovat skladiště v Gonaivě.
Posílám vás jako vlastního syna, Kettelringu, a zapřísahám vás, střezte se těch obeahos, těch čarodějů.
To a podplácet úřady, to máte to nejdůležitější.
Starý Kubánec sál ze svého cigára jakousi temnou moudrost.
Raději černošky než mulatky, člověče;
černoška je alespoň zvíře, ale mulatka je ďábel.
Ďábel, povídám.
Dejte pozor na tu agenturu v Port au Prince.
Nezapomeňte vzít s sebou mast na parazity, Kettelringu, a pište mi, co a jak a jaké to tam je se ženskými. "
XXVIII
" Rozumí se, byl jsem se podívat ve skleníku botanického ústavu, abych si udělal představu o tropické vegetaci.
Mohl bych nyní dost podrobně popsat krotony s listy červeně a žlutě žíhanými, tak nádhernými, že by je člověk považoval za jedovaté;
akalyfy s listy míniovými, sametové lupeny anthurií skloněné nad temnými tůněmi, jež nasládle páchnou hnilobou, porosty černého pepře a tvrdé poháry bromelií, z nichž tryskají nepochopitelně růžové nebo neskutečně modré květní klasy;
pandany stojící na špičkách kořenů a ostře ozubené jako pilky, nemluvíc o palmách;
v těch se normální člověk, který nechodí s hlavou zvrácenou nazad jako Gulliver, když se vrátil ze země obrů, vyznat nemůže.
Ale kdybych měl přesně říci, jak si představuju tropickou krajinu, musel bych toto vše nechat stranou a propuknout, jako Rimbaud, v údaje zeměpisně poněkud neurčité.
' Narazil jsem, vězte, na neuvěřitelné Floridy mísící s květy oči pardálí a s lidskými kůžemi duhy napjaté jako uzdy;
viděl jsem kvasit močály, kde obrovští hadi žraní štěnicemi klouzají z křivých stromů s černým zápachem;
chtěl bych ukázat dětem ty zlaté kraje... '
Ano, tak nějak;
ale tuto mokvající džungli by bylo nutno prosekat do běla rozžhavenou sluneční hachettou, vypálit buřeň a zašlapat jiskry bosou tlapou;
nasázet bataty nebo kávovníky a postavit slaměné chýše, a teprve pak ukázat dětem ty zlaté kraje, kde se mísí květy a vůně, lidské pleti a obchodní agenti, ohromní hadi, vývoz a pracovní síly, modrý lesk motýlů a mezinárodní konvence o produkci plodin.
Jaké nesmírné a kypící bastardství, jaká divoká džungle! vězte, že neputuju do žádného ráje, kde bych spočinul ve stínu palem, a přírodo, obejmi mne, zasypej mne nachovým květem a vůní jasmínovou;
bohužel, bohužel, věci pro mne nejsou tak prosté.
Chtěl bych nahlédnout, jaká se to tam vaří pekelná a ostrá omáčka ze slunce, konjunktury, lidských plemen a obchodu, z divočiny a úvěru, ze základních pudů a civilizace;
člověče, ani čert by v tom kotli nechtěl míchat vařečkou.
Rád bych se podíval, co je divočejší, zda Zelený Had, kterému se klanějí černoši, nebo Hospodářské Zákony, kterým se klaníme my;
vím jen, že to dvoje dohromady je prales fantastičtější než přesličkové háje, ve kterých praještěři seděli na vejcích.
Je otázka, bude - li černé kuře, drbající se ve stínu sladkých bramborů, prodáno na trhu či bude - li mu ukousnuta hlava pro usmíření pohněvaného a nejvyššího Hada.
Chtěl bych vidět Zeleného Hada, kterak, stočen v křesle, se usmívá do telefonu a vyřizuje své obchodní záležitosti.
Cože, burza v Amsterodamu je slabá?
Well, zrušíme plantáže na ostrovech Závětrných.
Zelený Had se hněvá, škubaje ocasem ve světových mořích.
A šel jsem se podívat do statistik, abych začichal, z čeho se ta tropická omáčka vaří.
Máte tu, pokud mluvíme o Antilách, všechny myslitelné variace: počínajíc Kubou, kde je jen třetina colorados a dvě třetiny bílých ( což porušuje klasickou tradici otrokářských zemí;
správný poměr je dva barevní na jednoho bílého ), a končíc republikou Haiti, kde v tropickém zoufalství agonizuje hrstka bělochů mezi řvoucími a řehtajícími negry.
Přidejte do toho pro zvýšení chuti syrské lichváře, Číňany a dělníky importované z Indie, Jávy nebo tichomořských ostrovů.
Jaká skvělá myšlenka! importovaný kuli se dá lépe ovládat než domácí pracovní síla;
počkejte, až Zelený Had zkolonizuje Evropu, budou se dělníci převážet ze země do země;
budou líp poslouchat a nebudou se starat o nic než o práci a soulož.
A tato horká omáčka je důkladně posolena solí země.
Každá koloniální moc sem posílá své vybrané vzorky, aby tu důstojně reprezentovaly poslání bílé rasy.
Jdouce do celého světa učte všechny národy, co je to Stát a Obchod;
kamkoli vstoupí vaše noha, založte úřady a obchodní agentury.
Ukažte těm ubohým divochům požehnání civilizace v podobě vzteklých, podrážděných, churavých lidí, kteří se tu cítí ve vyhnanství a počítají dny a peníze, kdy se budou moci vrátit k svým tetičkám a bratrancům.
Musí se jim namluvit, že na jejich bedrech spočívá Důstojnost Státu nebo Prosperita, aby se neuchlastali steskem a leností a vydrželi ještě nějaký čas utloukat své dny prestižními otázkami, klepy a převlékáním zpocených košilí.
Takový Camagueyno si aspoň nenalhával, že zastupuje vyšší zájmy;
byl to poctivý pirát, a proto jsme u něho prodleli s jistou zálibou.
Máme to tedy ve svém horkém kotýlku pořádně namícháno: britské, americké, francouzské, holandské guvernéry, lajtnanty, obchodní zástupce a skladníky;
krásné kreolky a starousedlíky, cosi jako koloniální aristokracii;
odtud můžeme vesele seskakovat po stupních člověčenstva od pletí tříslových, čajových, světle kávových až k bělosti malomocenství.
Budeme mít ve své garderobě sombrera Kubánců a oranžové střevíce mulatů, lesklou nahotu Yorubů a pestré madrasové turbany děvčat z Guadelupu.
A to všechno odevšad dovezeno, smeteno, nastěhováno z celého světa;
báječné haraburdí, ve kterém se lze přehrabovat;
španělské, africké, britské, francouzské tradice ve stavu anachronické výlučnosti nebo groteskní bastardizace.
Jen kolibříci, ropuchy, prales a tabák, nepočítáme - li plevel a nemoce, jsou tady původní.
Ostatní vybujelo na smetišti lidského obchodu.
To tedy jsou ostrovy mé touhy, tak si je představuju;
jak vidíte, nejsem lovec duhových motýlů ani se nevydávám za snílka, který prchá do panenské přírody, aby nah a ověnčen vzýval slunce.
Nic takového.
Říkám - li tomu únik, tedy je to útěk do samého středu věcí, kde se všechno utkává, kde se páří věky ve zvrhlém míšení kultur.
Tady je to ještě orgie a násilnění, tady se páše zisk křečovitě a nadivoko jako smilstvo.
Nechte to být, takto se nám zjevuje lidstvo v pozoruhodném rozkyvu svých lidských... i nelidských možností. "
XXIX
" Ten cukrovar na Haiti si představuju blízko černošské vesnice, zvané na mapách, dejme tomu, Les deux Maries;
pozůstával z několika nedostavěných zdí, žádných strojů a tří set akrů žluté, rozpukané půdy, zarostlé pralesní buření a třtinou čtvrtého ratoonu, tedy pětiletou, bez šťávy a cukru.
Holanďan už před časem moudře zmizel, a Mr. Kettelring se nastěhoval do jeho chýše, když nechal vychytat stonožky.
Byl celkem spokojen;
za zády měl prales, houštinu kaštanovníků, kaklínů a čertových stromů, zpíval mu ptáček keskidý a večer, večer se vyrojili z houští svítící brouci a netopýři kličkovali křivolakým letem nad suše šelestící třtinou;
z vesnice bylo slyšet, jak bubnují a tančí černoši oslavující příchod nového pána.
Mr. Kettelring si oddychl;
tady, namouvěru, není třeba mít jméno, a co se týče paměti, co s ní, co s ní? člověk mžourá žárem nebo ospalostí a nechce se mu putovat v čase po pěšinách vzpomínek.
Jsi tady, a dost: je to taková trvalá, bzučící přítomnost.
Měl by napsat psaní Camagueynovi, jak to tu vypadá, ale je na to líný.
Kolem chaty bují svlačec a hybišky, kasava a banán mafafo;
chlupatá housenka leze po stonku a mravenec pobíhá nahoru a dolů po ohromném listě, jako by tam měl nějaké poslání.
Po nějakou dobu baví člověka dívat se, jak se honí ještěrky po rozestavěné tovární zdi;
ale pak ta ještěrka ustrne a sedí, sedí jako přibitá;
mít po ruce kámen - ta by se mihla jako blesk!
Ale počkej, já ti to pokazím.
Mr. Kettelring přivolává prstem černocha, který se před ním schovává za zdí.
Je to místní starosta, dodavatel pracovních sil, dozorce a vůbec hodnostář.
Co tohle je za pořádek, praví pan Kettelring;
vy bando zlodějů, vy ropuchy, marš stavět továrnu;
přivedeš sem třicet lidí, rozumíš, compris? já vám proženu kulky, vy lenoši!
Tak, a teď se nějaké dva tucty černochů hemží na staveništi a dělají, jako by stavěli;
ještěrky to mají zatrženo a Mr. Kettelring mhouří oči do třesoucího se žáru.
Aspoň se něco děje;
aspoň se mu zdá, že něco dělá;
aspoň se nemusí dívat na nedostavěnou, ohavnou zeď, na které ustrnula ještěrka, jako by nemohla z místa.
Něco se děje, i uteče den, týden, měsíc;
a noc, nu, v noci je palmové víno a spánek, v noci jsou hvězdy, noc se už nějak přečká.
Už kladou krovy, bylo by načase uvážit, k čemu se vlastně staví taková hromská budova.
Mrví se u té stavby pomalu celá vesnice, báby, selata, nahaté děti, slepice, všechno;
aspoň se něco děje.
Ale cukrovar to nebude, nejsou stroje.
Rychle, lenoši, rychle, nevidíte, že tamhle na rohu zase ustrnula na zdi ještěrka, jako by nevěděla, co chce?
Mohla by to být, řekněme, sušírna;
sušírna se vždycky k něčemu hodí.
Občas za ním přijel na mule soused, mladý plantážník, Pierre se jmenoval;
selský syn z Normandie, který chtěl tady nadělat peníze, aby se mohl doma oženit.
Byl vychrtlý a těžkopádný, zmořený boulemi a zimnicí, smrt mu koukala z očí.
Vy Angličané, naříkal: ( neboť považoval Mr. Kettelringa za Brita ), vy umíte poroučet;
ale člověk, který je zvyklý šetřit, se tomu nikdy nenaučí.
Ne, člověk, který šetří, nedovede dělat pána.
Považte si, když ti negři viděli, že sám pracuju těmahle prackama, - pak to už s nimi nebylo k vydržení.
Myslíte, že jim mohu něco poručit?
Smějí se mi do očí a všechno mi dělají naschvál.
- A líní, můj bože!
- Otřásal se nenávistí a odporem.
Letos mně nechali zajít sedm akrů mladých kávovníků - Přece nemohu to vyplet sám, že?
- Byl roztrpčen, div neplakal.
- A když jedu do Port au Prince k těm pánům v bílých střevících, co se jim říká obchodní zástupci, a řeknu jim, mám kávu, mám zázvor, mohu vám dodat muškátové ořechy - Nic prý nepotřebujeme.
Řekněte, Kettelringu, tak nač tam sedí, když nic nepotřebují?
Přece ne proto, aby chytali mouchy?
Dělají, jako bych tam ani nebyl.
A pak řeknou: co vlastně chcete?
Můžeme vám dát tolik a tolik - Směšná cena.
A to jsou i Francouzové, Kettelringu.
Kdyby věděli, co to je, být tady nahoře -
Pierre to těžce polykal, až mu ohryzek přebíhal nahoru a dolů;
škrabal se po celém těle, jak ho svědil červený roztoč.
Vždyť je to peklo, sténal.
Tihle mulati - myslí si, že jsou jako my.
Můj otec byl americký agent, já nejsem žádný negr, nafukuje se takový povaleč.
A člověk se dře - Mám v Havru nevěstu, hodné děvče, je písařka v obchodě;
kdybych to, pane, aspoň mohl všechno tady prodat, aby mně zbylo pár tisíc franků - S hlavou v pěstích vzpomínal Pierre, jak to bývalo u nich doma;
ani si nevšiml, že Mr. Kettelring mu na oplátku nevypravuje žádnou svou vzpomínku;
vzpomínání je sobecké.
Naříkal si na pot a únavu;
poradili mu, aby jedl sloní vši, ořechy stromu kašú, ty prý zahánějí únavu a zbystřují rozum.
Chudák Pierre jich nosil od té doby plné kapsy a žvýkal je ustavičně;
nevěděl, že mimo jiné je to i pohlavní dráždidlo, a vysychal touhou po své nevěstě.
Mimoto se bál černošek, že jsou nemocné, a ošklivil si je, protože nenáviděl negry;
což mu nezničili sedm akrů kávových kultur?
Řekněte, Kettelringu, mumlal horečně, řekněte, vy s nimi spíte?
Já bych nemohl -
Když se jednou deset dní neukázal, jel ho Mr. Kettelring navštívit.
Pierre ležel se zápalem plic a nepoznal ho.
Mon. amant, chlubila se černoška, která byla v jeho chýši, strašná ženština posetá strupy, moi, sa femme, hé? od minulé noci.
A řehtala se, až se jí bimbaly vykojené prsy, a plácala se do boků.
Několik dní nato Pierre zemřel.
Zvláštní, jak se začnou lidé o člověka zajímat, když zemře.
Za dva dny přijeli dva páni zdola, z Port au Prince, a co prý bude s plantážemi po panu Pierrovi.
Přišli navštívit i Mr. Kettelringa.
Seděli u něho, natírali si opruzeniny palmovým olejem a balzámem simarubovým a nadávali na tu celou sviňskou končinu;
tady by se dalo vydělat, kdyby ta černošská chamraď nebyla líná jako štěnice;
jakpak to je tady s pracovními poměry? a co to, Mr. Kettelring, stavíte - cukrovar či co?
Mr. Kettelring mávl pohrdavě rukou.
Cukrovar, tady?
Příliš suchý kraj, pane.
Takhle bavlnu tady pěstovat, to ano.
Abyste věděli, toto bude sušírna na bavlnu.
Oba páni se přestali chvilku natírat a zabíjet komáry na upocených stehnech.
Tak vida, sušírna na bavlnu;
a my bychom zrovna měli zájemce o bavlnu.
Plantážník z Nového Orleansu, ale tam už jsou příliš drahé pracovní síly.
Ti všiví negři tam nahoře už mají odborové organizace, věřil byste tomu?
A kolik je tu orné půdy?
Mr. Kettelring jim líčil tři sta akrů obdělaných pozemků;
on to je sice z největší části prales, ale to je jedno, beztoho se na to nikdo nepůjde podívat.
Ostatně nevěřil v žádného amerického plantážníka;
kdo by se zajímal o bavlnu, a co vůbec s bavlnou?
Založí se Haïtian Cotton Plantation Society a budou se prodávat akcie;
čert vem bavlnu, obchod nepotřebuje žádnou bavlnu;
stačí sušírna s pozemky, aby se mohly vrhnout na trh pěkně tištěné akcie, čímž bude vykonáno záslužné dílo obchodního a politického pronikání.
Na hlavičce akcií bude obrázek šťastných negrů s perspektivním pohledem na novou sušírnu v pozadí.
Chudák pan Pierre;
jeho kávovníky teď zarostou plevelí nadobro.
Bůh ví, rád bych popsal něco jiného, květ frangipánů, květ marhaníků nebo skvělost křídel motýlích;
proč vlastně se obestavuju tou strašnou zdí ze žlutých a blátivých cihel?
Kam jsem se to dostal, tohle je mi pěkná tropická krajina!
Mohl bych sestoupit do své zahrady a potěšit se kvetoucími zvonky a jitřním chladem křovin;
místo toho mhouřím v poledním žáru oči na žlutou zeď sušírny, vroubenou banánovými slupkami, výkaly a hnijícími košťály, a nemohu zapřít své hluboké uspokojení: tak, konečně jsme tady, dost daleko, abychom se opřeli lokty o kolena a lelkovali.
Tedy takhle to vypadá, a toto je skutečnost: tato sluncem vypečená, dlouhá, špinavě žlutá zeď.
A to jsme, chválabohu, unikli až na druhý konec světa.
Tam tedy jsme nechali Mr. Kettelringa;
sedí před svou chýší, žvýká prasečí švestky a pohlíží zachmuřeně na ještěrky bez hnutí utkvělé na zdi sušírny.
Přišel ohromný negr z Port au Prince a nesl na hlavě dopis.
To píše starý Camagueyno, muy amigo mio a tak dále;
zkrátka si mnul ruce, že právě prodal tři sta šedesát akrů bavlníkových plantáží u Deux Maries včetně se zařízenou čistírnou a sušírnou bavlny.
Ta jistá záležitost, psal Kubánec, není ještě vyřízena;
politické kruhy útočí na úřady, že tu aféru dosud nevyšetřily.
Nechtěl by se seňor Kettelring podívat na nějaký čas do Gonaivy?
Kettelringovi to bylo jedno;
nechal stát nedostavěné krovy a podíval se na nějaký čas do Gonaivy, z Gonaivy pro mne za mne do San Dominga, potom třeba na Puerto Rico, a pak už to šlo rychleji, od ostrova k ostrovu, na tolik míst, že už se nepodobaly skutečnosti. "
XXX
" Podávám vám jen náčrt příběhu Případu X, ba ani náčrt to není;
nedovedl bych souvisle vypravovat, co se s ním dálo rok za rokem.
Ostatně jeho život se neskládal z událostí;
k událostem je třeba vůle nebo aspoň něčeho, co není lhostejnost;
ale ztrativ paměť, ztratil Případ X nepochybně i většinu zájmů, jež hýbají lidmi.
Vy nemáte ponětí, jaká čilá síla je naše paměť;
díváme se na svět očima dřívějších zkušeností, pozdravujeme věci jako staré známé a naše pozornost je vedena tím, co ji upoutalo kdysi;
většina našich vztahů ke všemu, co nás obklopuje, je navázána jemnýma a neviditelnýma rukama vzpomínek.
Člověk bez paměti by byl člověkem beze vztahů;
obstupuje ho cizota, a hluk, který k němu zaléhá, neobsahuje žádných odpovědí.
A přece si představujeme pana Kettelringa, jak putuje z místa na místo, jako by něco hledal.
Ať nás to neklame;
nemá dost zájmu, aby za něčím šel, a kdyby byl ponechán sám sobě, snad by zůstal trvale sedět u té znovu se pukající zdi v Deux Maries, hledě na úprk a utkvění ještěrek.
Jenže přijal obchodní zájmy kubánského dona za své a je jimi posunován.
Všude je nějaký schod nebo pařez, kde se může usadit;
sleduje cestu krůpěje potu, která mu stéká po zádech, naslouchá suchému šustění palem nebo lebbekových lusků a mírně se baví tím, že nazírá, jak se hýbají líní lidé.
Je to jako kaleidoskop, a on jím točí, aby se pohybovali rychleji.
Nu tak, nu tak, vy negři, hněte sebou, aby se něco dělo, aby se mi něco míhalo před očima;
nakládejte na loď kokosové ořechy, noste koše na hlavách, válejte sudy s pimentovým rumem;
trochu rychleji, abych vám nenasypal pepře do zadnice.
Na vodě přístavu kreslí olej a špína duhové pásy, duhová kola;
jaký krásný rozklad, jaká světélkující mršina!
A hněte sebou, černá prasata, hybaj do té třtiny, ať se to vlní, ať se čeří to šelestící pole, ať se to zablýská nahými bedry v ryšavém palachu.
A přitom, zvláštní věc: aniž se o to staral, konaje vše to, jen aby něčím vyplnil svou lenost a nehybnost, je pravděpodobně provázen tím, čemu se v obchodě říká úspěch;
lidé se bojí jeho lhostejných očí, jeho rozkazy jsou určité a neodmluvné, jeho zprávy posílané Camagueynovi jsou vzorem obchodní spolehlivosti.
Poroučí, jako by tomu byl odjakživa zvyklý, a pohání lidi způsobem, kterému se podrobují s temným a bezmocným vztekem.
Kdyby bylo vidět, že ho toto panování těší a že požívá sebe sama ve své moci a povýšenosti, bylo by to, bůhví, snesitelnější;
ale jen strach a nenávist se ukládá na tato široká, lhostejná ramena, stále připravená jakoby k pokrčení.
Ztrhněte si pupek, nebo táhněte, co je mi po vás.
Ale docela dole, docela pode vším se tetelí malinký a bolestný podiv, takové věčné trnutí.
Snad i já jsem nosil břemena nebo vesloval ve člunu, drbal si hřbet a jedl ve stínu špinavou placku;
možná že jsem byl upocený skladník, běhající s listinami v rukou, nebo jsem měl bílé breeches a panama jako teď a dohlížel na lidi, aby se náležitě uřítili pro nějakého jiného Kubánce.
To všechno je stejně daleko a stejně neskutečné;
lze se na to dívat jako obráceným dalekohledem - tak daleko je to a tak směšné na pohled: jak se všichni pachtí, nosiči, písaři, skladníci a páni v bílých střevících, hrající tenis za sítí -
Nebo přijdou všelijací páni, Camagueynovi jednatelé a zástupci, plantážníci zatížení hypotékami, ředitelé cukrovarů, malí a hřmotní farmáři;
hallo, Mr. Kettelring, má paní by si považovala za čest vás poznat, a Mr. Kettelring, což takhle jít na sklenku cocktailu - Za chvíli se zakoktávají před lhostejnýma očima pana Kettelringa: prý neúroda, špatný odbyt, ti zloději mulati a podobně.
Mr. Kettelring je ani nenechá domluvit, nudí ho to;
uděláte to tak a tak, pane, přineste mi výkazy, podívám se sám.
Ti lidé před ním přešlapují, poníženě se potí a křečovitě, bolestně nenávidí toho milostpána, který jim bez dlouhých řečí ve jménu Kubáncově klade nůž na krk;
a zatím Mr. Kettelring v sobě zkoumá takovou divnou a nepokojnou možnost.
Třeba toto je mé bývalé, mé pravé já.
Snad jsem býval otrokář s bičem, plantážník nebo co, člověk vládnoucí majetkem, a tedy i lidmi;
jak bych jim mohl takto poroučet, kdyby to nebylo ve mně?
Snad se to tady uvnitř ozve hlasitěji, budu - li to zkoušet na druhých;
třeba to jednou ve mně zabolí, když někomu zasadím ránu, a poznám najednou, to že jsem býval já.
Nehledíme - li k zevním dějům, probíhá jeho život dvojím pásmem, nudou a opojením, a není nic víc, není nic jiného;
jen nuda přebíhá v opojení a opojení v nudu.
Nuda, jež je ta nejstrašnější, ta nejšerednější prozaičnost;
nuda, která se téměř uspokojeně pase na všem, co je ohavné a jednotvárné, pusté a beznadějné, které neujde žádný smrad a chátrání, jež sleduje cestu štěnice, tání hniloby, plíživé trhliny ve stropě nebo marnost a hnusnost života.
A opojení.
Ať je to opojení rumem, nudou, rozkoší, nebo horkem, jen když se všechno změte, nechať přecházejí smysly, nechať námi vládne zběsilé nadšení;
ať to nabereme všechno najednou, všechno najednou do úst a do rukou, abychom to mohli hltavě žrát a vymačkat všechnu šťávu, až nám poteče po bradě, prsy a ovoce, chladivé listí a řeřavý oheň;
když nic nemá hranic, nemáme jich ani my, a vše, co se hýbe, hýbe se v nás;
v nás houpání palem a boků, v nás sluneční mžitky a věčný pláč vody;
z cesty, udělejte místo pro člověka, který je tak veliký a opilý, že v něm je všechno.
I hvězdy, i šumění korun, i otevřená vrata noci.
Jaké jsou to krajiny, kreslené opojením nebo nudou;
krajiny utkvělé z mrtvého sucha nebo hnilobného mokvání, z much, zápachu, lepkavé špíny a rozkladu, nebo zase krajiny kolotající, nakupené ze sluncí, říje, vůní a palčivých chutí, dusných květů, vody a závrati.
Poslyšte, nudou a opojením se dá obepsat pořádné peklo se vším všudy, tak rozsáhlé, že v něm je i ráj;
ráj se vším svým úžasem a oslněním, se všemi rozkošemi, ale to je to nejhlubší peklo, neboť právě odtamtud stoupá hnus a znudění. "
XXXI
" Řekněme nazdařbůh:
Haiti, Puerto Rico, Barbuda, Guadelup, Barbados, Tobago, Curacao, Trinidad.
Holandští agenti, britská koloniální elita, námořní důstojníci ze Států, skeptická a nepořádná byrokracie francouzská;
a všude kreolové štěbetající v patois, negři, filles de couleur, mnoho lidí surových, víc nešťastných, a nejvíc těch, kteří se jakžtakž snaží uchovat důstojnost ohrožovanou pitím, svěděním a pohlavními mezaliancemi.
Případ X, pokud to šlo, dával přednost vyšlapaným cestám;
přesto snad byly týdny a měsíce, kdy mu bylo žít pod slaměnou střechou, v chýši postavené na břevnech jako holubník, aby měl pokoj od krabů a stonožek, na kraji pralesa praštícího větrem nebo dýmajícího v dusném lijáku;
zde trůnil na dřevěných schůdkách, nechával si z chodidel vypichovat písečné vši a dohlížel, aby opět pár set akrů bývalé přírody bylo připraveno nést dřeň a plod byliny zvané Prosperita.
Tu nastěhuje se požehnání do tohoto kraje, záležející v tom, že negři budou muset pracovat víc než dosud, ale zůstanou stejně bídní;
zato v nějaké jiné části světa se přestane sedlákům vyplácet dřeň a plod jejich polí.
To je běh věcí, a panu Kettelringovi je to jedno;
když třtina, tedy třtina;
ať bouchají sekery, piští komáři a hýkají černoši, - nakonec se to vše pěkně procedí a uhladí v klapání psacích strojů.
Ne, to nejsou psací stroje, to jsou žáby, to jsou cikády, to pták tluče zobanem do stromu.
Ne, to není pták ani chrastění stébel, to jsou spíš psací stroje;
a Mr. Kettelring sedí na zemi a klepe prstem do zrezavělého psacího stroje.
Jen obchodní dopis Kubánci, nic víc;
ale ten ničemný stroj je tak sežrán vlhkostí a rzí - - Kettelringovi se jaksi ulevilo.
Co dělat, tento dopis už nebude napsán;
dobrá, tedy se vracím.
Tedy se vrací na Kubu, zaslouživ se o výnos třtiny na Ostrovech;
vrací se na bachraté lodi naložené vanilkou, pimentem a kakaem, muškátovým květem a mandarínky, angosturou a zázvorem, na lodi plné vůní, rozšafné jako krám s koloniálním zbožím;
je to holandská loď batolící se od přístavu k přístavu jako povídavá tetka, která se zastaví před každým krámem a má mnoho řečí.
Žádný spěch, pane, ruce do kapes a koukat.
Nač?
Inu, na vodu, na moře, na sluneční cestu, která je na něm psána;
nebo na ostrovy s modrými stíny, na oblaka zlatě vroubená, na létací ryby, jak rozstřikují třpytnou vodu.
Nebo večer na hvězdy;
to přijde břichatý kapitán, nabídne tlusté cigáro a také toho mnoho nenamluví.
Koneckonců docela by stačilo zůstat nějakým panem Kettelringem.
Stále je na obzoru nějaká bouřka, v noci to prošlehává širokými, červenými blesky za závojem dešťů;
nebo začne světélkovat moře v bledých a modravých pruzích, které se rozbíhají a náhle se rozplynou;
a dole, v té černé a šplouchající vodě, pořád něco fosforeskuje svým vlastním světlem.
Pan Kettelring se opírá o zábradlí a je pln něčeho, co není ani nuda, ani opojení.
Ano, to jediné je jisto: že kdysi už právě tak plul a cítil se takto šťasten a bez tíhy.
Teď to v sobě ukládá, aby na to už nezapomněl.
Na tuto touhu rozpřáhnout ruce.
Na ten nesmírný pocit lásky, volnosti nebo čeho.
Camagueyno jej přivítal s otevřenou náručí;
starý pirát dovedl být uznalý, když se mu vracel koráb naložený dobrou kořistí.
Už nesedí s Mr. Kettelringem v kanceláři, ale ve stinném pokoji, u stolu pokrytého damaškem, anglickým sklem a konvicemi s těžkými stříbrnými hlavami, nalévá mu černé víno - a patrně z úcty - se namáhá s ním mluvit anglicky.
Pokoj se otvírá lehkými oblouky a sloupky do patia vyloženého majolikou;
uprostřed zurčí fontána mezi palmičkami a myrtami ve fajánsových květináčích jako někde v Seville.
Seňor Kettelring je nyní vzácný host, můj dům patří vám, praví Kubánec se starou španělskou velkolepostí a vyptává se na jeho cesty a návrat, jako by to byly toulky vznešeného muže jen tak pro zábavu.
Mr. Kettelring nemá ovšem dost tradice pro tyto okolky a mluví business;
tam to vypadá tak, onen dlužník je špatný, podnik tam a tam by mohl mít budoucnost a stojí za investice.
Camagueyno kývá hlavou, very well, sir, o tom ještě budeme mluvit, a mává rukou;
ale, ale to má dost času.
Hodně zestárl, je důstojnější a pošetilejší, než býval;
huňaté obočí mu jezdí nahoru a dolů po čele, a na vaše zdraví, drahý Kettelringu, na vaše zdraví.
Pochechtává se vzrušeně.
' A co ženské, jaké to tam je se ženskými? '
Kettelring se podivil.
' Děkuju za optání, ještě to ušlo.
Co se týče pozemků na Trinidadu, je to zatracený močál;
ale kdyby se to odvodnilo - '
' Je to pravda, ' sípěl Kubánec, ' je to pravda, že na Haiti jsou černošky jako zběsilé, když - když jsou ty jejich pohanské fiestas?
He? '
' Je, ' řekl Mr. Kettelring.
' Nadobro divé, pane.
Ale nejlepší chabines jsou na Guadelupu. '
Camagueyno se k němu naklonil.
' A co Indky, jaké jsou Indky?
Jsou muy lascivas?
Prý mají - takové tajné nauky, je to pravda?
Musíte mně všechno povídat, drahý Kettelringu. '
Do pokoje vešla dívka v bílých šatech.
Kubánec vstal, obočí nespokojeně zvednuto div ne až k vlasům.
' To je má dcera Maria Dolores, Mary;
studovala totiž na univerzitě ve Státech. '
Bylo to, jako by ji chtěl omluvit;
španělské děvče přece nevkročí do pokoje, kde je cizí caballero.
Jenže Mary už podává po americku ruku.
' How do you do, Mr. Kettelring? '
Tváří se kostnatější a hranatější, než je, chce vypadat anglicky;
přitom bledě olivová a černá jako smola, srostlé obočí a pod nosem chmýří, pravá a dobrá Kubánka.
' Well, Mary, ' povídá Camagueyno na znamení, že by mohla jít;
ale Mary je americké a samostatné děvče, sedne si s nohama zkříženýma a pálí do Mr. Kettelringa otázku za otázkou.
Jak to vypadá na Ostrovech.
Co se sociálními poměry černochů.
Jak žijí, co děti, co zdravotní poměry.
Mr. Kettelring se tiše baví její školní horlivostí, zatímco Camagueyno zvedá pohoršeně obočí jako dvě ohromné chlupaté housenky.
A Mr. Kettelring lhal jako školní učebnice:
Blažené ostrovy, Miss Mary, hotový ráj;
samý panenský prales s kolibříky fufu, sama od sebe tam roste vanilka, jen ji trhat;
a co se týče černochů, tedy nelze si stěžovat, radují se jako děti...
Americké děvče poslouchá, kolena objata, a nespouští oči z tohoto muže, který se vrací přímo z ráje. "
XXXII
" Večer se Camagueyno brzy omluvil, sužován bolestmi žlučníku;
vypadal opravdu bídně a oči mu hluboko zapadly bolestí.
Pan Kettelring si šel vykouřit cigáro do zahrady;
vonělo to v ní muškátem, akáciemi a volkamerií, a veliké můry drnčely jako opilé.
Na majolikovém sedátku sedí bílé děvče a pootevřenými ústy vdechuje ten nesnesitelně sladký vzduch.
Pan Kettelring se vyhnul uctivým obloukem, ví, co se sluší.
A najednou letí cigáro do houštiny oleandrů.
' Seňorita, ' řekl Kettelring rychle a skoro drsně, ' stydím se;
já jsem vám lhal, je to peklo tam dole, a nenechte si namluvit, že tam člověk může zůstat člověkem. '
' A vy se tam vrátíte, ' řekla tiše;
to noc tak tlumí hlasy.
' Ano.
Kam jinam bych šel? '
Udělala mu místo vedle sebe.
' Snad víte, že nejsem... nikde doma.
Nemám, kam bych se vrátil, leda tam. '
Mávl rukou.
' Je mi líto, že jsem vám pokazil představu o ráji.
Ale ne, není to tak zlé. '
Hledal něco krásného.
' Jednou jsem viděl motýla Morpho;
na krok přede mnou stříhal těmi modrými křídly, to vám byla krása - Seděl na hnijící kryse, plné červů. '
Univerzitní dívka se přísně narovnala.
' Mr. Kettelring -
' Nejsem žádný.
Mr. Kettelring.
Nač, nač pořád něco lhát.
Nejsem nikdo.
Já myslím, že člověk, který nemá jména, nemá ani duši.
Proto jsem tam vydržel, sabe? '
A najednou to není univerzitní dívka, ale malá Kubánka, která lítostivě mžiká dlouhými řasami.
Ay de mí, co mu říci, co mu říci pěkného?
Nejraději utéci domů, neboť je tak divný;
pokřižovat se a vstát - Ne, to americké děvče nemůže udělat, americké děvče mu bude kamarádkou;
studovali jsme přece psychologii, můžeme mu pomoci, aby hledal ztracenou paměť a vybavil potlačené představy;
nutno předem získat jeho důvěru - Americké děvče ho bere kamarádsky za ruku.
' Mr. Kettelring - nebo ne, jak vám mám říkat? '
' Nevím.
Já jsem ten člověk. '
Tiskne mu ruku, aby ho vedla.
' Zkuste, zkuste myslet na své dětství.
Na něco si musíte vzpomenout - aspoň na maminku, ano? že si vzpomínáte? '
' Jednou... jsem měl horečku.
To bylo na Barbudě.
Taková stará černoška mi dávala obklady z černého pepře vařeného s pimentem.
Vzala mi hlavu na klín a hledala mně vši.
Měla dlaň svraštělou jako opice.
Tehdy jsem měl pocit, že je to jako maminka. '
Malá Kubánka mu chce vyrvat prsty, - má tak palčivou ruku;
ale to by snad nebylo slušné, to je hrozné, jak je člověk v takových věcech nejistý.
' Tedy se přece jen pamatujete na maminku! '
' Ne, nevím.
Myslím, že jsem žádnou neměl. '
Americká dívka je pevně odhodlána mu pomoci.
' Musíte se trochu namáhat.
Vzpomeňte si na něco, když jste byl chlapec.
Na nějakou hru, na kamarády, na sebemenší příhodu - '
Kroutil nejistě hlavou.
' Nevím. '
' Něco přec, ' naléhala, ' dítě má tak silné dojmy! '
Snažil se vyhovět.
' Vždycky, když jsem se díval na obzor, jsem si představoval, že za ním musí být něco krásného.
To je takový dětský pocit, že? '
' To jste si představoval doma? '
' Ne, tady na ostrovech.
Ale přitom jsem si připadal... jako chlapec. '
Drží se jí za ruku a odvažuje se dál.
' Poslyšte, já jsem... ukradl míč. '
' Jaký míč? '
'... Dětský, ' mumlal zmateně.
' To bylo v Port of Spain, u přístavu.
Zakutálel se mi pod nohy...
Červený a zelený míček.
Musel jsem jednou, jako dítě, takový mít.
Od té doby jej vozím s sebou - '
Slzy jí vstouply do očí;
bože, jak jsem hloupá!
' Tak vidíte, pane... pane Kettelringu, ' vydechla vzrušeně, ' půjde to, uvidíte - Zavřete oči a přemýšlejte, ano?
Hrozně silně vzpomínejte - ale to musíte zavřít oči, abyste se soustředil! '
Zavřel poslušně oči a seděl bez hnutí, jako by i to mu bylo nařízeno.
A je ticho, je slyšet jen vrčení opilých můr a zdálky zavýsknutí mulatky.
' Vzpomínáte? '
' Ano. '
Malá Kubánka, tajíc dech, se naklání k jeho obličeji.
Jak je divný, jak vypadá přísně s těma zavřenýma očima;
zmučený a hrozný - Najednou se jeho tvář uvolnila.
' Vzpomněl jste si na něco? '
Vydechl hlubokou úlevou.
' Tady je tak krásně! '
Musela zápasit s nesmyslným dojetím;
a přece to z ní vyhrklo, ačkoliv právě to nechtěla říci:
' Tady... to není peklo? '
' To není peklo, ' šeptal.
Bál se pohnout rukou nebo otevřít oči.
' Mně je to tak nové.
Rozumíte, já jsem je neměl rád. '
Bůh suď, kdo toto dřív pochopil, zda americká dívka nebo malá a černá Kubánka;
ale vytrhla mu ruku a cítila v tváři vlnu horka.
Ještě štěstí, že je tak tma.
' Měl jste... předtím někoho rád? '
Bože, jaká tma!
Krčí těžkými rameny.
' To byste si snad musel pamatovat! '
To říká americká dívka, neboť Kubánka ví, že není vhodno takto mluvit s cizím mužem.
Ale i velká americká studentka je zmatena;
tam nahoře, v dívčí koleji, se přece debatovalo o všem;
i s mládenci se mohlo mluvit otevřeně o čemkoliv - Bůh ví, proč je to tady najednou tak těžké.
Chladí si tváře hřbetem rukou a kouše se do rtů.
' Mr. Kettelring? '
' Ano? '
' Jistě jste měl rád nějakou ženu.
Vzpomeňte si. '
Mlčel, opřen o kolena.
Teď je to zase malá Kubánka, která tak nepokojně mžiká dlouhými řasami.
' Nikdy, ' řekl pomalu, ' jsem nezažil to, co teď.
To vím, to vím naprosto. '
Malé Kubánce se zatajil dech, to jí tak zabouchalo srdce, to se jí tak zachvěla kolena;
tedy takové to je, milosrdný Bože, a je to tak krásné, že by se člověk dal do pláče.
Ale americký mozek popadl tu větičku a honem ji zpřevracel.
Ano, je to tak, a já jsem to hned poznala, hnedle, jak řekl:
Seňorita, já jsem vám lhal.
' Já jsem tak ráda, ' povídá a zuby jí trochu drkotají, ' že - ' ( Co vlastně? ) ' - že se vám tady líbí. '
( Ne, to není to, ale to už je jedno. )
' Já mám tak ráda tu zahradu, bývám tu každý večer - ' ( Bože, to jsem to hloupě řekla! )
Americké děvče se snaží nabýt vrchu.
' Hleďte, Mr. Kettelring, pomohu vám vzpomínat, chcete?
To musí být hrozné, když si člověk nemůže vzpomenout, kdo je. '
Mr. Kettelring sebou trhl, jako by byl udeřen.
' Já míním, ' hledí to honem napravit americké děvce, ' že bych byla tak šťastna, kdybych vám mohla pomoci!
Prosím - ' Dotkla se prstem jeho rukávu.
( Jen kousíček flirtu, než půjdu!
Jen aby se mi pěkně šlo domů! )
Vstal.
' Prosím za prominutí.
Doprovodím. vás. '
Stála před ním tak blízko, jako by ho držela za obě ruce.
' Slibte mi, že budete vzpomínat! '
Usmál se.
V tu chvíli se jí zdál tak krásný, že div nekřičela štěstím.
Vyklání se z okna do té vonné noci;
o patro výše žhne na balkóně řeřavý oheň cigára.
' Halló, Mr. Kettelring! '
' Ano? '
' Vy nespíte? '
' Ne. '
' Já také ne, ' sděluje blaženě a vyklání se nahými rameny do noci.
Vezmi, pohlaď, sevři mi ramena, tady jsem;
sáhni, sáhni tuto, jak mi buchá srdce.
Ne, já se nedívám, neodvážím se;
hle, i cigáro hodím do tmy, aby nebylo vidět, jak mi jektají zuby.
Damn, Mary, nehlaďte si ta ramena, vždyť to je, jako bych je hladil já.
... Já vím, já to cítím.
Máte tak palčivé ruce, jako by ležely na slunci.
Co to, že se mi tak třesou prsty?
A přece jsem klidná, docela klidná.
Já jsem věděla, že to přijde.
Kdyže jsem to poznala?
Nemusíte všechno vědět.
Hned jak jsem přišla do pokoje a vy jste vstal - Takový veliký, a neví ani, čí je.
Muž nahoře na balkóně vzdychl.
Oh, Mr. Kettelring, please, nebuďte hloupý;
to přece je na vás to nejkrásnější.
Člověk by vás vzal za ruku a řekl:
Dear lil ' boy, čípak jste?
Byla bych vás na místě políbila či co.
Mateřský instinkt, myslím.
Děkuju uctivě.
Ne, nevěřte tomu.
Já jsem se vás bála.
Je to takové tajemné a hrozné - jako byste byl zakuklený.
Naprosto vzrušující.
Málem bych byla utekla, když jste na mne v zahradě promluvil;
to vám byl strach!
Beg your pardon, já jsem vlastně nechtěl -
Ale já jsem chtěla, abyste přišel;
to jste nevěděl?
To je tak hloupé, tyhle španělské zvyky, že člověk s vámi nemůže sedět u oběda.
Musí to setkání skoro ukrást... a hned je to takové divné;
tluče mu srdce, jako by to byl hřích či co.
Haló, jste ještě tam?
Ano, tady jsem, tady.
Nedívejte se, nebo skočím dolů, Maria Dolores.
Honem si zakrývá ramena hedvábným šálem s třásněmi;
teď je to zase černá Kubánka, která sladce mžiká dlouhými řasami do té tmy a nemyslí na nic, jen čeká.
Rozumíte, tam se potká tak málo bílých žen, tam dole;
vy nevíte, jaký je to zázrak, mít najednou ten strašný a krásný pocit úcty.
Tu touhu pokleknout a ani se neodvážit zvednout oči.
Ay, seňorita, co bych udělal, abyste mi darovala svůj šáteček.
Padl bych na kolena a byl bych do smrti šťasten.
Kubánské dívce září oči a pomalu, pomalu jí klouže mantón z jednoho ramene;
jen malý proužek matné paže, ale je to víc, než co kdy - Asi ji ovál křídlem netopýr ve svém křivolakém letu;
zachvěla se, zkřížila ruce na prsou, a je pryč.
A pak, ano, už bude svítat, v zahradě zatikal boží ptáček ještě ze spánku;
americká studentka jde tiše, opatrně k oknu a dívá se k balkónu, - ano, i teď tam řeřaví rudý ohýnek cigára, stojí tam bez hnutí ten člověk a svírá rukama zábradlí;
a děvče zavzdychlo, neboť štěstí bolí.
Pak ještě dlouho seděla na kraji postele a vytrženě se usmívala nad svýma bílýma, oblýma nohama. "
XXXIII
" Nedovedu si to vymyslit jinak:
Celý den ho neviděla, bylo to jako z udělání;
Camagueyno ho odvlekl do kanceláře a někam na oběd.
Roztržitě referoval co a jak;
tentokrát se ho musel Kubánec vyptávat, aby mluvil business, a to ještě pletl páté přes deváté a Barbudu s Trinidadem.
Kubánec na něho upíral zapadlé, zkoumavé oči a pochechtával se, třebaže byl mučen bolestmi.
Večeřeli opět sami dva;
Kubánec byl celý žlutý utrpením, ale neměl se k tomu, aby vstal, a pořád jen doléval rumu, pijte, Kettelringu, u čerta, pijte přec! tedy jak je to s cukrem na Haiti?
Kettelring dnes nemá tu paměť jako jindy, vázne a koktá - Tak pijte, člověče!
Nakonec Kettelring vstal, dávaje pozor, aby nevrávoral.
' Jdu do zahrady, pane.
Bolí mne hlava. '
Camagueyno zvedl obočí.
' Do zahrady?
Jak je libo. '
Znovu ten velkolepý posunek, jako by všechno náleželo vzácnému hosti.
' Mimochodem, Kettelringu, co dělá vaše paměť? '
' Má paměť, pane? '
Kubánec zúžil oči.
' Víte už aspoň - kdo vlastně jste? '
Kettelring se prudce obrátil.
' Myslím, pane, že jsem dost dobře znám... jako pan Kettelring. '
' Pravda, ' mumlal Kubánec a díval se zamyšleně na své cigáro.
' Hloupé, že ani nemůžete vědět, nejste - li... řekněme... už dávno někde ženat, že ano? '
S námahou vstával a tiskl si ruku k játrům.
' Dobrou noc, pane Kettelringu, přeju vám dobrou noc. '
Kettelring, přece jen trochu vrávoral, když sestupoval do zahrady.
Čekala ho tam bledá, rozechvěná dívka, zahalená v šále;
- za ní ve stínu stála ta stará mexická Indiánka s očima starostlivě a lidsky mrkajícíma.
Aha, dueňa, pochopil pan Kettelring, ale jinak mu všechno vířilo před očima: ohromné stíny, růžová záplava kvetoucích coralit, nesmírná vůně a děvče ve zřaseném šálu.
Vzala ho v podpaží a vlekla ho do hloubi zahrady.
' Představte si, ' jektala rozčileně, ' chtěli mně zakázat, abych sem šla! '
Byla tím bezmezně uražena jako americká dívka, ale ty zaťaté pěstě, to je Kubánka.
' Budu dělat, co chci, ' hrozila plamenně, ale nebylo to pravda.
Toto aspoň nechtěla udělat, to udělat nemínila: že v nejhlubším stínu, ve stínu hybiškovém na zem letí šál a ona visí na krku toho muže, jenž vrávorá zoufalstvím;
zvedá k němu tvář, ústa bolestně otevřena žádostí polibku.
' Seňorita, India, ' mumlá varovně muž a svírá ji rukou, ale ona jen potřásla hlavou;
nastavuje mu ústa, vlahý stín úst, aby ji vypil;
ztuhlá, bez sebe, s očima v sloup.
Náhle se mu zlomila v náručí, vyčerpaná, s rukama kleslýma.
Pustil ji;
kolísala s tváří v dlaních, bezbranná, podrobená.
Zvedl šál a složil jej na její ramena.
' Mary, ' řekl, ' teď půjdete domů;
a já - se vrátím.
Už ne jako Kettelring, ale jako ten, kdo bude mít právo si přijít pro vás.
Rozuměla jste? '
Stála s hlavou skloněnou.
' Vemte mne s sebou - hned, hned teď! '
Vzal ji za rameno.
' Jděte domů.
Bůh ví, oč mně je to těžší než vám. '
Nechala se vést, jen když cítila tu těžkou, horkou ruku na rameni.
Z houští vystoupil dlouhý peón.
' Va adentro, seňorita, ' kázal chraptivě.
' Pronto! '
Obrátila se tváří ke Kettelringovi;
oči jí zářily bůhví čím.
' Adios, ' řekla tiše a podala mu ruku.
' Vrátím se, Mary, ' mručel zoufale este hombre žmole její prsty.
Rychle se sklonila a políbila mu vlhkými rty hřbet ruky;
byl by vykřikl hrůzou a láskou.
' Va, va, seňorita, ' chraptěl peón a ustoupil.
Přitiskla tu ruku silně k svému srdci a nastavila tvář.
' Adios, ' vydechla a políbila ho ústy a tváří plnou slz.
Stará India ji vzala kolem pasu.
' Ay, ay, seňorita, va a la casa, va a la casa. '
Nechala se odvést jako nevidomá, vláčejíc třepení šály po zemi.
Kettelring stál bez hnutí, jako černý kůl, a mačkal v ruce malý, krajkový, pronikavě vonící šáteček.
' Va, seňor, ' bručel vaquero téměř chlácholivě.
' Kde je Camagueyno? '
' Čeká na vás, pane. '
Peón škrtl o kalhoty sirku, aby zapálil Kettelringovi doutník.
' Tudy, pane. '
Starý Kubánec seděl u stolu a počítal peníze.
Mr. Kettelring se na něj chvíli díval a pak se zašklebil.
' To je pro mne, že? '
Camagueyno zvedl oči.
' To je pro vás, Kettelringu. '
' Mzda nebo podíl ze zisku? '
' Oboje.
Můžete si to přepočítat. '
Kettelring nacpal peníze do kapsy.
' Ale abyste věděl, Camagueyno, ' řekl co nejzřetelněji, ' já si pro ni přijdu. '
Kubánec bubnoval prsty na stůl.
' Bohužel, v papírech Kettelringových je napsáno, že je ženat.
Co dělat. '
' Kettelring se už nevrátí, ' děl este hombre pomalu.
Camagueyno na něj pobaveně zamrkal.
' Inu, pravda, osobní papíry se dostanou koupit ne draho, že?
Za pár dolarů - '
Este hombre si sedl bez pozvání a nalil si;
byl nyní střízliv jako nikdy.
' Dejme tomu, Camagueyno.
Dejme tomu, že by to jinak nešlo.
Ale velmi dobrý majetek by byl jako velmi dobré jméno, nemyslíte? '
Kubánec potřásl hlavou.
' U nás na Kubě platí dobré jméno příliš mnoho. '
' Kolik asi? '
Kubánec se smál.
' Ech, Kettelringu - smím vám tak ještě říkat?
- ' vy přece víte sám, kolik tak zhruba dělá můj majetek. '
Kettelring hvízdl.
' Mluvte rozumně, Camagueyno.
Tolik přece nemohu vydělat za celý život. '
' Pravdaže ne, ' souhlasil Kubánec a chechtal se.
' Teď už nejsou a nebudou ty časy. '
Kettelring si znovu nalil a přemýšlel.
' To je pravda, pane.
Ale kdyby se stalo, že by se váš majetek za pár let důkladně ztenčil, - pak by bylo lehčí jej dohonit, že? '
Oba se na sebe upřeně dívali.
Tak, teď jsou karty na stole.
' Dejme tomu, Camagueyno, že někdo zná skrz naskrz vaše obchody a smlouvy, - s tím se dá ledacos pořídit. '
Kubánec sáhl po lahvici s aguardiente, nedbaje svých jater.
' Bez peněz, ' řekl, ' se nedá dělat nic. '
Kettelring ukázal na svou kapsu.
' Tohle mně pro začátek stačí, pane. '
Camagueyno se smál, ukazuje dlouhé, žluté zuby;
ale jeho oči byly zúženy ve zlé a hluboké střílny.
' Přeju vám mnoho zdaru, Kettelringu.
Dal jsem vám hromadu peněz, že?
Nu, co dělat.
A la salud! '
Kettelring vstal.
' Já se vrátím, Camagueyno.
' Adios, muy seňor mio. '
Camagueyno se ukláněl po starém kubánském způsobu, když doprovázel vzácného hosta až ke dveřím.
' Dobrou noc, pane, dobrou noc. '
Dlouhý peón zabouchl za Kettelringem mřížemi.
' Dobrou noc, pane. '
A Případ X odchází mezi kvetoucími ploty bougainvilleí po cestě, která se bělá ve hvězdné noci, podobna Mléčné dráze ".
XXXIV
" Teď už to není ten netečný člověk, před jehož lhostejnýma očima se přesypával kaleidoskop přístavů a plantáží;
ale muž, který jde dobývat, rváč se vztyčenou hlavou, přetopený chlap, který div nedrnčí napjatými svaly.
Jako by se nově narodil.
Ale což není právě to ta nejvyšší pohlavnost lásky?
Nerodíme se opravdu z prsou a klína ženy, kterou milujeme, a nekřičí toto lůno po nás proto, že nás chce zrodit?
Nyní jsi můj, neboť jsem tě v otřesech porodila, mladého a krásného.
A není - liž nám dosažení lásky cosi jako počátek nového a celého života?
Řeknete, iluze;
ale což mají iluze příčiny méně hluboké než zklamání?
A tedy jděme za ním nejprve na Haiti;
je tam močál, o kterém se povídá, že jsou v něm ložiska černého bitumu;
ale ten močál prý páchne tak, že v jeho blízkosti nevydrží ani pták, ani ropucha, ba ani černoch.
Jel tam na koni - řekněme z Gonaivy, ale musel koně nechat na cestě a prosekávat si se svými negry stezku hachettou, zdrásán trním a rozsekán vysokou travou, ostrou jako břitva.
Černoši mu utekli, musel se pro ně vracet a platit jim trojnásob;
přes ten krásný plat mu dva cestou zašli, jeden uštknut hadem a druhý, čertví, zkroutily ho křeče a dodýchal se žlutou pěnou na papuli;
asi nějaká otrava, ale černoši věřili, že to udělali džambiové, a nechtěli dál.
Konečně dorazil k tomu močálu a viděl, že to není tak zlé;
byly tam spousty komárů, může tu tedy živý tvor dýchat.
Bylo to hrozné místo, černé a dusné, škvařící se ve slunečním úpalu;
místy to bublalo žlutým a zpěněným hnisem, a tam to páchlo nesnesitelně.
Vrátil se do Gonaivy, koupil ty pozemky a uzavřel smlouvu s jakýmsi zlodějským mulatem, který mu měl postavit cestu k ' Asfaltovému jezeru ', jak tomu poněkud okázale říkal;
načež odejel, řekněme, na Puerto Rico.
Tak, a teď se do toho opřel;
rozhodl se hrát proti Camagueynovi, to znamená proti cukru.
Už dříve psával starému Kubánci, že s cukrem to půjde dolů, ale Camagueyno tomu nechtěl věřit.
Velké konjunktuře třtiny je v Pánu odzvoněno;
nechte si říci, že to starým lišákem otřese.
Věděl o lidech, kteří by rádi koupili Camagueynovy pozemky, podíly nebo ten onen podnik;
šel k nim a ptal se, kolik mu za to chcete dát.
Dobrá, zaručím vám, že to dostanete za polovičku, dáte - li mně takovou a takovou provizi.
Kubánec vězí ve třtině až po uši a bude muset o překot prodávat, aby se vyškrábal ze samého cukru;
ale ještě ho musíme drobet zpracovat.
A pak se řítil, dejme tomu, na Barbudu, Terre-Basse, Barbados, Trinidad;
shledal, že Kubánec už dostal vítr a začíná prodávat, aby zachránil své peníze.
Kettelring se do věci vrhl s vysunutou bradou a vyhrnutými rukávy.
Počkejte, počkejte ještě;
nabídněte mu čtvrtinu, rozvazujte smlouvy, poraďte mu, aby vám políbil šos;
to, co je před námi, není nic menšího než cukerní krach, jakého dosud nebylo.
Koupíte cukrovar za cenu starého železa a plantáže za hrst prasečích bobů.
A cena cukru klesá, třetina loňské úrody leží ve skladech;
co s tím, nedá se tím ani topit, leda osladit Atlantický oceán;
bude to pěkná sladká břečka, pánové.
Bylo to jako lavina, kdekdo začal utíkat od cukru ( což se opravdu dálo ) a prodával, co měl i neměl;
tak, teď může starý Camagueyno hledat kupce pro své cukrovary a plantáže.
Jen co je pravda, staroch se brání dobře, ale i v jeho nabídkách už je cítit paniku;
chtěl bych vidět, jak mu rejdí to huňaté obočí nahoru a dolů.
Inu, strhne to řadu lidí s sebou, ale to jinak nejde;
což ušetřil někdo chudáka Pierra?
Staří plantážníci chodí se svěšeným nosem a nechápou, co se to děje;
nikdo jim nic nedá za jejich třtinu, za jejich kávu, vanilka je za babku, banány hynou panamskou nemocí;
a nelze ani ukázat Ostrovům záda, protože kdopak by stál o tu obdělanou půdu, aby ji koupil nebo najal.
A tomu se před několika roky ještě říkalo Zlaté Antily.
Nakonec se Camagueyno přestal bránit;
měl tak dalece dobrý nos, že nečekal na to nejhorší a prodával, jak se říká, za každou cenu.
Potvora, zachránil přece jen aspoň třetinu svého majetku.
Mr. Kettelring si uspokojen oddychl;
nezbylo mu mnoho z těch provizí, které si vyjednal, neboť takový život je drahý a okázalý a bylo nutno tu a tam štědře napomoci spádu událostí.
Teď tedy přijde na řadu asfalt.
Asfalt nemůže pěstovat kdekdo jako třtinu nebo kakao.
Na asfalt je možno vsadit.
Vsázím na černou proti bílé.
I objednal kotle a barely, koupil celou starou polní dráhu a stěhoval se zpátky na Haiti.
Milý doktore, uleví se mi, až budu zase doma, - vůně dymiánu, vůně jalovce a v ruce slzičky Panny Marie;
zvláštní, jakým nepokojem nás plní cizí země.
Byl bych jistě revolucionářem, kdybych nežil na půdě domova;
zde ( míním na Ostrovech ) cítím bezpráví a hrůzu věcí silněji... nebo aspoň nenávistněji než doma.
Kdybych opravdu napsal svou povídku, nechyběl by v ní muž s rozhalenou košilí a s puškou na provázku, přehozenou přes rameno;
ten partyzán, ten mstitel, ten vášnivý antagonista všelijakých Kettelringů, to bych byl také já.
Nic platno, musím se toho vzdát;
a až budu sedět doma na kvetoucí mezi a mnout v prstech vůni rezignace, rozplyne se i hrůza a nenávist, a já upustím polní kvítek, severní kvítek nad hrobem míšence v rozhalené košili, který padl kdesi na Ostrovech v boji proti Hospodářským Zájmům. "
XXXV
" Tady se zadrhly osudy Případu X. Dejme tomu, že mulatský kontraktor nechal cestu nedostavěnu a utekl, zlákán hvězdou varietního tanečníka.
Mr. Kettelring začal stavět cestu sám a stavěl ji draho, protože spěchal.
Nemohl donutit negry, aby vozili kámen na kolečkách;
takový černý kolohnát si posadí balvánek na hlavu a nese jej, jako by to byl koš s ananasy;
a kolečka jsou dobrá jen k tomu, aby v nich prováželi vřeštící holky, třepající nohama.
Och, bít je pěstí do tváře, aby poznali, že život není pro jejich kdákavý řehot!
Za kolonami dělníků se táhly houfy děvčat;
v noci kroutily pupky za zvuků guitarr a tamtamů, zatímco Kettelring se hryzl zoufalou netrpělivostí.
Ani se neodvážil ty mamlasy pohánět, jak by byl chtěl;
hospodářská krize dolehla i na Haiti s tím zvláštním následkem, že se černoši oddali v nebývalé míře vuduismu, a týdně hýkalo z lesních mýtin jejich běsnění;
vraceli se jako stíny, vyčerpáni a zdivočelí, a Kettelring nepouštěl revolver z ruky ani v noci, naslouchaje ťapání bosých tlap.
V sousedství se ztratily dvě nebo tři děti, a Kettelring se střehl jít věci na kloub;
i černá policie z Gonaivy, bosá a se zlatými epoletami, která přišla případ vyšetřit, se měla na pozoru, aby nenašla ten jistý kamenný oltář v pralese, ač k němu vedly cestičky dobře vyšlapané.
Ztrácel se měsíc po měsíci, a s nimi se rozplývaly Kettelringovy prostředky i jeho zdraví;
trpěl vředy a horečkami, ale nešel se léčit, aby se mu ta banda negrů nerozutekla.
Hlídal je zlýma očima, zapadlýma nenávistí, a jenom sípal rozkazy.
Ještě nebyla cesta hotova, a už se usadil u asfaltové bažiny v baráku na kůlech, aby řídil stavbu polní dráhy;
ale zatím mu v Gonaivě rozkradli kolejnice ležící v přístavu.
Bůhví nač se komu hodily.
Celé místo páchlo sirovodíkem a kvasilo žlutavým hnisáním jako nesmírný a rozpadávající se bolák;
dýchalo to žárem jako kotel, ve kterém se vaří dehet, a každý krok váznul v polotuhém, třaslavém, mlaskajícím bitumu.
Konečně se cesta dovlekla až k močálu a Kettelring jel do Port au Prince shánět úvěr, opatřit nákladní auta a sudy, najmout šoféry a dozorce.
Když se vrátil, nebylo na místě živé duše;
prý se tam prostřed močálu zjevil sám čert a rozhoupal celou mokřaď, že se vařila jako povidla.
S bídou sehnal hrst prašivých a nemocných negrů se zanícenýma očima, plnýma much, a začal kopat asfalt.
Byl to lesklý, černý glance pitch nejlepšího druhu.
Hůř bylo s auty;
jedno rozbil mulat, který vezl kotly a sudy z Gonaivy;
druhé zajelo na močál a za několik dní zmizelo pod hladinou;
zbývalo jen jedno na dopravu asfaltu do přístavu.
Kettelring dozírá u kotlů, aby byla smůla dobře vyvařena;
je černý a špinavý jako topič a klepe se malárií u toho pekelného ohně;
mají ji tu všichni, tož co.
Ani už nebere do rukou ten krajkový šáteček, aby jej neumazal;
nemyslí na nic než na sudy plné asfaltu.
Nu, teď už to půjde;
a Kettelring, mhouře oči vypálené žárem, si kreslí horečným prstem do vzduchu továrny, které tu budou stát.
Haïti Lake Asphalt Works, nebo tak nějak.
Pravda, jsou některé nepříjemnosti - řekněme ten mulat, co vozí sudy do Gonaivy.
Samé poruchy, a ještě se zubí do očí.
Špatný vůz, pane, a špatná cesta.
Kettelring jej vyhodil a nyní jezdí sám, drnčí do přístavu s plnými sudy a má radost, co jich tam přibývá.
Sta sudů, sta a další sta, jaká krása!
Jenže ten propuštěný mulat nebyl ledaskdo a viděl kus světa;
potloukal se kolem Haïti Lake Asphalt Works s rozhalenou košilí a vedl řeči o pracovních podmínkách a nestydatých cizincích, až jednoho dne přišli za Kettelringem čtyři negři, šťouchali se a přešlapovali - zkrátka: buď aby toho mulata přijal do práce jako dozorce, nebo -
Kettelring zrudl.
' Nebo co? '
Tu otázku jim položil, když odjišťoval revolver.
Byla z toho stávka.
Organizovaná stávka vedle kanibalských obřadů, ale tak už to dnes je.
Zůstalo mu tam jenom několik lidí tak nemocných, že by nedošli pěšky domů.
Zdá se, že Kettelring zešílel;
chytil krumpáč a po kolena v blátě počal sám vylamovat balvany asfaltu a supě, chroptě námahou je tahal ke kotlům, zatímco se ti nemocní na něho dívali s otevřenými ústy a neodvážili se vzít motyku do rukou.
Když toho natahal plný kotel, dal se do pláče.
' Pierre!
Pierre! ' vzlykal a tloukl se do hlavy;
pak ti nemocní utekli také.
Dva dny ještě seděl Kettelring nad opuštěným jezerem asfaltovým a díval se, jak se pomalu zalévají vykopané jámy novým asfaltem.
Tisíce, statisíce tun asfaltu.
Sta a sta sudů, které čekají na kupce.
Potom zabalil do toho krajkového šátku úlomek surového asfaltu a kousek přečištěného, lesklého jako antracit, a rachotil s prázdným nákladním autem dolů do Port au Prince.
Tam spal osmačtyřicet hodin jako zabitý.
A zase je před tepanou mříží domu Kubáncova a tluče klepátkem: otevřte, otevřte!
Dlouhý peón stojí za mříží, ale neotvírá.
' Que desea seňor? '
' Chci mluvit s Camagueynem, ale hned, ' chraptí Kettelring.
' Otevřte, člověče! '
' No, seňor, ' bručí starý peón.
' Mám rozkaz vás nevpustit. '
' Řekněte mu, ' drtí Kettelring, ' řekněte mu, že mám pro něho obchod, ohromný obchod. '
A chrastí v kapse dvěma kousky asfaltu.
' Řekněte mu - '
' No, seňor. '
Kettelring si mne čelo.
' Mohl byste - odevzdat dopis - '
' No, seňor. '
Ticho, večer voní kvetoucí coralitou.
' Buenas noches, seňor. '
A. opět dolů, dolů po Ostrovech;
Puerto Rico, Barbuda, Guadelup, Barbados, Trinidad a Curacao;
Yankeeové, Briti, Francouzové a Holanďani, kreolové a míšenci;
všude má své obchodní styky, muže, kterým kdysi kladl nůž na krk nebo se kterými pomáhal dělat cukerní smash;
aspoň vědí, s kým mají tu čest.
Vytahuje před nimi dva kousíčky asfaltu z krajkového šátku, podívejte se, jaký asfalt, černý a lesklý jako zornička.
Tisíce, statisíce tun, celé jezero.
Na tom se dají udělat milióny.
Tak co, šel byste s sebou?
Drbají se ve vlasech a vzdychají.
Těžké časy, Mr. Kettelring;
kdepak, ani asfalt už nejde;
na Trinidadu prý propouštějí pracovní síly - Zdálo se, že když ztratili víru v cukr, byla v nich otřesena veškerá víra v cokoliv.
Ne, ne, pane, nedá se nic dělat;
ani centík, ani penny už nevrazím do těch zlořečených Ostrovů.
( Jaký velkolepý vynález jsou kolonie!
Objevit země, které nejsou člověku domovem, ale jen exploatačním prostorem!
Jak to muselo uvolnit jeho hospodářské schopnosti! )
Kettelring se vleče lodí od přístavu k přístavu.
Ve dne spí a v noci stojí na přídi jako kůl, lano by se k němu mohlo přivázat.
Ta ohromná, modročerná noc, žíhaná blesky, jiskřící hvězdami;
hučící moře, světélkující, jiskrné, černé jako antracit;
samý asfalt, pane, miliardy a miliardy tun, na tom by se daly vydělat milióny.
Loď se vleče, trhá sebou, otřásá se, jako by nemohla z místa;
to snad se lodní šroub točí v něčem olejnatém a hustém, co se mu lepí na lopatky;
je to černé jako černá a těžká nafta;
a černá loď se pomalu protlačuje nekonečným asfaltovým jezerem, které se za ní kašovitě zavírá.
Dobrou noc, seňor.
Tam nahoře... to je Mléčná dráha, podobná noční cestě, světlé cestě mezi fialovými bougainvilleami a modrými hrozny petreí.
Jak to voní, jak to voní těžkými růžemi a jasmínem;
Kettelring tiskne k ústům zmačkaný krajkový šáteček;
voní asfaltem a něčím nesmírně vzdáleným.
Já se vrátím, Mary, já se vrátím!
A všichni kroutí povážlivě hlavou.
Nedá se nic dělat, Mr. Kettelring, nikde žádný úvěr, do ničeho není chuti;
na Dominice už také zavřeli dobývání asfaltových koláčů;
ale kdybyste počkal deset dvacet let, to by bylo něco jiného;
tyhle zatracené poměry přece nemohou trvat věčně.
Teď už zbývá jen jedna cesta, k těm pánům z Trinidad Lake Asphalt Company;
na Trinidadu ještě skřípe lanová dráha vozící sudy s asfaltem z jezera přímo do lodí, ale skřípe také nějak rezavě.
Ti páni ho nechali stát jako prosebníka, když se zpoceným čelem vybaloval své dva kousky asfaltu z krajkového šátku;
ani se na ně nepodívali.
Co s tím, pane... pane... řekl jste Cattlering, že?
My tu máme asfaltu ještě nejmíň na padesát let, a stačíme docela dobře na světovou spotřebu.
Tady je investováno tolik peněz - nač bychom otvírali nové naleziště?
Ale můj asfalt je lepší;
není v něm tolik vody a jílu - a prýští tam těžká nafta.
Vysmáli se mu.
Tím hůř, pane... pane Cattle.
Nedalo by se to, řekněme, zatopit vodou, aby to zmizelo nadobro?
V tom případě bychom to možná koupili - rozumí se, za běžnou cenu pozemků na Haiti.
Good-bye, Mr. Kling.
( Good-bye, good-bye!
Konečně jsem z toho venku, a značně se mi ulehčilo;
necítil jsem se doma v tom světě obchodu a transakcí, byl mně cizejší než močál s aligátory, ale co dělat, octl jsem se v něm jako v pralese.
I Kettelring se mi v něm ztrácel;
nu, a nyní jsme se znovu našli.
Vězte, že i on najde sebe sama;
nikdo se nesetkává sám se sebou tak silně jako člověk nešťastný.
Chválabohu, nyní jsme doma, a toto je můj návrat: tento muž s prázdnýma rukama, který nepředstavuje nic jiného než člověka, který žil. )
Toho večera seděl Případ X v pokoji míšeneckého hotelu v Port of Spain, plném štěnic a lepkavých much;
za tenkými zdmi bylo slyšet, jak někdo mluví a naříká ze sna a jak se objímá námořník s mulatkou;
celý hotel se ozýval řinčením talířů, ožralou hádkou, řehotem, horkým funěním a chrapotem, jako by někdo umíral.
Případ X zasunul do svého psacího stroje list papíru nesoucí hlavičku Haïti Lake Asphalt Works a počal pomalu vyklepávat:
' Dear Miss Mary. '
Ne, tento dopis nelze psát na stroji.
Kettelring sedí shrben nad listem papíru a sliní tužku.
Je zoufale těžko začít, když jsme tak dávno, když jsme, pokud sahá paměť, nikdy takto nepsali, kreslíce a spojujíce písmena podle jakýchsi nesmírně jemných zákonů a zvyků.
Na stroji by se to dalo napsat snáze, to by tak nebolelo, to by se tak nerozplývalo před očima.
Kettelring se hrbí jako žáček, který píše svůj první úkol.
Oh - - oh - - ho - o - ó, vyráží mulatka za zdí, a někdo se dusí můrou jako v posledním tažení.
Drahá, nejdražší, jediná, toto je můj první a poslední dopis.
Slíbil jsem, že se vrátím, že přijdu jako muž, který má jméno a majetek;
nyní nemám nic, ztroskotal jsem a odcházím.
Kam?
Nevím ještě.
Tento můj život je u konce, a jsem syt toho, začínat život nový.
Je jisto jen to, že Kettelringa už není a že by bylo zbytečno ještě vzpomínat, kdo vlastně byl.
Kdybych věděl, je - li na světě místo, kde je možno žít beze jména, šel bych tam;
ale i k tomu, aby směl člověk žebrat, musí mít jméno.
Má jediná lásko, jaké šílenství, že vás ještě nazývám láskou a že vám říkám moje.
Nyní víte, že se nevrátím;
vězte tedy také, že vás miluju tak jako prvního dne, ba nekonečně víc, neboť čím hůř jsem zakoušel, tím víc jsem vás miloval.
Kettelring se zamyslil.
Kdožví čeká - li ještě.
Jsou to tři léta, co jsem odešel;
třeba je vdána za nějakého Yankee v bílých střevících...
Nu, ať je šťastna.
Nevím, věřím - li v Boha, ale spínám ruce a modlím se, abyste byla šťastna.
Musí být nějaký moudrý Bůh už proto, že nespojil váš osud s mým.
Sbohem, sbohem, my se už neuvidíme.
Kettelring se musel nahrbit až k papíru, neboť neviděl, a rychle naškrábl podpis.
V tom okamžiku ustrnul, jako by ho něco udeřilo do lbi.
Nepodepsal se jménem George Kettelring.
Nevida pro slzy, slepě, bezvědomě napsal své pravé jméno, které po tolik let ztratil z paměti. "
XXXVI
" Nevydržel v hotelu, musel ven, do noci;
sedí v přístavu na hromadě nějakých pražců pod dohledem negerského strážníka, opřen lokty o kolena, a dívá se do černé, šplounající vody.
Teď ví všechno a nemusí ani vzpomínat;
rovná to v sobě jako karty, aby žádná nepřečnívala, a obrací jenom ten nebo onen list, ano, je tam, a nic nechybí.
Takový divný pocit - je to úleva, nebo bolestné přeplnění?
Řekněme, domov.
Domov bez matky, velké pokoje s těžkými záclonami a černým, důstojným nábytkem.
Tatínek, který neměl pokdy pro dítě, veliký, cizí a přísný.
Ustrašená, úzkostlivá teta - pozor, hošíčku, tam si nesedej, nedávej to do pusy, nesmíš si hrát s těmi umazanými dětmi.
Červený a zelený míček, hračka nejmilejší, neboť ukradená na ulici řvoucímu dítěti, jednomu z těch šťastných, které směly běhat usmrkány a bosy, hrát si s blátem nebo sedět na bobečku v písku.
Bývalý pan Kettelring se usmívá a oči mu svítí.
Tak vidíš, teto, a přece jsem nakonec běhal bos a umazaný jako uhlíř;
jedl jsem okurky čuču, které černoška otírala svou špinavou košilí, a nezralé guayavy sebrané z prachu cesty.
- Někdejší Kettelring má téměř pocit ukojené pomsty.
Přece jsem provedl své.
A pak neklidný chlapec, jehož přirozená divokost je potlačována takzvanou výchovou.
Začíná rozumět řemeslu svého otce.
To řemeslo je bohatství.
To řemeslo jsou továrny.
To řemeslo je, aby co největší počet lidí byl přinucen pracovat co nejvíc a co nejlaciněji.
Chlapec vidí ty zástupy dělníků, kteří se hrnou ze vrat továren se svým zvláštním nakyslým zápachem, a má pocit, že ho všichni nenávidí.
Otec je zvyklý křičet a poroučet;
bůh ví, co to dá vztekání, aby bylo získáno takové bohatství.
Člověk by řekl, že to ani nestojí za tu zlost;
ale nic naplat, majetek není mrtvá hmota, chce žrát, aby nepošel, a musí být náležitě krmen.
Tobě, hochu, bude jednou svěřeno toto vlastnictví, ne abys je měl, ale abys je rozmnožil;
pročež uč se šetřit a přičiňovat se, máš - li jednou nutit druhé, aby se lopotili a vystačili s málem.
Vychovávám tě pro praktický život;
vychovávám tě pro svůj majetek.
- Bývalý Kettelring se rozšklebil.
Tak to tedy mám po otci, že jsem uměl poroučet a rasovat lidi;
vida, přece jen nějaké dědictví.
Tehdy, ano, tehdy se to mladému chlapci nechtělo líbit;
byl spíše lehkomyslný a líný, - snad to bylo jen ze vzdoru proti tomu, co mu bylo předem určováno jako jeho budoucnost.
Nejsme tady pro sebe, ale proto, abychom sloužili majetku;
kdo neslouží svému, bude otročit cizímu - tak nějak zní zákon života.
A ty, hochu, půjdeš v mých šlépějích.
Někdejší Kettelring se roztřásl tichým smíchem.
Ne, rozhodně v nich nešel.
Byl jenom princ následník, který čeká, jak to jednou roztočí.
A zrovna naschvál - špatná společnost a takové věci.
Rozumí se, dluhy, směšné sice, ale přesto ne zvlášť počestné.
Otec se třese rozčilením a vyslýchá, co to znamená, začs to vydal a podobně;
ty kluku, myslíš si, že proto já se dřu, že pro tvé ničemnosti já vydělávám a šetřím své peníze?
A tu to v synáčkovi propuklo - rozumí se, jen vzdor, jen schválnost, jen taková vášnivá prudkost;
se zaťatými pěstmi řve otci do tváře:
Nech si své peníze, sežer si je, já je nechci;
kašlu na ně, hnusím si je;
nemysli si, že budu takový otrok peněz jako ty!
- Otec zfialověl, divné, že ho tehdy neranila mrtvice;
ukazoval na dveře a sípěl:
Marš!
Ještě okázale a hromsky bouchnout dveřmi, a hotovo, exit synáček.
Bývalý pan Kettelring potřásl hlavou.
Bože, taková hloupost!
Málo - li je podobných hromobití v rodinách, nu, a čert je vzal.
Jenže tehdy na sebe narazili dva zvláště tvrdí a paličatí.
Synáček už nepřišel a nedostavil se, ani když ho k sobě pozval otcův právní zástupce;
důstojný právní přítel nakonec našel marnotratného syna v posteli s jakousi teoretickou a praktickou anarchistkou, a protože mladý pán jinak nedal, musel mu v této pohoršující situaci vyložit své poslání.
Zhostil se ho docela pěkně;
jednak se káravě chmuřil, jednak a zvláště zářil taktní a shovívavou blahovůlí, neboť mládí se musí vybouřit, zejména mládí dědice tak nadějného.
Váš pan otec, sděloval, vás nechce vidět, pokud prý nepřijdete k rozumu;
mladý příteli, děl srdečně, nemám pochybností, že se o to pokusíte a že se vám to podaří, haha, že ano?
Mezi námi, řekl s hlavou skloněnou pobožně na stranu, majetek ( divže neřekl pan majetek ) vašeho pana otce se nyní odhaduje na třicet, třicet pět miliónů;
mladý muži, s takovým majetkem se nežertuje.
- Vypadal při tom opravdu nesmírně vážně a slavnostně, ale opět se rozveselil.
Váš pan otec mne požádal, abych vám řekl, že je ochoten vám až do vaší plnoletosti vyplácet mýma rukama jistou apanáž.
A jmenoval sumu téměř špinavou - starý lakomec si zůstal věren i ve svém spravedlivém hněvu.
Ovšem, kdybyste ani pak nepřišel s rozumnějšími náhledy - Advokát pokrčil výmluvně rameny.
Ale já doufám, že to bude pro vás zdravá a tvrdá škola života.
Tak dejte sem ty prachy, ozval se dědic třiceti miliónů, a vyřiďte starému, že mu přeju hodně dlouhého života, aby si na mne počkal.
Anarchistka nadšeně tleskala.
Důstojný advokát jí laškovně pohrozil tlustým prstem.
Vy, vy, jen nepopleťte hlavu našemu mladému příteli.
Ať se pobaví, to ano, ale nic víc, víme?
Děvče na něho vyplázlo jazyk;
ale zářící, blahovolný právník už hřejivě tiskl ruku marnotratného syna.
Drahý, drahý příteli, pronášel dojatě, budeme se všichni těšit na váš brzký návrat.
Tehdy bylo marnotratnému synovi osmnáct let;
do svého plnoletí se potloukal, jak to právě mladí lidé dovedou, to jest, sám by teď nemohl říci jak, a hlavně, komu všemu za to zůstal dlužen.
Rozumí se:
Paříž, Marseille, Alžír, Paříž, Brusel, Amsterodam, Sevilla, Madrid a znovu Paříž - Pokud mu bylo známo, jeho otec, jako by s rozpadem rodiny ztratil poslední vnitřní zábrany, se zaryl chorobně do dělání peněz a do ubohého, senilního skrblení.
Bůh s ním, to tam ta hromada peněz naroste!
Přesně s datem plnoletosti přestala docházet hubená apanáž.
Marnotratný syn se rozzuřil:
Myslíte, že teď přilezu na kolenou?
A zrovna ne!
- Pokusil se pracovat, ale zvláštní: teprve s prací na něho dolehla bída s nouzí, a když se pokoušel o bývalý lehčí způsob života, už to nešlo, už měl na sobě napsáno něco, co ho dělalo podezřelým z chudoby.
Tehdy měl děvče, jež bylo nemocné a ztratilo místo.
Litoval ji a chtěl jí pomoci;
napsal otcovskému právnímu příteli, že by náhodou na krátkou dobu potřeboval pár tisíc franků - Dostal na centim tolik, kolik stála jízda z Paříže domů třetí třídou, a k tomu dopis, že pan otec je ochoten mu odpustit, ukáže - li pan syn, že chce doma rozumně pracovat, a tak dále.
Vlastně teprve tehdy zaťal zuby, teď už bez větroplašného furiantství, a řekl si:
' To raději pojdu hladem. '
Bývalý pan Kettelring, sedící na břevnech v Port of Spain na Trinidadu, se až lekl.
Řekl to nahlas, tak jako tehdy, ale nyní nad tím kroutil hlavou. "
XXXVII
" Někdejší Kettelring to teď nahlíží s překvapující jasností:
Kdyby byl opravdu a poctivě chudý, jistě by se byl někde usadil;
nejednou byla příležitost.
Třeba jako účetní v Casablance, nebo tehdy v Marseille jako obchodní cestující s perleťovými knoflíky.
Ale představte si, prosím pěkně, že jsme vlastně dědic třiceti, čtyřiceti, padesáti miliónů nebo kolik toho staroch doma zatím nasušil;
jak máme mít trpělivost nebo odevzdanost hádat se s hrubým, funícím kramářem o odběr dvaceti tuctů knoflíků?
Chvílemi ho přepadala směšnost jeho postavení, nemohl to brát vážně, nebyl s to se s upocenou a horlivou tváří handrkovat o pár franků nebo peset;
najednou mu bylo vidět na očích, že se tím jen tak baví či co, - lidi to uráželo, a on sám si občas ulevil kouskem tak provokativním, že nezbývalo než změnit místo s rychlostí co možná největší.
Bývalý pan Kettelring si to připomíná s jistým požitkem.
Nedal jsem se vám lacino, vy moulové, a možná že i dnes máte v hubě hořko a sucho vztekem, když si vzpomenete na toho drzouna, který se k vám zachoval tak a tak neuctivě, a má poklona, račte mi vlézt na záda.
Ale když teď o tom hloubá, - vlastně to byla taková poloskutečnost, a ať dělal cokoliv, nezbavil se pocitu, že to je něco provizorního, co se neděje doopravdy, ale jen tak nazdařbůh a pokusně.
Skutečný byl jenom ten vzdor, který ho vedl cestou a hlavně necestou;
i v krajní bídě byly na dosah ruky ty milióny, po nichž by se mohlo sáhnout, jen chtít, a konec.
Inu, můžeš si jimi cinkat v kapse, když couráš po ulici, individuum bez domicilu a povolání, můžeš zlomyslně mrkat na všechny lidi, kteří uhýbají podezřelému pobudovi, kdybyste věděli, kdo já jsem!
Milióny v kapse, a nekoupíš si za ně ani sklenici piva.
Pět měďáků v kapse, a koupíš si za ně čajovou růži.
Byl to vlastně věčný zdroj jakési výsměšné kratochvíle;
nelze zapomenout na divoký požitek, se kterým poprvé žebral;
bylo to na Ramble v Barceloně mezi hejny vrabčáků, - jak se ta stará dáma s růžencem ovinutým kolem ruky uděšeně podívala na zubícího se chlapíka, por Dios misericordia, seňora -
Bývalý pan Kettelring si přemnul čelo.
Ne, nebyl bych to vydržel, kdyby to bylo... doopravdy;
ale ona to byla, víme, taková hra s nicotou.
Jako bych zkoušel, jak dlouho to vydržím, než vztáhnu ruku a začnu křičet o pomoc.
Ta dráždivá trýzeň, stát na kraji chodníku a dívat se hladově na nejkrásnější a zářící ženy, - jen chtít, a byly byste mé, ale teď, to se rozumí, mne ani nevidíte, potvory.
Ten krásný vztek, to osvobozující opovržení vším.
Ano, toť se ví, i tím, čemu se říká morálka;
neboť jsou ctnosti chudých a ctnosti majetných, ale není žádné mravnosti pro všiváky, kteří nechtějí zbohatnout.
A nedají se, neřádi, uvrtat na jedno místo.
Nemluvíme - li o poutech rodiny a zvyku, činí člověka usedlým majetek nebo závislost, a ten, kdo nedbá bídy ani peněz, je jako balón bez kotevních lan a přítěže a je unášen, jak bůh dá a čert fouká.
Ano, toulavost je jistě šílenství, je to porucha majetkových center, něco jako ztráta smyslu pro stabilitu.
A tak se motej, ty blázne, když ti to nedá -
Počkat, tady je něco, nač by bylo třeba se podívat.
Ne, to byla jen taková telecí pitomost.
Vlastně ne - Nu, řekněme tomu hloupost.
Tehdy jsme byli čímsi na lodi, to bylo v Plymouth;
večer jsme sedávali nahoře na Hoe, pod pruhovaným majákem, s děvčetem z Barbikanu.
Taková hubená, malá Angličanka - sedmnáct let jí bylo.
Držela mne za ruku a snažila se uvést na dobrou cestu života velkého, zkaženého námořníka.
Bývalý pan Kettelring jektal zuby.
Vždyť to bylo skoro tak, jako... jako... jako když mne Mary, Maria Dolores držela za ruku a chtěla mne přivést k mému já!
Ó bože, jsou tedy v životě znamení, kterým nerozumíme?
Bývalý námořník se dívá vyjeveně do černé vody, ale vidí modrý, průhledný večer na Hoe, červená a zelená světla bójí a tu dálku, Kriste, tu pěknou a rovnou dálku - Držela mne za ruku a rychle dýchala, slibte mi, slibte mi, že budete hodný - a jednou se usadíte tady.
Pracovala v nějaké továrně - Říci jí o těch miliónech na dosah ruky, nebylo by to jako Tisíc a jedna noc?
Měl to už na jazyku, ale tehdy to spolkl nějak až příliš násilně nebo překotně.
Na rozloučenou ho políbila poplašeně a neobratně, a on řekl, já se vrátím.
Ta loď jela do Zadní Indie, a on se nevrátil.
Tak, a teď jsme tady, zdrávi došli, a to už je všechno.
- Ne, to není všechno, odpovídá jakýsi přísný a neúchylný hlas.
Jen si vzpomeň, jak to bylo dál.
- Nu, co by bylo: utekl jsem z lodi, to bylo tady na Trinidadu, právě tady v Port of Spain, že.
- Ano, a co dál, co potom?
- Potom to šlo se mnou dolů;
jak to jde jednou s člověkem dolů, marná sláva, to už se nedá zastavit.
- Až kam dolů, jen to řekni.
- Nu, byl jsem nosičem v přístavu a magaciňákem, co běhá s listinami v rukou.
- A dál nic?
- Dohlížel jsem na černochy v asfaltovém jezeře, aby si ani neutřeli pot hřbetem ruky.
- A ještě něco bylo, ne?
- Ano, byl jsem sklepníkem na Guadelupu a v Matanzas a nosil jsem mulatům cocktaily a led -
A už nic horšího?
Bývalý Mr. Kettelring si zakrývá tváře horkými dlaněmi a sténá.
Jen to nech, něco to mělo do sebe.
To byla msta, to byla msta za to, že mne nechali tak hluboko padnout.
Abys věděl, já jsem se kochal na svém ponížení.
Potvory, potvory, tady to máte, sežerte si své milióny;
dívejte se všichni, jak vypadá jediný syn a dědic milionářův!
Ano, podívejme se na to.
Ano, jen se podívejte, vydržuje si ho mulatka - tak, teď to víte.
Miluje ji zuřivě a vodí k ní opilé chlapy, k nevěstce ze všech nejzvrhlejší, a čeká zatím venku na svůj podíl.
Tedy tak to bylo.
Tak to bylo.
- Bývalému Kettelringovi klesla hlava hluboko na prsa - Seděl tam v kavárně jeden Yankee, a já se blbě šklebím:
Mohu vás, pane, dovést ke krásnému děvčeti - krásná, barevná, c - Amerikán zrudl a vyskočil, asi nemohl snést tu hanbu bělocha;
pak mne udeřil do tváře, na tuhle tvář.
- Na líci bývalého Kettelringa vyskočila rudá skvrna.
- Hodil na zem zmačkaný pětidolar, zatímco mne strkali na ulici.
Vrátil jsem se ještě pro ten pětidolar a lezl jsem po zemi jako pes -
Někdejší Kettelring zvedl oči plné hrůzy.
Což se taková věc nikdy nezapomene?
Snad přece, zkus to, zkus zapomenout.
Ano, ožral jsem se jako zvíře, a ještě jsem nemohl zapomenout;
motal jsem se, nevím kde a kam -
- po cestě podobné Mléčné dráze, mezi kvetoucími bougainvilleami -
Ano, ano, právě tam;
slyšel jsem vyštěknout revolver, a někdo běžící do mne vrazil.
A pak, pak jsem konečně zapomněl všechno, co bylo. "
XXXVIII
" Bývalý Kettelring si oddychl.
Tak, teď je to venku, a dělej co dělej, nemůže to už být horší.
A vida, ani tehdy, když jsem lezl po čtyřech jako pes, jsem se nepoddal, nevykřiklo to ve mně: dost, vzdávám se, a toto je návrat s prosíkem, návrat domů.
Jenom jsem pil a řval nad pohaněním člověka.
Bylo to... vlastně... jakési vítězství.
A teď se poddáš.
Ano, teď se poddám, a jak rád, bože, jak rád!
Kdyby chtěli, abych si naplival do tváře nebo lezl znovu po čtyřech, udělám to.
Já vím proč.
To je pro ni, pro dceru Kubáncovu.
Nebo proto, abys to vyhrál nad starým Camagueynem.
Mlč, není to pravda.
Pro ni je to.
Což jsem jí neřekl, že se vrátím, nedal jsem na to své čestné slovo?
Tvé čestné slovo, pasáku, pasáku!
A třeba i pasák;
jen když vím, kdo jsem.
Co chceš, člověk je celý teprve tehdy, když je poražen.
Tehdy pozná, toto je neklamné a skutečné, toto je skutečnost nezvratná.
Ta porážka.
Ano, ta porážka.
Je to ohromná úleva, moci se poddat;
zkřížit ruce na prsou a poddat se -
Čemu?
Lásce.
Milovat v porážce a pokoření - pak člověk ví, co je láska.
Už nejsi hrdina, ale pohaněný a políčkovaný pasák;
lezl jsi po zemi jako zvíře, a přece budeš oděn v nejkrásnější roucho a na ruku ti bude navlečen prsten.
To je ten zázrak.
Já vím, já vím, že ona na mne čeká;
a teď si mohu pro ni přijít.
Kriste Ježíši, já jsem šťasten!
Šťasten, opravdu?
Nesmírně šťasten, mrazí mne, sáhni, sáhni, jak mi hoří tváře.
To je jen levá tvář.
To na ní hoří ten políček.
Ne, to není políček.
Copak nevíš, že na tu tvář mne políbila?
Ano, políbila a smáčela ji slzami, nevíš?
Všechno je vykoupeno - málo - li bolesti na to padlo!
Jenom té touhy co bylo, a to peklo, ta hrozná práce, - všechno bylo pro ni.
I ten políček?
- - Ano, i ten políček byl pro ni.
Aby se mohl stát zázrak.
A já si pro ni přijdu;
bude čekat v zahradě jako tehdy -
- a položí dlaň na tvou ruku.
Proboha, nemluv o její dlani!
Řekne se dlaň, a mně už se chvějí prsty i brada.
Jak mne tehdy vzala za ruku, - myslím na její hladké prsty, přestaň! přestaň!
Jsi nesmírně šťasten?
Ano, ne, počkej, to přejde.
Zatracený pláč!
Jak je možno, že má člověk někoho tak nesmyslně rád!
Kdyby na mne čekala tamhle - tamhle u toho jeřábu, zhrozil bych se, bože, jak daleko, kdy já k ní doběhnu!
A kdybych ji držel za ruce, za lokte - bože, jak daleko!
Jsi tedy šťasten?
Nesmysl, vidíš přece, že se mohu zbláznit!
Kdy já ji uvidím?
Dřív se musím vrátit domů, že ano, musím sklonit hlavu a odprosit, musím vzíti na sebe jméno a člověka;
a pak znovu přes moře.
- Ne, to přece není možno, to nepřežiju, to není možno, taková doba!
Že bys nejprve jel za ní a řekl jí -?
Ne, to nemohu, nesmím, to nejde.
Řekl jsem, že si pro ni přijdu, až k tomu budu mít právo.
Nesmím ji zklamat.
Musím domů, nejprve domů, a teprve potom - Zaklepu na tu mříž jako ten, kdo má právo bušit.
Otevřte, jdu si pro ni.
Černý strážník, který se už dlouho díval, jak ten člověk mluví sám se sebou a hází rukama, se k němu přiblížil.
' He, pane! '
Bývalý Kettelring zvedl oči.
' Rozumíte, ' mluvil rychle.
' Nejdřív musím domů.
Nevím, je - li můj tatík ještě živ, ale je - li, bůh ví, že mu políbím ruku a řeknu, požehnej, otče, pasákovi prasat, který si žádal jíst mláto dávané sviním.
Zhřešil jsem proti nebi a před tebou, aniž jsem hoden více slouti synem tvým.
A on, starý skrblík, se potěší a řekne:
Tento syn můj byl umřel, a zase ožil;
byl zahynul, a nalezen jest.
Tak je to, bratře, v Písmu. '
' Amen, ' řekl černý strážník a chtěl odejít.
' Počkejte ještě, to přece znamená, že marnotratnému synovi bude odpuštěno, že?
Bude mu odpuštěna jeho prostopášnost i jeho sviňský hlad;
bude smazán i ten políček - Přineste roucho nejlepší a oblečte jej a dejte prsten na ruku jeho. '
Bývalý.
Kettelring vstal a slzy mu stékaly z očí.
' Já přece jen myslím, že můj otec je živ a čeká na mne ve své starobě, aby ze mne učinil bohatce a skrblíka, jako byl sám.
Vy nevíte, vy nevíte, čeho se vzdal marnotratný syn;
vy nevíte, co to obětuje - Ale ne, ona čeká;
já přijdu, Mary, já se vrátím, ale dřív ještě musím domů. '
' Dovedu vás, pane, ' řekl strážník.
' Kam jdete? '
' Tam, ' a ukázal rukou přes celou oblohu, k obzoru, kde žíhaly tiché blesky.
Jsem posedlý představou, že se nevracel po lodi;
cesta lodí je příliš zdlouhavá a uklidňující a nemá ten prudký spád.
Byl jsem. se ptát u leteckých společností, je - li nějaké spojení letadlem na Trinidad.
Zdá se, že je pravidelná letecká linka z Evropy do Port Natalu a odtud do Pará;
ale nemohli mně říci, je - li jaký vzdušný spoj také z Pará na Trinidad nebo na jiné místo v Antilách.
Možné to je, i přijímám poněkud nazdařbůh, že Případ X volil tuto nejrychlejší trať.
Musel ji volit, protože jej posléze vidíme střemhlav se řítit, zahaleného v plamenech, aby dorazil na konec své cesty jako povětroň, ve chvatu nejhroznějším.
Musel letět, upíraje netrpělivé oči na čáru obzoru;
pilot sedí nehnutě, jako by spal, - och, dát mu pěstí do týla, aby se probudil a letěl rychleji!
A z letadla do letadla, ohlušený, zpitomělý řevem motoru, vědomý jen jediné bdělé věci, spěchu.
Na posledním letišti, skoro už u vrat domova, se ta drnčící struna rychlosti najednou zasekla.
Neletí se, je vichřice.
Zuří s pěnou na rtech - tomuhle vy říkáte vichřice?
Vy psi, vy prašiví psi, kdybyste znali hurikány tam dole!
Dobrá, tedy soukromé letadlo, ať stojí cokoliv;
a ještě jednou ta křečovitá, zběsilá agónie netrpělivosti, zaťaté pěsti a zuby zahryzlé do krajkového šátku - a konec;
vír, plamen, zápach nafty a černé jezero bezvědomí, které se hustě zavírá.
Milý doktore, rád bych vám prokázal tu čest a nakreslil vás, vaše počestná a široká bedra schýlená nad smrtí Případu X. Viděl jsem vás u toho lůžka, a přece si vás nedovedu dobře představit.
Přejte mi, abych se ještě jednou odchýlil od poctivé skutečnosti.
Posadím na jeho lůžko vlasatého, dost nesympatického mládence;
drží pacienta v zápěstí a naklání pozorně sebejistou, ježatou palici.
Hezká ošetřovatelka může nechat oči na těch plavých rousech, neboť je do mladého doktora po uši zamilována;
ach, vjet do nich všemi prsty a rvát, pročísnout je jemně jako dech - Mládenec zvedá hlavu.
' Tep nehmatný.
Dejte sem, sestřičko, plentu! ' "
XXXIX
Chirurg dočetl rukopis a mechanicky jej rovnal, aby ani list nepřečníval.
Přišel ho navštívit starý internista.
" Škoda, " povídal, " že jste se nebyl podívat na obdukci.
Zajímavý případ.
Ten člověk mnoho zkusil - To srdce bych vám přál vidět. "
" Veliké? "
" Veliké.
Víte, že už dostali zprávu?
Depeši z Paříže.
Bylo to soukromé letadlo. "
Chirurg zvedl oči.
" Nu a? "
" Nevím, jak se jmenuje, jméno přišlo zkomoleno;
ale byl zapsán jako Kubánec. " | povetron |
Autor: Čapek, Karel, Název: Obyčejný život, Žánr: román/novela
" Ale jděte, " podivil se starý pan Popel.
" Tak on už umřel?
A co mu vlastně bylo? "
" Skleróza, " řekl doktor krátce;
chtěl něco dodat o věku, ale podíval se úkosem na starého pána a neřekl nic.
Pan Popel chvilinku přemítal, že u něho je, chválabohu, zatím všechno v pořádku;
ne, necítí nic, co by jaksi ukazovalo na to nebo ono.
" Tak on už umřel, " opakoval roztržitě.
" Vždyť mu nemohlo být ani sedmdesát, že?
Byl jen o něco mladší než já.
Já jsem ho znal... my jsme se znali jako hoši ve škole.
Pak jsem ho neviděl léta letoucí, až když přišel do Prahy do ministerstva.
Sem tam jsem ho potkával... jednou nebo dvakrát za rok.
Takový řádný člověk to byl! "
" Hodný člověk, " povídal doktor a uvazoval dál růžičku k tyči.
" Já jsem ho poznal tady na zahradě.
Jednou na mě někdo volá přes plot:
' Promiňte, který je to Malus, co vám tamhle kvete? ' ' To je Malus Halliana, ' povídám, a pozval jsem ho dovnitř.
To víte, jak se dva zahradníci sčuchnou.
Někdy se tu stavil, když viděl, že nemám nic jiného na práci, - a vždycky o kytičkách.
Ani jsem nevěděl, kdo a co vlastně je, až když mě dal zavolat - To už s ním bylo tuze špatné.
Ale zahrádku měl pěknou. "
" To mu je podobné, " mínil pan Popel.
" Co ho pamatuju, byl takový spořádaný a svědomitý člověk.
Dobrý ouřada a tak.
Člověk vlastně ví hrozně málo o takových slušných lidech, že? "
" On to napsal, " řekl doktor najednou.
" Co napsal? "
" Svůj život.
Loni u mne našel nějakou slavnou biografii a říkal, měl prý by se jednou napsat životopis obyčejného člověka.
A když začal stonat, dal se do sepisování svého vlastního života.
Když... když se mu přitížilo, dal mi to.
Asi neměl, komu by to odkázal. "
Doktor maličko váhal.
" Já bych vám to dal přečíst, když jste jeho starý kamarád. "
Starý pan Popel se jaksi dojal.
" To byste byl moc hodný.
To víte, že bych mu to rád udělal... "
Patrně mu to připadalo jako nějaká služba mrtvému.
" Tak on, chudák, napsal svůj vlastní životopis! "
" Hned vám to přinesu, " děl doktor, odlamuje pozorně vlka na kmínku růže.
" Koukejme, jak by ten kmínek chtěl být šípkem.
Pořád se v něm musí potlačovat ta druhá růže, ta planá. "
Doktor se vztyčil.
" Aha, já jsem vám slíbil ten rukopis, " řekl roztržitě a obhlédl svou zahrádku, nežli šel, jakoby nerad.
Tak on umřel, myslil si tesklivě starý pán.
To tedy musí být docela obyčejná věc, umřít, když to i takový pravidelný člověk dovede.
Ale jistě šel nerad - proto snad psal ten svůj životopis, že na tom životě lpěl.
Kdo by to řekl: takový spořádaný člověk, a ryc, umře.
" Tak tady to máte, " řekl doktor.
Byl toho důkladný, čistě srovnaný svazek archů, pečlivě ovázaný stužkou jako fascikl vyřízených aktů.
Pan Popel to vzal dojatě do rukou a listoval první stránky.
" Jak je to čistě psáno, " vydechl skoro zbožně.
" To je vidět starého byrokrata;
za jeho časů, pane, ještě nebyly psací stroje, všechno se psalo rukou;
tehdy se tuze dbalo na pěkný a čistý rukopis. "
" Dál už to není tak čistě psáno, " bručel doktor.
" To už hodně škrtal a pospíchal - Ani rukopis není potom tak plynulý a pravidelný. "
To je divné, myslil si pan Popel;
číst písmo nebožtíka, to je jako se dotýkat mrtvé ruky.
I na tom písmu je něco umrlého.
Neměl bych si to brát domů.
Neměl jsem říkat, že si to přečtu.
" Stojí to celé za čtení? " ptal se nejistě.
Doktor pokrčil rameny.
I
Před třemi dny jsem přiklekl na zahrádce k rozkvetlému trsu dlužichy, abych ji očistil od plevele;
měl jsem slabou závrať, ale to se mi stávalo častěji.
Snad ta závrať způsobila, že se mi to místo zdálo krásnější než kdy dosud: jiskřivě rudé klásky dlužichy a za nimi bílé, chladivé laty tavolníků, - bylo to tak krásné a skoro tajemné, že mi šla hlava kolem.
Na dva kroky ode mne seděla na kameni pěnkavka, hlavičku na stranu, a dívala se na mne jedním okem:
Co ty vlastně jsi?
Ani jsem nedýchal, bál jsem se, že ji zaplaším;
cítil jsem, jak mi bouchá srdce.
A najednou to přišlo.
Nevím, jak bych to popsal, ale byl to strašně silný a jistý pocit smrti.
Skutečně to neumím jinak vyjádřit;
myslím, že jsem zápasil o dech či co, ale jediné, čeho jsem si byl vědom, byla nesmírná úzkost.
Když to polevilo, klečel jsem ještě, ale měl jsem plné ruce urvaného listí.
Opadlo to jako vlna a nechalo to ve mně smutek, který nebyl nepříjemný.
Cítil jsem, jak se pode mnou směšně třesou nohy;
šel jsem si opatrně sednout a říkal jsem si se zavřenýma očima:
Tak tady to máme, už je to tady.
Ale nebyla to žádná hrůza, jenom překvapení, a vědomí, že si to musím nějak vyřídit.
Potom jsem se už odvážil otevřít oči a pohnout hlavou;
bože, jak se mi ta zahrádka zdála krásná, jako nikdy, jako nikdy;
vždyť já nechci nežli takto sedět a dívat se na světlo a stín, na odkvétání tavolníků a na kosa, který se potýká se žížalou.
Kdysi dávno, včera to bylo, jsem si umiňoval, že příštího jara vyndám dva trsy ostrožek napadené padlím a nahradím je jinými.
Už to asi neudělám, a napřesrok tu vyrostou sazenice znetvořené jako malomocenstvím.
Bylo mi toho líto, bylo mi líto mnoha věcí;
byl jsem jaksi měkce dojat nad tím, že mám odejít.
Trápilo mě, že bych snad měl o tom říci své hospodyni.
Je to hodná paní, ale rozčiluje se jako kvočna;
bude zděšeně pobíhat s tváří napuchlou pláčem a všechno jí bude padat z rukou.
Jen žádné nepříjemnosti a žádný zmatek;
čím hladčeji se to vyřídí, tím lépe.
Musím dát do pořádku své věci, řekl jsem si s úlevou;
chválabohu, mám tedy na pár dní co dělat.
Mnoho - li práce dá člověku, který je vdovec a penzista jako já, aby si udělal pořádek ve svých krámech?
Už asi nevyměním ostrožky a nezmladím v zimě zababčené dřevo dříšťálu;
ale v mých zásuvkách bude čisto a nebude v nich nic, co by připomínalo nevyřízený akt.
Zapisuji podrobnosti té chvíle proto, aby bylo zřejmo, jak a proč ve mně vyvstala ta potřeba dát své věci do pořádku.
Měl jsem pocit, že jsem něco podobného už zažil, a dokonce ne jenom jednou.
Kdykoli jsem na své úřední dráze byl přeložen někam jinam, dával jsem do pořádku psací stůl, který jsem opouštěl, abych na něm nenechal nic nehotového a přeházeného;
naposledy to bylo, když jsem odcházel do penze;
desetkrát jsem všechno list po listu prohlédl a přerovnal, a ještě jsem otálel a znovu chtěl všechno probrat, nezapadl - li tam nějaký papírek, který tam nenáleží nebo měl být vyřízen.
Odcházel jsem, abych si odpočinul po tolika letech služby;
ale mé srdce bylo těžké a ještě dlouho se mi vracívala starost, nezůstalo - li po mně něco bůhvíkde založeného nebo nepotvrzeného posledním Vidi.
To tedy jsem už několikrát prožíval, a proto se mi i nyní ulehčilo, že mohu konat něco známého;
přestal jsem se bát, a překvapení, které mi způsobil pocit smrti, se rozplynulo v úlevě jakési známosti a důvěrnosti.
Myslím, že proto lidé mluví o smrti jako o spánku nebo odpočinku, aby jí dali tvář něčeho, co znají;
proto doufají v setkání s drahými zesnulými, aby se neděsili toho kroku do neznáma;
snad i poslední pořízení dělají proto, že se tím ze smrti člověka stává důležitá hospodářská událost.
Hle, není čeho se bát;
to, co je před námi, má podobu věcí, jež dobře a osobně známe.
Udělám si pořádek ve svých věcech, nic víc, nic jiného;
nu, chválabohu, tohle mi nebude tak těžké.
Dva dny jsem se probíral ve svých papírech;
nyní jsou srovnány po pořádku a ovázány stužkami.
Jsou tam všechna má vysvědčení od první třídy obecné školy;
bože co tam je těch jedniček, které jsem vítězoslavně nosil domů a za které mě tatínek hladíval tlustou rukou po vlasech, říkaje pohnutě:
Jen se drž, hochu!
Křestní a domovský list, oddací list, jmenovací dekrety, všechno je srovnáno a nic nechybí;
divže jsem to neopatřil jednacími čísly a literami.
Všechny dopisy mé nebožky ženy;
je jich maličko, neboť málokdy a jen krátce jsme nebývali spolu.
Něco dopisů od přátel - a to je všechno.
Je to několik ovázaných svazečků v zásuvce stolu.
Nechybí nic, než abych ještě napsal na arch papíru čistopis žádosti:
XY, státní úředník na odpočinku, žádá o přeložení na onen svět.
Viz doklady A až Z.
Byly to tiché a skoro milé dva dny, když jsem se zabýval svými lejstry;
krom té bolesti u srdce mně odlehlo - snad to dělal ten klid, stinný a chladný pokoj, venku čirikání ptáčků a přede mnou na stole staré a trochu dojemné listiny: krasopisná školní vysvědčení, dívčí písmo mé ženy, tuhý papír úředních dekretů, - byl bych toho rád pročetl a urovnal víc, ale můj život byl jednoduchý;
měl jsem vždycky rád pořádek a nikdy jsem neschovával zbytečné papíry.
Můj bože, nemám ani co uspořádat;
takový to byl nesložitý a obyčejný život.
Už není co rovnat, ale ještě je ve mně ta - jak bych to řekl?
- mánie pořádku.
Zbytečně natahuju hodiny, které jsem už natáhl před chvílí, a zbytečně otvírám zásuvky, není - li v nich ještě něco, co jsem přehlédl.
Vzpomínám na své někdejší úřady: nezůstalo tam něco, co bych byl nedokončil a neovázal stužkou?
Už nemyslím na pěnkavku, která na mne pohlédla jedním okem, jako by říkala:
Co ty vlastně jsi?
Ano, všechno je připraveno, jako bych odjížděl na cesty a čekal, až přijede vůz;
náhle je člověku nějak pusto, neví, co ještě vzít do rukou, a rozhlíží se pln nejistoty, zda na něco nezapomněl.
Ano, to je to, neklid.
Hledal jsem, co bych ještě dal do pořádku, a nic už tu nebylo: jenom ten nepokoj, nepřehlédl - li jsem něco důležitého;
taková hloupost, ale botná to jako úzkost, jako fyzická tíseň u srdce.
Budiž, tady už není co rovnat;
ale co teď?
A tu mne napadlo: dám do pořádku svůj život, a je to.
Zkrátka a dobře to napíšu, abych to srovnal a ovázal stužkou.
Zprvu mně to přišlo skoro k smíchu:
Proboha tě prosím, nač to a co s tím?
Pro koho bys to psal?
Takový obyčejný život: co je tady vůbec co psát?
Ale to už jsem věděl, že to budu psát, jenom jsem se ještě bránil, jaksi ze skromnosti nebo čeho.
Jako dítě jsem viděl v sousedství umírat stařenu;
maminka mě tam posílala, abych jí donesl nebo podal, kdyby něco chtěla.
Byla to samotářská bába, nikdy ji nebylo vidět na ulici nebo s někým mluvit;
děti se jí trochu bály, že byla tak sama.
Jednou mi maminka řekla:
Teď tam nesmíš, je u ní pan farář a zpovídá ji.
Nemohl jsem pochopit, z čeho se taková osamělá babička může zpovídat;
měl jsem chuť přitisknout nos na sklo jejího okýnka, abych viděl, jak se zpovídá.
Pan farář tam byl nekonečně a tajemně dlouho.
Když jsem tam potom přišel, ležela s očima zavřenýma, a její tvář měla výraz tak pokojný a slavnostní, že mi bylo úzko.
Chcete něco? vyhrkl jsem;
zavrtěla jenom hlavou.
Teď vím, že také ona udělala pořádek ve svém životě, a v tom že je svátost umírajících.
II
Je to pravda: proč by se neměl napsat takový docela obyčejný život?
Předně je to má soukromá věc;
snad bych to nepotřeboval psát, kdybych to měl komu vypravovat.
Tu a tam se člověku připlete do řeči vzpomínka na něco minulého, i kdyby to bylo jen na to, co vařívala maminka.
Při každé takové zmínce kývala má hospodyně soucitně hlavou, jako by říkala:
Ano, ano, mnoho jste zkusil;
já to znám, já měla také těžký život.
S ní se nedá mluvit o takových obyčejných věcech;
je příliš lítostivé povahy a hledá na všem jen to, čím se dojmout.
Jiní zase naslouchají vzpomínkám na půl ucha a netrpělivě, aby mohli skočit do řeči:
To u nás a za mých mladých let bylo tak a tak.
Mívám dojem, že se lidé svými vzpomínkami jaksi vychloubají;
honosí se tím, že za jejich dětství panoval záškrt nebo že zažili tu velikou vichřici, jako by to náleželo k jejich osobním zásluhám.
Snad každý člověk má potřebu vidět ve svém životě cosi pozoruhodného, důležitého a přímo dramatického;
proto rád upozorňuje na zvláštní události, které prožil, a očekává, že se pro ně stane předmětem zvýšeného zájmu a obdivu.
V mém životě se nestalo nic mimořádného a dramatického;
mám - li nač vzpomínat, tedy jen na klidný, samozřejmý, skoro mechanický průběh dnů a let až po konečný bod, který je přede mnou a který bude, doufám, stejně málo dramatický jako to ostatní.
Musím říci, že při pohledu nazpět nalézám přímo zalíbení v té přímočaré a jasné cestě, která je za mnou;
má to svou krásu jako dobrá a rovná silnice, na níž nelze zabloudit.
Jsem skoro hrd na to, že je to taková správná a pohodlná cesta;
mohu ji obsáhnout jediným pohledem až po dětství a znovu se potěšit její zřetelností.
Jaký krásný, obyčejný a nezajímavý život!
Nikde žádné dobrodružství, žádný boj, nikde nic výjimečného nebo tragického.
Je to tak pěkný a dokonce silný pohled jako na správně běžící stroj.
Zastaví se, aniž zahrkal;
nic nebude skřípět, doběhne tiše a odevzdaně.
Tak to má být.
Po celý život jsem byl čtenářem knížek.
Co jsem přečetl podivuhodných dobrodružství, co potkal tragických lidí a zvláštních povah, - jako by nebylo o čem jiném mluvit a psát než o neobyčejných, výjimečných a ojedinělých případech a náhodách!
Vždyť přece život není mimořádné dobrodružství, nýbrž obecný zákon;
to, co je v něm neobyčejného a nevšedního, je jenom zaskřípění v jeho soukolí.
Neměli bychom vlastně oslavovat život v jeho normalitě a obyčejnosti?
Je snad méně životem proto, že to v něm nezaskřípělo a nezaúpělo a nehrozilo se rozletět?
Zato jsme udělali hromadu práce a splnili všechny náležitosti od narození až do smrti.
Byl to celkem šťastný život, a já se nestydím za to malé a pravidelné štěstí, které jsem nacházel v pedantické idyle svého života.
Vzpomínám si na pohřby v městečku, kde jsem se narodil.
V čele ministrant v komži a s křížkem;
pak muzikanti, lesklá křídlovka, roh, klarinet a ze všeho nejkrásnější helikón;
potom farář v bílé rochetce a s kvadrátkem, rakev, kterou nese šest mužů, a černý zástup, všichni vážní, slavnostní a jaksi podobní loutkám.
A nad tím vším mocně, vysoko vlál smuteční pochod, křik křídlovky, kvílení klarinetu a hluboký nářek trub andělských;
byla toho plná ulice a plné městečko, a klenulo se to až do nebes.
Všichni lidé odložili své dílo a vyšli před dům, aby se skloněnou hlavou vzdali čest člověku, který odchází.
Kdopak to umřel?
Je to nějaký král nebo vévoda, byl to nějaký hrdina, že ho nesou tak slavně a vysoko?
Ne, byl krupařem, dej mu Bůh věčnou slávu;
hodný člověk a spravedlivý, nu, však už měl svá léta.
Nebo to byl kolář, byl to kožišník;
tak už dodělali svou práci a toto je jejich poslední cesta.
Já, klouček, chtěl bych nade vše být tím ministrantem v čele průvodu, nebo ne, to už být raději tím, co ho nesou v rakvi.
Vždyť je to taková sláva, jako by nesli krále;
celý svět se skloněnou hlavou vzdává čest triumfální cestě řádného člověka a souseda, zvony hlaholí jeho oslavu a křídlovka vítězně pláče, - padl bys na kolena před svatou a velikou věcí, která se jmenuje člověk.
III
Tatínek byl truhlář.
Má nejstarší vzpomínka: že sedím v teplých pilinách na dvorku dílny a hraju si se stočenými kadeřemi hoblin;
otcův tovaryš Franc se na mne zubí a jde ke mně s pořízem v ruce:
Pojď, já ti uříznu hlavu.
Asi jsem natahoval moldánky, protože maminka vyběhla a vzala mě do náruči.
Ten pěkný, hlučný ruch truhlářské dílny oblévá mé celé dětství: bouchání fošen, svist hoblíku zadrhujícího o suky, suchý šelest hoblin a řezavý chrapot pil;
vůně dřeva, klihu a fermeže;
dělníci s vyhrnutými rukávy u košil, tatínek něco kreslící na prknech tlustými prsty a tlustou tesařskou tužkou.
Košile se mu lepí na široká záda, funí a naklání se nad svým dílem.
Co to bude?
Ale skříň;
prkno se složí k prknu, falce do sebe zapadnou, a je to skříň;
tatínek znaleckým palcem přejíždí hotové dílo po hranách i po rubu, dobré je to, hladké jako zrcadlo.
Nebo je to rakev, ale to už není tak důkladná práce;
to se jen tak sbije, nalepí se na to ozdob, a teď to, lidi, natřete a nalakujte, aby se to hodně lesklo.
Rakve tatínek nehladí, jen když je to taková lepší, dubová, těžká jako fortepiano.
Vysoko na hromadě fošen sedí klouček.
Kdepak, jiní kluci nemohou sedět tak vysoko a nemají na hraní špalíčky ze dřeva ani hedvábně lesklé hobliny.
Řekněme sklenářův kluk nemá nic, protože se sklem není žádná hra.
Nech ty střepy, pořežeš se, řekla by maminka.
Nebo u malíře pokojů, to také nic není;
ledaže bys vzal štětku a pomazal stěnu barvou, ale to zase fermežová barva je lepší, líp drží.
Heč, to my máme modrou barvu, vychloubá se malířův kluk, a všechny barvy na světě;
ale synek truhlářův se nedá zviklat.
Jaképak barvy, vždyť je to jen prášek v papírových pytlíkách.
Pravda, malíři při práci zpívají, ale truhlářství je čistší.
Na sousedním dvorku je hrnčíř, ale ten nemá žádné děti;
hrnčířství je také pěkná práce.
Člověk se má nač dívat, jak běží to kolo a hrnčíř uhlazuje palcem vlhkou hlínu, až je z toho hrnec;
má jich stát na dvorku dlouhou řadu, ještě měkkých, a když se nedívá, je možno do nich otisknout klukovský prst.
Zato kamenictví už není tak zábavné: díváš se hodinu, jak tluče kameník dřevěnou paličkou do dláta, a pořád není nic vidět, pořád nevíš, jak se z toho kamene udělá socha klečícího anděla se zlomeným palmovým listem.
Vysoko na hromadě fošen sedí klouček;
prkna jsou narovnána až do korun. starých sliv, chytneš se rukama, a už sedíš v rozsochách stromu.
To je ještě výš, jaksi už závratně vysoko;
teď už klouček nenáleží ani k tomu truhlářskému dvorku, má svůj svět pro sebe, který s tím druhým světem souvisí jenom tím jedním pněm.
Je to trochu opojné;
sem už nepřijde tatínek ani maminka, ba ani dělník Franc;
a malý človíček pije poprvé víno samoty.
Jsou ještě jiné světy, které má dítě samo pro sebe;
například někde jsou mezi delšími prkny narovnána kratší, a vznikne maličká sluj, má to svůj strop a stěny, voní to pryskyřicí a vyhřátým dřevem;
sem by se nikdo nevměstnal, ale je tu dost místa pro kloučka a jeho tajemný svět.
Nebo se zapíchají třísky do země jako plot, ohrada se vysype pilinami a do nich se nastrká hrstička barevných bobů;
to jsou slepice, a ten největší bob, ten kropenatý, to je kohout.
Za truhlářským dvorkem je sice skutečný plot a za ním kdákají skutečné slepice se skutečným zlatým kohoutem, jenž stojí na jedné noze a rozhlíží se planoucíma očima, ale to není to;
klouček sedí na bobku nad svou maličkou ohradou iluzí, sype piliny a tiše volá:
Na puť puť puť!
To je jeho hospodářství, a vy velcí musíte dělat, jako byste to neviděli;
zrušili byste to kouzlo, kdybyste se podívali.
Ale k něčemu jsou ti velcí přece jen dobří: například, když na kostelní věži zvoní poledne, přestanou dělníci řezat, vytáhnou pilu z naříznutého prkna a sednou si zeširoka na hromadu fošen, aby jedli.
Tu se vydrápe klouček na záda silného dělníka France a usedne obkročmo na jeho vlhký týl;
to je jeho vydržené právo a náleží to k slávě celého dne.
Franc je nebezpečný rváč a ukousl už v pranici komusi ucho, ale to klouček neví;
zbožňuje ho pro jeho sílu a pro své právo trůnit na jeho šíji v poledním triumfu.
Je tam druhý dělník, říká se mu pan Martinek;
je tichý a hubený, má svislé kníry a krásné, veliké oči;
s ním si klouček nesmí hrát, protože prý má souchotiny;
klouček neví, co to je, a cítí cosi jako rozpaky nebo strach, když se na něho pan Martinek přátelsky a krásně podívá.
A jsou také výpravy do jejich světa.
Maminka řekne:
" Jdi, hošo, přines mi od pekaře chleba. "
Pekař je tlustý, zamoučený muž;
někdy ho je z krámu skleněnými dveřmi vidět, jak běhá kolem díže, míse kopistí těsto.
Kdo by to do něho řekl, takový veliký, tlustý člověk, a běhá dokolečka, až mu pantofle mlaskají na patách.
Kluk nese domů jako svátost pecen ještě teplý, boře se bosými tlapkami do teplého prachu silnice, a čichá uchváceně zlatou vůni bochníku.
Nebo jít k řezníkovi pro maso;
na hákách visí strašné, krvavé kusy masa, řezník i řeznice se lesknou v tvářích, přesekávají širočinou růžové kosti a plesk s tím na váhu;
že si někdy neutnou prsty!
A to zase u kupce je docela jiné: voní to zázvorem, perníkem a kdečím, paní kupcová mluví tiše a jemně a váží malinkými závažíčky koření;
a člověk dostane od cesty dva vlašské ořechy, z nichž jeden bývá červivý a seschlý, ale to je jedno;
jen když to má dvě skořápky - když nic jiného, tedy se na takovou skořápku dupne, a dá to ránu.
Vzpomínám si na ty dávno mrtvé lidi a chtěl bych je ještě jednou vidět tak, jak jsem je vídal tehdy.
Každý měl svůj vlastní svět a v něm svou tajemnou práci;
každé řemeslo bylo jako svět pro sebe, každý z jiné látky a s jinými obřady.
Neděle byla divný den, protože lidé neměli na sobě zástěry ani vyhrnuté rukávy, ale černé šaty, a vypadali skoro jeden jako druhý;
zdáli se mi jaksi cizí a nezvyklí.
Někdy mě tatínek poslal se džbánkem pro pivo;
zatímco hospodský natáčel pěnu do zroseného džbánu, pokukoval jsem ostýchavě do kouta;
seděl tam u stolu řezník, pekař, holič, někdy i četník, tlustý a rozepnutý, s puškou opřenou o zeď, a mluvili nahlas a hřmotně.
Bylo mně divné vidět je mimo jejich dílny a krámky;
zdálo se mi to trochu nepatřičné a nepořádné.
Dnes bych řekl, že mě to mátlo a znepokojovalo, když jsem viděl prostupovat se jejich uzavřené světy.
Proto snad tak hlučeli, že porušovali jakýsi řád.
Každý měl svůj svět, svět svého řemesla.
Někteří byli tabu, jako pan Martinek, jako obecní blázen, který bučel na ulici, jako kameník, kterého mlčky izolovalo, že byl nemluva a duchař.
A mezi těmi světy velikých měl své maličké, vyhrazené světy klouček;
měl svůj strom, svou ohradu z třísek, svůj koutek mezi prkny;
to byla tajuplná místa jeho nejhlubšího štěstí, o které se s nikým nedělil.
Skrčen na bobku a taje dech - a teď se to všechno slévá v jeden širý a příjemný halas: bouchání prken a tlumený ruch řemesel, u kameníka to ťuká a u klempíře řinčí plech, v kovárně zvoní kovadlina, někdo naklepává kosu a někde pláče miminko, v dálce pokřik dětí, slepice rozčileně kdákají a maminka volá na zápraží:
" Kdepak jsi? "
Ono se řekne městečko, a zatím je to taková spousta života, jako veliká řeka;
skoč do své lodičky a ani nedutej, ať tě to kolébá, ať tě to unáší, až ti půjde hlava kolem a bude ti skoro úzko.
Schovat se všem, - i to je výprava do světa.
IV
Společný svět dětí, to je něco docela jiného.
Osamělé dítě ve své hře zapomíná na sebe a na všecko, co je kolem, a jeho zapomenutí je mimo čas.
Do společné hry dětí je vtaženo i širší okolí a jejich pospolitý svět je ovládán zákony ročních dob.
Žádná dlouhá chvíle nepřinutí kluky, aby si v létě hráli v kuličky.
V kuličky se hraje zjara, když rozmrzne půda;
to je zákon vážný a neodmluvný jako ten, který káže kvést sněženkám nebo maminkám péci velikonoční mazance.
Teprve později se hraje na honěnou a schovávanou, kdežto školní prázdniny jsou doba dobrodružných eskapád: do polí chytat cvrčky nebo se tajně koupat v řece.
Žádný své cti dbalý kluk nepocítí v létě potřebu pálit ohníček;
to se dělá až s podzimem, v době, kdy se pouštějí draci.
Velikonoce, prázdniny a vánoce, jarmark, pouť a posvícení, to jsou důležitá data a hluboké předěly v čase.
Rok dětí má svůj řád, je obřadně rozčleněn podle ročních období;
osamělé dítě si hraje s věčností, kdežto dětská smečka s časem.
V té smečce nebyl truhlářův klouček osobností, která by stála v popředí;
byl poněkud přezírán, vytýkalo se mu, že je maminčin a že se bojí.
Ale což neměl na velikonoce klapačku, kterou mu vyřezal pan Martinek, nemohl opatřit dřevěné štěpiny na meče a mít špalíků, kolik chtěl?
Dřevo je cenný materiál.
Co byl proti tomu sklenářův kluk se svými špinavými hrudkami tmele?
Malířův syn, to bylo něco jiného;
jednou si natřel celý obličej blankytnou modří, a od té doby požíval zvláštní vážnosti.
Ale na truhlářském dvoře byla prkna, na nichž bylo možno se vážně a mlčky houpat;
není - liž i to jakési odpoutání od země, a tudíž úkon, který splňuje veškeré touhy?
Ať si kluk malířův natřel obličej modří: nebyl nikdy pozván, aby se pohoupal.
Hra je hra, věc vážná, věc cti;
není žádné rovnosti ve hře, je buď vynikání, nebo podrobení.
Budiž řečeno, že jsem nevynikal;
nebyl jsem ani nejsilnější, ani nejsmělejší ze smečky a myslím, že jsem tím trpěl.
Málo platno, že mému tatínkovi místní strážník salutoval, kdežto malíři pokojů nikoli.
Když si můj tatínek oblékl dlouhý, černý kabát, aby šel do městské rady, chopil jsem se jeho tlustého prstu a chtěl jsem dělat stejně dlouhé kroky jako on;
to koukáte, kluci, jaký pán je můj tatínek - dokonce o vzkříšení nese jednu tyč nebes nad panem farářem;
a večer před jeho jmeninami přijdou místní muzikanti a vyhrávají na jeho počest.
Tatínek stojí na zápraží, tentokrát bez zástěry, a důstojně přijímá oslavu svého svátku.
A já, opojen sladkou trýzní pýchy, se rozhlížím po kamarádech, kteří pobožně poslouchají, prožívám s mrazením tento vrchol pozemské slávy a dotýkám se tatínka, aby každý viděl, že náležím k němu.
Den nato kluci už nechtěli o mé slávě vědět;
zase jsem byl ten, který ničím nevynikal a kterého nikdo nechtěl poslouchat, ledaže bych je pozval, aby se šli houpat k nám na dvorek.
A naschvál ne, raději se sám nebudu houpat;
a z lítosti a vzdoru jsem si umínil vynikat aspoň ve škole.
Škola, to je zase docela jiný svět, Tam už se děti neliší podle svých tatínků, ale podle svých jmen;
už nejsou určeny tím, že jeden je sklenářův a druhý ševcův, ale tím, že jeden se jmenuje Adamec a druhý Beran.
Pro kloučka truhlářova to byl otřes, na který si dlouho nezvykl.
Dotud náležel k rodině, k dílně, k domu a ke své klukovské partě;
nyní tady seděl strašně sám mezi čtyřiceti kloučky, z nichž většinu neznal a se kterými neměl žádný společný svět.
Kdyby s ním seděl tatínek nebo maminka, nebo aspoň tovaryš Franc, nebo i smutný a dlouhý pan Martinek, to by bylo něco jiného;
držel by je za cíp kabátu a neztratil by souvislost se svým světem;
cítil by jej za sebou jako ochranu.
Byl by se rozplakal, ale bál se, že by se mu ti druzí vysmáli.
Nikdy nesplynul se svou třídou.
Ti druzí se zakrátko skamarádili a šťouchali se pod lavicemi, ale jim bylo hej;
oni neměli doma truhlářskou dílnu ani ohradu z třísek vysypanou pilinami, ani siláka France, ani pana Martinka;
neměli, po čem by se jim tak hrozně stýskalo.
Truhlářův synek seděl v hemžení třídy zaražený a s hrdlem sevřeným.
Pan učitel se nad ním zastavil.
" Ty jsi hodný a tichý chlapec, " řekl uznale.
Klouček se začervenal a do očí mu vstouply slzy štěstí dotud nepoznaného.
Od té doby se stal ve škole hodným a tichým chlapcem, což ho, rozumí se, oddělovalo tím hlouběji od těch druhých.
Ale v životě dítěte znamená škola ještě jednu velikou a novou zkušenost: tady se dítě poprvé setkává s hierarchickým řádem života.
Do té doby, pravda, musí ledaskoho poslouchat;
maminka poroučí, ale maminka je naše, a maminka tu je proto, aby vařila, a maminka také líbá a hladí;
tatínek se někdy rozkatí, ale jindy je možno mu vylézt na kolena nebo se držet jeho tlustého prstu.
Jiní velcí někdy okřikují nebo nadávají, ale z toho si člověk mnoho nedělá a uteče.
Pan učitel, to je něco jiného;
pan učitel tu je jen proto, aby napomínal a poroučel.
A nemůžeš utéci a někde se schovat, musíš se jenom červenat a hrozit se své hanby.
A nikdy mu nevylezeš na klín, nikdy se nechytneš jeho vymydleného prstu;
vždycky je nad tebou, nedostupný a nedotknutelný.
A pan farář, to je ještě víc;
když tě pohladí po hlavě, nejsi jenom pohlazen, ale vyznamenán a povýšen nad všechny ostatní, a máš co dělat, aby se ti samou vděčností a pýchou nezalily oči.
Do té doby měl klouček svůj svět a kolem něho bylo množství uzavřených, tajemných světů: pekařův, kameníkův a těch ostatních.
Nyní se celý svět rozestupuje ve dva stupně: v jeden vyšší svět, ve kterém je pan učitel, pan farář a pak ještě ti, kdo s nimi smějí mluvit: pan hapatykář a doktor a notář a soudce;
a pak ten obyčejný svět, ve kterém jsou tatínkové a jejich děti.
Tatínkové žijí v dílnách a krámech a vycházejí jenom na zápraží, jako by se musili držet svých domů;
ti z toho vyššího světa se potkávají prostřed náměstí, zdraví se velkým obloukem a postojí spolu nebo se kousek cesty doprovázejí.
A pro ně je v hostinci na rynku bíle prostřený stůl, kdežto jiné ubrusy jsou červeně nebo modře kostkované;
vypadá to skoro jako oltář.
Dnes vím, že ten bílý ubrus nebyl tak nevýslovně čistý, že pan farář byl ušňupaný, tlustý dobrák a pan učitel venkovský starý mládenec s červeným nosem;
ale tehdy pro mne byli ztělesněním něčeho vyššího a téměř nadlidského;
bylo to první rozčlenění světa podle hodnosti a moci.
Byl jsem tichý a pilný žáček, dávaný ostatním za příklad;
ale potají jsem choval rozechvělý obdiv ke klukovi malířovu, darebovi šibeničnímu, který svým rošťáctvím uváděl učitele v nepříčetnost a kousl faráře do palce.
Báli se ho skoro a nevěděli si s ním rady.
Ať ho třískali jak chtěli, kluk se jim smál do očí;
bylo pod jeho divošskou důstojnost, aby zaplakal, děj se co děj.
Kdožví: snad to rozhodlo nejvíc v mém životě, že si mne kluk malířův nevzal za kamaráda.
Byl bych dal za to nevímco, kdyby chodil se mnou.
Jednou, čertví co prováděl, mu rozdrtil prsty trám;
ostatní děti se daly do křiku, ale on nic, jen zbledl a zaťal zuby.
Viděl jsem ho, když se vracel domů a nesl tu krvavou levičku druhou rukou, jako by to byla trofej.
Kluci houfem za ním a ječeli:
" Spadl na něj trám! "
Byl jsem bez sebe hrůzou a útrpností, třásly se mi nohy, dělalo se mi špatně.
" Bolí tě to? " vydechl jsem zděšeně.
Podíval se na mne pyšnýma, planoucíma, výsměšnýma očima.
" Co je ti po tom? " vycedil mezi zuby.
Zůstal jsem stát odmítnut a pohaněn.
Počkej, já ti ukážu, já ti ukážu, co vydržím!
Šel jsem do dílny a strčil jsem levou ruku do stahováku, kterým se stahují prkna;
přitáhl jsem šroub, to budete koukat!
Slzy mi vyhrkly z očí, tak, teď mě to bolí jako jeho;
já mu ukážu!
Přitáhl jsem šroub ještě víc, ještě víc;
už jsem necítil bolest, ale vytržení.
Našli mě v dílně omdlelého, s prsty skřípnutými ve stahováku;
podnes mám poslední články prstů na levé ruce zchromlé.
Teď je ta ruka svrasklá a suchá jako krocaní pařát, ale dosud je na ní napsána památka - čeho vlastně?
Mstivé dětské nenávisti, nebo vášnivého přátelství?
V
V té době se stalo, že k našemu městečku přitrhla železnice.
Stavěla se už dlouho, ale teď to bylo docela blízko;
i na truhlářském dvorku bylo slyšet, jak odstřelují na stráních kámen.
Byly přísné zákazy, že tam my děti nesmíme chodit, jednak proto, že se tam střílí dynamitem, a jednak, že jsou tam všelijací divní lidé;
čert věř té holotě, říkalo se.
Poprvé mě tam vedl tatínek, prý ať vidíš, jak se staví dráha.
Držel jsem se ho křečovitě za prst, bál jsem se " těch lidí ";
bydleli v prkenných barácích, mezi kterými viselo na provazech roztrhané prádlo, a ten největší barák byla kantýna s měchatou a zlou ženskou, jež ustavičně nadávala.
Na trase kopali polonazí lidé s krumpáči v rukou;
volali něco na tatínka, ale ten jim neodpovídal.
Potom tam stál jeden s červeným praporkem v ruce.
" Vidíš, tady se bude střílet, " řekl tatínek, a já jsem se ho chytl ještě křečovitěji.
" Neboj se, vždyť jsem tady, " povídá tatínek spolehlivě, a já cítím s blaženým vzdechem, jak je mocný a silný;
nic se nemůže stát tam, kde je on.
Jednou se u plotu naší dílny zastavila otrhaná holčička, strkala nos mezi latě a něco brebentila.
" Co to povídáš? " ptal se Franc. Holčička zlostně vyplázla jazyk a brebentila dál.
Franc na to zavolal tatínka.
Tatínek se opřel o plot a povídá:
" Co chceš, malá? "
Malá to opakovala ještě rychleji.
" Já ti nerozumím, " řekl tatínek vážně, " kdopak ví, co ty jsi za národ.
Počkej tady! "
A zavolal na to maminku.
" Podívej se, jaké má to dítě oči. "
Měla veliké, černé oči s předlouhými řasami.
" Ta je krásná, " vydechla maminka s úžasem.
" Chceš jíst? "
Holčička nic, jen se na ni dívala těma očima.
Maminka jí donesla krajíc chleba s máslem, ale malá zavrtěla. hlavou.
" Třeba je to Taliánka, nebo Maďarka, " mínil tatínek nejistě.
" Nebo Rumunka.
Kdopak ví, co chce. "
A šel po svém.
Když byl pryč, vyndal pan Martinek z kapsy šesták a podal jej beze slova holčičce.
Druhý den, když jsem přišel ze školy, seděla na našem plotě.
" Přišla za tebou, " smál se Franc, a já jsem se hrozně zlobil;
vůbec jsem si jí nevšímal, ačkoliv vylovila z čehosi, co snad byla kapsa, lesklý šesták a dívala se na něj, abych si ho všiml.
Otočil jsem na hromadě fošen jedno prkno napříč, aby to byla houpačka, a uvelebil jsem se na jednom konci;
ať trčí ten druhý konec do nebe, co mi je po tom;
obrátil jsem se zády k celému světu, zamračen a jaksi rozlícen.
A náhle se prkno se mnou začalo váhavě zvedat;
neohlédl jsem se, ale zalilo mě nesmírné, skoro bolestné štěstí.
Vyhouplo mě to do výše, blaženého až k závrati;
naklonil jsem se, abych převážil houpačku na své straně k zemi, druhý konec lehce a plavně odpovídal, sedí tam rozkročmo holčička a neříká nic, houpe se mlčky a slavnostně, na opačném konci mlčky a slavnostně kluk, nedívají se na sebe a oddávají se houpání tělem i duší, neboť se milují;
aspoň hoch miluje, i když by to tak nedovedl nazvat, je toho pln, je to krásné a trýznivé zároveň;
a tak se houpou beze slova a skoro obřadně, co nejpomaleji, aby to bylo slavnější.
Byla větší a starší než já, černovlasá a tmavá jako černá kočka;
nevím, jak se jmenovala a jakého byla národa.
Ukázal jsem jí svou ohradu z třísek, ale ani si jí nevšimla, snad nepoznala, že ty boby jsou mé slepice;
bolelo mě to ukrutně a od té doby mě má ohrada přestala těšit.
Zato chytla sousedovo kotě a tiskla je k sobě, uděšené a s vyjevenýma očima;
a dovedla z kousku provázku splést v prstech takovou hvězdici, že to bylo jako čarování.
Chlapec nevydrží ustavičně milovat, láska je cit příliš těžký a trýznivý;
občas je nutno ji odlehčit v pouhé kamarádství.
Kluci se mi posmívali, že kamarádím s holkami, bylo to pod jejich důstojnost;
nesl jsem to statečně, ale propast mezi mnou a jimi se šířila.
Jednou poškrábala kluka sedlářova;
byla z toho rvačka, ale zasáhl syn malířův a vycedil pohrdavě mezi zuby:
" Nechte ji, vždyť je to holka! "
A odplivl si jako tovaryš.
Kdyby tehdy byl pokynul, byl bych šel za ním místo za tím černým hůdětem;
ale obrátil se ke mně zády a vedl svou tlupu k jiným úspěchům.
Byl jsem bez sebe urážkou a žárlivostí.
" Nemysli si, " vyhrožoval jsem, " kdyby na nás šli, já bych jim. dal! "
Ale ona tomu stejně nerozuměla;
vyplázla za nimi jazyk a vůbec dělala, jako bych já byl pod její ochranou.
Byly prázdniny, a někdy jsme spolu bývali po celé dny;
až s večerem ji pan Martinek odváděl za ruku k prkenným barákům za řekou.
Někdy nepřišla, a tu jsem nevěděl zoufalstvím co si počít;
zalezl jsem s knihou do své skrýše mezi prkny a dělal jsem, jako bych četl.
Zdálky bylo slyšet ryk kluků, ke kterým jsem už nepatřil, a rány odstřelovaných skal.
Pan Martinek se naklonil, jako by počítal prkna, a bručel soucitně:
" Cože dnes nepřišla? "
Dělal jsem, jako bych neslyšel a jenom zuřivě četl;
ale cítil jsem skoro slastně, jak mi krvácí srdce a že to pan Martinek ví.
Jednou jsem to už nevydržel a vypravil jsem se za ní;
bylo to hrozné dobrodružství;
musil jsem přes lávku za řeku, která toho dne se mi zdála strašná a divoká jako nikdy.
Srdce mi prudce tlouklo a šel jsem jako ve snách k barákům, které se zdály opuštěné;
jen tlustá kantýnská někde vřískala a ženská v košili a sukni věšela prádlo, hlasitě zívajíc jako řezníkův veliký pes.
Černá holčička seděla před jedním barákem na bedýnce a sešívala nějaké cáry, mrkala dlouhými řasami a samou pozorností vyplazovala špičku jazyka.
Udělala mi bez okolků místo vedle sebe a počala rychle, pěkně povídat svou cizí řečí.
Nikdy jsem neměl pocit, že jsem tak bezmezně daleko od domova;
jako by tohle byl jiný svět, jako bych se už nikdy neměl vrátit domů;
byl to pocit zoufalý a heroický.
Vzala mě tenkou, holou paží kolem krku a dlouho, vlhce, lechtivě mi šuškala do ucha;
snad mi říkala svou cizí řečí, že mě má ráda, a já jsem byl k umření šťasten.
Ukázala mi uvnitř barák, ve kterém patrně žila;
byl k udušení rozžhaven sluncem a páchl jako psí bouda;
na hřebíku visel mužský kabát, na zemi hadry a nějaké bedny místo nábytku.
Bylo tam šero, a její oči se na mne upíraly tak blízce a krásně, že bych byl zaplakal, já nevím čím: láskou, bezmocí nebo hrůzou.
Sedla si na bednu, kolena pod bradou, šeptala cosi jako písničku a dívala se na mne těma upřenýma, širokýma očima;
bylo to, jako by čarovala.
Vítr přirazil dveře, a najednou byla docela tma;
bylo to strašné, mně tlouklo srdce až v krku, já nevím, co se teď stane;
tichounce to potmě zašustilo a dveře se otevřely, stála v nich proti světlu a dívala se bez hnutí ven.
Pak to znovu zadunělo v odstřelovaném průseku stráně, a ona opakovala:
" Bum. "
Najednou byla zase veselá a ukazovala mi, co umí dělat z provázků;
bůhví proč se ke mně začala chovat jako nějaká maminka nebo chůvička;
vzala mě dokonce za ruku a chtěla mě vést domů, jako bych byl maličký.
Vytrhl jsem se jí a jal jsem se co nejsilněji pískat, aby viděla, co jsem zač;
dokonce jsem se na lávce zastavil a plival jsem do vody, to abych jí ukázal, že jsem veliký a že se ničeho nebojím.
Doma se mě ptali, kde jsem se toulal;
zalhal jsem to, ale ačkoli jsem lhal často a snadno jako každé dítě, cítil jsem, že tentokrát je má lež jaksi větší a těžší;
proto jsem lhal až příliš horlivě a překotně - divím se, že to nepoznali.
Den nato přišla jakoby nic a pokoušela se pískat našpulenými rty;
učil jsem ji tomu, obětavě jí odevzdávaje kus své převahy;
přátelství je veliké.
Zato se mi snadněji putovalo za ní k barákům;
pískali jsme na sebe už zdálky, což neobyčejně posílilo naše kamarádství.
Drápali jsme se do strání, odkud bylo vidět pracovat kopáče;
hřála se v kamení na slunci jako zmije, zatímco já jsem se díval na střechy městečka a na cibulovou báň kostela.
Jak je to daleko!
Tam, co je vidět tu lepenkovou střechu, je truhlářská dílna;
tatínek funí a odměřuje něco na prknech, pan Martinek kašle a maminka na prahu kroutí hlavou: kde zase vězí ten zpropadený kluk?
Tady, nikde, já jsem schovaný;
tady na té sluneční stráni, co kvete divizna, hadinec a lví tlamičky;
tady na druhém břehu, kde to zvoní krumpáči a bouchá dynamitem a kde je všechno docela jiné.
Tady je takové tajné místo: odtud je vidět všechno a sem nevidí nikdo.
A dole už položili kolejničky a odvážejí kámen a hlínu v huntech;
jeden vyskočí na vozík a jede to samo po kolejích, to bych také chtěl, a mít na hlavě takový turban z červeného kapesníku.
A bydlet v prkenné boudě, tu by mně pan Martinek udělal.
Černá holčička se na mne upřeně dívá, to je hloupé, že jí nemohu nic říci.
Zkusil jsem promluvit na ni tajnou řečí:
" Javra tivri něvrecovro povrovivrim, " ale nerozuměla ani tomu.
Nezbývá než vyplazovat na sebe jazyky a dělat jeden po druhém nejhroznější grimasy, aby tím byla projevena shoda myslí.
Nebo házet společně kamením.
V tuto chvíli je řada na vyplazování jazyka;
její jazyk je mrštný a tenký jako červené hádě;
vůbec jazyk je divný, zblízka je to, jako by byl udělán ze samých růžových krupiček.
Dole je křik, ale tam je pořád křik.
A kdo se komu vydrží dýl dívat do očí?
To je zvláštní, její oči vypadají černé, ale zblízka mají v sobě takové zlaté a zelené věci;
a ta hlavička uprostřed, to jsem já.
A najednou se jí oči rozšířily jako úděsem, vyskočila, zakřičela něco a běžela ze stráně dolů.
Dole na trase se posunoval zmatený hlouček lidí ke kantýně.
Zůstaly tam po nich jen rozházené krumpáče.
Večer se v městečku rozechvěně povídalo, že jeden z " těch lidí " zapíchl v hádce partafíru;
prý ho odvedli četníci, měl na rukou řetízky, a za nimi běželo jeho dítě.
Pan Martinek obrátil po mně své veliké, krásné oči a mávl rukou.
" A kdopak ví, který z nich to byl, " bručel.
" Ti lidé jsou každou chvíli na jiném místě. "
Víckrát jsem ji neviděl.
Četl jsem ze smutku a opuštěnosti, co mi padlo do rukou, ukryt mezi prkny.
" To máte hodného hocha, " říkali sousedé, zatímco tatínek s otcovskou skromností namítal:
" Jen aby k něčemu byl! "
VI
Tatínka jsem měl rád, protože byl silný a jednoduchý.
Sáhnout si na něho, to byl takový pocit jako se opírat o zeď nebo o mocný sloup.
Myslel jsem si, že je nejsilnější ze všech lidí;
bylo ho cítit laciným tabákem, pivem a potem, a jeho mohutná tělesnost mě plnila jakousi rozkoší z bezpečí, spolehlivosti a síly.
Někdy se rozkatil, a pak byl hrozný, burácel jako bouře;
tím sladší byla ta troška hrůzy, se kterou jsem potom vylézal na jeho klín.
Mnoho nemluvil, a když už, tedy ne o sobě: nikdy jsem se nezbavil pocitu, že kdyby chtěl, mohl by povídat o velikých a hrdinných činech, které dělal, a já bych položil dlaň na jeho mocný, zarostlý hrudník, abych cítil, jak to v něm duní.
Žil široce a důkladně ve své truhlařině;
a byl velmi šetrný, neboť měřil peníze prací, kterou na ně vynaložil.
Pamatuji se, jak někdy v neděli vytáhl ze zásuvky spořitelní knížky a díval se do nich;
bylo to, jako by se uspokojeně díval na řádně srovnané hromady dobrých, poctivých fošen;
v tom je, hochu, hromada práce a potu.
Utrácet peníze, to je jako mařit hotovou práci;
je to hřích.
A k čemu jsou, tati, ty našetřené peníze?
Na stará kolena, řekl by asi tatínek;
ale to není to, to se jen tak říká;
peníze jsou na to, aby na nich bylo vidět tu práci, tu životní ctnost píle a odříkání.
Tady si to můžeš přečíst, je to výsledek celého života;
tady je napsáno, že jsem žil přičinlivě a šetrně, jak se sluší.
Přišel čas, kdy tatínek měl už tuze stará kolena;
maminka dávno spala na hřbitově pod mramorovým pomníčkem ( však stál hromadu peněz, říkal tatínek pietně ) a já měl své dobré postavení;
a tatínek se ještě pořád na těžkých, opuchlých nohou šoural po truhlářském dvorku, na kterém už nebylo málem co dělat, spořil, počítal a v neděli, sám a sám v bývalém rodinném hnízdě, vyndával spořitelní knížky a díval se na číselný úhrn svého počestného života.
Maminka nebyla tak jednoduchá;
byla daleko citovější, popudlivá a překypující láskou ke mně;
byly chvíle, kdy mě k sobě křečovitě tiskla a sténala, ty můj jediný, já bych pro tebe umřela!
Později, když jsem byl klukem, mě ty výbuchy lásky jaksi obtěžovaly;
styděl jsem se, že by kamarádi mohli vidět, jak mě maminka náruživě líbá;
ale dokud jsem byl docela malý, uváděla mě její prudká láska v jakési nevolnictví nebo ujařmenost, měl jsem ji strašlivě rád.
Když jsem zaplakal a ona mě vzala do náruči, byl to pocit, jako bych se rozplýval;
hrozně rád jsem štkal na jejím měkkém, uslintanými dětskými ústy a slzami zmáčeném krku;
nutil jsem ze sebe vzlyky, pokud to šlo, až všechno roztálo v blaženém, ospalém mumlání: maminko! maminko!
Vůbec maminka byla pro mne spojena s potřebou plakat a být chlácholen, s přecitlivělou potřebou kochat se ve své bolesti.
Teprve když jsem se stával malinkým, pětiletým mužem, rostl ve mně odpor k takovým ženským projevům citu;
odvracel jsem hlavu, když mě tiskla k ňadrům, a myslel jsem si, co na tom má;
to tatínek je lepší, je cítit tabákem a silou.
Protože byla nadmíru citová, prožívala všechno jaksi dramaticky;
malé rodinné hádky se končívaly napuchlýma očima a tragickým mlčením;
a tatínek, bouchaje dveřmi, se dal do práce se zuřivou úporností, zatímco z kuchyně volalo do nebe hrozné a žalující ticho.
Zalíbilo se jí v myšlence, že jsem slabé dítě, že se mi může stát nějaké neštěstí nebo že mohu umřít.
( Skutečně jí umřelo první dítě, můj neznámý bratříček. )
Proto pořád vybíhala podívat se, kde jsem a co dělám;
později jsem se na to mužsky mračil, že mě tak hlídá, a odpovídal jsem jí neochotně a zarputile.
A pořád se ptala:
Není ti něco? nebolí tě žaludeček?
Zprvu mi to lichotilo;
člověk je tak důležitý, když stůně a dostává obklady;
a maminka ho křečovitě přivíjí k ňadrům, ty můj nejdražší, ty mně nesmíš umřít!
Nebo mě vodila za ruku do zázračného poutního místa, aby se modlila za mé zdraví;
obětovala za mne Panence Marii malinké voskové poprsí, že prý jsem slabý na prsa.
Styděl jsem se nesmírně, že za mne obětuje ženské poprsí, pokořovalo mě to v mé mužské hrdosti;
vůbec to bylo divné putování, maminka se tiše modlila nebo vzdychala s očima strnulýma a plnýma slz;
cítil jsem nejasně a trapně, že nejde jenom o mne.
Pak mi koupila rohlík, který byl ovšem onačejší a vzácnější než rohlíky doma;
ale přesto jsem na ty pouti chodil nerad.
Ta představa mi zůstala po celý život: maminka, to má co dělat s nemocí a bolestí.
Myslím, že i dnes bych se raději opřel o tatínka s jeho pachem tabáku a mužství.
Tatínek byl jako sloup.
Nemám, pro koho bych zkrášloval domov svého dětství.
Byl obyčejný a dobrý jako tisíce jiných domovů;
ctil jsem svého otce a miloval svou matku, a vida, dobře se mi vedlo na zemi.
Udělali ze mne řádného člověka k svému obrazu;
nebyl jsem tak silný jako tatínek ani tak veliký v lásce jako maminka, ale aspoň pracovitý a počestný, citlivý a do jakési míry ctižádostivý - ta ctižádost je jistě dědictví po maminčině živosti;
vůbec to, co ve mně bývalo zraňováno, je asi po mamince.
A vidíš, i to bylo na místě a bylo to k něčemu dobrému;
vedle člověka, jenž se přičiňuje, byl ve mně člověk, který sní.
Toto například jistě není po tatínkovi, že se dívám do své minulosti jako do zrcadla;
tatínek byl tak naprosto objektivní;
neměl pokdy na nic jiného než na přítomnost, protože žil v práci.
Vzpomínání a budoucnost náleží těm, kdo mají náklonnost snít a kdo se víc zabývají sebou samými.
To je maminčin podíl v mém životě.
A když se teď dívám, co ve mně bylo tatínkovo a co maminčino, shledávám, že oba šli se mnou po celý život a že se můj domov nikde nekončí;
že i dnes jsem dítě, které má svůj tajný svět, zatímco tatínek pracuje a počítá a maminka mne sleduje pohledem strachu a lásky.
VII
Protože jsem se dobře učil a že jsem z opuštěnosti a nedružnosti ležel v knížkách, dal mě tatínek študovat;
ostatně se to jaksi rozumělo samo sebou, už proto, že si vážil pánů a že hmotný i společenský vzestup byl pro něho nejsvětějším a samozřejmým úkolem řádného člověka a jeho potomků.
Pozoroval jsem, že nejzdatnější děti ( ve smyslu životní kariéry ) jsou zpravidla v těch snaživých středních vrstvách, které teprve začaly skromně a odříkavě zakládat cosi jako nárok na lepší život;
náš vzestup je tlačen úsilím našich otců.
Neměl jsem tehdy žádnou představu, čím bych chtěl být;
leda něčím velkolepým, jako byl provazochodec houpající se jednoho večera nad naším náměstíčkem, nebo dragoun na koni, který se jednou zastavil u našeho plotu a na něco se německy ptal;
maminka mu podala sklenici vody, dragoun salutoval, kůň tančil a maminka byla červená jako růžička.
Chtěl bych být dragounem, nebo třeba konduktérem, který přibouchává dvířka u vlaku a pak se s nesmírnou elegancí vyhoupne na jeho stupátko, když už se vlak rozjíždí.
Ale člověk neví, jak se to dělá, aby se stal konduktérem nebo dragounem.
Jednou mi tatínek pohnutě ohlásil, že mne teda po prázdninách dá na študie, maminka plakala, pan učitel ve škole řekl, abych si vážil toho, že budu vzdělaným člověkem, a pan farář mi počal říkat:
" Servus, študente. "
Zrudl jsem pýchou, bylo to všechno takové slavné;
už jsem se styděl hrát si a s knížkou v ruce, bolestně, osaměle jsem dozrával k chlapecké vážnosti.
Zvláštní, jak následujících osm let na gymnáziu mně připadá irelevantní - aspoň ve srovnání s dětstvím doma.
Dítě žije naplno, nebere své dětství, svůj přítomný okamžik jako něco dočasného a přechodného;
a je doma, to jest, je důležitou osobou, která vyplňuje své místo, jež mu náleží právem vlastnickým.
A jednoho dne odstěhují venkovského kloučka na školy do města.
Osm let mezi cizími lidmi, tak by se to mohlo nazvat;
neboť tady už nebude doma, bude cizím človíčkem a nikdy nebude mít jistotný pocit, že sem náleží.
Bude se cítit hrozně nedůležitý mezi těmi cizími lidmi, bude se mu pořád připomínat, že ještě nic není;
škola i cizí okolí v něm budou pěstovat pocit pokořené malosti, přikrčenosti a méněcennosti, pocit, který bude překonávat dříčstvím nebo - v některých případech a až později - zuřivým odbojem proti kantorům a školácké kázni.
A ve škole se mu vštěpuje ustavičně, že toto všecko je jenom příprava na to, co teprve přijde;
rok primánův není než přípravou na rok sekundánův, a kvartán je na světě jen na to, aby postoupil na kvintána, bude - li ovšem dost pozorný a pilný.
A těch celých osm dlouhých let je zase jenom příprava na maturitu, a teprve potom, študenti, se vám začne to pravé učení.
Připravujeme vás pro život, káží páni profesoři, jako by to, co se vrtí před nimi ve škamnech, nebylo žádným životem hodným toho jména.
Život je to, co přijde teprve po matuře: to je zhruba ta nejmocnější představa, kterou v nás pěstuje střední škola;
a proto ji opouštíme, jako bychom byli propuštěni na svobodu, místo abychom trochu dojatě cítili, že tímto odchodem se loučíme se svým chlapectvím.
Snad proto jsou naše vzpomínky na školu tak kusé a roztržité;
a přece, jaká vnímavost v těch letech!
Jak přesně a živě se pamatuju na své profesory, na směšné a polopomatené pedanty, na dobráky, kteří se marně snažili ovládnout rozpoutané hejno kluků, a na několik ušlechtilých, učených mužů, u jejichž nohou i chlapec nejasně a skoro s mrazením cítil, že nejde o přípravu, nýbrž o poznání, a že se už v této chvíli něčím a někým stává.
Vidím i své spolužáky, pořezané lavice, chodby staré budovy scholarum piarum, tisícerou vzpomínku živou jako živý sen;
ale celý ten věk školy, těch osm let jako celek je podivně bez tváře a skoro beze smyslu;
byla to léta mládí prožitá netrpělivě a zběžně, jen aby už bylo po nich.
A zase: jak dychtivě a silně prožívá chlapec v těch létech cokoli, co není škola;
cokoli, co není " příprava pro život ", nýbrž jest život sám: ať je to přátelství, nebo takzvaná první láska, konflikty, četba, náboženská krize, nebo skotačení.
Tady je něco, do čeho se může vrhnout cele a co je jeho už teď, a ne až po matuře nebo až, jak se na škole říká, " bude hotov ".
Většina vnitřních otřesů a těch různých, tragicky vážně prožívaných volovinek mládí je, myslím, následek toho suspendovaného života, v němž se odehrává naše mladost.
Je to skoro msta za to, že nejsme bráni vážně.
Ze vzpoury proti tomu chronickému provizóriu dychtíme aspoň něco žít co nejvíc plně a doopravdy.
A proto je to tak;
proto se v létech mladosti tak zmateně a někdy bolestně skrze sebe prolamuje hloupé klukovství a tragická, překvapující vážnost.
Život nepostupuje tak, že by se z dítěte povlovně a skoro neznatelně stával muž;
najednou jsou v dítěti strašně hotové a krvavě zralé kusy člověka;
nejde to dohromady, není to v něm zorganizováno;
střetá se to v něm tak nesouvisle a nelogicky, že to vypadá skoro jako bláznovství.
Naštěstí my staří jsme zvyklí dívat se na tento stav shovívavě, a chlapcům, kteří počínají brát život na smrt vážně, dáváme chlácholivě najevo, že je to přejde.
( Jaká hrubost, když mluvíme o šťastném mládí!
Myslíme přitom patrně na své tehdejší zdravé zuby a zdravé žaludky;
co na tom, že nás pro kdeco bolela dušička!
Mít před sebou tolik života jako tehdy: hned bychom měnili, ať jsme co jsme.
Já vím, byla to vlastně má nejméně šťastná doba, má doba stesku a opuštěnosti;
ale já vím, i já bych měnil, oběma rukama bych sáhl po tomto stísněném mládí, - co na tom, že by mě zas tak bezmezně, tak zoufale bolela dušička! )
VIII
To vše se dálo se mnou jako s každým hochem, ale snad míň bouřlivě, ne tak výrazně jako u druhých.
Především mnoho z té zjítřenosti mládí se u mne rozplývalo v tom ustavičném stesku po domově, v osamělosti venkovského chlapce v prostředí cizím a jaksi nadřaděném.
Tatínek šetřil, dal mě na byt k malé, ustarané krejčovské rodině;
měl jsem poprvé pocit, že jsem vlastně nemajetný a téměř chudý žáček, kterému je usouzeno, aby se uskromňoval a držel stranou.
A byl jsem ostýchavý venkovský hoch, který cítil, že je přezírán kurážnými městskými panáčky;
jak ti se tu cítili doma, co ti všechno znali a měli společného!
Protože jsem se jim nedovedl přiblížit, vzal jsem si do hlavy, že budu nad nimi aspoň vynikat;
stal jsem se školním dříčem, jenž našel jakýsi smysl života, jakousi odvetu, jakési vítězství v tom, že postupoval z třídy do třídy summa cum laude, sledován nelibostí spolužáků, kteří v mé osamělé a těžké píli viděli odporné šplhání.
Tím víc jsem se zapeklil a dřel jsem své lekce s pěstmi na uších, v suchém dusnu krejčovských žehliček, v zápachu kuchyně, kde vzdychající paní krejčová vařila bledé a věčně jaksi nakyslé jídlo.
Učil jsem se do zpitomění;
kudy jsem chodil, ševelil jsem rty ve stálém opakování lekcí, ale jaký tichý a hluboký triumf, když jsem ve škole uměl a usedal do lavice za omrzelého a nevlídného mlčení třídy!
Ani jsem se neohlédl, ale cítil jsem, jak se na mne všichni nepřátelsky dívají.
A tato malá ctižádost mě přenášela přes krize a přelomy mládí;
unikal jsem sám sobě, když jsem se učil nazpaměť Sundské ostrovy nebo řecká nepravidelná slovesa.
To byl ve mně tatínek nakloněný nad svou prací, až soustředěním a horlivostí supěl;
tatínek zkoumající palcem hotové dílo, dobré je to, nikde žádná mezera.
A už není vidět na učení, je soumrak, otevřeným oknem je slyšet čepobití z kasáren;
v okně stojí hoch s palčivýma očima a dusí se strašně krásným a zoufalým smutkem.
Proč vlastně?
Ono to nemá jméno, je to tak rozsáhlé a hluboké, že se v tom rozpouštějí pichlavé jehličky všech těch malých urážek a ponížení, neúspěchů a zklamání, které se do nesmělého chlapce zabodávají odevšad.
Ano, tohle je zase maminka, toto přetékání bolestí a láskou.
To soustředěné a dříčské je tatínek, toto bez břehu rozcitlivělé a vášnivě něžné je maminka: jak to dvoje směstnat a srovnat v úzké chlapecké hrudi?
Jedné doby jsem měl kamaráda, se kterým mě pojilo blouznivé přátelství;
byl to venkovský hoch, starší než já, se světlým chmýřím na bradě, úžasně nenadaný a jemný;
jeho matka ho zaslíbila Pánu Bohu jako děkovnou oběť za otcovo uzdravení, a měl se učit na kněze.
Když byl vyvolán, byla to hotová tragédie dobré vůle a paniky;
třásl se jako list a nebyl s to vykoktat slovo.
Učil jsem ho v usilovné snaze pomoci mu;
poslouchal mě s otevřenými ústy a upíral na mne krásné, zbožňující oči.
Když ho zkoušeli, trpěl jsem za něho nevýslovně a zběsile;
celá třída se snažila mu pomáhat a napovídat, i já byl vzat na milost a šťouchali do mne, ty, jak je to?
Pak seděl rudý a zničený;
já šel k němu s očima plnýma slz a těšil jsem ho, vidíš, už to bylo trochu lepší, už jsi to skoro řekl, jen počkej, že to půjde!
Při školních úlohách jsem mu posílal na stočeném papírku napsaný úkol, seděl v opačném rohu třídy;
má štafeta putovala z ruky do ruky, a nikdo ji nerozbalil, to bylo pro něho;
mládí bývá surové, ale je rytířské.
Protloukli jsme ho spojenými silami až do tercie, pak neodvratně propadl a odešel domů;
slyšel jsem, že se doma oběsil.
Ten hoch byl snad největší a nejvášnivější láska mého života.
Vzpomínal jsem na ni, když jsem později čítal povídání o sexuálních pohnutkách mladého přátelství.
Bože, jaké hlouposti!
Stěží jsme si neobratně podali ruce, prožívali jsme skoro zdrceně a přetíženě úžasný fakt, že jsme dušemi;
plnilo nás štěstím, že se můžeme dívat na stejné věci.
Měl jsem pocit, že se učím pro něho, abych mu mohl pomáhat;
to byla jediná doba, kdy jsem se učil opravdu rád a kdy to všechno mělo krásný a dobrý smysl.
Ještě dnes slyším svůj vlastní naléhavý, horlivý hlásek:
" Koukej, opakuj to po mně: rostliny jevnosnubné dělíme na jednoděložné, dvouděložné a bezděložné. "
" Rostliny dělíme na jednosnubné, " bručel můj veliký kamarád hlasem už mužským a upíral na mne čisté, věrné, psovsky oddané oči.
O něco později jsem měl jinou lásku, jí bylo čtrnáct let a mně patnáct;
byla to sestra jednoho mého spolužáka, který propadl v latině a řečtině, veliký rošťák a budižkničemu.
Jednou na mne na chodbě školy čekal ošumělý, trudnomyslný a mírně opilý pán, smekl, představil se jako podúředník ten a ten, klepala se mu přitom brada;
a že prý jsem takový výtečný študent, a tož kdybych prý byl té dobroty a trochu pomohl jeho synkovi v latině a řečtině.
" Preceptora mu zaplatit nemůžu, " koktal, " ale kdybyste byl tak vzácně laskav, pane - " Řekl mně " pane ", to stačilo;
mohl - liž jsem žádat víc?
Chopil jsem se s nadšením nového úkolu a pokoušel jsem se učit toho ježatého uličníka.
Byla to nějaká divná rodina;
otec byl věčně v úřadě nebo pil a matka chodila šít do rodin či co;
bydleli v úzké, vykřičené uličce, kde s večerem vycházely před dům tlusté a staré holky, kolébající se jako kachny.
Doma býval nebo také nebýval kluk a jeho mladší sestřička, čisťounká, plachá, úzkých tváří a světlých, krátkozrace vypouklých očí, které věčně nakláněla k nějakému vyšívání nebo prolamování.
S tím učením to dopadalo žalostně, kluk se nehodlal učit a basta;
zato jsem se po uši a bolestně zamiloval do toho plachého děvčete, jež sedělo tichounce na stoličce s vyšíváním u samých očí.
Vždycky je zvedla náhle a jakoby vyděšeně, a pak to jaksi omlouvala chvějícím se úsměvem.
Kluk už ani neráčil přijímat mé repetice, velkomyslně dovolil, abych mu dělal úkoly, a šel po svém.
Hrbil jsem se nad jeho sešity, jako by mi daly bůhvíco práce;
když jsem zvedl hlavu, klopila rychle oči, červená až po vlasy;
když jsem promluvil, tu její oči skoro vyjekly leknutím a na rtech se jí zatřásl žalostně plachý úsměv.
Neměli jsme si co říci, bylo to všechno hrozně rozpačité;
na stěně tikaly hodiny a chrčely místo bití;
někdy jsem nevím kterým smyslem vycítil, že ona zčistajasna rychleji dýše a rychleji protahuje nit výšivkou;
tu i mně zabouchalo srdce a neodvážil jsem se zvednout hlavu, jenom jsem začal zbytečně listovat v klukových sešitech, aby se aspoň něco dálo.
Styděl jsem se do krve za své rozpaky a umiňoval jsem si: zítra jí něco řeknu, něco, aby se se mnou dala do řeči.
Měl jsem vymyšleno na sta hovorů, i to, co by mohla říci ona;
třeba: ukažte mi tu výšivku, a nač to bude, nebo tak.
Ale když jsem tam byl a chtěl jsem to říci, počalo mi tlouci srdce, hrdlo se mi stáhlo a nedostal bych ze sebe slova;
a ona zvedla vyděšené oči, a já jsem se nahrbil nad sešitem, bruče mužským hlasem, že je tam plno chyb.
A přitom cestou domů, doma, ve škole jsem toho měl plnou hlavu: co jí řeknu, co udělám;
pohladím ji po vlasech, budu dávat za peníze kondice a koupím jí prstýnek, zachráním ji nějak z toho jejího domova;
sednu si vedle ní, vezmu ji kolem krku a já nevím co ještě.
Čím víc jsem si toho navymýšlel, tím víc mi bouchalo srdce a tím bezmocněji jsem propadal panice rozpaků.
A kluk nás nechával o samotě s úmyslností už okázalou;
budeš mně napovídat, řekl vyděračsky a vypadl z domu.
A jednou, ano;
teď ji políbím, teď ji políbím;
půjdu k ní a udělám to;
teď vstanu a půjdu k ní.
A najednou si zmateně, skoro s hrůzou uvědomuju, že skutečně vstávám a jdu k ní.
A ona vstává, ruce s vyšíváním se jí třesou, ústa pootevřena úděsem;
ducli jsme o sebe čely, víc nic;
odvrátila se a počala prudce vzlykat:
" Já vás mám tak ráda, já vás mám tak ráda! "
Chtělo se mi také plakat, nevěděl jsem si rady;
kristepane, co mám teď dělat?
" Někdo jde, " vyhrkl jsem hloupě;
přestala štkát, ale to byl také konec veliké chvíle;
vracel jsem se ke stolu rudý a rozpačitý a počal jsem skládat sešity.
Seděla s vyšíváním těsně u očí, kolena se jí třásla.
" Tak já jdu, " koktal jsem, a na jejích rtech se zachvěl pokorný a ustrašený úsměv.
Druhý den mi kluk řekl znalecky a na půl huby:
" Však já vím, co děláš s mou sestrou! "
A zamrkal chlapsky jedním okem.
Mládí je podivně nekompromisní a důsledné.
Vícekrát jsem tam nešel.
IX
Koneckonců běh života je posunován hlavně dvěma silami: zvykem a náhodou.
Když jsem udělal maturu ( skoro zklamán, že to bylo tak snadné ), neměl jsem žádnou určitou představu, čím bych vlastně chtěl být;
ale protože jsem předtím už dvakrát někoho učil ( a v obou případech to byly doby, kdy jsem se cítil důležitý a veliký ), bylo to přede mnou to jediné, co mělo aspoň trochu podobu zvyku: učit jiné;
pročež jsem se rozhodl, že se dám zapsat na filozofii.
Tatínek s tím byl spokojen: být profesorem, to je přece jen úřad a je to pod penzí.
To už jsem byl dlouhý a vážný mladík, směl jsem sedět u bíle prostřeného stolu s panem farářem, notářem a ostatní honorací, a nadouval jsem se nesmírně;
teď je přede mnou život.
Najednou jsem viděl, jak je ta místní honorace maloměstská a zvenkovštělá;
cítil jsem se povolán, abych to dotáhl někam výš než oni, a tvářil jsem se tajemně jako člověk, který má své veliké plány;
ale i to byla jenom nejistota a trochu strach z toho kroku do neznáma.
Myslím, že to byla nejtěžší chvíle mého života, když jsem vystoupil v Praze z vlaku se svým kufříkem a najednou jsem ztratil hlavu: co teď a kam se vrtnout?
Zdálo se mi, že se všichni lidé ohlížejí a smějí, jak tu stojím bezradně s kufříkem u nohou;
překážel jsem nosičům, strkali do mne lidé, drožkáři na mne volali, kam račte, mladý pane?
Popadl jsem v panice kufřík a počal jsem putovat ulicemi.
Hej, jděte s tím kufrem z chodníku, volal na mne strážník.
Prchal jsem do postranních ulic, ztracený a bez cíle, přendávaje kufřík z ruky do ruky.
Kam vlastně běžím?
Já nevím, a proto musím běžet;
kdybych se zastavil, bylo by to ještě horší.
Konečně mi vypadl kufřík z prstů strnulých křečí a bolestí.
Byla to tichá ulice, mezi dlážděním vyrážela tráva jako u nás doma na rynku;
a zrovna před mýma očima na vratech průjezdu byla přibita cedulka:
Pokoj pro svobodné pány k pronajmutí.
Oddechl jsem si nesmírnou úlevou:
Tak vida, přece jsem to našel.
Vzal jsem ten pokoj u staré, nemluvné báby;
byla tam postel a pohovka, páchlo to zasmušile, ale to bylo jedno;
byl jsem aspoň v bezpečí.
Měl jsem horečku z rozčilení, nemohl jsem jíst a nic;
ale aby se neřeklo, dělal jsem, že jdu jako někam jíst, a toulal jsem se po ulici, pln strachu, abych neztratil svůj přístav.
Tu noc ještě nervová horečka mátla a bortila mé sny;
k ránu jsem se probudil, a na pelesti mé postele seděl tlustý mládenec, páchl pivem a recitoval nějaké verše.
" To koukáš, co? " řekl a recitoval dál.
Myslel jsem, že je to ještě sen, a zavřel jsem oči.
" Bože, to je hovado, " děl mládenec a počal se svlékat.
Posadil jsem se na posteli;
mládenec seděl na pelesti a zouval si boty.
" Zas abych si zvykal na jiného vola, " naříkal.
" Co mně to dalo práce, než jsem umlčel toho, co tu byl před tebou, a ty mně tu budeš spát jako dřevo, " stěžoval si hořce.
Byl jsem nesmírně rád, že na mne někdo mluví:
" Které to byly verše? " ptal jsem se.
Mládenec se rozzuřil.
" Verše!
Ty mně budeš mluvit o versích, ty saláte!
Poslechni, " koktal, " chceš - li se mnou vyjít, tedy chraň tě pámbu, abys na mne šel s tím pitomým parnasismem.
Víš hovno, co je poezie. "
Seděl s botou v ruce a díval se do jejích hlubin;
počal tiše a uchváceně říkat jakousi báseň.
Mrazilo mne okouzlením, bylo to všechno pro mne nekonečně nové a divné.
Básník hodil botou do dveří na znamení, že je konec, a vstal.
" Bída, " vzdychl.
" Bída. "
Zhasil petrolejku a lehl si těžce na pohovku;
bylo ho ještě slyšet, jak si něco šeptá.
" Ty, " ozval se po chvíli ze tmy, " jak je to dál:
Anděle boží, strážce můj -?
Ty to taky nevíš?
Až budeš takové prase jako já, bude ti to taky chybět, počkej, jak ti to bude chybět - "
Ráno ještě spal, odulý a rozcuchaný.
Když se probudil, měřil mě mračnýma očima.
" Dát se zapsat na filozofii?
Nač to?
Člověče, že se ti chce! "
Přesto mne protektorsky dovedl na univerzitu, tady máš tohle, tady to, a vem tě čert.
Byl jsem zmaten a fascinován.
- Tohle tedy je Praha a takoví lidé tady jsou;
asi to patří k věci a musím se podle toho chovat.
Za pár dní jsem se obeznámil s rutinou univerzitních přednášek;
škrabal jsem do sešitu učené výklady, kterým jsem dosud nemohl rozumět, a v noci jsem debatoval s opilým básníkem o poezii, o holkách a o životě vůbec;
to i to uvádělo mou venkovskou hlavu v jakousi závrať, jež nebyla nepříjemná.
Mimoto bylo mnoho nač se dívat.
Bylo toho vůbec příliš mnoho najednou, zaplavilo mě to chaoticky a překotně;
snad bych byl znovu zalezl do svého spolehlivého a samotářského dříčství, nebýt tlustého, opilého poety a jeho povzbuzujících kázání.
To máš samou sračku, řekl s jistotou, a věc byla vyřízena;
jen poezie byla částečně vyňata z jeho divokého opovržení.
Osvojoval jsem si dychtivě jeho cynickou svrchovanost nad věcmi života;
pomáhal mně vítězně překonat tu spoustu nových dojmů a nedostupných věcí;
mohl jsem se dívat s hrdostí a uspokojením, nač na všechno kašlu.
Což mi to nedávalo ohromný pocit převahy nad čímkoliv, co popírám?
Což mě to neosvobozovalo z romantického a bolestného snění o životě, jenž přes všecku mou slavnou svobodu a úředně ověřenou zralost se pořád ještě nedal chytit do rukou?
Mladý člověk chce všechno, co vidí, a zlobí se, že to nemůže mít;
pročež se mstí na světě i na lidech a hledá, co by jim upřel.
A pak se snaží dokázat svou bouřlivost sám sobě;
nastanou flamendrovské noci, výpravy na okraje života, děsně žvanivé debaty a sháňka po zkušenostech lásky, jako by to byly ty nejslavnější trofeje mužství.
Snad to bylo i jinak: snad se ve mně nahromadilo divokosti a nesmyslu za těch přikrčených a školáckých osm let, a teď to muselo ven.
Snad to patří prostě k mládí jako růst vousů a mizení brzlíku.
Bylo patrně nutné a přirozené prožít to;
ale měřeno celým životem, bylo to období divné a vyšinuté, velkolepé maření času a cosi jako radost, že se nám podařilo porušit smysl života.
Už jsem ani nebyl zapsán na univerzitě;
psal jsem verše, myslím, že špatné;
přesto vycházely v časopisech, o kterých už dávno nikdo neví.
Jsem rád, že jsem je neschovával a že po nich nezůstalo památky ani v mé paměti.
Rozumí se, že to prasklo.
Tatínek za mnou přijel a ztropil ukrutný tartas;
a že když tak, tedy nebude takový blázen, aby posílal synáčkovi peníze na flámování.
Nadul jsem se uraženě, patrně ze špatného svědomí;
já mu ukážu, že se uživím sám.
Podal jsem k ředitelství železnic žádost, abych byl přijat za úřednického aspiranta, a k svému překvapení jsem dostal vyřízení kladné.
X
Byl jsem přidělen na nádraží Františka Josefa v Praze, abych se zaučil v dopravní i kancelářské službě: kancelář, která měla okno na tmavý perón a kde se musilo po celý den svítit;
strašná a beznadějná díra, kde jsem přepočítával tranzitní poplatky a takové věci.
Před oknem se míhají lidé, kteří na někoho čekají nebo někam jedou;
má to svou nervózní, skoro patetickou atmosféru odchodů a příchodů, zatímco člověk za oknem škrábe pitomé, dokonale lhostejné cifry.
Nechte to být, něco na tom je.
A občas si protáhnout kosti na peróně, s lhostejnou tváří, neboť já jsem tady doma, abyste věděli.
Jinak nesmírná, trudná, pustá otrava;
jediné hluboké uspokojení: že už jsem tedy mužem, který se sám živí.
Ano, hrbím se pod lampou, jako když jsem psával početní úkoly;
ale tehdy to byla jenom příprava na život, kdežto teď je to sám život.
To je ohromný rozdíl, pane.
Počal jsem pohrdat kumpány, se kterými jsem probíjel minulý rok;
jsou to nezralí, nesamostatní hoši, kdežto já jsem se stal mužem, který už stojí na vlastních nohou.
Vůbec jsem se jim vyhýbal;
raději jsem zapadl do fotrovské hospody, kde si tatíci vykládali své starosti a rozumy.
Pánové, ani já tu nesedím jenom tak;
jsem dospělý a hotový člověk, který se živí úmornou a neradostnou prací.
Vždyť je to hrozné, co musím dělat, abych se uživil;
celý den se tam svítí syčící plynovou lampou, to přece nelze vydržet;
aspirant nebo neaspirant, já už vím, pánové, co je to život.
Proč jsem se na to dal?
To máte tak, rodinné ohledy a podobně.
Za mého dětství u nás stavěli železnici, a já jsem se chtěl stát konduktérem nebo tím chlapíkem, co vozí na huntu odstřílený kámen.
Víte, klukovský ideál;
proto škrábu avíza a takové věci.
- Nikdo si mě nevšímal, každý zralý člověk má své vlastní starosti;
bál jsem se prostě jít domů, protože bych z únavy musel lehnout do postele, a pak bych zase dostal noční horečku a tekl by po mně ten nesmyslný pot;
to je z té tmavé kanceláře, víte?
Nikdo to nesmí vědět, aspirant nesmí stonat, nebo by ho propustili;
musí si nechat pro sebe, co s ním v noci je.
Ještě dobře, že jsem nadělal dost všelijakých zkušeností, má se mi aspoň co zdát.
A jaké těžké sny: všechno se prostupuje a mate;
je to obludné.
Tohle je tak opravdivý a vážný život, pánové, že z toho chcípám.
Člověk musí život jaksi zahodit, aby pochopil jeho cenu.
Toto období mého života, to byl jakýsi ustavičný monolog;
monolog je hrozná věc, trochu jako sebeničení, něco jako přetínání pout, která vás vážou k životu;
člověk, který vede monolog, už není jenom osamělý, nýbrž je vyřaděn nebo ztracen.
Bůhví jaký to byl ve mně vzdor nebo co: nalézal jsem ve své kanceláři jakousi vzteklou zálibu už proto, že mě ničila;
k tomu ten rozčilený spěch příjezdů a odjezdů, pořád ten chvat, pořád ten nepořádek;
nádraží, jmenovitě nádraží velkého města, je překrvená, trochu jako zjítřená uzlina - čertví proč se sem táhne tolik pakáže, zlodějíčků, pasáků, cour a divných individuí;
snad proto, že lidé, kteří přijíždějí nebo odjíždějí, jsou už tím vyšinuti ze svých zvykových kolejí a stávají se, abych tak řekl, příznivou půdou, na které může bujet veškerá neřest.
Čichal jsem s uspokojením ten slabý pach rozkladu, hodilo se to k mé horečné náladě, k tomu mstivému pocitu zániku a chcípání.
A pak, víme, bylo tu ještě jedno vítězné zadostiučinění: tady na tom peróně jsem vystoupil, je tomu něco víc než rok, vyděšený venkovský jelimánek s dřevěným kufříkem, nevědoucí kudy kam;
a teď jdu přes koleje mávaje avízy, nedbalý a blazeovaný;
jak daleko jsem za tu dobu došel, kde jsem nechal svá hloupá a nesmělá léta!
Jak daleko, skoro až na konec!
Jednoho dne jsem nad svými lejstry vykašlal do kapesníku kus krve, a zatímco jsem se na ni překvapeně díval, přišla toho ještě větší, ohromná porce.
Seběhli se kolem mne, polekaní a bezradní, jeden starý oficiál mi utíral ručníkem zpocené čelo;
připadal jsem si jako pan Martinek u nás doma, chytlo ho to při práci, a pak seděl na hromadě prken, strašně bledý a zpocený, s obličejem v dlaních;
díval jsem se na něho zdálky, nesmírně zaražen a polekán, - teď jsem měl stejně silný pocit hrůzy a dálky jako tehdy.
Ten starý oficiál, brejlatý, podobný černému a pomalému brouku, mě pak dovedl domů a uložil do postele;
chodil mě dokonce navštěvovat, protože viděl, že se bojím.
Za několik dní jsem vstal, ale bůhví co se se mnou stalo: měl jsem děsnou touhu žít, i kdyby to bylo tak tiše a pomalu jako ten oficiál;
touhu sedět u stolu a převracet lejstra, zatímco plynová lampa tiše a úporně syčí -
Tehdy byl " nahoře " v úřadě někdo moc rozumný;
nedělali dlouhé okolky s vyšetřováním mého zdravotního stavu a přeložili mě služebně na železniční staničku v horách.
XI
Byl to svým způsobem konec světa;
tady se končila trať;
kousek za nádražíčkem bylo náraziště, kde poslední rezavá kolej zarůstala pastuší tobolkou a suchou metlicí.
Dál se nejede;
dál už hučí zelená horská říčka v ohybu těsného údolí.
Tak, tady jsme jako na dně kapsy, konec, dál není nic.
Myslím, že sem byla železnice postavena jen proto, aby vozila fošny z pily a dlouhé, rovné pně spoutané řetězem.
Krom nádraží a pily tam byla hospoda, několik dřevěných domků, Němci jako polena a lesy dunící větrem jako varhany.
Přednosta stanice byl mrzutý člověk, podobný mroži;
měřil mě podezíravě - kdopak ví, proč sem přesadili mládence z Prahy, asi z trestu;
nutno se mu dívat na prsty.
Dvakrát za den přijížděl osobní vláček se dvěma vozy, z nichž vylezl hlouček vousáčů s pilami a sekerami, se zelenými klobouky na zrzavých palicích;
když odzvonil signál jeho příjezdu, bim bim bim, bim bim bim, vycházelo se na perón, aby se asistovalo velké události dne.
Přednosta s rukama za zády mluví s vlakvedoucím, strojvůdce jde na pivo, topič dělá, jako by otíral špinavým hadrem lokomotivu, a je zas ticho;
jen kousek dál bouchají prkna nakládaná na vagóny.
Ve stinné kancelářičce tiká telegrafní aparát, to nějaký pán z pily ohlašuje svůj příjezd;
večer bude stát před nádražím kočárek s kníratým kočím, jenž bude zádumčivě odhánět konečkem biče mouchy z plece ryšavých koní.
" Na, prr, " řekne chvílemi tenkým hlasem, koně přešlápnou, a je zase ticho.
Pak přisupí vláček se dvěma vozy, pan přednosta trochu uctivě a trochu důvěrně salutuje tomu velmoži z pily, který si jde sednout do kočárku, mluvě nápadně hlasitě;
ti druzí smrtelníci mluví na nádraží jenom tlumenými, huhlavými hlasy.
Tak, a to už je konec dne;
teď nezbývá než jít do hospody, kde je jeden stůl prostřen bílým ubrusem pro pány z nádraží, z pily a z lesní správy;
nebo ještě chvíli courat po kolejích až tam, kde zarůstají travou a pastuší tobolkou, sednout si na hromadu fošen a dýchat břitký vzduch.
Vysoko na hromadě prken sedí klouček, - ne, už to není tak vysoko, a z kloučka je pán v upjaté úřední blůze, s úřední čepicí na hlavě a se zajímavým knírkem v zajímavě bledé tváři;
čertví proč ho sem poslali, myslí si pan přednosta poslední stanice na světě.
Hlásím, pane přednosto, za tím účelem ho sem poslali: aby seděl na prknech, jako sedával doma.
Člověk musí mnoho ujít, aby se dostal zase domů.
Musí se mnoho učit a prodělat mnoho hloupostí, musí vykašlat kus života, aby se zase našel na fošnách vonících dřevem a pryskyřicí.
Prý je to zdravé na plíce, říká se.
A už se dělá tma, na nebi vyskakují hvězdy;
doma také bývaly hvězdy, ale ve městě ne.
Co jich tady je, ne, co jich je, to je k nevíře.
A pak si člověk myslí, kdoví oč že nejde, kdoví co všechno že nemá za sebou;
a ono zatím, takové spousty hvězd!
A toto je opravdu poslední stanice na světě: kolej dobíhá v trávě a pastuší tobolce, a pak už je hned vesmír.
Hned za tím nárazištěm.
Člověk by řekl, to hučí řeka a les, a zatím to hučí vesmír, hvězdy šelestí jako listy olší a horský vítr provívá mezi světy;
pane, to se to dýše!
Nebo jít s prutem na pstruhy, sedět nad kvapnou říčkou a dělat, že jako rybaříme;
a zatím, jenom se dívat do vody, co toho uplyne;
je to pořád táž vlna a pořád nová, pořád táž a nová, a nikde žádný konec;
člověče, co toho s tou vodou uplyne! jako by se v tobě něco oddělovalo, něco se z tebe vyplavovalo, a už to bere voda.
Kde se toho v člověku nabere;
pořád to odnáší s sebou nějaký jeho rmut a smutek, a pořád ho zbývá dost napodruhé.
Jenom té samoty co uplynulo, a nikde žádný konec.
Mladý člověk sedí nad vodou a vzdychá samotou.
To je dobře, praví v něm něco, jen hodně vzdychej, a hodně zhluboka;
to je zdravé pro plíce.
A rybář pstruhů vzdychá hojně a hluboce.
Ale budiž řečeno: nepoddal se lehko a nesmířil se jen tak s poslední stanicí na světě.
Předně je nutno ukázat, že přišel z Prahy a že není ledaskdo;
dělá mu dobře být trochu tajemný a tváří se před lesními adjunkty a rudonosými bradáči z lesů jako muž, který má mnoho za sebou;
jen se podívejte, jaké hluboké a ironické rýhy mu vyryl život u huby.
Nechápali to dobře, byli příliš zdraví;
renomovali svými dobrodružstvími s holkami na malinách nebo z vesnických tancovaček;
dovedli se naprosto zabrat do hry v kuželky po celá nedělní odpoledne.
Zajímavě bledý muž nakonec shledal, že ho mírně a klidně poutá dívat se na běh koule a pád kuželek;
pořád totéž a pořád nové, jako ty vlny na řece.
Kolej zarůstající metlicí a pastuší tobolkou.
Hromady prken odvezených, a jsou tu zas hromady nové.
Pořád totéž a pořád nové.
A páni, chytil jsem pět pstruhů;
kde? hned za nádražím, takovíhle chlapíci.
Někdy jsem se zhrozil: tohle že je život?
Ano, to je život, dva vláčky denně, slepá kolej zarostlá travou a za ní hned vesmír jako stěna.
A zajímavý mladý muž, sedící na hromadě fošen, se spokojeně shýbl pro kamínek, aby jím hodil po výhybkářově slepici.
Tak, a teď se rozčiluj, ty hloupá;
já už jsem vyrovnaný člověk.
XII
Teď to vidím: to celé skřípění a řinčení, to byl jenom přejezd přes výhybku;
myslel jsem, že se rozletím, jak to ve mně lomozilo, a zatím jsem už vjížděl na tu pravou a dlouhou kolej života.
V člověku se něco brání, když se jeho život dostává do své definitivní dráhy: předtím měl ještě neurčitou možnost být tím nebo oním, jít tam nebo onam, ale nyní má být rozhodnuto s platností vyšší, než je jeho vůle.
Proto se vnitřně vzpouzí a lomcuje sebou, nevěda, že ty jeho otřesy jsou právě údery kol osudu vjíždějících na svou správnou kolej.
Teď to vidím, jak je to všechno pěkně a souvisle rozvinuto už od dětství;
nic, skoro nic nebylo pouhá náhoda, nýbrž článek v řetězu nutností.
Řekl bych, že o mém osudu bylo rozhodnuto, když se v kraji mého dětství počala stavět dráha;
malinký svět starého městečka byl náhle zapojen do prostoru, otvírala se cesta do světa, městečko si obouvalo sedmimílové boty;
změnilo se ukrutně od té doby, narostlo tam továren, peněz a bídy, byl to zkrátka jeho dějinný přerod.
I když jsem tomu tehdy tak nerozuměl, okouzlovaly mě ty nové, hlučné, chlapácké věci, které vtrhly do uzavřeného světa dítěte, ty hulákající tlupy barabů, sebranka z celého světa, rány dynamitem a rozstřílené stráně.
Myslím, že ta veliká dětská láska k cizí holčičce byla z největší části výrazem toho okouzlení.
Zůstalo to ve mně podvědomě a neodvolatelně: proč jinak bych byl při první příležitosti přišel na to, ucházet se o místo při železnici?
Léta studií, já vím: to byla jako jiná kolej;
ale což se mi dost nestýskalo a nebyl jsem jako ztracený?
Ale zato jsem nalézal uspokojení a jistotu v plnění povinností;
bylo mi úlevou držet se předepsané cesty hodin a úkolů;
byl tu jakýsi řád, ano, byla tu pevná kolej, po které jsem se mohl rozjet.
Jsem patrně úřednická povaha;
potřebuju, aby můj život byl řízen povinností, abych měl pocit, že dobře a naplno funguju.
Proto to dopadlo tak katastrofálně, když jsem s příchodem do Prahy ztratil přesné a bezpečné koleje, které by mě vedly.
Najednou jsem nebyl ovládán žádným rozvrhem hodin a žádným úkolem, který musí být do zítřka do rána hotov.
Protože mě hned neuchopila jiná autorita, oddal jsem se divoké autoritě tlustého, opilého básníka.
Bože, jak je to jednoduché, a já jsem se tehdy domýšlel, kdovíco že neprožívám.
I básně jsem psal, jako každý druhý student za oněch časů, a myslel jsem, že konečně jsem našel sebe sama.
Když jsem se ucházel o místo u dráhy, dělal jsem to tehdy ze vzdoru a abych ukázal tatínkovi;
ve skutečnosti jsem už, nevědomky a slepě, hledal pod nohama pevnou a svou cestu.
A je tu ještě ta zdánlivá maličkost, nevím, zda si ji nezveličuju: mé vyšinutí se začalo v té chvíli, když jsem s kufrem v ruce uvázl na perónu, bezradný a ubohý, divže jsem neplakal hanbou a rozpaky.
Dlouho jsem se palčivě styděl za tuto porážku.
Kdožví: třeba jsem se stal pánem u dráhy a nakonec i poněkud vyšším kolečkem v železnicích také proto, abych sám před sebou odčinil a napravil ten trapný a pokořující okamžik na perónu.
Pravda, toto jsou dodatečné výklady;
ale někdy jsem míval intenzívní a podivnou zkušenost, že chvíle, kterou prožívám teď, odpovídá něčemu dávnému v mém životě;
že se v ní naplňuje něco, co bylo žito už dřív.
Třeba to, když jsem se pod syčící lampou hrbil nad avízy: bože, vždyť to je totéž, jako když jsem se lopotil se školními úkoly, hryzaje násadku a poháněn hrůzou, že to musí být hotovo.
Nebo pocit svědomitého žáka, kterého jsem se nezbavil po celý život: že mám udělány všechny úlohy.
Je zvláštní, že chvíle, kdy jsem si uvědomoval tento daleký a podivně jasný vztah k něčemu dávno minulému, mě rozechvívaly jako zjevení čehosi tajemného a velikého;
život se mi v nich zjevoval jako hluboká a nutná jednota, prostoupená neviditelnými vztahy, jež postihujeme jenom výjimečně.
Když jsem na poslední stanici světa sedal na fošnách, které mi připomínaly tatínkův truhlářský dvůr, počal jsem poprvé s úžasem a odevzdaně prožívat krásný a jednoduchý pořádek života.
XIII
Po náležité době jsem byl přeložen na stanici vyšší třídy.
Byla to, pravda, nevelká a průběžná stanice, ale byla na hlavní trati;
šestkrát denně tudy projížděly veliké expresy, aniž tu ovšem zastavovaly.
Přednosta byl Němec a veliký dobrák;
po celý den kouřil gypsovku, ale když byl signalizován rychlík, postavil ji do kouta, okartáčoval se a odebral se na perón, aby vzdal náležitou čest mezinárodnímu spoji.
Nádraží jako z cukru, ve všech oknech petúnie, všude košíky s lobelkou a lichořeřišnicí;
zahrada plná šeříku, jasmínu a růží, a ještě podél skladiště a hradel samý záhon, samý kvetoucí měsíček, samá pomněnka, samé hledíky.
A všechno se muselo jenom lesknout, okna, lampy, zeleně natřené pumpy, jinak se starý pán hrozně rozčiloval:
" Copak to je, " hartusil, " tady jezdí mezinárodní rychlíky, a vy tu máte takové svinstvo! "
To svinstvo byl třeba pohozený papírek, ale nesmí to být, neboť se blíží veliká chvíle;
tamhle za ohybem se s chraptivým houknutím vynořuje mohutná, vysoká hruď rychlíkové lokomotivy, starý pán popojde tři kroky vpřed, a už to burácí mimo, strojvůdce zdraví rukou, na stupátkách rychlíku salutují konduktéři, starý pán stojí v pozoru, paty u sebe, boty vyleštěné jako zrcadlo, a zvedá důstojně ruku k červené čepici.
( Pět kroků vzadu, ten zajímavě bledý úředník s vysokou čepicí, v kalhotech vyleštěných seděním a salutující trochu nedbaleji, to jsem já. )
Pak se starý pán širokým, hospodářským pohledem podívá na modré nebe, čistá okna, kvetoucí petúnie, uhrabaný písek, své zářící boty a koleje, které se lesknou, jako by je zvlášť za tím účelem dal vycídit, pohladí si spokojeně nos, nu, dobré to bylo, a jde si zase zapálit gypsovku.
Tento obřad se konal šestkrát denně, vždycky se stejnou pompou a stejně slavnostně.
Železniční národ z celé monarchie znal starého pána a jeho vzorné nádraží;
ten slavný průjezd byl vážná a milá hra, na kterou se všichni těšili.
Každé neděle odpoledne bylo na krytém peróně sváteční korzo;
místní lid, nastrojen a naškroben, promenoval tiše a způsobně pod košíky lobelií, zatímco starý pán přecházel s rukama na zádech u kolejí jako šéf podniku, dohlížející, je - li všechno v pořádku.
Bylo to jeho nádraží, jeho hospodářství;
ale kdyby se mohly dít zázraky, aby se dostalo odměny a slávy spravedlivým duším, jednoho dne by se zastavil mezinárodní rychlík ( ten ve 12,17 ) na peróně a z něho by vystoupil císař pán;
zvedl by dva prsty k čepici a řekl by:
" Máte to tu pěkné, pane přednosto.
Už jsem se na to vaše nádraží mockrát díval. "
Měl rád svoje nádraží, měl rád všechno, co náleželo k železnicím, a ze všeho nejraději měl lokomotivy.
Znal všechny podle čísel jejich sérií a podle jejich ctností.
Ta a ta trochu špatně stoupá, ale zato, pane, ta postava!
A tahle, koukejte, jaká délka, pane na nebi, to je kotel!
Mluvil o nich jako o děvčatech, uznale a rytířsky.
Pravda, tahle krátká a bachratá šestatřicítka s baňatým komínem, vy se jí smějete;
ale zato jak je stará, vy mladíku!
K rychlíkovým strojům choval obdiv naprosto vášnivý;
ten krátký, atletický komín, ten vysoký hrudník a ta kolesa, kamaráde, to je krása!
Jeho život byl přímo patetický tím, že ho ta krása míjela jenom v letu, jako hrom;
a přece pro ni si leštil boty, pro ni zdobil okna petúniemi a dozíral, aby nikde nebylo poskvrnky.
Bože, jaký jednoduchý recept pro šťastný život: to, co děláme, dělat z lásky k věci.
A ví bůh, jakým divem se na tom nádraží sešla taková sbírka dobráků.
Telegrafista, plachý a zajíklý mládenec, který sbíral poštovní známky a hrozně se za to styděl, vždycky je honem schovával do zásuvky, zardělý až po vlasy;
dělali jsme všichni, že o tom jako nevíme, a trousili jsme potají po jeho stole, mezi jeho papíry, mezi stránky knihy, kterou měl rozečtenou, kde jakou známku jsme sehnali.
Ty známky nám dodávali vlakoví pošťáci.
Asi je odlepovali ze všech dopisů z ciziny, které šly jejich rukama;
protože to nemá být, tvářil se starý pán, že o tom nemá nejmenšího vědomí, a bylo na mně, abych vyřizoval nedovolenou část našeho tajného podniku;
načež s ohromným nadšením pomáhal strojit úklady na ostýchavého telegrafistu.
Nešťastný mládenec nacházel známky z Persie v kapse starého kabátu nebo Kongo ve zmuchlaném papíře, ve kterém si přinesl přesnídávku;
pod lampou našel čínskou známku s drakem a z kapesníku vytřepal modrou Bolívii.
Vždycky se ukrutně začervenal a oči se mu zalily slzami pohnutí a úžasu;
šilhal po nás, ale my nic, kdepak;
my nemáme ani zdání, že by tady někdo sbíral známky.
Šťastní dospělí, kteří si hrají.
Věčně bublající portýr, jenž desetkrát denně kropí perón esovitým čůrkem vody a vadí se s lidmi, kteří na nádraží představují nepolepšitelný živel nepořádku a zmatku.
Kdyby to tak šlo, nepustit sem nikoho;
ale co má člověk dělat s těmi bábami a jejich nůšemi a ranci.
Pořád pouští hrůzu a pořád se ho nikdo nebojí;
jeho život je těžký a rozčilený, a jenom když stanicí rachotí mezinárodní rychlík, přestává hudrovat a vypne prsa.
Abyste věděli, tady já jsem na to, aby tu byl pořádek.
Starý lampář, melancholický a náruživý čtenář;
krásné a jímavé oči, jako měl pan Martinek doma nebo můj nebožtík kamarád ze školy;
vůbec mi je čímsi připomínal, a proto jsem někdy zapadl k němu do dřevěné lampárny, vysedal na úzké lavičce a zaváděl se starým nemluvou roztržité a pomalé meditace: třeba proč jsou ženské takové nebo co může být po smrti.
Končilo se to rezignovaným vzdechem: a vůbec, kdopak ví, ale i to bylo nějak uklidněné a smírné;
prosím vás, chudý člověk musí přijmout pozemské i záhrobní věci, ať jsou tak, nebo tak.
Zřízenec ze skladiště, otec asi devíti nebo kolika dětí;
ty děti byly také většinou ve skladišti, a když tam někdo přišel, mizelo to honem za bednami jako myši.
Ono to nemělo být, ale co si počít s takovým požehnaným otectvím.
V poledne to sedělo na rampě skladiště podle velikosti, jedno světlovlasejší než druhé, a jedlo to koláče s povidly, patrně proto, aby to mohlo mít povidlové kníry od ucha k uchu.
Nedovedu si vzpomenout, jak vypadal a jaký byl jejich táta;
vidím jenom jeho plandavé kalhoty s hlubokými záhyby, které se zdály vyjadřovat samou oteckou starostlivost.
A tak dále: samí takoví řádní, svědomití, citliví lidé - i to patrně náleží k obyčejnosti mého života, že jsem poznal tolik hodných lidí.
Jednou jsem stál za vlakovou soupravou;
po druhé straně šel lampář s výhybkářem, neviděli mě a mluvili o mně.
"... hodný člověk, " řekl výhybkář.
" Takový dobrák, " bručel pomalý lampář.
Nu tak.
Tak tady to máme, a teď už jsme doma.
A honem se schovat před lidmi, abych se vyrovnal s tím, že jsem vlastně šťastný a jednoduchý člověk.
XIV
Takové nádraží je svět pro sebe;
souvisí víc se všemi stanicemi, s nimiž je pojí koleje, než s tím světem, co je na druhé straně plotu.
Ještě tak ten plácek před nádražím, kde čeká žlutá poštovní kára, náleží tak trochu k nám;
ale do města se chodí jako do cizí končiny, tam už nejsme na své půdě a nemáme s tím skoro nic společného.
Tady je nápis Cizím vstup zakázán, a co je za tou tabulkou, je jenom pro nás;
a vy druzí buďte rádi, že vás pustíme na perón a do vlaků.
Vy si nemůžete dát při vchodu do města nápis Cizím vstup zakázán, vám není dáno takové výlučné a uzavřené království.
My jsme jako ostrov zavěšený na železných kolejích, na nichž jsou navlečeny další a další ostrovy a ostrůvky;
to všechno je naše a odděleno od druhého světa ploty a závorami, tabulkami a zákazy.
Pročež všimněte si, že po této své uzavřené půdě kráčíme jinak než jiní lidé, důležitěji a s nedbalostí, jež se velmi liší od vašeho zmateného chvatu.
Zeptáte - li se nás na něco, nakloníme trochu hlavu, jako bychom se divili, že na nás mluví tvor z jiného prostředí.
Ano, řekneme, vlak číslo 62 má sedm minut zpoždění.
Chtěli byste vědět, o čem mluví staniční úředník s vlakvedoucím, jenž se vyklání ze služebního vozu?
Chtěli byste vědět, proč staniční úředník, stojící na peróně s rukama za zády, se náhle otočí a dlouhými, rychlými, rozhodnými kroky odchází do své kanceláře?
Každý uzavřený svět se stává světem poněkud tajuplným;
do určité míry je si toho i vědom a požívá to s hlubokým uspokojením.
Když si vzpomínám na tu dobu, vidím to nádraží jakoby shora, jako malou a čistou hračku;
ty druhé krychličky, to je skladiště, to je lampárna, to jsou hradla a domečky traťových hlídačů;
tady uprostřed běží hračkové kolejnice, a ty škatulky, to jsou jako vagóny a vlaky.
Š-š-š, š-š-š, po hračkových kolejích běhají malinké lokomotivy.
Ta drobná, tlustá figurka je pan přednosta, právě vyšel z nádraží a stojí u těch miniaturních kolejí.
A ten druhý, s vysokou čepicí a nohama napjatýma, až se prohýbají, to jsem já, ten modrý je portýr a ten v haleně lampář;
všichni jsou hodní a sympatičtí a vyznačují se milou zřetelností.
Š-š-š, š-š-š, pozor, teď jede rychlík.
Kde jsem to už zažil?
Ale vždyť to je, jako když jsem byl klouček na tatínkově dvoře: do země se zapíchají třísky jako plot, ohrada se vysype čistými pilinami a do toho pár barevných bobů;
to jsou slepice, a ten největší bob, ten kropenatý, je kokeš.
Klouček se naklání nad svou ohradou, nad svým maličkým světem, samým soustředěním tají dech a šeptem volá:
Na puť puť puť!
Jenže klouček nemohl do své ohrady pojmout druhé lidi, ty veliké;
ti měli každý svou jinou hru, hru na řemesla, na domácnost, na městečko;
ale teď, když jsme velcí a vážní, hrajeme všichni svou společnou hru, hru na naše nádraží.
A proto jsme si to tak vyšňořili, aby to bylo ještě víc naše a ještě víc hračka;
a proto, ano, všechno souvisí, i to, že to byl takový uzavřený svět, obehnaný plotem a zákazy.
Každý uzavřený svět se stává poněkud hrou;
pročež si tvoříme výlučné, jen naše, žárlivě ohrazené oblasti svých zálib a koníčků, abychom se mohli oddat své znejmilejší hře.
Hra, to je věc vážná, má svá pravidla a svůj závazný řád.
Hra je pohřížené, něžné nebo náruživé soustředění na něco, na jenom něco;
proto budiž to, nač se upoutáváme, izolováno ode všeho ostatního, vyděleno svými pravidly a vyňato z té okolní skutečnosti.
A proto, myslím, má hra zálibu ve zmenšeném měřítku;
je - li něco uděláno malinkým a zdrobnělým, je to vyňato z té druhé skutečnosti, je to víc a hlouběji světem pro sebe, naším světem, ve kterém můžeme zapomenout, že je ještě nějaký jiný.
Tak, a teď se nám podařilo odtrhnout se od toho druhého světa, nyní jsme uprostřed čarovného kruhu, jenž nás odděluje;
je svět dítěte, je škola, je bohémská parta básníkova, je poslední stanice na světě;
je čisťounké nádraží vysypané pískem a celé vroubené květinami, a tak dále, až nakonec je zahrádka penzistova, poslední vydělený svět, poslední tichá a soustředěná hra;
červené klásky dlužichy, chladné laty tavolníků a na dva kroky dál na kameni pěnkava, hlavičku na stranu, a dívá se jedním okem:
Co ty vlastně jsi?
Ohrada z třísek zapíchaných do země, hračkové koleje, jež se rozbíhají a zase sbíhají, hračka nádraží, krychličky skladišť a hradel;
hračky semaforů a výhybek, barevných signálů a pump;
krabičky vagónů a dýmající mašinky;
hudrující modrá figurka kropící perón, tlustý pán s červenou čepicí;
ten panáček s nohama napjatýma, až se mu prohýbají, to jsem já.
Nahoře v okně za kvetoucími petúniemi hračka panenky, to je dcera starého pána.
Panáček salutuje, panenka rychle kývne hlavou, a je to.
S večerem vyjde panenka a sedne si na zelenou lavičku pod kvetoucími bezy a jasmíny.
Ten ve vysoké čepici stojí u ní, nohy napjaty, až se mu prohýbají.
Dělá se tma, na kolejích svítí červená a zelená světýlka, po perónech se klátí železničáři s rozžatými lucernami.
V ohybu kolejí to chraptivě zahoukne, to už je večerní rychlík, a drandí si to se všemi okny svítícími.
Ten ve vysoké čepici se ani neohlédne, má tady něco důležitějšího;
ale oba mladé lidi to přejede divně a rozechvěně jako dálka a dobrodružství, i bledé panence potmě zasvítí oči.
Ano, už musí jít domů, a podává tomu ve vysoké čepici prsty třesoucí se a trochu vlhké.
Z lampárny vychází děda lampář a mumlá něco, asi:
A vůbec, kdopak ví.
Na peróně stojí ten ve vysoké čepici a dívá se nahoru do jednoho okna.
Jakýpak div, vždyť je to jediné děvče tady na tom ostrově, jediná mladá žena v tomto uzavřeném království;
už to jí propůjčuje vzácnost ohromnou a výjimečnou.
Je pěkná mládím a čistotou;
její tatík je takový dobrák a mamá důstojná a skoro vznešená, vonící jakoby cukrem a vanilkou.
Panenka je Němkyně, ale to jí dodává trochu jako cizokrajnosti.
Bože, vždyť i to už tady bylo, tehdy to hůdě neznámého jazyka;
tak tedy opravdu je celý život udělán jako z jednoho kusu?
A pak už ti dva sedají na lavičce vedle sebe a mluví nejvíc o sobě samotných;
to už nekvete jasmín, ale podzimní jiřiny.
Všichni dělají, jako by ty dva tam vzadu neviděli;
starý pán v tu stranu raději ani nejde, a lampář, když tudy musí projít, kašle zdálky, pozor, to jsem já.
Ach, vy dobří, nač tolik okolků;
jako by to bylo něco neobyčejného a vzácného, že někdo je po uši zamilován do dcery svého přednosty!
To se stává, to už náleží k tomu obyčejnému a konvenčnímu životu;
vždyť je to jako v pohádkách pro děti: ucházet se tak trochu o princeznu.
Všecko je jako na dlani;
ale i to náleží k poezii případu, rozechvěně otálet a netroufat si, jako by šlo o něco nedostupného.
I panenka je v tom až po uši, ale má v sobě hluboce napsána pravidla hry;
nejdřív, podat jen konečky neklidných prstů;
vyhlížet za petúniemi, a pak dělat jakoby nic.
Potom vyjde najevo, že ten druhý byl těžce, hrozně, smrtelně nemocen;
když je tomu tak, lze ho držet mateřsky za ruku a domlouvat mu horlivě a dojatě:
Musíte se šetřit, musíte být zdráv;
tolik bych vám chtěla pomoci!
A už je tu most, po kterém přecházejí z břehu na břeh celé houfy dojatých, velkodušných a důvěrných citů;
už pro ně nestačí ani ten most, je nutno si tisknout ruce, aby se to sdělovalo i beze slov.
Počkat, kdypak už tohle bylo, kdypak jsem už prožíval tuto rozkoš být hýčkán a litován ve své bolesti?
Ano, to bylo, když maminka zvedala řvoucí dítě, ty mé zlato, ty jediný na světě!
Kdybych teď zastonal, už by ke mně nechodil starý oficiál, který neměl žádný krk a vypadal jako černý brouk;
to bych ležel bledý a horečný, do světnice by vklouzla panenka s uplakanýma očima, a já bych dělal, že spím;
a ona, skloněna nade mnou, by najednou zaštkala:
Ty můj jediný, ty mně nesmíš umřít!
Ano, jako maminka.
I panence dělá dobře být jaksi maminkou a opřádat toho druhého svou rozlítostněnou starostí;
myslí si s očima plnýma slz, kdyby stonal, jak bych o něho pečovala!
Ani neví, jak si ho tím přisvojuje, jak si ho hledí podrobit;
chce, aby byl její, aby se nemohl bránit a poddal se strašlivé obětavosti její lásky.
My říkáme láska, ale on to je celý zástup citů, ani je v tom houfu nemůžeme všechny rozeznat.
Například nejen potřeba být litován, ale zároveň potřeba imponovat.
Abys věděla, panenko, já jsem silný a temný chlap;
silný a hrozný jako život.
Ty jsi tak čistá a naivní, ty nevíš, co to je.
A jednoho černého večera, který zastřel vše, se počne muž na lavičce zpovídat.
Renomuje tím, nebo je pokorně zdrcen andělskou čistotou té panenky, kterou drží za ruku?
Já nevím, ale je nutno říci vše.
Lásky, které byly.
Pustý a hanebný život tam v Praze, holky, sklepnice a takové zkušenosti.
Panenka ani nedutá, vytrhla tomu druhému ruku a sedí strnule;
bůhví jaké zástupy citů prožívá.
A to je všechno, v mé duši je čisto a vykoupeně;
co mi řeknete, děvčátko nejčistší, co mi na to řeknete?
Neřekla nic, jen krátce, křečovitě, jako v prudké bolesti stiskla mi ruku a utekla.
Den nato žádná panenka za petúniemi v okně.
Všechno je ztraceno, jsem špinavé a hrubé prase.
A zase je tak černá noc, na lavičce pod jasmíny se bělá panenka;
ten ve vysoké čepici si ani netroufá k ní usednout a prosebně bručí;
ona odvrací hlavu, má asi uplakané oči, a dělá vedle sebe místo.
Její ruka je jako mrtvá, nelze z ní dostat slova, ó bože, co si počít?
Prosím vás, prosím vás, nemohla byste zapomenout, co jsem vám včera řekl?
Najednou se ke mně obrátila, ducli jsme do sebe čely ( jako tehdy, to děvče s vylekanýma očima ), ale nějak jsem našel její sevřená, křečovitá ústa.
Někdo jde po peróně, ale teď je všechno jedno;
panenka mě bere za ruku, klade ji na svá malá, měkká ňadra a tiskne ji k nim skoro zoufale - tu mne máš, tady, a musí - li i toto být, ať je to! není jiných žen, tady jsem já;
já nechci, abys mohl myslet na jiné.
Byl jsem bez sebe lítostí a láskou.
Bůh chraň, panenko, abych přijal takovou oběť;
nic takového nemusí být, stačí líbat uplakané oči, rozmazávat slzy, být strašně a slavnostně dojat.
Panenka je nesmírně pohnuta tímto rytířstvím, je za to tak vděčna, tak vděčna, a ze samé nadšené vděčnosti a důvěry by byla s to se oddat ještě víc.
Proboha, takhle to dál nepůjde;
i ona to ví, ale v ní je pořádek věcí zapsán hlouběji;
bere mě moudře za ruku a povídá:
Kdy se vezmeme?
Toho večera ani neřekla, že už musí domů;
nač to, nyní jsme klidní a rozumní;
od této chvíle je v našich citech dokonalý a krásný pořádek.
Rozumí se samo sebou, že ji doprovázím až ke dveřím, stojíme ještě a nemáme žádný spěch s rozloučením.
Broukající portýr mizí v nějakých jiných dveřích, a teď jsme jenom my dva, to všecko je naše: nádraží, koleje, červená a zelená světýlka a spící řady vagónů.
Už se nebude panenka schovávat za petúniemi;
vždycky se tam ukáže, když z nádraží vyjde na perón ten ve vysoké čepici, mrkne do okna a s vypjatou hrudí, šťastný a spolehlivý, bude konat to, čemu se říká služba.
Ale obraťme to, obraťme to;
nebyla to jenom hračka, vůbec to nebyla hračka;
veliká a těžká je láska, a i ta nejšťastnější je hrozná a zdrcující svou přemírou.
Nemůžeme milovat bez bolesti, kéž bychom umřeli láskou, kéž bychom změřili utrpením její nesmírnost, neboť žádná radost nedosáhne dna.
Jsme bez míry šťastni a tiskneme si ruce téměř zoufale: ty, zachraň mě, neboť miluju příliš.
Ještě že jsou nad námi hvězdy, ještě že je dost místa pro něco tak velikého, jako je láska.
Mluvíme jen proto, aby nás to mlčení nezdrtilo velikostí věcí.
Dobrou noc, dobrou noc, jak těžko je přetrhnout tu věčnost na kousky času!
Nebudeme spát, bude nám přetěžko a hrdlo nám bude svírat pláč lásky.
Kéž by už byl den, bože, kéž je den, abych ji mohl pozdravit v okně!
XV
Brzo po svatbě jsem byl přeložen na velkou stanici;
snad se za to přimluvil starý pán, který mě ochotně a skoro s apetýtem dobrého jedlíka přijal do svého oteckého srdce.
Teď jsi náš, řekl, a bylo to.
Paní byla rezervovanější;
pocházela ze staré úřednické dynastie a byla by si patrně přála vyvdat svou dceru do vyšší státní služby;
poplakala si trochu zklamáním, ale protože byla romantická a sentimentální, usmířilo ji, že je to taková veliká láska.
Stanice, na kterou jsem přišel, byla pochmurná a hlučná jako továrna;
důležitá křižovatka, kilometry kolejí, skladiští a výtopen, těžký nákladní provoz;
všude na prst uhelného prachu a sazí, celá stáda dýmajících lokomotiv, staré a těsné nádraží;
několikrát denně se to zadrhlo a musilo se to nakvap rozplétat, jako když se s prsty už do krve odřenými rozvazuje zauzlené lano.
Nervózní a popuzení úředníci, mručící personál a vůbec tak trochu peklo.
Člověk do toho chodil jako havíř do dolu, ve kterém se dělají trhliny;
každou chvíli to může spadnout, ale je to práce pro chlapa;
tady se aspoň cítí mužem, křičí, rozhoduje a nese svou odpovědnost.
A pak domů, po pás se drhnout a zařičet si rozkoší z čisté vody;
žena už čeká s ručníkem v rukou a usmívá se.
To už není bledý a zajímavý mladík;
to je široký dělník, udřený a chlupatý, ale hrudník, pane, jako skříň;
pokaždé ho poplácá po mokrých zádech jako veliké a dobré zvíře.
Tak, teď jsme umyti, teď už neumažeme svou čistou paničku;
ještě hubu utřít, aby na ní nezůstalo něco, co bylo řečeno mezi kolejemi, a pak slušně a slavnostně políbit paní manželku.
Tak, a teď povídej.
Inu, zlosti byly, to a to, mělo by se to celé nádraží zbourat, nebo aspoň ty magacíny vzadu;
hned by bylo místo pro šest nových kolejí, a líp by se pracovalo;
říkal jsem to dnes tomu a tomu, ale jen po mně střelil očima: ty nám budeš něco povídat, a jsi tu sotva pár měsíců!
- Kývala s pochopením hlavou;
je to jediný člověk, se kterým je možno o všem mluvit.
- A co ty jsi, miláčku, dělala?
- Usmívá se, taková hloupá mužská otázka! co dělají ženy? to a ono, a pak čekají na svého muže.
- Já vím, má drahá;
ono to není vidět, samá maličkost, tady pár stehů a tady nakoupit večeři, ale dohromady to dělá domov;
kdybych ti políbil prsty, poznal bych na svých rtech, že jsi šila.
- A jak je pěkná, když podává večeři;
večeře je sice střídmá, německá, ale ona sama, ona má hlavu v polostínu a jenom její ruce se pěkně a přívětivě pohybují ve zlatém kruhu domácího světla.
Kdybych je políbil v předloktí, ucukla by a snad by se zarděla, že se to jako nepatří;
a tak jenom šilhám, jaké má dobré, ženské ruce, a broukám chválu večeře.
Nechtěli jsme ještě teď mít děti.
Tady, říkala, je příliš mnoho kouře;
to by nebylo pro dětské plíce.
Jak je tomu dávno, co byla nevědomou, pateticky bezradnou panenkou?
A teď je to taková rozumná, pokojná žena, která ví, čeho je třeba;
i ve své manželské lásce klidná a laskavá, jako když hezkýma, po loket holýma rukama podává večeři.
Slyšela nebo četla kdesi, že tuberkulózní lidé bývají v lásce náruživí;
proto u mne znepokojeně sleduje známky čehokoliv, co se jí zdá přílišnou vášnivostí.
Někdy se na mne zachmuří:
Nesmíš tak často.
- Ale jdi, miláčku, proč?
- Směje se mi přátelsky do ucha:
Byl bys zítra ve službě roztržitý, a není to zdravé.
Spi jen, spi.
- Dělám, jako bych spal, a ona vážně, starostlivě se dívá do tmy a myslí na mé zdraví a na můj životní postup.
Někdy, nevím, jak bych to řekl;
někdy bych si byl hrozně přál, aby nemyslila jen na mne;
to není jen pro mne, ty drahá, to je i pro tebe;
kéž bys mi zašeptala do ucha, ty můj jediný, jak jsem po tobě toužila!
A nyní spí, a zase já nespím;
myslím na to, jak je mi s ní dobře a bezpečně, nikdy jsem neměl tak spolehlivého přítele.
Byla to dobrá a silná doba;
měl jsem svou těžkou, odpovědnou práci, ve které jsem se mohl osvědčit;
a měl jsem svůj domov, zase takový uzavřený svět, svět jenom pro nás dva.
My, to už není nádraží, to nejsou mužové ve společné službě, to jsme jen my dva, žena a já.
Náš stůl, naše lampa, naše večeře, naše lože: to " naše " je jako příjemné osvětlení, jež dopadá na věci domova a činí je jinými, pěknějšími a vzácnějšími než všechny druhé.
Koukej, drahoušku, ty záclony by se u nás pěkně dělaly, nemyslíš?
A takto tedy postupuje láska: nejdřív nám stačilo přisvojit si sebe, to bylo to jediné na světě, na čem záleželo;
a když jsme si jeden druhého přisvojili tělem i duší, přisvojujeme si věci pro náš společný svět;
máme nesmírnou radost, když něco nového učiníme naším, a kujeme plány, co si jednou pořídíme, aby toho našeho bylo víc.
Pojednou nalézám nebývalou zálibu ve vlastnictví;
dělá mi radost hospodařit, šetřit a ukládat nějaký ten krejcar, - vždyť je to pro nás a je to má povinnost.
I v úřadě mi narůstají lokte a deru se nahoru ze vší síly;
ti druzí se na mne dívají úkosem a skoro nepřátelsky, jsou zlí a nedružní, ale to je jedno;
na to má člověk domov a rozumnou ženu, na to má svůj vlastní, soukromý svět důvěry, sympatie a pohody, a ty druhé může vzít čert.
Tady člověk sedí ve zlaté glórii domácí lampy, dívá se na bílé, příjemné ruce své ženy a chutě vykládá o těch závistivých, zlovolných a neschopných lidech v úřadě: to víš, do cesty by se chtěli stavět.
Žena souhlasně a uznale pokyvuje hlavou;
s ní je možno mluvit o všem a pochopí to;
ví, že to všechno je pro nás.
Tady se člověk cítí silný a dobrý.
Jen kdyby někdy v noci zašeptala do ucha, zmatená a matoucí:
Ty milý, tolik jsem po tobě toužila!
XVI
A potom už jsem dostal pěknou a dobrou stanici;
byl jsem poměrně mladý přednosta, ale což jsem nebyl co nejlépe zapsán nahoře?
Snad i tchán trochu pomohl, to dobře nevím;
ale byl jsem teď jako na vlastním gruntě, měl jsem své nádraží, a když jsem se tam se ženou nastěhoval, cítil jsem s hlubokým a slavnostním uspokojením:
Zdrávi došli, nyní jsme ve svém, a to už je, dá - li bůh, pro celý život.
Byla to dobrá stanice, křižovatka dopravy víc jen osobní;
pěkný kraj, vlhká luční údolí, klapající mlýny a hluboké panské lesy s lovčími zámečky.
Večer to vonělo otavou z luk a v kaštanových alejích hrčely panské kočárky.
S podzimem přijíždělo panstvo na hony, dámy v lodenových šatech, páni v mysliveckém, se strakatými psy a s puškami v nepromokavých pouzdrech;
kníže ten a ten, pár hrabat a sem tam extra host z nějakého panujícího domu.
To už čekaly před nádražím kočáry s bílým spřežením, s groomy, lokaji a tuhými, vzpřímenými kočími.
V zimě tu bývali kostnatí lesmistři s frňousy mohutnými jako liščí ocasy, a velmožní ředitelé panství, kteří občas jeli do města slavně a skvěle si zahýřit.
Zkrátka byla to stanice, ve které musí všechno bezvadně klapat;
ne už takový opentlený lidový svátek, jako bylo nádraží starého pána, ale důstojná a tichá stanice, kde nehlučně zastavují rychlíky, aby z nich vystoupil jeden nebo dva páni s kamzičími štětkami za kloboukem, a kde i konduktéři zavírají dvířka vagónů tiše a uctivě.
Sem by se nehodily naivní a žvatlavé záhonky starého pána;
toto nádraží má jinou duši, trochu jako nádvoří zámku;
i budiž tu přísný pořádek, všude čistý písek a žádné kuchyňské řinčení života.
Dalo to dost práce a pilování, než jsem ze svého nádraží udělal své dílo.
Do té doby to byla spořádaná, ale bezvýrazná stanice;
nemělo to, abych tak řekl, žádnou invenci;
ale dokola byly staré, krásné stromy a táhla tudy vůně luk.
A já z toho udělám nádraží čisté a tiché jak kaple, přísné jako nádvoří zámku.
To jsou sta malých problémů, jak upravit službu, jak předělat pořádek věcí, kde parkovat prázdné vozy a kdesi cosi;
nedělám své krásné nádraží z kytiček jako starý pán, ale z vlakových souprav, z krásného pořádku, z hladké a tiché cirkulace.
Každá věc je krásná, je - li na svém místě;
ale takové místo je vždycky jenom jedno a není každému dáno je nalézt.
A najednou je tu jakoby větší a volnější prostor, věci mají svůj čistší obrys a nabývají čehosi jako vznešenosti;
tak, teď je to to pravé.
Stavěl jsem své nádraží bez zedníků, jen z toho, co tu už bylo;
a přišel čas, kdy jsem byl se svým dílem spokojen.
Starý pán se přijel podívat, zvedl obočí a hladil si skoro překvapeně nos.
" Nu, máš to tu pěkné, " bručel a šilhal po mně neklidně;
zdálo se, že si v tu chvíli není jist, jsou - li jeho záhonky to pravé.
Ano, teď je to vpravdě mé nádraží, a poprvé v životě mám pocit něčeho hluboce svého, silný a dobrý pocit vlastního já.
Žena cítí, že jí unikám a toto že dělám jenom pro sebe;
ale je rozumná a popouští s úsměvem, nu, jdi si, je to tvá věc, ty máš své a já budu střežit to naše.
- Máš pravdu, drahoušku, snad jsem se drobátko odcizil tomu, co bývalo naše;
sám to cítím, a proto asi jsem k tobě tak hrozně pozorný, když mám chvilinku pokdy;
ale vždyť vidíš, co mám práce!
- Dívá se na mne přívětivě a s mateřskou shovívavostí.
Jdi, vždyť já vím, že to u vás mužských jinak nejde;
zažerete se do svého díla, jako - Jako když si hrají děti, ne?
- Ano, jako když si dítě hraje.
- Toto vše víme beze slov, není třeba o tom mluvit;
marná sláva, něco z toho našeho bylo obětováno tomu, co je jenom mé.
Mé dílo, má ctižádost, mé nádraží.
A ona ani nevzdychne, jenom někdy složí ruce v klín a dívá se na mne s laskavou starostí.
" Ty, " řekne váhavě, " snad bys neměl tak příliš mnoho pracovat;
to přece není zapotřebí - " Trochu se mračím;
co ty víš, čeho všeho je zapotřebí, má - li tady být vzorné nádraží!
Mohla bys někdy říci: jsi chlapík a dovedeš udělat dobrou práci;
a ne pořád: šetři se a tak.
- V takových chvílích jsem se loudal znovu ven, jaksi se znovu přesvědčit, že je všechno v pořádku a že to stojí za tu práci;
ale trvalo to nějakou chvíli, než jsem zase našel ve věcech tu pravou radost.
Ale to nic: bylo to vzorné nádraží, lidé tu chodili skoro po špičkách jako v nějakém zámku;
takové všechno čisté a přehledné - Panstvo v zelených kloboucích si nejspíš myslelo, že to dělám pro ně;
chodili mi potřást rukou jako hoteliérovi, se kterým jsou velmi, velmi spokojeni, i dámy v lodenových šatech na mne kynuly přátelsky a uznale, ba i ti jejich strakatí psi zavrtěli zdvořile ocasem, když tudy šel pán v úřední čepici.
Ach vy, jen nechte na hlavě;
tohle já dělám sám pro sebe, víme?
Co mně je po vašich pitomých hostech z panujících domů!
Když to musí být, salutuju a prohnu nohy, a dost.
Víte vy, co to jsou vůbec železnice, co je takové nádraží, co je pořádek a takhle hladce fungující provoz?
Starý pán, ten něčemu rozumí, jeho pochvala něco znamená;
to je, jako když tatínek pohladil dlaní kus nábytku, dobré je to.
To nikdo z vás nemůže ocenit, co je mé nádraží a co jsem do něho dal.
Ani vlastní žena tomu nerozumí;
chce mě mít pro sebe, a proto říká, šetři se.
Obětavá je, jen co je pravda;
dovede se obětovat člověku, ale nějaké pořádné, veliké věci, to ne.
Teď si myslí, kdyby tu byly děti, však by ten můj tu službu tak nežral a byl by víc doma.
A vidíš, jako z udělání: děti nejsou.
Já vím, co se o tom napřemýšlíš;
a proto ty pořád: abych se nepřepracoval, a kdesi cosi, a krmíš mě jako drvoštěpa.
Tloustnu, jsem jako hrom, a ono nic.
A ty pak sedíš se suchýma očima a šití ti klesne do klína - jako mamince, ale maminka měla pořád slzy na krajíčku.
Leží to mezi námi jako mezera;
nic platno, teď se ty sama ke mně křečovitě tiskneš, ale ta mezera zůstává.
Pak ležíš a nespíš, ani já nespím, ale mlčíme, aby snad nepadlo slovo, že tu něco chybí.
Já vím, ty hodná, je to trochu nespravedlivé: já mám svou práci, své nádraží, mně to stačí, ale tobě ne.
A pán v úřední čepici, přecházející po peróně, trochu rozhodí rukama: inu, co dělat;
ale aspoň to nádraží je opravdu mé, je vzorné a čisté a funguje jako dokonalý stroj, běžící tiše v naolejovaných čepech.
Co dělat, nakonec muž je nejvíc doma ve svém díle.
XVII
Nu vida, všechno se časem poddá;
čas je přece jen největší síla života.
Žena si zvykla a smířila se s tím, co je;
už si nedělá naděje na děti, ale zato si nalezla jiné životní poslání.
Jako by si řekla:
Můj muž má svou práci, a já mám svého muže;
on udržuje v pořádku takový kus světa, a já udržuju v pořádku jeho.
Vynašla celou spoustu věcí, které mně nevím proč imputovala jako mé zvyky a nároky;
toto jí můj rád a toto mu nedělá dobře;
chce mít takto, a ne jinak prostřeno, tady mít připravenu vodu a ručník, zde mají stát jeho střevíce;
polštář pro něho musí být položen takto a noční košile uchystána takhle a nijak jinak.
Můj chce mít všechno po ruce, můj je zvyklý na svůj pořádek a tak dále.
A já přicházím domů, a hned mě obklopí pedantní řád mých zvyků;
ona je vymyslela, ale já je musím plnit, abych vyhověl její představě, že to tak chci.
Nevěda sám jak, zapadám do té soustavy zvyků připravených pro mne;
mimovolně se cítím hrozně důležitý a důstojný, neboť to všechno se točí kolem mé osoby;
zvedl bych udiveně obočí, kdyby mé střevíce na mě čekaly o coul jinde než obvykle.
Uvědomuju si, že se mne má žena zmocňuje skrze mé zvyky a čím dál víc mě jimi ovládá;
poddávám se tomu rád, jednak z pohodlí a jednak proto, že to vlastně lichotí mé sebeúctě.
A nejspíš i trochu stárnu, neboť se počínám cítit silně a dobře doma ve svých zvycích.
A mou ženu těší, že takto kraluje v prvním patře nádraží za okny plnými bílých petúnií.
Každý den má svůj ustálený a skoro posvátný průběh;
znám zpaměti všechny ty malé, každodenní, příjemné zvuky;
teď potichu vstává žena, obléká si župan a jde po špičkách do kuchyně.
Tam už chraptí mlýnek na kávu, šeptem se dávají rozkazy, něčí ruce potichu kladou mé vykartáčované šaty na lenoch židle;
já se poslušně tvářím, jako bych ještě spal, až do té chvíle, kdy přijde žena, upravená a pěkná, a vysouká žaluzie.
Kdybych otevřel oči o něco dřív, zarmoutila by se a řekla by:
" Já jsem tě probudila? "
A tak je to den za dnem, rok za rokem;
říká se tomu " můj pořádek ", ale ona jej stvořila a bdí nad ním čilýma očima;
ona je tu paní, ale všechno se děje pro mne, - tak je to poctivě manželsky rozděleno.
Já jsem v úřední čepici dole, obcházím stanici od hradel k hradlům, to je mé hospodářství;
jsem asi mocný a přísný pán, neboť všichni jsou náramně přesní a horliví, když jsem v dohledu;
dívat se, to je má hlavní práce.
Pak si jdu potřást rukama s vousatými lesmistry;
jsou to zkušení lidé, kteří vědí, co je pořádek.
Panstvo v zelených kloboucích už pokládá za svou povinnost jít podat ruku přednostovi stanice;
teď už náleží k tomu místu tak jako farář nebo místní doktor, pročež se sluší promluvit s ním o zdraví a o počasí.
A večer se mimochodem řekne:
" Byl tu hrabě ten a ten, špatně vypadá. "
Žena pokývne hlavou a míní, to že dělá věk.
" Jakýpak věk, " protestuju s uraženým pocitem muže, kterému táhne na padesátku, " vždyť mu je teprve šedesát! "
Usměje se a podívá se na mne, jako by říkala: copak ty, ty jsi právě v nejlepší síle;
to dělá ten klidný život.
A pak je ticho;
lampa bzučí, já čtu noviny a žena německý román.
Já vím, je to něco tklivého o velké a čisté lásce;
čte takové věci ještě pořád nesmírně ráda a nijak jí nevadí, že to v životě vypadá jinak.
Manželská láska, to je přece něco docela jiného;
náleží to k pořádku a je to zdravé.
Píšu toto, když už je, chudák, dávno pod zemí.
Vzpomínám na ni bůhví kolikrát denně;
nejmíň na ty měsíce před smrtí, když tak těžko stonala, - tomu se raději vyhýbám;
kupodivu málo na naši lásku a na první léta soužití;
nejvíc právě na tuto pokojnou a neměnnou dobu na našem nádraží.
Mám hodnou hospodyni, která se o mne stará, jak může;
ale když hledám třeba jen kapesník nebo lovím pod postelí střevíc, tu teprve vidím, bože, co lásky a pozornosti bylo v tom pořádku a v tom všem, a cítím se hrozně osiřelý, až mi to svírá hrdlo.
XVIII
Potom přišla válka.
Mé nádraží bylo dost důležitý uzlík pro transporty vojáků a materiálu, a tož tam dali vojanského komandanta, jakéhosi ožralého setníka v polovičním deliriu.
Od rána řval, pokud byl vůbec při sobě, pletl se do mých věcí a tasil šavli na traťmistra;
žádal jsem nahoru, aby sem poslali někoho pokud možno méně šíleného, ale když to nepomohlo, nezbylo než mávnout nad tím rukou.
Mé vzorné nádraží chátralo, žalno se podívat;
zaplavil je pustý nepořádek války, zápach lazaretu, zacpané transporty a ohavný rmut špíny.
Na perónech rance a rodiny z evakuované fronty, v čekárnách, na lavičkách, na poplivaných podlahách spí vojáci jako mrtví.
A pořád tudy patrolují ochraptělí, rozlícení četníci a hledají dezertéry nebo chudáky, kteří si vezou v batohu trochu brambor;
pořád nějaký křik a lamento, lidé na sebe podrážděně ryčí nebo jsou někam strkáni jako ovce, uprostřed toho zmatku trčí dlouhý a strašně tichý vlak s raněnými a odněkud je slyšet, jak opřen o vagón dáví a zvrací ožralý setník.
Bože, jak jsem to počal nenávidět!
Válku, železnice, své nádraží a všechno.
Ošklivily se mi vagóny páchnoucí špínou a dezinfekcí, s rozbitými okny a počmáranými stěnami;
ošklivilo se mi to zbytečné pobíhání a čekání, věčně ucpané koleje, tlusté samaritánky a vůbec všechno, co mělo co dělat s válkou.
Nenáviděl jsem to zběsile a bezmocně;
zalézal jsem mezi vagóny a div jsem neplakal nenávistí a hrůzou, Kriste Ježíši, tohle přece nevydržím, tohle nemůže nikdo vydržet!
Doma jsem o tom nemohl mluvit, neboť žena věřila nadšeně a s planoucíma očima ve vítězství císaře pána.
U nás, jako všude za vojny, chodily děti chudých na uhlí do jedoucích vlaků;
jednou jeden klouček spadl a přejelo mu to nohu;
slyšel jsem jeho děsný řev a viděl rozdrcenou kostičku v krvavém mase.
Když jsem o tom řekl ženě, zbledla trochu a vyhrkla prudce:
" Bůh ho potrestal! "
Od té chvíle jsem s ní nemluvil o ničem, co se týkalo války;
nu, vidíš přece, jak jsem unaven a hotov se svými nervy.
Jednou se ke mně přihlásil na peróně člověk, kterého jsem hned nepoznal;
ukázalo se, že jsme byli spolu na gymnáziu a že je něčím v Praze.
Muselo to ze mne ven, tady jsem o tom s nikým nemohl mluvit.
" Člověče, ta válka se prohraje, " sípěl jsem mu do ucha, " dej si říci, tady máme ruku jako na tepně. "
Poslouchal mě chvíli a pak tajemně hučel, že by chtěl se mnou o něčem mluvit.
Smluvili jsme se v noci za nádražím, bylo to bezmála romantické.
Prý on a několik českých lidí mají spojení s tou druhou stranou;
potřebovali by pravidelné zprávy o transportech válečných sil, o stavu zásob a takové věci.
" A to já vám udělám, " vyhrklo ze mne;
sám jsem se toho hrozně polekal a zároveň jsem pocítil nesmírnou úlevu v té křečovité nenávisti, jež mě dusila.
Já vím, tomu se říká vlastizrada a je na to provaz;
tak já vám budu ty zprávy dodávat, a je to.
Byla to zvláštní doba;
byl jsem jako bez sebe a přitom skoro jasnozřivý;
měl jsem pocit, že ne já, ale něco silného a cizího ve mně dělá plány, dává pokyny a myslí na vše.
Mohl bych skoro říci, já nic, to ono.
Měl jsem to zakrátko scuknuto jedna radost;
všichni jako by jenom čekali, že to někdo vezme do rukou;
my Češi přece musíme něco udělat.
S rukama za zády, před očima četníků a škytajícího komandanta jsem přijímal raporty vlakvedoucích, pošťáků a konduktérů, kam se diriguje střelivo a kanóny, jak se přemísťují armádní jednotky a takové věci.
Měl jsem v hlavě celou dopravní síť, a s přimhouřenýma očima, přešlapuje po peróně, jsem si to dával dohromady.
Byl tam jeden brzdař, otec pěti dětí, smutný a tichý člověk;
tomu jsem vždycky pověděl, co má říci dál, ten to vyřídil v Praze svému bratrovi, který byl knihařským dělníkem, a jak to šlo dál, to nevím.
Bylo to napínavé, tohleto dělat před očima všech a přitom to mít tak dobře zorganizováno;
každou chvíli to může prasknout, a my všichni, my vousáči a tátové, desítky nás jsou v tom po krk;
mládenci, to by byl krachec!
My to víme a tak trochu na to myslíme, když lezeme do duchen k svým ženám;
ale co vědí báby, co je chlap!
Chválabohu, na nose nám není vidět, nač myslíme.
Například, jak se dá tuhle nebo tamhle zablokovat nádraží, a najednou všechno křičí a vzteká se a trvá to dva dny, než se to zase rozplete.
Nebo je špatné válečné mazání;
kdo za to může, když se zavaří osy vozů?
Máme plné nádraží vyřaděných vagónů a chromých lokomotiv;
neračte se zbláznit s těmi telegramy, nedá se nic dělat, nemůžeme nic vypravit.
Se zatajeným dechem nasloucháme, jak to dostává trhliny.
Starému pánovi se na jeho nádraží stalo neštěstí;
měl to zablokováno a najel mu do toho vlak s dobytkem na frontu;
nic velkého, bylo několik raněných a krávy se musily porazit na místě, ale starý pán, takový pravý železničář, se z toho pomátl a zakrátko umřel.
Žena mi v noci plakala na rameně, hladil jsem ji a bylo mi nesmírně smutno.
Vidíš, tobě já nemohu říci, co myslím a co dělám;
tak dobře jsme spolu žili, a teď jsme si tak zatraceně daleko.
Jak to přijde, že se mohou lidé sobě tak ukrutně odcizit!
XIX
Konec války, konec monarchie;
zatímco žena plačtivě posmrkávala ( u ní to bylo v rodě, ta služba císaři pánu ), dostal jsem z Prahy výzvu, abych šel do nového ministerstva železnic a věnoval své vynikající zkušenosti organizaci drah mladého státu.
Vzhledem k těm vynikajícím zkušenostem jsem poslechl;
mimoto mé nádraží za války tak sešlo, že mi nebylo těžko odejít.
To tedy je poslední odstavec obyčejného života.
Byl jsem od svých dvaadvaceti let u dráhy, a byl jsem u ní rád;
našel jsem tam svůj svět, svůj domov a hlavně uspokojení, že dělám něco, co dobře a spolehlivě dovedu.
A nyní jsem byl povolán, abych znovu užil zkušeností toho celého života.
Tak vida, nebyly nadarmo.
Znám to všechno tak dobře, od odstřelování skal a stavění trasy, od poslední stanice na světě a dřevěné boudy lampářovy po zmatek a vřavu velkých nádraží;
znám nádražní haly podobné skleněným zámkům a staničky v polích, vonící rmenem a řebříčkem;
červená a zelená světýlka, zpocená těla lokomotiv, semafory, signály a nárazy kol na výhybce;
nic nebylo nadarmo, všechno se sčetlo a slilo v takovou jednotnou a rozsáhlou zkušenost;
rozumím železnicím, a to rozumění, to jsem já, to je můj život.
Teď je tu všechno, co jsem žil, pohromadě v mé zkušenosti;
mohu jí znovu a plně využít, a to je, jako bych znovu prožíval svůj život v jeho součtu.
Cítil jsem se ve svém novém úřadě - nemohu říci šťastný, na to tu bylo příliš mnoho chaosu, ale na svém místě.
Byl to obyčejný, ale celý a svým způsobem dovršeny život;
a když se nyní dívám nazpátek, vidím, jak se ve všem, co bylo, uskutečňoval jakýsi pořádek nebo zá
XX
Tři neděle jsem nepsal;
přepadly mě znovu ty potíže se srdcem, když jsem seděl u psacího stolu, právě uprostřed slova ( mělo to být zákon nebo záměr? už ani nevím ).
Tentokrát ke mně zavolali doktora;
neřekl dohromady nic, prý nějaké změny na artériích, tohle budete užívat, a hlavně klid, pane, klid.
A tak tedy ležím a přemýšlím - nevím, je - li to ten pravý klid, ale nemám, co bych dělal jiného.
Teď už je to lepší, a proto chci dopsat, co jsem začal;
už toho mnoho nezbývá, a nikdy jsem po sobě nenechal nedodělané resty.
Péro mi vypadlo z ruky, zrovna když jsem se chystal napsat velikou lež;
patří mi to, že na mne přišel ten záchvat.
Nemám přece komu a proč lhát.
Je pravda, že jsem míval rád železnice;
ale přestal jsem je mít rád, když je zasvinila válka, přestal jsem je mít rád, když jsem na nich organizoval sabotáž, a nejvíc jsem je přestal mít rád, když jsem přišel do ministerstva.
Ze srdce se mi nechutila ta papírová a z větší části marná práce, které se říkalo reorganizace našich drah;
jednak jsem příliš dobře viděl do všelijakých nepořádků zdola i shora, kterých se děsilo mé byrokratické svědomí, jednak jsem začal cítit něco neodvratnějšího, tragédii železniční dopravy, kterou čeká osud formanů a dostavníků;
marná sláva, velká doba železnic je tatam.
Zkrátka tahle práce mě naprosto netěšila;
těšilo mě jen to, že jsem dost velké úřední zvíře, že mám jakýsi titul a že mohu mnoha lidem ukazovat svou moc;
neboť koneckonců to je ten pravý a jediný účel života: dotáhnout to pokud možno vysoko a těšit se ze své cti a svého postavení.
Tak, a toto je celá pravda.
Napsal jsem to a dívám se na to trochu vyjeveně.
Jak to, celá pravda?
Inu tak, celá pravda o tom, co jsme nazvali dovršením života.
To nebyla žádná radost, sedět v tom úřadě;
to bylo jenom uspokojení, že jsme se k něčemu vydrápali, a žárlivý vztek, že ti šikovnější, ti politicky mazanější se dostali ještě výš.
A to je celá historie obyčejného života.
Počkej, počkej, to není celá historie.
( To se hádají dva hlasy, rozeznávám je docela zřetelně;
ten hlas, který mluví teď, jako by něco hájil. )
Mně přece nešlo v životě - o nějaký postup a takové věci!
Že nešlo?
Nešlo.
Já jsem byl příliš obyčejný na nějakou ctižádost.
Nikdy jsem nechtěl vynikat;
žil jsem svůj život a dělal jsem svou práci -
Proč?
Protože jsem ji chtěl dělat dobře.
Pohladit palcem po líci a rubu, a dobré je to.
To je ten pravý obyčejný život.
Aha;
a proto jsme seděli nakonec v tom úřadě, abychom nepěstovali už nic jiného než své postavení.
To - to bylo něco jiného;
to už vlastně nepatřilo k tomu, jak to bylo předtím.
Člověk se k stáru měnívá.
Nebo se k stáru prozradí, ne?
Nesmysl.
To by se musilo už dávno ukázat, že se nějak deru do popředí či co.
Tak dobře.
A kdopak to byl, ten klouček, který se trápil, že nevyniká nad své kamarády?
Kdopak to tak prudce a bolestně nenáviděl syna malířova, protože byl silnější a smělejší, pamatuješ se?
Počkej, docela tak to nebylo;
vždyť ten klouček si hrál většinou sám;
našel si svůj malinký svět, svůj dvoreček z třísek a svůj kout mezi prkny;
to mu docela stačilo, a tam zapomínal na všecko.
Já to přece vím.
A proč si hrál sám?
Protože to bylo v něm.
Po celý život si dělal svůj malý a uzavřený svět.
Kout pro svou samotu a pro své obyčejné štěstí.
Svou ohradu z třísek, své nádražíčko, svůj domov: vidíš přece, že to pořád bylo v něm!
Ta potřeba ohradit svůj život, že?
Ano, ta potřeba mít svůj vlastní svět.
Tak víš, proč měl svou ohradu z třísek?
Protože nemohl vynikat mezi druhými kluky.
To byl truc, to byl únik kloučka, který nebyl dost silný a smělý, aby se mohl měřit s těmi druhými.
Dělal si svůj svět ze slabosti a smutku;
cítil, že v tom větším, v tom otevřeném světě nebude nikdy něčím velkým a smělým, čím by chtěl být.
Ctižádostivý strašpytlíček, to je to celé.
Jen si pořádně přečti, co jsi o něm napsal!
Tam nic takového není!
Je, a celá hromada;
jenomže jsi to poschovával mezi řádky, abys to ukryl sám před sebou.
Například ten hodný a pilný žáček na obecné škole: jak nemůže splynout se svou třídou, jak je zaražený a nekurážný;
je hodný, protože se mu stýská a že se chce vyznamenat.
A jak ten vzorný chlapeček div nepuká pýchou, když ho pochválí pan učitel nebo pan farář!
Tehdy mu stoupají do očí " slzy štěstí dosud nepoznaného ";
později to už půjde bez slz, ale jak se mu bude dmout hruď, když bude otvírat jmenovací dekrety!
Pamatuješ se, s jakou nevýslovnou blažeností si nosil domů vysvědčení s jedničkami?
To bylo proto, že měl z toho nebožtík tatínek takovou radost.
Tak dobrá, tatínek;
a to se podívejme na tatínka.
Takový byl silný a veliký, nejsilnější ze všech lidí, že?
Ale " vážil si pánů ";
přesněji řečeno, zdravil je poníženě, tak poníženě, že se i ten klouček za to červenal.
A pořád dojatě kázal, jen aby z tebe, hochu, jednou něco bylo;
to je jediný smysl života, něčím se stát.
Člověk musí dřít, mamonit a bohatnout, aby si ho ti druzí vážili a aby něčím byl.
Jen co je pravda, měl klouček doma příklad;
to je po tatínkovi, to celé.
Tatínka nechat!
Tatínek, to byl docela jiný příklad: být silný a žít ve své práci -
Ano;
a v neděli měřit na vkladních knížkách, kam jsme to už přivedli.
Jednou bude ten klouček sedět v úřadě a měřit sebe sama hodností, do níž zestaral.
To by měl chudák tatínek ze mne radost;
teď jsem víc než notář a ta ostatní honorace.
Konečně se toho klouček dožil, že někým je;
konečně se našel, a splnila se " veliká a nová zkušenost ", kterou udělal v dětství: že jsou dva světy, jeden vyšší, ve kterém jsou páni, a pak ten ponížený svět obyčejných lidí.
Konečně jsme cosi jako pán;
ale v tu chvíli se ukáže, že nad námi jsou zase ještě větší páni, sedící u stolů ještě vznešenějších, a že my jsme zase jenom malý a obyčejný člověk, kterému není souzeno vyniknout.
Marná sláva: je to porážka, a porážka zatracená a konečná.
XXI
A pořád to je, jako bych rozeznával dva hlasy, které se sváří;
jako by se dva lidé tahali o mou minulost a každý si jí chtěl přisvojit co největší kus.
A co ta léta na gymnáziu, pamatuješ se?
Ano;
a abys věděl, já ti je nechám.
Beztoho nestála za mnoho;
ta nezralost a ten bolavý pocit méněcennosti, to celé dříčství venkovského študenta - prosím, jen si to nech!
Nu, nu, jen nemluv;
jako by to nic nebylo, to sklízení školních vavřínů;
ta rozkoš, být první ve třídě, vždycky mít hotové úkoly a vždycky umět;
aspoň v něčem být nad ty druhé, nad ty živější a kurážnější, že?
A pro tyhle úspěchy sedět až do tmy s pěstmi na uších a dřít, - vždyť na to padlo celých osm let!
Celých ne, to zase neříkej;
byly také jiné věci, hlubší.
Například?
Například to přátelství s tím chudákem kamarádem.
Ach, ten;
já vím, ten těžkopádný, nenadaný hoch.
Krásná příležitost cítit nad někým svou ohromnou převahu a vědět, že je uznávána.
To nebylo přátelství, člověče;
to byla horoucí a náruživá vděčnost za to, že někdo na světě pokorně uznává tvé vynikání.
Ne, tak to nebylo!
A co láska k tomu plachému, krátkozrakému děvčeti?
Nic, hloupost;
jednoduše puberta!
To nebyla jenom puberta!
A k tomu nedostatek odvahy.
Ti druzí, holenku, to dovedli s děvčaty jinak, všaks jim nemálo záviděl jejich kuráž;
a ty, nu: co jiného než zalézt do kouta a udělat si tam svou ohradu z třísek, svůj uzavřený svět.
Protože v tom otevřeném bys to, víme, nevyhrál.
Ani u děvčat, ani mezi hochy.
To máš pořád tu historii: pořád to zklamané dítě, které má svůj svět a uchváceně šeptá:
Na puť puť puť!
Přestaň!
A tak tedy mi vysvětli ten rok v Praze, ten zmařený a pitomý rok v Praze.
Ten rok, kdy jsem se flákal s básníkovou partou a psal verše a kašlal na všecko.
- - Nevím.
Ten rok mně dost nejde dohromady.
Mně také ne.
Počkej, něco se přece jen vysvětlit dá.
Tady máme snaživého mládence;
vychodil školu a myslí si, teď že mu patří svět.
Doma by už mohl dělat pána a cítit se důležitý a veliký;
ale sotva přijde do města, i pro Kristovy rány, teď teprve do toho jak náleží spadl, do té paniky méněcennosti, bezradnosti, ponížení a já nevím čeho.
Kdyby byl měl pokdy, aby kolem sebe udělal svou idylickou ohradu z třísek, byl by se do ní zachránil -
Jenže bohužel se ho ujal básník.
Ano.
Ale jen si vzpomeň, jak to bylo.
Vždyť to byl také takový uzavřený koutek;
ty hospůdky, ten kroužek pěti nebo kolika lidí, - člověče, to bylo po čertech malé, menší než truhlářský dvorek.
A kašlat na všecko, to aspoň je iluze vynikání.
A psát verše?
Ty byly špatné.
Psal verše, aby se mohl stavět na špičky.
To byla jenom maska jeho zraněného a neukojeného sebecitu.
Měl se pořádně učit, a bylo mu dobře;
byl by dělal s úspěchem zkoušky a cítil by se jako malý pánbůh.
Počkej, to bych se nebyl dostal k železnicím;
musil jsem nějak vyklouznout z univerzity, abych mohl hledat místo u dráhy.
Bylo přece nutno, abych se dostal k železnicím, že?
Nebylo nutno.
Prosím tě, to je k smíchu;
co bych mohl dělat jiného?
Cokoliv.
Člověk s lokty se ujme všude.
Proč tedy jsem hledal zrovna místo u dráhy?
Nevím.
Snad náhodou.
Tak já ti povím: z náklonnosti.
Protože stavba železnice, to byla největší událost mého dětství.
A když jsem byl na gymnáziu, byla to má nejmilejší procházka navečer: jít na most, který přepínal nádraží, a dívat se dolů na červená a zelená světýlka, na koleje a lokomotivy -
Já vím.
Po tom mostě chodívala stará, ohavná prostitutka;
vždycky se o tebe otřela, když chodila sem a tam.
To sem ovšem nepatří.
Ne, to sem ovšem nepatří.
Čestné slovo: to byla má předurčená cesta;
měl jsem železnice rád, to je to celé.
Proto jsem se k nim dal.
Nebo proto, že kdosi v Praze na nádraží prožil takové pokoření, pamatuješ se?
Holenku, zjítřený sebecit je strašná síla, jmenovitě, víme, u některých snaživých a ctižádostivých lidiček.
Ne, tak to není!
Já vím, já vím, že to bylo z lásky k věci.
Což bych jinak mohl být ve svém povolání tak šťasten?
- - Já o žádném zvláštním štěstí nevím.
Prosím tě, co ty vlastně jsi?
Já jsem přece ten s lokty.
Ať to bylo jakkoli: uznej aspoň to, že jsem ve své práci našel sebe sama a svůj pravý život.
Něco na tom je.
Tak vidíš.
Jenže ono to není tak jednoduché, kamaráde.
Cože tehdy předcházelo?
Verše a holky, takové to náramné opojení životem, viď?
Dohromady chlast a poezie, svinstvo a velikášství, revolta proti já nevím čemu a ožralý pocit, že v nás kypí něco bůhvíjak ohromného a odpoutaného.
Jen si vzpomeň.
Já vím.
A to je ta příčina.
V tom to vězí, abys věděl.
Počkej, cože v tom vězí?
To je jasné, ne?
Tys přece cítil, že tvé verse nestojí za nic a že něčím takovým nemůžeš vyniknout.
Že na to nemáš ani dost nadání, ani dost osobnosti.
Že se nevyrovnáš těm druhým kumpánům v pití, v cynismu, v holkách a v ničem.
Oni byli ti silnější a smělejší, a ty, ty ses pokoušel je napodobit;
já vím, co tě to stálo, ty strašpytle.
Snažil ses, jen co je pravda, ale to bylo jenom z jakési ctižádosti: koukejte, i já jsem prokletý básník se vším všudy, co k tomu náleží.
A přitom byl v tobě pořád takový střízlivý, malodušný a varovný hlásek: pozor, nestačíš.
To už se v tobě svíjelo tvé ješitné sebevědomíčko, to už byla zklamána tvá snaživost někým být.
To byla porážka, člověče.
Pak už ti nezbylo než koukat, jak by ses z toho zachránil;
nu, chválabohu, našlo se místečko u železnic, a vystřízlivělý poeta byl tuze rád, že se může obrátit zády k své krátké sice, ale dostatečně prohrané bohémské minulosti.
To není pravda!
Dostat se k železnicím, to byla má vnitřní nutnost.
Ale ano.
Ta porážka byla také vnitřní nutnost, a ten útěk byl také vnitřní nutnost.
A jak si ten bývalý poeta liboval, že se konečně stal celým a zralým mužem!
Jak povýšeně a útrpně se najednou dívá na své včerejší kumpány, na ty nezralé flákače, kteří ještě nevědí, co je pravý a vážný život!
Už ani mezi ně nejde a zapadá do strejcovských hospůdek, kde si počestní tatíci vykládají své starosti a rozumy.
Najednou se hledí připodobnit těm malým, rozšafným lidem;
to se ví, dělá ctnost ze svého ústupu;
už žádné velikášství, jenom tak trochu se vypínat svou hořkou, jízlivou rezignací;
to si ještě vylévá žáhu, ale časem přejde i to.
Od té doby se nepodíval ani na jediný verš;
pohrdá jimi a skoro je nenávidí, neboť je považuje za něco nedůstojného zralých, praktických a reálných mužů.
Nenávidí, to je trochu silné slovo.
Tedy řekněme: cítí k nim odpor.
Připomínají mu totiž jeho porážku.
A tady jsi u konce.
Dál už byl ten pravý, skromný a důkladný život, ten obyčejný a dobrý život.
Až na tu poslední stanici na světě.
To byla rekonvalescence, to souviselo s plícemi.
Nech být, člověk nedozrává tak rychle.
Ale tam a potom na nádraží starého pána, to už jsem vjel na tu pravou kolej života.
Poslechni, proč sis vlastně namluvil přednostovu dceru?
Protože jsem ji miloval.
Já vím;
ale já ( já jsem ten druhý, víš? )
- já jsem si ji namluvil proto, že byla přednostovou dcerou.
Ono se tomu říká kariéra per vaginam, že?
Vzít si bohatou nebo vzít si dceru nadřízeného, to známe;
" ucházet se tak trochu o princeznu ", což?
Člověk tím jaksi zvyšuje svou vlastní hodnotu.
To je lež! na to jsem nepomyslel ani ve snu!
Ale já ano, a dokonce náramně bděle.
Starý pán je oblíbený a může zeťovi pomáhat;
nebude špatné přiženit se mu do rodiny.
To není pravda!
Ty nevíš, člověče, jak jsem ji měl rád;
byla to dokonalá žena, hodná, rozumná a milující;
se žádnou jinou bych nemohl být šťastnější.
Ale ano;
rozumná žena, která měla veliký zájem o postup svého manžela, - opravdu, veliký zájem;
ohromně chápala jeho ctižádost a snaživost, to se jí musí nechat.
A pomáhala, kde to šlo.
Tys to tak pěkně, nevinně napsal o svém prvním stupínku nahoru: " snad se za to přimluvil starý pán. "
A podruhé zase tak: " snad i tchán trochu pomohl, to dobře nevím. "
Ale já to vím docela dobře, holenku;
starý pán věděl, co se od něho čeká.
Budiž;
byl to veliký dobrák a měl mě rád jako vlastního syna;
ale mezi mnou a ženou nebylo nic takového;
jen láska, jen důvěra, jen takový silný a dobrý cit věrnosti.
Ne, mé manželství nechej!
Copak o to, bylo to dobré manželství;
teď byli na to dva, na to úsilí vydrápat se o něco výš.
Jen se člověk oženil, a už v sobě našel " nebývalou zálibu ve vlastnictví ";
je hrozně rád, že na to má tu pravou a slušnou záminku: " je to pro nás ", že?
A hned mu " narůstají lokty v úřadě ";
dere se nahoru ze vší síly, jedny hledí stůj co stůj předstihnout a těm druhým, těm nahoře, se horlivě zavděčit, - proč ne, to všechno se děje " pro nás " a je to hluboce v pořádku.
Proto se cítí tak šťastným: že může sledovat své přirozené sklony, aniž se za ně musí nějak hanbit.
Manželství je dobrá instituce.
Byla má žena - - také taková?
- - Byla to dobrá manželka.
Nakonec řekneš, že jsem to své nádraží, to své umělecké dílo, tak vzorně vypiplal také - proč vlastně?
Pro kariéru?
Abych byl nahoře dobře zapsán?
Nebýt války, byl bych tam zůstal asi až do smrti.
To bylo zčásti pro to panstvo.
Pro jaké panstvo?
Pro ta hrabata v zelených kloboučcích.
Vytáhnout se před nimi a ukázat, co jsme zač.
Málo - li se pan přednosta načekal a našilhal, kdy si panstvo všimne, jaké to je vzorné nádraží!
A vida, všimli si;
dokonce ráčil podat ruku kníže ten a ten, hrabě ten a onen.
Ono to, víme, jaksi hřálo, i když se pan přednosta sám před sebou tvářil, že mu na tom čerta záleží.
Tak vida, hrabata a bůhví kdo ještě;
to už je přece jenom ten vyšší svět, to u nás doma ani nebylo.
A tohle, prosím, není žádná protekce;
svou vlastní prací a zásluhou se pan přednosta dostal tak vysoko.
Teď mu je jeho dílo víc než jeho žena, ta už mu nemůže pomáhat, už jí není zapotřebí;
také jí to dal cítit, a proto to doma začalo vychládat.
To není pravda!
Jakpak ne;
vždyť je to tam napřed psáno, jen si to přečti.
" Mám pocit něčeho hluboce svého, krásný a silný pocit vlastního já...
Žena cítí, že jí unikám...
Marná sláva, něco z toho našeho je obětováno tomu, co je jenom mé. "
A tak dále.
" Leží to mezi námi jako mezera. "
To už jde muž za svým, už se odpoutal;
je mu leda nepříjemné, že se žena pokouší mít ho ještě pro sebe.
Naštěstí je to rozumná paní;
nedělá žádné scény a odpláče si to suchýma očima;
načež " si zvykne a smíří se s tím ", to jest podřídí se a počne sloužit svému muži.
To ona sama chtěla!
Já vím;
ale co jiného jí zbývalo?
Buď by se musili rozejít, či nenávidět se, člověče, jako se dovedou nenávidět manželé, potlačeně a zuřivě;
nebo ona přijme jeho pravidla hry a přistoupí na to, aby on byl pánem a všecko aby se točilo kolem něho.
Když už ho nepoutá nic společného, hledí ho držet tím, co je jeho: jeho pohodlím, jeho zvyky a potřebami.
Teď je jenom on, nic jiného než on;
domov, řád života i láska manželská slouží jenom jeho pohodlí a velikosti;
je pánem stanice i rodiny, - pravda, je to maličký a uzavřený svět, ale je to jeho a koří se mu.
Tehdy to byla vlastně nejšťastnější doba jeho života;
proto, když bude jednou vzpomínat na svou nebožku ženu, bude to právě na tuto dobu, která tak " silně a dobře " ukájela jeho sebecit.
A to, co bylo potom -
Za války?
Ano.
To jsem také dělal ze ctižádosti?
Těžko říci.
Možné to je;
ono se mohlo počítat s tím, že to císař pán prohraje, ale bylo v tom tuze mnoho rizika.
Mně to nepasuje do našeho případu.
Do tvé historie to ovšem taky nepasuje.
Proč ne?
Koukej, ten idylický pan přednosta není taky žádný hrdina;
není to v jeho linii.
Ale já ti povím, proč musela být napsána ta tvá historie.
Právě pro tu válečnou epizodu.
Třeba to bude někdo číst a shledá, hle, tady byl jeden přednosta stanice, který jednal tak a tak.
Dokonce nasazoval život za svůj národ, takový skromný hrdina.
Jen drobátko, jen tak na půl huby a nenápadně připomenout svou zásluhu, - proto se přece píší memoáry, ne?
Lžeš! lžeš! já jsem psal paměti obyčejného života!
A to hrdinství -?
To je právě také obyčejný život.
Dobře řečeno.
Škoda, že to není poslední slovo.
To už nebyl, holenku, žádný hrdina, kdo seděl potom nahoře v tom úřadě.
Tam jsem seděl já, kamaráde.
Tam sedělo takové snaživé, ješitné a služebné já, které to chtělo někam přivést.
Takové malé já, které se snažilo být větší.
Nech to být, i tam to byl dobrý a svědomitý pracovník.
Hlouposti.
Dělal všechno možné, jen aby byl vážen a vydrápal se ještě o kousek výš.
Po celý život myslel jenom na sebe, na nic jiného než na sebe.
Co jsem se proto poctivě nadřel, Kriste Ježíši! vzorný žák a vzorný úředník, - co jsem se toho napolykal!
Vždyť mě to stálo celý život, všecko jsem tomu obětoval;
a nakonec člověk vidí takové chytráky, kteří to dotáhli ještě výš, - proč? jen proto, že byli silnější a smělejší!
Ani nemuseli prošoupat kalhoty ve službě, dřít se nemuseli, a vidíš, kam to přivedli;
člověk aby uctivě vstával, když přijdou do úřadu!
Nač to tedy bylo, že mě už na obecné škole dávali za příklad druhým, a potom zas, a mé nádraží si ukazovali, nač to?
Svět je pro ty silnější a smělejší, a já jsem to prohrál.
Abys věděl, to bylo to celé dovršení obyčejného života: že jsem se mohl podívat na svou porážku.
Na to se člověk musí dostat trochu nahoru, aby ji viděl.
A teď se za to mstíš.
Ano, teď se za to mstím;
teď vidím, že to bylo marné, a tudíž také malé, ubohé a ponižující.
Copak ty, ty jsi jinačí, tobě je hej;
ty si dovedeš hrát s kytičkami, se zahrádkou, se svou ohradou z třísek;
ty dovedeš pro samou hru zapomenout sám na sebe, ale já ne, já ne.
Já jsem ten, který byl poražen, a toto je můj obyčejný život.
Ano, mstím se;
a nemám proč? copak jsem neodešel skoro s hanbou?
Kriste, vždyť mne vyšetřovali!
Já jsem přece věděl, že tam jsou děsné nepořádky - v dodávkách a tak;
ale to dělali ti druzí, ti kurážnější - Já to věděl, ale mlčel jsem;
mám vás v ruce, holenkové, a až bude potřeba, vyjdou to najevo věci!
Zatím to prasklo a vyšetřovali mne, mne prosím: vzorného a bezúhonného úředníka!
To se rozumí, museli uznat - ale do penze jsem šel.
Porážka, člověče;
a pak se nemám mstít!
Proto přece píšu tyhle paměti -
Jen proto?
Ano.
Aby bylo řečeno, že jsem byl bez viny.
Mělo to být dokázáno podrobně, a ne pořád: obyčejný život, idyla a takové hlouposti.
Tohle je to jediné, oč šlo: ta hrozná a nespravedlivá porážka.
To nebyl šťastný život, to byla hrůza, copak nevidíš, že to byla hrůza?
XXII
Takto bych nemohl dál, musím s tím přestat;
jde to příliš na nervy nebo co, - když se ty dva hlasy hádají, začne se ve mně třepetat srdce, a potom cítím takovou uléhavou, skličující bolest tady v prsou.
Byl tu doktor, měřil mi krevní tlak a mračil se.
" Co to děláte, " zlobil se, " krevní tlak nám stoupá.
Musíte zachovávat klid, naprostý klid. "
Zkusil jsem nechat psaní a jen tak ležet;
ale to mi zase vyskakují v hlavě jako úryvky dialogu, zas se to hašteří o nějakou hloupost, a já musím znovu domlouvat sám sobě:
Ticho, vy tam, a nehádejte se;
to i to je pravda, bylo to tak;
ale copak není v člověku, copak není i v tom nejobyčejnějším životě dost místa pro různé pohnutky?
Vždyť je to docela jednoduché: člověk může myslit sobecky a zarytě na svůj vlastní prospěch;
za chvíli na to zapomene, zapomene na sebe sama a není pro něho nic než práce, kterou dělá.
Počkat, tak jednoduché to není: to jsou přece dva naprosto různé životy.
O to jde, o to jde!
Oč totiž?
O to, který z nich je ten pravý.
Tak dost s tím, nedělá mi to dobře.
Jsem zvyklý dávat na sebe pozor;
od té doby, kdy na mne tehdy na nádraží přišlo to chrlení krve, říkám si, pozor.
Skoro po celý život jsem se díval do kapesníku, není - li v mých chrchlech nitečka krve;
začal jsem s tím na té poslední stanici světa a pak to ve mně utkvělo, ta ustavičná starost o mé zdraví, jako by to byl ten nejdůležitější zákon života.
Ten nejdůležitější zákon života;
a což, byl - li jím opravdu?
Když se dívám zpátky na svůj celý život, - to vlastně byl ten nejhlubší otřes, když ze mne tehdy na nádraží vyhrkla červená krev, a já pak seděl zničený, bylo mi nesmírně slabo a bídně, a poděšený oficiál mi utíral čelo namočeným ručníkem.
Bylo to strašné.
Ano, to byla nejsilnější a nejvíc překvapující zkušenost mého života: ten hrozný podiv a úděs, a potom ta zoufalá touha žít, i kdyby to byl sebe nepatrnější a pokornější život;
poprvé to byla vědomá, přesilná láska k životu.
Tehdy se vlastně změnil můj celý život, i já jsem se stal jakoby jiným člověkem.
Do té doby jsem své dny jen tak utrácel nebo téměř nepozorovaně odžíval;
teď jsem si najednou nesmírně vážil toho, že žiju, a počal jsem se docela jinak dívat na sebe a na všechno kolem.
Stačilo mi třeba sedět na fošnách a nazírat na rezavou kolej, zarostlou pastuší tobolkou a metlicí;
nebo po celé hodiny pozorovat vlnu v říčce, jak je pořád nová a pořád táž.
A přitom si stokrát denně opakovat: zhluboka dýchej, je to zdravé.
Tehdy jsem počal mít rád všechny ty malé, pravidelné věci a tichý chod života;
ještě jsem trochu šarapatil bohémským cynismem a uškleboval jsem se ledačemus, ale to jsem si ještě nebyl jist, že budu žít;
to byl ještě pořád mrazivý a divoký kousek zoufalství.
Jal jsem se tiše a spokojeně lnout k životu, těšit se z milých, důvěrných věcí a dávat pozor na sebe.
Tím se vlastně začala idyličnost mého života: rekonvalescencí.
To byla ta důležitá a rozhodující výhybka.
Vlastně ani ne výhybka.
Teď to vidím lépe, teď to vidím docela jasně.
To bych musel zase začít se svým dětstvím: s maminkou, která co chvíli vybíhala na zápraží, zda se mi nic nestalo;
s panem Martinkem, ke kterému jsem se nesměl moc přibližovat, protože prý má souchotiny, a kterého jsem se proto bál.
Maminka byla posedlá úzkostlivou představou, že jsem ohrožen, že jsem slabé a neduživé dítě;
byla, chudák, taková patetická a vášnivá;
když jsem zastonal, tiskla mě k sobě, jako by mě chtěla chránit, v noci se nade mnou vyděšeně skláněla, padala na kolena a nahlas se modlila za mé zdraví.
Stonat, to byla věc důležitá a slavná;
všechno se točilo kolem kloučka, i pily a kladiva na dvoře zněly nějak tlumeně, i tatínek směl bručet jen polohlasem.
Samou láskou ve mně vychovala domnění, že jsem něco křehoučkého, křehčího než jiné děti, něco, co se musí zvlášť chránit;
proto jsem si netroufal na žádné siláctví kluků, myslil jsem, že nesmím tak divoce běhat, nesmím skákat do řeky, nesmím se prát, protože jsem slabý a choulostivý.
Byl bych se tím i vypínal, připadal jsem si jaksi vzácnější a jemnější než oni, ale na to jsou kluci příliš muži;
jim se líbí být silný a statečný.
To tedy byla maminka;
to maminka ve mně vypěstila ten stav životní nesmělosti a nedůvěry v sebe, ten fyzický pocit méněcennosti, se kterým jsem rostl;
to maminčina chorobná láska ve mně připravila náklonnost vidět sám v sobě předmět věčného ošetřování a hýčkání, náklonnost, do které jsem se uvelebil skoro s libostí, když mi k tomu dalo příležitost první ťuknutí skutečné nemoci.
Tehdy, ano, tehdy jsem v sobě našel to starostlivé, hypochondrické já, které se s vážnou pozorností dívá na své chrchle, měří svůj tep, miluje bezpečný pořádek života a lne k dobré, pohodlné pohodě věcí.
Tohle tedy byl - neřeknu můj celý život, ale veliká, důležitá a stálá součást mého života.
Teď to vidím.
Tatínek, to bylo něco jiného;
tatínek byl silný a pevný jako pilíř a nesmírně mi tím imponoval.
Kdyby chtěl, přepral by každého na světě.
Tenkrát jsem ovšem dobře nechápal jeho úzkostlivou spořivost, - byla to vlastně skoro lakota;
poprvé jsem si to uvědomil, když pan Martinek, který byl jenom dělník, dal té holčičce šesták, ale tatínek ne, tatínek dělal, jako by to neviděl;
tehdy kloučkem otřáslo něco divného a hrozného jako opovržení.
Dnes vidím, že nebyl, chudák, tak silný, že se vlastně bál života;
šetřit je ctnost defenzívní;
je to touha po životě zajištěném, je to strach z věcí příštích, z rizika a náhod;
lakota se ukrutně podobá jakési hypochondrii.
Jen študuj, hochu, říkal dojatě a slavnostně, půjdeš do úřadu a budeš to mít jisté.
To je asi tak vrchol toho, co lze od života žádat: jistota a bezpečnost, důvěra, že se nám nemůže nic stát.
Když tohle cítil tatínek, který byl velký a mohutný jako strom, kde by se vzala kuráž v chabém a zhýčkaném synáčkovi?
Vidím, že to bylo ve mne důkladně nachystáno už z dětství;
stačil první fyzický otřes, a člověk, strachem zalezlý do sebe, našel v sobě tu obrannou úzkost o život a udělal z ní svůj životní řád.
Bůhví, muselo to ve mně vězet hlouběji, než jsem sám věděl;
vždyť mě to v životě vedlo skoro jako instinkt, tak slepě a tak najisto.
Myslím teď na svou nebožku paní: jak je to zvláštní, že jsem našel právě ji, ženu, která se bezmála narodila k tomu, aby někoho ošetřovala.
Snad to v ní dělalo to, že byla velmi sentimentální a přitom velmi rozumná;
pečovat o někoho, to je taková rozumová, střízlivá a praktická forma lásky.
Vždyť se do mne horoucně zamilovala v tu chvíli, kdy zjistila, že přicházím z prahu smrti a že moje zajímavá bledost má své hlubší příčiny;
tehdy to v ní propuklo najednou jako samaritství, láska i mateřství, nastalo překotné zrání citů;
bylo to všecko dohromady: uděšená holčička, ženský soucit i horlivost mámy, milostné blouznění i náramně věcná, naléhavá starost, abych hodně jedl a přibýval na váze.
Bylo stejně důležité a krásné mluvit o lásce jako tloustnout;
tiskla mi křečovitě ruku ve stínu noci a šeptala s očima plnýma slz:
Prosím vás, prosím vás, musíte strašně mnoho jíst;
přísahejte mně, že budete na sebe dávat pozor!
- Nemohu se nad tím usmát ani dnes;
mělo to svou sladkou a dokonce patetickou poezii... pro nás oba.
Měl jsem pocit, že se uzdravuju jenom pro ni, pro její radost, a že to je ode mne krásné a velkodušné;
zápasím o své zdraví jen proto, abych ji udělal šťastnou.
A ona věří, že mě zachraňuje a vrací mi život;
nejsem - li tedy její právem i osudem?
Bože, já vím: byla to jistě jen náhoda, že jsem byl přidělen právě na to nádraží;
ale je podivné a jaksi úžasné, jak se tím nutně a hluboce naplňoval pořádek mého života.
Do té doby jsem musel tajit svou hypochondrickou úzkost a stydět se za ni jako za slabost;
teď už ne, teď to byla společná a ukrutně důležitá záležitost dvou lidí, teď to náleželo k naší lásce a důvěrnosti;
už to nebylo cosi jako nedostatek nebo porucha, nýbrž něco kladného a závažného, co dává životu smysl a řád.
Myslím na naše manželství, jak se to v něm tiše a samozřejmě našlo.
Má žena od první chvíle vzala na sebe tu úzkost o mé zdraví, jako by řekla: to není tvá mužská věc, to je ženská starost;
ty na to nemusíš myslit a nech to na mně.
Ano, bylo to tak;
mohl jsem se sám před sebou tvářit, já nic, to ona;
ona je taková starostlivá a hygienická, nu, nechme ji, když ji to těší;
a přitom si tiše lebedit a hovět v tom pocitu bezpečí, že je o nás postaráno a že se toho tolik dělá pro naše zdraví.
Když na mne čekala s ručníkem, než se vydrhnu, aby mě poplácala po mokrých zádech, - ono to, víme, vypadalo tak příjemně manželsky, ale byla to každodenní zdravotní prohlídka;
nikdy jsme si to neřekli, ale věděli jsme to oba, a vždycky jsem po ní zašilhal, tak co?
Usmála se a pokývla hlavou, dobré je to.
A ta její umírněná, zdrženlivá láska, to bylo také to: kladla mně určité meze, abych si je nemusil ukládat sám ze strachu o sebe.
Nebýt tak divoký, řekla skoro mateřsky, a pěkně spát;
žádné kruhy pod očima a takové věci.
Zlobíval jsem se někdy, ale v hloubi duše jsem jí byl za to vděčný;
uznával jsem, že je to tak pro mne lépe.
Už jsem nemusil úzkostlivě pozorovat své tělesné stavy, to si vzala na starost sama;
zato živila mou ctižádost, - i to je patrně zdravé a zvyšuje to zájem o život;
zdá se, že mužský bez toho nemůže ani dýchat.
Povídej mi, cos dělal po celý den;
to se pak pracuje chutěji.
Nebo si dělejme plány pro budoucnost;
také optimismus je zdravý a náleží k dobré životosprávě.
To všechno bylo napohled takové samozřejmé, manželské a důvěrné;
teď to vidím jinak, teď není nikoho, kdo by ze mne sňal ten hrozný a bezmocný strach, neboj se, tady jsi doma, máš tu všechno, co potřebuješ, tady jsi chráněn a v bezpečí.
Pak na svém nádraží, to už jsem se nejspíš cítil zdráv jako tuřín;
myslím, že proto jsem jí už tak nepotřeboval a v tom že byla ta trocha odcizení.
Cítila to a hleděla mě udržet pro sebe;
a proto tak starostlivě:
Měl by ses víc šetřit, a tak.
Teď by mně chtěla i děti dát, neboť je dobré být tátou;
nu, děti nepřišly.
Když nemohla jinak, tedy aspoň despoticky dbala o mé pohodlí a můj pořádek;
udělala z toho přímo Veliký Zákon, abych dobře jedl, dlouho spal a měl všechno na svém místě.
Život, který se stane zvykem, je jaksi bezpečný a pevně zakořeněný;
pěstovat své zvyky, to taky je jakási forma péče o sebe.
A zase to vzala na sebe ona: ona se stará o mé zvyky, a já to jenom shovívavě a dobromyslně přijímám;
to já jen kvůli tobě, staroušku, žes to tak pěkně nachystala.
Zaplať pánbůh, člověk nemusí být sobcem, když někdo o něho tak dobře pečuje;
má počestné a mužné vědomí, že nemyslí na své pohodlí, nýbrž jenom na své dílo.
A pak na konci svých dnů řekne: žil jsem jen pro svou práci a měl jsem hodnou ženu;
byl to obyčejný a dobrý život.
Tak to máme třetího, povídá ve mně ten svárlivý hlas.
Jakého třetího?
Inu, jeden byl ten obyčejný, šťastný člověk;
druhý, to byl ten s lokty, co se chtěl vydrápat nahoru;
a ten hypochondr, to už je třetí.
Nech si sloužit, člověče, to jsou tři životy, a každý je jiný.
Absolutně, diametrálně a zásadně jiný.
Nu vidíš, a dohromady to byl jeden všední a jednoduchý život.
Já nevím.
Ten s lokty nebyl nikdy šťastný;
ten hypochondr se nemohl tak úporně drápat nahoru;
a šťastný člověk nemohl přece být hypochondrem, to dá rozum.
Marná řeč, tady jsou tři figury.
A jenom jeden život.
To je to.
Kdyby to byly tři samostatné životy, bylo by to jednodušší.
Pak by každý z nich byl celý a pěkně souvislý, každý by měl svůj zákon a smysl - Ale takhle to máš, jako by se ty tři životy prostupovaly, chvíli ten a chvíli zase onen.
Ne, počkej, to ne!
Když se něco prostupuje, to je jako horečka.
Já to znám, já jsem míval noční horečky - Kriste, jak se mi všechno ve snách ohavně mátlo a prostupovalo!
Ale to už přece dávno přešlo, už jsem se uzdravil;
nemám přece horečku, že ne, že nemám horečku?
Aha, to zas je hypochondr.
Člověče, ten to taky projel!
Co projel?
Všechno.
Prosím tě, když má hypochondr umřít -
Ale tak přestaň!
XXIII
Tři dny jsem nespal;
stalo se něco, nad čím už třetí den kroutím hlavou.
Nebyla to žádná veliká a slavná událost, - takové se v mém životě nedějí;
spíš bezmála trapný případ, ve kterém jsem, myslím, dělal figuru trochu směšnou.
Onehdy odpoledne mi hlásila hospodyně, že prý chce se mnou mluvit nějaký mladý pán.
Zlobil jsem se: co já s ním, mohla jste mu říci, že nejsem doma, nebo tak něco;
nu, teď ho sem pusťte.
Byl to mládenec toho druhu, který mi vždycky býval protivný;
zbytečně veliký, sebejistý a vlasatý, zkrátka taková nádhera;
hodil hřívou nazad a zatroubil nějaké jméno, které jsem ovšem ihned zapomněl.
Styděl jsem se, že jsem neoholen a bez límce a že tu sedím v papučích a odřeném županu, svrasklý jako měchuřina;
i zeptal jsem se ho pokud možno nevlídně, co si ráčí přát.
Spustil trochu překotně, že právě dělá disertační práci.
Téma je počátky básnických škol v létech devadesátých.
To je ohromně zajímavá doba, ujistil mě poučně.
( Měl veliké červené ruce a hnáty jako polena: vysloveně protivný. )
Teď prý sbírá materiál, a proto si dovolil přijít -
Díval jsem se na něho s jakýmsi podezřením;
človíčku, to sis nějak spletl nebo co;
co mně je po tvém materiálu?
A prý ve dvou revuích z té doby našel básně podepsané mým jménem.
Jménem, které v literárních dějinách zapadlo, řekl vítězoslavně.
To je můj objev, pane!
- Sháněl se po tom zapomenutém autorovi;
jeden pamětník, ten a ten, mu řekl, že pokud se pamatuje, stal se onen autor železničním úředníkem.
Šel za tou stopou dál, nu, až zjistil na ministerstvu mou adresu.
A najednou na mne vypálil rovnou:
" Prosím vás, jste to vy? "
Nu tak, tady to máme!
Měl jsem silnou touhu zvednout udiveně obočí a říci, to že je asi nějaký omyl, kdepak já a verše!
Ale teď už nebudu lhát.
Mávl jsem rukou a bručel jsem cosi, jako že to byla jen taková hloupost;
toho jsem, pane, už dávno nechal.
Mládenec zazářil a pohodil vítězně hřívou.
" To je skvělé, " zatroubil.
A nemohl bych prý mu říci, psal - li jsem ještě do jiných revuí?
A kde jsem tiskl své básně v pozdějších letech?
Vrtěl jsem hlavou.
Nic dál, pane, ani řádek.
Bohužel nemohu sloužit, pane.
Dusil se nadšením, jezdil si prstem kolem límce, jako by se škrtil, a čelo se mu zalesklo potem.
" To je báječné, " křičel na mne.
" To je jako Arthur Rimbaud!
Poezie, která zaplane jako meteor!
A nikdo na to nepřišel!
Pane, to je objev, ohromný objev, " povykoval a prohrábl si pačesy tou červenou prackou.
Měl jsem zlost, mám nerad hlučné a vůbec mladé lidi;
není v nich jaksi pořádek ani míra.
" Hlouposti, pane, " řekl jsem suše.
" To byly špatné verše, nestály za nic a je lépe, že o nich nikdo neví. "
Usmál se na mne útrpně a skoro zvysoka, jako by mě odkazoval do mých mezí.
" To zas ne, pane, " ohradil se.
" To je věc literární historie.
Já bych tomu řekl český Rimbaud.
Podle mne je to nejzajímavější básnický úkaz devadesátých let.
Ne že by to mohlo založit nějakou školu, " řekl a mhouřil znalecky oči.
" Vývojově to znamenalo málo, nenechalo to žádný hlubší vliv.
Ale jako osobní projev to je prostě úžasné, něco tak svého a intenzívního - Například ta báseň, jak začíná:
Když v kokosových palmách drnčí bubínky - " Vykulil na mne uchvácené oči.
" Jistě se pamatujete, jak je to dál. "
Dotklo se mě to skoro trýznivě, jako nějaká nepříjemná vzpomínka.
" Tak vidíte, " bručel jsem.
" Jakživ jsem neviděl kokosové palmy.
Taková pitomost! "
Téměř se rozčilil.
" To přece je jedno, " koktal, " že jste žádné palmy neviděl!
To máte naprosto nesprávný názor o poezii! "
" A jak mohou, " povídám, " drnčet bubínky v nějakých palmách? "
Byl bezmála uražen mou nechápavostí.
" To přece jsou kokosové ořechy, " vyhrkl popuzeně jako ten, kdo je nucen vysvětlovat samozřejmosti.
" To je, jak ty ořechy chřestí ve větru.
Když v kokosových palmách drnčí bubínky.
- slyšíte to?
Nejdřív ta tři k, to jsou ty jednotlivé nárazy;
potom se to rozplyne v hudbu - drnčí bubínky.
A to tam jsou náhodou daleko krásnější verše. "
Umlkl rozmrzele a hodil nazad hřívou;
vypadal, jako by v těch verších hájil svůj vlastní a nejdražší majetek;
ale za chvilku mě zase vzal na milost, - mládí je velkodušné.
" Ne, vážně, " řekl, " jsou tam ohromné verše.
Zvláštní, silné, ohromně nové věci - ovšem na tehdejší dobu, " dodával s vědomou převahou.
" Ani ne tak nové ve formě, ale ty obrazy, pane!
Vy jste si totiž pohrával s klasickou formou, " začal horlivě, " ale porušoval jste ji z nitra.
Formálně bezvadné, ukázněné, pravidelné verše, ale uvnitř nabité strašnou fantazií. "
Zatínal červené pěsti, aby to nějak znázornil.
" Vypadá to, jako byste se chtěl posmívat té ukázněné a přesné formě.
Takový pravidelný verš, ale uvnitř to světélkuje - jako mršina nebo co.
Nebo to řeřaví tak děsně, že člověk čeká, teď se to musí roztrhnout.
Je to jako nebezpečná hra, ta spoutaná forma, a to peklo uvnitř - Vlastně je mezi tím konflikt, hrozné vnitřní napětí nebo jak bych to řekl, rozumíte?
Ta fantazie by se chtěla rozletět, ale zatím se vtlačuje do něčeho tak pravidelného a sevřeného - Proto to těm volům ušlo, že to je napohled takový klasický verš;
ale kdyby si všimli, jak se tam tím vnitřním tlakem přesunují césury - " Najednou nebyl už tak sebejistý, potil se námahou a díval se na mne psíma očima.
" Nevím, jestli jsem se přesně vyjádřil,... Mistře, " koktal a začervenal se;
ale já jsem se začervenal ještě víc, styděl jsem se nesmírně a mrkal jsem na něho, myslím, nějak vyděšeně.
" Ale to přece, " breptal jsem zmaten, " ty verše byly špatné... proto jsem toho nechal, a vůbec - "
Zavrtěl hlavou.
" To není tak, " řekl a pořád se na mne tak upínal očima.
" Vy... vy jste toho musel nechat.
Kdybyste... tvořil dál, musel byste rozbít formu, roztříštit - Já to tak silně cítím, " vyhrkl s úlevou, neboť mladým lidem je vždycky snazší mluvit o sobě.
" To byl pro mne ohromný dojem, těch osm básní.
Já jsem tehdy řekl své dívce... ostatně to je vedlejší, " mumlal zmateně a vjel si oběma rukama do vlasů.
" Já nejsem básník, ale... dovedu si to představit.
Takové básně může napsat jenom mladý člověk... a jen jednou v životě.
Kdyby psal dál, musel by se ten rozpor nějak vyrovnat - To je vlastně ten nejúžasnější básnický osud: jednou se tak strašně silně, z takové přemíry vyslovit, a konec.
Já jsem si vás vlastně představoval docela jinak, " vyhrkl neočekávaně.
Byl bych si bezmezně přál slyšet ještě něco o těch básních;
kdyby ten trulant aspoň některou citoval!
Ale styděl jsem se ptát se na to, a ze samých rozpaků jsem se začal hloupě a konvenčně vyptávat, odkud je mládenec a takové věci.
Seděl jako uvařený, shledával patrně, že s ním mluvím jako se školákem.
Nu, nu, mrač se;
nebudu se tě přece ptát, co na těch básních bylo a kdesi cosi.
Jako bys o tom nemohl začít sám;
copak nenechávám dost dlouhé a dost trapné pauzy v hovoru?
Konečně s úlevou vstal, zase tak zbytečně veliký.
" Tak já letím, " oddychl si a hledal klobouk.
Nu, leť si;
já vím, mládí neumí přijít ani odejít.
Venku na něho čekalo děvče, zavěsili se do sebe a rozběhli se k městu.
Cože mají mladí vždycky tak naspěch?
Ani jsem mu nemohl říci, aby někdy zase přišel;
takový splašenec, nevím ani, kdo je -
To bylo to celé.
XXIV
To bylo to celé, a teď si můžeš ukroutit hlavu, je - li ti libo.
Tak vida, básník;
kdo by si to byl pomyslil?
Že to řekl mládenec, to nic neznamená, čert aby vzal mládence;
mládí nadsazuje a musí nadsazovat, sotva hubu otevře.
Měl bys jít do Univerzitní knihovny a podívat se na to sám;
ale doktor řekl klid, klid, nu tak seď doma a kruť hlavou.
Marná sláva, nevzpomeneš si ani na jeden verš, co tam, to tam;
kam se to tak mohlo propadnout!
" Když v kokosových palmách drnčí bubínky " - z toho se nedá nic poznat;
leda jen kroutit hlavou, - propána, člověče, kdes vzal ty palmy a co ti vůbec bylo po kokosových palmách?
Kdopak ví, třeba v tom a právě v tom je poezie, že člověku zničehonic je něco po kokosových palmách nebo řekněme po královně Mab.
Třeba to jsou špatné verše a mládenec je vůl;
ale faktum je, že tady byly kokosové palmy a bůhví co ještě.
" Strašná fantazie, " říkal mládenec;
tak to tam musila být spousta věcí, a jakých divných věcí: prý světélkujících a řeřavých.
Na tom nezáleží, zda ty verše byly dobré nebo špatné;
ale vědět, co v nich bylo, protože ty věci, to jsem byl já sám.
Byl jednou jeden život, ve kterém byly kokosové palmy a podivné věci, světélkující a řeřavé.
Tady to máš, člověče, a teď si s tím poraď;
chtěls dát svůj život do pořádku, nu tak někam zastrč ty kokosové palmy, někam na dno zásuvky, kde by nepřekážely a kde bys na ně neviděl, viď?
Tak vidíš, tak vidíš;
to už teď nepůjde.
Už nemůžeš jen tak mávnout rukou, hlouposti, byly to špatné verše, a to jsem rád, že už o nich nevím.
Nic platno, byly kokosové palmy drnčící jako bubínky, a bůhví co ještě.
A kdybys mával oběma rukama a křičel, že ty verše nestály za nic, ty palmy nevyvrátíš a neodstraníš ze svého života věci světélkující a řeřavé.
Ty víš, že byly, a mládenec nelhal;
mládenec není vůl, i když ví houby, co je poezie.
Já to věděl, tehdy jsem věděl nesmírně dobře, co to je.
Tlustý básník to také věděl, ale nedovedl to;
proto se tak zoufale posmíval.
Ale já jsem to věděl;
a teď si, člověče, ukruť hlavu, kde se to v tobě vzalo!
Nikdo tomu nerozuměl, ani tlustý básník ne;
četl mé básně prasečíma očkama a křičel, ty svině zatracená, kdes tohle vzal?
A pak se šel ožrat na oslavu poezie a plakal: koukejte se na toho blba, to je básník!
Takový tichošlápek, a co dovede napsat!
Jednou se rozzuřil a šel na mne s kuchyňským nožem: teď mně řekneš, jak se to dělá!
- Jak by se to dělalo! poezie se nedělá, poezie prostě jest;
je tak jednoduše a samozřejmě, jako když je noc nebo jako když je den.
To není žádná inspirace, to je jenom taková rozsáhlá jsoucnost.
Věci prostě jsou.
Je, nač si vzpomeneš, třeba kokosové palmy nebo anděl mávající křídly;
a ty, ty jenom nazýváš jmény to, co jest, jako Adam v ráji.
Je to hrozně jednoduché, jenomže toho je tak mnoho:
Jsou nesčíslné věci, je jejich rub i líc, je bezpočtu životů;
v tom je ta celá poezie, že to všecko jest, a ten, kdo to ví, je básník.
Vida ho, jako by čaroval, neřád: vzpomene si na kokosové palmy, a tady jsou, vlají ve větru a chřestí hnědými ořechy;
ale ono to je stejně samozřejmé jako dívat se na hořící lampu.
Jaképak čáry: bere, co je, a pohrává si s věcmi světélkujícími a řeřavými z toho božsky prostého důvodu, že tady jsou;
jsou v něm nebo někde mimo, to je jedno.
To tedy je naprosto jednoduché a samozřejmé, ale jenom za jedné podmínky: že se nacházíš v tom zvláštním světě, který se nazývá poezie.
Jakmile jsi z něho venku, najednou to všecko zmizí a čert to vzal;
není kokosových palem, není věcí rozžhavených a světélkujících.
" Když v kokosových palmách drnčí bubínky, " - bože, co s tím? taková pitomost! nikdy nebylo žádných palem ani bubínků, a nebylo nic řeřavého.
A mávnout nad tím rukou.
Kristepane, jaké nesmysly!
Vidíš, to je to: teď je ti líto, že to vzal čert.
Ani už nevíš, co tam bylo krom těch kokosových palem;
a nikdy se nedomyslíš, co tam ještě mohlo být a co jsi ještě sám v sobě mohl uzřít věcí, kterých už neuvidíš.
Tehdy jsi je viděl, protože jsi byl básník;
i viděl jsi věci divné a strašné, mršinu v rozkladu a výheň žířivou, a bůhví, bůhví, co všechno jsi ještě mohl uzřít, třeba věřícího anděla nebo hořící keř, jenž mluví hlasem.
Tehdy to bylo možno, protože jsi byl básník a viděl jsi, co je v tobě, a mohl jsi to nazývat jmény.
Tehdy jsi viděl věci, které jsou;
teď je s tím konec, už není palem a neslyšíš chřestit ořechy kokosové.
Kdoví, člověče, kdoví, co by se i dnes v tobě mohlo najít, kdybys ještě chvíli mohl být básníkem.
Hrozné věci nebo andělské, člověče, věci od pánaboha, nesčíslné a nevýslovné věci, o kterých nemáš potuchy;
co věcí, co životů a vztahů by se v tobě vynořilo, kdyby na tebe ještě jednou přišlo hrozné požehnání poezie!
Marná věc, už nic z toho nepoznáš;
zapadlo to v tobě, a konec.
Vědět jenom proč;
vědět, proč jsi tehdy jaksi střemhlav utekl od toho všeho, co bylo v tobě;
čeho jsi se tak poděsil?
Snad toho bylo příliš mnoho, nebo to bylo příliš řeřavé a začalo ti to pálit prsty;
nebo to světélkovalo příliš podezřele, nebo kdoví, třeba začal přihořívat ohnivý keř, a ty ses bál hlasu, který by promluvil.
Bylo v tobě něco, čeho jsi se zhrozil;
i vzal jsi nohy na ramena a nezastavil ses až - kde vlastně?
Na poslední stanici světa?
Ne, tam to ještě trochu světélkovalo.
Teprve na svém nádraží, kde ses ukryl v bezpečném pořádku věcí.
Tady už to nebylo, chválabohu, tadys už měl pokoj.
Bál ses toho jako... řekněme, jako smrti;
a kdoví, třeba to byla smrt, třebas cítil, pozor, ještě pár kroků dál po téhle cestě, a zblázním se, zničím se, umru.
Prchej, člověče, z toho ohně, který tě stravuje.
Nejvyšší čas: za pár měsíců z tebe vyhrkla červená a měls co dělat, aby se to nakřáplé zacelilo.
A pak už se pevně držet toho hodného, solidního, pravidelného života, který člověka nestravuje.
Už si vybírat jen to, co je potřebné pro život, a nevidět, co všechno je;
neboť mezi tím je také smrt, byla v tobě mezi těmi strašnými a nebezpečnými věcmi, kterým jsi dával jména.
Tak, teď je to zaklopeno víkem a už to nemůže ven, ať se to jmenuje život, nebo smrt.
Je to zaklopeno, je to pryč a není to;
jen co je pravda, zbavil ses toho náležitě a právem jsi nad tím mávl rukou: hlouposti, jaképak palmy;
to ani není důstojno zralého a činného muže.
A teď tady kroutíš hlavou, tak vida, kdo by to byl řekl: třeba ty verše nebyly tak špatné a nebyla to vůbec taková hloupost.
Snad bys z toho mohl mít i radost a trochu se nadouvat, tak vida, i verše jsem psal a nebyly nejhorší.
Ale ty, takový smutek.
Dokonce ani ten svárlivý hlas se neozývá, nejde mu to asi do krámu;
měl teorii, že to byla porážka a žes toho nechal, jelikož jsi na to neměl, víme, ani to nadání, ani tu osobnost.
Vidíš, teď to vypadá docela jinak, spíš jako útěk před sebou samým, jako hrůza, abys nepropadl tomu, co bylo v tobě.
Zazdít to jako hořící šachtu, ať se to, potvora, udusí samo.
Třeba to už zhaslo, kdopak ví;
teď už si prsty nepřipálíš, teď už si ruce neohřeješ.
Abys neviděl sebe sama, počal jsi se zabývat věcmi a udělals z nich své povolání a svůj život;
dobře se ti to povedlo, unikl jsi sám sobě a stal jsi se řádným člověkem, jenž svědomitě a spokojeně prožil svůj obyčejný život.
Co chceš, dobré to bylo;
nač tedy, prosím tě, ta lítost?
XXV
Ne, tak docela se to přece jen nepovedlo.
Nechme básníka, básníka vzal čert;
ale bylo tu ještě něco neviňoučkého a neškodného, čeho jsem se nikdy nezbavil a patrně ani nechtěl zbavit.
Bylo to tu dávno před básníkem, vlastně už od dětství, bylo to už v té ohradě z třísek;
nic zvláštního, jenom takové snění, taková romantičnost, okouzlení fikcemi nebo jak tomu říci.
Copak, u dítěte je to docela přirozené;
divnější je, že je to stejně přirozené u dospělého a vážného muže.
Dítě má své fazulky, ve kterých vidí poklady, slepičky a všecko, co ráčí;
věří, že tatínek je hrdina a že v řece je něco divokého a hrozného, čeho je radno se bát.
Ale koukejte na pana přednostu;
kráčí energickými, trochu nedbalými kroky po peróně a dívá se vpravo a vlevo, jako by dával na všechno pozor;
zatím myslí, co by bylo, kdyby se do něho na první pohled vášnivě zamilovala princezna, ta v lodenových šatech, co přijela na hony.
Pan přednosta má sice hodnou ženu, kterou má upřímně rád, ale to mu v tuto chvíli nevadí;
toho okamžiku je mu příjemnější rozmlouvat s princeznou, zachovávat nejuctivější rezervu a přitom tak trochu sám trpět mukami její lásky.
Nebo kdyby se srazily dva rychlíky: co by dělal, jak by zakročil, jak by ovládl jasnými, velitelskými rozkazy ten zmatek a tu hrůzu.
Sem, rychle sem, tady je v troskách žena!
A sám v čele všech páčit stěny vagónu, kupodivu, kde se v něm bere ta obrovská síla!
Cizinka děkuje svému zachránci, chce mu líbat ruku, ale on, kdepak! to je jen má povinnost, madam, a už zase řídí záchranné práce jako kapitán na velitelském můstku.
Nebo koná daleké cesty, je vojákem, najde u trati zmuchlaný lístek, na kterém je chvatně napsáno:
Zachraňte mě - Člověk do toho sklouzne, ani neví jak;
najednou je v tom, koná veliké činy a prožívá neobyčejná dobrodružství;
teprve když se z toho musí probudit, tak jím to skoro trhne a rupne to nepříjemně, jako by odněkud spadl;
cítí se ochablý a rozladěný a trochu se stydí.
A vida, nad těmihle pošetilostmi pan přednosta nemává rukou a nesnaží se ubránit se jim;
nebere je sice vážně a například za nic na světě by se k nim nepřiznal své ženě, ale bezmála se na ně předem těší.
Možno říci, že kromě té doby, kdy byl zamilován, si každý den vysní nějaký děj svého života;
k některým se vrací se zvláštní zálibou, rozpřádá je do nových a nových podrobností a prožívá je jaksi na pokračování.
Má celou řadu vedlejších a fiktivních životů, vesměs milostných, heroických a dobrodružných, ve kterých on sám je neměnně mladý, silný a rytířský;
někdy umírá, ale vždycky ze statečnosti a obětavosti;
vyznamenav se nějak, ustupuje do pozadí, sám koneckonců dojat nad svým nesobeckým a šlechetným jednáním.
Přes tuto skromnost procitá nerad do toho druhého, skutečného života, ve kterém nemá čím se vyznamenat, ale také ne čeho se šlechetně a obětavě odříkat.
Nu ano, romantika;
ale vždyť právě proto jsem měl železnice rád, že ve mně byl ten romantik;
to bylo pro ten zvláštní, trochu exotický opar, který železnice mají, pro tu náladu dálky, pro to každodenní dobrodružství příjezdů a odjezdů.
Ano, to bylo něco pro mne, to byl pravý rám pro mé nekonečné snění.
Ten druhý, ten skutečný život, to byla víceméně jenom rutina a dobře běžící mechanismus;
čím dokonaleji klapal, tím míň mě rušil v mých vysněných příbězích.
Slyšíš to, ty svárlivý hlase?
Proto, jen proto jsem si pořídil to vzorné, bezvadně fungující nádraží, abych za zvonění signálů a tikotu Morseových značek, mezi příjezdy a odjezdy lidí spřádal fikci svého života.
Člověk se dívá, jak běží koleje, nějak ho fascinují, a samo od sebe se to v něm rozjede do dálky;
a už se ubírá nekonečnou cestou dobrodružství pořád týchž a pořád jiných.
Já vím, já vím: proto žena cítila, že jí unikám, že tam dole mezi kolejemi žiji nějaký svůj život, ve kterém pro ni není místa a který před ní tajím.
Copak jsem jí mohl říkat o princeznách v lodenových šatech, o krásných cizinkách a takových věcech?
Nu, nemohl;
co dělat, má drahá, ty máš mé tělo, aby ses o ně starala, ale má mysl je jinde.
Vzala sis přednostu stanice, ale romantika ne, romantika nemůžeš nikdy mít.
Já vím, ten romantik ve mně, to byla maminka.
Maminka zpívala, maminka se někdy zadívala, maminka měla nějaký skrytý a neznámý život;
a jak byla krásná tehdy, když podávala dragounovi pít, tak krásná, že mně kloučkovi se srdce svíralo.
Říkali vždycky, že jsem po ní.
Tehdy jsem chtěl být po tatínkovi, silný jako on, velký a spolehlivý jako tatínek.
Asi jsem se nevydařil.
To není po něm, ten básník, ten romantik a kdo ví co ještě.
XXVI
Kdo ví, co ještě: vždyť ty dobře víš, co ještě, ne?
Ne, nic už nevím, hlase svárlivý.
Nevím nic, co bych ještě přidal.
Protože nechceš vědět, viď?
Ne, nechci vědět;
už je toho dost na tak obyčejný a jednoduchý život.
Vždyť jsem ti nádavkem přidal romantika, ne?
Tak se podívej, měla to být docela prostá historie, příběh obyčejného a šťastného člověka;
a teď, koukej, kdo se nám tu všechno tlačí;
obyčejný člověk, ten s lokty, hypochondr, romantik, bývalý básník a bůhví kdo ještě;
je jich celý houf, a každý o sobě říká, že to jsem já.
Copak to nestačí?
V málo - li kusů jsem rozbil svůj život jenom tím, že jsem se na něj díval?
Počkej, tu a tam jsi něco vynechal.
Nevynechal!
Vynechal.
Mám ti připomenout to nebo ono?
Ne, není třeba.
To jsou nahodilosti, které nic neříkají.
Nezapadají prostě do celku a nemají žádnou souvislost.
To je to slovo: souvislost.
Život člověka přece musí mít nějakou souvislost.
A proto se z něho musí ledacos vyhodit, že?
To je, jako když se vyhodí moucha ze sklenice vody.
Copak jsem si mohl poručit, aby mi přinesli na tácu nový život?
Něco do něho spadne, co tam nepatří;
nu bože, tak se to vyndá, a je to.
Nebo se o tom aspoň nemluví.
Ano, nebo se o tom nemluví.
Prosím tě, co vlastně chceš a kdo vlastně jsi?
To je jedno;
já jsem vždycky ten druhý, ten, na koho máš zlost.
Nevíš, kdy se to začalo?
Co kdy se začalo?
To, o čem se nemluví.
Nevím.
To musilo být někdy dávno, že?
- - Nevím.
Hrozně dávno.
Divné, jaké zkušenosti někdy dělá dítě.
Ale přestaň!
Já nic.
Já jsem si jenom vzpomněl na tu černou holčičku.
Ona byla starší než ty, že?
Pamatuješ se, jak seděla na bedničce a česala si vlasy;
mačkala v hřebenu vši, s jazýčkem povyplazeným, lup, lup, jen to lupalo.
Ty kluku, tys trochu cítil ošklivost a trochu - ne, to nebyla ošklivost;
spíš touha mít také vši nebo co.
Touha mít vši, není to divné?
Jen to nech, člověče, bývají takové touhy.
Prosím tě, v dětství!
Já nemluvím o dětství.
Jak jste se jednou dívali, co dělá za kantýnou partafír s tou machnou kantýnskou.
Ty sis myslel, že ji škrtí, jak sebou tak zmítali;
chtěls hrůzou křičet, ale holčička tě šťouchala do zad, a jak jí hořely oči, pamatuješ se?
Krčili jste se za tím plotem bez dechu, a tobě div oči nevypadly.
Taková to byla strašlivá bába, prsy se jí koulely po břiše a nadávala, kudy chodila;
ale tehdy byla tiše, jenom supěla.
Tak dost!
Já nic.
Já jen, jaks šel jednou v neděli navštívit holčičku.
Bylo tam jako po vymření, všechno bylo v kantýně nebo chrápalo v kotcích.
V baráku nikdo, jen to smrdělo jako psí bouda.
Pak někdo šel, a ty ses tam schoval za bednu;
potom vešla holčička a za ní mužský, a zavřel dveře na petlici.
To byl její tatínek!
Já vím.
Pěkný tatínek, jen co je pravda.
Zavřel dveře a byla tam tma;
nic nebylo vidět, ale slyšet bylo, člověče, slyšet bylo, jak holčička úpí a mužský hlas konejší a okřikuje;
tys nechápal, co to je, a cpal sis pěstičku do úst, abys nezačal pištět zoufalou hrůzou.
Pak ten mužský vstal a odešel;
tys ještě dlouho byl skrčen za tou bednou a srdce ti strašně bouchalo;
paks šel potichu k té holčičce, ležela na hadrech a vzlykala.
Bylo ti úzko, byl bys chtěl být veliký, mít vši a vědět, co to vůbec znamená.
Za chvilku jste si hráli před barákem s kolíky na prádlo;
ale byla to zkušenost, člověče, byla to taková zkušenost, - já nevím, jak ji můžeš vypustit ze svého života.
Ano.
Ne.
Nemohu.
Já vím, že nemůžeš.
Však už potom vaše hry nebyly tak nevinné, jen si vzpomeň.
A to ti nebylo ani osm let.
Ano, osm let.
A jí asi devět, ale zkažená byla jako čert.
Nějaká cikánka nebo co.
Holenku, taková zkušenost v dětství, to v člověku zůstane.
Ano, zůstane.
Jak ses potom díval na maminku - skoro zvědavě, je - li také taková.
Taková jako ta kantýnská nebo to cikáně.
A je - li tatínek také tak divný a odporný.
Začals je pozorovat co a jak - Poslyš, ono to mezi nimi nebylo nějak v pořádku.
Maminka byla - já nevím;
nějaká nešťastná či co.
A tatínek byl slaboch, žalostný slaboch.
Někdy se rozzuřil, ale jinak - to bylo hrozné, co si od maminky nechával líbit.
Bůhví, čím musel být vinen, že se od ní nechával tak ponižovat a trýznit.
Tebe ona měla ráda, ale jeho - člověče, ta ho nenáviděla!
Někdy se začali hádat o nějakou hloupost - a tebe strčili za dveře, jdi a hrej si.
A pak mluvila maminka, a pak tatínek běžel ven, rudý a rozlícený, práskl dveřmi a dal se do práce jako zatracenec, beze slova, jen funěl.
A maminka doma plakala vítězně a zoufale, jako ten, kdo všecko rozbil, tak, teď je konec.
A nebyl konec.
To bylo peklo!
To bylo peklo!
Tatínek byl dobrák, ale byl něčím vinen.
Maminka byla v právu, ale byla zlá.
A klouček to věděl, to je hrozné, co všechno takové dítě pozná;
neví jenom, proč to je.
A tak se jen zaraženě dívá, že se děje něco divného a zlého, co ti velcí před ním ukrývají.
Nejhorší to bylo asi v tu dobu, kdy klouček chodil s tím cikánětem;
sedí se u stolu, tatínek nemluví a jí;
najednou maminka dostane takové prudké a trhavé pohyby, bouchá talíři a povídá zadrhlým hlasem, jdi, hošo, jdi si hrát.
A pak si to ti dva spolu vyřizují, bůhví pokolikáté a bůhví co těžkého a nenávistného;
a klouček, opuštěný a bezradný, se slzami v očích putuje za řeku, kde je ta cikánská holčička.
Budou si hrát v nečistém kotci, rozžhaveném sluncem a páchnoucím jako psí bouda;
ze hry zavrou dveře na petlici, je černá tma a děti si hrají zatraceně divnou hru;
už není tak tma, svítí to škvírou mezi prkny;
aspoň že je vidět, jak těm dětem žhnou oči.
V tu chvíli se tatínek dává doma do práce jako zatracenec a mamince tekou z očí vítězné a zoufalé slzy.
A klouček cítí téměř úlevu, hečte, teď já mám také své tajemství, něco divného a zlého, co se ukrývá.
Už ho tak nemučí, že ti velcí mají něco tajného, před čím ho vystrkují za dveře.
Teď má sám něco tajného, co nevědí zas oni;
teď si to s nimi vyrovnal a jaksi se jim pomstil.
To bylo poprvé -
Co?
To bylo poprvé, kdy jsi okusil požitku ze zla.
Pak už jsi za tou cikánkou chodil jako omámený;
někdy tě bila a rvala ti vlasy, někdy tě kousala do uší jako psík, až tě rozkoší mrazilo v zádech;
zkazila tě naskrz, kluka osmiletého, a od té doby to bylo v tobě -
Ano.
- - Jak dlouho?
- - Po celý život.
XXVII
A co potom?
Potom nic.
Potom jsem byl zakřiknutý, nesmělý žáček, který dřel s rukama na uších.
To nebylo nic, to nebylo docela nic.
Někam jsi večer chodil.
Na most, na takový most přes nádraží.
Proč?
Protože tam chodila jedna ženská.
Nevěstka.
Byla stará a měla smrtí hlavu.
A ty ses jí bál.
Hrozně.
Díval jsem se dolů přes zábradlí, a ona se o mne otřela sukní.
Když jsem se obrátil - Když viděla, že jsem jenom chlapec, šla dál.
A protos tam chodil.
Ano.
Protože jsem se jí bál.
Protože jsem pořád čekal, že se mne dotkne těmi sukněmi.
Hm.
To není mnoho.
Je.
Vždyť říkám, že byla strašná!
A co bylo s tím tvým kamarádem?
Nic, to nebylo nic takového.
Čestné slovo.
Já vím.
Ale proč jsi mu bral víru v Pánaboha, když měl jít na kněze?
Protože - protože jsem ho chtěl od toho zachránit!
Zachránit!
Jak se měl učit, když jsi mu vzal víru?
Jeho matka ho zaslíbila Bohu, a tys mu dokazoval, že žádný není.
Pěkné, že?
Chudák z toho ztratil hlavu;
pak se div, že ze sebe nemohl ve škole vykoktat slovo!
Pomohl jsi kamarádovi, jen co je pravda;
oběsil se ve svém šestnáctém roce -
Přestaň!
Prosím.
A jak to bylo s tím krátkozrakým děvčetem?
Vždyť víš.
To byl takový ideální cit, až hloupě čistý, až - nu, zrovna nadsmyslný či co.
Ale chodilo se tam uličkou, kde ve dveřích stály prodejné holky a šeptaly:
Šel ke mně, mladý pane!
To je vedlejší!
To s tím nemělo co dělat!
Jakpak ne.
Vždyťs tam mohl chodit druhou stranou, ne?
Bylo by to dokonce blíž;
ale ty, ty ses loudal uličkou děvek se srdcem ukrutně tlukoucím -
Nu a co?
Nikdy jsem k nim nešel.
Ne, to ses ovšem neodvážil.
Ale to byl takový divný, zatracený požitek: ta ideální láska a ta laciná, špinavá neřest - Nést své andělské srdce alejí kurev, to bylo to.
To byly ty světélkující a řeřavé věci, já vím.
Jen to nech, vypadalo to v tobě prapodivně.
- - Ano, bylo to tak.
Tak vidíš.
A potom jsme se stali básníkem, že?
Ta kapitola má také něco, o čem se nemluví.
- - Ano.
Nevíš, co to bylo?
Co by bylo: holky byly.
Ta sklepnice se zelenýma očima a to děvče, co mělo souchotiny, - jak se vždycky zlomila láskou a jektala zuby, to bylo hrozné.
Dál, dál!
A to děvče, bože, jak se jmenovalo, ta, co šla z ruky do ruky -
Dál!
Myslíš tu, co byla posedlá čertem?
Ne.
Víš, co bylo divné?
Ten tlustý básník, ten něco snesl;
byl prase a cynik, jakých je málo;
nevíš, proč se na tebe někdy díval s hrůzou?
To nebylo pro to, co jsem dělal!
Ne, to bylo pro to, co bylo v tobě.
Pamatuješ se, jak se jednou třásl ošklivostí a řekl:
Ty zvíře, kdybys nebyl takový básník, tak bych tě utopil v kanále!
To bylo - to jsem byl opilý a jenom jsem něco povídal.
Ano, něco, co bylo v tobě.
To je to, člověče: že to nejhorší a nejzvrhlejší zůstalo v tobě.
Muselo to být - - něco zatraceného, co už ani nemohlo ven.
Kdoví, kdoví, kdybys byl tehdy neobrátil - Ale ty jsi se sám toho poděsil a " střemhlav jsi utekl od toho, co bylo v tobě ".
" Zaklopil jsi to v sobě víkem ";
ale to nebyly kokosové palmy, holenku, to byly horší věci.
Možná že i anděl s křídly, ale také peklo, člověče.
Také peklo.
Ale to byl konec!
Nu ovšem, to byl jaksi konec.
Pak už jsi jenom koukal jak se zachránit.
Ještě štěstí, že přišlo to chrlení krve;
ohromná příležitost začít nový život, viď?
Přilnout k životu, prohlížet své chrchle a chytat pstruhy.
Dívat se s mírným a umoudřelým zájmem, jak lesní mládenci hrají v kuželky, a přitom je trošičku otravovat tím náramně podezřelým, co bylo v tobě.
Hlavně ten vesmír dělal dobře;
před vesmírem se vypaří i všechno zlé, co je v člověku.
Vesmír je dobrá instituce.
XXVIII
A potom na tom nádraží u starého pána, když jsem se zamiloval - bylo to i tam ve mně, já myslím, to zlé?
A vidíš, vůbec ne.
To je to divné.
To byl docela šťastný a obyčejný život.
Ale ta láska k panence - mnoho - li chybělo, abych ji svedl?
To nic, to se stává.
Já vím, že jsem se k ní choval... celkem slušně;
ale má žádost nebyla - nebyla - nu, nebyla docela v mezích -
Jdi, to už náleží k věci.
Bral jsem si ji proto, abych se vydrápal nahoru?
To zas je jiná historie.
Tady jde o ty hlubší věci, víš?
Například, proč jsi svou ženu tak nenáviděl?
Já?
Copak jsem si ji nevzal z lásky?
Vzal.
A neměl jsem ji rád po celý život?
Měl.
A přitoms ji nenáviděl.
Jen si vzpomeň, kolikrát jsi ležel vedle ní, ona spala a ty sis myslel:
Bože, takhle ji zardousit!
Zmáčknout oběma rukama ten krk a svírat, svírat - Jenže co potom s mrtvolou, to je ta otázka.
Nesmysl!
To vůbec nebylo - a kdyby!
Copak může člověk za takové nápady?
Třeba nemůže usnout a zlobí se, že ona tak klidně spí.
Prosím tě, proč bych ji nenáviděl?
To je právě to.
Třeba proto, že nebyla jako ta malá cikánka - nebo jako ta sklepnice, víš? ta močálovitá potvora se zelenýma očima.
Že byla tak klidná a vyrovnaná.
U ní bylo všechno tak rozumné a jednoduché - jako povinnost.
Láska manželská je věc pořádku a hygieny, tak jako jíst nebo čistit si ústa.
Dokonce něco jako obyčejná a vážná svátost.
Taková čistá, slušná, domácí záležitost.
A tys ji, člověče, v ty chvíle nenáviděl křečovitě a zběsile.
- - Ano.
Ano.
V tobě přece byla touha mít vši a hrát si v páchnoucí boudě na bezednou a udýchanou hru.
Aby to bylo nečisté a divoké a hrozné.
Strašná touha po něčem, co by tě ničilo.
Kdyby aspoň jektala zuby, kdyby tě rvala za vlasy, kdyby jí to temně a nepříčetně zahořelo v očích!
Ale ona nic, jen zatne zuby do spodního rtu a vzdychne, a pak usne jako dřevo, jako člověk, který, chválabohu, splnil své povinnosti.
A ty sám - jenom zíváš;
žádná chuť něčeho zlého, něčeho, co by nemělo být.
Bože, zmáčknout oběma rukama ten krk, - jestlipak by aspoň zachroptěla jako zvíře a vydala ze sebe nelidský skřek?
Kriste, jak já jsem ji někdy nenáviděl!
Tak vidíš.
A to nebylo jen proto, člověče.
To bylo proto, že ona byla vůbec taková spořádaná a rozšafná.
Jako by se vdala jen za to, co bylo v tobě rozumné a úctyhodné, schopné úředního postupu a přístupné tomu, aby se o to vzorně a domácky pečovalo.
Snad ani neměla ponětí, že je v tobě ještě něco jiného, - něco po čertech jiného, člověče!
Ani nevěděla, že to pomáhá zatlačit do kouta - A to teď sebou trhalo jako na řetěze a tiše, nenávistně to skučelo.
Zmáčknout oběma rukama ten krk, a takové věci.
Jednoho dne se pustit po kolejích a jít, jít až někam, kde se trhá skála;
po pás nahý, s kapesníkem na hlavě, a lámat krumpáčem kamení;
spát v nečistém kotci, jenž páchne jako psí bouda;
tlustá kantýnská, jíž se koulejí prsy po břiše, rajdy ve spodničkách, holčička zavšivená a kousající jako psík;
zavřít se tam na petlici, nekřič, malá, hubu drž, nebo tě zabiju!
A zatím tady tiše, pravidelně oddychuje vzorná manželka počestného a trochu hypochondrického pana přednosty;
což takhle zmáčknout ten krk -
Přestaň s tím!
A nebyls jí nevěrný, nebyls na ni hrubý, nic;
jenoms ji tajně a vytrvale nenáviděl.
Pěkný rodinný život, co?
Jenom jednou ses na ní trochu vymstil: kdyžs dělal škodu císaři pánu.
Já ti dám, ty Němkyně!
- Ale jinak - vzorné manželství a všecko;
to už je tak tvůj způsob: být zlý a zvrhlý potají;
umět to ukrýt dokonce sám před sebou - a jenom se těšit z toho, že by to třebas mohlo být.
Počkej, jak to bylo, kdyžs byl tam nahoře v ministerstvu?
- - Nic nebylo.
Já vím, docela nic.
Jenom si s hrůzou, ale docela příjemnou hrůzou říkat, pane na nebi, tady by se dala dělat korupce!
To by mohly být milióny, člověče, milióny!
Stačilo by jenom naznačit, že by se s námi dalo mluvit -
A udělal jsem to?
Chraň bůh.
Bezúhonný úředník.
Naprosto čisté svědomí po té stránce.
To byla jen taková rozkošná představa, co by mohlo být a jak by se to dalo provádět.
Docela podrobný a důmyslný plán: to by se musilo zaonačit tak a tak, a tak dále;
když už, tak už.
A pak to neudělat, pak pronést svou úřední integritu bez poskvrny tím pokušením vpravo i vlevo.
Bylo to, jako kdyžs putoval za svou čistou láskou uličkou holek, šel ke mně, mladý pane!
Nebylo jediného úředního zločinu, který by sis nevymyslil, kterého by ses v duši nedopustil;
vyčerpals všechny možnosti, a neprovedls žádnou.
Inu pravda, ve skutečnosti by toho člověk ani nemohl tolik natropit, musel by se omezit na ty a ty případy;
ale když na to jenom myslí, nejsou mu dány meze a může se dopustit všeho.
Jen si vzpomeň na ty písařky!
To je lež!
Pomalu.
Pomalu.
Jen to nech, byls dost mocný pán v tom ministerstvu;
jenom se zamračit, a těm děvčatům se třesou kolena.
Zavolat si takovou a říci, slečno, tady máte plno chyb, nejsem s vámi spokojen;
nevím, nevím, měl bych požádat, aby vás propustili.
A tak dále: u všech by se to mohlo zkusit.
A k tomu ještě mít ty bláznivé milióny, co jsou na dosah ruky!
Co v téhle době takové děvče neudělá za tu gážičku a za těch pár hedvábných hadrů!
Jsou mladé a jsou závislé -
Udělal jsem to?
Kdepak!
Až na to, žes na ně pouštěl hrůzu, slečno, nejsem s vámi spokojen, a tak.
Málo - li se jim třásla před tebou kolena, málo - li k tobě obracely oči o smilování!
Jen je vlídně pohladit, a bylo by to.
Ale to byla jen taková možnost, se kterou si dědek rozkošnicky pohrával.
Ono tam těch písařek bylo, ani je člověk neměl spočítané;
když už, tak už: všechny je probrat, jednu po druhé.
Najmout si někde na periférii pokojík, poněkud hnusný a ne příliš čistý.
Nebo kdyby tak šlo mít dřevěný kotec, rozžhavený sluncem a páchnoucí jako psí bouda;
zavřít se tam na petlici, je tam tma jako v pekle;
je jenom slyšet hlas, který sténá, a hlas, který hrozí a konejší.
Víc už nevíš?
Víc už nevím.
Ono se to nestalo, vůbec nic se nestalo;
takový obyčejný život.
Jenom jednou to bylo naprosto skutečné, to bylo tehdy, když ti bylo osm let, s tou cikánskou holčičkou;
tehdy ti něco spadlo do života, co tam snad opravdu nepatřilo.
A od té doby, nu: pořáds to vyhazoval, a pořád to tam bylo.
Pořáds to chtěl ještě jednou mít, a už se to nikdy nestalo.
Člověče, tohle je také souvislá historie života, nemyslíš?
XXIX
Souvislá historie života.
Můj bože, co s tím teď mám dělat?
Vždyť přece je pravda, že jsem byl obyčejný a celkem šťastný člověk, jeden z těch, kteří dělají poctivě svou práci;
to je to hlavní.
Vždyť tenhle život se ve mně utvářel odmalička;
v něm nechal svou stopu tatínek v modré zástěře, nakloněný nad fošnami a hladící hotové dílo;
a ti všichni kolem, kameník a hrnčíř, kupec, sklenář a pekař, vážně a pozorně zabraní do své práce, jako by nic jiného na světě nebylo.
A když bylo něco těžkého a bolestného, prásklo se dveřmi a šlo se dělat tím horlivěji.
Život, to nejsou události, to je práce, to je naše ustavičné dílo.
Ano, je to tak;
i můj život bylo takové dílo, do kterého jsem se zabral až po uši.
Nebyl bych si věděl rady bez nějakého kutění;
když už jsem musel jít na odpočinek, koupil jsem si tady ten domek a zahrádku, abych měl co robit;
sázel jsem a kypřil, plel a zaléval, chválabohu, byla to práce, do které se člověk zabere, až neví o sobě a o ničem než o tom, co dělá;
ano, byla to tak trochu malinká ohrada z třísek, ve které jsem seděl na bobečku jako dítě;
ale dožil jsem se na ní mnohé radosti, dožil jsem se i pěnkavky, která se na mne podívala jedním okem, jako by se ptala:
Co ty vlastně jsi?
- Já jsem takový obyčejný člověk, pěnkavko, jako ti druzí, co žijí za plotem;
teď jsem zahradník, ale tomu mě naučil starý pán - ono se skoro nic neděje nadarmo, takový je ve všem divný a moudrý pořádek, taková je to rovná a nutná cesta.
Od malička až sem.
Tak, to je ta souvislá historie o člověku.
Tahle prostá a pedantická idyla, ano.
Amen a ano, je to pravda.
Ale ona je tady ještě jedna historie, která je taky souvislá a taky tak pravdivá.
To je ta historie o někom, kdo chtěl jaksi vyniknout nad to malé prostředí, v němž se narodil, nad ty truhláře a kameníky, nad své kamarády, nad svou školní třídu, pořád a pořád.
To je taky od malička a jde to až po sám konec.
A je to život udělaný z docela jiné látky, takové neuspokojené a nafukující se, která chce pořád víc místa pro sebe.
Člověk už nemyslí na práci, ale sám na sebe a na to, aby byl víc než druzí.
Neučí se proto, že by ho to těšilo, ale proto, že chce být první.
I když chodí s panenkou přednostovou, nadýmá se v duchu, že má něco víc než telegrafista nebo pokladník.
Pořád to já, jenom to já.
Vždyť i v manželství zabírá pro sebe pořád víc a víc místa, až je jen on a všechno se točí kolem něho.
Tak teď by mohl mít dost, ne?
To je právě to, že nemá;
když všeho dosáhl, čeho mu bylo třeba, musí si najít nové a větší místo, kde by se zase pomalu a jistě rozpínal.
Ale jednou to má konec, to je to smutné, a špatně to dopadlo;
zničehonic je člověk starý a k ničemu a sám, a je ho čím dál tím menší hromádka.
Tak tohle byl celý život, pěnkavko, a já nevím, byl - li ze šťastné látky.
Pravda, potom je tady třetí příběh, taky tak souvislý a taky už od malička;
to je ten o tom hypochondrovi.
V téhle historii vězí maminka, já vím;
to ona mě tak rozmazlila a naplnila strachem o sebe.
Tenhle člověk, to byl jakoby slabý a neduživý bratříček toho s lokty;
oba sobci, jen co je pravda, ale ten s lokty byl výbojný a ten hypochondr defenzívní;
ten se jenom bál o sebe a chtěl to mít třeba skromné, jenom když bezpečné.
Nikam se nedral, hledal jen přístav a závětří - patrně proto se stal úředníkem a oženil se a ohraničil sebe sama.
Nejlíp se snášel s tím prvním člověkem, s tím obyčejným a hodným;
práce se svou pravidelností mu dávala dobrý pocit jistoty a skoro útulku.
Ten s lokty byl dobrý k tomu, že opatřoval jakýsi blahobyt, i když jeho neuspokojená ctižádost někdy rušila opatrné pohodlí hypochondrovo.
Vůbec ty tři životy se jakžtakž srovnávaly, třebaže spolu nesplývaly;
ten obyčejný člověk dělal svou práci, nestaraje se o nic jiného;
ten s lokty ji dovedl prodat, ale také ponoukal, dělej tohle a tamto nedělej, z toho nic nekouká;
nu, a hypochondr, ten se nanejvýš ustaraně chmuřil: jen se nepřetrhnout a všeho s mírou.
Takové tři různé nátury, a nebylo celkem mezi nimi svárů;
shodli se mlčky a snad i na sebe brali jisté ohledy.
Ty tři osoby, to byly, abych tak řekl, mé životy legitimní a manželské;
o ně se sdílela má žena a vešla s nimi ve svazek věrný a solidární.
Pak tu byla další historie, to byl ten romantik.
Řekl bych: kamarád hypochondrův.
Osobnost velmi potřebná, aby jaksi vynahradila, čeho si hypochondr odpíral: dobrodružství a velkodušnost.
S těmi druhými o tom nebyla řeč;
ten s lokty byl příliš věcný a střízlivý, kdežto ten obyčejný člověk byl - nu, takový obyčejný a bez fantazie.
Zato hypochondr, ten to měl ukrutně rád;
něco se prožije, něco napínavého a nebezpečného, a člověk je přitom v bezpečí doma;
je dobře mít v rezervě takové dobrodružné a rytířské já.
Provázelo mě od dětství, náleželo nutně a hluboce do mého života, ale ne do mého manželství;
o téhle osobnosti má žena nesměla vědět.
Snad měla také své jiné já, které nemělo co dělat s jejím domácím životem ani s její láskou manželskou;
o tom však nic nevím.
Ale potom je tu ten pátý děj, a tahle historie je taky souvislá a pravdivá;
začíná se už v mém chlapectví.
To byl ten zavržený život, se kterým žádný z těch druhých nechtěl mít nic společného.
Ani vědět se o něm nesmělo, jen někdy... v nejpřísnější samotě a skoro potmě, potají a úkradem se to smělo tak trochu prožívat;
ale bylo to tu pořád, zlé a všivé a nesmírně zavržené, a žilo to na svou pěst.
To už jsem nebyl já ani nějaký on ( jako byl ten romantik ), nýbrž jakési ono, něco tak nízkého a potlačeného, že už to nedávalo žádnou osobnost.
Všecko, co bylo poněkud já, se toho s odporem stranilo;
snad se toho dokonce hrozilo - jako něčeho, co je proti mému já, co je zkáza nebo sebezničení, nevím, jak bych to řekl.
Já víc nevím, já víc nevím;
vždyť já to sám neznám, nikdy jsem to neviděl celé, vždycky jenom jako něco, co tápá naslepo a potmě - Nu ano, jako v boudě zavřené na petlici a nečisté, jež páchne po zvířeti.
A pak tu byl - ne celý příběh, ale jenom fragment.
Případ básníkův.
Nemohu si pomoci: cítím, že ten básník měl víc co dělat s tím nízkým a utajeným než s čímkoliv jiným, co bylo ve mně.
V něm bylo ovšem něco vyššího, - ale stál na tamté straně, a ne na mé.
Bože, kdybych to dovedl říci!
Jako by to chtěl nějak vysvobodit, jako by se pokoušel udělat z toho člověka nebo ještě víc než člověka.
Ale na to by snad musela být nějaká boží milost nebo zázrak, - proč pořád myslím na anděla mávajícího křídly?
Snad že to nevykoupené zápasilo s nějakým andělem spásy;
někdy to toho anděla vyválelo ve svinstvu a někdy se snad zdálo, že to zlé a zavržené bude očištěno.
Jako by do té tmy vnikalo štěrbinami nějaké prudší a oslňující světlo, tak krásné, že i ta nečistota se zdála něčím silně a úžasně zářit.
Snad se to nevykoupené mělo stát ve mně duší, já nevím.
Vím jenom, že se to nestalo;
zavržené zůstalo zavrženo, a básníka, jenž neměl co činit s tím, co bylo mé uznané a legitimní já, vzal čert;
nebylo pro něho místa v těch druhých historiích.
To tedy je inventář mého života.
XXX
A ještě docela ne.
Ještě zbývá jeden příběh - nebo spíš kousek příběhu.
Epizoda, která nezapadá do žádné jiné souvislé historie a stojí sama o sobě, kde se vzala, tu se vzala.
Propána, jaképak okolky, nebudu pořád brát ohled na svou skromnost.
To, co jsem dělal za války, byla zatracená kuráž, - řekněme třeba, i hrdinství.
Vzdyť na to byl válečný soud a oprátka, to bylo jako houska na krámě, a já to docela dobře věděl.
Ani jsem to neprovozoval moc opatrně, až na to, že jsem nedával nic písemného;
mluvil jsem o těch věcech s desítkami konduktérů, mašinistů i pošťáků, - kdyby se některý podřekl nebo to píchnul, bylo zle pro mne i pro ty druhé.
Přitom jsem necítil nic hrdinského a povznášejícího, žádná národní povinnost, žádné obětovat život nebo jiné takové vznesené myšlenky;
jenom jsem si řekl, že by se něco takového mělo dělat, nu a tak se to dělalo, jako by se to rozumělo samo sebou.
Dokonce jsem se trochu styděl, že jsem s tím nezačal dřív;
viděl jsem, že ti druzí, ti tatíci, ti konduktéři a topiči na to jen čekali, aby něco mohli dělat.
Například ten brzdař, pět dětí měl, a řekl jenom:
" Jo, pane přednosta, nemaj starost, já to vyřídím. "
Také on mohl viset, a věděl to.
Ani jsem už nemusel našim říkat, a přišli sami, sotva jsem je znal.
" Munice jde na Itálii, pane přednosto, tam se něco semele. "
A bylo to.
Teď vidím, jak to bylo neopatrné - od nich i ode mne, ale to tehdy nepadalo jaksi vůbec na váhu.
Říkám tomu hrdinství, protože ti lidé byli hrdinové;
já jsem nebyl o nic lepší než oni, jenom jsem tomu dával trochu té organizace.
Zablokovali jsme všechna nádraží, kde to šlo, i stanici starého pána.
Stalo se mu tam neštěstí, a starý pán se z toho pomátl a zemřel.
Věděl jsem, že jsem mu to udělal já, měl jsem ho upřímně rád, ale v tu chvíli mi to bylo docela jedno.
To, čemu se říká hrdinství, není žádný veliký cit, nějaké nadšení či co;
je to jakýsi samozřejmý a skoro slepý mus, takový strašně objektivní stav;
pohnutky sem, pohnutky tam, jde se do toho a basta.
Ani vůle to není, člověk je tím jako vlečen a raději o tom moc nepřemýšlí.
A žena o tom nesmí vědět, to není pro ženské.
Tedy to všecko je docela jednoduché a nepotřeboval bych se k tomu vracet;
ale teď jde o to, jak to souvisí s těmi druhými životy, které jsem vedl.
Ten idylický pan přednosta, ne, to nebyl žádný hrdina;
nejmíň mu zajisté leželo, aby řídil cosi jako sabotáž svých milovaných drah.
Ovšem idylický pan přednosta byl té doby téměř ztracen;
jeho vzorné nádraží uvedl delirantní setník ve stav špinavého blázince;
pro svědomitého pana přednostu už nebylo v tomto světě místo.
Ten s lokty, ne;
ten by tolik neriskoval a řekl by si, co já z toho mám;
ono to, víme, mohlo dopadnout špatně a zdálo se většinou, že to císař pán spíš vyhraje.
A pak, v téhle věci člověk nemohl a nesměl myslet na sebe;
jakmile by začal uvažovat, co ho čeká, spadlo by mu srdce do kalhot, a byl by konec.
Spíš to byl takový pocit, čert mne vem a pendrek záleží na mém životě;
jen tak se to dalo vydržet.
Ne, ten s lokty s tím neměl co dělat.
A hypochondr, který se věčně bál o svůj život, teprve ne;
divné, že se tomu podnikání ani nebránil.
Romantik, ne.
Ono to nebylo za mák romantické, ani špetka nějakého snění nebo dobrodružství;
tak naprosto střízlivé a věcné to bylo, jen docela maličko divoké, jen potud, že jsem cítil potřebu pít rum;
ale to snad náleželo k tomu chlapství, které nás pojilo.
Byl bych se chtěl držet s těmi brzdaři a konduktéry kolem krku, pít s nimi a hlaholit, hoši, kluci drazí, zazpívejme si!
Já, který jsem byl po celý život samotář!
To bylo to nejkrásnější na věci, to splývání - s těmi druhými, ta mužská láska ke kamarádům.
Žádné sólové hrdinství, ale radost z té nádherné party, kruci, my železničáři, my jim to ukážeme!
Ne že by o tom padlo slovo, ale cítil jsem to, a myslím, že jsme to cítili všichni.
Tak vida, teď se naplnilo, co chybělo mému dětství;
už nesedím u své ohrady z třísek, já jdu s vámi, hoši, jdu s sebou, kamarádi, ať je to do čeho chce!
Rozplynula se má osamělost, byla tu naše společná věc;
už nebylo jenom já, a to se to šlo, pane, to byl ten nejlehčí kus cesty.
Ano, lehčí a dobřejší než láska.
Myslím, že tenhle život vůbec nesouvisel s těmi druhými.
Můj bože, a ještě jiný život, na který bych byl nadobro zapomněl.
Jiný a skoro opačný než tenhle a než všechny ostatní, - vlastně jenom takové divné okamžiky, které jako by náležely do docela jiného života.
Například - taková touha být něco jako žebrák u chrámových dveří;
touha nic nechtít a všeho se vzdát;
být chudý a sám a v tom nacházet zvláštní radost nebo svatost, - nevím, jak bych to řekl.
Například jako dítě, ten kout mezi prkny;
měl jsem to místo hrozně rád, že bylo takové malé a opuštěné, a bylo mi tam krásně a dobře.
U nás chodili každého pátku místní žebráci hromadně žebrat od domu k domu;
chodíval jsem s nimi, nevím proč, a modlil jsem se jako oni a jako oni jsem huhlal " zaplať pámbu, naděl pámbu " u každých vrat.
Nebo to plaché, krátkozraké děvče, - v tom byla taky ta potřeba něčeho pokorného, chudého a opuštěného, i ta zvláštní, skoro pobožná radost.
A to bylo pořád: třeba to náraziště na poslední stanici světa, nic než rezavé koleje, pastuší tobolka a suchá travina, nic než právě konec světa, místo opuštěné a k ničemu dobré;
tam mně bylo nejlíp.
Nebo ty besedy v lampářově boudě: byla tak malá a těsná, bože, tady by se dalo dobře žít!
I na svém nádraží jsem měl takový kout, bylo to mezi skladištěm a plotem;
nic než rez, střepy a kopřivy, - sem už nepřijde nikdo, leda Bůh, a je to smutné a usmířené jako marnost všeho.
A pan přednosta u toho někdy stál třeba hodinu s rukama na zádech a nazíral marnost všeho.
Přiběhli zřízenci, - máme to snad uklidit?
Ne, jen to nechte, jak to je.
Toho dne už jsem se nedíval napravo a nalevo, co lidé dělají.
Nač pořád robit to nebo ono?
Prostě být a nic víc: to je taková tichá a moudrá smrt.
Já vím, bylo to svým způsobem popírání života;
právě proto to nespadá do žádné jiné souvislosti;
bylo to jenom a nedálo se to, neboť není žádných událostí, kde vše je marnost.
XXXI
Tak kolik je to životních dějů: čtyři, pět, osm.
Osm životů, které skládají můj život;
a já vím, kdybych měl víc pokdy a jasnější hlavu, že by se jich našla ještě řada, třeba docela nesouvislých, třeba takových, které byly jen jednou a trvaly jenom okamžik.
A možná že ještě víc je těch, na které vůbec nedošlo;
kdyby můj život probíhal jinak, kdybych byl něčím jiným nebo mě potkaly jiné příhody, snad by se ve mně vynořily ještě docela jiné - řekl bych osoby, schopné počínat si jinak než já.
Kdybych třeba měl jinou ženu, mohl ve mně vyvstat člověk svárlivý a popudlivý;
nebo za některých okolností bych se snad choval jako lehkomyslný člověk;
nemohu to vyloučit, nemohu vyloučit nic.
Přitom vím docela dobře, že nejsem nějaká zajímavá a složitá, rozpolcená nebo bůhvíjaká osobnost;
myslím, že to nikdy nikoho o mně nenapadlo.
Co jsem kdy byl, byl jsem naplno, a co jsem dělal, dělal jsem, jak se říká, celou duší.
Nikdy jsem o sobě nehloubal, nebylo ani proč;
je tomu několik neděl, co jsem začal toto psát, a sám jsem se těšil, jaký to bude pěkný a jednoduchý děj, udělaný jako z jednoho kusu.
Pak jsem na to přišel, že jsem té jednoduchosti a jednolitosti tak drobet napomáhal, třeba bezděky.
Člověk prostě má určitou představu sám o sobě a o svém životě, a podle toho vybírá nebo i trochu upravuje fakta, aby mu tu představu potvrdila.
Myslím, že jsem zprvu chtěl psát cosi jako apologii obyčejného životního údělu, tak jako slavní a neobyčejní lidé píší ve svých vzpomínkách apologii svých neobyčejných a vynikajících osudů;
řekl bych, že oni také všelijak napomáhají své životní historii, aby z ní udělali jednotný a pravděpodobný obraz;
ono to vypadá možnější, když se tomu dá nějaká jednotící linie.
Teď to vidím: jakápak možnost!
Život člověka je spousta různých možných životů, ze kterých se uskuteční jenom jeden, nebo jenom několik, zatímco ty druhé se projeví jen kuse, na chvíli nebo vůbec nikdy.
Tak nějak si teď představuju historii každého člověka.
Řekněme můj případ, - a já nejsem jistě nic zvláštního.
To bylo několik osudů, které se ustavičně proplétaly;
jednou převládal ten a jednou onen;
pak byly některé, které už nebyly tak trvalé a zdají se být spíš jenom ostrovy nebo epizodami v tom úhrnném životě - jako třeba případ básníkův nebo příběh hrdinský.
A zase jiné, které byly jenom takovou trvalou a neurčitě prokmitající možností, jako ten romantik nebo ten, jak bych tomu řekl, žebrák u chrámových dveří.
Ale přitom, ať jsem žil kterýkoli z těch údělů nebo byl kýmkoli z těch figur, byl jsem to vždycky já, a to já bylo pořád totéž a neměnilo se od začátku až do konce.
To je to divné.
Je tedy to já cosi, co je nad těmi figurami a jejich osudy, něco vyššího, jediného a jednotícího, je to snad to, čemu říkáme duše?
Ale vždyť to já nemělo žádný svůj obsah, jednou bylo tím hypochondrem a jednou tím hrdinou, a nebylo ničím, co by se vznášelo nad nimi!
Vždyť bylo samo o sobě prázdné, a aby vůbec bylo nějaké, muselo si vypůjčit jednu z těch postav a její život!
Bylo to trochu tak, jako když jsem, klouček maličký, vylezl na ramena tovaryši Francovi a pak jsem se cítil silný a veliký jako on;
nebo když jsem se vedl za ruku s tatínkem a cítil jsem se vážný a důstojný jako on.
Nejspíš se to já jenom vezlo na těch životech;
tuze chtělo a potřebovalo být někým, a proto si musilo přisvojit ten nebo onen život -
Ne, ještě jinak.
Řekněme, že člověk je něco jako zástup lidí.
V tom zástupu putuje, dejme tomu, obyčejný člověk, hypochondr, hrdina, ten s lokty a bůhví kdo ještě;
je to pomíchaný houfec, ale má společnou cestu.
Vždycky někdo z nich je v čele a vede kus cesty;
a aby bylo vidět, že vede, mysleme si, že nese v ruce standartu, na které je napsáno Já.
Tak, teď on je Já.
Je to jen slovo, ale takové mocné a velitelské slovo;
dokud je tím Já, je pánem zástupu.
Potom se protlačí dopředu zase někdo jiný z houfu, nu, a teď on nese tu standartu a je tím vedoucím Já.
Řekněme, že to Já je jenom taková pomůcka, takový prapor udělaný jen proto, aby ten hlouček měl něco v čele, co představuje jeho jednotu.
Kdyby nebylo zástupu, nebylo by třeba ani toho společného odznaku.
Zvíře snad nemá žádné já, protože je jednoduché a žije jenom svou jedinou možnost;
ale čím jsme složitější, tím víc musíme sami v sobě uplatňovat to Já a zvedat je co nejvýš;
pozor, toto jsem Já.
Tak vida, zástup;
zástup, který má svou jednotu i své vnitřní napětí a konflikty.
Třeba někdo v něm je ten nejsilnější, tak silný, že vyniká nad všechny druhé.
Ten ponese to Já od začátku do konce a nepřenechá je jiným rukám.
Takový člověk se bude co živ jevit jako udělaný z jednoho kusu.
Nebo je v tom houfu někdo, kdo se líp než druzí hodí pro to povolání nebo prostředí, ve kterém člověk žije, a ten potom bude tím vedoucím Já.
Jindy nese to Já ten z hloučku, kdo vypadá nejdůstojněji a jaksi reprezentativně;
pak si člověk s potěšením řekne, vida, jak jsem mužný a ušlechtilý!
Nebo je v tom houfu taková ješitná, umíněná, samolibá osobička;
ta bude hledět, aby ona měla v rukou tu standartu, a bude se v člověku vrtět a nadouvat, jen aby měla vrch;
a pak si člověk myslí, já jsem takový a takový, já jsem korektní úředník nebo já jsem muž zásad.
Někteří v tom houfu se nemají rádi;
někteří zase drží dohromady a tvoří kliku nebo většinu, která se potom dělí o to Já a nepustí ty druhé k moci.
U mne to býval ten obyčejný člověk, ten s lokty a hypochondr, kteří se spolčili v jakousi partu a podávali si mé Já z ruky do ruky;
měli to dobře scuknuto a podrželi vrch po většinu mých dnů.
Někdy byl ten s lokty zklamán, někdy ten obyčejný člověk povolil z dobroty nebo rozpaků, někdy selhal hypochondr z chabosti vůle;
pak přešla má standarta na chvíli do jiných rukou.
Ten obyčejný člověk byl nejsilnější a nejvytrvalejší, takový tahoun;
proto byl mým Já často a nejdéle.
To nízké a zlé se nestalo nikdy mým Já;
když přišla jeho chvíle, byla standarta, abych tak řekl, skloněna k zemi;
nebylo žádného Já, byl jenom chaos bez vedení a jména.
Já vím, je to jen obraz;
ale je to jediný obraz, na kterém mohu vidět celý svůj život, ne rozvinutý v čase, ale celý najednou, se vším, co bylo, a ještě s nekonečně mnohým, co nad to mohlo být.
Můj bože, takový zástup, vždyť je to vlastně drama!
Po celý čas se to v nás potýká a vyřizuje si to svůj věčný spor.
Každá z těch vedoucích osob by se chtěla zmocnit celého života, chce být v právu a stát se tím uznaným Já.
Ten obyčejný člověk chtěl opanovat můj celý život, i ten s lokty, i ten hypochondr;
to byl zápas, to byl tichý a zuřivý zápas o to, kým mám být.
Takové divné drama, kde lidé na sebe nekřičí a nejdou na sebe s noži;
sedí u jednoho stolu a dohovořují se o běžných a lhostejných věcech;
ale jak to mezi nimi leží, Kriste, jak napjatě a nenávistně to mezi nimi leží!
Ten obyčejný dobrák tím trpí mlčky a bezmocně;
nemůže zakřičet, neboť je povaha trochu služebná;
je rád, když se může po uši zabrat do práce, aby zapomněl na ty druhé.
Hypochondr, ten si smočí jen někdy;
myslí příliš na sebe sama a roztrpčuje ho, že jsou také jiné zájmy než on;
bože, jaká otrava, ti druzí se svými hloupými starostmi!
A ten s lokty dělá, jako by necítil tu nepřátelskou a dusnou atmosféru;
naparuje se, ironizuje a ví všechno líp, to by mělo být takhle a ono onak, toto je zbytečné a mělo by se dělat tamto, z čeho kouká nějaký úspěch.
A romantik, ten vůbec neposlouchá, myslí na nějakou krásnou cizinku a neví, co se děje.
Pak je tam z milosti trpěn chudý a pokorný příbuzný, takový žebráček boží;
ten nic nechce a nic nemluví, jenom si šeptá, kdoví co si to šeptá tajemného a tichého;
třeba by mohl ošetřovat hypochondra a šeptat mu to do ucha, ale ti páni ho neberou na vědomost, kdepak, takového slabomyslného, trpného prosťáčka!
A ještě je tam něco, o čem se nemluví;
někdy to někde zaharaší a zalomcuje jako strašidlo, ale ti páni u stolu se jen trochu zamračí a mluví dál o svých záležitostech, jako by se nic nestalo;
jen po sobě střílí očima o něco podrážděněji a nenávistněji, jako by jeden druhému kladl za vinu, že tu je něco, co lomcuje a straší.
Divná domácnost.
Jednou tam vtrhl někdo, byl to básník;
obrátil všechno vzhůru nohama a strašil hůř než to strašidlo;
ale i druzí, ti sebe dbalí, ho nějak vytlačili z té slušné a skoro ctihodné domácnosti, - to už je dávno, hrozně dávno.
A jednou tam přišel jeden takový chlap, to byl ten hrdina;
nedělal žádné okolky a začal komandovat jako v pevnosti, hoši, musí se do toho, a tak.
A vida, jaké to bylo mužstvo: ten s lokty se mohl přetrhnout samou horlivostí, a obyčejný člověk měl síly za dva, a hypochondr najednou cítil s úlevou, pendrek záleží na mém životě.
To byla doba, hoši, to byla chlapácká doba!
A pak bylo po válce a ten hrdina tu už neměl co dělat;
to si ti tři, panečku, oddychli, když byl ten vetřelec tentam!
Tak, teď je to tady, chválabohu, zase naše.
Vidím to jako nějakou scénu, tak živě a určitě.
To tedy je ten celý život, tohle drama bez děje, a teď už je pomalu konec;
už i ten věčný spor se jaksi vyřídil.
Vidím to jako nějakou scénu.
Ten s lokty už nemluví povýšeně, nekáže, co by se mělo dělat, má hlavu v dlaních a dívá se do země, Ježíši Kriste, Ježíši Kriste!
Ten obyčejný dobrák neví, co by řekl;
je mu strašně líto toho muže, toho ctižádostivého egoisty, který mu zkazil život;
nu, co dělat, nebyl to úspěch a už na to nemysli.
Ale zato sedí u stolu ten žebráček boží, ten chudý, který nic nechce, drží za ruku hypochondra a něco šeptá, jako by se modlil.
XXXII
Byly ve mně věci, o kterých jsem věděl, tohle je tatínek, a jiné, ze kterých jsem cítil, toto je maminka.
Ale v tatínkovi a mamince žili zase jejich otcové a matky, které jsem skoro neznal;
jenom jednoho dědečka, který prý býval veliký divous, samé ženské a kumpáni, a jednu babičku, ženu svatou a pobožnou.
Snad i oni jsou něčím přítomni ve mně a někdo v tom zástupu má jejich rysy.
Snad to množství, které je v nás, jsou naši předkové do bůhvíkolikátého kolene.
Ten romantik, to vím, to byla maminka, ale ten žebrák u chrámových dveří, to mohla být ta pobožná babička, a ten hrdina třeba nějaký praděd, dobrý piják a rváč, kdopak ví.
Je mi teď líto, že nevím nic bližšího o svých předcích;
kdybych aspoň věděl, čím bývali a koho si brali, - i z toho by se mohlo ledacos poznat.
Třeba každý z nás je součet lidí, jenž narůstá z pokolení do pokolení.
A třeba už je nám úzko z toho nekonečného rozrůznění;
proto mu chceme uniknout a přijímáme nějaké davové já, které by nás zjednodušilo.
Bůh ví, proč musím myslet na svého bratříčka, který zemřel, sotva se narodil.
Trápí mě představa, jaký by asi byl.
Jistě docela jiný než já;
bratři si nejsou nikdy rovni.
A přece byl by zrozen z týchž rodičů a za stejných podmínek dědičnosti jako já.
Rostl by na tomtéž truhlářském dvorku s týmž tovaryšem Francem i panem Martinkem.
Přesto by byl možná nadanější než já nebo svéhlavější, přivedl by to dál nebo nikam, kdopak to může vědět.
Patrně by si z té spousty možností, se kterými přicházíme na svět, vybral některé jiné, a byl by to docela jiný člověk.
Možná že se už biologicky rodíme jako mnohost, jako takový zástup, a teprve vývojem, prostředím a okolnostmi se z nás udělá víceméně jeden člověk.
Jistěže by můj bratříček uskutečnil osudy, na které jsem já už nestačil, a snad bych i na nich poznal ledacos, co je ve mně.
Je hrozné, když si člověk představí tu nahodilost života.
Mohly se setkat dva jiné z miliónů zárodků, a byl by to jiný člověk;
nebyl bych potom já, nýbrž jakýsi neznámý bratr, a bůh suď, co by to bylo za divného chlapa.
Mohl se narodit některý jiný z tisíců nebo miliónů možných bratříčků;
nu, byl jsem to já, kdo vytáhl ten pravý los, a oni ostrouhali kolečka;
co dělat, nemohli jsme se narodit všichni.
A co, člověče, je - li ta mnohost osudů, která je v nás, zástupem těch možných a nenarozených bratří?
Třeba jeden z nich by byl truhlářem a druhy hrdinou;
jeden by to přivedl daleko a jiný by žil jako žebrák u chrámových dveří;
a nebyly to jenom mé, nýbrž také jejich možnosti!
Možná že to, co jsem prostě bral jako svůj život, byl náš život;
nás, kteří jsme dávno žili a umřeli, i nás, kteří jsme se ani nenarodili a jenom jsme mohli být.
Bože, to je hrozná představa, hrozná i krásná;
ten obyčejný života běh, který tak dobře a nazpaměť znám, se najednou na mne dívá docela jinak, zdá se nesmírně velký a tajemný.
To jsem nebyl já, to jsme byli my.
Ani nevíš, co jsi žil, člověče, ani nevíš, co všechno jsi žil!
Tak teď jsme tady všichni, a je nás tu plno.
Tak vida, celý náš rod;
a cože jste si na mne všichni vzpomněli?
Inu, my jsme se přišli rozloučit;
to víš -
Co?
Nu, nežli se rozejdeme.
Máš to tu pěkné.
Tak, tak.
Moji milí, moji milí!
Musíte odpustit, že jsem vás nečekal -
Pěkný nábytek, hochu.
Musel stát hromadu peněz.
Stál, tatínku.
Je vidět, chlapče, žes to někam přivedl.
Mám z tebe radost.
Můj jediný, můj hošíčku, jak špatně vypadáš!
Není ti něco?
Á, to je maminka!
Maminko, mami, já mám něco se srdcem, víš?
Ach bože, se srdcem?
Vidíš, já jsem taky měla trampoty se srdcem.
To je po mém tatínkovi.
A ten tu není?
Je.
To je přece ten špatný dědeček.
Však to byl, chudák, on, co tu strašil, to je u nás v rodě.
Ukažte se, zpropadený dědečku!
Tak to jste vy, ten hříšník?
Kdo by to do vás řekl!
Nu, jen nech.
Kdo by to řekl do tebe!
V tobě to taky bylo.
Ale v mamince ne.
Prosím tě, v ženské!
To přece není pro ženské.
Co dělat, mužský se musí vybouřit.
A vy to máte jednoduché, dědečku!
Mám.
Já jsem byl pravý chlap, holenku.
Nu co, zadováděl jsem si někdy.
A tahal jste babičku za vlasy po zemi.
Tahal.
Tak vidíte;
a mně pak vyčítají, že jsem chtěl uškrtit svou nebožku ženu!
To je po vás, dědečku.
Ale neměls tu sílu po mně, hochu.
Tys podědil náturu spíš po ženských.
Proto to bylo v tobě... takové divné a tajné.
To můžete mít pravdu.
Tak vida, po ženských!
To vy jste měl za ženu tu pobožnou a svatou babičku?
Kdepak.
Já jsem měl tu veselou babičku.
Copaks o ní neslyšel?
Už vím!
To byla ta veselá babička, co strojila samý šprým.
- Já jsem ta veselá babička.
Pamatuješ se, jak jsi škádlil toho telegrafistu?
To bylo po mně.
A po kom byl ten pokorný a svatý člověk?
To bylo taky po mně, hochu.
Já jsem mnoho od chudáka dědečka zkusila, co je to platno.
Člověk musí mít trpělivost, nu, a smíří se.
A co ta druhá babička, ta pobožná a svatá?
To byla, chudák, zlá ženská.
Plná zlosti, závisti a lakoty, a proto ze sebe dělala svatou.
To přece máš po ní!
Co?
Inu, že jsi každému záviděl a chtěl být ten nejlepší ze všech, ty můj ubohý broučku.
A co mám po tom druhém dědečkovi?
Třeba to, že jsi sloužil.
Ten byl, holenku, ještě nevolníkem a robotil na panském, tak jako jeho táta a děd -
A po kom byl ten básník?
Básník?
To u nás nebylo v rodě.
A ten hrdina?
Žádný hrdina.
My jsme byli, synáčku, samí obyčejní lidé.
Vždyť nás bylo a je jako na pouti.
Máte pravdu, babičko, máte pravdu, jako na pouti.
A pak se nemá člověk rodit jako průměr z tolika lidí!
Z každého má něco, a dohromady je to takové obyčejné a průměrné - Chválabohu!
Chválabohu!
Chválabohu, že jsem byl ten obyčejný člověk.
Vždyť to je právě to ohromné, - v tom právě jste byli vy, vy všichni, tolik vás v Pánu zesnulých!
Amen.
A co nás je, - jako na pouti.
Tolik lidí pohromadě, - vždyť je to jako veliký svátek!
To by člověk neřekl, bože, to by si ani nepomyslil, že život je - taková sláva!
A co my, my možní bratříčkové?
Kdepak jste?
Já vás nevidím -
Ne, nás vidět není, nás si můžeš jen myslet.
Například -
Co například?
Například já bych byl truhlářem a převzal bych dílnu po tatínkovi.
Nemysli si, dnes by to už byla velká dílna, dvacet dělníků - a těch mašin!
To by se musil přikoupit dvorek hrnčířův, však beztoho už tam není hrnčířská dílna.
Tatínek na to myslel.
Pravdaže myslel, ale když neměl syna truhlářem!
Škoda té truhlárny.
Nech to být, nebylo by to špatné.
Nebylo.
A to já ne, já bych byl něco jiného.
Člověče, já bych byl ukázal tomu klukovi malířovu!
Franc by mě naučil, jak se má člověk prát, a bylo by to.
Ten by jich dostal, ten kluk malířská!
A čím bys chtěl být potom?
To je jedno.
Třeba lámat krumpáčem skálu, po pás nahý, plivnout si do dlaní a kopat.
Ty svaly, panečku, to bys koukal.
Jdi někam, lámat skálu!
To já bych šel do Ameriky nebo kam.
A ne jenom fantazírovat o nějakých dobrodružstvích, to nic není.
Zkusit to, sakra, zkusit své štěstí a pustit se do světa - Člověk aspoň něco užije a pozná.
Něco užít, to máš jenom se ženskými.
Mládenci, já bych se dal na to.
Ať by to byla coura, nebo princezna v lodenových šatech -
I ta kantýnská?
I ta kantýnská s prsy až na břicho.
I ta nevěstka na mostě?
I ta, člověče.
Ta musila být, kruci!
I ta... holčička s uděšenýma očima?
Ta zvlášť, ta zvlášť!
Tu bych byl přece nepustil jen tak!
A vůbec - Čert to vem, zadováděl bych si.
A co ty?
Já nic.
Čím bys byl?
Nu, nic, ničím.
Já jen tak, víš?
Žebral bys?
Třeba i žebral.
A ty!
Já?...
Já bych umřel ve třiadvaceti létech.
Určitě.
A nic bys neužil?
Nic.
Jenom to, že by mě všichni litovali.
Hm, to já bych padl až na vojně.
Hergot, je to blbé, ale člověk je aspoň s kamarády.
A když chcípá, tak aspoň cítí takový vztek, takový strašný a krásny vztek, jako by někomu plival do tváře.
Potvory, co jste to udělali!
A básníkem by nebyl nikdo z vás?
Kuš!
Když už, tak být něčím pořádným.
Copak ty, tys byl skoro ten nejslabší z nás, ty bys nemohl to, co my - Nu, dobře, že sis na nás vzpomněl, bratříčku.
Jsme přece jenom všichni jedna krev.
Ty, žebrák, dobrodruh, truhlář, rváč a děvkař, ten, který padl, i ten, který předčasně zemřel -
- všichni jsme jedné krve.
Všichni.
Viděls už, bratříčku, někoho, kdo by nemohl být tvým bratrem?
XXXIII
Ještě tak být básníkem, ten to má dobré;
básník vidí, co je v něm, a může tomu dát jméno i tvar.
Není žádné fantazie, nikdo nemůže vymyslet, co by nebylo v něm.
Uzřít a uslyšet, v tom je ten celý zázrak a celé zjevení.
A domyslet do konce, co je v nás jenom naznačeno.
I najde celého člověka a celý život v tom, co je pro jiné jenom záchvěv nebo okamžik.
Je tak přelidněn, že to musí vysílat do světa.
Jdi, Romeo, a miuj zběsilostí lásky, vraždi, žárlivý Othello, a ty, Hamlete, váhej, jako jsem váhal já.
To všechno jsou možné životy, jež činí nárok, aby byly žity.
A básník jim toho může dopřát se zázračnou a všemohoucí plností.
Kdybych mohl, jako básníci, dát vůli těm osudům, které byly ve mně, tu by vypadaly jinak, Kriste, to bych z nich udělal něco jiného!
Ten obyčejný člověk by nebyl přednostou stanice;
byl by sedlákem, hospodářem, který pracuje na své půdě;
své koně by hřebelcoval a zaplétal by jim hřívu, těžkým a ryšavým valachům s ohony po zem;
své volky by popadl za rohy a vůz by nadzvedl rukou, takový hromotluk.
A dvorec bíle natřený s červenými střechami, a na zápraží žena, utírá si ruce zástěrou, a pojď jíst, hospodáři.
Měli bychom děti, ženo, neboť naše pole by plodilo.
Jakápak práce, když to není na svém?
- Byl by to paličatý a prchlý sedlák, jako ras na čeleď, ale zato ten pěkný dvorec, a těch zvířat, toho života, co se tu hemží!
To už není, pane, ohrada z třísek, to je pravý kus světa a pravá práce.
Na to se může každý podívat, jaké dílo jsem tady pro sebe udělal.
- To tedy by byla ta pravá historie a ta celá, plná, nepolovičatá pravda o člověku obyčejném.
Ten hospodář by patrně položil krk za svůj statek: ne proto, že by to bylo tragické, naopak, že je to samozřejmé;
copak ten krásný grunt nestojí za život člověka?
Třeba dělá na poli, a ve vsi zvoní na poplach, u někoho hoří.
A tu běží starý sedlák, srdce mu neslouží, ale sedlák běží;
to je hrozné, co takové srdce může dělat.
Jako by se mělo rozpuknout, jako by se strašně sevřelo a nemohlo se zase otevřít, ale sedlák běží.
Ještě několik kroků, - ale to už není srdce, to už je jenom taková nesmírná bolest.
A tady jsme, tady jsou vrata a dvůr, bílé stěny a červené střechy, cože se to tak točí vzhůru nohama?
Ne, to přece nejsou bílé stěny, to je obloha.
Vždyť tady vždycky býval dvůr, diví se hospodář;
ale to už ze stavení vybíhají lidé a pokoušejí se zvednout těžké tělo člověka.
Nebo ten s lokty: to by taky byla docela jiná historie.
Předně by to přivedl dál, nestačil by mu nějaký úřední stůl;
ani nevím, čím by musel být, aby to vyjádřilo jeho ctižádost.
A byl by bezohlednější, byl by hrozný ve své vůli k moci;
šel by přes mrtvoly, aby dosáhl svého;
všecko by obětoval své velikosti, štěstí, lásku, lidi i sebe sama.
Nejdřív malý a ponížený, drápal by se stůj co stůj nahoru;
vzorný žáček, který všecko nadřel a pomáhá učitelům do kabátu;
snaživý úředníček, který žere práci, lichotí nadřízeným a denuncuje kolegy;
potom už sám může poroučet jiným a přijde tomu na chuť.
Pánovitý a bezcitný, týrá lidi, takový otrokář práskající bičem;
to se rozumí, teď se stává osobou důležitou a užitečnou a roste čím dále tím rychleji, pořád osamělejší a mocnější a pořád víc nenáviděný.
A ještě toho nemá dost, nikdy nemůže být dost pánem, aby vyhladil poníženost svých počátků;
ještě se musí několika lidem klanět a div se při tom nepřerazí samou horlivostí a úctou;
tak to je ještě to malé a služebné v něm, co dosud nepřekonal.
Nu tak dál, ještě o kousek výš, všechny síly napnout, - a v tu chvíli ten s lokty o něco brkne, a už je dole, je v hanbě a ponížení, a konec.
To je trest za to, že chtěl být veliký, to je spravedlivý trest.
Tragická figura, koukejme;
takový to byl přísný pán, a teď sedí a tiskne si ruku k srdci.
Copak měl někdy srdce?
Inu, nemíval, a najednou tu je něco, co silně a hluboce bolí.
To tedy je srdce, ta bolest a úzkost;
kdo by byl věřil, že může být v člověku tolik srdce!
Nebo ten hypochondr: jen ho pořádně dodělat, a byla by to pěkná nestvůra.
Jeho příběh, to by byla obludná tyranie slabosti a strachu, neboť slaboch je nejhroznějším tyranem.
Všechno by se musilo kolem něho točit zakřiknutě a po špičkách.
Nikdo se nezasměj, nikdo se netěš ze života, neboť tady je nemocný.
Jak může, jak smí někdo být zdráv a veselý!
Zatrhnout vám to, neřádi, kéž by vám tváří zacukala bolest, kéž byste schli strachem a sklíčeností!
Aspoň vám nejbližším budu otravovat dny a noci tisícerou sekaturou, aspoň vás přinutím, abyste sloužili mé nemoci a slabosti, - což nejsem chorý a nemám na to právo?
Tak vida je, oni umrou dřív!
Dobře jim tak, to mají z toho, že byli zdrávi!
A nakonec zbývá jen on, jen hypochondr;
všechny je přežil, a už nemá, koho by trápil;
nyní je skutečně nemocen, a je na to sám;
není tu nikdo, na koho by se zlobil, komu by dával vinu, že dnes mu je zase hůř - Jak je to od těch lidí sobecké, že zemřeli!
A hypochondr, jenž trýznil živé, počíná tiše a trpce nenávidět mrtvé, kteří ho opustili.
A co by se dalo udělat z toho hrdiny, - ten by nevyvázl se zdravou koží;
jednou v noci by ho zatkli vojáci, - jak by se na ně podíval pyšnýma, planoucíma, výsměšnýma očima, jako ten syn malířův;
byl by na místě zastřelen, patrně ranou do srdce;
jen takové jedno bolestné cuknutí, a ležel by mezi kolejemi, tváří vzhůru.
Šílený setník s revolverem - Odneste toho psa do lampárny!
Čtyři železničáři vlekou to tělo, hergot, jak je takový mrtvý člověk těžký!
- V tu dobu by už byl básník dávno mrtev, upil by se;
umíral by ve špitále, odulý a hrozný;
co to tak šustí, jsou to kokosové palmy nebo křídla?
Modlí se nad ním milosrdná sestra, drží ho za ruce, aby tak netěkaly v deliriu.
Sestřičko, sestro, jak je to dál:
Anděle boží, strážce můj -?
A romantik, což ten: něco by se semlelo, nějaké velké a neobyčejné neštěstí;
a on by umíral, jistě pro tu krásnou cizinku;
měl by hlavu na jejím klíně a šeptal by:
Ne pleurez pas, Madame - Ano, to by byl ten pravý konec, to jsou ty pravé a celé životy, tak, jak měly být.
To už jsou všichni, a všichni mrtvi?
Ne, ještě zbývá ten žebráček boží;
copak ten ještě neumřel?
Ne, neumřel, možná že je věčný.
Vždycky byl tam, kde byl konec všeho;
i bude snad na konci všeho, a bude se dívat.
XXXIV
Každý z nás je my, každý je zástup, který se vytrácí do nedohledna.
Jen se na sebe podívej, člověče, vždyť jsi málem celé lidstvo!
To je to strašné: když hřešíš, padá vina na ně na všechny, a každou tvou bolest i malost nese ten ohromný zástup.
Nesmíš, nesmíš tolik lidí vést cestou ponížení a marnosti.
Ty jsi Já, ty vedeš, jsi za ně odpovědný;
tyhle všechny jsi měl někam přivést.
Ano, ale co dělat, když je těch osudů tolik, když je tolik těch možností!
Copak je mohu všechny vést za ruku?
Což se mám věčně dívat sám do sebe a zobracet svůj život po líci i rubu, - není tam ještě něco? nepřehlédl jsem snad nějakou přikrčenou osobičku, která se bůhví proč schovává za těmi druhými?
Mám snad ze sebe vytahovat kdekterý záprtek možného života?
Vždyť jich bylo nejmíň půl mandele, těch, které bylo možno jakžtakž rozeznat a pojmenovat, a už to je víc než dost;
každý by stačil na celý život, - nač hledat dál!
To už by člověk ani nežil a jenom by se přehrabával v sobě -
A tak už nech toho přehrabávání, nikam by to nevedlo.
Copak nevidíš, že všichni druzí lidé, ať jsou co chtějí, jsou jako ty, že také oni jsou zástupové?
Vždyť ani nevíš, co všechno máš s nimi společného;
jen se podívej, - vždyť jejich život je také jeden z těch nesčíslných možných, které jsou v tobě!
I ty bys mohl být to, co je ten druhý, mohl bys být pán nebo žebrák nebo nádeník po pás nahý;
mohl bys být tím hrnčířem nebo tím pekařem nebo tím tátou devíti dětí, umazaných povidlem od ucha k uchu.
To všechno jsi ty, protože v tobě jsou takové ty rozmanité možnosti.
Můžeš se dívat na všechny lidi a na nich rozeznávat, co všechno je, člověče, v tobě.
Každý z nich žije něco tvého, i ten chlap trhan, kterého vedou četníci s řetízky na rukou, i ten moudrý a tichý lampář, i ten ožralý setník, který zapíjí své hoře, všichni.
Dívej se, dívej se dobře, abys konečně věděl, co všechno bys mohl být;
dáš - li pozor, uvidíš v každém kus sebe sama, a pak v něm s úžasem poznáš svého pravého bližního.
Ano, je to tak, chválabohu, je to tak;
a už nejsem tak sám ve svém já.
Lidi, já už mezi vás nemohu, nemohu se na vás podívat zblízka;
jenom vyhlížím oknem - třeba někdo půjde: listonoš nebo dítě ze školy, nebo metař, nebo žebrák.
Nebo tudy ještě půjde ten mládenec se svou dívkou, budou strkat hlavy k sobě a ani se neohlédnou po mých dveřích.
A už ani nemohu stát u okna, mám tak naběhlé a nevládné, jakoby chladnoucí nohy;
ale ještě mohu myslit na lidi, ať je znám, nebo neznám, - je jich jako na pouti, takový nesmírný zástup!
Bože, těch lidí!
Ať jsi kdokoliv, poznávám tě;
vždyť tím jsme si nejvíc rovni, že každý z nás žije nějakou jinou možnost.
Ať jsi kdokoliv, jsi mé nesčíslné já;
jsi to špatné nebo to dobré, co je také ve mně;
i kdybych tě nenáviděl, nezapomenu nikdy, jak jsi mně strašně blízký.
Milovati budu bližního svého jako sebe samého;
i hrozit se ho budu jako sebe, i odporovat mu budu jako sobě samému;
jeho břímě budu cítit, jeho bolestí budu sužován a budu úpět pod bezprávím, které se děje na něm.
Čím mu budu blíž, tím najdu víc sebe sama.
Budu klást meze sobci, neboť jsem sobec, a sloužit nemocnému budu, neboť sám jsem nemocný;
neminu žebráka u chrámových dveří, jelikož jsem chudý jako on, a budu se přátelit se všemi, kdo pracují, neboť jsem jeden z nich.
Jsem to, co dovedu pochopit.
Čím víc lidí poznám v jejich životě, tím víc se naplní můj vlastní.
A budu vším, čím jsem mohl být, a to, co bylo jen možné, bude skutečnost.
Budu tím víc, čím míň bude toho já, jež mě omezuje.
Vždyť to já bylo jako zlodějská lampička, - nebylo nic než to, co bylo v jeho okruhu.
Ale nyní jsi ty a ty a ty, je vás tolik, je nás tolik, jako na pouti;
bože, oč ten svět naroste druhými lidmi!
Člověk by neřekl, že to je taková rozloha, taková sláva!
A to je ten pravý obyčejný život, ten nejobyčejnější život, ne ten, který je můj, ale ten, který je náš, nesmírný život nás všech.
Všichni jsme obyčejní, když je nás tolik;
a přesto - taková slavnost!
Snad i Bůh je docela obyčejný život, jen ho uzřít a poznat.
Snad bych ho našel v druhých, když jsem ho nenašel nebo nepoznal v sobě;
třeba se může potkat mezi lidmi, třeba má docela obyčejnou tvář jako my všichni.
Snad by se ukázal... třeba na truhlářském dvorku;
ne že by se zjevil, ale najednou by člověk věděl, že je tady a všude, a nic by nevadilo, že bouchají fošny a sviští hoblík;
tatínek by ani nezvedl hlavu, Franc by ani nepřestal hvízdat, a pan Martinek by se díval krásnýma očima, ale nic zvláštního by neviděl;
byl by to docela obyčejný život, a přitom taková nesmírná, úžasná sláva.
Nebo by to bylo v dřevěné boudě, zavřené na petlici a páchnoucí jako zvíře;
taková tma, jen štěrbinou tam vniká světlo, a tu se počne všechno rýsovat v záři podivné a oslňující, všechno to svinstvo a ta bída.
Nebo poslední stanice na světě, rezavá kolej zarůstající pastuší tobolkou a metlicí, nic dál a konec všeho;
a ten konec všeho, to by byl právě Bůh.
Nebo koleje běžící do nekonečna a v nekonečnu se setkávající, koleje, jež hypnotizují;
a už bych se po nich nerozjížděl za kdovíjakým dobrodružstvím, ale rovně, rovně, docela rovně do nekonečna.
Možná že to tam bylo, že i to bylo v mém životě, ale já jsem to přehlédl.
Třeba je noc, noc s červenými a zelenými světýlky, a na stanici stojí poslední vlak;
žádný mezinárodní rychlík, ale docela obyčejný osobní vláček, takový krcálek, co staví na každé stanici;
proč by takový obyčejný vlak nemohl jet do nekonečna?
Bim, bim, zřízenec oťukává kola kladívkem, po peróně kmitá lucerna lampářova a pan přednosta se dívá na hodinky, už by byl čas.
Bouchají dvířka vagónů, všichni salutují, hotovo, a vláček se rozjíždí přes výhybky do tmy na tu nekonečnou kolej.
Počkejte, vždyť tam je plno lidí, sedí tam pan Martinek, opilý setník spí v koutě jako dřevo, černá holčička tiskne nos na okno a vyplazuje jazyk a z budky na posledním voze zdraví praporkem ten brzdař.
Počkejte, já jedu s sebou!
Doktor byl na zahradě, když mu pan Popel přišel vrátit ten rukopis, zase tak pečlivě ovázaný, jako by to byl svazek vyřízených aktů.
" Přečetl jste si to? " ptal se doktor.
" Přečetl, " bručel starý pán, a nevěděl, co říci dále.
" Poslouchejte, " vyhrkl po chvíli, " vždyť mu to nemohlo dělat dobře, psát tyhle věci!
To je vidět na tom písmu, jak je na konci roztřesené, jako by mu ruka skákala. "
Podíval se na svou vlastní ruku;
ne, chválabohu, ještě se tak moc netřese.
" Já myslím, že ho to muselo rozčilovat, ne?
Při jeho zdravotním stavu - "
Doktor krčil rameny.
" To víte, že mu to škodilo.
Ještě to leželo na stole, když mě k němu zavolali.
Asi to právě dopsal, - je - li to vůbec dopsáno do posledního puntíku.
- To se rozumí, že by bylo pro něho líp, kdyby si byl vykládal karty nebo tak. "
" Třeba mohl být ještě živ, ne? " vyzvídal pan Popel nadějně.
" Ale ano, " brumlal doktor.
" Ještě pár týdnů nebo nějaký měsíc - "
" Chudák, " řekl pan Popel dojatě.
Bylo ticho na zahrádce, jen někde za plotem výskalo dítě.
Starý pán uhlazoval zamyšleně ohnuté růžky rukopisu.
" Prosím vás, " řekl najednou, " co bych já musil říci o svém životě!
Holenku, to nebylo tak jednoduché a... obyčejné jako u něho.
Vy jste ještě mladý, vy nevíte, co všechno člověk dovede.
Kam bych přišel, kdybych to všechno chtěl nějak vysvětlit!
Nu, bylo to, a jaképak řeči.
A vy, vy jistě taky - "
" Já na takové věci nemám kdy, " děl doktor.
" Párat se v sobě nebo tak.
Děkuju uctivě, já mám dost toho svinstva v druhých lidech. "
" Tak vy říkáte, " načínal pan Popel váhavě, " raději si vykládat karty - "
Doktor po něm střelil očima;
to víš, budu ti tady dělat ordinaci!
" Přijde na to, " řekl nevlídně, " co komu dělá nejlíp. "
Starý pán zamyšleně mrkal.
" Takový to byl hodný, spořádaný člověk - "
Doktor se obrátil a dělal, jako by uštipoval odkvetlý květ.
" Abyste věděl, " bručel, " ty ostrožky jsem mu tam na zahrádce vyměnil.
Aby po něm zůstalo všecko v pořádku. " | ob_ziv_a |
Autor: Čapek, Karel, Název: Válka s mloky, Žánr: román/novela
KNIHA PRVNÍ
ANDRIAS SCHEUCHZERI
1
PODIVÍNSTVÍ KAPITÁNA VAN TOCHA
Kdybyste hledali ostrůvek Tana Masa na mapě, našli byste jej právě na rovníku kousek na západ od Sumatry;
ale kdybyste se zeptali na palubě lodi Kandong Bandoeng kapitána J. van Tocha, co to je tahle Tana Masa, před kterou právě zakotvil, nadával by chvíli a pak by vám řekl, že to je ta nejšpinavější díra v celých Sundských ostrovech, ještě mizernější než Tana Bala a přinejmenším tak zatracená jako Pini nebo Banjak;
že jediný s odpuštěním člověk, který tam žije - nepočítáme - li ovšem tyhle všivé Bataky -, je opilý obchodní agent, kříženec mezi Kubu a Portugalcem a ještě větší zloděj, pohan a prase než celý Kubu a celý běloch dohromady;
a že je - li na světě něco zatraceného, pak je to zatracený život na téhle zatracené Tana Masa, pane.
Načež byste se ho patrně zeptali, proč tu tedy spustil ty zatracené kotvy, jako by tu chtěl zůstat zatracené tři dny;
i zafuněl by podrážděně a bručel by něco v tom smyslu, že Kandong Bandoeng by sem neplula jenom pro tu zatracenou kopru nebo palmový olej, to dá rozum, a ostatně po tom vám nic není, pane, já mám své zatracené rozkazy, pane, a vy buďte tak laskav, pane, a hleďte si svého.
A nadával by tak rozsáhle a hojně, jak se sluší na staršího, ale na svůj věk stále ještě svěžího lodního kapitána.
Ale kdybyste místo všetečných otázek nechali kapitána J. van Tocha, aby si bručel a proklínal pro sebe, mohli byste se dovědět víc.
Což není na něm vidět, že si potřebuje ulevit?
Jen ho nechte, jeho roztrpčenost si najde cestu sama.
" Tak se podívejte, pane, " vyhrkne kapitán, " ti chlapi u nás v Amsterodamu, ti zatracení židi tam nahoře si vzpomenou, prý perly, člověče, ohlídněte se po nějakých perlách.
Prý jsou teď lidi blázni po perlách a vůbec. "
Tu si kapitán rozhořčeně odplivne.
" To se ví, ukládat tititi v perlách!
To je z toho, že vy lidé pořád chcete nějaké války nebo co.
Strach o peníze, to je to celé.
A tomu se říká krize, pane. "
Kapitán J. van Toch maličko zaváhá, nemá - li se dát s vámi do řeči o národohospodářských otázkách;
dnes se totiž o jiném nemluví.
Jenže tady před Tana Masou je na to příliš horko a lenivo;
i mávne kapitán van Toch rukou a brumlá:
" Ono se řekne, perly!
Pane, na Cejloně je mají vybrakované na pět let, na Formose je zakázali lovit - A tož prý, koukejte, kapitáne van Tochu, abyste našel nová loviště.
Zajeďte na ty zatracené ostrůvky, třeba se na nich najdou celé lavice škeblí - - " Kapitán pohrdavě zatroubí do blankytně modrého kapesníku.
" Ty krysy v Evropě si představují, že se tady dá ještě něco najít, o čem nikdo neví!
Ježíšmarjá, jsou to moulové!
Ještě že na mně nechtějí, abych se díval tady těm Batakům do rypáků, nesmrkají - li perly.
Nová loviště!
V Padangu je nový bordel, to ano, ale nová loviště?
Pane, já tady ty všechny ostrovy znám jako své kalhoty... od Cejlonu až po ten zatracený Clipperton Island...
Jestli si někdo myslí, že tu ještě něco najde, na čem by se dalo vydělat, tak šťastnou cestu, pane!
Třicet let tady jezdím, a teď na mně ti pitomci chtějí, abych tu něco objevil! "
Kapitán van Toch se přímo dusí tímto urážejícím nárokem.
" Ať sem pošlou nějakého zelenáče, ten jim toho objeví, že budou mrkat;
ale žádat to na někom, kdo to tady zná jako kapitán J. van Toch...
To račte uznat, pane.
V Evropě, tam by se dalo ještě ledacos objevit;
ale tady - Sem přece lidé přijdou jen proto, aby čenichali, co se dá sežrat, a ani sežrat ne: co se dá kupovat a prodávat.
Pane, kdyby v celých zatracených tropech bylo ještě něco, co by mělo dubbeltje ceny, tak budou u toho stát tři agenti a mávat usmrkaným kapesníkem na lodi sedmi států, aby zastavily.
Tak je to, pane.
Já to tu znám líp než koloniální úřad Jejího Veličenstva královny, račte prominout. "
Kapitán van Toch usilovně přemáhá svůj spravedlivý hněv, což se mu po delším burácení podaří.
" Vidíte tamhle ty dva mizerné lenochy?
To jsou lovci perel z Cejlonu, bůh mě netrestej, Singhalesové, jak je Hospodin stvořil;
ale proč to dělal, to nevím.
Tohle teď vozím s sebou, pane, a když někde najdu kousek pobřeží, na kterém není napsáno Agency nebo Baťa nebo Celní úřad, pouštím to do vody, aby to hledalo škeble.
Ten menší darebák se potápí až osmdesát metrů hluboko;
tuhle na Princových ostrovech vylovil z hloubky devadesáti metrů kliku od kinematografického aparátu, pane, ale perly, kdepak!
Ani zdání!
Ničemná chamraď, tihle Singhalesové.
Tak takovouhle zatracenou práci já mám, pane: dělat, jako bych nakupoval palmový olej, a přitom hledat nová loviště perlorodek.
Snad ještě budou chtít, abych objevil nějakou panenskou pevninu, ne?
To přece není práce pro poctivého obchodního kapitána, pane.
J. van Toch není žádny prokletý dobrodruh, pane.
Ne, pane. "
A tak dále;
moře je veliké a oceán času nemá hranic;
plivej do moře, člověče, a ono se nevzedme, spílej svému osudu, a nepohneš jím;
a tak po mnoha přípravách a okolcích jsme konečně u toho, že kapitán holandské lodi Kandong Bandoeng J. van Toch vzdychaje a klna slézá do člunu, aby vystoupil v kampongu na Tana Masa a jednal s opilým křížencem mezi Kubu a Portugalcem o některých obchodních záležitostech.
" Sorry, Captain, " řekl konečně kříženec mezi Kubu a Portugalcem, " ale tady, na Tana Masa, žádné mušle nerostou.
Ti špinaví Batakové, " děl s nesmírnou ošklivostí, " žerou i medúzy;
jsou víc ve vodě než na zemi, ženské tu smrdí rybinou, to si nemůžete představit - co jsem to chtěl říci?
Aha, vy jste se ptal na ženské. "
" A není tu někde kousek břehu, " ptal se kapitán, " kde tihle Batakové nelezou do vody? "
Kříženec mezi Kubu a Portugalcem vrtěl hlavou.
" Není, pane.
Leda Devil Bay, ale to pro vás nic není. "
" Proč? "
" Protože... tam nikdo nesmí, pane.
Mám vám nalít, kapitáne? "
" Thanks.
Jsou tam žraloci? "
" Žraloci a vůbec, " mumlal kříženec.
" Špatné místo, pane.
Batakové by neradi viděli, kdyby tam někdo lezl. "
" Proč? "
"...
Jsou tam čerti, pane.
Mořští čerti. "
" Co je to mořský čert?
Ryba? "
" Žádná ryba, " namítal vyhýbavě kříženec.
" Prostě čert, pane.
Podmořský čert.
Batakové mu říkají tapa.
Tapa.
Oni tam prý mají své město, ti čerti.
Mám vám nalít? "
" A jak vypadá... ten mořský čert? "
Kříženec mezi Kubu a Portugalcem pokrčil rameny.
" Jako čert, pane.
Já ho jednou viděl... totiž jenom jeho hlavu.
Vracel jsem se po člunu od Cape Haarlem... a najednou to přede mnou vystrčilo z vody takovou palici. "
" No a?
Čemu je to podobné? "
" Kotrbu to má... jako Batak, pane, ale docela holou. "
" Nebyl to opravdu Batak? "
" Nebyl, pane.
Na tom místě žádný Batak přece nevleze do vody.
A pak... ono to na mne mrkalo spodními víčky, pane. "
Kříženec se otřásl hrůzou.
" Spodními víčky, která sahají přes celé oko.
To je tapa. "
Kapitán J. van Toch otáčel tlustými prsty sklenici s palmovým vínem.
" A nebyl jste opilý, co?
Ožralý jste nebyl? "
" Byl, pane.
Jinak bych tamtudy nevesloval.
Batakové to nemají rádi, když někdo ty... čerty vyruší. "
Kapitán van Toch potřásl hlavou.
" Člověče, žádní čerti nejsou.
A kdyby byli, museli by vypadat jak Evropani.
To byla snad nějaká ryba či co. "
" Ryba, " koktal kříženec mezi Kubu a Portugalcem, " ryba nemá ruce, pane.
Já nejsem žádný Batak, pane, já jsem chodil do školy v Badjoengu... možná že ještě umím desatero a jiné vědecky dokázané nauky;
vzdělaný člověk přece pozná, co je čert a co je zvíře.
Zeptejte se Bataků, pane. "
" To jsou černošské pověry, " prohlásil kapitán s žoviální převahou vzdělaného muže.
" Vědecky je to nesmysl.
Čert přece nemůže žít ve vodě.
Co by tam dělal?
Nesmíš dát na tlachy domorodců, hochu.
Někdo dal tomu zálivu jméno Čertův záliv, a od té doby se ho Batakové bojí.
Tak je to, " děl kapitán a uhodil tlustou dlaní do stolu.
" Nic tam není, chlapče, to je přece vědecky jasné. "
" Je, pane, " souhlasil kříženec, který chodil do školy v Badjoengu.
" Ale žádný rozumný člověk nemá co hledat v Devil Bay. "
Kapitán J. van Toch zrudl.
" Co? " rozkřikl se.
" Ty špinavý Kubu, ty si myslíš, že se budu bát tvých čertů?
A to se podíváme, " řekl, vstávaje v celé mohutnosti svých poctivých dvou set liber.
" Já tady s tebou nebudu mařit svůj čas, když mám na starosti business.
Ale to si pamatuj: v holandských koloniích žádní čerti nejsou;
jsou - li nějací, tedy ve francouzských.
Tam by mohli být.
A teď mně zavolej starostu tady toho zatraceného kampongu. "
Řečeného hodnostáře nebylo nutno dlouho hledat;
seděl na bobku vedle míšencova krámu a žvýkal cukrovou třtinu.
Byl to nahý starší pán, ale daleko hubenější, než bývají starostové v Evropě.
Kousek za ním, se zachováním náležité distance, seděla na bobku celá vesnice i s ženami a dětmi, zřejmě čekajíc, že bude filmována.
" Tak poslyš, hochu, " oslovil ho kapitán van Toch malajsky ( mohl jej oslovit také holandsky nebo anglicky, neboť ctihodný. starý Batak neuměl slovo malajsky a celou řeč kapitánovu musel tlumočit do batačtiny kříženec mezi Kubu a Portugalcem;
ale z nějakých důvodů považoval kapitán malajštinu za vhodnější ).
" Tak poslyš, hochu, já bych potřeboval několik velkých, silných, statečných chlapíků, aby šli se mnou na lov.
Rozumíš, na lov. "
Míšenec to přeložil a starosta kýval hlavou, že jako rozumí;
načež se obrátil k širšímu auditoriu a měl k němu řeč provázenou zřejmým úspěchem.
" Náčelník říká, " tlumočil míšenec, " že celá vesnice půjde s tuanem kapitánem na lov, kam bude tuan chtít. "
" Tak vidíš.
Řekni jim teda, že půjdeme lovit škeble do Devil Bay. "
Následovalo asi čtvrthodinné rozčilené rokování, na kterém měla podíl celá vesnice, zejména staré ženy.
Konečně se míšenec obrátil ke kapitánovi.
" Říkají, pane, že do Devil Bay se nemůže jít. "
Kapitán počal rudnout.
" A proč ne? "
Míšenec krčil rameny.
" Protože tam jsou tapa-tapa.
Čerti, pane. "
Kapitán počal nabíhat do fialova.
" Tak jim řekni, když nepůjdou... že jim vyrazím všechny zuby... že jim utrhám uši... že je pověsím... a že jim spálím ten zavšivený kampong, rozumíš? "
Míšenec to poctivě přeložil, načež opět následovala delší živá porada.
Konečně se míšenec obrátil ke kapitánovi.
" Říkají, pane, že si půjdou stěžovat do Padangu na policii, že jim tuan vyhrožoval.
Na to prý jsou paragrafy.
Starosta říká, že to tak nenechá. "
Kapitán J. van Toch počal modrat.
" Tak mu řekni, " zařval, " že je... "
A mluvil bez oddechu dobrých jedenáct minut.
Míšenec to přeložil, pokud mu stačila zásoba slov;
a po nové, dlouhé sice, ale věcné úradě Bataků tlumočil kapitánovi.
" Říkají, pane, že by tedy byli ochotni upustit od soudního stíhání, zaplatí - li tuan kapitán pokutu do rukou místních úřadů.
Prý, " zaváhal, " dvě stě rupií;
ale to je trochu mnoho, pane.
Nabídněte jim pět. "
Barva kapitána van Tocha se počala rozpadat v brunátné skvrny.
Nejprve nabízel vyvraždění všech Bataků na světě, potom slevil na tři sta kopanců a konečně by se byl spokojil s tím, že vycpe starostu pro koloniální muzeum v Amsterodamu;
naproti tomu Batakové šli ze dvou set rupií na železnou pumpu s kolem a nakonec setrvali na tom, aby kapitán dal starostovi z titulu pokuty benzínový zapalovač.
( " Dejte jim to, pane, " domlouval kříženec mezi Kubu a Portugalcem, " já mám tři zapalovače na skladě, ale bez knotu. " )
Takto byl obnoven mír na Tana Masa;
ale kapitán J. van Toch věděl, že nyní je v sázce prestiž bílé rasy.
Odpoledne odrazil od holandské lodi Kandong Bandoeng člun, ve kterém byli přítomni zvláště: kapitán J. van Toch, Švéd Jensen, Islanďan Gudmundson, Fin Gillemainen a dva sinhálští lovci perel.
Člun zamířil rovnou k zátoce Devil Bay.
- Ve tři hodiny, když nastával vrchol odlivu, stál kapitán na břehu, člun křižoval asi sto metrů od pobřeží, aby dával pozor na žraloky, a oba sinhálští potápěči čekali s noži v ruce na znamení, aby skočili do vody.
" Tak, teď ty, " kázal kapitán tomu delšímu naháči.
Sinhálec skočil do vody, brodil se několik kroků a pak se propadl.
Kapitán se díval na hodinky.
Za čtyři minuty a dvacet vteřin se vynořila asi šedesát metrů vlevo hnědá hlava;
s podivným, zoufalým a přitom paralyzovaným chvatem se drápal Sinhálec na balvany, v jedné ruce nůž na odřezávání škeblí, v druhé ruce škebli perlorodky.
Kapitán se zamračil.
" No, co je? " řekl ostře.
Sinhálec ještě pořád klouzal po balvanech, hlasitě se zajíkaje hrůzou.
" Co se stalo? " křičel kapitán.
" Sáhib, sáhib, " vypravil ze sebe Sinhálec a klesl na břehu sípavě vydechuje.
" Sáhib... sáhib... "
" Žraloci? "
" Djins, " zaúpěl Sinhálec.
" Čerti, pane.
Tisíce, tisíce čertů! "
Zarýval si pěsti do očí.
" Samí čerti, pane! "
" Ukaž tu škebli, " kázal kapitán a otevřel ji nožem.
Byla v ní malá, čistá perlička.
" A víc jsi toho nenašel? "
Sinhálec vyňal ještě tři škeble z pytlíku, který měl pověšen na krku.
" Jsou tam škeble, pane, ale ti čerti je hlídají...
Dívali se na mne, když jsem je odřezával... "
Jeho chundelaté vlasy se naježily úděsem.
" Sáhib, tady ne! "
Kapitán otevřel škeble;
dvě byly prázdné a ve třetí byla perla jako hrách, kulatá jako kapka rtuti.
Kapitán van Toch se díval střídavě na perlu a na Sinhálce zhrouceného na zemi.
" Ty, " řekl váhavě, " nechtěl bys tam skočit ještě jednou? "
Sinhálec beze slova zavrtěl hlavou.
Kapitán J. van Toch pocítil na jazyku silnou chuť láteřit;
ale k svému překvapení shledal, že mluví tiše a téměř měkce:
" Neboj se, chlapče.
A jak vypadají ti... čerti? "
" Jako malé děti, " vydechl Sinhálec.
" Mají ocas, pane, a jsou takhle vysocí, " ukázal asi metr dvacet od země.
" Stáli kolem mne a dívali se, co tam dělám... byl jich takový kruh... "
Sinhálec se roztřásl.
" Sáhib, sáhib, tady ne! "
Kapitán van Toch přemýšlel.
" A co, mrkají spodními víčky nebo jak? "
" Nevím, pane, " chraptěl Sinhálec.
" Je jich tam... deset tisíc! "
Kapitán se ohlédl po druhém Sinhálci;
stál asi sto padesát metrů dál a lhostejně čekal s rukama založenýma na ramenou;
pravda, když je člověk nahý, nemá kam jinam dát ruce než na svá vlastní ramena.
Kapitán mu mlčky pokynul, a drobný Sinhálec skočil do vody.
Za tři minuty a padesát vteřin se vynořil, drápaje se na balvany klouzajícíma rukama.
" Tak polez, " křikl kapitán, ale pak se podíval pozorněji a už skákal po balvanech k těm zoufale tápajícím rukám;
člověk by nevěřil, že takové těleso dovede tak skákat.
V posledním okamžiku zachytil jednu ruku a supě tahal Sinhálce z vody.
Potom ho položil na balvan a utíral si pot.
Sinhálec ležel bez hnutí;
měl jeden bérec odřený na kost, patrně o kámen, ale jinak byl celý.
Kapitán mu nadzvedl víčko;
bylo vidět jenom bělmo očí zvrácených v sloup.
Neměl škeblí ani nože.
V tu chvíli zarejdoval člun s posádkou blíž ke břehu.
" Pane, " volal Švéd Jensen, " jsou tu žraloci.
Budete lovit dál? "
" Ne, " řekl kapitán.
" Pojeďte sem sebrat ty dva. "
" Podívejte se, pane, " upozorňoval Jensen, když se vraceli k lodi, " jak je tady najednou mělko.
To jde odtud rovně až ke břehu, " ukazoval šťouchaje veslem do vody.
" Jako by tu byla pod vodou nějaká hráz. "
Teprve na lodi přišel malý Sinhálec k sobě;
seděl s koleny pod bradou a třásl se na celém těle.
Kapitán poslal lidi pryč a sedl si zeširoka rozkročen.
" Tak ven s tím, " řekl.
" Cos tam viděl? "
" Džiny, sáhib, " šeptal malý Sinhálec;
nyní se mu počala chvět i oční víčka a po celém těle mu vyrazily krupičky husí kůže.
Kapitán van Toch zachrchlal.
" A... jak vypadají? "
" Jako... jako... "
V očích Sinhálcových se zase začal ukazovat proužek bělma.
Kapitán J. van Toch mu s neočekávanou hbitostí zpolíčkoval obě tváře dlaní i hřbetem ruky, aby ho přivedl k sobě.
" Thanks, sáhib, " vydechl malý Sinhálec a v bělmu jeho očí zase vypluly panenky.
" Už je dobře? "
" Ano, sáhib. "
" Byly tam škeble? "
" Ano, sáhib. "
Kapitán J. van Toch pokračoval v křížovém výslechu s nemalou trpělivostí a důkladností.
Ano, jsou tam čerti.
Kolik?
Tisíce a tisíce.
Jsou velcí asi jako desetileté dítě, pane, a skoro černí.
Plovou ve vodě a na dně chodí po dvou.
Po dvou, sáhib, jako vy nebo já, ale přitom kývají tělem, tak tak, pořád tak tak...
Ano, pane, mají také ruce, jako lidé;
ne, nemají žádné drápy, spíš je to jako dětské ruce.
Ne, sáhib, nemají rohy ani chlupy.
Ano, ocas mají, trochu jako ryba, ale bez ocasní ploutve.
A velikou hlavu, kulatou jako Batakové.
Ne, neříkali nic, pane, jenom to bylo, jako by mlaskali.
Když Sinhálec odřezával mušle v hloubce asi šestnácti metrů, pocítil na zádech dotek jako malých studených prstů.
Ohlédl se, a bylo jich kolem sta a sta.
Sta a sta, pane, plovoucích i stojících na kamenech, a všichni se dívali, co tam Sinhálec dělá.
Tu upustil nůž i škeble a snažil se vyplout nahoru.
Přitom narazil na několik čertů, kteří pluli nad ním, a co bylo potom, to už neví, pane.
Kapitán J. van Toch se díval zamyšleně na třesoucího se malého potápěče.
Ten hoch už nikdy nebude k ničemu, řekl si, pošlu ho z Padangu domů na Cejlon.
Bruče a funě šel do své kabiny.
Tam vysypal z papírového sáčku na stůl dvě perly.
Jedna byla maličká jako zrnko písku a druhá jako hrách, lesknoucí se stříbřitě a do růžova.
A kapitán holandské lodi zafrkal a vyňal ze skřínky svou irskou whisky.
K šesté hodině se dal znovu dovézt člunem do kampongu a rovnou k tomu kříženci mezi Kubu a Portugalcem.
" Toddy, " řekl, a to bylo jediné slovo, které promluvil;
seděl na verandě z vlnitého plechu, držel v tlustých prstech sklenku z tlustého skla a pil a odplivoval a vejřil zpod huňatého obočí na žluté hubené slípky, které bůhvíco zobaly na špinavém a udupaném dvorku mezi palmami.
Míšenec se chránil něco promluvit a jenom naléval.
Pomalu se kapitánovy oči podlévaly krví a jeho prsty se začaly špatně ohýbat.
Byl skoro soumrak, když vstal a povytáhl si kalhoty.
" Už jdete spat, kapitáne? " ptal se zdvořile kříženec mezi čertem a ďáblem.
Kapitán zabodl do vzduchu prst.
" A to bych se podíval, " řekl, " že by byli na světě nějací čerti, které bych ještě neznal.
Ty, kde je tady ten zatracený severozápad? "
" Tady, " ukázal míšenec.
" Kam jdete, pane? "
" Do pekla, " zachrochtal kapitán J. van Toch.
" Podívat se na Devil Bay. "
Tímto večerem se počalo podivínství kapitána J. van Tocha.
Do kampongu se vrátil až s úsvitem;
nepromluvil slova a dal se odvézt na loď, kde se zamkl ve své kabině až do večera.
To ještě nebylo nikomu nápadné, neboť Kandong Bandoeng měla co nakládat z požehnání ostrova Tana Masa ( kopra, pepř, kafr, gutaperča, palmový olej, tabák a pracovní síly );
ale když dostal večer hlášení, že všechno zboží je uskladněno, zafuněl jenom a řekl:
" Člun.
Do kampongu. "
A vrátil se zase až s úsvitem.
Švéd Jensen, který mu pomáhal na palubu, se ho jen tak ze zdvořilosti zeptal:
" Tak dnes se jede dál, kapitáne? "
Kapitán se otočil, jako by ho píchl do zadnice.
" Co ti je po tom? " utrhl se.
" Hleď si svých zatracených věcí! "
Po celý den ležela Kandong Bandoeng na kotvách ve vzdálenosti jednoho uzlu od pobřeží Tana Masa a nedělala nic.
S večerem se vyvalil kapitán ze své kabiny a kázal:
" Člun.
Do kampongu. "
Malý Řek Zapatis se za ním díval jedním okem slepým a druhým šilhavým.
" Mládenci, " kokrhal, " buď tam má náš starý holku, nebo se dočista zbláznil. "
Švéd Jensen se zamračil.
" Co ti je po tom? " utrhl se na Zapatise.
" Hleď si svých zatracených věcí! "
Potom s Islanďanem Gudmundsonem vzal malý člun a vesloval směrem k Devil Bay.
Zůstali s člunem za balvany a čekali, co bude dál.
V zátoce přecházel kapitán a zdálo se, že na někoho čeká;
časem se zastavil a volal něco jako ts-ts-ts.
" Koukej, " řekl Gudmundson a ukazoval na moře, nyní oslnivě rudé a zlaté západem slunce.
Jensen napočítal dvě, tři, čtyři, šest ploutví ostrých jako kosinka, které se táhly do Devil Bay.
" Hergot, " bručel Jensen, " tady je těch žraloků! "
Co chvíli se taková kosinka ponořila, nad vodou sebou švihl ocas a ve vodě to prudce zavířilo.
Tu začal kapitán J. van Toch na břehu zuřivě poskakovat, chrlil ze sebe kletby a hrozil žralokům pěstí.
Potom se udělal krátký tropicky soumrak a nad ostrovem vyplul měsíc;
Jensen zabral vesly a přiblížil se s člunem ke břehu až na jeden furlong.
Kapitán nyní seděl na balvanu a dělal ts-ts-ts.
Něco se kolem něho hýbalo, ale co, to se nedalo dobře rozeznat.
Vypadá to jako tuleni, myslel si Jensen, ale tuleni lezou jinak.
Vynořovalo se to z vody mezi balvany a ťapalo to po břehu kolébavě jako pingvíni.
Jensen tiše zavesloval a zastavil na půl furlongu od kapitána.
Ano, kapitán něco povídá, ale co, tomu aby čert rozuměl;
nejspíš je to malajsky nebo tamilsky.
Rozkládá rukama, jako by něco házel těm tuleňům ( ale nejsou to tuleni, ujišťoval se Jensen ), a přitom brebentí čínsky nebo malajsky.
V tu chvíli vyklouzlo Jensenovi z ruky zdvižené veslo a plesklo do vody.
Kapitán zvedl hlavu, vstal a šel asi třicet kroků k vodě;
najednou to začalo blýskat a práskat;
kapitán pálil z browningu směrem ke člunu.
Skoro současně to v zálivu zašumělo, zavířilo, zapleskalo, jako kdyby tisíc tuleňů skákalo do vody;
ale to už se Jensen a Gudmundson opřeli do vesel a hnali svůj člun za nejbližší roh, až to svištělo.
Když se vrátili na loď, neřekli nikomu ani slova.
Tihle Seveřani dovedou přece jen mlčet.
K ránu se vrátil kapitán;
byl zachmuřený a rozlícený, ale neřekl ani slovo.
Jen když mu Jensen pomáhal na palubu, setkaly se dva páry modrých očí chladným a zkoumavým pohledem.
" Jensene, " řekl kapitán.
" Ano, pane. "
" Dnes jedeme. "
" Ano, pane. "
" V Surabaji dostanete svou knížku. "
" Ano, pane. "
A dost.
Toho dne Kandong Bandoeng odplula do Padangu.
Z Padangu poslal kapitán J. van Toch své společnosti v Amsterodamu balíček pojištěný na tisíc dvě stě liber sterlingů.
A současně telegrafickou žádost o roční dovolenou.
Naléhavé zdravotní důvody a tak dále.
Potom se potloukal po Padangu, až našel osobu, kterou hledal.
Byl to divoch z Bornea, Dajak, kterého si občas najímali angličtí cestující jako lovce žraloků, pro tu podívanou;
neboť Dajak pracoval ještě postaru, ozbrojen jenom dlouhým nožem.
Byl to patrně lidožrout, ale měl svou pevnou taxu: pět liber za žraloka, krom stravy.
Ostatně byl na něho hrozný pohled, neboť měl na obou rukou, na prsou i stehnech kůži sedřenou od žraločí kůže a nos i uši vyzdobené žraločími zuby.
Říkalo se mu Shark.
S tímto Dajakem se kapitán J. van Toch odstěhoval na ostrov Tana Masa.
2
PAN GOLOMBEK A PAN VALENTA
Bylo horké redakční léto, kdy se nic, ale zhola nic neděje, kdy se nedělá politika a kdy není ani žádná evropská situace;
a přece i v tuto dobu čtenáři novin, ležící v agónii nudy na březích vod nebo v řídkém stínu stromů, zdemoralizovaní vedrem, přírodou, venkovským klidem a vůbec zdravým a prostým životem na dovolené, čekají s denně zklamávanou nadějí, že aspoň v těch novinách bude něco nového a osvěžujícího, nějaká vražda nebo válka nebo zemětřesení, zkrátka Něco;
a když to tam není, tlukou novinami a roztrpčeně prohlašují, že v těch novinách nic, ale docela Nic není a že to vůbec nestojí za čtení a že už to nebudou odebírat.
A zatím v redakci sedí pět nebo šest opuštěných lidí, neboť ostatní kolegové jsou také na dovolené, kde tlukou rozhořčeně novinami a stěžují se, že teď v těch novinách nic, ale docela Nic není.
A ze sazárny vyjde pan metér a povídá vyčítavě:
" Páni, páni, ještě nemáme na zítřek úvodník. "
" Tak tam třeba dejte... ten článek... o hospodářské situaci v Bulharsku, " míní jeden z opuštěných pánů.
Pan metér těžce vzdychne:
" Ale kdo to má číst, pane redaktore?
Už zase v celém listě nebude Nic ke Čtení. "
Šest opuštěných pánů zvedne oči ke stropu, jako by tam bylo možno objevit Něco ke Čtení.
" Kdyby se takhle Něco stalo, " navrhuje jeden neurčitě.
" Nebo mít... nějakou... zajímavou reportáž, " nadhazuje druhý.
" O čem? "
" To nevím. "
" Nebo vymyslet... nějaký nový vitamin, " bručí třetí.
" Teď v létě? " namítá čtvrtý.
" Člověče, vitaminy, to jsou vzdělané věci, to se hodí spíš na podzim - "
" Ježíši, to je horko, " zívne pátý.
" Mělo by to být něco z polárních končin. "
" Ale co? "
" Tak.
Něco jako byl ten Eskymo Welzl.
Umrzlé prsty, věčný led a takové věci. "
" To se řekne, " povídá šestý.
" Ale kde to vzít? "
V redakci se rozhostilo beznadějné ticho.
" Já byl v neděli v Jevíčku..., " ozval se váhavě pan metér.
" No a? "
" On prý tam je na dovolené nějaký kapitán Vantoch.
Prý se tam narodil, v tom Jevíčku. "
" Jaký Vantoch? "
" Takový tlustý.
Prý má být námořním kapitánem, ten Vantoch.
Říkali, že tam někde lovil perly. "
Pan Golombek se podíval na pana Valentu.
" A kde je lovil? "
" Na Sumatře... a na Celebesu... vůbec tam někde.
Prý tam měl být živ třicet let. "
" Člověče, to je nápad, " řekl pan Valenta.
" To by mohla být prima reportáž.
Golombku, pojedeme? "
" No, můžeme to zkusit, " mínil pan Golombek a slezl se stolu, na němž seděl.
" Tamten pán to je, " řekl hostinský v Jevíčku.
V zahradě u stolu seděl tlustý, široce rozkročený pán v bílé čepici, pil pivo a zamyšleně čmáral tlustým ukazovákem po stole.
Oba páni k němu zamířili.
" Redaktor Valenta. "
" Redaktor Golombek. "
Tlustý pán zvedl oči.
" What?
Co? "
" Já jsem redaktor Valenta. "
" A já redaktor Golombek. "
Tlustý pán důstojně povstal.
" Captain van Toch.
Very glad.
Sedněte si, chlapci. "
Oba páni ochotně přisedli a položili před sebe psací bloky.
" A co si dáte pít, hoši? "
" Malinovku, " řekl pan Valenta.
" Malinovku? " opakoval kapitán nedůvěřivě.
" A proč?
Hospodo, přineste jim pivo.
- Tak co vy vlastně chcete, " řekl a opřel se lokty o stůl.
" Je to pravda, pane Vantochu, že jste se tady narodil? "
" Ja.
Narodil. "
" Prosím vás, jak jste se dostal na moře? "
" Tož, via Hamburg. "
" A jak dlouho už jste kapitánem? "
" Dvacet let, chlapče.
Papíry mám tady, " řekl důtklivě klepaje na svou náprsní kapsu.
" Možu ukázat. "
Pan Golombek měl chuť podívat se, jak vypadají kapitánské papíry, ale potlačil ji.
" A to jste, pane kapitáne, za těch dvacet let poznal pořádný kus světa, že? "
" Ja.
Tož kus.
Ja. "
" A co všechno? "
" Jáva.
Borneo.
Philippines.
Fidji Islands.
Solomon Islands.
Carolines.
Samoa.
Damned Clipperton Island.
A lot of damned islands, chlapče.
Proč? "
" Jen tak, že je to zajímavé.
My bychom od vás rádi slyšeli víc, víte? "
" Ja.
Tož jen tak, že? "
Kapitán na ně upřel své bledě modré oči.
" Tak vy jste od p ' lís, jako od policie, ne? "
" Nejsme, pane kapitáne.
My jsme od novin. "
" A tak, od novin.
Reporters, co?
Tož pište:
Captain J. van Toch, kapitán lodi Kandong Bandoeng - "
" Jak? "
" Kandong Bandoeng, přístav Surabaja.
Účel cesty: vacances - jak se to řekne? "
" Dovolená. "
" Ja, sakra, dovolená.
Tož tak to dejte do těch novinek, kdo připlul.
A teď už schovejte ten notes, mládenci.
Your health. "
" Pane Vantochu, my jsme za vámi přišli, abyste nám vypravoval něco ze svého života. "
" A proč? "
" Napíšeme to do novin.
To lidi moc zajímá, číst o dalekých ostrovech a co tam všechno viděl a zažil jejich krajan, Čech, rodák z Jevíčka - "
Kapitán zakýval hlavou.
" To je pravda.
Chlapče, já jsem jediný Captain z celého Jevíčka.
Tož to ano.
Prý je odtud taky jeden kapitán od... od... od houpaček, ale já myslím, " dodával důvěrně, " že to není pravý Captain.
To se měří podle tonáže, víš? "
" A jakou tonáž měla ta vaše loď? "
" Dvanáct tisíc tons, mládenče. "
" To jste byl veliký kapitán, že? "
" Ja, veliký, " řekl kapitán důstojně.
" Hoši, máte peníze? "
Oba páni se na sebe podívali trochu nejistě.
" Máme, ale málo.
Potřebujete snad, kapitáne? "
" Ja.
Tož to bych potřeboval. "
" Tak vidíte.
Budete - li nám hodně vypravovat, my to napíšeme pro noviny, a vy za to dostanete peníze. "
" Kolik? "
" Třeba i... nějaký tisíc, " řekl štědře pan Golombek.
" V pounds of sterling? "
" Ne, jenom v korunách. "
Kapitán van Toch zavrtěl hlavou.
" Tož to ne.
To já mám sám, mládenče, " vylovil z kapsy u kalhot tlustý svazek bankovek.
" See? "
Potom se opřel lokty o stůl a naklonil se k oběma pánům.
" Páni, já bych měl pro vás big business.
Jak se to řekne? "
" Veliký kšeft. "
" Ja.
Veliké kšeft.
A to byste mně museli dát patnáct... tož počkejte, patnáct šestnáct millions korun.
Tak co? "
Oba páni se na sebe znovu nejistě podívali.
Redaktoři totiž mají své zkušenosti s nejpodivnějšími druhy bláznů, podvodníků a vynálezců.
" Počkat, " řekl kapitán, " něco vám možu ukázat. "
Lovil tlustými prsty v kapsičce u vesty, vytáhl něco a položil to na stůl.
Bylo to pět růžových perel ve velikosti třešňových pecek.
" Rozumíte vy perlám? "
" Co to může stát? " vydechl pan Valenta.
" Ja, lots of money, chlapče.
Ale já to nosím jen... na ukázku, jako vzorek.
Tak co, šli byste s sebou? " ptal se podávaje přes stůl svou širokou dlaň.
Pan Golombek vzdychl.
" Pane Vantochu, tolik peněz - "
" Halt, " přerušil ho kapitán.
" Já vím, ty mě neznáš;
ale zeptej se na Captain van Tocha v Surabaja, v Batavia, v Padang nebo kde chceš.
Jdi a zeptej se, a každý ti řekne, ja, Captain van Toch, he is as good as his word. "
" Pane Vantochu, my vám věříme, " protestoval pan Golombek, " ale - "
" Počkej, " kázal kapitán.
" Já vím, ty nechceš dát svy krásny peníze jen tak;
to já tě chválím, hochu.
Ale ty je dáš na loď, see?
Ty koupíš tu loď, ty budeš ten ship-owner a možeš jet s sebou;
ja, to možeš, abys viděl, jak tě na ní hospodařím.
Ale ty peníze, co tam uděláme, ty budou fifty-fifty.
To je poctivé business, ne? "
" Ale pane Vantochu, " vyhrkl konečně pan Golombek trochu stísněně, " vždyť my tolik peněz nemáme! "
" Ja, to teda je jiná, " řekl kapitán.
" Sorry.
Tož já nevím, páni, proč jste za mnou přišli. "
" Abyste nám vypravoval, kapitáne.
Vy přece musíte mít tolik zkušeností - "
" Ja, to mám, chlapče.
Zatraceny zkušenosti já mám. "
" Prožil jste někdy ztroskotání lodi? "
" What?
Jako ship-wrecking?
A to ne.
Co ty si myslíš!
Když mně dáš dobrou loď, tak se jí nemože nic stát.
Však se možeš zeptat v Amsterdam na moje references.
Jdi a zeptej se. "
" A co takhle domorodci - poznal jste tam domorodce? "
Kapitán van Toch potřásl hlavou.
" To není nic pro vzdělaný lidi.
To já nebudu povídat. "
" Tak nám vypravujte něco jiného. "
" Ja, vypravovat, " bručel kapitán nedůvěřivě.
" A vy to potom prodáte nějaký Company a ta tam pošle svy lodě.
Já tě řeknu, my lad, lidi jsou veliky zloději.
A největší zloději jsou ty bankers v Colombo. "
" Býval jste často v Kolombu? "
" Ja, často.
A v Bangkok taky, a v Manila - Mládenci, " děl náhle, " já bych věděl o jedny lodi.
Moc šikovná loď, a za ty peníze laciná.
Ona leží v Rotterdam.
Pojďte se na ni podívat.
Tož Rotterdam, to je hned tady, " ukazoval palcem přes rameno.
" Teď jsou lodě hrozně laciny, hoši.
Jako stary železo.
Ona je stará jenom šest let a je na Diesel motor.
Chcete se na ni podívat? "
" Nemůžeme, pane Vantochu. "
" Tož vy jste divny lidi, " vzdychl kapitán a hlučně se vysmrkal do blankytně modrého kapesníku.
" A nevíte vy tady o někom, kdo by chcel koupit nějakou loď? "
" Tady v Jevíčku? "
" Ja, tady, nebo někde kolem.
Já bych chcel, aby ten veliké kšeft přišel sem, do my country. "
" To je od vás hezké, kapitáne - "
" Ja.
Oni ti druzí jsou moc velky zloději.
A nemají peníze.
Vy jako od newspapers musíte znát ty velky lidi tady, takovy ty bankers a ship-owners, jak se řekne, loděpány, ne? "
" Loďaře.
To neznáme, pane Vantochu. "
" Tož to je škoda, " zasmušil se kapitán.
Pan Golombek si na něco vzpomněl.
" Neznáte snad pana Bondyho? "
" Bondy?
Bondy? " přemítal kapitán van Toch.
" Počkej, to jméno bych jako měl znát.
Bondy.
Ja, v London je nějaké Bond Street, a tam jsou živí tuze bohaty lidi.
Nemá on nějaké kšeft na tom Bond Street, ten pan Bondy? "
" Ne, on je v Praze, ale narodil se myslím tady v Jevíčku. "
" A sakra, " zahlaholil kapitán radostně, " to máš pravdu, chlapče.
Ten, co měl na rynku střižné krám.
Ja, Bondy - jak on se jmenoval?
Max. Max Bondy.
Tak on má teď kšeft v Praze? "
" Ne, to asi byl jeho otec.
Tenhle Bondy se jmenuje G. H. Prezident G. H. Bondy, kapitáne. "
" G. H., " kroutil hlavou kapitán.
" G. H., tady nebyl žádné G. H. Ledaže by to byl Gustl Bondy, - ale to nebyl žádné prezident.
Gustl byl takové pihaté židáček.
Tož to nemože být on. "
" To bude on, pane Vantochu.
Vždyť to jsou leta, co jste ho neviděl. "
" Ja, to máš pravdu.
To jsou leta, " souhlasil kapitán.
" Čtyřicet let, hochu.
To može byt, že ten Gustl už bude veliké.
A co on je? "
" On je prezident správní rady MEAS, víte, co je ta veliká továrna na kotle a takové věci, no, a předseda asi dvaceti společností a kartelů - Moc velký pán, pane Vantochu.
Říkají mu kapitán našeho průmyslu. "
" Kapitán? " podivil se Captain van Toch.
" Tož to já nejsem jediné kapitán z Jevíčka!
Sakra, tak on Gustl je taky Captain.
To bych se s ním měl sejít.
A má on peníze? "
" No jej.
Hrůzu peněz, pane Vantochu.
Ten bude mít svých pár set miliónů.
Nejbohatší člověk u nás. "
Kapitán van Toch hluboce zvážněl.
" A taky Captain.
To tě děkuju, chlapče.
Tož to já za ním popluju, za tym Bondy.
Ja, Gustl Bondy, I know.
Takové židáček to byl.
A teď je to Captain G. H. Bondy.
Jaja, to to utíká, " vzdychl melancholicky.
" Pane kapitáne, my už budeme muset jít, aby nám neujel večerní vlak - "
" Tož to já vás doprovodím do přístavu, " děl kapitán a počal zvedat kotvy.
" Moc rád, že jste přijeli, páni.
Já znám jednoho redaktora v Surabaja, dobré hoch, ja, a good friend of mine.
Ohromné ožrala, mládenci.
Kdybyste chtěli, já bych vám našel místo u novin v Surabaja.
Ne?
No, jak chcete. "
A když už se vlak rozjížděl, mával kapitán van Toch pomalu a slavnostně ohromným modrým kapesníkem.
Přitom mu vypadla jedna veliká, nepravidelná perla do písku.
Perla, kterou nikdo nikdy nenašel.
3
G. H. BONDY A JEHO KRAJAN
Jak známo, čím větší pán, tím míň toho má napsáno na tabulce u svých dveří.
Takový starý pan Max Bondy v Jevíčku musel mít nad krámem, po stranách dveří i na oknech velkými písmeny vymalováno, že tu je Max Bondy, obchod všeho druhu střižným zbožím, výbavy pro nevěsty, véby, ručníky, utěrky, ubrusy a povlaky, kartouny a grádly, Ia sukna, hedvábí, záclony, lambrekýny, pozamentérie a veškeré šicí potřeby.
Založeno roku 1885.
- Jeho syn, G. H. Bondy, kapitán průmyslu, prezident společnosti MEAS, komerční rada, burzovní rada, místopředseda Svazu průmyslníků, Consulado de la República Ecuador, člen mnoha správních rad atd. atd., má na svém domě už jenom malou černou skleněnou tabulku se zlatým nápisem
BONDY
Nic víc.
Jenom Bondy.
Ať jiní píší na svá vrata Julius Bondy, zástupce firmy General Motors, nebo MUDr. Ervín Bondy, nebo S. Bondy a spol.;
ale je jen jediný Bondy, který je prostě Bondy beze všech bližších podrobností.
( Myslím, že papež má na svých vratech napsáno prostě Pius, a žádný titul ani číslo.
A Bůh nemá žádnou tabulku na nebi ani na zemi.
To už musíš, člověče, poznat sám, že On tu bydlí.
Ale to sem teď nepatří a budiž to dotčeno jen mimochodem. )
Před tou skleněnou tabulkou se jednoho žhoucího dne zastavil pán v bílé námořnické čapce a utíral si modrým kapesníkem mohutný zával šíje.
Zatraceně vznešený dům, myslel si a poněkud nejistě zatáhl za mosazný knoflík zvonku.
Ve dveřích se objevil vrátný Povondra, změřil očima tlustého pána od bot až po zlaté prýmky čepice a řekl rezervovaně:
" Prosím? "
" Tož, chlapče, " hlaholil pán, " bydlí tady nějaké pan Bondy? "
" Přejete si? " ptal se mrazivě pan Povondra.
" Řeknite mu, že by s ním chcel mluvit Captain van Toch ze Surabaja.
Ja, " vzpomněl si, " tady je kartička. "
A podal panu Povondrovi vizitku, na níž byla vyražena kotva a tištěno jméno:
CAPTAIN J. VAN TOCH
E. I.
& P. L.
Co S. Kandong Bandoeng
Surabaya Naval Club
Pan Povondra naklonil hlavu a váhal.
Mám mu říci, že pan Bondy není doma?
Nebo že lituju, ale pan Bondy má zrovna důležitou konferenci?
Jsou návštěvy, které je třeba ohlásit, a jiné, jež správný portýr vyřizuje sám.
Pan Povondra cítil trapné selhání instinktu, jímž se v takových případech řídil;
ten tlustý pán jaksi nezapadal do obvyklých tříd neohlášených návštěv, nezdál se být ani obchodním zástupcem, ani funkcionářem dobročinného spolku.
Zatím kapitán van Toch funí a utírá si kapesníkem pleš;
přitom tak bezelstně mrká bledě modrýma očima - Pan Povondra se náhle rozhodl vzít na sebe celou odpovědnost.
" Račte dál, " řekl, " já vás u pana rady ohlásím. "
Captain J. van Toch si utírá modrým kapesníkem čelo a dívá se po předsíni.
Sakra, má to ten Gustl zařízeno;
vždyť je to jako saloon na těch shipech, co plujou z Rotterdam do Batavia.
Hrůzu peněz to muselo stát.
A takové to byl pihaté židáček, diví se kapitán.
Zatím G. H. Bondy prohlíží ve své pracovně zamyšleně vizitku kapitánovu.
" Co tu chce? " ptá se podezíravě.
" Nevím prosím, " mumlá uctivě pan Povondra.
Pan Bondy ještě pořád drží v ruce tu vizitku.
Vyražená lodní kotva.
Captain J. van Toch, Surabaya - kde vlastně je Surabaja?
Není to někde na Jávě?
Na pana Bondyho to zadýchlo dálkou.
Kandong Bandoeng, to zní jako údery gongu.
Surabaja.
A zrovna dnes je takový tropický den.
Surabaja.
" Tak ho sem přiveďte, " káže pan Bondy.
Ve dveřích stojí mohutný muž v kapitánské čepici a salutuje.
G. H. Bondymu jde v ústrety.
" Very glad to meet you, Captain.
Please, come in. "
" Nazdar, nazdárek, pane Bondy, " provolává radostně Captain.
" Vy jste Čech? " diví se pan Bondy.
" Ja, Čech.
Dyť my se známe, pane Bondy.
Z Jevíčka.
Krupař Vantoch, do you remember? "
" Pravda, pravda, " raduje se hlučně G. H. Bondy, ale přitom pociťuje cosi jako zklamání.
( Tak on to není Holanďan! )
" Krupař Vantoch, na rynku, že?
Ani jste se nezměnil, pane Vantochu!
Pořád ten starý!
Tak co, jak vám jde krupařství? "
" Thanks, " děl kapitán zdvořile.
" Tatík už dávno šel, jak se to řekne - "
" Zemřel?
Ale ale!
Pravda, vy musíte být jeho syn... "
Oči pana Bondyho oživly náhlou vzpomínkou.
" Člověče drahá, nejste vy ten Vantoch, co se se mnou v Jevíčku prával, když jsme byli kluci? "
" Ja, to budu já, pane Bondy, " souhlasil kapitán vážně.
" Však mě proto dali z domu do Moravsky Ostravy. "
" Často jsme se prali.
Ale vy jste býval silnější než já, " uznával pan Bondy sportovně.
" Ja, to jsem byl.
Tož vy jste býval takové slabé židáček, pane Bondy.
A moc jste dostával na prdel.
Moc. "
" Dostával, to je pravda, " rozpomínal se G. H. Bondy pohnutě.
" A posaďte se, krajane!
To jste hodný, že jste si na mne vzpomněl!
Kde jste se tu vzal? "
Kapitán van Toch se důstojně usadil do koženého křesla a čepici položil na zem.
" Já tu beru svy prázdniny, pane Bondy.
Tož tak, že.
That's so. "
" Pamatujete se, " nořil se do vzpomínek pan Bondy, " jak jste za mnou křičel:
Žide, žide, čert si pro tě přijde -? "
" Ja, " děl kapitán a zatroubil dojatě do modrého kapesníku.
" Ach ja.
To byly krásny časy, chlapče.
Tož co je to platny, utíká to.
Teď jsme obá stary lidi a oba Captains. "
" Pravda, vy jste kapitán, " připomněl si pan Bondy.
" Kdo by si to byl pomyslel!
Captain of Long Distances - říká se to tak, že? "
" Yah, sir.
A highseaer.
East India and Pacific Lines, sir. "
" Krásné povolání, " vzdychl pan Bondy.
" Hned bych s vámi měnil, kapitáne.
Musíte mi o sobě vypravovat. "
" Tož to ja, " ožil kapitán.
" Já bych vám chcel něco vypravovat, pane Bondy.
Moc zajímavá věc, mládenče. "
Kapitán van Toch se neklidně rozhlížel.
" Hledáte něco, kapitáne? "
" Ja.
Ty nepiješ žádny pivo, pane Bondy?
Já ti dostal takovou žízeň cestou ze Surabaja. "
Kapitán se počal hrabat v rozsáhlé kapse kalhot a vyndal modrý kapesník, plátěný pytlík s něčím, pytlík s tabákem, nůž, kompas a svazek bankovek.
" Já bych si poslal někoho pro pivo.
Třeba toho stewarda, co mě vedl tady do ty kabiny. "
Pan Bondy zazvonil.
" Nechte to, kapitáne.
Zapalte si zatím nějaký doutník - "
Kapitán vzal doutník s červenou a zlatou páskou a čichl k němu.
" To je tabák z Lombok.
Tam jsou velky zloději, co je to platny. "
Načež k zděšení pana Bondyho rozmačkal drahocenný doutník v mohutné hrsti a nasypal si tabákovou drť do lulky.
" Ja, Lombok.
Nebo Sumba. "
Zatím se ve dveřích nehlasně zjevil pan Povondra.
" Přineste nějaké pivo, " kázal pan Bondy.
Pan Povondra zvedl obočí.
" Pivo?
A kolik? "
" A gallon, " broukl kapitán a zašlápl ohořelou sirku do koberce.
" V Aden bylo hrozně horko, chlapče.
- Tož já mám takovy novinky, pane Bondy.
Ze Sunda Islands, see?
Tam by se dal dělat báječné kšeft, pane.
A big business.
Ale to by se musela povídat celá, jak se to řekne, story, ne? "
" Povídka. "
" Ja.
Tož taková povídačka, pane.
Počkat. "
Kapitán obrátil k stropu své pomněnkové oči.
" Já teď nevím, kde vzít ten začátek. "
( Zase nějaký obchod, pomyslel si G. H. Bondy.
Bože, jaká otrava!
Bude mně povídat, že by mohl dovážet šicí stroje na Tasmánii nebo parní kotle a špendlíky na Fidži.
Báječný obchod, já vím.
Na to jsem vám dobrý.
U čerta, já přece nejsem žádný kramář.
Já jsem fantasta.
Já jsem svým způsobem básník.
Povídej mi, námořníku Sindibáde, o Surabaji nebo o Fénixových ostrovech.
Nepřitáhla tě Magnetová hora, neunesl tě do svého hnízda pták Noh?
Nevracíš se s nákladem perel, skořice a bezoáru?
Nu tak, člověče, začni lhát! )
" Tak já bych začal s tym šcórem, " ohlásil kapitán.
" S jakým ščórem? " podivil se komerční rada Bondy.
" No, s tema štírama.
Jak se to řekne, lizards. "
" Ještěrky? "
" Ja, sakra, ještěrkove.
Takovy ještěrkove jsou tam, pane Bondy. "
" Kde? "
" Na jednom takovym ostrově.
To já nemůžu jmenovat, chlapče.
To je moc veliké secret, worth of millions. "
Kapitán van Toch si utřel kapesníkem čelo.
" Tak sakra, kde je to pivo? "
" Hned přijde, kapitáne. "
" Ja.
Tož dobrá.
Abyste věděl, pane Bondy, to jsou moc mily a hodny zvířata, ty ještěrkove.
Já je znám, chlapče. "
Kapitán plácl prudce do stolu.
" A že by to byli čerti, to je lež.
A damned lie, sir.
To spíš vy jste čert a já jsem čert, já, Captain van Toch, pane.
To mně možete věřit. "
G. H. Bondy se lekl.
Delirium, řekl si.
Kde je ten zatracený Povondra?
" Ono jich tam je několik tisíc, tech ještěrků, ale oni je moc žrali ty - sakra, ty, jak se jim tady říká, sharks. "
" Žraloci? "
" Ja, žraloci.
Proto jsou ty ještěrkove tak vzácny, pane, a jenom na tom jednom místě, v tom zálivu, co já nemožu jmenovat. "
" To tedy ty ještěrky žijí v moři? "
" Ja, v moři.
Jenom v noci lezou na břeh, ale za chvílu zase musijou do vody. "
" A jak vypadají? "
( Pan Bondy se snažil získat čas, než se vrátí ten zatracený Povondra. )
" No, velky by byly jako tuleně, ale když ťapkají po zadních tlapičkách, tak jsou tak vysoky, " ukazoval kapitán.
" Že by byly hezky, to nejsou.
Oni nemají na sobě žádny ty šlupky. "
" Šupiny? "
" Ja, šlupiny.
Dočista jsou holy, pane Bondy, jako nějaké žaby nebo takové ty salamanders.
A ty jejich přední tlapičky, to ti je jako pracičky od děcek, ale prsty mají jenom čtyři.
Tož takovy ubožáčkove, " dodával kapitán soucitně.
" Ale moc chytry a mily zvířata, pane Bondy. "
Kapitán se svezl na bobek a jal se v této pozici kolébavě přešlapovat.
" Takhle oni ťapkají, ty ještěrkove. "
Kapitán se namáhal uvést své mohutné tělo v dřepu do vlnivého pohybu;
přitom držel ruce před sebou jako panáčkující a prosící pes a upíral na pana Bondyho pomněnkové oči, které se zdály žadonit o sympatii.
G. H. Bondy byl tím prudce dojat a jaksi lidsky zahanben.
Ke všemu se objevil ve dveřích tichý pan Povondra se džbánem piva a zvedl pohoršeně obočí, pohlížeje na nedůstojné počínání kapitánovo.
" Dejte sem to pivo a jděte pryč, " vyhrkl pan Bondy honem.
Kapitán se zvedl a supěl.
" Tož takovy to jsou zvířátka, pane Bondy.
Your health, " řekl a napil se.
" Pivo tu máš dobry, chlapče.
Tož pravda, takový dům, jako máš ty - " Kapitán si utřel kníry.
" A jak jste ty ještěrky našel, kapitáne? "
" To je právě ta povídačka, pane Bondy.
Tož to přišlo tak, že jsem lovil perle na Tana Masa - " Kapitán se zarazil.
" Nebo tam někde.
Ja, to byl nějaké jiné ostrov, ale to je zatím můj secret, mládenče.
Lidi jsou veliky zloději, pane Bondy, a člověk si musí dat pozor na hubu.
A když tam ty dva zatraceny Singhales řezali pod vodou ty shells od těch perel - "
" Škeble? "
" Ja.
Takovy ty škeble, co se drží na kamenech fest jako židovská víra a musejí se odříznout nožem.
Tož při tom se ty ještěrkove na ty Singhales koukali, a ty Singhales si mysleli, že to jsou mořsky čerti.
To je moc nevzdělany lid, ty Singhales a Bataks.
Tož prý, že tam jsou čerti.
Ja. "
Kapitán zatroubil mocně do kapesníku.
" To víš, chlapče, to člověku nedá.
Já nevím, jestli jsme jen my Češi takové zvědavé národ, ale kde jsem potkal našeho krajana, tak všude musel do všeho strčit svůj nos, aby jako poznal, co za tým je.
Já myslím, že to je tím, že my Češi nechceme v nic věřit.
Tož jsem si vzal do svy stary hloupy hlavy, že se na ty čerty musím podívat blíž.
Taky jsem byl ožhralé, pravda, ale to bylo proto, že jsem měl pořád ve svy hlavě ty hloupy čerty.
Ono tam dole na equator je ledacos možny, člověče.
Tak jsem se šel večer podívat na ten Devil Bay - "
Pan Bondy se pokusil představit si tropickou zátoku vroubenou skalami a pralesem.
" No a? "
" Tož tam sedím a dělám ts-ts-ts, aby jako ty čerti přišli.
A chlapče, za chvílu vylezl z moře jeden takové ještěrka, postavil se na zadní nožičky a kroutil celým tělem.
A dělá na mě ts-ts-ts.
Kdybych nebyl ožhralé, tak bych třeba po tom střelil;
ale já byl, kamaráde, nalité jako Angličan, a tož říkám, pocem, ty, pocem, tapa-boy, já tě nechcu ublížit. "
" To jste s ním mluvil česky? "
" Ne, malajsky.
Tam se nejvíce mluví malayan, chlapče.
On nic, jen tak přešlapuje a kroutí se, jako když se děcko stydí.
A kolem ve vodě bylo pár set těch ještěrků a vystrkovali z vody svy tlamičky a koukali po mně.
A já, tož pravda, byl jsem ožhralé, tož jsem si sedl na bobek a začal jsem se kroutit jako ten ještěrka, aby se mě jako nebáli.
A pak vylezl z vody druhé ještěrka, velké asi jako desetileté kluk, a začal taky tak ťapkat.
A v přední tlapičce držel takovou tu perlovou škeblu. "
Kapitán se napil.
" Nazdar, pane Bondy.
Pravda, já byl dočista nalité, a tož mu povídám, ty chytráku, ty jako chceš, abych ti tu škeblu otevřel, ja?
Tak pocem, já ti to možu svym nožem otevřít.
Ale on nic, furt si netroufal.
Tak jsem se začal znovu tak kroutit, jako bych byl malá holčička, když se před někým stydí.
Tož on přiťapkal blíž, a já k němu pomalu natahuju ruku a vemu tu škeblu z jeho nožičky.
Tož pravda, strach jsme měli obá, to si možeš myslet, pane Bondy;
ale já byl opilé, pravda.
Tak jsem vzal svůj nůž a tu škeblu jsem otevřel;
hmátnu prstem, není - li tam perla, ale nebyla tam, jenom ten škaredé sopel, jako ten slizovaté mollusc, co v těch škeblách žije.
Tak na, povídám, ts-ts-ts, sežer si to, když chceš.
A hodím mu tu otevřenou škeblu.
To bys koukal, chlapče, jak on ji vylízal.
To musí být pro ty ještěrky náramné titbit, jak se to řekne? "
" Lahůdka. "
" Ja, lahůdka.
Jenomže se, chudáčkove maly, nemožou do těch tvrdych škvořápek těma prstičkama dostat.
To je těžké život, ja. "
Kapitán se napil.
" Já jsem si to potom rozložil ve svy hlavě, mládenče.
Když ty ještěrkove viděli, jak ty Singhales řežou ty škeble, tak oni si asi řekli, aha, to oni je žerou, a chceli se podívat, jak je ty Singhales budou otvírat.
On takové Singhales vypadá ve vodě dost podobně jako ještěrka, ale takové ještěrka je chytřejší než Singhales nebo Batak, protože se chce něco naučit.
A Batak se nikdy nenaučí nic než samy zlodějství, " dodal kapitán J. van Toch rozhořčeně.
" A když jsem na tom břehu dělal ts-ts-ts a kroutil se jako ještěrka, tak si mysleli, že jsem třeba nějaké veliké salamander.
Proto se ani moc nebáli a přišli ke mně, abych jim otevřel tu škeblu.
Takovy to jsou moudry a důvěřivy zvířata. "
Kapitán van Toch se začervenal.
" Když jsem se s nima víc seznámil, pane Bondy, tak jsem se svlíkal do naha, abych byl víc jako oni, takové holé abych byl;
ale jim bylo pořád divny, že mám takovy chlupaty prsa a takovy ty věci.
Ja. "
Kapitán si přejel kapesníkem zbrunátnělou šíji.
" Ale já nevím, jestli ti to není moc dlouhy, pane Bondy. "
G. H. Bondy byl okouzlen.
" Ne, není.
Jen povídejte dál, kapitáne. "
" Tož ja, to já možu.
Když ten ještěrka vylízal tu škeblu, tak na to ty druhy koukali a lezli na břeh.
Některy taky měli škeble v tlapičkách - to je dost divny, chlapče, že je dovedli od těch cliffs utrhnout takovýma dětenčíma pracičkama bez palců.
Chvílu se styděli, a pak si ty škeble nechali z tlapiček vzít.
Tož pravda, nebyly to samy škeble od perel, takovy všelijaky neřád to byl, ty plany ústřice a tak, ale ty jsem házel do vody a povídám, to ne, děti, tohle nemá žádnou cenu, to já vám svym nožem otvírat nebudu.
Ale když to byla perlová škebla, tak jsem ji svym nožem otevřel a máknul jsem, jestli tam není perla.
A tu škeblu jsem jim dal k vylízání.
To už kolem dokola sedělo pár set těch lizards a koukali se, jak já to otvírám.
A některy to zkoušeli sami, jako rozundat tu škeblu nějakou takovou škvořepinkou, co tam ležela.
Tož to mně bylo divny, chlapče.
Žádny zvíře neumí zacházet s instruments;
co je to platny, zvíře, to je halt jenom příroda.
Pravda, v Buitenzorg jsem viděl opici, co dovedla otevřít nožem takové ten tin, tu škatuli s konzervou;
ale opice, to už není žádny pořádny zvíře, pane.
Pravda, divny mně to bylo. "
Kapitán se napil.
" Za tu noc, pane Bondy, jsem našel v těch shells nějakých osumnáct perel.
Byly tam maličky i větší, a tři byly jako pecka, pane Bondy.
Jako pecka. "
Kapitán van Toch kýval vážně hlavou.
" Když jsem se ráno vracel na tu svou loď, tak jsem si říkal, Captain van Toch, vždyť se ti to jen zdálo, sir, byl jsi ožhralé, pane, a tak;
ale co je to platny, tady v ty kapsičce jsem měl těch osumnáct perel.
Ja. "
" To je nejlepší povídka, " vydechl pan Bondy, " kterou jsem kdy slyšel. "
" Tak vidíš, chlapče, " děl kapitán potěšeně.
" Přes den jsem si to rozložil ve svy hlavě.
Já budu ty ještěrky - ochočit, ne? ja, ochočit a cvičit, a oni mně budou nosit ty pearl-shells.
Tam jich musí být hrůza, těch škeblí v tom Devil Bay.
Tak jsem tam ten večer šel znovu, ale o něco dřív.
Když začne zapadat slunce, tak ty ještěrkove vystrkují z vody svy papule, tuhle, tamhle, až jich je plno.
Já sedím na břehu a dělám ts-ts-ts.
Najednou koukám, žralok, jen jeho ploutev mu kouká z vody.
Pak to tak ve vodě zaplácalo, a jeden ještěrka byl pryč.
Já jsem těch žraloků napočítal dvanáct, jak se při tom západu slunce táhli do toho Devil Bay.
Pane Bondy, ty potvory mně za jeden večer sežraly přes dvacet mých ještěrků, " vyhrkl kapitán a zuřivě se vysmrkal.
" Ja, přes dvacet!
To dá rozum, takové nahé ještěrka s těma tlapičkama se jim neubrání.
Člověk by byl brečel, když na to koukal.
To bys musel vidět, chlapče... "
Kapitán se zamyslil.
" Já mám totiž moc rád zvířata, člověče, " řekl konečně a zvedl blankytné oči ke G. H. Bondymu.
" Já nevím, jak vy se na to koukáte, Captain Bondy - "
Pan Bondy pokývl na znamení souhlasu.
" Tož to je dobře, " potěšil se kapitán van Toch.
" Oni jsou moc hodny a moudry, ty tapa-boys;
když jim člověk něco povídá, tak dávají pozor, jako když poslouchá pes svyho pána.
A nejvíc ty jejich dětinsky ručičky - víš, chlapče, já jsem stary chlap a rodinu žádnou nemám...
Ja, stary člověk je tuze sám, " bručel kapitán přemáhaje své pohnutí.
" Hrozně mily jsou ty ještěrkove, co je to platny.
Jen kdyby ty žraloci je tak nežrali!
Když jsem po nich, jako po těch sharks, házel kamínkama, tak oni taky začali házet, ty tapa-boys.
Ty tomu nebudeš věřit, pane Bondy.
Tož pravda, daleko nedohodili, protože mají ručičky tuze krátky.
Ale divny je to, člověče.
Když jste tak šikovny, hoši, povídám, tak zkuste tady tím mym nožem otevřít nějakou tu škeblu.
A položím ten nůž na zem.
Oni se chvílu ostýchali, a pak jeden to zkusí a strká špičku nože mezi ty škvořápky.
To musíš páčit, povídám, páčit, see? takhle tím nožem zakroutit, a je to.
A on to pořád prubuje, chudáček, až to ruplo a ta škebla se otevřela.
Tak vidíš, povídám.
Vždyť ono to není tak těžky.
Když to dovede takové pohan Batak nebo Singhales, tak aby to neuměl tapa-boy, no ne?
- Já těm ještěrkům přece nebudu povídat, pane Bondy, že je to báječné marvel a div, když takovy zvíře tohle dokáže.
Ale teď to možu říct, já byl - já byl - no, dočista thunderstruck. "
" Jako u vidění, " napověděl pan Bondy.
" Ja, richtik.
Jako u vidění.
Tož to mně tak vrtalo hlavou, že jsem tam s tou mou lodí zůstal ležet ještě jeden den.
A večer zas do toho Devil Bay a zas jsem se koukal, jak ty sharks žerou ty my ještěrky.
Tu noc jsem přisahal, chlapce, že to tak nenechám.
Taky jim jsem dal svy čestny slovo, pane Bondy.
Tapa-boys, Captain J. van Toch vám tady pod tema strašnejma hvězdama slibuje, že vám pomože. "
4
OBCHODNÍ PODNIK KAPITÁNA VAN TOCHA
Když kapitán van Toch toto vypravoval, zježily se mu vlasy v týle úchvatem a vzrušením.
" Ja, pane, to teda jsem přisahal.
Od ty doby, chlapče, jsem neměl chvílu pokoje.
V Padang jsem vzal svy prázdniny a poslal jsem tem židům v Amsterdam sto padesát sedum perel, všecko, co mně ty my zvířátka donesly.
Potom jsem našel takovyho jednoho chlapa, on to byl Dajak a shark-killer, co zabíjí ty žraloky nožem ve vodě.
Hrozné zloděj a vrah, ten Dajak.
A s ním po takovy maly tramp-lodi zpátky na Tana Masa, a teď, fella, tu budeš tym svym nožem zabíjet ty žraloky.
Já chcel, aby tam ty sharks vybil, aby dali pokoj mým ještěrkům.
On byl takové vrah a pohan, ten Dajak, že si nic nedělal ani z těch tapa-boys.
Čert nečert, jemu to bylo jedno.
A já jsem zatím dělal na těch lizards svy observations a experiments, - tož počkat, já o tom mám takovou lodní knihu, do ktery jsem to každé den psal. "
Kapitán vytáhl z náprsní kapsy objemný notes, ve kterém počal listovat.
" Tož kteryho dnes máme?
Pravda, dvacátyho pátyho června.
Tak například dvacáty páty červen, to bylo teda loni.
Ja, tady.
Dajak zabil žraloka.
Lizards mají ohromné interest o tu mrchu.
Toby - to byl teda jeden takové menší ještěrka, ale tuze chytré, " vysvětloval kapitán.
" Já jim musel dát všelijaky jmena, víš? abych o nich mohl psát tu knihu.
- Tož Toby strkal prsty do ty díry od toho nože.
Večer nosili suchy větve na můj oheň.
- To nic není, " bručel kapitán.
" Já najdu nějaké jiné den.
Třeba dvacátyho června, ne?
- Lizards stavěli dál ten - ten - jak se řekne jetty? "
" Hráz, ne? "
" Ja, hráz.
Takové dam.
Teda stavěli dál ten nové hráz na severozápadním konci Devil Bay.
- Člověče, " vysvětloval, " to ti bylo báječny dílo.
Hotové breakwater. "
" Vlnolam? "
" Ja.
Oni na ty straně snášeli svy vajíčka a chceli tam mít tichou vodu, víš?
To oni si sami vymysleli, že tam udělají takové ten dam;
ale já tě řeknu, že by žádné úředník nebo inžinýr od Waterstaat v Amsterdam neudělal lepší plán na takové podvodní hráz.
Náramně šikovny dílo, jenomže jim to brala voda.
Oni si vyhrabávají pod vodou aji takovy hluboky díry do břehů, a v těch dírách oni ve dne žijou.
Hrozně chytry zvířata, pane, docela jako beavers. "
" Bobři. "
" Ja, ty veliky myši, co dovedou stavět ty přehrady na řece.
Oni tam měli spoustu těch hrází a hráziček, v tom Devil Bay, takovy krásně rovny dams, že to vypadalo jako nějaky město.
A nakonec chceli postavit ten hráz přes cely ten Devil Bay.
Tož tak.
- Už dovedou odvalovat kameny heverama, " četl dále.
" Albertovi - to byl jeden tapa-boy - to rozmačkalo dva prsty.
- Dvacátyho prvního:
Dajak sežral Alberta!
Ale bylo mu po něm špatně.
Patnáct kapek opia.
Slíbil, že už to neudělá.
Pršelo celé den.
- Třicátyho června:
Lizards stavěli ten hráz.
Toby nechce dělat.
- Pane, ten byl chytré, " vysvětloval kapitán s obdivem.
" Ty chytry nikdy nechcou nic dělat.
On furt něco kutil, ten Toby.
Co je to platny, i mezi ještěrkama jsou tuze velky rozdíly.
- Třetího července:
Sergeant dostal nůž.
- To byl takové veliké, silné ještěrka, ten Sergeant.
A moc šikovné, pane.
- Sedmyho července:
Sergeant zabil tym nožem jeden cuttle-fish - to je taková ryba, co má v sobě ty hnědy sračky, víš? "
" Sépie? "
" Ja, to bude ona.
- Desátyho července:
Sergeant zabil tym nožem jeden veliké jelly-fish - to je taková potvora jako sulc, a pálí jako kopřiva.
Šeredny zvíře to je.
- A teď pozor, pane Bondy.
Třináctyho července.
Já to tu mám podtrženo.
Sergeant zabil tym nožem malyho žraloka.
Váha sedumdesát liber.
- Tak tady to je, pane Bondy, " prohlásil kapitán J. van Toch slavnostně.
" Tady to stojí černy na bílym.
To je ten veliké den, chlapče.
Akorát třináctyho července loni. "
Kapitán zavřel notes.
" Já se za to nestydím, pane Bondy: já jsem tam na břehu toho Devil Bay klek na kolena a brečel od samy čisty radosti.
Teď už jsem věděl, že se ty my tapa-boys nedají.
Ten Sergeant za to dostal krásny novy harpun - harpun máš to nejlepší, chlapče, když budeš lovit žraloky -, a já mu povídám, be a man, Sergeant, a ukaž tem tapa-boys, že se možou bránit.
Člověče, " křikl kapitán, vyskočil a bouchal nadšením do stolu, " víš, že tam za tři dny plaval ohromné chcíplé žralok, full of gashes, jak se to řekne? "
" Plný ran? "
" Ja, samá díra od toho harpunu. "
Kapitán se napil, až to klokotalo.
" Tož tak je to, pane Bondy.
Teď teprve jsem udělal s tema tapa-boys... takové jako kontrakt.
Totiž dal jsem jako svy slovo, že když mně donesou ty perlovy škeble, že já jim za to dám ty harpoons a knives, jako ty nože, aby se mohli bránit, see?
To je poctivé business, pane.
Co je to platny, člověk má byt poctivé i k tem zvířatům.
A taky nějaky dřevo jsem jim dal.
A dva železny wheelbarrows - "
" Trakaře.
Kolečka. "
" Ja.
Takovy kolečka.
Aby mohli vozit ty kameny na ten hráz.
Oni to, chudáci, museli všechno tahat v tech svych tlapičkách, víš?
No, hrůzu věcí dostali.
Já bych je nechcel ošidit, to zase ne.
Počkej, chlapče, něco ti ukážu. "
Kapitán van Toch si nadzvedl jednou rukou břicho a druhou vylovil z kapsy u kalhot plátěný pytlík.
" Tož tady to mám, " řekl a vysypal jeho obsah na stůl.
Bylo to na tisíc perel všech velikostí: drobné jako semenec, větší, veliké jako hrách, několik ve velikosti třešně;
dokonalé perly kapkovité, hrbolaté perly barokní, perly stříbřité, modré, pleťově nažloutlé, naběhlé do černa i růžové.
G. H. Bondy byl jako u vidění;
nemohl si pomoci, musel se v nich přehrabovat, válet je konečky prstů, přikrývat oběma dlaněmi -
" To je krása, " vydechl s úžasem, " kapitáne, to je jako sen! "
" Ja, " děl kapitán nevzrušeně.
" Pěkny je to.
A tech žraloků zabili asi třicet za ten rok, co jsem tam s nima byl.
Mám to tady napsany, " řekl ťukaje na náprsní kapsu.
" Však co tech nožů jsem já jim dal, a pět tech harpoons - Mně přijdou ty nože skoro na dva americky dollars apiece, tož teda za kus.
Moc dobry nože, chlapce, z takovy ty ocele, co nechytá žádné rust. "
" Rez. "
" Ja.
Protože to mají byt podvodní nože, jako do moře.
A ty Batakové taky stáli hrůzu peněz. "
" Jací Batakové? "
" Tož ty domorodci na tom ostrově.
Oni mají takovou víru, že ty tapa-boys jsou jako čerti, a hrozně se jich bojí.
A když viděli, že já s tema jejich čerty mluvím, tak mě chceli dočista zabít.
Po cely noci tloukli do takovych zvonů, aby ty čerty jako zahnali od toho svyho kampongu.
Hrozné rámus dělali, pane.
A pak vždycky ráno na mně chceli, abych jim za to zvonění zaplatil.
Za tu prácu, co s tím měli, víš?
Tož co je to platny, ty Batakove jsou moc veliky zloději.
Ale s tema tapa-boys, sir, s tema ještěrkama by se dal dělat poctivé business.
Tož tak.
Moc dobré kšeft, pane Bondy. "
G. H. Bondy si připadal jako v pohádce.
" Kupovat od nich perly? "
" Ja.
Jenže v Devil Bay už žádny perly nejsou, a na jinych ostrovech nejsou žádny tapa-boys.
To je ta celá věc, mládenče. "
Kapitán J. van Toch vítězně nadul tváře.
" To je právě ten veliké kšeft, co já jsem vymyslel ve svy hlavě.
Chlapče, " řekl bodaje do vzduchu tlustým prstem, " vždyť ono tech ještěrků náramně přibylo od tý doby, co já jsem se jich ujal!
Oni se teď možou bránit, you see?
Eh?
A furt jich bude víc!
No tak, pane Bondy?
Nebyl by to báječné podnik? "
" Já pořád nevidím, " děl G. H. Bondy nejistě, "... jak to vlastně myslíte, kapitáne? "
" Tož vozit ty tapa-boys na jiny perlovy ostrovy, " vyrazilo to konečně z kapitána.
" Já jsem vypozoroval, že ty ještěrkove se nemožou sami dostat přes volny a hluboky moře.
Oni dovedou chvílu plavat a chvílu ťapkat po dně, ale ve veliky hloubce, tam je na ně moc veliké tlak;
oni jsou tuze měkký, víš?
Ale kdybych já měl takovou loď, co by se v ní dal pro ně udělat takové tank, takové nádrž na vodu, tož bych já je mohl rozvážet, kam bych chcel, see?
A oni by tam hledali perle, a já bych za nima jezdil a dovážel jim ty nože a harpoons a jiny takovy věci, co oni potřebujou.
Ty chudáčkove se v tom Devil Bay tak roz - rozprasili, ne? "
" Rozmnožili. "
" Ja, rozmnožili, že už tam nebudou mět co žrát.
Oni žerou, co jsou ty menší rybičky a molluscs a takové ten vodní hmyz;
ale aji brambory oni možou žrat a suchary a takovy obyčejny věci.
Tož to by šlo je krmit v takovych tanks na lodi.
A já bych je na šikovnych místech, kde není moc lidí, pustil zase do vody a udělal tam takovy - takovy farms pro ty my ještěrky.
Tož já bych chcel, aby se mohli uživit, ty zvířátka.
Oni jsou moc mily a chytry, pane Bondy.
Však až je uvidíš, chlapče, tak řekneš Hullo, Captain, to máš užitečny zvířátka.
Ja.
On: teď jsou lidi cely blázni po perlách, pane Bondy.
Tož to je ten veliké business, co jsem já vymyslel. "
G. H. Bondy byl na rozpacích.
" Je mně hrozně líto, kapitáne, " začal váhavě, " ale - já opravdu nevím - "
Blankytné oči kapitána J. van Tocha se zalily slzami.
" Tož to je špatny, chlapče.
Já bych ti tady nechal ty všecky perly jako... jako guaranty na tu loď, ale tu loď já sám koupit nemožu.
Já bych věděl o moc šikovny lodi tuhle v Rotterdam... ona je na Diesel motor - "
" Proč jste ten obchod nenavrhl někomu v Holandsku? "
Kapitán zavrtěl hlavou.
" Ty lidi já znám, chlapče.
S tema já o tom mluvit nemožu.
Tož já bych třeba, " řekl zamyšleně, " vozil s tou lodí aji jiny věci, všechny možny goods, pane, a prodával bych je po tech ostrovech.
Ja, to bych já mohl.
Já tam mám hrozně moc známostí, pane Bondy.
Přitom bych mohl mět v ty my lodi takové tanks na ty my ještěrky - "
" O tom by se dalo spíš uvažovat, " přemítal G. H. Bondy.
" Náhodou totiž...
Nu ano, musíme hledat nové trhy pro náš průmysl.
Náhodou jsem o tom mluvil nedávno s několika lidmi - Já bych chtěl koupit jednu nebo dvě lodi, jednu pro Jižní Ameriku a druhou pro ty východní končiny - "
Kapitán ožil.
" To tě chválím, pane Bondy, sir.
Lodě jsou teď hrozně laciny, možeš jich koupit plné přístav - " Kapitán van Toch se pustil do technického výkladu, kde a zač jsou na prodej jaké vessels a boats a tank-steamers;
G. H. Bondy ho neposlouchal a jen ho pozoroval;
G. H. Bondy se vyznal v lidech.
Ani na okamžik nebral vážně ještěrky kapitána van Tocha;
ale kapitán mu stál za úvahu.
Poctivý, ano.
A zná tam dole poměry.
Blázen, ovšem.
Ale zatraceně sympatický.
V srdci G. H. Bondyho zazněla jakási fantastická struna.
Lodě s perlami a kávou, lodě s kořením a všemi vůněmi Arábie.
G. H. Bondy měl roztržitý pocit, který se u něho obyčejně dostavoval před každým velikým a úspěšným rozhodnutím;
pocit, který by se dal vyjádřit slovy:
Nevím sice proč, ale asi se do toho dám.
Zatím Captain van Toch rýsoval mohutnými prackami ve vzduchu lodi s awning-decks nebo quarter-decks, báječny lodi, chlapče -
" Tak víte co, kapitáne Vantochu, " řekl náhle G. H. Bondy, " přijďte sem za čtrnáct dní.
Budeme o té lodi mluvit znovu. "
Captain van Toch pochopil, jak mnoho takové slovo znamená.
Zrudl radostí a vypravil ze sebe:
" A tož ty ještěrky, - možu je na ty my lodi taky vozit? "
" Ale ano.
Jenom se o nich, prosím vás, nikomu nezmiňujte.
Lidé by si mysleli, že jste se zbláznil - a já taky. "
" A ty perly tu možu nechat? "
" Můžete. "
" Ja, tak to já musím dvě moc pěkny perle vybrat, já bych je měl někomu poslat. "
" Komu? "
" Takovým dvěma redactors, chlapče.
Ja sakra, počkej. "
" Co? "
" Sakra, jak oni se jmenovali. "
Kapitán van Toch mrkal zamyšleně blankytnýma očima.
" Já mám takovou hloupou hlavu, člověče.
Já už nevím, jak se ty dva boys vlastně jmenovali. "
5
KAPITÁN J. VAN TOCH A JEHO CVIČENÍ JEŠTĚŘI
" Ať se propadnu, " řekl člověk v Marseille, " není - li tohle Jensen. "
Švéd Jensen zvedl oči.
" Počkej, " řekl, " a nemluv, pokud tě nenajdu. "
Položil si ruku na čelo.
" Sea-gull, ne.
Empress of India, ne.
Pernambuco, ne.
Už to mám.
Vancouver.
Před pěti roky na Vancouver, Osaka-Line, Frisco.
A jmenuješ se Dingle, ty rošťáku, a jsi Irčan. "
Člověk vycenil žluté zuby a přisedl.
" Right, Jensene.
A piju každou kořalku, která je.
Kde se tu bereš? "
Jensen ukázal hlavou.
" Já teď jezdím Marseille - Saigon.
A ty? "
" Já mám dovolenou, " naparoval se Dingle.
" Tak jedu domů, podívat se, kolik mně přibylo dětí. "
Jensen vážně pokýval.
" To už tě zase vylili, viď?
Ožralství ve službě a podobně.
Kdybys chodil do Ymky jako já, člověče, tak - "
Dingle se potěšeně zacenil.
" Tady je Ymca? "
" Dnes je přece sobota, " bručel Jensen.
" A kde jsi jezdil? "
" Na takovém trampu, " děl Dingle vyhýbavě.
" Všechny možné ostrovy, tam dole. "
" Kapitán? "
" Nějaký van Toch, Holanďan nebo co. "
Švéd Jensen se zamyslil.
" Kapitán van Toch.
S tím jsem už taky před lety jezdil, bratře.
Loď:
Kandong Bandoeng.
Line: od čerta k ďáblu.
Tlustý, pleš, a nadává i malajsky, aby toho bylo víc.
Znám dobře. "
" Byl už tehdy takový blázen? "
Švéd potřásl hlavou.
" Starý Toch je all right, člověče. "
" Vozil už tehdy s sebou ty své ještěry? "
" Ne. "
Jensen maličko váhal.
" Něco jsem o tom slyšel... v Singapuru.
Jeden žvanil tam o tom mlel hubou. "
Irčan se poněkud urazil.
" To není žádné žvanění, Jensene.
To je svatá pravda s těmi ještěry. "
" Ten v Singapuru taky říkal, že to je pravda, " brumlal Švéd.
" A přece dostal po držce, " dodal vítězně.
" Tak si nech povědět, " bránil se Dingle, " co na tom je.
Já to přece musím vědět, kamaráde.
Já jsem ty mrchy viděl na vlastní oči. "
" Já taky, " mumlal Jensen.
" Skoro černí, s ocasem asi metr šedesát a běhají po dvou.
Já vím. "
" Hnusní, " otřásl se Dingle.
" Samá bradavice, člověče.
Panno Maria, já bych na to nesáhl!
Vždyť to musí být jedovaté! "
" Proč, " bručel Švéd.
" Člověče, já jsem už sloužil na lodi, kde bylo plno lidí.
Na over - i lowerdecku samý člověk, samá ženská a takové věci, a tancovali a hráli karty - Já tam byl topičem, víš?
A teď mně řekni, ty troubo, co je jedovatější. "
Dingle si odplivl.
" Kdyby to byli kajmani, člověče, tak neřeknu nic.
Já už jsem taky jednou vezl hady do zvěřince, tamhle z Bandžermasinu, a jak smrděli, pane!
Ale tihle ještěři - Jensene, to jsou tuze divná zvířata.
Copak ve dne, ve dne jsou v těch nádržkách s vodou;
ale v noci to leze ven, ťap - ťap, ťap - ťap...
Celá loď se tím hemžila.
Stálo to na zadních nohou a točilo to po člověku hlavou... "
Irčan se pokřižoval.
" Dělají na člověka ts-ts-ts, jako ty kurvy v Hongkongu.
Bůh mě netrestej, ale já myslím, že to s nimi není v pořádku.
Kdyby nebylo tak zle o místo, tak bych tam nebyl ani hodinu, Jensi.
Ani hodinu. "
" Aha, " děl Jensen.
" Tak proto ty se vracíš k mamince, že? "
" Částečně.
Člověk musel děsně chlastat, aby tam vůbec vydržel, a to víš, na to je kapitán pes.
To ti byl randál, že prý jsem jednu tu potvoru kopnul.
Inu, kopnul, a s jakým gustem, člověče;
až jsem jí hřbet přerazil.
Koukal bys, jak starý vyváděl;
zmodral, zdvihl mě za krk a byl by mě hodil do vody, nebýt tam mate Gregoryho.
Znáš? "
Švéd jenom pokývl.
" Už má dost, pane, povídal mate a nalil mi na hlavu štoudev vody.
A v Kokopo jsem šel na zem. "
Pan Dingle odplivl dlouhým a zploštělým obloukem.
" Starému víc záleželo na těch mrchách než na lidech.
Víš, že je učil mluvit?
Namouduši, zavíral se s nimi a hodiny na ně mluvil.
Já myslím, že je nějak cvičí jako pro cirkus.
Ale nejdivnější je, že je potom pouští do vody.
Zastaví u nějakého pitomého ostrůvku, jezdí člunem u břehu a měří hloubky;
potom se zamkne u těch tanků, otevře hatch v boku lodi a pouští ty mrchy do vody.
Člověče, to ti skáče tím okénkem jedno po druhém jako cvičení tuleni, vždycky deset nebo dvanáct - A v noci pak jede starý Toch na břeh s nějakými bedničkami.
Co v nich má, to nesmí nikdo vědět.
Potom se zase jede dál.
Teda tak je to se starým Tochem, Jensi.
Divné.
Tuze divné. "
Oči pana Dingla ustrnuly.
" Všemohoucí Bože, Jensi, mně z toho bylo úzko!
Já pil, člověče, já pil jako blázen;
a když to v noci ťapalo po celé lodi a panáčkovalo... a dělalo ts-ts-ts, tak jsem si někdy myslel, oho, mládenče, to bude od toho chlastu.
Já to měl už jednou ve Frisku, však víš, Jensene;
ale tehdy jsem viděl samé pavouky.
De-li-rium, říkali doktoři v Sailor-hospital.
Tak já nevím.
Ale pak jsem se ptal Big Binga, viděl - li to v noci taky, a on říkal, prý viděl.
Prý zahlíd na vlastní oči, jak jeden ještěr bere za kliku a jde ke kapitánovi do kabiny.
Tak já nevím;
on Joe taky strašně chlastal.
Myslíš, Jensi, že měl Bing to delirium?
Co myslíš? "
Švéd Jensen jen krčil rameny.
" A ten Němec Peters povídal, že se na Manihiki Islands, když vezl kapitána na břeh, schoval za kameny a koukal, co tam starý Toch dělá s těmi bedničkami.
Člověče, prý si je ti ještěři otevřeli sami, když jim starý dal dláto.
A víš, co v těch bedničkách bylo?
Prý nože, kamaráde.
Takhle dlouhé nože a harpuny a takové věci.
Člověče, já sic Petersovi nevěřím, protože má na nose brejle, ale je to divné.
Co myslíš? "
Jensi Jensenovi naběhly na cele žíly.
" Tak já ti řeknu, " vrčel, " že ten tvůj Němec strká nos do věcí, po kterých mu nic není, rozumíš?
A já ti řeknu, že mu to neradím. "
" Tak mu to napiš, " posmíval se Irčan.
" Nejjistější adresa je do pekla, tam to asi dostane.
A víš, co mně je divné?
Že starý Toch chodí ty své ještěry občas navštěvovat na těch místech, kde je nasadil.
Namouduši, Jensi.
Nechá se v noci vylodit na břehu a vrací se až ráno.
Tak mně řekni, Jensene, za kým by tam chodil.
A řekni mně, co je v těch balíčkách, co posílá do Evropy.
Koukej, takhle veliký balíček, a on to pojistí třebas na tisíc liber. "
" Jak to víš? " zamračil se Švéd ještě temněji.
" Člověk ví, co ví, " děl pan Dingle vyhýbavě.
" A víš, odkud starý Toch ty ještěry vozí?
Z Devil Bay.
Z Čertovy zátoky, Jensi.
Já tam mám jednoho známého, on je to agent a vzdělaný člověk, a ten mně říkal, člověče, to nejsou žádní cvičení ještěři.
Kdepak!
To ať někdo povídá malým dětem, že to jsou jenom zvířata.
Nenech si nic namluvit, chlapče. "
Pan Dingle významně mrkal očima.
" Teda tak je to, Jensene, abys věděl.
Mně budeš povídat, že Captain van Toch je all right. "
" Řekni to ještě jednou, " chroptěl veliký Švéd hrozivě.
" Kdyby starý Toch byl all right, tak by nevozil po světě čerty... a nenasazoval by je všude po ostrovech jako vši do kožicha.
Jensi, za tu dobu, co jsem byl s ním, jich rozvezl pěkných pár tisíc.
Starý Toch prodal svou duši, člověče.
A já vím, co mu za to ti čerti dávají.
Rubíny, perly a takové věci.
To si můžeš myslet, zadarmo by to nedělal. "
Jens Jensen zbrunátněl.
" A co je ti po tom? " zařval a bouchl do stolu.
" Hleď si svých zatracených věcí! "
Malý Dingle leknutím poskočil.
" Prosím tě, " zabrebtal zmateně, " co ty tak najednou...
Já jenom říkám, co jsem viděl.
A jestli chceš, tak se mně to jenom zdálo.
Že to jsi ty, Jensene.
Chceš - li, tak já řeknu, že to je delirium.
Nesmíš se na mne zlobit, Jensene.
Vždyť víš, že už jsem to měl jednou ve Frisku.
Těžký případ, říkali doktoři v Sailor-hospital.
Člověče, mně se namouduši zdálo, že jsem viděl ty ještěry nebo čerty nebo co.
Ale nebyli žádní. "
" Byli, Pate, " řekl pochmurně Švéd.
" Já jsem je viděl. "
" Ne, Jensi, " domlouval Dingle.
" Tos měl jenom delirium.
Starý Toch je all right, ale neměl by rozvážet ty čerty po světě.
Víš co, až já budu doma, tak dám sloužit mši za jeho duši.
Ať se propadnu, Jensene, když to neudělám. "
" V naší konfesi, " hučel Jensen těžkomyslně, " se to nedělá.
A co myslíš, Pate, pomůže to, když se za někoho dá sloužit mše? "
" Člověče, ohromně, " vyhrkl Irčan.
" Já jsem slyšel u nás případy, kdy to pomohlo... no, i v nejtěžších případech.
Vůbec proti čertům a podobně, víš? "
" To já dám taky sloužit katolickou mši, " rozhodl se Jens Jensen.
" Za Captaina van Tocha.
Ale já ji dám sloužit tady v Marseille.
Já myslím, že tady v tom velkém kostele to dají laciněji, jako za tovární cenu. "
" Možná;
ale irská mše je lepší.
U nás jsou, člověče, čertovští flanďáci, kteří dovedou zrovna čarovat.
Docela jako fakíři nebo pohani. "
" Koukej, Pate, " řekl Jensen, " já bych ti dal dvanáct franků na tu mši.
Ale ty jsi neřád, bratře;
ty to prochlastáš. "
" Jensi, takový hřích bych na sebe nevzal.
Ale počkej, abys mně věřil, tak já ti dám na těch dvanáct franků dlužní úpis, nechceš? "
" To by šlo, " mínil pořádkumilovný Švéd.
Pan Dingle si vypůjčil kus papíru a tužku a široce se s tím rozložil po stole.
" Tak co tam mám napsat? "
Jens Jensen se mu díval přes rameno.
" Tak napiš nahoru, že to je jako stvrzenka. "
A pan Dingle pomalu, vyplazuje námahou jazyk a slině tužku, psal:
Stvrzenka
stvrzuju timto žesem ot
Jen Jensena přijal
namši za Duši Captna
Tocha dva 12 franku
Pat Dingle
" Je to tak dobře? " ptal se pan Dingle nejistě.
" A kdo z nás má tu listinu nechat u sebe? "
" Přece ty, ty vole, " řekl Švéd samozřejmě.
" To je proto, aby člověk nezapomněl, že dostal peníze. "
Těch dvanáct franků pan Dingle propil v Havru a mimoto místo do Irska jel do Džibuti;
zkrátka ta mše sloužena nebyla, následkem čehož do přirozeného průběhu věcí nezasáhla žádná vyšší moc.
6
JACHTA NA LAGUNĚ
Mr Abe Loeb mhouřil oči do zapadajícího slunce;
chtěl by nějak vyslovit, jak je to krásné, ale jeho drahoušek Li, alias Miss Lily Valley, vlastním jménem slečna Lilian Nowak, zkrátka zlatovlasá Li, White Lily, ta nohatá Lilian a jak se jí ještě do jejích sedmnácti let říkalo, spala na teplém písku, zachumlána do huňatého koupacího pláště a stočena jako spící pes.
Proto neřekl Abe nic o kráse světa a jenom vzdychl, hýbaje prsty na bosých nohou, neboť měl mezi nimi zrnka písku.
Tamhle na moři leží jachta jménem Gloria Pickford;
tu jachtu dostal Abe od papa Loeba za to, že udělal zkoušky na univerzitě.
Papa Loeb je pašák.
Jesse Loeb, filmový magnát a tak dále.
Abe, pozvi si pár přátel nebo přítelkyň a hleď poznat kus světa, řekl starý pán.
Papa Jesse je ohromný pašák.
Tamhle tedy leží na perleťové hladině Gloria Pickford a tady v teplém písku spí drahoušek Li.
Abe vzdychl štěstím.
Spí jako malé dítě, chudinka.
Mr Abe pocítil nesmírnou touhu ji nějak chránit.
Vlastně bych se s ní měl opravdu oženit, myslí si mladý pan Loeb a cítí přitom v srdci krásný a mučivý tlak, složený z pevného odhodlání a strachu.
Mamma Loeb s tím asi nebude souhlasit a papa Loeb rozhodí rukama:
Ty jsi blázen, Abe.
Prostě rodiče to nemohou pochopit, to je to celé.
A Mr Abe, vzdychaje něhou, přikryl cípem koupacího pláště běloučký kotník drahouška Li.
To je hloupé, myslel si rozpačitě, že mám tak děsně chlupaté nohy!
Bože, jak je tu krásně, jak je tu krásně!
Škoda že Li to nevidí.
Mr Abe se zadíval na pěknou linii jejího boku a v jakési nejasné souvislosti počal myslet na umění.
Drahoušek Li je totiž umělkyně.
Filmová umělkyně.
Ještě sic nehrála, ale pevně si umínila, že bude největší filmovou herečkou všech století;
a co si Li umíní, to také provede.
To je právě to, co matka Loeb nechápe;
umělkyně je prostě - umělkyně, a nemůže být jako jiná děvčata.
A ostatně jiná děvčata nejsou o nic lepší, rozhodl se Mr Abe;
například ta Judy na jachtě, taková bohatá holka - já přece vím, že Fred chodí do její kabiny.
Každou noc, prosím, kdežto já a Li...
Prostě Li není taková.
Já to Baseball Fredovi přeju, řekl si Abe velkodušně, je to kamarád z univerzity;
ale každou noc - to by tak bohaté děvče nemělo dělat.
Míním, děvče z takové rodiny jako Judy.
A Judy ani není umělkyně.
( O čem si ta děvčata někdy šuškají, vzpomněl si Abe;
jak jim přitom svítí oči, a chichtají se - Já s Fredem o takových věcech nikdy nemluvím. )
( Li by neměla pít tolik koktailů, neví potom, co mluví. )
( Jako například dnes odpoledne, to bylo zbytečné - ) ( Já míním, jak se ona a Judy pohádaly, která z nich má hezčí nohy.
To se přece rozumí, že Li.
Já to vím. )
( A Fred nemusel mít ten pitomý nápad, že uděláme soutěž krásy nohou.
To se může dělat někde na Palm Beach, ale v soukromé společnosti ne.
A ta děvčata snad nemusela tak vysoko zvedat sukně.
To už přece nebyly jenom nohy.
Aspoň Li nemusela.
A zrovna před Fredem!
A takové bohaté děvče jako Judy by to taky nemuselo dělat. )
( Já jsem myslím neměl volat kapitána, aby byl soudcem.
To bylo ode mne hloupé.
Jak ten kapitán zrudl a naježil kníry, a prý promiňte, pane, a práskl dveřmi.
Trapné.
Děsně trapné.
Kapitán by neměl být tak hrubý.
Ostatně je to má jachta, ne? )
( Pravda, kapitán nemá s sebou žádného drahouška;
jak k tomu, chudák, přijde, aby se díval na takové věci?
Já míním, když musí být sám. )
( A proč Li plakala, když Fred řekl, že Judy má hezčí nohy?
Potom říkala, že Fred je tak nevychovaný;
prý jí kazí radost z celé cesty...
Chudáček Li! )
( A teď ta děvčata spolu nemluví.
A když jsem chtěl hovořit s Fredem, zavolala ho Judy k sobě jako psa.
Fred je přece můj nejlepší kamarád.
To se rozumí, když je Judiným milencem, musí říci, že ona má pěknější nohy!
Pravda, nemusel to tvrdit tak rozhodně.
To nebylo taktní k chudáčkovi Li;
Li má pravdu, že Fred je samolibý klacek.
Děsný klacek. )
( Vlastně jsem si tu cestu představoval jinak.
Čert mně byl dlužen toho Freda! )
Mr Abe shledal, že už se nedívá opojeně na perleťové moře, nýbrž že se velmi, velmi mračí, prosívaje v ruce písek s mušličkami.
Bylo mu těžko a rozladěně.
Papa Loeb řekl, hleď, abys viděl kus světa.
Viděli jsme už kus světa?
Mr Abe si hleděl vyvzpomenout, co vlastně viděl, ale nedovedl si představit nic, než jak Judy a drahoušek Li ukazují nohy a Fred, ramenatý Fred, klečí před nimi v dřepu.
Abe se zamračil ještě víc.
Jakže se jmenuje tenhle korálový ostrov?
Taraiva, řekl kapitán.
Taraiva nebo Tahuara nebo Taraihatuara-ta-huara.
Což abychom se už vrátili, a já řeknu old Jessemu, dad, byli jsme až na Taraihatuara-ta-huara.
( Kdybych aspoň toho kapitána nebyl volal, mrzel se Mr Abe. )
( Musím s Li promluvit, aby takové věci nedělala.
Bože, jak to přijde, že ji mám tak děsně rád!
Až se probudí, promluvím s ní.
Řeknu jí, že bychom se mohli vzít - ) Mr Abe měl oči plné slz;
bože, je to láska nebo bolest, nebo patří ta nesmírná bolest k tomu, že ji miluju?
Modře nalíčená, lesklá víčka drahouška Li, podobná něžným škebličkám, se zachvěla.
" Abe, " ozvalo se ospale, " víš, nač myslím?
Že by se tady na tom ostrově dal dělat bá-ječ-ný film. "
Mr Abe zasypával své nešťastné chlupaté nohy jemným pískem.
" Výtečná myšlenka, drahoušku.
A jaký film? "
Drahoušek Li otevřel své nesmírné modré oči.
" Třeba tak - Představ si, že já bych na tom ostrově byla robinzonka.
Ženská robinzonka.
Že to je ohromně nová myšlenka? "
" Ano, " řekl Mr Abe nejistě.
" A jak by ses na ten ostrov dostala? "
" Skvěle, " děl sladký hlásek.
" Víš, prostě naše jachta by v bouři ztroskotala, a vy všichni byste utonuli, ty, Judy, kapitán a všichni. "
" A Fred taky?
Fred totiž umí ohromně plavat. "
Hladké čelo se zachmuřilo.
" Tak by Freda musel sežrat žralok.
To by byl báječný detail, " zatleskal drahoušek ručkama.
" Fred má na to šíleně krásné tělo, nemyslíš? "
Mr Abe vzdychnul.
" A jak dál? "
" A mne by v bezvědomí vyvrhla sem na břeh vlna.
Měla bych na sobě to pyžama, to modře proužkované, co se ti tak líbilo předevčírem. "
Mezi něžnými víčky vyplul úzký pohled vhodně znázorňující ženskou svůdnost.
" Vlastně by to měl být barevný film, Abe.
Každý říká, že mně jde modrá barva ohromně k vlasům. "
" A kdo by tě tady našel? " ptal se věcně Mr Abe.
Drahoušek se zamyslil.
" Nikdo.
To bych potom nebyla robinzon, kdyby tu byli lidi, " řekla s překvapující logičností.
" Proto by to byla tak báječná role, Abe, že bych byla pořád sama.
Představ si, Lily Valley v hlavní a vůbec jediné roli! "
" A co bys po celý film dělala? "
Li se opřela o loket.
" To už mám vymyšleno.
Koupala bych se a zpívala bych na skále. "
" V pyžama? "
" Bez, " řekl drahoušek.
" Nemyslíš, že by to byl úžasný úspěch? "
" Přece bys nehrála celý film nahá, " bručel Abe s živým pocitem nesouhlasu.
" Proč ne? " divil se drahoušek nevinně.
" Co by na tom bylo? "
Mr Abe pravil něco nesrozumitelného.
" A potom, " přemýšlela Li, " - počkej, už to mám.
Potom by mě unesla gorila.
Víš, taková hrozně chlupatá, černá gorila. "
Mr Abe se začervenal a snažil se ukrýt své zpropadené nohy ještě víc v písku.
" Tady přece nejsou gorily, " namítal málo přesvědčivě.
" Jsou.
Tady jsou vůbec všechna možná zvířata.
Musíš se na to dívat umělecky, Abe.
K mé pleti by šla gorila ohromně.
Všiml sis, jaké má Judy vlasy na nohou? "
" Ne, " řekl Abe, nešťastný tímto tématem.
" Děsné nohy, " mínil drahoušek a díval se na svá lýtka.
" A když by mě ta gorila nesla v náručí, vystoupil by z pralesa mladý, nádherný divoch a skolil by ji. "
" Jak by byl oblečen? "
" Měl by luk, " rozhodl drahoušek bez váhání.
" A věnec na hlavě.
Ten divoch by mě zajal a dovedl by mě do tábora kanibalů. "
" Tady žádní nejsou, " pokusil se Abe hájit ostrůvek Tahuara.
" Jsou.
Ti lidožrouti by mě chtěli obětovat svým modlám a zpívali by k tomu havajské písně.
Víš, takové, jako ti černoši v restaurantu Paradise.
Ale ten mladý lidojed by se do mne zamiloval, " vydechl drahoušek s očima dokořán úžasem, "... a potom ještě jeden divoch by se do mne zamiloval, třeba náčelník těch kanibalů... a potom jeden běloch - "
" Kde by se tu vzal ten běloch? " ptal se pro jistotu Abe.
" Ten by byl jejich zajatcem.
Třeba by to byl slavný tenorista, který upadl do rukou divochů.
To je proto, aby v tom filmu mohl zpívat. "
" A jak by byl oblečen? "
Drahoušek se díval na palce svých nohou.
" Měl by být... beze všeho, jako ti lidožrouti. "
Mr Abe vrtěl hlavou.
" Drahoušku, to by nešlo.
Všichni slavní tenoři jsou děsně tlustí. "
" To je škoda, " litoval drahoušek.
" Tak by ho mohl hrát Fred a ten tenor by jenom zpíval.
Víš, jak se dělá ta synchronizace ve filmu. "
" Ale Freda přece sežral žralok! "
Drahoušek se rozmrzel.
" Nesmíš být tak hrozně realistický, Abe.
S tebou se vůbec nedá mluvit o umění.
A ten náčelník by mě celou ovinul šňůrami perel - "
" Kde by je vzal? "
" Tady je spousta perel, " tvrdila Li.
" A Fred by s ním ze žárlivosti boxoval na skále nad mořským příbojem.
Fred by byl báječný jako silueta proti nebi, nemyslíš?
Že to je skvělá myšlenka?
Přitom by oba spadli do moře - " Drahoušek se rozjasnil.
" Teď by mohl přijít ten detail se žralokem.
To by měla Judy vztek, kdyby Fred hrál se mnou ve filmu!
A já bych si vzala toho krásného divocha. "
Zlatovlasá Li vyskočila.
" Stáli bychom tady na tom břehu... proti západu slunce... docela nazí... a film by se pomalu zavíral - " Li shodila koupací plášť.
" A já jdu do vody. "
"... sis nevzala koupačky, " upozorňoval Abe zděšeně, ohlížeje se po jachtě, nedívá - li se někdo;
ale drahoušek Li už tančila po písku k laguně.
... vlastně v šatech jí to sluší líp, ozval se náhle v mladém muži hlas brutálně chladný a kriticky.
Abe byl zdrcen svým nedostatkem milostného úžasu, cítil se skoro provinilý;
ale... well, když má Li na sobě šatičky a střevíce, je to... well, jaksi krásnější.
Snad chceš říci decentnější, bránil se Abe proti tomu chladnému hlasu.
Well, i to.
A pěknější.
Proč tak divně cape?
Proč se jí tak třese maso na nohou?
Proč to a ono...
Přestaň, bránil se Abe s hrůzou.
Li je nejkrásnější děvče, které kdy vyrostlo!
Já ji mám děsně rád...
... i když nemá nic na sobě? řekl hlas chladný a kritický.
Abe odvrátil oči a díval se na jachtu v laguně.
Jak je krásná, jak je přesná v každé linii svých boků!
Škoda že tu není Fred.
S Fredem by se dalo mluvit o tom, jak je ta jachta pěkná.
Zatím drahoušek už stál po kolena ve vodě, vzpínal ruce k západu slunce a zpíval.
Tak ať už se u čerta vykoupe, myslel si Abe podrážděně.
Ale bylo to hezké, když tady ležela stočena v klubíčku a zachumlána v plášti, s očima zavřenýma.
Drahoušek Li.
A Abe s dojatým vzdechem políbil rukáv jejího koupacího pláště.
Ano, má ji děsně rád.
Tak rád, že to bolí.
Náhle se ozval z laguny pronikavý skřek.
Abe se vztyčil na koleno, aby líp viděl.
Drahoušek Li piští, mává rukama a brodí se úprkem ke břehu, klopýtá a stříká kolem sebe...
Abe vyskočil a běžel k ní.
" Co je, Li? "
( Koukej, jak divně běží, upozorňoval ho hlas chladný a kritický.
Příliš odhazuje nohy.
Příliš kolem sebe plácá rukama.
Prostě není to hezké.
A ještě k tomu kdáká, ano, kdáká. )
" Co se stalo, Li? " volá Abe a běží na pomoc.
" Abe, Abe, " jektá drahoušek a bums, už na něm visí mokře a studeně.
" Abe, ono tam bylo nějaké zvíře! "
" To nic nebylo, " chlácholí Abe.
" Nejspíš nějaká ryba. "
" Když to mělo takovou hroznou hlavu, " kvílí drahoušek a zarývá se mokrým nosem do Abeových prsou.
Abe ji chce otecky popleskat po rameni, ale ono to na mokrém těle příliš hlasitě plácá.
" No, no, " bručí, " podívej se, už tam nic není. "
Li se ohlédla k laguně.
" To ti bylo děsné, " vydechla, a náhle začala kvičet.
" Tam... tam... vidíš? "
K břehu se pomalu blíží černá hlava, jejíž tlama se otvírá a zavírá.
Drahoušek Li hystericky vyjekl a dal se do zoufalého běhu dál od vody.
Abe byl v rozpacích.
Mám běžet za Li, aby se nebála?
Nebo mám zůstat tady, abych ukázal, že se toho zvířete nebojím?
Rozhodl se ovšem pro to druhé;
pokročil blíž k moři, až stál po kotníky ve vodě, a se zaťatými pěstmi se díval zvířeti do očí.
Černá hlava se přestala blížit, kolébala se divně a řekla:
" Ts-ts-ts. "
Abeovi bylo trochu úzko, ale to se nesmí dát najevo.
" Co je? " řekl ostře směrem k té hlavě.
" Ts-ts-ts, " udělala hlava.
" Abe, Abe, A-be, " vříská drahoušek Li.
" Už jdu, " volá Abe a pomalu ( aby se neřeklo ) kráčí k své dívce.
Ještě se zastaví a obrátí se přísně k moři.
Na břehu, kde moře kreslí v písku svou věčnou a netrvalou krajku, stojí na zadních nohou jakési tmavé zvíře s kulatou hlavou a kroutí tělem.
Abe zůstal stát s tlukoucím srdcem.
" Ts-ts-ts, " dělá zvíře.
" A-be, " úpí drahoušek napolo v mdlobách.
Abe couvá krok za krokem, nespouštěje zvíře z očí;
to se nehýbe, jen za ním otáčí hlavu.
Konečně je Abe u svého drahouška, který leží tváří k zemi a jíkavě vzlyká hrůzou.
" To je... nějaký tuleň, " povídá Abe nejistě.
" Měli bychom se vrátit na loď, Li. "
Ale Li se jenom třese.
" To vůbec není nic nebezpečného, " tvrdí Abe;
chtěl by kleknout k Li, ale musí stát rytířsky mezi ní a zvířetem.
Kdybych nebyl jen v plavkách, myslí si, a měl aspoň kapesní nůž;
nebo kdybych našel nějakou hůl...
Začalo se smrákat.
Zvíře se zase přiblížilo asi na třicet kroků a zůstalo stát.
A za ním pět, šest, osm stejných zvířat se vynořuje z moře a váhavě, kolébavě ťapě k místu, kde Abe střeží drahouška Li.
" Nedívej se, Li, " vydechl Abe, ale bylo to zbytečné, neboť Li by se neohlédla za nic na světě.
Z moře se vynořují další stíny a postupují v širokém polokruhu.
Už jich je asi šedesát, počítá Abe.
Tam to světlé, to je koupací plášť drahouška Li.
Plášť, ve kterém před chvílí spala.
Zatím zvířata už došla k tomu světlému, co leželo široce rozhozeno v písku.
Tu Abe provedl něco samozřejmého a nesmyslného jako ten Schillerův rytíř, když šel do lví klece pro rukavičku své dámy.
Nic platno, jsou samozřejmé a nesmyslné věci, které mužové budou dělat, pokud svět bude světem.
Bez rozmyslu, se vztyčenou hlavou a zaťatými pěstmi šel Mr Abe Loeb mezi ta zvířata pro koupací plášť drahouška Li.
Zvířata maličko ustoupila, ale neutekla.
Abe sebral plášť, přehodil jej přes ruku jako torero a zůstal stát.
" A-be, " bědovalo to za ním zoufale.
Mr Abe pocítil v sobě nesmírnou sílu a statečnost.
" Tak co? " řekl k těm zvířatům a udělal ještě krok blíž.
" Co vlastně chcete? "
" Ts-ts, " zamlaskalo jedno zvíře, a pak jaksi skřehotavě a stařecky vyštěklo:
" Najf! "
" Najf! " ozvalo se štěknutí kus dál.
" Najf! "
" Najf! "
" A-be! "
" Neboj se, Li! " zavolal Abe.
" Li, " štěklo to před ním.
" Li. "
" Li. "
" A-be! "
Abe byl jako ve snu.
" Co je? "
" Najf! "
" A-be, " kvílel drahoušek Li.
" Pojď sem! "
" Hned.
- Vy myslíte knife?
Já nemám žádný nůž.
Nic vám neudělám.
Co ještě chcete? "
" Ts-ts, " mlaskalo zvíře a kolébalo se k němu.
Abe se rozkročil, plášť přes ruku, ale neustoupil.
" Ts-ts, " řekl.
" Co chceš? "
Zdálo se, že mu zvíře podává přední tlapu, ale to se Abeovi nelíbilo.
" Co? " řekl poněkud ostře.
" Najf, " štěklo zvíře a pustilo z tlapy něco bělavého, jako krůpěje.
Ale nebyly to krůpěje, protože se to kutálelo.
" Abe, " zajíkala se Li.
" Nenechávej mě tady! "
Mr Abe už necítil vůbec žádný strach.
" Jdi z cesty, " řekl a mávl po zvířeti koupacím pláštěm.
Zvíře kvapně a neobratně ustoupilo.
Nyní se mohl Abe se ctí vzdálit, ale ať Li vidí, jak je statečný;
shýbl se k tomu bělavému, co zvíře upustilo z tlapy, aby se na to podíval.
Byly to tři tvrdé, hladké, matně lesklé kuličky.
Mr Abe je pozvedl k očím, neboť se šeřilo.
" A-be, " ječel opuštěný drahoušek.
" Abe! "
" Už jdu, " zavolal Mr Abe.
" Li, já mám něco pro tebe!
Li, Li, já ti něco nesu! "
Toče nad hlavou koupacím pláštěm běžel Mr Abe Loeb po břehu jako mladý bůh.
Li seděla schoulena v dřepu a třásla se.
" Abe, " vzlykala a drkotala zuby.
" Jak můžeš... jak můžeš... "
Abe před ní slavnostně poklekl.
" Lily Valley, bohové mořští čili tritóni ti přišli vzdát hold.
Mám ti vyřídit, že od té doby, co se Venuše vynořila z pěn, na ně žádná umělkyně neudělala tak ohromný dojem jako ty.
Na důkaz svého obdivu ti posílají " - Abe vztáhl ruku - " tady ty tři perly.
Koukej. "
" Nežvaň, Abe, " fňukal drahoušek Li.
" Vážně, Li.
Tak se podívej, že to jsou pravé perly! "
" Ukaž, " zakňourala Li a třesoucími se prsty sáhla po těch bělavých kuličkách.
" Abe, " vydechla, " vždyť to jsou perly!
Tos našel v písku? "
" Ale Li, drahoušku, perly přece nejsou v písku! "
" Jsou, " tvrdil drahoušek.
" A rýžují se.
Vidíš, já jsem ti říkala, že tady jsou spousty perel! "
" Perly rostou v takových mušlích pod vodou, " řekl Abe téměř s jistotou.
" Namouduši, Li, to ti přinesli ti tritóni.
Oni tě totiž viděli, jak ses koupala.
Chtěli ti to dát osobně, ale když ses jich tak bála - "
" Když jsou tak oškliví, " vyhrkla Li.
" Abe, to jsou báječné perly!
Já mám děsně ráda perly! "
( Teď je hezká, řekl kritický hlas.
Jak tu klečí s těmi perlami na dlani - nu, pěkná, to se jí musí nechat. )
" Abe, a to mně opravdu přinesli ti... ta zvířata? "
" To nejsou zvířata, drahoušku.
To jsou mořští bohové.
Jmenují se tritóni. "
Drahoušek se nijak nepodivil.
" To je od nich hezké, že?
Oni jsou ohromně milí.
Co myslíš, Abe, mám se jim nějak poděkovat? "
" Už se jich nebojíš? "
Drahoušek se zachvěl.
" Bojím.
Abe, prosím tě, vem mě odtud! "
" Tak podívej se, " řekl Abe.
" Musíme se dostat do našeho člunu.
Pojď a neboj se. "
" Když... když oni nám stojí v cestě, " drkotala Li.
" Abe, nechtěl bys k nim jít sám?
Ale nesmíš mě tu nechat samotnou! "
" Já tě přenesu v náručí, " navrhl Mr Abe hrdinně.
" To by šlo, " vydechl drahoušek.
" Ale vem na sebe plášť, " bručel Abe.
" Hned. "
Slečna Li si rovnala oběma rukama své slavné zlaté vlasy.
" Nejsem děsně rozcuchaná?
Abe, nemáš s sebou růž na rty? "
Abe jí položil na ramena plášť.
" Pojď už raději, Li! "
" Já se bojím, " dýchl drahoušek.
Mr Abe ji zvedl v náručí.
Li si připadala lehká jako obláček.
Hrome, to je těžší, než sis myslel, viď? řekl Abeovi hlas chladný a kritický.
A teď máš obě ruce plné, člověče;
kdyby ta zvířata na nás šla, - co potom?
" Nechtěl bys běžet poklusem? " navrhoval drahoušek.
" Ano, " supěl Mr Abe, stěží motaje nohama.
V tu chvíli se už rychle šeřilo.
Abe se blížil k tomu širokému polokruhu zvířat.
" Honem, Abe, běž, běž, " šeptala Li.
Zvířata začala zvláštním, vlnivým pohybem komíhat a kroužit hoření polovinou těla.
" Tak běž, běž honem, " zaúpěl drahoušek, kopaje hystericky nohama, a do krku Abeova se zaryly nehty stříbřitě lakované.
" Sakra, Li, dej pokoj, " zahučel Abe.
" Najf, " zaštěklo to vedle něho.
" Ts-ts-ts. "
" Najf. "
" Li. "
" Najf. "
" Najf. "
" Najf. "
" Li. "
To už byli z toho polokruhu venku a Abe cítil, že se boří nohama do vlhkého písku.
" Můžeš mě postavit, " zadechl drahoušek právě ve chvíli, kdy Abeovi povolily ruce i nohy.
Abe těžce oddychoval, utíraje si předloktím pot na čele.
" Jdi k člunu, honem, " kázal drahoušek Li.
Polokruh tmavých stínů se nyní obrátil čelem k Li a postupoval blíž.
" Ts-ts-ts. "
" Najf. "
" Najf. "
" Li. "
Ale Li nekřičela.
Li nezačala utíkat.
Li zvedla paže k nebi, a koupací plášť sklouzl s jejích ramen.
Nahá Li kynula oběma rukama komíhavým stínům a posílala jim polibky.
Na jejích třesoucích se rtech se objevilo něco, co by každý musel nazvat okouzlujícím úsměvem.
" Vy jste tak sladcí, " řekl drkotavý hlásek.
A bílé ruce se znovu vztáhly k těm komíhavým stínům.
" Pojď mi pomoci, Li, " bručel Abe trochu hrubě, strkaje člun dál do vody.
Drahoušek Li zvedl svůj koupací plášť.
" Sbohem, vy drahoušci! "
Bylo slyšet, jak ty stíny už čvachtají ve vodě.
" Tak dělej honem, Abe, " sykl drahoušek brodě se ke člunu.
" Už jsou zase tady! "
Mr Abe Loeb se zoufale namáhal dostat člun na vodu.
Tak, a teď ještě do něho vlezla slečna Li a třepetala rukou na pozdrav.
" Jdi na druhou stranu, Abe, není mě vidět. "
" Najf. "
" Ts-ts-ts. "
" A-be! "
" Najf, ts najf. "
" Ts-ts. "
" Najf! "
Konečně se člun zahoupal na vlnách.
Mr Abe se do něho vydrápal a opřel se ze vší síly do vesel.
Jedno veslo uhodilo do nějakého kluzkého těla.
Drahoušek Li si zhluboka oddechl.
" Že jsou hrozně milí?
A že jsem to udělala dokonale? "
Mr Abe vesloval ze všech sil k jachtě.
" Vem si na sebe ten plášť, Li, " řekl poněkud suše.
" Já myslím, že to byl ohromný úspěch, " konstatovala slečna Li.
" A ty perly, Abe!
Co myslíš, jakou mají cenu? "
Mr Abe přestal na okamžik veslovat.
" Já myslím, že ses jim nemusela tak ukazovat, drahoušku. "
Slečna Li se trochu urazila.
" Co na tom bylo?
Je vidět, Abe, že nejsi umělec.
Prosím tě, vesluj, mně je v tom plášti zima! "
7
POKRAČOVÁNÍ JACHTY NA LAGUNĚ
Toho večera nebylo na jachtě Gloria Pickford osobních sporů;
jenom vědecké názory se hlučně rozcházely.
Fred ( loajálně podporovaný Abem ) soudil, že to určitě museli být nějací ještěři, kdežto kapitán hádal na savce.
V moři žádní ještěři nejsou, tvrdil kapitán horkokrevně;
ale mladí páni z univerzity na jeho námitky nedali;
ještěři jsou jaksi větší senzace.
Drahoušek Li se spokojil s tím, že to byli tritóni, že byli prostě rozkošní a vůbec že to byl takový úspěch;
a Li ( v modře proužkovaném pyžama, které se Abeovi tak líbilo ) snila se zářícíma očima o perlách a mořských bozích.
Judy byla ovšem přesvědčena, že to všechno je švanda a humbuk a že si to Li s Abem vymysleli, a mrkala zuřivě na Freda, aby toho už nechal.
Abe si myslel, že by se Li mohla zmínit o tom, jak on, Abe, šel bez bázně mezi ty ještěry pro její koupací plášť;
proto třikrát vypravoval, jak jim Li ohromně čelila, zatímco on, Abe, odstrkoval člun do vody, a právě to začínal lícit počtvrté;
ale Fred a kapitán vůbec neposlouchali, vášnivě se hádajíce o ještěry a savce.
( Jako by na tom tak moc záleželo, co to bylo, myslel si Abe. )
Konečně Judy zívla a řekla, že jde spat;
podívala se významně na Freda, ale Fred si právě vzpomněl, že před potopou světa žili takoví staří legrační ještěři, jak se hrome jmenovali, diplosauři, bigosauři nebo tak nějak, a ti se procházeli po zadních nohách, pane;
Fred to sám viděl na jednom legračním učeném obrázku, pane, v takhle tlusté knize.
Ohromná kniha, pane, tu byste měl znát.
" Abe, " ozval se drahoušek Li.
" Já mám báječnou myšlenku na film. "
" Jakou? "
" Něco úžasně nového.
Víš, naše jachta by se třeba potopila a jenom já bych se zachránila na ten ostrov.
A tam bych žila jako robinzonka. "
" Co byste si tam počala? " namítal kapitán skepticky.
" Koupala bych se a tak, " řekl drahoušek prostě.
" A přitom by se do mne zamilovali ti mořští tritóni... a nosili by mně samé perly.
Víš, docela podle skutečnosti.
Mohl by to být třeba přírodní a vzdělávací film, nemyslíš?
Něco jako Trader Horn. "
" Li má pravdu, " prohlásil najednou Fred.
" Měli bychom ty ještěry zítra večer nafilmovat. "
" Totiž ty savce, " opravil kapitán.
" Totiž mne, " řekl drahoušek, " jak stojím mezi těmi mořskými tritóny. "
" Ale v koupacím plášti, " vyhrkl Abe.
" Já bych si vzala ty bílé koupačky, " řekla Li.
" A musela by mně Greta udělat pořádný účes.
Dnes jsem byla jednoduše hrrrozná. "
" A kdo by to filmoval? "
" Abe.
Aby byl aspoň k něčemu.
A Judy by musela něčím svítit, kdyby už byla tma. "
" A co Fred? "
" Fred by měl luk a věnec na hlavě, a kdyby mě ti tritóni chtěli unést, tak by je skolil, ne? "
" Děkuju uctivě, " zubil se Fred.
" Ale mně bude revolver milejší.
A kapitán myslím by tam měl taky být. "
Kapitán naježil bojovně kníry.
" Neračte se starat.
Já už udělám, čeho bude třeba. "
" A co to bude? "
" Tři lidé z posádky, pane.
A dobře ozbrojení, pane. "
Drahoušek Li rozkošně užasl.
" Myslíte, že to je tak nebezpečné, kapitáne? "
" Nemyslím nic, děťátko, " bručel kapitán.
" Ale mám své rozkazy od Mr Jesse Loeba - aspoň pokud se týče pana Abe. "
Páni se náruživě vrhli do technických detailů podniku;
Abe mrkl na drahouška, už bys měla jít spat, a takové věci.
Li poslušně šla.
" Víš, Abe, " řekla ve své kabině, " já myslím, že to bude úžasný film! "
" Bude, drahoušku, " souhlasil Mr Abe a chtěl ji políbit.
" Dnes ne, Abe, " bránil se drahoušek.
" Musíš přece pochopit, že se musím děsně soustředit. "
Celý den nato se slečna Li intenzívně soustřeďovala;
chudák komorná Greta s tím měla plné ruce práce.
To byly koupele s důležitými solemi a esencemi, mytí vlasů Nurblond šamponem, masáže, pedikúra, manikúra, ondulace a česání, žehlení a zkoušení šatů, přešívání a líčení a patrně ještě mnoho jiných příprav;
i Judy byla stržena tím chvatem a pomáhala drahouškovi Li.
( Jsou těžké chvíle, kdy ženy dovedou být k sobě podivuhodně loajální, jako je například oblékání. )
Zatímco v kabině slečny Li panoval tento horečný ruch, udělali se páni pro sebe, a rozestavujíce po stole popelníčky a sklenky s kořalkou, stanovili strategicky plán, kde bude kdo stát a co bude mít na starosti, kdyby k něčemu došlo;
přitom byl kapitán několikrát těžce uražen v prestižní otázce komanda.
Odpoledne dopravili na břeh laguny filmovací aparát, malý kulomet, koš s příbory a jídlem, pušky, gramofon a jiné válečné potřeby;
to vše bylo výtečně maskováno palmovými listy.
Ještě před západem slunce zaujali svá místa tři ozbrojení mužové z posádky a kapitán ve funkci vrchního velitele.
Potom byl dovezen na břeh ohromný koš s několika drobnými potřebami slečny Lily Valley.
Potom připlul Fred se slečnou Judy.
Potom začalo zapadat slunce v celé tropické nádheře.
Zatím už Mr Abe ťuká podesáté na kabinu slečny Li.
" Drahoušku, už je opravdu nejvyšší čas! "
" Hned, hned, " odpovídá drahouškův hlas, " prosím tě, nedělej mě nervózní!
Musím se přece ustrojit, ne? "
Zatím kapitán obzírá situaci.
Tamhle se na hladině zálivu třpytí rovný, dlouhý pás, který odděluje zvlněné moře od tiché tůně laguny.
Jako by tam byla pod vodou nějaká hráz nebo vlnolam, myslí si kapitán;
snad je to písek nebo korálový útes, ale vypadá to skoro jako umělé dílo.
Divné místo.
Nad pokojnou hladinou laguny se tu a tam vynořují černé hlavy a táhnou se ke břehu.
Kapitán svírá rty a sahá neklidně po revolveru.
Bylo by líp, myslí si, kdyby ty ženské zůstaly na lodi.
Judy se počíná třást a drží se křečovitě Freda.
Jak je silný, myslí si, bože, jak ho mám ráda!
Konečně odráží od jachty poslední člun.
Je v něm slečna Lily Valley v bílém koupacím triku a v průsvitném dressing-gownu, v němž patrně bude vyvržena z moře jako trosečnice;
dále Miss Greta a Mr Abe.
" Proč tak pomalu vesluješ, Abe, " vytýká drahoušek.
Mr Abe vidí ty černé hlavy postupující ke břehu a neříká nic.
" Ts-ts. "
" Ts. "
Mr Abe vytahuje člun na písek a pomáhá drahouškovi Li a slečně Gretě ven.
" Běžte honem k aparátu, " šeptá umělkyně.
" A až ti řeknu ' teď ', začni točit. "
" Vždyť už nebude vidět, " namítá Abe.
" Tak musí Judy svítit.
Greto! "
Zatímco Mr Abe Loeb zaujal své místo u aparátu, klade se umělkyně na písek jako umírající labuť a slečna Greta upravuje záhyby jejího dressing-gownu.
" Ať mně je vidět kus nohy, " šeptá trosečnice.
" Už je to?
Tak pryč!
Abe, teď! "
Abe počal točit klikou.
" Judy, světlo! "
Ale žádné světlo se nerozsvítilo.
Z moře se vynořují komíhavé stíny a blíží se k Li.
Greta si zacpává rukou ústa, aby nekřičela.
" Li, " volá Mr Abe.
" Li, utec! "
" Najf! "
" Ts-ts-ts. "
" Li. "
" Li. "
" A-be! "
Někdo odjišťuje revolver.
" K čertu, nestřílet, " syčí kapitán.
" Li, " volá Abe a přestává točit.
" Judy, světlo! "
Li pomalu, vláčně vstává a zvedá ruce k nebi.
Lehýnký dressing-gown klouže s jejích ramen.
Nyní tam stojí bělostná Lily, vzpínající ruce půvabně nad hlavou, jako činívají trosečníci, když procitají ze mdlob.
Mr Abe počal zuřivě točit klikou.
" Sakra, Judy, tak sviť! "
" Ts-ts-ts! "
" Najf. "
" Najf. "
" A-be! "
Černé stíny se kolébají a krouží kolem bílé Li.
Počkat, počkat, tohle už není hra.
Li už nevzpíná ruce nad hlavou, nýbrž odstrkuje něco od sebe a piští:
" Abe, Abe, ono to na mne sáhlo! "
V tu chvíli se rozžalo oslňující světlo, Abe honem točí klikou, Fred a kapitán běží s revolvery k Li, která sedí na bobku a zajíká se hrůzou.
Zároveň je v prudkém světle vidět desítky a sta těch dlouhých, tmavých stínů, jak úprkem klouzají do moře.
Zároveň dva plavci vrhají síť na jeden prchající stín.
Zároveň Greta omdlévá, padajíc jako pytel.
Zároveň třeskly dva nebo tři výstřely, v moři to rozvířeně šplouná, dva plavci se sítí leží na něčem, co se pod nimi svíjí a zmítá, a světlo v rukou slečny Judy zhaslo.
Kapitán rozsvítil kapesní baterku.
" Děťátko, nestalo se vám nic? "
" Ono mně to sáhlo na nohu, " kvílel drahoušek.
" Frede, to bylo děsné! "
Nyní se dostavil i Mr Abe se svou baterkou.
" Ohromně to šlo, Li, " hlaholil, " ale Judy měla dřív posvítit! "
" Ono to nechtělo svítit, " vyjekla Judy.
" Že to nechtělo svítit, Frede? "
" Ona se Judy bála, " omlouval ji Fred.
" Na mou čest, ona to neudělala naschvál, viď, Judy? "
Judy se urazila;
ale zatím se přiblížili ti dva plavci, vlekouce v síti něco, co sebou házelo jako velká ryba.
" Tak tady to je, kapitáne.
A živé. "
" Potvora, stříkalo to ze sebe nějakou jedovatinu.
Já mám plné ruce puchýřů, pane.
A pálí to jako peklo. "
" Na mne to taky sáhlo, " kňourala slečna Li.
" Posviť, Abe!
Podívej se, nemám tady puchýř? "
" Ne, nemáš tam nic, drahoušku, " ujišťoval Abe;
málem by políbil to místo nad kolenem, jež si drahoušek starostlivě mnul.
" To ti bylo studené, brr, " stěžoval si drahoušek Li.
" Ztratila jste perlu, ma'am, " řekl jeden plavec a podával Li kuličku, kterou zvedl z písku.
" Ježíši, Abe, " vykřikla slečna Li, " oni mně zase přinesli perly!
Děti, pojďte hledat perly!
Tady budou spousty perel, co mně ti chudáčkové donesli!
Že jsou rozkošní, Frede?
Tady je taky perla! "
" A tady! "
Tři baterky obrátily svá světelná kola k zemi.
" Já jsem našel jednu ohromnou! "
" Ta patří mně, " vyhrkl drahoušek Li.
" Frede, " ozvala se mrazivě slečna Judy.
" Hned, " řekl pan Fred lezoucí v písku po kolenou.
" Frede, já se chci vrátit na loď! "
" Někdo tě tam doveze, " poradil Fred zaměstnaně.
" Safra, tohle je ale švanda! "
Tři páni a slečna Li se pohybovali dál v písku jako veliké svatojánské mušky.
" Tady jsou tři perly, " hlásil kapitán.
" Ukažte, ukažte, " kvičela Li nadšeně a běžela po kolenou za kapitánem.
V tu chvíli zazářilo magnéziové světlo a zarachotila klika filmového aparátu.
" Tak, teď jste tam, " prohlásila mstivě Judy.
" To bude ohromný snímek pro noviny.
Americká Společnost Hledá Perly.
Mořští Ještěři Házejí Perlami po Lidech. "
Fred si sedl.
" Hergot, Judy má pravdu.
Děti, to musíme dát do novin! "
Li si sedla.
" Judy je drahoušek.
Judy, vem nás ještě jednou, ale odpředu! "
" To bys mnoho ztratila, miláčku, " mínila Judy.
" Děti, " řekl Mr Abe, " měli bychom raději hledat.
Dělá se příliv. "
Ve tmě na kraji moře se pohnul černý komíhavý stín.
Li zavřískla:
" Tam - tam - "
Tři baterky vrhly kruh světla v tu stranu.
Byla to jenom Greta na kolenou, hledající potmě perly.
Li měla na klíně kapitánovu čepici s jedenadvaceti perlami.
Abe naléval a Judy hrála na gramofon.
Byla nesmírná hvězdná noc za věčného šumění moře.
" Tak jaký tomu dáme titul, " povykoval Fred.
" Dcera průmyslníka z Milwaukee filmuje fosilní plazy. "
" Předpotopní ještěři holdují kráse a mládí, " navrhoval Abe poeticky.
" Jachta Gloria Pickford objevuje neznámé tvory, " radil kapitán.
" Nebo Záhada ostrova Tahuara. "
" To by byl jenom podtitul, " řekl Fred.
" Titul musí říkat něco víc. "
" Třeba:
Baseball Fred bojuje s nestvůrami, " ozvala se Judy.
" Fred byl báječný, když se na ně hnal.
Jen aby to na tom filmu dobře vyšlo! "
Kapitán odkašlal.
" Já jsem totiž vyběhl dřív, slečno Judy;
ale nemluvme o tom.
Já myslím, že by titul měl znít vědecky, pane.
Střízlivě a... zkrátka vědecky.
Před-lu-viální fauna na pacifickém ostrově. "
" Předliduviální, " opravoval Fred.
" Ne, předviduální.
Safra, jak je to.
Antiluviální.
Anteduviální.
Ne, to nejde.
Musíme tomu dát nějaký jednodušší titul, aby to mohl každý vyslovit.
Judy je pašák. "
" Antediluviální, " řekla Judy.
Fred kroutil hlavou.
" Příliš dlouhé, Judy.
Delší než ty potvory i s ocasem.
Titul má být krátký.
Ale Judy je ohromná, co?
Řekněte, kapitáne, že je skvělá? "
" Je, " souhlasil kapitán.
" Znamenité děvče. "
" Správný chlapec, kapitáne, " řekl uznale mladý obr. " Děti, kapitán je pašák.
Ale předluviální fauna je blbost.
To není žádný titul pro noviny.
To spíš Milenci na Ostrově perel nebo tak něco. "
" Tritóni zasypávají perlami bílou Lily, " křičel Abe.
" Hold říše Poseidónovy!
Nová Afrodité! "
" Blbost, " protestoval Fred pobouřeně.
" Žádní tritóni nikdy nebyli.
To je vědecky dokázáno, chlapče.
A nebyla žádná Afrodité, viď, že nebyla, Judy?
Srážka lidí s praještěry!
Statečný kapitán útočí na předpotopní netvory!
Člověče, to musí mít břink, ten titul! "
" Zvláštní vydání, " provolával Abe.
" Filmová umělkyně přepadena mořskými nestvůrami!
Sex-appeal moderní ženy vítězí nad pravěkými ještěry!
Fosilní plazi dávají přednost blondýnkám! "
" Abe, " ozval se drahoušek Li.
" Já ti mám myšlenku - "
" Jakou? "
" Na film.
To by byla báječná věc, Abe.
Představ si, že bych se koupala na břehu moře - "
" Tohle triko ti děsně sluší, Li, " vyhrkl Abe honem.
" Že?
A ti tritóni by se do mne zamilovali a unesli by mě na dno moře.
A já bych byla jejich královna. "
" Na dně mořském? "
" Ano, pod vodou.
V jejich tajemné říši, víš?
Oni tam přece mají města a všechno. "
" Drahoušku, vždyť by ses tam musela utopit! "
" Neboj se, já umím plavat, " řekl drahoušek Li bezstarostně.
" Jenom jednou denně bych vyplula na břeh nadýchat se vzduchu. "
Li předvedla dechové cvičení spojené s dmutím ňader a plavnými pohyby paží.
" Asi tak, víš?
A na břehu by se do mne zamiloval... třeba mladý rybář.
A já do něho.
Děsně, " vzdychl drahoušek.
" Víš, on by byl takový krásný a silný.
A ti tritóni by ho chtěli utopit, ale já bych ho zachránila a šla bych s ním do jeho chatrče.
A ti tritóni by nás tam obléhali - no, a pak byste nás třeba přišli zachránit vy. "
" Li, " řekl Fred vážně, " to je tak pitomé, že by se to namouduši mohlo natočit.
Budu se divit, když z toho starý Jesse neudělá velkofilm. "
Fred měl pravdu;
byl z toho svým časem velkofilm produkce Jesse Loeb Pictures se slečnou Lily Valley v hlavní úloze;
dále v něm bylo zaměstnáno šest set nereidek, jeden Neptun a dvanáct tisíc statistů převlečených za různé předpotopní ještěry.
Ale než k tomu došlo, uteklo mnoho vody a stalo se mnoho událostí, zejména:
1.
Zajaté zvíře, chované ve vaně v koupelně drahouška Li, se těšilo po dva dny živému zájmu celé společnosti;
třetího dne se přestalo hýbat a slečna Li tvrdila, že se chudáčkovi stýská;
čtvrtého dne počalo páchnout a muselo být vyhozeno v pokročilém stavu rozkladu.
2.
Ze snímků natočených u laguny byly k potřebě jenom dva.
Na jednom drahoušek Li přisedá hrůzou do dřepu, máchaje zoufale rukama proti vztyčeným zvířatům.
Všichni tvrdili, že je to báječný snímek.
Na druhém bylo vidět tři muže a jednu dívku, klečící a sehnuté nosem až k zemi;
všichni byli odzadu a vypadali, jako by se něčemu klaněli.
Tento snímek byl potlačen.
3.
Co se týče navržených titulů pro noviny, bylo užito téměř všech ( ba i té antediluviální fauny ) ve stech a stech amerických a vůbec světových žurnálech, týdenících a magazínech;
k tomu bylo připojeno vylíčení celé události s mnoha podrobnostmi a snímky, jako byla fotografie drahouška Li mezi ještěry, fotografie samotného ještěra ve vaně, fotografie samotné Li v koupacích šatech, fotografie slečny Judy, Mr Abe Loeba, Baseball Freda, kapitána jachty, samotné jachty Gloria Pickford, samotného ostrova Taraiva a samotných perel, rozložených na černém sametu.
Tím byla kariéra drahouška Li zajištěna;
dokonce odmítla vystupovat ve varieté a prohlásila zpravodajům novin, že se hodlá věnovat jenom Umění.
4.
Vyskytli se ovšem lidé, kteří pod záminkou odborného vzdělání tvrdili, že - pokud lze soudit podle snímků - nejde o žádné pravěké ještěry, nýbrž o nějaký druh mloků.
Ještě odbornější lidé pak tvrdili, že tento druh mloků není vědecky znám, a proto vůbec neexistuje.
Byla o tom v tisku dlouhá debata, kterou ukončil profesor J. W. Hopkins ( Yale Un. ) prohlášením, že prozkoumal předložené snímky a že je považuje za podvrh ( hoax ) nebo trikfilm;
že zobrazená zvířata připomínají poněkud velemloka krytožábrého ( Cryptobranchus japonicus, Sieboldia maxima, Tritomegas Sieboldii nebo Megalobatrachus Sieboldii ), ale nepřesně, neuměle a přímo diletantsky napodobeného.
Tím byla věc na delší dobu vědecky vyřízena.
5.
Konečně v přiměřené době se Mr Abe Loeb oženil se slečnou Judy.
Jeho nejlepší přítel Baseball Fred byl mu svědkem na svatbě konané s velikou slávou za účasti mnoha vynikajících osobností z kruhů politických, uměleckých a jiných.
8
ANDRIAS SCHEUCHZERI
Bez konce je lidská všetečnost.
Lidem nestačilo, že profesor J. W. Hopkins ( Yale Un. ), největší té doby autorita v oboru reptilií, prohlásil ony záhadné tvory za nevědecký humbuk a pouhou fantazii;
v odborném tisku i v novinách se počaly množit zprávy o výskytu dosud neznámých zvířat, podobných obrovským mlokům, na nejrůznějších místech Tichého oceánu.
Poměrně spolehlivé údaje uváděly naleziště na ostrovech Šalomounských, na ostrově Schoutenově, na Kapingamarangi, Butaritari a Tapeteuea, dále na celé skupině ostrůvků:
Nukufetau, Fanufuti, Nukonono a Fukaofu, potom až na Hiau, Uahuka, Uapu a Pukapuka.
Byly citovány pověsti o čertech kapitána van Tocha ( hlavně v oblasti melanéské ) a o tritónech slečny Lily ( spíše v Polynésii );
i usoudily noviny, že jde asi o různé druhy podmořských a předpotopních oblud, zvláště proto, že nastala letní sezóna a nebylo o čem psát.
Podmořské obludy mívají u čtenářů značný úspěch.
Zejména v USA přišli tritóni do módy;
v New Yorku se hrála třistakrát výpravná revue Poseidón s třemi sty nejkrásnějšími tritónkami, nereidkami a sirénami;
v Miami i na plážích kalifornských se mládež koupala v kostýmech tritónů a nereidek ( tj. tři šňůry perel a nic víc ), kdežto ve středních a středozápadních státech neobyčejně zmohutnělo Hnutí pro Potírání Nemravnosti ( HPN );
přitom došlo k veřejným projevům a několik černochů bylo dílem pověšeno, dílem upáleno.
Konečně vyšel v The National Geographic Magazine bulletin Vědecké Výpravy Kolumbijské univerzity ( pořádané nákladem J. S. Tinckera, takřečeného Krále Konzerv );
tu zprávu podepsali P. L. Smith, W. Kleinschmidt, Charles Kovar, Louis Forgeron a D. Herrero, tedy kapacity světové pověsti zejména v oboru rybích parazitů, červů kroužkovaných, rostlinné biologie, nálevníků a mšic.
Z obsáhlé zprávy vyjímáme:
... Na ostrově Rakahanga se výprava poprvé setkala s otisky zadních noh dosud neznámého obrovského mloka.
Otisky jsou pětiprsté, délka prstů 3 až 4 cm.
Podle počtu šlépějí se musí pobřeží ostrova Rakahanga těmito mloky přímo hemžit.
Protože tu nebylo otisků předních noh ( až na jeden čtyřprstý otisk, patrně mláděte ), usoudila výprava, že tito mloci se patrně pohybují po zadních končetinách.
Podotýkáme, že na ostrůvku Rakahanga není řeka ani močál;
tito mloci žijí tedy v moři a jsou asi jedinými zástupci svého řádu, kteří obývají prostředí pelagické.
Je ovšem známo, že mexický axolotl ( Amblystoma mexicanum ) se zdržuje ve slaných jezerech;
ale o mlocích pelagických ( v moři žijících ) nenalézáme zmínky ani v klasickém díle W. Korngolda Obojživelníci ocasatí ( Urodela ), Berlín 1913.
... Čekali jsme až do odpoledne, abychom ulovili nebo aspoň spatřili živý exemplář, ale marně.
S lítostí jsme opouštěli půvabný ostrůvek Rakahanga, kde se D. Herrerovi podařilo nalézt krásný nový druh ploštice...
Daleko větší štěstí nám přálo na ostrově Tongarewa.
Čekali jsme na pobřeží s puškami v rukou.
Po západu slunce se vynořily z vody hlavy mloků, poměrně veliké a mírně zploštělé.
Po chvíli vlezli mloci na písek, kráčejíce kolébavě, ale dosti mrštně po zadních nohách.
Vsedě byli vysocí něco přes metr.
Rozsadili se v širokém kruhu a počali zvláštním pohybem kroužit hoření polovinou těla;
vypadalo to, jako by tančili.
W. Kleinschmidt povstal, aby lépe viděl.
Tu mloci k němu obrátili hlavy a na krátký okamžik úplně strnuli;
potom se k němu počali se značnou rychlostí blížit, vydávajíce sykavé a štěkavé zvuky.
Když byli od něho asi na sedm kroků, střelili jsme do nich z pušek.
Dali se velmi rychle na útěk a vrhli se do moře;
toho večera se už neukázali.
Na břehu zůstali jenom dva mloci mrtví a jeden s přeraženou páteří. který vydával zvláštní zvuk, jako " ogod, ogod, ogod ".
Později skonal, když W. Kleinschmidt otevřel nožem jeho dutinu plicní...
( Následují anatomické podrobnosti, kterým bychom my laikové stejně nerozuměli;
i odkazujeme odborné čtenáře na citovaný bulletin. )
Jde tedy, jak z uvedených znaků zřejmo, o typického člena řádu obojživelníků ocasatých ( Urodela ), k nimž, jak je každému známo, náleží čeleď mloků pravých ( Salamandrida ), zahrnující rod čolků ( Tritones ) a mloků ( Salamandrae ), a čeleď mloků pulcovitých ( Ichthyoidea ), zahrnující mloky krytožábré ( Cryptobranchiata ) a žabernaté ( Phanerobranchiata ).
Mlok zjištěný na ostrově Tongarewa zdá se být nejblíže příbuzný mlokům pulcovitým krytožábrým;
v mnohém směru, mimo jiné svou velikostí, připomíná japonského velemloka obrovského ( Megalobatrachus Sieboldii ) nebo amerického hellbendra, zvaného " bahenní čert ", ale liší se od nich dobře vyvinutými čidly a delšími, silnějšími končetinami, které mu dovolují pohybovat se dosti obratně ve vodě i na souši.
( Následují další podrobnosti srovnávací anatomie. )
Když jsme vypreparovali kostry zabitých zvířat, došli jsme nejzajímavějšího poznatku: že totiž kostra těchto mloků se shoduje téměř dokonale s fosilním otiskem mločí kostry, jejž nalezl na kamenné desce z öhningenských lomů dr. Johannes Jakob Scheuchzer a vyobrazil ve spise " Homo diluvii testis ", vydaném roku 1726.
Méně znalým čtenářům budiž připomenuto, že řečený dr. Scheuchzer považoval tuto fosilii za pozůstatky předpotopního člověka.
" Přiložený tuto obraz, " píše, " jejž předkládám učenému světu v pěkném dřevorytu, jest zajisté beze vší pochyby obrazem člověka, jenž byl svědkem potopy světa;
není tu linií, z nichž by si bujná obraznost musela teprve sestrojiti něco, co by bylo podobno člověku, nýbrž všude úplná shoda s jednotlivými díly kostry lidské a dokonalá souměrnost.
Člověk zkamenělý zobrazen tu zpředu;
ejhle pomník vyhynulého lidstva, starší všech náhrobků římských, řeckých, ba i egyptských a všech východních vůbec. "
Později Cuvier rozpoznal v öhningenském otisku kostru zkamenělého mloka, který byl nazván Cryptobranchus primaevus nebo Andrias Scheuchzeri Tschudi a považován za species dávno vymřelou.
Osteologickým srovnáním se nám podařilo identifikovat naše mloky s domněle vyhynulým pramlokem Andriasem.
Tajemný praještěr, jak se mu říkalo v novinách, není nic jiného než fosilní krytožábrý mlok Andrias Scheuchzeri;
nebo je - li třeba nového jména, Cryptobranchus Tinckeri erectus čili velemlok polynéský.
...
Záhadou zůstává, proč tento zajímavý velemlok unikl až dotud vědecké pozornosti, ačkoliv se aspoň na ostrovech Rakahanga a Tongarewa v souostroví Manihiki vyskytuje hromadně.
Ani Randolph a Montgomery ve svém spise " Dva roky na ostrovech Manihiki " ( 1885 ) se o něm nezmiňují.
Místní obyvatelé tvrdí, že se toto zvíře - které ostatně považují za jedovaté - začalo ukazovat teprve před šesti nebo osmi léty.
Vypravují, že " mořští čerti " dovedou mluvit (! ) a staví si v zálivech, kde žijí, celé soustavy valů a hrází na způsob podmořských měst;
prý v jejich zálivech je po celý rok voda tichá jako v rybníce;
prý si vyhrabávají pod vodou mnoho metrů dlouhé nory a chodby, ve kterých se zdržují během dne;
prý v noci kradou na polích sladké brambory a yamy a odnášejí lidem motyky a jiné nářadí.
Vůbec lidé je mají neradi, a dokonce se jich obávají;
v mnoha případech se odstěhovali raději na jiná místa.
Zřejmě tu jde o pouhé primitivní pověsti a pověry, zdůvodněné leda odpuzujícím vzhledem a vzpřímenou, poněkud lidskou chůzí neškodných velikých mloků.
... Se značnou opatrností je nutno přijímat také zprávy cestovatelů, podle nichž se tito mloci objevují také na jiných ostrovech než na Manihiki.
Zato lze bez nejmenší Pochybnosti určit recentní vtisk zadní nohy, nalezený na břehu ostrova Tongatabu, jejž publikoval Capt.
Croisset v La Nature, jako šlépěj Andriase Scheuchzeri.
Tento nález je zvláště důležitý tím, že spojuje výskyt na Manihiki Islands s oblastí australsko-novozélandskou, kde se uchovalo tolik zbytků vývoje prastaré fauny;
připomeňme si zejména " předpotopního " ještěra haterii čili tuataru, dodnes žijící na ostrově Stephenově.
Na těchto osamělých, většinou málo osídlených a civilizací téměř nedotčených ostrůvkách se mohly ojediněle uchovat zbytky živočišných typů jinde již vymřelých.
K fosilnímu ještěru haterii přibývá nyní dík panu J. S. Tinckerovi předpotopní mlok.
Dobrý dr. Johannes Jakob Scheuchzer by se nyní dožil vzkříšení svého öhningenského Adama...
Tento učeny bulletin by zajisté stačil, aby vědecky plně osvětlil otázku záhadných mořských netvorů, o které už bylo tolik řečí.
Naneštěstí současně s ním vyšla zpráva holandského badatele van Hogenhoucka, který zařadil tyto krytožábré velemloky do čeledi mloků pravých neboli tritónů pode jménem Megatriton moluccanus a určil jejich rozšíření na holandsko-sundských ostrovech Džilolo, Morotai a Ceram;
dále zpráva francouzského učence dr. Mignarda, který je určil jako typické salamandry, vykázal jim původní sídla na francouzských ostrovech Takaroa, Rangiroa a Raroia a nazval je zcela prostě Cryptobranchus salamandroides;
dále zpráva H. W. Spence, který v nich rozpoznal novou čeleď Pelagidae, domorodou na ostrovech Gilbertových a schopnou nabýt odborné jsoucnosti pod druhovým jménem Pelagotriton Spencei.
Mr Spenceovi se podařilo dopravit jeden živý exemplář až do londýnského zoo;
zde se stal předmětem dalšího bádání, z něhož vyšel pod názvy Pelagobatrachus Hookeri, Salamandrops maritimus, Abranchus giganteus, Amphiuma gigas a mnohými jinými.
Někteří učenci tvrdili, že Pelagotriton Spencei je totožný s Cryptobranchus Tinckeri a že Mignardův salamandr není nic jiného než Andrias Scheuchzeri;
bylo z toho mnoho sporů o prioritu a o jiné čistě vědecké otázky.
Tím se stalo, že nakonec přírodověda každého národa měla své vlastní velemloky a vědecky co nejzuřivěji potírala velemloky národů jiných.
Proto také až do konce nebylo po vědecké stránce zjednáno v té celé veliké záležitosti s mloky dostatečně jasno.
9
ANDREW SCHEUCHZER
I stalo se jednoho čtvrtku, kdy londýnské zoo bylo obecenstvu uzavřeno, že pan Thomas Greggs, hlídač v pavilónu ještěrů, čistil nádrže a terária svých svěřenců.
Byl sám a sám v oddílu mloků, kde byl vystaven velemlok japonský, americký hellbendr, Andrias Scheuchzeri a množství drobných čolků, mločíků, axolotlů, ouhoříků, surýnů a macarátů, žebrovníků i žábronošů.
Pan Greggs se oháněl hadrem a koštětem, pískaje si Annie Laurie;
a najednou někdo za ním skřehotavě povídá:
" Koukej, mami. "
Pan Thomas Greggs se ohlédl, ale nikdo tam nebyl;
jen hellbendr mlaskal ve svém bahně a ten velký černý mlok, ten Andrias, se opíral předními tlapkami o kraj nádrže a kroutil trupem.
Něco se mi zdálo, mínil pan Greggs a metl dál podlahu, až to svištělo.
" Koukej, mlok, " ozvalo se za ním.
Pan Greggs se rychle otočil;
ten černý mlok, ten Andrias, se na něho díval, mrkaje spodními víčky.
" Brr, ten je ošklivý, " řekl najednou mlok.
" Pojď odtud, miláčku. "
Pan Greggs otevřel úžasem ústa.
" Co? "
" Nekouše? " skřehotal mlok.
" Ty... ty umíš mluvit? " koktal pan Greggs, nevěře svým smyslům.
" Já se ho bojím, " vyrazil ze sebe mlok.
" Mami, co žere? "
" Řekni dobrý den, " řekl užaslý pan Greggs.
Mlok zakroutil tělem.
" Dobrý den, " skřehotal.
" Dobrý den.
Dobrý den.
Smím mu dát koláč? "
Pan Greggs sáhl zmateně do kapsy a vytáhl kousek housky.
" Na, tumáš. "
Mlok vzal housku do tlapky a počal ji okusovat.
" Koukej, mlok, " chrochtal spokojeně.
" Tati, proč je tak černý? "
Náhle se ponořil do vody a vystrčil jen hlavu.
" Proč je ve vodě?
Proč?
Hu, ten je škaredý! "
Pan Thomas Greggs se škrábal překvapením v týle.
Aha, to on opakuje, co tady slyší od lidí.
" Řekni Greggs, " zkusil to.
" Řekni Greggs, " opakoval mlok.
" Pan Thomas Greggs. "
" Pan Thomas Greggs. "
" Dobrý den, pane. "
" Dobrý den, pane.
Dobrý den.
Dobrý den, pane. "
Zdálo se, že se mlok nemůže řeči nabažit;
ale Greggs už nevěděl, co by mu povídal;
pan Thomas Greggs nebyl muž příliš výmluvný.
" Tak teď drž hubu, " řekl, " a až budu hotov, budu tě učit mluvit. "
" Tak teď drž hubu, " broukal mlok.
" Dobrý den, pane.
Koukej, mlok.
Budu tě učit mluvit. "
Jenže ředitelství zoo nevidělo rádo, když hlídači učili svá zvířata nějakým kouskům;
něco jiného je slon, ale ostatní zvířata tu jsou pro poučení, a ne aby provozovala něco jako cirkus.
Proto pan Greggs trávil svůj čas v oddělení mloků víceméně potají, když tam už nikdo nebyl.
Jelikož byl vdovec, nedivil se nikdo jeho samotaření v pavilónu ještěrů.
Každý člověk má své zvláštní záliby.
Ostatně do oddělení mloků chodilo málo lidí;
to spíš krokodýl se těšil obecné popularitě, ale Andrias Scheuchzeri trávil své dny v poměrné samotě.
Jednou, když se už šeřilo a pavilóny se zavíraly, procházel ředitel zoo sir Charles Wiggam některými odděleními, aby se přesvědčil, je - li všechno v pořádku.
Když šel oddílem mloků, zašplounalo to v jedné nádrži a někdo skřehotavě řekl:
" Dobrý večer, pane. "
" Dobrý večer, " odpověděl ředitel překvapeně.
" Kdo je tam? "
" Promiňte, pane, " řekl skřehotavý hlas.
" To není pan Greggs. "
" Kdo je tam? " opakoval ředitel.
" Andy.
Andrew Scheuchzer. "
Sir Charles šel blíž k nádrži.
Seděl tam jenom vztyčený a nehybný mlok.
" Kdo tady mluvil? "
" Andy, pane, " řekl mlok.
" Kdo jste vy? "
" Wiggam, " vyhrkl sir Charles užasle.
" Těší mě, " děl Andrias zdvořile.
" Jak se máte? "
" U čerta, " zařval sir Charles, " Greggsi!
He, Greggsi! "
Mlok sebou mýkl a schoval se střelhbitě ve vodě.
Do dveří vrazil Mr Thomas Greggs, udýchaný a znepokojený.
" Prosím, pane? "
" Greggsi, co to znamená? " spustil sir Charles.
" Stalo se něco, pane? " koktal pan Greggs nejistě.
" Tady to zvíře mluví! "
" Promiňte, pane, " děl pan Greggs zdrceně.
" To nemáte dělat, Andy.
Říkal jsem vám tisíckrát, že nemáte obtěžovat lidi svým povídáním.
- Prosím za prominutí, pane, víckrát se to nestane. "
" To vy jste naučil toho mloka mluvit? "
" Ale on začal, pane, " hájil se Greggs.
" Doufám, že se to nebude opakovat, Greggsi, " řekl přísně sir Charles.
" Dám na vás pozor. "
Po nějaké době seděl sir Charles s profesorem Petrovem a hovořili o takzvané zvířecí inteligenci, o podmíněných reflexech a o tom, jak populární názory přeceňují rozumovou činnost zvířat.
Profesor Petrov vyslovil své pochybnosti o elberfeldských koních, kteří prý dovedli nejen počítat, ale i umocňovat a odmocňovat;
vždyť ani normální, vzdělaný člověk neumí odmocňovat, řekl veliký učenec.
Sir Charles si vzpomněl na Greggsova mluvícího mloka.
" Já tady mám mloka, " začal váhavě, " je to ten známý Andrias Scheuchzeri;
a ten se naučil mluvit jako papoušek. "
" Vyloučeno, " řekl učenec.
" Mloci přece mají přirostlý jazyk. "
" Tak se pojďte podívat, " řekl sir Charles.
" Dnes je den čištění, tak tam nebude plno lidí. "
A šli.
U vchodu k mlokům se sir Charles zastavil.
Zvnitřku bylo slyšet škrabot koštěte a jednotvárný hlas, který cosi slabikoval.
" Počkejte, " zašeptal sir Charles.
" Jsou na Martu lidé? " slabikoval jednotvárný hlas.
" Mám to číst? "
" Něco jiného, Andy, " odpovídal druhý hlas.
" Zvítězí v letošním derby Pelham-Beauty nebo Gobernador? "
" Pelham-Beauty, " děl druhý hlas.
" Ale čtěte. "
Sir Charles otevřel potichu dveře.
Pan Thomas Greggs zametal koštětem podlahu;
a v rybníčku s mořskou vodou seděl Andrias Scheuchzeri a pomalu, skřehotavě slabikoval z večerních novin, které držel v předních tlapkách.
" Greggsi, " zavolal sir Charles.
Mlok sebou hodil a zmizel pod vodou.
Mr Greggs upustil leknutím koště.
" Ano, pane? "
" Co to znamená? "
" Prosím za prominutí, pane, " koktal nešťastný Greggs.
" Andy mně předčítá, zatímco já metu.
A když zametá on, čtu zase já jemu. "
" Kdo ho tomu naučil? "
" To on sám odkouká, pane.
Já... já mu dávám své noviny, aby tolik nemluvil.
On chtěl pořád mluvit, pane.
Myslel jsem tedy, aby se aspoň naučil mluvit vzdělaně - "
" Andy, " zavolal sir Wiggam.
Z vody se vynořila černá hlava.
" Ano, pane, " zaskřehotala.
" Přišel se na tebe podívat profesor Petrov. "
" Těší mě, pane.
Já jsem Andy Scheuchzer. "
" Jak to víš, že se jmenuješ Andrias Scheuchzeri? "
" Mám to tady napsáno, pane.
Andreas Scheuchzer.
Gilbert Islands. "
" A čteš noviny často? "
" Ano, pane.
Každý den, pane. "
" A co tě tam nejvíc zajímá? "
" Soudní síň, koňské dostihy, kopaná - "
" Viděls někdy kopanou? "
" Ne, pane. "
" Nebo koně? "
" Neviděl, pane. "
" Tak proč to čteš? "
" Protože je to v novinách, pane. "
" Politika tě nezajímá? "
" Ne, pane.
Bude válka? "
" To nikdo neví, Andy. "
" Německo buduje nový typ ponorek, " řekl Andy starostlivě.
" Paprsky smrti mohou obrátit celé pevniny v poušť. "
" Tos četl v novinách, ne? " ptal se sir Charles.
" Ano, pane.
Zvítězí v letošním derby Pelham-Beauty nebo Gobernador? "
" Co myslíš ty, Andy? "
" Gobernador, pane;
ale pan Greggs myslí, že Pelham-Beauty. "
Andy pokýval hlavou.
" Kupujte anglické zboží, pane.
Nejlepčí jsou Sniderovy šle.
Máte už nový šesticylindr Tancred Junior?
Rychlý, laciný, elegantní. "
" Děkuju, Andy.
To stačí. "
" Která filmová umělkyně se vám nejvíc líbí? "
Profesor Petrov naježil vlasy i vousy.
" Promiňte, sir Charles, " bručel, " ale já už musím jít. "
" Dobrá, půjdeme.
Andy, měl bys něco proti tomu, kdybych k tobě poslal několik učených pánů?
Myslím, že by si s tebou rádi promluvili. "
" Bude mě těšit, pane, " skřehotal mlok.
" Na shledanou, sir Charles.
Na shledanou, profesore. "
Profesor Petrov běžel, podrážděně frkaje a brumlaje.
" Odpusťte, sir Charles, " řekl konečně, " ale nemohl byste mně ukázat nějaké zvíře, které nečte noviny? "
Ti učení páni, to byli sir Bertram, D. M., profesor Ebbigham, sir Oliver Dodge, Julian Foxley a jiní.
Citujeme část protokolu jejich pokusu s Andriasem Scheuchzeri.
Jak se jmenujete?
Odp.:
Andrew Scheuchzer.
Jak jste stár?
Odp.:
To nevím.
Chcete vypadat mladě?
Noste šněrovačku Libella.
Kolikátého dnes je?
Odp.:
Pondělí.
Pěkné počasí, pane.
Tuto sobotu poběží v Epsomu Gibraltar.
Kolik je třikrát pět?
Odp.:
Proč?
Umíte počítat?
Odp.:
Ano, pane.
Kolik je sedmnáctkrát dvacet devět?
Nechte nás, abychom se ptali, Andrew.
Jmenujte nám anglické řeky.
Odp.:
Temže...
A dál?
Odp.:
Temže.
Jiné nevíte, že?
Kdo vládne v Anglii?
Odp.:
King George.
God bless him.
Dobře, Andy.
Kdo je největší anglický spisovatel?
Odp.:
Kipling.
Velmi dobře.
Četl jste něco od něho?
Odp.:
Ne.
Jak se vám líbí Mae West?
My se raději budeme ptát vás, Andy.
Co víte z anglických dějin?
Odp.:
Jindřich Osmý.
Co o něm víte?
Odp.:
Nejlepší film posledních let.
Báječná výprava.
Ohromná podívaná.
Viděl jste jej?
Odp.:
Neviděl.
Chcete poznat Anglii?
Kupte si Ford Baby.
Co byste nejvíc chtěl vidět, Andy?
Odp.:
Závody Cambridge - Oxford, pane.
Kolik je dílů světa?
Odp.:
Pět.
Velmi dobře.
A které to jsou?
Odp.:
Anglie a ty ostatní.
Které jsou ty ostatní?
Odp.:
To jsou bolševici a Němci.
A Itálie.
Kde jsou Gilbertovy ostrovy?
Odp.:
V Anglii, Anglie si nebude vázat ruce na pevnině.
Anglie potřebuje deset tisíc letadel.
Navštivte pobřeží jižní Anglie.
Smíme se podívat na váš jazyk, Andy?
Odp.:
Ano, pane.
Čistěte si zuby pastou Flit.
Je úsporná, je nejlepší, je anglická.
Chcete míti vonný dech?
Užívejte pasty Flit.
Děkujeme, to stačí.
A nyní nám povězte, Andy...
A tak dále.
Protokol rozmluvy s Andriasem Scheuchzeri čítal šestnáct plných stran a byl uveřejněn v The Natural Science.
Na konci protokolu shrnula odborná komise výsledky svého pokusu takto:
1.
Andrias Scheuchzeri, mlok chovaný v londýnském zoo, dovede mluvit, byť poněkud skřehotavě;
disponuje asi čtyřmi sty slovy;
říká jen to, co slyšel nebo četl.
O samostatném myšlení u něho nelze ovšem mluvit.
Jeho jazyk je dosti pohyblivý;
hlasivky jsme za daných okolností nemohli blíže zkoumat.
2.
Týž mlok dovede číst, ale jenom večerníky novin.
Zajímá se o tytéž věci jako průměrný Angličan a reaguje na ně podobným způsobem, to jest ve směru ustálených, obecných názorů.
Jeho duševní život - pokud lze o nějakém mluvit - pozůstává právě z představ a mínění toho času běžných.
3.
Jeho inteligenci není naprosto třeba přeceňovat, neboť v žádném ohledu nepřekračuje inteligenci průměrného člověka našich dnů.
Přes tento střízlivý úsudek odborníků se Mluvící Mlok stal senzací londýnského zoo.
Miláček Andy byl obležen lidmi, kteří s ním chtěli zapříst hovor o všem možném, počínajíc počasím a končíc hospodářskou krizí a politickou situací.
Přitom dostával od svých návštěvníků tolik čokolády a bonbónů, že těžce ochuravěl žaludečním a střevním katarem.
Oddělení mloků muselo být konečně zavřeno, ale bylo už pozdě;
Andrias Scheuchzeri, řečený Andy, zašel na následky své popularity.
Jak vidět, demoralizuje sláva i mloky.
10
POSVÍCENÍ V NOVÉM STRAŠECÍ
Pan Povondra, vrátný domu Bondyova, trávil dovolenou tentokrát ve svém rodném městě.
Nazítří mělo být posvícení;
a když pan Povondra vyšel ven, veda za ruku svého osmiletého Frantíka, vonělo celé Nové Strašecí koláči a přes ulici se míhaly ženy a dívky nesoucí syrové koláče k pekaři.
Na náměstí už postavili své stánky dva cukráři, jeden kramář se sklem a porculánem a jedna povykující paní, prodávající střižné zboží všeho druhu.
A pak tam byla plátěná bouda ze všech stran zakrytá plachtami.
Nějaký drobný muž, stojící na žebříčku, zrovna připevňoval nahoru nápis.
Pan Povondra se zastavil, aby viděl, co to bude.
Suchý mužíček slezl ze žebříčku a díval se s uspokojením na pověšený nápis.
A pan Povondra s překvapením četl:
KAPITÁN J. VAN TOCH
a jeho cvičení mloci
Pan Povondra si vzpomněl na velikého, tlustého muže s kapitánskou čepicí, kterého kdysi vpouštěl k panu Bondymu.
A ten to dopracoval, chudák, řekl si pan Povondra účastně;
kapitán, a teď jezdí po světě s takovým mizerným cirkusem!
Takový statný, zdravý člověk to byl!
Měl bych se za ním podívat, mínil pan Povondra soucitně.
Zatím drobný mužík pověsil vedle vchodu do boudy druhý nápis:
!! MLUVÍCÍ JEŠTĚŘI!!
!! NEJVĚTŠÍ VĚDECKÁ SENZACE!!
Vstupné 2 Kčs.
Děti v průvodu rodičů polovic!
Pan Povondra zaváhal.
Dvě koruny a korunu za kluka, to je trochu mnoho.
Ale Frantík se dobře učí, a znát cizokrajná zvířata, to patří ke vzdělání.
Pan Povondra byl ochoten obětovat něco na vzdělání, a proto přistoupil k tomu suchému, drobnému človíčkovi.
" Příteli, " řekl, " já bych chtěl mluvit s kapitánem van Tochem. "
Mužík vypnul prsa v pruhovaném tričku.
" To jsem já, pane. "
" Vy jste kapitán van Toch? " podivil se pan Povondra.
" Ano, pane, " řekl mužík a ukázal na svém zápěstí vytetovanou kotvu.
Pan Povondra zamyšleně mrkal.
Že by se ten kapitán tak scvrkl?
To přece není možné.
" Já totiž znám kapitána van Tocha osobně, " řekl.
" Já jsem Povondra. "
" To je něco jiného, " děl mužík.
" Ale ti mloci jsou doopravdy od kapitána van Tocha, pane.
Zaručeně praví australští ještěři, pane.
Račte se podívat dovnitř.
Právě se začíná velké představení, " krákoral nadzvedaje plachtu u vchodu.
" Pojď, Frantíku, " řekl otec Povondra a vešel dovnitř.
Za malý stolek honem usedla neobyčejně tlustá a veliká panička.
To je divný párek, podivil se pan Povondra, vypláceje své tři korunky.
Uvnitř boudy nebylo nic než poněkud nepříjemný zápach a plechová koupací vana.
" Kde máte ty mloky? " ptal se pan Povondra.
" V té vaně, " řekla gigantická dáma lhostejně.
" Neboj se, Frantíku, " děl otec Povondra a přistoupil k vaně.
Leželo tam ve vodě něco černého a netečného, velikého jako starý sumec;
jenom za hlavou se tomu kůže trochu nadouvala a splaskovala.
" Tak to je ten předpotopní mlok, co se o něm psalo v novinách, " řekl poučně otec Povondra, nedávaje najevo své zklamání.
( To jsem se zase nechal napálit, myslel si, ale kluk to nemusí vědět.
Škoda těch tří korun! )
" Tati, proč je ve vodě? " ptal se Frantík.
" Protože mloci žijí ve vodě, víš? "
" Tati, a co žere? "
" Ryby a takové věci, " mínil otec Povondra.
( Něco to musí žrát. )
" A proč je tak šeredný? " naléhal Frantík.
Pan Povondra nevěděl, co říci;
ale v tu chvíli vešel do stanu drobný mužík.
" Tak prosím, dámy a pánové, " začal chraptivě.
" To máte jen toho jednoho mloka? " ptal se pan Povondra vyčítavě.
( Kdyby byli aspoň dva, myslel si, přišel bych spíš na své peníze. )
" Ten druhý pošel, " řekl mužík.
" Tak to je ten pověstný Andryáš, dámy a pánové, vzácný a jedovatý ještěr z ostrovů austrálských.
Ve své domovině dorůstá až velikosti člověka a chodí po dvou.
Na, " řekl a šťouchl prutem do toho černého a netečného, co leželo bez hnutí v kádi.
To černé sebou zahemžilo a s námahou se zvedalo z vody.
Frantík trochu couvl, ale pan Povondra mu stiskl ruku, neboj se, jsem s tebou.
Teď to stojí na zadních nohách a předními tlapkami se to opírá o kraj kádě.
Žábry za hlavou sebou křečovitě cukají a černá tlama lapá po vzduchu.
Má to do krve odřenou a příliš volnou kůži posetou bradavicemi a kulaté žabí oči, chvílemi se jaksi bolestně zatahující blanitými spodními víčky.
" Jak vidíte, dámy a pánové, " pokračoval mužík ochraptěle, " toto zvíře žije ve vodě;
proto je opatřeno žábrami i plícemi, aby mohlo dýchat, když vychází na břeh.
Na zadních nohách má po pěti prstech a na předních po čtyřech, jakož i dovede jimi brát různé předměty.
Na. "
Zvíře sevřelo v prstech prut a drželo jej před sebou jako žalostné žezlo.
" Dovede také udělat uzel na provaze, " hlásal mužík, vzal zvířeti prut a podal mu špinavý provázek.
Zvíře jej chvíli drželo v prstech a pak opravdu zasuklo uzlík.
" Dovede také bubnovat a tančit, " krákoral mužík a podal zvířeti dětský bubínek a paličku.
Zvíře několikrát udeřilo do bubínku a kroutilo hoření polovinou těla;
přitom upustilo paličku do vody.
" Kuš, neřáde, " utrhl se mužík a vylovil paličku z vody.
" A toto zvíře, " dodával zvyšuje slavnostně hlas, " je tak inteligentní a nadané, že dovede mluvit jako člověk. "
Přitom zatleskal.
" Guten Morgen, " zaskřehotalo zvíře, bolestně mrkajíc spodními víčky.
" Dobrý den. "
Pan Povondra se téměř lekl, ale na Frantíka to neudělalo žádný zvláštní dojem.
" Co řekneš vzácnému obecenstvu? " ptal se mužík ostře.
" Vítám vás, " klaněl se mlok;
jeho žábry se křečovitě svíraly.
" Willkommen.
Ben venuti. "
" Umíš počítat? "
" Umím. "
" Kolik je šestkrát sedm? "
" Čtyřicet - dva, " kvákal mlok namáhavě.
" Vidíš, Frantíku, " upozorňoval otec Povondra, " jak umí počítat. "
" Dámy a pánové, " kokrhal mužík, " můžete mu sami klást otázky. "
" Tak se ho něco zeptej, Frantíku, " pobízel pan Povondra.
Frantík se rozpačitě zakroutil.
" Kolik je osmkrát devět? " vyhrkl konečně;
patrně mu to připadalo jako nejtěžší ze všech možných otázek.
Mlok pomalu zamžikal.
" Sedmdesát - dvě. "
" Který je dnes den? " ptal se pan Povondra.
" Sobota, " řekl mlok.
Pan Povondra zakroutil podivem hlavou.
" Opravdu, jako člověk.
- Jak se jmenuje tohle město? "
Mlok otevřel tlamu a zaklopil oči.
" On už je unaven, " vysvětloval mužík chvatně.
" Jak řekneš panstvu? "
Mlok se uklonil.
" Máucta.
Děkuju zdvořile.
Sbohem.
Na shledanou. "
A honem se schoval do vody.
" To je - to je zvláštní zvíře, " divil se pan Povondra;
ale protože tři koruny jsou přece jen velké peníze, dodal:
" A nic víc tu už nemáte, co byste tomu dítěti ukázal? "
Mužík se tahal v rozpacích za spodní ret.
" To je všechno, " řekl.
" Dřív jsem míval opičky, ale s tím to byla taková věc, " vykládal neurčitě.
" Ledaže bych vám ukázal svou ženu.
Ona je bývalá nejtlustší žena na světě.
Maruško, pojď sem! "
Maruška se s námahou zvedla.
" Co je? "
" Ukaž se pánům, Maruško. "
Nejtlustší žena na světě položila hlavu koketně na stranu, vysunula jednu nohu vpřed a pozvedla sukni nad koleno.
Bylo vidět červenou vlněnou punčochu a v ní něco naběhlého, mohutného jako šunka.
" Objem nohy nahoře osmdesát čtyři centimetry, " vysvětloval suchý mužík;
" ale dnes při té konkurenci už není Maruška nejtlustší žena na světě. "
Pan Povondra táhl vyjeveného Frantíka ven.
" Rukulíbám, " zaskřehotalo to z kádě.
" Přijďte zas.
Auf Wiedersehen. "
" Tak co, Frantíku, " ptal se pan Povondra, když byli venku.
" Poučil ses? "
" Poučil, " řekl Frantík.
" Tati, proč má ta paní červené punčochy? "
11
O LIDOGEŠTERKÁCH
Bylo by zajisté přepínáním tvrdit, že se v té době o jiném nemluvilo a nepsalo než o mluvících mlocích.
Mluvilo a psalo se také o příští válce, o hospodářské krizi, o ligových zápasech, o vitaminech a o módě;
nicméně o mluvících mlocích se psalo velmi mnoho a zejména velmi neodborně.
Proto vynikající učenec profesor dr. Vladimír Uher ( brněnská univerzita ) napsal do Lidových novin článek, ve kterém poukázal na to, že domnělá schopnost Andriase Scheuchzeri artikulovaně mluvit, to jest vlastně papouškovat mluvená slova, není ze stanoviska vědeckého zdaleka tak zajímavá jako některé jiné otázky týkající se tohoto zvláštního obojživelníka.
Vědecká záhada Andriase Scheuchzeri je docela jinde: například kde se vzal;
kde je jeho pravlast, ve které přežil celé geologické periody;
proč zůstal tak dlouho neznám, když se nyní hlásí jeho hromadný výskyt téměř v celé rovníkové oblasti Tichého oceánu.
Zdá se, že se v poslední době množí neobyčejně rychle;
kde se vzala tato ohromná vitalita v prastarém třetihorním tvoru, jenž až do nedávné doby vedl zcela skrytou, tedy pravděpodobně krajně sporadickou, ne - li topograficky izolovanou existenci?
Změnily se snad nějak životní podmínky pro tohoto fosilního mloka ve směru biologicky příznivém, takže vzácnému miocennímu přežitku nastalo nové, podivuhodně úspěšné vývojové období?
Pak by nebylo vyloučeno, že se Andrias bude nejenom početně množit, ale také kvalitativně vyvíjet, a že naše věda bude mít ojedinělou příležitost asistovat aspoň u jednoho živočišného druhu mohutnému mutačnímu ději in actu.
To, že Andrias Scheuchzeri skřehotá pár tuctů slov a naučí se několika kouskům, jež se laikovi zdají projevem jakési inteligence, to není, vědecky pojato, žádný zázrak;
ale zázrakem je ten mocný životní elán, který tak náhle a vydatně oživil ustrnulou existenci tvora vývojově zaostalého a téměř už vymřelého.
Jsou tu některé zvláštní okolnosti:
Andrias Scheuchzeri je jediný mlok žijící v moři a - ještě nápadněji - jediný mlok vyskytující se v oblasti etiopsko-australské, v mytické Lemurii.
Neřekli bychom téměř, že Příroda chce nyní dodatečně a skoro překotně dohnat jednu z životních možností a forem, kterou v této oblasti opomenula nebo nemohla plně vyžít?
A dále: bylo by podivné, kdyby v oceánské oblasti, jež leží mezi obrovitými velemloky japonskými na jedné a alleghanskými na druhé straně, nebyl vůbec žádný spojovací článek.
Kdyby Andriase nebylo, museli bychom jej vlastně předpokládat právě na místech, kde se vyskytl;
je to téměř, jako by prostě zaplňoval prostor, ve kterém podle zeměpisných a vývojových souvislostí měl odpradávna být.
Budiž tomu jakkoliv, končil se článek učeného profesora, na tomto evolučním vzkříšení miocenního mloka vidíme s úctou a úžasem, že Génius Vývoje na naší planetě ještě zdaleka neuzavřel své tvůrčí dílo.
Tento článek vyšel přes tiché, ale rozhodné mínění redakce, že takové učené povídání do novin vlastně nenáleží.
Vzápětí dostal profesor Uher dopis od jednoho čtenáře:
Slovutný pane,
koupil jsem loni dům na náměstí v Čáslavi.
Při prohlídce domu jsem našel na půdě bednu se starými vzácnými, najmě vědeckými spisy, jako jsou dva ročníky Hýblova časopisu Hyllos z let 1821 - 22, Jana Svatopluka Presla Ssavectvo, Vojtěcha Sedláčka Základové přírodnictví aneb fysiky, devatenáct ročníků veřejného spisu všenaučného Krok a třináct ročníků Časopisu Českého museum.
V Preslově překladu Cuvierovy Rozpravy o převratech kůry zemní ( z roku 1834 ) jsem nalezl jako záložku výstřižek z nějakých starých novin, na němž byla tištěna zpráva o jakýchsi podivných ještěrech.
Když jsem četl Váš znamenitý článek o těch záhadných mlocích, vzpomněl jsem si na tu záložku a vyhledal jsem ji.
Myslím, že by Vás mohla zajímat, a proto Vám ji jako nadšený přítel přírody a horlivý Váš čtenář posílám.
Ve veškeré úctě
J. V Najman
Na přiloženém výstřižku nebyl uveden titul ani rok;
podle typu písma a pravopisu však pocházel z dvacátých až třicátých let minulého století;
byl tak zežloutlý a zvetšelý, že se dal stěží číst.
Profesor Uher to užuž chtěl hodit do koše, ale byl jaksi dojat starobou toho tištěného listu;
i počal to číst;
po chvíli vydechl " kruci " a narovnal si vzrušeně brejle.
Na výstřižku byl tento text:
O LIDOGEŠTĚRKÁCH
W gedněch cizjch nowinách se dočjtáme, ze gisty kapitán ( welitel ) englické wálečné lodi, wrátiwše se z dalekých zemj, podal zpráwu o podiwných plazech, gežto našel na gednom malém ostrůwku w moři Australském.
Na tomto ostrowě gest totiž gezero se slanau wodau, awšak s mořem nesauwisegjcj, gakož i welmi swjzelně přjstupné, kdež onen kapitán a lodnj felčar sobě odpočjwali.
Tu wystaupila z gezera zwjřata na způsob geštěrek, awšak po dwau nohau gako lidé kráčegjcj u welikosti mořského psa nebo - li Tuleně a na pobřežj rozmile a zwláštně se pohybowaly na ten způsob, gako by tančily.
Welitel a felčar z pušek wystřeliwše dwě ty zwjřata ulowili.
Magj prý tělo slizské, bez srsti a bez gakýchkoliwěk šupin, tak že Salamandrům se podobagj.
Nazegtřj přišedše pro ně museli ge pro smrad weliký na mjstě ponechati a nařjdili plawcům, aby sjtěmi to gezero vylowili a párek těch Oblud na loď žiwé doprawili.
Wylowiwše to gezírko námořnjci wšechny geštěrky u welikém počtu wyhubili a gen dwě na loď dowlékli wyprawugjce, že magj tělo gedowaté a palčiwé gako kopřiwy.
Na to ge dali do sudůw s mořskou wodau, aby ge do Englicka žiwé dowezli.
Awšak, nastogte!
An ostrow Sumatra na lodi mjgeli, tu zagaté geštěrky ze sudu wylezše a okno w podpalubj samy otwořiwše za noci do moře se uwrhly a zmizely.
Dle swědectwj Welitele i lodnjho ranhogiče gsau to zwjřata welmi podiwná a lstiwá, chodjcj po dwau a diwně štěkagjcj a mlaskagjcj, awšak nikoliwěk člowěku nebezpečná.
Pročež zagisté práwem bychom ge Lidogeštěrkami zwáti mohli.
Potud výstřižek.
Kruci, opakoval rozčileně profesor Uher, proč tu není nějaké datum nebo titul těch novin, ze kterých to kdysi kdosi vystřihl.
A které to byly cizj nowiny, jak se jmenoval ten gistý welitel, která to byla englická loď?
A který to byl ostrůwek v moři Austrálském?
Nemohli být ti lidé tehdy o něco přesnější a - nu ano, trochu vědečtější?
Vždyť toto je historický doklad nesmírné ceny -
Ostrůwek v moři Austrálském, ano.
Gezírko se slanau wodau.
Podle toho to byl korálový ostrov, atol s těžko přístupnau slanau lagunau: právě místo, na kterém by se mohlo takové fosilní zvíře uchovat, izolováno od prostředí vývogově pokročilegšího a nerušeno ve své přirozené rezervaci.
Ovšem nemohlo se příliš rozmnožit, protože by v tom gezírku nenašlo dostatek výživy.
To ge gasné, řekl si profesor.
Zvíře podobné geštěrce, ale bez šupin a chodící po dwau nohau gako lidé: tedy buď Andrias Scheuchzeri, nebo giný mlok gemu blízko příbuzný.
Degme tomu, že to byl náš Andrias.
Degme tomu, že ho ti zatracení plavci v tom gezírku vyhubili a že gen geden pár se dostal žiwý na tu loď;
pár, který, nastogte, u ostrova Sumatra utekl do moře.
Tedy přímo na rovníku, v podmínkách biologicky vysoce příznivých a v prostředí poskytujícím neomezenou výživu.
Bylo by možno, že tato změna prostředí dala miocennímu mlokovi ten mocný vývogový impuls?
Gisto ge, že byl navyklý na slanau wodu;
mysleme si geho nové sídliště gako klidnau, uzavřenau mořskau zátoku s velikau hogností potravy;
co nastane?
Mlok začne buget, gsa přesazen do optimálních poměrů, s ohromnau vitální energií.
To ge to, jásal učenec.
Mlok se dá do vývoge s nezkrotnau chutí;
hrne se do života gako blázen;
množí se úžasně, protože geho vagíčka a pulci nemagí v novém prostředí specifických nepřátel.
Osídluge ostrow po ostrowu - podiwné ovšem ge, že některé ostrowy při svém stěhování gaksi přeskakuge.
Ginak ge to typická migrace za potravau.
- A nyní otázka: proč se nevyvígel už dřív?
Nesauvisí to s úkazem, že v ethiopsko-austrálské oblasti negsau nebo až dosud nebyli známi žádní mloci?
Nenastaly snad v této oblasti během miocénu něgaké změny mlokům biologicky nepříznivé?
Možné ge to.
Mohl se třeba vyskytnaut specifický nepřítel, který mloky gednoduše vyhubil.
Genom na gednom ostrůwku, v uzavřeném gezírku se miocenní mlok udržel - ovšem za tu cenu, že vývogově ustrnul;
geho evoluční pochod se zastavil;
bylo to gako natažené pružné péro, které se nemůže rozvinaut.
Není vylaučeno, že Příroda měla s tímto mlokem veliké plány, že se měl vyvíget geště dál a dál, výš a výš, kdoví gak vysoko...
( Profesor Uher cítil až lehké mrazení při této představě;
kdoví neměl - li se vlastně Andrias Scheuchzeri stát člověkem miocénu! )
Awšak nastogte!
Toto nedovinuté zvíře se nagednou dostane do nového, nekonečně slibněgšího prostředí;
natažené péro vývoge se v něm uvolňuge - S gakým životním élanem, s gakau miocenní bugností a dychtivostí se hrne Andrias na cestu vývoge!
Gak horečně dohání ty statisíce a milióny let, gež evolučně propásl!
Gest myslitelno, že se spokogí s vývojovým stupněm, na němž stogí dnes?
Vyžige se svým druhovým rozmachem, gehož gsme svědky, - nebo gest toliko na prahu své evoluce a chystá se teprve staupat - kdo může dnes říci kam?
To byly úvahy a vyhlídky, jež profesor dr. Vladimír Uher psal nad zežloutlým výstřižkem starých novin, zachvívaje se intelektuálním nadšením objevitele.
Dám to do novin, řekl si, protože vědecké orgány nikdo nečte.
Ať ví každý, jakému velikému přírodnímu dějství přihlížíme!
A dám tomu titul:
Mají mloci budoucnost?
Jenže redakce Lidových novin se podívala na článek profesora Uhra a potřásla hlavou.
Zase ti mloci!
Já myslím, že naši čtenáři mají už těch mloků po krk.
Bylo by načase přijít s něčím jiným.
A ostatně takové učené povídání do novin nepatří.
Následkem toho článek o vývoji a budoucnosti mloků vůbec nevyšel.
12
SALAMANDER-SYNDICATE
Předseda G. H. Bondy zazvonil a povstal.
" Vážené shromáždění, " začal, " mám tu čest zahájit tuto mimořádnou valnou hromadu Pacifické Exportní Společnosti.
Vítám všechny přítomné a děkuju jim za jejich hojnou účast. "
" Pánové, " pokračoval pohnutým hlasem, " připadla mi truchlivá povinnost oznámit vám zarmucující zprávu.
Kapitána Jana van Tocha není.
Zemřel náš, abych tak řekl, zakladatel, otec šťastné myšlenky navázat obchodní styky s tisíci ostrovy dalekého Pacifiku, náš první kapitán a nejhorlivější spolupracovník.
Skonal začátkem tohoto roku na palubě naší lodi Šárka nedaleko ostrova Fanningova, raněn mrtvicí při výkonu své služby. "
( To asi dělal kravál, chudák, pomyslil si letmo pan Bondy. )
" Žádám vás, abyste jeho světlou památku uctili povstáním. "
Pánové se zvedli, šramotíce židlemi, a stáli ve slavnostním tichu, ovládáni společnou myšlenkou, nebude - li ta valná hromada trvat příliš dlouho.
( Chudák kamarád Vantoch, myslil si s upřímným dojetím G. H. Bondy.
Jak teď asi vypadá!
Pravděpodobně ho hodili na prkně do moře - to muselo šplouchnout!
Inu, byl to hodný člověk, a měl takové modré oči - )
" Děkuji vám, pánové, " dodal krátce, " že jste s takovou pietou vzpomněli kapitána van Tocha, mého osobního přítele.
Prosím pana ředitele Volavku, aby vás obeznámil s hospodářskými výsledky, se kterými může PES letošního roku počítat.
Číslice nejsou ještě definitivní, ale prosím, abyste neočekávali, že by se do konce roku mohly podstatně změnit.
Tak prosím. "
" Velevážené shromáždění, " počal zurčet pan ředitel Volavka, a teď to šlo.
Stav na trhu perel velmi neuspokojivý.
Po loňském roce, kdy byla produkce perel proti příznivému roku 1925 téměř zdvacetinásobena, počaly perly katastrofálně klesat v ceně až o šedesát pět procent.
Proto se správní rada rozhodla, že nevrhne letošní úrodu perel vůbec na trh a uskladní ji na dobu silnější poptávky.
Bohužel loni na podzim vyšly perly z módy, patrně proto, že tak vydatně zlevnily.
V naší filiálce v Amsterodamu je toho času uskladněno přes dvě stě tisíc perel prozatím téměř neprodejných.
Naproti tomu, " zurčel dále ředitel Volavka, " tohoto roku produkce perel povážlivě poklesá.
Bylo nutno vzdát se řady nalezišť, protože jejich výnos nestojí za to, aby se dojíždělo na ona místa.
Naleziště otevřená přede dvěma nebo třemi léty se zdají být ve větší nebo menší míře vyčerpána.
Proto se správní rada rozhodla obrátit pozornost na jiné plodiny mořských hlubin, jako jsou korále, mušle a mořské houby.
Podařilo se sice oživit trh korálových šperků a jiných ozdob, ale z této konjunktury těží zatím spíše korály italské než pacifické.
Dále správní rada studuje možnost intenzívního rybolovu v hlubinách Tichého oceánu.
Jde hlavně o to, jak dopravovat tamní ryby na evropské a americké trhy;
výsledky dosavadních informací nejsou příliš příznivé.
Naproti tomu však, " četl ředitel hlasem poněkud zvýšeným, " poněkud vyšší obrat vykazuje obchod s různým vedlejším zbožím, jako je vývoz textilu, emailového nádobí, radioaparátů a rukavic na tichomořské ostrovy.
Tento obchod je schopen dalšího vybudování a prohloubení;
už tohoto roku bude spojen se schodkem poměrně nepatrným.
Je ovšem vyloučeno, že by na konci roku PES vyplácela jakoukoliv dividendu na své akcie;
proto správní rada už předem ohlašuje, že se pro tentokrát vzdá jakýchkoli tantiém a odměn... "
Nastalo delší trapné ticho.
( Jak asi vypadá ten Fanning Island, přemýšlel G. H. Bondy.
Umřel jako pravý námořník, dobrák Vantoch.
Škoda ho, byl to správný chlap.
Vždyť ještě nebyl tak stár... nebyl ani starší než já... )
K slovu se přihlásil dr. Hubka;
i citujme dále protokol mimořádné valné hromady Pacifické Exportní Společnosti:
DR. HUBKA se táže, neuvažuje - li se snad o likvidaci PES.
G. H. BONDY odpovídá, že správní rada se usnesla vyčkat v té věci dalších návrhů.
M. LOUIS BONENFANT vytýká, že se odběr perel na nalezištích nedál prostřednictvím stálých zástupců, trvale usazených na místě, kteří by kontrolovali, koná - li se lov perel dostatečně intenzívně a odborně.
ŘEDITEL VOLAVKA poznamenává, že se o tom uvažovalo, ale shledalo se, že by tím příliš stoupla režie podniku.
Bylo by třeba nejméně tří set stále placených agentů;
dále račte uvážit, jakým způsobem by byli kontrolováni tito agenti, zda odvádějí všechny nalezené perly.
M. H. BRINKELAER se táže, je - li spolehnutí na mloky, že skutečně odvádějí všechny perly, které najdou, a neodevzdávají je někomu jinému než osobám pověřeným společností.
G. H. BONDY konstatuje, že zde poprvé padá veřejně zmínka o mlocích.
Dosud bylo pravidlem neuvádět na tomto místě žádné bližší podrobnosti o tom, jakým způsobem se lov perel provozuje.
Upozorňuje, že právě proto byl zvolen nenápadný název Pacifické Exportní Společnosti.
M. H. BRINKELAER podává dotaz, je - li snad nepřípustno mluvit na tomto místě o věcech, které se týkají zájmů společnosti a jsou mimoto už dávno známy v nejširší veřejnosti.
G. H. BONDY odpovídá, že to není nepřípustné, ale nové.
Vítá, že můžeme nyní mluvit otevřeněji.
Na první otázku pana Brinkelaera může sdělit, že podle jeho vědomí není třeba pochybovat o naprosté poctivosti a pracovní zdatnosti mloků zaměstnaných při lovu perel a korálů.
Musíme však počítat s tím, že dosavadní naleziště perel jsou nebo v dohledné době budou podstatně vyčerpána.
Pokud jde o nová naleziště, zemřel náš nezapomenutelný spolupracovník kapitán van Toch právě na plavbě za ostrovy dosud nevytěženými.
Zatím ho nemůžeme nahradit mužem stejných zkušeností a stejné neochvějné poctivosti, jakož i lásky k věci.
COL.
D. W. BRIGHT uznává plně zásluhy zesnulého kapitána van Tocha.
Upozorňuje však, že se kapitán, jehož odchodu všichni želíme, se zmíněnými mloky příliš mazlil.
( Souhlas. ) Nebylo přece třeba dodávat mlokům nože a jiné nářadí v tak prvotřídní kvalitě, jako činil zesnulý van Toch.
Nebylo třeba je krmit tak nákladně.
Bylo by možno značně snížit náklady spojené s vydržováním mloků a tím zvýšit výnos našich podniků.
( Živý potlesk. )
MÍSTOPŘEDSEDA J. GILBERT souhlasí s kolonelem Brightem, ale podotýká, že za života kapitána van Tocha to nebylo proveditelno.
Capt. van Toch tvrdil, že má k mlokům své osobní závazky.
Z různých příčin nebylo možno ani radno nedbat v tom směru přání starého muže.
KURT VON FRISCH se táže, nelze - li mloky zaměstnat jinak a případně výnosněji než lovem perel.
Mělo by se vzít v úvahu jejich přirozené, tak říkajíc bobří nadání stavět hráze a jiné stavby pod vodou.
Snad by bylo možno jich použít k hloubení přístavů, budování mol a jiným technickým úkolům ve vodě.
G. H. BONDY sděluje, že o tom správní rada intenzívně uvažuje;
v tom směru se zajisté otvírají veliké možnosti.
Uvádí, že počet mloků v majetku společnosti je nyní přibližně šest miliónů;
uvážíme - li, že párek mloků mívá ročně řekněme sto pulců, můžeme disponovat příštího roku až třemi sty milióny mloků;
do deseti let to budou čísla přímo astronomická.
G. H. Bondy se ptá, co míní společnost podniknout s tímto ohromným množstvím mloků, které už nyní musí ve svých přeplněných mločích farmách pro nedostatek přirozené potravy přikrmovat koprou, brambory, kukuřicí a podobně.
K. VON FRISCH se táže, jsou - li mloci poživatelní.
J. GILBERT:
Nikoliv.
Rovněž jejich kůže se na nic nehodí.
M. BONENFANT vznáší dotaz k správní radě, co tedy vůbec hodlá podniknout.
G. H. BONDY ( vstane ):
" Vážení pánové, svolali jsme tuto mimořádnou valnou hromadu proto, abychom vás otevřeně upozornili na krajně nepříznivé vyhlídky naší společnosti, která, dovolte mi to připomenout, v minulých letech s hrdostí vykazovala dividendu dvacet až třiadvacet procent vedle dobře fundovaných rezerv a odpisů.
Nyní stojíme na rozhraní;
způsob podnikání, který se nám osvědčil v minulých letech, je prakticky v koncích;
nezbývá nám než hledat nové cesty. "
( Výborně! )
" Řekl bych, je to snad pokyn osudu, že právě v tuto chvíli nám odešel náš výtečný kapitán a přítel J. van Toch.
S jeho osobou byl spojen ten romantický, krásný a - řeknu rovnou - poněkud pošetilý obchůdek s perlami.
Považuju to za vyřízenou kapitolu našeho podniku;
měla své, abych tak řekl, exotické kouzlo, ale nehodila se do moderní doby.
Vážení pánové, perly nemohou nikdy být předmětem velkorysého, horizontálně i vertikálně členěného podnikání.
Pro mne osobně ta záležitost s perlami byla jen malé divertissement - " ( Nepokoj. ) " Ano, pánové;
ale divertissement, které vám i mně vynášelo slušné peníze.
Mimoto v začátcích našeho podniku měli ti mloci jakýsi, řekl bych, půvab novosti.
Tři sta miliónů mloků už ten půvab mít nebudou. "
( Smích. )
" Řekl jsem nové cesty.
Dokud byl živ můj dobrý přítel kapitán van Toch, bylo vyloučeno pomýšlet na to, dát našemu podniku jiný ráz než ten, který bych nazval stylem kapitána van Tocha. "
( Proč? ) " Protože mám příliš mnoho vkusu, pane, abych míchal rozličné slohy.
Sloh kapitána van Tocha, to byl, řekl bych, styl dobrodružných románů.
To byl styl Jack Londona, Josepha Conrada a jiných.
Starý exotický, koloniální, téměř heroický sloh.
Nezapírám, že mě svým způsobem okouzloval.
Ale po smrti kapitána van Tocha nemáme práva pokračovat v té dobrodružné a juvenilní epice.
To, co je před námi, není nová kapitola, nýbrž nová koncepce, pánové, úkol pro novou a podstatně jinou imaginaci. "
Vy o tom mluvíte jako o románu! )
" Ano, pane, máte pravdu.
Mne obchod zajímá jako umělce.
Bez jistého umění, pane, nevymyslíte nikdy nic nového.
Musíme být básníky, chceme - li udržet svět v chodu. "
( Potlesk. )
G. H. Bondy se uklonil.
" Pánové, s lítostí uzavírám tu kapitolu, abych tak řekl, vantochovskou;
v ní jsme využili, co v nás samotných bylo dětského a dobrodružného.
Je načase skončit tu pohádku s perlami a korály.
Sindibád je mrtev, pánové.
Otázka je, co teď. "
( Na to se vás právě ptáme! )
" Tak dobře, pane: račte vzít tužku a pište.
Šest miliónů.
Máte to?
Násobte je padesáti.
To je tři sta miliónů, že ano?
Násobte je zase padesáti.
To je patnáct miliard, že?
A teď mně, pánové, laskavě poraďte, co budeme za tři roky dělat s patnácti miliardami mloků.
Čím je zaměstnáme, jak je budeme živit a tak dále. "
( Tak je nechte vychcípat! )
" Ano, ale není to škoda, pane?
Nemyslíte, že jeden každý mlok představuje jakousi hospodářskou hodnotu, hodnotu pracovní síly, která v něm čeká na své využití?
Pánové, s šesti milióny mloků můžeme ještě jakžtakž hospodařit.
S třemi sty milióny to bude těžší.
Ale patnáct miliard mloků, pánové, to už nám naprosto přeroste přes hlavu.
Mloci sežerou společnost.
Tak je to. "
( Za to vy budete odpovědný!
Vy jste začal celou věc s mloky! )
G. H. Bondy vztyčil hlavu.
" Já tu odpovědnost plně přijímám, pánové.
Kdo chce, může se ihned zbavit akcií Pacifické Exportní Společnosti.
Jsem za každou akcii ochoten vyplatit... "
( Kolik? ) " Plnou hodnotu, pane. "
( Vzrušení.
Předsednictvo povoluje desetiminutovou přestávku. )
Po přestávce hlásí se o slovo H. BRINKELAER.
Vyslovuje své uspokojení nad tím, že se mloci tak horlivě množí, čímž roste majetek společnosti.
Ale ovšem, pánové, byl by čirý nesmysl je pěstovat zbůhdarma;
nemáme - li sami pro ně přiměřenou práci, navrhuju jménem skupiny akcionářů, aby mloci byli jednoduše prodáváni jako pracovní síly komukoliv, kdo by chtěl podnikat nějakou práci ve vodě nebo pod vodou.
( Potlesk. ) Krmení mloka stojí denně několik centimů;
kdyby se párek mloků prodával řekněme za sto franků a kdyby pracovní mlok vydržel dejme tomu jenom jeden rok, bude se taková investice každému podnikateli hravě amortizovat.
( Projevy souhlasu. )
J. GILBERT konstatuje, že mloci dosahují věku značně vyššího než jeden rok;
jak dlouho vlastně žijí, o tom nemáme ještě dost dlouhých zkušeností.
H. BRINKELAER opravuje svůj návrh v tom směru, aby tedy cena jednoho párku mloků byla stanovena na tři sta franků loco přístav.
S. WEISSBERGER se táže, jaké práce by mohli mloci vlastně vykonávat.
ŘEDITEL VOLAVKA:
Svým přirozeným pudem a svou neobyčejnou technickou učelivostí se mloci hodí zejména k stavbě vodních hrází, náspů a vlnolamů, k hloubení přístavů a průplavů, k odklízení mělčin a bahenních nánosů a k uvolňování vodních cest;
mohou zajišťovat a regulovat mořské břehy, rozšiřovat pevniny a podobně.
V těch všech případech jde o práce hromadné, vyžadující set a tisíců pracovních sil;
o práce tak rozsáhlé, že se jich ani moderní technika nikdy neodváží, pokud nebude mít k dispozici pracovní síly nesmírně levné.
( Tak jest!
Výborně! )
DR. HUBKA namítá, že prodejem mloků, kteří by se případně mohli rozplozovat i na nových místech, ztratí společnost svůj monopol na mloky.
Navrhuje, aby podnikatelům vodních staveb byly jenom pronajímány pracovní kolony mloků řádně vycvičených a kvalifikovaných, s podmínkou, že jejich případný potěr bude dále náležet společnosti.
ŘEDITEL VOLAVKA poukazuje na to, že není možno hlídat ve vodě milióny, případně miliardy mloků, natož jejich potěr;
bohužel bylo už mnoho mloků ukradeno pro zoologické zahrady a zvěřince.
COL.
D. W. BRIGHT:
Měli by se prodávat, případně pronajímat jenom mločí samci, aby se nemohli rozmnožovat mimo mločí líhně a farmy, jež jsou majetkem společnosti.
ŘEDITEL VOLAVKA:
Nemůžeme tvrdit, že mločí farmy jsou majetkem společnosti.
Nelze vlastnit nebo najmout kus mořského dna.
Právní otázka, komu vlastně náležejí mloci žijící ve svrchovaných vodách dejme tomu Jejího Veličenstva královny holandské, je velmi nejistá a může vést k mnoha sporům.
( Nepokoj. ) Ve většině případů nemáme zaručeno ani právo rybolovu;
zakládali jsme své mločí farmy, pánové, na tichomořských ostrovech vlastně načerno.
( Rostoucí nepokoj. )
J. GILBERT odpovídá Col.
Brightovi, že podle dosavadních zkušeností izolovaní mločí samci ztrácejí po čase čilost a pracovní hodnotu;
jsou líní, neteční a často uhynou steskem.
VON FRISCH se táže, zda by nebylo možno tržní mloky předem vykleštit nebo sterilizovat.
J. GILBERT:
To by bylo příliš nákladné;
prostě nemůžeme zabránit tomu, aby se prodaní mloci nemnožili dál.
S. WEISSBERGER žádá jako člen Spolku pro ochranu zvířat, aby se budoucí prodej mloků dál humánně a způsobem, který by neurážel lidské city.
J. GILBERT děkuje za tento námět;
rozumí se, že chytání i doprava mloků budou svěřeny jen vycvičenému personálu pod řádným dohledem.
Nemůžeme ovšem ručit za to, jak budou s mloky nakládat podnikatelé, kteří si je koupí.
S. WEISSBERGER prohlašuje, že je uspokojen ujištěním místopředsedy J. Gilberta.
( Potlesk. )
G. H. BONDY:
" Pánové, vzdejme se předem myšlenky, že bychom v budoucnosti udrželi monopol na mloky.
Bohužel podle platných předpisů si je nemůžeme dát patentovat. "
( Smích. ) " Své výsadní postavení v obchodu s mloky si musíme a také můžeme zajistit jinak;
ovšem nutným předpokladem je, že se svých obchodů chopíme v jiném stylu a v daleko větším měřítku než dosud. "
( Slyšte! ) " Zde leží, pánové, celý svazek předběžných dohod.
Správní rada navrhuje, aby byl utvořen nový, vertikální trust pod názvem Salamander-Syndicate.
Členy Mločího syndikátu by krom naší společnosti byly určité veliké podniky a finančně silné skupiny: například jistý koncern, který bude vyrábět speciální patentované kovové nástroje pro mloky - " ( Myslíte MEAS! )
" Ano, pane, mluvím o MEAS.
Dále chemický a potravinářský kartel, který bude vyrábět laciné patentované krmivo pro mloky;
skupina dopravních společností, která si dá - s použitím dosavadních zkušeností - patentovat zvláštní hygienické tanky pro dopravu mloků;
blok pojišťoven, které převezmou pojištění koupených zvířat proti úrazu i uhynutí jak během dopravy, tak na pracovištích;
dále jiní zájemci průmysloví, exportní a finanční, které ze závažných důvodů zatím nebudeme jmenovat.
Snad vám stačí, pánové, řeknu - li, že by tento syndikát disponoval pro začátek čtyřmi sty milióny liber sterlingů. "
Vzrušení. )
" Tady ten fascikl, přátelé, jsou samé smlouvy, které stačí jenom podepsat, aby vznikla jedna z největších hospodářských organizací naší doby.
Správní rada vás žádá, pánové, abyste jí udělili plnou moc k uzavření tohoto obrovitého koncernu, jehož úkolem bude racionální pěstování a exploatace mloků. "
( Potlesk a hlasy protestu. )
" Pánové, račte si uvědomit výhody této spolupráce.
Mločí syndikát nebude dodávat jenom mloky, ale také veškeré nářadí a krmivo pro mloky, to jest kukuřici, škroboviny, hovězí lůj a cukr pro miliardy přikrmovaných zvířat;
dále dopravu, asekuraci, veterinární dohled a tak dále vesměs za nejnižší sazby, které nám zaručí ne - li monopol, tedy aspoň naprostou převahu nad každou budoucí konkurencí, která by chtěla mloky prodávat.
Ať to někdo zkusí, pánové;
s námi dlouho soutěžit nebude. "
( Bravo! ) " Ale nejen to.
Mločí syndikát bude dodávat veškerý stavební materiál pro vodní práce, které budou mloci provádět;
z toho důvodu za námi stojí také těžký průmysl, cement, stavební dříví a kámen - " ( Ještě nevíte, jak budou mloci pracovat! )
" Pánové, v tuto chvíli pracuje dvanáct tisíc mloků v přístavu saigonském na nových dokách, bazénech a molech. "
( To jste nám neřekli! )
" Ne.
Je to první pokus ve velkém.
Ten pokus se, pánové, podařil způsobem svrchovaně uspokojivým.
Dnes je budoucnost mloků mimo veškeru pochybnost. "
( Nadšený potlesk. )
" A nejen to, pánové.
Tím nejsou úkoly Mločího syndikátu zdaleka vyčerpány.
Salamander-Syndicate bude na celém světě vyhledávat práci pro milióny mloků.
Bude dodávat plány a myšlenky na ovládnutí moří.
Bude propagovat utopie a gigantické sny.
Bude dodávat projekty na nové břehy a průplavy, na hráze spojující kontinenty, na celé řetězy umělých ostrovů pro oceánské lety, na nové pevniny vybudované uprostřed oceánů.
Tam leží budoucnost lidstva.
Pánové, čtyři pětiny zemského povrchu jsou pokryty mořem;
je to nesporně příliš mnoho;
povrch našeho světa, mapa moří a zemí se musí opravit.
My dáme světu dělníky moře, pánové.
To už nebude styl kapitána van Tocha;
dobrodružnou povídku o perlách nahradíme hymnickou písní práce.
Buď budeme kramařit, nebo budeme tvořit;
ale nebudeme - li myslet v kontinentech a oceánech, nestačili jsme na své možnosti.
Tady se prosím mluvilo o tom, zač se má prodávat párek mloků.
Rád bych, abychom mysleli v celých miliardách mloků, v miliónech a miliónech pracovních sil, v přesunech kůry zemské, v nových genezích a nových obdobích geologických.
Můžeme dnes mluvit o budoucích Atlantidách, o starých pevninách, které se budou rozpínat dál a dál do světového moře, o Nových Světech, které si postaví lidstvo samo - Promiňte, pánové, snad vám to připadá utopické.
Ano, vstupujeme skutečně do Utopie.
Jsme už v ní, přátelé.
Musíme jen domyslet budoucnost mloků po stránce technické - " ( A hospodářské! )
" Ano.
Zejména po stránce hospodářské.
Pánové, naše společnost je příliš malá, aby dovedla sama exploatovat miliardy mloků;
nestačíme na to finančně - ani politicky.
Bude - li se měnit mapa moří a zemí, budou se o věc zajímat i veliké mocnosti, pánové.
Ale o tom nebudeme mluvit;
nebudeme se zmiňovat o vysokých činitelích, kteří se k syndikátu staví už dnes velmi kladně.
Prosím však, pánové, abyste neztráceli z očí nesmírný dosah věci, o které budete hlasovat. "
( Nadšený, dlouhotrvající potlesk.
Výborně!
Bravo! )
Nicméně bylo nutno před hlasováním o Mločím syndikátu slíbit, že na akcii Pacifické Exportní Společnosti se bude toho roku vyplácet aspoň desítiprocentní dividenda na konto rezerv.
Nato hlasovalo osmdesát sedm procent akcií pro a jenom třináct procent proti.
Následkem toho byl návrh správní rady přijat.
Salamander-Syndicate vstoupil v život.
G. H. Bondymu se gratuluje.
" Moc hezky jste to řekl, pane Bondy, " chválil starý Sigi Weissberger.
" Moc hezky.
A prosím vás, pane Bondy, jak jste na tu myšlenku přišel? "
" Jak? " děl G. H. Bondy roztržitě.
" Vlastně, abych vám pravdu řekl, pane Weissberger, to bylo kvůli starému van Tochovi.
On na ty své mloky tak držel - Co by tomu chudák řekl, kdybychom ty jeho tapa-boys nechali vychcípat nebo vybít! "
" Jaké tapa-boys? "
" Ale ty neřády mloky.
Teď se s nimi bude aspoň slušně zacházet, když budou mít nějakou cenu.
A k jinému se ty potvory nehodí, pane Weissberger, než aby se s nimi podnikla nějaká utopie. "
" Já tomu nerozumím, " mínil pan Weissberger.
" A viděl jste už někdy nějakého mloka, pane Bondy?
Já vlastně nevím, co to je.
Prosím vás, jak to vypadá? "
" To vám ani nepovím, pane Weissberger.
Vím já, co je to mlok?
Nač bych to měl vědět?
Mám já čas se starat, jak to vypadá?
Já musím být rád, že jsme ten Mločí syndikát dostali pod střechu. "
( Dodatek )
O pohlavním životě mloků
Jedna z oblíbených činností lidského ducha je představovat si, jak jednou v daleké budoucnosti bude vypadat svět a člověčenstvo, jaké technické zázraky budou vykonány, jaké sociální otázky vyřešeny, jak daleko pokročí věda a společenská organizace a tak dále.
Většina těch utopií však nezapomíná velmi živě se zajímat o otázku, jak to v tom lepším, pokročilejším nebo aspoň technicky dokonalejším světě dopadne s institucí tak starou, ale stále populární, jako je pohlavní život, rozplozování, láska, manželství, rodina, ženská otázka a podobně.
Viz v tom směru příslušnou literaturu, jako Paul Adam, H. G. Wells, Aldous Huxley a mnozí jiní.
Dovolávaje se těchto příkladů, považuje autor za svou povinnost, aby, když už vrhá pohled do budoucnosti naší zeměkoule, pojednal také o tom, jak se v tom budoucím světě Mloků bude utvářet sexuální řád.
Činí to už teď, aby se později nemusel k věci vracet.
Pohlavní život Andriase Scheuchzeri se v základních rysech ovšem shoduje s rozplozováním jiných obojživelníků ocasatých;
není tu kopulace ve vlastním slova smyslu, samička snáší vajíčka v několika etapách, oplozená vajíčka se vyvíjejí ve vodě v pulce a tak dále;
o tom lze se dočísti v každém přírodopise.
Zmíníme se jen o některých zvláštnostech, které byly po té stránce u Andriase Scheuchzeri pozorovány.
Začátkem dubna, vypravuje H. Bolte, se přidružují samci k samičkám;
v každém sexuálním období se drží samec zpravidla téže samice a neopouští jí ani na krok po několik dnů.
V té době nepřijímá žádné potravy, zatímco samice projevuje značnou žravost.
Samec ji prohání ve vodě a snaží se, aby se dostal hlavou těsně k její hlavě.
Když se mu to podaří, předsune svou tlamu maličko před její čenich, snad aby jí zabránil v útěku, a ustrne.
Takto, dotýkajíce se jenom hlavami, zatímco jejich těla svírají úhel asi třicetistupňový, plovou obě zvířata bez hnutí podle sebe.
Chvílemi se samec počne svíjeti tak silně, že naráží svými boky na boky samice;
nato opět ustrne, nohy široce roztaženy, dotýkaje se jen svou tlamou hlavy své vyvolené družky, která zatím lhostejně požírá, co potká.
Tento, smíme - li tak říci, polibek trvá několik dní;
někdy se samice utrhne za potravou, a tu ji samec pronásleduje, zřejmě velmi rozčilen, ba téměř rozlícen.
Konečně se samice vzdá dalšího odporu, neprchá již, a párek se vznáší ve vodě bez hnutí, podoben černým, k sobě připoutaným polenům.
Tu počnou tělem samcovým probíhat křečovité záchvěvy, během nichž vypouští do vody hojný, poněkud lepkavý chám.
Hned nato opouští samici a zalézá mezi kameny, do krajnosti vyčerpán;
v té době lze mu uříznout nohu nebo ocas, aniž na to obranně reagoval.
Zatím samice setrvává po nějakou dobu ve své ustrnulé, nehybné pozici;
potom se silně prohne a počne vypuzovat z kloaky zřetězená vajíčka, opatřená rosolovitým obalem;
často si při tom napomáhá zadníma nohama, jak to činívají ropuchy.
Těch vajíček je čtyřicet až padesát a visí na těle samice jako chomáč.
S nimi pluje samice na chráněná místa a upevní je na řasy, na chaluhy nebo i jenom na kameny.
Po deseti dnech snese samice druhou sérii vajíček v počtu dvaceti až třiceti, aniž se v té době setkala se samcem;
patrně ta vajíčka byla oplodněna přímo v její kloace.
Zpravidla po dalších sedmi až osmi dnech dojde k třetímu a čtvrtému kladení po patnácti až dvaceti vajíčkách vesměs oplozených, ze kterých se po jednom až třech týdnech vylíhnou čilí pulčíci s větévkovitými žábrami.
Už po roce tito pulci dorůstají v dospělé mloky a mohou se dále rozplozovat atd.
Naproti tomu slečna Blanche Kistemaeckers pozorovala v zajetí dvě samice a jednoho samce Andriase Scheuchzeri.
V době výtěru se samec přidružil jenom k jedné ze samic a pronásledoval ji dosti brutálně;
když mu unikala, bil ji silnými ranami ocasu.
Viděl nerad, když přijímala potravu, a zatlačoval ji od pokrmů;
bylo patrno, že ji chce mít jenom pro sebe, a prostě ji terorizoval.
Když vypustil své mlíčí, vrhl se na druhou samici a chtěl ji sežrat;
musel být z nádrže vyňat a umístěn jinde.
Přesto i tato druhá samice snesla vajíčka oplodněná v celkovém počtu šedesát tři.
U všech tří zvířat však slečna Kistemaeckers pozorovala, že okraje kloaky byly v té době značně naduřelé.
Zdá se tedy, píše slečna Kistemaeckers, že se u Andriase oplodnění neděje ani kopulací, ani výtěrem, nýbrž prostřednictvím čehosi, co lze nazvat sexuální milieu.
Jak vidět, není třeba ani dočasného sdružení, aby došlo k oplození vajíček.
To vedlo mladou badatelku k dalším zajímavým pokusům.
Oddělila od sebe obě pohlaví;
když pak nadešla vhodná chvíle, vymačkala ze samce chám a dala jej samicím do vody.
Nato samice počaly snášet vajíčka oplozená.
V dalším pokusu filtrovala slečna Blanche Kistemaeckers samčí chám a filtrát zbavený chámových tělísek ( byla to čirá, slabě kyselá kapalina ) přidala samicím do vody;
samice i nyní jaly se snášet vajíčka, každá asi padesát, z nichž většina byla oplozených a vydala normální pulce.
To právě přivedlo slečnu Kistemaeckers k důležitému pojmu pohlavního prostředí, jež tvoří samostatný přechod mezi partenogenezí a rozmnožováním pohlavním.
Oplodnění vajíček děje se prostě chemickou změnou prostředí ( jistým okyselením, které se dosud nepodařilo sestrojit uměle ), změnou, která nějakým způsobem souvisí se samčí pohlavní funkcí.
Ale této samotné funkce není vlastně třeba;
to, že se samec sdružuje se samicí, je patrně přežitek staršího vývojového stupně, kdy se oplozování u Andriase dálo stejně jako u jiných mloků.
To sdružení je vlastně, jak správně podotýká slečna Kistemaeckers, jakási zděděná iluze paternity;
ve skutečnosti samec není otcem pulců, nýbrž jenom určitým, v podstatě zcela neosobním chemickým činitelem pohlavního prostředí, jež je vlastním oplozovatelem.
Kdybychom měli v jedné nádrži sto sdružených párů Andriase Scheuchzeri, domnívali bychom se, že se tu odehrává sto individuálních rozplozovacích aktů;
ve skutečnosti je to akt jediný, a sice kolektivní sexualizace daného prostředí, nebo řečeno přesněji: jisté překyselení vody, na něž zralá vajíčka Andriase automaticky reagují vývojem v pulce.
Sestrojte uměle to neznámé kyselé agens, a nebude třeba samců.
Tak se nám pohlavní život podivuhodného Andriase jeví jako Veliká Iluze;
jeho erotická vášeň, jeho manželství a pohlavní tyranie, jeho dočasná věrnost, jeho těžkopádná a pomalá rozkoš, to vše jsou vlastně zbytečné, přežilé, téměř symbolické úkony, které provázejí nebo tak říkajíc vyzdobují vlastní neosobní samčí akt, jímž jest vytvoření oplozujícího sexuálního prostředí.
Zvláštní lhostejnost samic, se kterou přijímají ono bezúčelné, frenetické osobní dvoření samců, svědčí zřetelně o tom, že v těch námluvách samice instinktivně vyciťují pouhý formální obřad nebo úvod k vlastnímu snubnímu aktu, v němž ony pohlavně splývají s oplozujícím prostředím;
řekli bychom, že samička Andriase tento stav věcí chápe jasněji a prožívá věcněji, bez erotických iluzí.
( Pokusy slečny Kistemaeckers doplnil zajímavými experimenty učený abbé Bontempelli.
Usušil a rozemlel mlíčí Andriasovo a přidal je samicím do vody;
i nyní samice se jaly snášeti oplozená vajíčka.
Týž výsledek byl, když usušil a rozemlel samčí ústrojí Andriasovo nebo když je extrahoval lihem nebo vyvařil a vlil extrakt do nádrže samic.
Totéž se stejným výsledkem opakoval s výtažkem mozkové hypofýzy, a dokonce s výměsky kožních žláz Andriasových, vymačkaných v době říje.
Ve všech těchto případech samice zprvu nereagovaly na tyto přísady;
teprve po chvíli přestaly rejdit za potravou a utkvěly nehnutě, ba přímo strnule ve vodě, načež po několika hodinách se počalo vypuzování rosolovitých, asi jako sviňský bob velikých vajíček. )
V této souvislosti budiž uveden také podivný obřad, takzvaný tanec salamandrů.
( Zde není míněn Salamander-Dance, který vešel v těch letech do módy zejména v nejlepší společnosti a byl od biskupa Hirama prohlášen za " nejoplzlejší tanec, o kterém kdy slyšel vypravovat ". )
Totiž za úplňkových večerů ( mimo dobu rozplozování ) vystupovali Andriasové, ale jenom samci, na břeh, usadili se v kruhu a počali zvláštním, vlnivým pohybem kroutit hoření polovinou těla.
Byl to pohyb i za jiných okolností charakteristický pro tyto veliké mloky;
ale při řečených " tancích " se mu oddávali divoce, náruživě a do vysílení jako tančící dervišové.
Někteří učenci považovali toto šílené kroužení a přešlapování za kult Měsíce, a tedy za obřad náboženský;
naproti tomu jiní v něm viděli tanec v podstatě erotický a vysvětlovali jej právě tím zvláštním sexuálním řádem, o němž jsme už mluvili.
Řekli jsme, že u Andriase Scheuchzeri je vlastním oplozovatelem takzvané sexuální milieu jako hromadný a neosobní prostředník mezi samčími a samičími jedinci.
Bylo také řečeno, že samice přijímají tento neosobní pohlavní vztah daleko realističtěji a samozřejměji nežli samci, kteří - patrně z pudové samčí ješitnosti a dobyvačnosti - chtějí aspoň zachovat zdání pohlavního triumfu, a proto hrají milenecké námluvy a manželské vlastnictví.
Je to jedna z největších erotických iluzí, zajímavě korigovaná právě těmi velikými samčími slavnostmi, které prý nejsou nic než instinktivní snaha uvědomit si sebe samy jako Samčí Kolektiv.
Tím hromadným tancem se prý překonává ona atavická a nesmyslná iluze samčího pohlavního individualismu;
tato kroužící, opojená, frenetická smečka není nic jiného než Hromadný Samec, Kolektivní Ženich a Veliký Kopulátor, jenž provádí svůj slavný snubní tanec a oddává se velkému svatebnímu obřadu - za podivného vyloučení samiček, které zatím netečně mlaskají nad požíranou rybkou nebo sépií.
Proslulý Charles J. Powell, jenž tyto mločí slavnosti nazval Tancem Samčího Principu, píše dále:
" A nemáme v těchto společných samčích obřadech sám kořen a zdroj podivuhodného mločího kolektivismu?
Uvědomme si, že skutečné zvířecí pospolitosti nalézáme jenom tam, kde život a vývoj druhu není vybudován na pohlavním páru: u včel, mravenců a termitů.
Pospolitost včel lze vyjádřit slovy:
Já Mateřský Úl.
Pospolitost mločích oblastí lze vyjádřit docela jinak:
My Mužský Princip.
Teprve všichni samci dohromady, kteří v danou chvíli ze sebe téměř vypocují plodistvé sexuální prostředí, jsou tím Velikým Samcem, který proniká v lůna samic a štědře zmnožuje život.
Jejich paternita je kolektivní;
proto jejich celá přirozenost je kolektivní a projevuje se společným konáním, zatímco samičky, zhostivše se kladení vajec, vedou až do příštího jara život víceméně rozptýlený a samotářský.
Jenom samci jsou obec.
Jenom samci provozují společné úkoly.
U žádného živočišného rodu nehrají samice tak podřadnou roli jako u Andriase;
jsou vyloučeny z pospolitého konání a také o ně nejeví nejmenšího zájmu.
Jejich chvíle nastane, když Mužský Princip prosytí jejich prostředí aciditou chemicky sotva postižitelnou, ale životně tak pronikavou, že působí i při nesmírně silném zředění mořským přílivem a odlivem.
Je to, jako by se sám Oceán stával samcem, jenž oplodňuje na svých březích milióny zárodků. "
" Přes veškerou kohoutí pýchu, " pokračuje Charles J. Powell, " příroda udělila u většiny živočišných rodů životní převahu spíše samicím.
Samci jsou tu pro svou rozkoš a proto, aby zabíjeli;
jsou nadutými a načepýřenými jedinci, kdežto samice představují sám rod v jeho síle a ustálených ctnostech.
U Andriase ( a částečně u člověka ) je poměr podstatně jiný;
vytvořením samčí pospolitosti a solidarity nabývá samec zřejmé biologické převahy a určuje vývoj druhu v míře daleko větší než samice.
Snad právě pro ten význačně samčí směr vývoje se tak silně uplatňuje u Andriase technické, tedy typicky mužské nadání.
Andrias je rozený technik se sklonem k hromadnému podnikání;
tyto sekundární mužské pohlavní znaky, totiž technický talent a smysl pro organizaci, se v něm přímo před našima očima rozvíjejí tak rychle a úspěšně, že bychom museli mluvit o přírodním divu, kdybychom nevěděli, jak mohutným životním činitelem jsou právě sexuální determinanty.
Andrias Scheuchzeri jest animal faber a v době možná už dohledné překoná technicky i sama člověka, a to vše jenom silou přírodního faktu, že vytvořil čistou samčí pospolitost. "
KNIHA DRUHÁ
PO STUPNÍCH CIVILIZACE
1
PAN POVONDRA ČTE NOVINY
Jsou lidé, kteří sbírají známky, a jiní, kteří sbírají prvotisky.
Pan Povondra, vrátný v domě G. H. Bondyho, dlouho nenašel smysl svého života;
váhal po léta mezi zájmem o pravěké hroby a vášní pro zahraniční politiku;
jednoho večera se mu však znenadání zjevilo, co mu až dotud chybělo, aby jeho život byl životem plným.
Veliké věci obyčejně přicházejí znenadání.
Toho večera četl pan Povondra noviny, paní Povondrová spravovala Frantíkovy punčochy a Frantík se tvářil, jako by se učil přítokům Dunaje z levého břehu.
Bylo příjemné ticho.
" To jsem blázen, " zabručel pan Povondra.
" Co máš, " ptala se paní Povondrová, navlékajíc nit.
" Ale s těmi mloky, " děl otec Povondra.
" Tadyhle čtu, že za poslední čtvrtletí se jich prodalo sedmdesát miliónů kusů. "
" To je hodně, že? " řekla paní Povondrová.
" To si myslím.
Vždyť je to ohromná cifra, maminko.
Považ, sedmdesát miliónů! "
Pan Povondra kroutil hlavou.
" Na tom se musejí vydělat báječné peníze!
- A té práce co se teď pořídí, " dodal po chvilce přemítání.
" Tady čtu, jak se všude horempádem stavějí nové země a ostrovy - Já říkám, teď si lidé mohou nastavět pevnin, kolik budou chtít.
To je veliká věc, matko.
Já ti řeknu, to je větší pokrok než objevení Ameriky. "
Pan Povondra se nad tím zamyslil.
" Nová epocha dějin, víš?
Co dělat, maminko, žijeme ve veliké době. "
Nastalo opět dlouhé domácí ticho.
Najednou otec Povondra prudčeji zabafal z dýmky.
" A když si pomyslím, že nebýt mne, nebylo by k té věci došlo! "
" Ke které věci? "
" K tomu obchodu s mloky.
K tomu Novému Věku.
Když se to přesně vezme, byl jsem to vlastně já, kdo to dal dohromady. "
Paní Povondrová vzhlédla od děravé punčochy.
" Prosím tě, jak? "
" Že jsem tehdy pustil toho kapitána k panu Bondymu.
Kdybych ho byl neohlásil, nebyl by se ten kapitán jakživ setkal s panem Bondym.
Nebýt mne, maminko, nebylo by z té věci nic.
Dočista nic. "
" Třeba by ten kapitán našel někoho jiného, " namítala paní Povondrová.
Otci Povondrovi pohrdavě zachrčelo v troubeli.
" Ty tomu rozumíš!
Takovou věc dovede udělat jenom G. H. Bondy.
Panečku, ten vidí dál než já nevím kdo.
Jiní by v tom viděli leda bláznovství nebo podfuk;
ale pan Bondy, kdepak!
Ten má nos, holenku! "
Pan Povondra se zamyslel.
" On ten kapitán, jakpak on se jmenoval, Vantoch, na to ani nevypadal.
Takový tlustý strejc to byl.
Jiný vrátný by mu řekl, kampak, člověče, pán není doma, a vůbec;
ale já ti měl takové jako tušení nebo co.
Já ho ohlásím, řekl jsem si;
pan Bondy mně třeba vynadá, ale já to vemu na sebe a ohlásím ho.
Já vždycky říkám, vrátný musí mít čuch pro lidi.
Někdy zazvoní člověk, vypadá jako baron, a zatím je to agent s ledničkami.
A podruhé ti přijde takový tlustý tatík, a vida, co v něm je.
Člověk se musí vyznat v lidech, " rozjímal otec Povondra.
" Z toho vidíš, Frantíku, co může vykonat člověk i v podřízeném postavení.
Vem si z toho příklad a snaž se vždycky splnit svou povinnost, jako jsem to dělal já. "
Pan Povondra kýval hlavou slavnostně a dojatě.
" Já jsem toho kapitána mohl odbyt ve vratech, a byl bych si ušetřil ty schody.
Jiný vrátný by se byl nafoukl a přirazil by mu vrata před nosem.
A byl by tím zmařil takový báječný pokrok na světě.
Pamatuj si, Frantíku, kdyby každý člověk plnil svou povinnost, tak by bylo na světě hej.
A poslouchej pořádně, když ti něco povídám. "
" Ano, tatínku, " bručel Frantík nešťastně.
Otec Povondra odkašlal.
" Půjč mi ty nůžky, maminko.
Já bych si to měl vystřihnout z těch novin, abych měl jednou po sobě nějakou památku. "
Tak tedy došlo k tomu, že pan Povondra začal shromažďovat výstřižky o Mlocích.
Jeho sběratelské vášni vděčíme za mnoho materiálu, který by byl jinak upadl v zapomenutí.
Vystřihoval a schovával vše, co kde našel tištěno o Mlocích;
nebudiž utajeno, že po jistých počátečních rozpacích se naučil ve své oblíbené kavárně plenit noviny, kde byla jaká zmínka o Mlocích, a dosáhl zvláštní, téměř kouzelnické virtuozity v tom, jak dovedl nenápadně vytrhnout z novin příslušný list a ztopit jej do kapsy přímo před očima pana vrchního.
Jak známo, všichni sběratelé jsou ochotni krást nebo vraždit, jde - li o to, aby získali nové číslo do své sbírky;
ale to nijak nesnižuje jejich mravní charakter.
Nyní měl jeho život smysl, neboť byl životem sběratele.
Večer co večer pořádal a pročítal své výstřižky před shovívavýma očima paní Povondrové, která věděla, že každý mužský je zčásti blázen a zčásti malé dítě;
ať si raději hraje s těmi výstřižky, než aby chodil do hospody a hrál v karty.
Dokonce udělala v prádelníku místo pro jeho krabice, které si sám slepil pro svou sbírku;
lze víc žádat od ženy a hospodyně?
Sám G. H. Bondy byl při kterési příležitosti překvapen encyklopedickými vědomostmi pana Povondry ve všem, co se týkalo Mloků.
Pan Povondra se trochu stydlivě přiznal k tomu, že sbírá, kde je co tištěno o Salamandrech, a ukázal panu Bondymu své krabice.
G. H. Bondy vlídně pochválil jeho sbírku;
co platno, jenom velcí páni dovedou být tak blahovolní a jenom mocní lidé mohou obšťastňovat druhé, aniž je to stálo halíř;
velcí páni to mají vůbec dobré.
Tak například pan Bondy prostě nařídil, aby Povondrovi posílali z kanceláře Mločího syndikátu všechny výstřižky o Mlocích, které nebylo nutno archivovat;
i dostával blažený a poněkud zdrcený pan Povondra denně celé balíky dokladů ve všech jazycích světa, z nichž zejména noviny tištěné azbukou, řeckou alfabetou, písmem hebrejským, arabským, čínským, bengálským, tamilským, javanským, birmanským nebo taalik ho plnily zbožnou úctou.
" Když si pomyslím, " říkával nad nimi, " že by tohle všechno beze mne nebylo! "
Jak jsme už řekli, sbírka pana Povondry uchovala mnoho dějinného materiálu o celé té historii s Mloky;
tím není ovšem řečeno, že by mohla uspokojit vědeckého dějepisce.
Předně pan Povondra, jemuž se nedostalo odborného vzdělání v pomocných vědách historických a v archiválních metodách, nepřipojil k svým výstřižkům ani udání pramene, ani příslušný letopočet, takže většinou nevíme, kdy a kde ten který dokument vyšel.
Za druhé při nadbytku materiálu, který se mu kupil pod rukama, schovával pan Povondra hlavně dlouhé články, jež považoval za důležitější, kdežto stručné zprávy a depeše jednoduše odhazoval do uhláku;
následkem toho se nám uchovalo o celém tom období neobyčejně málo zpráv a faktů.
Za třetí do věci zasáhla vydatně ruka paní Povondrové;
když se krabice pana Povondry povážlivě plnily, vytahovala tiše a potají část výstřižků a spálila je, což se opakovalo několikrát ročně.
Ušetřila jenom těch, kterých tolik nepřibývalo, jako byly výstřižky tištěné písmem malabarským, tibetským nebo koptickým;
ty zůstaly uloženy téměř kompletně, ale pro jisté mezery v našem vzdělání nám nejsou mnoho platny.
Materiál, který máme po ruce k dějinám Mloků, je tedy podstatně kusý, asi jako pozemkové knihy z osmého století po Kristu nebo jako sebrané spisy básnířky Sapfó;
jenom nahodile se nám dochovala dokumentace o tom nebo onom úseku toho velikého světového dění, které se přes všechny mezery pokusíme shrnout pod názvem Po stupních civilizace.
2
PO STUPNÍCH CIVILIZACE
V dějinné epoše, kterou ohlásil G. H. Bondy na památné valné hromadě Pacifické Exportní Společnosti svými prorockými slovy o počínající se utopii, ] 2 Srov. Válka s Mloky, kniha I, kapitola 12. [ nemůžeme už měřit historické dění staletími ani desítkami let, jako se dálo v dosavadních dějinách světa, nýbrž čtvrtletími, ve kterých vycházejí kvartální hospodářské statistiky. ] 3 Dokladem toho budiž hned první výstřižek ze sbírky pana Povondry:
MLOČÍ TRH
( ČTK ) Podle poslední zprávy, kterou vydal Salamander-Syndicate koncem čtvrtletí, stoupl odbyt Mloků o třicet procent.
Za tři měsíce bylo dodáno téměř sedmdesát miliónů Mloků zejména do Jižní a Střední Ameriky, Indočíny a Italského Somálska.
V nejbližší době se připravuje hloubení a rozšíření Panamského průplavu, vyčištění přístavu v Guayaquilu a odklizení některých mělčin a bradel v úžině Torresově.
Jen tyto práce by znamenaly podle přibližného odhadu přemístění devíti miliard krychlových metrů pevných zemin.
Se stavěním těžkých leteckých ostrovů na linii Madeira - Bermudy se má započít až příštím jarem.
Zasypávání ostrovů Marian v japonském mandátu pokračuje dále;
dosud bylo získáno osm set čtyřicet tisíc akrů nové, tzv. lehké souše mezi ostrovy Tinian a Saipan.
Vzhledem k rostoucí poptávce jsou Mloci v ceně velmi pevní a znamenají Leading 61, Team 620.
Zásoby jsou dostatečné. [
V té době je totiž výroba dějin, smíme - li tak říci, podnikána ve velkém;
proto se tempo dějin neobyčejně ( podle odhadu asi pateronásobně ) zrychluje.
Dnes prostě nemůžeme čekat několik set let, aby se se světem stalo něco dobrého nebo zlého.
Například stěhování národů, které se kdysi vleklo po několik věků, by se při dnešní organizaci transportu dalo se vším všudy pořídit za tři léta;
jinak se na něm nemůže vydělat.
Podobně je tomu s likvidací Římské říše, s kolonizováním pevnin, vyvražděním Indiánů a tak dále.
To vše by se dalo dnes absolvovat nesrovnatelně rychleji, kdyby to bylo svěřeno kapitálově silným podnikatelům.
V tom směru obrovský úspěch Mločího syndikátu a jeho mohutný vliv na světové dějiny nepochybně ukazuje cestu budoucím.
Dějiny Mloků se tedy od začátku vyznačují tím, že byly dobře a racionálně organizovány;
první, ale nikoliv jediná zásluha o to náleží Mločímu syndikátu;
budiž uznáno, že také věda, filantropie, osvěta, tisk a jiní činitelé mají nemalý podíl na úžasném rozšíření a pokroku Mloků.
Nicméně byl to Mločí syndikát, který tak říkajíc den za dnem dobýval pro Salamandry nových kontinentů a nových břehů, i když musel překonávat mnohé překážky brzdící tuto expanzi.
] 4 O takových překážkách svědčí například tato zpráva, vystřižená z novin bez data:
ANGLIE SE UZAVÍRÁ MLOKŮM?
( Reuter ) Na dotaz člena Dolní sněmovny Mr J. Leedse odpověděl dnes sir Samuel Mandeville, že vláda Jeho Veličenstva uzavřela kanál Suezský pro veškeré transporty Mloků;
dále že nehodlá připustit, aby jediný Mlok byl zaměstnán na pobřeží nebo ve svrchovaných vodách britských ostrovů.
Důvodem k těmto opatřením, prohlásil sir Samuel, je jednak bezpečnost britských ostrovů, jednak platnost starých zákonů a smluv o potírání obchodu s otroky.
Na dotaz člena parlamentu Mr B. Russela sdělil sir Samuel, že toto stanovisko se ovsem netýká britských dominií a kolonií. [
Čtvrtletní zprávy syndikátu ukazují, jak jsou postupně osídlovány Mloky přístavy indické a čínské;
jak mločí kolonizace zaplavuje pobřeží Afriky a přeskakuje na kontinent americký, kde záhy vznikají nové, nejmodernější mločí líhně v zálivu Mexickém;
jak vedle těchto širokých kolonizačních vln jsou vysílány menší skupiny Mloků jako pionýrský předvoj budoucího exportu.
Tak například holandskému Waterstaatu poslal Mločí syndikát darem tisíc prvotřídních Mloků;
městu Marseille věnoval šest set Salamandrů k vyčištění Starého přístavu, a podobně jinde.
Prostě na rozdíl od lidského osídlování světa se šíření Mloků dálo plánovitě a velkoryse;
kdyby bylo ponecháno přírodě, táhlo by se jistě po staletí a tisíciletí;
co platno, příroda není a nikdy nebyla tak podnikavá a účelná jako lidská výroba a obchod.
Zdá se, že čilá poptávka měla vliv i na plodnost Mloků;
výnos potěru z jedné samice stoupl až na sto padesát pulců ročně.
Jisté pravidelné ztráty, které na Mlocích působili žraloci, ustaly skoro úplně, když Mloci byli opatřeni podvodními pistolemi s náboji dumdum na obranu proti dravým rybám. ] 5 Užívalo se k tomu skoro obecně pistolí, které vynalezl inž. Mirko Šafránek a jež vyráběla brněnská Zbrojovka. [
Šíření Mloků se ovšem nedálo všude stejně hladce;
někde se konzervativní kruhy ostře ohrazovaly proti tomuto zavádění nových pracovních sil, spatřujíce v nich nekalou konkurenci pro lidskou práci;
] 6 Srov. s touto novinářskou zprávou:
STÁVKOVÉ HNUTÍ V AUSTRÁLII
( Havas ) Vůdce australských tradeunií Harry Mac Namara ohlašuje generální stávku všech zaměstnanců přístavních, dopravních, elektrárenských a jiných.
Odborové organizace totiž žádají, aby byl dovoz pracovních Mloků do Austrálie přísně kontingentován podle imigračních zákonů.
Naproti tomu australští
farmáři se domáhají toho, aby byl dovoz Mloků uvolněn, neboť jejich krmením značně stoupá odbyt domácí kukuřice a zvířecích tuků, zejména ovčího loje.
Vláda usiluje o kompromis;
Mločí syndikát nabízí, že by vyplácel tradeuniím za každého přivezeného Mloka příspěvek šesti šilinků.
Vláda je ochotna dát záruky, že Mloci budou zaměstnáni jenom ve vodě a že se ( z důvodů mravnostních ) nevynoří z vody víc než 40 cm, to jest po prsa.
Tradeunie však trvají na 12 cm a žádají za každého Mloka poplatek deseti šilinků vedle registrační taxy.
Zdá se, že dojde k dohodě za přispění státní pokladny. [
jiní vyslovovali obavy, že Mloci, živící se drobným mořským zvířectvem, ohrozí rybolov;
někteří zase tvrdili, že svými podmořskými norami a chodbami podrývají břehy a ostrovy.
Po pravdě řečeno, bylo dost lidí, kteří přímo varovali před zaváděním Mloků;
ale to se děje odjakživa, že se každá novota a každý pokrok setkávají s odporem a nedůvěrou;
bylo tomu tak u továrních strojů a opakovalo se to s Mloky.
Na jiných místech se vyskytla nedorozumění jiného druhu, ] 7 Srov. pozoruhodný dokument ze sbírky pana Povondry:
MLOCI ZACHRAŇUJÍ 36 TONOUCÍCH
( Od našeho zvl. zpravodaje )
Madras 3. dubna
Ve zdejším přístavu narazil parník Indian Star na člun převážející asi čtyřicet domorodců, který se ihned potopil.
Dříve než bylo možno vypravit policejní barkasu, přichvátali na pomoc Mloci pracující na odklízení bahna z přístavu a dopravili na břeh třicet šest tonoucích.
Jeden Salamandr sám vytáhl z vody tři ženy a dvě děti.
Odměnou za tento statečný čin dostali Mloci písemné poděkování od místních autorit v nepromokavém pouzdře.
Naproti tomu domorodé obyvatelstvo je krajně pobouřeno tím, že Mlokům bylo dovoleno dotknouti se tonoucích osob vyšších kast.
Považuje totiž Mloky za nečisté a nedotknutelné.
V přístavu se srotilo několik tisíc domorodců, domáhajících se toho, aby Mloci byli z přístavu vykázáni.
Policie však udržuje pořádek;
byli toliko tři zabití a sto dvacet zatčených. [
K desáté hodině večer byl obnoven klid.
Salamandři pracují dál.
ale dík vydatné pomoci světového tisku, který správně ocenil jak obrovské možnosti obchodu s Mloky, tak výnosnou a velkorysou inzerci, která s ním byla spojena, bylo instalování Salamandrů ve všech částech světa vítáno namnoze se živým zájmem, ano i s nadšením.
] 8 Srovnej následující vysoce zajímavý výstřižek, bohužel v neznámém jazyce a následkem toho nepřeložitelný:
SAHT NA KCHRI TE SALAAMANDER BWTAT
Saghr gwan t ' lap ne Salaam Ander bwtati og t ' cheni berchi ne Simbwana m ' bengwe ogandi sûkh na moïmoï opwana Salaam Ander sri m ' oana gwen's.
Og di limbw, og di bwtar na Salaam Ander kchri p ' che ogandi p ' we o ' gwandi te ur maswâli sûkh?
Na, ne ur lingo t ' Islamli kcher oganda Salaam Andriaa ashti.
Bend op ' tonga kchri Simbwana mêdh, salaam! [
Obchod s Mloky byl většinou v rukou Mločího syndikátu, který jej prováděl svými vlastními, zvlášť k tomu účelu konstruovanými tankovými loďmi;
střediskem obchodu a jakousi burzou na Mloky byl Salamander-Building v Singapore. ] 9 Srov. obšírné a objektivní vylíčení, signované značkou e. w., 5. října:
S-TRADE
" Singapore 4. října.
Leading 63.
Heavy 317.
Team 648.
Odd Jobs 26,35.
Trash 0,08.
Spawn 80 - 132. "
Takovouto zprávu může čtenář novin najít denně v hospodářské rubrice svého listu mezi telegramy o ceně bavlny, cínu nebo pšenice.
Víte však už, co znamenají tato záhadná čísla a slova?
Nu ano, obchod s Mloky čili S-Trade;
ale jak ten obchod opravdu vypadá, o tom má většina čtenářů představu méně jasnou.
Snad si představují veliké tržiště hemžící se tisíci a tisíci Mloky, kde se procházejí kupci v tropických přílbách a turbanech, prohlížejí nabízené zboží a konečně ukáží prstem na dobře vyvinutého, zdravého, mladého Salamandra řkouce:
" Prodejte mi tenhle kus;
co stojí? "
Ve skutečnosti Mločí trh vypadá naprosto jinak.
V singaporské mramorové budově S-Trade neuvidíte jediného Mloka, nýbrž jenom čilé a elegantní úředníky v bílých šatech, přijímající telefonní příkazy.
" Ano, pane.
Leading stojí 63.
Kolik?
Dvě stě kusů?
Ano, pane.
Dvacet Heavy a sto osmdesát Team.
Okey, rozumím.
Loď pluje za pět neděl.
Right?
Thank you, sir. "
Celý palác S-Trade zvučí telefonními hovory;
máte spíš dojem úřadu nebo banky než nějakého trhu;
a přece tato bílá, ušlechtilá budova s jónským sloupovím v průčelí je tržištěm světovějším než bagdadský bazar za Hárúna ar Rašída.
Avšak vraťme se k citované tržní zprávě s její obchodní hantýrkou.
Leading, to jsou prostě zvlášť vybraní, inteligentní, zpravidla tříletí Mloci, pečlivě vycvičení k tomu, aby byli dozorci a vedoucími v pracovních kolonách Mloků.
Prodávají se po jednom bez ohledu na tělesnou váhu;
cení se jenom jejich inteligence.
Singaporští Leading, mluvící dobrou angličtinou, se považují za prvotřídní a nejspolehlivější;
porůznu se nabízejí také jiné známky vedoucích Mloků, jako takzvaní Capitanos, Inženýři, Malayan Chiefs, Foremanders a jiní, ale Leading jsou hodnoceni nejvýš.
Dnes se jejich cena pohybuje kolem šedesáti dolarů za kus.
Heavy jsou těžcí, atletičtí, obyčejně dvouletí Mloci, jejichž váha se pohybuje mezi sto až sto dvaceti librami.
Prodávají se jenom v četách ( tzv. bodies ) po šesti jedincích.
Jsou vycvičeni pro nejtěžší tělesné práce, jako je lámání skal, odvalování balvanů a podobně.
Stojí - li v uvedené zprávě Heavy 317, znamená to, že šestičlenná četa ( body ) Těžkých Mloků se platí třemi sty sedmnácti dolary.
Na každou četu Těžkých se určuje zpravidla jeden Leading jako vedoucí a dozorce.
Team jsou obyčejní pracovní Mloci ve váze 80 až 100 liber, kteří se prodávají jenom v pracovních družinách ( teamech ) po dvaceti kusech;
jsou určeni k hromadné práci a užívá se jich s oblibou k pracím bagrovacím, k stavění náspů nebo hrází a podobně.
Na každý dvacetičlenný team připadá jeden Leading.
Odd Jobs jsou třída pro sebe.
Jsou to Mloci, kterým se z různých důvodů nedostalo hromadného a specializovaného školení, například proto, že vyrostli mimo veliké, odborně řízené mločí farmy.
Jsou to vlastně polodivocí, ale často velmi nadaní Mloci.
Kupují se po jednom kuse nebo po tuctech a užívá se jich pro různé pomocné práce nebo drobnější úkony, na které nestojí za to komandovat celé mločí čety nebo družiny.
Můžeme - li Leading považovat za elitu mezi Mloky, představují Odd Jobs cosi jako drobný proletariát.
V poslední době se kupují s oblibou jako mločí surovina, kterou jednotliví podnikatelé dále pěstí a třídí na Leading, Těžké, Team nebo Trash.
Trash neboli brak ( póvl, odpadky ) jsou méněcenní, slabí nebo tělesně vadní Mloci, kteří se neprodávají jednotlivě ani v určitých partiích, nýbrž hromadně na váhu, obyčejně po celých desítkách tun;
kilogram živé váhy stojí dnes sedm až deset centíků.
Není vlastně známo, k čemu slouží a za jakým účelem se kupují - snad k nějakým lehčím pracím ve vodě;
aby nevzniklo nedorozumění, připomínáme, že Mloci jsou pro lidi nepoživatelní.
Tento Trash kupují skoro šmahem čínští překupníci;
kam jej dovážejí, není zjištěno.
Spawn je jednoduše mločí potěr, přesněji řečeno pulci do jednoho roku.
Prodávají a kupují se po celých stovkách a těší se velmi dobrému odbytu, hlavně proto, že jsou laciní a jejich doprava přijde nejlevněji;
teprve na místě dodání se dopěstí do té doby, kdy jsou schopni práce.
Spawn se dopravují v sudech, neboť pulci neopouštějí vodu, jako denně potřebují činit Mloci dospělí.
Často se stává, že ze Spawnu dorostou jednotlivci mimořádně nadaní, převyšující dokonce standardizovaný typ Leading;
tím nabývá obchod s potěrem zvláštní zajímavosti.
Vysoce nadaní Mloci se potom prodávají po několika stech dolarech za kus;
americký milionář Denicker zaplatil dokonce dva tisíce dolarů za Mloka, který plynně mluvil devíti jazyky, a dal jej dopravit zvláštní lodí až do Miami;
tato doprava sama stála téměř dvacet tisíc dolarů.
V poslední době se mločí potěr s oblibou kupuje pro takzvané mločí stáje, kde se vybírají a trénují rychlí sportovní Mloci;
ti se potom zapřahají po třech do plochých lodic v podobě lastury.
Závody v lasturách vlečených Mloky jsou nyní vysokou módou a nejoblíbenější zábavou mladých Američanek na Palm Beach, v Honolulu nebo na Kubě;
říká se jim Triton-Races nebo Venušiny regaty.
V lehké, zdobné lastuře, klouzající po mořské hladině, stojí závodnice v co nejkratším a nejrozkošnějším koupacím oděvu a třímá v rukou hedvábné otěže mločího trojspřeží;
závodí se prostě o titul Venuše.
Mr J. S. Tincker, řečený Král Konzerv, koupil pro svou dcerušku trojspřeží závodních Mloků, Poseidóna, Hengista a King Edwarda, za neméně než třicet šest tisíc dolarů.
Ale to vše už je mimo rámec vlastního S-Trade, který se omezuje na to, že dodává do celého světa solidní pracovní Leadings, Heavies a Teams.
Zmínili jsme se už o mločích farmách.
Ať si čtenář nepředstavuje obrovské chovné stáje a ohrady;
je to několik kilometrů holého pobřeží, na němž jsou roztroušeny domky z vlnitého plechu.
Jeden domek je pro veterináře, jeden pro ředitele a ostatní jsou pro dozorčí personál.
Teprve při odlivu je vidět, že od břehu vybíhají do moře dlouhé hráze, rozdělující pobřeží na několik bazénů.
Jeden je pro potěr, druhý pro třídu Leading a tak dále;
každý druh je krmen a cvičen odděleně.
Obé se děje v noci.
Se soumrakem vystupují Mloci ze svých děr na břeh a shromáždí se kolem svých učitelů;
jsou to obyčejně vysloužilí vojáci.
Nejprve je hodina mluvení;
učitel předříkává Mlokům slova, například " kopat ", a názorně jim vysvětlí jejich smysl.
Potom je seřadí do čtyřstupů a učí je pochodovat;
následuje půlhodinka tělocviku a odpočinek ve vodě.
Po přestávce se vyučuje, jak zacházet s různými nástroji a zbraněmi, načež se asi po tři hodiny pod dozorem učitelů konají praktické práce ve vodním stavitelství.
Nato se Mloci vrátí do vody a jsou krmeni mločími suchary, jež obsahují hlavně kukuřičnou mouku a lůj;
Leading a Těžcí Mloci jsou přikrmováni masem.
Lenost a neposlušnost se trestá odnětím potravy, jiných tělesných trestů není;
ostatně citlivost Salamandrů vůči bolesti je nepatrná.
S východem slunce nastává na mločích farmách mrtvý klid;
lidé jdou spat a Mloci zmizejí pod hladinou mořskou.
Tento běh věcí se za rok měnívá jenom dvakrát.
Jednou v době páření, kdy jsou Mloci po čtrnáct dní ponecháni sami sobě, a podruhé, když k farmě připluje tanková loď Mločího syndikátu a přiveze řediteli farmy příkazy, kolik té které třídy Mloků má být odvedeno.
Odvody se konají v noci;
lodní důstojník, ředitel farmy a veterinář sedí u stolku s lampou, zatímco dozorci a lodní posádka uzavrou Salamandrům ústup k moři.
Nato Mlok po Mloku přistupuje k stolku a je uznán za schopna nebo ne.
Odvedení Mloci nastupují potom do člunů, které je odvážejí na tankovou loď.
Činí to většinou dobrovolně, to jest na pouhý ostrý rozkaz;
jen někdy je třeba mírného násilí, jako je spoutání.
Spawn čili potěr je ovšem vyloven sítěmi.
Stejně humánně a hygienicky se děje transport Mloků v tankových lodích;
obden se jim vyměňuje pumpami voda v nádržích a jsou co nejvydatněji krmeni.
Úmrtnost během dopravy dosahuje stěží desíti procent.
Na žádost spolků pro ochranu zvířat je na každé tankové lodi přítomen lodní kaplan, který bdí nad lidským zacházením se Salamandry a noc co noc má k nim kázání, v němž jim klade na srdce zejména úctu k lidem a vděčnou poslušnost i lásku k jejich budoucím zaměstnavatelům, kteří nechtějí nic než otecky pečovat o jejich blahobyt.
Je zajisté dosti těžko vysvětlit Mlokům tuto oteckou péči, neboť pojem otectví je jim neznám.
Mezi vzdělanějšími Salamandry se ujal pro lodní kaplany název Papa Mlok.
Velmi se osvědčily také výchovné filmy, kterými se Mlokům během dopravy předvádějí jednak divy lidské techniky, jednak jejich budoucí práce a povinnosti.
Jsou lidé, kteří zkratku S-Trade ( Salamander-Trade ) překládají jako Slave-Trade čili obchod s otroky.
Nuže, jako nestranní pozorovatelé můžeme říci, že kdyby někdejší obchod s otroky byl tak dobře organizován a hygienicky tak nezávadně prováděn jako dnešní obchod s Mloky, mohli bychom otrokům jenom gratulovat.
Zejména s dražšími Salamandry se zachází opravdu velmi slušně a šetrně, už proto, že kapitán i mužstvo lodi ručí svými gážemi a mzdami za životy Mloků jim svěřených.
Pisatel tohoto článku byl svědkem, jak byli i ti nejotužilejší námořníci na tankové lodi S. S. 14 hluboce dojati, když dvě stě čtyřicet prima Mloků v jedné kádi onemocnělo těžkými průjmy.
Chodili se na ně dívat s očima téměř plnýma slz a dávali svým lidským citům průchod drsnými slovy:
" Tyhle mrchy nám byl čert dlužen! " [
Při rostoucím obratu v exportu Mloků vznikl ovšem také divoký obchod;
Mločí syndikát nemohl kontrolovat a spravovat všechny mločí líhně, které nebožtík kapitán van Toch rozsel zejména po drobných a odlehlých ostrovech Mikronésie, Melanésie a Polynésie, takže mnoho mločích zálivů bylo ponecháno sobě samotným.
Následkem toho se vedle racionálního chovu Salamandrů ustavil ve značných rozměrech i lov na divoké Mloky, připomínající v mnohém ohledu někdejší výpravy na tuleně;
byl to lov poněkud ilegální, ale protože nebylo zákonů na ochranu Mloků, byl stíhán nanejvýš jako neoprávněné vkročení na půdu té nebo oné státní svrchovanosti;
ježto pak se Mloci na těch ostrovech úžasně množili a tu a tam působili domorodcům jisté škody na polích a v sadech, byly ty divoké výlovy Mloků mlčky považovány za přirozenou regulaci mločí populace.
] 10 Citujeme autentické soudobé vylíčení:
BUKANÝŘI XX. STOLETÍ
E. E. K.
Bylo jedenáct hodin večer, když kapitán naší lodi kázal stáhnout vlajku státní příslušnosti a spustit čluny.
Noc byla měsíčná a stříbřitě zamžená;
ostrůvek, ke kterému jsme veslovali, byl myslím Gardner Island v souostroví Fénixově.
V takových měsíčních nocích vystupují Mloci na břeh a tančí;
můžete se k nim přiblížit a neslyší vás, tak jsou zabráni do svého hromadného, němého tance.
Bylo nás dvacet, kteří jsme vystoupili na břeh s vesly v rukou, a rozvinuti v rojnici počali jsme polokruhem obkličovat temný houfec hemžící se na pláži v mléčném světle měsíčním.
Je těžko popsat dojem, jímž působí tanec Mloků.
Asi tři sta zvířat sedí na zadních nohou v naprosto přesném kruhu, čelem do středu;
vnitřek kruhu je prázdný.
Mloci se nehýbají, jsou jako ustrnulí;
vypadá to jako kruhová palisáda kolem nějakého tajemného oltáře;
ale není tu žádného oltáře ani žádného boha.
Najednou jedno ze zvířat zamlaská " ts-ts-ts " a počne kolébavě kroužit hoření polovinou těla;
tento komíhavý pohyb přeskakuje dál a dál, a za několik vteřin kroutí všichni Mloci hoření polovinou těla, aniž se hnuli z místa, rychleji a rychleji, beze zvuku, pořád frenetičtěji, ve zběsilém a opojeném víření.
Asi po čtvrthodině ochabne jeden Mlok, druhý, třetí, kolébá se vysíleně a ustrne;
opět všichni sedí bez hnutí jako sochy;
po chvíli se ozve jinde tiché " ts-ts-ts ", jiný Mlok se začne svíjet a jeho tanec přeskakuje rázem na celý kruh.
Vím, že tento popis vypadá hodně mechanicky;
ale připojte k tomu křídové světlo měsíční a pravidelné, dlouhé šumění přílivu;
mělo to do sebe něco nesmírně magického a jaksi zakletého.
Zastavil jsem se s hrdlem sevřeným v bezděčném pocitu hrůzy nebo úžasu.
" Člověče, hejbej nohama, " okřikl mě nejbližší soused, " nebo uděláš díru! "
Zužovali jsme svůj kruh kolem tanečního kruhu zvířat.
Muži drželi vesla napříč a mluvili polohlasem, spíš proto, že byla noc, než že by je Mloci mohli slyšet.
" Do středu, poklusem, " zavolal velící důstojník.
Rozběhli jsme se k tomu vířícímu kruhu;
vesla s temným žuchnutím narazila na hřbety Mloků.
Teprve teď se Mloci poděsili, couvali do středu nebo chtěli mezi vesly proklouznout k moři, ale dostali veslem ránu, která je odhodila zpět, skřečící bolestí a strachem.
Tlačili jsme je žerděmi do středu, namačkané, napěchované, lezoucí přes sebe v několika vrstvách;
deset mužů je svíralo v ohradě vesel a deset šťouchalo a mlátilo vesly po těch, kteří se pokoušeli podlézt nebo proběhnout.
Bylo to jediné klubko černého svíjejícího se, zmateně kvákajícího masa, na něž dopadaly temné rány.
Potom se otevřela mezera mezi dvěma vesly;
vyklouzl tudy Mlok a byl omráčen ranou klackem do týla;
po něm druhý a třetí, až jich tu leželo asi dvacet.
" Zavřít, " kázal důstojník, a mezera mezi vesly se uzavřela.
Bully Beach a míšenec Dingo popadli do každé ruky nohu jednoho omráčeného Mloka a vlekli je pískem k člunům jako neživé pytle.
Někdy se vlečené tělo zakleslo mezi kameny;
tu námořník zatahal prudkým a zlostným škubnutím, a noha se utrhla.
" To nic není, " bručel starý Mike, který stál vedle mne.
" To mu zas, člověče, naroste. "
Když naházeli omráčené Mloky do člunů, kázal důstojník suše:
" Připravte další. "
A znovu dopadaly rány obuškem do týla Mloků.
Ten důstojník, Bellamy se jmenoval, byl vzdělaný a tichý člověk, výborný šachista;
ale tohle byl lov nebo ještě spíše obchod, tož jaképak okolky.
Takto bylo uloveno přes dvě stě omráčených Mloků;
asi sedmdesát jich tam zůstalo, kteří byli pravděpodobně mrtvi a nestáli za odvlečení.
Na lodi byli pochytaní Mloci naházeni do nádrží.
Naše loď byla stará tank-ship na dopravu nafty;
špatně vyčištěné tanky páchly petrolejem a voda v nich byla povlečena mastně a duhově;
jen příkrov byl odstraněn, aby tam mohl vzduch;
když do toho naházeli Mloky, vypadalo to hustě a odporně jako nějaká nudlová polévka;
místy se to slabě a žalostně hýbalo, ale přes den se to nechalo v klidu, aby se Mloci mohli vzpamatovat.
Nazítří přišli čtyři muži s dlouhými bidly a šťouchali jimi do té " polévky " ( odborně se tomu opravdu říká soup );
míchali těmi hustými těly a pozorovali, která se nehýbou nebo ze kterých odpadává maso;
ta pak nabodli na dlouhé háky a vytáhli z kádě.
" Je polévka čistá? " ptal se potom kapitán.
" Ano, pane. "
" Přilejte do ní vody! "
" Ano, pane. "
Toto čištění polévky se muselo opakovat denně;
pokaždé se vyhodilo do moře šest až deset kusů " zkaženého zboží ", jak se tomu říká;
naši loď věrně provázela kavalkáda velkých a skvěle nažraných žraloků.
U nádrže to páchlo příšerně;
přes občasné vyměňování byla voda v kádích žlutá, posetá výkaly a rozmočenými suchary;
v ní malátně šplounala nebo tupě ležela černá těžce oddychující těla.
" Tady to mají dobré, " tvrdil starý Mike.
" Já viděl loď, která to vozila v plechových sudech od benzolu;
tam jim to pochcípalo všecko. "
Za šest dní jsme nabírali nové zboží na ostrově Nanomea.
- - -
Tedy takto vypadá obchod s Mloky;
pravda, obchod ilegální, přesněji řečeno moderní pirátství, které vybujelo takřka přes noc.
Tvrdí se, že téměř čtvrtina všech prodávaných a kupovaných Mloků je lovena tímto způsobem.
Jsou mločí líhně, které nestojí Mločímu syndikátu za to, aby tam udržoval stálé farmy;
na menších tichomořských ostrovech se rozmnožili Mloci tak, že se stávají přímo obtíží;
domorodci je nemají rádi a tvrdí, že provrtávají svými dírami a chodbami celé ostrovy;
proto jak koloniální úřady, tak sám Mločí syndikát zamhuřuje oči k tomuto loupežnému přepadání mločích lokalit.
Počítá se, že je na čtyři sta pirátských lodí, které se zabývají jenom lupem Mloků.
Vedle drobných podnikatelů provozují toto moderní bukanýrství celé lodní společnosti, z nichž největší je Pacific Trade Comp. se sídlem v Dublině;
jejím prezidentem je vážený pan Charles B. Harriman.
Před rokem byly poměry o něco horší;
tehdy nějaký čínský bandita Teng s třemi loďmi přepadal přímo farmy syndikátu a neváhal ani vyvraždit jejich personál, když se mu stavěl na odpor;
minulého listopadu byl tento Teng se svým malým loďstvem rozstřílen americkou dělovou lodí Minnetonka u Midway Island.
Od té doby nabylo mločí pirátství méně divokých forem a těší se stálému rozkvětu, když byly dohodnuty jisté modality, za nichž je mlčky trpěno, tak například že při přepadu cizího pobřeží bude sňata ze stožáru námořní vlajka domácího státu;
že nebude pod záminkou pirátství provozován dovoz a vývoz jiného zboží;
že uloupení Mloci nebudou prodáváni za dumpingové ceny a budou označováni v obchodě jako druhá jakost.
Mloci v ilegálním obchodě se prodávají po dvaceti až dvaadvaceti dolarech za kus;
považují se za nižší sice, ale velmi houževnatý druh, vzhledem k tomu, že přežili strašné zacházení v pirátských lodích.
Odhaduje se, že ten transport přečká průměrně dvacet pět až třicet procent chycených Mloků;
ale ti už pak něco vydrží.
V obchodní mluvě se jim říká Maccaroni a jsou v poslední době znamenáni i v pravidelných tržních zprávách.
- - -
Dva měsíce nato jsem hrál v šachy s panem Bellamy v hale hotelu France v Saigonu;
to už jsem ovšem nebyl najatým námořníkem.
" Koukejte se, Bellamy, " řekl jsem mu, " vy jste slušný člověk, a jak se říká, gentleman.
Není vám někdy proti srsti, že sloužíte něčemu, co je v podstatě nejmizernější otrokářství? "
Bellamy krčil rameny.
" Mloci jsou Mloci, " bručel vyhýbavě.
" Před dvěma sty lety se říkalo, že negři jsou negři. "
" A nebyla to pravda? " řekl Bellamy.
" Šach! "
Tu partii jsem prohrál.
Připadalo mi najednou, že každý tah na šachovnici je starý a byl už kdysi někým hrán.
Snad i naše dějiny už byly kdysi hrány, a my taháme své figurky stejnými tahy k stejným porážkám jako kdysi.
Možná že právě takový slušný a tichý Bellamy lovil kdysi negry na Slonovém pobřeží a vozil je na Haiti nebo do Louisiany, nechávaje je chcípat v podpalubí.
Nemyslel tím tehdy nic zlého, ten Bellamy.
Bellamy nemyslí nikdy nic zlého.
Proto je nenapravitelný.
" Černý to prohrál, " řekl Bellamy uspokojeně a vstal, aby se protáhl. [
Vedle dobře organizovaného obchodu s Mloky a rozsáhlé tiskové propagandy měla největší zásluhu o rozšíření Mloků obrovská vlna technického idealismu, která v tomto období zaplavila celý svět.
H. G. Bondy správně předvídal, že lidský duch počne nyní pracovat s celými novými kontinenty a novými Atlantidami.
Po celý Mločí Věk panoval mezi techniky živy a plodný spor, mají - li se stavět těžké pevniny s železobetonovými břehy, nebo lehké souše nasypané z mořského písku.
Skoro denně se vynořovaly nové gigantické projekty: italští inženýři navrhovali jednak vybudování Velké Itálie, zaujímající téměř celé Středozemní moře až po Tripolsko, Baleáry a Dodekanes, jednak založení nové pevniny, takřečené Lemurie, na východ od Italského Somálska, která by jednou zabrala celý Indický oceán.
Skutečně také byl za pomoci celé armády Mloků nasypán nový ostrůvek proti somálskému přístavu Mogadišu v rozloze třinácti a půl akrů.
Japonsko projektovalo a zčásti provedlo nový veliký ostrov místo dřívějšího souostrovů ve dva veliké ostrovy, předem nazvané Nový Nippon;
na každém se měla dokonce zřídit umělá sopka, která by budoucím obyvatelům připomínala posvátnou Fudžijamu.
Proslýchalo se také, že němečtí inženýři budují tajně v Sargasovém moři těžkou, betonovou pevninu, která má být budoucí Atlantidou a mohla by prý ohrožovat Francouzskou západní Afriku;
ale jak se zdá, došlo jenom k položení základů.
V Holandsku se přikročilo k vysušování Zeelandu;
Francie spojila na Guadeloupu Grande Terre, Basse Terre a La Désirade v jediný požehnaný ostrov;
Spojené státy začaly budovat na 37. poledníku první letecký ostrov ( dvoupatrový, s obrovským hotelem, sportovním stadiónem, lunaparkem a biografem pro pět tisíc osob. )
Prostě zdálo se, že nyní padly poslední meze, jež lidskému rozmachu kladlo světové moře;
nastala radostná epocha úžasných technických plánů;
člověk si uvědomoval, že teprve nyní se stává Pánem Světa, dík Mlokům, kteří vystoupili na dějiště světa v pravou chvíli a tak říkajíc s dějinnou nutností.
Není sporu, že by nebylo došlo k tomu nesmírnému rozšíření Mloků, kdyby pro ně náš technicky věk nebyl připravil tolik pracovních úkolů a tak obrovské pole trvalého zaměstnání.
Budoucnost Dělníků Moře se zdála být nyní zajištěna na staletí.
Významný podíl na příznivém vývoji obchodu s Mloky měla také věda, jež záhy obrátila svou pozornost k výzkumu Mloků jak po stránce tělesné, tak po stránce duševní.
] 11 Uvádíme referát o vědeckém kongresu v Paříži z péra očitého svědka r. d.
I er CONGRÈS D'URODÈLES
Zkráceně se mu říká Kongres obojživelníků ocasatých, kdežto jeho oficiální titul je o něco delší:
První mezinárodní kongres zoologů pro psychologický výzkum obojživelníků ocasatých.
Jenže pravý Pařížan nemá rád sáhodlouhé názvy;
ti učení profesoři, kteří zasedají v amfiteátru Sorbonny, jsou pro něho prostě Messieurs les Urodèles, páni ocasatí obojživelníci, a dost.
Nebo ještě stručněji a neuctivěji:
Ces Zoos-là.
Šli jsme se tedy podívat na ces Zoos-là spíše ze zvědavosti než z referentské povinnosti.
Ze zvědavosti, rozumějte, která se netýkala těch univerzitních, většinou starších a brejlatých kapacit, nýbrž právě těch... tvorů ( proč nám nechce z péra slovo " zvířat "? ), o kterých se toho už tolik napsalo od vědeckých foliantů až po bulvární písničky a kteří jsou prý - podle některých - novinářský humbuk, podle jiných bytosti v mnohém směru nadanější než sám pán tvorstva a koruna stvoření, jak se ještě dnes ( míním po světové válce a jiných dějinných okolnostech ) říká člověku.
Doufal jsem, že slovutní páni účastníci kongresu pro duševní výzkum obojživelníků ocasatých dají nám laikům jasnou a konečnou odpověď, jak to vypadá s tou pověstnou učelivostí Andriase Scheuchzeri;
že nám řeknou: ano, toto je tvor rozumný nebo aspoň tak dalece schopný civilizace jako vy nebo já;
proto se s ním musí pro budoucnost počítat, tak jako musíme počítat s budoucností lidských ras druhdy považovaných za divoké a primitivní... pravím, žádná taková odpověď, ba ani otázka na kongrese nepadla;
na to je dnešní věda příliš... odborná, aby se zabývala toho druhu problémy.
Nuže, poučme se tedy o tom, čemu se vědecky říká duševní život u zvířat.
Ten dlouhý pán s vlajícím vousem černokněžníka, který právě burácí na pódiu, je slavný profesor Dubosque;
zdá se, že potírá nějakou zvrácenou teorii kteréhosi váženého kolegy, ale tuto stránku jeho výkladu nemůžeme dobře sledovat.
Teprve po delší chvíli pochopíme, že ten vášnivý černokněžník mluví o vnímavosti Andriase pro barvy a o jeho schopnosti rozlišovat různé barevné odstíny.
Nevím, zda jsem to dobře pochopil, ale odnesl jsem si dojem, že Andrias Scheuchzeri je snad poněkud barvoslepý, ale že profesor Dubosque musí být hrozně krátkozraký podle toho, jak zvedal své papíry až k tlustým, divoce blýskajícím brejlím.
Nato mluvil usměvavý japonský učenec dr. Okagawa;
bylo to něco o reakčním oblouku, jakož i o úkazech, které nastanou, když se přetne jakási senzorická dráha v mozku Andriase;
potom líčil, co Andrias dělá, když se mu rozdrtí ústroj odpovídající ušnímu labyrintu.
Nato profesor Rehmann podrobně vysvětloval, jak Andrias reaguje na elektrické dráždění.
Nato se strhl jakýsi vášnivý spor mezi ním a profesorem Brucknerem.
C ' est un type, tenhle profesor Bruckner: malý, zlostný a téměř tragicky živý;
mimo jiné tvrdil, že Andrias je smyslově stejně špatně vybaven jako člověk a vyznačuje se stejnou chudobou instinktů;
čistě biologicky vzato, je prý to právě tak úpadkové zvíře jako člověk, a podobně jako on hledí svou biologickou méněcennost nahradit tím, čemu se říká intelekt.
Zdá se však, že ostatní odborníci nebrali profesora Brucknera vážně, asi proto, že nepřetínal žádné senzorické dráhy a nevysílal do mozku Andriase žádné elektrické výboje.
Nato profesor van Dieten pomalu a téměř bohoslužebně líčil, jaké poruchy se jeví u Andriase, kterému byl odňat pravý čelní mozkový lalok nebo okcipitální závit na levé straně mozku.
Potom americký profesor Devrient přednesl -
Promiňte, nevím opravdu, co přednesl;
neboť v tu chvíli mi počalo vrtat hlavou, jaké poruchy by se asi jevily u profesora Devrienta, kdybych mu odňal pravý čelní mozkový lalok;
jak by reagoval usměvavý dr. Okagawa, kdybych ho elektricky dráždil, a jak by se asi choval profesor Rehmann, kdyby mu někdo rozdrtil ušní labyrint.
Pocítil jsem také jakousi nejistotu, jak je to vlastně s mým rozlišováním barev nebo s faktorem t v mých motorických reakcích.
Mučila mne pochybnost, máme - li ( v přísně vědeckém smyslu ) právo mluvit o svém ( míním lidském ) duševním životě, pokud jsme jeden druhému nevykuchali mozkové laloky a nepřeťali senzorické dráhy.
Měli bychom se vlastně na sebe vrhnout se skalpely v rukou, abychom navzájem studovali svůj duševní život.
Co mne se týče, byl bych ochoten v zájmu vědy rozbít brejle profesora Dubosqua nebo pouštět elektrické výboje do pleše profesora Dietena, načež bych uveřejnil článek o tom, jak na to reagovali.
Abych řekl pravdu, dovedu si to živě představit.
Méně živě si dovedu představit, co se při takových pokusech dálo v duši Andriase Scheuchzeri;
ale mám za to, že je to nesmírně trpělivý a dobrácký tvor.
Žádná z přednášejících kapacit totiž neřekla, že by se chudák Andrias Scheuchzeri někdy také rozzuřil.
Nepochybuji, že První kongres obojživelníků ocasatých je znamenitý vědecký úspěch;
ale až budu mít volný den, půjdu do Jardin des Plantes rovnou k nádržce Andriase Scheuchzeri, abych mu potichu řekl:
" Ty, Mloku, až jednou přijde tvůj den... tak ne aby tě napadlo vědecky zkoumat duševní život Lidí! " [
Dík tomuto vědeckému bádání přestali lidé považovat Mloky za nějaký zázrak;
ve střízlivém světle vědy ztratili Salamandři mnoho z prvotního nimbu mimořádnosti a výjimečnosti;
stavše se předmětem psychologických testů, vykazovali velmi průměrné a nezajímavé vlastnosti;
jejich vysoké nadání bylo vědecky odkázáno do říše bájí.
Věda objevila Normálního Salamandra, který se jevil jako tvor celkem nudný a dosti omezený;
jen noviny ještě občas vynašly Zázračného Mloka, který dovede z hlavy násobit pětimístná čísla, ale i to přestalo lidi bavit, zvláště když se ukázalo, že se tomu při náležitém výcviku může naučit i pouhý člověk.
Lidé prostě počali považovat Mloky za stejnou samozřejmost, jako je počítací stroj nebo jiný automat;
už v nich neviděli něco tajemného, co se vynořilo z neznámých hlubin bůhví proč a k čemu.
Mimoto lidé nikdy nepovažují za tajemné, co jim slouží a prospívá, nýbrž jenom to, co jim škodí nebo je ohrožuje;
a protože Mloci, jak se ukázalo, byli tvorové vysoce a mnohostranně užiteční, ] 12 Užitečnost Mloků zkoumal zejména hamburský badatel Wuhrmann, z jehož příslušných statí citujeme aspoň v kratičkém výtahu jeho
BERICHT ÜBER DIE SOMATISCHE VERANLAGUNG DER MOLCHE
Pokusy, které jsem s pacifickým velemlokem ( Andrias Scheuchzeri Tschudi ) podnikl ve své hamburské laboratoři, se nesly za zcela určitým cílem: vyzkoušet vzdornost Mloků vůči změnám prostředí a jiným zevním zásahům a tím prokázat jejich praktickou upotřebitelnost v rozličných zeměpisných oblastech a za různě obměňovaných podmínek.
První sérií pokusů se mělo zjistit, jak dlouho vydrží Mlok mimo vodu.
Pokusná zvířata byla chována v suchých kádích při teplotě 40 až 50 ° C.
Po několika hodinách jevila zřejmou únavu;
byla - li porosena, ožila opět.
Po čtyřiadvaceti hodinách ležela nehybně, pohybujíce jenom očními víčky;
srdeční tep zpomalen, veškerá tělová činnost snížena na minimum.
Zvířata zřejmě trpí a sebemenší pohyb je stojí velkou námahu.
Po třech dnech nastává stav kataleptické strnulosti ( xeróza );
zvířata nereagují, ani když jsou pálena elektrokauterem.
Zvýší - li se vlhkost ovzduší, počnou jevit aspoň některé známky života ( zavírají oči před prudkým světlem apod. ).
Byl - li takto vysušený Mlok hozen po sedmi dnech do vody, ožil po uplynutí delší doby;
při déle trvajícím sušení však uhynul větší počet pokusných zvířat.
Na přímém slunci hynou již po několika hodinách.
Jiná pokusná zvířata byla přinucena točit potmě hřídelem ve vysoce suchém prostředí.
Po třech hodinách jejich výkonnost počala klesat, ale stoupla opět po vydatném postříkání.
Při často opětovaném postřiku vydržela zvířata točit klikou hřídele sedmnáct, dvacet a v jednom případě šestadvacet hodin bez přerušení, kdežto kontrolní člověk byl už po pěti hodinách týmž mechanickým výkonem značně vyčerpán.
Z těchto pokusů můžeme uzavírat, že Mloci jsou dobře použitelní i k práci na suché zemi, ovsem za dvou podmínek: že nejsou vystaveni přímému slunci a že jsou občas po celém povrchu těla postříkáni vodou.
Druhá série pokusů se týkala vzdornosti Mloků, zvířat původně tropických, vůči chladu.
Při náhlém ochlazení vody hynuli střevními katary;
ale při pomalé aklimatizaci na chladnější prostředí se snadno dostavoval návyk;
po osmi měsících už zůstávali čilí i při teplotě vody 7 ° C, pokud jim bylo podáváno v potravě více tuku ( denně 15 až 20 dkg na kus ).
Byla - li teplota vody snížena pod 5 ° C, upadali v chladovou strnulost ( gelózu );
v tom stavu mohli být zmrazeni a chováni zamrzlí v ledovém bloku po několik měsíců;
když led roztál a teplota vody stoupla nad 5 ° C, počali opět jevit známky života a při sedmi až deseti stupních se počali shánět čile po potravě.
Z toho lze soudit, že se Mloci mohou docela snadno aklimatizovat i pro naše podnebí až po severní Norsko a Island.
Pro klimatické podmínky polární by bylo třeba dalších pokusů.
Naproti tomu značnou choulostivost jeví Mloci vůči vlivům chemickým;
při zkouškách s velmi zředěným louhem, továrními splašky, koželužskými činidly atd. jim odpadávala kůže v cárech a pokusná zvířata hynula jakousi snětí žaber.
Pro naše řeky jsou tedy Mloci prakticky nepoužitelní.
V další řadě pokusů se nám podařilo zjistit, jak dlouho vydrží Mloci bez potravy.
Mohou hladovět tři neděle i déle, aniž bylo na nich vidět jiné známky než jistou malátnost.
Jednoho pokusného Mloka jsem nechal hladovět šest měsíců;
poslední tři měsíce spal bez hnutí a bez přestání;
když jsem mu potom hodil do kádě rozsekaná játra, byl tak sláb, že na ně nereagoval, a musel být krmen uměle.
Po několika dnech žral normálně a mohlo se ho použít k dalším pokusům.
Poslední řada pokusů se obírala regenerační schopností Mloků.
Usekne - li se Mlokovi ocas, doroste mu nový ve čtrnácti dnech;
u jednoho Mloka jsme tento pokus opakovali sedmkrát se stejným výsledkem.
Stejně mu dorůstají i useknuté nohy.
Jednomu pokusnému zvířeti jsme amputovali všechny čtyři končetiny a ocas;
ve třiceti dnech byl opět celý.
Zlomí - li se Mlokovi stehenní nebo ramenní kost, odpadne mu celý ulomený úd a naroste mu nový.
Rovněž tak dorůstá vyloupnuté oko nebo vyříznutý jazyk;
zajímavé je, že Mlok, kterému jsem odňal jazyk, zapomněl mluvit a musel se tomu učit znovu.
Amputuje - li se Mlokovi hlava nebo přeřízne - li se jeho tělo mezi krkem a pánevní kostí, zvíře hyne.
Naproti tomu lze mu odnít žaludek, část střev, dvě třetiny jater a jiné orgány, aniž jeho životní funkce byly porušeny, takže lze říci, že zaživa téměř vykuchaný Mlok je ještě schopen dalšího života.
Žádné jiné zvíře nemá takovou vzdornost vůči jakémukoliv poranění jako právě Mlok.
Po té stránce by mohl být prvotřídním, téměř nezničitelným zvířetem válečným;
bohužel vadí tomu jeho mírumilovnost a přirozená bezbrannost.
Vedle těchto pokusů zkoumal můj asistent dr. Walter Hinkel hodnotu Mloků po stránce užitečných surovin.
Shledal zejména, že tělo Mloků obsahuje neobyčejně vysoké procento jódu a fosforu;
není vyloučeno, že by se z nich tyto důležité prvky daly v případě potřeby těžit průmyslově.
Kůže Mloků, sama o sobě špatná, se může rozemlít a lisovat pod velkým tlakem;
takto získaná umělá kůže je lehká, dosti pevná a mohla by být náhražkou hovězích usní.
Tuk Mloků je nepoživatelný pro odpornou chuť, ale hodí se na technické mazání, protože zmrzá teprve při teplotách velmi nízkých.
Rovněž maso Mloků bylo považováno za nepoživatelné, ano za jedovaté;
je - li požíváno syrové, působí prudké bolesti, zvracení a smyslové halucinace.
Dr. Hinkel zjistil po mnoha pokusech, které konal sám na sobě, že tyto škodlivé účinky se ztrácejí, je - li pokrájené maso spařeno horkou vodou ( podobně jako u některých muchomůrek ) a po důkladném vyprání naloženo po čtyřiadvacet hodin ve slabém roztoku hypermanganu.
Potom se může vařit nebo dusit a chutná jako špatné hovězí.
Snědli jsme takto Mloka, kterému jsme říkali Hans;
bylo to vzdělané a chytré zvíře se zvláštním nadáním pro vědeckou práci;
pracovalo v oddělení dr. Hinkela jako jeho laborant a mohly se mu svěřit i jemnější chemické analýzy.
Besedovali jsme s ním po dlouhé večery, bavíce se jeho neúkojnou vědychtivostí.
Museli jsme našeho Hanse s lítostí utratit, protože oslepl po mých experimentech s trepanací.
Jeho maso bylo tmavé a houbovité, ale nezanechalo žádných nepříjemných následků.
Jisto je, že v případě válečné potřeby může být mločí maso vítanou a levnou náhražkou za maso hovězí. [ byli prostě přijímáni jako něco, co podstatně náleží do racionálního a běžného řádu věcí.
Koneckonců, je docela přirozené, že Mloci přestali být senzací, jakmile jich bylo na světě do set miliónů;
lidový zájem, který vyvolali, dokud ještě byli jakous takous novinkou, dozníval ještě po nějaký čas ve filmových groteskách ( Sally and Andy, dva dobří Salamandři ) a na kabaretních scénách, kde zpěváci a subrety, nadaní zvláště špatným hlasem, vystupovali v neodolatelné roli skřehotajících a gramaticky chatrně se vyjadřujících Mloků.
Jakmile se Mloci stávali hromadným a všedním úkazem, měnila se, abychom tak řekli, jejich problematika.
] 13 Charakteristický doklad podává anketa listu Daily Star na téma:
Mají Mlokové duši?
Citujeme z této ankety ( ovšem bez záruky pravosti ) několik výroků vynikajících osobností:
Dear sir,
můj přítel reverend H. B. Bertram a já jsme pozorovali Salamandry po delší dobu při stavbě hráze v Adenu;
také jsme s nimi dvakrát nebo třikrát mluvili, ale nesetkali jsme se u nich se žádnou známkou vyšších citů, jako je Čest, Víra, Patriotismus nebo Sportovní Duch.
A co jiného, táži se, můžeme právem označovati jako duši?
Truly yours
Colonel John W. Britton
Neviděl jsem nikdy žádného Mloka;
ale jsem přesvědčen, že tvorové, kteří nemají své hudby, nemají ani duši.
Toscanini
Nechme stranou otázku duše;
ale pokud jsem mohl Andriase pozorovat, řekl bych, že nemají individuality;
zdají se být jeden jako druhý, stejně snaživí, stejně schopní - a stejně bezvýrazní.
Jedním slovem: splňují jistý ideál moderní civilizace, totiž Průměr.
André d'Artois
Rozhodně nemají duši.
V tom se shodují s člověkem.
Váš G. B. Shaw
Vaše otázka mne uvádí do rozpaků.
Vím například, že můj čínský psík Bibi má malou a rozkošnou duši;
rovněž má perská kočka Sidi Hanum má duši, a jakou nádhernou a krutou!
Ale Mloci?
Ano, jsou velmi nadaní a inteligentní, ti chudáčkové;
dovedou mluvit, počítat a být hrozně užiteční;
ale když jsou tak oškliví!
Vaše Madeleine Roche
Ať jsou to Mloci, jen když to nejsou marxisti.
Kurt Huber
Nemají duši.
Kdyby ji měli, museli bychom jim přisoudit ekonomickou rovnost s člověkem, což by bylo absurdní.
Henry Bond
Nemají žádný sex-appeal.
Proto také nemají duši.
Mae West
Mají duši, tak jako ji má každý tvor i každá rostlina, jako ji má vše, co žije.
Veliké je tajemství všeho života.
Sandrabhârata Nath
Mají zajímavou techniku a styl plování;
můžeme se od nich mnohému naučit, zejména v plování na dlouhých tratích.
Johny Weissmüller [
Pravda je, že veliká mločí senzace záhy vyvanula, aby učinila místo něčemu jinému a do jisté míry solidnějšímu, totiž Mločí Otázce.
Předbojovníkem Mločí Otázky - jako ne poprvé v dějinách lidského pokroku - byla ovšem žena.
Byla to Mme Louise Zimmermann, ředitelka dívčího penzionátu v Lausanne, která s nevšední energií a neochabujícím nadšením propagovala po celém světě své ušlechtilé heslo:
Dejte Mlokům řádnou školní výchovu!
Dlouho se setkávala s nepochopením veřejnosti, když neúnavně upozorňovala jednak na přirozenou učelivost Mloků, jednak na nebezpečí, které by mohlo lidské civilizaci vyrůst, kdyby se Salamandrům nedostalo pečlivé mravní i rozumové výchovy.
" Jako římská kultura zanikla vpádem barbarů, zanikla by i naše vzdělanost, kdyby byla ostrovem v moři tvorů duševně ujařmených, jimž je upírán podíl na nejvyšších ideálech dnešního lidstva, " tak volala prorocky na šesti tisících třech stech padesáti sedmi přednáškách, jež absolvovala v ženských klubech po celé Evropě i Americe, jakož i v Japonsku, Číně, Turecku a jinde.
" Má - li se kultura udržet, musí být vzdělaností všech.
Nemůžeme v klidu požívat darů naší civilizace ani plodů naší kultury, dokud kolem nás existují milióny a milióny nešťastných a nízkých bytostí, uměle udržovaných ve stavu animálním.
Tak jako heslem devatenáctého století bylo Osvobození Ženy, musí být heslem našeho věku:
DEJTE MLOKŮM ŘÁDNÉ ŠKOLY! "
A tak dále.
Dík své výmluvnosti a neuvěřitelné houževnatosti zmobilizovala Mme Louise Zimmermann ženy celého světa a sehnala dostatečné finanční prostředky, aby založila v Beaulieu ( u Nice ) První lyceum pro Mloky, na kterém byl potěr Salamandrů pracujících v Marseille a Toulonu vyučován ve francouzské řeči a literatuře, rétorice, společenském chování, matematice a kulturních dějinách. ] 14 Bližší viz v knize:
Mme Louise Zimmermann, sa vie, ses idées, son oeuvre ( Alcan ).
Citujeme z tohoto díla pietní vzpomínku Mloka, který byl jedním z jejích prvních žáků:
" Přednášela nám Lafontainovy bajky, sedíc u naší prosté, ale čisté a pohodlné nádrže;
trpěla sice vlhkem, ale nedbala toho, oddána plně svému učitelskému úkolu.
Říkala nám ' mes petits Chinois ', protože jsme podobně jako Číňané nedovedli vyslovovat hlásku r.
Po čase si však na to zvykla tak, že sama vyslovovala své jméno Mme Zimmelmann.
My pulci jsme ji zbožňovali;
ti malí, kteří ještě neměli vyvinuté plíce a následkem toho nemohli opustit vodu, plakali, že ji nemohou doprovázet na jejích procházkách po školní zahradě.
Byla tak mírná a laskavá, že - pokud vím - se rozhněvala jen jednou;
to bylo, když naše mladá učitelka dějin si za horkého letního dne vzala koupací oblek a sestoupila mezi nás do vodní nádrže, kde nám přednášela o nizozemských bojích za svobodu, sedíc až po krk ve vodě.
Tehdy se naše drahá Mme Zimmelmann vážně rozhněvala:
' Jděte se ihned vykoupat, Mademoiselle, jděte, jděte, ' volala se slzami v očích.
Pro nás to byla jemná, ale srozumitelná lekce, že přece jenom nepatříme mezi lidi;
později jsme byli naší duchovní matce vděčni, že nám to vědomí vštípila způsobem tak rozhodným a taktním.
Když jsme se dobře učili, předčítala nám za odměnu moderní básně, jako François Coppéa.
' Je to sice příliš moderní, ' říkala, ' ale koneckonců i to dnes už patří k dobrému vzdělání. '
Při konci školního roku byla pořádána veřejná akademie, na kterou býval zván pan prefekt z Nice a jiné úřední a vynikající osobnosti.
Nadaní a pokročilejší žáci, kteří už měli plíce, byli osušeni od školníka a oděni do jakýchsi bílých říz;
potom přednášeli za tenkou oponou ( aby se jich dámy nepolekaly ) Lafontainovy bajky, matematické vzorce a posloupnost Kapetovců s příslušnými letopočty.
Nato pan prefekt v dlouhé a krásné řeči vyslovil dík a poklonu naší drahé ředitelce, čímž se radostný den končil.
Stejně jako o náš duševní pokrok bylo pečováno i o naše blaho tělesné;
jednou za měsíc nás prohlížel místní zvěrolékař a jednou za půl roku byl každý z nás vážen, má - li předepsanou váhu.
Zvlášť na srdce nám naše vzácná vůdkyně kladla to, abychom odložili ohavný, prostopášný zvyk Měsíčních tanců;
stydím se říci, že přesto se někteří vyspělejší chovanci potají za úplňku dopouštěli této zvířecí hanebnosti.
Doufám, že se o tom naše mateřská přítelkyně nikdy nedověděla;
bylo by to zlomilo její veliké, šlechetné a láskyplné srdce. " [
Se zdarem o něco menším se setkala Dívčí škola pro Mloky v Mentonu, kde hlavně kursy v hudbě, dietetické kuchyni a jemných ručních pracích ( na nichž Mme Zimmermann trvala z důvodů hlavně pedagogických ) se setkávaly s nápadným nedostatkem učelivosti, ne - li přímo s tvrdošíjným nezájmem mladistvých mločích lyceistek.
Proti tomu hned první veřejné zkoušky Mladých Mloků měly tak překvapující úspěch, že vzápětí byla ( nákladem spolků pro ochranu zvířat ) zřízena Námořní polytechnika pro Mloky v Cannes a Mločí univerzita v Marseille;
zde později první Mlok dosáhl gradu doktora práv.
Otázka mločí výchovy se nyní počala rozvíjet rychle a normální cestou.
Proti vzorným Écoles Zimmermann zvedli pokrokovější učitelé množství závažných námitek;
zejména se tvrdilo, že na výchovu mločího dorostu se nehodí zastaralé humanistické školství pro mládež lidskou;
rozhodně se zavrhovala výuka v literatuře a dějinách a doporučovalo se, aby co nejvíce místa a času bylo věnováno praktickým a moderním předmětům, jako přírodním vědám, práci ve školních dílnách, technickému výcviku Mloků, tělovýchově a tak dále.
Tato takzvaná Reformní Škola čili Škola pro Praktický Život byla opět vášnivě potírána stoupenci klasického vzdělání, kteří hlásali, že Mloky lze přiblížit kulturním statkům lidským jenom na základech latinských a že nestačí naučit je mluvit, nenaučíme - li je citovat básníky a řečnit s výmluvností ciceronskou.
Byl z toho dlouhý a dosti rozhořčený spor, který byl nakonec rozřešen tím, že školy pro Salamandry byly postátněny a školy pro lidskou mládež reformovány tak, aby se co nejvíc přiblížily ideálům Reformní Školy pro Mloky.
Je přirozeno, že nyní také v jiných státech se ozvalo volání po řádném a povinném školství pro Mloky pod dozorem státním.
Došlo k tomu postupně ve všech námořních zemích ( ovšem s výjimkou Velké Británie );
a protože tyto mločí školy nebyly zatíženy starými klasickými tradicemi škol lidských a mohly tedy užít všech nejnovějších metod psychotechniky, technologické výchovy, předvojenského výcviku a jiných posledních vymožeností pedagogických, vyvinulo se z nich záhy to nejmodernější a vědecky nejpokročilejší školství na světě, jež právem bylo předmětem závisti všech pedagogů i školáků lidských.
Ruku v ruce s mločím školstvím se vynořila otázka jazyková.
Které ze světových řečí se mají Salamandři nejspíš učit?
Prvotní Mloci z tichomořských ostrovů se ovšem vyjadřovali Pidgin English, jak to pochytili od domorodců a námořníků;
mnozí mluvili malajsky nebo v jiných místních nářečích.
Mloci pěstění pro trh singaporský byli vedeni k tomu, aby mluvili v Basic English, oné vědecky zjednodušené angličtině, která se obejde s několika sty výrazy bez zastaralých gramatických okolků;
proto také se této reformované standardní angličtině počalo říkat Salamander English.
Na vzorných Ecoles Zimmermann se Mloci vyjadřovali v řeči Corneillově, nikoli ovšem z důvodů nacionálních, nýbrž proto, že to náleží k vyššímu vzdělání;
naproti tomu na reformních školách se učili esperantu jako jazyku dorozumívacímu.
Mimoto vzniklo v té době asi pět nebo šest nových Univerzálních Jazyků, které chtěly nahradit babylónský zmatek řečí lidských a dát jednu společnou mateřštinu celému světu lidí i Mloků;
bylo ovšem mnoho sporů o to, který z těchto Mezinárodních Jazyků je nejúčelnější, nejlibozvučnější a nejuniverzálnější.
Nakonec to ovšem dopadlo tak, že v každém národě byl propagován jiný Univerzální Jazyk.
] 15 Mimo jiné navrhoval slovutný filolog Curtius ve spisu Janua linguarum aperta, aby jako jediný obcovací jazyk pro Mloky byla adoptována latina zlatého věku Vergiliova.
Dnes je v naší moci, volal, aby se latina, tento jazyk nejdokonalejší, nejbohatší na gramatická pravidla a vědecky nejlépe zpracovaný, stala opět živou a světovou řečí.
Nechopí - li se vzdělané lidstvo této příležitosti. učiňte to vy sami, Salamandrae, gens maritima;
zvolte si za svou mateřštinu eruditam linguam Latinam, jedinou řeč hodnou toho, aby jí mluvil orbis terrarum.
Nehynoucí bude vaše zásluha, Salamandrae, vzkřísíte - li k novému životu věčný jazyk bohů a héroů;
neb s tímto jazykem, gens Tritonum, převezmete jednou i odkaz světovládného Říma.
Naproti tomu jistý lotyšský telegrafní úředník, jménem Wolteras, spolu s pastorem Mendeliusem vynalezl a vypracoval zvláštní řeč pro Mloky, nazvanou řeč pontická ( pontic lang );
použil pro ni prvků všech jazyků světa, zejména nářečí afrických.
Tato mločtina ( jak se jí také říkalo ) dosáhla jistého rozšíření zejména v severských státech, bohužel však jenom mezi lidmi;
v Uppsale byla dokonce zřízena stolice pro jazyk mlocký, ale z Mloků, pokud je známo, nemluvil touto řečí ani jediný.
Po pravdě řečeno, nejvíce se mezi Salamandry vžilo Basic English a později se stalo oficiálním jazykem Mloků. [
Postátněním mločího školství se celá věc zjednodušila: v každém státě byli Mloci prostě vychováváni v řeči dotyčného státního národa.
Ačkoliv se Salamandři učili cizím řečem poměrně snadno a horlivě, jevila jejich jazyková schopnost zvláštní nedostatky jednak pro uzpůsobení jejich mluvidel, jednak z důvodů spíše psychických;
tak například jen s obtíží vyslovovali dlouhá, mnohoslabičná slova a hleděli je zredukovat na jedinou slabiku, kterou vyráželi krátce a poněkud kvákavě;
říkali l místo r a v sykavkách mírně šišlali;
odpouštěli si gramatické koncovky, nikdy se nenaučili dělat rozdíl mezi " já " a " my " a bylo jim jedno, je - li nějaké slovo rodu ženského nebo mužského ( snad se v tom projevuje jejich pohlavní chladnost mimo dobu páření ).
Prostě každý jazyk se v jejich ústech charakteristicky přetvořil a jaksi zracionalizoval na nejjednodušší a rudimentární formy.
Je hodno pozoru, že si jejich neologismy, jejich výslovnost i gramatickou primitivnost počala rychle osvojovat jednak lidská spodina v přístavech, jednak takzvaná nejlepší společnost;
odtud se ten způsob vyjadřování šířil do novin a záhy zobecněl.
I u lidí namnoze vymizely gramatické rody, odpadaly koncovky, vyhynulo skloňování;
zlatá mládež potlačila r a naučila se šišlat;
stěží kdo ze vzdělaných lidí by mohl ještě říci, co znamená indeterminismus nebo transcendentno, prostě proto, že se ta slova stala i pro lidi příliš dlouhými a nevyslovitelnými.
Zkrátka, ať dobře či špatně, dovedli Mloci mluvit téměř všemi jazyky světa podle toho, na kterém pobřeží žili.
Tehdy vyšel u nás ( tuším v Národních listech ) článek, který se ( zajisté právem ) trpce tázal, proč se Mloci neučí také česky, když už jsou na světě Salamandři mluvící portugalsky, holandsky a jinými jazyky malých národů.
Náš národ nemá sice bohužel svého mořského pobřeží, připouštěl řečený článek, a proto u nás není ani mořských Mloků;
avšak i když nemáme svého moře, neznamená to, že bychom na světové kultuře neměli stejného, ano v mnohém ohledu i důležitějšího podílu než mnozí národové, jejichž řeči se učí tisícové Mlokův.
Bylo by jen spravedlivo, aby Mloci poznali také náš duchovní život;
ale jak se o něm mohou informovat, není - li mezi nimi nikoho, kdo by ovládal náš jazyk?
Nečekejme, že někdo na světě uzná tento kulturní dluh a zřídí stolici češtiny a československé literatury na některém mločím učelišti.
Jak praví básník, " nevěřme nikomu na světě širém, nemáme jednoho přítele tam ".
Postarejme se proto sami o nápravu, volal článek.
Cokoliv jsme na světě pořídili, vykonali jsme vlastní silou!
Je naše právo a naše povinnost, abychom se snažili získat své přátele i mezi Mloky;
ale jak se zdá, nejeví naše ministerstvo pro zahraničí mnoho zájmu o náležitou propagandu našeho jména a našich produktů mezi Mloky, ačkoliv jiní a menší národové věnují milióny na to, aby otevřeli Mlokům své kulturní poklady a zároveň vzbudili jejich zájem o své průmyslové výrobky.
- Článek vzbudil značnou pozornost hlavně ve Svazu průmyslníků a měl aspoň ten výsledek, že byla vydána malá příručka Česky pro Mloky s ukázkami z československého krásného písemnictví.
Zní to snad neuvěřitelně, ale této knížky se opravdu prodalo přes sedm set výtisků;
byl to tedy celkem pozoruhodný úspěch.
] 16 Srov. fejeton z péra Jaromíra Seidla-Novoměstského, uchovaný ve sbírce pana Povondry.
NÁŠ PŘÍTEL NA OSTROVECH GALÁPAGOS
Konaje se svou chotí, básnířkou Jindřiší Seidlovou-Chrudimskou, cestu kolem světa, abychom kouzlem tolika nových a mohutných dojmův aspoň částečně přežili bolestnou ztrátu naší vzácné tetinky, spisovatelky Bohumily Jandové-Strešovické, dostali jsme se až na osamělé, mnohými bájemi opředené ostrovy Galápagos.
Měli jsme toliko dvě hodiny času, i použili jsme jich k procházce po pobřeží tohoto pustého souostroví.
" Hleď, jak překrásně dnes zapadá slunce, " pravil jsem k své choti.
" Není - liž to, jako by celá obloha tonula v záplavě zlata a krve? "
" Pán ráčí být Čechem? " ozvalo se nenadále za námi správnou a ryzí češtinou.
Pohlédli jsme překvapeně oním směrem.
Nebyl tam nikdo, jen veliký černý Mlok seděl na balvanech drže v ruce něco, co vypadalo jako kniha.
Během své cesty kolem světa jsme spatřili již několik Mlokův, ale neměli jsme dosud příležitosti dáti se s mimi do řeči.
Proto laskavý čtenář pochopí náš podiv, když jsme se na pobřeží tak opuštěném setkali s Mlokem, a nadto zaslechli otázku v naší rodné řeči.
" Kdo zde mluví? " zvolal jsem česky.
" Byl jsem tak směl, pane, " odvětil Mlok uctivě povstávaje.
" Nemohl jsem odolati, slyše poprvé v životě český hovor. "
" Jakže, " užasl jsem, " vy umíte česky? "
" Právě jsem se bavil časováním nepravidelného slovesa býti, " odtušil Mlok.
" Toto sloveso jest totiž nepravidelným ve všech jazycích. "
" Jak, kde a proč, " naléhal jsem, " jste se naučil česky? "
" Náhoda mi zanesla do rukou tuto knihu, " odvece Mlok a podal mi knížku, kterou držel v ruce;
bylo to Česky pro Mloky a její listy nesly stopy častého a pilného používání.
" Dostala se sem se zásilkou kněh obsahu poučného.
Mohl jsem si vybrati Geometrii pro vyšší třídy škol středních, Dějiny válečné taktiky, Průvodce po Dolomitech nebo Zásady bimetalismu.
Zvolil jsem si však tuto knížku, jež se mi stala druhem nejmilejším.
Znám ji juž celou zpaměti, avšak nalézám v ní stále nové zdroje zábavy i poučení. "
Moje paní i já jsme projevili svoji nelíčenou radost i podiv nad jeho správnou, ba téměř srozumitelnou výslovností.
" Bohužel není zde nikoho, s kým bych mluvil česky, " pravil náš nový přítel skromně, " a nejsem si ani jist, je - li sedmý pád od slova kůň koni nebo koňmi. "
" Koňmi, " řekl jsem.
" Ó ne, koni, " zvolala moje paní živě.
" Byl byste tak laskav a řekl mi, " tázal se nás milý besedník horlivě, " co jest nového ve stověžaté matičce Praze? "
" Ta roste, příteli, " odvětil jsem potěšen jeho zájmem a několika slovy jsem mu nastínil rozkvět naší zlaté metropole.
" Jak radostné jsou to zvěsti, " pravil Mlok s netajeným uspokojením.
" Zdalipak ještě visí na Mostecké věži uťaté hlavy popravených českých pánův? "
" Už dávno ne, " řekl jsem mu, poněkud ( přiznám se ) překvapen jeho otázkou.
" To jest věru škoda, " mínil sympatický Mlok.
" Byla to vzácná historická památka.
Buď bohu žalováno, že tolik znamenitých památností vzalo zasvé ve válce třicetileté!
Neklamu - li se, byla tehdy země česká obrácena v poušť, zbrocenou krví a slzami.
Ještě štěstí, že tehdy nevyhynul genitiv záporu.
V této knížce stojí, že prý jest na vymření.
Bylo by mi toho velmi líto, pane. "
" Vás tedy upoutaly i naše dějiny, " zvolal jsem radostně.
" Zajisté, pane, " odtušil Mlok.
" Zejména pohroma bělohorská a třistaletá poroba.
Četl jsem o nich velmi mnoho v této knize.
Jste zajisté velmi hrdi na svou třistaletou porobu.
Byla to veliká doba, pane. "
" Ano, těžká doba, " přitakal jsem.
" Doba útisku a hoře. "
" A úpěli jste? " ptal se náš přítel s dychtivým zájmem.
" Úpěli, trpíce nevýslovně pod jařmem sveřepých utiskovatelů. "
" To jsem rád, " oddechl si Mlok.
" V mé knize to právě tak stojí.
Jsem velmi potěšen, že to jest pravda.
Je to výtečná kniha, pane, lepší než Geometrie pro vyšší třídy škol středních.
Rád bych jednou stanul na památném místě, kde byli popraveni čeští páni, jakož i na jiných slavných místech krutého bezpráví. "
" Měl byste se k nám podívat, " navrhl jsem mu srdečně.
" Děkuji za laskavé pozvání, " klaněl se Mlok.
" Bohužel nejsem tak dalece ve svých krocích volen... "
" My bychom vás koupili, " zvolal jsem.
" Chci říci, snad bychom národní sbírkou mohli opatřiti prostředky, jež by vám umožnily... "
" Nejvroucnější díky, " mumlal náš přítel zřejmě dojat.
" Slyšel jsem však, že vltavská voda není dobra.
My totiž trpíváme v říční vodě nemilou úplavicí. "
Načež se maličko zamyslil a dodal:
" Také bych těžko jen opustil svou milou zahrádku. "
" Ach, " zvolala moje paní, " já též jsem nadšenou zahradnicí!
Jak vděčna bych vám byla, kdybyste nám ukázal dítky zdejší flóry! "
" S největší radostí, vzácná paní, " děl Mlok zdvořile se ukláněje.
" Nebude - li vám totiž vaditi, že můj libosad jest pod vodou. "
" Pod vodou? "
" Ano, dvémecítma metrův. "
" A jaké květiny tam pěstujete? "
" Mořské sasanky, " pravil náš přítel, " v několika vzácných druzích.
Rovněž mořské hvězdice a mořské okurky, nepočítám - li keře korálové.
Blah, kdo pěstoval své vlasti jednu růži, jeden štěp, jak praví básník. "
Bylo nám pohříchu loučiti se, neboť loď již dávala znamení k odjezdu.
" A co byste vzkázal, pane - pane - " řekl jsem, nevěda, jak se náš milý druh jmenuje.
" Jmenuji se Boleslav Jablonský, " upozornil nás Mlok ostýchavě.
" Jest to po mém mínění krásné jméno, pane.
Vybral jsem si je ze své knížky. "
" Co byste, pane Jablonský, vzkázal našemu národu? "
Mlok se na chvilku zamyslil.
" Řekněte svým krajanům, " pravil posléze s hlubokým pohnutím, " řekněte jim... aby nepropadli staré slovanské nesvornosti... a aby chovali ve vděčné paměti Lipany a zejména Bílou horu!
Nazdar, má poklona, " skončil náhle, snaže se přemoci své city.
Odjížděli jsme člunem zamyšleni a dojati.
Náš přítel stál na skalisku a kynul za námi rukou;
zdálo se, že něco volá.
" Co to volal? " ptala se moje paní.
" Nevím, " řekl jsem, " ale znělo to nějak jako: pozdravujte pana primátora doktora Baxu. " [
Otázka výchovy a jazyka byla ovšem jenom jednou stránkou velikého Mločího Problému, který tak říkajíc rostl lidem pod rukama.
Tak například záhy se vynořila otázka, jak se má vlastně s Mloky nakládat v ohledu, abychom tak řekli, spíše společenském.
V prvních, téměř předhistorických letech Mločího Věku to byly ovšem spolky pro ochranu zvířat, které se horlivě staraly o to, aby se s Mloky nezacházelo krutě a nelidsky;
dík jejich vytrvalým zákrokům se podařilo, že téměř všude přihlížely úřady k tomu, aby vůči Mlokům byly dodržovány policejní a veterinářské předpisy platné pro jiný chovný dobytek.
Také zásadní odpůrci vivisekce podepsali mnoho protestů a peticí, aby bylo zakázáno provádět na živých Mlocích vědecké experimenty;
v řadě států byl takový zákon skutečně vydán. ] 17 Zejména v Německu byla veškerá vivisekce přísně zapovězena, ovšem jen židovským badatelům. [
Avšak s rostoucí vzdělaností Salamandrů se víc a víc cítily rozpaky zahrnovat Mloky prostě pod ochranu zvířat;
zdálo se to být z jakýchsi ne docela jasných důvodů poněkud nevhodné.
Tehdy byla založena mezinárodní Liga pro Ochranu.
Mloků ( Salamander Protecting League ) pod protektorátem vévodkyně of Huddersfield.
Tato liga, čítající přes dvě stě tisíc členů hlavně v Anglii, vykonala pro Salamandry značnou a chvalitebnou práci;
zejména dosáhla toho, že pro ně byla na mořských březích zřizována zvláštní mločí hřiště, kde by, nerušeni zvědavými diváky, konali své " meetingy a sportovní slavnosti " ( míněny byly asi tajné Měsíční tance );
že se na všech školách ( dokonce i na Oxfordské univerzitě ) kladlo žákům na srdce, aby nekamenovali Mloky;
že se do jisté míry dbalo toho, aby na mločích školách nebyli mladí pulci přetěžováni učivem;
a konečně že mločí pracoviště a ubikace byly obehnány vysokým prkenným plotem, který chránil Mloky před různým obtěžováním a hlavně dostatečně odděloval svět Salamandrů od světa lidí.
] 18 Zdá se, že tu šlo také o jisté pohnutky morální.
Mezi papíry pana Povondry se našlo v mnoha jazycích Provolání, uveřejněné patrně ve všech novinách světa a podepsané samotnou vévodkyní of Huddersfield, kde bylo řečeno:
" Liga pro Ochranu Mloků se obrací zejména k vám, ženy, abyste v zájmu slušnosti a dobrých mravů přispěly prací svých rukou k veliké akci, jejímž cílem jest opatřit Mloky vhodným oděvem.
Nejvhodnější k tomu účelu je sukénka dlouhá 40 cm, šířka v pase 60 cm, nejlépe se všitou gumičkou.
Doporučuje se sukénka složená v záhybech ( plisé ), která dobře sluší a dovoluje větší volnost pohybu.
Pro krajiny tropické postačí zástěrka opatřená tkanicí k zavázání v pase, zhotovená ze zcela prosté prací látky, popřípadě ze starších částí vašeho obleku.
Pomůžete tím ubohým Mlokům, aby se při své práci v blízkosti lidí nemuseli ukazovat bez jakéhokoliv oděvu, což zajisté uráží jejich stud a dotýká se nemile každého slušného člověka, zejména pak každé ženy a matky. "
Podle všeho se tato akce nesetkala se žádoucím výsledkem;
není známo, že by se kdy Mloci uvolili nosit sukénky nebo zástěrky;
asi jim to pod vodou překáželo nebo to na nich nechtělo držet.
Když pak byli Mloci odděleni od lidí prkennými ohradami, odpadly ovšem na obou stranách jakékoliv důvody ke studu nebo nemilým pocitům.
Pokud se týče naší zmínky, že bylo třeba chránit Mloky před různým obtěžováním, měli jsme na mysli hlavně psy, kteří se nikdy s Mloky nesmířili a pronásledovali je zběsile i pod vodou, nedbajíce toho, že se jim zaněcovaly v tlamě sliznice, když pokousali prchajícího Mloka.
Někdy se i Mloci bránili a nejeden vzácný pes byl ubit motykou nebo krumpáčem.
Vůbec mezi psy a Mloky se vyvinulo trvalé, přímo smrtelné nepřátelství, které se nijak nezměnilo, naopak spíše zesílilo a prohloubilo zřízením ohrad mezi oběma.
Ale to už tak bývá, a nejenom u psů.
Mimochodem řečeno, těch dehtovaných plotů, táhnoucích se mnohdy na sta a sta kilometrů po mořském břehu, bylo využito k účelům výchovným;
po celé délce byly pomalovány velikými nápisy a hesly vhodnými pro Mloky, jako například:
Vaše práce - Váš úspěch
Važte si každé vteřiny!
Den má toliko 86400 vteřin!
Každý má jen tolik ceny, kolik udělá práce
Jeden metr hráze můžete postavit za 57 minut!
Kdo pracuje, slouží všem
Kdo nepracuje, ať nejí!
A tak dále.
Povážíme - li, že ty prkenné ohrady lemovaly na celém světě víc než tři sta tisíc kilometrů mořských břehů, dovedeme si představit. kolik nabádavých a obecně prospěšných hesel se na ně vešlo. [
Avšak tyto chvályhodné soukromé iniciativy, které se snažily slušně a humánně upravit vztah lidské společnosti k Mlokům, brzo nestačily.
Bylo sice poměrně snadno zařadit Salamandry, jak se říká, do výrobního procesu, ale daleko složitější a těžší se ukázalo přičlenit je nějakým způsobem k stávajícím společenským řádům.
Konzervativnější lidé sice tvrdili, že tady není co mluvit o nějakých právních a veřejných problémech;
Mloci prý jsou prostě majetkem svého zaměstnavatele, který za ně ručí a odpovídá i za případné škody, které by jeho Mloci způsobili;
přes svou nepochybnou inteligenci nejsou Salamandři nic jiného než právní objekt, věc neboli statek, a každé zvláštní zákonité opatření týkající se Mloků bylo by prý rušivým zásahem do svatých práv soukromého vlastnictví.
Naproti tomu druhá strana namítala, že Mloci jakožto bytosti inteligentní a do valné míry odpovědné mohou svévolně a nejrůznějším způsobem porušovat platné zákony.
Jak by přišel majitel Mloků k tomu, aby nesl odpovědnost za případné přestupky, kterých se jeho Salamandři dopustí?
Takové riziko by nepochybně podlomilo soukromou podnikavost v oboru mločích prací.
V moři není plotů, říkalo se;
Mloky nemůžete uzavřít, abyste je měli pod dohledem.
Proto je třeba zavázat zákonitou cestou Mloky samotné, aby respektovali lidský právní řád a řídili se předpisy, které pro ně budou vydány.
] 19 Srov. první Mločí proces, který se konal v Durbanu a byl hojně komentován ve světovém tisku ( viz výstřižky pana Povondry ).
Přístavní úřad v A zaměstnával pracovní kolonu Mloků.
Ti se během doby tak rozmnožili, že už neměli v přístavu dost místa;
i usadilo se několik pulčích kolonií na okolním pobřeží.
Statkář B, k jehož pozemkům náležela část řečeného pobřeží, žádal, aby přístavní úřad vystěhoval své Salamandry z jeho privátního břehu, jelikož tam má své koupaliště.
Přístavní úřad namítal, že mu po tom nic není;
jakmile se Mloci usadili na pozemcích stěžovatele, stali se jeho soukromým vlastnictvím.
Zatímco se toto jednání přiměřeně protahovalo, počali Mloci ( jednak z vrozeného pudu, jednak z pracovní horlivosti, která jim byla vštípena výchovou ) bez příslušného příkazu i povolení stavět hráze a přístavní nádrže na březích pana B.
Tu podal pan B na dotyčný úřad žalobu pro poškození svého majetku.
V první instanci byla žaloba odmítnuta s odůvodněním, že majetek pana B nebyl těmi hrázemi poškozen, nýbrž zdokonalen.
Druhá instance dala za pravdu žalující straně v tom, že nikdo není povinen trpět na svém pozemku chovná zvířata svého souseda a že přístavní úřad v A ručí za všechny škody Mloky způsobené, tak jako sedlák hradí škody, které sousedům přivodí jeho dobytek.
Žalovaná strana ovšem namítala, že nemůže za Salamandry ručit, protože je nemůže v moři uzavřít.
Na to soudce prohlásil, že podle jeho mínění jest na škody způsobené Mloky pohlížeti podobně jako na škody způsobené slepicemi, které rovněž není možno uzavřít, protože dovedou létat.
Zástupce přístavního úřadu se tázal, jakým způsobem má tedy jeho klient Mloky vystěhovat nebo přimět k tomu, aby sami opustili soukromý břeh pana B. Soudce odpověděl, že to není věcí soudu.
Zástupce se tázal, jak by se ctihodný soudce díval na to, kdyby žalovaný úřad dal ty nežádoucí Mloky vystřílet.
Na to soudce odpověděl, že by to jako britský gentleman považoval za krajně nevhodný postup a mimoto za rušení honebního práva pana B. Žalovaná strana je tedy povinna jednak vystěhovat Mloky ze soukromého majetku žalobcova, jednak odčinit škody tamtéž způsobené hrázemi a regulací břehu, a sice tak, že uvede onen kus pobřeží v původní stav.
Zástupce žalované strany položil potom otázku, smí - li se k tomu zbourání použít Salamandrů.
Soudce odpověděl, že podle jeho názoru nikoliv, pokud k tomu nesvolí žalobce, jehož choť si Mloky oškliví a nemůže se koupat na břehu zamořeném Salamandry.
Žalovaná strana namítala, že bez Mloků nemůže přece odklidit hráze Postavené pod hladinou mořskou.
Na to soudce prohlásil, že soud nechce a nemůže rozhodovat o podrobnostech technických;
soudy jsou tu proto, aby chránily majetková práva, a ne aby posuzovaly, co je proveditelné a co ne.
Tím byla věc právně skončena;
není známo, jak se přístavní úřad v A dostal z této svízelné situace;
ale na celém případu se ukázalo, že Mločí Otázku bude přece jenom nutno regulovat také novými prostředky právními. [
Pokud je známo, první zákony pro Salamandry byly vydány ve Francii.
Paragraf prvý stanovil povinnosti Mloků v případě mobilizace a války;
druhý zákon ( zvaný lex Deval ) nařizoval Mlokům, že se smějí usazovat jenom na těch místech pobřeží, která jim vykáže jejich majitel nebo příslušný departementální úřad;
třetí zákon vyslovil, že Mloci jsou bezpodmínečně povinni uposlechnout všech policejních nařízení;
v případě, že by tak neučinili, mají policejní úřady právo trestat je uzavřením na suchém a světlém místě, nebo dokonce odnětím práce na delší dobu.
Nato levicové strany podaly v parlamentě návrh, aby bylo vypracováno sociální zákonodárství pro Salamandry, které by vymezilo jejich pracovní povinnosti a uložilo zaměstnavatelům určité závazky vůči pracujícím Mlokům ( například čtrnáctidenní dovolenou v době jarního páření );
proti tomu krajní levice žádala, aby Mloci byli vůbec vykázáni jakožto nepřátelé pracujícího lidu, kteří ve službách kapitalismu pracují příliš mnoho a téměř zadarmo a tím ohrožují životní úroveň dělnické třídy.
Na dotvrzení tohoto požadavku došlo ke stávce v Brestu a k velikým demonstracím v Paříži;
bylo mnoho raněných a ministerstvo Devalovo bylo nuceno podat demisi.
V Itálii byli Salamandři podřízeni zvláštní Mločí korporaci, složené ze zaměstnavatelů a úřadů, v Holandsku byli spravováni ministerstvem pro vodní stavby, zkrátka každý stát řešil Mločí Problém po svém a odlišně;
ale spousta úředních aktů, kterými se upravovaly veřejné povinnosti a vhodně omezovala animální svoboda Mloků, byla všude celkem stejná.
Rozumí se, že se hned s prvními zákony pro Mloky vyskytli lidé, kteří ve jménu právní logiky dovozovali, že ukládá - li lidská společnost Salamandrům určité povinnosti, musí jim přiznat také nějaká práva.
Stát, který dává Mlokům zákony, uznává je ipso facto za bytosti odpovědné a svobodné, za právní subjekty, ba dokonce i za své státní příslušníky;
v tom případě bude nutno nějak upravit jejich občanský poměr k státu, pod jehož legislativou žijí.
Bylo by ovšem možno pokládat Mloky za cizí imigraci;
ale v tom případě by jim nemohl stát ukládat určité služby a povinnosti pro čas mobilizace a války, jako se děje ( s výjimkou Anglie ) ve všech civilizovaných zemích.
Budeme zajisté žádat na Mlocích, aby v případě válečného konfliktu hájili našich pobřeží;
ale pak jim nemůžeme upírat jistá občanská práva, například právo hlasovací, právo shromažďovací, zastoupení v různých veřejných sborech a tak dále. ] 20 Někteří brali rovnoprávnost Mloků tak doslovně, že žádali, aby Salamandři mohli zastávat kterékoliv veřejné úřady ve vodě i na zemi ( J. Courtaud );
nebo aby z nich byly vytvořeny plně vyzbrojené podmořské pluky s vlastními hlubinnými veliteli ( generál m. s.
Desfours );
nebo dokonce aby byly dovoleny smíšené sňatky mezi lidmi a Mloky ( advokát Louis Pierrot ).
Přírodovědci sice namítali, že takové sňatky nejsou vůbec možné;
ale maître Pierrot prohlásil, že nejde o přírodní možnost, nýbrž o právní zásadu, a že sám je ochoten pojmout za ženu mločí samici, aby dokázal, že zmíněná reforma manželského práva nezůstane jenom na papíře.
( Me Pierrot se potom stal velmi hledaným advokátem v záležitostech rozvodových. )
( Budiž v této volné souvislosti uvedeno, že zejména v americkém tisku se občas vyskytla zpráva o dívkách, které prý byly při koupeli znásilněny od Mloků.
Proto se ve Spojených státech množily případy, kdy byli Mloci chytáni a lynčováni, hlavně upalováni na hranici.
Marně učenci vystupovali proti tomuto lidovému zvyku, tvrdíce, že z důvodů anatomických je podobný zločin ze strany Salamandrů fyzicky vyloučen;
mnoho dívek odpřisáhlo, že byly od Mloků obtěžovány, čímž byla věc pro každého řádného Američana jasná.
Později bylo oblíbené upalování Mloků omezeno aspoň tím, že se smělo konat jenom v sobotu a pod dozorem hasičů.
Tehdy také vzniklo Hnutí proti lynčování Mloků, kterému stál v cele černý rev.
Robert J. Washington a k němuž se hlásilo na statisíce členů, ovšem téměř bez výjimky pouhých negrů.
Americký tisk počal tvrdit, že toto hnutí je politické a podvratné;
proto došlo k přepadání černošských čtvrtí a bylo upáleno mnoho černochů, kteří se ve svých kostelích modlili za Bratry Mloky.
Rozhořčení proti negrům dostoupilo vrcholu, když od zapáleného černošského kostela v Gordonville / L. / chytlo celé město.
Ale to už zapadá do historie Mloků jenom nepřímo. )
Z civilních zařízení a výhod, kterých se Mlokům opravdu dostalo, uveďme aspoň některé: každý Salamandr byl zapsán v mločí matrice a registrován v místě své práce;
musel mít úřední povolení k pobytu;
musel platit daň z hlavy, kterou za něho odváděl jeho majitel a strhoval mu ji ze stravy ( neboť Mloci nedostávali mzdy v penězích );
podobně musel platit nájem z obývaného pobřeží, obecní přirážky, poplatky za zřízení prkenné ohrady, školní taxy a jiná veřejná břemena;
prostě musíme loajálně přiznat, že v těchto ohledech se s ním jednalo stejně jako s druhými občany, takže požíval přece jen jakési rovnoprávnosti. [
Dokonce se navrhovalo, aby Salamandři měli jakous takous podmořskou autonomii;
ale tyto a jiné úvahy zůstaly čiře akademické;
k žádnému praktickému řešení nedošlo, hlavně proto ne, že Mloci nikdy a nikde o občanská práva nežádali.
Podobně bez přímého zájmu a zasahování Mloků se dála jiná veliká diskuse, která se točila kolem otázky, mohou - li být Mloci pokřtěni.
Katolická církev zastávala od počátku důsledně stanovisko, že nikoliv;
jelikož Mloci, nejsouce potomky Adamovými, nebyli počati v dědičném hříchu, nemohou být svátostí křtu od tohoto hříchu ani očišťováni.
Církev svatá nechce nikterak rozhodovat otázku, mají - li Mloci nesmrtelnou duši nebo nějaký jiný podíl na milosti a spáse boží;
její blahovůle k Mlokům může být vyjádřena jenom tím, že bude na ně pamatovat zvláštní modlitbou, která se bude číst v určité dny vedle modlitby za duše v očistci a vedle přímluvy za nevěřící. ] 21 Viz encykliku Svatého otce Mirabilia Dei opera. [
Méně jednoduché to měly církve protestantské;
přiznávaly sice Mlokům rozum, a tudíž i schopnost pochopit křesťanské učení, ale váhaly učinit je členy církve a tím také bratry v Kristu.
Omezily se proto na to, že vydaly ( ve zkráceném znění ) Písmo svaté pro Mloky na nepromokavém papíře a rozšířily je v mnoha miliónech výtiscích;
uvažovalo se také o tom, sestavit pro Mloky ( v analogii k Basic English ) jakési Basic Christian, základní a zjednodušené křesťanské učení;
ale pokusy v tom směru učiněné vyvolaly tolik teologických sporů, že se od toho konečně upustilo. ] 22 Ve věci vyšla tak ohromná literatura, že by jenom její bibliografie zabrala dva mohutné svazky. [
Ne tolik skrupulí měly některé náboženské sekty ( zejména americké ), které vysílaly k Mlokům své misionáře, aby jim kázali Pravou Víru a křtili je podle slov Písma:
Jdouce do celého světa, učte všechny národy.
Ale jenom několika málo misionářům se podařilo dostat se za prkennou ohradu, která oddělovala Salamandry od lidí;
zaměstnavatelé jim zabraňovali přístup k Mlokům, aby je svým kázáním zbytečně nezdržovali od práce.
Bylo tedy tu a tam vidět kazatele, který stoje u dehtovaného plotu mezi psy, zuřivě štěkajícími proti svým nepřátelům na druhé straně ohrady, marně, ale horlivě vykládá slovo boží.
Pokud známo, poněkud většího rozšíření došel u Mloků monismus;
někteří Mloci věřili také v materialismus, zlatý standard a jiné vědecké věrouky.
Jeden populární filozof, jménem Georg Sequenz, sestavil dokonce zvláštní náboženskou nauku pro Mloky, jejímž hlavním a nejvyšším článkem byla víra ve Velkého Salamandra.
Tato víra se sice u Mloků vůbec neujala, ale zato našla hojně přívrženců u lidí, zejména ve velkých městech, kde vznikla skoro přes noc spousta tajných templů pro salamandří kult. ] 23 Viz v papírech pana Povondry silně pornografickou brožurku, která prý byla otištěna z policejních raportů v B***.
Údaje tohoto " soukromého výtisku, vydaného za účelem vědeckým ", nelze ve slušné knize citovat.
Uvádíme jen některé podrobnosti:
Templ salamandřího kultu, nacházející se v ulici * * *, číslo domu * * *, chová ve svém středu veliký bazén, vyložený temně rudým mramorem.
Voda bazénu je parfemována vonnými esencemi, ohřívána a z hloubky prozařována stále se měnícími barevnými světly;
jinak je v templu tma.
Za zpěvu Mločích litanií vstupují do duhového bazénu po mramorových stupních ničím neodění věřící Salamandři a Salamandry;
z jedné strany muži, z druhé strany ženy, vesměs z nejlepší společnosti;
uvádíme zejména baronku M., filmového herce S., vyslance D. a mnohé jiné vynikající osobnosti.
Náhle ozáří modrý reflektor obrovský mramorový balvan vyčnívající nad vodu, na němž spočívá a těžce oddychuje veliký, starý černý Mlok, zvaný Mistr Salamandr.
Po chvíli mlčení začne Mistr mluvit;
vyzývá věřící, aby se plně a s celou duší oddali nastávajícím obřadům Mločího tance a uctili Velkého Salamandra.
Nato se zvedne a počne kolébat a kroutit hoření polovinou těla.
Tu také mužští věřící, ponoření až po krk ve vodě, začnou se zuřivě, pořád rychleji a rychleji kolébat a kroutit, prý proto, aby se vytvořilo Sexuální Prostředí;
zatím Salamandry vyrážejí ostré ts-ts-ts a skřehotavé skřeky.
Potom uhasíná pod vodou jedno světlo po druhém a rozpoutá se obecná orgie.
Nemůžeme se sice zaručit za toto líčení;
ale jisto je, že ve všech větších městech Evropy policie jednak ostře pronásledovala tyto salamandří sekty, jednak měla plno práce s potlačováním obrovských společenských skandálů, které s tím byly spojeny.
Soudíme však, že kult Velkého Salamandra byl sice neobyčejně rozšířen, ale že se odehrával povětšině s nádherou méně pohádkovou a v chudších vrstvách dokonce na suchu. [
Mloci sami v pozdějších dobách téměř obecně přijali jinou víru, o které ani není známo, kde se mezi nimi vzala;
bylo to uctívání Molocha, kterého si představovali jako obrovského Mloka s lidskou hlavou;
měli prý ohromné podmořské modly z litiny, které si dali dělat u Armstronga nebo u Kruppa, ale bližší podrobnosti o jejich kultických obřadech, prý neobyčejně krutých a tajných, nevyšly nikdy najevo, protože se konaly pod vodou.
Zdá se, že tato víra se u nich rozšířila proto, že jméno Moloch jim připomínalo přírodovědecký ( Molche ) nebo německý ( Molch ) název pro Mloka.
Jak z předchozích odstavců zřejmo, Mločí Otázka se zprvu a po dlouhou dobu kladla jenom v tom smyslu, zda a do jaké míry jsou Mloci jakožto rozumné a značně civilizované bytosti schopni požívat jistých lidských práv, i když jenom na okraji lidské společnosti a lidského řádu;
jinými slovy, byla to vnitřní otázka jednotlivých států, řešená v rámci práva občanského.
Po řadu let nikoho ani nenapadlo, že Mločí Otázka může mít dalekosáhlý význam mezinárodní a že snad bude nutno jednat se Salamandry nejenom jako s inteligentními bytostmi, nýbrž také jako s mločím kolektivem nebo mločím národem.
Po pravdě řečeno, první krok k tomuto pojetí Mločího Problému učinily ony poněkud výstřední křesťanské sekty, které se pokoušely pokřtít Mloky, odvolávajíce se na slova Písma:
Jdouce do celého světa, učte všechny národy.
Tím bylo poprvé vysloveno, že Mloci jsou cosi jako národ. ] 24 Také zmíněná už katolická modlitba za Mloky je definovala jakožto Dei creatura de gente Molche ( boží tvorové národa mločího ). [
Ale první skutečně mezinárodní a zásadní uznání Mloků jako národa přinesl teprve pověstný projev Komunistické internacionály, podepsaný soudruhem Molokovem a adresovaný " všem utlačeným a revolučním Mlokům celého světa ".
] 25 Provolání, uchované v papírech pana Povondry, znělo:
SOUDRUZI MLOCI!
Kapitalistický řád si našel svou poslední oběť.
Když se už jeho tyranie počala definitivně tříštit o revoluční rozmach třídně uvědomělého proletariátu, zapřáhl zpuchřelý kapitalismus do svých služeb vás, Dělníci Moře, zotročil vás duševně svou buržoazní civilizací, podrobil vás svým třídním zákonům, zbavil vás veškeré svobody a učinil vše, aby vás mohl beztrestně a brutálně vykořisťovat
( 14 řádek zabaveno )
Pracující Mloci!
Přichází chvíle, kdy si počínáte uvědomovat celou tíhu otroctví, ve kterém žijete
( 7 řádek zabaveno )
a domáhat se svých práv jako třída a jako národ!
Soudruzi Mloci!
Revoluční proletariát celého světa vám podává ruku
( 11 řádek zabaveno )
všemi prostředky.
Zakládejte závodní rady, volte důvěrníky, zřizujte stávkové fondy!
Počítejte s tím, že uvědomělé dělnictvo vás
neopustí ve vašem spravedlivém boji a ruku v ruce s vámi podnikne poslední útok
( 9 řádek zabaveno )
Utlačení a revoluční Mloci celého světa, spojte se!
Poslední bitva už nastává!
Podepsán:
Molokov [
I když toto provolání nemělo, jak se zdá, na Mloky přímého vlivu, vyvolalo přece jenom značný ohlas ve světovém tisku a bylo hojně následováno aspoň v tom směru, že na Salamandry počaly přímo pršet plamenné výzvy z nejrůznějších stran, aby se jako veliký mločí celek připojili k tomu nebo onomu ideovému, politickému nebo sociálnímu programu lidské společnosti.
] 26 Ve sbírce pana Povondry jsme našli jen několik takových provolání;
ta ostatní asi spálila během doby paní Povondrová.
Z uchovaného materiálu uvádíme aspoň některé tituly:
Mloci, odhoďte zbraně!
( Pacifistický manifest )
Molche, wirft Juden heraus!
( Německý leták )
Kamarádi Mloci!
( Provolání skupiny anarchistů-bakuninců )
Kamarádi Mloci!
( Veřejná výzva vodních skautů )
Přátelé Mloci!
( Veřejná adresa Ústředí akvaristických spolků a pěstitelů vodního zvířectva )
Mloci, přátelé!
( Výzva Společnosti pro Mravní Obrodu )
Občané Mloci!
( Výzva Reformní občanské frakce v Dieppe )
Kolegové Mloci, vstupte do našich řad!
( Podpůrný spolek bývalých námořníků )
Kolegové Mloci!
( Plavecký klub Aegir )
Zvlášť důležité ( smíme - li tak soudit podle toho, že je pan Povondra pečlivě podlepil ) bylo asi provolání, které citujeme v plném původním znění: &text;
Nyní se počal Mločím Problémem obírat i Mezinárodní úřad práce v Ženevě.
Tam se střetly dva názory: jeden uznával Mloky za novou pracující třídu a domáhal se toho, aby na ně bylo rozšířeno veškeré sociální zákonodárství týkající se pracovní doby, placených dovolených, invalidního a starobního pojištění a tak dále;
naproti tomu druhý názor hlásal, že v Mlocích roste nebezpečná konkurence lidským pracovním silám a že se má mločí práce jakožto protisociální jednoduše zakázat.
Proti tomuto návrhu se ohradili nejen zástupci zaměstnavatelů, nýbrž i delegáti dělnictva, poukazujíce na to, že Mloci nejsou už jenom novou pracovní armádou, ale také velikým a stále důležitějším odběratelem.
Jak uvedli, zvýšila se poslední dobou v míře dosud nebývalé zaměstnanost v oboru kovodělném ( pracovní nářadí, stroje a kovové modly pro Mloky ), zbrojařském, chemickém ( podmořské třaskaviny ), ve výrobě papíru ( učebnice pro Mloky ), cementu, dříví, umělých potravin ( Salamander-Food ) a mnohých jiných oborech;
lodní tonáž stoupla proti dobám předmločím o 27 %, těžba uhlí o 18,6 %.
Nepřímo, zvýšením zaměstnanosti a blahobytu u lidí, stoupá obrat i v jiných průmyslových odvětvích.
Posléze v době nejposlednější objednávají Mloci různé strojové součásti podle svých vlastních nákresů;
z nich si sami montují pod vodou pneumatické vrtačky, kladiva, podmořské motory, tiskařské stroje, vodní vysílačky a jiné mašiny vlastní konstrukce.
Za ty součásti platí zvýšeným pracovním výkonem;
dnes už pětina veškeré světové výroby v těžkém průmyslu i jemné mechanice je závislá na mločích objednávkách.
Zrušte Salamandry, a můžete zavřít pětinu továren;
místo dnešní prosperity budete mít milióny nezaměstnaných.
Mezinárodní úřad práce nemohl ovšem nedbat těchto námitek;
nakonec se po dlouhém jednání dosáhlo aspoň toho kompromisního řešení, že " výše uvedení zaměstnanci skupiny S ( obojživelnické ) smějí být zaměstnáváni jenom pod vodou nebo ve vodě, na břehu pak jenom do vzdálenosti deseti metrů od čáry nejvyššího přílivu;
že nesmějí těžit uhlí nebo naftu na dně mořském;
že nesmějí pro suchozemský odběr vyrábět papír, textilie nebo umělé kůže z mořských řas a tak dále;
tato omezení, uložená mločí výrobě, byla sestavena v kód o devatenácti odstavcích, jež blíže neuvádíme hlavně z toho důvodu, že se jich samozřejmě nikde nedbalo;
ale jako velkorysé, vpravdě mezinárodní řešení Mločího Problému po stránce hospodářské a sociální byl uvedený kód záslužné a impozantní dílo.
Poněkud pomaleji to šlo s jiným mezinárodním uznáním Mloků, a sice na poli styků kulturních.
Když vyšla v odborném tisku hojně citovaná stať " Geologické složení mořského dna u ostrovů Bahamských ", podepsaná jménem John Seaman, nevěděl ovšem nikdo, že jde o vědeckou práci učeného Salamandra;
ale když na vědecké kongresy nebo na adresu různých akademií a učených společností docházely od badatelů-Mloků zprávy a studie z oboru oceánografie, zeměpisu, hydrobiologie, vyšší matematiky a jiných exaktních věd, vyvolávalo to značné rozpaky, ano i nevoli, kterou vyjádřil veliký dr. Martel slovy:
" Ta havěť nás chce něčemu učit? "
Japonský učenec dr. Onošita, který se odvážil citovat zprávu jednoho Mloka ( bylo to cosi o vývoji žloutkového vaku u pulců hlubinné mořské rybky Argyropelecus hemigymnus Cocco ), byl vědecky bojkotován a spáchal na sobě harakiri;
pro univerzitní vědu bylo věcí cti a stavovské hrdosti, aby nebrala na vědomí žádnou vědeckou práci Mloků.
Tím větší pozornost ( ne - li pohoršení ) vzbudilo gesto, které udělal Centre universitaire de Nice tím, že pozval na slavnostní přednášku dr. Charles Merciera, vysoce učeného Mloka z přístavu toulonského, jenž s pozoruhodným úspěchem přednášel o teorii kuželoseček v geometrii neeuklidovské. ] 27 Ve sbírce pana Povondry se nám dochovalo fejetonistické, dosti povrchní vylíčení této slavnosti;
bohužel je ho jen polovička, druhá část se nějak ztratila.
Nice 6. května
V pěkné, jasné budově Ústavu pro středomořská studia na promenade des Anglais je dnes živo;
dva agents de police udržují na chodníku volnou cestu pro pozvané osobnosti, které kráčejí po červeném koberci do přívětivého, příjemně chladného amfiteátru.
Vidíme usměvavého pana starostu nicejského, pana prefekta v cylindru, generála v blankytné uniformě, pány s červeným knoflíkem Čestné legie, dámy jistého věku ( převládá letos módní barva terakota ), viceadmirály, novináře, profesory a vznešené stařečky všech národů, kterých je na Côte d'Azur vždycky plno.
Najednou malý incident: mezi vší touto honorací se plaše a nepozorovaně snaží proklouznout podivné stvořeníčko;
je od hlavy po zem zahaleno jakousi dlouhou černou pelerínou nebo dominem, na očích má ohromné černé okuláry a chvatně, nejistě ťape k přeplněnému vestibulu.
" Hé, vous, " křikl jeden strážník, " qu ' est-ce que vous cherchez ici? "
Ale tu už k polekanému příchozímu přistupují univerzitní hodnostáři, a cher docteur sem, cher docteur tam.
Tohle tedy je dr. Charles Mercier, učený Mlok, který dnes má přednášet před výkvětem Azurového pobřeží!
Rychle dovnitř, abychom ještě ulovili místečko v slavnostně vzrušeném auditoriu!
Na pódiu usedá Monsieur le Maire, Monsieur Paul Mallory, veliký básník.
Mme Maria Dimineanu jako delegátka Mezinárodního ústavu pro intelektuální spolupráci, rektor Institutu pro středomořská studia a jiné oficiální osobnosti;
po straně pódia je pult pro přednášejícího a za ním - Nu ano, je to skutečně plechová vana.
Obyčejná plechová vana, jaké bývají v koupelnách.
A dva funkcionáři přivádějící na pódium plaché stvoření zahalené v dlouhé kápi.
Ozve se poněkud rozpačitý potlesk.
Dr. Charles Mercier se ostýchavě uklání a ohlíží se nejistě, kam si má sednout.
" Voilà, Monsieur, " šeptá jeden funkcionář a ukazuje na plechovou vanu.
" To je pro vás. "
Dr. Mercier se zřejmě hrozně stydí, neví, jak by odmítl tuto pozornost;
pokouší se pokud možno nenápadně zaujmout místo ve vaně, ale zamotá se do dlouhé peleríny a s hlučným šplouchnutím padá do vany.
Hodně to postříkalo pány na pódiu, kteří se ovšem tváří, jako by se nic nestalo;
v auditoriu se kdosi hystericky uchechtl, ale páni z předních rad se káravě ohlížejí a syčí psst!
V tu chvíli už povstává Monsieur le Maire et Député a ujímá se slova.
Dámy a pánové, praví, mám tu čest uvítat na půdě krásného města Nice doktora Charles Merciera, vynikajícího představitele vědeckého života u našich blízkých sousedů, obyvatelů hlubin mořských.
( Dr. Mercier se vynořuje do půl těla z vody a hluboce se uklání. )
Je to poprvé v dějinách civilizace, že si moře a země podávají ruce k intelektuální spolupráci.
Dotud byla duchovnímu životu uložena nepřekročitelná hranice: tou byl světový oceán.
Mohli jsme jej překročit, mohli jsme jej na svých korábech brázdit všemi směry, ale pod jeho povrch, dámy a pánové, nemohla civilizace proniknout.
Ten malý kousek pevniny, na kterém žije lidstvo, byl až dotud obklopen morem panenským a divokým;
byl to nádherný rámec, ale bylo to také odvěké rozmezí: na jedné straně stoupající civilizace, na druhé straně věčná a nezměnitelná příroda.
Tato mez, moji drazí posluchači, nyní padá.
( Potlesk. ) Nám, dětem této veliké doby, se dostalo nesrovnatelného štěstí být očitými svědky toho, jak roste naše duchovní vlast, jak překračuje své vlastní břehy, sestupuje do vln mořských, dobývá vodních hlubin a připojuje k staré vzdělané zemi oceán moderní a civilizovaný.
Jaká to úžasná podívaná!
( Bravo! ) Dámy a pánové, teprve zrozením oceánské kultury, jejíhož eminentního představitele máme tu čest dnes vítat v našem středu, se naše zeměkoule stala planetou skutečně a cele civilizovanou.
( Nadšený potlesk.
Dr. Mercier ve vaně povstává a klaní se. )
Drahý doktore a veliký vědče, obrátil se potom Monsieur le Maire et Député k dr. Mercierovi. který se opíral o kraj vany, dojatě a těžce cukaje svými žábrami, budete moci tlumočit svým krajanům a přátelům na dně mořském naše blahopřání, náš obdiv a naši nejvřelejší sympatii.
Řekněte jim, že ve vás, našich sousedech mořských, pozdravujeme předvoj pokroku a vzdělanosti, předvoj, který bude krok za krokem kolonizovat nekonečné oblasti mořské a na dně oceánu zřídí nový kulturní svět.
Vidím už vyrůstat v hlubinách mořských nové Atény a nové Římy;
vidím tam vzkvétat novou Paříž s podmořskými Louvry a Sorbonnami, s podmořskými Vítěznými oblouky a Hroby neznámých vojínů, s divadly a bulváry;
a dovolte, abych vyslovil i svou myšlenku nejtajnější: doufám, že proti naší drahé Nice vyroste v modrých vlnách středomořských nová slavná Nice, vaše Nice, která bude svými nádhernými podmořskými třídami, sady a promenádami vroubit naše Azurové pobřeží.
Chceme vás poznat a chceme, abyste znali nás;
jsem osobně přesvědčen, že bližší vědecký a společenský styk, který dnes za tak šťastných auspicií zahajujeme, povede naše národy k stále těsnější kulturní i politické spolupráci v zájmu celého lidstva, v zájmu světového míru, blahobytu a pokroku.
( Dlouhotrvající potlesk. )
Nyní povstává dr. Charles Mercier a pokouší se několika slovy poděkovat panu starostovi a poslanci nicejskému;
ale jednak je příliš dojat, jednak má trochu zvláštní výslovnost;
z jeho řeči jsem zachytil jen něco málo namáhavě vyrážených slov;
nemýlím - li se, bylo to " velmi poctěn ", " kulturní styky " a " Victor Hugo ".
Nato, zřejmě ztrémován, se opět ukryl v kádi.
Slova se ujímá Paul Mallory;
to, co pronáší, není řeč, nýbrž hymnická báseň prozářená hlubokou filozofií.
Děkuji osudu, praví, že jsem se dožil splnění a potvrzení jedné z nejkrásnějších bájí celého lidstva.
Je to potvrzení a naplnění podivné: místo mytické Atlantidy ponořené vidíme s úžasem novou Atlantidu. která se z hlubin vynořuje.
Drahý kolego Merciere, vy, jenž jste básníkem prostorové geometrie, a vaši učení přátelé, vy jste první vyslanci tohoto nového světa, který vystupuje z moře, ne pěnorodá Afrodita, ale pallas Anadyomené.
A však daleko podivnější a nesrovnatelně tajemnější je, že k tomuto ( Konec chybí. ) [
Na této manifestaci byla přítomna jako delegátka za ženevské organizace také Mme Maria Dimineanu;
tato výtečná, ženerózní dáma byla tak dojata skromným chováním a učeností dr. Merciera ( " Pauvre petit, " vyjádřila prý se, " il est tellement laid! " ), že si vzala za úkol svého neúnavně činného života, aby Mloci byli přijati za člena Společnosti národů.
Marně vysvětlovali státníci výmluvné a energické dámě, že Salamandři, nemajíce nikde na světě své vlastní státní svrchovanosti ani svého státního území, nemohou být členy Společnosti národů.
Mme Dimineanu počala propagovat myšlenku, aby tedy Mloci dostali někde své svobodné území a svůj podmořský stát.
Ta myšlenka byla ovšem dosti nevítaná, ne - li přímo povážlivá;
konečně se však našlo šťastné řešení, že při Společnosti národů bude zřízena zvláštní Komise pro studium Mločí Otázky, do které budou pozváni také dva delegáti Mloci;
jako první byl na nátlak paní Dimineanu povolán dr. Charles Mercier z Toulonu, druhý pak byl nějaký don Mario, tlustý a učený Mlok z Kuby, pracující vědecky v oboru planktonu a neritického pelagiálu.
Tím dosáhli Mloci nejvyššího té doby mezinárodního uznání své existence.
] 28 V papírech pana Povondry se uchovala poněkud nejasná fotografie z novin, na níž oba mločí delegáti vystupují po schůdkách z Ženevského jezera na Quai du Mont Blanc, aby se odebrali do sezení komise.
Zdá se tedy, že byli oficiálně ubytováni rovnou v Lac Léman.
Pokud se týče ženevské Komise pro studium Mločí Otázky, vykonala velikou a záslužnou práci hlavně tím, že se pečlivě vystříhala všech ožehavých politických i hospodářských otázek.
Zasedala permanentně po dlouhou řadu let a konala přes třináct set schůzí, na nichž se pilně jednalo o mezinárodním sjednocení názvosloví pro Mloky.
V tom ohledu totiž panoval beznadějný chaos;
vedle vědeckých názvů Salamandra, Molche, Batrachus a podobně ( kteréžto názvy se počaly cítit jako poněkud nezdvořilé ) byla navrhována celá spousta jiných jmen;
Mlokům se mělo říkat Tritóni, Neptunidi, Tethydové, Nereidi, Atlantové, Oceanikové, Poseidóni, Lemurové, Pelagové, Litoralové, Pontikové, Bathydové, Abyssové, Hydrioni, Žandemeři ( Gens de Mer ), Sumarini a tak dále;
Komise pro studium Mločí Otázky měla z těchto všech názvů vybrat jméno nejvhodnější a zabývala se tím horlivě a svědomitě až po sám konec Mločího Věku;
ke konečnému a jednomyslnému závěru ovšem nedospěla. [
Vidíme tedy Salamandry v silném a neustálém vzestupu.
Jejich počet je už odhadován na sedm miliard, ačkoliv s rostoucí civilizací jejich porodnost srázně klesá ( na dvacet až třicet pulců z každé samice ročně ).
Mají už osazeno přes šedesát procent veškerých světových břehů;
ještě polární břehy jsou neobydleny, ale kanadští Mloci počínají kolonizovat pobřeží Grónska, kde dokonce zatlačují Eskymáky do vnitrozemí a přejímají rybolov a obchod s rybím tukem do svých rukou.
Ruku v ruce s jejich materiálním rozmachem pokračuje i jejich pokrok civilizační;
vstupují do řady vzdělaných národů s povinnou školní návštěvou a mohou se honosit mnoha sty vlastních podmořských novin, které vycházejí v miliónech výtisků, vzorně vybudovanými vědeckými ústavy a tak dále.
Rozumí se, že se tento kulturní vzestup nedál ve všem všudy hladce a bez vnitřního odporu;
víme sice neobyčejně málo o interních záležitostech Mloků, ale podle některých známek ( například podle toho, že se našly mrtvoly Mloků s ukousanými nosy a hlavami ) se zdá, že po delší dobu panoval pod hladinou mořskou vleklý a vášnivý ideový spor mezi staromloky a mladomloky.
Mladomloci byli patrně pro pokrok bez výhrad a omezení a hlásali, že se má i pod vodou dohonit všechna pevninová vzdělanost se vším všudy, nevyjímajíc ani kopanou, flirt, fašismus a sexuální inverze;
naproti tomu staromloci, jak se zdá, lpěli konzervativně na přírodním mloctví a nechtěli se vzdát starých dobrých zvířecích zvyklostí a instinktů;
nepochybně odsuzovali horečné bažení po novotách a viděli v něm úpadkový zjev a zradu na zděděných mločích ideálech;
zajisté žehrali také proti cizím vlivům, jimž slepě podléhá dnešní svedená mládež, a tázali se, je - li toto opičení po lidech důstojno hrdých a sebevědomých Mloků.
] 29 Pan Povondra zařadil do své sbírky také dva nebo tři články z Národní politiky, které se týkaly dnešní mládeže;
nejspíš je jen nedopatřením přisoudil tomuto období mločí civilizace. [
Dovedeme si představit, že byla ražena hesla jako Zpět k miocénu!
Pryč se vším, co nás chce polidštit!
Do boje za neporušené mloctví!
A tak dále.
Byly tu nepochybně všechny předpoklady pro čilý generační konflikt názorů a pro hluboké duchovní revoluce ve vývoji Salamandrů;
litujeme, že o nich nemůžeme uvést bližší podrobnosti, ale doufejme, že Mloci z toho konfliktu udělali, co mohli.
Nyní tedy zastihujeme Salamandry na cestě k nejvyššímu rozkvětu;
ale i lidský svět se těší nebývalé prosperitě.
Horlivě se budují nové břehy pevnin, na starých mělčinách vyrůstají nové souše, uprostřed oceánu se zvedají umělé letecké ostrovy;
ale to vše není nic proti obrovitým technickým projektům úplné přetavby naší zeměkoule, jež čekají jenom na to, kdo by je financoval.
Mloci pracují bezoddyšně ve všech mořích a na okrajích všech pevnin, pokud trvá noc;
zdá se, že jsou spokojeni a nežádají pro sebe nic, než aby měli co dělat a kde navrtat do břehů díry a chodbičky svých temných ubikací.
Mají svá podmořská a podzemní města, své hlubinné metropole, své Esseny a Birminghamy na dně mořském, v hloubce dvaceti až padesáti metrů;
mají své přeplněné tovární čtvrti, přístavy, dopravní linky a miliónové aglomerace;
prostě mají svůj víceméně neznámý, ] 30 Jeden pán z Dejvic vypravoval panu Povondrovi, že se koupal na pláži v Katwijk aan Zee.
Plaval daleko do moře, když na něho volal plavčík, aby se vrátil.
Řečený pán ( nějaký pan Příhoda, komisionář ) toho nedbal a plaval dál;
tu skočil plavčík do člunu a pádloval za ním.
" Hej, pane, " řekl mu, " tady se nesmíte koupat! "
" Pročpak ne? " ptal se pan Příhoda.
" Tady jsou Mloci. "
" Já se jich nebojím, " namítal pan Příhoda.
" Oni tu mají pod vodou nějaké továrny či co, " bručel plavčík.
" Tady se nikdo nekoupe, pane. "
" A proč ne? "
" Mloci to nemají rádi. " [ ale technicky, jak se zdá, vysoce pokročilý svět.
Nemají sice svých vysokých pecí a hutí, ale lidé jim dodávají kovy výměnou za jejich práci.
Nemají svých třaskavin, ale ty jim prodají lidé.
Jejich pohonnou látkou je moře se svým přílivem a odlivem, se svými spodními proudy a rozdíly teplot;
turbíny jim sice dodali lidé, ale oni jich dovedou užívat;
což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný?
I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu.
Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale;
a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní.
Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit - a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne - li z úspěchů?
Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době.
Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita.
" My lidé Mločího Věku, " říká se s oprávněnou hrdostí;
kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak!
Praví, uvědomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí;
budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou.
Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum;
pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat.
Mloci jsou jednoduše Množství;
jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho.
Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem;
zkrátka je to veliká doba.
- Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk?
Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?
Věru že nic;
neboť nyní bude Obchod s Mloky korunován i státnickou prozíravostí předem dbající toho, aby to jednou nezaskřípělo v soukolí Nového Věku.
V Londýně se schází konference námořních států, na níž je vypracována a schválena Mezinárodní konvence o Salamandrech.
Vysoké smluvní strany se mezi sebou zavazují, že nebudou vysílat své Mloky do svrchovaných vod jiných států;
že nestrpí, aby jejich Mloci jakkoliv porušili územní integritu nebo uznanou zájmovou sféru kteréhokoliv jiného státu;
že žádným způsobem nebudou zasahovat do mločích záležitostí jiné námořní mocnosti;
že se v případě srážky mezi svými a cizími Salamandry podrobí haagskému smírčímu soudu;
že nevyzbrojí své Mloky žádnými zbraněmi, jejichž kalibr přesahuje ráži obvyklé podvodní pistole proti žralokům ( tzv. Šafránek-gun nebo shark-gun );
že nepřipustí, aby jejich Mloci navazovali jakékoliv bližší styky se Salamandry podléhajícími jiné státní svrchovanosti;
že nebudou pomocí Mloků stavět nové pevniny nebo rozšiřovat svá teritoria bez předchozího schválení Stálé námořní komise v Ženevě, a tak dále.
( Bylo toho třicet sedm paragrafů. )
Naproti tomu byl zamítnut britský návrh, aby se námořní moci zavázaly, že nebudou své Mloky podrobovat povinnému vojenskému výcviku;
francouzský návrh, aby Salamandři byli internacionalizováni a podřízeni Mezinárodnímu Mločímu Úřadu pro Úpravu Světových Vod;
německý návrh, aby každému Mloku byla vpálena značka státu, jehož je poddaným;
další německý návrh, aby každému námořnímu státu byl povolen jen určitý počet Mloků ve stanoveném číselném poměru;
italský návrh, aby státům s přebytkem Salamandrů byly vykázány nové kolonizační břehy nebo parcely na mořském dně;
japonský návrh, aby nad Mloky ( od přírody černými ) vykonával mezinárodní mandát národ japonský jako představitel barevných ras.
] 31 Tento návrh souvisel patrně s velkorysou politickou propagandou, jejíž vysoce závažný dokument máme v rukou, dík sběratelské činnosti pana Povondry.
Dokument praví doslovně: &text; Většina těchto návrhů byla odkázána na příští konferenci námořních mocností, která se však z různých příčin už nekonala.
" Tímto mezinárodním aktem, " napsal v Le Temps M. Jules Sauerstoff, " je zajištěna budoucnost Mloků a pokojný vývoj lidstva na dlouhé desítky let.
Blahopřejeme londýnské konferenci k zdárnému ukončení jejích obtížných porad;
blahopřejeme také Mlokům k tomu, že daným statutem se jim dostává ochrany haagského soudu;
nyní se mohou s klidem a důvěrou věnovat své práci a svému podmořskému pokroku.
Budiž zdůrazněno, že odpolitizování Mločího Problému, které došlo výrazu v Londýnské konvenci, je jednou z nejdůležitějších záruk světového míru;
zejména odzbrojení Salamandrů zmenšuje pravděpodobnost podmořských konfliktů mezi jednotlivými státy.
Fakt je, že - i když trvají tak četné hraniční i mocenské rozpory na všech skoro kontinentech - nehrozí světovému míru žádné aktuální nebezpečí aspoň ze strany mořské.
Ale i na suché zemi se zdá být nyní mír lépe zajištěn, než býval kdy jindy;
námořní státy jsou plně zaměstnány budováním nových břehů a mohou rozšiřovat svá území do světového moře, místo aby se snažily posunout své hranice na souši.
Už nebude nutno bojovat železem a plynem o každou píď půdy;
stačí prosté motyky a lopaty Mloků, aby si každý stát postavil tolik teritoria, kolik potřebuje;
a tuto pokojnou mločí práci pro mír a blahobyt všech národů zaručuje právě Londýnská konvence.
Ještě nikdy nebyl svět tak blízek trvalému míru a pokojnému sice, ale slavnému rozkvětu jako právě nyní.
Místo Mločího Problému, o kterém se toho už tolik namluvilo a napsalo, bude se nyní snad právem mluvit o Zlatém Mločím Věku. "
3
PAN POVONDRA ČTE OPĚT NOVINY
Na ničem není tak vidět běh času jako na dětech.
Kde je malý Frantík, jehož jsme opustili ( jak nedávno je tomu! ) nad přítoky Dunaje z levého břehu?
" Kde zase je ten Frantík? " bručí pan Povondra otvíraje své večerní noviny.
" To víš, jako vždycky, " povídá paní Povondrová skloněná nad šitím.
" Tak teda šel za holkou, " praví káravě otec Povondra.
" Zatracený kluk!
Je mu sotva třicet let, a jeden večer nesedí doma! "
" Co jen těch ponožek proběhá, " vzdychá paní Povondrová navlékajíc zase jednu beznadějnou ponožku na dřevěný hříbek.
" Co mám s tím dělat, " přemítá nad rozsáhlou dírou na patě, tvarem podobnou Cejlonu.
" Abych to vyhodila, " míní kriticky, ale přesto po delší strategické úvaze zabodává jehlu odhodlaně do jižního pobřeží Cejlonu.
Zavládlo důstojné rodinné ticho, tak drahé otci Povondrovi;
jen noviny šustí a jim odpovídá rychle provlékaná nit.
" Už ho mají? " ptá se paní Povondrová.
" Koho? "
" Toho vraha, co zabil tu ženskou. "
" Já se budu starat o tvého vraha, " vrčí pan Povondra s jistým odporem.
" Tadyhle zrovna čtu, že vypuklo napětí mezi Japonskem a Čínou.
To je vážná věc.
Tam je to vždycky vážná věc. "
" Já myslím, že ho už nechytnou, " míní paní Povondrová.
" Koho? "
" Toho vraha.
Když někdo zabije ženskou, tak ho málokdy chytnou. "
" On Japonec vidí nerad, že si Čína reguluje Žlutou řeku.
To máš tu politiku.
Dokud tam ta Žlutá řeka dělá neplechu, tak je v Číně každou chvíli povodeň a hlad, a to Číňana oslabuje, víš?
Půjč mi ty nůžky, maminko, já si to vystřihnu. "
" Proč? "
" Ale tady čtu, že na té Žluté řece pracují dva milióny Mloků. "
" To je hodně, že? "
" To si myslím.
Však ona je jistě platí Amerika, holenku.
Proto ten mikádo by tam chtěl nasadit své vlastní Mloky - A koukejme! "
" Co máš? "
" Tadyhle píše Petit Parisien, že si to Francie nemůže dát líbit.
A to je pravda.
Já bych si to taky nedal líbit. "
" Co by sis nedal líbit? "
" Aby Itálie rozšiřovala ostrov Lampedusu.
To je hrozně důležitá strategická pozice, víš?
On by Ital mohl od Lampedusy ohrožovat Tunis.
Tadyhle Petit Parisien píše, že Ital by jako chtěl z té Lampedusy vybudovat námořní pevnost prvního řádu.
Prý tam má šedesát tisíc ozbrojených Mloků - To je na pováženou.
Šedesát tisíc, to máš tři divize, maminko.
Já říkám, na Středozemním moři, tam jednou ještě k něčemu dojde.
Ukaž, já si to vystřihnu. "
Zatím zmizel Cejlon pod pilnou rukou paní Povondrové a zredukoval se asi na rozměr ostrova Rhodos.
" A tuhle Anglie, " rozjímal otec Povondra, " ta bude mít taky těžkosti.
V Dolní sněmovně se mluvilo, že prý Velká Británie zůstává pozadu za ostatními státy v těhletěch vodních stavbách.
Že prý jiné koloniální moci budují o překot nové břehy a pevniny, zatímco britská vláda ve své konzervativní nedůvěře k Mlokům - To je pravda, maminko.
Angličani jsou hrozně konzervativní.
Já jsem znal jednoho lokaje z britského vyslanectví, a ten ti za živého boha nevzal do huby naši českou tlačenku.
Prý se to u nich nejí, a tak on to prý taky nebude jíst.
Se nedivím, že je pak jiné státy předhoní. "
Pan Povondra kýval vážně hlavou.
" A Francie rozšiřuje své břehy u Calais.
Teď dělají noviny v Anglii randál, že jim Francie bude střílet přes Kanál, když se ten Kanál zúží.
To mají z toho.
Mohli sami rozšířit své břehy u Doveru a střílet na Francii. "
" A proč by museli střílet? " ptala se paní Povondrová.
" Tomu ty nerozumíš.
To jsou vojenské důvody.
Já bych se nedivil, kdyby se tam jednou něco semlelo.
Buď tam, nebo někde jinde.
To dá rozum, teď, skrz ty Mloky, je světová situace docela jiná, maminko.
Docela jiná. "
" Myslíš, že by mohla být válka? " starala se paní Povondrová.
" To víš, já kvůli našemu Frantíkovi, aby do ní nemusel. "
" Válka? " mínil otec Povondra.
" Bude muset být světová válka, aby si státy mohly rozdělit moře.
Ale my zůstaneme neutrální.
Někdo přece musí zůstat neutrální, aby dodával zbraně a všecko těm druhým.
Tak je to, " rozhodl pan Povondra.
" Ale tomu vy ženské nerozumíte. "
Paní Povondrová sevřela rty a rychlými stehy dokončovala vyhlazení ostrova Cejlonu z ponožky mladého pana Frantíka.
" A když si povážím, " ozval se otec Povondra s těžce tlumenou hrdostí, " že by tahle hrozivá situace beze mne nebyla!
Kdybych byl tehdy nepřivedl toho kapitána k panu Bondymu, tak by celé dějiny vypadaly jináč.
Některý jiný portýr by ho byl ani nepustil dovnitř, ale já jsem si řekl, vemu to na sebe.
A teď, koukej, jaké s tím mají potíže takové státy jako Anglie nebo Francie!
A to ještě nevíme, co z toho jednou může být - " Pan Povondra vzrušeně zapukal na své dýmce.
" Tak je to, milá zlatá.
Plné noviny jsou těch Mloků.
Tadyhle zas - " Otec Povondra odložil dýmku.
" Tuhle stojí, že u města Kankesanturai na Cejlonu přepadli Mloci nějakou vesnici;
prý tam domorodci předtím ubili několik Mloků.
Byla přivolána policie a četa domorodého vojska, " četl nahlas pan Povondra, " načež došlo k pravidelné přestřelce mezi Mloky a lidmi.
Na straně vojska bylo několik raněných - " Otec Povondra odložil noviny.
" To se mi nelíbí, maminko. "
" Proč? " podivila se paní Povondrová, pečlivě a s uspokojením naklepávajíc rukovětí nůžek místo, na kterém býval ostrov Cejlon.
" Vždyť na tom nic není! "
" Já nevím, " vyhrkl otec Povondra a jal se vzrušeně přecházet po světnici.
" Ale tohle se mi nechce líbit.
Ne, to já nevidím rád.
Přestřelky mezi lidmi a Mloky, to by nemělo být. "
" Třeba se ti Mloci jenom bránili, " chlácholila paní Povondrová a odložila punčochy.
" Právě, " bručel pan Povondra znepokojeně.
" Jak se ty potvory jednou začnou bránit, tak bude zle.
To je poprvé, co to udělali...
Kruci, to nerad vidím! "
Pan Povondra se váhavě zastavil.
" Já nevím, ale... snad jsem přece jen neměl toho kapitána k panu Bondymu pouštět! "
KNIHA TŘETÍ
VÁLKA S MLOKY
1
MASAKR NA OSTROVECH KOKOSOVÝCH
V jedné věci se pan Povondra mýlil: přestřelka u města Kankesanturai nebyla první srážkou mezi lidmi a Mloky.
K prvnímu historicky známému konfliktu došlo několik let předtím na Kokosových ostrovech ještě za zlatého věku pirátských výprav na Salamandry;
ale ani to nebyl nejstarší incident toho druhu, a v tichomořských přístavech se dost povídalo o jistých politováníhodných případech, kdy Mloci kladli jakýs takýs činný odpor dokonce i normálnímu S-Trade;
ovšem o takových lapáliích se v dějinách nepíše.
S těmi Kokosovými čili Keelingovými ostrovy to bylo tak:
Připlula tam kořistná loď Montrose známé Harrimanovy společnosti Pacific Trade pod kapitánem Jamesem Lindleyem na obvyklý lov Mloků typu zvaného Maccaroni.
Na Kokosových ostrovech byla známá a bohatá mločí zátoka, osazená ještě kapitánem van Tochem, ale pro svou odlehlost ponechaná, jak se říká, pánubohu.
Kapitánu Lindleyovi nelze vytýkat žádnou neopatrnost, ani to ne, že posádka vystoupila na břeh neozbrojena.
( Tehdy totiž měl loupežný obchod s Mloky už své regulérní formy;
pravda ovšem je, že předtím bývaly korzárské lodi a posádky vyzbrojeny kulomety, ano i lehkými děly, ne sice proti Salamandrům, ale proti nekalé konkurenci druhých pirátů.
Na ostrově Karakelong se však jednou srazila posádka Harrimanova parníku s mužstvem dánské lodi, jejíž kapitán považoval Karakelong za své loviště;
tehdy si obě posádky vyřídily své staré účty, zejména své prestižní a obchodní rozpory, tím, že nechaly lovu Mloků a začaly do sebe pálit z pušek a hotchkissů;
Dánové to sice na souši vyhráli útokem na nože, ale Harrimanova loď potom ostřelovala úspěšně ze svých kanónů loď dánskou a potopila ji se vším všudy, i s kapitánem Nielsem - takzvaný Karakelong-incident.
Tehdy se do věci musely vložit i úřady a vlády příslušných států;
banditským lodím bylo nadále zakázáno užívat děl, kulometů a ručních granátů;
mimoto se flibustýrské společnosti rozdělily o takzvaná volná loviště, takže každá mločí lokalita byla navštěvována jenom určitou loupežnickou lodí;
toto gentlemen's agreement velkých pirátů bylo opravdu dodržováno a respektováno i od malých loupežných podnikatelů. )
Ale abychom se vrátili ke kapitánu Lindleyovi, jednal zcela v duchu tehdy běžných obchodních i námořních zvyklostí, když na Kokosových ostrovech vyslal své lidi na lov Mloků ozbrojené jenom klacky a vesly, a potomní úřední vyšetřování dalo mrtvému kapitánovi satisfakci.
Mužstvu, které oné měsíční noci vystoupilo na Kokosových ostrovech, velel lodní poručík Eddie McCarth, zkušený již v tomto druhu lovu.
Je pravda, že stádo Mloků, které našel na břehu, bylo neobvykle početné, podle odhadu šest až sedm set dospělých, silných samců, kdežto poručík McCarth velel jenom šestnácti mužům;
ale nelze ho vinit, že neustoupil od svého podniku, už proto ne, že důstojníkům i mužstvu loupežných lodí byla podle zvyku vyplácena prémie dle počtu ukořistěných kusů.
V potomním vyšetřování zjistil námořní úřad, že " poručík McCarth je sice odpověden za neblahou příhodu ", ale že " za daných okolností by patrně nikdo nejednal jinak ".
Naopak nešťastný mladý důstojník projevil značnou rozvahu tím, že místo pomalého obkličování Mloků, jež by za daného číselného nepoměru stejně nemohlo být úplné, nařídil náhlý útok, kterým měli být Mloci odříznuti od moře, tlačeni do vnitra ostrova a po jednom omračováni ranami obušků a vesel.
Naneštěstí se při rozvinutém útoku rojnice námořníků protrhla a skoro dvě stě Salamandrů uniklo k vodě.
Zatímco útočící muži zpracovávali Mloky odříznuté od moře, začaly praskat za jejich zády krátké výstřely podmořských pistolí ( shark-guns );
nikdo neměl tušení, že tito přírodní, divocí Mloci na Keelingových ostrovech jsou vyzbrojeni pistolemi proti žralokům, a nikdy se nezjistilo, kdo je vlastně opatřil zbraněmi.
Plavčík Michael Kelly, který celou katastrofu přežil, vypravuje:
" Když začaly bouchat rány, mysleli jsme, že do nás střílí nějaké jiné mužstvo, které přišlo taky lovit Mloky.
Poručík McCarth se hned obrátil a křikl:
Co to děláte, vy volové, tady je posádka Montrose!
Vtom byl raněn do boku, ale vytáhl ještě svůj revolver a počal pálit.
Potom dostal druhou do krku a padl.
Teď teprve jsme viděli, že to střílejí Mloci a že by nás chtěli odříznout od moře.
Tu teda Long Steve zvedl veslo a vrhl se na Mloky křiče Montrose!
Montrose!
Taky my ostatní jsme křičeli Montrose a mlátili jsme do těch potvor vesly, jak to šlo.
Asi pět z nás tam zůstalo ležet, ale my druzí jsme se probili k moři.
Long Steve skočil do vody a brodil se k člunu;
ale tam se na něj pověsilo několik Mloků a stáhli ho pod vodu.
Taky Charlieho utopili;
řval na nás ' hoši, pro Ježíše Krista, hoši, nedejte mě ', ale my jsme mu nemohli pomoct.
Ty svině nám střílely do zad;
Bodkin se obrátil a dostal ji do břicha, řekl jen ' ale ne ' a padl.
Tak jsme se zas hleděli dostat zpátky do vnitra ostrova;
už jsme o ty mrchy rozbili vesla i klacky, a tak jsme jen běželi jako zajíci.
To už jsme byli jen čtyři.
Báli jsme se utíkat dál od břehu, že bychom se nedostali zpátky na loď;
schovali jsme se za kameny a křoví a museli jsme se dívat, jak Mloci dobíjejí naše kamarády.
Topili je ve vodě jako koťata, a když některý ještě plaval, dali mu heverem po hlavě.
Já jsem teprve teď cítil, že mám vymknutou nohu a že nemůžu dál. "
Zdá se, že zatím kapitán James Lindley, který zůstal na Montrose, slyšel z ostrova tu střelbu;
ať už myslel, že se tam semlelo něco s domorodci, nebo že tam jsou jiní obchodníci s Mloky, prostě sebral kuchaře a dva strojníky, co ještě byli na lodi, dal naložit na zbývající člun strojní pušku, kterou prozřetelně, byť proti přísnému zákazu, ukrýval na lodi, a plul svému mužstvu na pomoc.
Byl dosti opatrný, že nevystoupil na břeh;
jen k němu přirazil s člunem, na jehož přídi byl připraven kulomet, a postavil se " s rukama založenýma ".
Nechme dál vypravovat plavčíka Kellyho.
" Nechtěli jsme na kapitána volat, aby nás nenašli Mloci.
Pan Lindley stál ve člunu s rukama založenýma a zvolal:
Co se to tu děje?
Tu se Mloci obrátili k němu.
Na břehu jich bylo pár set a pořád noví plavali z moře a obkličovali člun.
Co se to tu děje? povídá kapitán, a tu jeden veliký Mlok jde k němu blíž a povídá:
Jeďte zpátky!
Kapitán se na něj podíval, chvilku neřekl nic a potom se ptal:
Vy jste Mlok?
My jsme Mloci, řekl ten Mlok.
Jeďte zpátky, pane!
Chci vědět, co jste udělali s mými lidmi, povídá náš starý.
Neměli nás přepadnout, řekl Mlok.
Vraťte se na svou loď, pane!
Kapitán zas chvilku mlčel, a pak docela klidně povídá:
No dobře.
Jenkinsi, palte!
A strojník Jenkins začal pálit do Mloků z kulometu. "
( Při pozdějším vyšetřování celé věci prohlásil námořní úřad doslovně:
" V tom směru si Capt.
James Lindley počínal, jak dlužno očekávat od britského námořníka. " )
" Mloci byli v houfu, " pokračuje svědectví Kellyho, " a tak padali jako žito na poli.
Někteří stříleli z těch svých pistolí po panu Lindleyovi, ale ten stál s rukama založenýma a ani se nehnul.
V tu chvíli se vynořil z vody za člunem černý Mlok, který držel v tlapě cosi jako plechovou konzervu, druhou rukou z ní něco utrhl a pak ji hodil do vody pod člun.
Co by napočítal do pěti, vyrazil na tom místě sloup vody a bylo slyšet tlumený, ale silný výbuch, že nám zaduněla i země pod nohama. "
( Podle Kellyho líčení usoudil vyšetřující úřad, že šlo o třaskavinu W 3, která byla dodávána Mlokům pracujícím na opevnění Singaporu k trhání skal pod vodou.
Ale jak se ty nálože dostaly z rukou tamních Mloků na Kokosové ostrovy, zůstalo záhadou;
podle jedněch dohadů je snad převáželi lidé, podle jiných museli mít Mloci už tehdy mezi sebou nějaké dálkové spojení.
Veřejné mínění tehdy žádalo, aby bylo zakázáno dávat Mlokům do rukou tak nebezpečné výbušné látky;
avšak příslušný úřad prohlásil, že prozatím nelze " vysoce účinnou a poměrně bezpečnou " třaskavinu W 3 nahradit jinou;
a při tom zůstalo. )
" Člun vyletěl do vzduchu, " pokračuje Kellyho výpověď, " a roztrhl se na kusy.
K místu se sbíhali Mloci, kteří ještě zůstali naživu.
Neviděli jsme dobře, je - li pan Lindley živ;
ale všichni tři kamarádi - Donovan, Burke a Kennedy - vyskočili a běželi mu na pomoc, aby se nedostal těm Mlokům do rukou.
Já jsem taky chtěl běžet, ale měl jsem vymknutý kotník, a tak jsem si sedl a oběma rukama jsem se tahal za chodidlo, abych dostal ty klouby k sobě.
Tak já nevím, co se v tu chvíli dálo, ale když jsem se podíval, ležel Kennedy tváří v písku a po Donovanu a Burkovi nebylo ani památky;
jenom pod vodou to sebou ještě házelo. "
Plavčík Kelly potom utekl hlouběji do ostrova, až našel vesnici domorodců;
ale ti se k němu chovali podivně a nechtěli mu poskytnout ani přístřeší;
snad se báli Mloků.
Teprve po sedmi nedělích našla jedna rybářská loď úplně vyrabovanou a opuštěnou Montrose, zakotvenou u Kokosových ostrovů, a zachránila i Kellyho.
O několik týdnů později připlula ke Kokosovým ostrovům dělová loď Jeho britského Veličenstva Fireball a na kotvách vyčkávala noci.
Byla opět bělostná noc úplňková;
z moře vystupovali Mloci, usedli na písčině do velkého kruhu a počali slavnostně tančit.
Tu vypálila loď Jeho Veličenstva první šrapnel do jejich středu.
Mloci, pokud nebyli na kusy roztrháni, na okamžik strnuli a potom se rozbíhali k vodě;
v tu chvíli zaburácela strašlivá salva šesti děl, a jenom několik zpřerážených Salamandrů se ještě plazilo k vodě.
Pak třeskla druhá a třetí salva.
Nato loď Jeho Veličenstva Fireball ustoupila o půl míle a počala pálit pod vodu, plujíc pomalu podél břehu.
To trvalo šest hodin a bylo vypáleno asi osm set ran.
Potom loď Fireball odplula.
Ještě dva dny nato byla hladina moře u Keelingových ostrovů pokryta tisíci a tisíci roztrhanými Mloky.
Téže noci vypálila holandská bitevní loď Van Dijck tři rány do zástupu Mloků na ostrůvku Goenong Api;
japonský křižník Hakodate vyslal tři granáty na mločí ostrůvek Ailinglaplap;
francouzská dělová loď Bechamel rozprášila třemi ranami mločí tanec na ostrově Rawaiwai.
Byla to výstraha Mlokům.
Nebyla nadarmo: podobný případ ( říkalo se mu Keeling-killing ) se jinde už neopakoval a řádný i divoký obchod s Mloky mohl dál nerušeně a požehnaně vzkvétat.
2
SRÁŽKA V NORMANDII
Jiného rázu byla srážka v Normandii, k níž došlo o něco později.
Tam si Mloci, pracující hlavně v Cherbourgu a obývající okolní pobřeží, nesmírně oblíbili jablka;
ale protože jejich zaměstnavatelé jim je nechtěli dodávat vedle obvyklé mločí stravy ( prý by to zvýšilo stavební náklady nad stanovený rozpočet ), podnikali Mloci zlodějské výpravy do blízkých ovocných sadů.
Sedláci si na to stěžovali na prefektuře a Mloci dostali přísný zákaz potloukat se po břehu mimo takzvané mločí pásmo, ale nic to nepomohlo;
ovoce se v sadech ztrácelo stále, ztrácela se prý i vejce v posadách a čím dál tím víc hlídacích psů bylo každého rána nalézáno ubitých.
Tu tedy počali sedláci hlídat své sady sami, ozbrojeni starými puškami, a odstřelovali pytlačící Mloky.
Koneckonců to by bylo zůstalo jen lokální záležitostí;
ale normandští sedláci, roztrpčení mimo jiné také tím, že byly zvýšeny daně a že podražilo střelivo, pojali vůči Mlokům smrtelnou zášť a podnikali proti nim nájezdy celými ozbrojenými tlupami.
Když houfně odstřelovali Mloky i v jejich pracovištích, stěžovali si u prefekta zase podnikatelé vodních staveb, a prefekt nařídil, aby byly sedlákům zabaveny jejich zrezavělé bouchačky.
Sedláci se tomu ovšem bránili a docházelo k nemilým konfliktům se žendarmerií;
tvrdohlaví Normanďané kromě Mloků počali odstřelovat také četníky.
Do Normandie byly staženy četnické posily a prohledávaly vesnice dům od domu.
Zrovna v té době se stala krajně nepříjemná věc: v okolí Coutances napadli vesničtí hoši Mloka, který se prý podezřele kradl k slepičímu kurníku, obklíčili ho, přitištěného zády ke zdi stodoly, a jali se ho kamenovat cihlami.
Raněný Salamandr se rozpřáhl rukou a hodil na zem něco podobného vajíčku: nastal výbuch, jímž byl na kusy roztrhán Mlok, ale také tři chlapci: jedenáctiletý Pierre Cajus, šestnáctiletý Marcel Bérard a patnáctiletý Louis Kermadec;
mimoto pět dětí bylo víceméně těžce zraněno.
Zpráva o tom se rozletěla po celém kraji;
asi sedm set lidí se sjelo autobusy z široka daleka a napadli mločí osadu v zálivu Basse Coutances, ozbrojeni puškami, vidlemi a cepy.
Nějakých dvacet Mloků bylo zabito, než se četníkům podařilo zatlačit rozzuřený dav.
Přivolaní zákopníci z Cherbourgu obklopili zátoku Basse Coutances hradbou z ostnatého drátu;
ale v noci vystoupili Salamandři z moře, ručními granáty roztrhali drátěné překážky a chystali se patrně vniknout do vnitrozemí.
Vojenské kamióny přivezly narychlo několik kumpanií pěchoty s kulomety a řetěz vojska se snažil oddělit Mloky od lidí.
Zatím sedláci vybíjeli berní úřady a četnické stanice a jeden neoblíbený berní exekutor byl pověšen na lucernu s tabulkou:
Pryč s Mloky!
Noviny, zejména německé, psaly o revoluci v Normandii;
pařížská vláda však zakročila energickým dementi.
Zatímco krvavé srážky mezi sedláky a Mloky přeskakovaly dál po pobřeží Calvadosu, Picardie a Pas-de-Calais, vyplul z Cherbourgu starý francouzský křižník Jules Flambeau směrem k západnímu břehu Normandie;
šlo tu, jak se později ujišťovalo, jenom o to, aby jeho přítomnost působila uklidňujícím dojmem jak na místní obyvatele, tak na Mloky.
Jules Flambeau se zastavil na půldruhé míle od zátoky Basse Coutances;
když nastala noc, nařídil velitel lodi pro zvýšení dojmu pouštět barevné rakety.
Mnoho lidí na pobřeží přihlíželo tomuto krásnému divadlu;
náhle slyšeli syčivý hukot a u přídě křižníku vyrazil ohromný sloup vody;
loď se naklonila a v tu chvíli zatřeskl hromový výbuch.
Bylo zřejmo, že se křižník potápí;
ve čtvrthodině se sjížděly z okolních přístavů motorové lodi na pomoc, ale nebylo jich třeba;
krom tří mužů zabitých při samotném výbuchu se celá posádka zachránila, a Jules Flambeau se potopil pět minut poté, co jeho velitel jako poslední opustil palubu s památnými slovy:
" Nedá se nic dělat. "
Úřední zpráva, vydaná ještě té noci, hlásila, že " starý křižník Jules Flambeau, který ostatně měl být v nejbližších týdnech vyřazen, najel při noční plavbě na úskalí a výbuchem kotlů se potopil ", ale noviny se tím nedaly uchlácholit;
zatímco polovládní tisk tvrdil, že loď narazila na německou minu čerstvého původu, přinášel opoziční a zahraniční tisk palcové tituly:
FRANCOUZSKÝ KŘIŽNÍK TORPÉDOVÁN od Mloků!
ZÁHADNÁ UDÁLOST u pobřeží normandského
VZPOURA MLOKŮ!
" Voláme k odpovědnosti, " psal vášnivě ve svém listě poslanec Barthélemy, " ty, kdož vyzbrojili zvířata proti lidem;
ty, kdo dali Mlokům do pracek pumy, aby jimi zabíjeli francouzské sedláky a hrající si nevinné děti;
ty, kdo vydali mořským nestvůrám nejmodernější torpéda, aby jimi mohly potápět francouzské loďstvo, kdykoliv se jim zachce.
Pravím, voláme je k odpovědnosti: nechť jsou žalováni z vraždy, nechť jsou pohnáni před válečný soud pro vlastizradu, nechť se vyšetří, kolik dostali od zbrojařů za to, že zásobují mořské kanálie zbraněmi proti civilizovanému lidstvu! "
A tak dále;
prostě nastalo obecné zděšení, lid se srocoval na ulicích a počaly se stavět barikády;
na pařížských bulvárech stáli senegalští střelci s puškami v pyramidách a v předměstích čekaly tanky a pancéřová auta.
V tu chvíli stál ve sněmovně ministr námořnictví M. François Ponceau, bledý, ale odhodlaný, a prohlašoval:
Vláda přijímá odpovědnost za to, že ozbrojila Mloky na francouzském pobřeží puškami, vodními kulomety, podmořskými bateriemi a vrhači torpéd.
Ale zatímco francouzští Mloci mají jenom lehká děla malého kalibru, jsou němečtí Salamandři vyzbrojováni podmořskými hmoždíři ráže 32 cm;
zatímco na francouzském pobřeží připadá jedno podmořské skladiště ručních granátů, torpéd a třaskavin průměrně na každých čtyřiadvacet kilometrů, jsou na italském pobřeží hlubinné depoty válečného materiálu na každém dvacátém a v německých vodách na každém osmnáctém kilometru.
Francie nemůže nechat a nenechá své břehy nechráněné.
Francie se nemůže vzdát vyzbrojení svých Mloků.
Ministr dává už teď co nejpřísněji vyšetřit, kdo je vinen osudným nedorozuměním na pobřeží normandském;
zdá se, že Mloci považovali barevné rakety za signál k vojenskému zakročení a chtěli se bránit.
Zatím byl zbaven svého místa jak velitel lodi Jules Flambeau, tak prefekt cherbourský;
zvláštní komise pak zjišťuje, jak podnikatelé vodních staveb nakládají s Mloky;
napříště bude v tom směru nařízen přísný dohled.
Vláda hluboce lituje ztrát na lidských životech;
mladí národní hrdinové Pierre Cajus, Marcel Bérard a Louis Kermadec budou dekorováni a pohřbeni na státní útraty a jejich rodičům se dostane čestné penze.
V nejvyšším vedení francouzského loďstva dojde k významným změnám.
Vláda položí sněmovně otázku důvěry, jakmile bude s to podat bližší zprávy.
Nato kabinet ohlásil své permanentní zasedání.
Zatím noviny - podle své politické barvy - navrhovaly trestní, vyhlazovací, kolonizační nebo křížovou výpravu proti Mlokům, generální stávku, demisi vlády, zatčení mločích podnikatelů, zatčení komunistických vůdců a agitátorů a mnoho jiných takových záchranných opatření.
S pověstmi o možném uzávěru břehů a přístavů se lidé počali horečně zásobit potravinami a ceny veškerého zboží stoupaly závratným tempem;
v průmyslových městech vypukly protidrahotní bouře;
burza byla na tři dny zavřena.
Byla to prostě nejnapjatější a nejhrozivější situace za poslední tři nebo čtyři měsíce.
V tu chvíli však do věci obratně zasáhl ministr orby M. Monti.
Zařídil totiž, aby na francouzském pobřeží bylo dvakrát týdně nasypáno do moře pro Mloky tolik a tolik set vagónů jablek, ovšem na státní náklad.
Toto opatření neobyčejně uspokojilo Mloky a uklidnilo sadaře v Normandii a jinde.
Ale M. Monti šel v tom směru dál: protože už dlouho byly potíže s hlubokým a povážlivým vřením ve vinařských krajích, trpících nedostatkem odbytu, nařídil, aby stát přispíval na Mloky tím způsobem, že každý Salamandr bude dostávat denně půl litru bílého vína.
Mloci si zprvu nevěděli s tím vínem rady, protože byli po něm postihováni silnými průjmy, a vylévali je do moře;
ale během času si na ně patrně zvykli, a bylo pozorováno, že od té doby se francouzští Mloci pářili horlivěji, byť s menší plodností než dříve.
Tak byla jedním rázem rozřešena agrární otázka i mločí aféra;
hrozivé napětí bylo zažehnáno, a když zakrátko vypukla nová krize vlády pro finanční skandál Mme Töpplerové, stal se obratný a osvědčený M. Monti v novém kabinetu ministrem námořnictví.
3
INCIDENT V LA MANCHE
O něco málo později plula belgická dopravní loď Oudenbourg z Ostende do Ramsgate.
Když byla uprostřed Calaiské úžiny, pozoroval důstojník konající službu, že se půl míle na jih od obvyklého kursu " něco ve vodě děje ";
protože nemohl rozeznat, netone - li tam někdo, kázal plout k tomu silně rozčeřenému místu.
Na dvě stě pasažérů přihlíželo z návětrné strany lodi podivnému divadlu: tu a tam vyšplíchla voda kolmým výtryskem, tu a tam se z ní vymrštilo něco jako černé tělo;
přitom mořská hladina se v průměru asi tří set metrů divoce zmítala a vřela a bylo slyšet z hlubiny prudký rachot nebo hukot.
" Bylo to, jako by pod vodou soptil nějaký menší vulkán. "
Když se Oudenbourg pomalu přiblížila k tomu místu, vyrazila náhle asi deset metrů od přídě ohromná strmá vlna a zaduněl strašný výbuch.
Celá loď se prudce nadzvedla a na palubu se snesl déšť vody skoro vařící;
zároveň s ní plesklo na přídu silné černé tělo, které se svíjelo a vyráželo ječivý skřek;
byl to přeražený a opařený Mlok.
Velící důstojník nařídil dát zpětnou páru, aby loď nevjela rovnou do středu toho vybuchujícího pekla;
ale zatím to začalo explodovat na všech stranách a hladina moře byla poseta kusy roztrhaných Mloků.
Konečně se podařilo loď obrátit a Oudenbourg plnou parou prchala k severu.
Tu zaburácel děsný výbuch asi šest set metrů za jejím týlem a z moře vyrazil obrovský, snad sto metrů vysoký sloup vody a páry.
Oudenbourg zamířila k Harwich a vysílala na všechny strany bezdrátovou výstrahu:
" Pozor, pozor, pozor!
Na linii Ostende - Ramsgate veliké nebezpečí podmořských explozí.
Nevíme, co to je.
Radíme všem lodím vyhnout se! "
Zatím trvalo dunění a burácení, skoro jako když jsou námořní manévry;
ale nebylo nic vidět pro vystřikující vodu a páru.
To už z Doveru i z Calais vyplouvaly plnou parou torpédovky a destroyery a hnaly se flotily vojenských letadel k tomu místu;
ale když tam dorazily, našly jenom hladinu zkalenou žlutým bahnem a pokrytou leklými rybami a roztrhanými Mloky.
V první chvíli se mluvilo o výbuchu nějakých min v Kanále;
ale když na obou stranách Calaiské úžiny byly břehy uzavřeny řetězem vojska a když anglický premiér počtvrté v dějinách světa přerušil v sobotu večer svůj víkend a vrátil se kvapně do Londýna, počalo se tušit, že jde o událost krajně vážného významu mezinárodního.
Noviny přinášely nejpoplašnější pověsti, ale kupodivu zůstávaly tentokrát ještě daleko za skutečností;
nikdo ani netušil, že po několik kritických dnů stála Evropa a s ní celý svět na krok od válečné konflagrace.
Teprve když po několika letech člen tehdejšího britského kabinetu sir Thomas Mulberry propadl ve volbách do parlamentu a následkem toho vydal své politické paměti, bylo možno se dočíst, co se tehdy vlastně dálo;
ale v té době už to vlastně nikoho nezajímalo.
Věc byla ve vší stručnosti ta:
Jak Francie, tak Anglie počaly každá ze své strany budovat v Lamanšském kanále podmořské mločí pevnosti, kterými by bylo možno v případě války uzavřít celý Kanál;
potom se ovšem obě mocnosti navzájem vinily, že začala ta druhá;
ale podobá se pravdě, že obě zahájily opevňovací práce současně, z obavy, že by s tím mohl sousední a spřátelený stát přijít dřív.
Zkrátka pod hladinou Calaiské úžiny vyrůstaly proti sobě dvě obrovské betonové pevnosti vyzbrojené těžkými děly, vrhači torpéd, rozsáhlými minovými pásmy a vůbec všemi nejmodernějšími vymoženostmi, ke kterým té doby dospěl lidský pokrok v umění válečném;
na anglické straně byla tato strašlivá hlubinná pevnost osazena dvěma divizemi těžkých Mloků a asi třiceti tisíci Salamandry pracovními, na francouzské straně třemi divizemi prvotřídních válečných Mloků.
Zdá se, že kritického dne se setkala uprostřed Kanálu na dně mořském pracovní kolona britských Mloků se Salamandry francouzskými a že mezi nimi došlo k nějakému nedorozumění.
Na francouzské straně se tvrdilo, že jejich pokojně pracující Mloci byli napadeni britskými, kteří je chtěli zahnat;
britští ozbrojení Mloci se prý pokoušeli odvléci několik Mloků francouzských, kteří se ovšem bránili.
Nato britští vojenští Salamandři počali pálit do francouzských mločích dělníků ručními granáty a minomety, takže francouzští Mloci byli nuceni užít stejných zbraní.
Francouzská vláda se cítí donucena, aby žádala na vládě Jeho britského Veličenstva plnou satisfakci a vyklizení sporného podmořského úseku, jakož i ujištění, že se podobné případy nebudou napříště opakovat.
Naproti tomu britská vláda oznámila zvláštní nótou vládě Republiky francouzské, že francouzští militarizovaní Mloci pronikli na anglickou polovinu Kanálu a chystali se tam klást miny.
Britští Mloci je upozornili, že se nalézají na jejich pracovní půdě;
nato francouzští po zuby ozbrojení Salamandři odpověděli vrháním ručních granátů, kterými zabili několik mločích dělníků britských.
Vláda Jeho Veličenstva se s politováním cítí donucena žádat na vládě Francouzské republiky plnou satisfakci a záruku, že napříště francouzští vojenští Mloci nevkročí na anglickou polovinu Lamanšského kanálu.
Nato francouzská vláda ohlásila, že nemůže nadále trpět, aby sousední stát stavěl podmořská opevnění v bezprostřední blízkosti břehů francouzských.
Pokud se týče nedorozumění na dně Kanálu, vláda republiky navrhuje, aby ve smyslu Londýnské konvence byla sporná záležitost předložena haagskému smírčímu soudu.
Britská vláda odpověděla, že nemůže a nehodlá bezpečnost britských břehů podrobit žádnému zevnímu rozhodování.
Jako napadený stát žádá znovu a se vším důrazem omluvu, náhradu škody a záruku pro budoucnost.
Současně středozemní anglické loďstvo, ležící u Malty, vyplulo plnou parou směrem k západu;
atlantické loďstvo dostalo rozkazy soustředit se u Portsmouthu a Yarmouthu.
Francouzská vláda nařídila mobilizaci pěti ročníků námořnictva.
Zdálo se, že žádný z obou států nyní už nemůže ustoupit;
koneckonců bylo jasno, že nejde o nic menšího než o panství nad celým Kanálem.
V ten kritický okamžik zjistil sir Thomas Mulberry překvapující fakt, že na anglické straně žádní pracovní ani vojenští Mloci vlastně ( aspoň de jure ) neexistují, neboť na britských ostrovech je dosud v platnosti zákaz vydaný kdysi za sira Samuela Mandevilla, podle něhož nesmí být ani jediný Salamandr zaměstnáván na pobřeží nebo ve svrchovaných vodách britských ostrovů.
Podle toho nemohla britská vláda mít oficiálně za to, že francouzští Mloci napadli Mloky anglické;
celá věc se tedy scvrkla na otázku, zda francouzští Salamandři úmyslně nebo jen omylem nevkročili na dno svrchovaných vod britských.
Úřady republiky slíbily, že to vyšetří;
anglická vláda ani nenavrhla, aby byl spor předložen haagskému mezinárodnímu soudu.
Nato se britská a francouzská admiralita dohodly, že mezi podmořskými opevněními v Lamanšském kanále zůstane neutrální pásmo v šíři pěti kilometrů, čímž bylo neobyčejně utvrzeno přátelství obou států.
4
DER NORDMOLCH
Nemnoho let po osazení prvních mločích kolonií v Severním a Baltském moři zjistil německý badatel dr. Hans Thüring, že baltský Mlok vykazuje - patrně vlivem prostředí - některé odlišné tělesné vlastnosti;
tak prý je o něco světlejší, kráčí vzpřímeněji a jeho lebeční index svědčí o lebce delší a užší, než je hlava jiných Mloků.
Tato varieta dostala jméno der Nordmolch čili der Edelmolch ( Andrias Scheuchzeri var. nobilis erecta Thüring ).
Nato se i německý tisk počal horlivě obírat baltským Mlokem.
Zvláštní váha se kladla na to, že právě vlivem německého prostředí se tento Mlok vyvinul v odlišný a vyšší rasový typus, nesporně nadřaděný všem jiným Salamandrům.
S opovržením se psalo o degenerovaných Mlocích mediteránních, zakrnělých tělesně i mravně, o divošských Mlocích tropických a vůbec o nízkých, barbarských a zvířecích Salamandrech jiných národů.
Od Velemloka k německému Nadmloku, tak znělo okřídlené slovo té doby.
Což nebyl prapůvod všech novodobých Mloků na půdě německé?
Nestála jejich kolébka u Öhningen, kde německý učenec dr. Johannes Jakob Scheuchzer našel jejich nádhernou stopu už v miocénu?
Není tudíž nejmenší pochybnosti, že původní Andrias Scheuchzeri se zrodil před geologickými věky na půdě germánské;
rozptýlil - li se potom do jiných moří a pásem, doplatil na to svým vývojovým sestupem a degenerací;
jakmile se však usadil opět na půdě své pravlasti, stává se znovu tím, čím byl původně: ušlechtilým nordickým Mlokem Scheuchzerovým, světlým, vzpřímeným a dlouholebým.
Tudíž jen na německé půdě se mohou Mloci vrátit k svému čistému a nejvyššímu typu, jak jej našel veliký Johannes Jakob Scheuchzer na otisku v lomech öhningenských.
Proto Německo potřebuje nových a delších břehů, potřebuje kolonií, potřebuje světových moří, aby se všude v německých vodách mohly vyvinout nové generace rasově čistých, prapůvodních německých Salamandrů.
Potřebujeme nového prostoru pro své Mloky, psaly německé noviny;
a aby ta skutečnost byla německému národu stále na očích, byl v Berlíně postaven velkolepý pomník Johanna Jakoba Scheuchzera.
Veliký doktor byl tu zobrazen s tlustou knihou v ruce;
u jeho nohou sedí vztyčeně ušlechtilý nordický Mlok, zírající do dálky, na nedozírná pobřeží světového oceánu.
Při odhalení tohoto národního pomníku byly ovšem proneseny slavnostní řeči, jež vzbudily neobyčejnou pozornost ve světovém tisku.
Německo znovu vyhrožuje, konstatovaly zejména anglické hlasy.
Jsme na takový tón sice již zvyklí, ale mluví - li se při tak oficiální příležitosti o tom, že Německo potřebuje do tří let pěti tisíc kilometrů nového mořského pobřeží, jsme nuceni odpovědět co nejzřetelněji:
Dobrá, zkuste to!
Na britských březích si vylámete zuby.
Jsme připraveni a budeme tím lépe připraveni do tří let.
Anglie bude a musí mít tolik válečných lodí jako dvě největší kontinentální mocnosti dohromady;
tento poměr sil je jednou provždycky neporušitelný.
Chcete - li rozpoutat šílené závody v námořním zbrojení, budiž;
žádný Brit nestrpí, abychom zůstali o sebemenší krok pozadu.
" Přijímáme německou výzvu, " prohlásil v parlamentě lord admirality sir Francis Drake jménem vlády.
" Kdo vztahuje ruku po kterémkoli moři, narazí na pancíře našich lodí.
Velká Británie je dosti silná, aby odrazila každý útok na své výspy a na břehy svých dominií a kolonií.
Za takový útok budeme považovat i stavbu nových pevnin, ostrovů, pevností a leteckých základen v každém moři, jehož vlny omývají sebemenší kousek britského pobřeží.
Budiž toto poslední výstrahou komukoliv, kdo by chtěl byť jen o yard pohnout břehy mořskými. "
Nato parlament povolil stavbu nových válečných korábů s preliminovaným nákladem půl miliardy liber šterlinků.
Byla to vpravdě impozantní odpověď na postavení vyzývavého pomníku Johanna Jakoba Scheuchzera v Berlíně;
tento pomník stál ovšem jenom dvanáct tisíc říšských marek.
Na ty projevy odpověděl skvělý francouzský publicista markýz de Sade, zpravidla výtečně informovaný, v tomto smyslu:
Britský lord admirality prohlásil, že Velká Británie je připravena na všechny eventuality.
Dobrá;
je však vznešenému lordu známo, že Německo má ve svých baltských Mlocích stálou a strašlivě vyzbrojenou armádu, čítající dnes pět miliónů kombatantních Salamandrů z povolání, kterou může ihned nasadit do války ve vodě i na břehu?
K tomu připočtěte nějakých sedmnáct miliónů Mloků pro službu technickou a etapní, připravených kdykoliv nastoupit jako rezervní a okupační armáda.
Dnes je baltský Salamandr nejlepší voják na světě;
psychologicky dokonale zpracován, vidí ve válce své pravé a nejvyšší poslání;
půjde do každého boje s nadšením fanatika, s chladným důmyslem technika a s příšernou kázní právě pruského Mloka.
Je dále britskému lordu admirality známo, že Německo horečně buduje dopravní lodi, které mohou převážet celou brigádu válečných Salamandrů najednou?
Je mu známo, že staví sta a sta malých ponorek o akčním rádiu tří až pěti tisíc kilometrů, jejichž posádkou budou toliko baltští Mloci?
Je mu známo, že zřizuje v různých částech oceánu obrovské podmořské nádrže na pohonné látky?
Nuže, tažme se znovu: je si britský občan jist, že jeho veliká země je opravdu dobře připravena na všechny eventuality?
Není těžko si představit, pokračoval markýz de Sade, co budou v příští válce znamenat Mloci vyzbrojení podmořskými bertami, minomety a torpédy pro blokádu břehů;
namouvěru, poprvé v dějinách světa nemusí nikdo závidět Anglii její skvělou ostrovní polohu.
Ale když už jsme u těch otázek: je britské admiralitě známo i to, že baltští Mloci jsou opatřeni strojem jinak mírumilovným, který se jmenuje pneumatická vrtačka, a že tato nejmodernější vrtačka se za jednu hodinu zakusuje do hloubky deseti metrů v nejlepší švédské žule a do hloubky padesáti až šedesáti metrů v anglické křídě?
( Dokázaly to pokusné vrty, které tajně podnikla německá technická expedice v noci dne 11., 12. a 13. minulého měsíce na anglickém pobřeží mezi Hythe a Folkestonem, tedy přímo před nosem pevnosti doverské. )
Doporučujeme svým přátelům za Kanálem, aby si sami spočítali, za kolik týdnů může být Kent nebo Essex provrtán pod hladinou mořskou dírami jako bochník sýra.
Do této doby pohlížel britský ostrovan starostlivě k obloze, odkud prý může přijít jediná zkáza jeho kvetoucím městům, jeho Bank of England nebo jeho pokojným kotážím, tak útulným ve věčně zeleném rámci břečťanu.
Ať nyní přiloží raději ucho k zemi, na níž si hrají jeho děti: nezaslechne v ní dnes nebo zítra skřípat a krok za krokem se hlouběji zažírat neúnavný a strašlivý nebozez mločí vrtačky, razící cestu pro nálože dosud nevídaných třaskavin?
Ne už válka ve vzduchu, ale válka pod vodou a pod zemí je poslední slovo našeho věku.
Slyšeli jsme sebevědomá slova z kapitánského můstku pyšného Albionu;
ano, dosud je to mocný koráb, který se vznáší na vlnách a ovládá je;
ale jednou by se ty vlny mohly zavřít nad lodí rozmetanou a klesající do mořských hlubin.
Nebylo by lépe čelit tomu nebezpečí raději dřív?
Do tří let bude na to už příliš pozdě!
Tato výstraha brilantního francouzského publicisty vzbudila v Anglii ohromné vzrušení;
přes všechna dementi slyšeli lidé v nejrůznějších částech Anglie podzemní skřípění mločích vrtaček.
Německé úřední kruhy ovšem řízně odmítly a vyvrátily citovaný článek, prohlašujíce jej od začátku do konce za pusté štvaní a nepřátelskou propagandu;
současně však se konaly na Baltu veliké kombinované manévry německého loďstva, pozemních sil a válečných Salamandrů.
Při těchto manévrech vyhodily minérské čety Mloků před zraky zahraničních vojenských přidělenců do povětří kus podvrtaných písečných dun poblíž Rügenwalde v rozsahu šesti čtverečních kilometrů.
Byla prý to velkolepá podívaná, když se s hrozným duněním nadzvedla země " jako zpřelámaná kra " a teprve potom se rozletěla v obrovskou stěnu dýmu, písku a balvanů;
udělala se tma skoro jako v noci a zvednutý písek padal v okruhu téměř sta kilometrů, ba snesl se po několika dnech jako písečný déšť až ve Varšavě.
V zemském ovzduší zůstalo po této nádherné explozi tolik volně poletujícího drobného písku a prachu, že až do konce toho roku byly západy slunce v celé Evropě neobyčejně krásné, krvavě rudé a ohnivé jako nikdy předtím.
Moře, jež zalilo rozmetaný kus pobřeží, dostalo potom název Scheuchzer-See a bylo cílem nesčetných školních výletů a výprav německých dítek, pějících oblíbenou mločí hymnu:
Solche Erfolche erreichen nur deutsche Molche.
5
WOLF MEYNERT PÍŠE SVÉ DÍLO
Snad to byly právě zmíněné velkolepé a tragické západy slunce, které inspirovaly samotářského královeckého filozofa Wolfa Meynerta k sepsání jeho monumentálního díla Untergang der Menschheit.
Můžeme si ho živě představit, jak putuje po mořském pobřeží, prostovlasý a ve vlajícím plášti, a zírá uchvácenýma očima do té záplavy ohně a krve, zažíhající víc než polovinu oblohy.
" Ano, " šeptá u vytržení, " ano, je už načase psát doslov k dějinám člověka! "
A napsal jej.
Dohrává se tragédie lidského rodu, začal Wolf Meynert.
Ať nás nemate jeho horečná podnikavost a technický blahobyt;
to je jen hektická červeň na tváři organismu už poznamenaného smrtí.
Nikdy lidstvo neprocházelo tak vysokou životní konjunkturou jako dnes;
ale najděte mi jednoho člověka, který by byl šťasten;
ukažte mi třídu, která by byla spokojena, nebo národ, který by se necítil ohrožen ve svém bytí.
Uprostřed všech darů civilizace, v krésovském bohatství duchovních i hmotných statků se nás všech víc a víc zmocňuje neodbytný pocit nejistoty, tísně a nepohodlí.
A Wolf Meynert neúprosně analyzoval duševní stav dnešního světa, tuto směsici strachu a nenávisti, nedůvěry a megalomanie, cynismu a malomyslnosti: jedním slovem desperace, uzavřel Wolf Meynert krátce.
Typické příznaky konce.
Morální agónie.
Otázka zní:
Je a byl vůbec kdy člověk schopen štěstí?
Člověk jistě, jako každý živoucí tvor;
ale lidstvo nikoliv.
Celé neštěstí člověka je v tom, že byl nucen stát se lidstvem, nebo že se jím stal příliš pozdě, kdy byl už nenapravitelně diferencován v národy, rasy, víry, stavy a třídy, v bohaté a chudé, ve vzdělané a nevzdělané, v panující a porobené.
Nažeňte do jednoho stáda koně, vlky, ovce a kočky, lišky a srnce, medvědy a kozy;
zamkněte je do jedné ohrady a přinuťte je žít v tomto nesmyslném houfu, jejž nazvete Společenský Řád, a dodržovat společná životní pravidla;
bude to nešťastné, nespokojené, fatálně rozklížené stádo, ve kterém se ani jeden boží tvor nebude cítit doma.
To je celkem přesný obraz velikého a beznadějného heterogenního stáda, které se nazývá lidstvo.
Národy, stavy, třídy nemohou natrvalo žít společně, aniž se navzájem tísní a překážejí si až do pocitu nesnesitelnosti;
mohou buď žít navěky mimo sebe - což bylo možno jen tak dlouho, pokud byl svět pro ně dost veliký -, nebo proti sobě, v boji na život a na smrt.
Pro biologické lidské celky, jako je rasa, národ nebo třída, je jediná přirozená cesta k homogenní a neporušené blaženosti: udělat místo jen pro sebe a vyhubit ty druhé.
A to je právě to, co lidský rod opomenul včas vykonat.
Dnes už je na to pozdě.
Pořídili jsme si až příliš mnoho doktrín a závazků, kterými chráníme " ty druhé ", místo abychom se jich zbavili;
vymysleli jsme mravní řád, lidská práva, smlouvy, zákony, rovnost, humanitu a kdeco;
vytvořili jsme fikci lidstva, které zahrnuje nás i " ty druhé " v jakési pomyslné vyšší jednotě.
Jaký osudný omyl!
Postavili jsme mravní zákon nad zákon biologický.
Porušili jsme veliký přírodní předpoklad veškeré pospolitosti: že jenom homogenní společnost může být společností šťastnou.
A toto dosažitelné blaho jsme obětovali velikému, ale nemožnému snu: vytvořit jedno lidstvo a jeden řád ze všech lidí, národů, tříd a úrovní.
Byla to velkodušná hloupost.
Byl to svým způsobem jediný úctyhodný pokus člověka vystoupit nad sebe sama.
A na tento svůj svrchovaný idealismus doplácí nyní rod lidský svým nezadržitelným rozvratem.
Proces, kterým se člověk pokouší nějak se zorganizovat v lidstvo, je tak starý jako sama civilizace, jako první zákony a první obce;
dospělo - li se nakonec po tolika tisíciletích jenom k tomu, že propasti mezi rasami, národy, třídami a světovými názory se prohloubily tak ostře a bezedně, jak to vidíme dnes, pak už nebudeme zavírat oči před tím, že nešťastný dějinný pokus utvořit ze všech lidí jakés takés lidstvo definitivně a tragicky ztroskotal.
Koneckonců si to už začínáme uvědomovat;
odtud ty pokusy a plány sjednotit lidskou společnost jinak, tím, že se radikálně udělá místo jen pro jeden národ, jednu třídu nebo jednu víru.
Ale kdo může říci, jak hluboko jsme už infikováni nevyhojitelnou chorobou diferenciace?
Dříve nebo později se každý domněle homogenní celek nevyhnutelně opět rozpadne v nesourodý shluk různých zájmů, stran, stavů a tak dále, které se buď budou potírat, nebo budou opět trpět svým soužitím.
Není žádného východiska.
Pohybujeme se v bludném kruhu;
ale vývoj se nebude věčně točit dokolečka.
O to se sama příroda postarala tím, že udělala na světě místo pro Mloky.
To není náhoda, hloubal Wolf Meynert, že Mloci se životně uplatnili teprve v době, kdy chronická choroba lidstva, tohoto špatně srostlého a stále se rozpadávajícího veleorganismu, přechází v agónii.
Až na bezvýznamné odchylky se Mloci představují jako jediný ohromný a homogenní celek;
nevytvořili dosud svých hlouběji rozlišených plemen, jazyků, národů, států, věr, tříd nebo kast;
není mezi nimi pánů a otroků, svobodných a nesvobodných, bohatých a chudých;
jsou sice mezi nimi rozdíly uložené jim dělbou práce, ale sama v sobě je to stejnorodá, jednolitá, tak říkajíc stejnozrnná masa, ve všech svých částech stejně biologicky primitivní, stejně chudě vybavená přírodou, stejně ujařmená a žijící na stejně nízké životní úrovni.
Poslední negr nebo Eskymák žije za nesrovnatelně lepších životních podmínek, užívaje neskonale bohatších statků hmotných i kulturních, než tyto miliardy civilizovaných Mloků.
A přece není známek, že by tím Mloci trpěli.
Naopak.
Vidíme přece, že nepotřebují celkem ničeho z toho, v čem hledá úlevu i útěchu metafyzická hrůza a životní tíseň člověka;
obejdou se bez filozofie, bez posmrtného života i bez umění;
neznají, co je fantazie, humor, mystika, hra nebo sen;
jsou naprostí životní realisté.
Jsou nám lidem stejně dalecí jako mravenci nebo sledi;
liší se od nich jenom tím, že se zařídili na jiné životní prostředí, totiž na lidskou civilizaci.
Usadili se v ní tak, jako se psi usadili v lidských příbytcích;
nemohou bez ní být živi, ale nepřestanou proto být tím, čím jsou: velmi primitivní a málo diferencovanou zvířecí čeledí.
Stačí jim žít a množit se;
mohou být dokonce šťastni, neboť nejsou rušeni žádným pocitem nerovnosti mezi sebou.
Jsou prostě homogenní.
Proto mohou jednoho dne, ano, kteréhokoliv příštího dne uskutečnit bez obtíží to, co se nemohlo podařit lidem: svou druhovou jednotu na celém světě, své světové společenství, jedním slovem univerzální Mloctvo.
Toho dne se skončí tisíciletá agónie lidského rodu.
Na naší planetě nebude dost místa pro dvě tendence, které se snaží ovládnout celý svět.
Jedna musí ustoupit.
Víme už, která to bude.
Dnes žije na celé zeměkouli asi dvacet miliard civilizovaných Mloků, čili asi desetkrát tolik jako všech lidí;
z toho s biologickou nutností a dějinnou logikou vyplývá, že Mloci, jsouce ujařmeni, se budou muset osvobodit;
že jsouce homogenní se budou muset spojit;
a že stanouce se takto největší mocí, kterou kdy svět viděl, budou muset převzít vládu nad světem.
Myslíte, že jsou takoví blázni, aby potom šetřili člověka?
Myslíte, že budou opakovat jeho historickou chybu, které se odjakživa dopouštěl tím, že si poroboval poražené národy a třídy, místo aby je vyhubil? že ze sobectví zakládal věčně nové rozdíly mezi lidmi, aby se potom z velkodušnosti a idealismu snažil je zas překlenout?
Ne, tohoto dějinného nesmyslu se Mloci nedopustí, volal Wolf Meynert, už proto ne, že si vezmou výstrahu z mé knihy!
Budou dědici celé lidské civilizace;
spadne jim do klína vše, co jsme dělali a oč jsme se pokoušeli, chtějíce ovládnout svět;
ale byli by proti sobě, kdyby s tímto dědictvím chtěli převzít také nás.
Musejí se zbavit lidí, chtějí - li uchovat svou stejnorodost.
Kdyby tak neučinili, vnesli bychom mezi ně dřív nebo později svůj dvojí destruktivní sklon: tvořit rozdíly a trpět je.
Ale toho se neobávejme;
dnes už žádný tvor, který bude pokračovat v dějinách člověka, nebude opakovat sebevražedné bláznovství lidstva.
Není pochyby, že mločí svět bude šťastnější, než býval svět lidí;
bude jednotný, homogenní a ovládaný stejným duchem.
Mlok se nebude od Mloka lišit řečí, názory, vírou ani životními nároky.
Nebude mezi nimi kulturních ani třídních rozdílů, nýbrž jen dělba práce.
Nikdo nebude pánem ani otrokem, neboť všichni budou sloužit jenom Velikému Mločímu Celku, jenž bude bohem, vládcem, zaměstnavatelem i duchovním vůdcem.
Bude jen jeden národ a jen jedna úroveň.
Bude to lepší a dokonalejší svět, než býval náš.
Bude to jediný možný Šťastný Nový Svět.
Nuže, udělejme mu místo;
nic jiného už zhasínající lidstvo vykonat nemůže než urychlit svůj konec - v tragické kráse, pokud i na to nebude pozdě.
-
Podáváme zde názory Wolfa Meynerta ve formě pokud možno přístupné;
jsme si vědomi, že tím ztrácejí mnoho na své působivosti a hloubce, jimiž svého času fascinovaly celou Evropu a zejména mládež, která s nadšením přijímala víru v úpadek a nastávající konec lidstva.
Říšská vláda sice zakázala učení Velikého Pesimisty pro některé politické důsledky a Wolf Meynert se musil uchýlit do Švýcar;
nicméně celý vzdělaný svět si přisvojil s uspokojením Meynertovu teorii o zániku lidstva;
kniha ( o 632 stranách ) vyšla ve všech jazycích světa a byla v mnoha miliónech rozšířena i mezi Mloky.
6
X VARUJE
Snad i to byl následek prorocké knihy Meynertovy, že literární a umělecká avantgarda v kulturních centrech vyhlásila devízu:
Po nás ať přijdou Salamandři!
Budoucnost náleží Mlokům.
Mloci, toť kulturní revoluce.
Ať nemají svého umění: aspoň nejsou zatíženi idiotskými ideály, zaschlými tradicemi a celou tou ztyřelou, nudnou, školometskou veteší, které se říkalo poezie, hudba, architektura, filozofie a vůbec kultura, - senilní slova, při nichž se nám obrací žaludek.
Tím lépe, že dosud nepropadli přežvykování přežilého lidského umění: my jim uděláme nové.
My mladí razíme cestu budoucímu světovému salamandrismu: my chceme být prvními Mloky, my jsme Salamandři zítřku!
A tak se zrodilo mladé básnické hnutí salamandriánů, vznikla tritónská ( třítónová ) hudba a pelagické malířství, které se inspirovalo tvarovým světem medúz, mořských láčkovců a korálů.
Krom toho bylo objeveno regulační dílo Mloků jako nový zdroj krásy a monumentality.
Už máme po krk přírody, volalo se;
sem s hladkými betonovými břehy místo starých rozervaných útesů!
Romantika je mrtva;
budoucí pevniny budou obrýsovány čistými přímkami a předělány na sférické trojúhelníky a kosočtverce;
starý geologický svět musí být nahrazen geometrickým.
Zkrátka bylo tu zase jednou něco nového a budoucího, nové duchovní senzace a nové kulturní manifesty;
ti pak, kdo opomenuli včas nastoupit cestu příštího salamandrismu, cítili s hořkostí, že propásli svou dobu, a mstili se za to tím, že hlásali čisté lidství, návrat k člověku a k přírodě a jiná reakcionářská hesla.
Ve Vídni byl vypískán koncert tritónské hudby, v pařížském Salónu Nezávislých rozřezal neznámý pachatel pelagický obraz nazvaný Capriccio en bleu;
prostě salamandrismus byl na vítězném a nezadržitelném postupu.
Nechybělo ovšem zpátečnických hlasů, které se stavěly proti " mločí mánii ", jak se tomu říkalo.
Nejzásadnější v tom směru byl anonymní anglický pamflet, který vyšel pod názvem X varuje.
Tato brožura dosáhla značného rozšíření, ale totožnost jejího původce nebyla nikdy odhalena;
mnoho lidí mínilo, že ji napsal nějaký vysoký církevní hodnostář, soudíce tak podle toho, že v angličtině X je zkratka pro Krista.
V první kapitole se pisatel pokusil o statistiku Mloků, omlouvaje se zároveň za nepřesnost čísel, která uvádí.
Tak už odhad celkového počtu všech Salamandrů kolísá toho času mezi sedminásobkem a dvacetinásobkem úhrnného počtu všech lidí na světě.
Stejně neurčité jsou naše vědomosti o tom, kolik mají Mloci pod mořem továren, naftových studní, chaluhových plantáží, úhořích farem, využité vodní síly a jiných přírodních zdrojů;
nemáme ani přibližných dat o tom, jaká je výrobní kapacita mločího průmyslu;
nejméně ze všeho je nám pak známo, jak to vypadá s vyzbrojením Mloků.
Víme sice, že Salamandři jsou ve své spotřebě kovů, strojových součástí, výbušných látek a mnoha chemikálií odkázáni na lidi;
ale jednak všechny státy přísně tají, jaké zbraně a kolik jiných výrobků dodávají svým Mlokům, jednak víme nápadně málo o tom, co vlastně v hlubinách mořských Mloci vyrábějí z polotovarů a surovin, které kupují od lidí.
Jisto je, že Salamandři si ani nepřejí, abychom to věděli;
v posledních letech zahynulo utopením nebo udušením tolik potápěčů spuštěných na dno mořské, že už to nelze přičítat pouhé náhodě.
To arciť je úkaz alarmující jak po stránce průmyslové, tak v ohledu vojenském.
Je ovšem těžko si představit, pokračoval X v dalších paragrafech, co by si mohli nebo chtěli Mloci na lidech vzít.
Nemohou žít na souši, a my jim celkem nemůžeme překážet v tom, jak si žijí pod vodou.
Naše a jejich životní prostředí je od sebe přesně a navěky odděleno.
Je sice pravda, že na nich žádáme určité pracovní výkony;
ale za to je z velké části krmíme a dodáváme jim suroviny a tovary, kterých by bez nás vůbec neměli, například kovy.
Ale i když není praktického důvodu k nějakému antagonismu mezi námi a Mloky, je tu, řekl bych, protiva metafyzická: proti tvorům povrchovým stojí tvorové hlubinní ( abyssal );
bytosti noční proti bytostem denním;
temné tůně vodní proti jasné a suché zemi.
Hranice mezi vodou a zemí je nějak ostřejší, nežli bývala: naší země se dotýká jejich voda.
Mohli bychom žít pro všechny časy dokonale mimo sebe a vyměňovat si jenom určité služby a produkty;
ale je těžko se zbavit tísnivého pocitu, že to asi nepůjde.
Proč?
Nemohu vám podat přesných důvodů;
ale ten pocit tu je;
je to cosi jako tušení, že jednou se vodstvo samo obrátí proti zemi, aby se vyřídila otázka kdo s koho.
Přiznávám se tímto k úzkosti poněkud iracionální, praví dále X;
ale velmi by se mi ulevilo, kdyby Mloci vystoupili proti lidstvu s nějakými požadavky.
Mohlo by se s nimi aspoň jednat, mohly by se s nimi uzavírat různé koncese, smlouvy a kompromisy;
ale jejich mlčení je strašné.
Bojím se jejich nepochopitelné zdrželivosti.
Mohli by například žádat pro sebe určité politické výhody;
upřímně řečeno, zákonodárství pro Mloky je ve všech státech poněkud zastaralé a není už důstojno tvorů tak civilizovaných a početně tak silných.
Slušelo by se upravit nově práva i povinnosti Mloků, a to způsobem pro ně výhodnějším;
mohlo by se uvažovat o nějaké míře autonomie pro Salamandry;
bylo by spravedlivo zlepšit jejich pracovní podmínky a odměňovat jejich práci přiměřeněji.
V mnohém ohledu by tedy bylo možno zlepšit jejich osud, kdyby o to aspoň žádali.
Pak bychom jim mohli poskytnout některé ústupky a zavázat si je kompenzačními dohodami;
přinejmenším by se tím získal čas pro řadu let.
Avšak Mloci nežádají nic;
zvyšují jen svou výkonnost a své objednávky;
dnes už se konečně musíme ptát, kde se to obé jednou zastaví.
Mluvívalo se kdysi o žlutém, o černém nebo o rudém nebezpečí;
ale to byli aspoň lidé, a u lidí si dovedeme jakžtakž představit, co mohou chtít.
Avšak i když ještě nemáme ponětí, jak a proti čemu vlastně bude lidstvo nuceno se bránit, musí být jasno aspoň to jedno: že budou - li na jedné straně Mloci, bude stát na druhé straně celé lidstvo.
Lidé proti Mlokům!
Je načase, aby to už jednou bylo takto formulováno.
Vždyť, upřímně řečeno, normální člověk instinktivně Salamandry nenávidí, štítí se jich - a bojí se jich.
Na celé člověčenstvo padá cosi jako mrazivý stín hrůzy.
Co jiného je ta frenetická požívačnost, ta neúkojná žízeň po zábavě a rozkoši, to orgiastické rozpoutání, které se zmocnilo dnešních lidí?
Nebylo podobného úpadku mravů od dob, kdy se na Římskou říši užuž sesouval vpád barbarů.
To není jen ovoce nebývalého hmotného blahobytu, nýbrž zoufale přehlušovaná úzkost z rozvratu a zániku.
Sem s poslední číší, než bude s námi konec!
Jaká hanba, jaké třeštění!
Zdá se, že Bůh z hrozného milosrdenství nechává zchátrat národy a třídy, které se řítí v záhubu.
Chcete číst ohnivé mene tekel napsané nad hodokvasem lidstva?
Pohleďte na světelné nápisy, které po celé noci září na zdech hýřících a prostopášných měst!
V tom ohledu se my lidé už přibližujeme Mlokům: že žijeme víc v noci než ve dne.
Kdyby aspoň ti Salamandři nebyli tak strašlivě průměrní, vyhrkl X jaksi stísněně.
Ano, jsou jakžtakž vzdělaní;
ale tím jsou ještě omezenější, neboť si osvojili z lidské civilizace jen to, co v ní je průměrné a užitkové, mechanické a opakovatelné.
Stojí po boku lidstva jako fámulus Wagner po boku Faustově;
učí se z týchž knih jako lidsky Faust, jenom s tím rozdílem, že jim to stačí a že v nich nehlodá žádná pochybnost.
To nejhroznější je, že rozmnožili ten učelivý, hlupácký a sufizantní typ civilizované mediokrity ve velkém, v miliónech a miliardách stejných kusů;
nebo ne, mýlím se: to nejhroznější je, že mají takový úspěch.
Naučili se užívat strojů a čísel, a ukázalo se, že to stačí, aby se stali pány svého světa.
Vynechali z lidské civilizace všechno, co v ní bylo neúčelné, hravé, fantastické nebo starobylé;
tím z ní vypustili, co v ní bylo lidského, a převzali jenom její holou praktickou, technickou a utilitární stránku.
A tato žalostná karikatura lidské civilizace se má ohromně k světu;
buduje technické divy, renovuje naši starou planetu a nakonec počíná fascinovat samo lidstvo.
U svého žáka a sluhy se bude Faust učit tajemství úspěchu a prostřednosti.
Buď se lidstvo s Mloky utká v dějinném konfliktu na život a na smrt, nebo se neodvratně posalamandří.
Co mne se týče, uzavíral X melancholicky, viděl bych raději to prvé.
Nuže, X vás varuje, pokračoval neznámý pisatel.
Ještě je možno setřást ten studený a slizký kruh, který nás všechny svírá.
Musíme se zbavit Salamandrů.
Je jich už příliš mnoho;
jsou vyzbrojeni a mohou proti nám obrátit válečný materiál, o jehož úhrnné síle nevíme skoro nic;
ale strašnější nebezpečí než v jejich počtu a síle je pro nás lidi v jejich úspěšné, ba triumfální méněcennosti.
Nevím, čeho se máme bát víc: zda jejich lidské civilizace, nebo jejich potměšilé, chladné a zvířecí krutosti;
ale to dvoje dohromady dává něco nepředstavitelně děsivého a téměř ďábelského.
Ve jménu kultury, ve jménu křesťanství a lidstva se musíme osvobodit od Mloků.
A tu volal anonymní apoštol:
Vy blázni, přestaňte konečně krmit Mloky!
Přestaňte je zaměstnávat, vzdejte se jejich služeb, nechte je, ať se odstěhují kamkoliv, kde se sami uživí jako jiné vodní tvorstvo!
Sama příroda si už udělá pořádek v jejich nadbytku: jen když lidé, lidská civilizace a lidské dějiny nebudou dál pracovat pro Salamandry!
A přestaňte Mlokům dodávat zbraně, zarazte pro ně dodávky kovů a třaskavin, neposílejte jim už stroje a tovary lidské!
Nebudete dodávat tygrům zuby a jed hadům;
nebudete topit pod ohněm sopečným aniž prokopávat hráze povodním.
Buď uvalen zákaz dodávek na všechna moře, buďte Mloci postaveni mimo zákon, buďte prokleti a vyloučeni z našeho světa,
buď utvořena Liga národů proti Mlokům!
Celé lidstvo buď připraveno bránit své bytí se zbraní v rukou;
nechať se na popud Společnosti národů, švédského krále nebo římského papeže sejde světová konference všech civilizovaných států, aby uzavřela Světovou unii nebo aspoň spolek všech křesťanských národů proti Salamandrům!
Dnes je osudný okamžik, kdy se pod strašlivým tlakem mločího nebezpečí a lidské odpovědnosti může podařit, nač nestačila světová válka se všemi svými nesmírnými oběťmi: zřízení Spojených Států Světa.
Dejž to Bůh!
Kdyby to se poštěstilo, pak nepřišli Mloci nadarmo a byli by nástrojem božím.
Tento patetický pamflet vyvolal živou odezvu v nejširší veřejnosti.
Starší dámy souhlasily zejména s tím, že nastal nebývalý úpadek mravů.
Naproti tomu hospodářské rubriky novin právem poukazovaly na to, že nelze omezovat dodávky Mlokům, jelikož by to způsobilo veliký pokles výroby a těžkou krizi v mnoha odvětvích lidského průmyslu.
Také zemědělství dnes nutně počítá s ohromným odbytem kukuřice, brambor a jiných plodin pro mločí krmivo;
kdyby byl snížen počet Salamandrů, nastal by silný pokles cen na trhu poživatin, čímž by se zemědělci octli na pokraji zkázy.
Odborové svazy dělnické podezíraly pana X z reakcionářství a ohlašovaly, že nepřipustí, aby byl brzděn vývoz kteréhokoliv zboží pro Mloky;
sotva se pracujícímu lidu dostalo plného zaměstnání a úkolových prémií, chce mu pan X vyrazit chléb z ruky;
dělnictvo cítí s Mloky a odmítá všechny pokusy snížit jejich životní úroveň a vydat je zbídačelé a bezbranné v ruce kapitalismu.
Pokud se týče Ligy národů proti Mlokům, namítaly všechny vážné politické instance, že by byla zbytečná;
máme přece už jednak Společnost národů, jednak Londýnskou konvenci, jíž se námořní státy zavázaly, že nebudou své Salamandry opatřovat těžkou výzbrojí.
Není ovšem snadno žádat takové odzbrojení na státu, který nemá jistoty, že jiná námořní moc nevyzbrojuje potají své Mloky a nezvyšuje tím svůj válečný potenciál na úkor svých sousedů.
Rovněž žádný stát nebo kontinent nemůže nutit své Mloky, aby se stěhovali jinam, prostě proto, že tím by se nežádoucím způsobem zvýšil jednak průmyslový a zemědělský odbyt, jednak branná síla jiných států nebo kontinentů.
A takových námitek, jež musel každý rozumný člověk uznat, bylo uvedeno mnoho.
Přesto se pamflet X varuje neminul hlubokým účinkem.
Skoro ve všech zemích se šířilo lidové protimločí hnutí a byly zakládány spolky pro potírání Mloků, kluby antisalamandriánů, komitéty pro ochranu lidstva a mnohé jiné organizace toho druhu.
Mločí delegáti v Ženevě byli inzultováni, když se ubírali na dvanáctisté třinácté sezení Komise pro studium Mločí Otázky.
Prkenné ohrady na mořském pobřeží byly pomalovány výhružnými nápisy, jako Smrt Mlokům, Pryč se Salamandry a podobně.
Mnoho Mloků bylo ukamenováno;
žádný Salamandr se už neodvážil vystrčit ve dne hlavu z vody.
Přesto z jejich strany nedocházelo k žádným projevům protestu nebo činům odvety.
Byli prostě neviditelní, aspoň za dne;
a lidé, kteří nakukovali přes mločí ohrady, viděli jen nekonečné a lhostejně hučící moře.
" Koukejte ty potvory, " říkali lidé s nenávistí, " ani se neukážou! "
A do tohoto tísnivého ticha zadunělo takzvané zemětřesení v Louisianě.
7
ZEMĚTŘESENÍ V LOUISIANĚ
Toho dne - bylo to 11. listopadu o jedné hodině ranní - byl pocítěn v New Orleans prudký otřes země;
několik baráků v černošských čtvrtích se sesulo;
lidé v panice vybíhali na ulice, ale otřesy už se neopakovaly;
jenom zavál zběsilým nárazem hučící, krátký cyklón, který rozbil okna a smetl střechy v nigerských uličkách;
několik desítek lidí bylo zabito;
nato se snesl prudký liják bahna.
Zatímco orleanští hasiči vyjížděli na pomoc do nejhůř postižených ulic, odklepávaly telegramy z Morgan City, Plaquemine, Baton Rouge a Lafayette:
SOS!
Vyšlete záchranné kolony!
Jsme napolo smeteni zemětřesením a cyklónem;
hráze Mississippi hrozí prolomením;
vypravte ihned zákopníky, ambulance a všechny muže schopné práce!
- Z Fort Livingston došla jen lakonická otázka:
Haló, máte tam taky nadělení?
- Nato došla depeše z Lafayette:
Pozor!
Pozor!
Nejhůř postižena New Iberia.
Zdá se, že přerušeno spojení mezi Iberií a Morgan City.
Pošlete tam pomoc!
- Vzápětí telefonuje Morgan City:
Nemáme spojení s New Iberií.
Je asi přerušena silnice a trať.
Pošlete lodi a letadla do Vermillion Bay!
My už nic nepotřebujeme.
Máme asi třicet mrtvých a sto raněných.
- Nato dochází telegram z Baton Rouge:
Máme zprávu, že nejhůř New Iberia.
Starejte se hlavně New Iberia.
Sem jenom dělníky, ale rychle, nebo nám prasknou hráze.
Děláme, co můžeme.
- Nato:
Hallo, hallo, Shreveport, Natchitoches, Alexandria posílají pomocné vlaky do New Iberie.
Hallo, hallo, Memphis, Winana, Jackson posílají vlaky via Orleans.
Všechna auta vezou lidi směr hráze Baton Rouge.
- Hallo, tady Pascagoula.
Máme několik mrtvých.
Potřebujete pomoc?
Zatím už vyjížděly hasičské vozy, ambulance a pomocné vlaky směrem Morgan City - Patterson - Franklin.
Po čtvrté hodině ranní došla první přesnější zpráva:
Trať mezi Franklinem a New Iberií, sedm kilometrů na západ od Franklinu, přerušena vodou;
zdá se, že tam vznikla zemětřesením hluboká trhlina, spojená s Vermillion Bay a zaplavená mořem.
Pokud zatím možno zjistit, postupuje tato trhlina od Vermillion Bay směrem východoseverovýchodním, blízko Franklinu se ohýbá na sever, ústí do Grand Lake, načež se táhne dále k severu až po linii Plaquemine - Lafayette, kde se končí ve starém jezírku;
druhá větev trhliny spojuje Grand Lake na západ s jezerem Napoleonvillským.
Celková délka propadliny je asi osmdesát kilometrů, šířka dva až jedenáct kilometrů.
Zde bylo, zdá se, středisko zemětřesení.
Možno mluvit o úžasné náhodě, že se tato trhlina vyhnula všem větším obcím.
Nicméně ztráty na životech jsou asi značné.
Ve Franklinu napršelo 60 cm bahna, v Pattersonu 45 cm.
Lidé z Atchafalaya Bay vypravují, že při otřesu ustoupilo moře asi o tři kilometry, načež se vrhlo zpět na břeh vlnou třicet metrů vysokou.
Jsou obavy, že na břehu zahynulo mnoho lidí.
S New Iberií stále ještě není spojení.
Zatím dojel k New Iberii od západu vlak výpravy natchitocheské;
první zprávy, vyslané oklikou přes Lafayette a Baton Rouge, byly hrozné.
Už několik kilometrů před New Iberií nemohl vlak dále, protože trať byla zanesena bahnem.
Uprchlíci vypravují, že prý se asi dva kilometry na východ od města otevřel bahenní vulkán, který rázem vychrlil spousty řídkého, studeného bláta;
New Iberia prý zmizela pod přívalem bahna.
Další postup potmě a v trvajícím dešti krajně obtížný.
S New Iberií dosud žádné spojení.
Současně došly zprávy z Baton Rouge:
na hrázích mississippi už pracuje několik tisíc mužů stop kdyby aspoň přestalo pršet stop potřebujeme motyky lopaty vozy lidi stop posíláme pomoc do plaquemine teče jim do bot těm svrabařům
Depeše z Fort Jacksonu:
o půl druhé ráno nám sebrala mořská vlna třicet domů nevíme co to bylo asi sedmdesát lidí to spláchlo s sebou teď teprve jsem spravil aparát poštovní úřad to odneslo taky haló telegrafujte honem co to vlastně bylo telegrafista fred dalton haló vyřiďte minnii lacostové že se mně nic nestalo jenom mi to zlomilo ruku a odneslo šaty ale jen když zas je aparát okey fred
Z Port Eads došla zpráva nejstručnější:
máme mrtvé burywood je celý smeten do moře
Zatím - to bylo kolem osmé hodiny ráno - se vracela první letadla vyslaná nad postižené území.
Celé pobřeží od Port Arthur ( Texas ) až po Mobile ( Alabama ) bylo prý v noci zaplaveno příbojovou vlnou;
všude je vidět smetené nebo poškozené domy.
Jihovýchodní Louisiana ( od silnice Lake Charles - Alexandria - Natches ) a jižní Mississippi ( až po čáru Jackson - Hattiesburg - Pascagoula ) jsou zaneseny bahnem.
Ve Vermillion Bay vniká do země nová mořská zátoka, široká asi tři až deset kilometrů, sahající klikatě do vnitrozemí jako dlouhý fjord až skoro po Plaquemine.
New Iberia se zdá být těžce poškozena, ale je vidět mnoho lidí, kteří odhrabávají bahno zaplavující domy a cesty.
Přistát nebylo možno.
Nejtěžší ztráty na životech budou asi na mořském břehu.
Proti Point au Fer tone parník, patrně mexický.
U Chandeleur Islands je moře pokryto troskami.
Déšť v celé oblasti ustává.
Viditelnost dobrá.
První zvláštní vydání neworleanských novin vyšla ovšem už po čtvrté hodině ranní;
s pokračujícím dnem přibývalo nových vydání a podrobností;
k osmé hodině ráno už noviny přinášely fotografie postiženého území a mapy nové mořské zátoky.
O půl deváté otiskovaly interview s vynikajícím seizmologem memphiské univerzity dr. Wilburem R. Brownellem o příčinách otřesů země v Louisianě.
Prozatím nemůžeme činit konečných závěrů, prohlásil věhlasný učenec, ale zdá se, že tyto otřesy nemají co dělat s vulkanickou činností dosud intenzívně živou v středomexickém sopečném pásmu, ležícím přímo proti postiženému území.
Dnešní zemětřesení zdá se být spíše původu tektonického, to jest je způsobeno tlakem horských mas: z jedné strany Skalistých hor a Sierry Madre, z druhé strany pohoří Appalachianského na rozsáhlou propadlinu Mexického zálivu, jehož pokračováním je široká nížina při dolním toku Mississippi.
Trhlina vybíhající nyní z Vermillion Bay je jenom nový a poměrně nepatrný zlom, drobná epizoda v geologickém propadání, jímž vznikl Mexický záliv a moře Karibské i s věncem Velkých a Malých Antil, tímto zbytkem někdejšího souvislého horského pásma.
Není pochyby, že středoamerické sedání bude postupovat dál, novými otřesy, zlomy a trhlinami;
nemůžeme vyloučit, že trhlina vermillionská je pouhou ouverturou k oživenému tektonickému procesu, jehož střed je právě v Mexickém zálivu;
v tom případě můžeme být svědky obrovských geologických katastrof, jimiž by se mohla stát téměř pětina Spojených států mořským dnem.
Zato však, kdyby k tomu došlo, mohli bychom s jistou pravděpodobností očekávat, že se počne zvedat mořské dno v okolí Antil nebo ještě východněji, v místech, kde starý mýtus hledá ponořenou Atlantidu.
Naproti tomu, pokračoval na slovo vzatý učenec poněkud konejšivě, není třeba brát vážně obavy, že by se v postižené končině projevila sopečná činnost;
domnělé krátery chrlící bahno nejsou nic jiného než erupce bahenních plynů, k nimž asi došlo na trhlině vermillionské.
Nebylo by divu, kdyby se v náplavu mississippském vyskytovaly ohromné podzemní bubliny plynů, které při styku se vzduchem mohou explodovat a zvedat s sebou statisíce tun vody a bahna.
Ovšem k definitivnímu vysvětlení, opakoval dr. W. R. Brownell, bude třeba dalších zkušeností.
Zatímco Brownellovy vyhlídky na geologické katastrofy běžely rotačkami novin, dostal guvernér státu Louisiana z Fort Jacksonu telegram tohoto znění:
litujeme ztrát na lidských životech stop hleděli jsme se vyhnout vašim městům avšak nepočítali jsme s odrazem a nárazem mořské vody při výbuchu stop zjistili jsme tři sta čtyřicet šest lidských obětí na celím pobřeží stop vyslovujeme soustrast stop chief salamander stop haló haló tady fred dalton poštovní stanice fort jackson právě odtud odešli tři mloci přišli před deseti minutami na poštu podali telegram namířili na mne pistolemi ale už jsou pryč šeredné potvory zaplatili a běželi do vody honil je jenom lékárníkův pes neměli by chodit po městě jinak nic nového pozdravujte minnii lacostovou že ji líbám telegrafista fred dalton
Guvernér státu Louisiana kroutil nad tímto telegramem dlouho hlavou.
Nějaký šprýmař, ten Fred Dalton, řekl si posléze.
Raději to ani nedáme do novin.
8
CHIEF SALAMANDER KLADE POŽADAVKY
Tři dny po zemětřesení v Louisianě byla hlášena nová geologická katastrofa, tentokrát v Číně.
Za mohutného, dunivého otřesu země se roztrhlo v provincii Kiangsu mořské pobřeží severně od Nankingu, asi uprostřed mezi ústím Jang-tse a starým korytem Hwang-ho;
do této trhliny vniklo moře a spojilo se s velikými jezery Pan-jün a Hung-tsu mezi městy Hwaingan a Fugjang.
Zdá se, že následkem zemětřesení opouští Jang-tse pod Nankingem své koryto a valí se směrem k jezeru Tai a dále na Hang-čou.
Ztráty na lidských životech nelze zatím ani přibližně odhadnout.
Statisíce lidí prchají do severních a jižních provincií.
Japonské válečné lodi dostaly rozkaz vyplout k postiženému pobřeží.
Ačkoliv otřesy země v Kiangsu svým rozsahem daleko překročily pohromu v Louisianě, věnovalo se jim celkem málo pozornosti, neboť na katastrofy v Číně je svět už zvyklý a nezáleží tam, jak se zdá, na nějakém tom miliónu životů;
mimoto bylo vědecky jasno, že jde o pouhé tektonické zemětřesení, související s hlubinnou mořskou brázdou u souostroví Riukiu a Filipín.
Tři dny nato však zaznamenaly evropské seizmografy nové otřesy země, jejichž střed byl někde u Kapverdských ostrovů.
Podrobnější zprávy hlásily, že těžkým zemětřesením bylo postiženo pobřeží Senegambie jižně od St. Louis.
Mezi místy Lampul a Mboro vznikla hluboká propadlina zaplavená mořem a postupující na Merinaghen až po wady Dimarské.
Podle očitých svědků vyrazil za strašného rachotu ze země sloup ohně a páry, rozmetávající v dalekém okruhu písek a kamení;
nato bylo slyšet jek moře, které se valilo do otevřené propadliny.
Ztráty na životech nejsou značné.
Tento třetí otřes země vyvolal už cosi jako paniku.
Oživuje snad vulkanická činnost země? ptaly se noviny.
Zemská kůra počíná praskat, hlásaly večerníky.
Odborníci vyslovili domněnku, že " rozsedlina senegambská " vznikla snad jenom erupcí vulkanické žíly související s vulkánem Pico na ostrově Fogo v souostroví Kapverdském;
tento vulkán soptil ještě roku 1847 a od té doby byl považován za vyhaslý.
Západoafrické zemětřesení nemá tedy nic společného se seizmickými úkazy v Louisianě a v Kiangsu, jež byly původu patrně tektonického.
Ale lidem, jak se zdá, bylo celkem jedno, praská - li země z důvodů tektonických nebo vulkanických.
Fakt je, že toho dne byly všechny kostely přeplněny modlícími se zástupy.
V některých krajinách musely být chrámy otevřeny i v noci.
K jedné hodině ráno ( bylo to dvacátého listopadu ) zachycovali radioamatéři ve větší části Evropy na svých radioaparátech silné poruchy, jako by pracovala nějaká nová, neobyčejně mocná vysílací stanice.
Našli ji na vlnové délce dvě stě tři;
bylo slyšet cosi jako hukot strojů nebo mořských vln;
do toho táhlého, nekonečného šumění se najednou ozval strašný, skřehotavý hlas ( všichni jej popisovali podobně: dutý, kvákavý, jakoby umělý hlas, k tomu ještě nesmírně zesílený megafonem );
a tento žabí hlas rozčileně volal:
" Hallo, hallo, hallo!
Chief Salamander speaking.
Hallo, Chief Salamander speaking.
Stop all broadcasting, you men!
Stop your broadcasting!
Hallo, Chief Salamander speaking! "
Potom se jiný, podivně dutý hlas ptal:
" Ready? "
" Ready. "
Nato bylo slyšet praskot, jako by se přepínalo vedení;
a zase jiný nepřirozeně seškrcený hlas volal:
" Attention!
Attention!
Attention! "
" Hallo! '
" Now! "
A nyní se ozval chraptivý, unavený, ale přece jen velitelský hlas do nočního ticha.
" Hallo, vy lidé!
Tady Louisiana.
Tady Kiangsu.
Tady Senegambia.
Litujeme lidských životů.
Nechceme vám působit zbytečné ztráty.
Chceme jenom, abyste vyklidili mořské břehy na místech, která vám předem označíme.
Uděláte - li to, vyhnete se politováníhodným nehodám.
Příště vám oznámíme nejméně čtrnáct dní předem, na kterém místě budeme rozšiřovat své moře.
Dosud jsme konali jenom technické zkoušky.
Vaše třaskaviny se osvědčily.
Děkujeme vám.
Hallo, vy lidé!
Zachovejte klid.
Nemáme vůči vám nepřátelských úmyslů.
Potřebujeme jenom víc vody, víc břehů, víc mělčin pro svůj život.
Je nás příliš mnoho.
Už pro nás není dost místa na vašich březích.
Proto musíme odbourat vaše pevniny.
Uděláme z nich samé zálivy a ostrovy.
Tím se dá délka světových břehů zpětinásobit.
Budeme stavět nové mělčiny.
Nemůžeme žít v hlubokém moři.
Budeme potřebovat vašich pevnin jako materiálu k zasypání hlubin.
Nemáme proti vám nic, ale je nás příliš mnoho.
Můžete se zatím odstěhovat do vnitrozemí.
Můžete se uchýlit do hor.
Hory se budou bourat až na konec.
Vy jste nás chtěli.
Vy jste nás rozšířili po celém světě.
Nyní nás máte.
Chceme s vámi vyjít po dobrém.
Budete nám dodávat ocel na naše vrtačky a krumpáče.
Budete nám dodávat třaskaviny.
Budete nám dodávat torpéda.
Budete pro nás pracovat.
Bez vás bychom nemohli odklidit staré pevniny.
Hallo, vy lidé, Chief Salamander vám jménem všech Mloků světa nabízí spolupráci.
Budete s námi pracovat na odbourání vašeho světa.
Děkujeme vám. "
Unavený, chraptivý hlas umlknul a bylo slyšet jen táhlé hučení jako strojů nebo moře.
" Hallo, hallo, vy lidé, " ozval se opět skřehotavý hlas, " nyní vám budeme vysílat zábavnou hudbu z vašich gramofonových desek.
Na pořadu je Pochod tritónů z výpravného filmu Poseidón. "
Noviny ovšem označily tento noční rozhlas za " hrubý a nejapný šprým " nějaké černé vysílačky;
přesto milióny lidí očekávaly příští noci u svých radioaparátů, promluví - li opět onen strašný, horlivý, skřehotavý hlas.
Ozval se přesně o jedné hodině za doprovodu širého a šplounavého hučení.
" Good evening, you people, " zakvákal vesele.
" Nejprve vám zahrajeme na gramofonové desce Salamander-Dance z vaší operety Galatea. "
Když dozněla ryčná a nestoudná hudba, ozval se opět onen příšerný a jaksi radostný skřehot.
" Hallo, vy lidé!
Právě byla potopena torpédem britská dělová loď Erebus, která chtěla zničit na Atlantickém oceánu naši vysílačku.
Posádka utonula.
Hallo, voláme k ampliónu britskou vládu.
Loď Amenhotep, přístav Port Said, se zdráhala nám vydat v našem přístavu Makallahu objednané třaskaviny.
Prý dostala rozkazy zastavit další dopravu třaskavin.
Loď byla ovšem potopena.
Radíme britské vládě, aby ten rozkaz odvolala do zítřejšího poledne rozhlasem, jinak budou potopeny lodi Winnipeg, Manitoba, Ontario a Quebec, plující s obilím z Kanady do Liverpoolu.
Hallo, voláme k ampliónu francouzskou vládu.
Odvolejte křižníky, které plují k Senegambii.
Potřebujeme tam ještě rozšířit nově utvořenou zátoku.
Chief Salamander nařídil, abych tlumočil oběma vládám jeho neochvějnou vůli navázat s nimi co nejpřátelštější styk.
Konec zpráv.
Nyní budeme vysílat na gramofonové desce vaši píseň Salamandria, valse érotique. "
Nazítří odpoledne byly jihozápadně od Mizen Head potopeny lodi Winnipeg, Manitoba, Ontario a Quebec.
Světem zavála vlna zděšení.
Večer rozhlásila BBC, že vláda Jeho Veličenstva vydala zákaz dodávat Mlokům jakékoliv potraviny, chemické produkty, nástroje, zbraně a kovy.
V noci o jedné hodině skřehotal v rozhlase rozčilený hlas:
" Hallo, hallo, hallo, Chief Salamander speaking!
Hallo, Chief Salamander is going to speak! "
A tu se ozval unavený, chraptivý, rozhněvaný hlas:
" Hallo, vy lidé!
Hallo, vy lidé!
Hallo, vy lidé!
Myslíte, že se necháme vyhladovět?
Nechte vašich hloupostí!
Cokoliv, co děláte, se obrátí proti vám!
Jménem všech Mloků světa volám Velkou Británii.
Vyhlašujeme od této hodiny neomezenou blokádu britských ostrovů kromě Svobodného státu irského.
Uzavírám Lamanšský kanál.
Uzavírám Suezský průplav.
Uzavírám úžinu Gibraltarskou pro všechny lodě.
Všechny britské přístavy jsou uzavřeny.
Všechny britské lodě v kterémkoli moři budou torpédovány.
Hallo, volám Německo.
Zvyšuju objednávku třaskavin desetkrát.
Dodávejte ihned loco hlavní depot Skagerrak.
Hallo, volám Francii.
Dodejte urychleně objednaná torpéda do podmořských fortů C3, BFF a Quest 5.
Hallo, vy lidé!
Varuju vás.
Omezíte - li nám dodávky potravin, vezmu si je sám z vašich lodí.
Varuju vás znovu. "
Unavený hlas klesal až v chrčivý, stěží srozumitelný chrapot.
" Hallo, volám Itálii.
Připravte se na evakuaci území Benátky - Padova - Udine.
Varuju vás naposled, lidi.
Už je dost vašich nesmyslů. "
Nastala dlouhá pauza, ve které to šumělo jako černé a studené moře.
A tu opět spustil veselý a kvákavý hlas:
" A teď vám zahrajeme z vašich gramofonových desek poslední úspěch Triton-Trot. "
9
KONFERENCE VE VADUZU
Byla to podivná válka, lze - li to vůbec nazvat válkou;
neboť nebylo žádného mločího státu ani uznané mločí vlády, které by se mohlo oficiálně opovědět nepřátelství.
První stát, který se octl ve válečném stavu se Salamandry, byla Velká Británie.
Hned v prvních hodinách potopili Mloci skoro všechny její koráby kotvící v přístavech;
tomu se nedalo nijak čelit.
Toliko lodi na širém moři byly pro tu chvíli v poměrném bezpečí, hlavně pokud křižovaly nad většími hlubinami;
tím se zachránila část válečného loďstva britského, která prorazila mločí blokádu na Maltě a soustředila se nad hlubinou jónskou;
ale i tyto jednotky byly záhy vyhledávány malými mločími ponorkami a potápěny jedna po druhé.
Do šesti neděl ztratila Velká Británie čtyři pětiny své veškeré lodní tonáže.
John Bull zase jednou v dějinách mohl ukázat svou proslulou tvrdošíjnost.
Vláda Jeho Veličenstva s Mloky nejednala a zákaz dodávek neodvolala.
" Britský gentleman, " prohlásil anglický premiér za celý národ, " zvířata chrání, ale nevyjednává s nimi. "
Už po několika týdnech se projevil na britských ostrovech zoufalý nedostatek potravin.
Jenom děti dostávaly krajíček chleba a několik lžic čaje nebo mléka denně;
britský národ to nesl s bezpříkladnou statečností, i když klesl tak hluboko, že snědl všechny své závodní koně.
Waleský princ vlastní rukou vyoral první brázdu na hřišti Royal Golf Clubu, aby tam byla pěstována mrkev pro londýnské sirotčince.
Na tenisových kurtech ve Wimbledonu byly nasázeny brambory, na závodišti v Ascott byla naseta pšenice.
" Přineseme všechny, i ty největší oběti, " ujistil v parlamentě vůdce konzervativní strany, " ale britské cti se nevzdáme. "
Protože blokáda britských břehů na moři byla úplná, zbývala Anglii jenom jedna volná cesta pro zásobování a styk s osadami, a sice vzduchem.
" Musíme Mít Sto Tisíc Letadel, " hlásal ministr letectví, a všechno, co mělo ruce a nohy, se dalo do služeb tohoto hesla;
konaly se horečné přípravy k tomu, aby se mohlo denně vyrábět tisíc letadel;
ale tu zakročily vlády ostatních evropských mocí s ostrým protestem proti tomuto porušování letecké rovnováhy;
britská vláda musela od svého vzdušného programu upustit a zavázat se, že nepostaví víc než dvacet tisíc letadel, a to ještě do pěti let.
Nezbylo tedy než hladovět dál nebo platit horentní ceny za potraviny, které byly dodávány aviony jiných států;
libra chleba stála deset šilinků, párek krys jednu guineu, krabička kaviáru dvacet pět liber sterlingů.
Prostě byly to zlaté časy pro kontinentální obchod, průmysl a zemědělství.
Ježto válečné loďstvo bylo od počátku vyřazeno, konaly se vojenské operace proti Mlokům jenom na souši a ze vzduchu.
Pozemní armáda pálila z děl a strojních pušek do vody, aniž, jak se zdá, nadělala Salamandrům valných ztrát;
o něco úspěšnější byly letecké bomby vrhané do moře.
Mloci odpovídali palbou z podmořských děl na britské přístavy, jež obrátili v hromadu sutin.
Z ústí Temže ostřelovali také Londýn;
tehdy armádní vedení učinilo pokus otrávit Salamandry bakteriemi, petrolejem a žíravinami vylévanými do Temže a do některých mořských zátok.
Na to odpověděli Mloci tím, že vypustili na anglickém pobřeží v délce sto dvaceti kilometrů závoj válečných plynů.
Byla to jen ukázka, ale stačila;
britská vláda byla poprvé v dějinách nucena požádat ostatní mocnosti o zakročení, dovolávajíc se zákazu plynové války.
Noc nato se ozval rozhlasem chraptivý, hněvivý a těžký hlas Chief Salamandra:
" Hallo, vy lidé!
Ať tedy Anglie nedělá hlouposti!
Bude - li nám otravovat vodu, budeme my vám otravovat vzduch.
My užíváme jenom vašich vlastních zbraní.
Nejsme žádní barbaři.
My nechceme válčit s lidmi.
Nechceme nic, než abychom mohli žít.
Nabízíme vám mír.
Vy nám budete dodávat vaše produkty a prodáte nám vaše pevniny.
Jsme ochotni vám je dobře zaplatit.
Nabízíme vám víc než mír.
Nabízíme vám obchod.
Nabízíme vám zlato za vaše země.
Hallo, volám vládu Velké Británie.
Oznamte mi svou cenu za jižní část Lincolnshiru při zátoce Wash.
Dávám vám tři dny na rozmyšlenou.
Na tu dobu zastavuju všechno nepřátelství kromě blokády. "
V tu chvíli přestala na anglickém pobřeží dunět podmořská kanonáda.
Také pozemní děla umlkla.
Bylo to podivné, skoro děsivé ticho.
Britská vláda prohlásila v parlamentě, že s Mloky vyjednávat nehodlá.
Obyvatelé u zátoky Wash a Lynn Deep byli varováni, že patrně hrozí veliký útok Mloků a že by bylo lépe pobřeží vyklidit a odstěhovat se do vnitrozemí;
avšak připravené vlaky, auta a busy odvezly jen děti a něco žen.
Muži vesměs zůstali na místě;
nešlo jim prostě na rozum, že by Angličan mohl ztratit svou půdu.
Minutu po uplynutí třídenního příměří padl výstřel;
byla to rána z anglického děla, kterou vypálil Loyal North Lancashire Regiment, hraje k tomu plukovní pochod Červená růže.
Nato zaburácel nesmírný výbuch.
Ústí řeky Nene se potopilo až po Wisbech a bylo zaplaveno mořem ze zálivu Wash.
Mimo jiné zapadla ve vodách také slavná zřícenina Wisbech Abbey, Holland Castle, hospoda U Jiřího a Draka a jiná památná místa.
Den poté sdělila britská vláda na dotaz v parlamentě: že vojensky bylo vykonáno vše na obranu britského pobřeží;
že nejsou vyloučeny další a daleko rozsáhlejší útoky na britskou půdu;
že však vláda Jeho Veličenstva nemůže vyjednávat s nepřítelem, který nešetří civilních obyvatel ani žen.
( Souhlas. ) Dnes už nejde o osud Anglie, nýbrž o celý civilizovaný svět.
Velká Británie je ochotna uvažovat o mezinárodních zárukách, které by omezily tyto strašlivé a barbarské útoky ohrožující samo lidstvo.
Několik neděl nato se sešla světová konference států ve Vaduzu.
Bylo to ve Vaduzu, protože ve Vysokých Alpách nebylo mločího nebezpečí a protože se tam už dřív uchýlila většina zámožných a společensky významných lidí z přímořských zemí.
Konference, jak se obecně uznávalo, přikročila rázně k řešení všech aktuálních světových otázek.
Především všechny země ( až na Švýcary, Habeš, Afghánistán, Bolívii a jiné vnitrozemské státy ) zásadně odmítly uznat Mloky za samostatnou válčící mocnost, hlavně proto, že by se potom i jejich Salamandři mohli považovat za příslušníky mločího státu;
není vyloučeno, že by takto uznaný mločí stát chtěl vykonávat státní svrchovanost nad všemi vodami a břehy, kde žijí Mloci.
Z toho důvodu je právně i prakticky nemožno vypovědět Salamandrům válku nebo konat na ně jiný mezinárodní nátlak;
každý stát má právo zakročit jenom proti svým Mlokům;
je to jeho čistě vnitřní záležitost.
Proto nemůže být řeči o kolektivní diplomatické nebo vojenské demarši proti Mlokům.
Státům napadeným Salamandry lze poskytnout mezinárodní pomoc jenom tím, že se jim povolí zahraniční půjčky k úspěšné obraně.
Nato Anglie podala návrh, aby se všechny státy aspoň zavázaly, že přestanou dodávat Mlokům zbraně a třaskaviny.
Návrh byl po zralé úvaze zamítnut, předně proto, že onen závazek je obsažen už v Londýnské konvenci;
za druhé, žádnému státu nelze bránit, aby nedodával svým Mlokům " toliko pro vlastní potřebu " technickou výzbroj a zbraně na obranu vlastních břehů;
za třetí, námořním státům " záleží pochopitelně na udržení dobrých styků s obyvateli moře ", a proto považují za vhodno " zdržet se prozatím všech opatření, jež by Mloci mohli pociťovat jako represívní ";
nicméně všechny státy jsou ochotny přislíbit, že budou dodávat zbraně a třaskaviny také státům, které Salamandři napadnou.
V důvěrném jednání byl přijat kolumbijský návrh, aby se s Mloky navázalo aspoň neoficiální jednání.
Chief Salamander bude pozván, aby poslal na konferenci své plnomocníky.
Zástupce Velké Británie se proti tomu ostře ohradil, odmítaje zasedat společně s Mloky;
nakonec se však spokojil s tím, že zatím odjede ze zdravotních důvodů do Engadinu.
Té noci byla státními kódy všech přímořských mocí vysílána výzva, aby Jeho Excelence pan Chief Salamander jmenoval své zástupce a vyslal je do Vaduzu.
Odpověď byla chraptivé " Ano;
pro tentokrát ještě přijdeme za vámi;
příště vaši delegáti přijdou do vody za mnou. "
Nato ještě oficiální hlášení:
" Pověření zástupci Mloků přijedou pozítří večer Orient-expresem stanice Buchs. "
V největší rychlosti se konaly všechny přípravy pro přijetí Mloků;
byly uchystány nejluxusnější koupelny ve Vaduzu a zvláštní vlak přivezl v cisternách mořskou vodu do van pro mločí delegáty.
Večer na nádraží v Buchsu mělo být jenom takzvané neúřední uvítání;
dostavili se k němu toliko sekretáři delegací, zástupci místních úřadů a asi dvě stě novinářů, fotografů a kinooperatérů.
Přesně v 6 hodin 25 minut vjížděl Orient-expres do stanice.
Ze salónního vozu vystoupili na červený koberec tři vysocí, elegantní páni a za nimi několik dokonalých, světáckých sekretářů s těžkými aktovkami.
" A kde jsou Mloci? " ptal se kdosi tlumeně.
Dvě nebo tři oficiální osobnosti pokročily nejistě v ústrety oněm třem pánům;
ale tu již první z nich tlumeně a rychle řekl:
" My jsme mločí delegace.
Já jsem profesor doktor van Dott z Haagu.
Maître Rosso Castelli, advokát z Paříže.
Doktor Manoel Carvalho, advokát z Lisabonu. "
Páni se ukláněli a představovali.
" Tak vy nejste Mloci, " vydechl francouzský sekretář.
" Ovšemže ne, " řekl dr. Rosso Castelli.
" My jsme jejich advokáti.
Pardon, ti páni tady snad chtějí filmovat. "
Nato byla usmívající se mločí delegace horlivě filmována a fotografována.
Také přítomní legační sekretáři dávali najevo své uspokojení.
Je to od těch Salamandrů přece jen rozumné a decentní, že poslali jako své zástupce lidi.
S lidmi se dá spíš mluvit.
A hlavně odpadají jisté nepříjemné společenské rozpaky.
Ještě téže noci se konala s mločí delegací první porada.
Na pořadu byla otázka, jak by se dal co nejrychleji obnovit mír mezi Mloky a Velkou Británií.
K slovu se přihlásil profesor van Dott.
Není sporu, řekl, že Mloci byli od Velké Británie napadeni;
britská dělová loď Erebus přepadla na širém moři vysílací loď Mloků;
britská admiralita po rušila pokojný obchodní styk s Mloky tím, že zabránila lodi Amenhotep vylodit objednaný náklad třaskavin;
do třetice pak britská vláda svým zákazem jakýchkoli dodávek zahájila blokádu Salamandrů.
Mloci si nemohli na tyto nepřátelské skutky stěžovat ani v Haagu, ježto Londýnská konvence nedala Mlokům právo žaloby, ani v Ženevě, protože nejsou členy Společnosti národů;
nezbylo jim tedy než sáhnout k sebeobraně.
Přesto je Chief Salamander ochoten zastavit válečné akce, ovšem za těchto podmínek:
1.
Velká Británie se Mlokům omluví za výše uvedená příkoří;
2. odvolá všechny zákazy dodávek Mlokům;
3. jako odškodnění postoupí Salamandrům bez náhrady nížinná úvodí v Paňdžábu, aby si tam mohli zřídit nové břehy a mořské zátoky.
- Nato předseda konference ohlásil, že podá o těchto podmínkách zprávu svému váženému příteli zástupci Velké Británie, který je právě nepřítomen;
netajil se však s obavou, že tyto podmínky budou stěží přijatelné;
nicméně lze doufat, že v nich můžeme spatřovat východisko k dalšímu jednání.
Nato přišla na pořad stížnost Francie ve věci senegambského pobřeží, jež Mloci vyhodili do povětří, zasahujíce takto do francouzské koloniální državy.
K slovu se přihlásil zástupce Mloků, slavný pařížsky advokát dr. Julien Rosso Castelli.
Dokažte to, řekl.
Světové kapacity v oboru seizmografie vypovídají, že otřes země v Senegambii byl původu vulkanického a že souvisí s dávnou sopečnou činností vulkánu Pico na ostrově Fogo.
Zde, zvolal dr. Rosso Castelli, tluka dlaní do svého dossieru, jsou jejich vědecká dobrozdání.
Máte - li důkazy, že zemětřesení v Senegambii vzniklo činností mých klientů, prosím;
čekám na ně.
BELGICKÝ DELEGÁT CREUX:
Váš Chief Salamander prohlásil sám, že to udělali Mloci!
PROFESOR VAN DOTT:
Jeho projev byl neoficiální.
M e ROSSO CASTELLI:
Jsme pověřeni zmíněný jeho projev dementovat.
Žádám, aby byli slyšeni techničtí znalci, zda je možno uměle způsobit v zemské kůře trhlinu dlouhou šedesát sedm kilometrů.
Navrhuji, aby nám předvedli prakticky pokus ve stejném rozsahu.
Pokud není takových důkazů, pánové, budeme mluvit o činnosti vulkanické.
Nicméně Chief Salamander je ochoten zakoupit od francouzské vlády mořský záliv, který se utvořil v trhlině senegambské a hodí se k založení mločího sídliště.
Jsme zmocněni se s francouzskou vládou dohodnout o ceně.
FRANCOUZSKÝ DELEGÁT MINISTR DEVAL:
Máme - li v tom vidět náhradu za způsobenou škodu, můžeme o tom jednat.
M e ROSSO CASTELLI:
Velmi dobře.
Vláda Mloků však žádá, aby příslušná kupní smlouva zahrnovala také území Landes od ústí Girondy po Bayonne v rozloze šesti tisíc sedmi set dvaceti čtverečních kilometrů.
Jinými slovy, vláda Mloků je ochotna zakoupit od Francie tento kus její jihofrancouzské půdy.
MINISTR DEVAL ( rozený v Bayonne, poslanec za Bayonne ):
Aby vaši Salamandři z kusu Francie udělali mořské dno?
Nikdy!
Nikdy!
DR. ROSSO CASTELLI:
Francie bude litovat tohoto slova, pane.
Dnes ještě se mluvilo o kupní ceně.
Nato bylo sezení přerušeno.
Na příští schůzi byla předmětem jednání veliká mezinárodní nabídka Mlokům: aby místo nepřípustného poškozování starých, hustě osídlených pevnin stavěli pro sebe nové břehy a ostrovy;
v tom případě se jim zaručí vydatný úvěr;
nové pevniny a ostrovy budou potom uznány za jejich samostatné a svrchované státní území.
DR. MANOEL CARVALHO, veliký právník lisabonský, poděkoval za tuto nabídku, kterou bude tlumočit vládě Mloků;
každé dítě však pochopí, řekl, že budovat nové pevniny je daleko zdlouhavější a nákladnější než odbourávat staré země.
Naši klienti potřebují nových břehů a zátok v době nejkratší;
to je pro ně otázka bytí a nebytí.
Bylo by pro lidstvo lépe přijmout ženerózní nabídku Chief Salamandra, který je dnes ještě ochoten koupit svět od lidí, místo aby se ho zmocnil násilím.
Naši klienti našli postup, jímž lze dobývat zlato obsažené v mořské vodě;
následkem toho vládnou prostředky téměř neomezenými;
mohou vám váš svět dobře, ano přímo skvěle zaplatit.
Počítejte s tím, že pro ně během doby bude cena světa klesat, zvlášť nastanou - li, jak lze předvídat, další vulkanické nebo tektonické katastrofy, daleko rozsáhlejší než ty, jichž jsme dosud byli svědky, a zmenší - li se jimi do velké míry plošná výměra kontinentů.
Dnes ještě je možno prodat svět v celém dosavadním rozsahu;
až z něho zůstanou nad hladinou moře jenom trosky hor, nedá vám za ně nikdo ani vindry.
Jsem zde sice jako zástupce a právní poradce Mloků, volal dr. Carvalho, a musím hájit jejich zájmy;
ale jsem člověk jako vy, pánové, a prospěch lidí mně leží na srdci neméně než vám.
Proto vám radím, ne, zapřísahám vás: prodávejte pevniny, pokud není pozdě!
Můžete je prodat v celku nebo rozprodávat po jednotlivých zemích.
Chief Salamander, jehož velkodušné a moderní myšlení je dnes už každému známo, se zavazuje, že při budoucích nutných změnách zemského povrchu bude pokud možno šetřit lidských životů;
zaplavení pevnin se bude dít postupně a tak, aby nedošlo k panice nebo zbytečným katastrofám.
Jsme zmocněni zahájit jednání ať už se slavnou světovou konferencí jako celkem, nebo s jednotlivými státy.
Přítomnost tak vynikajících právníků, jako je profesor van Dott nebo maître Julien Rosso Castelli, vám může být zárukou, že vedle spravedlivých zájmů našich klientů Mloků budeme ruku v ruce s vámi hájit to, co je nám všem nejdražší: lidskou kulturu a dobro celého člověčenstva.
Za poněkud stísněné nálady byl dán na pořad další návrh: aby Salamandrům byla postoupena k potopení střední Čína;
za to by se Mloci zavázali, že na věčné časy zaručí břehy evropských států a jejich osad.
DR. ROSSO CASTELLI:
Na věčné časy, to je trochu dlouho.
Řekněme na dvanáct let.
PROFESOR VAN DOTT:
Střední Čína, to je trochu málo.
Řekněme provincie Nganhuei, Honan, Kiangsu, Či - li a Föng-tien.
Japonský zástupce protestuje proti odstoupení provincie Föng-tien, jež leží v oblasti zájmů japonských.
Čínský delegát se chápe slova, ale bohužel mu není rozumět.
V jednací síni panuje rostoucí neklid;
je už jedna hodina v noci.
V tu chvíli vstupuje do síně sekretář italské delegace a šeptá něco do ucha italskému zástupci hraběti Tostimu.
Hrabě Tosti bledne, vstává, a nedbaje toho, že čínský delegát dr. Ti mluví dál, chraptivě volá:
" Pane předsedo, žádám o slovo.
Právě přišla zpráva, že Mloci zatopili mořem část naší provincie benátské směrem na Portogruaro. "
Nastalo hrozné ticho, jen čínský delegát mluvil dál.
" Chief Salamander vás přece dávno varoval, " bručel dr. Carvalho.
Profesor van Dott sebou netrpělivě zavrtěl a zvedl ruku.
" Pane předsedo, snad bychom se mohli vrátit k věci.
Na programu je provincie Föng-tien.
Jsme zmocněni nabídnout za ni japonské vládě náhradu ve zlatě.
Otázka dále je, co dají interesované státy našim klientům za odklizení Číny. "
V tu chvíli naslouchali noční amatéři mločímu rozhlasu.
" Právě jste slyšeli z gramofonové desky barkarolu z Hoffmannových povídek, " skřehotal hlasatel.
" Hallo, hallo, nyní přepínáme na italské Benátsko. "
A potom bylo slyšet jenom černé a nesmírné šumění jakoby stoupajících vod.
10
PAN POVONDRA TO BERE NA SEBE
Kdo by byl řekl, že uplynulo tolik vody a let!
Vždyť ani náš pan Povondra už není vrátným v domě G. H. Bondyho;
je to nyní, abychom tak řekli, velebný stařec, který může v klidu požívat plodů svého dlouhého a přičinlivého života v podobě malé penzičky;
ale kam by stačilo těch pár stovek při téhle válečné drahotě!
Ještě že sem tam člověk chytí nějakou tu rybku;
sedí ve člunu s prutem v ruce a dívá se - co té vody za den uplyne a kde se jí tolik nabere!
Někdy se chytne na udičku bělice, někdy je to vokoun;
vůbec těch ryb je teď nějak víc, asi proto, že ty řeky jsou dnes o tolik kratší.
On takový vokoun taky není špatný;
je to sic malá kostička, ale maso chutná drobet po mandlích.
A maminka je umí dělat.
Pan Povondra ani neví, že maminka zatápí pod jeho vokouny obyčejně těmi výstřižky, které kdysi sbíral a třídil.
Pravda, pan Povondra toho sbírání nechal, když šel do penze;
zato si pořídil akvárium, kde vedle zlatých kapříků pěstoval maličké čolky a salamandry;
po celé hodiny se na ně díval, jak leží nehybně ve vodě nebo vylézají na břeh, který jim udělal z kamenů;
potom kroutil hlavou říkaje:
" Kdo by to do nich řekl, maminko! "
Ale člověk nevydrží jenom se dívat;
proto se pan Povondra dal na rybaření.
Co dělat, mužští vždycky musejí něco mít, myslí si shovívavě maminka Povondrová.
Je to lepší, než kdyby chodil do hospody a dělal politiku.
Pravda, mnoho, přemnoho té vody uplynulo.
Vždyť ani Frantík už není školák učící se zeměpisu ani mládenec trhající své ponožky běháním po světských marnostech.
Už je to taky starší pán, ten Frantík;
chválabohu, je podúředníkem na poště, - přece jen bylo k něčemu dobré, že se tak svědomitě učil zeměpisu.
Taky už začíná mít rozum, myslí si pan Povondra a spouští se se svou lodičkou trochu níž pod most Legií.
To on dnes za mnou přijde;
je neděle a nemá službu.
Vemu ho do člunu a pojedeme nahoru ke špičce Střeleckého ostrova;
tam ryby líp berou;
a Frantík mně poví, co je v novinách.
A pak půjdeme domů, na Vyšehrad, a snacha k nám přivede obě děti - Pan Povondra se chvíli oddával pokojnému blahu dědečka.
Však za rok už půjde Mařenka do školy, těší se;
a malý Frantík, jako vnouče, už váží třicet kilo - Pan Povondra má silný, hluboký pocit, že všecko je přece jen ve velikém a dobrém pořádku.
Však tamhle už čeká u vody syn a kyne rukou.
Pan Povondra zavesloval s člunem ke břehu.
" To je dost, že už jdeš, " děl káravě.
" A dej pozor, ať nespadneš do vody! "
" Berou? " táže se syn.
" Málo, " brouká starý pán.
" Pojedeme nahoru, ne? "
Je pěkné nedělní odpoledne;
ještě není hodina, kdy se ti blázni a flákači hrnou z kopané a jiných takových hloupostí domů.
Praha je prázdná a tichá;
těch pár lidí, kteří se trousí po nábřeží a po mostě, nemají naspěch a kráčejí slušně a důstojně.
Jsou to lepší a rozumní lidé, kteří se nekupí v hloučky a neposmívají se vltavským rybářům.
Otec Povondra má znovu ten dobrý a hluboký pocit pořádku.
" Tak co je v těch novinách? " ptá se s oteckou strohostí.
" Celkem nic, tatínku, " povídá syn.
" Tadyhle jenom čtu, že se ti Mloci už propracovávají až po Drážďany. "
" Tak to je teda Němec v troubě, " konstatuje starý pán.
" Víš, Frantíku, tihle Němci, to byl moc divný národ.
Vzdělaný, ale divný.
Já jsem znal jednoho Němce, on byl šoférem v jedné továrně;
a to byl takový hrubý člověk, ten Němec.
Ale vůz měl v pořádku, jen co je pravda.
- Tak vida, Německo už taky zmizelo z mapy světa, " přemítal pan Povondra.
" A jaký fofr dřív dělalo!
To ti byla hrůza: samá armáda a samá vojna - Kdepak, na Mloky nestačí ani Němec.
To víš, já ty Mloky znám.
Pamatuješ, jak jsem ti je ukazoval, když jsi byl ještě takhle malý? "
" Dávejte pozor, tati, " řekl syn.
" Bere vám ryba. "
" To je jen grundle, " bručel starý pán a pohnul prutem.
Tak vida, taky Německo, myslel si.
Inu, člověk se už ničemu nediví.
Co to bylo dřív křiku, když ti Mloci potopili některou zem!
Třeba to byla jenom Mezopotámie nebo Čína, a byly toho plné noviny.
Dnes už se to tak nebere, hloubá melancholicky pan Povondra, pomalu mrkaje nad svým prutem.
Zvykne si člověk, co dělat.
U nás to není, tak co;
jen kdyby nebyla taková drahota!
Například co dnes chtějí za to kafe - Pravda, ona Brazílie už taky zmizela ve vlnách.
Je to přece jenom v obchodech cítit, když se kus světa potopí!
Splávek pana Povondry tančí po mírných vlnkách.
Co toho ti Mloci už zaplavili mořem, vzpomíná starý pán.
To je tuhle Egypt a Indie a Čína - I na Rusko si troufali;
a taková to byla veliká země, to Rusko!
Když se pováží, že Černé moře jde teď až nahoru k severnímu polárnímu kruhu, - co to jenom je vody!
Jen co je pravda, hodně už nám ty pevniny okousali!
Ještě že jim to jde tak pomalu -
" Říkáš, " ozval se starý pán, " že jsou ti Mloci až u Drážďan? "
" Šestnáct kilometrů od Drážďan.
To už bude pod vodou skoro celé Sasko. "
" Tam já byl jednou s panem Bondym, " děl otec Povondra.
" To byla náramně bohatá země, Frantíku, ale že by se tam dobře jedlo, to ne.
Jináč to byl moc hodný lid, lepší než Prušáci.
Kdepak, to se nedá ani srovnávat. "
" Však Prusko už je taky pryč. "
" Se nedivím, " vycedil starý pán.
" Já Prušáky nemám rád.
Ale Francouz to má teď dobré, když je Němec v tahu.
Ten si oddychne. "
" Moc ne, tati, " namítal Frantík.
" Ondyno bylo v novinách, že taky dobrá třetina Francie je už pod vodou. "
" Ja, " vzdychl starý pán.
" U nás, jako u pana Bondyho, byl jeden Francouz, sluha, Jean se jmenoval.
A ten ti byl po ženských, že to byla jedna hanba.
Víš, ono se to vymstí, taková lehkomyslnost. "
" Ale deset kilometrů od Paříže prý ty Mloky porazili, " sděloval syn Frantík.
" Prý tam měli samé podkopy a vyhodili je do povětří.
Dva armádní sbory Mloků prý tam rozbili. "
" To on zas Francouz je dobrý voják, " mínil pan Povondra znalecky.
" Ten Jean si taky nedal nic líbit.
Já nevím, kde se to v něm bralo.
Voněl jako drogerie, ale když se pral, tak se pral.
Ale dva armádní sbory Mloků, to je málo.
Když se tak na to dívám, " zamyslel se starý pán, " tak s lidmi uměli lidi bojovat líp.
A netrvalo to ani tak dlouho.
S těmi Mloky to už táhnou dvanáct let, a pořád nic, jen samá příprava výhodnějších pozic - Kdepak, za mých mladých let, to bývaly bitvy!
To byly tady tři milióny lidí a tam tři milióny lidí, " ukazoval starý pán, až se tím člun rozhoupal, " a teď, kruci, to na sebe útočilo - Tohle není ani žádná pořádná válka, " zlobil se otec Povondra.
" Pořád jen samé betonové hráze, ale nějaký bodákový útok, to ne.
Kdepak! "
" Když na sebe lidi a Mloci nemůžou, tatínku, " hájil mladý Povondra moderní způsob válčení.
" Dělat bodákový útok do vody, to přece nejde. "
" Právě, " bručel pan Povondra pohrdavě.
" Oni na sebe pořádně nemůžou.
Ale pusť lidi proti lidem, a budeš koukat, co dovedou.
Copak vy víte o válce! "
" Jen aby nepřišla až sem, " řekl syn Frantík trochu neočekávaně.
" To víte, když má člověk děti - "
" Jak to, sem, " vyhrkl starý pán jaksi popuzeně.
" Myslíš jako sem do Prahy? "
" Vůbec k nám do Čech, " děl mladý Povondra ustaraně.
" Já myslím, když už jsou Mloci až u Drážďan - - "
" Ty chytráku, " káral ho pan Povondra.
" Jak by se sem dostali?
Přes ty naše hory? "
" Třeba po Labi - a potom dál podle Vltavy. "
Otec Povondra pohoršeně zafrkal.
" Prosím tě, po Labi!
To by mohli leda do Podmokel, ale dál už ne.
Tam jsou, holenku, samé skály.
Já tam byl.
Kdepak, sem se Mloci nedostanou, my to máme dobré.
A Švýcar je na tom taky dobře.
To je báječná výhoda, že my nemáme žádné mořské břehy, víš?
Kdo má dnes moře, je chudák. "
" Ale když teď jde moře až k Drážďanům - - "
" Tam jsou Němci, " prohlásil starý pán odmítavě.
" To je jejich věc.
Ale k nám Mloci nemůžou, to dá rozum.
To by museli nejdřív odklidit ty skály;
a nemáš ponětí, jaká by to byla práce! "
" Copak práce, " namítl zachmuřeně mladý Povondra.
" Na to oni jsou!
Vždyť víte, že v Guatemale dovedli potopit celé pohoří. "
" To je něco jiného, " děl se vší rozhodností starý pán.
" Nemluv tak hloupě, Frantíku!
To bylo v Guatemale, a ne u nás.
Tady jsou přece jiné poměry. "
Mladý Povondra vzdychnul.
" Jak myslíte, tatínku.
Ale když člověk pováží, že ty potvory už potopily nějakou pětinu všech pevnin - "
" U moře, ty pytlíku, ale jinde ne.
Ty nerozumíš té politice.
Ony ty státy, co jsou u moře, s nimi vedou válku, ale my ne.
My jsme neutrální stát, a proto oni na nás nemůžou.
Tak je to.
A nemluv pořád, nebo nic nechytnu. "
Bylo ticho nad vodou.
Stromy na Střeleckém ostrově už kladly dlouhé, jemné stíny na hladinu Vltavy.
Na mostě cinkala tramvaj, po nábřeží putovaly chůvy s kočárky a rozšafní, nedělní lidé -
" Tati, " vydechl mladý Povondra téměř dětsky.
" Co je? "
" Není tamhleto sumec? "
" Kde? "
Z Vltavy právě před Národním divadlem koukala z vody veliká černá hlava a postupovala pomalu proti proudu.
" Je to sumec? " opakoval Povondra junior.
Starý pán upustil prut.
" Tohle? " vyrazil ze sebe ukazuje třesoucím se prstem.
" Tohle? "
Černá hlava zmizela pod vodou.
" To nebyl sumec, Frantíku, " povídal starý pán jakýmsi nesvým hlasem.
" Půjdeme domů.
To je konec. "
" Jaký konec? "
" Mlok.
Tak už jsou i tady.
Půjdeme domů, " opakoval skládaje nejistýma rukama svůj rybářský prut.
" To teda je konec. "
" Vy se celý třesete, " lekl se Frantík.
" Co je vám? "
" Půjdeme domů, " brebentil starý pán rozčileně a jeho brada se žalostně otřásala.
" Mně je zima.
Mně je zima.
Tohle nám chybělo!
Víš, to je konec.
Tak oni už jsou tady.
Hergot, to je zima!
Já bych šel domů. "
Mladý Povondra se na něj zkoumavě podíval a chopil se vesel.
" Já vás dovedu, tatínku, " řekl také nějakým nesvým hlasem a silnými rázy vesel hnal loďku k ostrovu.
" Nechte to, já už ji přivážu. "
" Cože je tak zima, " divil se starý pán jektaje zuby.
" Já vás podržím, tati.
Jen pojďte, " domlouval mu mladý a chopil ho pod paží.
" Já myslím, že jste se na té vodě nachladil.
To byl jenom kus dřeva. "
Starý pán se třásl jako list.
" Já vím, kus dřeva.
Mně budeš povídat!
Já vím nejlíp, co jsou Mloci.
Pusť! "
Povondra junior udělal, co ještě nikdy v životě: kývnul na taxík.
" Na Vyšehrad, " řekl a strkal tatínka do vozu.
" Já vás svezu, tati.
Ono je už pozdě. "
" Baže už je pozdě, " drkotal otec Povondra.
" Moc pozdě.
Už je konec, Frantíku.
To nebyl kus dřeva.
To jsou oni. "
Mladý Povondra musel tatínka doma do schodů skoro vynést.
" Odestelte, maminko, " šeptal chvatně ve dveřích.
" Musíme tatínka uložit, rozstonal se nám. "
Tak, a teď leží otec Povondra v peřinách;
nos mu nějak divně čouhá z obličeje a rty něco nesrozumitelně žmoulají a brebentí;
jak vypadá staře, jak vypadá staře!
Teď se trochu uklidnil -
" Je vám líp, tati? "
U nohou postele potahuje nosem a pláče do zástěry maminka Povondrová;
snacha zatápí v kamnech a děti, Frantík a Mařenka, upírají široké, vyjevené oči na dědečka, jako by ho nemohly poznat.
" Nechtěl byste doktora, tatínku? "
Otec Povondra se dívá na děti a něco šeptá;
a najednou mu z očí vyběhly slzy.
" Chcete něco, tatínku? "
" To já, to já, " šeptá starý pán.
" Abys věděl, to jsem já všechno zavinil.
Kdybych tehdy nebyl pustil toho kapitána k panu Bondymu, tak by se tohle všechno nestalo - - "
" Vždyť se nic nestalo, tati, " chlácholil mladý Povondra.
" Ty tomu nerozumíš, " sípal starý pán.
" To přece je konec, víš?
Konec světa.
Teď přijde moře i sem, když jsou tady ti Mloci.
To jsem já udělal;
neměl jsem toho kapitána pustit dál - - Aby jednou lidi věděli, kdo tím vším byl vinen. "
" Nesmysl, " ozval se syn drsně.
" To si ani neberte do hlavy, tati.
To udělali všichni lidé.
To udělaly státy, to udělal kapitál - Všichni chtěli mít těch Mloků co nejvíc.
Všichni na nich chtěli vydělat.
My jsme jim taky posílali zbraně a kdeco - My všichni za to můžeme. "
Otec Povondra sebou nepokojně vrtěl:
" Všude dřív bývalo moře, a bude zas.
To je konec světa.
Mně jednou říkal jeden pán, že i u Prahy bývalo mořské dno - Já myslím, že to tehdy taky udělali Mloci.
Víš, já jsem neměl toho kapitána ohlásit.
Něco mně pořád říkalo, nedělej to, - ale pak jsem si myslel, třeba mně ten kapitán dá diškereci - A vidíš, nedal.
Člověk tak zbytečně zničí celý svět - " Starý pán polykal něco jako slzy.
" Já vím, já vím dobře, že je s námi konec.
Já vím, že jsem to udělal já - "
" Dědečku, nechcete čaj? " ptala se soucitně mladá paní Povondrová.
" Já bych jenom chtěl, " vydechl starý pán, " já bych jenom chtěl, aby mně to ty děti odpustily. "
11
AUTOR MLUVÍ SÁM SE SEBOU
" Ty to takhle necháš? " ozval se na tomto místě autorův vnitřní hlas.
Co totiž? ptal se pisatel poněkud nejistě.
" Necháš pana Povondru takhle umřít? "
Inu, bránil se autor, já to nedělám rád, ale - Koneckonců pan Povondra má už svá léta;
řekněme, že mu je hodně přes sedmdesát -
" A ty ho necháš, aby se tak duševně trápil?
Ani mu neřekneš, dědečku, vždyť není tak zle, svět nezahyne na Mloky a lidstvo se zachrání, jen ještě počkejte a dožijete se toho?
Prosím tě, nemůžeš pro něho udělat nic? "
Tak já mu pošlu doktora, navrhl autor.
Starý pán má asi nervovou horečku;
v tom věku z toho může ovšem dostat zápal plic, ale snad to chválabohu přežije;
snad bude ještě houpat Mařenku na klíně a vyptávat se, čemu se ve škole učila - Radosti stáří, bože: ať má starý pán ještě radosti stáří!
" Pěkné radosti, " posmíval se vnitřní hlas.
" Bude k sobě to dítě tisknout starýma rukama a bát se, člověče, bát se, že i ona bude jednou prchat před hučícími vodami, jež neodvratně zaplavují celý svět;
bude v hrůze vraštit své ježaté obočí a šeptat:
To jsem já udělal, Mařenko, to jsem udělal já - Poslechni, chceš opravdu nechat zahynout celé lidstvo? "
Autor se zamračil.
Neptej se mne, co chci.
Myslíš, že z mé vůle se rozpadají lidské pevniny napadrť, myslíš, že já jsem chtěl tyhle konce?
To je prostě logika událostí;
copak já mohu do ní zasahovat?
Dělal jsem, co jsem mohl;
varoval jsem lidi včas;
ten X, to jsem byl částečně já.
Kázal jsem, nedávejte Mlokům zbraně a třaskaviny, zastavte ten ohavný kšeft se Salamandry a tak, - víš, jak to dopadlo.
Všichni měli tisíc naprosto správných hospodářských a politických námitek, proč to nejde.
Já nejsem politik ani hospodář: já je přece nemohu přesvědčovat.
Co dělat, svět se snad propadne a potopí;
ale aspoň se to stane z obecně uznávaných důvodů politických a hospodářských, aspoň se to provede za pomoci vědy, techniky a veřejného mínění, s vynaložením veškerého lidského důmyslu!
Žádná kosmická katastrofa, ale jenom samé státní, mocenské, hospodářské a jiné důvody - Proti tomu se nedá nic dělat.
Vnitřní hlas chvilku mlčel.
" A není ti lidstva líto? "
Počkej, ne tak honem!
Vždyť nemusí vyhynout celé lidstvo.
Mloci potřebují jenom víc břehů, aby měli kde bydlet a klást vajíčka.
Oni třeba místo souvislých pevnin udělají ze suché země samé dlouhé nudle, aby těch břehů bylo co nejvíc.
Řekněme, že se na těch pruzích země nějací lidé udrží, ne?
A budou dělat kovy a jiné věci pro Salamandry.
Mloci přece nemohou sami pracovat s ohněm, víš?
" Lidi tedy budou sloužit Mlokům. "
Budou, když to tak chceš nazvat.
Budou prostě pracovat v továrnách jako teď.
Budou mít jenom jiné pány.
Koneckonců se snad ani tak mnoho nezmění -
" A není ti lidstva líto? "
Proboha, nech mne!
Co mám dělat?
Vždyť to chtěli lidé;
všichni chtěli mít Mloky, chtěl je obchod, průmysl a technika, chtěli je státníci i vojenští páni - I mladý Povondra to říkal: my všichni za to můžeme.
Prosím tě, jak by mně nebylo lidstva líto!
Ale nejvíc mi ho bylo líto, když jsem viděl, jak se samo stůj co stůj hrne do té záhuby.
Člověk by křičel, když se tak na to kouká.
Řval by a zvedal obě ruce, jako by viděl vjíždět vlak na špatnou kolej.
Teď už se to nedá zastavit.
Mloci se budou množit dál, budou dál a dál drobit staré pevniny - Jen si vzpomeň, jak to dokazoval Wolf Meynert: že lidé musejí udělat místo Mlokům;
a teprve Salamandři že stvoří šťastný, jednotný a stejnorodý svět -
" Prosím tě, Wolf Meynert!
Wolf Meynert je intelektuál.
Našels už něco tak hrozného a vražedného a nesmyslného, aby tím některý intelektuál nechtěl obrodit svět?
Nu, nech to být!
Nevíš, co teď dělá Mařenka? "
Mařenka?
Ta si myslím hraje na Vyšehradě.
Musíš být tiše, řekli jí, dědeček spí.
Tak ona neví co a má hrozně dlouhou chvíli -
" A co dělá? "
Nevím.
Nejspíš se pokouší dosáhnout špičkou jazyka na špičku svého nosu.
" Tak vidíš.
A ty bys nechal přijít něco jako novou potopu světa? "
Ale tak přestaň!
Copak mohu dělat zázraky?
Ať se stane, co se musí stát!
Ať mají věci svůj neodvratný průběh!
I to je cosi jako útěcha: že to, co se děje, naplňuje svou nutnost a svůj zákon.
" Nešlo by ty Mloky nějak zastavit? "
Nešlo.
Je jich příliš mnoho.
Musí se pro ně udělat místo.
" Nešlo by, aby nějak vymřeli?
Třeba by na ně mohla přijít nějaká nemoc nebo degenerace - "
Příliš laciné, brachu.
Copak má pořád Příroda napravovat, co si lidé nadrobili?
Tak tedy ani ty už nevěříš, že si sami pomohou?
Tak vidíš, tak vidíš;
nakonec byste chtěli zase spoléhat, že vás někdo nebo něco spasí!
Něco ti řeknu: víš, kdo ještě teď, když už je pětina Evropy potopena, dodává Mlokům třaskaviny a torpéda a vrtačky?
Víš, kdo horečně, dnem i nocí pracuje v laboratořích, aby našel ještě účinnější mašiny a látky na rozmetání světa?
Víš, kdo půjčuje Mlokům peníze, víš, kdo financuje tenhle Konec Světa, tu celou novou Potopu?
" Vím.
Všechny továrny.
Všechny banky.
Všechny státy. "
Tak vidíš.
Kdyby byli jenom Mloci proti lidem, tak by se snad dalo něco dělat;
ale lidi proti lidem, to se, člověče, nedá zastavit.
" - - Počkej, lidi proti lidem!
Něco mě napadá.
Třeba by nakonec mohli být Mloci proti Mlokům. "
Mloci proti Mlokům?
Jak to myslíš?
" Například... když je těch Salamandrů příliš mnoho, mohli by se mezi sebou servat o nějaký ždibec pobřeží, o nějakou zátoku či co;
potom už budou spolu bojovat o větší a větší břehy;
nakonec by museli zápasit o světové břehy, ne?
Mloci proti Mlokům!
Co myslíš, nebyla by tohle dějinná logika? "
- - Ba ne, to nejde.
Mloci nemohou bojovat proti Mlokům.
To by bylo proti přírodě.
Mloci jsou přece jeden rod.
" Lidi jsou taky jeden rod, člověče.
A vidíš, nevadí jim to;
jeden rod, a oč o všechno bojují!
Už ani ne o místo, kde by žili, ale o moc, o prestiž, o vliv, o slávu, o trhy a vím já oč ještě!
Proč by i Salamandři nemohli mezi sebou bojovat třeba o prestiž? "
Nač by to dělali?
Prosím tě, co by z toho měli?
" Nic, leda to, že by jedni měli dočasně víc břehů a víc moci než druzí.
A po čase by se to zase obrátilo. "
A proč by měli mít jedni víc moci než druzí?
Vždyť všichni jsou stejní, všichni jsou Mloci;
všichni mají stejnou kostru, jsou stejně oškliví a stejně průměrní - Proč by se měli navzájem mordovat?
Prosím tě, ve jménu čeho by spolu bojovali?
" Jen je nech, ono se už něco najde.
Koukej se, jedni bydlí na západním břehu a druzí na východním;
budou se potírat třeba ve jménu Západu proti Východu.
Tady máš evropské Salamandry a tam dole africké;
to by v tom byl čert, aby nakonec ti jedni nechtěli být víc než ti druzí!
Nu co, půjdou jim to dokázat ve jménu civilizace, expanze nebo já nevím čeho;
vždycky se najdou nějaké ideové nebo politické důvody, pro něž Mloci jednoho břehu budou muset podřezat Mloky z druhého břehu.
Salamandři jsou civilizovaní jako my, člověče;
ti nebudou mít nouzi o mocenské, hospodářské, právní, kulturní nebo jaké argumenty. "
A mají zbraně.
Nezapomeň, že jsou báječně vyzbrojeni.
" Ano, mají habaděj zbraní.
Tak vidíš.
To by bylo, aby se nenaučili od lidí, jak se dělají dějiny! "
Počkej, počkej okamžik!
( Autor vyskočil a začal přebíhat po pracovně. )
Pravda, to by v tom byl čert, aby to nedovedli!
Já už to vidím.
Stačí podívat se na mapu světa - hergot, kde je nějaká mapa světa!
" Já ji vidím. "
Tak dobře.
Tady máš Atlantický oceán se Středozemním a Severním mořem.
Tady je Evropa, tuto Amerika - Tak tady je kolébka kultury a moderní civilizace.
Zde někde je potopena stará Atlantis -
" A teď tam Mloci ponořují Atlantidu novou. "
Právě.
A tuhle máš - Tichý a Indický oceán.
Starý, tajemný Orient, člověče.
Kolébka lidstva, jak se říká.
Tady někde na východ od Afriky je potopena mytická Lemurie.
Tady je Sumatra, o kousek na západ od ní -
" - ostrůvek Tana Masa.
Kolébka Mloků. "
Ano.
A tam vládne King Salamander, duchovní hlava Salamandrů.
Tady ještě žijí tapa-boys kapitána van Tocha, původní tichomořští, polodivocí Mloci.
Prostě jejich Orient, víš?
Ta celá oblast se teď jmenuje Lemurie, kdežto ta druhá oblast, civilizovaná, poevropštělá a zamerikanizovaná, moderní a technicky vyspělá, je Atlantis.
Tam tedy je diktátorem Chief Salamander, veliký dobyvatel, technik a voják, Čingischán Mloků a bořitel pevnin.
Ohromná osobnost, člověče.
( "... Poslyš, je on opravdu Mlok? " )
(... Ne.
Chief Salamander je člověk.
Jmenuje se vlastně Andreas Schultze a byl za světové války někde šikovatelem. )
( " Proto! " )
( Nu ano.
To už tak máš. )
Tak tady je Atlantis a Lemurie.
To rozdělení má důvody zeměpisné, administrativní, kulturní...
"... a národní.
Nezapomeň na národní důvody.
Lemurští Salamandři mluví Pidgin English, kdežto atlantští Basic English. "
No dobře.
Během doby pronikají Atlantové bývalým Suezským kanálem do Indického oceánu -
" Přirozeně.
Klasická cesta na východ. "
Správně.
Naproti tomu lemurští Mloci se tlačí přes kap Dobré naděje na západní břeh bývalé Afriky.
Tvrdí totiž, že k Lemurii patří celá Afrika.
" Přirozeně. "
Heslo je Lemurie Lemurům.
Pryč s cizáky a podobně.
Mezi Atlanty a Lemury se prohlubuje propast nedůvěry a odvěkého nepřátelství.
Nepřátelství na život a na smrt.
" Čili stávají se z nich Národy. "
Ano.
Atlantové pohrdají Lemury a nazývají je špinavými divochy;
Lemuři pak fanaticky nenávidí atlantské Mloky a vidí v nich imperialisty, západní ďábly a porušovatele starého, čistého, původního Mloctví.
Chief Salamander se domáhá koncesí na březích lemurských, prý v zájmu exportu a civilizace.
Vznešený kmet King Salamander, byť nerad, musí povolit;
je totiž méně ozbrojen.
V zátoce tigridské nedaleko někdejšího Bagdadu to praskne: domorodí Lemuři přepadnou atlantskou koncesi a zabijí dva atlantské oficíry, prý pro nějakou nacionální urážku.
Následkem toho -
" - dojde k válce.
Přirozeně. "
Ano, dojde k světové válce Mloků proti Mlokům.
" Ve jménu Kultury a Práva. "
A ve jménu Pravého Mloctví.
Ve jménu národní Slávy a Velikosti.
Heslo je:
Buď my, nebo oni!
Lemurové, ozbrojení malajskými krisy a dýkami jógů, podřežou bez milosti atlantské vetřelce;
za to pokročilejší, evropsky vzdělaní Atlantové vpustí do lemurských moří chemické jedy a kultury zhoubných bakterií s takovým válečným úspěchem, že se tím zamoří všechny světové oceány.
Moře je infikováno uměle vypěstovaným žaberním morem.
A to je konec, člověče.
Mloci vyhynou.
" Všichni? "
Všichni do posledního.
Bude to vymřelý rod.
Uchová se po nich jenom ten starý öhningenský otisk Andriase Scheuchzeri.
" A co lidé? "
Lidé?
Ah pravda, lidé.
Nu, ti se začnou pomalu vracet z hor na břehy toho, co zůstane z pevnin;
ale oceán bude ještě dlouho smrdět rozkladem Mloků.
Pevniny zase pomalu porostou nánosem řek;
moře krok za krokem ustoupí a všechno bude skoro jako dřív.
Vznikne nová legenda o potopě světa, kterou seslal Bůh za hříchy lidí.
Budou také zkazky o potopených mytických zemích, které prý byly kolébkou lidské kultury;
bude se třeba bájit o jakési Anglii nebo Francii nebo Německu -
" A potom? "
- - - Dál už to nevím. | valka_sm |
Autor: Čapek, Karel, Název: První parta, Žánr: román/novela
I
Je to bída, bože, je to bída: pět let studovat na reálce, a najednou konec;
umře ti teta, která tě krmila aspoň tou šedivou culifindou, a ty se jdi živit sám.
Teď si můžeš dát za čepici ty své logaritmy, deskriptivní geometrii a kdeco;
už jsi byl zpitomělý strachem a dřením, a ještě to nebylo kantorům dost;
prý takový chudý chlapec jako vy, Půlpáne, si má víc vážit vzdělání, kterého se mu poskytuje, a snažit se, aby to někam přivedl - - Snažit se, snažit se, snažit se;
a pak prásk, teta si zamane umřít, a je dosnaženo s deskriptivní geometrií.
Neměli by chudé kluky dávat na studie.
Teď tady sedíš se svou geometrií a francouzskými slovíčky a loupeš si na dlaních mozoly.
Jak že to je?
Nejdřív je pšouk od havíře, pak dlouho nic, a teprve potom přijde vozač.
A pak se řekne snažit se!
Pravda, byla tu ještě ta dvě léta.
Dvě léta ve stavitelské kanceláři.
Říká se tomu kreslič a má to pět nebo šest stovek měsíčně, ale člověk ještě může věřit, že po večerech dostuduje a jednou udělá zkoušky, nu, a dotáhne to třeba i na nezaměstnaného inženýra, ne?
Ale ty večery, to snad bylo to nejhorší: sedět nad školními knihami a brejlit na vzorce a rovnice - propánakrále, jak to vlastně je?
Kdyby tu byl ten nejhorší pes z profesorského sboru, řekl by na vysvětlenou jen pár slov, a už bys věděl, co je a jak se na ten vzorec přijde;
ale takhle na to koukáš hodiny a hodiny, a pořád je ti z toho tíž a vrtohlavěji.
Kriste, to byla dvě léta!
Ať někdo řekne, že jsem se dost nesnažil!
Dvě léta, prosím pěkně: každý večer až do noci dřepět nad knížkami a tlouci se pěstí do hlavy, musíš to pochopit, musíš se tomu naučit - to není žádná maličkost, pane.
Divné, co člověk vydrží;
měl by vlastně dávno chcípat na souchotiny z hladu a beznaděje.
A pak se stal firmě ten malér, poroučela se novostavba;
inu, okrádalo se na betonu a železech, že už se na to pánbůh nemohl dívat;
zasypalo to sedm zedníků, a stavitel se raději zastřelil, když ho chtěli sbalit ve jménu zákona.
Co dělat, stavitelský kreslič Půlpán Stanislav měl zase dosnaženo;
kampak by se hrabal o místo, kdyby se zmínil, že pracoval u té nešťastné stavební firmy?
Co vás nemá, mladíku, s tím se moc neohánějte;
nikdo nedá práci lidem, kteří byli zaměstnáni při takové lumpárně.
A tož, ve jménu božím, staň se, co bylo souzeno.
Nebožtík táta pracoval v koksárně;
i bude syn rubat uhlí.
S pěti ročníky reálky a po dvou letech nad stavitelskými modráky bude Standa kopat na Kristýně.
Něčím se člověk musí živit, když mu je pomalu osmnáct let.
Asi je to u Půlpánů v rodě: děda byl důlním tesařem a tatíka dali na koksárnu, když mu to v dole zlomilo nohu.
Vy Půlpáni jste tu jen proto, abyste dělali černou práci.
Žádné rýsovací prkno, žádná deskriptivní geometrie;
s uhlím budeš pracovat, jakože jsi Půlpán.
Tak je to, holenku, a z toho se už nevysnažíš.
Ne, nevysnažím;
ale aspoň nebýt dlouho vozačem, hergot, aspoň ty vozíky nemuset pořád strkat!
Nikdy se tomu nenaučím, myslí si Standa zoufale;
to už je jedno, že od toho bolí kříž a ruce;
ale jen kdyby se mi každou chvíli nezasekl hunt na výhybce!
A pak jím strkej a lomcuj, až hekáš námahou;
ještě tu mrchu vykolejíš, a máš ostudu.
' Koukej, ty vole, to musíš takhle, ' ucákne potom Baďura nebo Grygar a jen tak jednou rukou ti ten vozík postrčí, a už to jede, jako když namaže.
Takový jednoduchý fortel je to.
Koukej, ty vole, už to jede.
Tak nač má člověk pět tříd reálky, nač se mořil s francouzskými slovíčky, nač bylo všechno to kreslení a rýsování!
Nač, povídáš?
Asi na to, člověče, abys ještě víc cítil svou bídu a samotu.
Ano, samota: to je to slovo.
Jako by jí nebylo dost už na reálce!
Takový chudý kluk to na škole nemá lehké: musí se víc učit, musí být snaživější a hodnější než ti druzí;
pořád se mu dává najevo, že jí jenom z milosti chléb vzdělání, a že si jej tedy musí zvlášť zasloužit vzorným chováním, pílí a vděčností.
Kdybyste raději dával pozor, Stanislave Půlpáne!
Já vám to vyložím ještě jednou, žáku Půlpáne, abyste byl lépe připraven pro postup do vyšších tříd a vůbec pro život;
máte toho zapotřebí.
- Malý Půlpán si uvědomuje už ve škamnech, že se s ním zachází nějak krutěji a soucitněji než s těmi druhými kluky, jako by byl kdovíjak slabší, jako by byl zrovna nemocný či co;
cítí se tím jaksi vyřazen a pokořen, až se mu tlačí do očí slzy vzteku a lítosti, - kde jen se v člověku nabere té citlivosti a zatvrzelosti!
- Nač zase myslíte, žáku Půlpáne?
Kdybyste raději sledoval vyučování, abyste byl náležitě vyzbrojen pro praktický život!
Praktický život: tohle je, pane, praktický život.
Tlačit po kolejkách vozík s uhlím nebo hlušinou a dávat pozor, aby se ti nezasekl ve špičkách.
' Pusť, já ti to vytlačím, ' zahučí Grygar nebo Baďura a jednou rukou, jen tak mimochodem a pohrdavě, postrčí vozík, že běží sám, stěží jej stačíš bremzovat.
Tak se to dělá.
Pravda, mají zlost, zdržuje je to;
ale když jim dají na porub takového nedomrlého spratka, takovou pápěru ze škol, - kdo se má na to dívat, jak zápolí s huntem, až mu oči z hlavy lezou?
' Jdi od toho, ty poseroutko jeden, ' utrousí koutkem huby mladolamač Baďura a vezme mu z rukou lopatu.
' Takhle se nakládá na vozejk, ty prezente. '
A Standovi je pokořeně a bídně, jako by stál před školní tabulí.
Jste slabý v počtech, žáku Půlpáne, musíte se víc učit.
A zatínaje zuby opře se vozač Standa o vozík.
Já vám ukážu, jsem - li slabý!
Já už toho mám dost, aby se se mnou zacházelo jako s onucí!
Kdyby to byl Grygar, - Grygar je lamač a silák, hnáty má jako pivovarský valach;
ale Baďura, takový mizerný scvrklý človíček, vyschlý jako došek - Vozač Půlpán se kradmo porovnává s druhými, když se všichni po šichtě myjí pod sprchami.
Pravda, nemá ještě tak naběhlé žíly a uzlovité klouby jako ti ostatní;
ale nemyslete si, lidičky, že vy jste nějací krasavci, co se toho těla týče;
čertví kde se v těch kostrounech nabere tolik síly a šikovnosti!
Kostrouni, pravda;
ale ty jsi hadr proti nim a se svými osmnácti lety - nejlepší věk, říká se;
ani vozík nestačíš nazvednout, když se vsunuje na točnici.
' Pusť, já ti to tam šoupnu, ' vycedí mezi zuby malý Baďura a odplivne si do toho mouru.
' Pozdravbůh, z tohohle kluka že má být havíř?
Kdybys raději šel do kantýny nosit pořádným mužským pivo! '
Nemají mě rádi, myslí si Standa zraněně a uraženě.
Nemyslete si, já se vám nebudu vnucovat;
beztoho nemám s vámi o čem mluvit.
Jako ten Baďura - leda o své králikárně dovede žvanit.
Mají na mne vztek, že jsem chodil do škol, to je to celé.
Chtějí mi ukázat, že nepatřím mezi ně.
Nu, nepatřím.
Ve škole jsem nepatřil mezi ty druhé, protože jsem byl syn dělníka.
A tady - protože jsem vzdělanější než vy všichni.
Ledacos bych vám mohl povídat, takových knížek jsem četl;
ale když něco řeknu - třeba o našich dělnických věcech, utrhne se na mne takový Grygar jako pes.
' Kdybys nekecal, ' řekne;
' ještě by bez nás netrefil domů, a už nám chce tady kázat! '
Tak dobře, pane Grygare, vám nic povídat nebudu;
ale jsem dělník jako vy, i když jsem jenom vozač, a mám právo na své názory jako vy;
jenomže vy nejste dost vzdělaný, abyste si se mnou mohl rozumět.
Ale jen počkejte, jednou budu já mluvit a vy budete poslouchat;
budu mluvit za všechny vozače a havíře, za strojníky a lidi z koksáren, za vás horníky z Kristýny, z Murnau, z Berchtolda i z Rudolfovy šachty.
Budu mluvit o vaší černé práci a vaší černé bídě;
s pány u zeleného stolu budu jednat za vás.
Pánové, my havíři se hlásíme o své právo.
Kde by bez nás byl váš průmysl, vaše elektrárny, vaše vyhřáté vily a zářící paláce?
Bez tohohle černého uhlí by byl konec s celou vaší nádhernou civilizací.
Ale jděte se, pánové, jednou podívat šest set metrů dolů na ort;
jděte se podívat na takového lamače Grygara, nahého po pás, zalitého potem a mourem, jak vrtačkou razí novou přerážku;
jděte se podívat na mladolamače Baďuru, jak vyrubává sbíjecím kladivem uhelný pilíř a zastaví se jen, aby vykašlal chrchel uhelného prachu;
nebo na toho chudáka vozače, jak krvavými dlaněmi tlačí vozík naložený tímhle drahocenným uhlím;
honem, člověče, honem, abys udělal svůj denní počet huntů!
Tady vidíte, pánové, jak se dělá uhlí;
ale pozor, aby vám nespadl na hlavu kus z nadložních vrstev, abyste se nenadýchali křenu, aby vás nepřimáčkl utržený hunt;
my havíři jsme už zvyklí se ohlížet, kde na nás čeká zubatá.
U nás i smrt dělá černou práci.
A teď nám řekněte, pánové, co by vám museli dát, abyste dělali tuhle robotu!
Nemyslete si, my ji milujeme a nechtěli bychom ji měnit za žádnou jinou;
my jenom žádáme, aby se horníkově práci dostalo tak vysoké cti a odměny, jaká jí náleží.
Domluvil jsem, pánové.
- Prosím vás, kdo je ten statečný havíř?
- To je soudruh Půlpán Stanislav.
Mohl by být naddůlním nebo šichtmajstrem, je to vzdělaný a študovaný člověk;
ale nechce opustit své kamarády v černé práci.
Má ohromný vliv v celém revíru, havíři ho zbožňují;
je to muž, se kterým se musí mluvit.
Standa se sám zastyděl, když si to takhle představil.
Pravda, jsou to hlouposti;
ale jistě bych ledacos mohl - Jen kdybych už nemusel ty pitomé vozíky strkat!
Teprve pět neděl, a už mám ty pracky křivé a ztuhlé, že ani prsty nenarovnám;
už nikdy v nich neudržím rýsovací pero - Vozač se tomu říká.
A Standa se zkřivenou hubou si vysává na dlani mozol stržený do krve.
II
Teprve pět neděl, a jaká se to zdá být nekonečná doba.
Jako by člověk zapadal hloub a hloub a cítil, ne, z tohohle se už nedostanu, to už mám naděleno pro celý život.
Standa se pokouší představit si celý život, ale nějak mu to nejde;
představuje si sebe sama, jak navrtává uhelnou flec jako Grygar, ale najednou, bum! vytvoří se taková zvláštní situace, třeba je to důlní katastrofa, a Standa něco udělá, to budete koukat;
a pak si ho zavolá nahoru sám ředitel a řekne, Půlpáne Stanislave, gratuluju vám, to bylo havířsky jednáno;
vzhledem k vašemu mládí z vás můžeme udělat zatím jenom dozorce v poli, ale vy to jistě přivedete dál.
Takových mužů, jako jste vy, je nám na dole třeba.
Cože, vy máte dokonce pět tříd reálky?
Tak vidíte, a takovou sílu jsme nechávali bůhvíjak dlouho strkat vozíky!
Proč ne, myslí si potají Standa.
Jako tuhle, když ten Švéd zaměřoval tu novou směrnou třídu.
Inženýr Hansen, ale tady mu v osazenstvu říkají Hans;
prý pracuje na nějakém novém důlním patentu;
a prý pašák je to, i když dovede stěží pět slov česky.
Standa zrovna tlačil prázdný hunt k porubu, a Hans se na něho pěkně modře podíval a ukázal rukou, podržte mi tu tyč.
Tak vida, zrovna Standu si k tomu vybral!
Za chvíli už šmejdil vozač Půlpán nosem kolem Švédova instrumentu - byl to Breithauptův důlní teodolit - a pašák Hansen mu tvrdou němčinou vysvětloval, kde a jak se na něm odečítá nonius.
A nazítří si už sám poslal palního Zítka pro Standu, aby mu šel pomáhat při měření.
Standa se nafoukl až trýznivým blahem a šel za inženýrem.
To koukáte, kluci, co dovede ten váš poseroutka!
Mohl oči nechat na dlouhém Švédovi, aby mu vyčetl z mrknutí oka, co má dělat a jak se má k tomu měření postavit;
ale Hans nic, jen kývl opoceným nosem, gut, gut, a hleděl si svého, jako by nebylo na světě žádného horlivého Půlpána.
Kdyby se aspoň zeptal, jak se jmenuju, myslí si Standa rozechvěle;
třeba bych mu mohl nějak naznačit, že mám skoro celou reálku.
- Soll ich noch etwas machen, Herr Ingenieur?
- Mladý Švéd s koženou přílbičkou kroutí hlavou.
' Is gut, danke. '
A Standa se s krvácejícím srdcem vrací na ort, aby zase nakládal uhlí do vozíku.
Grygar se ani neobrátí, malý Baďura špulí pod černým rypákem rty a píská;
mají asi vztek, že Standa se něčím vyznamenal.
- ' Ten Hansen je báječný pašák, ' hlásá Standa bezmála mstivě.
- ' Jen si u něj šplhni, ty, ' chrchlá Baďura a zachmuřeně vytlouká sbíječkou uhelný plást.
' A koukej nakládat, jo? '
Nic platno, Standa se do dlouhého Švéda zamiloval, až mu je stydno.
Šel by za ním jako pes, nosil by mu měřicí přístroje, byl by šťasten, kdyby se mohl otřít o jeho kožený kabátec.
Je to blbé, ale má strašně rád jeho dlouhé nohy, jeho nedbalou a trochu chlapeckou chůzi;
pan Hansen má takovou světlou švédskou kušničku, a když si kolem nosu rozmaže mour, vypadá legračně jako veliký a ušňupaný kluk.
Stanislav Půlpán by asi nemohl říci, co je to zbožňování;
ale když ví, že jeho inženýr je v poli, jede mu vozík sám od sebe jako hrom.
Heleďte, jaký já jsem vozač!
A Hansen mu vždycky maličko pokývne lesklým nosem, když ho potká na třídě;
ani to vidět není, ale Standa ví, že to platí jemu, a po nějakou chvíli se nadouvá nevýslovným štěstím.
Je ukrutně hrd na to, že všichni na Kristýně mají jeho mladého Švéda rádi.
Hansen je pašák, jenže se nemůže s lidmi domluvit.
Však onehdy se Standa rozběhl do města a rovnou ke knihkupci.
Nemáte nějakou učebnici švédského jazyka?
Ne, neměli;
a tak Standa marně hloubá, co by pro pana Hansena udělal.
Je zrovna léto, a tož Standa po šichtě ze samé osamělosti obchází kolem Hansenovic vily;
kvetou tam pnoucí růže, celé slapy a gejzíry pnoucích růží, modré ostrožky a jakési žluté slunečnice;
a mezi tím vším se ohání s kropicí konví paní Hansenová, dlouhá jako sám Hans, světlovlasá a nohatá v dlouhých plátěnkách, a něco po švédsku volá na čtoucího Hansena, a oba se řehtají jako uličníci;
nebo vyjdou zavěšeni, mávajíce tenisovými raketami, žďuchají se, skáčou přes patníky a hvízdají jako švícka.
Standa bezmezně zbožňuje paní Hansenovou, předně proto, že patří k jeho Švédovi, a za druhé proto, že je taková, jak bychom to řekli: inu, docela jinačí, než ženské bývají, spíš něco jako kluk, a přitom pěkná, - člověk ani neví kam s očima, když ji vidí běhat v těch plandavých nohavicích.
Jednou div nevrazili před vilou do Standy;
Standa se začervenal, že by se raději propadl, a zamračeně ze sebe vypravil Zdař bůh.
Hans se přátelsky zašklebil a paní přelétla Standu jasnýma zelenýma očima.
Standa byl tehdy hrozně, zmateně nešťasten, a přitom se bůhvíproč zalykal prudkou blažeností;
už by se u té vily za nic na světě neukázal, a když už, tedy v noci, kdy růžově a zlatě září okna Hansenovic domova nad kaskádami pnoucích růží.
Jak je tu krásně, myslí si vozač Standa skoro se slzami v očích.
Hansen je pašák.
Co bych mohl udělat, přemýšlí Standa.
Kdyby se tak naskytla příležitost a já utrousil před panem Hansenem pár slov francouzsky, - ten by se podivil!
Koukejme, pouhý vozač, a dovede mluvit francouzsky!
( Standa si už ze svých francouzských slovíček sestavil pár vět, dokonce jednu se subjonctivem;
ale není si jist, nemá - li v tom nějakou chybu. )
Paní Hansenová jistě umí francouzsky;
třeba by potom pozvali Standu na čaj - - Nebo ne, to nic není;
ale kdyby takhle paní Hansenová šla sama na procházku tou pěšinou mezi haldami a rybníčkem - je to špatné místo a potloukají se tam všelijací lidé, i Standovi tluče srdce, když tamtudy někdy ze zvědavosti projde;
a tam by ji přepadl jeden takový otrapa - nebo ne, dva by byli.
Paní Hansenová se zoufale brání, chtěla by volat o pomoc, ale ten pobuda ji škrtí.
A vtom je tu Standa.
Jednoho kopnout pod břicho, druhému pěstí do brady, a je to.
Paní Hansenová zvedá zářivě zelené oči ( ne, to jsou tak světle šedé ), chce něco říci, ale jenom se jí chvějí rty.
Pas de quoi, Madame, řekne prostě Standa.
N ' ayez plus peur.
Já tady počkám, až budete v bezpečí.
- A den nato přijde pan Hansen za vozačem Standou na porub.
Nic neřekne, jenom mu silně stiskne ruku jako muž muži.
Musíte k nám přijít, pane Půlpáne, na čaj;
má paní vám chce poděkovat.
- Grygar a Baďura budou při tom stát v pozoru a mrkat.
Vida, cápka, kdo by to do něho řekl!
- A paní Hansenová bude nalévat zlatý čaj v té růžové besídce.
Třeba bude mít na sobě ty plandavé nohavice - žádná jiná ženská je nenosí.
A prý musíte k nám přijít častěji, pane Půlpáne.
Standa se rozhodně bude učit švédsky.
A pak paní Hansenová půjde zalévat květiny a Standa zůstane se Švédem sám v besídce.
A teď si, Půlpáne, musíme promluvit vážně o vaší budoucnosti;
nemůžete zůstat pouhým vozačem mezi těmi lidmi.
Vezmu vás k sobě do kanceláře, abyste mohl dál soukromě študovat.
- Standa zavrtí hlavou.
Děkuju, pane Hansene, ale já žádnou odměnu nepřijmu.
Mně stačí, že jsem mohl... pro vás... něco...
Standovi se až rozbouchalo srdce pýchou a radostí.
Ano, tak bych mu to řekl.
Aby Hansen viděl, jaký jsem.
A kvůli ní ne, člověče?
Nebylo by to kvůli ní?
III
Tak co, je Standa zamilován do té paní, nebo ne?
Arciže je, i když to za nic na světě nepřizná ani sám sobě;
ale je to takový divný a slavnostní cit - například nejvíc a ukrutně se mu na ní líbí, že má tak nesmírně ráda svého chlapeckého Švéda;
je to až příliš vidět na každém jejím pohybu, zrovna to s ní hází, hned by mu visela na krku, a tu mě máš, ty můj jediný;
až to trká, jak ti dva čahouni jsou spolu šťastni a opojeni jeden druhým.
Standa není dnešní a dovedl by si živě představit, co ti dva spolu, když stáhnou rolety, a tak;
ale tohle si zakázal, a dost.
Kdepak, ani pomyšlení;
něco by se mu tím porušilo a zkazilo - i na panu Hansenovi.
Snad je to hloupost, ale už by se na ně nemohl dívat s takovým nadšeným obdivem, kdyby si o nich myslel to a ono.
Takhle jsou jako z jiného světa, takoví krásní a zářící a úžasně cizokrajní;
ať se to, čím přetéká Standovo srdce, jmenuje jakkoliv, platí to jim oběma.
Pravda, není to snadné, člověk má srdce jako vedví;
ale každá láska musí nějak bolet.
Každá láska.
Standa to ví až příliš dobře, neboť prodělává ještě jednu lásku - to je hrozné, co se toho někdy člověku nahrne do srdce.
Tohle je ovšem jiná vášeň, těžká a zarytá, tím těžší, že ji má Standa doma;
kdožví, třeba právě proto zbožňuje na dálku svou nohatou švédskou bohyni, aby si vydechl z té trýznivé lásky, která ho dusí doma.
Ahah, jaká úleva dívat se zpovzdálí, jak se míhají mezi kvetoucími růžemi štíhlé nohy paní Hansenové;
pak se za ní přiklackuje pan Hansen ve světlých šatech a položí jí ruku kolem krku, ona se na něho rychle podívá - taková je to pohoda, taková radost na pohled;
i ty růže u Hansenů zrovna řičí samou radostí.
Na zahrádce pod Standovým oknem taky kvetou růže, ale docela jiné;
to aby člověk jednu utrhl, připjal si ji na srdce a potichu řekl sbohem, sbohem, raději zmizím jako ve vodě kámen.
Tak je to v domku Adamově.
A bylo to takhle:
Když Standu vzali na Kristýnu, řekli mu lidé, u Adamů budou mít volný pokoj;
on Adam je taky lamačem na Kristýně, tak tam budete jako doma.
Standa se šel pozeptat - pěkný nový domek se zahrádkou;
a u okna šila paní.
Prý až se vrátí muž ze šichty, řekla a šila dál nějaké modré šatečky.
A když Standa kvečeru přišel znovu, ryl na zahrádce dlouhý a hubený člověk.
Prý tady pronajímáte pokoj, povídá Standa přes plot.
Tu ten člověk zvedl hlavu, a Standa se skoro lekl: takové měl zapadlé a divné oči.
' Co?
Pokoj? ' řekl, jako by to nemohl pochopit, a poškrabal se na bradě, až mu štětiny chrastěly.
' A, vy myslíte pokoj, ' vyhrkl potom a obrátil se k oknu.
' Co myslíš, Mařenko, máme tady pokoj? '
- ' To ty víš sám, ' vydechla skloněná hlava za oknem.
- Člověk si hladil týl a díval se zamyšleně dolů na vozače Půlpána.
' Pokoj by byl, ' řekl neurčitě.
' A proč - '
Trvalo to chvíli, než Standovi ukázal ten pokojík v podkroví;
byl tak čistý a zánovní, že z toho bylo člověku skoro teskno.
Nu co, Standa se nastěhoval do Adamova domku, někde člověk musí bydlet;
ale už první noc se mu tam zdálo nějak ticho;
vyklonil se z okna a vidí - dole na kamenném schůdku sedí Adam, hubu opřenu o dlaň, a dívá se do tmy;
pak se těžce zvedl, až mu klouby praskaly, a po špičkách zašel domů.
Potom ještě zapraštěla postel, a konec, jako když se zavře černá tůň.
Budu chodit s Adamem na šichtu, myslil si Standa ze začátku.
Ale kdežpak, nešel s ním nikdy;
bůh suď, jak se vždycky ráno ten Adam vytratil ze svého domku, - Standa ho pokaždé zastihl až u známkovny, kde si bral své číslo;
a to se ještě na něho Adam podíval z těch zapadlých očí, jako by Standu ani neznal, a potom začal ze sebe až bůhví odkud vytahovat něco jako lidskou řeč, odchrchlal, zarazil se, polkl naprázdno a teprve pak zahučel na půl huby Zdař bůh.
Takovou práci mu to dalo.
Někdy s ním Standa sjížděl klecí dolů do šachty;
smrdělo to natlačenými mužskými, starými šaty a nakyslým dusnem;
havíři hlučeli, buď že si z někoho dělali srandu, nebo jen tak povšechně nadávali;
jenom Adam stál jako kůl, chránil dlaní svůj kahan a díval se nepřítomnýma očima na ty ubíhající kolmé stěny;
nikdy nerozlepil hubu a nikdo ho taky neoslovil, nejvýš ' Těbůh, Adame ', a dost.
Vozač Standa pracoval na jiném předku než Adam, ale bylo to hned vedle;
někdy, když žvýkal svůj kus špeku s chlebem a nebyl tam dozorce, šel se podívat na Adamův ort.
Adamova parta právě rubala silný uhelný pilíř, a Standa, jak se v tom ještě nevyznal, mohl na polonahém Adamovi nechat oči;
sic mu trčely ze zad obratlové trny jako hřeben, ale snad navrtával pilíř těma zapadlýma očima, že se mu přímo drobil na kusy;
uhlí čistě vyrubáno po samo nadloží, jež zrovna svítilo jako klenba, - krásná práce, cítil nováček Půlpán.
' Člověče, aby ti to nespadlo, ' povídá Adamovi Grygar mrkaje na tu klenbu.
Adam se narovnal, divže mu ty obratle nezachrastily jako klokočový růženec.
' Co? ' řekl.
' A, to ještě doberu. '
- Prý má Adamova parta vždycky o třetinu větší výkon, říká závistivě Baďura.
' Lidi, já byl tam u nich jednou vozačem, ale to jsem se naběhal s huntem jako listonoš.
Vsaď se, že to jednou Adama zavalí;
leze za každým kouskem uhlí, když už se mu strop sype na palici.
Jednou dozorce na předku povídá, tak, vyrabovat výdřevu a pryč.
Tak odebrali kopny a stojky, a hned to začalo nahoře ve skále varovat.
A najednou Adam povídá, ten uhel tam na stropě nenechám, ještě by nám udělal zápar.
A já říkám, pozor, Adame, už to tam harašilo, podvalí se to.
On nic a leze tam se sbíječkou.
Člověče, tři plné hunty ještě nadělal, než vylezl;
a najednou, žuch! z nadloží sletěl balvan jako sargdekl, takový kámen jsem ještě neviděl.
Balvan jako chrám, člověče.
Však to fouklo, až nás to všechny porazilo jako kuželky.
A Adam - bledý ti jako papír.
Ty tam jednou zůstaneš, ty troubo, říkám mu.
A taky jo, uvidíš.
Ale proč to dělá, to bych rád věděl. '
' Ten?
Ten by dávno byl dozorcem, kdyby uměl otevřít hubu, ' mínil Grygar.
' Člověče, na poroučení musíš mít držku. '
' Copak, to on si vydělá své, ' přemýšlel Baďura.
' Domek prý má už skoro zaplacený, a jeho žena šije na ženské - Já nevím, že by byl Adam tak na peníze. '
' To víš, Adam, ' bručel Grygar.
' Holt nemá to v pořádku, ' dodal neurčitě a plivl na místo, kam nasazoval vrtačku.
Asi to tak bude, že Adam nemá něco v pořádku;
a takový se to zdá být hodný člověk.
Na celé Kristýně není většího dříče;
slova na porubu nepromluví a vrtá, vrtá, jen se mu ty obratle ježí pod kůží;
a když se skončí šichta, dobrá, složí čistě své nádobíčko, natáhne si košili a kabát a jde beze slova ke kleci.
A pak se půl hodiny myje pod sprchou.
Jiný si po hříšném těle udělá šmyk šmyk mokrou prackou, otřepe se a už leze do kalhot;
ale Adam má svůj vlastní kartáč a houbu, a když už se ostatní dávno trousí ven, mydlí a drhne si své kostnaté hnáty, jen mu ty zapadlé, roztržité oči mrkají z mydlin.
Počkám na něho, myslí si někdy vozač Standa, ale kdepak;
už neví, co by na sobě myl a utíral, protože na mladé kůži se mour tak nedrží, už neví, jak by si znovu zavazoval a rozvazoval střevíc, a dlouhý Adam si ještě pořád drhne pod sprchou hubená stehna a táhlé, rousnaté břicho, konce to nebere.
- Tak co, Adame, půjdete už?
- ' A, jen si jděte, ' hučí Adam a mydlí si propadlé dolíky mezi žebry.
Tož pravda, prý jsou havíři nejčistší z dělníků, protože se denně myjí, jak je pánbůh stvořil;
ale u Adama je to zrovna jako obřad, tak dlouho a vážně se meje.
Říkejte si co chcete, ale když je boží tvor nahatý, nemá koukat tak zkroušeně jako kostelník při pašijích.
Jeden si při tom píská, druhý frká a třetí dává k lepšímu nějaké vejšplechce, nic pro báby, ale to už mezi chlapy patří k věci;
každý nějak halasí, je rád, že už má po šichtě, jenom Adam mlčí a zádumčivě mrká z hlubokosti své těžkosti.
Adam je divný.
A neříkejte, že je tohle v pořádku: on spí v kuchyni a jeho žena - v takovém pokojíčku, samá záclonka, co si sama našila.
Pokud je Standovi známo, nikdy Adam do toho pokojíčku nevkročil.
Přijde z práce, vezme si z trouby kafe a pomalu jí, sedě na truhlíku s uhlím;
Marii klesnou vedle v pokojíčku ruce se šitím do klína, a ona sedí, řekl bys, že bez života, kdyby se jí někdy tak silně nezvedla ramena vzdechem.
Tík, tík, dělá kanárek nad její hlavou a zkusí zatrylkovat, ale sám se toho lekne a přestane;
takové je tam ticho.
Potom se Adam zvedne a po špičkách se šátrá ven, na zahrádku.
Marie sevře rty a začne zase šít;
zahrčí šicí stroj, začne rolovat a křičet kanár, na dvorku cukruje párek hrdliček.
Kolohnát Adam se na zahrádce schoulí na bobek a pleje mezi mladými sazeničkami karotky nebo petržele.
Nebo se vytratí na dvorek a něco tam robí, třeba novou klec na hrdličky nebo trelážku pro své fazole, a s nesmírným soustředěním mrká těma zapadlýma, těžkýma očima na svou titěrnou práci.
Na zápraží vyjde Marie a řekne kamsi před sebe:
Já jdu tam a tam se šitím.
Adam něco zahučí a nezvedne ani hlavu;
ale jak zaklapnou vrátka, narovná se, jak je dlouhý, a dívá se za svou ženou, - jde rovně, ani ty pěkné, vysoké boky se jí nepohnou - Kdepak už zašla Marie mezi hornickými domky! a Adam ještě pořád stojí bez hnutí a vyzírá za ní zapadlýma očima.
Už to tak bude, že to někdo tady nemá v hlavě nebo v srdci v pořádku.
A jednou se to tedy vozač Standa dověděl;
řekl mu to Falta, řečený Pepek, takto mladolamač a huba nevymáchaná.
' Já bych s takovou ženskou žádné okolky nedělal, ' prohlásil Pepek.
' Člověče, jen jí pořádně ukázat, že jsem mužský, a přestala by vzdychat. '
A Pepek hned připojil bližší údaje, jak a s jakou důkladností by jí to ukázal on.
' Zeptej se Ančky, člověče, ' vycedil sebevědomě.
' Tak se to dělá;
pak si ženskou takhle otočíš kolem prstu, jak je na tebe měkká.
- Cože je s Marií?
Ale, ona byla dcera poddůlního tamhle z Murnau;
chodila na nějakou školu, kde se holky učí šít a háčkovat, - já nevím, co na těch dečkách a kraječkách mají, ani vysmrkat se do toho nemůžeš;
taková holka si pak o sobě myslí, že je kdovíco jemného.
Zkrátka ta Marie začala chodit s nějakým učitýlkem - z kalhot bys ho vytřepal, takový tuberák nebo co - a ten jí nosil samé knížky a básničky.
Nařezat jí měli, ' mínil Pepek.
' Copak je se ženskou, když se jí vrazí knížky do hlavy!
Chodí jako ve snách, a ty abys jí ukazoval na nebi měsíček a říkal ach a och;
a ještě abys voněl jako konvalinka, že jo.
Člověče, já si taky sem tam něco přečtu, copak o to, ' děl Pepek znalecky, ' ale ženským bych to do rukou nedal;
jaképak romány, no ne?
Ale pak toho učitele někam přeložili, a šlus;
tuberáček se už ani neozval.
Marie se z toho nějak pomátla, prý i do vody skákala, tamhle v holanském rybníčku;
a pak bloudila jako tělo bez duše.
Tehdy ji poznal Adam, a hned že by si ji vzal;
tak ho zvrtačilo, že byla taková jako slečinka, víš? taková vzdělaná, smutná a vůbec, ' řekl Pepek a pohrdavě odplivl.
' To víš, Adam: beran je a v bibli si čte - Se divím, jak se takový nácek mohl stát havířem.
Tři roky teda kolem ní chodil jako kolem svátosti;
konečně holka - já myslím, že jí máma nějakou vrazila, protože šla na tu svatbu jako neživá, jen jí dát závoj a do ruky zlomenou svíci a pochovat ji támhle šest stop pod zem;
ale Adam, tos ho měl vidět: vedl si ji, jako by ze skla byla - Co a jak se dálo tu noc, to on asi nikomu nepoví;
ale druhý den ráno Marie leží, rozkousané rty, prý srdeční křeče nebo co, a Adam si stěhuje svou postel na chodbu.
Tak je to, člověče.
A do týdne Adam zestárnul, jako je teď;
kouká jako z hrobu, hrbí se a slova neukápne.
A dře jako blázen: záclony pro Mařenku, nábytek pro Mařenku, domeček pro Mařenku - všecko, co jí na očích vidí;
a doma ani nedejchá, aby ho nebylo cítit havířem.
Proto se tak po šichtě drhne.
Jo, člověče, jak tě jednou ženská nechce, tak si to na ní ničím nevymodlíš ani nekoupíš.
To se ví, Adam není žádný frajer nebo hrdina z románu, ale mužský, to on by byl, hergot, snad sis všimnul, když se koupe - teda chlap, to zas jo;
ale nedá se nic dělat.
Ona se vždycky na noc zamkne, a on si teda čte v bibli nebo co.
Tak je to u nich, abys věděl, a to už trvá nějakých pět let.
Ne že ona by ho měla nerada, - kde by taky našla většího dobráka, no ne?
Jiný by ji numero sichr kopnul do panímandy a narazil by si jinou;
proto se přece nikdo nežení, aby se v noci modlil.
Někdy oba probrečí celou noc - Těžká věc, pane, když má ženská takový odpor.
Já myslím, že v tom je ten učitel a ty knížky.
Jo, kdyby on Adam dovedl vzdychat a vrkat jako ti v románech, anděli můj, hvězdo má a takové voloviny, tak jí, kamaráde, zahrkají kolena a ona řekne ach, a je to;
ale to víš, Adam hubu neotevře a jenom vrtá těma očima - Říká Anča, co s ní jako žiju, že když se na ni Adam těma beranskýma očima podívá, tak se celá zavře a nemohla by s ním být pohromadě ani za prase.
Hu, prý raději zemřít.
Jako bubák prý.
A to máš Anču cumplocha.
Ale Marie - na takovou ženskou se musí čarovat, nebo ji zkvaltovat.
Já bych Adamovi ukázal co a jak.
Kruci, taková pěkná ženská, ' litoval Pepek.
' Člověče, ta to má v sobě: jako lunt, jen ji podpálit - Hned se začervená až pod blůzu.
Holt tichá voda, že jo.
Ale dej si pozor, Stando, kdyby ses na ni ohlíd, tak Adamovi tadyhle naběhnou žíly, a pak by tě třeba blind zabil.
Však počkej, dlouho tam bydlet nebudeš;
ještě nikdo tam nevydržel - - '
IV
Tak, teď tomu Standa rozumí.
Asi to tak bude, jak to povídal Falta řečený Pepek;
ale Pepek to vidí svýma očima a Standa taky svýma.
A nejen to vidí;
slyší tu zamlklost a cítí ten žal, sám tají dech a chodí po špičkách, aby tu nic nezahlučelo.
Kdybys zakopl o schod, zadunělo by to v tom tichu jako výstřel, Marie by zbledla leknutím a šití by jí kleslo do klína, - běž k ní, běž a klekni jí u nohou, polož jí hlavu do klína, nebojte se, Marie, to já jsem zakopl ze samé mladosti.
A ona - ruměnec by jí stékal až pod blůzu a prsty by se jí třásly.
- Já vím, Stando, že vy jste taky tak na světě sám.
Připomínáte mi někoho, koho jsem znala před léty;
od té doby jsem si s nikým, s nikým nerozuměla.
-
Ne, to nemůže být, neboť Adam na dvorku dělá novou klec pro hrdličky;
nikdy se nehne z domu, leda na šichtu, všude se dívají jeho zapadlé oči.
Kdyby tak byl Standa jednou na smrt nemocen ( Standa ještě nestonal, ale představuje si to hrozně krásné a smutné );
ležel by nahoře a těžce dýchal horečkou;
potom by tiše, tiše zapraskaly schody, a ve dveřích by stála Marie.
Potřebujete něco?
- Ne, děkuju, nic;
já vím, že brzo umru.
- Nedívejte se tak na mne, máte oči jako někdo, koho jsem milovala.
Umřel, a mé srdce je mrtvé.
- Není mrtvé, slyším je bít až sem.
Kdybych vám směl položit hlavu na prsa, přestala by mě tak šíleně bolet, buch, buch.
- A pak ticho, nic, jenom chvějící se prsty ve vlasech - Bolí vás ještě hlava, Stando?
- Ježíši Kriste, Marie, Marie, Marie!
-
Standa si zatíná nehty do dlaní, je to jako posedlost.
Její ramena skloněná nad šitím, její silné a bělostné hrdlo - Kdyby tu netrčel pořád ten Adam!
Zaklepal by u jejího pokojíčku, položila by šití do klína.
- Já jsem k vám přišel, paní, - nemám s kým mluvit o svém životě;
lidé jsou tak hrubí.
Prosím vás, šijte dál, líp se to sní, když je slyšet šustit látku, je to tak ženské a smyslné;
kdybych směl tu látku mačkat v hrsti - Marie, vždyť to jsou vaše prsty, vždyť to jsou tvé ruce!
- Pusťte, Adam přijde!
- Ne, Adam už nikdy nepřijde, slyšíš, Marie, už nikdy -
Pravda, už ho nesou nohama napřed ze závodní brány.
Však Baďura říkal, že ho to jednou zavalí;
neměl se tak na akord dřít, chudák Adam;
měl to tadyhle napsáno, že se mu jednou něco stane, tuhle mezi očima to měl napsáno.
Teď leží na své posteli v kuchyni, bradou vzhůru a svíci u hlavy, a už ani nemrká z těch hlubokých důlků.
A v noci, v noci - to jde Marie nahoru, je bosa a chvěje se.
- Stando, Stando, já se bojím Adama!
- Nebojte se, Marie;
položte si tady hlavu na mé rameno, a já vás budu kolíbat jako bratr, Marie, jako bratr;
vidíte přece, že mám ruce sepnuté a modlím se.
Vidím vaše prsy pod košilí, Marie, a cítím vonět tvé vlasy;
ne, nic, ani se nehněte, jste mi tak svatá, že mě až mrazí.
- A Marie tiše, zhluboka dýchá, až usne.
Tak vidíš, Marie.
Být hoden důvěry: to se člověk cítí mužem nejsilněji.
Standa si kouše prsty.
Bože, jak to udělat, jak to udělat, aby s ní jednou mohl mluvit mezi čtyřma očima!
Jako onehdy však mu to dalo vymýšlení;
má u Adamů vyjednáno, že v neděli mu dají snídani;
a tu neděli si pro ni nešel.
Seděl nahoře ve své světničce, růži na stole, a dělal, jako že čte.
Co bude, Kriste, co bude: přinese mu Marie tu snídani, nebo na něho zapomněli?
Bylo to děsné, snad to trvalo hodiny a hodiny;
konečně jde někdo po schodech, a Standovi se rozbouchalo srdce, že se tím snad zalkne.
Někdo klepe - " Vejděte, " řekl Standa vypráhle, a paní Marie mu nese na tácku snídani.
Teď bych měl promluvit, teď nebo nikdy, cítí Standa s hrůzou;
vždyť to musí být slyšet, jak mi bouchá srdce!
Ani nemohl zvednout oči;
viděl jen její ruce, rozpíchané prsty a světlé chmýří na bílém předloktí.
" Děk-děkuju, " vypravil ze sebe zoufale a bručivě, a ty bílé ruce ještě okamžik zaváhaly, snad by měl ještě něco říci, snad by se měl omluvit, že se jen tak začetl - ale konec, navěky konec!
Neřekla nic, a pryč je;
nikdy víc, nikdy víc se Standa neodváží čekat, že sem Marie vkročí.
Tak, to je konec.
Co všechno by jí byl mohl říci - třeba vyskočit, vzít jí ten tácek z rukou a dotknout se jejích prstů: začervenala by se, až by jí ruměnec pod blůzu zatekl - A zatím se tady jenom zuřivě kabonil do knihy, takový měl na sebe vztek;
třeba si jeho mračení všimla a cítí se uražena;
a Standovi je bídně a zpráskaně jako nikdy.
Ne, to se musí jinak, přemítá Standa.
Marie musí vidět, že i já stojím nad svým okolím - myslím duševně a vůbec.
My dva bychom mohli mít tolik společných zájmů!
Například kdybych tu měl knihy, co nejvíc knih: jistě by jednou přišla, nezlobte se, ale já bych tak ráda četla tuhle knihu.
- To je zvláštní, Marie, to zrovna je kniha, která je psána jako krví mého srdce;
zatrhal jsem si tam některé věty, při kterých jsem musel myslet na vás.
- A pak se dva lidé skloní nad jednou knihou;
její vlasy ho šimrají na tváři, její paže se dotýká jeho ramene.
- Stando, to je úžasné, vždyť tohle, co jste zaškrtl, jsem cítila tisíckrát!
-
I vypravil se Standa jednoho dne po šichtě do města a rovnou k antikváři;
však už skoro nejí, aby mu zbylo několik korunek ze mzdy vozačovy.
- Knihy, jaké knihy?
- Standa bez konce váhá a vybírá v řadách a hromadách knih;
nakonec si toho nese domů daleko menší balíček, než si myslel.
A když v nich doma listuje, zdá se mu nejistě, že si snad nevybral ty pravé;
nemůže tam najít ty věty, které by zatrhl pro Marii;
není tam to, po čem touží duše zklamaná a nepochopená, víš, to veliké hrdinství, ta pravá a veliká láska a vykoupení.
- Přesto Standu jaksi povznáší, že už má doma hromádku knih, a pokouší se ji celou pročíst.
Kdopak ví, třeba když pracuje dole pod zemí, přijde sem Marie poklidit, vezme do ruky jeho knížku, sedne si tady na kraj postele a čte, čte;
už to je něco jako pouto - řekněme, takové duševní pouto;
je to skoro tak důvěrné jako pít z jedné sklenice.
Kéž by z těch knížek zavoněl slabounký dech vůně Mariiny!
Proč tě tak miluju, Marie, proč na tebe musím tolik myslet!
Proč?
Asi proto, že máme tolik společného;
my dva žijeme s hrubými lidmi, se kterými si nemůžeme rozumět, a v malosti, která nás dusí.
Měl bych ti tolik co říci, Marie!
Ale jednou, počkej, jednou si přitiskneš ruce na prsa, a Stando, řekneš mi, Stando, je tu Adam;
já nikdy nezruším své slovo, musíte to pochopit, jděte, jděte pryč, už se neuvidíme;
ale nikoho jsem v životě tak nemilovala jako tebe.
Ano, tak budiž, tak je to;
ale Standu mate, že se to všechno smutné a vznešené cítí tak hrozně tělesně.
Chtěl by líbat nebo kousat věci, kterých se dotkla;
myslí na její kolena, její ruce, její skloněnou šíji, Marie, Marie!
A v noci, v noci si lehá tváří na holou podlahu;
tam dole spí Marie, teď jsem ti nejblíž, snad tě slyším dýchat, snad slyšíš, co ti šeptám;
to klečím u tvé postele, to cítím tvé teplo, to jektají tvé zuby, nebo mé?
To jsem já, Marie, slyšíš, to jsem já;
kdybych směl položit tvář do ohybu vašeho lokte, kdybyste vystrčila jenom malíček, tumáš, kousni si!
- Standa se sám už hrozí své milostné zuřivosti.
Co tě to posedlo, člověče Stando, co jsi se tak zbláznil!
Pravda, takhle by to nešlo;
a Standa se pokouší myslet na paní Hansenovou.
Řekněme, nohy paní Hansenové;
nebo jak se jí rýsuje zadnička, když běhá v těch nohavicích po zahradě - Ne, ne, nic takového;
a Standa mocí zatlačuje tuto vzpomínku.
Ta Švédka, to je něco jiného, ani jako by to ženská nebyla;
člověk se na ni jen zdálky dívá, a je mu nějak lehko, nějak odpoutaně a šťastně.
Kdežto Marie - to je víc takový duševní vztah, myslí si Standa.
Taková děsná blízkost nebo co.
Asi to bude láska.
V
Asi to je láska.
( To předtím... ta pitominka, když byl kresličem... to vlastně nebyla láska.
Kdepak! )
Standa si zrovna prohlíží nový puchýř, který se mu udělal na dlani při dnešní šichtě, a vrací se k tomu věčnému tématu: co by bylo, kdyby Marie byla dole sama.
Šel by rozhodně za ní - nějaká záminka by se už našla, myslí si Standa nejistě;
a zčistajasna by jí řekl:
Chtěl bych vědět, co vás trápí.
- Ruce by jí klesly do klína.
Proč to chcete vědět?
- Protože jsem tak sám, Marie.
Když s vámi nemohu a nesmím mluvit, chtěl bych s vámi aspoň cítit.
-
Dole je tak ticho, jen kanárek skáče a čiřiká nad Mariinou hlavou, snad že není Adam doma!
- Standa se vyklonil z okna.
Ne, je pořád na zahrádce, skrčený na bobku, a dloubá se prstem v půdě kolem nějakých sazeniček;
ani nezvedne ty zapadlé oči, tak je ponořen do své piplačky nebo do nějakého předlouhého žalu.
Najednou pozvedl hlavu, jako by něčemu naslouchal.
Ne, nic;
a Standa se už chtěl vrátit k svým dlaním a myšlenkám, když se tu Adam vztyčil a díval se napjatě k silnici.
Nic tam není, jenom nějaké auto táhle troubí a žene si to ke Kristýně.
Najednou se Adam celý nějak rozklátil spěchem a běží domů;
už je zase venku, v běhu si obléká kabát a utíká, ani vrátka za sebou nepřirazil.
Tá-dá, dole po silnici uhání ambulance, a za ní druhá.
Ve Standovi vzrušeně hrklo.
Něco se stalo.
Tuhle, tamhle vybíhá havíř z domku, utahuje si řemen kolem boků, vyskakuje na kolo a už si to sviští tudy dolů, nejspíš ke Kristýně.
Divné, když taková ulička dostane tak jednosměrný pohyb;
i ženské vybíhají na zápraží a všechny se dívají tam dolů, kde mezi stromy je vidět komíny a těžnou věž jámy Kristýny.
Něco se stalo, cítí Standa a žasne, jak to tady všichni tak najednou vědí a jak je toho hned všude plno.
Dole na zápraží vychází Marie a dívá se taky tam dolů, tiskne k prsoum nějaké šití a stojí bez hnutí.
V Standovi se rozbouchalo srdce, krev se mu valí do hlavy, musí se odvrátit od okna, aby mohl dýchat.
Tak tady to máme.
Teď je Marie sama doma.
Teď je sama.
A už nestojí dole na zápraží, zašla asi domů a jistě si znovu rozkládá své šití po klíně.
Kdybych tam zaklepal - co bych jí řekl?
Standovi se spékají ústa, nedostane ze sebe slova, ale to je jedno:
Marie je sama!
Zimničně si rovná u krku límec a ještě vykoukne oknem: nevrací se Adam?
Ne, ale po ulici sviští na kolech celé hloučky havířů, jsou nakloněni až k řidítkům, a všichni chvatně míří tam dolů;
nějaká ženská běží a vzlyká, skoro až vyje - Standa se řítí dolů po schodech, dupe jako kůň, ale teď mu to je jedno;
dole na chodbě to v něm ještě hrozně zahrkalo, najednou taková slabost v kolenou nebo co, ale už je venku, chválabohu, už je na ulici a pádí tam dolů, kam se ženou všichni;
uhání dlouhými skoky, samo ho to nese, ještě nikdy se mu tak ohromně neběželo;
Standa zrovna letí a cítí se silný, lehký a rychlý jako nikdy.
U zavřených mříží Kristýny je už lidí jako u česna včel: horníci se svými bicykly, flákači, ženské - někde u mříže jedna hlasitě kvílí.
Standa se tlačí kupředu.
" Co se stalo? "
Starý havíř se na něho mračně ohlédl a neřekl nic.
" Něco tam vybuchlo, " povídá druhý.
- " A jsou tam dole lidé? "
- " Jo, lidi tam budou, ale jenom druhá šichta, co dělá na překopu.
Moc jich tam nebude. "
- Standa se dere dopředu, aby aspoň viděl do dvora.
Je tam prázdno a hrozně ticho, jen hlouček lidí čeká u ambulančních vozů;
od těžné věže dva strejci někoho odvádějí, plete nohama jako ožralý a klátí hlavou - teď ho strkají do nějakých dveří, asi je tam doktor.
" To je Pešta? " ptají se lidé a natahují krky.
Ne, Kolman je to.
" Tak Kolman to má dobré. "
- Ze známkovny vychází havíř.
- " Těbůh, Ferdo!
Zdař bůh, Purkyte, " volají lidé, " tys byl tam dole? "
- " Jo, byl. "
- " A co se tam stalo? "
" Ale detonace, člověče.
Zavalilo to tu novou směrnou, víš?
U třiašedesátky.
Franta tam zůstal. "
- " Který Franta? "
- " Ale Brzobohatý.
Já mu viděl jenom nohu. "
- " A Mádr tam není? "
- " Mádr?
Ten už je venku, ne? "
- " Je tam Ramas? " ječí ženský hlas.
" Viděli jste tam Ramase? "
- " Ale přestaňte, Ramasová, " domlouvají lidé;
" vždyť ještě nikdo nic neví! "
- Teď se to na dvoře pohnulo trochu víc, nesou někoho na nosítkách k ambulančnímu vozu.
Který to je?
- Bleha, povídají lidé.
- " Kdo? " ptají se ti vzadu.
" Nějaký Bleha, " odpovídá zklamaný hlas, " toho ani neznám. "
- Standovi tluče srdce vzrušením.
Tedy takhle vypadá důlní neštěstí;
člověk by si myslel, že ze šachty se bude valit oheň a dým, a ono zatím nic.
Ambulanční vůz se rozjíždí k vratům, mříž se otevírá, místo! místo!, a do té tlačenice zavál z vozu zápach karbolu nebo čeho.
Standovi se z toho dělá mdlo, chtěl by se vytratit, ale už nemůže, stojí v první řadě;
nějaká ženská vedle něho lomcuje mříží a řve, pusťte mě tam, pusťte mě, já tam mám muže!
- " Ale tak nekřičte, Kuldová, " domlouvá jí vrátný z druhé strany mříže, " třeba ještě přijde. "
" Kristýna je svině šachta, " rozkládá někdo za Standou.
" Co já vím, tak nemine týdne, aby na ní někde nehořelo. "
- " Murnau je horší, " ozval se jiný hlas, " tam se pořád dělají plyny. "
- " Dej se vycpat s Murnau, " namítl někdo.
" Taková paseka tam nikdy nebyla jako tady před patnácti lety.
Člověče, Kristýna je největší prevít, to ti řekne každý. "
- " Jen počkej, " bručel člověk z Murnau.
" Murnau ti ještě ukáže, co dovede! "
- A najednou se roznesly bůhví odkud bližší zprávy.
Tak tam zůstali Mádr, Ramas a Kulda;
prý jsou naživu, ale nemůže se k nim, chodba se zabořila.
" A co Franta Brzobohatý? "
- " A jo, ten.
Franta to má odbyto.
Chtěli ho vyhrabat, ještě mu koukala noha - " Ale tak přestaňte, lidi! tamhleje jeho žena.
- " Nu co, však ho uvidí, až jí ho přinesou.
Chtěli ho vyhrabat, ale padají jim shora kameny. "
- Tak ho tam nechají chcípat, ne? začali se rozčilovat lidé.
Třeba má ještě kousek života - Hergot, ať nás tam pustí!
To bychom se podívali!
Psi zatracení, pusťte nás dovnitř!
- " Vraťte mi muže, " křičí ženský hlas.
- To je Brzobohatá, říkají si lidé.
Nenechte si to líbit, ženská!
- Standovi tluče srdce rozčilením;
nějak ho to zvedá a nese, chtěl by taky volat:
Pusťte nás tam, vy vrazi!
My tam své kamarády nenecháme!
- " Pusťte nás tam, " zakřičel, ale hlas mu nějak selhal;
jen to tak zbytečně vyjeklo.
" To víš, tebe tam nejvíc potřebují, " vysmíval se někdo za ním;
je to skrček Baďura, ta filcka.
Standa by mu něco řekl, co by si Baďura nezapsal, ale najednou je tu nový rozruch.
Frantu nesou!
Tak ho přece jen, chudáka, vytáhli!
- Dva lidé vlekou od těžné věže něco na nosítkách s jakousi náramnou opatrností.
Po dvoře běží kvílející ženská, někdo ji zadržuje, pojedete s ním, paní, pojedete s ním, jenom buďte tiše!
Pomalu, pomalu vsunují ta nosítka do záchranného vozu, dvoje ruce pomáhají vzlykající ženě dovnitř;
a druhá ambulance se zvolna rozjela k závodním vratům.
" Kruci, toho to zřídilo, " lituje někdo uvnitř dvora a utírá si pot, " ale ještě je živ. "
A nemocniční vůz krokem projíždí ustupujícím a tichým zástupem.
VI
Konečně tamhle ze správní budovy vychází hrstka lidí.
Ten malý, růžový pán s bílou bradičkou, co jde napřed, to je sám ředitel uhelné pánve, řečený starý pán;
má nějak divně naražený světlý klobouček, na tváři uhelnou čmouhu a bílá vousiska ušňupaná mourem, - asi sfáral dolů, tak jak byl, a ani se ještě neměl kdy opláchnout.
Ten druhý, ten umouněný v havířských šatech, je pan závodní;
a za ním se klátí pan Hansen, má na sobě kožený kabát a koženou přílbu na hlavě, půl čela do krve odřeno a kolem nosu je ukoptěn jako ten černý vzadu, když kluci chodí koledou;
jen modré oči mu plavou ve světlých důlkách, jako by se mu roztékaly.
Pak ještě jeden brejlatý a poněkud umazaný pán, asi od revírního úřadu, a nějaký černý dozorce utírající si čelo nesmírně špinavým kapesníkem - pěkná společnost, jen co je pravda;
kdyby se takhle ukázali na rynku, myslili by si lidé, že se dnes rojí kominíci.
Jenže tady to vypadá jináč, nějak slavnostně, nebo jak by se to řeklo;
hlučící zástup u mříže utichá a natahuje krky;
a závodní vrata se široce otvírají.
Dav u vchodu se rázem roztřídil.
Ti, co teď vstupují do dvora, jsou jenom mužové z Kristýny;
ti druzí se tlačí u vchodu, jako by tam byl napříč napjat provaz, natahují krky a stavějí se na špičky.
Standa kráčí do nádvoří a je mu jaksi důležitě a hrdě.
Ano, já patřím sem, vy lidé, taky já jsem jeden z Kristýny!
Je jich tam asi padesát nebo šedesát, a ještě přijíždějí horníci z vesnic na kolech;
už to není zástup, ale něco jako černý baťák, který nastupuje na své místo.
Standa stojí v první řadě a hledá očima Hansena;
tamhle sedí na hromadě pražců a utírá si rukama obličej;
jenomže si tím víc rozmazává po tváři mour a krev, teče mu to z odřených kloubů, hrůza se podívat.
Standa se za to stydí, že nemůže vidět krev, má pocit, že omdlí a bude ostuda;
ale zatím se ten vousatý starý pán postavil před havíře a sundal si zlaté brejličky.
" Zdař bůh, " řekl, rozhlédl se krátkozrace kolem a začal si horlivě čistit ty brejle.
" Zdař bůh, " zahučelo to tu a tam v černém batailonu.
" Horníci, stalo se nám vážné neštěstí, " začal nejistě starý pán.
" Nastala... nastala detonace při ražení větrní spojky mezi vtažnou chodbou číslo šedesát tři a výdušnou číslo osmnáct.
Bohužel tato detonace... si vyžádala několika obětí.
Lamač Brzobohatý František... zasypán a velmi těžce raněn.
Bleha Jan... poraněn dosti vážně.
Kolman Rudolf, vozač, poraněn lehce.
Tři lidi nám tam bohužel ještě zůstali.
Jsou to... jsou to Mádr Josef, revírní dozorce, Ramas Jan, důlní tesař, a narážeč Kulda...
Kulda... "
" Antonín, " napověděl někdo.
" Kulda Antonín, otec sedmi dětí.
Naštěstí... naštěstí se zdá, že jsou ještě živi, aspoň někdo z nich.
Bylo slyšet, jak dávají znamení...
Hoši, my je tam nemůžeme nechat. "
" To víš že ne, " ozval se někdo v černém baťáku.
Starý pán se rychle podíval tím směrem a nasadil si brejličky.
" Správně.
Tak koukejte, lidi, " pokračoval nějak lehčeji.
" Ta nová větrní prorážka odbočuje skoro v pravém úhlu od osmnáctky a běží asi sedmdesát metrů směrem na chodbu číslo šedesát tři.
Na tom průčelí jsme museli ražení chodby zastavit, protože... protože při té délce se nám tam zvedaly spodky.
Zkrátka mohla by přijít větší detonace, a byl by malér.
Tak jsme začali s ražením protičelby z té vtažné chodby číslo třiašedesát.
Z té strany je už proraženo asi dvaatřicet metrů a mělo se kopat dál - Teda tam dnes pracovala v druhé šichtě Mádrova parta;
zbývalo prorazit už jenom tři nebo čtyři metry celiny, aby se spojila obě průčelí - A v té kratší chodbě právě nastala detonace. "
" Však se tam ta třída nemusela kopat, " vyhrkl někdo z havířů.
" Beztoho je tam uhlí samý proplástek. "
Starý pán zrudl pohoršením.
" Co?
Že nemusela? " zakoktal se podrážděně.
" Kdo to řekl?
Pojďte sem, když tomu tak rozumíte! "
" Všichni to říkali, " trval hlas na svém.
" Říkali tomu mrcha třída. "
" Drž hubu, " hučeli jiní.
Starý pán se nějak uklidnil.
" Člověče, byla to větrací chodba, ražená v zájmu vaší bezpečnosti, s úplnou detonační výstrojí.
Nám se nemůže nic vytýkat, mládenci, byla to vyšší moc;
však on to revírní úřad vyšetří - Tedy v té kratší chodbě se nám to podvalilo v délce asi patnácti metrů, a Mádrova parta zůstala za tím závalem.
To se rozumí, hned se začalo se zmáháním závalu... pracuje tam záchranné mužstvo s revírním inženýrem, ale - " Starý pán se zarazil, sundal si brejle a začal je znovu horlivě čistit.
" Jak tím hnou, sype se jim shora nový kámen.
Celé nadloží je tam rozrušeno.
Tou stranou se k těm třem tak hned nedostaneme, " bručel do bílých vousů.
" Zatracená práce! "
" Tak co bude, " ozval se hlas z černého baťáku.
" Hned, " řekl starý pán a nasadil si brejličky.
" Pak tam zbývá ta druhá, delší chodba z osmnáctky, co se v ní přestalo razit.
Tu ta detonace zmačkla taky, výdřevu to v ní polámalo jako sirky, ale dá se tamtudy ještě prolézt až na konec.
Inženýr Hansen tam byl a... zřetelně slyšel, jak tam ti tři dávají znamení.
Ťukají na stěnu.
Odtamtud k nim nemůže být dál než tři nebo čtyři metry, ale je to čistá prorážka - " Starý pán si znovu strhl brýle.
" Tudy by snad šlo dostat ty tři ven.
Jenže my tam nemůžeme... a nesmíme nikoho poslat.
Všechny stropnice jsou vedví... vrstvy v nadloží jsou otřeseny, a kdyby roubení ještě trochu povolilo - Tady pan inženýr Hansen myslí, že by se to přece jen mohlo zkusit;
má povinnost je každého před tím varovat, ale... kdyby se někdo hlásil dobrovolně, tak... já bych si to vzal na svědomí, rozuměli jste? "
" Rozuměli, " mručelo několik hlasů.
" Tak si to rozmyslete, lidi, " děl starý pán a nasadil si brejle.
" Ale ať se mi tam nehlásí nikdo... kdo má doma ženu a haranty, víme?
Ono to tam nebude jako na porubišti.
Já vám tu nechám poddůlního Vojtu, můžete si s ním ještě promluvit.
První parta, kterou povede inženýr v poli Hansen, by sfárala hned;
dali jsme připravit nářadí...
Hoši, já vím, že vy sami budete hledět - " Starý pán si dojatě narovnal brejle.
" Tak zdař bůh, kristýňáci. "
" Zdař bůh, " zahučelo to kolem;
a starý pán, najednou jaksi rozčilený, běží zpátky do kanceláří.
Tak, teď jsou páni pryč, jen inženýr v poli Hansen sedí na břevnech a kouří mrkaje do země;
a ten umouněný poddůlní vytahuje notes a loví v kapse po nějaké tužce.
Černý baťák se svírá do kruhu.
" Tak, Vojto, teď nám to pověz ještě jednou, ale po našem. "
" Tak, kluci, " řekl poddůlní, " kdo se dobrovolně hlásí.
Šichta tři hodiny.
Budete muset podepsat revers, že tam jdete dobrovolně.
Je to na té chodbě moc šeredné, to vám říkám.
Visí to tam člověku nad hlavou, hergot sakra - "
" Ty tam půjdeš? "
" Ne, já mám doma fakany.
Pět kusů. "
" Vždyťs tam už byl! "
" Byl, co bych nebyl.
Ale podruhé bych tam, člověče, nešel. "
" A kolik nám za to dají? "
" Trojnásobný plat za hodinu.
A hodinky s vodotryskem, ty hade.
Tak honem, mládenci, kdo tam chce jít s inženýrem Hansenem? "
Ticho, někdo odchrchlává.
Leda bych byl blázen, říká někdo sám sobě.
A Standa najednou cítí, jak se mu přesilně svírá hrdlo, je to strach nebo co - kristepane, co to je s těma nohama?
Zčistajasna jdou samy od sebe, jdou do středu toho kruhu, živou mocí je nemůže zastavit;
už stojí před poddůlním Vojtou a klátí bezradně rukama -
" Ty se hlásíš dobrovolně? "
Všichni kolem se dívají, i ti tam u vrat natahují krky;
ale Standovi to všechno splývá a slyší jen, jak nějaký sevřený hlas vyhrkává " ano ".
" Jak se jmenuješ? "
" Půlpán Stanislav, vozač, " vypovídá ten cizí a mátožný hlas.
Vždyť to mluvím já, uvědomuje si Standa, propána, jak to přijde!
" Koukejme to mřeně, " slyší odněkud skrčka Baďuru, " ten to vytrhne! "
Ale tamhle sedí pan Hansen, cucá cigaretu a maličko kývá hlavou.
Standovi je teď docela jasně, cítí dokonce, jak mu vítr chladně načechrává vlasy;
jen srdce mu ještě tluče, ale už je to dobré, už je to dobré, jen aby nikdo neviděl, jak se mu třesou nohy.
" Mne si tam taky zapiš, " povídá někdo, a stojí tu vyschlý stařík a cení dásně skoro bezzubé.
" Jen piš, Suchánek Antonín, havíř - "
" Bodejť, děda Suchánek, " poznamenal někdo.
Stařík se zachechtl.
" To víš, já tam budu chybět!
Já znám Kristýnu nejlíp, holenku.
Před patnácti lety jsem při tom taky byl - "
Ze zástupu se vydírá nějaký ramenatý obr, záda má jako kůň a hezkou, kulatou tvář.
" Já tam třeba půjdu, " povídá nevinně.
" Martínek Jan, důlní tesař. "
" Svobodný? " ptá se poddůlní Vojta nejistě.
" No jo, " řekl tesař.
" Napište: svobodný. "
" Tady, " ozvalo se ze zástupu.
" Falta Josef, mladolamač. "
" Tak pojďte sem! "
" Máš tam jít, Pepku! "
V zástupu se to zahemžilo.
" No tak, Pepku! "
Pepek se tlačí ven, ruce v kapsách.
" Kolik dají mně? "
" Třikrát tři šedesát. "
" A kdybych natáhnul? "
" Funus s muzikou. "
" A co Ančka? "
" Vy jste se už vzali? "
" Nevzali.
Dostala by něco? "
Poddůlní Vojta se škrabe tužkou na čele.
" To já nevím.
Já vás radši škrtnu, ne? "
" A to zas ne, " postavil se Pepek.
" Si z toho dělám legraci, člověče.
A bude remunda, když je vyndáme? "
Poddůlní pokrčil rameny.
" Tady jde o lidi, " řekl suše.
Pepek mávl velkomyslně rukou.
" Tak já se jich ujmu.
A jede se. "
Falta Josef se rozhlíží, co by ještě řekl, ale za ním už stojí někdo dlouhý a upírá zapadlé oči někam mimo lidi.
" Vy se hlásíte? "
" Adam Josef.
Lamač. "
" Vy jste přece ženatý, " váhal poddůlní Vojta.
" Co? " řekl Adam.
" Ženatí se nemají hlásit. "
Adam polkl a pohnul rukou.
" Já bych šel, " bručel zarytě.
" Jak chcete. "
Poddůlní Vojta počítal tužkou ve svém notesu.
" To vás je pět.
A dozorce žádný? "
Od zástupu se odlepil maličký člověk.
" Já, " řekl sebevědomě.
" Andres Jan, palní dozorce. "
" Prachař pes, " hodil někdo mezi havíři.
" Třeba pes, " odsekl hbitě Andres.
" Ale svou povinnost udělám. "
Poddůlní Vojta si ťukal tužkou na zuby.
" Andresi, ty přece jsi taky... "
" Ženatý, já vím.
A tři děti k tomu.
Ale někdo tam musí jít s mužstvem, " prohlásil velkolepě a div se nepostavil na špičky.
" Kvůli pořádku. "
Z davu se tlačí někdo mohutný a upírá krví podlité oči na Andresa.
" Tak já jdu taky. "
" Co chcete? "
" Já jdu taky. "
Z odulé tváře se upírají červené oči na psa Andresa, jako by ho sežrat chtěly.
" Matula František, zedník. "
" To tam nemáte co dělat, když jste zedník, " namítal poddůlní Vojta.
" S tesařem, dřevení dělat, " chrčel ten kolos.
Poddůlní se obrátil po tesaři Martínkovi.
" Ale jo, " řekl mladý obr dobromyslně.
" Tam bude práce i pro dva. "
" Tak jděte všichni do kanceláře podepsat revers, " děl poddůlní Vojta.
" Teď druhá parta.
Kdo se hlásí? "
" Tady.
Grygar Cyril, lamač. "
" Pivoda Karel, vozač. "
" Wagenbauer Jan, tesař. "
" Revírní dozorce Kazimour. "
" Vlček Jan, lamač. "
" Králík František, mladolamač. "
" Faltys Jan, lamač. "
" Rubeš Josef, lamač. "
" Sivák Josef, tesař. "
" Kratochvíl Jan, vozač. "
" Holý František, vozač. "
Černý baťák se sestupuje těsněji kolem poddůlního.
" Tak už tam napiš všechny po pořádku, člověče.
Budeš to mít rychlejší. "
VII
Stanislav Půlpán se pomalu svléká s ostatními.
Je mu těžko a stísněně, necítí se v té partě doma - i na takového Grygara a Baďuru si člověk zvykne.
Před pěti, ne, před šesti nedělemi se tady v té umývárně svlékal poprvé;
ukázali mu, tady je tvé věšadlo na šaty, tím řetízkem si je vytáhneš ke stropu a řetízek si zamkneš.
Tehdy se zvědavě a vzrušeně díval, co visí těch šatů u stropu, vypadalo to jako hejno velikých netopýrů zavěšených hlavou dolů;
bezmála se tehdy nemohl dočkat, až pofárá dolů.
- Kterýpak z těch věšáků je asi tesaře Jana Ramase, kde tu visí svršky Kuldy Antonína, otce sedmi dětí?
- Teď, když tu nevidí pana Hansena, připadá mu celý podnik hrozně divný, nesmyslný a téměř neskutečný;
do čeho se to ten Standa hrabal!
' Koukejme poseroutku, ' slyší z vlastního nitra výsměšný baďurovský hlas, ' to sis chtěl u Hanse šplhnout, viď? '
- Standa se jaksi stydí, - pravda, nemusel se hlásit první;
všichni na to koukali, jistě jim to nebylo milé, - takový nováček a vozač, a dere se to dopředu, jako by na něm bůhvíjak záleželo!
Počkej, však dole ukážeš, co jsi zač!
Standa se kradmo a nejistě dívá na ty druhé;
ale nikdo si ho zrovna nevšímá.
Děda Suchánek leze vyschlýma nohama do pracovních kalhot, zastrkuje si košili a potěšeně brebentí o tom, jak to bylo tehdy před patnácti lety.
Jo, tehdy jich tam zůstalo sto sedm, to byl jinačí mazec;
však jsme je tahali nahoru po kusech - - Adam sedí s jedním střevícem v ruce, dívá se někam do prázdna a na dlouhém krku mu přebíhá ohryzek;
teď si nad něčím mávnul rukou a obouvá si tu těžkou, zkornatělou škorni.
Pepek je ještě nahý, drbe se na zádech a vykládá mladému tesaři něco o té zlodějně tady, o důvěrnické lumpárně a vůbec;
svaly mu vyskakují na pažích a bedrech jako uzly, chlupatý jako černý pes, a čpí to z něho - jen co je pravda, Pepek je pořízek;
tesař Martínek se na něho blankytně dívá shora a škrabe se pomalu ve zlatých rousech na klenuté hrudi - bože, to je krásný člověk, kouká Standa skoro se zatajeným dechem;
takové mohutné a klidné tělo, široká ramena a hnáty jako břevna - Standa se najednou hrozně stydí za své vytáhlé a bledé tělo, dívá se na své plihé paže a úzký hrudník, - jakýpak je tohle mužský, myslí si malomyslně a honem si přetahuje přes hlavu svou pracovní košili;
ale jak z ní vystrčí hlavu, vidí, že se na něho tesař Martínek dětsky usmál svou kulatou tváří.
Standa se potěšil.
S Martínkem budu kamarád, cítí s jistotou.
Jak může být starý?
Asi třicet let - Důlní zedník Matula funí potýkaje se se svou košilí;
panděro na něm visí jako žok, visí mu ňadra jako ženské, těžká a mocná záda zalitá sádlem - Standa vraští nos odporem.
Jako hroch, jen chrochtat.
Konečně dostal ty tlusté, jakoby naduřelé paže do rukávů a přetahuje si špinavou košili přes ježatou a odulou palici;
teď tu sedí a supí, vyčerpán tou námahou.
Pomoz bůh, soudí Standa znechuceně, tohle ožralé prase půjde s námi!
A vůbec, nevypadáme zrovna jako hrdinové;
jen si čuchnout, jak to z nás smrdí potem a zatuchlinou;
tohle tedy je, čemu se říká záchranné mužstvo!
Taková nepatrná hrstička horníků - vždyť nás v té veliké umývárně není skoro vidět!
Potom se řekne záchrana životů!
Proč nás nepošlou víc - všech čtyři sta padesát kopáčů z Kristýny by mělo sfárat, aby se rvali s podzemím o své kamarády!
Co tam budeme platni, cítí Standa s klesajícím srdcem, Kriste, takový žalostný hlouček nás je!
Už je tu palní dozorce Andres, řečený pes;
má na sobě stejně pomačkané šaty jako ti druzí a stejně okoralý klobouk, ale naparuje se a počítá očima své mužstvo.
První parta přestala hovořit, jako když utne.
Zedník Matula zachrčel a obrátil krvavé oči na psa Andrese, svírá a rozvírá napuchlé pracky, jako by ho chtěl zaškrtit.
Prachař Andres po něm mžikl, ale dělá dál štramáka.
" Hotovi? "
" No jo, " řekl za všechny děda Suchánek a ze zdvořilosti vycenil bezzubé dásně.
" Tak kahany a jdeme. "
Řádka mužů jde rychle ke klecím a komíhá těžkými kahany.
Tamhle nad lesy za haldami a ploty stojí zlaté odpolední slunce;
Standa by se chtěl zastavit, vždyť je to snad naposledy, u srdce je mu krásně teskno;
ale musí skoro běžet, aby dohonil ty druhé.
Vyjde tlustý umaštěný strojník a dívá se za nimi.
" Zdař bůh, hoši, " volá.
" Zdař bůh! "
Už čeká klec, namačkali se do ní, a už to může jet.
Někdo jim ještě podává ruku.
" Zdař bůh, mládenci, a vraťte se! "
Klec se propadá, ale ještě je vidět, jak se tam nahoře několik modrých blůz u lan obrací a zvedá ruku k čepici.
" Zdař bůh! "
" Zdař bůh! "
Psu Andresovi tvrdne obličej, děda Suchánek hýbe rty, jako by se modlil;
a klec sjíždí dolů černou šachtou.
Standovi se tlačí do očí slzy;
je to všechno nějak slavné a smutné jako loučení.
Sám Pepek se mračí a drží hubu;
Adam někam upírá zapadlé oči, ale nevidí asi nic;
Matula těžce supí, jenom tesařova široká, jasná tvář pokojně a trochu ospale září.
Klec se rychle propadá, a Standovi je, jako by mu padalo srdce hlouběji a hlouběji.
A pořád ubíhají nahoru ty černé stěny, pořád je tíž a dusněji;
hrstička lidí s blíkajícími kahany se bez konce sváží dolů, - to není možné, děsí se Standa, tak hluboká ta šachta nikdy nebyla;
vždyť už padáme takovou dobu!
Snad se mi to všechno jenom zdá, napadá Standu;
štípe se potají do ruky a zavře na chvíli oči;
ale pořád ubíhají nahoru ty potící se stěny a matně se lesknou v mihotavém světle kahanů, pořád má Andres tak sevřené čelisti, děda Suchánek mele bezzubou hubou a Adam nevidomě vejří bůhví kam;
jenom tesař Martínek na Standu mrkl jako starší kamarád a přátelsky rozpačitě se usmál, no vidíš, už tam budeme, nebo tak něco.
Standa si oddychl.
Klec zpomaluje a zastavuje se nárazem;
někdo ji zvenčí otvírá a říká " Zdař bůh ";
stojí tam dvě nosítka a hlouček lidí - " Zdař bůh, mládenci! "
" Zdař bůh! "
Tady to zní ještě nějak vážněji než nahoře, Standovi to zrovna vázne v krku;
a ta nosítka tady, a ti lidé s bílou páskou a červeným křížem na rukávě - Jeden dozorce se připojuje k Andresovi a už jdou klátíce svými kahany;
stojí tu řady prázdných huntů, je tu mrtvo a divně, takhle to Standa ještě nikdy neviděl.
Copak tady: tady ještě svítí ze stropu žárovky a běží dopředu jako šňůra;
parta vyrovnává krok a jde, jde tou nekonečnou klenutou chodbou mezi kolejkami;
děda Suchánek se rozpovídal a Falta Pepek si mezi zuby hvízdá.
Někdy je potká člověk s kahanem a zastaví se - " Zdař bůh! "
" Zdař bůh! "
Tady je rozcestí.
Dozorce s kahanem se zastavuje.
" Tak já musím zpátky.
Zdař bůh, mládenci! "
" Zdař bůh! "
Pes Andres vykročil jako malý šikovatel, který vede svou četu do zákopů.
Ještě by měl mít šavli v ruce, potvora.
Tady už není vyzděná chodba ani šňůra žárovek;
Standa nejistě šilhá po výdřevě, - strop jako hrom a stojky jako varhany;
koneckonců to snad nebude tak zlé, dodává si Standa odvahy.
Zase odbočka, zapažená větrními dveřmi.
Nějaký bledý, dlouhý člověk otvírá vrátka.
" Zdař bůh! "
" Zdař bůh! "
" Tak tohle už je osmnáctka, " vyhrkává děda Suchánek.
" Tu jsme razili před dvaceti lety.
Mrcha třída to byla, každou chvíli nám vyrazila počva - - A pořád tam roste spodek. "
Je tu dusno a zalehle, Standu zalévá pot;
taky Matulovi stékají po čele těžké kapky, Pepek si utírá nos hřbetem ruky a široká tvář tesaře Martínka se počíná bohatě lesknout jako lívanec.
" Horko, že? " povídá Standovi usměvavě, jako by šli spolu polní cestou, polední slunce žhne, z obou stran vysoké žito voní suchem a chlebem;
ale tam by bylo cítit na čele aspoň lehýnký vánek, kdežto tady - taková nehybná tíha.
Standa si utírá čelo drsným rukávem, je mu k padnutí;
zatím děda Suchánek si to šlape a pořád něco vesele brebentí, suchý a svrasklý v tvářičkách jako pytlík z měchuřiny;
Adamova schýlená tvář se suše leskne jako vydělaná useň a pes Andres vypadá ještě zlostněji a vyprahleji nežli jindy.
Jeho světélko se kmitá pořád víc napřed, jako by zapadal do nekonečné tmy;
ale dál a dál se před ním rýsuje šikmé pažení párů, z rozpěr a stropnic visí bílé krápníky, bulvy a třásně důlních hub, a je to zase zavřená chodba, jako by to na tebe padalo;
musíš jen šlapat a klopýtat dopředu za tím neklidným světýlkem.
Najednou prachař Andres napřed zakroužil kahancem, jako by dával znamení.
" Koukej, " povídá pokojně tesař Martínek;
ze stropu vyklesá prasklá stropnice, dlouhý Adam se musí sehnout, aby do ní nenarazil čelem;
a za ní druhá, třetí, celý řad zalomených kopen.
Ve Standovi hrklo;
teď už snad nemůžeme dál, vždyť to na nás spadne!
Čeká, že se ti druzí zastaví a řeknou, dál to nejde a šlus;
ale Adam se jen ohnul víc než jindy a šlape dál, tesař nahrbil široká ramena, veliký Matula za Standou funí, tak lez, člověče, a poskakující světélko Andresovo se zavrtává pořád hlouběji do té tmy napřed.
Už i Standa se musí krčit pod tím promáčknutým stropem;
bojí se mrknout nahoru, jak se tam pod tíží rozlámaného nadloží prohýbají tenké švartny, vždyť to musí prasknout a ten kámen nás zasuje!
A taky že zasuje;
vždyť už je tu plno sutek na počvě a kolejkách, jak se tu sypou hlušiny mezi prasklými pažinami.
Já už dál nejdu, chtěl by prohlásit Standa;
ale Andresovo světýlko běží pořád stejně rychle dál, nejde už rovně, nýbrž kličkuje nějak a skáče, blíká tuhle a tamhle;
Adamova ohnutá záda a široká ramena tesařova běží teď rychleji, těžký dech zedníka Matuly supí Standovi do zad pořád blíž;
Standa už běží poklusem, přendávaje těžký kahan z ruky do ruky, chtěl by si šátkem utřít pot, který mu teče do očí, ale teď na to není kdy;
honem, honem, abychom tu chodbu měli už za sebou!
Krucifix, tady to už vylomilo taky stojky, vyhřezly ze stěn jako zpřelámané třísky, celý strop se naklonil a leží jenom na těch rozvalených podpěrách, - kam nás to ten Andres vede!
Standa by plakal strachem, ale musí dál, musí klopýtat po hromadách kamení, aby do něho nevrazil svou chundelatou palicí Matula, co za ním funí, sehnutý jako beran.
A najednou narazil sám Standa nosem do širokých plecí tesaře Martínka.
" Dál už to nejde? " vyhrkl.
" Ale jo, " povídá Martínek pokojně a souká se rameny a zadnicí mezi vzpříčenými dřevy.
" Bude se to muset spravit. "
Standa si nedovede představit, jak se tohle může dát někdy do pořádku: z obou stran vyborcené dřevení a kopny vedví, rozdrcené závalem nadloží, jež celou tíhou leží na praskajících pažinách.
Vždyť už se odtud nedostaneme ven, cítí s hrůzou Standa, tohle na nás musí spadnout každou chvíli!
I vtahuje hlavu mezi ramena, po zádech mu čůrkem běží pot, nohy mu divně slábnou a váznou každým krokem víc;
a vpředu se pořád čile komíhá tančící světélko Andresovo.
Ježíši Kriste, kdy bude konec téhle cesty!
Teď se to světélko zastavuje a dává znamení;
pes Andres čeká na ty druhé.
" Tak co?
Jste tu všichni? "
Nu, co bude?
Tamhle sedí na převrženém huntu inženýr Hansen a drží si hlavu v dlaních.
Andres počítá očima své muže a suše káže:
" Za mnou! "
A mašíruje k inženýru Hansenovi, srazí paty, v levé ruce kahan, pravou vojensky připaženou.
" Zdař bůh, " hlásí služebně.
Hans zvedl hlavu, ušmouraný nos se mu leskne drobným potem, a na čele pod koženou přílbičkou má bouli, jako by se byl popral.
" Hlásí se palní dozorce Andres a jeho mužstvo.
Lamač Adam, lamač Suchánek, tesař Martínek, mladolamač Falta, zedník Matula a běhač Půlpán. "
- Takový fórek, cítí Standa zahanbeně.
Hans povstal a pozvedá ruku k čepici.
" Gut.
Gut. "
Standa se napřimuje jako vojáček, děda Suchánek ani nemrká, obr Martínek rozpačitě skládá tlapy ke švům kalhot, i Pepek vypíná prsa a šklebí se;
jen Adam kouká někam do kouta a Matula žere krvavýma očima štramáka Andrese.
Pan Hansen by chtěl něco říci, ale neumí chudák česky;
tak se jen bezradně usmívá umouněnou kušničkou, kývá hlavou a opakuje gut.
" No jo, gut, " povídá děda Suchánek, a všichni kývají hlavou;
Hans je pašák, mají ho rádi.
Teď jim něco povídá, nejspíše je to po švédsku, a ukazuje dlouhou rukou do toho zabořeného kouta, před kterým seděl.
" A jej, " vyjelo Pepkovi.
" Těbůh, " řekl znalecky Suchánek a sedl k tomu na bobek.
Vždyť je to, kouká Standa, jenom hromada trosek: přelámaná dřeva vražená do sebe a zahrnutá zříceným kamením, tuhle z toho trčí něco jako roztříštěná stojka, ze stropu visí zával na dvou zalomených stropnicích -
Děda Suchánek vstal a utahoval si řemen u kalhot.
" Já se tam podívám, pane inženýr, " řekl.
" Já už se v Kristýně vyznám. "
Pan Hansen mu sice nerozumí, ale ví asi, oč jde;
povídá něco a ťuká mu prstem na rameno.
" Nojo, " kasá se Suchánek, " vždyť já dám pozor.
Kladívko, kluci;
já tam na ty tři zaťukám. "
Standovi začíná svítat, že tohle snad má být ta zalámaná chodba.
Může prý se tamtudy prolézt až na konec, říkal starý pán nahoře;
ale teď už se to asi zmačklo nadobro, a nedá se nic dělat.
Zatím děda Suchánek klečí na všech čtyřech a strká holou hlavičku do mezery pod dvěma zaklíněnými kuláči.
" Ale jo, " brumlá, " půjde to. "
Už je v té škvíře až po zadek, zamrskal sebou, a před užaslým Standou zmizely dědovy škorně v té změti zpřerážených dřev.
Falta Pepek si svléká kabát a košili a skládá je na ten převržený hunt;
začpělo to ostře a skoro divoce jeho potem.
Standa si nemůže představit, co a jak tu vlastně budou dělat;
zatím jen bezradně obhlížejí tu spoušť, a už jich tu je nacpáno, že se hnout nemohou.
Tesař Martínek se modře dívá na ušmudlaného Hanse.
" Pane inžinýr, " povídá pomalu a ukazuje za sebe tlustým palcem, " my bysme s Matulou zatím mohli podrazit tamtu štreku, že jo. "
Pan Hansen kývá hlavou, tak vida, rozumí všemu.
Martínek si svléká kabát a rozepíná si pod bradou knoflíček košile, nějak mu to těmi silnými prsty nejde;
a mžourá přitom nahoru na ty zalomené kopny.
" Koukej, jaká síla, " diví se chlapecky a uznale a musí si na ten strop sáhnout dlaní.
" To je síla, lidi, " žasne a zazáří šťastným úsměvem.
" Tak pojď, Matulo, budeme stavět. "
Matula se těžce odtrhl od pozorování psa Andrese, zachrčel a supě vrávoral za tesařem;
je asi na maděru, myslí si Standa.
Zatím prachař Andres stojí pořád v pozoru vedle pana Hansena a čeká nejspíš na rozkazy;
Adam si přetahuje košili přes hlavu, Pepek už si plivl do dlaní a vytahuje kameny z té hromady trosek.
- " Počkej, " hučí Adam a zkouší tam pohnout nějakým vzpříčeným dřevem.
Andres se najednou vztekle obrátil na Standu.
" A vy jste sem přišel jenom na čumendu, co?
Koukejte odnosit ty kameny! "
" Kam? " ptá se Standa nejistě.
Prachař zasykl netrpělivostí nad takovým božím dřevem.
" Tak pojďte, " vyštěkl a vedl ho asi třicet kroků dál do třídy.
" Tady.
A pěkně na hranici, rozumíte?
Uhlí zvlášť a jalovinu sem. "
Standa si svlékl kabát a počal nosit kameny, zalit potem.
Jako galejník, řekl si.
A tomuhle se říká zachraňovat lidské životy!
VIII
Už ho bolí v kříži a ruce má rozbité od těch kamenů;
mezi lopatkami mu stéká pramének potu, pot ho štípe do očí, šimrá na nozdrách a pálí v ústech;
pil by, pil by, až by řičel.
Už dávno shodil propocenou košili, a teď se mu lepí kalhoty na hubenou zadnici;
určitě bude mít vlka, jak běhá uřícen s těmi hlušinami.
Copak pan Hansen nevidí, jak se dřu?
A to ještě přijde pes Andres, kopne do těch kamenů a řve:
' Tohle že je hranice?
To je hromada hnoje!
Hezky metr na metr, ať to má rovné rohy - '
Zatím se Adam s Pepkem potichu domlouvají u té kupy trosek:
" Počkej, já ti to podeberu. "
- " Už se to hnulo?
Tak počkej - " " Jen dělej, já to držím, " supí Pepek a svaly mu naskakují jako boule.
Adam zrovna navrtává těma zapadlýma očima zaklíněné sutky a roztříštěná dřeva;
už to vypadá jinak, už tam je díra, že se dá do ní po čtyřech vlézt.
Zdálky je slyšet rány, jak se tluče do dřev a kramlí, to asi Martínek s Matulou.
Pes Andres horlivě přebíhá od Martínka k Adamovi, postojí nad Pepkem a jde zase kušnit na Standovu hromadu kamene, aby měl co dělat;
pan Hansen se opírá o prasklou stojku, oči přivřeny - asi poslouchá;
někdy to tak divně haraší nad hlavou, jako když se kameny sesouvají a slehají.
Jen aby se mu nic nestalo, myslí si Standa starostlivě jako ženská;
neboť sám na sebe už jaksi zapomněl.
Člověk si zvykne.
" Počkej, " hučí Adam a obrací se po Andresovi.
" Suchánek nejde. "
Prachař Andres se zastavil jako přibitý, pan Hansen se odlepil od stěny a poslouchají.
Ticho;
je slyšet jen řezání pily, a zase to zaharašilo, jako když se kamení sype.
" Já bych tam třeba vlezl, " mumlá Adam a starostlivě mrká.
" Už by tu měl být. "
Andresovi zase tak tvrdne obličej.
" Jděte se podívat, co s ním je. "
Adam po čtyřech leze do té díry, už za sebou vsoukal dlouhé nohy, už ho je jen slyšet, jak tam někde hluboko šramotí.
Standa se znovu shýbá pro kámen, ale Andres po něm přísně střelil očima.
" Ticho, " sykl.
Inu, když ticho, tak ticho;
Standa se vysíleně opřel o stěnu a zavřel oči.
Tak tohle je to celé.
Žádná statečnost, žádné nasadit život;
jenom nosit kámen jako otrok -
Zase to zašramotilo blíž, ze štěrbiny mezi vzpříčenými kleštinami vyčouhla Adamova škorně.
" Podej mně špic, " bručí to zvnitřku přidušeně.
Pepek skokem podává krumpáč, a škorně se zase zatáhla dovnitř.
Standa se nejistě dívá z pana Hansena na Andrese;
snad se něco stalo.
A Martínek zatím pokojně tluče sekyrou.
Tam zvnitřku to nějak opatrně ťuká a šramotí;
pes Andres klečí na bobku u té díry a poslouchá s tvrdě napjatou tváří.
" Snad by měl Standa skočit pro nosítka, " vyhrkuje Pepek, ale Andres vrtí hlavou a poslouchá;
a najednou leze do té škvíry rychle jako jezevec.
Jen zatáhl nohy, a už za ním prolézá po čtyřech pan Hansen -
" Něco se stalo? " vydechl Standa.
" Asi to zasypalo dědka, " cedí Pepek mezi zuby.
" Nač tam takový poprda leze! "
Pepek zlostně utrhl třísku ze zlomené stojky a stáhl si na břiše řemen.
" Se tam musím podívat.
Počkej tady. "
A pak se protlačil tou dírou za druhými.
Tak, teď tu je Standa sám se svým tlukoucím srdcem.
Dědka to zasypalo.
Ještě před půlhodinkou se tady kasal - Zase to někde ve stropě zarachotilo;
vždyť nás to všechny zasype!
Hrozně úzko je Standovi;
poslouchá u té díry a svítí si do ní kahanem, - nic, jen taková změť dřev a kamení.
Buch, buch, bouchá to temně z té strany, kde pracuje Martínek.
Standa se tam rozběhl, už ani nemyslí na tu zpřelámanou výdřevu.
Tesař Martínek vráží kladivem silný podražec pod prasklou kopnu;
Matula ji nadzvedá tlustým ramenem a beraní hlavou a těžce supí;
ještě kousek, povídá klidně tesař a bouchá velikým kladivem, až se kolem otřásají stropnice.
" Suchánka to zasypalo, " hlásí Standa bez dechu.
" Jo? " diví se mírně tesař.
" Tak ještě kousek. "
Odspodu ho ozařuje kahan, je vidět, jak se mu při každém rozmachu kladiva mocně nadzvedá hrudní koš.
Matula funí a drží přeražené dřevo tučným závalem šíje;
každým úderem kladiva se celý otřese a zaheká to v něm, nad hlavou mu praská dříví a chřupe drcený kámen, ale Matula drží, rozkročený a lesklý potem, ještě kousek, buch, a můžeš pustit.
Tesař Martínek hladí dlaní vzepřený kuláč.
" Tak, dobrý, " povídá svým milým a jakoby moučným hlasem.
Zedník Matula si mne opuchlou prackou mokrý zátylek a chraptivě oddechuje.
" Ono to dá práci, " vysvětluje tesař a ohlíží se s libostí na dva podražené páry výstroje.
" Ale držet to bude. "
A otíraje si dlaně o kalhoty jde tesař Martínek pro nový kolouš.
" Suchánka to zasypalo, " opakuje Standa Matulovi.
Zedník zvedl krvavé oči.
" Jo, říkals. "
" Všechny nás to zasype! "
" Jo, a proč? "
Proč?
Standa neví, jak by to vysvětlil tomu tupému hovadu;
copak neslyší, jak to praská a rachotí nad hlavou?
Celou třídu to zavalí -
" Celou třídu to zavalí, " tvrdí Standa horečně.
Zrovna se vrací tesař a nese na rameně kus kulatiny.
" Ale nezavalí, člověče, " povídá spokojeně.
" To už bude držet. "
" Vy neslyšíte, jak to pořád rachotí? "
" Já nemám kdy poslouchat, " usmívá se Martínek.
" Tak pojď, Matulo, teď tuhle. "
Standa se stísněně loudá k té zabořené chodbě.
Je tam už Pepek a vyndává zvnitřku sesuté kameny.
" Tak co je? " vyhrkl Standa.
" Já nevím, " vrčí Pepek zamračeně.
" On tam může jenom jeden za druhým - Láme se tam strop. "
" A co Suchánek? "
" Však tam šli za ním, " děl Pepek neuspokojivě.
" Podej mně špic! "
Tupci, tupci, myslí si Standa zoufale.
Člověka to zavalí, a jim to nestojí ani za slovo.
S nikým se nedá mluvit - Bože, co mám dělat?
Zase to zarachotilo v nadloží;
ale Pepek ani nezvedl hlavu a páčil krumpáčem zakleslou skálu, až se mu záda zkrabatila úsilím.
Standa si sklíčeně vzdychl a shýbl se pro kámen, aby jej odnesl na hromadu.
Tak, a pěkně na hranici, aby to mělo rovné rohy.
Narovnat kámen na kámen - Ať ten Andres ještě řekne, že to vypadá jako hromada hnoje!
Standa pohlíží s jakýmsi uspokojením na své dílo.
Ještě chvíli, a bude to metr na metr.
A vozač Standa nosí kámen za kamenem a nemyslí už na nic jiného.
IX
Ze škvíry vylézá pozpátku pan Hansen a oprašuje si šaty.
" Is gut, " kývne na tázavý Standův pohled a dětsky se usměje.
Teď vylézá pozpátku pes Andres;
tvář mu povolila, je najednou až houbovitě měkká.
" Dědek je venku, " povídá nedívaje se na nikoho.
" Padá tam strop, nemohl zpátky - " A už se jde podívat na Standovu hromadu, ale nenadává, jen hubou potrhne.
" Tak dělejte, ať se to tady vyklidí! "
Standa to cítí skoro jako pochvalu;
vlastně se už na prachaře nezlobí.
Pes je, to se mu musí nechat;
ale když vidí pořádnou práci, tak má aspoň uznání a neřekne nic.
Z díry se soukají Adamovy dlouhé hnáty;
už je tu celý Adam a namáhavě vstává, jako by se musel celý dávat dohromady.
Je mokrý potem a stěží se drží na nohou.
" Teď si odpočiňte, člověče, " bručí pes Andres nějakým jiným hlasem;
a pan Hansen něco povídá Adamovi po švédsku a vypadá, jako by ho chtěl poplácat po rameni.
Adam si mne oční důlky, tolik se mu do nich nabralo potu a prachu.
" Málo... místa tam bylo, " vypravil ze sebe a musel se opřít o ten převržený hunt, jak mu klesaly nohy.
Teď se šátrají ven z díry ještě jedny střevíce, a pomalu, tápavě se vysunují ven vychrtlé nohy dědy Suchánka;
už asi nemůže dál a zůstal ležet půlí těla v té díře.
" No tak, dědku, " pobízí Pepek hrubě a tahá dědu Suchánka za nohu ze zmačklé chodby.
Už je venku, sedí na počvě a hladí si lysé temeno hlavy, celý nějak plihý a bez vlády;
jen zardělé tvářičky se mu nafukují a splaskují rychlým dechem.
" Vidíš, cos tam lezl, " povídá mu Pepek znechuceně.
" Pojď, já tě odvedu. "
" Co - co jsem tam lezl? " brání se děda Suchánek matně.
" Já jenom chtěl na ně zaťukat, víš?
Já to tady znám. "
" A mohl jste se tam zadusit, " hubuje prachař Andres.
" Když to za mnou spadlo, " namítá tenkým hláskem děda.
" Lidi, já nemohl zpátky.
Kopu nohama, kruci, tady přece musí být díra... a ona tam už nebyla. "
Děda Suchánek se zasmál bezzubými dásněmi.
" Nebyla tam, no. "
Pes Andres se k němu naklonil.
" Koukejte, Suchánku, Falta se Standou vás odvedou. "
" Proč? " podivil se dědek.
" Dyť já můžu dělat.
Já jsem se tam jenom dusil. "
Děda Suchánek se nejistě zvedá na ochablé nožičky.
" A kde mám kahan? "
" Tam. "
" A jej, " diví se děda.
" Tak to mně tam zůstal. "
Už zase klečí a strká hlavičku do té škvíry.
" Kampak? "
" Pro ten kahan, " brumlá Suchánek, a už mu kouká jenom jedna noha;
ale Pepek ho táhne zpátky.
" Zatracený dědku! "
" Co? "
" Vždyť se tam boří strop!
Tady si sedni a dej pokoj. "
Děda Suchánek sedí na zemi jako hromádka neštěstí a kroutí nechápavě hlavou.
" Já tam nechal kahan, " šeptá, " Pepku, mně tam zůstal kahan! "
Zatím se prachař Andres pokouší domluvit se s panem Hansenem po německu, ale jde jim to nějak těžko, soudíc podle toho, jak si pomáhají rukama.
Mohl bych vám překládat, myslí si Standa, ale když mě na to nezavoláte, taky dobře;
budu nosit kameny.
Hansen horlivě kývá hlavou a povídá to teď po švédsku;
ale čertví, nějak si ti dva nakonec rozumějí.
Kus dál na třídě je slyšet, jak Martínek podráží a kramluje výdřevu.
" Tak poslyšte, lidi, " rozhlíží se dozorce Andres po svém mužstvu;
ale má tu jen Adama, Standu a dědu Suchánka, který se ještě nesebral.
" Pan inženýr říká, že se do té chodby takhle nemůže.
Musíme ji pořádně prorazit, aby se uvolnila. "
" Mydláky jsou tam, mydláky, " drmolí děda Suchánek.
" Ani to nedá znamení, a šup, už to padá.
Já nic neslyšel, a najednou se mi to sesypalo na panímandu.
Kruci, říkám si, to budou mydláky! "
" Musí se to tu nejdřív uklidit a dát do pořádku vzduchovod, " pokračoval Andres.
" Aby tu bylo čisto jako na ortu, rozumíte?
Tohle svinstvo se tady nemůže nechat, když se má razit dál. "
" Už to mám, " vyhrkl děda Suchánek radostně.
" Ťukali tam.
Ťukali.
Já jsem klepal kladivem na stěnu, a oni odpovídali - " Suchánek se zarazil.
" Kde mám ten mlátek?
Já tam nechal to kladívko! "
Pes Andres se po něm otočil, vzrušený, až to v něm hrkalo.
" Suchánku, víte to jistě, že ťukali? "
" Jo, ťukali, " trval na svém děda.
" Vždycky třikrát: klep klep klep.
Ale já tam nechal kladivo. "
" Tak to jim tam jde vzduch, " oddychl si Andres.
" Hergot, to je dobře! "
" Ja, " kývá Hans.
" Gut. "
Ze zalámané chodby to šramotí a ven lezou Pepkovy nohy.
" Co jste tam měl co dělat? " utrhl se na něho Andres.
" Jsem se tam byl podívat, " ucezuje Pepek a vstává.
" Tady máš ten kahan, dědku. "
Suchánkova tvář se svraskla radostí.
" Zatracený kahan!
A mlátek tam nebyl? "
" Jaký mlátek? "
" Poslouchejte, vy Falto, " zuří prachař.
" Jestli mně ještě jednou budete dělat takové fóry - "
Pepek po něm blýskl vzteklýma očima.
" Já vám tu díru sežeru, ne? "
Ohlížel se po svém krumpáči.
" Mělo by se to podepřít... za třicátým metrem.
Klesá tam strop - Už aby se tam lezlo jenom po břiše, " chrchlal Pepek a dělal, že jako vyndává z trosek nějaké přeražené drvo a po ostatním že mu nic není.
" Mně bude někdo povídat, že tam klesá strop, " soukal ze sebe Andres, jako by mluvil k někomu jinému.
" Bude se to halt muset znova prorážet - "
" Kdyby se to tam zatím podrazilo, " hučí Pepek někam do stěny, " tak by se mohlo razit až u té prorážky vzadu - "
" Jo, " povídá Andres do stropu, " někdo mně tam vleze, a pak ho to shora sevře. "
Pepek odplivl a pořád se zabýval tím drvem.
" Copak, já bych to podepřel, " brumlal jako pro sebe a ukazoval psu Andresovi neuctivá záda.
Aha, chlapi se poštěkali a teď spolu nemluví.
" - - Budu já každého hlídat, ne? " uryl Andres na nikoho se nedívaje a šel okázale za Martínkem.
" Pes, " zasykl Pepek hodně slyšitelně.
" Tebe už mám plné zuby, ty moulo!
Bude se na nás vytahovat - "
Bylo slyšet Andresa, jak si tamhle dál vyjíždí na tesaře;
Martínkův hlas mu odpovídá tence a pokojně -
" Že jo, " obrátil se Pepek na pana Hansena.
" Že to mám zatím podepřít? "
Hans pokývl lesklým nosem.
" Tak vidíš, " broukl Pepek uznale.
" Ten se taky nebojí, " a mrkl vděčně na pana Hansena.
" Stando, pilu!
A strčíš tam za mnou nějaké dřevo, rozumíš? "
Načež si nalil na dlaň oleje z kahanu a natíral si tím šíji a ramena.
" Tak já tam lezu, Adame.
Kdyby prachař něco říkal, tak ať mně políbí - "
Adam potřásl hlavou a začal zase rozebírat zával.
Děda Suchánek ještě pořád kroutí zdrceně hlavičkou.
" To se mně přihodilo poprvé, že jsem někde nechal nářadí.
Třicet let se mi to nestalo, lidi.
- Já ti pomůžu, Stando, " dodal horlivě a počal odklízet sutky;
chudák dědek, ze samé hanby se ponížil sám na běhače;
teď tu nosí kameny, cupitá s nimi udýchaně -
" Kolik vám je let? " nezdržel se Standa.
" Pětapadesát.
Proč? "
" Jen tak. "
Člověk by mu hádal skoro sedmdesát;
copak to tady v dolech lidi tak vysušuje či co -?
Přišel zamračený prachař.
" Poslouchejte, Andres, " vyhrkl děda a pustil z rukou kámen.
" Kdyby se ten mlátek nenašel, tak... ať mi to strhnou z platu. "
Pes Andres na to neřekl nic.
" Tak dělejte, lidi, " bručel unaveně, " ať už se dostaneme na ten vzduchovod. "
Potom poklekl u zabořené chodby a poslouchal.
Ano, Pepek je tam.
A prachař se mračí jako čert, jen kousat.
X
Tak už Standa objevuje jakýsi pořádek v té práci.
Tadyhle Martínek s Matulou postupují pořád blíž ke křižáku, podražec za podražcem, dobré je to, člověče, a tady by se to mělo rozepřít.
Pan Hansen se přijde podívat, potřese spokojeně hlavou a jde zase dál;
hned tu, hned tam zvedá lesklý, ušmouraný nos k výdřevě a starostlivě pozoruje, zda se ty stropnice dál neprolamují.
Nebo se zastaví a napjatě poslouchá.
Nebo si svítí větérkou u počvy, není - li tam plyn;
a když potká Standovy oči, zamrká, jako by říkal, nic, nic, gut, zatím je všechno v pořádku.
Děda Suchánek přestal brebentit a prohazuje závalek;
nožičky má křivé a třepotavé, ale co toho taková droboť človíček nadělá!
Adam pracuje mlčky a pomalu, ale jako by se před ním ta zalámaná chodba otvírala;
už pracuje kus uvnitř, kleče na kolenou, a vyklízí další metr chodby.
Co se Andrese týče, asi ho omrzelo, že nemá komu nadávat, a vlezl do díry za Pepkem;
teď tam na sebe v hloubi země podrážděně vrčí a štěkají, jako když se sejdou dva jezevci v noře.
Jinak je tu vlastně klid, žádný shon nebo zmatek;
jenom se pracuje, že člověk ruce necítí.
Tak vidíš, takhle se bojuje za lidské životy;
není to žádné hrdinství, ale jenom pořádná dřina.
Přišel se na křižák podívat tesař Martínek.
" Tak jak vám to jde? " ptá se pokojně.
" Nám vezou nové dříví. "
Mladý obr si sedl na ten překocený vozík, spokojeně si hladil širokou prackou nahé paže a modrýma, usměvavýma očima se díval na tichou a pomalou práci Adamovu.
" Taky to dá fušku, " mínil po chvíli.
Z nory zadkem napřed vylézá dozorce Andres;
už na zadnici mu je vidět, že to v něm vaří vztekem.
Jen se postavil na nohy, a už se div nezakousl do Martínka.
" Co, " vyjekl, " vy tady jenom kibicujete? "
" No jo, " řekl klidně tesař a ani nespustil oči z Adamovy práce.
" Jděte na své místo, " zařval pes Andres, až mu hlas přeskakoval.
" Tady nejste proto, abyste se flákali, vy - vy - "
Za zády mu to zachrčelo, a Andres se otočil jako na obrtlíku.
Stojí za ním Matula, nakloněný jako gorila, oči zalité krví, a hrozivě funí.
" Co?
Kdože se fláká? "
Prachař se přitočil zády ke stěně.
" Co chcete? " vyhrkl ostře a zaťal pěstičky.
" Hergot, " vydechl děda Suchánek a leknutím si dal prsty na rty jako holčička.
Mladý obr se ani nehnul.
" Nech ho, Matulo, " řekl dobrácky, jako by šlo o hafajícího psíka.
" Ono ho to přejde samo. "
Andres se oddělil od stěny.
" Však já se podívám, jak jste daleko, " řekl napjatě a šel, na nikoho se nedívaje.
Zedník Matula se za ním otáčí jako býk a rozvírá pracky, jen rdousit.
" Teď ho nech, " opakuje kliďas tesař a hladí si dál nahé paže.
Zvláštní, i tady v dole vypadá Martínek nějak čistě a nazlátle, člověk musí myslet na zralé obilí.
Dívá se vlídně a trochu ospale na Adamovu pomalou práci.
Adam se zavrtává do té chodby, ani se neobrátí;
kalhoty mu pomalu kloužou dolů po úzkých bocích, páteř se mu ježí, ale ty dlouhé, nespěchavé ruce pracují s takovou jistotou, že bys nejraději otevřel hubu a koukal.
Andres se vrací, tuhý a zamračený.
" Měly by se dát ještě krovy do posledního páru, " povídá neosobně.
" A pořádně vyskobit. "
" Jo, " řekl tesař s nevyrušenou přívětivostí.
" Kolik je vlastně hodin? "
Prachař vyndal hodinky ve žlutém slídovém pouzdře.
" Bude půl deváté, " bručel zase tak neosobně a odvráceně.
" Já bych ti to tady zadřevil, Adame, " povídá tesař Martínek a spokojeně zívá.
Adam se narovnal a povytáhl si kalhoty na holou a zpocenou zadnici.
" Mohlo by se, " huhlal lhostejně.
Dozorce Andres přešlapuje a mračí se;
vida, dávají mu najevo, že ho nepotřebují.
" Půlpáne, " vyštěkl podrážděně, " vlezte tam za Faltou a řekněte mu, že už se může vystřídat! "
" Prosím, " vyhrkl Standa, ale bylo mu najednou nějak měkko v břiše a kdesi u žaludku ho sevřel ohavný tlak.
Jak to, vlézt do té zmačklé chodby?
- Ale vždyť tam už ti druzí taky byli, ne?
- Pravdaže byli, a vysmáli by se Standovi, kdyby tam nešel, tak vidíš, ty utřinose, nač jsi se hlásil první?
- Kdyby se tu aspoň vyskytl pan Hansen a podíval se - jistě by pokývl, a už by to šlo.
" No tak, bude to? " vrčí prachař Andres.
Standa strká hlavu do té černé díry, srdce mu tluče až v krku, ale někdo ho šťouchá nohou.
" Kahan, člověče! "
Standa prolézá po čtyřech pod ty trosky a svítí si kahanem;
plazí se po hromadách šutru, někdy po kolenou, někdy se může skoro postavit;
ze stropu visí zpřelámaná dřeva, každou chvíli do nich narazí hlavou nebo rameny.
Najednou ztuhl hrůzou: teď mu to zašramotilo těsně nad hlavou.
" Pepku, " volá zoufale, " Pepku, padá to!
Máš jít zpátky, Pepku! "
Já se už vrátím, já dál nemůžu, cítí Standa zalit potem a leží připláclý na ostrých kamenech.
Ne, já to musím Pepkovi vyřídit, nebo ho to zasype!
Standa se smýká dál, jen kdyby se mu tak netřásly nohy, kdyby mu tak neměkly kosti, má je už chabé jako z nití.
- " Pepku, " volá slabým a plačtivým hlasem.
Tak, ještě ke všemu si převrhl kahan, pšuk, a zhaslo to.
Standa leží na zemi v černočerné tmě a jíká strachem.
Teď musí opravdu zpátky, pokouší se vycouvat, ale naráží nohama na samou rozvalenou stěnu.
Standa by skoro řval o pomoc.
Ježíši Kriste, Ježíši, kdybych měl aspoň světlo!
Pepku!
Slyšíš, Pepku!
- Standa šátrá rukou do té hrozné tmy, nahmatává nějaké prázdno před sebou a leze dál;
teď nahmátl jenom změť třísek a dřeva, tak to je nadobro konec, dál se nemůže.
Standa s rostoucím děsem sahá po těch dřevech - a teď to před ním šramotí, ale nějak pravidelně.
" Pepku, " řve Standa a tápe dál;
ano, ne, ano, tady je škvíra a za ní jako širší otvor;
Standa se tam prodírá odřenými rameny, leze po kolenou a naráží hlavou o strop;
už to šramotí a tluče trochu blíž a kmitá to tam matným světlem.
" Pepku, " křičí Standa.
Šramot ustal.
" Co je? "
Standovi se ulevilo.
Teď už je všechno jedno, hlava nehlava, jen když tam je Pepek.
Už to čpí Pepkovým silným potem, už je vidět chvějivý plamínek jeho kahanu;
teď teprve si uvědomuje, jak křečovitě drží ve zpocené dlani zhaslý kahan, ani prsty nemůže uvolnit.
" Pepku, " vydechl, " mně zhasl kahan. "
" Tak mi ho sem podej, " povídá Pepek a odsunuje zadnici trochu stranou, aby mohl prostrčit ruku dozadu;
tak těsno tu je mezi podraženými sloupky.
" Pepku, vzkazuje ti prachař, že se máš vystřídat. "
" Jo? " bručí Pepek.
" Tak mu můžeš říct, aby se dal vycpat.
Já si to tu dodělám.
Tumáš. "
Standa bere svůj rozžatý kahan;
je mu skoro blaženě, že má zase světlo.
" Pohádal se s tesařem, " sděluje ze samé radosti.
" Ale jdi, " diví se Pepek náhle pln zájmu a přestal bouchat do svého špalíku.
" A co mu řek Martínek? "
" Inu, " vymýšlí si honem Standa.
" Řekl mu... aby na nás tak neštěkal, že nám nemá dvakrát co poroučet. "
" Hm, " zafrkal Pepek nespokojeně.
" Držku mu měl roztrhnout. "
Náhle se začal chechtat, až se mu panímanda třásla.
" Člověče Stando, já ho tady kopnul do té kušny!
Strkal ti mně sem nos, a tohle prý není po havířsku uděláno, a tak - Tak jsem dělal, že jako lezu zpátky, a už měl kramflek v zubech.
Člověče, ten prskal - " Pepek sebou zmítal nadšením.
" Ti řeknu, že tohle už mně stojí za to.
- Kolik je hodin! "
" Půl deváté.
Nebo už bude víc. "
" To už nás pomalu přijdou vyměnit, " odhaduje Pepek.
" Tak když už jsi tady, pojď si na ně zaťukat, nechceš? "
" Na koho? "
" Na ty tři. "
Pepek se plazí čile napřed, Standa mu nemůže stačit;
už mu to nepřipadá tak hrozné, když vidí před sebou se posunovat Pepkovy nohy a zadek;
je mu jen divné, jak je ta chodbička dlouhá.
" Tady dej pozor, " upozorňuje Pepek a leze po kolenou dál.
" Tady by to chtělo spadnout. "
A pořád dál, po břiše, bokem a jak to zrovna jde.
A teď se Pepek přestal hemžit.
" Polez sem, blíž, " povídá tajemně, jako když si kluci hrají.
" To musíš přese mne, člověče, abys tam dosáhl. "
Standa přelézá po břiše přes tuhé a zpocené tělo Pepkovo;
svítí před sebe - nic než závalek.
" Tady ťukej, " ukazuje Pepek.
" Vem si nějaký šutrák a tluč na tohle místo. "
Standovi se třese ruka, div mu kámen nevypadl.
" Slyšels? " vydechl Pepek rozechvěně.
Standa slyší jenom, jak mu krev hučí v uších.
" Neslyšel, " supí se sevřeným hrdlem.
" Tak to zkus ještě jednou.
- Teď - teď dávají znamení, " šeptá Pepek vyjeveně.
Tik - tik - tik, jako by někde hodinky zatikaly.
A zase: tik - tik - tik.
Standa div nesklouzl rozčilením z beder Pepkových.
Tedy jsou tam opravdu!
Jsou tam živí lidé a odpovídají na Standovo znamení!
Jako by jim ruku podával, jako by s nimi skoro mluvil - Tik - tik - tik.
Standa buší šutrákem do toho průčelí, ano, jsem tady, jsme tady všichni, já a Pepek, pan Hansen a tesař Martínek, celá první parta!
Buch, buch, buch, tluče Standa do čelby.
Slyšíte nás?
Jen se nebojte, my si pro vás přijdeme;
i kdybych měl jenom holými nehty ty skály rozškrabat - Tik - tik - tik.
" Slyšíš, Pepku, odpovídají nám, " šeptá Standa uchváceně.
" Řekni, že jim pomůžeme, Pepku, že je tam nenecháme! "
" Tak už slez, člověče, " heká Pepek.
Standa se nerad sváží z Pepkových mokrých zad;
ještě by chtěl jednou zatlouci na ty lidi, silně a pomalu, tak silně, aby to věděli, pomoc je tady, tady je první parta.
Už jdou pro vás a budou se rvát s tím pilířem tady, kameny budou odnášet, třeba si dlaně až na kost sedřeli: tady, tuhle je naše ruka, kamarádi zaživa pohřbení;
to by bylo, to by bylo, abychom vám nepomohli!
" Už lezeš zpátky? " ptá se Pepek opatrně a šátrá za sebou nohama.
" Abych ti nenaboural ksicht. "
" Počkej chvilku, " vydechl Standa;
klečí na kolenou a dívá se vyjevenýma očima na Pepkův zadek.
" Řekni, Pepku, že ty taky uděláš všechno, abychom jim pomohli!
Víš, my všichni, my první parta - Viď, Pepku... my jim to tady přísaháme... i kdyby nás to mělo život stát! "
" Jo, " bručel Pepek a vložil nějak do své zadnice krajní výraz netrpělivosti.
" A až docamráš, tak mi to řekni.
Koukej mazat zpátky, ty - "
Standa se mlčky šine pozpátku z té úzké chodbičky.
" Pepku, " zeptal se po chvíli, " a mají tam světlo? "
" Mají kahany;
ale to víš, taky jim dojdou. "
Standa ustrnul.
" To je děsné!
V takové tmě - Pepku, to musí být hrůza, když čekají v takové tmě! "
" Hm, " řekl Pepek. " Poslouchej, polez kousek dál;
tady to chce spadnout. "
Ale Standa to snad ani neslyší.
" Pepku, Pepku, my je tam nesmíme nechat! "
XI
Když Standa s Pepkem vylezli na třídu, stojí tam s panem Hansenem a dozorcem Andresem nějaký zavalitý člověk a rozkládá rukama.
Tesař Martínek si už přetahuje košili přes hlavu, Adam odkládá pečlivě špic a popotahuje si kalhoty - Podsaditý člověk se čile obrátil, byl to šichtmajstr Pastyřík.
" Zdař bůh, hoši, " řekl, " jdeme vás vystřídat.
Jak to tam vypadá? "
Standa se silně rozmrzel.
Tak, teď nám to přijde vyžrat druhá parta, když my jsme udělali tu nejhorší práci;
teď nám vytáhnou ty tři, to by každý dovedl!
Ale já bych jim to řekl;
řekl bych jim, můžete jít do háje, my jsme tu byli první a my svou práci doděláme až do konce;
první parta si své zasypané vyndá sama.
Ještě to tu vydržíme třeba do rána -
Standa se ohlíží po druhých;
ale Adam se lhostejně souká dlouhými pažemi do rukávů košile, Pepek si utírá podolkem zpocená prsa a Martínek se marně pokouší zapnout si pod bradou knoflíček;
jeho mladá, široká tvář je jasná a ospalá.
Najednou je tu zaschlý človíček se smutnými plavými kníry;
sráží paty před panem Hansenem a směnmistrem, v levé ruce kahan, pravou připaženou.
" Zdař bůh, " melduje hrkotavě.
" Hlásí se revírní dozorce Kazimour se svým mužstvem.
Faltys Jan, lamač, Grygar Cyril, lamač, Wagenbauer Jan, tesař, Králík František, mladolamač, Kadlec Josef, tesařský pomocník, Pivoda Karel, vozač. "
Šest mužů se jakžtakž narovnává, pan Hansen dělá očima krátkou přehlídku, kývá hlavou a zvedá ruku ke kožené čepičce.
" Gut.
Gut. "
Vypadá strašně unaven, má pod očima černé kruhy -
" Jak to tam vypadá? " ptá se potichu Grygar Adama.
Adam zamžikal z podelbí, chtěl by něco říci, ale jaksi mu to nemluví;
zachrchlal jen a mávl rukou.
" Blbě, člověče, " brumlal Pepek.
" Samý mydlák.
Ti povím, tak blbou díru jsem ještě nelezl.
Mládenci, pozor na padesátý metr. "
" Suchánka to zasypalo, " vyhrkl Standa s jakousi pýchou.
" Jo? " řekl Grygar netečně a začal si svlékat kabát.
Zatím Martínek ukazuje druhému tesaři něco na dřevení;
oba se drbají v týle a horlivě pošupují placatými čepicemi na hlavách, asi je to nesmírně zajímavý hovor.
" Tak jdeme, " zakrákoral Pepek a vykročil do černé chodby, houpaje nějak chabě kahanem.
Děda Suchánek ani nedutal a cupal za ním.
" Já jdu taky, " zavolal Martínek a zase se obrátil k druhému tesaři.
" Koukej, tady ten pár by chtěl tuhle podvlíknout - " Matula tupě klopýtá třídou a funí;
Adam se pomalu klátí a shýbá se pod zlomenými dveřejemi;
vzadu stěží motá nohama pan Hansen a krok za ním pes Andres, vypjatý a v pozoru jako vždycky.
Standa zčistajasna cítí tu hroznou únavu, ani hlavu nemůže udržet;
to že jsme tam byli jenom tři hodiny?
Ještě že ty nohy šlapou samy od sebe, ještě že hlava má sama ten rozum a bez dívání se sehne pod prokleslými kopnami.
Sedm třesavých světýlek putuje v potrhaném řádku nekonečnou černou chodbou.
Pozdrav bůh, tohle je parádní parta;
brady tomu padají vysílením, sotva to nohy vleče, maminka by je mohla táhnout za ručičku, pozor, nehapej!
Když už ani ten Pepek hubu neotevře - Zaklopit na chvilku oči, a už bys je, člověče, nerozlepil;
tak to s námi vypadá.
To by nikdo nevěřil, jak takové tři hodiny člověka oddělají.
Standa jde, překračuje kolejky a vyhýbá se stojícím vozíkům, ale ani o tom neví;
je mu únavou smutno, jako do pláče.
Dohonil ho Martínek a jde beze slova po jeho boku;
oči má přivřeny, jako by už spal.
" Ale že nám to dalo, " ozval se konečně a položil Standovi širokou pracku na rameno.
Standa se narovnal a vykročil trochu silněji.
Jako když byl maličký - to šli tenkrát odněkud z pouti;
klouček Standa už stěží plete nožičkami a zůstává pozadu;
tatínek... tatínek ho bere za ruku, hezky pojď...
Tatínek trochu kulhá, a Standa se ho drží pevně a pyšně za prst.
To se nám to jde, viď, to se nám to jde...
Standa se podivil a otevřel oči dokořán.
To už jsme u klecí?
Čeká tu nějaký člověk a ptá se, jak to tam vypadá?
- Nádhera, čéče, bručí Pepek a hrne se do klece.
Co je těch lidí namačkaných v kleci, Standa se jich nějak nemůže dopočítat;
hlava se mu bimbá, jen ji někomu opřít o rameno a spát vestoje.
Martínek už taky spí, Adam zhluboka mrká a chudákovi Hansenovi plavou únavou oči, div se mu neroztečou;
a klec letí nahoru tou černou šachtou, tou černou nocí;
snad bude pořád tak stoupat s těmi sedmi unavenými lidmi, nikdo ani nepromluví, a klec s lidmi bude bez konce padat někam nahoru.
Už se svlékají, beze slova a tápavými pohyby.
" Sakra, " bručí nehlasně Pepek a dívá se na své rozbité ponožky;
Adam upírá oči do země a zapomněl zouvat se;
Martínek si hladí týl a široce zívá - A tu přichází starý Tomšík, řečený Vinca, takto uklízeč v umývárnách, a něčím cinká.
" Co to máš, Vincku? " ptá se Pepek, zvedaje hlavu od svých ponožek.
" To vám posílá pan ředitel, " pšuká bezzubě Vincek.
" Koňak.
Koňak. "
" A sakra, " podivil se Pepek.
" Mládenci, to je - Ukaž to sem! "
Pepek prohlíží vinětu a čuchá zkoumavě k zátce.
" Tak vám řeknu - Lidi, starý je pašák.
Ví, co se patří.
- Nalej ty, Vinco, já mám prsty jako rohlíky. "
Pepek už nazvedá tlustou sklenku s koňakem proti světlu, ale vtom si to nějak rozmyslil.
" Koukej, Vincku, jdi s tím k Hansovi, ať se napije první. "
" Ale pan inžinýr už bude ve vaně, " brání se starý Tomšík skoro zděšeně.
" Tak mu to dones do vany a hleď mazat.
Když náš starý může být kavalír, tak my taky, že jo.
A řekni, že mu to posílá první parta. "
Tomšík tedy šel a vyjádřil svůj hluboký nesouhlas aspoň zády.
" Co myslíte, " ozval se tesař Martínek, " neměli bysme poslat skleničku taky Andresovi?
Co bys ty, Adame - "
Adam pokrčil jedním ramenem.
" Když tam byl s námi - "
" Suchánku! "
" No, jako prachařovi, že jo, " zabreptal děda.
" Já myslím, že bysme mu měli tu poctu vzdát, ne? "
" Mu na to kašleme, že je prachař, " prohlásil Pepek.
" My jsme tady náhodou jako dobrovolná parta, rozumíš?
Prachař neprachař, to na nás neplatí. "
" Já bych mu poslal, " řekl tesař rozvážně.
" Pes on je, ale výdřevě rozumí.
A strachy se taky nepodělal. "
" No jo, " brumlal Pepek.
" Ale tady jde o to, že to třeba odmítne.
A to by si naše parta nemohla nechat líbit, že jo. "
" Však on neodmítne, " mínil tesař mírně.
" Proč by měl odmítnout? "
" Aby se vytahoval.
Já nevím, to není jen tak, " chmuřil se Pepek.
" Co ty myslíš, Matulo? "
Matula zachrochtal na znamení protestu.
" Co Standa? " řekl Martínek, a Standa se potěšil.
Tak vida, taky se ho zeptali!
" Já myslím, " začal s prodlevou, aby udělal místo pro názor spravedlivý a pojatý jaksi z vyššího stanoviska.
" Andres se hlásil stejně dobrovolně jako my. "
" Dozorce musí, ty nádivo, " poučil ho Pepek.
" Jakýpak by to byl dozorce, kdyby se nehlásil!
Ten to má jako povinné, víš?
Například ty ses nemusel vůbec hlásit, protože jsi jenom vozač a cápek, a taky nejsi tak placený.
- Ale zrovna první ses taky meldovat nemusel, " dodal Pepek nespokojeně.
" Nejsi žádný havíř nebo tesařský mistr, člověče. "
" To on tak Standa nemyslel, " ozval se Martínek smířlivě.
" Takys někdy šlápnul vedle, když jsi byl takový kluk jako on. "
" Já dělal horší voloviny, " bručel Pepek, " ale abych se takhle vytahoval před staršími kopáči na špičky, to zas ne, to se nedělá.
Kruci, to bych byl od nich dostal pohlavek! "
Standa byl studem jako opařený.
Hrkalo v něm deset odpovědí, například že jako vzdělaný člověk zná svou povinnost líp než někdo jiný, nebo že tady nešlo o nějaké vytahování, nýbrž o záchranu lidských životů;
ale mlčel, protože měl krk sevřený tím pokořením.
" Jen to zkus s tím pohlavkem, " vyhrožoval temně Pepkovi a sklonil se hluboce nad svým střevícem, aby mu nebylo vidět slzy v očích.
Tesař se podíval na Pepka a ukázal hlavou na Standu.
" Když je vůl, " řekl Pepek přátelsky.
" Tak Standa je taky pro, abysme poslali skleničku prachařovi.
No, jak chcete, mládenci;
já už jsem si to s Andresem náhodou vyřídil. "
" Pan inžinýr se nechá mockrát děkovat, " hlásí staroch Tomšík už ve dveřích radostně a horlivě.
" A pil? "
" Pil.
Celou ji vypil naráz. "
" A co řek? "
" Nic.
Řek něco jako skol a zamlaskal. "
" A byl ve vaně? "
" Byl.
Zrovna se mydlil. "
" A chutnalo mu? "
" Chutnalo.
Dank fylmas, povídal. "
" A řeks mu, že se z té sklenice ještě nikdo nenapil? " staral se Pepek.
" Ne, to jsem mu neřek. "
" Ale tak vidíš, " mrzel se Pepek.
" Třeba se mu to ošklivělo, že pije po nás!
Ty jsi taky - To jsi mu měl říct, člověče, že je čistá! "
" Tak nalej ještě jednu, Vinco, " pravil tesař, " a dones ji Andresovi.
Že mu ji posílá první parta na jeho zdraví. "
Parta se pomalu svléká, ale jen tak, aby se neřeklo;
ve skutečnosti čekají vzrušeně jako chlapci.
Je ticho, jen voda odkapává ze sprchy, a Matula funí a škrábe se téměř hlučně na prsou.
" Tak to jsem zvědavý, " vydechuje Pepek.
" Musí přece vědět, že nikdo tady ho nemůže ani cejtit. "
" Co by nepil, " míní tesař po delším přemýšlení.
" Koňak je koňak. "
" Když je pes! "
" To je.
Ale oči má všude. "
" To má. "
" A naparuje se, " odplivl Pepek.
" Lidi, toho já nerad vidím! "
Adam už je svlečený a jde potichu pod sprchu, aby začal se svým nekonečným umýváním.
Martínek, nahý po pás, sedí s rukama v klíně a přivírá ospale oči.
Dědovi Suchánkovi je nejspíš zima, i sedí s rukama na prsou zkříženýma jako stydlivá holčička -
" Pil, pil, " vyhrkuje ve dveřích starý Tomšík s překotnou důležitostí.
" A co řek? "
" Že mockrát děkuje, a že prý teda na zdraví první partě. "
" A měl vztek? "
" Neměl.
Řek, Vincku, jistě mně to posílá parta?
Jistě, prý? "
" A cos řek ty? "
" Já mu řek, jo, pane palní, parta, a prý na vaše zdraví.
To jim poslal sám pan ředitel, tu flašku. "
" A co říkal on? "
" No, zamrkal, a povídá, jistě, Tomšíku? "
" A co dělal? "
" Co by dělal!
Jako se zasmál, a to prý je dobře - "
" A pil? "
" Pil.
Jenom ruka se mu klepala, a tak si to rozlil po kalhotech.
A pak povídá, řekněte jim, Tomšíku, že děkuju celé partě.
Jo, řekl pak, Vincku, kluci dělali jako čerti.
Povídal prý pan Hansen, to prý jsou horníci, radost se podívat. "
Celá parta se tlačí kolem Tomšíka;
nemůže se jaksi nabažit těch novinek;
jenom zedník Matula sedí, škrabe se a krvavě vejří do země, a Adam pod sprchou vážně poslouchá.
" A jak při tom vypadal, Vinco? "
Starý Tomšík neví, jak by to řekl.
" No, jak - Jako kdyby to nečekal.
A ptal se, nevíte, Tomšíku, koho to napadlo?
- To já nevím, pane palní, ale asi všem. "
" Tos řek dobře, Vinco. "
Parta nápadně oživla a rozhlaholila se.
" No tak vidíš! "
" Koukejme Andresa!
Ještě bude z ruky žrát! "
" Mládenci, teď my. "
Pepek si přehodil přes ruku košili místo servítku a podává tlustou sklenku dědovi Suchánkovi.
" Tak, dědku, ty jsi nejstarší.
A můžeš být rád, že jsi ještě tady. "
To bylo poprvé, co se o tom někdo zmínil.
Dědovi Suchánkovi se třese ruka, když bere sklenku.
" Ale to kladívko, to mě mrzí, " breptá a olizuje koňak.
" Tak na zdraví! "
Převrátil do sebe koňak a rozkašlal se.
" Panenko Maria, ta je! "
Pepek nese sklenku Adamovi.
" Teď ty. "
Adam dlouze čichl ke sklence a podává ji plnou zpátky.
" Na zdraví, " povídá a utírá si ústa.
Standa nevěřil svým očím:
Adam se usmál!
Pravda, byl to jenom stín úsměvu, ale přec - najednou jako by to ani Adam nebyl.
Teď vzal sklenku tesař, pozvedl ji proti světlu a překlopil ji do sebe.
" Dobrá je, " vydechl spokojeně a tiše se rozzářil.
" Matulo! "
" Já nechci, " bručí zedník.
" No tak, Franto, nedělej drahoty - "
" Po Andresovi... já... nepiju! "
" Ale nekaz nám partu, člověče! "
Matula bere sklenku do opuchlých prstů.
" Já ho zabiju, " hučí, " já ho zabiju - "
" To si s ním vyřiď jinde, ale tady dej sakra pokoj! "
Zedník Matula se podrobil a převrátil do sebe sklenku.
" Dej mi ještě, " zachrchlal a utřel si dlaní fialovou hubu.
" Teď já. "
A Pepek, široce rozkročen, vrhl si koňak do chřtánu a zařičel rozkoší:
" Teď ty, Stando! "
Standa to ještě nikdy nepil;
olízl nejdřív koňak, a pak do sebe zvrátil celou sklenku jako ti druzí.
Zamrkal a hrozně se zakuckal;
byl rázem opilý a nesmírně blažený;
oči mu plavaly v rose, umývárna se kolem něho točila, nevěděl, co si samým nadšením počít.
Postavil se před Martínka a divil se, jak se s ním kymácí podlaha.
" Martínku, já tě mám rád, " vyhrkl vřele.
Mladý obr se pěkně radostně usmál.
" No tak vidíš. "
" A na Pepka se vůbec nezlobím, " tvrdil Standa rychle.
" Vůbec ne.
Pepek - Pepek přísahal, že jim pomůže.
Pepek je pašák, já ho mám docela rád.
A pan Hansen - člověče, ten je jako bůh.
Viď, že je jako bůh? "
" No, " přisvědčil tesař vážně.
" Copak Hans! "
" Víš, pan Hansen - tomu já říkám hrdina.
První tam byl a poslední odešel - Tesaři, já bych tam hned sfáral znova.
Já jsem je slyšel, jak ťukali - Martínku, viď, že jim pomůžeme? "
" To víš, " děl tesař.
" A mně říkají Jenda.
Jdi se umýt. "
Standa s rozkoší prská pod sprchou a jen tak chvatně přejíždí rukama svou hubenou nahotu.
Před Martínkem se už nestydí.
Ne, před Martínkem ne.
" Jen aby nám je ti druzí nezachránili, " drkotá zuby.
" Člověče, to musí být, když je vytáhnou ven - Co myslíš, je Andres statečný? "
Martínek supí pod proudem vody a drhne si záda.
" Co říkáš? "
" Je Andres správný chlap? "
Tesař o tom přemýšlí, krásný a silný jako socha ve fontáně.
" Je, " řekl konečně.
" Práci on rozumí.
A někdo musí poroučet, " skončil jakousi oklikou.
" A když tak všude vleze - myslíš, že je to odvaha? "
" To on pro pořádek, " vysvětluje Martínek rozvážně.
" Musí si všechno změřit a zapsat a udělat o tom hlášení, víš?
On hrozně rád dělá hlášení.
To by vlezl třeba do ohně - "
" Po mně se pořád vozil, " stěžoval si Standa.
" Prý mám stavět kameny pěkně na hranici, a uhlí zvlášť - Nač, prosím tě - "
" To je pro pořádek.
To on si pak přeměří a zapíše do notesu, vozač ten a ten, tolik a tolik kubíků hlušiny a uhlí - "
" To se musí hlásit? "
" Třeba nemusí, ale Andres to má rád.
Víš, já rád udělám kus práce, a on zas to rád přeměří.
Já bych se s tím neměřil;
to já cítím v rukou, udělal jsem dost práce, a je to. "
Mladý obr si utírá ručníkem klenutý hrudník a spokojeně, hluboce oddechuje.
" Ale Andres nemá nikdy dost práce, protože jde na všechno s tím svým metrem, - a pak se žere, proč toho jako není víc.
Jo, dělat a měřit, to jsou dvě věci.
- A taky by jednou chtěl být revírním nebo i důlním - Člověče, ten by kvůli tomu vlezl i do pekla. "
Tesař se zasmál.
" Však tam dole, viď, Stando, tam to vypadalo! "
" Myslíš, že to tam je... že to bylo tak moc nebezpečné? "
" No jej, " děl tesař pokojně.
" To ještě uvidíš.
Hans, Andres, Adam - všichni tam něco čekají, to je na nich vidět. "
" Co čekají? "
" Jo, to já nevím, " řekl Martínek a utíral si růžový obličej.
" Já jsem tesař.
Copak, výdřeva tam bude dobrá;
on Wagenbauer je šikovný člověk - Ale co, zatím to máme za sebou, že jo. "
Standovi se nějak točí hlava, snad je to po té sprše.
" Jendo, " vydechuje jako u vytržení, " já bych chtěl pro ty tři něco udělat.
Něco... velikého, víš?
Abych sám cítil, to je to pravé, co má člověk udělat... když jde o život.
To ti je taková jako žízeň ve mně - Co myslíš, co mám dělat? "
Martínek chápavě přikyvuje.
" To teda musíš pořádně stavět ty kameny na hranici, víš? "
XII
Parta se v hloučku courá k známkovně, odevzdat čísla.
Je už noc, devět pryč;
na Kristýně je ticho a černo, jen tu a tam rozhozená světélka, strojovna svítí vysokými okny;
na obzoru se blýská na počasí, nu, taková temná noc.
U okna známkovny stojí v pozoru prachař Andres a hovoří s panem Hansenem.
Pepek se zastavil, oslněn nádhernou myšlenkou.
" Mládenci, pojďte ještě do hospody!
Třeba k Málkům. "
" A proč? "
" No, když jsme jednou dohromady parta.
- To by se mělo oslavit. "
" Že by se ti chtělo, " povídá ospale tesař.
" Já mám doma večeři - a já rád spím, člověče. "
" Tak přijď třeba až po večeři, " svoloval Pepek velkomyslně.
" Matula půjde, Standa a dědek taky - "
" Co? " ptal se Suchánek nechápavě.
" Do hospody, jako parta. "
" A jo, to jo, " souhlasil dědek pln horlivosti.
" Jako parta, to jo. "
Od okna známkovny se oddělil dozorce Andres.
" Tak zítra, " řekl odměřeně, zítra v pět hodin odpoledne... by se mělo zase nastoupit. "
" No jo, " řekl tesař Martínek.
" My přijdeme. "
A hodil své číslo na okno známkovny.
" Tak, platím! "
" Jaké to tam je? " ptal se vrátný.
" Se tam můžete podívat, " bručel Pepek, " to se nasmějete.
- Tak jdeme!
Aus! "
Venku před mřížovými vraty čeká několik postav.
Samé ženské.
Jedna chvatně běží vstříc.
" Pepku, " vydechuje uřvaně, " jsi tady?
Zaplať pánbůh! "
" No jo, " utrhuje se Pepek.
" Jdi teď domů, já přijdu.
- Krucifagot, " bručí pro sebe a potrhuje zlostně hlavou, jako by ho škrtil límeček.
" No tak odraz! "
Hubená ženská postava přistupuje beze slova k prachaři Andresovi.
" Co je? " ukrajoval Andres zběžně. " Nic?
Děti v pořádku?
Tak pojď. "
A vykročil tak rychle, že mu stěží stačila, byť byla o hlavu delší než on.
Ta třetí je Marie;
stojí nehnutě, jen tiskne zkřížené ruce k prsoum a dívá se před sebe nezvykle rozšířenýma očima.
Adam se k ní zmateně klátí.
" Ty, Mařenko? " vypravil ze sebe.
" A proč - Tos ani nemusela. "
Marie neříká nic a pořád se tak divně dívá na Adama.
" Nu, vidíš, " bručí Adam stísněně a odvrací oči.
" Vždyť to nic nebylo. "
Z vrátek vychází chlapeckými kroky pan Hansen;
a jemu rychle, rovně jde v ústrety ta čtvrtá v dlouhém plášti.
Paní Hansenová, dlouhonohá Švédka.
Teď se mu pověsí na krk, myslí si Standa a ani neví, jak by se honem díval jinam.
Ale paní Hansenová jen podává Hansovi ruku a něco mu povídá, jakoby nic.
Pan Hansen se usmál, pokývl hlavou a vzal paní Hansenovou pod paží, tak, vyrovnat krok, a už jdou a povídají si, jako by se ani nic nestalo.
Jako by si to drandili na tenis nebo co.
Standa se za nimi dívá bezmála s otevřenou hubou.
To mi jsou lidé!
" No tak, Mařenko, " mručí Adam skoro prosebně.
Marie má najednou oči plné slz či co, musí se odvrátit a jde slepě vedle Adama.
Standu to zrovna bolí u srdce.
Měl by ji někdo vzít pod paží a vést, jako pan Hansen vede svou Švédku;
zatím se ten Adam váhavě klátí na metr od ní a je mu vidět na zádech, že za živého boha neví, co by jí řekl.
Marie jde jako nevidomá, mačká v ruce šáteček a čeká, jistě na něco čeká;
jenže Adam si s tím neví rady, krčí rameny a rozpačitě brumlá, ani lidská řeč to není.
Standa se dívá za nimi, srdce ho bolí;
je v tom všem takový těžký život -
" Chceš - li, tak pojď, " naléhá Pepek.
" Já mám hlad, člověče, jako pes. "
Standa bezdomek se k němu s povděkem připojuje a myslí ještě na Marii;
asi ji tak vzrušilo to neštěstí v dolech;
kdyby viděla, jak to tam vypadá, a kdyby slyšela ťukat ty tři jako Standa -
" Koza jedna, " hubuje Pepek.
" Kdo? "
" Ale Ančka.
Když se ženská na člověka pověsí, tak... aby ses jí držel za sukně, ne?
A já nemůžu vidět ženský brekot.
Nemůžu, no.
To mě nasere, člověče. "
Pepek zlobně potrhává hlavou a rameny.
" Kdo se má na to koukat, ne?
Jako tam ty tři slzavé nány - "
" Které? "
" Ale tam u vrat, ty tři vdovy, tys je neviděl?
Ta Kuldová a Ramasová, a ta od prachaře Mádra.
Co z toho mají!
Budou tam stát celou noc a těma očima pořád vyhlížet - Někdo by jim měl říct, teď jděte domů, ženská, a dejte nám tady sakra pokoj, aby každý nemusel zrovna kolem vás - Se ví, Ančka musela s nimi brečet.
To je něco pro ni. "
" Poslechni, " začal Standa váhavě, " všimnul sis...
Adamových? "
" Jo, " řekl Pepek.
" A to se mně taky, člověče, nechce líbit. "
" Proč? "
" Tak.
Aby tam Adam nezůstal, v té chodbě dole.
Když je někdo vrtohlavý, tak by ho neměli na takovou práci ani pouštět. "
" Myslíš, že... nedává dost pozor? "
" Copak pozor!
Adam vždycky dává pozor.
Ale leze tam... jako na smrt, tos neviděl?
Jako by říkal, mně už je všecko jedno.
Kdyby Adam nebyl takový... takový biblický, tak bych řek, jo, chce tam sichr zůstat.
Ale u nás si tihle berani málokdy sáhnou na život. "
Standa se podivil.
" Proč by tam chtěl Adam zůstat? "
" Ale skrz tu svou Marii, " vrčel Pepek.
" Nějak mu to leze na mozek. "
Pepek šel mlčky a o něčem přemýšlel.
" Ale tak se mi zdálo - Já nevím. "
" Co? "
" A, co nám je po tom!
Jenom jsem se divil, že mu ta Marie přišla naproti.
Já nevím, jestli sis všimnul, jak se na něj koukala - "
" Jako by měla slzy v očích. "
" No jo.
Ženská je hned mokrá, nahoře i dole;
to jí poznáš na očích, kdy v ní všechno měkne.
Kdybych já byl Adam, člověče, tak ji chytnu pod paží - a v půli cesty by mně visela na krku.
Tak to s ní vypadalo, holenku.
Jo, dnes ona se Marie na noc nezamkne, nebo ať nejsem Pepek.
Kdyby ten Adam nebyl takový vrták vrtácká, tak by to musel vidět, ne?
A on zatím jde, hlavu dole a ruce na panímandě, jako slepý.
- A co, " vydechl Pepek, " třeba si to řeknou doma.
Já bych jim to přál, člověče, " dodával velkodušně.
" Řekni, co mají takoví dva ze života! "
Standa mlčel, zatínaje zuby prudkou trýzní.
Ne, tak to není, Pepek tomu nerozumí;
Marie - prostě Marie je hrozně citlivá.
Bála se lidsky o Adama, to je přirozené;
a pak, byly tam ženy těch tří zavalených, - já bych měl taky oči plné slz, člověče, a jsem muž.
A vždyť tam čekaly všechny manželky, to už snad je takový zvyk, když se něco na dolech stane.
Na Pepka taky čekala ta jeho Ančka, - taková rajda, říká sám Pepek.
Všechny přijdou a čekají na své muže, jako sochy.
- Standu zalévá silné dojetí.
Jednou bude jedna čekat u mříže na něho - je to trochu Marie a trochu paní Hansenová;
dlouze se podívá těma očima plnýma slz, ale Standa na ni vesele kývne, a už půjdou zavěšeni, jako by se nic nestalo.
Pojď domů, Mařenko, mám hlad jako pes.
A půjdou terasovitou zahradou, po níž stékají pnoucí růže jako kaskády;
jenže teď to není Marie, je to paní Hansenová v plandavých nohavicích a jde tím dlouhým, lehkým krokem před Standou.
A pak doma - Standa vraští čelo, nedovede si představit žádné doma.
Vidí jenom své podkroví, tak čisté a zánovní, že je člověku trochu smutno;
a Standa sedí u stolečku a čeká.
Marie mu nese na tácku jídlo, má na pažích zlaté chmýří.
Sedne si na kraj postele, protože tam není druhá židle, a teď povídej, Stando, povídej, jak to tam dole vypadá!
- Ty tři jsme už zachránili, řekne Standa prostě.
To víš, je to tam jedna hrůza;
děda Suchánek by tam byl málem zůstal;
musel jsem vzít špic a plazit se po břiše do chodby, kde padal strop.
- Marie spouští šití do klína, bledne a oči má plné slz.
Stando, Stando, já nevěděla, jaký ty jsi hrdina!
Standa se vytrhl a zastyděl.
Pepek syká mezi zuby a kouří, až mu jiskřičky od huby lítají.
" Kde zůstal Matula? " podivil se Standa.
" Domů šel, " řekl Pepek úsečně.
" Přijde potom. "
" Copak on je ženatý? "
" No jej.
Takovouhle machnu má, " ukazoval Pepek.
" Někdo ho musí vodit z hospody domů, ne?
- Člověče, to ti je zlá ženská!
Matula ti je někdy bit - a klečet musí na zemi, " uchechtl se Falta.
" Matula? " užasl Standa.
" Takový silák? "
" Vůz s cihlami uzvedne.
A vidíš, spratek Andres, a žena se ho bojí jako čerta. "
" Proč má Matula takový vztek na Andrese? " vzpomněl si Standa.
" Nikdo neví.
Třeba mu prachař řekl křivé slovo.
Počkej, ten mu jednou něco udělá - Proto se Matula hlásil, víš?
Kvůli Andresovi, aby si našel příležitost.
Třeba ho přimáčkne nějakým dřevem - Jen ať si dá prachař pozor, s Matulou nejsou špásy. "
" A doma klečí, " divil se Standa.
" Jo, člověče, to máš ženské, " děl Pepek znalecky.
" A proč ty jsi, Pepku, nešel domů? "
" S Ančkou? "
Pepek potáhl a odchrchlal.
" Neměla brečet.
To člověka... ujařmí, " řekl nejistě.
" Jak jednou začneš ženskou utěšovat, tak tě má v hrsti.
Kdepak, Pepek se nedá!
- Tak, tady jsme. "
Standa se zastavil.
" A poslyš, Falto... proč ty ses vlastně dobrovolně hlásil? "
" Pro prachy, " vycedil Pepek.
" Nejsem dnešní, holenku.
Za tři hodiny makání, to mně stojí za to.
- A fakany mám, abys věděl.
S Ančkou.
Dva, " vyhrkoval neochotně.
" Tak co mám dělat.
A pojď už, jo? "
XIII
Standa hltavě jedl, nakloněn nad talířem polévky.
Vedle u stolu seděl jeden kopáč z Murnau, vrtěl sebou a hlavu si mohl ukroutit;
ale Pepek mlčky přežvykoval a hasil žízeň.
" Tak vy jste z Kristýny? " nezdržel se konečně havíř z Murnau.
" Jo, " uryl Pepek.
" Prý se u vás stalo neštěstí. "
" Jo, něco jsme slyšeli, " odpovídal Falta odměřeně.
" Prý to tam zasypalo tři lidi. "
" Ale jděte, " divil se Pepek.
" Koukej, Stando, co všechno lidi nevědí! "
Ten z Murnau se poněkud urazil, ale za chvíli mu to nedalo.
" Toho tesaře Ramase já znám, býval u nás, na Murnau;
a já mu říkal, nechoď na Kristýnu, to je dnes nejhorší šachta;
tam už nikdo nejde, leda koho jinde nechtějí. "
Cvrnk, Pepek položil vidličku.
" A ještě něco? "
Havíř z Murnau se napil.
" Já jenom říkám, že Kristýna je jáma třetího řádu.
To je, co já říkám. "
" No jo, " děl Pepek melancholicky.
" Nemůže být každá šachta jako Murnau.
Tam berou holt jenom ty, co hrajou na hornu.
A dolujou tam holuby z nosu, že jo, protože tam už nemají uhlí. "
Ten z Murnau se opravdu urazil.
" Povídám, Málku, " řekl hostinskému, " já nevím, jak to je teď, ale dřív, když se něco stalo, tak to bývala věc celé pánve.
To třeba přijelo záchranné mužstvo z Kristýny na Murnau nebo na Rudolfku - Teď už aby se člověk ani nezeptal.
A pak se řekne dělnická solidarita!
Budu platit! "
Pepek se za ním šklebil.
" Žádná starost, my tě potom pozveme na funus.
- On je z havířské kapely, " vykládal Standovi.
" Troubí na hornu a hraje na všech našich pohřbech.
Proto si myslí, že musí být při každém neštěstí;
to už obchází a počítá, jak bude slavný funus a kolikrát zatroubí havířskou tuš - Tady je Suchánek.
Nazdar, dědku. "
" Zdař bůh, " zdravil děda Suchánek důstojně a obřadně;
vzal si na to dokonce sváteční havířskou čepici od uniformy se zkříženými kladívky.
" Jdeš zapít to kladívko? " dožíral ho Pepek.
Děda se zarmoutil.
" Ale, ani mi to neříkej!
To se mně nestalo dvacet pět let, abych někde zapomněl nářadí. "
" Jo? " řekl Pepek.
" Tys býval dřív na Murnau, že?
Teď tu byl jeden z Murnau a povídal, že tam dnes našli rezavý mlátek.
Prý nejmíň dvacet let tam ležel.
Tak si s tím lámou hlavu, kdo tam to kladivo mohl nechat. "
" Koukej, Pepku, " žbrblal Suchánek.
" Proč mi nedáš pokoj! "
Pepek se naklonil k nešťastnému dědkovi.
" Vždyť já jsem mu nic neřek, " hučel důvěrně.
" Bodeť, budu někomu povídat, co se děje u nás na Kristýně, ne?
Aby se nám smála celá pánev. "
Starý Suchánek zamyšleně mrkal.
" Tak ten Brzobohatý - prý je ještě živ. "
" Jo? "
" Páteř... páteř prý mu to přerazilo.
To on teď bude pobírat penzi. "
" Kolik může mít? " zajímal se Pepek živě.
" Ani ti neřeknu.
A toho Kolmana taky odvezli do špitálu.
Nejdřív se zdálo, že nic, a sám došel domů, ale pak začal zvracet a byl bez sebe - Asi to bude něco s hlavou. "
Děda Suchánek zaklepal odspodu na stůl.
" To musím říct, mně se teda ještě nic na dole nestalo, a fárám už pětadvacet let. "
" Jenom to kladivo dnes, že jo, " utrousil Pepek.
" Zato sis přines dvě na čepici. "
A nalil do sebe sklenici piva, ani to nežbluňklo.
" Hergot, já dnes vypotil nejmíň vědro vody. "
" A vidíš, " řekl děda, " to já se nepotím.
Dřív jo, takhle před dvaceti lety, to jsem se taky potil;
ale tehdy nebyly doly tak větrané jako teď.
Však taky žádný havíř nemíval regma.
Všecko vypotil.
A těch kantýn co se uživilo, " vzpomínal starý Suchánek.
" Teď už to dávno tak není.
Kdepak, když jsem byl malý kluk, to ještě byla havířská sláva! "
" Měl by přijít Martínek, " děl Pepek.
" Ten umí pěkně zpívat. "
Děda Suchánek se zamyslil.
" Jo, tehdy se zpívalo - počkej, jak to bylo?
' Už sbohem, milko má, já musím dolů sfárat - ' "
Pepek zakýval hlavou.
" A víš, proč tam musel sfárat?
Protože tam zapomněl nářadí.
Tak to bylo. "
" No tak koukej, Pepíčku, " řekl dědek lítostivě.
" Tak už s tím přestaň.
Zeptej se koho chceš, a každý ti řekne, Suchánek, ten ještě nikdy nic nezapomněl.
Vždyť já tam byl do půl těla zasypaný, člověče, už jsem myslel, že je se mnou konec - "
" A jak vám při tom bylo? " zeptal se Standa.
" No jak, " zmátl se děda Suchánek.
" Abych ti řekl, nijak.
Myslel jsem si, když to půjde, však oni pro mne kluci přijdou.
A pak jsem si říkal, co ono bude s Anýžkou;
víš, ona je od narození mrzáček - Copak ta druhá dcera, Lojzička jako, ta je vdaná, však za toho Faltyse, co je v té druhé partě, víš?
Tak ta už mně nedělá takovou starost;
ale Anýžka, to už je takové neštěstí, on to byl těžký porod - Jo, nač ses to vlastně ptal? "
" Jak vám tam bylo, když jste tam ležel zasypaný. "
" A jo tak, to jo.
Jak mně tam bylo - Ani ti, hochu, kloudně neřeknu.
Jako když ležíš a nemůžeš usnout;
tak ti přijdou na mysl všechny tvé starosti - Nač máš taky myslet, no ne? "
Děda Suchánek si odchrchlal.
" Ale s tím kladivem, to mě mrzí. "
" Já se ti po něm zejtra podívám, " řekl Pepek zamračeně.
" No jo, " vyhrkl dědek potěšeně.
" To bys moh.
Ale aby ten mlátek zatím nenašla jiná parta!
Co by si o mně mysleli... mně se to jaktěživo nestalo - "
" Tak, tady je Matula, " vítal Pepek.
" Těbůh, Matulo!
Co ti říkala stará?
Pustila tě? "
" Co by nepustila, " chrčel Matula a zavalil židli svým těžkým tělem.
" Pustila.
Koukej, " a vytáhl z kapsy plnou hrst peněz;
nějaký šesták se mu přitom rozkutálel z těžkých prstů, tlustých a fialových jako jelita, ale zedník Matula se ani nepodíval na zem.
Vypadal jako balvan, když se tak rozložil na stole lokty a tlapami;
a Standa tiše sykl, když viděl jeho rozbité nehty, do černa podlité krví, - nebylo prstu na těch prackách, který by nebyl něčím zmrzačen.
" A kdes nechal čepici? " vyptával se Pepek bezcitně.
" Čepici? " blekotal Matula a nejistě mžikal zalitýma očima.
" Já nepotřebuju žádnou čepici. "
" Tu ti vzala, vid,? " týral ho Pepek dál.
" Abys nemoh do hospody, že jo? "
" Já se jí budu ptát, " hučel Matula.
" A co ty vůbec říkáš ženským, Matulo? " pokračoval Pepek s gustem ve své trapičské produkci, mrkaje na Standu.
" Co bych já říkal, " brumlal kolos uhýbavě.
" Co myslíš, jsou hodné? "
" Jo, hodné. "
" Ale když přijdou pro někoho do hospody - To by neměly dělat, člověče, nemyslíš? "
" A proč ne, " bručel Matula stísněně.
" Však ony vědí - "
" Já myslím, že by při tom nemusely nadávat, " poštíval Pepek dál.
" To jináč nejde, " chroptěl Matula a zvedl buldočí oči.
" Co mají dělat, ne?
Co ty víš, člověče, jakou já mám ženu! "
" Hodnou? "
" Hodnou. "
" A je to pravda, že musíš doma klečet? "
Zedník Matula temně zbrunátněl.
Teď poletí sklenice, lekl se Standa, a kopl pod stolem Pepka, aby už přestal dráždit.
" To není pravda, " koktal Matula.
" To... to jsem hledal na zemi knoflíček, víš?
Knoflíček. "
" Aha.
A paks nemoh vstát. "
" Jo.
Pak jsem nemoh vstát.
Já nemám v nohách tu sílu. "
Pepek vylovil pod stolem Matulův šesták a šel k orchestrionu.
" Tak já ti zahraju, nechceš? "
Orchestrion počal řinčet taliánskou píseň, hrnulo se to z něho jako proud;
Matula kýval do taktu chundelatou, napuchlou palicí -
" Nazdar, mládenci, " řekl do toho měkký, jakoby moučný hlas, a tesař Martínek klepl širokou pěstí do stolu.
" Tys přišel? " potěšil se Standa.
" No jo. "
Tesař vsunul svůj silný dřík a hromská ramena mezi chlapy;
teď tu sedí a září, ani se zády neopře, tak mu je lehko.
" Tak co máte? "
" Co doma? " vyptával se obřadně děda Suchánek.
" To víš, děti, " řekl tesař potěšeně.
" Než se člověk od nich dostane - "
" Ty máš děti? " podivil se Standa.
" Dvě mám.
Holku půlšesta roku, a kluka, teď bude rok - "
" Ale vždyť ses hlásil jako svobodný! "
" No jo, tam, " mávl Martínek ledabyle rukou.
" Co jim to budu povídat!
Když chtějí svobodné, tak jo, tak jsem svobodný, no ne?
A sedm let už jsem ženatý, člověče, " chlubil se s očima svítícíma jako chlapec, který někoho napálil.
" Holka už sama čte - Však by ses k nám moh někdy podívat. "
" Musíš nám zazpívat, Martínku, " navrhoval Pepek.
" Zpívej si sám, když se ti chce, " řekl tesař a čmáral tlustým prstem po orosené sklenici.
" A kluk - třináct kilo ti má, toho bys měl vidět, Stando.
To ti je kuliferda - Však mu dáváme mrkev a špenát a všecko;
a každý týden zapisuju jeho váhu, aby měl jednou památku - "
" To mě podržte, " vyhrkl Pepek a mrkal překvapeně ke dveřím.
Stál tam dozorce Andres, přátelsky se šklebil a zvedal ruku ke klobouku.
" Zdař bůh, parto. "
XIV
" Zdař bůh, parto. "
" Zdař bůh, " vybleptl Suchánek a chtěl povstat;
ale Pepek ho stáhl za kabát na židli.
" Jen seďte, Suchánku, " brání se Andres horlivě a přistupuje blíž ke stolu.
" Nevyrušujte se;
já jsem jen tak na skok... abychom si promluvili, co zítra - "
" Ale jo, " povídá tesař Martínek klidně a odsunuje svou židli stranou, aby si mohl prachař přisednout.
" Dejte mi... dejte mi třeba pivo, " řekl dozorce roztržitě a přisedá mezi chlapy;
proti němu sedí Matula, má sevřené pěsti položené na stole, žere psa Andrese krvavýma očima a temně chrčí.
Děda Suchánek rozčileně mrká, Pepek se uvnitř baví a tesař upírá modré oči na Matulu;
Andres dělá, jako by nic neviděl, ale je zřejmě napjat, jeho drobné tělíčko se pořád nějak tyčí a vytahuje -
" Nejdřív jsem vám chtěl říci, " začal trochu překotně, " totiž... je to má povinnost, říci vám všem... že jste dnes pracovali... přímo vzorně.
Budu to taky hlásit nahoře, " vyhrkl s úlevou.
" Dělali jste pro své... pro naše zavalené kamarády, co jste mohli.
Já doufám, že taky zítra my všichni tady... že naše první parta zase ukáže, že je na svém místě... svýma rukama... i svým srdcem.
Tak to jsem vám chtěl říci... jako váš soudruh. "
Bylo chvilku ticho.
" No, to víte, " ozval se tesař konečně, " my budeme koukat, že jo. "
" Pro naše kamarády, " opakoval prachař.
" Naše parta se hlásila první, a musí zůstat první... až do konce.
Svým výkonem... a svou obětavostí. "
" Ale jo, " řekl tesař za všechny.
" Nám je to jedno;
když to musí být, tak bezevšeho. "
Pepek vstal a loudal se k orchestrionu, aby si na něm důkladně prohlédl vymalovanou bohyni s lyrou v ruce.
" Děkuju vám, " pronesl vřele prachař.
" Zítra teda nastoupíme znova do boje - "
Klik, a orchestrion spustil Castaldo marš, jen to břinčelo.
Andres pohoršeně umlkl;
a Pepek se obrátil od orchestrionu, blbě se šklebě.
" Jo tak, já myslel, že už pan dozorce domluvil.
Teď už se to holt nedá zastavit, " omlouval se a šel si zase sednout.
" Sakra, k tomu se to mašírovalo, " vydechl tesař.
" Tram tára ram tam táda!
Ach, kluci! "
Prachař se uvnitř vztekal, ale začal podupávat nohou.
" Byl jste rád na vojně? " řekl najednou Martínkovi.
" No jej. "
" U kterých? "
" U pionýrů.
Já byl kaprál. "
" Já taky, u osmadvacátých, v Praze.
A ty? "
" V Pardubicích, mostní pluk. "
Andres rázem roztál, zvedl sklenici a mrkl na Martínka.
Tesař s pochopením zamžoural a taky se napil.
Pepek lítě zafrkal;
tu to máme, pes Andres bude mít spojence, - tohle nám chybělo!
Snaží se zachytit Martínkovy modré oči a dává mu hlavou znamení, člověče, prr, s tím si nic nezačínej;
ale tesař se tiše usmívá a myslí si své;
a Castaldo si to řinčí k svému slavnému konci.
Vtom Pepek skoro ztuhl.
" A kruci, " vyjelo mu, " Adam! "
Ve dveřích hospody opravdu stojí dlouhý Adam;
rozhlíží se zapadlýma očima po výčepu, a když vidí Andrese, vrtí s podivem hlavou -
" Adame, pocem, člověče! "
" Co?
Adam?
No tohle! "
" Hergot, to je chyba, " vyhrkl Pepek potichu.
" To zas s Mařenkou nic nebylo. "
A hned zase hlaholně:
" No tak si pojď sednout, Adame!
Kde se tu bereš? "
Adam se matně pokouší o cosi jako úsměv.
" Když je tu celá parta - Zdař bůh, " zdraví směrem k Andresovi a neví kam si sednout;
všichni by mu chtěli dělat místo, ale Adam si staví židli k rohu a rozpačitě se na ni skládá.
" Adame, byls už někdy vůbec v hospodě? "
" Co? "
" Že jsi dnes poprvé v hospodě? "
" Poprvé ne, ale - " Adam jen mávl rukou.
" Tak, teď jsme všichni pohromadě, " rozhlédl se Andres blahovolně, a narazil na cizí oči party, až zamžikal.
" My teda jo, " řekl Pepek důrazně, a bylo ticho;
prachař neklidně poposedl. snad vstane a odejde -
" Poslouchejte, Andresi, " ozval se tesař pokojně, " proč vy jste vlastně takový pes? "
Kupodivu, jako by prachař na tohle skoro čekal;
sedl si pevněji a vzal do ruky svou sklenici.
" A sakra, " zasykl Pepek a dychtivě se vyklonil;
děda Suchánek vykulil polekaně oči, Adam pomalu a pozorně mrkal ze svých důlků, Matula povolil napjaté ruce a vzrušením funěl;
všechny oči, kromě těch modrých Martínkových, zrovna visí na šedivé tváři Andresově.
Andres zvedl oči, vypadal zmučeně, ale klidně.
" Já nejsem pes, " řekl tiše.
Všichni čekají, že řekne ještě něco;
ale prachař jen bezradně krčí rameny.
" No, nejsem. "
" No jo, " povídá Martínek nespokojeně.
" Ale na lidi jste pes. "
" Ukřivdil jsem někomu? " vyhrkl Andres a dívá se z jednoho na druhého.
Tesař potrhl rameny.
" Neukřivdil, to zas ne, ale - Vždyť to musíte vidět sám, že jo, co si o vás každý myslí. "
" Já jenom plním svou povinnost, " namítl prachař a znovu pokrčil rameny.
" Co mám dělat! "
" Jo, ale vy chcete, aby ji plnil každej.
A to nejde, člověče, kdepak.
Nemůžete žádat, aby byl každý sám na sebe takovej pes, jako jste vy.
Vy jste zlej sám na sebe, Andresi, to je ta chyba.
Moc se vytahujete... na sebe... a na všechny.
- On za to nemůže, " obrátil se tesař k druhým dobromyslně.
" Je holt jako kudla, a tak se staví na špičky, že jo. "
" Jako kudla, jo, " řekl prachař hořce.
" Vám se to mluví.
Mne nechtěli vzít ani na vojnu, až potřetí mě vzali;
prý jakýpak voják, vždyť je jako kudla.
Tak jsem jim ukázal, že jsem voják, člověče;
a vidíš, už neříkali kudlička.
Pes kaprál, to jo.
Hergot, já to proháněl!
A za války - malou zlatou mně dali.
Pak říkali, Andres, zůstaňte na vojně, z vás bude roťák;
ale já jsem se chtěl ženit - A holky se taky smály - prý kudla a mrňous.
Člověče, já to neměl lehké. "
" No jo, koukej, " děl rozvážně mladý obr. " To já vím, ale na nás by ses nemusel vytahovat.
My tadyhle víme, že jo, Andres svý věci rozumí, má na to hlavu, a když něco řekne, tak víme, no, pravdu má, a udělá se to.
Ale hubu si nemusíš otvírat;
čím víc křičíš, tím víc je na tobě vidět, že jsi mrňous.
- Copak, nám je to jedno, " dodal tesař smířlivě.
" My to už s tebou vydržíme. "
Prachař byl kupodivu téměř dojat.
" Tak vidíš, " bručel.
" My vojáci si to řekneme rovnou - " Ale vtom to začalo křečovitě chrčet z Matuly.
" Mrňous, kudlička, " dusil se zedník chraptivým chechtem;
patrně pochopil teprve teď, co se mluvilo.
Andres zbledl a vysunul bradu.
" Co? " vyštěkl.
" Drž hubu, Matulo, " řekl tesař pomalu;
Matula zvedl tupě oči a zůstal s otevřenou hubou.
" A kdyby někdo, kluci, řekl na revíru kudlička, " pokračoval Martínek, " tak si to vyřídí se mnou.
Co se tady u stolu a v partě řeklo, to tu zůstane, že jo. "
Pepek byl zřejmě nespokojen a mračil se;
ale děda Suchánek si oddechl a zamžikal s úlevou bledýma očkama.
" A já vám řeknu, " vybreptl horlivě, " že havíř ani nemá být velký.
Líp všude proleze, když je jako kudla. "
Stařík se zarazil a zamrkal.
" Totiž, já myslím, když je jako menší postavy.
To byl u nás dřív jeden kopáč, mrňous a skrček mu říkali - "
Pepek vyprskl a musel jít zase k orchestrionu, aby se vyřehtal.
Standa toho použil a ztratil se na záchod;
nebyl zvyklý na pivo, hlava se mu trochu motala a byl hrozně ospalý.
Na chodbě ho někdo dohonil;
byl to dozorce Andres.
" Poslyšte, Stando, " vysypal ze sebe polohlasem, " já bych se vás chtěl na něco zeptat.
Co myslíte, mohl bych... mohl bych první partu něčím počastovat?
Když jste mi poslali ten koňak, tak... já nevím... jako na revanš.
Co myslíte, přijali by to ode mne? "
Standovi bylo najednou Andrese až líto, jak se tak rozechvěně ptal.
Pravda, je to vážná otázka, to se musí řádně rozmyslit.
" Já nevím, pane palní, " začal váhavě, " ale... já bych to snad nedělal.
Třeba by pak někdo řekl, že nechce - "
" To je právě to, " chmuřil se dozorce.
" A já bych tak rád...
Já měl... radost, když jste si na mne vzpomněli.
Prosím vás, kdo to navrhl? "
" Všichni, " lhal Standa.
" Pepek - a Martínek - všichni. "
Prachař skoro zazářil.
" Jistě?
Tak co já bych pro ně... co myslíte - "
" Snad... nechat na stole cigarety, " navrhl Standa.
" To už se tak nebere.
Kdo nechce, nemusí si vzít - "
" To máte pravdu, " zaradoval se prachař.
" A ještě něco, " dodal Standa vážně.
" Jděte domů dřív než oni, pane palní. "
" Proč? "
" Aby si mohli... tak ledacos ještě říci. "
Andres se maličko zamyslil.
" Máte pravdu, " řekl a chvatně stiskl Standovu ruku.
" Děkuju vám! "
Standa se vracel s pocitem úspěšného diplomata.
" Co ti chtěl? " ptal se Pepek podezíravě.
" Nic, " řekl Standa nevinně.
" Jenom netrefil. "
Andres se vrací a hmatá si nápadně po kapsách.
" Kdepak mám...
Pane Málku, dejte mně cigarety.
Stovku. "
Otevřená krabice cigaret leží okázale uprostřed stolu a zrovna se sama nabízí svou narovnanou plností.
Zedník Matula odvrátil těžké oči od Andrese a kouká upřeně na tu bílou hromádku.
" Vemte si, " povídá prachař a na nikoho se nedívá.
Rozbité prsty Matulovy sebou cukly.
" Děkuju, já mám, " bručí Pepek a ostentativně si naklepává svou vlastní cigaretu o stůl.
Martínek se opřel pohodlně loktem.
" Jo, mládenci, " načínal zvolna, " tak bych chtěl vědět, co tam teď dělá ta druhá parta.
Kdyby oni dali do pořádku kolej, aby se mohla ta forota odvážet, viď, Stando? "
A přitom jeho silné prsty jako mimochodem a roztržitě, ale pomalu, aby to každý viděl, vylovily první cigaretu z Andresovy krabice.
Standa si skoro oddychl;
Martínek je pašák!
" Já o tom mluvil s Kazimourem, " navazoval Andres s povděkem.
" Ale Kazimour říká, jo, kolej, ale když ona je tu zvednutá počva a bude se muset přibírat - "
Několik párů očí se obrátilo na dědu Suchánka, který zrovna sahal do Andresovy krabice.
Děda se zarazil a lekl.
" No jo, počva, " breptl jako přistižený a honem schoval ulovenou cigaretu do kapsy.
" Tam vždycky byla prevít počva, na osmnáctce.
Suchá, moc suchá. "
" To máte pravdu, " děl prachař uznale.
" A zakuřte si, Suchánku. "
" Děkuju, já už mám, " bránil se dědek a mžikal nejistě po ostatních.
" Jen si zakuřte! "
Děda Suchánek, celý nešťastný, si bere ještě jednu cigaretu.
" No tak děkuju mockrát, ale já vlastně nekouřím, leda fajfku.
To já pro zeta, jako Faltyse.
Pepku, nechceš? "
" Nechci. "
Pepek se mračí a bání pohrdavě na své smradlavé retce.
Nedá se nic dělat, nálada je všivá, i Andres se kouše do rtů a obličej mu tvrdne a popelaví;
jen tesař září sám pro sebe, a Adam - jako by tu ani nebyl;
má před sebou netknutou sklenici a mrká z těch hlubokých důlků -
Najednou Pepek zamáčkl rychle cigaretu a narovnal se jako školák.
" Mládenci, " vydechl, " Hans je tu. "
A do dveří vešel pan Hansen, kývl na partu nosem a sedl si k vedlejšímu stolu.
XV
Celá parta vstala.
" Dobrý večer, " pozdravil Martínek za všechny, a Hans zakýval přátelsky hlavou.
Dozorce Andres stojí jako voják, ruce na švech, jako by chtěl spustit: tak a tak, hlásí se palní dozorce Andres a jeho mužstvo;
Adam Josef, lamač, Suchánek Antonín, lamač, Martínek Jan, důlní tesař -
Martínek Jan si pokojně sedl zády k panu Hansenovi;
však to jsou záda, rovná a silná jako u stodoly vrata.
Celá parta rozpačitě usedá, naposledy prachař Andres, a to ještě s jakousi úklonou, jako by se za to omlouval u vedlejšího stolu;
ale Hans se už nedívá a bubnuje si prsty na stůl.
Udělalo se slavnostní ticho jako ve škole.
" Tak povídejte něco, " vyhrkl Pepek a obrací se očima na Andrese, aby jako začal;
ale Andres, kdepak! je ho míň než jindy a sedí na krajíčku židle, až ho je člověku líto, a mžiká očima na tesaře, začni ty, člověče, nebo tak.
" No jo, " zahájil Martínek hovor a mrkal na Standu, ale Standa má teď oči jen pro pana Hansena.
Heleďte, lidi, tak on přišel mezi nás!
Takovou ženu má doma, to byste koukali, a milujou se ti dva, to vám je láska, že se to vylíčit nedá;
a vidíte, doma ji nechal a přišel za námi.
Já musím za svou partou, řekl jí.
Aby hoši viděli, že patříme k sobě, nebo tak něco.
- Standovi zrovna tluče srdce radostí a pýchou.
Tak vidíte, jaká my jsme parta!
I Adam přišel, i Andres, i pan Hansen - Jako bychom byli rodina, a víc než rodina;
rodinu nechají doma a jdou, chlapi k chlapům.
Tak to má být, cítí Standa přesilně.
My musíme držet k sobě, už pro tu práci;
a vy, ženské, vy musíte stranou, my se vrátíme, ale nejdřív je parta.
Tak je to.
Standa se rozhlíží po partě a téměř ho mrazí nadšením.
Já vás mám rád, vy mužští, já vás mám rád, že se to říci nedá;
nikdy jsem nebyl tak šťasten - člověk by vás objímal, jak tu sedíte pohromadě;
pivo je z vás cítit a tabák, chlupatí jste, samá kost a štětiny, ale kdybyste věděli, jak jste krásní!
To vím jen já - a pan Hansen jistě taky;
Hans to ví, a proto sem za vámi přišel.
Ano, i Andres je krásný, i Matula, i Pepek, všichni;
sám bůh na vás může oči nechat a myslí si, hergot, správní kluci jsou to, sfárali první ze všech a takový flák práce tam dole udělali;
kdepak na světě by se našla druhá taková parta!
Však počkejte, zítra to nakreslíme těm druhým tam dole!
Holýma rukama budeme ten pilíř lámat, tik-tik-tik, to ti tři dávají znamení;
už pro vás jdeme, lezeme po břiše a zvedáme svými zády tu zemskou kůru, co vás zavaluje;
rup, země se otvírá, tady jsou naše ruce.
Zdař bůh, kamarádi zaživa pohřbení!
Hlásí se vám první parta:
Hans Hansen, inženýr, Andres Jan, palní dozorce, Adam Josef, lamač, Suchánek Antonín, lamač, Martínek Jan, důlní tesař, Matula František, zedník, Falta Josef, řečený Pepek, mladolamač.
A Stanislav Půlpán, s odpuštěním vozač.
Standa probírá očima jednoho po druhém.
Jak tu sedí, chudáci, trochu škrobeně a slavnostně, a taktak udržují něco jako hovor.
Tak vida, to pes Andres vysvětluje Pepkovi, jak se dělá lamačská zkouška;
a Pepek ani nemrká a říká " ano, ano " - to jsou věci!
Když Pepek říká " ano ", tak to už se muselo na světě mnoho změnit.
I ti druzí tu a tam něco připodotýkají a užívají k tomu vzdělaných a nezvyklých slov;
to je jedno, že pan Hansen nerozumí česky, - je tu mezi námi, a to teda už je jiná společnost.
Martínek sedí vzpřímen jako hodný chlapeček, mohutné tlapy složeny v klíně;
Pepek - jako pozorný školák, zamračený samým úsilím, Matula nespouští psí oči z pana Hansena, děda Suchánek se vrtí a divže se samou horlivostí nehlásí jako pilný žáček ve třídě, prosím, já, já, já to umím;
Andres je skromný a snaživý, - inu, docela jako pan učitel, když mu přijde do třídy školní inspektor.
Jenom Adam se zase nějak hroutí do sebe, nahrbil záda a mrká na svou netknutou sklenici;
a pan Hansen, ten vůbec o ničem neví a kreslí si cosi na starou obálku - asi to bude něco s tím důlním patentem.
Pan Hansen zvedl hlavu a kývl nosem na Standu, pojďte sem.
Standa se nafoukl, až ho to bolelo, a strkaje do všech židlí šel k Hansovu stolu;
mínil kráčet nedbale a hbitě zároveň, ale nějak se mu nepovedlo, to už je jedno.
Pan Hansen mu ukazuje dlouhou rukou, sedněte si;
má ještě za uchem uhelnou šmouhu, jež Standu prudce dojímá, - chudák, ani se kloudně neumyl, aby mohl běžet k paní Hansenové, a teď tu sedí s námi!
Hansen je pašák.
Zatím se parta vší mocí namáhá udržet jakýs takýs hlasitý hovor, aby se nezdálo, že poslouchá.
Co jsem to chtěl říci, jo tak, mládenci, a přitom jeden kope pod stolem druhého, tak začni, ty nekolo, a mluv něco -
Pan Hansen se naklonil k Standovi.
" Bitte, " řekl svou tvrdou a tápavou němčinou.
" Vy jste mi poslali koňak.
Já vám všem děkuju.
Co myslíte, měl bych... pro všechny... něco... "
A ukázal prstem kolem stolu.
Aha, počastovat.
" To ne, " vyhrkl Standa.
" Nein.
Nein.
To nesmíte. "
Jak bych mu to honem řekl, přemítá horečně;
že by to partu urazilo, kdyby jí chtěl... jaksi dát odměnu nebo co.
To by nebylo jako mezi rovnými, pane Hansene.
A vůbec, copak nevidíte, že vás ti chlapi mají rádi?
Pro nás je víc, že jste přišel jen tak za partou, - a ne proto, abyste nám něco oplatil.
Nein, nein.
To nám nesmíte udělat, pane Hansene!
Standa to tak dobře a přesně cítil, ale nějak to nemohl dát dohromady;
živou mocí si nemohl vzpomenout na nějaké mírnější slovo než Beleidigung.
Es wäre für uns - jak by se to řeklo?
I vrtěl jenom hlavou a díval se na lesklý, dobrosrdečný nos pana Hansena.
" Nein, bitte, nein, " vydechl prosebně.
Jenže pan Hansen, jak se zdá, to docela jasně pochopil, ani se to říkat nemuselo.
Zakýval hlavou a potěšeně se zašklebil, až se mu ten nos maličko svraštil.
" Gut, gut, " řekl uznale a zaťukal Standovi dvěma prsty na prsa.
Standa by na místě radostí a pýchou umřel.
Zdalipak to viděli kluci?
Standa se uctivě zvedá ze židle, pracky na kalhotech.
" Noch etwas, Herr Hansen? "
" Ja, " kývá Hans a ukazuje prstem na svou sklenici a na partu.
Standa dnes rozumí všemu, tak lehko a jasně mu je.
Vrací se k partě jako okřídlen a dere se na své místo.
" Hoši, " vyhrkl.
" Hans vám chce připít! "
Ani si v rozčilení nevšiml, že říká těm starým havířům hoši a že snad měl říci pan Hansen;
ale snad si toho nevšiml nikdo, neboť celá parta se otáčí, pan Hansen už zvedá svou sklenici, parta šramotí židlemi a vstává, pan Hansen taky povstává, drží sklenici a chlapecky se škeří, no tak, první parto!
Jenže parta se celá napřimuje a vypadá najednou hrozně vážně a slavnostně.
Taky pan Hansen nějak zvážněl a dívá se všem chlapům do očí.
" Also, skoll, " řekl, napil se a způsobně uklonil hlavu.
" Děkujeme, pane Hans, " děl tesař s tváří slavnostního řečníka.
" Zdař bůh, " dodal prachař obřadně, a všichni uklonili hlavu jako pan Hansen a důstojně se napili.
I Adam se napil a hleděl upřeně na pana Hansena.
Hans se usmál a Adam se taky usmál, - jak krásně se dovede Adam usmívat, užasl Standa;
ale to už parta usedá a oddychuje jako po těžké práci, Matula je až zpocen a funí, děda Suchánek smrká pohnutím.
" Dobřes to řek, tesaři, " pochvaluje Pepek a musí to zhluboka zapít.
" Řekl, že vám děkuje, " hlásil Standa rychle a potichu.
" Jo!
Jistě? "
Parta sestrčila hlavy dohromady.
" Tak povídej, Stando! "
" Řekl, že by nás chtěl počastovat;
ale já jsem mu řekl, to nejde, pane Hansene, to nám nedělejte;
my jsme rádi, že jste přišel, a je to pro nás jako pocta, ale dát nám na pivo, to by nás jako mrzelo, to byste nebyl jako jeden z nás, z party. "
" A sakra, " podivil se Pepek.
" Kdo by to do kluka řek!
A co on? "
" Že nám chce připít na zdraví. "
" Tak vidíte!
A jaks mu to řek? "
" No, německy, " tvrdí Standa s nestydatou samozřejmostí.
" Tos mu řek dobře, Stando, " uznal tesař s obdivem, a všichni k tomu kývali hlavou, i Adam.
Standa div nepuká hrdostí;
měl by chuť povídat ještě víc, co všechno řekl panu Hansenovi, ale ono má všecko své meze.
Vlastně i ten Andres má pěknou a měkkou tvář;
hraje mu to v očích, zvedá sklenici, způsobně uklání hlavu a šeptá přes stůl:
" Stando, skoll! "
Parta to přijala s tichým nadšením, - tak vida, on i ten Andres je pašák!
Jeden po druhém připíjí Standovi, skoll!
I Adam pokyvuje na Standu a jeho oči přátelsky mrkají.
" Mládenci, " prohlašuje Pepek důrazně, " ale to zůstane mezi náma, to skoll.
To jinému říkat nebudeme. "
" To ne, " přisvědčil tesař vážně.
" To je jen pro naši partu. "
Nikdo už nepokukuje po panu Hansenovi, aby ho neobtěžoval marnou zvědavostí;
ať má Hans svatý pokoj, no ne?
Ale přesto všichni vědí, když si pan Hansen dává novou sklenici, a spokojeně na sebe pomrknou.
Pít on umí, to se mu musí nechat - jako našinec;
hned vidět, že není docela nic hrdý.
A taky, že tu je s námi rád.
Standovi je blaze a ospale, ani neví, co si parta povídá;
tak vida, i ten Andres je tu už jako doma.
A Standa si troufl usmát se na psa Andresa a zvednout k němu sklenici.
" Skoll! "
" Skoll, " odpověděl prachař a pěkně zdvořile se uklonil.
Bože, to je parta, cítí Standa s radostí, a oči se mu zavírají.
Něco mu horlivě brebentí děda Suchánek, snad o tom kladívku, ale to už je jedno;
najednou je Standovi příjemně, jako by byl malé dítě a usínal, dospělí si ještě povídají, ale je to jen takové mumlání - někdy cvakne sklenice o tácek -
" - - no tak, Martínku, zazpívej nám něco, " naléhá Pepkův hlas.
" To přece nejde, " stydí se tesař.
Martínek...
Martínek je k sežrání.
Člověk musí myslet na chalupu se stodolou, voní to tam slamou a kravami;
ve stáji to silně oddechuje, to asi kůň.
" Ale dej mi pokoj, " brání se tesař Jenda.
" Koukej, Standa už spí - "
" Nespím, " tvrdil Standa blaženě, a zalilo ho příjemné ticho.
Standa se probudil, jak mu najednou klesla hlava.
Co to je?
To zpívá tesař Martínek, oči přimhouřeny a hlavu vysoko;
zpívá vysokým a měkkým hlasem, opřen rukama o stůl.
Pepek ukazuje hlavou na Matulu, neboť Matula leží oběma lokty na stole a pláče, tlusté slzy se mu hrnou po fialových tvářích.
Andres poslouchá znalecky a soustředěně, s hlavou trochu na stranu, jako dělají páni na koncertech;
Adam se dívá nehnutě na Martínka, a Hans...
Hans odložil své papíry a tužku a taky poslouchá.
A obr Martínek zpívá vysokým hlasem, hlavu zvrácenu nazad a s očima přivřenýma, - kde se v tom silném krku bere tak jemný hlas!
Standa se opřel bradou o stůl, aby se mu líp poslouchalo.
Tak dál, myslí si s rozkoší a přivírá oči.
" Tak, mládenci, kterou teď? "
" Modré oči, proč pláčete! "
" Jdi s tím!
Poslouchej, Martínku, Nemelem, nemelem! "
" No jo, Nemelem! "
A Martínek zpívá.
Standa mžourá ospale očima.
Teď zpívají všichni, pes Andres si dává rukou takt a zpívá, zpívá druhý hlas, oči zavřeny, jako když kokrhá kohout;
Pepek dělá m-ca, m-ca, děda Suchánek mečí tence jako kozička, Adam tiskne ruce mezi koleny, hledí upřeně k zemi a potichu brouká s sebou.
Adam zpívá!
Standa je příliš v limbu, aby se ještě něčemu divil;
a snad by Adam přestal zpívat, jako když utne, kdyby pocítil, že někdo ho pozoruje.
Hans přisunuje židli blíž a naklání se k Martínkovi.
Andres přestal kokrhat a dělá panu Hansenovi místo;
ale Hans vrtí hlavou a natahuje krk přes Martínkovo široké rameno, div se mu do huby nedívá.
Tesař o tom neví, opírá se oběma rukama o stůl a zpívá.
Snad by chtěl pan Hansen zpívat s sebou a hýbá aspoň rty.
Andresova krabice cigaret je už napolo prázdná - To se to krásně povedlo, cítí Standa a otřásl blaženě rameny, jako když si člověk přitahuje peřinu až pod bradu.
Lidi, to je nádhera, ta naše parta!
A Martínek se podíval na Standu a kamarádsky zamžikal, jen spi, člověče, jen spi.
Když se Standa probudil, měl čelo položeno na tesařově široké ruce.
Pan Hansen se už opírá loktem o stůl party a opravdu se kouká Martínkovi přímo do huby;
Martínek tiše zpívá, oči sklopeny, a Andres, Pepek, Adam, všichni dělají jenom pompompom, pompompom, jako když se na struny brnká doprovod.
Cože tak tiše, myslí si Standa, ale Martínek se přerušil.
" Tak lež, " řekl Standovi, a Hans přikývl, ležet, a dost.
Taky dobře, myslí si Standa a zaryl se nosem do Martínkova hrubého rukávu.
A zase se to začalo, pompompom, pompompom;
a mladý, vysoký mužský hlas zanotoval píseň o vojně.
XVI
Někdo třese Standou.
" Vstávej, jde se domů. "
Standa se probudil a nevěděl chvíli, kde je.
Parta už stojí, povytahuje si kalhoty a bere čepice.
Standa se stydí, že tak usnul, a křečovitě zívá.
" Kde je pan Hansen? "
" Ten už šel, a Andres taky. "
Tak dobrou noc, mládenci, dobrou noc, Stando, teda zítra v pět, a jde se;
a parta se hlučně valí ven do tmy.
Standovi se trochu pletou nohy zdřevěnělé rozespalostí a nevidí, nevidí ani na krok, taková černá tma.
Ale někdo na něho čeká a připojuje se k němu, je to Adam.
" Máme společnou cestu, že jo, " hučí a vykročil do té tmy.
Standa už začíná rozeznávat něco jako cestu;
zatřásl se chladem a probudil se docela.
Adam jde po jeho boku, dlouhý a nahrbený, a neříká nic;
o čem s ním mluvit?
" Bylo to pěkné, " vydechl Standa vděčně.
Adam polkl.
" Pěkné... moc, " mumlal.
" Jak je pozdě? "
"... Jedna hodina. "
Tak pozdě už?
Standa si vzpomíná, jak Adam s těma truchlivýma očima dělal pompompom, když Martínek zpíval;
musel se tiše zasmát.
Co by asi udělal Adam, kdybych mu řekl, že ho mám rád?
Standa to má vlastně na jazyku, ale raději to spolkl.
" Máte rád pana Hansena? " zeptal se najednou.
" - - Jo, " řekl Adam.
" Prima od něho, že za námi přišel.
Ženu nechá doma a jde k partě.
Viděl jste někdy jeho paní? "
" N-ne.
Neviděl. "
" Pěkná ženská, taková dlouhá.
Víte, jak se ti dva k sobě hodí - to se tak hned nevidí.
Hrozně šťastni musejí být.
Když se dva mají tak rádi - "
Adam nic, jenom je slyšet, jak těžce dýchá.
Standa se zarazil a byl by se kousl do jazyka;
pravda, o tomhle by se před Adamem nemuselo - " Jakou ženu má Martínek? " otáčel honem řeč jinam.
" - - Já nevím. "
" To je táta, ten Martínek!
Pořád jen děti, děti, děti - To musí být radost, když má někdo tak ukrutně rád haranty, " vyžbleptl Standa, a už zase toho litoval, - kdyby se to dalo vzít zpátky!
Adam neřekl nic, už ani nedýchl, jako by se v něm všechno zastavilo.
Takové pitomé slovo - jako bys hodil kámen do propasti;
je strašně ticho, to ten kámen pořád padá, konce to nebere, bože, jaká hloubka!
Konečně to zašramotí, kámen dopadl na dno;
konečně Adam vydechl a vykročil rychleji.
Standa už neví, o čem by mluvil;
kluše celý nešťastný vedle dlouhého Adama a kouše se do rtů.
" Myslíte, že to půjde, ty tři zachránit? " zeptal se, když už to mlčení nemohl unést.
Adam o tom nějak dlouho přemítá.
" To nevím, " zamumlal po chvíli.
" Bych chtěl vidět, " navazuje Standa, " co se tam zatím udělalo. "
" - - Snad už budou dělat prorážku, " souká ze sebe Adam.
" Je - li tam vzduchovod v pořádku - Fáráte - fáráš rád? "
" Jak to myslíte? " podivil se Standa.
" Tam k tomu závalu? "
" Já myslím vůbec, " huhlá Adam roztržitě. " Vůbec fárat dolů. "
" No, už jsem si zvykl, " odpovídá Standa chlapsky;
není to sice tak docela pravda, ale to nemusí nikdo vědět.
" Já - nerad, " vypravil ze sebe Adam.
" Jako by to vždycky na mne padalo. "
" Vy máte strach, když fáráte? " užasl Standa.
" Jo, strach.
Divně je mi.
Když už jsem dole na práci,... to už tak člověku nepřijde, víš?
To jen když se rozjíždí klec - Jako bych padal. "
" A jak dlouho už jste - "
" Dvanáct... dvanáct let.
Já myslel, že to jednou přejde. "
Adam si hladí dlouhou rukou týl.
" Já jen... máš - li taky ten hloupý pocit. "
Standovi je divné, že Adam mluví o sobě;
snad bych mu taky něco mohl říci - například, že jsem vlastně študovaný člověk a že to bylo jen takové neštěstí, že jsem se dostal sem.
Adam by to jistě pochopil.
- Standa cítí zvláštní náklonnost k tomu dlouhému, tichému člověku;
rád by před ním řekl něco krásného a vážného, co už mezi dvěma muži zůstane navždycky.
" Jak máš ty knížky, Stando, " vyhrkává pomalu Adam.
" Já jsem taky dřív čítal;
ale pak má člověk své - " Adam s něčím váhá.
" Ale kdybys chtěl některou půjčit Mařence - "
" Moc rád, " řekl Standa honem, to aby Adam nepozoroval, jak v něm hrklo.
" Ona... hodně čte, " huhlá Adam zahloubaně.
" To víš, já - Taky jsem se na ty její knížky podíval, ale... já tomu nemůžu rozumět. "
Adam se zastavil.
" Jak to všecko možou vědět, co tam je psáno!
Člověk se třeba kouká na někoho... po celý život... a neví o něm nic, i kdyby se rozkrájel.
Jak máš taky vědět... například... co si někdo myslí, nebo jak mu je!
Ale v románech... vědí všechno.
Tak já opravdu nevím - " Adam zakroutil hlavou a dal se zase na cestu.
" Copak ty!
Ty jsi študovaný člověk - "
" Jak to víte? "
" Říkali to.
Ale nic si z toho nedělej, taky to jednou zapomeneš.
Víš, důl... z toho už nevylezeš. "
" Proč? "
" - - - Já nevím.
Taková cizota.
Koukáš na druhé lidi... jako na cizí, jako by byli odjinud nebo co.
Vždycky si myslím - sáhnu na něco, a ono se to zamaže od uhlí.
A ne se toho zbavit.
To víš, toho šití u nás doma...
Radši tam ani nejdu, abych to Mařence neumazal.
Já nevím... nepřipadá ti taky, jako bys byl samý mour? "
" Připadá, " přisvědčil Standa spěšně, a srdce se mu sevřelo lítostí.
Chudák Adam!
Chudák Adam, jak tady chce něco zamluvit nebo vysvětlit!
Ubohý rozpačitý Adam -
Adam si oddychl.
" Tak vidíš.
A člověk se z toho nikdy neumeje.
Někomu to třeba nevadí - já nevím. "
Adam umlkl a vykročil nějak rychleji, Standa mu stěží stačí v kroku.
Chudák Adam! ještě před chvílí dělal hubou pompompom a celým tělem klátil do taktu;
a teď tady běží a jenom se hrbí pod svým křížem.
Už není žádná parta, ale je zase Adam a je Marie, je zase Standa se svou opuštěností;
každý je zase sám sebou, každý sám se sebou, každý tak hrozně sám.
Možná že pes Andres je teď taky tak sám, i Pepek, i zedník Matula, i Suchánek;
každý přežvykuje svou vlastní starost nebo bolest a běží domů, hlavu mezi nahrbenými rameny -
Adam se zastavuje u vrátek svého domku.
" Byl jsem... moc rád, " dostal ze sebe.
" Tak dobrou noc. "
A jeho kostnaté, suché, horké prsty silně svírají Standovu ruku.
Standovi je zase tak nesmírně unaveně - a vlastně smutno.
Popaměti stoupá po špičkách do svého podkroví;
ani se mu nechce svlékat se, a sedí na kraji postele - najednou tak smutno.
Dole ještě cvakla klika;
zdalipak tam někdo promluví, budou - li tam spolu mluvit dva lidé, copak si nemají co říci?
Je ticho, někde daleko píská a rachotí vlak s uhlím.
Zdola je slyšet kradmé kroky, těžce zaskřípěla Adamova postel, a pak se to mlčení zavřelo jako černá tůň.
Chudák Adam, myslí si ještě Standa lítostivě, chudák, chudák!
A pak už nemyslí na nic.
XVII
Ráno se Standa probudil s blahým pocitem: dnes nemusím do školy.
Ještě se slastně protáhl, a pak teprve si vzpomněl, kdepak škola, člověče;
ale fárat nemusím, až v pět hodin.
Až v pět hodin - to je celé moře času, jako školní prázdniny.
Venku zářivý den, asi k ránu sprchlo;
dole řičí kanár a cukrují hrdličky, u sousedů durdivě kdáká slípka;
a Standa samou bujností vyskakuje z postele, aby nic z té krásy nezmeškal.
Jen tak že si hlavu omočil ve vodě, a už běží ven, dupe po schodech jako kůň a stojí na prahu.
Bože, to je krásný den!
V zahrádce klečí dlouhý Adam a dloubá se prstem v záhonku.
Zvedl hlavu, a na jeho dlouhé, hubené tváři zatanulo něco jako úsměv.
" Dobré jitro, " volá Standa.
Adam se narovnal.
" Nazdar, Stando.
Máš... máš tam snídani. "
To sice nebylo ujednáno, ale snad že je dnes takový den jako svátek - inu, dějí se to věci!
Už jsem tu skoro jako doma, cítí Standa s radostí.
" Já hned přijdu, " volá, " jen co si přinesu noviny. "
Číst ráno noviny, to je taky jako svátek.
Hornická kolonie jako vymetená, chlapi jsou na šichtě a jen my máme volno, - no, nádhera!
" Mařenko, dej Standovi snídani, " povídá Adam do okna, a Standa si jde pro noviny jako pán.
Jako pán, bodeť;
ale nejraději by skákal po jedné noze, jakou má ze všeho radost.
Teď sedí u Adamů v kuchyni a rozkládá před sebou noviny.
Paní Marie mu nese na táce snídani, - Standa šilhá po jejích bílých pažích s nazlátlým pelem;
co by asi řekla, kdyby ji políbil tady u lokte - snad by upustila tác a řekla polohlasem, co to děláte!
- To já ze samé radosti, paní Marie, to se smí, dnes už je takový den.
Jenže teď už je na to pozdě;
Marie postavila tác na stůl a rovná na tabuli bílý ubrus.
Teprve teď Standa vidí - na táce je konvice kávy, tenké krajíčky chleba a talířek s plátky růžově prokvetlé slaniny.
Standa je jako u vidění, tohle ještě nikdy nesnídal;
je tím nesmírně poctěn a dojat, až se začervenal.
" Děkuju, " vypravil ze sebe a neví, co s hlasem, co s rukama a vůbec.
Docela zbytečně odkašlal a zamračeně, téměř přísně vyhrkl:
" Adam...
Adam mně říkal... abych vám půjčil nějaké knihy. "
Tak, teď je to venku;
a Standa si oddychl.
Ruce paní Marie se zastavily na ubruse.
" Adam? " vydechla užasle.
" To vám řekl Adam? "
" Včera... včera večer to říkal.
Že prý ráda čtete - "
" Vždyť se mnou o tom ani nemluvil, " řekla nějak zmateně;
nu, co to je, - rty se jí chvějí a dívá se očima dokořán někam za Standovu hlavu.
" Mně... mně se ani nezmínil! "
" Můžete si vybrat, kterou chcete, " bručí Standa, ale Marie snad neposlouchá;
pořád tak vyjeveně zírá, a teď se jí najednou zalily oči slzami;
rychle se odvrací, aby jí nebylo vidět do tváře.
" Jistě to sám řekl?
Sám od sebe? " vyhrkává nějakým zvlhlým a kolísavým hlasem.
" Tak mu řekněte, že... že budu ráda... "
A bums! zabouchly za ní zasklené dveře do jejího pokojíčku, zavěšené zvnitřku bílou záclonkou.
Standa se za ní překvapeně dívá a kroutí hlavou, - co tohle má být?
Proč já mu mám říkat - jako by spolu ani nemluvili!
Tak co, rozhrčí se tam šicí stroj a zakřičí tam kanár jako před chvílí?
Ne, nikdo tam snad ani nedýchá;
jen hrdličky venku se mohou udusit samým cukrováním.
A co mi je po tom, myslí si nevolně Standa;
já nebudu nikomu nic vyřizovat, řekněte si to sami.
A Standa se vrhá s chutí na svou snídani a své noviny.
Tak tady to je v místních novinách: katastrofa na jámě Kristýně.
Standa se dychtivě naklání, aby mu neušlo ani slovo;
neboť je jaksi účastníkem té pohromy a má právo na to, aby byla vylíčena podrobně a podle pravdy.
Celkem je to tady správně popsáno, uznává Standa: krátce po zahájení druhé směny... detonace v nové směrné třídě... zpráva se roznesla rychlostí blesku.
Správně.
Oběti jsou... to asi dali do novin z ředitelství nebo ze závodní rady.
Ihned byly zahájeny záchranné práce... a tuhle:
" K práci na těžce poškozeném a zvláště nebezpečném severním úseku se první dobrovolně přihlásili tito horníci - " Standovi zatlouklo srdce, musel na chvilku přestat číst. "... první se dobrovolně přihlásili tito horníci:
Josef Adam, Josef Falta, Jan Martínek, František Matula, V. Půlpán a Antonín Suchánek, kteří ihned sfárali na pomoc zasypaným kamarádům.
Záchranné práce v detonačním poli pokračují po celou noc... "
Standa to čte znovu: "... první se dobrovolně přihlásili tito horníci:
Josef Adam, Josef Falta, Jan Martínek... "
Vynechali pana Hansena a prachaře Andrese;
to snad udělali naschvál, ale spravedlivé to není, míní Standa pohoršeně;
a jeho tam jmenují V. Půlpán!
Standu to hrozně mrzí, celou radost má zkaženou;
ale pak udělal nožem dírku tam, kde bylo to hloupé písmeno V., takže se už nedá přečíst, a ulevilo se mu.
Teď je to dobře.
" První se dobrovolně přihlásili tito horníci. "
Pane, to není jen tak;
první a dobrovolně, - to bezmála je, jako by se řeklo, ze všech ti nejstatečnější.
A ihned sfárali na pomoc zasypaným kamarádům.
Na zvláště nebezpečném úseku.
Tady to je, pane, a každý si to může přečíst.
Standa to už umí zpaměti, ale čte to znovu a znovu.
Říkejte si co chcete, ale tohle vypadá slavně, jsou toho plné noviny;
a Standa cítí až ve vlasech úchvatné mrazení slávy.
Ani už nemůže dojíst a běží s tím ven, k Adamovi.
" Koukněte se, tady, " ukazuje udýchaně.
" To si musíte přečíst! "
Adam pozvolna vstává - to mu to trvá, než se celý narovná!
- a utírá si ruce o kalhoty.
" Co tam je? " ptá se nechápavě a prohlíží ty noviny odshora dolů.
" Tady ten článek! "
Adam upírá vážné, zapadlé oči na ten kus papíru a hýbe pomalu rty, jako by se modlil.
Standa to nemůže vydržet a čte to s ním znovu;
už dávno si nejmíň desetkrát přeříkal, že " první se dobrovolně přihlásili tito horníci ", ale Adam pořád ještě hýbe rty a pozorně se pročítá někde doprostřed článku.
Teď se zarazil a přestal hýbat rty;
jeho zapadlé oči se vrátily kousek zpátky a pomalu, pomalu čtou dál.
Teď už snad ani nečte, a jenom nehnutě kouká do těch novin.
" Tak co tomu říkáte? " vyhrkl Standa nedočkavě.
" no... pěkné, " hučí Adam a pořád brejlí zhluboka na ten list papíru.
" To bude parta koukat, " nadýmá se Standa.
Adam nic, jeho dlouhá tvář je nehnutá jako maska, jen kouká a pomalu mrká.
" Tumáš, " ozve se konečně, podává Standovi ty noviny a obrací se k svému záhonku.
" Snad... snad bys to mohl ukázat... taky Mařence, " souká ze sebe a shýbá se k svým nočním fialám.
" Nechcete jí to ukázat sám? " váhá Standa.
" Ale ne.
Já...
Nač já, " mumlá Adam a sklání se ještě víc.
" Já mám ruce od hlíny... "
Standa jde do bílé kuchyňky.
Vedle je ticho, ledaže kanárek tíkne a přeskočí z bidýlka na bidýlko.
Standovi se docela maličko zastavilo srdce, když zaklepal na ty skleněné dveře.
" Dále, " řekl sevřený hlas, a Standa poprvé vstupuje do Mariina pokoje.
Marie sedí za šicím strojem, ale nemá v rukou žádné šití;
je zardělá kolem očí a dívá se zmateně na Standu, - asi čekala, že přijde někdo jiný.
" Tady... byste si mohla přečíst... tohle, " ukazuje Standa v novinách.
Jak to přijde, že má vždycky tak hrubý a bručivý hlas, když promluví na Marii!
Marie bere noviny a hledá - " Tady ten článek, " bručí Standa a ukazuje prstem;
dotkl se přitom náhodou její ruky a honem ucukl.
Marie čte.
Teď se jí naklonit přes rameno a číst to s ní ještě jednou;
jak by ho asi její vlasy šimraly po tváři, jak by to zavonělo mýdlíčkem a pletí;
a bylo by slyšet, jak tiše a hluboce dýchá.
" První se dobrovolně přihlásili tito horníci... "
Standa nejistě přešlapuje a dívá se na Mariinu skloněnou hlavu a ramena, na kanárka nad její hlavou, na bílé záclonky, na Mariinu bílou postel, na Mariiny bílé ruce;
mračí se ze samých rozpaků a musí odkašlat, a sám se zhrozil, jak hrubě a násilně to zarachotilo.
Marie čte, prsty se jí třesou a slabý ruměnec jí stéká z tváří až do výstřihu;
taky to čte nějak dlouho a nehnutě.
Teď zvedá hlavu;
oči jí září a něco se v nich třese a rozlévá, taková veliká slza;
a kolem pootevřených rtů jí to měkce a chvějivě cuká.
" Mohu... mohu si to schovat? " ptá se roztřesený ženský hlas.
" Já vám to přinesu, " vyhrkl Standa zamračeně.
" Já... já to musím ještě ukázat kamarádům. "
Teď teprve ho napadá, že by ty noviny mohl koupit ještě jednou, ale už je pozdě.
" Já to přinesu, " opakuje ještě nevlídněji a neví, co by dál řekl;
jen ještě zakopnout o ty skleněné dveře, tak, a už je venku a vzteká se sám na sebe.
Ty troubo, měls jí ty noviny nechat!
Adam po něm obrací dlouhou tvář.
" Já to ukážu partě, " povídá Standa, aby něco řekl.
" Jo, tak počkej, " řekl Adam, otírá si ruce o kalhoty a jde do kůlničky, kde má své nejrůznější nářadí.
Za chvíli se vrací s tlustou modrou tužkou.
" Ukaž, " mumlá, " to by se mělo zatrhnout, aby to našli. "
Adam rozložil noviny na lavici, dřepl si na bobek jako dítě a pozorně mrkaje kreslí důkladný modrý rámeček kolem toho článku o katastrofě na jámě Kristýně;
teď se na to dívá vážně a uspokojeně, a ještě pečlivě opravuje jeden roh.
" Tak, teď jim to můžeš ukázat. "
XVIII
Nejdřív k Pepkovi, Pepek bydlí tamhle v nájmu u Tomšů.
Standa strčí hlavu do jeho brlohu, a div se nezalkne, jak to tam čpí dětmi a bídou.
Ančka cumploch sedí na stoličce a krmí lžičkou usmrkané děcko;
druhé, ještě usoplenější, sedí na zemi a vážně si hraje s vařečkou.
" Pepek není doma? "
" Ještě spí. "
V koutě v posteli to zahekalo a zapraskalo, Pepek zvedá ježatou palici.
" Co?
Co je? "
" Já ti něco nesu. "
" Jo, počkej venku, já hned přijdu. "
Pepek vychází na zápraží v kalhotech a košili a zívá.
" Nazdar, Stando!
Co máš? "
" Tady si přečti tohle, " ukazuje Standa.
Pepek zívá a škrabe se na chlupatých prsou.
" Jsem si dnes ještě noviny nekoupil.
Tak ukaž! "
Načež si to rychle a zamračeně přečetl.
" No, a co? "
" Co tomu říkáš? "
" Se s tím nadělají, " cedí Falta pohrdavě.
" Kdyby radši kápli remundu! "
" Jakou remundu? "
" No, prachy.
Za takový melouch, člověče, - to se nemá platit od hodiny. "
" Nechceš to ukázat Ančce?
Že jsi v novinách? "
Pepek zase tak zlobně potrhává hlavou, jako by ho škrtila košile.
" A, načpak!
Ženská tomu houby rozumí. "
Pepek se mračí.
" Tady řeknou, nebezpečný úsek!
Jim se to mluví!
Poslat je tam, ty hrdiny, jo! "
" Jaké hrdiny? "
" Ale ty, co to píšou.
Nemůžu vystát, aby mně pak někdo klepal na rameno a říkal chlapík!
Buďať to zaplatí, nebo nic;
ale dávat to do novin, to si můžou nechat.
Bude jim to někdo dělat pro tu slávu, no ne?
Leda Andres, " uchechtl se Pepek, " a toho do novin just nedali!
- Člověče, mně se o tom celou noc zdálo, o té chodbě;
pořád že strop padá - "
Standa je silně zklamán tím, jak Pepek reaguje na tu slávu v novinách.
" Ale včera u Málků, to bylo pěkné, " obrací řeč jinam.
" Jo, prima, " oživl Pepek.
" S tím Andresem, to byla legrace. "
" A Hans že přišel. "
" Copak Hans, " mínil Pepek.
" Když ten jako má uznání, to si člověk nechá líbit;
ten tam byl s náma se všema a viděl tu práci.
Jo, kdyby ten uměl česky, s tím by byla řeč. "
" A viděls, jak i Adam zpíval? "
" Jo, viděl.
Copak Adam, to on je dobrý kamarád. "
Pepek se nad tím zamyslil.
" Poslouchej, Stando, - neviděls nic, jak to teď u nich vypadá?
Já myslím, jako s Adamem a s tou jeho Mařenkou. "
" Já nevím, " řekl Standa vyhýbavě.
" Pořád si po mně něco jako vzkazují. "
" Ale jdi!
Copak oni spolu nemluví? "
" Mluví, ale... nějak jim to nechce z krku.
Člověče, jako by se... ostýchali nebo co. "
" Hm, " hloubá nad tím Pepek.
" Koukej, Stando, ty bys je moh dát nějak dohromady.
Ty jsi vzdělaný člověk, na tebe třeba Marie dá.
Kdybys jim řek, neblbněte, lidi, nebo tak... Jo, viděla Marie, že je Adam v novinách? "
" Viděla.
A hned si to chtěla schovat na památku. "
" To je dobře, " potěšil se Pepek.
" Ještě jí ukaž, že tam jmenujou Adama přede všema na prvním místě. "
" To snad je podle abecedy, " namítal Standa.
" To je jedno, to ona třeba nepozná.
Víš, aby viděla, že Adam je jako... nejlepší ze všech, rozumíš?
To někdy ženská potřebuje, " řekl Pepek zkušeně.
" A vidíš, takový je to hrdina, ten Adam.
Žít tolik let vedle takové pěkné čisté majdalény, být po ní jako posedlý, a přitom nic, ani šáhnout, - kdo by tohle, člověče, vydržel!
A přitom jenom Mařenko sem, Mařenko tam - Jo, Stando, to není žádná sláva, ale - hergot, to já bych nedoved! "
Standa mlčí, neboť tohle zná sám: být po Marii jako posedlý, a přitom nemoci nic, nic - například pohladit její skloněnou hlavu;
nebo vzít ji za ty silné, hladké paže - Co ty víš, Pepku, jaká je to trýzeň!
Pepek přemýšlí a škrábe se na prsou, až to chrastí;
tohle je něco pro něho, neboť Pepek má vždycky ohromný zájem, pokud se týče ženských;
takový kozel je to.
" No, abych šel, " řekl Standa honem.
" Nevíš, kde bydlí Suchánek? "
" Dědek?
Tomu to chceš taky ukázat?
Tak to musíš tady dolů, a pak tou cestou až za železnici - a tam už ti řeknou, kde je u Faltysů.
A řekni mu, " uculuje se Pepek, " že to kladivo už našli a že je donesli s muzikou na direkci.
Tak těbůh, Stando! "
A Pepek se pro změnu drbe na zádech a zívá.
U Faltysů je pěkně a čisto jako v Adamově domku;
před domem zahrádka s fazolemi a rajčaty, záhon macešek obložený struskou, cestičky vysypané červeným pískem, - hezké to tu mají.
Z okna vykoukl děda Suchánek.
" Jo, " volá tiše, " já přijdu hned. "
Suchánek vyšel ven ve vestě a košili, zřejmě je to sváteční košile, taková škrobená.
" Já jsem tam u děcek, " hrkotá, jako by se omlouval.
" On Faltys, jako zet, ještě spí, měl v noci šichtu, a Lojzička někam odběhla - Chceš se podívat? "
" Nač? "
" No, na děti. "
Děda Suchánek vede Standu po špičkách dovnitř.
Je tam dusno a čistě, na plotně se vaří prádlo;
u okna sedí děvce, má nožičky jako hůlky a překrásné, polekané oči, a pokouší se vstát.
" To je Anýžka, " šeptá děda Suchánek.
Asi to je něco s páteří, že je tak křivá, myslí si Standa a přátelsky na ni kývá.
Anýžka se začervenala a klesla zpátky na svůj polštář.
Na zemi si hraje holčička, má stejně krásné a polekané oči jako Anýžka, upírá je široce na Standu a schovává za záda usmolenou panenku.
" Bojí se tě, " směje se bezzubě děda Suchánek.
" On k ní teď chodil doktor skrz krtičky, a tak se nyčko bojí.
Ten nejstarší, jako Jeníček, po zetovi, už chodí do školy.
Ale tady se podívej, v kočárku! "
Standa se sklonil nad kočárek;
spalo tam děcko se zaťatými pěstičkami, takové hrozně droboučké, jenom s velkým, vypouklým čelem;
bylo to z něho cítit zvlhlými faldíčky a zásypem.
" To je náš Toníček, " šeptá děda Suchánek pyšně a prstem mu odtahuje uslintanou pěstičku od pootevřené pusy.
Dítě zavrnělo, a děda honem " š-š-s ", a houpe vozíčkem.
Standovi tu je nějak hloupě a stísněně, nu, není to nic pro něho, proč mu to zrovna ukazují!
" Něco jsem vám přinesl, " bručí a jde po špičkách ven.
" Tady si to přečtěte. "
Nic platno, děda si musí jít pro brejličky;
a teď to pomalu na lavičce čte, žmoulaje bradou.
Standa se mu naklání přes rameno a čte to s ním znova.
" Tady dole, vidíte? "
Děda Suchánek skládá pečlivě noviny;
vypadá najednou neobyčejně důstojně a skoro slavnostně.
" Tak vidíš.
A to já si musím koupit taky, aby to viděla Anýžka a Lojzička.
Já dnes ještě nebyl venku - Ale o Faltysovi, jako o zetovi, tam nic není, " vzpomněl si najednou.
" A ten se taky dobrovolně hlásil! "
" Jenže ten je až v druhé partě, " vysvětluje Standa.
" A jo, to jo.
To snad bude o něm v novinách až zejtra.
Počkej, něco ti ukážu. "
Děda po špičkách přináší tlustou modlitební knihu.
" To je po nebožce, jako po mé ženě, " omlouvá se honem.
" Já tam mám své papíry, aby se mi neztratily.
Tady, koukej, " a podává Standovi zežloutlý výstřižek novin.
" Volby do závodní rady, " čte Standa.
" Do závodní rady na dole Kristýně byli zvoleni soudruzi:
Bidlo Fr., Mužík Jos., Suchánek Ant. - "
Děda Suchánek mu kouká brejličkami přes rameno.
" Tuhle, vidíš, Suchánek Antonín, " upozorňuje ho.
" A tady mám jiný článek o sobě - "
" Volby do bratrské pokladny havířské, " čte Standa, a dál, podtrženo červenou tužkou:
" Za náhradníky zvoleni Al.
Michl a Ant. Suchánek. "
Standa vrací dědovi zažloutlé výstřižky.
" Kdyby tě to snad zajímalo, " brouká Suchánek nejistě, " tady mám ještě nějaké papíry - "
Standa opatrně rozvírá rozpadávající se listiny.
Křestní list, jméno dítěte, nomen filii, Suchánek Antonín.
Vysvědčení, že Suchánek Antonín, rozený tam a tam, se podrobil zkoušce lamačské.
Oddací list, Suchánek Antonín a Broumarová Aloisie -
" Tak to je všecko, " brumlá Suchánek Antonín a pečlivě ukládá své papíry do modlicí knihy po nebožce ženě.
" No, moc toho není. "
Ne, není toho moc, myslí si Standa, ale zato samé důležité věci, dědečku Suchánku.
Že se někdo narodil a pojal manželku Aloisii, i zkoušku lamačskou složil a dožil se té cti, že byl zvolen do závodní rady a za náhradníka do bratrské pokladny;
a to je celý život, těch pět nebo kolik událostí.
A pak si někdo myslí, kdoví na čem že záleží!
" Dědo, " začal váhavě, " co vy myslíte, - hlásil se Pepek do party jenom pro ty prachy?
On to totiž říká - "
" Ale ne, kdepak, " rozhořčoval se děda.
" To on je jen taková držka.
To mu nesmíš věřit. "
" Tak proč se hlásil? "
" Jo, " zamyslil se nad tím starý Suchánek.
" To ti ani nepovím.
Kdybys mu řek, že chtěl jako pomáhat těm zavaleným kamarádům, tak si na tebe otevře klapačku - jejej, to je huba nectná!
Víš, on Pepek - to je taková nátura;
musí ho být všude plno, víš?
A už dostal ledaskde řezu - no, a zas všudyž vleze.
To je pro něj jako psina.
Musí při všem být, takhle když je stávka nebo v hospodě kravál, - to holt má kápo.
Taková nepokojná krev, to je Pepek.
Ale jináč pracant a kamarád, to on je, i když musí houpat a dožírat, kde koho potká.
Copak o to, legrace s ním je - "
" A je... statečný? "
" A jo, to on je, " míní děda.
" S celou hospodou se sepere, ať je bit.
A třeba do ohně by vlez, to mu je jedno.
A vidíš, nic se mu nestane;
někdy je dodělaný, že to je hrůza, - a ráno jako nic, zas mele hubou.
Statečný, to jo;
on se tak utrácí, víš? "
" A co Martínek? "
" No Martínek, " zmátl se děda.
" To zas není přirovnání.
Kdepak Martínek!
Ten se nepere a nic - Jo, jenom jednou, ale to, sakra, to šlo o život.
Však z toho byl taky soud, ale Martínek to dostal podmíněně.
To byl nějaký řezník - já nevím, jak se to semlelo, ale ten šel na lidi s nožem a nějaké dva popíchal.
Ale on se tam nahodil Martínek, a hned, hergot, pusťte mě na něj, ale ten ti ho oddělal, jako toho řezníka, já už nevím, kolik to bylo tehdá žeber - Jo, nač ses to ptal? "
" Proč se hlásil Martínek, když má ženu a děti? "
Děda Suchánek zamyšleně mžikal.
" No, on je voják - a sílu má, holenku, to ti je síla - A on se víc drží doma, jako u dětí;
nebo sedí na prahu a spokojeně kouká, jako mějte mě všichni rádi.
Tak já si jako myslím, víš, ona sem tam ta síla musí ven.
Jako tehdy s tím řezníkem.
To on se Martínek do ničeho nežene, ale když něco je, tak si řekne, ale jo, proč bych do toho nešel, a jde.
Že by nějak uvažoval proč, to já nevím;
nebo že by měl nějakou ctižádost, to ne.
On má jenom ty děti, no - a někdy na něj přijde ta síla.
Moc hodný člověk. "
" A co Matula? "
" A, Matula.
Co ty toho chceš vědět!
Matula je přece chudák. "
" Proč chudák? "
" Tak.
Nemá vůbec žádnou vůli.
Tomu se musí poručit, a pak jde.
Nebo když na něj přijde pití - tak jde, a nemůže si pomoct. "
" A proč se teda sám hlásil? "
" Ale má vztek na Andrese.
Za to on nemůže, to je jako pominutý.
Však dáváme všichni pozor, aby na Andrese nemoh.
Ale kdyby mu někdo řek, Matulo, tady padá dům, opři se, tak jo, jde jako hovado a opře se.
Děsná síla, člověče;
ale na práci, to Matula není.
Na nitce ho můžeš vodit, ale aby sám něco dělal, to nemůže.
Tak to máš takovou těžkou věc. "
Děda Suchánek kýval mlčky holou a vymydlenou hlavičkou.
" A když se tak pořád ptáš, " vyhrkl najednou, " tak proč jako jsem se já hlásil s těma prvníma.
To bylo pro tu havířskou čest.
Aby se jako neřeklo, tadyhle starý Suchánek, v závodní radě jednou byl, a teď se chce ulejvat.
To jako člověk musí na sebe vzít tu povinnost.
Pravda, já jsem na Kristýně kopáčem dvacet let a znám na ní každý kámen - A taky si myslím, až mě jednou ponesou na krchov a já budu naposled fárat pod zem, tak aby se mohlo po právu říct, jo, Suchánek Antonín, to byl pravý starý horník, co ještě pamatuje havířskou slávu;
ten nezůstal Kristýně nic dlužen - " Starý Suchánek se zarazil.
" Ale s tím kladívkem, " zabreptal, " to mě, člověče, mrzí;
celou noc jsem na to myslel.
To se mi ještě nestalo, abych někde potratil své nářadí. "
" A co...
Adam? "
" Jo, Adam, " zamyslil se děda Suchánek.
" Počkej, chlapče, jakpak bych ti to řek - Podívej se, vždyť se nás hlásilo plno, že jo;
a kdyby nám nechali čas rozmyslet si to, tak by se byli přihlásili všichni, co tam stáli, to já je zase znám.
A kdyby ses mne ptal proč, tak ti řeknu, protože jsou havíři.
Taková pohroma v dole, to je hornická věc, a když jsi pořádný havíř, tak do ní jdeš, víš, jako odborník.
To je ta nejprvnější příčina, a ty ostatní jsou až potom.
Toť se ví, taky nevíš, kdy tam můžeš zůstat ty a kdo zas bude vyhrabávat tebe.
U nás holt platí, jak se říká, jeden za všecky a všichni za jednoho;
to už je takový havířský mrav.
Jo, cos to chtěl vědět? "
" Proč se taky hlásil Adam. "
" Vždyť ti říkám, protože je havíř.
A já ti řeknu, že to je tak dobrý kopáč jako málokdo. "
" Jenže mně Adam říkal, že nerad fárá. "
" Nerad? " podivil se děda Suchánek.
" A vidíš, to mi je nové.
No jo, on toho Adam moc nenamluví - Takový šikovný člověk, " kroutil děda hlavou.
" Vždycky dávají Adama za příklad, a on zatím nerad - Jo, to jsou věci! "
" Myslíte, že to Adam udělal... kvůli své ženě... protože ona ho nechce? "
Děda Suchánek zahloubaně mžikal a neřekl nic.
" Koukej, Stando, " ozval se po chvíli, " co ti je vlastně po tom!
Kdo se stará o cizí věci, tak... neuvidí moc radosti.
A na to jsi ještě mladý. "
Mladý, mrzí se Standa.
Milý dědo, já jsem té mladosti tak moc neužil.
" To se řekne - kvůli ženské, " bručí děda nespokojeně.
" Jo, mladý a svobodný člověk, ten si myslí, třeba do vody skočím, abych se zalíbil své holce.
A třeba i skočí, že jo - u mladých se to tak nebere.
Život, nebo smrt, to je jim jedno.
Ale starší člověk, " vrtí děda povážlivě hlavou, " to mně ani neříkej.
To by mi ho bylo líto, člověče. "
" Proč? "
" A, " odkývl děda žilnatou ručičkou.
" Však on Adam ví, co a proč dělá!
Ale to ti řeknu - i kdyby to měl doma v pořádku a třeba šest dětí, tak by šel taky.
Adam jo.
Adam má, holenku, všechno rozmyšleno a vidí, Stando, vidí hloub než každý z nás.
A nepovídá nikomu, co si myslí.
Víš, tak mu dej pokoj. "
Standa vstal.
" Inu, člověk vidí, co vidí.
Pepek si toho taky všimnul. "
" No jo, Pepek, " zlobil se děda Suchánek.
" Protože v tom je sukně.
To víš, Pepek!
Ti řeknu, taky byste mohli nechat Marii na pokoji, ty a Pepek. "
Standa se urazil.
" Copak jí něco děláme? "
" Moc vás zajímá, " bručel děda.
" Dej si pozor, Stando;
a jestli se cejtíš sám, tak tady kvete holek, jej! "
Standa rudne až po vlasy, vztekaje se za to na sebe i na dědu Suchánka.
" Prosím vás, koho by ve snu napadlo - Člověk jenom vidí, že ti dva... nejsou spolu šťastni.
To je to celé.
A vy hned - já nevím co. "
Děda Suchánek kývá moudrou hlavičkou.
" Tak je nech, Stando, nač by sis dělal těžkou hlavu.
Támhle prý u Pokorných by pronajali pěkný pokoj, moh by ses tam třeba podívat - "
" Abych se jako stěhoval? " vyjel si Standa hrubě.
" Jo, ono to bude lepší, " řekl děda Suchánek a zasmál se bezzubě na Standu.
" Ale že jsme si pěkně popovídali, viď? "
XIX
Tesař Martínek bydlí až tamhle v polích.
Půjdu k němu po poledni, rozhodl se Standa, a jde si na oběd jako pán.
Říká se tomu dokonce zahradní restaurace, pár stolů s velkými červenými ubrusy stojí pod stromy za prořídlým a uprášeným hlohovým plotem;
a u jednoho toho stolu se rozložil Standa se svými novinami, aby si to ještě jednou přečetl.
" K práci na těžce poškozeném a zvláště nebezpečném severním úseku se první dobrovolně přihlásili - "
" Co poroučí pán? " ptá se přísně číšník a mává ubrouskem po vose.
Pán se začervenal a zamračil, neví honem, co si poručit;
pěkný pán, jen co je pravda, - plné noviny ho jsou, a červená se před sklepníkem.
Standa se silně mrzí na sebe i na dědu Suchánka.
Co mu je taky po tom, dědkovi, myslí si Standa.
Bude mně radit, abych se stěhoval!
Vždyť není proč;
to přece je vyloučeno, že by někdy něco bylo - mezi mnou a Marií - ( Tak když je to vyloučeno, nač bys tam bydlel? )
( No počkej, tak docela vyloučeno to není, to zas si nemysli! )
( Ale to bys přece Adamovi neudělal, nemyslíš?
Teď, když je to tvůj kamarád z party - ) ( Však ono by Adama neubylo, kdybych s ní tu a tam pár slov... )
( A nic víc? )
( Kuš! ) Standa před sebou energicky rozkládá noviny, bude se číst, a konec!
" K práci na těžce poškozeném a zvláště nebezpečném severním úseku - " Nač bych se stěhoval, namítá Standa;
mně přece stačí... aspoň ji vidět;
co jiného já na světě mám!
U vedlejšího stolu jedí chvatně dva lidé, taky asi horníci;
ten, co sedí zády k Standovi, má před sebou rozloženy tytéž noviny a čte je na téže stránce.
Standovi se rozbouchalo srdce a chtěl by se raději propadnout: teď bude ten člověk číst o něm - a třeba se najednou obrátí:
Nejsi ty ten V. Půlpán?
- To je chyba, má tam být S. Půlpán, S., S., jako Stanislav, chtěl by křičet Standa;
vší silou se přemáhá, aby se choval jakoby nic, docela lhostejně a nenápadně, - ve skutečnosti přestal jíst a díval se vytřeštěně k tomu vedlejšímu stolu.
Ten druhý horník si toho všiml a ohlíží se po Standovi dílem nejistě a dílem káravě.
" Ten Martínek, " ozval se čtoucí, " to bude ten tesař Martínek, nebo ten Martínek lhotecký? "
" To bude snad ten tesař, " řekl druhý bez zájmu.
" Ten lhotecký je marod. "
" Aha.
Toho tesaře já znám. "
A dost.
Čtoucí člověk obrátil v novinách list a díval se do inzerátů.
Tak to je všecko.
Aha, toho já znám.
A ti, kteří ho neznají, ani neřeknou Aha, a obrátí list -
Standovi je najednou trapno a zklamaně.
Ani už nebude Martínkovi ty noviny ukazovat.
Martínek vítá Standu širokým úsměvem;
sedí na zápraží své chalupy a mezi koleny má modrookou holčičku se dvěma zlatými copánky, - celý táta, ale v tak drobném a jemném, že je to k smíchu: takový obr, a něco tak capartního se mu troufá podobat!
" Jak ti říkají? "
" No tak řekni, Verunko, " ponouká táta a poplácává děcko po bříšku.
" Verunka, " šeptá dítě bezhlase a nespouští vyjevené oči z toho pána v límečku.
" Já tě čekal už ráno, " povídá tesař přívětivě.
" Byl takový pěkný den - "
" Cos dělal? "
" Nic.
To víš, když je člověk s dětmi - Ani jsem si pro tabák nebyl.
Tady jsme s Verunkou něco četli, viď, Verunko? "
Holčička kývla a pověsila se tátovi na kolena.
" Taky ti nesu něco ke čtení, " vzpomíná si Standa pokud možno ledabyle a podává Martínkovi ty noviny.
Tesař čte a v jeho pokojné tváři se nic nehne.
" No tak, " povídá nakonec a dloube tlustým prstem do novin.
" Koukej, Verunko, umíš tohle přečíst? "
" Jan...
Mar-tí-nek, " slabikuje dítě.
" A víš, kdo to je? "
" Táta, " vydechla holčička a zvedla k němu celý obličej.
Tesař Martínek se nadšeně rozzářil.
" No tak vidíš, jak dovedeš číst!
- Nemoh bys mi to dát, Stando?
Abych už nemusel pro noviny.
Já bych to schoval pro děti. "
" Bezevšeho, " souhlasí Standa velkomyslně;
ani si už nevzpomněl, že ty noviny slíbil Marii.
Martínek vstává, je ho málem na dva metry, a holčička se ho drží za nohu jako sloupu.
" Pojď se podívat na kluka, nechceš? "
Kluka chová paní Martínková v náručí, zdá se být na ni až nepřiměřeně veliký;
je spíš drobná, a žádná krasavice, - nu, bude asi milá, rozhoduje se Standa.
Kluk se dívá na Standu vážně a skoro zarputile.
" Honzo, Honzíku, kuk, " šklebí se obr Martínek, a pucek se po něm otáčí kulatou hlavou a skřehotá nadšeným smíchem.
Paní Martínková se dívá šťastnýma očima na svého velikého chlapa;
bože, co na tom, že není hezká!
Standovi se tu líbí, cítí se jako na venkově.
" Co bude z kluka?
Havíř? " ptá se tesaře.
" Kdepak, " usmívá se Martínek, " já bych ho tam nedal.
Takhle myslivcem, to jo.
A když tesař, tak stavět domy.
To je pěkná práce.
Člověče, kdybych já zas moh tesařit venku - Víš, já mám rád vzduch a hodně místa.
Takhle sedlačit, jo - s koňma - " Martínek už nestojí v malé kuchyňce, ale dívá se modře a jasně na korec polí;
a tady - pár koní u pluhu.
Cože s klukem?
Posadit ho tou holou prcinkou na podsedního valacha - to by Honza hýkal radostí!
Mladý obr mávl širokou tlapou.
" Tak půjdeme ven, Stando? "
Sedí spolu na zápraží, holčička se drápe po tátových zádech na jeho silný růžový krk a sváží se po bříšku dolů, až se jí sukýnky vyhrnují.
" Ty říkáš Adam, " povídá tesař a mžourá pokojně do slunce.
" No, já nevím, ale má žena se zná s tou Marií - Ona sem Marie někdy chodí za dětmi.
Měla by mít děti, co je to platné;
já myslím, že to jí nejvíc chybí.
Třeba je ani nemohla mít - to se taky stává. "
" Ale Pepek říká, " brání se zrudlý Standa proti čemusi, " že s ní Adam... vlastně... nikdy nežil. "
" Lidi toho vědí, " usmívá se Martínek.
" Žil nežil, o tom on nikomu neřekne.
Však má rozum a čeká, - ono se to někdy v ženských změní, ani samy nevědí proč.
Tuhle naznačovala cosi Marie mé ženě, - prý co nebylo, by mohlo být.
To víš, co si ženské mezi sebou neřeknou!
Moje měla dojem, že jako Marie myslí, že by teď mohla mít děti.
A včera byla moje u ní - běžela se shánět, kde jsem - a Marie prý jako v horečce, co on Adam, aby se mu nic nestalo, a že dřív nevěděla, jaký je, a že si bude do smrti vyčítat - no prý jako blázen.
Někdo jí řek, že tam Adama nechtěli jako ženáče vzít, a on že just šel - Říkala moje, to že ještě neviděla: prý jako ztuhlá, jen slzy jí tekly, a všecko na sebe řekla: jak nikdy Adama nechtěla, že měla jen jednu lásku - že odpřisáhla věrnost tomu prvnímu, a teď prý teprve vidí - No, tak to s ní teda je, abys věděl. "
Standa si zatíná nehty do dlaní bolestí a - nu, něčím jako hanbou.
" A co...
Adam? "
Teď sedí holčička tátovi na krku jako na koni a tesař jí nastavuje dlaně jako třmeny.
" Jo, co Adam - to je právě to.
Takový moudrý člověk - a v tomhle jako slepý.
Já nevím, jestli sis toho všimnul: nikdy se na Marii nepodívá, mrká do země a bručí, jako by se bál zvednout oči nebo co.
Však zrovna včera, když jsme vyfárali, - oči na něm mohla nechat, a on kouká do země jako vrtohlavý.
Mně se nechtělo líbit, že včera za náma přišel do hospody.
To nemělo být;
ale Pepek má vždycky takové hloupé nápady - Všichni jsme mohli být doma, vždyť ty ženské mají na nás taky právo, no ne?
Ale když Pepek řek parta, tak holt, co se dá dělat;
i Adam teda šel, třebaže nepije - Si říkám, jak to muselo Marii mrzet.
Však moje taky - a ta už má z toho rozum;
ale taky říkala, to jsem nevěděla, že tobě jsou chlapi přednější.
To víš, tomu zas ženská nerozumí.
No, chyba.
Kdyby byl Adam zůstal doma, - tak já nevím.
Ale možná taky, že by jen mrkal do země jako kakabus, no, a pak by řek, dobrou noc, Mařenko, a vlez do duchen.
To je těžká věc, když jsou oba tak hrdí;
žádný pak nechce a - nemůže začít... "
Holčička se svezla po tátových zádech, objala ho kolem krku a položila tvář na jeho šíji.
" Mám tě nosit, Verunko? "
" Ne, " vydechla ospale a blaženě.
" Hrdí, jo, to jsou oba, " rozvažoval tesař po chvilce.
" Víš, oni spolu asi nežili, to je to.
Kdyby spolu žili, to by je hrdost přešla, ó jej!
Ona každá hrdost, to je taková dálka mezi lidma - to se těžko překročí, člověče.
A čím dýl to trvá, tím víc ta dálka roste.
To máš potom těžké řízení. "
" Myslíš, že ji Adam... pořád ještě miluje? "
" No jo.
Přece vidí každý, jak se žere.
A když se před ním něco kecá o ženských, tak se mu zkřiví huba a kouká, jako by ho natahovali na skřipec.
Víš, kdyby on jednou doma zved tu beranskou hlavu a postavil se jako chlap, tak by, hergot, musel vidět - Marie měkká jako vosk - Vždyť je to docela pěkná ženská, člověče! "
" Krásná, " mumlal Standa žalostně.
" Jak se to veme.
Pro něj jistě - zrovna jako obraz na oltáři.
To ani, Stando, nevíš, jak jsou havíři na ženské, to by ti moh povídat Pepek - to víš, já jsem víc venkovní člověk, já na to tak nejsem.
A já taky mám svou ženu rád, copak.
Ale Adam, jo, to člověk kouká, co taková láska dovede.
- Podívej se, spí už? "
Standa mrknul na Verunku, ještě jí pod víčky svítají srpečky bělma.
" Usíná, " zašeptal.
Tesař počal mírně komíhat tělem, aby ji ukolébal.
" Copak láska - to je nejsilnější, dokud ti dva k sobě nemožou;
ale když se vezmou, to už pak není to hlavní.
Jak přijdou děti, to už se ta láska musí rozdělit jako chleba.
Měl by mít Adam děti, aby tu velikou lásku rozdal.
Jestli sis všimnul, Stando, když se Adam někdy usměje - to člověk hned vidí, himl, ten by uměl být šťastný, kdyby to jen trochu šlo! "
Martínek se zachmuřil.
" Ale teď je na něm, aby udělal krok.
Marie ten krok udělala - přišla mu naproti a tak.
To zas na ní nemůže žádat, aby mu řekla, tady mě máš.
Po tolika letech, to je těžké.
Měl by něco udělat - "
" Já myslím, " řekl Standa váhavě a začervenal se vzrušením, " já myslím, že právě proto se Adam hlásil, víš, aby se jí ukázal... nějak jako hrdina nebo co.
Víš, on se na ni dívá tak hrozně nahoru... a cítí se před ní pořád jako černý havíř, - sám mi to řekl.
A proto on... jen kvůli ní, rozumíš?
Aby si tím získal její vážnost a... lásku, nemyslíš? "
Tesař o tom uvažuje a mhouří oči.
" No, něco by na tom mohlo být.
Copak hrdina - nehrdina, na to člověk ani tak nemyslí;
ale když je to kvůli ženské - Tak vidíš, " oddychl si spokojeněji, " to teda by Adam udělal první krok, aby se s Marií jako sešel!
To by teda bylo z obou stran - Víš, já bych byl moc rád, kvůli Adamovi.
Proto on se, chudák, tam dole tak ukrutně činil!
Helejse, to by mě ani nenapadlo!
To já řeknu své ženě, aby se před Marií jako zmínila, jo, Adam, milá paní, to je - říkáš, hrdina.
No, třeba hrdina, " mumlal Martínek.
" Jenže my to tak neberem. "
" Já bych jí to třeba taky řekl, " vyhrkl Standa, okřídlen bolestnou a velkodušnou obětavostí.
Ano, udělám to.
Pro kamaráda.
" Ty ne, " děl tesař rozvážně.
" Ty vůbec koukej, Stando, aby ses od nich stěhoval. "
" Proč? "
Tesař Martínek se zasmál a přátelsky položil Standovi mohutnou pracku na rameno.
" Protože jsi ještě hloupý chlapec, Stando. "
XX
Ještě zbývá Standovi jedna pochůzka: přejít - ovšem jen tak náhodou - - podle Hansenovic vily.
Zahrada je prázdná, není tam ani pan Hansen, ani jeho dlouhonohá dívčí Švédka.
Standa div nevleze nosem mezi ty železné mříže, - těch růží co tam je! smět se tak jednou podívat dovnitř a přivonět k těm těžkým poupatům - Standa se lekl: v besídce sedí bez hnutí paní Hansenová a dívá se před sebe;
nevidí sice Standu, nevidí asi nic, ale je divné a nezvyklé vidět ji jednou, jak neběhá po zahradě a neskáče, ale jen tak tiše a vzpřímeně sedí.
Standa se pomalu loudá domů a má vůbec těžké srdce, - částečně také proto, že za hodinku bude muset sfárat s partou dolů a že má z toho pořád tíživější strach.
Vždyť i v novinách píšou, zvlášť nebezpečný úsek;
a tesař řekl, mrcha chodba, to prý ještě uvidíš.
Jak je těm třem zavaleným, přemýšlí Standa;
zdalipak ještě ťukají na stěnu, zdali jim nezhasly kahany!
Adam je ovšem na zahrádce;
právě dal k svým třem růžím vysokokmenům nové tyče a ještě na ně nasadil skleněné koule, stříbrnou, zlatou a modrou, a teď zamyšleně pozoruje tu krásu.
Standa by nejraději prošel neviděn a zmizel ve svém pokojíčku v podkroví;
ale Adam se po něm obrací, jako by se chtěl usmát:
" Budeme muset... pomalu jít. "
Nu co dělat, Standa jde blíž, aby taky ocenil tu nádheru.
Směšné, jak se Adam zrcadlí v té skleněné kouli;
ohromná ploská leb, jako by ji někdo rozsedl, a pod ní takové pitvorné, zakrnělé tělíčko.
Ta druhá otlemená hlava na tenkých nožičkách, to je Standa.
To je legrace, myslí si Standa, ale není mu do smíchu;
dívá se do té zrcadelné koule, - jací jsme to vlastně chudáci, my oba!
Jak by se to asi křivě a směšně zrcadlilo, kdybych, řekněme, vzal teď Adama pod paží a řekl mu, Adame, je to strašné, ale já miluju vaši ženu, - jak bychom v té kouli my oba vypadali!
" Tak jdi, já na tebe počkám, " hučí Adam a pozoruje dál v té skleněné kouli svou tělesnou bídu.
To se řekne, musíme jít;
ale Standovi je až slabo v nohou, nejraději by si sedl a položil hlavu na stůl.
Jestli tam dole bude muset zase vlézt do té zabořené chodbičky - Tak jdi, já na tebe počkám, řekl Adam.
Třeba se sem už nevrátím, napadá Standu, a zbytečně si hledí vtisknout do paměti ten kousek světa: čistý a zánovní pokojík, okny svítí odpolední slunce, na dvorku hrdlička se div nedusí samým cukrováním;
a to ticho, to divné a mučivé ticho, to je Marie.
A ještě na něco se musí Standa podívat.
Na své poslední vysvědčení ze školy.
A teď můžeš jít, vozači Půlpáne.
Standa prudce přiráží zásuvku a běží ze schodů, dupe jako kůň.
Už jdu, Marie.
Už jdu, Adame.
Už jdu.
Adam čeká, opřen o plot, a zírá někam, bůhví kam.
" Tak jdeme, ne? "
Jenom se ještě letmo podívá po těch skleněných koulích;
ne, to se dívá Marie z okna, tiskne k prsoum šití a ústa má pootevřena, jako by nemohla vydechnout.
" Sbohem, Mařenko, " mumlá Adam a klátivě vykročí.
Jdou tedy spolu na Kristýnu a mlčí;
o čem taky mluvit!
Jdou svážnou uličkou a táhlou silnicí;
jdou po škvárovém chodníku mezi dehtovanými ploty, - člověk už vlastně nevidí cestu, kudy chodí denně.
To nohy samy jdou, a myšlenky taky jdou samy;
ani je nemyslíš, ony se myslí samy a taky nějak pořád stejně, že je už skoro nebereš na vědomí;
jsou tady jako ten plot a jako ty telefonní sloupy, - ani nevíš, a už jsi u mřížových vrat Kristýny.
Teprve teď se podíval Adam na Standu a krásně přátelsky se usmál, nu, tak vidíš, to nám to pěkně uběhlo!
" Jak to tam vypadá? " ptá se Adam roztržitě u okna známkovny.
Nu, jak;
spíš špatně.
Odpoledne museli odtamtud odvézt Brunera a Tondu Holých.
On tam vlezl Tonda za Brunerem -
" Plyny? "
Jo, dušáky.
Teď tam už pracují na průčelí, ale musejí mít masky;
a každých deset minut se střídají.
Adam nespokojeně zafuněl.
Inu, co se dá dělat!
" A... co ti tři?
Dávají ještě znamení? "
Prý ráno ještě dávali, ale už jenom slabounce.
Měli byste to tam rychle prorazit, mládenci, aby nebylo pozdě.
Jsou - li ty dušáky taky na druhé straně, tak už je stejně po nich.
Adam mávl rukou a chvatem se běží do umývárny přestrojit.
Je tam už děda Suchánek, zedník Matula a Pepek, stahují si přes hlavu košile, ale není jim nějak do řeči.
" Slyšels? " ucezuje Pepek mezi zuby.
" Jo, " hučí Adam a honem ze sebe shazuje šaty.
" Blbý, " mračí se Pepek.
" S kuklou na hubě se to špatně dělá.
Člověče, já ji na sebe nevemu. "
" Jestli ti to Andres dovolí, " namítá děda Suchánek.
Pepek chtěl nějak vyjet, ale zrovna přišel tesař.
" Nazdar, parto, " pozdravil potěšeně.
" Tak co bude? "
" Prý tam jsou plyny, " vyhrkl Standa, který dosud žádné plyny nezažil.
" Jo? " řekl tesař lhostejně a pomalu si svlékal kabát jako na poli žnec.
" Lidi, to byl dnes pěkný den! "
" Kdes byl? " huhlal Pepek skloněný nad svými škorněmi.
" Ale jen doma, to víš - "
Parta brumlá roztržitým a kusým hovorem.
Standa se chvěje chladem a rozčilením a dívá se na těch pět naháčů, - mládenci, vždyť se třeba vidíme naposled!
Pozoruje tu kosmatou mužskou nahotu zvědavě, přímo a snad poprvé bez instinktivního odporu:
Pepek vzrušeně zívá, paťatý a samčí, samý sukovitý sval, jen se mu to hemží pod chlupatou a trudovitou koží;
děda Suchánek, vyschlý a svrasklý, s hrstičkou směšných bílých kudrnek uprostřed prsou, jako by mu tam rostl lišejník;
zedník Matula, funící balvan masa a tuku, visí to na něm jako těžké pytlíky žíhané zplihlými štětkami;
Adam, samá kost, samé žebro, ale urostlý, úzkých boků a vpadlého břicha, s hustou řádkou temných, rovných vlasů až po hluboce zapadlý pupek, - jako by tam měl třetí oko, taky tak úzce zapadlé a vážně, upřeně se dívající bůhví kam;
tesař Martínek se svou širokou hrudí a zlatým porostem, silný, krásný a bezstarostný;
nu, a ty dlouhé, hubené paže, ten dlouhý, bledý a lysý hrudník, to je Standa.
Inu, jsme, jací jsme;
ale jak mnoho každé to tělo říká, jaký jsi člověk - zrovna jako bys četl lidské osudy.
A vidíš, když jsme parta, přestaneš se za sebe stydět;
tady mě máte, kamarádi, celého, jak jsem.
Přichází prachař Andres, už ustrojený a s kahanem v ruce.
" Zdař bůh! "
" Zdař bůh, " mumlá parta.
" Tak dělejte, abysme šli, " pobízí prachař a počítá očima své mužstvo.
" No jo, hned. "
Zedník Matula už neupírá krhavé oči na Andrese, dívá se stranou a jenom se zuřivě mračí.
Parta jde rychle a mlčky ke klecím, bimbajíc kahany;
to se rozumí, prachař Andres v čele, šlape jako na vojenské přehlídce, jen šavle mu chybí.
Zdola už vyjíždí osazenstvo ze šichty, unavené a netečné, leda na půl huby Zdař bůh a pokyn hlavou.
" Vy jdete na osmnáctku? "
" Jo. "
Klec s partou se propadá.
Andresovi tvrdne obličej, děda Suchánek starostlivě mžiká a mele potichu rty, jako by se modlil, Pepek křečovitě zívá a Matula funí;
Adam chrání rukou svůj kahan a dívá se těma zapadlýma očima do prázdna, rty přísně sevřeny;
jenom tesař Martínek mírně a trochu ospale září.
Standovi to najednou připadá hrozně neskutečné, skoro jako ve snách;
právě tak jsme sjížděli včera - jako by to byla táž šichta, jako bychom stále ještě padali bez konce dolů;
a přitom je všechno tak nesmírně jiné - Co, co je jiné?
Inu, všechno;
já, my, celý život.
Člověk ani neví, co všechno se změnilo za tu cestu dolů;
a pořád, pořád se tiše a neúprosně sunou nahoru ty kolmé zapocené stěny.
Konečně klec naráží a parta jde tou nekonečnou klenutou chodbou pod šňůrou žárovek.
Osazenstvo Kristýny se courá v hloučcích nebo potrhaných řádkách ke klecím, všude se chabě klimbají a třepetají plamínky kahanů;
vypadá to tu jako o Dušičkách.
Teď vlevo do té černé těžné třídy;
ze slemene a stěn visí tytéž bílé krápníky a nádory důlních hub jako včera;
a z té tmy vpředu se blíží několik blíkavých světýlek.
Aha, to se vrací záchranné mužstvo z detonačky, nějak mají naspěch, aby už byli venku;
Andres se na okamžik zastaví s vedoucím dozorcem, a parta se málo slovy vyptává, jak to tam vypadá.
Ale blbě, člověče, ani se neptej.
" Plyny? "
" Plyny a všecko.
Zase tam varuje výdřeva.
Tak zdař bůh, mládenci, my už toho máme dost. "
Kahan prachaře Andrese běží teď rychleji do té černé tmy.
A zase nalevo, těmi větrními dveřmi jako včera;
zase je tu ten dlouhý a bledý člověk, zdař bůh, a těžký, dusný vzduch osmnáctky zavalil partu jako vlhká a nečistá duchna.
" Kruci, " syká Pepek, a Matula chrčí, jako by se dusil.
Standovi se to tu zdá být ještě mrtvější a opuštěnější než včera, ale přitom daleko kratší;
už jsou u té zalámané výdřevy, tady už jsou Martínkovy podražce a skoby - že to je jen takový kousíček cesty? diví se Standa.
A tamhle už se chvěje malé a mírné světýlko větérky a nad ním se sklání kožená čepička a ušmouraný, lesklý nos pana Hansena.
Prachař Andres vypjal prsa a rázně vykročil, jedna dvě.
" Zdař bůh, " vyrazil a cvakl patami.
" Hlásí se první parta: palní dozorce Andres, lamač Adam, lamač Suchánek, tesař Martínek, mladolamač Falta, zedník Matula a vozač Půlpán. "
XXI
" Gut, " kývá pan Hansen.
( Copak tu dělá dvě šichty? )
Je nahý po pás, a parta se rozpačitě dívá stranou;
jaksi se nepasuje, aby koukali panu inžinýrovi na jeho lidskou nahotu.
Ale když i Hans si udělal pohodlí, tak jaképak cavyky, mládenci;
celá parta odkládá kabáty a stahuje si košile přes hlavy, jako když se jdou kluci koupat.
Jen prachaři Andresovi se do toho nějak nechce;
pošilhává po panu Hansenovi, - inu, byla by to divná subordinace, aby dozorce zůstal v kabátě;
a rychle rozhodnut shazuje Andres s kabátem a košilí i svou prachařskou důstojnost.
Teď tu stojí polonahý jako všichni a špulí svůj drobný a pěkný hrudník se zajízveným průstřelem;
pravda, kudla, ale vojáčka je na něm vidět.
Tak, teď jen utáhnout řemeny a začít -
Parta okukuje, co se tu zatím udělalo;
Standovi se toho zdá hodně, ale parta jako celek je nespokojena.
" Helejte, moc jim toho nepřibylo! "
" Jo, to by každý doved! "
" Svrabaři, koukli se na to, a už hleděli mazat. "
" Hergot, takovou flákárnu jsem ještě neviděl! "
" No jo, mládenci, tady je jen to, co jsme udělali my. "
Není to sice zřejmě pravda, ale první parta má právo kritizovat ty druhé.
Například celá osmnáctka, pokud byla zalámána, je hotový les nových podražců a rozpěr;
i koleje jsou spraveny, na točné plotně pod křižákem je přistaven vozík, může se s ním už zajet i do té zmačklé chodby;
pravda, musíš se hodně sehnout, abys projel, a tam hlouběji uvnitř, pokud Standa vidí, to vypadá všelijak: vyborcené stěny a prolomený strop, všechno narychlo podraženo sloupky a podvlaky a rozpínkami.
Ale už tam běží i potrubí se stlačeným vzduchem a je slyšet, jak syčí namontované větrní lutny.
To už je vyhráno, myslí si Standa a počíná si nemálo vážit té udělané práce;
co všechno se muselo nejdřív nachystat, aby šlo zachránit ty tři lidi!
Ono se řekne statečnost a podobně;
ale co k tomu musí být všelijaké té šikovnosti a přípravy, pořádku a takových věcí, - jaképak hrdinství, člověče;
musí být na to rozum.
Andres už dostal své rozkazy od Hanse.
" Tak, mládenci, " řekl, " musíme honem dělat, dokud se nám zase nevybortí počva.
Kdo půjde první na předek? "
" Třeba já, " hučí Adam a shýbá se pro jakousi hromádku gumových a plechových věcí.
" Budete se střídat se Suchánkem po deseti minutách.
Falta bude prohazovat matriál sem a Standa si přistaví vozík.
Martínek! "
" Zde. "
" Druhý a třetí pár podvlíknout.
Osmý, devátý, desátý vyměnit.
Pak vydřevit prorážku. "
" Jo. "
" Tak dělejte, hoši! "
Adam jen přikývl a pomalu si připíná něco jako plechovou torbu na záda;
teď si nasazuje na hlavu gumovou kuklu s dlouhým sloním chobotem - kyslíková maska, pochopil Standa, a srdce mu zatlouklo;
tak tedy vážně jsou tu důlní plyny!
Adam už to má nasazeno a připásáno řemením kolem těla;
vypadá to dost divně, ten gumový čenich a sloní rypák na dlouhém, hubeném těle člověka, - namouduši, jen strašit.
Z kukly to zabublalo, to snad Adam něco povídá, ale není mu rozumět;
ještě zkouší nějaké kohoutky na plechové výstroji, a už leze po čtyřech pod zabořený strop a vtahuje za sebou dlouhatánské nohy.
" Tak, Falto, nasadit drégerku, " pobízí Andres.
" Já žádnou nepotřebuju, " vyjelo z Pepka.
" Já v tom nebudu pracovat! "
Prachař se prudce otočil, - teď začne na Pepka řvát, lekl se Standa.
Ale ne, nezařval.
" Jo tak, " řekl rozvážně.
" Ale zkušený lamač by si ji vzal. "
A obrátil se na patě a šel za tesařem, který tamhle u křižáku zvedá s Matulou nos k výdřevě a o něčem se radí.
Pepek se shýbnul pro masku.
" To víš, " bručel neochotně.
" Zkus v tom jednou pracovat, ty chytrej!
A člověk ani neslyší, když něco praská - Však já bych se ti neudusil, " zuří Pepek a nasazuje si kuklu na hlavu.
" Hergot, to smrdí gumou! "
Vypadá v tom jako zavalitý brouk s tlustým sosákem a ohromnými kukadly.
Z kukly to ještě chvíli přidušeně bublá, to asi Pepek nadává dál;
ale už kleká pod ten promačklý strop.
Vtom to začalo z hloubky rachotivě řehtat a drnčet.
Tohle už Standa zná, to je pneumatická sbíječka.
Tak už Adam rubá na předku!
Chválabohu! to teda už se opravdu dělá prorážka k těm třem zaživa pohřbeným!
Pepek sebou mrskl a zmizel mezi vzpěrami a podražci.
Děda Suchánek si vážně a téměř obřadně nasazuje kuklu.
" Mám si taky vzít masku? " ptá se Standa nejistě.
" Ty ne, ty zůstaneš tady venku.
Dyť bys v tom ani neuměl dýchat. "
- Děda Suchánek je hrozně legrační s tím sloním chobotem nad lišejníkovým porostem svých hubených prsíček;
ale Standa je zklamán, - proč jenom on nemá mít masku! třeba by mohl být první, kdo by prolezl k těm třem - I sedá si na bobek, aby se aspoň podíval, jak to tam uvnitř vypadá;
ale vidí jen, jak se Pepek prodírá dál ve zvířených kotoučích uhelného prachu;
tlačí se to sem ventilací, dýmá to mourem, až se hrdlo stahuje -
Děda Suchánek mu důtklivě klepe na rameno a vrtí gumovým chobotem.
To ne, Stando, to se nesmí.
" Co je? " diví se Standa, a děda ukazuje prstem k počvě.
Aha, plyny.
Standa se rozkašlal mourem, až mu oči slzí;
není tu už pro zvířený prach skoro nic vidět, leda ty vyboulené broučí oči a bimbající se sosák dědkovy kukly.
Uvnitř prudce rachotí Pepkova lopata, a šups, ven letí kámen a uhlí.
Z jaké dálky to Pepek dohodí, žasne Standa, ale už se z oblak mouru vynořuje Andres.
" Tak honem, " hartusí, " lopatu a nakládat na vozík!
A dělejte s tím, jo?
Ať tu nic neleží v cestě! "
Děda Suchánek kývá gumovým čumákem, tak tady máš svou práci, Stando;
a Standa, najednou pln horlivosti, kašlaje a oslepen prachem, nakládá lopatou uhlí a kameny do huntu.
Když se uřícen vracel s prázdným vozíkem, vystřídal už děda Suchánek Adama;
Adam se vysíleně opírá o kůl, kuklu má sundanou a stírá si dlaní z čela a očí pot, až mu z prstů cáká;
Pepek si strhuje masku a odplivuje, je svlečen do naha, jen škorně si nechal;
mour po něm stéká stružkami potu a lepí se mu na říčné tělo, divže se z Pepka nekouří.
" Jsem musel přivřít kohouty, " bručí k Andresovi.
" Prach. "
Pepek odchrchlal.
" Hergot, mně se to dnes nechce líbit! "
Andres krčí rameny a kope do natroušených kusů hlušiny a uhlí.
" Koukejte, " říká suše Standovi, " tohle není žádná práce;
takhle by to dovedla taky jiná parta.
Počva má být čistá jako na bále. "
Pěkný bál, myslí si Standa;
jsme všichni černí tím mourem jako vrány.
Těžce se mu dýchá a bolí ho hlava, chtěl by se opřít a zhluboka vydechnout, ale nedá se to nějak dýchat;
a tma je tu, tma, kahany stěží mžourají třesavými narudlými plamínky.
Ale když čisto, tak čisto;
a Standa se chápe lopaty a vrávoraje nakládá forotu.
Je slyšet, jak tamhle u křižáku bouchá Martínek do podvlaků a jak z hloubi zalámané chodby řachá a rachotí sbíječka dědy Suchánka.
Pepek si ještě jednou odplivl a zasakroval, asi do zásoby, a nasazuje si znovu kuklu na hubu.
Adam vážně, soustředěně hantýruje na kyslíkovém aparátu, patrně tam nemá něco v pořádku.
Vtom to z té strany, kde pracoval tesař, zapraskalo, heklo a potom těžce žuchlo, jako by se svalil pytel s moukou.
Andresem to trhlo.
" Co je, " vybreptl zmateně a běžel v tu stranu;
Adam jenom vzhlédl, Pepek zvedl gumový rypák, poslouchal chvilku, zahudroval něco a lezl do díry.
Standa nechal lopatu lopatou a utíkal za Andresem se srdcem tlukoucím.
Stalo se něco?
Inu, patrně stalo, ale mnoho to nebude;
jenom Martínek sedí na zemi mezi roztroušeným kamením a překvapeně mrká;
vedle něho klečí Andres a svítí mu kahanem na temeno hlavy;
nad nimi funí zedník Matula a drbe se v týle.
" Kruci, " vydechl Martínek, " já chtěl vyměnit tu kopnu, a ono to na mne spadlo! "
Najednou zazářil šťastným úsměvem.
" Ale byla to šupa, mládenci, " řekl spokojeně.
" Můžeš vstát? " stará se Andres.
" Ale jo, " míní tesař a sbírá se z počvy.
" Počkej, jen co přijdu k sobě. "
" Máš závrať? "
" Trochu jo. "
" A nechce se ti zvracet? "
" Ani ne. "
Tesař už stojí a dívá se s uznáním na visící kopnu.
" No víš, ona to je pořádná síla! "
Prachař se obrátil k Matulovi.
" Vás to taky praštilo? "
" Jo, " bručel kolos a drbal se v chundelatých vlasech.
" Tak si můžete chvilku odpočnout, lidi, " řekl prachař starostlivě a otočil se k Standovi.
" A co vy tady koukáte?
Marš nakládat! "
Tesař Martínek jde pomalu k svému kabátu a vyndává z něho baňčičku a něco v papíře.
" Musím to zajíst, " povídá s chutí.
Adam má už zase masku na hlavě a kývá na něho přátelsky tím sloním rypákem.
" Jistě ti nic není? " ptá se chvatně Standa a chápe se lopaty.
" Kdepak! "
Mladý obr se uvelebil pod křižákem na zemi, staví před sebe kahan a s gustem vybaluje z hnědého papíru tlustý krajíc chleba se sádlem.
" Jen se nezdržuj. "
Standa horempádem nakládá uhlí do prázdného vozíku a občas mrkne okem po kamarádu Martínkovi: sedí tam se svěšenou hlavou nad nenakousnutým krajícem a vraští čelo.
Standa přestal nakládat.
" Je ti něco, Jendo? "
" To sádlo smrdí, " bručí tesař a pečlivě balí krajíc do papíru.
" Já to nebudu jíst. "
Standa se dal znovu do práce, i Matula už tluče do kramlí a funí.
Od čela se vrací děda Suchánek a sundává si kuklu.
" Ježíš, lidi, " vydechl a mne si vyschlýma rukama tvář.
" To je práce!
To je práce! "
Teď je řada na Adamovi, aby se vsoukal do zabořené chodby;
uvnitř Pepek rachotí lopatou a ráz naráz vyhazuje rubaninu, že Standa nestačí nakládat.
Pepek je ohromný, myslí si;
jak se tam tou lopatou rozmachuje v těch oblacích prachu, černý a lesklý jako ze žuly, - pacholek mizerná, jako nějaký kyklop;
a uřícený Standa se zdvojeným úsilím zápasí se svou lopatou.
Už vyváží druhý naražený hunt a otáčí jej na plotně, ale točná plotna se nechce hnout.
" Já ti pomůžu, " ozval se tesař.
" Nech mě, " supí Standa a lomcuje vozíkem.
" Tady něco smrdí, " bručí tesař.
" Stando, co to je za smrad? "
" Se ti něco zdá, " míní Suchánek.
" Co by tu smrdělo? "
Martínek vraští nos.
" Já nevím, ale něco tu je cejtit.
- Krucinál, to mám tadyhle bouli, " šklebí se, ohmatávaje si temeno.
" Na tebe něco spadlo? "
" Jo, kopna.
Já ji chtěl vyměnit - "
" No jo, " mínil děda Suchánek konejšivě.
" Tak to máš od toho.
To máš otřes mozku, člověče.
Onehdy Faltysovi, jako zetovi, spadl na hlavu uhel, a pak se mu taky zdálo, že něco smrdí.
Potom se mu udělalo špatně a pár dní si poležel, prý otřes mozku nebo co.
Počkej, ono ti za chvíli taky přijde špatně. "
" Mně? " podivil se Martínek.
" Co tě nemá, mně ještě nikdy nebylo špatně.
A co, tak já bych šel zas dělat. "
A pořád Pepek vyhazuje lopatami forotu z té prášivé díry;
někdy vyleze, strhne si kuklu, oddychuje a sakruje nekřesťansky;
je mokrý potem, černý od mouru jako tuha, a dychtivě, žbluňkavě pije sodovku, kterou sem nosí ten bledý člověk od větrních dveří.
Každých deset minut se vynoří z kotoučů prachu děda Suchánek nebo Adam, ruce se jim klepou od pneumatické sbíječky, stěží si mohou sundat ty gumové čumáky;
a pak jen uříceně pijí, oddychují vyčerpáním a není s nimi řeč.
Cože, dávají - li ti tři ještě znamení?
A kdopak ví;
když máš na hlavě tu kuklu, tak neslyšíš, člověče, nic, leda syčet vzduch a rachotit sbíječku.
" A tady už nejsou plyny? " ptá se Standa nejistě.
Jsou, jakpak by nebyly, ale drží se u počvy, víš?
A on Hans dává pozor, jak jdou vysoko.
Asi po pás tu budou, to jo.
Standu mučivě bolí hlava;
má tlučení srdce a dusí ho něco jako úzkost.
Prachař taky - jako by na něco čekal;
už ani nekušní, jen starostlivě obchází se sevřenou hubou a poslouchá.
Pan Hansen, ten pořád zvedá svou větérku, postojí chvilku, nastaví ucho vzdálenému štěkání sbíječky, zakývá hlavou a jde zase dál;
jde se svěšenou hlavou, s vráskou mezi očima a semknutými rty, a točí svou lampičkou, jako by si hrál se stíny.
Jen Martínek s Matulou tlukou pokojně do svých dřev a pak se zase domlouvají.
" Postrč to ke mně!
Můžeš tam?
No tak, ještě kousek! "
Standa nakládá už čtvrtý hunt;
nohy mu poklesávají slabostí a hlava se mu točí.
Ještě ten čtvrtý vozík, a pak snad padnu.
Adam se opírá o stěnu, těžce vydechuje a stírá si dlaněmi pot;
pojednou se shýbá pro lopatu a pomáhá Standovi nakládat.
" Tak už máš dost, " hučí Adam a jde se zas opřít o stěnu.
" Můžeš jet. "
Standa s posledním úsilím vytlačil vozík na točnou plotnu a teď se s ním potýká, aby jej vytočil;
ale proti němu blíká světélko, pan Hansen se loudá se svěšenou hlavou a kmitá větérkou.
Standa čeká, až Hans přejde;
a vtom se mu zdá, že se za panem Hansenem zčistajasna zvedá počva.
Těžce, široce to zadunělo, až se zatřásla chodba;
a naráz zapraštěla výdřeva.
Standu div neporazil hrozný náraz vzduchu, ale ještě vidí, jak se v letícím oblaku prachu točí pan Hansen a jak nad ním praská a klesá stropnice.
" Pozor, " zařval Standa a letí chytit tu stropnici holýma rukama.
Pak najednou pronikavá bolest, Standa ještě slyší své vlastní nelidské zavřeštění, a pak konec, někam se padá;
a Standa omdlel.
XXII
První, co zase slyšel, bylo, jak někdo chvatně povídá:
" Zvedněte mu nohy, aby mu šla do hlavy krev. "
Standa otevřel oči a vidí z té tmy nad sebou se naklánět Adamovu dlouhou tvář a zapadlé, pozorně mrkající oči.
" Kde je... pan Hansen? " mumlal mátožně.
" Hier. "
Nad Standou se z černé tmy vynoří lesklý, ušmouraný nos a tuhá ruka ho pleská po tváři.
" Nicht ohnmächtig werden!
Ist schon gut? "
Standa zvedá hlavu, aby se rozhlédl, - kde to jsem?
U nohou mu klečí tesař, za ním Pepek, Andres, děda Suchánek, Matula - celá parta;
je tu kolem natlačeno těch polonahých, ukoptěných těl, a všichni se tak zaraženě dívají, až to Standu mate.
" Co... co to bylo? " vypravil ze sebe užasle.
" Detonace, " řekl někdo.
" Tak vidíš, ty vole, " vydechl zhluboka tesař a vstává.
" A příště už nestrkej prsty mezi kopnu a pažiny, jo? "
Prsty... pravda, to jsou prsty;
Standa si teprve teď uvědomuje tu hroznou bolest v levé ruce;
na čele mu vyráží studený pot a někde v krku mu to tiše úpí.
" Bolí to? " hučí Adam zblízka.
" Bo-bolí trochu. "
" Já skočím pro nosítka, " vyhrkl Pepek a upaluje, krom těch škorní nahý, jak ho pánbůh stvořil.
Martínek pečlivě skládá svůj kabát a košili a jako polštář je vsunuje pod Standovu hlavu.
" Teď lež, jo? "
Adam se zvedá a povytahuje si kalhoty.
" Tak je to jen levička, " brumlá s úlevou a nasazuje si masku.
Standa se pokouší opřít se o pravý loket.
" Tak... jděte dělat, mládenci, " koktá.
" S-s-se mnou se nemusíte zdržovat. "
Někdo mu pohladil hlavu.
" Jseš chlapík. "
Snad to byl Andres nebo kdo.
Standa se chce podívat na svou levičku, ale má ji utaženou bílým kapesníkem, snad je to šátek pana Hansena;
a zpod šátku mu čůrkem vyhrkuje krev.
Krev - Standa nemůže vidět krev, dělá se mu mdlo;
ale jenom ne omdlít, za žádnou cenu neomdlít, myslí si zatínaje zuby, aby si parta nemyslela -
" Radši ho posaďte, " povídá Andres.
" Při počvě jsou plyny. "
" Můžeš sedět, Stando? " stará se Martínek.
" Já tě posadím, nechceš? "
" Ne, já sám, " brání se Standa.
" Jen jděte, já... já potom dojdu sám... jen se nestarejte - "
" Já tady u tebe zůstanu, " drmolí ochotně děda Suchánek.
" To víš, on se musí Adam podívat, jestli se nám to nezavalilo, že jo. "
" My se taky musíme podívat, " povídá váhavě Martínek a vyměňuje letmo pohled s Andresem.
" Však oni pro tebe přijdou.
Zatím se tu měj - Kafe bys nechtěl? "
" Ne, nic. "
Matula sebou pohnul.
" Kdyby... kdyby tu měl někdo kořalku, " chrčel.
" Vymyt... kořalkou.
Nebo se vymočit na ránu.
To se nejlíp vyčistí. "
Ještě přešlapoval a hladil si dlaní týl.
" No jo, " odchrchlal soucitně a hrnul se za tesařem.
Pan Hansen se naklonil nosem k Standovi, opřen dlaněmi o kolena, a díval se mu zblízka do očí.
" No tak, " vyhrkl po česku, " líp? "
A radostně se zasmál.
Standa se usmál, ačkoli mu bolestí tekly slzy.
" Líp, pane Hansene.
Už je to dobré.
Schon gut. "
" No tak... vidíš, " šklebil se pan Hansen.
" Sie sind... ein... braver Kerl.
Jo.
Gut. "
A mávl rukou.
" Muß gehen. "
Standa se usmívá, pláče bolestí a kývá tělem, aby utišil tu bolest.
" Vy jste na mne všichni tak hodní, dědo Suchánku! "
" Ale copak, " žvatlá stařík, " nic si z toho nedělej, to se může stát každému.
Jenom... podruhé nic nechytej rukama, Stando.
To žádný havíř nedělá. "
" Když to padalo na pana Hansena, " šeptá Standa.
" To je jedno.
Havíř to musí mít v nohou.
Jak něco padá, tak uskočit, to si pamatuj. "
" A... jak se to stalo? "
" Ani ti neřeknu.
Já jsem zrovna vylezl a sundávám si masku, když to žuchlo - a Adam letí za tebou, jejej, ten letěl!
Člověče, to ti byl skok!
No, a odtáh tě.
A pak přiběhli ostatní - "
" A co říkali? "
" No to víš, nadávali.
Zatracený nešika, kam ty pazoury strká!
Opravdu, Stando, to nesmíš.
Příště - to se musíš naučit: jen hlavu krýt a uskočit.
Koukej, vždyťs vlítnul Hansovi rovnou do cesty;
vždyť on se v cuku letu musel přimáznout ke stěně, aby do tebe nevrazil.
- Ajej!
Ajej! "
" Co? "
" Ale nic.
Jenom Adam by měl už být na ortu, víš?
Jestli se nám to zas při té šupě nezavalilo! "
" To by byl konec? "
" To by se muselo začít znova. "
Děda Suchánek kroutí lysinkou.
" No jo, slyšet ho není. "
Standa natahuje krk po místě, kde nastala detonace.
Pokud v té tmě vidí, je jeho hunt s forotou vyražen z kolejí a vržen ke stěně, a kousek dál mezi zpřeráženými stojkami, pod prolomenými stropnicemi se kmitají kahany a třepetají černé stíny;
vrtí se tam kožená čepička pana Hansena a Andresův klobouk.
Teď se odtamtud vynořil tesař a za ním zedník Matula;
Martínek kývá na Standu a široce se usmívá.
" Tak co, Stando?
Už je líp? "
" Je.
Spadlo vám to tam? "
" No jo.
Máme paseku. "
" Tak co s tím budete dělat? "
" Bude se to muset spravit, " povídá tesař klidně a jde pro své nářadí.
Standa kymácí tělem a chová tu levičku na prsou jako dítě panenku;
ještě pořád mu bolestí vyhrkují slzy.
" To přejde, " těší ho děda Suchánek.
" Nahoře ti doktor ty prsty ustříhá, a pak se ti to spraví. "
Standa se přestal kývat.
" Dědo, " šeptal s očima vytřeštěnýma úděsem, " já přijdu o prsty? "
Děda Suchánek pokyvuje moudrou hlavičkou.
" Inu, hochu, máš to tam rozmačkané, to ti je hrůza. "
" A co budu dělat? " zajíká se Standa.
" To oni tě dají na jinou práci, " konejší ho děda.
" Jako toho Kafku, totiž Lojzíka;
ten taky přišel o ruku, no, a teď dělá hlídače.
Pořád lepší než pobírat těch pár korun jako mrzák. "
Standa přestal plakat, neboť tohle je horší než bolest.
Co budu dělat, bože, co budu dělat!
Třeba to nebudou jenom prsty, ale celá ruka;
a to všechno jen pro takovou hloupost - ještě budou všichni říkat:
Zatracený kluk, kam strkal ty pazoury!
Standa je skoro omámen svým neštěstím;
ale ze všeho nejhroznější je představa, že mu budou stříhat prsty;
a zčistajasna to ze Standy nezadržitelně škytá suchým vzlykáním.
" No copak, copak, " polekal se děda Suchánek.
" Tak přestaň, Stando!
Co já mám s tebou dělat, člověče!
Koukej, Hans jde - "
Standa rázem utichl.
Pan Hansen se nad ním zastavil, ruce za zády.
" Už je líp?
Jo? "
" Líp, " vydechl Standa.
" No tak. "
Z druhé strany se rychle z bezedné tmy blíží tři světýlka, v čele Pepek, za ním dva muži s červenými kříži na rukávě.
" Nemůžou skrz to dříví protáhnout nosítka, " zlobí se Pepek.
" Budou tě tam muset dovést, člověče. "
" Já půjdu sám, " ujišťuje Standa a zkouší postavit se na nohy;
ale kolena pod ním povolují a hlava se mu točí.
" Jen se mne chytni kolem krku, " pobízí ho jeden z těch mužů, " já tě povedu. "
" Jo, " kritizuje Pepek, " tam projdete dva vedle sebe, že jo;
a ještě budete tancovat čtverylku, ne?
To ti nepůjde. "
" Tak jak ho mám vést? "
" Pusť, " utrhl se na něho Pepek.
" Koukej, ty samaritáne, takhle se vyhazuje z hospody, když někdo nechce.
Vem mu jeho věci, jo?
Dej ty pracky od těla, Stando! "
A objal Standu oběma rukama odzadu kolem pasu.
" Můžeš hejbat nohama?
Jo?
Tak jde se! "
Standa, polo nesen, polo strkán, se bezmocně a zmateně ohlédl;
ale pan Hansen zvedá prsty ke kožené čepičce, děda Suchánek mává rukou, prachař Andres salutuje, Martínek se zastavuje se svým nářadím, zdař bůh, Stando, nazdar, Stando, žádný strach, hochu, byl jsi chlapík;
a Pepek ho nese kolem pasu jako pápěrku tím lesem podražců a vzpěr.
" Tak, " zasupěl Pepek, " tady se polož na nosítka a koukej mazat do špitálu. "
" Děkuju ti, Pepku, " řekl Standa dojatě.
" No jo, " uryl Pepek a odchrchlal.
" Tak těbůh, Stando. "
Dva horníci samaritáni nesou Standu na nosítkách jako svátost.
Teď, když tu není nikdo z party, bolí Standu ta ruka o mnoho víc, až syká bolestí;
nad sebou vidí ve vrtivém svitu kahanů samé dveřeje a pažiny, co jich je, lidi, co tu je toho dříví, vždyť je to jako dřevěný tunel;
a co na nich visí těch zsinalých hub, některé veliké jako hovězí plíce, některé jako provázky a někdy jen takové jemné vločky, jako jinovatka.
Ten dlouhý bledý člověk otvírá před nosítky dřevěná vrátka dokořán.
" Zdař bůh, " zdraví a salutuje.
" Zdař bůh, " mumlá Standa a cítí se najednou nesmírně důležitý.
A zase ty stropnice, Standa je chvíli počítá, ale pak se mu to pomátlo a zavřel oči.
Když se probudil, nesli ho už tou nekonečnou klenutou chodbou, nad ním řetěz žárovek, - to svítí jen pro mne, myslí si Standa pyšně;
jen kdyby ta mrcha ruka tak nebolela!
Už jsou na nárazišti.
" Zdař bůh, " salutuje muž u klecí;
samaritáni se sklánějí, aby Standu zvedli z nosítek, tak, pozor, chytni mě kolem krku, jen pozor, a opatrně, skoro uctivě ho vedou do klece.
Standovi se točí hlava, visí někomu na krku, ale přitom mu je nesmírně povzneseně, ani už skoro neví, že ho ta ruka mučivě bolí.
I ta klec vyjíždí nějak pomalu a slavnostně, Standovi se dělá příjemně slabo - " Honem, napij se, " povídá ten druhý samaritán a podává Standovi k ústům čutoru.
Standa to polkl a zakuckal se, byl to koňak;
a hned se mu začala hrozně točit hlava blahem a bolestí.
" To byla... detonace, víte? " brebentí rozčileně.
" Najednou to zapraštělo a... a... a štrop padal, štrop. "
Standa si uvědomuje, že říká štrop místo strop, a chce to napravit.
" Štrop, víte? " opakuje.
" Štrop. "
Sám se teď tomu musí smát.
" Štrop, " škytá ještě jednou a nahlas se řehtá, až mu to v té ruce bolestně cuká.
" No tak, no tak, " bručí konejšivě ten samaritán, co mu Standa visí na krku, a bere Standu pevně kolem pasu.
" Člověče, já tě mám taky rád, " vyhrkl Standa slavnostně.
Klec se zastavuje a dva samaritáni vyvádějí Standu ven.
" Zdař bůh, " povídá někdo a salutuje.
Vždyť je ještě den, žasne Standa a mhouří oči jako sova, jak je možné, že je ještě den!
" Kolik je hodin? " ptá se.
" Bude šest.
Pozor, sedni si. "
" Co to je tady za krev? " ukazuje Standa na zem u svých nohou a chmuří se.
Měli by ji utřít, co je to za pořádek!
" Tak, teď se polož! "
" Proč? "
" Na nosítka, my tě odneseme. "
Standu nesou po nádvoří;
u mřížových vrat Kristýny zevluje několik lidí - Jednou tady někoho nesli, vzpomíná si Standa zmateně, bože, kdy to bylo?
Vždyť tady čeká i ambulance, ti dva zvedají nosítka a pomalu, pomalu je vsunují do vozu.
Koho to tehdy nesli, hloubá Standa, a kdy to vlastně bylo?
Vůz se Standou se rozjel;
a Standa, vozač první party, počal znovu nesnesitelnou bolestí kvílet jako dítě.
XXIII
" Podíváme se na to, " lomozil tlustý primář.
" Nebojte se, chlapče, nebude to bolet.
- Tak honem, sestro, svléknout, vykoupat a potom na sál! "
Standa se zoufale stydí, když ho dvě čisťounké sestry svlékají z kalhot a ponožek a vedou do vany.
" Já půjdu sám, " brání se, ale nedá se nic dělat;
už ho mydlí a drhne taková veselá tlustá maminka s lesklými tvářemi.
" Hned to bude, " směje se a vytírá Standovi i nos mezi očima.
" Ale prsty si nenechám stříhat, " ujišťuje Standa ponuře, odhodlán bránit se na život a na smrt, kdyby na něho ten tlustý doktor šel s nůžkami nebo čím.
Ale když ho dovedli na sál, kleslo mu srdce nadobro;
sedí na krajíčku židle a úzkostlivě mžiká.
Jde k němu nějaký mladý doktor v bílém plášti.
" Poslouchejte, neměl jste někdy záškrt nebo tyfus? " ptá se jako mimochodem.
" Neměl, " mumlá Standa poděšeně.
" Tak vám dám injekci proti tetanu, " povídá mladý doktor spokojeně a beze všeho spěchu si chystá nějaké věcičky.
" To nebude bolet. "
Natírá Standovi paži něčím studeným a potom se blíží s tenkou jehlou;
Standa má hrozný strach.
" Teď držte, " hučí mladý doktor, bere Standovo maso mezi dva prsty a silně, rychle do něho vráží jehlu.
Standa tlumeně zařval.
" Nono, " bručí mladý doktor.
" Takové poranění jste vydržel, a teď brečíte při injekci! "
Standa je na rozpacích;
jak mu taky říci, že tam byla při tom celá parta, kdežto tady je na to člověk sám;
to je, pane, veliký rozdíl!
Ale už se do dveří valí ten tlustý, hartusivý doktor v bílém plášti, a za ním dvě bílé sestry jako ministranti.
V Standovi hrklo.
" Tak položit, " křičí tlustý primář a jde si ještě jednou umýt ruce;
a než Standa pochopil, co se děje, už leží na nějakém stole a vidí nad sebou bílý strop;
přitom se mu zmateně zdá, že k tomu stolu šel sám pokorně jako ovce a že mu jen někdo pomáhal lehnout.
Ale to už má Standa na nose něco mokrého, a někdo mu říká, dýchejte zhluboka a počítejte do dvaceti.
Standa začal počítat, ale pak si vzpomněl na ten štrop, a dal se do řehotu.
" Štrop padá, štrop, Pepku, to je štrop! "
Standa škytá smíchem.
" Kudla, kudla, Andres je mrňous a kudla!
Martínku, zpívej - Modré oči, " začal hulákat Standa, " proč pláčete, vždyť vy moje nebudete! "
Zatím cvakaly nějaké nástroje, podržte to, sestro, povídá někdo rychle;
a Standa zpívá:
" Nebú-deté - a né-smité, marně si ná mě mý-slité.
Zpívej, Martínku, ty kluku zlatá! "
Nůžky, říká někdo.
" Stavěli tesaři zedníkům lešení, " rozezpíval se Standa, " na něm se prochází moje potěšení.
Moje potěšení s modrýma očima - " Držet, povídá někdo, a nad Standou se zavřelo bezvědomí.
Když se probudil, měl nad sebou nějaký jiný bílý strop a ležel v bílé posteli.
Vedle postele stojí ta bílá tlustá sestra a drží v ruce sklenici s něčím nažloutlým.
" Tak tohle teď vypijte, " řekla, " a pak dobrou noc. "
Standa dychtivě vypil hořkou sklenici a klesl zpátky na polštář.
Všechno tu nějak smrdí jodoformem nebo čím, ale to už je jedno.
Někde daleko to bolestně cuká, to snad je ta ruka;
Standa ji zvedá, a objevuje, že má místo ruky něco jako ohromné bílé poupě z fáčů.
" Bolí to? "
" Nebolí. "
Jen když tam už nejsou ty krvavé prsty, myslí si Standa ospale.
" Kolik je hodin? "
" Půl osmé. "
Půl osmé.
Půl osmé.
Za půl hodiny bude teda po šichtě.
To nás přijde vystřídat jiná parta.
Hlásí se palní dozorce Andres, lamač Adam, lamač Suchánek, tesař Martínek, zedník Matula, mladolamač Falta a vozač Půlpán Stanislav.
Gut.
Gut.
Nejdřív přijde pšouk od havíře, pak dlouho nic, a pak teprve vozač.
Vozač Půlpán Stanislav.
Jseš chlapík, Stando;
ale to se nauč - hlavu krýt a uskočit.
Ne, tak to není, to je jinak, - jak to říkali?
Aha, počítat do dvaceti a zhluboka dýchat.
Zhluboka dýchat.
Jedna, dvě, tři -
A vozač Půlpán Stanislav usnul jako malé dítě.
XXIV
Když se ráno probudil, bylo mu vrnivě blaze;
dnes nemusím do školy, myslí si rozkošnicky a zavírá znovu oči.
Pravda, ta ruka bolí, ale nějak vzdáleně, jako by nebyla docela jeho;
a v břiše má pocit prázdnoty jako vykuchané holoubě.
I otevřel oči a dívá se kolem sebe: bílý pokojík plný světla, oknem je vidět koruny stromů, u protější stěny druhá bílá postel, ale prázdná;
u hlav noční stolek se sklenicí vody a bílým kapesníkem, dokonce zvonek je tam - no, nádhera.
Standa si zase lehl, to velké poupě z bílých fáčů si položil na prsa a slastně se protahoval.
Co by se asi stalo, přemýšlí, kdybych zazvonil na ten zvonek;
třeba by někdo přiběhl a zlobil by se, - co to děláte, v závodním špitále zvonit!
- To já jsem nezvonil, bránil by se Standa.
Ale kdyby mu aspoň někdo řekl, kde tu je záchod!
Standa zívá, neví, co ze samého blahobytu počít.
Já přece jen zazvoním, říká si, však uvidíme, co to bude dělat.
Kratičce, nesměle stiskl knoflík zvonku, a nedělalo to nic, žádný poplach;
bylo příjemné, světlé ticho, jen někde daleko huhlají hlasy a přebíhají něčí kroky.
Standa si oddychl;
ale najednou je slyšet klap klap podpatků, a do dveří vstupuje ta druhá, ta drobnější ošetřovatelka a opatrně nese tác.
" Dobré jitro, " povídá přívětivě, " jak jsme se vyspali? "
Standa se posadil a honem si upravuje na prsou košili.
" Ale dobře, " brumlá a kaboní se samými rozpaky;
vzpomněl si, že ho ta bílá ošetřovatelka včera svlékala až na kůži;
jenže sestřička si jeho mračení ani nevšimla a pozorně mrkajíc dlouhými řasami klade tác na noční stolek.
To snad není pro mne, lekl se Standa.
Konvice s čajem, na talíři míchaná vajíčka, ještě jeden talířek s plátkem šunky, a ještě krajíc chleba s máslem - Bílá sestřička mžikla jakoby nic na Standovu ovázanou ruku.
" Já vás nakrmím, nechcete? "
" Ne, já sám, " brání se Standa s čelem svraštěným.
" Tak vám podržím talíř. "
A už sedí na kraji postele a podává Standovi lžičku a talíř s vajíčky.
Co dělat, Standa musí jíst, když mu to ta ošetřovatelka drží u nosu;
mračně cpe do sebe vajíčka, skloněn nad talířem, div se nedotýká čelem jejího ramene.
Vidí její bílé, hladké prsty, jak drží trpělivě talíř, vidí mírně oddechovat její drobné, mladé prsy pod škrobenou zástěrou.
Rychle jí vzhlédl do tváře;
měla oči sklopené na ten talíř a pod nimi modré kroužky v průsvitné líci.
Usmála se mile na Standu, ale oči nezvedla.
" Měl jste už hlad, že? "
" Mm, " bručí Standa s plnými ústy a sklání se nad talíř.
Jaké má perleťové nehty, a ty tuhé bílé manžetky na zápěstí - ještě nikdy Standa neviděl tak pěknou a jemnou dlaň;
vlasy mu padají do čela, jak se kloní nad tím talířem, a cítí v nich její slabounký dech, až ho mrazí.
Kruci, kdyby těch vajíček tak neubývalo!
Standa se krmí co nejpomaleji -
" Už nechcete? "
" Mm. "
Zrovna musí mít plnou hubu!
Sestřička odkládá talíř a nalévá Standovi zlatý čaj, mžiká dlouhými brvami a pootvírá úzké rty, pozor, nepřelít!
" Hodně cukru? "
" Ještě, " mumlá Standa, jen aby znovu viděl, jak klouže bílá kostka cukru z jejích tenkých prstů.
Sestra se přívětivě dívá šedivýma očima, jak Standa pije.
" V jedenáct hodin bude převaz. "
" Mm. "
Standa si opařil hrdlo čajem, až se mu oči zalily.
Sestřička zatím krájí chléb a šunku na pěkná sousta.
" Tak, otevřít, " povídá a mezi dvěma doušky čaje strká Standovi do úst kostky chleba s máslem;
dívá se mu jasnýma očima do úst a pozorně mrká, - zřejmě nemyslí na nic, než aby jedl.
Standa otvírá ústa, jako když ho maminka krmila;
mračí se hrozně a polyká, že se udusit může.
Je to totiž taková báječná hra: vždycky, když mu sestra chce dát sousto do úst, pootevře sama maličko rty;
Standa už na to čeká, poslušně otevře hubu a šups, už tam má sousto;
pak zapíjí čajem, a sestřička zatím bere do prstů novou kostku chleba a trpělivě čeká.
Standovi je k umření blaze;
jako by byl maminčino malé dítě a přitom - nu, takové příjemné je to.
Tak, to už je poslední sousto, naposledy se ty lehké konečky prstů dotkly Standových rtů;
a Standa polkl celé sousto, až mu oči vylezly z důlků.
Sestra se přívětivě dívá na Standu a usmívá se.
" Jen když vám chutnalo. "
Má z toho zřejmě radost, jako by to byl bůhvíjaký úspěch;
a Standa by byl ochoten sníst ještě tři takové snídaně, aby se jí zavděčil.
Bílá sestřička rychle a opatrně rovná nádobíčko na táce.
" Bolí ta ruka? "
" Nebolí. "
" Chtěl byste ještě něco? "
" Ne, nechtěl. "
Ošetřovatelka už je pryč, Standa se labužnicky natahuje v posteli a ukládá si na prsou to cukající poupě z kalika.
- Jí se přece nemohl zeptat, kde je záchod;
snad až půjde k tomu převazu - Ani oholený nejsem, mrzí se Standa a ohmatává si pod nosem a na bradě těch pár štětinek;
škoda, že tu není zrcadlo!
Otvírají se dveře a k Standovi se loudá ten mladý doktor v bílém plášti a s balíkem novin pod paždí.
" Tak co, jak je? "
" Děkuju, dobře, " mručí Standa.
" Prosím vás... kde je tady záchod? "
Doktor mu zrovna zastrkuje pod paždí teploměr.
" Vždyť máte pod postelí, ne? "
" To já nechci, " brání se Standa.
" Tak tedy na chodbě, a vlevo.
Plášť máte tamhle. "
Mladý doktor se postavil k oknu a díval se do korun stromů.
" Vy se znáte... s panem Hansenem? "
Standa soustředěně tiskne teploměr v podpaží.
" Ne, jenom tak... z Kristýny.
Jednou jsem mu držel tyčku - "
" Že se po vás telefonicky ptal. "
Doktor chvilku mlčí a dívá se z okna.
" On je...
Jeho otec má ve Švédsku uhelné doly.
Pan Hansen pracuje na nějakém důlním patentu, prý to má být něco velikého - " Doktor bubnuje prsty na okno.
" Já myslel, že se s ním znáte.
Nebo... s jeho paní. "
Standa mlčí a vší silou tiskne paži k tělu.
" Tak ukažte! " doktor se obrátil a bere od Standy teploměr.
" Nu, nic.
Máte to dobré.
Tady vám pan Hansen posílá noviny, abyste měl co číst.
O jedenácté... máte jít k převazu. "
Standa leží v bílé posteli jako pán a probírá se v té hromadě novin.
Nač si pan Hansen nevzpomněl, myslí si přetékaje vděčností;
opravdu, to od něho je - no, kde by to člověk čekal!
Standa ty noviny ani nečte, má jenom radost, že jich je tolik.
Ale co je - li i v těch velikých pražských listech něco o katastrofě na jámě Kristýně?
Pravdaže je, a celá spousta.
Všude kratší nebo delší vylíčení, tuhle dokonce s nápisem:
Důl smrti.
" Šachta Kristýna si vyžádala nové hromadné oběti! "
Prý pobouření v osazenstvu a prudké stížnosti na nedostatečná bezpečnostní opatření.
Uklidňující výklad revírního úřadu.
V parlamentě podána pilná interpelace.
Ministerstvo vysílá zvláštní vyšetřovací komisi - ( Tak to byla docela veliká věc, žasne Standa a cítí nad tím cosi jako rostoucí pýchu. )
" Záchranné práce v severním úseku pokračují horečně ve dne i v noci, " čte Standa se srdcem vzrušeně tlukoucím.
" Trvá naděje, že se bezpříkladně obětavé práci horníků podaří vyrvat zasypané kamarády z jejich živého hrobu.
Jsou to, jak jsme již ohlásili, dozorce Josef Mádr, otec tří dětí, důlní tesař Jan Ramas, otec jednoho dítka, a Antonín Kulda, otec sedmi dětí. "
" Heroický boj s podzemím, " čte Standa jinde a kývá si pochvalně hlavou.
" S nasazením vlastního života se vrhají záchranná mužstva do sesutých šachet. "
( To nejsou šachty, opravuje Standa, to jsou třídy na horizontě;
ale jináč je to svatá pravda, - to bude parta koukat! )
" V průběhu záchranných prací v nejnebezpečnějším úseku detonačního pole se zvláště vyznamenal mladistvý hrdina - "
Standa se posadil, zamrkal, a skoro se mu zastavilo srdce.
Počkat, počkat;
zhluboka vydechnout a znovu číst: "... v nejnebezpečnějším úseku detonačního pole se zvláště vyznamenal - " Počkej, jen klidně!
A Standa pomalu, se svraštělým čelem slabikuje: "... se zvláště vyznamenal mladistvý hrdina, sedmnáctiletý vozač Stanislav Půlpán, jenž utrpěl vážné zranění;
dále horníci Václav Bruner a Ant. Holý, kteří byli dopraveni do nemocnice s otravou důlním plynem. "
Tak tady to máme: mladistvý hrdina Stanislav Půlpán;
černé na bílém to tu stojí, a víc už nevykoukáš.
Tady to máme;
a mladistvý hrdina se musí položit, tak slabo mu je.
Hergot, kdo to tam dal!
A co tomu řekne naše parta - člověk udělá volovinu, chytá se stropu rukama, a ještě to dají do novin - prý hrdina!
Celá první parta se teď Standovi vysměje;
pěkný hrdina, pazour si uskřípne, místo aby strkal vozejk, jak se patří!
Dědu Suchánka to zasypalo a leze tam znovu;
a vidíš - žádný hrdina.
Nebo Martínek.
Spadne mu na hlavu kopna, Martínek zamrká a řekne, kruci, to byla síla, a jde dělat dál;
a nikdo neřekne hrdina.
A Standa tady leží jako baron a vajíčka žere - no, hrdina, jen což děláš!
Standa se strašlivě stydí před celou partou, bezmála by brečel hanbou.
Co si pomyslí parta, - každý udělal stokrát víc, i to zvíře Matula, i Pepek se svou držkou;
a zrovna jemu, Standovi, se tohle musí stát!
Standa leží a mrká pokořeně do stropu;
ta ruka ho cukavě bolí, ale to je jedno, patří mu to.
Čemu se vlastně říká hrdinství, myslí si zahanbeně.
Po celou dobu se tam dole bál, plné kalhoty strachu měl a taktak že odstrkal těch pár mizerných huntů;
a pak z blbosti, protože se dosud v dolech neotrkal, běží a nastavuje pracky - ještě panu Hansenovi se připletl do cesty, že málem nemohl odskočit!
Tedy tohle bylo hrdinství;
ale jít se sbíječkou do té zabořené chodby a potit se v masce jako Adam nebo ten breptavý děda Suchánek, to není hrdinství, to je jenom obětavá práce.
Standa si zvedá před oči svou zavázanou levičku.
Tak tohle je tvé celé hrdinství, - na, tumáš!
A Standa se skoro mstivě tluče tou rozdrcenou rukou do prsou.
Tumáš, ať tě to aspoň bolí!
Ježíši Kriste!
Standa tiše vyje děsnou bolestí a cpe si roh polštáře do úst, aby to nikdo neslyšel;
z očí mu proudem vytryskly slzy.
" Máte návštěvu, " hlásí někdo horlivě ve dveřích.
Mladistvý hrdina se rychle posadil a utíral si slzy.
" Koho - koho? "
Stojí tam ta tlustá ošetřovatelka a vypadá skoro slavnostně.
( Jen aby to nebyl nikdo z party, děsí se Standa. )
Zatím to už zdálky pěkně zavonělo, a do dveří s kývnutím dlouhého krku vstupuje paní Hansenová.
Má plnou náruč těžkých růžových poupat, stojí uprostřed pokoje a něco hledá.
" Jo, židli, " vzpomněla si tlustá sestra, a za chvilku je tu se židlí a staví ji k Standově posteli.
Zatím Standa s otevřenými ústy poulí oči na mladou Švédku;
ani neví, že mu ještě vyhrkávají žalostné slzy.
Bože, ta je krásná!
Paní Hansenová si chvatně sedla k Standově posteli.
" Tady máte, " řekla německy a položila rychle ty růže na Standovu pokrývku.
" Za to, co jste udělal... co jste chtěl udělat pro Axela.
Děkuju vám. "
Mluvila rychle, všechno dělala nějak rychle, že Standa stěží stačil ji sledovat.
Teď teprve zvedla hlavu a usmála se;
Standa si honem rovnal rozhalenou košili na prsou a něco mumlal, ale paní Hansenová se na něho rychle a pozorně podívala.
" Vás to bolí!
Lehněte si, hned si lehněte! "
" Nein, nein, " brání se Standa.
" Musíte si lehnout!
Axel mi říkal, že jste mu chtěl nad hlavou zadržet strop - To je od vás tak krásné!
On mi o vás povídal už dřív - často o vás mluvil.
Axel je - nu, vždyť vy víte. "
Sklopila oči.
" Já jsem nesmírně ráda, že ho tady mají lidé tak rádi.
On je... hrozně milý, že? "
" Ja, " vydechl Standa šťastně a přitáhl si pokrývku až k nosu, aby nebylo vidět, že není oholený.
" Jako malý hoch.
Vždyť ho znáte.
Axel je dítě.
Až ho poznáte blíž - To přece víte, že pracuje na nějakém důlním vynálezu, ne? "
" Ja. "
" Celé noci, celé noci nad tím sedí a kreslí;
a ve dne vězí v tom dole - Nikdy mi nechtěl ukázat, jak to tam pod zemí vypadá.
Nechce mě vzít s sebou;
říká, že to horníci nemají rádi, já míním, ženské návštěvy - Je to pravda? "
" Ja. "
" Musí to být hrozný život, tam dole.
Já byla učitelkou, dvacet dětí jsem měla ve škole, nahoře nad Vassijaure, až docela za polárním kruhem, víte, kde už jsou jen sobi a skřítkové;
učila jsem tam číst takhle maličké laponské špunty.
Byli strašně milí a chytří.
Máte rád děti? "
" Ja. "
" Musíte k nám přijít na čaj - později, " usmála se.
" Já vás mám ráda, protože máte rád Axela.
A chtěl jste mu zachránit život, to je od vás hrozně slušné.
My jsme tady tak sami - To přece víte, proč jsme odešli ze Švédska, ne? "
" Nein, " praví Standa váhavě.
" Částečně... pro některé Axelovy názory, ale hlavně proto, že se chtěl se mnou oženit.
Prostě si to vzal do hlavy, a jeho rodina mu to chtěla rozmluvit.
Tak jsme se vzali a šli jsme - Všichni tady jsou k nám ohromně hodní, ale já bych chtěla, aby se Axel víc stýkal s lidmi, že?
Zvláště teď, když... nebudu mít na něho tolik pokdy.
Hrajete tenis? "
" Nein.
Bohužel ne. "
" Škoda.
Předevčírem večer Axel říkal, že musí jít za svou partou do hospody.
Hrozně se těšil.
Vypravoval mi o vás všech, jací jste milí a vůbec.
Pan Martínek, pan Adam, pan Matula a všichni.
Já jsem nesmírně ráda, že má takové kamarády;
jste tak hodní, že jste ho vzali s sebou!
Teď si zpívá po celý den, co u vás slyšel - Děsně falešně zpívá.
Někdy vám zazpívám něco švédského nebo laponského - až později, víte? "
" Ja, " mumlá Standa blaženě a může nechat oči na té živé dívčí tváři;
má drobátko šikmo položené oči, ale ukrutně jí to sluší.
" Mně říkají Helga, " vyhrkla nesouvisle a utkvěla těma rusalčíma očima v okně.
" Já jsem tak ráda, že jsem poznala ženy vašich kamarádů - tam u vrat.
Všechny se tak bojí o své muže - Řekněte mi... upřímně, jako přítel: je to tam dole... hodně nebezpečné?
Já míním tam na té Axelově chodbě... a vůbec. "
" Nein, " ujišťuje Standa horlivě.
" Vůbec ne. "
Paní Hansenová se pořád tak nehnutě dívá, rovná a dívčí.
" Děkuju vám.
Já totiž...
To přece vidíte, ne?... že budeme mít dítě, " řekla jasně a soustředěně.
Standa si neví rady, co na tohle říci;
je nesmírně zmaten a dojat, že mu to tak prostě a rovnou řekla - jako příteli, jako dospělému muži;
a přitom zničehonic ho zalila jakási mužská radost.
Tak vidíš, budou mít dítě!
To bude parta koukat!
Jenomže to já nikomu neřeknu, budu to vědět jenom já sám -
" Prosím vás, " drolí paní Hansenová chvatně, " řekněte jim, aby dávali na Axela pozor!
Když tam teď nebudete vy - " Usmála se na Standu zarosenýma očima.
" Já vím, vy si myslíte, že jsem hloupá.
To dělá ten stav.
Hu, " otřásla se v ramenou.
" Axel nesmí vědět, že se bojím.
Tyhle růžové keře jsem si dala poslat ze Švédska, " obrací honem řeč jinam, a najednou se zarazila a vyskočila.
" Jsem já to husa!
Chtěla jsem vám přinést broskve, a někde jsem je nechala ležet!
Všechno teď nechávám ležet, k ničemu nejsem - " Zčistajasna se jí vyronila z těch šikmých očí drobná slzička a čile jí stékala po tváři.
Standa se posadil.
" Proboha, neplačte, " vyrazil ze sebe zamračeně.
Paní Hansenová se nervózně zasmála.
" To nic není, to přijde desetkrát denně.
Já vím, že jsem protivná. "
Najednou se sklonila a beze všech okolků políbila Standu vlaze na čelo.
" Děkuju vám, " vydechla, " byl jste hrozně hodný. "
Standa sedí na posteli a dívá se za ní s otevřenými ústy.
Zbývá tu ještě nějaká nevýslovná vůnička po paní Hansenové a těžká vůně červených růží.
Standa je jako omámen a tak šťasten, že nesmírně zvážněl;
celou postel má pokrytou těmi novinami a růžemi.
Dveře se otevřely a dovnitř se klackuje mladý internista v bílém plášti.
" Měl jste návštěvu, že? " povídá jakoby lhostejně a přistoupil k Standově posteli.
" To vám přinesla... paní Hansenová? " ptá se a bere roztržitě do ruky jednu červenou růži.
" Měl byste si je dát... do vázy, ne?
Já vám nějakou pošlu. "
Standa neví co říci;
mladý doktor si hraje s tou růží a taky asi neví co říci, jen mu to cuká ústy.
" Prosím vás... jak se vlastně jmenuje paní Hansenová? "
" Helga. "
" Helga, " šeptá doktor a ústa se mu křiví;
vypadá, jako by chtěl tu růži políbit nebo co.
Standa se na něho vážně a překvapeně dívá;
je to hezký člověk s uzavřeným obličejem a rovnými ústy -
" Budou mít dítě, " vyhrkl Standa.
" Tak? "
Mladý doktor pomalu položil tu růži mezi ostatní a obrátil se k oknu.
Teď tam stojí a dívá se ven, snad ani nedýchá.
Standa taky téměř nedýchá a tichounce rovná ty růže na posteli.
To jsou věci, myslí si skoro smutně.
To jsou věci!
" Děkuju vám, " řekl mladý doktor suše a šel kvapně ven, až za ním ten bílý plášť vlál.
XXV
" Tak pojďte, vy hrdino, " halasil tlustý primář, " ať se vám na to podíváme.
Ukažte sem tu požehnanou ručičku.
Sestro, podržte ji! "
Tlustý doktor funí a rychle odvíjí fáče, je jich snad pár set metrů.
Standa si netroufá se tam podívat a jenom křečovitě drží.
Nesmím ani pípnout, myslí si, i kdyby to sebevíc bolelo.
Teď doktor strhuje nějaké přilepené obvazy, bolí to pekelně, mladistvý hrdina zatíná zuby a cítí, jak se mu víčka třesou mdlobou.
Musím to vydržet, musím to vydržet, opakuje si zoufale, a přece jen táhle zavyl.
" Už to je, " broukl doktor konejšivě, a lehce, obratně sundává dyhu, na které leží ta rozmačkaná ruka.
Brejle si posunul na čelo a div nestrká nos do toho červeného tam dole, a mírně funí.
Standa úzkostlivě mrká na jeho tučný týl, porostlý bílými vlásky;
ale zátylek nic neříká, i zvedá Standa oči k té malé bílé sestře.
Drží mu loket a pozorně mžiká jasnýma, šedýma očima na to hrozné a krvavé tam dole;
právě tak přívětivě se mu dívala do úst, když ho krmila.
" Mno, mladíku, " ozval se tlustý doktor, " nemáte to tak zlé.
Teď musíte chvilku držet.
Já bych vám sic moh dát novokain, ale - Vydržíte to? "
" Vydržím, " mumlá Standa odhodlaně a zavírá oči co nejpevněji.
" Tak dobře.
Pincetu, sestro! "
Standa rychle dýchá.
Vydržím, vydržím - mládenci, parto, Pepku, Jendo, - jenom nekřičet, jenom to ne -
" Nůžky! "
Malá sestra má ústa samou horlivostí pootevřena a pozorně mžiká na to, co tam ten doktor dělá;
jaké má dlouhé řasy, myslí si Standa a přitom křiví hubu hroznou bolestí.
Krátce se na něho podívala a maličko se usmála.
" Vatu! "
Standa vraští čelo, cítí, že na něm vyráží studený pot -
" Klíšťky! "
Něco zachrustělo.
Standa přece jenom sykl mezi stisknutými zuby a zakolísal.
" Chlapík, " bručí doktor a rychle něco dělá.
" Už to bude.
Jehlu! "
Křečovitý stisk zubů povolil, Standa rychle oddychuje a cítí, že se mu zase vrací krev do tváří.
Doktor bystře vzhlédl od své piplačky - " Utřete mu čelo, sestro! "
Vzala kus vaty a přejela mu čelo a kruhy pod očima, pozorně mžikajíc.
Standa si zhluboka oddychl.
Už je to lepší.
" Chvilku počkejte, " řekl doktor a šel si ještě jednou umýt ruce.
Co ještě bude, trne mladistvý hrdina hrůzou, co zas se mnou budou dělat!
Křečovitě polyká, aby se nedal do pláče, a obrací hlavu k oknu;
ale doktor vesele šplouchá a funí téměř potěšeně.
" Tak, teď vám to zavážeme, a na nějaký čásek máte pokoj.
Sádru, sestro!
A vazelínu! "
Tlustý doktor čile natáčí metry fáče na Standovu levičku, zasmrdělo to jodoformem, ale už je tu veseleji.
" Nač je to prkénko? " osmělil se Standa.
" Abyste nemohl hnout rukou, " bručel doktor.
" Potom si zas dáme práci s tím, abyste tím pařátem mohl hýbat.
To není jen tak, mládenče, být hrdina;
to obyčejně bolí - a doktoři s tím mají páračku.
Tak. "
Tlustý doktor se spokojeně dívá na své dílo;
místo ruky tam má Standa obrovskou bílou palici, že by jí snad mohl vola zabít.
Však také je Standa na ni hrd, dívá se na ni a zvedá ji -
" No? " řekl tlustý doktor s uspokojením.
" A teď pojďte se mnou, ale nemusíte se bát. "
Standa má kolena změklá, jako z rosolu, a následuje hrozně nerad spěšného primáře do jeho ordinace.
Doktor něco hledá ve skříni s lesklými chirurgickými nástroji, a mladistvému hrdinovi znovu klesá srdce do kalhot;
ale je to jen láhev koňaku a dvě sklenky.
Tlustý doktor je naplnil s neobyčejnou čilostí.
" Vypijte to, mladíku, jste ještě zelený.
A posaďte se! "
Hbitě překlopil do sebe sklenku, zachrchlal a nalil si znovu;
načež si oběma rukama nadzvedl břicho a sedl si široce rozkročen na kraj otáčecí židle.
Standa nesměle olizuje svůj koňak a dívá se po očku na starého dobráka.
" No tak, " začal primář a narovnal si slavnostně brejle.
" Člověče, pan Hansen má o vás veliký zájem a... jste tu vůbec jako na první třídě.
Můžete si poručit, co chcete jíst, a vůbec.
A pospíchat odtud nemusíte, abyste věděl.
Ne že byste s tou ručičkou musel ležet - I na procházku si můžete jít, ale po šesté večer být u nás, víme?
To je kvůli pořádku. "
" Prosím, pane primáři, " koktal Standa, " a - nebudu na tu ruku mrzák?
Budu moci ještě něco dělat? "
" Co?
Mrzák? " rozkřikl se tlustý doktor.
" Člověče, vždyť vám na každém prstě zůstala nejmíň jedna falanga!
Jenom šest článků máte pryč!
Koukejte se, mladíku, " a zamával zavalitými pažemi jako pingvín křídly.
" Tomuhle se ještě pořád říká zlaté ruce! "
Standa až zamrkal, neboť poprvé se osmělil podívat se na ruce chirurgovy;
vlastně to nebyly ruce, ale jen bachraté, neforemné polštářky s kusými pahýly - jako krtonožka, myslel si Standa;
a ty krátké paže, - vždyť ten chudák snad ani nemůže ty pracičky na břiše sepnout!
Doktor zatřepal tlustými pahýly prstů před špičkou Standova nosu.
" To je od rentgenu, kamaráde.
Žádné hrdinství, pane.
A vidíte, ještě pořád lidé chodí k starému doktorovi, aby je řezal.
Budete - li moci ještě pracovat!
K smíchu! "
Vydobyl odněkud veliký kapesník a silně se vysmrkal.
" To se ví, hunty už strkat nebudete.
A fárat, myslím, už taky nebudete muset.
Oni mi telefonovali z ředitelství - Člověče nešťastná, vždyť vy jste prý študovaný člověk! "
" Já... totiž jenom pět tříd reálky, " vykoktal Standa.
" No tak vidíte, " zlobil se tlustý doktor.
" To byste měl dodělat, mladíku.
To byste měl rozhodně doštudovat... a udělat si maturitu.
Oni telefonovali, že vás třeba dají do kanceláře, až se vyhojíte.
Kancelářskou práci dělat můžete, - to víte, moc tititi vám nenasypou, ale o něco víc snad dostanete než jako vozač, ne?
A hlavně - můžete při tom privátně študovat, co?
Ne? "
" Já nevím, " zajíkl se Standa.
" Abyste věděl, " vyhrkl starý doktor, " sám starý pán vám to vzkazuje. "
" Pan ředitel? "
" No ano.
Prý už řekne mladším inženýrům, aby vám sem tam pomohli a poradili - Jen berte, člověče, vždyť je to nic nestojí!
A až uděláte maturitu, - no, to se potom uvidí;
prý mají nějaká stipendia na montánní akademii nebo jak se to jmenuje.
Já bych si to na vašem místě ani moc nerozmýšlel, " mínil tlustý doktor, nadzvedl si rukama břicho a vstal.
" A teď palte, mladíku;
já mám co dělat. "
XXVI
Standa leží v posteli, ne že by to muselo být, ale aby se mu líp přemýšlelo;
mimoto je tak hrozně najeden, že mu je leno.
Slavně ho v poledne nakrmili, jen co je pravda;
kuřátko měl, závin a kdeco;
ta drobná sestra mu všechno nakrájela a talíř mu držela až u nosu, zatímco ta tlustá se uvelebila na židli, zkřížila ruce pod mateřskými prsy a chtěla vědět všechno možné: odkud a jak, co nebožka maminka, co teta, co paní Hansenová a tak.
Na nočním stolku stojí ve velké porculánové odměrce ohromná kytice rudých růží a láhev s červeným vínem - to prý jde na krev.
A taky jen tak náhodou to číslo novin, co v něm je článek o jednom mladistvém hrdinovi.
Třeba se ta drobná sestřička zeptá, co to tu máte za noviny?
- To nic není, řekl by mladistvý hrdina zamračeně, je tam něco o Kristýně, ale ani jsem to ještě nečetl;
nechcete se na to podívat?
- A ona by tady stála a četla by to, pozorně by mžikala těmi dlouhými řasami, mrk, mrk -
Inu, nezeptala se, a Standa leží příjemně na znaku, dívá se do stropu a přemýšlí o svém osudu.
Tak tedy mrzák, myslí si odevzdaně, ani za vozače se už nehodím.
Co dělat, musím teda do kanceláře.
Taky už jsem býval v kanceláři, nad modráky jsem se hrbil a ještě po celé večery dřel doma z učebnic - Ono se řekne privátně doštudovat!
Já už jsem si toho líznul, pane;
a nic z toho nebylo.
Já vím, jaká je to radost.
A ještě dva tři roky se s tím otravovat, - copak, já to vydržím, myslí si Standa smutně a rozumně;
ale nebude to žádný med.
Budu se muset pořádně našpuntit, přemítá Standa;
budu dřít jako mourovatý, - to ti, člověče, přestane, courat a okukovat, jak někde kvetou růže;
doma budeš sedět na zadnici, hlavu v pěstích, a vejřit do knížek, až zblbneš.
Musíte k nám někdy přijít, řekla paní Helga.
Tak vidíš, jako študent - to bys klidně mohl.
Študent není nic, i takový vozač je vlastně víc, ale přece jen je tu, člověče, nějaký rozdíl.
Řekněme takový Martínek by tam dobře nemohl jít;
takhle v hospodě, to ho může pan Hansen držet třeba kolem krku. ale kdyby ho pozvala paní Helga, to by chudák tesař seděl na krajíčku židle, pěsti na kolenou, a koukal by, aby už vypadl ven.
A jaký je to silák!
Takový študent - nic to není, a vidíš, třeba už může i tenis hrát a říkat redy a gejm.
Jenže s tou levičkou, já nevím.
( Ale aspoň švédsky bych se mohl učit, myslí si Standa trochu méně jistě. )
Standovi je smutno, protože vlastně už je všechno rozhodnuto;
teď jen opisuje jako kruhy kolem té rozhodnuté věci.
Například parta.
To je konec s partou, uvědomuje si.
To už teda mezi ně nebudu patřit.
Pepek by se vyškleboval - študent jsi, pán;
ale i Jenda Martínek - už by mi asi neřekl: tak vidíš, ty vole, a tak.
A Suchánek, Matula, Adam, všichni - už by to nikdy nebylo to.
Copak, mládenci to pochopí;
vidí přece, že jsem jednou mrzák a že už bych nemohl na ort.
Co mám dělat, ne?
Měli by vidět tady tu ruku, jak ji mám v sádře a na prkýnku!
Řekli by, inu, Stando, musíš vzít, co je;
a na nás se nekoukej.
- Pravda, škoda je to;
a Standa se steskem cítí, že už teď se vkrádá něco jako dálka nebo cizota mezi něho a první partu.
" Nazdar, Stando, " ozvalo se nesměle ve dveřích, a Standa vyletěl z dřímoty.
Stojí tam tesař Martínek s čepicí v ruce a vypadá vážně a stísněně jako způsobný chlapeček.
" Jak je ti? "
" Martínku, " zaradoval se Standa, " pojď dál! "
" Jo, můžu? "
Mladý obr našlapuje po špičkách blíž k posteli.
" Mně říkali mládenci, abych se tu přeptal.
Vlastně mě jako zvolili;
on chtěl jít Andres, ale hoši řekli, ať se jde za nás zeptat Martínek, jak mu je. "
Tesař si mocně oddychl.
" A že ti mám vyřídit pozdrav. "
" To jste hodní, " mumlá dojatě Standa.
" Sedni si tady! "
" Jo, můžu? "
Tesař se opatrně snáší na židli.
" Máš to tu pěkné, panečku! "
" Koukej, " ukazuje mu Standa zavázanou ruku.
" No, " ocenil ji tesař.
" To ti dělal náš primář?
To je hned vidět, ten má zlaté ruce, člověče.
Máš štěstí. "
" Dobrý doktor? "
" No jej.
A na porody - Nám rodil kluka.
On ti má takovou šikovnost v těch krátkých ručičkách, a rámusit umí - "
Standa se usmál a čichl k těm fáčům.
" Něco tu smrdí, pamatuješ se? "
" No jo, " zašklebil se tesař potěšeně.
" Však mně to smrdělo, ještě když jsme fárali nahoru. "
" Jak to vůbec bylo na šichtě? " zajímá se Standa oživeně.
" Co jste dělali?
Nestalo se už nic? "
" Nic.
Spravovali jsme tu výdřevu - Jo, Matulu by to málem zabilo.
Kámen, ale ti navlas.
Matula má štěstí, ani se nelek.
To víš, že tu chodbu jim to znova zavalilo, ne? "
" A dostanou se tam? "
" Já nevím.
Adam myslí, že jo.
Ale jestli někdo se tam probourá skrz, tak to bude první parta.
To víš, Andres tak hned nepovolí.
Copak my, my bezevšeho, když to půjde - "
" Co Pepek? "
" No, Pepek.
Pepek kušní, ale dělá.
To víš, děda Suchánek toho tolik nenadělá, ale zato má plno rozumů: že to půjde a že pamatuje horší případy a tak.
To už máš tak rozděleno. "
" A co Adam? "
" Copak ten!
Museli jsme ho skoro za nohu tahat z té díry, jako raka. "
"... Ťukají ještě... ti tři? "
"... Včera je už nebylo slyšet.
To víš, mají - li tam taky dušáky jako na naší straně, tak to je těžká věc, člověče. "
" A přece se bude vrtat dál! "
" No jo.
Aspoň je pochovat, dokud na nich něco drží pohromadě.
Nemůžou je tam nechat. "
Tesař Martínek pokojně mrká do okna.
" Dnes asi budeme vidět - "
Chvilku bylo ticho.
" A co, " vzpomněl si Standa, aby začal z jiného soudku, " co pan Hansen? "
" Nic.
Chodil tam a čekal, až zas něco praskne. "
" Musíte na něho dávat pozor, mládenci, " řekl vážně Standa.
" To víš.
Jo, " vzpomněl si tesař najednou a začal hledat po kapsách.
" Tadyhle bylo něco v novinách - já jsem ti to přines - "
Standa se hluboce začervenal.
" Já vím, " mručel nešťastně.
" Kdo tam dává takové nesmysly!
Prosím tě, nech to - Řekni, čekala zas Marie na Adama? "
" Čekala. "
Tesař se nad tím zachmuřil.
" A pak ti Adam zas přišel za námi do hospody.
Kruci, to nerad vidím!
Takhle ubrečené oči měla, " ukazoval tesař tlustým prstem kruh kolem očí, " a ten beran vrtohlavá to ne a ne vidět.
My mu přece nebudeme říkat, jdi spat k své ženě, ne?
Ti řeknu, já budu rád, až budu vidět Adama někde jinde než v té Hansově chodbě. "
" Proč? "
" Tak.
Adam je taková nešťastná povaha, víš? "
Martínek se odmlčel;
seděl vzpřímeně na židli, ani si netroufal opřít se, široké pěsti položeny na stehnech, a bloudil modrýma očima po nemocničním pokoji.
" To je krása, ten špitál, " vydechl s obdivem.
" Tak vy jste zas byli v hospodě? " zeptal se Standa dychtivě.
" Celá parta? "
Tesař se rozzářil.
" No jo, člověče.
Andres, my, Adam, všichni.
Jenom tys nám chyběl. "
" A pan Hansen? "
" Taky tam byl, jako onehdy. "
" A o čem jste mluvili? "
" Jenom tak.
To víš, Pepek dožíral - a Suchánek, ten má ty své staré časy.
A Andres povídal o válce.
Holenku, ten ti toho zažil;
v Srbsku byl a v Haliči - Člověk by ani nevěřil: taková kudla, a co všechno prodělal.
Moc hezky jsme si popovídali, i Hans. "
" Co říkal? "
" Nic, jen poslouchal, a někdy ti docela, jako by nám rozuměl;
tak mu to hrálo v očích, a smál se - To víš, když se Pepek začne producírovat - "
" A zpívali jste? "
" No jej! "
" Adam taky? "
" Taky. "
" A pan Hansen? "
" Taky.
Nějaké švédské písničky nám zpíval - "
" Pěkné? "
" Pěkné, ale on byl nějak s hlasem vedle, víš?
Pepek měl s sebou harmoniku, no, a tak jsme tancovali - "
" Všichni?
I Adam? " vyptával se Standa okouzleně.
" Taky to zkoušel, " řekl Martínek mírně, jako by ho omlouval.
" A pan Hansen taky? "
" Ne, ten se jenom díval, a tleskal nám. "
" A byly tam holky? "
" Co tě nemá, " děl tesař mravně.
" Nějaké dvě flundry se tam zvenku přitáhly, když slyšely ten kravál, ale my jsme je hnali, člověče!
To bylo jen pro partu, víš?
Nikdo jiný do lokálu nesměl.
Tos měl vidět, když tancoval Matula!
Víš, on Pepek moc krásně hraje na harmoniku - " Martínek se usmíval ospalýma očima.
" Prima to bylo, škoda, žes tam nebyl.
Však jsme vzpomínali - "
Standa se nemohl nabažit toho líčení.
" A kdy jste šli domů? "
" Asi ve dvě, " řekl tesař skromně.
" Víš, on si Pepek ještě vzpomněl, aby se zkusilo, kdo z nás je nejsilnější.
Tak jsme jako zápasili - "
" A kdo byl nejsilnější? "
" No, Matula, " uznával tesař loajálně.
" Ale s Pepkem jsem se taky dost zpotil.
To bys nevěřil, jakou má ten kluk paťatá mrštnost.
Matula přitom porazil celý šenk i s trubkama.
Já myslím, " dodával schlíple, " že to bude muset Hans platit. "
" Proč? "
" Víš, on při tom jako soudcoval.
Tak když se tam udělala ta paseka - taky nějaká kredenc spadla -, tak Hans ukazoval Málkovi na sebe, že to jako bude platit.
On ti je hrozně směšný, ten Hans, " prohlásil Martínek uznale.
" A víš ty, že i Adam má pořádnou sílu?
Hergot, když tě chytne těma dlouhýma rukama, tak máš co dělat, člověče.
Je ti jako řemen.
Se mnou ti točil - "
" A co Andres? "
" Copak ten, to je lehká váha;
ale s Pepkem se, myslím, nějak válel po zemi.
To bylo zrovna, když přišla ta patrola. "
" Jaká patrola? "
" No, policie, " přiznával pomalu Martínek.
" Skrz ten bengál, víš?
Oni si mysleli, že tam je nějaká mela;
ale jeden ten polda se s Andresem znal z vojny, a tak to nějak srovnali.
Ale já už jsem s tím nechtěl nic mít, a šel jsem domů s Adamem.
To víš, já na to nejsem, " dodával zdrženlivě a nějak jako hodný chlapeček.
" Ale s Adamem jsme si moc hezky popovídali. "
" O čem? "
" No, tak obecně.
O životě... a o smrti, " vzpomínal Martínek poněkud neurčitě.
" On ti to má Adam všecko ohromně zpečetěno.
Umřít, to prý je - já už nevím, jak to říkal;
ale myslel jsem na tebe, že bys měl být při tom.
Ty máš na to školy. "
" Odkud víš, že mám školy? "
" To víš, to se pozná. "
" Co bys řekl, Jendo, " ozval se Standa váhavě, " - měl bych ty školy dodělat? "
Tesař se tomu usmál jako samozřejmosti.
" No to víš že měl. "
" Proč? "
" Protože na havíře nejsi.
Ty chytáš strop rukama, člověče.
To se hned pozná, že tam nepatříš.
Jako hrdina, to snad jo, ale jako havíř ne.
Kdepak!
- Jo, jak to máš s tou rukou? "
" Budu mrzák, " řekl Standa s důstojným klidem.
" Prsty jsou v tahu. "
" Nemáš je strkat mezi švartny, " bručel tesař zachmuřeně.
" Ale neboj se, oni tě někam dají.
Pokud má člověk jednu ruku, tak ještě může na ně dřít.
Ale fárat už asi nebudeš, člověče, s tím máš konec.
Však jsi jako vozač za mnoho nestál. "
Standa se jasně, přívětivě dívá na kamaráda Martínka;
tvrdý jsi, tvrdý, člověče;
ale život je tvrdý.
" Já půjdu do kanceláře, Jendo. "
" No jo.
Kam bys jinam šel! "
" A budu študovat na inženýra.
Potom budu fárat - třeba s jednou rukou. "
" To ti na poroučení stačí, " míní tesař pokojně.
" To víš, rubat bys jednou rukou nemoh.
Jen si študuj! "
Standa se svezl nohama z postele.
" Martínku, proč máš na mne vztek? "
" Nemám.
Ale když teď budeš študovat, tak jaképak, že jo.
- My jsme o tom včera mluvili, " řekl znenadání, " a taky jsme si to tak vyložili.
Že bys měl jako doštudovat.
Tak jsme s tím poslali Andresa na ředitelství, jako jménem party, ale tam mu řekli, jo, to my už víme, to je ten Půlpán, co se hlásil první ze všech.
Tak já nevím, kdo jim to už řek.
Možná že Hans. "
Standa byl bezmíry dojat.
" Mládenci, vy jste mysleli i na tohle? "
" Inu, " usmál se tesař.
" To dá rozum, že mezi nás už patřit nebudeš.
Jo, Verunka tě pozdravuje. "
Standa sedí na posteli se svěšenou hlavou.
Tak tohle už je odbyto, - jako by se něco přetrhávalo, cítí s bolestí i úlevou.
To dá rozum, že mezi nás už patřit nebudeš.
Teď to ještě není tak vidět;
ale až se dám do práce, až budu sedět nad knížkami - to bude mezi námi pořád větší dálka;
přes knížky, lidi, na vás už nedosáhnu.
Hergot, byli jsme takoví kamarádi;
ale jak jednou přestane společná šichta, - už je tu nějaká cizota;
už ani dobře nevíme, o čem spolu mluvit -
" Poslechni, Jendo, " začal Standa váhavě.
" Když teď budu na direkci - Já bych tam měl od Adamů trochu daleko.
Co myslíš, neměl bych se stěhovat blíž? "
" To bys měl.
To jo. "
" Koukej, kdybys to Adamovi vyložil - - Mně říkal děda Suchánek, že mají pěkný pokoj u nějakých Pokorných.
Nechtěl by ses tam podívat? "
" Ale jo, " souhlasil tesař živě.
" To bude ten poddůlní Pokorný;
on jim šel syn na vojnu - To já se stavím u Adama a hned ti tam tvé věci spolu odnesem.
Aby ses už nemusel s tou rukou stěhovat. "
" To jsi hodný! "
" Ale copak, " zazářil Martínek.
" To já moc rád. "
Standa si oddychl.
Tak tohle by bylo taky odbyto, a může se začít nový život.
Pravda, ještě to uvnitř nějak krvácí, ale skoro příjemně;
muselo to být, člověče, muselo to být.
Standa vraští čelo usilovným přemýšlením.
Nu co, zbývá ještě něco k přetržení?
Ne, už nic vlastně;
jak maličko toho zůstane, když jednou opustíš ten společný ort!
Tesař Martínek se zvedl a žmolil v rukách čepici.
" No tak, Stando, byl jsem moc rád - A někdy se zas přijď podívat na děti. "
" Děkuju ti mockrát - za všecko, Jendo.
A pozdravuj celou první partu - "
" Jo.
Já jim to vyřídím. "
Mladý obr jde po špičkách ke dveřím.
" A řekni jim, Martínku - řekni jim, že jim taky za všecko děkuju. "
Martínek kývá ve dveřích hlavou.
" Řeknu. "
A souká se ven dveřmi jen pootevřenými.
" Zdař bůh, Stando! "
Standa sedí na posteli a kouše se do prstů.
Tak tedy mezi vás už nepatřím, že?
A jinam taky ne.
Co dělat, snad to tak musí být;
ale člověk je hrozně sám.
XXVII
Pravda, mnoho má Standa o čem přemýšlet;
chová na prsou tu levičku jako nemocné dítě a krabatí čelo samým hloubáním.
Ale když se blíží pátá hodina, nechá všechno ležet a běžet, uvelebí se na posteli s koleny pod bradou a přivírá oči.
Teď už se první parta chystá sfárat.
Teď se asi převlékají, stahují si košile přes hlavu a spouštějí kalhoty;
je to tu silně cítit mužskou tělesností.
Pepek jistě na něco nadává, děda Suchánek brebentí, Matula funí a Adam mlčky a vážně mrká z těch zapadlých očí, jako bubák.
Martínek se mírně usmívá, jo, mládenci, to vám je krása, ten špitál, nebo tak něco.
Standa počítá minuty.
Teď už tam asi přijde Andres, má na hlavě propocený klobouk a v ruce kahan, a počítá očima svou partu.
Jeden, dva, tři, čtyři - kde je ten pátý?
- " Tady, " hlásí se Standa šeptem, " tady jsem! "
- Tak dělejte, ať už jdeme, hubuje prachař Andres.
- No jo, my hned -
Teď asi jdou řádkou ke klecím a bimbají kahany;
nějak jim není do řeči.
Zdař bůh, mládenci!
Klec se rozjíždí do té černé šachty;
Andresovi tvrdne tvář, děda Suchánek ševelí rty, jako by se modlil, Matula supí, Pepek křečovitě zívá a dlouhý Adam chrání rukou kahan a mrká do prázdna;
jen Martínek mírně a trochu ospale září.
A pořád, bez konce běží nahoru ty černé stěny, první parta zapadá jako do bezedné studny - mládenci, chtěl by křičet Standa za nimi, zdař bůh;
a přitom jako by sjížděl s nimi a díval se nahoru, kam pořád ubíhají ty černé potící se stěny.
Ryc, klec se nárazem zastavuje, a parta se kymácí tou nekonečnou klenutou chodbou pod šňůrou žárovek;
napřed si vyšlapuje Andres, jen šavli mu do ruky dát, jedna, dvě, jedna, dvě, vlevo bok, a první parta mašíruje řádkou do černé těžné třídy.
Standa se dívá za nimi jako z dálky;
pět kahanů se kolácí a třepetá pořád dál, už se vrtí docela na dně té nekonečné tmy;
teď zase doleva, ten dlouhý bledý člověk jim otvírá prkenná vrátka, zdař bůh!
Dusný, těžký vzduch osmnáctky zalil Standu tak, že musí vdechovat otevřenými ústy.
" Horko, že? " povídá Martínek s úsměvem, jako by šli po mezi v polích.
Už je to jen kousíček, - už jsou asi tam, kde Martínek s Matulou spravovali výdřevu;
těch nových podražců co tu je, a nové rozpěry jako hrom - Tamhle už je vidět kahan a koženou čepičku pana Hansena.
Andres vypíná prsa a po vojensku sráží paty:
Hlásí se první parta: dozorce Andres, lamači Adam a Suchánek, tesař Martínek, zedník Matula, mladolamač Falta a vozač Půlpán.
- Co, Standa je tu taky?
- " To víte že je, " šeptá Standa s očima zavřenýma.
" Kde jinde bych byl než s vámi! "
Teď asi parta shazuje kabáty a košile, odhaduje Standa, - jen plivnout do dlaní, a může se začít.
Tak vida, ti svrabaři z druhých part dali aspoň tu zavalenou chodbu do pořádku, ale jináč to zůstalo, jak jsme to tu nechali my;
bude se prorážet, mládenci!
Dlouhý Adam si nasazuje na hlavu kyslíkovou masku se sloním chobotem a opíná se řemením;
už klečí na zemi a šup, souká se pod zalomený strop;
teď začne zdálky řachat jeho sbíječka.
Pepek asi kušní a taky si navléká masku;
potom si klekne, smýkne zadkem, a bude uvnitř.
Za chvíli začne rachotit jeho lopata v rubanině.
Tak teď ty, Stando!
Honem nakládat, ať tu nic neleží v cestě!
Kus dál tluče Martínek s Matulou do výdřevy jako datel;
pan Hansen starostlivě svítí větérkou a obchází po třídě, Andres chodí za ním a děda Suchánek si už připíná masku, aby vystřídal Adama.
Teď ukaž, Stando, co dovedeš!
Neboť je tam nějaký Standa Půlpán, co chodil dřív na reálku, ale teď je vozačem první party.
Tak ten Standa bere lopatu a nakládá forotu do vozíku;
vládne tou lopatou jako pírkem, až děda Suchánek kroutí tím sloním chobotem.
To ti to dnes jde, hochu, nějak od ruky!
I Andres se zastaví a kouká, - tak, poslední lopatu, a už je hunt plný;
a Standa jednou rukou, jen tak levičkou, tlačí ten hunt, běží s ním poklusem, hopla přes točnou plotnu a zabrzdit na druhé koleji;
a už rachotí zpátky s novým prázdným vozíkem.
Adam právě vylezl z díry, sundává si kuklu a opřen o stěnu si vytírá kostnatými klouby prstů pot z očních důlků.
Standa bere lopatu a nakládá uhlím druhý hunt.
Adam sleduje zapadlýma očima, jak ta lopata zrovna lítá.
Ne tak rychle, Stando, mumlá s něčím jako úsměvem v očích, vždyť ti nestačíme rubat!
Pepek vylézá ven a strhuje si masku z huby;
chce si zasakrovat, ale zatím střelí očima po Standově díle.
Koukejme Standu, bručí;
to abych zas mu šel přihodit rubaniny!
- Standa si to už maže s druhým naloženým huntem, ani jej necítí v ruce.
Tesař se za ním s úsměvem ohlíží, - že nám to dnes jde, co?
To si musíme přichvátnout, mládenci, abysme mu stačili!
- A všichni se začínají hýbat nějak rychleji, pořád rychleji;
prachař Andres pobíhá po třídě jako šedá myš, kahan pana Hansena se třepetá jednou tady a hned zase až na druhém konci chodby, tesař s Matulou dělají jen takhle rukama, a už tam stojí nový detonační pár, stojky, kopna i krovy;
tam zvnitřku se hrne uhlí jedním proudem, a Standa lítá s huntem sem tam, sem tam, teď už klikatě, křižuje po nějakých spletitých důlních chodbách a nemůže se zastavit.
Vždyť už nenajdu cestu zpátky k partě, lekl se a procitl.
Dřímal vsedě, s nosem nad tou bolavou rukou, trochu zpocen a se srdcem prudce tlukoucím.
Snad nemám horečku, myslí si Standa znepokojeně a hmatá si rukou na srdce.
Ne, už zase bije pomaleji.
Půl sedmé pryč - to už má parta půl šichty za sebou.
Teď vyndá Martínek svůj krajíc chleba se sádlem, - on vůbec ukrutně rád jí.
Tak co, mládenci, jak vám to tady přibývá?
- Člověče, je to sviňská práce, odplivuje Pepek;
kdyby člověk nemusel mít na kušně tu blbou masku!
Ale za chvíli budeme skrz;
to musíme dodělat, hergot, to přece nenecháme druhé partě!
- Z díry vylézá děda Suchánek.
Hoši, už to bude, brebentí radostně, už to je slyšet dutě!
Tak počkejte, povídá Andres.
Prorážka je to nejhorší;
jak prorazíte ten pilíř, může se to nahoře uvolnit.
To se musí rozhodnout, kdo tam půjde dobrovolně.
Teda já bych šel, nabízí se Andres klidně.
To by nešlo, namítá Suchánek.
Pak by se třeba řeklo, jo, to tam žádný z havířů nechtěl jít.
To je práce pro kopáče.
Já to udělám, mumlá Adam a už si chce nasadit masku;
ale najednou je tu Standa a postaví se před Adama.
Vy tam nepůjdete, Adame.
Vy nesmíte.
Proč - proč bych nesměl -
Protože vás Marie miluje!
Copak to nevidíte, člověče, - už jednou vylezte z té své černé šachty a řekněte, nu tak, Mařenko, snad to už dáme dohromady;
málo - li let jsme se trápili!
Vy, Adame, koukejte, abyste už byl jednou doma.
Standa má pravdu, přisvědčuje parta;
koukejme kluka, kdo by to do něho řekl!
Ty tam nepůjdeš, Adame, to je jednou vyřízená věc.
Mládenci, kdo z nás tam vleze?
" Já, " říká Standa polohlasem a kolébá se na své posteli.
" Mládenci, pusťte mě tam!
Já jsem ještě nic pořádně neudělal - Co na mně záleží!
Koukejte, já jediný z vás nikoho nemám!
No tak, prosím vás, pane Andres, prosím vás, hoši - "
Standa vidí docela zblízka zapadlé a divné oči Adamovy.
Stando, huhlá Adam, je to pravda... že mě má Marie ráda?
Víš to jistě?
" Vím.
Vždyť já sám jsem ji miloval, člověče - Jdi, jdi k ní, ať už mám jednou svatý pokoj! "
A oni mě tam pustí, usmívá se Standa se zavřenýma očima.
Prolezu až na konec... po břiše... a teď nasadit oškrt;
pozor, aby se nezaklínil!
Pořádně se opřít... vidíte, vždyť to nic není!
Tatatata, rrrtatata, už ten pilíř povoluje, drobí se, rozpadá se, už to praská, už je na rukou cítit průvan z druhé strany.
Rup! pilíř se prolomil, - mládenci, parto, už jsme skrz!
Haló, jste tam ještě živi, vy tři?
Je ještě živ Josef Mádr, Jan Ramas a Kulda Antonín, otec sedmi dětí?
Hlásí se první parta:
Axel Hansen, prachař Andres, lamač Adam, děda Suchánek, tesař Martínek, zedník Matula, Falta Pepek a poslední na konci Půlpán Stanislav, s odpuštěním vozač.
- Jenže někdo teď tahá Standu za nohu a křičí, zpátky!
- Co je?
Nic, jenom shora se tiše a pomalu sváží ohromný kámen, vyklesá a svírá Standovi levičku hrozným tlakem.
To je konec.
Nad hlavou to rachotí, a ta skála neodvratně padá a drtí vozači Půlpánovi hrudník a srdce.
" To je konec, " šeptá Standa a otvírá vytřeštěné oči.
Vidí bílý pokoj, bílé a holé stěny, bílý a pokojný strop, a jíkavě oddychuje.
Najednou takový tlak na prsou nebo co.
Zničehonic taková strašná tíha!
Je sedm hodin.
Standa vyskakuje z postele a zvoní, - kam mi dali mé šaty!
Musím přece jít za partou, musím na ně počkat, až budou mít po šichtě!
" Kde mám šaty, " drtí mezi zuby na tu drobnou, uděšenou ošetřovatelku.
" Já musím jít ven! "
Konečně mu místo šatů přivedla toho mladého doktora.
Standa mu horečně vysvětluje, že musí ven, za partou, ale doktor mu mlčky vsunuje teploměr do podpaží.
" Mně už nic není, " drkotá Standa, " prosím vás, prosím vás, pusťte mě za naší partou! "
Mladý doktor krčí rameny, horečka žádná není, ale musí být pořádek;
nemocnice není holubník.
" Tak víte co, " rozhodl po delších námitkách, " já budu dnes večer v závodním hotelu.
Jděte si teď, kam chcete, ale před jedenáctou se tam pro mne stavte.
Vezmu vás s sebou, až půjdu zpátky do špitálu, abyste se nemusel hlásit u portýra.
Dobře se bavte, " řekl mladý doktor zádumčivě;
patrně si myslel, že v tom je nějaké děvče.
Jenže šaty, to je právě ta potíž;
Standa se nemůže dostat tou levičkou do rukávu.
Malá sestřička pozorně mrká a sešpendluje mu kabát pod bradou, aby vypadal jakžtakž oblečeně;
ruku má pod kabátem na pásce, límec vyhrnutý, tak, a teď už může, doprovázen až za vrata, vypadnout ze špitálu.
Je už osm hodin, rychle se stmívá;
a Standa běží k dolu Kristýně.
Teď asi nastupuje další parta, hlásí se revírní dozorce Kazimour se svým mužstvem.
Mládenci si natahují košile a stěží utrousí slovo;
a teď už se courají potrhanou řádkou, bimbají kahany a mlčí.
Tuhle tamhle vyskakuje večerní světélko, rozsvěcují se obloukovky nad Murnau a Rudolfovou šachtou, rudě šlehají koksárny, rozžíhají se šňůry žárovek nad černými cestami.
Standa běží rychleji.
Teď už snad jdou tou nekonečnou klenutou chodbou pod šňůrou žárovek.
Co to šumí?
Standa se zastavil a kouká nahoru.
Stromy, koruny stromů!
Kde se berou stromy tady v té těžné třídě?
Teď už snad bude parta u klecí a fárá nahoru;
hlavy se jim klátí únavou, oči se jim zavírají, a oni stoupají, pořád a bez konce stoupají;
těch kahanů co blíká nahoře, plná obloha jich je, - celý svět, celý život jako by se propadal jako stěny v šachtě, když se díváš nahoru na hvězdy.
Klec stoupá dál tou černou, nekonečnou šachtou hvězdné noci;
Adam se rozhlíží zapadlýma očima, Pepek se mračí a potrhává hlavou, jako by ho límec škrtil, Matula těžce supí, Andresovi tvrdne obličej, děda Suchánek ševelí rty, jako by se modlil, a tesař ospale září.
Teď klec zpomaluje až někde u Mléčné dráhy a zaráží, zdař bůh!
A parta vychází do té nesmírné noci a komíhá maličkými světélky svých kahanů.
Máme po šichtě, mládenci!
Standa se dává znovu na pochod černou alejí.
Teď se už bude parta svlékat;
Pepek čpí divoce potem, Matula se škrábe, děda Suchánek začíná žvatlat a Adam jde tiše pod sprchu, aby začal se svým nekonečným umýváním;
drhne si rukama dlouhá stehna a vpadlý břich a vážně, nepřítomně mrká ze svých důlků.
Jo, mládenci, zívne spokojeně tesař, to byla dnes šichta!
Nad Kristýnou září obloukovky, je už vidět planoucí okna strojovny a černou hmotu těžné věže.
Standa přidává do kroku a běží poklusem k mřížovým vratům.
Abych nepřišel pozdě, myslí si s náhlou úzkostí.
U vrat Kristýny není nikdo.
Nečeká tam Marie ani paní Helga, není tam Ančka cumploch, nejsou tam ani ty tři ženy, co čekaly jako sochy;
byla to žena Josefa Mádra, otce tří dětí, tesaře Jana Ramase, otce jednoho dítěte, a vozače Antonína Kuldy, otce sedmi dětí.
V Standovi hrklo;
divné, že tu nikdo není, vždyť ještě naše parta nemůže být pryč!
Někde mezi černými budovami se kmitá kahan - asi noční hlídač nebo požární hlídka.
Standa trpělivě čeká.
Už vlastně nepatřím tam dovnitř, říká si;
jenom prsty jsem tam nechal.
Vypadám jako ženská s dítětem, myslí si, jak tady chovám na prsou tu hloupou ruku;
měly by tu být ty ženské, abych čekal s nimi:
Ančka cumploch se dvěma parchanty, paní Helga s dítětem pod srdcem, a Marie, Marie - Cože tu nikdo není, trne Standa s rostoucím nepokojem a zívá chladem a rozčilením;
neboť začíná mu být zima v tom spíchnutém kabátě.
Už by tu dávno měli být!
Teď se tamhle vyhrnou z té chodby a budou se klátit k vrátnici, aby odevzdali svá čísla;
než napočítám sto -
Z vrátnice vychází člověk a hlasitě zívá.
" Prosím vás, " ptá se Standa chvějícím se hlasem, " je tam ještě Andresova parta? "
" Andresova parta? " řekl člověk s podivem.
" Ta už je dávno pryč.
Není tam nikdo. "
" Jak to, nikdo, " drkotá Standa, " copak se na osmnáctce nepracuje dál? "
" Jo, na osmnáctce, " bručel člověk netečně.
" Vždyť jim to spadlo.
Museli zastavit práci, už se tam dál nedělá. "
Standu roztřásá prudká zima.
" Prosím vás, " jektá zuby, " prosím vás... vrátili se všichni... nezůstal tam někdo z první party? "
" Prý jeden, " brumlal člověk.
" Já při tom nebyl, já jsem tu teprve od osmi. "
" Kdo... kdo tam zůstal? "
" Jo, " řekl člověk, zívl a loudal se do vrátnice.
Standa stojí jako vyjevený, nemůže to jaksi pochopit.
Jeden tam zůstal.
Ten člověk vychází z vrátnice.
" Chybí nám číslo sto devadesát dvě, " povídá lhostejně, " ale kdo to je, to nevím.
Zeptejte se ráno. "
A s rukama na zádech se loudá dál do černého dvora.
XXVIII
Zeptám se Pepka nebo Suchánka, rozhoduje se Standa a už chce běžet.
Ale co zůstal - li tam právě Pepek... nebo Suchánek!
Standa zůstal stát jako přibitý.
Za nic na světě by teď nechtěl mluvit s plačící Anýžkou nebo s uřvanou Ančkou cumplochem;
to bych nemohl, cítí zbaběle, jen to ne!
Že by se šel zeptat u Martínka, u Adama, u Andrese, - ale vždyť tam mohl zůstat kterýkoli z nich!
Standa se kouše do rtů, je mu slabo rozčilením a strachem.
Třeba u Málků to budou vědět, napadá ho;
nebo Málek aspoň poradí kde se přeptat.
A Standa poklusem běží k Málkům.
Chválabohu, sedí tam Pepek a opírá si hubu o dlaň právě u toho stolu, kde zasedala celá parta.
Standa si oddychl.
" Dobře že jdeš, " mumlá Pepek.
" Já věděl, že někdo přijde. "
" Kdo - kdo, " vydechuje Standa zajíkle.
" No přece Adam, " mračí se Pepek a potrhuje hlavou, jako by ho škrtil límec.
Bylo ticho.
Standa si sedl jako bez ducha;
je to zvláštní, - takový pocit prázdnoty nebo tuposti, jenom před očima se mu všechno nějak rozplývá.
Tak tedy Adam tam zůstal!
Divné, Standa to vlastně cítil předem -
Pepek zvedl oči.
" A já to říkal pořád, že tam jednou zůstane!
A taky jo, " odplivl dožraně.
" Ke všemu jsem byl při tom, člověče! "
" A jak... jak se to stalo? "
Pepek si zamračeně cucá prst.
" Jsem si utrh nehet.
No, jak!
Zrovna se měla udělat v Hansově chodbě prorážka - Jo, a Andres ještě povídá, pozor, mládenci, ať vám to nespadne, až ten pilíř probouráte;
já na to radši půjdu sám.
- To víš, skrček: musí dělat fóry.
Jenže... jestli je někdo na takovou rachotu, tak je to Adam, že jo;
ten má ruce jako hodinář;
nikdo tak čistě a zrovna jemně nevyrubá pilíř jako Adam.
No jo, povídá Andres, ale tohle není obyčejná prorážka;
tady nevíš, do čeho se na druhé straně probouráš a na čem tam ten strop leží.
- Jen se neboj, povídá Adam, na to já mám, člověče, hmat;
ale masku si nevemu, abych slyšel, jak tam pracuje strop;
pět minut prý to vydržím, a dnes tam je těch plynů míň - To teda je pravda, " vysvětloval Pepek, " oni tam tlačili vzduch, aby se ta chodba vyvětrala.
- Tak on se ještě jako usmál, nadýchal se vzduchu a vlez dovnitř.
To jsme ho viděli naposled. "
Pepek se zašklebil a strčil znovu palec do úst.
" Potvora, to bolí!
- My všichni jsme teda zůstali venku a poslouchali, až začne sbíjet;
a já povídám, Andres, já táhnu za ním.
- To jdi, řek Andres, ale vem si masku, dva bez masky vás tam nepustím.
- Tak jsem si narazil kuklu a lezu za Adamem;
to už bylo slyšet, jak pracuje s tou sbíječkou.
Posledních pár metrů se muselo po břiše - a tam vidím Adama, totiž jenom jeho bagančata, jak leží na pupku a dělá.
To víš, pro tu masku a ten Adamův oškrt jsem prdlačku slyšel, tak jen mrkám, kdyby něco - A najednou ti koukám, jak se na stropě odlupuje taková šlupka kamene, jako by se ten strop prohýbal.
Adame, zpátky, křičím, ale on kdepak, neslyší a vráží to tam dál.
Tak já honem tu kuklu dolů a chci ho zatahat za nohu;
ale jak jsem si tu masku strhnul, cítím ti na ksichtě průvan - hergot, Adam byl skrz!
Taky bylo slyšet, že sbíječka běží jako naprázdno - Člověče, to ti netrvalo, ani co bys řek popel.
Adame, křičím, a tahám ho za fusekli zpátky.
Už to bude, povídá on, a vtom ti po levé ruce pomalu povoluje stěna a shora pomalu klesá skála - jako tenhle stůl;
a já ti nevím, jestli to opravdu tak zvolna a tiše padalo, nebo jestli se mi to zdálo tak strašně dlouhé - " Pepek se odmlčel a sbíral na stole nějaké drobty.
" Stando, " bručel, " ten musel být na to tata pryč.
Ani nohou nezatřepal - já ho při tom držel za nohu.
Takový balvan to byl, a rovnou na záda - Pak teprve to zarachotilo a zavalilo ho uhlí. "
Pepek zmlknul a znovu se zabýval těmi drobečky na stole.
" To víš, jak je člověku blbě.
Já ti začal Adama vyhrabávat holýma rukama - já myslel, že ty skály musím roztrhnout - "
" Kolik to bylo hodin? " šeptal Standa.
" Asi sedum, " mumlal Pepek.
" Člověče, a to nejhorší při tom - už bylo po něm, a ta jeho sbíječka ještě pořád běžela, jak byl o ni opřený... pořád tloukla oškrtem pod tím kamením, jako by ten mrtvý člověk pracoval dál. "
Pepek hlasitě vysmrkal do modrého kapesníku svůj hrubý mužský pláč.
" Mne pak vytáhli za haksny ven jako kus dřeva.
Víš, jak Adam prorazil ten pilíř... asi tam bylo na druhé straně plno plynů a měly větší tlak.
Andres říká, že ten průvan byly samé plyny a že to Adama omámilo;
proto už nemoh zpátky.
No jo, měl se vystřídat dřív, ale to víš, když se Adam jednou zakousnul do práce...
Vždyť ještě po smrti rubal. "
Pepka začal znovu nějak škrtit límec.
" Zatracená věc!
Si říkám, kdoví, jiný z nás by se třeba vrátil - "
" A co... co dělala parta? "
" Copak já vím, " hučel Pepek.
" Já byl, člověče, oddělaný, do mne děda Suchánek pumpoval vzduch;
ale když jsem přišel k sobě, tak všichni byli uvnitř, jako za Adamem, - jak se do té díry vešli, to teda nevím.
První se vydrápal Matula, držel se za hlavu, a prý zle je, celá chodba se láme.
To tam chtěl ještě vlízt Suchánek, - ale uvnitř někdo křičí, ven, všichni ven!
Nejdřív se dostal ven Hans, kloubky měl odřené na kost, a vymknutou nohu nebo co, kulhal kus dál, opřel se hlavou o dřevo a brečel ti jako malý kluk, ani masku si nesundal.
To víš, ona to byla jako jeho chodba - " Pepkovi se nějak křiví huba a rychle mrká.
" Sakramentský prst, " sykl zlostně.
" To ti, člověče, pálí jako čert! "
Standa ani nedýchá.
" Tak dál, Pepku - "
" Jo, " pokračoval Pepek po chvilce.
" Ale jen byl Hans venku, tak ryc! prasklo to zrovna za Suchánkem, a dědek ti skočil jako blecha;
to praskly ty nalomené kopny, co ještě držely strop v té Hansově chodbě, pamatuješ se?
Prolomily se až k počvě, a hned se na ně sesypalo nadloží.
Ještě že jsem byl s Matulou o krok dál, člověče;
jak jsem byl po tom plynu jako pitomý, tak bych se nebyl hnul z fleku.
A Suchánek povídá, jezus, prachař je tam, a Martínek taky!
Tak jsme na sebe koukli, a já už myslím, skočím pro novou partu, s tímhle my nehneme;
a najednou se ten zával začal hýbat a zvedat sám, jako když si krtek zvedá krtinu.
' Matulo, hever, ' heká z toho závalu Martínek, ' za mnou je Andres. '
On ti Martínek držel zvnitřku tu prolomenou kopnu na zádech a zkoušel ji zvednout i s tím závalkem.
Vidět ho nebylo, jen se nad ním to dřevo a kamení drobet hýbalo. "
Pepek oživl.
" To ti bylo, člověče!
Matula stál jako trdlo, nemoh to pořád pochopit;
a já se Suchánkem jsme začali horempádem odhazovat rukama to kamení, abysme jako odkryli tu kopnu, co ležela na Martínkovi;
ale shora se pořád sesypával nový kámen.
Už bylo vidět tesaře, jak se námahou pod tím dřevem šklebí a heká, a teprve teď řekl Matula ' a jo ' a mazal pro nějaký hever.
' Mládenci, ' povídá Martínek, ' marná sláva, já už to neudržím. '
Ale to už tu byl Matula a nes ti celou stojku, jako by to tužka byla;
ještě že si ji nedal za ucho.
' Můžeš to podstrčit? ' povídá Martínek, jako by dělali na výdřevě.
' Tak ještě kousek.
Ještě dál, tady je dost vůle.
Jen dál, člověče.
Až tě řeknu, tak začni zvedat. '
To nemáš ponětí, Stando, jaká tíha na něm ležela.
' Tak teď, ' řek, a Matula se opřel ramenem o tu stojku.
Člověče, to jsem ti v životě neviděl, " vyhrkl Pepek a musel se samým obdivem napít.
" To jsem teda neviděl, " opakoval.
" Matula zvedá ramenem tu stojku, nohy se mu takhle klepou námahou;
a ta kopna se ti narovnává, zával se zvedá, a Matula tlačí to všechno, kámen i dříví, zpátky do nadloží.
Hergot, to byla síla, " supěl Pepek.
" Já mu běžím pomoct, ale Matula jen funí, kuš, nepleť se mi tady, a zvedá to sám, - člověče, jako by držel na rameni těch šest set metrů skály nad námi.
Ti řeknu, my jsme zapomněli na Adama i na Martínka a koukali jsme s otevřenou hubou jenom na Matulu.
Taková to byla... nádhera, " bručel Pepek nejistě.
" Škoda, žes tam nebyl.
Ale to už se Martínek hrabal ven a povídá, ještě drž, Frantíku, ještě je tam Andres;
a znova se sehnul pod tu kopnu a natahoval ruku po Andresovi.
Matula už se celý klepal jako rosol, chroptěl a z nosu mu čůrkem hrkala krev, ale držel, a ještě to všechno kapánek nadzved;
ale to už Martínek vytahoval prachaře ven.
No, a jen jsme ho odtáhli, tak rup, ta stojka se dole přelomila a celý ten zával si zase sed na počvu, jen o chlup že Matula uhnul.
Taky byl nejvyšší čas, " mínil Pepek kriticky.
" Ještě moment, a snad by mu tou námahou prasklo srdce nebo co;
hrozně ti zmodral a jenom chrčel.
Copak Andres, to bylo jen pohmožděné rameno;
ale o Matulu jsme měli strach, plesk ti sebou na zem jako mokrý hadr - Ještě že se mu spustila z nosu krev, to mu ulevilo;
Hans ho utíral svou vlastní košilí a div ti ho nelíbal.
Kruci, to byla šichta, " oddychl si Pepek.
" A první, co řek Andres, bylo, koukej, Pepku, štěstí, že jsem kudla a mrňous, aspoň jsem se protáhnul takovou škvírou. "
Pepek se dojatě vysmrkal.
" Vidíš, taky přišel k rozumu.
A Matula vlastně zachránil Andrese, - jak se to tak všecko rozuzlí!
Jenom Adam tam holt zůstal... "
Pepek si zarytě hrál prsty do krve rozbitými s několika drobty na stole.
" Inu, taky se to teda rozuzlilo, že jo. "
" A... bude se tam pracovat dál... aby ho aspoň vytáhli? "
Pepek zavrtěl hlavou.
" Kdepak!
Ti tři se už dávno museli udusit jako myši...
Ještě jsme se nahoře myli - to víš, moc nám do mytí nebylo -, když k nám přišel Andres a povídá, hoši, tak osmnáctka je aus, zastavuje se tam načas práce.
Prý vrstvy v pohybu, a tak.
My jsme to teda ještě viděli, jak se na osmnáctce prolomil strop, hned vedle té Hansovy chodby;
ono to pořád v nadloží dávalo znamení, že něco ještě přijde, a tak jsme si na to počkali.
Abysme to jako měli nabeton, že už se nedá nic dělat.
A taky jo.
Asi za sedm minut to nahoře hrklo, no, a přišel zával, člověče, kopny praskly jako párátka, a prachař povídá, tak, mládenci, můžeme domů.
To bylo asi o půl osmé. "
Pepek se škrábal na ježaté palici.
" Adam tam má zatím hrobeček, Stando, to ti jsou vagóny kamene.
Tomu už jistě nečouhá noha ven, jako když jsem ho tam viděl.
Pořád si myslím, kdy se ta jeho sbíječka zastavila, " vyhrkl a vstal se zkrabatělou tváří.
" Já přijdu hned. "
Standovi stéká podle nosu dětská slzička.
Tak tedy Adam.
Hledí si ho představit, dlouhého a nahrblého, jak upřeně a nepřítomně mrká z těch hlubokých důlků;
ale místo toho ho vidí s maskou na hlavě, ten gumový chobot se mu vážně a důstojně bimbá, vypadá jako nějaký bůh se sloní hlavou, jen strašit.
Nebo jak se zrcadlil v té skleněné kouli, - široká, rozšklebená hlava, jako by ji někdo rozsedl, a pod tím ty tenké nožičky - Jak málo jsme vlastně o něm věděli, myslí si Standa s hrdlem sevřeným.
Jak málo ví člověk o člověku, a přece - jako by zemřel kus tebe sama, když někdo umře.
Pepek se vrací, má červené oči a hojně smrká.
" Aby sis nemyslel, Stando, " brumlá nedůvěřivě, " my jsme udělali všechno, co jsme mohli, abysme z toho Adama dostali, třeba už bylo sichr po něm.
Tos neviděl, co kluci vyváděli, zrovna nehtama by ty skály trhali;
ale když Andres řek ' zpátky ', tak se nedalo nic dělat.
A když už to všechno spadlo, tak se nikdo nechtěl odtamtud hnout;
postavili jsme kahany vedle sebe, aby jako svítily na Adamovu poslední cestu, a děda Suchánek se za nás za všechny po havířsku pomodlil.
Nahoře to harašilo a sem tam se ti do toho ticha sesypal nový odlupek - Copak, funus měl Adam pěkný;
Hans salutoval a takové ti slzy mu tekly - Docela nic se za to nestyděl, " hučel Pepek a mnul si oči.
" Andres ti taky brečel, a Matula řval jako kurva.
A pak řek Martínek, tak sbohem, Adame, - ale nechali jsme mu tam svítit jeden kahan, jako místo věčné lampy, aby tam nezůstal tak potmě.
Copak, my jsme byli dobrá parta, Stando.
Ani by člověk nevěřil, jak jsme se k sobě šikli.
Když si to tak vemeš - Adam, Martínek, ty, Matula, Hans, Suchánek, Andres - jak nám to krásně hrálo dohromady.
Teď je s tím aus.
Adam zůstal dole, a ty půjdeš študovat - Já se teď taky budu učit, Stando, " vyhrkl jaksi rozpačitě.
" Parta říká, abych udělal tu lamačskou zkoušku;
Andres slíbil, že mi pomůže - Jo, " vzpomněl si najednou, " abych nezapomněl.
Tadyhle jsem ti přines - " Pepek vylovil z kapsy ušpiněný kus novin.
" Třeba ti to ve špitále ušlo.
Je tam článek o tobě. "
Standa se zarděl a nejraději by se propadl.
" Já vím, " mumlal spěšně.
" Mne to tak mrzí, Pepku - Vždyť je to hanba;
já jsem vám byl tak málo platný - "
Pepek krčil rameny.
" No jo, ale to se tak nebere.
Teď se například bude říkat, že Adam byl hrdina, že jo;
ale kdyby se byl vrátil, tak by se řeklo, inu, dělal svou povinnost, stejně jako Andres nebo Suchánek, ale ty tři taky nezachránil.
Tak jaképak.
Žádné hrdinství se nedá dělat, člověče;
to se může jednomu jenom přihodit, aspoň u nás v dolech.
My tam taky nelezeme ze statečnosti, ale protože to musí být.
Myslíš, že se někdo na ten melouch hlásil z hrdinství?
Ani ho nenapadlo.
Například já - já jsem znal toho zasypaného Kuldu, co měl sedm fakanů.
Tak to se rozumí samo sebou, že jo.
Kulda by taky pro mne šel, tak jaképak - Jen si to schovej, Stando.
Na takového kluka je to dost, a myslels to dobře - Ti řeknu, že jsme z toho měli radost, i Andres měl ty noviny v kapse.
Ale nejvíc chudák Adam - ten ti to čet nejmíň třikrát, a povídá, tak vidíte, hoši, to bych měl ukázat Mařence... "
Standa rychle vstal.
" Počkej tady, " koktal, " já přijdu hned. "
Štkal jako dítě, opřen o stěnu na chodbě;
ten pláč ho přepadl hrozně a nezadržitelně, muselo to z něho ven.
Ani dobře nevěděl proč: pro Adama, pro sebe, pro Marii, pro partu, - to je jedno, je toho všeho až příliš mnoho;
škytal pláčem, a každým vzlyknutím se mu hluboce ulevovalo.
Už to přejde, už to přechází;
Standa dlouze vzdychá a utírá si nos a oči.
To bylo naposledy, říká si, už nikdy v životě nebudu brečet.
Teď stojí na zápraží a chladí si čelo nocí a vesmírem;
dělá se v něm nesmírně klidno.
Tak, teď už je to oplakáno;
zvláštní, jak člověk vyspěje, když mu někdo nebo něco umře.
Jako by vnitřně o hlavu vyrostl nebo co;
je starší a smutnější pro celý život.
S první partou je aus, řekl Pepek.
Taky dobře;
stejně se musí začít jiný život - u knížek sedět a dřít jako žáček;
nebude ti lehké zvyknout si na to, - člověče, jako by ses z vojny vrátil a měl se znova učit ve škamnech.
Standa zase cítí svou celou samotu a opuštěnost, ale už nějak jinak, jako by sám nad ní krčil rameny.
Něco člověk musí vydržet;
co by tomu řekla první parta, kdyby fňukal nad svým osudem!
Moc se Standa nevyznamenal, jen co je pravda;
ale aspoň viděl ty druhé, ty Adamy, Pepky, Matuly, Andresy a Martínky - a to taky, člověče, něco je.
Nech být, byla to dobrá parta;
byl to takový hrozně mužský pocit, být s nimi...
Standa si zhluboka vzdychl.
Je mu, jako by mu v prsou, pod tou raněnou levičkou, něco až bolestně tvrdlo a nabývalo hutnosti a obsahu.
Je to klid, smír, statečnost nebo co;
a chlapec tiše, dlouze oddychuje pod tíhou a štěstím toho, že se přeměňuje v muže.
I vysmrkal silně poslední zbytek slz a vrátil se k Pepkovi.
" Poslechni, " bručel Pepek, " když teď budeš v kanceláři... tak bys jim snad, koukej, moh říci, aby udělali Suchánka dozorcem.
Dědek bude mít děsnou radost... a stejně jde za nějaký rok do penze.
Co ti to udělá, zmínit se, " mumlal Pepek.
" Já... kvůli Adamovi, aby ho nějak uctili.
A pak, člověče, " dodával plaše a zamračeně a žmolil v potlučených prstech nějaké drobty, " víš, ona by si to první parta zasloužila! " | 1_parta |
Autor: Čapek, Karel, Název: Život a dílo skladatele Foltýna, Žánr: román/novela
I Okresní soudce Šimek
PŘÍTEL Z MLÁDÍ
Poznal jsem Bedu Foltena - tehdy se ovšem na školních sešitech podpisoval Bedřich Foltýn -, když mi bylo něco přes šestnáct let.
Přešel jsem totiž odjinud na sextu gymnázia, kde Folten studoval, a náhoda, která tak často určuje osudy mladých lidí, mne posadila k němu do téže pořezané a rozvrzané školní lavice.
Pamatuju se na sextána Foltýna, jako bych ho včera viděl: vytáhlý hoch jemné pleti a hustě, drobně vlnitých zlatohnědých vlasů, na kterých si zřejmě nadmíru zakládal;
měl bledě modré, krátkozrace vypouklé oči, dlouhý nos a silně ustupující bradu;
velké, potící se ruce, se kterými si nevěděl rady, a vůbec vyčouhlou a rozpačitou rozviklanost chlapce v pubertě.
Pořád vypadal, jako by byl něčím uražen, a odpovídal na to tichým a nedůtklivým pohrdáním.
Na první pohled se mi příliš nelíbil;
taky jsem hned viděl, že nemá ve třídě jediného kamaráda a nadřaděně se straní všech styků s klukovským kolektivem.
Já nebyl nijak vynikající žák, ale aspoň jsem se vzdorovitě a zamračeně potýkal se školou, s učivem i s kantory;
byl jsem spíš malý, paťatý a škaredý kluk, a to mne plnilo bojovným pocitem, že se nesmím dát.
Snad proto jsem se protloukl školou s četnými šrámy, ale přece jenom vítězně.
S Foltýnem bylo hůř;
vášnivě toužil vynikat, a přitom byl beznadějný trémista;
dřel doma jako mourovatý, ale když byl ve škole vyvolán, začala se mu klepat brada a nemohl ze sebe vypravit slova, jen rozčileně polykal, až mu ohryzek poskakoval na dlouhém, měkkém krku.
" Sedněte si, Foltýne, " vycedil profesor téměř s ošklivostí.
" Kdybyste si místo svých vlasů hleděl raději matematiky! "
Foltýn si zničeně sedl, polykal a vodově modré oči se mu zalily slzami;
přitom ještě pořád hýbal rty, jako by teprve teď formuloval správnou odpověď.
Aby nebylo vidět, že má na krajíčku pláč, uraženě se mračil a hrozně se nafoukl;
dával tím najevo, že krajně opovrhuje pětkou, kterou dostal, profesorem, matematikou a vůbec školou.
Kantoři ho neměli rádi a trápili ho, kde mohli.
Mně ho bylo líto, když tak vedle mne stál s roztřesenou bradou a skákajícím ohryzkem, a snažil jsem se mu napovídat.
Byl tím zprvu bůhvíproč uražen.
" Nech si to, ano? " šeptal mi vztekle s očima plnýma slz, když ho náš latinář posadil se slabou dostatečnou.
" Já se nikoho o nic neprosím! "
Brzo si však na to zvykl, že mu pomáhám;
učil se daleko svědomitěji a ctižádostivěji nežli já, byl nadaný a nadmíru vnímavý, ale chyběla mu všechna sebejistota či co;
já neuměl kloudně nic, ale měl jsem víc kuráže.
Zakrátko se na mne Foltýn spoléhal, ba přijímal to ode mne jako samozřejmou službu;
urazil se na mne smrtelně, když jsem mu někdy nenapsal úlohu, a vypadal přitom tak nadutě a nešťastně zároveň, že jsem ho div neodprosil.
A tak jsem mu sloužil dál.
Pokud vím, pocházel z chudé rodiny jako já;
jeho otec byl kancelista či co.
Bydlel u tetičky;
byla to stará slečna z někdejší místní honorace, ale z čeho byla živa, to ví milý bůh, snad jako bytná;
ale jak se někdo může uživit tím, že má na bytě jednoho chudého študenta, to mi nejde na rozum.
Mně se vždycky zdálo, že je živa jako mol, ze starých vlněných pelerínek a salupů.
Svého Bedříška, jak mu říkala, měla nesmírně ráda a zhýčkávala ho, jak se jen při té bídě dalo.
Bedříška pronásledují, stěžovala si, protože je o tolik nadanější než oni;
však on jim jednou ukáže, co v něm je, a budou se všichni stydět!
" Mně je tak jedno, tetičko, co si o mně kdo myslí, " odpovídal Fricek bolně a povýšeně a pohodil svou pěstěnou hřívou.
" Kdyby nebylo tatínka, tak bych z té pitomé školy utekl - - Já vím, co bych dělal, to by všichni koukali! "
Chodíval jsem k nim, abych s Frickem dělal úlohy.
Bydleli v pokojíku a kuchyňce;
půl pokoje zabíralo příjemně křaplavé piano jako památka na dobu, kdy tetička s lokýnkami, jak bylo vidět na staré fotografii, se učila hrát Modlitbu panny a Večerní zvonky.
Pomalu, jak to u chlapců v pubertě jinak nejde, jsme se blíž spřátelili.
Byli jsme divný párek: on vyčouhlý, s dívčí pletí, modrýma očima a zlatými beránčími rouny, já sporý, počerný, s pačesy načesanými do ježka, - inu, kluci se tomu spřežení dost smáli.
Jednou jsme tak u nich seděli a povídali o všem možném;
smrákalo se už, v kamnech řeřavěl oheň a mne až bolelo srdce přemírou náhlého a bezejmenného dojetí;
Fricek se odmlčel a jenom si projížděl vlasy dlouhou bledou rukou.
" Počkej chvilku, " zašeptal tajemně a zmizel v kuchyni.
Za okamžik se vrátil;
měl na sobě jakýsi fialový hedvábný kabátek a kráčel jako náměsíčný, jako by se vznášel.
Beze slova zvedl víko piana, snesl se na stoličku a začal improvizovat.
Věděl jsem, že se učí hrát na klavír, ale tohle mi bylo nové.
Fricek hrál, přecházeje z melodie do melodie, s hlavou zvrácenou nazad a očima zavřenýma;
pak se zase sklonil až ke klávesnici, jako by se zlomil, a jen taktak ševelil po klávesách.
Jak melodie sílila, napřimoval se i on, jako by ho to forte zvedalo a neslo;
pak jásavě, ze vší síly zabouřil na klávesnici a pohodil hlavou nazad;
tak zůstal, i když klavír dozněl, s bledýma očima vytřeštěnýma jako do jiného světa, a těžce, zchváceně oddychoval.
Já muzice nerozumím;
může mě dojmout flašinet stejně jako nějaká hudba sfér, ale co je lepší, to posoudit nedovedu.
Foltýnova hudební extáze mě skoro poděsila;
trochu jsem se za něco styděl, a zároveň mne to uchvacovalo.
" To bylo báječné, " prohlásil jsem uznale.
Fricek se probudil jako ze sna, přejel si rukou čelo a vstal.
" Promiň, " omlouval se, " ale když to na mne přijde, tak musím...
To je silnější než já. "
" A proč máš ten fialový kabát? " vyhrkl jsem.
Fricek pokrčil rameny.
" Vždycky si jej beru, když hraju.
Jinak nemohu tvořit, rozumíš? "
Nerozuměl jsem tomu sic ani za mák, ale nebyl jsem si jist, nenáleží - li to nějakým způsobem k hudbě.
Foltýn ke mně přistoupil a podával mi ruku.
" Slyšíš, Šimku, o tomhle nikomu ani slovo.
To je naše tajemství. "
" Co totiž? " ptal jsem se nechápavě.
" Že jsem umělec, " šeptal Foltýn.
" To víš, kluci by se smáli, a kantoři by měli na mne tím větší vztek.
Beztoho vidí, že kašlu na jejich učení...
Nevíš, jak mne ponižuje, když musím dřít ta jejich slovíčka a vzorce!
Já tam v té třídě sedím, a slyším hudbu, hudbu... "
" A jak dlouho víš, že jsi umělec? "
" Už dávno.
Před dvěma léty jsem se dostal na koncert... to ti bylo úžasné!
Ten člověk hrál, až mu vlasy spadaly na klávesy...
Tam jsem to pochopil.
Počkej, " vydechl tajůplně, " sáhni mi tady, na spánky.
Cítíš? "
" Co? " divil jsem se.
Nahmatal jsem jenom jeho vlasy, kudrnaté a husté jako srst pudla.
" Jak mám vypouklé spánky.
To znamená abnormální hudební talent.
To je známá věc, " dodával ledabyle.
" Stejně jako dohmat prstů.
Já obsáhnu deset kláves jakoby nic.
Nemysli si, já chci mít jistotu, že to v umění někam přivedu.
A já to cítím, Šimku, já to vím tak bezpečně - "
Pamatuju se na to jako dnes.
V tetiččině pokoji se už udělala tma, jen občas to zazářilo, když propadl řeřavý uhlík roštem.
Seděli jsme ruku v ruce, dva chudí a vyjevení chlapci;
jeho ruka byla nepříjemně studená a vlhká, ale v tu chvíli jsem ji uchváceně tiskl se srdcem překypujícím láskou a nadšením.
" Fricku, " šeptal jsem, " Fricku - "
" Říkej mi Beda, " opravil mě Foltýn jemně, " ale ve škole ne, jen mezi námi, víš?
To je mé umělecké jméno:
Beda Folten.
To nikdo nesmí vědět.
Beda Folten, " opakoval zálibně.
" Jaký ty by sis dal pseudonym? "
" Šimon, " řekl jsem bez váhání.
" Bedo, ty nepíšeš verše? "
" Verše? " protáhl nejistě.
" Prosím tě, proč - Ty píšeš? "
" Píšu. "
Tak, teď bylo venku, co mě už chvíli žárlivě tlačilo.
Nemysli si, Fricku, že jenom ty máš své veliké tajemství!
" Mám toho zatím jen pár sešitů, " dodal jsem skromně.
Fricek mi položil ruku kolem krku.
" Tak ty jsi básník!
Vidíš, to jsem si nemyslel - Šimone, ukážeš mi ty básně? "
" Až někdy, " bručel jsem rozpačitě.
" A proč ty nepíšeš? "
Fricek se zadíval do tmy.
" Já?
To ti je zvláštní, já někdy myslím ve verších;
najednou si začnu sám pro sebe něco bzučet, a je to báseň.
Já bych to ani nestačil zapisovat;
tak to ve mně zní a plyne samo od sebe - "
Trochu mě mrzelo, že jemu to jde tak snadno;
já jsem své verše musel těžce, přímo krvavě vypotit, hryzaje držátko péra a zuřivě škrtaje, co jsem napsal;
patrně to bylo proto, že jsem byl umíněný, zamračený, proletářský kluk, - neměl jsem asi tu pravou vnitřní milost!
Nikdy jsem si o svých verších mnoho nemyslel;
ale teď mě přece jen hnětlo, že to snad ve mně není a že se do toho veršování jenom nutím.
Dnes ovšem vím, že to všechno bylo jen takové pubertní horování;
dnešní hoši se z té věkové krize spíš vyběhají sportem a cynismem, ale za mého mládí mnoho toho sportu nebylo;
v nás se ten přerod odehrával spíš duchovně a mravně;
skoro polovina kluků ve třídě se tajně dopouštěla poezie.
Nu, brzo jsem toho nechal, jako ti druzí;
pravda, později jsem tu a tam otiskl nějakou tu básničku, ale o tom už nikdo neví, - ani já ne.
Jenom si myslím, jak ty mé sextánské verše musely být nemotorné a zelené.
" Víš, třeba takové verše, " ozval se Fricek ze tmy.
" Nahá jsi stála v stříbrném kole bříz - "
Začervenal jsem se i potmě.
" Tys... viděl... "
" Viděl. "
" Kde? "
" To ti neřeknu.
Jmenovala se...
Manuela. "
Prohrábl si rukou vlasy.
" Nemáš ponětí, Šimone, co jsem už prožil.
Každý umělec musí hrozně mnoho prožít.
Já už ti znám tolik žen... "
" Tady? " vyhrkl jsem pochybovačně.
Bylo mi to divné;
znal jsem přece Frickovu rozpačitost a stísněnost ve styku s kýmkoliv.
" Ne, u nás doma.
U nás je hraběcí zámek.
Víš, on můj otec je u hraběte ředitelem.
Jednou večer mě hraběnka slyšela preludovat na klavíru... a od té doby mě zve na zámek.
Ty břízy, to je tam v parku, víš?
Já mám k parku svůj klíč...
Kde pak tady!
Tady bych s nikým nemluvil...
To není pro mne prostředí.
Tam na zámku mají dvě stě let starý klavicembal, a na tom já hraju;
v červeném salóně hoří jenom svíčky ve stříbrných svícnech...
Hraběnka je ohromná hudebnice;
vždycky mi vjede rukou do vlasů - " A Fricek rozkošnicky sykl.
" Je krásná? "
Takhle potmě a na dálku se mi všechno zdálo být jaksi možné.
" Taková zralá krása, " připustil Foltýn znalecky.
" Já totiž... učím hrát její dceru.
Byla vychována ve španělském klášteře - "
" Jmenuje se Manuela? "
"... Ne.
Jmenuje se Isabel Maria Dolores.
Vždyť je to ještě dítě, člověče;
je jí šestnáct let, " řekl s mužskou shovívavostí.
" Pravda, myslím, že se do mne zamilovala;
ale to víš, já... "
Pokrčil rameny.
" Hrabě mi tak důvěřuje - To je těžká věc.
Jenom jednou jsem ji políbil, ale nemáš ponětí, ten oheň, co v ní je...
A co!
Umělec není vázán žádnými ohledy, nemyslíš?
Má neomezené právo na život;
vždyť tvoří jen z toho, co prožil...
To je veliká věc, být umělcem, viď?...
Dej mi na to ruku, Šimone, že to nikomu neřekneš... o té komtese, a vůbec.
Čestné slovo? "
" Čestné slovo! "
Jeho ruka byla mokřejší a studenější než jindy a třásla se vzrušením.
" Tak abys věděl... abys věděl... komtesa mi už taky věnovala svou lásku.
Ty jsi básník, Šimone, ty to pochopíš...
Ty taky kašleš na předsudky, viď?
Kdybys věděl, jak je Isabel krásná!
Ty neznáš můj dvojí život, Šimku, ty mě znáš jenom ze školy;
tak abys věděl, já... já žiju jako umělec, rozumíš?
Šíleně... nespoutaně... všemi svými nervy. "
Přitom křečovitě svíral a rozvíral své velké chlapecké pracky, jako by do nich něco chytal.
Byl jsem zmaten;
chtělo se mi věřit všemu romantickému na světě, ale měl jsem trýznivý pocit něčeho nepřirozeného a neskutečného;
a přitom jsem se hrozně styděl za svůj nedostatek fantazie a přátelské důvěry.
" Jen povídej dál, " bručel jsem zamračeně.
" Já ti řeknu, " jektal Fricek zimničně, " nejlíp se mi tvoří, když jsem prožil něco velikého.
Velikou lásku... nebo velikou neřest.
I to patří k umění - takys to poznal, ne?
Musíš mi jednou povídat, cos prožil... jako básník.
Ale hudba je ještě víc, hudba je... to nevyslovitelné v nás, rozumíš?
Víš, Šimone, - já jsem dionýská povaha.
Já jsem - počkej, " řekl najednou jiným hlasem.
" Teta jde. "
Stará slečna otevřela dveře a vešla s hořící svíčkou.
" Hoši, hoši, vy tu sedíte potmě? "
" My jsme si jenom opakovali dějepis, " mumlal Fricek, krátkozrace a oslepeně mrkaje.
S tím svým dlouhým bílým krkem a ustupující bradou mi najednou připomínal uraženou a nedůtklivou husu.
Bylo z toho přátelství na život a na smrt;
první velké přátelství je něco skoro stejně velkého a krásného jako první láska.
Měli jsme dobře rozdělené úlohy:
Foltýn byl dionýská povaha, překypující vzněty a sny, rozpoutaná, orgiastická a opojená;
nechal si narůst hřívu jako Papuán a chodil s kloboukem v ruce a božskou kšticí čechranou větrem.
Pro mne jsme k mé značné spokojenosti vynašli povahu héfaistovskou;
byl jsem černý a ježatý ouřezek, kul jsem své verše u výhně a představoval jsem sílu přízemně střízlivou, drsnou a skeptickou;
dokonce jsem se pokoušel kulhat jako Héfaistos.
Takto jsme se flákali po malém městě a okolí jako dva bohové;
pohrdali jsme bezmezně ostatními Boióťany a Fajáky, potkávali na večerním korze plaché nymfy nebo vášnivé menády a někdy se kradli kolem místního pochybného lokálu, abychom aspoň škvírou dveří zahlédli s tlukoucím srdcem červenou záři sluje Venušiny.
Čím byla proti tomuto antickému opojení nějaká pětka z řečtiny nebo latiny!
Ve škole Dionýsos zoufale plaval s poskakujícím ohryzkem a třesoucí se bradou, zatímco zamračený Héfaistos horečně lovil pod lavicí drobty vědomostí ze školních knížek a šalabastrů.
Konečně Dionýsos němě puknul z nepravidelných sloves a sedl si se zaslzenýma očima a křečovitou důstojností, a Héfaistos mu pod lavicí tvrdě a věrně stiskl zpocenou ruku.
Ani bohové nejsou ušetřeni závistivého osudu.
Sextánská misera plebs se škodolibě pásla na našich zápasech s profesorskými harpyjemi;
co jiného mohou bohové čekat od malodušných Myrmidonů!
Aspoň jednou se však Dionýsos hrdinně vzepřel tupému světu, který ho nechápal a trýznil;
to bylo, když se náš plešatý češtinář nad ním zastavil a káravě pronesl:
" Foltýne, Foltýne, kdy už si dáte ostříhat ty vlasy, aby se vám provětralo to, co máte v hlavě místo mozku! "
Tehdy Fricek zrudl, vyskočil a s planoucíma očima uhodil pěstí do lavice.
" Pane profesore, " křikl hystericky přeskakujícím hlasem, " tady jsme ve škole, a ne u holiče!
Po mých vlasech vám nic není, a já si zakazuju, abyste mě za ně tahal! "
Tehdy z toho byla ředitelská důtka pro drzost, a Fricek se stal na nějaký čas hrdinou vyššího gymnázia.
Své právo na uměleckou hřívu si však uhájil, a ještě si k ní pořídil uměleckou vázanku;
kantoři mu už dali pokoj, i když si při vyučování okázale projížděl hřebenem svou milovanou frizúru.
Po čase jsem se s Frickem rozešel, - bylo to vlastně kvůli mým veršům.
Mořil mě o ně tak dlouho, až jsem mu dost nerad a s rozpaky přinesl své usmolené a hustě popsané sešity;
už tehdy byla ve mně ta nechuť vystupovat jiným na oči.
Nechtěl jsem se ho ptát, co mým veršům říká, a on sám o nich nezačal.
Až po několika měsících jsem se mimochodem zmínil, že by mi je mohl vrátit.
Fricek se podivil.
" Jaké verše? "
" Ty sešity, co jsem ti půjčil. "
" Ach tak, " vzpomněl si Foltýn a urazil se. " Já ti je zítra přinesu, když mi nevěříš, " mumlal a vyčítavě se nafoukl.
Šli jsme dál mlčky;
Fricek jen pohoršeně frkal a potřásal hlavou jako člověk, který se setkal se zraňujícím nepochopením a nevděkem.
Najednou se zastavil a podával mi studenou ruku.
" Nazdar, já jdu - "
" Prosím tě, co jsem ti udělal? "
" Nic, " řekl odmítavě a polykal slzy.
" Já... já jsem chtěl některé tvé básně zhudebnit, a ty... jako bych ti je chtěl ukrást! "
" Vždyť jsi mi o tom nic neřekl! "
" Já tě chtěl překvapit...
Tu mám už skoro hotovou, tu, co se začíná:
Zas sám, zas sám pod nebem podmračným - "
Stiskl jsem mu chabou paži.
" Nezlob se, Fricku, ale já jsem to nevěděl!
Já jsem tak rád, že se ti něco aspoň trochu líbilo!
Ale tys o tom vůbec nemluvil - "
" Já jsem toho tak plný, pořád mi to zní v hlavě, a ty...
Umělec by tak nejednal, " křikl slzavě.
" To je taková nízká nedůvěra - Neboj se, já ti ty sešity vrátím!
Já přece nikoho nepotřebuju... já si stačím sám... "
Zčistajasna se otočil na patě a odcházel opačným směrem.
Dohonil jsem ho a mluvil jsem do něho dobrou hodinu: že jsem to tak nemyslel, že si ty mé sešity může nechat, jak dlouho chce -
" Tos neměl říkat, Šimku, " opakoval zraněně.
" Víš přece, že jsem bohémská povaha...
Jak já mám pamatovat na to, co komu vrátit!
To má člověk z toho, že si začíná s lidmi, kteří... kteří nejsou na jeho úrovni! "
Zkrátka co dělat, zůstalo mezi námi rozladění;
Fricek se mnou skoro nemluvil...
Byly právě pololetní zkoušky, a Foltýn sklízel pětku za pětkou;
marně jsem se snažil mu napovídat, zarytě odmítal vzít mou pomoc na vědomí a usedal těžce polykaje, s očima zalitýma slzami a tragicky vyčítavým výrazem;
měl na nose přímo pateticky napsáno, že tím jsem vinen jenom já.
V pololetí septimy propadl Fricek ze tří předmětů;
zbledl nad svým vysvědčením a brada se mu žalostně roztřásla, ale obrátil se ke mně zády, když jsem mu chtěl říci, aby si z toho nic nedělal.
Je to tvá vina, říkala jeho záda chvějící se potlačeným vzlykáním.
Bylo mi nesmírně líto jeho... i sebe sama.
Brzo nato uzavřel Fricek nové veliké přátelství.
Tentokrát to byl primus naší třídy, vzorný žák a miláček profesorského sboru: jemný, bledý a útlý chlapec, hezký jako holčička, úpravný a zdvořilý...
Ve třídě ho považovali za tichošlápka a chovali k němu mírné opovržení a nedůvěru pro jeho školní dokonalost.
Jak se ti dva spolu skamarádili a co na sobě našli, to nevím;
já jsem na ně totiž zoufale a vztekle žárlil, snad proto, že jsem v hloubi duše sám toužil po přátelství našeho vzorného třídního adónise.
Cítil jsem se bezmezně nešťasten a opuštěn, když jsem ty dva viděl chodit spolu.
Jednou jsem schválně hrubě houkl za Frickem:
" Kdybys mi raději vrátil ty sešity! "
Fricek neodpověděl, jen pokrčením zad mi vyslovil své opovržení.
Den nato uprostřed vyučování smrtelně zbledl a tápavě vstal, jako by šly na něho mrákoty.
" Co je vám, Foltýne? " zeptal se profesor.
" Prosím, pane profesore, " vydechl Foltýn, " já tady nemohu sedět.
Šimek páchne. "
Zrudl jsem, jako by mě udeřil do tváře.
" To není pravda, " bránil jsem se, bez sebe hanbou a urážkou.
" Ať řeknou ostatní - "
" Páchne nečistotou, " opakoval Fricek pevně.
Profesor se zamračil.
" Tak si sedněte jinam a nerušte vyučování! "
Foltýn sebral své školní knížky a s malým vítězným úsměvem se po špičkách stěhoval do lavice k svému primusovi, jako by se vznášel.
Od té doby jsem s ním nemluvil.
A ty mé sešity mi nevrátil.
Nevím, snad jsou mé vzpomínky na Bedřicha Foltýna zabarveny touto příhodou, která mě tehdy tak hrozně ranila a ponížila.
Dnes se jako soudce dívám na lidské jednání shovívavěji a hlavně mládí neberu v jeho lžích a zpronevěrách nijak tragicky;
zvykl jsem si nevidět v mládí o mnoho víc než stav nižší trestní odpovědnosti.
Tehdy ovšem jsem byl nevýslovně zdrcen;
chtěl jsem skočit do řeky nebo utéci - Dnes bych řekl, že snad se Foltýn chtěl jenom dostat co nejblíž k svému primusovi, aby si od něho nechal ve škole pomáhat vydatněji a spolehlivěji, než to dovedl spolužák tak prostřední, jako jsem byl já.
Taky je pravda, že se Frickův prospěch ve škole od té doby zlepšil.
Ale snad v tom bylo i víc, nějaké vášnivé společné zájmy nebo blouznivé přátelství, jak to v tom věku bývá.
Vzpomínám si, že oba jednou byli zavoláni k řediteli ad audiendum verbum;
bylo důvěrné vyšetřování, ale oč vlastně šlo, to jsme se my ve třídě nedověděli.
Nemohu tvrdit, že bych po těchto chlapeckých zkušenostech opravdu znal povahu Bedřicha Foltýna;
život i povolání mě naučily jisté opatrnosti v posuzování lidských duší.
Dnes bych shrnul své poznatky asi takto: přecitlivělý, ctižádostivý a trochu zhýčkaný chlapec s uměleckými sklony a snad i skutečným hudebním nadáním - to nedovedu posoudit;
ješitnost vyvinutá až k velikášství, a přitom bolestně pociťovaná sociální a fyzická méněcennost a nedůvěra v sebe;
mírně zvýšená lhavost a chlubivost, jinak ne neobvyklá v jistém věku.
Mohl by se za normálních okolností vyvinout v muže nikoliv význačně aktivního, ale aspoň nadprůměrných a ušlechtilých zájmů.
Zřejmý sklon k duchovnímu rozkošnictví.
Typus astenický a sentimentální.
To je vše, co mohu s jistotou říci.
II Paní Jirka Hudcová
ARIEL
Seznámila jsem se s panem Bedou Foltýnem, když byl v septimě gymnázia.
Jak to na malém městě jinak nejde, zajímal nás žáby už dřív, třeba jen na dálku;
nazývaly jsme ho " ten krásný septimán " a povídaly jsme si o něm, že děvčaty pohrdá a kdesi cosi.
To ovšem bylo o důvod k zvědavosti víc.
Měl překrásné vlnité vlasy, jasně modré velké oči a dlouhou, spíš slabou postavu;
chodil zasněně, s očima upřenýma do dáli, s kloboukem v ruce a světlou hřívou ve větru.
Nám lyceistkám se nesmírně líbil: tak a nejinak jsme si představovaly básníka.
V tom žabském věku a v tehdejší době to něco znamenalo;
dnes vidím na své dcerce, že nynější děvčata mají docela jiné, méně pošetilé a sentimentální ideály.
Snad je v tom pokrok;
ale myslím, že tomu nerozumím.
Poznali jsme se v tanečních hodinách;
byla jsem první tanečnice, pro kterou si pan Foltýn přišel.
Ještě dnes ho vidím, jak se přede mnou rozpačitě čahounsky uklonil a zamumlal své jméno.
Myslím, že jsem byla ve stejných rozpacích jako on, ale doufám, že to na mně nebylo tak vidět.
Musím říci, že z něho nikdy nebyl dobrý tanečník;
také se hned po několika prvních krocích zamračil a bručel, že tanec nenávidí, že nesnáší to třískání do klavíru, a hned:
" Slečno, máte ráda hudbu? "
Já jsem se v té době zoufale potýkala s Malátovým klavírním cvičením a nenáviděla jsem hudbu z celého srdce;
ale bez váhání jsem prohlásila, že zbožňuju hudbu nejvíc na světě.
Dnes se divím, proč vlastně si mladí lidé tak rádi lhou.
" Tak to si budeme dobře rozumět, " zazářil pan Foltýn nadšeně a šlápl mi na nohu.
V tu chvíli se mi děsně nelíbil, snad proto, že jsem si uvědomila, že lžu;
jeho nos se mi zdál příliš dlouhý, jeho brada příliš malá, jeho ruce příliš veliké, - já vlastně nevím, co všechno.
Tím silným nelíbením se započala má první láska;
předtím jsem sice byla už nejmíň dvakrát na smrt zamilována, ale to se nepočítá.
Opravdová první láska není jen ta zamilovanost, nýbrž vědomí, že má člověk svého chlapce.
Doprovázíval mě z tanečních hodin a potom někdy kvečeru na procházkách;
ty byly důležitější, protože jsem musela doma nalhávat, že jdu ven s nějakou Máňou nebo Eliškou.
Dnes je to jiné;
když se ptám své dcery, řekne mi klidně, že jde s klukem.
Líbil se mi ohromně, jak tak houpavě, vážně vedle mne šel a mluvil bručivým hlasem.
Naparovala jsem se před holkami, že jsem získala " krásného septimána ".
S Máňou sice chodil oktaván, ale ten neměl ty dlouhé vlasy a nebyl vůbec tak zajímavý;
Eliška se dokonce jednou ukázala s kadetem v uniformě, ale to byl jenom její bratranec.
Byla jsem bezmíry pyšná, že mám umělce;
přiznal se mi, že je básník a že prodělává hrozný duševní boj, má - li se cele věnovat hudbě, nebo poezii.
" Nemáte ponětí, Jirko, " říkal pohazuje kšticí nazad, " jak je to pro mne zoufale těžké rozhodnutí.
Co vy byste volila? "
Mně to bylo jedno;
v hloubi duše jsem v poezii i hudbě viděla jenom něco, čemu se my holky musíme učit, protože to patří k vzdělání;
ale snad proto mi oboje ukrutně imponovalo.
" Podívejte se, Bedo, " namítala jsem mu s hlubokou vážností, jaké je člověk schopen jenom v šestnácti letech, " proč byste se musel něčeho vzdávat?
Například... například byste jednou mohl sám psát i skládat opery... jako Richard Wagner, ne? "
( Byla jsem tehdy asi nemálo pyšná na to, že to o Wagnerovi vím. )
Beda se zarděl radostí a poprvé v životě mě vzal v podpaží;
snad to bylo i proto, že jsme byli daleko v aleji, dál než jindy, a cítili jsme se skoro mimo svět.
" Jirko, " mumlal dojatě a nadšeně, " žádná žena mně v životě tak nerozuměla jako vy. "
Potom to přišlo nějak samo sebou, že mě držel za lokty a pokusil se mě políbit;
ale v tom rozčilení se mi ten polibek ocitl někde na nose.
Na tom však vůbec nezáleželo;
byla jsem bez sebe hrdostí, že rozumím takovému duchu, jako je Beda, a taky proto, že mám odbyto první políbení.
Byl to takový náhlý pocit dospělosti nebo vítězství, - nevím, jak to nazvat.
Potom jsem si vzpomněla, že řekl: žádná žena mu dosud tak nerozuměla.
Začala jsem si hrát na žárlivost, kterou jsem vlastně necítila;
vytrhla jsem mu loket a šla jsem tvrdošíjně po druhé straně aleje v mlčení, které mělo vypadat jako záhadné.
Beda byl zaražen a přímo nešťasten...
" Jirko, " prosil chvějícím se hlasem, " co je vám? "
Dívala jsem se nepohnutě kupředu;
doufala jsem, že v tom soumraku vypadám tragicky bledá.
" Bedo, " řekla jsem tiše, " vás tedy už milovala taky jiná žena? "
Jen jsem to dořekla, a byla bych se propadla hanbou;
až jsem se hrozila, jak mi hoří tváře.
Bože, jak jsem to mohla tak hloupě vybleptnout! vždyť to znělo jako vyznání lásky, které - jsem si - rozhodně - chtěla - rezervovat, až on bude o to prosit!
A pak, poprvé v životě jsem samu sebe označila jako ženu;
cítila jsem to bůhvíjak hluboko v sobě jako něco hrozného a téměř opojného.
Beda asi nepozoroval mé rozpaky;
svěsil hlavu a prohrábl si rukou vlasy.
" Ano, " řekl temně, " milovala. "
" Jak se jmenovala? "
" - - Šimonka, " mumlal váhavě.
Jak se někdo může jmenovat Šimonka, myslela jsem si;
ale vlastně je to krásné jméno, krásnější než Jirka.
" Miloval jste ji... nesmírně? "
" Nazvěte to... vášeň, " řekl a mávl rukou.
" Jirko, vy jste ještě dítě... vy tomu nemůžete rozumět... "
" Já nejsem dítě, " vyhrkla jsem uraženě a snažila jsem se žárlit na něco, čemu se říká vášeň.
Myslím, že se mi to nepodařilo, i když jsem námahou vraštila čelo.
" Můžete mi to odpustit? " bručel Beda pokorně.
Stiskla jsem mu beze slova ruku.
Ty hloupý, vždyť je to ohromné, že už jsi tak dospělý!
Kdyby to holky věděly, - ty by koukaly!
Jirko, jistě?
A jaká byla ta Šimonka?
Bylo jí dvacet let, řekla bych jim;
a krásná vám byla - jako Madona od Torricelliho.
Ne, Botticelliho;
Torricelli jsou nějaké trubice.
Taková záhadná, bledá krása.
Tehdy se velmi věřilo na záhadnost, morbidnost a podobné věci;
dnešní holky jsou jiné, zdravé a prozaické jako řípy, ale jako matka to vidím skoro raději.
Od toho památného večera to byla veliká, nesmírná láska;
chodili jsme spolu alejí podle řeky, a jak se říká, naše duše splývaly, hlavně s rostoucím soumrakem.
Pak jsem musela běžet bez dechu, abych byla včas doma, a lhát, kde jsem se tak dlouho toulala, - bylo to tak vzrušující!
Byla jsem do Bedy po uši zamilovaná;
ale zvláštní je, že mi bylo nepříjemné, když mě chtěl vzít za ruku nebo pod paží, nebo dokonce kradmo políbit.
Zdálo se mi, že má studené a příliš velké ruce, a bylo mi hloupě a trapně, když mu začaly hořet tváře a třást se rozčilením brada.
Těbůh, hrozila jsem se s potlačeným chichtáním - nebo to bylo něco jako mučivý a nervózní soucit, já dobře nevím.
Těbůh, teď mě zase políbí;
co na tom má!
Až hodně později jsem poznala, co na tom je;
ale tehdy jsem odvracela tvář, jak jsem mohla.
Konečně mě Beda nemotorně šťouchl studeným nosem někde u ucha;
byla bych si nejraději otřela tvář, ale jen když to bylo odbyto!
" Vy jste tak chladná, " mumlal Beda vyčítavě;
a já jsem se částečně ukrutně styděla za to, že jsem tak chladná, Šimonka jistě nebyla taková;
částečně jsem v tom však viděla svou bůhvíjak románovou a neobyčejnou vlastnost, kterou jsem se snažila co nejzajímavěji uplatňovat, hlavně před děvčaty.
Ještě dlouho potom jsem věřila, že jsem povahy chladné a nepřístupné.
Bůh suď, proč si mladý člověk tolik domýšlí na své osobní vlastnosti - nejvíc na ty, které si jenom přisuzuje.
A přece to byla veliká láska.
Byla jsem pyšně ráda, že už mám svého chlapce, že je o hlavu větší než já, že je to takový umělec a básník, že má tak krásné vlasy a že se mnou tak vážně a literárně mluví.
Chodila jsem po jeho boku šťastná, když mluvil o hudbě, o svých plánech a sám o sobě.
Rád se mi svěřoval s tím, čemu říkal osud umělce;
musel asi nesmírně trpět svým okolím, které ho tísnilo, a školským životem, jenž, jak říkal, dusí jeho uměleckou svobodu a tvoření.
Po té stránce jsem si myslela, že to s ním hluboce sdílím, aspoň pokud se toho nechápavého okolí a školy týče;
mně taky by se bylo daleko víc líbilo, kdybychom mohli spolu běhat po kvetoucích lukách volní jako ptáci a nemuseli se bát maminky a zkoušek.
" Vy mi tak rozumíte, Jirko, " vydechl Beda s obdivem.
Sama o sobě jsem mu neměla mnoho co říci;
proto jsem ani nedutala, když se tak rozhovořil o svých duševních bojích a tvůrčích mukách.
" Vy mě tak inspirujete, " doznával někdy, a já byla nevýslovně šťastna.
Jindy se v temných narážkách zpovídal, že než mne poznal, vedl hrozný a zhýralý život.
" Jsem totiž strašně vášnivý člověk, Jirko, " bručel zatínaje pěsti.
" Každý umělec je děsně pudový a smyslný. "
Myslela jsem si tehdy, že vášnivost je, když někomu zrudnou uši a třesou se ruce;
jinak mi Beda se svými beránčími kudrnami a rozpačitými tlapami připadal spíš jako cherub.
Nevím, kde se to v takové žábě bere, ale v mé lásce k němu bylo něco skoro mateřského: taková potřeba konejšit a povzbuzovat ho a obdivovat se mu, jak je veliký, aby měl radost.
Přítelkyním jsem se ovšem chlubila, jak je Beda vášnivý a že kvůli mně opustil zhýralý život a čím vším šíleně trpí, - co si děvčata mezi sebou neřeknou!
Předčítala jsem jim taky jeho básně, které mi věnoval.
Jednu jsem našla ještě nedávno;
začínala se slovy:
" Zas sám, zas sám pod nebem podmračným. "
Můj muž tvrdil, že na ní něco je, ale má dcerka se jí smála: prý je to takové legrační bolestínství.
Tak jsem ji, myslím, spálila;
styděla jsem se asi za to, že mě ta kritika někde u srdce ještě zabolela.
Jedna věc trápila Bedu nejvíc: že mi nemůže zahrát na klavíru, buď něco od Chopina, kterého zbožňoval ( já také, jak jsem ho nadšeně ujišťovala ), nebo svou vlastní skladbu, o které mi mnoho a nejasně povídal;
nazýval ji Ariel.
Div si nerval vlasy, když o tom mluvil: že prý ho vůbec neznám, dokud neznám jeho hudbu, a jak by ho inspirovalo, kdyby se mohl v mé přítomnosti probírat v klávesách.
Co mne se týče, měla jsem sice z vysoké hudby téměř strach, ale představovala jsem si, jak při tom Beda pohazuje svou zlatou hřívou, a to by mi bylo stačilo.
Byli jsme hrozně nešťastni, že to nejde, až jednou mi ho bylo příliš líto.
" Bedo, " řekla jsem statečně, " tak já k vám jednou přijdu;
však mě naši proto nezabijí. "
Zčervenal rozpaky a koktal, že to není možné, že bydlí u tetičky, a co by si tetička myslela;
ale pak se znovu a znovu vracel k tomu, kdyby prý mi aspoň jedinkrát v životě mohl dokázat, že je umělec...
Jednou se stalo, že naši odjeli na pár dní.
Já měla hned hotový plán.
" Bedo, " řekla jsem, " zítra odpoledne ke mně přijdete a zahrajete mi Ariela.
Naši jsou pryč. "
Čekala jsem, že bude mít kdovíjakou radost;
místo toho zrudl a zajíkal se, to přece že nemůže udělat, co by tomu řekli lidé a kdesi cosi.
Tak si říkám, oč je to dnes prostší;
přijdu domů, a ze židle vstává něco dlouhatého, div to lustr palicí nesrazí.
" To je Honza, maminko, " řekne má dcera jednoduše, a já mu podám ruku a ani nevím, jak ho jmenovat.
Za těch dvacet let se mnoho změnilo.
" Nic, " povídám, " já chci slyšet vašeho Ariela. "
Ještě jsem musela zařídit věc se služkou;
řekla jsem jí, že odpoledne přijde nějaký pán, hudebník, přezkoušet náš klavír, není - li rozladěný.
Ale naší Ance to bylo zřejmě jedno.
Odpoledne se mi začalo zdát, že jsem to přece jen neměla udělat.
Ke všemu jsem zastihla Anku, jak si obléká nedělní šaty.
" Anka, kam jdete? "
" Ven, " cení Anka děravé zuby.
" Když jsou páni pryč, tak mám volno, ne? "
Byla jsem zdrcena, ale nedalo se už nic dělat.
Poprvé jsem se cítila doma sama v nějakém tísnivém a rozčilujícím smyslu;
a za chvíli měl přijít Beda.
Zlobila jsem se na sebe, že mi tak tluče srdce, a bylo mi úzko z toho mrtvého ticha v prázdném bytě.
Do toho plaše, skoro ulekaně tikl zvonek.
Musela jsem jít otevřít.
Na prahu stál Beda jako zloděj.
" Ach, to jste vy? " vypravila jsem ze sebe - mělo to znít docela nenuceně, ale bylo mi, jako by mi do krku stoupala těžká koule;
přitom jsem s hrůzou a vztekem cítila, že rudnu jako mák.
" To jsem já, " šeptal Beda, bledý a rozčilený, jako by chtěl omdlít, a po špičkách, jaksi příliš po špičkách, se kradl dovnitř.
Byl tak rozechvěn, že jsem najednou sebrala své síly a mohla jsem dokonale hrát malou dámu.
" Pojďte dál, pane Foltýne, " a takové ty formality;
nevím, kde se to ve mně vzalo, asi je to ženským vrozeno.
" Já se tak těším na toho Ariela! "
" Jirko, " šeptal Beda, " vy jste... docela sama doma? "
" Ovšem, " řekla jsem dospěle a samozřejmě.
" A teď hrejte, Bedo;
proto jste sem přišel. "
Konečně jsem ho dostala na stoličku u klavíru.
Prohrábl si oběma rukama vlasy a přejel prsty několik kláves.
A dost.
" Ten Ariel, " začal váhavě, " - abyste věděla, to jsem já sám.
To je ten očištěný, vykoupený vnitřní život.
Víte, od té doby, co jsem vás poznal... já se cítím o tolik čistší... "
Přitom zabořil prsty do kláves několika akordy.
" To bude začátek.
Nesmíte se zlobit, Jirko, ale já to ještě nemám hotovo.
Jenom allegro a - rondo. "
" Tak třeba to allegro. "
Zabouřil na klávesách od nejhlubších tónů nahoru a vyťukával několikrát jednu klapku až docela nahoře.
" Ta mi nezní, " řekl zachmuřeně, " a já ji tak potřebuju!
Víte, pro ten motiv, kdy se Ariel vítězně směje...
Víte co?
Já vám zahraju Chopinovo nokturno. "
" A Ariela ne? "
" Dnes ne, Jirko.
Dnes... nemohu. "
Vjel si zoufale oběma rukama do vlasů.
" Jste mi příliš blízko.
Já myslím jen na vás.
Prosím vás, proč mě mučíte? "
Viděla jsem, jak mu rudne krk.
Propána, myslela jsem si, teď mě zas bude chtít políbit!
" Bedo, " vyhrkla jsem, " tak hrejte něco!
Hrejte, co chcete! "
Vstával od klavíru a třásl se jako list.
" Jirko, " šeptal a zvedal ke mně ty studené, vlhké ruce.
" Jirko, vy mne přece máte ráda! "
Brada mu rozčileně jektala a na tvářích mu vyskočily rudé skvrny.
Bůh ví, byla jsem do něho zamilována;
ale v tu chvíli se mi najednou zdál tak nehezký a ubohý, - kdyby byl udělal ještě krok, byla bych ho jistě udeřila pěstí do tváře.
Asi mi to viděl na obličeji;
sama jsem cítila něco děsně tvrdého a napjatého kolem úst.
Zarazil se a zrudl tak, že mi ho začalo být líto;
to napětí ve mně polevilo, a byla bych jistě udělala cokoliv, aby nebyl tak hrozně uražen.
Ale Beda několikrát s námahou polkl, nafoukl se a nenávistně na mne vypoulil oči.
" Jsem nevěděl, že jste taková měšťačka, " vycedil a odvrátil se k oknu.
Ve mně hrklo.
Nevím, dovedu - li dnes správně říci, jak mi bylo;
měla jsem strašnou zlost - na sebe i na něho, a přitom šel na mne zoufalý pláč.
Jen plakat ne, myslela jsem si, jenom ne plakat!
" Jděte, Bedo, " dostala jsem ze sebe.
" Jděte!
Jděte! "
Obrátil se ke mně;
měl oči plné slz, brada se mu klepala a těžce polykal.
Bylo mi hrozně, když jsem si představila, že by se pokusil mě políbit.
" Tak jděte už, " křikla jsem se slzami v očích;
a když za ním opatrně, snad příliš opatrně, klapla klika, dala jsem se do hlasitého pláče.
Ponížením, zlostí... a snad i lítostí.
Chtěla jsem mu potom napsat dlouhé psaní, - nevím už, co v něm mělo být, ale asi jsem mu vyčítala, jak se choval, a zároveň mu to odpouštěla, - zkrátka taková ženská diplomacie;
to je ku podivu, jak rychle takové děvče vyspěje.
Jenže než jsem to psaní poslala, potkal mě na ulici.
Vedla jsem se s Máňou a naschvál jsem se řehnila nějaké hlouposti, aby si nemyslel, že se trápím;
ale srdce mi tlouklo až v krku strachem a láskou.
Beda houpavě, nafoukle, uraženě přešel, ani se na mě nepodíval.
Máňa zůstala stát s očima navrch hlavy.
" Jirko, vy už spolu nemluvíte? "
Poprvé v životě jsem si nemohla vymyslet nic, čím bych před kamarádkou renomovala.
" Protože je protiva, " vyhrkla jsem tvrdě.
" Mně je odporný! "
Najednou to bylo venku, a byla to pravda.
Máňa potom vypravovala holkám, že jsem při tom byla bledá jako smrt.
Nu, to nevím;
ale byl to mezi námi konec.
Jen jednou jsem ještě plakala, když jsem slyšela, že někde řekl Ele s opovržením:
" Jirka?
Taková měšťačka! "
Zdá se mi teď, že jsem toho napovídala víc o sobě než o panu Foltýnovi.
Ale asi to jinak nejde;
byla jsem tehdy mládě, a mladí lidé se zajímají víc o sebe než o kohokoliv druhého;
druzí lidé jsou jim spíš jen záminkami, na kterých si uvědomují svůj osobní život.
Proto si mladí lidé příliš nevybírají, s kým se stýkají;
je to pro ně spíš věc náhody a příležitosti než skutečné volby.
Dnes si myslím, že jsem se k panu Foltýnovi opravdu nehodila: on byl jistě umělec, nevšední a básnická povaha ve svých přednostech i slabostech;
byl jemnější, hlubší a citovější než já, obyčejné a povrchní děvče.
Měl asi pravdu, že jsem měšťačka;
dnes jsem s tím spokojena a je mi skoro k smíchu, že mě to tehdy tak bolelo.
Každý mladý člověk si o sobě myslí bůhvíco.
Snad i to, co mě na něm instinktivně zaráželo, to, že byl, jak by řekla má dcera, tak " hrrrozně errroticky ", patřilo k tomu jeho exaltovanému a uměleckému založení;
ale když si vzpomenu, jak byl neobratný a směšný, když mě chtěl třeba jen políbit, myslím si, holka, ten nebyl tenkrát v tom ohledu o nic zkušenější nebo dospělejší nežli ty;
asi ti chtěl imponovat tím, že se tvářil jako bůhvíjaký svůdce a hříšník.
Dnes by ti třeba říkal, že řídí závodní auto nebo má podíl na nějaké podzemní politické akci.
Před dvaceti léty se víc drželo na literaturu a podobné věci.
Doby se mění, ale mládí se vždycky musí nějak honosit a nadýmat, třeba to bylo v každé generaci něčím opačným.
III Dr. V. B.
NA UNIVERZITĚ
Obávám se, aby moje vzpomínka na Bedřicha Foltýna nebyla nespravedlivá.
Měl jsem ho totiž nerad od prvního setkání.
Přijel jsem z prázdnin do čtvrtého roku filozofie a moje bytná mi oznámila, že budu mít nového spolubydlícího v takzvaném pokoji s pianem;
byl to stejně těsný kumbál jako můj, ale nějakým divem se tam ještě vešlo chraptivé pianino.
Foltýn se mi přišel představit.
Byl to nosatý a vlasatý mládenec s ustupující slabou bradou, dlouhým, jitrnicovitým krkem a nápadně sufizantním výrazem v bledých očích.
Právě si odbyl maturitu a dal se zapsat na práva;
ale hlavně prý chce studovat hudbu.
Nebude - li mne to prý rušit, že komponuje symfonickou báseň Ariel.
Přijde na to, řekl jsem mu;
já totiž muzice tak trochu rozumím, mládenče.
Chtěl hned se mnou mluvit o hudbě;
patrně si ještě nebyl vědom propasti, která je na univerzitě mezi prvním a čtvrtým ročníkem.
Asi jsem mu to dal šetrně najevo;
uraženě se nafoukl, a od té doby se všemožně snažil něčím mi zaimponovat.
Třeba tím, že se vrátil domů až ve čtyři hodiny ráno a kopal do nábytku, aby vypadal jako těžký flamendr.
Nebo že v nějakou nemožnou hodinu začal hrát na klavír, jako by komponoval;
ale bylo to jenom takové preludování nebo laciné variace na cizí témata, - kdo si trochu osedlal klavír, tomu ty klapky už hrají samy od sebe.
Nebo žvanil o umění;
osvojil si asi tucet velkých slov, jako je intuice, podvědomí, prapodstata a já nevím co ještě, a teď toho měl plnou hlavu.
Zvláštní, jak se z velkých slov dají snadno dělat velké myšlenky!
Zjednodušte některým lidem slovník, a nebudou vůbec mít co říci.
Když slyším nebo čtu takové tlachy o duchovní krystalizaci, tvarovém přepodstatnění, tvůrčí syntéze nebo jak se tomu říká, dělá se mi špatně.
Můj ty bože, lidi, myslím si, strčit vám nos do organické chemie ( a to ještě nemluvím o matematice ), to by se vám potom těžko psalo!
V tom je pro mne největší bída našeho věku: na jedné straně naše mozky pracují s mikrony a infinitezimálními veličinami s přesností téměř dokonalou, a na druhé straně necháme své mozky, své cítění i myšlení ovládat nejmlhavějšími slovy.
Vždycky jsem rozuměl hudbě;
cítil jsem v ní něco tak architektonicky velikého a čistého jako v číslech, i když se do ní někdy připlete něco až protivně a pokožkově člověčího.
Proto jsem přímo nenáviděl mládence Foltýna s jeho velkohubými řečmi o hudbě jakožto projevu životního prapudu.
Nevím, kde sebral teorii, že všechno umění pramení z erotické prasíly a náleží do oblasti sexuální aktivity.
Umělec je posedlý erotickým božstvím, tvrdil;
tu frenezii prý nemůže vyjádřit ani vyžít jinak než tvořením, tvůrčí bolestí a rozkoší.
Tak to nemá dělat veřejně, zlobil jsem se;
ale Foltýn se nedal.
To je právě to, říkal: každé umění je exhibicionismus.
Umělecké tvoření je božské sobectví: co nejplněji, závratně a neomezeně vyžít sebe sama, své nitro, své celé já.
- A ty dlouhé pačesy, bručel jsem, to máte taky pro sebevyžití?
- Mládenec se poněkud urazil: snad prý má právo se něčím odlišovat od ostatního přežvykujícího stáda.
Prostě nemohli jsme si rozumět;
přitom měl Foltýn nesnesitelnou potřebu se vypovídat ze svých velkých slov a vylévat někomu své názory a duševní stavy;
byl asi dost sám, přestože se začal ke všemu naparovat svými společenskými a milostnými styky.
Mám nerad, když se někdo honosí svými úspěchy u ženských;
protiví se mi takzvané donchuánství, ne proto, v čem hledá své vyražení, ale proto, že se tím ještě nestydatě a pyšně holedbá jako sportovním výkonem.
Kasař se nechlubí veřejně tím, kolik pokladen vyloupil, ale takový pohlavní dobyvatel toho má plnou hubu.
Foltýn co chvíli tajemně naznačoval, že má pletky s nějakou paní nebo že je do něho šíleně zamilována jakási baronesa;
stačilo, žes ho viděl mluvit na ulici s nějakou slečinkou, a už ti dával najevo, že mu to děvče neodpírá žádný důkaz své přízně.
Báječná holka, že? připomínal znalecky, - a rostlá, to si nemůžete představit!
- Pravda je, že se šatil až s vyzývavou elegancí a vymetal kdekterý bál, jen aby, jak říkal, " navazoval styky ".
Je mi podnes záhadou, kde na to bral peníze;
byl chudý jako krysa a po celé týdny neměl k jídlu leda pár housek, ale chodil nastrojený, navoněný a nakadeřený - Hádal jsem, že je asi z těch, kdo dovedou žít na dluh;
já sám jsem si nikdy neuměl představit, jak se to dělá, aby mi někdo půjčil pár korun.
Měl až podivnou ctižádost dostat se do bohaté společnosti;
doma ovšem se tvářil jako zažraný bohém, který kašle na tu zazobanou holotu a pohrdá vším kromě Umění.
Jednou mi zase řinčel samými baronkami a paničkami a dělal intimní narážky na jedno děvče, které se mi zdálo příliš dobré na takového nosatého pozéra.
Jaksi jsem se tím dožral a povídám:
" Nežvaňte, člověče Foltýne, na vás se ještě žádná ženská ani nepodívala;
jen proto, že vás žádná nechce, si vymýšlíte tahle svinstva. "
Zrudl a oči se mu zalily slzami;
viděl jsem, že jsem ho až příliš zranil, ale nedalo se už nic dělat.
Když jsi se urazil, tak nech tak;
ale aspoň víš, že do tebe vidím.
Od té doby mě tajně a smrtelně nenáviděl.
Stýkali jsme se, ale jen tak na ostří nože;
koneckonců žít vedle člověka, který se přímo dusí nenávistí, je svým způsobem otrava.
Nakonec se mi přece jen pomstil;
nikdy bych nevěřil, že je možno člověka urazit hudbou.
To bylo tak.
Měl jsem kamarádku, filozofku jako já, hezké a hodné děvče;
studovala botaniku, zatímco já byl kvaziasistentem při organické chemii;
seznámili jsme se, když jsem jí v naší laboratoři sprostě vynadal, protože si nevěděla rady se zjištěním nějaké glukózy.
Rád jsem s ní chodil, byla svěží a veselá, zatímco já jsem se považoval spíš za učeného pavouka;
ani nás nenapadlo myslet na lásku a takové věci, - mně bylo jenom příjemně a dobře, když jsme spolu po přednáškách courali po Praze.
Pavla se jmenovala.
Jednou kvečeru, bůhví co ji to napadlo, sebrala nějaké knihy, které jsem jí půjčil, a šla mi je vrátit.
Já nebyl doma.
Zazvonila, a otevřel jí Foltýn v takovém sametovém kabátě.
Náhodou jsem ji toho večera ještě potkal.
Zmínila se jen tak, že mi donesla knihy, a najednou se ptá s kolmou vráskou nad nosem:
" Prosím vás, ten váš přítel muzikant, to je nějaký divný člověk, ne? "
Byl jsem hned ve střehu.
" Co je, Pavlo?
Obtěžoval vás nějak? "
" Ale ne, " řekla s nechutí.
" Prosím vás... je on opravdu tak veliký umělec? "
Nechtělo se mi to líbit.
Aha, řekl jsem si, Foltýn se asi producíroval!
" Poslouchejte, Pavlo, nežvanil vám něco o erotické prapodstatě a takových krámech?
Nehrál vám nějaké nokturno?
Neříkal nic o božské posedlosti a závratném vyžití svého já? "
" Proč? " ptala se uhýbavě.
" Protože, " povídám mezi zuby, " sáhl - li na vás rukou, tak mu přerazím prsty! "
Nic platno, byl to výbuch žárlivosti.
Zastavila se a zřejmě se rozzlobila.
" A víte vy, že já nikoho nepotřebuju, aby mě chránil? "
Pohádali jsme se ovšem, a po té stránce bylo všechno v pořádku.
Potom jsem běžel domů, vyřídit si to s Foltýnem.
Seděl ve svém pokoji potmě a snivě preludoval na pianinu.
" Poslyšte, Foltýne, " vyhrkl jsem, " nebyla tady Pavla? "
Nepřestal hrát, jenom jsem slyšel, jak mu hlasitěji zasykl dech.
" Byla, " řekl po chvíli lhostejně a brnkal neurčitě dál.
" Neřekla nic? "
" - - Nic.
Nic zvláštního. "
Najednou se přehrál do operetního valčíku.
Mně bylo, jako by mě udeřil do tváře: taková to byla sprostá, vrkavá melodie, takové mrzké erotické loudění a rozplývání -
" Co to má být? " vyjel jsem na něho.
" Dyjada tráda, " zpíval Foltýn a třískal do pianina tu napomádovanou oplzlost, jako by to byl slavnostní pochod.
Bál jsem se, že bych mu takhle potmě musel přirdousit ten jeho měkký, hédonický krk;
nahmatal jsem vypínač a rozsvítil jsem.
Foltýn na mne jen zamžoural oslněnýma očima a hrál, hrál, hrál, komíhaje celým tělem, se zkřivenými ústy, s výrazem opojené rozkoše, to vzlykavé valčíkové sviňáctví.
Věděl jsem, že tím špiní a pomlouvá Pavlu, že ji přede mnou svléká, že se mi vysmívá: byla tady, byla tady, a to ostatní se píská.
Věděl jsem, že lže, že mne chce jenom zranit a urazit a že se přímo svíjí rozkoší své msty.
Mohl jsem ho zaškrtit nebo co;
ale člověk nemůže někomu vyrazit zuby za to, že tříská na klavíru valčíkové splašky.
" Všiváku, " zařval jsem, ale než jsem mohl za sebou prásknout dveřmi, otočil se Foltýn ke mně s výsměšně přimhouřenýma očima a malým, vítězným úsměvem a sebevědomě pohodil svou hřívou, jako by říkal: tak, tady to máš!
Den nato jsem se odstěhoval.
Pavle jsem ovšem nic neřekl;
ale naše kamarádství se nějak narušilo.
Asi to udělala ta žárlivost: už jsem nemohl ani sám sobě namlouvat, že nic, že se mi s ní jenom příjemně a dobře chodí z přednášek.
Když jsme jednou večer bloumali po petrském nábřeží, posedl mě ten Foltýnův valčíkový motiv se svou protivnou, obsedantní, vtíravou smyslností;
dopadlo to tak hrubě a idiotsky, že jsem Pavlu skutečně urazil, a nedobře jsme se rozešli.
Bylo to skvělé a rozumné děvče, a já byl v tu chvíli blázen.
Myslím si, že v tom Foltýnovi musel přece jenom vězet nějaký génius, že dovedl proklít člověka hudbou;
ale i talent může být něco jako neřest.
Po čase jsem zaslechl, že se Foltýn ještě jako nehotový právník oženil.
Vzal prý si dceru bohatého truhláře s pěti činžáky.
Musím říci, že mě to nepřekvapilo.
IV Paní Karla Foltýnová
MŮJ MANŽEL ] * Zapsáno podle ústního sdělení. [
Se svým zesnulým manželem jsem se poprvé setkala na právnickém plese.
Byl to tehdy krásný, vysoký, modrooký mladý muž s kotletami, růžové pleti, vysokého čela a kadeřavých uměleckých vlasů;
já byla dvacetileté obtloustlé a nezkušené děvče vychované v penzionátě, víc taková domácí putička.
Kdyby mě naši nebyli nutili do společnosti, byla bych raději seděla doma u nekonečného vyšívání a jen tak pohodlně snila.
Tehdy byla taková výchova, že děvčata nemají nic znát a nic vážně dělat, jenom utírat prach, klimprovat na klavír a šít si výbavu.
Jít do společnosti, to znamenalo mít za zády maminku, dusit se v šněrovačce, nosit příliš malé střevíce a stydlivě říkat tanečníkům:
" Ach, jděte, vy! "
A jednou za čas omdlít, aby každý viděl, jak jsme jemné a delikátně chudokrevné.
Řeknu vám, jsem ráda, že to mám za sebou;
dnes jsem tlustá padesátnice i jděte, nemusíte být galantní;
vždyť je pohodlnější, když si lidé říkají pravdu.
Zkrátka tehdy byla slušná dívka vychovávána tak, že se musela zamilovat do prvního, kdo se o ni ucházel;
a než ho opravdu poznala, měla dávno oddavky za sebou.
A vidíte, přitom nebylo ani tolik nepovedených manželství jako teď.
Pan Foltýn se mi líbil;
byl takový zdvořilý, elegantní a nosil monokl;
hned se mi začal ukrutně dvořit, a i maminku okouzlil tak, že ho k nám na místě pozvala.
Totiž maminka se chudák zmýlila: myslela si, že je z malostranských Foltýnů, - to byla taková zámožná cukrářská rodina;
a než se vysvětlilo, že Bedřich je jenom sirotek po vrchnostenském úředníkovi, bylo už pozdě;
já byla do něho po uši zamilována a chtěla jsem skákat do Vltavy, když nám budou bránit.
Tatínek sic nechtěl o panu Foltýnovi ani slyšet, ale maminka ho nějak uprosila;
prý když je právník a skoro advokát, bude si aspoň vědět rady s našimi pěti baráky, nebo co.
Tatínek tedy chtěl, aby aspoň udělal doktorát, už kvůli tomu titulu;
ale pak se rozhodlo, že se to všechno nechá až po svatbě, protože já jsem z lítosti začala tak kašlat a chřadnout, že se o mne báli.
Přišlo to všechno tak nějak překotně, já nevím;
ani nebylo pokdy si něco rozmyslet.
Proč jsem ho měla tak ráda?
To přece člověk neví.
Mně ohromně imponovalo, že je umělec a skládá hudbu;
líbilo se mi, že je tak vzdělaný, světácký a něžný;
ale nejvíc asi to, že to byl takový měkký a slabý člověk.
Já byla hloupá, sentimentální husička, ale přece jsem nějak poznala, že on je ještě slabší a že potřebuje člověka, který by se o něho staral.
To on jen tak vypadal, jako by se na všechno díval spatra;
lidé si mysleli, že je bůhvíjak nafoukaný a domýšlivý, a zatím on byl nesmělý a lítostivý až hrůza.
" Já se u vás cítím tak jistý, Charlotto, " říkal mně se líbilo, že mi říká Charlotta;
Karla se mi zdálo být hrozně hloupé jméno, jako pro posluhovačku.
" Já se u vás cítím tak jistý;
vy jste tak klidná a trpělivá - " To ho teprve později zkazili kamarádi, - pěkní kamarádi, pane! říkalo si to samý umělec...
On byl pan Foltýn až příliš měkký;
kdo ho měl v rukou, mohl ho hníst jako vosk.
Tehdy, když chodil za mnou, mluvil pořád o smrti;
to na mne tak působilo, - já sama jsem nebyla zdravá, a každá mladá holka má doby, kdy by pro nic za nic chtěla umřít.
Mladý člověk si neumí vážit života.
Pan Foltýn mi říkal, že jsem bílá růže;
to se mi strašně líbilo, a pila jsem potají ocet, abych byla ještě bledší.
Pan Foltýn tehdy taky nějak pokašlával a večer míval ruce rozpálené horečkou;
já myslím, že to bylo ze špatné výživy, - později mi říkal, že celé dny nejedl než housku, aby mi mohl přinést kytičku tuberóz nebo několik bílých růží.
Na takové věci on si potrpěl.
Nu, byli jsme děti;
drželi jsme se za ruce a mluvili o tom, že brzo umřeme, - člověk přitom sebe sama tak krásně lituje a má pocit, že je příliš dobrý pro ten svět.
Tím jsme se tak sblížili.
Když jsme se vzali, tak, to se rozumí, o smrti už řeč nebyla, jako by uťal.
Naši nám zařídili krásný šestipokojový byt, to se zas tatínek ukázal;
a pan Foltýn se procházel v hedvábném županu a zářil.
Bylo na něm vidět, jak mu dělá dobře být bohatý, a ohromně v tom uměl chodit.
Líp, než kdyby se v tom narodil.
Tak samozřejmě přijímal ten blahobyt a všechny ty drahé, nejlepší věci - I penězům přišel na chuť;
při vší své okázalosti začal hlídat, aby se zbytečně neutrácelo, aby personál se vším šetřil a tak.
Až jsem se skoro bála, aby se z něho nestal lakomec, ale naši říkali, jen ho nech, to je zrovna dobře;
zámožní lidé musejí být šetrni.
Jen by rádi viděli, aby dělal ten doktorát práv;
ale první rok, to byly jako líbánky, tak se o tom nikdo ani nezmínil.
Jenom pan Foltýn někdy začal sám;
zakašlal a stěžoval si, že ještě není zdráv, že by ho študování zabilo...
Vůbec, to vám bylo až divné, jak byl najednou úzkostlivý o své zdraví;
při každém kýchnutí hned do postele, a ošetřovat jsme ho museli jako malé dítě.
To zas ano, se zdravím dost sekýroval, ale to u mohovitých lidí bývá, takový hrozný strach z nemoci a smrti.
A já měla pocit, že je nejvíc můj, když mu dávám obklady nebo připravuju limonádu;
proto jsem ho v tom spíš podporovala.
Ani jsem si nevšimla, že se přitom ze mne stává jeho otrok;
poznala jsem to, až už bylo pozdě, až se začal jeho jiný život.
No, co dělat!
Ani hudbě se už tolik nevěnoval;
pravda, někdy hrával a říkal, že by si měl vzít nejlepšího učitele, že v levé ruce nemá ten pravý úhoz, ale nikdy se k tomu nerozhodl.
Občas v dobré náladě nám něco přehrál;
tatínek, chudák, dojatě poslouchal a vždycky si liboval, Bedřichu, to zní jako perličky.
Mně se nesmírně líbil, když tak horoucně hrál a pohazoval těmi kadeřavými vlasy;
byla jsem na něho pyšná a říkala jsem si, aspoň dá tatínek pokoj s tím jeho doktorátem;
vždyť to Beďáček nepotřebuje.
Žádný umělec přece nemusí být doktorem.
A když si potom projel vlasy rukou a s takovým malým, vítězným úsměvem vstal od klavíru, - to byly mé nejšťastnější chvíle.
Jindy se zavřel ve svém pokoji, a to jsme ho za nic na světě nesměli rušit;
říkal, že něco komponuje;
celý dům musel chodit po špičkách - Jednou jsem tam náhodou vešla: ležel na otomanu s rukama složenýma pod hlavou...
Tehdy se děsně rozlítil, že prý nemáme ohled na jeho tvoření, popadl klobouk a práskl za sebou dveřmi.
Od té doby, kdepak, když šlo o umění, tak se mu nikdo neodvážil odporovat.
Až jednou byl zas tatínek u nás a chvíli mluvil kolem dokola;
pak se pana Foltýna rovnou zeptal: kdy teda vlastně míní dělat ten doktorát.
Bedřich zbledl a vstal.
" Pane Mašek, " řekl, " tak abyste věděl, já jsem se rozhodl věnovat se jenom umění, ať je to komu vhod, nebo není.
Dělejte si, co chcete;
mně je má cesta jasná. "
A sebral klobouk a šel.
Tatínek, to se ví, dělal zle;
umění, to prý není žádná existence, a on že nebude takový blázen, aby pana zetě pořád živil, a že si s panáčkem ještě zatrápeně promluví.
Já, to se rozumí, jsem se dala do pláče, a maminka se postavila za mého muže.
Ona si, chudák, pořád kladla za vinu, že jsem si ho vzala, a přitom jí lichotilo, že jí desetkrát denně líbal ruce.
Mluvila do tatínka tak dlouho, až ho umluvila: aby mně nekazil lásku manželskou, a že takový skladatel nebo dirigent, i když mu to nevynese, má docela vážené společenské postavení a může se stát třeba profesorem na konzervatoři, a kdesi cosi.
Tatínek sic bručel, ale pak si asi řekl, že za jeho peníze může někdo dělat třeba i umění.
V té době utekla nějaká královská princezna s muzikantem;
byla to velká ostuda, a na muzikantech zůstalo něco jako podezřelého a přitom drobet vznešeného.
Zkrátka i tatínek se smířil s tím, že má zetě umělce, a víc se o tom nemluvilo;
jen pan Foltýn dával najevo, že je přece jen z jiného světa než naši.
Od té doby si nechal od lidí říkat Mistr.
Mistr Beda Folten, a nejináč.
Mně se to nelíbilo: jemu říkali Mistr Folten a mně paní Foltýnová, jako bych ani nebyla jeho žena.
A potom zval k nám hudební a spisovatelskou společnost;
to se jednou i dvakrát týdně u nás hrála kvarteta nebo klavírní čísla, a mívali jsme až padesát hostí, - to víte, pro mladou domácí paní to nebyla maličkost.
Pan Foltýn vítal hosty v sametovém kabátě a s širokou černou vázankou, na zápěstí zlatý řetízek;
musela jsem mu před hosty říkat " Bedo, vy ", a on mne oslovoval " paní Foltýnová ", aby to bylo vznešenější.
Někdy se nechal uprosit a zahrál sám něco na klavír, ale vlastní kousky ne, to nechtěl;
někdy se u nás poprvé hrály skladby mladších hudebníků nebo předčítaly nové divadelní kusy;
říkalo se tomu premiéry u Foltýnů, - hrůzu peněz to stálo, co se toho při tom snědlo a vypilo.
Většinou to byli docela milí, skromní a prostí lidé, ti umělci;
pravda, někteří potom zůstali trčet dlouho do noci a s odpuštěním se ožrali, - jak ty koberce potom vypadaly a jak záclony a všechno natáhlo kouřem, škoda povídat!
Já to neviděla ráda, ale pan Foltýn říkal, to víš, umělci!, na ty musíš brát jiná měřítka, přej jim, že se někdy dosyta nažerou.
Já vím, říkal, co je to hlad.
To ho těšilo, dělat tak trochu mecenáše a velmože.
Hrozně rád se s nimi přel;
nepil skoro nic, ale vášnivě debatoval o moderním umění.
Pro mne to byly příliš vysoké řeči a šla jsem si raději lehnout;
ale někdy až do rána bylo slyšet, jak můj manžel hlaholí a ty druhé hlasy blekotají pořád opileji.
Když ho to těší, myslela jsem si;
se mnou o takových věcech mluvit nemůže -
V té době chudák tatínek zemřel na mrtvici.
Protože jsme drželi smutek, přestaly se u nás pořádat ty umělecké večery.
Panu Foltýnovi to tuze scházelo, a začal chodit za muzikanty a literáty ven.
Byla jsem skoro ráda, že má nějaké rozptýlení;
po pravdě řečeno, já jsem se v té jeho umělecké společnosti nikdy necítila doma, zvlášť teď, po tatínkově smrti, - to si člověk víc uvědomí, do kterého světa patří.
Pak začali za mým mužem docházet všelijací literáti a muzikanti;
pan Foltýn říkal, že s nimi pracuje, ale já myslím, že jim půjčoval peníze.
Někdy naznačoval, že pracuje na něčem velikém, a zavíral se na celé dny a noci do své pracovny.
Bála jsem se, aby zase nezačal kašlat;
říkala jsem mu, prosím tě, nepracuj tolik, vždyť to nepotřebuješ.
To ho rozčilovalo.
Ty nemáš ponětí, křičel, co to je, tvořit;
umělec musí přímo shořet ve svém díle a obětovat mu všechno, své já, svůj celý život - A pak zase po celé týdny nedělal dočista nic, jen se válel a toulal, - prý se soustřeďuje, říkal.
Nu, já tomu nerozumím;
ale podle toho, co jsem viděla, tohle tvoření je moc divná práce.
Nevypadal dobře;
začal být nedůtklivý a výbušný - to prý je jen umělecký temperament, říkal;
ale já myslím, že se něčím trápil.
Pořád mluvil o té své práci, to že bude dílo jeho života;
měla to být opera, jenom mi bylo divné, že někdy ji jmenoval Judita a jindy Abelard a Heloisa;
prý teď pracuje na libretu a pak hned začne skládat hudbu.
Už prý to má v hlavě docela hotové, jen to napsat.
A najednou, prásk! nechal všeho a po celé dny a noci byl tentam;
vracel se bledý a horečnatý, - teď teprve, říkal, se dostal do toho pravého tvůrčího transu.
A pak se zčistajasna ztratil docela a nechal za sebou jen dopis, že jde za svým uměleckým posláním.
Můžete si představit, jak mi bylo.
A den nato se dozvím, že utekl s nějakou cizí zpěvačkou.
Já ji nebudu jmenovat, ale byla to stárnoucí ženská, velká a silná jako kobyla, která už ztrácela hlas a ještě za sebou po světě tahala zbytky své slávy;
lidé se na ni chodili koukat a smáli se...
To je divné, já vůbec nemám žárlivost v povaze, snad že mám takovou rybí krev;
nebo to už dávno mezi mnou a mým mužem nebylo takové, abych žárlila, - to nevím.
Já jsem se spíš jen styděla, že utekl tak hloupě jako zamilovaný kluk a že to byla taková veřejná ostuda;
ona prý ta stará planeta měla tyhle aféry v každém městě, kam přišla.
Za deset dní se kajícně vrátil;
klekl přede mnou a zpovídal se, že to musel udělat, že v té ženské našel typ své Judity a že ho strašně inspirovala jako umělce.
Umělec musí všechno, všechno obětovat svému dílu, tvrdil se slzami v očích, a musí jít přese všechno, aby své dílo uskutečnil.
Umělec má na to právo, křičel zoufale a chytal mě za ruce;
ty mě musíš pochopit a odpustit mi, u tebe se cítím tak jistý -
Já jsem se s ním vůbec nehádala;
jen jsem si myslela, co ho to muselo stát peněz.
Tak poslouchej, řekla jsem mu, můžeš tu zůstat;
tamhle máš svůj pokoj, a před lidmi se nic nestalo.
Ale mé jmění už spravovat nebudeš;
na útratu ti dám, a o své věci se budu starat sama.
Bylo mi až divné, jak se dovede ženská zatvrdit.
Odešel uraženě, a od té doby měl na nose napsáno, že jsem mu hrozně a nespravedlivě ublížila.
Lidé jsou divní;
předtím, když měl plné ruce peněz, byl skoro lakomý;
teď probendil svou apanáž, sotva ji dostal, a pak se zavíral vyčítavě do svého pokoje a tvořil.
Sešel až příliš, a začal dokonce pít;
jednou nebo dvakrát jsem přišla na to, že mi vzal z kabelky nějaké peníze - Neřekla jsem nic, ale asi poznal, že to vím;
tak začal naznačovat, abych prý si dala se svými penězi pozor před služebnými.
Nu, nechávala jsem pak schválně občas ležet tuhle nebo tamhle nějaké peníze, aby si je vzal;
každý z nás věděl, že to ten druhý ví, ale nedávali jsme to najevo, abychom se před sebou nemuseli stydět.
Tehdy se taky stýkal s divnými lidmi, jako byl ten slepý Kanner, - toho jsem se zrovna bála;
pan Foltýn ho vždycky opil koňakem, a pak ten Kanner hulákal a třískal do klavíru, no, hrůza z něho šla.
Já vím, byla jsem slabá, měla jsem to nějak zatrhnout;
takové zvíře přece nepatří do kvartýru.
Ale to máte to, - myslela jsem si, jsou to muzikanti, a do toho se nepleť;
aspoň že má Bedřich to své umění a bere to s ním tak vážně.
To teda je pravda, v té době pořád něco psal a škrtal, přehrával si na klavíru a zase si to běžel zapsat;
po celé noci jsem ho slyšela šramotit a chodit po jeho pokoji.
Zhubnul hrozně, jen mu ten nos čouhal a vlasy mu takhle stály kolem hlavy.
" Teď ukážu všem, " říkal, " co ve mně je!
Budete koukat, kdo je to Beda Folten, vy všichni! "
Přitom mu oči zrovna hořely, jako by i nás, co jsme mu jenom sloužili jako otroci, zuřivě nenáviděl.
A pořád s tím slepým Kannerem, někdy ho i v noci sebral někde v putyce a dovlekl k sobě domů, a tam křičeli a tloukli do klavíru;
ráno jsme toho Kannera našli třeba spát na chodbě - Vidíte, to všechno jsem si nechala líbit;
říkala jsem si, třeba opravdu pan Foltýn skládá něco velkého a potřebuje se tak bohémsky povyrazit.
Jednou se nějak hrozně pohádali;
já slyšela křik, hodím na sebe župan a běžím do pánova pokoje.
Ten Kanner sedí v lenošce, kope kolem sebe nohama a vříská jako podřezávané prase, a tady na tváři mu teče krev;
pan Foltýn stojí nad ním s nožem v ruce, pěnu u huby, a koulí očima jako pominutý.
Tehdy jsem udělala pořádek, to se neptejte;
ten Kanner se víckrát neukázal.
Pan Foltýn se dal do pláče, že ho ten chlap umělecky vydíral, že vykrádal jeho myšlenky;
proto prý se tak rozzuřil, že by ho snad zabil, kdybych tam nebyla přišla.
Měla jsem co dělat, abych ho utišila, tak byl zoufalý;
i z okna chtěl skákat.
Pane, já neměla lehký život!
Pak to dělalo po nějaký čásek dobrotu;
pan Foltýn pilně psal, tichý, jako by ho zařezal.
Říkal, že už dokončuje svou operu o Juditě a Holofernovi;
prý je to úžasná látka.
Přehrával mi na klavíru některé árie a pasáže;
já sic hudbě moc nerozumím, ale řeknu vám, třeba ta scéna, jak je Judita ve stanu s Holofernem, - to bylo jednomu až úzko: taková divoká vášnivost nebo křeč, - já nevím, kde se to v mém muži vzalo.
Přitom měl na rtech zase ten malý, vítězný úsměv, který jsem mívala ráda.
Nechte být, on musel být přece jen veliký hudebník.
Možná génius, já nevím.
Říkala jsem si, nu, šťastné manželství to zrovna nebylo, ale napíše - li Bedřich něco velikého, tak jsem aspoň nežila nadarmo.
Tehdy k nám chodil jiný muzikant, pan Trojan se jmenoval;
ale to vám jako by ani nebyl umělec: dlouhý a hubený, s brejlemi na nose, spíš jako nějaký vědátor;
takový tichý, plachý, uctivý člověk.
Byl u opery korepetitorem nebo čím, a prý znamenitý hudebník.
Ten sedával s panem Foltýnem po celá odpoledne a jen tam tak potichu mluvili a ťukali na klavír.
Vždycky jsem jim sama donesla kávu a koláčky, a ten pan Trojan se div nepřerazil, jak honem uctivě vstával a klaněl se;
všude bylo nastláno notových papírů - Pan Foltýn jen koukal, abych už byla pryč;
tak byl zažrán do té práce.
A o jiném s ním nebyla řeč, jen ta opera, - to prý je totiž ukrutná práce, dělat instrumentaci či co.
Jednou jsem se s tím panem Trojanem ve dveřích div nesrazila, když odcházel;
zarazil se a začal koktat:
" Milostpaní... milostpaní, řekněte mu, ať toho nechá... nebo ať to předělá!
Prosím vás, řekněte mu to! "
Bylo mi Bedřicha líto, že si s tím dal tolik práce - " Vy myslíte, " ptala jsem se, " že nemá talent? "
" Ale ne, " vyhrkl skoro netrpělivě.
" Talent má, ale... já na talent nedám.
Talent nic není.
Na hudbu musí být... něco víc, něco, co není jen v uších - " Mávl rukou, nevěděl, jak to říci.
" Řekněte mu... aby ze sebe udělal jiného člověka!
Sbohem! "
A už byl pryč.
Takový podivín.
Při večeři jsem se panu Foltýnovi zmínila, že snad ten Trojan má nějaké námitky proti jeho opeře.
Zrudl a položil vidličku.
" Řekl ti něco? "
" Ale ne, " povídám.
" Jen mám takový dojem.
Rozumí on hudbě tak moc? "
Pan Foltýn pokrčil rameny.
" Rozumí, ale... nemá za mák fantazie.
Takhle oratoria skládat, to ano, - ale na operu musí být přímo ďábelská fantazie.
Kdepak Trojan, to je takový umělecký fakír, vyschlý jako troud...
Umělec přece nemůže být živ jako mnich. "
A tak dál, - takhle o tom začal sám, a přitom jako by se hádal s tím panem Trojanem: že umění se nedá dělat bez vášně, že umělec se musí citově a pudově vybičovat, a kdesi cosi.
" Já vím, " povídám, " co se toho vybičování týče.
To už jsem slyšela, že zase běháš za nějakou zpěvačkou. "
- Bylo to prý docela mladé děvče, zrovna se vypeřila z konzervatoře a už jednou nebo dvakrát zazpívala pár not na divadle.
Jak říkám, já nedovedu žárlit, ale když na to přivedl řeč sám, tak nebudu dělat hluchou, ne?
Pan Foltýn ani nemrknul.
" Představ si, " křičel, " ten Trojan si myslí, že pro ni Judita není!
Taková vyložená, jedinečná Judita!
Jen v ní ještě probudit to propastné ženství, to erotické běsovství, " a já nevím co ještě;
já, víte, takové řeči nemám dvakrát ráda.
" A to v ní chceš probudit ty, ne? " povídám.
Nafoukl se, jako by se to rozumělo samo sebou.
" Proč ne? " vyjel sebevědomě.
" Abyste věděli, já z ní udělám velikou umělkyni, já, Beda Folten!
Může být ráda, že mne poznala!
Ve mně je něco barbarského, něco holofernovského;
já z ní uhnětu Juditu tělem i duší - " Představte si, že to říká u stolu své zákonité manželce!
Nikdy jsem ho neviděla tak velkolepě sebevědomého;
křičel o sobě, o svém umělectví a o tom, jak by ho všichni chtěli ujařmit, i takový Trojan a kdekdo;
a zas o tom, jak pohrdá tím malým a měšťáckým prostředím - Co prý by jinde ve světě znamenal Beda Folten!
Ale teď už prý půjde bezohledně za svým dílem;
teď teprve cítí svou strašnou a barbarskou tvořivou sílu -
Měl pěnu na rtech, podbradek se mu třásl a tloukl pěstí do stolu.
Mně vám ho bylo najednou až líto.
A jej, myslela jsem si, tak to, chudáku, s tou tvou operou dopadá asi špatně, a nic s ní už nebude!
Tak jsem to zčistajasna pochopila, ani nevím jak;
asi proto, že se tak křečovitě a zrovna zoufale naparoval.
Už asi nic neuděláš, člověče, a budeš se s tím muset smířit.
Skoro se mi nějak ulevilo;
nechá toho umění a bude aspoň pokoj...
Máme být z čeho živi, a není nám už dvacet let, tak nač se zmítat!
Ne že bych nebyla nejšťastnější na světě, kdyby Bedřich něco velkého udělal a měl úspěch;
ale v nás ženských je někdy až touha nebo potřeba rezignovat.
To se člověk cítí jaksi víc doma či co.
Toť se ví, po nějaký čas ho nebylo doma skoro vidět, běhal se za tou zpěvačkou;
jen jsme ho slyšeli ráno v koupelně pískat a zpívat, aby jako ukázal, jak je šťastný a mladý;
vždycky kytku v knoflíkové dírce, nažehlený a navoněný, a okázale zářil.
Nu, myslím si, že u ní mnoho nepořídil.
Vracel se domů až k ránu, aby se zdálo, že byl u ní jako na noc;
zatím prý sám a sám vysedal v kavárnách nebo barech u grenadiny a čekal, až budou zavírat, a pak ještě do svítání coural po ulicích.
Služka ho viděla, jak si doma před zrcadlem maluje na tváře skvrny od růže, aby vypadal jako ulíbaný, když přišel v županu k obědu a zíval na celé kolo, - takové komedie!
Myslela jsem si, to dělá, aby nebylo tak nápadné, že nechal té opery.
Ale nenechal;
já nevím, kde sebral nějakého Molendu, a div si ho k nám nenastěhoval;
zas se s ním zavíral do své pracovny a dával najevo, že pracuje, že dokončuje tu svou Juditu - Jednou našel v novinách jméno té své mladé zpěvačky.
Položil noviny a vycedil nedbale:
" Ta holka prý říká, že bude zpívat mou Juditu!
Blázen!
Na tu ještě dávno nedorostla... "
Tím to bylo odbyto.
Ten Molenda býval medikem, ale víc ho bavila muzika a flámy;
prý hrával medikům v putykách a skládal parodie a písničky.
Byl to mladý, v tváři jako napuchlý posměváček a tatrman, ze všeho si dělal šoufky;
ale muzikant rozený, a nápadů měl, jen mu ta muzika z prstů tekla.
Nechal medicíny a skládal šlágry, tanga a takové věci;
prý si tím přišel na pěkné peníze.
Potom se zničehonic ztratil a uchytil se v Americe, prý ve varieté, v nějaké černošské bandě nebo jako hudební výstředník.
Pak se zas vrátil jako sešlý flákač a děsně pil;
v té době ho našel pan Foltýn a navázal s ním to kumpánství.
Bývali spolu po celé půldny v pánově pracovně, hádali se a hráli na klavír;
ale vždycky z toho nakonec byl nějaký valčík nebo tango.
Měl byste vidět, jak se při tom ten Molenda pitvořil a poskakoval na stoličce, když břinkal a zpíval ty své kousky;
člověk se musel zlobit i smát, takový to byl šašek a kejklíř.
Já nevím, jak ti dva se mohli tak spřáhnout;
Bedřich byl od nátury spíš vážný a slavnostní - Večer táhli na flám, to se rozumí, když na to pan Foltýn měl.
Někdy byl ten šašek Molenda jako zoufalý, a pak pil tím víc;
potom přišel bledý a rozcuchaný a dlouho, divoce hrál na klavír... až zas z toho bylo takové jeho m-cara m-cara.
Jednou po takovém divočejším období oba nějak vystřízlivěli a jenom strkali hlavy dohromady;
nato bylo z pánova pokoje slyšet samý foxtrot a tango a zas takové milostné serenády - Víte, já mám veselou muziku ráda, raději než tu vážnou, ale... já nevím, jak bych to řekla: k Bedřichovi se to nějak nehodilo.
Začali k nám jezdit velcí páni, samý řiditel to byl: takoví velmožové, každý vypadal, jako by mu patřilo půl Ameriky;
a pan Foltýn se tvářil nesmírně důležitě a říkal tomu konference.
Při těch konferencích bylo slyšet, jak můj muž hlaholí a Molenda břinká ty své foxtroty, - nu, moc se mi to nelíbilo.
Jednou večer pan Foltýn chvíli okolkoval a naznačoval, že už jednou musí s něčím doopravdy začít a že teď ukáže, co Beda Folten umí;
že už taky jednou chce vydělat své peníze a žít jako kníže - a pak s tím vzrušeně a velkolepě vyhrkl.
Ohromný plán prý.
Napíše s Molendou filmovou operetu.
Libreto prý už skoro mají, a co se hudby týče, šlágry jako hrom.
Dnes jde jenom film, hlásal, a je prý už načase, aby to konečně vzali do rukou praví umělci;
ze začátku se musí ovšem přijít s něčím lehčím -
Mně se až sevřelo hrdlo, jak mi ho bylo líto;
asi to na mně viděl, a začal horlivě ujišťovat, že to vynese fantastické peníze, a pak že se zase vrátí k své Juditě.
Projížděl si vlasy rukama a křičel jako vždycky, když chtěl sám sebe o něčem přesvědčit.
Až prý bude mít světový úspěch s tou operetou, půjde i Judita do celého světa.
Jen proto, jen proto prý to dělá.
Nemysli si, dnes by i Mozart a Smetana psali pro film, tvrdil horečně;
a ostatně to libreto je prý tak poetické -
Poslechni, povídám mu, tak to už zase máš pletky s nějakou filmovou herečkou?
Zarazil se a zčervenal.
" Proč myslíš?
To se rozumí, že musím mít konference s filmovými umělci!
Je tam ohromná ženská role, Heloisa...
Na tu máme báječnou zpěvačku;
je to nové jméno, ale břink má to děvče, a hlásek a sex-appeal - Ve filmu musí být sex-appeal, rozumíš?
Neboj se, to bude fantastický úspěch!
Ta ženská jednou půjde do Hollywoodu, to ti mohu dát písemně - "
Počkej, povídám mu, to mě tak dalece nezajímá;
já bych chtěla vědět, proč s tím jdeš na mne.
To máš tak, začal, a teď to z něho lezlo.
Filmoví producenti jsou prý nadšeni tou myšlenkou a rozhodně ji chtějí dělat, to už je ujednáno.
Ale má - li to být světový úspěch, musí se pořídit velkolepá výprava a kdesi cosi.
To se rozumí, že se ty peníze vrátí nejmíň trojnásob;
ale je třeba předem hotových peněz, aby se té myšlence mohlo dát, co jí náleží -
Kolik? ptám se ho.
Pan Foltýn několikrát polknul, až mu ohryzek poskakoval.
Není to prý ani tak moc.
Stačilo by... půldruhého miliónu.
Směšně málo proti tomu, co to musí zaručeně vynést -
A máš toho půldruhého miliónu? povídám.
Pan Foltýn polykal dál a projížděl si vlasy rukama.
Totiž... totiž že počítal s tím, že bych já mohla prodat jeden nebo dva domy - Abyste věděl, z těch pěti baráků po tatínkovi už dva byly pryč.
A že prý to bude pro mne báječná investice;
dá prý mi černé na bílém, že do roka mi vyplatí jednou tolik.
Když já ti to řeknu, křičel, tak se na to můžeš spolehnout!
Vždyť je to mé dílo, a i tobě musí na tom záležet, abych jednou prorazil -
Tak počkej, řekla jsem mu.
Já už jsem na to manželství doplatila dvěma domy, když nepočítám své zkušenosti.
Ale to je jedno.
Jenže tak jedno, člověče, mně všechno přece jen není, abych ti ještě pomáhala takhle se jako muzikant zahazovat.
Ne.
Na tohle nedám ani findy.
A víckrát už mi o tom, prosím tě, nemluv!
Pan Foltýn vstal s očima plnýma slz a dělal, že chce jako odejít.
To jsem nečekal, vypravil ze sebe uraženě, že mně budeš tak málo věřit!
Já ti přísahám, že to dělám jen pro svou Juditu!
Tolik jsem ji nabízel... sta a tisíce jsem dal za opisy, ale pokud člověk něčím neprorazí jako skladatel, je všechno marné.
Tak to je se mnou konec, šeptal a mávl zoufale rukou.
Konec, konec!
Šel ke dveřím a zastavil se s klikou v ruce.
Abys věděla, mumlal, já se teď budu muset zastřelit!
Ty? povídám.
Nesmysl.
Stál se svěšenou hlavou jako kluk, který se k něčemu přiznává.
Já jsem totiž... podepsal směnky, koktal a potahoval.
Na kolik?
Na... sedm set tisíc.
- Potom vyšlo najevo, že to bylo na milión a dvě stě tisíc;
ale to už byla pro něho maličkost.
Prokrista, člověče, povídám, jaképak směnky, když nemáš ani šesták!
Já jsem jim řekl, že jsem spolumajitelem tvých domů, koktal zdrceně.
Já jsem tak počítal s tím, že do toho ty peníze vložíš... když je to tak zaručený úspěch...
Pro živého boha, křičím, ty blázne, vždyť to je podvod, cos udělal!
Já vím, on na to.
Ale já jsem to udělal kvůli Juditě.
Já vím, že jsem ztracený člověk.
Tak dobře, křikl vztekle a hodil hlavu nazad, zabte si mne!
Beda Folten se vás o nic neprosí!
Měla jsem toho zrovna dost.
To tak, ještě se budeš naparovat, myslím si.
Dělej si, co chceš, povídám, ale já tu věc dám svému advokátovi.
Zatím by bylo zbytečné dál o tom mluvit.
Celou tu noc šramotil pan Foltýn ve své pracovně, bouchal zásuvkami a chvílemi přehrál několik akordů na klavíru, jako by se s ním loučil.
Ráno zmizel, a deset dní se neukázal.
V pokoji zůstal jenom smrad, jak pálil papíry;
na koberci u kamen ležel ohořelý list s nápisem:
" Judita, opera o pěti dějstvích.
Napsal a složil Beda Folten. "
A v kamnech plno spáleného papíru.
Dívala jsem se, byl to jen čistý notový papír.
Náš advokát byl starý moudrý pán, přítel nebožtíka tatínka.
Jako právník mi radil: jen nechte, ať ho, lumpa, žalují.
Ale jako starý přítel rodiny moc souhlasil, když jsem ho požádala, aby to raději nějak srovnal.
S jednou podmínkou, paní Karličko, řekl mi: že se s tím fanfárem dáte rozvést;
jinak vám pomalu nezůstane ani klika od těch pěti domů, co váš nebožtík táta stavěl.
Já nevím, jak to udělal;
nakonec koupil ty směnky asi za čtyři sta tisíc a zavřel je do své kasy.
Zatím se pan Foltýn vrátil domů, sešlý tak, jako by nocoval v parku na lavičkách;
řekl, že si jde jen pro nějaké věci, ale byl tuze rád, když mu služka přinesla na tácu oběd;
prý div jí slzy nevyhrkly, jak jí děkoval a jak se mu třásla dojetím brada.
Byl tichý ve svém pokoji jako myšička;
pořád psal nebo skoro šeptem hrál na klavíru.
Potom sebral své noty a někam s nimi šel;
byl listopad, a on si schválně nevzal zimník a běžel jen tak, v sametovém kabátě a s vlající kravatou, aby vypadal jako hladový umělec.
To byly takové jeho schválnosti.
Když na něho náš advokát uhodil s tím rozvodem, tak prý pan Foltýn plakal.
Já to uznávám, řekl.
Já to uznávám: spojit svůj život s osudem umělce je peklo.
Řekněte paní Charlottě, že jí vracím volnost.
- Nedělal žádné potíže;
takový prý byl pokorný a uctivý - Jenom když mu advokát řekl, že mu vysazuju malý měsíční důchod, pro který si může chodit k němu do kanceláře, napřímil se prý, zrudl a uraženě křičel:
Co?
Peníze?
Myslíte, že jsem žebrák?
Raději pojdu hladem, než abych přijímal almužnu!
Tak dobře, povídá advokát, tak já to paní Karličce řeknu.
Pan Foltýn prý se chytil za hlavu a zachechtal se jako zoufalec.
Máte pravdu, mumlal, jsem žebrák!
Jsem umělec!
Prosím vás, nemohl byste mi dát předem pět set korun?
Od těch dob o něm mnoho nevím.
Jednou jsem ho potkala na ulici, - nu, co vám budu říkat, jak mi bylo!
Vypadal jako blázen, tu vlasatou hlavu nesl zrovna v oblacích, na krku špinavou pentli a pod paží noty - Každý měsíc si chodil do kanceláře pro peníze, prý pyšný jako bůh, jen ty peníze strčil nedbale do kapsy a vykládal, že právě vyjednává se Salcburkem nebo Metropolitan Operou v Americe o premiéře Judity.
Nebo říkal, že teprve teď se cítí volný, že prý umělec je nejvíc umělcem v bídě a blátě, a takové věci.
Jednou přišel jako v horečce, a že prý už za týden se bude Judita předvádět na zkoušku v nějakém filmovém ateliéru, prý jenom pro zvané hosty;
přijedou prý se na ni podívat dirigenti a operní manažeři z celého světa.
Přitom dal mému advokátovi dvě vstupenky, - jednu pro vás, řekl, a druhou, kdyby někdo snad měl zájem -
Nu, to se rozumí, že jsem tam nešla.
Asi za týden jsem dostala zprávu, že ho odvezli do Bohnic;
za dva dny tam, chudák, zemřel.
V novinách o jeho smrti nebylo ani zmínky - Vystrojila jsem mu slušný pohřeb v krematoriu;
vždycky si přál být spálen, - říkal, jako fénix.
Přece jen se s ním přišlo rozloučit dvacet nebo třicet lidí, hlavně muzikanti, co k nám chodívali na ty hudební večery.
Ale taky pan Trojan tam byl a tak smutně koukal těmi brejličkami;
nescházel ani ten šašek Molenda se svou partou, a plakal jako kluk.
Přišla i ta mladá zpěvačka, co za ní nebožtík kdysi pálil, teď už slavná a veliká, - bylo to od ní hezké.
Ale to nejdivnější, - najednou vám spustí varhany a hrají Händelovo Largo, ale tak úchvatně...
To hrál jeden slavný profesor konzervatoře.
A pak smyčcové kvarteto.
Naši největší muzikanti, představte si!
Zahráli mu Beethovenův kvartet...
Já nevím, kdo tu slávu obstaral, snad pan Trojan nebo kdo;
ale bylo to tak krásné a slavné, že se mi nesmírně ulevilo a mohla jsem konečně plakat.
Pan Foltýn musel být přece jen velký umělec, když ho pochovávali takoví umělci a nic za to nechtěli.
Nic naplat, měl pohřeb jako pravý muzikant.
- - Tak si někdy říkám, - snad opravdu mohl něco vytvořit.
Já jsem jistě nebyla žena pro umělce, to vím, ale poskytla jsem mu aspoň blahobyt a překážela jsem mu tak málo, jak jen může ženská překážet.
Snad jsem mu dost nerozuměla;
ale obyčejný člověk může dát jen to, co má.
Aspoň pěkný náhrobek jsem mu dala udělat: bronzovou lyru a přes ni větvičku vavřínu.
A nápis jenom:
Beda Folten.
Nic víc.
V Univ. prof. dr. Strauss
ABELARD A HELOISA
S panem Foltenem jsem se seznámil, když jednou uspořádal domácí koncert s naším soukromým " profesorským " kvartetem ( dva profesoři, jeden soudní prezident a náš výtečný první houslista, zřízenec anatomického ústavu ), ve kterém jsem hrál violu;
v jeho domě totiž bývaly hudební večery se slušným programem.
Když se po skončeném muzicírování pan Folten dověděl, že můj obor je vlastně srovnávací literární historie, zatáhl mě do vedlejšího pokoje;
dělal na mne dojem vzdělaného, bohatého a vznešeného mladého muže, nadšeného pro hudbu a pro všechno krásné.
Vzal mě tedy stranou a začal, že je fascinován látkou Abaelarda a Heloisy a že by z ní chtěl udělat román nebo dokonce operu;
kdybych prý byl tak laskav a řekl mu něco o Abaelardovi a jeho době.
Náhodou je to tak trochu můj koníček, to jedenácté a dvanácté století se svou scholastikou a rozkvetlým mnišstvím;
bojím se, že jsem se tehdy poněkud zapomněl a docela seminárně docíroval o středověkém nominalismu, rozebíral Glossulas super Porphyrium a polemizoval se Schmeidlerem;
já totiž tvrdím, že dopisy Abaelarda a Heloisy jsou aspoň zčásti pravé.
Pan Folten poslouchal, jako by ho to nesmírně zajímalo, ačkoliv nevím, co by mu Abaelardovy Glossulae nebo Introductio in theologiam byly platny pro operu;
ale v té profesorské ráži jsem na to nemyslel.
Dokonce jsem mu slíbil, že když ho ta látka tak zajímá, půjčím mu k prostudování příslušnou literaturu.
Pan Folten byl nadšen a děkoval mi předem.
Líbilo se mi, že skladatel nebo básník má tak vážný vztah k své látce a snaží se ji odborně proniknout;
proto jsem mu poslal celý balík pramenů, různé abaelardovské edice, Hausratha, Carriera a kdeco.
Po čase jsem ho potkal a ptám se, co dělá Heloisa.
Prý na ní bez ustání ' pracuje, sdělil se mnou pan Folten;
láska Abaelarda a Heloisy je prý to nejvášnivější a nejvznešenější téma pro operu, jaké si lze představit.
Těšilo mě to;
dvanácté století se svým konfliktem duchovního řádu a lidských, už trochu předrenesančních činitelů je opravdu zajímavá a skvostná doba.
Nechtěl jsem od něho ty prameny žádat zpět, dokud by mu mohly být inspirací nebo vodítkem.
Bohužel později jsem ho ztratil z očí, takže jsem mu nemohl poslat nové, kriticky komentované Geyerovo vydání Abaelardova traktátu De unitate et trinitate divina;
byla tam zajímavá poznámka o tom, proč byl Abaelard zavřen do kláštera.
Později jsem se k své lítosti doslechl, že pan Folten zemřel v bídě;
moje knihy, zejména vzácné a už nedostupné vydání Cousinovo z roku 1849, se asi po jeho smrti ztratily.
Škoda, přeškoda, že mladý, nadaný skladatel nedokončil, jak se zdá, svou operu o Abaelardovi a Heloise;
je věru vzácný případ, že umělec přistupuje k své látce, jež ho citově upoutala, s takovou hlubokou vážností a odbornou přípravou.
VI Dr. J. Petrů
TEXT K JUDITĚ
Panu Foltenovi jsem byl představen ve foyeru divadla při jakési premiéře.
Už dříve jsem o něm slyšel jako o nesmírně bohatém a přitom uměnímilovném mladém muži.
Při prvním seznámení na mne učinil dojem trochu afektovaného a ješitného, ale srdečného mládence;
nelíbily se mi jeho kotlety, jeho monokl, jeho navoněná elegance a zlatý řetízek na zápěstí.
Upřímně řečeno, myslel jsem si: snob.
Tiskl mi neobyčejně vřele a nadšeně ruku a hned mě zval k nim, " k paní Charlottě a ke mně, na naše intimní múzické večery ", jak řekl.
Naléhal tak, že jsem slíbil přijít, byť nerad;
pak ještě došla tištěná pozvánka na soirée musicale chez Mme et Maître Beda Folten.
Comme chez soi.
Zažil jsem jenom jeden takový múzický večer.
Folten s vlající kravatou a v sametovém kabátě mě vítal s překypující srdečností.
" Pojďte jen, pojďte, " hlaholil, " tady jste u umělců! "
Jeho žena byla poněkud bezvýrazná, nedokrevná, ale zřejmě hodná paní;
připadala mi jako Marta, která je tu jen proto, aby se starala o jídlo a pití a tu a tam se zdálky mateřsky a plaše usmála na osamělého hosta, se kterým zaboha nevěděla o čem mluvit.
Zato měli vypůjčené dva číšníky z kavárny, které jsem znal;
navlékli jim krátké kalhoty, hedvábné punčochy a dokonce bílé pudrované paruky na palicích, aby se ještě vydatněji potili, když roznášeli čaj a sekt.
Mohlo tam být na čtyřicet lidí, - většinu z nich jsem znal;
polovina byla na rozpacích jako já, zatímco druhá polovina měla naspěch toho co nejvíc sníst a vypít.
Bylo v tom všem něco nuceného a jaksi nesourodého.
Folten obcházel žoviálně ve svém sametovém kabátku, toho poplácal po lopatkách, onoho vlekl k bufetu, tam se dvořil nějaké hudební paničce, - taková divná směs blahosklonnosti, kolegiality, reprezentace a příliš chtěného familiérního sans-façon nebo bohémského pas de chichi.
Pak nás vehnali do " hudebního pokoje " a posadili na zem, na polštáře, na pohovky, nebo nás opřeli o krb a veřeje, a hrálo se;
jeden mladý skladatel přehrál svou klavírní svitu a nějaká slečna na houslích skladbu vlasatého a brejlatého mládence, který ji doprovázel na pianě, - myslím, že to nebylo špatné;
ale já byl víc upoután tím, jak Folten s paní sedí uprostřed pokoje na křeslech jako královští manželé, a kolem nich se na zemi a na polštářích rozložili " ti umělci ";
Folten pokyvoval hlavou se znalecky přimhouřenýma očima, zatímco paní Foltýnová svírala rty a zřejmě myslela na rozkazy služebnictvu.
Já nevím, proč mě to všechno jaksi dráždilo k zlosti;
asi u nás nejsme děláni na takovou vznešenost.
Po programu mě vzal Folten důvěrně pod paží a zatáhl mě do malého salónku.
" Jsem tak rád, že jsem se s vámi seznámil, " ujišťoval mne horoucně, " a byl bych šťasten, kdybych vám v čemkoli mohl posloužit. "
Nevěděl jsem o ničem, co by pro mne pan Folten mohl udělat;
i pokračoval, že si neobyčejně a jedinečně váží mého úsudku jako divadelního kritika a estetika.
" Já totiž mám rozkomponovanou operu Judita, " prohlásil s malým uzarděním.
" Sám jsem si k ní napsal i libreto.
Podle mého, " řekl a projel si hřívu rukama, " podle mého si má skladatel napsat text sám;
jenom pak je jeho dílo opravdu z jednoho kusu;
není v tom žádná cizí osobnost, žádná představa, která nepochází z jeho nejvlastnější intuice - "
Proti tomu se koneckonců nedalo nic namítat.
Folten to několikrát se zálibou různými slovy opakoval a rozváděl, až konečně vyklopil, co ode mne chtěl.
Abych prý byl tak nekonečně laskav a přečetl si to jeho libreto.
A abych mu upřímně řekl, kdyby v čemkoliv neobstálo před nejpřísnější kritikou.
" To víte, jsem spíš muzikant nežli básník, " omlouval se, a znovu: jak si bezmezně váží mého úsudku, a kdesi cosi.
Co dělat: snědl jsem u něho dva chlebíčky, musel jsem mu tedy říci, že s největší radostí a podobně.
Tiskl mi vřele ruku.
" Zítra vám pošlu rukopis;
a teď, prosím, pojďme mezi tu mladou chasu. "
Mladá chasa zatím už začala pít jako duha a povykovala, až okna drnčela;
paní domu se k tomu bezradně a nuceně usmívala, a Folten volal:
" Jen vesele, děti, jako doma!
Tady jste mezi umělci! "
Den nato přišel rukopis, uložený v ohromném koši s vínem, hrozny, langustou a kdečím;
měl jsem sto chutí mu to vrátit.
Libreto bylo hrozné: několik pěkných veršů nebo obstojná pasáž, a pak jedna nebo dvě stránky paranoického blábolení;
pak zase slibný kousek dialogu nebo scéna s jakýms takýms reliéfem, a znovu ty popletené, velkohubé tirády;
chtělo to být démonické, chtělo to být vášnivé, ale bylo to až maniakální a nestvůrné ve své patetické nabubřelosti.
Figury se vynořovaly bez začátku a souvislosti, a najednou se ztratily;
polovičku jich autor zapomněl vůbec uvést ve výčtu osob...
V prvním aktě miluje Juditu pastýř jménem Ezron, ve třetím aktě je z něho vojevůdce Roboán, a pak zmizeli oba.
Prostě chaos.
Nevěděl jsem si rady, co tím vlastně Folten míní;
listoval jsem v rukopise znovu a četl jeden Holofernův dialog s poťouchle klinkajícími, nenápadně ironickými verši, a najednou mě napadlo: tohle mohl napsat jenom Franta Kupecký!
Nedalo mi to, sebral jsem rukopis a šel jsem večer za Kupeckým do jeho hospody.
" Přečti si tyhle verše, Frantíku, " povídám.
" Co jim říkáš? "
Kupecký na ně mrkl a šklebil se.
" Nejsou špatné.
Ale to dál, to tam už nepatří. "
Listoval v rukopise a kroutil hlavou.
Potom se začal řehtat.
" Lidi, " řičel, " lidi, tohle se povedlo! "
" Frantíku, " řekl jsem, " podívej se, tenhle Juditin monolog vypadá, jako by to napsal Tereba, nemyslíš? "
Kupecký potřásl hlavou.
" Tak on i Tereba, " mumlal.
" Inu, pravda, taky neměl co žrát! "
" Kolik vám za to dal? "
" On? " bručel Franta.
" Mně dal tři tisíce za celé libreto, ten špína;
ale v tomhle salátu jsou ode mne jen tři kousky.
Ty nejlepší verše vynechal. "
Začal se šklebit jako čínský bůžek.
" Gesamtkunstwerk!
Koukám, to mu muselo psát aspoň pět lidí!
Tohle například je Vosmík.
A tohle, " hloubal nad jednou stránkou, " od koho by mohlo být tohle?
' Judito, Judito, proč váhají tvé kroky - ' Toho ani neznám.
' V mé hrudi kosmaté ' - to by mohl být Lhota.
Pamatuješ se na jeho verš: '... jak duní krok kosmatých mužů... '?
Ty neznáš Lhotu?
Takový mladý a slaboučký jako holátko... "
" Prosím tě, " ptal jsem se, " jak si u vás tu práci objednával? "
Kupecký pokrčil rameny.
" No, jak!
Přišel sem... jako náhodou.
To se ví, měl ohromnou radost, že vidí drahého básníka - "
" Na hudební večery tě nezval? "
" Ne, " řekl Franta důstojně, " taková čuňata on nezve.
U něho musíš být bohém, ale s lakýrkami.
Salónní, víš?
Tady v putyce se mnou seděl, ten mecenáš!
Já jsem schválně dělal nalitého, abych mu mohl tykat;
ten se ti svíjel, " chechtal se Kupecký.
" Nu, a pak začal, příteli, já komponuju operu;
libreto si píšu sám - "
" - aby to bylo dílo z jednoho kusu. "
" Právě.
Ale že má hlavu plnou hudebních myšlenek a nemůže se dost soustředit na to libreto.
Kdybych prý mu zhruba sestavil děj a napsal několik nápadů a monologů veršem...
Prý aby měl prozatímní vodítko pro hudební inspiraci.
Hrozně toho namluvil, člověče!
Ten ti musí mít tvůrčí muka, takový skladatel... "
" A ty sis mu řekl o zálohu, vid,? "
" Jak to víš? " divil se Kupecky.
" Poslechni, neměl bys pro mne nějakou práci? "
" Neměl, " řekl jsem.
" A to slabomyslné blábolení, co tam je, to si asi napsal pan autor sám, že? "
" Kdepak, " bručel Franta.
" Na to měl jednoho mladého poetu, takového v lakýrkách, co k němu chodí. "
" Blázen? "
" Asi ne, " mínil básník Kupecký.
" Ale u poetů to nikdy pořádně nevíš. "
Když si Folten přišel pro rukopis, mluvil jsem k němu asi takto:
" Podívejte se, Foltene, tohleto nejde.
Jak jste sám ráčil výtečně podotýkat, umělecké dílo má být jako z jednoho kusu.
Tohle, čemu říkáte libreto, vypadá, jako by to psalo pět lidí.
Jako byste vzal pět textů, každý od někoho jiného, a bídně to po kouskách zpatlal dohromady.
Nemá to hlavy ani paty.
Nemá to souvislý děj.
Každá scéna má jiný sloh, jinou intonaci a jiné figury...
Můžete to zahodit, Foltene! "
Několikrát malomyslně polknul a mrkal jako nešťastný školák.
" Pane doktore, " koktal, " nechtěl byste to sám trochu upravit?
Já bych to ovšem nežádal zadarmo... "
" Ne.
Prosím vás, jak můžete od několika lidí kupovat texty a pak to vydávat za své vlastní libreto?
To se přece nedělá! "
Podivil se a trochu se dokonce urazil.
" Proč ne?
Judita je přece můj duševní majetek!
Udělat z Judity básnické dílo nebo operu, to je můj nápad, pane! "
" Je, " řekl jsem mu.
" Jenomže před vámi měl ten nápad už nějaký Joachim Graff a Mikuláš Konáč a Hans Sachs a Opitz a Hebbel a Nestroy a Kaiser a operu o ní složil nějaký Serov a Wetz a Honegger a Goosens a Emil Nikolaus Reznicek - Ale proto se může napsat třeba ještě tucet oper o Juditě, " dodal jsem honem, když jsem viděl, jak je zdrcen.
" Záleží na tom, jak se ta látka pojme, ne? "
Zřejmě se potěšil a zazářil.
" Právě!
A to pojetí je čistě mé!
Víte, jak Holofernes probudí v panenské Juditě ženu... takovou zběsilou erotickou posedlost;
jen proto ho Judita zavraždí...
To přece je ohromná myšlenka, ne? "
Bylo mi ho skoro líto;
zřejmě neměl ponětí, jak je to všechno už opotřebováno.
" Inu, " řekl jsem, " já myslím, že víc záleží na hudbě.
Víte co, poproste nějakého slušného dramatika, aby vám napsal sám celé libreto;
ale ať se na to taky podepíše, rozumíme? "
Vřele mi tiskl ruku a dojatě mi děkoval.
Prý jsem ho pochopil a vnukl mu novou chuť do práce, - čím, to nevím.
A poslal zas takový velkolepý koš s ananasy, slukami a Marií Brizard.
Asi proto, že o sobě říkal, že je vášnivý senzualista a hédonik.
Za nějaký měsíc se objevil znovu a zářil víc než kdy jindy.
" Pane doktore, " zatroubil vítězně, " nesu vám svou Juditu!
Teď je to konečně to pravé!
Teď jsem do toho vložil svou celou koncepci!
Já myslím, že tentokrát budete spokojen i se stavbou a dějem - "
Vzal jsem od něho rukopis.
" To jste psal sám, Foltene? "
Maličko polkl.
" Sám.
Celé sám.
Já jsem nemohl svěřit jinému svou vizi Judity.
To je tak čistě má představa - "
Listoval jsem v manuskriptu;
za chvilku jsem byl doma.
Prostě lajdácky přeložená a místy hanebně porušená Hebbelova Judita;
do ní nastrkáno něco ze suchých parodických veršíčků Kupeckého, Lhotova kosmatá hruď a zase něco z těch slabomyslných tirád -
" To mi stačí, Foltene, " povídám.
" Někdo vás napálil.
Vždyť to je ze čtyř pětin plagiát Hebbelovy Judity!
S tímhle nesmíte jít na veřejnost. "
Folten zrudnula polknul.
" Snad by se tam mohlo dát, " hájil se slabě, " - podle Hebbelova dramatu napsal Beda Folten. "
" Nedělejte to, " varoval jsem ho.
" S tím Hebbelem se tam nakládá, že to volá do nebe;
na to by měl být trest smrti.
Víte co, já to raději hnedle spálím. "
Vytrhl mi rukopis z rukou a tiskl jej na prsa jako poklad.
" Opovažte se, vy, " křičel a oči mu zahořely zoufalou nenávistí.
" To je má Judita!
Má!
To je moje, naprosto moje představa...
Na tom tak málo záleží, že... že... "
" Že už ji někdo napsal, ne? "
Viděl jsem, že vůbec nechápe, abych tak řekl, mravní stránku věci, a že je do své Judity až dětinsky zamilován;
snad by se ten člověk zabil, kdyby mu ji někdo chtěl vymluvit.
Pokrčil jsem rameny.
" Třeba máte pravdu, Foltene.
Když člověk něco miluje, je to v jistém smyslu doopravdy jeho.
Koukejte se, já vám něco navrhnu: já si budu o vašem libretu myslet, že to je šmejd a plagiát, a vy si budete o mně myslet, že jsem idiot nebo co, a je to. "
Odešel ode mne hluboce uražen.
Od té doby jsem pro něho nebyl než literární hnidopich, mrzácký pedant a nevím co ještě.
To tedy je pravda: nenávidět uměl jako pravý literát.
V tom si nezadal s nikým.
VII Váša Ambrož
MECENÁŠ
Byli jsme v mistrovské škole konzervatoře, tři chudí hoši: houslista Procházka, řečený Ládíček, tlustý a ospalý Mikeš, zvaný Fatty, a já.
Z čeho jsme byli živi, to ví milý bůh;
asi z toho, že jsme si pořád mezi sebou půjčovali jednu dvacetikorunu, kterou Fatty jednoho šťastného večera vyhrál u klavíru v nočním lokálu.
Jednou si nás zavolal náš milovaný učitel a Mistr a radostně nám ohlásil:
" Mládenci, měl bych pro vás mecenáše! "
Prý k němu přišel zámožný přítel umění a řekl mu, že je ochoten podporovat dva nebo tři nadané budoucí skladatele.
Sto padesát korun měsíčně, hoši, řekl nám;
není to mnoho, ale dáte - li si na sobě záležet, může to být později víc.
Tak ať mi, holoto, neuděláte ostudu, končil starý dobrák dojatě, a ať se mi slušně chováte!
Pamatujte si, že musíte mít čisté límce a že se klobouk nedává na piano.
A už koukejte mazat, abyste se představili!
To se rozumí, koukali jsme mazat;
sto padesát korun, to byl pro nás neuvěřitelný dar z nebe.
Když jsme zazvonili u pana Foltena, připadalo nám, že nás je celé stádo, samý nadějný skladatel v černých oblýskaných šatech, a dělali jsme se co nejtenčí, aby nás nevypadalo tolik.
Panská s bílou zástěrkou nás uvedla k panu Foltenovi;
seděl u ohromného psacího stolu v brokátovém zlatém županu a psal.
Zvedl hlavu, nasadil si brýle, které ho dělaly starším a přísnějším, a pozorně si nás jednoho po druhém prohlédl.
Byl patrně ( nevím ovšem proč ) s námi spokojen, neboť na nás přátelsky zakýval a řekl:
" Tak to jste vy?
Mně vás doporučil váš učitel.
To je veliký umělec, pánové!
Veliký umělec a člověk! "
Mumlali jsme, že zajisté ano.
Pan Folten zazvonil a vstal.
Ve mně hrklo, že jsme snad něco provedli a že nás nechá vyhodit;
Fatty rozčileně funěl a Ládíček se velkýma očima rozhlížel po tom sametovém pokoji.
Ale nevyhodili nás, jen přišla ta švihlík panská a udělala kniks docela jako na divadle.
" Annie, přineste pánům čaj, " kázal pan Folten.
" A posaďte se, pánové!
Tady, prosím! "
Mumlali jsme sice, že rádi stojíme, ale museli jsme se usadit do křesel, v jakých jsme ještě neseděli.
Fatty se zabořil tak hluboko, že leknutím ustrnul, Ládíček nevěděl co s dlouhýma nohama, a já jsem iniciativně zahájil hovor tím, že jsem nesměle odkašlal.
Pan Folten se vrhl do svého křesla a sepnul špičky dlouhých prstů.
" Veliký Mistr, " opakoval ještě jednou.
" Já vám, pánové, blahopřeji k takovému učiteli.
Vůbec věnovat se umění je krásná životní dráha.
Krásná... a těžká.
Já vím nejlíp, jakým utrpením je být umělcem. "
Přitom si projel kštici dlouhou rukou.
" Musíte být připraveni na tvrdý a odříkavý život - - " Fatty Mikeš uděšeně mrkal a Ládíček bloudil očima po těch záclonách a kobercích.
Pan Folten mluvil o nepochopení, se kterým se veliký umělec setkává, a já jsem chvílemi vydával různé zvuky souhlasu.
Do toho přišla panská s ohromným podnosem;
Ládíček se jí vrhnul vstříc, aby jí ten tác vzal galantně z rukou, ale asi to nemělo být, protože si toho nevšimla a postavila tu čajovou nádheru před nás.
Jakživi jsme něco takového neviděli: koflíky jako dech, plno křehkých talířků, konvice s čajovým extraktem, konvice s vařící vodou, karafa s rumem, karafa s citrónem, konvička se smetanou, mísa s obloženými chlebíčky, talíř s biskvity, miska s cukrovím a kdeco ještě, a teď to všechno ta panská před nás rovnala na stůl.
Ládíček si ji docela nestydatě prohlížel velkýma poetickýma očima a vypadal, jako by ji chtěl vzít za ruku;
Fatty úžasem tajil dech a šťouchal mě pod stolem, a já za ně obstarával hovor tím, že jsem občas řekl " ano ".
" Poslužte si, pánové, " vybídl nás pan Folten, a sám nám naléval čaje.
" Světlý?
Tmavý? " ptal se.
My jsme toho dne ještě nejedli;
Fatty vjel rukou mezi chlebíčky a už nesl k ústům kus bohatě obložený šunkou a lososem.
Ještě včas jsem ho kopnul, aby počkal.
Pan Folten si zatím nalil čaje a pomalu jej míchal stříbrnou lžičkou;
cukr si nevzal.
I učinil jsem totéž.
Fatty v rozpacích položil svůj chlebíček na krajkový ubrus, aby nezamazal talířek, a míchal také.
Pan Folten míchal zádumčivě dál a rozjímal o trudném údělu umělce v dnešní době;
přitom si vzal malou sušenku, po drobtech ji ukusoval a zapíjel hořkým čajem.
I učinil jsem totéž, ukusoval sušenku a zapíjel hořkým čajem.
Fatty se na mne tázavě podíval a vzal si taky sušenku.
Doufám, že jsme na pana Foltena udělali dobrý dojem.
Potom se Ládíček probudil ze svého žasnutí, dolil si koflík rumem a začal se cpát obloženými chlebíčky;
bohužel jsem ho nemohl kopnout.
Vždycky říkám, že tihle houslisti se nedovedou chovat a příliš mnoho si o sobě myslí.
Když to viděl Fatty, vzal svůj chlebíček a zakousl se do něho.
Asi to nemělo být, protože pan Folten se na něho zadíval a řekl:
" Vy tedy jste klavírista, pane - pane -? "
Nešťastný Fatty zrudnul, polknul plnými ústy a položil půlku chlebíčka zpátky na ubrus.
" Mikeš, " vypravil ze sebe zaškrceně.
" Ano. "
Pan Folten se ho chvíli vyptával, zatímco Ládíček pokojně požíral jeden chlebíček za druhým.
Pak došlo na mne;
pan Folten se vlídně ptal, odkud jsem, kdo byl můj otec, kterou hudbu mám nejraději, a podobné mému věku přiměřené otázky.
Potom se podíval na Ládíčka.
Ládíček vstal, protáhl se jako nažraná kočka a jakoby nic šel ke klavíru, kde ležely tmavohnědé housličky;
vzal je do ruky, brnknul na ně znalecky a jen tak na půl huby se zeptal:
" Mittenwaldky? "
To bylo první slovo, které promluvil.
Pan Folten zazářil.
" Ano.
Z vlastní ruky mistra Matthiase Klotze.
Okamžik, já vám ukážu atest. "
Podívali jsme se s Mikšem na sebe.
Počkej, Ládíčku, to ti nedarujem!
Zatím si Ládíček Procházka nasadil chraptivé housličky pod bradu, párkrát je přejel smyčcem a začal hrát píseň od de Fally.
Ten kluk v tom uměl chodit, jako by se jakživ stýkal jenom s mecenáši.
Pan Folten se snesl do křesla a poslouchal se zavřenýma očima, pochvalně pokyvuje hlavou.
" Dobré, " řekl nakonec.
" Nemáte něco vlastního? "
Ládíček ani nemrkl a spustil své variace na dětský motiv;
odehrál tři, řekl " Tak ", položil housle a šel si zase sednout k chlebíčkům.
Pan Folten se podíval na mne.
Už jsem seděl za klavírem a pustil jsem se celkem statečně do svého Andante;
dnes vím, že jsem si v něm ledacos přisvojil z našeho drahého učitele, ale tehdy jsem byl na své Opus 3 dost pyšný.
Potom došlo na našeho geniálního Fattyho;
měl děsnou trému a špatně zahrál svou skvělou chaconnu s nádherným basovým ostinatem.
Pan Folten na to neřekl nic;
přiznám se, že mě to trochu mrzelo - pravda, Fatty hrál toho dne prabídně a při každé chybě nakrabil tváře jako tlusté dítě natahující moldánky, ale ta jeho chaconna byla tak čistá skladbička, že kdo trochu rozumí hudbě... jenže kdo jí opravdu rozumí?
Dopadlo to celkem dobře;
pan Folten prohlásil, že má o nás živý zájem, a s velkým taktem nám rozdal zavřené obálky;
jak se ukázalo, v každé byly dvě zbrusu nové stovky.
Dokonce nám srdečně podal ruku, a abychom prý za měsíc přišli zas a zahráli mu něco nového.
Vraceli jsme se opojeni štěstím;
měli jsme svého mecenáše, měli jsme podle svého mínění peněz jako slupek a vůbec nebe plné houslí;
jenom Ládíček se pořád lítostivě vracel k té panské;
mládenci, vzpomínal, všimli jste si těch jejích střevíčků, a toho čepečku?
- Zvláštní, když jsme tam přišli podruhé a potřetí, už se nám zdaleka nezdála tak apartně hezká;
a ještě zvláštnější, - ukázalo se, že s těmi dvěma stovkami se nám nevedlo o nic líp nežli bez nich.
Jak to přijde, to nevím.
Měsíc nato jsme se přihrnuli, každý pod paží několik listů not: skladbičku věnovanou Mistru Bedovi Foltenovi.
Ládíček složil fandango pro housle s doprovodem klavíru, já zhudebnil jednu báseň a Fatty přinesl malé, klasické rondo pro klavír.
Pan Folten měl upřímnou a velikou radost;
sám sedl ke klavíru a přehrál mou píseň, bzuče si k tomu nápěv;
přehrál si i Mikšovo rondo a spokojeně kýval hlavou.
Hrál dost neškoleně, ale se zřejmou rutinou a hudebním citem.
Potom jsem s Ládíčkem hrál to fandango;
Ládíček do toho ještě vložil čertovské improvizované pizzicato à la guitarra, a pan Folten přímo zářil.
" Dobře, hoši, " řekl, " mám z vás radost. "
Pak se rozhovořil o komponování.
" Myslím, mládenci, že je chyba skládat, co vás zrovna napadne.
Já bych takovému mladému skladateli dal úkol, a teď, chlapíku, ukaž, co z toho uděláš!
Na osobní inspiraci máš dost času, až najdeš svůj styl. "
Zamyslil se a pak řekl:
" Mne by zajímalo, kdybyste například všichni tři zpracovali stejné téma.
Pak bych vás líp poznal a mohl vám poradit, kterým směrem jít... "
Přejel si rukou čelo.
" Například... například takovou malou předehru: noc ve vojenském táboře.
Noc jako před bitvou.
To je silně hudební představa, ne? "
Fatty vyvalil oči.
" A... svítí přitom hvězdy? "
Pan Folten si zakryl dlaní oči.
" Ne.
Je spíš před bouří.
Já vidím rudé blesky na obzoru.
V táboře duní bubny a troubí stráže - "
" Jaké to má být vojsko? " ptal se Ládíček suše.
" Proč? "
" Kvůli nástrojům. "
" Správně, " souhlasil pan Folten a pochvalně kývl.
" Řekněme... vojsko krále Nabuchodonosora, ne?
Aby to bylo hodně exotické. "
Fatty vypadal zdrceně.
" Ale to přece byli pohani, " vyhrkl.
Pan Folten se na něho udiveně podíval.
" To by vám překáželo? "
Fatty zrudl a byl zřejmě docela nešťasten.
" Když člověk o nich nic neví, " koktal.
" Kdyby tam aspoň byly hvězdy...
To už se dá spíš vyjádřit! "
" Tvořivý umělec si dovede představit všechno, " mínil náš mecenáš.
" Ale já vás nenutím.
To byl jen takový můj nápad. "
Tentokrát byly v obálce pro každého tři stovky.
Kupodivu, nevystačily nám o nic déle než ty dvě předtím.
Na penězích je asi nějaká divná kletba: nikdy jich není dost, ať jich máš víc, nebo míň.
To se rozumí, dali jsme se do práce s tím Nabuchodonosorovým táborem, aby měl pan Folten radost.
Ládíček se krátce rozhodl, že to musí být " takové saracénské ", a nandal do partitury samý turecký buben a tympány a táhlé vzdálené vytí, " jako když zpívá muezzin ( jenže Ládíček tvrdohlavě říkal muzein );
mně vyšlo něco jako lyrické nokturno se stydlivým náznakem vojenského čepobití;
zato Fatty se do nocí potil s Nabuchodonosorovým táborem a rval si zoufalstvím vlasy, že do toho nemůže dostat " ty rudé blesky na obzoru ".
Pořád prý tam má hvězdy, - noc bez hvězd, tvrdil beznadějně, to přece není žádná noc, to je jen pustá černá díra!
Nakonec to bylo malé heroické largo pro klavír, snad nejlepší věc, kterou do té doby Fatty napsal;
ale s vojenským táborem to nemělo zrovna mnoho společného.
Náš laskavý mecenáš byl velmi spokojen;
studoval naše výtvory s brejlemi na nose a hýbal potichu rty.
" Není to špatné, " bručel uznale nad Ládíčkovou partiturou.
" Ten šakalí motiv je dobrý nápad. "
Ládíček nás kopl, abychom se nezmínili o jeho muzeinovi.
Mně pochválil to čepobití;
ale nad Fattyho largem se chmuřil a dloubal se párátkem v uchu.
" Trochu chladné, " usoudil.
" Nemá to tu velikost. "
" Ano, " šeptal zdrcený Fatty.
" Poslouchejte, " rozhodl se pan Folten, " vám by snad spíš sedělo takové malé pastorále.
Představte si stádo ovec... a mladý pastýř hraje na šalmaj píseň lásky - "
" Ano, " ševelil Fatty oddaně mrkaje, ale na jeho buclatých tvářích se rozhostil výraz hrůzy;
až mu vyrazil na čele pot, když si představil to stádo ovec a pastýřskou píseň lásky.
Ládíček dostal za úkol slavnostní pochod barbarského vojevůdce.
" Asi takhle, " řekl Ládíček pohotově a bubnoval prsty na stole barbarský pochod.
Mně pan Folten přidělil nějaké verše, abych se pokusil je zhudebnit.
Prý je to sbor žen bědujících nad hrůzami války.
Ty verše se mi zdály být děsné, samé " Ký žal, ký žal " a takové věci.
Ale ruka pana Foltena byla tentokrát ještě víc otevřena, i snažili jsme se vyhovět mu co nejlíp.
" Víš co, Fatty, " povídám, " já ti udělám to stádo ovec i se šalmají a písní lásky;
nějaké to bečení a lásky sen, to je zrovna má specialita.
A ty bys zato zhudebnil ten Ký žal.
Ty jsi jako dělaný na Ký žal a na sbor matek.
Však on pan Folten nepozná, kdo co dělal. "
Ta píseň lásky se mi povedla tak, že se ctnostný Fatty až červenal;
tak to vrkalo a vášnivě nylo.
" Poslechni, " bránil se Fatty, " to mu nemůžu dát, vždyť by se mi vysmál!
Copak já na to vypadám? "
Zato Ký žal dokonale vyfiguroval jako cantus firmus;
přidal mužskou ozvěnu a zakončil to táhlou altovou monotónií, že šel člověku mráz po zádech.
Když jsme panu Foltenovi odevzdali své úkoly, netajil se svým uspokojením;
jenom se přes okraj mého pastorále podíval skoro vyčítavě na Fattyho.
" Je to chladné, " řekl s politováním.
" Pěkně vypracováno, ale docela bez vášně. "
" Ano, " mumlal nešťastný Fatty.
Asi si na něho náš mecenáš zasedl.
" Vy jste ještě nemiloval, že? "
" Ne, " šeptal Fatty kajícně.
" To je chyba, " usoudil pan Folten.
" Umělec musí milovat vášnivě, bezuzdně, dionýsky - "
" Ano, " vydechl Fatty a vyděšeně mrkal malýma očkama;
asi se bál, že náš mecenáš bude od něho příště žádat doklady o nějaké bezuzdné vášni.
Místo toho však dostal jenom za úkol zkomponovat " motiv panny, která jde s amforou ke studni ".
Zřejmě si oddychl;
to bylo něco pro něho.
Mně byl přidělen recitativ herolda, který vypovídá někomu válku;
a Ládíček dostal úkolem milostné duo pastýře Ezrona s nějakou Juditou.
To duo jsem složil já, a Ládíček udělal hlasatele, protože měl rád fanfáry;
přidal tam šest trubačů, - " šest horn, člověče, " liboval si, " to už je slyšet! "
Pan Folten nás div neobjímal, když jsme mu přinesli své partitury.
Byl s námi otecky spokojen.
" Ty partesy, mládenci, si schovám, až z vás budou velicí muzikanti.
Vidím, že děláte pokroky. "
Měli jsme ho opravdu rádi;
byl velkomyslný a nesmírně miloval hudbu: co víc se může od člověka žádat?
Vyptával se nás, jak žijeme, jaké máme styky, a kdesi cosi.
" To nejde, hoši, " řekl energicky, " já bych vás měl trochu uvést do světa.
Velký umělec se musí umět pohybovat i v nejvyšší společnosti.
Musí být jako kníže.
Jednou přijde doba, kdy budete jíst s králi a milovat nejvznešenější princezny - "
Fatty hrůzou vykulil oči, kdežto Ládíček jen mrknul, jako by chtěl říci: co se týče těch princezen, tak třebas hned.
" Počkejte, " pokračoval pan Folten.
" Já tu mívám skoro týdně hudební společnost.
Vynikající umělce, intelektuály, kritiky a takové lidi...
Docela intimní společnost, ale vám by jednou mohla být užitečná, ne?
Získáte si řadu známostí, - to umělec musí mít.
Aspoň budete mít otevřenou cestu k úspěchu.
Hoši, jaké máte šaty? "
Ukázalo se, že nejlepší jsou ty, které máme na sobě.
Pan Folten si nás kriticky prohlédl a svraštil nos.
" To by nešlo.
Víte co, já vám dám ušít pěkně smokingy.
A vy pak přijdete mezi mé lidi a zahrajete něco ze svých kompozic, že?
To bude pro vás nejlepší start do života. "
Byl zřejmě rád, že nám může prokázat i tuto službu;
poslal nás k prima krejčímu, a prý ať se přijdeme v nových šatech ukázat.
Dobrá, přišli jsme;
byl žhoucí letní den, a nám se zdálo, že se celý svět ohlíží, když vidí za bílého dne putovat po ulici tři mládence ve večerním úboru.
Dlouhý Ládíček kráčel nedbale jako krásný a vznešený princ, mně bylo, jako bych šel k biřmování, kdežto Fatty se potil a nadouval nešťastně tváře, jako by se ubíral na popraviště a přitom by ho ten smoking škrtil v podpaží.
Pan Folten spráskl ruce nad našimi košilemi a střevíci.
" To nejde, mládenci, " prohlásil.
" Musíte si ještě koupit pořádné motýlky, košile a lakýrky;
a příští čtvrtek sem přijdete v osm hodin večer, budu mít společnost.
Rád bych, abyste zahráli ty skladby, co jste mi věnovali. "
Dobrá, dostavili jsme se v plném postroji úderem osmé:
Ládíček nonšalantní jako kníže, já slavnostně vzrušený a Fatty Mikeš trémou ztuhlý, jako by byl ze dřeva.
Tíkli jsme u Foltenů na zvonek, a přišel nám otevřít lokaj v hedvábných punčochách a bílé paruce.
" Šmarjá, " vydechl Fatty, ale Ládíček vznešeně vešel, jako by měl doma lokajů deset;
kde se to v těch houslistech bere!
Jinak v předsíni nikdo.
" Páni jsou hudebníci? " zeptal se lokaj.
" Račte sem, ohlásím vás pánovi. "
Nacpal nás do malého pokojíku a nechal nás, abychom se dívali jeden na druhého.
Za chvíli se objevil pan Folten v hnědém sametovém kabátku s vlající kravatou.
" Nazdar, mládenci, nazdar, " řekl chvatně a roztržitě, " hned vám nechám přinést něco k jídlu. "
A už byl pryč.
Za chvíli veplula panská s podnosem.
" Máte se najíst, " hlásila.
Ládíček strčil do úst chlebíček a jal se ji obtěžovat;
přijímala to docela samozřejmě, kvikajíc " vy jeden a " nechte si to " a podobné věci.
Fatty měl nějak stažené hrdlo, že ani nemohl vzít do úst;
i já, benjamín našeho tria, jsem byl jaksi zaražen, ale nevěděl jsem čím.
Když panská vyplula, vyplazujíc na Ládíčka jazyk, zvedl Ládíček obočí a řekl:
" Mládenci, tak se mi zdá - "
" Co? " vydechl Fatty stísněně.
Ládíček pokrčil rameny.
" Já bych šel raději domů. "
Potom se objevil ve dveřích lokaj.
" Mistr Folten vás čeká. "
Šli jsme husím pochodem za ním.
Ve velkém salónu stál pan Folten ve svém hnědém kabátku vedle málo hezké, všední a nejistě se usmívající paní.
" Má drahá, " děl pan Folten rytířsky, " dovolte, abych vám představil své mladé přátele. "
Mumlali jsme něco o zvláštní cti a líbali její krátkou měkkou ruku.
Zatím pan Folten radostně vítal prvního hosta.
" Jen pojďte, jen pojďte, " hlaholil nadšeně, " jako doma! "
Pak přišel druhý a třetí host;
pan Folten si nás už nevšímal.
Ládíček mě šťouchl loktem:
" Koukej, žádný smoking! "
Stáli jsme tři v koutě jako černý ostrůvek, zatímco pan Folten u dveří vyrážel srdečné vítací pokřiky a jeho paní podávala příchozím ruku s nejistým a milým úsměvem.
Přicházel host za hostem, vrhl tázavý a cizí pohled na naši černou skupinu a kráčel pružně do vedlejšího salónu, kde byl patrně bufet.
Bylo nám čím dál tím víc horko: nikdo neměl smoking.
A nikdo s námi nemluvil.
" Co máme dělat? " šeptal jsem.
" Počkej, " sykl Ládíček a rýpl do žeber Fattyho, který stál strnule jako krátká tlustá modla.
" Člověče, hýbej se trochu! "
Fatty skutečně zamrkal a zachvěl se.
" Měli bychom se rozejít, " šeptal Ládíček vztekle, " aby nás nebylo tak vidět! "
" Kam? " vydechl Fatty s hrůzou.
Zřejmě trpěl tak, že měl na krajíčku pláč - ponížením nebo čím;
jeho dětské rty se křivily a třásly.
Ládíček zbledl a stáhl obočí;
vypadal v tu chvíli skvostně.
Zrovna v ten okamžik vedl pan Folten k bufetu nějakou moc slavnou osobnost, soudíc podle toho, s jakým překypujícím nadšením ji vítal.
Ládíček udělal dva kroky a lehce se uklonil.
" Dovolte, pane, " řekl hlasitě, " abych vám představil skladatele Mikše. "
Slavná osobnost se překvapeně podívala, a chudák Fatty se zděšeně uklonil jako padající pytel mouky.
Pan Folten zrudl a něco polknul.
" Ano, ano, " vyhrkl chvatně a nervózně.
" Velmi nadaný skladatel.
A to je pan - pan - pan Procházka. "
Ládíček natáhl k slavné osobnosti ruku s nestoudnou urozeností prince.
" Těší mne, pane! "
" Kdo to byl? " šeptal ustrnulý Fatty.
" Nevím, " děl Ládíček lhostejně a zamračeně.
Pan Folten se vracel od bufetu, a rovnou k nám.
" Páni, " řekl s tichou zuřivostí, " nezapomínejte, že tu nejste jako hosté, ale jako - jako - "
" - placení muzikanti, " napověděl Ládíček klidně.
" Prosím. "
Pan Folten se otočil na patě a vrátil se ke vchodu.
Zatím se už velký salón naplňoval hloučky hostů vracejících se od bufetu.
" Pojďte, mládenci, " šeptal Ládíček.
" Do hudebního salónu! "
Tam už bylo přistaveno piano Steinway doprostřed pokoje, a na něm tmavohnědé mittenwaldky.
A naše skladby, krasopisně věnované Mistru Bedovi Foltenovi.
Já vím, byla to od nás vzpoura domestiků;
ale nemohli jsme si pomoci.
Najednou to zařinčelo, m-ca, m-ca, m-cárára, hezky od podlahy, já s Fattym na čtyři ruce u klavíru, Ládíček s mittenwaldkami pod bradou, zkrátka prima šraml z noční kavárny;
Fatty se nadšeně šklebil a Ládíček se točil a nadnášel jako hotový cikánský primáš;
ještě si, neřád, shrnul do čela kadeř vlasů.
Ve dveřích se objevily zděšené tváře.
Břinkali jsme tím ohnivěji, a Ládíček se tím víc nadýmal a ukláněl a zřejmě se chystal hrát hostům do ouška.
Ale to už tu byl pan Folten a zabouchl za sebou dveře.
" Byl bledý a třásl se vztekem.
" Zbláznili jste se, vy - vy - "
" Promiňte, pane, " děl Ládíček zvedaje udiveně obočí, " copak tu nejsme jako domácí kapela? "
Za půl minuty jsme stáli na ulici;
ale ulevilo se nám.
Ráno jsme panu Foltenovi poslali zpátky své nové šaty;
ale mstitel Ládíček dřív ještě sehnal svíčku, aby svůj smoking pokapal voskem.
Měli jsme tehdy pocit, že jsme se ve svém mecenáši zklamali;
od té doby jsme ovšem museli jako muzikanti ledacos spolknout a nebylo to o mnoho lepší.
Ostatně i pan Folten se v nás zklamal: žádný z nás se nestal skladatelem.
Náš ubohý Fatty, náš geniální Mikeš, brzo zemřel Parkinsonovou nemocí po chřipce;
Ládíček Procházka nějak zmizel v Rusku, a já jsem jenom, jak stává na plakátech psáno, " u klavíru Váša Ambrož ".
VIII * * *
DVĚ POZNÁMKY
Ve vyprávění paní Karly Foltýnové padla zmínka o dvou osobách, jež hrály určitou, byť jen epizodickou roli v životě a díle Bedy Foltena.
Z důvodů nasnadě ležících nebylo možno získati jejich vzpomínky na zesnulého skladatele;
i zařazujeme na toto místo v zájmu časové i věcné souvislosti aspoň něco málo údajů a podrobností, které jsme o řečených dvou osobnostech mohli přímo nebo nepřímo sebrat.
První z nich byla ona " cizí zpěvačka ", jak ji označila paní Karla Foltýnová.
Byla to kdysi skutečně jedna z nejslavnějších operních hvězd, a o jejích primadonských rozmarech, o jejích láskách a špercích, o jejích honorářích a porušovaných kontraktech se vypravovaly neuvěřitelné věci.
Tehdy ovšem, když hostovala na naší scéně, její pěvecká sláva už hodně pohasínala;
bylo jí značně přes padesát let, zatímco Beda Folten sotva překročil svou třicítku.
Nicméně byla ještě impozantní ženský zjev, a její vystoupení nebylo takovým neúspěchem, jak naznačeno;
aspoň její herecké umění působilo stále ještě mohutným dojmem.
Pisatel těchto řádků byl sám v divadle, když tehdy pohostinsky zpívala v Carmen;
o přestávce potkal ve foyeru Bedu Foltena.
" Jak se vám líbila? " ptal jsem se ho.
Folten udělal malou grimasu.
" Vůbec ne, " řekl suše.
" Příliš stará. "
" Jak by ne, " povídám mu.
" Spočítejte si, že už byla slavná, když byla milenkou... "
A jmenoval jsem mu jednoho z nejslavnějších operních tvůrců světa, který tehdy byl už nějakých dvacet let nebožtíkem.
Člověk takové věci neříká ani ze zlomyslnosti, ale jaksi mu to nedá.
Beda Folten na mne vypoulil oči.
" Jistě?
Ale to je úžasné!
Jak to víte? "
" To přece je známo, " řekl jsem.
" Potom měla toho a toho, " a jmenoval jsem jednoho panovníka, jednoho velkého tenoristu a jednoho proslulého spisovatele.
Na Foltena to zřejmě udělalo ohromný dojem.
" Poslyšte, to musí být báječná ženská, " vyhrkl s obdivem.
" Tu bych chtěl znát! "
Když po finále padla opona, viděl jsem Foltena stát v první řadě sedadel;
tleskal jako šílený, div nepřepadl do orkestry.
Zůstal tam skoro poslední a zuřivě tleskal;
dočkal se toho, že se mu slavná diva zvlášť poklonila a poslala mu rukou polibek.
Za dva dny s ním utekla někam do Alp;
měla ještě zpívat v Madame Butterfly nebo v čem, ale byla to zas jedna z jejích pověstných eskapád.
A za další tři dny se u mne objevil Beda Folten, zničený a rozrušený, že se mu až brada třásla.
" Prosím vás, " šeptal, " prosím vás, nechte mě několik dní u vás;
já teď ještě nechci domů... "
Spráskl jsem ruce.
" Člověče, to už vás ta stará Venuše vyhodila? "
Zrudl a uraženě se zamračil.
" Co vás nemá, " vycedil mezi zuby.
" Ta se do mne tak vášnivě zbláznila...
Hrozná baba!
Uvidíte, že za mnou přijede...
Já nechci, aby mě našla! "
" Foltene, " povídám, " proč jste s ní vlastně utekl? "
Rty se mu třásly a namáhavě polykal.
" Když... když jsem si myslel, že na ní bůhvíco je!
Vy sám jste mi říkal, kdo všechno ji miloval... "
Zůstal u mne asi týden;
z některých narážek a podřeknutí jsem usoudil, že si s ní najal vilu někde u Wolfgangsee;
ale už první noc se strhl děsný kravál, a nezkrotná operní bohyně mu hodila na hlavu celý soubor broušených sklenic.
Jak se zdá, ráno nato ujela do Itálie, a Folten se potichu vrátil.
Bylo mi ho v té věci vlastně líto.
Myslím, že to u něho vůbec nebylo to, čemu se říká milostné poblouzení, ale spíš jakási ctižádost: protože byla milenkou jednoho z největších skladatelů, nějakého krále a kdekoho, nebo protože sama byla tak slavná a pověstná, nu, kdož ví;
někdy si říkám, že se snad aspoň touto cestou chtěl stát čímsi jako následníkem toho skvělého muzikanta a tvůrce, který ji kdysi miloval.
Snad se mu to zdálo být osudem hodným velikého umělce, připálit si prsty na tomto téměř historickém plameni.
Ještě po létech rád ukazoval jakousi stopu po krticích na krku a tvrdil, že to je památka na ránu dýkou.
Prý ze žárlivosti.
A pak tajemně naznačoval: to mu udělala božská ta a ta, víte, co byla milenkou toho slavného skladatele.
I mně vypravoval tuto verzi;
patrně už zapomněl, že jsem tu příhodu znal trochu blíž.
Druhá osoba, o které se paní Foltýnová ve svých vzpomínkách zmínila, je " slepý Kanner.
Jde tu asi o Ladislava Kannera, nyní zmizelého, který byl svého času dosti znám v jistých hudebních kruzích a na zapadlejších místech pražského nočního života.
Byl skutečně téměř slepý a byl muzikantem;
ale kde se učil hrát, nikdo neví.
Fanaticky nenáviděl konzervatoř a opovrhoval " učenými pány hudebníky ";
stačilo mu někoho ukázat, že je to " pán z konzervatoře ", a už ho div nezaškrtil v záchvatu zuřivosti.
Byl malý, plešatý a děsně špinavý;
obličejem připomínal něco mezi Verlainem a Sokratem.
Bydlel, jak se zdá, kdesi za Olšany v prkenné boudě, kde ovšem neměl klavír a nic;
z čeho žil, není známo, ale kolem půlnoci ho bylo možno najít v té nebo oné putyce od Žižkova až po Košíře, pokud tam byla aspoň jedna tlustá sklepnice a jakékoliv bídné a křaplavé piano;
to už byl namol opilý a blábolil a poulil nepříčetně ty skelné a nevidomé oči.
Chvílemi vstal a šel ke klavíru hrát;
když byl opilý, chodil vždycky hrát, jako jiní chodí na záchod;
bylo to u něho něco jako neúkojné, nutkavé a nečisté vyměšování.
Někdy vztekle a posměšně parodoval skladby " pánů hudebníků ", - bůhví kde je při svém způsobu života vlastně slyšel;
jindy hrál jen pro sebe divoké a temné improvizace;
a jindy hrál za peníze, ale nikdy ne cizí skladby nebo písně.
Když mu někdo řekl, Kannere, zahrej mi valčík z Rosenkavaliera nebo co, skřípal střípky svých hnědých zubů a sípal:
" Kanner nehraje! "
To se mu muselo říci:
" Kannere, Kannere, zahrej mi tohle: že kašlu na celý svět.
Kannere, zahrej mi třeba, že musím odkrouhnout svou holku, tu flundru zkurvenou.
Kannere, zahrej něco děsně sprostého. "
A Kanner hned začal hrát.
Já sám nejsem muzikant, třebaže mám hudbu nadmíru rád;
ale jednou jsem schválně dovedl do nočního lokálu, kde Kanner zrovna třískal do rozvrzaného piana, jednoho moc velkého dirigenta.
Poslouchal tak napjatě a horečně, že dělal grimasy jako blázen.
" Člověče, " chraptil a mačkal mi ruku, " ten chlap je geniální!
Ježíšmarjá, to zvíře ani neví, co hraje!
Počkejte, " a zas mu to běhalo po tváři jako křečovitý tik, " počkejte, co to hraje?
- - Kristepane, to je prase!
Slyšíte, teď - teď - " A Kanner rozhoupal svou barbarskou rapsódii nestoudným pulsováním a krákoravě se řehtal.
" Ještě!
Ještě! " skřehotal a poskakoval jako posedlý na své stoličce u klavíru.
" A ještě!
Tak! "
Nemohl jsem svého dirigenta zadržet;
vyskočil, šel ke Kannerovi a strkal mu tisícikorunovou bankovku na klavír.
" Vy prase, " řekl mu bledý rozčilením, " a teď budete hrát něco, co se sluší na takového velikého a geniálního muzikanta, jako jste vy, vy hovado! "
Kanner se zvedl, zsinalý a naježený;
myslel jsem, že se vrhne na mého dirigenta a bude ho rdousit, ale zatím jen couval a koktal:
" Kanner nehraje!
Kanner nehraje! "
Maestro dirigent ho vzal za límec.
" Kannere, " řekl hrozivě.
Najednou se Kanner začal divně, jaksi žalostně šklebit.
" Já vím, " vykoktal s náhlou střízlivostí, " vy jste ten a ten. "
A jmenoval velkého dirigenta jménem, - jak ho ten poloslepý chlap poznal, to tedy nechápu.
" Tak co, " drtil dirigent mezi zuby, " bude se pořádně hrát? "
Kanner vypadal, jako by chtěl padnout na kolena.
" Prosím vás, Mistře, " chroptěl, " prosím vás, ne...
Prosím vás...
Před vámi ne! "
" Proč? "
Kanner se třásl jako list.
" Já jsem svině, Mistře...
Já už nedovedu...
Prosím vás, pusťte mě! "
" Pojď si se mnou sednout, Kannere, " řekl maestro.
" A můžeš mi tykat.
Já taky trochu rozumím muzice, víš? "
Byl to divný večer.
Kanner stěží blekotal a upíral na maestra své vyboulené oči, zmázdřené zeleným chrchlem zákalu, v zoufalém a fanatickém zbožňování;
když se před ním řeklo Bach nebo Beethoven nebo Smetana nebo jiné takové jméno, tloukl čelem do stolu a mumlal:
" Mistře, nejsem hoden... "
Pak se to všechno jaksi spletlo;
u našeho stolu seděl nějaký malíř pokojů a tykal si s námi se všemi.
" Já jsem taky mistr, " křičel.
" Kannere, hrej! "
" Kannere, dnes ti budu hrát já, " řekl maestro a sedl si ke klavíru.
" Pamatuješ se na tohle? "
Kanner tloukl čelem do stolu a vzlykal.
" Nejsem hoden! "
" Pamatuješ se na tohle, Kannere?
A znáš ještě tohle?
To je Gluck.
- A tohle znáš?
To je Händel. "
Maestro nebyl valný pianista, ale měl úžasnou paměť.
" A tohohle Bacha taky znáš?
Počkej, teď přijde to místo.
Slyšíš, Kannere? "
Bylo to spíš, jako by celebroval nějakou zmatenou mši za ztracenou duši člověka;
nebo jako by horečně vymítal ďábla.
Byl bledý a rozježený a obličejem mu cukal ustavičný tik;
nikdy jsem ho neviděl tak přísně a zarytě soustředěného na hudbu.
" Kannere, teď dávej pozor!
Slyšíš to, člověče?
Bože, to je muzika!
Kannere, ještě nejsi hoden? "
A Kanner zoufale kroutil hlavou.
K ránu jsem doprovázel maestra dirigenta domů.
Mračil se jako čert.
" Toho zatraceného otrapy je škoda, " bručel beznadějně.
" Ten chlap má víc muziky v jednom prstě než já v obou těchhle rukou! "
A maestro nebyl z těch, kdo si o sobě myslí příliš málo.
Připomínám tuto malou historku jen proto, že snad objasní, jaký člověk byl Kanner.
Tím zvláštnější je, že se spřáhl s Bedou Foltenem, nebo spíš Folten s ním.
Kdo znal elegantního, vymydleného Foltena s jeho rozkošnickou hřívou, monoklem na oku a zlatým řetízkem na zápěstí, Foltena mondénního, vznešeného a společenského, nemohl ani pochopit, že vedle sebe snáší takovou žalostnou a sešlou lidskou trosku, a nejenom snáší: že navazuje s Kannerem nejdůvěrnější spojení.
Bylo je vídat spolu v bídných kavárničkách, kde Kanner hrával;
zpravidla ho Folten naložil do vozu a odvážel si ho domů.
Naznačoval, že se snaží zachránit ho mravně a umělecky;
přitom ho však opíjel do nepříčetnosti a dokonce sám jaksi sešel, jako by se ocitl pod jeho pustošivým vlivem.
Zřejmě a téměř okázale se zanedbával;
skoro mu záleželo na tom, aby vypadal jako lehkomyslný a poněkud zchátralý bohém.
Vášnivě přizvukoval Kannerovi v jeho pohrdání učenými pány muzikanty.
Hudbu musí mít člověk tady, říkal tluka se do prsou, a ne na školním vysvědčení;
Kannere, my jim ještě ukážeme, těm školometům!
Člověk musí být posedlý hudbou, křičel a koulel očima;
tvořit je zběsilost a opojení!
Kanner k tomu klátil hlavou a nesouvisle krákoral;
a Folten ho naložil do vozu a jeli.
Divný párek.
Proč se po nějakém čase rozešli, to nevím.
Potkám jednou Foltena, zase mondénního, navoněného a s monoklem, a ptám se ho, co dělá Kanner.
Zamračil se a svraštil nos.
" Nemožný chlap, " bručel odmítavě.
" Ztracený případ.
Snažil jsem se ho zachránit, ale - " A mávl nad tím pěstěnou rukou se zlatým řetízkem na zápěstí.
Potom jsem potkal v noci Kannera na ulici, byl ovšem opilý;
a ptal jsem se ho mimochodem na Foltena.
Blábolil něco, že ho prý Folten chtěl zabít nožem.
A pořád mlel o nějaké Juditě.
" Judita přece byla má, " drmolil, " a on neměl právo... neměl právo...
Já se mu vykašlu na jeho peníze, pane, " skřípal zuřivě, " řekněte mu to, pane!
A povězte mu, že mu Juditu nenechám! "
Myslel jsem nejdřív, že mluví o té opeře, o které se Folten už tolik nabásnil;
ale pak jsem si vzpomněl, že v jedné kavárničce, kam spolu chodívali, byla sklepnice, které oni sami říkali Judita, taková veliká černá hříšnice.
Myslím, že tam oba pálili za ní a že aspoň Kanner byl do ní zuřivě zamilován;
slyšel jsem ho tam jednou improvizovat " píseň o Juditě ", takový divoký pohlavní triumf nebo jak bych to řekl;
litoval jsem jen, že to neslyšel maestro dirigent.
Snad to tedy bylo kvůli této Juditě, že se rozešli tak ve zlém;
ale vzpomínky paní Foltýnové svědčí spíš pro pisatelovu první domněnku.
Bylo už řečeno, že Ladislav Kanner se brzo nato ztratil;
přestal se prostě vyskytovat ve svých lokálech, a než si někdo z kumpánů na něho vzpomněl, uteklo už něco vody, a Kanner zapadl bez památky.
Každá umělecká generace má své podivíny;
ten bláznivý a poloslepý muzikant však zmizel příliš záhy, než aby našel zasloužené místo aspoň v kronice své doby.
IX Jan Trojan
INSTRUMENTACE JUDITY
Můj styk se zesnulým panem Foltenem byl nedlouhý a vlastně jenom odborný.
Přišel kdysi za mnou do divadla, kde jsem byl tehdy operním korepetitorem, se zvláštní žádostí: abych mu pomohl s instrumentací a rozepsáním partitury k jeho opeře Judita, kterou prý má hotovou.
Řekl mi, že je v hudbě vlastně neškoleným samoukem;
že od dětství hraje a vášnivě miluje hudbu, ale že okolnosti mu nedovolily studovat na konzervatoři.
" Snad, " řekl mi, " jsem spíš básník;
upoutala mě látka Judity a chtěl jsem o ní napsat jenom drama.
Nemohu za to, ale při každé scéně, kterou jsem psal, při každém dialogu, který jsem hnětl, se mi sám od sebe, neodbytně a vítězně protlačoval do vědomí hudební výraz.
Zpívalo mi to samo, kde to mělo jen mluvit. "
Pokrčil bezradně rameny.
" Musel jsem to napsat jako hudební dílo.
Krok za krokem mi to rostlo samo, text i hudba.
Nyní jsem se svým dílem zhruba hotov, ale nevím, co s tím dál.
Přece jenom mi chybí jisté technické, řekl bych řemeslné znalosti, například v orchestraci - "
" Promiňte, pane, " řekl jsem mu, " v umění není nic řemeslného.
Celé umění musí být dokonalým řemeslem;
a celé musí být uměním.
Takhle se nesmí mluvit, pane, " řekl jsem mu.
" Orchestrace není žádné řemeslo.
Podívejte se na Berlioze, pane.
Nebo si přečtěte partituru Dona Giovanniho, jaké to je řemeslo.
To nejde, prosím;
takhle bychom spolu nemohli vůbec mluvit. "
Omlouval se, že to tak nemyslel, že si jen uvědomuje, jak palčivě mu chybí jisté technické zkušenosti a znalost hudebních zákonů;
že by nepotřeboval než vodítka nebo rady, podle kterých by pracoval dál, a proto se obrací na mne, abych mu pomohl;
a nato mi nabídl honorář, který mě překvapil svou velkodušností.
" To nejde, pane Foltene, " řekl jsem mu.
" To já nemohu přijmout.
Já vám mohu dávat jenom hodiny, pokud si nenajdete někoho lepšího;
já bych vám spíš radil toho a toho, " a jmenoval jsem mu několik dobrých hudebníků.
" Já jsem spíš na vokální skladby, " řekl jsem mu, " ale dávám taky hodiny.
Tolik a tolik za hodinu.
Ale já vám radím někoho jiného, jde - li vám o instrumentaci.
Na instrumenty já nejsem, pane Foltene.
Mně stačí lidský hlas.
To by nešlo. "
" Jenže mně záleží právě na vaší pomoci, " řekl.
" O vás se tvrdí, že jste nejpřísnější a nejasketičtější hudebník.
Mně chybí zrovna ta veliká kázeň, " řekl.
" Mám strach, aby můj hudební projev nebyl příliš anarchický.
Přiznám se vám, že jsem tak trochu barbar.
Vím, " řekl, " že mám až nadbytek tvořivé síly a fantazie;
ale nejsem si jist, je - li v mém díle ten pravý a čistý řád. "
" To nejde, pane Foltene, " řekl jsem mu.
" Ten musíte mít v sobě.
Víte co, já se na vaši operu podívám;
ale nemohu vás naučit něčemu, co ve vás není.
Lituju, prosím, ale to naprosto nemohu.
Taková biblická látka jako Judita, " řekl jsem, " to je hrozně vážná věc, pane Foltene.
I když je to apokryf.
Já jsem se pokoušel o žalmy, pane, a vím, co to je.
Těžké.
Ukrutně těžké. "
Smluvili jsme si, že k němu zajdu a že mi přehraje hlavní pasáže ze své Judity;
a pak že se domluvíme.
Přišel jsem ve smluvenou dobu;
pan Folten mě srdečně uvítal a začal hovořit o celkové koncepci své Judity.
" To ne, prosím, " řekl jsem mu, " nejdřív děj, a pak to hned račte přehrát.
Kousek za kouskem, pane Foltene.
Řádek za řádkem.
Co není v řádkách, není v koncepci. "
" Jak chcete, " řekl.
" Tedy nejdřív je předehra před branami Bethulie.
Představte si pastýřskou krajinu se šalmajovým motivem lásky.
Je ráno, a dívka Judita jde se džbánem pro vodu. "
" Před brány? " řekl jsem.
" Tak to je chyba.
V opevněných městech musely být studny uvnitř hradeb, pane.
To nejde. "
" Na tom snad nezáleží, " bránil se pan Folten.
" Tady jde o hudbu, a ne o dějepis! "
Zdálo se, že je rozmrzen.
" Nu, a potom přijde hlasatel Holofernův s trubači a vyzývá město Bethulii, aby se vzdalo.
Město odmítá.
Potom se tam troubí na poplach a sbor žen běduje nad nastávající vojnou.
To je předehra. "
" Račte mi ji přehrát, " řekl jsem.
" Na hudbu je toho ažaž. "
Hrál na klavíru, ne sice čistě, ale dost zručně.
Po té pasáži dívky u studny se zarazil.
" Tady mi chybí přechod k trubačům a hlasateli, " omlouval se.
" Já nevím, jak se od toho pastorále dostat k fanfárám. "
" To musíte vidět sám, pane Foltene, " řekl jsem.
" Musíte vědět, co se tam děje.
Tak hrejte dál! "
Hrál dál a sám předzpěvoval árii hlasatele.
Potom se znovu zarazil.
" Teď město odmítá vzdát se Holofernovi.
To ještě nemám.
Teď přijde ten poplach, " řekl a udeřil do kláves.
" A nářek žen. "
To celé trvalo osmnáct minut.
" Tak tohle by nešlo, pane Foltene, " řekl jsem.
" Takhle by to naprosto nešlo.
Můžete to zahodit a začít znovu. "
Byl úplně zdrcen a namáhavě polykal.
" Vy myslíte, že je to tak špatné? "
" Docela špatné, " řekl jsem.
" Prosím, je mi líto, ale já vám to musím říci.
Většinou tam máte dobré věci, ale dohromady je to špatné.
To pastorále, to je Debussy;
ale ten pastýř se šalmají, to nejde, pane Foltene.
To je rokokový pastýř.
Nemůžete tam mít rokokového pastýře.
Biblický pastýř byl nomád, pane, nomád s kopím.
Hudebník musí myslet.
Ta dívka se džbánem je dobrá, skoro klasická.
Čistá práce, pane;
ale ta šalmaj k ní nejde.
Má něco faunského.
To tam nepatří, pane, nezní to dost vážně a čistě.
Prosím, to je naprosto vyloučeno.
Ty fanfáry, to je Verdi, to je Aida.
Šikovná věc, pane, lesklá, dramatická, parádní, ale já bych to tam nedal;
tam by mělo být něco přísnějšího.
Ten poplach ve městě je špatný.
To je verismus, račte dovolit, to je naturalismus, to není žádná hudba.
Pak tam máte ten sbor žen na slova Ký žal.
Moc dobrý, pane Foltene.
Výtečný.
Je ho jen škoda do opery.
To by měla být vokální skladbička pro sebe.
Já bych na vašem místě nechal opery, pane Foltene.
Opera není čisté umění.
Je to divadlo a všechno dohromady.
Není to čistá hudba.
Vy byste mohl dělat čistou muziku, pane, jako je ta dívka u studny nebo ten ženský sbor.
Já nevím, co bych vám řekl dál. "
Poslouchal a tichounce sahal do kláves.
" Snad máte pravdu, " řekl s námahou.
" Ve mně je toho tolik...
Snad to neumím dost ovládnout a uhladit... "
Najednou vstal a šel k oknu.
Na zádech mu bylo vidět, že pláče.
" Koukejte, pane Foltene, " řekl jsem, " to by nešlo.
Plakat se nesmí.
Umění není hračka, aby se pro ni plakalo.
Člověk nesmí myslet na sebe.
Nezáleží na tom, co je ve vás, ale co z toho uděláte.
Když chcete dělat operu, tak dělejte operu;
ale plakat - to bych tu, prosím, nemohl být.
Žádné takové city, pane Foltene.
Umění je práce.
Tvoření je jen a jen práce.
Tadyhle si sedněte ke klavíru a hrejte variace na motiv toho svého pastorále.
Zkuste to jako largo a v dur. "
Vysmrkal se jako dítě po pláči, sedl poslušně ke klavíru a hmátl naslepo do kláves.
" Prosím vás, " řekl, " dnes nemohu.
Ukažte mi sám, jak to myslíte. "
Nerad improvizuju, ale přehrál jsem heroickou variaci na jeho motiv.
Skoro zazářil štěstím.
" To není špatné, " vyhrkl.
" Myslíte, že by takhle ta předehra šla? "
" Zkuste to teď sám, " řekl jsem mu.
Sedl si ke klavíru a zahrál do poslední noty přesně mou variaci v dur;
musel mít neobyčejnou hudební paměť.
" Tak to by nešlo, pane Foltene, " řekl jsem.
" Tohle byla má variace.
Musíte zkusit něco vlastního. "
Zkusil to se svraštěným čelem, ale byla to zase táž variace, jenomže do ní znova vpletl ten protivný šalmajový motiv.
Vrtěl jsem hlavou.
Přestal hrát a řekl:
" Odpusťte, já dnes nemám tu pravou inspiraci. "
" Vy nesmíte mít žádnou inspiraci, " řekl jsem.
" Hudba, pane, musí být tak přesná jako vědění.
Vy musíte vědět, co tam má být.
Přemýšlet, rozumíte?
Žádná inspirace.
Jen práce. "
Našpulil rty jako rozmrzené dítě.
" To já neumím.
Já neumím tvořit suchou cestou. "
" To je škoda, " řekl jsem.
" Pak vás nemohu ničemu naučit, pane Foltene.
Je mi líto, ale pak tu nemám co pohledávat. "
Oči se mu znovu zalily slzami.
" Co tedy mám dělat? " šeptal zdrceně.
" Já přece musím svou Juditu dokončit! "
Byl tak dětsky nešťasten, že mi ho bylo líto.
" Podívejte se, pane Foltene, " řekl jsem, " uděláme to tedy tak: já budu s vámi probírat vaši operu notu za notou a řeknu vám, co kde je špatně nebo jak by to asi napsal školeny skladatel.
A vy si z toho sám odvodíte, jak to máte dělat, že? "
Byl s tím srozuměn, a tak se začaly mé hodiny u pana Foltena.
Líčím tak obšírně svou první rozmluvu s panem Foltenem, protože z ní je, myslím, vidět několik věcí.
Předně, že opravdu miloval hudbu osudově a že byl posedlý touhou napsat operu;
snad by byl skočil z okna, kdyby mu to někdo bral.
Za druhé, že byl skutečně jenom samouk a diletant, který stál bezradně nad úkoly, které musí mít v malíčku každý průměrný žák konzervatoře.
Za třetí, že podle některých ukázek, které mi přehrál, měl pozoruhodné a krásné nadání;
tím více mě mátlo a popuzovalo, že vedle dvou kupodivu čistých skladbiček, jako byla ta dívka u studny a ženský sbor, se spokojoval s pasážemi víceméně banálními nebo převzatými z druhé ruky, a že si ani neuvědomoval, jaký je mezi nimi rozdíl.
Také jsem si z té první hodiny odnesl bohužel dojem, že si s panem Foltenem nebudu nikdy dobře rozumět.
Patřil zřejmě k těm umělcům, kteří považují umění za jakési sebevyjádření a sebeuplatnění, za prostředek, kterým neomezeně projevují své vlastní já.
Nikdy jsem se nemohl smířit s tímto pojetím;
nemohu se tajit, že všechno osobní mi připadá spíš jako znečištění uměleckého projevu.
To, co je v tobě, tvé lidství, tvá osobitost, ty sám jsi jenom látka, a nikoliv tvar;
jsi - li umělec, nejsi tu proto, abys rozmnožoval látku, nýbrž abys jí dával tvar a řád.
Vždy se mi tají dech, čtu - li v Písmu:
" Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
Země pak byla nesličná a pustá, a Duch boží vznášel se nad vodami. "
Vznášel se v zoufalství, neboť byla tu jen látka bez tvaru, látka nesličná a pustá.
" I řekl Bůh:
Buď světlo!
I bylo světlo. "
Tomu jest rozumět jako prvnímu sebepoznání: látka si uvědomuje sebe samu a dívá se s úžasem na sebe v prvním úsvitu;
toto pak je začátek všeho formování.
" A viděl Bůh světlo, že bylo dobré;
i oddělil Bůh světlo od tmy. "
Řečeno jest: oddělil.
To znamená rozčlenil, omezil a očistil.
" A oddělil vody, kteréž jsou pod oblohou, od vod, kteréž jsou nad oblohou.
I nazval Bůh oblohu nebem.
Řekl také Bůh:
Shromažďte se vody, kteréž jsou pod nebem, v místo jedno, a ukaž se místo suché.
A stalo se tak.
I nazval Bůh místo suché zemí.
A viděl Bůh, že to bylo dobré. "
Jelikož pak řečeno bylo, že na počátku stvořil Bůh nebe a zemi, je tím i vysloveno, že nikoliv samo vznikání, nýbrž teprve toto oddělování a pořádání je tím pravým počátkem a tvůrčím dílem božím.
Nejsem písmák, nýbrž jenom muzikant, i rozumím tomu takto:
Na počátku jsi ty sám, látka nesličná a pustá;
ty sám, tvé já, tvůj život, tvé nadání, to vše je jenom látka: nikoliv tvoření, nýbrž pouhá stvořenost.
A kdybys jakkoliv rozepnul své já a naplnil svůj život, nejsi nic než látka pustá a chaotická, nad níž se Duch boží vznáší v zoufalství, nemaje nač se snést.
Musíš oddělit světlo od tmy, aby se látka stala tvarem;
musíš oddělovat a omezovat, aby vznikly jasné obrysy a věci stály před tebou v plném světle, sličné jako v den svého stvoření.
Tvoříš jen potud, pokud dáváš látce tvar;
tvořit je rozčleňovat a pořád, pořád vytvářet konečné a pevné meze v látce, jež je nekonečná a pustá.
Odděluj, odděluj!
Jinak se tvůj svět rozvalí v beztvarou látku, na níž ještě nespočinula milost boží.
Vždyť už dívaje se nebo nastavuje své ucho, vnímaje a poznávaje, odděluješ věci nebo zvuky od sebe;
jak teprve čistě a zřetelně, jak přísně a slavně je musíš ohraničit, jsi - li umělcem, který se pokouší kráčet ve stopách božích!
Odděluj, odděluj!
I když tvé dílo je z tebe, musí se začínat i končit samo v sobě;
jeho tvar musí být tak dokonale uzavřen, že už v něm není místa pro nic jiného, ani pro tebe ne;
ani pro tvou osobitost, ani pro tvou ctižádost, pro nic z toho, v čem sebe samo nalézá a v čem si libuje tvoje já.
Ne v tobě, ale samo v sobě musí mít stvořené dílo svou osu.
Všechno špatné a nečisté umění pochází z toho, že v něm zůstalo něco osobního, co se nestalo tvarem a věcí oddělenou;
není to ani místo suché, jež Bůh nazval zemí, ani shromáždění vod, jež nazval mořem, nýbrž bláto, látka nerozdělená a pustá.
Většina umělců, stejně jako většina lidí, jenom donekonečna rozmnožují látku, místo aby jí dávali tvar;
jedni ji chrlí jako pekelnou lávu a jiní ji naplavují jako slizké bahno na břehu vod;
stále nově kypí a vrší se země nesličná a nevykoupená, čekající na strašnou, slavnou kázeň tvoření.
Odděluj, odděluj! nikdy nepřestane platit a děsit tento přísný zákon, zákon dne prvního.
Neboť i ďábel se míchá a fušuje do umění;
můžete ho dobře poznat podle toho, že je od přírody ctižádostivý a ješitný.
Honosí se látkou, originalitou nebo siláctvím;
každá přemíra, každé bujení je rozkvašeno jeho zkaženým dechem;
všechno velikášství a veškerá okázalost se nadýmá jeho nečistou a křečovitou pýchou;
všechno, co v umění je laciné, lesklé a líbivé, jsou nakradené cetky jeho opičí chlubivosti;
všechno, co je nehotové a nedotvořené, jsou chvatné stopy jeho horečné netrpělivosti a věčného lajdáctví;
veškerá falešná a honosná forma je vypůjčená maska, jíž marně zakrývá svou zoufalou pustotu.
Všude, kde pracuje umělec, jako všude, kde jde o lidské vynikání, obchází duch zlý, hledaje svou příležitost, aby se projevil, aby tě pokoušel nebo posedl.
Protože sám nemůže tvořit, hledí se zmocnit tebe.
Aby zkazil tvé dílo, kazí tebe a vyžírá tvé nitro samochválou a samolibostí.
Aby tě oklamal, abys ho nepoznal v jeho pravé a beztvaré podobě, vydává se za tebe sama a bere na sebe tvé zájmy.
" To jsem já, " šeptá ti, " já, tvé daimonion;
já jsem tvé geniální a ctižádostivé já.
Pokud máš mne, jsi veliký a svrchovaný;
budeš činit, co se tobě líbí;
nebudeš sloužit nežli sám sobě. "
Neboť ďábel nikdy nežádá, aby se sloužilo jemu, nýbrž sobě samotnému;
on dobře ví, proč to dělá a čím si může osedlat lidské duše a činy.
Jeho věčná bída, ale také jeho síla je v tom, že mu nic nepatří;
svět je boží, a nečistý duch v něm nemá svého domu.
Může jen porušovat, co není jeho;
nikdy nevíš, neplete - li se ti do tvého díla;
jen jedno nedovede: dělat práci čistou a dokonalou.
Díky bohu, konečně mohu mluvit jenom o umění;
ale musel jsem mluvit o Bohu i ďáblu, neboť nevěř nikdo, že umění je mimo dobro a zlo.
Naopak, v umění je místo pro vznešenější ctnost i pro ohavnější nízkost a neřest než nevím v kterém povolání lidském.
Je čisté umění, které se pokouší o práci čistou a dokonalou;
jest umění, ve kterém tvar věcí je oddělen a vykoupen, ba, řekl bych, zbožněn;
neboť na věcech může ležet něco jako zřetelná svatost nebo nejasná kletba.
Záleží jen na tobě;
čím víc miluješ věci, s tím větší snažností se budeš prodírat k jejich plnému a tajemně dokonalému bytí.
Není ti uloženo tvé dílo, aby ses jím projevil, ale aby ses jím očistil, aby ses odpoutal od sebe sama;
netvoříš ze sebe, ale nad sebe;
hrozně a trpělivě se domáháš lepšího vidění a slyšení, jasnějšího porozumění, větší lásky a hlubšího poznání, než s jakým jsi přistoupil k svému dílu.
Tvoříš proto, abys na svém díle poznal tvar a dokonalost věcí.
Tvá služba věcem je bohoslužba.
A naproti tomu je umění nečisté a zlořečené... | ziv_d_sf |
Autor: Čapek, Karel, Název: Marsyas čili Na okraj literatury, Žánr: eseje
POETA
Uvádím ho jen pod názvem " básník ", aby se neřeklo, že chci sloužiti jeho osobní slávě.
Není slavný, třebaže sám Apollo denně v průvodu Pieridek, erótů, bakchantek a himerónů, mimů všech věků, firlipanzů, pierotů, nymf a silénů, silvánů, edónů a kakodémů, kněžek rozkoše i oživených květů a jambů sestupuje z Parnasu, aby ověnčil jeho hlavu božským laurem.
Není slavný, ač živ je spíše nektarem a medem hymétským, vůní nardu a Kastalským pramenem než tím, čím žijeme my smrtelní.
Není slavný;
málokdo zná jeho tenké kvartové sešitky, jeho " poetické listy létací ", jeho " encyclopaedii ouvragí ", jeho " livraisony ", vycházející " nákladem dílny autorovy " a obracející se s ušlechtilým přezíráním knihkupeckého trhu přímo k čtenářům, k " maecenům ", s výzvou, aby vyrovnáním haléřového účtu nějakých 70 - 80 obolů zapodpořili autora, a tím přispěli k účelu lidumilnému.
Ještě méně je těch, kteří by ho poznali mezi chodci velkého města.
Viděl jsem ho jednou v podvečerní chvíli na mostě;
byl oděn s evangelickou chudobou a nesl pod pažím stočený rukopis;
ale i kdyby nebylo toho, kdyby nebylo zmačkaného širáku, vlající kravaty a šedých kštic spadajících až na záda, stačil by pohled na jeho tvář a oči, jak vzpřímen, s hlavou vrženou nazad, zíral na Hradčany, na zlatě třpytnou Vltavu a přímo do zapadajícího slunce, abyste poznali, že jste potkali básníka.
Pravil jsem " slunce ", neboť jsem duše prozaická;
on však neviděl slunce, nýbrž Sol či Phoeba, zářného boha na nebi;
nikdy pouhé slovo " slunce " nepřejde přes jeho rty.
Už výčet jmen jeho spisů by vás zahrnul slovy podivnými a zčásti kouzelnými, ve kterých ožívá půl antiky a celý verbář cizích slov.
Slyšte jen některé:
" Eclogy pro stříbrnou paní ", " Čekání na štít Phoeba ", s podtitulem " Intermezzo z lyriky Era a srdce a romanzero z alba písní a pastelínu memoirů a cyklu evocace minstrela téhož ".
Jiný titul " Nová reverie bethelská a palestýnská ";
nebo opět " Legenda báby loutek ", " Ballada o srdci utrýzněném ", " Genius a dílo:
Řetěz sonettů a pieç explicativních a compilativních v intermezzo pierské a chimerské ", " Codex austriaticus v sonettech:
Řada pieç a inscripsí sonettových suprasociálních a pseudolegitimních ".
A kdybych ještě uvedl názvy projektované " pleiony suplementární ", jako " Droby lampadodromie amba ", " Písně sběračky krásy ", " Bajky kvočny umění ", " Attitudy osy Dianiny ", nebo dokonce " Večeře Chróniona a Mnemosyny ", zahrnující " Droby a oboly v bric-brac a tric-trac suplementu komédie Clio-Uranie, Trochu krve bonza firlipanze, Póthos, Ceyx a halcyon " a tolik, tolik jiných věcí, užasnete patrně a domyslíte se už, na čem jste.
Ano, nepopírám toho;
jen prosím, abyste věřili, že se nezabývám věcí tak zvláštní a chorobnou proto, abych vás pobavil.
Není také mým úkolem podati diagnózu případu;
bylo by to ostatně jen o jedno cizí slovo více, a v tom ohledu nadužiji ještě vaší trpělivosti v několika dalších citátech.
Slyšte třeba tyto verše:
Lac libru hérům a mok narv v hold umu
ve mrvu vzácnou, v nouze kyn, však dobra
vrch v dar zlom oštěp, jest rada v smír obra.
Je recreace onyx majestát,
v sandálu Phryny-Lutetie spěj v spád!
Žij batramyomachie sol vznešené!
Leč veslo icarské kam nese až,
ať těká, třeští?...
V zvěst proporci,
neb scoliasta sermón v apologii léna
by skor se šířil, dloužil, rost, jak klíčí!
... Lac altáru provocace v var vzplaň,
myst vztyč se v heliasta, v nemilost raň!
S Hevou v duo i credenc co víc dět
slušno i dlužno?
Ano, co více říci slušno i dlužno?
Jen abyste ještě nahlédli do zásobárny těch rozpoutaných představ, cituji naposledy:
Zde zlato králů, tam bardálů trópy,
zde myrhy věž, tam manny v pych potopy
Haemejské liják, příval.
Myrha solí
je tragickou, vulcánskou, hořkou v boly
Oel pomazání, posvěcení pram
má Alfeu, Menandru, Kaystru sám
jak Jordán, Phiale či Cedron žasny tam.
Již dosti na tom.
Vidíte zhroucenou budovu slov a pojmů;
každý věk, každá kultura dala něco pro toto truchlivé změtení;
najdete tu vzývání Krista a Gyga, Danteho a Homéra, mytologii a gramatiku, hrst květů a trochu fyziky, slova lásky a slova filozofie, skoro vše, ale ach, je to hromada trosek, jíž nemožno se prodrati.
Kdybyste se však odvážili slézti kousek toho rumiště, našli byste tu a tam proužek ornamentu ještě neroztříštěného, hlavici sloupu sličnou i přes své pukliny, našli byste, že není to vše jen hlína a popel, nýbrž i třísky pentelického mramoru.
Dovolte mi vykonati dílo pietní;
sebral a očistil jsem něco zlomků, jichž lom je třpytivě čistý a jež se mi zdají hodny uchování;
nebudu chváliti své zboží, stačí mi, že jsem je nalezl na rumišti rozbitého chrámu.
Nejsem tak učený, abych z těch úlomků rekonstruoval půdorys a nárys budovy, jež už budovou není;
pravím jenom, že její materiál byl vzácný.
Zde jest ekloga mystická, nazvaná " Nová reverie bethelská a palestýnská ".
Jste u jeslí Mílka-Mesiáše.
Za jeslí postav se...
kyň jiným, zvi je, lákej, zpívej:
Pojď, druhu, půjdeme s dívkami krásnými,
pletenců zlatitých, jak mandle kvetoucími,
s rukama v rukou, za hlaholu zvonů
kolejí sněžnou, hvězdně stříbrnou
v stín sloupů chrámových.
Tu přistoupí k tobě meditace " chodem křehké libelly ".
A vyznej:
Vzácná, sladká abstraktnosti,
ty jsi to, která nardem plníš všechno,
vystýláš vůní.
Voják, myslitel, básník obětují Maličkému svůj nepokoj a neúkojnost.
Konečně
jde Musa krůčkem k jeslím zticha, zticha,
a děcku kreslí v zlatě gobeliny,
podušky nejsladší, krajkové peří
nejjemnější.
Z veršů, jichž nemohu plně citovat, vynořuje se myšlenka tragického titanismu:
Jen Kristus královský, ten trpí v tmách,
však Ježíš lidský vždy je v jeslích blah.
Onen na kříži " zdvih dobu, lidstvo, ale též zved sebe...
On výhradu má volat Eli!, slovo, jež v plásty tkaly Haemu včely, jež pták pěl v kouzlu nocí nejkrasších.
To slovo neznačí mu: trpiteli.
Neznačí: zlomený a uhozený.
Apotheosy značí vzácný akt. " Výkřikem bolesti vzdal " sobě oslavení ", neboť i král, " caesar znavený ", volá své Eli, Eli, i triumfátor volá Eli, kříž i korouhev totéž jest, a kdo vztahuje ruku, aby si na skráň vložil zářící korónu, pozná, že " utrpení tresť je vrchu slávy! "
- Tento tragický blesk meditace však zhasíná, zde dřímá lidský Ježíš, zahříván dechem " vlídné a spirituelní oslice Církve ".
Sen lidstva nejkrasší.
Přítel běd, messiáš,
výkupce, vysvoboditel.
Je kníže malých
a nízkých...
A chudí duchem uzří jeho říš!
Uprostřed mesiánských úvah náhle, bez přechodu, výkřik takovýto:
Pel na broskvi, pel křídel motýlích!
Sněhové tříště nad vše křehká běl!
A opět slova, jichž naivní lahodu jsem si zamiloval:
... Pozdrav přináším
těm, kdož mi dobře činí.
Hleďte, to jsou třísky ze sedmi stránek ztroskotaného chrámu.
Meditace jest jednou ze zálib poetových;
druhou a nemenší je féerický balet.
Skládá " výpravné fabule ", kde v podivuhodné směsi tančí Erós a Salome, Háfiz a Don Quijote, Sextus Empiricus a " bardálové ", hyacinty, iridy, jamby, otcové a výrobci loutek, obyvatelé Sodomy a Gomory, Diogenes, odalisky, bajadéry, oreády, auguři, fanti, matka Norma a bůhví co vše;
v tom ohledu nezná básník mezí.
Radosti života, volám tě blíž,
volá v prologu jedné féerie, vzývaje po homérském způsobu napřed bohyni své básně, bakchickou radost, " velikou paniku žádání ".
Pohleďte, zrodilo se umění
nové!
Buď scéna nejvábnější, edénská,
žij rozkoš věčně jaré tvořivosti,
nové a hladké zmizte obzory, rozviň se měnivé střídání,
smyslné žádám celé přerození,
chci nové, neústupné, neblednoucí!
A vskutku, kde jen může, rozvíjí renesanční přepych choreografický;
na jednom místě praví sám o sobě:
Jsem velmoc prosodická.
Vždy jí volno
hlaholit zvony, křísit struny v hymnus...
... Nálada má
jest bez podmínky.
Pro něho, jako pro staré básníky, poezie je přepych, hojnost, bujná a hýřivá nádhera.
" Řeč poezie, " vykládá kdesi, " musí býti nasycena barvou, šperkem i květem obraznosti.
Vždy musíš hýřit oplývavě...
Melodie je poslušná věc, podobná vosku. "
Mnoho by se dalo říci o této poetice;
taková smyslová radost a rozkoš z nadbytku není už rysem naší doby.
Trocheje, jamby, daktyly, spondeje,
v slavnosti, radosti mladého snění
zvedněte závoje tajemství svých!
Klusejte, křepčete, výskejte, tryskejte!
Grácie sama radí básníkovi:
Nemusíš přijít s bouří;
zefýr opojí.
Neskonale jemný je jiný její pokyn:
Nauč se v echu milovat rým.
A tu, hleďte, jak celá tato poetika básníkovi oživuje;
píšeť pod ni scénickou poznámku:
" To vše se děje, tance a vložky choreografické.
Tanec liter, nápisů, figur prosodie, dvanácti měsíců.
Metonymie, metafory, aliterace, apokopie, tanec trochejů, jambů, daktylů, vzorných veršů a stróf.
Alegorický tanec echa. "
Jeho oko je opředeno věčným luzným tancem:
Na světě nad féerii není.
V samu Pindu
a Elysiu se bozi scénou baví.
Představte si aspoň jeden z těch tanců:
Blíží se Erós se svou družinou.
Pečení ptáci poletují vzduchem, fontána tryská vínem, z lahví a sudů rodí se amoreti a himeróni.
Za zvuku cymbálu tančí pafijský sbor " hodiny Amorovy ": co polibek, to vteřina.
... Kde pocel času mírou,
tam není třeba písku přesýpání:
sám Joviš sčítej rajské vteřiny!
... A okamžiky buďte nesmrtelné!
Již však blíží se Amor, aby trhal květiny.
Hle, emblem z květin!
Květy sbírá,
žeň flóry Erós v luh kams zabloudiv,
a ježto jsou to květy oživené,
hned vstanou, rostou, dlouží se a bočí,
a Erós sbírá květy - krásné ženy
a v kytku váže si ty nejsličnější.
Hle, bledý jacinth, bílé iridy
a purpurové štěpy májové,
cytis a máta.
Každou zulíbá,
každé to dítě flóry pomiluje,
pak za ruce se vezmou do kola...
Celá " Ballada o srdci utrýzněném " jest féerií lásky, kterou vykouzluje čarodějka před zraky milenců.
Anakreón zápolí s Erótem a je přemožen, " můj štít i pancíř pukl ";
ponoří Eróta do číše vína a vypije ho, než běda, teď právě v jeho srdci " zved křídla unyle ".
Archilochus pláče:
" Ó Neobule!
Mrtva Neobule! "
Krajané Sulamitky hovoří:
Ó Sulamit, pojď, my tě chceme zřít,
tvůj krůček půvabný v sandálech drobných,
tvůj tanec nebeský chcem mít, ó Sulamit!
Parcival v hávu bláznovském hovoří:
Cit slávy velký byl.
Však nesloužit
mé celé velké rekovství jen za podnož
tobě, ó Conduiramur, nevím, proč
já zbroj měl věsit v plec a v boje jít...
O závod zpívají truvéři.
Blondel, Fouquet a Richard Lví Srdce;
a tu, hle, Don Quijote:
postavy smutné rytíř básníci.
Jak vážně schýlen stance počítá,
akrostichon na zbožňovanou píše,
ve dlani skráň jedné a skanduje
druhou.
Markéta třeští v náručí Faustově:
Ó nech mne žít!
Jsem mlada, mlada tak!
Ó nelituj!
Já krásna bývala
a půvab ten se stal mou záhubou.
Tu zvolá milující dívka:
Zřím z všeho, láska hrotem pyramidy jest,
jejížto básí bůh.
Láska, jen láska jest poesií žen,
praví prolog.
Řekněte, zda tyto úlomky nestojí za zvednutí?
Nenazval jsem ho jiným jménem než " básník ": zčásti proto, že je tak typickým poetou, že jména nepotřebuje.
Znám mnoho básníků, vypadají a mluví jako jiní lidé a nemají ani mnoho směšného.
Celkem se zmodernizovali, nenesou v rukou lýru a vavřín na skráni;
jen u klasicistů najdete stopy těchto božských věcí, a proto jsou klasicisté typickými poety, ať o nich jinak smýšlíte jakkoliv.
Poeta, o kterém mluvím, je poeta pravý, starého a dokonalého ražení, jenž neztratil laur a lýru;
obcuje s Múzami, volá je na pomoc, touží " po dechu hájů olivových ", chtěl by s láskou svou žíti tam, kde žil Sofoklés a Homér, knížata poezie, hlavy nejsvětější, králové věčným nimbem ozáření.
Pro něho žije cikáda, sladce bzučí včely na Hyble a Haemu, zurčení pramene Kastalského opájí jeho srdce.
Nic nezhynulo a nezestárlo.
Foibos svítí na jeho básnickou kštici, nikoliv země, nýbrž Gaia nese jeho kroky, a je - li na světě hora, tož je to Olymp nebo Parnas.
Ty dva tři tisíce let jsou jen mlžný závoj před jeho očima.
Věčný rej, který kol něho choreograficky víří, je nesmírná maškaráda bohů a mimů;
vnikne - li do něho člověk dnešní, tu ustrnou bohové nad fraškovným, parodickým tvorem, který se opovažuje do jejich říše.
Jeho svět není z tohoto světa;
kdyby nebyl tak hrozně ztroskotán, podobal by se divadlu, kde míjí maska za maskou v kostýmech tajemně a veličensky zřasených.
Avšak žel, tato podívaná je strašná;
příval slov, nikoli vět, ba dokonce jen slovních třísek drkotá a žene se v bezoddyšné nesmyslnosti;
duch opustil toto místo.
Avšak náhle zableskne se věta plná krásy a moudrosti nejpodivnější;
tu užasnete a tušíte, to nepromluvil on sám, nýbrž něco promluvilo z něho, jako se zčeří rybník Hebrónský, když do něho sestoupí Duch.
Úžasná, úžasná věc je poezie, úžasná je krása básnic. tví a moudrosti, že nemůže býti zcela vyhlazena a ztroskotána pohromou ducha.
Kdybyste roztříštili sochu na kousky, a pak, zvednuvše odštěpek, byste opět na něm nalezli krásu a božskou dokonalost sochy, tu padli byste v prach před velikostí a nezničitelností krásy.
Zvedl jsem takové odštěpky a pravím: génius, Apollo, Múzy, Kastalský pramen a manaia poetů nejsou jen prázdná slova.
Tedy to, co chci říci o básníkovi, netýká se vás, pisálkové moderní.
Klasický básník je miláček bohů, ověnčený, živeny ambrózií a vůní nebeskou;
jeho zpěv je oslava a dekorace, jeho vlastí je Hellas, Múzy jsou sestry jeho;
nezná času, miluje nádheru, je opilý slovy a ve svém opojení, nevěda o tom, pronáší někdy slova věčné krásy.
Přichází s loutnou na trh života
Pak básník dává se v pouť, když " nad lesy kouřilo kadidlo boha slávy ", aby hledal slavnou trojici dobra, pravdy a krásy.
Své osvobození jsme nalézt spěli v kraj,
samoty, výspy, houště proběhali
a prohledali tiše zapadlé.
Vše posud žité bylo málo, málo.
Bedra se pod tím ani neschýlila,
co radost přála a co dalo štěstí.
Na dlani unes jsi to.
Náhoda, Tyché, rozsela mu na cestu své dary, jen jiskry, jen ukázky blaživé látky, a přece
ořech věcí zachřestil,
slupka se rozevřela jako lůno panny
a jádro pozdravilo, sladká tresť
Místo poznání dary náhody;
a přece poutník se spokojen navrací " o sandálech a bedrech přichýlených, o holi, o širáku putovním ", - nalézáte moudré jádro této pohádky o věcných hledatelích?
Tragičtější je jiná vize dramatu poznání.
Tyčíme chimérickou budovu vědění, přeme se o směry, každý lepí a staví z jiné strany - jsme pod Bábelem poezie.
Chce každý pravdu mít a nadýmá se, " plností obsahu se honosí jak stoka ústřední ", ni okamžik se nesmí opozdit.
Jen výše, výš a " blíže k bohu!
Jen o píď výše k poznání! "
Po lebi šlape jeden druhému, po ramenou, a aby nezameškal o chvilku, na jiné shora kálí...
Věž Babelu.
Pod ní a všude moře kalu.
Jak mouchy, ptáci, potřísní vše předem.
Ti, co jsou nejvýše, jsou zdola nejmenší.
Methody, systémy, ty obhlédnem až shora.
Jen nové patro výš,
jen krůček k poznání, avšak
na cimbuří když nelze lapit boha,
mu ' Bon jour ' vrci v jeho slunnou líc,
jej někam vléci v úřad popisný,
zda vskutku je to bůh, se legitimuj,
neb zbývá úkol hledat jiného,
vlastního života i divů původce,
dál musí mumraj, shon a vřava díla.
Z všech hesel zbude jedno:
Zavrhovat.
Pod věží dole kohout Petrův pěje.
A dále roste kolos, obluda
o schod a stupeň nový, spleen by vzdychl:
Zas dále o milník v procesu etap,
v průběhu pokroků!
Byť moudrost klasického básníka byla hlasu sebesladšího, vždy tkví rezignující smutek v jejím vábném zřasení.
Zde několik slov, jež překonávají biblické " marnost nad marnost ":
... Co je snaha?
Je nuda víc, a píle klamem jest
a bludem.
Básník, který tak rád oslavuje Foiba, nalézá slova podivné melancholie:
... Za neplodné stíny máte?
I ony tvoří!...
Nelajte stínu!
Dlouhá, dosti zmatená báseň kreslí vzor mudrce, jenž přísné čelo měl a profil klasický, byl bezvousý, o vlasu rozpuštěném;
měl uši souměrné, přejemné ve vnímání, a šířil chřípě svá pro vůně nejsladší a nejtajemnější.
Byl cestou dojmů, jimi zalitý.
Nad tůně křišťálem či studny okovem dumával:
Také voda živí, staví, pomáhá.
Doušek její žehnal uctivě.
Však něčím víc je duší živina:
Ideou život pravý počíná.
Byl bezohledný, sobě cizí.
Byl si látkou, jejížto mízy analyzoval.
- V těchto několika rysech poznáváte současně tvář Epikura i Diogena, tvář navýsost antickou.
Několik jeho výroků stojí za zaznamenání zlatým písmem:
... Říkával:
V žití básníka
a myslitele vše je veliký
a stálý akt.
... Z jiného pásma radost je a jiné náce, totiž chimérské.
... A sebe pochvaloval:
Měním se,
jsem Proteus ' jsem fénix, věčně mlád.
... Miluji člověka ' a ve dne v noci
jsem samaritský druh ' však pravím více:
kdo miluje i zvíře ' zlo naň moci
nemá.
Avšak nadevše miluji myšlenku jiné básně, nazvané " Revoluce ".
Je revoluce slovo, pouhé slovo.
V podstatě není žádné revolty.
Toť jako v daru vesny oplývavém:
kde roste květ, tam je též vůně dech,
však vůně - li zde, echo edenu,
jak radostně je možno žít!
Jen chtít!
Chtít dobra, co tu kol je hojnosti!
A proto přirozené jesti oplývání
života, v jádře není revoluce.
Tolik jsem chtěl vyznačiti o poetické moudrosti, jíž učí jen Múzy;
je líbezná, plna grácie a smutku;
je to smutek naplnění, bez trhliny, bez otázky.
Sladká loutna, s níž básník přichází, rozezvučí se chvěním nejjemnějším: toť láska.
Podivuhodné dítě nožek štíhlých,
vlas světlý splývající v kadeřích.
čar přírody a lahodný počas vždy tě provází, ó přítelko, kouzelný květe mezi květy čarů!
... když jsem lilie. zřel,
vzpomněl jsem, přirovnal, i křehčí nad ně
a sněžnější jsi.
Pták, motýl, květina.
Než ohlédnu
se po nich zas, na tebe vzpomínám,
šeptá básník s galantností nepřekonatelnou.
Chci s poesií tvou vlaze zacházeti,
jeť poesie to plných, sladkých ňader.
Ňadra a klasicismus, toť vůbec celá kapitola pro sebe;
vzpomeňte na tolik básní Vrchlického.
I zde najdete blažená slova:
Na ňadrech tvých postavím snění chrám,
a hned rýsuje se chrám, jehož minarety sahají po hvězdy, div architektury o sličném sloupoví a vznosném architrávu.
Kéž láska má jest výkřik radosti,
bakchická evokace za stesk nytí,
volá básník;
všechen děj a život jsou mu jen " acta sanctae sedis Amoris ", akta nejsvětější stolice Amorovy.
Ne vždy však trvá tento růžový rozmar lásky;
vděčíme mu nicméně aspoň za jednu píseň, nazvanou " Zlaté klíče ".
Mistr Dante, Beatrice
měli k ráji zlaté klíče.
Sami se milovali.
Klíče nám nenechali.
A přec podnes v díle mistra,
ve brevíři znělek zní mi,
blesknou v oči ony klíče.
V stanci šlehnou, zvučí s rýmy,
polibkem ve verši zvoní.
Ráj je v kořán, nardem voní.
Srdce bije v poplach ruče,
jak tě svírám do náruče.
Vábí květ, roj hvězd se nítí,
máj je, aidon hymmus tluče,
láska bdí a klíče svítí.
Tato píseň je zároveň zlatým klíčkem ztroskotaného chrámu.
Tak nemluví milenec, nýbrž básník;
pro něho není lásky bez lilií, hvězd, ráje, drahokamů a celé té klenotnice slov, jež se svou líbezností rýmují se slovem " láska ".
Květ a motýl, žena a láska jsou předměty svaté, dotýkané poezií, posvěcené božskými mistry;
vznešené básnictví vdechlo jim svou vlastní krásu, a básník, skláněje se k polibku, činí tím obřad múzický, plný nesmrtelnosti.
Vy, lidé profánní, ve své lásce hrajete si se svým srdcem, se srdcem ženiným, někdy s osudem;
poeta, dětštější a čistší než vy, opilý jinou vášní, hraje si se zlatými klíči neb jinými obrazy neméně krásnými, neméně neskutečnými.
Čím by mu byla láska bez obraznosti, čím radost, jež nezazvoní rýmem?
Láska je báseň, ale báseň už plná zdoby, vyšňořená metaforami, jambicky tančící a rýmovaná;
láska je dílo poetické.
Jsou představy, jež okamžitě poznáte jako básnické, nevím, zda proto, že jsou životu blízké nebo vzdálené;
jsou básnické vůbec, bez výhrad, nemá jich nikdo než básník, nemají jiného smyslu než poetického.
A nyní roztříštěte život básníka, nenechte kamene na kameni a zvedněte představu ležící v prachu: je to představa básnická, tříska Parnasu, něco pro sebe, na čem tkví odlesk poezie.
Rád bych tu vystihl povahu poety, jaký už málem vymizel, básníka apollinského.
Snad bych vám měl spíše předvésti ducha neotřeseného, který stále sype z rukávu verše květnaté a jakžtakž rozumné;
bolí mne, že chtěje pojednati o básnictví musím se postaviti na tyto trosky.
Avšak případ, který jsem vyvolil, má zvláštní průkaznou sílu.
Kdybych před vás postavil zdravého, čilého, souvislého chlapíka, který by vám počal deklamovati krásné věci o lásce, ráji a liliích, považovali byste ho třeba za pouhého žongléra slov.
Předvedl jsem vám člověka, který si nemůže zahrávati se slovy, neboť je jim dán v plen;
který nedělá fráze, neboť není s to udělati větu;
který nemůže lháti, poněvadž stěží ještě mluví.
Tu tedy mi připadá, že poezie je něco přímo nelidského, poněvadž přetrvává vše;
kde věta a myšlenka neodolá rozrušení, krása ještě odolává, jeť trvalejší než sám duch, je přímo nezávislá na člověku.
Krása je energie, autor je bez myšlenky.
Ona tě oživí jak apoštola,
jen přijď...
Je všech a ve všech.
Tato poznámka mne trochu zavedla od vděčného předmětu, totiž od lásky.
" Já blaho nedělil, já chtivě ssál je, " doznává básník;
a přece s jakým zármutkem je předem už smířeno toto blaho, jakou hořkou chuť předtuch hledí si milenci slíbati se rtů!
... Něco jak hudba v duších doznělo.
Vždyť touha skojena, proč zvážnělo
vše kol, a proč jsme měli oči uplakány?
Mně bude smutno, až se setmí dol,
a tichý, němý bude obzor kol.
Přijď, přítelko!
Přijď proto dřív a včas,
ať zvyknu na tvůj smích a hled a hlas,
přítelko, přijď!
Chop veslo vraku vlídně v dlaň a v před,
v před vesluj jen a hvězdou zař tvůj hled.
Plujeme kams, kde neslyšeti lkání,
kde není saison srdce kolísání.
Přítelko, vesluj!
Rajskýma očima mne řidiž v cíl,
o rámě opřen tvé svůj zapomenu kvil...
Cherube, zůstaň!
Byla to procházka " cestou orchidejí ".
" Chci býti zhola nový, " toužil tehdy poeta, ale cítil už předem:
Jen starou kolejí lze v lásce jít, jen starou cestou tíhnout...
A naše cesta změnila se v cestu blínů.
Tam kolej stočila se, nakřivila.
Ty vlas jsi s povzdechem si natřásla,
a mně co zbylo?
Pokrčení ramen.
Já zapomněl se vždy zas vykupovat
radostí novou, vzpruhou exaltací!
Zbývá smutek.
" Já vzpomínek chléb v drobno rozlomil a podal tobě. "
Čím je láska srdci sebou samým zklamanému?
" Je láska bludná, slepá ulička.
Jí v přemítání bezděk tíhneš.
Nevíš, zda ústí někam, či zda na návrat ti bude pomýšlet.
A poutníky potkáváš nové.
Nech je, ať jdou ošáleni v illusi zlatité.
Jen čekáš, dvojice až zpět se navrátí.
Až s větví vrátí se z potopy holoubků pár...
Selene, Selene, Selene! "
Láska se končí.
" Sféru jinou, ale známou jsem znovu u Vás, paní, miloval "
Zcela moderní je tato hořkost klasicisty, neúkojnost člověka předčasně přesyceného.
Nalezl jsem tu kousky románů krutě životních;
pohlédněte aspoň na tento plně novodobý portrét ženy:
Už předem hned se jemu vysmívala a její smích byl pošklebný a hrdý.
Věděla, že mu bude paní.
Věděla, že vítězstvím je ženě odevzdání.
A prohlédla, že jeho něha nevykypí, nevykvasí, že je to látka věčně botnající, záhadná, měkká v dotek, poddajná, jež vzrůstá leda a se nezmenšuje.
A hrála netečnou a střízlivou, však výsměch lásce nepatřil, leč jemu...
Ó, bez sklonu je lásky komedie,
jen scéna v dvou ve věčné variaci,
dva mimové, a přece věčné drama!
Promiňte básníkovi chvíli hořkosti;
promiňte, že takto žaloval při loutně, jež " zrobena je původně, by ženě lichotila ".
Zato odškodní vás láskou, jež nikdy se nezvrtne v bolest a zklamání, láskou k písmenu L, které radostně vzývá:
" To nejslavnější ze všech písmen je, na nebi psáno hvězd je značkami, a v nebe průhledem je, v Eden pravý.
Písmeno nikdy nepřekocené a nesložité, závora sňatá z nebe, klička vděku, háček nad pohlavnosti prvou představou;
a měkké je a sladké nad nektar a ambru, hysop pro rty blednoucí, šaráda na rty děcku vložená, by uzel její snadno přeťalo, zlomek dortu, písmě z marcipánu, klíč zlatý, který k tanci svádí nás, plamének věčné lampy...
A sama boha musí osvěžiti;
jí žije, vzniká, počíná vše, botná, ta hláska úvodem je v pokušení, je litera, však počíná jí rozkoš.
Jí v ráji nasytíme se, jí žehnat budeme.
Žij tedy, slavné, měkké, zlaté písmě!
Jsi perla, krystal v mluvy hranění!
Blah, kdo byl otcem tvým kdy na Parnasse jazyka! "
Vidíte z toho, že básník byl stvořen, aby opěval a velebil hlasem nadšeným, plným a libým;
věru dnes, kdy poezie zdá se býti mateřskou řečí bolesti, zní tento hlas, jako by přicházel z dávného věku.
Nejsouť Múzy ženy bolestné, nýbrž bohyně nadšení, a jako kněz je povolán původně, aby oslavoval bohy, tak i poeta je ve své prvotní potenci chvalořečník.
Nejen láska, nýbrž i poezie je zprvu výkřik radosti, a básník moderní, plačící Musset nebo rouhavý Byron, urvali tento božský jazyk, aby jím mluvili bolestné věci lidské.
Vskutku jen chvalořečením lze stvořiti něco odpoutaného od života a neomezeného, přímo božského.
Bůh je spokojen, avšak není to malodušná, pokorná spokojenost člověka, který slabým hláskem děkuje osudu za nějaký ten požitek šťastně ukradený.
" Má nálada je bez podmínky, " může říci bůh slovy poetovými.
Nezáleží na tom, opěváte - li boha či písmenu;
hlavní je oslava.
Do cely poetovy vtrhl ohlas války, Áres řinčící zbraní, génius děsu, xenie, lamie, harpyje, Hekaté, děti Belloniny.
Tu básník, nemoha pochopiti této zvrácenosti, táže se po smyslu boje a výboje.
Neb čí je kout ten, kraj či mez, se ptej:
toť vše jest táž zahrada boha jen,
... Jsou všichni ovce rovné
pastýře nezměrného, míru chlév
jen rozevřete!
Nesmírná žízeň míru zvedá se v jeho srdci:
Znám jediný jen laskající zpěv,
jen jeden lahodící, ševelící
nad každou divinaci jinou:
Míru zpěv!
Ten medný, urovnaný, krásný jest,
to pravý polibek je požehnání
pro vlasti rozložité, neobsáhlé, širé
či pro skrýš, kde se srdci zalíbilo,
pro hnízdo ptáka neb kout útulný...
Přijď pohoda, v mou síňku vpusť ji blíž,
rozevři okna, dvéře komory,
srdce mi naplň jí a vystel!
Ó zjasní se posléz nebe zatížené, Job zbitý se vzpřímí, tryskne světlo veliké, a ti, kdo ke zmučení šli, thyrs zvednou zkrášlený a ovinutý nového rostění žní nejvzácnější;
nastane mír, otec pohodlí, světlo samo.
Je sladký jeho dech, je děcko mírné
jak Favrinius, má vesla slídová
lehká, a v zápraží kdy zaťuká
libellou přivanulou, o níž sní
a po níž touhou vzdychá zefýr sám,
ó tu ji vítej, v růžnou síťku tuch
a snění zalov smavou duši z Haemu,
poselství holubice nad potopou!
Básník, jak vidíte, je muž mluvící krásnými slovy.
V životě trochu se stydíme mluviti krásnými slovy;
říkáme raději " krkavec " než " holubice ", " směšný " spíše než " smavý " a podobné.
Básník však miluje krásná slova a říká je s takovou láskou, že se domnívá, že zpívá, byť jeho hlas byl sebevíce zkažen tabákem nebo nářkem.
Věřte tomu, jakýsi verbalismus čili uctívání slov patří k samotným základům poezie.
Nechcete - li však orficky zpívati, nemáte - li lásky ke krásným slovům, tu mluvte raději prózou jako pan Jourdain.
Uvedl jsem tolik citátů, a mnohé snad připadly čtenáři dosti slušné, že třeba zapomene, že jsou vzaty z rumiště.
Nemohu vám slovy vylíčiti pustinu, kde jsem je nasbíral, a překvapení, se kterým jsem je odkryl tam, kde by mne ve snu nenapadlo čekati více než obraz ztroskotání.
Hledal jsem chaos a byl jsem zvědav nahlédnouti do divého automatismu rozpoutaných představ;
i užasl jsem, když jsem tu a tam, pořídku, našel větu nebo verš, jež nejen dávaly smysl, nýbrž podle mého zdání krásný smysl.
Je teorie, stejně nechutná jako vědecká, která spíná v příbuzenský svazek génia a šílenství.
Teorie ta dovolává se také faktu, že i duch chorý a pomatený bývá s to stvořiti něco uměleckého.
Myslím však, že takový fakt dokazuje opak: že krása a umění mají více solidnosti, více prvotní soudržnosti než tak řečený rozum.
A bývají - li, dejme tomu, i učenci a filozofové napolo blázni, epileptikové nebo zvrácenci, plyne z toho útěšně, že i geniální myšlení tkví v člověku hlouběji a podstatněji než vše to, co se rozmetává nějakou poruchou jakési šedé kůry.
Řekl jsem: ztroskotaný chrám, nyní rumiště.
Nezůstal kámen na kameni.
Ale udá se, že tato pustina se upamatuje na něco, na jakýsi velký vznosný sloup, který se týčil nebo mohl týčiti před zhroucením;
je to nesmírně pyšný sen, který si zmateně hledá velikášský výraz:
Lidsky jsa zrozen,
směřuji k lidství,
jsem harmonický.
Jsem zenitista.
Přes oblouk vypětí
zpět pluji v harmonii.
Z výše tohoto zenitu měří pustina sebe samu:
Vše to jest jen epizoda, lichá, zbytečná epizoda.
Epizoda stala se celkem života.
Nirvána je cíl všeho a úkoj...
A tu vzpamatuje se ještě jednou ztroskotaný chrám, a zvedne se hlas veliký:
Musíš za stopou klassicismu!
Musíš vyhledávat klassičnost!
Byls jím, být opět musíš klassikem!
Úplnomyslnost a harmoničnost!
Každý vzdor proti tomu je bludná zbytečnost.
Básník tě pochopí.
Kdo se vyšvihne v tu výš, ten vše ví.
Tak promluvil hlas na poli rozvalin.
Básník, o kterém zde je řeč, byl Stanislav Mráz.
Zemřel opuštěn a hladov v Košířích asi 15. října 1918, jak bylo zjištěno teprve po několika létech.
CHVÁLA NOVIN
Jsme na ně příliš zvyklí, takže jsme je přestali vnímat jako každodenní div.
Už to je zázrak, že každého rána vyjdou, i když se den předtím zhola nic nestalo;
ale tento div je redakční tajemství, a já hodlám psát o novinách ze stanoviska čtenáře.
Někdy i čtenář v náhlém záblesku uvidí podivuhodnost novin;
mně například se to stalo v Ballinluig, nebo ne v Ballinluig, v Crianlarich to bylo nebo v Tyndrum, ale ani v Tyndrum ne;
bylo to nejspíš v Mallaig, protože bylo při tom moře, a já jsem si tedy koupil číslo nevím už kterých novin do vlaku.
Když jsem je rozevřel energickým rozpažením, padly mé oči na zprávu:
V Českých Budějovicích utraceno pět tisíc koček.
Uznejte: je - li člověk ve vlaku v Mallaig, je připraven na cokoli spíše než na České Budějovice nebo na představu pěti tisíc koček.
Musel jsem zavřít oči, abych strávil tento úder událostí.
Kdybych místo novin rozevřel nějaký román, věděl bych po chvíli, na čem jsem a co asi přijde;
ale žádný romanopisec by nevymyslil fantastickou představu pěti tisíc koček a nevzpomněl by si zčistajasna na České Budějovice.
Setkat se v Mallaig s Českými Budějovicemi je div;
nalézt na jediné stránce pana MacDonalda a pět tisíc koček je něco fantastičtějšího než Ali Baba a čtyřicet loupežníků;
a dívá - li se k tomu člověk na Atlantický oceán, je překonán touto divou koexistencí všeho, co jest, totiž politiky, koček, moře, socialismu a Českých Budějovic.
Tím se mu rázem zjeví rozsáhlost světa i podivuhodnost novin v krátkém a úžasném zablesknutí.
Promiňte, že zůstanu ještě u těch koček.
Jsem poněkud znalec koček a mohl bych dlouho vypravovat o kočkách v Nottinghillu a Janově, o kočkách benátských a pařížských, o chovu koťat, o tom, jak si získati důvěru koček, a mnohé jiné věci.
Nuže, nikdy nenajdete v novinách zprávu, že kočka chytila kosa či vrhla tři koťata;
vždy ji tam potkáte ve zvláštním, neobvyklém a často i děsivém osvětlení, jako například že vzteklá kočka pokousala listonoše, že nějaký učenec objevil kočičí sérum, že v Plymouth nebo kde se narodila devítiocasá kočka nebo něco podobného.
Stejně tak nenajdete v novinách, že číšník někomu donesl sklenici piva, nýbrž že zabil svou milou nebo že vypukla stávka číšníků.
České Budějovice nevejdou do novin ve svém pokojném bytí;
musí tam být vraždění koček nebo aspoň volby, aby se toto vážné město zjevilo světu v jakémsi vzrušujícím a tragickém přísvitu.
A čtu - li v novinách, že nějaký poslanec pronesl řeč, věřím předem, že to je něco stejně zvláštního a dramatického, jako když vzteklá kočka pokouše listonoše nebo číšník zabije svou milou.
Tedy tím chci říci asi to, co znepokojilo už Chestertona, že totiž svět novin je udělán ze samých výjimečných událostí, neobyčejných případů a často i divů a zázraků.
Je - li v novinách řeč o domu, tedy se tam nepraví, že dům stojí, nýbrž že hoří nebo že se zřítil nebo je aspoň největší na světě nebo se vůbec nějakým mimořádným způsobem vyznamenal mezi všemi domy, co jich kde je.
Číšník je napínavá osobnost, jež zabíjí svou milou, kasír prchá se svěřenými penězi, láska vede fatálně k tomu, aby se z mostu Legií skákalo do Vltavy, auto je nástroj sloužící rekordům, srážkám a přejíždění dítek či starých dam.
Vše, co jest, jeví se v aspektu dramatickém a poněkud alarmujícím.
S každým ranním vydáním novin se svět přerodí v divočinu, kde číhají nesčetná překvapení, nebezpečí a epické příhody.
Avšak noviny vám neohlašují palcovými písmeny, že vyhořela Trója nebo že Herodes z důvodů veřejné hygieny kázal vyvraždit pět tisíc nemluvňat.
Dočtete se tam o krvavém boji tří zámečníků ve Štěpánské ulici, ale nepovídá se vám o krvavých bojích Caesara s Galy.
Nestačí, aby věc byla krvavá nebo hořící;
musí být nová.
Nestačí, aby mluvila k imaginaci;
musí být především co možná dnešní.
Noviny mohou psát, že dnes, 14. prosince 1924, jsou tomu zrovna tři tisíce let, co vyhořela Trója;
není - li to zrovna a na chlup dnes, nemá to v novinách co dělat.
Svět novin, podobně jako svět divoké zvěře, existuje pouze v současnosti;
vědomí novin ( lze - li tu mluvit o vědomí ) je omezeno na čirou přítomnost, sahající od ranního vydání do večerního nebo obráceně.
Čte - li člověk týden staré noviny, je mu, jako by se probíral v Dalimilově kronice;
nejsou to už noviny, nýbrž památka.
Noetický systém novin je aktuální realism: jest, co je právě nyní;
extra praesentiam non est existentia;
ergo bibamus.
Představte si, jak byste se otřásli, kdyby vám noviny přinesly dejme tomu rok starou řeč poslance Petrovického.
Mohou ji přinést s poznámkou, že " dnes je tomu právě rok " nebo že " tato zlatá slova platí i dnes ";
ale nějaké " dnes " tam musí být, nebo by se vám zdálo, že se vám vesmír řítí na hlavu nebo že kategorie času zešílela;
bylo by to téměř nepřežitelné.
Jeden moralista ( byl to myslím pan Gamma ) napsal, že by noviny měly místo aktualit přinášet aeternality a perpetuality, dávaje zřejmě přednost věcem věčným před věcmi časnými.
Tedy například místo Čičerinovy řeči měly by otisknout Ciceronovu řeč pro Plancia, jež nesporně není aktuální.
Místo konfúzní situace v parlamentě by mohly přinést výňatky z Konfucia, a místo poslední vraždy dejme tomu kapitolu z Chelčického Sítě víry.
Přiznávám se, že bych takové noviny ( jaké snad vycházejí v nebi ) nechtěl redigovat;
nevěděl bych, proč mám zrovna dnes tisknout řeč pro Plancia místo třetí řeči proti Verrovi a proč dát z hlediska věčnosti zrovna dnes přednost Konfuciovi před Platónovým Faidónem.
Je - li tam expozé ministrovo, není tam proto, že je lepší a důležitější pro mou duši než Kázání na hoře, nýbrž proto, že se na rozdíl od Kázání na hoře stalo včera.
Krádež kožichu v kavárně není zajisté senzačnější než Napoleonova abdikace, ale přihodila se včera.
Co platno, současnost má pro lidi zvláštní a tajemnou přitažlivost;
lidé běží v houfech se podívat na dům, kde krejčí zabil cihličkou svou sedmičlennou rodinu, ale neběží se v houfech podívat do Štěrbohol, kde v sedmileté válce padlo já nevím kolik tisíc lidí i s generálem Schwerinem.
Fanatický zájem o přítomnost je jedno z tajemství života;
je to také jedno z tajemství novin.
Musí to být nové, ale nesmí to být syrové a neznámé.
Džungle událostí, jež se otevírá každého rána v novinách, musí být prostoupena ušlapanými a známými pěšinami, jako například:
Byl dopraven na ochrannou stanici.
- Obyvatelstvo bylo vzrušeno zprávou, jež se rozlétla rychlostí blesku.
# 1 [ # 1 Tj. 3133 m za vteřinu. ]
- Důstojný průběh schůze nebyl ničím porušen.
- Škoda je značná.
- Caveant consules!
Každé takové ustálené rčení má svou estetickou hodnotu.
Je to jakýsi oddech v přívalu novosti, je to jako refrén, jejž čtenář může zapěti s sebou.
Je to hotový rám, do něhož nová událost hladce zapadne, čímž je zároveň uspokojivě vyřízena.
Sotva se vynoří, přestává být něčím nebývalým.
Jel jsem onehdy na plošině tramvaje.
Najednou něco se zamotá na kolejích, řidič strašně zasakruje a zběsile zvoní, vůz se rázem zastaví, všichni letíme řidiči na záda;
z ničeho nic tlačí se na kolejích chumel lidí, jako by z dlažby vyrostl, dva strážníci tahají jakýsi těžký balík do průjezdu, na smrt bledý řidič si utírá studený pot a shání strážníka;
je to divný, syrový chaos, který se pomalu a jakoby horečně rozplétá;
celý den mi pak bylo nanic.
A hle, druhého rána čtu v novinách:
" Včera o jedné hodině byl na Národní třídě povalen jedoucím tramvajovým vozem František Š., účetní z Prahy VII.
Lehce zraněný byl dopraven na ochrannou stanici, kde se mu dostalo prvního ošetření. "
Tak, to je všecko;
a já byl vykoupen z mučivého chaosu, který jsem zažil;
najednou jsem viděl, že případ je chválabohu docela jednoduchý.
Nezbylo v něm pranic z horečného zmatku.
Dostalo se mu prvního ošetření, to jest normalizace.
Byl - li před stvořením světa chaos, byl jenom proto, že tehdy ještě nebylo žádných novin, které by celou věc stylizovaly asi takto:
" Ani včera nebyl důstojný průběh věčnosti ničím porušen.
Kvečeru se rychlostí blesku roznesla zpráva, že byl na Maninách stvořen Kosmos.
Naštěstí se tato zpráva do uzávěrky listu nepotvrzuje.
Přesto upozorňujeme povolané kruhy na nekalé rejdy, jež by mohly dosavadní chaos vážně ohroziti.
Caveant consules! "
Úhrnem tedy je možno říci, že krásná literatura je vyjadřování starých věcí věčně novým způsobem, kdežto noviny jsou vyjadřování věčně nové skutečnosti způsobem ustáleným a neměnným.
Noviny, pokud se nepletou do politiky, mluví o věcech jedinečných a konkrétních.
Básník praví, že " každý zabíjí, co miluje ".
Noviny naproti tomu tvrdí, že v čp. 891 zabil číšník Václav Zajíček svou milou, 27letou Terezii Veselou.
Básník se může rozezpívat nad sněženkami vůbec;
ale noviny mohou přinést jen určitou, asertorickou zprávu, že včera ve 3 hod. 15 min. se rozevřela u Podbaby první sněženka a že zpráva o tom se rychlostí blesku roznesla po Praze.
Ovšem i v novinách se někdy octne kousek literatury nebo poezie;
ale to není proto, že by literatura do novin nějak zvlášť patřila, nýbrž proto, že v novinách je všechno.
Přesto mají noviny něco společného s krásným písemnictvím, například okolnost, že na rozdíl od vědeckého poznání jsou celkem nezávislé na skutečnosti.
Stalo se mi, že mě anglický žurnalista z nevím jaké výstřední zvědavosti interviewoval o mém rodišti a jiných odlehlých věcech.
Den nato jsem se s dětinským úžasem dočetl v jeho novinách, že jsem se zrodil v divoké horské samotě Obřích hor, v chudobné rodině drsných a zbožných horalů...
Slabě jsem protestoval jinému muži od novin, že to není pravda.
" Víte to jistě? " řekl ten muž.
" Snad máte pravdu;
ale takhle je to zajímavější. "
- Od té doby čtu noviny s hlubším pochopením a požitkem;
najdu v nich vzrušující věci, třeba expozé zahraničního ministra, zprávu o zahájení výstavy drátěných sít v Rožmitále nebo senzační odhalení, že v Národním byla dávána nová česká činohra, a myslím si okouzlen: snad to vůbec tak nebylo, ale takhle je to zajímavější.
Přitom dlužno uznati, že i když noviny ( ze zásadního důvodu svobody tisku ) jsou nezávislé na skutečnosti, užívají svého práva na fikci velmi umírněně;
například onen anglický žurnalista mohl stejně dobře napsat, že jsem se zrodil vypadnuv z borové šišky v podobě okřídleného semínka nebo že jsem připlul po labském vodopádu leže v košíku;
nicméně omezil se na jistou retuši skutečnosti v míře, jez naprosto neuráží schopnost obyčejného čtenáře věřit psanému slovu.
Noviny mohou psát cokoliv s předpokladem, že to je dosti všední a obyčejné, aby tomu čtenář bez námahy věřil.
Mohou se odchylovat od skutečnosti, ale musí se to dít tak jemně, aby čtenář nevykřikl, že tohle je nesmysl a že si z něho noviny dělají blázna.
Následkem tohoto ohledu k pohodlnosti a skrovné fantazii čtenářů odchylují se noviny od skutečnosti daleko méně, než by se mohlo teoreticky předpokládat;
ba často se jí byť jen zběžně a nepřesně - přidržují, neboť snazší je reprodukovat skutečné věci než si vymýšlet věci pravděpodobné.
Často se vytýká novinám anonymita;
myslím, že neprávem.
Dlužno uvážit, že noviny nejsou většinou psány novináři, nýbrž novinami.
Ustálená rčení, která jsem už uváděl, nejsou majetkem jednotlivce, nýbrž celého cechu.
Visí - li někde tabulka " Znečišťování tohoto místa se trestá ", není pod touto obecnou myšlenkou podepsán její autor;
a protože noviny namnoze vznikají z obecných vět, obecných názorů a obecných rčení, jsou stejně anonymní jako výstražné tabulky nebo úřední formuláře.
Kdybyste nutili autora úvodníku, aby se na konci svého článku podepsal, řekl by, že by to v tom případě buď nepsal vůbec, nebo že by se pokusil napsat to lépe.
Anonym v novinách není muž s maskou, protože je to muž bez tváře.
Jen nepodepsaný člověk může napsat:
" Průběh schůze byl důstojný. "
Podepsaný autor by pod ztrátou osobní upřímnosti musel napsat:
" Průběh schůze byl neobyčejně otravný;
pokud mne se týče, raději bych šel pěšky až do Vysočan;
divím se, že někoho tak baví povídat věci, které už každý zná. "
Jak vidíte, tento podepsaný muž by byl velmi špatným novinářem;
a je příliš mnoho věcí, o kterých nelze psáti než s potlačením vlastní osobnosti.
Jsou v novinách věci, které nečte nikdo, jako je například úvodník;
dále věci, které čte jen někdo, jako je Národní hospodář;
a věci, které čte každý, jako je Soudní síň.
Avšak bylo by omylem vyhodit prostě z novin věci, které nikdo nečte.
Lid chce mít v novinách věci, které nečte, jako chce mít ve městě budovy, do kterých nechodí, například muzea.
V novinách musí být zkrátka vše, dokonce i básně a statistika lotyšského obchodu;
ale není to tam pro těch několik neuvěřitelných jednotlivců, kteří si to snad přečtou, nýbrž pro ty desettisíce průměrných a zaručených čtenářů, kteří to rozhodně přeskočí, uspokojeni prostě tím, že to tam je.
Pokud mne se týče, netroufám si s úspěchem koupit ani půl tuctu kapesníků;
přesto však hledám každého rána, jaká je v Liverpoolu nálada na bavlnu báze Fully Middling nebo Sakellaridis a má - li Strongsheets v Londýně zase dvě nuly;
nevím sice, co je to Strongsheets, ale dává mi to libý pocit světovosti.
Nezajímám se příliš o události ve Španělsku, ale jsem potěšen, že kdybych chtěl, mohl bych o nich vědět více než o událostech v Kardašově Řečici.
Nejsem nijak zfanatizován pro Mexiko, ale prostřednictvím novin je mi Mexiko méně záhadné a odlehlé nežli soused na druhé straně zdi.
Jsou mi známy příčiny revoluce v Mexiku, ale nevím zhola nic o příčinách hádky u nejbližšího souseda.
Tento stav dnešního člověka se nazývá světoobčanstvím a vzniká ze čtení novin.
Zvláštním požitkem čtenářovým je, najde - li v novinách nikoli věci, o kterých neví, nýbrž věci, o kterých ví nebo při kterých dokonce byl.
Nikdy nečtu s tak náruživým zájmem o požáru, který jsem neviděl, jako o požáru, při kterém jsem náhodou přikukoval od počátku až do konce;
a musím se přiznati, že kdyby o něm noviny nic neměly, cítil bych se jaksi uražen a osobně dotčen;
považoval bych za nešetrnost, že událost, která mne tak poutala svým pyromanickým kouzlem, nestojí novinám za špetku zájmu.
Čtenář novin považuje sebe sama prostě za veřejnost;
a čte - li, že " požár přilákal množství diváků ", cítí s uspokojením, že nebyl přehlédnut.
Lhostejně čtu, že byla v Krumlově vyhlášena kontumace psů;
prostě nic mi po tom není, neboť jakživ jsem nebyl
v Krumlově.
Avšak čtu s požitkem a pochopením, byla - li vyhlášena kontumace v Hořici nebo dokonce v Glasgowě, neboť byl jsem na obou místech, následkem čehož mám k celé události jistý osobní a empirický vztah.
Nevím, není - li nejsvůdnějším kouzlem novin na rozdíl od literatury, že poskytuje tak široké pole osobním vztahům.
Příjemně mne vzrušuje, je - li v novinách řeč poslance Lukavského, protože ondyno, počkejte, kde to bylo, nu, to je jedno, jsem viděl na vlastní oči poslance Lukavského.
Jsem zaujat náhlou smrtí starého penzisty na Malé Straně, protože bydlím na Malé Straně.
Zajímá mne obecní deficit Jindřichova Hradce, protože jsem byl v Jindřichově Hradci.
S pochopením pročítám zprávu o insolvenci Jana Holzbacha ve Znojmě, protože znám osobně nějakého jiného Holzbacha, a tak dále.
Noviny se dovolávají osobních citů čtenáře daleko hojněji než dejme tomu milostné básně;
abych to řekl ve slohu milostných básní, tedy hrají hluboce na strunách duše.
Bylo by nejvýš poučné pojednat o rozdílech mezi novinami různých národů, různých politických stran a tak dále;
ale k takové nejméně třísvazkové studii in folio se mi nedostává schopností a papíru.
Píši o novinách vůbec, mysle zároveň na Times a na Posla od Čerchova;
ale i tento úkol je neobyčejně složitý, takže se ho zříkám, sotvaže jsem jej nakousl.
Muselo by se důkladně pojednati o všem, z čeho noviny sestávají;
například úvodník zajisté neproudí z živé lidské zvědavosti, nýbrž z kázavosti a zvláštní schopnosti naslouchat pravidelnému kázání.
Naproti tomu soudní síň je jakási náhražka za to, že kdysi celý kmen seděl obřadně kolem ohně, když se vynášely rozsudky;
denní zprávy do jisté míry zastupují ranní rozpravu sousedek o tom, co se stalo nového od večerní rozpravy, a tak dále.
Každá rubrika novin má původ jiný a zajisté prastarý;
a je s podivením, že žádný sociolog se dosud nepokusil o rozbor tohoto slepence pravěkých motivů poznávacích, rituálních, juridických, společenských a jiných, jež se slily dejme tomu v Národní politiku nebo Reformu.
Myslím skutečně, že noviny jsou staré jako lidstvo.
Herodot byl novinář a Šeherezáda není nic jiného než orientální symbol večerního vydání novin.
Pravěcí lidé snad zaznamenávali památné události stavěním megalitických staveb;
bylo to písmo monumentální, ale pracné.
Egypťané tesali své noviny na obeliscích a chrámových stěnách.
Představte si, že by se každého rána rozváželo z Václavského náměstí šedesát tisíc obelisků a že by každý exemplář muselo táhnout šedesát volů.
To je asi příčina, proč ve starém Egyptě nedošlo novinářství většího rozmachu.
Rovněž za svého druhu novináře lze považovati různé rapsódy, aoidy, skaldy a bardy.
Iliada byla poměrně novinkou, když ji přednášel sám Homér, a později byla omíláním starých věcí;
v obojím se podobá dnešním novinám.
Neboť je jen polovina pravdy, že noviny slouží sdělování novinek;
stejnou pravdou je, že slouží sdělování starých známých věcí.
Je snad jakousi novinkou, že včera pronesl velkou řeč pan Herriot, ale fakt, že předseda vlády obyčejně mluvívá, není novinkou.
Je novinkou, že včera někdo ukradl kožich v kavárně Union, ale fakt, že se kradou kožichy, je starý a vyskytoval se už v dobách jeskynních.
Noviny nás denně upomínají, že se dějí ve světě nové věci, ale že se dějí pořád a pravidelně.
Noviny nám odhalují věcnou kontinuitu života;
nebo, řečeno Gammovými termíny, skoro všechny aktuality jsou vlastně perpetuality.
Kdyby v zítřejších novinách byla děsivá zpráva, že čínská armáda oblehla Curych, bude tam také zprávička, že se v Ovocné třídě srazil ruční vozík s tramvají;
tedy chválabohu, svět se nezměnil.
Kdyby večerní vydání přineslo depeši, že právě nastal konec světa, přinese také sdělení, že Malá Strana trpí nedostatkem veřejných záchodků a že je třeba neprodlené nápravy.
A kdyby noviny ohlásily, že z lodžie Národního divadla právě zazněly trouby posledního soudu, neopomenou ohlásiti, že se k věci ještě vrátí podrobným referátem svého hudebního i soudního referenta.
Svět novin je stále nový, ale neměnný.
Koneckonců, pro filozofickou mysl číst noviny je činnost stejně kontemplativní jako dívat se na západ slunce nebo na plynoucí řeku.
Noviny mají periodicitu a neproměnlivost přírodních úkazů;
místo aby byly šestou velmocí, jsou spíše čtvrtou přírodní říší.
Studovat její zákony a stanovit její čeledě, rody a druhy nemůže býti úkolem tohoto článku, jenž chtěl být jen chválou novin;
proto také nesmí být vyčerpávající, neboť chvála se nemá nikdy vyčerpat do poslední kapky.
DVANÁCTERO FIGUR ZÁPASU PEREM ČILI PŘÍRUČKA PÍSEMNÉ POLEMIKY
Tato stručná příručka není určena zápasníkům, nýbrž čtenářům, aby se poněkud vyznali ve figurách zápasu;
pravím ve figurách, a nikoli v pravidlech, neboť tisková polemika na rozdíl od všech jiných druhů boje, zápasu, půtky, klání, šermu, šarvátky, zápolení, turnaje a vůbec mužného měření sil nemá žádných pravidel, aspoň u nás ne.
Například v řeckořímském zápase není zvykem, aby si odpůrci při potýkání vynadali;
při boxu není zvykem tlouci pěstí do vzduchu a pak prohlásit, že odpůrce je knokaut;
při bodákovém útoku není zvykem, aby se vojáci obou stran navzájem pomlouvali - to za ně obstarají novináři v zázemí.
Nuže, to vše a mnohem více je zvykem v literní polemice, a bylo by těžko nalézt něco, co by expertní polemický zápasník uznal za nedovolený chvat, za unfair hru, za surovost, podfuk nebo nerytířsky trik.
Není tudíž možno popsat a pojmenovat všechny figury polemické exhibice;
dvanáct figur, jež uvedu, jsou ty nejběžnější, jaké se vyskytují v každém, i zcela nenáročném tiskovém zápolení.
Kdo chce, ať je doplní o další tucet.
1.
Despicere čili figura první.
Záleží v tom, že se polemizující musí uvést jako intelektuálně a mravně nadřaděny svému odpůrci;
nebo, což je totéž, je nutno dát najevo, že odpůrce je omezenec, blbeček, skribent, tlachal, nula, dutá nádoba, epigon, taškář, nevzdělanec, onuce, plevel, zmetek a vůbec subjekt nehodný, aby se s ním mluvilo.
Tento apriorní předpoklad dává potom polemizujícímu onen sytý, poučný a sebejistý polemický tón, jenž nevyhnutelně patří k věci.
Polemizovat s někým, soudit někoho, nesouhlasit s někým a zachovat přitom jistý respekt, to nepatří k národním obyčejům.
2.
Figura druhá čili Termini.
Tato figura záleží v tom, že se užívá jistých specielně polemických obratů.
Napíšete - li dejme tomu, že po vašem zdání pan X nemá v něčem pravdu, odpoví pan X, že jste se na něho " zákeřně vrhl ".
Jste - li toho náhledu, že něco pohříchu není v pořádku, napíše váš odpůrce, že nad tím " lkáte " nebo " roníte slzy ".
Podobně se říká " láteří " místo protestuje, " klevetí " místo poznamenává, " spílá " místo kritizuje a tak dále.
Těmito obraty jste plasticky vylíčen jako nakvašený, potrhlý, neodpovědný a jaksi pominutý člověk, i když jste náhodou kliďas pokojný jako lama;
tím je zároveň vysvětleno, proč si váš ctihodný odpůrce na vás musí vyjíždět s takovou slovní vehemencí, neboť se prostě brání proti vašemu zákeřnému vrhání, spílání a láteření.
3.
Třetí figura sluje Caput Canis.
Záleží v jisté dovednosti užívat jenom takových slov, jaká mohou vzbudit o potíraném odpůrci špatné mínění.
Jste - li rozvážný, je možno o vás říci, že jste opatrnický;
jste - li duchaplný, lze říci, že jste duchaplnický;
jste - li nakloněn prostým a věcným důvodům, možno říci, že jste všední a triviální;
jste - li nakloněn abstraktním důvodům, lze vás s výhodou nazvat neživotným intelektuálem a tak dále.
Pro zručného polemika není prostě vlastnosti, přesvědčení nebo duševního stavu, který by nebylo možno pojmenovat názviskem, jež samo o sobě odhaluje úžasnou prázdnotu, tupost a malost potíraného odpůrce.
4.
Non habet čili figura čtvrtá.
Jste - li třeba učený myslitel, lze vás porazit podle třetí figury prohlášením, že jste hlubokomyslník, didaktický žvanil, pouhý teoretik nebo cosi podobného.
Ale také vás lze zničit figurou Non habet;
je možno říci, že se vám nedostává lehkého vtipu, smyslové bezprostřednosti a intuitivní fantazie.
Kdybyste však náhodou byl bezprostřední a intuitivní, je možno vás usadit objevem, že se vám nedostává pevných zásad, hlubokého přesvědčení a vůbec etické odpovědnosti.
Jste - li tvor rozumový, nejste k ničemu, neboť se vám nedostává hloubky citu;
jste - li tvor citový, jste pouhá onuce, neboť se vám nedostává vyššího rozumového principu.
To, co jste nebo co v sobě máte, je vedlejší;
je nutno objevit, co vám není shůry dáno, a ve jménu toho vás zavrhnout ve tmu a nicotu.
5.
Pátá figura sluje Negare a záleží v tom, že se vám prostě upře, co jste nebo co je vaše.
Jste - li například učený myslitel, je možno přehlédnout tento fakt a říci, že jste povrchní causeur, plácal a diletant.
Tvrdil - li jste neústupně po deset let, že ( dejme tomu ) věříte v čertovu babičku nebo v Edisona, je možno jedenáctého roku o vás polemicky prohlásit, že nikdy jste se nepovznesl k pozitivní víře v existenci čertovy babičky nebo Tomáše Alvy Edisona.
Je to možno proto, že nezasvěcený čtenář to o vás beztoho neví a zasvěcený má z toho zlomyslnou radost, že se vám upírá nos mezi očima.
6.
Imago je figura šestá.
Záleží v tom, že se místo odpůrce, jaký skutečně je, podvrhne jakýsi světu nepodobný hastroš, načež se tento hastroš polemicky vyvrací.
Například polemizuje se s něčím, co potíraný odpůrce nikdy neměl na mysli a nikdy v tom smyslu neřekl;
dokazuje se mu, že je pitomec a že se mýlí, na jakýchsi tezích, které jsou opravdu pitomé a mylné, ale nejsou jeho.
7.
Pugna je figura příbuzná figuře předešlé.
Záleží v tom, že se odpůrci nebo věci, kterou zastává, dá falešný název, načež se polemizuje s těmito libovolnými obecnými slovy.
To se dělá hlavně v tzv. boji zásad.
Odpůrce se nařkne z nějakého nepatřičného ismu, a pak se tento ismus vítězoslavně potírá.
8.
Ulixes je figura osmá.
Její podstata je uhnout na jiné pole a mluvit o něčem jiném, než o čem se vede spor.
Tím se polemika výhodně oživí, slabé pozice se zamaskují a nebere to žádny konec.
Tomu se také říká unavovat odpůrce.
9.
Testimonia.
Tato figura značí, že časem lze s výhodou užít dovolávání se nějaké ( kterékoliv ) autority, třeba " již Pantagruel pravil " nebo " jak dokázal Treitschke ".
Při jisté sčetlosti lze na každé mínění nalézt nějaký citát, který je jedním rázem zdrtí.
10.
Quousque.
Tato figura je podobna předešlé, jenže se nedovolává žádných autorit.
Řekne se prostě " to je dávno odbyto " nebo " už dávno překonané stanovisko " nebo " každé dítě ví " a tak dále.
Proti tomu, co je takto překonáno, není třeba vést dalších důkazů;
čtenář tomu věří a odpůrce je nucen hájit " dávno odbyté věci ", což je dosti nesympatický úkol.
11.
Impossibile.
Odpůrce nesmí mít pravdu nikdy a v ničem.
Kdyby se mu přiznala jen špetka rozumu a správnosti, byl by polemický zápas jaksi ztracen.
Nelze - li nějakou jeho větu vyvracet, je vždy ještě možno říci:
" Pan X mne chce poučovat, že... "
" Pan X se ohání pravdami tak plochými a dávno známými, jako je jeho " objev, že... "
" Pan X troubí na ústup a skrývá se za tvrzení... "
" Žasni, světe!
Slepá slepice našla zrnko a nyní provolává, že... "
Zkrátka, něco se najde, ne?
12.
Iubilare.
Toto je jedna z nejdůležitějších figur a záleží v tom, že z literního boje je vždy nutno odcházet s gestem vítěze.
Expertní polemik není nikdy poražen;
vždy je to ten druhý, kdo " byl usvědčen " a " je hotov.
Tím se také polemika liší od každého jiného sportu.
Řeckořímský zápasník uzná čestně, že byl poražen;
ale snad žádná polemika neskončila slovy:
Ruku sem, přesvědčil jsi mne.
Jsou ještě mnohé jiné figury, ale už mne jich ušetřte;
ať je literární historikové posbírají na luzích našich revuí a novin.
K PŘÍRODOPISU ANEKDOTY
Hodlaje pojednat o některých přírodopisných vlastnostech anekdoty a vůbec vtipu, prohlašuji předem, že 1. zde nemohu uvést jako příklad ani jednu skutečnou anekdotu, protože si vůbec žádnou nepamatuji;
jsou lidé, kteří nosí v hlavě několik set anekdot a dovedou je kdykoli vysypat;
je to jakási výjimečná schopnost, tak jako zázračné počtářství.
Jsem stejně málo schopen vypravovat zpaměti jednu jedinou anekdotu jako říci zpaměti, kolik je sedmkrát třináct nebo kolikátého dnes je.
Pročež vás prosím, abyste si na vhodné příklady vzpomněli sami, a abyste mne potom nezahrnuli samými anekdotami.
Zvláštní paměť pro anekdoty mají, pokud vím, zejména historikové, diplomati a obchodní cestující.
2.
Nepokusím se o žádnou metafyzickou definici anekdoty nebo vtipu;
netroufám si podat hlubší vysvětlení, proč komické je komické.
Například jeden můj přítel tvrdí, že směšné je, co je jaksi nepřiměřené;
že dejme tomu hrající si kotě je neodolatelně komické proto, že si hraje, ačkoli má vousy.
Ale podle této logiky by musel třeba strahovský opat působit neodolatelně komicky proto, že se chová vážně, ačkoli nemá vousy;
což zajisté není v plném rozsahu pravdivé.
Spokojme se tím, že komické je, co v lidském organismu způsobí křečovitý pohyb bránice, kterýmžto se vyráží vzduch skrze hlasivky, jež udělají " hahaha ".
Myslím, že toto je dobrá definice, neboť je přesná a nic neříká.
3.
Rovněž nehodlám následovati Sigismunda Freuda a sledovati " vztah vtipu k podvědomí ";
nemíním sestoupit do oněch hlubších psychologických oblastí, které se obyčejně skrývají v kalhotech nebo v sukni.
Abych tak řekl, i od pasu nahoru je dosti záhad v životě člověka.
Například záhadné je, kde a jak vznikají anekdoty.
To je problém stejně těžký jako otázka, kde a jak vznikla živá hmota.
Mám za to, že ještě nikdo nikdy nezastihl anekdotu při jejím vzniku.
Každá anekdota se začíná slovy:
" Slyšel jste už tu novou anekdotu? "
K samé podstatě anekdoty náleží, že ji člověk od někoho slyšel;
ten, od koho ji slyšel, ji opět slyšel od někoho, kdo ji od někoho slyšel, a tak dále do nekonečna.
Žádná anekdota se nezačíná slovy:
" Slyšte anekdotu, kterou jsem právě stvořil. "
Anekdota nemá autora, nýbrž jen vyprávěče.
Nevymýšlí se, nýbrž koluje od úst k ústům.
Není známo a historicky ověřeno ani jedno jméno tvůrce anekdoty;
a vydává - li někdo nějakou anekdotu za svou, buďte ujištěni, že je to podvodník a lžidimitrij.
Zdá se, že veškeré anekdoty jsou na světě od věcnosti, neboť nelze zjistit jejich historický počátek.
Snad vznikly kdysi na Atlantidě, kde hledají někteří učenci vznik veškeré lidské kultury.
Nebo k nám byly přeneseny z jiných hvězd, snad pomocí meteorů, jako se k nám podle Arrhenia odtamtud dostaly zárodky živé hmoty.
Někteří lidé tvrdí, že jsou v Polsku rabíni, kteří prý opravdu vymýšlejí anekdoty.
Věřím sice v zázračné rabíny;
ale stejně by se mi mohlo tvrdit, že první živou hmotu stvořil nějaký haličský rabín nebo že lidské písmo, řeč, znamení svastiky i zpracování bronzu vznikly prvotně v Podwoloczysce zázračným činem místního rabína.
Spíše lze soudit, že anekdoty, stejně jako lidové písně a přísloví, nemají vůbec původce, nýbrž jsou čirým ústním podáním.
Druhý podstatný a dosti záhadný rys anekdoty je, že vždycky vystupuje jako zbrusu nová.
Zvláštní hodnota dejme tomu lidové pověsti je v tom, že je stará;
zvláštní hodnota anekdoty je v tom, že je nová.
Jsou lidé, kteří sbírají staré pověsti nebo i staré tabatěrky, ale žádný maniak nesbírá staré anekdoty, aby se kochal jejich historickou cenou.
Chce - li někdo vypravovat anekdotu, zeptá se nejprve:
" Znáte už tu anekdotu o tom faráři? "
Vy ji ovšem neznáte;
a tu teprve začne vyprávěč povídat, že byl jednou jeden farář a tak dále ( - zapomněl jsem, jak je to dál ).
Nuže, paradoxie této novosti je v tom, že téměř všechny anekdoty ( kromě několika pochybných případů, jako jsou anekdoty o fordkách a rádiu ) jsou neobyčejně staré;
některé se uchovaly v řeckých textech, jiné zaznamenali misionáři u přírodních národů;
mám za to, že všechny pravé anekdoty jsou velmi staré, ba nejen to, že vůbec nikdy nebyly nové.
V novějších dějinách lze sledovat jistou periodicitu anekdot;
taková anekdota koluje nějaký čas od úst k ústům, potom vymizí a po řadě let se opět vynoří jako zbrusu nová.
Možno říci, že mají eliptickou dráhu jako komety.
Snad každá anekdota má jinou dobu oběhu;
některé se vracejí po třech letech, jiné po šedesáti nebo po stu, a snad jsou některé, které se k nám přibližují jednou za sto tisíc let.
Jak vděčné to pole pro výzkumy!
Řekl jsem už, že anekdoty nejsou tvořeny;
avšak jisto je, že se množí.
Množí se podobně jako některé nízké organismy nebo jako netřesk, a sice pučením.
Anekdota nevyrůstá na tvrdém dřevě života, nýbrž bují na jiné anekdotě;
proto anekdoty často kolují v celých trsech nebo shlucích.
I v rozptýlených anekdotách můžete zjišťovat rodiny, jež se oddělily pučením od nějaké dávné matečné anekdoty;
jsou to varianty, aberace, kříženci, hybridace a novotvary.
Myslím, že není více než nějaký tucet základních typů, jako jsou anekdoty lovecké, pohlavní, o tchyních, o dlužníkovi, o šibalovi a jelimánkovi a tak dále.
Celé dějiny světa přidaly jen maličko k těmto pralidským typům, například roztržitého profesora, nebožtíka císaře, místní dráhy, trempink a některé jiné.
Faktum je, že jsou anekdoty o lékařích a advokátech, o židech a farářích, o profesorech a věčných studentech, ale nejsou anekdoty například o lamačích kamene, oráčích, zednících, drvoštěpech a jiných takových řemeslech.
Myslím, že to není proto, že by si lid víc vážil drvoštěpa nežli faráře;
spíš je to proto, že farář si víc libuje v anekdotách nežli drvoštěp.
Existuje - li tolik židovských anekdot, není to jistě jen proto, že by žid byl obecně uznáván za zvláště rozveselující předmět, nýbrž spíše proto, že židé, jak známo, jsou náruživí anekdotáři.
Anekdota i vtip se obracejí k intelektu;
proto bují nejvíc v oblasti tříd převahou intelektuálních a nelze je pokládat za poezii čistě lidovou.
Dlužno si však všimnouti:
1.
Že ač je hromada anekdot medicínských a právnických, je pramálo anekdot inženýrských.
Prosím vás, inženýři nemají žádnou tradici;
je třeba tisíciletí, aby tu byla půda pro bujení anekdot.
2.
Že z řemesel jsou anekdoticky privilegováni ševci a krejčové;
nevím o žádné anekdotě zámečnické, soustružnické, hodinářské a tak dále.
Snad je to proto, že krejčování a šití bot bylo v pravěku ženskou prací, a proto první mužský krejčí nebo švec se zdál někdejším lovcům a bojovníkům něčím ukrutně šprýmovným.
Rovněž na kouzelníky a zaříkávače se pravěky válečník časem díval se značnou nevážností;
to snad je prapůvod anekdot o farářích, juristech a doktorech.
Ale možná že jsou vedle toho i jiné příčiny, zejména jakýsi zvyk.
3.
Jsou povolání pohádková nebo mytická, jež vstupují jenom do pohádek: například pastýři, drvoštěpové, převozníci a rytíři.
Žádný advokát, farář, švec, rabín nebo koňský handlíř není hrdinou pravé pohádky, nýbrž vyskytuje se jenom v anekdotách.
Pohádka velebí nevinnost, sílu a statečnost.
Anekdota oslavuje prohnanost.
Pohádka je přírodní a venkovská.
Anekdota je městská.
Pohádky jsou tak staré jako bohové.
Anekdoty jsou tak staré jako města.
Anekdoty o sedlákovi líčí pouze styk sedláka s městem;
buď je sedláček chytřejší, nebo je hloupější nežli městští lidé;
ale ponechán sám sobě a svému poli nemá v anekdotách místa.
Pohádka je rodinná;
anekdota je společenská.
S tím také souvisí, že pohádka má význačné znaky ženské, kdežto anekdota má charakter význačně mužský.
Proto mají anekdoty látkový okruh převážně mužských interesů: lov, pohlaví, procesy, obchod a rouhání, tchyně a dluhy.
Vemte si třeba anekdoty o tchyních, jež kvetly ještě v nedávných dobách ( před takzvaným moderním úpadkem mravů a rozkladem rodinného života ).
Ve skutečnosti se vyskytují tchyně nejen na straně zeťů, nýbrž i na straně snach;
ale v anekdotách se vyskytují tchyně jenom na straně zeťů.
Ještě jsem nečetl ani neslyšel anekdotu, ve které by se obrážel konflikt snachy a její tchyně.
Neméně nápadné je, že se v dobách přísnějšího rodinného života hemžilo tolik vtipů o zlých ženách a o manželích pod pantoflem, kdežto anekdoty o sekatuře mužů jsou téměř neznámé.
Vzdálený divák by z toho usoudil, že v rodinném řádu býval muž osobou víceméně trpnou, vystavenou ústrkům tchyní a žen.
Tento výklad by byl velmi jednostranný.
Vtipy o tchyních a zlých ženách vznikají z toho, že anekdoty dělají muži, a ne ženy.
Zorný úhel anekdot je typicky mužský.
Vtip je mužský projev.
Jsem v pokušení hledat původ anekdot v šerém pravěku, a sice ve starém kmenovém řádu, kdy se obec dělila ve víceméně uzavřenou mužskou a ženskou společnost.
Podnes se najdou u primitivních kmenů společné mužské domy a mužské spolky, do kterých nesmí žena vkročit pod trestem zabití;
zde se konají mužská mystéria a sdělují se veliká tajemství, jichž nesmí slyšet ucho ženy;
zejména, jak se domnívám, se tu odjakživa mluvilo o politice a dělaly se tu vtipy na tchyně a ženy.
Také se tu přednášely hrdinské básně, ale to už je jiná literatura.
Proto jsou anekdoty podnes mužská. záležitost, tak jako klepy jsou spíše zvláštním předmětem ženských mystérií.
Muži mezi sebou tropí šprýmy;
ženy, jsou - li mezi sebou, mluví neskonale vážně.
Muži ve svých tajných obřadech melou hubou vesele a hlučně;
ženy ve svých ženských mystériích si šuškají věci důvěrné a tajné.
Rád bych věděl, co si mezi sebou říkaly vestálky.
Je nasnadě hypotéza, že anekdoty o tchyních jsou jedna z nejstarších památek sociálního řádu, a sice řádu matriarchálního.
Možná že je to poslední rudiment mužského odboje proti pravěké kmenové vládě žen.
U mnoha primitivních kmenů je tchyně podnes tabu, je strašně posvátná;
muž nesmí svou tchyni oslovit a nesmí říci její jméno;
nesmí na ni pohlédnout, ba potká - li ji, ustoupí daleko z cesty.
Je docela možno, že vtipy na tchyně jsou předhistorickou reakcí proti tomuto kultickému tabu;
jejich pramenem je, abych tak řekl, rozkoš z rouhání.
Je - li tomu tak, pak by jiný typ vtipů, a sice o dědicích, kteří se nemohou dočkat smrti strýce nebo tety, připomínal jiný pravěký obřad, a sice utracování a případné pojídání přestárlých příbuzných.
Ale pravěkost našich anekdot je nejlépe vidět na nápadně častém výskytu vtipů o svátečních lovcích a rybářích, ačkoli většina z nás nehonila leda mouchy nebo chiméry.
Je to patrně proto, že lov je nejstarší a čistě mužská záležitost;
se zálibou se smějeme tomu, nad čím se mohl popukat už jeskynní člověk;
neboť je jisto, že se pračlověk chytal smíchem za břicho, když jeho spolulovec netrefil mamuta.
Naše nejběžnější vtipy bují na hlubokém a tajemném rumišti věků.
Naše anekdoty jsou památné jako střepy popelnic.
Dovolte mi zde jednu odbočku:
Říká se, že ženské mají krátký rozum, že jsou nedůsledné, žvanivé a kdesi cosi.
Co mne se týče, viním je z něčeho daleko strašnějšího: že se jim nedostává humoru.
Je sice pravda, že se rády smějí a chtějí se bavit;
ale jejich vztah ke komice je spíš pasívní než aktivní.
Snad je to proto, že k dělání legrace je zapotřebí jisté útočnosti;
dále je třeba dávat všanc svou důstojnost, a ženské pohlaví si až nedůtklivě potrpí na důstojnost;
posléze zdá se, že výsměch z ženských úst by bolel tam, kde nebolí chlapecký vtip.
Budiž tomu jakkoliv: anekdoty jsou mužský artikl;
ty nejlepší pak jsou vůbec mužským tajemstvím, tak jako vyšší matematika, spekulativní teologie a jiné vysoce intelektuální zájmy.
Není pochyby, že vtip je součást mužské dobyvačnosti;
mládenec, jenž loví srdce dívky, musí být dle pravidel o umění svůdcovském vtipný;
musí ji bavit a rozesmávat;
musí ji okouzlovat svým duchem.
Patří to k jeho pohlavní výzbroji, jako péra a ostruhy k mužské kráse kohoutově.
" Ó, vy jste šibal, " vydechne dívka s obdivem, už napolo dobyta.
Naproti tomu je - li žena duchaplná, vyvolává to pocit, že je poněkud zkažená;
ctnostné ženy to jaksi pohoršuje;
cítí z toho nějak vanout výbojnost, cynism a volné mravy.
Mefisto zajisté překypoval vtipy jako obchodní agent;
Markétka byla vážná jako sama ctnost;
ale když jí Faust vypravoval některé z anekdot a úsloví, které měl od Mefista, šeptala Markétka překonána obdivem:
" Vy jste hrozný! "
Avšak pravé anekdoty mají své místo vlastně jen v mužské společnosti, ne snad proto, že jsou nemravné, nýbrž proto, že jsou stručné.
Ženy dávají přednost spíše laškování, hře, veselému dialogu;
jejich libost je pomalejší a delší.
Anekdota a vtip je náhlé, přímo hromové vybití;
je to odbyto jedním rázem, a konec.
Ženy se chtějí bavit;
muži se chtějí vybít.
Pointa je blesk, jenž přetíná hovor;
je nutno pak navazovat jinde, a ženy, jak známo, nerady začínají a nerady mají konec.
Neboť i k tvoření začátků a konců je třeba útočné a poněkud násilné povahy.
Skoro všechny anekdoty jsou v podstatě verbální;
neřeší se činem, nýbrž slovem;
je to miniaturní dialog nebo situace vyvrcholená nějakou reakcí " v řeči přímé ".
Po té stránce anekdota nenáleží do literatury epické, nýbrž do literatury dramatické;
je to komedie zredukovaná na několik vteřin.
Vtip, anekdota i slovní hříčka nejsou hra s věcmi, nýbrž hra se slovy;
je to stálý úžas nad smyslem a nesmyslem slov;
je to odpoutání slov od jejich vážné a věcné účelnosti.
Člověk prý se stal člověkem, když začal mluvit;
ale jakmile začal mluvit, udělal druhého dne vtip;
našel s úžasem, že se slovy si možno pohrát.
Zvířata se sice usmívají, ale nemohou se válet smíchy, protože nemohou dělat vtipy;
nemohou se odpoutat slovním skokem od skutečnosti, jež koneckonců je vždycky jaksi vážná.
Většina starých a zejména historických anekdot prostě zaznamenává nějaký podivuhodný výrok;
dávný člověk žasl nad kejklířstvím slov, jimiž je možno obracet věci naruby;
toho překvapení se ovšem nezbavil ani nenasytil dodneška.
Primitivní rozkoš ze vtipu je požitek ze slovní převahy v boji o život.
Chytrost a lest, hubatost a parátnost jsou prvotně stejným předmětem obdivu jako statečnost a síla.
Není pravda, že zbraně duchovní jsou pozdním zjemněním fyzického boje o život;
chytrý Odysseus byl vrstevník silného Aianta;
vedle pračlověka, který kolem sebe mlátil kyjem, byl už jistě pračlověk, který si z něho dělal šoufky.
Přistupme s jistými rozpaky k takzvaným silným anekdotám.
Nechtějme popírat, že ne - li polovina všech anekdot, tedy aspoň polovina všech dobrých anekdot je krajně nestoudná.
Kdybychom byli psychoanalytiky, usoudili bychom, že sexuálními anekdotami se nějak vybíjí potlačený pohlavní pud.
Bohužel, zdá se, že pud, který propuká těmito silnými anekdotami, není tak tuze potlačený;
ba naopak jsou to zejména zdraví, kozáčtí a dokonce ženatí muži stejně vzdálení askeze jako donchuanismu, kteří mají docela živý smysl pro tento druh nevázanosti.
Moralista by je obvinil z prostopášnosti;
zatím to překypí jen proto, že to je pod pokličkou.
Tajnost, v níž se odehrávají intimní věci člověka, je příliš tíživá;
mlčí se o nich jako o temném zločinu;
konečně to někudy musí ven.
Ženy si šeptají své největší intimity;
z mužů to vyletí nehoráznou a neosobní anekdotou;
tak, teď je to venku.
Tlustými anekdotami se nevybíjí pohlavní pud, nýbrž pohlavní mlčení.
Ženy si o tom povídají šeptem, ale velmi vážně, což je konečně u nich přirozeno;
chlapi o tom šprýmují s divokou nevážností.
Skoro by se mohlo říci, že zlehčují důstojnost pohlaví.
Abych tak řekl, dělají si to lehčí, než to je.
Něco se v nich brání, aby tuto stránku života nebrali příliš vážně.
Dává jim to jakýsi pocit nespoutanosti či co.
Věřím sice, že se šlechetný Hektor, jda do boje, rozloučil s Andromachou tak, jak líčí Homér v šestém zpěvu;
ale mám za to, že navrch si pak ulevil několika peprnými anekdotami, načež šel a položil svůj život za věc, po které mu vlastně nic nebylo.
O každém slavném muži se tradují anekdoty, zapisující nějaký jejich zvláště podivuhodný výrok v nějaké životní situaci.
Čtu je se zvláštním požitkem;
dovídám se postupně, že týž podivuhodný výrok udělal Viktor Hugo, starý Pitt, Goethe, Johan Šebastián Bach, Friedrich Veliký, Ignác z Loyoly, Caecilius Metellus a mnozí jiní mužové.
Historické anekdoty podávají utěšující svědectví o jisté neměnnosti dějin, jakož i o nezničitelnosti duchovních statků, k nimž právě náleží anekdoty.
Bez konce bylo by možno se procházet bujnými luhy anekdot a vtipů.
Bylo by možno pozastaviti se například nad škodolibostí, jíž oplývají, a rozjímati nad úkazem, že bez jisté krutosti by humor z velké části vyhynul;
lidé dokonale blahovolní jsou nudní jako Fénelon.
Lidem připadá komické, klopýtne - li někdo;
kdyby se jim to nezdálo směšné, možná že by se na něho vrhli, aby ho rozsápali v jeho bezbrannosti.
Je možno, že vtip jen reguluje lidskou krutost, že ji odvádí z kolejí činu do kolejí slov.
Jisto jest, že plní velikou a nezbádanou sociální funkci, tak jako zcela nepochybně plní významnou funkci biologickou.
Vtip je útok i obrana;
je to projev převahy i zbraň slabšího;
ale vedle toho má tisíc jiných původů a účelů, z nichž jeden bývá fantastická a odpoutaná bezúčelnost.
Zastavuji - li se zde, na prahu různých výhledů, činím to úmyslně;
nechtěl jsem spřádat teorii, jež by srovnala, roztřídila a zjednodušila nesčíslnou houšť anekdot;
naopak šel jsem za poznáním, že tato oblast je složitější a podivnější, než bychom mysleli.
Je možno objevit, že pralesem vedou schůdné stezky;
ale je také možno objevit, že prales je prales.
Chtěl jsem jenom říci, že tato literární oblast je plna tajemství;
pročež vzdaluji se od ní po špičkách.
NĚKOLIK POZNÁMEK O LIDOVÉM HUMORU
Tvrdím - a hleděl jsem to na jiném místě šíře dokázat -, že humor je záležitost převážně mužská;
že muži se daleko ochotněji nežli ženy snižují k oné komické činnosti, které se říká legrace, špás, psina, taškářství, junda, konina nebo sranda.
Chcete - li to mít dokázáno, spočítejte si sami, jak málo je v literatuře žen-humoristů;
zdá se, že v některých oborech, jako je hrdinské epos, detektivka, humor a tragédie, zůstává prvenství přece jen vyhrazeno autorům mužského pohlaví.
Druhé tvrzení, které bych rád poněkud doložil, je, že humor je v jádře povahy lidové.
Například ani Laertes, ani Fortinbras, ani král Claudius se nemohou vykázat takovým smyslem pro humor jako oni pověstní dva hrobníci z Hamleta;
to neplyne z toho, že by Shakespeare považoval hrobaře za obzvláště směšné, nýbrž spíše z toho, že si uvědomoval jeden velmi reální fakt: že hrobaři sami daleko spíše špásují než rytíři a králové;
nebo obecněji řečeno, že chudí lidé jsou ochotnější k legraci než bohatí lidé.
Tím není řečeno, že chudoba je komický nebo rozjařující stav, který osoby jím zachvácené neodolatelně dráždí ke smíchu.
Rovněž nelze mít za to, že by bída, nezaměstnanost, hlad a útisk podněcovaly chudáky k rozpustilosti a nezkrotnému veselí.
Chudoba, kterou zde míním, je relativní;
je to bezstarostnost lidí, kteří mají dvě zdravé ruce a k večeři aspoň kus Chleba s tlačenkou.
Ručím za to, že tři zedníci nadělají víc špásů než čtrnáct ministrů.
Dva šoféři si řeknou na potkání něco legračnějšího než dva bankovní ředitelé.
Listonoš je větší šprýmař než ředitel pošt a telegrafů.
Primátor města Prahy nemá mysl tak nakloněnou k stálému laškování jako městský zřízenec.
Jakmile se člověk stane pánem, rozhostí se v něm jakási zasmušilá důstojnost.
Pán se někdy nechává bavit;
lid se baví sám.
Pán někdy vypravuje anekdoty;
lid je vykonává činně.
Humor je převážně lidový projev, tak jako hantýrka je lidová řeč;
sám humor je tak trochu lidová hantýrka.
Že špásování je v takové míře výsadou sociálně nižších vrstev, je úkaz veliký a dávný.
Počínajíc latinskou komedií, je to vždy chudák, proletář, muž z lidu, kdo vystupuje jako šprýmař.
Pán může být toliko směšný;
ale jeho sluha má humor.
Enšpígl je muž z lidu.
Švejk je kmán.
Je to, jako by veliký, otřásající smích dějin stále zazníval zdola.
Smích je podstatně demokratický;
humor je nejdemokratičtější z lidských zvyků.
Ale to nám ještě nevysvětlí, proč chudí lidé víc, snadněji a ochotněji žertují než páni.
Nejde o to, proč žertoval Enšpígl, nýbrž o to, proč žertuje nádeník při kanalizaci, zatímco dejme tomu ministerský rada dělá svou práci s výrazem zasmušilým a téměř trpícím.
Něco na tom je: manuelní práce nevyčerpává mozek do té míry jako vyřizování aktů nebo zkoušení kluků ve škole.
Dělník se nadře jako kůň, je polámán v háku, necítí panty a má žízeň jako pes;
ale jeho hlava je jasná, jeho mozek nebrní a jeho jazyk ho neomrzel zbytečným mluvením;
je, abychom tak řekli, intelektuálně nadržen.
Dost se namlčel při práci;
i bude jeho řeč rozvázáním jazyka;
bude si odlehčovat, až se ozve.
Má dost času, aby si připravil, co řekne tamhle kamarádovi;
to víte, že si ho bude dobírat.
Řidič na tramvaji už ví o stanici předem, co křikne na dědu výhybkáře.
A po práci je člověk rád, že už má dřinu odbytou;
proč by si trochu nezašpásoval o své Marjáně nebo o své staré.
Zvláštní je, že nejvíc špásů se nadělá při pokřikování.
Například krejčové mohou hovořiti potichu a následkem toho vážně;
ale zedník na lešení musí na podavače cihel křičet, i zakřičí něco stručného a účinného.
Čím hlučnější práce, tím jadrnější humor.
Musí - li člověk křičet, má to přímo fyzický vliv na výběr slov;
užije slov silných, pádných a jaksi rozjařených.
Slova zrozená v hlomozu bývají náležitě živá.
Jako je práce chlapská, je i humor chlapský;
hluk, legrace, tabák i pití, to už tak nějak patří k mužským a k sobě.
Avšak tito lidoví šprýmaři se nesmějí;
pošpásují, aniž by vypukli v hihňavý, pištivý nebo chechtavý smích, jako se smějí ženské;
tropí své psiny s vážnou tváří.
Smíšek je tvor zženštilý;
muž prodělává svou legraci tak jako Indián muka, nehýbaje brvou.
To patří k etiketě lidového humoru, řekl bych, k jeho mužské důstojnosti.
Ale dílna a hospoda je spíš jen příležitost k humoru;
není to jeho příčina.
Nemíním zastávat teorii vyslovenou v lidové písničce, že " blaze tomu, kdo nic nemá ".
Je - li v chudých lidech větší dávka humoru, není to proto, že nic nemají, nýbrž proto, že mají asi víc družnosti.
Mezi nimi je celkem jistá rovnost a solidárnost;
jsou si vědomi, že patří k sobě ve smyslu bezmála rodinném.
Bohatí mají své společné zájmy, ale nedůvěřují si;
mají tuze mnoho vzájemných rezerv.
Majetník nevěří majetníkovi;
sedlák nebo chalupník nevraživě kouká přes plot sousedův.
Lidé bez majetku nevrážejí do sebe hranami svého vlastnictví;
mají k sobě blíž, dotýkají se sebe lokty;
mohou si na potkání tykat.
Bez otevřené družnosti není ani legrace;
ke každému špásu je třeba nějaké vzájemnosti.
Majitelé domů se nevyhrnou v poledne na ulici, aby kopali do meruny;
dělníci to dělají.
Vlastnictví není team-work jako většina ruční práce;
majetek člověka spíše izoluje.
Šest nádeníků kope jeden příkop, ale nikdy šest sedláků neoře jedno pole ani šest radů nevyřizuje jeden akt. Šprým se rodí nejspíše v kolektivu, ať jsou to kluci ve třídě nebo mužové v dílně.
Humor je produkt sociální;
individualismus je schopen nanejvýš jen ironie.
Ale nejde jen o majetek.
Cítí - li se člověk pánem, to jest osobou důležitou a hodnost mající, bojí se jaksi legrace;
má strach, že by si hierarchicky zadal.
Jeho důstojnost lehko utrpí úhony;
je snadno jej urazit nebo zlehčit jeho vážné postavení.
Proto člověk v moci a vážnosti postavený ctí i každého jiného pána a střeží se, aby bral jeho důstojnost na lehkou váhu.
Pan rada si váží pana rady;
ale proletář si proletáře dobírá.
Většina lidového humoru je rejpání, ouchcapky, houpání, nalejvání a dobromyslná dožírka.
Chudí lidé se neberou navzájem tak strašně vážně a uctivě;
ty jsi stejný vrabčák jako já, říkají si svým způsobem.
Je málo humoru, kterým by nebyl někdo potrefen nebo dáván k lepšímu;
po té stránce lidový člověk netrpí hierarchickou nedůtklivostí.
Řeknou - li si navzájem " ty vole ", není to urážka, protože je mezi nimi znaménko rovnosti.
Šašek si směl dobírat krále, protože se právem blázna stavěl na jeho úroveň;
králův ministr by si to dovolit nesměl.
Humor těžko přeskakuje sociální stupně;
jeho svět je svět rovnosti;
v tom je jeho podstatná lidovost a demokratičnost.
Existuje šibeniční humor;
to znamená, že člověk, který stoupá po stupních šibenice, někdy špásuje.
Ale pokud vím, neexistuje žádný korunovační humor;
zdá se, že člověk, který stoupá po stupních trůnu, činí to strašně vážně a bez žertu.
Ukazuje se, že člověk si spíše zašprýmuje, když je v úzkých nebo v bryndě, než když je ozářen štěstím a úspěchem.
Humor je opak patosu;
je to trik, kterým se událost zmenšuje, jako bychom se na ni dívali obráceným dalekohledem.
Žertuje - li člověk o své bolesti, snižuje její váhu;
kdyby císař na trůně žertoval o své moci, shledal by, že není tak slavná a velká, jak by se mohlo zdát.
Humor je vždycky trochu obrana i útok proti osudu;
víc psiny se rodí z nespokojenosti než z blahého a spokojeného ducha.
Špásují - li chudí lidé víc než jiní, není to proto, že by se jim vedlo zvlášť dobře, nýbrž spíš proto, že mají proč si ulehčovat.
Kňourat je babské;
chlap buď láteří, nebo si dělá legraci;
ale nemluví - li zrovna o politice, dělá spíš toto než ono.
Poněkud se vypíná;
ukazuje, že si z toho všeho čerta dělá, z rachoty, z mizérie, z ženy i z dětí;
všechna tato břemena ho neohnou v jeho vysměvačném junáctví.
Kampak, Marjánko?
Vemte mne s sebou.
A co, však stará na mne počká;
beztoho máme dnes k večeři jenom bažanty, a ty já nerad.
Ale ne;
nad to vše a přes toto vše je tu ještě něco podivuhodného.
Je tu jistá allégresse chudoby;
řekl bych jistá naivní mladost.
Ti lidé si hrají víc než jiní;
jejich život je těžký, ale je nevyžitý.
Říkáme, že svět je starý, že civilizace je stará;
známe staré národy, staré říše i staré řády, ale nemůžeme říci, že lid je starý.
Lid není žádný odkaz minulosti;
protože žije ode dne ke dni, žije v neporušené přítomnosti.
Ponechán sám sobě, oddává se okamžiku a improvizuje svůj život v dané chvíli;
bezprostřednost a okamžitost, to je vlastní inspirace humoru.
Lidový člověk nežije na dlouhé lokte;
žije teď, na fleku, a hledí využít, co se dá.
Jeho humor je věčné extemporování;
proto se nedá zapsat a uchovat.
Nicméně lidový humor bude vždy vstupovat do literatury a bude v ní žít právem věčnosti;
jenže v tomto případě ponese jméno Aristofana, Rabelaise nebo Cervantesa.
O PŘÍSLOVÍCH NEBOLI
O MOUDROSTI LIDOVÉ
Tvrd kozel dojiti, praví lidová moudrost.
Stejně tvrdé a marné by bylo chtít vydojit ze souboru lidových přísloví něco vzdáleně podobného filozofickému systému nebo Úvodu do filozofie nebo Základům mravouky;
marně bychom se pokoušeli sroubit, skloubit, slepit, sešít nebo jakkoliv jinak dostat z nich dohromady cosi jako světový názor, mravní kodex, etický princip nebo ucelený obraz života.
Dejme tomu, že lidová moudrost praví:
Po posvícení bývá bolení.
Nehledíc k tomu, že je to pravda, je to, filozoficky řečeno, učení pesimistické;
přesto nelze tvrdit, že lidová moudrost je pesimistický názor na svět.
Pesimistický názor, řekněme Schopenhauerův, je abstraktnější;
je také soustavnější a ucelenější;
ale hlavně je daleko osobnější.
Schopenhauerův pesimismus můžete přijmout za svůj, vyhovuje - li vašemu osobnímu založení a celé vaší zasmušilé nátuře;
lidovou moudrost přijímáte tehdy, je - li k ní dána objektivní situace, řekněme v případě posvícení nebo v pádu bolení.
Filozofický systém se nemění od situace k situaci, nýbrž od člověka k člověku;
je to naše trvalé, ale víceméně subjektivní chování k vesmíru.
Lidová moudrost je čistě objektivní: není - li bolení, není ani příslušného přísloví.
Pýcha předchází pád, ale činí tak jenom tehdy, potřásáme - li hlavou nad pýchou svého bližního.
Přísloví nevyjadřuje osobní přesvědčení, nýbrž jisté objektivní znaky a typické průběhy skutečnosti.
Praví - li přísloví Zadku holého nikdo neobloupí, je to tak neosobní a věcné zjištění jako věta, že voda mrzne na bodu mrazu.
Přísloví vám nenabízí stanoviska, nýbrž fakta.
Na rozdíl od filozofů nedokazuje, že něco apriorně jest, nýbrž že něco obyčejně bývá.
Nepodává zásady, nýbrž zkušenosti.
Je to poznání velmi nesoustavné;
ale jak známo, i lidská zkušenost je poznání velmi nesoustavné.
Devatero řemesel, desátá nouze, praví lidová moudrost;
ale lidová moudrost praví také:
Jistší držeti se šesti než jednoho.
Přísloví učí, že kdo má úřad, má i rozum, ale učí také, že osel je osel, i kdyby zlaté sedlo měl.
Pamatuj, synu, že líná huba je holé neštěstí;
avšak nezapomeň, že mluviti je stříbro, mlčeti zlato, a mluv jen tehdaž, když veš zakašle.
A tak dále.
Skoro ke každému přísloví můžete najít jeho příslovečný opak;
můžete přísloví vyvracet druhým příslovím, aniž si, jak se zdá, lidová moudrost z takových rozporů něco dělá.
Snad ji za to nařknou z filozofické nepravosti zvané relativismem;
ale lidová moudrost se dopouští spíš jiné filozofické nepravosti, která se nazývá zkušenost.
Konstatuji s filozofickým pohoršením, že zkušenost opravdu bývá strašně nedůsledná: že někdy je neštěstím huba líná, ale jindy je pohromou huba čilá;
že za peníze se koupí i nebe, ale že peníze nejsou všecko, což obé dosvědčuje moudrost lidová.
V tomto bídném empirickém světě může každá věc dopadnout tak, nebo právě naopak;
nuže, v obou případech se najde přísloví, které zpečetí takový nebo onaký výsledek svou věkovitou a ctihodnou zkušeností.
Mohlo by se to říci tak:
Přísloví zpravidla nemíní předem a obecně předpisovat nebo radit, jak se má člověk chovat;
to nechává desateru božích přikázání.
Spíš anticipuje víceméně špatný výsledek toho, do čeho se už někdo pustil, anebo dodatečně, když už to špatně dopadlo, označí tento fakt svým tradičním razítkem.
Jen výjimečně hlásá, že něco je dobré nebo špatné z důvodů mravních nebo zásadních;
obyčejně se lidová moudrost drží důvodů svrchovaně praktických.
Tady nejde o spásu duše, ale o to, vyhnout se škodě nebo aspoň být připraven na všemožnou svízel, která z čehokoliv pochází.
Málokdy nám lidová moudrost dodává odvahy;
spíš nás varuje, skoro napořád varuje.
Varuje před čeledí i pány, před babami i holkami, před bídou i penězi, před přáteli i sousedy, před mlčením i mluvením.
Skoro by se zdálo, že lidová přísloví jsou výroky lidí hrozně zklamaných a beznadějných, kteří se oddávají ustavičným představám o nezdaru, nevděku a marnosti všeho bytí.
Obávám se, že bychom takto velmi špatně pochopili lidovou duši, neboť bychom ji oloupili o jistou kladnou a obveselující škodolibost, jakož i o rezignaci velmi vyrovnanou a utěšenou.
Velká část lidové moudrosti, podobně jako velká část humoru, nalézá zvláštní uspokojení v cizí škodě nebo chybách bližního;
neodepře si tu satisfakci, přiložit své polínko a dát jaksi najevo, že se to dalo čekat;
což se neříká odjakživa, že po posvícení bývá bolení, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, že každému hrají chvilku nebo něco podobného?
Ale zároveň a tak říkajíc týmiž ústy podává přísloví postiženému usmiřující útěchu:
Heleď, člověče, tvůj osobní případ se vřazuje do obecného pravidla;
nejsi v své bídě sám, neboť tak to chodilo odjakživa.
Umřeš, ale všichni tam musíme.
Stalo se ti bezpráví, ale odjakživa chudý se práva nedovolá.
Je zvláštní útěcha v generalizaci;
bolest, která není jenom má, tolik nebolí, zklamání, které stíhá i jiné, tolik netíží.
Lidová moudrost je zásoba takových útěch pro rozličné případnosti života;
pomáhá překonat osobní zkušenost tím, že má po ruce její obecnou formuli.
Potkalo - li tě neštěstí, buď ti potěchou, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.
Proto lidová moudrost je opravdu lidová;
předpokládá totiž jistou kolektivnost a hlavně jistou solidaritu v trampotách života.
Většina přísloví vyjadřuje starosti a zkušenosti lidí málo mohovitých a málo mocných.
Člověk úspěšný a bohatý, v moci stojící a svou vůli mající, je víceméně, jak se říká, pyšný individualista;
je více ochoten ukládat světu svůj rozum a generalizovat své zkušenosti, ale už méně se podřizuje obecnému pravidlu a kolektivní zkušenosti.
Pád hrdiny je jedinečná tragédie;
pád člověka obyčejného je přísloví, to jest locus communis.
Velmi často je přísloví obrana člověka slabého proti silným, chudého proti bohatým;
skoro vždy vyjadřuje stav starosti, střehu, životní defenzívy.
Svět lidové moudrosti je svět malých, víceméně utištěných lidí;
je to právě slzavé údolí, kde si moudrost podává ruce s humorem.
A je to svět lidí, kteří už nejsou mladí.
Mladý člověk prožívá své zkušenosti jako jedinečné a neobyčejné;
zdá se mu, že nikdo před ním tohle nezažil.
Nedovede ještě svou zkušenost včlenit do obecného, obvyklého a notorického průběhu věcí.
Jeho svět je to, co je;
svět starších lidí je to, co bývá;
svět starých lidí je to, co bylo.
Přísloví vyjadřuje zkušenost lidí, kteří nejsou dnešní, protože jsou zároveň včerejší a loňští.
Proto patrně se filozofický obsah přísloví ve většině případů podobá názorům, kterým se říká stoicism, s lehkým nádechem skepse a občasnými návaly pesimismu.
Buď jak buď, lidová moudrost neholduje smělému rozmachu myšlenek, svatému plameni nadšení ani nějakým zvlášť velkodušným ideálům.
Žádné lidové přísloví by se nehodilo za heslo k revoluci;
ale hledáte - li heslo k rezignaci nebo deziluzi, sáhněte po lidové moudrosti.
Mnoho je přísloví, která vyjadřují špatné zkušenosti s babami a ženskými;
ale pokud vím, žádné přísloví se nešíří o špatných zkušenostech, které mají ženy s námi muži.
Snad by z toho někdo soudil, že vcelku dělají muži horší zkušenosti s ženami nežli ženy s mužskými.
Já však myslím, že příčina je jinde;
ne v tom, že muži odjakživa dělali horší zkušenosti, nýbrž v tom, že muži dělali přísloví, to jest, odjakživa vyráběli generalizace;
řekl bych, že generalizace náleží k sekundárním pohlavním znakům muže.
Jsou moudré ženy, ale nebývají ženy mudrlantky;
žena rozumuje spíše reálně, místo aby se pouštěla do věčných a obecných pravd.
Žena mluví raději o lidech, muž mluví raději o světě a člověčenstvu.
Žena řekne, že sousedova panička je nějak pyšná;
načež muž usoudí, že pýcha předchází pád nebo něco podobně obecného.
A není - li tomu tak, pak se dopouštím jen obyčejné a hrubé mužské generalizace, na svědectví toho, co bylo řečeno výše.
Q. e. d.
Ano, vcelku je to rozšafná, chalupnická, obranná moudrost lidí, kteří dbají svého prospěchu, myslí si své o ostatních, nedůvěřují světu a uhýbají riziku;
kteří se už nerozčilují nad špatnostmi světa a činí kompromisy s denním během věcí;
tedy většinou je to trochu zlomyslná a trochu hořká, trochu rezignující a trochu shovívavá praktická protřelost, ale žádná morálka, žádné řešení velkých otázek života, žádné napravování nedobrých řádů světa;
a přece -
A přece, když čtete lidová přísloví, klopýtnete co chvíli o větu, která vás až poděsí bleskovým a strašným ozářením nejbližších věcí lidských;
je to chalupnická věta, něco o svini, o sousedu, o chudobě nebo o čem, ale najednou za tím vidíte veřejný život, státy, dějinné problémy a světové záležitosti v ostrém a groteskním osvětlení.
A jindy cítíte: namoutě, tohle znám, to jsem zakusil bezpočtukrát, ale nedovedl bych to říci tak stručně a jasně.
A tu se zastavíte nad posledním problémem lidové moudrosti:
Buď je od případu k případu tak podivně a zrovna nelidsky moudrá, tak děsivě zkušená, nebo jasnozřivá, nebo čertví co -
Nebo je náš svět se svou politikou a veřejností a státy a historickými osobnostmi tak malý, tak podrobený pravidlům obyčejné zkušenosti, tak nezměnitelný a groteskně lidský - to či to?
Ale na to mi odpověď chybí.
PÍSNĚ LIDU PRAŽSKÉHO
Už po léta trpělivě čekám, že snad vyjde nákladem Akademie věd nebo Společnosti nauk veliká sbírka in folio ( CLXXVI + 447 str. ) s titulem " Písně lidu pražského, příspěvek ke studiu materiálií pro úvod do národopisu žižkovského, vršovického, vyšehradského, košířského, břevnovského i pražského, sebral, zapsal a jazykozpytným úvodem, jakož i poznámkami, variantami, prameny, srovnávacím materiálem a rejstříkem opatřil dr. X Y, docent pražského národopisu na Karlově univerzitě ".
Tato kniha dosud nevyšla, i počíná se ve mně zvedati hrozné podezření, že na pražské univerzitě vůbec není žádná stolice pražského národopisu, podskalské fonetiky, košířského dialektu, srovnávací filologie pražských předměstí, zvykosloví, folklóru a demografie pražských čtvrtí, ba ani Institut pro hlubinný výzkum lidu pražského;
že tedy my, pražští usedlíci, žijeme v oblasti vědecky neprozkoumané, jež by měla být na mapách jen vytečkována jako úvodí řek Iravadu a Mekongu v Zadní Indii;
a že tyto neprobádané a tajemné končiny se nezačínají za žižkovským viaduktem nebo u Apolla, nýbrž přímo ve vaší kuchyni, odkud chvílemi zaznívá neprozkoumaný, divý a barbarský zpěv lidu pražského, provázený řinčením nádobí nebo rytmickým svištěním rýžového kartáče.
Žijeme na panenské půdě, jež vydává květy dosud nezařaděné a vegetaci dosud bezejmennou.
Uvedu jich několik;
předpokládám, že všichni, kdož toto čtete, je znáte jako své boty;
chci říci, že je znáte stejně špatně jako své boty.
Neboť ať máte k svým botám poměr sebeintimnější, nevíte, z jakých lidských ingrediencí a památek je složen prach či bláto, kterým se brouzdají, aniž čí jsou a kam míří nesčíslné šlépěje, do kterých vstupují.
Neznámý svět se začíná na podešvích vašich bot a za klikatou melodií odrhovačky, kterou nevědomky hvízdáte.
Odrhovačka, kterou si hvízdáte obouvajíce si boty nebo sestupujíce ze schodů, je obyčejně poslední taneční nápěv, nějaké paso doble, fox nebo šimy: hrom do vás, vždyť je to " O Catarina ".
Jindy jsme všichni zamořeni dejme tomu " Bublinami ", a intrády z Libuše jsou dnes stejně jako za mých mladších let obecným signálem lidí, kteří hvízdají pod okny, ohlašujíce svou přítomnost.
Tedy tyto melodické výkony nepočítám do písní lidu pražského.
Písně lidu pražského jsou prostě lidová poezie, nejen proto, že je lid zpívá nebo píská, nýbrž také proto, že v něm většinou vzaly svůj anonymní původ.
Svět se nikdy nedozví, z čího osobního zážitku vytryskla píseň
pročpak bych se rmoutila,
když mám toho kroutila,
ani kdo první vyslovil své milostné nadšení slovy
ty jsi moje racajda, racajdička, racajdička,
ty jsi moje racajdička, racajdička, racajda.
Vložil bych ruku do ohně na to, že tyto písně jsou stejně lidové jako " Když jsem plela len " nebo " Osiřelo dítě ".
Dám za to hlavu, že " Vinohradskou nemocnici " nesložila žádná básnířka poctěná cenou Zeyerova fondu;
taková věc se prostě vidí.
U jiných je to pochybnější;
některé docela zlidovělé písně vzaly svůj počátek u Hartmanů, Šmídů nebo ve kterém jiném šantánu, jiné jsou původně dílem jarmarečních písničkářů.
Ale i ty, které až na další výhrady považujeme za lidové, jsou z nápadně velké části importovány z jiných končin;
jak mne přesvědčil Eduard Bass, většina pražských písniček přišla z východních Čech, z Pošumaví, z jihu;
zavlekli je do Prahy vojáci, tovaryši a služky z venkova, a pražský lid si je jenom melodicky a textově trochu přešupačil.
Tedy v nejširším smyslu pražská lidová poezie jsou prostě písně, které si pražský lid bez okolků a svérázně přisvojil.
V jistém smyslu my všichni Pražáci jsme pražský lid;
ale rozsah toho pojmu je velmi relativní.
Já jsem lid v poměru k vládě;
ale moje posluhovačka je lid v poměru ke mně.
Můj krejčí spadá zajisté pod pojem lidu;
ale v jeho dílně není lidem on, nýbrž jeho učedník.
Absolutní a pravý lid je jenom chudý lid;
je to lid služek, tovaryšů a dělníků.
Vedle toho je ještě pražský lid v daleko užším a lokálnějším významu;
to je lid pražských kvítek, pepíků, dacanů, sígrů, pardálů, správných frajerů, štrycáků, holek, plyner, kroutilů, pasáků, voveček a pyšné staré páry, jež táhne za zvuků Castaldomarše:
My sme ta stará pára,
nás zná už celá Praha.
Konečně i vojáci jsou v jistém smyslu lid, a jejich písně, jako " Když jsem stála na pavlači " nebo " Až já budu mrtvola ", patří nejen mezi nejdůležitější dokumenty poslední války, nýbrž i do sbírek pravé lidové poezie.
Není mi známo, je - li vedle zpěvů revolučních písní nějaká specielně dělnická lidová poezie;
znám jen onu starou elegii " Havíři, havíři, hluboko fáráte ", dlouhou a smutnou píseň, jež se dožila programově třídní variace:
Měla jsem milého
sobě upřímného,
on se dal do sboru
rudých sociálů.
Načež je refrén:
Nazdar, nazdar, nazdar,
ještě jednou nazdar,
on se dal do sboru
rudých sociálů.
Celkem vzato však tzv. uvědomělé politické přesvědčení není zrovna zdrojem zpěvné inspirace;
lidová poezie bude vždy spíše mluviti o červeném šátečku než o rudém praporu a bude spíše opěvovati nešťastnou lásku než třídní nenávist.
Revoluce a nenávist jsou vhodnými tématy jenom pro umělou poezii;
co se lidu týče, drží se nadále modrých očí, cestičky za milou a jiných prastarých faktů s konzervativností hodnou podivu.
Mimoto lidová píseň je vždy víceméně osobní;
může se zpívat sborem, ale nikoli davem.
Lidová píseň říká vždy " já " nebo " ty ", ale neříká " my ";
lidová píseň třeba povídá, že " když sem šel včera kolem zahrady, viděl sem tam dvě, dvě růže červený, nebo že " když sem šel vod vás, byl překrásnej čas ", - což, jak vidíte, je velmi vzdáleno jakéhokoliv kolektivního nástupu událostí.
Řekne - li lidová píseň " my ", jsou to jenom dva, jako byli ti, co na ně " spadl lístek z javora ".
Lidový člověk, ponechán sám sobě, je neporušitelně individualistický;
je zamilován, cítí se sirotkem nebo žaluje na " přenešťastnou chudobu ";
vždy je to intimní a osobní událost, jež se vylévá ulevující melickou samomluvou.
Když jsme si takto omezili oblast lidové poezie pražské, měli bychom přikročiti k metodickému roztřídění materiálu.
Bylo by svůdné roztříditi jej na poezii fabrickou, poezii domácí, poezii vojenskou a tak dále;
nebo na poezii milostnou, jako je " Ó lásko, lásko fórová ", a reflexívní, jako je " Nám je to volný;
nebo na poezii ušlechtilou, jako je " On zapomněl na dobu naší lásky, a nízkou, jako je " Ó Emane ";
na poezii dlouhou čili pracovní, která se zpívá při praní prádla, jako je " Stavěli tesaři zedníkům lešení ", a poezii taneční čili bakchickou, která se zpívá při tanci:
- a vocaď je to šecko tvý
a pocaď je to šecko mý,
Pepíčku Vančurů,
já ráda tancuju,
a vocaď je to šecko tvý...
A pocaď je to šecko mý;
proboha, dost už, neboť se mi točí hlava.
Točte se beze mne, pardálové, točte se pěkně dokola, dyť vám přece zahraje haťapaťa kapela;
nás však ponechte tichým radostem literárního studia.
Tedy bylo by možno třídit zpěvy lidu pražského podle různých konkrétních pojmů;
avšak postupujíce opatrně oblastí dosud nevyšetřenou omezme se na skromné, bezbarvé a klasické rozlišení poezie obecné a poezie zvláštní.
Poezie obecná jsou zpěvy obecného lidu, jež vyslovují všelidské city.
Poezie zvláštní je rázu spíše lokálního, stavovského nebo časového.
" Modré oči, proč pláčete " je poezie obecná, neboť modré oči pláčou v každém domě a každém poschodí.
Píseň " Ach ty pražská porodnice " však vyjadřuje city daleko méně obecné a " Pasáci, pasáci " nejsou jistě intimním projevem širokého lidu.
" Hory, doly černé, vy znáte bolest mou " je poezie obecná;
" Sebrala patrola tu Kamilu hezkou " je poezie zvláštní;
dokonce velmi zvláštní.
Poezie obecná se zpívá nejvíce v kuchyních, pochází většinou z venkova a překonává generace.
Poezie zvláštní je spíš lokálně pražská, zpívá se v nočních lokálech, mívá - jako mnoho slov v argotu - jen krátkou dobu oběhu a brzy vychází z módy.
Avšak když už jsme u třídění materiálu, budiž řečeno, že je nemožno zjišťovat jeho autentičnost a textovou správnost.
Každá pražská píseň koluje v nesčetných variacích;
často jen jádro je lidové, a k němu se připojují umělé dodatky ze šantánů nebo ze šestákových edicí, které ke všemu udávají i fingované jméno autora.
" Točte se, pardálové " má aspoň pět pochybných otců;
" Lehké děvče aneb Sebrala patrola " má dva, a " Pražskou porodnici " prý složila slečna Marie Kalinová.
Pohříchu neznám žádnou slečnu Marii Kalinovou;
je to asi jeden z pseudonymů pražského lidu.
Znalci tvrdí, že píseň " On zapomněl na dobu lásky naší " vyšla prvotně v Ladě;
ať to zjistí, kdo má odvahu pročíst dvacet ročníků Lady;
já to dělat nebudu.
Učinivše takto zadost suchopárným povinnostem metodickým, osvěžme svou mysl a zapějme si " Ať ať ať ať ať je to jako lať ", načež přikročíme přímo k pražské poezii obecné.
Je tomu tak, že se před léty zpívávalo víc;
nebylo řinčícího nádobí, nad kterým by nehlaholila Marie, nebylo podlahy, nad níž by Anna neopěvovala svůj přenešťastný osud, ani nebylo spravované punčochy, do které by Julie nebo Fany nevezpívala hoře svého srdce.
Zpívalo se kdysi víc;
patrně byl tehdejší svět daleko veselejší, chci říci daleko smutnější;
neboť byly to většinou velmi smutné a beznadějné písně;
vězte, že obecná poezie je skoro bez výjimky milostná.
Je to zvláštní a nepochybný úkaz: lidový typ lásky je láska nešťastná.
Marie nezpívá, že si ji namluvil Pepíček a že budou mít do roka veselku, nýbrž že Pepíček s modrýma vočima chodí za jinou.
Anna, drhnouc podlahu, nehlaholí, že chce na výlet do Stromovky, nýbrž že netouží po ničem jiném než po tmavém hrobu.
Nevím, je - li to proto, že každá Marie podle statistiky a z jakési sociologické nutnosti miluje nešťastně, či spíše proto, že nešťastná láska připadá Marii poetičtější nežli šťastná láska.
Končí - li se román pro služky obyčejně kýženou svatbou, končí se píseň služčina zpravidla tmavým hrobem.
Marie zpívá, jak se zdá, proto, že cítí poetickou soustrast sama se sebou.
V podstatě nebývá Marie bytost hluboce melancholická;
naopak, člověk by častěji soudil, že je to drbna a řehtačka.
Nuže, chce - li se Marie povznésti do vyšších sfér ( což konečně je nejserióznější úkol poezie a hudby ), povznáší se do oblasti smutných a bezútěšných citů;
ničím se necítí tak zušlechtěna jako vyhlídkou, že záhy bude ležeti v rakvi s věncem na hlavě.
Svět poetických představ bývá poněkud hrobový.
Hory, doly černé,
vy znáte lásku mou, vy znáte těžké boje, co trápí srdce moje
pro lásku fórovou.
Hory a doly černé jsou, jak se zdá, vůbec dobře informovány o celém případu:
Vy znáte hocha mého,
který mě míval rád, vy znáte nevěrného, vy znáte falešného,
který mě oklamal.
Píseň kupodivu nepraví, jaké měl ten falešník oči, nýbrž pokračuje přímo dále:
Kdo mě teď bude líbat
a kdo mě potěší?
Já vadnu jak ta růže, mně žádnej nepomůže,
mě svět už netěší.
A až mě položíte
do země studené, pak na můj hrob mi dejte, pak na můj hrob mi dejte
uvadlé lilie.
Ano, Marie;
slibujeme ti to.
Co jsem milovala, to je pryč,
to se nenavrátí nikdy víc.
Co jsem milovala tak ráda,
to mně jiná flundra přebrala.
Milovala sem já Pepíčka,
ten měl krásný modrý vočička.
Náhle, snad v horečce lásky, zapomíná nešťastnice, že je navždy zrazena:
Až von se z ciziny navrátí,
von mně ty večery ukrátí.
Avšak nikoliv;
šalebná naděje stejně náhle hasne;
nezbývá nežli hrob.
Co mně dáte s sebou do hrobu?
Můj zelený věnec na hlavu.
A tu se mroucí panna upamatuje na jakousi podrobnost:
Já už nemám žánej věneček,
připravil mě vo něj miláček.
Jiná panna ( obyčejně drhnoucí přitom schody dokonává láskou za melodie velice táhlé:
Milovala sem,
ale jen jednou v životě svém,
tou láskou horoucí,
vroucí a nigdá nehynoucí.
( Bis. )
Matičko drahá,
vy nevíte, jak ho mám ráda,
přiveďte ho k nám,
dyť já ho ráda ze srdce mám.
( Bis. )
Přivedla bych ho,
dceruško drahá, k loži tvému,
pozdě již je však,
jinou miluje, jinou má rád.
( Bis. )
Zvoňte mně, hrany,
mně voklamalo potěšení.
Pryč odešel v dál,
a mě přesmutnou zde zanechal.
( Bis. )
Tato mroucí píseň mi připomíná jinou, jež líčí, jak " on ženil se, a já jsem se šla dívat ", s refrénem " ó loučení, ó loučení, mý srdýčko je celý zkroucený ";
i tato historie končí se smrtí:
Šli z kostela a do kočáru sedli,
kočí slavnostně práskl do koní,
na malý věži zvonek smutně cinkal,
ach, ten mně jednou k smrti dozvoní.
Jednou i mládenec umírá z lásky, když byl zjistil, že " vokolo Vyšohradu teče vodička ( bis ), vokolo ní zelená se ( bis ) travička ", a když tam viděl svou milou, svou panenku rozmilou s jiným stát.
Oni si tam o něm povídali, že oni mu truc natruc, že oni mu truc natruc dělají.
" Jenom vy mně truc natruc nedělejte, " řekl na to ten mládenec, " raděj vy se s pánembohem, raděj vy se s pánembohem milujte. "
Jenom vy se milujte, a já budu spát ( bis ),
muzika mně do hrobu ( bis )
bude hrát.
To uvádím, abyste viděli, že řekne - li se " láska ", musí se říci také " smrt ".
Svět chudých lidí je tvrdý;
nemůže se vždy pro lásku umírat;
někdy se musí rezignovat.
Ó lásko, lásko fórová,
sprovoď mne ze světa,
pro tebe jsou utracena
moje mladá léta.
Avšak utřemež slzy svých modrých očí a hleďme s krajním sebepřemáháním dodat:
Nic zlýho tobě nepřeju,
šecko dobrý ti vinšuju,
abysi byl spokojenější,
ze srdce ti přeju.
Ano, neboť věz, nevěrníče, že chudobná holka ti odpouští, byť s pukajícím srdcem;
být zrazován, toť pravěky úděl chudých.
Slunéčko za hory zapadává,
a mně má hlavička pobolívá,
bolí, bolí, pobolívá,
že na mě miláček zapomíná.
Za ženu, nevěrný hochu, si vem
panenku bohatší, nežli já sem...
Ó mužové!
Ó krutí a falešní miláčkové!
Ó modré oči, jež jste lhávaly lásku!
V lidové poezii jen výjimečně zrazuje žena;
v lidové písni je to většinou muž, kdo představuje živel nestálý, proradný a jaksi démonický, kdežto dívka je zrazována, trpí, odpouští a umírá láskou.
Mohlo by se z toho soudit na mravní superioritu dívky z lidu;
ale je možno, že lidová píseň jen proto drží palec ženskému plemeni, že jím je většinou zpívána.
Avšak budiž tomu jakkoli: faktum je, že láska ani v chudobě netrvá.
Letěli holubi,
letěli přes hrudy,
můj milej se na mě hněvá,
že už mě nemá rád.
Všimněte si při této příležitosti, jak často a prostě se v lidové písni přiřazuje osobní zážitek k nějakému přírodnímu úkazu.
Sluníčko za hory zapadává, a mne pobolívá má hlavička;
holubi letí přes pole, a můj milý mne už nemá rád;
nebo okolo Vyšohradu teče vodička, a má panenka tam stojí s jiným.
Hoře lásky je stejně přírodní nebo kosmický fakt jako západ slunce, posvátný let holubů nebo věčný proud vody;
lidská bolest je stejně nepochybná a reální jako tyto úkazy, a její místo je po boku přirozených věcí.
My, kteří jsme se odcizili lidu, si netroufáme sdružovat své city a myšlenky s prostou přírodní skutečností;
neřekneme například " Teče voda dokola, že senátor Prášek je politická mrtvola, " ani nezačneme svůj článek slovy:
" Kolem pražských věží holubi se točí, a já nesouhlasím s profesorem Rádlem. "
Pro nás ovšem nemá profesor Rádl pranic společného s holuby;
pro lidovou poezii však dejme tomu nešťastná láska a jalovec mají něco společného, a sice tu okolnost, že existují, a že se dokonce poněkud rýmují:
Jakpak ten jalovec pěkně, pěkně voní,
že za mou panenkou jinej, jinej chodí.
Tajemná je moc rýmu, neboť jím se sdružují věci v nečekaný vztah.
Málo se uvažuje o absolutní tvůrčí funkci rýmu, jež váže k sobě představy, které by se jinak asi nesetkaly.
Zajisté není nic vnitřně příbuzného mezi mou milou a kaprem, ale rým, tento všemohoucí kouzelník a kuplíř, je spojí, neboť
kapr se ve vodě házel,
když jsem milou doprovázel
dnes - a zejtra naposled.
Avšak tu si ještě dlužno všimnouti zvláštní chronologie lásky;
lidová píseň se nikdy neváže na datum historické, nýbrž přírodní;
nezpívá například " Když padal úřednický kabinet, šel jsem se svou milou naposled, mcarára naposled ".
Datum lásky i zrady je nadčasové;
je nehistorické, protože je věcné.
Stalo se to tehdy, když voněl jalovec nebo když měsíček svítil, když se házel kapr ve vodě nebo když spadl lístek z javora.
Příroda je stále ještě nekonečně populárnější než dějiny.
Avšak odpoutal jsem se od věci;
mluvil jsem právě o citech zhrzené dívky.
Nuže, mohu dokázat z nesčetných pramenů, že nikdy není zrazována pro nedostatek krásy nebo vnitřní hodnoty, nýbrž jen proto, že je to dívka chudobná.
Přenešťastná chudoba,
ta mě s miláčkem rozvedla,
ta mě trápí a sužuje,
s miláčkem mě rozlučuje.
Včera mně máti vzkázala,
bych si na něj nemyslela,
že já jsem dívka chudobná,
jeho bohatství nehodná.
Ožeň se tedy, miláčku,
bys nezarmoutil matičku,
ty máš bohatství, a já ctnost,
a tu se končí píseň povzdechem nečekaně upřímným:
ta nepotrvá na věčnost.
Při té příležitosti vám musím vypsat jinou velmi známou píseň:
Stavěli tesaři zedníkům lešení,
na ňom se prochází moje potěšení.
Nejspíš to potěšení je pracující zedník.
Moje potěšení s modrejma vočima,
já bysem pro něho do vody skočila.
Do vody skočila, kde se kola točí,
to pro tě, miláčku, že máš modrý voči.
Mimochodem budiž řečeno: pozorujte, že lidová píseň nikdy neopěvá ňadra, jako činíval Vrchlický, ani pupek, jako Píseň písní, ani postavu ani rty ani vlas ani jiné tělesné atributy;
vždy jsou to jen oči, zpravidla modré oči nebo někdy z osobních pohnutek černé oči;
nikdy však šedé oči, zelené oči, bezedné oči, uhrančivé oči nebo vůbec jiný druh očí.
Dívka nemiluje svého miláčka proto, že je statečný nebo že má nádherný tenor, nýbrž proto, že má modré oči.
Lidový chlapík nemiluje svou panenku proto, že má " dlouhá stehna " ( jako činí básník umělý ) nebo " ústa rudá jako krvácející rána ", nýbrž jen a jen proto, že má modré oči.
V tom se zračí zvláštní a málo uznávaná cudnost lidové poezie;
umělá poezie pak se odlišuje od poezie vulgární hlavně svou cynickou nestydatostí.
Avšak vraťme se k naší písni.
U studánky stála, vodu nabírala,
přišla jeho matka, vše jí vyprávěla.
A já místo vody nalila jí vína,
tumáte, matičko, za vašeho syna.
Za vašeho syna a za jeho lásku,
uvažte si syna doma na provázku.
Doma na provázku, na hedvábnej nitce,
aby se netoulal k chudobnej děvečce.
Chudobná děvečka mnoho zkusit musí,
lecjakýho flámu poslouchati musí.
Chudobná děvečka nic jiného nemá,
jenom tu poctivost, kerou nezachová.
Jiná píseň chudé děvečky ukazuje aspoň jakýsi záblesk naděje, že jsou světy lepší, než je tento:
Hradčanský hodiny smutně bijou,
ty mě s mou panenkou rozlučujou,
rozlučujou, nebojím se,
šak přijde hodina, vožením se.
Vožeň se, miláčku, spánembohem,
vyber si dívenku sobě roveň.
Na poctivost sem ti rovna,
ale na bohatství nejni možná.
Zafoukej, větříčku, přes ty lesy,
že už mě v tej Praze nic netěší,
těšívalo, už nebude,
bude mě těšívat na Žižkově.
Nevím sice, co má Žižkov tak podivuhodně oblažujícího;
ale až už vás nebude nic na světě těšit, jděte na Žižkov a hledejte;
anebo si sedněte na břehu řeky jako ta dívka, co
... na břehu seděla,
do tiché vody hleděla,
tam uviděla rybičku,
jak polykala vodičku.
Rybičko, ty jsi němá tvář,
já slyšela, že kouzla znáš;
víš - li, co trápí srdce mé,
pověz, kde můj miláček je.
Rybka se z vody vynoří
a takto k dívce hovoří:
Netrap se více pro něho,
najdi si hocha jiného.
Jinak to provedla ještě jiná dívka;
ostatně je to malý skvost, který uvedu celý:
Spadl lístek z javora,
spadl na nás na voba,
poď, má milá, poď a vyprovoď mě
až do našeho dvora.
A já s tebou nepudu,
protože tvá nebudu,
ty si synek bohatejch rodičů,
a já holka chudobná.
Má matička pravila,
abych s tebou nestála,
a až přijdeš pod naše vokýnko,
abych tě pryč poslala.
A tu moudrá dívka zkrátka rozetne tradiční drama chudoby:
A já to neudělám,
protože tě ráda mám,
až ty přijdeš pod naše vokýnko,
celýho tě zulíbám.
Píseň pražského lidu je někdy záhadně nelogická;
je nelogická jako život nebo láska;
odporuje sama sobě jako živý a zamilovaný člověk.
Prapodivně chlácholí milenec svou panenku:
Modrý voči, proč pláčete?
Dyť vy moje nebudete,
nebudete a nesmíte,
marně si na mě myslíte.
Nebo známá vojanská:
Ku Praze je cesta dlouhá, stromkama je sázená,
sázela ji moje znejmilejší, když tam za mnou chodila.
Sázela ji rozmarýnou, pěkným bílým jetelem,
a to na znamení naší lásky, že my svoji nebudem.
Dobrá, tedy nebudou svoji, když tomu sami nechtějí.
Já na vojnu, z vojny domů, ty seš eště svobodná,
na koho si, má zlatá Mařenko, na koho si čekala?
Čekala sem, můj Pepíčku, čekala sem na tebe,
až ty z vojny přijdeš do civilu, že my svoji budeme.
Tedy chválabohu, snad budou svoji;
a píseň pokračuje:
Panímáma z vokna kouká, ptá se, kde je Mařena,
vona leží nedaleko dveří, má u sebe dragouna.
Tím snad je úmluva zpečetěna;
avšak co to?
Vo hubičku sem ji prosil, vona mi ji nechce dát,
vona praví, že sou letos drahý, že je musí prodávat.
A nyní se v tom někdo vyznej, nebo se div tomu, že se dragoun dopálí:
Jinýmu si z lásky dala, a mně je chceš prodávat,
počkej, holka, světa proradnice, šak ty budeš litovat!
Láska je cit nevýslovný a matoucí;
suďte sami, je - li možno vyjádřit milostný zmatek důkladněji nežli v této písni:
Žádnej, žádnej neví ani neuvěří,
po čem mý srdéčko ve dne v noci touží.
Touží, touží, touží, ale neví po čem
a najednou to ví:
- touží po miláčku, kerej je za potokem.
Co je za potokem, nejni za horama,
praví píseň celkem správně, ale hned dodává:
žádnej, žádnej neví, co je mezi náma.
Ne, to nepochopí nikdo;
jsou to jakési záhadné totemické síly:
V tom příbramským poli, studánka tam stojí,
až v ní voda vyschne, tenkrát budem svoji.
Vona nevysýchá, a furt jí přibejvá,
můj zlatej miláčku, to nebude nigdá.
Málokterá umělá báseň by se vyrovnala iracionálnímu tryskání představ, které se rozpoutaly v písni o kočím:
Přišel k nám kočí, měl modrý voči,
von se mě vyptával, gde já spím v noci.
Já spím na půdě v samej peřině,
přijď se ke mně podívat k jednej hodině.
Až potud je děj celkem souvislý;
ale o jedné hodině se to jaksi
zamíchalo:
Voni tam přišli štyry nahoru,
ty tři sem shodila ze schodů dolů.
Jenom ten jeden, ten mi tam vostal,
jak si se, miláčku, jak si se vyspal?
Já sem se vyspal, ale jen málo,
mně se, má mršinko, vo tobě zdálo.
Voženil sem se vo svatým Jáně,
žena mně umřela na půdě v slámě.
Ubohá žena, co toho snědla,
dvě fůry ječmene a fůru sena.
Copak je do tý maličký ženy,
vona má sukýnky u samý zemi.
A dyž je rosa, vona chodí bosa,
vona si sukýnky celý urousá.
Na této písni by se dal školsky demonstrovat tvůrčí proces nastavování.
Kolik básníků, kolik fejetonistů, úvodníkářů i řečníků sahají po nastavování, když jim jaksi došel první rozběh!
Avšak my, zkažení intelektuálové, nastavujeme podle, pokrytecky a potajmu, aby to nebylo vidět;
nemáme odvahy, abychom, když nám došla látka, spustili vesele a bez falešného ostychu o něčem jiném, třeba o tom, co toho snědla naše žena, nebo o čemkoli podobně nečekaném.
My nastavujeme slova, ale lidová poezie nastavuje fakta;
my předstíráme umělou souvislost, zatímco lidová poezie se oddává nesouvislé a přirozené hojnosti.
Jiný takový příklad máte ve veleznámé písni:
Červený šátečku, kolem, kolem se toč,
má milá se hněvá, já ne - já nevím proč.
Ať se hněvá, to našeho mládence nerozhází.
Když si chce namlouvat, ať jen, ať jen v noci,
aby neplakaly moje modrý voči.
S tím pláčem to nebude tak zlé.
Moje voči, ty sou jako, jako šmolka,
do těch se zakouká každá hezká holka.
A najednou:
Když sem šel cestičkou lesem, lesem sem šel,
usedl sem si tam pod ja - pod jalovcem.
Jakpak ten jalovec pěkně, pěkně voní,
že za mou panenkou jinej, jinej chodí.
A zničehonic spustí oklamaný mládenec:
V Košířích šenkýřka pivo, pivo nese,
tumáte, mládenci, napí - napíte se
a tak dále.
Někdy je zase jen refrén v osvěžujícím rozporu s textem, tak jako v písni " Když sem šel včera kolem zahrady, viděl sem tam dvě, dvě růže červený, kde se trochu staropanensky káže:
Která panenka je trochu poctivá,
ta se mládenci zdálky vyhejbá,
k čemuž refrén neočekávaně dodává:
červen, srpen, září, šecko se to páří,
červen, srpen, září, zdálky vyhejbá.
A když se už jemu vyhnout nemůže,
tu se začervená tak jako růže,
červen, srpen, září, šecko se to páří,
červen, srpen, září, tak jako růže.
Nebo jiná píseň, pražská variace na staré téma:
V zelenom háji dva se hádají,
jeden druhýmu vinu dávají,
halihalo, halihalihalo,
jeden druhýmu vinu dávají.
Jenom ty, hochu, tys toho vinen, tys mě napájel červeným vínem,
červeným vínem, bílou rosolkou,
já sem mohla bejt dodnes panenkou,
halihalo, to se to líbalo,
já sem mohla bejt dodnes panenkou,
já bejt panenkou a ty mládencem, mohli jsme spolu chodit pod věncem, halihalo, to se to líbalo, halihalihalo, chodit pod věncem.
Zvláštní skupinu tvoří lidové písně baladické, jež se zvláštní pochmurnou zálibou se obírají tématy strašidelnými a mrtvolnými.
Sem by patřily i jarmareční písně, jako je ta o strašném zániku hodináře v Bráníku;
avšak to už by byla jiná kapitola.
Sem patří známá válečná:
Až já budu mrtvola,
pámbu si mne zavolá,
řekne, co seš za vola,
že je z tebe mrtvola.
Není dobře známo, kde se vzala jiná balada:
V Šanghaji v hostinci U vola
dala si vařit čaj mrtvola,
a když jí ho nenesli,
utekla na hřbitov se seslí.
Zato zcela typická a nepochybná je tato balada:
Když bouře burácí, šecko se vobrací,
šecko se vám třese i v tom tmavým lese.
Na hrobě dívka dlí, vočka má ubledlý,
bledá co mrtvola miláčka volala:
Vstaň z hrobu, můj milý, vstaň jenom na chvíli,
vezmi si mě k sobě.. věrna budu tobě
Tu z hrobu slyšet hlas: Netrap, dyť sejdem se zas,
potom nás bůh spojí a budeme v pokoji.
Následující variace na totéž téma ukazuje, že ve veškeré poezii záleží více na zpracování nežli na látce:
Šla Andulka pro vodu, mcarara, stavěla se u hrobu,
Honza vytáh z hrobu ruku, zatahal ji za nohu.
( Bis. )
Co, Honzíčku, co děláš, mcarara, že mne za nohu taháš?
Dycky sem ti říkávala, ať mne za ni netaháš.
( Bis. )
Ať tě tahám nebo ne, mcarara, dostaneš se do nebe,
mezi svatý chundelatý, co tam dělaj hehehe.
( Bis. )
Tyto poněkud nedůstojné sloky už nás přivádějí k vlastní poezii pražské, k písním, ve kterých už není památky po věrném milování, po stesku venkovské dívky, po hoři lásky, po ptáčcích a studánkách, po růžích a věčné přírodě;
nanejvýš ještě
na Pan-kráci,
tam na tom vršičku, je tam pěkný
stromořadí,
měl sém holkúú
namluvenou, ale inej mně za ní chodí.
Nuže stoprocentní pražský mládenec nechce umřít potupnou smrtí z lásky:
Vy mlá-denci,
kerý ste jako já, nemílujtéé
dovopravdy,
pomílujtéé,
pošpásujte, ale lásku jim neslibujte.
Ani pražská holka to nebere tak tragicky;
slyšte ji, jak střízlivě a zkušeně promlouvá:
To je ten frajér, co sem s ním včera stála,
a von na mně chtěl, abych ho milo-vala.
A já mu řekla, voni sou tůze mladý,
dou raděj domů, šetřej si svýho zdraví.
Zapomeň, hochu, zapomeň na lásku svou,
zapomeň na mě, na flundru ucouranou.
Je to nesentimentální, proradné, divoké frajerství na obou stranách;
tady už se nezpívá " Až budu v černé zemi v tom tmavém hrobě spát, srdce mě bolet nebude, oči nebudou lkát ";
tady se junácky pohodí hlavou:
Dyž muzika hrála,
zdrápaná se smála,
dala zlatník muzikantům,
pak si zazpívala:
Vopustil mě můj milej,
aj což na tom, bude jinej;
vopustil mě můj milej,
bude jinej.
Vopustila mě plynera,
aj což na tom, bude jiná,
vopustila mě plynera,
bude jiná.
Dám si zahrát pěknej kvapík,
že zas bude jinej chlapík,
dám si zahrát pěknej kvapík,
zatočím se dokola!
Zatoč se dokola, zdrápaná;
mnoho něžností ti tvůj chlapík nenašeptá, ledaže by překonán láskou spustil:
Toč se, můj sajrajte, toč,
a nerozlam mi kolotoč.
Stará, stará, míchej to,
ať se nám to nepřipálí,
stará, stará, míchej to,
ať se nám to nespálí.
A takovou, takovou, tu já mám rád,
baculatou, tlustou,
kudrnatou, hezkou,
takovou, takovou, tu já mám rád.
Ale i pražské dítě má své slabé chvíle;
zapláče nad sebou, zakvílí nad svou holkou;
vzpomene si, že je sirotek
v Praze rozený,
otce nemám, matky neznám,
sem vopuštěný.
Tam v červeným domě,
co na Slupech stojí,
tam je dítek na tisíce,
otce neznají.
Jeho život je těžký;
je to život slabého pastýře ve světě plném nebezpečí.
Pasáci, pasáci, co vy to děláte,
že vy svý ovečky tak špatně hlídáte?
Dyby se ztratila ovečka některá,
šak vy ji najdete u pana Drašnera.
Pan Drašner má ovci zavřenou v direkci,
ale i na chudáka sirotka je nalíčeno:
Dyž pasáka chytnou, čtyry dny mu dají,
do čtyrky ho zavřou, šupem posílají.
Co se ovečky týče, žaluje sice, že
cestička moje je tuze tmavá,
já bych tam nechytla žádnýho frajera,
ale pak spustí vítěznou píseň:
Carararajrá, chytila sem frajera!
Avšak taneční a vítězná píseň má svůj konec;
ten konec je nemocnice, vězení a smrt, a písně lidu pražského doznívají několika baladickými čísly:
Vězení, ach vězení, pouta mý sou studený.
Já tu čekám den co den, brzo - li se ozve klíček ten.
Tu přijde pan žalářní, volá meno moje, přímení:
" Máte jíti nahoru, máte tady ňákou návštěvu. "
Tu mně vedou, nevím kam, po těch chladných chodbách sem a tam.
Dyž sme přišli nahoru, má milenka sedí u stolu,
bílej šátek v ruce má, modrý voči sobě utírá.
Rodiče a přátelé zapomněli, Ferdo, na tebe.
Jenom já, tvá milenka, du potěšit tvého srdénka.
Dvě srdce, štyry voči, ty pláčou ve dne v noci.
Jiná balada se jmenuje " Prostitutka ":
Sebrala patrola tu Kamilu hezkou, vedla ji po Praze tou širokou cestou.
Tam na jednom rohu, stáli tam dva kluci, divili se tomu, že s patrolou musí.
Já nic neukradla, já sem eště mladá, zeptejte se na mě, zná mě celá Praha.
Na kameným mostě holka sebou trhla, přeskočila klandr, do vody se vrhla.
Do vody se vrhla, dělají se kola, je to prostitutka, tak jí není škoda.
A zjihlá strofa, jejíž pravost však E. E. Kisch popírá, dodává ještě:
Neposmívejte se, dyť se to nesluší,
třeba prostitutka, přece měla duši.
Třetí balada se jmenuje " Vinohradská nemocnice " nebo též " Ach ty pražská porodnice ";
vyskytuje se v několika zněních, v nichž je těžko zjistit původní text.
Ach ty pražská porodnice,
jak si pěkně stavěná,
toho sem se nenadála,
že tam budu zavřená.
Když sem přišla k portýrovi,
ten mě vedl nahoru,
a nahoře paní bába,
ta mě vedla na školu.
Když sem přišla na tu školu,
byli tam jen andělé,
voni byli celé bílé,
stáli u mý postele.
Nebyli to andělové,
byli to tři doktoři,
rukávy maj vysoukaný
jako ňáký žongléři.
Další text je pochybný;
ale uvedu aspoň jednu strofu:
Štyry vokna do ulice
a dvě vokna do dvora,
přijď, miláčku, podívej se,
jak tu ležím ztrápená.
Další apokryfní sloka udává, že je to synáček;
budiž tomu jakkoliv: je to nový sirotek v Praze zrozený;
jednou snad doroste v pardála a starou páru, a písně lidu pražského v něm budou žít dál, zatímco my odejdeme mezi svaté chundelaté, co dělají hehehe.
Pak ať někdo jiný sebere nové písně lidu pražského.
ŘÍKADLA ČILI O PROZÓDII
Není pochyby: národní zvyky upadají v zapomenutí.
Pokud je mi známo, nepostaví se při každoročním vylosování členů správní rady řečený ctihodný sbor do kolečka a jeho předseda nezačne počítat slovy:
Stojí javor u potoka,
říkají mu klíč,
na koho to slovo padne,
ten musí jít pryč.
Načež by se přikročilo k vylosování dalšího člena památnými slovy:
Angrle bangrle
bokací len
na novy kaštany
furiant ven.
Neděje se to, neboť obecně upadá víra v čarování a magii slova;
místo toho se tahají z klobouku papírky s napsanými jmény, a dětské říkánky, zvané počítadla, zůstávají krom užší dětské veřejnosti omezeny jenom na sběratele folklóru.
Ale kdyby mimo nadání chtěla některá správní rada zavést vylosování podle starodávného obyčeje dětských říkadel, doporučuji jim některá počítadla zvláště mocná, jako například:
Jedna dvanda
třinda čtrnda
pádě ladě.
souká louka
do klobouka
cinky linky
bác!
Nebo toto počítadlo:
Enyky benyky Kutná Hora
oberštajne rozmarýna
alec palec
bumbrlíčku ven!
Mimochodem řečeno, nadělá se tolik řeči o poetismu, o poezii osvobozené, odpoutané od tíživé koherence jakéhokoliv sdělování a mínění, volně těkající od slova k slovu podle jejich tajemných vztahů obrazových a zvukových.
Přiznávám se, že mám odjakživa pochopení pro tajemné vztahy slov;
popírám jenom, že to je něco nového.
Dětská říkadla oplývají poetickými a nepředvídanými vztahy a jsou radikálně odpoutána od jakéhokoliv tíživého a malicherného obsahu.
Vyslovíte - li říkadlo
Anton dykyton
karafiát karfiól
aka paka
via via
cink - z řady ven,
pohybujete se v oblasti představ dokonale autonomních, sdružených jen lehýnkými pouty akustických hodnot.
Nebo:
Ene bene sláva z nebe
andělíčky dva špalíčky
kapitola verš.
A někdy to už ani nejsou slova, nýbrž čiré, osvobozené zvuky:
En ten týny
a vraka dýny
a vraka tyky taky
boja baja buf.
Ale jinde se slova skoro proti své vůli složí v souvislý děj;
naštěstí i dějové fikci se otevírá neomezená iracionální volnost, jako v tomto říkadle:
An cvan tráje,
stavěli jsme máje,
na svatýho Františka
přiletěla jeptiška,
jeptišku my prodáme,
koupíme si korále.
A to ještě jsem v pokušení citovat, kterak " běžela rejna okolo mlejna " nebo kterak " evandůle v jednom důle sehnali se ptáci ", ale musím toho nechat;
neboť nemíním jednat o různých tajemstvích poezie, nýbrž jenom o prozódii.
Ve skutečnosti dětská říkadla jsou ve zvláště význačném smyslu útvarem rytmickým, neboť jejich rytmus je počítání;
na koho padne ta jistá přízvučná slabika, musí z kola ven, ať chce nebo nechce;
jeho vůle se musí sklonit před čarováním Čísla a Rytmu.
V dětském říkadle není rytmus příkrasou, nýbrž samotnou podstatou věci.
Slyšte, jak děti svá říkadla pronášejí;
je to rytmický zpěv se silně značeným hudebním přízvukem.
Ukazuje se, že přízvuk, dbalý sebe sama, nabývá v naší řeči nejenom mohutné dynamiky, ale i zpěvnosti.
Učili nás na školách, že při deklamaci veršů se nemá přízvuk vyrážet.
Lituji, že to tak musím říci;
ale lidé, kteří nás takto učili, by nebyli s to ani si hrát na peška nebo na slepou bábu, natož rozumět poezii.
Ve své nejčistší formě, jakou nacházíme v dětských říkadlech, se rytmus projevuje mocným a triumfálním skandováním.
Ukazuje se dále v dětských říkadlech, že v českém přízvučném rytmu je utajena slušná dávka časomíry.
Dlouhá slabika mívá vrozenou ctižádost posadit si na hlavu korunu přízvuku.
Až bude máje,
pudem do ráje,
skanduje dítě se silným přízvukem na tom rá -, proti všem pravidlům gramatiky, ale ve shodě se zákony poezie.
Nebo:
na koho to slovo padne,
ten musí jít pryč.
Přízvuk je zcela autonomně na druhé, dlouhé slabice slova " musí ".
Nebo:
hospodář poprdář
a ty, Janku, di vod nás.
V tomto případě nechť vám neujde fonetické kouzlo širokých á, připomínající slavný začátek Máchova Máje.
Já nechci Němce,
já chci mládence,
pravila rejna, běžící okolo mlejna, s přepěkným přízvukem na druhé slabice mládencově.
Zvláštní přízvučnost dlouhých slabik se ukazuje i tím, že velmi často vydá dlouhá nebo rytmicky zdloužená slabika za celou stopu.
V českém rytmu se opravdu vyskytují stopy jednoslabičné, jako například:
Páv | sedí | pod du | bem...
Rak | leze | z dí | ry...
Čáp | letí | do po | lí.
slepice ho dohoní.
Kam, | čápe, | kam le | tíš?
Dětský rytmus totiž nepočítá slabiky, jako činí Kollár nebo Vrchlický, nýbrž takty, jako činí Erben.
Verš prostě pozůstává z určitého počtu taktů ( ze tří nebo ze čtyř ) bez valného ohledu na počet slabik;
každý takt nastupuje mohutným dynamickým i zpěvným dvihem, a sice buď na slabice přízvučné, nebo velmi často na nepřízvučné slabice dlouhé.
Každý takt může mít tři slabiky nebo dvě nebo jen jednu;
může vypadat jako daktyl, jako trochej nebo jako půlka trocheje s němou pauzou: metricky platí jen ty rytmické důrazy, kladené s jistou gramatickou libovůlí, ale zato s grácií přímo taneční.
Rozčleňte si dětské počítadlo v jednotlivé takty;
uvidíte, co volného pohybu je v jejich pevných rytmických krocích.
a tak dále.
Nenamluvíte žádnému normálnímu dítěti, že na této prozódii není něco v pořádku, že dejme tomu slovo " doma " nebo " věnce " nemůže mít dva hlavní přízvuky.
Dotyčné dítě by vám totiž mohlo právem odpovědět, že, jak figura ukazuje, každé slovo může mít tolik přízvuků, kolik jich nutně potřebuje.
Mohlo by vám namítnout, že v poezii nejde o přízvuk jednotlivých, izolovaných slov, nýbrž o rytmický proud celého verše, čímž právě se poezie liší od prózy.
Mohlo by například poukázat na to, že trocheje
hupky hupky do polívky
a z polívky ven
jsou rytmicky dokonale správné a samozřejmé, ač je to v rozporu se školskou naukou o slovním přízvuku.
Načež by mohlo skončit debatu slovy:
Enyke denyke
bóna knaka
zimene pimene
bum!
Děti mají ve svých říkadlech pravdu.
Český básnicky rytmus skutečně není tak mechanicky závislý na přízvuku slovním, jak se věří a učí;
má schopnost i skrytou potřebu orientovat se na dlouhých, to jest zvukově mocných a zpěvných slabikách;
nadto, je - li opravdu rytmicky cítěn, má dost vnitřní síly, aby unášel a časem i dislokoval slovní přízvuk.
Nikoli slovo, nýbrž celý verš určuje přízvuk s plnou rytmickou platností.
Český verš se musí zbavit mechanických pravidel, aby mohl naplnit své vlastní zákony.
A kdo nemá smyslu pro tuto divnou moc rytmu, ten, ten nebo ten, musí z kola ven.
K TEORII POHÁDKY
Nejstarší teorie pohádky je Platónova: že pohádky jsou povídačky chův.
Osvícené osmnácté století vzalo pohádky na vědomí s jakousi nevážnou blahovůlí, tak jako se začalo zajímat o pastýře a pastýřky.
Pohádky jsou sice lidová pověra a pošetilost, ale lze si s nimi půvabně hrát a maskovat jimi rozumné moralizování a laskavou didaktiku.
Romantika to obrátila naruby, jako skoro všechno.
Pohádka je prazdroj vší poezie;
v ní se projevuje původní lidová tvořivost a básnivost;
staré hrdinné pověsti a národní mýty žijí dodnes v neporušené naivitě dětských pohádek.
V pohádkách se vyslovuje sama duše národa se svou moudrostí, fantazií i prostotou, svou vírou v nadpřirozené síly a svými dávnými národními božstvy.
Tak jako romantika objevila nacionalism, vynalezla i folklór;
vedle národních písní stala se lidová pohádka hlavním dokladem a klenotem svébytných a domorodých národních kultur a rasových hodnot.
Načež přišla věda a obrátila to naruby, jako skoro všechno.
Pohádka není žádným národopisně ryzím dokumentem ani projevem původní lidové tvořivosti, nýbrž přišla odněkud;
podle Theodora Benfeye všechny pohádky pocházejí z Indie;
podle jiných všechny stejné pohádkové motivy mají společný původ, jednou řecký, podruhé orientální a potřetí třeba keltský.
Motiv Popelky najdete v pohádkách čínských i negerských, arabských i indiánských, malajských i evropských;
všechny tyto variace musejí mít společnou pravlast, ze které se rozptýlily po světě jakousi migrací.
Přenášeli je kupci a zajatci, cestovatelé, vojáci a mořeplavci;
kde taková předpokládaná komunikace naráží na technické překážky, přisuzuje se onen pohádkový export hlavně misionářům ( od kterých bychom takové poetické pohanství jaksi nečekali ).
Co se týče té pravlasti, je podle jedněch tam, kde se dotyčný pohádkový motiv vyskytuje v nejjednodušší formě, podle jiných naopak tam, kde jej nalézáme nejbohatěji rozvinuty;
můžete si vybrat.
Něco na té migrační teorii je;
ještě dnes vidíme, že obchodní cestující a diplomati obstarávají ústní světovou migraci anekdot.
Ale nehledíc k tomu, je poněkud hodno podivu, že pravěcí kupci importovali z Indie hlavně pohádky, a ne dejme tomu pěstění rýže nebo pomerančů.
Objevitelé Ameriky nepřinesli odtamtud nejdřív indiánské pohádky a pověsti, nýbrž tabák, kukuřici a lues, což nesporně víc odpovídá obvyklé mezinárodní výměně hodnot.
Migrační teorie a srovnávací metoda je typicky filologickokritická;
vzniká tím, že učený člověk v tichu své pracovny srovnává a třídí pohádky, které jiní sebrali a učinili písmem.
K názorům hodně jiným došlo právě empirické studium pohádek, totiž ti cestovatelé a národopisci, kteří pohádky slyšeli a sbírali v jejich vlastním etnografickém prostředí nebo aspoň je studovali sub specie etnografie.
Setkali se tu ovšem s faktem, že pohádky jsou mnohonásob protkány domorodý mi zvyky, magickými představami a věrami, rituálními pojmy a kultickými tradicemi často daleko staršími a původnějšími než vládnoucí náboženské instituce.
Odtud etnografická teorie, spojená se jménem E. B. Tylora či Andrewa Langa: že pohádky jsou zbytky skutečných pravěkých mytologií a řádů;
že vyslovují původní představy o poměru duše k tělu, o záhrobním životě, o působnosti magie, o vztahu k zvířatům a tak dále.
Ty metafyzické otázky jsou všude stejné;
prvotní kultické představy se překvapujícím způsobem shodují u domorodých kmenů australských i afrických, amerických i asijských.
Všude nalézáme stejné mytologické formy a stejné pohádkové motivy;
pohádky vznikly všude na světě ze stejných náboženských předpokladů.
Tato anglická teorie tedy přijímá a zároveň vysvětluje polygenezi pohádek;
mimoto si přestává pohádky definovat jako dílo fantazie, jako epické skladby, jako problém estetický a vřazuje je do okruhu kolektivní funkce náboženské.
Jenže mezi pohádkami už u primitivů a daleko větší měrou u starých kulturních národů najdeme takové, které by bylo tuze nesnadno redukovat na staré mytologické představy;
bývají to dobrodružné novely, rytířské romance nebo enšpíglovské anekdoty;
i tyto látky se shodují překvapujícím způsobem po celém světě.
Tylorova teorie by nás vedla k tomu, že bychom musili z pohádek vyloučit pohádkové novely a šprýmy, ačkoli skutečně a vydatně kolují v lidové pohádkové oblasti všech národů.
Ještě jinou teorii vymyslil Max Müller:
Všechny pohádky prý jsou v podstatě přírodní a kosmologické;
každý drak je personifikovaná tma, každý vítězný princ personifikované slunce;
každá pohádka " znamená " vítězství dne nad nocí, slunce nad zatměním, jara nad zimou a tak dále.
- Což budiž zaznamenáno jenom jako pokus přírodovědného myšlení o výklad pohádek.
Vážnější pokus o interpretaci pohádek je psychologický.
Podle teorie například Laistnerovy spočívají pohádky na zážitcích snových: ve snu lítáme jako Aladin, ve snu jsme pronásledováni přes propasti a řeky, ve snu míváme vykonat nějaký nemožný úkol.
Takzvaný maturitní sen, ve kterém máme odpovídat na neslýchanou otázku, připomíná opravdu typus pohádky o Sfinze, která klade hádanky.
Snového rázu jsou pohádky o ráji, o cestě do zásvětí, o vampýrech nebo o kouzelných proměnách;
sny z neukojení poznáváme v pohádkách erotických, v pohádkách o žranicích, o pokladech a podobně.
Orientální pohádky bývají téměř klinickým obrazem vizionárních zkušeností při opojení hašišem nebo při magické sugesci.
Psychologická metoda ve výkladu pohádek se zatím omezuje na motivy snové nebo snu podobné;
dostane se ještě dále, až počne v pohádkách nadto objevovat motivy, pohnutky a zkušenosti skutečnosti lidového života.
Máme tu tedy teorii filologickou o migraci pohádek, etnografickou o polygenezi pohádek a psychologickou o zážitkových datech v pohádkách.
Každá svým způsobem stanoví, odkud přicházejí pohádkové motivy;
a každá má po svém kousek pravdy.
Filologická teorie Benfeyova nakládá s pohádkou jako s kteroukoliv jinou literaturou, pátrajíc po její látkové filiaci.
Anglická teorie se obírá pohádkou jako etnografickým faktem, zjišťujíc její původní a reální jádro v pravěkých kolektivních zvycích a tradicích, bez jakéhokoliv ohledu k jejím poetickým a literárním hodnotám.
Psychologická metoda konečně přihlíží k pohádce jako k produktu víceméně osobní obraznosti, ve kterém lze zjistit skutečné zážitky, jako jsou sny, vidiny, stavy úzkosti a podobně.
Moderní zkoumání je většinou a právem eklektické;
uznává, že některé pohádkové motivy se opravdu přistěhovaly odjinud;
nemusí to být zrovna z Indie nebo z antiky - někdy má lidová pohádka svou literární filiaci v tištěné knížce nebo v kalendáři.
Dále celá řada pohádkových motivů je nesporně dána prastarými a téměř všelidskými představami mytologickými.
Třetí druh pohádkových motivů nepochybně v sobě obsahuje představový materiál snů a jiných zážitků.
Jsou právě pohádky a pohádky;
některé spadají spíše pod tu teorii a jiné pod onu.
Není žádné teorie, která by vysvětlovala pohádku vůbec jako slovesný druh sui generis;
dokonce je čím dál tím těžší aspoň ohraničit její oblast.
Soubory lidových pohádek odkudkoliv z prostředí starých kultur, živých civilizací i primitivních kmenů - obsahují vedle zázračných pohádek lidové novely, pověsti, legendy, fragmenty mytologií, rytířské eposy, bajky, morality, etiologické fabule, anekdoty, šprýmy a bůhví jak to všecko nazvat.
Ke všemu se ty všechny různé motivy a odrůdy ve skutečně tradovaných pohádkách bez konce směšují, kříží a navazují s neodpovědností opravdu pohádkovou.
Proto se obezřelí teoretikové raději nepokoušejí o definici pohádky a spokojují se, jako činí von der Leyen, popisem jejích velmi různých znaků, jako je složitý sled a splývání motivů, směr hry a vážnosti, snu a skutečnosti, děsu a humoru, vypravovatelská pohoda, epické zákony stupňování a opakování, záliba v odbočkách, sklon k podivnosti a paradoxii, častá libost v moralizování a tak dále.
Ostatně pohádka nemá přesných hranic: splývá s pověstí, mýtem, bajkou, povídkou i anekdotou.
Moderní zkoumání pohádek hledí alespoň roztřídit pohádky do motivických skupin a zabývá se původem, vývojem a výkladem jednotlivých motivů;
nuže, skoro se zdá, že se nám přitom literární genus pohádky rozběhl pod rukama do beznadějné a nesouvislé tříště.
Každá z oněch tří teorií a interpretačních metod má něco do sebe;
ale přijímáme - li z nich, co mají dobrého, ocitáme se hned v jistých rozporech.
Například není dobře možno motiv založený na kultické tradici podrobit migrační filiaci;
neboť tradice, zvyky a kulty se velmi těžko stěhují od národa k národu.
Nebo nelze beze všeho koordinovat snové motivy a motivy mytologické;
neboť tyto jsou tradiční a kolektivní, kdežto každý sen je prožíván a realizován jako něco osobního, nového a nebývalého.
Vidíme - li přesto, že v pohádkách téže oblasti nebo dokonce v téže pohádce se sledují nebo prostupují bludné motivy literární, staré kmenové tradice, snové faktory a krom toho víceméně silné pohnutky skutečného života. řekneme si snad nakonec, že patrně v pohádkách jakýmsi zvláštním způsobem přestává být cizí motiv cizím motivem, mytologická tradice mytologií, sen pouhým snem a skutečnost pouhou skutečností;
že tyto všechny momenty se rozplynuly v něčem, co by se mohlo nazvat obecnou pohádkovou matérií.
Skoro všechny pohádky mají společnou jednu vlastnost: zvláštní odlehlost.
Bylo to jednou, za devaterými horami a řekami;
byla jednou jedna země, kde se to stalo;
byl jednou jeden kupec, lovec, bráhman nebo hrdina, a ten se vydal na dalekou cestu přes černé moře nebo ohnivé řeky, a teprve tam, na druhém konci světa nebo v jiném světě, se odehrává pohádkový děj.
# 1 [ # 1Jen indické pohádky rády udávají město, kde se to nebo ono stalo;
ale to jsou už pohádky písemné a uměle soustředěné. ]
Povídal mně to můj dědeček, který to slyšel od svého dědečka, a ten říkal, že se to stalo dávno a dávno.
Stalo se to v noci, pod vodou, v bludném lese nebo v hlubinách země.
Vždycky je to někdy dávno, někde daleko nebo v nějaké jiné skutečnosti.
Není - li přímo udána tato pohádková lokalizace v neznámu, nechává pohádka své posluchače aspoň bez bližšího určení, kde a kdy se to mohlo stát;
nebo se připíná - patrně už zásahem umělé literární fixace a koncentrace pohádek - k dávno minulým a jaksi pomyslným osobám.
Ta neurčitá odlehlost časová a místní je často ještě provázena distancí sociální;
jednajícími osobami pohádek bývají králové a princezny, nebo zase osoby žijící víceméně mimo sociální svazek: poustevník, čaroděj, člověk pocestný a podobně.
Zkrátka přímo k povaze pohádek náleží jistá poloskutečnost, odpoutanost od aktuální a blízké skutečnosti, uvolnění vztahů k reálnímu a vážně uznávanému světu.
Jsou pohádky, které se žertovným obratem přímo deklarují za fikci, jako ty české pohádky, které na konci ohlašují, že " byla tam papírová zem a já jsem se propadl až sem ".
Obyčejně pohádky civilizovaných národů dávají svou fiktivnost výslovněji najevo než pohádky primitivů, zřejmě proto, aby hned v zárodku zrušily konflikt mezi skutečností a pohádkovou látkou.
Primitivní mysl se daleko snadněji a hravěji, skoro s libostí přenáší přes tu propast mezi skutečností a fikcí nebo lží.
Je to jako při dětské hře: hraje - li si dítě na vojáka nebo na maminku, vžívá se téměř náruživě do své role, ale přitom ví, že to " není pravda ".
Oboje vědomí se prostupuje a střídá téměř bez konfliktu;
mohli bychom říci, že v dětské hře je stav skutečnosti dočasně zrušen.
Podobně je tomu v pohádkách.
Jejich svět nemusí být fantastický nebo nadpřirozený;
klade se jenom mimo aktuální a kontrolovatelnou skutečnost;
neocitá se v rozporu se zkušeností, protože je suspendován mimo její dosah.
Otázka pravdy a jakéhokoliv materiálního vztahu ke skutečnosti tady zásadně nepadá na váhu.
V tom právě je podstatný rozdíl pohádky a pověsti.
Pověst je vždy lokalizována historicky nebo místně;
vztahuje se k určitému hradu, řece, skále nebo osobě.
Každá pověst má svůj pevný vztah ke skutečnosti;
ať je sebefantastičtější, má určité znaky toho, že jest nebo původně byla předmětem víry.
Pověst se od pohádky liší zásadně tím, že v pověsti není zrušena relevance pravdivosti a reality.
Proto je pověst jakožto ústní podání daleko fixovanější a neměnnější nežli pohádka;
zůstává prostší a přísnější, neboť nepřipouští libovolného obohacování a nastavování, přídavků nebo motivického křížení, což vše vyznačuje ústní podání pohádkové.
Obměňovat pověsti by bylo cosi jako dopouštět se lži;
charakter pověsti je v jádře historický, kdežto k povaze pohádky náleží odpoutanost od veškeré relevantní skutečnosti historické nebo aktuální.
Rozdíl pohádky a pověsti je radikální a přímo noetický: pověst se vydává za raport o skutečnosti třeba mytické, ale existentní a místně nebo historicky datované v našem světě;
pohádka má svůj vlastní svět, jenž rámuje pohádkové děje měkkou atmosférou nezávazného " bylo - nebylo ".
Řekne - li se pohádkový svět, myslíme hned na duchy vod a lesů, na obry, draky a kouzelníky, na skleněné hory a vodu života, na mluvící zvířata nebo na sedmimílové boty.
Jsme v pokušení domnívat se, že ten neskutečný, odpoutaný, fiktivní svět pohádek je dán právě těmi nadpřirozenými a zázračnými faktory, že vyplývá prostě z těch magických, vyššími silami nadaných bytostí a věcí.
Ale ve všech pohádkových sbírkách světa najdeme bezpočet pohádek, které nemají nic nadpřirozeného nebo začarovaného.
Popelka ani Enšpígl, hloupý Honza, který k štěstí přišel, ani chytrý krejčí, který loupežníky zahnal, nejsou bytosti nadpřirozené;
a přece patří do pohádkových motivů stejně jako baba Jaga, pták Noh nebo princezna se zlatou hvězdou na čele.
Zdá se, že tomu je obráceně: neskutečnost pohádek neplyne z toho, že v nich tak často intervenují magické síly a nadpřirozené bytosti, nýbrž ty nadpřirozené bytosti a síly se tak často vyskytují nebo konzervují v pohádkách proto, že mají dost místa v jejich neskutečném světě.
Řekl bych, že zvláštní ireální atmosféra pohádek nevyplývá z přítomnosti všech těch draků a zakletých princů, vil, obrů a čarodějů, nýbrž že tyto osobnosti se uchýlily do autonomní atmosféry pohádek jako do rezervace, obehnané nepřekročitelnou ochranou fikce a odpoutané od nehostinné reality.
Pohádka se nedá definovat svými motivy a látkami, nýbrž svým původem a svou funkcí.
Pohádka totiž není původně literatura;
pohádka je povídání.
Pravá lidová pohádka nevzniká tím, že ji národopisný sběratel zaznamená, nýbrž tím, že ji babička povídá dětem, člen kmene Yoruba členům kmene Yoruba nebo profesionální pohádkář auditoriu v arabské kavárně.
Skutečná pohádka, pohádka ve své pravé funkci, je povídání v kruhu posluchačů.
Rodí se z potřeby vypravovat a rozkoše naslouchat.
Vynález písma a knihtisku nás odcizil této původní a prastaré rozkoši;
už nesedíme v kruhu, abychom viseli na rtech expertního povídače;
čteme své noviny nebo svou knížku, což nás zbavuje pralidského puzení sesednout se a nechat se ukolébat mluveným slovem.
Proto skutečná pohádka žije jenom tam, kde ještě nepřevládlo cářství písma: u dětí a primitivů.
Vedle anekdoty a hrdinného eposu je pohádka zbytek původní, předpísemné poezie, přednášené u ohně kmenového.
Hrdinské epos ovšem už vymřelo;
jen anekdoty a pohádky se udržely ve své velebné pravěkosti.
Rozumí se ovšem, že všechno povídání u ohně kmenového není ještě eo ipso povídání pohádek.
Je krajně pravděpodobno, že mluvené slovo nesloužilo původně vypravování pohádek, nýbrž praktickému označování skutečností.
Řekl - li pravěký člověk " strom ", myslel tím zajisté zcela poctivě a věcně skutečný strom;
řekl - li " nebe ", mínil tím zajisté skutečné nebe se skutečnými hvězdami, sluncem a bohy.
Ale jsem v pokušení představit si tvůrčí chvíli, kdy nějakého šprýmaře, snílka či kmenového mluvku napadlo u večerního ohně nějak spojit slova " strom " a " nebe ";
řekl, že někde je strom, který roste až do nebe.
V tu chvíli učinil geniální objev;
vynalezl samoúčelnou lež;
objevil, že slov lze užít nezávisle na skutečnosti;
vyvolal představovou kombinaci dosud nebývalou;
a stvořil první pohádku.
Ve vývoji lidské řeči musel kdekoliv na světě přijít okamžik překvapujícího a jistě i rozjařujícího vynálezu, že slova a představy se dají odpoutat od skutečných předmětů a dějů;
čili že pomocí slov a představ si lze vymýšlet nové skutečnosti, neomezenější a někdy i uspokojivější, než je skutečnost aktuální.
Každá primitivní mysl ( například naše vlastní ) nalézá ve slovech zvláštní, poněkud magickou realitu;
přes strašlivé nadužívání slov, z něhož pozůstává značná část kulturního života, jsou slova pro nás něco víc než názvy věcí: obsahují v sobě představy věcí, jejich imaginární bytí, něco, co současně je a není.
Představte si, jaký okouzlený úžas muselo v lidech vyvolat, když ( po tisíciletém mluvení a klábosení ) shledali, že se slovy lze pořídit něco víc než referát o tom, co bylo včera nebo co špatného je právě teď;
že lze povídáním vytvořit věci a děje nezávislé na tom, co kdy bylo nebo jest, události, které současně jsou a nejsou.
Myslím, že tento kulturní objev je skoro tak starý jako lidská řeč;
podnes jsme se jeho užívání nenabažili.
My literáti jsme z něho dosud živi, i když jsme už nad svým papírem zapomněli na kmenový oheň, u něhož se zrodila odpoutaná, magická a neomezená svoboda Slova.
Ale tato tvůrčí libovůle mluveného slova je jen předpokladem pro vznik pohádek.
Pohádka je především děj.
To neznamená jenom, že pohádka vzniká vypravováním děje, ale i něco víc: že děj vzniká vypravováním pohádky.
Děj je produkt vypravování;
jakmile začnu vypravovat, jsem nucen uvést své představy v dějovou souvislost.
V podstatě myslíme diskontinuitně;
naše představy jsou diskontinuitní.
Teprve slovním vyjádřením sepneme své myšlenky nebo představy v uzavřené kontinuum logického soudu nebo dějového sledu.
Teprve řeč, jakožto kolektivní duševní funkce, logizuje nebo epizuje nebo vůbec uvádí v pevnou a sdělitelnou souvislost naše nesouvislé, roztržité, intuitivní a unikavé myšlení a představování.
Začínám - li vypravovat, nemám v hlavě předem rozvinut celý příběh, nýbrž jen několik víceméně jasných představ, které teprve v ráži vypravování sepnu v dynamický celek souvislého děje.
Vypravuji - li něco, co se mi opravdu stalo, vynechám většinu podružných a nudných okolností;
tím vlastně ruším kontinuitu skutečného příběhu a nahrazuji ji epickou kontinuitou, jež je tvořena přímo a bezprostředně samotným aktem vypravování.
Každé vypravování je tvořivá a do vysoké míry svobodná činnost dějetvorná.
Ještě jasněji můžete postihnout tuto spontánní dějetvornou funkci, když se pokoušíte vypravovat, co se vám zdálo ve snu.
Většina snů jsou de facto naprosto nesouvislé, logicky i dějově k sobě nevztažené představy;
několik vám jich utkví po probuzení v paměti, dejme tomu schody, kostel, pes a vaše teta Anežka.
Vy však, chtěje vypravovat svůj podivuhodný sen, nevypočítáte jen tak tyto zmatené představy, nýbrž vesele spustíte:
" Tak se ti mně zdálo, že jdu po nějakých schodech;
jdu a jdu, až najednou přijdu do velikánského kostela;
koukám, a tu ke mně přiběhne pes.
Co tu má pes co dělat, divím se;
a vtom se ten pes změnil v tetu Anežku a povídá " a tak dále.
Ta podtržená slova jsou vypravovací vložky, kterými jste interpoloval snové představy;
bezděčně, puzen přirozenou aktivitou vypravovací, přeložil jste svůj sen do řeči epické.
Při kteréžto příležitosti nemohu zatajit své uspokojení nad tím, že " epos " znamená původně a opravdu mluvené slovo.
Tím, že se mluvené slovo odpoutalo od " vážně míněné " skutečnosti a stalo se samoúčelnou kratochvílí, libostí z povídání a naslouchání, tím, že se tak říkajíc osamostatnilo a počalo vést svůj vlastní život ( což se stalo v dobách jeho mladosti, kdy mluvené slovo ještě nebylo petrifikováno a opotřebováno, nýbrž kdy bujelo a okouzlovalo duše svou novostí a vzácností, jako podnes u dětí a primitivů ), tím tedy byl otevřen materielní svět pohádek;
svět, ve kterém je místo pro fiktivní obsahy a překvapující vztahy;
svět nezávislý na skutečném bytí nebo nebytí a chráněný před znepokojivou a v jádře trýznivou kritikou.
Dítě, které nastavuje skutečnostem své tisíceré " proč ", se nechává unášet pohádkami bez otázek;
jakmile se začne ptát, proč vlk sežral babičku, je konec s pohádkou a načíná se jiný soudek.
Je nutno zrušit skutečnost, aby byly zrušeny otázky.
Kdybychom začali vypravovat, že někde je hora a v ní jeskyně s poklady zlata a karbunkulů, vyvoláme téměř nutně dychtivé otázky, kdeže je ta hora, kdo tam ty poklady dal a co to jsou ty karbunkuly.
Pravá a skutečná pohádka musí vypravovat, že byl jednou jeden královský syn a ten se vydal do světa a dělal hrdinské činy, až přišel k jedné hoře, a tak dále.
Skoro vždycky je to epický děj, co přenáší posluchače přes potřebu všetečných otázek po existenci, příčinnosti a jiných bližších okolnostech.
Statické slovo nebo statická představa klade skutečnost věci.
Dynamické slovo a dějové plynutí od představy k představě naopak ruší vztah představ k věcem, protože uvádí představy ve vztah mezi sebou.
Každý pokus řeči o shodu se skutečností je vykupován ztrátou dramatického spádu.
Soudní protokol převádí hybnou událost v řadu statických tvrzení.
Historie analyzuje řítící se děje ve statické momenty.
Zkoumáme jen to, co stojí.
Lidská řeč se sama ze sebe vyvíjela dvěma velikými proudy: směrem statického rozebírání a směrem dynamického a plynulého rytmu.
Čemuž se jinými slovy říká věda a poezie.
I velebím znovu děj, tohoto věčného kouzelníka, jenž obohatil náš svět o říši fikce.
Statická fikce je omyl, pověra nebo lež;
ale fikce epická je báseň, ať ji nazýváte pohádka nebo román.
Děj nám nenechá pokdy, abychom se zastavili jako Pilát a ptali se, co je pravda;
unáší nás přes inkoherence a neuspokojivé hiáty;
věčně v nás obnovuje okouzlenou naivitu u kmenového ohně.
Zbavuje naši zkušenost tíhy a nese nás přes její hranice;
zahrnuje nás dary nesčíslného života - za jedinou cenu: že z něho činí fikci.
Každé vypravování má své zákony.
I když povídáte sebeskutečnější událost, činíte - li to pro radost z povídání, nezapírejte, že přitom lžete s nestoudnou samozřejmostí: drobet zveličíte celou událost, něco vynecháte a něco přidáte, aby to bylo zajímavější a neobyčejnější, zdramatizujete situaci a přisolíte pointu;
jako každý epik, snažíte se napnout a uvést v úžas své auditorium.
Koneckonců tytéž zákony ovládají skladbu pohádek.
Ale povídání má i jiné zákony: například, že se zvláštní zálibou se opakuje.
Nikdo by myslím nechtěl desetkrát napsat tutéž povídku;
ale každý z nás s živou chutí vypravuje třeba podvacáté, co se mu stalo loni o prázdninách.
Každá povídaná historka má tendenci stát se víceméně ustáleným, opakovatelným útvarem.
Dále každý vypravěč si dovede s podivuhodnou lehkostí přisvojit cizí motivy;
slyšel historku jinde a povídá ji dál jako svou vlastní.
V písemnictví se tomu říká literární filiace;
ale tvořivý výkon povídání není v motivu, nýbrž v samotném aktu povídání a v pohotovosti vybavit si ten nebo onen motiv ve vhodném à propos.
Tytéž zákony ovládají tradování a migraci pohádek.
Každé epické povídání je buď vypravování uzavřeného, přímo k pointě zamířeného a co možná neměnného celku, jako je anekdota;
nebo je to široká a odbočující improvizace, jako je myslivecká latina.
Týž dvojí typus rozděluje říši pohádek.
Pohádky totiž můžeme účelně dělit na pohádky krátké a pohádky dlouhé.
Krátké pohádky jsou namířeny na zcela určitou pointu, k níž směřují bez odboček a s jakousi dějovou suchostí;
jejich pointa je verbální vtip, poučení nebo mravní příklad.
Sem patří bajky, etiologické fabule, anekdotické pohádky, paraboly, historky o hlupácích a chytrácích, zkrátka ono nesmírné množství pohádek logických a intelektuálních, kterými oplývá ústní podání všech kmenů a národů světa.
Intelektuální pohádky jsou skutečně třídou pro sebe.
Ten ždibec děje, na němž je navlečena slovní pointa, je taktak přiřazuje k pohádkové epice;
ale i ony - jako všechny pohádky - jsou zrozeny z magie slova.
Mluvené slovo neokouzluje auditorium jenom představami, které vyvolává;
dovede vyčarovat překvapující odpovědi;
dovede verbálním řešením fingovat řešení věcné;
zřizuje slovními hříčkami nové a paradoxní vztahy.
Libost z logických fint a verbální chytrosti je snad stejně stará a původní jako požitek z imaginační funkce slov.
I tady se odpoutalo mluvené slovo od svých svazků k věcem a počalo bujet na vlastní pěst.
Jalo se klást verbální hádanky a slovní pasti;
stalo se zbraní útočnou i obrannou.
Chytrák vládnoucí vtipem a verbálně logickou pohotovostí je neméně oblíbeným a obecným hrdinou pohádek než bojovník stínající obry a draky.
Čaromoc slova, které dovede všechno vysvětlit nebo rozetnout, které zřizuje slovní vztahy přes reální rozpory, které dává převahu chytrým a zesměšňuje hloupé, i to byl dalekosáhlý a geniální objev, jenž kdysi - ve všech jazycích světa - zajiskřil v proudu družného povídání.
Intelektuální pohádka, soustředěná k pointě, má sama sebou sklon k stručné formulaci;
přesto někdy se vklíní jako článek do dlouhých a komplikovaných pohádek;
nebo jsou jednotlivé anekdotické pohádky navlékány jako korálky na šňůře a seskupeny kolem ústřední osobnosti, jako je Uilenspiegel, Karagöz, Nasreddin nebo Ferina lišák;
někdy je to osobnost kolektivní, jako Abdéry nebo Kocourkov.
Ale taková koncentrace anekdotických pohádek je zřejmě druhotná a umělá;
jako čistý typus používá intelektuální pohádka dějové fabule jenom jako předmluvy nebo rozběhu;
její jádro a účel je v bleskovém a překvapujícím spojení představ.
Docela jiné jsou psychologické a formální zákony dlouhé pohádky.
Její úkol je posluchače napínat, ale také ukolébat;
nemůže je bavit a uspokojit jenom konečnou pointou, nýbrž celým svým průběhem.
Čím delší pohádku dítěti povídáte, tím krásnější se mu zdá;
jeho požitek roste, čím déle je suspendováno v lahodné a nezávazné atmosféře fikce.
Proto vypravěč pohádek užívá různých fint, aby průběh pohádky prodloužil;
dopřává si oklik a odboček, opakuje ( vždycky třikrát ) motiv překážek, otázek nebo úkolů, navléká k sobě hrdinné kousky a dobrodružství, nastavuje motiv k motivu a spřádá různé pohádky v děj trochu zmatený, ale aspoň složitý a dlouhý.
Koneckonců kouzlo pohádek není jenom v jejich látce a ději, nýbrž v samotném rozpovídání;
je tu požitek z milovaného hlasu, z důvěrné a družné hodinky, z intimního vztahu mezi vypravěčem a auditoriem.
Myslím, že žádný sběratel pohádek nezapsal pohádky tak, jak je opravdu slyšel;
jistěže vynechával zbytečná opakování, zmatené odbočky, vpletené motivy z jiných pohádek a všechnu tu improvizační přítěž skutečného povídání.
Ale každým takovým motivickým očištěním přestane pohádka být, čím opravdu jest: epickou improvizací.
Nadevše pak dlouhá pohádka potřebuje děje.
Vždycky je tu jedna osoba, která nese celý děj a soustřeďuje na sebe veškeru účast a sympatii.
Buď je to zářivý princ, nebo udatný či důmyslný chudák;
buď je to utiskovaný sirotek, nebo pyšná princezna.
Veškerý epický děj pak je boj, dobrodružství, přemáhání překážek, vytrvání ve zkouškách;
načež se koruna vítězství složí na čelo pohádkového hrdiny.
Není pohádek se špatným koncem;
špatný konec berou jen zlé mocnosti, jako draci, černokněžníci a nepřátelé, se kterými pohádky nakládají s bezohlednou ukrutností.
Pointa dlouhých pohádek není nikdy vertikální, nýbrž horizontální;
dlouhé pohádky vyznívají výhledem do šťastného a dlouhého života, boj je skončen a statečnost odměněna - hrdina si dobude princezny nebo získá poklad a žije šťastně až do smrti.
A byl tam veliký zvonec, a to je pohádky konec.
Chceme - li si vysvětlit pohádky i po stránce motivické, musíme mít pořád na mysli onen odpoutaný, nereální svět pohádek, vytvořený samoúčelným povídáním, vybavený svou vlastní epickou koherencí a nezávislý na kontrolované nebo věřené skutečnosti.
Jsa nezávislý na víře i kontrole, je před nimi i chráněn;
je volnější a nevázanější, ale i neměnnější a konzervativnější než sama skutečnost.
Řekl jsem už, že se podobá rezervaci, ve které se uchovaly obsahy a představy, které by jinak společenský a civilizační vývoj vyhubil.
Je jen zčásti pravda, že pohádka své motivy nalézá nebo vynalézá;
spíše je pravda, že se motivy do pohádky uchylují, jako by se zříkaly skutečnosti, aby se udržely jako fikce.
Většina pohádkových motivů u všech národů jsou milované představy, drahé srdcím, ale těžko snášející drsný vzduch skutečnosti;
takové představy pohádka v sebe pojímá se zvláštní náklonností a traduje je pod svou ochrannou známkou.
Jsou to bývalé mytologie, vybujelé nad sociálně závaznou věrouku nebo ocitající se v rozporu s nověji přijatým kultickým řádem.
Pohádka je uchovává jako obsahy, ale jen za tu cenu, že už je neklade jako předměty věření.
Dále jsou to sociální tradice a zvyky, které už nemají místa v novějším životním řádu, ale ještě se udržely jako tradice ústní.
Je to starý kult hrdinství a rytířství, který se z nedostatku jiné příležitosti uchyluje do světa fikce.
Je to úžas z chytrosti, vynalézavosti a intelektuální převahy, nevyžitý a nevyužitý v sociální rutině a zvykovosti aktuálního prostředí.
Jsou to motivy dobrodružství a dalekých zemí, jež přenášejí mysl přes hranice usedlého a kolektivně spoutaného života.
Jsou to snové a vizionární motivy se svou zvláštní poloskutečností, která je vyjímá z kontextu reality.
Ale jsou to i sny bdělé, kterými člověk odjakživa kompenzoval nedostatečnou skutečnost: sny o lásce a štěstí, o závratné kariéře, o bohatství a vítězství, o zázračných obratech osobního osudu, o možnosti být něčím jiným a něčím velikým, o konečné spravedlnosti a zdolání smrti.
Sny o mstě a odvetě.
Čekání na šťastnou náhodu a na dary z nebe spadlé.
Překonání překážek a čarovné přenesení přes fyzické meze.
Ty sny, které má každý z nás, ať nosič vody, nebo královský syn, jsou v příliš mučivém rozporu se skutečností, než abychom se odhodlali je vyslovit jinak než jako fikci.
Toto vše, co se spontánně vzdaluje konfrontace se skutečností fyzickou i sociální, tyto motivy důvěrné i cizokrajné, kolektivní i osobní, prastaré i věčně nově prožívané, to vše nalézá svůj chráněný svět v oblasti pohádkových představ, v prchavé a odpoutané skutečnosti mluveného slova.
Ale když už hledáme původy pohádek, nesmíme se zatvrdit ani v mínění, že každá lidově tradovaná pohádka je opravdu produktem lidového ducha.
U všech národů světa najdete ojedinělé pohádky nebo pohádkové cykly, které nesou aspoň stopy jakési geniální a osobní koncepce.
Jsou pohádky, ve kterých ještě rozpoznáte původní hrdinné epopeje, náboženskou moudrost nebo intelektuální povýšenost, jež nemohla být od počátku kolektivním majetkem.
Bývali a ještě jsou básníci a pěvci, geniální lháři a rození anekdotisté, kouzelníci a kněží slov, učitelé moudrosti a fedrfechtýři jazyka.
U velké řady pohádek můžeme hledat jejich původ v tom, že si je někdo vymyslil, tak jako si vymyslil Dona Quijota nebo Gullivera.
Často se nám v divošské pohádce jako v zablesknutí zjeví lidská a jedinečná osobnost velikého šprýmaře, poety nebo myslitele.
Pohádky neputovaly jenom od národa k národu, nýbrž mezi společenskými vrstvami;
někdy se z úst výjimečných básníků, z vysoké oblasti heroické nebo náboženské přestěhovaly do nižších vrstev, zdětštěly a zlidověly;
jindy zase lidová nebo jarmareční povídačka poskytla látku dvorním rapsódům nebo učeným a moralistním klerikům.
Často se neubráníte dojmu, že misionáři a cestovatelé, sbírající u barevných národů pohádky, si vybrali za vypravěče zrovna ty největší trouby z celého kmene;
patrně to byli místní hodnostáři nebo veřejně činné osoby.
Analyzovat materiál pohádek tak neadekvátně dochovaných je práce sice učená, ale jaksi marná.
Tedy skoro se zdá, že v teorii pohádky měl nejspíše pravdu Platón: že pohádky jsou povídačky chův.
Jsou to povídačky, protože se zrodily z ducha a zákonů povídání;
a jsou to povídačky chův, protože aspoň v naší evropské oblasti je povídáme už jenom malým dětem.
My ostatní čteme místo toho velmi dlouhé, ale už jenom psané a trochu jinými zákony řízené pohádky a hrdinné eposy, které se nazývají romány.
Pohádky přešly do dětské oblasti předně proto, že z nás všech už jenom malé děti setrvaly v předpísemném stavu, v poetickém stadiu mluveného slova;
za druhé snad z toho prostého důvodu, že v našich mláďatech se uchovává nebo stále znovu rodí původní a předvěký člověk.
Vlastní obsahy pohádek, jako je boj a přemáhání překážek, dobývání ženy a životní úspěch, jsou přece nesmírně cizí skutečnému dětskému životu;
přesto vyhovují epickým potřebám každého správného kluka, dokud v něm nepropukne vývojový stupeň inženýra, cestovatele nebo činného vůdce loupežníků.
V každém dítěti se rodí starý Adam s instinkty bojovnosti a ukrutnosti, rytířství a úspěchu;
původní člověk okouzlovaný mluveným slovem a nově otevřeným světem fikce.
Dítě se nerodí nahé, nýbrž ověšeno sterými tradicemi a tisíciletými instinkty;
musí jich většinu odložit, aby se z něho stal rada berní správy, bankovní disponent nebo učitelka na měšťanské škole.
Ale i pak někdy pocítí staré puzení naslouchat povídačkám chův o člověku v jeho bojích a protivenstvích, v lásce a vítězství;
jenže tomu se už říká literatura.
NĚKOLIKERO MOTIVŮ POHÁDKOVÝCH
Jsou v životě situace nebo představy, které obyčejně označujeme jako pohádkové.
Pohádkové bývá štěstí a pohádková je kariéra: pohádkové jsou večery po boku milenky a pohádková je nádhera, která přesahuje naše prostředky.
Analyzujte tyto případy;
k tomu, aby se nám něco zdálo pohádkovým, je třeba, aby pohádkové věci byly jaksi zavěšeny mezi skutečností a snem;
milenec nevěří svému štěstí, nádhera, pokud si ji nemůžeme koupit, nás ovívá dechem fikce, veliká kariéra v nás budí závrať, a vyhrajeme - li los či potká - li nás jiná šťastná náhoda, máme chuť se štípnout do ruky a říci něco jako " sním či bdím ".
Pohádkové věci nejsou tajemné ani nadpřirozené, nýbrž jenom drobet neuvěřitelné;
jsou příliš krásné, příliš úspěšné, příliš šťastné, než abychom je dovedli ihned a plně akceptovat jako reální.
Naproti tomu bolení zubů, nedostatek peněz, placení daní nebo jiná protivenství nám vůbec nepřipadají jako sen, nýbrž jako holá a evidentní zkušenost.
Z čehož je patrno, že v běhu života věříme víc zkušenostem špatným než výjimečně dobrým.
Literární teorie pohádek se často zabývá otázkou, odkud pocházejí pohádky: zda z Indie nebo z Arábie, z pravěkých kosmogonií nebo z literárních pramenů.
Proti tomu bych rád poznamenal, že celá řada pohádkových motivů nemusí pocházet z Indie, nýbrž ze zdroje poněkud bližšího, totiž z obecné lidské zkušenosti.
Jak řečeno, jsou události nebo představy, které jsou i ve skutečném prožití provázeny pocitem pohádkovosti.
Pohádkovost je zkušenost a zážitek sui generis;
ve velkém množství, ba ve většině pohádek můžete zjistit jadérko pohádkových zkušeností, a nejen to: téměř stejných zkušeností u všech národů světa.
Pohádková nádhera opájí duši Eskymáka stejně jako duši kordofánského Araba;
jenže u tohoto k ní náleží karbunkule, sloupy ze sloni a vodotrysky růžové esence, kdežto pro Eskymáka krajní obraz nádhery je velmi veliká chatrč s velmi mnoha kožišinami a velmi četnými šrůtky tuleního sádla.
Pohádkový úspěch kyne stejně bushmanskému lovci antilop jako našemu hrdinovi;
rozdíl je jenom ten, že náš pohádkový hrdina se spokojí princeznou a trůnem, kdežto happy end Křovákův předpokládá strašně mnoho masa.
Splněné přání
Toto je typický pohádkový motiv, který se vyskytá u všech národů světa;
zdaž kdokoliv z nás kdy nepocítil a nezná tu zvláštní, trochu jakoby opojnou radost nad splněním kýženého přání, radost vskutku podivnou, neboť je rozštěpena čímsi jako strachem nebo rozpaky, že to snad není a nemůže být skutečnost?
Lidský červe, pověz tré přání;
spoutej kouzelníka, přivolej džina, vyslechni tajný hovor vil nebo skřítků: i budeš moci vyslovit kterékoliv přání, a bude ti splněno.
Kdo z nás nemá v hloubi srdce nějaké velké a tajné přání, jehož naplnění není v naší moci?
Snad se splní, potkám - li dnes bílého koně nebo spatřím - li pavouka nebo dostane - li se mi jiného znamení;
neboť ve svých přáních a tužbách se pohybujeme na hranici reálna, kde je místo pro tajemná znamení a magické vlivy.
Svět přání je sám sebou svět pohádkových možností;
kdo z nás prožívá přání, prožívá motiv pohádkový, který nepřichází z Indie, nýbrž z hloubi naší přirozenosti.
Dar
Též dar je motiv pohádkový, a věc darovaná je jaksi z jiného světa nežli cokoliv, co neochotně platíme svými penězi.
Darovaná věc je krásnější a čarovnější nežli věc získaná jinak;
spadla nám do klína odněkud z nebe, nečekaná a téměř tajemná.
Proto i v pohádkách tkví na darovaných věcech zvláštní kouzlo, ať je to Aladinův prsten nebo péro nebo jiná věc prostá a čaromocná.
Motiv magického daru vyjadřuje tu zvláštní hodnotu věci darované.
Jen lidský cynismus mluví o zubech darovaného koně;
darovaný kůň nemá zuby, nýbrž křídla, umí mluvit a létat a zachrání život tomu, komu byl na pouti světem darován.
Náhoda
Pravím: velmi málo pohádek by zůstalo, kdybychom z nich vymýtili motiv náhody;
ovšem zbylo by i málo z našeho života, kdybychom z něho vyloučili náhodu.
Náhoda pohádková se však pozná na první pohled tím, že je zvláště významná;
zde nepotkáme náhodou spolužáka, o němž už ani nevíme, jak se jmenuje, nýbrž stařenu dobrovílu nebo hadí královnu nebo jinou osobnost, jejíž setkání nám přinese nečekaný prospěch, ba obrat celého života;
vkročíme náhodou do vrátek, za kterými nás čeká láska nebo zlaté poklady.
Proč bychom se k tomu nepřiznali: snad každý, skoro každý čeká ještě stále na svou šťastnou náhodu;
neví, co mu vlastně má přinést, ale není - liž právě v moci náhody, aby nás obdařila něčím, o čem se nám nesní?
Pohádkový motiv náhody je prostě vzat z tohoto čekání na náhodu našeho života, na něco nepředstavitelného a bezděčného, co by ještě nyní změnilo náš běh života a vedlo jej k Velikému Dobrodružství.
Nález
Motiv nálezu se pojí k magickému daru a šťastné náhodě.
My všichni, dík vrozené lidské lenosti, bychom chtěli nalézt poklad nebo zlatý zámek;
prostě nalézt, ne získat, ne zasloužit, ne vykopávat v potu své tváře;
nalézt otevřenu jeskyni divů, zakopnout o práh světa skřítků, z ničeho nic spadnout do země všehojnosti.
Je pravda, že většinou je nutno dobývat trůnů a pokladů bojem s draky či obry;
ale jakási tajemná a metafyzická spravedlnost nám našeptává, že štěstí a úspěch tu nejsou jen proto, aby korunovaly veliké činy, nýbrž že někdy - a právem - nám mohou padnout do klína jako tajemná a rozmarná milost.
Je zvláštní radost nalézt něco, i když je to jen hříbek nebo podkova;
jsme jaksi polichoceni a nad jiné vyneseni tím, že právě na nás se usmálo štěstí.
Zda jsme jako chlapci nepodnikali výpravy do okolí v neurčitém puzení, že snad najdeme něco převzácného?
Čarovný proutek
Kdyby tak přes noc se něco kolem nás změnilo;
kdyby přes noc, bez našeho zásahu, se tato chudá a kalná světnice proměnila v zlatou komnatu, kdyby přes noc byla hotova dřina, která nás čeká, kdyby přes noc zmizely vršovické kasárny a stál tam zářivý palác nebo kvetoucí sad;
kdyby přes noc, bez křiku a pachtění, " jako mávnutím čarovného proutku " zmizelo, co nás tísní, a my se probudili ve světě lepším a do posledního hřebíku hotovém, nuže, to by ovšem bylo jako v pohádce, ale zároveň by to vyhovělo jisté skryté a hluboké představě, kterou v sobě nosíme.
Nám všem by se hodil onen čarovný proutek;
neboť opravdu měnit věci kolem nás je těžké plahočení, páračka a svinský chaos, a ostatně to obyčejně ani nejde.
Pomoc
Otoč prstenem, vyslov určité jméno, zadupej třikrát do země, a v každém nebezpečí ti přispěje na pomoc duch, víla, orel, kůň či kdo jiný, ochrání tě a dopomůže ti k vítězství.
I my v protivenstvích života čekáme, třeba jen slabounce, na magickou pomoc;
zčistajasna se octne po našem boku někdo nebo něco a vysvobodí nás z tísně.
Ať jde do paďous, kdo ztratil tuto imanentní víru v pomoc;
neboť takovému opravdu není pomoci.
Překážky
Teoretikové pohádek tvrdí, že pohádkový motiv překážek - jako je ohnivá řeka, skleněná hora nebo černý les - je vzat ze snů.
Fakticky nás ve snech pronásledují nejpodivnější překážky;
ale ještě častěji a trýznivěji nás pronásledují překážky v našem bdělém životě.
Ale aby bylo jasno, překážka není pohádkovým motivem;
pohádkovým motivem je překonání překážky.
Pocit překonané překážky ( jako je složení maturity, vyváznutí z nebezpečí a podobně ) je typický pohádkový pocit;
zprvu ani nevěříme, že už jsme z té šlamastiky venku, a pak vstupujeme do světa krásnějšího a neomezenějšího, než byl předtím.
Tato zkušenost o překážkách a protivenstvích dala obsah dobré třetině všech pohádek a nejméně dvěma třetinám všech románů, které kdy byly napsány.
Úspěch
Každý happy end, ať v literatuře, nebo v životě, je motiv pohádkový;
každý úspěch je tak trochu div, tak jako každé hrdinství, každé vítězství je pohádková epika.
Vcelku a zhruba lze říci, že jsou jen dva druhy výpravné literatury: je literatura, kde věci berou špatný konec, - a všechno ostatní jsou vlastně pohádky;
což ovšem neznamená, že by byly méně pravdivé a skutečné než ono dušezpytné, realistické nebo jinak trýznivé písemnictví.
Přemíra
Typický pohádkový motiv je početní i kvantitativní přemíra.
Vystupují tu obyčejně devateré hory a devateré řeky, tisíc komnat, velryby zvící pevniny, statisíce nepřátel a plné kádě perel.
I zde sledují pohádky psychologický zákon skutečného života: lidská fantazie se pohybuje daleko snáze směrem kvantitativním nežli kvalitativním: chce - li si představit něco drahocennějšího než perla, vymyslí dvě perly, tisíc perel nebo velmi velikou perlu.
Všecko bohatství, skoro všechen přepych záleží v ukájení pudu kvantitativního.
V tom ohledu jsou pohádky stejně primitivní jako lidský život sám.
Jiný svět
Teoretikové pohádek se domnívají, že motiv " jiného světa " pod zemí, v hloubi jezera, za černým mořem nebo podobně pochází ze snů a halucinací.
Myslím, že k představě jiného světa není třeba snů ani halucinací.
Jiný svět je totiž všude, kde jsme ještě nebyli: je za čarou obzoru, na dně vody, za zdí nepřístupné zahrady.
Když jsem se jako kluk vkradl přes plot do cizí zahrady, přísahám vám, že jsem tam našel květy zázračnější než kdekoliv jinde a trhal ovoce chuti neznámé a nádherné.
Dále jiný svět je i tam, kde aspoň nebyli ti druzí a neviděli ony věci podivné a neobyčejné, které jsme tam spatřili my.
Jiné světy jsou všude, kam přišli poutníci a dobrodruzi okouzlení tím, že vidí víc než jiní.
Za každou hranicí, která omezuje naši zkušenost, jsou jiné světy.
Dobrý skutek
Dej almužnu shrbené babičce, odval z cesty kámen, pomoz mravenci nebo ptáčeti v nebezpečí: každý dobrý skutek se ti odplatí velkou a tajemnou odměnou ve chvíli, kdy toho budeš nejvíc potřebovat.
Ale vždyť i my si chceme naklonit osud svými dobrými skutky;
cosi v nás praví, že nám to snad bude připočteno k dobru při nějaké příležitosti, že jsme snad přivodili jakousi příznivou změnu ve vesmíru nebo ve svém vlastním životě.
Není to vypočítavost, nýbrž tichounký hlas důvěry;
je to jeden z pravých pohádkových pocitů, které zažíváme v tomto střízlivém světě.
Tyto a jiné pohádkové motivy můžete najít v pohádkách všech národů světa: přátelé, všichni jsme stejní, stejné nebo příbuzné jsou naše radosti i naše doufání;
a právě v těch nejjemnějších, nejoptimističtějších, nejvlídnějších věcech jsme si my, národové světa, nejblíže.
NĚKOLIK POHÁDKOVÝCH OSOBNOSTÍ
Hrdina
U všech národů a kmenů světa bez rozdílu barvy, chlupu a zeměpásu je odevždy doma tato pohádková postava: veliký válečník a dobyvatel, mladý rytíř, čirý epický hrdina, který jde do světa, poráží draky a obry, vysvobozuje princezny a stává se králem.
Učení vykladači tvrdí, že tento pohádkový hrdina je vlastně symbol slunce, které vítězí nad zimou a zahání na útěk mraky.
Ale myslím, že i pohádkám je bližší košile než kabát: že jim jsou bližší osudy člověka než osudy slunce.
Řekl bych, že pohádkový motiv hrdiny není oslavou slunce, nýbrž oslavou muže.
Nechci tím říci, že každý muž je každým coulem hrdina;
ale míním, že každý by jím býti chtěl a že jím je aspoň ve svých představách.
Pánové, je to v nás;
nemohli jsme to sice plně rozvinout, ale kdyby to šlo po našem, i my bychom dovedli stínati obrům hlavy a vysvobozovati krásné princezny, a pokud jde o to království, i my bychom dovedli býti králi;
prostě je to v nás od dětství.
Řádný kluk si dovede spíše představit sebe sama, že bude velikým bojovníkem nebo aspoň aviatikem, nežli že bude vzorným úředníkem osmé hodnostní třídy.
Z jakéhosi atavismu přicházíme na svět spíše jako válečníci než jako účetní nebo jako vrchní radové.
Ještě stále se rodíme po meči.
Nuže, život nám nedopřál hrdinných úspěchů, ke kterým jsme byli vlastně zrozeni;
zdá se, že je odpíral už jeskynním lidem nebo prvním nomádům.
Už tehdy většina lidí shledala, že volky nevolky musí dělati něco jiného než hrdinné činy.
Patrně už v pravěku učinili mužové zkušenost, že je třeba vyššího štístka, aby se někdo stal hrdinou.
Věčný pohádkový motiv čirého hrdiny ( který ostatně přešel i do románů a historiografie ) nevyjadřuje jenom odvěký podiv k heroismu, nýbrž i odvěkou potlačenou potřebu býti obdivovaným a nepřemožitelným vítězem.
Pohádka o hrdinovi nevyslovuje nic jiného a nic menšího než tuto všelidskou a odvěčnou subjektivní skutečnost.
Princezna
Vyskytuje - li se v tolika pohádkách princezna, která má býti vysvobozena z moci draka nebo zlé bytosti, která má býti obveselena, je - li smutná, nebo pokořena, je - li pyšná, má i tato obecná představa svůj zdroj v obecném životě nikoliv jenom princezen, nýbrž nás všech, mužů i žen.
Především ten latentní hrdina v nás má právo na svou princeznu;
což není každý z nás hoden lásky princezniny?
Což nenáleží k typickým erotickým představám i závratný triumf, veliké dobyvatelství a koruna světské slávy?
Představa heroismu náleží mezi těch pár nevyhnutelných rekvizit mužského pohlaví;
naproti tomu v ženském sexuálním komplexu je skoro vždy v různých variacích uložena představa dobývané a nedostupné princezny.
Každá milovaná žena je princeznou v očích toho, kdo se o ni uchází, ale i ve svých vlastních očích;
ten pohádkový úřad princezny je vlastně jen spravedlivé zhodnocení nebo vyjádření ženiny erotické důstojnosti a milostného kultu, který jí náleží ve stadiu námluv.
Je někdo z mužů, kdo nemiloval princeznu a nestoupal za ní po skleněných horách nebo nepodstupoval jiné zkoušky, aby ji vysvobodil z moci, jež ji poutala?
Milenec je hrdina, který vysvobozuje zajatou;
ale tato zajatá je dcera královská.
Jindy je odmítán;
nuže, v tom případě jde o kletbu pýchy nebo smutku, kterou musí zlomit, neboť i to patří k úkolům nápadníka, aby svou krásku rozveseloval nebo pokořil svým duchem její panenskou nadutost.
Popelka
Je tu ovšem případ zdánlivě opačný, objevující se v podivné shodě v pohádkách negrů jako u nás a jako kdekoliv.
Je to motiv Popelky, děvečky pokorné a odstrkované, sirotka, jemuž je upírán podíl na slávě života.
Nic si z toho nedělej, Popelko všech národů;
jako démant ze smetiště zvedne tě královský syn a ozdobí tebou svou korunu.
Každá děvečka nejpokornější má svůj Popelčin střevíček;
každá zasluhuje, aby byla povznesena na trůn, každá je perla převzácná, o které svět neví.
Jen ona tuší svou skrytou cenu;
a ví o ní metafyzická spravedlnost pohádek.
Zakletý
Ano, každý z nás je víceméně a v jistém smyslu zaklet: i když ne do prašivce nebo do vlkodlaka, do vrbičky nebo do žáby, tož do své nevalné tělesné schránky, do svého nedosti váženého a slavného postavení, do tísnivé životní formy, která velmi špatně vyjadřuje naši vrozenou a skrytou krásu.
Každý z nás by mohl býti vykoupen čarovným slovem a nabýt své pravé podoby mladého a zářícího reka.
Každý si v hloubi duše nějak představuje, kým a jakým by vlastně chtěl a měl být;
nuže, toto naše tajné a lepší já je ten zakletý v nás.
Zlý
Zlí jsou draci, černokněžníci, lidojedi a jiné bytosti, specializované na to, aby konaly zlo pro zlo samo.
Pohádky mají svou zvláštní čistotnost i ve zlu;
černokněžník nečiní úklady proto, aby nahrabal mnoho peněz a koupil si velkostatek či co, nýbrž pěstuje zlo samoúčelně a téměř z principu.
Tento princip zla můžete chápati jako pohádkovou variantu metafyzické víry v zlé bohy, ďábly a podobné personifikace záporu.
Ale pokud se ve svých teoriích ohlížíme na skutečný život, nemůže nám ujít, že princip zla nepochází z nějaké filozofické hry s pojmy, nýbrž ze samotné životní praxe.
Je to prostě psychologický zákon, který najdete v životě jednotlivců i národů;
je to potřeba soustředit všechno zlé, vše, čeho se bojíme, čemu nedůvěřujeme a co nenávidíme, na nositele pokud možno určité a izolované.
Teprve při jisté rezignaci jsme s to přijímat dobré i zlé, jak je nerozlučně pomícháno ve všem, v lidech i věcech.
Kde jednáme naivně ( například v dětství, v politice a v osobních zájmech ), vidíme v tom, co nás nějak ohrožuje, nepřátelství absolutního a záměrného zla.
Náš nepřítel nám škodí ne proto, že má jiné pozitivní zájmy než my, nýbrž proto, že nám chce z čiré zloby udělat něco zlého.
Národ, který má jiné zájmy než my, není prostě jiný národ, nýbrž zlý, zavilý a úkladný národ vrahů.
A tak dále.
Svět, ve kterém žijeme, se neliší příliš od pohádkového světa lidojedů, vlkodlaků, hyder a černokněžníků.
Táž fikce zla, která oživuje děje pohádek, prostupuje i náš skutečný život.
Chytrák
U všech národů najdeme celé pohádkové cykly o chytrákovi, ať je to Enšpígl nebo Karagöz, Nasreddin nebo chytrý šakal.
Všude vedle epického hrdiny je to intelektuální chlapík, který se těší zvláštnímu uznání posluchačů pohádek.
Bývá to zlomyslný človíček, který jen kouká, kde by co taškářského provedl lehkověrným a těžkopádným lidem nebo jak by se vytáhl ze šlamastiky, do které ho uvrhla jeho neposedná drzost.
Tento univerzální pohádkový motiv dává svědectví, že ve všech dobách a prostředích požívá bystrý mozek a čilá huba jisté amorální úcty.
Každý z nás mnohokráte zažil, že ho teprve dodatečně napadlo, co chytrého měl udělati nebo říci, jak měl pohotově usadit odpůrce nebo tím pravým slovem se dostati ze svízelné situace.
Nuže, tato obecná a všelidská zkušenost je kompenzována anekdotickými pohádkami o chytrákovi.
Hloupý Honza
I hloupý Honza je téměř univerzální pohádkový typus.
Jsou případy, kdy to není ani hrdina, ani chytrák, nýbrž obyčejný, prostý a dobrosrdečný nádiva, který je pro smích všem a nehodí se k ničemu, ale jemuž vyšší spravedlnost a lahodná demokratičnost pohádek nadělí korunu královskou a veškeré dary života.
Úspěchu je možno dobývati silnými činy, je možno jej vytaškařit vlastní chytrostí;
ale což i my nečekáme, že nám snad štěstí spadne do klína jako milost, že k němu přijdeme jako slepí k houslím, že to pravé štěstí není zásluha, nýbrž úsměvný a tajemně štědrý dar?
Potká - li nás něco dobrého, přijímáme to ne jako zaslouženou odměnu, ale trochu zmateni, drobet nejisti, zda se nám to jenom nezdá;
každý z nás ve zvláště šťastném okamžiku byl hloupým Honzou, který k štěstí přišel.
Těch několik nejběžnějších pohádkových typů ukazuje ( proti jiným, velmi učeným výkladům ) aspoň tolik, že pohádky nepocházejí nutně z Indie nebo z pravěku, nýbrž z něčeho podstatně bližšího, totiž ze života;
že vyjadřují jisté zkušenosti, které bývaly a jsou prožívány mezi námi stejně jako mezi Eskymáky nebo Kabyly nebo Malajci;
z čehož - kromě literárněhistorického uspokojení - plyne zajisté i zvláštní radost z krásy a jednoty všech plemen lidských.
EROS VULGARIS
Dalek jest mi - krom mnoha jiných věcí - úmysl proputovat celým územím erotické literatury;
už proto ne, že tato oblast nemá hranic.
Pročež vězte předem, že nechám stranou Píseň písní i středověké truvéry, Šprýmovné povídky i lyriku Puchmajerovu, ba i romány pana Zahradníka Brodského;
nebudu se ohánět Maupassantem ani Strindbergem, ani galantním stoletím, ani antikou;
nepíši dějin a nepokouším se pěstovat onen druh voyeurství, kterému se říká " studie mravů " nebo " kulturní dokumenty ".
Literatura, o které zde bude řeč, se nazývá prostě pornografie;
je většinou anonymní, je tištěna ponejvíce v Budapešti, Bruselu nebo Chicagu a vychází velmi často pod záminkou bibliofilie ( což může v nezasvěcených vzbudit dojem, že bibliofilie je něco tak divného jako nekrofilie ), v pěti stech číslovaných a neprodejných výtiscích;
ale přes tuto omezenou tiráž je rozšířenější, než si myslíme.
Budiž po pravdě řečeno, že většinou jsme tu ne na okraji, ale spíš za hranicí literatury.
Četl jsem už ledacos, nad čím jsem z důvodů literárních a jiných kroutil hlavou;
ale dosud mi nepřišlo do rukou nic, co by bylo tak upachtěně slátáno jako tyto vulgární libri prohibiti.
Člověk má tak trochu mučivý pocit, jako by četl produkty maniaků;
nadto se mu obrací žaludek téměř fyzickou reakcí ošklivosti.
Naštěstí nebylo třeba dlouhých studií v této oblasti: v žádném oboru literatury se nepřežvykuje stále totéž s menším nákladem invence jako v pornografii.
Je to úzce vymezený typ pozůstávající skoro jen ze společných rysů a ustálených konvencí.
Není to náhoda, že mnoho pornografických ilustrací putuje z knihy do knihy;
hodí se do kterékoliv.
Ale ať je to četba sebetrudnější, má své konzumenty a už kvůli nim zasluhuje trochy pozornosti.
Jedna z oblíbených konvencí pornografické literatury je, že si přikládá jistou důležitost jako " studium mravů ";
bývá věnována " vědeckému čtenáři " a vydávána k " vědeckým účelům " pod titulem " dokumentu doby " nebo " příspěvku k dějinám mravů ".
Tato vědychtivost poněkud připomíná mládence, kteří chodí do barů a nevěstinců, jak se říká, studovat život.
Je dost zvláštní úkaz, že studium života a mravů se omezuje většinou na život noční a pohlavní;
málokdo pěstuje studium života tím, že by se chodil dívat, dejme tomu, do chudobince nebo na zubní kliniku;
málokdo přispívá k dějinám mravů tím, že by s vědeckým zájmem pozoroval například mravy politiků nebo cihlářů.
Lidé často zaměňují vědění a zvědavost;
ukojení zvědavosti nemá vůbec co dělat s věděním, se zjišťováním příčin, souvislostí a řádů.
Jedno z nejběžnějších sexuálních pokrytectví, kterého nejsou prosti ani nejotužilejší flamendři, je záminka, že chodí do nočních lokálů pozorovat život;
zatím neznají život ani do té míry, aby sami na sobě rozpoznali, že se tam chodí jaksi dráždit.
Rád bych věděl, nač sváděli mužové svůj fyzický zájem, pokud minulá dvě století nepřivedla vědu a empirické poznání v takovou popularitu.
Doufám, že tomu neříkali věda, nýbrž pokušení.
Vydává - li se pornografie tak ráda za dokument doby a příspěvek k dějinám mravů, činí to ze dvou dobrých příčin: předně zbavuje rozpaků svého konzumenta, neboť sbírat dokumenty doby a mravů není zajisté zájem nedůstojný a chlapecký;
za druhé pak si tím. opatřuje obratem ruky velikou privilej, jež je přiznávána vědě: jednat o kterékoliv věci, a to bez prudérie a zámlk;
ničeho nepominout a nazvat všecko pravým jménem.
Mimochodem, je v tom jistý kulturní vývoj:
Ovidius, renesance a zčásti ještě galantní věk pěstovali tyto věci jakožto ars amandi;
nazývali to uměním.
Dnes se tomu dává nálepka vědy;
i zde vítězí věk vědy nad starými ideály estetickými.
Nuže, budiž po pravdě řečeno: na tomto poli je věda neskonale hrubší než umění.
Studium mravů.
Dokument doby.
Tato slova slýcháme i v literatuře, jež chce být brána vážně.
Jsou romány, které přímo reklamují čest být dokumentem doby.
Jako by každá kniha nebyla dokumentem své doby, ať chce nebo nechce;
nevím věru, proč by si to zvlášť ještě měla brát do hlavy.
Myslím, že si literatura může přát celkem něco lepšího než být dokumentem své doby: být ve své době dokumentem jistých trvalých lidských hodnot;
být důkazem krásy a důstojnosti člověka a tak dále.
I ten nejvyšší sen bude za sto let dokumentem své doby.
Pračlověk, který přitesával a brousil kamennou sekyrku, nemyslil na to, že vyrábí dokument starší kamenné doby, nýbrž na dobrou sekyrku a na lovecké hrdinství.
Vyrábět dokumenty je ipso facto cosi jako falšovat je.
Poněkud šprýmovnější konvence pornografie je řádu morálního: ty knížky dost často tvrdí o sobě, že " nemilosrdně odhalují " nebo " neúprosně zrcadlí " mravní zkaženost své doby;
načež to provádějí opravdu nemilosrdně a neúprosně, neodpouštějíce si žádnou zkaženost své doby.
Kupodivu zůstávají ty soudobé zkaženosti průběhem generací náramně stejné;
někdy poznáte jen podle šatů, že tato zkaženost mravů vládla za dob našich dědečků, kdežto ona je z let devadesátých, a tu třetí že je nutno přičíst na vrub poválečnému úpadku morálky.
Všechny ty dokumenty dob se sobě navzájem podobají jako vejce vejci;
krom jistých rozdílů ve stylu a nehoráznosti nerozeznáte pornografii anglickou od německé nebo francouzskou od orientální.
Čistě sexuální funkce generací se celkem neliší od sebe víc než jejich vytahané zuby.
Mění se sexuální hodnocení, nezůstává v dějinách stejný vztah muže a ženy, přetvořuje se eros sociální a kulturní;
ale tyto víceméně subtilní stránky erotického života v pornografii vůbec neexistují.
Je to v podstatě tak bezmezně jednotvárné, jako by se psalo o žvýkání nebo o vrtání v nose.
Se všemi aberacemi dostanete nějaké dva nebo tři tucty situací, kterými do omrzení prochází perský chán, francouzský abbé nebo německý lajtnant.
Jediný dobový rozdíl je, že čím novější pornografie, tím je patologičtější;
ale to snad nepadá tak tuze na vrub rostoucí zkaženosti doby, jako spíše na konto nakladatelské potřeby dodávat své klientele pořád silnější a nebývalý tabák.
Bylo by ovšem možno redukovat veškeru literaturu na jistý omezený počet základních motivů, jako je láska, ctižádost, deziluze a tak dále;
jenže nekonečná je rozmanitost života a duševního ústrojenství, sociálních vztahů a osobních osudů.
Toho všeho se pornografie radikálně zříká;
ví, co se od ní žádá;
nebude svého čtenáře zbytečně zdržovat celými stránkami nebo kapitolami, ve kterých by mu předváděla věci eroticky tak podružné, jako je povaha, mravní osobnost, prostředí, povolání, běh života a jiné okolky.
Na třetí nebo nejdéle na páté stránce musí čtenář najít, co hledá;
a pak až do konce se přemílají další podobné epizodky bez oddechu, pokud možno bez odboček, bez děje, bez čehokoliv, co nepatří přímo k věci;
je to navlékáno jako korálky na šňůře, nanejvýš s klopotnou a marnou snahou o jakési variace nebo jakous takous gradaci;
říkám vám, musí to být dřina.
Každý muž je statný a velmi bohatý, zajisté proto, aby se nemusel zdržovat svým povoláním.
Každá žena je krásná, bujně rostlá a vášnivá.
Chcete - li víc, tož je blondýna nebo brunetka;
ale na tom už mnoho nezáleží, a sám autor si občas splete její černé kštice nebo plavé kadeře.
Není tenká ani tlustá;
její tělo je univerzální jako anatomický model.
Není blíže určena žádným povahovým znakem;
je jenom, jak se říká, temperamentní.
Protože monogamní poměr má málo variací, musí tu být z technických příčin vícero mužů nebo žen;
nezáleží tu ovšem na jejich osobních rozdílech, nýbrž na počtu kusů.
Proto se tu pravidelně vyskytují kluby prostopášníků, dívčí penzionáty nebo veliké hetéry;
sexuální hrdinové jezdí z místa na místo se stěhovavostí obchodních cestujících, aby našli novou okolnost k opakování své obvyklé funkce.
Pornografický román mívá sice začátek, ale nikdy nemá konec;
vzhledem k povaze věci se nemůže skončit smrtí ani stářím, rezignací ani katarzí, ba ani obvyklým rozkošným děťátkem.
Není žádného závěru, protože není děje;
v zájmu věci se musí milostné ukojení pokud možno často opakovat, čímž je degradováno na pouhou epizodu.
Obyčejný sentimentální milostný román, ve kterém si milenci po nesčetných protivenstvích padnou na poslední stránce do náručí, je jako erotická událost daleko patetičtější a vášnivější, neboť činí životní vrchol a triumfální závěr z toho, co je v pornografii jen iterativní epizodou.
Pornografie je literární prostituce: neslouží jenom k ukojení, nýbrž k znehodnocení erotismu.
Když už tu je řeč o znehodnocování, budiž vzpomenuto jiného druhu sexuálních projevů;
jsou to tak řečené tlusté čili mužské anekdoty.
Bývají sprosté, až bůh brání;
vybíjejí se s hrubým cynismem na čemkoliv, co je v erotickém životě groteskní a směšné, na lidských vratkostech a malérech, na dvojsmyslnosti slov a tak dále.
Jako všechny anekdoty, jsou i tyto krajně konkrétní;
vždycky se začínají, že byl jeden farář, jeden žid nebo jedna kuchařka;
každý humor je od nátury realistický.
Nuže, tyto chlapské anekdoty většinou nestoudně znevažují pohlavní záležitosti;
ale právě toto rouhavé zlehčování má do jisté míry něco osvobozujícího.
Jaksi se tím brutálně a bleskově zesměšní, co jinak se prožívá až příliš těžce nebo trýznivě;
vybije se tím dusné napětí, složené z pohlavní výbojnosti a jistých mravních zábran.
Naproti tomu pravá pornografie je naprosto bez humoru a výsměchu;
bere svou věc skoro pedanticky vážně a s bezútěšnou frizérskou elegancí, dokonale ušetřena pokušení prokouknout grotesknost svého předmětu.
Nikdy se v ní nekmitne ani zachvění odporu, revolty, přesycení, soucitu, hořkosti nebo sebetrýzně;
nevnímá směšnost ani bolest, ponížení ani ošklivost;
vpravdě nic není cizejšího skutečnosti než tento napomádovaný Erós.
Ať se tu cokoliv líčí, všechno je rozkošné, vonné, půvabné, sladké, dokonalé, rajské, drahocenné, bělostné, jako samet, jako hedváb, jako mramor, jako nevímco ještě;
z nejsentimentálnějšího románu pro dívky nekape tolik spanilosti a idealizace jako právě z pornografií.
Krása a rozkoš, to je základní konvenční lež pornografická.
Vskutku jsme tu ve světě bezmíry zjednodušeném: ve světě bez nedostatků a komplikací, následků a odpovědností.
Láska tu nikoho netrýzní marností ani žárlivostí, porody ani nemocemi, deziluzí ani otroctvím;
je tak mechanická, že proti ní hra v kuželky oplývá dramatickými a tajemnými překvapeními.
Není třeba volby ani námluv;
pornografický hrdina žije v zázračném světě pohlavní Šlarafie, obklopen krásnými a vždy svolnými ženami jako Turek v ráji.
Říká se o erotické fantazii, že je žhavá;
žhavá možná je, ale přitom je žalostně primitivní.
Chce - li se vyšvihnout co nejvýše, počne líčit alabastrová schodiště a zlaté pokály, vzácné vůně, mramorové bazény, skrytou hudbu, vybrané lahůdky, brokátové portiéry a benátská zrcadla.
Je zvláštní úkaz, že sexuální fantazie je téměř pravidelně spojena s ( naivními a jaksi pohádkovými ) vidinami luxu přímo sultánského;
zřejmě existuje tajemný vztah mezi pohlavní prostopášností a přepychem.
Je to jako v Tisíci a jedné noci, kde tak často překrásná dívka vezme jinocha za ruku, uvede jej do nádherné komnaty a zatleská dlaněmi, načež přikvapí otroci a otrokyně nesouce na zlatých podnosech vybrané lahůdky a cyperské víno.
Nebo to připomíná dojemné úsilí nevěstinců vyvolat pomocí červeného plyše, zlacených zrcadel a zastřených lustrů pohádkovou iluzi přepychu.
Možná že se ta souvislost pohlaví a luxu dá vysvětlit smyslným rozkošnictvím, jehož se účastní všechny smysly člověka;
ale myslím si počestně, že tu je ještě jiný faktor, a sice snový.
Ty sardanapalské orgie jsou totiž stejně neskutečné, stejně vysněné jako ty nádherné komnaty a zlaté podnosy.
To už patří k povaze fantazie, že si spíš vytvoří představu hedvábných nebes než pruhovaných peřin služky.
Erotická obraznost si spíš vysní fikci náruživé hraběnky než domovníkovy dcery nebo slečinky z obchodu.
Není to jen proto, že přepych je luznější, nýbrž i proto, že je neskutečný.
Z velké části lze pornografii zařadit do oboru snových představ: co by člověk dělal, kdyby byl strašně bohatý ( a vůbec úspěšný ).
Úspěch: i tento snový motiv hraje v pornografii pozoruhodnou roli.
Pohlavní velikášství, kohoutí renomování patří dost podstatně k sekundárním znakům mužství.
Chce - li se žena líbit, muž chce dobývat;
holedbá se svými erotickými úspěchy stejně jako vítěznými bitvami.
Pro pohlavního hrdinu není nedobytné ženy, jako pro epického bramarbase není prohrané bitvy.
Nejde - li to jinak, odnáší si vítězství lstí nebo násilím: vše je dovoleno tomuto sběrateli úspěchů.
Sexuální hrdina v pornografické fikci si lásku ovšem nekupuje;
dobývá jí, kamkoliv přijde, se stejnou pohádkovou snadností, jako princ se začarovaným mečem stíná hlavy nepřátel.
Koneckonců erotická obraznost je typicky romantická: kompenzuje nedostatečnou realitu fantastickým sněním.
Fantastičnost pornografií se přečasto projevuje i ve volbě pokud možno tajemného a hermetického prostředí.
Z důvodů aktuality a jakožto " příspěvek k studiu soudobých mravů " jsou sice všechny pravé pornografické fikce lokalizovány v současném životě;
ale přitom vyhledávají oblasti, které nejsou obyčejným korouhevníkům přístupny: sakristie a kláštery, dívčí penzionáty nebo tajné kluby;
jako ve všech romantických produktech vyskytují se tu tajné dveře a podzemní mučírny, černé mše, mniši v hábitech, únosy a jiné takové rekvizity.
Velmi ráda přijímá pornografie ráz indiskrece;
její oblíbenou formou je dívčí deník nebo zachycené dopisy slečinek.
Zde ovšem nejde už jen o motiv vyzrazovaného tajemství, nýbrž o hrubé psychologické obnažování a hanobení.
I když nelze brát příliš vážně dokumentárnost pornografií, jsou přece aspoň dokumentem vybičované erotické fantazie.
Po té stránce jeden z jejích nejnápadnějších rysů je sklon k naprosté a téměř nelidské zvrhlosti.
Pornografická fantazie si náruživě libuje v představách svatokrádežných;
nebo se kochá ve svádění dětí;
nebo dává najevo podivnou predilekci pro incest.
Nestačí jí náboženská představa neřesti;
ukájí se představami zločinu.
Je skoro neodolatelně puzena k tomu, aby odhodila kterýkoliv instinktivní motiv cti a povinnosti, úcty, ostychu, svědomí a lidských ohledů;
násilí a podvod, rouhání a ponižování, korupce všech vztahů rodinných a sociálních se tu nerozlučně splétá s pohlavní libertináží v mumraj přes svou pitomost démonický a děsivý.
( Bylo mi nevolno při pomyšlení, že snad jsou mužové nebo příští mužové, kteří ty věci čtou bez intenzívního pocitu, že jsou tím uráženi. )
Dalo by se zajisté mnoho rozjímat o této spojitosti mezi pohlavním rozpoutáním a rozpadem všeho mravního řádu v člověku;
snad jsou o tom napsány i mohutné folianty.
Myslím, že jedna z příčin, proč se pornografie čtou, není dráždění, nýbrž stud.
Erotická zkušenost každého člověka má svá místa bolavá a hořká;
ach, kdyby raději to či ono zůstalo nevykonáno nebo nepředstaveno;
kdyby nebylo té nebo oné okolnosti nečestné, nedůstojné a špinavé!
Ale tu přichází pornografie se svou mrzkou útěchou: hleď, člověče, jaké pusté a šílené věci se tuhle tropí;
co je proti tomu ta tvá hanebná zkušenost?
Nic si z toho nedělej;
jak vidíš, dějí se horší kousky.
Jelikož, jak řečeno, ctižádostí nebo pretextem pornografií bývá dokumentárnost, jsou často psány ve formě memoárů.
Na těch memoárech bývá zajímavá jen jedna kapitola: totiž ta první.
Je zpravidla o něco reálnější a někdy se zdá aspoň trochu prožitá;
jedná totiž o dětství a o prvních erotických zkušenostech lidského dospívání.
Není pozoruhodná ani tak svým obsahem, jako mimovolným důrazem, který klade na ty trýznivé a nezapomenutelné zážitky dítěte.
Nuže, ať jsou odhalovány sebecyničtěji, zdají se být i pro nejvyprahlejší duši podivně důležité a nepřekonané;
jsou jako hluboké zranění, jež nikdy neztrácí svou citlivost.
Chci tím říci, že ani pornografie není ušetřena jisté skutečné věci: studu a lítosti.
Ostatně jsem rozhodně pro to, aby pornografie byla potlačena: protože je ( vedle sexuologie a psychoanalýzy ) tou nejnehoráznější a nejvíc ponižující pohlavní lží.
KALENDÁŘE
Jsou ovšem různé kalendáře, například odborné;
jsou kalendáře lékařské, lesnické, zahradnické a jiné;
ale mezi všemi kalendáři budeme zde míti na mysli jen kalendáře zvané lidové, rodinné, národní nebo prostonárodní, zábavné anebo kratochvilné, kalendáře s devízou
pro časy veselé i truchlení,
pro hlavu i srdce,
pro město i venek,
pro dům i rodinu.
Budeme se zabývati lidovou četbou, která proniká i tam, kam nezavane žádná literární sláva světská, ba ani pan Zahradník Brodský;
literaturou, která se čte i ve Stříbrné Skalici, Větrném Jeníkově a Vlachově Březí, v Deštné, Drnoholci, Andělské Hoře a Trhové Zahrádce, ba i v Kryrech, Blšanech, Čkyni, Kokorách, Ouštěku a jiných místech tajemných a dosud neprozkoumaných.
Často se v literárních úvahách mluví o Čtenáři jako o tvoru, který buď neholduje moderním proudům, nebo naopak jde s duchem doby;
ale i když se takto diskutuje o čtenáři vůbec, nikdo se blíže nezajímá o Neznámého Čtenáře ve Starém Sedlišti nebo Novém Kníně, neřku - li v Krsech nebo ve Zlivi;
a to ještě mluvíme o městech, městysích a trhových místech, nezmiňujíce se o přifařených vesnicích, samotách, kocandách a hájovnách, které vesměs spadají do kulturní oblasti lidových, rodinných a prostonárodních kalendářů.
Tedy tento Neznámý Čtenář neholduje sice moderním proudům, ale zato jde bezpečně se svou dobou, neboť si každého roku kupuje nový kalendář na příslušný běžný rok.
Neví sice, který je toho roku panující literární směr, ale může si najít, která je toho roku panující planeta.
Je to čtenář, který nežije ve znamení romantismu nebo ve znamení obratu k realismu, nýbrž spíše ve znamení Býka, Skopce, Vodnáře a jiných věčných znamení zvěrokruhu.
Je to, abychom tak řekli, čtenář zcela nečasový a téměř věčný.
Tajemství kalendářů je, že to je jediná opravdu časová literatura, neboť platí jenom pro běžný rok;
a že přitom je to literatura v nejvyšší míře neměnná a ustálená.
Není to literatura pro věčnost;
je to jen literatura na rok, ale jak známo, rok se vrací každého roku.
Existuje literatura, která trvá věčně nebo skoro věčně jako egyptské pyramidy;
proti tomu je literatura, která netrvá v paměti lidí ani v literárních dějinách, ale která se každoročně opakuje jako Hromnice, velkonoční klapačky a Medardovo kápě.
Sem patří literatura kalendářová.
Tyto kalendáře se rozpadají ve dvě části: kosmickou a víceméně světskou.
Kosmická část nás poučuje, je - li vládnoucí planetou toho roku Dobropán či Smrtonoš, Hladolet nebo Krasopaní;
dále který je letopočet křesťanský, juliánský, byzantinský, od stvoření světa, od založení Říma, židovský a mohamedánský, takže aspoň víme, kolik uhodilo.
Potom udává jakási tajemná čísla, která mi nikdo nikdy nemohl vysvětlit, jako Zlatý Počet, Epakty, Kruh Sluneční, Římský Počet a Nedělní Písmeno.
Žijeme většinou jako nerozumná zvěř;
někteří z nás sice mohou téměř přesně udat, kolikátého dnes je, ale skoro nikdo neví, že letošní Epakty jsou XIX a že Zlatý Počet je tohoto roku II.
Načež následují Pohyblivé svátky a Čtvero suchých dnů;
mám za to, že řečené Pohyblivé svátky jsou v kalendářích jedinou proměnlivou věcí a slouží k zvláštnímu osvěžení čtenáře.
Hle, řekne si čtenář překvapen, neděle Devítník připadá letos na 27. ledna - kdo by to byl loni řekl!
Následuje část hvězdářská, ve které se dozvíte, že letos jaro se začíná přesně dne 21. března ve 3 hodiny 36 minut ráno, kdy vstupuje slunce ve znamení Skopce;
dále která jsou znamení na nebi, co všechno budou provádět planety a jaká budou zatmění slunce a měsíce.
Tím je rok člověka zasazen do hvězdného rámce;
planety kolotají nad naší hlavou, nebeská zvířata, jako Lev a Panna, Vodnář a Ryby, si podávají ruce ve vesmírném koloběhu;
čímž se nám připomíná, že rok na zemi je také rokem ve vesmíru.
Zvláště bohatou četbou je samo kalendárium.
Čím je vám řekněme 23. březen?
Někteří lidé, jako například můj bratr, se toho dne narodili;
ale pro vás ostatní je to den stejně krátký, nevýznačný a ledajaký, jako třeba 17. únor nebo 21. listopad.
Proti tomu čtenář kalendáře si může o 23. březnu přečíst spoustu věcí: že podle katolického kalendáře je to svátek sv. Serapiona, podle českého kalendáře Vladka, že je Suchý den a přísný půst zdrženlivosti a újmy ( nehledíc k čtyřicetidennímu půstu ), že toho dne vládne na nebi znamení Panny, že slunce vychází v 5.58 hodin a měsíc v 16.00 hodin, že podle stoletého kalendáře má panovat déšť a sníh a že v Hořovicích a Husinci se konají toho dne dobytčí trhy.
To je kosmický a náboženský obsah 23. března;
čtenář kalendáře ví toho dne dopodrobna, na čem je.
Budiž po pravdě řečeno, že by jeho naivní jistota byla zviklána, kdyby pěstoval srovnávací kritiku;
neboť podle druhého kalendáře na týž rok není 23. března sv. Serapiona, nýbrž sv. Viktorína, slunce je ve znamení Lva a vychází o minutu dříve, zatímco měsíc vychází až ve 4 hodiny 3 minuty, dále je pouhý půst újmy, stoletý kalendář předpisuje drsné počasí a bouřlivo a trhy se konají v Sangerberku a Slavkově.
Z čehož je zřejmo, že každé kritické bádání vede osudně k relativnosti lidského poznání a k pouhé skepsi.
Naštěstí čtenář kalendáře čte jenom jeden kalendář a následkem toho je stejně málo vystaven relativismu jako noviny, literární kritika a většina lidí vůbec.
Nyní přistupujeme k literární, zábavné čili kratochvilné části kalendářů.
Při jiné příležitosti ( mluvíce o románu pro služky ) jsme pozorovali, že romantický lidový čtenář má zálibu ve vznešené společnosti, velikých vášních, rytířské statečnosti a ďábelských úkladech.
Čtenář kalendářů není tak romantický;
jeho vkus se nese spíše k realismu.
Látková oblast kalendářové literatury je celkem táž jako životní oblast jejích čtenářů;
je to svět sedláků a chalupníků, maloměstského obchodu, některých řemesel ( zejména kovářství ) a kupodivu často hájoven a mysliven.
Je - li hrdinou děje účetní, hospodářský správce nebo zástupce továrny v X, vniká tím už do řečené látkové oblasti živel panský, dokonce zpanštělý a poněkud podezřelý, v kterémžto případě bere děj zpravidla špatný konec: zpanštělý účetní se dopustí zpronevěry, a bohatý sedlák Jíra pozdě pyká za to, že mu z pýchy dal za ženu svou dceru Lidušku, místo aby ji dal hodnému, ale chudému sousedovu Václavovi.
Tam vede hrdopyšnost a sebepovyšování.
Proto se drž, čtenáři, svého stavu;
proto čti, kterak láska pojí věrná srdce z chudé pastoušky a zámožného statku;
kterak dobře se daří přičinlivému kováři a jaké štěstí kvete mladým manželům v hájovně.
Nikdy to dobře nedopadne, připlete - li se do děje nějaký pán;
kluzké jsou cesty panské;
karban ( zvaný též kartičky ), hýření, prostopášnost a jiné neřesti velkoměsta jsou zapsány na vyžilé líci pana účetního, dluhy, směnky a jiné panské věci přivedou starý grunt na buben, ba ani štěstí rodinné nesídlí tam, kde byl porušen tradiční řád rukodílné a starosvětské šetrnosti.
Můžeme různým způsobem definovat literaturu realistickou;
v mnoha případech realismus je ten druh literatury, ve kterém děj bere špatný a ponurý konec, kdežto literatura romantická vede spíše ke koncům triumfálním.
Nebo v literatuře realistické se umírá na přirozenou smrt, jako je rozedma plic, úraz, zánět ledvin nebo sešlost věkem, kdežto v literatuře romantické se umírá na dýku, jed nebo souboj.
Dále literatura romantická líčí jenom děj, počínajíc tím, že Angelika, už vyspělá ve sličnou pannu, potkala pana d'Evremonta;
naproti tomu literatura realistická líčí život, to znamená pokud možno celý život;
nežli vesnická Anděla vyspěje ve sličnou pannu, musejí se nejprve vzít její rodiče, načež si přikoupí kozu, krávu a něco polí, mají dceru Andělu, která si nakonec vezme chudého kováře, má zdárné děti a dožije se vysokého věku, chovajíc na klíně vnoučata.
Kalendářová povídka provází obyčejně své hrdiny od stavu prenatálního až do požehnaného stáří nebo přirozené smrti.
Realistický čtenář se nezajímá o děj, nýbrž o život.
Jeho zájem není vyčerpán tím, jak dopadne aktuální zápletka, nýbrž tím, jak to dopadne s celým člověkem a jeho rodinou.
Angelika nesmí z důvodů romantických zestárnout a ztloustnout;
proto literárně bere konec v květu mladosti ať už v rakvi, nebo v náruči pana d'Evremonta.
Realistický člověk však ví, že polibek milenců není žádný konec, nýbrž začátek;
ba že ani kolébka, která se po roce dostaví, není konec, nýbrž začátek, neboť je nutno děti vychovat, zaopatřit, vyženit a vyvdat.
Mohli bychom říci, že předmětem realismu není člověk, nýbrž rodina.
Další znak romantismu je, že mluví o věcech a osobách, které jsou čtenáři velmi vzdálené, jako jsou vévodové, opati, věrní sluhové, historické osobnosti, staré zámky, podzemní chodby a jiné příslušnosti toho druhu;
naproti tomu realism líčí osoby a prostředí známé a obvyklé, jako je lakomý sedlák Toužil a marnotratný sedlák Vácha, farář, hajný, pastucha, stará výměnkářka a podobně.
Realistický čtenář se zajímá jen o to, co už zná;
podobně jako profesor Krejčí považuje za skutečné jenom to, co je přístupno jeho zkušenosti.
Sestoupíme - li k lidovým kořenům literárních zálib, musíme poněkud opravit své obvyklé soudy.
Například říká se, že romantism se obrací k fantazii čtenáře;
proti tomu lze namítnout, že lidový čtenář si většinou nijak nemůže představit vévodu, komtesu Cecilii, poustevníka Petra nebo ďábelského dobrodruha Rajmunda, jelikož jsou stejně abstraktní jako Ctnost, Krása, Zlo a jiné obecné pojmy.
Romantism není fantastický;
je jenom fiktivní;
ukájí potřebu fikce.
Uvádí svého čtenáře do světa, který není zásadně fantastický, nýbrž který je zásadně neskutečný;
abychom tak řekli, milosrdně vytváří životní lež.
Proto romantism je převážně četbou mladých lidí, služek, vůbec ženských, a obecně pak tvorů sociálně utištěných a nešťastných.
Jeho posláním není, aby měl vliv na skutečný život, nýbrž aby ve skutečném životě vytvářel odpoutané a téměř opojené chvíle zapomenutí a úniku ze skutečnosti.
Proto musí být napínavý, aristokratický, velkodušný a vášnivý.
A proto se musí neodvolatelně uzavřít tím, čím se skutečný život začíná, totiž manželstvím.
Naproti tomu se říká, že realism se drží skutečnosti.
Kdybychom však měřili lidový realism tím, co je nám známo o skutečnosti, shledali bychom, že tato kalendářová skutečnost je až příliš vymydlená a prostoduchá.
I ten nejprostší čtenář ví, že věci kolem něho vypadají jinak, tvrději a složitěji.
Ani ten nejnaivnější čtenář není tak hloupý jako ty povídky, které pobožně čte.
Ví o životě víc;
poznal jej na vlastní kůži.
Jakožto raport o skutečnosti by tato literatura byla krajně neuspokojivá.
Avšak čtenář kalendářů se nechce dovídat, že se něco opravdu stalo nebo že by se to tak mohlo stát, nýbrž má hlubší zájem: že se to tak obyčejně stává nebo že se to tak díti má.
Nejde mu o skutečnost, nýbrž o zkušenost;
a lidová zkušenost není prostoupena jen tím, co lidé vidí a slyší, nýbrž spoustou morálních pravidel, přísloví, předsudků, zvyků a konvencí.
Jeho nezajímá pozoruhodný psychologický fakt, že sedlák Liška je drobet lehkomyslný, nýbrž morální fakt, že ho ta lehkomyslnost přivede na mizinu;
patří mu to.
Vězte, že se nevyplácí lakota ani prostopášnost, neposlušnost ani sňatky bez lásky a pro peníze, aniž dluhy, pýcha, lenost a jiné hříchy proti majetku.
Ano, ano, je to tak, dobře je to tady napsáno;
však počkejte, že s naším sousedem to také vezme špatný konec!
Proto jsou kalendářové povídky rok po roce bezmála stejné, neboť jsou postaveny na stejné tabuli hodnot;
vždy bude úspěch korunovat lidi přičinlivé a šetrné, kdežto chamtivost, marnotratnost a zpanštělost dojdou zasloužené odplaty.
Mravní pravidla a zvyky jsou nekonečně jednodušší nežli život člověka;
tady se tě nikdo neptá, jaký jsi, co tě bolí a jaké potlačené komplexy straší ve tvé duši, nýbrž zda hospodaříš se životem rozšafně a podle uznaných norem.
Lidový realism není poznávání skutečnosti, nýbrž uznávání skutečných a platných životních konvencí a pravidel.
Avšak když už mluvíme o konvencích a pravidlech, musíme si povšimnout toho, že jsou obyčejně staré, jsouce posvěceny stoletou tradicí.
Moderní život, čímž rozumíme politiku, hospodářské stroje, družstevnictví a jiné vymoženosti, které účinně přetvářejí ráz dnešního venkova, se vymyká víc a víc oné patriarchální tabuli hodnot.
Kalendářová povídka se drží neochvějně starého řádu;
vrací se se zálibou do zašlých dob, do světa našich dědečků a babiček;
chová obzvláštní náklonnost k válkám napoleonským a k italským patáliím, okřívá v dobách roboty.
Literární historik by snad usoudil, že v tom dožívá tradice Boženy Němcové a folkloristického realismu;
nerad bych se přel, ale mám za to, že příčina leží blíže, a sice ve zkušenosti.
Zkušenost je většinou vzpomínání.
Zkušený člověk neboli pamětník se neohání tím, co se přihodilo letos v únoru, nýbrž tím, co se přihodilo, nežli narukoval k čáslavskému regimentu, počkejme, tomu bude čtyřicet šest nebo čtyřicet osm let.
Zkušenost si víc libuje v tom, co se stalo před padesáti lety, nežli v tom, co se stalo před pěti lety.
Co se dálo loni, je cosi podobného smetišti nahodilých a nepotřebných věcí;
co se přihodilo před padesáti lety, je cosi podobného pečlivě uložené památce.
Předloňský klobouk je veteš;
klobouk po nebožtíku dědečkovi je kus rodinného muzea.
Z těchto a jiných důvodů se v kalendářové povídce nepřihodí, že by zpanštělý sedlák Jíra přistoupil k elektrizační síti východočeské nebo se projížděl na motorovém pluhu;
sedlák Jíra ještě pořád nosí koženky, říká " kýho výra " a brání své dceři v lásce k chudému podruhovi, jakož bývalo zvykem odjakživa.
To, co je, je incidentální;
to, co bývalo, má trvalou mravní platnost a důstojnost životního řádu.
Ale nezáleží na časovém rámci;
látky této literatury jsou mimo čas;
jsou staré, protože jsou věčné.
Je to především láska, obyčejně spojená s protivenstvím;
buď se milují děti dvou znepřátelených rodin, nebo jeden je bohatý a druhý chudý;
a protože někdy vyhraje láska a jindy vůle rodičů, máte tu už matematickou možnost šesti různých zápletek.
Dále se vyskytuje i dívka svedená a opuštěná, jež, jak pěkně praví jeden kalendář na rok 1929, " pozdě želí své ochoty ".
Potom je manželství šťastné nebo nešťastné;
nešťastné záleží obyčejně v tom, že muž propije statek.
Výjimečně ( snad vlivem vysoké literatury ) se vyskytne i nevěra;
naštěstí vezme to s ní vždy strašný a příkladný konec.
Tím je vyčerpán erotický okruh;
jak vidíte, není v něm místa pro sexuální komplexy, nesrovnalost povah, nenávist a jiné erotické faktory, jež tak komplikují život i krásné písemnictví.
Ano, láska je motiv nejsilnější, i když je to láska ctnostná.
A druhý motiv, zcela význačný pro kalendářovou literaturu, je majetek.
Se zatajeným dechem sleduje čtenář napínavý děj, kterak přičinlivá a šetrná Anna, příliš chudá pro Stoupovic Jana, koupí kozu a prodá kůzlata, koupí krávu a prodává mléko, koupí pole a prodá úrodu, načež koupí Stoupův statek a podá ruku chudému čeledínovi;
hle, jaká apoteóza práce a škudlení!
V kalendáři najdete ještě zasloužené úspěchy, ovoce práce a požehnané stáří;
úspory, věno, dědictví hrají tam roli váženou a téměř posvátnou.
Je nenapsané a velké mravní přikázání: nakládej řádně se svým majetkem.
Zhoubné vášně jsou: lakota, marnotratnost, pýcha, karban, pytláctví, soudy a lenost.
Jiné vášně, jako zoufalství, ponížení, podivínství, vzpoura, apoštolství, poznání a cokoliv jiného zmítá osamělou duší lidskou, nevstupuje do tohoto mravního světa.
Ukazuje se, že běžná lidová morálka je v první řadě ochrana majetku čili udržení rodiny jako hospodářské jednotky.
Po té stránce jsou kalendářové povídky literaturou opravdu rodinnou: točí se, tak jako rodinné hovory, z osmdesáti procent kolem otázek majetku a hmotné prosperity.
A jelikož jde o krásné písemnictví, jsou tyto starosti idealizovány: majetková ctnost vždy vede k zaslouženému úspěchu a štěstí, kdežto majetkové hříchy dojdou spravedlivé odplaty v tomto ekonomickém vesmíru.
Kalendářová literatura, tak jako každá lidová četba, je neochvějně optimistická;
ctnost je vždy odměněna a hřích odpykán.
Přes všechny špatné zkušenosti, které lidstvo za 7438 let ( podle byzantinské aery ) udělalo se životem, udržuje se tato poctivá víra v imanentní spravedlnost světa.
Představte si, že by se v rodinném kalendáři četlo, kterak skvěle se vede ničemovi a jak člověk ctnostný a přičinlivý klesá pod tíhou života.
Mám za to, že v tom okamžiku by nastal konec světa nebo se jinak nápadně zhroutil kosmický pořádek.
Našel jsem v kalendářích několik tragických případů, že to dopadlo ukrutně i s lidmi hodnými;
mám strašné podezření, že si tyto případy nikdo nevymyslil, nýbrž se opravdu staly, dříve než je paní Anuše Křížová nebo pan A. V. Racek Zvičínský svěřili papíru.
Nespravedlivé případy se fakticky stávají;
ale bylo by neodpustitelné, aby si je lidé ještě vymýšleli.
Z láskyplného ohledu na čtenáře pečují kalendáře také o jeho obveselení takzvanými kratochvilnými historkami nebo veselými črtami ze života.
Jejich předmětem bývá nějaká událost na lovu zajíců nebo o posvícení, na jarmarku a při podobných rozjařujících životních příležitostech.
Hle, úkaz významný: humor se zjevuje vždy jako epizoda.
Jsou komické okamžiky, ale život člověka není komický.
Komické jsou jenom situace;
ale běh života je vážný a dojemný.
I kdybychom si vzali nejslavnější humoristické romány, jsou to jen komické epizody, navlečené na šňůře.
Humor je okamžitý;
tragédie a romantická próza je uzavřený děj;
realism je literární výraz trvání, a jen smrt mu brání, aby nebyl nekonečný.
Ale to už by byla jiná kapitola.
Mluvíme o kalendářové literatuře, a nikoliv o jejích autorech.
Nemají náročné osobivosti;
kdyby se nepodepsali, nepoznali byste ani jejich pohlaví.
Trpělivě a odevzdaně nesou neměnnost a skutečnou konvenčnost života;
nepokoušejí se proti ní revoltovat, jako svým dílem dělají autoři štvaní démony ctižádosti a intelektualismu.
Píší tak neosobně jako oficiál v zádušním úřadě;
myslím dokonce, že píší také tak krasopisně.
Literární sláva je nepolíbí na čelo, ale také je, jak se říká, zavilá kritika nevláčí blátem.
Neboť kritika nemá pokdy, aby si všimla toho, co čtou statisíce neznámých čtenářů.
Kritika musí pojednat o sbírce 17 básní, vydaných ve 250 číslovaných výtiscích.
Zajímá se o literaturu, ale nezajímá se o její okraj.
Jenže na tom okraji se najde ledacos: především lid.
HOLMESIANA ČILI O DETEKTIVKÁCH
Abych mohl napsati tento článek o detektivkách, bylo mi probdíti celé noci: ovšem nikoli v hlubokém přemýšlení, nýbrž začten do nějaké strašně napínavé kriminální záhady, vyjeven, ztráceje hlavu, bez sebe nedočkavostí;
naštěstí jsou tu solidnější hlavy, jako třeba tatík Tabaret a bystrý Lecoq, Ebenezer Gryce a Sherlock Holmes a inspektor Ganimard nebo inspektor Beale a Mackenzie a nadaný Beautrilet, detektiv Hewitt, Asbörn Krag, Horne Fisher a otec Brown a profesor Craig Kennedy, dr. Thorndyke a všetečný Rouletabille;
neboť tito chlapíci přese vše nakonec spořádali celou aféru, byť byla sebezamotanější.
Nešetřil jsem tichých nocí, abych sledoval jejich práci, a byl jsem odměněn za své bdění;
znám nyní všechny detektivní metody, ale také všechny zločiny, úklady, technické prostředky, převleky, triky a špatnosti, kterých se může dopustiti nejmazanější pachatel.
Varuji každého, kdo se mnou zle smýšlí;
mohl bych ho utratit tisícerým způsobem, z nichž jeden je důmyslnější než druhý.
Mimoto jako svou zvláštní legitimaci k této studii uvádím, že jsem se sám už kdysi pokusil napsat svazek detektivních novel;
myslil jsem to docela poctivě, ale nakonec z toho vyšla knížka Boží muka.
Pohříchu nikdo v ní neviděl detektivky.
Patrně se mi to dost nepovedlo.
Detektivka ( míním zde čistou detektivku, a nikoli odrůdy smíšené s románem pasionálním, literárními ambicemi a jinými kontaminujícími vlivy ) je literární úkaz stejně jednoduchý jako, dejme tomu, epická báseň nebo dětská báchorka.
Ale ježto zrovna jednoduché, solidní a dobře fungující věci mají náramně rozvětvené původy, musíme se po nich pídit několika směry.
Budeme snad vypadat jako pedanti, budeme - li vypočítávat asi tucet motivů, jež se províjejí nejjednodušší detektivkou.
Budeme putovati končinami suchými i divoce zarostlými, aniž bychom se pozdrželi na rozkošných vyhlídkách.
Nuže, bůh s námi, a vydejme se bez dlouhých okolků na cestu.
Motiv kriminální.
Toto je motiv psychologicky nejsilnější.
Lidé strašně rádi čtou o zločinech.
Patrně to potřebují.
Proto čtou detektivky a soudní síň.
Potlačte obé, i budou sedět večer na zápraží nebo kolem ohňů a povídat si o zločinech spáchaných v celém hejtmanství za posledních padesát let.
Budou si vypravovat, jak ten mlynář tehdy zabil svou ženu.
Budou si vypravovat, že švec jednou zabije svou ženu a že obecní starosta krade.
Nutno tedy uznat, že zločin má do sebe něco podstatně poutavého.
Někteří to vysvětlují tak, že je to potřeba senzace, hlad po nervovém dráždění, rozkoš mrazivé hrůzy.
Myslím, že to není celá pravda.
Lidé si nevypravují o strašidlech jen proto, že je to poeticky vzrušuje, nýbrž proto, že v ně poněkud věří.
Lidé se nezajímají o zločiny jen pro jejich literární působivost, nýbrž pro jejich povšechnou možnost.
Zajímají se o ně jako o něco důležitého a osobně blízkého.
Vzrušuje je hrůzyplná vyhlídka, že se to dá udělat.
Poutá je to jako strašné odhalení jistých možností.
Člověk, který by nebyl schopen zločinu, by se o zločin zajímal tak málo, jako člověk stižený rýmou o vůni růží.
Psychoanalytik by řekl, že proto nás náruživě poutají kriminální příběhy, že je to jediná otevřená možnost, kterak se zabývat utajovanou zločinností.
Možná že by to nazval objektivací latentních zločineckých sklonů nebo podobně učeným jménem.
Co mne se týče, nemohu s tím nesouhlasit;
ale myslím, že kriminální četba kromě našich latentních sklonů k zločinnosti objektivuje také naše latentní a zuřivé sklony k spravedlnosti;
že se v nás dovolává krom skrytého zločince také skryté Svaté Fémy.
Ty pak, čtenáři detektivek, se účastníš zločinu, ale také jej stíháš;
vyvstává v tobě Kain, ale také hlas volající:
" Co jsi učinil?
Pročež nyní zlořečený budeš. "
Z toho sice neplyne, že požitek z kriminální četby je mravně povznášející nebo naopak, ale zajisté to, že je dvojitý, a proto dvojnásob vzrušující.
Jest mi odbočiti, abych maličko pojednal o podstatném rozdílu mezi hříchem a zločinem.
Detektivky nemají co činit s hříchem.
Hřích je jistý špatný stav duše, kdežto zločin je jistý špatný průběh věcí.
Jsou těžké hříchy, jež nejsou těžkými zločiny, a naopak.
Jakmile se spisovatel začne obírat duší zločincovou, opouští půdu detektivky.
Proto zde nebude vysloveno jméno Dostojevského.
Motiv justiční.
Vlastním tématem detektivky je souboj mezi zločinem a lidskou spravedlností.
V čistém krváku se utkává se zločinem vyšší a poněkud nepochopitelný mravní řád, který nakonec dobré odměňuje a zlé tresce.
V detektivkách není vyššího řádu, nýbrž jen lidská spravedlnost;
a vítězí - li nakonec, je to jen mocí inteligence a metody řádu zcela lidského.
Záliba v justičních případech je stará jako svět.
Například způsob, jímž Šalomoun porovnal dvě ženy hokyně ( I Král.
3, 16 - 28 ), je docela pěkný kousek detektivní metody;
a podobné detektivní výkony bych mohl citovati z povídek indických, arabských, kordofánských a jiných.
U všech národů se tradují historie o moudrých soudcích, kterým se podařilo usvědčit pachatele pamětihodným způsobem a pouhou silou chytrosti.
Je to vlastně velmi krásná a velmi stará tradice pozemského důmyslu, racionalismu, praktické zkušenosti a pozorování s vyloučením jakéhokoliv zásahu metafyzického;
a je zajímavo, že tato břitkost kritického důvtipu našla stejně místo v pohádkových skladbách jako čaromoc kouzelníků a výpravy princů.
Z čehož vidíte, že takzvaný " pouhý intelekt " je prvotně a odpradávna stejně vznešený a pozoruhodný jako mýtus a epos.
Všimněte si však ještě něčeho: krvák si žádá toho, aby zlosyn vzal odplatu;
jeť ( krvák totiž ) příliš prostoupen motivy citovými, etickými a iracionálními, než aby se mohl zříci tohoto krajního uspokojení.
Detektivka nikdy nedoprovází pachatele na šibenici nebo do kriminálu a čerta starého dbá o to, kolik let mu bude nasoleno.
Její zájem je vyčerpán zjištěním faktu a dopadením osoby;
neboť to jediné v díle spravedlnosti je důmyslné a racionální.
Trest je podstatně iracionální;
vina je iracionální;
proto se na tyhle věci bere porota, aby jaksi nahradila zkoušku ohněm nebo jiný druh ordálií.
Avšak pozorování, zkušenost a důmysl odpírají jít dál než k vyšetření případu, než ke klasickému " quis, quid, ubi, quibus auxiliis, cur, quomodo, quando ", čili k intelektuálnímu uspokojení, co se vlastně stalo.
Tedy zatímco kriminální motiv ukájí primitivní, obecnou a skrytou potřebu páchat zločiny, ukájí justiční motiv stejně původní a náruživou potřebu stíhat zločince a dát průchod spravedlnosti;
avšak obojí zájem je v detektivce omezen na intelektuální nasycení sžíravé zvědavosti ( jak se to stalo ) s vyloučením pasionální účasti.
Motiv záhady.
Ale teď vám povím, že zločin a justice nejsou tím nejpodstatnějším a nejhlubším motivem detektivky.
Na počátku je motiv jiný a ještě starší:
Sfinga kladoucí hádanky;
divá, mučivá rozkoš intelektu řešit záhady;
náruživá potřeba mozku louskat tvrdé ořechy nastražených otázek.
V nejstarší kulturní minulosti máte rozsety literární doklady tohoto strašného intelektuálního puzení:
Oidipus odpovídající Sfinze, jež se ho strojí pohltit ( neboť každá záhada pohlcuje člověka );
čínské hádanky, Turandot, indické, malajské, perské a arabské hádanky a nevím co ještě, až po dětské šarády, číselky, rébusy, akrosticha a koníčky, a kromě toho ještě šachové koncovky.
Je zcela příznačné pro vývoj myšlení, že si intelekt nejprve klade problémy čistě verbální pro absolutně slovní řešení;
neboť ve svých počátcích je přímo opojen slovem, svým dílem a nástrojem;
hraje si s jeho dvojsmyslností, homonymitou a symbolikou;
strojí slovní pasti, aby vytvořil paradoxní slovní situace a předstíral jimi absurdní a nemožné situace věcné.
Avšak intelekt je příliš bujný, než aby se spokojil hrou se slovy;
odkáže ji tedy filozofii a vrhá se na skutečnost se stejnou dychtivostí bavit se v ní řešením záhad.
A protože tu nechci mluvit snad o vědě, pravím, že detektivka je rozumové řešení uměle nastražených věcných hádanek.
A nyní to posuďte prakticky:
Co je mezi jinými věcmi nejspíše a nejpodstatněji záhadné?
To, co se z nějakých příčin skrývá.
A co se nejspíše skrývá?
Rozumí se, že zločin.
Panebože, jak je to jasné!
Detektivce koneckonců nezáleží na násilném smilstvu, žhářství, otcovraždě a já nevím jakých ohavnostech: nýbrž na strašně zmotaných a záhadných situacích, kde normální rozum zůstane hloupě stát s celou svou hrstí hrubých pravděpodobností, úsudků, zkušeností a předpokladů.
Musí se vytvořit situace stejně paradoxní, nemožná, absurdní a nepředstavitelná jako v hádankách;
ale pak přijde Oidipus, chci říci detektiv, aby rázem objevil dvojakost a omylnost určitých dat, vsunul do nich pravý smysl, a je to.
Detektiv je prostě ten, kdo se nedá napálit intelektuální nástrahou a zabíjí trapičskou Sfingu.
Co se týče čtenáře, je do krajnosti vzrušen záhadností případu;
jsa si vědom své omezenosti, odváží se jen tu a tam vlastního dohadu o pachateli a podstatě činu;
nuže, šlápne neomylně vedle:
Ten to není!
Je - li řešení záhady prvým a posledním motivem detektivky, je také - budiž bohu žalováno - jejím fatálním literárním úrazem.
Čím je záhada napínavější, tím hrozněji zklame řešení;
neboť je koneckonců tak jednoduché, že se čtenář dožere, shledávaje, že na to by mohl přijít sám;
i cítí se jaksi ošizen, uražen a rozčarován.
Motiv výkonu.
Ano, jsem blázen;
sotva postavím definici, nemám nic spěšnějšího na práci, než zase ji zrušit.
Řekl jsem, že detektivka je řešení záhady;
nyní však pravím, že detektivka je vlastně epická skladba a jejím tématem že je neobyčejný osobní výkon.
Už zločin je pozoruhodný výkon, i bude se epická skladba obírati spíše zločinem než, dejme tomu, vysycháním míchy nebo zpěvem klášterních panen.
Zločinec je cosi jako hrdina;
je obestřen romantikou, je psanec, je odbojník;
tahaje za nos biřice, soudy a zákon požívá tajné lidové sympatie.
Janošík a Babinský, Robin Hood a Rinaldo Rinaldini, Fra Diavolo a Ondráš z Lysé hory, to jsou samé čistokrevné epické případy;
Arsène Lupin je jen uhlazený potomek této drsné a monumentální galerie lesních předků.
Arsène Lupin žije v romantickém a hustém velkoměstě, tak jako Robin Hood žil v romantických a hustých lesích;
užívá splašeného rychlíku stejně rytířsky jako Rinaldini splašeného koně.
Naše divoké jeskyně, to jsou mezinárodní hotely;
banky jsou rovny romantickým soutěskám, jimiž kupci vezou své poklady;
a naše ulice je stejně strašlivá a dobrodružná jako Abruzzy nebo skotské hory.
Zločin je dobrodružný a epický mezi všemi lidskými činy předně proto, že je jaksi osobním výbojem jedince proti společnosti, moci organizované a neosobní;
a že na dně svých srdcí jsme všichni strašní anarchisté.
Zločinec ( v románě ) je nevyhnutelně představitelem pyšného a krajního individualismu;
jeho poměr ke společnosti je opravdu velmi výlučný.
Každý epický hrdina je výlučný a sám, buď že jedná docela na vlastní pěst, nebo že je vůdcem a náčelníkem jiných, což je jen jiná forma samopašné a individualistické samoty.
Člověk musí tedy být buď velmi silnou osobností, nebo aspoň zločincem, aby se stal pravým epickým případem;
hlavně pak musí se legitimovat nějakým význačně osobním výkonem.
Zločin pak je dobrodružný a epický za druhé proto, že je zločinec honěn jako divoký slon, tygr či medvěd.
Nejstarší lidské pudy jsou lovecké;
a pračlověk z Crô-Magnon nebo Altamiry jistě vynalezl kromě malířství a plastiky také epickou poezii, když cucaje morek z kostí vypravoval, jak ohromně dostal toho bizona a jak vystopoval, panečku, stádo mamutů.
Dnes nelze u ohňů skládat epos o ulovené ramlici nebo barvitě vypravovat o dobrodružném stíhání jeskynního lva;
není to už to.
Je však možno číst u ohně, jak ohromně dostal Sherlock Holmes toho vraha a jak vystopoval, panečku, stádo bankovních lupičů.
Je tu lov, pasti, čtení stop v prachu a v blátě, větření pralovce, honba, útěk, obrana, obklíčení kořisti, boj zblízka a všechny praktiky jeskynního lovu.
Detektivka je nejstarší literatura;
detektivka je totiž nejzachovalejší prehistorická památka ze starší doby kamenné.
Umění lovecké je starší než písmo.
Detektiv je člověk prvotní, lovec a stopař.
Ale detektiv je také epický individualista, docela tak jako zločinec, jeho kořist.
Obyčejně strašně pohrdá kolektivním aparátem policie a jde do věci na vlastní pěst;
mezi ním a policií, jež je nástrojem organizované společnosti, panuje nepopíratelná a dosti napjatá animozita, ne - li přímo souboj.
Vždy dělá něco jiného než policie;
je geniálně sám, je dokonce mnohdy podivínským a uzavřeným samotářem v tomto hromadném světě.
Riziko je jeho sportovní a hrdinskou rozkoší;
často vleze do situací, kde jde zkrátka o krk;
nuže, má železné nervy, svaly jako řemeny, dobrou opakovací pistoli a nadto dovede boxovat jako mistr bantamové váhy ( jeť vždy hubené postavy ).
Je přímo žárliv na to, aby vše provedl sám;
celá záležitost je pro něho jen osobní výkon a styděl by se, kdyby měl zdolati zločince hrubou organizovanou přesilou.
Zde musíme se letmo dotknouti zvláštního motivu průvodce, jenž se vyskytuje ve většině detektivek.
Ano, detektiv je epicky sám;
ale ze zvláštních příčin mívá - už od časů Poeova Dupina - druha, průvodce, osobnost poněkud pasívní a oddanou, jež mu někdy pomáhá a častěji mu slouží za posluchače, obveseluje ho svou detektivní neschopností a mnohdy je pak kronikářem a bardem jeho výkonů.
Nemohu vysvětliti všechny příčiny tohoto úkazu;
vím jenom, že sahelští králové vždy se nechávali na svých výpravách provázeti kronikářem a že k pravému epickému rytíři, i když není zrovna Don Quijotem, patří jaksi nevyhnutelně věrné panoše.
Mimoto je nutně třeba někoho, kdo by pozoroval detektiva při práci a divil se jeho prozatím nesrozumitelným plánům a krokům.
Till Uilenspiegel.
Budeme - li se probírati povídkami všech národů od rovníku až někam po polární pás, setkáme se všude s velmi sympatickou postavou čirého chytráka, který je mazán všemi mastmi, ale jaksi jen pro své vlastní potěšení;
jeho důvtip je výstřední a paradoxní, neboť neslouží obchodu ani politice, aniž jiným věcem výnosným a ctěným;
je tu sám pro sebe jakožto čisté amatérství, jaksi lartpourlartism absolutní mazanosti, něco mezi uličnictvím a geniální lstivostí, kejklířstvím a praktickou filozofií.
Je to věčný a všelidský motiv enšpíglovský;
nejstarší a heroický Enšpígl, toť sám božský Odysseus.
Zde se nemůžeme šíře obírat tímto krásným tématem.
Konstatujeme jenom, že člověk od prvopočátku zahrnuje chytrost stejně hlubokým a poetickým obdivem jako hrdinské činy;
neboť v boji o život má pálenost a obratnost nemenší cenu než síla a statečnost.
Detektivka je moderní zosobnění a zheroizování této samoúčelné a praktické mazanosti.
Jsou detektivové ( jako Asbörn Krag nebo inspektor Beale, Mackenzie, starý Gryce a mnozí jiní ), kteří své poslání konají smrtelně vážně, tak jako státní zástupce nebo portýr v soudní budově.
Příčinou asi je, že jsou oficiálně v policejní službě: úřední práci nelze konat s humorem a bez jisté pochmurnosti.
Avšak věčný Enšpígl, který se sám znamenitě baví výkonem své chytrosti, který má smysl pro humor, pro efekt a mise en scène, tak trochu ješitný umělec, Bosco na pódiu, artista, kterému nejde jen o to, aby svou věc provedl, ale daleko víc o to, jak ji provede, jak překvapí, s jakou désinvolturou se nakonec ukloní, to je vždy detektiv amatér, neoficiální chlapík, sportsman kriminalistiky, zkrátka Sherlock Holmes nebo Rouletabille nebo pro změnu Arsène Lupin nebo tolik jiných ve všech možných odstínech.
Mají svou diváckou galerii, svou uměleckou nedůtklivost, svůj svrchovaný a zlomyslný úsměv, rozkoš z práce a osobní požitek z formální dokonalosti svého kousku.
Jsou to artisté v pozorování, usuzování a jiných vysoce mozkových cvicích;
i jest obdiv, který k nim chováme, stejně hluboký a zasloužený jako obdiv k Muži na hrazdě.
Jedna z nejstarších detektivek světa jest Odysseovo zjištění identity Achillovy mezi dcerami Lykomedovými.
Kdyby Odysseus byl živnostenským detektivem, zjistil by ji klíčovou dírkou nebo výslechem pradlen;
jsa však nadán bujnou inteligencí, užil známého a psychologicky skvělého triku s mečem a šperky.
Obyčejná inteligence se uspokojí výsledkem;
vyšší enšpíglovská inteligence se uspokojí jen výkonem samotným.
Enšpígl nechce jen rozluštiti hádanku: chce napálit a obelstít samu Sfingu.
Nedejte se másti neproniknutelnou maskou geniálního detektiva;
jste - li chytří jako on, najdete pod ní výraz pobaveného a uspokojeného taškáře, jemuž se právě povedlo vyzrát na zločince, na Scotland Yard nebo na vás.
Úhrnem tradiční Enšpígl jest odpoutaná a samoúčelná inteligence, která se ještě nerozhodla, má - li se státi velikým zločincem nebo velikým detektivem.
Duch metody.
Avšak zde je významný kulturní a dějinný rozdíl:
Enšpígl je dítě okamžiku a nálady, kdežto detektiv je metodik.
Jeho vrozená bystrost, lovecký čich, pozorování, schopnost analytická, zkušenosti, odborné studie o různých jakostech cigárového popelu, o botanice, orientálních zbraních, nautice, mineralogii, jakož i o všem ostatním, úžasná univerzálnost jeho znalostí ( s vyloučením všeobecných dějin, astrofyziky, církevní exegetiky a několika jiných úzkých oborů vědění ), všecky tyto krásné dary ducha, jež mohu ještě rozšířit o zvláštní paměť, duchapřítomnost, logičnost a strašlivou přesnost, to vše, pravím, je podřaděno přísné kázni metody, řádu a souvislosti;
na mou věru, není mozku uspořádanějšího a ukázněnějšího než mozek detektivův.
Ať už je to Dupin nebo Holmes, rádi se v důvěrné chvíli ( viz motiv průvodce ) rozhovoří o analytické metodě se zápalem univerzitního docenta;
i takový gaminský čmuchal jako Rouletabille hledá svůj " zdravý kousek rozumu ", aby mu podřadil zmatenost a dvojsmyslnost faktů.
Primitivní detektiv, jako Clifton, vrhá se do kriminálního případu tak jako pes do rvačky;
policejní zřízenci, řekněme Ganimard, Krag nebo Gryce, pracují trpělivě a soustavně, ale bez induktivní fantazie, spíše jako zkušení praktikové než s vědeckým vzletem ukázněné myšlenky.
A přece otec moderní detektivky, Edgar Allan Poe, vyvodil detektivní metodu abstraktně filozoficky ze zákonů indukce, analýzy, textové kritiky a logické pravděpodobnosti;
detektivní klasik Sherlock Holmes obohatil tyto prostředky strašným arzenálem odborných poznatků přírodovědecké expertizy a přímého pozorování, shrnuje takto ve svém mozku celou důkladnost, vnějškovou a matematickou střízlivost pozitivistického světového názoru.
Profesor Craig Kennedy a dr. Thorndyke připojují k tomu moderní laboratorní experiment, v němž se metoda přímého pozorování dovršuje, ale také uzavírá;
neboť zde už měřící mašinérie a laboratorní pokus nahrazuje inteligentní oko, upřené na skutečnost a hledající souvztahy.
Tím se tato cesta definitivně končí.
U Francouzů metoda zůstává něčím osobním;
je spíše plodem temperamentu nežli studia.
Takový Rouletabille nebo Beautrilet, ale už i Lecoq a tatík Tabaret se narodili, jako se narodí jezevčík nebo dobrman;
jsou to rození a pudoví stopaři, nemohou dělat nic jiného, jdou prostě za svým čenichajícím nosem;
jejich inteligence je zrovna zvířecí.
Sherlock Holmes je tak ven a ven metodický, že i jeho zevnějšek, jeho tenké rty a šlachovité ruce, ostrý nos, oči a dýmka přijímají výraz odborně detektivní;
ale Gaboriauův Tabaret má vzezření a zvyky pokojného rentiéra, Rouletabille se na vás usmívá kulatou tváří nevinného dareby, Lecoq zamyšleně cucá cukrovinky, zkrátka, člověk by to do nich neřekl.
I v nich je metoda, tak jako má svou metodu ohař nebo mungo chytající hady, ale je v ní horečka instinktu a fantastičnost intuice.
Konečně je tu mystická metoda otce Browna, svatého Františka mezi detektivy.
Jeho zpovědní zkušenosti mu sice pomáhají hledat a předvídat špatné cesty člověka;
ale jeho detektivní smysl je v podstatě jiný: je to jeho pokora.
Dobrý a skromný páter ze samé prostoty klopí oči a sbírá v prachu drobné a nepovšimnuté věci, jež jiný, pyšnější a světštější duch neuzná za hodny pozornosti.
A hle, tyto zahozené stopy jsou tajemné šifry, z nichž svatý páter s pomocí boží a v náhlé milosti přečte hrozné úmysly nebo skutky zbloudilých lidí.
Nemyslím, že by tato metoda byla horší než laboratorní divy profesora Kennedyho.
Zde však se nemohu zdržeti, abych nevelebil ducha metody.
Ať jiní oslavují vášně, romantické démony, krásu ženských očí nebo východ slunce, já chválím jasnost, souvislost a pořádek, sílu rozumu, jenž srovnává, vztahuje, řadí a váže, metodu, tuto moudrou vůdkyni, jež nás vede za ruku v chaosu faktů;
a hle, rozestupují se.
Chci se dále zmíniti, že detektiv je po jisté stránce heroicky typ moderního člověka.
Je činný a rychlý, chce něco a jde za tím mocně a metodicky;
je dále mnohovědoucí, univerzální, poučený, plný věcných znalostí;
je to člověk, který se vyzná, muž činu a vědění.
Vše znáti, se vším si vědět rady, všemu přijít na kloub, a když na to přijde, srazit k zemi chlapa jako hora: kdo z vás by nebyl přístupen tomuto ideálu?
Detektiv nemá co činiti se sebou;
není si problémem;
nedívá se na své city, neboť se dívá na věci a skutky.
Neptá se, bude - li spasen;
ptá se, co má v této chvíli udělat rozumného.
Nepřemýšlí o tom, co je to člověk;
uvažuje, kde je.
V jeho světě jsou určité otázky a určité věci;
avšak žádné stíny, přeludy, obecné zásady a pomysly.
Je nejčistším realistou ve vesmíru.
Je beze vztahů.
Zamiluje - li se, ztrácí ihned svou intelektuální čistotu.
Motiv náhody.
Avšak co by byl platen všechen rozum, všechna metoda, veškerá univerzální poučenost, kdyby detektivovi zvláštním a zázračným způsobem nesloužila šťastná náhoda?
Náhoda jej přivede v pravou vteřinu na pravé místo;
náhoda mu posílá do cesty nečekaná odhalení;
a kdyby mu ujela noha, padl by rovnou na stopu prchajícího zločince, místo aby si rozbil nos, jako by se jistě stalo mně nebo vám.
Často jsem si myslil, že jsem také tak chytrý jako detektiv;
ale nemám to štěstí, to je to.
Jsou lidé, kteří považují náhodu v detektivce - abych tak řekl - za nedovolený hmat, za nedůstojný trik, jímž autor pomáhá unfair svému favoritovi.
To je hrubý omyl.
Kriminální teoretikové tak kožení a německy důkladní jako Gross a Höpler, když vypočítali všechno, co vyšetřující soudce má vědět a ovládat, jaký má být a co má dělat za prvé až za čtrnácté, prohlašují naplno a nepokrytě, že má mít štístko;
jinak prý nestojí za starou belu.
Jsou lidé, kteří mají šťastnou ruku, a jiní jsou smolaři a srabaři;
to se nedá oddiskutovat.
Koneckonců tajemství úspěchu je tajemství náhody;
každá trochu složitější věc ( například donést dopis na poštu s adresou i známkou, vyloupit banku nebo přibít na stěnu obraz ) je vystavena tisícerým záludným a nevypočitatelným možnostem, jež ohrožují úspěch věci;
a nemáte - li trochu štěstí, nezašněrujete si ani botku.
Ačkoliv tedy náhoda je nevypočitatelná a tajemná, má na ni jistý vliv váš světový názor, váš temperament, vaše nálada, statečnost, bujnost a podnikavost.
Odvážnému štěstí přeje;
ale aby ten dotyčný byl odvážný, k tomu, lidi, je třeba, aby měl jistou praktickou filozofii, dobrý mozek, čilý zájem, sebedůvěru a spoustu jiných optimistických vlastností.
Úspěch je sice jen náhoda, ale náhoda není jen náhoda;
náhodu je možno si zasloužit;
náhodu si lze naklonit.
Zeptejte se na to velkých mužů praxe.
Detektiv musí mít štěstí;
musí mít tu pravou náturu k tomu: jistou allégresse, žádnou těžkomyslnost, žádné osudné vášně, libost z života činného a takovou jakousi svobodu ducha.
V něm dochází oslavy moderní hrdina: člověk úspěšný.
Bertillonáž.
V romantické literatuře je člověk buď krásný, nebo odpuzující svou ošklivostí.
V detektivkách není těchto kategorií.
Mluví - li detektiv s dívkou, nekonstatuje, že má milostné ruce, nýbrž že jimi píše na stroji;
přehlédne dokonce plachý pohled nevinnosti, aby si zato všiml několika pih na nose nebo bláta na střevíčku.
V romantické literatuře není nikdy na střevíčku vidět, do čeho kdo šlápl.
Zde však je docela jiný svět.
Ani zločinec nemá na nose napsáno, že je zloduch, nýbrž že pije jalovcovou, a je tedy asi podomním obchodníkem;
ani Kainovo znamení by tu nebylo pečetí boží, nýbrž známkou identity a nějakou stopou jeho dřívějšího povolání ( snad si rozbil čelo o pluh nebo spadl ze seníku, já nevím ).
I skutečnost je tu bertillonována;
je s ní brán prostě protokol.
Vkročí - li detektiv do pokoje, nehledá tam dech dvaceti let pokojného života, nýbrž škrábnutí na dveřích nebo setřený prach na krbu.
Všechny věci existují jen pro stopy, jež nesou;
i lidé jsou jenom úhrnem svých vlastních stop.
Detektiv se mi nepodívá do očí, aby mi řekl:
Poslouchejte, vy jste hodný a báječný člověk, to se cítí na první pohled.
Podívá se na mne a řekne:
Vy jste člověk, který se živí perem, přemýšlí opíraje se hlavou o lenoch ( asi podle toho, že mám vzadu rozcuchané vlasy ) a má zálibu v kočkách;
dnes jste šel Jindřišskou ulicí - bude tam ten dům už brzo dostavěn?
- a posílal jste psaní do Anglie ( jak to pozná, nepochopím jakživ ).
Pro detektiva tento pozemský svět je jenom " místo činu ", pokryté usvědčujícími stopami;
a já čekám na velkého detektiva, jenž z hvězdiček sejme otisky božích prstů a ve zrosené trávě změří stopy Jeho kroků;
a chytne Ho.
Unika.
Avšak ne, naprosto ne: žádné Galtonovy otisky prstů;
pořádný detektiv se nesníží k tomu, aby pomocí nějakého mizerného otisku palce ( jenž, abyste to věděli, může mít kresbu spirály, kličky nebo vlnovky # 1 [ # 1 Boží prsty by však měly znamení nekonečnosti. ] ) hledal pachatele v policejním archívu.
Skutečná policejní praxe postupuje normálně tak, že subsumuje nový případ do skupiny případů již známých;
tedy, že hledá lotra mezi lotry, a ne mezi majiteli vil v Bubenči;
nebo že pátrá po lupiči spíše v Židovských pecích nežli mezi členy Filozofické jednoty.
Policie by beze všeho rozřešila vraždu v ulici Morgue, kdyby na základě spolehlivých zkušeností mohla říci, že takové vraždy páchají zpravidla gorily.
Policie má svou zvláštní a poněkud melancholickou víru, že všechny případy jsou staré a obehrané a probíhají podle jistých zvykových pravidel.
Zvláštní je, že má obyčejně pravdu.
Naproti tomu případy v detektivkách jsou kriminální unikáty, jež se vymykají všem obehraným pravidlům, generalizacím a předem hotovým praktikám.
Každé řešení musí být nové, každé je mistrovský originál, dílo invence a nový světový rekord.
Je nutno hledat pořád nové případy, něco, co tu ještě nebylo, něco, co překonává všechno bývalé, něco, proti čemu je každá minulá zápletka hadr, něco... něco... zkrátka něco náramného.
To je imanentní kletba detektivek, jejich běs, jejich utrpení a zánik.
Neboť vězte, že už dodýchávají, na smrt uštvány touto šílenou honbou.
Ještě se zoufale chopily velmocenské politiky, německého císaře a světové války;
ale i to je už vysáto, a nepomůže - li jim papež, Marťané nebo konec světa, můžeme mluvit o byvší literatuře.
Fueramus Pergama, amen.
I učiňme díkůvzdání, my ostatní spisovatelé, kteří píšeme o starých věcech, ať se tváříme sebemoderněji;
neboť staré věci nám nikdo nevezme.
Staré věci jsou nevyčerpatelné, neboť hleďte, i my k nim pořád přidáváme, pořád je rozmnožujeme, a až budeme účtovati sami se sebou, shledáme, že i my jsme stará věc, ačkoliv jsme si před mnoha lety myslili, že jsme něco nového.
Je možno vynalézt ledacos nového;
ale mezi starými skutečnostmi je tolik toho, co nebylo ještě ani objeveno, ani vymyšleno, že se tam vždy můžeme vypravit jako do zlatého Eldoráda.
Zdá se opravdu, že detektivka už překročila svůj vrchol;
byla to taková jakási přechodná móda.
Avšak na každé pomíjivé módě je pozoruhodné to, že obsahuje něco strašně starého.
Jsou - li v módě kožišiny, nevzpomene si ani nejstarší pamětník, že byly v módě také za starší kamenné doby.
Nosí - li se, dejme tomu, krátké sukně, zapomíná se, že byly v módě už u praobyvatelů Šalomounských ostrovů.
V jistém smyslu každá móda je návrat a atavismus.
Viděli jsme, že se v detektivce vracejí prastaré motivy důmyslných soudců, hádanek, Enšpígla a epického lovu.
Ale opět jsme shledali, že se tu odehrává dějinný převrat moderního myšlení způsobem přímo dokumentárním;
tak zejména praktický racionalism, duch metody, všestranná vědecká poučenost, naprostý empirism a vášeň pozorovací, analýza a záliba v experimentu, filozofická bertillonáž a potlačení veškeré hanebné subjektivnosti, není - liž to vše napojeno mlezivem a mlékem božské krávy tohoto věku?
Myslím to, jářku, v dobrém i špatném: detektiv je úhrnný typ našeho věku, tak jako Cid je úhrnný typ rytířského středověku.
Žije plně a dychtivě v současnosti, vždy up to date, vždy se chápaje všeho, co mu poskytuje věda, technika, noviny, poslední okamžik;
není člověka současnějšího nad něho.
Čím je mu Hekuba?
Ale kdyby někdo ukradl z muzea její zlatou trojnožku, dobrá, to je aspoň případ.
Facts! facts! facts!
Neboť přišel svět faktů, a nikoliv slov.
Ty pak, svatý Tomáši, jsi patronem detektivů;
neboť neuznal jsi tajemství, pokud jsi nevložil prst do rány;
shledav potom, že je zasazena ostrým kovovým nástrojem, vedena odspodu a naprosto smrtelná, považoval jsi věc za uspokojivě vyšetřenu.
Závěry si učiňte sami.
Je jich možno několik, vyberte si;
co mne se týče, nechtěl jsem vás o ničem přesvědčovat;
ale dělá mi dobře nalézt dobré věci v krajích špatné pověsti.
POSLEDNÍ EPOS ČILI ROMÁN PRO SLUŽKY
Už jsou dvě hodiny v noci, a do konce zbývá ještě sto padesát stránek.
A Fany nebo Marie v pruhovaných peřinách čte:
" ' Nikoliv, ' vykřikla Berta hlasem strašlivým, a skácela se ve mdlobách. "
Nebo:
" Tu zachechtal se bídák a probodával Andělu ďábelskými pohledy.
' Nyní mi neunikneš více, ' zasyčel a vrhl se na ubohou sirotu. "
" ' Přísahám vám, hrabě de Belval, ' pravila Cecilie hlasem velikým, ' že tajemství své vezmu s sebou do hrobu. ' "
" Rty jejich setkaly se v prvním cudném políbení.
' Či je to pouhý sen? ' vzdychla Angelica a musela se opříti, aby neklesla.
Vtom otevřely se dvéře a do komnaty vešel... "
" ' Tento šlechetný muž, ' pravil dobrý notář hluboce jsa pohnut, ' je vlastní otec váš, slečno de Cléans.
Nuže vězte, že před dvaceti léty, krátce před vaším narozením... ' "
- Už jsou tři hodiny v noci, a petrolejová lampička ještě nezhasíná.
Marie nebo Fany musí o šesté vstávat, bude se prát, paní bude po celý den bručet;
ale pochopte přece, že Marie nebo Fany musí doprovodit slečnu de Cléans k oltáři.
" A když se po roce hrabě de Belval navrátil z cesty kolem světa, přišel právě včas, aby byl kmotrem rozkošnému děťátku... "
Díky bohu, dopadlo to dobře;
Marie nebo Fany může nyní pokojně usnout, ale i já mohu pokojně usnout.
Jsou chvíle, kdy jsem ochablý a smutný;
nevěřím už sobě ani světu, žvýkám svou omrzelost, předu v mozku tak šedivé pavučí, že by i vám z toho bylo smutno.
A když mne stará posluhovačka vidí v takovém stavu, sežene mi nějakou tu tlustou knihu bez desek, nevím kde v sousedství si ji vypůjčí, a povídá, že to jako je moc dobrá knížka, tu že by si měl pan doktor přečíst.
Říkám to proto, abych vysvětlil, proč má znalost této literatury je poněkud nesoustavná.
Obyčejně schází titulní list;
vskutku nevím ani jedno jméno knihy nebo autora.
Ostatně na jménu zde záleží tak málo jako na jménu skladby, kterou hraje dole na dvoře flašinet.
Krása flašinetu stejně jako krása takového románu je neosobní, bezejmenná a obecně lidská.
Až budete zklamáni vším, nemocni nebo zrazeni, vezměte do rukou román Mariin nebo Fanin a čtěte, čtěte do dvou hodin v noci.
Především musíte rozeznávat " román pro služky " a kalendářovou literaturu.
Kalendářová literatura pochází po přeslici ( neboť je plodem povýtce ženským ) z realismu.
Román pro služky je přímý potomek romantiky.
Fanin nebo Mariin román pochází koneckonců z rytířské epiky.
Může se honositi tradicí starší než křesťanství.
Jeho kořeny sahají do dob mytických.
Jeho počátky najdete v pohádkách.
Už dávno se zjistilo, že zatímco pán čte se zálibou román ze života velkoměstské spodiny, služka čte se stejnou zálibou román ze života vévodů a hrabat.
Je to docela přirozeno: každého romanticky láká jiný a neznámý život;
a zatímco pán ponořen ve svou knížku prožívá imaginární možnost býti vyvrhelem společnosti, prožívá služka stejně podstatnou možnost býti hraběnkou.
Tím způsobem literatura vyrovnává sociální nerovnosti tohoto světa.
Avšak tenhle sociální výklad tak docela nestačí.
Myslím, že vévodové a hrabata Fanina či Mariina románu jsou variace na epické téma rytířů, princů a králů;
a že Fany a Marie ve svých pruhovaných peřinách navazují na tisíciletou tradici Velkého Hrdinského Eposu.
Fany má sice ráda zámečníka a Marie si vezme krejčího;
avšak na dně jejich srdcí dřímá pravěký epický pud, kult hrdiny, náruživost obdivu, uctívání moci a nádhery.
V tomto epickém světě bohatství a urozenost není sociální nerovností, nýbrž daleko prostěji a původněji idealizací a oslavou člověka.
Marie ví, že její krejčí nemůže překypovat ušlechtilými a hrdinskými skutky, protože na to prostě nemá pokdy;
nikdo z jejích známých nemůže být dokonce ani ďábelským bídákem, protože na to nemá pokdy.
Je potřebí býti hrabětem či vévodou, aby se člověk mohl bez výhrady věnovat vášním, činům, lásce či úkladům.
Urozenost a bohatství jsou jaksi provozovacím prostředkem romantického konání a složitého děje.
Od barona dolů počíná se oblast realismu, psychologie a případně i sociální otázky;
avšak oblast epiky je od barona, bankéře nebo zločince nahoru, pokud nebereme v počet daleké země.
Obyčejný člověk, jako je Marie, Fany, já i vy, jenž toto čtete, má dost co dělat s tím, aby byl živ;
zaměstnává se svým zaměstnáním, místo aby se zaměstnával svými činy;
nemůže jen tak jít někoho zabít nebo se pro někoho obětovat;
jsou tu, abych tak řekl, překážky čistě technické povahy.
Marie musí vařit, já musím psát a vy máte co dělat svých šest nebo osm hodin denně;
avšak hrabě de Belval " zdědil po otci tři sta tisíc livrů renty ";
nadto se - na rozdíl od obyčejných hrabat - nezaměstnává ani politikou, ani vývozem cukru, aniž pěstěním holandských krav;
je tak říkajíc čistým, stoprocentním epickým objektem.
Je krásný a silný, je " nejlepším šermířem celé Francie ", má peněz jako slupek a srdce šlechetné: nuže, ať nyní ukáže, co dovede.
Mimochodem budiž podotčeno, že tento románový objekt ( ať mužský, nebo ženský ) je zpravidla nápadně dokonalý v tom smyslu, jako je dokonaly třeba univerzální sádrový model nosu nebo univerzální rákosová panna u švadlen.
Tedy nejenomže nemá příliš veliký nos nebo vysedlou lopatku, nýbrž i duševně je zbaven všech zvláštností a čistě osobních rysů.
Kdyby měl veliký nos, byl by figurou rostandovskou a náležel by už do vyšší poezie.
Kdyby vášnivě rád chytal ryby, kdyby koktal, kdyby se zaměstnával studiem nálevníků, kdyby měl zálibu ve fuksiích nebo v projímacích vodách, přešel by v tom okamžiku do zcela jiného druhu literatury, kde bychom ho už nemohli sledovat.
Je - li mu dovolena nějaká záliba, tedy je to lov a jízda na koni - jak vidno, staré rytířské dovednosti;
jeho obličej je buď bledý, nebo osmahlý;
nemá pleši ani laloků, aniž bradavic, chlupů, skvrn či krabatin, nanejvýše " je zbrázděn hlubokými vráskami, jež svědčí o prožitém bolu ".
Je naprosto bezvadný a destilovaný ve svém charakteru;
není bujný ani ponurý, splašeny ani kliďas, roztržitý ani zvědavý;
jsa dokonalý, nemá žádných slabostí nebo koníčků, ale také v ničem nevyniká, leda ve statečnosti, obětavosti, lásce, šermu a jiných epických ctnostech.
Stejně tak slečna de Cléans nebo kterákoliv jiná je sličná, je cudná, je anděl dobroty a oddanosti;
jiných vlastností nemá.
Člověk, který má osobní vlastnosti, je především nositelem svých vlastností;
nemůže tedy být čistým nositelem děje.
Záleží dejme tomu na tom, aby Cecilie byla od bídáků probodena, spoutána a uzamčena v hořícím pavilónu;
v takové situaci naprosto nemá váhy, že Cecilie je třeba poněkud chudokrevná, zapomnětlivá a v mnohém ohledu nepraktická;
její zoufalá situace by se strašně komplikovala podobnými vlastnostmi.
Pomněte, že v příští kapitole se otevrou dvéře a Cecilie vkročí do pokoje kde se radí její vrahové.
Aby tohle člověk dokázal, musí buď mít koňskou náturu, nebo žádnou.
Cecilie nemá žádnou;
je to v zájmu děje.
Čím složitější děj, tím jednodušší figury.
Má - li být situace napínavá, nesmí být Cecilie napínavá.
Kdyby se to dvoje spojilo, povstalo by něco děsného, něco na způsob Dostojevského nebo Stendhala.
Jinak je tomu se zloduchy.
Zloduch má už na čele vtištěnu pečeť své ničemnosti;
je hubený, pleti pergamenové, očí pronikavých a ledových, nosu jestřabího;
často tělesně poznamenán;
hlas jeho zní odporně.
Ženský zloduch je bruneta oslnivé krásy a zvláště žhoucích pohledů.
Zlí lidé jsou naprosto zlí;
chlípnost, lakota, lež a ukrutnost se spojily, aby povstal ďábel v lidské podobě.
Zloduch nemá jiných zálib než zločinných a nezabývá se ničím jiným než zlem.
Jeho provozovací prostředky jsou neomezené a přímo čarodějné;
má po ruce tajné dvéře, podzemní chodby, padáky, jedy, falšovatele listin, spojence na policii a vrahy z povolání.
Může vás usmrtit otrávenou jehlicí.
Je s to se přestrojit za cokoliv na světě.
Vězte, že nikdy si nemůžete být jist, s kým jednáte;
takový zlosyn se přestrojí třeba za vaši vlastní ženu, a vy to nepoznáte.
Docela tak se zly kouzelník může přeměnit v divoké prase nebo v černého psa;
myslím, že to přestrojování nějak souvisí s pohanstvím, magií a šamanismem.
Rovněž ostatní lidé románu jsou dobří nebo zlí.
Mezi sluhy, drožkáři, hajnými a notáři najdete výtečné a oddané poctivce, kteří se dají doslovně rozkrájet pro dobrou věc;
a protože se účastní děje s větší horlivostí než opatrností, zajdou často dýkou nebo střelnou zbraní.
Vůbec na straně zločinců je daleko více organizace, rozvahy a důmyslu než na straně ctnostných;
že přesto nakonec bídníci propadnou odplatě, to dokazuje, že ctnost přes své vskutku neobyčejné vrtáctví je chráněna vyšším a zázračným řízením.
Pokud se týče posledního soudu, myslím, že Pán Bůh nemůže soudit hříšníky, protože je příliš dobře zná.
Kdybyste si dokonale posvítili na nejvybranějšího zloducha, shledali byste nepochybně, že vlastně není tak hrozným zloduchem;
že je sice zatracený mizera, ale krom toho že má všelijaké takové slabosti, náklonnosti, bolesti a náruživosti, a byl by v tom čert, aby aspoň něco z toho se vám nezdálo vyňato z řádu pekelné špatnosti.
Chci tím říci, že psychologie rozleptává určité a přehledné morální třídění dobrého a zlého;
což se děje zajisté na útraty dobra a k nezaslouženému prospěchu hříšníků.
A tedy Mariin nebo Fanin román udržuje starou morální tradici, že dobré je prostě dobré a zlé že je zlé;
udržuje dokonce starou mytologickou tradici, že existuje absolutně a nevyhnutelně dobrý řád a zlý řád.
Jsou dobří džinové a zlí džinové;
existuje nebe a peklo.
Takový zlý vévoda je spíše podoben zlému džinovi nebo zlému černokněžníkovi;
je přímo mytologicky špatný, tak jako je mytologicky špatná polednice nebo čarodějnice z perníkové chaloupky.
V něm nevystupuje zlo jako osobní charakter, nýbrž jako neosobní princip.
Naopak zase Angelica či Cecilie jsou tak prostě a nesmírně ctnostné jako Popelka nebo šlechetný princ;
jsou par définition ctnostné;
a jelikož ctnost je krásná, jsou vedle toho také krásné.
Zde konečně si můžeme ve svých vývodech oddechnouti.
Jsme na hony vzdáleni mravně korumpující psychologie;
zde k nám nepřistoupí Pokušitel šeptající:
Pohleď, pohleď na člověka;
nyní strhnu z něho roušku, neboť věz, že jsem Umění;
chci říci, že jsem život;
i nesu ti soucit a poznání.
- Pravím, nic takového;
v tomto světě ctnostných a zloduchů není polovičatosti ani obojetnosti, determinujících příčin ani polehčujících okolností;
jasně jako oříšek ze slupky vyloupne se nám z přediva děje odvěčný motiv Viny a Nevinnosti.
Když se řekne " nevinnost ", musím ihned říci " protivenství ";
neboť to dvoje patří k sobě s absolutní a předurčenou nutností.
Z dějových a z morálních důvodů nevinnost je vystavena protivenství;
je pronásledována, ohrožena ohněm, mečem a jedem, křivě nařčena, vězněna;
člověk by nevěřil, jak strašně riskantní je býti nevinen.
Nevinnost má přitom smůlu přímo neobyčejnou;
ve své božské důvěřivosti naběhne v každou nástrahu tak slepě, že čtenář se někdy neubrání nevoli nad takovou neslýchanou neopatrností.
Proč u všech všudy tam hrabě Raoul vůbec lezl, proč si nevzal do kalhot pistoli nebo aspoň někoho na pomoc?
Nepomůže - li mu náhoda, je neodvratně ztracen.
Nuže, co byste tomu řekli?
Náhoda mu pomohla;
věrný Jakub jej potají sledoval, a je to odbyto, chválabohu.
A o tři stránky dále padne Angelica do rukou padouchových, vylákána podvrženým dopisem.
Muži jsou stateční, toť pravda;
jenomže do všeho vlezou.
Ženy, zpravidla méně aktivní, ztěžují situaci něčím jiným: mají často nějaké tajemství a nepovědí to za živého boha, ač by se tím vše ohromně zjednodušilo.
Myslí to dobře a jednají z pohnutek nejšlechetnějších;
ale kdyby Cecilie včas řekla Raoulovi, že zloduch je vlastně otec Angeličin, nedošlo by k děsným událostem, následkem jichž Cecilie zešílela a hrabě de Belval byl napolo zabit.
Ctnost, ponechána sobě samotné, je podivuhodně nepraktická;
nesníží se k tomu, aby počítala s okolnostmi.
Naproti tomu zločin počítá se vším, jenom ne s náhodou;
jsa naprosto racionální a systematický, není připraven na zázračné zasažení nepředvídatelna.
Kdo by mohl tušiti, že neblahá šílená náhle nabude rozumu a vystoupí proti bídníkovi?
Jaké štěstí, že věrný Jakub našel ten pohozený útržek papíru!
Jak nadpřirozeně a bez nejmenší mezery uzavře se nakonec usvědčující řetěz evidence!
Dobro zvítězilo, ale nikoliv bez pomoci vyššího řízení, jež zdá se ovládati běh světa.
Náhody, divy a nečekaná setkání rozetnou uzel protivenství utažený inteligentní a vysoce praktickou zlobou.
Vina je potrestána, zlý vévoda spolkne jed, jejž nosil v prstenu;
a nanejmíň jedna svatba následovaná rozkošným děťátkem korunuje dílo v znovuzřízené mravní harmonii.
Je to podivná, ale jistá věc, že čím vyšší je literatura, tím horší je konec románu.
" Zločin a trest " se nekončí rozkošným děťátkem.
" Paní Bovaryová " není zakončena svatbou.
Strindberg je ve své literatuře příšerně bezdětný a tak dále.
Je to jakýsi tajný zákon, dle něhož je literární kvalita obráceně úměrna šťastnému konci.
Mariin nebo Fanin román se končí bezpodmínečně šťastně;
bylo by příliš hrozné, kdyby taková nevinnost nebyla odměněna a taková špatnost usvědčena;
morální kosmos byl by rozmetán, kdyby tomu tak nebylo.
Pohádka by přestala být pohádkou, kdyby drak nebyl nakonec zabit a čarodějnice potrestána;
stala by se já nevím čím, něčím ohavně podobným skutečnosti.
Kdyby se Popelka nestala nakonec ženou princovou, byla by její historie jen chmurným obrazem života;
dejme tomu života Mariina nebo Fanina.
Ano, je to tak v pořádku.
Nevinnost je apriorně kladná, špatnost je apriorně a bez dalších důkazů záporná;
vše, co z ní vychází, je předznamenáno záporem.
Zloduch nemůže milovat;
může jen nenávidět.
Zloduch se nemůže usmívat;
může se jen ďábelsky chechtat.
Zloduch nemůže mít rozkošné děťátko;
může je nanejvýše dát utratit.
Ať si triumfuje ve svých úspěších;
ale štěstí mu dáno není.
Pro něho nesvítí slunce a nevoní květiny;
obklopuje ho temnota, noc, podzemní chodby a šuškání spojenců.
Celý svět je rozdělen vedví: v polovinu světlou, spanilou a ctnostnou, a v druhou polovinu černou, sychravou, děsnou a půlnoční.
Myslím, že to je - v poslední formě prastarý kultický a filozofický dualismus kladu a záporu.
Tak obíhá mezi námi ( bez desek a s utrženým titulním listem ) nejstarší mytologická tradice;
nevíme o ní jen proto, že je příliš obyčejná, tak jako si nevšímáme nejstarších tradicí jen proto, že je můžeme sbírat na dlažbě.
Avšak nemyslete si, že Mariin či Fanin román je morální nebo mytologická skladba.
Je to epos.
Jeho tématem je boj.
Boj na život a na smrt, krev, úklady, stopování, štvanice, prohry a vítězství.
Dělejte si co chcete: jediné, co člověka bude zajímat až do skonání světa, je boj.
A láska.
Vše ostatní je pomíjivé.
Psychologie, pacifismus, sexuální otázka, sociální problémy a všechny ostatní věci pominou, ale láska a boj nepomine.
My s napětím sledujeme boj stran nebo boj zásad;
Marie a Fany sledují s napětím boj zlého vévody proti Angelice a Raoulovi.
My chceme spasit sebe nebo celý svět;
Marie a Fany chtějí spasit Angeliku.
Chtějí vůbec spasit nevinnost.
Hlavně však chtějí spasit lásku.
Co nyní mám velebit více?
Počestnou a nepodléhající nevinnost, pronásledovanou jako laň a trpící jako beránek?
Nebo věrnou a obětavou lásku, velikou lásku, ctnostnou a velkodušnou lásku, lásku statečnou a vytrvalou, zkrátka jedním slovem vůbec lásku?
Toto jsou vpravdě veliké ideály;
zde však jest mi velebiti děj, cosi napínavého, složitého, neobyčejného a podstatného;
děj epický, krvavý, podivuhodný a strašlivý;
děj plný záhad, plánů, úkladů, náhod, děsných situací, náhlých příchodů, vražedných nástrah, zázračných obratů, ztracených listin, tajných dveří, notářů, lásky, odhalení, pustých končin, soubojů, podvržených dětí a únosů.
A strašných přísah.
A rodinných tajemství.
A posledních vůlí, žalářů, útěků, ukrytých pokladů, tajemných skřínek, falešných vousů a falešných svědectví a ostatních vzrušujících a nádherných věcí, které nemohu všechny vypočítat.
Ano, a ještě požárů, tajných sňatků, otrávených sklenic vína ( bílým práškem ), nočních útoků a padělaných dopisů.
A ran dýkou.
A paklíčů a krypt.
Napínavost platí za vlastnost nízkou a neliterární.
Nechci se o to přít;
ale domnívám se, že napínavost je vlastnost velmi stará.
Myslím, že historie Josefa Egyptského byla kdysi velmi napínavá.
Mám za to, že i Román o Růži byl nějakým způsobem napínavý.
Po jisté stránce Ilias je krvák a Odyssea je předchůdce Karla Maye.
Rozhodně také Tisíc a jedna noc je jeden z literárních kořenů Mariina a Fanina románu.
Dále bych mohl poukázat na Alexandreidu, Beowulfa, skaldy a bardy, Zlatou legendu, Píseň o Rolandovi a mnoho jiných věcí, když už nemluvím o lidových pohádkách.
Dalším literárním zdrojem je romantismus a soudní síň v novinách;
tradice, jak vidíte, je tu široká jako svět a stará jako lidstvo.
Měl bych nyní napsati studii o Úpadku Epičnosti čili o Vymírání Děje.
Román Mariin je už téměř jediná rezervace, do které se uchyluje Děj, vyštvaný z literatury, ztenčený úžasnou mortalitou románových postav, vyhubený pokrokem, kácením lesů, demokracií, růstem erotiky, realismu a psychologie, vytlačený ze života policií a z poezie kritikou, pravěky a vykořeněný jako Indiáni, vyobcovaný ze společnosti, udržovaný v nevědomosti a zbavený i víry svých předků.
Ještě má místečko a už jen potají - v posteli Mariině a na stole staré panny;
ještě provází kluka a smí přistoupiti k loži nemocného, jemuž ordinují lehkou četbu;
ještě v novinách mu přenechávají hanlivé místo mezi pouličními úrazy a bankovními defraudacemi.
Avšak já věřím, že nezahyne.
Ujala se ho detektivka.
Ujímá se ho film.
Je možno, že stojíme před velikou epickou renesancí.
Neboť Děj je starý a nezničitelný jako kouzelnictví, jako fantazie a jako lidstvo.
Mohl bych dále rozjímati, jaký vliv má úpadek epičnosti na náš život.
Epičnost má jedinou protivu: nikoliv lyrismus, nýbrž zmechanizování.
Dejme tomu, v tramvaji jedete zcela mechanicky;
ale kdybyste mysleli na možnou srážku vozů, na hrdinný klid a obětavost, kterou byste při tom vyvinuli, na možnost, že řidič zešílí a vy se chopíte sám jeho pák po strašné a vítězné půtce, nebo na vyhlídku, že vaše tramvaj bude na Můstku přepadena tlupou maskovaných lupičů, jež zaženete na útěk holí a domovním klíčem, - nuže, v tom případě byste jeli tramvají stejně epicky jako Roland na Bayardovi.
Každá pořádná první láska je spíš epická než erotická;
myslí spíš na únos než na jiné ukojení.
Milovat někoho znamená snít o tom, že tu dotyčnou vyneseme z hořícího domu;
většinou pak dojde k manželství jen z nedostatku skutečného děje.
Nejprvotnější pudy člověka jsou epické;
myslíme na hrdinství dříve než na sebezachování nebo rozmnožování.
První literatura, kterou bere kluk do ruky, je hrdinská;
a my velicí si někdy potají ( s rozkoší sice skrývanou, ale hlubokou ) přečteme krvák nebo detektivku.
Potlačené pudy, jak tvrdí Sigismund Freud, mívají příšerné následky;
přivozují duševní traumata, špatné sny a perverze.
Možná že politický fanatismus je duševní porucha způsobená inhibovanou epičností.
Možná že politická duše davu je pervertovaná hrdinská Duše Tlupy.
Je pravděpodobno, že čtení novin je jenom patologická obměna bohatýrských rapsódií.
Jen krvák ještě nalévá čisté víno, chci říci čistou krev.
Tady ještě láska není úkonem pohlavním, nýbrž úkonem hrdinským;
tady se kříží meč dobra a meč zla;
tady se bojuje a jedná.
Zde se člověk zabíjí, ale nepitvá.
Zde panuje vražda, ale ne analýza.
Jsme tu ve starém a neporušeném světě, kde čin tryská z potřeby nebo ze situace, a ne z nějaké sociologické nebo genetické příčinnosti.
Všecko je jasné a nezměnitelné od začátku až do konce;
jen děj sám, čistý děj, absolutní události, naprosté a pouhé činy províjejí krvavě červenou niť tisícem dvěma sty osmi či kolika stránkami.
Budiž poznamenáno, že každý děj je nevyhnutelně fantastický.
Vždyť ani v životě bez notné fantazie není žádného děje;
každé skutečné dobrodružství vzniká nárazem fantazie na skutečnost.
Někteří lidé nedovedou říci slovo " fantazie " než s přízvukem politování;
nuže, tito lidé to mohou přivést až do šesté nebo i páté hodnostní třídy, ale nepřivedou to ani k jednomu jedinému dobrodružství.
Ty však, Ději, osvobozuješ duši lidskou, duši Mariinu nebo Faninu, z pout hmoty a zvyku;
otvíráš ventil imanentních možností;
poskytuješ, co život zvláštním nedopatřením opomenul dát.
Neboť Marie a Fany jsou od přirozenosti určeny k velikým věcem: k lásce a nevinnosti, k pronásledování a hrdinství, k únosu a nebezpečenství.
To vše velmi dobře chápou, zajisté jasněji než problém Ibsenovy Nory nebo ideál Nadčlověka;
je to prostě v nich, dokonce daleko původněji než schopnost vařit nebo číst romány.
Ó horečná úzkosti, ó nedočkavosti, jak to dopadne!
Ó chvate, jenž čtenáře ženeš ze stránky na stránku vstříc osvobozujícímu a řešícímu konci!
Ó hodiny noční, předháněné letem strašlivých událostí!
V tuto vteřinu je Angelica vržena do podzemní kobky, zatímco Raoula zatýkají pro domnělou vraždu.
Jak to dopadne?
Myslete si o románech co chcete;
ale dobrý krvák má být špatně psán.
Má být psán v krátkých odstavcích, po kterých oko jen tak honem honem skáče, jako když se běží ze schodů.
Není pokdy se proplétat dlouhým odstavcem.
Není pokdy ocenit dobře stavěnou větu nebo se zastavit u spanilého obrazu.
Dál, rychle dál! ať se třeba věta rázem sesuje tak říkajíc za patami uhánějícího čtenáře! ať se hroutí dialogy a situace, jakmile jsme z nich venku!
Kostrbatá věto, jsi tu jen proto, abych tě přeskočil;
jsi mělký, hovore milenců, abych tě mohl tryskem přebrodit a pádit dále.
Bylo by strašlivé, kdyby byl Tacitus napínavý.
Zešílel bych, kdyby Nietzsche psal krváky.
Jen rychle dál!
Je třeba širokých rozloh, po kterých se čtenář rozletí;
rozloh bez podrobností, šířky bez půvabu, stránek a listů vhodných pro přeskakování.
Přečetl jsem tisíc dvě stě osm stránek za dvě hodiny padesát minut;
je to můj životní rekord rychlosti;
ať to zkusí pan Vohralík nebo Arne Borg.
Bohužel titul té pozoruhodné knihy byl utržen.
Vím nyní, že jsem svého tématu nevyčerpal;
rozbíhá se mi před očima donekonečna;
roztéká se tuhle směrem k historickému románu a tamhle se přelévá v román kriminální.
Všechny neznámé a neprozkoumané skutečnosti jsou strašně široké.
Věda učinila mnoho pro prozkoumání roztočů nebo dejme tomu krve, ale neučinila nic pro prozkoumání krváků.
Je celá literatura o sociálních otázkách služky, ale nikdo se snad nerozepsal o mravní a všelidské otázce románu pro služky.
Říkám na konec, co jsem měl říci na začátku: je to nad moje síly.
Pokusil jsem se vrhnout sondu tu či onde;
vytáhl jsem na své olovnici jen zrnka písku a pokusil jsem se je pojmenovat podle známých hornin.
Je nad moje síly sestoupiti hlouběji.
Dokonce si nejsem jist, že píši... o něčem literárně minulém.
PROLETÁŘSKÉ UMĚNÍ
Snad jsem se v této věci pletl, jako v tolika jiných;
ale přiznávám se, že jsem na něco čekal.
Že jsem si představoval nástup nových lidí s novou fantazií a novými poznatky, s primitivní a nevyčerpatelnou potencí a silnou produktivitou.
Ne že bych čekal zázraky;
ale čekal jsem aspoň jakési uvolnění.
Nebo aspoň pramének třeba nehojný, ale opravdu nový a deroucí se ze země... z nové země proletářů.
Říkalo se, že přichází nová, proletářská kultura, jež hodí dosavadní měšťáckou do starého neřádu;
říkalo se dokonce se značným sebevědomím, že už to je tady a že se, zatímco píšeme tyto řádky, odehrává revoluce v umění.
Kéž by tomu tak bylo!
Nemíním mluvit o umělecké kvalitě toho, co se nabízí pod značkou revolučního umění;
jsou mezi tím věci velmi silné i velmi nicotné, tak jako v umění katolickém nebo kterémkoliv jiném.
Ale chtěl bych se ujistit jenom jejich proletářskou kvalitou.
Proletářské umění může znamenat 1. buď umění tvořené od proletářů, nebo 2. tvořené o proletářích, nebo 3. tvořené pro proletáře, nebo konečně 4. nesené duchem, jenž řídí světový nástup proletariátu, jako je kolektivnost, revolučnost, mezinárodnost a tak dále.
S tímto minimálním teoretickým předpokladem se dejme do hledání proletářského umění.
Umění tvořené od proletářů:
Julius Bab to vzal doslova a pokusil se sebrat poezii psanou od dělníků.
Mnoho toho není;
z devíti desetin je to poezie formálně odvozená od buržoazních romantiků, obsahově si libující v programových výlevech a kuriózní leda tím, že ji tedy místo lidí, kteří se víceméně s bídou protloukli gymnáziem, napsali dělničtí samoukové;
což jim nevadilo číst Walta Whitmana a být literární jako Richard Dehmel.
Mám za to, že bakalář kteréhokoliv školení může být stejně málo zatížen literární tradicí jako cihlář a že dělník je schopen psát stejně subtilně a literárně jako třeba Ruskin, má - li na to hlavu a dá - li si s tím tu práci.
Je možno, že v budoucnosti, při větším sebevědomí a lidštějších poměrech, se najde daleko více dělníků, kteří si sednou doma nad čtvrtkami papíru;
je možno, že se mezi nimi objeví veliký a docela nový básník, ale to bude stejný div přírody, jako objeví - li se takový básník mezi farmaceuty, bankovními úředníky nebo spisovateli.
Víc už je umění tvořeného od intelektuálů, kteří se hlásí z nějakých příčin k proletářské revoluci.
Dobrá, snad - a dokonce většinou - to má velmi silný vliv na obsah jejich díla.
Bernard Shaw je ve všech svých projevech nepochybný socialista;
ale ještě nikdo nenazval jeho dramata proletářským uměním.
Anatole France nebyl zajisté méně socialistou než třeba poslanec Haken;
ale jistě nikdo nenazval jeho Současnou historii proletářským uměním.
Mnoho mladých poetů u nás i jinde zamává ve svých básničkách praporkem revoluce, když pár veršů předtím provětrávali sukénku své milé nebo žasli nad obloukovými lampami;
promiňte, možná že je to velmi nové, ale není to zrovna proletářské umění.
Ať se rozkřiknou seberevolučněji, je to jen exkluzívní lyrika, jejíž oběh je omezen na velmi úzké literární prostředí.
Kupodivu, že si nikdo neklade otázku po proletářském umění v tom smyslu, je - li možno nové, a sice městské lidové umění.
Lidové umění selské známe tuze dobře a ve všech zemích;
víme, že je a co je lidová poezie, lidová píseň, lidová fabulace, lidový ornament i lidová architektura.
Víme také, že to všechno nerostlo jen tak na mezích a v lese, nýbrž že to je z velké části lidové zpracování kultur víceméně aristokratických nebo buržoazních;
a přece je to lidová, domácí a anonymně tvořivá kultura.
Toť se rozumí, čím dále tím méně lze očekávat, že si dívka z Vršovic bude vyšívat zástěru nebo že novomanžel z Rafandy bude vyřezávat a malovat dubovou kolébku pro své příští mrně.
Sama průmyslová výroba, tedy ta nejvlastnější půda městského proletariátu, potlačuje všechny takové výbuchy osobní tvořivosti.
Městský člověk přestal vyrábět sám pro sebe;
je konečně přirozeno, že jeho práce, jež nabyla praktické hodnoty peněz, se nebude vymrhávat luxusním a hospodářsky neužitečným způsobem, jako je rukodílná výroba folkloristická.
Průmyslový proletář je třeba velmi chudý, ale není primitivní;
jeho talíř je snad natlučený, ale je to talíř z porculánu, a ne z hlíny.
Lidové umění je výroba zároveň luxusní i primitivní;
k obojímu se snad už nelze vracet.
Zdá se, že ať to myslíme s proletářským uměním jakkoliv, bude proletariát spíše jeho předmětem a konzumentem než jeho podmětem a výrobcem.
K tomu ostatně vede i výrobní specializace.
Nebo můžete pod proletářským uměním mínit umění, jemuž by proletář a jeho život byl tématem a látkou.
Nuže, nezdá se, že by toto bylo něco zcela nového a nebývalého;
a nezdá se ani, že by se dejme tomu literatura těchto dnů do toho hrnula s vykasanými rukávy.
Bylo by dobré pro život i pro literaturu, kdybychom měli, řekněme, román o strojvůdci monumentální jako Ilias nebo epos o přadlákovi stejně poutavý, jako jsou romány například o krásné a velké herečce.
Je ještě mnoho co objevovat v lidském životě a lidské práci;
jenže nedá se to vynutit žádným programem.
Nelze žádat na panu Seifertovi, aby napsal román ze života havířů, pokud tento život velmi zblízka nepozná;
neposloužil bych věci, kdybych se pokusil napsat román ze života česačů chmele, protože zvláštní a dobrodružný běh mého života mne s nimi neuvedl v důvěrnější styk.
Tady pranic neplatí dobrá vůle, nýbrž získávání zkušeností a velmi konkrétní životní souvislost.
Jen bych si nepřál, aby proletariát byl okukován jako zvláštní a pozoruhodné zvíře;
nic není buržoaznějšího než dráždivý zájem o " nejnižší vrstvy " a jejich životní malebnost.
Koneckonců však literatura o dělném lidu není o nic víc proletářským uměním, než je dejme tomu román o princezně Meluzíně typickým výrazem aristokratické společnosti.
Umění pro proletariát: s tím, zdá se, se nadělalo a nadělá nejvíc nedorozumění.
Obyčejně se tím míní literatura tlustě namazaná revoluční tendencí.
Na umění se přitom velké nároky nekladou;
na proletářské čtenáře rovněž ne.
Je to přežvykování jistých politických tvrzení v zábavné formě;
pohříchu obyčejně málo zábavné.
Neodmítám s nějakou fyzickou ošklivostí tendenci v umění;
myslím jenom, že pokud jde o tendenci, jdou skuteční básníci před dobou a neklusají s pokřikem za ní.
Revoluce se hlásá před revolucí, a nikoliv při ní;
děje - li se revoluce, jak jsme ujišťováni, je načase mluvit o tom lepším, co má přijít po ní.
Všechno si může umění dovolit;
může si vymýšlet víly v lesích a anděly mezi lidmi, ale lhát nesmí;
nesmí zkreslovat to, co jest, aby sloužilo nějakým účelům, jež nejsou jeho vlastní.
To je sice stará vesta;
ale sebekřiklavější nová kravata neučiní tuto starou vestu zbytečnou.
Umění pro politickou partaj není ještě umění pro lid.
Zbývá konečně umění proletářské v tom smyslu, že svým způsobem, svými stylovými prostředky se inspiruje na ideových slovech, jimiž je označováno revoluční hnutí proletariátu.
Někteří poetové se domnívají, že mají podíl na světové revoluci, provádějí - li například jakýsi nepořádek na poli typografické úpravy básniček.
Jiní mají za to, že se účastní hnutí mas, diskutují - li o možnostech davového divadla.
Jiní prosazují internacionálu tím, že píší o námořnících nebo vpletou do jednoho řádku Timbuktu a Liverpool.
Jiní se připojují k průmyslovému dělnictvu tím, že opěvují stroje těžkého průmyslu, a tak dále.
Je v tom mnoho chtěnosti, ale také mnoho naivity.
Například davové divadlo může být pěkné, ale je příliš drahé, než aby se mohlo stát proletářskou zábavou.
Nebo potlačení interpunkce je sice dosti zábavné, aspoň pro toho, kdo to sám dělá, ale nemá jaksi vlivu na situaci mas;
co se týče literárního zájmu samotného proletariátu, myslím, že se většinou drží teček a čárek na jejich obvyklém místě.
Nezdá se vůbec, že by revoluční masy nesly s sebou nový a revoluční vkus.
Zatím je to věc velmi exkluzívních literátů a umělců, bez dalšího vztahu k proletariátu.
Myslím tedy, že žádný z řečených druhů umění se nemůže bez jistého podfuku jmenovat proletářským uměním.
Ale snad se bez mnoha řečí shodnem na jiné, ovšem velmi prosté definici: proletářské umění je to, které je proletariátem konzumováno, protože je jeho životní potřebou.
Je - li mu milejší harmonika než čtvrttónová hudba, mluvme o harmonice, a ne o hudbě budoucnosti.
Ovšem předpokládám, že by byl ve svých zálibách ponechán sám sobě, aniž by mu pečliví a placení vůdcové diktovali jeho tak říkajíc povinnou školní proletářskou četbu.
Přiznám se... i za ostatní, že víme tuze málo o tom, co čte a má rád proletariát, je - li ponechán sám sobě.
Předpokládám, že - pokud mu jde o požitek - má raději pořádný dobrodružný film než sebrané spisy Marxovy;
domnívám se, že aspoň po té stránce není velkého rozdílu mezi ním a námi ostatními.
Myslím, že čte raději romány nežli verše;
v oboru románu pak že by dal i dnes přednost Hraběti Monte Christo před Iljou Erenburgem.
Zajisté pak jsou knihy, kterým dává přednost před starým Dumasem;
ale my, přátelé, jsme je nenapsali.
Často mne zarazí u většiny nových knížek, které čtu, vzpomenu - li si, k jak úzkému kruhu lidí se obracejí.
Snad vykřiknete, že jsem zpátečník;
ale staré knihy se obracely k většímu počtu lidí;
a nejprvotnější literatura mluvila k největšímu počtu, ke knížatům lidí stejně jako k pasákům koz.
Veřejnost, k níž se my obracíme se vším svým tvořením, je tak říkajíc jenom symbolická;
ve skutečnosti je to hlouček podivínů, kteří se z příčin dosti tajemných zajímají o umění nebo o nás.
Neříkejte, že píšeme pro buržoazii nebo pro národ nebo pro nějaký určitý druh lidí;
máme co činit jen s velmi omezeným počtem dosti výlučných a osamělých jedinců, o jejichž skutečném životě nemáme ponětí.
Potřebujeme holiče nebo švadleny košil, ale je velmi málo pravděpodobno, že by holič nebo šička z konfekce potřebovala zrovna nás a našich knížek.
Potřebují vůbec nějakého umění?
Patrně ano, neboť se chtějí někdy povyrazit;
a já považuji jejich nárok na zábavu za velmi spravedlivý a slušný.
Neokřikujte mne, chci býti upřímný;
chci se přiznat, že čekám od umění, aby bylo jistou kratochvílí;
nebo řekněme jakýmsi potěšením.
Já vím, že má nadto jiné, velké i tajemné úkoly;
ale tento není z posledních.
Zajisté bylo tajemným posláním pazourkové sekyry, aby přispěla k instrumentálnímu pokroku lidstva a podala jednou svědectví o jeho počátcích;
ale jejím bližším a aktuálním úkolem bylo zabít vlka nebo medvěda.
Aktuálním úkolem umění je zabít nudu, stesk a šedivost života;
činí - li více než to, tím lépe;
ale nečiní - li to vůbec, je špatnou pazourkovou sekyrou, neboť nás nechrání před obludami, jež nás sžírají.
Rád bych tedy tvrdil, že světu je skutečně zapotřebí proletářského umění, totiž umění, jež by bylo živým a náruživě hledaným potěšením dlaždiče, přidávače, havíře, fabričky a všech ostatních.
Nu ano, do jisté míry je to film;
jenže já mluvím o umění, a tím je film přece jenom v případech ne zrovna hojných;
většinou je prostě metrovým průmyslovým zbožím, tak jako kartoun, kaliko nebo noviny.
Nicméně i dosti špatný film podává svědectví o tom, co je blízké srdci městského, poměrně zkaženého a otráveného člověka;
jsou to jisté přirozené a stálé hodnoty, jako láska, statečnost, důmysl, krása, optimism, mocné a vzrušující dění, veliké výkony, dobrodružství, spravedlnost a podobné motivy, jež se nijak zvlášť nezměnily od stvoření světa.
Úžas a sympatie, to jsou i dnes nevyčerpatelné a hluboké prameny lidové záliby;
snad je jich víc, ale všechny jsou stejně primitivně a nepřekonatelně lidské.
Kdyby se mělo zrodit nové lidové, to jest lidem prožívané umění, muselo by se patrně velmi přímo a plně obracet k této lidské a lidové přirozenosti;
ale nesmělo by k ní jaksi blahosklonně sestupovat, nýbrž prodírat se k ní s námahou a povznesením ducha;
neboť jinak není velkého umění.
Bylo by nutno dobývat ho z kýče, a nikoliv z oblasti exkluzívních výtvorů;
bylo by třeba ohlédnout se po všelijakých prastarých tradicích ( k nimž čítám i soudní síň, film, hrdinné eposy, kolportážní romány a jiné nedosti oceněné zdroje ) a pak udělat z toho umění.
Ach, kdybych mohl prorokovat, jak se to udělá, nepsal bych tento článek, nýbrž napsal bych román;
bylo by tam o lásce a hrdinství a jiných velikých ctnostech, a bylo by to tak krásné, tak sentimentální a povznášející, že by každý výtisk koloval z ruky do ruky, z ruky rozpíchané, rozleptané od prádla, rezavé cihelným práškem, potřísněné inkoustem do rukou označených zase jiným těžkým životem, až by se u všech výtisků ztratil titulní list a nikdo by nevěděl, kdo to napsal.
Bylo by také zbytečné vědět to, neboť každý by tam našel sebe sama, tak jako nachází sebe sama, zpívá - li, že jeho " mladá léta nepoznala světa ".
Být obecný, být nekonečně a svatě vulgární: to je nedostižná dokonalost, před níž jest nám zoufati.
To že nemá co činit s třídně uvědomělým proletariátem?
Možná;
ale s lidmi, lidi, to má mnoho co činit;
a sice zrovna s tou třídou lidí, na kterou umění nejvíc zapomíná.
CHVÁLA ŘEČI ČESKÉ
Já nevím, jak si kdo definuje národ.
Možná že se definuje rasou;
ale když se dívám na lidi běhající po ulici a mluvící českým jazykem, vidím chlapíky krátkolebé a dlouholebé, vyloženě dinárské nebo vyloženě mediteránní, chlupu černého, plavého i zrzavého, rovného i kudrnatého, typu prsního, břišního, svalového i mozkového a všech konstitucí, jaké si jenom můžete přát.
Ne, s tím se nedá nic dělat;
spíše najde profesor Rádl nějaké české národní poslání než profesor Matiegka nějakou českou národní lebku s národními indexy a rasovými znaky.
Znám zapřisáhlé Čechy mongoloidního typu, kteří závodí v národním přesvědčení s dokonalým plavým dlouholebcem;
netroufám si říci, čí rasová legitimace je češtější.
Možná že prababička naší maminky byla Němkyně, kdežto jeden český básník má za to, že jeho pramáteř se za třicetileté války zapomněla s nějakým Švédem.
Za těch okolností by se velmi těžko mluvilo o rasovém českém typu.
Snadnější je definovat národ společnými dějinami;
avšak zdá se mi, že prakticky tento motiv mnoho nevydá.
Není to požehnaná vláda Karla IV., co mne pojí dejme tomu s českým bližním, který mi zasklívá okno;
radost ze setkání s krajanem v cizině nepramení, pokud mohu soudit, z historického utrpení v době protireformace;
dokonce nejsou to ani husitské války, co ve mně vyvolává pocit solidarity s mým politicky hovorným papírníkem.
Nemluvím proti národnímu pokladu dějin;
míním toliko, že tato veliká hodnota není směnitelná v drobné;
je spíše symbolická a lze jí užíti jen za slavnostních příležitostí, popřípadě v akademické diskusi.
Ani společným osudem v přítomnosti nemůžete vymezit příslušníky jednoho národa;
myslím, že nezaměstnaný dělník a prezident velkobanky by se nesnadno shodli o tom, co v jejich osobním osudu je společné.
Profesor Rádl, obraceje pozornost k statkům ideálním, by rád definoval národ společným duchovním cílem čili národním programem.
Bojím se, že v tom případě nejsem z téhož národa jako profesor Rádl;
nebo naopak neodvážil bych se říci, že kterýkoliv abstinent, jsa nesporně jiného světového názoru než většina národa, do tohoto národa nepatří.
Dokonce pak už nelze mluvit o společné české povaze;
od té doby, co ( bohudík ) vyšel z užívání něžný názor o holubičí povaze, nemůžeme se jaksi shodnout o tom, jací vlastně jsme.
Posléze nebudeme definovat národ ani územní jednotou, už z ohledu k americkým Čechům.
Nezbývá nám tedy než říci s moudrostí sčítacích archů, že český národ je souhrn lidí, pro něž čeština je řečí mateřskou;
ačkoliv ani tato primitivní definice nevyjadřuje všechny případy ( znal jsem šlechtice z minulých dob, který mluvil, myslil, a dokonce básnil německy, což mu nebránilo být nejnáruživějším státoprávním a protiněmeckým Čechem ), nenajdete myslím nic konkrétnějšího ani obecnějšího než jazyk, čím byste vymezili tajemnou podstatu národa.
To vše pravím, abych mohl zapěti chválu české řeči, která odlišuje českou duši ode všech jiných na světě.
Neřekneme bratru svému " rácha ", nýbrž " blázne ";
i když si navzájem nadáváme, činíme to týmž jazykem, a už to je hluboké srozumění mezi námi, mocné a kouzelné pouto a zrovna cosi jako jedna duše.
Vědomí nás všech myslí týmiž slovy;
je to, jako by to bylo jedno vědomí ve všech těch paličatých hlavách.
Řekneme - li třeba " sněženka " nebo " dobrý den ", nikdo jiný nám nerozumí, ale my si rozumíme, jako bychom na sebe spiklenecky mrkli.
A kdyby to bylo sebe nepatrnější a bezcennější slovo, dejme tomu " pápěrka " nebo " padavče ", považte, že to je kousek vědomí miliónů lidí, a tedy něco tak ohromného, že se to vylíčit nedá.
Řeč je duše a vědomí národa.
Řeč je jediný autentický projev duše národa.
Náboženství, zvyky, národní poslání a všechny poměry se mohou zvrátit revolucí;
jen v řeči není revoluce, nýbrž věčná kontinuita, věčné přejímání, tichý a hluboký vývoj jako v tvořící přírodě.
Řeč je sama souvislost národa;
nedá se uměle předělat, nedá se do ní nepřirozeně zasáhnout, může se vyhubit, ale nemůže se převracet;
má houževnaté, organické bytí přírodních věcí.
Tisíciletá minulost protéká každým slovem;
děláme něco velkolepě starého a historického, když mluvíme česky.
A přece každý z nás musel nově a původně objevit každé slovo;
mateřská řeč je řeč dětství, první řeč duše, poklad prvních dobrodružství, nálezů a poznatků;
věčně navazuješ na své dětství, mluvíš - li mateřským jazykem.
Řeč je sama duše a kultura národa.
Její zvučnost a melodie dává svědectví o poetických radostech kmene;
její skladba a čistota projevuje tajemné zákony myšlení;
její přesnost a logičnost udává míru rozumových darů národa.
Tam, kde skřípá a vrže řeč, skřípá a haraší něco v hlubokém bytí lidu;
každá nechutnost a jalovost řeči, každá fráze a ošumělost je symptomem něčeho zkaženého v kolektivním životě.
Myšlenky jsou naše, ale řeč patří národu.
Každá korupce jazyka porušuje národní vědomí.
Zdokonaluje - li se národ, musí se zdokonalovat i jazyk;
neboť je živý a vyvíjí se s námi všemi, stále nesen výškou duševního napětí národního.
Proto si vážím literatury nad veškeru lidskou činnost.
Látka, s níž pracuje spisovatel, je samo vědomí národa;
každé jeho slovo je mu předříkáváno ústy národa;
běda, zneužije - li řeči, aby říkal nízké věci.
Věřím, že býti spisovatelem je především veliké poslání jazykové;
je to úkol udržovat národní řeč a tvořit v ní hodnoty zpěvné a rytmické, hodnoty věcné přesnosti, čistoty, formy a souvislosti.
Ať jsou kořeny básnictví v jakékoli hlubině osobního podvědomí, jeho koruna šumí pojmovým bohatstvím národního vědomí.
Mezi všemi lidmi se vyznačuje nebo má vyznačovat spisovatel ne tím, že píše, nýbrž tím, že umí česky;
avšak umět znamená pracovat, stále zkoušet, stále hledat a soustředit se;
nikdy nebudeš hotov s mateřskou řečí.
Básník, udávaje nejvyšší úroveň jazyka, udává zároveň nejvyšší stupeň národního vědomí;
pravím, že toto dílo není méně užitečné než národní hospodářství nebo národní obrana.
Říká se, že svatý žije v Bohu;
spisovatel, jenž obyčejně není svatý, žije přímo v duši národa, neboť žije v jeho jazyce jako ryba ve vodě.
Nedovedu si představit, že by básník mohl být nenárodní;
je to, jako by se ryba zásadně vyslovovala proti vodě, jež ji nese a živí.
Vše, co dáváte řeči, dáváte národnímu vědomí.
Učiníte - li řeč zpěvnou a líbeznou, nebo dáte - li jí zvuk zvonu či děloviny, nebo učiníte - li ji jasnou a moudrou, pružnou, věcnou, lehkou, logickou nebo vzletnou, vnukli jste tyto ctnosti samotné duši národa;
ale je - li vaše mluva těžká, zmatená, beztvará, obnošená a falešná, buďte zlořečeni, neboť jste se prohřešili na duchovním bytí národa.
Spisovatel pracuje s mluvící a zpívající duší národa;
z praktické řeči činí hodnotu duchovní a kulturní;
každý nový slovní obrat, každý vyšší stupeň jazykové obsažnosti a přesnosti zvyšuje obsah a jasnost národního vědomí.
Neznám dobrého spisovatele, který by nebyl jazykovým tvůrcem;
není dobré literatury bez dokonalé řeči.
Kdo neumí dát slovu prvotní svěžest nebo hudební valér, myšlenkovou čistotu nebo věcnou srostitost, není spisovatel;
ať jde a píše úvodníky nebo kazí národ jiným způsobem.
A ještě musím pochválit tebe, tebe, česká řeči, jazyku z nejtěžších mezi všemi, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější, nejkadencovanější ze všech řečí, které znám nebo jsem slyšel mluvit.
Chtěl bych umět napsat vše, co dovedeš vyjádřit;
chtěl bych užít aspoň jedinkrát všech krásných, určitých, živoucích slov, která jsou v tobě.
Nikdy jsi mi neselhala;
jen já jsem selhával, nenacházeje ve své tvrdé hlavě dosti vědomí, dosti povzletu, dosti poznání, abych to vše přesně vyjádřil.
Musel bych žít sterým životem, abych tě plně poznal;
doposud nikdo neshlédl vše, co jsi;
ještě jsi před námi, tajemná, překypující a plná dalekých výhledů, budoucí vědomí národa, který vzestupuje. | marsyas |
Autor: Čapek, Karel, Název: Předmluva (Továrna na absolutno), Žánr: předmluvy, doslovy
PŘEDMLUVA
Předmluvu, která následuje, jsem chtěl vlastně napsat už k prvnímu vydání;
neučinil jsem to jednak asi v návalu lenosti, na který se už nepamatuji, jednak z fatalismu;
myslím totiž, že předmluvou se už nedá nic napravit.
Když pak kniha vyšla, dočetl jsem se o ní různých zasloužených výtek: že prý se nevyrovná Balzakovu Hledání Absolutna, že se končí nedůstojným požíváním jitrnic, a hlavně že to není žádný pravý román.
Tím jsem byl trefen přímo na hlavičku jako hřebík.
Doznávám, že to není vůbec žádný román.
Rád bych nyní na svou omluvu řekl, za jakých okolností se tato knížka nestala románem.
Jednoho jarního dne o čtyřech hodinách odpoledne jsem dopsal RUR;
načež jsem s úlevou odhodil péro a šel se projít na Nebozízek.
Nejprve mi bylo pěkně volno, že jsem se zbavil dřiny;
z toho se vyvinul jakýsi pocit prázdnoty a posléze jsem shledal, že se nesnesitelně nudím.
I řekl jsem si, že mám den beztoho zkažený a že tedy půjdu raději domů a napíši do novin fejeton.
Takové odhodlání člověk obyčejně činí, nemaje ponětí, o čem vlastně bude psát;
tu tedy jistou dobu chodí po pokoji, píská si nějakou písničku, které se nemůže zbavit, nebo chytá mouchy;
pak si na něco vzpomene a začne psát.
Také tehdy jsem si vzpomněl na jakýsi starší nápad, nařezal jsem si čtvrtky papíru a počal jsem psát fejeton.
Když jsem byl na třetí čtvrtce, shledal jsem, že toho je na fejeton moc a že by z toho mohlo byt šest fejetonů, čímž celá věc uvázla v půl větě na třetí čtvrtce.
Po dvou měsících na venkově mě přepadly deště a samota;
nebylo jiného vyhnutí: pořídil jsem si papír a počal jsem psát těch šest fejetonů.
Trvalý déšť a patrně i záliba v látce zavinily, že jsem toho napsal dvanáct kapitol a rozdělil si látku ještě na šest dalších.
Načež jsem těch dvanáct kapitol poslal novinám, aby je po jedné kapitole otiskovaly v Pondělníku, zaklínaje se, že já zatím dopíši konec.
Jenže život je nezbadatelný;
vyšlo už jedenáct kapitol, a já neměl ani řádek dál;
zapomněl jsem, že to vychází, a hlavně jsem zapomněl, jak to mělo být dál.
Tiskárna mne honila, abych poslal konec;
tu já ( jako ta dívka v pohádce ) jsem jí hodil novou kapitolu do cesty, aby mi dala pár dní pokoj.
Prchaje před pronásledováním tiskárny trousil jsem kapitolu po kapitole;
chtěl jsem ji předhonit, ale " ona za mnou skok co skok ".
Kličkoval jsem jako štvaný zajíc;
vrhal jsem se všemi směry, abych získal času a mohl ještě nějak napravit, co jsem při této honičce pokazil.
Suďte sami, nedržel - li jsem se dosti dlouho;
ještě osmnáct kapitol to trvalo, než jsem vystrčil bílý prapor konce.
Jakže, že tato knížka nemá souvislého děje?
Což není to epický a vzrušující děj, jak autor, štván Erinyemi, uniká do horské samoty i do zátiší redakčních, na Svatou Kildu, do Hradce Králové, na tichomořský atol, do Sedmi Chalup a posléze za stůl hospody U Damohorských, aby teprve tam, s rukama zkříženýma a vrhaje svým pronásledovatelům v tvář poslední argumenty, se vzdal?
Sledujte se zatajeným dechem, kterak až do poslední chvíle věří, že - jsa nemilosrdně honěn - přese vše míří k jakémusi cíli a sám honí jakousi ideu;
a opustil - li ho v třicáté kapitole dech, neopustila ho podivná víra, že v klikaté cestě, kterou právě proběhl, byl jakýsi jednotný smysl.
Toto jest pravý děj románu, jenž skutečně není románem, nýbrž fejetonovým seriálem: kterýžto název na něj nyní dodatečně připichuji.
V říjnu 1926 Karel Čapek | prml_tov |
Autor: Čapek, Karel, Název: Loupežník (Předmluva k prvnímu vydání), Žánr: předmluvy, doslovy
PŘEDMLUVA K PRVÉMU VYDÁNÍ
Myšlenka a první verze této hry vznikla v Paříži roku 1911;
zrodila se z touhy po domově, z obtíží stráviti Paříž a z prudkého obolavění cizinou;
vyrostla vzpomínkou na mladost a svobodu, na rodný kraj a kamarády, prostě na domov.
Ale nebyla jen vzpomínkou, nýbrž i loučením.
Kamarádi z doby tehdejší, dosvědčte autorovi, není - li tento Loupežník aspoň trochu podobiznou vás samotných, vás, kteří jste tančili v Zátiší, sahali po každém děvčeti, utrhli každou růži a současně zvedli odboj proti stávajícímu vkusu v umění;
ta veselá zvůle a životnost, jež tehdy oslňovala mladé oči, neztrácí na své síle ani ve vzpomínce.
Jaká radost a jaký pych je to, cítit se mladou generací! cítit se novotářem, dobyvatelem, loupežníkem života!
Jak svěží je nezákonnost, jak hrdinně se nese tíha neodpovědnosti!
Ale když se k vám autor vracel s první verzí v kapse, viděl, že také vy jste se rozloučili s onou mladostí.
Loupežník zůstal troskou, jíž scházel konec.
Dvakrát ještě vracel se autor k Loupežníkovi;
poprvé, aby ho přeměnil na amerikánského dobyvatele, nabitého činnou energií jako leidenská láhev;
podruhé, aby ho předělal na symbolickou osobnost, na boha mladosti se všemi zázračnými znaky primitivního božství.
Naštěstí oba projekty ztroskotaly.
Za války vracela se autorovi touha po myšlence loučení;
avšak tu se ukázala naprostá nepravděpodobnost děje o loupežníkovi ve chvíli, kdy by tento veliký, silný chlapík musel být na vojně.
A tak teprve po osmi letech pokusil se autor o rekonstrukci prvotního plánu neměně pokud možno nic na jeho mladém rázu: jen sám loupežník, který byl tehdy dvacetiletý, má nyní už svých třicet let. | loup_b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Věc Makropulos (Předmluva), Žánr: předmluvy, doslovy
PŘEDMLUVA
Tato nová komedie začala mne zaměstnávati asi před třemi nebo čtyřmi roky, tedy ještě před RUR;
tehdy ovšem tanula mi na mysli jako román.
Patří tedy látkově k věcem, které bych chtěl mít už za sebou;
ještě jeden takový úkol mi zbývá, abych se zbavil starých zásob.
Podnětem k ní byla teorie tuším prof. Mečnikova, že stárnutí je autointoxikace organismu.
Tyto dvě okolnosti předesílám proto, že letos v zimě vyšlo nové dílo Bernarda Shawa Zpět k Metuzalémovi, které znám dotud jen z výtahu a jež se - v míře patrně mnohem grandióznější - rovněž zabývá otázkou dlouhověkosti.
Tato látková shoda je zcela nahodilá, a jak se zdá podle výtahu, je také jen povrchní, neboť Bernard Shaw dochází k závěrům právě opačným.
Pokud mohu soudit, pan Shaw vidí v možnosti žít několik set let ideální stav lidstva, jakýsi budoucí ráj.
Jak čtenář pozná, v této knížce se líčí dlouhověkost zcela jinak, jako stav velmi málo ideální, a dokonce velmi málo žádoucí.
Je těžko říci, co je správnější;
na obou stranách se nedostává bohužel vlastní zkušenosti.
Ale snad je možno předvídat aspoň to, že teze Shawova bude platit za klasický případ optimismu a teze této knížky za beznadějný případ pesimismu.
Nuže můj osobní život nebude patrně ani šťastnější, ani smutnější, budu - li nazván pesimistou nebo optimistou;
avšak " býti pesimistou " zahrnuje, jak se zdá, jistou veřejnou odpovědnost, cosi jako tichou výtku za špatné chování vůči světu a lidem.
Prohlašuj i tedy veřejně, že se v tom směru necítím vinen;
že jsem se nedopustil žádného pesimismu, a jestli ano, tedy bezděky a velmi nerad.
V této komedii jsem měl naopak úmysl říci lidem něco útěšného a optimistického.
Nevím, je - li optimistické tvrdit, že žít šedesát let je špatné, ale žít tři sta let je dobré;
myslím jen, že prohlásit šedesátiletý ( průměrně ) život za přiměřený a dosti dobrý není zrovna zločinným pesimismem.
Dejme tomu říci, že jednou v budoucnosti nebude nemocí ani bídy ani nečisté dřiny, to je zajisté optimismus;
ale říci, že tento dnešní život plný nemocí, bídy a dřiny není tak nadobro špatný a zatracený a má něco nesmírně cenného, to je - co vlastně? pesimismus?
Myslím že ne.
Snad je dvojí optimismus: jeden, který se od špatných věcí odvrací k čemusi lepšímu, třeba vysněnému;
druhý, který hledá v samotných špatných věcech něco aspoň trochu lepšího, třeba jen vysněného.
Ten první hledá rovnou ráj: není krásnějšího směru pro lidskou duši.
Ten druhý hledá tuhle a tamhle aspoň drobty relativního dobra: snad ani tento pokus není docela bezcenný.
Není - li to optimismus, najděte pro to jiné slovo.
Tím nemluvím jenom za tuto hru, kterou bych nerad zvlášť podtrhoval;
je to nenáročná věc, k níž jsem se vrátil jaksi z pořádkumilovnosti.
Myslím zde zvláště na Život hmyzu, jenž mému spoluautorovi i mně vynesl Kainovo znamení pesimismu.
Zajisté je velmi pesimistické přirovnávat lidskou společnost k hmyzu;
ale není ani trochu pesimistické přirovnávat jedince-člověka k Tulákovi;
a ti, kdo vytkli autorům, že svým Hmyzem ostouzejí člověčenstvo, zapomněli, že svým Tulákem míní člověka a mluví k člověku.
Věřte, je jediný skutečný pesimismus, a to je ten, který skládá ruce;
řekl bych etický defétismus.
Člověk, který pracuje, hledá a realizuje, není a nemůže býti pesimistou.
Každá snažná činnost znamená důvěru, třeba bez verbálního zdůvodňování.
Taková Kassandra mohla být pesimistou, protože nic nedělala;
kdyby bojovala za Tróju, nebyla by jím.
Krom toho je jistá pesimistická literatura: to je ta, ve které se život jeví jako beznadějně nezajímavý a člověk i společnost jako cosi složitě a problematicky nudného.
Tento vražedný pesimismus je však trpěn.
K. Č. | makrop_b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Bílá nemoc (Předmluva), Žánr: předmluvy, doslovy
PŘEDMLUVA
První podnět k této hře dal mi před léty námět přítele lékaře dr. Jiřího Foustky: doktor, který objeví nové paprsky, ničící zhoubné nádory, najde v nich paprsky smrti;
jich pomocí se stane samovládcem a neblahým spasitelem světa.
Z toho námětu mi utkvěla představa lékaře, který má svým způsobem v rukou osud lidstva.
Ale za našich časů je tolik lidí, kteří mají nebo chtějí mít v rukou osudy národů nebo člověčenstva, že by mě nikdy nezlákalo rozmnožit je ještě o jeden exemplář, kdyby tu nebyl druhý a nutkavější podnět: tím je naše doba sama.
Jeden z charakteristických znaků poválečného lidstva je ústup od toho, čemu se tu a tam skoro s opovržením říká humanita;
v kterémžto slovu je zahrnuta zbožná úcta k životu a právům lidským, láska k svobodě a míru, usilování o pravdu a spravedlnost a jiné mravní postuláty, které byly v duchu evropských tradic až dosud považovány za smysl lidského vývoje.
Jak známo, v některých zemích a národech nastoupil duch zcela jiný;
ne člověk, nýbrž třída, stát, národ nebo rasa je nositelem všech práv a jediným předmětem úcty, ale zato úcty svrchované: nic není nad ním, co by jej mravně omezovalo v jeho vůli a právech.
Stát, národ, režim je nadán všemohoucí autoritou;
jednotlivec se svou svobodou ducha a svědomí, se svým právem na život, se svým lidským sebeurčením je fyzicky i mravně naprosto podřaděn takzvanému kolektivnímu, ale v podstatě čistě autokratickému a násilím uloženému řádu.
Prostě duch politické autority se v dnešním stavu světa výbojně utkává s evropskou tradicí mravní a demokratické humanity;
tento konflikt se rok za rokem hrozivěji rozehrává v dění mezinárodním, ale zároveň je vnitřní otázkou každého národa.
Zevně se nejjasněji projevuje chronickým válečným napětím v dnešní Evropě a rostoucím sklonem k násilnému a vražednému řešení politických otázek.
Pravda, dnešní světový konflikt je možno definovat také v pojmech hospodářských a sociálních;
nebo je možno jej vykládat v biologických termínech boje o život;
ale jeho nejdramatičtější aspekt je ve srážce dvou velikých antagonických ideálů.
Na jedné straně mravní ideál všelidské humanity, demokratické svobody, světového míru a úcty ke každému lidskému životu i právu.
Na druhé straně dynamický protihumanitní ideál moci, nadvlády a národní nebo jiné expanze, pro kterou je násilí vítaným prostředkem a lidský život jenom nástrojem.
Řečeno v termínech dnes běžných, je to konflikt ideálů demokracie s ideály neomezených a ctižádostivých diktatur.
A právě tento konflikt ve své tragické aktuálnosti byl popudem k napsání Bílé nemoci.
Mohla by to být rakovina nebo jiná choroba místo fingované " bílé nemoci ";
ale autor se snažil pokud možno přenést jednotlivé motivy i samu lokalizaci své hry do sféry fiktivní, aby nebylo nutno myslet ani na skutečnou nemoc, ani na skutečné státy nebo režimy;
mimoto cítil ono malomocenství do jisté míry symbolicky, jako příznak hlubokého rozvratu bílé rasy;
taková epidemie připadá dnešnímu člověku jako návrat k morovým ranám středověku.
Autor úmyslně navodil celou dramatickou situaci svého konfliktu na motiv vražedné epidemie;
neboť člověk nemocný a bědný je nutkavě a typicky předmětem humanity;
jeho závislost na laskavém mravním řáduje nejhlubší.
Dva velké světové názory se tu utkávají tak říkajíc nad ložem bolesti, a v jejich konfliktu se rozhoduje o životě a smrti malomocného lidstva.
Ten, kdo je představitelem vůle k moci, se na své cestě nenechá zastavit soucitem s lidskou bolestí a hrůzou;
ten pak, kdo se s ním utkává ve jménu humanity a úcty k životu, odpírá pomoc trpícím, protože sám fatálně přejímá neúprosnou morálku boje.
I ve jménu míru a humanity se bude zabíjet a umírat v hekatombách, bude - li se ten spor muset jednou vybojovat.
Ve světě války sám Mír musí být tvrdým a neústupným bojovníkem.
A naopak představitel moci a síly se stává sám jedním z těch, kdo úpějí o lidskou pomoc, zatímco se přes něho bezcitně převaluje nezadržitelná mašinérie masakru, který rozpoutal.
V tom právě spatřoval autor beznadějnou tíhu světového konfliktu, který prožíváme;
neutkává se v něm jen tak prostě černé s bílým, zlo s dobrem, bezpráví s právem;
srážejí se v něm na obou stranách velké hodnoty i nesmiřitelné tvrdosti;
ale co je v tom sporu ohroženo, je všechno dobro a právo a veškeren lidský život.
Nakonec je to jen dav bez velikosti i soucitu, který lhostejně ušlape k smrti oba představitele protichůdných vůlí.
Hle člověčenstvo, které humanita chtěla zachránit, hle zástupy, které vůle k moci chtěla vést k velikosti a slávě!
Tady máš své " všechny lid ", Galéne, tady máte svůj národ, Maršále;
a my všichni tu máme své dějinné konflikty, v nichž konečný úspěch je nejistý, ale kde jen jedno je nepochybné: že na ně těžce a bolestně doplatí Člověk.
Ať jakkoliv dopadne válka, za jejíhož burácení se uzavírá Bílá nemoc, jisto je, že ve svém utrpení Člověk zůstal nespasen.
Autor je si vědom, že tento nevyhnutelný tragický závěr není řešením;
ale jde - li o skutečný zápas, který se odehrává v našem čase a prostoru mezi skutečnými lidskými silami, nemůžeme jej rozřešit slovy a musíme jeho řešení ponechat dějinám.
Snad můžeme mít důvěru i v příští lidi, jako jsou ti dva čestní a rozumní mladí lidé v závěru hry;
ale konečné řešení zůstává politickým a duchovním dějinám, na kterých nejsme angažováni jenom jako diváci, nýbrž jako spolubojovníci, kteří musejí vědět, na které straně světového dramatického konfliktu leží celé právo a celý život malého národa. | bil_n_b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Matka (Úvodní poznámka), Žánr: předmluvy, doslovy
Tato hra, k níž autorovi dala myšlenku jeho žena, látku doba, kterou prožíváme, a podnět obrázek vdovy klečící na jednom ze soudobých bojišť, se snad obejde bez úvodu, který by ji blíže vysvětloval.
Jen pro jevištní realizaci prosí autor, aby mrtví, kteří se v jeho hře kupí kolem Matky, nebyli pojati jako strašidla, nýbrž jako živí, milí a důvěrní lidé, pohybující se docela přirozeně ve svém starém domově, v okruhu rodinné lampy.
Jsou takoví, jako když žili, neboť žijí dál v představách své matky;
jsou mrtvi jen tím, že už je ona nemůže vzít do rukou - a že nadělají o něco míň hluku než my živí. | matka_b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Hordubal (Úvodní poznámka), Žánr: předmluvy, doslovy
Ačkoliv se tento příběh v některých jednotlivostech opírá o skutečnou událost, jest a chce být jen fikcí a nesnaží se ani o jakoukoli věrnost folkloristickou. | hordub_b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Obyčejný život (Doslov), Žánr: předmluvy, doslovy
DOSLOV
Konec trilogie.
Jako když odejdou hosté, - byl jich plný dům, a teď je tu najednou ticho;
trochu je to pocit vysvobození a trochu opuštěnosti.
V tu chvíli si připomeneme to nebo ono, co jsme těm odešlým chtěli říci a co jsme jim neřekli, nač jsme se jich mínili zeptat a neptali jsme se;
nebo si vzpomeneme, jaký kdo byl, a vracíme se k tomu, co kdo z nich řekl a jak na nás pohleděl.
Ruce složit v klín a ještě pár chvil myslet na ty, kteří tu už nejsou.
Například sedlák Hordubal.
Kravský člověk, který se utkává s člověkem koňským, rozpor mezi mužem, který se ze samoty stal cele niterným, a prostými, řekněme brutálními fakty, jež ho obklopují.
Ale to není to, to není ten pravý osud Hordubalův.
Jeho pravý a nejtrpčí úděl je teprve to, co se s ním děje po jeho smrti.
Jak jeho příběh hrubne v rukou lidí;
jak se události, jež prožil svým způsobem a po svém vnitřním zákonu, stávají nejasnými a hranatými, když je četníci rekonstruují svou objektivní detekcí;
jak to všechno pustne a zadrhuje se a splétá se v jiný, beznadějně ošklivý obraz života.
A jak se sám Hordubal rýsuje pokřiveně a skoro groteskně, když veřejný žalobce, mluvčí mravního soudu, volá jeho stín za svědka proti Polaně Hordubalové.
Co tu už zbývá z Juraje Hordubala! jenom bezmocný a slaboduchý stařec - Ano, srdce Jurajovo se ztratilo v oněch lidských procedurách;
to je ten pravý tragický příběh sedláka Hordubala - a víceméně nás všech.
Naštěstí obyčejně nevíme, jak se naše pohnutky a činy jeví druhým lidem;
snad bychom se zhrozili toho křivého a nejasného obrazu, který o nás mají i ti, kdož s námi nemyslí zle.
Je nutno si uvědomit tu ukrytost pravého člověka a jeho vnitřního života, abychom se snažili ho poznávat spravedlivěji - nebo si aspoň víc vážili toho, co o něm nevíme.
Příběh Hordubalův byl napsán nadarmo, není - li jasno, jaká se tu udála hrozná a obecná křivda na člověku.
Naše poznání lidí se namnoze omezuje na to, že jim přisuzujeme určité místo ve svých životních systémech.
Jak různě vypadají titíž lidé a táž fakta v podání Hordubalově, v očích četníků a v mravním zaujetí soudu!
Je Polana krásná a dívčí, jak ji vidí Hordubal, nebo je stará a kostnatá, jako o ní říkají ti druzí?
Tato otázka se zdá být jednoduchá a snad i nezávažná;
a přece na ní závisí, vraždil - li Štěpán Manya ( který se ve skutečném příběhu jmenoval Vasil Maňák, tak jako Hordubal se vlastně jmenoval Juraj Hardubej ) z lásky, nebo ze zištnosti;
celý příběh bude vypadat jinak podle toho, jaká bude odpověď na onu otázku.
A takových nejistot je tu plno.
Jaký vlastně byl Hordubal, jaká byla Polana?
Byl Štěpán zamračený násilník, nebo okouzlující strýček, kterého zbožňuje dítě Hafia?
A co ta otázka polí, co ten hřebeček?
Příběh prvotně jednoduchý se rozpadá v řadu neřešitelných a sporných nejistot, jakmile je vřazován do různých systémů a podroben rozličným výkladům.
Třikrát jsou tu vypravovány tytéž události: jednou, jak je prožíval Hordubal, potom, jak je zjišťují četníci, a konečně, jak je hodnotí soud;
skřípe to čím dál tím hůř samými rozpory a nesrovnalostmi - přesto nebo právě proto, že tu má být zjištěna pravda.
Tím není řečeno, že není pravdy;
ale je hlubší a těžší, i skutečnost je rozměrnější a složitější, než jak obyčejně přijímáme.
Povídka o Hordubalovi se končí křivdou nesmířenou a otázkou bez odpovědi;
propadá se do nejistot tam, kde čtenář očekává, že bude propuštěn v pokoji.
Co tedy je skutečná pravda o Hordubalovi a Polaně, co je pravda o Manyovi?
Což je - li tou pravdou cosi rozsáhlejšího, co shrnuje všechny ty výklady a ještě je překračuje?
Což byl - li pravý Hordubal slabý i moudrý, byla - li Polana krásná jako zemanka i zedřená jako stará chalupnice, což byl - li Manya muž, který zabíjí z lásky, i člověk, který vraždí pro peníze?
Na první pohled je to chaos, se kterým si nevíme rady a který se nám nezamlouvá;
i jest na autorovi, aby pokud může, dal nějak do pořádku, co takto dopustil.
Tož tady máme Povětroň, trilogie větu druhou.
I tu je trojím nebo čtverým způsobem vykládán život člověka, ale situace je obrácená: zde lidé všemožně hledí objevit ztracené srdce člověka;
mají jenom jeho tělo, a snaží se k němu najít odpovídající život.
Ale tentokrát nejde o to, jak dalece se rozcházejí ve svých výkladech, které si ostatně musili vycucat z prstu ( ať to jmenujeme intuice, živý sen, obraznost, nebo jakkoliv );
spíš je nápadné, že se tu a tam v některých věcech shodují nebo strefují s pravděpodobnou skutečností, - ale ani o to tak dalece nejde.
Každý z nich vřazuje daný fakt - bezvědomé tělo člověka - do jiné životní řady;
příběh je pokaždé jiný podle toho, kdo jej vypravuje;
každý do něho vkládá sebe sama, své zkušenosti, své řemeslo, svou metodu i své náklonnosti.
Jednou je to objektivní diagnóza doktorů;
podruhé - v příběhu lásky a viny - ženská účast milosrdné sestry;
potřetí abstraktní, intelektuální konstrukce jasnovidcova, a konečně fabulační proces básníkův;
bylo by možno vymyslet ještě bezpočtu jiných příběhů;
ale autor musil mít tolik rozumu, aby s nimi včas přestal.
Všem těm příběhům je společné, že se v nich víceméně fantasticky zrcadlí ten, kdo je vypravuje.
Muž, který spadl z nebe, se postupně stává případem doktorským, jeptiščiným, jasnovidcovým a básníkovým;
je to pokaždé on a zároveň ten druhý, ten, kdo se jím zabývá.
Cokoliv, nač se díváme, je ta věc a zároveň něco z nás, něco našeho a osobního;
naše poznání světa a lidí je cosi jako naše zpověď.
Vidíme věci různě podle toho, co a jací jsme;
věci jsou dobré i zlé, krásné i hrozné, - záleží na tom, jakýma očima na ně hledíme.
Jak ukrutně veliká a složitá, jak prostorná je skutečnost, když v ní je dost místa pro tolik různých interpretací!
Ale není to už takový chaos, je to zřetelná mnohost, už to není nejistota, nýbrž mnohohlasost;
to, co nás ohrožovalo jako slepý rozpor, nám neříká jen to, že slyšíme různá a nesrovnalá svědectví, nýbrž že nasloucháme různým lidem.
Ale je - li v tom, co poznáváme, napořád obsaženo naše já, jak můžeme poznávat tu mnohost, jak se k ní přiblížit?
Dělej co dělej, musíme se podívat na to já, které vkládáme do své interpretace skutečnosti;
proto musil přijít Obyčejný život se svou páračkou v nitru člověka.
A tu to máme, tady zase nalézáme tu mnohost a dokonce i její důvody;
člověk je zástup skutečných i možných osob, - na první pohled to vypadá jako ještě horší zmatek, jako dezintegrace člověka, který sebe sama rozcupoval na malé kousky a rozhodil své já do všech větrů.
A teprve tady se to autorovi ozvalo:
Vždyť je to v pořádku, vždyť právě proto můžeme poznávat a chápat mnohost, že sami jsme taková mnohost!
Similia similibus: poznáváme svět skrze to, co jsme sami, a poznávajíce svět objevujeme sebe samotné.
Chválabohu, teď už jsme zase doma;
jsme ze stejné látky jako ta mnohost světa;
jsme doma v té rozloze a nesčíslnosti a můžeme odpovídat těm přemnohým hlasům.
Už není jen já, ale my lidé;
můžeme se domluvit mnohými jazyky, které jsou v nás.
Nyní můžeme ctít člověka, protože je jiný než my, a rozumět mu, protože jsme mu rovni.
Bratrství a rozmanitost!
I ten nejobyčejnější život je ještě nekonečný, nesmírná je hodnota každé duše.
Krásná je Polana, byť byla sebekostnatější;
život člověka je příliš veliký, aby měl jen jedinou tvář a mohl být přehlédnut najednou.
Už se neztratí srdce Hordubalovo, a muž z nebe spadlý bude prožívat nové a nové příběhy.
Nic se nekončí, ani trilogie ne;
místo konce se otvírá do široka, tak do široka, pokud člověk stačí.
KONEC | ob_ziv_b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Kritika slov (Úvod), Žánr: předmluvy, doslovy
Kdo by chtěl podati kritický obraz vládnoucích dnes názorů, napsal by patrně kritiku velkých filozofických systémů, životních proudů, politických ideologií, uměleckých škol a tak dále.
Můj plán je skromnější: píši jen kritiku slov.
Ta slova jsou víceméně majetkem obecným;
proto nekritizuji jejich duchovní otce - namnoze už nezvěstné -, nýbrž jejich obecné užití.
Slovo se ujme spíše než myšlenka a také má více veřejného vlivu.
Proto není docela zbytečno psáti kritiku slov.
Omyl, hloupost nebo lež nezačínají myšlenkou, nýbrž už slovem.
A jelikož dále užíváme slov daleko častěji a účinněji nežli myšlenek, měla by mít kritika slov dvojí úkol:
1. kritizovati obsah slov, 2. kritizovati užití slov;
neboť obé se naprosto nekryje.
Logika by hledala obsah čili význam slova v jeho nitru.
Ve skutečnosti však slovo neskrývá svůj význam v sobě, nýbrž je obrostlé významy jako kámen mechem nebo strom jmelím.
Anebo je pokryto významy tak jako skála kulturním nánosem.
Každá doba nechává obrůsti slova jinými významy.
Proto je nevděčno kritizovati, který z dosavadních nebo vůbec možných významů obrůstá a zakrývá to které slovo větším právem než kterýkoliv jiný.
Kde se význam uchytí, tam roste;
těžko mu v tom brániti.
Proto se tato kritika slov drží raději druhého úkolu, totiž užití slov.
Ale každé užití je otázka praktického života, a tudíž nemohl jsem živou mocí zabrániti tomu, aby se má kritika slov nezvrhla v exkurze do otázek, ach, naprosto ne pouze slovních, nýbrž životních.
Tím se z kritik stala kázání, a z toho důvodu jich je dvaapadesát jako týdnů v roce. | krtk_s_b |
Autor: Čapek, Karel, Název: Poznámka překladatele (Francouzská poezie), Žánr: předmluvy, doslovy
POZNÁMKA PŘEKLADATELE
Tato hrst překladů z francouzské poezie vznikla z největší části v roce 1916, tedy uprostřed války;
a vznikla opravdu pod tlakem války, jako literární projev solidarity a duchovního spojenectví s národem, jenž tehdy krvácel před Verdunem za věc, jež byla i věcí našeho srdce a naší víry.
Tento výběr je jenom zlomek tehdy připravované literární manifestace;
měl vyjít veliký soubor překladů z francouzské poezie od Baudelaira, jímž se kdysi uzavíralo tlumočnické dílo Jaroslava Vrchlického, až po naše dny;
utvořil se kruh překladatelů, v němž zasedali Viktor Dyk, Arnošt Procházka, Hanuš Jelínek, P. M. Haškovec a jiní, kteří získávali další tlumočníky:
Stanislava Hanuše, Richarda Weinera a tak dále;
byly rozděleny úlohy, s námahou se sháněly prameny, kolektivně se kolacionovaly a opravovaly hotové překlady...
Pak byl Viktor Dyk odveden do kriminálu a na ty druhé dolehly jiné starosti války;
prostě k chystanému souboru už nedošlo.
Připomínám tento nedokončený plán, protože je zároveň omluvou některých nedostatků mého výboru z francouzské poezie.
Tehdy, za války, se nám zoufale nedostávalo pramenů;
v C. k. univerzitní knihovně nebyl zastoupen ani Verlaine, ani Verhaeren, natož básníci novější;
francouzské knihy se nemohly nikde koupit ani objednat;
někdy bylo až dojemné, jak chudičké byly naše knihovny.
Už tím byla omezena možnost bohatšího výběru nebo osobní volby.
Mnoho z přeložených básní bylo jenom, abych tak řekl, úlohou z pilnosti;
v ten onen úkol se musel překladatel rád nerad uvolit, aby se doplnila mezera v chystaném souboru, a neptal se ani, je - li mu ten básník blízek, nebo ne.
Přesto ponechávám toto své překladatelské klasobraní tak, jak bylo, až na několik oprav a doplňků - snad i z pohnutek poněkud citových.
V předmluvě k prvnímu vydání po válce jsem napsal:
" Verše francouzské, jak jste mě těšily ve dnech, kdy jsem se vámi obíral!
Tehdy právě jsme žili v úzkostech bitvy verdunské;
tehdy se vylévala nesmírná útěcha z každého krásného verše, neboť není možno, aby takový duch, takový život byl ponížen!
Každá dokonalá báseň jest jedno veliké vítězství;
každá sladká sloka je celé království míru.
Již pro tuto útěchu, sličné verše, jsem se netrápil nad vámi nadarmo. "
A dále:
" Tož přece mluvím o radosti, kterou mi skýtal vznik této knížky.
Hrál jsem si s krásnými básněmi, a přitom jsem v nich našel neskonale více, než by mi dala četba nejpozornější.
Hrál jsem si s češtinou, nutě ji do těžkých hlavolamů formy i smyslu, a přitom s radostí nejpohnutější, s požitkem a vděčností jsem si uvědomoval, jak je nosná a hojná, pružná a nevyčerpatelná, tvárná a líbezná;
každý nový překlad žádal od ní jiné barvy, jiného zvuku a spádu, jiné hmatatelnosti a jiného slovníku;
obstojí - li některý z překladů vedle originálu, je to její úspěch. "
Obojí ta pohnutka se v ničem nezměnila ani dnes.
Karel Čapek
( 1936 ) | pozn_pre |
Autor: Čapek, Karel, Název: Zahradníkův rok, Žánr: publicistika
JAK SE ZAKLÁDAJÍ ZAHRÁDKY
Zahrádky je možno zakládati několikerým způsobem;
nejlepší je ten, že se na to vezme zahradník.
Zahradník vám tam nasází všelijaké hůlky, proutí a košťátka, o kterých tvrdí, že jsou to javory, hlohy, bezy, vysokokmeny, polokmeny a jiné přírodní druhy;
potom se ryje v hlíně, zobrací ji naruby a zase ji uplácá, udělá ze škvárů cestičky, nastrká tu a tam do země jakési zvadlé lupení, o němž prohlašuje, že to jsou pereny, naseje na příští trávník semínko, jež nazývá anglickým jílkem a psinečkem, psárkou, poháňkou a bojínkem, a potom odejde, nechávaje za sebou zahrádku hnědou a holou, jako byla dne prvého o stvoření světa;
jen vám klade na srdce, abyste tu všechnu hlínu země denně pečlivě kropili, a až vzejde tráva, abyste si nechali přivézt na cestičky písek.
Nu dobře.
Člověk by si myslel, že kropení zahrádky je zcela jednoduchá věc, zvláště má - li na to hadici.
Záhy se ukáže, že hadice je neobyčejně úskočný a nebezpečný tvor, pokud není zdomestikována;
svíjí se, skáče, vymršťuje se, dělá pod sebe spoustu vody a s rozkoší se hrouží do bahna, jež si takto vytvořila;
načež se vrhne na člověka, jenž hodlá kropit, a ovine se mu kolem nohou;
je nutno na ni šlápnout, a tu se vzepne a otočí se člověku kolem pasu a krku;
zatímco s ní postižený zápasí jako s krajtou, obrátí ta obluda mosaznou hubičku vzhůru a chrlí mocný proud vody do oken na čerstvě pověšené záclony.
Je nutno chopit ji energicky za hlavu a natáhnout ji co nejvíce možno;
bestie zuří bolestí a začne rozstřikovat vodu nikoliv z hubičky, nýbrž z hydrantu a kdesi uprostřed těla.
Je třeba napoprvé tří lidí, aby ji jakžtakž zkrotili;
všichni pak opouštějí místo zápasu pomazáni blátem až po uši a bohatě zkropeni vodou;
pokud se zahrádky týče, změnila se místy v mazlavé kaluže, zatímco na jiných místech žíznivě rozpukává.
Činíte - li toto denně, začne po čtrnácti dnech místo trávy vyrážet plevel.
Je jedním z tajemství přírody, proč z nejlepšího travního semínka roste nejbujnější a nejježatější bejlí;
snad by se mělo zasívat semínko plevele, aby z něho vypučel pěkný trávník.
Po třech nedělích je trávník hustě zarostlý bodláčím a jinou neřestí plazivou nebo na loket zakořeněnou do země;
chceš - li to vyrvat ze země, přetrhne se to hned u kořínku nebo to vezme s sebou celou hroudu hlíny.
Je to tak: čím horší neřád, tím víc se má k světu.
Zatím se tajemnou přeměnou hmot změnily škváry cestiček v nejlepkavější a nejmazlavější jíl, jaký je možno si představit.
Nicméně je nutno vykořenit plevel z trávníků;
pleješ, pleješ, a za tvými kroky se budoucí trávník obrací v holou a hnědou hlínu, jaká byla dne prvého o stvoření světa.
Jen na dvou nebo třech místečkách vyráží cosi jako zelenavá plíseň, cosi jen nadechnutého, řiďounkého a podobného chmýří;
není pochyby, to je travička.
Chodíš kolem ní po špičkách a odháníš vrabce;
a zatímco brejlíš do země, na angreštech a rybízech vyrazily první lístečky, než jsi se nadál;
nikdy se jara nedohlídáš.
Tvůj poměr k věcem se změnil.
Prší - li, pravíš, že prší na zahrádku;
svítí - li slunce, nesvítí jen tak, nýbrž svítí na zahrádku;
je - li noc, libuješ si, že si zahrádka odpočine.
Jednoho dne otevřeš oči, a zahrádka bude zelená, vysoká tráva se bude třpytit rosou a v houští růžových korunek budou vyhlížet nabobtnalá, brunátná poupata;
a stromy zestarají, budou rozložité a temné, těžkých korun a plné trouchnivé vůně ve vlhkém stínu.
A ty už nevzpomeneš na útlou, holou, hnědou zahrádku těchto dnů, na nejisté chmýří první travičky, na hubený rozpuk prvních pupenců, na všechnu tu hlinitou, chudou a dojemnou krásu zahrádky, jež je zakládána.
Nu dobře, ale nyní je nutno kropit a plet a vybírat z hlíny kamení.
JAK VZNIKÁ ZAHRADNÍK
Proti všemu zdání zahradník se nerodí ze semene, výhonku, cibule, hlízy ani štupru, nýbrž vzniká zkušeností, okolím a přírodními podmínkami.
Dokud jsem byl malý, měl jsem k otecké zahradě poměr vzpurný, ba i škodolibý, protože jsem měl zakázáno šlapat po záhonech a trhat nezralé ovoce.
Podobně Adam měl v Zahradě Ráje zapovězeno šlapat po rabátkách a trhat ovoce Stromu Poznání, protože nebylo ještě zralé;
jenže Adam - stejně jako my děti - si natrhal nezralého ovoce a následkem toho byl z ráje vyhnán;
od té doby je a vždy bude ovoce Stromu Poznání nezralé.
Pokud je člověk v květu mladosti, myslí si, že květ je to, co se nosí v knoflíkové dírce nebo podává děvčeti;
nemá jaksi to pravé pochopení pro to, že květ je něco, co přezimuje, co se okopává a mrví a zalévá a přesazuje a řízkuje a ořezává a přivazuje a zbavuje plevele a plodnic a suchých lístků a mšic a padlí;
místo aby přerýval záhonky, běhá za děvčaty, ukájí svou ctižádost, požívá plodů života, kterých sám nevypěstil, a vůbec chová se celkem destruktivně.
Je potřeba jisté zralosti, řekl bych, jistého věku paternity, aby se člověk mohl stát zahradníkem amatérem.
Mimoto je třeba, aby měl svou zahrádku.
Obyčejně si ji nechá udělat od zahradníka z povolání a myslí si, že se na ni bude chodit po své práci dívat a radovat se z květinek a naslouchat šveholení ptáčků.
Jednoho dne se mu stane, že sám vlastní rukou zasadí jednu kytičku;
mně se to stalo s netřeskem.
Přitom mu nějakou záděrou či jak vnikne do těla trochu půdy a způsobí jakousi otravu nebo zánět;
zkrátka z člověka se stane zanícený zahradník.
Jen drápek uvíz, a chycen je celý ptáček.
Jindy vzniká zahradník nákazou od sousedů;
vidí třeba, jak sousedovi kvete smolnička, a řekne si:
Zatrápeně, proč by taky nekvetla mně?
A to by tak hrálo, abych ji neměl ještě lepší!
- Od těchto začátků zapadá zahradník hloub a hloub do této nově probuzené vášně, živené dalšími úspěchy a vybičované dalšími neúspěchy;
propuká v něm chtíč sběratelský, který jej pohání, aby vypěstoval všecko podle abecedy od Acaeny po Zauschnerii;
později se v něm vyvíjí náruživost specialistická, která z člověka do té doby příčetného učiní růžaře, jiřináře nebo jiný druh exaltovaného maniaka.
Opět jiní propadnou vášni umělecké a ustavičně přerovnávají, mění a přestavují svou zahrádku, komponují barvy, přeskupují trsy a vyměňují, co jim kde stojí a roste, štváni tak řečenou tvůrčí nespokojeností.
Ať si nikdo nemyslí, že pravé zahradničení je bukolická a meditativní činnost.
Je to neúkojná vášeň, jako všecko, do čeho se pustí důkladný člověk.
Ještě vám povím, jak poznáte pravého zahradníka.
" Musíte se přijít ke mně podívat, " praví, " já vám musím ukázat svou zahrádku. "
Když tedy přijdete, abyste mu udělali radost, najdete, jak někde mezi perenami vyčnívá jeho zadní část.
" Hned přijdu, " povídá přes rameno, " jen co to tadyhle vysadím. "
" Jen se nevyrušujte, " řeknete mu přívětivě.
Po nějaké době to už nejspíš vysadil;
zkrátka vstane, zamaže vám ruku a záře pohostinností praví:
" Tak se pojďte podívat;
je to sic malá zahrádka, ale - okamžik, " povídá a sehne se nad rabátko, aby tam vyplel několik traviček.
" Tak pojďte.
Já vám ukážu Dianthus Musalae, to budete koukat.
Hergot, tady jsem to zapomněl zkypřit, " praví a začne se rýpat v půdě.
Po čtvrthodince se opět vztyčí.
" Aha, " řekne, " já jsem vám chtěl ukázat ten zvonek, Campanula Wilsonae.
To je vám ten nejhezčí zvonek, jaký - Počkejte, tady musím přivázat to Delphinium. "
Když to přivázal, vzpomene si:
" Bodejť, vy se teda chcete podívat na to Erodium.
Okamžik, " bručí, " jen co tadyhle přendám ten Aster;
on tu má málo místa. "
Načež odejdete po špičkách, nechávaje mezi perenami vyčnívat jeho zadní část.
A když jej zase potkáte, řeknu vám:
" Musíte se přijít ke mně podívat;
mně vám kvete jedna růže pernetka, to jste ještě neviděl.
Tak přijdete?
Ale jistě! "
Nu dobře: pojďme se k němu podívat, jak rok plyne.
ZAHRADNÍKŮV LEDEN
" Ani leden není pro zahradníka dobou nečinnosti, " říkají zahradnické příručky.
Zajisté nikoliv;
neboť v lednu zahradník hlavně
pěstuje počasí.
S počasím je to totiž zvláštní věc: nikdy to s ním není v pořádku.
Počasí vždycky přestřeluje na jednu nebo na druhou stranu.
Teplota se nikdy nestrefí se stoletým normálem;
buď je pět stupňů pod ním, nebo pět stupňů nad ním.
Srážek je buď deset milimetrů pod normál, nebo dvacet milimetrů nad normál;
není - li příliš sucho, je nevyhnutelně příliš mokro.
Mají - li i lidé, kterým jinak do toho nic není, tolik důvodů stěžovat si na počasí, jakpak teprve zahradník!
Napadne - li málo sněhu, bručí plným právem, že to nikam nestačí;
napadne - li sněhu mnoho, projevuje vážné obavy, že mu to poláme jehličiny a pěnišníky.
Není - li sněhu, běduje na zhoubné holomrazy;
nastane - li obleva, klne těm bláznivým větrům, které ji provázejí a mají ten hanebný zvyk, že mu rozhazují chvojí a jiný kryt po zahradě a snad mu i, hrom do nich!, polámou nějaký ten stromek.
Troufá - li si v lednu zasvítit slunce, chytá se zahradník za hlavu, že mu keře poženou předčasně do mízy.
Prší - li, bojí se o své alpínské kytičky;
je - li sucho, myslí s bolestí na své rododendrony a andromedy.
A přece by nebylo těžko mu vyhovět: stačilo by mu, kdyby od prvního do posledního ledna prostě bylo žádná celá, devět desetin stupně pod nulou, sto dvacet sedm milimetrů sněhu ( lehkého a podle možnosti čerstvého ), většinou oblačno, žádné nebo mírné větry západních směrů;
a bylo by všechno v pořádku.
Ale to je to: o nás zahradníky se nikdo nestará a nikdo se nás neptá, co by mělo být.
Proto ten svět tak vypadá.
Nejhůř je zahradníkovi, když nastanou holomrazy.
Tehdy země ztuhne a vyschne na kost, den za dnem a noc za nocí hlouběji;
zahradník myslí na kořínky, které zamrzají v půdě mrtvé a tvrdé jako kámen;
na větévky až do dřeně prozáblé suchým a ledovým větrem;
na mrznoucí pupence, do kterých na podzim rostlina sbalila svých pět švestek.
Kdybych věděl, že to pomůže, oblékl bych svou cesmínu do vlastního kabátu a na janovec bych navlékl své vlastní kalhoty;
pro tebe svléknu svou košili, azalko pontská, tebe, dlužicho, přikreju kloboukem, a na tebe, krásnoočko, už nezbývají než mé ponožky;
i vezmi zavděk.
Jsou různé lsti, jak lze vyzrát na počasí a způsobit jeho změnu.
Například jakmile se rozhodnu obléknout to nejteplejší, co na sebe mám, nastane pravidelně oteplení.
Obleva rovněž nastává, smluví - li se několik přátel, že pojedou na hory lyžařit.
I tehdy, když někdo napíše do novin článek, ve kterém popisuje panující mrazy, zdravě omrzlé tváře, rej na kluzištích a jiné takové úkazy, dostavuje se obleva právě ve chvíli, kdy se ten článek sází v sazárně, takže jej lidé čtou, zatímco venku už zase vlažně prší a teploměr ukazuje osm nad nulou;
i řekne ovšem čtenář, že v novinách je samá lež a podfuk;
dejte nám s novinami pokoj.
Naproti tomu sakrování, nářky, zaklínání, potahování, říkání " brrr " a jiné inkantace na počasí vlivu nemají.
Co se týče lednové vegetace, nejznámější jsou takzvané květy na skle.
K jejich vybujení je třeba, abyste měli v pokoji nadýcháno aspoň trochu vodních par;
je - li vzduch dokonale suchý, nevypěstujete na oknech ani mizernou jehličku, natož květy.
Dále je třeba, aby okno někde špatně přiléhalo;
tím směrem, kterým do okna fičí, rostou ledové květy.
Proto bují spíš chudým lidem než bohatým, protože bohatým okna lépe přiléhají.
Botanicky se ledové květy vyznačují tím, že to vlastně nejsou květy, nýbrž jenom lupení.
Toto lupení se podobá endivii, petrželi a listí celerovému;
dále různým bodlákům z čeledi Cynarocephalae, Carduaceae, Dipsaceae, Acanthaceae, Umbelliferae a jiných;
lze je srovnati s druhy: ostropes čili trubil, pupava, pcháč, notabasis, máčka, bělotrn, bodlák, štětka, světlice, paznehtník, a ještě s některými jinými bodlinatými, zpeřeně, zubatě, rozeklaně, vykrajovaně, stříhaně nebo kracovitě olistěnými bylinami;
někdy se podobají kapradinám nebo palmovým listům a jindy jehličí jalovcovému;
květů však nemají.
Tedy " ani leden není pro zahradníka dobou nečinnosti ", jak - zajisté jen pro útěchu - tvrdí zahradnické příručky.
Především lze prý zpracovávat půdu, jelikož prý se mrazem drobí.
Tu tedy hned na Nový rok se vyřítí zahradník do zahrady, aby zpracovával půdu.
Pustí se do ní rýčem;
po delší námaze se mu podaří zlomit rýč o půdu tvrdou jako korund.
Zkusí to s motykou;
činí - li to vytrvale, přerazí u ní topůrko.
I chopí se krumpáče a docílí aspoň toho, že jím rozkopne cibulku tulipánu, kterou vsadil na podzim.
Jediný prostředek je zpracovávat půdu dlátem a kladivem;
jenže je to velmi pomalý postup, který brzo omrzí.
Snad by šlo kypřit půdu dynamitem;
ale ten zahradník obyčejně nemá.
Dobrá, nechme to na oblevu.
A hle, je tu obleva, a zahradník se vyřítí na zahradu, aby zpracovával půdu.
Po chvíli ji všechnu odnese domů, nalepenou na botách, pokud na povrchu rozmrzla;
nicméně tváří se blaženě a tvrdí, že už se země otvírá.
Zatím nezbývá než " dělat různé přípravné práce pro nastávající sezónu ".
" Máš - li ve sklepě suché místo, připrav si květináčovou půdu, řádně míse listovku, kompost, zetlelý kravský trus a trochu písku. "
Výborně!
Jenže ve sklepě je koks a uhlí;
ty ženské se všude roztahují se svými hloupými domácími potřebami.
Takhle v ložnici by bylo dost místa pro pěknou hromádku humusu -
" Použij zimní doby k opravám na pergole, loubí nebo besídce. "
To je pravda;
jenže náhodou nemám pergolu, loubí ani besídku.
" I v lednu lze klásti drn " - jen kdyby bylo kam;
snad v předsíni nebo na půdě.
" Hlavně bdi nad temperaturou ve skleníku. "
Nuže, bděl bych rád, ale skleníku nemám.
Tyhle zahradnické příručky člověku mnoho neřeknou.
A tedy čekat, čekat!
Pane na nebi, jak je ten leden dlouhý!
Jen kdyby už byl únor -
" Že se dá v únoru na zahrádce něco dělat? "
" No ba, třeba už i v březnu. "
A zatím, aniž měl o tom tušení nebo aniž se o to nějak přičinil, mu vyrazily na zahrádce krokusy a sněženky.
SEMÍNKA
Někteří říkají, že se tam má přidat dřevěného uhlí, kdežto jiní to popírají;
někteří doporučují trochu žlutého písku, protože prý obsahuje železo, zatímco jiní před ním varují z toho prostého důvodu, že prý obsahuje železo.
Jiní opět doporučují čistý říční písek, jiní pouhou rašelinu a ještě jiní dřevěné piliny.
Zkrátka příprava půdy pro semínka je veliké tajemství a čarodějský obřad.
Má se do ní přidávat mramorový prášek ( ale kde jej vzít? ), tříletý kravský trus ( zde není jasno, má - li to být trus tříletých krav nebo tři leta stará hromádka ), špetka čerstvé krtiny, na prach roztlučený jíl ze starých vepřovic, labský písek ( ale nikoliv vltavský ), tři leta stará pařeništní půda a snad ještě humus ze zlatého kapradí a hrst půdy z hrobu oběšené panny;
to vše se má řádně smísit ( zahradnické knihy nepraví, zda za novoluní či úplňku či v noci filipojakubské ), a když tuto tajemnou půdu nasypete do květináčů ( vymáčených ve vodě tři leta stojící na slunci, na jichž dno dáte vyvařené střepy a kus dřevěného uhlí, proti čemuž se jiné autority ovšem vyslovují ), když tedy to vše vykonáte, šetříce přitom sta předpisů podstatně se různících, čímž se tento obřad velmi ztěžuje, můžete přikročit k jádru věci, totiž k vysetí semínek.
Pokud se týče semínek, jsou některá podobna šňupavému tabáku, jiná světloučkým a plavým hnidám, jiná lesklým a černě brunátným blechám bez nožiček;
některá jsou plochá jako penízky, jiná kulatě nalitá, jiná tenká jako jehličky;
křídlatá, trnitá, ochmýřená, nahá i vlasatá;
veliká jako šváb i drobná jako sluneční prach.
Dávám svědectví, že každý druh je jiný a každý je podivný;
život je složitý.
Z této velké chocholaté obludy má vyrůst nízký a suchý bodláček, kdežto z této žluté hnidy prý vzejde tučný, obrovský cotyledon.
Co mám dělat?
Prostě nevěřím tomu.
Dobrá, máte zaseto?
Postavili jste květináčky do vlažné vody a pokryli je sklem?
Zastřeli jste okna proti slunci a uzavřeli je, aby se vám v pokoji urodilo pařeništní čtyřicetistupňové teplo?
Dobře tedy, nyní se začíná veliká a horečná činnost každého semenáře, totiž čekání.
Zalit potem, bez kabátu, bez vesty a bez dechu sklání se čekatel nad svými květináči a vytahuje očima klíčky, které mají vzejít.
Prvního dne se neurodí nic;
a čekatel se převaluje v noci na posteli, nemoha se dočkat rána.
Druhého dne se na tajemné půdě objeví chomáček plísně.
Čekatel se raduje, že je to první stopa života.
Třetího dne vyleze cosi na dlouhé bílé nožičce a roste to jako blázen.
Čekatel jásá téměř nahlas, že už je to tady, a ošetřuje první sazeničku jako oko v hlavě.
Čtvrtého dne, když už se ten klíček vyčouhl do nemožné délky, zvedá se v čekateli nepokoj, že to snad je plevel.
Záhy se ukáže, že tato obava nebyla bezdůvodná.
Vždycky to první dlouhé a tenké, co vyroste v květináči, je plevel.
Patrně je to nějaký zákon přírody.
Nuže, někdy dne osmého nebo ještě později se zničehonic, v nějakém tajemném a nekontrolovaném okamžiku ( neboť nikdo to nikdy neviděl a nepřistihl ) tichounce rozhrne půda a zjeví se první klíček.
Vždycky jsem si myslel, že bylinka roste buď ze semínka dolů jako kořínek, nebo ze semínka nahoru jako nať z bramboru.
Říkám vám, že tomu tak není.
Skoro každá bylinka roste pod semínkem nahoru, zvedajíc své semínko na hlavě jako čepici.
Představte si, že by dítě rostlo nosíc přitom na hlavě svou matku.
Je to prostě div přírody;
a tento atletický kousek provádí skoro každý klíček.
Zvedá semínko stále smělejším vzpažením, až jednoho dne je pustí nebo zahodí;
a teď tu stojí, nahý a křehký, zavalitý nebo vyzáblý, a má nahoře takové dva směšné lístečky, a mezi těmi dvěma lístečky se potom něco ukáže -
Ale co, to vám ještě neřeknu;
tak daleko dosud nejsem.
Jsou to jen dva lístečky na bledé nožičce, ale je to tak divné, je v tom tolik variací, u každé rostlinky je to jinak - Cože jsem to chtěl říci?
Už vím, nic;
nebo jen to, že život je složitější, než si kdo může představit.
ZAHRADNÍKŮV ÚNOR
Zahradník v únoru pokračuje v lednových pracích, zejména potud, že pěstuje hlavně počasí.
Neboť vězte, že únor je doba nebezpečná, která zahradníka ohrožuje holomrazy, sluncem, vlhkem, suchem a větry;
tento nejkratší měsíc, tento záprtek mezi měsíci, tento měsíc nedonošený, přestupný a vůbec nesolidní, vyniká nad všechny ostatní svými potměšilými záludy;
mějte se před ním na pozoru.
Ve dne loudí na keřích pupence a v noci je spálí;
jednou rukou nám lahodí a druhou nám luská pod nosem.
Čertví proč se o přestupných letech přidává jeden den zrovna tomuto vrtkavému, katarálnímu, poťouchlému měsíčnímu skrčkovi;
o přestupný rok by se měl přidat jeden den krásnému měsíci máji, aby jich bylo dvaatřicet, a bylo by to.
Jakpak k tomu my zahradníci přijdem?
Další sezónní práce v únoru je honění prvních známek jara.
Zahradník nedá na prvního chrousta nebo motýla, který obyčejně v novinách zahajuje jaro;
předně o žádné chrousty vůbec nestojí, a za druhé takový první motýl je obyčejně poslední od loňska, který zapomněl umřít.
První známky jara, po kterých se zahradník pídí, jsou neklamnější.
Jsou to:
1. krokusy, které mu vyrážejí v trávě jako takové nalité, zavalité hrotky;
jednoho dne ten hrotek praskne ( při tom ještě nikdo nikdy nebyl ) a udělá takovou štětku krásně zelených listů;
a to je první známka jara;
dále
2. zahradnické ceníky, které mu nosí listonoš.
Ačkoliv je zahradník zná zpaměti ( tak jako Iliada začíná slovy Ménin aeide, thea, začínají tyto katalogy slovy:
Acaena, Acantholimon, Acanthus, Achillea, Aconitum, Adenophora, Adonis a tak dále, což každý zahradník dovede odříkávat, jako když bičem mrská ), přece je pečlivě pročte od Acaeny až po Wahlenbergii nebo Yuccu, prodělávaje těžký boj, co by si měl ještě přiobjednat.
3.
Sněženky jsou další posel jara;
nejdřív to jsou takové bledě zelené špičky vykukující z půdy;
ty se pak rozštípnou ve dva tlusté děložní lupeny, a je to.
Potom to vykvete někdy už počátkem února, a pravím vám, že žádná vítězná palma, ani strom poznání, ani vavřín slávy není krásnější než ten bílý a křehký kalíšek na bledém stonku, kývající se v sychravém větru.
4.
Sousedé jsou rovněž neklamnou známkou jara.
Jakmile se vyhrnou na své zahrádky s rýči a motykami, nůžkami a lýkem, nátěry na stromy a všelijakými prášky do půdy, poznává zkušený zahradník, že se blíží jaro;
i oblékne si staré kalhoty a vyhrne se na zahrádku s rýčem a motykou, aby i jeho sousedé poznali, že se blíží jaro, a sdělovali se přes plot o tuto radostnou novinku.
Půda se otevírá, ale ještě nevydává zelený list;
ještě je možno brát ji jako takovou, jako holou a čekající půdu.
Teď ještě je doba všeho mrvení a rytí, rigolování čili regalování, kypření a mísení.
Tu tedy zahradník shledává, že jeho půda je příliš těžká, příliš vazká nebo příliš písčitá, příliš kyselá nebo příliš suchá;
zkrátka propuká v něm náruživost ji nějak zlepšovat.
Vězte, že půdu lze zlepšovat tisícerými prostředky;
naneštěstí je zahradník obyčejně nemá po ruce.
Ve městě je poněkud nesnadno mít doma zrovna holubí trus, bukové listí, zetlelý kravský hnůj, starou omítku, starou rašelinu, uleželou drnovku, zvětralé krtiny, lesní humus, říční písek, mórovku, bahno z rybníka, půdu z vřesovišť, dřevěné uhlí, dřevěný popel, rozemleté kosti, rohové piliny, starou močůvku, koňskou mrvu, vápno, sfagnum, trouchnivinu z pařezů a ostatní živné, kypřící a blahodárné látky, nepočítáme - li dobrý tucet dusíkatých, hořečnatých, fosfátových a všelikých jiných hnojiv.
Jsou sice chvíle, kdy by si zahradník přál pěstovat, přehazovat a kompostovat všechny ty ušlechtilé půdičky, přísady a hnojíky;
bohužel by mu pak na zahrádce nezbylo místa na kytky.
Tu tedy aspoň zlepšuje půdu, jak může;
shání doma vaječné skořápky, spaluje kosti od oběda, schovává své ostříhané nehty, vymetá z komína saze, vybírá z dřezu písek, nabodne na ulici na hůl krásný koňský celák, a to vše pečlivě zarývá do své půdy;
neboť jsou to kypřivé, teplé a hnojivé substance.
Vše, co je, se buď hodí do půdy, nebo ne.
Jen zbabělý stud brání zahradníkovi, aby nešel sbírat na ulici, co utrousili koně;
ale kdykoliv uvidí na dlažbě pěknou hromádku mrvy, vzdychne si aspoň, jaké je to mrhání božím darem.
Když si tak člověk představí takovou horu hnoje na selském dvoře - - Já vím, jsou všelijaké prášky v plechových pikslách;
můžeš si koupit, nač si vzpomeneš, všeho druhu sole, výtažky, strusky a moučky;
můžeš očkovat půdu baktériemi;
můžeš ji obdělávat v bílém plášti jako pan asistent na univerzitě nebo v apatyce.
To všecko můžeš učinit, zahradníku městský;
ale když si tak představíš takovou hnědou a tučnou horu hnoje na selském dvoře -
Ale, abyste věděli, sněženky už kvetou;
kvete i hamamelis žlutými hvězdičkami a čemeřice nese tlustá poupata;
a když se pořádně podíváte ( musíte přitom zatajit dech ), naleznete pupence a klíčky skoro na všem;
tisícerým tenounkým pulsem stoupá život z půdy.
My, zahradníci, se už nedáme;
už ženeme do nové mízy.
O UMĚNÍ ZAHRADNICKÉM
Pokud jsem byl jenom vzdáleným a roztržitým divákem na hotové dílo zahrádek, považoval jsem zahradníky za osoby ducha zvláště poetického a jemného, které pěstují vůni květin, naslouchajíce zpěvu ptačímu.
Nyní, když se dívám na věc z větší blízkosti, shledávám, že pravý zahrádkář není člověk, který pěstuje květiny;
je to muž, který pěstuje hlínu.
Je to tvor, který se zarývá do země a nechává podívanou na to, co je nad ní, nám, lelkujícím budižkničemům.
Žije ponořen v zemi.
Staví svůj pomník v hromadě kompostu.
Kdyby přišel do zahrady ráje, začichal by opojen a řekl by:
" Tady je, panečku, humus! "
Myslím, že by zapomněl pojíst ovoce stromu poznání dobrého a zlého;
spíše by koukal, jak by mohl Hospodinu odvézt nějaké to kolečko rajské prsti.
Nebo by shledal, že strom poznání dobrého a zlého nemá kolem sebe uděláno pěkné mísovité rabátko, i začal by se tam mrvit v hlíně, nevěda ani, co mu visi nad hlavou.
" Adame, kde jsi? " zavolal by Hospodin.
" Hned, " odpověděl by zahradník přes rameno, " teď nemám kdy. "
A dělal by dál své rabátko.
Kdyby byl člověk zahradník vznikal od počátku světa přírodním výběrem, byl by se patrně vyvinul v nějakého bezobratlovce.
K čemu vůbec má zahradník záda?
Jak se zdá, jen k tomu, aby si je chvílemi narovnával, pravě:
" To mě bolí záda! "
Co se nohou týče, dají se všelijak skládat;
lze sedět na bobku, klečet na kolenou, vpravit nějak nohy pod sebe, nebo konečně si je dát za krk;
prsty jsou dobré kolíky k dělání důlků, dlaně drtí hrudky nebo rozhrnují prsť, kdežto hlava slouží k zavěšení fajfky;
jenom hřbet zůstává nepoddajnou věcí, kterou se zahradník marně pokouší náležitě ohnout.
Zahradní žížala také nemá zad.
Zahrádkář je obyčejně nahoře zakončen zadkem;
nohy a ruce má rozkročené, hlavu někde mezi koleny, podoben pasoucí se klisně.
Není to muž, který by chtěl " i jen píď jedinou přidati k své postavě ";
naopak skládá svou postavu vejpůl, usedá na bobeček a zkracuje se všemožným způsobem;
jak ho vidíte, zřídka měří přes metr výšky.
Pěstování hlíny záleží jednak v různém rytí, okopávání, obracení, zahrabávání, kypření, rovnání, hlazení a kadeření, jednak v přísadách.
Žádný pudink nemůže být složitější než příprava zahradnické půdy;
pokud jsem mohl sledovat, dává se do ní hnůj, mrva, guáno, listovka, drnovka, ornice, písek, sláma, vápno, kainit, Thomasova moučka, dětská moučka, ledek, rohovina, fosfáty, trus, krondaro, popel, rašelina, kompost, voda, pivo, vyklepané fajfky, ohořelé sirky, mrtvé kočky a mnohé jiné substance.
To vše se ustavičně míchá, zarývá a přisoluje;
jak řečeno, zahradník není člověk, který voní k růži, nýbrž který je stíhán představou, že by " ta půda chtěla ještě trochu vápna " nebo že je těžká ( jako cejn, říká zahradník ) a " chtěla by víc písku ".
Zahradnictví se stává věcí jaksi vědeckou.
Dnes už by dívka nesměla jen tak zpívat:
" Pod našema okny roste růže květ. "
Spíše by měla zpívat, že pod našema okny by se mělo nasypat ledku a bukového popele, pečlivě promíchaného s drobnou řezankou.
Růže květ je tak říkajíc jenom pro diletanty;
zahradníkova radost je zakořeněna hlouběji, až v lůně prsti.
Po smrti se zahrádkář nestává motýlem opilým vůní květin, nýbrž žížalou okoušející všech temných, dusíkatých a kořenitých rozkoší hlíny.
Teď zjara jsou zahrádkáři neodolatelně, jak se říká, vábeni do svých zahrádek;
sotva položí lžíci, už jsou na svých záhoncích, zvedajíce zadky k báječnému blankytu;
tady rozemelou v prstech teplou hrudku, tady strčí blíž ke kořínkům zvětralý a drahocenný kousek loňského hnoje, tam vyrvou plevel a tuhle seberou kamínek;
teď čechrají půdu kolem jahod a za chvíli se uklánějí několika sazeničkám salátu, nos u země, zamilovaně lechtajíce křehký chundel kořínků.
V této poloze užívají jara, zatímco nad jejich bedry opisuje slunce svůj slavný koloběh, plují oblaka a páří se nebeské ptactvo.
Už se otvírají poupata třešňová, mladé lupení se rozvíjí s líbeznou útlostí, kosi křičí jako blázni;
tu se narovná pravý zahrádkář, protáhne se v kříži a praví zádumčivě:
" Na podzim to hodně pohnojím a přidám drobet písku. "
Ale je jedna chvíle, kdy se zahrádkář vztyčí a rozvine ve své plné výši;
je to odpolední hodinka, kdy své zahrádce udílí svátost kropení.
Tehdy stojí, přímý a téměř vznešený, řídě trysk vody z hubičky hydrantu;
voda šumí stříbrnou a zvučnou prškou;
z kypré země zavane vonný dech vlhkosti, každý lístek je zrovna divoce zelený a jiskří chutnou radostí, že by jej člověk snědl.
" Tak, teď má dost, " šeptá zahradník blaženě;
tím nemyslí třešničku zpěněnou poupaty ani nachovou meruzalku;
míní hnědou prsť země.
A když zapadne slunce, praví s vrcholnou spokojeností:
" To jsem se dnes nadřel! "
ZAHRADNÍKŮV BŘEZEN
Máme - li podle pravdy a prastarých zkušeností vylíčit zahradníkův březen, musíme především pečlivě rozlišit dvě věci:
A ) co zahradník činiti má a chce, a B ) co skutečně činí, nemoha dělat více.
A ) Tedy náruživě a úsilovně chce, to se rozumí samo sebou: chce jenom sejmout chvojí a odkrýt kytky, rýt, mrvit, rigolovat, kopat, přerývat, kypřit, hrabat, rovnat, zalévat, množit, řízky dělat, ořezávat, sázet, přesazovat, přivazovat, kropit, přihnojovat, plet, doplňovat, vysévat, čistit, ostřihovat, zahánět vrabce a kosy, čichat k půdě, vyhrabávat prstem klíčky, jásat nad kvetoucími sněženkami, stírat si pot, narovnávat v kříži, jíst jako vlk a pít jako duha, chodit do postele s rýčem a vstávat se skřivánkem, velebit slunce a nebeskou vlažičku, ohmatávat tvrdé pupence, vypěstovat si první jarní mozoly a puchýře a vůbec široce, jarně a kypře po zahradnicku žít.
B ) Místo toho klne, že je půda ještě pořád anebo zase zmrzlá, zuří doma jako zajatý lev v kleci, když mu zahrada zapadne sněhem, sedí u kamen s rýmou, je nucen chodit k zubaři, má u soudu stání, dostane návštěvu tety, pravnuka nebo čertovy babičky a vůbec ztrácí den po dni, stíhán všemožnými nepohodami, ranami osudu, záležitostmi a protivenstvími, které se mu jako z udělání nahrnou na měsíc březen;
neboť vězte, že " březen je nejpilnější měsíc na zahradě, která se má připraviti na příchod jara ".
Ano, teprve jako zahradník ocení člověk ona poněkud obnošená rčení, jako je " neúprosná zima ", " zavilý severák ", " sveřepý mráz " a jiné takové poetické spílání;
ba užívá sám výrazů ještě poetičtějších, říkaje, že ta zima letos je potvorná, zatracená, sakramentská, neřádná, hromská a čerchmantská;
na rozdíl od básníků nelaje jenom severáku, nýbrž i zlostným větrům východním;
a méně proklíná sychravou metelici než tichošlápský a úkladný holomráz.
Je nakloněn obrazným výrokům, jako že " zima se brání útokům jara ", a cítí se nadmíru ponížen, že v tomto boji nemůže nijak pomoci porážet a ubíjet tyranskou zimu.
Kdyby mohl proti ní útočit motykou nebo rýčem, puškou nebo halapartnou, opásal by se a šel by do boje vyrážeje vítězný pokřik;
ale nemůže činit víc, než že každého večera čeká u rádia na situační válečnou zprávu Státního ústavu meteorologického, lítě se rouhaje oblasti vysokého tlaku nad Skandinávií nebo hluboké poruše nad Islandem;
neboť my zahradníci víme, odkud vítr vane.
Pro nás zahradníky mají rovněž důtklivou platnost lidové pranostiky;
my ještě věříme, že " svatý Matěj ledy seká ", a neučiní - li to, čekáme, že je rozseká svatý Josef, nebesky sekerník;
víme, že " březen, za kamna vlezem ", a věříme i ve tři ledové muže, v jarní rovnodení, v Medardovo kápě a v jiné takové předpovědi, ze kterých je zřejmo, že lidé odpradávna mají špatné zkušenosti s počasím.
Nebylo by se co divit, kdyby se říkalo, že " na prvního máje sníh na střeše taje ", nebo že " na svatého Nepomuka umrzne ti nos i ruka ", nebo že " o svatém Petru a Pavlu zabalme se do svých shawlů ", že " na Cyrila, na Metoda zmrzá v studni voda " a že " na svatého Václava jedna zima přestává a druhá už nastává ";
zkrátka lidové pranostiky věští nám většinou věci neblahé a pochmurné.
Pročež vězte, že existence zahradníků, kteří přes tyto špatné zkušenosti s počasím rok co rok vítají a zahajují jaro, dává svědectví o neumořitelném a zázračném optimismu lidského rodu.
Člověk, který se stal zahradníkem, vyhledává se zálibou Staré Pamětníky.
Jsou to obstarší a poněkud roztržití lidé, kteří každého jara říkají, že takové jaro ještě nepamatují.
Je - li chladno, prohlašují, že tak studené jaro nepamatují:
" Jednou, tomu je šedesát let, bylo vám tak teplo, že na Hromnice kvetly fialky. "
Naproti tomu, je - li trochu tepleji, tvrdí Pamětníci, že tak teplé jaro nepamatují:
" Jednou, tomu je šedesát let, jsme se na svatého Josefa vozili po sáňkách. "
Zkrátka i ze svědectví Starých Pamětníků je zjevno, že v ohledu počasí panuje v našem klimatu nespoutaná libovůle a že se proti tomu prostě nedá nic dělat.
Ano, nedá se nic dělat;
je polovička března, a na umrzlé zahrádce leží ještě sníh.
Buď bůh milostiv kytičkám zahradníků.
Neprozradím vám tajemství, jak se zahradníci navzájem poznávají, zda po čichu, podle nějakého hesla, nebo tajným znamením;
ale faktum je, že se hned na potkání poznávají, ať je to v kuloáru divadla, na čaji, nebo v čekárně u zubaře;
první větou, kterou pronesou, si vymění své názory o počasí ( " Ne, pane, takové jaro vůbec nepamatuju " ), načež přejdou k otázce vláhy, k jiřinám, k umělým hnojivům, k jedné holandské lilii ( " Zatrápená věc, jak se vlastně jmenuje, no, to je jedno, já vám dám od ní cibulku " ), k jahodám, k americkým ceníkům, ke škodám, které natropila letošní zima, k mšici štítkové, k astrám a k jiným takovým tématům.
To se jen tak zdá, že to jsou dva muži ve smokingu na chodbě divadla;
v hlubší a pravé skutečnosti jsou to dva zahradníci s rýčem nebo konví v ruce.
Když se ti zastaví hodinky, rozebereš je a pak je doneseš k hodináři;
když se někomu zastaví auto, zvedne plášť a strká do toho prsty, načež zavolá montéra.
Se vším na světě lze něco dělat, všechno lze spravovat a reformovat, ale proti počasí se nedá nic podniknout.
Žádná horlivost ani velikášství, žádné novotářství, všetečnost ani rouhání nepomůže;
puk se rozevře a klíček vzejde, až se naplní jeho čas a zákon.
Tady si s pokorou uvědomuješ bezmoc člověka;
pochopíš, že trpělivost je matka moudrosti -
Ostatně se nic jiného nedá dělat.
PUPENCE
Dnes, 30. března, o desáté hodině dopoledne se za mými zády rozevřel první kvítek forzýtie.
Tři dny jsem hlídal její největší puk, podobný drobné zlaté lusce, abych nepropásl tento dějinný okamžik;
došlo k němu, zatímco jsem se díval na oblohu, bude - li pršet.
Zítra už budou pruty forzýtií posety zlatými hvězdami.
Nedá se to zadržet.
Nejvíc, to se rozumí, si pospíšily bezy;
než se člověk nadá, mají naděláno útlých a křehkých lístečků;
bezu se, člověče, nedohlídáš.
I ribes aureum už rozvíjí své vroubkované a zřasené krejzlíky;
ale ostatní keře a stromky ještě čekají na jakési velitelské " teď ", jež dechne ze země nebo z nebe;
v tu chvíli se rozevrou všechny pupence, a bude to tu.
Takové rašení náleží k úkazům, kterým my lidé říkáme " přírodní pochod ";
jenže rašení je skutečný pochod.
Tlení je také přírodní pochod, ale nikterak nám nepřipomíná pěkný marš;
nechtěl bych komponovat nějaké " tempo di marcia " k pochodu tlení.
Ale kdybych byl muzikant, složil bych " pochod pupenců ";
nejdřív by se rozběhl lehký marš bezových bataliónů;
pak by se daly v pochod čety rybízů;
do toho by vpadl těžší nástup pupenců hrušňových a jabloňových, zatímco by mladá tráva brnkala a štěbetala na všech strunách, co by jich bylo lze sehnat.
A za tohoto orchestrálního doprovodu by pochodovaly pluky ukázněných pupenců, ženoucích se bezoddyšně vpřed " nádherným nástupem ", jak se říká o vojenských parádách.
Ráz dva, ráz dva: panebože, jaký je to pochod!
Říká se, že zjara se příroda zazelená;
není to tak docela pravda, neboť se také začervená brunátnými a růžovými pupeny.
Jsou pupeny temně nachové i zkřehle zardělé;
jiné jsou hnědé a lepkavé jako smůla;
jiné jsou bělavé jako plsť na břiše ramlice, ale jsou i fialové a plavé nebo temné jako stará kůže.
Z některých se vydírají cípaté kraječky, jiné jsou podobny prstům nebo jazykům, a zase jiné se podobají bradavkám.
Některé masitě bobtnají, zarostlé chmýřím a zavalité jako štěňata;
jiné jsou utaženy v tuhý a hubený hrotek;
jiné se otvírají načepýřenými a křehkými chvostky.
Říkám vám, pupence jsou stejně podivné a rozmanité jako listy nebo květy.
Člověk není nikdy hotov s objevováním rozdílů.
Ale musíte si vybrat malý kousek země, abyste je našli.
Kdybych běžel pěšky až do Benešova, viděl bych menší kus jara, než když si sednu na bobek v zahrádce.
Člověk se musí zastavit;
i vidíte pak rozevřené rty a kradmé pohledy, něžné prsty i vztyčené zbraně, křehkost nemluvněte i vzpurný rozmach životní vůle;
a tu slyšíte tichounce burácet nekonečný pochod pupenců.
Tak!
Zatímco jsem toto psal, padlo, jak se zdá, ono tajemné " teď ";
pupeny ráno ještě ovinuté tuhými povijany vysunuly křehké špičky lístků, pruty forzýtií zazářily zlatými hvězdami, nalité puky hrušňové se trochu rozvalily a na hrotech nevímjakých pupínků jiskří zlatozelené oči.
Ze smolných šupin vyčouhla mladičká zeleň, tlustá poupata se rozpukla a dere se z nich filigrán vroubků a řásniček.
Nestyď se, ruměný lístku, rozevři se, složený vějířku;
protáhni se, ochmýřený spáči;
už byl dán rozkaz na cestu.
Spusťte, intrády nenapsaného marše!
Zablýskejte ve slunci, zlaté plechy, zaduňte, tympány, hvízdejte, flétny, rozlejte svou pršku, nesčíslné housle;
neboť tichá, hnědá a zelená zahrádka se dala na vítězný pochod.
ZAHRADNÍKŮV DUBEN
Duben, to je ten pravý a požehnaný měsíc zahradníkův.
Ať si jdou do háje milenci se svým velebením máje;
v máji stromy a květiny jenom kvetou, ale v dubnu vyrážejí;
vězte, že toto klíčení a rašení, ty puky, pupence a klíčky jsou největším divem přírody, a víc už o nich neprozradím ani slovo;
seďte sami na bobku a hrabejte sami prstem v kypré zemi, se zatajeným dechem, neboť řečený prst se dotýká křehkého a plného puku.
To nelze líčit, tak jako nelze slovy líčit polibky a několik málo jiných věcí.
Ale když už jsme u toho křehkého puku, tedy nikdo neví, jak to přijde, ale stává se to nápadně často: když šlápnete do záhonku, abyste na něm sebrali uschlou větvičku nebo vypleli neřáda pampelišku, šlápnete obyčejně na podzemní puk lilie nebo upolínu;
tak vám to křupne pod nohou, a vy ustrnete hrůzou a hanbou;
v tu chvíli se považujete za netvora, pod jehož kopyty tráva neroste.
Nebo s nekonečnou opatrností kypříte v záhonku půdu se zaručeným výsledkem, že rozseknete motyčkou rašící cibulku nebo hladce uříznete rýčem klíčky anemón;
když zděšeni couvnete, rozdrtíte svou tlapou kvetoucí primulku nebo ulomíte mladý chvost delfinia.
S čím úzkostlivější opatrností pracujete, tím víc natropíte škody;
teprve léta praxe vás naučí mystické a surové jistotě pravého zahradníka, který šlápne, kam bůh dá, a přece nic nezašlápne;
a když už, tedy si z toho aspoň nic nedělá.
Tedy to jen tak mimochodem.
Duben je kromě rašení také měsíc vysazování.
S nadšením, ano s divokým nadšením a nedočkavostí jste objednali u zahradníků sazenice, bez kterých byste nemohli být dále živi;
slíbili jste všem přátelům zahrádkářům, že si k nim přijdete pro odnože;
nikdy, pravím, nemáte dost na tom, co už máte.
A tak se vám jednoho dne sejde doma nějakých sto sedmdesát sazenic, které chtějí do půdy;
v tom okamžiku se rozhlédnete po své zahrádce a shledáte se zdrcující jistotou, že to nemáte kam dát.
Tedy zahradník v dubnu je člověk, který s vadnoucí sazeničkou v ruce dvacetkrát obíhá svou zahrádku, hledaje píď půdy, na které ještě nic neroste.
" Ne, sem to nejde, " bručí tiše, " tady mám ty zatracené chryzantémy;
tady by mně to udusil flox, a tuhle je smolnička, čert ji vem.
Hm, tady se mně rozlezl zvonek, a tuhle u toho řebříčku také není místo - kampak já to dám?
Počkejme, semhle, - ne, tady už je oměj;
nebo sem - ale tady je mochna.
Tady by to šlo, ale je tu plno tradeskancie;
a tuhle - copak to tu vyráží?
To bych rád věděl.
Aha, tady je drobátko místa;
počkej, sazeničko, hned ti ustelu.
Tak vidíš, a teď si spánembohem rosť. "
Ano, ale za dva dny zahradník shledá, že ji vsadil rovnou do nachově vyrážející pupalky.
Člověk zahradník vznikl zajisté kulturou, a nikoliv přírodním vývojem.
Kdyby vznikl od přírody, vypadal by jinak;
měl by nohy jako brouk, aby nemusel sedět na bobku, a měl by křídla, jednak pro tu krásu a za druhé proto, aby se mohl vznášet nad svými rabátky.
Kdo to nezkusil, nemá ponětí, jak nohy člověku překážejí, nemá - li se nač postavit;
jak jsou zbytečně dlouhé, je - li nutno je složit pod sebou a dloubat prstem v půdě;
jak jsou nemožně krátké, má - li člověk dosáhnout na druhý kraj záhonu, aniž přitom šlápnul na polštář pyrethra nebo rašící orlíček.
Nebo takhle být zavěšen na popruhu a houpat se nad svými kulturami, nebo aspoň mít čtyři ruce a na nich hlavu s čepicí a víc už nic;
nebo mít údy vysunovací jako fotografický stativ.
Ale jelikož je zahradník zevně uzpůsoben stejně nedokonale jako vy ostatní, nezbývá mu, než aby ukázal, co umí: aby balancoval na špičce jedné nohy, aby se vznášel jako carská baletka, aby se rozkročil na čtyři metry šířky, aby našlapoval lehce jako motýl či konipásek, aby se vešel na čtvereční coul půdy, aby se udržel v rovnováze proti všem zákonům o nakloněných tělesech, aby všude dosáhl a všemu se vyhnul a ještě se přitom pokoušel zachovávat jistou důstojnost, aby se mu lidé nesmáli.
Ovšem při zběžném pohledu zdálky nevidíte ze zahradníka nic než zadek;
vše ostatní, jako hlava, ruce a nohy, je prostě pod ním.
Děkuju za optání, už toho bude hromada: narcisy, hyacinty i tacety;
viola cornuta a pupkovec, lomikámen, draba i arabis i hutchinsia a petrklíče a jarní vřes, a co toho rozkvete zítra nebo pozítří, to budete koukat.
To se rozumí, koukat dovede každý.
" Jej, to je pěkná lila kytička, " řekne takový laik, načež mu zahradník trochu uraženě řekne:
" To přece je Petrocallis pyrenaica. "
Neboť zahradník si potrpí na jména;
květina beze jména je, abych to řekl platónsky, květina bez metafyzické ideje;
zkrátka nemá tu pravou a plnocennou skutečnost.
Květina bezejmenná je plevel;
květina s latinským jménem je jaksi povýšena do stavu odbornosti.
Vyroste - li vám na záhonku kopřiva, zapíchněte k ní jmenovku " Urtica dioica ", a počnete si jí vážit;
ba i půdu jí zkypříte a přihnojíte ji čilským ledkem.
Mluvíte - li se zahradníkem, zeptejte se ho vždycky:
" Jak se jmenuje tahle růže? "
" To je Burmeester van Tholle, " řekne vám zahradník potěšen, " a tahle je Madame Claire Mordier, " a přitom si o vás s uznáním pomyslí, že jste slušný a vzdělaný člověk.
A nehazardujte sami se jmény;
neříkejte například " Tady vám kvete fajn Arabis ", když na vás může pak zahradník rozlíceně zahřímat:
" Kdepak, to přece je Schievereckia Bornmülleri!! "
Ono to je sice skoro jedno, ale jméno je jméno;
a my zahradníci držíme na dobré jméno.
Proto také nenávidíme děti a kosy, protože nám vytahují a popletou zapíchané jmenovky;
pak se nám stane, že ukazujeme s podivem:
" Koukejte, tady ten čilimník kvete docela jako protěž, - to je snad taková lokální variace;
a je to určitě čilimník, protože je u něho má vlastní jmenovka. "
SVÁTEK
... Ale já naschvál nebudu opěvat svátek práce, nýbrž svátek soukromého vlastnictví;
a nebude - li zrovna pršet, tu jej jistě budu oslavovat sedě na bobku a říkaje:
" Počkej, já ti přisypu drobet rašeliny, a tuhleten výhonek ti uříznu;
a ty bys chtěla hlouběji do země, viď? "
A tařička řekne, že by chtěla, a já ji zasadím hlouběji do země.
Neboť toto je má půda zkropená potem a krví, a to doslovně;
neboť když člověk uřezává větvičku nebo výhonek, musí se skoro vždycky říznout do prstu, jenž je také jenom větvička nebo výhonek.
Člověk, který má zahrádku, se neodvolatelně stává soukromým vlastníkem;
pak mu na ní neroste růžička, nýbrž jeho růžička;
pak nevidí a nekonstatuje, že už kvetou třešně, nýbrž že kvetou jeho třešně.
Člověk, který je vlastníkem, nabývá jisté vzájemnosti s bližními, například co se týče počasí;
tu říká, že " už by nám nemělo pršet " nebo že " nám pěkně zamoklo ".
Krom toho nabývá jakési neméně silné výlučnosti;
shledává, že sousedovy stromky jsou roští a košťata na rozdíl od jeho vlastních stromků;
nebo vidí, že tahle kdoule by se dělala lépe na jeho zahradě než na zahradě sousedově, a tak dále.
Je tedy pravda, že soukromé vlastnictví vyvolává jisté třídní a kolektivní zájmy, například co se tyče počasí;
ale je stejně pravda, že probouzí strašně silné pudy sobecké, soukromopodnikatelské a majitelské.
Není pochyby, že by člověk šel do boje za svou pravdu, ale ještě ochotněji a divočeji by šel do boje za svou zahrádku.
Člověk, který je majitelem několika sáhů půdy a něco na nich pěstuje, se opravdu stává tvorem jaksi konzervativním, neboť je závislý na tisíciletých přírodních zákonech;
dělej co dělej, žádná revoluce mu neurychlí dobu klíčení a nedá kvést šeříku před květnem;
tu tedy se člověk umoudří a podřídí se zákonům a zvyklostem.
Tobě pak, zvonečku alpský, vyhloubím hlubší lůžko.
Práce!
I tomuto piplání v prsti můžeš říkat práce, neboť, povídám, namůžeš si přitom hřbet i kolena.
Avšak nezáleží na práci, nýbrž na zvonečku;
neděláš práci proto, že práce je krásná, nebo že šlechtí, nebo že je zdravá, nýbrž děláš ji proto, aby zvoneček kvetl a lomikámen se rozrůstal v polštář.
Kdybys chtěl něco slavit, nemohl bys oslavovat tuto svou práci, nýbrž zvoneček nebo lomikámen, pro které to děláš.
A kdybys místo psaní článků a knížek stál u stavu nebo u soustruhu, nedělal bys tu práci proto, že je to práce, nýbrž proto, že budeš za to mít uzené s hrachem, nebo proto, že máš hromadu dětí a že chceš být živ.
A proto měl bys dnes oslavovat uzené s hrachem, děti a život, všecko to, co za svou práci kupuješ a za co svou prací platíš.
Nebo bys měl oslavovat to, co svou prací uděláš.
Cestáři by neměli oslavovat jenom svou práci, nýbrž silnice, které z ní vyrostly;
a textiláci by měli v den svátku práce oslavovat hlavně kilometry cvilinku a kanafasu, které vysoukali z mašin.
Říká se tomu svátek práce, a nikoli svátek výkonu;
a přece člověk by měl být spíše pyšný na to, co vykonal, než na to, že vůbec pracoval.
Ptal jsem se kohosi, kdo navštívil nebožtíka Tolstého, jaké byly boty, které si Tolstoj sám ušil.
Prý byly ukrutně špatné.
Dělá - li člověk práci, má ji dělat buď proto, že ho to baví, nebo proto, že to dovede, nebo konečně proto, aby se uživil;
ale šít si boty ze zásady, pracovat ze zásady a ze ctnosti, znamená dělat práci, která za mnoho nestojí.
Čekal bych, že svátek práce bude vrcholit velebením té lidské šikovnosti a všech fortelů, kterými vládnou, kdo dovedou vzít práci za pravý konec.
Kdybychom dnes oslavovali čímany a chlapíky všech zemí, dopadl by tento den zvláště vesele;
byl by to skutečný svátek, poutní den života, svátek všech správných hochů -
Dobrá, avšak tento svátek práce je den vážný a přísný.
Nic si z toho nedělej, maličký kvítku jarního floxu, a rozevři svůj první růžový kalich.
ZAHRADNÍKŮV MÁJ
Hle, pro samé starosti s kypřením a rytím, výsadbou a řezem jsme se dosud nedostali k největší radosti a intimní pýše zahradníkově, k jeho skalce čili alpínu.
Alpínum se tomu říká patrně proto, že tento kousek zahrady umožňuje svému pěstiteli provozovat krkolomný alpinismus;
chce - li třeba vysadit tuhle mezi ty dva kameny maličkou androsaci, tu se musí jednou nohou lehce postavit tady na ten kámen, který se drobet viklá, a druhou vznosně balancovat ve vzduchu, aby nerozšlápl polštářek erysima či kvetoucí tařičky;
musí použít nejsmělejších roznožů, dřepů, zvratů, poloh, postojů, poskoků, výpadů, předklonů, chvatů a cviků, aby mohl sázet, kypřit, dloubat a plet mezi malebně narovnanými a ne zrovna pevně sedícími kameny své skalky.
Pěstování skalky se takto zjevuje jako vzrušující a vysoký sport;
nadto vám poskytne bezpočtu nadšených překvapení, když třeba v závratné výši jednoho lokte objevíte ve skalce kvetoucí trs běloučké protěže nebo hvozdíku ledovcového nebo jiných, jak se tomu říká, dítek vysokohorské flóry.
Ale co vám budu povídat;
kdo si nevypiplal ty všelijaké miniaturní zvonečky, lomikameny, silénky, rozrazily, písečnice, draby a iberisy a tařice a plaménky ( a dryas a trýzel a netřesky a rozchodníky ) a levanduli a mochnu a sasanku a rmen a huseník ( a šater a edrajanthus a různé mateřídoušky ) ( a iris pumila a olympskou třezalku a oranžový jestřábník a devaterník a hořec a rožec a trávničku a linárii ) ( nezapomínejme ovšem na aster alpinus, plazivý pelyněk, erinus, pryšec, mydlici a erodium a hutchinsii a paronychii a thlaspi a aethionema, aniž ovšem na hledík, kociánek a nesčetné jiné překrásné kvítky, jako je například petrocalis, lithospermum, astragallus a jiné neméně důležité, jako jsou prvosenky, horské fialky a jiné ), tedy kdo si nevypěstoval tyto všechny květinky, nepočítaje mnohých jiných ( z nichž uvádím aspoň onosma, acaenu, čapí nůsek, bahii a saginu a cherlerii ), ten ať nemluví o všech krásách světa;
neboť neviděl to nejlíbeznější, co tato drsná země v jakési chvilce rozněžnění ( jež trvala jen několik set tisíc let ) stvořila.
Kdybyste viděli takový polštářek dianthu Musalae, posetý nejrůžovějšími kvítky, jaké kdy -
Ale co vám to budu povídat;
jen pěstitelé skalek znají to sektářské uchvácení.
Ano, neboť pěstitel skalky není jenom zahradník, nýbrž sběratel, což ho zařazuje mezi těžké maniaky.
Ukažte mu, že se vám ujala třeba campanula Morettiana;
přijde vám ji v noci ukrást, vraždě a stříleje, neboť nemůže být déle bez ní živ;
je - li příliš zbabělý nebo příliš tlustý, než aby vám ji ukradl, bude plakat a škemrat, abyste mu od ní dali sebemenší oplégr.
Hle, to máte z toho, že jste se před ním honosili a vypínali se svými poklady.
Nebo se mu přihodí, že najde v zahradnickém závodě květináček bez jmenovky, z něhož vyráží něco zelenkavého.
" A copak to máte tuhle? " vyhrkne na zahradníka.
" Tohle? " praví zahradník rozpačitě, " to je nějaký zvonek;
sám nevím, který by to mohl být - "
" Dejte mi ho, " povídá maniak, předstíraje lhostejnost.
" Ne, " povídá zahradník, " ten neprodám. "
" No, koukejte, " začne dojemně maniak, " já už od vás beru tak dlouho, řekněte, copak vám to udělá, no ne? "
Po mnoha řečech, opětovně odcházeje a znovu se vraceje k záhadnému a bezejmennému hrnéčku, dávaje zřetelně najevo, že bez něho vůbec neodejde, i kdyby tu měl obcházet devět neděl, tedy využiv veškerých sběratelských kejklů a nátlaků odnáší si konečně pěstitel skalky tajemný zvonek domů, vybere mu nejlepší lůžko ve své skalce, zasadí jej s nekonečnou něžností a denně jej chodí zalévat a rosit s veškerou pozorností, které je tato vzácnost hodna.
A zvonek opravdu roste jako z vody.
" Koukejte, " ukazuje jej pyšný majitel svým hostům, " to je zvláštní druh zvonku, že?
Ještě nikdo mi jej nemohl určit;
to jsem zvědav, jak pokvete. "
" To je zvonek? " povídá host.
" Má to listy skoro jako křen. "
" Kdepak křen, " namítá majitel.
" Křen má přece o mnoho větší listy, a ne tak lesklé.
Je to určitě zvonek;
ale možná, " dodává skromně, " že to je species nova. "
Následkem hojné vláhy roste dotyčný zvonek s rychlostí úžas budící.
" Koukejte se, " káže jeho majitel, " vy jste říkal, že má listy jako křen.
Viděl jste už někdy křen s tak obrovskými listy?
Panečku, to je nějaká campanula gigantea;
ta bude mít květy jako talíře. "
Nuže, nakonec ten jedinečný zvonek počne vyhánět květný stvol, a na něm - lnu je to přece jenom křen;
čertví jak se dostal zahradníkovi do toho květináčku!
" Poslouchejte, " povídá host po nějaké době, " kdepak máte ten obrovský zvonek?
Ještě nekvete? "
" Kdepak, ten mi zašel.
To víte, tyhle choulostivé a vzácné druhy - Byla to asi nějaká hybrida. "
On je to vůbec kříž s opatřováním květin.
V březnu vám zahradník vaši objednávku obyčejně nevyřídí, protože třeba mrzne a kultury ještě nejsou venku;
v dubnu vám ji rovněž nevyřídí, protože má těch objednávek příliš mnoho;
a v máji ji nevyřídí proto, že už má většinou vyprodáno.
" Petrklíče už nejsou;
ale chcete - li, dám vám místo nich diviznu, ta taky kvete žlutě. "
Ale někdy se přece jenom stane, že vám pošta donese koš s objednanými kulturami, sláva!
Zrovna tadyhle do rabátka potřebuju něco hodně vysokého mezi oměje a ostronožky;
dáme tam dictamnus, zajisté, zvaný též třemdava čili hořící keř;
sazenička, kterou poslali, je sic nějaká droboučká, ale ono to poroste jako z vody.
Uplyne měsíc, a sazenička nějak nechce vyrůst;
vypadá to jako nizoučká tráva - kdyby to nebyl dictamnus, řekl bys, že to je dianthus.
Musíme to notně zalévat, aby to rostlo;
a vida, květy to má jakési růžové -
" Koukejte se, " ukazuje zahrádkář zkušenému hosti, " to je nizoučký dictamnus, že? "
" Chcete říci dianthus, " opravuje host.
" To se rozumí, dianthus, " praví domácí pán honem, " já jsem se přeřekl;
zrovna jsem totiž myslel na to, že by se mezi těmi vysokými perenami dělal líp dictamnus, nemyslíte? "
Každá zahradnická příručka vám poví, že " nejlépe je opatřit si kultury ze semínka ".
Ale nepraví vám, že pokud se týče semínek, má příroda své zvláštní zvyky.
Je přírodní zákon, že buď vám nevzejde ani jedno ze zasetých semínek, nebo že vzejdou šmahem všechna.
Člověk si řekne:
" Tady by se mně dobře dělal nějaký ten dekorativní bodlák, řekněme cirsium nebo onopordon. "
I koupí si po sáčku semen obojího, vyseje a raduje se z toho, jak mu semínka krásně vzcházejí.
Po čase je potřeba je rozsadit, i těší se zahradník, že má sto šedesát hrnéčků s bujnými semenáčky;
říká si, že tohle pěstění ze semínek je přece jenom nejlepší.
A pak už ty semenáčky mají přijít do půdy;
ale co si má člověk počít se sto šedesáti bodláky?
Už je napíchal, kde vůbec byl ždibec půdy, a ještě mu jich zbývá přes sto třicet;
bodejť, copak je zahodí do smetí, když se s nimi tolik napiplal?
" Pane sousede, nechtěl byste nějakou sazeničku cirsia?
Je to moc dekorativní, víte? "
" No, třeba. "
Chválabohu, pan soused dostal třicet sazeniček, se kterými teď rozpačitě běhá po zahradě, hledaje, kam by je píchnul.
Ještě zbývá soused dole a naproti -
Bůh jim pomáhej, až jim z toho narostou ty dvoumetrové dekorativní bodláky!
POŽEHNANÝ DÉŠŤ
Nejspíš má každý z nás v sobě nějaký zděděný kousek hospodáře, i když nám neroste ani pelargónie nebo mořská cibule v okně;
jak na nás týden svítí slunce, začnem se starostlivě dívat k nebi a říkáme si na potkání:
" Mělo by zapršet. "
" Mělo, " povídá druhý měšťáček.
" Onehdy jsem byl na Letné, a už vám je tak sucho, že hlína puká. "
" A já jsem jel onehdy vlakem do Kolína, " povídá první.
" Já myslím, že je hrozně sucho. "
" Měl by spadnout pořádný déšť, " vzdychá druhý.
" Aspoň tři dny aby pršelo, " dodává první.
Ale zatím slunce praží, Praha ponenáhlu počíná páchnout uhřátou člověčinou, v tramvajích se melancholicky zapařuje lidská tělesnost, lidé jsou na sebe podrážděni a jaksi nedružní.
" Myslím, že bude pršet, " praví opocený tvor.
" Mělo by, " sténá druhý.
" Aspoň týden kdyby pršelo, " povídá první, " na travičku a tak. "
" Je příliš sucho, " míní druhý.
Zatím se sluneční úpal dusně podebírá, ve vzduchu kvasí těžké napětí, bouřky se převalují po obloze, ale neuleví zemi ani lidem.
Ale jednou zas na obzoru zahlučí bouřky, dýchne vítr nasycený vodou, a už je to tady: provazy deště crčí na dlažbu, země vydechne téměř hlasitě, voda šumí, bubnuje, pleská, drnčí do oken, ťuká tisíci prsty v okapech, běží stružkami a zvoní v kalužích, a člověk by chtěl křičet radostí, vystrčí hlavu z okna, aby si ochladil hlavu vláhou nebeskou, píská, povykuje a chtěl by se postavit bos do žlutých bystřin ženoucích se ulicemi.
Požehnaný dešti, chladivá rozkoši vody! vykoupej mou duši a obmej mé srdce, třpytná a studená roso.
Byl jsem již zlý horkem, zlý a líný;
byl jsem líný a těžký, tupý, hmotný a sobecký;
vyschl jsem suchostí a dusil jsem se v sobě tíhou a nelibostí.
Zvoňte, stříbrné pusinky, kterými žíznivá země přijímá úder krůpějí;
huč, letící závoji vody, smývající vše.
Žádný zázrak slunce nevyrovná se zázraku požehnaného deště.
Běž, zkalená vodičko, stružkami země;
napoj a zkypři žíznivou hmotu, jež nás vězní.
Všichni jsme vydechli, tráva, já, hlína, my všichni;
takto je nám dobře.
Šumící liják ustal, jako by za šňůru zatáhl;
země se rozzáří stříbrným oparem, v křoví se rozkřikne kos a vyvádí jako blázen;
i my bychom vyváděli, ale zatím vycházíme prostovlasí před dům, abychom vdechli svěží a jiskrnou vlhkost vzduchu i země.
" Krásně zapršelo, " říkáme si.
" Krásně, " povídáme, " ale mělo by spadnout ještě víc. "
" Mělo, " odpovídáme, " ale i tohle byl požehnaný deštíček. "
Za půl hodiny prší znovu, dlouhými tenkými nitkami;
to je ten pravý, tichý, dobrý déšť;
tiše a široce prší úroda.
To už není stříkající a crčící příval;
lehýnce šelestí vzdušná a pokojná prška.
Z tebe, tichoučká roso, ani kapka nepřijde nazmar.
Ale mraky se rozhrnou a do tenkých nitek se opře slunce;
nitky se trhají, prška mizí a země vydechuje teplou vláhu.
" To byl správný májový deštík, " libujeme si;
" teď se to krásně zazelená. "
" Ještě pár kapek, " říkáme, " a stačí to. "
Slunce se naplno opře o zem, z vlhké hlíny stoupá parný znoj, dýše se těžce a dusně jako v pařeništi.
V koutě oblohy se sbaluje nová bouře, vdechuješ horkou páru, několik těžkých kapek padne k zemi a někde z jiného kraje zavane vítr napitý deštivým chladem.
Umdléváš v provlhlém vzduchu jako ve vlažné koupeli;
dýcháš kapénky vody, brodíš se stružkami vody, vidíš na nebi sbírat se bílé a šedé balíky par;
jako by celý svět chtěl teple a měkce roztát v májovou pršku.
" Mělo by ještě zapršet, " říkáme si.
ZAHRADNÍKŮV ČERVEN
Červen je hlavní doba senoseče;
ale pokud jde o nás, městské zahrádkáře, nepředstavujte si, prosím, že jednoho rosného jitra naklepeme kosu a pak s rozhalenou košilí, mohutnými rozmachy kosíme jiskřící trávu, až to sviští, zpívajíce přitom lidové písně.
Věc vypadá poněkud jinak.
Předně my zahradníci chceme mít anglický pažit, zelený jako kulečník a hustý jako koberec, pažit dokonalý, trávník bez poskvrny, drn jako samet, loučku jako stůl.
Nuže, zjara shledáme, že tento anglický pažit pozůstává z jakýchsi lysin, pampelišek, jetele, hlíny, mechu a několika tvrdých a zažloutlých trsů trávy.
Musí se to předně vyplet;
tu tedy usedáme na bobek a vytahujeme z pažitu veškeru neřádnou plevel, nechávajíce za sebou půdu pustou, zdusanou a tak holou, jako by na ní tančili zedníci nebo stádo zeber.
Pak se to zaleje a nechá se to na slunci rozpukat;
načež se rozhodneme, že se to musí přece jen posekat.
Nezkušený zahradník se po tomto rozhodnutí sebere a jde do nejbližší periférie, až najde na ožrané a holé mezi babku s hubenou kozou okusující hloh nebo síť tenisového hřiště.
" Babičko, " praví zahradník přívětivě, " nechtěla byste pěknou travičku pro vaši kozičku?
- Mohla byste si jí u mne nažnout, kolik byste chtěla. "
" A co mně za to dají? " řekne babička po nějakém rozvažování.
" Dvacet korun, " praví zahradník a vrací se domů, aby čekal na babičku s kozou a srpem.
Ale babička nepřichází.
Tu si zahradník koupí srp a brousek a prohlásí, že se nebude nikoho prosit a požne si svou trávu sám.
Jenže buď je ten srp tak tupý, nebo městská tráva je tak tvrdá nebo co, zkrátka ten srp nebere;
to se musí každé stéblo vzít za koneček, natáhnout a dole s velkou silou tím srpem přetnout, přičemž se obyčejně vyrvou i kořínky.
Šicími nůžkami to jde podstatně rychleji.
Když konečně zahradník ostříhal, oškubal a zpustošil svůj pažit, pokud to šlo, shrabal z toho přece jen jakousi kupičku sena;
i sebere se a jde zase hledat babičku s kozou.
" Babičko, " praví medově, " nechtěla byste si ode mne odnést nůši sena pro vaši kozičku?
Je to pěkné, čisté seno - "
" A co mně za to dají? " řekne babička po delší úvaze.
" Deset korun, " prohlásí zahradník a běží domů čekat na babičku, která si má přijít pro seno;
přece je škoda takové pěkné seno vyhodit, no ne?
Nakonec se toho sena ujme popelář, ale musí dostat korunu.
" Tovedí, panešef, " praví, " my to nemáme na vůz brát. "
Zkušenější zahradník si koupí prostě žací strojek;
to je takové tento na kolečkách, rachotí to jako strojní puška, a když se s tím jede po trávě, tu stébélka zrovna lítají;
říkám vám, to je jedna radost.
Když přijde takový žací strojek do domu, perou se všichni členové rodiny od děda po vnuka o to, kdo bude žnout trávu;
taková je vám to zábava, rachotit a kosit bujný pažit " Pusťte, " prohlásí zahradník, " já vám ukážu, jak se to dělá. "
Načež se rozjede po trávníku s obřadností strojníka a oráče zároveň.
" Teď zase já, " žadoní druhý člen rodiny.
" Ještě kousek, " trvá na svém právu zahradník, a znovu se rozjede rachotě a kose trávu, až to lítá.
To je první, slavnostní senoseč.
" Poslouchej, " povídá po čase zahradník druhému členu rodiny, " nechtěl bys vzít strojek a posekat trávu?
To je moc příjemná práce. "
" Já vím, " praví ten druhý vlažně, " ale já dnes jaksi nemám kdy. "
Senoseč, jak známo, je doba bouřek.
Několik dní se to podebírá na nebi i na zemi;
slunce je palčivé a jaksi protivné, země se puká a psi páchnou;
hospodář se dívá starostlivě k nebi a říká, že by mělo zapršet.
Načež se objeví takzvané zlověstné mraky a strhne se divoký vítr ženoucí s sebou prach, klobouky a urvané listí;
tu vyrazí zahradník na zahrádku s vlasy vlajícími, nikoliv aby vzdoroval živlům jako romantický básník, nýbrž aby přivazoval vše, co se klátí od větru, odnesl své nářadí a židličky a vůbec čelil živelným pohromám.
Zatímco se marně pokouší přivázat stvoly delfinií, padají první velké a horké kápěje, udělá se chvíle k zalknutí, a prásk! za rachotu hromu vyšplíchne těžký liják.
Zahradník se uteče na zápraží a s těžkým srdcem přihlíží, jak se zahrádka zmítá pod údery deště a vichřice;
a když je to v nejhorším, vyřítí se jako muž, který zachraňuje tonoucí dítě, aby přivázal nalomenou lilii.
Prokristapána, to je vody!
Do toho zachrastí kroupy, poskakují po zemi a jsou smeteny potoky špinavých vod;
a v srdci zahradníka zápasí úzkost o kytičky s takovým jakýmsi nadšením, jež v nás budí velké živelní úkazy.
Potom to rachotí temněji, příval se změní ve studený déšť a řídne v přepršku.
Zahradník vybíhá do ochlazené zahrádky, zoufale kouká na trávník zanesený pískem, na polámané kosatce a potrhané záhonky, a zatímco zakřičí první kos, volá přes plot na souseda:
" Haló, mělo by nám ještě zapršet;
na stromy je toho málo. "
Den nato píší noviny o katastrofální průtrži mračen, jež způsobila strašné pohromy zvláště na osení;
ale nenapíší, že způsobila těžké škody zvláště na liliích nebo že zpustošila zejména Papaver orientale.
My zahradníci jsme vždycky odstrčeni.
Kdyby to bylo něco platno, padl by zahradník denně na kolena a modlil by se asi takto:
" Panebože, udělej to nějak tak, aby každý den pršelo asi tak od půlnoci do tří ráno, ale víš, tak pomalu a teple, aby to mohlo vsáknout;
ale aby přitom nepršelo na smolničku, tařici, devaterník, levanduli a ty ostatní, které jsou Ti v Tvé nekonečné moudrosti známy jako byliny suchomilné, - kdybys chtěl, napíši Ti je na list papíru;
a slunce aby svítilo po celý den, ale ne všude ( například ne na tavolníky, aniž na hořec, bohyšku a rododendron ) a ne tuze moc;
aby bylo hodně rosy a málo větru, dost žížal, žádné mšice a slimáci, žádné padlí, a aby jednou za týden pršela zředěná močůvka a holubí trus, amen. "
Neboť vězte, že tak tomu bylo v zahradě ráje;
jinak by to tam tak nerostlo, co vás nemá.
Ale když už jsem řekl slovo " mšice ", měl bych dodat, že zrovna v červnu se mají mšice hubit.
Jsou na to všelijaké prášky, preparáty, tinktury, extrakty, odvary a smrady, arzén, tabák, šmír a jiné jedy, které zahradník jeden po druhém zkouší, jakmile shledá, že se mu na růžičkách povážlivě rozmnožují zelené, kypře nacucané mšice.
Užíváte - li těchto prostředků s jistou opatrností a v náležité míře, shledáte, že vaše růže někdy přežijí toto hubení mšic bez úrazu, až na to, že se tím jaksi spálí list i poupata;
co se týče mšic, prospívají během tohoto hubení neobyčejnou měrou, takže pokryjí větvičky růží jako husté krumplování.
Potom je lze - s hlasitými projevy ošklivosti - větévku po větévce rozmačkávat.
Tímto způsobem tedy se hubí mšice;
ale zahradník čpí ještě dlouho potom tabákovým výtažkem a šmírem.
O ZELINÁŘÍCH
Jsou zajisté lidé, kteří čtouce tyto poučné úvahy rozhořčeně řeknou:
Jakže, o každém chřástu nejedlém tu ten chlap mluví, ale ani slovem se nezmiňuje o mrkvi, okurce, kedlubně ani kapustě, květáku a cibuli, póru a ředkvičce, ba ani o celeru, pažitce a petrželi, neřkuli o pěkné zelné hlávce! Jakýpak je tohle zahradník, když dílem z pýchy, dílem z neznalosti pomíjí to nejkrásnější, co lze vypěstit, jako je například tento záhon salátu?
Na tuto výtku odpovídám, že v jednom z přemnohých odstavců svého života jsem také vládl nad několika záhony mrkve a kapusty a salátu a kedlubny;
činil jsem to zajisté z jakéhosi romantismu, chtěje si dopřát iluzi farmáře.
V příslušné době se ukázalo, že musím denně schroustat sto dvacet ředkviček, protože je nikdo jiný v domě už nechtěl jíst;
následujícího týdne jsem tonul v kapustě, načež přišly orgie v kedlubně, dokonce dřevnaté.
Byly týdny, kdy jsem byl třikrát denně nucen žvýkat salát, aby se nemusel vyhodit.
Nehodlám nijak kazit radost zelinářům;
ale co si nadrobili, ať si snědí.
Kdybych byl nucen požírat své růže nebo okusovat květy konvalinek, myslím, že bych k nim ztratil tu jistou úctu.
Kozel se sice může stát zahradníkem, ale zahradník se těžko stane kozlem, aby schroustal svou zahrádku.
Krom toho my zahradníci máme už tak dost nepřátel: vrabce a kosy, děti, šneky, škvory a mšice;
táži se, máme si ještě začínat nepřátelství s housenkami?
Máme si proti sobě poštvat bělásky?
Každý občan někdy sní o tom, co by udělal, kdyby byl jeden den diktátorem.
Pokud mne se týče, nařídil, založil a potlačil bych za ten den spoustu věcí;
mimo jiné bych vydal takzvaný Edikt Malinový.
Byl by to rozkaz, že žádný zahradník pod trestem utětí pravé ruky nesmí sázet u plotu maliny.
Prosím vás, jak k tomu soused přijde, aby mu uprostřed rododendronů vyrážely nezničitelné šlahouny malin ze sousedovy zahrádky?
Taková malina si leze pod zemí na metry daleko;
žádný plot, ani zeď, ani zákop, ba ani ostnatý drát nebo výstražná tabulka ji nezastaví;
pak vám vyžene prut uprostřed vašich karafiátů nebo pupalek, a mluvte s ní!
Kéž vám každá malinová plodnice zhořkne mšicí!
Kéž vám vyrazí výhony malinčí uprostřed vaší postele!
Kéž vám narostou bradavice zvící zralých malin!
Avšak jste - li zahradníci ctnostní a řádoví, nezasadíte u svých plotů malin, ani rdesna, ani slunokvětu, aniž jiných rostlin, které, abych tak řekl, šlapou po soukromém vlastnictví vašeho souseda.
Když už chcete svého souseda potěšit, vysaďte si u svého plotu melouny.
Mně se stalo, že ze sousedovy zahrádky vyrostl na mé straně plotu meloun tak obrovský, tak kanaánský, tak rekordní, že vzbudil úžas celé řady publicistů, básníků, ba i univerzitních profesorů, kteří nemohli pochopit, jak se plod tak gigantický mohl protlačit mezi tyčkami plotu.
Po nějaké době počal dotyčný meloun vypadat poněkud necudně;
i uřízli jsme jej a za trest snědli.
ZAHRADNÍKŮV ČERVENEC
Podle kanonického práva zahradníků se v červenci očkují růže.
Dělá se to obyčejně takto: připraví se šípek, pláně neboli podložka, na kterou se má očkovat;
dále veliké množství lýka a posléze zahradnický nůž neboli žabka.
Když je vše pohotově, vyzkouší zahradník ostří žabky na bříšku palce;
je - li žabka dostatečně ostrá, zařízne do palce a nechá v něm rozchlípenou a krvácející tlamičku.
Ta se potom ováže několika metry fáče, z čehož vznikne na prstě dosti velké a plné poupě.
To se jmenuje očkování růží.
Není - li po ruce šípek, lze si výše popsaný zářez do palce přivodit při jiné příležitosti, jako je dělání odprutců, odřezávání vlků nebo odkvetlých stvolů, stříhání keřů a podobně.
Dokončiv takto očkování růží, shledává zahradník, že by měl zase zkypřit v záhonku slehlou a speklou půdu.
To se dělá asi šestkrát ročně, a pokaždé zahradník vyhází z půdy neuvěřitelné množství kamení a jiného neřádu.
Patrně se to kamení rodí z nějakých semínek nebo vajíček, nebo vystupuje ustavičně z tajemného nitra země;
snad země ty kameny nějak vypocuje.
Zahradní čili kulturní půda, zvaná též humus nebo prsť, pozůstává vůbec z určitých ingrediencí, jež jsou: hlína, mrva, zetlelé listí, rašelina, kamení, střepy z půllitrových sklenic, rozbité mísy, hřebíky, dráty, kosti, husitské šípy, staniol z čokolády, cihly, staré mince, staré dýmky, tabulové sklo, zrcátka, staré jmenovky, plechové nádoby, provázky, knoflíky, podešve, psí trus, uhlí, ucha od hrnců, umyvadla, utěrky, lahvičky, pražce, bandasky, přezky, podkovy, plechovky od konzerv, izolátory, kusy novin a nesčetné jiné součásti, které překvapený zahradník vydobývá při každém kypření ze svých záhonků.
Snad jednou vyhrabe pod svými tulipány americká kamna, Attilův hrob nebo Sibyliny knihy;
v kulturní půdě je možno nalézt všechno.
Ale hlavní červencová starost je ovšem zalévání a kropení zahrady.
Zalévá - li zahradník konvemi, počítá konve tak jako automobilista kilometry.
" Uf, " prohlašuje s pýchou rekordmana, " dnes jsem vytahal pětačtyřicet konví. "
Kdybyste věděli, jaká je to libost, když chladná voda crčí a šumí na zprahlou půdu;
když to vpodvečer jiskří na květech a listech přetížených horlivou prškou;
když pak celá zahrádka vydechne vlhce a úlevně, tak jako vydechne žíznivý poutník - " Ahahah, " praví poutník stíraje si pěnu z vousů, " to byla hromská žízeň.
Hospodo, ještě jednu! "
A zahradník běží ještě pro jednu konev na tu červencovou žízeň.
S hydrantem a hadicí lze kropit ovšem rychleji a jaksi ve velkém;
za poměrně krátkou dobu postříkáme nejen záhony, ale i pažit, svačící rodinu sousedovu, chodce na ulici, vnitřek domu, všechny členy rodiny a nejvíce sebe samy.
Takový střik z hydrantu má úžasnou účinnost, skoro jako strojní puška;
můžete jím za okamžik vymlet do země jámu, pokosit pereny a servat stromům koruny.
Znamenité osvěžení vám poskytne, stříkáte - li z hadice proti větru;
to vám je přímo vodoléčba, jak vás to naskrz pokropí.
Hadice má nadto zvláštní zálibu udělat si dírku někde uprostřed, kde se toho nejmíň nadáte;
i stojíte pak jako bůh vod uprostřed tryskajících paprsků vody, s dlouhým vodním hadem stočeným u vašich nohou;
je to překonávající pohled.
Když pak jste mokří až na kůži, prohlásíte uspokojeně, že zahrádka má dost, a jdete se usušit.
Zatím vaše zahrádka řekla " Uf ", vsrkla vaše vodomety ani nemrkajíc, a je zase suchá a žíznivá jako předtím.
Německá filozofie tvrdí, že hrubá skutečnost je prostě to, co je, kdežto vyšší a mravní řád je " das Sein-Sollende " čili to, co má být.
Tedy zahradník zejména v červenci velmi uznává tento vyšší řád, věda velmi dobře, co by mělo být.
" Mělo by zapršet, " vyjadřuje to zahradník svým výrazným způsobem.
To máte obyčejně tak: když takzvané životodárné sluneční paprsky to naberou nad padesát stupňů C;
když tráva žloutne, listí na kytkách usychá a haluze stromů zplihle vadnou žízní a žárem, když země se puká, spéká se v kámen nebo rozpadá v palčivý prach, tu zpravidla
1. praskne zahradníkovi hadice, takže nemůže stříkat,
2. stane se něco ve vodárně a neteče vůbec žádná voda, a jste, jak se říká, v troubě;
dokonce v rozpálené a žhoucí troubě.
V takové době zahradník marně svlažuje půdu svým potem;
představte si, jak by se musel potit, aby to stačilo řekněme na menší trávník.
Rovněž nepomůže nadávat, klnout, rouhat se a vztekle odplivovat, i když s každým plivnutím běžíme do zahrady ( každá kapka vláhy je dobrá! ).
Tu tedy se zahradník uchyluje k onomu vyššímu řádu a počne fatalisticky říkat:
" Mělo by zapršet. "
" A kam jedete letos na letní byt? "
" Copak o to, ale zapršet by mělo. "
" A co říkáte Englišově demisi? "
" Já říkám, mělo by zapršet. "
Panečku, když si tak člověk představí takový krásný listopadový déšť;
čtyři, pět, šest dní šumí chladné dešťové nitě;
je šedivo a sychravo, teče do bot, čvachtá to pod nohami a zalízá do kostí -
Jak říkám, zapršet by mělo.
Růže a floxy, helenium a coreopsis, denivka, mečík, zvonky a oměj a oman a rojovník a kopretina - bůh zaplať, ještě dost toho kvete na ty špatné poměry.
Pořád něco kvete a něco odkvétá;
pořád abys odstřihoval odkvetlé stvoly bruče ( ke květině, nikoli k sobě ):
" Taky už je s tebou amen. "
Hleďte, tyhle květiny, ono to je opravdu jako ženské: tak krásné a svěží, oči bys na tom nechal, a nikdy se nedohledíš té krásy, něco ti vždycky ujde, bože, když ona každá krása je taková neúkojná;
ale jakmile to začne odkvétat, tu já nevím, tak nějak si přestanou dávat na sobě záležet ( já mluvím o květinách ), a kdyby chtěl být člověk hrubý, řekl by, že vypadají jako cumploch.
Jaká škoda, má líbezná krásko ( já mluvím o květinách ), jaká škoda, že tak míjí čas;
krása přechází a jen zahradník trvá.
Zahradníkův podzim se začíná už v březnu: první odkvetlou sněženkou.
KAPITOLA BOTANICKÁ
Jak známo, rozlišuje se flóra glaciální a stepní, arktická, pontická, středomořská, subtropická, bahenní a všelijaká jiná, a to jednak podle původu, jednak podle místa, kde se vyskytuje a bují.
Nuže, zajímáte - li se poněkud o rostlinstvo, shledáte, že jiná vegetace bují v kavárnách a jiná dejme tomu u uzenářů;
že určitým druhům a rodům se daří zvláště na nádražích a jiným u hlídačů trati;
snad by se podrobným srovnávacím studiem mohlo dokázati, že za okny katolíků prospívá jiná flóra než za okny nevěrců a pokrokářů, kdežto ve výkladních skříních s galanterním zbožím bují skutečně jen květiny umělé, a tak dále.
Avšak jelikož botanická topografie je dosud, jak se říká, v plenkách, podržme se několika ostře vymezených a význačných botanických skupin.
1.
Flóra nádražní má dvě podtřídy: vegetaci na nástupišti a zahradu pana přednosty.
Na nástupišti, obyčejně zavěšeny v košících, ale někdy i na římsách nebo v oknech nádraží, se daří zvláště lichořeřišnice, dále lobelky, pelargónie, petúnie a begónie, na nádražích vyšší kategorie někdy i dracény.
Nádražní flóra se vyznačuje neobyčejně hojným a barevným květem.
Zahrada pana přednosty je botanicky méně výrazná;
vyskytují se v ní i růže, pomněnky, macešky, lobélie, zimolez a jiné sociologicky málo rozlišené druhy.
2.
Flóra železniční roste v zahrádkách hlídačů trati.
Náleží do ní zejména proskurník, kterému se říká sléz, a slunečnice, dále tropaeolum, popínavé růže, jiřiny a někdy též astry;
jak zřejmo, jsou to většinou rostliny vyčuhující přes plot, snad proto, aby potěšily mimojedoucího strojvůdce.
- Divoká flóra železniční roste na železničních náspech;
skládá se zvláště z devaterníku, hledíku, divizny, rmenu, hadince, mateřídoušky a některých jiných železničních druhů.
3.
Flóra řeznická roste ve výkladních skříních řezníků, mezi naříznutými hřbety, kýtami, jehňaty a salámy.
Čítá nevelký počet druhů, zvláště pak aukubu, asparagus Sprengeri, z kaktusových cereus a echinopsis;
u uzenářů se vyskytují v květináčích také araucaria a někdy i prvosenka.
4.
Flóra hostinská čítá dva oleandry před vraty a v oknech aspidistru;
hostince pěstující takzvané domácí obědy mívají v oknech také cinerárie, v restauracích vyrůstá dokonce i dracéna, filodendron, velkolistá begónie, pestré coleusy, latánie, fíkus a vůbec ono rostlinstvo, které báloví referenti druhdy líčívali výstižnými slovy, že " estráda tonula v bujné zeleni tropické vegetace ".
V kavárnách se daří jen aspidistře;
zato na kavárenských terasách hojně vyrůstají lobélie, petúnie, tradeskancie, ba i vavřín a břečťan.
Pokud vím, žádné rostlinstvo se nedaří u pekařů, puškařů, v obchodech s automobily a hospodářskými stroji, u železářů, kožišníků, papírníků, kloboučníků a mnohých jiných živností.
Přední okna nemají buď docela nic, nebo červené a bílé pelargónie;
vůbec úřední rostlinstvo je závislé na vůli a ochotě buď úředního sluhy, nebo přednosty úřadu.
Krom toho tu rozhoduje jakási tradice;
zatímco v oboru železnic bují pestrá vegetace, neroste na poštách a telegrafech zhola nic;
samosprávné úřady jsou po vegetativní stránce plodnější než úřady státní, mezi kterými zejména berní úřady jsou hotovou pouští.
Botanickou třídou pro sebe je ovšem flóra hřbitovní a potom samozřejmě flóra slavnostní, jež obklopuje sádrové poprsí oslavence;
k této náleží oleandr, vavřín, palma a v nejhorším případě aspidistra.
Pokud se týče flóry okenní, je dvojí: chudá a bohatá.
Ta u chudších lidí je obyčejně lepší;
krom toho těm bohatším zpravidla zajde, zatímco jsou na letním bytě.
Tím ovšem není ani zdaleka vyčerpána botanická hojnost různých rostlinných naleziští;
rád bych někdy zjistil, který druh lidí pěstuje fuksie a který mučenku, jakého povolání jsou kaktusáři a tak dále;
je možno, že je nebo že se ujme zvláštní flóra komunistická nebo flóra strany lidové.
Velké je bohatství světa;
každá živnost, ba co dím, každá politická strana by mohla mít svou vlastní flóru.
ZAHRADNÍKŮV SRPEN
Srpen je obyčejně doba, kdy domácí zahradník opouští svou zahradu divů a jede na dovolenou.
Po celý rok sice důrazně hlásal, že letos nepojede nikam, že taková zahrádka je nad každý letní byt a že on, zahradník, není takový blázen a trumbera, aby se někde plahočil ve vlaku a po všech čertech;
nicméně když uhodí letní doba, prchá i on z města, buď že v něm propukl stěhovavý pud, nebo kvůli sousedům, aby se neřeklo.
Odjíždí ovšem s těžkým srdcem, pln obav a starostí o svou zahrádku;
a neodjede, dokud nenajde nějakého přítele nebo příbuzného, kterému na ten čas svou zahrádku svěří.
" Koukejte, " praví, " teď beztoho není na zahrádce vůbec žádná práce;
stačí, když se tam jednou za tři dny jen tak podíváte, a kdyby snad něco tento, nebylo v pořádku, tak mně napište kartku, a já přijedu.
Tak teda já na vás spoléhám.
Jak říkám, stačí vám pět minut, jen co tam mrknete okem. "
Načež odjede, vloživ takto svou zahrádku na srdce ochotnému bližnímu.
Tento bližní pak dostane druhého dne dopis:
" Zapomněl jsem vám říci, že se zahrádka musí každý den kropit, nejraději v pět ráno nebo k sedmé večer.
To nic není, jen přišroubujete hadici k hydrantu a hodinku stříkáte.
Prosím vás, konifery musíte pokropit celé a hodně vydatně, a pažit také.
Kdybyste někde viděl nějakou plevel, tak ji vytrhněte.
To je všechno. "
Den nato:
" Ono je strašně sucho, prosím vás, dejte každému rododendronu asi dvě konve odstáté vody, a každé jehličině pět konví, a ostatním stromům asi po čtyřech konvích.
Ty pereny, co teď kvetou, potřebují hodně vody - napište mi obratem, co kvete.
Odkvetlé stonky se musejí odřezat!
Bylo by dobře, kdybyste motyčkou zkypřil všechny záhonky;
ona pak půda líp dýchá.
Jsou - li na růžích mšice, kupte tabákový výtažek a za rosy nebo po dešti ty růže jím postříkejte.
Víc se zatím nemusí dělat. "
Třetího dne:
" Zapomněl jsem vám říci, že se musí posekat trávník;
tím strojkem to uděláte hravě, a co nevezme strojek, ostříháte nůžkami.
Ale pozor!
Po posečení se musí tráva dobře vyhrabat a potom vymést koštětem!
Jinak trávník vylysá!
A zalévat, hodně zalévat! "
Čtvrtého dne:
" Kdyby se strhla bouřka, běžte se, prosím vás, podívat na mou zahrádku;
prudký liják udělá někdy škody, a je dobře být hned na místě.
Kdyby se na růžích ukázalo padlí, posypte je časně ráno za rosy sirným květem.
Vysoké pereny přivažte k hůlkám, aby je vítr nepolámal.
Tady je nádherně, rostou houby a je krásné koupání.
Nezapomeňte denně zalít ampelopsis u domu, má tam sucho.
Schovejte mi do sáčku semínka od Papaver nudicaule.
Doufám, že už máte trávníky posečeny.
Jinak není ničeho třeba než hubit škvory. "
Pátého dne:
" Posílám vám bedničku s květinami, které jsem narýpal tady v lese.
Jsou to různé vstavače, divoké lilie, koniklec, pirola, plicník, sasanky a jiné.
Ihned jak bedničku dostanete, ji otevřte, sazenice pokropte a vsaďte někde ve stínu do mé zahrádky!
Přidejte jim rašelinu a listovku!
Ihned vsadit a třikrát denně zalévat!!
Prosím vás, uřežte vlky na růžích! "
Šestého dne:
" Posílám vám expres koš s květinami z přírody...
Ihned s nimi do půdy...
V noci byste měl jít do zahrádky s lampičkou a hubit šneky.
Bylo by dobře vyplet cestičky.
Doufám, že vám ten dozor na mou zahrádku nezabere mnoho času a že na ní strávíte příjemné chvilky. "
Zatím ochotný bližní, vědom si své odpovědnosti, kropí, seče, kypří, pleje a obchází s poslanými sazenicemi hledaje, kam by je u čerta vsadil;
je zpocen a postříkán od hlavy k patě, s hrůzou pozoruje, že tuhle vadne nějaký chřást a tamhle se polámaly nějaké stonky a tady trávník zrezavěl a že celá zahrádka je nějak jakoby spálená, i proklíná chvíli, kdy na se vzal toto břímě, a modlí se, aby už byl podzim.
A zatím majitel zahrádky myslí s nepokojem na své kytky a trávníky, špatně spí, nadává, že mu ochotný bližní nepíše denně raport o stavu zahrádky, a počítá dny do svého návratu, posílaje obden bednu s květinami z přírody a dopis s nějakými dvanácti naléhavými rozkazy.
Konečně se vrací, ještě s kufry v rukou se řítí na svou zahrádku a rozhlíží se vlhkýma očima -
Ten lajdák, ten vrták, ten prasák, myslí si hořce, ten mně tu zahradu zřídil!
" Děkuju vám, " řekne suše bližnímu a jako živá výčitka se chopí hadice, aby pokropil zanedbanou zahrádku.
( Ten blbec, myslí si v hloubi duše, tomu tak něco svěřit!
Jakživ už nebudu takový blázen a trumbera, abych jel na letní byt! )
Copak květiny z přírody, ty už zahradní fanatik nějak vyrýpe z půdy, aby je vtělil do své zahrádky;
horší je to s jinými přírodními objekty.
Zatrápeně, myslí si zahradník pohlížeje na Matterhorn nebo na Gerlachovku, tuhle horu kdybych tak měl na své zahrádce;
a tady ten kousek pralesa s lesními velikány, a tu paseku, a tady tu horskou bystřinu nebo raději toto jezero;
tahle kyprá louka by se taky pěkně dělala na zahradě, rovněž kousek mořského pobřeží, a taková zřícenina gotického kláštera by se mně taky šikla.
A chtěl bych mít tamhletu tisíciletou lípu, a tahle antická fontánka by se u mne vyjímala docela pěkně;
a což stádo jelenů nebo nějaký ten kamzík, nebo aspoň tato alej prastarých topolů, tamhleta skála, tady ta řeka, tamten dubový háj nebo ten běloučký a modrý vodopád či aspoň tohle tiché a zelené údolí -
Kdyby to nějak šlo, udělat smlouvu s čertem, který by zahradníkovi splnil každé přání, prodal by mu zahradník svou duši;
ale ten chudák čert, jářku, by tu duši zatraceně draho zaplatil.
" Chlape mizerná, " řekl by konečně, " nežli bych se musel takhle dřít, táhni raději do nebe - beztoho jinam nepatříš. "
A švihaje zlostně ocasem, až by jím zurážel květy řimbaby a zápleváku, šel by po svém a nechal by zahradníka i s jeho neskromnými a nevyčerpatelnými žádostmi.
Vězte, že mluvím o zahradníkovi zahradním, a ne o těch sadařích a košťálnících.
Ať si sadař září nad svými jablíčky a hruškami, ať se raduje košťálník z nadživotní velikosti svých kedluben, turků a celerů;
pravý zahradník cítí ve všech kostech, že srpen, to už je taková doba obratu.
Co kvete, to už honem hledí odkvétat;
teď ještě přijde doba podzimních aster a chryzantém, a potom dobrou noc!
Ale, ale, ještě ty, zářící floxe, kytičko farská, ty, zlatý starčku a zlatobýle, zlatá rudbekie, zlaté harpalium, zlatý slunokvěte, ještě vy a já, ještě se nedáme, kdepak!
Po celý rok je jaro a po celý život je mládí;
pořád je z čeho kvést.
To se jen tak říká, že je podzim;
my zatím rozkvétáme jiným květem, rosteme pod zemí, zakládáme na nové výhonky;
pořád je co dělat.
Jen ti, kdo mají ruce v kapsách, říkají, že se to obrací k horšímu;
ale kdo kvete a nese plod, i kdyby to bylo v listopadu, neví nic o podzimu, nýbrž o zlatém létě;
neví nic o úpadku, ale o rašení.
Podzimní astro, drahý člověče, rok je tak dlouhý, že ani konce nemá.
O PĚSTITELÍCH KAKTŮ
Nazývám - li je sektáři, není to proto, že s velikou náruživostí pěstují kaktusy;
tento skutkový stav lze nazvat vášní, podivínstvím nebo mánií.
Podstata sektářství není v tom, že se něco náruživě dělá, nýbrž v tom, že se v něco náruživě věří.
Jsou kaktusáři, kteří věří v mramorový prášek, kdežto jiní věří v prášek cihlový a opět jiní v dřevěné uhlí;
jedni uznávají zálivku, zatímco druzí ji zavrhují;
jsou některá hlubší tajemství Pravé Kaktusové Půdy, která vám žádný kaktusář neprozradí, ani kdybyste ho lámali kolem.
Všechny tyto sekty, observance, rity, školy, lóže, jakož i kaktusáři divocí neboli poustevničtí, vám odpřisáhnou, že jenom pomocí své Metody dosáhli výsledků tak zázračných.
Podívejte se na tenhle Echinocactus Myriostigma.
Viděl jste už někdy u někoho takový Echinocactus Myriostigma?
Tak já vám to povím, s tou podmínkou, že to nikomu neřeknete: nesmí se zalévat, ale jen rosit.
Tak.
- Jakže! zvolá jiný kaktusář.
Kdo jakživ slyšel, že se smí Echinocactus Myriostigma rosit?
Chcete, aby se mu nachladilo temínko?
Oho, pane;
nechcete - li, aby vám Echinocactus rovnou zašel hnilobou, smíte jej vlažit jenom tak, že jednou za týden jej postavíte v kořenáči do měkké vody, teplé 23,789° Celsia.
Pak vám poroste jako řípa.
- Pro Ježíše Krista, vykřikne třetí kaktusář, podívejte se na toho vraha!
Budete - li máčet květináč, pane, potáhne se vám zelenou řasou, půda vám zkysne, a budete v troubě, ano, v troubě;
krom toho váš Echinocactus Myriostigma dostane hnilobu kořínků.
Nechcete - li, aby vám zkejsla půda, musíte ji obden zalévat sterilizovanou vodou, a sice tak, aby na kubický centimetr půdy připadlo 0,111111 gramů vody přesně o půl stupně teplejší nežli vzduch.
- Načež všichni tři kaktusáři počnou křičet najednou a dorážet na sebe pěstmi, zuby, kopyty i drápy;
ale jak už to ve světě chodí, skutečná pravda se nezjeví ani těmito prostředky.
Pravda ovšem je, že kaktusy zasluhují té zvláštní vášnivosti: už proto, že jsou tajemné.
Růže je krásná, ale není tajemná;
mezi tajemné rostliny náleží lilie, hořec, zlaté kapradí, strom poznání, prastaré stromy vůbec, některé houby, mandragora, vstavače, glaciální květiny, byliny jedovaté a léčivé, lekníny, mesembryanthema a kakty.
V čem ta tajemnost záleží, to vám nepovím;
tajemství se má prostě uznávat, abychom je našli a mohli se mu kořit.
Jsou pak kakty podobné mořským ježkům, okurkám a tykvím, svícnům, džbánům, kvadrátku kněžskému, hnízdu hadímu, pokryté šupinami, cecíky, pačesy, drápy, bradavicemi, bodáky, jatagany a hvězdami, zavalité i vytáhlé, zježené jako pluk kopiníků, břitké jako četa mávající šavlemi, nalité, dřevnaté i svrasklé, poznamenané osutinou, vousaté, nevrlé, morousovité, ostnaté jako zásek, pletené jako koš, podobné nádorům, zvířatům a zbraním: nejmužštější ze všech bylin nesoucích semeno podle pokolení svého, kteréžto byly stvořeny dne třetího.
( " To jsem blázen, " pravil pak Stvořitel, sám se divě tomu, co stvořil. )
Můžete je milovat, aniž byste se jich neslušně dotýkali, líbali je nebo tiskli k ňadrům;
nestojí o žádné důvěrnosti a jiné takové frivolity;
jsou tvrdé jako kámen, ozbrojené až po zuby, odhodlané nedat se;
jdi dál, bílá tváři, nebo začnu střílet!
Taková malá kolekce kaktů vypadá jako tábor válečných skřítků.
Usekněte tomu bojovníkovi hlavu nebo ruku: naroste z ní nový ozbrojenec mávající meči a dýkami.
Život je boj.
Ale jsou tajemné chvíle, kdy se ten vzdorovitý a nedůtklivý urputník tak nějak zapomene a zasní;
tu se z něho vyvalí květ, květ velký a zářivý, kněžský květ mezi napřaženými zbraněmi.
Je to veliká milost a vzácná událost, která se hned tak každému nestane.
Říkám vám, mateřská pýcha není nic proti vypínání a vychloubavosti kaktusáře, kterému vykvetl kaktus.
ZAHRADNÍKOVO ZÁŘÍ
Svým způsobem - z hlediska zahradnického - je září vděčný a znamenitý měsíc;
nejenom proto, že v něm kvete zlatobýl, aster podzimní a indické chrysanthemum, nejenom pro vás, těžké a ohromující jiřiny;
vězte, nevěřící lidé, že září je vyvolený měsíc všeho, co kvete podruhé: měsíc druhého květu;
měsíc zrající révy.
To vše jsou tajemné přednosti měsíce září, plné hlubšího smyslu;
nad to vše pak je to měsíc, kdy se opět otevírá země, takže už zase můžeme sázet!
Teď má přijít do země, co se má do jara usadit;
což nám zahradníkům dává příležitost, abychom opět pobíhali po pěstitelích, okukovali jejich kultury a vybírali si poklady pro nové jaro, a nadto mět příležitost, abych se zastavil v ročním koloběhu právě u těchto odborníků a složil jim svůj hold.
Zahradník veliký čili pěstitel je obyčejně muž nepijící, nekouřící a jedním slovem ctnostný;
v dějinách není znám ani vynikajícími zločiny, ani válečnými nebo politickými skutky;
jeho jméno bývá zvěčněno nějakou tou novou růží nebo jiřinou či jablíčkem;
tato sláva - obyčejně anonymní nebo skrytá za jiným jménem - mu postačí.
Zvláštní hříčkou přírody bývá to obyčejně člověk tělnatý a přímo mohutný, snad proto, aby tím byl vytvořen vhodný kontrast k útlé a filigránské spanilosti květin;
nebo jej příroda uzpůsobila k obrazu Kybély, aby znázornila jeho štědré otectví.
Vskutku dloubá - li takový pěstitel prstem ve svých květináčích, je to skoro, jako by svým malým chovancům podával prs.
Pohrdá zahradními architekty, kteřížto zase pěstitele považují za košťálníky.
Vězte, že pěstitelství nepokládají za živnost, nýbrž za vědu a umění;
je přímo zdrcující, řeknou - li o konkurentovi, že je dobrý obchodník.
K zahradníku pěstiteli se nechodí jako k obchodníkovi s límci nebo se železným zbožím, abyste řekli, co chcete koupit, zaplatili a šli zas po svém.
K zahradníkovi se chodí pohovořit si;
ptát se, jak se jmenuje tohle, a sdělit, že se ta Hutchinsia, co jste loni u něho koupili, má k světu;
naříkat, že letos utrpěly mertensie, a žadonit, aby ukázal, co má nového.
Má se s ním prodebatovat, je - li lepší Rudolf Göthe nebo Emma Bedau ( to jsou astřičky ), jakož i hádat se, má - li Gentiana Clusii raději jíl nebo rašelinu.
Po těchto a mnohých jiných hovorech si vyberete jedno nové Alyssum ( hergot, ale kam to dám? ), jednu ostrožku, kterou vám sebralo padlí, a jeden hrnéček, o kterém se nemůžete s pěstitelem shodnout, co v něm vlastně je, a strávivše takto několik hodin v poučné a ušlechtilé zábavě, zaplatíte muži, jenž není obchodníkem, asi pět nebo šest kaček, a je to.
A přece vás, trapiče, vidí takový pravý pěstitel raději než to panstvo, které přismrdí autem a uloží mu, aby jim vybral šedesát druhů " těch nejlepších květin, ale aby byly prima ".
Každý pěstitel se dušuje, že má na své zahradě docela špatnou půdu, že nemrví, nezalévá ani na zimu nepřikrývá;
patrně tím chce říci, že jeho květiny tak dobře rostou z pouhé náklonnosti k němu.
Něco na tom je;
v zahradnictví musí mít člověk šťastnou ruku nebo takovou jakousi vyšší milost.
Pravý zahradník může jen tak vpíchnout do země kus listu, a ona mu z toho vyroste kterákoliv kytka, zatímco my laikové se pipláme se semenáčky, vlažíme je, dýcháme na ně, krmíme je rohovou moučkou nebo dětskou moučkou;
a nakonec nám to jaksi zaschne a zatáhne se.
Myslím, že v tom jsou nějaká kouzla, podobně jako v myslivectví a v medicíně.
Vypěstit nový druh, to je tajný sen každého vášnivého zahradníka.
Panečku, kdyby mně takhle vyrostla žlutá pomněnka, nebo pomněnkově modrý mák, nebo bílý hořec - cože, že ten modrý je krásnější?
To je jedno;
ale bílý hořec tu ještě nebyl.
A pak, víte, i v těch květinách je člověk trochu šovinista;
kdyby nějaká česká růže to vyhrála v celém světě nad takovou americkou Independence Day nebo francouzskou Herriotkou, tu bychom se nadmuli pýchou a pukli bychom radostí.
Radím vám upřímně: máte - li na své zahrádce kousek svahu nebo terásku, zřiďte si tam skalku.
Předně taková skalka je moc krásná, když zaroste polštářky lomikamenu, tařičky, tařice, huseníku a jiných přepěkných horských kytiček;
za druhé pak samo budování skalky je dílo znamenité a poutavé.
Muž, který si staví skalku, se cítí jako Kyklop, když tak říkajíc s elementární silou vrší balvan na balvan, buduje vrchy a údolí, přenáší hory a vytyčuje skalní útesy.
Když pak, stržen v háku, dokončil své gigantské dílo, shledává, že to vypadá poněkud jinak než jako romantické pohoří, které si byl představoval;
že jeho výtvor připomíná hromádku šutru a kamení.
Nic si z toho nedělejte;
za rok se vám toto kamení změní v nejkrásnější záhon, jiskřící drobnými květy a zarostlý nejpěknějšími polštáři;
a vaše radost bude veliká.
Říkám vám, postavte si skalku.
Už si to nelze zapírat: je podzim.
Poznáte to podle toho, že kvetou podzimní astry a podzimní chryzantémy, - tyhle podzimní květy kvetou s obzvláštní silou a hojností;
nedělají mnoho cavyků, květ jako květ, ale zato jich je!
Pravím vám, že tento rozkvět zralého věku je mocnější a vášnivější než ty neklidné a prchavé hejble mladého jara.
Je v tom rozum a důslednost dospělého člověka: když už kvést, tedy důkladně;
a mít hodně medu, aby přišly včeličky.
Co to je, takový padající list, nad tím bohatým rozkvětem podzimním?
Copak nevidíte, že není únavy?
PŮDA
Když si nebožka maminka zamlada vykládávala karty, šeptala vždycky nad jednou hromádkou:
" Po čem šlapu. "
Tehdy jsem nemohl pochopit, proč ji tak zajímá, po čem šlape.
Teprve po hodně mnoha letech mne to začalo také zajímat.
Objevil jsem totiž, že šlapu po zemi.
Člověk se skutečně nestará, po čem šlape;
žene se někam jako blázen a nanejvýš kouká, jaká jsou tuhle nahoře krásná oblaka nebo tamhle vzadu krásný horizont nebo krásné modré hory;
ale nepodívá se pod své nohy, aby řekl a pochválil, že tu je krásná půda.
Měl bys mít zahrádku jako dlaň;
měl bys mít aspoň jeden záhonek, abys poznal, po čem šlapeš.
Pak bys, holenku, viděl, že ani oblaka nejsou tak rozmanitá, tak krásná a hrozná jako půda pod tvýma nohama.
Poznal bys půdu kyselou, vazkou, jílovou, studenou, kamenitou a neřádnou;
rozeznal bys prsť vzdušnou jako perník, teplou, lehkou a dobrou jako chleba, a o této bys řekl, že je krásná, jako to říkáš o ženských nebo o oblacích.
Pocítil bys zvláštní a smyslnou libost, když by ti zajela hůl na loket do kypré a sypké půdy nebo když bys mačkal v hrsti hroudu, abys ochutnal její vzdušnou a vlahou teplotu.
A nemáš - li uznání pro tuto zvláštní krásu, tak ať ti osud za trest nadělí pár čtverečních sáhů jílu, jílu jako cín, jílu rostlého a původního, ze kterého čiší zima, který se ti prohne pod rýčem jako žvýkací guma, který se ti na slunci speče a ve stínu zkysá;
jílu zlostného, nepoddajného, mazlavého a kamnářského, slizkého jako had a suchého jako cihla, neprodyšného jako plech a těžkého jako olovo.
A teď jej trhej krumpáčem, rozřezávej rýčem, rozbíjej kladivem, převracej a zpracovávej hlasitě klna a běduje.
Tu pochopíš, co je to nepřátelství a zavilost hmoty neživé a jalové, která se kdy bránila a brání stát se půdou života;
a uvědomíš si, jaký strašlivý zápas píď za pídí musil svádět život, aby se ujal na půdě země, ať se ten život jmenuje vegetace, nebo člověk.
A potom i poznáš, že musíš půdě dávat víc, než z ní bereš;
musíš ji leptat a nasytit vápnem a zahřát teplou mrvou, prosypat lehkostí popele a napojit vzduchem a sluncem.
Tu se počne rozpadat a drobit speklý jíl, jako by potichu dýchal;
ustupuje pod rýčem kypře a s nápadnou ochotou;
v dlani je teplý a poddajný;
je zkrocen.
Říkám vám, zkrotit pár sáhů půdy je veliké vítězství.
Teď tu leží, dělná, sypká a vlažná;
chtěl bys ji celou drobit a mnout mezi prsty, aby ses ujistil svým vítězstvím;
ani už nemyslíš na to, co na ni naseješ.
Což není dost krásná podívaná na tuto temnou a vzdušnou půdu?
Není to krásnější než nějaký záhon macešek nebo mrkve?
Skoro žárlíš na vegetaci, která se zmocní tohoto ušlechtilého lidského díla, jež se jmenuje prsť.
A od té doby už nepůjdeš po zemi nevěda, po čem šlapeš.
Budeš okoušet dlaní i holí každou hromádku hlíny a každý kus pole, tak jako se jiný kouká po hvězdách, po lidech nebo po fialkách;
budeš propukat v nadšení nad černou prstí, zamilovaně mnout hebkou lesní listovku, potěžkávat hutnou drnovku a vážit lehýnkou rašelinu.
Panečku, budeš říkat, téhle bych tak chtěl mít vagón;
a hrome, fůrka té listovky by mně dělala dobře;
a tady ten humus, ten tak nasypat navrch, a tuhle pár těch kravinců, a drobátko toho říčního písku, a několik koleček té trouchnivé drti z pařezů, a tady trochu toho bahna z potoka, a tyhle seškrabky ze silnice by také nebyly zlé, což?
A ještě nějaký ten fosfát a rohové piliny, ale tahle krásná ornice by mně také pásla, pane na nebi!
Jsou půdy tučné jako špek, lehké jako peří, sypké jako dort, plavé i černé, suché i kypře nasáklé, což vše jsou přerůzné a ušlechtilé druhy krásy;
kdežto ošklivé a ničemné je vše, co je mazlavé, hrudovité, mokré, tuhé, studené, jalové a dané člověku, aby zlořečil nevykoupené hmotě;
což vše je stejně ošklivé jako studenost, zarytost a zlomyslnost lidských duší.
ZAHRADNÍKŮV ŘÍJEN
Ono se řekne říjen;
ono se řekne, že příroda se ukládá k spánku;
zahradník to ví líp a poví vám, že říjen je stejně dobrý měsíc jako duben.
Abyste věděli, říjen je první jarní měsíc, měsíc podzemního rašení a klíčení, skrytého rozpuku, nalévajících se pupenů;
jen trochu hrábněte do půdy, a najdete nadělaných puků, tlustých jako palec, a křehkých klíčků a dychtivého kořání - nic platno, jaro je tady, i vyjdi ven, zahradníče, a sázej ( jen pozor, abys nepřekrojil rýčem rašící cibulku narcisu ).
Tedy mezi všemi měsíci je říjen měsíc vysazování a přesazování.
Za časného jara stojí zahradník nad svým záhonkem, ze kterého tu a tam začíná vykukovat nějaký ten hrotek pupenů, a říká si zamyšleně:
Tady to mám drobet holé a prázdné, budu sem muset něco přisadit.
Za nějaký měsíc stojí zahradník nad týmž záhonkem, na kterém mu zatím narostly dvoumetrové mrcasy delfinií, džungle řimbaby, prales zvonků a čertví čeho ještě, a říká si zamyšleně:
Tady to mám drobet přerostlé a přehoustlé, budu to muset vytento, probrat a rozsadit.
- V říjnu stojí zahradník nad týmž záhonkem, ze kterého tu a tam čouhá suchý list nebo holý stvol, a říká si zamyšleně:
Tady to mám drobet holé a prázdné, já sem něco přisadím, takhle šest floxů nebo nějaký ten větší aster.
I jde a učiní tak.
Život zahradníkův je pln změny a činorodé vůle.
Bruče tajeným uspokojením nalézá zahradník v říjnu na své zahrádce holá místa.
Safra, praví sám k sobě, tady mně nejspíš něco zašlo, počkejme, musím na tohle prázdné místo něco vsadit;
například zlatobýl, nebo raději cimicifugu, tu ještě nemám, ale astilbe by se tu dělala nejlíp;
jenže pro podzim by se mně sem pasovalo pyrethrum uliginosum, ale takhle kamzičník pro jaro by také nebyl špatný;
halt, já si sem dám monardu - buď Sunset, nebo Cambridge Scarlet;
copak o to, hemerocallis by se tu taky dělala dobře.
Načež v hlubokém rozjímání se ubírá domů, cestou si ještě vzpomínaje, že i morina je vděčná bylinka, neřkuli coreopsis, ale ani betonika by nebyla k zahození;
potom si honem objedná v některém zahradnictví zlatobýl, cimicifugu, astilbe, pyrethrum uliginosum, kamzičník, monardu, hemerocallis, morinu, coreopsis, betoniku a ještě k tomu připíše anchusu a šalvěj, pak několik dní zuří, že mu ty kytky nejdou a nejdou, potom mu jich pošťák přinese veliký koš, načež se vrhne s rýčem na ono holé místo.
Prvním zarytím vypáčí chuchval kořenů, na kterých se nahoře tlačí celý trs tlustých pupenů.
Ježíšmarjá, zasténá zahradník, vždyť já tu mám vysázený upolín!
Ano, jsou náruživci, kteří chtějí mít na své zahrádce všecko, co náleží do šedesáti osmi rodů rostlin dvojděložných, patnácti jednoděložných, dvou nahosemenných - z tajnosnubných aspoň všechny kapraďovité, neboť s plavuněmi a mechy je kříž.
Naproti tomu jsou náruživci ještě náruživější, kteří zasvětí svůj život jedinému druhu, ale ten chtějí a musejí mít ve všech dosud vypěstěných a pojmenovaných varietách.
Tak například jsou cibuláři oddaní kultu tulipánů, hyacintů, lilií, chionodox, narcisů, tacet a jiných cibulovitých divů;
dále primuláři a aurikulisti holdující výlučně prvosenkám, jakož i anemóniaci, zasvěcení řádu sasanek;
dále irisníci čili kosatečníci, kteří by zahynuli žalem, kdyby neměli vše, co náleží do skupiny Apogon, Pogoniris, Regelia, Onocyclus, Juno a Xiphium, nepočítáme - li hybridy;
jsou delphinisti, pěstující ostrožky, jsou růžaři čili rozariáni, kteří obcují jenom s paní Druschki, paní Herriotovou, paní Karolínou Testout, panem Wilhelmem Kordesem, panem Pernetem a četnými jinými osobnostmi, které se převtělily do růží;
jsou fanatičtí floxisti čili filofloxové, kteří takhle v srpnu, kdy jim kvetou floxy, hlasitě pohrdají chryzantémany, což jim tito oplácejí v říjnu, když kvete Chrysanthemum indicum;
jsou melancholičtí asterníci, kteří ze všech rozkoší života dávají přednost pozdním astrám, ale ze všech vášnivců nejdivočejší ( ovšem krom kaktusářů ) jsou jiřináři nebo georgiáni, kteří za nějakou novou americkou dahlii zaplatí závratnou sumu, třeba i dvacet korun.
Z těchto všech jenom cibuláři mají jakousi historickou tradici, ba i svého patrona, a sice svatého Josefa, který, jak známo, má v ruce Lilium candidum, ačkoliv dnes už by si mohl opatřit Lilium Brownii leucanthum, jež je ještě bělejší.
Proti tomu žádný svatý se nevyskytuje s floxem nebo s jiřinou;
následkem toho jsou lidé oddaní kultu těchto květin sektáři a někdy zakládají i své vlastní církve.
Proč by ty kulty neměly mít své Životy svatých?
Dejme tomu představte si život svatého Georgina z Dahlie.
Georginus byl ctnostný a zbožný zahradník, kterému se po dlouhých modlitbách podařilo vypěstit první jiřiny.
Když se o tom dozvěděl pohanský císař Floxinián, zaplál vztekem a vyslal své biřice, aby zatkli zbožného Georgina.
" Ty košťálníku, " zahřímal na něho císař Floxinián, " teď se budeš klanět odkvetlým floxům! "
" Nebudu, " odpověděl pevně Georginus, " protože jiřiny jsou jiřiny a flox je jenom flox. "
" Rozsekejte ho, " zařval ukrutný Floxinián;
i rozsekali svatého Georgina z Dahlie a jeho zahradu zpustošili a posypali zelenou skalicí a sírou;
ale z rozsekaných kusů těla svatého Georgina se udělaly hlízy všech příštích jiřin, a to pivoňkových, sasankových, jednoduchých, kaktusových, hvězdových, miňonek, pompón čili liliputek, rozet, kolaret i hybrid.
Takový podzim je přeúrodná doba;
proti němu je jaro, abych tak řekl, drobet titěrné;
podzim pracuje rád ve velkém měřítku.
Stane se vám někdy, že by vám jarní fialinka narostla do tří metrů výšky nebo tulipán rostl a rostl, až by vám přerostl stromy?
Tak vidíte;
ale zato se vám přihodí, že si zjara zasadíte nějaký ten podzimní aster, a do října se vám z toho udělá dvoumetrový prales, do kterého se neodvážíte vkročit, protože byste už nenašli cestu ven;
nebo vložíte v dubnu do půdy kořínek helenia nebo slunokvětu, a teď na vás jaksi ironicky kývají shůry zlaté květy, na které už nedosáhnete rukou, ani když se postavíte na špičky.
To se přihází zahradníkovi co chvíli, že se trochu dostane z měřítka.
Proto na podzim se provádí stěhování kytek;
každého roku přenáší zahradník své perenky jako kočka koťata;
každého roku si s uspokojením řekne:
Tak, teď to mám všechno osázeno a v pořádku.
Příštího roku si zas tak oddychne.
Zahrádka není nikdy hotova.
V tom směru je zahrádka podobna lidskému světu a všemu lidskému podnikání.
O KRÁSÁCH PODZIMU
Mohl bych psát o hýřících barvách jeseně, o tesklivých mlhách, o duších zemřelých a o úkazech na nebi, o posledních astrách a červené růžičce, která se ještě snaží rozkvést;
nebo o světélkách v soumraku, vůni hřbitovních svíček, suchém listí a jiných náladových věcech.
Ale rád bych vydal svědectví a chválu jiné kráse našeho českého podzimu.
Je to prostě řepa.
Žádná úroda země neexistuje tak hromadně jako řepa.
Zrní se sváží do stodol a brambory do sklepů;
ale řepa se sváží na hromady;
shlukuje se v pahorky;
vyrůstá v řepná pohoří vedle venkovských staniček.
Vůz za vozem sváží bílé bulvy v nekonečném procesí;
muži s lopatami od rána do večera vrší vyšší a vyšší hromady a rovnají je pěkně do geometrických pyramid.
Každý jiný plod země se jaksi rozutíká všemi cestičkami pod všechny lidské střechy.
Řepa se valí jediným proudem: k nejbližším kolejím vlaku;
nebo k nejbližšímu cukrovaru.
Je to úroda ve velkém;
je to nástup en masse;
je to jako přehlídka vojska.
Jsou to brigády, divize a armádní sbory, jež nastupují k transportu.
Proto jsou srovnány ve vojenském pořádku;
geometrie, to je krása masy.
Řepaři budují své krechty jako monumentální hranaté stavby;
stává se to skoro architekturou.
Hromádka bramborů není stavba;
ale hromada řepy, to už není kupa, to je budova.
Městský člověk nemá zrovna rád řepné kraje;
avšak nyní, na podzim, nabývají jakési monumentality.
Taková pořádná pyramida řepy má něco uchvacujícího.
Je to monument plodné země.
Ale nechte mne, abych zapěl oslavu nejpovrženější kráse podzimu.
Vím, že nemáte pole a nesvážíte řepu na velké hromady;
ale mrvili jste už někdy zahrádku?
Když toho člověku přivezou plný vůz a vyklopí toho teple dýmající kupu, chodíte kolem toho, potěžkáváte to očima a nosem a říkáte uznale:
" Pánbůh požehnej, to je pěkná mrva. "
" Pěkná, " pravíte, " ale drobet lehká. "
" Samá sláma, " míníte nespokojeně.
" Je v tom málo hnoje. "
Jděte někam, vy, kdo si zacpáváte nos obcházejíce zdaleka tuto ušlechtilou a kyprou hromadu;
nevíte, co je pěkná mrva.
A když pak dostanou záhonky, co jim patří, má člověk trochu mystický pocit, že udělal zemi něco dobrého.
Holé stromy, to není tak zoufalý pohled;
vypadá to trochu jako koště nebo metla a trochu jako lešení připravené k stavbě.
Ale je - li na takovém holém stromku poslední list chvějící se ve větru, je to jako poslední vlající praporek na bojišti, jako vlajka, kterou třímá ruka mrtvého na poli padlých.
Padli jsme, ale nevzdali jsme se.
Ještě vlají naše barvy.
A ještě chryzantémy se nedaly.
Jsou křehké a nadýchané, jen tak nahozené z bílé či růžové pěny, zkřehlé jako slečinky v tanečních šatech.
Že je toho sluníčka pomálu?
Že nás škrtí šedivá mlha?
Že se přes nás plouhají sychravé deště?
Vše jedno.
Hlavně je třeba kvést.
Jen lidé si naříkají do špatných poměrů;
chryzantémy to nedělají.
I bohové mají své sezóny.
V létě může být člověk panteistou, může se považovat za kus přírody;
ale na podzim se může člověk považovat jenom za člověka.
I když si neznamenáme čelo křížkem, vracíme se pomalu všichni k zrození člověka.
Každý domácí oheň hoří na počest domácích bohů.
Láska k domovu je stejný obřad jako uctívání nějakého hvězdného božstva.
ZAHRADNÍKŮV LISTOPAD
Já vím, že je mnoho krásných povolání, například psát do novin, hlasovat v parlamentě, sedět ve správní radě nebo podpisovat úřední lejstra;
ale jakkoliv to všechno je pěkné a záslužné, člověk při tom nedělá tu figuru a nemá tak monumentální, plastický a přímo sochařský postoj jako muž s rýčem.
Pane, když tak stojíte na svém záhonku, jednou nohou opřen o rýč, stíraje si pot a pravě " Uf ", tu vypadáte rovnou jako alegorická socha;
stačilo by vás pozorně vyrýt, vyzvednout i s kořínky a postavit na sokl s nápisem " Triumf práce " nebo " Pán země " nebo tak nějak.
To říkám proto, že teď je k tomu zrovna čas, totiž k tomu rytí.
Ano, v listopadu se má obracet a kypřit půda;
nabírat ji plným rýčem, to je tak chutný a labužnický pocit, jako byste nabírali plnou sběračkou, plnou lžicí jídlo.
Dobrá půda, tak jako dobré jídlo, nesmí být ani příliš mastná, ani těžká, ani studená, ani tuze mokrá, ani tuze suchá, ani mazlavá, ani tvrdá, ani kruchá, ani syrová;
má být jako chleba, jako perník, jako buchta, jako kynuté těsto;
má se rozsejpat, ale nemá se drobit;
má pod rýčem rupnout, ale nemá mlaskat;
nemá dělat lavice, ani hlavy, ani plástve, ani knedlíky, nýbrž když ji plným rýčem obrátíte, má libostí vzdychnout a rozpadnout se v hroudy a krupičkovou prsť.
Toto pak jest půda chutná a jedlá, vzdělaná a šlechetná, půda hluboká a vlahá, propustná, dýchající a měkká, zkrátka dobrá půda, tak jako jsou dobří lidé;
a jak známo, v tomto slzavém údolí už není nic lepšího.
Věz, člověče zahradní, že v tyto podzimní dny se ještě může přesazovat.
To se nejdřív dokola okope a obryje keř nebo stromek co nejhlouběji;
potom se podebere rýčem odspodu, načež obyčejně rýč praskne vedví.
Jsou lidé, hlavně kritikové a veřejní řečníci, kteří rádi mluví o kořenech;
například hlásají, že se máme vracet ke kořenům, nebo že nějaké zlo se má vyvrátit z kořene, nebo že máme proniknout až ke kořenům některé věci.
Nuže, rád bych je viděl, kdyby měli vykopat ( s příslušnými kořeny ) řekněme tříletou kdouli.
Rád byl bych svědkem toho, kdyby pan Arne Novák se ponořil až ke kořenům třeba jen tak malého keříčku, jako je Ruscus.
Přál bych si pozorovat, jak pan Zdeněk Nejedlý vyvrací z kořene dejme tomu starší topol.
Myslím, že by se po delší námaze narovnávali v kříži a pronesli jen jedno slovo.
Vezmu na to jed, že by to slovo bylo " Hergot! "
Já jsem to zkusil s cydóniemi;
i potvrzuji, že práce s kořeny je těžká a že je lepší nechat kořeny tam, kde jsou: ony už vědí, proč chtějí být tak hluboko;
řekl bych, že nestojí o naši pozornost.
Ono je lépe nechat ty kořeny být a raději zlepšit půdu.
Ano, zlepšit půdu.
Taková fůra hnoje je nejkrásnější, když vám ji přivezou za mrazivého dne, aby dýmala jako hranice obětní.
Když pak její dým dostoupí až k nebesům, začichá tam nahoře ten, jenž všemu rozumí, a řekne:
Aha, to je nějaká pěkná mrvička!
- Zde bychom ovšem měli příležitost mluvit o tajemném koloběhu života;
takový kůň se nažere ovsa, a pak to pošle zas dál karafiátům nebo růžím, jež za to v příštím roce budou chválit boha vůní tak líbeznou, že se to popsat nedá.
Nuže, tuto líbeznou vůni postihuje zahradník už v té dýmající a slamnaté hromadě mrvy;
i čichá mlsně a pozorně rozestýlá tento boží dar po celé zahrádce, tak jako by svému dítěti natíral krajíček chleba marmeládou.
Tumáš, budulínku, ať ti to chutná!
Vám, paní Herriotová, dám celou hromádku, za to, že jste tak pěkně a bronzově kvetla;
abys neřekla, řimbabo, dostaneš tady tu kobližku;
a tobě nastelu té hnědé slámy, horlivý floxe.
Proč krčíte nosem, lidé?
Copak vám nevoním?
Ještě maličko, a prokážeme své zahrádce poslední službu;
ještě necháme přejít nějaký ten podzimní mrazík, a pak jí usteleme v zeleném chvojí;
ohneme růže a přihrneme jim ke krčkům půdy, naklademe voňavých větví smrkových, a dobrou noc.
Obyčejně člověk tím chvojím zakryje i ledacos jiného, řekněme kapesní nůž nebo fajfku;
zjara, až sundáme chvojí, se se vším zas sejdeme.
Ale ještě tam nejsme, ještě jsme nepřestali kvést;
ještě dušičkový aster mrká lila očima, vykvétá petrklíč a fialka na znamení, že i ten listopad je jaro, chrysanthemum indické ( zvané tak proto, že není z Indie, nýbrž z Číny ) si nedá žádnými sebehoršími povětrnostními ani politickými poměry bránit v tom, aby vydalo celé své křehké a nesmírné bohatství květů, květů ryšavých a bělostných, zlatých a brunátných;
ještě posledními květy pokvétá růže.
Královno, po šest měsíců jsi rozkvétala;
jsi to zajisté povinna svému postavení.
A pak, ještě nám rozkvétá listí: podzimní listí žluté a nachové, zrzavé, oranžové, paprikově rudé, krvavě hnědé;
a rudé, oranžové, černé, modře ojíněné bobule;
a žluté, zarudlé, světlé dřevo holých větviček;
ještě nejsme hotovi.
A i když zapadnou sněhem, ještě tu budou temně zelené cesmíny s řeřavě červenými plody a černé borovice a cypříšky a tisy;
nikdy tomu není konec.
Říkám vám, smrt není;
není ani spánek.
Rosteme jenom z doby do doby.
Musíme mít s životem trpělivost, neboť je věčný.
Ale i vy, kdo nevládnete nějakým tím záhonkem vlastní půdy ve vesmíru, můžete se v této podzimní době klanět přírodě, a sice tím, že si zasázíte do květináčů cibulky hyacintů a tulipánů, aby vám během zimy buď zmrzly, anebo rozkvetly.
To se dělá tak: koupíte si příslušné cibulky a u nejbližšího zahradníka pytel pěkné kompostní půdy;
načež vyhledáte ve sklepě a na půdě všechny staré květináče a do každého dáte po cibulce.
Ke konci shledáte, že máte ještě několik cibulek, ale žádné květináče.
I nakoupíte květináčů, načež zjistíte, že už sice nemáte žádných cibulek, ale zato vám přebývají květináče a půda.
Tu nakoupíte pár dalších cibulek, ale protože vám zase nestačila půda, koupíte si nový pytlík kompostky.
Pak vám zase přebývá půda, kterou ovšem nechcete vyhodit, a raději si zase přikoupíte nějaké květináče a cibulky.
Tím způsobem pokračujete dále, až vám to domácí lidé zakáží.
Potom tím naplníte okna, stoly, skříně, špižírnu, sklep a podkroví, načež s důvěrou hledíte vstříc nastávající zimě.
PŘÍPRAVA
Jaképak řeči: už jsou tu všechny příznaky, že se příroda, jak se říká, ukládá k zimnímu spánku.
List po listu kane z mých břízek pohybem krásným a smutným zároveň;
co kvetlo, zatahuje se do země;
z toho, co bujelo, zůstává holé košťátko či mokvavý košťál, scvrklý chřást nebo suchý stonek;
a sama půda trouchnivě voní tlením.
Jaképak řeči: pro letos už je konec.
Chryzantémo, už si nenamlouvej bohatství života;
mochničko bílá, nepleť si toto poslední slunce s rozjařeným sluncem březnovým.
Nic naplat, děti, už je po parádě;
pěkně se uložte k zimnímu spánku.
Ale kdež, ale kdež!
Ale co vás napadá!
Ale nepovídejte!
Jakýpak je tohle spánek?
Každý rok říkáme, že se příroda ukládá k zimnímu spánku;
ale ještě jsme se na ten spánek nepodívali zblízka;
nebo přesněji řečeno, ještě jsme se na něj nepodívali odspodu.
Obraťme věci vzhůru nohama, abychom je lépe poznali;
obraťme přírodu vzhůru nohama, abychom do ní viděli;
obraťme ji vzhůru kořínky.
Panebože, tohle že je spánek?
Tomuhle říkáte odpočinek?
Člověk by řekl, že vegetace přestala růst nahoru, protože na to nemá pokdy;
neboť vyhrnula si rukávy a roste dolů;
plivla si do dlaní a zakopává se do země.
Koukejte se, tohle světlé v zemi, to jsou nové kořeny;
koukejte se, kam až se derou;
hej rup! hej rup!
Není - liž pak slyšet, jak země praští tím vzteklým a hromadným náporem?
Poslušně hlásím, generále, že švarmlinie kořínků se probily hluboko do nepřátelského území;
už přední hlídky floxu vešly ve styk s předními hlídkami zvonků.
Dobrá, dobrá;
ať tedy se zakopou v dobytém území;
vytčených cílů je dosaženo.
A tady to tlusté, bílé a křehké jsou nové výhonky a klíčky.
Koukejte, co jich je naděláno;
jak jsi tajně zkošatěla, zvadlá a uschlá trvalko, jak se cítíš, jak kypíš životem!
Tomuhle říkáte spánek?
Čert vem listy a květ, jaképak fóry;
tady dole, tady pod zemí je ta pravá práce, zde, zde a zde vyrostou nové stvoly;
odtud až potud, v těchto hranicích listopadových vytryskne březnový život;
tady pod zemí je narýsován veliký program jara.
Ještě nepřišla ani minuta oddechu;
hle, tady je stavební plán, zde jsou vykopány základy a položeno potrubí;
a ještě dál se prokopeme, nežli nám mrazem ztvrdne půda.
Ať jaro postaví své zelené klenby nad pionýrskou prací podzimku.
My, síly podzimní, jsme udělaly své.
Tvrdý a zavalitý puk pod zemí, nádor na temeni hlíz, divný výrůstek pod patami uschlého lupení: bomba, z níž vyrazí jarní květ.
Říkáme, že jaro je doba rašení;
ve skutečnosti dobou rašení je podzim.
Pokud se díváme na přírodu, je sice pravda, že podzim je konec roku;
ale skoro víc je pravda, že podzim je začátek roku.
Je běžný názor, že na podzim opadávají listy, a nemohu to opravdu popírat;
tvrdím jen, že v jistém hlubším smyslu podzim je doba, kdy listy vlastně vyrážejí.
Listy usychají proto, že nastává zima;
ale usychají také proto, že už nastává jaro;
že už se dělají nové pupence, malé jako třaskavá kapsle, z nichž vybuchne jaro.
Je to optický klam, že stromy a keře jsou na podzim holé;
jsou totiž posety vším, co se na nich zjara vybalí a rozvine.
Je to jen optický klam, že květina na podzim zachází;
neboť se vlastně rodí.
Říkáme, že příroda odpočívá, zatímco se dere kupředu jako divá.
Jen zavřela krám a zatáhla žaluzie;
ale za nimi se už vybaluje nové zboží a regály se plní, až se prohýbají.
Lidi, tohle je to pravé jaro;
co není hotovo teď, nebude hotovo ani v dubnu.
Budoucnost není před námi, neboť je už tady v podobě klíčku;
je už mezi námi;
a co není mezi námi, nebude ani v budoucnosti.
Nevidíme klíčky, protože jsou pod zemí;
neznáme budoucnost, protože je v nás.
Někdy se nám zdá, že páchneme tlením, postláni suchými zbytky minulosti;
ale kdybychom se mohli podívat, co tlustých a bílých výhonků si razí cestu v té staré kulturní půdě, které se říká dnešek;
co semen potají klíčí;
co starých sazenic se sbírá a soustřeďuje v živý puk, který jednou propukne v kvetoucí život;
kdybychom se mohli podívat na to tajné hemžení budoucnosti mezi námi, řekli bychom si patrně, že velká volovina je náš stesk i naše nedůvěra;
a že ze všeho nejlepší je být živým člověkem;
totiž člověkem, který roste.
ZAHRADNÍKŮV PROSINEC
Baže, teď už je všechno hotovo.
Až do této doby ryl, kopal a kypřil, převracel, mrvil a vápnil, prosypával půdu rašelinou, popelem a sazemi, ořezával, sil, sázel, přesazoval, dělil, kladl do země cibulky a vyndával na zimu hlízy, kropil a proléval, sekl trávu, plel, kryl kytky chvojím nebo jim přihrnul ke krčku půdy;
toto všecko dělal od února do prosince, a teprve teď, když mu zahrádka zapadla sněhem, si vzpomíná, že na něco zapomněl: podívat se na ni.
Neboť vězte, že na to neměl pokdy.
Když se v létě běžel podívat na kvetoucí encián, musel se cestou zastavit, aby vytahal z trávy plevel.
Když se chtěl pokochat krásou rozkvetlých delfinií, shledal, že jim musí dát hůlky.
Když mu rozkvetly astry, běžel pro konev, aby je zalil.
Když mu kvetl flox, vytahoval pejřavku;
když mu kvetly růže, koukal, kde jim má ořezat vlky nebo potírat padlí;
když mu vykvetly chryzantémy, vrhl se na ně s motykou, aby jim zkypřil slehlou půdu.
Co chcete, pořád bylo co dělat;
copak můžeš strčit ruce do kapes a jen tak okukovat, jak to vypadá?
Teď už je, chválabohu, všechno hotovo;
ono by se dalo ještě ledacos tento;
tamhle vzadu je půda jako cejn, a tu centaureu jsem chtěl vlastně přesadit, ale pokoj s vámi;
už napadl sníh.
Což, zahradníku, aby ses šel poprvé podívat na svou zahrádku?
Tak tohle černé, co čouhá ze sněhu, je brunátná viscaria;
tohle suché stéblo je modrý orlíček;
tenhle chuchvalec spáleného listí je astilbe.
A hleďme, tamhleto košťátko je aster ericoides, a tady, co není nic, je oranžový upolín, a tady ta hromádka sněhu je dianthus, to se rozumí, dianthus.
A tamten stonek, to je asi červený řebříček.
Brr, to zebe!
Člověk se ani v zimě nemůže pokochat svou zahrádkou.
Nu dobře, tedy mi zatopte;
nechme už zahrádku spát v lehké peřině sněhu.
Je dobře myslet i na jiné věci;
máme plný stůl nepřečtených knížek, i dejme se do nich;
máme tolik jiných plánů a starostí, i začněmež s nimi.
Jestlipak jenom jsme všechno dobře zakryli chvojím?
Dali jsme dost příkrovu tritomě, nezapomněli jsme pokrýt plumbago?
A kalmie by se měla zastínit nějakou větévkou;
jestlipak nám nezmrzne azalka?
Což když nám nevzejdou hlízky asijského pryskyřníku?
V tom případě vysadíme na jejich místo... počkejme...
Počkejme, na to se podíváme do některého ceníku.
Tedy zahrádka v prosinci je obsažena hlavně ve velikém množství zahradnických katalogů.
Zahradník sám přezimuje pod sklem ve vytopené místnosti, zahrnut až po krček nikoliv mrvou ani chvojím, nýbrž zahradnickými ceníky a prospekty, knihami a brožurami, ve kterých se dočítá:
1. že nejcennější, nejvděčnější a naprosto nepostradatelné kytky jsou ty, které ve své zahrádce dosud nemá;
2. že všechno, co tam má, je " poněkud choulostivé " a " rádo vymrzá ";
nebo že vysadil na jednom záhonku vedle sebe kytku, " která vyžaduje vlhko ", a kytku, " kterou je nutno chrániti před vlhkem ";
že to, co se zvláštní pozorností vysadil do nejplnějšího slunce, si žádá " plný stín ", a vice versa;
3. že existuje tři sta sedmdesát nebo ještě více druhů květin, které " zasluhují více pozornosti " a " neměly by scházet v žádné zahradě ";
nebo které jsou aspoň " zcela nová a překvapující odrůda, daleko překonávající dosavadní výsledky ".
Z toho všeho se obyčejně zahradník v prosinci velmi zasmuší;
jednak se počíná děsit, že mu na jaře nevzejde ani jedna z jeho kytek následkem mrazu nebo zapaření, vlhka, sucha, slunce a nedostatku slunce;
pročež hloubá, čím tyto strašné mezery nahradí.
Za druhé shledává, že i když mu toho zajde co nejméně, nebude mít ve své zahrádce skoro žádný z těch " nejcennějších, bohatě kvetoucích, zcela nových, nepřekonatelných " druhů, o kterých se právě dočetl v šedesáti katalozích;
i toto jest zajisté nesnesitelná mezera, kterou je nutno nějak vyplnit.
Tu tedy se přezimující zahradník naprosto přestává zajímat o to, co na své zahrádce má, jsa pln toho, co na ní nemá, čehož je ovšem daleko více;
vrhá se na katalogy a zatrhává si v nich, co si musí objednat, co mu proboha už nesmí na zahrádce chybět.
V prvním rozběhu si zatrhne čtyři sta devadesát peren, které si stůj co stůj objedná;
když si je spočítá, je poněkud zchlazen a krvácejícím srdcem počíná vyškrtávat ty, kterých se pro tentokrát zřekne.
Tuto bolestnou eliminaci musí provádět ještě pětkrát, až mu zbývá už jen nějakých sto dvacet " nejkrásnějších, nejvděčnějších, nepostrádatelných " peren, které - okřídlen pronikavou radostí - ihned objedná.
" Pošlete mi je začátkem března. "
- Bože, kýž by už byl březen, myslí si přitom se zimničnou netrpělivostí.
Nuže, bůh ho oslepil;
v březnu shledá, že s největší námahou najde na své zahrádce tak stěží dvě nebo tři místa, kam se dá ještě něco zasadit, a to ještě jen u plotu za keři japonských kdoulí.
Když vykonal tuto hlavní a - jak patrno - poněkud ukvapenou zimní práci, počíná se zahradník nezkrotně nudit;
protože " v březnu se to začne ", počítá dny do března, a jelikož jich je příliš mnoho, odečte od nich patnáct dní, protože " někdy se to začne už v únoru ".
Co platno, musí se čekat.
Tu tedy se člověk zahradník vrhne na něco jiného, řekněme na sofa, pohovku nebo na chaise longue, a pokouší se o zimní spánek přírody.
Za půl hodiny vyletí z této rovnovážné polohy, inspirován novou myšlenkou.
Květináče!
Vždyť je možno pěstovat kytky v květináčích!
Rázem se mu zjeví houští palem a latánií, dracén a tradeskancií, asparágů, klívií, aspidister, citlivek a begónií v celé své tropické kráse;
a mezi nimi, víme, pokvete nějaká ta urychlená primule a hyacint a brambořík;
z předsíně uděláme rovníkovou džungli, po schodech budou splývat visuté úponky a do oken dáme kytky, které pokvetou jako blázni.
Tu tedy člověk zahradník vrhne rychlý pohled kolem sebe;
nevidí už pokoj, který obývá, nýbrž rajský prales, který tu vytvoří, a běží k zahradníkovi za roh, aby si přinesl plnou náruč vegetačních pokladů.
Když tedy si nanese domů, co pobere, shledá:
že když to dá všechno dohromady, nevypadá to nikterak jako rovníkový prales, nýbrž spíše jako menší hrnčířský krám;
že nemůže nic dát do oken, protože - jak mu fanaticky tvrdí domácí ženské - okna jsou k tomu, aby se jimi větralo;
že nemůže nic dát na schody, protože prý se tím nadělá svinstva a nacáká vody;
že nemůže změnit svou předsíň v tropický prales, protože přes jeho úpěnlivé prosby a klnutí si ženské nedají vzít, aby tam neotvíraly oken do mrazivého vzduchu.
Tu tedy odnese člověk zahradník své poklady do sklepa, kde, jak se utěšuje, aspoň nemrzne;
a zjara, rýpaje se ve vlahé půdě venku, na ně zapomene jako na smrt.
Kterážto zkušenost mu nikterak nebude vadit, aby příštího prosince znovu nezkusil novými květináči předělat svůj příbytek v zimní zahradu.
V tom vidíte věčný život přírody.
O ŽIVOTĚ ZAHRADNICKÉM
Říká se, že čas přináší růže;
je to sice pravda - obyčejně se musí čekat na růže do června nebo července;
a pokud se vzrůstu týče, tu stačí tři roky, aby vám růže udělala už docela slušnou korunku.
Daleko spíše by se mělo říkat, že čas přináší duby;
nebo že čas přináší břízy.
Vsadil jsem si několik břízek řka:
Tady bude březový háj;
a tady v tom rohu bude stát mohutný stoletý dub.
I vsadil jsem si také doubek, ale už uplynula dvě léta, a ještě pořád to není mohutný stoletý dub, a ty břízky ještě nejsou stoletým březovým hájem, ve kterém by tančily nymfy.
To se rozumí, několik let ještě počkám;
my zahradníci máme nesmírnou trpělivost.
Mám na trávníku cedr libanonský, skoro tak veliký, jako jsem sám;
podle odborných pramenů má cedr dorůst výše až 100 metrů při tloušťce 16 metrů.
Nuže, chtěl bych se dočkat toho, až dosáhne předepsané výšky a tloušťky;
skutečně by se slušelo, abych se toho ve zdraví dožil a tak říkajíc sklidil plod své práce.
Zatím mně vyrostl o dobrých 26 cm;
dobrá, počkám ještě.
Vemte si jen takovou travičku;
ona sice, když ji dobře zasejete a vrabci vám ji nevyzobou, za čtrnáct dní vyrazí a za šest neděl ji už musíte pokosit, ale anglický trávník to ještě není.
Znám na anglický trávník výtečný recept, jenž - podobně jako recept na worcesterskou omáčku - pochází " od anglického venkovského šlechtice ".
Tomuto šlechtici pravil jeden americký miliardář:
" Pane, já vám zaplatím co chcete, když mi prozradíte, jakými prostředky se udělá tak dokonalý, tak zelený, tak hustý, tak bezvadný, tak sametový, tak stejnoměrný, tak svěží, tak nezničitelný, zkrátka tak anglický trávník, jako je ten váš. "
- " To máte docela prosté, " pravil na to ten anglický venkovský šlechtic.
" To se musí dobře a hluboce připravit půda;
musí být živná a propustná, ani kyselá, ani mastná, ani těžká, ani jalová;
potom se musí dobře urovnat, aby byla jako stůl;
pak zasejete travní semínko a půdu pečlivě zaválcujete;
potom to denně kropíte, a když tráva vyroste, týden co týden ji posečete, posečenou vymetete košťaty a trávník zválcujete;
musíte jej denně kropit, rosit, svlažovat, stříkat čili zadešťovat;
a když toto budete činit tři sta let, budete mít právě tak dobrý trávník jako já. "
K tomu připočtěte, že každý z nás zahradníků by chtěl a opravdu měl prakticky vyzkoušet všechny druhy růží po stránce poupat a květů, stonků a olistění, koruny a jiných vlastností;
item všechny druhy tulipánů a lilií, kosatců, delfinií, karafiátů, zvonků, astilb, fialek, floxů, chryzantém, jiřin, mečíků, pivoněk, aster, primulí, anemón, orlíčků, lomikamenů, hořců, slunečnic, denivek, máků, zlatobýlů, upolínů a rozrazilů, z nichž každý má přinejmenším tucet nejlepších a nepostrádatelných odrůd, variet a hybrid;
k tomu nutno přičíst několik set rodů a druhů, které mají jenom tři až tucet variet;
dále je nutno věnovat zvláštní pozornost rostlinám horským, vodním, vřesovitým, cibulovitým, kapraďovitým a stínomilným, dřevinám a vždyzelenům;
spočítám - li to vše, dostanu při velmi opatrném odhadu a tak říkajíc pro bratra jedenáct set let.
Zahradník potřebuje jedenácti set let, aby vyzkoušel, pronikl a prakticky zhodnotil všechno, co mu přísluší.
Laciněji to dát nemohu, ledaže bych slevil pět procent, že jste to vy a že snad nemusíte pěstovat všecko, ačkoliv to stojí za to;
ale budete se muset ponáhlit a neztratit ani dne, chcete - li za tu dobu pořídit, čeho třeba.
Člověk má dodělat, co začne;
jste to své zahrádce povinni.
Recept vám na to nedám;
musíte to zkusit sami a vytrvat.
My zahradníci žijeme jaksi do budoucnosti;
kvetou - li nám růže, myslíme na to, že příští rok nám pokvetou ještě líp;
a za nějakých deset let bude z tohohle smrčku strom - jen kdyby už těch deset let bylo za mnou!
Chtěl bych už vidět, jaké budou ty břízky za padesát let.
To pravé, to nejlepší je před námi.
Každý další rok přidá vzrůstu a krásy.
Zaplať pánbůh, že už zase budeme o rok dál! | zahrad_r |
Autor: Čapek, Karel, Název: Měl jsem psa a kočku, Žánr: publicistika
MINDA čili O chovu psů
Pořídí - li si člověk psa, činí to:
1. buď pro světskou okázalost,
2. nebo " kvůli hlídání ",
3. nebo aby se necítil tak osamělý,
4. nebo z kynologického sportu,
5. nebo konečně z přebytku energie, aby byl pánem a velitelem svého psa.
Co mne se týče, pořídil jsem si psa hlavně z přebytku energie;
přál jsem si patrně, aby mne v tomto světě nějaký živý tvor poslouchal.
Zkrátka, jednoho rána u mne zazvonil člověk vlekoucí na šňůře cosi zrzavého, chundelatého a zřejmě rozhodnutého nikdy nevkročit do mých vrat;
načež ten člověk řekl, že tohle je ten airdale, přenesl tu ježatou, špinavou věc v náručí přes práh a pravil:
" Jdi, Mindo! "
( Ona ta fenka sice má v psí matrice jakési čistokrevnější jméno, ale říká se jí - neznámo proč - jenom Minda. )
Tu tedy se ukázaly čtyři dlouhé nohy, které se s neobyčejnou rychlostí vsoukaly pod stůl, a bylo slyšet, jak se tam dole pod stolem něco usedavě chvěje.
" To je, panečku, rasa, " pravil ten člověk znalecky a odešel nápadně rychle, ponechávaje nás dva našemu osudu.
Ještě nikdy jsem neuvažoval o tom, jak se má dostat pes zpod stolu.
Myslím, že se to obyčejně dělá tak, že si člověk sedne na zem a vykládá zvířeti všemi rozumovými i citovými důvody, aby vylezlo.
Zkusil jsem to hlasem šlechetným i velitelským;
prosil jsem a podplácel jsem Mindu kostkami cukru;
pokusil jsem se dělat ze sebe pejska, abych ji vylákal.
Když všecko selhalo, vrhl jsem se pod stůl a vytáhl jsem ji za nohy na světlo.
Bylo to brutální a nečekané násilí.
Minda zůstala stát, zhroucená a třesoucí se jako pohaněná panna, a vycedila ze sebe první vyčítavou loužičku.
Téhož dne večer už ležela Minda v mé posteli a šilhala na mne svýma pěknýma, přívětivýma očima:
" Můžeš si, člověče, lehnout pod postel;
tebe snesu. "
Ráno nato mi ovšem utekla oknem: naštěstí ji chytili dlaždiči.
Nyní ji tedy vodím na řemínku, aby se vyvenčila, a přitom prožívám světskou okázalost, jež je spojena s chovem čistokrevného psa.
" Koukej, " povídá maminka svému dítěti, " vidíš, to je pejsánek! "
Obrátím se poněkud uraženě a pravím:
" To je airdale. "
Nejvíc mne ovšem dožerou lidé, kteří mi řeknou:
" To máte pěkného chrta;
ale proč je tak chlupatý? "
Vleče mne, kam se jí zachce;
má ukrutnou sílu a nejpodivuhodnější zájmy;
smýká mnou přes hromady hlíny a předměstská rumiště.
Potkávají nás dobráci penzisti, jak se zmítáme každý na jiném konci šňůry, mnohonásob otočené kolem našich nohou.
" Proč toho psa tak násilně vlečete? " řeknou mi káravě.
" To já ho jen tak cvičím, " pravím honem, jsa odvlékán k jiné hromadě.
Co se toho hlídání týče, je to zcela správné:
Člověk si skutečně opatřuje psa proto, aby ho hlídal.
Ostražitě ho sleduje krok za krokem a téměř se od něho nehne;
chrání ho od zlodějů a nepřátel;
vrhá se na každého, kdo ho ohrožuje.
Proto je člověk hlídající a chránící svého psa od dávných časů symbolem věrnosti a bdělosti.
Od té doby, co mám psa, spím tak říkajíc na půl oka;
neboť hlídám Mindu, aby mi ji nikdo neukradl.
Zachce - li se jí jít na procházku, jdu;
chce - li spát, sedím a píši stříhaje ušima, aby mi neunikl nejslabší zvuk.
Blíží - li se k nám cizí pes, naježím hřbet, vycením zuby a strašně vrčím.
Tu se Minda na mne ohlédne, zavrtí zbytkem svého ocásku a zřejmě praví:
" Já vím, že jsi tady, abys mne chránil. "
I na tom, že člověk si opatří psa, aby nebyl sám, je mnoho pravdy.
Pes opravdu nechce být sám.
Jen jednou jsem nechal Mindu o samotě v předsíni;
na znamení protestu sežrala všechno, co našla, a bylo jí pak poněkud nedobře.
Podruhé jsem ji zavřel do sklepa s tím výsledkem, že rozkousala dveře.
Od té doby nezůstala sama ani po jedinou minutu.
Když píši, chce, abych si s ní hrál.
Když si lehnu, považuje to za znamení, že si mně smí lehnout na prsa a kousat mě do nosu.
Přesně o půlnoci s ní musím provádět Velikou Hru, při níž se s velikým hlukem honíme, koušeme a kutálíme po zemi.
Když se uřítí, jde si lehnout;
pak si smím lehnout i já, ovšem s tou podmínkou, že nechám dveře do ložnice otevřené, aby se Mindě nestýskalo.
Potvrzuji tímto co nejslavnostněji, že chov psa není jenom zábava nebo luxus, nýbrž pravý, ušlechtilý a vysoký sport.
Když se vám na první procházce se psem přetrhne obojek, jako se to stalo mně, shledáte, že chov psa je vlastně lehká atletika, žádající na vás běh na tisíc yardů s překážkami, sprintérské závody cross-country, kličkování, různé skoky a chytání psa nádherným finišem.
Pak následuje cvičení v těžké atletice, neboť musíte psa bez obojku odnést v náručí domů;
což není jenom vzpírání břemene, nýbrž vzpírání vzpírajícího se břemene - sport velmi napínavý a dosti těžký.
Chvílemi jsem měl dojem, že Minda váží aspoň cent, a chvílemi, že má šestnáct nohou.
Když je psí postroj v pořádku, tu cvičíte vodění psa tahem nebo trhem levo -, pravo - i obouruč, přetahování, alpinismus na hromadách štěrku, poklus i běh, přičemž velmi záleží na sportovní formě;
musíte se totiž tvářit, že všechny tyto cviky provádíte ze své vůle.
Účel nebo záminka, proč se pes vodí ven, je ten, aby vykonal své potřeby.
Minda mne překvapila svým obzvláštním, přímo dívčím útlocitem: pokud to vůbec fyzicky vydrží, neudělá venku nic;
je zřejmo, že se stydí projevovat své slabosti.
Je v ní kus anglické diskrétnosti.
Co se doma uvaří, to se doma sní.
Velmi ji zaráží, že my lidé nemáme dosti pochopení pro tuto stránku její povahy.
A tak už v prvních dnech jsem zjistil, že chov psa splňuje velmi mnohé účely až na jeden;
chtěl jsem být pánem a velitelem svého psa, a zdá se mi nyní, že se spíše Minda stává mou paní a velitelkou.
Někdy jí to říkám otevřeně a slovy, kterým nechce rozumět;
neboť zatímco jí dokazuji, že je tyran, trapička a rozmarná, svéhlavá a paličatá kreatura, zneužívající mé trpělivosti a ochoty, dívá se mi srdečně do očí, vrtí kusým ocáskem a chechtá, chechtá se bezhlase na celé kolo svou růžovou a ježatou tlamou, nastavujíc čupřinatou hlavu, abych ji za to vše ještě pohladil.
Cože, ty mi dokonce položíš tlapy do klína?
Jdi, jdi, Mindo, má ošklivá fenko, a nech mne dopsat můj článek.
Nech mne ještě říci -
Nu dobře, Mindo, tedy to dopíšeme jindy.
Každý pes má zvyky: a ) obecně psí, b ) své zvláštní.
K obecně psím zvykům například náleží, že každý pravý pes se třikrát zatočí dokolečka, nežli si lehne, nebo že se olízne, když ho pohladíte po hlavě;
ale prosím vás, nezkoušejte to u cizích psů.
Co se týče zvyků zvláštních, tedy jiné zvyklosti má jezevčík čili dakl, obyčejně zvaný Valdík, jiné dobrman, špic, buldog, pinč, teriér a tak dále.
Airdalka Minda má zvláštní a neodolatelný zvyk, že jakmile si lehnu, skočí na pohovku a postaví se mi předníma nohama na prsa, pokoušejíc se mi olíznout nos nebo oko;
z kteréžto pozice se nedá zahnat křikem ani prosbami.
Dlouho jsem nemohl pochopit, proč to dělá a co na tom má;
až mi padla do rukou kynologická příručka, kde byl odstavec:
" Airdale, zvaný též válečný pes ( Kriegshund );
užívá se ho ve válce k vyhledávání raněných. "
K tomu je obrázek, na němž Minda, chci říci airdale, stojí v dešti kulí předníma nohama na prsou raněného vojína a štěká.
Teď tedy vím, že Minda na mně ukájí svůj válečný pud;
jelikož nemá po ruce raněného vojína, postaví se na prsa mně, když čtu na pohovce noviny, nedbajíc za mák vážnosti politické situace ani nejprudší novinářské palby.
Ty má válečná čubičko!
Můj samaritánský pejsku!
Neměli bychom spolu jet někam do Číny nebo Nicaraguy, abys užila skutečných raněných?
Nebo bych měl vypovědět válku Vršovicům nebo ateistům nebo jednomu klubu poslanců a senátorů, když už jsem majitelem válečného psa?
Jářku, nepřátelé, nezahrávejte si se mnou!
Něco vám provedu, a až budete ležet na bojišti rozstříleni a posekáni, zavolám Mindu, aby vás vyhledala a postavila se vám předníma nohama na prsa.
Neboť tak jí káže zděděný pud.
Každý, i nejvyšším rozumem nadaný tvor má své koníčky a nenávisti.
Arne Novák by za nic na světě nevzal do ruky telefon;
Ferdinand Peroutka chová živelný odpor k prozódii a František Langer k mystice;
jiní lidé nemohou snést skřípání nože na talíři a jiní moderní hudbu;
slečna Hásková nesnáší Hilara a jedna paní by se ani za svět nepřiblížila k obyčejné krávě.
Minda cítí elementární a tajemnou hrůzu z motocyklů.
Jiné hluky nese se zřejmou nelibostí, ale hrčení motocyklu v ní budí šílenou paniku, jakou cítí kostelník z živého ďábla.
Má čubička není moderních názorů;
nemá ráda ty zatracené mašiny a vynálezy, jež masa a kostí nemají a ženou si to jako splašené, pekelně a nejedle páchnouce.
Má - li nějaké psí náboženství, hraje v něm motocykl roli satana.
Každý z nás má na duši své citlivé místo, na kterém mu jaksi nenarostla kůže a chlupy: místečko obnažené a bolestně se třesoucí, které bychom chtěli ukrýti před světem.
A vidíš, Mindo, každého dne nám někdo nebo něco sáhne zrovna na toto místo věčně zjitřené.
Každého dne obchází za rohem motocykl jako lev řvoucí, hledaje, koho by pohltil.
I zalezme střemhlav pod pohovku do nejhlubšího stínu a s očima zavřenýma, třesouce se na celém těle čekejme, až se ta bestiální věc přežene.
A pak, když je dlouho ticho a jen péro a papír šustí obvyklým skřípěním, vysouká se Minda s rozpačitým úsměvem ze svého kouta a drobet vrtí ocáskem, jako by se styděla za svou slabost:
" To... to já jen tak, to nic není;
člověče, pohlaď mě po hlavě. "
Sedni si, Mindo, a slyš:
JE TRÉ PŘIKÁZÁNÍ:
1.
Poslouchati budeš.
2.
Čistotu zachovávati budeš doma i na schodech.
3.
Sežereš, co ti dám.
Tato tři přikázání mají původ božský a dána jsou psímu rodu, aby byl vyznamenán nad ostatní hovada polní.
Kdo jich nedbá, bude zatracen a uvržen do pekla, kde není žádných pohovek a kde ďáblové na motocyklech po celý den pronásledují hříšné psí duše.
Krom těchto těžkých hříchů jsou dále hříchy všední, k nimž náleží:
Sežrati šle svého pána.
Skákat na svého pána, když máš tlapičky zablácené.
Štěkat, když tvůj pán píše.
Bryndat svou polévku po podlaze.
Vyběhnout na ulici.
Honit kočku po posteli.
Čuchat k mému talíři.
Kousat koberce.
Kácet různé předměty.
Nosit domů staré kosti.
Olíznout nos svého pána.
Hrabat v květinových záhonech.
Odnášet punčochy svého pána.
Pes, který plní i tyto zákony a předpisy, nabývá zvláštní důstojnosti a je velmi ctěn;
proto také bývá tlustý jako děkan nebo jako ředitel banky, a nikoliv vychrtlý jako lidé, kteří své síly vymrhávají v prostopášnostech, marném usilování, ctižádosti a nekázni.
Avšak je jedno nenapsané psí přikázání, které praví:
Milovati budeš pána svého.
- Někteří velmi vážní lidé, jako Otokar Březina, spatřují v psí oddanosti známku nízké a otrocké povahy.
I namítám proti tomu, že pod otrockou povahou si nemůžeme představit něco tak překypujícího a entuziastického, jako je povaha psí.
Neměl jsem nikdy otroka, ale myslím, že je nebo má to být tvor velmi ukázněný, tichošlápský a rezervovaný, jenž nevyráží ze sebe výkřiky radosti, když spatří svého pána, nekouše ho do rukou, neobjímá ho, neskáče po něm a vůbec neprojevuje nezkrotné nadšení a frenetickou radost, když se jeho pán vrací z redakce nebo odjinud.
Nade všecka zvířata i nad lidi je pes nadán zvláštní silou radosti i žalu.
Nedovedu si představit, že by se třeba konceptní praktikant vrhl s hlučnou radostí na krk sekčnímu šéfovi nebo že by se farář radostí svíjel na zemi, hrabaje všemi čtyřmi do vzduchu, když na něho promluví biskup.
Pravím, lidé mají k svým pánům poměr služebný a zachmuřený, kdežto pes má k svému pánu vztah náruživé a bezohledné lásky.
Snad je v tom prastarý duch smečky, vášnivá družnost tvora, ve kterém žije pud tovaryšství.
Člověče, povídá takový psí pohled, já nemám nic než tebe;
ale koukej, my dva jsme báječná psí smečka, viď?
Opovržení: ano, to je to slovo.
Nikoliv s nepřátelstvím, ale s distingvovaným opovržením pohlíží kočka na psa, tvora hřmotného a jaksi plebejského;
jedná s ním s povýšenou a ironickou převahou;
je to převaha bytosti samotářské nad duchem smečky.
Toto veliké, ježaté a hlučné zvíře kvílí jako miminko, je - li necháno o samotě, a může se přetrhnout radostí, pustí - li je pán k sobě.
Jaká slabost, myslí si kočka, zvedajíc obočí;
já, co se mne týče, stačím sobě sama a dělám, co chci;
a hlavně nedávám tak najevo své city, neboť to se nesluší.
Načež vstane a dá Mindě pár sametových ťafek přes její lesklý a vlhký čenich.
Jsouc ještě bezmála štěnětem, neví Minda, co si počít s gumovou ohebností své páteře a délkou svých tlap;
někdy ji tento nadbytek pružnosti dělá neobratnou a uvádí ji do rozpaků jako dívku v pubertě.
Ale jsou chvíle - zejména za měsíčních večerů a když se na ni dívá plotem sousedův Astor -, kdy do ní vjede opojení pohybu.
Tu počne skákat a točit se, křepčit a kroužit s hlavou k nebi, unášena jakýmsi úchvatným rytmem.
Je to strašně podobno Dalcrozově škole nebo čarování rusalek.
Minda tančí.
Chovatel psů, stejně jako zahradník, státník, otec rodiny a ještě někteří jiní lidé, musí myslet na budoucnost.
Když jsem počal pěstovat svou čubičku, myslel jsem samozřejmě na její budoucnost;
nejdřív jsem se ptal všech přátel a známých, nechtějí - li dostat krásné a čistokrevné airdalské štěně.
Skutečně asi čtrnáct lidí rázem zatoužilo po huňatém štěněti bezvadné rasy a chtělo si pro ně hned přijít;
řekl jsem jim, že to bude až asi za rok, až má fenka dospěje.
I vysmáli se mi řkouce, že za rok, to je jako nikdy.
Za druhé jsem se rozhlížel v okolí po statném, inteligentním a čistokrevném otci svých příštích štěňat.
Zjistil jsem asi čtyři pěkné airdaly a hleděl jsem si získat jejich důvěry.
Mimoto jsem trochu studoval otázku křížení, pokrevních svazků a podobných věcí;
ale jelikož to jsou vědecké problémy, rozcházejí se v nich všechny autority přímo diametrálně.
I rozhodl jsem se, že se vyhnu všem sporným otázkám odborné plemenitby a ožením za rok Mindu s tím airdalem, co tam v té žluté vile tak pěkně a vesele vyplazuje jazyk.
Zatímco jsem takto přemítal, drbala si Minda blechy, zívala a vrtěla ocáskem, nijak nezatížena problémy svého příštího mateřství.
Říkám vám, správná plemenitba je nejzajímavější stránka v chovu psů;
je o tom spousta subtilní a učené literatury, a chcete - li se jen trochu teoreticky připravit, ocitáte se na prahu tajemných a velikých věcí, kterým se říká Eugenika.
Proč bychom nezkusili řídit běh přírody a uložit jí vyšší úkoly?
Proč nepřipravit zrození Nadpsa?
Můžeme získat zkušeností, které jednou přeneseme na chov člověka;
beztoho se nám vytýká nedostatek důvěry v lepší příští lidského rodu.
Dobrá;
pamatuj si, Mindo, že jsi určena k velikým věcem.
Nuže, chcete - li pěstovat čistý chov psů a máte - li vhodnou fenku, dbejte především toho, aby se vám nezaběhla na ulici;
střezte ji pečlivě, jako jsem činil já, nepouštějte ji z řemínku, dávejte jí lehkou dietu, rozptylujte ji, poučujte ji, hlídejte ji jako oko v hlavě;
toť vše.
Budete na svých procházkách obtěžováni všemi psy, které potkáte;
někdy jich půjde za vámi celý průvod, i budete je zahánět holí a pokřikem, zatímco vaše fenka poběží podle vás jako hodné děvčátko, za nikým se neohlížejíc, nevědomá a líbezná.
Jdeš, starý světáku!
Táhneš, ničemo foxteriére!
Kliď se, cynický vlčáku!
Fuj, ratlíku tenkonohý a třasořitný!
Pryč, zrzavé psisko hlídačovo!
Hybaj, nestydo!
Mindo, to jsou sprostí chlapi, viď?
Počkej, budu ti vypravovat o pěkném airdalovi, co vyplazuje za plotem jazyk;
je ti ježatý jako bůh, zrzavý jako slunce, na hřbetě černý jako havran, a oči, oči má jako trnky.
Zatracená bando!
Jedeš, ty hanebníku!
Mindo, doufám, že si vážíš sama sebe;
máš dobře, že ty dareby ignoruješ;
víš, jsi ještě příliš mladá, a pak tahle holota není vůbec pro tebe.
Pojď raději domů.
Nu co, co bys chtěla?
Pohladit po hlavě?
Poplácat po zádech? Jít ven?
Cože, žrát?
Upozorňuji tě, Mindo, že žereš příliš mnoho.
Koukej, jaký už máš široký hřbet;
a dostáváš břicho.
Hej, domácí lidé, nepřekrmujte mi tak to ubohé zvířátko!
Copak nevidíte, že ztrácí figuru?
Kdepak jsou ty propadlé boky a vysoký břich, kdepak je ten úzký a kostnatý zadek?
Fuj, Mindo, fuj!
To máš z toho, že jsi takový lenoch;
jdi, jdi do zahrádky, tanči, hoň si třapec svého ocásku, dělej víc pohybu, cvič!
Poslechni, nesmíš mi ztloustnout;
budeš pak dýchavičná a sentimentální;
odedneška ti budu odměřovat jídlo sám.
" Poslouchejte, " řekl mi jeden člověk, který si myslí, že všemu rozumí, " vždyť vaše fenka bude mít štěňata.
Koukejte, už skoro vláčí břicho po zemi. "
" Kdepak, " bránil jsem ji.
" To je jen sádlo.
Nemáte ponětí, co toho ta bestie sežere.
A pak se válí celý den na pohovce.
To je od toho. "
" Hm, " řekl ten člověk.
" A copak ty struky? "
Vysmál jsem se mu.
Věc je prostě absurdní.
Minda nikdy nebyla sama než pár minut na zahrádce, a to ještě za naprosté opatrnosti.
Až po čase mi to řekl soused.
Prý to viděl na vlastní oči.
Prý to byl čistokrevný stájový pinč z nejbližšího sousedství.
Jakživ nepochopím, jak a kdy se to mohlo stát;
avšak nutno se sklonit před fakty.
Darebná, lehkomyslná fenko, tedy s německým pinčem ses zahodila, ty, anglická airdalka?
S pinčem bílým a strakatým, o polovičku menším, než jsi ty?
Fuj, styď se!
Cože, ty ještě vrtíš ocáskem a nastavuješ střapatou hlavu?
Nechci tě ani vidět!
Zalez, ty svedená, neposlušná, pošetilá samičko?
Není ti ještě ani rok, a ty takhle!
Koukej, jak vypadáš: prohnutá v bedrech, s páteří vyčnělou jako koza, nemotorná a rozviklaná;
už se nemůžeš stočit dokolečka a vzdychajíc, těžce, unaveně sedáš na zadek;
díváš se na mne, jako bych ti mohl pomoci.
Co, je ti nějak divně a tuze vážně?
Nu, nic si z toho nedělej;
příroda je mocná a těžko se stavět proti ní.
Ostatně víš, stájový pinč a airdale jsou z jednoho rodu pinčů;
oba jsou ježatí a vousatí - kdož ví, snad zrodíš bílé airdaly nebo zrzavé stájové pinče s černou dečkou na zádech.
Bude to třeba nový druh;
stvoříš novou rasu airpinčů nebo pinčdalů.
Nu, pojď sem, ty hloupá;
můžeš mi položit hlavu do klína.
Jednoho rána to z Mindiny boudy začalo pištět a kvikat.
Mindo, Mindo, co je to?
Co se to pod tebou hemží?
Minda dává najevo krajní zdrcenost a zkroušenost.
Člověče, odpusť mi, že jsem udělala tak velkou hromádku!
Po čtyřiadvacet hodin ji nelze dostat z boudy ven;
jen nějaké krysí ocásky jí čouhají zpod břicha - jsou čtyři nebo jich je pět?
Minda nepřipustí, aby je někdo spočítal;
chňapá po ruce, která sahá do boudy, a spíš bys ji uškrtil, než bys ji vytáhl za obojek z boudy.
Teprve nazítří vyšla dobrovolně ven.
Bylo jich osm, těch štěňat.
A byli to samí čistokrevní, hladcí, černí dobrmani.
Když jich je osm, musíme nějaké utratit.
Hej, páni zedníci, kdo z vás by mohl utopit pár slepých štěňat?
Zedník trochu zbledl a řekl:
" Kdepak, to jsem já nikdy nedělal. "
Páni betonáři, vy jste takoví chlapíci;
mohl by některý z vás utopit pár štěňat?
" To já nemožu, " řekl betonář.
" Já na to nemám to srdce. "
Nakonec je utopil mladý zahradník s dívčíma očima.
Nyní tedy Minda kojí své dva zbylé dobrmánky;
je na ně pyšná jak náleží a líže jejich pitomé, černé, lesklé hlavičky se žlutými tečkami nad očima.
Mindo, propána, kdes je vzala?
Minda vrtí ocáskem se zvláštní a hrdou radostí.
IRIS
Jednoho dne jsem ji ( neboť je to fenka ) dostal i s poetickým jménem Iris;
od té doby slyší nejen na jméno Iris, nýbrž také Iréna, Ryska, Rézinka, Narcisek, Tulipánek, Mišpule, Darebnice, Costoprovedla a mnohá jiná jména, při kterých zatřepe tím střapečkem vzadu a lehne si na znamení oddanosti na záda.
Její někdejší pán mne upozornil, že honí slepice, husy a listonoše a chodí do kurníku krást vejce;
listonoše honí podnes, ale protože nemám kurník, krade aspoň cukr, mýdlo, uhlí, kolíky na prádlo, provázky, papíry a co tak najde.
Jinak je velmi hodná a neškodná, až na tři výjimky.
1. s vášnivou a překotnou radostí honí vše, co se hýbe, jako automobily, vojáky, kočky, holuby, spěchající lidi a podobně - to byste ani nevěřili: najdou se lidé, kteří nadávají, když je má čubička chytne za kalhoty;
2. vše, co se nehýbe, horlivě ohryzává, jako například koberce, židle, boty, kartáče, jakož i všeho druhu nářadí a náčiní;
3. dělá jen to, co je jí zakázáno;
chceme - li, aby šla domů, musíme dělat, jako bychom ji vyháněli ven;
chceme - li, aby sežrala suchou kůrku chleba, musíme se tvářit, že jsme odhodláni tu kůrku před ní hájit do poslední kapky krve;
načež ji s frenetickou chutí slupne, vítězně a provokativně vrtíc ocáskem.
Abyste věděli, je to ostnosrstá foxteriérka, kteréžto jméno označuje bytost velmi chlupatou a čupřinatou, všemi směry zježenou a kudrnatou, s očima ( čili odborněji řečeno světly ) jako žetové kuličky, vousatou, mlsnou, taškářskou a podšitou, doposud nezkrocenou, neuctivou, občas sentimentální a většinou svéhlavou.
Velmi brzo si zvykla na to, že ona je paní v domě;
kolébajíc se v bocích ( což zřejmě považuje za zvláště elegantní a důstojné ), obchází celý dům a zaškrabe na ty nebo ony dveře;
i musíme jí otevřít, a tu vpluje dovnitř a rozhlédne se, jako by se dívala lorňonem, sedne si do lenošky, chvíli se dívá oknem, zívne a jde zase zaškrabat na dveře:
Otevři, člověče, já musím dohlídnout v kuchyni;
a pak abych se šla mrknout, co dělá kočka, - ha, někdo zvoní, pusť honem, musím přece vědět, kdo to ke mně přišel.
O hlídání má své vlastní názory: ke každému, kdo přijde, se zvědavě hrne a ihned s ním zapřádá bližší známost;
teprve když odchází, začne na něho rozlíceně dorážet a chytá ho za lýtka, což musíme znovu a znovu každému vysvětlovat jako oblíbený a nevinný žert.
Jednomu ( tehdy aktivnímu ) ministrovi čuchla pozorně k botě a pak se mu bez okolků vyhoupla na klín;
jiné ctihodné návštěvě, která se vyklonila z okna, vyskočila na záda a sedla si mu obkročmo na krk.
Nezřízeně ji baví, když osoby takto poctěné počnou horlivě ujišťovat, že mají zvířata strašně rádi.
Jednou se vloudila do sousedního domu, sežrala služce perníkové srdce od milého, stahala povlaky a ubrusy, skočila paní domu na postel a nechala na ní svou nectnou památku;
pak se vrátila domů, záříc uspokojením.
Vidí - li mne na zahrádce dloubat v půdě, chce mi ukázat, že to dovede také, a hrabe na záhonku, až půda lítá;
tahá ze země čerstvě zasazené sazeničky a považuje za vrcholný požitek, když kličkuje po trávníku s takovou sazenicí v hubě a já ji honím, strašlivě klna a metaje po ní čepicí, lopatkou a co tak je po ruce.
Má svůj světový názor, který by asi vyjádřila slovy, že svět je psina.
Její poměr ke kočce je těžko definovatelný: má ji strašně ráda a něžně ji očichává;
hodiny se vydrží na ni dívat upřeným a náruživým pohledem přátelství, ale jen potud, pokud se kočka nehýbe.
Jakmile se kočka pohne, musí ji Iris honit.
Musí prostě.
Pak nastane šílený let po bytě, po zahradě, po záhonech, zakončený krátkou, ale krvavou bitvou: dva odvěcí nepřátelé blýskají na sebe očima, Iris nadšená bojem a s čumákem zkrvaveným, kočka hluboce burácející a nervózně potrhující ocasem.
Za hodinu se sejdou doma, kočka se plavně a měkce otře o psa a Iris k ní delikátně přivoní, jako by abatyše políbila na čelo dívku.
Ale běda ti, číčo, kdybys udělala krok o poznání rychlejší!
Věz, že nejsilnější pud psa je běžet, střemhlav vyrazit a honit všechno, co ubíhá.
Musí to dělat: nepohrdej jím proto;
nemůže za to, že je překotný, hlučný, zbrklý a jaksi lidový.
Víš, macku, každý z nás, každý z nás je jiný a podivný;
nic naplat, musíme mít se sebou trpělivost.
Ten poměr se změnil, když kočka Pudlenka dostala koťata.
Už samo kotění vzbudilo v Irisce nesmírný zájem a jakousi ženskou solidaritu;
chtěla být při tom;
chtěla rodit s sebou.
Když kočka rodička poprvé opustila svůj mateřský košík, pustili jsme Iris ke koťatům;
třásla se vzrušením nad těmi pištícími, slepými mláďaty, užaslá a zmatená, a něco v ní usilovně pracovalo;
jako náměsíčná vlezla do košíku a nastavila koťatům knoflíčky svého břicha.
Od té chvíle v ní vypukla náruživá mateřská žárlivost;
vystrkovala čumákem kojící matku z košíku a sama uléhala ke koťatům, pyšná a blažená mateřskou iluzí.
Kočka ji nechávala dělat chůvu;
mžourala na ni ospale a shovívavě, jako by chtěla říci:
Počkej, však tě to přejde, až ty budeš mít koťata;
kdybys věděla, jak mám vytahané struky, záda mě bolí, jsem celá pomačkaná.
- Načež zívla a zůstavila svou rodinu mateřské frenezii fenky foxteriérky.
Její mateřské city se vztahují také k malým dětem, které olizuje a chce kojit;
dále k vycpaným medvídkům a dětským panenkám.
Avšak nemyslete si, na psech jí nezáleží;
chce jenom mít děti.
Přijímá zdvořilosti vlčáků;
nenávidí boxery;
může si ukroutit hlavu za pejsky své rasy;
ba i barzoje a leonbergy uznává za psy, ale většinou dává přednost nám lidem před nejkrásnějším psem.
Její instinkty jsou zmateny;
zdá se, že se počítá spíš mezi lidi nežli mezi psy.
Vrtí - li se po celý boží den kolem svých lidí, neračte to pokládat za projev poddanství;
je to jen fanatická družnost;
jakmile se nažere a vyspí, chce mít svého člověka, aby si s ním hrála.
Je - li ponechána sama sobě, většinou dřímá, drbe se nebo zpracovává v sobě jakousi prastarou psí dumu;
hraje si, jen když je v kontaktu s člověkem;
nemá - li spoluhráče, potřebuje aspoň diváka, aby honila kamínek, tančila s větvičkou v hubě nebo lítala bláznivým kalupem v tajemných kruzích a osmičkách.
Pes o samotě je stejně vážný jako lev, had nebo přednosta úřadu;
jeho humor a hravost propuká jen ve společenství s člověkem, což poznat náleží k přírodopisu psa i k přírodopisu humoru.
Jak se to loni na podzim stalo, zůstane už asi nevysvětleno.
Zkrátka lidé věci znalí mi řekli, že Iris nesmí mít dvakrát do roka štěňata, že prý by dostala souchotiny nebo co.
Dobrá, když tedy přišel čas, kdy byla na místě opatrnost, byla Iris podrobena přísnému dohledu, oddělena od všech lákadel dnešního zkaženého světa a všude provázena jako klášterní schovanka.
Ani na chvilku nebyla sama;
pořád měla kolem sebe člověka, který ji bavil, který jí házel kamínky, který se s ní honil po trávníku, aby ji rozptýlil.
Načež po osm neděl vážněla a tloustla, a posledního dne zalezla do boudy, kde přivedla na svět čtyři štěňata.
Jakživ nepochopím, jak se to mohlo stát;
příroda je mocná.
Pokud vůbec mohlo být nějaké podezření, padalo by jen na sousedova vlčáka, velikého jako tele, nebo na sousedního stájového pinče, ctihodného starce, který se už nezajímá o nic jiného než o dobrou kuchyni a své chronické potíže s prostatou.
Oba případy jsou krajně pravděnepodobné;
v obou případech budou ovšem štěňata ohavní zmetkové a bastardi, které nechám utopit, najdu - li totiž někoho, kdo by byl schopen to udělat.
Nuže, opakuji znovu: příroda je mocná a tajemná.
Štěňata zrozená tímto nelegálním způsobem se zvláštní hříčkou přírody vyvedla v tak dokonalé a čistokrevné foxteriéry, že je po nějakém týdnu zvěrolékař odhadl na neslýchanou cenu, za jakou byste dostali jednoleté hříbě nebo ojetý motocykl.
Ponechal jsem naživu jen dvě z nich;
z ohledu na abecední pořad dostala jména Celda a Citrónek.
Mám už své zkušenosti se štěňaty;
jsou dva obecné zákony - odporují - li si trochu, nemohu za to já, nýbrž štěňata.
1.
Všechna štěňata jsou stejná;
všechna se rodí se stejnými zvyky a rostou podle stejných pravidel hry.
Všechna vlezou, kam nepatří, dělají sedmdesát sedm loužiček za den, trhají lidem punčochy, žerou, co nemají, například židle, provázky, mýdlo, koberce a prsty, spí v koši s čistým prádlem, každých pět minut volají o pomoc, učí se štěkat a jsou tiše jen tehdy, dělají - li nějakou nenapravitelnou škodu.
To vše je neodvratný přírodní zákon, platný pro všechna štěňata na světě.
2.
Naproti tomu každé štěně je od narození jiné co do masky, schopností a duševního habitu.
Jedno štěně se narodí jako tvor uvážlivý a přemítavý;
druhé je od prvního dne rváč, lehkomyslník a dobyvatel;
třetí je kvílivý a věčně uražený sebemilec;
čtvrté je dobrák a kliďas.
Jsou mezi štěňaty letory cholerické, melancholické, sangvinické i flegmatické;
charaktery pyknické i rozpolcené, hrdinné i rošťácké;
jsou štěňata činu i štěňata sentimentální, nátury achillovské i odysseovské, temperamenty horké i chladné, osobnosti uzavřené i povahy družné.
Všechna štěňata dělají totéž, ale každé jinak.
Věčná je stejnost a nekonečná rozmanitost všeho, co žije.
Je však i zákon, který řídí osudy pěstitelů štěňat.
První stadium, dokud jsou štěňata slepá a přisátá k mamince, se omezuje na roztržitou návštěvu a několik blahovolných slov k zářící rodičce.
V druhém stadiu rychle stoupá křivka zájmu;
pěstitel hlaholí, že tahle štěňata jakživ nedá z domu, že tak rozkošná štěňata, jako jsou právě ta štěňata, dosud v dějinách lidstva nebyla a že si je nechá pro sebe a basta.
Konečně v třetím stadiu píše nebo telefonuje řečený pěstitel lidem, kterým v prvním stadiu svá štěňata přislíbil, aby si honem, ale honem poslali pro své štěně, " víte, abyste nepřišel o tu radost, ono vám je teď tak strašně roztomilé, ale to si je musíte odnést ještě dnes, abyste toho užil ".
Skoro vždy jsou štěňata dávána darem s nápadným a skoro horečným chvatem a překotným ujišťováním, že je to zázračně hodné a milé zvířátko, které nemyslí na nic, než jak by svému pánovi udělalo radost.
Naproti tomu nový majitel řečeného štěněte, oblažen tím, že mu to milé zvířátko olízlo nos a začalo žvýkat ucho, propuká ve výrazy nadšení a trvalé vděčnosti a nápadně rychle se poroučí, aby si to dárce snad ještě nerozmyslil.
Dárce pak za ním dojatě zavře dveře a vydechne:
" Zaplať pánbůh, už je to pryč. "
I nový majitel štěněte prodělává určitý vývoj, předem napsaný v knize osudu.
První dny je prostě nadšen vším, co to skvělé zvířátko dělá.
" Máme ho všichni strašně rádi, " hlásí pěstiteli, " už si na nás zvyklo, nechce spát jinde než v naší posteli;
dal jsem mu své domácí střevíce na hraní, a jak vám dovede kousat! a jak mu chutná! a jak na těch svých malých nožičkách honí slepice! a jakou má svou vůli! a jak je živé!
My jsme vám tak vděčni - "
Po čtrnácti dnech:
" Poslyšte, to je vám ohromný rošťák;
člověk aby se s ním celý den zabýval...
Považte si, chce spát jen na posteli...
Já ho už chtěl z té postele shodit, ale on mne kousl...
Já bych mu někdy nařezal, ale on si to nenechá líbit - Ó, někdy už je čistotný, já myslím, že si na to zvykne, nemyslíte? "
Po dalších čtrnácti dnech nový majitel rozpačitě pokašlává, jako by vám se vší šetrností říkal něco nemilého o vašich dětech:
" My už nevíme, co s ním máme dělat;
je už takhle veliký a dělá si, co chce.
- Já bych ho rád naučil chodit na řemínku, ale on by se snad uškrtil - Honí děti...
Sežral mně kus koberce...
Prosím vás, co s ním máme dělat? "
Toto je dosavadní historie generace C:
C1 ( u mladé paní ):
Strašně milý.
Kouše do nosu.
Sežral hospodyni střevíc.
Sežral závoj.
Roste jako z vody.
Má červíčky.
Sežral další střevíc a punčochu.
Každý jej hlasitě obdivuje.
Byl přejet autem.
Sežral panin klobouk a nemůže jej strávit.
Je strašně živý.
Byl dán do psí polepšovny.
Za tři neděle se vrátil vychován: chodí na řemínku, umí panáčkovat a žere míň střevíců.
C2 ( u lékaře ):
Strašně milý.
Celý den se chová na klíně.
Sežral pacientovi v čekárně klobouk.
Další klobouk.
Ještě jeden klobouk.
Dán na zahradu, ale vyhrabuje všechny sazenice.
Uhájil dente unguibusque své výhradní a nezadatelné právo na postel.
Honí sousedovy slepice.
Chytá pacienty za lýtka.
Za trest zavřen na plochou střechu domu, sežral ji, nebo aspoň do ní prokousal díru.
Nabídnut na výchovu hajnému;
po krátkém seznámení se dal hajný na ústup, chabě namítaje, že teď by neměl na pejsánka pokdy, protože prý musí dohlížet na vysazování lesních kultur.
Nyní je C2 naprostým pánem domu i zahrady;
přistoupí - li k němu někdo s šetrnými námitkami, vycení zuby a uhájí své stanovisko.
Jeho další budoucnost je zatím nepředvidatelná;
ale myslím, že se nedá.
Je to právě nesmírně čistokrevný pejsek.
Pane, to je rasa!
Ne, Iris, tentokrát to nejde.
Nesmíš jít na krok sama.
Víš, my to s tebou myslíme dobře.
Nic si z toho nedělej, i my lidé máme svá trápení.
Lehni si u mých nohou a buď smutná.
Spi, prospi to zatrápené jaro.
BEN, BIJOU, BLACKIE A BIBI
Když se naplnil čas a ukázala se jistá znamení na nebi i na zemi, ohlásil jsem své fence Iris, že nebudu klásti překážek jejímu štěstí a že jí dám chotě, jaký je jí hoden;
že ovšem žádám, aby bylo matrimonium rite consummatum, torus conjugalis, pater certus a zkrátka všechno v pořádku.
Iris zavrtěla ocáskem, výrazně tím dávajíc najevo:
Pane, staň se tvá vůle, ale honem!
Potom přišel ke mně jeden pán, chovatel cenou poctěného zvířete z dynastie hrubosrstých foxteriérů, jménem Bube von Plessberg, zapsaný pod č. 193 D. F. St. B.
12233, M. F. T. 371/II ( totiž ten pejsek, ne ten pán ), a zeptal se mne přísně, mám - li rodokmen.
Přiznal jsem se, že ne, že můj dědeček byl sedlák;
přes tento nedostatek rodokmenu uznal Irisku za vhodnou partii pro svého svěřence, chvále její světla, slechy, masku, běhy a jiné stránky její povahy.
Nazítří přivedl urozeného ženicha a představil jej mé fence.
Iris počala nadšeně lítat jako šíp, pokud si lze představit šíp chlupatý, kličkující a točící se dokolečka;
bylo to vyzvání:
Pojď, dvoř se mi, chytej, hoň;
pojď, budeme si hrát na zelené louce;
poletíme nekonečným prostorem, až se nám budou uši třepat;
ach, jak jsi krásný, můj princi!
Načež on ( totiž ten pán, nikoliv ten pes ) zabručel, že to nejde, že by se mu Bubík udýchal;
pak sevřel vzpouzející se fenku mezi koleny a přitáhl k ní mladého manžela za obojek.
Myslím, že Iris byla dotčena ve svých nejjemnějších citech, ale je to loajální pejsek;
chovala se vzorně.
Vidíš, to jsou takzvaná manželská pouta: mít hlavu sevřenu mezi koleny.
Pak začala ztrácet humor a chlupy;
byla zahloubaná do sebe a chvílemi jí bylo špatně;
olezlá, s těžkými boky a hřbetem kostnatým - To vypadám, člověče!
Že jsem o tři roky starší?
Ach, kde je mé mládí!
Všecko je v tahu... i ten bílý, kudrnatý hoch s uchem černým jako uhel...
Nato zoufale vzdychla a šla se nažrat.
Jednoho dne zalezla do své boudy - je to místo hanby;
zalézá do ní, jen když je bita a myslí si, že se jí stala křivda;
tedy zalezla do boudy a nevynořila se z ní, ani když jsme nejsladšími hlasy volali kočku.
Po několika hodinách přišly domácí ženské a zvěstovaly záříce - ženské při takových okolnostech vždycky září -, že máme štěňátka.
Odhad jejich počtu kolísal mezi dvěma a čtrnácti, neboť Iris k nim nikoho nepustila;
bylo jen vidět, že se tam hemží nějaké černé a bílé skvrny.
Po dvou dnech se ukázalo, že jsou čtyři.
Kdybych byl včas měl nápad, abych po vzoru našich předků po denní práci těžkou rukou zapisoval do starého kancionálu důležité rodinné události, vypadala by tato kronika asi takto:
5. den:
Už dovedou nejen pištět, ale také broukat, vrnět, kvičet a mlaskat.
To černé přelezlo v boudě z kouta do kouta, hlasitě pištíc nad svou odvahou.
Jinak leží na jedné hromádce nebo jsou přisáty k matčinu břichu, jež přitom našlapávají a hnětou předními tlapkami.
Z toho je vidět moudrost přírody.
6. den:
To černé vypadlo z boudy;
dalo se to čekat, bylo příliš podnikavé.
Bude to silný a statečný pes, neboť vřískalo přitom pronikavě jako zařezávané sele.
7. den:
Počínají chápat rodinné vztahy: jedno odstrkuje druhé od matčiných struků.
9. den:
Zdá se, že se perou.
10. den:
To bílé s černým monoklem otevřelo levé oko.
11. den:
Už jsou otevřeny všechny oči kromě jednoho.
Proč mají tak veliké hlavy?
12. den:
Mají bříška jako bubny.
Ustavičně vypadávají z boudy, strašně křičíce.
Hlasy mají mohutné.
Ten s tříbarevnýma ušima zaštěkal!
14. den:
Dnes jim Bubíkův pán kupíroval ocásky;
nemohl jsem se na to dívat.
Pak tam zůstaly ležet čtyři bílé ocásky, něžnější než dívčí malíček.
Chtěl bych je schovat a později dát každému štěněti jeho ocásek na památku;
ale bojím se, že by je sežrali.
Nechám je zakopat.
( Ty ocásky. )
15. den:
Už dělají loužičky.
Tím se začíná jejich samostatný život.
Byl bych takto mohl den po dni zaznamenávat jejich pokroky po stránce intelektuální a mravní: kdy počali štěkat a vrčet, vyskakovat z boudy, hopsat po schodech, honit se s hrozným rykem, do všeho kousat, do všeho strkat nos, vlézat do každé díry, spát na každém klíně a vůbec se chovat tak, jako se chovala štěňata už za časů moudrého krále Jiříka z Poděbrad.
Avšak zameškal jsem znamenat tento povlovný vývoj událostí, a tak se stalo, že jednoho božího dne ve mně vyvstala hrozná představa, že můj dům i zahrada jsou zaplaveny čtyřiceti čtyřmi tisíci štěňat: z každého kouta ryčel řev bratrské rvačky;
z každé díry čouhala ježatá hlava štěkající chlapeckým diskantem nebo prchající ocásek;
na každé nohavici při každém kroku mně visel hrozen vrčících a kousajících štěňat;
každý člen domácnosti chodil s plnou náručí štěňat;
v každém koši a hrnci, na každé utěrce, v každém střevíci a klobouku spala hromádka bílých a černých štěňat.
Nebylo kam postavit nohu: buď se tam hemžilo štěně, nebo tam byla loužička;
nejčastěji oboje.
Nebylo možno se dopočítat;
vzal jsem si všechny čtyři kusy do pokoje;
když jsem je za půl minuty počítal, byla tam čtyři štěňata, ale pět loužiček.
Říkám vám, takové štěně je div přírody;
je to nevyčerpatelný zdroj zábavy a loužiček.
Věc by se měla vyzkoumat;
myslím, že u temeniště všech řek ( nebo aspoň těch velikých ) je hájovna, kde hajný chová čubu ( jmenuje se Dora, Flóra, Diana, Sylva či Amina ) s devíti štěňaty.
První, kdo ustoupil před touto katastrofální záplavou štěňat, byla sama Iris, vyschlá jako lunt a s břichem do krvava vysátým;
učila je sice veškerým psím předmětům, a to jednak povinným ( pronásledovat, útočit, popadnout protivníka za týl, hrabat v záhonech, odnášet všechny předměty, hryzat všechno, co se nehýbe ), jednak nepovinným ( tančit, honit si ocásek, drápat se lidem na klín, prolézat plotem k sousedům atd. );
ale když skončila své přednášky, uchýlila se do některého pokoje a zavřela se tam, vybíhajíc, jenom když některé z jejích čtyřiceti čtyř tisíc dětí zaječelo příliš zoufale.
Nu, nic se nestalo;
to se jenom Ben zakousl do ocásku Bibimu a Bibi se strašným nářkem a spíláním táhne vrčícího Bena po devadesáti devíti schodech střemhlav dolů;
nebo Blackie strčil hlavu mezi tyčky a teď ji nemůže vyndat;
nebo Bijou rozžvýkal drát elektrického vedení a dostal ránu;
něco takového se totiž přihází každou osmdesátou šestou vteřinu.
V takovém případě Iris přiběhne zvláštním starostlivým poklusem a olíže dotyčné dítě;
dotyčné dítě pak zanaříká a zavrní a horempádem se přisaje k maminčinu knoflíku, který ještě pro tyto okamžiky útěchy uchoval poslední kapičku mléka.
Avšak Blackie nestrpí, aby Bibi pil u maminky;
vrhne se na něho s válečným rykem a vleče ho za tlapku pryč, čehož použije Ben a pověsí se Blackiemu na ucho.
Tu se Iris honem vytratí a uchýlí se do svých komnat.
( Zajisté jste si všimli, že všichni ti čtyři chlapíci mají jméno od B;
jsou totiž z druhého vrhu;
podle kynologických pravidel dostávají psí generace jména podle abecedního pořádku.
Už teď vymýšlím jména pro další vrhy;
například až budeme u písmene Q, mám připravena jména Quido, Quasimodo, Quovadis, Quítek, Quentlík, Quíčala a Quap;
ale největší starosti mi dělá písmeno Ch a Z. )
Na jednu osobu nesmím zapomenout;
je to kočka.
Okázale ignorovala radostnou událost v rodině;
v prvních dnech svého mateřského nadšení a pýchy ji chtěla Iris přinutit, ano přinutit, aby se šla podívat na její dětičky;
strkala ji čumákem do boudy, ale kočka s výrazem ošklivosti zamávala ocasem a vznešeně odcházela jako dáma, kterou by někdo nutil, aby se šla podívat k jeskynním lidem.
Irisku to zřejmě zamrzelo.
" Když nechceš, tak nech tak, " řekla, a od té doby ze msty vyžírala kočce její misku.
Pokud nás lidí se týče, byli jsme prostě osypáni všemi B;
drápali se nám po nohou, vrhali se s největší rozkoší na naše nosy a zejména uši, učili se na nás přepadat a pronásledovat odpůrce nebo zakousnout se do šíje suponovaného nepřítele, totiž našich lýtek, cvičili se na našich prstech v hryzání a obírání kostiček, vysílali v noci hromadné deputace, že chtějí mlíčko s máčenou houskou, mrholili se nám po střevících, chtěli se chovat v náručí a na klíně, přičemž všichni na sebe bratrsky žárlili, což se ovšem skončilo obecnou rvačkou a randálem;
kam se vrtli, spáchali nějakou škodu nebo hromádku, a když jsi, rozzuřen spravedlivým hněvem, popadl takového provinilce za límec a zvedl do výše, tu on vykulil oči tak nevinně a svěsil tlusté tlapičky s takovým výrazem, že... že... no, zkrátka, pak ti olízl nos, dostal hubičku a mohl zas ťapat za dalším dobrodružstvím.
Někdy se stalo, že všech čtyřiačtyřicet tisíc B usnulo;
tehdy jsme je s úzkostí chodili počítat, jsou - li všichni;
obyčejně jeden chyběl a našel se teprve po dlouhém a horečném hledání spící v popelu, v koši s prádlem nebo v zahradním hydrantu.
Jednoho dne jsem svolal všechny B ( jednoho jsem sevřel mezi koleny, dva jsem třímal v rukou a čtvrtý visel na mé kravatě ) a ohlásil jsem jim:
" Holoto mizerná, čerti, bando a neřádi, takhle to už dál nejde;
já vás musím dát z domu.
Opatřil jsem vám krásná místa;
namluvil jsem čtyřem lidem, že jste nejmírnější a nejlíbeznější zvířátka pod sluncem;
já už jsem s vámi za těch osm neděl zkusil dost, teď ať to hledí vydržet jiní. "
Po těchto a jiných povzbuzujících proslovech jsem je poslal do světa.
První šel černý rváč a násilník Blackie zároveň s darebou Bijou, co má ten černý monokl;
pak šel poťouchlý Ben;
poslední odešel zamračený a bručivý Bibi.
Zůstali jsme sami.
Bylo nám tak nějak smutno.
Už nikdy, vzdychli jsme, raději už nikdy nechceme mít štěňata.
Tři dny byla fenka Iris smutná;
jednak hledala děti, jednak se styděla, že je tak vychudlá a vypelichaná.
Pak na ní vyrazily nové bílé vlásky;
tu přišla rozkošně se vrtíc, skočila mi na klín a něco mně šeptala do ucha.
Bylo to:
" Člověče, já už nejsem maminka, já jsem zase malá holčička;
hoď mně kamínek, já si zase budu hrát. "
DÁŠEŇKA čili Život štěněte
1
Když se to narodilo, bylo to jenom takové bílé nic, do hrsti se to vešlo;
ale anžto to mělo pár černých ušisek a vzadu ocásek, uznali jsme, že to je psisko, a protože jsme si přáli mít psí holčičku, dali jsme tomu jméno Dášeňka.
Dokud to bylo bílé nic, bylo to slepé, bez očí, a co se nožiček týče, inu, mělo to dva páry čehosi, čemu se při dobré vůli mohlo říkat nožičky.
Ale protože tu ta dobrá vůle byla, byly tu i nožičky, třebaže ještě za mnoho nestály;
kdepak, stát se na nich nedalo, takové byly vratké a slaboučké, a s chůzí to byla, holenku, teprve potíž.
Když se do toho Dášeňka pořádně obula ( totiž ona se neobula, ale vykasala si na to rukávy ) ( přesněji řečeno, ani rukávy si nevykasala, ale jenom si, jak se říká, plivla do dlaní ) ( rozumějte mi, ona si ovšem nemohla plivnout do dlaní, protože ještě plivat neuměla a dlaně měla tak maličké, že by si do nich netrefila ), zkrátka když se do toho Dášeňka pořádně dala, dokutálela se za půl dne od máminy zadní nohy k mámině noze přední, přičemž se cestou třikrát nakrmila a dvakrát vyspala.
Spát a jíst uměla totiž hned od narození, tomu se učit nemusela;
proto to dělala horlivě po celý boží den, a myslím, že i v noci, když se na ni nikdo nedíval, spala stejně svědomitě jako ve dne - takové to bylo pilné štěně.
Krom toho uměla pištět;
ale jak štěně piští, to nakreslit nedovedu a ukázat bych vám to také nemohl, protože na to nemám dost tenký hlas.
I mlaskat uměla Dášeňka od narození, když sála mámino mlíčko, ale víc už nic;
jak vidíte, nebylo s ní zprvu mnoho řeči, ale její mamince ( jmenuje se Iris a je hrubosrstá foxteriérka ) to stačilo: celý den si měla se svým nunátkem Dášeňkou co povídat a šuškat, očichávala ji, líbala a lízala, čistila a jazejčkem umývala, česala a hladila, pěstovala ji, krmila ji, laskala ji, hlídala ji, své vlastní huňaté tělíčko jí podestýlala za polštář, a to se to, panečku, Dášeňce spalo!
Abyste věděli, tomu se říká láska mateřská a u lidských maminek je to taky tak, však vy víte.
Jenže lidské maminky dobře vědí, co a proč dělají;
ale taková psí maminka to neví, jenom cítí, že jí to příroda káže.
" Haló, psí paničky, " káže hlas přírody, " pozor, pokud to vaše maličké je slepé a nanicovaté, pokud se to neumí samo bránit, ba ani se schovat nebo volat o pomoc, nesmíte se od toho ani hnout, to vám povídám;
musíte hlídat, svým tělem je krýt, a kdyby se blížil někdo podezřelý, tedy hrr na něj a zadavte ho! "
Iris to vše brala strašně doopravdy, a když se přiblížil jeden podezřelý advokát, běžela ho zadávit a roztrhla mu nohavici;
a když se blížil jeden spisovatel ( však to byl Josef Kopta ), chtěla ho také zadávit a kousla ho do nohy, a jedné ženské osobě roztrhala celé šaty, ba vrhala se útočně i na úřední osoby, jako je listonoš, popelář, elektrikář a ten pán od plynu.
Krom toho ohrožovala množství veřejně činných osob, sápala se na jednoho poslance, měla jakési nedorozumění i se strážníkem, a dík své ostražitosti a bojovnosti uchránila svého jedináčka od všech úkladů, nepřátel a zloby světa.
Taková psí maminka, pánové, nemá snadný život: lidí je mnoho a všechny pokousat nemůže.
Toho dne, kdy Dášeňka slavila desítidenní výročí svého života, potkala ji první veliká událost: když se ráno probudila, shledala k svému úžasu, že vidí - zatím jen na jedno oko, ale ono i jedno oko je, abych tak řekl, veliký krok do světa.
Byla tím tak překvapena, že vykvikla, a toto památné kviknutí bylo počátkem psí řeči, která se jmenuje štěkání.
Dnes už Dášeňka umí nejenom mluvit, nýbrž i nadávat a pouštět hrůzu;
ale tehdy to jen tak vyjeklo, jak když nůž sjede po talíři.
Hlavní ovšem bylo to nové oko;
do té doby musela Dášeňka hledat jen čumáčkem, kde má maminka ty dobré knoflíky, co z nich prýští mlíčko;
a když se pokoušela lézt, musela před sebou strkat svůj černý a lesklý nos, aby nahmatala, co je před ní.
Ba, lidi, takové oko, i když je jen jedno, je znamenitý vynález: jen mrkneš, a víš, ouha, tady je stěna, tuto jakási propast, a to bílé je máma.
A když chceš spát, očičko se zaklopí, a dobrou noc, mějte mě rádi.
A co abychom se zase probudili?
Otvírá se jedno oko, a vida, otvírá se i druhé, mžourá trochu, a už se vykulí celé;
a Dášeňka se od té chvíle dívá na svět dvěma očima a spí na dvě oči, takže už nemusí vyspávat tak dlouho a může víc času věnovat tomu, aby se naučila sedět a chodit a ledacos jiného důležitého pro život.
Inu, je to pokrok.
Neboť v tu chvíli se ozval opět hlas přírody a kázal:
" Ty, Dášeňko, když už máš kukadla, dívej se před sebe a zkus chodit. "
Dášeňka tedy pohnula ouškem, že jako slyší a rozumí, a zkusila chodit.
Nejdřív vysunula pravou přední nožičku dopředu, a co teď?
" Teď dej dopředu levou zadní, " napovídal jí hlas přírody.
Sláva, povedlo se to.
" A teď tu druhou zadní, " radil hlas přírody, " zadní, povídám, zadní, ne přední!
I ty hloupá Dášeňko, vždyťs nechala ještě jednu nožičku vzadu!
Počkej, nemůžeš jít dál, pokud si ji nepřitáhneš;
povídám, tu pravou zadní si zastrč pod zadeček!
Ne, to není nožička, to je ocásek, ocáskem se nedá chodit.
To si pamatuj, Dášeňko, o ocásek se nemusíš starat, ten jde sám za nožičkami.
Tak co, máš všechny tlapky pohromadě?
No sláva, a teď znovu: vysunout pravou přední, hlavu trochu výš, aby tam bylo místo pro nožičky, tak, dobře, teď levou zadní, a teď pravou zadní ( ale ne tak daleko od těla, Dášeňko, pod sebe ji musíš dát, pod sebe, aby se ti bříško po zemi neplouhalo ), tak, a teď levou přední, výborně, tak vidíš, jak to jde.
Teď si chvilku odpočiň, a zase znovu: jedna - dvě - tři - čtyři, hlavu nahoru, jedna - dvě - tři - čtyři. "
2
Jak vidíte, děti, dá to hodně práce, a hlas přírody, jemine, to je vám přísný učitel, nic takovému štěněti nesleví.
Jenže někdy nemá kdy napovídat, protože musí učit lítat mladého vrabce nebo ukázat housence, které listy žrát a kterých nechat.
Tehdy uloží Dášeňce jenom domácí úkol ( například přejít v úhlopříčně celou psí boudu z rohu do rohu ) a nechá ji, aby se s tím, chudera malá, dřela sama.
Dášeňka dává pozor, až jazejček samou pozorností vyplazuje: pravá přední - teď levá zadní ( jezusmankote, která vlastně je levá, ta nebo ta? )
- a druhá zadní ( kdepak já ji mám? )
- a co teď?
" Špatně, " volá na ni hlas přírody, celý udýchaný, jak učí vrabce lítat, " musíš dělat menší kroky, Dášeňko, a hlavu nahoru a tlapky pěkně pod sebe znovu! "
Copak hlas přírody, tomu se to káže;
ale když jsou ty nožičky měkké jako z nití a třesou se jako z rosolu, dělejte s nimi něco!
A když máme takový plný bříšek a takovou velikou hlavu, myslíte, že to je malá práce?
Dášeňka si sedne zdrceně uprostřed boudy a fňuká.
A tu je máma Iris, těší psí holčičku a dá jí napít;
pak obě usnou, ale Dášeňka se hned probouzí, vzpomněla si, že nedodělala domácí úkol, a drápe se rovnou přes mámin hřbet do toho druhého rohu psí boudy.
" Dobře, Dášeňko, " chválí ji hlas přírody, " budeš - li se takhle pilně učit, bude z tebe pejsek rychlý jako vítr. "
To byste nevěřili, co má takové štěně práce: když se neučí chodit, spí;
když nespí, učí se sedět ( a to není jen tak, pánové: to zase hlas přírody hartusí:
" Seď rovně, Dášeňko, hlavu nahoru a neohýbej tak záda;
pozor, sedíš si na hřbetě, teď zase si sedíš na nožičkách, a kde máš ocásek?
Na ocásku si také nesmíš sedět, protože bys jím nemohla vrtět, " a tak dále - samé napomínání ).
A i když štěně spí nebo pije, má přitom za úkol, že musí růst;
každý den mají být nohy o něco delší a silnější a krk o něco vytáhlejší a čumáček o něco zvědavější - to víte, když mají růst všechny čtyři nohy najednou, dá to hromadu práce.
A na ocásek nezapomenout, aby rostl a sílil a nezůstal takový myší;
foxteriéři přec mají mít oháňku silnou jako klacík a švihat jí, až to sviští.
A musí se umět stříhat ušima, hýbat ocáskem, hlasitě kvičet a kdesi cosi.
Tomu všemu se musí Dášeňka učit.
Už umí chodit po nožičkách;
pravda, někdy některou nohu ztratí, neví, kde ji má, a musí si sednout, aby ji zase našla a dopočítala se všech čtyř;
pravda, někdy se svalí, ale na to už je zařízena celá jako váleček, jen se kutálet.
Ale život štěněte je ukrutně složitý: teď zase mu rostou zuby.
Nejdřív byly jako krupičky, ale nyčko nějak rostou do špiček;
čím jsou špičatější, tím mocněji propuká v Dášeňce potřeba zaměstnávat se kousáním.
Naštěstí jsou na světě věci neobyčejně vhodné ke kousání, například máminy uši nebo lidské prsty;
vzácněji se Dášeňce naskytne špička lidského nosu nebo boltec člověčího ucha - dostane - li se k nim, hryže je s náruživým rozkošnictvím.
Nejhůř je na tom matka Iris: má břicho do krve rozkousané Dášeňčinými zuby a rozdrásané jejími drápky;
kojí věrně tu malou surovkyni ( surovečku, surovnici, surovčici, surovinku - safra, jak by se mělo říkat holčičce od surovce? ), ale přitom bolestí mrká.
Nic platno, Dášeňko, s mateřskou stravou už bude konec;
musíš se začít učit ještě jednomu umění: žrát z misky.
Pojď sem, malá, tady máš misku s mlíčkem.
Cože, ty nevíš, co se s tím dělá?
Inu, strčí se k tomu čumáček, vyplázne se jazyk, namočí se v tom bílém a honem se zasune zpátky, aby na něm zůstala kapka toho bílého;
a to se dělá znovu, bis, repete a da capo, až je miska prázdná.
Nedívej se tak hloupě, Dášeňko, nic na tom není;
nu tak, dej se do toho, alou!
Dášeňka nic, jen poulí oči a třese ocáskem.
Ech, ty hloupá, když to nejde jinak, musím ti do mlíčka strčit tvůj nechápavý nos, chtěj nebo nechtěj: tak!
- Dášeňka je zdrcena násilím, které se na ní stalo;
má čumáček a vousy smočené v mléce, musí se olíznout jazejčkem, a namoutě kutě, ono je to dobré.
A teď už ji nic nezdrží: leze sama za tím dobrým bílým, hrne se hlavou a tlapkami do misky, rozlévá mléko po zemi a rousá si v něm všechny čtyři, ba i uši a ocásek;
musí přijít máma a olízat ji, ale začátek je učiněn;
za pár dní bude už Dášeňka vylizovat misku, jako když bičem mrská, a přitom vůčihledě poroste jako z vody, ba co dím, jako z mléka.
Tož si z ní, děti, vemte příklad a pilně jezte, abyste rostly a sílily na duchu i na těle, tak jako to znamenité štěně, jemuž se dostalo jména Dášeňka.
3
Mnoho vody uteklo a zejména mnoho loužiček bylo vyceděno.
Dášeňka už není bezmocný uzlíček s třesoucím se ocáskem, nýbrž náramně samostatný, chlupatý a všetečný, zubatý a neposedný, žravý a ničivý tvor.
Přírodopisně řečeno, vyvinul se z ní obratlovec ( neboť se vrtí jako na obrtlíku ) z čeládky šelem šelmovských a psovitých, podčeleď neposedů, rod šmejdilů, rodina tatrmanů, odrůda tajtrlíků černouchých.
Jde si, kam se jí zlíbí;
celý dům, celá zahrada, celý vesmír, až kam plot sahá, jsou jejím majetkem.
V tomto vesmíru je plno věcí, které je nutno vyzkoušet co do jejich kousatelnosti a případně sežratelnosti;
je tu plno tajemných místností, ve kterých lze provádět zajímavé pokusy, kde se nejlíp dělají loužičky.
( Dášeňka se rozhodla pro mou pracovnu a její okolí, ale někdy dává přednost jídelně. )
Dále je třeba zjišťovat, na čem se nejlíp spí ( zvláště na utěrkách, v člověčí náruči, uprostřed kvetoucího záhonu, na smetáku, na čerstvě vyžehleném prádle, v koši, v nákupní tašce, na kozí kůži, na střevících, v pařeništi, na lopatce se smetím, na rohoži, ba i na zemi ).
Jsou předměty, které slouží zábavě, například schody, z nichž se lze úspěšně střemhlav skutálet ( to je vám psina, myslí si Dášeňka, padajíc po hubě ze schodů );
jsou předměty nebezpečné a nevypočitatelné, jako třeba dveře, které ducnou do hlavy nebo skřípnou tlapku či ocásek, když se toho nejmíň nadáte.
V takovém případě Dášeňka zakvílí, jako by ji na nože bral, a ještě chvíli štká v konejšivé lidské náruči;
pak dostane pro útěchu slupnout něco dobrého a jde si zase spadnout ze schodů.
Přes některé špatné zkušenosti je Dášeňka přesvědčena, že se jí nemůže nic stát a že se nad její psí hlavou nevznáší žádné nebezpečí.
Neuhne smetáku a s důvěrou čeká, že smeták uhne jí;
obyčejně to smeták udělá.
Vůbec Dášeňka má příbuzenskou náklonnost ke všemu chlupatému, ať je to smeták, nebo žíně ( které rve z pohovek ), nebo vlasy lidí, s kterými přichází do bližšího styku.
Nevyhne se žádné lidské botě;
to je věc člověka, aby se vyhnul štěněti, no ne?
Všichni, kdo žijí v domě, jsou nuceni dílem se vznášet, dílem klást nohy opatrně jako na tenkém ledu;
člověk nikdy neví, kdy mu to zoufale zakvičí pod botou.
To byste, pánové, nevěřili, jak je takového štěněte všude plno.
V ničem Dášeňka nepočítá se zlou vůlí a různými úklady a nástrahami tohoto světa;
třikrát skočila po hlavě do vodní nádrže v zahrádce, protože jí prostě nešlo na rozum, že by ve vesmíru bylo něco, po čem se nedá báječně běhat.
Načež byla teple zabalena a dostala pro útěchu špičku člověčího nosu, aby se z toho leku zotavila kousáním toho nejlepšího, co vůbec je.
4
Ale abychom to brali po pořádku, tedy 1. hlavní, co má Dášeňka na práci, je běhat.
Teď už to, panečku, nejsou ty namáhavé a potácivé první kroky, nýbrž sportovní výkony vyššího stupně, jako běh, cval, trysk, skok daleký, skok vysoký, let, hon, kalup, pelášení, sprint, spurt na deset yardů, dále různé pády, jako pád nosmo, hřbetmo, pád na hlavu, kotrmelec v běhu s jedním nebo více přemety, rozběhy s překážkami, běh s handicapem ( například s utěrkou v hubě ), různé způsoby kutálení, překocení, svalení, přemetů, veletočů a dopadů, útok, útěk, odskok a úprk, zkrátka všechno, co lehká psí atletika obnáší.
V tom oboru jí dává lekce její obětavá máma;
žene se po zahradě přes záhony a jiné překážky, letí jako chlupatý šíp a Dášeňka spurtuje za ní;
máma zakličkuje, a protože tohle je něco, co malá ještě nedovede, udělá parádní kotrmelec, neboť jinak se neumí zastavit.
Nebo máma obíhá v kruhu a Dášeňka za ní;
ale protože ještě neví, co je to odstředivá síla ( fyzika se u pejsků učí až později ), vyhodí ji odstředivá síla do vzduchu skvělým přemetem.
Po každém takovém fyzikálním úkazu si Dášeňka sedne na zadeček a velmi se diví.
A pak, abych řekl pravdu, ono takové štěně nemá ve svých pohybech ještě tu pravou míru.
Chce udělat krůček, a zatím ji to vymrští jako z praku;
chce skočit, a místo toho sebou mrskne, jako by ji vystřelil.
Víte, mládí rádo tak trochu přepíná.
Dášeňka vlastně neběží: ono to běží samo;
a neskáče: ono jí to hází.
Její rychlost je rekordní: za tři vteřiny stačí porazit hromadu květináčů, spadnout po hlavě do pařeniště na semenáčky kaktusů a přitom ještě třiašedesátkrát zavrtět ocáskem.
Ať to někdo zkusí po ní!
2.
Hryzat, to je také to hlavní, co má Dášeňka na práci.
Rozkouše jednoduše všechno, nač přijde, zejména proutěný nábytek, smetáky, koberce, anténu, střevíce, štětku na holení, fotografické potřeby, škatulky sirek, provázky, květiny, mýdlo, šaty a zejména knoflíky;
nemá - li nic z toho po ruce, kouše v nářek.
Má nesmírnou vytrvalost v hryzání: sežrala roh koberce a lem běhounu;
račte uznat, že to je na takové zvířátko slušný výkon.
Za krátkou dobu svého působení se zdarem rozžvýkala:
1 garnituru proutěného nábytku....... Kč 360,-
1 povlak na pohovce....................
Kč 536,-
1 koberec starý...........................
Kč 700,-
1 běhoun zánovní........................
Kč 940,-
1 hadici zahradní.........................
Kč 136,-
1 kartáč.......................................
Kč 16,-
1 pár sandálů................................. Kč 19,-
1 pár střevíců domácích..................
Kč 29,-
různé........................................ Kč 263,-
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Úhrnem...................................
Kč 2999,-
( Račte laskavě přepočítat. )
Z toho plyne, že takové čistokrevné štěně hrubosrstého foxteriéra má pro bratra cenu 2999 Kč.
Rád bych věděl, nač podle toho přijde čistokrevné štěně řekněme lva berberského.
Někdy se udělalo v domě takové zvláštní ticho, Dášeňka byla někde v koutě tichá jako pěna;
chválabohu, oddychl si člověk, to psisko mizerné tam nejspíš usnulo, dá aspoň na chvíli pokoj.
Za nějaký čásek je to ticho už drobet podezřelé;
člověku to nedá a jde se podívat, cože je Dášeňka tak dlouho klidná.
Dášeňka se vítězně zvedá a vrtí ocáskem: pod ní jsou cucky a třísky něčeho, na čem se už nedá poznat, co to vlastně bylo.
Myslím, že to byl kartáč.
3.
Neméně důležité jsou jiné sporty, například přetahování.
V tom jí obyčejně musí pomáhat maminka Iris;
a protože pejskové nemívají k použití lano, slouží jim k přetahování, co tak najdou: klobouk, punčocha, tkaničky střevíců a jiné užitečné předměty.
To se rozumí, máma Dášeňku přetáhne a vleče ji po celé zahradě;
ale Dášeňka nepovolí, zuby stisknuty, jen oči poulí a nechá se smýkat tak dlouho, až se dotyčné lano přetrhne.
Není - li po ruce máma, lze pěstovat přetahování i bez ní, například s prádlem pověšeným k sušení, s fotografickým aparátem, s květinami, se sluchátkem telefonu, se záclonami nebo s anténou;
ledacos se najde v člověčí boudě, na čem lze vyzkoušet sílu zubů i svalů, vytrvalost a sportovního ducha.
4.
Řeckořímsko-psí zápas je další, a pokud se Dášeňky týče, také nejoblíbenější cvik těžké atletiky.
To se obyčejně Dášeňka vrhne s nádhernou bojovností na mámu a zakousne se jí do nosu, do ucha nebo do ocásku;
máma setřese odpůrce a popadne ho za krk;
nastává takzvaný infighting, to jest, oba borci se kutálejí v ringu ( zpravidla na trávníku ) a není vidět nic než neobyčejné množství předních i zadních nohou zmítajících se v chumlu chlupů, někdy to zakvikne, někdy z toho vítězně mávne ocásek, oba zápasníci divoce vrčí a dorážejí na sebe všemi čtyřmi, načež Iris vyskočí a oběhne třikrát celou zahradu, pronásledována bojovnou Dášeňkou;
pak to začne znovu.
To se rozumí, máma předvádí exhibiční zápas, nekouše doopravdy;
ale Dášeňka v zápalu boje rve, trhá a kouše maminku, co jen síly má.
Chudák Iris nechá v každém zápase nejeden chlup;
čím víc roste, sílí a ježatí Dášeňka, tím je máma rozedranější a vypelichanější.
Inu, s dětmi je kříž, to vám dosvědčí vaše maminka.
Někdy už chce mít máma pokoj a uklidí se někam před svou nadějnou dcerou;
tu tedy se Dášeňka potýká se smetákem, svádí rozhořčený boj s nějakým hadrem nebo podniká neohrožené výpady na lidské nohy.
Přijde návštěva, a Dášeňka se jí bleskurychle vrhne na kalhoty a rve je.
Návštěva se nuceně usmívá, myslí si " Jdeš, neřáde ", ale ujišťuje, že má moc ráda pejsky, hlavně když se jí pověsí na nohavice.
Nebo se Dášeňka takovému hostu vrhne na střevíce a tahá z nich tkanice;
umí je rozvázat nebo utrhnout, než ten pán řekne pět ( například " Pro pět ran " ), a má z toho ukrutnou psinu ( ne ten pán, ale Dášeňka ).
5.
Vedle toho Dášeňka se zálibou provozuje rytmiku a cvičení prostná ( například drbání zadní nohou za uchem nebo pod bradou nebo zakusování domnělé blechy ve vlastním kožiše, kterýžto cvik slouží k pěstění grácie, ohebnosti a vůbec přízemní akrobacie ).
Nebo někde v záhonku květin pěstuje trénink v zákopnictví;
jelikož je z rodu teriérů čili myšařů, učí se vyhrabávat ze země myšičku.
Musel jsem ji občas vytáhnout za ocásek z díry, kterou vyhrabala;
ji to zřejmě baví, ale mne ne - prosím vás, čouhá - li člověku ze záhonku místo kvetoucí lilie jenom psí ocásek, je to trochu, abych tak řekl, pro zlost.
Mně se, Dášeňko, zdá, že to už s tebou nepůjde;
nic platno, budeš muset jít z domu.
Ba, povídá maminka Iris moudrýma očima, ono to už s tou holkou nepůjde.
Koukej, člověče, jak od ní vypadám celá oškubaná a umolousaná;
nejvyšší čas, aby mi narostly nové šatičky.
A pak, heleď: já už tu sloužím pět let - jednomu je přece jen líto, když se každý mazlí jen s tou nezbedou a mne si skoro nevšimne.
Abys věděl, ani se nenažeru - ona si sežere své, a ještě jde do mé misky.
Žádný vděk, pane.
Už je načase, aby to děvče šlo někam do služby.
A tak nadešel den, kdy si pro Dášeňku přišli cizí lidé a odnesli si ji v aktovce za našeho horlivého a blahovolného ujišťování, jaké je to znamenité a hodné štěňátko ( toho dne rozbila ještě okna v pařeništi a vyrvala ze země celý záhonek mečíků ), jak je způsobná a mírná a vůbec, takového druhého štěněte už není.
Tak spánembohem, Dášeňko, a dělej dobrotu.
V domě je blahodárné ticho;
chválabohu, teď už se nemusí člověk pořád děsit, jakou škodu či neplechu to zatrápené psisko kde ztropí.
Zaplať pánbůh, že je pryč.
- Ale ono je najednou až mrtvo v domě.
Nu, co to?
Lidé se sobě vyhýbají, aby se nemuseli dívat navzájem do očí;
člověk se ohlíží po všech koutech, a ono nikde nic, nikde loužičky -
V psí boudě mlčky, jen mrkáním, pláče oškubaná a utahaná maminka Iris.
JAK SE FOTOGRAFUJE ŠTĚNĚ
Řeknu to rovnou: špatně;
a vyžaduje to krajní trpělivosti od štěněte i od fotografa.
Dejme tomu, slunce zasvítí na dojemnou scénu štěněte žeroucího z misky.
Člověk se tryskem řítí pro fotografický aparát, aby zvěčnil tento působivý výjev ze života štěněte.
Nežli se vrátí s aparátem, je miska ovšem prázdná.
" Honem, nalejte Dášeňce ještě jednu misku mlíčka, " káže fotograf a s náležitou odbornou rychlostí nařídí expozici a zaostří objektiv, zatímco se Dášeňka hrdinně dává do druhé misky.
" Tak, teď je to pěkné, " vydechne fotograf, a v tu chvíli zjistí, že zapomněl dát do aparátu film.
Než jej tam vloží, sežere Dášeňka druhou misku mléka.
" Dejte jí ještě jednou, " káže fotografující člověk a honem zaostřuje.
Jenže Dášeňka si vezme do hlavy, že už nebude a nebude žrát.
A že prý ne.
Marné jí domlouvat.
Marné jí strkat nosánek do mléka.
Nechce, a basta.
S povzdechem odnáší fotograf svůj aparát domů;
a Dášeňka, vědoma si svého vítězství, jde nyní spořádat třetí porci mlíčka.
Dobrá, podruhé už je člověk lépe připraven a má nabitý aparát po ruce.
Sláva, teď si Dášeňka ve svém rejdění na chvilku sedla;
teď honem zaostřit, - a v ten okamžik, kdy stiskneš spoušť, štěně sebou mrskne a je totam.
Pokaždé sebou mrskne, když cvakne spoušť, a odletí rychlostí jednoho metru za setinu vteřiny.
Tak takhle to nejde, musí se na to jinak.
Zatímco fotograf zaostřuje, postaví se dva bližní k Dášeňce a povídají jí pohádky, aby vydržela hačat.
Ale Dášeňka nemá zrovna chuť na pohádky, nýbrž chce honit mámu.
Nebo jí je horko na sluníčku a začne fňukat.
Nebo v rozhodném okamžiku hodí hlavou s takovou rychlostí, že se na desce místo bílého štěněte ukáže bílá čmouha.
Když takto zkazila desku, uklidní se Dášeňka a sedí jako pecka.
Zkusili jsme ji přinutit mírným výpraskem, aby pět vteřin poseděla: vzpouzela se jako posedlá.
Podpláceli jsme ji kousíčkem masa: slupla je a hrnula se za dalším soustem s takovou čilostí, že to zas nešlo.
Ono to vůbec nešlo.
Pánové, spíš se dá fotografovat pád do propasti nebo blesk na nebi než život štěněte.
Říkám vám to proto, abyste dovedli ocenit těch několik obrázků, které se podivuhodnou náhodou nepokazily.
Bylo k tomu třeba takového štístka jako k tomu, aby člověk našel v uhláku diamant jako pěst.
Já jsem takový diamant sic nenašel, ale musí to být příjemné překvapení.
Na té fotografické páračce je nejzajímavější, když se takové štěně vyvíjí ( myslím v černé komoře ve vývojce ).
To nejdříve vyleze černý čumáček, pak se zalesknou černé oči, načež se ukážou černé slechy;
ale nos, jak se na pejska sluší, vykoukne z obrázku první.
Zkrátka, máte - li fotografický aparát, pořiďte si k němu štěně;
máte - li štěně, pořiďte si k němu fotografický aparát, a pak zkuste své štěstí.
Je to napínavé, napínavější než lov na plachou zebru nebo tygra bengálského.
A více vám už o tom neřeknu: přesvědčte se sami.
POHÁDKY PRO DÁŠEŇKU, ABY TIŠE SEDĚLA
Pohádka o psím ocásku
Tak poslouchej, Dášo, když budeš chvilinku pěkně sedět, povím ti pohádku.
O čem pohádku?
No, třeba pohádku o psím ocásku.
Tak jednou byl jeden pejsek, Foxlík se jmenoval.
Víš, jak vypadal?
Celý bílý byl a měl jenom černá ušiska, a oči černé jako gagát, a čumáček černý jako antracit;
a jako znak, že je pravý a čistokrevný teriér, měl v puse na patře černou skvrnu, jako ty ji máš.
Vidíš, ty o ní ani nevíš;
jednou ti ji ukážu v zrcadle, až budeš na celé kolo zívat.
A ocásek ti měl takhle dlouhý, skoro tak dlouhý, jako byl jeho vlastní rodokmen, a tím ocáskem dovedl švihat, že jím mohl tulipány stínat.
To neměl dělat, Dášeňko, ale takovou měl sílu v ocásku.
Ten pejsek Foxlík byl veliký hrdina a nikoho se nebál.
Hodné lidi nekousal a návštěvy taky ne, to se totiž nemá dělat, ale když slyšel o někom nedobrém, třeba o loupežníkovi, tak na něho šel a zadávil ho: chytil ho jednoduše za krk a zatřepal jím, až bylo po něm.
Jednou slyšel, že v horách žije v takové skalní boudičce čili jeskyni přeukrutný drak.
Víš, co je to drak?
To je takový zlý a nepěkný sedmihlavý pes, který požírá zvířata i lidi, ba i pejsky, jen si to považ;
představ si, co toho takový drak sežere, když má sedm hlav.
A na toho strašného draka se Foxlík vypravil, že ho jako zadáví.
A co myslíš, zadávil ho?
To se rozumí, že zadávil;
skočil mu na ucho, jako ty to děláš mamince, a drak naříkal a utekl.
Takový byl ten Foxlík hrdina.
Podruhé se vypravil, aby zadávil obávaného obra, který bydlel až tamhle někde na Pankráci.
Ten obr byl pověstný lidojed a pejskožrout a slyšel na hrozné jméno Antoušek.
Foxlík se ho nebál, protože měl na krku psí známku ( to je takový čarovný amulet, co dodává pejskům ohromnou sílu, - proto každý řádný pes nosí psí známku ).
A co bys řekla, zadávil ho?
Zadávil.
Skočil mu na nohy a roztrhl mu nohavici;
a když ten obr Antoušek viděl, že Foxlík má na krku čarovnou psí známku, zaklel tak hrozně, že to až sírou zasmrádlo, a utekl.
To máš radost, viď?
A do třetice všeho dobrého se ten udatný Foxlík vypravil proti samotnému přeukrutnému tatarskému chánovi, který se jmenoval Pelichán a bydlel tamhle ve Strašnicích.
Nejdřív na toho Tatara statečně zaštěkal.
Chán Pelichán se lekl, až mu srdce spadlo do kalhot, a třásl se tak, že nemohl ani své brejle najít.
A protože neměl brejle, viděl špatně, a jak ten Foxlík neohroženě mával ocáskem, myslel si, že to mává nějakou šavlí či palašem.
I popadl svůj vražedný meč a počal jím šermovat proti Foxlíkovu ocásku, a také mu ho, nešlechetník jeden, špičku usekl.
Foxlík, to se rozumí, se dožral, nechal ocásek ocáskem, naježil srst a zakousl se Tatarovi do kalhot.
Ale protože tomu Tatařínovi spadlo srdce do kalhot, prokousl hrdina Foxlík srdce chána Pelichána, a ten na místě padl mrtev a víckrát se v kraji neukázal.
Na věčnou paměť toho slavného vítězství nad krvežíznivým Tatarem si všichni přímí a čistokrevní potomci rekovného Foxlíka, takzvaní hrubosrstí foxteriéři, dávají useknout špičku ocásku.
Také ty, Dášeňko, si ji dáš useknout, až přijde čas.
Pravdaže to trochu bolí, ale musí se to provést šikovně.
Tak, a už to je.
Děkuju za posezení.
Proč teriéři hrabou
Pěkně seď, Dášeňko, a neházej sebou;
já jen zaostřím a stisknu spoušť, hned to bude.
Zatím se dovíš nějakou pohádku, třeba proč pejskové teriéři hrabou v zemi.
Lidé říkají, že tam hledají myšičky.
Kdepak myšičky!
Tys ještě nikdy myšičku neviděla, a přece, ty neřáde, hrabeš v mých záhonech.
A víš ty, proč to děláš?
Nevíš;
tak já ti to povím.
Už jsem ti vypravoval pohádku, kterak bohatý Foxlík, praotec všech pravých foxteriérů, v boji s Tatarem o ocásek přišel.
Když porazil toho sveřepého chána, našel na zemi uťatou špičku své slavné a rekovné oháňky;
a protože nechtěl, aby si s jeho bývalým ocáskem nakonec kočky hrály, zahrabal jej hluboko do země.
A seď hezky, ty neposedo.
Od té doby se všichni správní foxteriéři honosili hrdinnými činy svého velikého předka a na památku po něm nosili ocásky uťaté.
Ale pejsci jezevčíci, kteří nosí ocásky dlouhé, jim záviděli jejich slavné dějiny, a počali zlomyslně tvrdit a štěkat, že to není pravda, že podle moderního dějepisného badání nebylo žádného boje s Tatařínem a že prý vůbec žádný praotec Foxlík ani chán Pelichán nebyl;
prý je to jen, jak se říká, pouhá pověst, nemající historického podkladu.
To se rozumí, to si hrubosrstí foxteriéři nedali líbit a štěkali, že pohádka o Foxlíkovi je pravda pravdoucí a že důkazem toho jsou jejich useknuté ocásky.
Ale jezevčíci jsou potměšilí a tvrdohlaví;
namítali, že si ocásek může dát useknout, kdo chce, že na Malé Straně je dokonce jeden kocour s useknutým ohonem, a že zkrátka neuvěří, dokud neuvidí pravý uťatý ocásek bohatýra Foxlíka Velikého.
Ať prý foxteriéři najdou ten posvátný pozůstatek svého vznešeného předka a dokážou svůj slavný původ.
Tak od té doby, Dášeňko, hledají foxteriéři ocásek svého praotce, zahrabaný kdesi hluboko v zemi.
Vždycky když si vzpomenou, jak se jim jezevčíci posmívají, začnou horlivě hrabat a rýt čumáčkem do země, aby vyčuchali, není - li tam pochován ocásek jejich praotce.
Dosud jej nenašli, ale jednou se ho jistě dohrabou;
pak prý postaví pro něj veliké mauzoleum z mramoru se zlatým nápisem:
Cauda Foxlii, což znamená ocásek Foxlíkův.
A vidíš, Dášeňko, od vás foxteriérů jsme to odkoukali my lidé a také se pořád hrabeme v zemi;
hledáme tam popelnice a kostry pradávných lidí a ukládáme je do muzeí.
Ne, Dášo, ty kosti tam nejsou ke kousání, jenom k dívání.
Hotovo.
O Foxovi
Když budeš moment držet, Dášeňko, povím ti pohádku o Foxovi.
Foxlík byl sice největším foxteriérem v dějinách, ale nebyl prvním foxteriérem na světě.
První foxteriér, kterého Stvořitel stvořil, se jmenoval Fox, a ten Fox byl čistě bílý, bez jediné poskvrnky.
Jakpak by nebyl bílý jako družička, vždyť byl stvořen pro ráj, aby si hověl na klíně andělů.
Co tam v tom ráji dostával žrát?
No, smetanu a syrečky;
maso ne, protože andělé jsou vegetariáni.
A ten Fox byl hravý a neposedný jako všichni foxteriéři;
a když se šel před ráj vyvenčit - fuj, co si myslíš, v ráji přece nemohl dělat loužičky, to se nesluší, vždy v bytě se to také nemá dělat, pamatuj si to a vem si příklad z Foxe, který vždycky zaškrábal na vrata ráje, že se mu jako chce jít ven - počkej, kde jsem to přestal?
Aha, jak Fox několikrát denně šel z ráje ven.
A tam si z neposednosti hrál s čerty.
Nejspíš si myslel, že to jsou nějací pejsci, protože mají ohony, kdežto andělé mají jenom křídla.
Jak si s nimi hrál?
Honil se s nimi po louce, do chvostů je kousal, po zemi se s nimi kutálel a podobně.
A když zase zaštěkal u vrat ráje, aby ho pustili dovnitř, měl na sobě hnědé skvrny od země a černé skvrny, jak se otřel o čerty.
Od té doby mají foxteriéři černé a hnědé skvrny, víš?
A jednou řekl Foxovi jeho kamarád čert, takový čertík mrňavý, rarášek, diblík, štěně od čerta:
" Ty, Foxi, já bych se chtěl jen na moment podívat, jak to v ráji vypadá.
Vem mne tam s sebou! "
" To nejde, " řekl Fox, " oni tě tam nepustí. "
" Tak víš co, " řekl čert, " vem mne do tlamičky a prones mne dovnitř.
Do huby se ti nikdo dívat nebude. "
Fox si dal z dobroty srdce říci, vzal toho čerta do tlamičky a proklouzl s ním do ráje;
a aby to na něm nebylo vidět, vrtěl vesele ocáskem.
Ale Stvořiteli, to se rozumí, není nic utajeno.
" Děti, děti, " řekl, " mně se zdá, že tu má někdo čerta v těle. "
" Já ne, já ne, " křičeli všichni andělé, jen Fox nic neřekl, aby mu čert z huby nevyletěl.
Vyhrkl jen " Haf " a honem zase zavřel hubu.
" Nic naplat, Foxi, " pravil Stvořitel, " když máš v sobě čerta, nemůžeš sloužit andělům.
Jdi na zem a provázej člověka. "
Od té doby, Dášeňko, mají všichni foxteriéři raráška v těle a v tlamičce na patře černý flíček od čerta.
Tak je to.
A už můžeš běžet.
O Alíkovi
Počkej, Dášeňko, dnes tě budu fotografovat, jak sedíš moudře a způsobně na zápraží.
Tak jednou ti byl jeden foxteriér, Alík se jmenoval;
byl pěkně bílý, uši měl krásně hnědé a na zádech nádhernou černou skvrnu jako dečku.
A ten Alík žil v krásné zahradě, plné květin, motýlů a myšiček, a byla tam nádržka s bílými a růžovými lekníny, ale ten Alík do ní nikdy nespadl, protože nebyl takový blázen a třeštidlo jako někdo.
Jednou byl horký den a schylovalo se k bouři a dešti;
a protože, vímeť, všichni psi před deštěm žerou trávu, žral trávu i Alík.
A co se nestalo: v té trávě bylo jedno stébélko trávy čarovné, která se latinsky jmenuje Miraculosa magica, a ten Alík, nevěda o tom, to stébélko rozkousal a sežral.
V ten okamžik se Alík změnil v překrásného bílého prince s hnědými lokýnkami a nádhernou černou skvrnou na zádech.
V první chvíli neměl Alík tušení, že už není pejsek, ale že je zaklet do prince, a chtěl se ještě podrbat zadní nohou za uchem;
teprve při tom shledal, že má na nohou zlaté střevíce - Ale tak počkej, Dášo!
( Zde, na nejnapínavějším místě, Dášeňka přestala poslouchat a rozběhla se za vrabcem.
Následkem toho pohádka o Alíkovi nemohla být dopověděna a nemá konec. )
O dobrmanech
Pravda, někteří jiní psi mají také useknuté ocásky, například dobrmani - však víš, jak vypadá dobrman, ne?
Je to takový černý nebo hnědý halama, samé nohy, a ocásek má ufiknutý u samého zadečku.
Ale to není na památku po Foxlíkovi, kdepak!
Seď tiše, a já ti povím, proč se dobrmanům utínají ocásky.
Byl jednou jeden dobrman a měl takové hloupé jméno, Astor nebo Felix, tak nějak.
A ten Astor nebo Felix byl tak hloupý, že si neuměl jinak hrát, než že si honil dokolečka svou vlastní oháňku.
" Počkej chvilku, " vrčel na ni, " já si do tebe jen tak drobátko kousnu. "
" Nepočkám, " řekl ocásek.
" Počkej, nebo se budu zlobit, " zaštěkal dobrman.
" Nepočkám, " smál se jeho ocásek.
" Když nepočkáš, " hrozil dobrman, " tak tě sežeru! "
" A že nesežereš! " vsázel se ocásek.
Tu se ten dobrman dopálil, skočil po svém ocásku, chňapl po něm a sežral jej;
a byl by možná sežral sebe celého, kdyby nepřiběhli lidi a nerozehnali ho koštětem.
Od té doby lidé usekávají dobrmanům ocásky u samého zadečku, aby si je ti dobrmani nemohli sežrat.
Hotovo.
To nám to dnes rychle šlo, co?
O chrtech a jiných psech
Kdepak, chrty nestvořil Stvořitel, to by byla mejlka;
chrty stvořil zajíc.
Nejprve stvořil Stvořitel všechna zvířata, a psy, jakožto ty nejlepší, si nechal na konec.
Aby mu to šlo rychleji od ruky, nachystal si tři hromady: hromadu kostí, hromadu masa a hromadu chlupů, a z těch tří hromad dělal psy.
Nejdřív udělal foxteriéry a stájové pinče, - proto jsou tak chytří;
a když se chtěl pustit do dalších, zvonilo poledne.
" Nu dobrá, " řekl Stvořitel, " když padla, nechám. toho;
však v jednu hodinu zase začnu tvořit. "
A šel si odpočinout.
A vtom podle té hromady kostí přeběhl zajíc.
V těch kostech to zaharašilo, vyletěly a začaly štěkat a honit zajíce.
Tím se z nich udělal chrt.
Proto je chrt nic než samá kostička, ani lotu masa na sobě nemá.
Ta hromada masa, ta z toho dostala hlad;
počala se vrtět a funět, a udělal se z ní buldog neboli boxér a šel se nažrat.
Proto jsou boxéři samé maso.
A když to viděla ta hromada chlupů, podrbala se a šla se taky nažrat.
Tak vznikl bernardýn, který je samé chlupy, a ze zbytku těch chlupů vznikl pudlík, který je také samé chlupy, a zbyl tam ještě jeden chumáček chlupů, a z toho se udělal takzvaný japončík čili pejsánek pekinský.
Když se Stvořitel vrátil o jedné hodině ke svým třem hromadám materiálu, nebylo tam už skoro nic.
Zbyl tam jen jeden dlouhý ocásek, pár uší od ohaře, čtyři malé nožičky a jeden hrozitánský trup.
Ja, co s tím?
Tak z toho Stvořitel udělal jezevčíka neboli dakla.
Pamatuj si to, Dášo, a nevšímej si chrtů, ani buldogů, ani bernardýnů, ani pudlů, protože to nejsou ti praví psi pro tebe.
A konec.
O psích zvycích
Co ti dnes, Dášeňko, povím, není žádná pohádka, ale pravda pravdoucí.
Doufám, že chceš, aby z tebe byl vzdělaný pejsek, a že budeš dávat pozor.
Před mnoha sty a tisíci lety nežil ještě pes s člověkem.
Tehdy totiž byl člověk ještě divoký a nedalo se s ním žít.
A proto psi žili ve psích smečkách, ale ne v lesích jako srnky, nýbrž na velikánských loukách, které se jmenují prérie čili stepi.
Proto má každý pes podnes tak rád louky a běhá po nich, až se mu uši třepou.
Víš - li pak, Dášeňko, proč vlastně se každý pes třikrát otočí dokolečka, než si lehne ke spaní?
To je proto, že dokud žili psi ve stepi, museli si pod sebou udupat vysokou trávu, aby si v ní vyšlapali pelíšek a pěkně se jim leželo.
To dělají podnes, i když spí v lenošce, jako to děláš ty.
A víš, proč si psi v noci odpovídají štěkáním?
To je proto, že si ve stepi museli dávat znamení, aby v noci našli svou smečku.
A víš, proč zvedají nožičku na každý kámen a pařez a pokropí jej?
To dělali v prérii, aby každý člen jejich smečky čuchnul a poznal, aha, tady byl náš kolega, neboť tuto na kameni nechal svůj podpis.
A víš, proč vy pejskové zahrabáváte do země kosti a kůrky chleba?
To jste dělávali před tisíci lety, abyste měli nějaké sousto schováno pro dobu hladu.
Tak vidíš, jak jste byli odjakživa moudří.
A víš, proč pes začal žít s člověkem?
To bylo tak.
Když člověk viděl, že psi žijí ve smečkách, začal také žít ve smečkách.
A protože taková lidská smečka ulovila spoustu zvěře, bylo kolem jejího tábora naházeno mnoho kostí.
A když to psi viděli, řekli si:
" Co já se budu honit za zvěří, když u lidí je kostí habaděj? "
Od té doby začali psi doprovázet lidské tábory, a tak to přišlo, že lidi a psi patří dohromady.
Teď už nepatří pes do psí smečky, ale do smečky lidské.
Ti lidé, se kterými žije, jsou jeho smečka;
proto je má rád jako své bližní.
Tak, a teď běž a hoň se po louce;
to je tvá prérie.
O lidech
Nic platno, Dášo, už brzo budeš muset jít mezi jiné lidi a budeš patřit do jiné smečky.
Tak já ti něco povím o lidech.
Podle tvrzení některých zvířat je člověk zlý, i mnozí lidé to říkají;
ale nevěř tomu.
Kdyby byl člověk zlý a necitelný, vy pejskové byste se k němu nepřidali a podnes byste žili divoce ve stepích.
Ale z toho, že s ním kamarádíte, je vidět, že vás už před tisíci lety hladil a škrabal za uchem a krmil.
Lidí je několikero druhů.
Jedni jsou velcí, štěkají hlubokým hlasem jako ohaři a mívají fousy.
Říká se jim tatínkové.
Těch se drž, protože ti vedou lidskou smečku, a proto tak trochu pouštějí hrůzu.
Když budeš dělat dobrotu, neublíží ti ani za mák, naopak tě podrbou za uchem.
To ty máš ráda, viď?
Druhý druh lidí je o něco menší, štěká tenkým hlasem a má čumáček hladký a holý.
To jsou maminky, a těch se, Dášeňko, drž, protože ty tě nakrmí a někdy ti vyčešou kožíšek a vůbec se budou o tebe starat a hladit tě a nedají ti ublížit.
Jejich přední tlapky, to ti je samá dobrota.
Třetí druh lidí je maličký, trochu větší než ty, a piští a kvičí jako štěňata.
To jsou děti, a těch se drž.
Děti slouží k tomu, aby si s tebou hrály a tahaly tě za ocásek a honily se s tebou po prérii a vůbec aby byla nějaká psina.
Jak vidíš, je to v lidské smečce správně zařízeno.
Někdy si budeš hrát na ulici s pejsky a bude ti s nimi dobře a veselo, protože je to tvá krev a tvůj rod;
ale doma, Dášo, doma se budeš cítit jen mezi lidmi.
S těmi tě pojí něco divnějšího a jemnějšího nežli krev.
To něco je důvěra a láska.
Tak běž.
VÝSTAVA PSŮ
Výstava psů, tak jako každá jiná výstava, slouží jednak obecnému poučení, jednak jiným účelům, jako je rozdílení cen.
My ovšem se budeme držet jenom toho poučení.
Tak především na výstavě psů poznáte čistokrevné psy.
Čistokrevní psi se poznají předně podle toho, že je výstavní výbor na výstavu připustí, a za druhé podle toho, že každý pán čistokrevného pejska se ipso facto považuje za odborného pěstitele a kynologického sportsmana, což se zevně projevuje tím, že se stane členem příslušného spolku nebo klubu.
Co se týče psích plemen, rozeznáváme ( aspoň u nás ):
Klub chovatelů boxerů v Praze, Klub pěstitelů chrtů.
Klub pro hrubosrsté teriéry, Spolek pěstitelů psů trpasličích plemen, Čs. dogový klub, Klub pinčů kníráčů, Spolek pro německé ovčáky, Svatobernardský klub v Čs. republice, Ústřední spolek pro chov loveckých psů a Klub policejních a ušlechtilých psů;
další plemena jsou pudlové, čoklové, špiclové, voříšci, eskymáčtí psi a ještě někteří jiní neseskupení ve vlastních spolcích a klubech.
Dalším pokrokem kynologie dojde jistě k ustavení Vzájemně se podporujícího spolku pěstitelů daklů, Arimatejského spolku chovatelů pinčů, Společnosti přátel chovatelů cenou nepoctěných boxerů, Žíhaného dogového klubu, Modrého dogového klubu s bílými odznaky, Skvrnitého dogového klubu, Nezávislé skupiny tříbarevných foxlů, Ligy pro zrušení vázaných plemenných knih, Křesťanského a dobročinného sdružení chovatelek maltézských pinčů, Společenského klubu barzojů a tak dále.
Možnosti kynologie jsou právě nedozírné.
Čistokrevného chovatele poznáte prostě podle toho, jak pohlíží na jiné vystavené psy, říkaje, že tohohle čokla by nechtěl ani zadarmo a že tamten pes by byl dobrý, kdyby nesl líp slechy.
Při výstavě psů jsou psi uvázáni, kdežto jejich chovatelé mohou volně pobíhat;
budiž k jejich cti řečeno, že následkem pečlivé drezúry se většinou ani nehnou od kotců svých pejsků a jen zřídka se vzdálí, aby se poštěkali a pokousali s chovateli konkurenčních psů.
Pokud jsem mohl pozorovat, čistokrevný chovatel boxera si na takové výstavě ani nečuchne k chovateli dejme tomu anglického chrta, kdežto jejich pejsci to tak přísně neberou;
ale jak známo otázky rasy, konfese a národnosti hrají u nás lidí mimořádně velikou roli.
Odborná a sportovní kynologie má několik stránek.
Předně se užívá jiných slov než v obyčejném životě.
Například neříká se oči nebo kukadla, nýbrž světla;
neříká se ocásek, nýbrž prut;
neříká se nohy, ani tlapky, ani pacinky, nýbrž běhy;
neříká se šedivá barva, nýbrž modrá barva.
Jiná taková sportovní slova jsou slechy, maska, grupa, plášť, sedlo, odznaky a mnohé jiné.
Pročež, máte - li čistokrevného pejska, neříkejte, že vrtí ocasem, nýbrž že pohybuje prutem.
Hlavní výkon kynologického sportu je však jiný, a to připouštění.
V té věci nepřipadá nejdůležitější role pejskům, nýbrž jejich chovatelům.
Jste - li majitelem čubičky, dá vám mnoho starostí, aby do této záležitosti nezasáhla neodborně příroda se svou notorickou lehkomyslností a lajdáckým laisser faire.
Jste - li však držitelem čistokrevného pejska, nemáte s tím jiných starostí, nežli že ho přivedete k nevěstě, za kterýžto sportovní výkon ještě dostanete honorář.
Štěňata vzešlá z této kynologické kopulace dostanou potom honosný titul, který vypadá asi takto:
" Armageddon Gipsy.
Cato Harkoway of Bennachie von der Rosenburg, roz. 30.
If.
1930, zaps. v I T St Bd.
XX. 19.871, G. m. b.
H. 1930, Č. S. D.
8945, Sb. z. a nař.
§ 327 lit. b.
Otec:
Satan of Uhřiněves, zaps. ve Výn. min. pošt. č. 1663, I. O. U.
485 L., R. S. V. P. 601.
Matka:
Tylda van Houtten de la Adelsburg, zaps. v tr. zák. § § 221 - 222, kat. č. XXIV, W. C. 27, Pat.
No 97. 817, šek. úč. č. 200.939.
M. N. O. č. p. 462. "
To by v tom byl čert, abyste řečené štěně Armageddona ( čili v důvěrné zkratce Armičku ) neprodal při takovém rodokmenu aspoň za tisíc kaček.
Sám chov čistokrevného štěněte nepatří, myslím, do kategorie sportu, a sice pro svou význačně spornou povahu.
Tak například každá autorita vám udává jinak, čím se má takové štěně krmit a má - li se vychovávat plesknutím po zadečku nebo zásadně bez takového plesknutí.
Každý řádný sport má svá pevná a nepochybná pravidla;
není - li takových pravidel, nýbrž jenom diametrálně se lišící názory, pak to ovšem není sport, nýbrž samozřejmě věda.
Protože tedy chov psů je otázkou vědeckou, zůstává trvale nejisto, má - li se štěně krmit houskami ( když je nechce žrát ) nebo syrovým masem, vitamíny nebo rukavicemi.
Do těchto vědeckých sporů se raději nepouštějme.
Zato čistě sportovní a kynologický výkon je účast na psí výstavě.
Sportovní charakter je tu dán soutěží s ctižádostivým úsilím o dosažení nejvyšší mety, totiž první ceny;
a ovšem i kategorickým popíráním soudcovy kompetence a spravedlnosti, když se první cena nedostane.
V tomto ušlechtilém závodění zachovávají psi víceméně stísněnou rezervu, kdežto jejich páni jsou horečně rozčileni, potí se trémou a mluví z cesty, cloumají svými pejsky, aby pěkně stáli, a vůbec mají o celou věc daleko vášnivější zájem, než kdyby jejich prvorozený syn skládal maturitu.
Nedostane - li jejich pes první cenu, považují to za osobní pohanu a jakési zhroucení své nejvyšší ctižádosti;
od té doby se straní světa, cítí se odstrčeni a podceněni a zanevrou na vládnoucí režim kynologický, politický a vůbec světový.
Pokud výstava trvá, nastěhuje se chovatel s celou rodinou do kotce svého psa, " aby tam Fifince nebylo smutno ".
Hleděl jsem zjistit, je - li pravda, že pes bývá podoben svému pánu a vice versa.
Je to pouhý tlach;
páni mají docela jiné běhy a slechy, masku i odznaky, ba liší se od svých psů i pohlavím.
Po dobu výstavy se vystavení pejsci většinou oddávají spánku, stočeni dokolečka, zatímco jejich páni bdí u jejich nohou, výstražně vrčíce na každého, kdo by se chtěl přiblížit.
Nejpracnější v kynologickém sportu je ovšem drezúra.
Viděl jsem řadu dokonale vycvičených pánů a dám, kteří na povel cvičitele chodili pochodem, běhali poklusem, dělali zastavit stát a čelem vzad, vedouce na šňůře své vlčáky a dobrmany.
Myslím, že by také skákali přes překážky a vrhali se na fingovaného banditu, kdyby to na nich cvičitel žádal;
ale některé cviky drezúry jsou spíš pro psy.
Celkem ti páni a dámy poslouchali cvičitele bezvadněji nežli jejich pejsci;
asi to dělá jejich vrozená inteligence nebo snad touha po pochvale, jež je příznačná pro psy, ale ještě víc pro jejich pány.
Pokud jsem z příslušné literatury ( tj. z katalogu ) mohl zjistit, rekrutují se kynologové z nejširších vrstev, zejména z hrabat, hajných, ředitelů, zřízenců a soukromnic;
nicméně jsou tu jisté stavovské a nacionální rozdíly: barzoje chovají skoro bez výjimky vznešené dámy, kníráče Němci, sealyhamy a jiné balíky chlupů aristokracie, kdežto dobrmani a vlčáci se těší naprosté sociální promiskuitě;
naproti tomu jsem nenašel mezi kynology žádného faráře, poslance, univerzitního profesora nebo sekčního šéfa;
já nevím, buď ti lidé nemají dost kázně pro drezúru, nebo jejich ctižádost nesahá tak vysoko, jako je první cena a šampionát ve třídě pinčů.
Chovatelé jsou ovšem jen jedna část kynologie;
druhá část jsou psi.
Pokud psích ras se týče, věnujme předem melancholickou vzpomínku vymřelým generacím psů.
Prvá z nich je:
Voříšek, pes našeho venkova, rasa s veselýma očima a veselým, bujně zakrouceným ocasem, barvy žluté nebo až vypečené do hněda;
byl to nejspíš kříženec hladkého mopsa a špiclíka, psů vysloveně městských, po kterých zdědil dílem barvu, dílem mazanost a nezávislost.
Vyskytoval se v největší slávě jakožto pes formanský: trůníval vedle kočího na kozlíku a tvářil se, jako by řídil koně.
Když vůz vjížděl do vsi, skočil Voříšek valachovi na zadek a pobíhaje po jeho mohutných bedrech od hlavy k ohonu a vice versa štěkal mistrně vpravo a vlevo, aby ohlásil Triumfální Vjezd.
Dnes už není formanských psů a venkovský Voříšek byl zatlačen ohavnými bastardy vlčáků křížených s krysami nebo čím;
jsou to většinou zlí a zbabělí psi, zpitomělí otroctvím a degenerací.
Není již Voříška;
nebyla to čistá rasa, ale byl to pravý pes, jakých už je pomálu.
Ale není už ani mopsů, pěkně hnědých pejsků s černě očazenou, mrzutou čumou, kteří se kdysi těšili veliké vážnosti jakožto psi salónní a dámští, ač prý byli hloupí a nevrlí.
Rovněž špiclík nebo pumrlík, druhdy pečlivě pročesávaný a zdobený pentlí na krku, s honosně vytočenou oháňkou a ironickým nosánkem, pes chytrý, staropanenský a poněkud vrtošivý, neodvratně vymírá.
Vymřel by i pudl, kdyby nebylo na světě moudré město Appold, jež vložilo svou ctižádost a své dějinné poslání do chovu co nejkudrnatějších černých nebo bílých pudlů s plandavýma ušima, kučeravými kníry a vlnou hustou jako rouno astrachánských beranů.
Bylo by možno vytyčit vědeckou teorii, že špiclíci a pudlové vyšli z oběhu současně se spodničkami, kanýry, volány, flanelem a ostatním příliš teplým a složitým oblékáním;
ale proč by potom vymizel mops?
Proč se už nevyskytuje hladký a třasořitný italský chrteček?
Příčiny jsou patrně hlubší;
s mopsem a špiclíkem vymřelo staré městské patricijství;
rodinný a pokojový pes ustupuje psu sportovnímu.
Už skoro nevidíte škotského collie, který byl původně ovčákem, ale kterému hasnoucí stará buržoazie přiřkla roli výhradně dekorativní.
Vymizel ježatý a učelivý puli dříve, než dnešní teriéři znovu uvedli do módy svou střapatou čupřinatost.
Fueramus Pergama.
Evropa, tento hřbitov kultur, je i hřbitovem kultur psích.
Ze starodávných psů se dosud, byť pořídku, vyskytuje bernardýn, nadlidsky vážný a okázale šlechetný, líně se plouhající ve své příliš volné a příliš rousnaté kůži;
nejlíp mu svědčí, sedí - li před renesanční vilou, přemýšleje o nějakém psím tajemství ( například co bude po smrti nebo proč jsou lidé tak hluční a potrhlí );
občas skane vážná slina z visuté mordy zřasené jako drapérie, občas zamžourají moudré a krhavé oči, a bernardýn, příliš veliký, než aby si přichvátl, se měkce a důstojně plouhá o kus dál, aby zas vyhříval na slunci svou samotářskou dumu.
Ze starých rodů se ovšem udržují lovečtí psi všech figur a chlupů, tedy ohaři hnědí nebo strakatí jako fazole, pointeři, setři a hedvábní křepeláci;
o těchto psech mnoho nevím, neboť neovládám k příslušnému studiu mysliveckou latinu;
ale na pohled jsou to pěkní a jadrní, trochu hranatí psi mocných hrudí a hnátů a hrbolaté hlavy, na kterou se příjemně klade pochvalná ruka.
A ještě se drží při životě směšný a udatný jezevčík, řečený též dakl nebo valdík;
stojí dosud pevně na svých křivých nožkách, vrtí dlouhým prutem a myslí si své, neboť je to psisko potměšilé a taškářské, podšité svéhlavou chytrostí, sobectvím a zdravým opovržením ke každé kázni.
Svou starou tradici mají dva psi stojící na obou okrajích psí tabule hodnot;
dánská nebo německá doga, zvíře zbytečně veliké a ukrutánské, které by se snad hodilo k tomu, aby hlídalo syrakuského tyrana nebo brazilského plantážníka, ale v našem světě vypadá drobet z formátu;
majitel dogy dává tak trochu najevo, že nemá s ostatními lidmi nic společného.
A proti tomu nejmenší psí záprtek, pinč zakrslý, zvaný též srnčí, nevrlý, domýšlivý a hloupý skřet s vyboulenýma očima, sekající nožkami, řinčící rolničkami a štěkající přeskakujícím a podrážděným hláskem.
Nic naplat, i psí bůh se ve svém tvoření ubíral nejraději zlatou střední cestou;
příliš velcí a příliš malí psi už nemají tu pravou a veselou psí srdečnost, ani psího filipa, ani psí družnost;
zkrátka nejsou to ti praví psi.
Ze starších psů pomalu mizí hladký chrt, ať italsky, nebo anglický;
býval to pes budižkničemu, aristokratický a omezený, sobecký a ješitný, s kostnatým ocáskem zimomřivě staženým mezi nohy.
Tu a tam přežil svou dobu, totiž secesi, ruský chrt čili barzoj, okázalý a dočista hloupý, podobný pleréze, který by se snad mohl nosit kolem krku místo boa;
ale boa se už nenosí.
Hodil se zejména pro chudokrevné a dekadentně zajímavé dívky, jakož i pro světáky poněkud unavené, unyle se vlekoucí po podzimním parku.
Zato, žel, se poměrně málo pěstuje jiný starší psík, kníráč čili pinč stájový, pěkně fousatý, střapatý, ježatý a chlupatý, v barvě sůl a pepř, chlapík čilý a mužsky veselý, velký rváč a hlídač před Hospodinem: správný a důmyslný pes, který by měl zlidovět.
Buď vzdána čest Horšovu Týnci za to, že z nedostatku jiné světské slávy se věnoval chovu kníráčů s nejveselejšíma očima na světě.
A nyní přicházíme k psům soudobým, kteří se rozmohli teprve v dějinném údobí poválečném, takže dnes jich je, abych tak řekl, jako psů.
Časné tresty na vás všechny, kteří jste zaplavili naše domy a ulice policejními psy, jako jsou dobrmani a vlčáci, psi příliš velcí pro naše malé byty a příliš silní pro městský život;
kteří patří k četníkovi, jenž prosmejčí za den šedesát kilometrů, a ne k panu radovi, který se jde vyvenčit kolem bloku domů.
Dobrman, pinč degenerovaný nahoru, do nadměrné velikosti, značně nafoukaný na svou právně-policejní inteligenci, ale jinak téměř junkersky hloupý;
německý ovčák, krásný vlk, chovaný ve městě jako pardál v kleci.
Máte - li raději psy než pomíjivou světskou okázalost, volte psiska domácí, jež se vyrejdí mezi kuchyní a pokojem;
vyberte si kníráče nebo teriéra nebo bonzíka;
vylovte ze zapomenutí špiclíka nebo pudla nebo opičího pinče, ale netrapte ta nohatá hovada, stvořená k životu cross-country, domácím vězením, ve kterém se zvrhají ve zlé a nemocné psy.
Pak jsou pejsánci dámští čili polštářoví, jako hedvábní čínově, rozmazlení a choulostiví, s přísně vyvalenýma očima, kteří se nosí většinou pod paží;
dále pekínci a griffoni a titěrní maltezáci bíle kudrnatí, a pak zejména francouzští buldočkové, bulíčkové čili bonzové s malým zadečkem a velkou kulatou hlavou a netopýříma ušima a vyjevenými kukadly, dobrovolně komičtí a dětsky připitomělí, podobní hračkám, nemluvňatům nebo svrasklým Hotentotkám.
Zato vysloveně mužský pes je boxer, náhrada za bývalého buldoga, silák s býčí šíjí a starostlivě varhánkovitou maskou, z níž jde hrůza, byť trochu neprávem;
neboť je to většinou nevinná duše a dobrácké funidlo, pes naivní a měkkého srdce.
Dobří moderní hafánci jsou teriéři z velikého rodu krysařů.
Starý hladký foxteriér, statečný a překypující psík, je dnes zatlačen menším foxteriérem hrubosrstým, který tak pěkně a taškářsky mrká ze svých ježatých vousisek;
jsou to velicí lotři, daviči slepic a koček, prohnaní a šprýmovní, nezkrotného temperamentu a jiných znamenitých nectností;
já to znám, chovaje ( dílem na klíně, dílem kynologicky ) teriérku Iris.
Jak ukazuje obrázek, má špatně uťatý ocásek a srst nosí, jak ji pánbůh stvořil, a ne jak ji škubají pěstitelé.
Hodně větší je airdaleteriér, dobře vousatý, hnědý, s černou dečkou na hřbetě, nejrozšafnější z teriérů, zvaný též pes válečný, neboť se prý osvědčil v hledání raněných na bojišti.
Pokud je znám, jsou to vážní a cituplní hafani, dbalí své cti, a ne takoví vrtiví šmejdilové a čuchalové jako foxteriéři;
hodí se nejen k hledání raněných, nýbrž i do průvodu solidních lidí.
Trochu šaškovsky vypadá, ale zato drsné a neposlušné srdce má skotský teriér, podobny černé chlupaté housence, paličatý a zlomyslný jako dakl, řvoucí mohutným a hrubým hlasem řeznického hafana.
Biologicky patří mezi rošťáky.
Jemu podobný, ale bílý a něžný je sealyhamský teriér.
Pak ještě je irsky teriér, waleský teriér, westhighlandsky teriér a skyeteriér, což jsou různá jména pro různé balíky chlupů několikerých barev a konzistencí, od krátce trčících štětin po hrubé a kosmaté kozí čupřiny.
Ale když vězíme v těch psích chlupech, nezapomínejme na skotského bobtaila, který se podobá běhající otýpce chlupů ze lví, velbloudí a jiné hřívy.
Jelikož nemá ani ocasu, který by sloužil k orientaci, nevím dobře, kde má hlavu a zadek a zejména jakým způsobem najde mezi tolika chlupy patřičný vchod a východ ze svého těla.
Nicméně to je jeho věc, nejspíš ponechaná jeho vrozené inteligenci.
Ono je těch psů ještě víc;
jsou springeři a whippeti, dalmatinci a komondoři;
je ( nevymřel - li už ) fatransky čuvaš a je starodávný tarač čili vlkodav.
Nejde o to, aby se u nás chovala veškerá psí plemena, co jich na světě je, ale abychom pro rozmar módy nebo dočasný snobismus nenechali vymírat pejsky šlechetné krve a pěkných vlastností.
A jde i o to, aby každý slušný majitel uchoval rasu svého psa nezbastarděnou a nedegenerovanou.
Není zrovna nutno kupovat za stovky nebo tisícovky štěňata výstavních šampiónů;
každé veselé a zdravé psisko je ochotno postarat se o štěňata pro celou ves.
Řekl bych, že vyšší biologický typ společnosti a národa se projevuje i ve vyšší biologické úrovni jeho domácích zvířat.
Trocha té péče o chov vašeho pejska se vám vyplatí: bude s vámi žít a o kousek vašeho života se sdílet tvor fyzicky i duševně cennější, než je otrocky a tělesně zpaskuděný bastard.
JEŠTĚ O PSECH A TAKÉ KOČKÁCH
Kousek šovinismu
Před válkou jsme se ovšem ( právem a tuze ) rozhořčovali, když nějaký Vídeňák nebo oficír vynadal některému našemu krajanovi českých psů.
V lepším případě dostal takový krobián po hubě;
v horším případě jsme ho dali aspoň do novin.
Teď se takový případ stává celkem výjimečně a patrně svým časem vymizí.
Právě proto se můžeme pozastavit nad smutným přírodním úkazem, že vlastně skoro žádný český pes neexistuje;
jenže zde míníme skutečného a čtyřnohého psa.
Ptal jsem se už mnoha kynologů a učenců, jak to přijde;
jsou irští a skotští teriéři, angličtí boxeři a airdalové, francouzští buldočkové, italští chrti, dánské dogy, němečtí vlčáci, štálpinčové, jezevčíci a dobrmani, ruští chrti a čínští hedvábní pinčové;
zkrátka každý své cti dbalý národ má svého vlastního psa, jen my Češi nemáme žádného.
Nedávno jsem viděl vzorný chov slepic;
byly tam všelijaké cizí wyandotky a jiná slepičí aristokracie, černá jako uhel, bílá jako labuť, rousnatá a rozčepýřená;
ale v jedné drátěné ohradě byly takové drobné a štíhlé slepičky sympatické barvy jako sláma smíšená s trusem, a to prý je zvláštní a výtečná rasa česká, která budí pozornost každého věci znalého cizince.
Přiznávám se, že jsem na tyto slepičky pohlížel s jakousi národní hrdostí a povzbuzující důvěrou.
Naproti tomu slyším od nejodbornějších koňařů, že nemáme žádný čistokrevný domácí rod českého koně;
huculský horský koník k nám patří, abych tak řekl, jenom státoprávně;
kdežto kladrubský kůň je vlastně Jihoslovan.
Pokud se týče psů, jsme opravdu odkázáni na cizí vlivy;
přes tisíciletou národní tradici se nám nepoštěstilo, aby se u nás uplatnila čistá domácí rasa;
prostě po téhle stránce nejsme dosud ssamostatní.
Ale nejhorší na věci je, že - jak se zdá - bývaly u nás víceméně čisté domácí rasy, ale naší nepozorností a národním nevděkem jsme je nechali zajít.
Prý jsme mívali velmi dobrý český druh loveckého psa, zvaného fousek;
nevím, je - li ještě v nějaké hájovně k nalezení.
Na Slovensku býval nadmíru svérázný ovčácký pes, zvaný pes fatranský;
je prý na vymření, takže zbývá stěží pět nebo šest jakžtakž čistokrevných jedinců.
Ví někdo ještě o nějakých lokálních rasách nebo variacích dosti ustálených, aby při čistém chovu vytvořily typ, a přitom takového zjevu a vlastností, aby stály za propěstění?
Máme státní psinec, který by byl povinen svému jménu, aby se ujal českého nebo slovenského psa domácího původu, pokud ještě není docela pozdě.
Průměrně každého třetího roku se u nás rozmůže jiná psí móda: jednou je to německy dobrman, potom německy vlčák, pak zase francouzský buldog, potom nějaký skotský chlupáč - nebylo by lépe, abychom se zmohli na svého vlastního psa?
Není to jistě náhoda, že Angličané, kteří dávají světu nejvíc čistokrevných psích ras, jsou národ zvláštních ctností rodových a politických;
ono se říká, jaký pes, takový pán.
Hledá se český pes.
Pro zvířata
I ve psech panuje móda.
Dnes už skoro neuvidíte secesní barzoje, kteří bývali snem všech bledých a zajímavých dívek;
i ten málo náročný skotsky collie se už " nenosí ", italští chrti snad už nadobro vymřeli, jezevčíků neboli daklů je namále, pudla jsem neviděl, ani nepamatuju ( kde je dnes jádro pudla? ), špiclíků je rok od roku méně;
bernardýn byl součástí vážné buržoazie v osmdesátých a devadesátých letech, měl - li Ohnetův majitel hutí nějakého psa, byl to jistě bernardýn.
I foxteriérů ubývá, ač se jich před válkou vrtělo po světě ažaž;
na křepeláka se pamatuju už jenom z dětství, nevím, pořídilo - li si naše muzeum včas vycpaného křepeláka.
Obávám se, že už neexistují mopsové, ačkoliv jejich černá kušna je nezapomenutelná.
Zato jsou, abych tak řekl, v oběhu němečtí pinčové, airdalové, ostnosrstí jezevčíci;
bonzové ochabli, ale přibývá buldogů.
Avšak velká móda, to jsou dobrmani a hlavně vlčáci.
Neříkám, že ti dva poslední nejsou pěkní psi;
taková hlava vlčáka, to je jeden z nejlepších kousků animální krásy.
Ale pro většinu lidí, kteří je chovají, jsou vlastně příliš velicí a příliš silní.
Máme německou zálibu v síle;
kdybychom v kynologickém ohledu cítili slovansky, vypěstili bychom jakési pomenší a zavalité voříšky, kteří by leželi za pecí a hodně štěkali.
Mám za to, že ti dobrmani a vlčáci jsou germánsky vliv a představují kult síly, okázalost a takový nějaký imperialismus.
Chováte svého vlčáka v domácnosti nebo v rodinném domku, kde se může pohybovat na několika loktech dvorku;
vezmete ho na pět minut na řemínku ven, aby se vyvenčil, a myslíte si, že ho máte rádi.
Ale takový velký pes má tolik fyzické síly a takovou stavbu těla, že potřebuje aspoň dvě hodiny, aby se vyběhal, aby se rozehnal dlouhými skoky, aby se fyzicky vybil.
Váš pes je vězeň;
je to jestřáb v kleci.
Vlčák se hodí pro šafáře nebo zámeckého pána;
ale nehodí se do města.
Dobrman se hodí pro četníka, ale ne k tomu, aby coural s chůvou po chodníku.
Protože se dost nevyběhají, vybíjejí svůj temperament zuřivým štěkáním na obtíž vašich sousedů.
A stávají se zlými, takže je uvazujete i doma, aby nepokousali bábu s novinami.
Říkám vám, vaši krásní psi jsou chudáci.
Když už chcete mít doma psa ( což vám jen chválím ), vrhněte se na menší psy ( rozumí se po dobrém, jako chovatelé ).
Máte psy pecivály, psy opravdu domácí, kterým stačí práh vašeho domu;
máte stájové pinče, ostnosrsté foxteriéry a jiné ježaté střapáče;
máte jezevčíky a buldočky;
můžete přispět k zmrtvýchvstání pudlů, špiclíků a mopsů;
můžete si vybrat.
Nenapadne vás chovat si jako domácí zvíře antilopu nebo divokého osla, protože jim nemůžete dát dost pohybu;
ale u psů na to nemyslíte.
Rád bych vám to připomněl.
Pes a kočka
Dával jsem na to dobrý pozor, i mohu to prohlásit s jistotou téměř autoritativní: že si pes nikdy nehraje, když je sám.
Pes, je - li ponechán sám sobě, je naprosto, tak říkajíc, zvířecky vážný;
nemá - li na práci nic jiného, tedy nazírá, přemýšlí, spí, chytá si blechy nebo něco hryže, třeba kartáč nebo váš střevíc;
ale nehraje si.
Dokud je sám, nebude se honit za svým ocasem, ani se prohánět v kruzích po louce, ani nosit v hubě větvičky, ani strkat čumákem kámen před sebou;
na to vše potřebuje partnera, diváka, účastnou bytost, pro kterou provozuje svou frenetickou hru.
Jeho hra je výbuch družné radosti;
tak jako vrtí ocasem jen tehdy, když se setká s příbuznou duší, řekněme s člověkem nebo se psem, tak také se rozehraje jen tenkrát, když si někdo hraje s ním nebo se na něj aspoň dívá.
Jsou citliví psi, které hra omrzí v tu chvíli, kdy si ho přestanete všímat;
vypadá to, jako by jej hra těšila, jen dokud má u vás úspěch.
Zkrátka pes potřebuje povzbuzujícího kontaktu s druhým, aby si hrál;
to už náleží k jeho družné nátuře.
Naproti tomu kočka si také zahraje, když jí k tomu dáte podnět;
ale dovede si hrát, i když je sama.
Hraje si jen pro sebe, samotářsky a nesdílně;
zavřete ji o samotě, a stačí jí klubko, třásně nebo bimbající se provázek, aby se oddala tiché a graciézní hře.
Hraje - li si, neříká tím:
Člověče, to jsem ráda, že tě tu mám.
Bude si hrát u lůžka mrtvého.
Bude laškovat pacinkou s cípkem jeho pokrývky.
Pes by to neudělal.
Kočka se baví sama pro sebe.
Pes chce jaksi bavit toho druhého.
Kočka se zajímá jen o sebe.
Pes se domáhá toho, aby se o něho zajímal i někdo jiný.
Žije cele a bujaře jen tehdy, je - li ve smečce - i dva jsou už smečka.
Honí - li se za svým ocasem, dívá se po očku, co kdo tomu řekne.
To by kočka neudělala;
jí stačí, že se baví sama.
Snad právě proto se nikdy neoddá své hře tak bezuzdně a vášnivě, až do sebezapomenutí a uřícení, jako pes.
Vždycky je tak trochu nad ní;
vždy vypadá, jako by se blahovolně a poněkud pohrdavě snížila k tomu, že se baví.
Pes si hraje cele, kdežto kočka jen tak, jako z rozmaru.
Řekl bych to tak: kočka je z rodu ironiků, kteří se baví sami v sobě;
hrají si s lidmi a věcmi, ale jen pro své interní a drobátko pohrdavé potěšení.
Pes je z rodu humoristů;
je dobromyslný a vulgární jako anekdotář, který by se bez publika musel ukousat nudou.
Pes prostě ze samé družnosti dává k lepšímu sám sebe;
je ochoten se samou horlivostí potrhat, jde - li o nějakou společnou hru.
Kočce postačí sebeprožití;
pes chce mít úspěch.
Kočka je subjektivista;
pes žije ve světě družném, a tedy objektivním.
Kočka je tajemná jako zvíře;
pes je naivní a prostý jako člověk.
Kočka je trochu estét.
Pes je jako obyčejný člověk.
Nebo jako tvořivý člověk.
Je v něm něco, co se obrací k někomu druhému, ke všem druhým;
nežije jen sobě.
Tak jako herec by nemohl hrát jen pro zrcadlo, jako básník by nemohl skládat verše jen pro sebe, jako malíř by nemaloval obrazy jen proto, aby je postavil lícem ke zdi.
Ve všem, s čím si my lidé opravdu a celou duší hrajeme, je také ten upřený pohled, domáhající se zájmu a účasti vás druhých, celé té veliké a drahé lidské smečky -
A my se můžeme potrhat samou horlivostí.
Mateřství
Kočka
Vláčí se po bytě s těžkým břichem a páteří vysedlou jako koza a hledá, pořád hledá;
žádný kout jí není dost skrytý a měkce vystlaný, aby v něm přivedla na svět svých pět slepých a pištících koťat.
Zkouší tlapičkou otevřít prádelník;
panečku, tam určitě, na těch hromadách bělostného prádla, tam by se to rodilo!
Ohlíží se po mně zlatýma očima:
" Člověče, otevř mi tu věc, jo? "
To nejde, kočko;
hleď, tady jsem ti uchystal vystlaný košík, co bys chtěla lepšího?
- Ach, zajisté by chtěla něco lepšího;
teď zkouší packou otevřít knihovnu - snad by si chtěla ustlat na sešitech Přítomnosti nebo slehnout v oddělení básníků;
a zas hledá dál v mateřském neklidu.
Což o to, teď už v tom umí chodit;
nejmíň dvakrát do roka s pravidelností přírodního řádu mne obdaří čtyřmi nebo pěti víceméně mourovatými koťaty, ponechávajíc mně, abych se jim postaral o slušnou kočičí existenci, takže všichni moji přátelé a známí si postupně odnášejí tuto bujnou plodnost mé kočky.
Tedy teď už v tom po tolikerých zkušenostech umí chodit;
ale když se poprvé blížila její hodinka - tehdy byla ještě udiveným, polo dospělým kočičím výrostkem -, hledala svůj kout stejně znalecky a vybíravě, jako by dopodrobna věděla, co ji čeká.
Její počínání by bylo velmi srozumitelné, kdyby to opravdu věděla, kdyby si po kočičím říkala:
" Mně se zdá, že budu mít koťata;
to si musím najít nějaký skrytý pelíšek, kde by mé babies byly v bezpečí. "
Ale nic takového kočka neví;
kdyby dovedla mluvit, řekla by:
" To je divné, pořád mi něco říká:
Hledej, hledej!, najdi takové jakési zvláštní místo - ne, tahle lenoška to není;
ne, tenhle polštář, na kterém spávám, to také není;
co to mám vlastně hledat, a proč?
Něco mně říká, že bych se měla dostat do toho prádelníku;
nebo zalézt do postele a skrýt se pod pokrývku, - bože, jaký nepokoj!
Co to se mnou je? "
- Vskutku se chvílemi dívá tak nesmírně vážně a soustředěně, jako by napjatě naslouchala, co jí to velitelské Něco chce říci.
A pak to s velikou jistotou udělá, a my lidé tomu řekneme " pud ", aby to Něco mělo aspoň jméno.
Nu dobře: jednoho rána - neboť tato nadílka přichází obyčejně v noci - bude v některém koutě pištět půl tuctu koťat;
kočka jim bude odpovídat sladkým vrkáním, kterýžto rejstřík uchovává jenom pro ně;
není to hlas, nýbrž celý akord v harmonické tercii a kvintě, velmi podobný akordu na foukací harmonice.
Bude se rozplývat okázalým mateřstvím;
každý její pohyb bude nekonečně ochranný a měkký;
její pocuchané břicho, trpělivě stočeny hřbet i pozorné tlapky obepnou hemžící se koťata v jediný mateřský raneček: hle, jsme ještě jedno tělo.
Jen na skok opustí své hnízdo, aby se klusem vracela, už zdálky volajíc a vrkajíc;
bude to hotový fanatismus mateřství.
- - Ale tak za šest neděl se vyhoupne tichým skokem z kotěcího pelíška a zmizí v jarní noci, zatímco v dálce bude houkat drsný alt kocoura.
Až ráno se vrátí s velkýma zelenýma očima a bude si olizovat rozcuchaný kožíšek;
a přiběhne - li k ní kotě, aby se napilo nebo aby si pohrálo s její nervózní ohánkou, vlepí mu tlapou pohlavek, až se užaslé kotě převalí, a indignovaně odejde.
Pojď sem, kotě;
vidíš, tak už to ve světě chodí;
tohle je konec tvého dětství - je načase, abych ti našel místo.
Zády ke koťatům, hladce ulízaná, dívá se kočka oknem ven;
patrně naslouchá, co jí Něco říká:
" Musíš ven, musíš této noci ven, neboť on přijde. "
Kdybych jí za čtrnáct dní přinesl její vlastní kotě, bude na ně nepřátelsky syčet jako had.
Pes
Ani chudák čubička nevěděla, jak k tomu přišla;
jenom jí bylo těžko, tuze těžko;
už nemohla ten veliký břich unést, už nemohla vyskočit na pohovku, i usedala na zadek s hloupým a rozpačitým výrazem:
" Já nevím, co to se mnou je;
mně se zdá, že umřu. "
Naprosto nechápala svou situaci a nekonala žádné přípravy;
teprve jednou večer na ni přišel takový divný nepokoj.
- Nu, co bys chtěla?
- Zavrtěla jen rozpačitě ocáskem a nakonec vlezla do své boudy s toutéž zahanbenou tváří, jako když bývala hubována.
Ráno byla bouda plná štěňat;
ale fenku nebylo možno ničím vylákat z boudy ven.
Vypadala bezmezně zkroušeně, jako by se bála vyhubování, že udělala doma takovou velkou hromádku;
zřejmě to chtěla ukrýt.
Čtyřiadvacet hodin neopustila boudu;
ale po čtyřiadvaceti hodinách se jí rozbřesklo v hlavě, i vyrazila z boudy a skákala na svého pána:
" Pojď se podívat!
Já jsem se stala matkou!
Já tam mám sto štěňat! "
( Ono jich bylo jen devět, ale ta fenka neuměla do pěti počítat. )
Načež s netajenou hrdostí přijala gratulace a sháněla se po své misce na žrádlo.
Tak hloupá čubička pochopila své vlastní tajemství.
O nesmrtelné kočce
Tato historie o kočce má ( s nedůsledností, jež vyznačuje právě skutečnost ) na počátku kocoura, a sice kocoura darovaného.
Každý dar má na sobě něco nadpřirozeného;
každý je, abych tak řekl, z jiného světa, spadne z nebe, je na nás seslán, vtrhne do našeho života nezávisle na nás a s jakousi exuberancí, zejména je - li to darovaný kocour s modrou pentličkou na krku.
I bylo mu dáno jméno Filip, Budulínek, Kujón a Lotras, podle různých jeho morálních vlastností;
bylo to angorské kotě, ale rozcuchané a zrzavé jako kterýkoliv křesťansky uličník.
Jednoho dne na výzkumné výpravě spadlo z pavlače na hlavu nějaké ženské osoby;
ta se tím cítila dílem poškrábána, dílem hluboce uražena, a podala na mého kocoura udání jako na nebezpečné zvíře, jež skáče z pavlačí lidem na hlavy.
Dokázal jsem sice nevinu toho serafínského zvířátka;
ale za tři dny kocourek dodýchal, otráven arzenikem a lidskou zlobou.
Právě když jsem se skrz takovou divnou mlhu díval, jak mu posledním zachvěním vpadly boky, zamňoukalo to na prahu: třáslo se tam zatoulané mourovaté kotě, vychrtlé jako došek a vyjevené jako ztracené dítě.
Nu, pojď sem, micinko;
snad je to prst boží, vůle osudu, tajemný pokyn nebo jak se tomu říká;
nejspíš tě nebožtíček seslal místo sebe;
nevyzpytatelná je kontinuita života.
To tedy byl příchod kočky, jež dostala pro svou skromnost jméno Pudlenka;
jak vidíte, přišla z neznáma, ale podávám svědectví, že se nijak nenaparovala svým tajemným a snad i nadpřirozeným původem.
Naopak, chovala se jako každá smrtelná kočka: žrala mlíčko a kradla maso, spala na klíně a v noci se toulala;
a když přišel její čas, vrhla pět koťat, z nichž jedno bylo zrzavé, jedno černé, jedno tříbarevné, jedno mourovaté a jedno angorské.
I počal jsem zastavovat všechny známé.
" Poslouchejte, " spustil jsem na ně velkomyslně, " já mám pro vás báječné kotě. "
Někteří ( nejspíš z přílišné skromnosti ) se vytáčeli, že by jako rádi, ale že bohužel nemohou a kdesi cosi;
ale jiní byli tak překvapeni, že než ze sebe mohli vypravit slovo, stiskl jsem jim ruku a prohlásil, že tedy ujednáno, ať jsou bez starosti, že jim to kotě včas pošlu;
a už jsem běžel za dalším bližním.
Nic vám není krásnější než takové kočičí štěstí mateřské;
měli byste si pořídit kočku, už pro ta koťata.
Za šest neděl nechala Pudlenka koťata koťaty a šla poslouchat zblízka hrdinný baryton kocoura ze sousední ulice.
Za padesát tři dny se okotila šesti kusy.
Do roka a do dne jich bylo úhrnem sedmnáct.
Nejspíš ta zázračná plodnost byla odkaz a posmrtné poslání nebožtíka panice kocoura.
Vždycky jsem si myslíval, že mám, čert je vem, plno známých;
ale od té doby, co se Pudlenka vrhla na výrobu koťat, nemám komu nabídnout šestadvacáté kotě.
Když jsem se musel někomu představit, zamumlal jsem své jméno a řekl jsem:
" Nechtěl byste kotě? "
" Jaké kotě? " ptali se lidé nejistě.
" To ještě nevím, " odpovídal jsem zpravidla, " ale já myslím, že budu zas mít koťata. "
Záhy jsem počal mít dojem, že se mně lidé vyhýbají;
snad to bylo ze závisti, že mám takové štěstí v koťatech.
Podle Brehma mají kočky mladé dvakrát do roka;
Pudlenka je měla třikrát až čtyřikrát do roka, bez ohledu na roční dobu;
byla to právě kočka nadpřirozená, - patrně měla vyšší poslání pomstít a stokrát nahradit život utraceného kocourka.
Po třech letech plodné činnosti vzala Pudlenka náhle zasvé;
přerazil ji nějaký domovník pro tu nedůstojnou záminku, že prý mu ve spíži sežrala husu.
Téhož dne, kdy Pudlenka zmizela, vrátila se k nám její nejmladší dcera, kterou jsem vnutil sousedům;
i zůstala již u nás pode jménem Pudlenka II., jakožto přímé pokračování své zesnulé matky.
Pokračovala v ní dokonale;
ještě byla dívčím výrostkem, když začala kynout a přivedla na svět čtyři koťata.
Jedno bylo černé, jedno mělo ušlechtilou nazrzlou rasu vršovskou, jedno protáhlý nos koček strašnických, kdežto čtvrté bylo skvrnité jako fazole, jako jsou kočky malostranské.
Pudlenka II. se kotila třikrát do roka s pravidelností přírodního zákona;
za dvaačtvrt roku obohatila svět o jedenadvacet koťat všech barev a ras s výjimkou kočky z ostrova Man, jež se rodí bezocasá.
Pro jedenadvacáté kotě jsem už opravdu neměl odbytu.
Právě jsem se rozhodoval, že vstoupím do Volné myšlenky nebo do Růžencového bratrstva, abych získal nový okruh známých, když tu sousedův Rolf zakousl Pudlenku II.
Donesli jsme ji domů a položili na postel;
ještě se jí třásla brada.
Pak se jí brada přestala třást, a z jejího hustého kožíšku počaly kvapem vylézat blechy;
to je neklamná známka kočičí smrti.
Pak už její pozůstalé kotě, pro které nebylo odbytu, zůstalo u nás jakožto Pudlenka III.
Za čtyři měsíce vrhla Pudlenka III. pět koťat;
od té doby plní tento svůj životní úkol svědomitě v pravidelných intervalech patnácti týdnů;
jen při těch letošních velikých mrazech vynechala jeden termín.
Ani byste do ní neřekli, že má tak veliké a nesmrtelné poslání;
na pohled vypadá jako obyčejná, tříbarevná domácí číča, která po cely den dřímá u rodinného patriarchy na klíně nebo na posteli, má vysoce vyvinutý smysl pro své osobní pohodlí, chová zdravou nedůvěru k lidem i zvířatům, a když na to přijde, dovede hájit své zájmy dente unguibusque.
Ale když uplyne jejích patnáct neděl, počne jevit rozechvělý neklid a sedí nervózně u dveří, předstírajíc:
" Člověče, pusť mě honem ven, já mám bolení. "
Načež vyletí ven jako šíp do noční tmy a vrátí se až ráno, přepadlá v tváři a s kruhy pod očima.
V té době přichází od severu, kde jsou Olšanské hřbitovy, ohromný černý kocour;
od jihu, kde jsou Vršovice, zrzavý a jednooký rváč;
od západu, kde sídlí civilizace, angorský kocour s ohonem jako pštrosí péro;
od východu, kde není nic, tajemné bílé zvíře s ohonem kroužkovaným.
V jejich středu sedí tříbarevná a prostá Pudlenka III. a okouzleně, s očima hořícíma naslouchá jejich houkání, seškrceným výkřikům, vřesku vražděných dětí, řevu opilých námořníků, saxofonům, burácení bubnů a ostatním nástrojům Veliké Kočičí Symfonie.
Abyste věděli, být kocourem, k tomu není třeba jen síly a statečnosti, ale i vytrvalosti;
někdy po celý týden obléhají ti čtyři apokalyptičtí kocouři Pudlenčin domov, blokují vrata, vnikají okny do domu a nechávají po sobě jen pekelný zápach.
Konečně přijde noc, kdy už si Pudlenka III. nežádá jít ven.
" Nechte mne spát, " pra -
ví.
" Nechte mne spát, navěky spát.
Spát, snít...
Ach, jsem tak nešťastna! "
Načež v patřičné lhůtě vrhne pět koťat.
Mám v tom směru už jisté zkušenosti: bude jich pět.
Už je vidím, ty drahé, sladké drobečky, jak zase budou cupat a dupat po bytě, strhávat ze stolu elektrické lampy, dělat do střevíců loužičky, jak mi polezou po nohou na klín ( mám od nich nohy poškrábané jako Lazar ), jak najdu kotě v rukávu, když si budu oblékat kabát, a kravatu pod postelí, když si budu brát kravatu - S dětmi jsou starosti, to vám každý dotvrdí.
Nestačí je vychovat;
musíte jim zajistit budoucnost.
V redakci už má každý ode mne kotě;
dobrá, budu muset vstoupit do jiné redakce.
Jsem ochoten zapsat se do kteréhokoliv spolku nebo organizace, zaručí - li mi tam odběr aspoň jedenadvaceti koťat.
Zatímco se budu ohánět v nevlídném světě, abych našel místa pro další generace, bude Pudlenka III. nebo Pudlenka IV. příst, tlapky pod sebe složeny, nesmrtelné předénko kočičího života.
Bude snít o kočičím světě, o zástupech koček, o tom, že kočky, až jich bude dost, se zmocní vlády nad vesmírem.
Neboť to je Veliký Úkol, který jí uložil nevinně utracený angorský kocourek.
Vážně, nechtěli byste kotě?
Kočičí jaro
Už je vlastně po něm, zatímco my, zkřehlí a kašlající lidé, teprve čekáme na to své jaro, na jaro penzistů a milenců a básníků;
avšak naše kočky už si odbyly své veliké jarní dobrodružství a navracejí se domů po své čtrnáctidenní nebo třínedělní milostné eskapádě, vychrtlé jako došek, špinavé jako hadýrek na smetišti, a běží nejprve k svému talířku a potom hned do náruče člověka;
neboť tam, u člověka, je jim dobře a bezpečno jako nám hříšným lidem v náruči boží.
Načež mhouří své zlaté oči a tiše předou:
Já už to, Veliký Člověče, nikdy neudělám;
kdybys věděl, co jsem zkusila!
Ani už nechci pomyslet na toho pruhovaného ničemu, na toho surovce s oháňkou ukousnutou, na toho nevěrníka, na toho divocha...
Ach, jen když jsem zase doma!
Chci tedy říci, že v tomto pozdním kočičím jaru už tisíce vašich koček mají zaděláno na mladé a plíží se po vašich světnicích s břichy nakynutými, unyle se prohýbajíce v páteři;
jen mějte pozor, aby vám ve své těžké kočičí hodince nevlezly do postelí.
A až přivedou na svět své dvě nebo tři slepé pištící myši s třesoucími se ocásky, započne se věčná podívaná mateřské lásky;
vaše kočka zněžní a zdůstojní přemírou citu, ležíc na boku stočena, aby celým tělem a všemi čtyřmi chránila své tetelivé haranty, a vybuduje jim sama ze sebe jeskyni, domov a vystlaný pelíšek, a bude sladce vrkat na každé jich zapištění hlasem, který má jenom pro tuto příležitost, a poskytne jim své břicho tak moudře a obětavě, že člověk tiše žasne nad rozumem a vynalézavou rutinou tohoto zvířecího mateřství.
A nyní právě pozoruji kočku, která si nejspíš z mladistvé neznalosti - neboť bylo to její první dobrodružství a první mateřství - trochu pospíšila s kočičím jarem;
tak tedy přivedla na svět tři pisklavé třasořitky, a než se vzpamatovala z údivu, byla koťata pryč;
její pán je dal odstranit.
Dobrá, nyní bych mohl líčiti nepokoj a žal kočičí matky a navázat na to úvahy o mystériu mateřské lásky;
ale mystérium, které vidím, je trochu jiné.
Kočka je sice nepokojná, ale o nějakém žalu bych nemohl mluvit;
zato však se chová navlas tak, jako by měla koťata.
Vrká na každý zvuk hlasem, jakým nikdy dosud nemluvila;
uléhá způsobem, jakým nikdy neuléhala, stočena na boku, s tlapkami hebkými a ochranně sklenutými;
po chvíli jeví nepokoj a přeléhá na druhý bok, patrně proto, aby došlo na druhé pořadí nezaměstnaných prázdných cecíčků.
Dělá přesně totéž, co by dělala kočka obklopená pištícími a sajícími koťaty;
nepřítomnost koťat ji zneklidňuje, ale nemate.
Propuká v ní náruživost lichotek;
obléhá člověka prosbami, aby ji hladil, choval a muchlal;
její tělo si přeje, aby se ho něco dotýkalo.
Přede a vrká vášnivou blažeností, když ji člověk chová stočenu v pozici kojící kočičí matky.
Řekl bych, že hraje to, co by po přírodním řádu měla vykonávat.
Dělá něco, co neodpovídá situaci, ale co odpovídá předem stanovenému pořádku.
Člověk si myslí, že kočičí matka vrká proto, že hovoří se svými dětmi: zatím však kočka vrká proto, že je jí od věků předepsáno, co má činiti v době koťat;
je to, jako by se předem popsaný váleček automaticky odvíjel.
Ta pošetilá, pruhovaná, šedivá kočka není vrkající matkou;
tou něžně vrkající samicí je sama příroda, matka miliónkráte starší a horoucnější než tato zmatená číča.
Nikdy se nepozná slepá a dokonalá funkce pudu tak jasně jako tehdy, je - li mu vzat jeho účel;
pak se náhle zjeví jako neúchylný mechanismus.
Příroda nedůvěřuje jedinci;
proto mu předepíše do nejsubtilnějších podrobností, co mu bude činiti.
Nic neponechá jeho iniciativě;
říše instinktu je narýsována s definitivní a neměnnou platností.
A my, my divní a často zmatení lidé, ani nevíme, jak a kdy jsme se vypletli z této nesmírné osnovy pudů;
lidská maminka musí teprve vynalézat pohyb, kterým k sobě přivine dítě;
člověk se musí všemu učit na svůj vrub, i mateřství, i samu životu.
Ale kdyby byl člověk řízen pudem, nemohl by nikdy udělat nic nového, ani něco vymyslit, ani stvořit cokoliv nebývalého.
To, co je v člověku tvořivé, není pudové;
pud je konzervativní, neměnný, neosobní a věčně opakující to, co je rodově předepsáno;
je - li v lidském světě skutečná osobní iniciativa, skutečné hledání a objevování a skutečný vzestup, je to dílo intelektu.
Pravím vám, že i umění je dílo intelektu a vědomé vůle.
Jdi, hloupá kočko;
my si už nerozumíme.
Z názorů kočky
Tohle je můj Člověk.
Nebojím se ho.
Je velmi mocný, neboť jí velmi mnoho;
je Všežeroucí.
Co žereš?
Dej mi!
Není krásný, neboť nemá srsti.
Nemaje dosti slin, musí se umývat vodou.
Mňouká drsně a zbytečně mnoho.
Někdy ze spánku přede.
Otevři mi dveře.
Nevím, proč se stal Pánem;
snad sežral něco vznešeného.
V mých pokojích zachovává čistotu.
Bere do tlapky černý ostrý dráp a ryje jím do bílých listů.
Jinak si neumí hrát.
Spí v noci místo ve dne, nevidí potmě, nemá žádných rozkoší.
Nikdy nemyslí na krev, nikdy nesní o lovu a boji, nikdy nezpívá láskou.
Často za noci, když já slyším tajemné a kouzelné hlasy, když vidím, jak vše ožívá tmou, on sedí u stolu se skloněnou hlavou a stále, stále drápe svým černým drápkem do bílých listů.
Nemysli si, že se o tebe starám.
Slyším jen tiché šustění tvého spáru.
Někdy šustění umlkne, ubohá tupá hlava už neví, jak si hrát, a tu mi ho přijde líto, i ráčím se přiblížit a tiše mňouknu v sladkém a trýznivém rozladění.
Tu tedy můj Člověk mne pozvedne a ponoří do mé srsti svůj teplý obličej.
V tu chvíli v něm na okamžik procitne záblesk vyššího života, i vzdychne blahem a přede něco, čemu je skoro rozumět.
Nemysli si však, že se o tebe starám.
Ohřál jsi mne, a teď zas půjdu naslouchat černým hlasům.
Kočka
Vysvětlí mi někdo, proč se kočka podivným způsobem rozčilí, hvízdáte - li si hodně tenince a vysoko?
Zkoušel jsem to i s anglickými, italskými a německými kočkami;
není v tom žádný zeměpisný rozdíl: slyší - li kočka vaše pohvizdování ( zejména pískáte - li jí tak vysoko, jak jen umíte, " Krásná noc je, lásky čas, vše dýše touhou žhavou " ), počne se o vás fascinována otírat, skočí vám na klín, očichá udiveně vaše rty, a konečně vás v jakémsi milostném podráždění počne vášnivě hryzat do úst nebo do nosu, s výrazem rozkošnicky zkaženým;
načež vy ovšem přestanete, a ona se rozpřede chraptivě a pilně jako malý motorek.
Přemýšlel jsem o tom mnohokrát a nevím podnes, z jakého prastarého pudu kočka zbožňuje hvízdání;
nemyslím, že by někdy v pravěku byly doby, kdy kocouři tenince hvízdali, místo aby volali kovovým a drsným altem, jako činí právě teď.
Snad žili v dávných a divokých dobách nějací kočičí bohové, kteří k svým věřícím kočkám mluvili magickým hvízdáním;
ale to je jen hypotéza a řečené muzikální okouzlení je jednou ze záhad kočičí duše.
Člověk si myslí, že zná kočky, jako si myslí, že zná lidi.
Kočka je věc, která spí stočena v lenošce, někdy se toulá za svými kočičími zájmy, někdy shodí popelníček a většinu svého času tráví náruživým požíváním tepla.
Ale tajemnou kočičí podstatu jsem poznal teprve v Římě, a to proto, že jsem se tam nedíval na jednu kočku, nýbrž na padesát koček, na celé stádo koček, na veliký kočičí bazén kolem Trajánova sloupu.
Tam je vykopáno staré fórum jako nádrž uprostřed náměstí;
a na dně té suché nádrže mezi přeraženými sloupy a sochami žije nezávislý kočičí národ;
živí se rybími hlavami, jež jim shůry házejí dobromyslní Taliáni, pěstuje jakýsi kult měsíce a jinak nedělá zřejmě nic.
Nuže, tam se mi zjevilo, že kočka není prostě kočka, nýbrž něco záhadného a neproniknutelného;
že kočka je divoké zvíře.
Vidíte - li kráčet dva tucty koček, překvapí vás náhlé poznání, že kočka vůbec nekráčí, nýbrž že se plíží.
Kočka mezi lidmi je jenom kočka;
kočka mezi kočkami je plíživý stín v džungli.
Kočka zřejmě důvěřuje člověku;
ale kočce nedůvěřuje, protože ji zná lépe než my.
Říká se " pes a kočka " jako typ společenské nedůvěry;
avšak viděl jsem často velmi intimní přátelství psa a kočky, ale nikdy jsem nepozoroval intimní přátelství dvou koček, nemluvíme - li ovšem o kočičích láskách.
Kočky na Trajánově fóru se navzájem ignorují co nejokázaleji: sedí - li na témž sloupu, sedí zády k sobě a nervózně potrhávají ocasy, aby daly najevo, že nesou nelibě přítomnost té coury vzadu.
Podívá - li se kočka na kočku, zasyčí;
potkají - li se, neohlédnou se po sobě;
nikdy nemají společný záměr;
nikdy si nemají co říci.
V nejlepším případě se snášejí s pohrdavým a odmítavým mlčením.
Ale s tebou, člověče, kočka mluví;
zavrká na tebe, podívá se ti do očí a řekne:
Otevři mi, člověče, tady ty dveře;
dej mi, mnohožeroucí, z toho, co požíváš;
pohlaď mne;
povídej něco;
pusť mne na mou lenošku.
Vůči tobě není divokým, samotářským stínem;
pro tebe je prostě domácí číčou, protože ti důvěřuje.
Divoké zvíře je zvíře, jež nedůvěřuje.
Domestikace je prostě stav důvěry.
A člověče, vždyť i my lidé jen potud nejsme divocí, pokud si důvěřujeme.
Kdybych - dejme tomu - vycházeje z domu, nedůvěřoval prvnímu pantátovi, kterého potkám, ryčel bych temně blíže se k němu a napínal bych v chůzi stehna, abych mu při prvním mrknutí skočil na krk.
Kdybych nedůvěřoval lidem, s nimiž jedu v tramvaji, musel bych se přitočit zády ke stěně a prskat, abych je zastrašil;
místo toho visím pokojně na držadle a čtu noviny, nastavuje jim svá nekrytá záda.
Jdu - li po ulici, myslím na svou práci nebo na nic, aniž bych bral v úvahu, co mi mohou udělat mimojdoucí;
bylo by hrozné, kdybych je musel úkosem pozorovat, zda se nechystají mne sežrat.
Stav nedůvěry je prvotní stav divokosti;
nedůvěra je zákon džungle.
Politika, která žije z pěstování nedůvěry, je politika divočiny.
Kočka, která nedůvěřuje člověku, nevidí v něm člověka, nýbrž divoké zvíře;
člověk, který nedůvěřuje člověku, vidí v něm také divoké zvíře.
Svazek vzájemné důvěry je starší než všechna civilizace, a lidstvo zůstane lidstvem;
ale zrušíte - li stav důvěry, stane se lidský svět zemí šelem.
Abyste věděli, jdu teď pohladit svou číču;
poskytuje mi velkou útěchu, neboť mi důvěřuje, třebaže je to jen malé šedivé zvíře, které se ke mně bůhvíodkud zatoulalo z neznámých divočin pražských dvorků.
Přede a dívá se na mne.
" Člověče, " povídá, " podrbej mne mezi ušima. " | mj_p_a_k |
Autor: Čapek, Karel, Název: Kalendář, Žánr: publicistika
KDYBYCH...
Kdybych se na Nový rok ráno probudil jako Pánbůh, - nebo ne, to by nešlo, neboť Bůh nikdy nespí;
tedy kdybych se na Nový rok probudil jako svatý Petr, řekl bych si:
" Copak bych měl letos udělat pro ty čerchmantské Čechoslováky?
Oni jsou to sic kacíři a někdy, hrom do nich!, holota nevděčná;
ale něco z nich může být.
Já myslím, že mají trochu drsné povětří;
snad proto jsou tak zlostní a zarytí.
V létě mají horko a bouřlivo, že na sebe podrážděně vrčí;
a v zimě jim mrzne tak, že každý myslí jen na sebe a k těm druhým je jako rampouch.
To dělá to klima.
A proto se jim nic nelíbí;
zima je jim příliš studená a léto příliš horké;
je - li něco černé, je jim to příliš černé, a je - li něco bílé, je jim to příliš bílé;
jakživo jim nic není recht.
To si tak zvykli z toho svého počasí.
Ale počkejte, darebníci, já vám ukážu;
nadělím vám počasíčko jako někde u moře;
dám vám vlídné zimy, - se sněhem, to se rozumí, takový snížek je dobrota;
a lahodná léta se sluncem i vlažičkou, - to by v tom byl čert, abych vás nepředělal.
Kdybyste vy sami byli na sebe vlídnější, bylo by vaše počasí mírnější;
ale když nechcete začít vy, začnu já.
Pomáhej vám Pánbůh v novém roce! "
Kdybych se na Nový rok ráno probudil jako ministerský předseda, moc bych se tomu podivil a v rozpacích bych si hladil bradu.
( " Aha, " řekl bych si, " musím se oholit. " )
Když bych si po chvíli zvykl na zázračnou změnu své existence, zůstal bych ještě pár minut v posteli, jako jsem dělával, dokud jsem byl obyčejným občanem, ale nespal bych už, nýbrž uvažoval bych asi takto:
" Propánakrále, tak letos máme dělat to jubileum republiky.
Já vím co: já svolám ministerskou radu a řeknu:
Mládenci, tak loni jsme vládli na památku Rakouska;
letos musíme vládnout na památku republiky.
Koukejte se, musíme to dát nějak dohromady;
pravý a levý tábor, to je pro kočku;
republika, to je jako - kruh;
copak je v kruhu nějaké pravé nebo levé křídlo? "
- Nyní by mě napadlo mnoho jiných argumentů, ale ty bych si nechal až pro ministerskou radu;
načež bych vstal, dbaje toho, abych - pro štěstí v novém roce - vstával napřed pravou nohou.
Kdybych se na Nový rok ráno probudil jako primátor města Prahy, pohlížel bych chvíli do lepší budoucnosti a pak bych si řekl:
" Tak se mně zdá, že má ten Čapek pravdu;
ono by se už opravdu mělo začít s tím zeleným pásem kolem Prahy.
Když si tak představím pěkné aleje... a louky pro děti... a sem tam háječky...
No dobrá, dáme se do toho. "
Kdybych se na Nový rok ráno probudil jako milionář a muž vládnoucí prostředky, řekl bych si:
" To už je rok dvacet osm?
Bože, to to utíká!
Nic platno, letos se musí něco s penězi pořídit;
něco se musí na památku postavit nebo založit, ale aby to stálo za to.
O tom se musí přemýšlet;
ale peníze na to budou, o to se už postaráme. "
Kdybych se na Nový rok ráno probudil jako dvacetiletý mládenec, obrátil bych se na druhý bok a spal bych dál.
Bodejť, budu si po silvestru něco myslet!
Kdybych se na Nový rok ráno probudil jako má čubička Minda, drbal bych se chvíli zadní nohou ( neboť měl bych takovou neřádnou blechu na zátylku ) a pak bych si řekl:
" Letos už nebudu zlobit svého pána, budu pěkně chodit ven, nebudu roznášet kosti po schodech, budu zachovávat čistotu, nebudu spát na kanapi, nebudu v zahrádce běhat po záhonech - " Načež bych dostal kostku cukru a měl bych nesmírnou radost ze života.
OD SILVESTRA DO TŘÍ KRÁLŮ
Pokud má paměť sahá, říkají lidé po každém silvestru, že loni byl ten silvestr veselejší;
kdepak, letos to nic není, ale loni, to vám byla švanda!
Loni to říkali o předloňském silvestru, předloni o předpředloňském atd.
Panebože, trvá - li tento úpadek silvestrovské veselosti odjakživa, jak pohansky bujný musel být silvestr takhle za mládí nebožtíka Wáclawa Wladiwoje Tomka!
Nebo za vlády Marie Terezie!
Nebo za časů Boleslava Ukrutného!
Ale myslím, že i tehdy si říkali pamětníci v návalu novoroční melancholie:
" Kdepak, loni za knížete Václava, to byl ten silvestr onačejší;
to vám byla junda, marno povídat! "
Každý, s kým jsem mluvil - a nejsou to jenom lyžaři a kaštanáři -, to říká: že by mělo pořádně mrznout a být sníh.
Copak tohle je nějaká zima?
Když už jednou je zima, tak to má chroupat pod nohama a zábst do uší a má být nějaká čundračka a vůbec: člověk by chtěl mít hejla na nose, rampouchy na střeše, ledové květy na oknech a vedle cesty pěkně vysoký sníh, aby si z něho sbalil hrudu a dal někomu šupu do zad nebo za krk ( zejména za krk ).
Z toho je zjevno, že ještě nevymřela v lidech všechna potřeba řádu a náklonnost, aby na světě bylo, co má odjakživa být.
Aspoň v přírodním řádu zůstalo v lidech jakési pevné ponětí, co se sluší a patří.
Ve věcech tak životních, jako je v zimě sníh, zůstáváme houževnatými tradicionalisty a nepřejeme si, aby byly prováděny nějaké klimatické přemety.
Kdybychom začali tento svět, pokud je to v našich rukou, budovat na předpokladech tak pevných, jako je ten, že v zimě má být sníh, našli bychom spoustu věcí, které mají být, protože se to patří.
V každé pořádné a zdravé věci je nějaké " má být ".
V republice, v parlamentě, v armádě i v lidech.
Rádi se sháníváme po nějaké tradici.
Jenže pořádná tradice není to, co kdysi bývalo, nýbrž to, co má být.
Tradice, to není loňský nebo předloňský sníh, nýbrž pěkný a docela čerstvý letošní sníh, který by tu měl být.
Namouduši že by měl;
říkají to všichni.
Je stará zkušenost všech příležitostných básníků a fejetonistů, že jakmile opěvají sníh, začne venku tát;
jakmile ujišťují, že je černo a smutno na blátivé zemi, začne se venku chumelit.
Mně se to stalo zrovna teď: sotva jsem dopsal předešlý odstavec, napadlo venku trochu snížku, jako by se nechumelilo.
Myslím, že osobně na to my škrabáci nemáme vlivu;
spíše chtějí bohové dokázat, že noviny nemají nikdy pravdu.
Jen sazeč vysází, že není sněhu, a hle, je sníh;
jen vysází, že je sníh, a hle, není sněhu.
Snad je v tom nějaké znamení;
snad ve chvíli, kdy vám úvodníkář v novinách píše, že situace je napjatá, není napjatá, nýbrž nějak smrštěná nebo svrasklá.
Snad právě ve chvíli, kdy noviny tvrdí, že doba je krajně kritická, je doba naprosto nekritická.
Možná že to není pravda, že řeč poslance dra Kramáře vyvolala hluboký dojem.
Třeba není pravda ani to, že pan předseda Švehla vyjednává s luďáky, nýbrž právě naopak.
Ale je - li tomu tak, pak za to nemohou novináři, nýbrž vězí v tom zvláštní úmysl a řízení bohů, kteří si patrně nepřejí, aby někdo krom nich byl vševědoucí.
Onehdy jsem zase jednou potkal Tři krále;
byli však jenom dva, a ten větší z nich byl jako za groš kudla.
Přesto neochvějně zpívali u každých dveří:
" My tři krále, my jdeme k vám. "
Kdyby byli spustili " My dva krále, my jdeme k vám, " byli by sice měli pravdu, ale přestali by vůbec být pravými tříkrálovými králi a nikdo by jim nevěřil, že nám nesou " štěstí, zdraví ", a nedal by jim ani findu.
A poslouchejte, kluci, my velcí to děláme zrovna tak;
zpíváme ve svých politických koledách " My, většina národa ", nebo " My, zemědělci ", nebo " My, pracující vrstvy " a podobně.
Kdybychom po pravdě zpívali " My, sekretariát partaje ", nebo " My, užší výkonný výbor ", nebo něco podobného, ztratila by naše koleda všechnu tajemnou moc a nikdo by nám nedal ani za findu kreditu.
SNÍH
Každý to říká, že dřív bývalo více sněhu.
Kam se sníh poděl, nevím, a také meteorologové to dosud nijak nevysvětlili.
Ale faktum je, že za poněkud minulejších časů bývalo sněhu habaděj, že například ještě na Šimonových leptech se vyskytuje Praha docela zasněžená, že na starých litografiích vidíte prohánět se saně po pražských ulicích, že jako kluci jsme každoročně užili kulování, dlouhých klouzaček a sáněk a otiskování panáků ve sněhu a vykropování podpisů a vzorců a stavění sněhuláků daleko vydatněji než nynější klukovské pokolení.
To je úkaz tak nesporný jako úbytek povodní, požárů a jiných přírodních zjevů, jež okouzlovaly naše dětství.
Na čem to závisí, nevím;
ale není to, zkrátka, už takové, jako to bývalo.
V žádném směru.
Onehdy jsem viděl sněhuláka, však myslím zrovna v Brně, a podivil jsem se, neboť mi spadly šupiny z očí.
Zničehonic, pár kroků od kolejí tramvaje, jsem v něm potkal pohanskou modlu, rodného bratra nějaké kamenné báby z autentického pravěku.
Tlustý, veliký, monumentální, strašný a důstojný: prostě modla.
Sněhový bůh.
Kluci už zapomněli na ty pravé obřady, nepoklonili se bohu a nepřinesli mu lidských obětí;
ale aspoň z nevědomého atavismu postavili modlu, čím větší, tím božštější.
Kousek dál jakýs takýs pokus o klouzačku: dlouhá tak asi dva tři palce a ještě pokropená pískem;
a přece každé klučisko pelášící tou cestou zkouší na ní ( marně ) božský požitek klouzání.
A ještě dále se ulice snaží vytvořiti cosi jako mírný svah;
a už je tu hejno sáněk, na každých leží kluk na břiše a pachtí se ujet na sáňkách aspoň pět centimetrů.
Nu, nejde to, sněhu je málo, stěží pokrývá krabatinu umrzlého bláta;
ale kluci kopou do země, odrážejí se, postrkují se po pídích kupředu ve věčné naději, že sáňky se náhle pohnou a pojedou - pojedou - Hej, není - li to zase věčný sen o čemsi, co člověka letem unáší, co ho bez námahy, samo, pouhou kouzelnou mocí přenáší z místa na místo?
Není - li pak tohle v jádře prastará pohádka o kouzelném plášti, o sedmimílových botách či okřídlených koních, pravěký mýtus skvostného a čarovného letu?
Být unášen!
Nejde - li to přes sedm hor a moří, tedy aspoň přes půl metru ulice;
místo všední a prozaické chůze být unášen kouzelným vehiklem, který běží sám, třebaže mu je nutno trochu pracně pomáhat!
Pro tohle mají kluci tajemný smysl.
Vytáhnout vozík nebo sáňky na kopec a pak to pustit dolů: to není právě sportovní rozkoš rychlosti, nýbrž pohádková rozkoš divu, atavický sen čarovného pohybu.
Kluci jsou živá mytologie;
děti jsou pohanský pravěk lidstva.
Nejstarší tradice světa, to je byt správným klukem.
Vidíte, sotvaže jsem se pokusil o zbožštění sněhu, už mi bohové projevili souhlas: neboť - vločka po vločce - zatímco jsem psal, nasypali sněhu na město.
Pravda, zatím je to jen lehká a studená poslamka;
první vrabec na protější střeše proskáče sněhový povlak až na prejzy;
těžko by bylo z toho uválet pořádnou sněhovou modlu a ještě tíž letět na kouzelném vehiklu po kostrbatém svahu Říční ulice.
Ale aspoň tolik znamená ta tenká běloučká pokrývka, že i v této špatné, rozleptané a přímo pochmurné době je ještě trochu místa pro pohanské síly života: pro pohádkové elementy, telurické tradice, kouzla a divy;
že zbývá ještě - nic už;
neboť nežli jsem dopsal tento odstaveček, sníh sešel, a je zas černo a mokro, kam se podívám.
Není tedy pochyby: dřív bývalo víc sněhu, a i ten sníh byl lepší, solidnější, podstatnější, a ne taková kašička jako ten nynější.
Zcela správně:
Où sont les neiges d'antan?
PRAHA VE SNĚHU
Nechci se míchat do živnosti panu Šimonovi, panu Stretti-Zamponimu a jiným grafikům, kteří se živí černobílým uměním, suchou jehlou, akvatintou, sněhem, prejzy, Karlovým mostem a jinými zimními rekvizitami.
Chci jen udělat ze sněhu jediný sloupek;
neboť, bohužel, už se nehodí, abych postavil ze sněhu celého sněhuláka, jako jsem stavíval.
Rovněž hrady ze sněhu byly velmi krásné;
to se polévají hradby vodou a přes noc se to nechá zmrznout;
ráno pak se nadělají sněhové koule a strhne se válka s dobýváním a náramným křikem a se vším všudy.
Zvláště hrdinně jsme bojovali s kluky Sychrováky, z důvodů teritoriálních, právních a sociálních.
Dnes však už nemohu vyzvat ani svého největšího odpůrce, mám - li nějakého, aby si svou při se mnou vyřídil junáckým kulováním.
A tedy dělám ze sněhu jen svůj sloupek.
Když se nasype sníh, je z Prahy najednou malé a staroučké město;
přes noc jsme o nějakých padesát nebo sto let vzadu, je to tu naráz dočista maloměstské a staroměstské, takové babičkovsky barokní, rozkročené, naivní a starožitné;
člověk si zčistajasna vzpomene na babičku se sedmi spodničkami, na jablka pečená v troubě, na vůni hořícího dříví, na staré pokoje a květované záclonky.
Lidé na ulici mají radost, ukrajují své šlépěje ve sněhu, jako by vánočky ukusovali, jen to chřupe, a mávají rukama jako před sto lety.
A ticho je, panečku, takové bydžovské nebo dobrušské ticho;
Vltava ani nedutá, tramvaj cinká jako Jezule, a člověk by se ani trochu nedivil, kdyby automobily začaly zvonit zvonečky, jako když saně jedou.
Starý svět!
Najednou je tu svět starých věcí a starých rozměrů.
Kouzlo maloměsta.
Pohoda starožití.
A proto, rozumíte, je pravý sníh jen u nás na Malé Straně.
Proto tu vydrží déle než jinde;
a když už je tam na druhé straně rozfoukán ( protože tam je ledajaký, takový sypký a nanicovatý ), u nás, naděl pánbu, leží dál v plástech a duchnách, kde to jen jde.
Neboť tady má domovské právo.
U nás a na Hradčanech.
Ale to by žádný grafik netrefil: jak pěkná je vločka sněhu v dívčích vlasech nebo jakou stopu nechává kos a vrabec na zasněžené střeše.
To vám vypadá jako básnička napsaná čínským nebo klínovým písmem.
Je to jen jediná řádka, ale je to celá básnička.
Chtěl bych ji umět přeložit.
Když pak ke všemu svítí měsíc, tu nelze ani říci, co se stane:
Praha klečí a dělá se maličká, ani nedýchá;
sníh skleněně zvoní pod nohou, střechy se tlačí k zemi, všecko mrazivě trne, a je tak světlo, tak divné světlo, že se hrozíš temnoty svého nitra.
A ty, červený ohýnku v kamnech, jsi podtrhl svým brunátným doprovodem modř zimního soumraku.
A k tomu ten dvojzpěv ticha a řeřavění!
V létě vidíme stromy, oblaka, vodu a všecko možné;
ale v zimě, když napadne sněhu, vidíme, čeho jsme si v létě málem nevšimli, totiž střechy.
Teprve zasněžená střecha je opravdická, rozšafná a nade vše viditelná.
Teprve ona se stává naplno lidským krovem.
A teprve v zimě vidíme, že naše bydlení je bydlení pod střechami.
Celé naše město je městem střech.
Stavíme si krovy nad hlavou.
Buď pochválen sníh, že nám zjevuje důstojnost našich střech.
O VÝZKUMU ZIMY
A naschvál nebudu tentokrát psát o zimě a jejích náležitostech nic poetického, nýbrž půjdu na ni čistě vědecky;
neboť my kluci jsme měli svého času k úkazům zimy vztah náruživě vědecký a odborný;
snažili jsme se vyzkoumat, z čeho zima pozůstává a co všechno se s ní dá dělat.
Dnešní mladá generace nemá už tolik ze zimy, leda nějaké ty lyže a hokej;
její zájem o zimu je spíš sportovní než výzkumný.
Ještě Papanin a jeho soudruzi na kře ledové pokračují dál v praktickém průzkumu zimy, jejž zahájil ve svých letech každý správný kluk.
Tedy z odborné stránky lze podnikat se zimou veliké množství experimentů, z nichž uvádím aspoň některé:
Lze do dlaně chytat padající vločky a podívat se, jak vypadají;
ale to se ještě nepodařilo zachytit ani na nejzkřehlejší dětské pracičce.
Lze zjišťovat, jak chutná sníh;
to zkoušejí také štěňata, zpravidla se stejným výsledkem ( kašel a bolení břicha ).
Lze zkoumat, jakou chuť má mráz;
já jsem to jednou zkusil na mosazné klice domova a utrhl jsem si špičku jazyka, když mi k té klice přimrzl.
Dále je možno vydýchávat kolečka nebo otiskovat nos na zamrzlých oknech;
item psát prstem na oknech a osvědčovat tím svůj výtvarný nebo literární talent.
Je možno cucat rampouchy za tím účelem, aby se zjistila jejich chuť a výživná hodnota;
dále srážet střechýle hrudami nebo kamením, aby se zkusila jejich křehkost a jejich skleněný hlas;
konečně zkoumat jejich tání, hlavně tím, že se kus rampouchu strčí tajně tatínkovi do kapsy.
Na klouzačkách neboli čundračkách lze s úspěchem zkoumat zákony klouzavého pohybu ( stoje, na bobku, na jedné noze nebo dokonce s piruetou ).
Na ledě bývalo zkoušeno bruslení na přivázaném polénku, na jedné brusli nebo zcela výjimečně na dvou bruslích.
Na sáňkách se může zkoušet jízda vsedě, jízda na břiše nebo ( obyčejně se špatným výsledkem ) jízda vsedě pozpátku.
Hrudování nebo koulování je různé podle povahy sněhu;
při vodnatém sněhu se musí koule v dlaních hodně zmáčknout, čímž nabývá malého kalibru, ale značné průbojnosti;
při normálním tvárném sněhu lze s prospěchem užívat koulí největší ráže;
kdežto při suchém a prachovém sněhu je záhodno útočit rozprášenými sněhovými oblaky.
Střásání sněhu nebo jíní z větví stromů poskytuje cenné zkušenosti o tom, jak rychle sníh proniká límcem za košili a kam až se dostane.
Sněhuláci jsou důležitým a u většiny lidí jediným pokusem ve figurálním sochařství,
kdežto otiskování panáků v čerstvě napadlém sněhu prozrazuje spíš zájem o svou vlastní podobu a velikost.
Šlépěje ve sněhu umožňují vtisknout světu iniciálku svého jména;
totéž lze zkoušet i kropením. o němž se nebudeme šířiti.
Dělání lavin lze zkoumat zejména na střechách stodol, když se nahoru hodí sněhová koule.
Nebudiž zapomenuto ani na kopání kousku ledu před sebou, když se vozí led do hospod;
ale do této poutavé činnosti vidíme někdy ponořeny i docela vážné a dospělé lidi, když se z úřadu vracejí domů a myslí si, že se na ně nikdo nedívá.
Jak vidět, kam se hrabou zimní sporty na bohatost toho, co zima poskytuje vědychtivému a technickému mozku normálního kluka!
JINOVATKA
Pravda, říká se čarovné jaro, a nedá se proti tomu nic namítat, pokud tím chceme pochválit takové dubnové jitro nebo májový večer, kdy kvete šeřík a pustoryl.
Ale bereme - li pojem čarování poněkud svědomitěji, tu, jak je doloženo ve všech odborných pramenech, jako jsou pohádky, záleží pravé čarování v tom, že někdo za tím účelem, aby přivodil změnu v dohledném okolí, zamává čarovným proutkem nebo zamumlá čarodějné heslo;
a v tu ránu je tu zářivý zámek nebo nepřekročitelné jezero nebo jiný nápadný úkaz, po kterém tu dříve nebylo ani potuchy.
Pravé čarování není nikdy pomalá a trpělivá páračka;
pracuje naopak s náhlým a překvapujícím efektem.
Udělat pomalu, trpělivě, s vynaložením mnoha času a práce něco, co tu ještě nebylo, tomu se říká tvoření;
ale pravé a poctivé čarování jen luskne jazykem nebo mávne nějakým proutkem, a je to.
Není pochyby, že v tomto přesném smyslu slova jaro nečaruje;
pravda, nikdy nejsme při tom, když se rozevře první kvítek forzýtie nebo se rozbalí první pupen březový, ale květ i list si dává celkem hodně na čase a musíme s ním mít andělskou trpělivost.
Trávník se nezazelená přes noc a bříza se nerozjiskří od večera do rána světlounkým lupením;
dá to přemnoho práce, než se její jemné proutí stane ševelící korunou.
Všechno má své dlouhé dny a týdny, kdy se tiše připravuje a neznatelně bobtná a nabíhá barvami;
a teprve po dlouhém váhání a kutění se z toho znenáhla udělá čarovné jaro.
To zima pracuje jinak;
a dělá to podle všech klasických předpisů o čarování.
Člověk se ráno probudí a jde se podívat z okna;
a najednou to, co včera bylo černou a tvrdou zemí, je ohromně bílé a kypré sněhem;
jedním rázem se přemění z gruntu celý svět, má jinou modelaci, jiné ticho a jinou strukturu, - kdyby mne někdo ve vánočním spánku přenesl třeba na Velikonoční ostrovy, nebyla by to taková nesmírná změna, jako když napadne čerstvý sníh.
Nebo přes noc přituhne, a tam, kde byl člověk po léta zvyklý vidět střechu sousedovu, ježí se stříbrné kapradí, jiskrné jehličí a bílý mech a vějířovité chaluhy ledových květů na okenní tabuli.
Říkám, ať to někdo přes noc udělá, abyste se probudili ve skleníku tak zajímavé vegetace!
Když čarovat, tedy pořádně;
a vymyslit přitom zbrusu nový svět.
Nebo je to jen jinovatka;
napadla v třeskuté noci měsíční, a teď celý svět trne ve strašlivé a křehké kráse bělostného jíní.
Co včera byl černý a uzlovitý strom, je nyní obrovský trs mramorově jiskřícího korálu;
co bylo včera pusté a strašidelné houští, je ze stříbra tepaná mříže, pavučiny na staré besídce se obrátily ve stříbrné krajkoví, suché listy na zemi jsou krumplovány stříbrem a namrzlé hvězdice trávy se třpytí jako utkané ze skla.
Každá jehlice na smrku nebo jedli je obrýsována třpytivým proužkem;
černé listy břečťanu vroubí stříbrný filigrán, suchý stvol řebříčku je celý naježen přejemnou kraječkou jinovatky, - a co vám o tom budu říkat, vždyť to znáte sami;
vy také jste zkusili olíznout bělostnou větvičku a sáhnout prstem na ty překrásně stavěné trsíky jinovatky.
Vy také jste viděli ve vánočním jitru kvést sady jinovatkou tak bláznivě a bohatě, že to nedovede žádný máj se všemi svými třešňovými květy a vonnými střemchami;
a vy jste také byli svědky, jak do toho zasvítilo slunce, jak to v korunách stromů slabounce zaševelilo, a bylo po celé bělostné parádě;
co dělat, co dělat, je to právě jen čarování, které netrvá.
Pravda, tvořit je páračka, a nikdy se toho tolik nenadělá jako mávnutím čarovného proutku;
ale je to, abychom tak řekli, přece jenom solidnější a trvalejší práce.
LEDOVÉ KVĚTY
Říká se tomu " květy ", a ve starších líčeních přírody jsme bývali ujišťováni, že nám " umělec Mráz vykouzluje na oknech bujné a čarovné květy ".
Dobrá, díval jsem se na ně pozorně;
shledal jsem, že umělec mráz má zpravidla fantazii poněkud klempířskou a že se zvláštní zálibou vykouzluje na našich oknech cosi podobného ostnatým drátům.
Pokud se týče živlu vegetativního, omezuje se na útvary příbuzné bodlákům, cesmínám, trní a pichlavým větvičkám;
nebo je to jakési bodlinaté kapradí, ostnaté listy, lupení vroubené strašně zahrocenými trny, zoubkovaný mech, tenká jehličí, žahadlové bodce, zkrátka vždycky něco velmi břitkého, pichlavého a hodně vzdáleného květům.
Okno porostlé ledovými květy se nikterak nepodobá besídce zarostlé květy;
spíše se podobá záseku, strašnému ostnatému pletivu, jímž jsme obehnáni jako v obléhané tvrzi.
Okno je díra ve zdi;
když přijde mráz, zatarasí se tato díra fantastickou barikádou z ledových kopí, dýk a jehel.
Není to kvetoucí a bujný libosad, nýbrž kvetoucí a bujná blokáda s hrozně jiskřícími meči a bajonety.
Ale když napadne čerstvý sníh, stane se něco zázračného: ulice najednou vypadají širší, než bývaly, a domy jsou dál od sebe než jindy, a co se zdálo ve světě stěsnané a úzké, rozestoupí se od sebe do šíra tím bílým a neporušeným porostem.
Všechny rozlohy jsou daleko volnější;
svět má najednou větší světlost, tak jako mluvíme o světlosti rour.
Kdybych to chtěl pěkně vylíčit, musel bych to vypsat v řádcích.
široce od sebe rozestouplých, nechávaje mezi nimi pěkný bílý
papír;
ale vy, kdo toto čtete, byste se museli očima brouzdat
v uličce, kterou jsem vám nechal mezi řádky, jako když s rozkoší klusáte po čerstvě napadaném sněhu;
To není náhoda, že na teploměrech pořád užíváme obou stupnic:
Réaumurovy i Celsiovy.
Chce - li člověk protestovat, že má v pokoji špatně zatopeno a sakra chladno, prohlásí ( podle Réaumura ), že tam má " jenom dvanáct stupňů ";
kdyby řekl, že tam má ( podle Celsia ) patnáct stupňů, oslabil by tím důraz svého protestu.
Chce - li však konstatovat, že má v pokoji bláznivě přetopeno, řekne ovšem, že tam je dvacet stupňů ( Celsiových ), a nikoliv patnáct ( Réaumurových ).
Chce - li dokázat, že je strašný mráz, měří jej ovšem Celsiovými stupni;
chce - li naopak dokázat, že se oteplilo, udá temperaturu podle Réaumura.
Proto je docela v pořádku, že se ( s humánním ohledem k lidské potřebě vždycky drobet přehánět ) vyrábějí teploměry se dvěma různými stupnicemi.
Avšak když je na zemi sníh, mohl by se mráz měřit ještě jinak, a sice akusticky.
Je - li jen drobet pod nulou, chřupe sníh pod nohama pěkně a hluboce;
je - li pět pod nulou, začne vrzat dosti vysokým hlasem;
je - li deset, skřípe a zvoní tónem vysokým a čistým;
ale je - li už patnáct pod nulou ( ovšem podle Celsia ), piští a kvičí zvukem tak strašně vysokým, jako když se hraje na kobylku housliček.
Mohlo by se říkat:
" Dnes je tam mráz na šestkrát čárkované C. " Tuze velký mráz je vůbec pisklavý a pronikavý, jako když sklouzne nůž po talíři.
Nejhezčí na sněhu je však prostě to, že vrací lidské zemi panenství.
Nejoběhanější a nejprotivnější cesta má ve sněhu okamžiky, kdy na ni ještě nevkročila lidská noha a kdy první chodec na ni vstupuje trochu váhavě a zbožně jako plavec na panenskou a novou pevninu.
Možná že sníh je bílý z nějakých fyzikálních nebo chemických důvodů;
ale raději bych věřil, že je bílý proto, aby naše severní noci nebyly tak strašně černé.
Možná že je bílý jen proto, aby byl zmrzlým světlem nejdelších nocí.
RAMPOUCHY
Tedy jednoho rána jsem se nejdříve podíval do novin, co je nového ( a špatného ) ve světě, a potom oknem na nebe, abych viděl, co je nového pod sluncem;
a při tomto druhém pohledu jsem s úžasem zjistil, že nad oknem mého podkroví visí dvanáct střechýlů ve vyrovnané řadě.
Ten největší a nejkrásnější byl na loket dlouhý a silný jako ruka;
ty ostatní byly pořád kratší a slabší, snad aby bylo zřejmo, že ani mezi rampouchy není žádné rovnosti.
Nemíním tvrdit, že mých dvanáct rampouchů je nějaký neobyčejný a vzácný úkaz;
divné na nich bylo vlastně jen to, že jsem zčistajasna pocítil nad nimi ukrutnou radost.
A když jsem se divil, proč se tak potěšeně šklebím a mnu si libostí ruce, tak jsem na to přišel: že jako mnoho jiných věcí ( jako například sníh, housenky, škeble, králíci a kuličky ) jsou i rampouchy nerozlučně spjaty se vzpomínkami na dětství.
Namouvěru, jenom klouček dovede náležitě ocenit předmět tak zajímavý, jako je střechýl;
neboť jakmile potká svůj první životní rampouch, objeví s radostným překvapením,
1. že se dá střechýl ulomit, přičemž vydává docela příjemný skleněný zvuk;
2. že se dá cucat;
je to sice hrozně studené a křehnou přitom mokré dětské pracky, ale jakožto sezónní novinka je to vzácný požitek;
3. že se lze do rampouchů na okapu výtečně strefovat sněhovými hroudami, zvláště nejsou - li nablízku žádná okna.
Srazit takový důkladný rampouch, který se potom se suchým třeskem roztříští na zemi v křišťálové zlomky, to je nesporně jeden z největších požitků a nejnádhernějších úspěchů života;
a kdo nikdy v životě nezasáhl svůj rampouch, neví, co je mládí, zima a krása světa, a hlavně neví, co je správný střechýl.
Ano, to je to: rampouch má příliš mnoho co dělat s dětstvím;
to víš, člověče, proto se i teď na něj díváš s okouzlením a usmíváš se nadšeně a máš dojem, že celý ten den je o něco pěknější a veselejší, když je orámován dvanácti ledovými krápníky.
A vidíš, mohl bys natáhnout ruku a zkusit, jak se to s příjemným skleněným zvukem ulomí, ale neuděláš to;
zdá se ti, že by toho střechýle bylo škoda.
Mohl bys kousek ulomit a zacucat si na něm;
ale i tento zájem je tě nějak nesmírně vzdálen.
Copak už ochabla tvá dětská zvědavost zkusit, k čemu se hodí rampouch a co se vůbec dá dělat s kteroukoli věcí na světě, která tě potká?
- Ba ne, snad ani neochabla;
ale já se teď dívám na něco, čeho jsem si tehdy nevšímal;
například na to, jak střechýle rostou.
To se skládá prsten za prstenem;
klade se vrstva na vrstvičku, až je z toho takový dlouhatý krápník.
To jen tak vypadá, jako by rampouch tekl ze střechy;
ve skutečnosti je dílem trpělivého sčítání.
Když se člověk pořádně podívá, vidí ty vodorovné články, a vidí i víc, například odkud foukal vítr, když rampouch rostl;
neboť to se na opačné straně udělá na střechýlu boulička, jak se tam odvívá mrznoucí krůpěj vody;
celý rampouch je těmi římsičkami pravidelně článkován jako stonek přesličky.
A než jsem to vše vypozoroval, narostl můj největší střechýl o celý další článek;
i mohu nyní říci, že jsem viděl rampouchy růst.
A snad je to stejně s veškerým poznáváním lidským;
snad na všech věcech nejdřív člověka zajímalo, dají - li se ulomit nebo cucat nebo použít k čemukoliv jinému;
teprve o sta neb tisíce let později ho začalo zajímat, jak ty věci vznikají a jaký zákon se v nich naplňuje.
Možná že je lidstvo velmi mladé, pokud zkouší, k čemu se dá věcí nebo hmot užívat, - třeba k jídlu nebo k válčení;
až víc dospěje, bude se pomaleji a pozorněji dívat, jak vlastně věci vypadají, jak vznikají a jaké morfologické nebo genetické zákony je ovládají.
Až v příliš mnoha věcech jsme dosud asi ve stadiu cucání nebo zvědavého rozbíjení.
MOTÝL V ZIMĚ
Nalezl jsem tě, zelená housenko, v červenci na větévce;
krmil jsem tě trnkovými listy, spásala jsi je vážně a horlivě, jako by to byla uložená práce, a se žravostí nesmírnou;
konečně byla jsi tlustá a krásná na pohled a žlutá jako broskev.
Tehdy jsi se pověsila vláknem na větévku a soustředila ses do sebe;
zamyšlená do tuposti, nehybná, ke všemu netečná, měla jsi před sebou jediný úkol.
A jednou ráno bylo vše hotovo: na větvičce visela hranatá kukla, podobná rytířskému brnění.
To vše si připomínám, protože jsem docela zapomněl na zelenou kuklu ve vatě uloženou od léta, až teprve včera večer to začalo v krabičce šustit.
Vylíhl jsi se, krásný otakárku, pobíhal jsi neklidně a třásl sličnými křídly.
Ach, snad bys nechtěl vzlétnouti uprostřed české zimy?
Chvěješ se vzrušením, rozpínáš křehká křídla, rozbíháš se, prudce, nedočkavě střihneš křídly, a padáš.
Jsi ty to slaboch!
Kdybych já měl křídla...
Začínáš znovu;
vířivě tetelíš perutkami, abys do nich chytil vzduch, rozběhl jsi se po kraji stolu a celý se nadzvedáš na svých kavalírských nožkách;
nuže, oblétni aspoň to elektrické slunce, malinký Ikare!
Jako suchý list, jako zahozená pápěrka, jako lupínek v bezvětří spadl motýl na zem.
Na prstě sedí mně motýl nově zrozený.
Rozpíná tykadla, cvičí je v citlivé hře, seká nožkami, učí se všemu;
jeho žlutá a černá křídla víří chvějivě, neúnavně, nadšeně v entuziastickém okamžiku před vzletem.
Užuž se tělíčko nadnáší, nohy se stěží drží prstu, nyní se jen pustit a - poletíme?
Celá křehká stavba motýlího těla se třese nadšením.
Trhnutí křídel, a žlutý lupínek bezvládně letí na zem.
Včera se mi zrodil motýlek a nenaučil se mi lítat.
Odřený, se svrasklými křídly sedí tváří k oknu.
To světlé čtyřhranné je snad slunce.
To velké, teplé v koutě je snad také slunce.
Otakárek neví nic, než že by chtěl lítat.
Dvacetkrát jsem jej našel na zemi.
Jeho křídla už se tak nechvějí horečkou letu.
Je to agónie entuziasmu.
Jen chvílemi se rozběhne a spadne překotem na zem.
Ach, překrátký okamžik letu!
Nyní je smutno vidět zmoudření motýla.
Sedí, chvílemi netrpělivě vykročí a střihne křídly, ale zdá se rozhodnut.
" Není to pravé počasí.
Musím počkat.
Lítat se může, jen když je krásně.
Když svítí motýlům slunce.
Čekám na slunce. "
Zítra ráno se položí na bok a bude po něm.
Skutečně, motýlku, není to pravé počasí, ani pro nás ne, víš, pro lidi, kteří jsme ještě jenom veliké a žravé housenky.
Snad jsme se zmátli v datu jako ty, že jsme jednoho dne, na prahu české zimy, v tisících a tisících začali najednou vířit křídly svého entuziasmu.
Máme totiž taková jakási křídla v sobě - ty, který se latinsky jmenuješ Psýché, tomu rozumíš.
Pocítili jsme v sobě křídla a chtěli jsme vzlétnout letem svobody.
I my jsme se chvěli nadšením.
A spadli jsme tolikrát, že tvé nožičky nestačí, abych ti to na nich vypočítal.
Nebylo to pravé počasí, a lítat se může, jen když je krásně.
Ještě okamžik, motýlku, než se položíš na bok.
Není to pravé počasí, a lítat není sice těžko, naopak, lítat je to jediné přirozené, ale dělat přemety není lítat;
a nemá - li tahle věta souvislý smysl, je to proto, že jsme padli trochu na hlavu.
Máme čekat na lepší počasí?
Máme se všeho zříci... jako ty?
Mnoho housenek se k tomu rozhodlo, ale myslím, že nemají pravdu.
Ty jsi sám a nemáš druha ani samičky;
ale nás, velikých housenek, je, motýlku, nesmírně mnoho, tak mnoho, že bychom mohli něco pořídit.
Nemůžeme ještě lítat, ale můžeme začít dělat lepší počasí.
Každá housenka může upříst aspoň jeden sluneční paprsek, a ach, jaké bychom pak měli veliké slunce!
A co by pak bylo snazší než rozestřít křídla - -
Zimní motýl se položil na bok.
NÁVRAT K PŘÍRODĚ
Aby nebylo mejlky a aby si nikdo nemyslel, že jsem nepřející, přeju vám všem, kdo se v těchto zimních dnech proháníte na horách, čtyřicet centimetrů sněhu sypkého, dobrého, báječné sešupy z kopečka a vůbec všechno, co patří k věci.
Staniž se.
Ale když vidím to stěhování národů před svátky a nedělemi, ty zástupy mládenců a panen s lyžemi na ramenou, ten hromadný a horečný útěk do bílé veleby hor, říkám si především, že ne všichni tito poutníci a poutnice se ubírají za sportovním požitkem telemarků, kristiánek a jak se ty fortele jmenují, nýbrž že se vyválejí a vymáznou a uřítí a nadřou se jako psi, neboť ne každému z nás je dána ta jistá milost, které je třeba ke všemu.
Dále jsem si jist, že ne všechny tyto pocestné vede do mlhavých dálek náruživá potřeba oddat se bílé velebě hor a uctívat jejich božskou čistotu;
neboť kdyby v tomto světě bylo takové mocné davové hnutí po kráse, velebě a čistotě, muselo by to být drobet víc vidět na našich městech, ba i na našich zvycích a řádech.
Bručiví a zatvrzelí lidé by řekli, že toto zimní tažení do hor není to ani to, nýbrž taková móda.
Pokud mne se týče, myslím, že je to něco slepějšího než móda.
Že je to něco jako pud.
Že je to atavismus.
Že je to návrat k přírodě.
Naturam expellas furca, tamen usque recurret.
Vyžeň přírodu dveřmi, a polezeš za ní oknem.
Vypuď ji z města, a pojedeš za ní na hory.
Muselo k tomu dojít.
Protože se v našich ulicích sníh stal dopravní překážkou, musíme hledat okolnosti, ve kterých sníh zůstal prostě sněhem, dokonce sněhem co nejsněhovatějším.
Protože čím dál tím méně žijeme v divokých hvozdech, putujeme, abychom tábořili v lesích.
Honíme slunce a vodu, protože už nejsme sedláci ani rybáři.
Dokonce jsme slunce a vodu jaksi objevili s nenasytnou a nebývalou náruživostí.
Dlouhým seděním jsme objevili své vlastní nohy a počali jsme jich fanaticky užívat říkajíce tomu sport.
Takový objev je především zhodnocení.
Zhodnotili jsme sníh a vodu, slunce a vzduch a pohyb;
učinili jsme svět krásnějším a drahocennějším.
Ovládnutí přírodních sil je veliký zisk;
ale stejně veliký zisk je zhodnocení přírodních sil.
Kluk, který sáňkuje a staví sněhuláky a cucá rampouchy, má ke kosmickému úkazu zimy daleko hlubší vztah než úřad pro odklízení sněhu.
Neříkám, že tento úřad není užitečný a nutný;
ale jsem rád, že to celkem vyhrává ten kluk se sáňkami.
Ještě nejsme se všemi objevy hotovi.
Snad ještě objevíme a zhodnotíme Měsíc a hvězdy;
snad přijdeme na chuť dešti, stavějíce stružky nebo co, a vynalezneme něco dobrého ve větru tak jako děti s drakem.
A ještě zbývají květiny a zvířata.
A pak snad přijde čas, kdy objevíme i ulice a města jako kus vesmíru a lidi jako starý a dobrý kousek přírody a začneme je pěstovat s hromadnou chutí a vášnivým nadšením.
Staniž se.
ZPOVĚĎ
Tedy ve své skutečné a pravé podstatě se měla věc tak: bál jsem se o svou vegetaci.
Měl jsem starost o japonské sasanky a chryzantémy, o růže a o čerstvě vysazenou Abies concolar a o janovce a nový flox, jakož i o všechno další, co roste a kvete v té části vesmíru, kterou nazývám svým vlastnictvím.
Ona taková suchá zima bez sněhového krytu, zima s holomrazy, černá zima, jalová zima, nestojí za nic;
ona si půda neodpočine a nezahřeje se pod sněhem a nenapojí se vláhou;
obnažené klíčky rostlin vymrznou a kořínky se potrhají a pupence se spálí a vůbec nadělá se v přírodě hrozná paseka.
Tedy tak je to, a proto každý zahradník praví, že by se mělo nachumelit, a má starosti od listopadu až do března a chodí klepat na barometr, aby přivolal hojné srážky.
A když je zima pustá a holá, černá, vyschlá na kost, nanicovatá a sirá, tu člověk zahradník -
To je právě to: tu člověk zahradník se neobrátí vyčítavě k nebi a neřekne:
Panebože, kdyby aspoň na mou zahrádku napadl sníh!
Aspoň na mé sasanky a růže, a když už na ně, tak taky na puky tulipánů, vždyť je to hned vedle, a na ostatní záhonky konečně taky!
Pravím, neučiní tak, aby vyřídil s povětrností svůj osobní účet, nýbrž chodí mezi jiné lidi a štve je proti vládnoucímu počasí, říkaje:
" Bodejť by nebyla chřipka!
Vždycky je chřipka, když je suchá zima.
Pane, to byste koukal, kdyby napadl sníh, bylo by hned po chřipce;
víte, to ty bacily zapadnou sněhem a pojdou, a když se chumelí, vyčistí se vzduch, a máte po nemocech.
To je to, mělo by se zachumelit. "
" Nezaměstnanost!
Bodejť by nebyla nezaměstnanost!
Kdyby napadlo sněhu, musely by se čistit ulice, a bylo by hned práce habaděj.
Ale když je taková mizerná zima - "
" A jak k tomu přijdou ty děti?
Ani si letos nezasáňkují, ani sněhuláka nepostaví - copak je tohle nějaká hygiena?
Ale kdyby napadlo sněhu, to by ty děti jinak vypadaly, jako řípa, jako řimbouch, jako jablíčko. "
" Vůbec, za mého dětství to bylo jinačí: každý rok sněhu po kolena, rampouchy až po zem - kdepak, to byly krásné zimy!
To všecko jen jiskřilo samou čistotou a krásou.
Pak nemají být lidé smutní a dožraní, když jsou takové černé, mlhavé, špinavé zimy!
Jak říkám, je to samá lumpárna - "
" Pořád se říká: věk sportu.
Ale aby se nachumelilo, to ne.
Aby si tuhle lidé mohli ve Strašnicích pod krematoriem zalyžařit, kdepak!
Každý nemůže jet s prkýnky do Švejcar nebo do Jilemnice.
Kdyby bylo po mém, tak by napadlo sněhu, aby lidé měli trochu toho sportu, a bylo by všechno v pořádku. "
Tak a podobně jsem horlil i já proti suché a černé zimě: snad proto, že bych se nedovolal soucitu lidí pro své anemónky, anebo proto, že už to je v povaze člověka, přiodít své osobní zájmy a potřeby zájmem veřejným, - zkrátka:
Ruku na srdce ( mám povznášející představu, že v tuto chvíli klade padesát tisíc čtenářů ruku na srdce ): není - li pak to stejné u přemnoha veřejných, obecných a všelidských otázek?
Nevezeme - li pod veřejnou a demokratickou deklarací milované zbožíčko svého zájmu, soukromé bolesti nebo osobního snu?
Nejsou - li naše obecné ideály a protesty a programy jenom maskou, kterou sami před sebou skrýváme touhu po nějakém privátním a sobeckém uspokojení?
Snad tedy ano.
Budiž tomu tak.
A hle, sníh napadl, a já se zpovídám ze svého sobectví;
odvrhuji své pokrytectví a odhaluji svou pravou tvář.
A zatímco se přiznávám ke svému egoismu, piští a kvičí to venku dětmi na sáňkách, na ulicích řinčí lopaty nezaměstnaných, svět je krásnější a lidé mají veselejší koukej šlapajíce do sněhu.
A tak ještě jednou ( když už jsme v tom ) ruku na srdce: není nakonec i mnoho našich egoismů - vlastně dobrých pro svět?
To už není sníh, ale politika a jiné velké sobecké věci.
Třeba je jen tak sobecky cítíme;
ale snad v nich jde - skoro nevědomky - o to, aby svět byl krásnější a jeho tartas veselejší;
a aby klíčky příštích věcí nezašly.
NA SKLONKU ZIMY
Pravda, mezi všemi měsíci se únor netěší zvláštní popularitě;
je na to příliš krátký a jaksi zmetkovitý;
krčí se stísněn mezi takovými ramenáči, jako je leden a březen, a chtěl by něco odkoukat od toho i onoho, ale kam by se na ně hrabal!
Nadělí nám třeba mrazu a metelice, ale už to nemá tu hroznou a velikou zimní majestátnost;
jeho mrazy jsou jenom jízlivé, jeho sníh je ucouraný, jeho zmrazky jsou samý rozbitý střep;
čím delší světlo se dělá, tím víc je vidět jeho svrasklou a rýmovitou, zlostnou a skvrnitou tvář.
Nebo trochu poleví a dělá, jako by málem chystal jaro;
zavane jižní nebo západní vítr, půda měkne a všude to zurčí stružkami a pramínky;
do toho zasvítí slunce a země se povleče teplotou téměř pleťovou;
člověk jistí nosem, je - li to už ten pravý jihnoucí vzduch, ale kdež!
Do rána zase země ztuhne, až zvoní pod nohou, a živá vodička oslepne ledovým zákalem;
to ještě není časné podjaří, ještě tomu chybí ta boží milost.
Jak říkám, není toho mnoho, co je dáno měsíci únoru;
je to takový polovičatý měsíc, ani zima, ani jaro;
jsou však úkazy, které jej vyznamenávají mezi všemi měsíci ročními.
Předně v únoru se opět urodí soumrak.
V zimě není vlastně soumraku;
není váhavého přechodu mezi dnem a večerem, nýbrž přivalí se tma, a je to;
a člověk rozsvítí a dělá dál svou práci.
V únoru se však potichu přikrádá hodinka soumraku;
snad že je víc denního záření, snad že jsou všechny věci nějak prosyceny světlem a vydávají je ze sebe, když přijde jejich chvíle: prostě udělá se tajemný a sladký okamžik, kdy se zdá, že věci se pokojně a důvěrně rýsují samy ze sebe, ze svého vlastního tichého světla;
a tu člověk na chvilinku upustí od svého marného pachtění, složí ruce v klín a nechá sebe sama uplývat v otálejícím míjení dne;
a pak s povzdechem rozsvítí lampu a řekne " Dobrý večer ".
Na tu druhou změnu musíte mít dobré oči: únor má své barvy.
Ještě je tráva rzivá, ještě je půda mrazem vybledlá a nezbrunátněla vlahou kyprostí;
ale na větvích a haluzkách holých stromů už váhá a prodlévá o něco víc barevného nádechu.
To ještě nejsou pupeny, které v březnu utkávají žlutavý, zelenkavý a zardělý opar v košatosti rašících korun a houštin;
je to nesmírně diskrétní, stěží postižitelná barevná tucha na veškerém holém proutí.
Prostě v únoru už začíná stoupat míza do větviček;
zelené lýko bobtná, scvrklá kůra se napíná, uhladí své zimní vrásky a leskne se dužnatým životem;
i procitají hnědé, nachové, žlutavé odstíny na vyzáblém větvoví, vrbové proutí zlátne, březina nabývá jemné fialovosti, ovocné sady prokvétají temným nachem;
co bylo v zimě černé jako lept, přehrává se nyní do barev sotva jen naznačených: ale už jsou tu, a než se nadějeme, vpadne do nich prška jiskřících pupenů, hedvábná světlost kočiček a svěží zeleň trávy.
Já vím, ještě nejsme tak daleko;
ale už se ve vesmíru děje něco nového, co náleží jen malému měsíci únoru: počaly se napjatě lesknout nahé větve pracující na nástupu jara.
ZMAŘENÝ ÚMYSL
Každé zimy asi tak od začátku února, kdy se začínají dloužit dny, si pevně a svatosvatě umiňuji:
Ne, rozhodně, letos to jen tak nenechám;
a až to přijde, posvítím si na to jaksepatří, zblízka, pozorně a detektivně.
Vyberu si určitý prut nebo větvičku, vyměřím si svůj kvadrátmetr půdy a dám pozor, jak se dělá jaro.
Prostuduju si první nalitou a křehkou bouličku, ze které se teprve udělá pupen;
budu pozorovat pupen, abych zjistil jeho malinký růst, jeho kožnatý nebo lepkavý povrch, jeho ponenáhlé bobtnání;
musím být při tom, až se na konci ( se slabounkým vzdechem ) pootevře, až vysune bledý kraj prvního lístečku, až se rozloží v lupínky svrasklé jako novorozeně, až se ty složené vějířky lístků začnou rozvírat a roztahovat, až se z toho udělají listy;
a hle, pak tu bude místo holých prutů zelený keř, a já budu vědět dopodrobna, jak se to stalo.
Ano, to rozhodně udělám.
A mimoto sedě na bobku budu se dívat na svůj metr půdy;
najednou se před mýma očima posune malinký kamínek, porozhrne lehká prsť, a já uvidím, jak se z hlíny vyplázne svěží jazejček první travky, takový krátký a veselý prstík, který se prohrábne nahoru a začne se natahovat;
budu číhat na jeho bratříčky, budu je počítat, a nebude žádného, jemuž bych neasistoval při jeho pozoruhodném zrození.
Snad dokonce, propána, se má hlína nadzvedne podivnou napuchlinkou;
ta se pod mým dohledem provalí a vydere se slušný puk;
snad z něho bude krokus, podběl nebo nějaká dosud nebývalá květinka, kterou objevím a pokřtím svým jménem.
Snad se na můj prut snese párek ptáků a ukáže mi, jak se dělají vajíčka.
Zkrátka, letos to rozhodně nenechám jen tak přejít, chytím jaro in flagranti, budu se mu dívat do rukou, přímo do prstů, abych viděl, jak to dělá a není - li v tom všem nějaký švindl, podfuk nebo pochybné hejble;
budu je stopovat, kontrolovat, hlídat, revidovat, očumovat, zkoumat a špehovat a nic si letos nedám ujít.
Ano, s tím pevným a nepodplatným úmyslem prodělávám každou zimu.
Pak přijdou dny, kdy začne jaksi svítit slunce;
pak odejdou ledy a přiletí rackové, a tu se rozhodnu, že zítra nebo pozítří počnu provádět svůj plán.
A poslyšte, lidi, je to krásné, když se pak udělá modrá obloha a to všechno.
Babičky na ulicích prodávají fialky a petrklíče, člověk dostává chuť vzít dynovačku a jít naflákat všelijakým ženským osobám;
panebože, teď si jen odbudu tuhle prácičku a tamhleten melouch, jednu návštěvu, dvě povinnosti a nějaký ten dopis, a pak už budu sám s jarem a půjdu se podívat, jak to vlastně dělá.
A víte co?
Já pro dnešek neudělám ani žádnou z těch úloh a povinností;
ať mně všecko vleze třeba na záda, ale já se dnes musím podívat, jestli už začne jaro.
A prokristapána, vždyť už je zase po všem!
Keře jsou zelené, tamhle v mladé travičce už toho kvete, můžeme si pomalu sednout do stínu, utřít pot a koupit si kornout prvních třešní.
Cože, třešně už nejsou?
Dejte mi tedy podzimní švestky;
konečně, i na podzim je krásně a možno ještě užívat...
Ale kdež!
Příteli, copak jsi to zaspal?
Vždyť je prosinec, topíš si v pokoji, zdá se, že jsi zase o rok starší;
musíš si to vynahradit příštího roku, a až přijde začátek února, umiň si pevně, že tentokrát si nic nenecháš ujít.
Ale měj pozor, aby tě jaro zase neobešlo nějakým podfukem, neošidilo a nepředběhlo.
Měj dobrý, dobrý pozor propříště!
O ZNÁMKÁCH JARA
Jsou různá znamení na zemi i na nebi, která provázejí příchod jara, například kosové;
jakmile kosové začnou křičet a pískat na flétnu, můžete vzít na to jed, že už je březen, a že to tedy začíná.
Nebo řekněme čemeřice: zničehonic to na ni přijde a udělá se jí žlutavé nebo brunátné poupě;
ale to už kvete Hamamelis žlutými hvězdičkami a cilická sněženka bimbá těžkým kalichem v drsném západním větru.
V tu dobu se již přehánějí oblaka po nebi s náramnou čilostí, země se otevírá a Iris reticulata rozestírá svůj modrý gotický květ.
To tedy jsou známky neklamné.
Jsou ovšem i jiné, stejně spolehlivé známky, například když domácí ženské začnou čistit okna.
Přijde to na ně jako na tu čemeřici, nejspíš nějakým vnuknutím z vesmíru;
v každém patře visí modrá sukně a růžová zástěra, mává utěrkou a zpívá;
a strážník na ulici dělá, jako by to neviděl, protože ta Káča, to se ví, není přivázána;
ale jak známo, zjara obyčejně holky z oken nepadají.
Nejdůkladnější známkou jara jsou ovšem zedníci.
Z každé novostavby, která přes zimu spala zabedněná a pustá, se vynoří děda s fajfkou - nejspíš tam někde vyspával zimním spánkem;
ale v březnu z něho procitá a vyjde mezi hromady cihel s dýmající fajfkou, což je znamení, že jaro je tady.
V tu chvíli tu je hlouček strejců se zednickými lžicemi a jiným zvonivým nářadím, načež začnou bouchat prkna a klepat cihly, což s prvou písničkou kosovou dává stoprocentní zvukový film jara.
Nebo je kousek světového prostoru, který se do té chvíle jmenoval parcela, což je snad aramejský název pro " místo prokleté " nebo něco podobně pustého a odsouzeného, aby neslo neřád a smetí.
Ale i parcela se dočká svého jarního dne, kdy se do ní pustí parta chlapíků s krumpáči a prokopou ten pohaněný povrch.
Hle, jak se země otevírá: pod kulturní vrstvou pozemkové špekulace, smetí a ornice se odhaluje mrtvý a následkem toho panenský slín, opuka nebo pískový nános, z něhož dýše chlad a sirá vlhkost.
Za velikého hyjé a práskání bičů se dávají na pochod vozy vrchem naložené vykopávkou;
a za týden počnou ze země pučet základy a červené zdivo novostavby.
To rušné a halasící zednické jaro, vonící vápnem a syrovým zdivem, maltou a trámovím, není o nic méně poetické než jaro, které se otvírá čerstvou a kyprou brázdou na poli;
je dokonce veselejší a chlapáčtější.
Neberu nic kosům, skřivanům, drozdům a sýkorám;
ale ta ryčná muzika práce, která se v těchto předjarních dnech vyhrne do ulic, ohrad a staveniští se svými kladivy a pilami, prkny, cihlami a potahy, je stejně rozjařující jako píseň ptačí.
Potoky jiskří a půda vydává svůj první květ;
kos flautuje svou milostnou píseň a zedník volá na zedníka:
" Franto, podávej cihly! "
PODJAŘÍ
Tys přece jenom první, čeho jsme se dočkali po takové zimě;
ty, sněženko, ty, raný šafráne, kvítku tavolíne, kočičko jívy;
dříve než se naleje první pupen a rozvine první list, je tu rozkvetlý květ;
dříve než příroda počne dýchat, kvete;
láska je první.
Všechno ostatní přijde až později: dychtivost růstu, práce kořenů, tichy a houževnatý boj o život;
ale tebe, první kvítku, nebere rostlina odnikud než ze sebe samé.
Ještě je sivá země zavřena, ještě kořeny nesají půdu doposud spící;
ten první květ vydá rostlina ze své vlastní podstaty.
Protože nemá odkud brát, vkládá do jarního podniku své vlastní srdce.
Tak je to dobře.
Pokud nás lidí se týče, nevěř, kvítku jarní, každému klepu;
není to tak zlé.
I my bychom chtěli mít ráj na zemi a boží mír a vzkříšení a věčné jaro a jiné takové věci;
ale zatím se hádáme o to, jak to zařídit a kde na to vzít a kdo to má dělat a kdesi cosi.
Zdá se, že se dosud neotevřela půda, na které žijeme, aby zahrada ráje počala, jak říkají zahradníci, vegetovat;
zkrátka ještě to nejde.
Ale dáme - li dobrý pozor, najdeme tuhle a tamhle lidi, kteří do toho rajského podniku vloží své vlastní srdce a berou prostředky k tomu, aby náš svět byl lepší, ze svého vlastního nitra.
Láska je první.
Ale já dosvědčím dotyčné první sněžence ( nemá jiného křestního jména a provedla svůj kousek anonymně, pro čest a chválu svého rodu ), že to byla veliká odvaha, pustit se do řečeného jarního podniku.
Musela se prokousat sněhem a ledem, hotový malinký ledoborec;
pustila se do svého vlastního jara na vlastní pěst, přijímajíc riziko nočních mrazů a zámrzků.
Co vás nemá, takový kvítek není idyla slunné pohody;
to je statečný kousek, kuráž a dobrodružství.
První post, stojící daleko před liniemi, mávající bílým praporkem.
Pionýr a dobyvatel.
První osadník v nehostinném kraji.
První bílá plachetka na oceáně.
Je to kuráž a je to tichá samozřejmost.
Tak je to dobře.
Tedy pokud se týče toho rašení, už se to opravdu začíná: tuhle se vysunuje z půdy zavalitý pucek, puk tlustý a zavřený, tamhle se řásně rozvírá mladý lupínek tak krásně zelený, že nikdy jindy nic tak zeleného není;
ale to není všechno.
Když se na to podíváte blíž, vidíte, že se ten mladinký život prodírá z práchně a tlení loňského podzimu;
že až po krk vězí v hromadném pohřebišti loňské vegetace.
Teprve zjara se pochovává loňský list;
teprve v době rašení se obrací v prach a popel.
Když se na to pořádně podíváme, není jarní půda poseta květem;
daleko víc je poseta mrtvým listím a tlením a rozpadem toho, co bylo vloni.
Teď teprve se pohřbívá minulý rok;
teprve teď se vrací mrtvý život do země, ze které vzešel.
Není vzkříšení mrtvých;
je vzkříšení mezi mrtvými.
Počkej, svěží lístku mezi hnijícím chřástem, tohle tím chceš říci: věčná současnost života a smrti.
BŘEZEN
Marno už chtít tomu nevěřit a ze strachu před novým zklamáním se tvářit naschvál nedůvěřivě: už to na nás jde.
Nejdřív začaly místo sněhu padat saze, krásné černé městské saze, kterými ošklivý bílý sníh tak hezky zčernal;
a na ošklivém hladkém ledu se udělaly pěkné špinavé loužičky a mokřiny;
a vzduchem projela nějaká taková slibná vlahost a vlhkost, a z pórů země vystoupilo bláto a mokro, mlha a kalužky a všeliká jarní mazlavina, i není pochyby: už na nás jde jaro.
Přistihl jsem zavalité pupence ještě pod sněhem;
teď se to v nich tiše hýbe, a za týden prasknou a vysune se z nich ochmýřený a jako štěně pitomoučký cípek lístku.
Vrabci na střeše bujností zrovna řičí;
vem to nešť, že dejme tomu mží nebo že jim za drápky zalézá jízlivá sychravina;
na vrabčích hodinách už jaro uhodilo, i natřásají se, hulákají, vrtí sebou, pohazují ocásky a frrr, už si to ženou někam do zahrad.
A když je noc, ozve se z dvorků chraptivé, lkavé, altové toužení koček.
Už je tu první jaro, černé a divoké jaro kočičí;
a to ostatní přijde po pořádku.
Bez fánglí a slavobran zavítali do Prahy četní rackové, když už předem vyslali deputaci svých zástupců.
Nyní dorazili v plném počtu, jak se zdá, zdraví a veselí.
Neuvítal je pan starosta Baxa a neodevzdal jim na památku publikace o Praze, ač jsou to cizinci;
neoslovil je ani pan magistrátní rada Čenkov, neprovádí je nikdo po památnostech Prahy, nebyli pozváni na Hrad ani na slavnostní představení Libuše, nepřijal je pan Štrimpl v zastoupení ministra Beneše, zkrátka nestalo se nic, co by těmto milým cizincům obvyklým způsobem zpříjemnilo pobyt v Praze;
snad právě proto se tak dobře baví.
Provádějí zejména regaty na Vltavě, okružní lety kolem Střeláku, rybolov, plavání ( prsa ve volném stylu ) a jiné sporty;
časem se spokojeně zachechtají v březnovém slunci, a na noc jdou...
Ano, kam vlastně chodí rackové spat?
Kdo viděl spícího racka?
U moře prý hnízdí ve skalách;
kdepak přenocují v Praze?
To nevědí ani nejlepší znalci nočního života pražského, ani strážníci, nikdo.
Je to jedno z nesčíslných a nevystihlých tajemství, jež nás obklopují.
Protože všude, kamkoliv se na ulici podívám, se na mne špulí a kulatí nějaké to vejce, protože je doba pomlázky a malovaných vajíček, poněvadž vejce jím vůbec nerad a konečně poněvadž se to mohlo skutečně stát, povím vám tuto historku o vejci:
Žila kdysi - skoro před čtyřmi sty léty - ve Španělsku slípka, obyčejná slepice, která hrabe na dvorku a kouká jedním okem na každé zrnko a snáší vejce a přitom kdáká.
Jednou tedy snesla vejce a nekdákala;
seděla na něm mlčky a vypadala tak jaksi - nu, zkrátka tak slavnostně a tajemně, že se celý slepičí dvůr divil.
" Prosím tě, " povídala jí druhá slepice, " ty stará kvočno, co se ti stalo?
Vždyť se tváříš jako abatyše či co.
Je ti snad špatně? "
Tu pohlédla na ni šťastná slepice pyšným a mateřsky blaženým pohledem.
" Právě teď, " prohlásila hrdě, " právě teď jsem snesla Kolumbovo vejce. "
CESTA DOMŮ
Tímto nadpisem nemíním žádnou symbolickou cestu domů ani poutníkův návrat z dalekých končin do vlasti;
myslím na docela obyčejnou, každodenní cestu domů;
na cestu, kterou bychom málem mohli ujít se zavřenýma očima: jednoduše tadyhle rovnou za nosem a podle rohu a přes ulici a pak vlevo a pak vpravo, a je to.
Myslím na cestu, kterou opravdu konáme s očima své pozornosti zavřenýma;
kterou probíháme ze zvyku, nepozorně, mechanicky, krok za krokem vstupujíce do svých vlastních šlépějí.
Nikdo neobjevuje svět, když se každodenní cestou vrací domů.
Také ho na té cestě nenapadají žádné zvláštní myšlenky.
I jeho myšlení jako by se vracelo do svých vlastních včerejších a každodenních šlépějí.
Ale jednou za čas se člověk na této své cestě setkává s kosmickou událostí, která ho rázem uvrhne do nebývalé dráhy.
Strhne se lijavec, a chodec místo svých vlastních šlépějí najde potok, jejž mu jest přeskakovati;
jeho cesta domů jaksi omládne a stane se rozjařujícím dobrodružstvím.
Nebo se rozpoutá vichřice, a tu se chodec protlačuje jejím zuřivým odporem, tak říkajíc krok za krokem získávaje půdy, jako by dobýval svého vlastního domova.
Nebo se udělá náledí ( čímž jsem se konečně dostal úspěšně k svému předmětu ).
Ano, jednou za čas ( se zvláštní zálibou v noci, kdy se to nedá napravit ) naprší náledí, jak se říká, jako sklo;
ale po skle to zdaleka tak neklouže, předně proto, že sklo není tak záludně nerovné, a pak také proto, že tolik skla se nedá nadělat - to dá rozum.
A když se takové ošemetné náledí položí mezi chodce a jeho domov, tu ( po řadě neúspěšných pokusů o důstojnou chůzi, o klouzačku do kopce, o lehké vznášení nebo nějaké pevnější zakořenění ) si uvědomí člověk, který se snaží kráčet domů, několik víceméně nezvyklých stanovisk:
1. že mezi ním a jeho domovem ( i když je to jen tady za roh a přes ulici ) leží cosi jako hory a moře, pouště a propasti, tisícerá nebezpečí, překážky a místa zakletá, a že ta obyčejná cesta domů je aspoň jednou za čas čímsi jako výpravou končinami, jimiž dosud neprošla noha lidská;
2. že jeho domov je něco jako hrad na skleněné hoře, což mu dodává nejenom jisté nedostupnosti, ale také obzvláštní a přímo magické krásy;
3. že něco je na starých pořekadlech, jako například, že není radno se octnout na šikmé ploše nebo že je nedobře ztrácet pevnou půdu pod nohama;
že všude dobře, doma nejlíp a že neříkej hop, dokud nepřeskočíš;
4. že ujít i tak malý kousek cesty znamená jít krok za krokem, a že i malý krůček vpřed je poměrně značný životní úspěch;
5. a že tvůj domov je opravdu přístav, ve kterém loď bouří zmítaná spouští kotvy a řekne " aách, to jsem ráda ", a že bezpečí je asi tak nejpodobnější tomu, čemu se říká štěstí - mimo jiné i proto, že člověk o něm obyčejně neví.
To vše si uvědomiv vyzírá pak člověk domovu navrácený s obnoveným požitkem na ty, kdo se venku dosud pokoušejí dostat se domů.
Haha, lidi, vždyť vypadáte jako osel na ledě!
Není - li to k popukání, jak se ti motáci tam dole komicky šourají?
BŘEZNOVÁ PŘEHLÍDKA
Ještě pořád to víc čicháš nosem a slyšíš ušima než vidíš na vlastní oči;
je toho plný vzduch, vane to z měkké půdy, zurčí to stružkami, hučí to valným potokem, flétnově to hvízdá kosím popěvkem;
co na tom, že tráva na louce je ještě plavá a ryšavá jako zajíc!
Pravda, podívá - li se člověk důkladněji, najde už ledacos;
pod loňskými stébly, pod suchým listím se už tuhle a tamhle prodírá něco zelenkavého;
bude to plazivá mochnička, bude to prudce zelený vlaštovičník, bůhví co to bude bujného a řičícího samou zelení;
ale teď abys to hledal jako vši mezi rozcuchanými rusými pesíky loňského roku.
Ale co by;
nám teď nezáleží na té boží pleveli, nechať si naroste po svém až přijde její čas;
my tady máme vážnější kandidaturu na jaro, řekli byste tomu proutky nebo košťátka;
ale my víme, že to budou šeříky a černý bez, dříny a dřišťály, meruzalky, hlohy, kaliny, zimolez i ptačí zob;
neboť právě přichází čas, kdy se zeptá jaro, co jsi sázel na podzim.
Tohle všechno jsem sázel, pane, a krom toho ještě vrby a skalníky, pustoryl, trojpuk, tavolník, javor a čilimník, škumpu i jeřáb, hlošinu, střemchu i květnou třešeň;
a měl bych vlastně mít bílý plášť jako doktor v nemocnici, který jde od lůžka k lůžku a přesvědčuje se očima i hmatem, jak to stojí s jeho případy.
Pozdrav bůh, není to zlé;
pacient ještě spí, ale lýko je zelené a plné mízy;
pravda, tahle větévka je špatná, ještě bude jedna operace, milý keříčku, ale pak už přijdeme k sobě a začneme rašit jako diví.
A co se tebe týče, nevím, nevím;
přesadili jsme tě bez vlásečných kořínků, byl jsi víc mrtev nežli živ;
bohužel nemůžeme čarovat, ale ještě pořád se dá doufat, že si " příroda pomůže ", jak říkávají doktoři;
lze se sklonit nad případem a opatrně rýpnout nehtem do kůry - nu, nevím.
A tady - tohle nám udělali zajíci;
ohryzali v zimě kůru žanovce až na živé dřevo;
jak se z tohohle dostaneme, to sám bůh ví;
i nezbývá než pokrčit rameny a odkázat celou záležitost výše zmíněné přírodě.
To by tedy byli marodi;
ale zato ostatní případy, požehnej bůh!
Už to žije, říkám vám, už se to činí, podívejte se jen na ty pupeny.
- Ano, podívejte se na ty pupeny;
některé vypadají jako uzlíčky a jiné trčí na konci větévek jako palice nebo tvrdé hroty oštěpů;
ale většinou připomínají nějaký hmyz přisátý na větévku s křídly složenými;
sedí na ní hlavou dolů, přikrčený a nehnutý, a saje, saje, až se zalyká.
Tuhle na kalině to vypadá jako šedá ochmýřená muška s tenkým zadečkem, tady na dřišťálu jako nacucané červené klíště, tady na dřínu jen taková plochá štěnička, ani ji vidět není, jak se tlačí k proutku;
ale všecko to zrovna bobtná, jak to dychtivě a bezoddyšně saje.
Ještě maličko, a přičaplá muška potrhne složenými křídly, nehnutá mšice opatrně rozsune své letky;
rozloží se křidélka ještě svrasklá a pokrčená a rozepnou se ve slunci, aby se vznášela na haluzce od jara do podzimu.
My lidé těm křídlům říkáme listy, ale je to něco jako rozepnuté krovky pupenů, když dostanou křídla.
Křidélka listů, letící pel a bzučení všeho hmyzu: říkám vám, vznášet se je jedna z nejsilnějších fixních idejí života;
a jaro se doopravdy začíná teprve máváním všech křídel na světě.
O VELKONOČNÍM ČAROVÁNÍ
To tedy je pravda: velkonoce bývaly stejně bohatě vyšívány lidovými zvyky a pověrami jako vánoce;
bývaly to svátky stejně čaromocné a pohanské jako zimní slunovrat.
Ale je tu jeden veliký rozdíl: tajemství vánoc je do velké míry věštecké, kdežto tajemství velkonoc je spíš jenom čarodějné.
Na velkonoce se nelije olovo, nerozkrajují se jablka, neotvírají se ořechy, nerozsvěcují se svíčičky a nezírá se do hlubiny vodní, aby se zjevila budoucnost.
O velkonocích neštěká pes, aby dal znamení, z které strany přijde ženich.
Tato všechna proroctví náleží vánocům.
O velkonocích se čaruje, abychom byli zdrávi, aby byla dobrá úroda a kdesi cosi.
O velkonocích se neklade tajemné náhodě otázka, co bude, nýbrž hledí se na tu budoucnost vykonávat čarovný vliv.
Umyj se, děvce, v potoce za úsvitu, a budeš po celý rok zdrávo.
Udělej to a to, splň ten nebo onen magický předpis, a všecko bude v pořádku;
tvá budoucnost je v tvých rukou.
Není o vánocích v tvé moci, co se ti uleje z olova;
nemáš vlivu na to, jsou - li v rozpůleném jablku seřaděna jádra v kříž nebo ve hvězdu;
nemůžeš způsobit, aby tvá svíčička nezhasla první ze všech.
Ale na velkonoce jsi už tak trochu pánem svého osudu: učiníš - li to a to, budeš živ a zdráv jako ryba.
Tak běž a udělej to.
V tom to asi je: že o vánocích vládne noc a o velkonocích už boží činný den.
Na vánoce příroda spí, nedá se nic dělat;
člověk spjatý s přírodou čeká s rukama v klíně, až přejde zima.
Nemůže ničím zasáhnout do běhu věcí;
jde jen o to, přežít nějak tu zimu.
A tu na člověka, jenž sní a čeká, přichází nálada věštění.
Nedá - li se nic dělat, chce se mu aspoň předvídat.
Člověk s pluhem v ruce se už tak bezmocně neptá, jaká bude úroda, protože do jisté míry ji sám už dělá;
ještě mohou přijít kroupy nebo sucho, ale člověk aspoň udělá své, aby mu na jeho poli urostlo.
Čaruje, aby mu zlé moci nepoškodily jeho dílo a jeho zdraví;
proto světí hromničky proti bouři a kočičky proti zlé nemoci.
Nevěští, ale napomáhá dobrému osudu.
Za zimního slunovratu sedí v polotmě a touží po věštbách a znameních: zjev se mi, co se mnou a s námi bude, neboť není nijak v mé moci, abych to přivodil sám.
Za jarního rovnodení má už co dělat;
chválabohu, už je zase tak trochu strůjcem a dělníkem svého osudu.
A kolem něho se všechno hýbe, příroda se dává na svůj veliký postup;
to už není to zimní utkvění a ustrnutí.
A proto i to jarní čarování je docela jiné než zimní: už ne ta metafyzická bezmoc a bezradnost, která se jenom ptá osudu, co s námi bude, ale aspoň nějaké konání, aspoň trochu úsilí mít činný vliv na své štěstí.
A já myslím, že my všichni už můžeme mít dost toho zimního věštění.
Celá Evropa se na to dala;
pořád jen ta úzkostná otázka, co bude a jak to dopadne.
Snad už by bylo načase dát se všude do jarního čarování a dělat něco, aby to s námi dobře dopadlo.
Když uděláme to a to, když splníme ty a ony náležitosti, budeme živi a zdrávi.
A v tomhle čarování může pomáhat každý;
kdo něco dělá, nemá už kdy ptát se bezradně osudu, co nás čeká.
Jenom si nemyslete, že nemůžeme mít třeba jen maličký vliv na to, co bude;
i ten nejmenší vliv je lepší než pouhé věštění.
To je celé tajemství jarního čarování: že je aspoň v naší moci, co se bude dít.
VZKŘÍŠENÍ
Když jsem byl malý kluk hrající ve fazule a utírající nos rukávem, prožíval jsem každoročně jednu chvíli slavnostního vzrušení, a to bylo vzkříšení.
U nás býval totiž děkan, dej mu bůh věčnou slávu, a ten byl nadpozemsky tlustý, tak jaksi duchovně, důstojně, přímo vznešeně tlustý;
jeho tloušťka neměla nic sprostého jako u lidí světských, bylo na ní vidět spíš zvláštní milost boží, zkrátka byla to taková bezhříšná děkanská tloušťka.
A když se o vzkříšení za vlahého jarního šera rozzářilo naše náměstí řadami svěc v oknech a z kostela se vyřinul proud bílých ministrantů s hořícími svícemi, a za nimi velký bílý pan katecheta, a pak sám pan děkan s blýskající monstrancí, ve zlatém ornátě pod hedvábnými nebesy, a nebesa nese pan Kuťák a pan Blahouš a ještě dva radní páni, a všichni jsou docela černí a všem se blýskají pleše, a pan Těmín s místní kapelou troubí slavné, přeslavné intrády, a čtyři ministranti zvoní na zvonečky, a dva kluci dýmají kadidelnicemi, a Nyklíček kostelník rozhoupal velký zvon, bim bam, bim bam, a ejhle, aleluja! hosana, hurá! teď pluje pan děkan jako nádherný, zářivý a kadidlem vonící oblak, - tu to je, bože, tak krásné, tak nesmírně krásné, že já, kluk špatný a bezbožný, se vrhám na hříšná kolena a nespouštím očí z těch pomalu plujících světel, svěc, fakulí, praporů a korouhví, pochodní a monstrancí a nebes a celé té nádhery, a mé nitro se zalévá závistivou, bídnou hořkostí:
proč můj tatínek, můj velký, silný a důstojný táta, také nenese nebesa nad panem děkanem, nebo aspoň nějakou korouhev nebo tu nejmenší fakuli;
a to byla každoroční bolest bezbožného kluka.
Od té doby jsem neviděl vzkříšení, protože si nechci zkazit onen veliký a slavný dojem;
ale pokaždé o Bílé sobotě na mne přijde taková jakási katolická nostalgie.
A teď mi řekněte, že je to estétství!
Nu ovšem, já byl tehdy, ve svých osmi letech, náramný estét;
stejný estét, jako jsou domorodci z Konga nebo Nové Kaledonie, kteří se také tak nesmírně podivují svým vlastním procesím a tančícím kouzelníkům a pochodním a jiné takové nádheře;
stejný estét jako pražská nebo madridská nebo nevímkterá ulice okukující slavné funusy, parády a průvody a oslavy.
Tohle estétství je staré jako svět a rafinované jako Indián;
dnes se mu jaksi nedaří, ale - -
" Včera o dvanácté hodině polední přivítal primátor dr. Baxa jménem širší správní komise Velké Prahy a obyvatelstva hlavního města Jaro v Kinského zahradě.
Provázen zástupci radničních klubů, přednosty městských úřadů, dále zástupci cechů, hasičstva, městského zřízenectva, uniformovaných sborů atd. atd., navštívil První Kvetoucí Krokus a v delší řeči jej ujistil radostnými city, s nimiž hlavní město vítá návrat Jara do svých staroslavných zdí.
Načež zahrála hudba Stráže bezpečnosti a zapěl Hlahol dojemný chorál ' Jaro nám nastává, Pepinko '.
V téže chvíli se rozhlaholily všechny pražské zvony, na Mariánské baště vypáleno devět ran z děla a nad Vltavou zakroužila eskadra letadel.
Nesčetné zástupy obecenstva putují k Prvnímu Krokusu, u něhož konají čestnou stráž sokolové, Stráž bezpečnosti, měšťanské sbory a DTJ... "
" Pan prezident uvítal Jaro na intimní oslavě v zámecké zahradě.
Jménem diplomatického sboru tlumočil doyen nuncius Micara vřelé city radosti, s nimiž vlády a jich zástupci vítají příchod Jara vůbec a zejména na území státu tak kvetoucího a moudře spravovaného, jako je stát československý... "
" K příchodu Jara pořádají všechny politické strany meetingy a tábory lidu, načež odeberou se v průvodech na společnou veselici ve Stromovce... "
" Československé vojsko uvítalo Jaro ústy generálního inspektora na slavnostní přehlídce pořádané na cvičišti u Invalidovny.
Slunce od časného rána rozlévalo své blaživé paprsky... "
Nač ještě lhát?
Demokracie je pěkná, bon;
ale neumí udělat ani jednu slavnost.
Pan starosta Baxa přivítal sice účastníky veletrhu, ale První Krokus nevítal a vítat nebude, ačkoliv první krokus je něco lepšího a požehnanějšího než celé veletrhy.
Ani pan starosta nevykoná slavnostní Přechod přes Zamrzlou Vltavu;
ani za zvuků monstrkapely neoslaví nádherný a rozjařující Odchod Ledu.
Ještě z vadnoucí ruky církve přijímáme vánoce a velkonoce a Dušičky;
ještě staré katolictví udržuje posvátné dělení roku, ale my bezbožní jsme nenašli nic, zhola nic, místo toho.
Nevím ani, co soudobé demokracii schází víc: zda trocha poezie, nebo trocha veselé mysli.
JARNÍ BOUŘE
Jarní bouře je dvojí: po prvé ta, která se odehrává v přírodě s burácením, přívaly vody, kroupami, duhou a ostatními příslušnými úkazy až po vítězný ptačí zpěv na konci.
Po druhé pak je taková jarní bouře, která se počala podebírat už v zimě, kdy přednostové domácnosti se odhodlali brát na vědomí, že se bude muset malovat a tuhle něco probourat a tamhle něco spravit, dát do pořádku kamna, něco přihoblovat, přitlouci, zapucovat ( po zednicku ), utěsnit, nalakovat, potáhnout a podobně.
Je totiž překvapující řada živností, které cekají na to, aby vám vnikly do kvartýru se štaflemi, štětkami, šroubováky, kladívky, rajblíky, štoudvemi a spoustou jiného nářadí, pomocí něhož vám z vašeho příbytku udělají kůlničku na dříví.
Velká a přímo živelná je ničivá moc lidského důmyslu.
Pokud vídám, rozpoutává se tato pracovní bouře v lidských přístřeších obyčejně zjara.
Nemám ponětí, co dělají příslušné živnosti v zimě;
snad se oddávají slavným vzpomínkám na své vítězné vpády a pleny z minulého roku.
Zpravidla se to začíná dost nevinně: přijde k vám jeden člověk si to okouknout a řekne vám, že se do toho dáme s neděle nebo po prvním.
Nuže, ani s neděle, ani po prvním se nestane nic;
po dvou nebo po třech dnech začnete bručet, že už by ten zatrápený člověk mohl přijít a dát se do toho.
Tím jste velmi obratně uvedeni ve stav nedočkavosti;
čekáte na invazi nepřátelských sil jako na smilování boží.
Když jste takto zpracováni naměkko, zazvoní to u vás v sedm hodin ráno a nějaký čahoun u dveří prohlásí, že jako jde do práce.
A začne vám pomocí kladiv, štemlíků a jiných nástrojů něco bourat.
Na ten okamžik čekaly všechny ostatní živnosti;
i vrhnou se k vám natěrači, truhláři, sklenáři, malíři, čalouníci a instalatéři a počnou se přít o to, kdo komu překáží.
Nepleťte se jim do toho, narazte si klobouk a nechte je, ať si to nějak vyřídí mezi sebou;
jste od té chvíle ve svém vlastním bytě tvor zbytečný, ba překážející, kterému nelze ani vynadat.
Ostatně vyjmenovaní odborníci se nakonec shodnou v tom, že každý počne demolovat něco jiného;
nutno uznat, že jim to jde úžasně od ruky.
Za půl dne je váš byt, tak říkajíc, srovnán se zemí;
a když padne poledne, usednou vítězové spokojeně mezi trosky, jedí tlačenku a vypravují si něco o Unhošti nebo o Stránčicích.
Přes své zděšení nad udělanou pasekou jste trochu rozjařeni, že to jde tak rychle.
" Tak zejtra, " pravíte povzbudivě odpočívajícím mužům, " zejtra to už budete dávat do pořádku, že? "
Ale napodiv: nazítří místo hromadné invaze se dostaví jenom jeden muž a piplá se s něčím uprostřed rozvalin.
Den nato je neděle nebo svátek a vy jste ponecháni, abyste dumali v klidu nad rumištěm, jež bylo kdysi vaším příbytkem.
Potom se dostaví podivný a vleklý stav, kdy se " to dělá ", ale není to jaksi vidět;
jenom přibývá šutru, prachu, hoblin, otlučené omítky, skrojků od chleba a jiného chaosu, ze kterého se pořád a pořád nerýsuje nová skutečnost.
Následující stadium je němé zoufalství;
přicházíte k náhledu, že věci tohoto světa se už nikdy nedostanou do pořádku, že situace je prostě beznadějná a že se nedočkáte lepších dnů.
A jednoho dne se udělá kolem vás ticho, pryč jsou štafle a kbelíky a kladiva, a vy skoro plaše procházíte svým znovuzrozeným příbytkem, jako hospodář po bouři obchází svá pole, aby zjišťoval škody po rozpoutaných živlech.
No, říká si hospodář, něco si člověk musí nechat líbit;
tady mně to něco polámalo, tady zase potlouklo...
A nakonec si řeknete s nezničitelným optimismem lidského rodu:
Inu, mohlo to byt ještě horší.
ČÍM VONÍ DŮM
Nemyslím na vůně posvícenské, na páru prádelen ani na pach dětských plínek.
Žiju v mladé končině, která roste za zvonění kladívek, řinčení traverz a úderů tesařských seker;
a kdybyste mi zavázali oči a vedli mne městem, poznal bych po dechu: tohle je stará ulice, toto jsou nové domy zčásti ještě neobydlené, toto je novostavba dosud neomítnutá, kdežto tady se teprve kopou základy.
Nežli dům načichne člověkem, vydává vůně hmot, ze kterých vznikl, a trvá to desítky let, než se ty pachy sesednou a zvětrají v suchý, prašný, zvetšelý zápach bouračky.
Nejdřív to začpí jalovou zemí;
z hloubi vykopaných základů vane chladný, sirý, téměř hrobový dech spodních hornin.
Ale to už jsou kolem nastavěny hromady cihel, a dobře vypálené cihly mají vůni poněkud chlebovou, dýchá z nich suchý oheň, práší se z nich teplým, moučným prachem.
Pak zadýmá hašené vápno, které štípe v očích a stahuje v hrdle, a je z toho vlhký, studený, syrový zápach malty, jež čpí drsně a svěravě.
Dech novostaveb je chladný a sychravý jako dech jeskyní, a bude třeba táborových ohňů a věcných lamp, aby se z nich staly příbytky.
Potom se navezou prkna a nastaví lešení, aby mohli zedníci nahoru a aby to zase vonělo jinak;
neboť vůně dřeva je dobrá a důvěrná, dřevo voní domovem a zralostí, a jeho smolný, slunný výdech obestírá vápenné čpění omítek a blátivý zápach betonu.
Nebudiž zapomenuto na nakyslý pach železa, traverz a rour a drátů, provázený olejnatým puchem laku;
ani na uzeně páchnoucí kouř rozžhaveného uhlí, jímž se vysušuje zdivo.
Teď už je řada na tesařích a truhlářích;
roubí se krovy, kladou se podlahy, vsazují se okna a dveře;
dřevo převládá a jeho pryskyřičný balzámový dech vane z lomozné novostavby.
Do toho vůně terpentýnu, vůně fermeží a olejů, čpění klihových nátěrů a barev.
A nakonec ještě vydrhnutý dům zadýchá vlhce a je cítit mýdlem jako v neděli umytý kluk;
otevřenými okny dýše chlad, prázdnota a podivná dutost nového stavení.
A ne tak hned ztratí nový dům svůj vlastní dech;
tak jako nové šaty je cítit textilem a nové boty koželužnou, voní dům ještě dlouho staveništěm.
Pane, to potrvá, než se v něm budou lidé cítit doma;
teď ještě je dům obklopuje jako nějaké provizórium, nenarostl na ně jako ulita na hlemýždě, tady je přečnívá a tu je škrtí jako nové šaty.
Musí do sebe nabrat něco málo zániku, aby se lidem přizpůsobil;
mohlo by se říci, že několik let zraje.
Stane se doopravdy a naplno domovem teprve tehdy, když přestane být novým domovem;
pak už není jen dílem stavitele, ale i lidí, kteří v něm žijí.
Od sklepů a prádelen až po čadící komíny je cítit člověčinou a teplem;
a až jednou přijdou lidé s krumpáči, zavoní naposled trochu jako mlýnice, moukou, zralostí a zvláštní suchostí, jež připomíná vůni slámy a trouchnivějícího dřeva.
ZA MĚSTEM
Říkám to z vlastní zkušenosti: že město je sídlo špatné, nezdravé a člověku vůbec škodlivé.
Nemyslím přitom na prach, kouř, špatný vzduch a jiná hrozná nebezpečí zdravotní i morální, jež číhají na obyvatele ulic.
Myslím tu na nezdravou a přímo strašnou okolnost, že obyvatel ulic obyčejně vůbec nevidí měsíc a hvězdy.
Skutečný vnitroměstský a uliční praobyvatel pro samé lampy nevidí Velký vůz ani Polárku;
a pro samé baráky ani neví, svítí - li úplněk nebo je - li novoluní;
a i kdyby to věděl, je mu to, jak sám praví, pět nebo fuk.
Co se hvězd dotýče, je jejich astrální a planetární vliv na osud člověka brán silně v pochybnost;
a pokud se týče vlivu měsíce, uznávají učení lidé toliko jeho význam na příliv a odliv, na mořského červa mblalolo, na vzrůst některých květin a baktérií a snad ještě na náměsíčníky, poety, milence a kočky.
Ale o tyto vlivy mi nejde;
jde mi o fakt, že zvedne - li obyvatel ulice oči od země, nevidí jiskřit hvězdy na nebi a nespatří tvář měsíce.
Vyjde - li na práh svého domu, nepotká jako nejbližšího souseda Venuši nebo Jupitera.
Není mu souzeno, aby řídil své kroky podle měsíce.
Neví ani, je - li noc černá nebo bílá.
Žije v bezhvězdné sluji jako macarát jeskynní, ale neuvědomuje si to.
Macarát jeskynní si to také asi neuvědomuje.
Obyvatel ulic žije ve městě a někdy dokonce ve velmi velikém městě;
ale nežije ve vesmíru, protože nežije pod hvězdami.
Bydlí mezi miliónem lidí, ale nikoliv mezi miliónem hvězd.
Jeho svět se končí za Vysočany nebo Bubenčí, místo aby se končil za Arkturem nebo za Mléčnou drahou;
je to vskutku velmi maličký svět, neboť se neotvírá rovnou do nekonečna.
Nezáleží tak na tom, studovat dráhy hvězd nebo rozeznat Altair od Albirea;
důležitější je moci se kdykoliv přesvědčit, že jsou nad námi hvězdy a že existuje kosmos.
Člověk z ulic musí jet aspoň do Zbraslavi, aby spatřil vesmír;
ale člověk z periférie je rovnou ve vesmíru, jakmile se postaví na práh svého domu a zamíří nosem k nebi.
Kdyby se lidé večer setkávali pod hvězdami místo pod lampou, mám za to, že by nemohli dobře mluvit o politice nebo o zatracených poměrech;
pod hvězdami se lépe mluví o lásce, o zítřejším dnu a o jiných tichých a vážných věcech.
Člověk se pod hvězdami může zbláznit nebo zamilovat, ale nemůže se rozčilovat.
Skutečně existují tajemné astrální vlivy;
hvězdy mají mocný vliv na člověka, který se na ně dívá;
ale nemají jaksi vlivu na člověka, který pozoruje světelnou reklamu Lyonského závodu nebo čte v kavárně divadelní referáty.
Člověk pod hvězdami je účasten na veliké slávě světa;
je korunován hvězdami.
Ještě hlubší pak je působení měsíční.
Nemyslím jenom na nadpřirozenou krásu měsíčních nocí, ani na osmanský půlměsíc, ani na stříbrné zámky na měsíci;
mám na mysli měsíční oběhy a čtvrti.
Člověk, který žije v ulicích, se řídí podle kalendáře;
ví, že je prvního nebo patnáctého nebo sedmadvacátého, čímž je vyčerpáno vše, co mu připomíná koloběh času.
Jeho čas není slavně a světle napsán v měsíčních čtvrtích.
Jeho život není rozdělen na nebeské oběhy a neskládá se ze světlých a tmavých dob.
Když bere na prvního svou gáži, není to tak věčný návrat času, jako když je zase úplněk.
Doba, jež uplyne mezi dvěma úplňky, je hlubší a vážnější než doba, která uplyne mezi prvním a posledním.
Čas městského člověka je pouhé datum;
je to jen číslo, a nikoliv nebeský úkaz;
neplyne z věčnosti, jež je časem vesmíru.
Člověk, jenž vidí tvář měsíce, nežije už jen podle tikajících hodin na stěně, nýbrž podle mlčelivých hodin planetárních;
následkem toho měří život, abych tak řekl, na velmi dlouhé lokte.
Když jsem se posledně stěhoval, mínil jsem, že se stěhuji až na sám divoký a opuštěný kraj města;
shledal jsem však, že jsem se odstěhoval mnohem dál: až k měsíci a do sousedství hvězd.
HALAS NA OKRAJI MĚSTA
Pravda, ono se to bez konce mění: někdy se to leskne v dešti a jindy to zrovna řičí sluncem;
někdy je na tom jinovatka, podruhé mlha a jindy sníh, a někdy jsou nad tím tak divná a krásná oblaka, že je to až neuvěřitelné;
ale celkem jsou to stále tytéž střechy a komíny ( někdy s kominíkem ) a táž okna, tytéž služky ( občas se měnící ) vyprašující z oken utěrky, táž zápraží a táž děcka sousedů - zkrátka, jak už vyhlídka z oken bývá.
Však u vás to je také tak.
A vedle této každodenní vyhlídky je také vyhlídka, řekl bych, sluchová.
Denně se vám hrnou do oken tytéž zvuky;
ani je už málem nevnímáte, protože je znáte, ba něco by vám chybělo a počali byste usilovně naslouchat, kdyby jednoho dne ve svou dobu nepřišly.
Proto jsou neděle a svátky jaksi tísnivé, protože o nich ta denní zvuková kulisa je jiná, ztlumená a jakoby prořídlá;
zkrátka svět není v ty dny tak plný a tak skutečný.
Jakpak bych vás neznal, zvuky městského okraje!
Znám vás tak, že už o vás ani nevím.
Bouchejte si, tesaři roubící krov nového bloku domů, mně to nevadí;
rachoťte, vozy s uhlím, ryčte a řvěte, těžké motory drandící do kopečka, a ty, letadlo, rozsypávej shůry své burácení - mne to nehne.
Jaký nový a nebývalý zvuk by musel přijít, aby mne vyvábil k oknu?
Ano, takhle křídlovka a basa venkovské muziky: to bych vyskočil a šel se podívat na strejce dujícího do horny.
Nebo zvonce krav, zvonky jalůvek a cinkavé zvonečky telátek, ty pěkné, křaplavé, horlivé tercie a kvinty horských pastvin.
Nebo písnička sedmihláska.
To bych tedy vyskočil od své práce a vrhnul se do okna vyhlížet, kde - kde -
Vtom zaduněla rána.
Je deset hodin dvacet.
Nu, co záleží na nějaké ráně?
To asi cvičí vojáci dole na cvičišti;
snad je to raketa nebo rozbuška či jak se tomu říká;
avšak až vojáci docvičí, potáhnou domů a budou zpívat: "... však ty budeš, moje milá, však ty budeš litovat. "
- Nebo ne, to spíš bouchly trámy a prkna na té novostavbě;
snad už bourají lešení či co.
Nějaká rána: už dávno zapadla do toho denního, milého lomozu na okraji města.
Hu, hu, to je mocné supění posunující lokomotivy;
slyš kovový třesk nárazníků.
A tohle náklaďák přehazuje rychlost, aby s řevem vyjel kopeček.
Hyjé, hyjé, mohou se ukřičet vozkové - holomci, proč tolik nakládáte?
A tohle znám, to pištění: to jdou děti ze školy.
Štěkot psiska.
Řinčení parního válce.
Zvonivé úhozy skládaných cihel.
Člověk nemusí ani zvednout hlavu od své práce: je mu v tom povyku jako v prostoru - tím líp, že je tak rozlehlý a tak živý.
V deset hodin dvacet roztrhl výbuch plynu činžák o několik bloků dál.
Byla to důkladná šupa, ale nežlis ji mohl ocenit, zapadla do té živé, bušící, lomozící polyfonie na okraji města, jako by do ní patřila, jako by v nějakých velikých partesech bylo už předem napsáno:
Bum.
Jeden úder bubnu, aby tvrdil muziku.
NEDĚLE
Nevím, je - li to úkaz atmosférický nebo akustický nebo jaký jiný;
ale už to tak je, že ( ačkoliv jakživ nevím, který je den a kolikátého je, a zjišťuji to denně podle hlavičky novin ) v neděli ráno, sotva se probudím, cítím jakýsi zvláštní tlak, omrzelost života, nechuť vstávat, celkovou chabost vůle a naprostý nedostatek entuziasmu pro jakýkoliv úkol nebo druh práce;
také by se tomu mohlo říkat nuda, chandra, spleen čili votrava.
Obyčejně se trápím zkoumáním této náhlé deprese tak dlouho, až si nakonec řeknu:
Aha, ona je asi neděle.
A vskutku je neděle.
Tedy, jak říkám, nevím, odkud to na mne přichází;
snad je to nějaký zvláštní atmosférický tlak nebo magnetická porucha či co;
možná že ve vesmíru něco v neděli a ve svátek nepracuje, čímž je jaksi porušen všední řád přírody.
Mělo by se vědecky zjistit, zda v neděli a ve svátek rostou stromy a tráva;
zatím je empirickým faktem aspoň to, že v červených kalendářových dnech buď víc prší, nebo je víc horko než jindy, duševní činnost je stísněna, psi obzvlášť smrdí a děti zlobí;
rovněž bývá větrno, mnoho lidí se utopí a je nadpočet automobilových neštěstí, herci hůř hrají, vlaky a tramvaje špatně jezdí, dostavují se poruchy v trávení a pivo i písemnictví je horší než kdykoliv jindy.
Je tedy možno, že neděle a svátky spočívají na zvláštních a periodických kosmických poruchách a že se v neděli ráno prostě probouzím s fyzickou předtuchou, že něco není v pořádku.
Odtud ta tajemná tíseň.
Nebo je to úkaz akustický;
člověk se probudí a neslyší ten vzdálený a široký šum lidské práce;
následkem toho mu něco chybí.
Je to tak skličující, jako když se zastaví mlýn.
Tento výklad je jednoduchý a následkem toho není správný;
neboť probouzím se s katastrofální předtuchou neděle i v docela cizích městech, ba i v horských samotách;
a kdyby mne bouře vyvrhla na pustý ostrov bez Pátka, jistě bych se probudil jednoho rána s děsným pocitem, že něco není v pořádku a že se mně do ničeho nechce.
Aha, řekl bych si konečně, ona je asi neděle.
A vskutku by byla.
Mám za to, že víkendy, výlety a lidové slavnosti jsou jen zoufalým útěkem před touto nedělní depresí;
lidé si myslí, že se musí unavit a uondat, aby zapomněli na drtivou tíseň dne svátečního.
Běda jim, neboť neděle je jim v patách ve Svatojanských proudech i na Karlštejně, v Divoké Šárce i na hříšti Sparty.
Lépe činí, kdo jí čelí tváří v tvář na ulicích města nebo ji překonává doma, polehávaje, jako chřipku.
Nuže, ve městě se ukáže, že nedělní dopoledne lze ještě jakžtakž snést;
má dokonce něco drobet slavnostního, děvčata jsou hezká a nadto lze číst nedělní noviny.
Teprve odpoledne propuká akutní nedělní stav;
město vypocuje tesknou ospalost a na ulice vycházejí lidé, kterých nikdy jindy nevidíte.
Jsou tisíce lidí, kteří existují snad jenom v neděli;
jsou staré panny, vdovy a siroty, mužové s kníry, strejci a tetičky, jeptišky a babky, podivní lidé, kteří vypadají, jako by byli před třiceti lety pověšeni do skříně a jenom v neděli vycházeli, aby je nesežrali moli.
Jsou zvláštní, čistě nedělní obličeje, bledé, nosaté, vousaté, ryšavé, pihovaté a tvarohové, oděné sice zpravidla chudobně, ale čistě;
na všech je něco starodávného nebo spíše nečasového, - krom nedělí potkáte tyhle tváře a kroje ještě na funusech třetí třídy.
Ke čtvrté nebo páté hodině se vynořují rodiny, něco, co veřejně existuje rovněž jenom v neděli;
kdypak ve všední den potkáte lidskou famílii s protivnými kluky, kteří jsou na každém kroku okřikováni, s holčičkami, kterým vykukují krajky kalhotek, s maminkou, která se kolébá jako šalupa, a otcem, jenž kouří cigáro ve špičce a kritizuje stav ulic a novostaveb?
Pravím vám, toto je nedělní člověčenstvo, které je navlas stejné v Římě, Paříži i Londýně a které neděli co neděli obrací celý svět ve věc nezničitelnou a strašnou: v malé město.
Měšťák v neděli neprchá před městem a jeho vřavou, nýbrž před maloměstem a jeho splínem, jeho pomalými hodinami a jeho loudavým zmatkem.
Toto potlačené maloměsto, všedního dne ukryté v dílničkách, krámcích a domácnostech, má pro sebe neděle a svátky, aby se zmocnilo našich ulic;
to není jen procházka, to je skoro manifestace:
My jsme zde.
My, staré panny, tátové a mámy, strejci a tety.
My nečasoví.
My věční.
SVATODUŠNÍ
Když jsem byl, kluk nepozorná, zasvěcován od pana katechety Breta do vyšších tajemství víry, jako je božská Trojice, nebylo mi nijak divné, že jsou tři božské osoby;
pro mne to byli prostě tři bohové na nebi, tak, jako jsem vyznával tři bohy na zemi: pana notáře, svého tatínka a pana okresního starostu, kteréžto tři jsem si vyvolil mezi všemi pro jejich tělesnou velikost.
Mně vrtalo hlavou něco jiného: co vlastně dělá a jaký úřad má svatý Duch.
Úřad Boha Otce mně byl jasný;
stvořit svět je přece jen viditelná práce.
Bůh Syn byl aspoň člověkem, ba dokonce byl i dítětem, a v biblické dějepravě jsem mohl omalovat jeho šaty nejkrásnější červenou a modrou barvou.
Jen s Duchem svatým jsem si nevěděl rady;
jeho tvář mi byla neznámá a jeho funkce jaksi nedefinovatelná;
zdál se mi nějak odstrčený a zaměstnaný jenom interně, bez vymezeného a praktického okruhu působnosti.
Mám za to, že tuto potíž s Duchem svatým prodělal každý.
Od té doby jsem nepokročil mnoho ve znalosti věcí božských;
ale zato jsem byl nucen obírat se víc věcmi lidskými, a je to opět otázka ducha, která mi vrtává hlavou.
Vždyť i my lidé dovedeme tuze dobře ocenit práci ve hmotě a všechno ovládání hmoty;
dovedeme milovat nebo nenávidět lidské vůdce, spasitele a tvůrce církví;
ale náš poměr k pouhému duchu, který nedělá to ani to, je nejistý a rozpačitý.
I lidský duch patří do naší víry v člověka, ale nemá v ní vymezené oblasti;
inteligenci čili vzdělání považujeme za jakousi ctnost a okrasu, ale ne za dostatečný cíl a smysl života.
Ještě nedávno se na anketě pedagogů mluvilo s nelibostí o vzdělání nepraktickém, které prý špatně ustrojí člověka pro užitečný život.
Ano, duch, který neslouží přímo praktickým potřebám, se nám zdá něčím neužitečným a neukázněným;
vážíme si ho, ale nevíme si s ním rady.
Podobně jako Duch svatý, nevládne nikde, ale posvěcuje vše.
Nedá se měřit pracovním výkonem;
jeho úřad je všude.
Pročež o svátcích letnic oslavme lidského ducha, jazyk ohnivý a univerzální;
ducha, který světa netvoří ani nevede, ale posvěcuje jej;
ducha celkem nepraktického a odpoutaného, neslužebného, nevykázaného do určitých dělných mezí.
Je těžko definovat funkci ducha, vzdělání, kultury;
víme, že se toho nenajíme a že se tím nedá osít pole nebo mazat kola.
Je snad osobně výhodnější vyznat se ve směnečném právu než vyznat se v muzice;
je patrně prospěšnější vyrábět hřebíky nežli číst verše;
je zajisté užitečnější pěstovat řepu nežli pěstovat atomovou teorii.
Kultura se nedá ničím prakticky obhájit;
ale nedala se prakticky obhájit ani před deseti tisíci lety, když už lidé páchali neužitečnou hudbu, verše a obrázky a počítali hvězdy a vůbec mařili sterým způsobem čas, tak jako to činíme dnes.
Vzdělanost se nedá ničím obhájit: leda tím, že ten, na koho sestoupí v podobě jazyka ohnivého a vzrušujícího, shledává, že to stojí jakýmsi tajemným způsobem za to;
ba že to stojí víc za to než kterákoliv činnost úspěšná, výnosná a obecně vážená.
Ve svém nejvyšším smyslu duch už neslouží ničemu než sám sobě;
není tu pro nic jiného než pro člověka.
Neživí ho ani ho nikam nevede;
dává mu jen jedinou věc: zhodnocuje mu život.
SENOSEČ
Dovolte, abych pranýřoval křivdu, které se básníci dopouštějí na přírodě tím, že zamlčují její veliké a krásné zásluhy.
Ano, někdy vijí věnce z pomněnek, opěvají růži a vplétají do svých veršů lilii nebo svlačec;
není nám však známo, že by trhali rožec a rozrazil, velebili kohoutek luční a zmínili se něžným slovem o kvetoucím šťavelu;
pro ně nekvete upolín ani pryskyřník, ba ani kvítek lomikámen;
neschýlí se k modrému openci, nežasnou nad lechou jarní a nejsou oslněni strašným leskem blatouchů.
Ještě tentokrát to učiním za vás, básníci, byť tvrdým jazykem řeči nevázané;
ale příště ať už vydáte poctivé svědectví, aniž zatajíte ve svých básních něco z toho, co si žádá být viděno a uznáno.
A je to tedy lesklý a udatný blatouch, jehož žluť je mohutná a bohatá jako žádná jiná ze všech žlutí světa: žluť tučná, vysmolená a hluboká, tak silná a vyzrálá, jako by květ blatouchu na ní pracoval po celá staletí.
A když shodí svou slavnou korunu, zůstane po ní ježatý a pevný semeník: malý a vztyčený palcátek.
Říkám vám, blatouch je síla;
síla plecitá, vydatná a košatá;
sporý chasník, ramenáč, pořízek mezi všemi květy.
Malý a zavalitý silák;
nechte to být, blatouch je chlapík.
A je to lomikámen, přehouštle květů, kytice smetanově bílá, zářivá hojnost na stonku tuhém jako řemen;
plná louka je ho, jako by sněhu napadlo;
každý se tyčí a vytahuje se jako maličký topol z přičaplé růžice listů.
Že se neukveteš, pevný a hojný kvítku;
já vím, každý děláme, co můžeme;
ale kdo už něco robil, pozná, co je výkon.
A což rozrazil, modrý obláček v trávě, zničehonic kousek zamžele modré oblohy, jakoby poprášené pelem pohody;
mírná a tklivá modř nesčetných modrých očí, jež vyhlížejí mezi stébly trávy, jako když děti vyhlížejí mezi latěmi plotu, co se chlapečku s očima vyjevenýma?
Já jsem Rozrazilů.
Taktak, ty jsi Rozrazil;
nu, to je dobře, nemusíš se stydět.
Pryskyřník, to je štíhlost, tenká pružnost a jasná, sírová, sopránová žluť;
vysoko nad travou jiskří lesklé a chladné kalíšky na tak tenkých stoncích, jako by se vznášely ve vzduchu.
Nekveteš na zemi, zlatý pryskyřníku, ale ve volném prostoru, jako to dělají nebeské hvězdy.
Vysoko myslíš, jedovatý kvítku;
nevíš, jak se krčí u země poctivá a milá mochna?
A je tu urozený, vysoký upolín;
bledá, trochu vyčerpaná žluť kulovitých květů, příliš vznešených, aby se někdy otevřely docela.
Jen taktak je pootevřít, aby vydechly slabou vůni.
A kdyby jich byla plná louka, budou to stále jen jedinci: to už je taková aristokracie.
Rožec, rožec: to jsou ty přehojné bílé kvítky, co mají každý plátek srdčitě vykrojený.
Rožec: když už kvést, tedy v celých kobercích a polštářích.
Pročpak květy na nízkých stoncích kvetou tak hustě, tak bohatě a hromadně?
Snad proto, že mají tak blízko k zemi a její síle?
Nebo proto, že plocha se má pokrýt a vyplnit, kdežto v prostoru se lze vznášet?
Nikdy nevyplníme prostor;
ale svou zemi můžeme pokrýt kobercem své práce.
A je tu kohoutek, třepetající se ve větru svými roztřepenými plátky;
růžové vlajky, vítr čeřící louku, bílá pěna rožce a nad ní vzdušné korály kohoutků, ryšavé laty šťavelu a modrý obláček rozrazilu;
rozkročený blatouch mává pevně svými drobnými palcátky, zatímco velkými vločkami sněží kvítek lomikámen;
děti, květiny, hvězdy, nastává chvíle kosení.
NĚKOLIK KAPEK
Když tolik pršelo a prší, proč bych k tomu nepřidal několik kapek?
Ostatně právě přestalo pršet;
vydrží - li to pět minut, nechám psaní a půjdu na procházku.
Už jsem po léta pozoroval, že vždycky při těch větších deštích je hlášena porucha nebo deprese nad Islandem.
Krásné počasí má jaksi co dělat s Kanárskými ostrovy, odkud se zpravidla " šine oblast vysokého tlaku ", ale dešť a plískanice a zima jde vždycky od Islandu;
je to patrně tamní specialita.
Nikdy se nehlásí v novinách deprese nad Kardašovou Řečicí nebo oblast nízkého tlaku nad hejtmanstvím trutnovským;
v povětrnosti zůstáváme i po převratu v trapné závislosti na cizině.
Co se Islandu samého týče, tož je to země podivná;
neboť ( podle Ottova slovníku ) je tam " drsné, studené a vlhké podnebí ", ale současně " poměrně mírné podnebí ";
velmi se tam prý stůně na tasemnice a astma, a svého času tam byly milostné básně zakázány zákonem, což se mi zdá dosti rozumné;
hlavní průmysl jsou ovce, ryby, vulkanické úkazy a dešť.
Ostatně právě zase začalo pršet.
Letos bude úroda špatná následkem trvalého vlhka;
jinak by byla špatná následkem trvalého sucha.
Trvalé sucho je však hospodářsky lepší, neboť při něm se dostavují " katastrofální živelní pohromy " a zejména " kroupy zvící holubího vejce " ( slovo " zvící " se vyskytá už jenom v této souvislosti ), čehož následkem je odepsání daní nebo jiná " bezodkladná pomoc rozhodujících činitelů ".
Letos následkem špatného počasí jsme ještě nečetli to kouzelné slovo " zvící ";
opakujte je stokrát, i ucítíte hrozné vedro, slunce zrovna pichlavé a tíhu dusné, valící se bouřky.
Hospodář starostlivě vyhlíží k temnému nebi, slepice se už schovaly, na nebi to duní, vyšplíchne lijavec, až to stříká, a náhle zachrastí " kroupy zvící holubího vejce ".
Ne, tentokrát se to léto naprosto nepovedlo.
Ostatně právě zase vysvitlo slunce.
Přece jen půjdu ven.
Letní slunovrat je doba, kdy děti z venkovských škol podnikají výlety do Prahy.
Potkávám teď denně nanejmíň tucet takových výletů.
Děti se vedou za ruce a nekoukají napravo ani nalevo, neboť mají hrozný strach, aby se neztratily;
dostat je například přes ulici, to je celý strategický manévr.
Pohnutlivé jsou venkovské uzlíčky, jež ty děti nedají z rukou snad ani v noci ( neboť svět je zlý ), jakož i venkovské klukovské kalhoty, ani krátké, ani dlouhé, ony slavné známé " kalhoty, ze kterých se roste ", a holčičky s myšími cůpky a deštníky nadživotně velkými, a pan učitel, který se ubírá vzadu s deštníkem a svrchníkem přes ruku a na každém rohu přepočítává své svěřence.
Onehdy jedna chudák slečna učitelka div neplakala, když vysadila svůj výlet z dvojky u Národního divadla a napočítala tam najednou o tři holčičky víc.
Jak se to stalo a co s nimi udělala, nevím.
Ale nic není tklivějšího, než když takhle pořádně prší, a most je jako vymeten, a po něm putuje jenom taková křížová výprava dětí s mokrými uzlíčky a crčícími deštníky a zkřehlýma rukama, aby viděly " město veliké, jehož sláva... "
Bože, už zase prší!
" I seslal Bůh na zemi déšť.
Pršelo nepřetržitě po šest měsíců.
Voda stoupla a zaplavila celou zemi tak, že stála čtyřicet loket nad nejvyššími vrchy. "
Tak líčí potopu turkestánská variace na bibli.
Také v ní staví prorok Nuch archu;
ale když do ní šla po páru všechna zvířata, chytil čert osla za ocas a držel.
Osel zařval, zjankovatěl a nechtěl jít dál.
" Jdi, jdi, zatracený, " křikl na něj prorok.
Tu tedy čert pustil oslův ocas a hnal se do archy.
" Počkat, " řekl prorok, " kdopak tě volal? "
" Ty sám, " na to čert.
" Teď zrovna jsi řekl ' Jdi, jdi, zatracený, ' a to jsem přece já. "
Tak musil Nuch pustit čerta do archy, a tím čert unikl potopě.
- Nyní tedy víte, proč byla potopa - vzhledem k trvající ďábelské špatnosti světa - naprosto zbytečná.
Je v této variaci věcná podrobnost, na kterou bible zapomněla: že totiž to v arše hrozně smrdělo od nečistoty zvířat.
Tato stránka věci mne překvapila a úplně přesvědčila.
I modlil se Nuch k Bohu.
Ale turkestánský Alláh, místo aby stvořil koště a lopatu, stvořil chrobáka, jenž prý odstranil všechnu dotyčnou neřest.
Od té doby se i u nás nechává pánubohu, aby odstranil bláto a všelikou nečistotu.
Neprší.
Jdu ven.
PTÁCI
To je pravda, viděl jsem už onačejší ptáky;
viděl jsem zářit ledňáčka nad černou tůní, viděl jsem královský let orla nad zasněženými horami a krasojízdu racků nad plující lodí na moři;
což jsou zajisté z nejkrásnějších vzpomínek mého života.
Ale tuhle mám na mysli každodenní a městské ptáky;
zdá se, že přírody ubývá a ptáci vymírají, - už tomu jsou léta, co jsem neviděl čermáčka ani stehlíka, ba ani sejkorku ne;
ale vrabců a kosů neubývá, ani holubů;
tihle ptáci jaksi vzali člověka na vědomí a řekli si, že jim člověk a jeho existence celkem nepřekáží.
Už je to tak, že v boji o život vydrží jen ta zvěř, která člověka snáší.
Dobrá, tedy vemte si takového kosa;
je krotký až k drzosti a rovnou píská na člověka;
kdyby to uměl, kašlal by na něj nebo by mu luskal prsty pod nosem.
Má svůj vymezený rajón, na který si dělá právo;
má smysl pro rodinu a následkem toho také smysl pro soukromý majetek.
Kos z mé zahrádky je vlastníkem čtyř katastrálních čísel neboli čtyř zahrádek, na kterých má výhradní právo vytahovat žížaly, rozhrabávat kytky a uštipovat pupence krokusů.
Jsa přísně bigamický, žije nejčastěji ve třech;
ten třetí je domácí přítel, takový jednoletý flákač, kterého se zákonitý manžel zjara nějakým způsobem zbaví.
Zjara dává kos své manželské štěstí najevo způsobem až vtíravým a neslušným;
huláká na celé kolo, zrovna řičí blahem, aby to celý svět ( a zejména zapuzený přítel ) věděl, nažvaní toho ažaž a vůbec se chová s celým typickým, neostyšným a rozjásaným sobectvím novomanželů.
To se rozumí, když přijdou na svět vajíčka, zvážní i kos;
počne své ženě říkat " maminko ", sedí sám chvílemi na vejcích a krmí svá ochmýřená mláďata s příkladnou péčí.
Má své rodinné ctnosti, je přičinlivý a celkem věrný;
je zdravý sobec, dobrý otec, bezohledný vykořisťovatel svého vlastnictví: abych tak řekl, pták s důkladnými lokty.
Krom své rodiny nezná žádné solidarity.
Docela jiná je drzost vrabců.
Vrabec je pták lidovější;
nemaje osobního majetku, chová k ostatním vrabcům pocit rovnosti a kamarádství;
následkem toho se s nimi rád pere a hašteří.
Jeho společnost není hlouběji organizovaná;
je to jen hlouček, něco jako stolová společnost nebo parta, držená dohromady společnou koňskou hromádkou, společnou čtvrtí, vzájemnými šoufky, pohlavní promiskuitou a vrozenou hovorností.
Třebaže nemá smyslu pro vlastnictví, je lokálním patriotem a vrhá se s křikem a láním na vrabce z přespolní ulice;
má plno veřejných zájmů, jeho svět je ulice;
je nerad sám, ale není schopen kolektivní kázně ani kasárnictví.
Má své hnízdo, ale o svůj život se dělí se svou partou;
je příliš bezstarostný, než aby dovedl v sobě vyvinout důslednější egoismus.
Dělí - li se s kamarády o každý kobylinec, nečiní to z vědomí povinnosti, nýbrž aby měl s kým čimčarovat.
Konečně holub je pták davový;
vyletuje v hejnech, aby konal svá cvičení, a v hejnech se vrací do společného holubníku.
Jejich pospolitost není nahodilá;
není to hlouček, nýbrž homogenní celek.
Krom erotiky nemají soukromého života ani osobních zájmů;
perou se pro holubici, ale nikoliv pro jiné otázky prestiže nebo názoru.
Protože mají stejné zkušenosti, nemají co si říci ani čím se vychloubat.
Holub ani není jedinec, nýbrž část hejna;
proto snad poštovní holub s tak zázračnou jistotou najde cestu domů, - co by si počal v jiném holubníku, do kterého nepatří?
Svým způsobem uskutečňuje holub jistý sociální ideál jednoty;
patrně toho dociluje tím, že není už vlastníkem ničeho, nýbrž jenom vlastnictvím.
O ZPĚVU PTAČÍM
O ptačím zpěvu jsou rozšířeny různé zvykové názory: například, že ptačí zpěv je líbezný.
Proti tomu jsem onehdy slyšel, jak jedna dáma bydlící u Riegrových sadů bědovala, že se musí přestěhovat: od půl čtvrté ráno prý křičí ptáci v parku tak, že ji nenechají spát.
Chlácholil jsem ji tím, že to nedělají všichni ptáci, nýbrž jenom kosové;
co se kosů týče, tu ovšem nutno uznat, že jsou to černí a hulákající ničemové, nemající špetky smyslu pro poezii;
ostatně kosové se již skoro úplně odcizili přírodě, změštěli a následkem toho zpepičtěli.
Zvykli si na město jako vrabci;
přesněji řečeno, zmocnili se města a netrpí v něm žádného slušného ptáka.
Na mé zahrádce se chtěl usadit drozd;
sedl si na plot, dal hlavičku na stranu a hvízdal, že by se mu to tady jako líbilo.
Tu se na něj vrhl se surovým tartasem párek kosů a zahnal drozda až někam za Červený Dvůr.
Načež ten černý žlutozobý kosí holomek poskakoval vítězně po tyčkách plotu své zahrady hulákaje:
" Vidíš ho?
Vidíš ho?
Vidíš ho?
Pryč je! "
Nato potřásl ocáskem a energicky odplivl.
To byl loňský kos, veliký křikloun a dacan před Hospodinem.
Měl své ustálené výroky, které jen neznalí lidé považovali za zpěv;
ve skutečnosti to byly inzulty.
Například rád pokřikoval na celé kolo:
" Necháš ji?!
Necháš ji?!
Necháš ji?!
Vidíím!!
Vidíím!!! "
Když se toho nabažil, ptal se tak jako uličníci, kteří pro samou hru zapomínají na čas:
" Kolik je hodin?
Kolik je hodin? "
Letošní kos ( jeden z potomků loňského ) je méně osobní;
umí jenom pár slov, ví bůh, kde je sebral.
Od půl čtvrté ráno počne křičet:
" Telecí!
Telecí!
Telecí tele! "
Potom poskočí a horlivě spustí:
" Výtok!
Výtok!
Hihihi! "
Načež sežere žížalu, jako by to byl makarón, a opakuje svůj repertoár, na který jeho choť, hnědá a pilná osůbka, trpělivě odpovídá:
" Vím.
Vím "
A manžel nezdvořile opáčí:
" Hele ji!
Hele ji!
Brrr! "
O kosech ovšem je známo, že nejsou velicí pěvci;
ale přiznám se, že když jsem poprvé v životě slyšel slavíky, byl to pro mne přímo šok.
Stalo se to ve Fara Sabině, pár mil od Říma;
dřímal jsem ve vláčku, když jsem vyletěl ze sna, maje děsný dojem, že se někde v mé blízkosti zbláznilo šest xylofonistů, tlukoucích ze všech sil do svých dřívek.
Byl to slavičí klokot.
Možná - kdož ví?
- že mezi námi žijí bytosti větší než my, například cherubové nebo serafové, kteří mluví jiným jazykem a mají jiné věci na práci než my.
Možná že někdy položí svá péra nebo své nástroje a na okamžik roztržitě naslouchají hlasům našeho života.
Možná že v tu chvíli někde vříská dítě, opilý chlap nadává své ženě, mužští v hospodě se hádají o politice, tlukouce pěstí do stolu, kameloti vyvolávají večerní vydání novin, šofér volá na pěšáka:
" Ty vole, copak se neumíš vyhnout? "
V tu chvíli se možná usměje cherub na serafa a řekne, jako my mluvíme o ptácích:
" Slyšíš, jak zpívají lidé? "
O POVAZE KOSŮ
Stěžují - li si staří lidé, jak se ten svět mění, míní tím obyčejně mravy mládeže, rozmach automobilismu, sociální trampoty a jiné novodobé úkazy;
ale obyčejně přehlédnou, že se ten svět mění i v některých úkazech přírodních.
Tak například rackové prý dříve nemívali svou povinnou jarní etapu u pražských mostů;
vzali si to do zvyku teprve před několika desítkami let.
Anebo v přírodopisech našich otců býval kos líčen jako plachý lesní pták.
Jděte dnes hledat kosa do lesa;
a co se týče jeho plachosti, je o hodně méně plachý než podomní prodavač vstupenek na dobročinný koncert.
Přesněji řečeno, stal se z něho úplný nestyda a městský flákač.
Nechal lesy lesní reformě a nastěhoval se do městských zahrádek a parků;
vlastně zmocnil se jich rukou násilnou.
Hle, co učinila civilizace z plachého lesního ptáka.
Ráno začne hulákat za naprosto nemožné hodiny, jen aby vás vyrušil ze zaslouženého spánku.
Když se mu to povede, utiší se a počne provozovat své pravidelné rošťárny: popelí se v záhonech, aby si podrbal muňky, uštipuje puky květů, rve tulipány a vytahuje z půdy malé sazeničky;
za nějakou hodinku práce vám zdemoluje kus přírody, který nazýváte svou zahrádkou, a uspokojen se vyhoupne na plot a volá:
" Kolik je hodin?
Kolik je hodin? "
Druhý se vychloubá:
" Já jsem z Vídně!
Z Vídně!
Z Vídně! ", kdežto třetí se vysmívá:
" To se ví! "
Pak vyjdete potěšit se rosnou zahrádkou, a najdete rozryté záhonky, rozškubané plátky vzácného tulipánku, orvané kročce a vyhrabané pomněnky, které jste včera sázel.
I počnete bědovat a láteřit na toho černého surovce, který se natřásá na plotě, hrozíte mu pěstí a slibujete mu, že si na něho koupíte flobertku nebo strojní pušku;
a tu ten černý ničema se k vám obrátí zády a zvedne ocas dávaje co nejzřetelněji najevo:
" Polib mně šos, člověče! "
Rozzuříte se a hodíte po něm hrudou;
poskočí a počne hrubě nadávat.
Řeknete si, že s takovou sebránkou si raději nezačínat, a dáte se do práce s motyčkou nebo rýčem;
vleze vám rovnou pod nástroj, takže musíte dávat pozor, abyste ho nepřekrojili, zatímco tahá ze země žížalu jako ohromný makarón.
Odstrčíte ho motyčkou, aby vám nepřekážel;
vynadá vám a vysadí na vás zadek, ale neustoupí.
Je dotěrný jako štěnice a drzý jako váš největší nepřítel.
Kvečeru usedne na kraji střechy a počne flétnovat tak pěkně, že se opřete o rýč a necháte všeho -
A když hnědá kosice snese svou kolekci vajíček ( jsou totiž strašně plodni ), můžete jí strčit nos až do hnízda;
ani se nehne, jen mírně mrká a dává najevo:
" No tak hlídej, člověče, hlídej, tleskej do dlaní, abys zahnal kočky;
hleď jednou být nějak užitečný. "
A člověk tedy hlídá a zahání kočky od hnízda těch černých nestydů.
SOVA
Možná že to nebyla sova, nýbrž sýc obecný středoevropský ( Athene noctua noctua Scop. ), nicméně všichni jí hned říkali sovička.
O sovách je obecně známo, že se vyskytují vycpané a mírně ožrané od molů ve školních kabinetech, kde sedí na větvi tiše a vytrvale páchnouce naftalínem a slouží k poučení mládeže;
dále se hojně vyskytují na exlibris, kde sedí na dvou nebo třech tlustých knihách, čímž se vyjadřuje jejich zvláštní, přímo docentská moudrost a sčetlost.
Naproti tomu sýčkové se objevují nejčastěji v novinách, kde se rozepisují zpravidla o mravním úpadku mládeže, o těžkých chmurách na evropském obzoru nebo o nějaké příští hospodářské pohromě.
Tím větším překvapením pro moderního a školami prošlého člověka je, když shledá, že sova ( nebo sýček ) se vyskytuje také ve stavu živém a v takzvané volné přírodě.
Bylo to dokonce za slunného dne, a ta sovička neseděla ani na tlustých knihách, ani na zříceninách hradu, jak byste očekávali, nýbrž na zemi v trávě a klidně spala.
Zdálky vypadala spíš jako drobet omšelý, šedý pařízek;
teprve z větší blízkosti jevila jakési známky života tím, že za námi točila hlavou, ale aby otevřela oči, za to jsme jí patrně nestáli;
dávala zřejmě najevo, že ji sice velice těší, ale že bychom zase mohli jít.
Proto jsem ji ani nemohl podrobit bližšímu zkoumání, jak je to s jejími ušními otvory, má - li opravdu vratiprst a postrádá - li volete.
Vcelku připomínala maličkou starou dámu v šedém salupu, která usnula nad svým pletením.
Byla docela sympatická a krajně staromódní;
byli bychom si ji vzali domů a nabídli jí k obývání přihrádku v knihovně, ale nebylo by asi docela snadné pro ni chytat myši;
i opustili jsme ji po špičkách, sledováni jejím nevidomým a zavřeným pohledem.
To vám je zvláštní, jak některé zvíře vypadá starosvětsky, jako by už nenáleželo do tohoto světa.
Taková sova například působí dnes stejně nečasově a starobyle jako verše Puchmajerovy nebo jako honzík po babičce;
člověk je jaksi dojat, když se s něčím takovým setká.
Tak vida, je to přece jen pravda, že se kdysi nosily honzíky a že bývaly na světě živé sovy;
kdo by to řekl!
Najednou se člověk cítí v jiném a hrozně starém světě;
třeba je tady pod splavem i vodník v zeleném fráčku a na slunci se vyhřívá hadí panenka se zlatou korunou na hlavě;
třeba ještě tuhle po cestě přijede poštovský dostavník s panáčkem v červeném kabátě a přinese nám psaní s modrou známkou z Mauritia.
Všechno je možné v tomto starožitném světě;
i sovy a sýčkové jsou, a jsou i jiná tajemná znamení;
jenže člověk musí dávat pozor, aby je nepřehlédl jako omšelý pařízek v trávě.
Chudák sovička, snad se tu jenom zapomněla;
snad ztratila cestu zpátky do nějakého staršího a nerušeného světa.
Víš ty co, dal bych do novin inzerát:
" Pták, nemoderních názorů, hledá kousek starého světa.
Plochá střecha a dům s rádiem vyloučeny.
Nabídky pod zn. ' Nejraději zřícenina ' do adm. t. l. "
To by bylo, aby se v tomto světě ještě nenašel nějaký kout, kde by bylo místo pro sovu, knihy a moudrost Athéninu!
PRÁZDNINY
Kdepak, dospělý člověk už dávno neví, co jsou opravdu prázdniny;
ať dělá co dělá, už se jim nemůže tak naplno oddat jako dítě.
Marně hlaholí každého jara, jak se letos těší na prázdniny, kam na ně pojede a jak jich bude užívat plnými doušky;
až bude v tom kýženém užívání, shledá, že buď je tam příliš horko, nebo že pořád prší;
že ho žerou ty nestydy mouchy, že jídlo není, jaké by mělo být, že je všude plno mravenců, že pivo nestojí za nic, že koupání je daleko a že tam je protivná společnost a že ani nemá s kým kloudně mluvit a že to je vůbec otrava a že loni to bylo lepší, a asi tři tisíce sedm set čtyřicet podobných " že ".
Naproti tomu, pamatuju - li se dobře, dítěti nejsou mouchy a mravenci žádnou obtíží, nesužuje je horko, nečas ani špatné jídlo, je mu celkem jedno, jakých názorů jsou jeho bližní, ba je nezávislé i na přírodních krásách, ve kterých se odehrávají jeho prázdniny;
dítěti stačí veliký fakt, že jsou prázdniny;
jeho prázdniny jsou, abych tak řekl, o sobě.
Jsou to Čisté Prázdniny.
Čisté, pravé neboli dětské prázdniny nejsou, etymologicky vzato, žádné prázdniny;
není v nich žádná prázdnota nebo vakance, nýbrž naopak neobyčejná a nerozptýlená plnost.
Hlavní na nich je, že člověk nemusí do školy, což nedokazuje, že škola je dítěti trápením a těžkou dřinou, nýbrž spíše že škola je v očích dítěte ukrutným mařením času, kterého se jinak může využít plněji a bohatěji.
Pokud se pamatuju, vždycky jsem se ve škole ( kromě takzvané školy života ) spíše hrozně nudil než nadmíru namáhal.
Nejhlubší požitek z prázdnin je právě libost z nemusení;
je to veliká rozkoš svobody.
Pravda, i o čistých prázdninách trvá spousta příkazů o tom, co se smí a nesmí;
například, že se nesmějí jíst nezralé hrušky nebo tahat kočky za ocas.
Naproti tomu nápadně ubylo příkazů předpisujících, co se musí.
Nemusí se jít do školy.
Nemusí se tiše sedět.
Nemusí se psát úkol.
Nemusí se skoro nic;
může se skoro všecko krom toho, co se nesmí.
Najednou se kolem dokola udělá něco jako volný prostor pro různé podnikání a nebývalé zájmy;
ve světě prázdnin je víc místa, víc rozlohy, víc zajímavých věcí a nekonečných možností.
Prostě svět prázdnin není zúžen příkazy, co se má a musí udělat.
Volný prostor není prázdný prostor;
je naopak přeplněn věcmi a událostmi, překypuje hojností obsahu a šířkou zájmů.
Volný prostor, prostor čistých prázdnin, má svou bezhraničnost, i když nesahá o mnoho dál než za roh naší ulice nebo plot naší zahrady.
A druhá veliká radost pravých prázdnin, to je požívání Času.
Čas prázdnin není rozčleněn a rozdroben příkazy, co se v tu a tu chvíli musí dělat;
není v něm rozvrhu hodin, nýbrž jen nekonečné a nerozdělené plynutí od rána až do noci.
Den prázdnin není udělán z hodin, nýbrž z čistého trvání a nerušeného uplývání.
Je bez břehu a přitom plný tajemných zálivů jako jezero dosud neznámé;
nedá se ani za den obeplout, a zítra, kluci, tu bude nová hladina času, konce jí nedohlédneš.
Je to větší a nekonečnější čas než kterýkoliv jiný;
jakživi už nebudeme žít v tak rozsáhlém čase, jakživi už nebudeme tak prožívat čas sám o sobě, čas v jeho velikosti a slávě, jako býval den prázdnin.
Kdepak, dospělý člověk už dávno nemá tolik ze svých prázdnin;
a marně bude honit ztracené Čisté Prázdniny na březích moře nebo na vrcholech hor.
Víte, dospělý člověk už nemá ten nesmírný požitek z nemusení a svobody;
copak nevidíme dospělé lidi tuhle a tamhle ve světě dělat všechno možné, aby si urobili svět ze samého musení a přikazování?
Z jakýchsi příčin dospělí lidé už nemají tolik smyslu pro zázračnost svobody a neužijí z ní té pravé radosti;
a co se týče požitku z velikosti a slávy Času, nejsou ho už teprve schopni.
Není pro ně takových čistých prázdnin, kde by ostře a trapně nepocítili:
Bože, to ten čas utíká!
BOŽÍ MÍR
Jedni jej hledají na vrcholcích hor a jiní v chladné lodi chrámové;
k jedněm mluví večerním vánkem a k druhým jiskřením vln.
Ale pravý, plný, dokonalý boží mír, to je letní redakce denního listu.
V zimě, to je jiná.
V zimě to vypadá asi tak:
U každého stolu sedí ohnutý hřbet;
dáte - li si trochu práce, najdete i hlavu.
A každý ten ohnutý hřbet v horečném tempu něco píše.
Úvodník nebo Hospodáře nebo referát nebo něco jiného neobyčejně závažného.
Každý je poháněn jakýmsi profesionálním vztekem, jehož dynamickým výrazem je spěch.
Neboť žurnalista, jak známo, má vždycky naspěch.
Proto má také vždycky jakýsi takový vztek, což je slyšet ze skřípění per.
Když někdo promluví, odpoví jiný ohnutý hřbet zvukem, který lze po delší redakční praxi dešifrovat na slova " Dejte mi pokoj ".
Do toho ovšem zvoní telefon, chraptivě zuří telefonista, brebtají návštěvy, jichž ostatně nikdo neposlouchá, redakční nůžky cvakají jako u holiče, někdo se ptá na něčí adresu, a tak dále.
Ale nyní v létě dobrá polovice ohnutých hřbetů zmizela.
Jsou někde venku a nadávají, buď že prší, nebo že je horko.
Několik pozůstalých, kteří se už vrátili nebo teprve pojedou ven, na znamení, že zahajují denní práci, si sednou na stoly, dají nohy na židli a přemýšlejí.
" Nemáme úvodník, " řekne po chvíli jeden.
Uplyne nějaká doba.
" Tak nějaký napište, " ozve se druhý.
" Dejte mi pokoj, " brání se první, " já měl úvodník dnes. "
Delší ticho.
" Znáte už tu anekdotu o tom legionáři? "
" V sazárně nemají fejeton, " ozve se někdo po chvíli.
" A o čem by měl být úvodník? "
" O valutě. "
" Tak to napište. "
" Ale vždyť byl včera. "
" Tak tedy o těch poměrech v Německu. "
" Tak to napište. "
" To jsme měli dnes ráno. "
" Víte co?
Mohl by se napsat úvodník o polské krizi. "
" Tak to napište. "
" To není můj obor. "
Uplyne chvíle.
" Ale mohli bychom něco mít o změně vlády. "
" Tak to napište. "
" Já o tom nic nevím. "
" Právě proto. "
Za chvíli se sazárna ptá, co je s tím úvodníkem.
" Jo, úvodník, " zívne někdo.
" Ale o čem? "
" Něco o vnitřní politice. "
" Teď žádná není.
Ale takhle o hospodářských poměrech. "
" V létě nejsou žádné. "
Pauza.
" Měli bychom se proti něčemu pořádně ohradit. "
" Proti čemu? "
" To já nevím. "
- Anděl bezmyšlenkovosti ovívá celou redakci.
" Víte co? " ozve se jeden, " takhle se úvodníky psát nemají.
Úvodník má něco říci.
Úvodník, to má být přímo politický čin.
To má byt událost.
To má být... zkrátka něco. "
" Tak něco udělejte. "
" Já nevím o čem. "
Sazárna se shání po fejetonu.
" To se řekne, fejeton.
To se nedá jen tak vysypat z rukávu. "
Sazárna se shání po sportu a denních zprávách.
" Lidi, vždyť nemáme ani entrefilet.
Nechtěl by někdo napsat entrefilet? "
Hrobové ticho;
jen redakční sluha chytá na okně mouchu.
" Tak co bude s tím úvodníkem? "
" Koukejte, tamhle je u okna pěkná holka! "
Celá redakce se dívá oknem;
konečně pěkná holka zmizí, a redakce se zase rozsadí na stolech.
Sazárna by chtěla něco do kulturní rubriky.
A v létě není žádná kultura.
Ani žádná pěkná vražda.
Konečně se odhodlá nejpodnikavější člen redakce roztrhnout hladinu očarování.
" Lidi, " prohlásí, " mne nic nenapadá;
já jdu domů.
Kdo jde ještě? "
V takovém případě se vždycky najde někdo, koho náhodou také zrovna dnes nic nenapadá.
Ti druzí jsou patrně příliš líní na to, aby šli domů;
ještě za zavřenými dveřmi je slyšet hlasité zívnutí.
Nuže, nejpodivnější na celé věci je, že časně ráno noviny přesto vyjdou;
že v nich je opravdu úvodník, třeba tentokrát o Maďarsku;
snesl se odněkud zvenčí jako boží holubice.
A hleďme, kde se vzal, tu se vzal, je tu i fejeton a entrefilet a hospodář a sport, kultura a ještě plno jiných věcí;
najednou je nějaká politická situace, jakési hospodářské poměry a bůhví co všecko.
Kde se to všecko nyní v létě bere?
Patrně sám Bůh miluje noviny a živí je jako Daniela;
snad sám Bůh posílá do sazárny články - kupodivu nejsou ani lepší, ani horší než jindy;
a kdyby celá redakce usnula spánkem Šípkové Růženky, noviny z božího dopuštění vyjdou ráno zas, jako by se nic nebylo stalo.
Z toho vidíte, že i v tomto zkaženém světě se dějí ještě zázraky a že Bůh miluje lidi pokojné;
a že nedá dopustit na ty, kdo dělají práci užitečnou a bohulibou.
NEDĚLE NA PERIFÉRII
Chtěl bych umět hrát na tahací harmoniku nebo na flašinet, abych to vyjádřil hudebně;
neboť jednak pražská neděle na posledním okraji města opravdu zvučí touto polyfonní hudbou, doprovázenou zdálky křídlovkami a gramofony, jednak bylo by třeba všech těch vzdychavých a kvílivých, táhlých a vyjekujících, bečících, vrkajících, basujících a repetivých tónů, které jsou zaklety v oněch nedoceněných nástrojích.
Muselo by to být nesmírně sentimentální a nadlidsky triviální;
jeden hlas by hrál odrhovačku a druhý píseň lásky.
A to ještě nepřihlížím k zahradním hospodám a tančírnám, neboť na to bych potřeboval celého orchestru.
Nedělní periférie se dělí na čtyři pásma.
První pásmo je sám okraj města, ona cípatá obruba s rumišti a skládkami, se starými domky, se suchopáry a úhory vklíněnými mezi pár nových činžáků, s ohradami a autoopravami, se zahrádkovými koloniemi a obytnými vagóny, s železničními náspy, bílými kozami a spoustou dětí;
tady za nedělních odpolední vylézá domácí lid na boží vzduch, sedí na zápraží, čte noviny, pase kozy, vyhřívá své nemoci, dává pozor na děti a naslouchá hádkám sousedů.
Tento lid nechodí na výlety a procházky, stejně jako lidé na vesnici nechodí v neděli do polí a lesů;
jejich neděle je pomalá a venkovská, domácí a sedavá.
Jen zahrádkáři se mrví na svých pár čtverečních metrech půdy, kopou a uhlazují záhonky, vymezují je podle šňůry a vsazují sazeničky do něžných důlků;
všude už se vytasily zelené šavle irisů, tulipány kvetou jako blázni, mladé šeříky kývají prvními latami.
A s večerním zalitím se počíná vážná hodina, kdy zahradní lid usedá na své lavičky a těší se, co nasází příští neděle.
Druhé a třetí pásmo se mnohonásob prostupuje;
nevím, proč není na mapách Velké Prahy označeno dvojí různou barvou, jakž by bylo na prospěch obou skupin jejich nedělních držitelů.
Neboť druhé pásmo je oblast rodin a třetí je pásmo milenců.
To je obyčejně tíže přístupné a nevyznačuje se krásnými vyhlídkami, spíše naopak.
Rodiny táboří zpravidla v mírném polostínu na pěkných vyhlídkách: maminka si vyhrne sukni, než usedne, tatínek si svlékne kabát, načež chvílemi něco povídají o svých starostech nebo napomínají děti.
" Tady je hezky, " povídá tatík kochaje se vyhlídkou na smíchovské komíny nebo na karlínskou Invalidovnu.
" Koukej, tady je hezky, " zvolá naopak dívka, když najde se svým milým koutek, odkud není vidět zhola nic než dokola křoví.
Jenže za chvíli si i tudy razí cestu rodina hledající polostín a pěknou vyhlídku.
" Člověk si nemá ani kam sednout, " praví přitom maminka hodně nahlas, zatímco milenci sledují postupující rodinu nepřátelskýma očima.
Avšak s unikajícím nedělním odpolednem se vzdávají milenci všech počátečních ohledů;
leží přitištěni k sobě v nekončícím a němém políbení a nechávají, jak praví básník, svět jít kolem;
což tento svět činí skoro napořád, hovoře přitom o skopovém mase nebo o tetě, která přijede z Pardubic.
Čtvrté pásmo je široký svět výletů vláčkem nebo parníkem;
tento svět už nenáleží k nedělní periférii, leda svými návraty.
Když zarachotí nedělní vláček plný tváří v oknech, dívají se na něj oči ze všech strání a ze všech koutů.
" Já už musím jít, " vzdychne dívka a rovná si vlasy pod klobouček.
" Tak domů, " káže tatík, a zahrádkáři, kteří zalili své útlé sazeničky a nyní odpočívají na svém zroseném kousku země, se tiše dívají za běžícím vlakem a myslí na svou rezedu.
VLÁČEK
Chtěl jsem vlastně psát o něčem jiném ( o porotách to nebylo ), ale právě když jsem bral do ruky péro a ohlédl se k oknu stíhaje zároveň letící mouchu a prchající myšlenku, padl mi do oka vláček, daleký hrčící vláček, obyčejný rozjetý vlak, nu zkrátka rychlík " ku Benešovu, ku Táboru, ku Veselí, ku Vídni ";
hasil si to tamhle pod Bohdalcem k Hostivaři, a než jsem se nadál, zavrtal se kdesi do polí a byl tentam.
Zůstalo mi jen pero v ruce a užaslá, tichá, typická závist člověka, který sedí doma, k lidem, kteří ujíždějí do dálky.
Dobrá, kdyby před hodinou třeba sám Stvořitel ke mně přišel a řekl:
" Karle, seber se, za hodinu pojede rychlík ku Benešovu a ku Veselí;
koukej, budeš moci jet tady pod Bohdalcem k Hostivaři, a celý svět, pokud vidí na tuhle trať, ti bude tiše závidět, že upaluješ vláčkem do širého a volného světa, zatímco oni jsou zakleti za svá každodenní okýnka, - nu, jeď si spánembohem, " - tu myslím bych se velmi kroutil a koktal bych, že zrovna dnes se mi to náhodou jaksi nehodí, že mi není nějak tento a že mám vlastně psát článek, vymýšlel bych si padesát záminek, abych mu to vymluvil, a oddychl bych si, když by veliký pokušitel zavřel za sebou dveře a nechal mne doma.
A vy byste myslím to udělali zrovna tak: ale to nám nebrání, abychom příští uhánějící vláček nesledovali trochu tesknícíma očima, žíznivýma po nových obzorech a po neznámých cílech.
Copak, myslíme si, těm tam ve vlaku se to jede;
ale já chudák -
V okně vagónu stojí pán a dívá se, jak kolem ubíhá širý a neznámý svět;
copak, tomu se to jede.
Ale pán stojí, dívá se na daleká okýnka a myslí si:
Tam v tom okně se to musí pěkně žít;
vlají tam záclony a je tam ticho a svěže - hned bych tam chtěl jít a zaklepat:
Copak mne neznáte?
Já jsem ten a ten, jel jsem tudy vlakem a jaksi jsem zatoužil po vašem okýnku, jak se může za ním tiše a hluboce žít.
- A tady ta pěšina - nikdy po ní nepůjdu;
co asi je dál v tom údolí?
Jistě něco krásného a překvapujícího, nějaké stromy nebo studánka.
Dojít na konec tady té cesty, podívat se, jak vypadá svět tuhle za tím kopcem, obejít roh těch domů, abys viděl, kdo nebo co za nimi je, prodlít tu a všechno poznat - jaké ohromné, dobrodružné a tajemné možnosti, kolem kterých mne vezou jako zvíře v kleci!
Nazdar, nazdar, lidi, kteří jste stanuli, abyste mávali rukou na vlak;
vám se to tu žije, chtěl bych byt na vašem místě;
ale hleďte, musím jet, musím, a nemohu, co bych chtěl.
A copak si myslíte, že ten pán v okně vagónu dojede do daleké země?
I když vyloučím možnost, že jede jen do Benešova, nebude nikdy v daleké zemi;
i kdyby jel do Itálie nebo na Jávu, nebude nikdy v daleké zemi, neboť daleká zem není ta, která leží daleko, nýbrž ta, ve které nejsme.
Daleká země je ta, do které nikdy nedojedeme, nebo ta, kterou necháváme za sebou.
Nikdy jsem nebyl v daleké zemi;
a jel jsem někdy mnoho dní vlakem i lodí, abych našel, že daleká země je někde jinde anebo u nás doma.
A ať ten pán v okně vagónu jede kamkoliv, nikde ho nepotká dobrodružství;
neboť jakmile se něco opravdu stane a musí se opravdu prožít, přestává to být dobrodružstvím;
je to jen sakramentská skutečnost.
Být na Jávě nebo na Měsíci není asi nikterak dobrodružstvím pro toho, kdo tam je;
ale je to ohromné dobrodružství pro toho, kdo tam není.
Pro člověka, jenž mává kloboukem na vlak, jsou romantické dálky tam, co ten vlak jede;
pro muže ve vagóně jsou romantické dálky všechna místa, u nichž vlak nestaví.
Já nevím, snad se někomu zdá být zvláštní a romantické sedět za oknem a psát článek, zatímco mne láká tajemná možnost jet k Benešovu -
Ano, co jsem chtěl vlastně říci?
Aha, jen to, že právě proto se každý člověk musí tak dlouze dívat za upalujícím vláčkem a že právě proto nejkrásnější a nejlákavější jsou všechny krajiny, které se jen tak odvíjejí před okny drnčícího vagónu.
STANIČKA
Člověk, který má jistou posvátnou hrůzu z rozsáhlosti světa a vydává se na cesty s vědomím, že je to velké dobrodružství, necestuje jen tak halabala, ledabyle a lehkomyslně;
především dostaví se na nádraží aspoň půl hodiny před odjezdem vlaku.
Neboť čekat na vlak, to patří k věci;
to je jistý obřad;
to je příprava na příští neznámé věci.
Nemyslím na vás, velká lomozná, ošklivá, uchvátaná nádraží, kde si člověk pocestný sedne do hospody, čte noviny a vůbec se zaměstnává něčím jiným než Čistým Čekáním.
Jsou však malé staničky navléknuté na kolejích jako klokočové zrno na růženci;
stojí o samotě jako poutní místo, daleko profánního ruchu světa;
jsou to skutečné kaple věnované tichému obřadu Čekání.
Vede k nim obyčejně silnice s hubeňoučkou alejí;
čím delší je, tím hlubší ticho a trvání obejme poutníka, jenž přichází na staničku, aby cekal. Jsou stanice, k nimž si obec, jejíž jména nesou, natáhla protivnou, novou, nepřirozeně dlouhatánskou ulici, která se jmenuje Nádražní třída a ztělesňuje v sobě všechnu nudu, nehostinnost a ošklivost světa;
jsou však nádražíčka, k nimž nevede nic než předlouhá pěšinka mezi lukami, kterou putuješ, a když dojdeš, podíváš se na hodinky a zaraduješ se:
Chválabohu, mám ještě hodinku času;
aspoň mi vlak neujede.
A nyní tedy jsi zapadl v hlubinu čekání.
Dva nebo tři nebo čtyři páry kolejí žehnou ve slunci;
nikde slunce nepraží tak bíle a naze jako na nádražích.
Několik nákladních vagónů rezaví na poslední slepé koleji;
dva strejci postrkují prázdny, křídou počmáraný vagón na předposlední koleji, snad aby jim utekla chvíle.
Mezi kolejnicemi zobají dvě slepice do jiskřících zrnek písku.
Je ticho, jakési nedělní ticho.
Proboha, co dělat?
ČSD
To je napsáno na každém vagóně.
ČSD - ČSD - Obcházíš celé nádraží a hledáš, co je tu ještě ke čtení.
PŘEDNOSTA STANICE - KOŠ NA ODPADKY - ČEKÁRNA - PRO PÁNY - PITNÁ VODA - To je vše.
Aha, tamhle je ještě skladiště;
i jdeš si přečíst tabulku KOUŘITI PŘÍSNĚ ZAKÁZÁNO.
Tím je veškerá četba vyčerpána.
Koukejme, tady visí košíčky s kvetoucími řeřichami;
to je zvláštní, že šéfové staniček milují řeřichy, kdežto traťoví hlídači mají náklonnost k slunečnicím.
Zdá se, že železnice mají tajemný vliv na pěstování květin;
nikde není tolik kytek jako na venkovských nádražích.
Nějaká železniční včela bzučí neúnavně kolem rozkvetlého košíčku.
Tak, teď zakroužila, a pryč je.
Co dělat?
Pan přednosta vyšel z kanceláře, má červenou čepici, lesklé kalhoty a ruce složeny na zádech;
všichni nádražní šéfové mají ruce složeny na zádech, jakmile vyjdou na perón;
nejspíš to patří k věci.
Postojí rozkročen, podrbe se pod čepicí, a protože se nic neděje, vrací se čile do stínu kanceláře.
My, kdož čekáme, přešlapujeme a pokašláváme polohlasně jako věřící v kapli;
jsme čistě oblečeni a jaksi svátečně stísněni.
Jednomu strejci vypadla lomozně hůl na dlaždičky;
zvedá ji honem a rozpačitě, neboť všichni se po něm káravě ohlížíme jako po výtržníkovi.
V hloubi kanceláře tajemně tiká telegrafní aparát.
Na staničce se rozhostilo úřední ticho.
" Mami, " ozve se tenkým hláskem holčička.
" Buď tiše, " domlouvá jí maminka šeptem.
" Mami, kdy pojede vlak? "
Buď tiše, dítě;
musíme čekat, aby přijel.
Nebudeš - li hodná jako v kostele, vláček nepřijede a my nepojedeme až na konec světa, víš?
Slepice zalezly před horkem pod vagóny;
podivná samota, samota nekonečnosti, uléhá na čtyři páry lesklých kolejí.
Zdá se, že čas se zastavil a nejede;
rozjede se zase, až bude půl páté.
Pozor, pozor, nesmíme se hýbat.
A náhle bimbimbim, bimbimbim, kovový signál ze sousední stanice.
Nedivil by ses, kdybychom všichni poklekli nebo se pokřižovali, jako když se zvoní v kostele.
Ne, nepoklekli jsme, ale střásli jsme ze sebe strnulé kouzlo čekání;
narovnáváme se a chápeme se svých uzlíčků.
Pan přednosta vybíhá na perón a postaví se, aby nedbale zasalutoval přijíždějícímu vlaku.
Ještě chvíle, porušená už a neklidná, a je to tady;
drnče a supě vjíždí vlak do staničky, pan přednosta nedbale salutuje, my, kteří jsme tak vážně čekali, se v nedůstojném spěchu hrneme do vagónů, nevraživě pozorováni těmi, kdo v nich už seděli, a po jakýchsi průtazích to zapíská a vláček se rozjíždí do světa.
Ještě poslední pohled na Stanici Čekání: je prázdná, pan přednosta s nachýlenou hlavou se vrací do kanceláře, košíčky s řeřichami se ani nehnou v palčivém bezvětří, a hleďme, z prvního patra staničky se za vlakem dlouze dívá mladá paní;
je mladá, je hezká a nudí se, vášnivě, líně a horce se nudí nekonečnou samotou čtyř párů kolejí.
Ach, jaký život!
Panebože, jaký nenačatý román!
ČÍM ZVUČÍ SRPEN
Mělo by se mu říkat zvučný srpen.
Příroda sice potichla, ptáci už dávno dozpívali;
ledaže se sbírají k odletu a zapadnou do rákosí nebo do remízku v polích;
to pak je plno fofru a štěbetání.
Ale srpen mezi všemi měsíci nejvíc zvučí lidským hemžením;
ještě skřípějí fůry s úrodou, ještě zvoní kosy sekoucí otavu;
ale do toho už vpadá klopýtavý rytmus cepů a bez konce bzučí mlátička, šustí to slamou, na polích rachotí traktor a na ouvrati křičí sedlák u pluhu na pomalý potah: hyje!
To je základní srpnový halas, to je ta veliká muzika pozdního léta;
ale už se tím prosypávají hlasy podzimu, i ten vítr začíná jinak, hlasitěji svištět, má čím šelestit, klade si tuhou ostřici mezi rty a pokouší se hvízdat.
Především jako by přibylo stád;
všude paběrkují krávy po sklizené otavě, na strništi se to hemží husími hejny;
odevšad křik dětí, udatné halekání pasoucích kluků a výskání malých pasaček.
Volá to na sebe z pole na pole a vítr to nese až tamhle do druhé vsi;
bosý prcek pouští hrůzu na veliké, těžké krávy, nadává jako veliký a naparuje se přitom jako kokrhající kohout.
Srpen náleží dětem víc než kterýkoli jiný měsíc v roce;
žádná škola, a pole dokořán, taková rozloha, to se to křičí!
Divoké kejhání husí, šámavý krok krav a vítězný povyk dětí, to je také ten pravý hlas srpna.
A rány z pušek.
Bouchá to zprava i zleva v takové srpnové neděli;
sedláci s bouchačkou se brouzdají vysokým brambořištěm, a prásk po hejnu koroptví, prásk po pelášícím zajíci;
mnoho toho nepadne, ale bouchá to slavně a sedláci mají nějak okázaleji napsáno na nose, že tohle brambořiště a tamta směska a toto strniště ovesné je jejich panství, na kterém jsou pány nad životem a smrtí.
I když neponeseme domů ušáka se slechy visícími, ukázali jsme, že jsme tu pány.
A ještě z hlubin soumraku padne osamělá rána, to snad přebíhal srneček ze sousedního revíru;
utekl, neřád, ale aspoň jsme si na čekané střelili.
I les má svůj srpen.
Každou chvíli někde zapraští větev, odevšad to šustí v mlází, jako by se tam prodíral kanec.
To jsou houbaři.
Jsou houbaři osamělí, kteří vypadají jako těžcí melancholikové;
těkají po lese s hlavou svěšenou a vyhýbají se lidem, aby nikdo nepřišel na jejich místa.
Pak jsou houbaři hromadní, kteří postupují lesem v celých rojnicích a chvílemi na sebe volají:
" Máš? "
" Nemám. "
" Ale mohly by tu být. "
" Tady někdo byl. "
" Jednoho mám! "
" Pěkný? "
" Chlapík. "
Neboť vězte, že o hřibech se mluví jako o bytostech živých.
Ten praskot suchých větví a šustění v mlází je stejná sláva zvučného srpna jako hlas cepů na mlatě a rány z pušek pod srpnovým nebem.
HOUBY A HOUBAŘI
Obojích bylo letos množství nevídané a požehnané.
Pokud se hub týče, chovaly se dokonale;
rostly na dobrých i špatných místech, rostly i na lukách a uprostřed cest, samotářsky i v rodinné pospolitosti, a dělaly, co mohly, aby se co nejvíc podobaly školním modelům a obrázkům hub jedlých i jedovatých.
I byly hříbečky bílé, kterým se říká nakládačky, hříbky žemlově osmahlé i kaštanově hnědé hřiby, až po staré, vážné hřibany s hlavou brunátně černou, ojíněnou do modra;
byly vztyčené křemeňáky na silných nožkách, byly nádherné muchomůrky, byly růžové a zelené rodiny holubinek, shluky popelavých a černých havelek, družiny klouzků a kdeco, v hojnosti téměř pravěké.
Daleko horší to bylo s houbaři.
Nejen proto, že jich bylo příliš mnoho.
Homo homini lupus, čili houbař má hrozně nerad houbaře, který byl v lese před ním.
" Tady už někdo hledal, " bručí houbař misantropicky, jakmile vkročí do mlází, a přál by si v tu chvíli, aby se na světě rodilo míň lidí.
Ale říkám, nejde jen o tuto stránku věci.
Horší je, že většina lidí houby hledajících vstupuje do lesa s jakousi představou, že nestačí houby hledat, nýbrž že je záhodno je pokud možno vyhubit, snad proto, aby už nikdy nikdo jiný nic na tom místě nenašel.
Proto najdou - li hříbka v mechu, vyrvou v širokém okruhu mech v herodesovském hledání jeho bratříčků ještě nenarozených;
vůbec nepomyslí na to, že tím obnaží a zničí podhoubí a zničí lesu přirozenou nádrž vláhy, stejně potřebnou stromům jako houbám všeho druhu.
Potkají - li houbičku, kterou neznají nebo považují za nejedlou, musí ji z nějakého ničivého pudu rozkopnout nebo rozmlátit holí na trty.
Jsou houbaři, kteří nedůvěřují červenohlavému křemeňáku a na potkání jej aspoň pokácejí;
nenechají stát dobrou holubinku, rozdupou klouzky, vyvrátí kozáčky a masakrují ryzce i pečárky;
jejich klikatá cesta lesem je znamenána pokácenými houbami.
Nenechají stát muchomůrku nebo bedlu aspoň pro jejich krásu;
jsou neúnavní a důslední ve svém ničení.
Snad slyšeli, že jiní lidé sbírají jiné druhy hub, které jim nejsou známy;
snad zrovna proto rozdupou všechno, nač přijdou.
To tedy je to nejhorší na houbařích: že jdou do lesa, který není jejich a není jen pro ně, a že s ním zacházejí s takovou hloupou nenávistí.
Vidět v letošním na houby požehnaném roce lesy, - nebylo by se co divit, kdyby v dohledné době byl vstup do všech lesů lidem zakázán.
Copak víme vše o tajemné symbióze lesa, copak víme, jak spolu souvisí život hub a život stromů?
Ale i kdyby toho nebylo: je hřích brát lesu skřítkovitý život hub, tak jako brát loukám a mezím elfí život květů;
a lidé, kteří nedovolí, aby tam, kudy prošli, zůstal kousek nedotčené přírodní poezie, nenáleží do lesa a zaslouží si, aby z něho byli honěni hajnými s jazyky plamennými a holí sukovitou.
Snad by v tom směru trochu pomohlo kázání ve škole;
a hlavně - i to je, řekl bych, věc demokratického citu: co nejmíň upírat právo na život čemukoliv, co je mimo nás, i když jsou to jenom skřítkové lesa.
SVĚTÉLKA
Až po obzor, až kam oko sahá, až po cáru nebes jde ta stráň hustě posázená světélky lidských ulic a domů;
když se to večer rozsvítí, vypadá to jako ohňostroj;
nebo v pokojné noci to je jako záhon světel;
ale především je to tak proměnlivé a živé jako lidská tvář nebo jako příroda.
Když se ve vesmíru nic neděje, mrkají ta světélka mírně a utkvěle;
ale jsou noci podmračné, kdy se docela zřetelně vrtí a mžikají, a hvězdně rozklenuté noci, kdy se chvějí divným a trnoucím třasem.
Za třeskutých mrazů svítí drobně, ostře a skoro zlostně, za podzimního mrholení září jako majáky, v závoji mlhy řeřavějí matně a zarudle jako uhasínající jiskry v popelu.
Ale nejkrásnější jsou, když se chumelí a kdy mžourají měkce a zastřeně jako z vaty;
a za jižních fénů, těžkých vodou a vlhce hučících: tehdy vzplanou do černé noci prudkým a patetickým žárem, oheň proti vodě, a téměř řičí.
Jsou světelné krajiny, které člověk zná, které se mu dívají do oken nebo ho denně čekají při návratu domů.
Noc má jinou mapu než den: mapu napsanou zářícími body a čtverečky a šňůrami.
Má jiné zalidnění, jiná mrtvá místa, jinak přeskupený prostor nežli den.
A někdy v té své krajině světýlek objevíte světýlko nové.
Včera tam ještě nebylo, snad se tam někdo nastěhoval nebo co, nebo je to jen nějaká lucerna -
Ba ne.
Je to nová hvězda na zemi.
Je to nový kus vesmíru.
Když přijíždíte v noci k většímu městu, první, co vás potká, jsou šňůry světel, ramena světel, chapadla světel vyslaná městem do pusté zevnitřní tmy.
A každá ta šňůra má poslední světýlko.
Poslední svítilna na kraji města.
A za ní jako by to byla propast.
Za ní jako by se musilo váhavě vkročit do neznáma.
Jistě je tam cesta, jsou tam stromy a milníky, cesta do světa;
ale to poslední světýlko je hranice smutná a děsivá -
Poslední lucerna na kraji města je divnější a romantičtější než poušť, les, hory nebo moře bez lidí.
Člověk se obyčejně nedívá se zvláštním zájmem lidem do oken;
okna jsou k tomu, aby se jimi někdo koukal ven.
Ale večer je to jiné;
osvětlené okno večerní se už nedívá ven, ale vede dovnitř;
a chodec se musí tím oknem podívat, visí tam lampa a vrhá na strop teplý kruh světla, u stolu asi sedí lidé.
- Třeba tam bydlí štěstí, myslí si chodec;
těm se to žije, tam musí být pěkně, tam by bylo dobře posedět, v tom zlatém a pokojném světle.
A když sedí doma pod svou vlastní lampou, ani si nevzpomene, že jeho domácí světýlko vřezává do tmy zlaty a teplý obdélník.
U VATRY
Vezli tě mezi dvěma stěnami údolí, mezi dvěma kulisami pomalovanými v nějakém tvořivém šílenství.
Je to, jako by někdo hrál na klavír noře všech deset prstů do kláves;
i duní hluboké tóny fialové a hnědé a černozelené, jako lesní roh zvučí hlas mědi, okru a šarlatu a nejvyšší strunou křičí ostrý zvuk průsvitné žluté.
Kde jsi, jednoduchá písničko letní, zelená písni šalmajová, pestrý a jasný hlase ženský!
Koukejme, jak uzrála božská réva barev;
vytlačme ji do číše a pijme ten drsný mošt podzimu;
pověz, zda se ti netočí hlava, člověče putující tímto vinobraním hájů!
Ano, točí;
a proto naberme dechu na této vysoké louce, zelené louce, zeleném voru na hnědých vlnách hor.
Vlna za vlnou, hora za horou;
z hlubokých údolí troubí jeleni temným a divým řevem.
Jako těžké kapky, bum! prší a bubnují padající žaludy, bukvice a tvrdá pláňata hrušky.
Kam bys šel, stoje uprostřed světa?
Na všech stranách jsou krásné a daleké věci, kterých neuvidíš;
buď šťasten, že jsi uprostřed nich.
Toto všecko je před tebou: ryšavé háje s modrými stíny;
zlaté buky, cesty zaváté listím, louky s ocúny, červená střecha samoty.
Ale to vše je jenom začátek, neboť za tím je ještě země a nebe;
a kdybys chodil bez konce, projdeš to vždycky jen jedním směrem a poznáš jen okraje své cesty.
Koukej, už zapadá slunce.
Už zapadá slunce;
musíš je provázet očima, jak se dotýká tamté hory, ne, jak je přeříznuto vpůli, ne, jak čouhá jen zlatým skrojkem přes modrý kraj světa.
Ale vždyť tam vůbec není slunce, jen se tam rozlilo jantarové světlo, jen zmodraly hory, jen zavál chlad z dlouhých údolí.
Což neslyšíš mírný zvon na krku krávy, neslyšíš klekání stádce?
Buď pozdravena hodina soumraku.
Ohýnku, ohni, rozdělaná hranice, planoucí vatro!
Ohnivý keři, ohnivý sloupe, ohnivý jazyku, ohni prvních lidí, první pochodni!
Jací jsme to uctívači ohně, my lidé, jaký je to prastarý bůh, ten vysoký plamen, tančící, luskající ohnivými prsty, potřásající kšticí, vyskakující v šíleném vytržení!
Už tomu dobře nerozumíme, my dnešní lidé;
kdybychom tomu rozuměli, počali bychom i my tančit a skákat kolem ohně;
místo toho stojíme jako očarováni a koukáme do ohně v údivu a oslnění.
Heleďte na ty jiskry, slyšte, jak vyráží s hukotem nový trs plamenů, jak se řeřavě hroutí polena, jak to žije, jak to bláznivě žije!
Ano, i my bychom mohli... i my bychom mohli zaplanout strašným plamenem;
ale my lidé jsme z jiného dřeva;
nám jest hořeti pomalu jako vztyčené svíci;
dlouho, velmi dlouho musíme nést svůj plamen, ale i my bychom mohli...
Jaké dobrodružství je oheň!
I my mohli bychom jej rozpoutat, ale budiž;
tichý a pomalý je oheň života, jenž osvěcuje.
I ty jsi tu, kravko velkých očí se zvoncem na krku;
i ty sis vzpomněla na jakési velmi dávné doby s ohni pastevců řeřavějícími po celou noc;
i ty jsi kdysi putovala za ohnivým sloupem.
Dívá se do ohně a zapomíná žvýkat;
pak zavrtí hlavou, zabimbá hlubokým zvoncem a pase se dál;
ale byla to chvíle, kdy se cítila jedním z nás.
Tak vida: nikdy nepostihneš, odkud přichází tma, ani okamžik, kdy začala;
ale je tu, všestranná a obsáhlá, tak velká, že lidé jsou najednou menší, jsou docela maličtí na pozadí tmy;
a že je tma, sesednou se blíž k bělovlasému hospodáři a povídají tišeji;
že je tma, i oheň zrudl a slehl se a dýchá důvěrným teplem.
Už to není tančící a divý bůh;
je to oheň rodiny;
je to červený ohýnek, který vykrojil nás, sedící u něho, z nesmírného světa tmy a učinil z nás lidi patřící k sobě.
Jako bychom se drželi za ruce.
Jako by nebylo ničeho, s čím běháme po světě každý jinou cestou.
Kolik lidí by tu ještě mělo být, aby náš kruh byl úplný!
Kdyby tu tak pod touto planou hruškou, kolem toho řeřavého ohniska bylo místo pro milióny nás!
Všichni bychom se dotýkali rameny a velmi vážně, velmi zamyšleně bychom se dívali do toho jediného a společného ohýnku...
Děti, už je noc.
Pokoj s námi.
Děkujeme vám, hospodáři, za tu vatru.
PODZIM NEBOLI SÁZENÍ
Řekněme, že máte někde venku, mezi loukami a lesy, svůj srub, bungalov, víkendhaus nebo jak to jmenujete;
a kolem něho kousek půdy, který nazýváte svým;
nebo řekněme, že nic takového dosud nemáte, ale že byste to chtěli mít.
V tom případě vězte, že tito dnové podzimní nejsou doba, kdy se člověk hospodář ukládá k zimnímu spánku, nýbrž právě naopak doba, kdy v něm mocně hárají mízy sadařské;
i počne na své měřici půdy vysazovat všeho druhu keře, stromky a stromy, polokmeny a pyramidy.
Jaro je doba květů, kdežto podzim je sezóna, kdy i zahradník uzrává v jadrné dřevo a nasazuje budoucí košaté koruny;
což se projevuje tím, že kope do země jamky a do nich ukládá kořínky toho, co jednou bude bujným keřem nebo stoletým stromem;
pak je zahrne půdou, přišlápne nohou a řádně proleje, a je to;
nyní budiž ponecháno přírodě, aby ukázala, co dovede.
Ano, do stínu zdi jarní meruzalku, a u pumpy poroste černý bez;
odjakživa patří chebzí k venkovským pumpám.
Toto bude řádka šeříků, a k jejich modrým a lilákovým hroznům nesmí chyběti zlatý déšť čilimníku.
Syringa-laburnum: což neznějí už ta jména jako vyzvánění zvonů ranních a večerních?
A musí tu kvést pustoryl pro vůni jarního večera, a slunce polední bude jiskřit na bělostných květech trojpuku nebo tavolníku;
nic pak není krásnější po jarní přeháňce než rudé kalíšky vajgélie, vážně a bohatě žehnoucí z těžkého, zroseného lupení.
Ano, to vše tu musí být;
a ještě Rosa rugosa a rumělková kdoulička, a hloh, ano, jaký by byl na světě život bez hloží?
To tedy by bylo aspoň to hlavní -
Ale ne;
není přece jenom jaro;
což nechtějí mít svou krásu i dny podletní a podzimní?
Jen kopej dál své jamky, zahradníku;
tady musí nést skalník a dříšťál své rudé bobulky a jeřáb se ověsit bohatými hrstmi cinobrových korálů;
tady zahoří podzimním nachem jedovatá škumpa a zaplane tatarský javor jako hořící keř.
Tak, teď je to dobré;
jen, pravda, aby tu i pro zimu zůstalo trochu barvy;
jen kopej dál, zahradníku, a udělej jamky pro žluté a korálové proutky dřínu, pro zelené proutí zákuly, a tady u potoka pro nachové a zlaté proutí vrbové.
A teď už nemůžeš víc udělat;
rok je krátký a nemá víc než čtvero ročních časů.
Počkej, co je tenhle slabý proutek?
Vida, to je Prunus sachalinensis, třešeň ze Sachalinu;
i najdi pro ni veliké místo, neboť tento proutek bude keřem vysokým třicet metrů.
A tohle útlé košťátko, to je třešeň hisakura, jež jednou doroste tak, že div nebude plout po nebi růžovým oblakem svých květů;
a ještě tu ten proutek, to bude střemcha mohutná jako báň, střemcha ze zahrady dětství.
A to už je všechno, ne?
Nu, chválabohu, kousek půdy je osazen.
kolem duní černé a hluboké lesy, vysoko šlehají světlé kmeny jasanů, v podzimním slunci zlátnou koruny dubů těžké a plné jako skály;
ale člověk proutky sázející je vůbec nevidí;
rozhlíží se po své měřici půdy, kde z mokré trávy hole a vyzáble čouhá několik temných proutků, a šeptá si s hlubokým a skoro zbožným uspokojením:
" Tak, teď už to tu není tak holé! "
ORNICE
Byla by to pěkná mapa, která by věrně podle přírody zachytila barvy naší země.
Musela by na ní být, to se rozumí, černá zeleň borů, sytá zeleň smrčin a světle zelená kadeřavost lesů listnatých;
ale nejvíc barev by dodala půda, jak ji vidíme teď k podzimu, čerstvě zoranou, ještě nezvětralou a nevybledlou mrazy a suchem.
Tato mapa by se ovšem poněkud kryla s mapou geologickou, ale nebyla by tak učená a sloužila by víc jen radosti očí, neboť by byla krásně barevná a bohatě odstíněná jako dílo malíře, jenž míchá se zálibou na své paletě různé ty hlinky, barvy spolehlivé a neblednoucí.
Je to pořádná stupnice barev, od bílých písků po mastnou čerň nejtučnějších půd.
Někde jsou ornice bělavé, světle šedé, jakoby uprášené nebo vybělené suchem;
jsou půdy zbarvené jako velmi světlé kakao, téměř modravé, nebo jako mléko, do něhož je kápnuto kávy.
Potom jílovité žluťky v různých nuancích okru a rzi, půdy plavé a žluté, půdy ryšavé, v odstínech neapolské žluti, indické žluti nebo páleného okru;
nejširší je ovšem škála hnědí od slamnatě světlých po hluboké a syté tóny sépiové, od nádechů lomených po bohatě zarudlé jako čokoláda;
hněď kávová, hněď kaštanová, hněď vypálených džbánů nebo teplá osmahlost chlebových pecnů;
suchá a vybledlá hněď mělké, kamenité ornice nebo kypré odstíny hlubokých spraší a náplavů.
A nakonec půdy rudé, brunátné, od rezavě zardělých po sytě červené, přehrávající do fialova, ve všech intenzitách sieny, rudek a cihelných barev vypálených ohněm;
jsou růžové kraje nebo končiny natřené jakoby černající krví nebo ruměné, jako by planuly v trvalém západu slunce.
Kraj vedle kraje, skoro vesnice vedle vesnice má jinou barevnou dominantu a jinou světlost půdy;
teď, kdy je sklizena úroda, mluví k nám naplno barevná mapa obdělané země.
Co všechno se do ní zarývá: kupky vápna a hromady černé mrvy, šámy a strusek a mouček;
zvláštní, že sta a sta let práce nemohla přelakovat ani rozředit tu rodnou barvu půdy.
Tolik set let člověk přimrvuje a obrací tu tenkou slupku ornice, pokrývá ji rok za rokem kulturním nánosem práce, ale brunátný kraj zůstane stejně brunátný a žlutý kraj stejně žlutý;
půda se nedá přebarvit;
ani věky jí nevezmou její řeč a barvu.
Nedá se to předělat traktorem ani motykou;
po rusém obilí nebo po tmavém brambořišti zní zase hnědá či plavá země svým původním tónem.
Půda nebude nikdy uniformována;
národy a kultury se mohou střídat i směšovat, ale to, po čem budou šlapat, se nedá roznést na kopytech ani promíchat.
Snad proto tak rádi mluvíme o rodné zemi;
chceme se přidržet její stálosti.
Jen se podívejte, pane, jaká solidní a stálobarevná látka je naše půda;
ta nás přetrvá.
Když se mluví o barvách podzimu, nezapomínejme na krásné a teplé barvy ornice odkryté pluhem.
I po té stránce jsme, chválabohu, zemí požehnaně pestrou, oděnou rouchem měňavým;
jsme, tak říkajíc, uhněteni ze všemožných vzorků půdy a všechny geologické věky se složily, aby byl zhotoven ten nevelký kousek světa.
Jen lidé se ve svých odstínech a barvách nedobře snášejí - asi proto, že tu jsou, geologicky řečeno, teprve od včerejška.
Bude to trvat ještě dlouho, než se na barevnou mapu národů a států budou lidé dívat se stejným zalíbením jako na barevnou mapu půdy.
PODZIM
Člověk není nikdy s přírodou hotov.
Myslí si, listy opadají, a je po celé parádě;
zůstanou jenom holé větve.
Ale když se na to během času ( stačí na to několik desítek let ) řádněji podíváme, shledáme, co toho na těch holých větvích zůstalo: co na nich je charakteru a osobnosti.
Už když začneme korou, která je brunátně červená jako u dřínů, zelená jako u čilimníků, žlutá jako u vrb, bílá jako u břízek, stříbřitě šedá jako u buků, nadto pak ještě hnědá, skořicová, okrová nebo černá, hladká, napjatá, až se leskne, vrásčitá, zbrázděná, šupinatá, rozpryskaná nebo loupající se, - každý proutek se dá poznat, na čem vyrostl, každý má charakter celého stromu nebo keře.
A co teprve větvení a stavba koruny;
na to nám vůbec nestačí slovník, abychom našli výraz pro každou variantu růstu a větevné skladby.
Jsou větve rozsochaté, bočité, křivolaké a urputně naježené, tvrdě a klikatě nasazené na větev mateřskou;
a jiné, lehce a plynule vybíhající, jakoby pročesané, jiné tryskající kolmo do výše, jiné rozkladité;
větve převislé, trčící, proutnaté nebo rozkošacené;
svalnaté nebo vyzáblé jako kostra nebo podobné nějakým kšticím;
hebké a dužnaté, nebo tvrdé a suché jako roští.
Každý keřík a každý strom to dělá nějak jinak, podle svého druhu i své odrůdy;
teprve když opadne list, můžeme se náležitě podívat na tuto nekonečnou rozmanitost přírody, a nejlíp, když na to napadne jinovatka.
A to ještě nemluvím o kořenech, co tam je podivuhodných a osobitých rozdílů v barvě i růstu, co do vlášení, dřevnatosti, prýtování a rozlohy;
to už člověk nemůže dost dobře ocenit a snad jen nějaký Stvořitel se na to se zálibou dívá a pochvaluje si, jakou má tenhle strom nebo tamten keř krásnou korunu kořání.
Jaká pěkná podzemní krajina, myslí si.
Vůbec se na to díváme lidsky neboli špatně, když říkáme, že na podzim příroda rezignovaně odumírá a podobné hlouposti.
Předně příroda to má dobré, protože v naprosté většině případů neumírá;
a za druhé neoddává se žádné takové sentimentální slabosti, jako je rezignace.
Naopak, jde do toho ohromně činně a odhodlaně, jako by mínila:
Jaképak řeči, musíme se na to připravit;
musíme soustředit a mobilizovat všechny své síly, abychom se ubránili.
Bez obětí to nejde;
dáme na to všechno své lupení, utáhneme si opasek výměny látek, stáhneme své cukry, škroby a takové ty chemické náležitosti do kořenů.
Dělejme, dělejme;
nic nám nepomůže truchlit a žalovat;
může to na nás přijít každou chvíli, nu, a pak nás to najde s dřevem vyzrálým a schopným něco vydržet;
ale také schopným rašit a připraveným kvést, jakmile se vytáhneme z té zatracené zimy.
Vydržet a mít zaděláno na jaro, to je teď naše heslo.
Jak vidíte, říká - li něco podzimní příroda, nepodobá se to žádné rezignaci, nýbrž mužnému povzbuzení.
A jedné noci padne surově, znenadání šedivý mráz.
Holé větve se najednou rýsují s nebývalou a krásnou zřetelností, které jsme si dosud dost nepovšimli;
jak je to všechno naráz strnulé, strohé a přísné, divže to neřinčí jako ocelové pruty a dráty.
Všechno je připraveno;
každá ta holá, tvrdá větévka je obrněná fronta, za kterou se hájí život.
Říkáme tomu holé větve;
a zatím je to vegetace oděná krunýřem obrany.
ZLATÁ ZEMĚ
Je zlatá, rudá, fialová, zelená.
A zase zlatá, brunátná, modravá i hnědá hnědí okru, sieny nebo sépie;
červená rumělkou, karmínem, benátskou červení, pozzuolou;
sírově žlutá, chromově žlutá, indicky žlutá, terakotová, kraplaková, modrozelená, žlutozelená, modrá, temně fialová.
Jedeš vlakem mezi karpatskými háji a koukáš jako blázen, co říjen dovede.
Když do toho zasvítí slunce, tu celý topol se zažehne žlutě jako ohromný plamen;
buky rozstříknou do široka své drobné oranžové plamínky;
já nevím, který keř zazáří jako ohnivě rudá výheň.
Zlatá, rudá, fialová, zelená.
Svatý, svatý, svatý!
Otče náš, jenž jsi na nebesích, to je to krásné!
Je to sentimentální, ale nemohu si pomoci: dívá - li se člověk na přírodu v její slavnostní chvíli, připadají mu ty ostatní události tak trochu odlehlé a odbarvené.
Jistě ministerstvo nepadá tak krásně jako ořechové listí.
Když padne vláda, nebouchne to tak náladově, jako když spadne ze stromu kaštan a bums! ze zelené skořápky se vyšpulí jeho červené oko.
A valuta nepadá tak elegicky a majestátně jako to krásné zlaté lupení.
Zlatá, hnědá, oranžová, rudá.
A ty, krásná ohnivosti starých věcí, požehnej mi.
Tváří v tvář přírodě probouzejí se v tobě, člověče ( a nezapírej to ), nesmírně konzervativní city.
Buď pochválena stálost starých věcí a věcných řádů.
Buď pochváleno, co není v člověku epochální a průkopnické, včerejší a zítřejší, ale co je věčné a nezměnitelné.
A tedy: mládí a stáří, odpočinek, láska, dobrý stůl, náboženství, hrdinnost, spánek a některé jiné staré a moudré věci.
Před vámi, ohnivé háje, neobstojí mé písemnictví;
ale tváří v tvář s vámi jsem spokojen s těmi několika bílými vlasy, se svou únavou i svou silou.
Neboť vše je v pořádku, jak je od věků stanoveno.
Zlatá a zelená, bílá a černá.
A poslyšte, co je teď v říjnu zvláště hezké, to jsou vesnice.
Jsou zachumlány ve svých žlutých a rudých jabloních, žlutých lipkách a kaštanech jaksi zvlášť vlídně a hračkovitě.
Červené střechy, šedivé střechy a nad tím trochu modrého kouře.
Bože, jak zeširoka, jak důkladně prochází rok takovou vesnicí!
Jak solidně a požehnaně se tu uvelebí každé roční období!
To u nás, ve městech, si člověk stěží uvědomí, že se něco děje, že se něco mění.
Jaro a léto, podzim a zima;
oblékají a svlékají se svrchníky, deštník se postaví do kouta, natáhnou se rukavice.
To je vše.
Nezastavili jsme čas, ale tak trochu jsme zastřeli jeho kroky.
Stárneme, ale bez rytmu.
Zas o rok života víc, ale nebyly to čtyři roční doby;
byl to jen jeden rok.
Zlatá, rudá, modravá, hnědá.
Suché listí.
Ohromná mrhavost přírody, jež utvářela, vroubkovala, vlnila, rýhovala každý ten pěkný list, a teď jej shodí, rozšlape, rozmělní, aby zase začala znova.
Aby začala znova;
ale já, který nezačnu znova, já také utvářím, vroubkuju, vlním a rýhuju každý svůj popsaný list;
zítřek jej shodí a rozmělní.
A pak začne utvářet, zoubkovat a rýhovat někdo jiný.
Je to tak v pořádku.
Dobré je, co jde po pořádku.
Zelená, žlutá a rudá.
Suché listí.
Ještě jsou žluté a fialové květy na mezích, ještě útlá, třesavá václavka voní ve zvlhlé hlíně, ještě pozdní jablka rdí se na stromech.
Panebože, až zestárnu, až docela zestárnu, dej mi takovou houževnatost květu a plodu.
Dej mi žluté a fialové kvítky, ať kvetu tichými a jasnými hvězdičkami;
dej, abych nesl hodně tvrdá a červená jablíčka, která vydrží za okny přes zimu.
A když už je nová generace plodu, když už dozrávají třešně, tahle poslední jablíčka se toho dočkají;
svrasknou, pravda, ale dočkají se nového věku, tuhá a brunátná.
Ať tedy jednou i já urodím pár tuhých červených jablíček, jež přezimují do příštího léta, amen.
Zlatá, červená, zlomená hnědá.
Panebože, děkuji ti za pěknou cestu rokem.
ŘÍJEN ČILI O ZVÍŘATECH
Každá doba má své znamení, nejenom na nebi, nýbrž i na zemi.
Jaro zajisté je ve znamení ptáka, jakož i všeho, co poletuje;
i Erós jarní je okřídlený, a veškeré zvířectvo, jež nám ohlašuje jaro, je tvorstvo křídlaté, ať je to skřivan, vlaštovka, babočka, nebo právě zmíněný Erós.
Léto je doba živlů, slunce, vzduchu, vody a země;
proto se nalézá ve znamení zvířectva živelného, jako jsou víly, rusalky, vodníci, ohniváci, polednice a divoženky, tvorové většinou lysí, nazí a éteričtí, takže si je nelze rozumně představit vystavené nepohodě a špatnému povětří.
A konečně podzim je ve znamení zvěře srstnaté, pokryté kožichem ryšavým nebo hnědým jako kaštany, jako podzimní listí, jako všechny zralé věci podzimní;
je to doba jelenů, faunů, kanců a lišek, doba, kdy mužové přestávají plašit děvčata a vycházejí na lov kosmaté zvěře.
Načež Dušičky znamenají zářez, jenž člověku připomíná, že rok vstupuje do znamení tvorů domácích, jako jsou duše zemřelých, skřítkové domu, zabíjačka, praskot ohně a knížky.
Jakživ jsem nestřelil žádné zvíře;
ale kdykoli jsem v říjnových lesích potkal veverku, lišku či jelena s laněmi, měl jsem pocit, že jsem najednou vkročil do nějakého jiného světa: do jejich světa;
neboť říjen jim náleží daleko tajemněji než kterákoliv jiná doba ve věčnosti.
V létě potkáš srnku, jako bys potkal pěkné děvče;
i pozdrav tě bůh, holka, nemusíš se mne bát.
Ale na podzim potkáš jelena, jako bys potkal nějakého boha nebo cosi odvěkého;
zatajíš dech a stojíš, aby ses nedopustil svatokrádeže;
stydíš se nazvat svůj úžas pravým jménem, jež jest úcta.
Říkám vám, každý jelen je tak trochu jelenem svatého Huberta;
když tak stojí se vztyčenou hlavou korunovanou vzácným a košatým obloukem parohů, se slechy široce postavenými, zkamenělý v ušlechtilé nedůvěře, tu jako by opravdu na jeho čele zářilo něco rovnocenného kříži.
Ano, kdybych byl svatým a křesťanským mužem, byl by to zajisté zářící kříž;
ale protože jsem člověk zmatený a malověrný, není to kříž, nýbrž jakési velké a nejasné znamení.
Nezamíříš, lovče, na čelo jelena, neboť byl by to hřích;
miř, miř na komoru a spusť se srdcem sevřeným hrůzou a žádostí.
Neporušíš koruny na hlavě zvířete a neroztříštíš znamení na jeho čele;
a když věšíš jeho parohy na stěnu, děláš to jako dobyvatel, který ukládá do bezpečí uloupenou korunu zabitého krále.
Neboť i uloupená koruna je předmět hodný zvláštní úcty.
Nebyl jsem to já, neboť od lidí mého povolání se lze nadít ledačehos, co se zdá dětinstvím nebo přepínáním;
byl to muž v moci postavený a tvrdý, hladký jako meč i drsný jako kámen;
říkám vám, že se z lidského těsta málokdo tak do tuha vypeče.
Tedy bylo to před ním, že se na říjnovém palouku zjevilo dvacet, padesát, sto plavých a pokojných laní korunovaných královskými parohy jelenů na stráži;
a tu ten muž zatajil dech a skoro se chvěl úžasem nebo úctou a šeptal, že to je něco jako mýtus nebo jako pravěk;
takto stál předlouho, a pak odcházel tak tiše, že by v žádné kapli, v žádném božišti tak tiše nenašlapoval;
a ještě dobrou hodinu po tomto zjevení mluvil hlasem daleko tišším než kdy jindy.
Toto uvádím jako svědectví, že zvěř v říjnu nese na sobě veliké a božské tajemství.
Snad právě proto lovci, když se vracejí z čekané, mluví hlasem nadmíru hlučným a hlaholným, aby ze sebe setřásli toto strašné a mlčelivé kouzlo.
" To vám bylo, " křičí z plna hrdla.
" Na sto padesát kroků přišel ke mně jelen;
hodinu jsem se na něj díval, a nedostal jsem se k ráně.
Lidičky, to byl chlapík!
A já zas dostal jelena za půl hodiny;
sotva jsem byl na místě, už si to nese přes palouk.
Dostal ji do komory na sedmdesát kroků;
ale je to slabší kus.
Mládenci, dnes si dám berdo!
Bože, proč jenom jsem nedostal jelena, kterého jsem viděl včera! "
Ano, neboť nejkrásnější jeleni jsou vždycky ti, kteří nepřijdou lovci do rány.
Jistě i svatý Hubert viděl svého nejkrásnějšího jelena, jelena s křížem, na sto osmdesát kroků;
neboť vězte, že jinak by ho byl určitě položil.
I s tím planoucím křížem na čele.
A rovnou do komory.
PODZIMNÍ
Jsou ještě dny zlaté a modré;
neboť nic na světě není zlatějšího než listopadové slunce.
Avšak pravá hodinka listopadová, to není úsvit zastřený mlhou ani zlaté poledne, nýbrž soumrak.
Soumrak vonící bramborovou natí, pochladlé šero, které na tebe studeně sáhne, zlodějská tma, ve které se zavrtí vzdálené světlo nějakého lidského okénka.
Domů, domů!
Jak pěkné jsou stěny, lampa, lenoška a knížka!
Teprve v těchto dlouhých hodinách tmy pozoruješ zvláštní slávu a dokonalost lidských příbytků: že září.
Avšak jsou také černé hodinky, jiný z darů podzimku.
Ona ta tma přijde tak rychle, že si jí člověk zprvu ani nevšimne;
a pak už je v ní uložen jako v nějaké tlumené a husté hmotě, ve které se všechno zpomalí, i sám čas.
I počnou lidé žít a mluvit pomaleji;
nemyslí na to, aby uhonili nějaký prospěch, provedli nějaký hbitý úskok nebo skočili někomu v týl.
Spočívají jako opoutáni a slova, která si povídají, jsou jaksi vnitřnější a měkčí než to, co říkají pod kontrolou světla.
Myslím, že radí - li se vrazi nebo zrádcové mezi čtyřmi stěnami, rozsvítí si k tomu.
Zvlášť ďábelské úmysly pak vznikají, odeberou - li se lidé ze světla do tmy, aby se v ní ukryli.
Avšak tma černé hodinky není jako maska, za kterou se člověk skrývá, nýbrž jako mech, který na něm narůstá.
Je to, abych tak řekl, přímo mech věčnosti, neboť věčnost je temná.
Proto lidé o černé hodince hovoří o věcech vážných a vnitřních.
Myslím, že by například ministerská rada měla občas držet černou hodinku;
měla by zasedat v rostoucím šeru, ve kterém by žhnulo jen několik cigár.
Jeden ministr po druhém by upadal v tichou zádumčivost.
" Mládenci, " ozval by se pan předseda měkce, " mně je vám někdy ouzko z toho politikaření.
Víte, kdybychom si nikdy nelhali a vždycky si řekli, co vlastně chceme... "
" No ba, " vzdychl by jiný ministr.
" Já si tak někdy myslím, že vládnout je zatracená povinnost.
To člověka strašně zavazuje.
Kdyby to tak nějak šlo... beze všech kliček a hejblů... aby byl člověk jako ze skla... "
" Taky to říkám, " děl by třetí.
" Co by se všechno dalo udělat, kdybychom si navzájem věřili! "
" No jo, " řekl by čtvrtý, " ale politika je neřád.
Kdybychom mysleli víc na svou zatracenou povinnost nežli na politiku. "
" Tak co, " zeptal by se pan předseda, " mám už rozsvítit? "
" Ještě ne;
vždyť se nám tady tak dobře sedí! "
To je pravda, když takový uhelný vůz rachotí po ulici, může se člověk zbláznit.
Nic neřinčí a nelomozí tak strašlivě jako uhelné vozy;
snad se dělají z nějakých zvučných dřev jako negerské bubny.
Polovina městských psychóz pochází jistě z řinčení uhelných vozů.
Chodec s vražednou nenávistí měří kočího, který nemá nikterak naspěch, a dvě babky, jež se natřásají nahoře na nákladu uhlí, a hledí uniknout té řinčící potvoře buď napřed, nebo vzadu, nebo za nejbližším rohem, ovšem marně;
neboť ať se vrtne kamkoliv, octne se v akčním rádiu jiného uhelného vozu s kočím i babkami.
Tato divoká nenávist však městského člověka rázem opustí, když sám čeká vůz s uhlím na zimu.
V tomto případě se mu zdá, že vůz řinčí triumfálně a právem rachotí honose se svou těžkou naložeností;
i babky nahoře poskakují jaksi radostně, jako by je ten drtivý lomoz rozjařoval.
A pak ti vůz zastaví u vrat, koně dostanou na huby pytlíky s ovsem a kořenitě páchnou, babky slezou a nastaví své nůše vyčalouněné pytlovinou, kočí si mistrně odplivne a nabere uhlí širokou zvonivou lopatou, a už ti rachotí a bubnuje uhlí do sklepa, čpí to uhelným prachem jako v dolech, ale zaplať pánbůh, je toho hromada, s tímhle stačím až do jara, a je to uhlí, panečku, černé a lesklé jako smůla.
Ale až půjdeš zítra po ulici, budeš s vražednou nenávistí měřit řinčící uhelné vozy, budeš před nimi prchat sténaje a klna, že se takový lomoz na ulicích trpí a že by se to mělo nějak zakázat a basta.
PODZIMNÍ DNY
Tedy tohle dovede jenom podzim: aby jeden den byl celý zlatý sluncem a čistý jako ze škatulky a zářivý až do nachového západu;
a druhý den aby se urodil tmavý a ucouraný plouhavým deštěm, samá mlha, samá sychravost, samý soumrak od božího rána.
Takové zlaté a černé dny má jenom pozdní podzim.
Ještě maličko, a bude tu už nové slunce;
bude se den za dnem silněji zavrtávat do hlubin noci, den za dnem se šíř rozkročí nad širou a studenou zemí.
Ale teď ještě je to naše staré slunce, zralé zralostí všeho, co jsme poznali i sklidili;
ještě dožíváme svůj starý rok.
Ne, to dělá jenom ta tma, že se nám zdá podzimek tak smutný a těžký jako příklop;
to dělá ta tma, která se na nás denně valí jako rostoucí černá voda.
Stojíme na břehu noci a děláme si znamínko: ještě stoupla;
ještě pohltila tenhle proužek bílého dne;
ještě o kousek překročila demarkační čáru včerejška.
Tak už dost, už dost;
už je tak maličko toho světla, které nám zbývá!
Už je dost té tmy, dost ústupu, dost toho smutku;
není - li načase začít z jiného soudku?
Ne, ještě ne;
ještě nejsme na dně noci, na dně temnot;
ještě se musíme spokojit s lampičkou noční a obracet stránky toho, co bylo.
Nebuď netrpělivý;
vždyť už je připravena neviditelná hranice slunovratu.
Nic velkého se nestane;
žádná rána z děla, žádný ohňostroj, žádná vlajkosláva neohlásí tu přesnou hodinu;
bude se podobat kterékoliv jiné hodině, která teď uplývá, ale už to tu bude;
jen o píď světla víc, a už se to nedá ničím zadržet.
Chválabohu, my lidé nejsme dnešní a víme, jak to v našem vesmíru chodí dokola.
A je před námi ještě jedno znamení, jako záložka v rodinné knize: vánoce.
Vlastně jimi se uzavírá koloběh roku;
jimi se dovršuje zralost podzimu.
Návrat domů.
Svátek domova.
Hvězda domácí.
Dlouhý a těžký je rok, a bůhví co se v něm někdy nahrne osudů a ztrát a dobrodružství;
ale na konci všeho je ten návrat domů, to posvěcení domova.
Vejdi pod střechu svou, neboť rok se nachýlil.
Ať prší, ať prší;
ať namoknou oranice a rozblátí se cesty;
ať zalézá mráz za nehty a šedivý mráz lehne na trávu: všechno je zkouška a příprava.
Ať je to cesta rokem, nebo cesta dějinami: musejí se snést i ty horší a temné dny.
Pravdaže jsme zimomřiví po světle;
ale ještě nám zbývá lampa domácí;
i při ní je vidět daleko dopředu.
Rozsviťme všechny své lampy, aby lidé ze tmy našli cestu domů.
Přišel čas temnot;
nezhášejte žádné ze světel našeho domova.
Byl by to hřích.
Dlouhý a těžký je rok, ale je moudře stavěn;
ať se uzavírá nocí a nepohodou - i to je k něčemu dobré.
Abychom lépe a jistotněji objevili svůj vlastní dům.
LISTOPAD
Ještě se nemůže říkat, že rok se končí;
například venku, na polích a mezích, je ještě převelmi živo;
kdekterá kozička a kravka se honem vypásá, než ji zaženou do jejího chléva, aby tam představovala betlémské jesle;
ještě pokvétají slzičky Panny Marie, zlatě se třpytí starček a zamane si kvést plazivá mochna.
Co se půdy týče, ta pracuje na celé kolo;
je zrytá, zoraná a zvláčená, a teď tedy přijímá vláhu i vzduch, voní a větrá, dýše a potichu se rozpadá v kyprou ornici.
Ještě mokvá v lese hřib, křehnou žluté lišky a kreslí čarodějná kola bělavá houba, které nemohou přijít na jméno;
a všude jsou zardělí strejci, kteří osekávají, sbírají a vozí na fůrách voňavé klestí.
I těch zvířat je nějak nápadně víc než v létě;
z každé oranice frčí hejno koroptví, zajíc kličkuje k lesu, těžce plácají křídly tetřevi a na pasece zasvítí srní světlými zadečky.
Tedy jak říkám, živo by bylo dost;
ale najednou, než se kdo nadá, je tu mlhavý soumrak, tu tam proskočí světélko, a celý svět zalehne nesmírná osiřelost;
jen pomalá fůra skřípe k vesnici a osamělý člověk s rukama v kapsách jde někam chvatně a zamlkle.
Rok se ještě nekončí;
ale končí se dnové.
Marná sláva, tmavý je podzim;
ale i to je dobře seštymováno.
Jinak by nemohly tak pateticky řeřavět poslední barvy podzimu: nach šípků a bohatá červeň bobulí dříšťálových, šarlat višňových korunek, temná žluť modřínů a těžké zlato spadaných listů kaštanových ( koukej, mezi nimi to lesklé, brunátně hnědé oko kaštánku, pootevřené v puklé slupce ).
A nebýt té tmy, nesvítila by nám tak silně ta pravá a nejslavnější barva podzimu: světélko v oknech domova.
Říká se, že se na podzim příroda ukládá k spánku.
Je to přibližně pravda, ale ukládá se k němu, jako děláme my;
otálí s tím, odstrojuje se s pomalou libostí a ještě se jí chce povídat, co bylo dnes a co bude zítra;
a ještě než usne, smísí si vzpomínky uplynulého času s plány budoucích dnů.
Ještě nespadalo letošní listí, a už jsou na větvích a proutí tvrdě nalité pupence příštího jara.
Tak, a teď se může usnout;
neboť i spát se má dopředu.
Čím jsem si ušetřil na konec ten pravý a každoroční objev podzimu.
Je to objev vlastního pelíšku.
Je to každoroční návrat do postele.
Nikdy člověk nespí vděčněji a neprotahuje se v posteli blaženěji než v této době, kdy se krátí dnové.
Všechno básníci opěvali, ale nevím, že by některý z nich místo ňader a nebeských úkazů zapěl chválu obyčejného teplého lůžka.
I o snech se toho napsalo ažaž, ale kdo popsal hladkou přívětivost podušky a důvěrnou dlaň důlku pod námi proleženého?
Připojme tudíž k chvále podzimu tuto chválu lidského pelíšku;
ať je laskavý k spícím, něžný ke všem chorým a posilující pro ty unavené;
ať najde i zajíc dobrý pekáč, srna suchý důlek a vrabec dobrý úkryt pod okapem střechy, amen.
MIKULÁŠ
Chodí teď, chudák, po pražských ulicích, uskakuje před vozy, kluše mizernou břečkou bláta a razí si biskupskou berlou cestu mezi chodci: má svatou bílou bradu z vaty a mitru a mírňoučké modré oči, na zádech nůši s gramofonem a dělá zkrátka reklamu pro nevímkterou firmu.
Tak daleko to došlo se svatým Mikulášem.
Jeho čerti jsou zaměstnáni u firmy Baťa, a ještě jiný konkurenční Mikuláš se produkuje ve výkladní skříni tuším závodu Moravia.
Kde jsou andělé, nevím;
doufejme, že v nebi, kde lomí rukama a bolestně potřásají křídly;
i prší peříčka na zem, a proto se pořád chumelí;
ale i ta peříčka jsou jaksi fórová a z nějaké náhražky, a proto hned tají, a z toho je to bláto, kterým cape najatý a zkřehlý Mikuláš s modrýma očima a pocákaným svatým ornátem.
Když jsem byl maličký, chodil ještě pravý Mikuláš, i čert byl pravý, ale anděl nikoliv, to byla jenom Jůla, a od té doby jsem bezpočtukrát zjistil, že vůbec žádný anděl není pravý a že to je nakonec jenom ženská.
Mikuláš byl však pravý a zázračný svatý, neboť přinášel s sebou dárky.
Dárky jsou nejzázračnější věc na světě;
vlastně je to jediná nesporně zázračná věc na tomto materialistickém světě.
Mohu si, ví bůh, sám koupit párek, když už mám na něj tuze velkou chuť;
ale kdyby mně někdo na ulici zničehonic daroval horký párek, nevěřil bych svým očím a štípl bych se do ruky a myslel bych, že to byl anděl či kdo.
Na darované věci lpí taková podivuhodná mimořádnost;
je to, jako by ta věc přišla z nebe.
Pranic pohádkového dejme tomu není v tom, že někdo třicet let taškaří nebo šetří, až se dotaškaří nebo došetří blahobytu;
ale pohádkové je, když dostane darem pytel dukátů nebo najde jeskyni vykládanou rubíny a zlatem jako Rechnerův krám.
Dostat něco darem nebo to nalézt: to je zázračné jádro dobré poloviny všech pohádek u všech národů na světě.
Z toho vidíte, že dar je věc řádu pohádkového, kouzelného a prostě zázračného.
Darovanému koni nekoukej na zuby, ne proto, že je pravděpodobně dřevěný, nýbrž proto, že je to kůň božský, spadlý z nebe a tajuplný;
darovanému koni nekoukej na zuby, nýbrž vem ho kolem krku, polož mu tvář do hřívy a s očima zamhouřenýma sni o divu divoucím, který ti byl nadělen.
Koupíš - li si papuče, víš, co si od nich můžeš slibovat;
ale dostaneš - li papuče darem, tu je to, pane, jiná: mohou to být sedmimílové papuče, nebo ti mohou přinést štěstí nebo co;
zkrátka jsou jaksi jiné než všechny ostatní papuče na světě, tajemnější a prostě zázračné.
A teď už vím, proč nosí dárky Ježíšek nebo svatý Mikuláš: to proto, že žádný opravdový dárek není z tohoto světa, nýbrž přichází z nebe, je kouzelný a nadpřirozený sám od sebe, a proto nemůže být darován lidskou rukou.
A proto Ježíšek opravdu je a svatý Mikuláš taky;
na mou čest že jsou, a sice bytují nadpřirozeně v těch darovaných věcičkách, a proto když je rozbalíte, zavane z nich na vás taková nebeská a kouzelná vůnička, jež rozjaří vaše srdce.
Dárky přicházejí z nebe, byť pozemským prostřednictvím lidského vybírání, smlouvání a placení;
tentokrát ovšem platíme obchodníkovi jenom za doručení, jenom za to, že nám tu boží věc zabalil a vydal;
ale věc sama, věc určená za dar, není k zaplacení, neboť je původu rajského.
Budiž vám hodně naděleno.
MIKULÁŠ A JINÉ HUMÁNNÍ PODNIKY
Už je tomu pár let, co jsem neviděl Mikuláše, - míním totiž skutečného, svatého a dary dávajícího Mikuláše, a ne takového nějakého reklamního, který doporučuje ve výkladní skříni boty nebo cape v blátě nesa na svém svatém ornátě plakát, že nejlepší vánoční dárky nakoupíte u firmy Max Fischl, levné ceny, též na splátky.
Posledního pravého Mikuláše jsem potkal před několika lety na Vinohradech;
běžel poklusem přes ulici k nějaké známé rodině, nebyl provázen andělem ani čertem a zřejmě se styděl.
Nemyslete si tedy, že se zabývám jenom literaturou;
někdy mě napadají docela praktické věci a různé podniky, do kterých bych se možná pustil, kdybych už neměl své řemeslo.
Ať to provede někdo jiný: ať například zařídí Ústřední Kancelář Svatých Mikulášů.
Bylo by to docela prosté: ráno by tam hlava rodiny prostě zatelefonovala:
" Haló! "
" Haló!
Zde Max Fischl, disponent Svatých Mikulášů. "
" Prosím vás, pošlete nám dnes večer v sedm hodin jednoho Mikuláše do bytu! "
" Račte si přát s čertem i s andělem? "
" S andělem rozhodně.
Poslyšte, není ten čert příliš strašný?
Aby se ho děti nebály. "
" Račte být, prosím, úplně bez starosti.
Máme čerty v nejjemnějším provedení, ohromná legrace pro dětičky.
Které třídy Mikuláše si račte přát? "
" Jaké třídy? "
" Máme tu, prosím, Mikuláše první třídy, s pravým vousem, pravým nádherným ornátem a stříbrnými zvonky.
Anděl má pravá křídla a čert provede tři kotrmelce.
Přijedou automobilem.
Poplatek sto korun. "
" A jaká je druhá třída? "
" Žíněné vousy, nůše na zádech a bílý plášť lemovaný králíkem.
Anděl s vkusnými papírovými křídly, čert běžné kvality.
Taxa padesát korun.
Třetí třída: vousy z vaty a mitra, jinak v civilu.
Anděl má dlouhou košili přes zimník a čert má jen začerněný obličej, řetěz a metlu.
Stojí dvacet korun.
Mikuláš bez průvodu, lidové provedení, deset korun.
Máme také punčochy na mikulášskou nadílku, po třech korunách.
Dáváme i dárky za okno, cena podle výšky patra... "
To bych se divil, kdyby tenhle podnik nešel;
přitom by zaměstnal větší počet herců penzistů, invalidů, mravných dívek a chudých čertů, podporoval by výchovu dětiček a vůbec zvýšil poezii života.
A když už by tady takový podnik byl, mohl by provozovat celou řadu užitečných věcí:
Mohl by na objednávku dodávat do domu Ježíška v podobě nebeského dítěte nebo bradatého otce Noëla.
Mohl by na Silvestra dodávat do veřejných místností Starý rok v podobě kulhavého dědka stiženého rýmou.
Na objednávku by posílal kominíka nebo hezkou holku k domu, odkud má vykročit člověk jdoucí maturovat nebo žádat o místo, aby měl štěstí.
Půjčoval by babky s nůšemi, které by jednou měsíčně zazvonily u dveří a huhlaly, že jdou kupovat neposlušné děti.
Dále zchátralá individua, která by sloužila za výstrahu dorůstající mládeži.
Propůjčil by své zkušenosti i svůj personál pro různé rodinné oslavy, jubilea a projevy sympatií.
Kdyby se věc zavedla ve větším měřítku, mohl by i uspořádat veřejné demonstrace, spontánní projevy na schůzích a nádražích, ovace a zastaveníčka, mohl by aranžovat slavnosti a průvody, dodávat reprezentativní zjevy pro deputace, půjčovat při vhodných příležitostech nejstarší pamětníky, babičky nad hrobem, děti, dudáky, poškozence, příbuzné, sirotky pro tombolu, čtrnáctého hosta k tabuli, shon lidu, cizince a tanečníky, mohl by obstarat veřejné mínění, hlas lidu, hlasy tisku a vůbec cokoliv byste chtěli, a to vše prostě na telefonickou objednávku, levně, přesně a v největším výběru.
Když jsou ústavy na obstarávání pohřbů, proč by nemohl být ústav pro obstarávání různých funkcí života?
ČERNÁ ZIMA
Já vím, že by mělo ležet na dva decimetry sněhu;
já vím, že je to dobré polím a zdravé pro nás lidi a jedna radost pro ty oči;
ale nic platno, černá zima městu sluší.
Sníh je nějak příliš venkovský, nějak starodávně maloměstský;
náleží k němu babička v salupu, sáně s rolničkami, nízké střechy a zasněžený Nepomuk na můstku přes potok a koňské hromádky a vrabci a bílé pole s koroptvemi a zaječími ťapkami a klouzačka na návsi a mnoho jiných pěkných věcí, které teprve dělají ze sněhu ten pravý sníh.
Avšak k autům se sníh jaksi nehodí.
Ani k tramvajím.
Ani k neónovým reklamám.
Ve sněhu vypadá to všechno jaksi malicherně, ucouraně a - nu, nehodí se to.
Naproti tomu černá zima městu svědčí;
v takové černé, blátivé zimě se městu září nejkrásněji.
Každá světelná reklama, každé planoucí okno, každá lucerna jiskří jako šperky z černého sametu;
reflektory vozidel klouzají po lesklé dlažbě, světelné semafory kmitají, neónové linky a nápisy čmárají svá znamení jako ohnivý prst po černých stěnách tmy, - někdy to je najednou taková krása, že člověk vydechne Jezus nebo něco takového.
Nechte být, lidský tvor i z té černé a zasmušilé zimy udělal něco jako zázrak.
Třeba jednou i z jiných černých a mizerných věcí vyčaruje něco, co bude hlásat lidskou slávu.
Jen neztrácet trpělivost se zimou a s lidmi.
Vlastně je ta zima příliš dlouhá;
prosím vás, celé čtyři měsíce, to je co přežít.
Ale když se na to podíváte pozorněji, není vlastně žádné opravdové zimy;
je jen takové nenápadné a pomalé překlouznutí.
Až do vánoc to vlastně není pravá zima;
ještě dokvítá pod chvojí zkřehlé poupě růžové a na mezi se nedá zmrazit žlutá mochna;
ještě se ve vzduchu drží podzimní tlení, ještě to páchne podzimním kouřem a zvlhlým lupením.
A pak to najednou zmrtví, to už není podzim.
A se samotným začátkem zimy se už vrací světlo.
To se ví, ještě to není jaro, ale přece jen je to o kousek života víc.
Člověku je hned nějak rozjařeněji a lehčeji.
Koukejme, tak už zase bude světlo až do pěti;
to už je, panečku, cítit přímo tělesně jako návrat života.
Tak vida, říká se tomu zima;
a on to vlastně už je obrat k lepšímu.
Ale pro nás, městský lid, se koloběh přírody nezastaví ani v zimě.
Prosinec, to je doba azalek a bramboříků;
jsou jimi zaplavena okna květinářů, je to jako rozkošnická růžová pěna, z níž tryskají rudé rakety poinsettií a plamínky cyklamín.
V lednu nastupují hyacinty a tulipány, stojí v oknech pěkně rovné jako vojáčkové, pozor, my jsme první hlídka;
to už se mobilizuje jaro.
V únoru přijdou větvičky mimóz a čínské petrklíče.
A v březnu, to už budou pruty kočiček.
Nu, a pak už si utrhneme první modrou podléšku na kraji lesa.
Krásný a spolehlivý je pořádek věcí.
KOLEM VÁNOC
Už jsme si na to celkem zvykli, že " hoj ten Štědrý večer, tajuplný svátek " je důkladně zmerkantilizován a znamená spíš důležitou položku hospodářskou než cokoliv jiného;
ale někdy se člověk přece jenom podiví, když shledá, jak se starodávný Ježíšek zmodernizoval a nabyl obchodní podnikavosti.
Například vás přece jenom zarazí, když potkáte na ulici celý vozový náklad jmelí, přivážený někde ze sázavských končin.
Čarodějné jmelí, posvátná bylina pohanská, vypadá totiž jako nepodařené seno, když toho je celá fůra;
spíš by člověk řekl, že to je stlaní pro nějaká boží hovádka než čaromocné a tajemné bejlí, jehož magickým posláním je přinášet štěstí a hojit veškeré neduhy, najmě pak nemoc padoucí.
Snad se už v příštích letech ( dá - li nám bůh zdraví ) dočteme v hospodářské rubrice svých novin:
" Stav na trhu jmelí uspokojivý;
dovezeno šedesát vagónů.
Nejčilejší poptávce se těší jmelí listnáčové, které znamená 84,50 Kč;
jmelí jedlové 83,20, borové 82,70.
Jmelí dubové ( Loranthus quercinus ) trvale bez zájmu, jelikož v zimě opadá.
Slovenské jmelí 84,10, křivoklátské až 85,30 Kč. "
Na míň než na celé vagóny to už dnešní Ježíšek ani nedělá.
Dvě maminky nesou domů plné náruče dárků.
" A budou ty kočárky včas? " stará se jedna.
" Budou, " ujišťuje druhá, " mně říkal ten prodavač, že jich zítra dostanou celý vagón. "
Vagón dětských kočárků, to je představa skoro monumentální.
Další zpráva:
" Olovo k čarování: měkké olovo 26,8, cizozemské 25,4, likvidační cena 25,7.
Očekává se další vzestup cen, jelikož světová těžba olova nestačí krýt vánoční poptávku.
Vojenské správy ve většině států se uvolily uvolnit polovinu svých zásob olova, aby si každý mohl něco na Štědrý večer ulít.
V Německu byl povolen jen omezený příděl olova, 10 dkg na hlavu. "
Pořád hledám v novinách inzerát:
" Nejvhodnější vánoční dárek je plynová maska. "
Kupodivu, dosud jsem ten inzerát nenašel;
asi je v té výrobní branži nedostatek podnikavosti.
Je podvečer;
utrmácený obchodní sluha veze někomu v tramvaji balík nakoupených dárků.
Jedna výkladní skříň v ulici je ozářena z nevímjakých lamp sladkým modravým světlem, v němž se třpytí stříbrné a zlaté pozlátko.
" To je krásné světlo, " vydechl konduktér.
" Takové... božské světlo, " řekl znalecky obchodní sluha.
" Máte pravdu, božské světlo, " děl konduktér a zatáhl za řemen zvonku.
" Jedeme! "
Kdyby dal spisovatel lidu do úst slova jako " božské světlo ", nikdo by mu to nevěřil;
a přece je to pravda, a já to zaznamenávám jen proto, aby se spisovatelé nebáli mluvit o božském světle.
KOMU CO DÁT
Normální průběh rodinného života, když se schyluje k vánocům, je přibližně takový:
Začátkem prosince se rozumní členové rodiny ( krom dětí ) s nesmírnou úlevou domluví, že letos si nebudou navzájem dávat žádné dárky;
beztoho jsou to samé zbytečnosti, a člověk nemá pokdy, aby se s tím sháněl, a ostatně vůbec nic nepotřebuje, a ono je těch jiných výloh nad hlavu, tož jaképak copak.
A je to.
Jen se domluvit, a věci se dají ohromně zjednodušit.
Asi po desíti dnech procitá v každém výše zmíněném dospělém členu rodiny jistý neklid asi tohoto obsahu:
Já vím, že si nic nebudeme dávat, a jsem strašně rád, že od nikoho nic nedostanu;
ale nějakou maličkost bych přece jen mohl druhým dát;
oni to nebudou čekat, a budou mít tím větší radost;
sic jsme si dali čestné slovo, že letos žádný Ježíšek nebude, ale vem to nešť;
však já koupím jenom nějaký capart.
Metoda, jak se vybírají dárky, je různá.
Někteří lidé chodí prostě po ulicích a dívají se do výkladních skříní, až jim něco padne do očí a oni pocítí cosi jako inspiraci nebo vnuknutí:
Ano, toto je to jediné, co bych chtěl dát strýci Hugovi, a tady ta manikúra se vyskytla ve vesmíru jen proto, abych ji daroval své sestře Anežce.
Tento druh lidí, který vybírá z toho, co uzří, je poněkud lehkomyslný, ale štědrý.
Opatrnější člověk hledí předem nenápadně vyšetřit, který dárek by byl vítán a naplnil by patřičnou mezeru v životě toho, jenž má být obdarován.
A staví se u své sestry Anežky a hlaholí, že si k ní " jen tak zaskočil, protože měl cestu kolem ", ale přitom jede očima po všech věcech, které tu jsou, aby zjistil, nechybí - li něco.
( Barometr?
Vázička?
Noční lampa? )
Sestra Anežka poněkud zneklidní a počne ujišťovat, že " dnes tu nemá uklizeno, protože má tolik práce s těmi svátky ".
Nebo ten opatrný dárce zapřede hovor se strýcem Hugem, aby z něho mezi řečí vytáhl, co by si tak přál mít;
konečně se doví, že strýček Hugo by nejvíc chtěl mít hrom, aby jím mohl praštit do těch berních úřadů nebo do čeho.
Konečně ti nejmetodičtější ( k nimž se hlásím i já ) vezmou list papíru a napíšou si seznam všech členů rodiny a co komu dát.
Takový seznam vypadá asi takto:
Máňa
Anežka
Toník
strýček Hugo... víno
Jiří
Boženka
dědeček... tabák
Franci
paní Hedvik
švagr Josef
Andula
A nyní ten metodický dárce hloubá, co komu dát;
vzpomíná si na všechny možné předměty, které se vůbec na světě vyskytují;
bručí si, kudy chodí:
" Počkejme, tak to jsou: kravata, punčochy, obraz, teploměr, kapesní nůž, souprava k šití, kravata, kapesní nůž, teploměr, kravata - sakra, a víc už nic?
A kabelka.
Potom kapesní nůž a teploměr - kravata - a kabelka - - " Víc a víc se ho zmocňuje pocit, že vůbec není na zeměkouli dost darovatelných věcí;
v inzerátech novin se dočte, že " nejvhodnější vánoční dárek jsou stóry ", ale to přece nemůže kupovat;
nebo " kupte svým drahým k Ježíšku cenné knihy ", ale copak člověk ví, které cenné knihy už ten zatrápený Toník má?
Člověk si s tím namoří hlavu, a nakonec dá něco, co tomu druhému bude jenom překážet;
a sám dostane samé zbytečnosti a bude předstírat, že má ohromnou radost -
Příští rok si musíme opravdu smluvit, že si mezi sebou nebudeme nic dávat.
( Poznámka sazárně:
Rukopis schovat a příští rok otisknout zas! )
ROZPAKY OBDAROVANÉHO
Mám silné podezření, že název " svátky radosti " vymyslil nějaký čilý obchodní příručí, který se tím hleděl zalíbit svému šéfovi.
Mezi námi řečeno, s žádnými svátky není spojeno tolik trampot, starostí, potíží, svízelů, mrzutostí, rozpaků a jiných většinou nelibých stavů a pocitů jako s těmihle vánocemi.
Mohlo by se mnoho říci o rozpacích dárcových, o jeho těžkém a krvavém přemítání, co dát, komu dát, co to stojí a kde na to vzít;
ale protože už asi máte nakoupeno, nebudu vám kazit radost z vaší vlastní štědrosti.
Dávat dary je těžké;
dostat dary je ještě těžší.
Především, upřímně řečeno: dospělý člověk jaksi neumí dostávat dary a necítí se v této situaci docela volně.
K dostávání darů je třeba, abychom tak řekli, stavu nevinnosti.
Když jsem jako kluk dostal k Ježíšku bubínek, byl to dar zázračný;
neboť nemohl jsem si bubínek udělat ani koupit;
mohl jsem k němu přijít jen vyšší a čarovnou milostí daru.
Kdybych dnes dostal k Ježíšku třebas i turecký buben s činelami, trianglem a zvonečky, snad bych se zaradoval, ale hned nato bych si asi řekl:
Vždyť já bych si ten buben mohl koupit sám.
To nejkrásnější na daru je, je - li to věc nedosažitelná jinak než darem.
Opravdický dar může dostat jen dítě: prostě proto, že si dítě nemůže nic koupit.
I takzvané dary od pánaboha může člověk dostávat jen v útlém mládí;
představte si, že by letos k Ježíšku dostal třeba pan ministr Šrámek od pánaboha dar psát verše jako Vítězslav Nezval nebo pan Baťa od pánaboha dar zpívat jako Jarmila Novotná;
myslím, že by je to uvedlo do velkých rozpaků a nevěděli by si s těmito dary jaksi rady.
Z toho důvodu ( a mimoto z tiché obavy, že dostane něco, co mu k ničemu nebude a co zrovna nejmíň potřebuje ) prohlašuje dospělý člověk obyčejně už delší dobu před vánocemi důrazně ( a ovšem marně ), že nic nechce, že to jsou hlouposti a ať mu nikdo nechodí na oči s nějakým dárkem.
Přitom však nenápadně prohodí, že si po Novém roce bude musit koupit košile, ale takové ty s tenkým proužkem, žádné drahé, takové solidní, nebo takhle ponožky nebo případně kšandy.
Zvláštní je, že jeho okolí obyčejně naprosto ignoruje jeho projevy obojího druhu.
Tím se dospělý člověk obyčejně poněkud uklidní.
Budou - li to košile, říká si, tak dobře;
musím se revanžovat - počkejme, košilemi ne: já zase koupím kravaty.
V těchto starostech nastane Štědrý večer;
stromeček svítí, děti jásají a tak dále;
prosím vás, o tom se toho už napsalo habaděj.
Člověk, který prohlašoval důrazně, že nic nechce, dostane svůj krásně zabalený dárek;
v tom okamžiku mu poněkud spadne srdce do kalhot ( - hergot, to asi budou kapesníky! a já jsem si koupil kapesníky před měsícem! )
-, rozbaluje třesoucími se prsty balíček ( to je víc papíru, než je toho uvnitř! ), a konečně dostane na světlo svůj dárek.
Jsou to ovšem kravaty.
" Já jsem taky dal kravaty, " vyhrkne provinile;
načež se pokouší dát najevo nejčistší dětinskou radost.
( Tahle kravata, říká si, by měla mít jinou barvu;
a tahle s kostkou, copak se to nosí? )
" Ale ty jsou krásné, " ujišťuje horlivě;
jenže každý na něm vidí, že lže, a on sám si uvědomuje, že je to na něm vidět, i upadá do rozpaků tím větších.
Rovněž se mu zdá, že kravaty, které on dal, nedošly dosti vřelého pochopení.
" Zrovna kravaty jsem si přál, " breptá rozpačitě, " ty člověk vždycky potřebuje, že? "
Nic platno, situace je poněkud pokažena;
naštěstí jsou tu děti, nebo někdo začne něco povídat, že když byl maličký -
" Uf, " praví si obdarovaný s úlevou, " jen když už je to zas jednou odbyto! "
SVÍČIČKA
Aspoň jedinkrát do roka nebudiž opomenuto zapálit v novinách sloupeček milému Pánubohu.
A tedy sláva na výsostech Bohu.
Ačkoli je všude, je na výsostech přece jen víc sám a víc doma.
Přesvědčte se o tom: vystupte někdy na výsosti, a potkáte ho.
Na výsostech krásy, na výsostech lásky, na výsostech poznání a já nevím na kterých ještě.
A když na ně vystoupíte, pocítíte rozkoš a hrůzu, nevýslovnou radost a strašné mrazení, a to je on sám.
Ale kdo nikdy nevystoupil na výsosti, nepotkal ho a nic neví o něm ani o jeho slávě.
Neboť není pravé slávy kromě slávy boží.
On sám pak voní mateřídouškou a ve vlasech má hvězdy, ptáky na ramenou, na klíně cvrčka a pod jeho nohama plynou řeky a potůčky.
Sláva na výsostech Bohu.
A na zemi pokoj lidem dobré vůle.
Neboť nic není sladšího než pokoj;
a proto dejte nám pokoj, vy všichni, kteří si myslíte, že jste vyvoleni spravovati a napravovati svět.
Pokoj lidem na zemi;
sláva patří Pánubohu a pokoj člověku;
úžas a trnutí je na výsostech, ale na zemi budiž pokoj.
Buď pokojné srdce člověka, který obrací svou tvář k zemi;
a má - li nás co děsiti, ať jsou to strašné výsosti se svou slávou.
Ať nás zasáhne bič nekonečnosti a boží bázně;
ať hyneme úzkostí a rozkoší, potkávajíce Pána na výsostech, ale zemi a lidem budiž pokoj.
Pokoj, toť velikost malých věcí a hlubokost věcí všedních;
pokojná věc je posvěcená, a pokojný člověk je dobrý, a pokojné srdce je šťastné a pokojný den je požehnaný, amen.
Sláva na výsostech Bohu.
A pokoj lidem dobré vůle.
Snad jsou větší a onačejší ctnosti než dobrá vůle;
jmenujte mně hrdinství, šlechetnost, obětavost nebo co chcete, ale nic není tak dobrého jako dobrá vůle.
Dobrá vůle, to je jako dobrá cesta nebo dobrá střecha nebo jiné tiché, dobré a spolehlivé věci, o kterých ani nevíme;
teprve když nejsou dobré, začneme strašně láteřit, a když potkáme zlou vůli, je nám, jako by se bortila všechna jistota na světě.
A proto je dobrá vůle to nejlepší na světě, že na ní stojí všechna spolehlivost a důvěra.
Dobrá vůle je horizontální základ všeho dobrého na světě.
Sláva na výsostech Bohu.
A na zemi pokoj.
Na celé zemi.
Já to cítím, vy to cítíte: nemáme pod sebou pevné půdy, když se to hroutí někde u souseda.
Je jen jedna země;
jenže lidstvo se musilo napolo pomlátit, aby si to začalo jakžtakž uvědomovat.
Není dobře na zemi, a proto není ani nám dobře a bezpečně na zemi.
I nasloucháme do dálky, není - li slyšet děsné praštění země.
Ne, dosud ne: sláva na výsostech Bohu.
A na zemi pokoj lidem dobré vůle.
Je to ta nejkratší modlitbička;
kdybyste ji tisíckrát opakovali, jako byste měli v sobě tibetský mlýnek na modlení, pokaždé v ní najdete novou a libou chuť.
Neboť je v ní sláva i výsosti, země i pokoj i dobrá vůle: samé dobré i veliké, svaté i něžné věci.
Já bídný hříšník ji opakuji, nepočítaje řádků;
a již nevím, myslím - li více na toho, jemuž jsem chtěl zapálit svíčičku, nebo na lidi dobré vůle, nebo na zemi žíznivou pokoje, nebo na pokoj své duše;
slyším jen dvojzvukou harmonii, hlas andělský a důvěrný.
DOBRÉ ÚMYSLY
U některých lidí se to dostavuje pravidelně na Štědrý večer, u jiných až na Silvestra a u ještě jiných třeba i o jejich narozeninách nebo kdy;
zkrátka každý člověk má svůj den, ve kterém pojímá dobré úmysly.
Tak to na něj zničehonic přijde jako nachlazení nebo zjevení;
nejdřív je mu trochu hloupě, pak se mu udělá morálně nanic, a potom si řekne, že sám je tím vinen a že by všechno mohlo být jinačí a lepší, kdyby nějak zreformoval svůj život.
To je okamžik, kdy se člověku zpravidla vynoří Dobrý Úmysl.
I pojme pevné předsevzetí, že dejme tomu od zítřka nebo od Nového roku bude časněji vstávat;
nebo že bude pro své zdraví dělat strašné a hygienické věci, například hned ráno pět minut cvičit nebo se koupat ve studené vodě nebo číst na lačný žaludek několik stránek Marka Aurelia;
nebo že bude míň kouřit;
nebo že vůbec přestane kouřit;
nebo že nechá politiky a pití;
nebo že denně věnuje tři hodiny sebevzdělání a rozjímání;
nebo že začne šetřit a zaplatí své dluhy;
nebo že udělá něco velikého.
Mám za to, že každý z vás prodělává aspoň jednou do roka tuto hodinu Dobrých Úmyslů.
Myslím dokonce, že i velmi slavní lidé, jako třeba ministři nebo světci, pocítí aspoň jednou za rok strašné pokušení Dobrých Úmyslů.
Věřím, že není člověka, který by aspoň jednou za rok nechtěl obrátit a začít nějakým způsobem nový život.
Nuže, je to pravda: když člověk pojal dobrý úmysl, nevstane zítra ani o pět minut časněji nežli včera, nedá se do müllerování ani nezačne dělat něco velikého;
ne že by to nešlo, naopak, ale zrovna toho dne to náhodou jaksi netento, a člověk si na to musí pomalu zvykat, a ostatně může s tím začít až zítra, ano, určitě zítra;
čímž bývá dobrý úmysl zpravidla vyřízen.
Je tím sice vyřízen, ale není zmařen;
neboť podstata a smysl dobrého úmyslu není to, aby jej člověk splnil, nýbrž aby jej prostě měl.
Vyvstane - li ve mně v hodinu Dobrých Úmyslů ctnostné a hrdinné předsevzetí, že od zítřka budu časněji vstávat, projeví se tím velký a osvobozující fakt: že mohu časněji vstávat, jelikož to záleží jen na mně a je to v mé moci.
Bylo by strašné, kdybych věřil, že prostě nemohu časněji vstávat a že to vůbec není v mé moci.
Bylo by hrozné, kdybych měl za to, že vstávám trochu pozdě ze zdravotní nutnosti nebo pod neúprosným nátlakem poměrů.
Dobré úmysly dokazují, že ještě pořád můžeme změnit svůj život nebo sebe samy.
Bylo by zdrcující, kdybychom došli k poznání, že už nemůžeme vůbec nic na sobě nebo na svém denním životě předělat a měnit.
Pokud člověk v sobě živí heroickou představu, že začne časně ráno vstávat, udržuje v sobě i podivuhodnou možnost, že začne nově žít: že uvidí východ slunce nebo dokonce nádherný východ sebe sama.
Pokud si člověk umiňuje, že bude müllerovat, nechává si otevřenou možnost, že bude krásný jako olympijský vítěz.
Pokud pěstujeme dobré úmysly, popíráme, že to, co děláme, děláme nutně.
Dobrý úmysl je nezkrotný projev svobodné vůle.
Pokud je člověk schopen dobrých úmyslů, leží před ním život jako veliká, nevyzkoušená a slibná možnost.
Panebože, jaké věci bych napsal, kdybych počal vstávat v šest hodin ráno!
A kdybych nadto čtvrt hodiny cvičil a koupal se ve studené vodě a přitom četl Marka Aurelia a dvě hodiny denně se vzdělával a místo čtení novin truhlařil nebo okopával zahrádku a naučil se hrát na harmoniku a denně běhal pár hodin po polích a trochu se ponořil do východní filozofie a chodil mezi lid a osvojil si základy národního hospodářství a četl v originále Platóna a sám si zhotovil radiostanici a naučil se skvěle lyžařit a pilně se věnoval hvězdářství a cvičil se v řečnictví a pěstoval turistiku a dělal pokusy s křížením hvozdíku a choval holuby a odpovídal ihned na všechny dopisy a denně několik hodin rozjímal o velikých věcech člověka a vyvinul nějakou rozsáhlou činnost ve prospěch všech bližních a poznal všechno, co má člověk znát, a přitom nepromařil ani minutu času.
- Neboť to vše a ještě mnoho jiného je v mých dobrých úmyslech.
Život je nesmírně a nevyčerpatelně bohat pro naše dobré úmysly.
Přeji vám hodně mnoho dobrých úmyslů na svátky dobré vůle.
TYTO ŠEDIVÉ DNY
Tak rychle uběhne čas mezi lampičkou ranní a lampičkou večerní;
sotva si člověk usedl k práci, už je tu hodina, jež volá k večeři.
A přijde noc, a ty nemáš ani pokdy, abys zachytil zmatené sny;
už zase rozsvěcíš lampičku, abys započal den stejně krátký a šedivý, jako byl včerejší.
Nežli se nadáš, musíš si zase zvykat psát nový letopočet na svých dopisech.
Tak rychle uběhne čas mezi ranní lampičkou novoroční a večerní lampičkou silvestrovskou a obráceně.
Nevím, jak to přijde, ale za mých mladších let byl den jaksi delší.
Není o tom pochyby.
Když nás za války šidili všemožnými způsoby, ošidili nás asi nějak také o čas;
snad se Země otáčí spěšněji a hodiny tikají rychleji, ale my o tom ani nevíme, protože jsme večer zrovna tak unaveni, jako jsme bývali kdysi.
Jen tolik vím s veškerou určitostí, že den býval o mnoho delší, a můj ty bože, za mých klukovských let byl zrovna nekonečný.
Takový dětský den byl jako široširé jezero v březích dosud neprozkoumaných;
za jitra jsi na něm vyplouval s plnými plachtami, a nebylo možno čítat hodiny, tak velká a slavnostní byla každá z nich.
Takový den byl jako zámořská plavba, jako vítězné tažení, jako celý život dojmů, dobrodružství a podniků;
takový den byl obsáhlý jako Ilias, dlouhý jako rok, bohatý a nevyčerpatelný jako jeskyně Čtyřiceti Loupežníků.
Dovedu podnes pochopit všechny radosti i strasti oněch dnů, ale nedovedu pochopit, kde se na ně nabralo času.
Kdybych teď znovu zkoušel střílet z luku, vím, že by mne přepadlo poledne, dříve než bych pořádně začal;
ale tehdy jsem měl mezi snídaní a obědem pokdy, abych rozbil šípem tabulku v okně, přejedl se na švestkách, svedl několik šarvátek s nepřátelskými kmeny, četl sedě v koruně stromu Tajemný ostrov, vykouřil v kůlně dýmku míru, dostal někde zasloužený pohlavek, chytal cvrčky do škatulek od sirek, koupal se na zakázaném místě, lezl přes ploty, obešel všechny sousedy řemeslníky a okukoval, jak to dělají, a nadto prožil celou řadu kořistných výprav, výzkumů a mocných rozkoší.
Ne, není pochyby: tehdy byl čas aspoň desetkrát tak dlouhý jako dnes.
A když pak s léty rostly mé pošetilosti a okruh mého života, byly i možnosti jediného dne nesmírné a nevyčerpatelné.
Sedět u nohou profesorů a sát moudrost z jejich prsů, běhat pod okny své první lásky, psát verše, snít, potloukat se, tančit, prohlédnout výkladní skříně deseti antikvářů, číst jako divý a utrácet čas desaterým různým způsobem, - jak je možno, že jediný den vystačil na tolik vzrušujících věcí?
Pokouším se přemýšlet o této záhadě;
myslím, že já jsem se nezměnil, ale že se čas jaksi scvrkl - - Tak vida, už zas se šeří;
je načase rozsvítit večerní lampičku.
Den je zase tentam, čertví kam se tak rychle poděl.
Nepřinesl nic nového, nedal nic a vůbec netrval;
snad jsem mohl to nebo ono podniknout, někam jít, něčeho užít, něco vidět;
ale jaksi na to nebylo pokdy.
Tak vida, zas uběhl den a nenechal mně po sobě nic než tenhle článek na stole.
Zas uplynul rok a nenechal mně po sobě nic - ale ne, počkej;
den je krátký, ale přece něco děláš;
rok je krátký, a přece je to kus práce.
Míň žiješ, ale děláš víc.
A i když to za mnoho nestojí, byla to práce, a to je ta nejstrašnější kratochvíle života.
Myslíš, že utrácíš své dny;
dobrá, už nebruč;
snad je neutrácíš, nýbrž rozdáváš.
ÚTĚCHA
Nic platno, všichni to říkají: to nejhorší je teprve před námi, jsme sotva na prahu zlých časů, čeká nás všeho druhu psota, svízel a nečas, tedy zejména: deště a mlhy, holomrazy, tma, vichřice a plískanice, zebavá zima, sychravina, metelice, třeskuté mrazy, náledí a ostatní náležitosti zimy.
Ani pánbůh nám nepomůže;
musíme si vyhrnout límce a přečkat to, jak to půjde;
vydržet do jara;
čekat na novou konjunkturu klíčení a květu.
Jenže my lidé rádi mluvíme o knize přírody a říkáme, že se z ní, synu, máš učit.
Nuže, synu, v knize přírody to je psáno trochu jinak.
Přečkat a vydržet, ano.
Ale ne čekat.
Začínat s jarem už na prahu zimy.
Jít do toho nejhoršího s naditými a dobře připravenými ranečky nadějí.
Teď, v šedivých dnech prosincových, není pro přírodu truchlivý konec roku, nýbrž energický začátek roku příštího.
Počínajíc zimou nejeví příroda jenom odhodlání vydržet, nýbrž ještě větší odhodlání rašit a kvést.
S prvními úředně zjištěnými mrazy otevřel se prvý růžový kvítek na lýkovci naperleném poupaty.
Mráz nemráz, kvete se, a dost.
Ještě před Novým rokem se nechá vidět ligustrum;
ať na to padne mrazem nějaký květ, musíme začít.
Ještě tu není ta pravá zima, a už se začínáme brodit prvními známkami jara.
Přijď co přijď, tady to máte napsáno v knize přírody, že letní konjunktura je na nezadržitelném postupu.
A tož, synu, uč se v knize přírody.
Možná že neumíme ještě dost dobře rozeznávat a číst znamení;
třeba pro samou jistotu, že jdeme do krušných časů, nevidíme malinké signály obratu k lepšímu.
A hlavně snad se až příliš koncentrujeme na starosti, jak přečkat ten nečas, místo abychom si už chystali příští pohodu.
Podzim přírody, to není jen příprava na přečkání zimy, nýbrž organizace budoucího jara.
Snad ve svém hospodářském a politickém myšlení chybujeme, když si formulujeme otázku zlých časů: jak jim čelit.
Snad bychom se měli spíše ptát: jak připravit časy lepší, než byly minulé.
V knize přírody stojí psáno: ani ta nejtvrdší doba není jen vydržení a obrana, nýbrž postup a růst.
Vegetace se nedrží života jen starými kořeny;
drží se ho i pupenci příštího rašení.
Tak se to, synu, dělá.
Kdybychom si i my tak mohli říci:
Jaképak řeči, jdeme do nečasu;
ale holenku, přitom už máme připraveno jak povyrůst a zesílit;
už je v nás plno toho budoucího rozkvětu, - něco nám snad pomrzne a poschne, ale žádná ztráta nemůže zkřížit náš veliký a pečlivě připravený program: byt zas o kus silnější a živější. | kalendar |
Autor: Čapek, Karel, Název: Jak se co dělá, Žánr: publicistika
JAK SE DĚLAJÍ NOVINY
Už častěji, a vždycky se zvláštním okouzlením, jsem četl dobrodružné romány, které se začínají tím, že zadrnčí telefon na psacím stole ( nebo v elegantním mládeneckém pokoji ) mladého novináře, takto zpravodaje Staru ( nebo Heraldu ) Dicka Hubbarda ( nebo Jimmy O ' Donellyho ), a zděšený dívčí hlas vydechne do telefonu:
" Prosím vás, přijeďte ihned;
právě se stala hrozná vražda v ulici Mickullandské. "
Načež řečený Dick Hubbard ( nebo Jimmy O ' Donelly ) skočí do svého auta a jede do ulice Mickullandské, objeví stopu pachatelů, stíhá je, je omráčen nebo chloroformován, uvržen do podzemního sklepení, avšak vyvázne a pronásleduje zločince dál autem, letadlem i lodí, načež po napínavé a nebezpečné honbě, trvající nejmíň čtrnáct dní, je dopadne.
Tu sáhne konečně statečný novinář k telefonu a zavolá svou redakci:
" Haló, tady Dick ( nebo Jimmy );
připravte mi první stranu, ano, celou první stranu Heraldu;
budu vám diktovat senzační zprávu, kterou žádné jiné noviny nebudou mít. "
Možná že mnoho čtenářů si podle těchto románů utvořilo značně vzrušující obraz o tom, jak vypadá redakční práce a jak se vůbec dělají noviny;
snad si představují, že před každou redakcí stojí řada sportovních aut, do nichž skáčou mladí reportéři a řítí se za dobrodružstvími;
že na ně čekají letadla na letištích a zločinci na místech činu;
že se smí takový nadějný zpravodaj třeba jen na půl dne zatoulat, aniž dostal výpověď nebo aspoň strašně vynadáno;
že by si metér dal líbit, aby mu někdo v poslední chvíli přišel s novou první stránkou ranního čísla, a tak dále.
Po delších zkušenostech s různými novinami mohu prohlásit, že Dick Hubbard ani Jimmy O ' Donelly obyčejně nemívají svého auta ani letadla a že jejich hon za událostmi se omezuje nejčastěji na telefon a horečné listování v jiných novinách;
dále že jejich největší, ale zato chronické riziko je, že budou mít s někým nepříjemnost: buď se šéfredaktorem proto, že nemají tuhle či onuhle zprávu, nebo s různými zpravidla úředními činiteli proto, že se pokoušejí z nich po telefonu vyloudit nějaké ty bližší podrobnosti.
Pravda, ono není nikomu příjemné, když kolem půlnoci zařinčí doma telefon a nějaký čilý zpravodaj se vyptává, je - li pravda to či ono, například že jste v podezření z vraždy na své babičce;
co, že vám o tom není nic známo?
To je škoda, tak promiňte, že jsem vás zbytečně obtěžoval.
- Dále takový pohotový reportér má ustavičný kalup, aby svou poslední zprávu dostal včas do listu a aby mu ji nevyhodil pan metér, který zrovna musí udělat místo pro veliký projev signora Mussoliniho nebo pro zasedání rozpočtového výboru v senátě;
a zatímco jeho senzační zpráva už probíhá rotačkou, přinese sluha čerstvý výtisk konkurenčních novin, kde je o nějakou podrobnost nebo zprávu víc.
Říkám vám, že život Dicka Hubbarda nebo Jimmy O ' Donellyho je svým způsobem tvrdý a napínavý, i když nejsou vrháni do podzemních sklepení nebo spoutáni na rukou a nohou a unášeni tajemným černým autem;
a to ještě Dick Hubbard nebo Jimmy O ' Donelly jsou menšími, byť čile se točícími kolečky v redakční mašinérii novin;
i sportovní redakce na ně pohlíží s mírnou shovívavostí, nemluvíc o takových novinářských kanónech, jako jsou hospodářští redaktoři nebo dokonce úvodníkáři;
ale o těchto a jiných vnitřních tajích novin bude ještě řeč dále.
U novin, jako u některých jiných podniků, není ani tak zvláštní, jak se dělají, jako spíše to, že vůbec existují, a že dokonce mohou denně vycházet.
Ještě se nestalo, že by jednoho dne vyšly noviny se stručným oznámením, že se v uplynulých čtyřiadvaceti hodinách nic zvláštního až do uzávěrky listu nepřihodilo, a že tedy není o čem psát.
Denně dostane čtenář svůj politický článek a své zprávy o zlomených nohou a sport a kulturu a národní hospodářství;
kdyby celá redakce lehla chřipkou, vyjdou noviny přesto a budou v nich všechny rubriky jako jindy, a čtenář ani nic nepostřehne a bude bručet na své noviny jako jindy.
Na druhé straně pan metér se denně zaklíná, že nedostane do listu, co mu tadyhle redakce posílá, a jestli si páni redaktoři myslí, že může čarovat, a kdesi cosi;
ale protože asi dovede čarovat, dostanou se do novin všechny rubriky, a je toho právě tolik, aby se vyplnily všechny sloupce odshora dolů;
není - li už to každodenní zázrak?
Rovněž strojník od rotačky denně prohlašuje, že to už nesjede, to je marné, co si ti páni nahoře myslí, a že ostatně má rotačku vůbec k nepotřebě a že na to dá hlavu, že dnes nedotiskne.
A vidíte, přes ty všechny úkazy noviny vyjdou, a vyjdou i zítra a pozítří;
je to věčný div, o kterém čtenář neví, ale který by zasloužil tiché a zbožné úcty.
Z ČEHO SE SKLÁDAJÍ NOVINY
Noviny se skládají z redakce, kde se noviny píšou, z tiskárny, kde se sázejí a tisknou, a z administrace a expedice, kde se prodávají a rozesílají.
Na první pohled je to docela jednoduché, ale ve skutečnosti oplývá toto rozdělení spletitými a nejasnými vztahy.
Například redakce žije v pevném přesvědčení, že ona dělá noviny a že by to mohl být nejčtenější list na světě;
není - li ve všech rukou, je to ovšem chyba administrace, která nedovede najít cestu k té spoustě možných čtenářů.
Naproti tomu administrace tráví dny svého života v hluboké víře, že noviny jsou její dílo, které jí redakce soustavně kazí;
například tuhle odpadlo pět abonentů, kteří se cítili dotčeni nějakým článkem proti duchařství;
a tady zase jeden odběratel z Golčova Jeníkova ohlašuje, že už nebude brát noviny, jež měly včera úvodník, s nímž on, dlouholetý abonent, jaksi nesouhlasí.
Kdyby ti páni raději nechali té politiky, myslí si administrace;
s každou politikou na něco narazíš, a abonent je v tahu.
Konečně tiskárna shledává, že má jenom dva úhlavní nepřátele na světě: redakci, která by chtěla mít uzávěrku listu co nejpozději, a administraci s expedicí, které chtějí co možná brzo dostat noviny z rotačky, aby se zachytily vlakové a poštovní spoje;
jakpak já mám oběma vyhovět, myslí si tiskárna trpce a bezmocně;
posadit ty pány sem, aby jednou viděli, jak se dělají noviny!
V širším smyslu náleží k novinám ještě takzvaný kádr odběratelů a čtenářů, kterému se také říká naše čtenářská obec nebo naše uvědomělá veřejnost;
je to ta složka, která noviny čte, ale také do nich víceméně aktivně zasahuje, i bude nutno o ní pojednati zvlášť.
O REDAKCI
Redakční štáb.
Redakční štáb není žádný velitelský sbor, nýbrž prostě souhrn všech aktivních členů redakce;
někteří z nich mají na sobě bílé pracovní hazuky, podobné plášťům holičským, ale ty neoznačují žádnou zvláštní hodnost nebo šarži.
Nosí je hlavně ti redaktoři, kteří vedou sedavý život u redakčního stolu;
ti však, kteří pobíhají po městě, docházejí do sněmovny nebo navštěvují různé schůze a porady, vystupují v obyčejném civilu;
nejvýš ukrývají pod klopou kabátu novinářský odznak, se kterým se vytasí jenom tehdy, když je strážník někam nechce pustit.
Pokud vím, nikdo se dosud nepokusil vyzkoumat, z jakých lidí se dělají novináři.
Je sice novinářská škola, ale ještě jsem nepotkal novináře, který by z ní vyšel;
zato jsem shledal, že každý novinář býval kdysi medikem, inženýrem, právníkem, literátem, úředníkem Exportního ústavu nebo čím jiným, a že toho z nějakých důvodů nechal.
Někdy to bývají, abych tak řekl, jaksi ztracené existence, které se " uchytí " jako žurnalisté;
neříká se o nikom, že se " uchytil " jako poslanec nebo bankovní ředitel;
ale novinář se obyčejně " uchytí ", a to téměř doslovně, podle přísloví, že " jen drápek uvíz, a chycen je celý ptáček ".
Novinářem se člověk zpravidla stává tak, že z mladistvé nezkušenosti napíše něco do novin;
k jeho nemalému úžasu to v novinách vyjde, a když přijde s něčím podruhé, řekne mu v redakci pán v bílém chalátě něco jako " napište nám zas něco ".
Ve většině případů se člověk stává novinářem následkem svedení;
nevím o nikom, kdo by od dětství horoval jen o tom, že jednou bude žurnalistou.
Snad si přál být majitelem kolotoče, strojvůdcem nebo námořníkem;
a hle, jakýmsi vyšinutím z dráhy svých snů se stal členem redakčního štábu.
Někdy se člověk dá k novinám, protože o sobě věří, že má dobré pero;
ale ani to není nevyhnutelnou podmínkou.
Prostě novináři, podobně jako herci a politikové, se rekrutují z osob nejrůznějšího povolání, které se jaksi dostanou na scestí.
Šéf, šéfredaktor, náš starý neboli dědek, je hlavou redakce.
Tato hlava je většinou ukryta ve svém pokoji, kde koná porady, přijímá návštěvy a raporty a někdy také píše;
v nepravidelných časových obdobích však vyráží ze svého úkrytu a burácí, že v novinách není kterási zpráva nebo že tam nějaký vrták něco popletl nebo tak.
V tu chvíli se veškero tvorstvo v redakci chvěje jako zvěř v džungli, ve které se rozléhá královský řev tygra;
i klapky psacích strojů našlapují tišeji než jindy a sluha méně řinčí talíři a sklenicemi, ve kterých roznáší večeře.
Jindy zase panuje v zavřené šéfárně nápadné a tajemné ticho;
to tam je nějaká vlivná návštěva, a na celou redakci ulehne důležitá tlumenost, jež připomíná sanatorium.
Na většině šéfredaktorů leží hrozná kletba: trpí děsivou předtuchou, že co neprojde jejich rukama, bude určitě nějaká bota, a přitom chmurným vědomím, že nemohou pročíst ani pětinu toho, co půjde do listu.
Na jejich stole se vrší hory dopisů a rukopisů, které nemohou prolistovat ani do tří let;
znal jsem jednoho šéfa, který pokaždé, když nános papírů na jeho psacím stole přesáhl výšku jednoho metru, dal prostě celý stůl i s papíry odtáhnout do kouta a přinést nový.
Oblíbený sen většiny šéfredaktorů je, že musejí nějak zreformovat celou redakční práci, aby ji mohli obsáhnout;
i stráví téměř polovinu svého plodného života tím, že vydávají různé směrnice, oběžníky, fermany, připomínky a řády, kterak zjednodušiti redakční provoz;
kteréžto předpisy jsou sice vždy do posledního puntíku splněny, ale příjemný, žvatlavý a roztržitý chaos redakce se tím nezmění ani o chlup.
Odpovědný redaktor bývá obyčejně ten nejmírnější člověk z redakčního štábu, který by, jak se říká, ani kuřeti neublížil;
přesto je volán před soud za každou urážku na cti, které se jeho list dopustil;
je to z povolání beránek, jenž snímá hříchy těch druhých, ale nese tuto kulpabilitu z druhé ruky stoicky a odevzdaně.
Napíší - li jeho noviny o někom, že je politický padouch a vůbec vyvrhel, a cítí - li se tím dotyčný muž proti všemu nadání uražen na své cti a uveden ve veřejnou nevážnost, je povolán odpovědný redaktor před soudnou stolici, aby se z toho odpovídal.
I nabídne ochotně důkaz pravdy nebo skromně prohlásí, že naříkaný článek nečetl, nepsal a do tisku nedal, v čemž má zpravidla svatou pravdu;
nato se uvolí přinést ve svém listě odvolání, že ony žalované výroky spočívaly na mylných informacích a že on, odpovědný redaktor, vůbec nemínil dotknout se osobně cti pana žalobce.
Co se týče tiskových žalob, mínění se o nich velmi rozcházejí;
ti, o kterých se v novinách z jakýchkoli důvodů píše, mívají obyčejně nemilý dojem, že jejich čest je vláčena blátem a že se jim za to nikdy nedostane náležitého zadostučinění, což je celkem pravda;
na druhé straně novináři hořce shledávají, že už se nedá do novin napsat nic, co by nebylo žalovatelné jako urážka na cti, a mají v tom směru úplně pravdu.
Napište o třicetkrát trestaném kapesním zloději, že je známý kapesní zloděj, a dotyčný pán vás může za to žalovat pro urážku na cti, a vy to prohrajete, potažmo prohraje to odpovědný redaktor, a bude to stát hrůzu peněz.
Z toho je zřejmo, že povolání odpovědného redaktora není nijak lehké a vyžaduje povahy klidné a trpělivé.
Noční redaktor, kterému se také říká denní redaktor neboli služba, též strejček, dežurný, poklasný a všelijak jinak, je další podstatný článek v organizaci novin.
U jeho stolu se sbíhají jednak všechny rukopisy, které mají " jít do tisku ", jednak všichni redaktoři, kteří té chvíle zrovna nepíší nebo netelefonují, nýbrž stěžují si na chřipku, vyměňují si názory a anekdoty, cvičí se v rohování, sedí na stolech, jedí párky, rozbírají fotografický aparát, nadávají na ten sakramentský život, čtou večerníky a vůbec provozují silný a živý hluk.
Uprostřed tohoto zmatku sedí noční redaktor a seškrtává zprávy Československé tiskové kanceláře, udílí lékařské rady, čte noviny, poučuje mladší redaktory, přijímá poštu a zástupce různých spolků, kteří přinášejí zprávy o valné hromadě nebo chystaném dobročinném večírku, hází je ( totiž ty zprávy ) do koše, posílá materiál k dálnopisu nebo do sazárny, prohlíží obtahy, má moc nerad parlament, poroty, ministerské projevy, slavnosti a jiné instituce, které dodávají novinám " takhle dlouhé jitrnice ", všecko ví a promlouvá o všem s nemalou odbornou znalostí, hlavně o svém zdraví, jež je vždycky otřeseno touto namáhavou a složitou službou, a sní o tom, jak by si žil, kdyby byl něčím jiným;
ještě jsem nepotkal nočního redaktora, který by neúpěl pod svým těžkým údělem, a právem;
neboť zajisté jsem opominul vylíčit nejmíň devět desetin starostí, funkcí a trampot, které se kupí na jeho stole a v jeho okolí.
Tady vlastně se dávají noviny dohromady se vším tím pobíháním a hojným povídáním, chaosem a tartasem, kalupem a zadrhnutými překážkami, se svou švandou i se svou nekonečnou dřinou.
A přitom je to, abyste věděli, to nejidyličtější místo v celé redakci;
sem zapadne každý, když dodělá svou práci, řekne " uf " a s rozkoší překáží těm ostatním;
a když učinil vše, co mohl, aby zvýšil redakční zmatek, prohlásí s uspokojeným vědomím poctivě vykonané povinnosti, že jako už půjde.
Podobají - li se novináři v některém ohledu dcerám Danaovým, odsouzeným božskou kletbou k tomu, aby nosily vodu ve džbánech beze dna, je noční redakce neboli služba jakýmsi čeledníkem, kam si řečené Danaovny zaskočí na trochu těch tlachů a drbů;
a dežurná nebo noční Danaovna na ně vzhlédne od své bezedné Četky a pochmurně pronese:
" Vám se to žije;
ale kdybyste tu měli sedět přes půlnoc jako já, a kdybyste měli takový blázinec, jako tu mám dnes... "
Proti tomu tišší a celkem uzavřený život vede redakční sekretář.
Na něm jest, aby otvíral poštu a přiděloval ji rubrikantům;
musí číst, co " čtenáři nám píší ", a někdy na to dokonce odpovídat;
chudák, musí číst i rukopisy a vracet je s výrazem politování, že " pro nedostatek místa nemůžeme váš příspěvek zařaditi do našeho listu ".
Dále přijímá návštěvy, které se marně domáhají toho, aby mohly mluvit se šéfredaktorem.
Nejčastěji to bývají podivné existence s kapsou naditou rukopisy, dále rozčilení pánové, kteří přicházejí protestovat, že jejich počestný stav ( třeba řeznický ) byl v listě něčím uražen, nebo přinášejí doklady, že se jmenují František Novoměstský a že nejsou totožni ani příbuzni s Felixem Staroměstským, o kterém v novinách stálo, že byl zatčen pro podezření z krádeže pivních trubek, a žádají v tom ohledu o veřejnou satisfakci v novinách;
dále návštěvníci, kteří přišli upozornit na různé zlořády a navrhují novinám, aby zjednaly nápravu nebo aspoň veřejně přibily ten Augiášův chlév;
a konečně nápadně často různí tiší blázni, podivíni a maniakové, kteří se zvláštní zálibou se obracejí buď na hlavu státu, nebo na sedmou velmoc se svými peticemi, stížnostmi a projekty;
i jest nutno je uchlácholit a vlídně vyhodit.
Konečně redakční sekretář mívá na starosti různé záležitosti vnitřní, jako je například redakční archív, kde jsou předem připraveny nekrology všech žijících osobností pro ten případ, že by si umanuly odejít z tohoto světa těsně před uzávěrkou listu.
Z těch a jiných příčin bývají redakční sekretáři povahy poněkud melancholické a nervózní.
Ostatní členové redakčního štábu jsou rubrikanti, to jest, každý má na starosti svou rubriku, a " každý jen tu svou má za jedinou ";
jeho hlava nešediví starostmi, aby v příštím čísle jeho novin bylo zahrnuto veškero poznání světa od posledního projevu britského premiéra až po vykradenou trafiku v Dlouhé třídě;
naopak každý řádný rubrikant krčí rameny nad tím, jak někdo může číst ty druhé rubriky, například politickou nebo hospodářskou.
Přes toto třídní sebevědomí každého rubrikanta netěší se všechny rubriky stejné vážnosti uvnitř redakce samotné;
jsou tu hierarchické stupně od vysokých mandarínů, jako jsou úvodníkáři, až po bratry laiky, kteří šmejdí po světě a opatřují denní chléb lokálek a reportáží.
U velkých a politických novin požívá ovšem největší úcty redakce politická.
Politická redakce čili krátce státníci nebo politikové jsou dvojí denominace: zahraniční a domácí.
Zahraniční jsou jaksi vznešenější a elitnější, ale nejsou bráni tak vážně;
nebývají obyčejně zasvěceni do žádných zvláštních tajemství ani nemají vysoce důvěrných informací, ale zato se vyznačují ideovým rámcem, do něhož zasazují aktuální události na mezinárodním fóru, k nimž pak zaujímají příznivé nebo odmítavé stanovisko.
Jsou zpravidla povahy skeptické a často zdůrazňují, že nutno vyčkati, jak se věci dále vyvinou.
Naproti tomu domácí politikové bývají bojovnější a méně rezervovaní;
tykají si s velkým počtem poslanců, senátorů, ano i ministrů, a pídí se horečně po důvěrných a osobních informacích, které ovšem nemohou do listu dát, ale bez kterých by asi nemohli usnout.
Domácí politikové na rozdíl od zahraničních dosti podceňují ideové rámce a posuzují politiku spíš podle osobních a dočasných zájmů, jimiž jsou ovládáni političtí činitelové;
jejich názory jsou většinou velmi drsné a o politice se vyjadřují povýtce familiérně;
ale jakmile vezmou péro ( nebo psací stroj ) do ruky, oplývají ušlechtilou a přesvědčivou moudrostí, takže každý uvědomělý čtenář si právem pomyslí, oč líp by to na světě vypadalo, kdyby se celá politika řídila těmito názory a články.
I mezi vnitropolitickými redaktory jsou různé stupně;
hierarchicky stojí zpravodaj parlamentní nad zpravodajem senátním, úvodníkář nedělní nad úvodníkářem dne všedního;
ale všichni nesou bodře svou zvláštní důležitost a odpovědnost mezi ostatním národem novinářským;
jsou redakčními grandy a esy, a občas z nich vzniknou i političtí činitelové.
Hospodářská redakce ranžíruje za našich časů hned za redakcí politickou;
i když myslím málokdo z členů redakčního štábu má osobní zájem na trhu akcií nebo na pohybu velkoobchodních cen, platí tichý předpoklad, že to někdo čte, a že toho tudíž náš list potřebuje.
Hospodářská redakce je obyčejně nejtišším místem v novinách;
je postlána horami výročních zpráv, statistik, bulletinů, publikací, hospodářských věstníků a jiného papírového aluvia, které hospodářští redaktoři žárlivě schraňují.
Jednou se to na ně jistě sesype a nikdo pak už nenajde jejich zpráchnivělé kosti;
ale hospodářská rubrika bude vycházet dál a i ty kupy statistik a věstníků se budou vršit výš a výš;
taková je to spolehlivá a tiše pracující redakce.
Větší vzrušení v ní nastane jenom tehdy, když hrozí velký projev ministra financí nebo jiného hospodářského kouzelníka;
tehdy se hospodářská redakce vynoří ze svých papírů a úpěnlivě žádá, aby se ten projev dostal do novin nezkráceně a raději aby se vynechalo všechno ostatní.
Jinak žijí celkem šťastně a nerušeně ve svých cifrách;
ani nedávají, jako ostatní novináři, tajemně najevo, že " do toho vidí ", že " vědí, co je za tím " a " že by mohli povídat, pane, věci " a tak dále;
ve víceméně větroplašném a pudivítrovském prostředí novinářském působí téměř uklidňujícím a solidním dojmem soukromých učenců.
Kulturní redakce ( čili prostě kultura, učenci, běloručky nebo též milostpáni ) má vcelku rysy méně ustálené a není také považována za pravé a poctivé novinářství;
je to spíš jen ozdoba listu a jakási rezervace individualit.
Zastává a střeží v listě žárlivě element svobody ducha a kritické nezávislosti, což se obyčejně projevuje tím, že zaujímá stanoviska víceméně osobní;
proto kulturní rubrika nemívá zpravidla mnoho společného s tím, čemu se říká linie listu.
Kulturní redakce sestává z literárních, hudebních, divadelních a výtvarných referentů;
píší - li delší články, neříká se jim referenti nebo recenzenti, nýbrž kritikové.
Většinou pociťují důvodnou nechuť ke každému, kdo jim přidělává práci tím, že píše knihy nebo pořádá koncerty;
zvláštním zostřením jejich osudu jsou jubilea a nekrology našich vynikajících kulturních činitelů.
Jejich povaha se zhruba podobá povaze gymnaziálního latináře, který o sobě říká:
" Jsem přísný, ale spravedlivý. "
I vedou život poněkud nedružný a nenáležejí celkem k jasným zjevům redakčního prostředí.
Docela jiný duch, duch mužné bojovnosti a síly, panuje ve sportovní redakci neboli u šporťáků.
Šporťákem se obyčejně stává člověk, který opravdu kdysi náruživě provozoval dejme tomu kopanou;
za to je potrestán tím, že nyní musí vystupovat jako znalec v bruslení, šermu, lyžích, boxu, tenisu, běhu i disku, plování, bezmotorovém letu, kanoistice, basketbalu, střelectví, dostihách, hokeji, automobilismu, cyklistice, aviatice, lukostřelbě a několika tuctech jiných sportů;
následkem této rozsáhlé sportovní činnosti tráví většinu svého života v redakci, tloustne a přijímá návštěvy náruživých sportovců, kteří mu přinášejí zprávy ze všech možných zápasů, závodů, přeborů a utkání;
i netrhnou se u něho dveře se samými ramenatými, nohatými a vůbec vypečenými mládenci, ze kterých jednou nejspíše budou samí sportovní redaktoři, přijímající zase nové a nové náruživé sportovce;
ale kam to jednou povede, to si už nedovedu představit.
Sportovní redaktor krom své rubriky představuje v redakci element statečného optimismu, rytířství a vůbec mužných ctností;
to už náleží k tomu povolání.
V hloubi srdce je buď slávistou nebo sparťanem, ale zakrývá to horováním pro fair play a vírou ve vyšší mravní poslání pravého sportu;
přičemž se netají s tím, že vidí hluboce do politováníhodných poměrů v našem sportu a že by jim to, pane, vykreslil, kdyby se to mohlo napsat.
Soudní zpravodaj neboli soudničkář dodává novinám takzvanou soudní síň.
Jeho předpokládaný úkol je, že má sedět při každém přelíčení a podat čtenářům jeho průběh;
ale jelikož soudních líčení je mnoho a člověk nemůže být najednou na všech, aby z nich vybral to nejzajímavější, vyvinula se zvláštní burza, ve které si soudničkáři vyměňují své procesy;
jeden přinese k obecnému dobru sňatkového podvodníka, druhý falitní bankovní firmu, třetí pak příběh o tom, kterak se paní Netolická pohádala s paní Vorlovou, a tak dále.
Jelikož pak ani v době soudních prázdnin nesmí v novinách chybět soudní síň, aby čtenáři nenadávali, vymýšlejí se na této burze fingované soudní případy;
ty se obyčejně poznají od pravých podle toho, že jsou zajímavější.
Soudní zpravodaj bývá povahy zahořklé a mírně cynické, snad trochu proto, že v soudní síni získal celkem ponuré zkušenosti o lidské povaze, ale hlavně proto, že čtenáři ( a ještě spíše čtenářky ) jeho rubriku nejvíc čtou a že se jí přesto nedostává žádného uznání.
Mimoto ví bezpečně předem, jak který proces dopadne, protože zná pány soudce: tenhle pan rada je jako kat na pytláky a tamten zase nic nedaruje těm, kdo žijí nad své poměry, a tak dále.
Charakteristický rys: má neobyčejně skeptické mínění o pozemské spravedlnosti, jakož i o policii, fízlech, advokátech, svědcích, zločincích a ostatních lidech.
Obor takzvaného lokálu neboli lokálkářů, deničkářů nebo též reportérů není nikterak jednoduchý;
náleží do něho všechno, co se aktuálně přihodilo v našem městě a okolním vesmíru a co nenáleží do jiných, výše uvedených rubrik: tedy schůze a oslavy, policejní kronika a městské záležitosti, první hříbky na trhu a pohřby národních velikánů, bouřky, povodně, zprávy ze společnosti, různé nepřístojnosti, valné hromady všelikých grémií, společností, jednot a svazů, veškeré demonstrace, manifestace a požáry, odhalování pomníků, interviewy s vynikajícími cizinci, vernisáže výstav a tak dále.
Obyčejně se ta práce musí nějak rozdělit;
i bývá zvláštní reportér na věci kriminální a policejní, který pěstuje výtečné styky s naší policií ( a pak nemá dobrého mínění o našem četnictvu ) nebo s naším skvělým četnictvem ( a pak má velmi kritický názor o naší policii );
to záleží na tom, kde má hojnější pramen zpráv.
Správný policejní lokálkář je rychlý jako vítr, o strážnících mluví jako o " našich hoších ", má sklony detektivní a vleze i tam, kam nemá.
Druhý obor lokálu jsou věci komunální, počínajíc městskou radou a končíc špatným stavem veřejných záchodků.
Dále bývá reportér, který má na starosti hlavně věci sociální, stavovské a hromadné, jako jsou schůze, otázky zaměstnanecké, různé organizace, spolky, svazy, družstva, komory, syndikáty, výbory a komise.
Pokud se filmu týče, pohybuje se většinou na rozhraní mezi lokálem a kulturou.
Jak vidět, lokál nemá přesných hranic;
i mohli bychom nejobecněji členit redakční štáb na dvě kategorie: na článkaře, kteří píší dlouhé věty a články, a na lokálkáře, kteří se vyjadřují známým telegrafickým stylem stručných lokálek.
Zevní okruh redakčního štábu tvoří takzvaní externisté.
Ti mají v provozu různé speciální rubriky, dejme tomu šachy, filatelii nebo myslivost, ale nejsou novináři z povolání;
obyčejně nemají v redakci ani svůj stůl a přinášejí plaše své příspěvky nočnímu redaktoru;
náležejí do třídy obětavých pracovníků a nesou trpce jen to, octne - li se v novinách z jejich oboru něco, co nepochází z jejich pera a následkem toho obsahuje spoustu věcných omylů a neodborných názorů, které by se měly opravit.
Jiný druh víceméně pravidelných spolupracovníků jsou tak řečené kapacity.
Namnoze jsou to univerzitní profesoři, ministři nebo jiní významní činitelé;
píší úvodníky do zvláště svátečních čísel, vyjadřují se na přání redakce o některé veřejné otázce, která se týká jejich oboru, nebo odpovídají na předložené ankety.
Každé noviny mají své vlastní kapacity, jednak podle ohledů stranických, jednak proto, že kapacita A nemůže z vědeckých důvodů psát do novin, ve kterých své články tiskne kapacita B. Přes to všechno se názory kapacit často velmi rozcházejí s takzvanou linií listu;
naštěstí to většinou nikdo nepozná.
Zato daleko těsnější vztah k redakčnímu štábu mají dopisovatelé.
Jednak jsou to dopisovatelé příležitostní čili externí, řekněme z Horšovského Týna nebo z Bělé pod Bezdězem, jednak stálí, kteří vedou redakční filiálky ve větších městech, dejme tomu v Plzni, a konečně zahraniční.
Takový řádný dopisovatel obstarává své město se vším všudy: s politikou, hospodářstvím, divadlem, módou i mordy;
má svěřenu celou Paříž i s Francií, celou Vídeň, celý Bělehrad;
jsou to jaksi jejich údělná knížectví, ve kterých jsou téměř svrchovanými pány.
Čas od času se objeví v ústřední redakci, chovají se kolegiálně a konferují se šéfem a politickou redakcí o linii listu;
neboť někdy takový přespolní redaktor načichne po čase svou přidělenou zemí a ztrácí, jak se říká, kontakt s listem.
To navazování kontaktu bývá zpravidla dost nákladné a trvá do pozdních hodin ranních;
načež dotyčný zahraniční člen redakce honem odjíždí do své ciziny, aby se tam vyspal.
To by tedy byla redakce denního listu ve svých hlavních složkách;
ještě by se měli uvést informátoři, kteří sami nepíší, ale přinášejí redakci různé důvěrné informace jednak z veřejného, jednak z osobního zájmu;
" kdyby se vám to snad hodilo, " říkají diskrétně.
Pak jsou různé korespondence a zpravodajské kanceláře, u kterých se noviny abonují na zprávy.
Dnes už se velká část zpráv v novinách nepíše, nýbrž kupuje;
jsou dokonce kanceláře, které dodávají dennímu tisku povídky, anekdoty, výpravy do nitra Afriky a novinářské kachny.
Jindy se zase zprávy nekupují, nýbrž vystřihují z jiných novin;
ale tento novinářský pych je na rozdíl od pychu lesního a polního beztrestný a považuje se za zvykové právo.
Posléze ještě každou řádnou redakci oživují telefonisté a stenografové;
zpravidla to bývají slečny, jež do drsného života redakčního zanášejí jisté zušlechtění, jako jsou láhve s mlékem nebo ženské ruční práce;
také se před nimi nemůže všechno tak naplno říci, aby je to neurazilo.
Další důležité osoby v redakci jsou redakční sluhové, kterým se někdy také říká kustodové.
Představují v redakci pravý živel kontinuity;
neboť šéfové i redaktoři se mění, kdežto sluhové zůstávají.
I nosí pivo a kávu, Četku a večeře několika redakčním pokolením;
přetrvávají režimy, politické změny a veškeré osudy svých novin a se zralostí věku se z nich stávají pamětníci, kteří vypravují, jak chodili pro pivo panu Havlíčkovi a čistili pera panu Nerudovi;
a jednou, přátelé, budou vzpomínat i na nás a tvrdit budoucím redaktorům, že za našich časů to bývalo lepší.
JAK VZNIKÁ ČÍSLO RANNÍCH NOVIN
Kdybyste přišli do redakce denního listu v odpoledních hodinách, není vyloučeno, že byste tam našli několik osamělých mužů;
jeden něco letargicky vyklepává na stroji, druhý čte noviny s nohama na stole a třetí dává najevo, že je to vůbec otrava.
Zatím slečny od telefonu a typistky pilně pletou svetry a polohlasem si povídají, ale o čem, to bych vám nemohl říci.
Celkem je tu asi tak živo jako na venkovském nádraží dvě hodiny před odjezdem vlaku.
Kolem šesté hodiny se vynoří ze sazárny pan metér a chmurně se ptá, kde jsou rukopisy, že prý nemá co sázet.
A noční redaktor mu řekne, že žádné rukopisy nejsou, že nemá na zítřek ani úvodník, ani fejeton, ani zahraniční politiku, zkrátka nic;
a že ještě přijde parlament, jedna velká řeč, jedna vražda na Žižkově a jedna schůze výkonného výboru.
Nato pan metér prohlásí, že to potom nestačí vysadit a co si ti páni myslí, a podobně.
A noční redaktor krčí rameny a podotýká něco v tom smyslu, že takhle zítra nevyjdeme a že by s tím už nejraději praštil a takové věci.
S pozdějším večerem nabývá redakční život na objemu a čilosti.
Jeden rubrikant za druhým se řítí do noční redakce a mává ve dveřích rukopisem;
prý dnes toho má trochu víc a ještě něco prý musí napsat.
Potom přijde sluha s Četkou a posel z parlamentu s první půlkou dnešního zasedání;
trousí se kulturní referenti s články o včerejší premiéře nebo čem;
v šest hodin padesát minut dojde truchlivá zvěst, že právě zemřel vynikající činitel ten a ten, i shání se v archívu nekrolog, ale není tam.
V sedm hodin vzkáže nahoru pan metér, aby mu už neposílali žádné rukopisy, že to už stejně nestačí vysázet.
V sedm třicet přijde s novým článkem zahraniční politik, hospodář, sociální referent, senátní zpravodaj a šporťák, a že prý to jsou krajně důležité aktuality a že by to byla katastrofa, kdybychom to zítra neměli.
Zatím noční redaktor požívá svou večeři a upozorňuje rubrikanty, aby si nehonili tričko, že už se to stejně do listu nedostane.
V osm hodin ještě není úvodník.
V osm deset se znova vynoří pan metér a táže se, co si ti páni myslí;
že dnes dostal z administrace sedm sloupců inzerátů, tak ať už mu nikdo nedává žádný rukopis, že to nemůže vysadit, že už má vysazeno o pět sloupců víc, než se do listu vejde, a podobně.
V osm hodin třicet ještě nedošel konec parlamentu;
zato vypukne slibný požár někde na Maninách.
A teprve kolem deváté hodiny začínají chodit takzvané sólokapry a první vydání jiných žurnálů;
i nastává horečná chvíle listování, co ty jiné noviny mají a co nemají.
Potom se redakce začne prázdnit a tichnout;
do vůně po uzeninách se mísí zápach vlhkých obtahů a tiskařské černě;
to pan metér přináší do redakce první zlomené archy.
Noční redaktor řekne " uf " a vyhlíží melancholicky oknem do mrtvých ulic.
Blíží se uzávěrka listu;
a teď už, i kdyby došla zpráva o konci světa, do zítřejšího čísla se nedostane, to má marné.
Konec.
Hergot, myslí si noční redaktor, byl to zase den!
A zatímco se toto děje v redakci, sedí sazeči u svých linotypů a čile sázejí.
Takový linotyp je docela hezká věcička;
klepe se na tom jako na psacím stroji, jedna mosazná matrička se řadí sama k druhé, až je z toho řádek;
do toho se stříkne tekoucí olovo, a je z toho olověná destička s ulitou řádkou sazby.
Ty destičky se pak svážou provázkem, a je to sloupcová sazba;
ta se otiskne na vlhký papír, a tomu se říká kartáčový otisk nebo sloupcový obtah ( též nohavice ), který jde nejdřív ke korektorovi.
Páni korektoři sedí obyčejně v neuvěřitelně malých a tmavých dírkách, mají na nose niklové brejličky a pěstují ze záliby jazykový purismus;
mimoto hledají ve špatně čitelných kartáčových otiscích tiskové chyby a většinu jich opravdu najdou.
Někdy se stane, že sazeč u linotypu sám postřehne, že udělal chybu;
v takovém případě už nedosadí řádek podle rukopisu, nýbrž ťuká naslepo do kláves linotypu, aby libovolně doplnil řádek, který se potom při korektuře vymýtí.
Ale někdy se přihodí, že dotyčný řádek v sazbě zůstane, a potom se třeba čtenář dočte:
Ve včerejším zasedání britského parlamentu
hrdlushrdlu shrdlu etaon cméáyp ivbřkí céáh
prohlásil premiér Baldwin
a tak dále.
Vypadá to trochu jako jazyk waleský, a málokterý čtenář dočte takový řádek až do konce.
Při každé opravě se musí nově vysadit celý řádek;
ten chybný se pak vyhodí a na jeho místo se zastrčí ten opravený.
Ale někdy sazeč místo chybného řádku vyndá sousední správný a vsune tam ten opravený;
pak se třeba čtenář dočte, že
Ve včerejším zasedání britského parlamentu
prohlásil premiér Balwin, že do několika dnů
prohlásil premiér Baldwin, že do několika dnů
talského ministerského předsedy
a tak dále.
Tomu všemu se říká tiskařský šotek, a každá redakce by vám mohla povídat kroniky o tom, co občas provádí;
za to pyká tím, že se tu a tam na něho svede i leckterá redakční bota;
i octne se pak v novinách oprava, že " zkomolením textu byl porušen smysl našeho včerejšího článku " a tak dále.
Jinak bývá redakční šotek užitečný tím, že obveseluje čtenáře;
naproti tomu pisatelé článků postižených tiskovou chybou nesou jeho zásahy nelibě a mají pocit, že tím je zvrtnut a pokažen celý článek a že vůbec ve vesmíru nevládne nic než chaos, zlomyslnost a šlamastika.
Ve skutečnosti to není se světem tak zlé;
mohu z vlastní zkušenosti říci, že už ode mne vyšlo několik článků, ve kterých nebyla tisková chyba;
ale jak se to mohlo stát, to nevím.
Když jsou všechny články vysázeny ve sloupcích, přikročí pan metér k lámání čísla, to jest, umísťuje sloupce na stránku;
někdy se mu přitom řádky rozsypou a přehodí, a pak mají čtenáři novin příležitost cvičit svůj důvtip a hledat, kam který řádek náleží.
Když je zlomena celá stránka, ováže se špagátem a jde se s ní do stereotypie, kde se otiskne do takové papírové masy;
ta se pak ohne do půloblouku. a znovu odlije do kovu, a teprve tyto kovové odlitky stran " jdou do stroje " neboli do rotačky, kde se montují čtyři a čtyři na válec, kterým se to tiskne na papír.
Nemohu vám dobře popsat, čemu je rotačka podobná;
ale kdyby stála někde na břehu řeky Zambezi, uznávaly by ji tamní kmeny nepochybně za boha a přinášely by jí krvavé oběti;
taková je to nádherná mašina.
Zkrátka uprostřed běží nekonečný pás papíru, a na druhém konci se sypou ven hotové a složené noviny, ale bez kávy a rohlíka;
ty už si musí laskavý čtenář k svým ranním novinám pořídit jinde.
DALŠÍ ČINITELÉ
Jakmile se noviny vysypou z rotačky, stává se z nich zboží, které se musí roznést a prodat.
To je věc expedice, která noviny rozdílí roznašečům a kamelotům a rozesílá po naší planetární soustavě, zatímco administrace opatřuje abonenty, inzerci a vůbec peníze, z nichž pokladna vyplácí honoráře, platy a hlavně zálohy členům redakce.
Každé toto oddělení se právem považuje za nejdůležitějšího činitele v soukolí novin.
Zatímco si redakce z jistých příčin myslí, že hlavní věcí je mít v novinách zprávy, články, aktuality a senzace, má administrace důvodně za to, že hlavní věcí je mít v novinách co nejvíce inzerátů, kdežto expedice se neméně důvodně utvrzuje v přesvědčení, že hlavní věcí je dostat noviny do rukou čtenářů.
Čtenáři jsou dalším hlavním činitelem novin jednak proto, že je kupují, jednak proto, že je do jisté míry dělají s sebou.
V každé redakci se totiž pečlivě udržuje množství mínění i návodů o tom, co " náš čtenář " chce nebo nechce v novinách mít.
Náš čtenář nemá sice rád samou tu politiku, ale chce být o ní poctivě a otevřeně informován;
náš čtenář je pro provádění trestu smrti, jakmile se stane nějaký mord, a zároveň má rád, píše - li se proti týrání zvířat;
náš čtenář si potrpí na povznášející úvahy a vedle toho na nějaké to veselé počtení.
Prostě všechno, co v novinách je, je tam jen proto, že to náš čtenář chce.
Zpravidla ovšem nedává náš uvědomělý čtenář nijak najevo, co v novinách chce mít;
daleko častěji a určitěji se vyjádří ústně nebo písemně o tom, co tam nechce mít;
a prý, vážená redakce, " budete - li ještě v novinách tisknout takové voloviny jako o těch vegetariánských vitamínech nebo že se nám řezníkům vede dobře, tak vám oznamuju, že váš vážený list přestanu odebírat, s úctou ten a ten, závod řeznický a uzenářský.
P. S. Jsem už sedm let odběratelem vašeho ct. listu. "
- Z jakýchsi příčin, uložených hluboko v lidské povaze, se přihodí nepoměrně vzácněji, že " náš čtenář " si dá tu práci, aby projevil svůj souhlas;
je to tak vzácné, že stane - li se to, ohlásí redakce v příštím čísle, že " byli jsme zaplaveni sty a sty vřelými projevy souhlasu ze všech vrstev naší čtenářské obce ".
Jindy se zase stane, že někdo v novinách napíše, že viděl kdesi u Brandejsa poskakovat pro mne za mne pěnici pomořanskou;
i jest z ničeho nic redakce zaplavena sty a sty dopisů od čtenářů, kteří oznamují, že také viděli poskakovat pěnici pomořanskou u Přerova, na Miletínsku, u Kardašovy Řečice nebo případně až u Sušice.
Tu tedy počnou noviny třikrát týdně psát o životě a zvycích pěnice pomořanské, z předpokladu, že to naši čtenáři chtějí;
načež dojde jen jeden přípis z kruhů čtenářských asi v tom smyslu, aby už redakce dala pokoj s tou pěnicí pomořanskou;
my prý máme jiné starosti, například co bude s tím povinným mícháním mouky.
S úctou ten a ten, závod pekařsky.
P. S. Jsem už osm let odběratelem vašeho ct. listu, ale budete - li tam ještě jednou psát o pěnici pomořanské, tak vám odpadnou všichni abonenti z našeho okresu, neb tady ještě nikdo žádnou pěnici pomořanskou neviděl.
- Z čehož je patrno, že čtenáři novin jsou tvorové nevypočitatelní a že je těžko se jim zavděčit;
nicméně přes všechny tyto špatné zkušenosti budou čtenáři brát noviny dál a v redakci novin bude dál nejvyšším zákonem, že to " náš čtenář chce ".
A vidíte, přesto mají lidé své noviny rádi;
je to vidět jednak z toho, že je u nás většinou nazývají zdrobnělými názvy a důvěrnými přezdívkami, jednak z toho, že jim výslovně říkají " mé noviny ".
Neříká se, že kupujeme své rohlíky nebo své tkaničky do bot;
ale každý kupuje své noviny, což svědčí o vztahu zvlášť blízkém a osobním.
Jsou lidé, kteří nevěří ani zprávám Státního ústavu meteorologického, nečtou - li je ve svých novinách.
Ale i členové redakčního štábu s administrací a ostatními službami mají k novinám, které dělají, bližší poměr, než jaký lidé obyčejně mívají k svému zaměstnání;
jsou to naše noviny, tak jako je naše obec nebo naše rodina.
Odejít z jedněch novin do jiných je trochu jako skvrna na charakteru;
nebo má to ráz drobátko skandalózní, tak jako rozvod v manželství.
Prostě noviny jsou mezi všemi zvlášť familiérní prostředí, pravda, trochu cynické a hodně splašené, mnohdy povrchní a věčně efemérní;
ale myslím, že kdybych se znovu narodil, dal bych se asi znovu svést k tomu, abych jim tak nebo onak sloužil.
JAK SE DĚLÁ FILM
Na prvním místě, než řeknu byť jen jediné slovo o filmu, stůjž toto důtklivé
upozornění:
že zde nebude líčen žádný skutečný film ani filmový magnát, producent, režisér, scenárista a vůbec činitel, že se následující prosté líčení netýká žádné skutečné filmové společnosti, žádných kinohvězd a vůbec skutečných osob, s výjimkou osvětlovačů, technického personálu, statistů, pomocníků a jiného drobného lidu, který i u filmu zůstává naprosto a poctivě skutečný jako v každém jiném lidském povolání.
Autor činí toto ohrazení předně proto, že u těch ostatních osobností bývá ta nepochybná skutečnost poněkud porušena různými filmovými triky a fikcemi, a za druhé proto, že je velký rozdíl mezi filmem a filmem;
například film za tři sta tisíc se dělá docela jinak než film za dva milióny;
jenom ten technický personál zůstává přitom celkem týž.
Ale musíme mít ještě trpělivost, než se ateliérem rozlehne veliký povel režisérův:
" Ticho, jedeme! "
Tak daleko ještě nejsme, chceme - li líčit film od jeho vzniku.
Zasvěcené osoby tvrdí, že vlastním začátkem filmu jsou prachy;
zkrátka nejdřív se musí najít někdo, kdo je ochoten vrazit do věci peníze, aby se mohl koupit a rozpracovat námět, uzavřít smlouvy s režisérem, herci a operatérem, najmout ateliéry a tak dále.
To je sice pravda;
ale aby se ten někdo našel, musí se zpravidla do něho naléhavě hučet, že tady je, pane, báječný umělecký námět na nejúspěšnější lidový film sezóny a že se na tom zaručeně musí vydělat nejmíň sto procent.
I musíme chtěj nechtěj začít námětem, i když nám připadá sebedivnější, že na počátku podniku tak moderního, velkorysého a technicky pokročilého, jako je film, stojí něco tak starodávného a technicky primitivního, jako je pouhá myšlenka nebo literární fikce.
KRÁTKÝ, ALE NUTNÝ VÝKLAD O LIDECH
Avšak dříve než budeme mluvit o tom, jak se dělá film, musíme zhruba roztřídit lidi, kteří na to dělání mají větší nebo menší vliv.
Jsou to:
1.
Lidé nad filmem neboli přes film, kteří ten vliv vykonávají z moci úřední;
krom cenzury jsou to různé ministerské komise, poradní sbory a jiné instituce, jejichž úskalími proplouvají filmoví producenti, dřív než se film začne točit;
2. lidé za filmem, kteří film financují, dále producenti, ředitelé filmových společností, ředitelé produkce, komerční ředitelové, ještě nějací ředitelové, prostě ředitelové, zástupci ředitelů a vůbec takzvaní filmoví magnáti;
3. lidé kolem filmu, kteří sice nestojí v služebním poměru k filmovému průmyslu, ale platí za ohromné znalce filmu a jsou z toho jaksi živi;
vyskytují se ve společnosti producentů a ředitelů, mají styky s tiskem, herci i autory, dávají tipy, co by se mělo točit a co bude na beton ohromný úspěch, objevují náměty, a někdy dokonce něco opravdu dělají, například scenária;
ale to vše, jak dávají najevo, činí jen z lásky k umění;
4. lidé u filmu jsou ti, kteří film opravdu dělají a točí, tedy scenáristé, režiséři, operatéři, herci a tak dále až po technický personál;
ale s těmi se blíž seznámíme v dalším průběhu;
5. konečně jsou lidé mimo film, k nimž například obyčejně náleží i autor filmového námětu.
HONBA ZA NÁMĚTEM
Zvláštní na filmovém námětu je, že je s ním vždycky ukrutný kalup.
Nikdy se filmový námět nerodí tak, že by se někomu ( dejme tomu v zadumané hodince u krbu ) řeklo:
" Člověče, až vás jednou ve šťastné chvíli samo od sebe napadne něco šikovného pro film, napište nám to, nu, a promluvíme si o tom. "
To by nebylo, abych tak řekl, dost filmové.
Filmové je, že námět se musí honit.
Musí být zítra.
Musí být hned.
A musí být uloven tak říkajíc v divokém stavu.
Kdyby námět sám od sebe, jako beránek, přicupal do ateliéru a řekl " Tady mě máte ", byl by asi zapuzen s křikem a láním, co tu chce.
Neboť pravidla hry žádají, aby filmový námět byl polapen ( živý nebo mrtvý ) v panenských hvozdech mimofilmového světa.
Musí být vítězně dovlečen do ateliéru jako lovecká kořist.
Na náměty se musí číhat.
Náměty se musejí objevit.
Na náměty se podnikají výpravy do neprostupných houštin literatury, divadla, ba i skutečnosti.
Aby se něco stalo filmovým námětem, musí to zpravidla vyhovovat jistým podmínkám:
a ) pokud možno, má to mít za sebou úspěch jako kniha nebo divadelní hra;
čím větší úspěch, tím je ten námět filmově žádoucnější;
b ) pokud možno, má obsahovat něco nesmírně originálního a nového, co ještě ve filmu nebylo, například zamilovaného kominíka nebo potapěče;
c ) pokud možno, má se přitom co nejvíc podobat filmům, které v poslední době dělaly nejlepší kasy;
d ) bezpodmínečně tam musí být vedoucí role pro slečnu X Y a pana W Z;
e ) pokud možno, má tam slečna X Y mít roli skotačivého diblíka přesně jako ve své úspěšné filmové veselohře Nanynka má ženicha, a role pana W Z má obsahovat co nejmíň mluveného textu, protože pan W Z neumí vůbec mluvit;
ale po těch stránkách se může námět upravit až dodatečně;
f ) pokud možno, má mít nějaký děj, který potom scenárista předělá nebo nahradí jiným;
g ) má líčit nějaké zajímavé a malebné prostředí, přičemž budiž ponecháno scenáristovi, aby tam vpravil přepychový salón, pohádkovou ložnici, taneční sál a jiné filmové náležitosti, o nichž se říká, že je obecenstvo žádá;
h ) musí mít lákavý titul;
i ) musí mít " něco " ( se znaleckým přimhouřením oka );
k ) musí " to být to " ( blíže nedefinovatelné );
l ) má to být něco vysoce avantgardního neboli uměleckého, ale přitom, víte, se musí jaksi brát zřetel na široké obecenstvo, že ano;
m ) námět musí mít takzvané filmové kvality;
filmová kvalita námětu pak vzniká tím, že nějaká významnější osobnost za filmem, kolem filmu nebo u filmu v náhlém vnuknutí prohlásí, že z tohohle námětu by se dal udělat ohromný film;
a připočteme - li k tomu ještě několik tajných znaků sub n ) až z ), shledáme, že stát se filmovým námětem není dáno každému nápadu, o kterém si ledaskdo myslí, že by se mohl filmovat.
Pravý filmový námět se prostě nedá uměle produkovat;
může vzniknout leda tajemnou shodou okolností, jež nejsou řízeny žádným plánem nebo rozumovou úvahou.
ČTYŘI FILMOVÉ NÁMĚTY
Snad jste už viděli zfilmovaný lov na tygry nebo vorvaně.
Kdyby měl být natočen lov na filmové náměty, muselo by to vypadat asi takto ( veškerá práva, zejména filmová, vyhrazena ):
I. Veliká sázka.
Představte si chudobnou, zasněženou mansardu, ve které autor Jan Duhan právě píská kudlu, aby uspal své děťátko.
Do této idyly zazní drsné zaklepání.
" Dále, " řekne básník a sáhne si k srdci.
Vejde pošťák ( hraje pan Pištěk ).
" Pan Duhan? " ptá se dobrácky.
" Tady máte telegram.
Třeba vám vynese peníze. "
Autor se truchlivě usměje ( detailní záběr ) a třesoucí se rukou otevírá depeši.
Čte.
Promítá se text telegramu:
NABIZIME STO MILIONU ZA FILMOVA PRAVA VASEHO ROMANU VELIKA SAZKA STOP IHNED TELEGRAFUJTE ODPOVED STOP ALFA FILM
Autor Jan Duhan, překonán štěstím, se zhroutí.
Venku ptačí zpěv, jaro.
Pak se autor vzchopí a napíše odpověď:
PRIJIMAM STOP JAN DUHAN STOP
Nato přistoupí ke kolébce svého synáčka a pohnutě praví:
" Šest let je tomu, co jsem krví srdce svého napsal Velikou sázku, román vítězné lásky.
A vidíš, svět mne nepochopil.
Nyní teprve mne objevují, kyne mi sláva a život - jaký zázrak dvacátého století je film!
Konečně ti koupím dudlíka a Marušce vatovaný zimní kabát - "
Nové zaklepání, a do chudobné mansardy vkročí Muž Kolem Filmu, uvádějící Filmového Ředitele.
" Mistře, " hlaholí Muž, " vedu vám ředitele Alfa-Filmu.
Jde podepsat smlouvu na vaši Velikou sázku - ohromný námět, pane!
To je můj největší objev - dvacet let už mám co dělat s filmem, ale takovou trefu jsem ještě neudělal!
Veliká sázka, turf, koně - prostě geniální filmový šlágr! "
" Koně? " koktá překvapený autor.
" Jaké koně? "
" No přece dostihy!
Vždyť vaše Veliká sázka, to je sázka na koníčky, ne?
Máte tam přece dostihy, že ano? "
" Vůbec ne, " zajíká se Jan Duhan.
" Ta veliká sázka, to je milující srdce, víte?
O koních tam totiž nic není - "
Filmový Ředitel obrací tázavý pohled na Muže Kolem Filmu.
" To není o koních? " diví se Muž.
" Vidíte, to mi ušlo.
Ale to nevadí, pane.
To už tam náš scenárista nějak vpraví.
Dostihy, trénink, pezáž, sázky a dopování, všechno.
To už bude naše věc.
" Víte, váš hrdina vsadí všechny své peníze na outsidera - "
" Ale můj hrdina nemá žádné peníze, " brání se autor.
" To je jedno.
Ve filmu musí mít peníze.
Obecenstvo chce vidět přepychový mládenecký byt.
My nesmíme šetřit.
Ale s tím si nelamte hlavu, drahý pane, to už je naše starost.
Rozumí se, že se jinak budeme přesně držet vašeho uměleckého námětu - "
( Prolínačka. )
Prolne se scenárista s treatmentem v ruce.
" Je to výtečný námět, " praví k Janu Duhanovi, " ale musel by se filmově upravit.
Publikum by dobře nepochopilo, v čem je ta veliká otázka, víte? "
" Jaká otázka? " osměluje se autor.
" Vždyť se ten film jmenuje Veliká otázka, ne? " ptá se scenárista se zdviženým obočím.
" Žádná otázka.
Sázka.
Veliká sázka, " upozorňuje autor ostýchavě.
" A jejej, " diví se scenárista.
" Já jsem to četl otázka!
Ale to nevadí, já jsem vám na ten titul udělal báječný nový děj.
Budete jistě spokojen, pane.
Víte, majitel dostihových stájí se trápí otázkou, je - li mu jeho žena věrna;
ale pak se doví, že ona při velkých dostizích sází na jeho koně, - a vyhraje ohromné peníze i štěstí, rozumíte?
To je idea, co?
Teď teprve je to zralé pro film - "
( Prolínačka. )
Prolne se filmový režisér se scenáriem v ruce.
" Náš scenárista je idiot, " praví autorovi znechuceně.
" Nemá tady žádnou pořádnou milostnou scénu.
Musel jsem to sám předělat.
Ta paní musí utéci s tím Fredem. "
" S jakým Fredem? " ptá se Jan Duhan nesměle.
" Toho jsem tam přidělal.
Musí tam být nějaký milenec, když se ten film jmenuje Veliká láska, no ne? "
" Veliká sázka, " opravuje autor.
Filmový režisér mrkne na obálku scenária. " To má být Veliká sázka?
Tady to vypadá jako Veliká láska.
Poslouchejte, Veliká láska je lepší titul.
Na to se lidé pohrnou - "
( Prolínačka. )
Prolne se autor Jan Duhan v přepychové pracovně;
má na klíně rozkošné plavovlasé děťátko a v zubech tlustý doutník.
" Tak vidíš synáčku, " mumlá spokojeně, " přece se nakonec tvůj otec dožil zaslouženého uznání za své básnické dílo! "
II.
V plném létě.
Starosvětský pokojík, plný panenských památek.
Stařičká básnířka, slečna Marie Pokorná-Podhorská, se právě chystá tiše a rezignovaně skonat sešlostí věkem v křesle po nebožtíku tatíčkovi.
Vtom zazní energické zazvonění, a stará věrná služebná Magdaléna vyděšeně hlásí:
" Je tu nějaký pán, slečinko. "
" Nechať vejde, " vydechne básnířka a rovná si zvadlou rukou starodávný stříbrný účes.
Vejde svižným krokem Muž Kolem Filmu s aktovkou v ruce a hluboce se uklání.
" Dovolte, milostivá, abych vám blahopřál.
Naše nejlepší filmová společnost Beta-Film míní zakoupit provozovací práva na váš nádherný románek V plném létě. "
" V plném létě? " šeptá slečna Pokorná-Podhorská.
" To jsem psala... bože, už tomu bude padesát let!
Kde jsou ty časy!
V plném létě... "
V očích básnířky se třpytí slzy.
( Detailní záběr. )
" Víte, že to byla pohádka mého mládí?
Tehdy jsem trávila prázdniny ve mlýně v X,... byl to takový starodávný mlýn v lesním údolí - Ještě dnes slyším jeho klapot v hučení lesů a potoka. "
" Báječný zvukový efekt, " podotýká Muž.
Básnířka se zapýřila.
" Když jsem chodila trhat květiny, potkával mne švarný lesní adjunkt z panství hraběte Z.
Ne že by se kdy odvážil mě oslovit, pane;
tehdy ještě nebyli lidé takoví - Ale má fantazie vetkala do toho romantického rámce románek lásky mezi Jarmilou, dívkou z města, a mladým myslivcem.
V plném létě, ano;
chtěla jsem, aby ten nevinný příběh dýchal loukami a lesy - "
" To je právě to, " vpadá nadšeně Muž.
" My totiž máme zrovna volný termín pro červenec na točení exteriérů.
A publikum, milostivá, dnešní publikum už má dost těch rozčilujících a moderních látek;
chce romantiku, chce poezii, chce návrat k přírodě - Viděla jste náš film Pohádka jara? "
" Ještě nikdy jsem nebyla ve filmu, " přiznala se stará dáma.
" Ohromný úspěch.
Lidé chtějí vidět lásku.
Dejte nám už jednou pokoj s problémy, říkají lidé, my si chceme v biografu odpočinout.
Dejte nám skutečnost, říkají lidé.
V Pohádce jara jsme taky měli dívku z města, ale ta se jmenovala Márinka a žila u strýčka faráře na staré faře;
za ní chodil mladý učitel a hrál jí na housle - Tam je vám báječná scéna, jak se panna Márinka koupe a někdo jí odnese šaty;
pak jí strýček musí poslat svou kleriku, aby se mohla vrátit domů, - no, šlágr.
Taky bude muset být ve vašem filmu aspoň jedna scéna, jak se slečna Jarmila koupe v lesní tůni.
To bude prima záběr. "
" Musí to tam být? " táže se stará dáma stydlivě. " My za našich časů jsme se nekoupávaly, pane.
My jsme nebyly takové. "
" Něco tam musíme dát pro lidi, " mávne zkušeně rukou Muž Kolem Filmu.
" Taky například bude slečna Jarmila v tom mlýně krmit kuřata a chovat na klíně selátko.
To vždycky působí.
A ten myslivec bude hrát na lesní roh a zpívat u okna.
Víte, aby ten film měl tu pravou poezii venkova a léta.
V plném létě, to je skvělý titul.
Budete překvapena, milostivá, co z toho námětu uděláme... "
( Stíračka. )
Stará básnířka Marie Pokorná-Podhorská oživla.
Rovná radostně své staré dopisy a věnečky a mluví přitom s věrnou Magdalénou, " Juž máme září, " praví.
" Jistě zakrátko uvidím svůj film V plném létě.
Představ si, dobrá Magdaléno, že uzřím znovu své mládí, ten starý, klapající mlýn v X a úzkou lávku, po níž jsem chodívala s náručí plnou květin!
Jsem věru zvědava na toho mladého myslivce - bojím se, Magdaléno, aby nezašel ve svých citech příliš daleko.
Ach, Magdaléno, jaká je to zázračná věc, vidět, jak se uskutečňují naše nejluznější sny! "
( Zatmívačka. )
( Detailní záběr ).
Zvadlá ruka básnířky utrhává na nástěnném kalendáři list s datem 30. listopad.
( Prolínačka. )
( Detail. ) Na nástěnném kalendáři je datum 27. leden.
- Pod kalendářem sedí básnířka Marie Pokorná-Podhorská a Muž Kolem Filmu, jenž s politováním krčí rameny.
" Nu ano, museli jsme trochu posunout datum.
V červenci jsme totiž neměli volného režiséra, v srpnu pracoval operatér na jiném filmu, v září zas nebyli herci - Ale příští týden, milostivá, začneme opravdu točit scény v přírodě. "
" Ale vždyť nastala zima, " namítá básnířka nesměle.
" Již nekvetou louky, mlýnský potok oněměl - "
" Inu, proto jsme museli scenário drobátko změnit.
Ten film se bude teď jmenovat Na horách, tam je švanda.
A děj se bude odehrávat na lyžích a v prima horském hotelu.
To víte, lidé chtějí vidět mondénní prostředí.
Ta Miss Daisy bude dcera amerického miliardáře, a z toho myslivce uděláme lyžařského trenéra.
Bude tam báječná scéna, jak se v noci krade z jejího pokoje - Teď teprve to bude to pravé.
Budete jistě nadšena, milostivá, co jsme udělali z vašeho rozkošného poetického námětu... "
( Prolne se nápis:
Dobrou noc! )
III.
Na Starých zámeckých schodech.
Slovutný mistr Jan Koráb se prochází po kolonádě v Karlových Varech a pije svou třetí sklenici vody, neboť má následkem svého naturalismu zatvrdlou žluč.
Tu zakrouží nad kolonádou letadlo a z něho se snášejí dva padáky.
" Mistře, " volá jeden pán, ještě než se padák snesl, " dovolte, abych vám představil ředitele Gama-Filmu!
Máme pro vás ohromnou ideu! "
Druhý muž cení na autora šestačtyřicet zlatých zubů a natahuje k němu mocnou pravici.
" Jakou ideu? " ptá se autor.
" Na film.
Báječnou.
Co byste tomu řekl, že byste pro nás do zítřka napsal námět pod titulem Na Starých zámeckých schodech? "
" Hm.
A proč zrovna Na Starých zámeckých schodech? "
" To je právě ta idea, mistře!
Představte si ty malostranské prejzové střechy, třeba s kominíkem nebo kocourem - To vám přece musí samo dát nějaký nápad!
Například něco s básníkem Máchou... nebo milostná idyla z revolučního roku čtyřicet osm...
Ohromné, že?
Ta látka má nesmírné možnosti, ne? "
" Já nevím, " bručí autor.
" Ale já bych měl jinou látku na film.
Co byste tomu řekli, natočit film ze života česačů chmele? "
" Skvělá myšlenka, " vykřikuje nadšeně první pán.
" Film ze života česačů chmele, to tu ještě nebylo!
Co tomu říkáte, pane řediteli? "
" Eh hm ehm, " praví magnát.
" Ovšem.
Beze všeho.
Ale muselo by se to jmenovat Na Starých zámeckých schodech. "
" To nejde, " míní autor.
" Na Starých zámeckých schodech žádný chmel neroste. "
" To je maličkost, " dí žoviálně první pán.
" Třeba se ti česači chmele jedou podívat na Prahu, ne?
A tam k jedné česačce chmele přistoupí básník Mácha... nebo mladý hvězdář Štefányk, zatímco ona zpívá píseň na Prahu, ne?
Báječné, že?
Gratuluju, mistře! "
" Počkejte, já mám jinou myšlenku.
Je to drama divoké lásky.
Česač chmele uškrtí svou milou - "
" Aha.
Ohromně efektní.
A nemohl by ji zaškrtit na Starých zámeckých schodech?
Víte, ty prejzové střechy dole - "
" Nemohl.
Uškrtí ji na chmelnici, a pak prchá nočním krajem - "
" - až na Staré zámecké schody!
Báječné! "
" Prosím vás, proč tam chcete ty schody mít? "
" To je právě ta idea, pane.
Skvělý titul:
Na Starých zámeckých schodech.
Nemáte ponětí, jak ten titul táhne. "
" Ale můj námět by se musel jmenovat Chmel. "
" Promiňte, mistře, ale to se nám jaksi nehodí.
My musíme točit film, který se bude jmenovat Na Starých zámeckých schodech. "
" Proč? "
" Inu, taková nemilá situace.
Loni nám totiž řekl režisér Kudlich, že má v hlavě báječný filmový námět na ten titul.
A že už má scenário hotové.
Tak jsme to ohlásili jako nejbližší veliký šlágr Gama-Filmu.
A zatím nám mizera Kudlich utekl do Hollywoodu i s tím námětem.
A my už to máme předem prodáno do pěti set biografů.
Pět set smluv na film Na Starých zámeckých schodech, pane.
Největší umělecký úspěch sezóny.
Příští týden to musíme začít točit.
A tak jsme si řekli, mistře, že by to byla velkolepá idea právě pro vás - "
( Prolínačka. )
Prolne se plakát s nápisem:
NA STARÝCH ZÁMECKÝCH SCHODECH
Velkofilm na námět mistra Jana Korába
Hudba Freda Myrtena
( Zatmívačka. )
IV.
Trosečníci.
Autor Jiří Duben se vypotácel z kulis, opojen ovacemi premiérového obecenstva.
Ano, jeho sociální drama Trosečníci promluvilo světu do duše.
" Dovolte, dovolte, " povykuje někdo a prodírá se mezi kulisáky.
" Dovolte, mistře, abych vám představil producenta Delta-Filmu! "
Čtyři ruce pumpují pravičkou i levičkou autorovou.
" Ohromné!
Ohromné!
To musíme točit! "
" Tak jak to stojí a leží - vyložený film! "
" Ta úžasná sociální dynamika! "
" Ten horký aktuální život! "
" Ta průbojná tendence! "
" Ani slovo se na tom nesmí změnit!
Hotová bible! "
" To se musí rozšířit filmem i do nejmenších vesniček! "
" Co?
Ten film půjde do celého světa, pane! "
" Co?
Do celého vesmíru!
Ručím za to!
Mistře, to nesmíte nikomu dát nežli Delta-Filmu! "
" My z toho uděláme světovou událost! "
" Hned můžeme podepsat smlouvu - - "
( Uplyne měsíc. )
Scenárista:
" Ani slovo jsem nezměnil.
Jenom jsme museli, hm, z čistě filmových důvodů, hm, sem tam něco přidat - "
Autor:
" Přidat? "
Scenárista:
" A-ano.
Aby se film neodehrával pořád v jedné dekoraci.
Například jedna scéna se bude dít na jezeře - "
Autor:
" Na jezeře? "
Scenárista:
" Na jezeře.
To jsou ohromně vděčné záběry.
A jiná scéna bude na kolejích, po kterých se řítí rychlík - "
Autor:
" Rychlík?
Proč? "
Scenárista:
" Aby měl film víc pohybu.
A jedna scéna bude na balkóně zámku - "
Autor:
" Jakého zámku?
Tam není žádný zámek! "
Scenárista:
" Musí tam být.
Takový záběr odspodu je hrozně efektní.
Ale jinak se v tom nezmění ani slovo - "
( Uplyne týden. )
Producent: "... máme prima obsazení.
Hlavní roli toho rebela bude hrát náš Harry Podrazil - "
Autor:
" Harry Podrazil?
Ten milovník?
Není na to trochu mladý? "
Producent:
" Je, ale obecenstvo ho má rádo.
A my mu tu roli trochu upravíme, víte? "
Autor:
" A kdo bude hrát jeho tuberkulózní dceru? "
Producent:
" Totiž to už nebude jeho dcera.
To bude jeho milenka.
Víte, ona bude dcerou továrníka - "
Autor:
" Proč? "
Producent:
" To v sociálním filmu musí být.
Aby bylo vidět ten kontrast chudoby a přepychu.
Publikum rádo vidí luxus.
Tak tu dceru nám bude hrát ( šeptá jméno ).
Prima, co?
Musíme z ní ovšem udělat hlavní roli.
Bude řídit závodní auto a jezdit na koni - Musíme pro ni vymyslet nové scény;
ale jinak se nesmí z vaší hry obětovat ani slovo - "
( Uplyne čtrnáct dní. )
Producent: "... mne důvěrně upozornili, že by cenzura nepropustila některé příliš tendenční dialogy.
Budeme je muset zmírnit. "
Autor:
" Ale vždyť na divadle - "
Producent:
" Bohužel, filmová cenzura je přísnější.
A jeden pán z ministerstva obchodu se vyjádřil, že ten konec je příliš tragický.
Naznačil nám, že by si měl ten revolucionář nakonec vzít tu továrníkovu dceru a že by jejich rty měly splynout v dlouhém políbení. "
Autor:
" Ale to přece je naprosto proti duchu mé hry! "
Producent:
" Ano, ale... my s těmi pány musíme počítat.
Jinak se ovšem na vaší hře nezmění ani slovo... "
( Uplyne týden. )
Horlivý pán: "... totiž kdybyste dovolil, mistře, já zastupuju finanční skupinu, která stojí za Delta-Filmem.
A proto jsem si dovolil vás vyhledat...
Nám totiž nejde jenom o hmotný úspěch vašeho filmu, nýbrž také o jeho úspěch mravní a... a umělecký, že ano.
Hlavně o ten umělecký úspěch.
A proto jsme vám chtěli navrhnout... v zájmu vašeho filmu, abyste jaksi vzal v úvahu, že čistě umělecký účin filmu... by mohl být jaksi oslaben... revoluční tendencí, že ano?
My totiž myslíme, že by bylo lépe, kdyby váš hrdina... nebyl proletářem, ale například... geniálním vynálezcem.
Docela prostě geniálním vynálezcem, ne?
Pak by mohl zachránit tu továrnu... roztočit v ní kola, že ano... a na konci by se ukázalo, jak jsou dělníci šťastni, když továrna zase běží a prosperuje.
Jinak by se na vašem mistrovském díle nezměnilo ani slovo.
My jenom z čistě uměleckého zájmu... "
( Uplyne měsíc. )
Režisér ( u telefonu ): "... já vím, je to nádherná scéna, ale hrozně dlouhá.
Tam musí hrdina říci jenom dvě věty;
ale ty jsou tak silné a skvěle zasazené - Ručím vám za to, že to stačí.
V těch dvou větách je všechno, celá ta sociální tentononc - Ano, už budeme hotovi.
Uvidíte, že budete spokojen.
Ani slovo z vaší hry se jinak neztratilo... "
( Uplyne měsíc. )
Režisér ( u telefonu ):
" Ano.
- Ano.
- Ano, už dokončujeme sestřih.
- Co?
Ty dvě věty?
- Ty jsme bohužel museli při sestřihu vynechat.
Zdržovaly spád děje.
Ale uvidíte, není to ani vidět...
Tak přijďte se podívat, ale jistě!
Ani to nepoznáte, jak je to teď efektní - "
( Zatmívačka. )
OD NÁMĚTU K SCENÁRIU
Jak už z předchozího vylíčení zřejmo, dlouhá a svízelná je cesta od pouhého námětu k projekčnímu plátnu.
Na počátku tedy je pouhý slovní námět, který se nejčastěji vyskytuje ve formě knihy nebo divadelní hry;
ale aby mohl proklouznout do světa, kde se filmuje, musí se smrsknout na několik stránek textu, kterým se říká synopsis.
Synopsis je stručný děj námětu, z něhož je vynecháno všechno podružné, jakož i všechno hlavní;
říká se tomu také dějová kostra, asi proto, aby se tím vyjádřilo obvyklé vražedné nakládání s námětem.
Proto do filmu vstupuje psané slovo toliko v posmrtné a jaksi zhuštěné podobě koster;
teprve tato pečlivě vyvařená a vysušená kostra se odevzdává k dalšímu pěstění, které se jmenuje treatment.
Treatment vzniká obráceným postupem než synopsis, totiž tím, že se vzorně vypreparovaná kostra původního námětu začne znovu obalovat masem podrobností, epizod, dialogů a podobných okolků, které mají budit dojem rozvinutého děje;
ale to maso už je čistě filmové.
Tady se literární předloha překládá do řeči takzvaných filmových prostředků.
Například hrdina na filmovém plátně nemůže jen tak vzpomínat na dívku svého srdce;
místo toho si musí třesoucími se prsty zapalovat cigaretu, načež prudce vstane a přistoupí k oknu nebo něco takového.
Rovněž film nemůže potřebovat prosté tvrzení, že hrdinka má srdce zlomené;
místo toho musí táž kráčet podzimním parkem, kde se pomalu snáší padající listí jednak na osamělou stezku, jednak na sochu Amorovu.
Lidé na filmovém plátně si nesmějí jen tak něco myslet;
mohou to říci nahlas, ovšem s podmínkou, že toho nebude moc;
mohou někudy kráčet nebo si dokonce kradmo setřít slzy;
ba mohou i dopis napsat, ovšem jen v rekordní rychlosti, škrty škrt, a už to musí být.
Pro film existuje jen to, co je vidět nebo slyšet.
Učeně řečeno, treatment je překlad myšleného obsahu do forem jevových;
vyjádřeno prakticky, treatment je jisté násilné nakládání s námětem za tím účelem, aby se lidé mohli na něj po dvě hodiny dívat a nemuseli si přitom nic myslet.
Zejména pak treatment musí pamatovat na to, aby se častěji měnila scenérie, protože divák chce pořád vidět něco nového, ale aby se zas neměnila příliš často, protože dekorace, to dá rozum, nejsou zadarmo a exteriéry žerou hrozně mnoho času.
Může se tudíž také říci, že treatment je takové nakládání s námětem, aby jeho točení netrvalo déle než čtrnáct dní a nepřišlo dráž než přesně na tolik, kolik se někdo uvolil do toho filmu vrazit.
Teprve z treatmentu vzniká další stadium, a sice vlastní filmové scenário, libreto nebo též po česku drébuch.
Scenário se dělá tak, že se treatment pečlivě rozbije na samé malé kusy, kterým se říká záběry.
Čím víc kousků se nadělá, tím je to scenário dokonaleji zpracováno.
Dejme tomu, v treatmentu stojí:
" Na dvorním plese spatří princezna Amálie mladého důstojníka a pocítí k němu náklonnost;
i upustí kapesník, mladý důstojník přiskočí a zvedne jej, a za to smí princezně políbit ruku. "
Ve scenáriu bude tato scéna vypadat asi takto:
Scéna 17.
( Dvorní ples. )
164.
Plesová síň v královském zámku.
Tančící páry.
( Celkový záběr. )
165.
Kamera se přibližuje, projíždí tanečním rejem.
166.
Na pódiu hudba hraje k tanci.
( Kamera panorámuje. )
Hudba.
167.
Tlustý flétnista.
( Polodetail. )
168.
Dva generálové pohlížejí na veselý rej.
169.
Jeden generál si utírá čelo kapesníkem.
( Detail. ) Horko, že?
170.
Druhy generál si utírá pleš.
Ba.
171.
První generál se dívá na nohy tančících.
172.
Půvabné ženské nožky v tanci.
Prach a broky, kamaráde, to jsou nožky!
173.
První generál mrká.
Druhý generál ho upozorňuje.
Pst, to je Její Výsost!
174.
Kamera se zvedá od nožek k tváři princezny Amálie.
175.
Tvář princezny Amálie, jež zřejmě neposlouchá, co jí říká její kavalír.
Její oči přebíhají sálem.
( Polodetail. )
176.
Kamera panorámuje: stojící kavalíři a diplomati, oba generálové, důstojníci a dvořané, až se zastaví na mladém důstojníkovi.
177.
Tvář mladého důstojníka s uchvácenýma očima.
( Detail. )
178.
Oči princezny Amálie.
( Detail. )
179.
Princezna Amálie se v tanci zastavuje.
180.
Ruka princeznina upouští krajkový šáteček.
( Detail. )
181.
Šáteček leží na parketách.
( Detail. )
182.
Mladý důstojník přiskakuje a shýbá se k zemi.
183.
Ruka, zvedající šáteček, jemně jej svírá.
( Detail. )
184.
Důstojník s úklonou podává šáteček princezně.
185.
Princezna se usmívá.
Ach!
186.
Bere šáteček, letmý dotek prstů.
( Detail. )
187.
Okouzlená tvář důstojníka.
Ach!
188.
Tvář princeznina.
Děkuji, pane.
189.
Princezna podává důstojníkovi ruku.
190.
Důstojník se hluboko uklání a zvedá její ruku k políbení.
191.
Rty důstojníkovy nad princezninou rukou.
( Detail. )
A tak dále.
Prostě pořádné scenário musí z děje nadělat nějakých osm set záběrů, přičemž si scenárista musí lámat hlavu, aby ty záběry byly pořád jiné, aby se střídal celkový záběr s detailem, pohled shora a pohled zdola, aby se kamera jednou přibližovala, podruhé panorámovala dokola a potřetí jela po jeřábu nahoru;
a někdy se ukrutně namáhá vymyslet záběr, jaký tu ještě nebyl, třeba pohled uchem jehly, nebo pro mne a za mne záběr kamerou padající z letadla jako puma.
To už je taková ctižádost.
Tak, teprve po tomto nakládání je původní námět dokonale zfilmovatěn a putuje do rukou režisérových.
Nyní je na něm, aby ještě honem navrhl předělat děj, dialogy, scenérie, epizody a hlavně poslední scénu, která " není ještě to ";
zvláštní, že poslední scéna není nikdy to pravé;
uvidíte, že ani konec světa se jednou nepovede a bude hrozně slabý, a měl by se ještě několikrát předělat.
Nyní už se neodvratně blíží chvíle, kdy se bude film opravdu točit;
už jsou angažováni herci a najat ateliér na čtrnáct dní;
už jsou rozvrženy stavěcí dny, kdy se budují dekorace, a dny, kdy se točí;
pak už se nedá s námětem dělat nic -
... ovšem kromě změn, jejichž nutnost se vynoří teprve během točení.
" Tohle by mělo být jinak, " řekne se potom.
Nebo " tady by ještě něco mělo být ".
I předělává se to ještě nahonem za účasti producentů, režiséra, herců a kohokoliv, kdo zrovna sedí v kantýně ateliéru.
Hotový film pak pozůstává co do nového děje a obsahu hlavně z těch změn, které byly nadělány v této poslední horečné chvíli.
STAVÍME
Abyste pochopili slavný význam slova " stavíme ", musíte si uvědomit, že v dnešním filmu se skoro všechno točí v ateliéru.
Především není tak lehké bůhvíkde po světě tahat kabely, reflektory, zvukovou kabinu a všechen potřebný personál od režiséra, operatéra, herců a script-girl až po ty různé služby, které přenášejí kameru, chodí pro párky nebo zapínají reflektory.
Za druhé pak se skutečnou přírodou není rozumná řeč;
někdy režisér zrovna řekne " jedeme, " a v tu chvíli se přetáhne přes slunce mráček, a musí se začít znova;
nebo se třeba točí scéna, kterak Jan Kozina oře rodný lán, a do toho začne rachotit letadlo, které si to horlivě maže tamhle k Plzni;
i musí se chvíli počkat, řekne se znova " jedeme ", a v tu chvíli si umane podolská cementárna troubit poledne.
Jak říkám, se skutečným světem je ve filmu jen potíž;
lacinější a rychlejší je postavit v ateliéru les i s myslivnou, mlýn i s řekou, Staré zámecké schody, chuchelské závodiště, ulice s celou frekvencí, námořní bitvu, nádraží s lokomotivami, kvetoucí mez i s motýly a bílými obláčky, střechy i s kominíkem a vůbec nač si kdo může vzpomenout;
není nic, co by se nedalo líp a věrněji postavit v ateliéru.
A když si uvědomíte, že své cti dbalý film musí mít dvacet nebo třicet různých scenérií, a spočítáte si, jak by to dlouho trvalo, kdyby se každá ta dekorace měla stavět zvlášť, pak teprve jste připraveni na impozantní podívanou, kterou poskytuje filmový ateliér ve stavěcích dnech.
Představte si velikánskou haluznu, která vypadá asi jako hangár na důkladnou vzducholoď;
kolem dokola běží osvětlovací galerie s bateriemi reflektorů, ze stropu visí všelijaká lana, řetězy a kabely, a dole se hemží nějakých padesát lidí a všichni současně hoblují, tlukou kladivy, vrtají šrouby, malují na plátně, stříkají omítku a kde co, zatímco z malíren, truhláren a rekvizitáren se dopravují hotové stěny, sloupy, průčelí domů, schodiště, mříže, stromy a jiné součásti, ze kterých se skládá náš hmotný vesmír;
a teď se to na místě staví, zavěšuje, vzpírá latěmi, montuje, sbíjí, přetírá, klíží, přestřikuje a vůbec dává dohromady.
Než se nadějete, je v jednom koutě ateliéru vesnický hřbitůvek s drnem a kříži, vedle něho třeba malostranský dvorek s pavlačí, dále kus ulice i s dlažbou, potom roh přepychové pracovny s psacím stolem a telefonem, což vše sousedí s výsekem nemocničního pokoje, opatřeného prostým železným lůžkem.
Kousek dál je jen okno s květovanou záclonkou, to asi bude dívčí pokoj;
načež následuje zámecké schodiště, mansarda v podkroví ( asi pro básníka ), schody do podkroví, dále kus nábřeží s lucernou a namalovanými Hradčany, uzavřené útulným pokojíkem.
Totiž hlavní vtip filmové architektury je vměstnat do ateliéru současně co největší počet scenérií ve scenáriu předepsaných;
ani byste nevěřili, jaký labyrint pokojů, ulic, dvorů, zákoutí, chodeb, alkoven, schodů a balkónů se do takového ateliéru vejde, hlavně při dobré vůli a nízkém rozpočtu.
Při takzvaném velkofilmu se ovšem daleko víc mrhá prostorem i časem;
musí tam být aspoň jedna scéna, která sama zabere třeba i sto čtverečných metrů, a interiéry mívají celé tři stěny;
ale to se, jak říkám, vyskytuje jenom při velikých a výpravných filmech.
Prostě myslete si to tak, že v té haluzně je naděláno plno větších nebo menších jevišťátek, zákoutí a pozadí a že se potom při točení operatér s kamerou a hilfáky, režisér s herci, skriptorka s libretem, elektrikáři s reflektory, mikrofonem a kabely, muži v halenách, producenti a různý přikukující lid stěhují z jednoho kouta do druhého, natočí tam příslušné scény a pak jdou zase o kulisu dál.
Pravda, některé rozlehlejší dekorace se taky budují pod širým nebem za ateliérem;
řekněme takové středověké město, selský dvůr se stodolami a chlévy, vesnická náves nebo bojiště by se přece jen dobře do ateliéru nevešly.
I postaví se z prkének, latí a sádry celé kašírované město, odzadu ovšem duté, natáhnou se z ateliéru kabely, a potom se nadává na slunce a točí se i venku v záři uhlíků.
Pak tam to město zůstane stát po boku selského dvoru, protože to nestojí za bourání, a pomalu se rozpadá;
vypadá to jako kraj po leteckém útoku.
Vůbec za ateliérem je takové pole trosek: hromady latí k nepotřebě, starých dekorací, sádry, polámaných rekvizit a jiných dereliktů;
když nad nimi stojíte, máte dojem, že v tom rumišti jsou zasuty a pochovány i zhaslé filmové hvězdy.
TOČÍME
" Tak teda budeme točit, " praví režisér ( ten v bílém pracovním plášti ) rezignovaně.
" Co to tady je? " ptá se elegantní pán, nalíčený hnědočerveně jako horký párek.
" To je vaše pracovna.
Budeme v ní dělat scénu třetí a čtyřicátou první. "
" Kterou dřív? "
" To je jedno, třeba tu třetí.
Vy budete sedět za psacím stolem, někdo zaklepe a vy řeknete Dále.
To bude všechno.
Tak, teď si to přezkoušíme. "
Nalíčený pán usedá za psacím stolem.
" A co mám dělat? "
" Můžete psát. "
" Když tady nemám papír! "
Režisér zalomí rukama.
" No, co tohle je!
Proč tam pan Valnoha nemá papír!
Pánové, když řeknu psací stůl, tak tam má být papír, ne?
Pane Vojtíšek, vy jste ještě neviděl psací stůl?
Viděl?
A byl na něm papír?
Nebyl?
No jo.
Tak tam dejte nějaký papír, aby se mohlo zkoušet.
Tak ticho, pánové, zkouší se! "
Ateliérem se rozlehne tlučení kladiv;
a režisér se rozzuří:
" Co to zas je?
Když řeknu ticho, tak má být ticho!
Kdo to tam tluče? "
" Musejí dodělat dekoraci, " vysvětluje nějaký hlas.
" Tak ať tlučou tišeji, " vybuchuje režisér.
" Tady se zkouší!
Tak pozor! "
Režisér zatleská.
" Pan Molenda zaklepe na dveře, pan Valnoha zvedne hlavu a řekne Dále.
Kde je pan Molenda? "
" Tady, " ozve se z kouta, kde jiný nalíčený rudokožec se živě baví s nějakou slečnou, která sem zřejmě nepatří.
" Co mám dělat? "
" Tady zaklepat na dveře, a když pan Valnoha řekne Dále, tak vejdete.
To je všechno.
Tak pozor, zaklepat! "
Pan Molenda klepe na dveře.
Pan Valnoha zvedá hlavu a -
" Počkat, " volá režisér.
" Musíte jemně zaklepat.
Docela jemně a rozpačitě.
Tak ještě jednou! "
Zaklepání.
Pan Valnoha zvedá hlavu.
" Dále! "
" Počkat, " volá režisér.
" Docela lhostejně:
Dále! "
" Dále! "
" Trochu hlasitěji, aby to bylo slyšet za dveřmi!
Dále! "
" Dále! "
" Asi takhle, prosím vás:
Dále! "
" Dále! "
" To by šlo.
Tak ještě jednou, pánové: zaklepat - "
" Dále! "
" Výborně!
Tak světla, páni! " volá režisér ke stropu.
" No tak, přidejte!
Víc světla na pana Valnohu!
Hergot, tak rozjásejte ty reflektory!
A nesviťte mi na ten stůl!
Na pana Valnohu, povídám!
A to okno musí svítit!
Co?
Že tam nemáte reflektor?
Tak si ho tam šoupněte, člověče, a nezdržujte nás - "
Uplyne půl hodiny.
" No tak, " ptá se znechuceně pan Valnoha za psacím stolem, " budeme už točit? "
" Hned to bude.
Tak pusťte na něj uhlík!
A posviťte na tu stěnu!
- Je to dobré? " obrací se režisér k pokojné zadnici, která vyčnívá zpoza kamery.
" Fajn, " praví zadnice.
" Jenom ta stěna vzadu má moc světla. "
" Míň světla na zadní stěnu, " povykuje režisér.
" Dobře! "
" Prima, " dává najevo zadnice.
" Tak, mikrouš, a zkusíme to, " volá režisér.
Dva muži přistrkují jakousi šibenici na kolečkách, na jejímž konci se bimbá neveliký předmět;
je to mikrofon, mírně se houpající nad hlavou krajně znuděného pana Valnohy.
" Ticho, zkoušíme zvuk, " křičí režisér.
Načež zadrnčí signál z poslouchací kabiny, zazní klakson, a je ticho.
Teď svítí červené lampičky na dveřích ateliéru, nikdo nesmí vejít.
" Zaklepat, " káže režisér.
Zaklepání.
Pan Valnoha zvedá hlavu.
" Dále! "
" Tak, jaké to bylo? " křičí režisér.
Ze zvukové kabiny vylézá mladý muž a krčí rameny.
Aha, slabé.
" Tak dejte níž mikrofon, " káže režisér.
" A páni, prosím vás, musíte trochu přidat.
Ještě jednou!
Zaklepat - "
Pan Valnoha zvedá znechuceně hlavu.
" Dále! "
" Jaké to bylo teď? " volá režisér.
Muž ze zvukové kabiny krčí jen jedním ramenem.
" Tak můžeme jet, " oddychne si režisér.
" Točí se!
Všichni ven z dekorace!
Ticho! "
Pokojná zadnice u kamery nabývá napjatého výrazu.
Zadrnčí signál, ozve se klakson, a rozhostí se přísné mlčení.
Před pana Valnohu se vyřítí mladý muž, nastrčí černou tabulku, na které je napsáno 27, vykřikne " dvacet sedm " a plácne takovou velikou, černě a bíle pruhovanou klapačkou, načež střelhbitě zmizí.
Je slyšet jen vrčení kamery.
" Zaklepat, " praví režisér.
Pan Molenda jemně a ostýchavě klepe na dveře.
Pan Valnoha zvedá hlavu.
" Dále! "
Kamera vrčí.
" Stop, " křikne režisér.
" Ještě jednou!
Po tom zaklepání musí být vteřina pauzy!
A zaklepat musíte trochu váhavěji!
Tak to sjedeme!
Ticho! "
Zazní klakson, a znovu se vyřítí mladý muž s tabulkou a pruhovanou klapkou.
" Zaklepat! "
Pan Valnoha zvedá hlavu.
" Dále! "
Kamera pilně vrčí.
Pan Molenda vstupuje.
" Stop, " řičí režisér.
" Hergot kruci sakra, kdo to tam vzadu dupal! "
A v ateliéru se rozpoutává jedna z menších bouří.
Zatím se můžeme tiše a nenápadně rozhlédnout.
Ten nervózní pán, co pořád křičí, je teda filmový režisér, řečený též réža;
poznáte ho podle bílého pláště a podle toho, že smí v ateliéru kouřit.
V jeho blízkosti se čile hemží jeden nebo dva mladší lidé ve svetrech;
říká se jim hilfáci čili pomocní režiséři, jejichž úkolem je dbát, aby byly splněny všechny režisérovy pokyny, aby byli na svém místě herci a jiné potřebné rekvizity a aby sami byli po ruce, kdykoli je třeba nějakého hromosvodu, když něco neklape.
Dále je tam muž, kterému se říká služba a jenž je pověřen různými menšími úkony, například nosit za režisérem židli nebo vermut.
Tento hlouček lidí se zove režisérův štáb;
k němu ještě náleží tak řečený telefon, to jest osoba, která neustále hlásí do telefonu:
" Pan režisér momentálně nemůže přijít... ano, milostivá, já mu to vyřídím, " a takové věci;
neboť, jak známo, nikdy není člověk tak často a tak naléhavě volán k telefonu, jako když má nejvíc napilno.
Ta osoba, co sedí nebo stojí v různých pozicích za kamerou a strká do ní hlavu, je kameraman čili operatér.
Říká se mu právem operatér, neboť musí mít přinejmenším stejně zlatou ruku, jisté oko a pohotovost jako nebožtík profesor Kukula nebo Jedlička;
mimoto je stejně obklopen asistenty jako velicí chirurgové.
Musí být schopen točit v každé tělesné pozici: leže na břiše, klece, sedě na vozejčku nebo vznášeje se na jeřábu;
přisát očima ke kameře, obrácen k světu slepou částí těla, pokřikuje, aby pan Valnoha se drobátko otočil sem a pan Molenda ustoupil o decimetr dál, tak, fajn, a víc světla na pana Molendu, báječně, a dejte tam panchrom, prima, ohromné, teď už to může jet;
a takto vášnivě natáčí nějakých osm set záběrů, jeden po druhém, aniž se kdy v životě dověděl, oč vlastně v tom filmu šlo.
Jeho věc je natočit dokonale světelné obrázky;
co je spojuje v dějovou souvislost, to zřejmě pokládá za světskou marnost a pouhý klam a mam;
jen obrázky jsou to pravé.
Nejmohutněji vypadá kameraman, když trůní se svým aparátem na vozejčku při záběru přibližovacím;
tak teď, a vozejček se rozjíždí, zatímco operatér míří objektivem pevně a neochvějně jako kulometná posádka útočícího tanku.
Do širšího okruhu operatérova náleží též osvětlovací park.
Tento park se prostírá jednak kolem nahrávané scény, jednak nahoře na galerii a pozůstává z reflektorů různé velikosti;
těm malým se říká důvěrně pepíček nebo lilík, takový větší se jmenuje maule a velikým krátkým houfnicím, jež metají modré obloukové světlo, se suše říká uhlíky.
Kdysi se užívalo také vyřazených armádních světlometů, jež slyšely na jméno gajda.
Mimoto je tu spotlajt ( spot-light ) na ostře soustředěné světlo, parča čili parabolické zrcadlo, panchrom, což jest takové světelné koryto nebo sufita se žárovkami, a jiné vymoženosti, obsluhované četou osvětlovačů v modrých kazajkách.
Když na ně režisér zavolá:
" Haló, potřebuju otevřený efekt, " tak to bude noční scéna;
když však zavolá:
" Tak, teď rozjásat světla jako na Floridě, " bude se děj odehrávat v zářivém světle denním.
Má - li se osvětlit celá scéna, musí se do ní světlo šplouchnout;
má - li se osvětlit jenom herec, musí se světlem líznout.
" Šplouchněte tam víc světla, a lízněte pana Valnohu tím lilíkem!
A vrazte tam švartnu, ať vám to nesvítí vedle!
Tak co, dal jste tam toho négra? "
Švartna neboli négr je totiž stinítko.
" Tamta stěna vzadu mně chytá světlo, " zakvílí kameraman.
- " Tak toho maule víc nakloňte, " volá režisér.
" Dobré? "
- " Prima, " volá operatér a zmítá sebou rozkoší.
- " Tak pozor, teď abhérku, " křičí režisér a zatleská.
Abhérka čili zkouška poslušná je zkouška na zvuk a týká se toho pána, který sedí tamhle vzadu v pojízdné zvukové kabině, která se také jmenuje box neboli bouda;
ten pán sluje zvukař, zvukometník nebo zvukový kouzelník a má před sebou desku se samými signály, tlačítky a páčkami na zesilování, míchání nebo zeslabování zvuku.
Zvukař především dává znamení na ticho;
jakmile zahouká jeho klakson, zavrou se všechny dveře do ateliéru a nad nimi se rozsvítí červená žárovka neboli stopka;
i rozhostí se v ateliéru ticho, rušené leda tím, že někdo přešlápne a dostane za to vynadáno.
Potom se koná abhérka, při níž zvukař ve své kabině sleduje zvuk a přitom kroutí jednak svými páčkami, jednak hlavou, protože mu to nezní.
Je to příliš slabé.
Nebo příliš silné.
Nebo dokonce, jak se říká, překrknuté.
I musí se přidat nebo ubrat, nebo něco udělat s mikrofonem, kterému se říká mikrouš čili trabuko a jenž se bimbá na pojízdné šibenici nad hlavou mluvících herců.
U šibenice stojí zvukoví asistenti a tahají za dráty, aby se mikrouš otočil vždycky k mluvícímu herci.
Odtud, z toho trabuka, jde zvuk nejdřív do zvukové kabiny a odtud teprve do zvukové laboratoře, kde se ještě nějak v různých mašinách zesiluje a zachycuje selenovou buňkou a fotografuje na zvukový pás;
krom toho se tam ještě něco děje s nitrohenzolem a jinými tajnými silami, ale to jsem už nepochopil, ačkoliv jsem opětovně s živým zájmem a porozuměním říkal " aha ".
Zato jsem pochopil, proč se vždycky na začátku točení vyřítí mladý muž ve svetru, ukáže tabulku s číslem, vykřikne to číslo a potom hlučně sklapne pruhovanou dřevěnou klapačku.
To je proto, aby se na snímku poznalo, kolikátý je to záběr a kde se má přesně přiklížit zvukový pás k optickému;
to se dělá právě podle té klapky.
Dále se tam vyskytuje dáma, obyčejně v overalu, která se střídavě, byť s mírným zájmem, dívá na scénu a do scenária;
říká se jí skriptorka a jejím posláním je, aby škrtla natočený záběr a měla zapsáno, že pan Valnoha měl pruhované kalhoty a pan Molenda měkký klobouk;
ono by se totiž mohlo stát, že by se v dalším záběru, který se bude točit třeba až za týden, objevil pan Valnoha v pumpkách a pan Molenda v buřince, což by jaksi porušilo plynulost děje.
Konečně herci, kteří mají v tom filmu vystupovat, se poznají buď podle kostýmu, nebo podle toho, že mají do ruda nalíčené obličeje, fialová ústa a strašně výrazné oči;
po většinu času, kdy se točí, stojí v hloučcích a povídají si o rybolovu, o chřipce a vůbec o věcech ze skutečného života.
V jejich blízkosti lze postřehnout odborníka s dřevěnou skřínkou, který občas přiskočí a narovnává panu Valnohovi knír nebo mu přilepuje odchlípené obočí.
Co se statistů týče, jsou jejich obličeje obyčejně ponechány v přírodním stavu chronické melancholie;
jinak tvoří mlčelivé hloučky trpělivě čekající na to, až na ně přijde řada, aby se mihli před namalovanou ulicí.
Mimoto je ateliér v plné práci naplněn ještě herci z filmu, který se natáčí vedle, různými diváky, které patrně přilákal nápis " Nepovolaným vstup přísně zakázán, všelikým personálem pomocným, ctiteli a ctitelkami a jiným lidem obého pohlaví, který klopýtá přes kabely, motá se mezi dekoracemi, vrže podlahou a klábosí;
celkem takový den, kdy se točí, je názornou ukázkou toho, jak málo má většina lidí v tomto světě co na práci.
Točí - li se pod širým nebem, bývá při tom daleko méně lidí, asi proto, že není čím vrzat.
Děje se to obyčejně za sychravého podzimního dne;
na obzoru se rozpadá středověké město a dřevěná česká dědina mezi hromadami sádry a latí;
uprostřed tohoto rozvratu se tetelí zimou hlouček herců, režisér se svým štábem, skriptorka a ještě několik osob, a čekají, až elektrikáři ze svých uhlíků a maulek vykouzlí zářivý letní den.
Pár set metrů vzadu čeká zvukař ve své pojízdné kabině.
" Tak, jedeme, " řekne konečně režisér;
ale pak se musí počkat, až se pod kalnou oblohou přežene vrčící avion, sledovaný vyčítavými pohledy přítomných.
Potom se musí počkat, až někdo zažene kluky, kteří tamhle za plotem hrají kopanou.
Potom se musí počkat, až se trochu utiší vítr.
Potom potahující a zmodralí herci honem shodí své zimníky a drkotají svých pět slov.
Bohužel se to pak musí natočit ještě jednou, protože se přitom s rachotem zřítila část středověkého města.
A přikukující člověk zastrčí ruce hlouběji do kapes a melancholicky si uvědomuje marnost a pomíjivost tohoto světa.
Jak říkám, líp se pracuje v ateliéru;
a když už musí být na filmu nějaká ta příroda, natočí se bez herců a donese se do ateliéru jako zadní projekce.
Prostě se to promítne odzadu na plátno, a herci hrají před tím plátnem, kolébají se na člunu nebo ujíždějí v autě ubíhající krajinou, jež horlivě míjí na zadní projekci.
Nejvýš se přibere ještě ventilátor, aby tam nechyběl ani pravý přírodní vánek.
" Tak, " řekne režisér, " a teď to sjedeme. "
JAK SE TEDY DĚLÁ FILM
Ale i když si odmyslíme to všechno technické, čeho je při točení filmu třeba, shledáme po delším okounění a divení, že se film vlastně dělá jinak, než jak by si představoval divák v biografu.
Například divák věří, že herci ve filmu hrají jakýsi děj.
To je ta největší filmová iluze.
Ve skutečnosti herci hrají jenom jednotlivé záběry, dokonce v libovolném pořádku;
a předepsaný souvislý děj se z toho udělá až na konec, při sestřihu.
Filmový herec není nositelem děje, nýbrž jenom představitelem figury;
nositelem děje je vlastně filmový režisér.
Filmový herec neodříkává dialogy, nýbrž jen kousky dialogu, které se teprve dodatečně slepí dohromady.
Málokdy řekne na jeden záběr víc než jednu větu.
Nikdy se nemůže vžít do role, nýbrž jen do figury, aby ji " udržel " v těch několika desítkách nebo stech jednotlivých a nesouvislých půlminutových nebo minutových záběrů.
Hercova hra ve filmu je jako kamínky, ze kterých teprve režisér skládá souvislou mozaiku.
" Tak, slečno, teď musíte vzplanout a říci Ne, nikdy, " řekne režisér.
A slečna vzplane a vykřikne:
" Ne, nikdy! "
" Stop, " řekne režisér.
" Dobře.
Tak teď si to osvětlíme a sjedeme to. "
Za půl hodiny to bude sjeto.
" A teď, slečno, mlčky zapláčete, " dí režisér.
A slečna mlčky zapláče.
" Stop, " praví režisér.
" Tak osvětlit a jedeme. "
" Číslo sto devadesát sedm, " vykřikne mladík ve svetru a plácne jí před nosem klapkou.
Slečna mlčky zapláče a aparát zavrčí.
" Stop, " zvolá režisér.
" Dobré je to! "
A jede se dál.
Bude se třeba točit scéna, ve které slečna poprvé spatří toho, pro něhož v čísle sto devadesát sedm mlčky zaplakala.
" Dnes nám to šlo, " libuje si režisér, když ho večer div nevynášejí z ateliéru na nosítkách, vyčerpaného únavou.
" Natočili jsme dvacet záběrů! "
Těch dvacet záběrů pak na plátně přeběhne stěží za deset minut;
a to ještě se z nich většina někdy vystřihne a zahodí.
Taková je to práce.
I vzdejtež se iluze, že vaše milovaná filmová hvězda nějak prožívala ty polibky, slzy a jihnoucí pohledy, kterými vás dojímá na plátně.
Kdepak.
To byla jen čísla.
Ale nechcete - li se té iluze vzdát, taky dobře;
proč byste se měli dívat zrovna na film kritičtěji než na jiné lidské konání!
V DÍLNÁCH A LABORATOŘÍCH
Ještě pořád je na dnešním filmu mnoho technicky nedokonalého a primitivního.
Například herecké výkony se ještě pořád musejí hrát tak říkajíc ručně;
dosud se nenašel stroj, který by to zahrál rychleji a úsporněji, ale to může přijít později.
Avšak to, co je rukodílně zahráno a natočeno, přijde do krásných a dokonalých mašin;
strčí se do nich natočený kotouč filmu, a pak už se to v nich automaticky vyvolá a kopíruje a fixuje.
Pak to zase přijde do lidských rukou k technické kontrole;
příliš světlé nebo příliš tmavé kopie se přitom označí a strčí do jiné mašiny, která je samočinně opraví.
Potom se po celé délce slepí optický a zvukový pás.
Potom se film brousí a já nevím co ještě.
Zkrátka jsou to samé tiché a elegantní stroje ve světlých skleněných laboratořích, mírně chemicky páchnoucích a čistých jako operační sál na klinice;
tiše se tu pohybují lidé v bílých pláštích s nitěnými rukavicemi na rukou a odvíjejí ty lesklé, průsvitné filmové pásy v samých jemných manipulacích - říkám vám, laboratoř, kde se film zpracovává, je hotový div techniky proti ateliéru, kde se film hraje.
Co dělat, lidská práce asi navěky zůstane trochu chaotická a hlučná a celkem dramatická, spojená s všelikým spěchem a povykem, s potem tváří a skřípěním zubů.
Ale z těchto dokonalých laboratoří vychází film ve stavu ještě velmi nehotovém;
ještě je na těch kotoučích natočen záběr za záběrem, jak se to právě bralo, páté přes deváté, a musí se s tím nejdřív na předváděčku neboli projekci, kde se to poprvé promítá na plátno.
V tomto stavu vypadá film asi takto:
Na plátně se vyřítí mladý muž ve svetru, nastrčí tabulku s číslem 27, vykřikne " dvacet sedm ", plácne dřevěnou klapačkou a zmizí.
Pan Valnoha sedí u psacího stolu a píše.
Je slyšet zaklepání.
Pan Valnoha zvedá hlavu.
" Dále. "
" Stop, " zazní hlas režisérův.
" Ještě jednou!
Po tom zaklepání musí být vteřina pauzy... "
-
Znovu se vyřítí mladý muž s tabulkou, zařve " dvacet sedm " a plácne klapkou.
U psacího stolu sedí pan Valnoha a píše.
Je slyšet zaklepání.
" Dále. "
" Stop, " zaburácí hlas režisérův.
" Hergot kruci sakra, kdo to tam dupal!
Která kráva... "
Načež se vyřítí mladý muž s tabulkou, zařve " sto osmdesát pět " a plácne klapkou.
Promítá se veliká hlava slečny Miriam Nekolové.
" Ne, nikdy, " praví hlava.
" Stop! "
" Prima! "
Mladý muž s tabulkou vykřikne " sto devadesát sedm " a plácne klapkou.
Zjeví se hlava slečny Miriam Nekolové.
" Plakat, " volá hlas režiséra.
Z očí slečny Miriam Nekolové se vyřine těžká slza.
" Stop, dobré! "
" Stop, " křikne skutečný režisér v projekční síni.
" To má šlajer!
Znova natočit!
Tak dál! "
A dál běží záběr za záběrem s tabulkami, klapkami a pokřiky;
někdy nemá kopie šlajer, ale zato je šedivá nebo vyblajchovaná;
někdy je tak hrozná, že se jí říká mord;
někdy je na obraze vyfotografován i mikrouš nebo reflektor, a pak se to taky musí zahodit.
Některý záběr je němý a dostane zvuk až dodatečně - tomu se říká postsynchron.
Zkrátka to teprve jsou ty kamínky, ze kterých se bude montovat film hrubým sestřihem, jemným sestřihem a prostřihem, postsynchronem a různými způsoby navazování, jako je stíračka, prolínačka, zatmívačka nebo ostrý nástřih.
Teď teprve s nůžkami a lepidlem v rukou se z toho bude dělat souvislý a jakžtakž plynulý děj;
a teprve když to tak dalece dostane hlavu a patu, dojde se k ponurému poznatku:
" Jo, tak teď z toho musím vystříhat pětadvacet minut. "
A pak ještě přijde producent a navrhuje, aby se z toho vypustilo něco dialogů, že to publikum nebaví.
A pak ještě přijde cenzura a žádá, aby byla vynechána scéna, kde pan Molenda škrtí slečnu Miriam Nekolovou.
Pak teda se to všechno ještě jednou slepí dohromady, a
největší filmová událost sezóny
je konečně hotova.
PREMIÉRA
Totiž to už tak ve filmovém světě chodí: vždycky se točí ten nejlepší film sezóny;
během točení budí producent Alfa-Filmu vážné obavy, že pukne pýchou, zatímco producenti Beta-Filmu a Gama-Filmu nápadně žloutnou a stísněně hučí, že ještě uvidíme a kdesi cosi.
Zatím Alfa-Film trousí do světa zprávy, jak pokračuje natáčení našeho nového velkofilmu, který slibuje být vrcholným úspěchem sezóny, a rozesílá mnohoslibné snímky, interviewy a noticky do všech novin, ovšem jen o kinohvězdách;
neboť producenti i financiéři filmu z vrozené skromnosti se veřejnosti spíše vyhýbají.
Je nepsaný zákon, že žádny producent nevkročí nohou do ateliéru, kde natáčí jiný producent;
i naslouchá s pokrčením ramen pověstem o tom, jaký to bude báječný film a jaká je to příšerná hovadina.
Však jeho den se blíží.
Je to slavný a horečně očekávaný den filmové premiéry.
Konečně je to tu;
konečně se odehrává na plátně to, co dalo tolik práce tolika lidem od autora po muže s klapkou, od osvětlovače po šéfa reklamy;
pan Valnoha zvedá hlavu nad psacím stolem, slečna Miriam Nekolová vzplane a zvolá " Ne, nikdy ", všechno ohromně klape -
Konečně je tu veliká chvíle, kdy se producent Beta-Filmu nakloní k producentu Gama-Filmu a šeptá:
" Padák, co? "
" Padák! "
JAK VZNIKÁ DIVADELNÍ HRA
ÚVODEM
Tento poučný spisek by rád vyložil autorům, obecenstvu a koneckonců i kritice, jak vzniká divadelní hra a jakými proměnami jest jí projíti, než se vykuklí v slávě a skvělosti své premiéry.
Nechceme podvodně předstírat, že divadlu rozumíme;
faktum je, že divadlu nerozumí nikdo, ani lidé zestárlí na prknech, ani nejstarší ředitelé, ba dokonce ani referenti.
Panebože, kdyby dramaturg mohl vědět, bude - li mít kus úspěch!
Kdyby ředitel mohl předvídat, udělá - li kasu!
Kdyby herec měl předem nějaké znamení, že to vyhraje!
- pak, ano, pak by se divadlo dalo dělat stejně klidně a počestně jako truhlářství nebo výroba mýdla.
Avšak divadlo je umění tak jako válečnictví a hazard tak jako hra v ruletě;
nikdy se neví předem, jak to dopadne.
Nejen o premiéře, ale i každého večera je čirým divem, že se vůbec hraje, a když už se hraje, že se dohraje až do konce;
divadelní hra nevzniká uskutečňováním nějakého plánu, nýbrž ustavičným překonáváním nesčíslných a nečekaných překážek.
Každá laťka v dekoraci a každý nerv v hrajícím člověku může kteréhokoliv okamžiku prasknout;
obyčejně sice nepraskne, ale přesto situace je dezolátní;
prostě nemůže ani být jiná.
Nebudiž tu řeči o dramatickém umění a jeho tajemstvích, nýbrž jenom o divadelním řemesle a jeho tajemstvích.
Bylo by zajisté vděčnější uvažovat, jaké by divadlo mělo být a jak by se mělo ideálně dělat;
ale každé mluvení o ideálu zastírá složitou a divou skutečnost toho, jak to opravdu je.
Nerozjímáme tu o možnosti kolektivního dramatu nebo konstruktivistické scény;
v divadle je možno vše, je to dům divů.
Největším divem ovšem je, že to vůbec běží.
Zvedá - li se o půl osmé večer opona, buďte si vědomi, že je to šťastná náhoda nebo přímo zázrak.
Byť jsme se vyhnuli pokušení mluvit zde o Umění, přece bychom rádi zapálili aspoň v úvodu svíčičku také božské Múze.
Uzříte ji, chudinku, nikoli v její slávě;
spatříte ji utahanou zkouškami, nachlazenou, podstupující všemožné ústrky. ohavnou dřinu a všecky rozlaďující trampoty divadelního rubu.
Až bude před vámi na scéně slavně ozářená a nalíčená, vzpomeňte si, co jest jí snášet;
nuže, i to je hlubší pochopení dramatického umění.
A pak jsou různí lidé za scénou, pod ní i nad ní, kteří spolu táhnou a strkají tu Thespidovu káru.
I když tuto svou úlohu ztělesňují velmi naturalisticky, kostýmováni v obyčejném civilu nebo modrých blůzách, hrají svou důležitou roli při vzniku divadelní hry.
Pročež i oni buďtež zde oslaveni.
PRVNÍ POČÁTKY
Ve svých prvních, zárodečných a tápavých začátcích vzniká ovšem hra mimo divadlo, na psacím stole ctižádostivého autora;
do divadla vstupuje poprvé, když se autor domnívá, že je hotova.
Ovšem záhy ( asi za půl roku nebo tak ) se ukáže, že není hotova;
neboť v nejpříznivějším případě putuje potom zpět autorovi s výzvou, aby ji zkrátil a mimoto předělal poslední akt. Z jakýchsi tajemných příčin je to vždycky poslední akt, co se musí předělávat, právě tak jako vždy je to poslední akt, co na jevišti určitě selže a v čem kritika se vzácnou jednomyslností objeví slabinu díla.
Je napodiv, že dramatičtí autoři přes tyto neodchylné zkušenosti trvají na tom, aby jejich kus měl vůbec nějaký poslední akt. Prostě neměly by být psány žádné poslední akty.
Nebo by se měl poslední akt zásadně odříznout, jako se uřezává ocas buldogům, aby jim nekazil postavu.
Nebo by se měl hrát kus obráceně, s posledním aktem na začátku a s prvním aktem, který vždy je uznáván za nejlepší, na konci.
Zkrátka něco by se mělo stát, aby z divadelních autorů byla sňata kletba posledního aktu.
Když tedy je poslední akt dvakrát nebo třikrát seškrtán a předělán a kus přijat, počíná se pro autora doba čekatelství.
Je to období, kdy autor přestává cokoliv psát a dělat, kdy není s to ani číst noviny, ani žít v oblacích, ani spát, aniž jakkoliv utloukat čas, neboť žije v transu čekání, že bude hrán, kdy bude hrán, jak bude hrán a podobně.
S autorem, který se čeká, není vůbec řeči;
jen zcela otrlí autoři dovedou potlačit svůj nepokoj a tvářit se, jako by chvílemi mysleli také na něco jiného než na svůj přijatý kus.
Dramatický autor si snad představuje, že by už při dopisování kusu měl za ním stát divadelní sluha a udýchaně vyřizovat, aby pan autor už proboha poslal ten poslední akt, že pozítří má býti premiéra a že on, posel, se nesmí bez posledního aktu vrátit a kdesi cosi.
Tak se to ovšem neděje;
je - li kus přijat, musí se v divadle po jistou dobu uležet;
nabývá tím větší zralosti a jaksi načpí divadlem.
Musí nějakou dobu ležet také proto, aby se mohl pak ohlašovat jako " dychtivě očekávaná novinka ".
Někteří autoři nešetrně zasahují do tohoto procesu zrání osobními urgencemi, jež naštěstí nemají účinku.
Věc se musí ponechat přirozenému běhu.
Když se kus dostatečně uleží, začne poněkud jakoby páchnout a musí se s ním ven, na jeviště;
totiž nejprve do zkušebního sálu.
OBSAZENÍ
Ovšem nežli se začne zkoušet, musí být kus obsazen;
a zde učiní autor cennou zkušenost, že věc není tak jednoduchá.
Má tam - dejme tomu - tři dámy a pět pánů;
a na těch osm rolí si vybere osm nebo devět nejlepších hvězd, kterými divadlo disponuje, a prohlásí, že právě jim to šil na tělo a že si představoval zrovna je;
divže nevyvolá z hrobu nebožtíka Mošnu, aby mu tam zahrál jednu úložku - " ona je sice malá, ale záleží mi na ní ".
Dobrá;
ten návrh podá přidělenému režisérovi a věc putuje, jak se říká, ' nahoru '.
Nyní se však ukáže, že:
1. paní A nemůže hrát hlavní roli, protože má současně jinou hlavní roli;
2. paní B vrátí roli, kterou jí autor přidělil, s uraženým protestem: tohle přece pro ni není;
3. slečna C pak nemůže dostat roli, jak si autor přál, protože měla roli minulý týden a musí se zaměstnat slečna D;
4. pan E nemůže dostat hlavní roli;
musí ji dostat pan F, protože mu vzali roli Hamleta, o kterou se ucházel a kterou dostal pan G;
5. zato by pan E mohl náhradou dostat pátou roli, ale pohříchu ji vrátí, nadosmrti dožrán na autora, že mu nepřidělil čtvrtou roli, jež přece patří do jeho oboru;
6. pan H se musí šetřit, protože je nachlazen následkem jakéhosi konfliktu se šéfem činohry;
7. pan K nemůže hrát roli číslo 7, protože tu není nikdo lepší na vrácenou roli číslo 5;
není to sice jeho obor, ale " on to přinese ";
8. osmá role ( telegrafní posel ) se obsadí se zvláštní ochotou zcela podle přání autorova.
Tak se stane, že věc nejenom dopadne docela jinak, než si nezkušený autor představuje, nýbrž i k obecné hořkosti všech představitelů, kteří nemohou autorovi odpustit, že jim nepřidělil roli přímo.
Od té chvíle, kdy jsou role rozdány, rodí se uvnitř divadla dvoje mínění: jednak že jsou v tom kuse krásné role, ale že jsou špatně obsazeny, jednak že tam jsou špatné role, ze kterých se nedá nic, ale zhola nic udělat, i kdyby si dal člověk nohu za krk.
REŽIE
Režisér, jemuž je kus přidělen, vychází z rozumného předpokladu, že se musí kusu pomoci na nohy, jak se říká;
čili že se musí udělat jinak, než jak to autor nadrobil.
" Já jsem si, víte, " praví autor, " představoval takovou tichou, komorní hru - "
" To by nic nebylo, " odpovídá režisér. " To se musí hrát úplně groteskně. "
" Klára, to je taková zakřiknutá, pasívní bytost, " vysvětluje autor dále.
" Co vás nemá, " namítá režisér.
" Klára je vyložená sadistka.
Koukejte, na stránce 37 jí říká Daneš:
' Nemuč mne, Kláro. '
- Přitom se Daneš bude svíjet na zemi a ona bude stát nad ním v hysterickém záchvatu, víte? "
" Ale tak jsem to nemyslel, " brání se autor.
" To je zrovna ta nejlepší scéna, " konstatuje suše režisér.
" Jinak by první akt neměl aktšlus. "
" Scéna je obyčejný měšťanský pokoj, " vykládá dále autor.
" Ale musíte tam mít nějaké schody nebo estrádu, " praví režisér.
" K čemu estrádu! "
" Aby na ní Klára mohla stát, až zvolá Nikdy.
Ten moment se musí vyzvednout, chápete?
Aspoň tři metry vysoká estráda.
A potom z ní skočí ve třetím výstupu Včelák. "
" Proč by z ní skákal? "
" Protože tam máte poznámku ' Vpadne do pokoje '.
To je jedno z nejsilnějších míst.
Víte, ta hra potřebuje trochu víc života.
Vy jste přece neměl na mysli nějakou tuctovou a konvenční utahaninu, no ne? "
" To se rozumí, že ne, " praví autor honem.
" Tak vidíte. " -
Mám - li vyzradit jistá hlubší tajemství dramatického umění, tedy tvořivý autor je ten, který nechce být poután jevištěm, a tvořivý režisér ten, který nechce být poután textem;
co se týče tvořivého herce, ten, chudák, nemá jiné volby, než buď že se drží sama sebe ( v tom případě se vytkne špatné pojetí režii ), nebo že se drží režiséra ( v kterémžto případě se vytkne špatné pojetí herci ).
Stane - li se zvláštní náhodou při premiéře, že nikdo neklopýtne v dialogu, že nespadne špatně přivrtaná kulisa, nepřepálí se reflektor a nestane se žádné jiné neštěstí, dostane režisér v kritice pochvalu, že " režie byla pečlivá ".
Je to čirá náhoda;
ale než dojdeme k premiéře, musíme ještě projít martyriem zkoušek.
ČTENÁ ZKOUŠKA
Jste - li nebo hodláte - li být divadelním autorem, radím vám, abyste nechodili na první neboli čtenou zkoušku.
Je to zdrcující dojem.
To se sejde šest nebo osm herců;
vypadají na smrt unaveni, zívají a je jim zima;
stojí nebo sedí v hloučcích a polohlasem kašlají.
Tato pochmurná a bručivá chvíle se vleče asi půl hodinky;
konečně režisér provolá:
" Tak dámy a pánové, začneme. "
Na smrt unavený sbor se rozsadí u rozviklaného stolu.
" Poutnická hůl.
Veselohra o třech dějstvích, " začne předčítat režisér, načež rychle odbreptá scénář:
" Chudobný měšťanský pokoj.
Vpravo dveře do předsíně, vlevo do ložnice.
Uprostřed stůl a tak dále.
Vstoupí Jiří Daneš. "
Nic.
" Kde je pan X? " vyjede režisér.
" Copak neví, že máme čtenou zkoušku? "
" On zkouší na jevišti, " zabručí někdo znechucen.
" Tak budu číst jeho roli já, " rozhodne se režisér.
" Vstoupí Jiří Daneš.
Kláro, stalo se mi něco nečekaného.
Klára. "
Nic.
" Tak sakra, " povídá režisér, " kde je Klára? "
Nic.
" Kde je paní Y? "
" Možná že stůně, " míní jeden hlas ponuře.
" Jela na gašpíl, " poštívá druhý.
" Včera mně povídala Máry, " začíná někdo vypravovat, " že prý - "
" Tak budu číst já roli Kláry, " vzdychne režisér a honem, jako by ho někdo honil, odříkává dialog Jiřího Daneše a Kláry.
Nikdo ho neposlouchá.
U druhého konce stolu se rozvíjí tichý hovor.
" Vstoupí Katuše, " odfoukne si konečně režisér s úlevou.
Nic.
" No tak, slečno, " hubuje režisér, " dávejte přece pozor!
Vy jste Katuše, ne? "
" Já vím, " povídá slečna naivka.
" Tak čtěte!
První akt, vstoupí Katuše. "
" Já jsem zapomněla roli doma, " prohlásí slečna naivka líbezně.
Režisér zabručí něco děsného a odříkává sám dialog Katuše a Kláry, brebentě rychle, jako když se kněz modlí otčenáš na chudém pohřbu.
Jen přítomný autor se nutí poslouchat;
jinak se věc odehrává za obecného nezájmu.
" Vstoupí Gusta Včelák, " končí režisér ochraptělým výkřikem.
Jeden z mimů sebou trhne a hledá po kapsách skřipec;
když si jej nasadí, listuje v roli.
" Která stránka? " ptá se konečně.
" Šestá. "
Mim obrací stránky a počne odříkávat svůj part hrobovým a tragickým hlasem.
Proboha, děsí se přítomný autor, vždyť to má být veselý bonviván!
Zatím režisér zastupující Kláru a mim hrající veselého bonvivána odříkávají pochmurná responsoria, jež mají být jiskřivým dialogem.
" Kdy se vrátí váš manžle, " čte mim mrtvolně.
" Manžel, " opravuje režisér.
" Já tady mám manžle, " trvá na svém mim.
" To je chyba v oklepku, opravte si to. "
" Tak ať to pořádně opisují, " praví mim s odporem a ryje tužkou do role.
Zatím se agonizující sbor poněkud rozjel, až to drnčí;
najednou, počkat! v jedné roli chybí věta;
počkat! tady je škrt od " byla první láska " až po " jíte rád ";
počkat! tady jsou zpřeházeny role.
Tak dál;
huhlavě, škobrtavě, uchvátaně sype se text dychtivě očekávané novinky.
Kdo doříká svou roli, sebere se a jde po svém, i kdyby chyběly do konce jen tři stránky;
nikoho, jak se zdá, za mák nezajímá, jak to dopadne.
Posléze padne poslední slovo hry a nastane ticho;
ticho, kdy je kus potěžkáván a souzen svými prvními interprety.
" Ale jaké si do toho mám vzít šaty? " vyhrkne hrdinka kusu do těžkého mlčení.
Autor se potácí ven, drcen přesvědčením, že doposud nikdy v dějinách světa nebyla napsána hra tak šedivá a neúspěšná jako jeho.
VE ZKUŠEBNÍM SÁLE
Nyní nastává další stadium: aranžovací zkoušky ve zkušebním sále.
" Tadyhle jsou dveře, " ukazuje režisér v prázdném prostoru, " a tenhle věšák jsou druhé dveře.
Tahle židle je pohovka, a tahle židle je okno.
Tady ten stůl je piano, a tady, co není nic, je stůl.
Tak.
Milostpaní přijde dveřmi vlevo a postaví se u stolu.
Dobře.
A teď přijde druhými dveřmi Jiří Daneš.
Sakra, kde zas je pan X? "
" Zkouší na jevišti, " oznamují dva hlasy.
" Tak budu markýrovat Daneše... " vzdychne režisér a vběhne imaginárními dveřmi.
" Kláro, stalo se mi něco nečekaného.
Milostpaní, jděte mně tři kroky naproti a dělejte trochu překvapenou!
Kláro, stalo se mi něco nečekaného.
Potom se přehraje Daneš k oknu - Prosím vás, neseďte mi na té židli, vždyť je to okno!
Tak ještě jednou, milostpaní.
Vy vejdete zleva a Daneš proti vám.
Kláro, stalo se mi něco nečekaného. "
" Nikoliv, otče, " čte Klára ze své role, " neviděla jsem ho od rána. "
Režisér ztuhne:
" Co to čtete? "
" První akt, druhá stránka, " vysvětluje Klára pokojně.
" Ale tak to tam není, " křičí režisér a vytrhne jí roli.
" Kdepak to máte?
Nikoliv, otce...
To přece...
Ale milostpaní, vy jste si přinesla jiný kus! "
" Mně to včera poslali, " povídá milostivá klidně.
" Tak si vemte zatím inspicientovu knihu a dávejte pozor.
Já přijdu zprava - - "
" Kláro, stalo se mi něco nečekaného, " spustí milostpaní.
" Ale to není vaše, " zoufá si režisér.
" Přece vy jste Klára, a ne já! "
" Já myslila, že to je monolog, " namítá milostpaní.
" Není.
Já přijdu a řeknu:
Kláro, stalo se mi něco nečekaného.
Tak pozor!
Kláro, stalo se mi něco nečekaného. "
" Jaké budu mít vlasy? " táže se milostpaní.
" Žádné!
Tak ještě jednou:
Kláro, stalo se mi něco nečekaného. "
" Do-se-li pviholile, " slabikuje Klára.
" Cože? "
" Já na to nevidím, " hlásí Klára.
" Ježíši Kriste, " úpí režisér.
" Máte tam:
Co se ti přihodilo?
Čtěte to pořádně! "
Klára bere za svědky celý soubor, že to v oklepku vypadá jako " do se li pviholile ".
Když je fakt dostatečně prokázán, vřítí se režisér popáté imaginárními dveřmi, horečně sípaje:
" Kláro, stalo se mi něco nečekaného. "
Přítomný autor s ustrnutím shledává v této větě všechnu topornost a nesmyslnost světa.
Nikdy, snad nikdy už se tento chaos nerozplete;
nikdy se svět nevzpamatuje z faktu, že se stalo něco nečekaného;
nikdy se nedojde dále...
" Vejde Katuše, " hlásí režisér.
" Mhm, " ozve se z pozadí, kde Katuše zatím současně pohlcuje párek, tančí paso doble a žvaní.
Bum! dvě židle letí na zem, Katuše stojí prostřed sálu a drží si koleno.
" Katuše vešla, " povídá.
" Ježíš, to jsem si dala! "
" Musíte vejít zleva, slečno, " vrací ji režisér.
" Když nemůžu, " běduje Katuše.
" Já jsem si rozbila nohu. "
" Tak pozor, " křičí režisér, " vstupuje Gustav Včelák. "
Gustav Včelák se dívá na hodinky.
" Musím teď jít zkoušet na jeviště, " povídá mrazivě.
" Čekal jsem tu zbytečně celou hodinu.
Maúcta. "
Autor má pocit, že tím snad je vinen on.
Zatím se ukáže, že za nepřítomnosti Jiřího Daneše a Gustava Včeláka není možno aranžovat ani jediný dialog krom začátku třetího aktu:
Služka:
" Pan Včelák, milostpaní. "
Klára:
" Ať vejde! "
Tuto scénu opakuje režisér sedmkrát, načež mu nezbývá než aranžovací zkoušku rozpustit.
Autor se vrací domů v smrtelném děsu, že takhle se jeho kus nenastuduje ani za sedm let.
DALŠÍ ZKOUŠKY
A přece se na těchto zkouškách v sále, kde rozviklaná židle znamená pohovku, trůn, skálu nebo balkón, nadělá nejvíc divadelní práce.
Autor prahnoucí vidět svůj kus nalézá jej zde ve stavu rozcupování a zpřeházení, že by zaplakal;
zkouší se to od konce nebo od prostředku, nějaký nepatrný výstup se vrací dvacetkrát, zatímco na jiný dosud vůbec nedošlo, polovina herců stůně a druhá polovina běhá po jiných zkouškách;
ale přece jsou minuty, kdy autor cítí, že se " to " stává skutečností.
Za tři nebo za čtyři dny přibude nová osobnost: napověda.
Herci přestávají číst role a začínají hrát, jsou při věci, jde to skvěle;
autor prohlašuje, že by premiéra mohla být už dnes večer.
" Počkejte, až budeme na jevišti, " brzdí herci jeho nadšení.
Konečně nastane velký den, kdy se takto rozdělaný kus dostane ke zkouškám na jevišti.
Zkouší se ještě se spuštěnou oponou, napověda sedí u stolku;
rovněž pan autor se vrtí u stolku a těší se, jak to půjde.
Nuže, nejde to vůbec.
Cestou ze sálu na jeviště se kus z nevyzpytatelných příčin rozklíží.
Vše je ztraceno.
Než po dvou nebo třech zkouškách se i to spraví, jde to bezmála skvěle;
a režisér káže:
" Tak, opona nahoru a napověda do boudy. "
To je okamžik, kdy i otužilý herec zbledne.
Neboť z tajemných, nejspíš akustických důvodů to zas naprosto nejde, jakmile napověda vleze do boudy.
Zničený autor z parteru přihlíží, jak na jevišti povlává jeho text jako zplihlý hadr v přerývaném větru.
A ještě ke všemu se režisér jaksi přestává starat o to, co herci na jevišti povídají, a jenom se vzteká, aby tenhle stál víc napravo a tamten aby rychleji odešel.
Čertví proč mu na tom tak záleží, myslí si autor;
v textu je prostě " Daneš odchází ", to přece stačí.
Režisér nejspíš zešílel, neboť nyní řve jako blázen, že Klára má o krok ustoupit;
i herci jsou nějak navrčeni a zuřivě se hádají s napovědou, že prý jen mele hubou, ale nemluví.
Jiří Daneš prohlašuje, že má chřipku a že si půjde lehnout.
V pozadí na sebe štěká inspicient s rekvizitářem v záchvatu atavické vzteklosti.
Konečně režisér se vysípe a zmlkne, zatímco po jevišti v smrtelném ochabnutí klopýtá vykloubený text.
Pan autor se krčí v parteru jako hromádka neštěstí.
Je to dezolátní a není už pomoci: pozítří je generálka.
KUS DOZRÁVÁ
Obyčejně poslední den před generální zkouškou se rozsype pytel neštěstí.
V ansámblu vypukají epidemicky chřipky, angíny, zápaly plic, záněty pohrudnice, slepá střeva a jiné úrazy.
" Sáhněte, jakou mám horečku, " chrčí hlavní představitel autorovi do ucha, jako když uniká z kohoutku pára.
" Měl bych si jít lehnout - aspoň na týden, " sípe, duse se kašlem a pohlížeje na autora vyčítavýma, slzami zalitýma očima oběti vedené na porážku.
" Já neumím ani slovo, " praví druhý.
" Pane autore, řekněte, ať odloží premiéru! "
" Já nemůžu mluvit, " chraptí Klára.
" Tady na jevišti tak děsně táhne.
Pane autore, ať mne pustí k doktorovi, nebo nebudu moci premiéru hrát. "
A ke všemu ještě veselý bonviván posílá lékařskou omluvenku: žaludeční křeče.
Tak.
( Budiž po pravdě řečeno: herecká živnost je tvrdší než vojna;
a chce - li se někdo z vás stát hercem, od čehož ho se sepjatýma rukama a pozdviženým hlasem varuji na místě jeho otce i matky, nu, ale chce - li tomu mermomocí, tedy ať dříve vyzkouší svou rezistenci, trpělivost, měchy, píšťaly a rejstříky, ať zkusí, jak se zapotí pod parukou a jak pod líčidlem, ať uváží, snese - li chodit nahý na mrazu nebo zabalen ve vatónech v parní lázni, dovede - li osm hodin stát, běhat, křičet, šeptat, jíst své obědy a večeře na kuse papíru, mít na nose mastix páchnoucí štěnicemi, být opékán reflektory a ofukován meluzínou z propadu, vidět asi tolik denního světla jako havíř, zamazat se o všechno, nač sáhne, mít smůlu v kartách, nesmět půl hodiny kýchnout, nosit triko propocené dvaceti předchůdci, šestkrát shazovat šaty ze své zapařené a zrovna dýmající nahoty, hrát se zánětem okostice, s angínou a třeba i s dýmějovým morem a snášet ještě mnoho jiných útrap, jež podstupuje herec, který hraje;
kdežto herec, který nehraje, podstupuje muka stokrát horší. )
" Tak začínat, začínat, " řičí necita režisér, a na jeviště se počne potácet několik sípajících postav, jež odříkávají posledním dechem jakýsi na smrt odporný text, jejž jim vnucuje napověda.
" Ale dámy, tohle nejde, " křičí bez sebe režisér.
" Ještě jednou zpátky!
To není žádné tempo!
A vy máte stát u dveří!
Tak ještě jednou, vejde Katuše. "
Katuše vejde krokem umírající souchotinářky a zůstane stát.
" No tak, slečno, začněte, " hartusí režisér.
Katuše cosi šelestí s očima upřenýma do neznáma.
" Ale slečno, vy máte přejít k oknu, " běsní režisér.
" Ještě jednou, zpátky! "
Katuše se rozpláče a uteče z jeviště.
" Co se jí stalo? " děsí se přítomný autor.
Režisér krčí rameny a syčí jako rozžhavené železo ve vodě.
Autor se sebere a letí do divadelní kanceláře: že prý není možno, aby pozítří byla premiéra, že se to rozhodně musí odložit a podobně.
( Každý autor je den před generální zkouškou toho názoru. )
Když se - poněkud uklidněn - po půlhodině vrací, zuří na jevišti strašlivý konflikt mezi hlavním představitelem a napovědou.
Hlavní představitel tvrdí, že mu napověda nedal jakousi narážku, což napověda prudce popírá a na znamení protestu opustí budku.
Nyní dostane vynadáno inspicient, jenž opět vynadá oponáři, načež kravál postupuje v bludišti divadelních chodeb, vytráceje se až někde v topírně.
Zatím se podařilo přimět napovědu, aby se vrátil do boudy roztrpčen tak, že nadále už jen šeptá.
" Tak začneme, " křičí režisér zlomeným hlasem a usedne, pevně odhodlán neplést se už do celé věci;
neboť vězte, že poslední akt nebyl ještě na jevišti přezkoušen.
" Myslíte, že to může pozítří být? " ptá se ho autor úzkostně.
" Ale vždyť to jde báječně, " povídá režisér a vyletí:
" Ještě jednou!
Zpátky!
To je všecko špatně!
Znovu, jak vejde Katuše! "
Katuše vejde, ale v tom okamžiku propuká nová bouře.
" Hergot, " burácí režisér, " kdo dělá ten rámus?
Kdo to tluče?
Pane inspiciente, vyhoďte toho lumpa, co dělá v propadu ten hluk! "
Nyní se ukáže, že řečený lump je prostě strojník, který má cosi spravit na propadu;
neboť v každém divadle se pořád něco spravuje.
Dále se ukáže, že si strojník nenechá tohle líbit a že se dovede bránit kypře a obšírně;
posléze je uzavřeno jakés takés příměří s podmínkou, že strojník bude bouchat kladivem trochu míň.
" Tak začneme, " chroptí režisér, ale na jevišti stojí napověda s hodinkami v ruce a povídá:
" Poledne.
Já odpoledne sufluju.
Já musím jít. "
Tím se obyčejně končí poslední zkouška před generálkou;
je to dusný a podrážděný den, bouřlivý a mračný;
ale zítra se rozklene široká, zářivá, pestrá duha generální zkoušky.
" Pane režisére, " poznamenává autor, " snad by mohla Klára v prvním aktu - "
" Teď už to musíme nechat, " urývá režisér ponuře.
" Pane režisére, " hlásí Klára, " právě mně švadlena vzkazuje, že nebude do premiéry s mými šaty hotova.
To je děsné! "
" Pane režisére, " volá Katuše, " jaké si mám vzít punčochy? "
" Pane režisére, " ohlašuje rekvizitář, " my tam nemáme žádné akvárium. "
" Pane režisére, " praví divadelní mistr, " ale my nemůžeme mít ty dekorace do zítřka hotové. "
" Pane režisére, máte jít nahoru. "
" Pane režisére, jakou mám dostat paruku? "
" Pane režisére, to musejí být šedivé rukavice? "
" Pane režisére, " naléhá autor, " snad bychom přece jenom měli premiéru odložit. "
" Pane režisére, já bych si vzala zelenou šerpu. "
" Pane režisére, a musejí být v tom akváriu rybičky? "
" Pane režisére, ale ty holinky mně musí zaplatit divadlo. "
" Pane režisére, snad bych nemusela padnout na zem, když omdlím.
Já si zamažu šaty. "
" Pane režisére, tady je korektura plakátu. "
" Pane režisére, je tahle látka na kalhoty dobře? "
Přítomný autor se počíná cítit tou nejposlednější a nejzbytečnější figurou na světě.
Dobře mu tak, nemusel to dělat.
GENERÁLNÍ ZKOUŠKA
Generální zkouška je v teorii zkouška, kdy má být všechno " jako večer ", s dekoracemi, světly, kostýmy, líčením, zákulisními zvuky, rekvizitami a komparsy;
v praxi je to zkouška, na které není pohromadě nic z toho všeho, při níž je obyčejně na scéně polovina dekorací, zatímco druhá polovina teprve schne nebo se rámuje nebo je jinak " na cestě ";
kdy jsou došity kalhoty, ale ne kabáty;
kdy se ukáže, že v celém divadle není jediné vhodné paruky;
kdy vyjde najevo, že chybějí zrovna ty hlavní rekvizity;
kdy statisté nemohou přijít, protože jeden je u soudu za svědka, druhý někde v úřadě a ostatní v nemocnici nebo kde;
kdy zjednaný flétista může se dostavit až ve tři hodiny, protože takto je oficiálem v zádušním úřadě.
Generální zkouška je zkrátka generální přehlídka všeho, co v poslední chvíli ještě chybí.
Autor sedí v hledišti a čeká, co se bude dít.
Nejdřív se dlouho neděje nic, jeviště je prázdné;
herci se scházejí, zívají a mizejí v šatnách, znepokojeně si říkajíce:
" Člověče, já jsem tu roli ještě ani neviděl. "
Pak přijedou dekorace a na jeviště se vyvalí technický personál.
Autor má trhání, aby jim běžel pomoci;
tak už se těší, že uvidí hotovou scénu.
Chlapíci v modrých halenách a overalech táhnou stěnu pokoje, výtečně.
Nyní táhnou druhou stěnu, sláva.
Teď jen třetí stěnu;
ale třetí stěna je ještě v malírně.
" Tak tam zatím dejte nějaký hadr, " volá režisér.
Nakonec se místo třetí stěny dá malovaný les.
Nato se celý další průběh zadrhne u nějaké lati.
Začne to tím, že dva muži v modrých halenách něco vrtají u jedné kulisy.
" Co to tam děláte? " křičí divadelní mistr.
" Ale musí se sem dát lajsna, " povídají muži.
Divadelní mistr běží zakročit, sedne na bobek a vrtá u řečené kulisy.
" Tak co to tam sakra děláte? " křičí po čtvrthodině režisér.
" Ale musí se sem dát lajsna, " odpovídá divadelní mistr.
Režisér zakleje něco děsného a běží zakročit, to jest, sedne na bobek a studuje řečenou kulisu.
" Pane režisére, proč nezačínáme? " volá po čtvrthodině autor.
" Ale musí se sem dát lajsna, " odpovídá zahloubaný režisér.
Autor si zničen sedne;
tak vida, záleží jim víc na nějaké lajsně než na mém kuse;
co to vlastně je " lajsna "?
" Pane autore, proč nezačínáme? " ptá se ve tmě hlediště ženský hlas.
" Ale musí se tam dát lajsna, " odpovídá autor znalecky a snaží se potmě rozpoznat, kdo to mluví.
Páchne to jaksi pryskyřicí a mejdlíčkem.
" To jsem já, Katuše, " zubí se to ze tmy.
" Jak se vám líbí mé šaty? "
Ach tak, šaty;
autor je potěšen, že se vůbec někdo stará o jeho mínění, i prohlásí nadšeně, že právě tak si ty šaty představoval: prostičké a nenápadné -
" Vždyť je to model, " urazí se Katuše.
Konečně nějakým divem je tajemná věc s lajsnou vyřízena.
" Tak na místa, " křičí režisér.
" Pane režisére, tuhle paruku já si nemůžu vzít. "
" Pane režisére, mám mít hůlku? "
" Pane režisére, přišel jen jeden statista. "
" Pane režisére, někdo zas rozbil to akvárium. "
" Pane režisére, v těch hadrech já hrát nebudu. "
" Pane režisére, nám se přepálily dvě tisícovky. "
" Pane režisére, já dnes budu jen markýrovat. "
" Pane režisére, máte jít nahoru. "
" Pane režisére, máte jít dolů. "
" Pane režisére, máte jít do dvojky. "
" Začínat, začínat, " řve režisér.
" Oponu dolů!
Napověda!
Pane inspiciente! "
" Začíná se, " křičí inspicient.
Opona se snese dolů, v hledišti je tma;
v autorovi se tetelí srdce dychtivým očekáváním, že teď, teď konečně uvidí svůj kus.
Inspicient cinkne poprvé.
Nyní se konečně slovo stane tělem.
Zvonek cinkne podruhé, ale opona se nezvedá.
Místo toho je najednou slyšet vzteklý ryk dvou hlasů, zdušený oponou.
" Zas se tam hádají, " bručí režisér a letí na jeviště zakročit.
Nyní je slyšet vzteklý ryk tří hlasů, zdušený oponou.
Konečně to ještě jednou cinkne a opona se trhaně zvedá.
Na jeviště vejde naprosto neznámý pán s knírem a povídá:
" Kláro, stalo se mi něco nečekaného. "
Nějaká dáma mu pokročí vstříc:
" Co se ti přihodilo? "
" Počkat, " křičí režisér.
" Vypněte spodní rivaltu!
Přidejte trochu žluté!
A proč nesvítí slunce do okna? "
" Vždyť svítí, " volá hlas kdesi zpod jeviště.
" Tohle je nějaké slunce?
Musíte přidat světla!
Ale honem! "
" Tak tam musíme dát dvě tisícovky, " hlásí podzemní hlas.
" Tak je tam sakra dejte! "
" Když je nemáme, " a na jeviště vylézá člověk v bílém plášti:
" Vždyť jsem říkal panu rezižérovi, že se nám přepálily! "
Režisérovi přeskakuje hlas zuřivostí.
" Tak tam dejte jiné! "
A letí na jeviště, kde se rozpoutává kravál v prudkosti dosud nezažité, jakým se začíná každá vážná generální zkouška.
Zatím autor sedí jako na trní.
Kriste pane, myslí si, jakživ už nebudu psát divadlo.
Kéž by to dodržel!
DALŠÍ PRŮBĚH
Divadelní lid je, jak známo, pověrčivý;
například nesmíte přáti herečce před premiérou " Mnoho štěstí ", nýbrž " Prevíte, breptej ", ani herci " Mnoho zdaru ", nýbrž " Sraz vaz ", přičemž se má na dotyčného naplivat.
Podobně se praví, že má - li mít premiéra hladký průběh, musí být při generální zkoušce kravál.
Něco na tom snad je;
nelze aspoň dokázat opak, protože nikdy dosud nebylo generální zkoušky bez kraválu.
Velikost tohoto kraválu je různá podle autority režisérovy;
největší bývá, vede - li režii sám šéf divadla.
Je - li režisér příliš sláb, obstará potřebný kravál šéf výpravy, inspicient, divadelní mistr, osvětlovač, strojník, čalouník, rekvizitář, napověda, šéf krejčovny, garderobiér, nábytkář, muž v provazišti, parukář, jevištní mistr nebo jiná technická síla.
Jediným pravidlem je, že se přitom neužívá střelných ani sečných zbraní;
ostatní způsoby útoku i obrany jsou víceméně přípustny, zejména křik, řev, ryk, pláč, výpověď na hodinu, urážky na cti, stížnosti k řediteli, řečnické otázky a jiné násilnosti.
Tím nechci říci, že divadelní prostředí je nějak zvláště divoké, krvelačné a násilnické;
je pouze poněkud, abych tak řekl, praštěné nebo střelené.
Sociologicky vzato, velké divadlo je soubor nejrůznorodějších lidí a povolání;
mezi vlásenkářem a mužem, který dělá divadelní hrom, je větší odlehlost než dejme tomu mezi poslancem Hakenem a poslancem Petrovickým, kteří jsou přece jen jaksi kolegy v povolání.
Mezi divadelním rekvizitářem a čalouníkem je věčný konflikt kompetenční;
ubrus na stole je věc čalouníka, kdežto talíř na stole je oblast působnosti rekvizitářovy, a stojí - li na stole ještě lampa, tedy přísluší osvětlovačům.
Divadelní krejčí zásadně podceňuje činnost divadelního truhláře, jenž tento cit živě oplácí.
Kulisář horlivě překáží nábytkáři a vice versa, kteřížto oba zase ztrpčují existenci osvětlovači s jeho kabely, reflektory a aparáty;
čalouník se svými štaflemi nebo koberci ještě komplikuje tuto tlačenici zájmů a dostává obyčejně vynadáno ode všech.
K této technické motanici připočítejte, že se rozvíjí co možná v největším spěchu a že obyčejně není nic dokončeno, že režisér hartusí na inspicienta a inspicient na všechny, že už je poledne a zkouška se ještě nezačala, a pochopíte napjatou a katastrofální náladu generální zkoušky.
Ale dobrá, režisér už máchl rukou nad nedodělaným stavem jeviště, krejčí navlékl na herce nedošitý kabát, vlásenkář mu nasadil zatímní paruku, garderobiér mu sehnal jakési zbytečně velké rukavice, rekvizitář mu vtiskl do ruky hůl - může to začít;
opona se zvedne, hrdina spustí " Kláro, stalo se mi něco nečekaného " a režisér se rozkřikne hlasem hystericky přeskakujícím na znamení, že je něco špatně.
Je to ovšem světlo.
I řekl Hospodin:
Budiž světlo, a bylo světlo.
Jenže Písmo nepraví, bylo - li to světlo žluté nebo červené nebo modré, neříká nic o rivaltách, žlábcích, korytech nebo kornoutech, o jedničce, dvojce a trojce, o padesátkách, stovkách a tisícovkách, o regulátorech a reflektorech, o horizontu a stínech a jiných světelných úkazech;
Hospodin nepřikázal " zapněte druhou rivaltu na šest žlutě " ani " dejte do portálu modrou, sakra, žádnou modrou, já nechci modrou, zapněte v lustru měsíc a zakrejte ho, to je špatně, na horizontu má být oranž, a ten lustr mně nesmí svítit na portál " a tak dále.
Hospodin to měl pohodlné, protože nejdříve stvořil světlo a pak teprve člověka a divadlo.
Generální zkouška je zkouška na " budiž světlo ";
jenže nejde to tak hladce jako za časů Genese.
" Pane režisére, " volá konečně hrdina hry na jevišti, " už je jedna hodina;
tak máme zkoušet, nebo ne? "
" A proč už nezkoušíte? " chraptí ukřičený režisér rozlíceně.
" Kláro, stalo se mi něco nečekaného. "
Režisér vyletí.
" To je špatně!
Stáhněte třetí rivaltu napolovic! "
" Co se ti přihodilo? "
" Ještě!
Víc stáhnout!
No tak, bude to? "
" Pane režisére, " volá osvětlovač, " vždyť už třetí rivalta nesvítí! "
" Tak co to tam svítí? "
" To je lustr.
Pan režisér poručil, abych lustr zapnul. "
" Po tom vám nic není, co jsem vám poručil, " ryčí režisér.
" Zhasněte lustr a zapněte třetí rivaltu na šest! "
" Kláro, stalo se mi něco nečekaného. "
" Co se ti přihodilo? "
" To je špatně!
Zapněte do lustru žlutou a zhasněte rampu! "
Nastane chvilka zvláštního, ulevujícího ticha.
Ach, kéž potrvá!
" Co to je? " rozkřikne se režisér, " proč se nezkouší? "
Na jeviště vyjde inspicient.
" Prosím, pane režisére, Klára někam šla. "
" Teď má zkoušet, " burácí režisér.
" Ať jde na jeviště, ale hned! "
" Ale - "
" Žádné ale, " soptí režisér, a náhle chabě, zhrouceně, jako člověk, kterému je už všechno jedno, zamručí:
" Tak začneme. "
Konečně tedy začátek.
" Kláro, stalo se mi něco nečekaného. "
" Co se ti přihodilo? "
V tu chvíli se vyhrne na scénu čalouník se štaflemi a postaví je k oknu.
" Člověče, co tu chcete? " vyjekne režisér praskajícím hlasem.
" Záclony pověsit, " povídá čalouník věcně a leze na štafle.
" Co věšet?
Jaké záclony?
Táhněte pryč!
Proč jste je nepověsil dřív? "
" Protože mně dřív neposlali látku, " povídá technická síla na štaflích, ale tu již se režisér řítí na jeviště, aby ho srazil i s žebříkem, zaškrtil, zadávil, rozdupal nebo co.
Přítomný autor si zakryje oči i uši.
Konečně propukl kravál, divý, třeskný, sípavý kravál řádné generální zkoušky, kravál, který se podebíral a kvasil od rána, kravál horečný, chvatný, nespravedlivý jako svět a nutný jako bouřka v přírodě, kravál, který naplní všechny přítomné, autora i herce, technický personál i bouřícího režiséra temným, zoufalým vztekem, únavou, znechucením, steskem, touhou být někde venku, pryč z toho zatraceného, neladného divadla...
Neboť to je pravá nálada generální zkoušky.
Posléze se režisér vrací na své místo v hledišti, zestárlý o deset let, vysílený, mračný a nenáviděný všemi.
" Tak začněte, " povídá s odporem.
" Kláro, stalo se mi něco nečekaného, " odříkává hrdina s hrdlem seškrceným.
" Co se ti přihodilo? " šeptá Klára bezhlase.
Vyčerpaně, těžce, bez radosti vleče se generální zkouška.
" Špatně, " chroptí režisér.
" Zpátky!
Vy musíte přijít rychleji! "
Únava padá na herce, nohy jim brkají, hlas se lepí k hrdlu, paměť najednou selhává;
což nikdy nebude konec?
" Špatně, " urývá režisér.
" Zpátky!
Kryjete svého partnera! "
Teď už jen aby byl konec;
hraje se zrovna se zaťatými zuby, text se rychle oddrkotává, režisér by chtěl ještě jednou zastavit, ale mávne bezmocně rukou a setře si studený pot.
Konec.
Herci se beze slova vytratí z divadla skoro vrávorajíce pod úderem svěžího vzduchu tam venku;
a pan autor běží domů s očima k zemi, nesa na svých bedrech únavu a skleslost všech.
Zítra tedy je premiéra;
dobrá, teď už je všecko jedno.
Ale vy všichni se přes to vše budete zas těšit na své příští generální zkoušky, vy autoři, i vy herci, režiséři i divadelní mistři i parukáři i oblékačky;
je to dlouhý a chmurný den, těžký jako žernov a zlý;
ale snad proto se budete na něj těšit, že je tak naprosto vyčerpávající.
VÝPRAVA SCÉNY * [ * Napsal Josef Čapek ]
S náramnou trefností bylo tu už vypsáno, jak to chodí, když autor napíše hru a zadá ji divadlu;
jak to vypadá při první čtené zkoušce, při zkouškách aranžovacích a pak při generálce.
Jímavým způsobem bylo tu vylíčeno, co všechno tu autor cítí a prožívá, když konečně stává se účasten toho, jak jeho slovo dochází svého divadelního těla.
Viděli jsme tu autora i s jeho hrou, jak se stává osou, kolem které se začne otáčeti celý divadelní provoz.
Pozorovali jsme, jak skřípavě, v zdánlivém zmatku a v nejhroznějším běžinci se tu všechno staví do služeb vznešeného múzického ducha, jemuž dal autor průchod svou hrou.
Zároveň jsme tu viděli, jak autor se tu i přes svou nezbytnost ( vždyť kdo jiný než autor může napsati divadelní kus? ) cítí býti úplně zbytečným, a dokonce i opuštěným.
Neboť on jediný uprostřed všeho, co se tu rozpoutává, není předmětem shonů ani kraválů;
jeho fyzická osobnost není tu osvětlována reflektory ani žlábky, není třeba zdokonalovati a zajišťovati ji nějakou lajsnou, natírati klihovými barvami nebo pajcem, ověšovati drapériemi nebo zakrývati trávníkem.
K jeho tetelící se bytosti není třeba přistavovat divadelních schůdků nebo přivrtávat dveří.
Není pochyby, že by v zájmu kusu s největší ochotou tohle všechno podstoupil, ale je to už takové, že s ním se nic neděje, co s ustrnutím dívá se na vřavu, kterou způsobil, stav se divadelním autorem.
I cítí se tu velmi zbytečným a překážlivým, uhýbaje se nábytkářům, kteří přinášejí stůl, a vrážeje do kulisáků, kteří se tu hmoždí se stěnou.
Provinile bloudí a straší po divadelních prostorách a nikde nemůže se ukázat prospěšným a účinlivým;
chtěl by něco říci režisérovi, ale režisér pro něho nemá pokdy, a herci si v garderobě povídají o rybařině, o střevních kolikách a o tom, jak někdo hrál před třiceti lety v Hradci Králové a jak se kdysi kdosi jmenoval.
I účastňuje se autor, aby dělal hrdinu a ukázal, že není tak docela zabrán trémou a starostmi o svůj kus.
Takhle to tedy doopravdy je.
V tomhle všem, a více než tušil, stává se tu autor osobou valně zbytečnou.
Všechno jeho dílo se překládá na jiná bedra.
Režisér si udělal svou koncepci a ocitá se v trýzni, shledávaje, že mu ji autor svým kusem vlastně kazí.
Režisér hraje krásnou hru, kterou mu autor začasto zle ohrožuje, vpadávaje do ní naprosto nevhodně a překážlivě svým textem.
A tak by vlastně nejlepší divadelní hra byla taková, která by neměla ani autora, ani textu a snad ani herců, protože to všechno jsou složky, které zhusta ohrožují zdar režie.
Tvůrčí režisérovo dílo jest tedy nadmíru těžké a tragické, neboť režisér usiluje o něco, co by se jevilo lepší než to, co je tu sepsáno, hráno a režírováno.
Jest tedy režisér jakýmsi druhem proklatce, pletoucím zaživa z písku provazy, ale nedává toho na sobě znát.
Ve své svrchovanosti se zajišťuje režisér spoluprací výtvarníkovou, neboť kulisy, závěsy a kostýmy jsou něco, bez čeho se na divadle obejíti nelze.
Též výtvarník je zle vázán předpisy autorovými.
Zajisté že velmi by ho to těšilo, postaviti na jevišti Eiffelovu věž s pozadím sopek nebo kubistické polární krajiny, nebo vykouzliti tu nevídané konstrukce, kolotoče, skluzavky, majáky a visuté mosty.
Autor však žádá chudobně zařízenou světnici vdovy Podléšťkové nebo jenom měšťanský pokoj.
Někdy se snaží režisérovi i výtvarníkovi poskytnouti příležitost a vyjíti jim vstříc různými poukazy, jako že uprostřed jsou dveře, napravo zase dveře na balkón, vlevo pak ještě dveře do ložnice a ovšem na okně že je klec s kanárkem.
Jsou ovšem také zase jiní autoři, kteří vedeni vábivými představami malebných efektů předepíší si řadu skvělých proměn, kde v několika vteřinách má se divoký les proměnit v královský palác, palác ve venkovskou hospodu a hospoda zase ve skalnatou rokli, čímž režisérovi, výtvarníkovi a divadelnímu mistru poskytnou příležitost, aby si lámali hlavu, jak to za daných podmínek s těmi všemi praktikábly, plastikami a propadly v minutě udělat.
Výtvarník si tedy přečte kus, nedbaje mnoho jeho slovních krás;
kouká hlavně, kde mají býti jaké dveře a jakých překážlivých nábytků si tu autor vyžádal, aby se to potom po úradě s režisérem udělalo jinak.
Překvapený autor pak prohlásí, že právě tak a ne jinak si to představoval.
To právě je u divadla to zvláštní, že vůbec věci vypadnou poněkud jinak, než se zprvu zdálo.
Když přijdou dekorace na jeviště, bývá výtvarník překvapen, že kusy jsou vyšší, širší, kratší, menší, vždy jinačí, než si představoval, a je překvapen i režisér, že scéna se prezentuje ovšem zcela jinak, než si představoval, ukládaje ji výtvarníkovi.
I nezbývá tedy než se s tím smířiti, a nejzvláštnější jest, že čím hůře to v tomhle ohledu dopadne, tím spíše kritika i s publikem jednomyslně prohlásí, že tentokrát dekorace byly přiléhavé a zdařilé.
Výtvarník tedy urobí návrhy na dekorace a přinese je režisérovi, aby pak vešli v poradu s divadelním inspektorem.
Inspektor zalomí zoufale rukama a prohlásí rozhodně, že to absolutně nepůjde, protože truhlárna i malírna vůbec nemají času, to že by se musily dělat zázraky.
Nuže, nakonec se dá uprositi, a v truhlárně i v malírně, jakkoliv na to není času, počnou se díti zázraky.
Lajsna se klade k lajsně a vznikají obrysy lesů a skal.
V malírně se vyvine silný zápach klihu, a zasloužilí mužové, kteří jsou u divadla už přes třicet let, s fezy na hlavách a s čibuky v zubech se dají do malování.
" Zase nějaká kubistika, " vrčí takový starý pamětník, " kdyby nás tak viděl Raffael! "
Ono teď už to není takové jako před třiceti lety, kdy divadelní malírna byla bezmála jakousi Akademií krásných uměn, kde se pěstoval přejemný " baumšlák " na báječně propracovaných panoramatických prospektech.
Dnes se vylévá barva na plátno přímo z putýnek, aby to šlo rychleji, a koštětem se to rozmaže, a ejhle, na jevišti se pak z toho kouzlí nádherný brokát nebo stinný hvozd.
Moderna sem vtrhla na svých hrubých, sedmimílových botách, je veta po veškeré bývalé jemné práci;
teď se na jevišti více maluje světlem, a na starých mistrech z divadelní malírny se nyní žádá spíše kvantum než někdejší dovednost, a do nové techniky se tu ještě docela nevžili.
Zároveň s malírnou se pustí do díla divadelní krejčí, krejčová a vlásenkář.
Tohle všechno jsou vesměs velmi ctižádostiví lidé, neboť jako šaty dělají člověka, tak divadelní krejčovna předpokládá, že dělá herce.
" Takhle. nízkou tajli nemohu panu Vydrovi udělat, " povídá divadelní krejčí výtvarníkovi, který při návrhu na kostým vyšel tu drobeček z proporce.
S největší rozkoší ze zdárného díla se zde šijí nejnemožnější píšťalovité nohavice, vydutá břicha a zadky, kabáty příliš krátké nebo příliš dlouhé, těsné nebo nevídaně volné, podle toho, jak toho figura vyžaduje.
Zde se vynakládá největší krejčovský důvtip a um na to, aby šaty, co nejvíce nepásly, žádá - li si to tak komika kusu.
Zde se dělá z klotu hedvábí a z pytloviny brokát a přešívají se staré rakouské vojenské kabáty na šlechtické i sluhovské kabátce pro nějakého Shakespeara nebo Molièra.
A když se vypravuje kus cele nebo částečně " ze starého ", tu je divadelní garderobiér okouzlen, může - li vybírajícímu výtvarníkovi nabídnouti pro nějakou Shawovu hru kalhoty, v nichž hrával pan Šmaha ještě ve hrách Bozděchových.
Neboť v divadelní garderobě panuje zvláštní nouze o takzvaný " civil " čili kroj soudobý.
Najdete tu jistě padesát andělů, deset indických rádžů, mandel rytířů z doby Rudolfovy, sto mandarínů nebo římských centurionů, ale, dejme tomu, žádné moderní světlé kalhoty, takže nezbývá než vzíti pak zavděk se starými rakouskými oficírkami, takzvanými pejačevičkami, ve kterých obvykle hraje Oněgin.
Nic tak divadelního garderobiéra netěší jako takový starý kus garderoby, mající za sebou slávu mnoha nejrůznějších kusů, v nichž s úspěchem hrál na těle proslulých mimů, kteří jsou slavnou historií divadla.
Při premiéře se tísní divadelní krejčovna mezi kulisami a pan mistr visí očima na každém pohybu tragédově.
Rozvíjí se hrozná zápletka, kdožví, nebude - li z toho sebevražda nebo hromadný mord, tragéd je tísněn intrikánem, nevinnost trpí, hle, tragéd hraje jako bůh, vkládá si ruku na srdce, mluví v nádherných verších, sedá si, vstává, tasí meč, klesá, mře nebo vítězí a vstupuje na trůn, nebo konečně po všech protivenstvích se bude ženit s první milovnicí - divadelní krejčí visí očima na každém jeho pohybu, hltá jeho gesta, a co publikum pláče buď dojetím, nebo smíchem a hledištěm začíná hřměti nadšený tleskot, on si šepce ve vrcholném dojetí:
" Jak krásně ty šaty hrají na panu X Y! "
Však také obětavě zběhal půl Prahy, aby našel flanel právě té pravé nuance, na prsa je přidáno vatelínu s dovedností přímo sochařskou a na odstávající šůsky věnován důmysl hodný inženýra.
A nezapomeňme též na vlásenkáře.
Jeho dílna, skrytá někde v nejhlubších hlubinách divadla, se podobá chrámu divošskému z Melanésie nebo indiánskému vigvamu.
Povalují se zde skalpy kučeravé, dlouhovlasé, černé, zrzavé, prokvetlé i stříbrné šediny vedle plavého dívčího vrkoče, i pleše všech druhů.
Na stolech stojí hlavy, jimž podstavcem jest jejich krk, hlavy uťaté a vedle nich nosy, špičaté nosy hlupáčků, pijácké bambule, orlí nosy rytířů a intrikánů, huňatá obočí, vousiska i frňousy všeho druhu, kníry zbrojnošů i hajných, plnovousy banditů, šlechetných otců i mnichů, vousy a vlasy všeho chlupu i barvy, všechna vlasatá i vousatá ozdoba lidského plemene, jakou si lze jen vymysliti.
A k tomu ještě líčidla, jimiž vykouzlena krvavá svěžest rtů, ona rudá žíznivost rtů krásné milovnice, o níž blouzní student a služtička z druhé galerie, k tomu ještě pudr a rumělka, z nichž vytvořena ona podmaňující něha líček, a čerň pro vymalování očí tak hlubokých a žárných, že je to až k zbláznění.
Tady je světlá pleťová šminka pro spanilomyslné zjevy i nejtmavší pleťová pro pytláky, cikánky a pro římskou luzu.
Je tu všechno, co nalepeno a rozetřeno po hercově tváři vypadá zblízka tak odpudivě, špinavě a mastně, že by tomu divák, blaženě přihlížející ze svého plyšového sedadla, sotva chtěl uvěřiti.
Všechen divadelní švindl je tu zblízka nabíledni, onen švindl, který je zažehnán teprve vzněcujícím kontaktem s publikem.
Je hrozný ve zkouškách, na zkoušce generální i při premiéře za kulisami.
Teprve když lustr zhasne, opona jde nahoru a obecenstvo se dívá, tu před jeho očima se švindl taví, ustupuje do pozadí a mizí, aby učinil místo pravdě a kráse divadelní podívané, aby sprostě pomalovaná kulisa se stala podivuhodnou krajinou, plechy zlatem, koudel vousem prorokovým a karmínová šminka rozněcujícími rty, o jejichž polibek se na jevišti pobíjejí hrdinové.
Dílo zblízka velmi hrubé a nedokonalé.
A přece, když se podaří, přichází na něm usednout iluze;
a když se docela šťastně udaří, setrvá na něm až do konce, aby pak diváka provázela také i domů a ještě i nadále.
PREMIÉRA
Avšak vraťme se k dalšímu běhu věci.
Premiéra je fatální okamžik, kdy se divadelní kus stává událostí.
Ještě do poslední zkoušky se mohlo něco na věci měnit a zachraňovat;
bylo to stále ještě dílo, na němž se pracuje, svět ve vzniku, hvězda rodící se z chaosu.
Premiéra je výraz zoufalého rozhodnutí nechat věc konečně běžet samu o sobě, děj se co děj.
Je to okamžik, kdy autor i režisér definitivně odevzdají věc rukám jiných, aniž by mohli někde přiskočit na pomoc.
Ani autor, ani režisér nepoznají jakživi uspokojení dejme tomu mistra truhláře, který může nechat nově urobeny stůl náležitě vyschnout, načež znalecky jede palcem po všech hranách a spárách, utře dlaní desku, zaklepe na ni, koukne se na celou věc a řekne:
" No, dobrý je to. "
Ach, kdyby mohlo být aspoň o jednu zkoušku víc!
Ráno před premiérou je poslední repetice.
Herci odbreptávají své role rychle, šedivě a skoro šeptem, aby se před večerem nepřekřičeli;
odemelou text, jako by drtili písek v zubech, a spěchají, zamlklí a zaražení, jako by byla v domě mrtvola.
Z hlubin divadla vylézá jakési strnulé a mrákotné ticho.
Nedá se už nic dělat.
Je to počátek konce.
Jak známo, premiéry mají své stálé premiérové obecenstvo.
Jsou lidé, kteří chodí jen na premiéry.
Říká se, že to činí z vášnivého divadelnictví nebo ze zvědavosti nebo ze snobismu nebo kvůli šatům nebo kvůli známým, já nevím;
ale myslím, že tam chodí z neuvědomělé a zvrhlé krutosti.
Chodí tam pást se rozkošnicky na trémě herců, na mukách autora a agónii režiséra;
přicházejí, aby se krvelačně pokochali strašlivou situací na jevišti, kde každou vteřinou může něco selhat, něco se zmotat a všecko se pokazit.
Na premiéry se chodí, jako se chodívalo ve starém Římě do arén na mučení křesťanů a zápasy šelem.
Je to divý požitek z trýzně a rozčilení obětovaných.
V té chvíli, kdy se premiérové obecenstvo šustíc a blahosklonně ševelíc rozsazuje po zářící aréně, běhá autor kolem divadla s divným a nesnesitelným tlakem v žaludečním důlku, herci už nalíčení vykukují sklíčkem v oponě do hlediště, trpí střevními katary a zvracením z premiérové paniky a zuří v šatnách, že dostali špatnou paruku nebo že nemohou dopnout kostým, garderobiéři a oblékačky lítají mezi šatnami, protože v každé něco chybí, režisér na jevišti přebíhá syče a sténaje, protože dosud nedošel z dílny poslední kus dekorace do prvního aktu, vztekle urývá stížnosti herců a tahá na jevišti židle, krejčí uhání do dílny s nějakými šaty, inspicient naposledy zvoní do šaten, hasiči jsou na místě, na chodbách řinčí zvonky, ještě se rozpoutá horečný kravál mezi rekvizitářem a čalouníkem, a konečně tři minuty po sedmé dorazí na jeviště poslední kus dekorace.
Kdybyste v této chvíli vy, kdo sedíte v bzučícím hledišti, díváte se na hodinky a pravíte:
" No, už by měli začít, " - kdybyste v této chvíli přiložili ucho k oponě, slyšeli byste bouchání kladiv a udýchané hlasy:
" Kam to mám dát? "
" Nestrkej to sem, ty vole! "
" To se musí přivrtat. "
" To se musí dát lajsna. "
" Co tu chcete? "
" Ježíšmarjá, honem! "
" Pozor, kulisa spadne! "
" To se musí spravit až zejtra. "
" A co s tímhle? "
" Tak dělejte, lidi, ježíšmar - "
Cink!
První znamení na oponu.
Hlediště se zatmí a utiší.
Je slyšet několik posledních ran kladivem, smýkání těžkého nábytku a rozčilené volání:
" Tak jděte už pryč! "
" Uřízněte tu lať! "
" Nechte to už být a táhněte! "
" Tak přitáhni to!
Honem! "
Cink!
Opona se zvedá za patami posledního dělníka, osvětlené jeviště se vřízne do tmy a Klára stojí na scéně, rychle se poznamenávajíc křížkem svatým.
Její partner ( po jeho čele se řine pot rozčilení, ale z hlediště to není vidět ) vejde a hodí klobouk na židli místo na stůl.
" Dobré jitro, Kláro, " praví hlaholně a zarazí se:
Proboha, vždyť jsem měl hned začít Kláro, stalo se mi něco nečekaného!
Klára ztuhla hrůzou: nedostala svou narážku.
" Dobré jitro, " extemporuje stísněně.
"... stalo se mi něco nečekaného, " syčí napověda.
Herec hledá zoufale přechod k tomu, co měl říci;
vzpomněl si, že podle autora není jitro, nýbrž pozdní odpoledne.
" Tak začni, " syčí Klára zničeně.
" Hm - ano, " pokouší se herec, " tak si představ, Kláro, - ano - tedy - "
" Stalo se ti snad něco nečekaného? " pomáhá mu Klára odhodlaně.
" Ano, " vpadá partner nadšeně, " tedy představ si, Kláro, stalo se mi něco nečekaného. "
" Co se ti přihodilo? " vpadá Klára do textu.
Z autorovy lóže je slyšet sten úlevy po minutě smrtelné úzkosti.
Situace je zachráněna;
ale v prvním okamžiku se autor křečovitě chytil pažení lóže, aby užuž skočil do parteru křiče:
" Zpátky, tak to není!
Začněte ještě jednou! "
Nyní se pomalu uklidňuje;
na jevišti hrčí dialog, jako by namazal.
Po chvíli má Klára klesnout na židli, jako by jí nohy podťal;
ale dobry bože, vždyť ten nešika partner položil klobouk na židli místo na stůl!
Tu to máme, teď si Klára sedne zdrceně na klobouk svého manžela;
celý akt bude zkažen;
bože na nebi, jak tomu zabránit?
Autorovi vlhnou dlaně úzkostí;
neslyší nic, nevidí nic než zlořečený klobouk na židli;
katastrofální okamžik se blíží neodvratně a vlekle.
Kéž by teď vznikla nějaká panika v divadle!
Což abych začal křičet " hoří "?
Teď, teď padá narážka jako blesk;
teď si Klára sedne na prokletý klobouk - Ach, božská a duchapřítomná Klára!
Vzala jednoduše klobouk a teprve pak se zhroutila na židli, s nešťastným kloboukem v ruce!
Ale co s ním udělá?
Bude jej snad držet v ruce až do konce aktu?
Proč jej nepoloží na stůl?
Ach, konečně! konečně se ho zbavuje, klade jej na stůl, ale tak nějak nevhod, tak strašlivě nápadně - - Autor se ohlíží do publika;
vidí kašlající a chrchlající koule;
zdá se, že nikdo si nevšiml pohromy s kloboukem.
Autor se obrací zase k jevišti;
jakže, dialog ještě pořád nepokročil dál?
Proč to tak dlouho trvá?
Autora počíná zalévat nepříjemné horko;
snad je to příliš dlouhé;
pro živého boha, vždyť se to vleče bez konce, a nic se neděje!
Autor se začíná potit trapnou trýzní;
tady jsem to měl seškrtat, tohle je slabé a špatné, nemožné, pitomé, bezvýznamné...
A proč to nehrají rychleji?
Nejlépe by bylo vstát a volat:
Já to seškrtám!
Počkejte chvilku!
Chválabohu, už je to odbyto;
teď přijde nejdůležitější část expozice, klíč k celému ději, krátký a napjatý hovor na třech stránečkách, a pak - Bum!
Autor ztuhl zděšením.
Na jeviště vrazí Katuše, jež měla přijít až za pět minut, až po těch třech stránkách - Proboha, co si teď počít?
" Opona, opona, " chce křičet autor, ale hrdlo má sevřeno hrůzou.
Ti dva na jevišti jsou také jako strnulí, ale Katuše už štěbetá svůj text;
druzí dva s úlevou vpadají, tři stránky jsou přeskočeny, klíč k celému ději padl pod stůl;
tak, teď nebude nikdo hře rozumět, nikdo nepochopí, oč jde, všechny motivy jsou tytam, zápletka je v pekle;
vždyť, prokristapána, bez těch tří stránek je celá hra nesouvislý nesmysl!
Co to ta Katuše provedla?
Jak ji mohl inspicient předčasně pustiti na scénu?
Teď začne publikum pískat, podrážděno nesmyslností děje;
každé dítě musí cítit, že to nemá hlavy ani paty;
proč režisér nepřerušil hru?
Autor se honem ohlíží do publika, nezačíná - li už protestovat.
Avšak obecenstvo klidně smrká, odkašlává a chvílemi jím přeběhne zčeření smíchu;
zdá se, že Katuše má úspěch.
Nejspíš budou pískat a syčet až na konci aktu.
Autor by se chtěl propadnout;
prchá z lóže a vrhá se do zákulisí, snad aby zapálil budovu jako stavitel Karlova.
Nikdy už nikomu nepůjde na oči, myslí si zoufale, skryt v nějaké garderobě, kde se zhroutí svíraje hlavu dlaněmi.
Ano, ano, tedy vše je ztraceno.
A po nepřežitelné době, nejspíše po několika hodinách nebo kdy, zvedne hlavu: co se to děje?
Je to, jako by někde tekla voda na dlaždice;
teče pleskajíc a šumíc, prudká a vzdálená - Cink!
Pleskání vody se najednou zesiluje v prudký šum, kdosi vrazí do garderoby a křičí:
" Tady je pan autor, " někdo ho popadá za ruku a táhne ho tryskem za sebou, nějaké ruce ze všech stran jím strkají a cloumají, je úprkem vlečen a smykán, klopýtá, vrávorá, nevidí a nechápe, brání se, kope kolem sebe, ale supající hlouček ho kamsi unáší a postrkuje, a šup! autor vyletí na scénu jako vystřelen, Katuše a Klára ho zvlhlými prsty chytí za ruce a táhnou k rampě, dole to pleská jako vodopád hydrantů, autor vidí plavat dokola tisíc bambulí s lidskýma očima, pokusí se o idiotský úsměv a několikrát po sobě se rychle zlomí v tříslech.
Opona sjíždí, pleskot vody se vzdaluje, cink, opona zas jede nahoru, autor honem natahuje ruce po Kláře a Katuši, ale je na scéně sám a sám, vyvržen a vydán napospas tisícům očí, klaní se a přitom si s úděsem uvědomuje, že seká poklony jakýmsi neobyčejně směšným způsobem, jako loutka, ale nemůže si pomoci, klaní se napravo i nalevo, nahoru i dolů, vycouvá pozpátku, známí i neznámí v kulisách mu zuřivě potřásají zpocenýma rukama se samým " gratuluju, gratuluju ", cink, opona jde ještě jednou nahoru, autor se znovu ocitá na jevišti, ani neví jak, a rozhazuje rukama směrem ke kulisám, že on jako nic, to že herci, no ale když mermomocí chcete, poklona, poklona, to mám radost, takový nezaslouženy úspěch - Uf!
Konečně se autor vymotá za kulisy, najednou ochably jako onučka, opuštěný a zase naprosto zbytečný, zatímco kulisáci kácejí stěny pokoje, pozor! táhnou stojky a praktikáble, vlekou nábytek a něco přitloukají;
inu, člověk jim všude překáží.
" Dělejte, dělejte, " křičí režisér, a autor se mu vrhá do náruče:
" Pane režisére, báječně, báječně to šlo! "
" Jen když se nestalo nic horšího, " odpovídá režisér suše.
" A poslyšte, " breptá autor nadšeně chytaje ho za knoflík, " nemohla by si Klára na začátku sednout na ten klobouk?
Víte, já myslím, že by se lidé smáli. "
" Tam se nemají co smát, " namítá režisér.
" Tak dělejte, sakra, ať to netrvá do jedenácti! "
Zbytečný autor běží děkovat hercům;
hrdina zrovna večeří a na autorovy díky skromně namítá:
" Copak, to není žádná role. "
Klára není dobře k mluvení, jelikož si roztrhla o hřebík šaty.
Katuše vztekle vzlyká ve své šatně, protože jí režisér hrozně vynadal.
" Copak já za to mohu, " štká usedavě, " že tam je dvakrát ta samá narážka?
Já mám jít na scénu, když Klára řekne Nikdy, a za to já nemůžu, že to tam je dvakrát! "
Autor se pokouší ji těšit, ale Katuše pláče tím lítěji:
" Tak mně... vynadat... zrovna o premiéře!
Jakpak... mám teď,... hrát! "
Zbytečný autor ji šlechetně chlácholí:
" Ale slečno, vždyť si toho nikdo nevšiml, že tam chybí kousíček textu! "
Nuže, v tomto bodu měl autor více pravdy, než sám tušil.
Nikdo si opravdu nevšiml, že první akt neměl hlavy ani paty.
Taková věc se přehlédne.
Cink, opona jde nahoru k druhému aktu;
autor klopýtá přes kabely a praktikáble v temném zákulisí, vrazí do horizontu a málem padá do zejícího propadu;
posléze ho napadne, aby sledoval hru skryt někde mezi kulisami.
Ale mezi kulisami je hlava na hlavě;
všechen technický personál, kulisáci, krejčové a krejčovky, sluhové, oblékačky a strojníci, mužové v blůzách, jejich ženy a tetičky a komparsové a jejich sestřenice a známí jejich sestřenic a všelijací záhadní habitués přikukují hře natlačeni mezi kulisami, špásují nahlas, přecházejí po skřípajících prknech, jedí, hubují, vrzají dveřmi, hrdlí se s inspicientem, překážejí hercům, vyluzují všeho druhu hluk, tartas a nepokoj a divže nevystrkují nos na jeviště.
Zbytečný autor se mezi nimi tlačí a staví se na špičky;
rád by pochytil, co se děje na scéně, ale místo toho slyší, jak si muž v modré blůze ulevuje:
" To je ale votrava. "
" Je to moc dlouhý, " povídá druhý muž.
" To pudem až v jedenáct! "
Bác! někdo v zákulisí porazil železnou židli.
Zatím se na scéně vrká milostné dueto.
Zbytečný autor se odkrádá po špičkách, příšerně vrzaje prkny;
vymotá se z bludiště chodeb a prchá na vzduch.
Je noc, něco málo lidí se trousí po ulicích myslíce bůhví nač, tramvaje cinkají a život vzdáleně šumí.
Autor se zachvívá nočním chladem a steskem.
Je sám a sám jako nikdy v životě, a za jeho zády se odehrává den jeho slávy.
Kéž by tomu byl konec!
PO PREMIÉŘE
Po premiéře zůstává autor v naprosté nejistotě, propadl - li na celé čáře nebo měl - li obrovský úspěch.
Nu ano, byl vyvoláván;
ale snad si publikum jen dělalo legraci, nebo ho litovalo či co...
S úzkostí a pln podezření zkoumá autor pohledy i slova svých známých.
" To máte radost, že? "
" Já bych trochu seškrtal první akt. "
" Ale hezky vám to zahráli. "
" To vám gratuluju. "
" Snad by se mohl zkrátit třetí akt. "
" Ale měli to sehrát jinak. "
" Já bych udělal jiný konec. "
" Klára byla prostě nemožná. "
" Nejlepší byl konec. "
" Jen druhý akt se trochu táhne. "
" No, můžete být spokojen. "
" Já vám to srdečně přeju. "
Autor se potácí ve tmě nejistot:
Byl to úspěch, nebo ne?
A nazítří si skoupí všechny noviny, aby se dověděl aspoň z hlasů kritiky, jak to vlastně dopadlo.
Nuže, dozví se z novin toto:
Že jeho kus měl jakýsi děj, ale každý kritik vypravuje nějaký jiný.
Že jeho hra 1. měla úspěch, 2. byla přijata vlažně, 3. část publika syčela, 4. úspěch byl srdečný a zasloužený.
Že režie 1. neměla co dělat, 2. činila, co mohla, 3. nebyla dosti pozorná a 4. byla pečlivá.
Že hráno bylo 1. svěže, 2. vlekle, 3. s nadšením, 4. herci neuměli role a 5. přispěli k úspěchu hry.
Že Klára byla 1. skvělá, 2. zřejmě indisponována, 3. nepochopila správně roli, 4. naplnila ji vroucím životem, 5. měla plavé vlasy, 6. měla černé vlasy.
( Dokonce se i dočte, že slečna Jarolímová v roli Kláry byla znamenitá, ačkoliv podle jeho vědomí hrála Kláru paní Nová. )
Že výprava 1. byla přiléhavá a 2. nehodila se k rázu hry.
Že souhra byla sice 1. dokonalá jako vždy, ale 2. velmi chatrná.
Následkem toho se autor nikdy nedozví, měl - li jeho kus úspěch;
ani počet repríz nic nedokazuje, neboť podle divadelních pranostik platí, že má - li hra málo repríz, je to proto, že je nemožná a propadla;
dosáhne - li velkého počtu repríz, je to proto, že je to kýč.
PRŮVODCE PO ZÁKULISÍ
Během dosavadního, poněkud chaotického líčení ( jež však zdaleka se nevyrovná divému zmatku divadelní skutečnosti ) jsme se dotkli celé řady osobností, jichž existence, povaha, zvyky, výsady a kompetence nejsou snad publiku, příštím autorům a kritice zcela jasný.
Chceme - li vás s nimi aspoň běžně seznámit, ocitáme se v rozpacích, kde začít: zda dole u portýra či nahoře v divadelní kanceláři, u topiče nebo u šéfa činohry, u pokladního okénka nebo v tajemných rozlohách divadelního skladiště.
Nuže, začněme třeba " tam nahoře ";
" tam nahoře " v divadelní hantýrce znamená divadelní kanceláře;
dolení výběžek toho " nahoře " je účtárna, kde se podle dávného zvyku ( a čeledního řádu ) vyplácí hercům gáže prvního a čtrnáctého, kdežto divadelním úředníkům jenom prvního a technickému personálu každé soboty.
Ale když už jsme u toho mamonu, musím vám říci, že kromě gáže brává herec takzvané přehrané honoráře, honorář za druhou roli, taxu za tanec nebo za zpěv, příplatek za zaskočení a extra za nahotu a šminkování těla;
z čehož všeho však obyčejně nijak nápadně nezbohatne.
Jinak účtárna je lokál poněkud zasmušilý, s okénkem většinou zavřeným.
Zde se vyplácejí zálohy.
Tam nahoře
Nejvyšší instance divadelního organismu je tajemná trojice: ředitel, šéf činohry a intendant;
z této božské trojice je to obyčejně šéf činohry, komu jest veřejně stoupati na kalvárii a býti občas křižován.
Ředitel jest osobnost odsouzená pro nějaké těžké hříchy k tomu, aby se věcně zlobila a vyřizovala všechny nepříjemnosti, žaloby a kompetenční konflikty, hromovala a stírala slzy, hrdlila se o zvýšení gáže a podpisovala zálohy;
jeho moc je veliká, ale čistě interní.
Pokud se intendanta týče, je to úřad poněkud neohraničený a obestřený jistými vyššími tajemstvími.
Lokality, kde tito nejmocnější prodlévají, jsou vyzdobeny koberci a křesly a jiným přepychem, který však, je - li třeba, dělá parádu v lepších salónech na jevišti.
Následují některá nižší důstojenství, jež začínají tituly kontrolora nebo tajemníka a končí se takzvanými silami;
síly řinčí u telefonu a překotně bubnují do psacích strojů opisujíce role, memoranda a dopisy.
Vypadá to jako obyčejná, ale jaksi posedlá kancelář, ve které je děsně naspěch a dělá se páté přes deváté nebo naopak;
to už patří k věci.
Úřad dramaturga nebo případně lektora je velmi tichý a odehrává se v nějakém zastrčeném pokojíku;
je to oáza klidu a hluboké, přímo osvěžující nudy v uchvátané divadelní fabrice.
Sem docházejí skromní autoři ( ti méně skromní obléhají šéfa činohry ) a přinášejí čistě opsané kusy, vykládají o nich široce a dlouze, vracejí se urgovat je a chtějí mocí mermo vědět, kdy se to bude dávat.
Dramaturg, muž pokojný a rozmyslný, odpovídá, že to bude.
Je však brán vážně jenom od autorů;
herci jím jaksi pohrdají, neboť jej právem považují za papírového patrona.
Kdepak, divadlo, to není literatura.
Sluhové divadelní se podobají sluhům redakčním nebo ministerským;
jsou velmi literární, neboť vždycky po prvním roznášejí autorům tantiémy.
Zdá se, že jsem tu smíchal správu uměleckou a hospodářskou v jeden galimatyáš;
ale ono to už tak v divadle chodí;
ředitel říká, že všecko dělá pro umění, kdežto dramaturg stále dává najevo kasovní ohledy.
Nyní však sestupme tam dolů.
Ansámbl
Ansámbl je napěchován vždycky po několika kusech do šaten;
ty šatny jsou malé dírky, je tam trymó a umyvadlo a buď strašná zima, nebo strašné horko;
dále před každým hercem zrcátko, zaječí noha nebo ťuntě, pudr, flajšky, vazelína, utěrky, karmín, černidlo, papír od šunky, kousek housky a pomačkaná role.
Je to cítit lidskými těly, spěšnou večeří, ličidly, ústředním topením, starými kostýmy, mastixem a parukami;
v dámských šatnách nadto různými mejdlíčky a prádlem.
V největší pánské šatně se trvale hrají karty;
vůbec u pánů je hlučno a veselo, tady se pořádají různé divadelní šprýmy, chorály, měření sil, vzpomínky a jiné kozácké zábavy, zatímco v dámských šatnách je spíše nedůvěřivé a pošeptmé ticho, přerývané pobíháním garderobiérek, cvakáním nůžek na kulmování a šustěním švábů;
ti se totiž drží u dámských šaten, protože tam se jí cukroví.
My však se, jak se na nás sluší, držme pánské šatny;
podivujme se rytířským nohavicím a kabátcům, jež, mohutně vatovány, odstávají z věšáků;
potěžkávejme divadelní meče a přílbice s chocholy a překážejme garderobiérovi, který obouvá polonahému hrdinovi vysoké holeně, a vlásenkáři, který mu načechrává paruku, a krejčímu, který mu utahuje tajli, usedněme na jeho košili a šaty a přispějme takto k tlačenici, která se rozvíjí v pánské šatně mezi prvním a třetím zvoněním inspicientovým.
Herecký soubor se tedy dělí na pánský a dámský.
K pánskému souboru přísluší: tragéd, dále hrdinský milovník neboli held, veseloherní milovník čili milas nebo libec, naturburš ( česky se nejmenuje nijak ), bonviván, jenž je z profese pán poněkud tělnatý, komik, různé charaktery ( otec, intrikán, neurastenik, robustní charakter a tak dále ) a šarže až po čokly neboli psy.
Hranice nejsou zcela přesné;
nejvzácnější je tragéd a milas - obyčejně se z angažovaného milovníka vyklube bohužel charakter.
K dámskému souboru pak přísluší tragédka nebo heroina, jež hraje v kostýmech, první milovnice neboli hadrářka ( protože potřebuje nejvíc toalet ), lyrická milovnice ( též fňukna ), šlechetná matka, zvaná též smrděnka, drastická matka, ženské charaktery, naivka čili mrcek a komorné, zvané též slunděry nebo pičičandy.
Ani zde ovšem nejsou hranice ostré;
obyčejný případ je, že role, kterou herec právě dostal, jaksi nepatří do jeho oboru, kdežto role, kterou dostal jiný, do něho patří.
Z toho vzniká vracení rolí a různé divadelní bolesti, s nimiž se chodí " nahoru ".
Jako by nahoře za to mohli, že vrták autor napsal také malé role.
A když už napsal malou roli, ať ji netáhne všemi akty;
ať se to odbude v prvním aktě a hotovo, domů.
Rád bych vás provedl ještě životem herců a odhalil vám jejich minulost, jejich trampoty, citlivosti i těžkosti jejich řemesla, jejich trému, pověrčivost, lásky i nenávisti, špásy i nářky, krátké radosti i stálé vybičování;
ale pohříchu nepíši román ze života, nýbrž jen krátkého průvodce;
pročež přestávám se vrtět u šaten mezi opřenými kulisami, reflektory, zbraněmi a divadelními trůny a obracím se k lidu obého pohlaví.
Říká se mu kompars čili statisti.
Kompars
Předpisuje - li autor ve svém kuse " lid ", představuje si množství jedinců starších i mladších, otylých, plecitých, silných ramen a šíjí a mocných hlasů, jak už patrně lid bývá;
je pak citelně zklamán, když uzří na jevišti hlouček úzkoramenných, tenkohlasých a víceméně vychrtlých vyžlat, kterým se jaksi nedostává pravé lidové tělesnosti a živé váhy.
Jsou to totiž studenti, kus po pěti korunách;
za pět korun nemůže být člověk zavalitý ani ramenatý ani brunátný.
Protože na ně režisér z kulis syčí " sakra, hejbejte se trochu ", hýbají se trochu, komihají trupem a šťouchají do sebe, snažíce se vyvolat představu, že jsou živí.
Jsou ovšem stálí komparsové, kteří se hýbají s jistou ctižádostí;
jsou také členové technického personálu, kteří statují, - v pauze pak vidíte římského vojáka, kterak nese na hlavě lavici, nebo gaskoňského kadeta, jenž přivrtává lajsnu.
Rovněž hrající děti jsou obyčejně zplozeny divadelním lidem.
Je - li zvláště lidnatý výpravný kus, tu hrají na jevišti všechny švadleny, garderobiéři, nábytkáři, kulisáci, zaměstnanci zádušního úřadu, ukrajinští vojáci, inspicienti, rekvizitář, uklízečky, studenti škol vysokých i odborných a div ne i správa divadla.
Bývá to až padesát lidí.
Za hluk je příplatek.
Obyčejný ropot davu pozůstává z tajemného slova " rebarbora ".
Inspicient
Inspicient pobíhá za kulisami s knihou v ruce, posílá herce v pravý okamžik a pravou dírou na jeviště, diriguje nebo i vyluzuje zvuky za scénou a dává znamení, kdy má jít opona nahoru;
dále zvoní do šaten, křičí po chodbách " začínáme ", hraje menší role, dupe jako kůň ( když je v kuse kůň předepsán ), tyká si s herci a dostává vynadáno za všechno, co se přihodí.
Jako jsou velcí a menší režiséři, jsou také velcí a menší inspicienti.
Inspicient musí být současně v pravé i v levé kulise, za scénou i v propadu, musí dohlížet, je - li všechno na jevišti, musí vědět o všech rekvizitách a koneckonců o reprízách zastupuje režiséra.
Je to muž na roztrhání.
Co se týče zvuků za scénou, tedy je tu různá kompetence: hrom spouští strojník v provazišti, meluzínou točí kulisák, kdežto dešť, zvony, sirény a střelba jsou věcí rekvizitáře;
inspicient dělá pak zpěv ptačí, houká na automobilové houkačky, řinčí nádobím a provozuje jiné předepsané zvuky kromě těch, jež příslušejí hudebníkům.
Suflér
Je chybné ponětí, že napověda jen tak mechanicky předříkává hercům text.
Tedy tak tomu není.
Velký a požehnaný napověda žije s hercem;
rozjede - li se herci huba, nebrebentí mu do toho;
ví o dvě vteřiny předem, kdy bude herci třeba " podat " slovo.
Herce jen dráždí, zurčí - li mu napověda do řeči, ale ještě víc, uteče - li mu ve vteřině nejistoty o pár slov napřed;
je tu tajemný kontakt a jakési božské poslání býti napovědou.
Proto dobrý suflér je hýčkán jako nikdo jiný.
Napověda má ke kusu svůj osobní poměr;
jsou hry, které sufluje rád, a jiné, které říká nerad;
nudí se při nudné hře a baví se, když je to veselé.
Když si autoři vymiňují obsazení, zapomínají na sufléra;
to svědčí o jejich neznalosti jeviště.
Oponář
Oponář sedí v takové skleněné budce hned vedle jeviště a na znamení od napovědy spouští oponu.
Opona padá rychle nebo se snáší tragicky a pomalu, podle vyznění kusu.
Oponář je povinen, kdyby hořelo divadlo, setrvat na svém místě tak dlouho, dokud nespustí železnou oponu.
Vědom si tohoto heroického místa a poslání má soustředěný výraz přední exponované hlídky a vedle sebe půllitr piva.
Hasiči
Hasiči stojí hned za portálem, kde zrovna nejvíc překážejí.
Jsou černí a vážní, nezasmějí se ani nezaslzí;
jen když na jevišti hoří nekrytá svíčka nebo si herec zapaluje cigaretu, sledují tento ohnivý děj s napjatým zájmem, připraveni vniknout na jeviště s vytasenou sekyrkou.
Rekvizitář
Rekvizitář žije v rekvizitárně, což jest místo těžko popsatelné;
neboť je tu vše, nač si vzpomenete: meče, vycpaný kanár, džbány, bubny, cíše, nádobí, váčky, fajfky, monstrance, antické vázy, folianty, koše, kufry, kalamáře, samovary, diadémy, prsteny, karty a kostky, polnice, biskupské berle, halapartny, indiánské toulce, kafemlejnky, škatule, pistole, dýky, nemluvňata, biče, váhy, bankovky a mince, řetězy, hole, kašírované pečeně a dorty, rybářské pruty, věci civilní i vojenské, nářadí všech dob, náčiní všech zemí, vše, co kdy bylo a jest.
Rekvizitář musí sehnat, na cokoliv si autor vzpomene: automobil, koně, akvárium, bílého slona, mrtvou kočku, živého páva, decimálku, Aladinův prsten, špinavé prádlo, hrací strojek, vodotrysk, pekelný stroj, eskymáckou harpunu nebo Árónovu hůl nebo modrý tulipán nebo živý kolotoč nebo zpívající kolovrat, zkrátka vše, až na tato omezení:
vše, co se přitlouká na stěny a co visí, přísluší čalouníkovi;
co svítí, náleží pod kompetenci osvětlovače;
co se krom šperků a zbraní nosí na těle, je věcí garderobiéra.
Rekvizitáři dále přísluší obstarat vše, co se sní, vypije a vykouří na scéně během hry;
dále chovat a vydávat všechny depeše, dopisy a buly, jež mají dojít na jeviště;
opatrovat živá zvířata;
zvonit a střílet;
dodat všechny patřičné věci na jeviště a zase je odnést;
a mnoho jiného.
Z hlediska rekvizitáře " těžké hry jsou hry realistické.
Ani byste nevěřili, jak je nesnadno sehnat dejme tomu rezavé obruče nebo kratiknot nebo " hůl z kosodřeviny;
a zrovna takové věci si realističtí autoři se zálibou předpisují.
Lépe by učinili, kdyby žádali papežskou tiáru nebo Neptunův trojzubec;
takové památky v rekvizitárně jsou;
ale kde propánaboha vzít rezavé obruče? jak opatřit svazek třeného konopí? kde koupit povřísla nebo rozbitou krosnu?
To jsou děsné nároky.
Osvětlovač
Osvětlovací mistr má své působiště pod prkny jeviště nebo v portále a hraje na takové světelné varhany;
každý ten rejstřík, páka nebo knoflík roznítí nějaký světelný zdroj v barvě bílé, žluté, oranžové, červené, světle modré, tmavomodré nebo měsíční;
jsou to pak dolní a hoření rampa čili rivalta, hoření dvojka, trojka a čtyřka, koryta v kulisách čili na glajzně, dále tělesa v portále, lóže, lustr, lampy na galerii, dále přenosné tisícovky, uhlové lampy, žárovkové reflektory, koryta, žlábky a kornouty na volné kontakty, baterie, kapesní lampičky, projekční aparáty, mrakový film, transparenty a já nevím co ještě;
což všechno dohromady i s kabely, regulátory, transformátory a jinými tajemnými mašinami se jmenuje osvětlovací park.
Ono to vypadá zdola jakoby nic, když je hrdina pěkně ozářen;
ale zatím do něho paří reflektor z provaziště a z kulis a ještě nějaký kornout odspodu, a ty lampy se pomalu rozžhavují a chudáci elektrikáři je drží v holých tlapách, a dýchá to jako horká pec;
nebo se nemůže dosáhnout světlem do některého kouta, nebo se dělají stíny čili panáci, nebo to je osvětleno nijak jako školní světnice;
režisér by chtěl něco ze světla vyčarovat, ale osvětlovač už nemá žádný volný kabel.
A ono tam svítí třeba deset tisíc svíček, a ještě pořád to není dost krásné a zářící;
a horlivý osvětlovač by už chtěl svítit vlastníma očima a prsty, aby vyhověl panu režisérovi, míchá všechny barvy, tahá kabely po celém jevišti, zapíná a stahuje všechny páky, honí své mužstvo do lóží, do propadu a na můstky v provazišti, aby do toho pustili ještě nějaký reflektor, a najednou počkat!
Teď, teď je to dobře, křičí režisér;
zapište si to honem!
Třesoucími se prsty zapisuje osvětlovací mistr na svůj kus papíru: " diž pan vydra stane na II na 1/2 oranš kornout III červ na pana Vidru lustr žluti dol rampa 0 hořeni žluta 3 stahovat diž se svali měsic zakrejvat " a tak dále.
Nuže, nic platno: tento zázračný světelný efekt se již nikdy podruhé nepodaří;
v divadle vždycky něco selže, dělej co dělej.
Ale já říkám, že jsme teprve v začátcích osvětlovací techniky.
Co se režiséra a šéfa výpravy, případně inscenujícího výtvarníka týče, bylo o nich už pojednáno;
ale ještě nám zbývá
inspektor scény,
zvaný též divadelní mistr, vládce nad truhlárnou, malírnou a skladištěm, ten, jemuž výtvarník odevzdá své návrhy, a teď to, boží člověče, nějak proveď z plátna a latěk.
To se lehko řekne;
na papíře se dá namalovat všechno, ale aby to stálo a drželo dohromady, to je jiná.
Proto divadelní mistr vždy říká " ježíšmarjá, to nejde " a " ježíšmarjá, kdy to máme udělat? "
Nakonec se ukáže, že to přece nějak jde, a že to dokonce bývá i téměř hotovo;
jak se toho dosáhne, nevím;
ale v divadle se vždycky pracuje s holými nemožnostmi.
Tedy divadelní dekorace pozůstávají:
1. z praktikáblů, to jest z různých schodů, stupňů, soklů, pódií a tabulí, z dvacítek a padesátek, skládacích lešení a jiného takového bednění, kterému se také říká plastické jeviště;
2. z prospektů a horizontů, což jsou ty velké pomalované plachty, co visí vzadu;
3. ze stojek, což jsou rámové dekorace, které se přivrtávají na podlahu;
4. z vandlíků a haksen a oblouků, což jsou opět malovaná plátna, visící na takzvaných tazích;
5. z drapérií;
6. z různé krytiny, která jenom maskuje díry do zákulisí.
To je všecko, a z těchto fórových latěk a hadrů se mají vykouzlit světy, oblohy, zámky v povětří a jiné krámy.
A když to na generální zkoušce už stojí na jevišti, pověšeno, přivrtáno k zemi, vzepřeno lajsnami a ještě vonící dřívím a klihem, září dole v parteru divadelní mistr;
nevidí herce, neví, co tam na jevišti říkají, ale prožívá všechny ty stojky, haksny a schody a prospekty.
" To nám to hraje, co? " povídá s oprávněnou hrdostí.
A když vy, diváci premiér, bručíte, že ta pauza trvá tuze dlouho, měli byste se podívat na bojiště divadelního mistra.
Opona ještě nesjela, když čtyřicet rukou popadne stojky a praktikáble a začne " bourat ".
Vandlíky a prospekty jedou nahoru, rekvizitář hází do koše své věci, čalouník sbaluje koberce zvedaje mraky prachu, nábytkáři odklízejí stoly a židle, drnče sjíždí propad pod nohama, a pozor, z provaziště letí na hlavy lidí nový prospekt.
A už tu jsou nové stěny, čalouník přitlouká drapérii, osvětlovači tahají po scéně kabely, rekvizitář se přivalí s novým košem věcí a nábytkáři s jinými stoly a skříněmi.
" Tak honem, honem! "
" Člověče, jděte s tím teď! "
" Pozor! "
" Ale jéžišmarjá! "
" Pozor na hlavu! "
" Di někam s těma štaflema! "
" Franto, drž to! "
" Člověče, co to děláte? "
" Tak to přivrtej! "
" Z cesty! "
" Kam přijde tohle? "
" Dyť to padá! "
" Sakramenckej vole zatracenej - " " Ale vždyť jsem vám říkal včera - " " Ježišmarjá, dělejte! "
" Kam to vrtáš? "
Prásk, teď to opravdu spadlo;
zvláštním divem není nikdo zabit.
" Pozor, propad! "
" Pozor!! "
" Pozor!!! "
" Jděte pryč! "
" Dejte to pryč! "
" Vono se to ulomilo. "
" Schody! "
" Vono to nebude držet! "
" Dejte to zas dolů! "
" Hergot, kdo mně vzal kladivo? "
" Tady se musí kousek uříznout. "
Cink! do toho inspicient poprvé na oponu.
" Ježišmarjá, dyť to máte špatně! "
" Tady dát lajsnu. "
" Nechte to tam! "
" Odneste to! "
Herci už jsou na scéně.
" Kde mám to šití? "
" Ty dveře nejdou zavřít! "
" Ale ta židle stála jinde! "
" Dejte mně to psaní, honem! "
" Já dnes nedohraju! "
" Ježíš, kde mám tu šálu? "
" Já neumím ani slovo! "
Cink! opona se zvedá pomalu a neodvolatelně.
Rány boží, jen aby se nic nestalo do konce aktu!
Technický personál
Technický personál, jak zřejmo, je velmi zaměstnán v meziaktí;
během hry, je - li to premiéra, je natlačen v kulisách, kde poslouchá, špásuje a počítá, kdy to bude hotovo.
O reprízách hrají v karty nebo leží na lavicích ve své světnici.
Půl minuty před koncem aktu na ně zadrnčí zvonek, a tu se dunivě hrnou na jeviště, kde se zrovna došeptává lyrický dialog.
Mládenci, bourat!
Nábytkáři
Tito se většinou zdržují v nábytkárně a ve skladech, kde jsou narovnány trůny poněkud odřené, selské sesle, Louis XV. a Louis XVI. s roztrhanými povlaky, antická lehátka, gotické oltáře, almary, etažéry, krby a rakve a vůbec všechno, na čem kdy lidé sedali, jídali a uléhali.
Jenže antickému lehátku se neříká antické lehátko, nýbrž " to kanape, co hrálo v Quo vadis ";
pokoj Louis XVI. sluje zcela stručně " ty sesle, co hrály v Státníkový zkoušce " nebo kterém jiném kuse.
Každý kus inventáře v divadle má své jméno;
stejně jako v garderobě visí " ten kabát, co měl pan Bittner ve Furiantech " nebo lze vyhledat " ty holeně, co hrály v Oteloj. "
Garderobiéři a garderobiérky
Žijí jednak v krejčovnách a nekonečných garderobách, jednak v hereckých šatnách.
V takové garderobě byste mohli obléknout celou pražskou posádku, ovšem poněkud nesourodě;
visí tam třicet římských senátorů, tucet mnichů, čtyři kardinálové, jeden papež, padesát římských zbrojnošů s přílbami i meči, dvacet Chodů, sedm drábů, dva nebo tři kati, pár Oněginů, sametoví a hedvábní kavalíři, španělští rytíři s tykvovitými gaťaty, dále celé trsy pastýřských a mušketýrských širáků, hrozny šišáků a čák, beranice a bojarské papachy, kupy škorní, brslenek, valdštejnských štulpen, opánků, holinek a španělských bot, meče, šavle, palaše, rapíry a kordy, pásy a řemeny, postroje, krejzlíky, epolety a šerpy, brnění a štíty, trikoty, usně, kožišiny a brokáty, koženky, košile a domina, atily a čamary, nesmírný a nicotný inventář, kde je všechno, ale nikdy to, čeho je třeba.
Ctihodný starý inventář je šit z dobrých a drahých látek;
dnes se šije z papíru, podšívkového klotu nebo pytloviny, pomaluje a postříká se to barvami, a je to;
lidi, to to zblízka vypadá!
I garderobiéři mají svůj poměr k divadelní hře.
To nic není, řeknou, tam není žádnej převlek.
Různý lid
Dále je tu strojník a topič, a uklízečky, a pak obyčejně jeden starší člověk, jmenuje se pan Kalous nebo pan Novotný nebo nějak podobně, o němž nikdo neví, nač tu je a co dělá, a který zpravidla chodí pro pivo.
A ještě někteří lidé v podzemí, které jakživ nikdo neviděl.
Mimoto jsem jistě na někoho zapomněl.
Divadlo je těleso složité a dosud neprobádané.
Abonenti
Abonenti patří do jisté míry do divadelního inventáře.
Co do druhů dělí se na abonenty pondělní, úterní, středeční a tak dále.
Sobotní jsou prý nejvděčnější, pondělní jsou zádumčiví a chladní;
každá čtvrtka má jiný temperament, jiné záliby a osobní sympatie.
Domácí autor
je autor, který píše jen pro " své " divadlo;
obyčejně šije hercům role na tělo, začež požívá jistých výsad, například že si smí jít do jejich šaten zakouřit.
Diváci generálních zkoušek
nejsou zvaní hosté, jako v Paříži, nýbrž spíše takzvaní nezvaní hosté;
jsou na každé generální zkoušce, ale nikdo neví, kdo to je, neboť v hledišti je tma, ani odkud přišli, neboť přístup je zakázán.
Je to tichý a tajemný dav, který nešustí papírovými sáčky, a dokonce se snad ani nenudí. | jak_se_c |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku I. (1905), Žánr: publicistika
ZE STUDENTSTVA O STUDENTSTVU
Uveřejňujíce dnes první úvahu o našem studentstvu, tak jak vyplynula z péra studenta pozorovatele, - předesíláme jenom několik slov úvodem - slov ne teoretických.
Uvádíme jen jeden fakt.
Do taneční " školy " pana C... chodí čeští studenti.
Pan C... dělá Němce.
Kdysi přiběhl mu pod okna houfec hochů - snad studentů - a nelichotili zrovna.
Pan C... řekl hodně hlasitě:
Český student?
Co je český student!
Český student je u mě chátra a luza.
Dáma, jež měla míti jakýsi dozor nad oddělením, v němž se pan C... tak vyjádřil, řekla mu, co zasloužil, a vícekrát nepřišla, a nepřišla ani její dceruška.
Ale studenti?
Chodí dál.
A dokonce je mají někteří v podezření, že nechtějí od pana C... z důvodů tuze " praktických " - aspoň prý pořadatelé.
Takové studentstvo máme ve hlavním městě markrabství.
Patnáctileté děvčátko má víc mužné hrdosti než studenti.
To je přece už jen příliš veliká degenerovanost, příliš veliká zrůdnost.
Kdo je vinen?
Je nutno, aby studentstvo mluvilo samo.
Tu tedy první - a jistě ne málo zajímavý hlas:
" Nová generace má vždy znamenat novou krev v artériích národa, krev žhavější a čilejší.
Má stvořit mladou svou sílou cosi nového, většího v životě národním, a má znamenat vždy krok kupředu.
Ale zůstává to při pouhém ' má ', ke skutku má ta generace příliš daleko.
Vytýká se mládeži, zejména studentské, že už nemá toho ohně vlastenectví ani toho nadšení jako dřív - kdysi -, že nemá chuti, ani síly, ani vůle do národní práce, že je vlažná, sobecká atd.
To je stereotypní stesk našich dobrých stařečků.
-
Nu je to třeba svatá pravda.
Ale kdo je vinen tímto nedostatkem sil a nadšení?
Jedni praví, že mládež sama.
Druzí, že škola.
Ale to není pravda.
Vinen je život, specielně náš český.
Škola i mládež jsou jen spoluviníky.
Život je vinen tím, že příliš záhy odnímá všecky ideje a iluze.
Škola chybuje, že žádných nedává.
A vina mládeže je v tom, že je příliš slabá a poddává se.
Dříve - prý snad - to bylo jinak, dřív byla láska a oheň a vůle a síla - tj. hodně ohnivě se psalo a mluvilo, nu, hroby se nám zodpovídat nemohou.
Ale tolik pravda je: mládež tenkrát byla žhavá a vlastenecká, silná, a u nás, u mládeže inteligentní, začíná prosakovat blazeovanost a snobismus.
Jde to teď pěkně dolů, pomalu, ale jistě - snad se cesta ještě jednou obrátí vzhůru!?
Tehdejší podmínky životů byly ale jiné než dnes.
Národ byl nucen k odporu, protože se naň příliš zvenčí tlačilo;
čím větší tlak, tím byla větší expanzívnost v něm.
Veřejnost kladla své naděje do mládeže, a tak ji připravovala na její životní úkol.
To byla výchova okolností.
Tenkrát nevlastenectví bylo rouháním.
Burziánský obchod s vlastenectvím byl hříchem.
Dnes jsme od těch časů daleko.
Epocha tvůrčího ohně v našem národě minula.
Vnitřní oheň zhasl a zůstaly jen vnější formy jím kdysi za žhava vytvořené a ty formy ztuhly a zůstaly nám - co dokument minulosti.
Teď žijeme podle těch starých forem;
hrajeme si s nimi.
Je tohle vlastenectví?
A do toho pohodlného života vnikli noví lidé, kteří se rouhali.
To byli rouhači, kteří místo ideje vlastenecké, tedy takřka lokální, vynesli ideu všelidskou, sociální.
Byli to rouhači, kteří z květnatého luhu vlasteneckého vynesli navrch spodní hnůj, jímž načichl český vzduch.
Byli to rouhači, kteří žádali místo pěstování vlasteneckých květinek silnou a pravou práci.
Ti se rouhali: neboť mluvili pravdu.
A v tom pohodlném životě hověli si lidé, kteří hřešili.
To byli vůdci lidu, kteří zavedli užitečný obchod vlastními bratry.
To byli ti, kteří z vlastenectví utvořili výnosný kšeft, jenž jim plnil břicha i kapsy.
To byli ti, kteří z vlastenectví vypěstili nechutný druh loajality.
To byli pasáci, kteří dovedli nejvíc křičet, takže národní stádo dobytka sledovalo jejich směr.
To byli velkohubí vlastenci a demagogové a hejslovani a vlastenečtí sportsmani a ty celé legie lidí vlastenců po všech koutech naší dobré vlasti.
Ti hřešili víc, protože lhali.
A tož teď máme takovou divnou atmosféru.
Ve vzduchu tkví nehybně nad naším životem těžký a otravný dech těch tisíců před námi, co z nás udělali ten národ smutné postavy, a ten vzduch dusí veškerý nový ruch životní a zde zaniká každý nový paprsek...
Z národního luhu je tak příliš cítit hnilobný zápach zahrady, která se ponechává ' vůli boží '.
A lidé si lhou, ukrutně si lhou do očí o svých ideálech a podobných problematických veličinách:
Máme dobu politických augurů.
Nedívejme se sobě do očí!
V tomto vzduchu vyrůstá nová generace.
Je pravda, naše mládež vlastenecká není.
Je na to buď příliš povrchní, nebo příliš vyspělá.
Ta první část vlastenecká není proto, že té velké ideje vlastenectví dosud nenabyla;
proto jí nemá.
Ta druhá část ji měla - a už jí pozbyla.
Proč takoví mladí hoši ztrácejí tak záhy ideu vlasteneckou?
Kvůli českému životu.
Takový student, v mládí z četby vystupuje mu před oči bílý obraz matky vlasti, a on ji miluje nadšeně, uboze a krásně, cítí bezmocnost svého mládí a příští svou sílu a těší se, '... až já budu velký... '.
A pak, když trochu vkročí do života, vidí vlast tu bíle oblečenou a zkrvavenou, jak laxívně se válí v blátě a nadává, vidí ten augurismus a farizejství a velkohubost, vyciťuje tak příliš málo tepla v našem životě a reaguje.
Uznává pravdu těch rouhačů.
To mu odejímá všecky ideje.
Není to bolestné, jenom nepříjemné.
Není to rána, je to sprcha.
Život, náš život, je tady vinen.
-
Ještě jedna příčina je:
Mládež je školou příliš sešněrována, a tož z toho úzkoprsého okruhu přirozeně sahá co do názoru až do extrémnosti: kupříkladu co do politiky je mezi studenty většina socialistů a teoretických anarchistů.
Mládež vždy znamená extrém života národu.
Vždy stojí na nejkrajnějších mezích.
To je spoluvinictví školy.
Škola jen hledí, aby student měl zavázané oči, aby neviděl, co nemá, a ruce spoutané, aby nedělal, co není třeba, a nohy svázané, aby nešel, kam nemusí.
K tomu se dá nápis:
Morální výchova.
Tak se vyrábí ve velkém příští generace.
Ale - škola je sice skoro všemohoucí - leč v jednom bezmocna: nemůže zformovat názory mládeže do svých formiček.
A tak čím těsnější kabátek mládeži obléká, tím dále se vystřeluje její smýšlení, až daleko za meze morálního žití.
Takto chybuje škola: nedává nových idejí, zůstává při starých formách.
Není s to zreformovat celou mladou generaci.
Vedle jejího vyučování má být i vychovávání, jež vede ke zbudování idejí.
Ovšemže i ve škole mnozí katechetským tónem mládež napomínají, ale ona má zvláštní, neobyčejný intelekt, že rozeznává, co mluví profesor z přesvědčení a co z frázovitosti a povinnosti.
Naši profesoři nevzpomínají, že probudilejší mládež intenzívně hledí si vybudovati své životní názory.
Oni myslí, že musí stačit to, co podává škola.
Proto potírá u mládeže individualismus.
Ale mládeži se tak promítá v duši revolta tím větší.
Kupříkladu škola vychovává příliš nábožensky: proto je mezi studenty tolik ateistů.
Škola otcovským tónem káže o vlastenectví, a dociluje tím opaku.
A tak to je s loajalitou a s literaturou a se vším.
Škola neposkytuje idejí, a pak si je mládež hledá sama.
Snad po nich sahá příliš daleko.
A ještě jedna příčina je:
Probudilí studenti bývají poetičtí snílci až abnormní.
Život pak je začne ochlazovat.
Zklame je ctižádost, víra, školské vzdělání, poetičnost života.
Jsou ještě jiné závažné okolnosti: bídné poměry rodinné, první mizerná láska atd.
Takoví lidé jsou příliš záhy vším zklamáni a sraženi ze své vzestupné linie.
Nuzně se schoulí do sebe, pak zvykají pomalu a rezignují a v takových rostou lidé slabí, blazeovaní, bez cíle a chuti k životu...
Zde je chyba mládeže.
Nemá dost energie a síly, aby odolala těmto životním sprchám, první rána je zhroutí a pak už nemají dost síly, ba ani dost vůle, aby se vzchopili.
Poddávají se příliš.
Těch pár zkušeností jim stačí, aby se vzdali ctižádosti a všech ideálů a lásky k vlasti a všeho, co máme v tom lidském životě světlejšího a abstraktnějšího.
V této slabosti je jedině vina mládeže.
Pravda, studentstvo není vlastenecké.
Onehdy měl jsem zajímavé výsledky pozorování, jak se hýbe studentstvo v takových horkých dnech demonstračních.
Bylo vidět:
Mají zlost na Němce, zlost to atavickou, vštípenou do krve, vzniklou přemýšlením, a pak hledali v ruchu bouřlivých dnů jakousi indiánskou romantiku, která jejich teplé krvi se líbí.
A tážu se, je tohle snad také vlastenectví?
Ale ne, mládež vlastenecká není, to už říká celý národ - ale můžeš snad ty, národe, hodit po ní proto kamenem? "
Podáváme zatím jen tento hlas ze studentstva.
Po rozšíření Moravského kraje budeme přinášeti častěji hlasy ze studentstva samého.
Ve studentstvu je přece kus naší budoucnosti.
A chceme - li mu rozumět, musíme je samo slyšet.
- Není snad hloupějšího nařízení nad to, které zakazuje studentu psát a zakazuje povědět poctivě a bez obalu, co mu hatí život.
Jakápak výchova tam, kde paragrafy ubíjejí už napřed veškeru upřímnost v člověku, jenž má býti vychováván!
Moravský kraj 3. 11. 1905
DEKADENCE
To, co chci dnes psát, nevztahuje se specielně na studentstvo, ale na mládež vůbec.
Jedině na ni myslím, když to píšu, a jen jí to dedikuji, protože to o nejbolavější její stránce psáno.
Myslím, že věc sama je velice důležitá, protože je tak strašná.
A píšu o ní já, student, protože ti staří nedovedou o ní psát upřímně, nedovedou o ní psát proto, že už je čas mládí dávno za nimi.
Chci dnes psát o pohlavním životě studentů.
Nikterak nehodlám jednat snad o tom, jak si má mladý muž počínat, nechci psát lékařské rady, nechci dávat s pózou svatého kazatele výstrahy a výčitky - to mým cílem není.
Má stať má býti jen konstatováním nutných fakt, má ukázati vnitřní hnilobu mládí - a to tuším není bezúčelné.
Tak ve čtrnácti letech, v době puberty, po předchozí fázi sentimentality a neurčité touhy, nastává pro mladého hocha doba zoufanlivého boje s jeho tělem, rozpáleným mládím a touhou.
Není dlouhý ten boj, tělo musí zvítězit.
Mládež už nemá pevnosti.
Nemáme už svatých Aloisů.
Po úmorném sedění ve škole při své práci je mladý člověk tělesně unaven, že tělo nedovede hlásit se o své požadavky.
A tak uteče suchopár dne.
Ale pak přijdou noci, ty hrozné noci na žhavém lůžku, pod černým stropem, na němž vytřeštěné oči hledají krásnou ženu, krásnou a strašnou ve své nahotě, ty noci, v nichž rozžhavené tělo křičí po svém právu neodvratném a nehezkém, ty noci, co v nich hlava pálí a pukají vyschlé rety, co se v nich tělo svíjí a ruce se křečovitě zatínají, co v nich přepálené nervy umdlévají v nasládlé otupělosti - - v těch nocích rozhoduje se zoufalý boj těla a duše.
Člověk cítí nad sebou nepřemožitelnou moc, surovou a hnusnou, která vyvstavši z tmy dusně mu leží na prsou a rozpaluje atomy jeho krve.
Ta ohromná moc, privilegovaná mládím, přesahuje lidské síly.
A pak - iacta est alea.
Mladý hoch s horečnatou hlavou a rozdivočenou krví a vypráhlým mozkem padne - - je to také jakési drama.
Čili řečeno krátce a reelně:
Pohlavní napětí v tom jistém čase přesahá vůli, a tož člověk klesne.
Musí klesnout, protože je mladý a tak žhavý a tak slabý.
Je to přirozené;
a nutné je to.
Touha pohlavní je hlad.
Co s hladem?
Musí býti ukojen.
Třeba byl ukojen blátem.
Je to tak všední, tak přirozené.
Jaký to nepěkný obraz člověka!
*
Tož mladý člověk podlehne.
Podlehne na žhavém lůžku, vysílen zápasem s tou strašnou mocí, v onanii.
Ale jak šeredné! řeknete.
Ale mladý člověk nikdy neklesá bez zápasu.
Nejprve toužebně hledá spásu, utíká z kruhu samčích myšlenek, prchá před sebou samým.
A pak vidí, že je to marné.
Krev šílí v žilách a hlava zblbla.
Řekněte, jak smutné je to!
Je člověk zvíře, sebou nevládnoucí - -
Nebo mladý člověk zapadne v úzkých uličkách do toho jistého domu, nemocen touhou a vášní.
V té chvíli, kdy tam jde poprvé, je " unzurechnungsfähig ".
Nechápe, co činí.
Jen cítí, že tam musí jít, ubohý náměsíčník, bez vůle a síly.
A pak tam jde podruhé, věda už, co hledá.
A pak už utone v té " kloace lidstva ", ponoří se do toho života, v němž se tak lehce zapomíná na ten život druhý, nevlídný a studený.
Já nechci nijak omlouvati.
Vím, že mnohdy mladí lidé sybaritsky se kochají v touhách svého těla, že je podporují.
Vím, že lidé ti nemají studu před sebou samými, že se ani nechtí přemáhat, třeba často mohou.
Ale v této zvířeckosti lidstva je přimíseno hodně mnoho tragiky.
Vždyť i tato zvířeckost vyrůstá ze životních okolností, i na těch lidských mrzácích lpí vina života.
Je to něco strašného.
A hrůzně zní čísla poměrná, jež nijak nepřeháním: onanistů jsou tři čtvrtiny;
zbytek zůstává na lidi prostituované a na výstředníky.
V existenci nevinných nevěřím.
To je mládež, jak já ji znám.
*
Och, jak jsou žhavé ty noci, co v nich tělo žilo jednou svým životem!
- - Ty noci, vášní doběla rozpálené, nabité divokou rozkoší a láskou, jsou jako tůně, do níž člověk klesnuv zapomene na ten svět nahoře - -
A pak přijde probuzení.
S bahnitou duší, bolavou, rozteskněnou hlavou, s tělem jako vyprázdněným, vysíleným, s nepochopitelným hnusem a steskem tkvícím v srdci vrací se člověk do toho druhého života, studeného a suchopárného.
Znechuceno je všecko, všecko má příchuť bahna, jímž je těžká hlava a jež se usazuje zvolna do duše.
Člověk je slabý v práci, je impotentní k myšlení, je chorý přesycením a vysílením.
Zde na tom životě není krásy a není radosti a není tepla - tož co má člověk dělat s tou rozmrzelou duší a tesknou hlavou?
Hle, člověk sestoupí zase na ten dolení život, co je hluboko, hluboko pod náma - - Už je pozdě vytrhnout se!
A pak se člověk vleče dál životem, přesycený, otrávený, otupělý až k blbosti a vysílený až k smrti a vychladlý jako stáří - nebo jako požitkář nejhnusnějšího zrna, samec s vlhkýma prasečíma očima a bakchovskými rety.
Mládí probito, cit probit, rozum probit - - ejhle člověk!
Můj bože, můj bože, jak je to strašné!
Tento obraz pochmurný a ošklivý maje před očima proklínám moje mládí a bojím se svých příštích dnů.
Hluboko pode mnou je ten dolení život a z té tmy svítí červené světlo.
Nebe nade mnou je bezhvězdné a nemá bohů.
Jsem člověk a bojím se sebe a o sebe.
Proč to jen tak je?
Nedá se mluvit o příčinách, jež do duše vtisknou ten nesmazatelný cejch vášně.
Je to - život, život, jak modeluje mladou duši.
Okolnosti duševní od útlého mládí utváří povahu lidskou.
A tak aji vášeň je jen výslednicí životních podmínek v dřívějším mládí.
Proč proklínat ty lidi výstřední, ty mrzáky?
Vždyť jsou to ubožáci, kteří za svou nízkost a špatnost nemohou.
Je to vrozené.
To ovšem vede k úplné negaci zločinů - ale ta snad je nejpravdivější.
Je mnoho teorií, jak si máme upravit život, abychom byli lepší.
Ale jsou to jen - teorie.
Payot hledá příčinu toho strašného zla ve slabosti vůle.
A má pravdu.
My ten zápas nedovedeme vybojovat.
Má se prý vychovávat vůle.
Síla vůle dá spásu.
Ach utopie, utopie!
S vůlí to jde v lidstvu od věků hodně dolů, je dávná dekadence vůle.
A pak - vychovejte ji!
Je ten Payot idealista!
Moravský kraj 2. 12. 1905 | ockc05 |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku I. (1911), Žánr: publicistika
ŽIVOT VZORNÉHO OBČANA
Čehona byl občan pilný.
Kdo ví o něm bližší podrobnosti, ať oznámí svou adresu redakci.
Za svého života byl Čehona veřejnosti téměř úplně neznám;
neví se ani, kde je pohřben;
dědice svého jména nezanechal.
Ant. Čehona se narodil císařským řezem jakožto manželský syn loterního kolektanta.
Jeho mládí je vylíčeno ve známé básni:
Hodné dítko časně vstává,
lenosti se nepoddává;
řádně myje se a strojí,
říká modlitbičku svoji.
K rodičům vždy ráno spěje,
dobrého jim jitra přeje;
do školy pak řádně kráčí,
nehuláká, neskotačí.
Věci své vždy chová čistě,
každou na pořádném místě, atd.
Pěknou anekdotu z jeho dětství zachoval nám Vincenc Zahradník v Čítance pro školy obecné;
nadepsaná je Hodný Antonín a zlý Dětřich a obsah je zhruba tento:
Do městečka přišel cizinec a ptal se hrajících si dětí, kudy vede cesta do Říma.
" Každá cesta vede k Římu, " smál se zlý Dětřich.
Avšak hodný Antonín ( Čehona ) povstal, smekl a dovedl cizince až za městečko, odkud mu ukázal nejkratší cestu k Římu, totiž přes Konopiště.
Za to dostal od cizince peníz, který uložil do poštovní spořitelny.
Více o jeho životě známo není.
Zde ještě několik rysů jeho povahy:
O Katonovi Starším se praví, že nikdy nevyšel z Říma;
to je směšná maličkost proti katonovské ctnosti Čehony, který nikdy nevyšel z Rakouska.
Jeho politickým ideálem bylo, aby Čechy byly povýšeny na císařství se sídelním a hlavním městem Vídní.
Nejraději jedl císařské řízky a takzvaný kajzršmorn.
Zvláštní zásluhou jeho je, že nikdy nekandidoval za poslance, ani za vládního ne;
za to obdržel zlatý záslužný kříž s korunou.
Nejšťastnější byl v plnění občanských povinností.
Při volbách se dostavoval vždy první k urně, svátečně oděn a povznešen důležitostí chvíle, a čekal třeba dvě hodiny, než byl povolán k osudí, aby odevzdal svůj vždy prázdný hlasovací lístek.
Vojákem nebyl;
veteránem byl.
Kdy zemřel, není známo.
Nyní dlí v císařství nebeském.
Jakže, vám se zdá, že tento život nestojí za popisování?
Je to život vzorného občana.
Čehonovy občanské ctnosti, klid, plnění povinností a píle, došly uznání i na nejvyšších místech;
ba Čehonovi se dostalo po smrti pocty naprosto ojedinělé;
neboť podnes zpívají tisícové dítek i dospělých v nejslavnostnějších dnech prostá slova vznešené písně:
Čehona byl občan pilný.
Kopřivy 2. 2. 1911 | ockc11 |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku I. (1913), Žánr: publicistika
ÚVAHY AMERIČANA
Četba Wilsonovy knihy Jen literatura může nás uvésti v mnohonásobné zájmy, politické, historické i literární;
ale vedle toho vybavuje se z ní interes zcela speciální, rýsuje se v ní povaha Američana, typ nejen kulturní, nýbrž i nacionální.
Wilson výslovně mluví o americké národnosti, o Američanu, jenž není ani Anglosas, ani přistěhovalý déraciné, nýbrž Amerikán, rasa, národ, typ čisté kultivace, produkt puritána a kovboje, Nové Anglie a Divokého západu;
je to člověk tvrdého a praktického myšlení, nadaný duchem naděje a důvěry, pokrokový, " optimistický pokrokový, nepedantický, neprovinciální, nespekulativní, nevyběravý a činný;
zakladatel států bez formalismu;
moralista, u něhož ctnost ztrácí všechen zženštilý charakter;
dle Giddingse " duch toužící po změně, milující pokus a vážící si podnikavosti ".
Tuto základní charakteristiku pravého Američana Evropa již dávno musela oceniti;
evangelium činnosti, praktické podnikavosti a disciplinované energie, jež přišlo k nám z Nového světa, počíná silně působiti v hospodářském životě evropském, a lze si jen přáti, aby působilo šíře a hlouběji: jmenovitě v Čechách, jež stále ještě jsou aspoň zčásti zemí východní a nedospěly dosud k svému věku inženýrskému, obchodnímu a pokusnému.
Ale tento energický typ houževnatého a odvážného pracovníka a rekordmana tělesného cviku, který hledí se realizovati v Evropě pod jménem amerikanismu, není ještě integrálním typem Američana;
tento je něco zcela jiného než strašný " mechanický člověk s vyměnitelnými částmi ", jejž vymyslili futuristé.
Woodrow Wilson rýsuje tohoto Američana jen implicitně, ale tahy velmi čistými a hladkými, se zřejmou tendencí;
tendence tato byla nazvána dosti nesprávně " kulturou srdce ", kdežto Paul Adam tutéž tendenci amerického člověka pojmenovává přesněji " duchem syntézy " ( L'esprit de la synthèse v revui La vie des lettres, II. sv., a J. F. Fraser, L'Amérique au travail ).
Dle Paul Adama Američan zkonzumuje nejvíce knih ze všech národů;
nejkrásnější budovy, jež zřizuje tato země málo dbalá krásy, jsou univerzity;
dle Frasera americký dělník proto vyniká mnohonásobně nad evropského, že je školen, a sice ve vysokých školách technických, že je schopen všech prací bez úzké specializace.
Hle, praví francouzský autor, v čem spočívá pravá síla nových Američanů: je cele v jich úctě k duchu, ale k duchu jednajícímu právě tak jako meditujícímu.
Tuto úctu k duchu ve stálých variacích nalézáme v knize někdejšího profesora, nynějšího prezidenta Spojených států.
Wilson klade Američanům na srdce: čtěte;
ale čtěte srdcem a fantazií, unikněte školštině, zbavte se suchosti ducha, filistrovství a těžkopádnosti;
stále vracejí se mu na jazyk slova cit a fantazie, mluví o " sociální fantazii " politika, o živém citu, jenž má plnit dílo historika, neboť holá fakta nejsou historií.
Nejmilejší postavy jsou mu " literární politik " jako Bagehot nebo filozoficky politik jako Burke.
A zde je nutno se zastaviti:
Wilson, státník, neobdivuje velké praktiky politické činnosti, nýbrž vůdce, kteří byli zároveň teoretiky, filozofy politickými, muži zásad a vědomostí.
To jest, co lze nazvati pravým duchem syntézy.
Lidský typ, jenž mluví z Ameriky, není jen monstrum praxe, jak se rádi domníváme, tvor složený z chapadel a nástrojů činnosti, výkonné zvíře dravé a energické;
neskonale humánnější, než myslíme, duch Ameriky realizuje člověka duchového, kompletního a vyrovnaného, hotového člověka zcela jiné harmonie, než byl anticky soulad krásy a dobra, ale přesto harmonického rovnováhou myšlenky a akce, ducha a jeho rozložení v činnostech.
Pokrok, v nějž Američan typicky nekonzervativní věří, je veden duchem, ne horečnou činností arivismu, kulturou, a ne praktikami, věděním, a ne penězi.
To jest pravý příklad Ameriky, jejž Evropa přehlíží.
Američan ctí ducha, kde Evropan ctí osoby, praktiky anebo gesto moci.
Evropská kultura je hermetická, zjemnělá, školská, kdežto americká je hygienou.
V Evropě trvá něco středověkého, kdežto Amerika středověku neměla.
Je pravda, že charakteristikou Američana je praktická činnost;
dokonce jeho typická filozofie, pragmatismus, je filozofií činnosti.
Avšak to neznamená jen, že praktická energie Američana pronikla až do jeho stanovisek filozofických;
nýbrž zároveň je důležito, že životní neúmorná činnost Američanů vyžádala si filozofii akce, kdežto u nás veškerá skoro činnost děje se bez filozofie.
[ * Bostonský profesor Lester Ward navrhuje, aby byly na univerzitách zřízeny stolice vynalézání: tedy Amerika potřebuje nejen vynalézání, nýbrž i metodologii a teorii vynalézání, jakousi vynálezeckou odbornost ve filozofickém smyslu slova. ]
Nejen intenzita práce charakterizuje Američana, nýbrž i to, že pro činnost si nalezl filozofii, jakousi logiku své aktivnosti.
Filozofie, teorie, myšlení a vědění, to jest integrující součást amerikanismu, americké hmotné energie a aktivnosti i amerického pokroku.
To jest kompletní, řekl bych klasický amerikanism, kterým Amerika, když už se pozvedla nad limity našeho dosahu praktického, slibuje realizovati kulturní úroveň ne vyšší, než je evropská, ale solidněji založenou a schopnou vydati velké činy duchové tvorby bez krizí a bolestného tření, jež postupně se zvyšuje v kultuře evropské: neboť co Evropě schází, je právě duch syntézy.
Přehled 12. 9. 1913 | ockc13 |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku I. (1917) (a), Žánr: publicistika
SMUTEK VAŠKŮV
Oslněn stanul Vašek na dvoře, kde se pekl doběla polední žár;
ani vrabec neslétl na rozžhavenou zemi, ani list se nepohnul, ani starý pes nevstal, jen zavrtěl zahanbeně ocasem a zívl, až to páchlo.
Z kuchyně třískavě řinčelo nádobí: tu se pozvedla ve Vaškovi tupá a vyčítavá nechuť, divé zhnusení z jídla, ze špinavých, vlahých talířův a tučných skvrn na ubrusech - jak chladivě čisté byly, když ráno je přejížděl dlaní, a chladné, zrosené sklenice s fialkami, těžké korunky, skropené studenou vodou -, horký hnus zalil Vaška;
zpocen, ponížen a rozladěn loudal se po dvoře, aby si sedl pod lipou.
Ani list, ani list se nehýbe;
Vaškovi je tíž a tíže, zdá se mu, že něco není v pořádku, že se mu lepí prsty, že se mu špatně sedí:
- Vždyť jsem nejedl, myslí si znepokojen, nejedl jsem tak neobyčejně mnoho;
byl jsem jen trochu veselý;
och, jaké horko!
Z jídelny se zatřepetal dívčí smích.
To jest ona, bodlo Vaška trýznivě, děvčátko v bílých šatech s pěknými kadeřemi na šíji, bože, tak tenkými na bílé šíji;
chudinka - myslí si neklidně - proč se tak směje? jaký špatný a starý vtip udělal její soused?
Snad se jí dvoří, přišlo mu útlačně na mysl;
ale vždyť je to špatný a prázdný člověk, mluvka a nemrava, panenko, prašpatný člověk!
Což abych šel za ní? je tak svěží;
po celý oběd se smála, když se dívala na mne.
Líbezné modré oči, nejsem jako jiní;
chtěl bych se nadýchati vlhkých květů jasmínových, chtěl bych, aby byl večer;
šel bych s vámi a... Jste tak zamlklý, řekla byste, jste tak zvláštní, och povězte, co vás svírá?!
Slovo dá slovo...
Na ruku Vaškovu slétla moucha;
sedí a lechtá, čistí si čile hlavu a nožky;
teď pobíhá a žere, bezcitně ožírá Vaškovy prsty.
Nesmírný hnus a lítost zaplavily Vaška;
zoufalý odpor sevřel mu hrdlo, když prchal do zahrady a vrhl se do trávy v nejhustším stínu.
Sotva se uložil, bylo mu, jako by na něho ulehlo něco nesmírně těžkého;
i vstal, točil se, opět si lehl a dlouho se ukládal, aby našel pohodlnou polohu;
ale vše ho tlačilo.
Znova se zvedl a sedě na bobku trhal dokola trávu;
připadal si maličkým a bezmocným jako dítě, slzy lítosti mu zalily oči, i klečel a trhal, až si natrhal pěknou hromádku trávy.
Pomalu, přepečlivě uléhal na zemi měkce vystlanou, podložil si záda, zavřel oči a... bolestně se vytřeštil Vaškův pohled.
Nelze tak ležeti.
Strašně to tlačí.
A žaludek jako by se obracel, hlava jako by se točila - Bože, co dělati, co si počíti?!
Bezcílně se motal Vašek zahradou.
Kopretiny svítí v trávě udivenými, nevinnými pohledy.
Nehleď tak, dusný jasmíne, neopadávej, koule pivoňková;
motám - li se, je to závratí ze slunce, hořem, myšlenkami a láskou;
nemyslete, že jsem příliš jedl.
Chtěl bych se jen maličko osvěžiti;
kde je něco tak chladného, abych se k tomu přitiskl čelem a zaplakal, kde jest okno tak studené a čiré, kde je taková nevinnost, kde je láska tak liliová, abych se občerstvil?
Neukojen a vyčerpán se převalil Vašek do trávy.
Bylo mu tak špatně, že byl jako opilý.
Ponenáhlu se mu vyjasnilo.
Jakživ jsem tak špatně neležel;
Kriste, vždyť ležím v kamení a bodláčí, hlavou dolů a tváří ve slunci;
Kriste, ať vstanu!
Ale síla ho opustila;
cítil se beztvarou hromadou, kusem neživé, těžké, neohebné hmoty;
byl tak strašně ponížen, že počal v tom cítiti zoufalé zadostučinění.
Bože, pohlédni, jsem - li ještě tvůj obraz!
Viz, je - li co bídnějšího a opuštěnějšího nade mne!
Tu pozvedl Vašek slzavé oči k nebi, aby tam hledal Boha;
ale dříve než ho našel, spatřil vysoko nad hlavou se vznášeti chvějivé listí olšové.
Lehýnce se třáslo v neviditelném, vítězném vánku;
chvělo se tak nehmotně a odpoutaně, že s Vaškem počala se houpati země.
V úzkostech se chytil trávy;
cítil se tažena vzhůru volným, stoupavým, nesmírným pohybem letu, a zároveň těžce a bezmocně padal k zemi, bezedně dolů;
bylo mu hrozně a závratně, chtěl se něčeho zachytiti, chtěl křičeti, ale všechno mu unikalo;
na smrt zápasil s prostorem jako tonoucí s hlubinami.
Náhle ho prozářilo podivně určité pochopení: kdybych měl myšlenku!
Kdybych měl jedinou myšlenku, všechno by stanulo, všechno by utkvělo bez hnutí a bez úzkosti!
Jedinou myšlenku!
Abych zastavil tu závrať!
Jedinou jasnou myšlenku!
Horečně se jal Vašek vymýšleti nějakou myšlenku.
Něco o Bohu, umiňoval si;
úsilovně se soustředil, vraště čelo a hýbaje rty;
vtom si představil, jak v dětství ministroval: prcek v komži, myš pod oltářem.
Habemus ad Dominum... A usmívaje se Vašek usnul.
Moderní revue 8. 7. 1917
OSLAVA
Už ráno vtrhl vítr do města dvěma proudy.
Jeden, chladný a letmý, shromáždil se na pláni u Pankráce, přeskočil údolí a vrhl se Václavským náměstím dolů do ulic, nadouvaje prapory jako plachty k odjezdu;
tak veplulo Václavské náměstí do širého dne jako krásná vyzdobená paluba.
Druhý proud se vyhříval na rovině u Braníka a prosycen sluncem, záře stříbrným třpytem Vltavy rozlétl se dolů po řece.
Za zvonění všech parníků, vyšnořena regatou všech klubů, Vltava táhla triumfálními oblouky mostů.
Celé město ji pozdravovalo vlajícími prapory;
tu se rozhoupaly všechny zvony, věž od věže se vlnil jejich kovový chorál, a z bašty zazněla rána hmoždíře.
Teď se to začíná.
U nás na Malé Straně rázem vylétla a vysoko v slunci zakroužila hejna holubů.
Na mé okno usedl bělásek.
Kam jsi to zapadl, bílý praporku?
Jak jsi sem zalétl, jarní kvítku, jenž jsi se utrhl někde z rozkvetlé louky?
Ozářená hračko, zatřepetej se nad ulicemi jako papírek, na kterém je napsáno, co všechny těší;
zamávej nad zástupy svůj drobný pozdrav a slétni tam na červený květ geránie, do okna dítěte, které dnes nesmí ven.
A ty dítě, jež nesmíš ven, zda není dnes pouti na náměstí, zda tam nekvílí frkačky, nebečí trubky a nepláčí malé děti, a ty tu máčíš rty a slzami svou ubohou, špinavou dřevěnou fujarku, která již dávno pozbyla hlasu, a přece do ní foukáš, abys konečně vydobylo divuplného, neslýchaného tónu útěchy?
Po ulicích táhnou sokolové s hudbou, měšťanská garda a cechy se svými muzikami;
řezníci, sládci, bandéria, moravští studenti, Slavia a Sparta se svými míči, spolky, odbory, pořadatelé a venkovské školy;
všechny sbírky, věže a parky jsou každému otevřeny;
a nikdy nebylo tolik dívek, tolik tak hezkých a veselých dívek na ulicích jako dnes.
Jako tluk mocného srdce zvučí starý Zikmund.
Přitlačen k zábradlí mostu a naslouchaje do dáli - -
Z celého průseku ulic od Národního divadla po Prašnou bránu zaléhá slavný, nesčíslný křik demonstrací jediným vysokým hukotem.
Úsečně a plamenně zaznívají slova politického řečníka ze Střeleckého ostrova, na Petříně zpívají učitelé kolem Máchovy sochy oslavnou kantátu;
a nyní pomalu jde, drobně cinká stříbrnými zvonky veliké procesí.
Univerzitní pedelové, ministranti v komžích a s korouhvemi, pochodně, řády, infulovaní opati;
kanovníci zpívají Svatý Václave, a konečně sám světící biskup s berlou a mitrou pod zlatými nebesy;
po dvou, štíhlí v bílých rochetkách, jdou v průvodu alumnové a zpívají mladými hlasy Lauda Sion Salvatorem.
Ach ne, něco jiného.
Já jsem majstr seminárský, píseň teskná a rozmarná jako mladé víno.
A nade vším vysoko letí kovové vlny zvonův a houkání hmoždířů.
Přitlačen k zábradlí mostu jsem hleděl na zářivou Vltavu.
Nejkrásnější z řek, hlubino třpytně se smějící! po jaké žalné věky, s jakou láskou, jakou silou celé země obeplouváš toto město, že nyní, ve chvíli slávy, se zachvívá a nadzvedá jako člun, jejž jenom houžev víže ku břehu?
Jsme na velikém prámu, jenž plyne po řece?
Celé město se vzdutými prapory se houpá pomalým, vznosným hnutím...
Z lodžie Národního divadla vzlétla jásavá árie pěvkyně do andělské výše;
jasný vítr zanáší až k Vyšehradu slavnostní chorál De profundis za pohřbívaného velkého muže;
a nahoře, zcela nahoře, stopen v nebeském světle blankytu, skřivánek drmolí nekonečnou píseň radosti.
Tu prostřed náhlého ztišení se rozezvučí kovově kamenně celé město, průvody se zastavují, dav smeká, strážníci s rukavicemi zcela novými salutují, a za úderů praporů ve větru, jakoby velikých nadšených křídel, vznáší se a vzlétá Praha vzhůru k nebi neskonalého jasu.
Moderní revue 8. 9. 1917
MUŽ DAVU
Je nás osm, deset tisíc;
snad i více.
Muž davu stojí na špičkách a přehlíží zástup;
chtěl by být na dvaceti místech současně, aby mu nic neuniklo, ale je pevně vezděn a nemůže se hnout;
i stojí na špičkách potě se štěstím a horlivostí, neboť plní svůj zvláštní úkol.
Také Vašek se přišel podívat a přešlapuje tísněn zástupem;
je mu už nevolno v davu a celá věc trvá tak dlouho.
Ale když už tak dlouho čekám, myslí si, počkám ještě chvilku;
jen malou chvilku, jestli se něco stane.
Ostatně nelze se ani dostat ven.
Deset, dvanáct, třináct tisíc.
A náhle se odevšad zvedl veliký křik " sláva ", a co se zdálo pevnou zdí, běží i s Vaškem kupředu, kde -! konečně!
- přichází se smeknutým kloboukem ten, na něhož všichni čekali ( ale je vidět jen zardělé čelo pod bílými vlasy );
všichni křičí " sláva " nebo " nazdar ", vysoké národní " a ", které se valí a rozlévá, trhá se a znovu propuká;
dobrých deset tisíc hlasů, nepočítáme - li Ozvěnu.
Muž davu stojí na Vaškových nohou a rozhazuje svou jásavou radost oběma vztyčenýma rukama;
je malý, ale čím výše hodí rukou či zamává kloboukem, čím dále a výše dohodí svým jarým hlasem ( " nazdar! " ), tím více ( " nazdar! " ) roste a rozlévá se v prostoru.
" Vítám tě, " ječí Muž davu a necítě se nadšením, tanče po Vaškových prstech vyhazuje klobouk k nebi.
Pomalu, z mnoha stružek, z různých výšek a poloh slévá se národní hymna v širý veletok.
Též Vašek ( poněkud v rozpacích, ale patrně tak musí být ) smekl klobouk a pokusil se zavolat " sláva " ( " nazdar ", myslil si, je příliš důvěrné );
tedy " sláva " jaksi nepodařené a chabé, jež ani nevzlétlo a po dvou třech tempech kleslo bezvládně pod nohy davu.
Vašek se ostýchavě rozhlédl.
Nikdo se o něho nestará;
každý zpívá nebo volá, patrně rád, že slyší sebe sama.
Muž davu promlouvá jakési oslovení, jehož nikdo neposlouchá;
tyká někomu, křičí, otírá si zároveň oči i nos, až konečně, stržen hymnou, splývá tělem i duší s její pomalou vlnou.
Slabým, nejistým hlasem pokusil se Vašek zazpívat.
Vždyť jde o společnou věc, myslil si;
něco se tím má projevit a dokázat, " voda hučí po skalinách ", národní pohotovost a jednota, " a to je ta krásná země ", spustil Vašek tuřím hlasem, a náhle přestal: tak cizí, nepřirozený a falešný zdál se mu jeho vlastní hlas.
Muž davu zpíval s očima přivřenýma a kolébal se, jako by s celým světem se držel kolem krku a houpal se dokola, dokola nekonečnou vlnou písně;
i ruce rozhodil a zpíval s hlavou na stranu - Nemohu, vzdychl si Vašek a váhal;
zdálo se mu, že Muž davu zpívá příliš nahlas a příliš falešně, a náhle mu bylo, jako by prohlédl: dělej co dělej, je něco směšného v těch špatných, nadšených hlasech, v těch obnažených lysinách, lesklých čelech, projevech, řečích, v tvářích bezpočtu - Vaškovi bylo trapně i směšně;
hleděl se aspoň v sobě soustředit na vážnost chvíle, ale když Muž davu náhle zaryčel " Ať žije ", Vašek se zasmál.
Muž davu se náhle obrátil a jeho uchvácené, čilé oči se setkaly s výsměšným pohledem Vaškovým;
tu zarazil se Muž davu, vytřeštil oči a chtěl něco říci.
- Ale Vašek už zmizel.
Muže davu zamrazilo;
nějak se zastyděl a zasmušil, a nevěda ni proč, prodíral se ven ze zástupu.
Zatím už Vašek loudal se domů.
Krok za krokem se v něm hromadil nespokojený a temný zármutek.
Nemohu, opakoval si, nejsem s to;
nedovedu snad tak cítit - - Proč, proč bdí ve mně neustále ten zlořečený, nekouzelný, neplodný hlas kritiky? proč nedovedu se slepě vzdát praničemu?
Není, ach není ve mně daru nadšení;
jsem úzký, malý, střízlivý, vlažný, jsem ten, který se nedává ani nebratří;
nemohu prostě, tesknil Vašek, a nikdy nebudu schopen.
Zatím Muž davu se vypletl ze zástupu a ubíral se opačným směrem.
Bylo mu v duši neladně a tísnivě.
Jak jsem se rozkřičel, myslil si;
hr, hr, hrom a peklo, jako všichni ostatní.
Ale kdo se to tak na mne díval?
Kdo to byl?
Snad nějaký politik.
Někdo, kdo mnoho zkusil.
Kdo něco ví.
Kdo mnoho prohlédl a mnoho si promyslil.
Chtěl bych znát jeho myšlenky;
jsem tak špatně orientován!
Nikdy nebudu schopen oběti, přemýšlel Vašek cestou a cítil se bezmezně opuštěn.
Ó Bože, dej mi sílu a rozpal mé srdce!
Přidruž mne k ostatním!
Učiň ze mne kus lidu!
Ne, k ničemu nejsem, vyčítal si hořce Muž davu.
Dnes je třeba jiných lidí.
Těch, kteří se ovládají.
Strašně klidných a silných lidí.
Lidí vůle a chladného činu.
Vašek se zastavil:
A kdyby přišla chvíle, napadlo mu v zoufalé pochybnosti, kdyby nastal okamžik, že by bylo třeba vojáka, odvahy, krve či slepé oběti, co potom?
Dovedu to?
Bez úvahy?
Tak prostě jako jiní?
Vašek pohlédl k nebi, nenašel však na něm odpovědi.
Ale Muž davu se zastavil: ten výsměšný, neúčastný pohled, kterým on mne zdrtil, zda není to pohled člověka ke všemu odhodlaného?
Ach, chtěl bych se tak... tak střízlivě dívat v hodině nebezpečí!
Tu tiše, slabě se v jeho srdci pohnulo nadšení pro střízlivou a nevzrušenou smrt hrdiny.
Zatím z daleké dáli letí hlas deseti tisíc;
už není to zpěv ani křik, ale jediný dlouhý, vysoký a širý tón jakoby velikých varhan.
Vašek stojí a naslouchá: nyní, nyní je mu volněji, ani neví proč: trochu bolně, podivně a velce;
nebylo by přece tak těžko, nebylo by nijak těžko žíti se všemi nebo umřít pro společnou věc.
Třeba sám mezi všemi.
Muž davu naslouchá nehnutě stoje.
Přese vše je to krásné.
Hlas tisíců v dáli, a hlas vlastního srdce silně a pokojně tlukoucího.
Ať tedy umřít, nebo žít;
byť i konečně sám: jen když, třeba daleko, zní hlas jásajících tisíců.
Národní listy 22. 10. 1917
NOVINY A VĚDA
Dnes, v hodině jedenácté, když vrcholí obavy i naděje, úzkost i energie národa, ve chvíli, jež předchází rozhodnutí, ohlížíme se po všech jednotkách národa a revidujeme své síly.
A tu přímo se vnucuje otázka: máme - li svou vědu, svou vysokou, k sobě přísnou a pilnou kulturu, byli - li jsme kdy na ni pyšni, vkládali - li jsme do ní část své národní ctižádosti i naděje, - bude nyní, v tomto napjatém okamžiku, mlčet, vzrušena stejnými city jako my, ale bezmocna?
Neřekne a nemůže také ona říci pomocné a posilující slovo?
Není pro ni místa nebo není naší povinností jí místo učinit?
Pravda, potkali jsme své učence v plném národním boji;
mnozí, v hloubi duše snad všichni zazoufali si v těžkých chvílích u svého pracovního stolu;
někteří vskutku jej opustili a stali se dobrými, statečnými politickými vojáky.
Avšak věda se svým vlastním přemýšlením a svými zvláštními zkušenostmi nemá patrně příležitosti k činnému spolutvoření dneška.
Neboť uhodila hodina politická.
Jímavě řekl to nedávno český učenec:
Před válkou jsem neznal než své knihy a práci, stejně jako všichni moji přátelé;
ale když uhodila válka, zavřeli jsme knihy, scházeli jsme se spolu a ve svých úzkostech jsme horoucně hledali v novinách, nenajdeme - li tam slova, které by nás posílilo a povzbudilo.
- Tehdy učenci čekali pomoci od novin;
dnes přichází čas, aby noviny čekaly oplátkou pomoci od nich.
Už v dobách míru se často a právem žádalo, aby byla pozdvižena kulturní úroveň novin.
Jak mnoho se v tom hřešilo, je až příliš známo.
Je však dnes na místě rozvíjeti kulturní program?
Vždyť každá myšlenka teď musí platiti svobodě národa, a jen jí!
Svobodě národa, ano;
ale zároveň jest dodati, svobodě vzdělaného, duchově volného národa.
A po té stránce nejsme zcela pohotovi.
Boj o národ není partikulární;
je to světový boj.
Ve svém nynějším úsilí vybojováváme otázku světovou, a máme ji cítiti opravdu světově.
Nejde jen o nás, nýbrž o celé lidstvo, o veškerý život.
Avšak dnes už skoro nevíme, co je to život, lidstvo a svět.
Stlačen materielní hrůzou dneška, uštván aprovizací, strachem a nouzí, nezná dnešní člověk jiného života než toto protloukání, jiného lidstva než to, jež děsí se o vlastní bytí, a jiného světa, než je tento tvrdý a zpustošený.
Veškerá existence je znehodnocena.
A tu mělo by se zrovna křičeti, že je ještě život, lidstvo a svět kromě tohoto hmotně uničeného.
Je třeba rozhledu po světě.
V minulosti i v přítomnosti jsou události, osobnosti i myšlenky, jež činí svět hodnotnějším a větším, jež život posvěcují.
Jsou ideje, jež svědčí o hodnotě člověka.
Svět dějin i přírody je pln příkladů a... symbolů pro dnešní život.
Neboť musíme si býti vědomi, že náš národní zápas je bojem všelidským, jejž vedeme spolu s celým světem a pro celý svět, a že tedy můžeme a musíme hledati své spojence všude, i ve světě dějin, i ve světě duchů a myšlenek.
V nynější době, kdy každé " já " je nejhůře ohroženo na statcích i životě, dovedli jsme se spontánně vyšvihnouti k stále širšímu " my " českému a slovanskému;
nic snad nedokazuje jasněji životnost našeho národa.
Ale ani zde nesmíme se zastaviti v poslední chvíli před rozhodnutím;
dnes, nebo nikdy musíme dostoupiti k " my " světovému a v plném smyslu humánnímu.
Chceme, aby svět byl s námi;
pak máme také my býti se světem a po jeho boku, aspoň všude tam, kde v dějinách i v přítomnosti se svět zasazoval o svobodné a ideální statky lidské.
Zde tedy publicistika očekává pomoc od vědy, od jejích zkušeností a ideálů.
Sebeodbornější věda má v zásadě jistý obecný, čistě kulturní smysl;
všechny vědy vyrostly z prvotní potřeby životní moudrosti a koneckonců se k ní vracejí.
Kdysi říkali filozofové, že " poznání buduje svět ".
Nuže, i když vědecké poznání nebuduje skutečný svět, může nám stavěti před oči lepší a vyšší svět, bez něhož by žádná práce, ani vědecká, neměla smyslu.
Není vědy, která by k tomu nebyla povolána.
Tak třeba po stránce přírody není lhostejno pro vitalitu národa, jaká je jeho láska k přírodě a jaké jsou jeho názory o ní;
hmotařský národ bude z ní čerpati jiné povzbuzení než národ, který je proniknut úctou k tvořivé a svobodné přírodě.
Právní věda vždy může vychovávati právní a liberální svědomí národa.
Lékařství může alarmovati lidstvo před sebevraždou války.
Historie vždy je s to dáti povzbuzující příklad: byly a zašly veliké imperialismy, byly a jsou malé národy, byla a bude jejich svoboda.
Sociologie vždy může buditi úctu k lidskému boji o lepší bytí a otevříti výhled na přítomné proudy a ideje, jež k němu cílí.
Biografie velikých politiků, reformátorů, revolucionářů, myslitelů, umělců a filantropů otevře srdce pro heroismus a sebeobětování.
Národopis zjeví nám náš vlastní život v minulých i nově tvořených formách a přiblíží nám bytí jiných národů.
Každá věda je povolána.
Chce - li se zavříti ve svou nepřístupnou odbornost, nehřeší;
její práce nebude pro národ ztracena.
Ale ohlédne - li se někdy na silný děj této chvíle v neodbytném pomyšlení, že bylo by lépe mít na něm účast těsnější než citovou, pak může tak učiniti: nepřijde jistě s prázdnýma rukama a před prázdnou posluchárnu.
Před válkou mívala česká věda před sebou adepty nebo laiky;
dnes bude míti národ, k němuž a pro nějž může mluviti.
Národní listy 28. 10. 1917 | ockc17a |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku I. (1918) (a), Žánr: publicistika
CHVÍLE ODDECHU
Všechno, co nás ještě včera trápilo, starosti, obavy, špatné zprávy, boj o živobytí a úzkost o národ, se milosrdně odsunulo;
jsou to bolesti loňského roku.
Za maličko, jistě už dnes, dolehnou znovu;
ale než přijdou, dopřejte si mezi loňskem a letoškem chvíle oddechu.
Víte to dobře;
tato válka jest nám hroznou bolestí.
A tak trochu, abychom se ohlušili a zároveň si stavěli most do budoucna, jsme se hleděli zaměstnati - ještě včera;
a dnes, za malou chvíli, znovu začneme přemýšleti, mluviti a psáti o tom, čeho nám je třeba a co jsme zanedbali, co nám zůstal dlužen život, co nám odepřely vlády a co všechno si musíme sami opatřiti, až přijde naše chvíle.
Školy, muzea, ústavy, divadla, knihovny, nadace, organizace, průplavy, železnice, veřejné budovy, společnosti, reformy a zákony.
Slovo " úkol " stalo se naším heslem.
Pěstujeme svou vůli, stanovíme národní povinnosti a budoucnost, kterou si kreslíme, je budoucnost práce, úkolů a musení.
Národní život si představujeme jako osnovu pilného a dobře organizovaného díla.
Je něco nekonečně svůdného v takovém ideálu: vidíme do budoucnosti aspoň tak daleko, jak jsme vytýčili tyto úkoly;
vrýsovali jsme do ní pracovní linie a to nám stačí, aby už pro nás byla tak trochu skutečností.
A bůhví, je nám toho upřímně třeba.
Čtenáři, i já bych rád tuto lepší budoucnost učinil pro tebe trochu skutečností;
ale marně se namáhám vymyslit úkol ještě neřečený nebo novou instituci.
Mohu si jenom myslit, že jdu roku 1950 po pražské ulici a dívám se na pěkný veliký dům.
" Pane, " ptám se kolemjdoucího, který si vesele píská, " k čemu je ten dům? "
" Ale je to nějaká škola, " praví budoucí chodec.
" Hezká škola, " pravím, " k čemu vlastně je tak krásná? "
" Nevím, " praví budoucí člověk, " to se tak někdy podaří;
ten, kdo ji stavěl, měl šťastný den. "
" Tak tak, " říkám, " ale vy máte hezké šaty. "
" To můj krejčí, " odpovídá chodec, " má šťastnou ruku, že tak dobře šije. "
" Ale, " divím se, " nejsou k tomu krejčovské akademie a muzea, aby každý dobře šil? "
" Jsou, " praví muž budoucnosti, " ale málokdo má šťastnou ruku. "
" I vy, " pravím, " se zdáte šťastný;
aspoň jste si pěkně pískal. "
" Proč bych nebyl rád?
Hleďte, pane, právě mi napadla šťastná myšlenka, a proto jsem si pískal. "
" Jaká myšlenka? "
" Ale něco jsem zrovna vynalezl;
víte, něco ve zdokonalení klavíru. "
" A tak, vy jste technik. "
" Ne, já jsem typograf, absolvent grafického učení. "
" A co dělají naši moderně školení technikové? "
" Také vynalézají.
Tamten pán s dámou, vidíte? to je technik, ale píše romány.
Teď vydal nový román, náramně šťastnou a podařenou věc.
Ten má šťastné nadání! "
" Děkuji, pane, děkuji! "
" Prosím, velmi šťasten. "
Nepochybuji, že bych v roce 1950 mohl potkati také méně šťastné případy;
ale myslím - li jen na šťastné, je to proto, že věřím:
Ne, úkoly a povinnosti, které si klademe dnes, nejsou nadarmo.
Nejsou však cílem.
Všechny naše projekty a plány v budoucno mohou vytvořiti jen podmínky lepšího života.
Všechny ústavy, prostředky, školy a regulace, které chceme dáti budoucímu národu, nejsou samy o sobě štěstím;
věříme jen a doufáme, že přispějí k nějakému příštímu štěstí.
Štěstí samo však není úkol ani povinnost;
zdar, myšlenka, láska, báseň, invence nejsou povinností;
to nejkrásnější, čím může vykvésti život národa, nejsou úkoly.
To nejlepší nezrodí se z našeho chtění;
my můžeme jen změkčiti a svlažiti půdu, jež byla pro nás příliš tvrdá;
květ z ní vyroste sám mocí našeho života, a ne mocí naší vůle.
A tak ve chvíli oddechu můžeme - beze zrady na svých zásadách - otevříti uši duchu pokušiteli, jenž šeptá:
Ano, vůle je dobrá a povinnost je nejlepší vůdce;
ale nejlepším tvůrcem je svoboda ducha a srdce, a proto tvůj poslední úkol budiž svoboda člověka.
Národní listy 1. 1. 1918
BENJAMIN FRANKLIN:
VLASTNÍ ŽIVOTOPIS
Je to ( jen v úryvku ) kus života a něco málo úvah;
je pozoruhodno, jak živé zůstaly velikému americkému člověku až do stáří jeho skutky, a přece byl to moralista, řečník a vzdělanec, jakých málo;
má - li však s jistou marnivostí, již doznává, vypravovati sám o sobě, tedy nemluví o svých zásadách a idejích, nýbrž o svých činech.
Sen jeho života byl napsati Umění ctnosti;
co však napsal, je příklad životní praxe, a jistě není to pouhá náhoda, že napsal spíše toto než ono.
Tož vypravuje, čemu se odmalička učil;
jak stal se tiskařem a ze sebevzdělání novinářem;
jak vydělával si chléb v Americe i Anglii, poučoval se neustále, organizoval jednou školství, jindy hasičství, čištění ulic, národní obranu, nový typ kamen, zakládal tiskárny, tvrze a spolky, byl poslancem, vynálezcem, delegátem Ameriky - - a zde rukopis přestává, právě na prahu velkého amerického boje o svobodu;
je to fragment života nekonečně pilného, jímavá směs vůdčí energie a pedantérie, vědy a víry, kvakerské prostoty a selfmademanské pýchy.
Pravil jsem " veliký americký člověk " - a je to vskutku překvapující, jakým typem amerikanismu je Franklin.
Pro nás " amerikanism " je projevem rychlého, horečného života Brooklynů a Chicag;
zde však mluví týž amerikanism, ano přímo amerikánský pragmatism z nesmírně patriarchálního, klidného, primitivního života kolonií krále Jiřího.
Zbožný Franklin, například, nechápe vůbec náboženských dogmat jako zatracení, vyvolení, věčné úradky boží atd.;
jeho tabule ctností vykazuje pořádek, šetrnost, přičinlivost, tělesnou čistotu, mlčelivost, odhodlanost;
nejmilejší službou Bohu je dobře činiti bližnímu.
Činiti, stále činiti;
proto pomýšlí na zvláštní mezinárodní organizaci ctnostných lidí, Spojenou stranu ctnosti, tak jako organizoval hasiče nebo domobrance.
Nechápe ani dobra, ani zla bez praktického rozumu.
Skutky zlé, praví, nejsou škodlivy proto, že jsou zakázány, nýbrž jsou zakázány, protože jsou škodlivy.
Je tedy ve vlastním prospěchu každého, kdo chce býti šťasten již na tomto světě, aby byl ctnostný.
Štěstí je ve ctnosti a ctnost je činnost, usilování a práce;
to je formule amerikanismu a tuto formuli ukázal Franklin svým životem;
vskutku není krásnějších slov, jež by výmluvněji doporučila příkladný život Franklinův, než slova, která píše sám v úvodě:
" Z chudoby a zastrčenosti, v nichž jsem se narodil a prožil své dětství, povznesl jsem se k blahobytu a jisté míře světové slávy.
Trvalý zdar provázel mě až do pozdního stáří...
Přemýšleje o tomto zdaru, řekl jsem leckdy, že kdybych mohl voliti, nenamítal bych ničeho prožíti tentýž život ještě jednou od začátku. "
Národní listy 13. 2. 1918
ÚLEVA
K psychologii českého člověka
Vašek se vrátil domů bezmezně unaven a s těžkou hlavou.
Rozsvítit lampu bylo nad síly jeho odhodlání;
svlékal se tedy potmě, křečovitě zívaje a cítě po ramenou růsti dlouhé, plíživé mrazení.
Co to jenom je, mrzel se nepokojně a rozvazoval si boty chvějivými prsty;
ale nohy mu tak poskakovaly po zemi, že musil nohu po noze vzíti do náručí jako nemocné dítě a rozhořčeně přetrhávati zadrhlé tkanice.
Konečně se mohl ponořit do peřin, a v tomtéž okamžiku se nad ním zavřela strašná závrať.
Když se z ní probral, cítil palčivé horko ve skráních a třas v údech;
a tma byla taková, že byl skoro křičel hrůzou.
Zavíral před ní víčka, ale ta ho dusila tak, že vytřeštil oči hledaje, na čem by utkvěl.
Nic, jen útlačné, nedýchatelné a bezprostorné temno.
Vašek zaúpěl.
Přemýšlel, že by měl vyskočit a rozsvítit.
Že by se chtěl napít vody.
Že si musí přestlat.
Ale zůstal ležet, přimáčknutý a zoufalý, s očima vyjevenýma do tmy.
Nic, cítil, mi nepřijde ku pomoci.
Nevěděl, jak dlouho zápasil s mocnostmi temnot, ale posléze přitom napolo usnul.
Zdálo se mu, že jde po ulici jaksi neúplně oblečen, bál se, že nemá kalhot, a ohlížel se po dveřích, kudy ven.
Nohy mu zábly, avšak tisíckrát horší byla trapnost jeho položení, neboť neblahý osud ho vedl přímo do žofínského sálu, kde se konala jakási neobyčejná slavnost.
Vašek pocítil, že sem nepatří a není pozván;
tu dal se na útěk východem z nouze a nahoru po nekonečných točitých schodech.
Když doběhl osmdesátého pátého patra, našel tam jen malou plošinu a dolů nové točité schody;
ale již slyšel za sebou dupot pronásledovatelů.
Okřídlen hrůzou letěl dolů, nekonečně dolů;
v každém patře byla dvířka, avšak když je otevřel, spatřil malou kobku a v ní se už tísnil zástup stíhajících.
Pak letěl Vašek ode dveří ke dveřím a neměl síly, aby si ušetřil jediného zastavení.
Náhle schody končily u černých dveří;
na trámci bylo napsáno křídou + K + M + B a za dveřmi ozval se hlas jeho otce.
Vašek chtěl se do nich vrhnouti, ale nemohl, musil běžeti dál, pořád dokolečka, dokolečka, dokolečka přede dveřmi, jako v motolici;
tu zaskučel v temném děsu a probudil se promočen studeným potem.
Když se sebral, bušila mu krev ve spáncích bláznivě rychle.
To je horečka, pochopil.
Nachladil jsem se.
Snad je to zápal plic, myslil, ohmatávaje si prsa, a vzpomínal, kdo z lidí, jež znával, zemřel zápalem plic.
A nikdo mi nepřijde ku pomoci.
V náhlé hořkosti chtěl polknout sliny, avšak pocítil, že má hrdlo zpuchlé a zjitřené.
To je záškrt, napadlo mu.
Do rána se mohu udusit.
A nikdo mi nepřijde pomoci.
Bylo mu k smrti líto vlastního mládí, až k pláči líto, ale což, řekl si ( byl také příliš omámen horečkou ), je to už jedno;
umru klidně, a do rána je ještě několik hodin k prožití.
Opatrně zkusil polknouti.
Nešlo to.
Zkusil přemýšlet, má - li co ještě uvést do pořádku, ale pletly se mu do toho stále ty točité schody a pronásledovatelé.
Tu upadl v mračné zoufalství vzteku a lítosti, že byl až mrákotně opit;
a k tomu začala ho bodati v čelisti ukrutná, pulsující bolest nespraveného zubu.
Ještě to! chtěl Vašek zaryčeti do bezcitné tmy, zatínaje pěsti s planoucí zběsilostí.
To jsou poslední hodiny života!
Bože, dej mi aspoň bezvědomí!
Ať tak příliš netrpím!
Nebo ať mohu myslit na to, co opouštím!
Na čele mu vyběhl chladný pot:
Co opouštím, bože!
Zítra, ano zítra měl by se obrátit můj celý život!
Zítra se mám sejít s tou, která - se kterou - na které - -
Vaškovy oči se zalily slzami:
Vše to je ztraceno.
Celý život, celé štěstí, celá kvetoucí, spanilá naděje.
Co všechno jsem chtěl, co jsem mohl, všechno, co jsem miloval, - ztraceno;
všechna víra, všechna odhodlanost - nadarmo!
Proč mne to postihlo, proč zrovna mne, proč zrovna dnes?
Proč mám umřít?
Hrůza a bolest rozryla jeho srdce, když se nakláněl nad propast svého neštěstí.
A tu z této propasti dýchla mu do tváře hluboká úleva: když už neštěstí, tedy měj své zadostiučinění v tom, že je tak bezmezně veliké!
Na dně Vaškova srdce se pohnulo podivné, ale živé a vděčné uspokojení: hůře už býti nemůže;
a to, co prožívám, je, Pane Bože, tak strašné, že to už stojí za to.
Takové neštěstí, tak veliké neštěstí.
A na dně jeho paměti se pohnula prastará vzpomínka: když jednou doma u nich hořelo, bál se nesmírně a zároveň cítil mučivou naději: snad shoří vše, celé městečko, celé lesy kolem, i řeka - - Ano, řeka, divoká horská říčka, jež roste každého jara!
Jak často ji viděl vylévat se z břehů a plazit se k domečkům!
Tu horáci s dýmkami stáli u kraje divé vody a čekali, co bude dále:
Poleze?
Nepoleze?
Jednou však příliš polezla a odnesla jim všechno.
Bylo to hrozné neštěstí pro celé údolí;
lidé se potkávali a naříkali si, aby si nakonec řekli s hlubokým, osvobozujícím zadostiučiněním:
Ale byla to veliká povodeň!
Tak veliké neštěstí, opakoval si Vašek s tichou, nekonečnou úlevou, tak veliké - -
Ale než mohl jasně změřiti jeho velikost, usnul klidným a posilujícím spánkem.
Národní listy 20. 2. 1918
TAJEMSTVÍ
Vašek nevěděl, jak k tomu přišel;
ale stalo se, že si ho sám vůdce dal zavolati, a nepouštěje jeho ruky ze svých obou, spaluje ho svýma mocnýma, světlýma očima, sdělil mu rychle a tiše velikou akci, která se má rozvinout a v níž Vaškovi připadne úloha učinit jisté kroky, kamsi jeti a cosi připravit.
" Ale, " řekl vůdce, " záleží především na tom, aby věc zůstala v naprosté tajnosti;
spoléhám na vás, " končil rychle, tiskna mu ruku ještě silněji, a nyní tedy Vašek jde již po ulici, okřídlen neznámou silou a s tváří planoucí, a opakuje si slavnostní ujištění, které by byl velmi vhodně mohl říci vůdci, ale jež mu napadlo teprve teď.
" Vždyť jsem za tu celou dobu neřekl nic než dvakrát ano, " vzpomněl si náhle s horkým studem a ukryl svou tvář v nejbližší výkladní skříni;
" stál jsem tam jako chlapec nehodný veliké důvěry, beze slova, bez vůle, bez významu - bože, co on si o mně pomyslil?
Měl jsem něco říci, ukázat, že chápu, oč jde, zeptat se na něco, ujistit ho, ó, aspoň něco říci!
Jistě něco ode mne čekal, nějaké slovo, nějaké statečné, činné, veliké slovo, ach, co to čekal, že mi tak tiskl ruku?
Proč jinak by mně tak hleděl do očí?
A já, " děsil se Vašek, " jsem sklopil oči!
Řekl jsem ' ano ' jako školák a lezl jsem ven špatnými dveřmi...
Všechno je zmařeno, " cítil Vašek zdrceně a díval se nevidomě do výkladní skříně, nevěda, jak se propadnout.
Trvalo chvíli, než pochopil, že v zrcadlové výkladní skříni vidí sebe sama.
Tu změřil s nelibostí svůj obraz a pokusil se o pohrdavý, zdrcující úsměšek.
Zrcadlo vrátilo mu jej tak hbitě a silně, že ve Vaškovi procitl životní zájem.
Zkusil nyní přísný výraz, pak energický, pak sebevědomý;
přesvědčiv se, že se nikdo nedívá, vzal na se tvář muže činu: kolmou vrásku mezi obočím, unavená víčka, tvrdá ústa a napjaté žvýkače.
Tu se radostně zastyděl a uspokojil a šel opět svou cestou, okřídlen neznámou silou.
Mám poslání, těšil se nyní, a nic tedy není zmařeno.
Já vám ukáži, jak provedu svou věc!
Uvidíte, kdo jsem, vyhrožoval neznámým pochybovačům a cítil v sobě růsti nesmírnou odhodlanost.
Nastala doba činu.
I já jsem povolán, a pokud na mně je, půjdu až do konce.
V dějinné chvíli mám své poslání, a splním je, řekl náhle hlasitě se zuby sevřenými a rozhlédl se, není - li už zde, na ulici, v neklidném zástupu nějaký úkol k vykonání.
Avšak nic, pranic nebylo;
lidé šli po svém, jako by se nic nemělo stát.
Šel rychle, " pádný jako pěst ", myslil si, s očima v nekonečnu a hlavou plnou plánů.
Bylo mu nesmírně lehce a voluminózně, zaujímal celou ulici a nesl se jako gymnasta;
dívky mohly na něm nechat oči, ale nic;
" nastala doba činu ", jdu, abych jednal.
Hravě, zázračně snadno rozvinul se mu celý plán, jak vykonati uloženou věc;
byl by pořídil stokrát tolik, pomýšlel na neuvěřitelné úkoly, na nejasný a dobrodružný román heroismu.
Vysnil si politickou epopej, v níž on hrál roli anonymní a ohromnou;
byl postupně řečníkem, vojákem, odsouzencem a diktátorem.
Umíraje dýkou zákeřného vraha, slyše ještě hučeti perutě slávy a triumf tisíců, vracel se skoro neochotně k úkolu, který mu nastával.
Je to tak málo a tak snadné, bez rizika, bez nejmenší nemožnosti!
Hrot zklamání se zaryl do Vaškova sebevědomí.
Mohli mne, myslil si, vybrati k něčemu většímu.
Čím déle myslel na celou věc, tím drobnější se mu zdál jeho podíl;
pouhá ochota, skutek beze slávy, prostřednictví bez iniciativy, všední, mizivé nic.
Vašek šel stále pomaleji.
Pouhé nic.
Kdybych přitom aspoň nemusil jednati s cizími lidmi!
Citelně zklamán uchýlil se Vašek do své kavárny.
Lidé tu seděli a četli noviny, jako by v nich něco hledali.
Co tam hledáte? myslil si Vašek;
je ve světě tajemství, které nestojí v novinách.
I když je mi uloženo pouhé nic, znám aspoň celé tajemství;
jsem jeden z vědoucích.
Pomalu a silně prožíval Vašek zasmušilou, osamělou pýchu zasvěcence;
zvážněl a ztichl nesmírně, bylo mu, jako by ve své hrudi nesl něco nesmírně hodnotného, o čem nemá nikdo tušení.
Vážnost chvíle vtiskla mu až výraz utrpení.
Přišli kamarádi, seděli s ním a vesele hovořili.
Vašek ani nedutal, přetékal mlčením;
na jeho rtech hrál smutný úsměv:
" Ubozí přátelé, vy neznáte velikého tajemství.
Kdybych jen začal, - ach, jak byste strčili hlavy dohromady, ani nedýchajíce!
Jak by nás sjednotilo společné tajemství! "
Zármutek Vaškův počal růsti do nekonečna.
" Přátelé, o všechny radosti jsme se sdíleli, vše bylo nám společné.
Ale já rozbíjím ten kruh přátelství, nedělím se s vámi a nechávám to největší, to nejhlubší pro sebe.
Běda mi, že přetínám shodu nejdůvěrnější!
Běda mně, že mám před vámi tajemství, zatímco vy nemáte tajemství přede mnou!
Hledíte na mne tak jako včera, jako vždycky;
ach, ubozí přátelé, jak jsem se vám zatím odcizil! "
Tu pokusil se Vašek prozraditi tajemství, ale polkl naprázdno, zarděl se a mlčel.
" Spoléhám na vás, " řekl mu vůdce, a Vašek cítil s mračnou zoufalostí: ano, ještě jest ve mne spolehnutí.
Sbohem, sbohem přátelství bez výhrady!
Tu jeden z přátel zívl a řekl:
" Slyšeli jste, že se chystá jakási akce? "
- a několika slovy, bože, jak všedními, vrhl celé veliké tajemství doprostřed stolu.
" Slyšel jsem už o tom, " řekl druhý.
" Včera o tom mluvili tam a tam, " dodával třetí.
Vašek zamžikal očima.
" A já, " řekl rychle, " vím o tom už týden. "
" Proč jste nám nic neřekl? "
" Ale, " namítal Vašek skromně, " to bylo tehdy ještě velikým tajemstvím. "
Cesta 7. 6. 1918
* * *
MAĎARSKÁ POSÁDKA, VÍDEŇŠTÍ AGENTI A JINÉ vymoženosti této velké doby stvořily v Praze kus Vídně a kus Pešti.
Je to jednoduché: vezme se lokál, najme se cikánská kapela nebo vídeňský šraml, a hle, hned jsme o krok blíže modrým břehům Dunaje s jeho primáši a valčíky, s jeho repertoárem, s jeho večery...
Praha se změnila.
Bývala tišší a přitom jakoby hudebnější.
Jen vltavské ostrovy zněly do noci hudbou - bylo to někdy, jako by hrála sama řeka, jako by zvučely oblouky mostů;
znělo to ryčně, kovově, a nějak to z dálky probouzelo vzpomínku na venkovské šumaře, na bandu s klarinetem, trumpetou a basou, jež hraje před hospodou pro celé městečko.
Na maloměstské bály a slavnosti, na muziku, která jde z pohřbu, na vojenské kapely v manévrech - - Šumařská sláva je u konce, a nikomu nenapadá, že v ní byl kus českého svérázu a starého muzikantství.
A zatím přišla válka, důstojníci, papírová měna, strašná žízeň po zábavě a ohlušení;
přišli šramlové, primáši a divže ne také tyrolští zpěváci;
dům za domem, lokál za lokálem polévá chodce posledním repertoárem podunajským.
A lidé poslouchají, aby nemusili mluvit, nebo mluví, aby nemusili poslouchat;
a za doprovodu sterých šramlů umírá pověst a tradice muzikantského národa.
Cesta 2. 8. 1918
LÉTO V PRAZE
Nevím, není - li Vltava nejkrásnější za modrých jarních večerů, kdy, celá zčeřená, se mihotá třpytem stříbra skoro nehmotného.
Ale jistě je dokonale a hluboce krásná právě teď, prostřed léta, při nízkém stavu vody.
Nezčeřená, klidná, skoro nehybná zrcadlí nebe do nekonečné hloubky.
Nebesa nahoře, nebesa dole: tak celá Praha zdá se proložena vzdušnou, nesmírnou propastí, hlubinou klidu, tajemnou prostorností, jež nemá dna ani vrcholu.
Bez míry rádi mluvíme o Praze staré, barokní, kamenné;
a skoro zapomínáme na tuto svrchovanou krásu Prahy, na krásu, jež nemá jiné historie než věčnou proměnlivost.
Cesta 16. 8. 1918
DESATERO PRO TYTO VELIKÉ DNY
I. Radujte se - to netřeba říkati;
ale radujte se tak, aby radost vaše byla hodna tří set let čekání, aby vyvážila třistaleté utrpení vašich otců, aby byla velikou a krásnou událostí našich dějin.
II.
Chopte se vlády;
chopte se především vlády nad sebou samými;
svobodný člověk není otrokem davu ani vášně.
III.
Buďte poslušni naší národní vlády, našeho Národního výboru;
buďte poslušni výkonných orgánů, jež ona ustanoví.
Jen vaše poslušnost vloží moc do rukou lidové české vlády.
IV.
Ať jakékoliv dílo vychází z vašich rukou, vraťte se k němu.
Z každé nepřerušené práce plyne nekonečný užitek svobodné vlasti.
Každá skutečná práce buduje život českého státu;
jednou každou se účastníte vy osobně na jeho zajištění.
V. Šetřte majetku - šetříte tím majetku českého státu.
Neničte ničeho.
Každou rozbitou tabulkou ubíráte něco z majetku veřejného.
VI.
Nepovažujte se za pány nad druhým zemským kmenem;
budou našimi rovnoprávnými spoluobčany.
Každou nacionální urážkou, každým sebemenším příkořím hřešíte proti spravedlivému duchu míru Wilsonova.
VII.
Budte trpělivi;
nepůjde, nemůže vše jíti hladce;
přejímání těžkopádných aparátů bývalého státu způsobí mnohý průtah a mnohé tvrdé obtíže.
Nereptejte, sečkejte;
netrpělivost vede jen k nepořádku.
VIII.
Důvěřujte!
Důvěřujte naší národní vládě, jež jedná ve shodě s českou vládou zahraniční.
Důvěřujte mezinárodnímu mírovému dílu, jež urovná práva národní a lidská.
Nežádejte řešení všeho už ode dneška.
Naši bratři za hranicemi musejí spolurozhodovati s námi.
IX.
Použijte této doby k sblížení.
Odstraňte hranice tříd, stran a názorů, nikoli abyste hledali kompromis, nýbrž abyste hledali a našli vzájemné bratrství.
Dnes, nebo nikdy musíte dojíti k národní solidaritě a jednotě.
Vší silou, s nejupřímnějším srdcem hleďte se sblížiti.
X. Vzájemná pomoc budiž největším příkazem.
Ať není hladových a vyděděných mezi námi, v zemi české!
Ať láska učiní konec nesmírnému utrpení, jež zavinila válka i předválečný tvrdý, dnes překonaný život!
Národní listy 29. 10. 1918
PŘEKŘTĚNÍ ULIC
S osvobozujícím převratem celého národního života vytryskla přirozená touha dáti i zevní výraz nové svobodě.
První hnutí ulice bylo: odstraniti vše, co připomínalo starý režim.
Druhé hnutí bylo: pohnutka vděku a oslavy.
Rázem vynořily se názvy Wilsonovo nádraží, Wilsonova třída, náměstí Republiky, Masarykova třída a podobné.
Nuže, věřím až pověrečně, že každé lidové hnutí obsahuje kus hlubší pravdy.
Píši - li dnes článek nesouhlasu, není to proto, abych se stavěl napříč onomu lidovému hnutí, nýbrž abych se pokusil naznačiti, že jest nutno se ho chopiti stejně ve velkém jako opatrně.
I. Předně ve velkém.
Dnes nebo zítra se uskuteční Velká Praha, a rázem budeme tu míti aspoň pět Palackého tříd, Riegrových tříd, Havlíčkových, Žižkových, Jungmannových a nevím ještě jakých ulic.
Některá jména objevují se až desetkráte, většina ulic ve Velké Praze se vyskytuje v duplikátech, a vcelku lze čítati přes sto, snad až dvě stě ulic stejnojmenných.
Tato stejná jména je samozřejmě nutno přeměniti, nejraději rázem;
neboť lepší je krátký chaos než dlouhotrvající zmatek.
Nedovedete si ani představiti, jaká to bude radikální revoluce;
jenom část pražských ulic podrží staré jméno - a přece je prakticky výhodnější hnouti celou budovou jmen najednou než po léta přištipkovati a opravovati to, co natropil lokální patriotism pražských měst během desítek let.
II.
Při překřtění Prahy musí se aspoň ve velkých rysech bráti zřetel na Prahu budoucí s novými čtvrtěmi, s novými velikými komunikacemi a ústředími, s řadou nových ústavů.
Nevyčerpávejme veškeru nomenklaturu slávy na dnešní ulice.
Vzniknou městské části univerzitní, nemocniční, vojenské, dělnické.
Je nutno šetřiti jmény, i kdyby nám byla sebedražší, pro tuto budoucnost.
III.
Tímto dvojím rámcem, Velkou Prahou a budoucí Prahou, rozšiřuje se program pojmenování ulic měrou neobyčejnou.
Tu je snad záhodno trochu uvážiti, je - li jméno vzhledem k ulici něco zcela nahodilého a libovolného nebo jsou - li nějaké důvody pro to určité jméno v tom určitém místě.
1.
Prvním důvodem je tradice, která má vždy hlubší základ.
Naši pradědové nechodili pro jména daleko, ale vždy pro ně šli do skutečnosti a do života.
Tu pracovali pasíři, tu platnéři;
tady byl senný trh a zde se prodávaly calty;
zde býval můstek, skalka, rybníček, tu stojí svatý Apolinář a dává jméno svému okolí.
Na plánu starých měst můžete čísti povahu půdy, denní život, zaměstnání, zvyky tehdejších lidí;
proto jsou staré názvy tak pitoreskní a živé jako kronika.
Ta ulice připadala zakladatelům široká a ta zase dlouhá, i nazvali ji tak;
my, zvyklí jiným měřítkům, máme míti úctu k měřítkům minulosti.
Zde končilo město hradbou a příkopem;
Příkopy vyjadřují historickou topografii Prahy před půl tisícem let.
- Odtud konkrétní požadavek: nejen šetřiti těchto starých, památných názvů, nýbrž obnoviti je všude, kde překřtívací nešetrnost minulých let je odstranila.
Výjimky z tohoto pravidla lze připustiti jen z důvodů vyššího a bezodkladného rázu.
2.
I nové části města mají býti pokud možno pojmenovány podle povahy půdy, podle objektů, které tu stávaly.
Budiž dbáno toho, aby ani v názvech uniformita velkého města nepohltila krajinnou bohatost půdy.
3.
Ulice mají svůj ráz: jsou intimní nebo rušné, starosvětské, monumentální, pracovní.
Pokud je to možno, přiléhej název ulice k jejímu krajinářskému a architektonickému rázu.
To žádá pieta k ulici i ke jménu.
Chcete - li oslaviti něčí jméno, dbejte toho, aby nebylo jen prázdnou, libovolnou etiketou přibitou na nárožích, nýbrž aby bylo něčím více: duší ulice, důvěrným, skoro osobním přívlastkem místa.
4.
Vedle motivace charakterové padá stejně na váhu motivace věcná.
Dáte snad jméno velkého politika té ulici nebo tomu náměstí, kde bude státi vysoká škola politická;
chcete - li s úctou vzpomenouti Focha, dáte jeho jméno objektům vojenským.
A tak podobně.
Tím učiníte z oslavené osoby patrona, nikoliv pouhé jméno.
5.
Nutno pamatovati, aby jména největších osob nebo nejvyšších pojmů byla dána těm ulicím nebo náměstím, kde bude možno postaviti jejich pomník.
6.
Dlužno míti na paměti celek města;
dlužno dávati jména podle celkové koncepce.
Nebylo by tuze důmyslné, kdybychom třeba třídou Fochovou došli na náměstí Chelčického nebo kdyby třída Českých legionářů končila náměstím Boleslava Jablonského.
Město není skladiště jmen.
Je tu stejně třeba soustavy jako rozmanitosti.
Vinohrady jsou únavné jako slovník, Smíchov je neladný ve jménech jako inzertní stránka novin.
Nomenklatura budoucí Prahy však budiž řízena kompozicí velkého slohu.
Vždy jest dávati přednost jménům věcným před jmény osobními.
7.
Vcelku:
Pojmenování pražských ulic není jen práce verbální;
jím má se spolutvořiti krajinný, organický a slavný ráz Prahy.
A jako při každé tvorbě, musí tu býti zákonem pravda, a nikoliv libovůle.
Má - li býti Praha hodna jmen, jež bude nositi, musejí se tato jména státi něčím více než rožními tabulkami.
Chceme viděti Prahu vděčnou, ale chceme ji také viděti malebnou a krásnou i ve jménech, pravdivou a ladnou.
Budiž nová nomenklatura zároveň přestavbou Prahy!
Cesta 8. 11. 1918
NĚKOLIK OTÁZEK VELKÉ PRAHY
Nejnaléhavější otázkou Velké Prahy jest otázka bytová.
Hlavní město republiky vyroste měrou nebývalou.
Bude nutno vybudovati úřady, školy, ústavy a alespoň v plánu musí se pamatovati na budoucí rozměry a potřeby kvetoucího národního života.
Bude nutno odsunouti veliký průmysl za okraj města;
vyhraditi veliké rozlohy pro komplex nemocniční, pro vilová města dělnická, pro sportovní stadion, pro sady.
Avšak na prvním místě dlužno řešiti krizi bytovou.
Střední město bude se stále více obraceti ve čtvrť obchodní, kontory a ateliéry, a zatím nebude kam vrhnouti tuto přibývající vlnu obyvatel.
Nebudou - li získány prostory pro celé nové čtvrti, stanou se předražené byty palčivou sociální otázkou.
Nelze donekonečna nastavovati domy na dalekých okrajích města.
Villegiatury mohou se ovšem odsunouti libovolně daleko, avšak pracující člověk nemůže mrhati časem tím, že by jel hodinu do města.
Nezastavěné plochy jsou:
1. za Vinohrady po Olšany plocha už neveliká;
2. plochy za Žižkovem a Karlínem, příliš vzdálené, potřebné pro dělnické kolonie;
3.
Letná, jež bude patrně vyhražena veřejným budovám a školám;
4. temeno Petřína až po Bílou horu, mezi Břevnovem a Košířemi, prostora ohromná, avšak bez komunikace, zdravá, bytelná, ale těžko přístupná.
Na této ploše záleží nyní nejvíce.
Je to jediná mohutná prostorová úleva pro příští Prahu.
Deset minut vzduchové čáry od středu města ( od Vltavy ) je konec světa.
Projektovali tu stadion a lidový park: stadion bez komunikace, místo pro statisícové slavnosti s nejhorším myslitelným přístupem;
zvláštní věru myšlenka.
Každý moderní velkoměstský projekt je především projekt komunikační.
Bez vydatné a krátké komunikace může vzniknouti kdekoliv jen ubohá periferní pustota.
Petřínská a bělohorská pláň má tyto přístupy:
1. komunikační kanál košířským údolím, už nyní dosti zatížený, znamenající při jakémkoliv provozu okliku ( od středu města ) skoro hodinovou;
2. úzký, větší frekvence vůbec neschopný přístup Karlovou ulicí ( pod Kinského sady );
zde nelze ničeho podniknout;
3. úzký, provozu neschopný přístup Ostruhovou ulicí po Strahov;
4. ohromná oklika přes Letnou, Dejvice atd., přičemž nesmí se přeceniti komunikační význam letenského průkopu, jemuž stojí v cestě celé komunikačně neprostupné Staré Město, jeho jediná provozní ulice, Celetná, je už dnes přetížena do nemožnosti.
Odpočítávám Chotkovu silnici, která stěží stačí Hradčanům a jež už z důvodů bezpečnosti se nemůže státi provozní tepnou.
Prakticky nejvíce padá na váhu spojení " Eliščinou " třídou přes " Eliščin " úzký a už nyní přetížený most - myslete si nyní ten obrovský oblouk z Václavského náměstí na petřínskou pláň!
Zbývá jediná možnost: lanovka na Petřín.
Zvláštní terén Prahy vyžaduje svých zvláštních a smělých řešení.
Jest využíti nejen všech možností, nýbrž i všech nutností a přiměti je k monumentální a krásné výstavbě Prahy.
Dosavadní lanovka na Petřín, vyšinutá z osy, ostýchavě úzká, napolo skrytá, je jenom nepěknou štěrbinou v zeleném svahu Petřína, a jistě nevzbudí v nikom valné sympatie pro velikou lanovou ( správněji: ozubenou ) komunikaci na Petřín.
Vzpomeňte si však na letní večery v míru, kdy tato malá lanovka byla vroubena šňůrou obloukových světel.
Kdo ( mimochodem ) někdy viděl Zámecký vrch v Pešti, přisvědčí, jakou krásou jsou světla na svazích.
Je tedy nutno z důvodů bytové politiky vybudovati velikou lanovou komunikaci na Petřín, a sice komunikaci osobní i nákladní;
nyní záleží na tom, aby byla monumentální a krásná.
Prakticky musí ústit přímo do Chotkovy ulice, jelikož Újezd se nehodí pro větší provoz.
Tedy nutno si mysliti lanovku, která by byla přímým pokračováním " Ferdinandovy " třídy, mostu u Národního divadla, Harrachova náměstí a Chotkovy ulice, přes levé křídlo nynějších újezdských kasáren.
Pro pohled od Národního divadla by tato dráha šla osou Petřína k jeho nejvyššímu bodu;
byla by architektonickým prodloužením velkého koridoru tříd a ulic tak říkajíc do nebe.
Byla by to chaussée stejně široká jako tyto třídy;
falešnou perspektivou, nahoru sbíhavou, by se opticky zmenšila příkrost vrchu a získalo optické připojení k perspektivě ulic.
Tato veliká chaussée by nesla čtvery koleje: dvě linky osobní, dvě nákladní.
Nákladní vagóny by byly zařízeny tak, že by do nich vjela celá drožka, automobil, nákladní vozík a že by tyto byly vytaženy nahoru, kde by z vagónů vyjely a pokračovaly ve své jízdě - za pět minut byl by vůz z dolejšího města na pláni petřínské.
Tato nákladní linka by v noci sloužila zásobování nových čtvrtí.
Tato čtyřkolejná dráha byla by dlážděna nejlépe temnou žulou, jejíž tón harmonuje se zelení sadů;
po stranách zdůrazněna monumentálním architektonickým vroubením, schodištěm, zábradlím, velikými dekorativními motivy ze světlého kamene.
Bude - li už přerušením sadů, budiž přerušením výrazným a velkorysým.
Z Chotkovy silnice byl by dvojitý vjezd na staniční terasu.
Stanice sama byla by otevřenou, velikou arkádou, která by nepřerušila souvislost ulice s ozubenou drahou.
Rovněž konečná stanice byla by arkádou, lehčí ovšem a drobnější ( pro falešnou perspektivu ).
Za dne působila by krásná, široká, přímá linie, prodlužující hlavní pražské ulice, slavnostní podjezd, světlá dekorativní architektura, vroubící celou dráhu, vznosné oblouky konečné stanice a na nejvyšším bodě stojící veliká socha ( Svobody, Republiky ) zvedající do výše pochodeň.
Na " nejvyšším bodě " rozuměj při pohledu z pravého břehu Vltavy a z mostu.
Těsně pod svahem Petřína se pohled mění.
Zde vystupuje z boku Petřína ostrožina korunovaná čtyřhrannou věží Hladové zdi nalevo od osy dráhy;
odtud je nejvyšším bodem tato věž, i potřebovala by při řešení celého svahu pohledového akcentu, který by nekonkuroval s architekturou dráhy.
Nejlépe akcentovati toto vysunuté místo vlajkovým pavilónem, odkud by prapory republiky, prapory národů, prapor práce mluvily symbolickým jazykem o dnech a událostech.
Bohužel přespříliš jsme odvykli mluvě symbolů.
Za noci by tato trať byla dvoj - či trojnásobnou šňůrou lamp, nádhernou démantovou ozdobou, jež by prodlužovala až k nebi skvělý řetěz uliční a mostní iluminace.
Vysoko na nebi, jako nová hvězda, by svítila majáková pochodeň v ruce sochy nad celou Prahou.
Nevím, je - li možno krásněji užíti zvláštní, jedinečné půdy pražské.
Jsem však přesvědčen, že přímé spojení s velikou plání petřínskou, tato naprostá a jinak neřešitelná nutnost sociální, může a musí se státi triumfální ozdobou Prahy, - bude - li jenom provedeno nebojácně a ve velkém.
Čím horší bude komunikace na Petřín, tím architektonicky chatrnější čtvrť tam vyroste;
a dráha sama může a musí býti moderně, technicky, monumentálně krásná, tak jako krásná jsou veliká nádraží, veliké mosty, veliké inženýrské zázraky.
Na deset minut od samého středu města bude moci vyrůsti zdravá, pohodlná bytová čtvrť, bohatě rozvinutá v zahrady, zahradní náměstí a široké ulice na prostoře rovné a skoro bezhraničné.
Osmnáct hodin denně pracoval by výtah, stačící na frekvenci dvaceti tisíc osob a čtyř set vehiklů denně.
Jsou - li proti tomuto projektu námitky technické, mohl by na ně odpověděti jenom technik.
Co se týče námitek estetických, naskytne se zajisté toto: že touto drahou bude přerušena zelená plocha Petřína.
Ano, tedy přerušena.
" Císařská " silnice na venkově přerušuje kraj co nejradikálněji;
a toto přerušení je novou, velikou, zvláštní krásou kraje.
Krásná je železnice v krajině, krásné je veliké a smělé splnění velikých nutností;
ošklivé je jen maskování a polovičatost.
Nynější člověk by se snad bál postaviti i Hradčany, aby neporušil linii hradčanské výšiny.
- Trať vedla by parkovou strání, zarostlou divoce křovím, kde nejsou vůbec pro neschůdnost terénu procházkové stezky;
teprve cesta vedoucí z Kinského zahrady na Nebozízek přetíná tuto trať a musila by ji křižovati tunelem nebo mostem.
Hladovou zeď prorazila by ozubená dráha na samotném temeni kopce.
Žádný přírodně nebo historicky cenný objekt by tedy nebyl zničen.
Předkládám tento projekt k odbornému posouzení.
Cesta 6. 12. 1918
PROFESOR FRANTIŠEK ČÁDA
Před týdnem odešel mladý filozof český, Čádův žák a spolupracovník Gustav Tichý, skromný pracovník v noetice;
nyní skonal hlavní reprezentant noetického bádání v Čechách, univerzitní profesor, člen České akademie, výtečný učitel František Čáda.
Zemřel náhle a nečekaně, zrovna v době, která navýsost potřebovala jeho znamenitých zkušeností.
České učení filozofické, zbavené většiny svých docentů ( prof. Masaryka, Beneše, Slovince Rostohara ), ztrácí v něm učitele, jehož magistrální kolegie přitahovala a poutala nesčetné posluchače.
Česká filozofie v něm ztrácí ducha kritického, mnohostranného a pilného.
Český život veřejný v něm ztrácí šlechetného a svědomitého pracovníka na charitativním poli péče o mládež.
Profesor František Čáda se narodil v Praze 1865, studoval zde klasickou filologii a filozofii, pak psychologii ( u Wundta ) v Lipsku a Halle a habilitoval se v oboru filozofie 1896.
Už předtím vydal spis Noetická záhada u Herbarta a Stuarta Milla, kde v jádře je obsažen celý ráz jeho filozofování.
Byl " probabilistou " v nauce o poznání, to jest relativistou;
neuznával možnost poznání dokonalého, absolutního.
Lidský rozum je schopen poznání jen v jistých mezích, s jistou přibližností;
dosahuje pravděpodobnosti, aniž by kdy mohl bezpečně prohlásiti, že dosáhl plné pravdy.
Ale tato pravděpodobnost dostačí citu, rozumu i vůli lidské;
dále nelze, ale také netřeba jít.
Nuže, není pochyby, tento náhled není obsažný a prof. Čáda nikdy se nepokusil vybudovati jej v myšlenkovou soustavu světového názoru, avšak celá duchová osobnost Čádova mluví z této skromné noetiky probabilismu.
Čáda byl duch eklektický v nejlepším slova smyslu;
vládl úžasnou a spořádanou spoustou znalostí, byl sčetlý jako málokdo, zajímal se o vše.
Jeho všestranná erudice a bystrá kritičnost mu nedovolila pojmout kterýkoliv fakt, kteroukoliv otázku jednostranně.
Nic nepříčilo se mu více než dogmatická tvrzení, byť sebeefektnější;
vždy přihlížel k faktické složitosti toho, čím bylo se mu zabývati, nic nezjednodušoval, neznal přímočarosti v řešení.
" Otázka není tak jednoduchá, " toto jeho nejstálejší slovo je přímo klíčem k filozofické osobnosti Čádově.
Leckdy mohlo se zdáti, že tento výtečný filozofický vychovatel nemá vlastní filozofie, vlastního originálního systému.
Chcete - li za filozofii považovati jen ucelený, poměrně jednoduchý systém, který z jedné základní zásady vybuduje teoretický obraz světa, pak budiž;
takovým filozofem Čáda nebyl.
Tento podivný kritický myslitel věřil, jak se zdá, tím nejprostším katolickým způsobem;
ale tato osobní konfesijní zbožnost jako by vůbec neměla vlivu na jeho filozofování.
Nikdy neslyšel jsem ho mluviti o Bohu, o duši, o nesmrtelnosti;
mluvil - li z katedry o duši jako psycholog, tu měl před očima jen tu nesmírnou spoustu faktů, teorií a hypotéz, kterými odborně a kriticky prováděl své posluchače.
Všechny ty poznatky, ať seberozpornější, jsou mu relativně oprávněny, v každém pietně hledá " zrnko pravdy ", ale tato zrnka se nikdy nestanou stavebními kvádry: každé to tvrzení prozkoumá a shledá je jednostranným, ale nikdy nestává se velikým bořitelem.
Naivní posluchač čeká jasný klad nebo rozhodný zápor;
místo toho však učitel rozestře před ním sterou odpověď vzájemně se vyvracející, a sám? sám za sebe praví vždy jen:
" Otázka není tak jednoduchá. "
Tímto svým kritickým eklektismem dával Čáda svým žákům přísnou lekci;
otevíral jim rozhled tak široký a matoucí, že samozřejmě plynula odtud jediná nutnost: detailní odborná práce.
Nikoli vzletu učil Čáda, nýbrž práci.
Sám byl jí ušlechtilým příkladem.
Jeho univerzitní přednášky mohou býti nadlouho ještě vzorem důkladné, soustavné propracovanosti a světového rozhledu.
V nich je uložen studijní materiál, který se nesmí ztratiti;
je dlužno žádati, aby hlavně jeho kolegie psychologická byla vydána jako kompendie.
Vlastním polem Čádovým byla vedle noetiky psychologie dítěte;
řada spisů a přednášek, jakož i celý ráz jím řízených Pedagogických rozhledů dávají litovati, že nezanechal zpracování soustavného.
Zde odborný zájem vedl jej přímo do života;
z nauky o duši dítěte došel k péči o život dítěte, a ochrana i výchova mládeže nalezla v něm pracovníka nejobětavějšího.
- Konečně dlužno zvláště vzpomenouti jeho pozornosti k domácí filozofické tradici;
jeho studie o Komenském, o zapomenutých filozofech Hynovi, Klácelovi, Vincenci Zahradníkovi jsou díla veliké piety.
Nyní sám nechává za sebou nesmírné dílo nedokončené - a nevydané.
Jsme mu dlužni, aby toto moudré a pilné dílo, plné nevyčerpatelných podnětů, bylo vydáno.
Bude to pomník práce.
Ti, kdo měli štěstí býti jeho žáky, mu zachovají nejvděčnější vzpomínku;
byl jim vzorným učitelem a přítelem.
Ale širší veřejnosti a příštím pokolením budiž zachován tím, že z jeho veliké práce nebude nic ztraceno.
Avšak co vše mohl ještě vykonat v našem novém životě - želbohu, želbohu!
Národní listy 15. 12. 1918
O HERODESOVI
Je tomu rok, kdy v den Mláďátek jsem napsal pro tento list lokálku o králi Herodesovi;
o tom, jak dal prolíti krev nevinnou, aby udržel svůj trůn, a jak - dle lidové hry, která svou lidskostí ještě zkrášluje krásnou legendu - konečně vojáci mu vrhli své krvavé meče pod nohy:
" Ne, ukrutný Herodesi, ne, tvými pochopy už více nebudeme! "
Tuto lokálku ovšem cenzura zabavila.
Cenzor věděl dobře, co je v Herodesovi nebezpečného.
Věděl, co je nebezpečného v bibli, v historii, v přírodě.
Chápal strašnou významnost například odcházejícího ledu, a zabavil o něm lyrickou lokálku.
Chápal, že Forum Romanum tají aktuální kritiku státu, a proto si přednášku o něm dal předložiti k předběžné cenzuře.
Cenzor byl muž s jemným smyslem pro zákeřnost a tajůplnost starých faktů.
Dnes, bohudík, ani noviny, ani řečníci nemusejí zahalovati svůj smysl do takových jinotajů.
Dnes možno nazvati Němce Němcem, Herodesa císařem a vládu rachotou.
Kniha historie se opět zavírá.
Odchod ledu nebude již úkazem hlubšího smyslu.
Forum Romanum propadá opět zkáze a archeologii.
Čtenář, který ve starých faktech nalézal odpovědi na úzkostné otázky svého srdce, potkává se v novinách již jen s fakty novými, kterým nemůže tolik důvěřovati.
Kdybych si nevzpomněl na loňský rok, vím, že by Herodes letos ani nepřišel do novin.
A přece bylo v tom něco silného, že nám historie připadala tak palčivě aktuální.
Četli jsme až s mrazením " slova minulosti ";
viděli jsme v nich proroctví, jež se splňují.
Každý kus historie, který oživujeme vlastním životem a jeho otázkami, stává se proroctvím.
Sámova říše, Žižkova vítězství, Komenského modlitba, to vše bylo pro nás více než fakty;
byla to znamení věštebná, plná vztahů.
I ten Herodes byl hrozivým věštěním, ptakopraveckým kouskem o červech, jež budou žráti tělo císařovo.
Vše se splnilo.
Ale tou chvílí se knihy Sibyliny zavírají.
Noviny dnešní a budoucí se svými telegramy a půtkami, referáty a zprávami budou opět obrazem dne a hodiny;
budeme si libovati v jejich dochvilné aktuálnosti, jíž nebude lze už předstihnouti.
Avšak tu zrovna vzpomínám na válečné noviny.
Tehdy to jediné aktuální v nich byly věštby.
Tehdy nebylo životem novin, co se stalo přede dnem nebo před hodinou, nýbrž to, co se stane za rok.
S tím jsme dnes hotovi.
Už neumíme prorokovat.
Nedočkáte se o Herodesovi v den Mláďátek, ale také ne v budoucnosti.
To nejnovější, to nejaktuálnější, to příští bude v novinách scházeti.
Národní listy 25. 12. 1918 | ockc18a |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku I. (1919) (a), Žánr: publicistika
PRAVIDLA MÍROVÉHO CHOVÁNÍ
( Nemohouce popírati, že Veliká válka zbavila lidské mravy mnohé zbytečné přecitlivělosti, domníváme se přesto, že aspoň některé staré společenské formy se snesou s pravou, rozhodnou, zásadní demokratičností.
Přecházíme pomalu k mírovému životu a s mírem oživuje potřeba zjemnělých mravů.
Této potřebě mají sloužiti následující řádky. )
Potkáš - li někoho na ulici, není nevyhnutelně třeba, abys ho porazil, ale učiníš - li tak, žádá mírnost, abys ho nechal ležet a nezbil ho ještě holí.
Zbiješ - li ho, řekni pak aspoň " pardon ".
Chceš - li někoho zabíti a oloupiti, učiň tak raději večer a na místě málo frekventovaném;
pohoršuje to ostatní chodce.
Porazíš - li někoho, odkopni ho, ale nešlapej po něm.
Svého souseda v tramvaji můžeš umačkati, ale nespílej mu přitom;
nemůže za to, že má tak tuhý život.
Není nutno závoditi v drsnosti mravů se ženami;
ve slušné společnosti jsou ženy privilegovány, mohou si více dovolit.
V nutném případě skol ženu bez hněvu.
Jsi - li bohatý, nemusíš to dávat každému najevo příliš špatným chováním;
pozná se to i bez toho.
Jsi - li proletářem, nedávej to najevo stavovskou pýchou;
stačí několik dobře míněných hrozeb.
Mluvíš - li s ministrem, nemusíš přitom klečet, ale také ho netahej za knoflík.
Ve vážném jednání ho nezastrašuj;
stačí, když mu klekneš na prsa a dáš mu na krk smyčku provazu.
Mírnost šlechtí muže.
Jsi - li úředníkem republiky, spílej na ministerstva, na úřady, na všechno, ale učiň výjimku u sebe sama.
Vzbudí to ve tvých posluchačích uklidňující dojem, že není ještě vše ztraceno.
Nejsi - li však úředníkem republiky, není tvému hněvu mezí.
Tu vylož své mínění klidně a důstojně, zab jen toho, kdo ti odporuje, a utři si chvílemi pěnu u úst.
Jsi - li bolševikem, buď blahovolný k vládě a úřadům;
neboť rytířský duch je mírný a šetrný k slabým.
Jsi - li poslancem, řiď se aspoň všemi předchozími pravidly.
Jsi - li členem mírové delegace v Paříži, tu padají na tebe zvláště těžké společenské povinnosti;
neboť ne všechny naše národní zvyky jsou sdíleny cizinou;
například jísti nožem, smrkati do ubrousku, polykati oheň a vidličky, drbati se nohou, mluviti německy, všude žádati knedlíky, nositi k fraku vikle a jinak nic nedělat.
Jsi - li však politickým straníkem, nemáš společenských povinností pražádných;
tu svlékni šaty, chop se kyje, běhej po čtyřech a řvi strašně v houští.
Nebojsa 20. 2. 1919
JEDEN ROK
Mám v rukou La nation tchèque, ročník 1917 - 18, udatnou revui našich pařížských bojovníků, a obraceje listy nalézám tu vzrušující historii, první kroniku našeho boje o svobodu.
Vím, že měl bych především složiti nejupřímnější poklonu znamenité redakci Benešově;
měl bych citovati všechna ta slavná, drahá jména, která z české pařížské revue učinila vážný list vysoké mezinárodní politiky:
Masaryka na prvém místě s jeho články tak slavnostně jasnými a důraznými;
statečného a velkého přítele Čechů Arnošta Denise, jenž krví a ohněm svého prudkého srdce píše měsíc za měsícem obžalobu Rakouska a Německa, vášnivý až k invektivě, neúprosný až k výsměchu, pranýřující s českým hněvem " le vieux Prochazka ", " šlechtice beze cti ", " křivopřísežníka a arcivraha ", i Karla Nepředvídaného;
měl bych uvésti Alberta Thomase, H. W. Steeda, Seton-Watsona, Italy Torre, Agnelliho, Arcu, Canepu a jiné, francouzské přátele René Pichona, J. Chopina, A. Mathieze, E. Fournola, de Quiriella, dále Vesnice, Luja Vojnovice, Trumbice, Draghicesca a tolik jiných ušlechtilých spolubojovníků našeho Beneše, Osuského a ostatních.
Vím, že bych měl na prvním místě vyzvednouti velkorysou slovanskou politiku našeho pařížského orgánu, jeho znamenitou službu informační, vše to, co mohlo a muselo cizině vnukati vážnost k naší věci.
Avšak nemohu si pomoci: probíraje se ve stránkách Nation tchèque byl jsem nadevše upoután něčím jiným: tím, co je tu psáno o nás, o těch, kteří jsme prožili válku zde.
Sešit první: každá stránka hledí dokázati, na které straně je srdce Čechů;
s úsilím, jež nám až svírá srdce, musí se dosvědčovati austrofilským kruhům Dohody, že český národ chce svému osvobození.
Nebylo patrně k tomu valné důvěry, a tehdy visel ve vzduchu separátní mír s Rakouskem.
" Jisté citáty z českého tisku " působily strašné zlo;
dohodové listy psaly o " věrnosti rakouských Slovanů k monarchii " a krom politické perzekuce - ostatně až do dna vyčerpávané - nebylo proti tomu hrubě průkazného materiálu.
Kdybyste četli toto číslo, ovanula by vás - i dnes - úzkost nesmírná.
Jak nasnadě bylo tehdy vše zkazit, celou tu zoufalou práci zahraniční, veškeru propagandu českých exulantů!
Cítíte zrovna jejich pohled upřený na nás: co teď, v této chvíli, učiníte, zda nás nezradíte?
Nebyla to náhoda, že v tom okamžiku vyšel manifest českých spisovatelů.
" Ne, není již pochyby, " volá ve druhém čísle Beneš, když otiskl tento manifest.
" Po dvě léta česká akce v cizině usilovala dokázati národům a kompetentním úřadům spojeneckých zemí, že Čechoslováci, všichni Čechoslováci jsou zajedno s těmi, kdož pracují ve vyhnanství za osvobození své vlasti.
Po dvě léta ustavičně tvrdíme, že Rakousko je odsouzeno k smrti národy, jež je skládají, a že Čechoslováci nechtějí s ním mít ničeho společného.
Musíme doznati, že přečasto jsme se potkali s pochybnostmi, ať již co do citů, které připisujeme svému národu, ať co do nepřátelství ostatních slovanských národů vůči Rakousku...
Nalézáme drahocennou posilu v tomto neočekávaném slavnostním a jednomyslném potvrzení našich přátel v Čechách.
Po dvě léta jsme stále opakovali i v Rakousku, i v Evropě, že my, kteří pracujeme v cizině, jsme byli v těsné shodě s politiky, stranami a celým národem československým. "
A jinde píše redakce o manifestu spisovatelů:
" Toť skutečná vyhláška revoluce československé! "
Současně přinesla Nation tchèque zevrubné zprávy o znovuzahájení říšské rady a květnovou deklaraci Českého svazu.
Čteme v ní s pocity velmi smíšenými slova:
" V důsledku toho je nevyhnutelno, aby se habsbursko-lotrinská monarchie přeměnila ve spolkový stát svobodných a rovnoprávných států národnostních za tím účelem, aby se pro budoucnost zabránilo národnostnímu nadpráví a zajistil dokonalý vývoj každého národa ku prospěchu celé říše i dynastie. "
( Cituji dle francouzského překladu. )
Nation tchèque se zřejmě vyhýbá rozboru této deklarace;
s mnohem větším zadostučiněním zaznamenává bouři odporu, kterou vyvolala u Němců a Maďarů i ve vládních kruzích, a pídí se po každém novinářském slově, které žalovalo české poselstvo z velezrády a protirakouské politiky.
Bohudíky, německý i rakousky tisk jí nad očekávání pomohl.
Ale i zprávy z Čech a z říšské rady se stávají stále více triumfálním nástupem myšlenky osvobození.
Náš francouzský orgán neopomíjí ani slova mluveného či psaného, z něhož volá žaloba, útok a zjitření.
Krvavé interpelace o rakouské justici, řeči Stránského, Kaliny, Stříbrného, Zahradníka a jiných, amnestie osmnácti tisíců, návrat Kramářův, demonstrativní promoce doktora Rašína na pražské univerzitě, vše to zapisuje s radostí a podotýká:
" Netřeba komentáře. "
Ach věru, kdybychom byli věděli, čím jsou pro vás, zahraniční bojovníky, tyto projevy, byla by bývala naše radost z nich stonásobná.
Pro nás byly osvobozujícím výkřikem srdce;
pro vás byly činem a propagandou.
Nicméně ještě v prosinci 1917 musí Ed. Beneš dokazovati nemožnost federalizace Rakouska.
S pohnutím čteme čtvrtý, apologetický bod jeho důkazů:
" Československý stát bude vzorem moderního státu demokratického: velmi zdatný z hlediska národohospodářského a osvětového, nemaje šlechty a živ jsa v demokratických tradicích své národní historie, maje více než sdostatek úředníků, techniků, lékařů a profesorů z lidu vyšlých, může vejíti v život již zítra. "
Právě po roce bylo nám dáno ukázati to...
Promluvil Staněk a Udržal, Kramář uvítán v Praze, došlo ku přeměně Národních listů;
konečně 15. prosince 1917 s radostí Izmaela ohlašuje Beneš, že Republika francouzská se odhodlala zříditi samostatnou armádu československou.
" Náš veliký sen je tedy uskutečněn.
Po tři léta zaujímalo nás stvoření této armády.
Ustavičně jsme si opakovali:
Ach, kéž bychom mohli skutky dokázati Spojencům, že nechceme, aby jen jiní se bili za nás, že si chceme sami dobýti své svobody!...
Děkujeme nekonečně těm, kdo přímo či nepřímo přispěli k této snaze a urychlili dílo, jež od nynějška znamená rozhodnou etapu v našich národních dějinách. "
Ano, bylo tu konečně právo mříti za svou vlast!
A jako by týž dech nadšení zavál k nám, vyšly na Boží hod vánoční velké projevy pro sjednocení národa, 6. ledna koná se památný sjezd tříkrálový, jejž La nation tchèque nazývá českou konstituantou a jehož deklaraci může otisknouti teprve 15. března, se stokrát podtrženým výkřikem:
" Toť jasná revindikace československé samostatnosti.
Toť vyhláška neúprosného boje proti Rakousko-Uhersku a panovničímu domu.
Toť nezapomenutelný, historicky památný apel ke svědomí Evropy a Spojenců. "
Teprve nyní je jasno;
Seidler prohlašuje Čechy za nepřátele státu, Zahradník hodil slovo, že " pro Čechy neexistuje vlast rakouská ", čeští socialisté zajatí v Itálii vrhají manifest, že poslušni slov svých vůdců Pika a Habrmana berou na se boj za osvobození vlasti.
Tehdy Nation tchèque otiskuje slavnostní přísahu československých dobrovolců na Rusi:
" Ve jménu národní cti, ve jménu toho, co je nám nejdražší jako mužům, my, Češi a Slováci, s plným vědomím přísaháme, že budeme bojovati do poslední kapky krve po boku svých spojenců proti všem nepřátelům, pokud nedosáhneme plného osvobození svého národa československého...
Zavazujeme se slavnostně, že v jakémkoliv nebezpečí, za jakýchkoliv podmínek bez bázně a váhání nikdy a nikde neopustíme svatý cíl našeho zápasu.
Věrní a čestní bojovníci, dědici slavné minulosti, pamětlivi hrdinných činů našich nesmrtelných vůdců a mučedníků Jana Husa a Jana Žižky z Trocnova, slibujeme, že zůstaneme jich hodni, že nikdy neprchneme z boje, budeme poslušni rozkazů vůdců, budeme ctíti své prapory a odznaky, nikdy a za žádných okolností nebudeme se dovolávati milosti nepřítele a nikdy se nevzdáme se zbraní v ruce, že budeme své druhy milovati jako bratry a přispěcháme jim na pomoc v nebezpečí, že nebudeme se báti smrti a zasvětíme i svůj život svobodě a vlasti. "
Tehdy právě bylo přímo ve vzduchu přísahati.
4. února prohlašuje pražská municipalita, že " přejde se od slov k činům ".
Na schůzi lidu v Praze volá Sís:
" Deset miliónů Čechoslováků stojí za námi.
Nesložíme zbraně, pokud nedostaneme náš neodvislý stát, a my jej dostaneme! "
Téhož dne Sokol:
" Nás nepoděsí šibenice ani kanóny. "
13. dubna, skoro současně s kongresem potlačených národů v Římě, předčítá Alois Jirásek velikou přísahu národu československému:
" Vytrvejme až do vítězství, vytrvejme až do založení nezávislosti svého národa.
Národe československý, buď pevný a rozhodný, až přijde tvá hodina.
Vzrůstej a kveť svobodně ve své vlasti...
Plni posvátných vzpomínek na naše předky přísaháme, že vytrváme až do vítězství! "
23. dubna žádají čeští poslanci okamžité uzavření míru.
A poslední číslo Nation tchèque přináší nadšené zprávy o kongresu potlačených národů v Praze, 16. května, o divadelních slavnostech;
vzestup národní myšlenky je dosažen, nastává léto a červencovými bitvami počíná se řítiti moc centrálních říší.
Přichází katastrofa a počátek nových dějin.
Ten rok 1917 - 18 byl rokem slávy;
snadno, přesnadno mohl být rokem hanebné rezignace.
Vzpomeňte na mír brestský, na německou ofenzívu z jara 1918.
Teprve nyní lze si to říci: byl to statečný čin, že jsme vytrvali přes to vše.
La nation tchèque podává českému národu zrcadlo;
a hle, trnová koruna se zelená vavřínem, noční čepice zbabělcova se mění v přílbu hrdiny.
Tento obraz je krásný, tato kronika jednoho roku je čestná a slavná;
ale vzpomeňte si, zda nám občas nebývalo k smrti úzko?
Vítězství nebylo jisté, ale - jak to říci?
- ani statečnost, ani víra nebyla jistá;
a když čtete Nation tchèque, cítíte neustále, až k zamrazení, ty veliké, přísné, úzkostné a udatné oči zahraničních Čechů:
Zda nás nezradíte?
Ano, byl bych měl spíše s pozorností a úctou vypsati činy naší zahraniční akce, tu velikou práci organizační, diplomatickou a vojenskou: na každé stránce našich politických dějin posledních let cítíte její silnou, obezřelou a statečnou ruku.
Zatím jsem jenom opakoval, co ví každý;
ale neví každý, a necítí dnes dodatečně s hrůzou a zachvěním srdce, jak strašně snadno bylo tehdy vše ztratit.
Do ráje moslemínů se vstupuje po mostě ostrém jako břitva;
krok vpravo či vlevo, a ráj je ztracen.
Rok 1917 - 18 jsme přešli po ostří nože.
A než půjdeme dále, je dobře se ohlédnout.
Bude nám každý nový krok tím vzácnější.
Národní listy 23. 2. 1919
PO STOPÁCH SLÁVŮ
Autor přesvědčivě dokazuje, jaké mají býti příští hranice našeho státu, aby nebyl nedochůdčetem.
Stačí jen připojiti k němu pruské Slezsko i s Vratislaví až po Brankobrod ( dříve Frankfurt n. Odrou ), po Berlín a zpátky k Labi;
ze Sas jen maličkost, kousek pod Drážďany, zato více Bavor, až po čistě slovanské řeky Lučnavu ( dříve Heide Naab ) a Vletnavu ( dříve Naabu ), ovšem Řezno a celý levý břeh Dunaje i s Pasovem až po Hlinec ( dříve Linec ), pak i jižní břeh Dunaje až po Vídeňský les a v Uhrách Budín a mnoho jiných slovanských měst.
Důvody, pokud rozumím, jsou strategické.
Ale kdybychom šli po stopách Slávů, jak je vidíme na mapách autorových, došli bychom mnohem dále.
Především v Alpách po průsmyk Branarský ( dříve Brenner ), kde se Slované patrně bránili proti nepřátelům;
po průsmyk Chodarský ( dříve Gotthardský ), kudy chodívali, jak svědčí jméno;
ve Francii po řeku Dub, kterou Francouzové píší Doubs, a pevnost Velbor, jejíž jméno je neprávem romanizováno v Belfort.
V " německé rezervaci ", kterou autor příliš vlídně pro Němce nechává třeba bez přístavu k moři, sahá oblast slovanských jmen daleko přes slovanský hrad Stutgrad ( dříve Stuttgart ) až po Rýn, kde jméno Kobylance ( druhdy Koblenz ) svědčí, že nebyl - li tam Slovan sám, nechala tam stopy aspoň jeho kobyla.
Ale musíme ještě dále za hranice;
takzvaný Štrasburk je vlastně Stražburek, kde konal Slovan stráž, a holandský Haag je - což to nepoznáte?
- náš ryze český háj!
Zde autor se zastavuje, i táži se, zda právem.
Slované šli mnohem dále, dále než tušíte;
a je už načase, abychom uvedli své územní požadavky v soulad s někdejším osídlením Slovanů.
Tak už, jsme - li v Nizozemí, samo jméno Holandsko ukazuje na Holany ( zemi holou! ), Friesland na zemi vřesovou ( ještě dnes se tam vyskytá vřes! ), ostrov Zeelandský na zemi zelenou!
A jezero Zuiderské?
Zuidar, Zvídar, ano, toť kraj pevniny, kde bylo nutno zvídati, neblíží - li se po moři nepřítel.
A ostrov Helgoland?
Českému uchu zní tu Halgolan, Hlaholan...
Smíme z toho hádati, jakým hlaholem oznamovala pobřežní stráž nepřátelskou loď?
V pradávných dobách zaneslo sem moře někdy lodi Vikingů ( Vikuňů? ) z jejich skandinávských Bregů ( Bergen );
snad chtěli se podívati do přístavu, jenž pro množství zboží slynul pod jménem Břemeny ( Bremen )...
Než moře nám toho již nepoví;
vraťme se na pevninu.
Ne, řinoucí se veletok Řin ( Rýn ) nebyl hranicí Slovanstva!
Podnes nalézáme v Belgii Malín ( Malines ), Lješí ( Liège ), Turnov ( Turnon ), na hranicích Francie tvrz Hrubá ( Roubaix ) a tolik, tolik jiných jmen.
Co značí Boulogne jiného než Poloň?
Nalezneme tam jako v Čechách Lány ( Laon ), Rovné ( Rouen, Rhône ), potkáme Našince ( Nancy ) i milé české Tursko ( Tours );
Orléans, Rolany, leží zajisté prostřed rolí.
Nizza svým jménem napovídá níži své polohy, poblíže něho Grasse mohlo bývati Gradcem a o maličko dále, na hranicích vlašských, zdraví nás městečko Ventimiglia, Vendická Míle na přechodu k Vendům italským.
A na západě, již u oceánu Atlantického, stojí Brody ( Bordeaux ), kde přecházeli řeku, kdo putovali na jih přes Búrné hory ( Pyreneje ) do slunného Španělska, staré Iberie, země Obrů.
Zda spěli do přístavu Lysé ( Lisabon ), do vinných Oprt ( Oporto ), do Borků ( Burgos ), do důvěrné Slamjanky ( Salamanka ), či ještě dále, do skalních hranatých hor granadských?
Jména by o tom svědčila.
Zamyslete se nad mapou.
Slovan jistě našel bratry v zemi, již nazval Bratinou ( Bretagne );
ale pak razil si též cestu mořem k národu Bratů ( Britů ), kteří postavili si svou loděnici, svůj Lodín ( Londýn ) proto, aby brázdili moře.
Kdo byli tito Brati?
Historie nazývá je Anglové, ale nepraví, proč se vystěhovali z teplejší pevniny.
Byli to Anglové, Hangelové, Hanělové, tedy jacísi nespokojenci slávského jazyka, kteří si hledali nové domovy prostřed anglických borů ( tolik jmen měst končí tu na - borough! ), vzdělávali holé pole, Hole ( Hull, Goole ), a bojíce se nebezpečí ze severu, stavěli své stráže na Postojnu ( Boston ) a budovali pro ně kamenné věže, hlásky, jak svědčí Hláskov ( Glasgow ) a tolik jiných glasů ( Douglas, Gloucester, Glossop ).
Byli to snad Valaši ( Wales ), pastýři skotu ( Skotsko ), věštecký kmen Trutů ( Druidů ), tak jako na protější straně moře kmen haličský ( Gallové )?
Než vraťme se na pevninu.
Pod průsmykem Branarským a Chodarským vítá nás slunná země Vendů ( Venezie ).
Tážete se, zda žili Slované od pravěku všude, kde táhne se horstvo Vápeniny ( Apeniny )?
Zdá se, že nikoliv;
že byli tu jen hostmi, kteří přicházeli od severu se svou vyšší kulturou, srdečně vítáni plemenem Vítalů ( Italů ), zakládajíce jim města jako Beroun ( Verona, stejně Bern ve Švýcarech ), Tursko ( Turin ), Křemošnou ( Cremona ), Polanu ( Bologna ), Rovinu ( Ravenna ), Lúku ( Lucca ), Černou nebo Sernu ( Sarno ) na úpatí soptícího Velzubu ( Vesuvius ), ba ještě doleji Mezinu ( Messina ) u průplavu mezi Itálií a ostrovem Sokolským ( Sicílie, dříve Siculia ).
Není divu, že Vítalové ctili pak tyto severní učitele, tyto Venety nebo Benáty, jako bohy, pode jménem penátů!
Než tito učitelé lidstva nepřicházeli jen ze severu.
Měli daleko jižněji svou zemi Oteckou ( Atika ), kde žili, ctěni jakožto Ju nové, junácký národ ( Jónové ), haleni bílou tógou ( Heléni ) ve svém rodném Hradecku ( Graecia ).
Měli svou vysokou kulturu, zčásti již protkanou vlivy východními, jak svědčí jméno malíře Abeles ( Apelles ).
Byli národ bojovný, jenž sídle u moře patřil čili vyhlížel po nepříteli ( Patras, Patřín, Petřín ).
I v moři měli svůj Grad ( Kréta ), a vedli obchod s palestinskými Venéty ( Féničany ), jichž africká kolonie Cartago podnes jménem prozrazuje Gradek, Hrádek.
Jich bohové Divous ( Zeus, Diaus, též Dionýs ) a Haraš ( Arés ), nazvaný dle rachotu zbraní, svědčí o národu hrdinném.
Pronikali do Malé Asie i dále;
nezastavilo je horstvo Turské, Tuří vrchy ( Taurus ) ani vysoké Kavčí hory ( Kavkaz ).
Památkou nechali po sobě jméno Labanů, polabského kmene, skryté podnes ve slově Albánie.
Než tento výbojný kmen neomezil se jen na pobřeží Středozemního moře.
Pronikaje do vnitrozemí založil bohaté město Bohotaty ( Bagdad ) a v Egyptě pevný Grad ( Chartúm );
ještě jižněji ovládl horské Výšiny ( Abesinie, Habeš ) a daleko na jihu, u jezera Njasa, připomíná podnes jméno černošského kmene Wanindi někdejší jejich pány a vládce Vendy.
Než nestačilo jim táhnouti na jih;
ovládli i Dálný východ, kde podnes řeka Indus a celá veliká Indie čili Vendie, Vineta, vzpomíná svým jménem na bývalé vendské vladaře.
Měli tu své Klokoty ( Kalkuta ), v bažinatém ústí řeky Hané ( Ganges ) stávala Mokrá ( Bóghra );
posvátná Ágra zněla tehdy zvučnějším názvem Zagreb, v Knížectví majsúrském poznáváme podnes slovanské Mazury, pohoří Madrás vyvolává nám slovenskou Matru.
A dále ještě ve východní Vendii přístav Singapore, náš Žíhobor, dodnes svědčí, že žíhali tu ohně, jakési majáky pro lodi plující nebezpečnými úžinami;
v samotné Kočinčíně město Žahuň ( Saigon ) nazváno bylo po horkém podnebí tamním.
Máme i ve jménu Peking vzpomínku na to, že pekli cihly, úrodný Hunang-kian připomíná naši žírnou Hanou...
Než nejděme již dále, sledujme dráhu lodí, jež vyplouvaly ze Žíhoboru dále na jih a východ.
Smělí plavci nalezli na přečetných ostrovech domorodce nízké kultury;
zhrdali jimi, nazývajíce je lidožrouty, Papáči ( Papue ) nebo Hovady ( Havaii );
jen na pevnině austrálské založili stálý přístav Osídlenej, Sídlo ( Sydney ) a vládli svým poddaným vlídně, ctěni od nich jako Tátové ( novozélandský a polynéský bůh Atua ).
Než není pochyby, že smělí Brati a Vikuňové na západním břehu Evropy nezůstali zatím nečinni.
Na západě Afriky obsadili ostrovy, aby odtud měli zor, pozor na širé moře ( Azory );
Hronsko ( Grónsko ) bylo jim lodní stanicí, odkud pluli dále na pevninu velikou, osídlenou rudochy, kteří na počest dobývatelů přijali a udrželi si jméno Venďanů ( Indiánů ).
Tuto pevninu proběhli křížem krážem, zakládajíce města a státy.
Přístav Baltimore připomínal jim památku dálné otčiny, moře Baltského;
zlatonosná Valaška ( nejzazší Valachie, Aljaška ), nová Vendie ( Venezuela ), pralesní Hojná země ( Guinea ) a širé Bratožily ( Brazílie ) zvučí podnes jejich jménem;
zde našli Lány ( Llanos ) a Blata ( La Plata ) jako doma a založili i svou Velraguzu ( Vera Cruz ).
Pověstné Eldorádo bylo jim známo;
bylo to jejich pohádkově zámožné sídliště Veledrdy, podnes neobjevené od hrabivých Španělů!
Tak i podnes zůstává neobjevena mytická Atlantis, Oltana, Voltavna starých Slávů!
- Než jejich touha nebyla ukojena;
chtěli ještě stanouti na dvou vrcholech světa, aby rozhlížejíce se mohli říci:
Zde jest severní polovina nebo půle, puol, pól světa, zde jižní puol!
Kraje věčného sněhu nenechaly stop po těchto slávských objevitelích - jen jméno zůstalo...
Jděme po stopách předků, zeměmi, jichž oni dobyli pro nás.
Dnes přichází chvíle, abychom nastoupili v jejich dědictví.
Žádáme pouhou restituci svých práv.
Nebojsa 10. 4. 1919
LETENSKÁ KOMUNIKACE
V Technickém muzeu ( na Hradčanech ) vystavuje stavební úřad města Prahy svoje návrhy na řešení letenské komunikace.
Jak v Národních listech sděleno, byla prvotně zamýšlena výstava všech návrhů k této veliké otázce se vztahující;
ježto však nebyla obeslána, zůstalo jen na výstavce stavebního úřadu, takže zde schází srovnávací materiál.
Nelze tedy pronésti konečného úsudku o přednostech toho kterého návrhu;
pamatuji se sice na uveřejněný projekt arch. Kouly, nemohu však srovnávati starou vzpomínku s dojmem zcela čerstvým.
Snad se brzo dočkáme velké ideové soutěže na řešení všech stěžejních stavebních otázek Velké Prahy;
pak bude možno srovnávati a voliti.
Podnes není definitivně rozhodnut spor, má - li se letenská komunikace vésti tunelem či průkopem.
Pro tunel mluví nepoměrně menší odkop, a tedy snazší a daleko méně nákladná proveditelnost, jakož i zachování velké stavební plochy na letenském plató, což zvláště padalo na váhu, jakmile byla na Letné projektována novostavba české techniky.
Průkop má proti tomu nepopíratelné přednosti pohledové, je vzdušnější, elegantnější, stavebně efektnější;
i když klade pracovní úkoly pro dnešní dobu skoro nepřekonatelné ( neboť nejde jen o dělníky, nýbrž i o potahy pro odvoz hlíny ), nabývá právě dnes zvýšené svůdnosti naším novým snem o vybudování parlamentu v samotné ose komunikace letenské, v průseku přímých drah od radnice i od Hradu.
Má - li se tento sen uskutečniti, pak stojíme před novou skutečností, s níž projekt stavebního úřadu ovšem nepočítal.
Stavební úřad města Prahy řešil tunel i průkop.
Na výstavce vidíme vývoj celé myšlenky;
nejprve myslilo se na prostý, velmi dlouhý komunikační tunel, od r. 1912 projektuje stavební rada ing. Vilém Dvořák a architekt Vlastislav Hofman kombinaci krátkého tunelu s mělkým průkopem.
Vchod do tunelu je šťastně a mohutně řešen obloučitou architekturou, schodové serpentiny a terasy spojují architekturu se sadovou strání hladkým a bystrým přechodem, vysoký pylon nad tunelem na temeni Letné dává vzletný a vítězný akcent technickému dílu.
Temeno Letné zůstává zachováno hříštím a sadům, sady odívají nízké, táhlé boky průkopu, jenž po krátkém stoupání ústí v nové náměstí, střed budoucí čtvrti letenské, na němž dominuje jakási veřejná budova v ose komunikace.
Načež projekt rýsuje ještě elegantní, odvážně rozvrženou regulaci velkých uličních koridorů a spojovacích tepen nové čtvrti;
zde s radostí tušíte bohatství průhledů a ladnost velkoměstských prostorů nově otevřených.
Skutečná přednost tohoto projektu je šťastné uchování dlouhého parkového pásu letenské stráně, do něhož je tunel vsazen diskrétně i odvážně, takže není ani pustou černou dírou, ani se nepřikládá k zelenému úbočí těžkou a honosnou architekturou.
Roku 1914 vypracovává stavební úřad alternativu komunikace průkopem překlenutým branami.
Oku se ovšem snadno zamluví rovný, volný, slavnostní průhled dlouhým průkopem, jenž prodlužuje velký koridor od Staroměstského náměstí Mikulášskou třídou přes most Svatopluka Čecha až k dominující budově na konci průkopu - právě tam, kde se nyní mluví o příštím parlamentu.
Přitom se poněkud zapomíná na velikou délku této trati, úzké poměrně, takže bude koneckonců vypadati jako dlouhá silnice;
bylo by věru třeba aspoň šířky Václavského náměstí, abychom tu získali průhled opravdu monumentální.
Sám průkop je ovšem krásnější než tunel;
lehké brány s pergolami a věžovitými výtahy spojují přetrženou stráň půvabně a vznosně;
architektura, jež nesmí zde působiti ani velikou hmotou, ani dekorativním detailem, omezuje se na energické, vzletné vyznačení dobře proporcionovaných článků.
Jako u tunelu, tak i zde se rozšiřuje projekt v regulaci celé čtvrti.
V letech 1915 - 1917 vypracovává stavební úřad třetí alternativu.
Vrací se opět ke krátkému tunelu, jenž ústí v otevřený a mělký průkop.
Jde však o nové řešení pláně letenské, kde se projektuje novostavba české techniky.
Právě nad tunelem ční ústřední budova s věžovitým středem, před ní socha s vyhlídkovou terasou, od níž sbíhají schodové serpentiny.
Pláň zastavěna je rozlehlými křídly techniky, takže nyní je možno i na plochách nad boky průkopu postaviti činžovní bloky.
Tím je dosaženo nejúplnějšího zastavění letenské plošiny, průkop sám stává se jakýmsi podzemním náměstím, kolem něhož jako na zelených terasách se vypíná nová městská čtvrť.
Jest to řešení nesporně monumentální a bohaté, pokud hledíme od Letné;
pro pohled od Vltavy zůstává stráň vcelku neporušena jako při prvém projektu tunelovém, ale tunel je nyní korunován budovou techniky.
Nuže, nemohu si pomoci: třebaže architekt navrhl tuto budovu skutečně nevtíravě, ve výškových rozměrech, jež nijak nebijí do očí na táhlé horizontále Letné, je tato korunující budova něčím příliš těžkým pro tunel;
kde jehlanec prvého návrhu byl jako výkřik lehkosti nad tunelem, jako lucernová věžička nad chrámovou bání, tam široká, nevyhnutelně nízká fronta techniky útlačně tíží právě to místo, kde přirozený cit by hledal výraz lehkosti a ničím nepřerušeny, dokonale plynulý průběh podvrtané roviny.
Spíše bychom čekali, že právě nad tunelem fronta techniky ustoupí zpět, aby vytvořila volný vzdušný prostor.
Výstavka stavebního úřadu města Prahy, neobyčejně důkladná, uvážlivá a zralá, je tak trochu protějšek Urbanovy Ideální Prahy.
Nyní jest naléhati, aby došlo k srovnání a případnému sloučení těch přečetných projektů a abychom co nejdříve byli postaveni před přibližný obraz budoucí Prahy, aby se pak už, jménem Páně, mohlo začít se stavěním;
neboť pokud nejsme hotovi se základními otázkami městské regulace, nemůžeme vyčarovati ze země nové městské čtvrti, o kterých se už tolik mluvilo.
Národní listy 30. 5. 1919
PROHNILÝ BARÁK
Tak jmenuje člověk nad jiné statečný, J. Stivín, říjnové provizórium;
tak jmenuje koalici, jež v podstatě jest, či vlastně má býti trvajícím výrazem dvacátého osmého října.
Dvacátého osmého října vznikl útvar dosti podivný: revoluční vláda, která jen zčásti byla složena z revolučních mužů.
Nepolitický člověk - a dovolte připomenouti, že každý z nás má v sobě kus nepolitického nitra, - se trochu podivil této nové společnosti;
neboť nepolitický člověk hledal očima především strůjce a vůdce čtyřleté revoluce, ale našel náhle v docela první řadě jiná jména.
Dobrá, bylo to tajemné početí, jež se jmenovalo " klíč ", a klíč vysvětloval vše.
A za sedm měsíců nepolitický člověk, byť v mnohém zmoudřel, ztrácí i ten klíč, vida něco, co nečekal: že ti, kdož revoluci strojili, mizí nejdříve z revoluční vlády;
že strana, která si položila národní revoluci jako jediný cíl, se ocitá v opozici;
že jakýsi Rakousku věrný šikovatel tančí vítězný tanec nad " prohnilým barákem ", jejž sám nestavěl, který byl prvním krovem naší svobody a k jehož postavení bylo třeba něčeho více, než co dnes platí v politice: osobní odvahy až na smrt.
Snad v politice je vše možno;
ale člověk nepolitický není schopen tak pružného vývoje;
ani tak pružného svědomí;
ani tak divné paměti.
Národní listy 30. 5. 1919
" NELIDSKÝ NACIONALISM "
Z úst spisovatele, jehož básnické dílo samo mluví o češství sytě prožitém, padla hrozná a krutá slova o " nelidském nacionalismu ".
Řekl - li on tato slova, nelze je odbýti křikem o demagogii;
je v nich spíše vybičovaný utopismus než heslová radikálnost, jiným dnes tak pohodlná.
" Nelidský nacionalism ", dobrá;
avšak muž, který napsal tato slova, byl za války jeden z nás a žil s námi v úzkostech a nadějích, se srdcem plným neklidu a hoře, byl jeden z těch, kteří nejstrašněji cítili osud národa a věřili s nejzoufalejší odhodlaností, proti všemu zdání, přímo už proti rozumu.
V letech války bývala naše víra vskutku až protismyslná;
vše mluvilo proti ní, den za dnem ji podrýval.
Co ji udrželo, byl český nacionalism;
bez nejhlubšího nacionalismu byli bychom dávno ztratili tuto víru a možnost jednati podle ní, byli bychom ztratili svůj revoluční boj a s ním i své osvobození.
A tento nacionalism - byl nelidský?
Lidské by bylo ochabnouti;
lidská byla i nestatečnost těch či oněch;
avšak náš nacionalism za války byl, bez nadsázky, nadlidský.
Nadlidsky nacionální byl i básník, který dnes vrhl do světa své kruté slovo.
Byly to doby národního heroismu.
Myslí - li básník, že tohoto heroismu není dnes už třeba, mýlí se osudně.
Tak jako tehdy bylo by nám třeba i dnes nadlidského nacionalismu;
běda, zapomeneš - li na to, co velikého jsme žili za války - jež trvá!
Národní listy 20. 6. 1919
NÁVRAT
Dnes o hodině polední vrací se první tisíc z těch slavných sedmdesáti tisíců, předvoj naší sibiřské armády.
Tak jako na " via triumphalis " po pařížských Champs Élysées v těchto dnech před četami vítězů, před maršály Francie, před výkvětem všech národních vojsk, které měly podíl na slavných bojištích Evropy, na prvém místě postupoval průvod invalidů, vojáků dvojnásob slavných slávou boje i slávou utrpení, tak i triumfální návrat našich sibiřských pluků se dnes zahajuje příchodem invalidů, nemocných, rekonvalescentů a demobilizovaných vojínů naší národní armády ruské.
Pozdravte je s úctou nejhlubší;
právě tito, poznamenaní hrůzou a útrapami války, jsou elitou našeho národního vojska;
jsou vyvoleni mezi všemi, aby nám reprezentovali naši válku, naše slavné vítězství, ale také nesmírnost obětí, statečnosti a utrpení, potoky krve, rány dávané i snášené, krutost moderní války a mravní velikost těch, kteří šli do ní dobrovolně.
Jejich rány křičí o jejich činech, jejich nemoci mluví o nekonečném strádání úžasného boje, jímž prošli.
V nich pozdravte bolestnou, krvavou hodnotu národního osvobození.
Vy bratří, kteří se vracíte, nečekáte od nás jenom slov uvítání.
Zítra, pozítří se začnete ohlížeti po tom, co jsme vykonali my doma.
Dělníci války, budete se rozhlížeti po dělnících míru.
Nejste soudci, jste vojáci.
Ale opět jste daleko více než jiní vojáci;
jste vojáci političtí, dobrovolníci revoluce, mužové, kteří z vlastní úvahy, ze své statečné víry, podle svého srdce volili svůj cíl a prostředky k němu.
Jeden každý z vás, dobrovolci, vykonal veliký politický čin;
vstoupiv do revolučního vojska, jednotka vedle jednotky, voják vedle důstojníka, podřídiv se kázni, jda na smrt, bojuje a vítěze, neučinil ze sebe jen vojáka vlasti, nýbrž politického, revolučního tvůrce našeho státu.
Vy spolu s prezidentem Masarykem jste vrhli českou otázku na zelený stůl mírové konference;
vy byli jste vojáky a diplomaty, každý z vás, dobrovolci, vykonal veliké poslání politické.
Svět uviděl naši udušenou vlast v jiskření našich zbraní.
Byli jste hlasateli, byli jste výkřik národní vůle po svobodě.
První mezi národy bývalého Rakouska jste vetkli svůj meč do jeho praskajících základů.
Toto vaše prvenství je největší diplomatický skutek českého národa od staletí.
Političtí vojáci, první naši mluvčí, kdyby nebylo ničeho více než této zásluhy, byli byste nesmrtelní v našich dějinách.
Avšak vy jste učinili daleko více.
Nestačilo vám zvednouti prapor červenobílý před zrakem světa.
Chtěli jste, musili jste jej pokrýti slávou.
Se zatajeným dechem jsme čítali kusé, Rakouskem potlačované zvěsti o vašich činech mezi Zborovem a Vladivostokem.
Se slzami úžasu jsme četli slova prezidenta Francie, když našim bratřím ve Francii připomínal naši hrdinnou sibiřskou anabázi, jež, jak pravil, překonala hrdinství starověku.
Byla to pýcha na vás, děti Žižkovy, která nás posílila k statečnosti a vytrvalosti v temných dobách.
Oživili jste jméno husitů, vzkřísili jste dějiny, vrátili jste našemu národu sebevědomí.
Byli jste diplomaty, byli jste vojáky;
nyní se vracíte do vlasti a najdete ji ochromenou ještě, plnou bolestí nevyhojených a slabostí nepřekonaných;
najdete ji v těžkém přerodu.
Nesuďte nás ukvapeně.
Po týdnech, po měsících shledáte, že není jen tak lehko u nás pracovat.
Byli jste diplomaty a vojáky;
buďte dnes dechem národní duše.
Byli jste ukázněné, skvostné těleso;
nyní rozejděte se mezi nás, prostupte nás jako kvas těsto, posilněte naše slabosti, povzbuďte naše národní sebevědomí.
Byli jste legií národa;
učiňte nás národem legií.
Nestačí nám, abyste přišli mezi nás;
je třeba, abyste vstoupili do nás všech, do jednoho každého z nás, neboť dílo osvobození není ještě hotovo v našich duších.
Národní listy 12. 8. 1919
ARNOŠT HAECKEL
V těchto dnech oznámili jsme úmrtí slavného německého učence, starce Arnošta Haeckela, kdysi lékaře a profesora zoologie na jenské univerzitě, ve stáru zakladatele Monistenbundu a populárního filozofa.
Pravím " slavného " učence;
tato sláva jen z menší části znamená uctivé a trvalé uznání vědeckého světa mezinárodního.
Jeho ohromná studijní píle a vědecká zkušenost neuchránila ho před ukvapenými závěry a smělými hypotézami, jež střízlivá kritika brzo rozvála.
Zato dostalo se mu hlučnější slávy populárního učitele a - budiž to přímo řečeno - myšlenkového demagoga.
Haeckel byl mužem své doby;
zrozen v prvých dnech filozofického materialismu německého, dospívaje v době, kdy přírodní vědy, studium hmoty a sil se strhujícím úspěchem otevíraly nové průhledy na svět, stal se zrovna ztělesněním této jednostranné, přírodovědecké, naturalistické kultury minulého století.
Tehdy vskutku přírodní věda se zdála povolána, aby se stala celou moudrostí a celým životním názorem moderního člověka.
Haeckel to byl, který dal této dobové a davové potřebě výraz aspoň zdánlivě vědecký, odvážný, efektní a zvláště sebevědomý.
Jeho spisy, radikální v tónu, křepce proticírkevní, postavily zjednodušený obraz světa, který se zamlouval jeho současníkům.
Nač rozumovat o duši, o " podstatě " a podobných mozkových strašidlech?
Haeckel udělal veliký škrt přes veškeru filozofii, přes " neplodné hloubání " a počal - jenže nikoli fakty, nýbrž nejodvážnějšími hypotézami.
Prý není rozdílu mezi duchem a hmotou, obé je nerozlučně spojeno.
Kde je hmota, je i duch: i atom má svůj duševní, třeba bezvědomý život, má vůli i pocity, cítí radost a nelibost;
už přitažlivost atomů je záblesk pohlavního života.
Veškerá hmota je oduševněna, duševní život je prostě jedna z funkcí hmoty.
U vyšších organismů pak, u člověka, je tato činnost soustředěna v mozkové " duševní hmotě " ( psycho plasma ).
Haeckel domníval se, že dokázal, jak živé buňky vznikají praplozením ( archegonií ) z neživé hmoty;
jeho " praplozený " živočich, Bathybius Haeckelii, ukázal se ovšem jako krutý omyl, ale přesto ve svých populárních výkladech Haeckel trval na podstatné jednotě zjevů hmota-život-duch, na hypotéze, která se zdá tak jednoduchá, a je přece tou nejdivočejší metafyzikou.
Od tohoto naturalistického základu je krok k materialistickému panteismu: že bůh a svět jsou jedno, že bůh je zkrátka úhrn světové energie.
To je nejkratší výraz náboženského monismu, jejž založil Haeckel a vyvrcholil fyzik Ostwald v Monistenbundu.
Monistenbund měl vysvobodit člověka z náboženství i z nevěry, dát mu novou morálku, dát mu vše, po čem srdce touží, dokonce i církev a obřady...
Zde konečně věda a vědecký názor se zvrhly v polosměšný útvar vzdělaneckého filistrovství.
Přišla válka, a německá monistická církev i se svými veleknězi se ukázala ve své národní podobě;
monisté, uctívající světovou energii jako boha, poklonili se bohu pruské energie.
Ostwald odešel, nedočkav se plného zhroucení starého světa;
Haeckel jej přežil, ale jest otázka, jak dlouho přežije monismus svého stařičkého zakladatele.
Rozhodně potřebuje lidstvo ke svému životu víry vnitrnější a morálnější než surogát, který mu podávala z kritických cest zbloudilá přírodní věda.
Národní listy 13. 8. 1919
SLOVENSKÉ LÁZNĚ
Nechci vás zde zabaviti cestopisem slovenských lázní;
nejsou pro mne objevenou zemí, znám je dávno před válkou i za války;
ostatně hojivé Píšťany, krásné, nadmíru léčivé Trenčínské Teplice, Lubochňa, velkolepé lázně tatranské mají u nás svou zaslouženou pověst, a jak ukázala letošní sezóna, český zájem obrátil se ke kraji i lidu měrou neobyčejnou.
Zde však jedná se mi o určité potřeby těchto lázní, o povinnosti, které k nim na sebe musíme vzíti.
Především slovenské lázně jsou zařízeny z doby maďarské skutečně ve velkém a zčásti s přepychem;
z návštěvníků byl sotva jeden ze sta Čech, jinak maďarští magnáti, uherští židé, bohatá Vídeň, Poláci, říšští Němci.
Majitelé hotelů a obchodů židé a něco málo Maďarů.
Slovenský element omezoval se na sluhy a podomky, ale i zde silně zasáhla maďarizace;
sklepníci Maďaři, vládnoucí řeč němčina.
Slovenské lázně byly, jedním slovem, luxusní ostrovy maďarsko-židovských Fajáků uprostřed slovenské bídy.
Šlechticko-židovská společnost přinesla s sebou nesmírné ceny bytů, penzí i koupelí.
Českému člověku byly slovenské lázně prostě již nedostupné.
Ostatně se s námi ani nepočítalo.
Rozmařilý život pešťských a vídeňských hostů odcizil lázně jich vlastnímu účelu.
Tatranské lázně už nebyly pro turistiku, povážské Teplice pro koupele;
byla to drahá letní sídla nových i starých boháčů.
Otázka je, čím budou nyní.
Štrbské pleso a Tatranská Lomnice, majetek maďarského státu, přešly automaticky v náš státní majetek.
S nevýslovnou radostí našel jsem v nich lázně opravdu československé, dokonale zařízené, vypravené ve světové úrovni.
Státní režim československý započal zde velikou redukcí cen - proti loňskému roku.
To je první podmínka pro založení zdravé turistiky.
Nutno provésti značkování cest, dosud velmi nedokonalé.
Hlavně však bude třeba zahájiti velikou reklamu zahraniční;
vlastními prostředky stěží udržíme podniky tak přepychové.
Je třeba využíti dnešní konjunktury, kdy se zejména v Anglii a v Americe agituje proti německým lázním alpským.
Ztratit tuto příležitost by bylo hříchem.
- Z hlediska národnostního počeštění těchto lázní bylo poměrně snadné;
jsouť to centralizované podniky prostřed horské pustiny.
Internacionalizace tatranských lázní je nejbližší úkol, jejž může a musí náš stát prostřednictvím zahraničních styků provésti.
Jiné jsou poměry ve Smokovci.
Je to majetek soukromý, šmahem maďarský, ostatně na polovinu znehodnocený ohromnou smrští, jež letos zjara jednoduše oholila horský les, v němž Smokovec byl postaven.
Je pochybno, zda dosavadní majitelé udrží své vily a hotely;
v každém případě poškozené lázně ztrácejí na desítky let svou přepychovou hodnotu.
Dnes nebo zítra mohl by stát koupiti pod cenou tyto objekty a přeměniti je v lidová klimatická sanatoria pro tuberkulózní.
Pokácený starý les otevřel cestu slunci.
Nemocenské pokladny, úředníci, učitelé mohli by tu míti své domy pro choré členstvo.
Jinak Smokovec zůstane ostrovem maďarským, jako jím je, a zcela nepřátelský, dnes.
Jiné úkoly nastávají v přirozených léčivých koupelištích, v lázeňských městech Trenčínských Teplicích a Píšťanech, podnes majetku maďarsko-židovských akciových společností, ovšem pod československou státní sekvesturou.
Tato státní správa nařídila v Trenčínských Teplicích redukci cen o polovinu, ceny v Píšťanech nejsou mi známy;
provedla očistu personálu od židovských a maďarských živlů, uvedla velké hotelové podniky do československých rukou, umožnila zříditi Sokol, ochotnický spolek atd., zkrátka za první rok vykonala ohromný národnostní převrat.
Je však otázka, zůstane - li při tom.
Je to existenční otázka slovenských lázní.
V programu vlády i všech stran je postátnění přirozených léčivých zdrojů.
Nevím, mají - li se takové programy bráti vážně;
zatím faktum je, že přirozené léčivé zdroje Slovenska, světového významu, nadto připravené ku postátnění trvající státní sekvesturou, mají se znovu uvésti do rukou akciových společností, dokonce prý za účasti našich peněžních ústavů.
Tak by interesovaný židovsko-maďarský kapitál byl zachráněn a podržel svůj rozhodující vliv na slovenské lázně.
Důsledek by byl dvojí.
Předně, po stránce sociální, nucená redukce cen by byla zrušena;
staré kmenové obecenstvo z uherských a haličských nížin se na ceny neohlíží a český i slovenský pacient se svou nehlubokou kapsou by mohl zase zůstat doma;
málo je u nás těch, kdo mohou platit za jedinou koupel deset až dvanáct korun, za pokoj denně dvacet korun atd.
Po stránce národnostní bychom slovenská lázeňská místa ztratili úplně - a to zrovna místa hospodářsky tak významná.
Musíme co nejrozhodněji trvati na postátnění přirozených léčivých zdrojů Slovenska.
Především z důvodů sociálních.
Fronta v poli a fronty před obchody poznamenaly bezpočtu lidí vleklými revmatismy;
tito pacienti války, většinou chudí, potřebují lázeňského léčení bezplatného nebo co nejlacinějšího.
Stát jako majitel lázní může otevříti ve svých koupelištích domy lidové, invalidní, dělnické, úřednické a učitelské ve vlastní režii.
Při nejklidnějším sociálním vývoji bude z prvých starostí lidu, aby jeho zdraví platilo tolik jako zdraví bohatých.
Dnes lze to provésti nejhladčeji a nejvčasněji.
Avšak i z důvodů národnostních nutno důtklivě varovati před novým připuštěním kapitálu většinou cizího do slovenských lázní, jež přirozeně svým zvýšeným společenským životem budou kulturními středisky Slovenska.
Zejména získá - li se pro slovenské lázně klientela mezinárodní, budou tu důležitá obchodní střediska lidové umělecké práce, jež je schopna vývozu.
Již proto je bezpodmínečně nutno udržeti čistý etnický ráz těchto míst.
Kdo prošel aspoň kouskem Slovenska, vidí, že by bylo hříšno ztráceti tam jedinou hospodářskou a národní pozici.
Nejsem antisemita;
ale kdo zná poměry, dosvědčí, že osvobození Slovenska z panství Maďarů je jen zlomek vykupující práce.
Slovensko musí býti osvobozeno z hroznějšího a nebezpečnějšího panství: z panství židovského kapitálu, židovského obchodu, židovské korupce, židovské hospodářské všudypřítomnosti.
Co to znamená, o tom čeští anti - i filosemité nemají skutečně ponětí.
Národní listy 21. 8. 1919
SLOVENSKÝ VZDUCH
Požehnaná, krásná země je Slovensko.
Každý, kdo měl letošního léta příležitost shlédnouti malebné údolí Váhu, rozervané štíty Tater a slavnostní, široce rozlitou hladinu Dunaje u Bratislavy, neubránil se hlubokému, radostnému pohnutí.
My doma, sevření do každodenních starostí, zápasů a politické vřavy, nedovedli jsme plně zažíti radost z naplněného dějinného snu naší samostatnosti, nedovedli jsme ani pochopiti zázrak našeho druhého vzkříšení.
Ale na Slovensku, kde dříve byla nepřátelská cizina a nyní je náš domov, září ještě zázrak svou plnou mladostí.
Český voják, česká známka, české dráhy vše tu zcela jinak rozradostňuje než u nás doma.
Rychlovlak ujíždí, a vy spatřujete viničné stráně, nesmírné lány polí, malebné vesnice, svěží louky;
a cítíte, že to vše nyní je naše, že dohovoříte se všude rodným jazykem, že není třeba zapírání sebe, že nikdo vás nemůže více ponižovati ani urážeti.
Pociťujete poprvé s plnou intenzitou, jak jinak se dýchá svobodnému člověku ve světě, co je to býti občanem samostatného státu.
Cítíte, že jediné mezi svobodnými lze mluviti o rovnosti a bratrství, že není sociální svobody bez svobody národní.
Přál bych všem, kdož působí v našem politickém životě, aby mohli takto projeti rychlíkem po Slovensku: jistě by pochopili všichni, že národní sebevědomí není umírajícím slovem, ale žhavou součástí života, že pro hrdého člověka nemůže býti svobody těla bez svobody ducha.
Přál bych toto putování Slovenskem všem, kdož v drobném stranickém boji ztrácejí smysl pro celek: zde by jistě pocítili radost, že jsou občané vlastního státu, ale i stud, že často naň zapomínají pro zájmy stran a tříd.
Slovenský vzduch, kdyby mohli se ho všichni nadýchati, jistě by vnesl do naší politiky více toho, co především jí chybí: více státního cítění.
Národní listy 24. 8. 1919
ČESKÉ HOUBY
Pan Zdeněk Viktor nás provedl zoologickou zahradou a představil nám různé cizokrajné druhy zvířat.
Avšak nemá i náš český les své zajímavosti?
Obraťte jen oči k tajemnému, málo prozkoumanému světu hub!
Co zvláštních forem, prudkého jedu, ale i výživy vyskytá se v těchto zajímavých rostlinkách!
Nuže, zde některé vzácnější druhy naší mykologické květeny:
V hlubokých lesích, na temných místech, vyrůstá pořídku neveliký zdeněk nejedlý ( Sidonius inedulis ), nápadný svou rudou barvou;
je - li naříznut, zezelená.
Jak už jméno naznačuje, není pro svou ostrou chuť požívatelný, ano ve větším množství působí velmi otravně.
Spíše krásná než užitečná je šalda veliká, ztepilá houba barvy dosti proměnlivé, jež při naříznutí černá.
Roste na poetických místech mezi lesními velikány;
v mládí jedovatá, dá se později požívati, ač je těžko stravitelná.
Hřib polabský jejž dykologové zovou krátce dyk, jedlý a dosti chutný, vyznačuje se nožkou velice tlustou a takovoutéž hlavičkou ( kloboučkem ).
Roste zřídka o samotě;
podobně jako hřib červený čili křemenáč mívá vždy poblíže, jak říkají houbaři, " bratříčka ".
Miluje vlhká místa.
Bakule nebezpečná ( Hilaris neronicus ) liší se od jiných bakulí tím, že u některých lidí působí prudké příznaky otravy: třas, křeče, veliké bolesti, ano i dávení krvavé pěny.
Jiní lidé mohou ji požívati beze škody, a činí tak dokonce s obzvláštní chutí.
Podivín třásnitý, lidově " židák ", něm.
Weinerpilz, jedlý, je jediná česká houba, která ukládá své výtrusy ve zvláštních třásničkách, podobných plísni.
Každému známá svou tlustou nožkou a úhledným kloboučkem je bolenka durasová, v čerstvém stavu chutná a oblíbená.
Roste tam, kde chodí mnoho lidí.
Před několika lety vyskytoval se hojně na trhu zemánek obecný, který však dle novějších náhledů je zdraví škodlivý, a proto se nemá prodávat.
Pýchavka vlhká čili vodák je zvláštní houba, cele prosáklá inkoustově černou zásaditou kapalinou.
Hojně vyskytá se u nás podivuhodná třída hub " písařek ", jež mají plodnice zcela nahoře v kloboučku čili na hlavičce a vyznačují se výtrusy dosti hojnými;
tak anomalie tylšová, rostoucí v tylšových lesích, růžena, mařka a jiné houby, jež náš lid označuje vesměs ženskými jmény;
vědecká mykologie k nim počítá ještě jiné houby, které lid nazývá jinak, např. téver, sumín a jiné odrůdy.
Pěkná a výživná houba je šusta veliká ( Boletus historicus ) s masitou bílou nožkou a hlavičkou trochu zarůžovělou, jež se vyskytuje ve dvou podobách: náš venkov sbírá a pojídá jenom její drobné výrůstky, jež se obnovují co týden, kdežto na pražském trhu jsou hledány její veliké, plně vyspělé " mnoholisté " plodnice, jež se hodí k sušení.
Vysoká, vznosná houba je kvapas jarní ( Quapillus slavicus );
nachází se jen náhodou, neboť roste na nejrůznějších místech, a zajisté ten, kdo by jej chtěl nalézti, se vrátí s prázdnou.
Je třeba ho požívati opatrně;
lidé věci znalí ujišťují, že způsobuje běhání.
Do čeledi chorošů patří jaroš ( lat.
Gamma ), který se usazuje na pních lesních velikánů.
Pro hořkou chuť a houževnatost není požívatelný;
má občas neobyčejně mnoho výtrusů a potmě světélkuje;
odtud pověra, že v něm přebývají duše mrtvých.
Největší množství výtrusů má však houba latinsky zvaná arne novum - náš lid má pro ni jen místní přezdívky, neboť ji nesbírá;
tato arne vystřeluje své výtrusy v celých oblacích, takže zdálky se zdá, jako by tam bylo něco živého;
přijdeš blíže a nalezneš jen drobnou, kulatou plodnici uprostřed suchých listů, kterými se tato podivná, ryze česká houba živí.
Nebojsa 8. 10. 1919
FILOZOF NA BÍLÉ HOŘE
Dne 8. listopadu 1620 bojoval na Bílé hoře pod mariánským obrazem císařských mladý francouzský voják, seigneur du Perron, který se dal do služeb Maxmiliána Bavorského, aby našel poznání a zkušenost v širém světě.
Historie nepraví nic dál o jeho vojenské kariéře;
nekonečně známější je světu jakožto filozof René Descartes.
O pár let později opouštěl svou vlast, ztracenou na Bílé hoře, jeho o čtyři roky starší vrstevník Jan Amos Komenský.
Dějinná náhoda postavila Descarta do tábora těch, kteří zvítězili nad českým protestantismem.
Stejná náhoda křižovala jejich putování v Holandsku a Švédsku.
Ani Descartes nezavděčil se církvi, pod jejíž korouhví bojoval, a zemřel ve Švédsku, kde krátce předtím Komenský pracoval na své Pansofii.
*
" Cogito, ergo sum ": přemýšlím, tedy jsem - to je nejznámější axiom filozofie Descartovy.
Protože nás klamou i smysly, nevíme nic s plnou jistotou;
předpokládejme, že sám zly duch si umínil nás klamati ve všem všudy.
Tu tedy filozof musí pochybovat o platnosti každé pravdy, o skutečnosti každé věci;
snad se nám všechno jen zdá jako ve snu;
ale tu zůstává jisté aspoň to, že pochybuji, že přemýšlím, a ježto přemýšlím, nemůže býti pochyby, že jsem.
Jsem - li já, jest i všechno, co jasně a zřetelně poznávám, a tak dále;
na tuto první jistotu navazuje celá " matematická " filozofie Descartova.
Když Descartes " hledal zkušenost " na Bílé hoře, byl ještě mlád;
tehdy snad k němu mluvila skutečnost naléhavěji než později, kdy, samotář vratkého zdraví, hledal jistotu poznání na své pohovce, obložen spoustou polštářů.
Tehdy, na pláni bělohorské, by spíše snad cítil:
" Je příliš časně a spal jsem bídně u hořící vsi;
je mi zima v té kacířské zemi, o tolik studenější než Francie;
jsem špatně placen, mám hlad a nechce se mi přemýšlet o zajímavých problémech;
ale ježto mrznu a hladovím a zlobím se a trpím, je zřejmo, že jsem;
je to existence nepochybná a zatracená. "
A kdyby dějinná náhoda ho byla postavila na druhou stranu, do toho hloučku Moravanů, kteří do jednoho byli pobiti u zdí Hvězdy, byl by našel ještě strašnější jistotu bytí: hrůzu před smrtí, vztek, víru a bolest;
byl by snad cítil, že jest, nepochybně a bezpečně jest nesmírně mnoho věcí: mračné nízké nebe nad ním, žlutý a rudý háj, přátelé, jež opouští, mládí, jež ztrácí, daleká rodina, čest, náboženská pravda, povinnost - a co vše ještě;
a pln těchto nepochybných jistot by padl s ostatními, nenechávaje o tomto poznání žádný Discours de la méthode, žádný nesmrtelný axiom, tak jako všichni, kteří kdy padli a zemřeli.
" Přemýšlím, tedy jsem. "
Domyslete si k tomu filozofa v polštářích, jak hledá důkaz sebe sama.
Žebrák na rohu ulice takového důkazu nepotřebuje.
Cítí příliš důrazně své " mrznu ", než aby musil ještě vysoudit, že také opravdu jest.
Ale miluje - li nadto někoho, svou ženu nebo své dítě, ví stejně bezprostředně i něco více: že také jeho žena a jeho dítě bezesporně jest.
Přesvědčuje se o jejich skutečnosti nejen očima a hmatem, ale také svou vlastní láskou, jejich hladem a svým žebráním;
ví " jasně a zřetelně ", že existují ještě jiní lidé, protože jsou hodní nebo krutí;
žije v celém pralese nepochybných jistot.
Ale kdo jde ještě dále a miluje vlast, pravdu, lidstvo, boha nebo kterýkoliv ideál byste jmenovali, přesvědčuje se, že existují ještě jiné věci;
existují " jasně a zřetelně ", neboť vyžadují lásky a nadšení, práce a obětavosti, hrdinství a služby.
Avšak takový " diskurs o metodě " není ještě napsán, který by začínal slovy:
" Petr či Pavel existuje, protože ho mám rád, jelikož jsem mu prospěl a ježto musím pro něho ještě mnoho a mnoho udělat.
A kdybyste mi svázali ruce, abych nemohl pro něho hnout prstem, budu mu ještě účastně kynout očima;
kdybyste mi zalepili oči, budu ho ještě milovat a budu v něho věřit, a tím se jasně a zřetelně přesvědčím, že existuje.
Pokud věřím, není žádná skutečnost, třeba sebevzdálenější, ztracena... "
I toto jest metoda, i toto jsou " evidentní " jistoty, a jest třeba velmi opuštěné filozofické pohovky a velmi hlubokých polštářů abstraktnosti, aby filozof hledal jistoty ještě pevnější.
*
Zatímco bývalý bělohorský ligista vymýšlel svou matematickou metodu, bloudil Komenský po světě, věřil v Boha bratří, v humanitu, v pansofii, v zušlechtění lidstva, v celé množství ideálů, a nad to - což ho snad ještě více filozoficky kompromituje - ve věštby.
Několik hysteriků nebo taškářů, jako byli Kotter, Poniatowská nebo Drabík, vylévalo své vidiny dobrému, nekritickému učiteli národů, který živen nadějí, touže po domově, věře úsilovně v lepší budoucnost, bral vážně jejich proroctví o pádu Valdštýnově, o vyvrácení babylónské nevěstky Vídně a potrestání habsburských faraónů.
Snad právě tato dojemná naděje vložila do úst ošálenému exulantovi slova věštecká:
" Buď živ, národe požehnaný, a neumírej - vláda věcí tvých k tobě se navrátí... "
Bůh mu odpusť, že se dal ošálit;
ale pomohlo to žít jemu i nám, a Kotter i Drabík žili tak trochu mezi námi ve dnech nejtěžších.
S objektivní jistotou jsme si sotva viděli na špičku nosu, ale s jistotou víry jsme viděli o léta dopředu.
A pokud člověk věří, není žádná skutečnost ztracena.
" Myslím, tedy jsem. "
Budiž.
Není to jen axiom, nýbrž i zpověď filozofa:
Mé myšlení je mé bytí;
abych byl, abych naplnil svůj den, stačí mysliti.
Ale tu opět vzpomínáme na bludného učitele, který jde od země k zemi, skládá slovníčky, shrnuje vědomosti i polovědomosti své doby, učí, touží, agituje politicky a přiklání své ucho dychtivě k čemukoliv, co potvrzuje drahé interesy jeho srdce.
Descartes, skeptický racionalista, je z těch, kteří rozhodně zahájili vývoj moderní vědy.
Položiv pochybování v čelo poznání, připravil cestu modernímu kriticismu.
Komenský, praktický idealista, položil víru v čelo jednání;
neboť první jistota ve světě jednání a osudů je víra.
My pak dnes dobře nevíme, je - li třeba, aby naše doba byla dobou kriticismu, anebo jednání.
Cesty vedoucí z Bílé hory se před námi rozbíhají.
Národní listy 9. 11. 1919 | ockc19a |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku I. (1920) (a), Žánr: publicistika
NEBOJSA KANDIDUJE
1.
U Státních nezaměstnanců
Soudruzi a soudružky, náš třídně nejuvědomělejší stav, třída Státních nezaměstnanců, je ohrožena ve své existenci.
Uvádím vám strašný příklad z nedaleké Vídně.
Tamní Syndikát Státních nezaměstnanců se usnesl žádati pro každého nezaměstnaného novoroční nákupní přídavek 1000 K;
ale námezdníci kapitalismu a vykořisťovatelství, vládnoucí dnes na Ringstrasse, dali odpověď neuvěřitelnou: zamítli tento požadavek!
Táži se vás: zachovala by se vláda Tusarova, zaprodaná Rašínovi, Dykovi a jiným velkofabrikantům, jinak?
Nikoliv!
Občané,
volte mou kandidátku!
Volte ty, kdo vám
zaručí vaše práva
a postarají se o
reformu zákona o nezaměstnanosti,
jejíž program je tento:
1.
Budiž bezpodmínečně zrušen odiózní název " nezaměstnanci " a nahražen slušnějším, třídně uvědomělejším názvem " ministerští úředníci ", " zřízenci ministerstva veřejných prací ", " veřejní dozorci " apod.
2.
Budiž zaveden minimální plat pro nezaměstnané 1000 K měsíčně, mimoto příbytečné ve výši 25% ročního platu, dva nákupní přídavky po 2000 K, novoročné 1000 K, k svátku a narozeninám každého člena rodiny po 1000 K, 50 % celého příjmu jako příplatek na každé, i nemanželské dítě;
nezaměstnanost o každém církevním nebo občanském svátku honoruje se zvlášť.
3.
Trienálky po 300 K měsíčně, při třicetileté nezaměstnanosti plná penze;
v létě 6 neděl dovolené.
4.
Bezplatné lístky na tramvaje, dráhy, mosty a záchodky, do všech biografů a kabaretů, zrušení port, kolků, poplatků atd. pro nezaměstnané;
zřízení zahradních měst pro tytéž.
5.
Zvýšený příděl potravin do konzumů nezaměstnaných.
6.
Denní nezaměstnanost 6 hodin, ostatek času věnován odpočinku, vzdělání a osvěžení;
při delší nezaměstnanosti 6 K za každou hodinu přesčas.
7.
Pojištění pro případ nezaviněné zaměstnanosti.
8.
Zaměstnanost budiž stíhána ztrátou aktivního i pasívního volebního práva, progresívním zdaněním, těžkými poplatky atd.
Nebudou - li tyto minimální požadavky přijaty, zahájíme o ně
boj všemi prostředky,
přičemž každá hodina tohoto boje bude zvlášť honorována:
10 K za hodinu boje pod střechou, 20 K při boji pod širým nebem, diety, pojištění proti úrazu, přídavky dle počasí a bezplatné přímé zásobování ( menáž ) na samotném místě boje.
2.
U inteligence
Dámy a pánové,
my, pracovníci duchem, odmítáme zásadně každý teror, za prvé proto, že bychom žádný ani vykonávat nemohli, a za druhé proto, že prvý důvod sám o sobě docela postačí.
Proto vzhledem k nastávajícím volbám formulujeme svůj politický a sociální program, za kterým budeme státi všemi prostředky, jež nám poskytuje naše politická bezmoc.
1.
Budeme na prvním místě žádati, aby
cestou milosti
byla zrušena, lépe řečeno prominuta a promlčena všechna naše maturitní a jinaká školská a odborná vysvědčení a všechny jejich následky a sociální nerovnosti z nich plynoucí.
Většina z nás bez vlastní viny, nátlakem poměrů a předsudkem minulých, neosvícených generací upadla do nezaviněného vzdělání odborného, zač nyní pyká obecným opovržením a bídou hmotnou.
Žádáme tudíž věc slušnou a spravedlivou, aby obecnou amnestií bylo vymazáno naše nezaviněné vyškolení a abychom byli povýšeni na úroveň tříd méně těžce postižených.
2.
Budeme se domáhati toho, aby naše práce nebyla znehodnocována jakožto prý práce výhradně duševní;
aby konečně byla po zásluze oceněna jako práce ruční, jako práce zadkem, nohama, hlasem atd.
3.
Nezaviněné, krutým rozmarem přírody udělené mimořádné schopnosti nebuďtež nadále překážkou v postupu a snížení sociální úrovně;
stačí přehlížeti je blahovolným okem a zakročiti jen v případě schopností vskutku neobyčejných, kteréž buďtež pokládány za úplnou invaliditu s nárokem na skrovnou penzičku nebo na umístění v humanitních ústavech.
4.
Při ucházení se o nějaký úřad nebo místečko není uchazeč povinen přiznati vzdělání, kterým je postižen;
zatají - li své předběžné školy, nebudiž to považováno za podvod;
dobrodiní zákona, jež dovoluje zapírati obviněnému před soudem, vztahujž se také na inteligenci.
5.
Budiž překonán nedemokratický řád, který vylučuje školené odborníky z nejvyšších míst úředních;
nemůže každý za to, že není politickým parvenu.
6.
Nebudiž vzdělání úředně považováno na reakcionářskou tendenci.
7.
Člověku, kterému je dokázáno, že má vysokoškolské vzdělání, nesmí býti proto plat snížen pod minimální plat učňovský.
Tyto programové požadavky nechceme uplatniti naráz, ničivou revolucí, nýbrž evolucí, proniknuti důvěrou, že takzvaná třída inteligence zmizí pokrokem času sama sebou.
3.
Na program agrární
P. T. republikáni českého venkova, nebudu vám vykládati nějaké obecné ideje, protože to se nás netýká.
Chci jen přesně vytknouti úkoly, které nás čekají v řádně zvolené sněmovně, pokud se nás ty úkoly týkají.
1.
Budeme pro zvýšení všelijakých daní, jako například ze služného, z divadel a koncertů, z obratu a tak dále, protože nás se to netýká.
2.
Budeme pro socializaci a všelijaké jiné sociální tento, protože to se nás netýká.
3.
Budeme proti jakémukoliv pomáhání takzvaným ruským Slovanům, protože se nás to netýká.
4.
Vyrovnání s Němci se nás zajisté taky netýká.
Chtějí - li brambory, ať přijdou k nám.
5.
Socialistům necháme volnou ruku, protože to se nás netýká.
My to platit nebudeme.
6.
Budeme pro maximální ceny, protože to se nás netýká.
My už nic prodávat nechceme, a když, tak -
To je náš program;
jak všichni vidíte, je jasný, republikánský a splňuje všechny předpoklady, abychom byli stranou vládní a vládli s těmi ostatními - jak, to se nás docela nic netýká.
4.
Mezi českými socialisty
Bratři!
Sestry!
Nebudu se šířiti o věcech zásadních a přejdu hned k jádru věci.
Pohleďte na naše odpůrce!
Kdo je to ten doktor Kramář?
Muž, kterého za války Rakousko živilo, který se nechal po měsíce hostit od Habsburků!
A tento muž chce něco vytýkat Švihovi?
Chce zapírat, že dostával peníze z dispozičního fondu?
A stejně doktor Rašín!
( Bouře souhlasu. )
Stejně Dyk, Machar a tůty kvanty;
všichni jedli rakušácký chleba!
( Frenetický potlesk. )
Mohu dokumentárně dokázat, že profesor Mareš byl od rakouské vlády placen!
( Vzrušení. ) Stejně Engliš, Matoušek a všichni ostatní.
( Volání hanby. )
Mám svědky na to, že doktor Brabec má ještě dnes ve své kanceláři viset na stěně jakousi listinu, na které je psáno: " sub auspiciis Imperatoris Francisci Josephi I. ", což znamená " pochválen buď císař František Josef I. " Stejnou dynastickou listinu skrývá doma dr. Herben a ostatní ta mladočeská " inteligence "!
( Ohromné rozčilení. )
J. S. Machar udržoval ve Vídni důvěrné styky s pověstným Premingerem.
Dr. Kramář jel na začátku války do Vídně se dvěma tajnými, pod záminkou svého zatčení!
Celá vazba dr. Kramáře měla jenom ten účel, aby dr. Kramář byl uchráněn před spravedlivým hněvem českého lidu, zejména Choce, Vojny, Johanise atd., za svou austrofilskou politiku!
( Nadšený souhlas. )
Národní demokracie se neostýchá ani dnes projevovat své monarchistické city;
v čele strany je Karel Kramář, František Mareš, Josef Machar - samá dynastická jména;
žádný republikánský Václav!
( Výkřiky:
Pověsit je! )
Další senzační odhalení přinese náš výborný Večerníček!
( Bouřlivý potlesk.
Všichni zpívají Kde domov můj. )
5.
Na program strany živnostenské
Občané živnostníci a živnostenky,
jen naše strana je demokratická, neboť na její kandidátce jsou jenom malí lidé.
Volte malé lidi!
Pryč s velkou politikou!
Velká politika je úhlavní nepřítel politické živnosti, tak jako velký průmysl je nepřítelem malých živností!
Zavedeme do parlamentu pravý duch malé politiky.
Naše politika je naší živností!
V politice vidíme malý obchůdek, a tento náš program zasluhuje tudíž podpory všech obchodníků.
Jsme nejenom strana malých lidí, nýbrž také malá strana.
Musíme překonati přírodní předsudek, že jenom velká strana potřebuje sedadel.
My, malá strana, chceme seděti v kabinetě a prohlašujeme slavnostně, že uděláme právě tolik jako každá pořádná a úspěšná velká strana.
Pročež volte malou politiku!
Nebojsa 22., 29. 1., 5. 2., 25. 3. a 1. 4. 1920
Z TŘETÍHO DNE
Tohoto slavného dopoledne staly se ulice pražské vskutku tepnami;
rytmickými rázy pochodu pulsoval jimi rudý, živoucí proud sokolů, proud ohromný, nekončící, úchvatný ve své veliké pravidelnosti;
vskutku krev národa, mladá a svěží, horoucí a silná.
Jediný táhlý křik radosti prostoupil celou Prahu.
Byloť to cosi víc než podívaná;
tento ohnivý proud krve neprocházel jen očima diváků, nýbrž i jejich srdcem, omlazoval je, rozohňoval je.
Lehkým, skoro tanečním krokem okouzlil duši pochod sokolek;
bylo to defilé mladosti, byl to proud květů, byly to živoucí hračky, rytmická pěna radosti, jiskření očí, nesčíslný úsměv svítivých zubů, sama lehkost, samo mládí, něco opojného a rozjařujícího, lehkého a nesmírného, něco, co se dá přirovnati jen k dojmům z přírody, k radostné bystřině, k rozkvetlým stromům, k šumění kvetoucích korun.
Hmotně, tvrdě nastoupil pochod mužů;
a nyní zavřel se sad žen a ulicemi se valilo něco méně podobného snu.
I tato ohromná masa byla unášena tepem radosti;
ale stačilo, aby vedle standarty Těšína zablýskaly bodáky, abyste pocítili, že po tanci přichází vojsko.
V tu chvíli všichni jsme se stali vojáky;
tohle promluvilo k něčemu, co je nejstarší a nejušlechtilejší v člověku, k bojovné hrdosti mužství.
A nyní podívaná přestala být podívanou;
srdcem Prahy valila se těžká a roznícená krev, unášející v sobě pud obrany, tragický akcent podtrhl rudou záplavu sokolského proudu, po defilé mléka rozlilo se defilé krve.
Radost a síla, tanec a boj: to dvoje bylo smyslem toho nádherného národního pochodu, který omladil a rozohnil srdce naše.
A odpoledne na Letné ve slunném stadionu odehrálo se skvělé divadlo žen a mužů.
Tolik řeklo a napsalo se už o prostných cvičeních žen, a přece nikdy nejsme spokojeni popisem, hledáme nová slova pro nevyjádřitelné, marně se pokoušíme zachytiti něco, co slovům uniká: krásu pohybu.
Ze dvou bran proti sobě řine se široký mléčný proud, unášející ohnivé květy;
plyne lehce, s plavností skoro neskutečnou;
je to tanec masy.
Oba proudy splývají, znovu se dělí, dělí se mnohonásob, vzniká kříž, hvězda, rovnoběžky, turecký koberec, utkaný z pohybu deseti tisíc plavných, vlnících se těl.
Útlé nožky tančí v úžasné geometrii;
vidíte drobné hračky, hotové panenky, nesmírně zdrobnělé rozlohou stadionu;
každá je jen květný uzlíček na tom živoucím koberci, který se mění každým okamžikem.
A přece každá ta drobounká panenka dává té veliké geometrii mas něco teple živého, svého, žensky osobního;
dává mu pružné zvlnění, měkkost pohybu, rozmarnost tance.
V tom je překvapující paradoxie ženského nástupu: že celá ta geometrie, v níž je jedinec jen tečkou, je nešena pohybem tak líbezně osobním, že není srovnatelný s ničím ve hmotné přírodě.
Krása geometrické myšlenky s krásou volného lidského pohybu splývá v dokonalou a ohromující jednotu.
Konečně sama prostná: desetitisíce paží vznesou se nad hlavy se vzdušným zašuměním;
desetitisíce nožek provedou lehýnký krok, náhlým úklonem těl celý stadion zbělá košilkami nebo ztemní suknicemi;
máte dojem větru, jenž obrací listy háje nebo čeří obilní pole, ale opět ten dojem opravujete;
je tu řád, jenž překročuje kterýkoliv přírodní dojem, a přitom každý jednotlivý pohyb, každé gesto tanečních rukou, každý krok toho nesmírného gymnastického baletu má tolik ženského půvabu a duchovnosti, ano, v plném smyslu duchovnosti, že cítíte mrazení jako při nějaké přeslavné bohoslužbě.
Ale není tu boha: touto ukázněnou masou je zbožštěn sám člověk.
Je třeba desetitisíců lidí, aby dali svědectví a zároveň oslavu tělesné dokonalosti člověka.
Ve slitých masách, v mocných pravoúhelnících děje se nástup mužů.
Již se nezdá, že něco vtéká do stadionu;
je to vskutku pochod, tažení těl;
zlatý prach, stěží zčeřený odchodem žen, se zvedá ve sloupech pod krokem desetitisíců, jež cítíte zrovna tížiti a dopadati na rovinu cvičiště.
Dojem je nepoměrně příznivější a mechaničtější;
jedinec mizí ještě více pod tíhou masy, ale nestává se hračkou;
připomíná vojáka.
Když rozestup uskutečnil čtrnáctipaprskový zákryt, když se suchým třeskem se ruce rázem připažily, poskytlo slunce podívanou, jež scházela dosavadním dnům sletovým.
Každý cvik, každý pohyb změnil naráz barvu stadionu.
Vzpažené ruce zalily celý prostor snědostí těl;
předklon dal veškerému cvičišti rázem zasvítiti bělostí košil;
obrat proti slunci rozbil naráz záplavu modrého stínu.
Vše bez přechodu, s geometrickou náhlostí kaleidoskopu.
Nelze si představiti něco, co by mohlo oči více ohromiti.
Pohyb této cvičící masy byl hmotnější než u žen, ale také rychlejší;
každý cvik hučivě otřásl vzduchem.
Vše zdálo se vypočítáno, aby podalo impulsívní obraz síly;
bylo to staccato, jednotlivé cviky přímo explodovaly z pohovu a zatřeskly konečným upažením, místo ženského plynutí pohybu bylo zde předvedeno samo vybavení pohybu v jeho energické okamžitosti.
Nikoliv už vláčnost, nýbrž ráz: nikoliv nekonečná ladnost, nýbrž výbušná energie.
Ženy a muži na letenském cvičišti podali mnohem více než gymnastiku;
jejich cviky jsou zároveň symboly, je to divadlo, jež v klasické velikosti a dokonalé kráse, zidealizované počtem, poskytlo našim duším obraz a vzor života, neboť předvedlo v hluboké typičnosti - ženy a muže.
Národní listy 30. 6. 1920 | ockc20a |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku I. (1921), Žánr: publicistika
NÁBŘEŽÍ
Nechci mluviti o jeho kráse;
Vltava, Hradčany, Národní divadlo činí z tohoto nábřeží místo symbolické a skoro svaté.
Válečná léta přidala mu nadto jeden rys;
bylo klubem vlastenců, nebo jak se za války říkalo, zkratkou za " velezrádce ", " velasů ".
Dychtivost zvěděti ústní, třeba sebenehoráznější novinky, kritizovati úřední zprávy a hlavně věřiti, stůj co stůj, děj se co děj, věřiti v porážku Rakouska, v úspěchy Dohody, v zázrak, v cokoliv dobrého, tato dychtivost dala vznik několika přechodným, tajným, mlčky uzavíraným sdružením.
Byla " harapanda " před vývěskou úředních depeší na Národní politice;
byli to lidé, kteří denně, buď jak buď, čekali mezi 6. a 8. večer na vylepšení posledního komuniké.
Sotva bylo vylepeno, už tu bylo lidí jako včel u česna, někdo předčítal - s neúředními poznámkami, jiní rozevřeli mapy a hledali: kde je Beaumont, honem, kde je Moulin Laffaux, kde je to a ono...
Odtud rozlévala se vlna potměšilého, tvrdošíjného defétismu po celé Praze.
Byla jiná, divočejší harapanda ve schodové hale Národních listů;
společnost pestrá, nikterak stranická, vášnivá a debatérská.
Lidé, kteří se ani neznali, se takto sešli, v šeru demokratické anonymity zajiskřil škodolibý vtip, rozlétla se divoká pověst, živila se posedlá nedůvěra ke všemu, ke všemu, ke všemu, co se říkalo a nařizovalo shora.
Nemluvím o maličkostech.
Tato neznámá shromaždiště mají své, byť sebeskromnější, místo v historii.
V létech, kdy novinám byl vyrván jazyk a politickým vůdcům jakákoliv svoboda, byly tyto populární hloučky avantgardou revoluce.
Takovou harapandou, jenže vybranou, bylo nábřeží.
Literáti, politikové, univerzitní profesoři, zkrátka lidé skoro vesměs veřejně činní, utvořili tu tradici každovečerních procházek;
tyto politické peripatetiky hledejte dnes z dobré části v lavicích Národního shromáždění a třeba i v lavicích ještě povýšenějších;
jiné byste potkali v mírové delegaci, opět jiné v čestných úřadech republiky.
Tehdy však, v letech války, byl to hlouček lidí těsně spojených potřebou sdílet své myšlenky, své novinky, svou úzkost, svou překypující radost, podle toho, co přinášela situace.
Byla tu jakási zpravodajská centrála pro celé Čechy;
z úřadů, z novin, z bank a hospodářských ústředí stékaly sem podrobné a tajné informace o stavu věcí.
Byly - li zprávy dobré, nehřešilo se přílišnou kritičností;
optimism byl jakoby smluveným heslem a podmínkou klubovního členství.
Každý přinášel své;
přicházel s tváří okázale tajemnou, věděl - li něco, a raději by si jazyk ukousl, než aby to neřekl.
Zde byly redigovány ústní noviny revolučně protirakouské a šířeny s ohromující rychlostí.
Sem se sbíhaly zprávy ze zahraničí, a nebylo - li zpráv, tedy pověsti;
konečně nebylo legendy tak dobrodružné, aby sem nebyla stažena, zredigována a dále kolportována.
Buď blahoslavena tato lehkověrnost;
vykonala svou velikou službu mezi námi všemi.
Byly doby, kdy bývalo přetěžko udržeti svou víru neotřesenu.
Když selhávala nejstatečnější strategie a nejsmělejší dohady vlastenců z nábřeží, zbýval vtip.
Český válečný vtip není bohužel sebrán;
býval bezuzdně drsný, ale ulehčoval.
I když už nebylo do smíchu, bylo v něm vylití vzteku.
Ústní noviny redigované na nábřeží měly svůj pravidelný koutek zuřivého humoru.
Nikdo nespočte kroků prochoděných za dlouhých večerů na nábřeží.
Bývaly líbezné jarní večery plné nadějí;
horké letní večery, napjaté;
trýznivé ve dnech velkých letních ofenzív;
a opět plískavice, bouře, mrazy a mlhy...
Co jen bylo těch kroků okřídlených nadějí, těžkých úzkostmi, neúnavných, neochabujících!
Někdy mihl se osamělý muž, sledovaný po deseti krocích jiným.
Coudenhove.
Jednou přišel Dyk z vyšetřovací vazby eskortován detektivem.
Zde rodily se časopisy a články;
avšak věřím, že ústní noviny nábřeží, neseškrtané cenzurou, byly důležitější a historičtější.
Byly večery, kdy bylo by stálo za to obklíčiti nábřeží kordonem policie;
nikoho vskutku by nemusili propustit.
Nezůstalo jen při slovech.
Mužové z nábřeží nezaháleli.
Nebyla tu tvořena česká historie, ale byla zde žita s největší intenzitou.
Avšak i to byla, v mezích možnosti, spolupráce s těmi, kteří zatím kráčeli na svobodné půdě krokem svobodného činu.
Věřit a roznášet víru - to není snad veliká zásluha, ale i toho bylo dějinně třeba.
Národ legiím, 1921
ŠAVLÍNŮV DŮM
Kolem půlnoci zatahuje policejní razie poslední okraj Košíř.
Je studená březnová noc zaklopená mraky.
Asi osm strážníků a několik civilistů vystupuje k cihelnám.
Po měsíce se v nich nepálilo, jsou pusté, a strašně zebou jejich klenuté ochozy;
a přece tu najdete lože člověka.
Je to kus dehtové krytiny zválené do jakéhosi žlabu;
a je to lože.
Tuhle v koutě malá hranička dříví;
přiložit jen ruku, a pěkně by hořel červený ohýnek ve sklepní temnotě cihelny.
Ale dnes je tu mrtvo.
I lidská bída má své sezóny.
Šťára se obrací jinam.
Do Šavlínova domu.
" Zapalte si cigaretu, " radí komisař, " nevydržíte tam dýchat. "
Strážník bouchá na okno:
" Policie. "
Za chvíli přijde otevřít kašlající domovník;
docela nic se nediví noční návštěvě.
" Máte tam někoho? "
" Prosím, já nevím. "
Vidíte dlouhou chodbu, hustě vedle sebe dveře jako do vězeňských cel.
Komisař tluče na první dveře:
" Otevřte, policie! "
Je slyšet bosé tlapy, dveře se otevrou a vyrazí z nich teplá vlna zápachu.
Jsou v tom hadry, štěnice, jídlo a něco trouchnivého, co páchne z každé bídy.
" Jen pojďte dál, " nutí komisař, " to stojí za to. "
Žena v košili, která přišla otevřít, beze spěchu navléká spodničku.
" Koho tu máte? "
" Prosím, to jsou mé děti. "
" Kde máte muže? "
" Já jsem vdova. "
" A koho máte na posteli? "
" Prosím, to je má sestra. "
" A ten, co s ní leží? "
" To je její muž. "
" Ukažte konskripční list. "
- Zatím se můžete rozhlédnout;
jít není kam, prvním krokem zakopnete o hromadu hadrů.
Vůbec zdá se, že hadry tu jsou hlavním nábytkem;
visí na kamnech a na provazech, leží v koutě a před vámi - ne, to je hromada dětí;
zpod té úžasně špinavé kupy cárů vykukuje bez údivu dvanáct dětských očí.
Konečně najde žena žlutý lístek.
Komisař posvítí na papírek.
" Všechno je v pořádku. "
Ano, tak tedy - - všechno je v pořádku!
Pojďte do druhých dveří.
Na posteli se zvedá muž.
" Co tu chcete?
Proč nenecháte člověka spát?
Co sem lezete? "
Komisař si toho tuze nevšímá.
" Nemáte tu někoho? "
" Prosím, to všechno jsou naše děti, " vpadne honem žena;
je jich asi osm, leží na zemi pod jedinou peřinou;
vidíte jen hlavy a marně se pokoušíte domyslit si to klubko těl pod peřinou.
A poslyšte, ta ženská má souchotiny, strašno vidět!
" Proč nedáte pokoj?
Kdopak vás sem volal? " roztrpčuje se muž.
" Ale tak přestaň, mlč už, " vrhá se k němu žena v divoké úzkosti.
" Páni, neposlouchejte ho, to on jen tak mluví. "
Komisař trochu zahubuje;
jinak je tu skoro čisto.
" To je dobrá partaj, " kašle domovník.
A ještě jedna dobrá partaj, hned vedle.
Dva staří, hromada dětí na zemi, hadry a úžasná spousta švábů.
Zpod duchny na posteli čouhají pěkné, mladé ženské paže položené v rozcuchaných vlasech.
" Kdo to tam leží? "
" To je naše dcera. "
" A u ní? "
" Prosím, to je její milý. "
" Je tady hlášen? "
" Prosím, už dva roky. "
Ti dva mladí v posteli se vůbec neráčí probudit;
usnuli si v náručí.
" Čí je tohle dítě? "
" Její. "
" Co mu je? "
" Nevíme, nějak stůně. "
Nu, všechno v pořádku.
Další číslo.
" Prosím, to je taky dobrá partaj, " hlásí domovník.
Otevírá mladý muž velmi hezké tváře.
Komisař strčí hlavu do dveří.
Žena v posteli a jinak skoro nic.
Mladý muž sleduje ironickýma očima odcházející patrolu;
pod těma očima se člověk trochu shýbne.
Jen dál!
Špatná partaj.
Otvírá žena, a sotva uvidí stráž, pustí se do velkého pláče.
Ukazuje dlouhý nůž;
tím ji chtěl prý zrovna před chvílí její muž zapíchnout, pak jí sebral peníze a šel pít.
" Koho tu máte? "
" Prosím, to jsou mé děti. "
" Kolik? "
" Prosím sedm. "
Jinak strašlivý zápach, švábi a hadry, ubohé špinavé hadry, a mezi nimi dětské hlavy.
Ó bože, těch dětí všude!
" Tady něco uvidíte, " hlásí komisař a tluče na dveře.
Otevře žena, ale dovnitř vejít nelze.
" Kolik vás tu je? "
" Prosím, třináct.
My dva a jedenáct našich dětí. "
Představte si místnost asi tři metry širokou a pět hlubokou.
Lampička kmitá po ubohých hromádkách cárů, které jsou lidmi.
" Pozor na vši, " šeptá komisař.
Jedna židle, postel a sporák;
žádný stůl.
Tohle svírá hrdlo jako na pohřbu.
Rychle dále!
Ještě deset partají má Šavlínův dům.
Díváte se na něj zvenčí, je černý a strašný;
je to pochodeň zápachu;
je to kaverna souchotí;
je to skladiště hadrů.
A v tom jediném domě žije přes padesát dětí!
" Je snad v celé Praze ještě horší bída nežli tohle? "
" Snad na Žižkově, " míní komisař, " na kraji Žižkova je to ještě horší.
Půjdeme do čísla 251. "
Lidové noviny 9. 4. 1921
ČÍSLO 251
Policejní razie se zastavuje před velkým činžovním domem.
Prohlídka se začíná sklepem;
kupodivu, tady ve sklepě je zase " dobrá partaj ";
dokonce záclonky, něco obrazů na stěnách, a ovšem velmi mnoho dětí.
Číslo 251 má asi třicet partají, a v každé komůrce skoro stejný obraz: mračna švábů, na zemi hromady dětí, nejstarší dcera v posteli se svým milým.
Někde dvě tři rodiny v jedné komůrce;
zpod peřin jako divné kaktusy vyrážejí řady chodidel.
Hned vedle nejsou dvéře ani zamčeny;
vejdete dovnitř;
není tu jediného kousku nábytku, u jedné stěny na holé zemi, s hlavami opřenými o zeď, spí muž a žena pod jediným roztrhaným hadrem, a to je vše: ani provaz na prádlo, ani provaz na oběšení.
" Jak dlouho tu jsou? " ptá se stráž domovnice.
" Prosím, už tři roky. "
- A ještě jiná partaj: v jedné posteli dva párky, na zemi asi dvanáct dětí.
" Čí jsou ty děti? "
" Tyhle jsou naše a tyhle sestřiny;
a tyhle, " ukazuje do kouta, " jsou chudinské. "
Čtyři děti, chlapci a holčičky, spí úplně nahé pod ubohou duchničkou.
Couváte ze strašlivého zápachu.
Ó bože, což nemá lidská bída vůbec mezí?
Tak tedy, především, snad žádné divoké zvíře nemá doupěte tak hrozného, tak bídného jako člověk.
Všechno, co si jen dovedete představit na ubohosti, špíně a sešlosti, je ještě dosti dobré pro nešťastné lidské zvíře a jeho mláďata.
A tahle bída není organizována, žádný socialismus jí nenese k lepšímu bytí;
nejsou to " dělníci a sedláci ", je to kus lidstva stejně zapomenutého buržoazií jako těmi druhými.
Všude, kde byl nájemník dělníkem nebo řemeslníkem, bylo hned vidět slušnou životní míru;
ale tihle lidé bez určitého zaměstnání, podělkující pobudové, drobní zloději, pijáci, lidé bez práce, vdovy, tahle spodina kriminální i nevinná, ta by nám ukázala takový obraz člověka, takový průhled do lidského života, že byste se zhrozili a zastyděli za ten strašlivý rozdíl, který je mezi lidmi.
A za druhé: jsou tu děti, příliš mnoho dětí.
Nelze říci, jsou - li ti lidé tak příšerně chudí, protože mají tolik dětí na krku, nebo mají - li proto tolik dětí, že jsou tak chudi.
Snad ta hrozná plodnost chudiny je následek souchotí a pijanství;
ale vidíte - li tu bezútěšnou bídu, vidíte - li ty lidské dvojice ustavičně k sobě přitisknuté pod jedinou hubenou peřinou, hřející se sebou samými, zamrzla by vám na rtech poznámka, že " to přece nemusí být ".
Ale myslete nyní na to, co z těch dětí vyroste mravně i fyzicky, nezemrou - li včas, aby zachránily svět od nového výhonku bídy;
je těžko si představit, že se povznesou nad prostředí, ve kterém rostou.
Do příštích pokolení ponesou tu nevýslovnou nuzotu, žádná revoluce jich nenaučí čistotě, žádné politické spasitelství jich nezvedne z hlubiny ubohosti, jež zahazuje člověka pod zvíře.
Budou to zase zloději a pijáci, prostitutky a pobudové;
jejich pelechy se posunou trochu dále, na nové okraje města, ale budou stejně žalostné a nelidské.
Problém bídy je především problém těchto dětí.
Chtěl bych, aby všichni naši zákonodárci viděli zblízka tuhle propast bídy.
Věřím, že by pak nemohli myslet na nic jiného než na to, jak zachránit ty děti.
Řekli by si, že všechno ostatní by snad mohlo počkat, že tento křik bídy je to nejprvnější na světě, co si žádá odpovědi.
A tu by uvažovali o dětských koloniích někde v horách, kde je co nejzdravěji;
o pěkných, veselých koloniích, kde by se tihle nejubožší maličcí naučili lidskému životu;
o dětských obcích, o školách, jež by vústily v řemeslnické kursy, o internátech pro děti zkažené a sanatoriích pro ty, které stůňou z bídy, o mléce a čisté postýlce pro ty zavšivené kloučky, o čemkoliv, proboha, o čemkoliv, co by vyrvalo ty dětské červy ze špinavé, páchnoucí, smrtelné ohavnosti bídy.
A já věřím, že by řekli: na čemkoliv raději ve státě šetřit, čehokoliv raději si odepřít, jen aby se rychle, naléhavě začala odstraňovat tahle největší hanba lidstva, ta rána nejjitřivější: zkáza nevinných skrze bídu.
A vy politikové, kteří tolik řečníte, kteří vymýšlíte tolik zákonů, interpelací, podpor a nevím čeho ještě, přidržte si šátek k nosu a dejte se dovést do Šavlínova domu nebo do čísla 251;
pravím, stojí to za to;
jářku, jsme snad opravdu všichni lidmi!
Lidové noviny 20. 4. 1921
NA DEN SVATÉHO VOJTĚCHA BISKUPA
Nedívám se na to ze stanoviska katolického ani protikatolického, nýbrž prostě lidského: řekněte, nenapadlo vás nikdy, jak málo sympatičtí jsou naši čeští svatí?
Už jako kluk v první třídě jsem nemohl ani cítit svatého Václava, pokorného svatouška, který posílal voly do Němec a pekl hostie;
nebo svatého Vojtěcha biskupa, který držel s Němci a s latinou a neměl ani jednoho bujnějšího rysu krom nějakého hašteření s monarchou.
Svatí Cyril a Metoděj jsou přec jen drobátko cizí, a tak nám zbývá jediný svatý, opravdu sympatický pán, který je přitom kupodivu na všech křtinách opomíjen.
Je to svatý Prokop, dobrý a jadrný patron, jehož všechny legendy dýší jistým přírodním a chlapským kouzlem.
První turista na Sázavě, demokrat, slavjanofil - co ještě byste chtěli?
A přece to nic, přes pěknou Vrchlického legendu zůstal málo populární.
Je v tom docela jakási nešikovnost katolické církve;
tento sázavský poustevník byl spíše s to mluvit k lidové obraznosti než ti knížecí Václavové a Vojtěchové a krom toho se libozvučněji jmenuje.
Myslím, že svatý Prokop byl Římu vždycky trochu moc slovanský;
proto ta jeho neoblíbenost a proto ono favorizování jiných svatých, daleko nudnějších.
Lidové noviny 23. 4. 1921
TRYZNA DVAAČTYŘICETI
Na rampu Muzea Království českého sune se krok za krokem nekonečná řada lidí;
portál Muzea ji bez přerušení vtahuje, a přece jí neubývá.
Nekonečný řetěz postupuje mezi čestnými strážemi, vine se po schodišti, a tu hle, v mramorovém vestibulu rozsáhlý katafalk.
Dvaačtyřicet rakví zahalených červenobílými prapory, zatopených věnci a stuhami, nesčetnými věnci, nesčetnými stuhami.
Tiše, jako zmrazeni, stojí na stráži italští legionáři.
Dvaačtyřicet popravených legionářů.
Čteš nad rakvemi jejich jména:
Václav Bradna, Hynek Horák, Hrdlička, Kubeš, Matějka, Řehák, Tomaides, Vaculík - dvaačtyřicet takových jmen, prostných, důvěrných, jako bys vzpomínal na staré kamarády.
A nyní si uvědomíš úzkostné ticho, které vane nad těmi rakvemi.
Připomeneš si truchlivé hrdinství těch, kteří byli vystaveni hrůze a potupě popravy.
Ale něco, co zrovna stahuje hrdlo: zbožné mlčení toho nekonečného průvodu, který od rána nepřetržitě se sune na rampu, stoupá po schodišti, obchází po špičkách katafalk dvaačtyřiceti rakví a zase sestupuje, náhle potrhán, rozptýlen, mizející beze stopy.
Je to drtivé a přitom slavné ticho veliké tryzny;
nekončící ticho, a na něm pluje dvaačtyřicet rakví pod červenobílými stuhami.
Horáku, Hruško, Bušku, Kučero, Nováčku, Svobodo, Vrbo, stateční a nešťastní hoši, v té strašné chvíli, kdy vám kladli smyčku na krk, nikdo z vás nemyslel na tu velebnou a mlčelivou oslavu, která poputuje u vašich nohou.
Tiší oslavenci, dnes se před vámi sklání nekonečný, mlčící, pobožný řetěz lidí;
zítra, pozítří vaše jména zapadnou v mlčení dějin;
budete opět jedni z tisíců, kteří zahynuli.
Ach, jak krásné by bylo, kdybyste z onoho světa viděli svůj svatý dnešní svátek!
Lidové noviny 24. 4. 1921
NA POPELKÁCH
To je poslední štace razie.
Co ještě vám mám popsat?
Kůlnu, kde už po léta bydlí rodina se šesti dětmi?
Baráčky, které se ani na noc nezavírají?
Můžete volně vejít;
jen nešlápněte na lidi, kteří přespávají hned na chodbě.
Ano, tady nalevo to bylo: stará bába, dcera a hromada dětí;
probůh, těch deset skeletů se ještě hýbá!
Jakže, lidské stíny s velkýma očima, vy vskutku žijete?
Což se tak nesnadno umírá zoufalstvím a bídou?
Bože, jsi - li nějaký nad Popelkami a není - li toto místo zavrženo a opuštěno tebou samým, vysvětli a omluv se, co jsi dovolil učiniti s těmito lidmi!
Anebo koho žalovati za tuhle hrůzu?
Lidskou společnost?
Ta neví o Popelkách a neprojde tudy ani náhodou, cesta skrze Popelky nikam nevede;
zde se končí svět.
Nebo žalovat humanitu?
" Těm lidem není pomoci, " vykládá komisař.
" Děti dostanou ve škole šaty a boty, a staří to hned prodají.
Nedá se nic dělat.
Polovička rodičů sedí pro zlodějství.
Je to bída. "
Myslím, že žádná dobročinnost by nestačila, aby odklidila tu nejkrajnější bídu ze světa.
Dobročinnost soukromá i veřejná pamatovala nejprve na staré chudáky;
stavěla azyly a chudobince pro starce a stařeny práce už neschopné.
Moderní humanita rozšířila svůj úkol o sirotky a o mrzácké děti;
počala se starati o slepé a rachitické, skrofulózní a idiotické.
To všechno je málo.
V jediné rodině na tomto dně života vyrůstá šest, osm, deset dětí;
snad jsou jakžtakž zdravé tělesně a jistě duševně;
a tyto děti, plně schopné života, budoucí práce a příštího plození, nechává dosavadní humanita bez rozpaků a výčitek růst v prostředí bezmezné, špinavé, ohavné bídy.
Nemyslete si, že škola sebemodernější stačí, aby těmhle dětem otevřela lepší život, než jaký žijí jejich rodiče;
člověka utváří život daleko více nežli škola.
A hlavně nemyslete si, že tahle bída má něco z evangelické ctnosti;
podobá se všemu spíše než ctnosti;
podobá se strašné nemoci, kletbě a ještě něčemu jinému: jako byste se dívali na jakousi jinou rasu, na jiný přírodní druh, na něco skoro mimolidského.
Máme mnoho pěkných a tuze zajímavých statistik degeneračních.
Různé tabulky nám ukazují, že tolik a tolik kriminálních subjektů pochází z rodičů pijáckých, toulavých, zlodějských.
Nuže, dříve než uvěříte v dědičnost zla, jděte se podívat, v čem rostou ti příští " degenerovaní ";
pochopíte pak, že hlavním dědičným a degeneračním zlem je bída.
Dobří lidé, nedovedu si představiti, co by bylo z vás, co by bylo ze mne, kdybychom se zrodili a od malička žili v žalostné bídě dejme tomu na Popelkách.
Kde by se v nás nabraly ušlechtilé zásady, důvěra ve společnost, sebeúcta a všechno to pěkné a lidské, co nás šlechtí.
A kdyby si ty děti neodnesly z domova docela žádné mravní zkázy, odnesou si dvoje: nenávist a bídu.
Problém bídy je problém bědných dětí.
Žádná sebeštědřejší almužna nestačí, aby zvrátila život nejbědnějších.
Nestačí pomáhat ze dne ke dni.
Nemluvme o tom, že se bídě má milosrdně pomáhat;
bída se má nemilosrdně odstranit.
Má se potírat tak, jako se potírají infekce.
Není možno zabránit člověku, aby neupadl do bídy, ale je možno mu zabránit, aby nerostl v bídě a pro bídu.
Je to možno výchovou.
Ne školou, ale přesazením do jiného života.
Máme ústavy pro děti krtičnaté;
budiž, ale bída je strašnější a nebezpečnější nemoc než skrofulóza.
Myslím a věřím, že jednou bude společnost lidská stavět pedagogické sanatoře pro děti bídy;
věřím, že už dnes bylo by možno, - cože, jen možno? zdá se mi, že je to nutno;
vždyť přece tahle bída není něco menšího a lehčího než siroba nebo křivice!
Ale ovšem, já vím: je tu otázka nákladu a tak dále.
Promiňte, že nedovedu mluvit o této otázce;
viděl jsem více, než dovedu napsat, a příliš mne děsí otázka bídy, než abych mohl uvažovat o otázce nákladu.
Nevím, skutečně nevím, jak to řešiti;
prosím vás všechny, abyste mi pomohli myslet;
vím jenom - a není to nový objev, ale chtěl bych to křičet, aby to každý slyšel -, že není lidsky snesitelno, aby se udržel tento strašný hřích nás všech: bída lidských mláďat.
Proboha, mluví se o tom, že lidstvo je pánem světa, moře a vzduchu a kdesi cosi;
bylo by žalostně bezmocné, kdyby nemělo prostředků k ovládnutí bídy.
Řeknete, že není v naší moci napravit tenhle úžasný stav;
běda, jak ubohé je tedy lidstvo, když nestačí na ty nejbližší a nejnutnější úkoly!
Lidové noviny 25. 4. 1921
TEDY K PRVNÍMU KVĚTNU
Uznávám oslavy, ať se už oslavuje cokoliv: vynášení smrti, vánoce, stříbrná svatba atd.
Proto uznávám také První máj čili oslavu práce.
Mám - li něco proti Prvnímu máji, tedy je to jen to, že je strašně málo oslaven.
Dovedl bych se rozehřát pro to, aby toho dne hrály všechny muziky, aby bylo pro každý stůl předepsáno kůzle se salátem nebo naopak přísný půst, aby se tančilo pod lampióny nebo se zapalovaly ohně na výšinách;
ale jít dvě tři hodiny v průvodu, mlčet, poslouchat pak jednu nebo dvě hodiny řeči, které si mohu přečíst zítra v novinách, a pak se v důstojném klidu rozejít a pak už nemít kam jít a čím se mimořádně pobavit, to, odpusťte, není žádná oslava, to je nuda veřejně nepřiznaná.
Celý První máj nemá ani trochy slavné a jaré veselosti;
je to veliký úvodník, je to mítink, je to školní průvod, je to všechno, jenom ne slavnost.
Nemusím být prorokem, abych s určitostí mohl tvrdit: až bude První máj tak veselý jako císařské posvícení, tak potěšující jako Štědrý den, tak slavný a zvučný jako ( pro mne a za mne ) vzkříšení, bude na světě dobře.
Zatím jsme odsouzeni k tomu, aby se práce, užitečná a dobrá lidská práce, oslavovala chmurně, nevlídně a jaksi nakvašeně.
Dejte Prvnímu máji trochu víc upřímné sváteční lidové veselosti, a změníte celý uměle zachmuřený pojem proletářství.
Hrejte veselé kousky, postavte na estrády americké výstředníky, vypište ceny na skákání v pytlích, a provedete velikou vnitřní revoluci.
Bohužel, tak brzo se to nestane.
Lidové noviny 1. 5. 1921
PRAŽSKÁ NEDĚLE
Tentokrát nutno lišiti dvě velmi různé věci:
I. Neděle Pražáků.
II.
Neděle v Praze.
I.
Co se týče správných, zaručených Pražáků, tedy a ) buď si vyjeli někam ven a leží na zádech, popřípadě na břiše v trávě, ovíváni slunným větrem a Duchem svatým, který má zrovna svátek;
nebo b ) sedí zavřeni doma a nechávají Prahu těm, kterým je vzácnější;
což činí také pisatel těchto řádků.
II.
Co se týče Prahy, měla dosti co dělat, aby strávila průvod agrárníků;
proces trávení trval tři hodiny;
mimoto musí chudák strávit přes půl tuctu sjezdů, několik set řečníků, hospodářskou výstavu, kopanou s Holanďany, dostihy, Šárku a nevím co ještě;
je tedy strašně napapaná.
Leží v slunci a myslí si, že se jí to v břiše nějak divně hemží a že to musí zítra zase vyndat;
jinak prý by pukla.
Co jinak o ní říci?
Nepatří jedině nám Pražákům;
nechali jsme ji hostům z venkova, ale měli byste vidět, jak s ní hezky nakládají;
žádný si neutrhne kus štukového průčelí na památku, tak jako Pražané si natrhají kvetoucích třešňových větví, když jsou tam venku na návštěvě.
Chodí způsobně a trochu se strachem, jako školní děti;
každá vesnice se drží pohromadě, a kdybyste se vrtli, kam chtěli, všude potkáte ty modrooké hloučky: na Hradčanech, u rozhledny, v Muzeu, všude.
A my usedlí Pražáci máme chuť jim říci:
" Jen si berte, děti;
ta Praha je vaše - a věřte, že vaše, i když v ní nejste. "
Lidové noviny 16. 5. 1921
ÚTRŽKY
( Už staří Římané - ) Diskutujeme o výhodách klasického vzdělání;
dobrá, diskutovat lze o všem, zejména o věcech, které jsou " mimo diskusi ".
Nic není tak mimo diskusi jako výhody klasického vzdělání;
jeho největší výhodou je, že nám při každé příležitosti dovoluje říci:
Už staří Římané... dělali to a to.
Nedávno jsme četli v novinách ( nebylo to zrovna v Lidových? ), že " už staří Římané vařili pivo " a říkali mu prý cerevisia;
za půl roku se snad dočteme objevu, že už staří Římané pivo také pili.
Přednáší se o chovu králíků;
klasicky vzdělaný řečník vás ujistí půlhodinným historickým úvodem, že " už staří Římané znali králíky ".
- Tlačí vás kuří oko?
" Už staří Římané trpěli kuřími oky. "
Jste snad, promiňte, v okamžité tísni?
" Už staří Římané znali dělání dluhů. "
Máte škytavku?
" Už staří Římané znali škytavku. "
Chtěl byste si zakouřit a nemáte náhodou co?
" Už staří Římané kouřili... "
Dost, dost už příkladů;
nechci vás nuditi - Cože?
Už staří Římané se prý nudili!
Diskutujeme o výhodách klasického vzdělání.
Dobrá;
už staří Římané zajisté diskutovali o výhodách klasického vzdělání.
( Pevné zásady ) jsou určité věty, které ustavičně opakujete, aniž byste se za to styděli.
Je k tomu třeba: a ) jisté paměti nebo aspoň cviku;
b ) jisté zapomnětlivosti, která vás zbaví nepříjemného pocitu, že jste tutéž větu říkali témuž člověku už včera, předevčírem a tak dále;
c ) jisté obratnosti nalézti v hovoru co možná nevhodnou příležitost k udání věty zvolené za pevnou zásadu;
d ) konečně moudrého omezení co do počtu pevných zásad;
neboť je - li jich víc než tři, nutně si navzájem odporují.
Vy však, mladý větroplachu, který máte příliš mnoho nápadů, než abyste se opakoval, a příliš málo sebeúcty, než aby vám stálo za to pamatovat si, co jste už jednou řekl, vy nejste a nemůžete být mužem pevných zásad.
( Politická nutnost ) se říká věcem, které nejsou jaksi docela v pořádku, ale o kterých to nechceme říci.
Je špatným vysvědčením pro politiku, že se jí užívá jako omluvy.
" Morální nutnost " nikdy nic neomlouvá a " matematická nutnost " nezakrývá žádnou mezeru v důvodnosti;
jen " politická nutnost " má asi takový přízvuk, jako bychom řekli:
Je sice prašpatné, co děláme, ale děláme to na mou čest jen proto, že nedovedeme udělat nic lepšího.
( Světové měřítko ) v domácí politice záleží ve vyšším poznání, že jinde to dělají také tak.
( Nesnesitelný útisk nebo neudržitelné poměry ) se obyčejně říká věcem, které trvají velmi dlouho.
Je to zvláštní.
Buď tedy mají neudržitelné poměry zázračnou schopnost udržet se, nebo mají lidé zázračnou schopnost je snášet déle než kterékoliv jiné.
( Počestné mravy ) mají svou zápornou protivu v nepočestných mravech.
Jsou také počestné nemravy, ale ty asi nejsou v záporném poměru k počestnosti.
( Predestinace ) v církevní nauce znamená, že člověk má sice svobodnou vůli, ale že vždycky udělá to, co mu Bůh ve své nevystihlé moudrosti předem od věčnosti usoudil.
Něco podobného je rezoluce: když se sejde politická strana, jedná, debatuje a soudí sice podle své svobodné vůle, ale nakonec vždycky dojde k rezoluci, kterou jí výkonný výbor ve své nevystihlé moudrosti předem usoudil.
Lidové noviny 21. 5. 1921
NOVÉ MAMINKY
Nevím, změnily - li se naše oči proti dobám mírovým nebo je - li to skutečně pravda, - ale nikdy nechodilo tolik budoucích maminek jako teď.
Na každém stém kroku jednu potkáte: pluje vznešeně, trochu prohnutá v kříži, lehce se kolébající jako loď dobře naložená;
je mladičká a hezká, dvojnásob hezká svým potěšeným, pyšným, patrně prvním mateřstvím.
Můj bože, za války to přece nešlo, vdávat se! a pak přišla sháňka po existenčních místech, drahota, nouze o byty a všechno možné;
po šest let, zdá se, ženství bezmála jenom čekalo, a teď dohání ztracená leta.
Pak aspoň si můžete vysvětlit to množství a tu ruměnou radost nových maminek, které tak dlouho čekaly;
ale snad je v tom také hlubší znamení, hlas člověčenstva, které opět, konečně!, začíná důvěřovat v život a užuž si zase troufá poslat do něho nové, křehké, bezbranné životy.
Je to pěkné;
je to tak krásné jako kvetoucí stromy a jako celé to horlivé a živobytné jaro, které nás zaplavilo.
A já už nebudu sedět doma a psát;
půjdu po ulici alejí požehnaných maminek, jako bych se procházel sadem.
Lidové noviny 24. 5. 1921
ZÁKON A NÁHODA
Předem musím požádat, abyste si nemyslili, že mám něco proti porotám.
Je to ctihodná a zábavná instituce a opravdu nevím, mohla - li by se nahradit něčím lepším.
V soudnictví znamená porota logické rozčlenění úsudku.
Napohled to vypadá jako parádní sylogismus.
Trestní zákon formuluje obecně: takový nebo makový druh jednání je zločin.
Soudní dvůr dokazuje: obžalovaný C se dopustil takového či makového druhu jednání.
A tu tedy porota vyslovuje sylogistický závěr: ergo obžalovaný C je vinen zločinem.
Čili podle cvičebnice logiky:
První návěst ( zákon ):
Každé A = B
Druhá návěst ( soudní řízení ):
C = A
Konkluze ( verdikt poroty ):
Tedy C = B
Bezvadný sylogismus, vzor řečený Barbara, jak se snad pamatujete z formální logiky.
Ale tak jednoduché to není.
Většinou se sylogismus poroty děje podle vzoru Darii.
Naprosto pevná, kategorická je jen návěst trestního zákona:
Takový nebo onaký čin je zločin čili:
Každé A = B.
Soudní řízení dokáže, že obžalovaný C se pravděpodobně dopustil činu A. Tedy jediný přípustný sylogistický závěr jest podle vzoru Darii, to jest, že obžalovaný C se pravděpodobně dopustil zločinu B. Ale tento logický závěr porota učinit nemůže.
Má jedinou volbu:
Buď prohlásit, že se obžalovaný C rozhodně dopustil zločinu B, nebo že se ho rozhodně nedopustil.
Což oboje je výsudek sylogisticky nemožný.
Ale ani tak jednoduché to není.
Jenom v menšině případů je sylogistický závěr dvanácti porotců souhlasný.
I když celý sylogismus probíhá ( výjimečně ) bezvadně podle vzoru Barbara, najdou se dva nebo tři soudcové z lidu, kteří prohlásí, že C není B, totiž že obžalovaný není vinen.
Prosím, nepochybujte o jejich zdravém rozumu;
vysloví - li se takto, znamená to jejich pochybnost vůči některé z návěstí: buď k druhé návěsti ( soudnímu řízení ), že totiž obžalovaný C se opravdu dopustil činu A, dejme tomu krádeže, nebo - a to častěji - ke kategorické návěsti první, že totiž každé A jest B, v našem případě, že každá krádež je zločin, jak prohlašuje trestní zákon.
Avšak neplatí - li první návěst kategoricky, je v první skupině sylogismů ( jež jediná je logickým modelem porotního řízení ) jakákoliv sylogistická dedukce nemožná.
Ale ve skutečnosti probíhá porotní sylogismus daleko složitěji.
Ovšem, zákon tvrdí, že " každé A = B " čili že každá krádež je zločin;
ale jak víte, část sylogizujících porotců má v pochybnosti kategorickou platnost tohoto soudu.
Dále soudní řízení hledí dokázati, že trestní, jinak lhostejný subjekt C se dopustil A čili krádeže nebo zcizení majetku;
dokáže však nevyhnutelně, že se dopustil krádeže za zcela zvláštních, v první návěsti neobsažených okolností, což se dá logicky napsati:
C = Y Adefgh.
A nyní porotci soudí o obžalovaném;
ale pro ně to není lhostejný trestní subjekt C, nýbrž určitá sympatická nebo protivná, ubohá nebo zvrhlá lidská osobnost určitých vlastností, jež jsou také souzeny v konečném verdiktu, takže sylogismus poroty vypadá takto:
I. Každé (? ) A = B (? )
II.
C (? ) = ( A ) defgh
Závěr: mnop ( C ) =?
A nyní se pokuste řešiti tento sylogismus!
A vidíte: právě ty otazníky a pochybnosti, ty doprovázející skutkové faktory a osobní pohnutky, to vše znamená zlidštění a jaksi i demokratizaci zákona.
Jinými slovy, humánní pokrok soudnictví přivádí rozviklání pevné sylogistické stavby trestního práva a pouští do ní činitele zcela alogické a iracionální.
Je to, jako by zákon, nahlížeje trochu skepticky na sebe sama, couval před vlastní odpovědností a uzavíral kompromis s náhodou.
Lidové noviny 17. 6. 1921
MALÝ ČERNÝ PSÍK...
Četli jste v novinách o strašné smrti děvčátka v drápech medvěda;
četli jste, že stará medvědice dostala čtyřiačtyřicet kulí z revolverů, než byla mrtva;
že to byl psík, " malý černý psík ", neznámo čí, bezejmenný, který se prvý vrhl na ohromnou bestii, zaměstnával ji, drásal jí hřbet a nepřestal útočit, když všechno prchalo.
Nemluvme o hrdinství " malého černého psíka ";
takových velkých slov není ve psím slovníku.
Byl to jen zvířecí pud, slepé, šílené vydráždění malého zvířátka, procitnutí nějakého divného prapudu v krotkém tvorovi, který se denně choulí před malým pohlavkem.
Ale nás lidi může zajímat ten kousek neznámého pudového života, který tak často nabývá rázu ( aspoň pro naše oči ) úžasné ženerozity a vášnivého rytířství.
Malý černý psík... sám proti zuřivé medvědici: to je ve světě instinktu něco stejně podivuhodného jako ty největší lidské heroismy, které se zapisují zlatým písmem do dějin člověka.
A snad právě v lidském hrdinství je také něco nesmírně pudového;
snad i to nejušlechtilejší v člověku se zvedá někde v hlubinách instinktu, aby vymrštilo lidského tvora slepě do velkých činů.
Lidové noviny 23. 6. 1921
REPUBLIKÁNSKÁ TERMINOLOGIE
Konečně tedy byl úředně zrušen hrozně nedůstojný titul " sluha " a zavádí se krásnější hodnost " zřízenec ".
Vždyť už první počin republikánského ducha byl, že se začalo místo " služka " říkat " pomocnice v domácnosti " a že ústřední organizace babiček se domáhala jména " asistentka při porodu ".
Dobrá, jak se komu líbí;
mně pro mou osobu se pořád líbí slovíčko " sloužit ", a dělám - li to nejlepší, co mohu, myslím si, že tím konám jakousi službu.
Ale " sloužit " se stalo patrně úhonou na cti;
lepší je " pomáhat ", aby to vypadalo jaksi dobrovolně, ne - li dokonce blahosklonně a milosrdně.
Jen odstranit jména, která připomínají povinnost!
Ani papež už aby se nesměl nazvat evangelicky " sluhou sluhů božích ", nýbrž patrně božím zřízencem.
Ani král Jan by si nenapsal na štít " Sloužím ", nýbrž nanejvýš " Asistuji ".
Bůhví, nekárám ty, kteří se chtějí zbavit jména, jež cítí jako nedůstojné;
smutné jenom je, že ta stará dobrá slova ztratila svůj mravní přízvuk a stala se břemenem.
Měla by raději být ctí.
Lidové noviny 25. 6. 1921
NÁHODA A ZÁKON
Vykládal jsem minule porotu jako parádní případ sylogismu z formální logiky.
Je to snad trochu nudné, ale potud správné, že každý soud znamená užití obecné věty ( zákona ) na konkrétní případ ( trestní čin ).
A tu vidíme, že porotní řízení rozviklává logickou stavbu sylogismu a nahrazuje ji úsudkem formálně velmi zmateným a logicky vlastně nemožným.
Ale nelogičnost poroty je možno si znázornit jednodušeji.
Dejme tomu, že celý úkol poroty je konstatovat prostý fakt: obžalovaný je vinen, ano, nebo ne.
Nuze, fakt, má - li býti faktem, musí býti nepochybný;
jest prostě a samozřejmě, nebo stejně prostě není.
O faktu nelze hlasovat.
Nehlasujeme o tom, že kámen padá k zemi nebo že pan Neff je obchodníkem.
Je možno, kdyby se o takovém faktu hlasovalo, že by se vyskytl některý vážný hlas, který by to popíral.
Nebo nehlasujeme o tom, je - li Gaurisankar vysoký 8841 metr nebo jen 8838 metrů;
není - li to docela jisté, hlasováním se to nespraví.
Není - li vina obžalovaného samozřejmým faktem, nestane se jím, odhlasuje - li to nějaká většina.
A přece úkol poroty je, aby se došlo pevného přesvědčení o vině nebo nevině obžalovaného.
Byl - li středověký soudce v takovém případě v pochybnostech, nechal rozhodnouti Boha - nebo vlastně náhodu.
Dal hodit obviněného do vody;
utopil - li se, byl vinen;
neutopil - li se, byl nevinen, nebo případně naopak.
Moderní soud dává rozhodnouti jiné náhodě: hlasování poroty.
Víte přece, jak svrchovaně nahodilé jsou výsledky hlasování, jak při každém hromadném vótu hraje nálada, sugesce atd.
Tato nahodilost je u poroty ještě pointována tím, že hlasující jsou voleni losem, tedy čirou náhodou.
Stejně by se mohla porota ustavit tím způsobem, že by se pan vězeňsky profous postavil na roh ulice a každého stého mimojdoucího, přesně stého, poslal na lavici porotců.
Neschází tuze mnoho k náhodě tak bezvadné, jako když například sirotek táhne los v loterii nebo bílá myš v planetách.
Mluvím proto tolik o náhodě, že podstatný rys náhody je neodpovědnost.
Za náhodu nikdo nemůže odpovídat;
stane se, a není koho za ni kárat.
Kdyby o těžké vině rozhodoval sám soudce, mohl by se dopustit omylu;
jeť " subjektivní, dejme tomu i předpojatý, otupělý zvykem a tak dále - tedy i jeho rozhodnutí o vině je psychologicky nahodilé.
Nikdy však morálně;
neboť mravně je soudce odpovědný za svůj verdikt.
Proti tomu porota je nahodilé sdružení, které se po verdiktu rozejde;
jeden porotce svým " ano " nebo " ne " nerozhoduje o celém vótu, a nestojí tedy pod osobní odpovědností.
Z tohoto stanoviska porota je vynález, jak přesunouti v soudnictví osobní odpovědnost soudcovu na neosobní, neurčitou a vlastně vůbec neskutečnou odpovědnost netrvalé a nahodilé skupiny lidí.
Konečně jsem tam, kde jsem chtěl býti.
Vždyť je tomu stejně u celé demokracie!
Položte si místo soudce monarchu nebo diktátora a místo poroty parlament.
Je to jistě ohromná a slepá náhoda, že ten nebo onen lidský zárodek se narodí monarchou nebo vyroste v diktátora;
jeho rozhodování je osobně nahodilé, možnost omylu neomezená a nekontrolovatelná;
avšak je tu osobní mravní ručení i za ty nahodilosti a omyly.
Proti tomu u moderního parlamentu je daleko větší kontrola a menší možnost omylu;
ale volby samy jsou ohromná, miliónová tkáň náhod, osoby poslanců ( zvláště při vázaných listinách ) jsou zcela náhodné, a samo rozhodování sněmu závisí na nahodilé situační majoritě.
Odpovědnost za parlamentní vládu se rozplývá z poslanců na strany, na straníky, na celý národ, tedy vlastně na nikoho;
není tu nakonec ani památky po osobním ručení.
Osobní nahodilost nahrazuje se nahodilostí kolektivní;
případný osobní omyl případným omylem hromadným;
případná odpovědná vina samovládce neodpovědnou bezvinností všech.
Je v tom pokrok?
Filozoficky vzato, zajisté.
Postup demokracie znamená postup relativismu.
Nahodilost, se kterou pracujeme, je otevřenější;
dále hromadná náhoda vylučuje výjimečnost, a tím se blíží pravidelnosti;
zbavujeme se " vzácných náhod " v dobrém i zlém smyslu.
Náš systém není geniální, ale rozšiřuje kontrolu;
diktát samovládného rozumu se nahrazuje drobnými, ale navzájem se opravujícími zkušenostmi.
Lidská společnost zůstává pod vládou nahodilých činitelů jako vždy a navěky, ale moderní nahodilosti jsou aspoň netrvalé, proměnlivé, neustrnulé.
A to je více než útěcha.
Lidové noviny 29. 6. 1921
JMÉNO
Měl bych nyní příležitost běhat rozčileně po všech redakcích a žádat o uveřejnění, že ačkoliv jsem " jakýsi elegantní muž ", ač se " seznamuji s dámami " a jsem právě 31 let stár, " nejsem totožný " s Karlem Čapkem, podvodníkem, který si " pod různými záminkami vypůjčoval prsteny " a byl tuhle zatčen.
Mohl bych;
ale počkám, až bude protestovat vážený K. M. Čapek Chod, který je rovněž elegantní muž přibližně nad 31 let.
Místo toho prohlašuji, že naprosto s mou osobou nemají co dělat všechny ty značky kč, které vidíte ve výkladních skříních;
stojí - li vepřové někde 22 Kč, nemám s tím nic společného;
nebo nesou - li dámské punčochy nápis 85 Kč, nejsou proto ještě ode mne.
Prohlašuji, že přes shodu jména nejsem Koruna Československá a nemám ani příbuzenského, ani autorského vztahu k této mizerné tiskovině;
protestuji proti podvodnému zneužití mého monogramu na všechno to špatné, drahé, nepovedené a neprodejné zboží, vyrudlé ve výkladních skříních a uvádějící chodce v omyl, že snad pochází od mé osvědčené, solidní, už 31 let existující firmy. kč.
Lidové noviny 2. 7. 1921
SŇATEČNOST
Nevím, mám - li jen já takové štěstí, ale potkávám v Praze denně aspoň dvě svatby na jednokilometrové cestě.
Počítám - li, že všechny vnitřní pražské ulice měří dejme tomu 100 kilometrů a sňatečná doba trvá od 10 do 13 hodin, tedy šestkrát čtvrt hodiny, docházím aritmeticky k počtu 1200 svateb denně, což je rozhodně trochu mnoho.
Dívám se na tuto endemickou sňatečnost trochu svrchu, totiž obyčejně z plošiny tramvaje.
Skoro vždycky svatební průvod se nějak připlete přímo pod tramvaj, spoléhaje na anděle strážce;
a opravdu řídič vždycky zabrzdí se shovívavým výrazem:
" Pro tentokrát vás, děti, ušetřím a nepřejedu vás, abych vám nezkazil svatbu;
ba dokonce ani nevynadám vašemu kočímu, ani vám, ani celému světu. "
- Svatební kočár s bílým obláčkem-nevěstou odhrčí, řídič trhne klikou a za chvíli se ozve:
" No, jen ať se to žení. "
Ticho.
A po chvilce z kouta plošiny někdo přisvědčí " Ba jo. "
A třetí hlas řekne:
" Však byla vojna. "
A řídič:
" Chudáci, taky na to čekali. "
Všichni ti strýcové na plošině nechají na chvilku politiky a hubování, tahají úsilovně na svých tabákových dudáčcích, vzpomínají si na něco;
udělá se docela zvláštní lyrická chvilka, tak jaksi citová, že je až těžko ji unést.
Teprve na nejbližší stanici se řídič s rozkoší pustí do staré baby, která se hrne s nůší na plošinu.
Sňatečné kouzlo je zlomeno, strýcové se vrhnou do pozemkové reformy, tramvaj s úlevou vyjede, aby se v nejbližší chvíli zase zastavila před ofábořenými a omyrtěnými kočáry.
Lidové noviny 10. 7. 1921
BARVIČKY A BARVY
Místo úvodu: nový život;
nebývalý rozmach;
Praha hlavní město;
budujeme a přestavujeme;
odrakouštit;
reprezentace;
velkoměstský ruch;
jedno z nejkrásnějších měst Evropy;
a tak dále - to už si každý doplní sám.
A nyní se táži: proč se na ulicích pražských tak tuze bojíme barev?
Pročpak máme pořád melancholickou zálibu v barvách kalných, špinavých a zasmušilých?
Kdopak vlastně vymýšlel barvy, kterými se natírají věci, jež vtiskují ulicím ráz?
Například poštovní schránky jsou u nás oficiálně natírány bledě modře a poštovní vozy " feldgrau ".
Bledě modrá zdálky ovšem mizí;
je to barva neviditelnosti, a snad proto ji zvolili za barvu poštovních schránek.
Ale já myslím, že poštovní schránky mají být naopak viditelné.
A přece je tradiční, skoro symbolická poštovní barva: barva pečetního vosku, oranžově rudá, silná, statečná barva, která by se v ulicích uplatnila jako fanfára " poštovního panáčka ".
A tato barva by měla být barvou poštovních schránek a poštovních vozů, poštovních vývěsek, tabulí poštovních úřadů, měla by se ozvat na uniformách pošťáků, měla by vždy ohlásit, že tu je něco od pošty, měla by být čistě typická, účelná, výmluvná, zkrátka poštovní.
Vůbec, všechny úřady republiky se barevně zuniformovaly po svém vnějšku.
Stejná bělomodročervená tabule ohlašuje policejní strážnici, berní úřad, ministerstvo, kasárny, nebo já nevím co.
Není tu barevné orientace.
Co se mne týče, natřel bych tabule policejních úřadů černě, veskrze černě s bílým nápisem, na znamení vážnosti a důstojné pochmurnosti.
Už tato tabule by udržovala na ulicích pořádek mezi strakatou havětí soukromých tabulí.
A samosprávné úřady, jež jsou povahy naveskrz veselejší, by měly nést celou trikolóru, politické úřady červené písmo na bílé tabuli, písmo střízlivé a mocné;
soudy bílé písmo na červené tabuli, kterýžto souzvuk je přísný a výrazný;
školy modrý nápis na bílé tabuli;
ministerstva černé písmo na bílé tabuli a tak dále.
Každý úřad by měl už zdálky mluvit svou barvou;
bylo by to veselejší a pomáhalo by to orientaci;
a naše ulice by tím jen získaly.
A když už mám štětku v ruce, nenatřel bych kandelábry a stojany elektrických drah ohavnou blátivou, nazelenalou a nahnilou šedivinou;
namaloval bych je červeně, suříkově červeně, a příčné římsičky na nich bych natřel koptovou černí;
ani nevíte, lidi, oč by ulice rázem byly pěknější.
A mřížky z kovových prutů, jež chrání pražské stromy, bych, bůhví, nenatíral tou olejnatou plesnivou zelení;
zelené, a mnohem pěkněji zelené jsou stromy, a ty mřížky bych chtěl vidět bílé nebo raději okrově žluté, bílé a žluté jako košíčky, ze kterých roste kytice zeleného stromu.
A železná zábradlí u řeky nebo parků bych natíral bíle, žlutě, červeně, někdy vícebarevně, pro potěšení chodců.
A zakázal bych pod strašnými tresty, aby obchodníci natírali plechové žaluzie svých výkladních skříní beznadějnou šedou.
Vidím už žaluzie ohnivě žluté, červené, modré a zelené s krásnými nápisy.
Potom bych mírným hrdelním nátlakem přiměl domácí pány, aby jasnými, upřímnými barvami potáhli fasády svých domů, černých, jako by byly ulepeny z podzimního bláta.
Zřídil bych úřad barevného diktátora.
Umřeli jsme, co se týče barev.
Jen ženské šaty, plakátiště a sportovní dresy udržují starou a věčně moderní rozkoš barevnosti.
Z Prahy stal se lept, ukoptěný, černý, staropražský lept;
a přece bychom z ní mohli mít moderní, krásně malovaný obraz.
Závěr: rozmach hlavního města;
estetická stránka svobody;
příliv cizinců;
nové poměry;
optická kultura atd.
Lidové noviny 12. 7. 1921
SION
Jistě mezi funkcionáři a kapacitami sionistického kongresu v Praze nesedí jeden typický pražský žid, třebaže po leta je nejokázalejším a nejnáruživějším sionistou.
Pražani znají tu trochu potřeštěnou figurku s podivuhodně vysedlou bradou a habsburským dolením pyskem, s velikánskou sionistickou hvězdou v knoflíkové dírce, sem tam s nějakým papírovým řádem na prsou, s vlající kravatou, figurku groteskně spěchající po ulici, jako by stíhala nějakou hvězdu.
- Jednou se zastavil na Václavském náměstí reklamní vozík tažený moudrým oslem.
A tu ten človíček se sionistickou hvězdou zničehonic vzal osla kolem krku a líbal ho;
hned se nakupili lidé a smáli se, smáli, smáli se až do slz.
Dobrák žid se otočí, vidí lidi smát se, a nepouštěje krk oslův z rukou smál se s nimi, trochu blažen, trochu udiven, ale neobyčejně dojemný v té chvíli.
Tam na kongrese je jistě někde v koutě, neznámý a nejvášnivěji věřící.
Lidové noviny 15. 7. 1921
VÝKŘIK
Protože nechci nikoho urazit, adresuji svůj výkřik všem.
Neboť nikdo na sebe osobně nebere, co někdo káže, vytýká nebo doporučuje " všem ".
Kdybych zde ohnivým perem uložil " všem ", aby byli obětaví, slušní, štědří, loajální nebo jakýmkoliv jiným vynikajícím způsobem ctnostní, doufám, že každý čtenář si s uspokojením řekne:
Ano, má docela pravdu, patří jim to, těm všem ostatním, a bylo by na světě dobře, kdyby ti ostatní byli takoví, jak míní tuhle pan pisatel.
Pročež káži dnes všem:
Buďte stručni!
Nemíním tím vás, spisovatelé, kteří máte tolik co říci světu;
ani vás, páni poslanci a slavnostní řečníci, kteřížto poslední máte snad jedinou odměnu za svůj výkon, totiž radost slyšeti svůj vlastní hlas;
ani vás, milenci, ani vás, páni faráři na kazatelnách a pohřbech, nýbrž tentokráte toliko a jedině všechny ty, kteří konají nebo přijímají návštěvy.
Nemluvím za sebe, ale za všechny redaktory a ministry a úředníky a funkcionáře a obchodníky a lidi podobných zaměstnání, kteří jsou nuceni připouštět k sobě strašnou skutečnost zvanou " návštěva ".
Hle, přijde k vám a má něco na srdci;
jste - li slušný, nabídnete jí židli;
nejste - li slušný, sedne si na ni sama.
Pak čtvrt hodiny mluví o tom, že se osměluje, že obtěžuje, že vás připravuje o váš drahocenný čas a tak dále.
Teprve když vyčerpá všechny variace omluv, přinutíte ji obratným nátlakem, že vyklopí svou důležitou záležitost.
Vyklopí, to jest, začne o ní mluviti, ale hned po třetím slově odbočí:
Já totiž, račte prominout, jsem už před léty...
Já totiž jsem toho názoru, že poměry u nás...
Já totiž se velmi dobře znám s...
Já totiž jsem kdysi napsal...
Já totiž se neobyčejně zajímám o...
Dobrá, po každém " totiž " připomenete návštěvě:
Pak tedy vy jste si přál...?
Ano, vpadne vám návštěva radostně a živě do řeči;
já totiž jsem přišel ve velmi naléhavé věci;
totiž, dovolíte - li, já jsem už před léty...
Nu, konečně je věc venku;
odpovíte na ni ( nebo ji raději " odšíbrujete " ) tak asi za půldruhé minuty.
Ale nyní návštěva nejde;
patrně chce dát najevo, že vás nevyhledala jen pro svůj osobní, sobecký zájem na té věcičce, naopak! chce ukázat, že ta " věc " byla jen malou záminčičkou k návštěvě, k pobesedování, k výměně názorů a zkušeností -
Zkrátka věříte, že jsem tomu chlapci musel desetkrát podat ruku, než konečně šel?
To tedy je jedna třída lidí.
Druhá třída jsou ti, kteří mají věčně nějakou návštěvu.
Chcete od nich něco, zeptat se na něco, požádat o něco;
za dvě minuty, myslíte si, to bude odbyto.
Vstoupíte do předsíně;
služka ( úřední sluha, tajemník ) vám řekne:
Prosím, počkejte chvilku, pán ( pan rada, pan ředitel, pan sekční šéf, pan redaktor ) má nějakou návštěvu.
Nu dobře, čekáte čtvrt hodiny, půl hodiny, hodinu.
Sakrujete v duši, že ta maličkost, pro kterou jste přišel, vůbec nestojí za to, ale že když už tu jste a když už tak dlouho čekáte, počkáte ještě tu chvilku...
Za pět čtvrtí hodiny se vyřítí ze dveří návštěva, která byla u pana rady ( šéfa, profesora ) s rudýma ušima a zapoceným nosem.
Změříte ji s nejvášnivějším nepřátelstvím ( ty chlape, jsi se tam rozžvanil! ) a vejdete.
Pan rada ( ředitel nebo podobně ) vás roztomile přivítá;
počne s nářkem na spoustu práce, odbočí na společné známé, zeptá se, kde jste byl v létě...
Cože, na Krkonoších?
Můj ty bože, spustí radostně, tam jsem byl před třiceti léty, to bylo roku jednadevadesát, s nebožtíkem Matouškem - - Cože, vy jste neznal Matouška?
Vždyť on byl z Kutné Hory a my jsme spolu studovali pod profesorem X - -
Zkrátka: věřili byste, že jsem u toho člověka seděl půldruhé hodiny na zadku doruda rozžhaveném, potě se na nose a s ušima hořícíma, než jsem se mohl pěti slovy zeptat na věc, kterou jsem potřeboval, a o které ten člověk nadto vůbec nic nevěděl?
Pročež píši dnes jen toto:
Buďte stručni!
Lidové noviny 24. 9. 1921
ZNAMENÍ
Ne, já nejsem pověrčivý ani tmář, nevěřím kartářkám ani dr. Janu Bartošovi, když mi čte z dlaně budoucnost, a vykládám si karty jen tehdy, když se musím rozhodnout ve velmi vážné věci ( knoflíky však nepočítám, protože nespoléhám na svého krejčího );
nejsem tedy ani trochu pověrčivý, ale vykládám pouze svou zkušenost.
Jsou některá znamení, která se osvědčují s osudnou pravidelností.
Myslím například, že obava potkat starou paní ( babu ) je nedůstojná, barbarská a zatemnělá pověra;
ale jsou jiné pokyny, které nám osud posílá v cestu, aby nás varoval.
Začne - li se například den tím, že mi tramvaj ujede před nosem a že následující vůz přijede ( pro nějakou tajemnou a pravidelnou poruchu v provozu ) teprve za dobrých dvacet minut, a k tomu tak přeplněný, že mne do něho konduktér nepustí, a krom toho mi, i v tom poslušen osudu, vynadá, je to neomylné znamení, že toho dne se mi nebude nic, pranic, docela nic dařit.
Že mi ujede také tramvaj, do které mám přesednout.
Že bude plná a bude mít poruchu.
Že mne tam pomačkají, pošlapou, zasmradí a urazí.
Že najdu svou práci zmotanou nepředvídanými překážkami.
Že ke mně přijde návštěva.
Že telefon bude obsazen nebo bez proudu, kamkoliv zavolám.
Že se v něčem hrozně hloupě a nemístně zachovám.
Že se někoho dotknu, byť proti němu nemám toho nejmenšího.
Že budu mít zkažený oběd.
Že budu muset něco napsat a že přitom všemi deseti prsty si nevydrbu z hlavy nejmenší myšlenky.
Že zmoknu, přijdu někam pozdě, šlápnu do něčeho ošklivého, něco zkazím, někde nepochodím, potkám nevlídné a zarputilé lidi, hranaté, pochmurné a nemotorné, zkrátka uvidím vše, co může udělat Alcesta z nejhodnějšího člověka, a nakonec i v noci že budu mít děsné sny.
Tento den osudně předznamenaný mně přinese neúspěch, starosti, ostudu, útržky a nezdary.
Bude nehostinný, zlomyslný a škaredý až do večera a nebude v něm spásy, ani prospěchu, ani ctnosti.
Ale nazítří vyjdu lehkým krokem z domu, a hle, tramvaj úslužně přispěchá a vsrkne mne s rozkoší do prázdného nitra;
posadí proti mně hezkou holku a vesele řinčíc poletí jako blázen k cíli.
A sotva jsem na místě, přiběhnou ke mně úkoly, které mám splnit;
a vida, pouhým slovem, mocným mrknutím všechno je rozřešeno, vyřízeno, odšíbrováno, a všichni se divíme moudrosti a velkému množství toho, co za tu chvíli vykonám.
A venku už čeká nová tramvaj, aby mne horlivě dodala dál;
jsou v ní neobyčejně milí lidé;
vůbec, lidé jsou dnes samá ochota, a kdybych to připustil, jistě by se rozkrájeli, aby mně prokázali nějakou příjemnost.
A oběd se obzvlášť povedl, a při práci se myšlenka sama vyloupne pěkně jako oříšek a nemůže se ani dočkat toho, abych ji napsal.
A ještě mne potká mnoho příjemných věcí, kde se nějak vyznamenám nebo potěším z přátelství lidí nebo uvidím něco krásného a pojmu pěkný plán, nakonec usnu ctnostně, vesele a energicky, abych vešel do vlídné říše snů.
Ano, byl to dobře předznamenaný den, den darovaný.
Opravdu nejsem pověrčivý a nevěřím ani v telepatii, ani v třináctky, ani v pátky, ale jsou dny sterým způsobem dobře nebo špatně předznamenané.
Netřeba být pověrčivým;
ale střezte se, začne - li se den špatně.
Neboť nepříjemnosti mají náklonnost sdružovat se.
Nevěřím ve znamení, ale s tou tramvají a jinými úkazy je to svatá pravda.
Není to u vás náhodou také tak?
Lidové noviny 15. 10. 1921
PŘÍSPĚVEK V ANKETĚ JAK NEJRADĚJI UŽÍVÁTE SVÉHO VOLNÉHO ČASU?
Jak nejraději užívám svého volného času?
Když mám volný čas, tak pracuji.
Váš Karel Čapek
Národní listy 25. 12. 1921
PŘÍSPĚVEK V ANKETĚ ČEŠI A NĚMCI
Vážená redakce!
Odpusťte, že na vaši otázku odpovídám docela nepoliticky.
Otázka soužití je pro mne otázka styku.
Styku osobního, společenského, kulturního.
A tu jsem pozoroval, že vzdělaní Němci, kteří s námi tento styk mají, se u nás necítí tak tuze utlačeni nebo ujařmeni, či jak se tomu říká, že tu jsou jako doma, a ne jako v cizině, že nežijí vedle nás, ale s námi, tak jako my s nimi, a že to zkrátka jde.
Pokud obě rasy žijí cize a netýkavě vedle sebe, je marno konstruovati politická pravidla soužití;
vždy budou jako dva nepříjemní spolubydlící v jednom kvartýře, kteří spolu nemluví a dělají si navzájem schválnosti.
Doposud je větší vina této cizoty na Němcích;
přezírají český život, žijí mezi námi izolovaně a v neproduktivním sebepřecenění, jako asi zchudlé panstvo mezi zbohatlou čeledí.
A přece je možno soužití, protože mezi námi lidmi je vždycky možný styk;
je k tomu jen třeba na jedné straně snad o něco více ohledů, ale na druhé straně daleko, daleko více zájmů.
Tribuna 25. 12. 1921
KONEC RAKOUSKO-UHERSKA!!
Konec nebožky monarchie vešel sice v obecnou známost 28. října 1918 a od té doby častěji;
jak se zdá, nebyl úplný, protože ještě mockrát se volalo po odrakouštění, protože máme ještě rakouské šestáky, protože jsou ještě Němci, aby nás zlobili, a berní úřady, abychom na ně sakrovali, protože ještě konduktéři chtějí na nás jízdní lístky a policajti zakazují v noci zpívat na ulici, - pravím tedy, jsou ještě nějaké zbytky, přežitky, stíny a odkazy nebožky monarchie, ale jářku, jednou přejdou i ty.
Někdy však ta převeliká změna politických poměrů přece jen člověka praští do čela.
Říkají a dějí se věci, které by dříve nebyly myslitelny.
Ano, v parlamentě a ledaskde.
Ale to všechno ještě nic není proti úkazu, který jsem vlastníma očima viděl včera na Vinohradech.
Běžel tam kluk, obyčejný umazaný a potahující kluk, a měl na sobě rakouské generálské kalhoty: černé oficírky s červenými lampasy jako dlaň širokými.
A prosím, nikdo je už nepoznal.
Nikdo se ani neohlédl.
Nikým to uctivě netrhlo.
Kluk prostě přešel s generálským zbytkem a ani se nenafukoval.
Ano, to tedy už je definitivně konec nebožky monarchie.
Lidové noviny 29. 12. 1921 | ockc21 |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku I. (1922) (a), Žánr: publicistika
O TOM JMÉNĚ
Buď je na to příliš pozdě, anebo příliš brzo, ale rozhodně je nečasové povídat to;
byla to představa, která nás těšila v prvních dobách po převratu a která se nám tuze často vrací dodnes.
Byl to takový sen, jak by se měla jmenovat naše republika.
Dnes má jméno, tedy je nečasové mluvit o tom;
ale to jméno není docela podařené, a je vždycky časové myslit na něco lepšího, než je to, co je.
Naše republika se totiž, ať to víte, jmenuje Československo, Tchécoslovaquie, Czecoslovacchia, Czechoslovak Republic, Tschechoslowakei, Tjekoslovakie a podobně.
Libozvučné to není, pro cizince má to zvuk dokonce trochu šprýmovný, a ve francouzských šantánech užívají toho slova jako něčeho ukrutně humorného, co samo sebou musí každého rozveselit.
Ale nadto má toto filologicky podivné slovo horší vady: je to slovní slepenec docela jako Rakousko-Uhersko, což budí dojem také politického slepence.
Řekněte sami, zda byste měli valnou důvěru řekněme k státu belgickovalonskému.
Řekli byste, že je to politické dvojspřeží, které se příležitostně může zase rozdělit a je dočasně spojeno jen nějakým ústavním řemenem.
Je to jméno dvou národů, a nikoliv jednoho státu.
Není to vůbec jméno teritoriální, a není to také jméno národa.
Ani Čech, ani Slovák není Čechoslovák;
a je docela pochopitelno, že Němec z Liberce nebo Maďar ze Žitného ostrova, i kdyby zvláštní náhodou byl loajální, se také necítí zrovna Čechoslovákem, protože to jméno je etnografické, a nikoliv teritoriální.
Toto filologicky nesprávné a zvukově neladné jméno je tedy ke všemu ještě politicky chatrné.
Nereprezentuje ani nějakou státní jednotu, neboť je dvojaké, ani státní území, neboť je národopisné, ani historii, neboť je novopečené.
Je to jméno, které bylo utvořeno jistě ze silných politických důvodů a bylo pro první čas patrně nutné.
Ale je otázka, je - li ušito k neroztrhání.
A tak tedy se nám tehdy zdálo, že je kdesi v minulosti jméno, které má pěkný zvuk a zvláštní náhodou označuje v dějinách teritorium naší republiky.
Je to Velká Morava, říše Svatoplukova.
Velká Morava, v minulosti jediné delší spojení Čech, Moravy a Slovenska, název ryze teritoriální, jméno zvučné a reprezentativní, Grande Moravie, Great Moravia, tato firma by nezněla špatně za hranicemi, nezněla by nelibě nám Čechům, ani sebeautonomnějším Slovákům, ani slovenskému lidu, který se naivně cítí bratrem " Moravců ", ale nikoliv Čechů, a nezněla by nepříjemně ani našim jinonárodním menšinám, neboť by je etnograficky neškrtala z povrchu zemského, jako to činí naše nynější státní firma.
Náhodou nejsme vůbec z Moravy a nemluví z nás lokální vlastenectví;
ale krása jména Velká Morava, jména jednotného, nerozštípnutého, historického a slavnostního, jména značícího střed, svazek a jaksi společný stůl obou národních větví, těšila nás tehdy nesmírně.
Říkejte si stokrát po sobě Velká Morava, Moravia Magna, Grande Moravie, abyste přišli na chuť tomu zvučnému, širokému, jednotnému slovu, slovu bez kazu a trhlinky, oblému a hrdému, sytému a srostitému, názvu, jenž je světový i důvěrný, beze stínu směšnosti, velký a sladký, nový a prastarý.
A když už jsme tak milovali toto zapomenuté slovo, těšili jsme se i z jeho graficky tak pěkné iniciály V M, iniciály, jež sama o sobě se podobá ornamentu;
z jeho zvuku, jenž je prost nepříjemných sykavek a pohodlně vyslovitelný každému národu na světě;
z jeho zevní důstojnosti, jež by mladému státu získávala " na první pohled " důvěru.
A mysleli jsme na to, jak by toto jméno samo dalo znak novému státu;
znak nesešitý z heraldických vzorků, nový a republikánský, výmluvný a srozumitelný:
Svatoplukovy pruty, svázané jako liktorská hůl, obepínající místo liktorské sekery meč nebo ještě raději lopatu jako odznak práce;
znak sesterský k státnímu znaku Republiky francouzské, připomínající nejstarší republikánský emblém, ale přitom ideou čistě domácí a historický, značící státní útvar jednotný a soudržný daleko výmluvněji než heraldická koperdeka skládaného erbu, znak plný vážného smyslu a poučení.
A krom toho jednoduchý, krásně užitelný pro pečeť, mince i známky, vojanské knoflíky a úřední listiny, elegantní a čitelný, podobný dobré tovární známce.
Mysleli jsme i na to, jak by přívětivě, bez odiózních historických zbytků vypadala mapa střední Evropy, kdyby se místo Maďarsko říkalo Panonie, místo SHS kdyby se vzkřísil Napoleonův název Ilýrie a místo německého Rakouska byla na mapě stará alpská Récie;
co třecích ploch by odpadlo těmito klasickými názvy, jež by navázaly na minulost dávno už nezjítřenou.
Ale to je záležitost jiných.
Tehdy se nám zdálo, že aspoň u nás by se dobře a jednotně žilo pode jménem, jež by nebylo fonetickým strašidlem a politickým konglomerátem, jež by zkratkou obsáhlo prastarou soudržnost státního útvaru zbrusu nového a pojmenovalo nesourodé obyvatelstvo názvem, jenž by nikoho národnostně nejítřil.
Neboť nepodceňujte jméno, že je jenom jménem;
jméno je zároveň kus pýchy, jméno je reprezentace, a kdyby kdokoliv z nás stál najednou před úkolem, aby si pro sebe sama vymyslel zbrusu nové jméno, jistě by to udělal náramně vážně pod měřítkem vkusu a důstojnosti.
Dobrá, byl to sen z roku 1918.
Líbí - li se vám jenom trochu, řekněte aspoň, že ani dnes není pošetilé a docela zbytečné vzpomenout si na něj.
Lidové noviny 1. 1. 1922
O VESELÉM KONDUKTÉROVI
Jezdí vám v Praze na dvojce takový starý konduktér, který stojí za zaznamenání jako vzor konduktérských ctností.
Neboť povolání konduktéra nese obyčejně s sebou jakousi pochmurnost povahy a uzavřenost;
proti tomu starý pán z dvojky je sama srdečnost a radost.
Přivítá vás na prahu svého vlečňáku a hned začne vesele:
" To je dneska čásek, co?
Tak pojďte dál.
Slečno, není vám zima v těch punčoškách?
Koukněte, jaké já nosím holinky;
panečku, v těch je teplo.
A nazdárek, pane, to jsme se dávno neviděli.
To je vaše holčička?
Kškš, na, nechceš ty kleštičky?
Ja, ty holinky jsou ruské, ty mám od legionáře.
Tak odkaďpak, matko?
Ale ale, tak z daleka?
Za synem?
Já mám taky syna doktorem.
Dnes nám to pěkně jede, že?
Rovnou?
Jezus, vy máte krásný zimník. "
Ke každému novému pasažéru starý pán si na chvilku přisedne, pochválí mu něco kupodivu, že vždycky najde něco k pochválení.
A každého už zná, s každým poseděl;
snad nikdo na světě nemá tolik známostí jako on.
Je jako hospodský, který vítá hosty do svého lokálku;
z každého má radost, každému hledí říci něco milého.
A proč o něm píšeme?
Protože je bezmála jediný.
Protože zrovna vnucuje myšlenku: kdyby každý zaměstnanec měl tak účastný poměr k " svému " podniku, kdyby se cítil tak doma u svého stroje, kdyby měl takovou radost ze svého provozu, jak by se snadno řešila otázka sociálního spoluvlastnictví!
Pročež až přijdete do Prahy, sedněte si do vlečňáku dvojky;
snad vás náhodou přivítá starý pán s brejličkami a něco vám pochválí, aby se vám veseleji jelo.
Lidové noviny 5. 1. 1922
VELKÁ PRAHA
Staré, hodné, maloměstské Praze narostla periférie, cosi jako džungle dosud neprozkoumaná;
teprve z úředního seznamu nových čtvrtí se dovídáme o lokalitách, jež pouhým jménem mohou nahánět domostrojnému a svéstojnému Staropražanu husí kůži.
Jistě něco strašného lpí na Strašnicích a něco zlého slibuje svým názvem pokojný jinak Zlíchov;
v době drahoty neblaze zní jméno Dejvice a ne zrovna hostinné jméno je například Podbaba.
Libá, radostná jména jako Veleslavín, Libeň, Liboc a Smíchov jsou v mizivé menšině;
příšerná Hnusle, válečnický Prosek a Bráník, vrahounské Hrdlořezy a kanibalská Hostivař, to je nová Praha, jež nalézá i Břevnov v oku svém;
nějaké divné zvířectvo naznačuje jméno Kobylisy a rozlohu nového města, v němž se už nevyznáme, jméno Záběhlice.
Hrdelní nebezpečí tkví i na jméně Krč a Motol neznamená jistě nic lepšího než motolici, kterou nám působí naše obrovské novorozené velkoměsto.
Lidové noviny 20. 1. 1922
MALÝ REFORMÁTOR
První reforma, které by na tomto světě bylo zapotřebí, týká se divadel.
Abych to řekl co nejstručněji: dejte nám mužským v divadle nějakou kuřárnu nebo kuřárničku!
Když taková místnost může být například ve francouzských divadlech, proč tomu u nás brání dětinsky úzkostlivý požární řád?
Jakživo nechytlo žádné divadlo od hlediště;
a kdybyste kouřící části lidstva poskytli nějakou místnůstku dobře dlážděnou, co by v ní, prosím vás, mohlo chytnout?
Kamenná část divadla by tím byla snad v hrozném nebezpečí, kdybyste si někde v oddělené místnosti hodili šluka, zatímco za oponou... nu, nemluvme o tom.
Ale ujišťuji vás, že tato požární přísnost je jedním z největších pokrytectví na celém světě.
Dejte nám sebeprostší koutek, neboť: buď se člověk v divadle nudí, a pak nesmírně potřebuje si zakouřit, aby se probudil;
nebo se mu to líbí, a pak nesmírně potřebuje si zakouřit, aby se uklidnil;
nebo je rozveselen, dojat, vzrušen, napjat, i potřebuje nesmírně atd.
Za strašných dnešních poměrů musí tedy vylézt před divadlo, aby si honem zakouřil;
nachladí se, dostane rýmu, zápal plic, revma a nefritidu, je lazarem, umírá.
A to vše proto, že požární řád věří v přírodní div, že by mohly chytit dlaždice od pohozeného špačka.
Ale když už od této pověry nelze ustoupit, dobrá: poskytněte kuřákům v divadle nějaký lokálek a do jeho dveří postavte hasiče s hadicí, provazy a sekyrkou.
Protože v takové kuřárně jediná hořlavina je mužský sám, ať dává hasič pozor: kdyby si nějaký hořící kuřák chtěl sednout do hlediště, ať ho skolí požární sekyrkou, sváže požárními provazy a nakonec postříká.
Slavná divadla, o toho jednoho hasiče víc by se vám vyplatilo;
budete mít jednou tak velkou návštěvu.
*
Jiná reforma je poštovní.
Vším na světě bych snad byl rád, dokonce i ministrem, ale jen listonošem ne.
Myslet si, že musím vylézt do čtvrtého nebo pátého patra, abych někomu odevzdal tiskopis, že pan " Vendelín Záruba dovoluje si upozorniti, že jeho chvalně známý krejčovský závod přesídlil z Vladislavské ulice do Štupartské, specialita raglány, ceny mírné, též na splátky ", nebo abych v šestém patře odevzdal pohlednici třeba z Chuchle " Srdečný pozdrav Tvůj synovec Pepa ", to bych, dovolte, nesl nejtíže.
Oč by bylo jednodušší, humánnější a - lacinější, kdyby každý výše položený nájemník měl dole v průjezdě solidní zamčenou skříňku se svým jménem, do které by listonoš strčil jeho poštu.
Do osmi ráno by listonoš oběhl svůj rajón, a panička nebo služka by mohla přinést poštu hned s ranními rohlíky.
V Paříži jsem viděl místo skříněk dokonce jen otevřené přihrádky, a nikdo se nebál, že mu soused nebo domovník sebere například účet od ševce.
Ale u nás, nu dobrá: pořádný klíček by snad stačil.
Považte, kolik tisíc schodů by si listonoš denně ušetřil.
Nahoru by lezl jen s penězi, balíky, doporučenými listy a ovšem i s novoročním blahopřáním.
Předkládám tento návrh povolaným činitelům atd.
*
Jiná reforma, speciálně pražská, je hygienicko-cirkulační a zní zkrátka tak: učiňte pokus svést pražské promenády na místa hygienicky a cirkulačně příznivější.
Mládež, která nemá jinak co dělat než se okukovat, vrhá se co večer v davech na Národní třídu a Příkopy a v neděli krom toho do pasáže Lucerny a považuje tuto několikahodinnou promenádu v nejzaprášenějších ulicích a průchodech patrně za užívání květu mladosti.
Dobrá, nechme je při tom, ale hleďme je odvést někam, kde by dýchali aspoň čistý vzduch, a hlavně nepřekáželi nám, kteří máme něco na práci a nemůžeme se ani protlačit jejich zatracenou promenádou.
A přece náprava je nejsnazší věc na světě: dejte několik obloukových lamp do některého volného sadu, ale hodně mnoho lamp, aby mládenci a panenky co nejlépe viděli na své reciproční krásy.
Světlo je hlavní.
Krom toho můžete tam povolit nějakou letní kavárnu nebo něco podobného, kde by ti lepší seděli, cucali grenadinu a užívali květu mladosti.
Navrhuji buď některé pražské podbřeží ( po pešťském vzoru ), nebo Žofín, Střelecký ostrov, Karlovo náměstí.
Dáte - li tam dosti lamp, ručím vám za to, že za půl roku zachráníte Národní třídu, Příkopy a Václavské náměstí pro skutečnou frekvenci.
Krom toho si získáte nesmrtelných zásluh o zdraví příštích generací.
Lidové noviny 21. 1. 1922
V DOBĚ CHŘIPKY
nabývá neobyčejné důležitosti ve všech řádných rodinách pravý léčivý teploměr.
Je to nástroj, který vnuká pacientovi vědomí, že je o něho dobře postaráno, a tomu, kdo strká nemocnému ten teploměr pod paždí, ještě příjemnější vědomí vlastní důležitosti a odpovědnosti.
Onehdy si jistá Máry stěžovala, že ji bolí hlava a že jí je nějak horko.
Panička ji poslala do postele a jako nejlepšího prostředku proti chřipce se chopila teploměru.
Čtvrt hodiny držela Máry teploměr pod paždí;
pak se sešla celá rodina a bez dechu koukala na teploměr.
Ukazoval 37° C. Máry se skoro urazila:
" A to zas ne, " prohlásila, " to je moc málo.
To by byla jen zvýšená teplota, a já mám horkost. "
Dobrá, dostala tedy teploměr podruhé, a pak se na ni jaksi zapomnělo, a teprve za hodinu si panička vzpomněla na Máry s teploměrem.
Máry pokojně spala a teploměr ležel vedle ní.
Znovu se celá rodina bez dechu nakloní k teploměru, a hle, rtuť ukazuje 43° C a ještě něco víc, neboť tam už stupnice vůbec končí.
Nastalo zděšení;
podle všeho lidského vědění by měla být Máry už mrtvá.
Koná se válečná porada, má - li se ještě teď v noci poslat pro doktora, nebo aspoň pro nový teploměr, který by ukazoval do 50° C. Při bližším prozkoumání faktů se však ukázalo, že dotyčný teploměr má svou zvláštnost: když se s ním šikovně zatřepe, vyskočí rtuť, jak vysoko jen dovede.
- Proto opakuji: v době chřipky není nad teploměr;
ale krom doktora zavolejte k zvláště horečnatým případům také nejbližšího optika ( či kdo jiný je specialista na teploměry ), aby vyšetřil váš teploměr.
Lidové noviny 31. 1. 1922
VZNEŠENOST PŘIROZENOSTI
Pod tímto názvem opěval kdysi Milota Zdirad Polák moc a velebu přírody;
mnoho jsem už pozapomněl z této dřevní lyriky, tane mi na mysli všeho všudy jeden verš, popisující, kterak krátké utišení v mořské bouři
"... bledost v tváři
nezčervení marináři. "
Ale myslel jsem na vznešenost přírody v posledních dnech, kdy jsme tak ukrutně, bezúčelně, nesmyslně mrzli a křehli.
Nebylo to k ničemu dobré;
pečené kaštany jaksi vůbec zanikly, párkařům bylo zima a odnesli své kotýlky, led byl už dávno nasekán, sáňkovat jsme nemohli, Vltava zamrzla tak nějak drsnatě, chrapatě, hrbolatě a strupatě, že z toho nic neměli ani hokejisté a kluci, zkrátka byl to holý luxus, rozmar vznešené Přirozenosti, hrubá a velkopanská zábava Povětrnosti, jež myslela patrně jen na vlastní legraci bez ohledu k sportům, ozimi, katarální chřipce, šetrnosti a tak dále.
Nadávali jsme na mrazy ze všech hledisk: osobního, agrárního, hygienického, národohospodářského, populačního a veřejného;
kašlali jsme, kýchali, potahovali, smrkali, chrchlali, křehli, mrzli, ozábli, oznobili se, prostydli, naříkali, sakrovali, topili, přikládali, proklínali kamna, lezli do postelí, nahřívali košile, ucpávali štěrbiny a zkrátka měli celý den a celou noc co dělat se zimou, pro zimu a proti zimě.
A ať jsem lhář, křivopřísežník a falešný svědek a nactiutrhač, není - li to všechno pravda.
A přece se vyskytli lidé, kteří chtěli hanebně těžit z této zlořečené mrazové konjunktury na náš úkor;
jmenuji je veřejně: jsou to inž. Rotnágl, náměstek pražského starosty (! ), ředitel inž. Vancl, architekt Šimáček, inž. J. Tille, inž. Polák, inž. Machek, inž. Michal, prof. dr. Felix, dr. techn.
Kavan a inž. Pokorný.
Tito lidé se neštítili v nejkrutějších mrazech ( podle novin právě dne 29. ledna ) utvořiti Československé sdružení zimné jakožto člena jakési mrazové internacionály ( Assotiation international du froid );
členy této mrazové internacionály mohou být prý jenom suverénní státy, a tak si pánové pospíšili, aby se naše republika přiorganizovala k Mezinárodnímu mrazovému ústavu;
jako by u nás nebylo dosti mrazů už za starého Rakouska.
Účelem této pěkné společnosti je " podporovati výzkumné práce v oboru zimy přírodní a umělé, usilovati o zvelebení průmyslu zimostrojného, propagovati a popularizovati užívání zimy " a tak dále.
Ano, " propagovati užívání zimy ", když našinec má v pokoji 12 stupňů C;
zvelebovati " zimostrojná zařízení ", když člověku cestou do redakce zalézá za nehty;
zavádět " umělou zimu ", když ta přírodní zrovna dělá svých 10 stupňů pod nulou jakobysmet, s takovými cynickými, nestoudnými, necitelnými hesly vystoupila nová internacionála, patrně potají udržovaná a podplacená od uhlířů, kožešníků, pletáren, doktorů, kamnařů, pana Balleye, American Heatingu, kořalečníků, rukavičkářů, bačkorářů, nakladatelů a vůbec všech, kdo tyjí z toho, že nám je zima a že se tlačíme zády k domácímu krbu.
A je to svědectví úžasné otrlosti, že se neostýchali veřejně se přihlásit k strašnému plánu podporovat, zvelebovat a popularizovat zimu všemi prostředky, přírodními, umělými a zimostrojnými.
Ano, také symptom doby!
Ale vznešená příroda rázem ukázala, že si nedá mluvit do své soukromé zábavy, a že dělá - li zatracenou zimu, nedělá ji proto, aby z ní těžilo takové nějaké Zimné sdružení.
Řekla " stop " a udělala hned 29. ledna oblevu.
Nejdříve padal sníh, potom saze a pak to roztálo.
Tak to bývá: pýcha předchází pád, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, a člověk míní, Pánbůh mění.
A kdyby se ti páni inženýři rozkrájeli, přijde tak asi za měsíc jaro navzdor všem internacionálám, ovšem nepokazí - li nám to tíž páni tím, že přistoupí k nějakému Mezinárodnímu tepelnému sdružení.
Lidové noviny 3. 2. 1922
PRVNÍ KROK NA DRÁZE NEŘESTI
učinil pisatel těchto zarmoucených řádků;
dokonce nebyl to ani krok, ale hned napoprvé skok, a sice skok z rozjeté tramvaje, která ovšem byla jen docela maličko rozjetá, tak maličko, že nás vyskočilo šest rovnou do náruče strážníka č. 2031.
" Tak, pánové, to je po dvou kačkách, " řekl strážník potěšen a dal nám každému " potvrzení na 2 Kč pokuty za rušení nočního klidu " ( ačkoliv se to stalo za šedivého dne ).
Tak postihl první trest člověka odmalička bezúhonného a ničím se neprovinivšího, leda svého času velezradou;
člověka, který nikdy neměl konfliktu se zákony kosmickými, občanskými, přírodními a mravními.
První skvrna ulpěla na tabuli dosud nepopsané.
A kdyby dnes nebo zítra tento člověk až do včerejška nevinný ( nedej bože ) umřel a byl postaven před soudnou stolici boží, zeptá se ho Hospodin:
" Čím jsi se provinil za svého života? "
A hříšník by zahanben mlčel a chtěl by se studem propadnout zpátky na svět.
" Čím jsi se provinil? " zahřímal by Hospodin podruhé, a tu by strážný anděl č. 2031, s hvězdným pendrekem v ruce, otevřel knihu života a četl:
" Dne 8. února 1922 pokutován dvěma kačkami za rušení nočního klidu. "
- " To je vážné, " řekl by Hospodin.
" Rušit noční klid, to je hřích, neřádstvo a vzpoura.
Za to, bídná duše, dostaneš čtyřiadvacet tisíc let těžkého očistce nepodmíněně, s temnou šatlavou každé ho tisícého roku, načež budeš dána pod andělskou dohlídku. "
A provinilá duše by hledala cestu do očistce, ale nenašla by jí nikdy;
neboť by se bála skákat z rozjeté planety na jinou " v pohybu se nacházející ", a tak by zůstala stát až do skonání světa, amen.
Lidové noviny 12. 2. 1922
NÁVRH NA ZŘÍZENÍ STÁTNÍHO HRDINCE
Myšlenku, kterou dnes sdělujeme s veřejností, měli jsme již za starého Rakouska;
tehdy jsme ji z vlasteneckých důvodů zamlčeli, neboť kdyby Rakousko založilo tento ústav, bylo by to asi ve válce vyhrálo.
Jde totiž o to, aby byl založen a vybudován
Státní hrdinec
čili Ústav pro výchovu hrdin, cosi obdobného jako Státní hřebčinec, neboť i zde je konečným účelem zlepšení rasy, pokud k tomuto cíli nestačí kadetka.
Státní hrdinec by zkrátka byla škola pro výchovu k hrdinství.
Přijímali by se do něho zdraví chlapci s vyloženou nechutí k latině, pravopisu, počtům atd. a s dobrým eugenickým rodokmenem.
Teoreticky by se učili anekdotám o Leonidovi, Scaevolovi, Bruncvíkovi, Garibaldim atd., ze zeměpisu o smělých mořeplavcích a cestovatelích, z přírodopisu o lvech, turech, medvědicích, o žule, démantu a oceli, o třech mušketýrech, o Buffalu Billovi, o Edisonovi čili Hrdinovi práce a jiné podobné věci.
Prakticky by se učili plovat, skákat, šplhat, boxovat, jezdit na všem možném, střílet, běhat, mlčet, nebát se strašidel, psů, splašených koní, ohně, bouřky, vos, zlodějů, chřipky, nepřátel, smrti, zubních doktorů a jiných věcí, dále nosit na rukou dívky, krotit šelmy, stát v dešti kulí, nechat si veřejně nadávat, zápasit, břemena vzpírat, chodit po provaze, skákat z rozjetého vlaku, vydržet na představení Meropy nebo Lorenzaccia, potápět se, vrhat se do propasti, chodit v čele, křížit zbraně, zvedat korouhev, nosit neposkvrněný štít a tak dále, vše to se zvláštním zřetelem k různým rytířským a hrdinským funkcím.
Tak by se vychovali hrdinové vodní, kteří se vrhají do zpěněných vln, aby zachránili tonoucí;
hrdinové požární, kteří zhrdajíce smrtí v šílené odvaze vnikají do hořících domů a zachraňují kdekoho;
hrdinové dopravní, kteří uchopí splašené koně, zachraňují pasažéry při železničních katastrofách, konají divy statečnosti v pádu zemětřesení nebo konce světa a podobně;
dále rekové vojenští, civilní hrdinové svého povolání, národní hrdinové, hrdinné oběti, rytíři salónní, mužové cti, rytířské charaktery a podobná povolání.
Úkolem Státního hrdince by bylo vypěstovat tyto zvláštní schopnosti, soustavně a plánovitě je rozvíjet a tím založit stav úředně oprávněných, výborně školených a odborných hrdinů.
Absolventi této školy by mohli...
Absolventi této školy by směli...
Absolventi této školy by byli oprávněni provozovati...
Ano, to je jediná stránka poněkud nejasná: co vlastně s absolventy této školy.
Ale taková otázka je snad vedlejší vedle velkolepého plánu školy samotné.
Mohli by dostat uniformu, pragmatiku a jakési postavení u okresních politických správ.
Mohli by být šikovateli ve vojsku.
Mohli by mít přednost při šoférské zkoušce, jako četníci, portýři, úřední sluhové atd.
Mohli by být honorováni za každý jednotlivý hrdinský výkon.
Mohli by vyučovat tělocviku a hrdinství na obecných školách.
Mohli by být plavčíky na plovárnách, nočními hlídači, zřízenci soukromých ústavů detektivních, popřípadě si přivydělávat nějakým skromným řemeslem ( košikářství, kolorování pohlednic, trafika neb pod. ).
To nám ostatně může být lhostejno;
hlavní a naléhavé je pouze to, aby tu byla škola pro jejich výchovu, náš Státní hrdinec.
Jinak se to přece nedělá.
Založí se dejme tomu Vysoká škola žurnalistická;
absolventi této školy mohou sice být žurnalisty v míře skoro stejné jako absolventi všech jiných škol, počítajíc v to i školu obecnou, ale rozhodně s horšími vyhlídkami;
neboť pravý, schopný, fládrový žurnalista je vždycky člověk, který zběhl z jiného povolání.
Nebo se založí Konzervatoř pro výchovu herců;
ale praví herci jsou ti, kteří byli vychováváni k čemukoliv jinému a jednoho krásného dne utekli tatínkovi a mamince.
Nicméně nemyslete, že tyto školy jsou bezúčelné;
například z Vysoké školy žurnalistické může někdy zběhnout výborný herec a z Konzervatoře pro výchovu herců může vyjít znamenitá síla kancelářská.
A mají - li se zakládat nové školy, nesmíme se ptát, kam s jejich absolventy;
neboť to, pánové, by byl konec zakládání.
Lidové noviny 28. 2. 1922
KABÁT
Nechci se sice míchat do řemesla panu dr. Guthovi-Jarkovskému, který psal svého času, že jde - li republikán na návštěvu k svému panu prezidentovi, vezme si černý kabát, má - li nějaký;
a nemá - li, inu, tak přijde v tom nejlepším, co má.
Ale vzpomněl jsem si na dobrého pana ceremonáře onehdy na slavnostním představení v Národním divadle na počest narozenin prezidentových.
Dobře dvacet republikánů v parteru přišlo oslavit prezidenta, ale docela ne v černém kabátě, nýbrž v kabátech " sůl a pepř ", špenátových, hnědých a všelijakých.
Jsem sice demokrat až po ten kabát, ale myslím si, že 1. mám - li dvacet nebo čtyřicet kaček na křeslo v přízemí, mám mít černý kabát;
2. nemám - li černý kabát, nemusím si nutně kupovat křeslo v přízemí;
3. chci - li už sedět v přízemí a obléknout se " jako doma ", nemusím jít do divadla akurát toho dne, když slouží státní oslavě.
- Otázky společenské formy nejsou tak nadobro zbytečné ani v demokracii;
při vší prostotě mravů nám nemusí čouhat sláma z bot.
Nedoufám sice, že tyto řádky dojdou do rukou všech těch dvaceti republikánů, kteří přišli očumovat pana prezidenta v den jeho narozenin a neuznali ani za vhodno se k tomu převléknout.
Ale snad dojdou do rukou intendance Národního divadla, jež zapomněla na jednu svou povinnost: nevpustit při výjimečně slavnostních příležitostech na placená místa jisté cenové výše lidi, kteří neuznávají, že určité dny a místa zavazují k jisté společenské úrovni.
Tady nestačí kapitola o slušnosti, nýbrž prostě - zákaz.
Lidové noviny 10. 3. 1922
O LIDSKÉ ZVĚDAVOSTI
Lidská zvědavost má své podivné zákony.
Tak například jistá firma promítá večer ve své výkladní skříni obyčejnou laternou magikou obrázek motorového pluhu.
A na chodníku stojí pár set lidí a kouká.
Každý se zastaví, chvíli se dívá s podivem na mlhavý obrázek, a pak uspokojen putuje dál.
Kdyby v tu chvíli jel vedle něho po ulici skutečný motorový pluh, snad by se ohlédl, co to je za řinčivou potvoru, ale jistě by se nezastavil.
- O posledních volbách promítaly se na ulicích filmové podobizny populárních kandidátů.
Tisíce lidí se tlačily po celé hodiny a koukaly na filmového dr. Herbena a dr. Vaňka a poslance Votrubu a já nevím koho ještě.
A kdyby se v tomtéž okamžiku živý dr. Herben nebo Vaněk nebo Votruba chtěl tím zástupem protlačit, nikdo by se na něj ani nepodíval a neuhnul by ani o píď;
snad by ho dokonce rýpl do žeber za to, že ho vyrušuje.
A vsaďte se, oč chcete: promítejte na Václavském náměstí velkou fotografii Muzea, a za chvíli se zastaví veškerý provoz, třicet tisíc lidí se natlačí přes celou šířku Václaváku a bude oddaně koukat na fotografii Muzea, které stojí tamhle dál, na které se nikdo ani nepodívá a v němž dosud nebyl.
Nebo promítejte film kráčejícího muže, a buďte si jisti, že tisíc kráčejících mužů se zastaví a zatarasí cestu několika tisícům jiných kráčejících mužů, aby se dívali na obrázek kráčejícího muže, o kterého by neměli špetky zájmu, kdyby tu kráčel živý.
Z toho hned vidíte jeden zákon lidské zvědavosti: že není reální, nýbrž imaginární;
že neplyne ze zájmu o věc, o danou skutečnost, nýbrž z potřeby obrazivosti.
Představa věci, obrázek věci působí na zvědavost mocněji nežli věc sama.
Dejte do výkladu rozšlápnutou švestku a k ní cedulku, že na této švestce si zlomila nohu paní Holoubková z Vysočan, a způsobíte sběh lidu;
přitom by chudák paní Holoubková ve skutečnosti nikoho nezajímala.
Když se v čp. 77 v Dlouhé ulici otráví krejčí s pěti dětmi, bude několik tisíc lidí putovat do Dlouhé ulice, aby se podívali na čp. 77.
Na celém baráku čp. 77 není sice docela nic zvláštního, ale je pro tentokrát nadívaný nějakými představami.
Dvacet tisíc lidí běželo se podívat do Bráníka na pohřeb zavražděné rodiny hodinářovy;
ani rakve nemohli pro tlačenici dostat do hrobu.
Nuže, byl to stejný pohřeb, jako když někdo řádně umře na souchotě nebo ledviny;
nikdo snad nečekal, že mrtví najednou vyrazí víka rakví a ukáží prstem na přítomného vraha.
Věcně se tento pohřeb neliší od tisíce jiných pohřbů;
jeho zajímavost je jenom imaginární.
Obyčejně se říká, že se zvědavost pojí k něčemu novému, neobyčejnému nebo z jakékoliv příčiny mimořádnému.
Ano, tramvaj, která zrovna dobře jede, nezajímá nikoho;
ale vysmekne - li se jí kladka, je tu najednou pohnutka k zvědavosti.
Ale tuze často je pohnutka spíše jen záminkou.
Nemusí být porušen normální mechanismus skutečnosti, nýbrž jen mechanismus naší duše.
Vidíte tamhletoho člověka na druhém chodníku?
Nu dobrá, tedy ten člověk je kovář.
Prosím, není to docela nic mimořádného, a přece jste se na něj trochu zvědavěji koukli;
neboť jsem vás vytrhl z mechanismu lhostejnosti a připojil k vašemu vidění nějakou představu, imaginární článek, který se připne k normální bezmyšlenkovitosti.
Vidíte, že zvědavost není tak tuze potřeba něco poznat, ale spíš něco si představovat, a že neplyne z chudoby zajímavých událostí, nýbrž z chudoby zajímavých představ.
Proto je dav tak zvědavý, že nemyslí.
Lidové noviny 22. 3. 1922
VAŠEK PŘED PANEM PREZIDENTEM
Stalo se Vaškovi při jakési víceméně slavnostní příležitosti, že se s několika pány ve fraku octl poprvé ve svém životě před panem prezidentem.
Než k tomu došlo, cítil slabý neklid, zda něco neprovede;
ale v rozhodné chvíli, když pan prezident pěkně přišel po červeném koberečku, nechal se Vašek zcela odhodlaně strčit kupředu několika rukama, jež ho představovaly.
V tu chvíli ho zaměstnávala jediná otázka: zda pan prezident a páni ve fraku také tak hrozně cítí benzín z jeho ( Vaškovy ) čerstvě vyčištěné vesty.
Zatímco se marně hleděl dopíditi nějaké jistoty v této otázce, konaly se obvyklé řeči;
bylo to, jako bys četl noviny.
Tu tedy měl Vašek dosti času podívat se na tváře kolem dokola;
shledal, že civilní výraz úcty záleží v jistém vystrčení hlavy vpřed, mírném uchýlení k jedné straně, velmi potlačeném mrkání a podobně.
Vašek si nebyl jist, je - li to docela slušné, ale začal si prohlížet pana prezidenta.
Vždyť ho viděl tak zblízka poprvé.
A tu, na první pohled, přímo užasl: jak je ten pan prezident podoben svým podobiznám!
Vždyť to ani není, jako by tady stál živoucí člověk;
je to jako nový obraz nebo nová socha, která má být někde veřejně a slavnostně instalována.
Vašek s výtvarným zájmem porovnával rys po rysu s tím, co viděl na tolika obrazech, a byl živě potěšen podobností tak dokonalou.
Byl by ji určitě nahlas pochválil, kdyby zrovna nemluvili jiní.
Znovu se Vašek rozhlédl dokola po přítomných;
mírně pokyvovali k pronášeným řečem a tvářili se tak neobyčejně místně a hodnostářsky, že Vašek teprve nyní si uvědomil: vždyť tady stojí pan prezident, hlava státu, představitel republiky!
Výtvarný smysl Vaškův rázem ustoupil zmatenějšímu vědomí čehosi abstraktního;
hlava státu, představitel, republika, to je něco obecného a symbolického, a ten, kdo tady stojí, není skutečný v tom smyslu, že by si na něho bylo možno sáhnout;
je to spíše představa, obecnina, pojem, formule či co, a to, co se k němu mluví, jsou zas jen abstraktní pojmy a formule, celá událost není nic skutečného a opravdického;
tohle kolem také nejsou skuteční lidé, nýbrž samí představitelé a reprezentanti čehosi veřejného a já sám, Vašek skutečný, soukromý a vaškovitý, jenž nejsem abstrakce ani představa, sem jaksi nepatřím...
V tomto vědomí své zdrcující nepatřičnosti tuhne Vašek úctou a zaujímá výraz, o kterém předpokládá, že vypadá i veřejně, i slavnostně jako ty ostatní tváře.
Nyní mluví pan prezident.
Vašek zvedne oči, ale ne až nahoru;
neboť nechce být opovážlivý;
upře je pouze tam, kde asi se končí běloučká brada pana prezidenta.
Je tam bílá kravatka, čistá a klidná jako maminčino prádlo.
A nad ní, vida, to je koštěný knoflíček.
Obyčejný koštěný knoflíček, žádný veřejný reprezentant, ne, zrovna takový knoflíček jako má sám Vašek na krku.
Vašek k němu rázem pojme důvěru;
oddechne si, je jako doma na půdě staré známé spolehlivé a intimní skutečnosti.
Tenhle knoflíček nemá nic abstraktního a slavnostního;
dívá se na Vaška po očku a přátelsky.
A nyní Vašek, ani sám neví jak, začíná také sám něco povídati;
už se tu necítí nepatřičný, skáče kdekomu do řeči, vykládá své rozumy a stěží pustí k slovu samotného pana prezidenta.
Ale ten už se uklání a odchází;
a Vaškovi je najednou líto, že si nemohl víc popovídat a že už je po parádě.
Lidové noviny 1. 4. 1922
O ŠKODLIVOSTI ČAJE
Čaj je, jak známo, nápoj původu čínského;
a chcete - li to vědět, tedy podle staršího badání se rozlišuje čaj černý, zelený, žlutý a cihlový, kterýžto je méněcenný;
dále čaj čínský, jehož je sedmapadesát druhů, a to peko květový, peko oranžový, suchong, kongo, ulong, kaper, bohe, haysan, kterýžto má odrůdy hysanskin a čaj císařský, dále čaj prachový čili perlový, sulong, tongkay a tak dále;
dále čaj japonský, indický, ceylonský, jávský, ruský karavanní, Ivanův čaj, připravovaný z listí vrbovky, čaj kavkazský, čaj batumský čili abcházský z listů Vaccinium arctostaphylos, bourbonský z rostliny Angrecum frangrans, obsahující cumarin, rogoškinský, který se dělá z čaje třikrát vyvařeného, paraguayský, který se připravuje z jakési cesmíny a chutná přiboudlinou, a mnohé jiné druhy.
Čaj je nápoj dráždivý, neboť obsahuje tein, jenž podle starších výzkumů povzbuzuje nervy k větší činnosti, zvyšuje počet tepů, zmenšuje počet dechů, způsobuje pocit tepla, zahání spánek, povzbuzuje duševní činnost a zvyšuje vylučování moči;
mimoto obsahuje silici čajovou, jež působí opojně, tříslovinu, všelijaké fosforečňany a drobet bílkoviny.
O stupni škodlivosti se údaje rozcházejí;
někteří myslitelé přisuzují například dnešní úpadek Ruska a rozvrat ruské inteligence nemírnému požívání čaje;
mnozí lékaři varují vůbec před čajem pro jeho zhoubný, dráždivý účinek na činnost nervovou a srdeční.
Nuže, věnoval jsem mnoho času studiu různých čajů a jich následků, takže mohu s vámi sděliti své zkušenosti;
jsou bohužel dosti ponuré po stránce zdravotní i v jiných ohledech.
Především co se týče druhů, nesrovnávám se se staršími badateli ( Feistmantel, Ball, Schwarzkopf, Money atd. );
snad je v Číně sedmapadesát druhů čajů, ale čaje u nás běžné jsou: čaj společenský, čaj zvaný jourfixe, thé dansant a čaj prezidentský, kterýžto druh je nejvzácnější.
Všechny tyto čaje krom tříslovin a fosforečňanů mají četné jiné součásti;
tak zejména obložené chlebíčky, citrón, koňak, různé cukroví a mnoho jiných.
Rovněž bezprostřední následky se jen zčásti kryjí s těmi, jež uvádí medicína jako otravu teinem ( zvláště opojná rozčilenost, jež přechází v omámení, závrať, třesavka, neklid, bezesnost, pomatenost mysli, delirium i mdloba, znesnadněné dýchání, zvýšený tlak krve, zrychlený tep, nával krve do dutiny břišní, mocné puzení na moč, strnulost, až i smrt ).
Účinky podle mých zkušeností jsou různé, jednak podle druhů čaje, jednak podle jich užití, případně habituálního nadužívání.
1.
Čaj společenský a jourfixe při mírném užívání má následky mírně rozjařující, močopudné a slabě opojné;
záhy po rozjaření dostavuje se však pocit únavy a ospalosti s křečemi svalů žvýkacích ( tzv. zívání ).
Druhého dne tyto následky obyčejně pominou.
Jinak tomu je při častém a zejména denním užívání těchto čajů.
Tu se dostavují záhy nejrůznější nervové poruchy;
logické myšlení ochabuje, pacient plete páté přes deváté ( paranoia ), mluví mnoho a nesouvisle ( logorhoe );
u mladých jedinců snadno vzniká takzvaný zázračný talent, pokusy básnit, umělecky se vyznamenat a květnatě mluvit ( hebefrenie ).
Tyto vzrušené stavy jsou obyčejně vystřídány stavy ochablosti ( cyklická mánie! ), zejména úplným otupěním, pocitem palčivosti na sedacích částech, zamlklostí, mdlobným polospánkem;
vědomí se kalí, pacient naříká na otravu a je nucen se uchýliti na lůžko.
Někteří náruživí požívači společenského čaje nebo jourfixu propadnou této neřesti jako kuřáci opia nebo alkoholikové;
nedostane - li se jim některého dne společenského čaje, upadají v neklid, strnulost, ano i v zuření.
Ale i ti, kdo jsou proti své vůli nuceni častěji požívati tohoto zhoubného druhu čaje, naříkají na malátnost, otravu, ba i neschopnost konati vážnou práci;
jsou popudliví, upadají až v zuřivost, jakmile jsou nuceni požíti nového jourfixu, špatně tráví, trpí nespavostí a záhy umírají.
2.
Ještě škodlivější druh čaje je tzv. thé dansant;
jeho účinky jsou hlavně afrodisiakální, vyvolávajíce erotické předráždění, ano i pohlavní zběsilost.
Po požití tohoto prudkého čaje dostavují se trhavé, křečovité pohyby, pacient sebou zmítá, poskakuje, točí se v závrati, somnambulně kráčí, rychle oddychuje;
jeho chůze je skákavá, třesavá, paralytická, což zřejmě ukazuje na rozrušení míchy ( tzv. shimmy, boston, tanec sv. Víta apod. ).
V dalším průběhu otravy následují těžké obrny, paralýza, tabes a smrt;
u žen grande hystérie, ano i šílenství.
3.
Poměrně neškodný je tzv. čaj prezidentský.
Vzbuzuje lehké rozčilení, zvýšený tlak krve a chvění, ale před požitím;
při požití mírně rozjařuje.
Vážnější nervové poruchy budí jen u těch, komu se ho nedostane ( zvláště nespokojenost, kverulantství, někdy až melancholii ).
Jelikož se ho užívá pořídku, nepůsobí trvalých škod;
jeho zvláštní následek toliko je, že po něm bolí nohy.
Tolik o účincích čaje na naši nervovou soustavu.
Lidové noviny 15. 4. 1922
PRVNÍ PAVUČINA
Kterýsi cizí list uspořádal letos anketu u svých čtenářů na téma: v kterém okamžiku si poprvé uvědomili, že nejsou mladí.
Odpovědi byly všelijaké a zajímavé.
Vzpomněl jsem si při nich, co se nedávno přihodilo panu V. Č., známému českému publicistovi.
Přišel do naplněné tramvaje;
a tu vám vstalo pěkné mladé děvčátko a nabídlo mu své místo.
Dobrý publicista se nejprve hrozně začervenal a pak si sedl jako zařezaný.
Byl to patrně jeho okamžik první pavučiny.
Tehdy si neodepřel pisatel těchto řádků jistou škodolibou radost.
A nyní si představte, že jemu, který se cítí v nejútlejším květu mladosti, který těch svých pár stříbrných vlasů považuje za hříčku přírody, který ještě někdy sní o hře ve fazule a tak dále, jemu že přinesla pošta jmenování - za protektora studentských majáles.
Ne za zábavního výbora, ani za předtanečníka, ale za protektora.
Není - li tohle pořádná první pavučina -
Lidové noviny 25. 4. 1922
CO BRNU SLUŠÍ
To se rozumí, že jaro;
ale vtip je v tom, že Brnu sluší jaro jaksi mimořádně, podstatně, osobně a charakterně.
Nu ovšem, Praze přepěkně sluší ta čupřina bílých květů na Strahově a jinde;
ale i pod pěnou květů je Praha stará, monumentální, mlžná a elegická;
a tato elegičnost roste do léta, a na podzim Praha stává se plně sama sebou podzimní krasavicí zamlžených očí a bohaté krásy.
Krása Brna není vůbec bohatá;
Brno vlastně není krásné ani výstavně, ani půdorysně, ale je mladé;
jeho nové čtvrti jsou načrtány daleko pružněji a volněji než nové čtvrti pražské, jeho sady jsou mladé a řidší, všude, kde vyjdete z klubka starého města, jako by vám proudil nějaký lehčí vzduch mezi prsty.
Brno je intimní a přitom mladé město;
jeho intimita není ani dost málo romantická, je střízlivá, novopečená, svěží a prostá.
A proto tak obzvlášť mu sluší jaro mladých stromků a dětských trávníků;
je to trochu jako kvetoucí prut vedle novostavby, kdežto pražské jaro je jako starý a schýlený strom bohatě kvetoucí v starém barokním koutě.
Pražské jaro rozteskňuje, brněnské jaro rozjařuje.
Praha je pohádkovější ve věnci květů, Brno je holčičkovitější.
A abyste věděli, sluší mu to.
Lidové noviny 18. 5. 1922
TATRY LETOS
Tak si vzpomínám na jednoho velmi vlasteneckého poslance, který div neplakal, když slyšel, že se má Stavovské divadlo navrátit Němcům;
a když jsem se ho ptal:
" Prosím vás, byl jste aspoň jednou ve Stavovském divadle? " prohlásil promptně:
" Jakživ ne! "
Něco podobného se děje s Tatrami.
Přes tu chvíli někdo zvedne ruku a hlas volá:
" Vydat Javorinu?
Nikdy!
Tuto nejkrásnější část Tater?
Turistickou a přírodní perlu naší republiky?
Hrom a peklo, nikdy! "
- Nuže, zrovna před okny mi stojí Lomnický štít, dosud poprášený sněhem;
tam za ním, to je Javorina, za dvě hodiny jsem tam kočárem;
a tady od toho okna se ptám " protestující, rozhořčené " veřejnosti české:
" Prosím vás, byli jste někdy v Javorině? "
Prosím nebyli, protože jste v Bansinu a Cirkvenici a čertví kde všude;
jenom ne tam, kde nám to berou a kde bychom měli pořád, pořád zapouštět kořínky a nervy, aby se to nemohlo jen tak odtrhávat...
Naše publikum je... já nevím;
ale vydejte heslo, že letos v létě všecko a každý musí být v Chvalech-Počernicích - budou obsazeny i prasečí chlévky ve Chvalech-Počernicích.
Před třemi a dvěma lety se tak nějak rozšířilo heslo " každý na Slovensko ";
nahrnulo se sem tolik hostů, že to už nebylo hezké;
docházelo k trapným scénám, lidé překáželi lidem, jak to právě jen lidé dovedou, spalo se ve vanách, nadávalo se uštvaným sklepníkům, zkrátka boží dopuštění.
A dost.
Letos je těch tatranských štítů stejně mnoho a jsou stejně nepojatelně krásné jako dřív;
nebyly roznešeny na kopytech turistů;
houby a divoké lilie rostou jako blázni;
všechno je tady zas tak hojné, divoké a sličné jako jindy, ale vy jste na Alpách nebo v Dubrovníku nebo na Rujaně, protože... protože to je letos móda!
A protože jste valutoví spekulanti.
Myslíte, že vám to v ožebračených zemích přijde bůhvíjak lacino.
Nu, já nevím;
oni si ti nízkovalutní lidé na vás vymyslili všelijaké taxy, přirážky, daně a já nevím co, a mají ostatně dobře.
Následek zatím je, že naše lázně, zejména slovenské, ať je to Lomnice, Štrba, Lubochňa, Teplice nebo jiné, jsou prázdné;
hosté ze zemí s nízkou valutou sem nemohou, Amerikáni to mají přece jen trochu od ruky, a vy, vy ostatní, vy domácí, jste kdekoliv jinde, jenom ne doma.
A přece jsou to tady státní lázně, je to státní majetek.
Představte si, že by Lomnice nebo Štrbské pleso zůstaly v rukou maďarských;
jak by se křičelo, že tyto perly republiky, tyto klenoty, drahokamy atd. jsou cizím majetkem!
Ale že se ten státní majetek děj se co děj nemá znehodnotit a nechat pustnout a upadat, na to se nemyslí.
Jsou to státní lázně;
fatální následek toho je, že se nedělá reklama, že se nehne rukou, že se to nechá milému Pánubohu a snad ještě milému ministrovi financí, aby doplatil deficit.
Neboť státní lázně musejí zajisté mít deficit jako státní dráhy.
A zatím německo-maďarská letoviska, Smokovec, Matliary, jsou velmi dobře obsazena.
Za nějakých pár let porostou takhle na chodbách pohodlného hotelu Praha hříbky a lilie;
a odvážný turista, vnikne - li až do někdejší jídelny, nalezne pod mladými smrčky bílou kostru posledního vrchního, ještě s černou kravatou na krku.
Snad ho sežral medvěd, řekne si;
inu, byla to kuráž, usadit se v takových horách.
- Anebo pražská vláda si řekne:
Nač pohodlný hotel na Tatrách pro hosty, kteří jsou v Cirkvenici a Bansinu?
Uděláme z toho kasárna pro horské baterie, a basta.
- A pak někdo v novinách zapláče, že býval kdysi u nás... evropský hotel, jeden z těch nemnoha evropských, a že ho už není.
Uprostřed vší té horské krásy se člověk dívá trochu sklíčeně: náš majetek - a neumíme si ho vážit, neumíme jej udržet, ani si ho plně, trvale přisvojit.
Pouštíme ho bezmála z ruky jako dítě hračku rok starou.
Před dvěma třemi lety vymýšleli turisté na Tatrách nové útulny, české chaty, nové cesty a kdesi cosi.
Nač?
Pro koho?
Ale až budete hodně, hodně daleko za hranicemi, spusťte z plných plic " Kde domov můj? " a " Nad Tatrou sa blýska ".
Tím dokonale a skvěle splníte svou národní povinnost.
A jestli vám cizí sklepník řekne po česku " děkuju ", můžete si prasknout pýchou: rosteme!
Und die auf der Tatra werden halt auf andere Herrschaften warten müssen.
Lidové noviny 9. 7. 1922
JEŠTĚ TATRY
Můj článek Tatry letos podnítil různé odpovědi, jednak v novinách, jednak v soukromých dopisech;
a to se rozumí, že jsem v nich byl upozorněn na různé příčiny, proč naše obecenstvo bezmála bojkotuje tatranské lázně.
Nemohu se všemi zabývati;
nejsem ostatně žádným advokátem tamních podniků - ale zdá se mi, že v podstatě námitky zasahují státní správu lázní.
Hlavní námitkou mých čtenářů je drahota tatranských lázní.
Dobrá, je tam draho.
Ceny pokojů letos zvýšeny;
ale pokoje pronajímá přímo státní správa.
Horší je, že se státní správa nepostarala, aby vedle bytů opravdu luxusních, které si může zaplatit, kdo na to má, byly tu také zcela laciné turistické pokoje.
Láci nechává náš demokratický stát patrně jen soukromému podnikání.
Proto jsou byty v soukromých vilách o dobrou polovičku levnější.
Ty vily jsou ovšem maďarské.
První podmínkou sanace tatranských lázní je řádné odstupňování bytových cen.
Píše se mi, že i penze je příliš drahá.
Podle mé zkušenosti bych v prvotřídním restaurantu pražském utratil denně za stravu stejné kvality 40 korun;
v Tatrách 50 korun.
Rozdíl proti Praze není veliký;
nápadný ovšem je proti soukromým lázním například krkonošským.
Počítejte však, že nájemce dvou kuchyní v Tatrách platí státu roční nájem 120 tisíc korun, nepočítajíc světlo a vodu.
Při krátké horské sezóně musí vydělat denně jen na nájem - nehledě k jiné režii - tisíc korun v jedné kuchyni.
To ovšem velmi zdražuje ceny.
Přitom zase není ve státních hotelích lacinější a jednodušší penze pro méně náročné turisty;
ti mohou jít... do soukromých kuchyní maďarských.
Úhrnem hodně přes polovinu naší denní útraty na Tatrách inkasuje stát.
Rád bych věděl, co mu to čistě vynese.
Dále příliš drahá je cesta do Tater.
Na ohromně frekventované trati Praha - Bohumín - Košice jezdí jen jediný přímý vlak každým směrem, a to jako naschvál jen noční rychlík, aby pasažér byl nucen vzíti si druhou třídu, nalézt ji obsazenou a s nářkem i klením doplatit na první.
Železniční správu ovšem nenapadne buď rozmnožit přímé vlaky na trati, nebo aspoň tento jediný přímý vlak zavést striktně jako dálkový, tj. vydávat lístky jen na přespoloviční trať.
Pochopíte můj špatný rozmar, když jsem v Popradu o půl osmé večer vlezl do druhé třídy a našel obsazena i sedadla na chodbě;
když se mi konduktér zadušoval, že všichni ti lidé jedou až do Prahy, doplatil jsem si hodně nerad na první třídu - a v Bohumíně byl vlak napolo prázdný.
A přitom tato nestydatě drahá trať vede náhodou ke všem našim " státním " lázním;
Sliači, Lubochni, Štrbě, Lomnici, Herlanům.
Kdyby státní správa náležela k inteligentní části božího tvorstva, vymohla by zajisté na železniční správě slevu pro návštěvníky státních lázní;
myslím, že by se jí to finančně vyplatilo.
Stokorunová sleva na jízdním lístku by jí vynesla několik set korun za pronajatý pokoj ve státních lázních.
Ale k tomuto praktickému náhledu je třeba jistého stupně inteligence.
Dále: žádná reklama.
Jediná inzerce státních lázní je v revui Parlament a v loajálním listě B. Z. am Mittag - čili zakrytá subvence.
Jinak nikde, nikde, nikde ani slovíčka, zatímco například maličká Tatranská Poljanka ( maďarská ) inzeruje téměř denně ve všech málem českých listech - a je dobře obsazena.
Dále: žádné investice.
V Tatranské Lomnici je například objekt mnohamiliónové ceny, totiž bobsleighový výtah pro zimní sporty.
Prý by oprava stála šedesát tisíc;
než je vyšpulit, raději se nechá bobsleighová dráha úplně shnít a zruší se vůbec zimní sezóna ve státních lázních.
Beztoho prý minulé zimy zanic nestála.
Bůhví, často v životě pozoruji, že mi v mozku jaksi chybí hospodářské ganglie: ale hospodářské zásady, kterými je podle všeho z Prahy řízena správa státních lázní, připadají i mně trochu hloupé.
Nemožno plánovitěji ruinovat státní majetek, než se to děje tady.
Nemožno si počínat pitoměji - odpusťte příkrému slovu;
ale natírají - li se hotely olejovými barvami teprve v plné sezóně, nemohu to jmenovat jinak.
Musilo se totiž čekat s natíráním, až dojde - příslušný akt z Prahy.
Sanace tatranských lázní?
Rozumní lidé říkají: dlouhodobý pacht, aby nájemce mohl sám investovat a provést reklamu.
Dále zlepšení a zlevnění osobní frekvence.
Dále rozvrstvení cen.
Jinak... jinak škoda tatranských lázní.
Škoda toho drahocenného státního a národního majetku.
Lidové noviny 23. 7. 1922
SPAS SE, KDO MŮŽEŠ!
Potřebuje člověk spasení?
Podle všeho ano.
Přes všechno ujišťování básníků o kráse a radosti života jsme úhrnem velmi nešťastni.
A kdo spasení nepotřebuje, ať si jede do pekla ve své pýše a zatvrzelosti;
nebudiž mu v tom bráněno.
My ostatní však chceme být vykoupeni.
Idea spásy ( abych začal učeně ) má dvě verze: subjektivní a objektivní.
Subjektivní se ptá:
Jak a čím budu já sám spasen?
Objektivní se táže:
Kdo bude spasen?
A protože jsou tu dvě otázky, jsou tu s matematickou jistotou možny dva omyly.
A pokud je možno se o věci mýlit, je možno o ní také filozofovat.
1.
Jak a čím budu já sám spasen?
Patrně něco ke mně z milosti boží přijde;
nějaká pravda, nějaký apoštol, nějaké zjevení zatluče na mé dveře a vejde, aby mne spasilo;
já sám mohu jen čekat a v nejlepším případě vyhlížet oknem, zdali se už odněkud neblíží něco velkého a vykupitelského.
Důraz je na slově " odněkud ";
odněkud z nebe, z východu, z lidu, z univerzity nebo já nevím odkud přijde ten, kterýž přijíti má, a zmocní se mé duše a udělá z ní svou duši a já budu spasen;
odněkud zvenčí musí přijít Mesiáš, aby mé duši dal věčnou spásu nebo aspoň garantovanou naději na ni.
I spočinu vykoupen dejme tomu zavedením eugenického manželství;
nebo laickou morálkou;
nebo diktaturou proletariátu;
nebo prohibicí;
nebo osvětou;
nebo Volnou myšlenkou;
nebo nějakým novým náboženstvím;
nebo nějakým starým náboženstvím;
nebo já nevím čím.
Ale vždycky spása je něco, k čemu mně někdo nebo něco musí pomoci, co dostanu darem, co ke mně přistoupí.
Co není já sám.
Co není ze mne samo.
Co jsem já sám neudělal.
Nuže, chápu docela dobře, že člověk čeká spásu zvenčí;
prostě proto, že spása musí být něco jiného, než je on sám.
Protože nemůže věřit v sebe, věří v " něco " a v " odněkud ".
Je - li tu omyl, tedy je to ten, že člověk chce být cele a naráz spasen.
Dejme tomu, že " býti spasen " je tolik jako " dostat se nahoru ".
Snad každý z nás jako dítě zkoušel uzvednout sebe sama.
Když uzvednu tuhle Frantu nebo Andulu, myslí si, vyzvednu i sebe sama.
A dítě se chytne za kalhoty a chce se nadzvednout.
Bohužel ( k velké nevýhodě pro lidstvo ) to nejde.
Člověk nezvedne sebe sama do výše.
Člověk nemůže spasit sebe sama.
Musí se mu shůry spustit nějaký provaz nebo podat nějaká zvedající síla.
Se spásou je to patrně stejné.
A přece může člověk " zvednout sebe sama ".
Když to nejde kolmo nahoru, jde to šikmo.
Když se nemůže chytit za kalhoty a vytáhnout nahoru, může si postavit žebřík a stoupat.
Každým krokem nahoru vlastní silou " zvedá sebe sama ".
A snad je možno i spasit se vlastní silou.
Jenže to nejde kolmo, ale šikmo;
ne naráz, ale krok za krokem, stupňovitě, v malých, každodenních a částečných spásách.
Snad je možno nahradit absolutní vykoupení tisícerou spásou relativní.
Třebas i každého dne lze se trošičku spasit.
A na každém místě.
A v každé obyčejné všednosti.
Snad celý omyl spasení je v tom, že jsme zvyklí říkati " býti spasen " místo " spasit se ".
A snad i ten žebřík osobní a relativní spásy může být Jakubovým žebříkem, po kterém k němu sestoupí andělé.
Chci tím jen tolik říci: jistě je spasení možno, neboť ho potřebujeme.
Proto spas se, kdo můžeš.
Spas sebe sama.
2.
Kdo má býti spasen?
Obyčejně se věří: je - li nějaká spasitelná myšlenka, tedy spasí celé lidstvo, a každý ji musí přijmouti.
A nechce - li se někdo od ní nechat spasit, tedy zlořečeně skolte ho!
Je to divné, jaký zuřivý altruismus je v každé spasitelné víře.
Každá chce mocí mermo vykoupit celý svět.
Laciněji to nedá.
A nehodí - li se bližnímu do krámu, není chyba v ní, nýbrž v bližním.
Neboť patří to jaksi k definici spásy, že je univerzální a pro všecky.
Patřím k těm krátkozrakým, kteří pro stromy nevidí les a pro samé lidi nevidí lidstvo.
Nedovedu si představit myšlenku, která by současně spasila dejme tomu profesora Mareše a profesora Krejčího.
Nedovedu si představit velkou myšlenku, která by kromě zázračné moci spojovat lidi neměla ještě zázračnou moc rozdělovat je.
V tomto stavu věci je možno jen dvojí;
buď zatratiti všechny psy nevěřící, jichž hlava se nevejde pod můj klobouk spásy;
to se děje obyčejně;
nebo si konečně říci, že na tomto roztodivném světě je dost místa pro nejrůznější spásy.
Koneckonců nemluvme o " lidstvu " a " celém světě ";
to jsou slova, pod kterými se nedá vůbec nic mysleti.
Mluvme o kterémkoliv člověku a jeho spasení.
Neboť i on chce být spasen;
nuže, záleží jen na tom, aby byl spasen čím, to je z hlediska čisté lásky k bližnímu zcela lhostejno.
Ale nemůže nám být lhostejno, čím se má spasiti " celé lidstvo ";
to je tak strašně vážná otázka, že... že by se konečně měla nechat ležet.
Komunismus, to je snad hřích proti lidstvu;
ale je to docela dobrá věc dejme tomu pro Jiřího Wolkra.
Eugenika je trýznivý nesmysl pro lidstvo;
ale má jistě mnoho krásného pro docenta Brožka.
Náboženství spasí Jakuba Demla a prohibice profesora Foustku;
duše profesora Krejčího se po smrti rozpadne v prach, kdežto duše profesora Velenovského bude ještě třicet tisíc let klepat stolky.
Ale je hrozné žádat na lidstvu, aby se všechny duše rozpadly v prach nebo naopak byly po smrti obtěžovány hloupostmi spiritistů.
Z toho neplyne nějaká rezignace nebo lhostejnost v otázce spásy.
Naopak můžeš hledat spásy vášnivě, bezoddyšně a s celou svou horoucí láskou i nadějí;
ale hledej ji především pro sebe sama.
Spas se, kdo můžeš.
Nehledej svého spasení ve spasení jiných.
Dej jenom svůj příklad: i to je mnoho.
*
Kdyby v tuto chvíli někdo zazvonil u mých dveří a já mu šel otevřít a byl to Kristus na své pouti světem;
kdyby mi řekl:
" Jak vidíš, jdu ještě jednou spasit lidstvo, " - jistě bych zaplakal zdrcen svou nevírou a malostí, ale jistě bych řekl ( nebo si aspoň myslel ):
" Pro Ježíše Krista, nedělej to, není to k ničemu dobré.
Kdyby to bylo sebekrásnější, sebeúžasnější - Lidstva nelze spasit;
snad proto, že vlastně žádného lidstva není, že je jen tolik lidí.
Lidstva nelze spasit;
ale člověku lze pomáhat.
Snad je to nízký ideál, jenom pomáhat, místo spasit;
pomáhat jen někomu, na tomto místě, v tomto ubohém okamžiku, místo rázem spasit navěky celý svět.
Snad je to maličký ideál, jen krejcarový podnik spasení, ale jak možno zachránit svět, není - li vše v pořádku tady, na dosah ruky? "
Cesta 18. 8. 1922
FORMY
Byl jsem letos na mši v přepěkné vesnici Žďáru, tam na druhé straně Tater, ve Spiši.
A když šli lidé do kostela, nejdříve klekli u hřbitovní zdi a pomodlili se k mrtvým, pěkně pohansky;
už zdaleka šli muži zvlášť, ženy zvlášť, a potom u kostela se rozestoupili, do jednoho hloučku ženáči, a ti hovořili tiše a rozumně;
na druhé straně ženy a nevěsty s očima hezky sklopenýma;
a kus nahoře, na schodech dřevěné školy, chasníci a mládenci, a ti se smáli a mluvili hlouposti.
Nic se nemísilo, nikdo nevstoupil na místo, které mu nepatří.
Stejně v kostele;
nalevo sedí vdané ženy, napravo ženáči, v ulici děvčata, na kruchtě hoši;
a v chrámové předsíni kojné - matky.
Klidná, samozřejmá hierarchie;
něco, co nesmírně připomíná zřízení australských klanů s jejich čistým a nábožným dělením pohlaví a věků.
Děje se to dosud víceméně všude na našem venkově;
ale tam, ve Žďáru, kde mladice nosí flórové závoje a ženy barevné šátky, kde mládenci jsou vyšití, pošívaní a pozamentýrovaní vším možným a nemožným, kde šaty jsou stejně formalistické, stejně řekl bych rituální jako zvyky, mne to přece jen překvapilo svou primitivní, divošskou důstojností, svou tisíciletou a velice vážnou obřadností.
Ale kdybych měl kinoaparát, filmoval bych to místo u hřbitovní zdi, kde každý domorodec poklekl a pomodlil se k mrtvým.
V tom sklonění kolena, ve výrazu tváře, v krátkém a jakoby předepsaném zamyšlení byla taková neobyčejná stejnost, taková starodávnost a posvátná uniformita, že jsem se nemohl ani vynadívat.
A tam na hřbitově křížek jako křížek, každý růvek stejně vysoký, bez nápisu, který by ještě po smrti ty nebožtíky individualizoval.
A s touto rovností mrtvých se konfrontuje rovnost živých;
jeden jako druhý, chlupatý jako holý, bohatý jako chudý ( jsou - li tu vůbec bohatí ), ten, kdo žije dnes, jako ten, kdo žil před sto lety, plní posvátně cosi stejného a přísně identického.
Neděli jako neděli, nevím po kolik set let, se tu děje to identické.
A jejich křtiny a pohřby a sňatky jsou po sta let stejné, a tisíce zvyků, a bezpočtu malých tradicí.
A tu mně bylo nějak trapno pro mou odlišnost.
Primitivní život liší se od moderního a civilizovaného hlavně tím, že tento je beztvarý a chaotický, kdežto primitivní je prostoupen samými slavnostními formami.
Je jimi přímo proset;
v každém rytmickém článku času, v každé pravidelné životní situaci přímo už čeká na primitivního člověka hotová životní forma, aby do ní vstoupil a zaujal tvar totožný s tvarem tisíců lidí před ním a po něm.
V tu chvíli odpadne od něho vše, co má jiného než jeho bližní;
je s ním identický;
a až umře, bude tu jiný identický, který nezměněně vykoná posvátnou funkci zvyku.
Životní formy, to je sama stejnost a kontinuita života.
Každá uniforma má snad ten smysl, že budí soudržnost;
modří drží s modrými, a kanonýři s kanonýry, a červenobílí s červenobílými.
Životní formy, to je slavnostní uniformita lidí, to je nejkrásnější symbol sociální soudržnosti.
Životní formy jsou projevem primitivního, to jest velmi silného a ohromně vytrvalého společenství;
jimi každý jednotlivec pokaždé vstupuje v obecnost, v symbolickou jednotu se všemi ostatními.
Sociální zvyk praví prostě, že všichni jsme stejni.
I když nemáme stejně a nežijeme stejně, jsme stejni před Bohem a obcí.
Životní formy přeměňují život v náboženský obřad společenství.
A já to vše povídám proto, že náš život, náš moderní, velkoměstský a světoobčanský život má ve všem a všude jedno předznamenání: rozplývání, oddrobování, sesouvání všech životních forem.
Nechuť k obřadnosti, odpor proti uniformě, strach z formalismu, pohrdání zevními zvyky, to vše je snad jen výraz hlubšího mravního rozvratu naší společnosti: nedružnosti, nesoudržnosti, etické nesociálnosti, kterou jen maskujeme socialismem hospodářským a ideovým.
Snad jsme tohle vynalezli, protože už nemáme jiné cesty ke společenství a rovnosti.
Vynalezli jsme rovné právo pro ženy, protože už neumíme nábožensky třídit muže a ženy.
Jsme pomíchaní a beztvaří.
Tam od kostelíčka ve Žďáru se mi zdál náš život hodně rozplizlý a pustý.
Lidové noviny 10. 9. 1922
CO JE PRAVDA?
Před několika dny se konal proces Licht-Boček.
Nechci mluvit o jeho jiných stránkách zajímavých psychologicky i historicky;
o meritu věci nevím více než kterýkoliv čtenář novin;
nač bych rád obrátil vaši pozornost, to jsou svědectví pronesená v tomto procesu.
Co bylo úkolem svědků?
Řada vážných, velmi autoritativních mužů měla v podstatě sděliti svůj osobní soud o člověku, kterého víceméně blízce poznali v jeho úřední funkci, tedy po jedné přesně vymezené stránce.
To je otázka tak jednosměrná, jako kdybych se ptal na barvu svého psacího stolu.
A tu se ukázalo, že na takovou zcela určitou otázku byly odpovědi křiklavě rozdílné, ano protichůdné.
Všichni snad svědkové byli vážné a vážené osobnosti;
jistě si velmi dobře rozmyslili svůj posudek, vědomi své veliké mravní odpovědnosti před soudem i před lidmi.
Dovolte, abych aspoň teoreticky vyloučil u všech úmysl prospěti nebo uškoditi vědomou nepravdou některé osobě v procesu interesované.
Předpokládejme, že mluvili ze svého stanoviska nejčistší a dobře uváženou pravdu, dokonce pravdu v jistém až slavnostním smyslu.
Opakuji, že mluvili o jediné funkci jednoho člověka;
a sice o jeho funkci úřední, ve které každý člověk jedná - mezi ostatními životními funkcemi - poměrně nejstáleji, nejukázněněji a nejméně náladově, poněvadž je si vědom stálé veřejné kontroly a odpovědnosti.
Chci tím říci, že nemluvili o různých chováních, různých příležitostech, různých skupinách projevů jednoho a téhož člověka, nýbrž zcela určitě o jednom jeho chování.
A přece jejich náhledy se lišily způsobem opravdu překvapujícím.
Jak je to možno?
Tato otázka má vážný dosah pro veškero naše souzení, pro praktický život i pro teoretické poznání.
Soudíme ustavičně, devětadevadesátkrát za den;
na každém kroku měříme, hodnotíme, kritizujeme, odsuzujeme s naivní vírou, že " máme pravdu ".
Zdá se nám, že bezprostředně vidíme, uchopujeme, potěžkáváme hodnotu věcí nebo lidí, jejich dobrotu nebo špatnost;
toto hodnocení se nám zdá docela jednoduchým, přímo intuitivním aktem našeho rozumu.
A přece naše hodnotící soudy jsou prakticky až neslušně různé.
Odkud se bere ta různost?
Kdepak je její vlastní zdroj?
Jak to přijde, že je tak bizarně veliká?
Jsme my lidé ( myslím vážné, rozumné a odpovědné lidi ) opravdu tak duševně různí, že jednomu je táž věc černá a jinému bílá?
Bylo by filozoficky zoufalé, kdyby tomu tak bylo.
V jádře se zdá, že se vlastně rozcházíme daleko méně;
ale rozcházíme se nikoliv na jedné křižovatce, nýbrž na několika.
V tom asi je celý vtip té noeticky špatné situace.
Běží o nějakého člověka.
Já říkám, že je to hodný, čestný, vlídný člověk;
někdo druhý tvrdí, že je to špatný, nečestný a brutální člověk.
Nuže, místo abych se hádal s tím druhým, mohu jít ke kořenům toho rozporu.
1.
Mé osobní ladění je asi jiné než osobní ladění toho druhého;
beru věci a lidi trochu jinak, trochu růžověji.
Snad jsem toho člověka poznal ve chvíli vlastního dobrého rozmaru, kdežto ten druhý v náladě deprimované a rozladěné.
Zkrátka měli jsme o nějaký odstín různý dojem, což je něco svrchovaně osobního, nahodilého a proměnlivého.
2.
Ten člověk mně snad přivodil nějaký praktický užitek, kdežto tomu druhému praktickou škodu.
I když na to nyní už naprosto nemyslíme, hodnotíme toho člověka podvědomě podle měřítka osobní výhody a ve směru osobní odvety.
3.
Pro mne je ten člověk " vlídný ", ovšem ve srovnání s jinými lidmi dejme tomu stejného povolání;
pro toho druhého je " brutální ", ale ve srovnání s nějakým ideálním typem vlídnosti.
Oba jej srovnáváme s něčím podstatně jiným, takže náš soud obsahuje proměnlivou relaci.
Ten člověk udělal na mne dobrý dojem, byl mi nějak na prospěch a zkrátka - ve srovnání s jinými horšími - je to výtečný muž;
ale na někoho jiného udělal trochu horší dojem, ublížil mu ( třeba nechtě ) a krom toho - srovnán s nejvyššími mravními zásadami a hodnotami - má ty a ony vady.
Nuže?
Ten výtečný muž je špatný chlap.
A přece i já, i ten druhý říkáme o něm svatosvatou pravdu.
Všechno naše hodnocení a souzení, chvála i hana, naše dějinné a politické soudy mají ty tři křižující se, rozbíhající se, proměnlivé momenty: citový, utilitární a ideový.
Je těžko některý z nich potlačit.
Klameme sami sebe, když třeba řekneme:
" Ten chlap mně sice ublížil, ale na to nemyslím;
docela objektivně, je to špatný chlap. "
Tady jsme zdánlivě potlačili fakta odvety;
zato se znovu vynořila ve formě citové a ideové.
Je jen jedna cesta k spravedlivému souzení: rozlišit úzkostlivým sebezkoumáním ty tři složky;
ptát se sebe sama:
1.
Líbí se mi " pudově ", to jest ryze subjektivně ten člověk?
2.
Udělal něco mně nebo mému životnímu okruhu, mé třídě nebo mému národu?
3.
Které určité a formulovatelné ideové měřítko na něho kladu?
Kdybychom se naučili lišiti to troje, soudili bychom o lidech i věcech méně radikálně;
snad bychom vůbec méně soudili;
rozhodně bychom méně křivdili.
A méně nenáviděli.
Ale bojím se, že tato poslední položka se nám v praktickém životě nejméně hodí do krámu.
Lidové noviny 1. 10. 1922
TO A ONO
2. října psaly noviny:
" Propagační obec československé církve pořádala včera na Žofínském ostrově o 10. hodině manifestační schůzi...
Ke schůzi odebrali se účastníci v hojném průvodu ze seřadiště na Malém náměstí Jilskou ulicí, Perštýnem a Národní třídou...
Po schůzi účastníci prošli v průvodu Národní třídou na Václavské náměstí, kde u sochy sv. Václava zapěli obě národní hymny a po krátkém proslovu se rozešli. "
Téhož dne:
" Sociálně demokratické jubilejní oslavy v Praze.
Včera... průvod Prahou... se ubíral z Purkyňova náměstí, přes Václavské náměstí na náměstí Staroměstské. "
V neděli totiž pršelo s náruživou vytrvalostí;
a měl - li jste někam cestu, pospíchal - li jste na dráhu nebo ( nejsa manifestantem žádné církve ) dokonce po své práci, mohl jste si posedět pár půlhodinek v elektrice, v nekonečné řadě stojících tramvají, a myslet si to a ono o počasí, o manifestačních průvodech a podivuhodném komunikačním plánu hlavního města Prahy.
Ano, podivuhodný plán.
Z patnácti pražských tramvajových linek jich dvanáct křižuje Václavské náměstí;
a z veškerých manifestačních průvodů se ubírají po Václavském náměstí vůbec všechny, ne - li ještě více.
V té chvíli se zastaví provoz dvanácti tramvajových linek;
za pět minut dosáhne zácpa vozů až k Perštýnu, a v tom okamžiku se zastaví také dvojka a čtyřka, a v celé Velké Praze si vesele cinká jenom maličká dvanáctka běhající od Smíchova do jatek a čerta se starající o " dunivý krok tisíců " tamhle na pravém břehu.
Zatím kolem Václavského náměstí stojí kilometry vozů a nějaký průvod se sune nahoru nebo dolů, kouká na stojící tramvaje a trochu dlouhé tváře jejich usedlíků, a každý ten dunivý jedinec dává najevo s celou vahou svého třídního, náboženského nebo politického vědomí všem čekajícím a zastaveným:
" Heč, patří vám to;
když my couráme po ulicích, jste utřeni;
když my manifestujeme, celý svět se chvěje a stojí;
když nám se zachce - a co nám je vůbec po vás a po vašich záležitostech?
Hleďte, jak my jsme důležiti! "
Já myslím, že vůbec hlavní účel všech průvodů je zastavit pražskou komunikaci a dopálit co možná nejvíc lidí.
Proč nechodí průvody po Bílé hoře?
Proč se nedělají mítingy na Letné nebo v Motole?
Proč se nezapějí obě národní hymny dejme tomu na Petrském nábřeží?
Patrně proto, že by to nikomu a ničemu nepřekáželo, a to by nebyla žádná legrace.
Mohutnost kolektivního projevu je přímo úměrna času, který se tím promarní jiným lidem.
Já se divím, že se nemanifestuje hlavně na kolejích Wilsonova nádraží.
Já žasnu, že propagační obec československé církve dovolí, aby v hodině její manifestace vyjel rychlík do Brodu nad Lesy.
Divím se, že nikdo nejde zazpívat obě národní hymny na železniční most u Vyšehradu.
Hrome, mohly by se dělat ještě větší poruchy než dosud!
Proč ne?
Když pražské dopravní policii nenapadne prohlásit Václavské náměstí za komunikační uzel, když nemá odvahy dirigovat průvody a manifestace nějakým méně rušivým směrem, když se nechá běhat kdokoliv, kudy mu libo, tak ať se toho užije!
Kde jste, spolky, organizace, zájemci, družiny, mítingy, korporace, strany, tábory, skupiny, církve, schůze, sekce, besedy, průvody a tak dále, kde se skrýváte, proč nenastoupíte na své pravé místo, proč nestojíte na kolejích Václavského náměstí?
Vždyť ten náš pražský Kocourkov snese denně nějakou tu hodinku zácpy!
*
Četli jste onehdy projev kulturních pracovníků proti zfilmování Smetanovy Prodané nevěsty čili proti zneužití a znehodnocení génia Smetanova.
Neviděl jsem ten film, ale věřím ochotně, že je hloupý;
protestuji tedy dodatečně, ale nejenom proti zneužití Smetany, nýbrž proti té hlouposti.
Myslím však, že už jsem viděl hloupější české filmy;
že už jsem mezi nimi potkal horší hrubosti a nechutnosti, než je zneužití velikého jména.
A proti tomu se - kupodivu - nikdo neohradí.
Nikdo se veřejně nestydí za úroveň českého filmu.
Nikdo se nezarazí nad tím, že až na málo výjimek je český film oblastí kýče, neliterárnosti, plytkosti a maloměšťáctví.
Jen se podívejte, kdo jsou u nás autory filmových libret;
jen se podívejte, jak se ve filmové branži u nás vyvíjí téměř bojkot herců-umělců ve prospěch nicotných filmových " hvězd ";
jen se podívejte na tu převažující literární a hereckou ubohost, páchanou bez nejmenší umělecké ctižádosti, a dokonce aspoň bez slušné kultury.
Jsem dalek toho, abych podceňoval film v jeho významu na jedné straně pro literáty a herce, na druhé straně pro lidové obecenstvo.
Naopak český film by nepochybně mohl mít úroveň, jaká se ponenáhlu za hranicemi přisuzuje českému divadlu, v němž se vidí jeden z nejvyšších projevů soudobé evropské kultury.
Máme tu deset nebo dvacet filmových společností nebo společnůstek, jež jsou v rukou já nevím jakých lidí.
Obyčejně po jednom nebo dvou ubohých kýčích taková společnost bohudík zanikne.
Žádná se nemůže odvážit na větší a nákladnější dílo.
Tedy se vuřtluje.
A vuřtluje se k necti naší národní kultury.
Prosím, proč nikdo neprotestuje?
Proč jsou i naše noviny tak shovívavé k tomuto znehodnocujícímu řemeslu?
Bylo potřeba urazit Smetanu, abyste sebou hnuli, zatímco se už řadu let hřeší na duchu nás všech.
Tolik literátů podepsalo protest, ale žádný se nepokusil o vlastní iniciativu na filmovém poli.
Poznal jsem mezi filmovými výrobci a pracovníky několik lidí vyšších aspirací;
snad by se jich našlo více, kdožví?
Bylo by lépe hledat nějakou cestu k filmu než platonicky protestovat.
Lidové noviny 7. 10. 1922
SE VŠEMI
Někdy tě omrzí tvá vnitřní osamělost a výlučnost, to, čemu se říká " originalita " nebo " samostatný názor ";
někdy jsi přesycen tím, být stůj co stůj svůj, odlišný, jiný než všichni jiní.
Někdy už nechceš myslet, cítit a jednat v pyšném a uzavřeném individualismu, a chtěl bys raději myslet a mluvit, cítit a jednat jako všichni, jako ti nejprostší a nejskromnější.
Tu pocítíš, že přes rozdíl tříd a názorů, věr a politických stran, náboženstev a jazyků, zájmů a povah je něco společného ve všech lidech, jakési všelidské obcování, nějaká nevýslovná vzájemnost.
Já, ty, kdokoliv venku, člověk v Židenicích a člověk v Žižkově nesou v sobě cosi společného, cosi, v čem se navzájem mohou srozumět.
Nuže, vyslov to, co je pro všechny stejné a vnitřně sociální, co vychází prostě a jednomyslně ze všech srdcí.
Chceš, ó chceš to vyslovit?
Postav se tedy k oknu a řekni:
" Zatracené počasí! "
Lidové noviny 11. 10. 1922
CO JE MEZINÁRODNÍ
Mezinárodní je prý proletariát, kopaná, katolická církev, kubismus, Bergsonova filozofie, řeckořímské zápasy ve Varieté, Alhambra, komunismus a jiné věci.
Nuže, s tou mezinárodností to není tak zlé.
Chcete - li se přesvědčit, co je opravdu mezinárodní, přečtěte si časem policejní seznam cizinců přicházejících do Prahy.
Nenajdete tam zpravidla ani kubisty, ani atlety, ani tanečnice;
povím vám na chlup přesně, že mezi cizinci u nás je 78 procent obchodníků, 21 procent diplomatů a o to mrzké zbývající jedno procento se dělí žurnalisté, divadelní ředitelé a soukromnice z Vídně.
Můžete to po mně přepočítat.
Z toho je vidět, že jedinou opravdu existující, skutečnou, podstatnou a pravou internacionálou světa je obchod.
Všecko ostatní, co se vydává za mezinárodní, je vedle obchodu hotová slabotina, chamraď a ubohý odpadek.
Teprve hodně daleko za obchodem pokulhává se svou mezinárodností diplomacie.
Jenom v Ženevě a nějaké Mudanii snad hraje prim, a i to je pochybné.
Obchod rozhodně vede.
A co se týče mezinárodních podvodníků, ti se patrně skrývají mezi 78 procenty obchodu a 21 procenty diplomacie.
Lidové noviny 17. 10. 1922
SLABŠÍ POHLAVÍ NA CESTÁCH
Tak tedy vlezete do vlaku, hodíte kufřík do sítě, pověsíte svrchník na své vyvolené místo u okna a běžíte si koupit na peron noviny.
Když se vrátíte, sedí na vašem místě dáma s patrným rozhodnutím napoleonského slohu:
" J ' y suis, j ' y reste. "
Dobrá, nejste surovec, sednete si na jiné místo a ani nemuknete.
Dáma si pěkně upraví váš svrchník, aby se o něj lépe opíralo, podívá se na vás s ohromným přezíráním a zavře oči: teď budu spát.
Ale váš svrchník je méně snášelivý než vy;
praskne mu trpělivost, chci říci poutko, a poroučí se dámě na hlavu.
Dáma na vás vrhne zcela uražený pohled;
vy se začervenáte, zakoktáte nějakou omluvu, že jste jaksi nemínil atd., a hodíte svůj svrchník do sítě.
Ze samých rozpaků vytáhnete doutník, neboť jste v kupé pro kuřáky;
dáma zakašle, zakroutí slabě hlavou a vzdychne.
Dobrá, jdete si vykouřit cigáro na chodbičku;
a když se vrátíte, sedí na vašem druhém místě jiná dáma s napoleonsky odhodlaným výrazem:
" J ' y suis, j ' y reste. "
Dobrá, nejste nevychovaný člověk;
seberete se a jdete si sednout do vedlejšího poloprázdného kupé.
Za chvíli přijde konduktér a zdvořile vás vyhodí:
" To je prosím kupé pro dámy. "
Nu budiž, řeknete si;
zůstanu stát na chodbě.
Za chvíli jde po té chodbě dáma z vašeho místa;
vrhne na vás zdrcující pohled a zase zakroutí hlavou, dávajíc najevo:
" Ten chlap musí všude překážet! "
Prosím vás, nebylo by možno zavést zvláštní vlaky pro dámy?
Lidové noviny 20. 10. 1922
EGYPTSKÁ RÁNA
Návrh zákona o potírání pohlavních nemocí podnítil pozoruhodnou diskusi, zejména jeho § 13, jímž se má zrušiti reglementace prostituce, to jest policejní evidence a policejně zdravotní dozor nad prostituovanými.
Toto zrušení dozoru se totiž považuje, jak se zdá, za sociální pokrok.
Dovolte mi říci, že ten pokrok se mi zdá tuze pochybný.
Především nejde mi do hlavy, že by se povinné hlášení venerických nemocí prakticky vyrovnalo povinné lékařské prohlídce prostituovaných.
Ale o tom se příti je věc lékařů a praktiků.
Chci se jen tázati, není - li koneckonců přísná reglementace dosti dobrým prostředkem k omezení prostituce.
Jeden spisovatel v diskusi dovozoval starou pravdu, že prostituce se vyskytuje všude a ve všech dobách, snad už od kamenouhelné doby;
z toho plyne, že prostituce je nutná, a z toho zase plyne, že chtít ji potlačovat je zbytečným podnikáním.
Nuže, snad je prostituce nutná, ale opovažte se říci, že je nutna jako sociální úkaz!
Ano, je nutna individuálně;
jsou rozené prostitutky, jako jsou rození klienti prostitutek;
jsou ženy, které se prostituují i na trůně, a mužové, kteří s nimi patří do jednoho koše.
Ale zkuste to, zastavte prvního chodce na ulici a řekněte:
" Pane, ruku na srdce a pěkně za svou osobu: je pro vás veřejná prostituce naprosto a neodvolatelně nutná?
Pravím, osobně a zvláště pro vás: je, nebo není? "
Nedá - li vám ten člověk prostě pohlavek, vsázím se, že v devadesáti případech ze sta vám řekne v jakýchsi rozpacích:
" Nu víte, pokud mne se týče, já... nikterak... právě naopak;
pro mne by to být nemusilo. "
Stavte své teorie o prostituci na tomto rozumném předpokladu;
bohdá dopadnou jinak.
Klientela prostitutek v ohromné většině není přiváděna nevyhnutelnou potřebou, nýbrž prostě příležitostí.
Kdyby ten a onen mládenec na své cestě domů nebyl zrovna chytán prostitucí za šosy, vyspal by se patrně docela dobře ve svém mládenectví a nic by se mu nestalo.
Kdyby toho večera seděl doma místo v hospodě nebo v Sect-pavilonu, rozhodně by ho žádná potřeba nevyhnala o půlnoci na ulici.
Kdyby si zrovna toho večera nelíznul alkoholu, nebyl by za nic na světě klientem prostitutky.
Alkohol a takzvaný " noční život velkoměsta " uměle zvyšuje poptávku po prostituci;
a nadto nabídka prostituce - aspoň dnes - ohromně převyšuje poptávku.
Přísná reglementace a striktní omezení prostituce na veřejné domy aspoň lokalizuje nabídku.
Je něco jiného putovat za červenou lucernou než potkávat příležitost v kavárně či na cestě domů.
Omezit a ohraničit příležitost, to je smysl reglementace.
Sprostota erotického obchodu ve veřejném domě má pro trochu slušného člověka trapnou a odstrašující chuť, kdežto volná prostituce se maskuje lživou pikantností dobrovolného dobrodružství;
hlupák si připadá jako vyvolený, a nikoli jako kavka.
Nechte erotickému obchodu jeho ohavnou trapnost.
Je to lépe z mnoha příčin.
A buďte tak kruti, tak středověce kruti, a odsuďte prostitutku k starému otroctví veřejného domu;
je to strašné, ale toto bílé otroctví, toto vytřídění z lidské společnosti může zachrániti tisíce děvčat od zprostituování;
neboť k takovým okovům řemesla se odhodlá přece jen málokterá.
Ale má - li mít reglementace smysl, musí být drakonická;
nebo řekněme správněji, prostě brutální.
Brutalizujte tajnou prostituci, netrpte instituci animírek;
jinak je reglementace jen nedůstojným pokrytectvím, jako je nedůstojným pokrytectvím novin, když v úvodníku diskutují o pohlavní hygieně a v inzerátech lákají:
Kam dnes večer?
Inu, do kavárny Ideál, ženská obsluha, šámbry;
nebo do City-baru, Sect-pavilonu a tak dále;
kupodivu, že noviny nepřinášely inzerci závodu Goldschmiedova nebo Hametova.
Tady už přestává sociální sentimentalita z vyšších sociálních ohledů.
Trochu jednostranně jste stočili diskusi na hygienickou otázku klientů prostituce;
je tu druhá stránka, je tu otázka děvčat, která po zrušení starých bariér nebudou tak ostře varována od pohodlného řemesla prostituce.
Jednou napsal přísný a ušlechtilý český básník:
" Ta, kterou nejvíc pohrdám, alkoholička-prostitutka... "
Pohrdat je příliš kruté;
nepohrdejte jí, ale obětujte ji;
bez opovržení a třeba se srdcem sevřeným ji spoutejte zákonem, aby budila hrůzu, soustrast a výčitky těch, kteří mají být varováni: mužů i žen.
Lidové noviny 25. 10. 1922
DRUHÝ SVĚT
Když čtu články lidí, kterým se říká teoretikové ( všech oborů ), reformátoři, kritikové, problematikové, zásadní myslitelé, programní řešitelé atd., vzpomenu si vždycky na Pánaboha, že pochybil, stvořiv jenom jeden svět.
Měl by stvořit dva dokonale paralelní;
jeden ( totiž ten náš dosavadní ), na kterém by mužové praxe nachlup jako dosud páchali své omyly, polovičatosti, nedůslednosti, chyby, kompromisy, Franty z nouze a jiné teoreticky rozhodně nedostatečné počiny, a v němž by výše zmínění teoretikové a ideální řešitelé věděli přesně, jak by to mělo být, aby to bylo dobře, jak řešit tohle a napravit onohle, zdokonalit tamto a založit tohleto.
To by byl jeden svět;
a druhý svět ( který by byl o kus dál ) by sloužil jen k tomu, aby si tam řečení teoretikové vyhrnuli rukávy a realizovali prakticky své lepší a hlubší a programové náhledy.
Neboť mám slabost pro teoretiky;
strašně rád bych je viděl v praxi;
nesmírně by mne zajímalo přikukovat k jejich spásnému dílu.
Ale v tomto jednom jediném světě...
Tohoto jednoho, byť velmi chatrného, nouzového, bídně zařízeného a vůbec pochybeného světa by v jejich reformních rukách bylo přece jen škoda, že?
Lidové noviny 14. 11. 1922
KLAD A ZÁPOR ČILI ČTENÍ PRO PESIMISTY
Chcete ještě jeden důkaz, že tento svět a zejména jeho lidstvo je něco špatného, nepovedeného a hříšného, a že v něm naprostou převahu mají různé vady, nedostatky a úhony?
Nuže, o tolika lidech můžete říci, že jsou nemehlo, nešika, nemotora, nebo dokonce nekňuba;
žádný však není mehlo, šika, motora nebo kňuba;
patrně takových na tomto světě není.
Kdo není zrovna nekňuba, je zase snadno nemrava, necuda či nestyda;
ani jednou o někom neřeknete, že je cuda a styda a mrava, ani kdyby se tvářil sebesvětěji.
Žádné dítě na světě není posedný zbeda;
nenajdete člověka vrlého, mravů urvalých, schopného jen samých vázaností a pravostí, omaleného, odbytného, tečného a vůbec japného;
člověka, který by byl dbalec, douk, cita a nasyta, duživec, mluvně a božák.
Nikdo nemůže mít tolik duhů a mocí, jako má neduhů a nemocí.
Vejdete - li ven, potká vás možná nehoda nebo nesnáz, ale nikdy hoda nebo snáz.
Neboť lidé nejsou schopni vole, nýbrž jenom nevole, a umí - li každý na vás nevražiti, vražiti není s to nikdo.
Marně byste se ohlíželi, kde je na světě nějaká řest nebo plecha či švar;
vše je nešvar a neřest a neplecha.
Potrefí vás neštovice, ale nikdy ne blahodárné štovice.
I nebe je záporné, a jsou - li lži světa prostě nehorázné, není jediné mírné, přijatelné lži horázné.
Budiž vám v této zdrcující převaze záporu nad kladem a špatností nad dobrem útěchou aspoň to, že můžete být stvůrou nebo naopak nestvůrou, a přitom na žádné straně nic neztratíte.
Lidové noviny 17. 11. 1922
O RŮZNÝCH SOUDCÍCH
Každému člověku se někdy stane, že - dejme tomu zkrátka do něčeho šlápne a táhne to s sebou na botě.
Není to o sobě řádné neštěstí a také to nevrhá žádného stínu ani na osud, ani na charakter postiženého;
ale osvětluje to jeho bližní, neboť se v takovém případě projevují několikerým způsobem.
Tak například jeden druh lidí si všimne nehody, a dokonce se na ni podívá co nejnápadněji neúprosným a vítězným pohledem;
načež přistoupí k postiženému a řekne mu hodně hlasitě ( s takzvanou nádhernou přímostí ) asi toto:
" Člověče, vy jste do něčeho šláp;
no, vy jste to rozmáz!
Ale ovšem, je to vidět, to máte marné;
čím více to schováváte, tím je to horší.
Fuj, já s vámi ani nebudu stát, vždyť se každý po vás ohlíží. "
Načež uspokojen a hrd sám na sebe vás opustí zdrceného a nadobro zahanbeného.
Druhý druh lidí se k vám v tomto trapném případě ani nehlásí;
mine vás širokým obloukem a v nápadném spěchu a přitom si myslí:
" Bodejť, budu si s ním dělat ostudu!
Ostatně mu to patří;
to je švanda, jen ať si s tím běhá;
to bych byl blázen, abych ho na to upozorňoval!
Co tě nepálí, nehas, a máúcta. "
Třetí druh lidí ( na které nyní obzvláště myslím ) si všimne vašeho úrazu a začervená se v náramných rozpacích.
" Ježíšmarjá, " řekne sám sobě tento druh lidí, " já ho v tom nemohu nechat!
Ale říci mu to také nemohu, protože předně se to jaksi nehodí a za druhé by ho to uvedlo do rozpaků a mrzelo a trápilo.
A chudák, on o tom neví!
A chudák, on to raději vůbec nesmí vědět! "
Tu vás tento člověk vezme pod paží a táhne vás někde stranou a řekne třeba:
" Poslouchejte, to je hrozně příjemné šoupat nohama po zemi;
prosím vás, zkuste to, uvidíte, jak se vám to bude líbit.
Nebo takhle trochu se brouzdat trávou;
pro všecko na světě, zkuste to! "
A když tak nebo jinak zbaví konečně vaši botu hanebné poskvrny, uleví se mu a pln štěstí se vám poroučí a nechá ve vás dojem člověka trochu divného a dětinského;
neboť to už je osud dobrých úmyslů, že jsou obyčejně zneuznány.
Každý člověk v životě do něčeho chtě nechtě šlápne;
každý někdy udělá chybu, hloupost, nešikovný krok;
každý se někdy nějak zamaže a zaneřádí a zahodí.
A každý pak pozná ten trojí druh lidí: jedny, kteří s " nádhernou přímostí " a osobní rozkoší přidrží váš nos rovnou do toho trapného a kormutlivého, co vás potkalo, kteří vám, jak se říká, " nastaví zrcadlo ";
druhé, kteří s lehkou ironií a tajným dostiučiněním vás " nechají v tom ", hlavně potěšeni tím, že jim se to nestalo;
a konečně ty třetí, ty rozpačité dobráky, kteří váš úraz, vaše pokoření, váš špatný krok hledí zamluvit a zastřít ne před sebou, ale před vámi samotnými.
První typ s celou křepkostí své lásky k pravdě vám řekne na potkání, že jste špatný a neschopný chlap a že jste provedl tuhle či onu pitomost, ačkoliv to vše do jisté míry sám víte, nebo vědět nikterak nechcete.
Druhý typ vás jakýmsi podezřelým úsměvem, nějakou oklikou nebo obecnou narážkou jenom znepokojí a tiše se pase na tom, jak jeho hrot sedí;
nechce vás ani napravit, ani urazit, nýbrž jen kochat se na své osobní převaze;
tito mlčící soudcové jsou ti nejkrutější.
Třetí typ bere jaksi na sebe vaši chybu nebo slabost;
stydí se za ni, trpí jí a namáhá se zoufale nějak ji zahladit nebo odčinit: jako by byl spoluvinen na vaší úhoně, jako by na něm bylo za ni se omlouvat nebo ji odpykat.
Jsou takoví lidé, byť si myslíte, že jich je málo.
A jednou, na posledním soudě, vyjde najevo vše, do čeho jsme zaživa špatně šlápli.
Pak budeme stát buď před nekonečným samosoudcem, o jehož jurisdikci nehrubě mnoho víme, nebo snad před tříčlenným senátem, jak se domnívali staří Řekové.
Ale pak by bylo možno, že by ti tři, totiž Mínós, Aiakos a Rhadamanthys, měli rozděleny úlohy docela tak jako naši soudcové zde na zemi.
Mínós, fanatik pravdy, nám zahřímá rovnou do očí všechny naše hříchy, viny, chyby, hlouposti, špatnosti, volovinky a krajně nedůstojné poskvrny, kterými jsme pokryti od hlavy až k patě;
nesmlčí nic, a my budeme stát jako politi jeho posmrtnou a bezohlednou hrubostí.
Aiakos se bude jen ušklíbat a prohodí něco o " jistých lidech " a " jistých činech, o kterých se netřeba šířit ", a studeně nás propíchne svým nebeským a neskonalým opovržením.
Ale Rhadamanthys se bude za nás červenat a za nás se trápit a potit se, a potom v nebeských rozpacích, místo aby nás vinil či soudil, řekne dejme tomu:
" Koukejte se, jak krásně tamhle svítí ta hvězdička, jak se honem jmenuje, Procyon, " nebo něco podobně zbytečného a dobře míněného, a my budeme cítit, že v něm jediném máme zastání.
Nuže, ať jsem cokoliv kdy provedl nebo do čehokoliv šlápl, odvolávám se k soudci Rhadamanthovi.
Lidové noviny 22. 11. 1922
JAKÁ JE MODERNÍ ŽENA?
O tom povídá v Čs. republice nějaký pan O. Filip toto:
" Nemá již času, aby dlouhé hodiny v nedbálkách strávila... v budoáru...
Stará se jen o věci vážné, a není - li jich, pěstuje sport.
A není - li duše její ještě uspokojena, vstupuje do automobilu, aby v něm na kilometry cesty prchla před všedností, domácí nudou a banálností...
Milenec stal se přítelem či druhem v povolání, s ním hovoří o životních otázkách, hraje tenis, závodí v plavbě a podniká předepsané rozjížďky autem.
Toť moderní romantika... "
Tak vidíte, milostpaní, jak to máte dělat.
Nač v nedbálkách ležet v budoáru, když můžete hovořit o vážných věcech, a není - li jich ( jakože jich není ), vstoupit prostě do svého auta?
Není - li auta, zbývá přítel či druh v povolání, se kterým můžete hovořit o životních otázkách;
a není - li jich, podniknete s ním předepsanou vyjížďku autem nebo soutěž v plování - je to snad dosti prosté?
To prý je moderní romantika.
Ba ne;
moderní romantika, to je mít na to dost peněz.
Neboť hleďte, je to trochu drahé, být moderní ženou!
Lidové noviny 2. 12. 1922
ŘEŘAVÉ SRDCE DOMU
Řeřavé srdce domu svítící noc a den, den a noc za slídovými dvířky;
klidné, žhoucí, mírně praskající srdce, jež vydechuje vlídné teplo horkou klenutou hrudí, zatímco venku se střídá první listopadový sníh s prvním prosincovým deštěm;
radost domova, teplý útulek, věčné uctívání ohně a tak dále.
Rozumějte, mluvím o amerických kamnech.
Tak mně je dva odborníci postavili do pokoje, jedna dvě v nich zatopili, a já jsem si před ně sedl na bobek a vymýšlel jsem všechna ta vděčná slova, kterými jsem výše začal.
Teď, řekl jsem si, budou hořet a svítit až do jara, jako věčná lampa, jako oheň vestálek, jako nějaký domácí oltář.
Ráno a večer se do nich něco nasype, to už udělá Tonička, a já budu vedle nich psát a chvílemi je uctívat.
A je to.
Nuže, hned prvního rána běžím k řeřavému srdci domu: a hleďme, je černé a studené.
Cítím se ošizen, volám bouřlivě odborníka a trpce si stěžuji: řeřavé srdce mi zhaslo.
Odborník chvíli zasmušile poslouchá, pak se podívá na kamna a řekne:
" No jo, když jste nezavřeli komín a protitah... "
Dobrá, není nad poznání.
Omlouvám se kamnům i odborníkovi a už se těším, jak na noc zavru komín i protitah;
což jsem také bezvadně provedl, s poněkud hrdým pocitem strojvůdce, který řídí rychlíkovou lokomotivu.
A ráno běžím nejprve k řeřavému srdci domu.
Svítí skutečně a hřeje;
svítilo věrně celou noc, zatímco já jsem spal.
Teď jenom nasypat koksu, a rozžhaví se to živým a horoucím plamenem.
Tak tedy jsme nasypali koksu;
a řeřavé srdce pokojně zhaslo.
Volám bouřlivě odborníka a žaluji na něj i na kamna.
Odborník poslouchá s lhostejností, jež se mi zdá cynická;
pak se jen zdálky podívá na kamna a procedí mezi zuby:
" No jo, když jste nechali zavřený komín a protitah... "
Bože, nic není jednoduššího než tohleto: večer se to zavře, ráno se to zase otevře, a je to.
A kamna skutečně hoří jako blázen.
Srdce domu řeřaví za slídovými okénky a dýše klenutou hrudí.
Není nad poznání.
Jenomže čtvrtého dne se to nechce a nechce nějak rozhořet.
Bliká to ospale a skomíravě pod vlažnými plechy;
vypadá to povážlivě jako pacient.
Volám bouřlivě odborníka a zahrnu ho prudkými protesty.
Odborník mlčí, saje svou mokrou cigaretu a pak povídá:
" No jo, ale to musíte někdy vynést popel;
máte rošt docela zacpaný. "
Právě co tyto řádky píšeme, nechce to zase nějak hořet.
Šilhám od psacího stolu ke kamnům, jež dnes bohužel po mně nechtějí šilhat svým červeným pohledem.
Už nevolám odborníka;
chci, aby si zvykla na mne, a ne na cizího člověka.
Nevím, která maličkost jim schází tentokrát;
věřte, nejtěžší ze všeho je vynalézt samozřejmosti.
Nebo se řeřavé srdce domu rozpálí z nějakého vlastního vnuknutí;
není radno zasahovat do věcí tak citlivých.
A je to vlastně jako s lidským srdcem.
Nejčastěji je poraníme tím, že zapomeneme na nějakou maličkost.
Něco se ráno nebo večer mělo stát, a nevzpomněli jsme na to: tu to něčí lidské srdce potemní a pohasne, jako by stonalo.
Něco se mělo otevřít či zavřít, něco přidat nebo ubrat, čert si to pamatuj;
ale srdce se nemůže jaksi dostat přes tu opomenutou maličkost nebo zanedbanou samozřejmost.
Hle, hasnoucí kamna začala sama od sebe praskat.
Čekal jsem to od nich;
věděl jsem, že jejich rozladění přejde samo sebou, jako u hodných lidí.
Ještě chvíli potrvá, než zapomenou na to, co jsem jim dnes zůstal dlužen;
ale pak se rozhoří jako domácí oltář a vše bude neskonale v pořádku: já i moje kamna.
Lidové noviny 6. 12. 1922
TAK TEDY
Víte, co člověk nejdychtivěji hledá v novinách?
Věci a události, při nichž byl " očitým svědkem ".
Například jde po ulici a vidí, že se z nějakého sklepa kouří;
stojí tam pár lidí a uvažuje, že tam asi hoří uhlí a že to asi chytlo od pohozeného cigára a že prý už strážník telefonoval pro hasiče.
A už tu jsou hasiči, pustí do sklepa trochu vody, a je po všem.
Nuže, nazítří náš očitý svědek nehledá ve svém listě nejprve řeč dr. Kramáře nebo velezrádný proces nebo kurs Kč v Curychu, nýbrž petitovou lokálku, že " včera o 16. hod. vzňalo se uhlí ve sklepě domu čp. 443;
oheň uhasili přivolaní hasiči... vznikl asi od pohozeného cigára ".
Nenajde - li to tam, mrzí se na špatné noviny, které zanedbávají zajímavé zprávy.
Podobně je tomu, ukradl - li někdo v naší kavárně někomu zimník, zlomila - li si v naší ulici domovnice nohu, srazila - li se naše tramvaj s ručním vozíkem a tak dále.
Nuže, už celý týden jsem očitým svědkem toho, že se blíží vánoce, že na " našich ulicích vyrostly přes noc smrkové lesíky ", že " zářící výklady obchodů " vyluzují " touhy v závistivých očích chodců " a tak dále.
A noviny nic, ani slova.
Hledám to v nich, dříve než spolknu první sousto snídaně;
nic, jakobysmet.
Tak tedy pro pokoj vlastní duše to vše sám sděluji veřejnosti;
a zítra ráno si polibuji, že přece jen ty Lidové si všimnou všeho, co se děje ve světě.
Což jim připočtěte k dobru.
Lidové noviny 16. 12. 1922
PENÍZE
Každý bankovní krach se odehrává jakýmsi stále stejným způsobem: založí se nějaká zbytečná banka ( pro nějakou veledůležitou veřejnou potřebu ), několik lidí se neznámo jakým způsobem a jakou kvalifikací dostane nahoru, a pak už to jde jako čtyřspřežím: samé podniky, báječná iniciativa, filiálky, tuhle nová továrna, tamhle nová skvostná exploatace, zkrátka peníze si vyhrnou rukávy a ženou se do práce.
Pak se provede přestavba bankovní budovy, schodiště se vyloží mramorem, dole nádherný portýr, nahoře lift, ředitelé mají svá auta a kočáry, a tomu se říká reprezentace.
Pak nějaké divné pověsti, nezlomná důvěra správní rady, run vkladatelů, revize, několik sebevražd, bouřlivá valná hromada akcionářů a snad nějaké trestní řízení;
tomu se říká bilance.
Za několik let se to bude zase opakovat.
Ale během těch několika let se založí ještě několik bank s hesly ještě lákavějšími, vyloží několik schodišť mramorem ještě lesklejším a několik bankovních velmožů si pojezdí v autech ještě lépe olakovaných.
Tomu se totiž říká rozmach peněžnictví.
Tři sta tisíc na tantiémách dostal za rok takový ředitel pomenší banky.
Nevím, jaké zázračné geniality je třeba k vedení všelijakých peněžních kšeftů, ale rozhodně je to genialita, která se nejlépe vyplácí.
Za ty peníze byste mohli vydržovat deset univerzitních profesorů nebo třicet básníků;
třicet malířů by malovalo, třicet hudebníků skládalo hudbu radosti i smutku po celý rok, kdyby se jim rozdělil příjem pana bankovního velmože.
Je velmi málo továren, které by tolik nesly majiteli, jenž je vydupal ze země, jenž vyrábí, jenž vyváží a jenž konečně nese všechnu ztrátu;
a nevím, je - li jediné dominium, které by tolik neslo svému feudálnímu držiteli.
A přece továrna nebo dominium je osobní vlastnictví, kdežto banka není osobním majetkem pana bankovního velmože.
Pan bankovní velmož nedisponuje svým kapitálem, neriskuje svůj majetek, neručí za ztráty;
riskuje vaše peníze, disponuje vaší kapsou, ale vykáže - li ciferně náramné zisky, vydělá tolik jako žádný sebezdatnější člověk jiného oboru.
Nerozumím hospodářským věcem;
ale tyhle úžasné tantiémové prezenty bankovním machrům musejí nutně mít dvojí následek: předně horečku zakládat nové a nové banky a za druhé ještě divočejší horečku vykázat se co největšími, byť docela neskrupulózními, byť velmi povážlivými zisky.
A pak to tady máte, a nemusí to být jenom v Brně.
Odpusťte, mám snad primitivní názory;
myslel jsem vždycky, že peníze jsou jen článkem mezi prací a životní potřebou.
Zdá se však, že peníze jsou tu proto, aby dělaly nové peníze;
že si založily svůj vlastní život, svůj vlastní podnik, že se " udělaly pro sebe ".
Peníze se vrhly na výrobu peněz, jsou tu pro množení peněz, vzniká horečný a obludný kruh;
primitivní smysl peněz, prostřednictví mezi prací a potřebou, je najednou přerušen novým článkem: peníze slouží vydělávání.
Bojím se říci, že je to něco nezdravého;
patrně byste se mi vysmáli.
Ale že se to děje v takovém rozsahu, že tolik lidí se ocitá v horečném kruhu peněz, to má v sobě něco děsivého.
A za takový bankovní krach nejsou koneckonců odpovědni jen ti tři nebo čtyři machři nahoře;
je tu spoluodpovědna celá ta spekulační nálada, ta honička po papírech, které " jdou nahoru ", ta náramná chuť svézti se na báječných nebo pochybných ziscích, jež dělají peníze.
Střádal ustoupil drobnému spekulantovi;
šetření našich otců uhnulo našemu vydělávání.
Ale nakonec je to skoro vždy střádal, majitel hubené vkladní knížečky, dobrák, který je rád, že má v bezpečí svou kuličku, který si to nejhůř odnese.
" Vklady buďte svaté! ", ano: neboť není - li na penězích hodno ohledu aspoň to, že patří někomu jinému, nenašli byste na nich jiného svatého docela nic.
Nuže, několik set lidí přišlo o své peníze, několik pánů ředitelů si bude hledat tantiémy v jiné báječně užitečné bance, ale jinak se nic nezmění.
A přece takový případ, jako se stal nyní, by měl být mementem pro všechny nás: výstrahou osobní i sociální.
Čím více lidí se bude drápat na burzovní a peněžnickou houpačku, tím prudčeji se bude kývat nahoru a dolů;
a časem, snad brzo, snad náramně brzo to zase někde praskne, a zas se bude plakat pro " přílišnou důvěru ".
Snad opravdu není lidem pomoci.
Lidové noviny 17. 12. 1922
JOHN, JOE, FRANK ET CIE
Jménem čtenářstva protestuju rozhořčeně proti tomu, aby Sýkora, vítěz nad Willy Spörlem, dosavadním mistrem republiky střední váhy v boxu, ne, dosavadním mistrem republiky v boxu střední váhy, ne, dosavadním mistrem střední váhy v boxu republiky ( nebo jak se to proboha řekne ), byl uznán za mistra střední váhy.
Ne proto, že by jeho vítězství bylo pochybné, nýbrž proto, že se jmenuje Václav.
To je odborně nepřípustné: není to fair, není to sportovnické.
V boxu můžete být Fredem, Jimmiem, Joem, Frankem, Billem, amatérem, profesionálem, vítězem, poraženým, surovcem, džentlmenem nebo čím chcete, ale nikdy ne Václavem, Břetislavem, Vojtěchem, Metudem, Cyrilem, Přemyslem, Vítězslavem, Bohumilem nebo něčím podobným.
Jaksi se to nehodí.
A dáte - li už někomu facku, nedávejte ji Janu Patrčkovi, nýbrž mistru Johnu Patrčkovi nebo Franku Oščádalovi od těžké váhy.
Ale jste - li náhodou Václav nebo Metud, nechte sportu a pěstujte králíky, poezii nebo zlaté rybičky;
neboť při tom se nemusíte stydět za to, že jste Čechem.
Lidové noviny 19. 12. 1922
KOMÍNY
Místo abys na něco pořádného myslil, díváš se z okna;
a protože bydlíš trochu vysoko nad prahem země, vidíš Pánaboha, a kousek pod ním oblohu, a kousek, kousíček pod ní střechy, samé střechy a komíny.
A náhle si vzpomeneš, že jsi zrovna tak se díval na komíny v Paříži, ale tam jsou jinačí: jsou jako sokl, a z něho čouhají dvě nebo tři tenké roury s jaksi zakroucenou hlavičkou, a vypadají, jako by tam stáli dva nebo tři mužíčkové, kroutili hlavami a mluvili o holkách neb o politice.
U nás jsou komíny krátké a zavalité, podsadité a jaksi nahrbené;
proto se tolik v české literatuře vyskytuje přirovnání k staříkovi, který sedí na střeše a kouří faječku.
A v Němcích, tam jsou komíny vyčouhlé, rovné, hranaté, dlouhánské;
nevypadají ani jako zakroucený mužíček, ani jako stařík;
nevypadají nijak, jenom jako komíny.
A to je i na komín trochu málo.
Lidové noviny 28. 12. 1922
ŽENA A POVOLÁNÍ
Přes tu chvíli se dočtete v novinách o nějaké té " první ": o první advokátce, starostce, zvěrolékařce, geometřici nebo já nevím jaké první odbornici kterého divného mužského řemesla.
To tedy dokazuje, že buď nejsou mužská řemesla tak tuze těžká, nebo že ženská dovede totéž co mužský, dá - li se jednou do toho;
což obé není ostatně tak důležitým objevem.
I já si myslím o sobě, že kdybych se byl do toho včas pustil, uměl bych být advokátem jako třeba dr. Bouček nebo zámečníkem jako třeba mistr Šafus;
ale zajímavé právě je, že to nedělám, že vyrábím něco jiného než oni, a že je tolik různých možností a činností pro nás lidi.
Ale ženám nepřipadá zajímavé dělat něco jiného než muži;
zdá se jim romantičtější dělat totéž co muži.
Pokud to činí z důvodů výdělečných, mlčím;
neboť každý chce být živ.
Ale protestuji, činí - li tak z důvodů ideových, a myslete si o mně třeba, že jsem zpátečník.
Muž je - z vrozené hlouposti - specialista;
zakousne se do svého métier nebo do své vášně a pak nevidí napravo ani nalevo;
jeho osudem je stát se odborníkem, ať už v bakteriologii, nebo ve výrobě koženého zboží, nebo konečně v literární historii.
Jeho duše má puzení se do něčeho zažrat a to ostatní pustit;
zajímá se jen o svůj výsek světa a krom toho snad ještě o politiku, a právě proto tu a tam vykoná na svém poli něco náramného: zrovna pro tu omezenou, jednostrannou, chlapskou a náruživou zažranost.
Nuže, kdyby byli na světě jenom muži, bylo by to prostě k utečení, z nesčetných jiných příčin, ale také proto, že by na světě byli samí odborníci, kteří by si koneckonců neměli co říci: každý by myslel na to své a už by se ani nesrozuměl s člověkem jiného odbornictví;
neboť specializace je nedružná, nekulturní, jaksi zrovna nespolečenská, je to taková jistá izolace nebo výlučnost nebo druhová odlišnost.
Dejme tomu králík se zajímá o zelený chřást, ale nezajímá se o žirafu nebo orla, protože s nimi nemá nic společného.
Pravý zámečník se zajímá o zámky, ale ne o archeologa nebo o lyrika, protože s ním také nemá nic společného.
To tedy jsou mužská řemesla.
Žena je - nevím z které vrozené nectnosti - duch univerzální, všestranný, nezažraný a plný podivuhodných zájmů.
Je - li to dáma, jaksi by vás na ní mrzelo, kdyby řekla, že ji vůbec nezajímá hudba nebo literatura nebo že neví, co je to box;
má ji zajímat vše, má něco vědět o všem, má umět vyjít vstříc každému našemu zájmu, a běda, mluví - li mocí mermo s vámi, lyrikem, o uvolnění obchodu, nebo s vámi, aviatikem, o středověké diplomatice.
Od ženy čekáte něco povšechného a sdružujícího, co vás zapne do obecných souvislostí společenského života.
Na ní je, aby jaksi korigovala jednostrannost vašeho povolání, aby přenesla sebe i vás přes úzké meze vašich profesionálních zájmů, aby - aby - jedním slovem, aby udržovala společenskou kulturu nebo ještě spíše společenství kultury mezi vámi, omezenými a zatvrzelými specialisty.
Řekl jsem, že se pravý zámečník zajímá o zámky, ale ne o archeologa nebo o lyrika;
nuže, je velmi správné, že se jeho žena zajímá méně o zámky, ale více o archeologa nebo o lyrika, který náhodou bydlí v téže ulici, a poví třeba svému zámečníkovi mezi polévkou a masem, že u archeologů budou chovat a lyrik že má dluhů jako kvítí;
i to překonává úzké zámečnictví mužovo a staví mosty mezi jeho dílnou a světem.
Vidíte, že žena má něco společného se vším, co se děje kolem ní;
jste svědky, jak instinktivně chápe své kulturní a společenské poslání;
uvědomte si, jak univerzálně se zajímá každého rána o víceméně široký okruh lidského života kolem dokola.
Koneckonců, je to čestné a důležité poslání, na něž muž není příliš vážný, nýbrž příliš omezený.
Hleďte, v Americe už provedli takovou jistou dělbu práce: muž se shání po živobytí, je specialistou, vynálezcem, obchodníkem nebo vůbec něčím praktickým;
pak přijde domů a žena mu poví, co je nového v kultuře, co musí číst nebo vidět, a dobrý Sam nebo Bill čte, kouká a dovídá se o věcech, o které by se jinak čerta staral.
Ale bude - li žena sama specialistou, vynálezcem nebo něčím praktickým, kdo bude pak ji vřaďovat do univerzální zajímavosti světa, a kdo nás?
Ano, kdo nás;
neboť nezapomínejme, že vůbec v takzvané ženské otázce jde o mužské zájmy.
Lidové noviny 31. 12. 1922 | ockc22a |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku I. (1923) (a), Žánr: publicistika
KMOTŘI
Nejkmotrovštější kmotři na světě, to jsou pražští radniční páni.
Posuďte jen:
" Ústřední správní komise hl. m.
Prahy schválila v plénu návrh užší správní komise, aby ulice Mariánská byla pojmenována na Lützowovu a Sadová na Hooverovu.
Dr. Bloch žádal, aby ulice Hybernská byla přejmenována na Ferrerovu...
Plán nového pojmenování jest provizorně rozvržen tak, že ve jménech ulic smíchovských a ulic ve vnitřní Praze budou uplatněna jména našich domácích slavných osobností, ve Vinohradech uctěna bude Dohoda, v Karlíně slovanské přátelství a na Žižkově slavná historická doba husitská. "
- Nu, jen pomaleji s tím křtěním, páni kmotři!
Víte, že ve Velké Praze je po dobrém tuctu ulic Palackého, Jungmannových, Riegrových a tak dále, že tedy je nutno překřtít asi dvě stě ulic?
Propána, proč překřtívat takovou Mariánskou ulici, když už vešla do dějin ( skrze Mariánskou houfnici ), nebo Hybernskou, jež říká kus místní historie, proč poctívat Dohodu just na Vinohradech a Slovany zrovna v Karlíně, jaký vůbec rozumný smysl má překřtívat ulice, jejichž jméno nemá ve Velké Praze duplikátu, jaký orientační smysl má dělat z jedné čtvrti literární lexikon, z druhé mapu národů a ze třetí příručku dějin husitských válek?
Prosím vás, nedělejte hlouposti;
oživte ve starém městě podle možnosti staré názvy topografické;
jména slavných osobností tu - i cizozemských, mapu Evropy, literární a jiné dějiny nechte laskavě jako rezervoár jmen ( když už neumíte vymyslit názviska lepší ) pro nové čtvrti nebo na pokřtění ulic, jež musejí být pojmenovány, abychom nemusili nikoho hledat dejme tomu ve čtrnácti Palackého ulicích Velké Prahy.
Nahrnout jména jednoho rázu ( třeba osobní, nebo zase národní ) do jedné čtvrti, to už je, s odpuštěním, dokonalé vrtáctví;
takové nomenklatuře se jakživ pak nenaučí ani člověk s maturitou.
Mimoto je to nevkusné.
A banální.
A kmotrovské.
Po převratu byl několikrát svolán " poradní sbor pro přejmenování ulic ";
bohudík zatím zmizel, neboť užíral příliš mnoho času svým účastníkům, mezi něž patřil i pisatel t. ř. Ale řečený sbor vypracoval jisté rozumné a odborné " směrnice " pro překřtívání ulic.
Páni kmotři, nechte si je vyhledat a přečíst.
Bude to pro město Prahu tuze užitečné.
Lidové noviny 12. 1. 1923
NOUZOVÝ SLOUPEK
Co je to sloupek?
Sloupek je to, co tady následuje.
Je to tištěno v Lidových novinách vždy šikmým písmem, aby byl zdůrazněn obzvláštní význam těchto sloupků vůči ostatnímu obsahu politickému, národohospodářskému, kulturnímu i ze soudní síně.
Sloupek je také již proto velmi důležitý, že vychází každý den jako slunce.
Kdyby nevyšel, byla by na světě tma.
Co je to sloupek nouzový?
Sloupek nouzový je takový sloupek, který nezbytně musí býti napsán, aby vyšel, a aby tedy nenastala na světě tma.
I musí se tedy honem napsati sloupek, který je s velikým důmyslem zhotoven třeba z ničeho, nebo z látky velmi řídké, která se musí šikovně roztáhnout, aby vydala na příslušný kus sazby.
Z těchto nouzových látek vznikají pak ony sloupky nouzové, jež jsou u čtenářstva velmi oblíbeny, neboť jsou nejkrásnějšími důkazy pisatelova vtipu a jeho obzvláštní bystrosti a pohotovosti;
ba může se takřka říci, že odhalují pisatelovu duši, neboť vpravdě bývají vyráženy z nejdivnějších záhybů jeho duše, jsouce plně duševné, nemajíce se sloupkově nevydatným vnějším světem vlastně už nic společného.
Tak jako třeba dnes se to přihodilo, že brněnská redakce telefonuje redakci pražské, že naléhavě potřebuje sloupku.
Zde v Praze však, přisámbohu, žádného sloupku není, a zdá se v této chvíli, že na celém světě není, nikdy nebylo a běda, snad i nebude ničeho, z čeho by bylo možno udělati sloupek.
Tato strašlivá situace je pak onou situací, v jaké béřou původ nouzové sloupky.
Vznikajíť právě z chaosu, tak jako kdysi vesmír, jemuž i Lidové noviny i jejich milení čtenáři vděčí za svůj původ.
Jelikož Brno na sepsání tohoto sloupku v zájmu všeho tohoto vesmírného čtenářstva velmi naléhá, aby byl v době nejrychlejší zhotoven a dodán sloupek, zasedli na tuto naléhavou práci dva Čapci, doufajíce tímto způsobem rychleji býti hotovi.
Vězte tedy, že toto jsem psal já, Čapek I., a že vidím, že už jsem napsal slušný kus rukopisu, aniž bych musil vytahovati vetché a odložené, ba ani ne nouzové látky.
Ba naopak, na sloupky je tolik nápadů, že by jich v tomto čísle mohlo vyjít třeba šest i více, a ještě bychom nebyli vyčerpáni ze všech pozoruhodných věcí, jež by zasloužily dovedné odborné úpravy, obecné pozornosti i podivu.
Tedy co se mne týká, mohl bych se tu třeba rozepsati vhodně o tom, že třeba konec masopustu je přede dveřmi;
mohl bych třeba psáti o dveřích, o dveřích, které vržou, nebo třeba nevržou;
ale mohl bych psáti velmi dobře třeba také o vrzání;
vrzání je věc, o níž dosud málo bylo psáno, věc opomíjená a povržená, jíž si dosud skoro nikdo nepovšimnul, neboť ostatně vrzání je dost nepříjemné.
Mohl bych psáti sloupek i o věcech nepříjemných, jichž je na světě až dost, a mohl bych udělati sloupek i o tom, co to je, když je dost.
Je to skoro vždy dobré, když je dost.
Přeji každému dost, neboť s uspokojením pozoruji, že mám na sloupky nápadů dost.
Rád uvidím, kolik jich má tuhle doleji Čapek II.
Možná že nemá zrovna žádný nebo se akorát zmohl jen na jeden.
Jestli má jen jeden, mohl z toho napsat sám celý jeden sloupek a nemusili jsme psát oba dva.
Posuďte sami.
( Čapek II. )
Mozkový ústroj je zvláštní.
Řádný, zdravý, libový mozek se neustále - krom spánku a vlastně i v něm - něčím zabývá, o něco se zajímá, něco rozkousává, mele a zpracovává.
Ale dejte mu rozkaz: teď něco mysli a pověz to - a v té chvíli se mozek zastaví.
Přestane myslet.
Nic neví.
Stojí a mrká, tváře se, jako by usilovně chtěl pochopit, co divného se na něm chce.
Je jakási ostýchavost myšlení.
Vidíte děvčátko;
jde - tančí, nožky mu hrají, ruce letí, celé tělo jiskří pohybem.
Ale pak mu povězte:
Jářku, děvčátko, tvá chůze je tanec, tvé ruce jsou písnička - nu honem, udělej ještě několik pěkných kroků, ano?
Tu stojí děvčátko, vázne, červená se;
má nožičky najednou přilepené k zemi, ruce jí překážejí, a ani neví, jak to udělat, aby se to vše vůbec hýbalo.
Nejde to.
Na rozkaz to nejde.
Ale poručte děvčátku:
Je tělocvik;
tak tedy vpravo v bok, pochod, jedna dvě, jedna, dvě.
A jde to.
Jedna dvě.
Poroučet lze vlastně jen mechanismu;
nikdy bezděčné, z nitra se deroucí akci, ať je to myšlení, nebo tanec.
A proto je třeba zmechanizování, kde je třeba poslušnosti;
proto je tolik třeba zmechanizovat mladá těla na vojně a mladé mysli ve škole;
proto my muži se mechanizujeme odbornictvím a profesionalismem, aby naše mozky poslouchaly a fungovaly jako stroje.
Tvořivý zapisovatel by byl špatný zapisovatel;
tvořivý krejčí by špatně sešil kalhoty, i když by dobře vybásnil nádherný šmyk-šmyk nůžkami.
Tvořivý mozek je jankovitý.
Praxe potřebuje mechaničnosti, protože potřebuje pohotové a hladké poslušnosti.
A hle, ani jsem se nenadál a rozepsal jsem se: jedna dvě, jedna dvě.
Není - li to tanec lehkých rukou a nohou, spokojte se s tím, že to je aspoň marš;
za dvacet minut jsem došel, jedna dvě, dokonce až na druhou stránku.
Lidové noviny 22. 1. 1923
ROKU 43571
To už si leckdo pomyslil:
Kdybych tak mohl jen štěrbinkou, jen štěrbinkou nahlédnout do budoucnosti!
Jen po jednu hodinu bych chtěl vidět, jak bude za sto, za tisíc, za jedenačtyřicet tisíc let vypadat svět!
- Čtenáři, ani já vám to nepovím;
ani Shaw, ani Wells, ani Verne vám to nevylíčí.
Ale chcete - li se podívat docela úzkou štěrbinkou, dobrá:
Nyní, slyšte, je rok právě 43571, a vy, přeneseni do této podivuhodné budoucnosti, náhodou zrovna prohlížíte noviny;
řádky, jež právě čtete, píší tuto poslední novinku: že... právě napadl čerstvý sníh... pro radost starých i mladých;
svěží mrazík... tváře zdravě zardělé... na hřišti se koulují děti... učiněno sto šedesát ohlášení pro nesypané chodníky... sklouzla na dětské čundračce a - - Stop!
Štěrbina se opět uzavřela;
již se nedočtete, jak vypadá politika a sport a divadlo roku 43571;
vrhli jste jen jediný kratičký pohled, ale věřte, že je správný.
Bude to tak, docela jistě to tak bude.
Hleďte, není tak nesnadno viděti budoucí věci.
Lidové noviny 23. 1. 1923
NOVÝ LES
Chcete - li jej viděti, přivstaňte si a jděte tak kolem sedmé v neděli ráno v Praze na Wilsonovo nádraží.
Uvidíte tam menší mlází, nebo takové jakési pole, nebo hodně vysoké strniště, nebo, jak to říci: zkrátka hustě vedle sebe nějakých tisíc nebo dva tisíce trčících lyžařských dřev, pod nimiž a mezi nimiž po prvním víceméně ohromujícím překvapení objevíte přiměřený počet lyžařů a lyžařek.
Jakživ jsem neviděl něco bizarnějšího než tento živoucí les lyží a holí;
trčí to zježeně, špičatě a ohnutě, je to husté jako ohromný trávník a hlaholí to, jako když tisíce špačků zapadnou v rákosí.
Cítíte se najednou sám drobným, spěchajícím mravenečkem, který si splašeně razí cestu mezi stébly dvakrát tak vysokými jako on.
Nejprve je to k smíchu, pak je to hezké a za chvíli, kdy vás už vlak nese za vaším jiným cílem, dokonce krásné.
Vždyť před deseti lety takto vyrazil z Prahy s dřevy na ramenou jen nějaký podivín, výstředník a blázen;
dnes vidíte všecko, co cítí trochu mladosti v nohou, hnát se ven, do bílých hor, do jiskrného vzduchu.
Vidíte naráz nový svět, novou generaci, nové a veselejší lidi, a řeknete si:
Pane bože, jen houšť, ať vyroste ještě hustší mlází lyží a ať těm lidičkám jde ta neděle hodně k duhu!
Lidové noviny 23. 1. 1923
FLAŠINET
Především si nemyslete, že je tak docela snadné hrát na flašinet;
jednak od toho bolí ruka, jednak je třeba jakési soustředěné, cílevědomé souvislosti, jistého přednesu a - ano, a jistého citu, to je to slovo.
Jako tolika jiným věcem učil jsem se také hrát na flašinet: a nešlo to.
Flašinet zůstal sice celý, ale písnička se rozbila, rozsypala, rozklížila, potrhala na nesouvislé cáry;
bylo to, jako bych se pokoušel stříhat na frak nebo montovat šicí stroj.
Například nesmí se v točení zadrhnout, zrychlit ani zpomalit;
klika musí běžet plavně, oble a při každé písničce jiným tempem;
někdy se sluší trochu protáhnout tremolo, jindy podškrtnout pauzičku, zkrátka je tu celá řada dovedností a odborných kliček jako při každém řemesle.
Píši to proto, že zrovna dnes je v naší čtvrti flašinetový den.
Už hodinu poslouchám, jak se blíží a zase vzdaluje babička flašinetářka;
chtěl bych vám zapískat všechny její písničky, neboť už je dovedu zpaměti.
Jednu z nich musí každý člověk zpívat s sebou;
zpívám ji tedy, a zpívají ji zároveň všechny služky v okolí, a dole truhláři, a za dvorkem ševcovi tovaryši;
i stoupá naše píseň k nebi a líbí se Bohu, neboť ji zpíváme společně.
Jiná, jakási starobyle taneční, má tajemnou moc, že se při ní musíte houpat v kyčlích, a při jedné obzvláště silně melodické kličce hodíte zadkem v jarém a starosvětském plesání;
nuže, všichni v dosahu babiččina varyta vykonáme současně tento radostný pohyb, ať žehlíme, píšeme nebo prodáváme za pultem nitě.
Jiná píseň, toť Osiřelo dítě v transpozici poněkud nezvyklé;
ale každý z nás obyvatelů jednoho bloku někdy a po nějaké stránce osiřel, každého někdo nebo něco češe hřebenem do krve rozdírajícím, každému život jaksi bije nožičkami o škopíček a každý konečně má proč a kde plakat;
a tedy flašinet mluví k nám osiřelým dětem a ujímá se naší opuštěnosti.
Jiné jsou písně, při kterých si vzpomenete na lásku, a jiné se pijí jako alkohol, a jiné jsou jako veselá holka, a jiné jako souchotinářská švadlena;
pravím, na každé je něco, co stojí aspoň za evangelický groš.
Jsou drtivé parní flašinety, hotové gigantofony řvoucí, řinčící a třeštící, že jediný zvukový chrlič zaplaví celé předměstí;
a jsou flašinetky bezzubé a dýchavičné, jež třeslavě vrkají v neděli u cest;
flašinety, jež jásají, a kolovrátky, jež úpěnlivě vzlykají nadlidským steskem.
Ale všechny mají jednu krásu, a to je basování.
Žádná muzika světa nemá tolik kudrlinek, tak divné přizvukování, tak rozmarné basy, tak tajemně nesouvislé doprovody jako flašinety.
Někdy to nepředvídaně zakvílí, někdy jako by si to z vás dělalo legraci;
někdy to tak hrozně zakličkuje, jako by uvnitř byl zavřen nepokojný duch.
Naslouchejte vždy také druhému hlasu věcí!
Já vím, že nemáte rádi flašinety, neboť jste lidé nervózní, blazeovaní a nevděční;
přepadne - li vás kolovrátek někde v ohybu vaší nedělní procházky, zabručíte něco o žebrotě, a zahraje - li vám pod okny, zavřete dokonce okno a řeknete cosi strašného.
A přece tichý a samozřejmý předpoklad všech flašinetářů je, že vám působí určitou libost, že vám prodávají něco stejně dobrého jako třeba pouliční prodavač limonády;
že vaše žíznivá duše potřebuje napojení a vaše srdce apollinského povznešení.
A tak točí klikou, aby vybudovali v ohybu cesty nebo na dně přesmutného dvora jakýsi ostrov rozkoše, libosad hudby uprostřed pouště hrubých a všedních zvuků.
A třeba jejich flašinet už píská jen jedinou píšťalou nebo bezhlase brouká a vrní, zůstává předpoklad, že vás to má těšit a že za takový požitek budete ochotni něco dát;
že vás snad dokonce tato čaromocná hudba léčí z melancholie, že zahání od vás duchy zlé, nudu i stesk a prokazuje vám vůbec něco ocenitelného.
Pro svou osobu - nemohu si pomoci: ale když dole hraje babička flašinetářka, odložím péro i knihu a zdvořile poslouchám, až dohraje;
neboť nesluší se nenaslouchati něčemu, co se k nám obrací o slyšení.
Lidové noviny 7. 2. 1923
PODLOŽKA
Mám - li začíti definicí, tedy:
Podložka je... zkrátka taková podložka z pijavého papíru, pokud možno nepromokavého a umazaného, sloužící zřejmě tomu, aby se o ni rozmazal každý rukopis;
neboť ještě jsem neviděl podložku, na které by se skutečně mohl inkoust osušovat.
Podstatné na každé podložce je dále to, že je vždy popsána;
čím je popsána, toť písemný druh dosud neprozkoumaný.
Člověk sedí zamyšlen nad podložkou, respektive nad listem papíru;
má něco psát, a neví, jak do toho;
přemýšlí, hledá výraz, a přitom něco bezděčně, z hlubin podvědomí načmárá na kraj podložky.
Jindy zase zastrčí do násadky nové péro;
a dřív než se rozežene po rukopise, zkouší péro na kraji podložky.
Na podložce se obyčejně sčítá;
někdy se na ní zamyšleně kreslí.
Na podložkách můžete rozlišit typ kreslířský a typ psavý;
například kde usedne František Sís, vznikají podivné kresby, podobné médijním obrázkům.
Podobné dokumenty můžete sbírat na všelijakých poradách, anketách a důvěrných schůzích, kde každý přítomný dostane list papíru, na němž by si zapisoval " body " a nápady.
Pravidelný výsledek takových anket jsou různé a dosti podivuhodné obrazce, hvězdice a ornamenty;
většinou propuká tu geometrický pud, typický pro samotné začátky lidské civilizace.
Tento atavický úkaz je rozhodně nejzajímavější výtěžek většiny anket a porad.
Prohlédl jsem si všechny redakční podložky, abych sbíral dokumenty redakčního podvědomí.
Narazil jsem většinou na psychologické záhady.
Zcela dobře chápu, je - li na podložce u telefonu napsáno slovo " Anči ";
nevím dobře, nač se vztahuje nápis " Anna Vocásková, skorochoť ".
Zcela záhadný je mi hromadný výskyt cifry " 300 " nebo několikrát se opakující " Jakub ", který se vyskytá také ve formě " Jakube ze Zahr... "
( Zahraničního ministerstva? ).
Třikrát objevuje se " Waldstein ", jednou " Dominik ";
vůbec křestní a vlastní jména ( vedle číslic ) na podložkách převládají.
- Jiný dokument:
" PPPPeters ", " Poslanecký ", " Představ... ", " PPPPPraze ";
zřejmá je tu chorobná záliba v písmeně P, kterou by snad mohl vysvětlit profesor Freud - já ne.
Jiná podložka: asi dvacetkrát " Garroni ", desetkrát " Gar " a dvakrát " Slavné ".
Nevím, co si myslit o povaze tak houževnatě oddané slabice " Gar ".
- Na jiné podložce nakresleno srdce ( velmi častý motiv na podložkách ) a slovo " Václav ", nic víc.
Jinde třikrát stenograficky napsáno " Množství ", pak kaligraficky nakresleno slovo " Polák ", dále dvakrát " Štenc ", třikrát " Anebo " a jednou " Provádění ".
Jak se zdá, jeví se tu jistá neurovnanost povahy a nejistota v cílech.
Záhadná je například podložka Kazetkova.
Zde nakresleno " Z " a " S ", pečlivě proveden nápis " Řecká ", načrtnuto " Sušice " a " Ehrenfels ";
nějaký osobní vztah má zřejmě nápis " včera ", na nějž se v druhém koutě podložky rýmuje tajemné slovo " Sklera ".
Není to veliká kořist na tolik podložek;
ale hleďte, každý ten nápis je vlastně nevysvětlitelný;
ptám se pisatelů, a nikdo z nich neví, co tím mínil a nač vůbec myslel.
Jsou to nápisy stejně záhadné, jako kdybychom je našli v hrobce Tutanchamónově.
I přítomnost, jak vidíte, je nezbadatelná.
Lidové noviny 9. 2. 1923
ÚSMĚV
"... vědomí se kalí, katastrofa je blízká. "
Tomu, kdo znal dr. Rašína, je divno při této zprávě.
" Vědomí se kalí... "
Bylo málo tak inteligentních, břitkých očí jako Rašínových;
lze si představiti, že v nich zhasíná vědomí?
Neznám druhé tak ostře řezané tváře;
vidím ji znova nalévat se krví v záchvatu hněvu.
Něco se tomuto skvělému dravci staví v cestu;
velké paličaté čelo rudne, ostří se, rozjiskří zpod mušketýrských vousů, vybuchne křik podrážděného tygra.
Je strašný ve svém hromování;
vyděsí, zakřikuje, zdrcuje, ale někdo se nedá, postaví se mu na odpor;
všichni přítomní tají dech, co se teď stane, jaký výbuch, jaká hrozná scéna;
hlavaté čelo rudne k prasknutí, a najednou se dr. Rašín usměje neobyčejně milým, srdečným, mužským úsměvem, křik rázem utichá, hněv je tentam;
muž proti muži, pravda proti pravdě, tvrdost proti tvrdosti, to byly chvíle, kdy v dr. Rašínovi zajiskřilo, zasvítilo, zazářilo jeho nádherné, přímo hrdinské a dobrácké chlapství.
Málokdo si snad všiml jeho pěkného, trochu zahryznutého úsměvu, který mu hrával na rtech při všem tom příkrém hartusení, jímž býval pověstný.
A tento úsměv, tuto skvělou životnost, prudkou, a pak to chytré a mohutné čelo, ten nejsilnější a nejohnivější temperament našeho veřejného života, to vše tak nesmyslně zničit!
Člověk je více než program, a dr. Rašín byl - neboť, žel, tento minulý čas se zdá již neodvratný - z nejlepších našich mužů, kladete - li důraz na slovo muž.
Lidové noviny 18. 2. 1923
Z PTAČÍ PERSPEKTIVY
Dva nekonečně dlouhé, černě namačkané zástupy, a mezi nimi prostora jako vymetená: tudy půjde pohřební průvod.
Veškerý život města se zastavil;
natiskl se do těch dvou řad a čeká.
Hodinu, dvě.
Jen v postranních ulicích ještě cinká tramvaj, funí auto, mladá maminka prováží v kočárku své maličké jiskřivým odpolednem;
penzista ťuká hůlkou a kouká zdálky na hustou frontu, do níž si netroufá.
Půl třetí, tři;
zástup zdá se neustále houstne, na kandelábrech visí hrozny kluků, po modré obloze brousí světloučká eskadra dvojplošníků.
Konečně, konečně!
Dlouhý, šedivý průvod sokolů, uniformy, cechy, vojsko;
spolky, spolky, spolky, nekonečný had táhnoucí rychlým pochodem.
Dlouhá přestávka;
dav se staví na špičky a celý se zvlní napětím: teď to přijde.
Ale ne: opět spolky a organizace, nekončící se průvod mužů a žen.
Mnoho okukovačů už ozáblo, rozmrzelo se a vydírá se z davu.
Ach, nyní přicházejí věnce;
není ani vidět, kdo je nese, ale putují rychle, a teď už jedou věncové vozy přetížené vavříny a stuhami, malá pauza, eskadra jezdců, a něco černého pluje středem ulice.
Není ani dobře viděti, co to je, ale jde za tím kdosi červený, patrně pedel, několik drobných postaviček, čestná sokolská stráž, jízdní policie, vozy.
- Jakže, to bylo vše?
A najednou obě ty přehusté řady se slily a vytékají z nich potůčky lidí;
teď se to rázem šine poklusem, proudí to jako mravenci, kutálí se to všemi směry jako rozsypaný hrášek.
Teď už zvoní na všech stranách tramvaje, kočí všech vozů křičí " hyje ", život se pohnul, zachytil svůj normální tep a klidně, jasně pulsuje, bzučí, praská bičem, zvoní a pospíchá.
Jak lehce by každý z těch běžících lidiček přeskočil hromádku popele, jež byla před chvílí ještě člověkem.
Lidové noviny 22. 2. 1923
JMÉNO
" Nebo když byl učinil Hospodin Bůh z země všelikou zvěř polní, i všecko ptactvo nebeské, přivedl je k Adamovi, aby pohleděl na ně, jaké by jméno kterému dáti měl;
a jak by koli nazval Adam kterou duši živou, tak aby jmenována byla.
I dal Adam jména všechněm hovadům, i ptactvu nebeskému, a všeliké zvěři polní. "
( Gen.
II, 19 - 20 )
To stojí v Písmu;
ale co tam nestojí, je nesporný fakt, že od té chvíle, kdy Adam dal jména všechněm hovadům i všeliké zvěři polní, si rozhodně myslel, že o nich něco ví a že je jaksepatří poznal.
Pokud nějaká věc nemá jména, znepokojuje člověka, tyčí se před ním záhadná a uzavřená, nepřístupná a neovládnutelná;
ale má - li jméno, tu je člověku najednou, jako by ji znal a nemusil se jí už bát;
je jaksi vřaděna mezi jiné věci, poznamenána, a dokonce jakoby ovládnuta;
člověk je s ní tak nějak hotov.
Hle, jaká přemocná a kouzelná věc je jméno!
Jděte k doktorovi se svou nemocí;
proklepe vás, napíše recept a řekne, abyste přišel za týden zas.
Vsaďme se, že odejdete naprosto nespokojeni;
chtěli jste slyšet od doktora, že máte dejme tomu hyperaciditu zažívacího traktu a že ty kapky, které máte užívat, jsou glyceroamidomethylethyltoluol;
teprve pak má duše pokoj, neboť nyní dokonale víte, co vám schází, kde to vězí a co je nutno dělat.
" Ani mně neřekl, co mně je, " slyšel jsem často si stěžovat pacienty.
Ano, jakpak má člověk s důvěrou stonat, když neví, jak se jeho nemoc jmenuje?
Jedete vlakem a vidíte překrásné holštýnské městečko;
dokola rybník, uprostřed červený betlém s červeným kostelem a nahoře na kopci červená zřícenina hrádku.
Vyletíte z dřímoty:
To je to krásné! jak se jmenuje?
A místo abyste koukali po červeném městečku, sháníte se po někom nebo po něčem, co by vám řeklo jméno.
Konečně letí kolem stanička s nápisem Mölln.
" Tak tedy to byl Mölln, " vydechnete si s úlevou, a je vám docela dobře;
ne proto, že jste viděl něco pěkného, ale proto, že víte, jak se to nazývá.
Putujete cizím městem a stanete před gotickým kostelem.
Koukáte na něj, obcházíte jej dokola, nemůžete být s ním jaksi hotovi: jakýpak tohleto medle je kostel?
Konečně vám někdo řekne, že to je dejme tomu kostel svatého Egidia.
Nu dobrá, teď už se k němu můžete obrátit zády: vždyť je to jen kostel svatého Egidia.
Kdyby to byl kostel svatého Panteleona, taky dobře, nic to na věci nemění;
ale jen když tu je jméno, které zažehná váš nepokoj z neznámosti.
Vidíte stroj, jak živi jste něco podobného nespatřili;
dole to má takové tento a nahoře čertvíco, a nějaké hejble tuhle a nějaká kola tamhle;
co to, pro všecky svaté, může být?
Inu, řekne vám znalec, je to zkrátka Rüdnerův rotační panteichostat ( prosím vás, nehledejte to jméno v naučném slovníku! ), a vám se v tu ránu uleví.
Heleme, řeknete si, tedy panteichostat je ta potvora.
K čemu slouží, je vedlejší;
ale má - li jméno, jistě má taky nějaký smysl.
Koneckonců, každého člověka mučí pocit neznámosti, ať je to před čímkoliv.
Jméno, pouhý zvuk, pouhé slovo stačí, aby věc byla vřaděna mezi známé.
Sám Hospodin pokládal za důležitější, aby Adam dal nejprve jména všem hovadům a teprve potom aby mu z žebra " učiněna byla pomoc, kteráž by při něm byla ".
A když pak stvořil Hospodin Evu, řekl honem Adam:
" Tato slouti bude mužatka, nebo z muže vzata jest. "
Tedy nejprve Evu pojmenoval;
pak jedl zapověděné ovoce a byl vyhnán z ráje, a teprve potom " Adam poznal Evu ženu svou, kterážto počavši, porodila Kaina ".
To ještě byl Adam aspoň v počátcích - asi obzvlášť důkladný, že si dal práci poznat Evu ženu svou;
v běžném životě se spokojíme obyčejně pouhým jménem.
Jen to, co má jméno, pro nás plně a uspokojivě existuje;
bezejmenné věci jsou příšerné, neboť jejich skutečnost není zařaděna do pohodlné třídy slov.
Bezejmenné věci jsou nepoznané;
toť přirozeno.
Ale že pojmenované věci se nám zdají eo ipso poznané, to je svědectví magické moci slova, jíž podléháme stejně jako divoši;
nebo jako starověcí platonikové;
nebo jako Adam, který se chápal vlády nad světem tím, že pojmenoval veškerá hovada i zvěř polní.
A tak se zdá, že jsme více ovládáni slovy než jimi vládneme sami.
Lidové noviny 25. 2. 1923
VIZIONÁŘ
Byl to mladý Švéd, kterého jsem poznal ve vlaku.
Měl na řemeni velikou, těžkou koženou brašnu.
Nu, asi nějaký pěkný kodak, myslil jsem si.
Chlapík spal, jedl a povídal;
zkrátka milý člověk.
A pak se začal starat, dostane - li na hranicích československé vízum.
Pak tedy otevřel brašnu a vytáhl z ní místo kodaku strašně tlustou knihu.
Tuto knihu začal otevírat a rozkládat, až z toho byla plachta metr široká a dva a půl metru dlouhá, pokrytá několika sty razítky, kolky, zápisy a podpisy;
byla to samá víza, a ta strašně tlustá kniha byla jeho pas.
Byl to velepas, arcipas, pas všech pasů, kompletní sbírka světových víz, katalog všech států, zeměpisný lexikon či co;
zkrátka muzejní kus.
Tento Švéd tak náramně ovízovaný a orazítkovaný jel z Londýna rovnou do Cařihradu a z Cařihradu do Oděsy;
a z Oděsy do Haagu.
Tvrdil, že je obchodník;
ale myslím, že jezdil po světě, aby sbíral víza;
zdál se být jenom nosičem svého velkolepého pasu.
Nuže, tohoto světoběžníka jsem se ptal, kde na celém světě se dnes nejlépe jezdí ve vlaku.
Švéd se zamyslil a povídá:
" V Rusku.
Jedu tam za poslední rok potřetí, ale tam se vůbec nejpřesněji jezdí.
Tam dostane strojvůdce prémii, předně když vůbec dojede a za druhé když dojede včas.
Následkem toho dojede skoro vždycky včas. "
A ještě jednou dokládal:
" V Rusku se teď vůbec jezdí nejrychleji. "
Lidové noviny 6. 3. 1923
V NĚMCÍCH
( Berlín ) Na první pohled se mnoho nezměnilo od předválečné doby;
snad dopravní ruch hodně slabší;
velmi mnoho žebráků;
místo tlustých a ruměných policajtů hubení a ustaraní " Schupo ".
Ale vnější lesk, paráda výkladních skříní, zevní rytmus práce a chvatu, to vše se hrubě nezměnilo;
pořádek, komfort, čistota, vše jak bývalo.
Čistě zvnějšku souzeno, je u nás vše jaksi nouzovější, válečnější, balkánštější.
V mnohém ještě vaříme z vody, ale u svého stolu už vaříme z masa.
Za pár dní máte v Berlíně plné hrsti důkazů o strašném ochuzení většiny tříd.
Na vnějšku setrvačností pokračuje starý vzorný pořádek;
ale zaškrábejte prstem, a najdete pokles, stísněnost, chudobu, náhražkové hospodářství.
V restauraci dostanete jídelní lístek jen s úředně stanoveným počtem jídel;
ale číšník, který ve vás pozná cizince, vám předkládá v notýsku seznam lahůdek, které můžete mít... nad úřední povolení.
Všude, až po poslední putyku, vyhlášky, že se Francouzům a Belgičanům nic nepodává.
( Hamburk ) Zde cítíte docela jiné Německo: sytější, sebevědomé, opět bohatnoucí.
Žádné stopy války, ochuzení, poklesu.
Vidíte to na porcích, na cenách, v obchodech;
všude hojnost, drahota, skvělost a ruch hodně předstihující Berlín.
V přístavě pozorujete, komu nadešla obchodní konjunktura:
Japonsku a Španělsku.
Ve vlacích v každém vagóně najdete aspoň jednoho Japončíka;
je to hotová invaze.
Jinak se teď špatně v Německu cestuje;
polovina vlaků zrušena, šetří se;
mezi Berlínem a Hamburkem, na nejživější trati říše, jezdí jediná dvojice rychlíků;
také budete pravděpodobně stát po celou cestu na chodbě, což konečně můžete vydržet vzhledem k zdvořilosti a ochotě všech cestujících.
Po této stránce se v Německu jezdí lépe než u nás.
( Ceny ) Obecně se myslí, že v Německu lze náramně lacino nakupovat a žít.
Nu opravdu, pokud se jídla týče, je vše nepoměrně levnější;
v Němcích patrně není státotvorná agrární strana jako u nás.
Zboží - podle okolnosti;
stane se vám, že v nejlepším obchodě vám, zřejmému cizinci, prodají rukavice za 36 tisíc marek, a zároveň Berlíňačce vedle vás řeknou:
" Pro vás jsou za osmnáct tisíc. "
Hotely laciné, jenže pro cizince platí dvěstěprocentní přirážka;
tedy vlastně jsou drahé.
Ostatně jste pořád okrádáni při směně peněz;
stojí - li marka na 620, dostanete 500;
říká se tomu ažio, měníte - li pak marku u nás, dostanete za 500 marek dejme tomu osmdesát haléřů.
Jediná věc se vám vyplatí, a to je jezdit v Německu drožkou nebo taxametrem.
Za dvě nebo čtyři koruny sjezdíte celý Berlín, kdežto u nás doveze vás drožkář z nádraží za čtyřicet korun, a ještě vám vynadá.
Proč jsou u nás drožky tak drahé, nevím;
patrně proto, že v nich nikdo nejezdí;
ale nikdo v nich nejezdí právě proto, že jsou příliš drahé.
Ostatně zdá se, že na valutní houpačce marky vydělávají docela jiní lidé než ti, kteří chtějí " lacino nakoupit ".
( Češi a Němci ) Zvláště je nutno zaznamenati pěkný společenský styk, který navázali reprezentativní Češi v Berlíně s německou společností, zejména literární a uměleckou.
Zde vzniká jistá obec, skutečně vybraná;
jsou to ovšem z větší části...
Negermáni, ale jména dobrého zvuku a ušlechtilých snah.
Nesmí se to podceňovat;
naše nejbližší kulturní cesta do světa vede až dosud přece jen přes Berlín, a pro tuto stránku svého úřadu má, jak se zdá, pan vyslanec Tusar dobré pochopení a v tiskovém řediteli Kamilu Hoffmannovi také dobrého spolupracovníka a organizátora.
Ovšem i tady se vaří z vody, tj. téměř z ničeho;
neboť na tuto formu zahraniční propagandy se u nás mnoho nedá hmotně ani morálně.
Vcelku není poměr Berlíňáků k nám příliš vlídný;
o tom bych mohl povídat jinou kapitolu;
ale tím spíše dlužno oceniti taktní a velmi užitečnou práci, kterou naše zastupitelstvo v Berlíně koná po společenské a kulturní stránce.
Znal jsem Berlín roku 1910;
tehdy jediní Češi, které jste tam mohli potkati, byli krejčí a sklepníci.
V tom ohledu se nyní velmi mnoho změnilo a ještě změní;
dnes jde už o jistý prestiž, na kterém právě v Berlíně mnoho záleží.
Což znamená určité povinnosti a... také prostředky.
Lidové noviny 9. 3. 1923
PSÍ RÁJ
Že nevíte, kde mají psi ráj?
V Hamburku.
Hamburk je jediné středoevropské město, kde smějí psi běhat bez řemenů a bez náhubků.
Mohou si čuchnout, kde chtějí, a seprat se, kdy jim je libo;
žádný košík nestaví svou vězeňskou mříž mezi jejich mokrý, veselý čumák a rozkošný svět vůní.
V žádném městě neviděl jsem tolik pěkných rasových psů jako v Hamburku.
Nikde jsem neviděl tak málo psích rvaček;
a když už se dva vořeši tak dalece zapomněli a pustili se do zápasu ve volném stylu, stačilo křiknout na ně a nechali toho s překvapující ochotou.
Ba bylo vidět, jak se usmívají, jak je baví koukat po světě, pěkně mlčet, zachovávat čistotu a vůbec chovat se jemně a vybraně.
Zkrátka psí ráj.
Není tam patrně vzteklých psů;
a kupodivu, zrovna v Hamburku je z celého Německa také nejméně vzteklých lidí.
Lidové noviny 9. 3. 1923
DÁTE SE SPÁLIT?
Tuhle otázku vám už jistě někdo položil, a hned vám ukázal příjemnosti a přednosti toho, býti spálen:
Předně, je to jaksi pěknější.
Za druhé, ten a onen se také dá spálit.
Za třetí, je to jistější: jakpak kdybyste umřel jenom zdánlivě a pochovali vás zaživa?
Například tetička švagra od sestřenice, když byla malá, viděla prý sama, jak vykopali na hřbitově jednoho ještě živého atd. atd.;
tyhle hřbitovní historky jistě znáte.
- Je zvláštní, že každý, s kým jsem dosud mluvil, znal někoho, kdo sám viděl a zažil, že někdo pod zemí oživl;
ale doposud jsem nepoznal nikoho, kdo by to viděl na vlastní oči.
Člověk si neumí náležitě představit, že umře;
proto si představuje, že bude třeba pochován zaživa.
Proto - pro jistotu - se chce nechat spálit;
nebo nechce - li si to rozházet s církví, přeje si, aby mu doktor po smrti propíchl dýkou srdce.
Zemřela jedna paní, a i po smrti zůstal jí na tváři slabý ruměnec.
Přivolaný doktor konstatoval smrt;
tu příbuzní prosili, aby nebožce " pro jistotu " probodl srdce.
Doktor rozhořčeně odmítl:
" Jen ji pochovejte tak, jak je. "
- " Nu ale, " prosili příbuzní, " snad byste přece mohl... "
- " Ne ne, " protestoval doktor, " jakpak kdyby byla ještě živa? "
Lidové noviny 10. 3. 1923
ZÁKONY A HLOUPOST
Právě se nadělalo dosti hluku se zákonem na ochranu republiky.
Byl nazván " zákonem náhubkovým ";
pravilo nebo křičelo se, že je to znásilnění politických svobod, konec volnosti slova a tisku, a jiné, ještě horší věci.
Dobrá.
Lze si ovšem představit daleko drakoničtější zákony na ochranu nynějšího politického řádu;
lze si je představit ještě liberálnější;
ale kdyby byly sebe lepší a blahovolnější, je docela dobře myslitelný případ, že se s nimi někdy utká některé z nejlepších hnutí lidstva;
že jimi bude vázáno nebo umlčeno nějaké překrásné a osvobozující slovo;
že i ten nejpružnější zákon bude železným poutem nějaké budoucí mladé a životné myšlence.
Bude - li zas jednou chodit Kristus Pán po světě, je možno, že bude mít potahování s úřady pro své veřejné projevy;
narodí - li se ještě jednou Žižka, bude možná sedět šest až deset let pro ozbrojené povstání;
Harmodios a Aristogeitón dostanou místo pomníku na Akropoli dvacet let těžkého vězení ( vzhledem k svému mládí a dosavadní zachovalosti ).
To vše je možné, neboť zákon je tvrdý;
ale -
Ale tím hůře, je - li nutný.
Svoboda slova je pěkná věc;
míň pěkné je, že přitom je - mimochodem ovšem - také svobodou žvanění a drzosti.
Svoboda tisku je krásná a drahocenná věc;
bohužel, že přitom je také svobodou lhaní a sprostoty.
Z osobního přesvědčení jsem pro naprostou svobodu tisku;
ale čtu - li někdy ty nebo ony noviny, cítím proti vlastním zásadám, že tohle či onohle by se přece jen nemělo pouštět na světlo denní, ne proto, že je to příliš statečné, ale proto, že je to příliš pitomé.
Volnost slova, ano! volnost pro každou velkou, a třeba divou, a třeba drtivou myšlenku;
ale co nás přitom ochrání před volnou a surovou hloupostí?
Volnost mínění, zajisté! ale co nás uchrání před omezeností a zdivočilostí fanatiků kterékoliv politické polopravdy?
Volnost politické akce, bravo! ale - znamená to i volnost šílenství či bídnosti?
Divokost, hloupost, bezohlednost v politickém životě, ta konečně nemůže zůstat neomezená.
Jsou huby, které nemohou běhat bez náhubku;
kde je vzteklina, musí být kontumace.
Náhubky se nevynalezly proti lvům, nýbrž proti něčemu jinému;
dává - li je náhubkový zákon také lvům, je to sice trapné, ale nutno uvážit, je - li toho času dosti důvodů na kontumaci.
A tu je až divné, že nikdo z těch, kdo prudce protestovali proti ZOR, nešel na věc z téhle stránky.
Každý se zásadně oháněl volností a svobodou;
nikdo však nevstal, aby řekl:
" Vždyť toho, odpusťte, není třeba;
u nás jsou politické mravy tak mírné, všechny veřejné akce tak důvodné a nenásilné, nikde žádné úklady a podkopy, všechno nabíledni, zkrátka kampak na nás s takovou flintou?
Lidi, vždyť u nás nikde a na žádné straně, v žádném popisném čísle, na žádném konci vesnice není nikoho a ničeho, co by se musilo nějak vázat nebo mít na mušce nebo ozákonit nebo ochraňovat.
Zkrátka poměry jsou u nás nesporně lepší, než jak předpokládá ten váš zákon. "
To neřekl nikdo.
A byl by to nejsilnější argument.
Každý zákon má dva konce.
Kolik velkých umělců už mělo úřední tahačky pro otázky mravopočestnosti! a budou je vždy mít, pokud bude nutno se chránit proti řemeslné pornografii;
a vidíte - li, jak hloupé a hrubé svininky se tisknou i hrají, zdá se vám někdy cenzura až příliš blahovolná.
Každé zneužití svobody je zárodkem omezení svobody;
vlastními otci zákonů jsou lumpové, a nikoliv právníci.
Zákon na ochranu republiky je zásadně nesympatický, je dokonce trapný;
avšak trapný je skutečnostmi, které jej vyvolaly.
Ti, kdo jej tak tuze odmítají, mluví o jeho následcích;
nemluví o jeho příčinách.
Pravda: snad někdy bude náhubkem velkému aktivnímu člověku;
ale co se má zatím dělat s malými, lhoucími, střílejícími, štvoucími, pletichářskými, korumpovanými nebo omezenými fanatiky?
- A že takových je dost, už laskavě dosvědčíte;
čím tedy jinak ucpat tu širokou mezeru v rozumu a slušnosti, která se otvírá všude tam, kde jak se říká - " vysoko planou politické vášně "?
Špatný svět musí mít nepěkné zákony.
Lidové noviny 18. 3. 1923
CHVÁLA ZAHÁLKY
Chtěl bych dnes zahálet: snad proto, že je tak obzvláště krásně, nebo že na dvoře pracují truhláři, nebo že slunce svítí, nebo z tisícerých jiných příčin: chtěl bych zahálet.
Nechtěl bych jít někam ven, neboť jít není už zahálet;
ani číst, ani spát, protože ani to, ani ono není zahálka;
ani se bavit, ani odpočívat, protože zahálka není ani odpočinek, ani zábava.
Zahálka, čistá, dokonalá zahálka není ani kratochvíle, ani dlouhá chvíle;
zahálka, toť něco negativního: je to nepřítomnost všeho, co člověka zaměstnává, zabavuje, rozptyluje, zajímá, zaneprázdňuje, trápí, těší, váže, vyžaduje, baví, nudí, okouzluje, otravuje, zabírá nebo zaneřáďuje;
je to nic, zápor, neúčel, bezcíl, nevím už jak to říci;
zkrátka něco dokonalého a vzácného.
Především: zahálka není maření času;
mařil bych čas, kdybych dejme tomu nabíral sítem vodu;
ale když zahálím, tak to právě nedělám, nedělám nic zbytečného, jelikož nedělám vůbec nic.
Za druhé, zahálka není matkou hříchu;
nemůže být vůbec matkou, jsouc dokonale neplodná.
Netouží po ničem;
zahálka, která touží, už nezahálí, už něco dělá, už má někam zamířeno.
Za třetí, zahálet není lenošit.
Lenošit je opomenout dělat něco, co by člověk dělat měl, a místo toho chtít si hovět.
Zahálet, to je nedělat vůbec nic, a přitom vůbec nic nechtít.
Zahálet není ani odpočívat.
Kdo odpočívá, dělá něco užitečného: připravuje příští práci.
Zahálka je bez vztahu k jakékoliv minulé a budoucí práci;
nemá následků a nečeká na nic.
Zahálet není také požívat klidu.
Hřát se na slunci, mhouřit blaženě oči, příst jako kočka, to vše je činnost případně velmi účelná, nebo je aspoň příjemná;
a příjemnost sama o sobě už je cosi jako účel.
Zahálka je naprosto bezúčelná;
nedomáhá se ani klidu, ani libosti, prostě ničeho.
Klid, toť pomalu a stále plynoucí proud, jenž tiše šplouná a zkolébává;
odpočinek, to jest temná a pokojná tůně, na níž odplývá rmut a pěna zlých nebo prudkých chvil;
lenošení, toť zátoka pokrytá zelenou řasou, slizem a žabími vajíčky;
ale zahálka jest utkvění.
Nemá rytmu ani zvuku;
stojí, nepostupuje.
Nedává život plevelu, ani řase, ani komáru.
Voda mrtvá a průhledná.
Byť stojí, nezahřeje se.
Stojí a neobrůstá.
Nemá směru, ani obsahu, ani chuti.
Chtěl bych dnes zahálet;
ne, chce se mi nechtít nic.
Chce se mi - čeho vlastně?
Ničeho;
neboť to právě jest zahálka.
Být jako kámen, ale bez tíhy.
Být jako voda, ale bez zrcadlení.
Jak oblak, ale bez pohybu.
Být jako zvíře, ale bez hladu.
Být jako člověk, ale bez myšlenky.
Dívat se na bílý papír, prázdný a hladký;
nepsat a dívat se, až by se ( z vlastní iniciativy ) pokryl černými písmenky, slovy, větami, řádky odshora dolů: první list, druhý a třetí;
a pak, pak to nemuset číst, pak to s ohromnou samozřejmostí pravé, hluboké zahálky vůbec nepřečíst a obrátit oči k první jarní mouše, která leze po okně, dívat se na ni a nevidět jí;
a pak - nu, což zahálka potřebuje nějakého programu?
Neboť vždy lze nalézt něco k nedělání, k nevidění a k nesledování.
A když člověk dozahálel, vstane a vrací se jakoby z jiného světa.
Vše je trochu cizí a daleké, protivné jaksi a napjaté;
a člověku je tak... tak divně, že... zkrátka si musí po zahálce odpočinout;
odpočinuv pak chvíli lelkovat, pak si ještě polenošit, potom se oddat jistému klidu, a teprve potom je schopen sebrat všechny své síly a začít dělat něco zcela zbytečného.
Lidové noviny 27. 3. 1923
MAZANEC
Já nevím, člověk může být beran, volnomyšlenkář, zednář nebo ateista, skalní realista nebo co chcete, ale o velikonocích chce mít svůj mazanec.
A třeba i jidáše s medem.
A rozhodně beránka, zejména se salátem.
A jelikož to vše letos určitě a důvěřivě čekám, věnuju tuto vzpomínku ohavným letům války, kdy nebylo mazanců, ani jidášů, ani medu, ani beránka, aniž pak salátu;
kdy nebylo nic svatého a pobožného;
kdy židovské obce dostaly sice pšeničnou mouku na macesy, ale my ostatní, křesťanští nevěřící i věřící, ani špetky mouky na pořádný, zlatý, vysoce vykynutý mazanec, ani hrozinek, ani mandlí, zkrátka ničeho, co by v nás pozvedlo křesťanskou náladu.
Proto asi tak hrozně poklesla morálka a náboženský cit ve válečných letech.
Tehdy, ba, tehdy nebylo nač se těšit: ani na velikonoce, ani na jaro ( byly musterunky ), ani na léto ( byly ofenzívy ), ani na podzim ( nebylo uhlí ), ani na vánoce ( nebylo dárků ).
Vzpomeňte si na to dnes, s krajícem mazance v ruce, a... bože, vždyť ani dnes není ten krajíc v každé ruce!
Mazanec každému! toť minimální sociální program.
Je někdo proti němu?
Lidové noviny 31. 3. 1923
VLTAVA
Ještě jí nikdo nezhudebnil do poslední její kapky, do jejího posledního skrytého úsměvu;
ještě jí nikdo nenakreslil ani nenamaloval, nepopsal ani nezbásnil tak, jak je, když se čisťounká třpytí v jarním slunci, světlá, zvučná, slavná, oblá a prostá, zcela dívčí v těchto mladých dnech, nebo když za soumraku vplouvá do Prahy, nekonečně modrá a třpytná atlasovými, brokátovými, žehavými odrazy světelné triumfální dráhy rozsvícené Prahy.
Podívaná nad všechny podívané, krása krás, nejskvostnější půvab celé Prahy i s jejím nebem, s jejími paláci a zahradami a se vším všudy, co je tu krásy a podívané.
A přece, kupodivu...
A přece, kupodivu, třebaže vltavské parníčky jsou rok za rokem plnější, třebaže už nestačí v letních dnech návalu výletníků, třebaže výlet parníčkem se mění v nesnesitelnou tlačenici místo klidného požitku, třebaže všechno roste - byť pomaleji, než by mělo -, vltavská flotila neroste.
Ty tři čtyři směšné kafemlejnky a dva tři větší kolové parníky, to je vše: jako před patnácti lety.
Vltava v létě stala se mraveništěm naháčů, hřištěm všech sportů, nejvděčnějším průduchem Prahy;
ale vltavská flotila dřímá předválečným polospánkem.
Načpak něčím hýbat.
Nač se namáhat.
Když doprava nestačí, tak tam nemusí nikdo jezdit.
Lidové noviny 4. 4. 1923
JIŽ NIKDY...
Již nikdy nebudeš ostrůvkem čekajících, požehnaným místem schůzek pro ty, kdož se hledají, již nebudeš spásnou palubou, které se zachytí, za níž se zachrání poplašená babička nebo penzista ze tří stran ohroženy zběsilými elektrikami a auty, už nebudeš svítit svým ciferníkem na tři strany, nebudeš oddechem prostřed nejzamotanějšího dopravního uzlu Prahy, nebudeš klidným intervalem na jediné trochu divočejší pražské křižovatce, ó malá refýži, kruhový chodníčku pod hodinami u Můstku.
Včera tě rozkopali, vyvrátili;
anis jim nestál za to, aby tvé bývalé místo přeorali a posypali solí, jako ve starověku činívali vyvráceným městům.
Znal tě každý, kdo přišel kdy do Prahy: buď se na tobě retoval z vřavy přeukrutné a spěchu vražedlného uprostřed labyrintu, či měl někdy rande na tobě, či o tebe klopýtl, či si na tobě odpočinul a rozhlédl se, kam teď.
Znal tě každý;
a nezbývá již po tobě než dláždění málem zajizvené.
A ani tě, historická refýži, neuloží v městském lapidáriu.
Nuže sbohem!
Lidové noviny 5. 4. 1923
OCHOČENÉ KOLO
Onehdy jsem si toho všiml: mladá maminka vedla na procházku asi čtyřletého prcka, a kluk vedl kolo: kolečko z rákosu, pěkně olepené barevným papírem, s dřevěnou rukovětí, ve které se to kolečko točí;
a jak ten malý mužíček běžel, strkal to kolo před sebou, nu, a kolo se tedy točilo, a to bylo vše.
Dlouho jsem jaksi nechápal, co a k čemu to je, a najednou jsem si vzpomněl: obruč!
To má být obruč!
My kluci jsme totiž za našich časů honívali obruč.
Ale to nebylo ochočené kolo sedící v dřevěné rukověti.
To byla - nu zkrátka pravá obruč, divoká, romantická, prapůvodní obruč, železná, rezavá, těžká a neprodejná.
Pravá obruč se musila především ukrást.
Buď se musila sundat z nějakého sudu doma, či u sousedů, a tyto obruče, na jednu stranu zúžené, měly jankovitou náklonnost běhat dokolečka;
věru nebylo snadné přimět je, aby běžely vpřed, a bylo k tomu třeba řádného třískání polínkem, a zejména náramného křiku.
Druhý, vznešenější druh obručí se musil ukrást naproti u koláře;
to byly těžké ráfy kol, obruče z valníků nebo z pivovarských vozů, jež uháněly drtivě a rovně jako lokomotiva;
stěží jsme jim stačili a poháněli je krátkými údery polínka, pokud tento nádherný běh neskončil mezi nohama nic netušícího chodce, na něhož se bojechtivá obruč vrhla tankovým útokem.
Obruče ze sudů útočily zcela jinak, úkladně, z boku, se lstivostí nepřekonatelnou;
braly to šejdrem, stočily se zničehonic napravo nebo nalevo a vpletly se mezi nohy komukoliv, kdo tudy zrovna šel, ať to byl třeba pan Falta, nebo sám pan Edynek Moravec.
Dále tedy patřilo k obručím polínko k pohánění, a posléze sportovní zápal;
neboť úkolem obručí bylo nejen drtit překážky, nýbrž konat dostihy.
Tehdy ještě nebyly automobilové závody;
ale my kluci jsme je anticipovali, jako ostatně téměř vše.
Proti tomu kluci továrníků měli rákosové obruče, koupené i s hůlkou;
ale ty nehonili po silnici, nýbrž po pískových cestičkách v parku za mřížemi, a naše obruče proti nim byly jako řeznický pes, takhle Sultán nebo Nyklíčkův Nero, proti znuděnému a třasořitnému chrtu.
Byly to zkrátka pravé, podstatné, divoké obruče;
těmi rákosovými jsme se sociální i sportovní nelibostí pohrdali.
A kdyby nám byl někdo tehdy ukázal ochočené kolo v dřevěné rukověti, kolo spoutané, voděné tak říkajíc na provázku, titěrné, hloupé, mírumilovné a polepené cukrovými papírky, byli bychom vyprskli v neslušný smích nad touto pošetilou náhražkou.
Ale tahle spoutaná obruč je dnes univerzální.
My kluci jsme se sami právali, předháněli se, poráželi se;
dnes necháváme za sebe prát se jiné;
a tomu se říká sport;
díváme se, jak jiní kopají do míče, běhají, mažou do sebe, strkají se na zem a kdesi cosi.
Sport: náhražka vlastní bojovnosti, vlastního závodění, vlastní činné legrace.
V Praze není už zábradlí, po kterém by kluci mohli jezdit na zadku: i musí se zřídit stroj na jezdění po zadku, a tomu se říká skluzavka, tobogan nebo čertovo kolo.
Stroje na zábavu: toť ochočené kolo ve velkém.
Ty všechny edeny, lunaparky a velkozábavní velkopodniky jsou jen ohromnými náhražkami zanedbaného, inhibovaného dětství.
Je souzeno od stvoření světa člověku, aby někdy jezdil po zadku;
nemohl - li si tuto metafyzickou nutnost vyřídit v dětství, musí to později dohánět na skluzavce.
Je to divný civilizovaný úkaz, že se veškerá zábava musí platit.
Dnes se vlastně už nelze bavit z vlastní iniciativy, na vlastní pěst;
lze býti jen baven;
lze si koupiti přístup k zábavě.
Divadlo, kino, eden, sport: kupte si kratochvíli! neboť sami od sebe, mezi nejbližšími bližními, to neumíte, a je to dokonce jaksi nedůstojné, bavit se sám sebou nebo svými bližními.
A proto sem se všemi stroji na zábavu, sem s profesionály bavení, sem s průmyslovými velkovýrobnami legrace!
Až se budete chtít smát, půjdete do smíchovského velkopodniku;
odpočinete si v odpočinkovém ústavě;
snít budete ve výrobně snů;
nebudete tancovat před archou nebo v ranní rose, nýbrž nikdy a nikde jinde než v mechanicky otáčivém tanečním velkoústavě.
Ať vám to tedy slouží!
Lidové noviny 17. 4. 1923
ZVONY DOMOVA
Když člověk delší dobu jezdí po cizích rájích, těší se domů jako malé dítě.
Když přejede hranice, má strašnou radost z prvního českého finance, z prvního českého konduktéra, vůbec ze všeho.
A když se blíží Praze, už ani nevydrží sedět, chtěl by vyskočiti z rychlíku a běžeti napřed.
Konečně dojel, hrne se ven a teprve nyní ho pozdraví zvony domova.
Je totiž neděle, na to chudák marnotratný syn zapomněl;
to znamená, že nemůže jeti domů tramvají, jelikož nějaký spolek si umínil pořádati po kolejích jubilejní průvod a zastaviti provoz na dvě hodiny.
Nemůže jíti pěšky, protože má plné ruce a na každém rohu stojí víceméně ošklivá dobročinná dívka s kasičkou a obírá chodce - jako každé neděle.
A nemůže jeti drožkou, protože nikde na světě nejsou drožkáři takoví hrozní raubíři jako v hlavním městě Praze.
Tu tedy, shlédna beznadějnou situaci, chopí se svých pěti švestek a nejbližším vlakem prchá za hranice.
Neboť Praha, holenkové, je cosi jako tajemná Lhasa: není jaksi možno se do ní dostat.
Aspoň v neděli ne.
Lidové noviny 15. 6. 1923
ETNA
Už víc než před měsícem se psalo, že Etna, čili jak se tam říká, Mongibello, soptí;
ale tehdy to nevypadalo nijak zle.
Etna, krásný pravidelný chlapík širokých ramen, byla pocukrována sněhem, nahoře to bylo zahaleno šedavým závojem a chvílemi to trochu zabručelo;
pak se všechno ztratilo v mracích, hodinku hřmělo, a zase zasvítila v slunci, úbočí pruhovaná sněhem a lávou.
Jen v noci docela nahoře to rudě zářilo, pohasínalo a zas se rozřeřavělo, jako když někdo fouká na žhavý uhlík;
ale nevypadalo to o nic hrozněji než u nás svatojánské ohně.
A přece tehdy psaly noviny, že obyvatelstvo - tenkrát na západním svahu, někde u Bronte - prchá v panice.
Tentokrát to chytlo severní svah, rovnou k Taormině;
prý kusy lávy padají až do Giardini, což je taorminské nádraží, moc pěkně uložené na pláži dole pod skalou Taorminy.
A zrovna ten severní svah vypadal tak krásně, že ses toho nemohl napást;
Etna mezi olivami a kakty, Etna mezi piniemi, Etna korunující scénu řeckého divadla - půl Sicílie ovládá Etna pohledově, odevšad je vidět její klidný, rozložitý obrys;
člověk by neřekl, že v ní dříme ohnivá náruživost.
Říkáme " v ní ";
ale Etna je rodu mužského;
Pindar ji nazýval otcem sněhu.
Na jejích úbočích jsou napsány řeči tří kultur, jež ovládaly Sicílii.
Čtete o obci Linguaglossa, kterou pomalu pokrývá a drtí proud lávy.
Lingua je latinsky " jazyk ", a glossa je také " jazyk ", ale po řecku.
Mongibello je domácí název Etny;
" monte " je italsky " hora " a " djebel " je zase hora, ale arabsky.
U zničeného Castiglione teče Alcantara, což je po arabsku " řeka ";
a obec Bronte upomíná na řecké " brontes " čili Kyklopy a " brontos " čili hrom.
A docela pod kráterem je prý římská zříceninka, kterou postavil císař Hadrián, aby se odtud díval na východ slunce.
Tři národy osazovaly boky Etny;
každých pět let prý soptila v dějinách Etna, a pokaždé na to padlo několik osad a někdy až dvacet tisíc lidí, ale lidstvo se nepustí této krásné hory.
Lidstvo se nedá.
Lidové noviny 23. 6. 1923
PROČ V NEDĚLI PRŠELO
Pršelo totiž, ač nebyla žádná deprese nad Islandem, a také nebyl u Karlína hlášen příchod grónských ledovců.
Příčiny byly tentokrát, jak se zdá, jiné, a sice několikeré:
1. byl v Praze slet hasičů, 2. a v Brně zájezd sokolů, 3. a v Uherském Hradišti nějaký výlet, 4. dále končila se okružní soutěž automobilů s takovým úspěchem, že jim to zahraniční konkurence musila zhoršit, 5. byly plavecké závody a 6. toho dne přinesly Lidové noviny první soukromou povětrnostní předpověď a slibovaly, že nebude pršet;
i rozhněval se Perun, neboť už od dob Havlíčkových má na české novináře vztek, a z různých červnových zbytků smetl první červencový dešť.
I pršelo, až to byla hanba.
Proto v neděli pršelo a bude pršet i nadál.
Lidové noviny 3. 7. 1923
" RCI, CO JSI UČINIL ZE SVÉHO MLÁDÍ? "
" Učinil jsem ze svého mládí žalář, " prohlásil mladý Šoupal s jakousi pýchou mučedníka.
Ano, žalář;
ale dříve ještě, než to byl žalář čtyř kamenných stěn, byl to žalář nejtemnější: žalář tří nebo čtyř idejí, vězení fanatismu.
Devatenáctiletý hoch " došel přesvědčení ", tj. došel na meze své schopnosti učit se poznávat, ještě dále poznávat a znovu poznávat;
zahodit to, co je krásnější než věřit a statečnější než ničit, totiž dívat se denně novýma očima, dohlédnout dále než včera, objevit jinou stránku věci než včera a žíznivě pronikat do budoucna.
Když člověk překročil třicet až čtyřicet let, může litovat, že zvyky povinnosti a tisícerá pouta života ho den po dni zbavují dychtivé schopnosti a volnosti poznávat;
ale mladý hoch, který je hotov se svým rozumem a zabední se v omezeném dogmatickém " přesvědčení ", je ubožák.
" Přesvědčené " mládí už neposune vývoj světa;
může jej zabrzdit se zlověstným zakřípnutím, ale nedá mu nového impulsu.
Ach mladý hochu, ať jsi v kterémkoliv táboře a pod praporem jakékoliv víry, rci, co jsi učinil ze svého mládí?
Lidové noviny 6. 7. 1923
PADLA
Pod mými okny pracují truhláři.
Mám rád truhlařinu, je to pěkná práce;
často, když píši, chtěl bych být raději truhlářem.
Dnes jsem zrovna kousal péro, protože něco mne živou mocí nechtělo napadnout, a zatoulal jsem se očima na dvůr;
zrovna tam tovaryš nařízl pilou krásné prkno a teď to mydlil, až se piliny sypaly a pila vjížděla do prkna jako nůž do čerstvého chleba.
" Franto, padla, " křikl najednou káravý hlas z dílny;
Franta se lekl, že ani nedořízl, a s námahou vyndával pilu z nakrojeného prkna.
Tu jsem pochopil, že " padla " je vyšší, přímo metafyzický rozkaz, a že by se stalo něco hrozného, kdyby Franta dořízl;
že jsou i v této rozklížené době zákony, jež mají božskou a mystickou platnost, závaznost i autoritu;
i nemohl jsem jinak, sklonil jsem se před imperativní mohutností slova " padla " a položil jsem nakousnuté péro i s nakousnutou myšlenkou.
Ano, " padla ", to je posvátný zářez ve dni, posvátnější než turecký pátek, židovská sobota a křesťanská neděle.
" Neznesvětíš doby nepracovní " nebo tak nějak.
Lidové noviny 7. 7. 1923
ČESKOSLOVENSKÉ REKORDY V LOUPÁNÍ
Ani nejstarší kroniky nezaznamenávají, ani nejstarší pamětníci nepamatují, aby se tolik lidí a tak příšerně loupalo od slunce jako v těchto požehnaných dnech.
Člověk potkává přes tu chvíli případy přímo velkolepé: lidi červené, rudé, purpurové, fialové a měděné, skvrnité, puchýřovité, šupinaté, plástevnaté, rozprýskané, mokvající, oloupané, pokryté záděrami, zaživa se rozpadávající, rozežrané sluneční leprou, lišejníkovité a podebrané, zanícené, kvasící, zapálené, opařené, zpruzené, popálené, zuhelnatělé a zpopelněné, tlustě namazané chladivou mastí bílou nebo žlutou, jelením sádlem, vazelínou, krémem nebo kovolem, zprahlé, obolené, vlekoucí se, celé v ohni, neschopné chodit, stát, sedět či ležet, svlečené z kůže, sedřené, zoufalé, vysílené, rozviklané, malomocné, uslzené, horečnaté, hnusné a jedním slovem zdravě osmahlé od božího sluníčka.
Nikdy jich tolik nebývalo;
nejspíš má letos slunce nějakou náramnou účinnost, nebo...
Nebo jsou lidé blázni.
Lidové noviny 14. 7. 1923
NÁMITKY
Tak jsem se dověděl ve Venkově, že nenávidím stav selský, jelikož jsem se o něj v jednom článečku otřel nectně a nenávistně ( totiž o těch kroupách, jestli se na to pamatujete );
že tudíž také Lidové noviny, jež takové hanebnosti otiskují, nenávidí stav selský;
z čehož jasně plyne, že stav selský nemá číst Lidové noviny, kam píše takový nenávistník, nýbrž naopak že má číst ( a hlavně abonovat ) Venkov nebo Večer, kam píše pan Pachmajer, jenž miluje stav selský.
Ať si to Lidové noviny srovnají se selským stavem, jak mohou;
co mne se týče, zpytoval jsem své svědomí a nenašel jsem v něm stínu nenávisti k selskému stavu, z něhož po meči nebo spíš po radlici pocházím;
z této strany byli moji předkové máslaři, jako z druhé strany koňaři a sekerníci, chcete - li to snad vědět.
Z které strany jsem podědil nectnost otírat se o lidi, nevím;
ale je známo, že právě chalupníci bývají náramně hubatí.
Nicméně nemíním psát o této osobní stránce.
Kdybych se dejme tomu otřel o nějakého ministra, myslím, že by v Československé republice nevyšel článeček o tom, že nenávidím stav ministerský.
Kdyby si někdo dělal švandu z učenců, nebude akademický senát žalovat, že je to flagrantní nenávist k stavu profesorskému.
Na konto malířů, doktorů a hvězdářů a jiných cechů se může kdo chce bavit čím chce, a není z toho aféra.
Ale dotkni se dělného lidu nebo selského stavu nebo čackého živnostnictva: hned vyletí z rotačky nějaký rozčilený panáček a spustí o urážce celého stavu, o politické nenávisti, o soustavném tažení a kdesi cosi.
Nu, je to jeho chleba;
ale co mu řeknou o posledním soudě za to, že zbytečně rozčiloval své čtenáře, to se neptejte.
Myslím si - při všem respektu -, že dělník nebo sedlák nebo kdokoliv jiný je taky jen člověk zrovna jako ministr, učenec nebo malíř;
a je - li tohle nenávist nebo nespravedlivost, tedy bůh suď, potom nenávidím všechny stavy.
Takzvaná stavovská nenávist je průvodní úkaz stavovského tisku.
Nějaký člověk, který nemá co mluvit sám za sebe, stane se zničehonic mluvčím nějakého stavu;
aby stav vůbec existoval, musí mít jednak stavovské požadavky, jednak stavovské nepřátele;
ty první dělají poslanci, ty druhé pak dělají novináři.
Úkolem stavovského tisku je hájit zájmů stavu proti někomu;
ten někdo se musí nalézt a předhodit stavovskému čtenáři k zasloužené nenávisti.
Tomu se říká udržování stavovského vědomí;
neboť věřte mi, žádná organizace nespočívá na vzájemné lásce svých členů, nýbrž na společné nenávisti k někomu, kdo je někde jinde.
Proto je nenávist nejlepším agitačním prostředkem, a zejména chlebem novinářů.
Dovolte mi, abych řekl docela upřímně ( jak říkává dr. Kramář ), co se mi nejvíce líbí na těchto Lidovkách, ve kterých zrovna listujete, abyste našli, co v nich je pěkného.
Nuže, co se mi nejvíce líbí, to není ani Ma-Fa, ani A. N., ani W. R., ani K + M + B ani b. l., ani - a, aniž co jiného, co tam dnes zrovna je nebo není, nýbrž to, že si je mohu přečíst od začátku až do konce, aniž by mne zavazovaly, abych někoho nenáviděl, nebo mne vyděsily bezpříkladným zákeřnictvím, jež by vyčíhly v nějakém jiném listě, stavu nebo straně, nebo mi servírovaly hrozná příkoří, úžasnou korupci, caveant consules, nenávistné tažení, bídáckou prolhanost nějaké redakce za rohem, německou provokaci, stavovský útok, konec světa, zkázu republiky a jiné krvavé hrůzy novinářské kuchyně.
Myslím si opravdu, že nemají nenávisti k selskému stavu přes ony katastrofální kroupy zvící holubích vajec.
Hle, učinil jsem svému listu reklamu tím, že jsem jej pochválil.
Jiní dělají svému listu reklamu tím, že vynadají druhému listu.
To není jen rozdíl taktiky;
to je, abych tak řekl, rozdíl ve světovém nazírání.
*
Básník Jaroslav Durych, militantní katolík, napsal článek, kterým neposloužil ani sobě, ani svému listu, ani své straně.
Dostal za to, co se do něho vešlo;
vejde se do něho velmi mnoho, ale je to muž, který dovede nést následky svých činů.
Dobrá, o tom není dále co psát, " pro " ani " proti ".
Avšak nyní už aspoň podesáté vidím s ošklivostí, že kdekdo jej v novinách tituluje v uvozovkách " básník " Durych nebo " takyspisovatel " Durych a podobně.
Pomalu, pánové;
ať Jaroslav Durych provedl jakoukoliv nešikovnost nebo chybu sebeneslýchanější, ať se pro mne za mne provinil nejhůře, jak si lze jenom představit, zůstává vedle toho básníkem a spisovatelem, kdežto vy jste povětšině písálkové.
Odsuďte si ho, jak ostře jen umíte;
ale neberte člověku zásluhu, která mu náleží, a boží dar, který je ke cti nám všem.
Lidové noviny 15. 7. 1923
UKRADENÁ HLAVA
Málo platno, je to ostuda: v Hnězdně ukradli hlavu našeho svatého Vojtěcha.
Máme tak málo národních svatých, všeho všudy pět nebo šest ( čertvíproč se u nás svatosti odjakživa tak špatně dařilo ), o jednom z nich se tvrdí, že vůbec nebyl, a nyní od jednoho nám ještě schází hlava.
Je skutečně záhadné, co s tou hlavou hnězdenští zloději podniknou;
stříbrný relikviář už nějak prodají, ale lze prodat také hlavu svatého?
A přece hlava svatého má jistě nějakou, ne - li praktickou, tedy aspoň antikvitní a sběratelskou cenu, nepochybně daleko větší než celý stříbrný relikvář.
Zahodit ji je tedy nejen nepietní, ale také hospodářsky nesmyslné;
prodat ji je však velmi těžké, neboť jakpak se pozná pravá hlava svatého?
V dřívějších dobách, kdy bylo k nebi blíž, by do takové kriminální věci zasáhla detektivně vyšší moc jednoduše nějakým zázrakem.
Dnes jsou doby zlé;
v informovaných vrstvách se pochybuje o možnosti nového zázraku, a tak naše křesťanská minulost asi zůstane o hlavu chudší.
Lidové noviny 18. 7. 1923
PSANCI
Tímto titulem míním nejutlačenější druh lidí, totiž kuřáky.
Za to, že dodávají státu největší procento nejlepších vojanských sil, že platí daně přímé i nepřímé a udržují tabákovou režii a vyznačují se všemi ctnostmi správného muže, jsou vyobcováni z tramvají, nesmějí si zakouřit ani v nádražní čekárně a nyní mají být ještě utištěni i tím, že se omezuje počet kuřáckých kupé ve vlacích.
Už samo rozdělení na kuřáky a nekuřáky je naprosto nespravedlivé;
vleze - li kuřák do nekuřáckého kupé, je nucen, aby nekouřil;
ale vleze - li nekuřák do oddělení pro kuřáky, není nucen, aby kouřil;
což je očividná nerovnost.
Nyní mají mít nekuřáci právě tolik míst jako kuřáci, ba dokonce i více, ačkoliv kuřáků je rozhodně větší počet, a nadto potřebují místo nejen pro sebe, nýbrž i pro svůj kouř.
Když je zření k tomu, že takový nekuřák nesnáší kouř, mělo by být zření také k tomu, že i správný kuřák ledacos nesnáší, například malé děti, novomanžele, a zejména ženské ( bez rozdílu pohlaví ), dále lidi naříkající na průvan a jiné druhy abstinentů.
Dále měla by být oddělená kupé pro pasažéry hovorné a pasažéry mlčenlivé;
mne aspoň nikdy tak neotrávil kouř jako lidské řeči.
Tedy aspoň jedno oddělení pro tiché!
To by bylo daleko lidštější než celá ta sekatura nás kuřáků.
Lidové noviny 18. 7. 1923
OBJEVY
Archeologie jak známo je krtčí, pozemní i podzemní činnost, jež pracuje motykou, odhrabává hlínu a zavrtává se pod povrch země, aby odkrývala a četla památky starší, než jsou dějiny, jež kope a hrabe skloněna k hlíně a vlézá do jeskyň a propracovává se pořád hlouběji, aby našla střep či kost nebo hrst popelu a dešifrovala v nich stopy člověka.
A teď si představte, že věc tak málo archeologická jako aeroplán letí nad nějakými pastvinami a zoranými poli a bere z výše mapovací snímky.
Na vyvolaných deskách se pak objeví docela divné linie a sítě, pruhy, čtvercování, klikatiny a ovály, v nichž potom archeolog bezpečně rozezná památky neolitických osad, keltických rolí a římských táborů.
Představte si, že tento objev se nestane v nějaké pustině, nýbrž v nejobydlenější Anglii, v samém sousedství Winchesteru, na polích po tisíc let křížem krážem obdělaných, přeoraných a prochozených opravdu na každé pídi.
Rád bych vám ukázal snímky, jež o věci vyšly v anglických listech, snímky právem nazvané " strašidla dávných polí ".
Jsou to vskutku přízraky, neboť zblízka na zemi samotné jsou prostě neviditelné;
kdyby nejdůkladnější archeolog skloněn nad prstí prostudoval fotografovaná pole krok za krokem, nenašel by nic víc než tu a tam pruh vápnitější hlíny, neznatelné zkrabatění půdy nebo ornici trochu kamenitější.
Teprve z výše šesti tisíc stop slévají se pruhy a skvrny v hotovou katastrální mapu keltické vesnice.
Nelze si představiti paradoxnější obrat archeologické heuristiky.
Skutečně bude snad nyní nevyhnutelnou objevovací pomůckou archeologa, aby četl z výše šesti tisíc stop památky, jež zblízka nejsou ničím, rozsáhlé kontexty, jež unikají muži s motykou, a veliké značky napsané na zemi.
Bude mu vzlétnouti, aby spatřil naši zemi popsánu minulostí.
Práce muže s motykou nebude proto zbytečna;
nicméně je velikou událostí nález, že někdy je nutno dívat se z ohromné dáli či z ohromné výše, abychom viděli a objevovali to, co jest.
Nyní už nemyslím na letadlo a fotografickou komoru s jejich mechanickými možnostmi.
Je to jen příklad.
Jsou dálky a výše, odkud jenom lidský duch vyhlíží k zemi a objevuje to, co jest.
Dílo básníků a filozofů se tuze rádo pokládá za snění;
je však objevováním - jistě neméně než práce muže s motykou, schýleného k faktům.
Každému snad se přihází, že často teprve ve vzpomínce pochopí některou událost svého života, uvědomí si její smysl a souvislost i její příčiny, i její užitek;
neboť také vzpomínka je pohled z dáli a někdy snad i z výše usmířené a nelitující.
Náš vlastní život není něco hotového a odbytého;
má se teprve objevit v širších kontextech a významu zblízka neviditelném;
ale i zde je třeba nějakých šesti tisíc stop duševní výše.
I tento den, jejž právě skončuji, je dosud neobjeven;
a tento rok je neprozkoumaná džungle, a celá přítomnost je neznámá pevnina, nad níž se dosud nevznesl pozorovatel, aby odhalil její rysy z výše aspoň šesti tisíc stop.
Šest tisíc stop, nic víc!
Byl by to užitečný pohled, kdybychom místo parlamentních prázdnin, reparací, tepelné vlny a příprav k obecním volbám viděli někdy takhle mapu přítomnosti z výšky šesti tisíc stop.
Jaké by to byly nálezy, jaké podivuhodné objevy, jaká nečekaná orientace!
Přísahám, že bychom se v téhle podívané naprosto nevyznali.
Zmizelo by skoro vše, co robíme a tropíme tak důležitě;
ale zjevily by se stopy ohromných a neviditelných prací neodhadnutelně dávných a pošetile přeoraných, a nová veliká znamení, která zdola není vidět, a nepovědomé souvislosti, a plány tak veliké, že tam dole nám nepřehledně splývaly, a ohromující úkoly pro muže s motykou a nevím, co ještě.
Jen mít šest tisíc stop výše!
Krásné a dobré je pracovat na zemi, ať už děláte cokoliv užitečného;
ale je jedna věc stejně dobrá a krásná, a to je pozorovat.
Pozorovat, vidět, objevovat, to jest veliké a tvůrčí dílo;
ale je k tomu třeba vzletu, a kdo se neumí vznést, nevidí to, co jest.
Lidové noviny 20. 7. 1923
HLAS NEVLASTENECKÝ
Ano, tyto řádky jsou nevlastenecké, a snad dokonce velezrádné, a zraní nás na místě nejcitlivějším.
I v boxu jsou zakázány rány do žaludku;
nuže, mířím na něj přímo pěstí, a dokonce s tvrdou bandáží.
Žaluji totiž na českou kuchyni.
Chvalte si ji s pošetilou samolibostí, vrazte do ní ještě jednou tolik vajíček a vepřového a másla a čeho chcete: je neosvícená, těžkopádná a bezmyšlenkovitá.
A centová.
A středověká.
Dnes není výjimečný den;
považte, že mi ve velmi vážené restauraci předhodili toto menu: hovězí polévka s játry;
hovězí maso s koprovou omáčkou;
uzené maso s knedlíkem a " zélim ";
navrch flíčky se šunkou.
Odpusťte, to není kuchyně, to je krmení Diomédových koní, kteří jak známo žrali maso.
Ti, kdo to snědli, vstávali od jídla jaksi zavalití, lesklí a ovlhlí, a až do večera nebyli schopni žádného idealismu.
A tuhle řezničinu ve víceméně fádních variacích bych našel ve všech českých hospodách od Václavského náměstí až po Dolní Václavice a ještě dál;
je to právě takzvaná vydatná česká strava.
Rádi mluvíme o kultuře, propagandě, mezinárodním významu, úrovni a jiných hloupostech.
Nu dobrá: cizinec, který se podívá do Prahy, nepůjde nejprve do Technologického muzea nebo do slavnostního zasedání České akademie, nýbrž do hospody;
nemyslete si, že - vstane - li vůbec - vstane od našeho stolu pln citů uznalosti a obdivu.
" Toujours les cnedliqui, toujours les cnedliqui, " bědoval mi jeden Francouz, rva si poslední zbytky vlasů, a dva mladí angličtí manželé se mi ostýchavě přiznali, že si raději vaří doma na lihu vajíčka.
Je to trochu silný svéráz;
nevaříme sice pro cizince, nýbrž pro sebe, ale to snad nevylučuje, abychom i my dostali oběd ve formě poněkud evropské.
Ano, Evropa: to je to slovo, které jsem právě hledal.
Ani mě nenapadá doporučovat kuchyni francouzskou nebo anglickou nebo italskou;
míním jenom jistou mezinárodní úroveň a vybranost, kterou snad požehnaný český žaludek také snese.
Myslím, dejme tomu, na talířek zeleniny a hrst ovoce, což se ( aspoň v Evropě ) samozřejmě předloží hosti i v té nejprimitivnější hospůdce.
Nemluvím o langustách, o sauce Henry IV. nebo smažených panenských prsech, jedí - li se snad někde;
mluvím o misce svěžího salátu, který jistě není nic drahého a může přijít pokaždé na stůl.
Rád jsem se vždycky díval na obědvajícího dělníka v takové pařížské krčmě, jak chutě si sám strojí salát, míse olej, ocet a hořčici s vážností laboranta;
nebo na šupáka v neapolské trattorii, s jakou elegancí loupe svůj poslední pomeranč.
O Čechách se říká, že jsou celé ovocným sadem a zelinářskou zahradou;
patrně je to stejný omyl jako s tou holubičí povahou.
Chceš - li jíst ovoce, musíš si koupit na rohu kilo třešní, abys házel pecky po zemi;
buď z toho dostaneš průjem, nebo si někdo na tvých peckách zlomí nohu, ale na stůl ti hrst třešní nedají.
Je v tom... přinejmenším jistý nedostatek vkusu, nebo nedostatek poetického smyslu pro kouzlo stolničení a odpočinku, nebo zkrátka nižší životní úroveň.
U nás jsme zůstali, pokud se jídla týče, ve stadiu mladšího bronzového věku, asi tak v homérské době, kdy " kvetoucí tuk stékal po vousech hrdin ".
Vousy i hrdinství pominuly, jenom ten tuk stéká dál.
Jsem stejně vzdálen vegetariánství jako pacifismu, abstinence, eugeniky, volné myši a jiných kulturních pověr;
ale to výlučné masožravectví našich hospod, ten nedostatek invence, ta vepřová a hovězí masívnost mne skličují.
Po takovém obědě mne přepadá melancholie přežraného hroznýše;
mám vidiny, blouzním o misce brunátně zeleného špenátu, o kadeřavé světlosti salátových hlaviček, o jemných silicích šťavnatých plodů, o plynoucí vodě, oblacích na nebi, vánku vonném a svěžím, tak jako sní vězeň o svobodě.
Nezjednáte - li nápravu, budete všichni tuční, špekovití, těžcí, napití jako houba, politicky nesnášeliví, bezbožní, bez radosti, oškliví a hrubí;
mimoto smrtelní, naduřelí a beztvaří, a zejména nudní.
Braňte se, pobijte nejprve všechny hostinské a snězte je na cibulce, à la Madeira, dušené ve vlastním tuku a k tomu ještě s knedlíkem a " zélim ";
ale pak, po odstranění těchto úhlavních nepřátel šťastného, kyprého a svobodného stolu, zahajte lepší, osvícený věk;
pro obětního beránka nezapomeňte na plody země, a zejména ne na plody ducha, jenž volí, třídí a zjemňuje a tvoří rozmanitost;
neboť ještě spíš vám předloží v české hospodě řízek ananasu než nějaký plod vlastního ducha.
Lidové noviny 27. 7. 1923
RADOSTI LÉTA
Když člověk jde na letní byt:
Však už to nebylo v městě k vydržení: horko, špatná kuchyně, není kam se vrhnout, na ulici to smrdí, otrava, dusno, nuda, člověk plave v potu, žádný zefýrek, mrtvo, k umření, jedním slovem peklo.
Když se z letního bytu vrací:
Však už to nebylo venku k vydržení: horko, špatná kuchyně, není kam se vrhnout, smrdí to, prší, člověku roste vlhkem v podpaží houba, otrava, mrtvo, nuda, k umření, jedním slovem peklo.
Příštího roku bis.
Lidové noviny 27. 7. 1923
CHVĚJÍCÍ SE SVĚT
V tuto chvíli nevíme dopodrobna, co se událo tisíce mil daleko od nás, v Japonsku;
nedošla dosud přesná čísla mrtvých a nevíme, naskočí - li ještě o tisíce nebo statisíce.
Přijímáme cifry a jména, a stěží dovedeme pochopit, že ty cifry a jména znamenají lidi, kulturu, národ.
Seizmograf, který je v nás, zaznamenává otřes velmi, velmi daleký;
a nic víc?
Když roku 1755 sesul se Lisabon zemětřesením, pocítila tento otřes celá evropská vzdělanost;
procitla z pohodlného optimismu a zachvěla se tváří v tvář neznámé hrůze bytí;
otázky, jež klade člověk sobě a společnosti, byly náhle položeny prudčeji a naléhavěji;
a člověk osmnáctého století položil otázku Bohu:
Jsi - li, jak můžeš dopustit tolik zla?
Otřes, jenž roztříštil Tokio a zaplavil Jokohamu, zapálil Fukagawu a Sendžu a Jokosuku, rozbil Asakusu, rozmetal Kandu a Gotembu a Setagaju, vyhladil Hakone a pohltil Enošimu, není tak daleko od nás, jak povídají tato cizokrajná jména;
je blízko, je na dosah našich srdcí a snad, snad i na dosah pomocné ruky;
ale rozhodně dosti blízko, aby otřásl naším mozkem a probudil jej z letargie.
Člověk dvacátého století nepoloží tváří v tvář této hrůze otázku Bohu, zda je, či není;
ale položí otázku lidstvu, zda je, či není;
a to je otázka, jež teď, a zvláště teď po světové válce, je hroznější a osudnější, než kdy byla jaká otázka po Bohu.
Není to otázka humanity, nýbrž civilizace.
" Křižník ten a ten vyplul do Jokohamy, aby se tam účastnil zachraňovacích prací. "
Je to dobře;
ale kdyby všechny křižníky světa vypluly k Jokohamě plnou parou svých obrovitých kotlů, nestačilo by to a nebylo by tím učiněno dosti svědomí světa;
kdyby všechny vlády světa poslaly sbírky a kondolence, telegramy a léky, není to dosti;
kdyby zvonily všechny umíráčky a všechny vlajky světa byly spuštěny dopolou stěžně, je to málo a nic.
Zahynulo pět nebo šest set tisíc lidí zasutím, ohněm či vodou;
zbořena jsou města jemné kultury a neúnavné práce;
snad je to málo po strašlivé katastrofě světové války, a je to nadto tak daleko;
a postihlo to národ jiné barvy, jemuž nerozumíme a s nímž prakticky nemáme málem co činit.
Ach ne, není to daleko;
ve chvíli, kdy se zachvěla země v Japonsku, netřásla se půda pod nohama cizího národa;
to praskala a třásla se naše planeta.
Bambusové trámy a krovy se neřítily na rodiny žlutých a usměvavých lidiček, nýbrž na hlavy lidstva.
Bylo by hrozné a cynické, kdyby této vlně v kůře zemské neodpověděla jediná vlna lidských srdcí na celém světě: vlna solidarity.
Naše soustrast by byla pokryteckou sentimentalitou, kdyby nebyla provázena jasným a zrovna oslepujícím vědomím, že my, všichni lidé a národy země, jsme jedno, nazvěte to, jak chcete: rodina, bratří, sousedé nebo bližní.
My i Němci i Francouzové, my bílí a černí, odění a nazí, my od pólu a my od rovníka, my lidé, spolulidé, spoludělníci této praskající, ohnivé a chvějící se planety.
Uhodilo daleko od nás;
ale je to tragický široký blesk za šera, v jehož záři musíme náhle jinak, docela jinak zahlédnout vztah od člověka k člověku, od národa k národu a od pevniny k pevnině.
Je možno, že po tomto strašném zablesknutí se něco ve světě nezmění a neočistí?
Je možno, že tato vteřina, jež nás vyděsila, v nás nenechá prudké a vytřeštěné vědomí, že se nám bleskově zjevily širší, bezhraničné obzory, o jakých jsme už ani nevěděli?
Lidé, slyšte, stalo se na obzoru velké neštěstí: je nutno podniknout sbírku.
Ale ne sbírku haléřů a milosrdenství.
Je nutno sesbírati v lidstvu vše, co pojí nás, veškeré děti této chvějící se nebeské koule: solidaritu, bratrství, prosté a jasné vědomí jednoty všech se všemi;
je nutno sbírati kapitál vlídné a neohraničené společné práce nás pozemských lidí, abychom snad podávajíce si ruce - ukuli pevnější řetěz kolem naší společné, nepodmaněné a praskající planety.
Tento blesk v mučivém šeru dnešní civilizace by zaplál a uhodil nadarmo, kdyby jeho šílená záře nevrhla tragické a poplašné světlo nejen na naše bratry z Dalekého východu, ale na naše bratry v kterémkoliv zeměpisném směru.
Lidové noviny 6. 9. 1923
OBŘAD
Míním volební obřad.
Nejdřív se musí chvíli čekat před volební místností;
a strážník odpočítá dvanáct kusů ( tady je zas člověk jednou kusem, jako u odvodů ), a hodí ten tucet do volební mašiny.
Pokud čeká volič na chodbě, je mu hej;
ale najednou je odpočítán, hrkne v něm a vejde dovnitř.
Tam sedí v lavicích nějakých deset přísných tváří a zkoumá ho;
volič se nejdříve lekne, že snad nemá kravatu a pak že snad zapomněl doma legitimaci či co;
zkrátka něco asi není v pořádku.
Horlivý mladík, který se točí před osudím, ho chytne za knoflík a drží, snad aby neutekl nebo nepřekotil osudí.
Volič nemá sice nic takového v úmyslu, ale přece je zmaten.
Někdo mu vezme z ruky legitimaci, někdo jiný ho strká napravo a zas jiný nalevo;
tlustý pán za katedrou přečte jeho jméno, volič křikne " zde ", ale nikdo se ho na to neptá.
" Jděte tamhle, " strká ho horlivý mladík za jakousi zástěnu;
nejspíš je to záchodek či co.
Ne, je to tam jen koš na volební lístky a jiný koš s obálkami.
Volič se chutě zbaví všech kandidátek;
teprve v poslední chvíli si vzpomene, že jednu musí strčit do obálky.
Ouha, lístek tam nechce vlézt, obálka je nějak tento, slepená.
" Nezalepujte to, " křičí někdo od stolu, volič se úzkostí zapotí, namačká lístek jakžtakž do obálky a - Hotovo!
Záře vyletí volič na chodbu.
Velká povinnost je splněna.
Lidové noviny 28. 9. 1923
PRONOBIS
Za jediný týden Reden a Redding, dva uhelné doly, oheň a voda, výbuch a zátopa, tři sta mrtvých a šedesát mrtvých;
zas dvě prohrané bitvy z těch, jež svádí člověk s přírodou a jež odnáší vždycky chudák s motykou v ruce.
Zas o kus zkrváceného uhlí víc;
stroje světa se proto nezastaví;
nikdo nevzdá smeknutím klobouku čest neznámému padlému ve věčné bitvě práce.
Reden a Redding, šachta v Polsku a ve Skotsku, dvě nová jména v předlouhé rubrice prohraných srážek.
Noviny psaly, že při požáru v dole Reden třikrát sfáral jeden havíř, aby zachraňoval zasuté kamarády;
dvakrát byl vytažen v bezvědomí;
potřetí byl vytažen mrtev.
Ten člověk se podivnou náhodou jmenoval jménem, jehož symboličnost je otřásající: jmenoval se Pronobis;
jmenoval se Za nás.
" Za nás " potřikrát sestoupil do hořícího důlu;
a zahynul " Za nás ";
" Za nás " nesl pomoc zasypaným lidem.
Nedočteme se, jaký to byl člověk;
snad byl, jako havíři bývají, trochu bledý a hubený, šlašitý, těžké chůze a šikmých ramen;
snad byl podoben komukoliv jinému, ale jméno, jež nesl, jeho trojí cesta a smrt za kamarády z něho činí věčnou a symbolickou postavu.
Sám Kristus by se mohl korunovat jeho jménem.
Když tonul Titanic, setrval lodní telegrafista ve své komůrce, aby vrhal do světa volání tonoucích:
SOS.
Setrval, zatímco odrážely záchranné čluny od klesající lodi, a utonul na ní.
Vzpomeňte si na telegrafistu z nedávné katastrofy japonské.
Skoro vždy, když osud drtí lidi a jejich dílo, potká vás nějaký Pronobis: zjeví se na okamžik lidská tvář, ozářená tragickým zábleskem chvíle, a zmizí opět ve tmě;
ale tento okamžik stačí, aby člověk začal bezhraničně milovat lidstvo.
Jistě nikde ve světě nemají zlatou knihu hrdinů, kde by byly zapsány všecky skutky statečné pomoci, vytrvalosti a nasazení života;
neboť dějepis se nestará o lidi.
Kdo ještě vyloví ve své paměti jméno telegrafisty z Titanicu?
Kdo kdy napíše acta sanctorum et martyrum činného lidského života?
Každý poslanec, každý literát a ministr a nevímkdo má své místečko v tom, čemu se říká " dějiny ".
Pronobis nevstoupí do žádných dějin, neboť je věčný;
neznamená pranic ve vývoji lidstva;
on jenom... udržuje nejvyšší hodnotu lidstva, a to je skutek tak nadčasový, že se na něj nejsnáze zapomíná.
Pronobis neudělal nic nového;
jistě byl nějaký Pronobis už v hořící Sodomě a Gomoře a nestál Abrahámovi ani za zachránění, neboť byl to obyčejný hříšník;
ale v hodince nejvyšší nouze učinil nebo se pokusil učinit víc než deset spravedlivých.
Jistě takový Pronobis pomáhal lidem při potopě světa, a Noe jej nevzal do archy jako zvláštní druh zvířete, stejně jako my jej nebereme do dějin nebo na titulní list novin;
bože, to je tak samozřejmé, že se při každé katastrofě najde Pronobis!
Vypadá to jako slovní hříčka, ale nelze se vymknout její podivné mravní logice;
co učinil Pronobis, učinil za nás.
Za jednoho každého z nás sfáral do hořící jámy, abychom se nemusili hrozit, že člověčenstvo se střemhlav nevrhlo na pomoc hynoucím;
za jednoho každého z nás nasadil život, aby byla udržena hodnota lidské obětavosti;
vykoupil nás svou smrtí z můry bezmocné soustrasti.
PRO NOBIS!
Kolik vůdců lidu, básníků, velkých tohoto světa by mohlo naplniti smysl toho zvláštního jména?
Spíše to učinili zapomenutí hrdinové katastrof už zapomenutých.
ORA PRO NOBIS, oroduj za nás, povídá se v litaniích ke všem svatým.
Svatí a mučedníci tohoto světa za nás neorodují v žádném nebi, nýbrž na zemi;
orodují v našich srdcích za lidstvo, abychom v ně neztratili víru.
MORERE PRO NOBIS, zemři, Pronobis, zemři za nás, až bude opět třeba dát svrchovaný příklad lásky a statečnosti uprostřed všeho toho zla, jež otřásá lidstvem.
REVIVE PRO NOBIS, vracej se věčně mezi nás;
neboť ještě je nám souzeno mnoho trpět a mnohokrát zvedat oči k ozářené tváři člověka.
Lidové noviny 30. 9. 1923
* * *
MAŽTE BAXU,
protože mezi jinými podepsal prohlášení k novým sbírkám, aby byla dokončena výstavba dómu sv. Víta;
neboť - podle úsudku zaručeně pokrokových živlů - tím dr. Baxa spáchal klerikalismus, reakcionářství a jiné zločiny.
Spíš by asi měl dr. Baxa, starosta nejenom Velké, ale také prastaré Prahy, podepsat prohlášení, aby byl Sv. Vít demolován.
Pisatel těchto řádků si o sobě ( snad je to neskromnost ) myslí, že je stejně špatný katolík jako třeba dr. Bartošek nebo kdo jiný;
ale kdyby byl pražským starostou, podepsal by to prohlášení také, a když jím není, podepisuje je svým F., třeba je k tomu nezván: předně proto, že sv. Vít za nic nemůže, za druhé proto, že dílo Mockerovo a Hilbertovo konečně zasluhuje, aby bylo doděláno, a posléze proto, že definitivní dostavba dómu není věcí katolictví, nýbrž věcí - byť romanticky pojaté - ochrany starých památek a věcí piety ke kusému dosud dílu staršího národního entuziasmu.
Katolictví se obejde bez nové lodi dómu;
ale město Praha už potřebuje, aby staré torzo bylo spojeno s polohotovým dílem velkorysého rozmachu restauračního.
Ať dr. Baxa spolkne hořkou pilulku výtek: učinil jen, co by každý slušný člověk udělal na jeho místě.
Lidové noviny 30. 9. 1923
POŠŤÁCI
Abych to řekl rovnou, člověk z nich měl radost, když je viděl v neděli v průvodu: bylo jich hrůza tisíc a každý byl podoben zrovna tomu, který vám nosí psaní netrpělivě očekávané nebo náhlé jako blesk z modrého nebe.
Nic platno: přes tisícerá zklamání čekáš ve věčném doufání, že ti jednou listonoš přinese tak krásnou novinu, že až do konce života nevyjdeš z plesání.
A proto vidíš rád pošťáka, a když jich táhne síla - tisíce -, je ti, jako bys viděl nebesa otevřena a průvody božích poslů s muzikami.
Těch muzik bylo tolik, že na Purkyňově náměstí hrály tři najednou a každá jiný marš;
a to vám bylo tak veselé, že to vypadalo, jako by pošťákům vyhrávaly samy čtyři světové strany.
Pak tam šel průvod, historický průvod;
nebyl tam sice maratónský posel, neboť bylo asi trochu chladno, ani expresanděl Zvěstování, ale byli tam jezdci a středověcí poslové v gaťatech přilehlých, pak ukrutní vousáči ze XVI. století a poslové valdštejnští, rokokoví poštovští panáčkové, rakouská pošta, a pak se valily poštovské karosky, takový kočárek s napudrovanými paničkami, poštovní archa ze Žamberka, mnohé pražské vozíky, poštovní automobily, autobusy a autovlaky, až oči přecházely.
Tu jsi mohl pozorovati zvláštní historický úkaz, že každá dějinná doba měla jiné vousy: některá rezavé a děsné, jiná jen takové kozy, XVIII. století pandurské kníry a staré Rakousko kotlety.
Dnešní pošťáci pak mají většinou přistřižený knírek, zakroucený tak, aby se pod ním co nejlépe řeklo:
" Tak, Pepičko, tady vám nesu psaní! "
- Bravo, pošťáci!
A zítra mi přineste to pravé, věčně čekané psaní.
Lidové noviny 1. 10. 1923
NÁBOŽENSKÁ VÝCHOVA
Jedna mladá maminka mně vypravovala, že tedy neví, co má dělat: posílá svou holčičku ve škole do náboženství, ježto sama je tak pozadu, že ještě v to a ono věří;
že pan páter povídá dětem o Kristu Pánu, o nebi, o pekle a ostatním, ale že pak slečna učitelka přijde a říká, že to, co povídá pan páter, není pravda a že mu děti nemají věřit, a že bude moc pěkný školní výlet, ale že ty děti, co chodí do náboženství, na výlet nepůjdou.
A tak prý už její holčička nechce do náboženství chodit.
Neznám tu slečnu učitelku;
možná že je jinak docela hezká a hodná;
myslím však a doufám, že takových je hodně málo a že zrovna naši učitelé zakroutí hlavou nad její pedagogickou horlivostí;
je to poprvé, co slyším takový případ.
Myslím dokonce, že se tohoto kuriózního případu chytí lidovci a budou z něho vytloukat kapitál pro konfesijní školu;
ale pak snad i ta slečna pochopí, že vlastně žene vodu na mlýn té části křesťanstva, které se právem říká klerikálové.
S každou vírou je to taková divná a křehoučká věc;
jistě lepší a osvícenější je věřit moudře než věřit slepě;
ale troufá si někdo říci, že je osvícenější nevěřit vůbec nežli věřit?
První možný náboženský pokrok je tolerance, totiž úcta a pozornost ke každé náboženské víře;
bezkonfesijní škola je tu proto, aby vychovávala děti v toleranci, ale ne v nevíře;
a netolerance bezkonfesijních je stejně neosvícená jako netolerance kteréhokoliv konfesijního popa.
Bezkonfesijní škola v dobrém, tj. velmi taktním a neutrálním plnění smyslu slova, by mohla a měla míti jednu přednost, o které se v diskusích neuvažuje, totiž ryze náboženskou;
a je mi divné, že se jí církev nechopí s jistou ctižádostí.
Není pochyby, že náboženské představy většiny věřících jsou docela dětské, vštípené obecnou školou, a že náboženství v lidu zůstává na úrovni asi tak desetiletého mozku.
Náboženská nauka, která by chtěla k sobě obrátit dospělé lidi, musela by se podávat daleko méně primitivně, méně formálně a dogmaticky, méně mechanicky;
musela by počítat se složitější psychologií kritického rozumu, životní praxe a živé vnitřní účelnosti.
Síť víry, jež by chtěla loviti dospělé duše, musela by být tkána pevněji a uměleji;
bylo by tu místo pro náboženský pokrok a prohloubení.
Náboženství by se muselo pustit do života a verbovat lidské duše - tak jako je trochu hrubě a nešikovně verbuje Armáda spásy.
Bylo by méně zatemnělých a mechanických věřících, než tomu je dosud;
ale náboženská potřeba nových věřících by byla přesvědčenější a zralejší.
Snad by to dokonce byla jistá náboženská obnova, nový věk kázání evangelia ( kteréhokoliv ) mezi pohany.
Že se katolická církev tak tuze ohání proti bezkonfesijní škole a proti volné soutěži ve věcech víry, to jí dává vlastně špatné vysvědčení;
necítí se už patrně dosti prvokřesťanská, aby dobývala duši za duší mocí slova, morálky a životní účelnosti.
*
Co tedy je s křikem po konfesijní škole?
Upřímně řečeno: nárok na konfesijní školu by byl oprávněn jen tehdy, kdyby takzvaná škola bezkonfesijní vystupovala jako protikonfesijní, ať jde o církev kteroukoliv.
Je neoprávněn, pokud škola úmyslně nekříží náboženskou výchovu rodiny a soukromého života.
Na škole nemá padnout jediné křivé a nenávistné slovo proti bližnímu, ať je to v ohledu náboženství, národnosti nebo politiky.
Škola nevychovává pokrokáře nebo klerikály nebo komunisty či já nevím co, nýbrž jenom lidi.
Učitel, který vede děti v té či oné nesnášelivé a plytké lidské víře, jedná s nimi jako s potemněnci, kteří by vůbec nebyli s to jednou si na svůj vlastní rozum a vlastní zkušenost získat své životní náhledy.
Hrst elementárních znalostí a rozumná životní etika, podávaná slovem i příkladem, to je vše, čeho lze žádat na škole;
a přidá - li se k tomu ještě zdraví a radost, zaplať pánbůh: je toho dost pro největší pýchu vychovatelů.
Lidové noviny 2. 10. 1923
ORIENT
Stane se vám, že jste vyhráli velký los nebo jste se oženili nebo na vás přišla touha mít doma něco pěkného: zkrátka rozhodli jste se koupit si perský kobereček.
Už takový obchod s perskými koberci je senzace pro sebe: především musíte při koupi kouřit, neboť to patří k tomu orientálnímu ovzduší;
za druhé musíte šlapat po hromadách drahocenných koberců s tváří člověka, který jakživ do ničeho jiného nešlápl;
musíte se tvářit jako odborník, který každý koberec ohmatá a promne navrchu i vespod a něco nesrozumitelně bručí;
je tu celá řada zvláštních obřadů od speciální perské hantýrky až po vášnivé turecké smlouvání, při němž uvedete obchodníka doslovně v pláč, že vám to musí z náhlé náklonnosti k vám dát tak lacino, se ztrátou a jednoduše darem;
pravím, je tu celá řada senzací, ale jste teprve na prahu Orientu.
Konečně jste si vybral nejlacinější kazaček a upalujete domů pln růžových vyhlídek, jak se bude vyjímat před vaší postelí.
První koberec, to je zkrátka trochu jako první láska.
Druhého dne někdo zazvoní u vašich dveří;
je to slušný a čilý človíček, který před sebou strká nemluvného pána a spustí hned ve dveřích: že k vám jde jako k vynikajícímu, báječnému znalci perských koberců;
že k vám vede tady svého obchodního přítele, který právě včera přijel z... z..., no, z Konstantinopole s koberci, které jsou, panečku, jen pro odborníky;
a že ho vede nejdřív k vám, abyste se jen podíval, nic víc než podíval na jeho zboží, jen pro tu radost.
A už otevře dveře a volá:
" Václave, pojď sem! ", a přijde sluha a má na zádech obrovskou hromadu koberců.
Ten pán z Konstantinopole má opravdu takovou jakousi perskou tvář, ale neříká nic;
a čilý človíček s panem Václavem rozhodí první koberec:
" To je kousek, co?
Pro vás by stál... "
Namítnete, že tenhle kus se vám jaksi netento, nezdá.
" To jsem si hned myslel, " prohlásí človíček vítězně.
" Vy jste, pane, báječný znalec;
ale tady mám šíráz, to je něco zrovna pro vás;
to ocení jen odborník. "
Ten šíráz se vám zdá ovšem drahý;
tu šeptá něco čilý človíček se zamlklým orientálcem v perském nebo tureckém jazyce.
" Also meinetwegen, " zabručí Peršan, a čilý človíček prohlásí, že jeho přítel vám ten šíráz dá jednoduše darem, úplně zdarma, že jste to vy: jen za čtyři tisíce.
Odolali jste pokušení: nepřijali jste darem ani šírván, ani gendže, ani bucháru, ba ani beludžistán, nemluvíc o kermanech a senne a všelikých modlácích;
ubránili jste se pro tentokrát všemu, načež ochotný mužík vás ujistí, že jste ohromný znalec a že to pravé zboží leží teprve na celnici;
až to uvidíte, že budete plakat.
Načež odvede Peršana i pana Václava se slibem, že přijde zas.
Dobrá.
Za tři hodiny u vás zazvoní pán v cylindru.
Podá vizitku a představí se: že je ten a ten, továrník, že se ocitl v okamžité tísni a musí platit směnky;
i rozhodl se, že prodá svou soukromou sbírku koberců a... Už volá na chodbu:
" Václave, komm her! "
A pan Václav nese na zádech novou hromadu koberců.
Pán v cylindru diskrétně mluví o rodinném neštěstí;
musí to prodat zač za to, zkrátka pod cenou, ale jen znalci, odborníkovi, který si umí krásného koberce vážit;
například tenhle antikní hamadan, vzdychne pán v cylindru, nebo tuhleten báječný mosul...
Kupodivu má na těch rodinných kobercích inventární čísla a čerstvé celní plomby.
Unikl jste zarmoucenému pánovi.
Den nato se k vám dostaví hubený člověk a chce s vámi mluvit mezi čtyřma očima;
pak ze sebe vypraví, že má... že má perské koberce... hotové muzejní kusy... získané za zvláštních okolností;
nejspíš je osobně ukradl přímo v cařihradském serailu a propašoval až do Prahy, ale prosím vás, nemluvte o tom;
zkrátka jsou to unikáty pro znalce a ohromně pod cenou.
A už je tu zase pan Václav s nákladem koberců;
jsou na nich zase plomby a inventární čísla;
a jestli jste nevyužili této jedinečné nákupní příležitosti..., tak si z. toho nic nedělejte;
neboť zítra k vám přijdou ruští manželé, běženci vznešeného původu, kteří si na útěku s sebou nevzali nic než vzácné perské koberce, a jsou nyní z naprosté bídy nuceni se od nich odloučit;
pan Václav už čeká na chodbě, a zas jsou na nich inventární čísla.
Potom přijde skvostný levantský žid;
má sice obchod s koberci tam a tam, ale tuhle má několik kusů, které nikomu neukazuje;
to je jen pro znalce.
Pak přijde mladý štvanec;
nemá sice s sebou pana Václava, ale ví o jednom báječném perském koberci, který by byl pro znalce na prodej.
Dále k vám zavítá zástupce z Vídně, vdova v tísni, Řek, který nemá čím zaplatit clo, a tedy prodá pod cenou skvostné koberce, ovšem jen odborníkovi.
Zkrátka máte - li tak trochu otevřené oči a uši, rozlišujete tak trochu za týden vázání, materiál, stáří a pravost barev i čistotu vzoru;
poznáte taškáře, znalce, lidské originály, geniální kramáře i malé zlodějíčky;
udělali jste jakousi cestu do Orientu, a nadto jste si udělali známost s podivným, starosvětsky novověce mazaným způsobem obchodu, jaký se snad už v jiné branži nenajde;
a i to stojí za to.
Lidové noviny 6. 10. 1923
JEŠTĚ K TÉ NÁBOŽENSKÉ VÝCHOVĚ
Obyčejně neodpovídám na různé polemiky, zejména pokud nejsou podepsány;
je z toho málo prospěchu pro obě strany.
Ale tuhle odpovídali v Rovnosti na můj článek způsobem, že jsem se podivil a zasmál.
Někdo nepodepsaný tam nemůže pochopit, co prý rozumím pod pojmem " rozumná životní etika ", a poučuje mne takto:
" Podstatou etiky přece je činiti rozdíl mezi dobrem a zlem.
A zde se názory právě rozcházejí.
Každé náboženství, každý světový názor má svou etiku, své vlastní pojmy o tom, co je dobré a co špatné.
Pokrokový učitel bez vyznání nemůže jinak, nežli označiti za dobro a zlo pravý opak toho, co vychvaluje nebo zamítá pan páter. "
Nunu, pomalu: někdy člověku ujede jazyk, že?
Káže - li takový pan páter " milovati budeš bližního svého ", " milovati budeš otce svého a matku svou ", " nepokradeš ", " nesesmilníš " a " nezabiješ ", nebude sebepokrokovější učitel bez vyznání učiti pravý opak toho;
já myslím, že to ani v Rovnosti tak nemysleli;
to jen v zápalu své horlivosti ztratili kontrolu nad tím, co povídají.
Že mi k tomu ještě vynadali chameleónů, je vedlejší;
nepodepsaný pisatel má totiž své vlastní pojmy o tom, co je dobré a co špatné, a " zde se názory právě rozcházejí ".
Kdyby vskutku každé náboženství, každý světový názor měl svou vlastní etiku, jež by kázala " pravý opak " toho, co káže víra druhá, vypadalo by to na světě ještě hůře než doposud;
pak by nezůstalo než nenávist a mordování a vyhlazovací válka.
Naštěstí přes úsilí novin a politiků zůstávají lidé ještě lidmi;
dejme tomu špatně si rozumíme s Rovností, ale věřím, že bych se docela dobře srozuměl s každým čtenářem Rovnosti o jakés takés " rozumné životní etice ", se kterou by se i leckterý pan páter jakžtakž smířil.
Při troše dobré vůle by se nažrali všichni vlci a etická koza by zůstala celá.
Čestnost, pravdomluvnost, blahovůle k bližnímu, ochrana slabého - nu, chválabohu, je toho ještě dost, v čem bychom se všichni mohli v zásadě srozumět: a nejsou to maličké mravní hodnoty.
Než dobrá, řekněme s Rovností, že každý světový názor má svou etiku.
Které se má potom učit ve škole?
Má - li " pokrokový učitel bez vyznání " hlásat pravý opak toho, co pan páter, pak by mohl nepokrokový učitel s vyznáním učit pravý opak toho, co jeho pokrokový kolega;
lidi, to přece nejde!
Buď bychom museli mít v každé farnosti tolik škol, kolik tam pobíhá světových názorů, nebo se musíme nějak srozumět.
Něco o tom povím v článečku o mravní výchově, kde myslím hlavně na střední školu;
pokud se týče maličkých, tu smíme snad spoléhat, že u dobrých pedagogů přes rozdíly v hlavách nejsou tak velké rozdíly v srdcích.
Nedělejme zbytečné problémy, kde jich není.
Pokud jde o základní životní pravidla nebo elementární mravní instinkty, tu aspoň tyto hodnoty jsou nezávislé na takovém či makovém " světovém názoru ";
v mezích jedné rasy a jednoho kulturního prostředí je ta nejprostší mravnost jen jedna.
Kdo tu by chtěl rozvracet, zasluhuje, aby žernov osličí byl uvázán na hrdlo jeho.
Avšak to nemyslíte, to ani vy nemyslíte, vy, kteří někdy nevíte, co povídáte.
Lidové noviny 6. 10. 1923
OZVĚNA
Sto a jedna rána z děla, hymny, hudba, oslavné řeči, aklamace zástupů, je to daleko od nás, až v Paříži, ale přece se to ozývá v našich srdcích rozjařující ozvěnou.
Proč bychom se k tomu nepřiznali?
Je to nové pro nás;
a kdyby nějaký bohem opuštěný skeptik mezi námi v tom nechtěl vidět víc než obvyklou pompu mezistátní reprezentace, co na tom?
Poprvé ve vší formě se našemu státu prokazuje taková pompézní pocta;
a i když si odmyslíme mimořádnou vskutku úctu, jíž požívá náš prezident, dělá nám to vskutku dobře u srdce: vždyť je to poprvé a všichni jsme tak trochu při tom, a nás všech se týkají ty oslavy a prapory.
A tu nás to až bodne: vždyť, bože, my sami doma, mezi sebou, na to obyčejně pranic nemyslíme, jaká to je slavná a veliká věc, býti státem;
ani nás nenapadlo, že jsme takoví páni, a jaksi se v nás dosud nevkořenilo chovati se podle toho k sobě i ke státu a pořád si s hrdostí uvědomovat, že to je něco náramného, co máme a co jsme.
Sláva koneckonců není polní tráva;
slavnostní obřad, z něhož se poprvé těšíme, přidal jaksi coul k naší postavě, viďte?
Jednou nám to vše bude samozřejmé;
ale dnes, když je to poprvé, má to pro nás lahodu zcela mimořádnou: budí to v nás samých úctu k našemu státu, jehož důstojnost se nám připomíná způsobem tak okázalým.
A tak na to nikdy nezapomínejme.
Zejména doma ne!
Lidové noviny 18. 10. 1923
MRAVNÍ VÝCHOVA
Prosím vás, okřikněte mne: píšu o tomto důležitém tématě a ani nevím, jsou - li už nějaké cvičebnice mravnosti pro střední školy.
Možná že jsou;
že jsou pěkně rozděleny na hlavy a paragrafy a že tam není jediná věta, která by nebyla mravná a ušlechtilá;
je tam jistě citován Komenský a Konfucius, Tolstoj a Masaryk, Mill a Buddha.
Nepídil jsem se po té knížce jen proto, že bych ji asi stěží přečetl.
Povídá - li se o tom, že se má na střední škole přednášet mravouka, napadají mne dvě nemilé otázky:
1.
Čí mravouka?
Ona totiž není jen jedna;
je jich nejmíň veletucet.
Z toho veletuctu se buď dá udělat citátová koperdeka, nebo tedy takový výtažek, takový bakterií prostý zdravotní a posilující destilát, který má všechny možné přednosti, jenom žádnou chuť.
Nebo se vybere jedna určitá mravouka, ale pak nevím čí a proč zrovna ta.
2.
A jak se bude ta mravouka přednášet?
Zajisté v mnohých případech s tou náramnou zajímavostí, jako se přednáší latina nebo krystalografie:
" Tedy, hoši, pozor, dnes přistoupíme k hlavě čtrnácté, tedy povinnosti k bližnímu, " a tak dále, až na konec:
" Naučíte se to od odstavce prvního ' Povinnosti k bližnímu rozdělujeme ' až po slova ' poskytnouti vzájemné pomoci '. "
Vyučování je často jen řemeslo;
školní přednáška je někdy jen rozbrebtaný výklad nějaké knížky vydané ve školním knihoskladu, a to tedy je takzvaná vyučovací osnova.
Nejsem proboha reformátor;
ve svém životě jsem učil jediného žáka, a stal - li se z něho, kloučka zeleného, boxér polotěžké váhy, není to jistě zásluha mé pedagogické metody.
Ale představuji si okresní město, kde je nová obecná škola, staré gymnázium, na náměstí podloubí a mnoho jiných věcí.
Ať je to sebe ospalejší a tišší městečko, jsem dosti nenapravitelný optimista co do hodnoty praktického lidského života, abych věřil, že by se tam bez námahy našel obchodník, který by jednou za rok - řekněme v takových nedělních kursech mravouky - povídal větším i menším žáčkům o etice hospodářství, o praktické a mravní hodnotě solidnosti, o důvěře a opatrnosti, riziku a poctivosti, přesnosti a ztrátě;
nebo občan, který by jim pohovořil o etice veřejné správy, o jejích těžkostech, o odpovědnosti, o poctivosti a šetrnosti v hospodaření veřejnými penězi;
státní úředník, doktor, soudce, fabrikant, lesník, dělník, sedlák, já nevím kdo všechno.
Věřím, že každý by dovedl něco říci z okruhu své zkušenosti, neboť každý životní okruh a každý úkol má své užití základních etických pravd - užití, jež je důležitější než sama mravní zásada.
Možná že by to koktal všelijak a vytahoval ze sebe slova stejně těžko jako své peníze;
možná že by se kluci zprvu - z nezvyku - posmívali novému kazateli, ale brzo by přešly rozpaky na jedné i na druhé straně.
Předpokládám, že by to byli mužové dosti loajální a taktní, aby se drželi svého kopyta a nezneužili své exhorty k tomu, aby před dětmi polemizovali s jinými osobami nebo vážnými náhledy.
Myslím, že to je jediná konkrétní laická a občanská mravouka, která by měla skutečný, životní a docela nepapírový smysl výchovný.
Dávno už nejsem žáček;
ale kdykoliv mluvím s nehloupým člověkem kteréhokoliv oboru práce, vždycky odcházím poučen - prakticky i eticky.
Nezáleží na slovech, nýbrž na příkladu zkušenosti, který by se rozvinul žákům před očima.
Byly by to prarůzné okruhy příkladů;
etika ženy vždy by se nesla k životu rodinnému, etika dobrého lékaře by nerozlučně srůstala s hygienou, etika hospodářského člověka by se starala o podnikání a peníze, etika komunálního pracovníka o veřejné otázky a etika soudce by mluvila o zákonech;
a kdyby se nadto našel rozumný a jemný učitel, který by dovedl žákům krátce zrekapitulovat a zařadit smysl vypravovaných zkušeností a zásad, bylo by to už to nejkrásnější, co lze dospívajícím lidem v okruhu mravouky podat.
Páni pedagogové, nikdo z nás nenapíše takovou mravoučnou knížku, která by všemu rozuměla a dovedla jakžtakž spojit křížící se etické zájmy tohoto světa.
Mravní poučení, jehož by se dětem a žákům takto dostalo z různých úst, by jistě nebylo stejnorodé a jednosměrné;
ale něco by z toho v mladých hlavách zůstalo, a táta doma, učitel ve třídě, život na ulici by to pomalu doplňoval a vyjasňoval;
ani maličký člověk se neučí z jediného slabikáře, přes všechny výchovné osnovy.
Ano, je a má a musí být jedna základní etika pro všechny lidi stejná;
ale tuto základní etiku neskládá žádný filantrop, nýbrž všichni lidé dohromady svým denním a pracovním životem.
A aby ta byla podána konkrétně, názorným vyučováním, příkladem, a ne poučkami, to by bylo tak dobře, že to ani nedovedu vřeleji říci.
Lidové noviny 26. 10. 1923
KYTKA
Jakže, psát úvodník?
To neudělám.
Oslavme tento mimořádný den tím, že tam, kde bývá jindy rozumný úvodník, položíme něco jiného.
Třeba jen kytičku.
Kytku bílou, červenou a modrou, jako jsou dnes ty prapory na ulicích.
A kdyby si z ní každý utrhl jeden kvítek do knoflíkové dírky či do živůtku, bylo by to to nejhezčí.
První kvítek buď podán panu prezidentovi.
Holčičko v bílých šatech, učiň to za nás;
nemusíš říkat nic, beztoho bys to spletla;
pokloň se jen a podej mu pět kvítků a koukni se na toho velikého, bělovlasého dědečka modrýma kukadly;
on už bude vědět, co to znamená, a pohladí tě, protože nemůže pohladit nás všechny.
Po kvítku pánům ministrům: panu Švehlovi, aby byl zdráv, a panu Benešovi takový, který nevadne, když jezdí po světě, a ke kterému si může přivonět, když bude mít radost, že se mu to povedlo, a po kvítku všem ostatním za to, co udělali nebo odvrátili, a za to, že to chválabohu není horší.
Po kvítku pánům poslancům: těm, kteří si ho zaslouží, za to, co dělali, a těm, kteří jim to kazili, za to, že se jim to nepovedlo.
Dnes nezáleží na nějakém tom kvítku;
jen berte.
A vám, vojáci, každému kvítek za čepici.
Copak je to za vojáka, který nemá kytky?
Říkají, že máme dobré a pěkné vojáky, kteří se mají k světu v manévrech i jinak.
Tak je to dobře.
Nastoupit!
Každý si vezme jeden kvítek!
Rozchod!
Po kvítku všem úředníkům republiky.
Nejsou obyčejně honorováni květinami;
bože, na něco se nadávat musí, a něco už musejí snést, ale jednou za rok si na ně vzpomeňme s uznáním a kytičkou v ruce.
A horníkům po kvítku za to, že slevili pro nás všechny, a kvítek do každé ruky, jež pracuje, a sedlákům květ za boží úrodu a lidské přičinění.
Nebudiž hořkosti mezi námi.
Pro cibuličku almužny přišla hříšná duše do nebe;
a kdo udělal něco málo prospěšného pro všechny, kdo třeba jen odhodil větvičku z lidské cesty, nebude sice pochován v národním panteonu, ale dostane kvítek radosti a vděčnosti.
Po kvítku za všechny bezejmenné zásluhy, za vše, co bylo dobře a poctivě uděláno, a za každou dobrou myšlenku.
*
Nechci říkat, že je u nás všechno v pořádku;
ani byste tomu nevěřili.
Ale kdybych měl vypočítat všecko, co je u nás krásné a dobré, schopné a povedené, bylo by toho aspoň deset sloupců, a ještě bych jistě na mnoho zapomněl.
Ani na to nejlepší nestačím.
Krásná a dobrá je země, kterou máme;
je mírná a hojná, obestřená výrazem tisícerým;
rozšafná, hospodárná, zamyšlená a vážná.
Má bílé silnice a cesty plné překvapení, plecité řeky a černé říčky, svatá oka rybníků a čisťounké obce, lesy a hedvábné louky, voní obilím a mlékem, vlní se, aby dala víc plochy pro lidské ruce, a je taková, bože, jako by naschvál, s trpělivým úsměvem se přistrojila a přizpůsobila, aby dala člověku byt a užitek.
Krásné země jsem viděl, ale žádnou tak jemnou a sličnou v tom, jak se poddala člověku.
Krásné a dobré je potkávat muže, kteří si vědí rady a mají se k dílu: schopné a pilné, obratné, houževnaté, zaryté do své práce, chutě se vrhající na své úkoly;
to je tak krásné, že sám Bůh se naklání z nebes, aby se díval, jak jim to jde od ruky.
Ať ohýbají železo nebo lidi, ať dělají stroje nebo řepu, nebo se sklánějí nad kusem kůže či nad knihou ještě nedopsanou: každá práce, která se daří, je veliký a krásný úspěch, jenž povzbuzuje veškeren život k naději a statečnosti.
A když už mluvím o mužích, jak bych mohl zapomenouti na ženy?
Ženy a dívky, o vás se nepíší úvodníky;
nikdy se na vás nezapěje chvalozpěv v čele novin, ačkoliv myslet na ženy je pro muže ještě důležitější než uvažovat o vývozních clech nebo následcích voleb.
Napravme tento nedostatek aspoň jednou v roce;
vzdejme veřejné díkučinění a zanotujme oslavnou píseň dívkám za to, že jsou tak pěkné, a paním za to, že jsou krásné a pilné, a matkám za to, že rozmnožily život.
To vše, i krása i plodnost i domácí ctnosti, je veliká veřejná zásluha a národní služba a bohulibé dílo pro dobro světa.
Skloňme se hluboce a radostně před těmito kvetoucími zásluhami.
A když už jsme u věcí nejkrásnějších, jak bylo by možno nemluvit o tobě, řeči česká?
Ty, jež jsi mírná, bohatě zvlněná, úrodná a nevypráhlá tak jako země, na níž žijeme;
činná, přímá a obratná, jadrná a energická jako dílo mužů;
milostná a rozkvetlá, rozjařující a pěkná jako záhon žen;
ty, jež nás omotáváš a vážeš vlákny nejpevnějšími, osnovo jazyka, jež zachycuješ a vížeš k sobě tolik ubíhajících životů.
Zapomeňme na všechno zlé, co jsme si řekli;
kdybychom při svém lání a zlořečení jen jednou vzpomněli na to, že tuto všem společnou řeč činíme jazykem nenávisti, já nevím: snad bychom se aspoň před ní zastyděli.
Občané, morousové, nespokojenci ze semene Kóre, Dátana i Abirona, reptáci na poušti Sin, kteráž jest mezi Elim a Sinaj: o všem lze pochybovat na věčném tažení lidstva do země zaslíbené, a každý den má své dobré i zlé;
každý zákon může být v něčem nespravedlivý a každý úkol těžký.
Ale nelze pochybovat o tom, co je nejkrásnější: o mužích a ženách, o zemi a jazyce;
není dost a není to více než to, nač zlořečíte a proti čemu reptáte?
Je toho pro všechny dost, aby jednou do roka byla v každém srdci modlitba díkučinění.
Lidové noviny 28. 10. 1923
PŘEDTUCHY
Jsem nejspíš tvor vysloveně pozemský;
nemám ani prorocké sny, ani nedovedu číst myšlenky, nejsou - li příliš hloupé;
rovněž jasnozření se mi jakživo nepovedlo, a ačkoliv v mém bytě jsou tři pavouci ( malý pavouček pod postelí, sekáč za kamny a jeden, takový černý a zádumčivý, na stropě ), nenašel jsem dosud, jaké mají spojení s mým osudem.
Přes tuto svou transcendentální neschopnost věřím v jistotu předtuchu.
To je tak.
Často si něco pomyslím nebo i řeknu, nebo pojmu nějaký plán, který chci provést.
A zničehožnic ve mně vyvstane nelibý, nespokojený cit, který beze slov a bez důkazů, beze smyslu a bez kritiky jaksi povídá, že to, co jsem řekl nebo zamýšlel, není all right a že to zanic nestojí;
že to je hloupé a nicotné a ještě ke všemu špatné a že to, jak se říká, má ránu.
Živou mocí pak nemohu nalézt, v čem je chyba;
obracím celou věc, přezkoumám ji, nic;
žádný důkaz.
Já myslím, že tenhle nespokojený a nesmyslný hlas zná každý z vás.
Dobrá, tu tedy člověk se obrátí k předtuše zády a provede svůj úmysl nebo setrvá na svém.
Ukáže se, že předtucha se nemýlila;
ta věc měla skutečně ránu a tak nebo onak se člověku nevyplatila.
Nebo, a to je velmi často, začne se člověk hájit proti své předtuše: s velikou silou a výmluvností dokazuje sám sobě a jiným, že má pravdu a má a má a u všech všudy just má pravdu.
Ničeho člověk nehájí horlivěji a usilovněji než pochybné pravdy, nejspíš aby přehlušil tu nespokojenou a trýznivou předtuchu, že to má ránu.
Na ničem člověk netrvá tak houževnatě jako na věcech, o kterých v nitru není přesvědčen.
Poctivé, samozřejmé pravdy jsou v člověku jako štítná žláza nebo ledviny: ani o nich člověk neví, ale fungují tiše a ustavičně.
Člověk nehájí svých ledvin;
kdyby někdo na ně dělal atentát, hájí člověk svého života, a ne svých ledvin.
Věřící člověk nebojuje za svou pravdu, nýbrž za svůj život.
Ale vrazí - li člověk do svého bytí nějakou myšlenku, která s ním nesouvisí tak spolehlivě jako štítná žláza nebo ledviny, brání se tomu sám organismus nespokojeným a odmítavým citem.
Nedá se to jinak říci: je to zrovna tělesná reakce na špatně fungující myšlenky.
Potlouká se na světě mnoho myšlenek, jejichž platnost leží celá v náramném, ohnivém, veledůmyslném nebo rozčileném dokazování.
Kristus Pán nic nedokazoval;
řekl " Amen amen pravím vám, " a bylo to.
Přesvědčení, jež se musí " podepřít důkazy ", je jako sloup, který se musí podepřít trámy;
kdyby se totiž nepodepřel, svalil by se.
Lidské nitro však má rádo jednoduché a spolehlivé stavitelství: co stojí, musí stát jako poctivý sloup, bez trámů a bez důkazů a hlavně bez řečí.
Nejlepší pravdy jsou ty nejtišší.
*
Je ještě jeden druh předtuchy;
má tak špatnou pověst, že se stydím jej pojmenovat;
říká se mu " předsudek ".
Já vím, že je mnoho špatných, zbytečných, nebo dokonce škodných předsudků;
ale je mnoho předsudků, které jsou stejně užitečné a dobré jako kterékoliv jiné poznání.
Obyčejný pes štěká z předsudku na kdekterého tuláka;
ale na jednom zámku jsem znal foxteriéra, který k roztrhání štěkal na arcibiskupa Huyna a světská knížata, kdežto tuláky radostnými poskoky vedl rovnou do kuchyně.
Lidské předsudky jsou neméně rozmanité.
" Předsudek " nebo " podjaté mínění " může člověk mít jen vůči něčemu relativně novému nebo málo poznanému, s čím dosud neměl blíže co dělat, například k řízku na oleji nebo k elektronové teorii;
z povahy věci plyne, že předsudek je obyčejně záporný, nedůvěřivý, odmítavý a plný antipatie.
Je docela přirozené, že člověk nedůvěřuje nepoznané věci;
neboť v neznámu se tají stejně mnoho špatných jako dobrých možností.
Kde nás opouští zkušenost, máme po ruce předsudek;
raději něco nežli nic.
Špatné na předsudku je, že jej obyčejně formulujeme jako sebevědomý náhled.
Místo abychom řekli, že si netroufáme jíst řízek na oleji, prohlásíme kategorickou formou, že řízek na oleji není k žrádlu.
Správný, filozofický a poznávací předsudek má říkat jen tolik:
" Nelíbí se mi to, protože to ještě neznám. "
Lidové noviny 4. 11. 1923
NEŠŤASTNÉ PÍSMENO
Jen jsem vzal do ruky noviny, a už mi padlo do očí jméno " prof. Nikolan ".
Rozumí se, že míněn je profesor Nikolau;
stejně jako vždy, je - li v novinách tištěno " Landa ", jde o malíře Laudu, a je - li tištěno dejme tomu Bandyš, předpokládám předem, že má státi Baudyš.
Je jednou ze záhad světa, proč se vždycky písmena n a u tisknou zrovna obráceně;
jelikož od vyhnání z ráje mysl člověka " je obrácena spíše ke zlému než k dobrému ", je obrácena také k tomu, aby každé rukopisné n četla jako u a vice versa.
Je to část kletby, jež padla na Adama, a proto nezbývá než smířiti se s ní.
Jediná ochrana zbývá člověku v tomto moři nevyhnutelného omylu: aby apriorně, zásadně, z přesvědčení a v horlivém hledání pravdy četl každé tištěné n jako u nebo obráceně;
i zjeví se mu vše v novém světle správnosti.
Lidové noviny 6. 11. 1923
HRANIČÁŘI A KOLONISTÉ
To musíte jet tramvají tak daleko, že už si řidič dál netroufá, a proto obrací, tedy až na konečnou stanici;
pak se pustíte rovnou po silnici;
obyčejně na jedné straně silnice není nic a na druhé je ohrada, a pak ještě nějaká továrnička a fotbalové hřiště, a snad ještě poslední mezník civilizace: tabáční budka.
Pak se pustíte přes pole, přes bláto, přes rumisko, a jste tam: v kolonii družstva Domov nebo Svépomoc nebo Vlastní silou nebo Lišky, dobrou noc.
Kdybyste šli ještě dál, objevili byste svah s kozami, a pak půdu, na kterou ještě nevkročila lidská noha, asi ze strachu, aby do něčeho nešlápla, a pak je konec světa, nic, prázdnota a neznámo.
To tedy je kraj, kam vetkli svou motyku kolonisté a pionýři Velké Prahy.
Stateční dobyvatelé, ztekli jste útokem výšiny kolem Prahy, nechali jste za sebou poslední stanice, ba i poslední zahradní hospodu, a zastavili jste se až v pustinách, za nimiž jsou končiny dosud neprozkoumané.
Hic sunt leones.
Zde jsou pardálové.
Za deset dvacet let potáhnou se řádky nových domů od vaší kolonizační výspy až k Praze.
Dnes však se zachycujete na samotářské půdě jako první živoucí křovisko na písečné poušti.
Za vámi se pomalu potáhne celá vegetace města;
vy však jste byli první a razili jste cestu.
Jsou kolonie, které se docela zařídily pro sebe: taková Vořechovka, celé městečko vil s vlastním biografem a kavárnou.
Kdybych byl občanem Vořechovky, prohlásil bych ji za svobodné město a volil bych za starostu pana předsedu Tomáška, který tam bydlí.
Je odtamtud krásná vyhlídka na Bohnice a vltavské údolí;
a v pěkné, trochu těsné dispozici vyrostlo tam hračkové městečko kolem svého vlastního náměstí, vilky tlačí se po svahu nahoru a pokojní vilníci na svých vilnostech ošetřují letošní zahrádky, zatímco padesát kroků dále zuří stavební činnost.
Taková hotová kolonie je také na vršovickém svahu pod Vinohrady;
ale tam jsou domky zavalitější a přilepené na kopci jako Betlém, a v zahrádkách pěstují mnoho kanadských smrků.
Daleko romantičtější jsou kolonie na Hřebenkách a na Santošce, jež se rozběhly po nejvyšších výspách nad Košíři a samotaří tváří v tvář Pánu Bohu.
Bývá odtamtud krásný výhled na rozsvícenou Prahu, a zejména na Velkého medvěda, k němuž je odtud z celé Prahy nejblíž.
Na Floře, mezi remízou a Stromkou, kope své tábořiště kolonie žurnalistů a podobných lidí, kteří se honosí zvláště tím, že mají jižní svah a vyhlídku na Eden.
Zatím však nemají nic než dezolátní staveniště v různém stavu rovnosti a pokročilosti;
někteří tvrdí, že tam bude jednou i kanalizace, ale jisté to není.
Musíte vidět takovou rozestavěnou kolonii, abyste pochopili šílenou kuráž bytových pionýrů.
- Odtamtud je vidět ještě nějakou kolonii až ve Strašnicích;
ale tak daleko se doposud nikdo nedostal.
Na Žižkově pak je kolonie Domov, to je na konci světa;
na protějším svahu je také nějaká kolonie;
jeden konduktér říkal, že se jmenuje Pánbůh s námi nebo jak, a druhý tvrdil, že Vlastní silou;
tak nevím;
ale jsou to takové velké ponuré kostky.
Domov pak má domečky velmi malinké a na zahrádkách moc pěkné jiřiny.
Za jasných dnů je prý odtud vidět i rozhlednu na Petříně.
Kraj kolem je nevyzpytatelný a podivný;
časem ujíždí po silnici nákladní auto, ale neuvidíte je vracet se;
nějaká továrna dole dělá pukpukpukpuk a kvečeru je slyšet křik hráčů Viktorky.
Říkám vám, jsou to zvláštní a dojímavé končiny;
ty domky jsou někdy stavěny všelijak a někdy pěkně;
ale vždycky mají já nevím co vábného a tklivého: trochu odříkání, tichou radost, kytičku na zahrádce a dech samotářství;
dívají se na město zdálky a na nebesa zblízka, a země jim rodí zaživa hrst pěkné travičky.
Je tam jaksi smutno, ale když se vrátíte do ulic, je v nich daleko a krutě smutněji.
Lidové noviny 7. 11. 1923
ODBORNÁ VÝCHOVA
Na nedávném mezinárodním sjezdu se hodně rokovalo o tom, má - li být středoškolský profesor hlavně pedagog či hlavně odborník.
Chápu - li se v této věci slova, činím tak pro své zvláštní zkušenosti;
provandroval jsem totiž zamlada tři gymnázia, a tedy poznal jsem na vlastní kůži tolik kantorů jako málokdo.
A tedy tvrdím, že nejlepšími pedagogy byli skoro bez výjimky ti, kteří byli nejlepšími odborníky.
Už jednou jsem myslím uváděl skvělého klasického filologa Steinmanna v Hradci Králové a ušlechtilého, hlubokého brněnského přírodopisce Oldřicha Kramáře;
připomínám ještě zesnulého moravského suplenta, nadšeného matematika Oharka, a mohl bych jmenovat velmi mnohé jiné, ale ti jsou ještě živi.
Bez výjimky pak mohu říci, že nejmizernějšími pedagogy jsou jednak odborní hnidopiši zarajtovaní ( jak se říká ) do uzoučkého okruhu tesmanovského vědátorství, ale těch je pořídku;
jednak - a četněji školští řemeslníci, kteří taktak ovládají svou látku a drží se učebné knížky, aby desetkrát za hodinu nešlápli vedle;
lidé, kteří kdysi odříkali své nevyhnutelné státnice a pak tedy šli učit tomu, co už zapomněli, ačkoliv by stejně dobře mohli přijímat dopisy u poštovního okénka nebo být oficiály zádušního úřadu.
Jejich vyučování záleží v tom, že tabule musí být čistě umyta, žáci tiši jako kameny a jednou za čas musejí dostat pumu, kuli, pecku nebo jak se tomu dnes říká, ne ve jménu vědy, ale ve jménu školní kázně.
Kéž vám huby zdřevěnějí, špatní učitelé!
Co jste se nás naotravovali, jaká nuda a lhostejnost z vás čišela, a po všem trápení jste nás ničemu nenaučili;
dnes, kdy jiní mají děti a zakládají na sádlo, musím se znovu chápat učených knížek, neboť se stydím za svou nevědomost a doháním, čemu jste mne nenaučili.
Je to smutné, ale je to pravda: člověk s maturitou bývá méně než polovzdělanec, měl - li neštěstí v učitelích;
po osm let ho učili letopočtům místo dějinám, slovíčkům místo kulturám a vzorcům místo přírodě, a to vše s nejdůkladnějším opomenutím vědecké metody.
Mnoho viny jest ( nebo bylo ) na hodně pošetilých učebních metodách;
ale více viny je na lhostejném vyučovacím řemesle mnohých učitelů, kteří, nemajíce osobního poměru k své látce, vtloukají žákům do hlavy právě to nejmechaničtější na věci, co jim dá nejméně práce a vysvětlování: tedy letopočty, definice, slovíčka a vzorce.
Profesor odborník v dobrém slova smyslu, ten, který svou látku miluje a sám si ji stále myšlenkově zpracovává a rozšiřuje, který si své hodiny pečlivě připravuje, který svou nauku považuje za tak krásnou a životu potřebnou, že poctivě a horoucně hledí žákům z ní podat to nejcennější a ideově nejvyšší, je dobrý a dokonalý pedagog, i kdyby koktal a byl prchlý jako švec;
a pravím, žáci ho budou milovat a poslouchat jako božího slova.
Odborník, který hnidopiší na malé, slovíčkářské a titěrné vědičce, bude svými žáky pohrdat jako ignoranty neschopnými proniknout v hlubokost jeho odbornictví, odmele spatra své lekce, neboť tyto školácké povšechnosti ho nemohou bavit, a nepodá žákům o jota víc než vyučovací živnostník, který při hodině myslí na své trávení, na postup a na poslední mrzutost s ředitelem.
Jak se má tedy reformovat střední škola?
Zřiďte si nejlepší osnovy a učebnice;
bude - li se podle nich učit ležérně nebo suše, nebude z toho mnoho zisku.
Nechte přednášet filozofii nebo co chcete;
bude to někdy stejná nezáživná nuda jako časování " deiknymi, zatímco v některých ústech bude geometrie okřídlenou a vzrušující básní.
Je to příliš stará pravda, že ve vyučování osobnost je vše;
ale té se nelze učit v pedagogických kursech.
Mnoho by v tomhle směru mohla učinit univerzita;
ale to je zas takové vysoké gymnázium, kde se občas vyskytnou zas ti školometi a přednáškoví živnostníci, - proboha, nezlobte se, že to říkám;
ale bývají tam tuze divní patroni.
Tedy chci říci, že univerzita, jež si konečně může vybírat, by mohla být opravdu sborem osobností, tvůrčích a plodných odborníků a filozofů, z nichž by linulo světlo pořádného vědění a poznávací radosti až do poslední venkovské primy.
Ta pravá pedagogika se začíná docela nahoře, na katedrách univerzitních profesorů.
Jen ji nezbyrokratizovat!
Aktivovat ji tvořivě, vědeckou úrovní našich univerzit.
Chcete - li lepší střední školu, musíte začít s lepší a nejlepší univerzitou.
V naší literární a vědecké historii můžete nalézt tu a tam pěkný rys;
vědecký regionalism.
Svého času zářilo elitní Akademické gymnázium v Praze, svůj slavný věk mělo gymnázium v Litomyšli a Hradci Králové a nevímkde ještě;
byly to malé, ctižádostivé a pyšné koleje, které si na sobě dávaly náramně záležet.
Kdyby i dnes každá střední škola jako celek závodila o své vavříny, mělo by to větší pedagogický a kulturní význam než všechny ministerské ankety.
Takto ctižádostivější a odbornější učitel prchá z venkovských ústavů do hlavních měst;
a nemůže - li, je otráven a poklesá na mysli.
Podle toho vypadá střední škola na venkově;
žák je rád, že jí ukáže záda, a učitel je rád, že jednou umře.
Učitel se fakticky dostane do nebe a žák na univerzitu, aby z ní vylezl zase rád, že už to má jednou provždycky odbyto.
A to je normální curriculum vzdělání, a to nespraví ani ministerstvo, ani pan profesor Chlup.
Lidové noviny 7. 11. 1923
PODZIMNÍ
" Za onoho času řekl Pán Ježíš učedníkům svým. "
Ale jaký byl zrovna tehdy čas, která hodina denní a která roční doba, o tom bible nepovídá nic: a přece by člověk rád věděl, jak to " za onoho času " aspoň jednou opravdicky vypadalo.
" Za onoho času " byl třeba zrovna takový šedivý listopadový den jako dnes;
bylo chladno, tři nad nulou, a mlha zalézala až za kůži.
Je možno si představit, že Šimon Zelotes měl hrozný katar;
i odkašlával mrzutě a myslel na to, že by raději tento, ležel někde u kamen.
Ale Rabbóni šel zamyšleně v čele apoštolů a neříkal nic;
chvílemi zrychlil krok, aby byli dříve v hospodě, ale pak se zase zahloubal a zapomněl na všecko.
Rovněž tak možno si představit, že Jan kopal před sebou kaštan, kaštan v ježaté skořápce, z níž puklinou vykukovalo veselé a hladké jádro.
Nemyslel celkem na nic než na to, aby se mu ten kaštan neztratil.
Petr myslel na svou ženu, na děti a na to, že tam doma je jistě zatopeno a že by si snad mohl vzít na týden dovolenou.
Když si vzpomněl na praskající oheň, zamnul zkřehlýma rukama tak silně, že to svištělo.
" Mládenci, " ozval se Bartoloměj tlumeně, " víte, co bych dnes rád?
Skopové na marjánce.
Já nevím, to tak nějak ohřeje - "
" Ale nesmí být tlusté, " poznamenal Marek.
" Ne, " děl Bartoloměj.
" Tlusté je lepší pečené.
To se musí udělat prudký oheň - "
" A dát trochu česneku, " vpadl Ondřej.
" Asi tři stroužky, " pravil Tomáš.
" Můj dědeček říkal, že česnek vyhání devět nemocí.
Ale já tomu nevěřím. "
" To když je člověk nachlazen, " vykládal Ondřej.
" Uvařit česnečku, zapotit se, a je to. "
" Nebo víno se skořicí, " řekl Marek.
" Hodně horké víno, a trochu medu.
To si dej udělat, Šimone. "
Šimon něco zabručel;
bylo mu prabídně.
" Takhle pečená skopová kýta, " pokračoval Bartoloměj polohlasně.
" - třeba s hrachem, nebo s kapustou, " řekl Filip.
" Hodně teplá zelenina, to já rád. "
" Hrachová polévka, " ozval se Matouš jako ze sna.
Všichni umlkli.
" Já bych měl chuť na jahelník, " rozesnil se Petr.
" Když se do toho dají sušené švestky - a trochu to připéct, víte?
To vám je moc dobré.
A zalévat mlékem.
Má žena to dělala, no, jistě jednou týdně. "
" Já nejraději husu, " hlásil se Jidáš.
" Krmenou? " ptal se Juda se zájmem.
" Ne.
Takovou... menší, víte?
Já nerad husu po židovsku.
Ale jen ji tak opéct na pekáči... hodně dohněda... "
" Pamatujete se, " ozval se Jakub Alfeův, " jak jsme měli... na té svatbě... v Káni Galilejské... toho krocana?
Lidi, takovou nádivku jsem jakživ nejedl. "
" Ta byla z kaštanů, " řekl Filip.
" Ale musí se dát hodně vajíček. "
" Nebo takhle... uzený jazyk... se špenátem, " zasnil Matouš.
" Toho se člověk nenají, " odporoval Juda.
" Ale husí drůbky... nebo šoule... musí se hodně omastit... šoule... husím sádlem. "
Rozhostilo se přemítavé ticho.
Rabbóni nějak přidal do kroku, spěchal do sychravé mlhy, a dvanáct apoštolů za ním.
Bylo šero, jako by se už stmívalo;
a chladno, kruci!
Šimon Zelotes se rozkašlal.
" Když jsem byl malý, " ozval se měkce Jakub, bratr Ondřejův, " tak mně... maminka... dělala poplamenice.
Víte, co to je?
To se strčí placka... z chlebového těsta... do pece, když už se chleby vytáhly, a trochu se opeče, a vyndá se celá horká... "
"... a dá se na ni hezký kus másla, " dodával Ondřej vzdychaje;
tu se Mistr zastavil a obrátil k apoštolům.
" A špetička kmínu, " řekl zamyšleně.
" S kmínem je to ještě lepší.
Taky mně to maminka dělala. "
To řekl za onoho času, obrátil se a spěchal - vykoupit svět.
Já bídný hříšník věřím, že tak nějak to za onoho času bylo.
Lidové noviny 15. 11. 1923
NA TRAMVAJI
Řekli byste, že na tramvaji jsou všechna místa stejná a stejnorodá, ale není tomu tak.
Především je - aspoň v Praze náramný rozdíl mezi " hlavním " vozem a vlečňákem.
Vlečňák je demokratičtější;
noblejší publikum se mu jaksi s nedůvěrou vyhýbá;
má v něm převahu mužský živel, zedníci a lidé, kteří jedou z práce.
Patrně tu působí tradice z dob, kdy se ve vlečňácích kouřil válečný tabák.
V předním voze jezdí většinou ženské, a to uvnitř vozu.
Ženská, tvor slabý, chce hlavně sedět.
Plošiny jsou vyhrazeny spíše rodu mužskému.
Na zadní plošině se mačkají staří páni, kapesní zloději, lepší pardálové a hlavně venkovani, kteří chtějí být stůj co stůj u dveří, protože vystupují už na třetí stanici.
Pravá a lidová mužština, odborní električtí jezdci, dále policajti, četníci a vojáci od rotmistra dolů jezdí jen na přední plošině.
Tam se mluví o politice, o ženských a jiných odborných věcech.
Vleze - li tam ženská, měří ji pasažéři přední plošiny s nelibostí;
je - li hezká nebo aspoň veselá, nedají jí to tak tuze znát.
Na přední plošině vlečňáku pak jezdívají se zvláštní oblibou výrostci, a na zadní plošině páni, kteří přitom čtou noviny.
Jak vidět, není místo jako místo.
Lidové noviny 16. 11. 1923
VINA A TREST
Verdikt poroty ve věci Nikolova je událost, jež zaráží snad každého z nás.
Někdo z politických důvodů zastřelí úkladně a s rozvahou člověka;
přizná se k činu a očekává trest;
porota s ženskou většinou jej prohlásí za nevinna.
" Je Atanas Nikolov vinen, že střeliv na Rajko Daskalova v úmyslu, aby jej usmrtil, zavinil tak smrt Rajko Daskalova? "
Na tuto otázku odpovídá osm lidí z dvanácti " ne ".
Není vinen, nestřelil, neměl úmyslu, nezavinil smrt.
Udělal to, ale neudělal to.
Zastřelil, ale je nevinen.
V okamžiku, kdy Atanas Nikolov spáchal svůj čin, vrhl se na něho " lid " a chtěl jej ubít.
To bylo 26. srpna.
14. listopadu týž " lid " jej zprošťuje viny.
Je to vskutku týž lid, protože stejně nesmyslná náhoda zvolila ty, kdo šli 26. srpna Holečkovou ulicí, jako ty, kdo 14. listopadu seděli na lavici porotců.
Málo scházelo, aby se 26. srpna stala druhá sprostá vražda ve jménu soudce Lyncha;
zato 14. listopadu nikdo nezabránil " lidu " soudit... podle svých právních pojmů;
ovšem " lid " z 14. listopadu měl vyšší kvalifikaci: bylť tažen losem.
Apage, Atanas;
nejsem opravdu žízniv tvé krve, Šoupale jiného národa a jiné strany;
ale nejsem také žízniv krve Daskalovů.
I já jsem jeden z lidu a je mi líto tvého mladého života.
Avšak jak mohu dojít k tomu, aby mně byl ničím život toho druhého, který padl provrtán třemi kulemi?
Kdybych viděl viníka v soudní síni, mučil by mne asi hrozný soucit s ním.
Avšak osm lidí z dvanácti nemělo soucitu s mrtvým, který nemohl před ně předstoupit, aby hájil svého práva na život.
Osm lidí shledalo, že zabít ho nebylo vinou.
Můj bože, což je vůbec třeba rozšlapávat tento bolestný případ?
Což není jasno vám, kteří jste osvobodili Nikolova, že jste tím dodatečně odsoudili k smrti Daskalova?
Na vašich milosrdných rukou lpí krev, soudcové z lidu: krev zabitého.
Snad právníci najdou tisíceré důvody a kličky, aby vysvětlili výtečnost porot.
Ale po tomto 14. listopadu by se mělo správně státi jen to, že by se sešel sám lid, nespočetný a veliký lid, a táhl k parlamentu, padl na kolena a prosil ty, kteří za něj rozhodují:
" Zbavte, proboha, zbavte nás toho břemene!
Zprosťte nás úkolu, na který nestačíme a který plní zmatkem naše svědomí!
A je - li tak tuze třeba, aby o vině a trestu rozhodovalo cosi jiného než rozum a zákon, nechte, ať raději bílá myš tahá lístky o vině nebo nevině;
nebo ať se hází hlava orel nebo cokoliv jiného;
jen neponižujte lid tím, že jej nutíte vykonávat nesmyslnou funkci neodpovědného božího soudu! "
A zejména ženy by měly sbírat podpisy na velikou prosebnou petici, aby byly zbaveny úkolu, jenž navěky se protiví jejich srdci;
už ve jménu své důstojnosti, neboť je zlehčováním vystavovat ženské milosrdenství zkoušce, v níž se obrací v mravní slabost.
Myslím a doufám, že není smyslem trestu jen to, aby byla pomstěna vina;
trest je vyrovnání jistého mravního debet, poctivá cena, kterou člověk platí za svou vinu, aby ji odčinil.
Každá netrestaná vina porušuje mravní rovnováhu světa;
jako je ztráta a utrpení na vážce poškozeného, budiž ztráta a utrpení také na vážce provinilého, abychom zřídili rovnost mezi oběma.
Viník je hoden trestu, aby byl hoden soucitu.
Proč se díváme na trest mermomocí, jako by byl zneuctěním provinilce?
Jen vina zneucťuje;
trest je návrat, očištění a vyrovnání.
Osm lidí zprostilo Nikolova trestu, ale nezprostilo ho viny před očima světa.
Přes verdikt pražské poroty cítí každé slušné svědomí, že nejen tato vražda, ale i politický fanatism, který k ní vedl, a zákeřnost tajné organizace, která ji prý nařídila, je hrubý a strašný zločin.
Ať už to byla náhoda, únava nebo mravní slabost, co přimělo těch osm k podivnému verdiktu, je jisto, že se octli v rozporu nejen se zákonem, ale i se svědomím většiny z nás, se svědomím mužů alespoň.
Atanas Nikolov byl tak dalece mužem, že přijímal poctivě odpovědnost za svůj čin.
Porota však... nebyla tak dalece mužem, aby měla v úctě jeho odpovědnost.
Myslím, že mnoho lidí - a ne krutých nebo fanatických mělo 14. listopadu neodbytný pocit hanby.
Lidové noviny 18. 11. 1923
RABŠTEJN
Toto málo známé jméno proběhlo v posledních dnech novinami;
stala se tam loupež v zámku Lažanských, nějací banditi přepadli a postřelili jediného komorníka, usekli mu prst, váleli se v lenoškách, kouřili, pak sebrali, co mohli, a upláchli.
Myslím, že málokdo ví o Rabštejně něco víc.
Ale přijela do Čech Francouzka a sháněla se po dotyčném Rabštejně: že prý se učila doma v penzionátě, že Rabštejn v Čechách je nejmenší město v Evropě, tak jako Paříž je největší město naší pevniny.
Ta Francouzka si nedala pokoje, dokud Rabštejn neuviděla;
jede se do něho jednou z nejkrásnějších alejí staletých lip, jakou jsem kdy viděl.
Sám Rabštejn je takové směšné, čisťounké německé hnízdečko, stěsnané zrovna na dlani, na příkrém ostrohu v kličce Střely.
Má všehovšudy asi tři sta obyvatel, ale je to město, dokonce velmi staré město s historickým městským statutem.
Nevím, je - li to opravdu nejmenší město v Evropě, ale jistě je to kuriózum málokomu známé a snad vedle Prahy jediné české město, o kterém se dovídají francouzské školačky.
Lidové noviny 20. 11. 1923
NA PRAHU ZÁHAD
Jsou lidé, kteří nevěří v nic, dokonce ani v to, že blecha na ruce znamená dopis;
ale i tito nejzatvrzelejší nevěrci věří v Osud.
Newton sice objevil, že každá věc padá kolmo k zemi, ale není to pravda;
například je každému známo, že knoflíček od límce nikdy nepadá kolmo k zemi, nýbrž tak jaksi šejdrem, že se vždycky ocitne pod postelí nebo pod prádelníkem.
Žádná fyzika ani gravitační teorie dosud nevysvětlila tento fatální úkaz;
je to nesporně zjev metafyzický, prostý a tajemný zákon osudu.
Takových zákonů je spousta.
Uvádím například tisícerým pozorováním potvrzený zákon schválnosti.
To, čeho nepotřebujete, se vám pořád válí na očích;
jakmile to potřebujete, je to pryč.
Hledáte to metodicky po všech skříních a zásuvkách;
není to nikde.
Konečně se dožerete a nějak se obejdete bez toho.
V té chvíli se hledaná věc objeví buď na místě, kde leží odjakživa, nebo na místě, kam vůbec nepatří, a bude vás dráždit tak dlouho, až ji zas budete potřebovat;
pak s úžasnou dochvilností zmizí.
Někteří lidé tvrdí, že čekají - li na tramvaj, jedou vždycky jen vozy opačným směrem.
Jeden z nich, můj známý, hleděl tedy obelstít osud tím, že schválně chodil čekat k opačné trati, než kterou mínil jet.
Avšak osud je neúprosný: vytáhl se z kličky tím, že vždycky způsobil poruchu na elektrice, i nejezdila žádná linka.
Podobných případů je bezpočtu.
Je to prostě zákon.
Jiný takový úkaz je zákon něčeho třetího.
Obyčejně čekáme, že věc dopadne buď tak, nebo onak;
a hle, nakonec to nedopadne ani tak, ani onak, nýbrž ještě jinak, způsobem, který se vůbec nedal předvídat.
Dejme tomu, člověk soudí:
Buď budu mít peníze, a pak si koupím šaty, nebo je nebudu mít, a pak si je nekoupím.
V takovém případě však 1. buď člověk opravdu má peníze, ale šaty si nekoupí, nýbrž musí dát spravit kamna nebo zaplatit činži;
nebo 2. nemá peníze, a přece si koupí šaty, a ještě ke všemu se napálí.
Zaručeně.
Není vyhnutí.
Myslím si:
Buď se ta a ta věc stane, a pak je dobře;
nebo se nestane, a je zle, bůh se mnou!
Nuže, v takovém případě se ta věc stane, a je zle, bůh se mnou!
Prostě osud.
Ještě jiný z osudových zákonů je zákon sérií.
Po celý rok nepotkáte pana X, ale jednoho dne, hrom do něho, potkáte ho sedmkrát.
Po celý rok nepřijdeš na Senovážné náměstí, ale jednou, dělej co dělej, octneš se tam denně třikrát za sebou.
Nikdy ti nikdo nedaruje zajíce;
ale zničehonic dostaneš najednou čtyři zajíce ze čtyř stran světa.
Události mají zvláštní a abych tak řekl - nepříjemnou náklonnost sdružovat se.
Vždycky musíte platit několik účtů najednou.
Osud má mánii opakovat se.
Když máte nejvíc práce, dostanete sedm návštěv, jednu po druhé.
Po celý život můžete hledat zlaté kapradí;
a jednou, když na ně nejmíň myslíte, najdete všude zlatého kapradí, jako by se zbláznilo: až vás to mrzí, že ho je tolik.
Prý je na celém světě jenom šest modrých známek z ostrova Mauritius;
vsázím se, že se jich jednou najdou hnedle tři tisíce, a ke všemu budou falešné.
To je zákon sérií.
Je tedy lidský život ovládán vyššími zákony, jež se vymykají přírodnímu řádu i vědeckému vysvětlení.
Například proč zrovna dnes se mi třikrát přetrhla tkanička u boty?
Proč jsem musel potkat čtyři lidi, kterým jsem cosi slíbil a dosud to nesplnil?
Proč jsem zuře a klna půl hodiny hledal kravatu, kterou jsem pak, když jsem si vzal jinou, našel pokojně ležící na prádelníku?
Věřte, že i nejmenší malér je obestřen tajemstvím osudovosti;
proto je slušno podrobit se mu oddaně a s chvěním.
Jsou lidé, kteří v podobných případech věří ve skřítky.
Znám jednu paní, která má, dejme tomu, v ruce nůžky, a najednou jsou nůžky pryč;
po zoufalém dvoudenním hledání je najde tím, že si na ně sedne.
V tom pak vidí zlomyslné dílo.
Myslím, že se dopouští modlářství, a nadto přehlíží pravidelnost těchto úkazů.
Jsou to zákony.
Nevysvětlitelné a neodvratné zákony osudu.
Lidové noviny 23. 11. 1923
RADOSTNÁ POVINNOST
Pokojný a pořádkumilovný občan šel trochu později v noci domů a viděl, jak z nějaké kůlničky vyletují jiskry.
Dobrá, pokojný občan šel hlásit na nejbližší policejní strážnici, že jako kdesi vyletují jiskry.
Na policejní strážnici mu řekli: aby se šel podívat na roh té a té ulice, že zrovna v tuhle minutu tamtudy půjde patrola.
Pořádný občan tedy šel na dotyčný roh, a opravdu, na minutu přesně tam šel strážník.
Už tato přesnost občana potěšila.
Hlásil tedy, že tam a tam vyletují jiskry.
" To je dobře, " zaradoval se strážník.
"??? "
" No, člověk má dlouhou chvíli, když nemá za celou noc žádný případ. "
"??? "
" A taky mu je zima, když jen tak musí chodit. "
"??? "
" Víte, tady je takový rajón, hanba mluvit.
Žádné případy. "
"??? "
" Jistě, když tu našinec potká ožralého, tak sem jen zabloudil z jiného rajónu.
Žádná práce tu není.
Tak pojďte! "
S potěšeným zájmem se nechal strážník vést k slibným jiskrám.
Ještě než tam došel, zamnul rukama:
" Ale to budou mít hasiči vztek! "
"??? "
" Víte, oni jsou rádi, když hoří.
Aspoň mají práci.
A když jim to uhasíme my, tak mají vztek.
Pojďte honem! "
Jak vidíte, jsou v republice lidé, kteří jsou upřímně šťastni, když mají práci.
Lidové noviny 27. 11. 1923
KDO JE VESELEJŠÍ?
Kdo je veselejší, muž, nebo žena?
Jsme zvyklí si představovat, že muž je něco strašně vážného, kdežto žena je bytost usměvavá a laškovná.
Ve skutečnosti je žena většinou tvor strašně vážný, kdežto muž je nádoba vší švandy a laškovnosti.
Toto nedorozumění vzniklo asi z toho, že muž obstarává v životě většinu věcí vážných a pochmurných, jako je politika, univerzitní přednášky, psaní úvodníků, vyšší účetnictví, strojvůdcovství a jiné.
To je ovšem pravda, ale z vážnosti zaměstnání neplyne vážnost povahy.
Dále zdá se opravdu, že žena se raději baví, totiž nechává se raději bavit nežli muž.
To je pravda;
ale což ukazuje - li tato potřeba zábavy právě na nedostatek vlastní a osobní veselosti?
Proti tomu bych vás mohl zahrnout důkazy, jak je málo ženských humoristů a komiků;
může se říci, že humor je stejně výhradně mužskou výsadou jako filozofie, válečnictví a svobodné zednářství.
Ať to vykládají psychologové ab ovo nebo ab ovario: faktum je, že mužská nátura je šprýmovnější, dovádivější a bujnější nežli ženská.
Kdekoliv je pár mužů pohromadě, vzniká švanda.
Muži mají zvláštní náklonnost ztropit nějakou legraci, nejspíš z vrozené piety k svému otci, panu klukovi;
neboť kluk je otcem muže.
Nebyl jsem dosud ministrem a doufám, že se jím nestanu;
ale v hloubi duše jsem přesvědčen, že si páni ministři v ministerské radě navzájem přivazují šosy k židlím, posílají přes stůl motáky, a když někdo na chvíli odejde, že mu do jeho ministerských aktů vpašují milostné psaní nebo papír od šunky nebo žaludskou desítku;
a nedělají - li to, stojí je to jistě hrozné přemáhání.
Poškádlit někoho, sehrát něco, nastrojit nějaké alotrium, to je jedna z nejnáruživějších mužských vášní.
Proti tomu žena je snad vděčnějším divákem při každé švandě, ale bůh uchovej, aby byla jejím strůjcem a pachatelem!
Předně sama se náramně nerada stane obětí nějakého šprýmu;
jí zcela schází široký a dobromyslný úsměv, jímž potrefený kvituje špás, který se po něm svezl.
Dále - u čerta, jak to přijde?
- dělá - li si už žena z někoho, jak se říká, šoufky, nabude to jaksi nepříjemného a osobního zahrocení, dělej co dělej.
A za třetí je jí to vůbec cizí, neleží jí to, nedovede to jaksi;
nemá té dobromyslné útočnosti nebo té srdečnosti nebo jak to říci, zkrátka té překypující a účinné veselosti.
Směje se ráda, ale nedůvěřuje smíchu jiných;
vyhýbá se tomu, aby sama dobrovolně a iniciativně podnítila smích;
bojí se patrně, že by ji to ohrozilo na respektu, což je její věčnou slabou stránkou.
Člověk, který se bojí být směšný, nemůže být nikdy až do poslední nitky veselý.
Co žena dovede, je parodovat a karikovat někoho jiného;
ale absolutní legrace, šaškovina, která už je jen pro sebe samu, výstřednictví, naprosté sebeobětování bohům smíchu, to pro ni není.
Dále je to snad vzájemná solidarita nebo nedůvěra;
jsou - li ženy mezi sebou, neprovádějí si navzájem žádné šprýmovné kousky.
Provede - li žena nějaké skutkové taškářství, je to vždy na vrub muže;
pošle - li někoho aprílem, je to muž.
( Z čehož je také zjevno, že se žena víc bojí žen nežli mužů. )
Ale i to dělá jenom tehdy, když napodobuje nás chlapy.
V provozu života jsou to muži, kdo udržují smích.
Ne, žena není veselá;
a jde - li životem " s úsměvem na rtech ", je to přetvářka: ten tvor je vážný jako smrt.
My, právě my druzí, my bradatí a kosmatí, zarputilí a oškliví, jsme smíchem života;
važme si toho, a při svých vážných zaměstnáních, při svých strojích a filozofiích, katedrách a pluzích pamatujme na to, že pod svou koží máme zašity kostky Věčného Šaška, kterého si Pán Bůh stvořil, aby bylo na světě hravě a legračně.
Neboť i to byla a jest jeho moudrá vůle.
Lidové noviny 30. 11. 1923
LOUČENÍ
My, pražská redakce Lidových, se dnes loučíme se starými místnostmi v Lucerně.
Byly malé, bože, byly tak malé, že se nedostávalo židlí pro všechny členy redakce, kteří večer přicházeli udělat svou práci.
Pražská redakce rostla bezmála každým měsícem, jenom místnosti nerostly;
měnilo se sousedství, o dvě patra doleji místo shimmy zní teď písně metodistické církve, naproti u Primasů nám v létě vyhrávala muzika, bývalo tam hlučno, až bůh brání;
do toho řinčel brněnský telefon, stenograf odsekával své věčné " Kabinet Stresemannův před pádem, bod, z Berlína se sděluje, čárka, že, čárka, zachová - li střed své stanovisko, čárka, je pád kabinetu neodvratný, bod. "
Do toho bublal druhý telefon kursy, nějaká návštěva seděla na stole, na rukopise ještě mokrém, a povídala nejnovější anekdoty, jiná návštěva se domlouvala stran kopané, někdo horečně psal referát, zacpávaje si uši kouskem novin, telefonista z boudy křičel, že Brno chce úvodník, někdo psal na koleně, někdo cvakal nůžkami, někdo v zoufalství nadával: a bože dobrý, co práce se při tom nadělalo.
Proto my, pražská redakce, se trochu s lítostí loučíme se starými místnostmi: lpí na nich pěkná památka práce nesnadné, ale vždycky veselé, a od zítřka budeme dělat svůj díl práce v Jindřišské číslo 13.
Budiž nám ta třináctka šťastná!
Lidové noviny 30. 11. 1923
NASTĚHOVÁNÍ
Doposud všechno páchne klihem a já nevím, čím ještě, takovou syrovou novostí, v Jindřišské 13;
čtyři silní chlapíci tahají psací stoly po schodech a pokojích, a již na nich - totiž na stolech - píšeme;
neboť byste nám, namouduši, ani dnes neodpustili parlament, burzu, zmotaný případ Houžvičkův a tisíc jiných věcí...
" Haló!
V Porúří je úplný klid, čárka, četné doly a koksárny obnovily práci, bod.
Počet nezaměstnaných... " " dvacet miliard - " " Ježišmarjá, buďte přece tiše! "
Návštěvy se potácejí mezi troskami navršenými na podlaze, ale to nevadí.
Našlo se jedno péro a dva kalamáře, jedna židle již stojí, jedna lampička se zasune do spínače, a může to jíti.
Novinám nesmí zítra scházet ani čárka.
I kdyby nastal konec světa, musely by nejbližšího rána noviny vyjít;
i stálo by tam, že následkem konce světa je otázka reparací hladce likvidována, že při rozpadnutí naší planety se zřítily veškeré kursy a devizy a všecko to ostatní, co náleží k vaší ranní stravě.
Jen na jednu hodinu se zastavila práce a nyní se opět roztáčí;
kolečka a péra ještě skřípají, ale už to běží - chválabohu!
Lidové noviny 1. 12. 1923
JUSTICE
" Jest obžalovaný vinen, že se dopustil vraždy? "
Dvanácti hlasy:
" Ano. "
Tedy odsouzen k smrti provazem.
A přece nebylo jediného striktního důkazu, že obžalovaný se skutečně dopustil vraždy, pro niž byl souzen a odsouzen.
Hlavní svědkyně byla nepochybně duševně méněcenná.
Ostatní svědkové nemohli podati jediného usvědčujícího důkazu.
Jen četné indicie ukazovaly žalobným prstem na viníka.
Ti, kdo osobně sledovali proces, ti, kdo pozorně čtli akta soudu v novinách, všichni byli přesvědčeni, že obžalovaný se činu dopustil.
I já jsem tomu věřil a jsem o tom přesvědčen;
ale když jsem četl " dvanácti hlasy ano ", zachvěla mnou hrůza.
Nebylo tu přece jediného důkazu!
Kdybych byl proti své vůli jedním z těch dvanácti porotců, co bych byl učinil, jak bych se zachoval, co bych byl řekl na tu strašnou otázku, je - li obžalovaný vinen?
Jsem přesvědčen, že jest;
všechno se zdá tomu nasvědčovat;
lhal bych proti svému přesvědčení, kdybych řekl " ne ".
Tedy odsouzen k smrti provazem.
Počkejte probůh, zadržte!
Jsem sice přesvědčen, že je vinen, ale nemohu na to přísahat;
je možno, že se mýlím.
Jakže zní otázka?
Je - li vinen?
Myslím, že ano;
nemohu přece říci, že ne!
Vždyť i všichni ostatní si to myslí -
Tedy odsouzen k smrti provazem.
Páni soudcové, mějte trpělivost se mnou;
jsem laik a musím si to vše nějak srovnat v hlavě;
je mi jaksi těžko ve svědomí, neboť hleďte, není to maličkost, odsoudit člověka k smrti, i když uznávám, že těžká vina musí být těžce odpykána.
Proboha vás prosím, položte mi ještě jednou tu hroznou otázku.
Jak je to?
" Je obžalovaný vinen, že se dopustil vraždy? "
Slavný soude, rač mi nejprve vyložit, co toto znamená.
Ptáte se mne, zda je objektivně dokázáno, že je obžalovaný vinen?
Na tuto otázku bych musel říci " ne ".
Nebo se ptáte, zda jsem subjektivně přesvědčen, že je obžalovaný vinen?
Na tuhle otázku vám s čistým svědomím odpovím, že ano.
Jakže, mezi tou dvojí otázkou nečiní zákon rozdílu?
Odpusťte mně, laikovi, že pak tedy nechci soudit.
Zajisté, zůstává mně možnost, abych pro nedostatek důkazů prohlásil, že obžalovaný není vinen.
Ale jak bych mohl toto srovnat se svým svědomím?
Neboť mám za to, že vinen jest;
ale bylo by hrozné, aby zločin byl beztrestný proto, že pachatel měl tolik štěstí nebo obratnosti, že proti němu nesvědčí striktní důkazy.
Dobrá, chcete mi v této nejistotě uleviti;
položíte mi eventuální otázku... dejme tomu na zabití místo na vraždu.
Proč mne nutíte, abych nazýval zabitím čin, který před svým svědomím považuji za vraždu?
Nene, tato klička je nedůstojná.
Pomozte mi jinak;
pomozte mi -
Pomozte mi z mučivého strachu před justiční vraždou třeba tím, že mi položíte dvojí otázku:
" Je dokázáno, že je obžalovaný vinen vraždou? "
" Jsou v opačném případě vážné důvody, aby byl uznán za vinna vraždou? "
Nebo tuto otázku formulujte jinak, právničtěji a odborněji;
vyjádřete v ní noetický rozdíl mezi důkazem viny a důvodným přesvědčením o vině.
A stanovte, že nedokázaná vina nemůže být trestána smrtí a podléhá jiné stupnici trestů.
Ovšem zločin je stejně hoden trestu, ať je dokázán nebo nedokázán;
vina není lehčí tím, že není podle všech pravidel dokázána.
Ale není tu jen odpovědnost za zločin, nýbrž i mravní odpovědnost za rozsudek.
Odsoudit k smrti pro nedokázaný zločin je justiční vražda.
Uznat za nevinna člověka, o jehož vině jsem přesvědčen, je justiční amorálnost.
" Je dokázáno, že obžalovaný je vinen vraždou? "
Nikoliv.
" Jsou vážné důvody, aby byl uznán za vinna vraždou? "
Ano.
Tedy je odsouzen na čtyři nebo šest nebo kolik let vězení;
budiž souzen, ale nebudiž zavražděn.
Spáchal - li čin, budiž tímto potrestán;
ale je - li přes veškeré důvody naše přesvědčení o jeho vině mylné, nebudiž náš omyl těžší, než jak může snésti naše svědomí.
Amen, staniž se!
Lidové noviny 12. 12. 1923
ZLATÁ NEDĚLE V PRAZE
Zlatá neděle se tvářila nejdříve nadýchaně v čerstvých pápěrkách sněhu, ale nakonec to dopadlo černě, jako celý tento černý prosinec.
Vy, ó nejmladší z čtenářů, pamatujte si dobře tento nejčernější a nejucouranější ze všech prosinců, abyste jednou za padesát nebo ještě více let byli nejstaršími pamětníky nejzablácenějšího prosince, který kdy byl a bude.
Tedy " zlatá neděle " předvánočního trhu dopadla tak utahaně;
ani nebyly opravdu všecky obchody otevřeny - například kdo by chtěl někomu k ježíšku koupit parní soustruh nebo nákladní automobil, našel by příslušné obchody uzavřené.
Lidí na ulicích velká síla.
Koupěchtivost slabá.
Celkem nálada stísněná;
poměrně větší obraty jen v pečených kaštanech.
Zato Armáda spásy hrála jaksi úspěšněji než jindy, zejména druhá trumpeta se častěji než jindy strejovala s melodií;
ti pak, kteří nenesli pod paží žádného koupeného ježíška, houfně poslouchali, a tak aspoň obrátili svou mysl zadarmo k Věčnému Dárci.
Načež začalo zase trochu pršet.
Lidové noviny 17. 12. 1923
JEHO VELIČENSTVO PAN PORTÝR
Stalo se to onehdy na Masarykově nádraží v Praze:
Za pět minut měl odjet vlak na Kladno;
ale pan portýr v čekárně III. třídy hlídal zavřené dveře, patrně aby na něj netáhlo.
Pasažérů je jako včel:
" Prosím vás, pusťte nás do vlaku! "
" Dost času, " konejší je pan portýr a hlídá dál zavřené dveře.
" Krucinál, " ozval se jeden netrpělivější pasažér, " vždyť už jsou dvě hodiny třicet, a vlak má jet ve dvě dvacet tři! "
Pan portýr se podíval na hodinky, vzdychl a začal vyvolávat:
" Hostivice, Kladno, Lužná-Lišany, nastupovat! "
Pasažéři se hrnou na perón;
vlak je už tentam, už dojel do Buben.
Teď teprve se telefonuje:
Zadržte vlak v Brusce!
Nadávající pasažéry nacpou do vagónu, seženou posunovací lokomotivu a stíhají uprchlý vlak;
v Brusce jej dohoní, pasažéři přestoupí a s půlhodinným opožděním se jede dál.
- A tak byl jednou striktně splněn předpis: nevpouštět pasažéry do vlaku předčasně.
Raději pozdě než předčasně.
Lidové noviny 29. 12. 1923 | ockc23a |
Autor: Čapek, Karel, Název: Od člověka k člověku I. (1924) (a), Žánr: publicistika
JEHO VELIČENSTVO PAN ŘÍDIČ
Pan řídič u pražské tramvaje je nemenší suverén než nádražní vrátný.
Je sice vázán jakousi konstitucí nebo jízdním řádem, ale jinak dává všemožně najevo, že mu zhola nic není po misera plebs, která by se chtěla svézt v jeho dvorním voze.
Především pan řídič jezdí nerad sám.
Mají - li dvě trati společný kus cesty, řekněme taková 10 a 11, honí se vozy obou tratí, jen aby nebyl mezi nimi interval.
Vždycky jede 10 a 11, pak dlouho nic, pak zase najednou 10 a 11 a k tomu vsunutá 10 a vsunutá 11, a pak půl hodiny nic;
načež opět defiluje celá skupina desítek a jedenáctek.
Jak řídiči tenhle kousek provádějí, není mi jasno;
ale patří to zřejmě k jejich zábavě.
Jinou zábavou pana řídiče je ujet s prázdným vozem, když na něj kývá hlouček lidí na " stanici podle potřeby ".
Není opět jasno, proč se tomu raději neříká " stanice podle rozmaru " a proč není na tabulce psáno, že " vůz zastaví jen, když se řídiči chce a když mu není zima na ruce ".
Jak vidíte, má pan řídič moc velikou;
pročež važte si ho a buďte mu vděčni, podaří - li se vám vůbec někdy jet tramvají.
Lidové noviny 2. 1. 1924
KAZI ULAYA
Doktor Hauer vypravuje ve svých vzpomínkách z Východní Afriky tohle:
Černoši jsou tuze zvědaví.
Vidí - li v rukou Evropana něco, co naprosto nemohou pochopit, dejme tomu dalekohled, kompas, gramofon nebo pro mne a za mne tenisovou raketu, usednou na bobek a náramně živě rokují, co to je a jak se to dělá, co v tom vězí a jak to vůbec přijde.
A když už si nejvíc namáhali mozek, řeknou:
" Kazi ulaya. "
" To je evropská práce. "
A tím je vše rozřešeno a každá další otázka je zbytečná;
černoši se s úlevou zvednou a už na tu divnou věc dál nemyslí;
je " kazi ulaya ", je to evropská práce;
to vysvětluje vše.
A my, bwani ulaya, páni Evropané, nejsme o nic lepší: na konci všech svých otázek máme své " kazi ulaya " nějakou všemohoucí příčinu, která nás rázem uspokojí a zbaví další potíže myšlení.
Ať se to jmenuje gravitace, elektřina, energie nebo kauzalita, je to zase jen kazi ulaya.
Vstaneme spokojeni: vše je vysvětleno, neboť je to pojmenováno.
Vysvětliti něco znamená nahraditi bezejmennou neznámou neznámou pojmenovanou.
Černoši od Kilimandžára mají celkem stejnou vědeckou metodu jako nejbělejší učenec.
Protože nevíme, dejme tomu, o magnetismu víc nežli černoch o evropské práci, neobjasňujeme kompas v jádře o nic důkladněji než negr se svým " kazi ulaya ";
a jsme stejně spokojeni se svým výkladem jako on.
Proč se kompas točí na sever?
Inu, to je evropská práce, chci říci, to je účinek zemského magnetismu.
Je to zkrátka kazi ulaya, a teď už víte vše.
A jiný cestovatel, Detzner, zase líčí, jak v Západní Africe, tam, co je Kamerun a Kongo, se černoši takových neznámých věcí bojí.
Elektrická lampička, to je kouzlo, to je dju-dju;
je to démonická síla.
A gramofon a teodolit a jiné podivné kejkle jsou také dju-dju, a nikdo na ně nesmí sáhnout, nebo se stane něco strašného.
Dju-dju nevysvětluje věc co do jejích příčin, nýbrž dohaduje se její skryté podstaty.
Kazi ulaya je kauzální výklad;
dju-dju je metafyzický výklad.
Kazi ulaya a dju-dju jsou dvě základní a obecné kategorie lidského myšlení.
Myslím, že by se teorie lidského poznání velmi zjednodušila, kdyby se do ní zavedly tyto názvy.
Veškeré vědecké poznání, pokud je zváno empirickým a pozitivním, patří do třídy kazi ulaya.
Všecko metafyzické poznání, veškero náboženství a mysticismus spadají do třídy dju-dju.
Rovněž poezie a umění je většinou dju-dju, kdežto technická vynalézavost je kazi ulaya.
Jsou dále četná, namnoze velmi bizarní spojení typu kazi ulaya a typu dju-dju: například filozofie, justice, a zejména politika.
Kazi ulaya je značka pokroku;
dju-dju je spíše konzervativní a prohibitivní.
Kazi ulaya se zvědavě těší z nových věcí, jež může pojmenovat a s nimiž si může pohrát;
dju-dju v mystické hrůze před neznámými věcmi je prohlašuje za démonické a zakazuje styk s nimi.
Celý život je prostoupen samými kazi ulaya a dju-dju.
Vše, co přijímáme, protože tomu nerozumíme, je kazi ulaya;
vše, co odmítáme, protože tomu nerozumíme, je dju-dju.
Tím je okruh možného myšlení rozdělen.
Pro kazi ulaya je dju-dju tmářství, pověra a slepá zaostalost;
pro dju-dju je kazi ulaya bezbožnost, hřích a rouhání bohům.
Ale koneckonců kazi ulaya i dju-dju jsou stejně černošské;
chci říci stejně všelidské.
Lidové noviny 4. 1. 1924
VZPOMÍNKA
Je tomu rok, co v Žitné ulici v Praze třeskla rána a klesl nevelký, sporý muž s orlíma očima a mušketýrskou bradou.
Vlast se zachvěla při jeho pádu;
byl to jeden z jejích nejstatečnějších synů.
Kdo byl zvyklý vidět jeho neústupnou, chytrou velkou hlavu, do smrti se nezbaví toho podivného obrazu: jak padal rázem ochromen, ale nepustil z úst svůj věčně hořící doutník, zatímco se k němu skláněly rozčilené tváře a v nedalekém průjezdu ztřeštěný vrah zvedal ruce, aby se dal zatknout.
Člověk vzpomíná na jinou postavu, která se stala už pohádkou, na Janošíka, jenž vise na šibenici nepustil z úst svou zbojnickou faječku.
Něco hrdinně zbojnického měl dr. Rašín v očích i ve svém statečném životě;
jenže mu bylo dáno státi se z odbojníka stavitelem, největším a nejpozitivnějším dělníkem státu.
Ve strašné hodince, kdy ho zasáhla smrt, vrátilo se mu nechtíc zbojnické gesto.
Sál ze svého doutníku, přemáhaje bolest jako ten nádherný horský chlapec na pošlapaném Slovensku.
Je to detail, ano, je to maličký rys z tragického pádu hrdiny;
ale v hrdinném životě se i maličkost stává symbolem.
Lidové noviny 5. 1. 1924
OPATRNÉ MLÁDÍ
Na přední plošině elektrik jezdí sice většinou samé mužstvo, my chlapi, strejci, vojanská krev a lid politizující;
ale někdy se tam přimíchá také nějaká ženština, zpravidla známá pana řidiče, která mu pak krátí cestu povídáním.
Tuhle jedna maminka tam s pýchou vykládala o svém synu, jenž podle všeho patří k ročníku poválečnému.
Posuďte sami:
" Můj hoch, to je moc hodný chlapec.
Nikam nechodí, jen doma sedí, a v osm hodin chodí spát, a tak vám bedlivě spí, že to jakživ nikdo neviděl.
A on se vám učí šest řečí a říká mně:
Víš, maminko, to já proto, aby, až zas bude válka, mě potřebovali jako tlumočníka a abych nemusil do zákopů. "
Opravdu, to je moc nadějný chlapec, pravý poválečný;
jak pečlivě pamatuje na to, aby naší vlasti nescházelo... tlumočníků!
Lidové noviny 9. 1. 1924
MAPA
Jsou lidé, kteří sbírají poštovní známky, a jiní, kteří si schovávají všechny pohlednice, které kdy dostali;
a někdy se v nich probírají;
hleďme, tohle je Boulevard de la poissonnière, a tady je Trajánův sloup v Římě, tady pohlednice z Václavic, jak ta se sem dostala?
A tady je Tarascon, tuhle před hradbou pořád stojí ten človíček a brejlí do aparátu;
kdo to asi je?
Chtěl bych tam být;
podíval bych se, stojí - li tam ten člověk doposud.
Brno, Norimberk, Tábor, a tadyhle pohled až z Alexandrie...
Jsou pak jiní, kteří si schovávají staré jízdní řády;
a přijde - li jim, že jim je smutno a nevědí už čeho se chopit, hledají spojení do Police nebo do Lisabonu;
proč zrovna do Police nebo do Lisabonu, nevím, ale je jim úlevou, že tam je nebo bylo spojení a že je nebo bylo možno nechat vše za sebou a ujet, ujet co nejdále, do Police nebo do Lisabonu.
Ale nadevše, lepší než pohlednice a než jízdní řády, jsou mapy.
Ovšem ne ty strakaté, kde jsou jen červené, žluté a zelené státy a černé železnice;
ale ty mapy, kde nížina je malována zeleně jako nejkrásnější louka, v níž se člověk brouzdá očima, a kopečky jsou natřeny takovou žitnou, plavou barvou, která se podobá vyschlé hlíně a úrodě doběla uzrálé;
a pak vyšší hory jsou hnědé, hnědé jako skály, rezavé jako mech, a ještě vyšší hory jsou posupně temné, to už je holý kámen, a docela nejvýš jsou bílé tečky a plošky: věčný sníh.
A pak tu jsou modré žilky, to jsou řeky, a klikatí se tak, že je člověk musí sledovat;
a blankytná jezera, natřená nebeskou barvou, zrcadélka, ve kterých se neobráží ani jeden mráček;
modře čárkované bažiny a moře věčně modré, a dokonce tečkovaná poušť, podobná hromádce písku, na které sis hrával, když jsi byl docela maličký.
A tu tedy hmatáš očima po mapě, jako bys jel rukou po celém povrchu země.
Tady se zarývá zelený jazýček nížiny do brunátně hnědých hor.
Jak krásná procházka, má duše, po zelené louce mezi skalami!
I roste tam asi náprstník a verbena, slzičky Panny Marie a hnědá mateřídouška;
dole však na louce jsou pomněnky a olše a třepetají se tam drobní modrásci, opojení vlhkem.
Avšak přejdi sem, na tyto rusé, zvlněné vršky, jež se vsunují do zelených nížin jako záplava klasů;
tu putuješ plavými stezkami, slunce tě hřeje v týle a žlutý otakárek klouže plachtovým letem nad světlými osinami úrody.
I vidíš červené střechy vesnic, neboť města sestupují až do údolí a přilepují se jako vyboulená očka na modré žilky řek.
Putuješ od města k městu;
najdeš městečka zastrčená jako nějaká památka až docela vzadu v zásuvce;
čteš jména, která nikdy nejsou v novinách, neboť pod nimi se žije tiše a beze změny;
najdeš jména, která tě lákají, jako by tě tam čekalo něco krásného a podivného.
Zastavíš se u mračné hradby hor;
sonduješ v údolích a díváš se nahoru, kam se vyšplhaly vrcholky jako divoké kozy;
objevuješ údolí plná samoty, kde není už cest a kudy by ses chtěl prodírat, neboť kdožví, nenašel - li bys tam to nejkrásnější místo na světě?
Hledáš svou cestu mezi horami a lidmi;
hledáš samotu, jež není opuštěna od Boha, ale od lidí, nebo daleké expresní trati, které by tě ve vřavě všech jazyků světa nesly do jiného života: ach, moci začít znova!
Pravím, krásné jsou mapy zemí a plné tajemných značek.
Chtěl bys být všude;
chtěl bys žít všemi životy na světě;
chtěl bys vše znát a všude se zastavit, nasycen únavou a věděním.
Ale nestačíš ani prožít mapu světa a přečíst všechna její znamení.
Jen někdy na ní podstoupíš mlčelivou cestu očima;
i vidíš mnoho, tak jako poutník, který nemá cíle, ale neputuje nadarmo.
Lidové noviny 11. 1. 1924
OBCHODY V COSTA NEGŘE
Pozorní čtenáři tohoto listu se dočetli řady podrobností o politice a politických osobnostech slavné americké republiky Costa Negry.
Z důvodů jen jemu známých nepojednal autor o osobnostech hospodářských;
domníval se patrně, že bankovní magnáti, knížata burzy a import-exportní ředitelové, správní radové, podnikatelé a prezidenti družstev jsou všude na světě stejní;
nebo si myslel, že na to nemá dost místa;
zkrátka zcela opominul tuto stránku costanegerského národopisu.
Bylo by vskutku nutno napsati tlustý foliant o národních zvycích v costanegerském hospodářství a k němu připojiti svazek poutavých životopisů největších pracovníků na tomto výnosném poli.
Bohužel, zde se musíme omezit na zcela maličký výsek, na jediné specimen: na tajemnou živnost, která se jmenuje " míti styky ".
Takový činitel nemá v costanegerském jazyce jména;
není obchodníkem, ani agentem, ani koncesovaným komisionářem;
je to prostě Ten, který má styky.
Vy ostatní, kteří se z nedostatku důvtipu živíte poctivou prací, považujete takzvané " styky " za kratochvíli nebo za obtíž, za společenskou povinnost, za projev družnosti, za otravu nebo já nevím zač;
nuže, mýlíte se: " styky " jsou obchodní artikl, provozovací kapitál a výrobní prostředek.
" Styky " jsou velkoživnost.
" Styky " se prodávají a kupují, půjčují a najímají.
" Styky " se především platí.
Některý " styk " má cenu jen padesát korun, jiný žádnou, jiný je pro bratra za sto tisíc;
ba některý " styk " má cenu miliónovou.
Cena za " styk " se v obchodním nářečí jmenuje provize;
tudíž mohl by se Ten, který má styky, jmenovati Provizionářem;
nabízím vám toto slovo zadarmo: je jako šito na mnoho mohutných zad, jež unesou jakýkoli náklad miliónů i ostudy.
Ten, který má styky, pracuje obyčejně takto:
Především vstoupí do některé strany;
dále hledí prokázat nějakou službu straně nebo jejím matadorům;
dále umí hrát v karty, chová se pohostinně, platí za někoho útratu, sveze někoho autem a vůbec navazuje Styky.
K tomu všemu není nikterak třeba vybraného chování;
kterýkoliv sprosťák může ještě imponovat v mladé republice costanegerské, kde se společenské otázky neváží na zlatých vážkách.
Tyto styky směřují hlavně k poslancům až po ministry, k vyšším úřadům, k významným korporacím, k bankovním pohlavárům a k Těm, kteří mají styky;
pro dekoraci se přibírá nějaký zahraniční vyslanec nebo cizí tenorista.
Nu, a to je všechno;
víc není z činnosti Toho, jenž má styky, vůbec vidět.
Zatím se dějiny republiky utěšeně vyvíjejí;
nějaké ministerstvo koupí dům a přeplatí jej o pět miliónů;
nějaký cizí obchodník odjíždí z Costa Negry s podivným dojmem, jací tam jsou damned vlivní mužové, kteří mu pomohli uzavřít obchod;
ten nebo onen vyšší úředník si v soukromí postěžuje, že za ním leze takový jakýsi agent, ale že toho chlapa nemůže shodit ze schodů, protože má vizitku od moc velké osobnosti.
A jednoho dne propukne v Costa Negře skandál, noviny obviní některou stranu, že přijala jakési divné a záhadné peníze, ve vzájemné tahačce se trochu potrhá rouška transakce a za ní, hle, se zjeví mlčenlivá tvář, pan Provizionář: všudypřítomný, vševědoucí a všemohoucí Ten, který má styky.
V Costa Negře taková aféra dlouho netrvá;
straně, která ji rozvířila, se dokáže, že její skladník ukradl v konzumu libru kafe, a je vyrovnáno, remis, jak se říká v šachu.
Pan Provizionář sice zkompromitoval stranu, ale zato mlčel;
je to přece jen chlapík.
Víte, že zítra je u něho večeře?
Bude tam pan ten a ten, a prezident od tentononc, a tak dále;
ostatně víte - li, že stát musí koupit velkobudovu pro patentní úřad?
Prý by byl na prodej jeden dům na Příkopech.
Dále prý se mají prodat Hradčany a koupit místo nich dům na Václaváku.
Ach, vy neznáte pana Provizionáře?
Holenku, toho byste měl znát, ten má Veliké Styky;
třeba vás sveze autem.
Cože, vy že mu nechcete podat ruku?
Člověče, vy jste blázen!
A slyšel jste, že si pan Provizionář už koupil dvanácté auto?
Ten si to může dovolit, milý zlatý, když má takové Styky.
Lidové noviny 16. 1. 1924
OD NÁS NE
Jediná věc je příjemnější než libovat si, totiž nadávat.
Protože s rozkoší nadáváme na všecko, na poměry i na politiku, na umění i na počasí, nadáváme také na české divadlo;
čteme mu levity, shledáváme, že je v krizi, že nic nedělá, nebo že dělá extravagance a tak dále.
Nu dobře.
Je to také k něčemu zdravé.
Nedělá - li to dobře divadlu, dělá to dobře aspoň našim srdcím.
V zápalu chronické divadelní krize jsme si však zapomněli všimnout, že se zatím Praha stala jedním z evropských " divadelních měst ".
Na mou čest, už jsem potkal dobrý tucet mladých Američanů, kteří přijeli do Prahy... studovat divadlo, okukovat režii, divadelní výpravnictví a podobné krámy.
A libují si, shledávají, že je to " very interesting ", mrkají na naše produkce Shakespeara, zatímco jeden český kritik se ohání heslem " dosti Shakespeara ".
Přicházejí sem z Paříže, z Berlína, z Moskvy a nejsou zklamáni.
Já proboha nechci tvrdit, že tucet zvědavých Američanů znamená víc než tucet našich domorodých kritiků;
ale kde se vzal za hranicemi ten kredit?
Od nás samotných jistě ne.
Lidové noviny 18. 1. 1924
ZÁHADNÝ PŘÍPAD
Abych vyložil situaci, v níž se před mýma očima udál tajemný případ, o kterém jest mi mluviti, tedy:
Má okna se dívají na samé střechy;
těch střech je přesně počítáno devatenáct a každá je jiná, jiného sklonu, různé krytiny a rozličné podstaty.
Zrovna ta prostřední patří k nějaké kůlně, je nízká, mírně skloněná a krytá dehtovaným papírem.
Dobrá, už to vidíte.
Když jsem se dnes ráno podíval oknem, abych zjistil, že příroda už odložila svůj bílý háv ( " háv je také jedno takové vymřelé slovo;
nikdy nenapíše Ma-Fa, že se letos nosí gabardinové hávy;
jen konzervativní příroda setrvává neochvějně při hávu bílém nebo zeleném ), tedy když se člověk na Malé Straně podívá z okna na střechy, může viděti ledacos, zejména kočku, kočku strakatou, nebo černou, nebo mourovatou, dále vrabce s ocasem nebo bez ocasu ( nevím, jsou - li ti bezocasí zvláštní druh, nebo zda přišli o péra z bídy či při rvačce ), za měsíčných nocí náměsíčníka a v zimě, kdy na střechách leží bílý háv, také karlštejnského havrana, který sem zalétá snad proto, aby dělal reklamu pro souborné vydání spisů Václava Beneše Třebízského;
to vše jsou běžné úkazy na malostranských střechách.
Ale co jsem to tam viděl dnes, překvapilo mne více, než kdybych na dotyčné dehtované střeše spatřil paní Pavlu Moudrou nebo České kvarteto nebo pasoucí se stádo zeber.
Byl tam totiž půllitr dopola naplněný pivem.
Nedopitý půllitr není ovšem nic zvláštního, a když mi v první chvíli padl do oka, nevykřikl jsem úžasem;
teprve když jsem se na něj minutku díval, počal jsem se divit:
Co má dělat za zimního rána nedopitý půllitr na dehtované střeše?
Především není u něho človíčka;
dále střecha je asi čtyři metry nad zemí;
posléze není v ní ani otvor, ani vikýř, ani komín, ani okénko, nic: hladká střecha.
Vylučuju, že by někdo donesl pivo na střechu pro ptáčky.
Kdo jej tam dal, mohl jej donést jen po žebříčku;
ale žádný žebříček vidět není.
Že by si donesl někdo pivo na střechu, aby mu nezteplalo, je výklad trochu šroubovaný.
Dobrá, snad tedy byl na té střeše pokrývač a zapomněl tam půllitr.
Jistě se pro něj vrátí: dám pozor.
Dával jsem tedy pozor;
nemůžete si představit, jak divně vypadá takový osamělý půllitr piva na střeše;
chtěl jsem vyčíhat pokrývače, abych měl od té protivné sklenice pokoj.
Když už mně to dlouho trvalo, šel jsem si pro cigaretu;
a když jsem se hned nato vrátil k oknu, byl půllitr vypitý, ale stál na svém místě;
a nebyl tam ani pokrývač, ani žebříček, nic, jen holá střecha a na ní prázdný půllitr.
Teď tam stojí, tlustý a zavalitý, a na jeho stěnách se sráží pivní pěna.
Je to praobyčejná sklenice;
ale na střeše vypadá zrána urážlivě zvláštně.
Kdo u čerta by měl výstřední zálibu pít pivo na střeše?
Kdyby si chtěl své pivo schovat, má na dvoře plno skrýší;
ostatně vždyť je ten půllitr odevšad vidět, a je ke všemu ještě prázdný.
Nesmyslnost celé věci je nesnesitelná: je to proti všemu rozumu;
snad si někdo dělá ze mne legraci nebo co.
Ostatně není nikoho na dvoře vidět.
Tak co?
Vtom zazvonil listonoš.
Šel jsem mu otevřít, a když jsem se vrátil k oknu, byl půllitr pryč.
Neskutálel se ze střechy, ale také tam nebyl ani žebříček, ani živá duše.
Půllitr prostě zmizel.
To je celý ten tajemný případ, a neříkám nic víc, než co jsem viděl na vlastní oči.
Já vím, že půllitr piva nestojí za starou belu;
ale rozum, lidi, rozum za to stojí, rozum člověk nosí pořád s sebou jako kluk kudlu a zkouší jej, kde může, stejně jako kluk kudlu.
A já jsem rozhořčen na tu sklenici na střeše, neboť se vzpříčila mému rozumu.
Chtěl bych ji rozbít, ale je tatam;
střecha je prázdná a tváří se jakoby nic;
prostě posmívá se mně.
Myslím, že každý z vás má ve své vzpomínce takové půllitry na střeše, nesmyslné a nevysvětlené věci, hloupé jako prázdná sklenice a tajemné jako Buddhovo zrození.
Ale řekněte, proboha, proč ji tam kdo dával?
Lidové noviny 25. 1. 1924
O ZÁZRAČNOSTI KŘESŤANSTVÍ
Z křesťanských zázraků by se mohlo citovat mnoho, například zázračné rozmnožení chlebů a rybiček, zázračné obrácení Šavla v Pavla a podobné.
Jenže tyto zázraky jsou časově hodně odlehlé a bohužel se v dnešní době neopakují, ač není nadbytek chlebů a Šavlů neobrácených běhá po světě množství.
Ale jeden křesťanský zázrak můžete zkusit sami;
já aspoň jsem nevěřil mým očím, když mne to dnes potkalo.
Tak jsem si vám umínil koupit si bibli - proč, to je vedlejší.
U knihkupců ji neměli, museli ji shánět;
dnes mi ji donesli: pěkně v plátně vázaná, krásný tenoučký papír, tištěna 1922, text Kralické bible, vydání Britské a zahraniční biblické společnosti, má to přes tisíc jedno sto stránek droboučké a pečlivé sazby, a stojí to - Prostě nemohu tomu věřit, je to div, zázrak či co, ale už to tak je: stojí deset kaček.
Vázaná, nová, přes tisíc stránek tlustá.
Nejlacinější literatura na světě.
Už nikdy nebudu mluvit o drahotě knih;
až se někdy dopálím na drahotu, půjdu a koupím si zase bibli.
Až si budu zařizovat knihovnu, koupím si prostě sto biblí.
Taková oáza láce člověka přece jen osvěží.
Lidové noviny 26. 1. 1924
SLABÝ HLAS
Nemám sice orgán jako pan Matějovský, ale to, co říkám, říkám obyčejně docela nahlas.
Přesto můj hlas je příliš slabý, než aby doletěl až do Belgie, - neboť tam tuším má sídlo Société internationale des wagons-restaurants.
Dokonce ani nedoletí do našeho ministerstva železnic, které by snad mohlo do věci mluvit, jež by snad mohlo slavnou Société upozornit, že jeho ceník je tak drobátko anachronismus, který se do roku 1924 opravdu nehodí.
Dvacet osm korun za oběd ( beze všeho ) nebo za večeři ( beze všeho ) je hodně v nepoměru k běžným cenám domácím;
a hledí - li kuchaři ve vozech Société k domácí kuchyni té které země, vaří - li v Itálii makaróny a ve Francii karfiól a u nás knedlíky, mohl by u všech všudy někdo v kanceláři Société vzít tužku do ruky a ohlédnout se také na kuchyňské ceny té které země.
Jistě cena osmadvaceti kaček ( beze všeho ) je u nás jen pro zlost;
to si raději každý nechá upéci půl kuřete a olizuje si v kupé prsty, zatímco... zatímco skvělý wagon-restaurant jede skoro prázdný nebo nabitý třemi nebo čtyřmi cizinci, kteří takto získávají příležitost bavit se o děsné drahotě v Československu.
A prý se jídelní vozy u nás nevyplácejí;
čemuž se nedivím.
Říkám to nahlas, ale marně, tak jako marně nadávají cizinci v jídelních vozech u nás.
Do Belgie je patrně strašně daleko.
Tolik lidí už o tom mluvilo, ale jejich hlas také nikam nedolehl.
To už se nezmění nikdy.
Lidové noviny 7. 2. 1924
VYNÁLEZ
Mám rád všeliké technické vynálezy, ne proto, že by mi připadaly samozřejmé, ale proto, že nad nimi nadmíru žasnu.
Nemám je rád v tom smyslu, jako je má rád praktik, Amerikán nebo pan inženýr Veselý;
mám je rád jako primitiv;
mám je rád jako podivuhodné, tajemné a nepochopitelné věci.
Mám rád telefon, protože poskytuje člověku plno příhod, dejme tomu, když vás centrála spojí s někým jiným a vy ho přátelsky oslovíte " poslouchej, ty vole " nebo tak nějak podobně;
mám rád tramvaj, protože je nevypočítatelná, kdežto jít pěšky je naprosto vypočítatelné a nedobrodružné.
Pořídil jsem si americká kamna, protože vyžadují tolik pozornosti a stálého osobního styku, jako kdybych měl doma indického slona nebo australského klokana.
Nyní jsem si tedy pořídil švédský vysávač prachu.
Nevím, neměl - li bych říci, že si švédský vysávač prachu pořídil mne.
Ten pán, co mi jej přinesl, mi říkal, že uvnitř v tom válci je motor;
má asi pravdu, protože když to spustí, dělá to rámus jako větší továrna.
Dále k tomu patří drát a všelijaké trubičky a nástavce, asi deset kusů;
můžete si s tím hrát jako s kotvovými stavebnicemi.
Ten drát se strčí do vypínače a druhým koncem se jezdí po zemi nebo po čem chcete;
přitom válec vyje jako parní soustruh a samým vytím se zahřeje.
Jak vidíte, je to ohromně jednoduché.
A pak, aha, byl bych přece jen zapomněl na to hlavní: v tom válci je takový pytlíček a ten se pak vytáhne a vyklopí na kus novin;
a pak už člověk říká jen " pro Kristovy rány ", a " to by člověk nevěřil " a " to jsem blázen ", a svolává celý dům, aby se šel podívat, co v tom pytlíčku je prachu.
Ujišťuji vás, že údiv přítomných je tím hlavním požitkem při pěstění vysávače prachu a poskytne vám denně nezaplatitelné uspokojení.
Doposud jsem věřil v celou řadu věcí: v Pána Boha, v morální zákony světa, v atomovou teorii a jiné věci víceméně nepřístupné lidskému rozumu.
Nyní jsem nucen věřit ve švédský vysávač prachu.
Jsem dokonce nucen věřit v jakousi metafyzickou všudypřítomnou a neobyčejnou existenci prachu.
Věřím nyní, že prach jsem a v prach se obrátím, ba dokonce že se neustále obracím v prach.
Myslím, že trousím prach, kdekoliv kráčím nebo sedím.
Myslím, že zatímco to píši, vzniká pode mnou na lenošce hromádka prachu.
Mé myšlenky se snášejí na podlahu v podobě šedivého tučného prachu.
Mluvím - li, práší se mi jistě od huby, ač mluvím svatosvatou pravdu.
Vše se v prach obrací.
Jinak nelze vůbec vysvětlit přítomnost, množství a výtečnou konzistenci prachu v mém vysávači.
V tom čarovném pytlíčku totiž.
Každá víra a každá modla vyžaduje jistých rituálních obřadů.
Od té doby, co sloužím Vysávači, koná se u mne každého rána obřad rituálního Vysypávání Pytlíku.
Vypadá to hodně tak, jako když salónní kouzelník vysype z rukávu tucet skleniček nebo z cylindru králíka, kupu papíru a živou holku;
je to zkrátka kouzelné.
Zatřepete pytlíkem jistým formálním způsobem a s napětím jej zvednete;
ukáže se hromádka prachu;
jak říkám, je to čirá magie.
Prach z Vysávače není obyčejný špinavý prach;
je hustý, stejnoměrný, těžký a tajemný;
je nějak vyčarovaný, neboť jakživi nepochopíte, kde se tu nabralo tolik prachu.
Stane - li se, že hromádka prachu je jaksi neveliká, jste hnedle znepokojeni;
tak asi jsou znepokojeni pohani, když jejich modla nežere.
Je pro vás věcí víry a jakési ctižádosti, aby hromádka prachu byla děsně veliká.
Hledáte nějaký zapomenutý kout, kde ještě je nevyužité a tajemné ložisko prachu.
Kdybyste se nestyděli, šli byste vysát prach na ulici, abyste svou modlu uctili.
Když jste někde na návštěvě, závidíte lidem, co tam mají krásného, nevysátého prachu.
Myslím, že začnu tajně nosit prach domů, až doma vyždímám poslední špetku.
Jak říkám, mám užaslou úctu k technickým vynálezům.
Kdybych měl dost peněz, koupil bych si ještě třífázový motor a parní mlátičku, a snad i válec na válcování skla.
Nebo ten stroj, co dělá škatulky na sirky.
Zatím mám jen americká kamna a švédský vysávač;
ale i těm dvěma modlám sloužím se stálým podivem.
Onehdy mi hořela americká kamna celých čtrnáct dní, a včera, to jste měli vidět, co bylo prachu v pytlíku.
Bylo to nádherné.
Lidové noviny 13. 2. 1924
MAŠKARY
Jedeš k večeři a myslíš jen na to teplé sousto nebo na MacDonalda;
a najednou se lekneš: tlačí se na tebe valdštejnský mušketýr, a když se mu uhýbáš, pomačkáš krejzlík namoučenému pierotovi;
ustoupíš, a šlápneš na kuří oko mahárádžovi;
v rozpacích se ohlídneš, a chichtají se ti dvě veselé oči za černou maskou, takové nějaké Toniččiny nebo Máriny oči, ale čert jim věř, když to má na nose masku.
Solidní a chvalně známá skutečnost je najednou protržena vpádem všech věků a zemí.
Zpod zimáku vyčuhují omrzlé nohy v homérských holeních, podle Národního ubíhá Turek a vráží do počestného občana v buřince;
a najednou se ti zdá, že i ten občan v buřince je přestrojen, že je přestrojen policajt na křižovatce a děda výhybkář s fajfkou a železnou tyčkou;
že náš svět, naše skutečnost, naše Praha už dávno vymřela a že se jen pro tenhle večer lidé převlékli za nás samotné pro jakousi ohromnou a obecnou merendu.
Lidové noviny 14. 2. 1924
ŠKATULKA SIREK
Jsou lidé, kteří nemají peněz;
jsou jiní, kteří nevěří v duši lidskou, a jiní, kteří se po celý život obejdou bez politického přesvědčení.
Avšak podivnější je, že jsou lidé, kteří nemají v kapse sirek.
Znám kuřáky, kteří jakživi nemají v kalhotech škatulky sirek.
Jsou mužové, kteří se obejdou bez morální a povzbuzující přítomnosti sirek.
Nenapadá mě velebit praktickou důležitost sirek;
ale jsou věci, jako například kapesní nůž, sirky, kousek tužky a notes, bez nichž si nedovedu vůbec představit člověka mužského rodu.
Jsou věci, jež jsou člověku podstatně nepostrádatelné, ne proto, že jsou naprosto praktické, ale proto, že jsou naprosto poetické a dobrodružné.
Od té doby, co kluk začíná chápat epičnost života, shledává, že se nemůže obejít bez jistých podstatných a mužských předmětů.
Jsou to sirky, nůž, špaček, tužky a notes.
A kousek provázku.
My dospělí místo provázku nosíme kapesník, jehož hlubším účelem není smrkání, nýbrž svazování věcí.
Pro opravdového kluka je oděv jen pouzdrem pro těchto nepostrádatelných pět švestek.
Oděv je jenom soubor kapes, jež slouží k uchovávání čtyř nebo pěti hlavních věcí života.
Nemusím vám říkat, co všechno je kapesní nůž: zbraň, umělecký nástroj, pila, páčidlo, dláto, lanceta i nebozez: vše, co činí z člověka řemeslníka, sochaře, válečníka a technika;
hotový všenástroj, celý arzenál i dílna o třech želízkách.
Tužka slouží činnosti umělecké a vědecké;
hodí se k pokrývání čerstvě nabílených stěn nápisy a freskami;
je svědectvím, že vynález a vymoženost písma provází člověka všude.
Vskutku špaček tužky v klukově kapse definuje člověka jakožto tvora píšícího.
Svůdnost notesu nepojí se tak k jeho skutečnému obsahu - u kluka je notes obyčejně popsán jen epickou špínou a chemicky neprozkoumanými stopami osobních zážitků -, nýbrž k podivuhodné a nekonečné možnosti, co všechno by v něm mohlo být napsáno, zaznamenáno a nakresleno.
Notes je nejkrásnější kniha na světě, neboť je to kronika, jež není a nikdy nebude napsána;
je to přenosná zeď, kterou kluk nosí v kapse, ale z roztržitosti se nedostane k tomu, aby ji počmáral.
Nicméně pouhá možnost, že by se tam někdy mohlo napsat něco strašně důležitého a historického, dává notesu cenu tajemnou a nepostrádatelnou.
Význam provázku je jasný;
je možno jím spoutat nepřítele nebo přivázat plachtu na tonoucí lodi;
případně také vytvořit bič, nástroj hudební a praktický zároveň.
Co se týče hudby, správný kluk dovede pískat na hubu nebo mezi prsty ( všimněte si, že muži, kteří vůbec nedovedou pískat, jsou i jinak k ničemu a jaksi zvrácení );
nemusí tedy mít v kapse polnici mezi ostatními hlavními věcmi života.
A posléze sirky, předmět z nejkrásnějších a nejdůležitějších.
Mohl bych vás odkázat k Prométheovi, ohni vestálek, věčným lampám a náboženskému kultu ohně;
myslím, že i tyto kultické a rituální motivy rozhodují o klukově a mužově kapse.
Avšak vzpomeňte si, co bylo největším pokladem Cyra Smitha a Gedeona Spilleta, když přistáli s balónem na Tajemném ostrově?
Škatulka sirek.
Škatulka sirek je podnes pokladem na Tajemném ostrově, na němž žije kluk.
Škatulka sirek znamená možnost upéci si na rožni divoké pekari, zapálit si dýmku míru, zapudit šelmy, rozžehnout oheň na pusté výspě a tisíc jiných romantických možností.
Nemám - li v kapse krabičku sirek, cítím se strašně nejistý;
nemohu čelit ohněm a světlem hrozným nebezpečím, jež na mne číhají.
V cizině mi plná škatulka sirek znamenala stejnou morální posilu jako hodinky, které jdou.
Myslím, že mnoho lidí kouří jen proto, že jim jsou sirky radostí a povzbuzením.
Ne, s těmi, kdo nenosí sirek, to není jaksi v pořádku;
zpronevěřili se ideálům svého mládí;
jsou to lidé bez loveckých a dobrodružných instinktů.
Ženským se něco takového odpustí;
ale muž, který nenosí sirek, jistě má úžasný nedostatek fantazie;
a tradice.
Je to tisíckrát hnusnější, než kdyby s sebou nenosil kapesník.
A až mne zas někdo na ulici požádá o oheň, řeknu mu něco děsného;
ať mne pak třeba zavrou.
Lidové noviny 26. 2. 1924
OTAZNÍK
Tuhle vyšla o mně pošetilá lokálka ve Venkově;
poslal jsem k ní několik poznámek k rukám šéfredaktorovým se žádostí, aby je otiskl.
Otiskl z toho dvě věty a k jedné připojil v závorce otazník, patrně aby dal najevo, že mi nevěří a že jsem si snad zalhal.
Věc, o kterou šlo, byla celkem maličkost;
ale ten otazník není maličkost;
ten otazník patří mezi symptomy naší... nu, řekněme naší společenské výchovy.
Nemám té cti znát osobně dotyčného pána, ani on nezná mne, ale to mu nikterak nebrání udělat otazníkovou grimasu tam, kde jsem považoval za slušno jemu a veřejnosti něco vysvětlit.
Což je u nás tak málo slušných lidí, že je dovoleno zčistajasna veřejně pochybovat o tom, co někdo sám o sobě a za svou osobu poví?
Lže se u nás tak strašlivě, že otazník pana šéfredaktora je zcela pochopitelný a ani já aniž kdo jiný se nemá nad čím pozastavit?
Anebo, když už se chce někdo na někom svézt, musí to učinit s porušením veškeré osobní vážnosti?
Bůhví, můj případ je zcela nepatrný a dále mne nezaměstnává;
ale nenacházíte tu jistý, velmi obecný symptom?
Lidové noviny 27. 2. 1924
KLIKA
Přišel jsem onehdy potmě do světnice, ve které mi bylo kdysi stráviti mnoho let.
S neklamnou jistotou jsem se vyhnul potmě své někdejší posteli, přesně a jasnozřivě jsem obešel svůj někdejší stůl a jediným neomylným vztažením ruky jsem nahmátl vypínač a rozsvítil.
Jenže nebyla tam ani má někdejší postel, ani můj bývaly stůl, nýbrž jiný stůl na jiném místě a jiná postel v docela opačném rohu.
Nemohu vám říci, jak jsem se lekl.
Bylo v tom něco příšerného.
" Cítit se někde doma " je cit náramně složitý a nelze ani vypočítat, co v něm všecko vězí: morální důvěra a tělesné pohodlí, poetické zkušenosti i praktické motivy, zvyk i nějaký pohanský mysticismus;
ale ve zkratce bych řekl, že " cítit se někde doma " znamená nalézti potmě kliku na první hmátnutí.
Nemyslím tu jen na různé fyzické a prostorové výhody, že si například přitom nerozbijete koleno o židli, neporazíte sloupkové hodiny a nenaběhnete čelem na roh skříně;
myslím na slepou a mystickou důvěru, že klika je tam, kde je, že je dokonce tam, kde má být;
že je na svém místě a ve zvláště příznivém směru;
že není ani příliš vysoko, ani příliš nízko;
že je právě tam, kam vztáhnete dlaň;
že na vás zrovna čeká a horlivě vám podává ruku;
že vás bezpečně vede a nenechá vás tápat v propasti nejistot;
že se neoctnete náhle v kosmické prázdnotě, kde na vás číhá nekonečno a nepoznatelno a jiná strašidla temnot.
Je to zkrátka dobrá a spolehlivá klika, klika oddaná a neselhávající, jedinečná klika domácí.
Jsem, tak jako staří Galové, přítelem novot;
ale ani nejzuřivější Gal a novotář by si nepřál, aby jeho kliky a řekněme jeho postel a pět nebo šest jiných základních věcí života měnily denně z vlastní iniciativy nebo ďábelské zvůle místo.
Něco takového se asi děje v pekle a patří to k nejtěžším mukám.
Jsme všichni strašně konzervativní v ohledu klik a několika jiných věcí, jež jaksi nevyhnutelně patří k nám.
Pokoj, ve kterém se vyznám potmě, je stejně tak obsažen ve mně, jako jsem já obsažen v něm;
ale při všech bozích, snazší je přemístit židli nežli přemístit představu židle v mozku;
židle se totiž příliš nebrání, ale mozek se brání.
Mozek chce míti židli na jejím starém místě, předně proto, že je na to zvyklý, a za druhé proto, že se chce zabývat něčím jiným než židlí nebo klikou.
Věci fungují hladčeji a úsporněji, jsou - li na svém místě.
Po jisté stránce je snadnější chtít přeměnit společenský systém nebo světový řád nežli pokusit se přeměnit pořádek nebo nepořádek na svém psacím stole.
Co se mne týče, raději bych reorganizoval Svaz národů, o němž nemám ponětí, než obsah svých zásuvek, o němž mám ponětí jenom nejasné.
A musím se přiznat, kdekoli jsem ve světě byl, že jsem vždy potmě hledal kliku svého domova;
hmátl jsem navlas přesně, ale nebyla tam, jako tam nebylo mnoho jiných dobrých věcí.
Tedy člověk se cítí doma, je - li obklopen věcmi, jež jsou ve zvláště podstatném smyslu, zažraně a ustáleně na svém místě;
nebo mám - li to říci jinak, idea domova je nevyhnutelně a nenapravitelně konzervativní.
Troufám si dokonce tvrdit, že bez jisté konzervativnosti není vůbec domova;
nejste doma tam, kde vám nic nestojí za to, aby to zůstalo na svém místě.
Tvrdím dále, že všichni lidé jsou koneckonců v jádře vlastenečtí, poněvadž jsou v jádře konzervativní, poněvadž dejme tomu nehlásají, že Vltava není na svém místě a že Prašná brána se musí přestěhovat tam, co je žižkovský viadukt;
neboť teprve tyto strašné názory by rozvrátily ideu domova.
Myslím, že v jistých konzervativních představách by se mohli všichni lidé náramně dobře srozumět a sblížit.
Budou se jistě na nůž hádat, pokud si budou vyměňovat názory, co má být v budoucnosti nového;
ale kdyby se pokusili formulovat, co v budoucnosti zůstane starého a dnešního, mám za to, že by si během řeči zapálili dýmku míru, aby se jim lépe mluvilo.
Ale především by bylo třeba, aby se každý člověk cítil co možná doma tam, kde je: aby se mu aspoň některé nevyhnutelné věci života zdály být na svém místě.
Cely vtip politických tendencí, jimž se říká podvratné, je ten, že pořád a pořád opakují, že nic, ale zhola nic není na svém místě.
Což je jediné opravdu podvratné a nemorální tvrzení na tomto světě.
Lidové noviny 9. 3. 1924
VRAŽEDNICE
Případ Hildy Hanikové odpoutal veškeru pozornost od verdiktu, který byl vynesen 22. února v Olomouci.
Toho dne soudila porota dívku, jež zabila své novorozeně, a osvobodila ji.
Téhož dne táž porota soudila služebné děvče Marii Töglovou, jež zabila své desetidenní dítě, a odsoudila ji k smrti provazem;
neboť nelze prý osvobozovat všechny vražedné matky.
Marie Töglová opustila 3. října olomouckou porodnici s osmidenním děckem a čtyřmi korunami v kapse.
Hledala místo u paní, jež jí před slehnutím slíbila službu, avšak nyní ji odmítla, neboť v barácích, kde bydlela, policie zakázala přechovávati cizí osoby.
Chtěla se vrátit domů, do Mohelnice;
ale peníze jí nestačí, dojede jen do Litovle a putuje domů pěšky.
Hledá přístřeší dům od domu;
je s děckem odbývána.
Nejedla po celý den a přenocuje v lese;
hladoví i druhý den, zatímco dítě křičí po prsu.
K páté hodině odpoledne utopí dítě v řece.
Byla sirotkem odmalička;
od čtrnácti let služkou;
třikrát trestána, jednou pro krádež dvaceti korun - z bídy;
podruhé pro krádež čtyřiceti korun - z bídy;
potřetí pro potulku, neboť byla bez místa a šla sama na policii.
První její nemanželské dítě zemřelo, na druhé platí;
otec třetího, zabitého, sedí na Mírově.
" Ubožačka hranatých ramen, hluboké smutné oči, škaredá postava a neforemné nohy. "
Na třetí dítě se přes všechnu tu špinavou bídu těší, kupuje mu předem prádélko za poslední peníze, hledá místo, kde bude přijata i s děckem;
ale pak vyšla z porodnice, dva dny bloudí o hladu...
" Já jsem nevěděla, co dělám. "
To bylo jediné, nač se před soudem zmohla;
jinak mlčí na všechny otázky, zpitomělá vším, co je kolem ní, vyděšena přísností, se kterou se na ni mluví.
- Viděli jste chycenou myš, kterou chtějí utopit? táže se olomoucký zpravodaj Lidových novin ( 23. února ).
" Taková myš má oči ne ulekané, ani vyděšené, ale plné nekonečné, nekonečné hrůzy.
A takové oči měla dnes Marie Töglová. "
Ano, neboť měla být také tak bez milosti utopena.
Jedenácti hlasy ano, vinna zločinem prosté vraždy;
tedy smrt provazem.
To je celý případ.
Jak vidíte, není ani trochu romantický, ba je velmi škaredý, a stěží se mnoho paniček tlačilo, aby se podívaly na ubohého tvora, jenž měl být utracen.
*
Říká se, že hlubší smysl poroty je, aby rozsudek byl uveden ve shodu s mravním citem lidu.
Avšak nejsem s to uvěřit, že by si mravní cit lidu žádal smrt Marie Töglové, vražednice.
Není čím zkrášlovati její čin;
je to více než strašné, je to bezútěšné, ubohé, chudácké a tak bezradně smutné jako ošklivý podzimní den.
Co tady omlouvat, co omývat, co osvětlovat světlem hlubšího pochopení?
Chtěl bych jen stále opakovat: čtyři koruny, dva dny hladu, žádné přístřeší, žádné smilování, žádná pomocná ruka;
hlad, zase hlad, noc někde v lese nebo ve stohu, tvrdí lidé, hladové dítě na rukou a nic, nic, nic jiného než říjnová zima.
Ještě snad někdo nechápe, ještě to není dosti jasno?
Tedy považte, čtyři koruny, a ani ty už ne, dva dny bez sousta, všechny dveře zavřeny...
Bez konce bych mohl opakovat ta blátivě šedá a surová fakta;
nic více se z nich nevyždímá než šedivost, bída a jakási nevýslovná, surová beznadějnost.
Jedenácti hlasy vinna;
neboť dopustila se beznaděje;
tedy budiž oběšena.
Bůhví co je s těmi porotami: někdy jsou tak blahovolné, že by je člověk bil;
ale Marie Töglová má být popravena.
Páni porotci, Marie Töglová není myš, nýbrž člověk;
bude - li pověšena, neodstraníte tím ze světa bídu, bezradnost chudáků, otupělost, hlad a zoufalství matek, jež nemají kam složit hlavy;
vina na smrti jejího dítěte nebude potrestána ani odčiněna.
Tentokrát jste soudili špatně;
neptali jste se, kdo je vinen, že Marie Töglová měla jen čtyři koruny v kapse, že neměla co jíst, neměla kde spát, neměla mléka v prsou ani lidské duše, jež by jí poradila.
Soudili jste oběť;
a odsoudili jste ji k smrti za to, že neměla síly nésti, co nikdo z vás nezakusil, že neudělala - co vlastně?
To je strašné, že na to není odpovědi.
Maminky, co měla udělat Marie Töglová, jež dva dny nejedla a byla vyhnána od lidských prahů?
Snad měla umřít se svým dítětem;
budiž tedy odsouzena na smrt za to, že sama neskočila do řeky.
Nikdy nepotkám Marii Töglovou;
ale můžete - li někdo, řekněte jí v její cele, co jí vzkazuji za jiné: že lidé nejsou tak zlí, a že bylo mnoho těch, kteří cítili strašnou lítost a stud, když četli o jejím ubohém případu.
*
Případ Marie Töglové není senzací;
není odhalením temných sil lidské duše;
odhaluje - li něco, tož je to jen to, že lidská spravedlnost je někdy stejně ošklivá, brutální a šedivá jako fakta, jako nejsmutnější příhody chudáků.
Lidové noviny 16. 3. 1924
CO NEUDĚLAL JOSEF
Co neudělal?
Inu, neprosekal svou širočinou ledy, ačkoliv to i nejzapeklitější nevěrec v hloubi duše od něho očekával.
Už po čtrnáct dní napřed se pražský lid těšil, že to Josef udělá, že je to jaksi jeho historické povolání;
nestalo se nic;
bylo pět pod nulou, jako by bylo svatého Severína nebo svatých Jul. a Bas. ( já nevím, co je to za svaté, ale kalendář je klade na 9. leden ).
Ani jarní rovnodenní tím nehnulo;
ale hnuli tím rackové.
Najednou jich začalo takové pěkné hejno kroužit nad Vltavou a dělat osmičky, loopingy, kristiánie a jiné sportovní cviky tak hladce, že se i slunce nad tím rozehřálo.
Led na řece se tvářil, že se ho to jako netýká;
ale týká se ho to, uvnitř puká vztekem, a bude - li se to opakovat, zvedne se na znamení protestu a odejde.
Teď už lze s jistými výhradami prorokovat, že " přijde jaro, přijde ".
Ovšem docela jisté to není.
Lidové noviny 23. 3. 1924
OHEŇ
Před několika dny vypukl v noci požárek zrovna proti naší pražské redakci.
Nad střechami se udělala červená záplava, služky s pivem zůstaly koukat, za chvíli tu byla stříkačka a houf lidí, a pak už bylo po všem.
Ale ta chvilka stačila, aby člověk na dně svého temného srdce pocítil zvedat se starý a nadšený pud uctívání ohně.
Nic platno, nosíme v sobě odvěčného pohana, jeskynního pračlověka;
jsme okouzleni ohněm.
Kdo se nikdy za zimních večerů nedíval do řeřavějících kamen, kdo nikdy nepálil staré papíry, sedě na bobku u kamen v kultické pozici divocha, kdo nikdy v životě nedělal na poli ohníčky a neskákal přes ně, ten se snad ani nenarodil ze starého Adama, nýbrž já nevím z čeho;
snad se jeho předkové vylíhli z žabích jiker nebo spadli s deštěm, tak jako předkové vegetariánů, abstinentů a jiných nadpřirozených bytostí.
A kdo nikdy neopisoval čarovné ohnivé osmičky ohořelou sirkou, ten také nepocítí strašné a zločinné nadšení, když se lidský oheň utrhne z řetězu a zrodí červeného kohouta.
Lidé, je to v nás: veliký oheň v nás budí hrůzu i podiv, divné rozjaření, divokou náruživost ohně.
Zapomínáme na noc a spánek;
chtěli bychom tábořit kolem ohně a povídat si v náhle propukající jeskynní družnosti;
a když to hasiči uhasí, rozcházíme se neochotně a s jistým zklamáním, že už je po tom a že to nebylo větší.
Vzpomínáme na požáry, které jsme kdy zažili a viděli, jako na veliké a slavné události svého života.
Závidíme hasičům a strážníkům a policejnímu prezidentovi, že smějí k ohni tak blízko jako kněz k oltáři, zatímco my se musíme tlačit za kordónem jako věřící před presbyteriem;
ach, kdyby nám dovolili aspoň hadici držet, abychom měli svůj podíl na dobrodružství Ohně!
Jako kluk jsem měl veliký hrdinský ideál: chtěl jsem být hasičem, stát na žebříku a chrlit vodu do šlehajících plamenů;
krovy se hroutí, ohnivý sloup tryská k nočnímu nebi, ale já stojím v dešti jisker a neustoupím ani o příčku.
Jsme zbožňovatelé Ohně v temnotě svých pudů;
je to dokonce vidět na našich metaforách.
Mluvíme o " požáru vášně ", abychom nějak básnicky pojmenovali fatální pletku se ženskou;
kdybychom mluvili o průtrži vášně nebo živelní pohromě vášně, neznělo by to tak neodolatelně.
Se stejnou svůdností mluvíme o " požáru revoluce ";
kdybychom slibovali " povodeň revoluce ", nemyslím, že bychom na to nachytali mnoho horlivců.
Podobně člověk " vzplane ve spravedlivém hněvu ", ačkoliv se spravedlivým hněvem obyčejně strašně rozžvaní.
A tak dále.
Jak vidíte, je kult ohně hluboko zakořeněn v naší fantazii.
" Po patnácti minutách byl oheň potlačen staroměstskými a vinohradskými hasiči. "
Tak, to je všechno;
víc se člověk v novinách nedočte.
Jako by jim měla upadnout ruka, kdyby napsali, že " ze šlehajících plamenů bylo slyšeti zoufalý křik žen a dítek ", že " bylo viděti nešťastné oběti, jak pobíhají lomíce rukama ";
tu však " nadhasič Rudolf Holub rychle rozhodnut vrhl se do plamenů a s nasazením vlastního života vynesl dvě děti, načež se skácel v mdlobách ".
Není to sice pravda;
ale copak se má v novinách lhát jen o politice?
Když se může vymýšlet něco špatného o nepřátelské straně, proč by se nemohlo vymyslit něco krásného o nadhasiči Rudolfu Holubovi, proč by se nemohl vymyslit celý Rudolf Holub, vynášející děti hnedle po tuctech?
Kdybych byl skutečným novinářem ( neboť hasičem jsem se pohříchu nestal ), nepustil bych sebemenší požárek z ruky, pokud bych z něho nevyždímal vysoko šlehající plameny, zoufalý křik o pomoc a nasazení vlastního života;
neboť to vše patří k posvátnému kultu ohně.
Neumíme si udělat ohnivý svátek z požáru kůlny;
a přece je to fantastičtější událost než demise ministerského předsedy;
je to dokonce živelnější než debata v parlamentě.
Kdyby nastal konec světa, otiskly by o tom noviny policejní raport s poznámkou, že " škoda je z valné části kryta pojištěním ";
ale o vysoko šlehajících plamenech a zoufalém křiku o pomoc by tam zase nic nebylo.
Lidové noviny 30. 3. 1924
PROČ MÁTE RÁD SVÉ POVOLÁNÍ
Odpusťte, že začnu s něčím docela jiným, a to s klukovskými lety.
Kluk velkoměstský je arcikluk, rozený skeptik a pán ulice;
a je zcela přirozeno, že hrozně pohrdá takřečenými křeny, balšány, balíky, křupany nebo saláty, čili zkrátka kluky z venkova.
Kluk vesnický bezmezně a právem pohrdá kluky městskými;
neboť je pánem polí a lesů, vyzná se v koních a hovadech, dovede práskat bičem a má ve své moci všechny poklady světa od vrbových prutů až po zralé makovice.
Avšak ani kluk maloměstský nikoliv není nejmenší mezi knížaty světa;
neboť obzírá ve svém okruhu víc než jiný pozemský tvor;
vidí do rukou všem lidským řemeslům.
Když jsem tedy byl klukem na malém městě, viděl jsem doma řemeslo doktora a u dědečka řemeslo mlynáře a pekaře, které je nesmírně zábavné a krásné, a u strejce řemeslo sedláka;
jářku, o tom bych musil povídat příliš mnoho, jak jsem se tomu učil a co všechno jsem poznal.
Ale nejbližší soused byl malíř pokojů, a to je úžasně zajímavé povolání;
někdy mi dovolil, abych mu míchal v hrníčkách barvy, a jednou jsem dokonce, necítě se pýchou, směl namáznout štětkou jednu patronu;
vyšlo to nakřivo, ale jinak úspěšně.
Nikdy nezapomenu, jak ten malíř chodil po štaflích a zpíval, překrásně kropenatý všemi barvami, a maloval takové zázračně rovné čáry a někdy i něco od ruky, řekněme podivuhodně boubelaté růže na stropě v barvě starých jater;
nicméně bylo to pro mne první zjevení umění malířského, a od té doby jsem propadl lásce k němu.
A pak jsem se chodil denně dívat na řemeslo hostinského, jak si valí do sklepa sudy, jak stáčí pivo a odfukuje pěnu a moudře povídá se strejci, kteří si hřbetem ruky stírají z fousů pěnu.
Denně jsem šel dohlédnout na souseda ševce a mlčky jsem přihlížel, jak krájí kůži a přitlouká ji na kopyto a potom nasazuje podrážku a já už nevím co všechno;
neboť je to umění složité a jemné, a kdo neviděl kůži v rukou ševce, neví o ní nic, i kdyby nosil botky z kůže rajčí nebo kordofánské.
Pak byl soused flašinetář, pan Hanousek, a i k němu jsem chodil, když byl doma, a divil jsem se, že si doma nehraje na flašinet, nýbrž sedí a dívá se do kouta, až mi z toho bylo úzko.
Potom byl smutný kameník, ten tesal na zápraží kříže a takové jakési krátké a zavalité anděly;
ťukal celý den a nepromluvil, a já jsem se díval třeba hodinu, jak vyťukává slepé oko plačícího anděla.
A pak, aha, pak tam byl kolář se svým krásným jadrným dřívím a dvorem plným kol, běhutých kol, jak říká Homér;
takové kolo, lidi, to je div pro sebe.
A potom kovář v černé kovárně;
pukal jsem pýchou, když jsem mu někdy směl zatahat za měchy, zatímco on, černý Kyklop, rozžhavoval železnou tyč a tloukl do ní, až to stříkalo jiskrami;
a když nasazoval koni podkovu, zasmrádlo to spálenou rohovinou a kůň se obrátil po kováři moudrým okem, jako by chtěl říci:
" Jen dělej, já držím. "
Kus dál pak bydlila Tonča, prostitutka;
jejímu řemeslu jsem dobře nerozuměl a míjel jsem její domek s hrdlem trochu staženým;
jen jednou jsem k ní nahlédl okénkem, ale bylo tam prázdno, pruhované peřiny a nad postelí svěcené kočičky.
Díval jsem se na řemeslo továrníků, jak běhají po písárně, a sbíral jsem cizokrajné známky z jejich košů;
a díval jsem se na dělníky, na přadláky plné koudele, na tkalce u tajemných žakartových strojů;
vnikal jsem do žhavého pekla jutových sušáren a pekl jsem se s topiči u kotlů, žasna nad jejich dlouhými lopatami, které jsem stěží uzvedl.
Navštěvoval jsem řezníka v krámě, s napětím koukaje, jestli si neusekne prst;
okukoval jsem u kramářů, jak měří a váží, stál u klempíře a chodil k truhlářovi na dvůr, kde to svištělo a bouchalo samou horlivostí;
chodil jsem do chudobince dívat se na řemeslo chudých a provázel jsem je na jejich páteční pouti městečkem, abych viděl, jak se dělá žebrání.
Nyní i já mám své řemeslo a dělám je po celý boží den.
Ale i kdybych si s ním sedl na zápraží, myslím, že by se nezastavil kluk a nedíval by se mi do prstů - stoje na jedné bosé noze a druhou si hladě její lýtko -, aby viděl, jak se dělá spisování.
Neříkám, že je to špatné a neužitečné řemeslo;
ale není to už ta přepěkná podívaná, a hmota, se kterou pracuji, je taková divná, ani ji vidět není;
ale chtěl bych, aby v ní bylo všechno, co jsem kdy viděl, hlaholné kování kovářovo a barvy zpívajícího malíře, trpělivost krejčího a opatrný úder kameníkův, čilost pekařova, pokora chudých a všechna brunátná síla a dovednost, kterou velcí lidé vkládali do své práce před užaslýma a okouzlenýma očima dítěte.
Lidové noviny 6. 4. 1924
ZÁHADY SVĚTA
Jsem dalek toho, abych chtěl všemu rozumět;
ale jsou záhady, které nedají člověku pokoj, jako například to, proč berní úřad...
Ale musím to vyložit po pořádku.
Jsem totiž vzorný poplatník, a když přišel čas, abych zjevil pravdu o svých pozemských příjmech, zjevil jsem ji a očekával jsem hrdinně výměr daní.
Avšak místo výměru jsem dostal důrazný rozkaz, abych pod tresty časnými i věčnými ( podle § 43 ) ještě podal přihlášení k dani z pracovních výkonů.
Tak.
Vypočítal jsem sice všechny své výkony, které mohou nějak bavit berní úřad, už v přiznání k dani z příjmu;
a kdyby si ten pán od úřadu vzal do ruky tužku a podíval se do mého přiznání, mohl by to mít spočítané dřív, než by řekl švec.
Nebo kdyby k tomu přiznání k dani z příjmu hned přiložili aršíček s nápisem, jaké výkony nebo co se tam má zapsat, udělal by to člověk při jedné práci.
Místo toho mi však posílají rekomando dopis se strašnými hrozbami, a já nevím, chtějí - li, abych jim napsal zrovna to, co už jsem fatoval, nebo mám - li si vymyslit něco jiného, aby je to víc bavilo;
zkrátka musím jít na berní úřad, budu se motat po chodbách a kancelářích, budu kdekoho otravovat otázkami a nakonec jim napíšu všechny své pracovní výkony, například i ten, že jsem jednou přečetl za den tři tisíce stránek, ať už to zdaní, jak chtějí.
Ale jakživ nepochopím, proč to všecko musí být tak složité a proč musí člověk berním ouřadům krom tuze mnoha peněz platit také strašně drahým časem.
Lidové noviny 11. 4. 1924
OUŘADY
Jsou úřady, jež se netěší lásce občanské, jako berní úřady, politické úřady, vojenské úřady a jiné.
Jsou úřady, jež občan mlčky trpí a jichž někdy i potřebuje, jako například poštovní úřady.
Obecenstvo má dokonce jistou náklonnost k poště;
bohužel nelze říci, že by poštovní úředníci měli náklonnost k obecenstvu.
Dejme tomu, že vy ( nebo já, to je jedno ) podáváte panu poštovnímu úředníkovi nezalepený dopis a pravíte:
" To je tiskopis prosím. "
Pán v okénku na vás ( nebo na mne ) vrhne strašně podezřivý pohled a - vytáhne obsah obálky, aby se podíval, je - li to opravdu tiskopis.
Snad máte vy ( nebo já ) těkavý pohled podvodníka, který chce ošidit erár o nějaký šesták;
rozhodně je to poněkud nepříjemné, že má pán za okénkem o vás ( nebo o mně ) tak špatné mínění.
Člověk trochu prošlý světem konstatuje, že tohle se nikde nedělá a že by to jinde platilo patrně za hrubost;
u nás je to snad služební horlivost nebo co...
Copak se medle u nás opravdu tak moc šidí, že se tohle musí dělat?
Snad by byl jakýsi kousek občanské výchovy právě v tom, kdyby pánové za úředními okénky trochu víc dali najevo:
Já ti, člověče, důvěřuji...
Lidové noviny 27. 8. 1924
NESLÝCHANÝ ÚTOK NA PRAŽSKÝ MAGISTRÁT
Ten neslýchaný útok chci spáchat já, Ficus, z nejvážnějších příčin.
Stavíte snad?
Není to nemožno, neboť mnoho lidí se dalo zlákat státní stavební podporou a jinými ďábelskými svody k tomu, že se rozhodli postaviti si takzvanou vlastní střechu nad hlavou.
Jaké útrapy jsou spojeny s tímto podnikáním, o tom se nebudu šířit;
je to příliš dlouhé a hrozné.
Avšak koneckonců člověk, jenž si staví střechu nad hlavou, přečká jakžtakž stávku zedníků, stávku havířů, stávku tesařů, stávku pokryvačů, stávku stavitelů, stávku malířů a jiné stávky;
po uplynutí dvou let to konečně stojí - není to ani velechrám, ani pyramida, nýbrž domeček, který se za méně pokročilých dob postavil za dva měsíce.
A kolem stojí celá kolonie podobných domečků, je jich padesát nebo sto, a tu v pošetilé chvilce se nadýmáte radostí, že jste přispěl novou hřivnou k rozšíření Prahy, a že už máte svou střechu nad hlavou.
V té chvíli jste ochoten zapomenout trampoty a starosti dvou let.
Nastěhujete se do toho, a teprve nyní se ukáže, sakra, vždyť tu není vodovod.
A co se toho a onoho týče, není tu také kanalizace.
A není tu světlo ani plyn.
A cesty tu také nejsou.
Není tu ani pěšinka.
Není tu ani lucerna.
Není tu nic než divoká pustina a nové domečky.
Z vrozené skromnosti a loajálnosti čekáte: no, teď se sem vrhne sto chlapíků, radost se na ně podívat, a začnou kopat a klást roury a rovnat cesty a všechno možné.
Jenže sto chlapíků se sem naprosto nevrhá, třebaže uplývají měsíce.
Začínáte se ve vší slušnosti divit: vždyť jsem, abych neklel, klopil tolik a tolik tisíc na investice, na kanalizaci a cesty a všechno ostatní;
nikoho to nestojí ani brk, magistrát má jen udat kóty a vypsat soutěž na ty práce, a je to.
A není to.
Magistrátní úřad totiž kóty neudává.
Mají se odkopávat cesty, ale stavební úřad se halí v odborné tajemství jak a kde.
Stavební úřad totiž nevzal za dvě léta na vědomí, že si sto lidí v Praze staví sto domků s naivním předpokladem, že kde rostou domky, rostou také cesty.
Konečně stavební úřad udá kóty ve vhodném okamžiku, kdy právě vypukla stávka odkopávačů.
Deset metrů od kolonie je starý vodovod;
věříte pevně, že sem přijde dvacet mužů, aby položili do země trubičky, a bude voda.
Kdepak, nebude.
Vodovod se totiž nesmí klást, pokud není kanalizace;
a kanalizace se nedělá, protože - Proč vlastně?
Protože magistrát teprve vypisuje soutěž na kanalizaci, kterou si platíte vy sami.
Až tu práci zadá, vypukne stávka kanalizačních dělníků.
Protože starý sběrač je dobrých dvě stě metrů od kolonie, potrvá kladení stok prý pět měsíců.
A protože se v zimě nepracuje...
To byl stav před měsícem.
Od té doby se dostavili k odkopávce tři mužové, odplivli si s opovržením na načatou odkopávku a šli domů.
Mezi čekateli jednoho sta domků kolují poplašné pověsti.
Prý zase magistrát nepovolil skládku odkopané hlíny;
prý stavební úřad odvolal udané kóty a vyhrazuje si určit nové;
prý se starý vodovod zavře, protože prý se bude jednou klást doleji.
Jsou to falešné pověsti;
pravda naopak je, že se nic takového nedělá, neboť se nedělá vůbec nic.
Zatím se kolonie jednoho sta domků ponenáhlu rozpadá.
A zatím jsou ( ovšem za mořem ) města, kde městské úřady kladou po kilometry a desítky kilometrů od městského okraje stoky, vodovody a plynové roury přes pastviny a lesy;
jednou, za pár let, se tu bude stavět;
dobrá, stavěj si, kdo chceš, vše je pro tebe připraveno.
Slavná pražská radnice, tohle nejde;
domky bez vody a kanalizace, dvoumetrové zákopy a rumiště uprostřed cest, to se zrovna cynicky příčí všem zdravotním a bezpečnostním předpisům.
Učiň radikální nápravu, hodnou moderního velkoměsta:
Zakaž prostě lidem, kteří si postavili střechu nad hlavou, aby tam bydleli;
nařiď jim, aby vyklidili domky...
... postavené za státní pomoci pro řešení bytové krize.
Lidové noviny 30. 8. 1924
Z TĚCHTO DNŮ
" Včera se pokusil dostat se někam do útulny, ale všude bylo přeplněno.
K 17. hodině přišel s rodinou na roh Charvátské a Letohradské ulice, kde všichni usedli na chodník.
Muž položil vedle sebe naplněný batoh, žena malou příruční kabelku...
Muž se zvedl a vykřikl na ženu:
' Tak co? '
V příštím okamžiku střelil svého synka, kterého nesl na rukou, ranou do spánku a zkrvácené dítě odhodil ke zdi.
Pak se podíval šíleně na ženu, která zavřela oči a přikryla si je rukama.
Padly dvě rány, jeden projektil vnikl ženě do úst, druhý do levého spánku.
Pak přiložil sám smrtící zbraň ke spánku, ale tu již mimojdoucí F. L. se snažil mu zbraň vyrvat.
Neznámý mu však podrazil nohy a střelil se do pravého spánku. "
Tento neznámý se jmenuje Raimund Thöndel, zedník, bude prý zachráněn, a udává, že tak učinil z bídy, že byl bez zaměstnání a bytu.
Případ se vyšetřuje atd.
Toť vše.
Patrně prochodili celý den s uzlíčky své bídy: usedli na okraj chodníku, protože už opravdu nemohli dále;
na kraji chodníku usedá jen člověk, kterého nohy nenesou.
Pak se radili, udělají - li to;
zdá se, že ženě bylo strašně těžko odhodlat se.
" Muž se zvedl a vykřikl na ženu:
' Tak co? ' "
Co tedy?
Co jiného, když ne tohle?
Už nebylo pokdy odpovědět.
" Zavřela oči a přikryla si je rukama. "
Padly čtyři rány: dva mrtví a jeden, který snad zůstane naživu.
Raimund Thöndel, zedník, nemohl najít zaměstnání.
Ptal jsem se na to stavitele;
řekl mi, že není možno sehnat dost dělníků na odkop, dost nádeníků na stavby, dost lidí na všecky možné práce, a že ten člověk musel být pitomý, když si nenašel práci.
Ano, ale lidské neštěstí je opravdu pitomé;
je především strašně bezradné a příliš snadno ztrácí odvahu;
nešťastný člověk je nesmírně tupý.
Velmi lehko se pak řekne, že mohl udělat to nebo ono a že by se byl vytáhl z kritické chvíle.
Můj bože, ano, měl třeba tisíc možností, ale nemohl je nalézt, protože byl nešťastný, protože na dvou nebo na třech místech nepochodil, protože ztratil hlavu, protože se mu zdálo, že by nepochodil už nikde a že je marno hledat ještě dál.
I já jsem kdysi hledal místo, abych se uživil;
a vím ještě příliš dobře, jak mi kleslo srdce, když jsem marně zaklepal na třech místech, a pak už jsem jen složil ruce do klína: bylo by marno zaťukat na čtvrtém místě.
Nesmíte měřit odvahu nešťastného člověka svou vlastní energií.
Případ Raimunda Thöndla ukazuje, že u nás není postaráno o nešťastné lidi?
Ale ano, je plno institucí, jež pečují o nezaměstnané, ztracené a potřebné;
ale ano, snad jsou i výtečně organizovány, avšak hleďte, bída je bezhlavá a zpitomuje člověka;
každý strážník se ujme zabloudilého dítěte, ale ztracený zedník se toulá po ulicích, neví kudy kam a pak se zastřelí;
denně se někdo zabíjí z bezradnosti, nevěda, kam se vrhnout.
Snad by proboha bylo možno závazně soustředit všechny poptávky po pracovních silách na jedno místo, vystavit veřejně lístkové katalogy všech prací: firma ta a ta přijme deset zedníků, ten a ten podnikatel deset kopáčů;
každý pracovní obor by měl svůj katalog, a byly by tam papírky s tužkou, aby si lidé mohli hned napsat adresy;
a protože bída je pitomá, byly by všude, na ulicích a na nádražích a v novinách, nápisy, kde to je, aby si to každý mohl přečíst i skrze slzy.
Já nevím, snad si to představuji hloupě;
ale věřím, že chytří lidé mohou najít chytřejší způsob, aby nebylo tak těžko hledat práci a tak lehko ztrácet odvahu.
Myslete na to, prosím vás za všechny Raimundy Thöndly.
*
Byla patnáctiletá, nechtěla ho a smála se mu;
hrozil jí, že se zastřelí;
smála se i tomu, a tedy ji zastřelil a sebe střelil dvakrát do spánku;
naneštěstí ho lékaři uzdravili.
" Je to selský synek, stále pláče.
Praví, že ví, že je vinen, ale zabít ji nechtěl.
Nějak popleteně mluvil.
Nemohl ani udat, kde posledně sloužil...
Je z osmi dětí, polovina z nich je nevlastních.
Neví, kolik vlastních a kolik nevlastních jich je...
V pláči říká, že to byla již třetí dívka, která ho nechtěla. "
Je mu třiadvacet let.
Porota rozhodla o jeho vině jedenácti hlasy, tedy odsouzen k smrti provazem.
Přece jen je to zarážející rozsudek.
Provedl ovšem strašně divoký a surový nesmysl;
zastřelil patnáctileté smějící se dítě;
ale znáte přec, jak potřeštěného mladíka zraní dívčí smích;
nevěřila mu, že to udělá, smála se, že ji zastřelí rohlíkem...
Ošklivé je, že se ji pokoušel předtím znásilnit;
patrně mladík podléhající prchlivým návalům.
Není možno ho omlouvat;
ale zdá se, že se v trestu sáhlo mnohem dále, než by normální svědomí čekalo... a než může bez námitek spolknout.
Ti lidé v porotě se nějak nedovedli vžít do osudné hlouposti mládí;
hloupost se musí trestat, ale ten hoch se trestal sám dvěma kulemi...
Nestačily by ty dvě rány do spánku a řada let vězení, aby byla splacena krev děvčete?
Víte, je to příliš mučivý pocit, ztrácíte - li citový souhlas s vykonávanou spravedlností.
Lidové noviny 17. 9. 1924
CHCI SI SEDNOUT
Považte si, jedna paní mi napsala, že by chtěla, abych ještě něco povídal o Anglii.
Nu budiž, musí - li to být;
ale dříve mi dovolte, abych si sedl;
má - li člověk psát nebo povídat, musí sedět.
Dobře, tedy v Anglii -
Odpusťte, tahle židle je příliš vysoká;
špatně se na ní sedí.
Má - li člověk dobře povídat a dobře myslet, musí dobře sedět.
Hned začnu, jen co si přesednu.
Nuž vězte, že Angličané -
U všech všudy, jak mám na tomhle sedět?
Vždyť tadyten lenoch řeže člověka do zad, a je to tvrdé, a tady to má hranu, a tohleto je tu snad proto, aby si člověk otlačil lopatky, že ano?
Dovolíte - li budu raději stát.
Co jsem chtěl říci?
Ano, vězte tedy, že Angličané jsou národ, který dovede nejlépe a nejpohodlněji sedět.
V tom je podstatný kus jejich kultury.
Snad proto tak dobře píší, že se jim při tom dobře sedí.
Jejich rozšafnost, pohostinnost, počestnost a jiné výtečné vlastnosti jsou rozhodně vyseděny.
Když se najedí, jdou si teprve jaksepatří sednout;
mají na to sitting-roomy čili sedací pokoje, a lounge čili pokoje na lelkování a tlučení špačků.
Jsou usedlé povahy, ježto se jim dobře sedí;
mají takové nízké, široké, proseděné lenošky, dosti ošoupané, ale neskonale ochotné;
každá část vašeho těla se v nich uvelebí jako v dlani, nohy natáhnete před sebe, hlavu opřete o lenoch a ruce položíte tadyhle na opěradlo, a teď, panebože, sedíte a jste si vědom, že jste v bezpečí a že vám nic nevrazí nějakou zákeřnou hranu do žeber;
i oddáváte se mírným a shovívavým myšlenkám a občas dokonce něco povíte, něco, co je klidné a vycpané nepohoršujícím smyslem jako dobrý starý fotel, něco, co nikoho nerýpne do žeber ani neposadí na jehly.
Kdepak, to nejsou kožené klubovky, ani architektonické trůny, žádné okázalé a monumentální sarkofágy, žádná vyřezávaná křesla, ani sofa, ani mauzoleum, ani salónní plyšové kanape;
nýbrž je to takový pelíšek zrovna pro jednoho člověka, který se trochu roztahuje všemi směry;
má to formu sedění a sloh zad, krátké nožičky a vysoký lenoch, přes nějž se naklánějí dobří duchové pohody, fantazie a inspirace.
A je to i v nejchudší domácnosti;
patrně je to zároveň odznak a emblém Anglie.
Naproti tomu člověk, který je nucen snésti se na vysokou, hrotitou, hranatou, nevlídnou a zkrátka středoevropskou židli, stává se popudlivým, nespokojeným, vydrážděným, kverulantským, rozčileným a netrpělivým Středoevropanem;
nemůže psát dobré a moudré romány, neboť romány musejí být dobře vyseděny;
nemůže dospět k urovnaným názorům ani k důvěřivosti, nýbrž naopak k zatrpklému a vzteklému smýšlení.
Proti tomu zase v Itálii samo podnebí nabádá člověka, aby buď ležel na zádech, nebo se oflakoval a provětrával stoje na svých nohou.
Proto tam kvetla poezie a hlavně výtvarné umění, které se vyrábí vestoje.
Angličané nikdy nebývali velkými výtvarníky, protože vsedě u krbu nelze dobře malovat ani tesat sochy;
ale zato romány, parlamentarismus, filozofie a dějiny se dělají povětšině vsedě;
musí tu však být dobré posedění.
V Itálii a Francii se mimoto může sedět na chrámových schodech, na zápraží nebo na podstavcích soch;
nebo se tam sedí v kavárnách, na chodníku, ale tam člověk nesedí, aby absolutně seděl, nýbrž aby se díval a bavil se, koukal po holkách a vůbec užíval života.
Skutečné, podstatné, hluboké, naprosté a dokonalé sedění se vyvinulo jenom v Anglii.
A tedy bych si chvílemi chtěl sednout;
ale bůhví, u nás na to nejsme jaksi zařízeni;
nemáme dost úcty a pozornosti k sedění, protože nemáme dost úcty a pozornosti k věcem, které se konají vsedě.
Vsedě se mlčí, přemýšlí nebo promlouvá nemnoho a nerozčileně;
kdo chce nadávat a lamentovat, stojí nebo běhá po pokoji.
Vsedě vyvíjí člověk v sobě konzervativní a společenské ctnosti;
a rovněž tradice žijí, pohodlně sedíce doma;
rodinný život pak je prostě pospolité sedění.
Ještě se najde sem tam nějaká stará lenoška, v níž je sladko posedět;
ale co provádějí naši bytoví architekti a truhláři, je jim vnuknuto patrně nějakou skrytou nenávistí k pokojným a usedlým hodnotám života;
prostě na tom nelze sedět.
Chceme - li si odpočinout, musíme se jít vyspat;
ale není nám souzeno, abychom odpočívali s knížkou v ruce nebo v hovoru s bližními.
Ba věru, život je k nám tvrdý, až po to posedění.
Lidové noviny 23. 9. 1924
BYT ČI NEBYT
Praví se, že v příštím stěhovacím termínu bude v Praze nuceně vystěhováno a bez bytu 1200 rodin.
Kdyby měla na každého obyvatele Velké Prahy připadnout jedna místnost, bylo by už dnes třeba 35000 nových bytů, nikoliv jen místností.
To je jen několik číslic na ukázku.
Obec pražská vydává provolání k těm, kdo bydlí, aby dobrovolně přispěli k vybudování levných barákových staveb pro ty, kdo nebydlí.
Opatření jediné obytné místnosti vyžádá si prý nákladu asi 12000 Kčs.
Bojím se, že výsledek této akce bude zahanbující.
Nezdá se ani, že by byla založena dosti široce a účinně;
jediná formální výzva v novinách je příliš málo.
Jinde ve světě by vyvěsili plakáty, poslali do ulic a biografů pětiminutové řečníky, zkrátka zbubnovali něco, že by všem lidem hučelo v hlavě;
zapřáhli by všechny spolky a korporace, zavázali si všechny noviny a politické strany, uspořádali by celý měsíc bytové akce, přímé dobročinné štvanice a náruživého humánního závodění.
Pražský národ je prašpatný, ale chvílemi je schopen entuziasmu.
Dejte mu do ruky obrázky, jak bude vypadat pěkná baráková kolonie, řekněte mu, kde bude stát, aby ji mohl jít okukovat, hlásejte mu:
Lide pražský, právě jsi vykopal základy, právě stavíš zdi, zítra budeš zasazovat okna.
Vyžádejte si osobní a technické přispění všech podnikatelů, povozníků, stavebních firem, výrobců stavebních hmot;
byl by v tom ďas, aby každý z nich nepustil chlup.
Nesbírejte " na stavební akci ";
to slovo je abstraktní a nemluví k fantazii;
vypočítejte, co stojí jedna zeď, jedno okno, jedny dveře, jedna taška na střeše;
člověk dá raději ( v penězích ) sto tašek nebo jedno okno než nějakou stovku " na stavební akci ".
Je tisíc cest k lidskému srdci a lidské kapse - jenom vezměte ten úkol pořádně do rukou;
ale ať ty ruce jsou přitom hřejivé a ať vás svrbí samou chutí postavit něco pěkného.
Spoléhat ve všem na stát a úřady je těžkopádný a do jisté míry slabošský názor;
nás je třeba vychovávat k vědomí, co všechno lze pořídit soukromou čilostí a srdečností.
Tady je k tomu jednou veliká a naléhavá příležitost.
*
Avšak zatímco je publikována výzva ve prospěch nebydlících, jakési jiné - čert sám ví čí - ruce tropí něco, co důkladně znechutí bytovou dobročinnost právě těm, kdo by nejspíše mohli přispěti.
Zase totiž běhají po domácnostech jacísi lidé, aby vyšetřili, kolik kdo má místností, a že prý mu tam bude nastěhován někdo nebydlící.
Dovedete si představit, jak tohle podporuje apel pražské obce k šťastným bydlícím.
Dokonce i na čekatele rodinných domků má přijít toto nadělení;
nejprve jsou všeho druhu slibováním svedeni k tomu, aby si postavili domeček rodinného typu, a najednou jim budou vnucováni podnájemníci přímo do rodiny...
Je to absurdní;
bůhví, nejsem stvořen k tomu, abych hájil nějaký rozvalený přepych, ale tohle je tak hrubé a nesnesitelné zasahování do soukromého života, že není omluvitelno ani svým nouzovým rázem.
Domov je domov;
musíme uvažovat, aby jej měl každý, a nikoliv aby jej neměl nikdo;
to je už ta nejhorší cesta k nápravě.
Avšak hledat pomoc u těch, " kdo přepychově a i jen dobře bydlí ", a zároveň jim ohrozit jejich vlastní bydlení, to je, propána, tak bezhlavé, že...
.... že patrně se to s tou soukromou pomocí ani nemyslí vážně.
*
Je třeba 35000 nových bytů.
Dobrá.
Zatím je několik set nových bytů prázdných, protože se obec pražská nepostarala o příchod k nim, o vodu, kanalizaci a světlo.
A zatím - ano, nezapomeňme na jinou instituci: na Stavební Ruch, jemuž je patrně uloženo, aby vší mocí bránil intenzívnímu využití obytných ploch.
Jistě za to nemohou úředníci, nýbrž předpisy;
ale což, při všech svatých, nejsou předpisy k tomu, aby se zlepšovaly a přizpůsobovaly potřebě?
Povím vám několik historek.
Svého času bránil Stavební Ruch tomu, aby si umělci ve státně subvencovaných rodinných domcích směli postavit na svůj náklad ateliér.
Patrně si měli najmout ateliér v nějakém starém domě a ubírat tak místo jiným.
Špás, že ano?
Jeden malíř si chtěl zřídit ateliér;
nebylo mu to povoleno.
Zadal si tedy o dílnu jakožto řemeslný grafik;
byl odmítnut.
Konečně si vzpomněl, že jeho žena je švadlena;
a hle, dostal posléze povolení - na krejčovskou dílnu.
Dnes konečně už malíři smějí mít v podkroví ateliér;
ale spisovatel by marně žádal, aby si na svůj náklad směl zařídit tichou pracovnu v podkroví;
prý pracovna spisovatele nebo žurnalisty není ateliér, nýbrž obytná místnost, a ježto obytná plocha nesmí překročit tolik a tolik kvadrátních metrů...
A tak stát, který se dosud nepostaral o právní ochranu autorů, jim ani nepovoluje mít svou pracovnu.
Špás, že ano?
Obytná plocha je vyměřena stejně úředníkovi, který má svou kancelář ve městě, jako spisovateli, jehož dílna je nevyhnutelně doma;
prosím, jsou na to předpisy, a úředník, který nahlíží pitomost věci, jen s lítostí krčí rameny.
V Praze je nedostatek hotelů a z velké části jsou, mezi námi, pod evropskou úrovní.
Měli byste slyšet cizince, kteří v Praze vůbec nedostali pokoj, nebo ty, kteří jej dostali...
Kdybyste na svůj náklad chtěl, pokud můžete, pomoci v tomto palčivém nedostatku a zařídit hostinský pokoj, nesmíte prostě.
Pohostit někoho je patrně přepych.
Bodlo mne v Anglii, když jsem shledal, že řada anglických spisovatelů a publicistů byla v Praze hosty výhradně německých domácností.
Nemohu vám ani říci, co to v daných případech znamenalo;
je to palčivě bolestné...
Platíme si draze a někdy hodně hloupě zahraniční propagandu;
ale několik nesmyslně strnulých bytových předpisů znemožňuje osobní propagandu pohostinství a společenského styku, která nestojí stát nic a je - ujišťuji vás - daleko cennější.
Mohl bych vypravovat ještě jiné historky, například o člověku, který si pro svou vlastní rodinu musil postavit dvě kuchyně a dvě koupelny, ač potřebuje ovšem jen jedné kuchyně a jedné koupelny.
Státní podpora stavební činnosti se nesmí zvrhnout ve státní sekaturu;
možno přece úřadům nechat volnost v pružnější interpretaci předpisů;
vždyť je paradoxní, když právě úřad pro podporu stavebního ruchu se vyčerpává zakazováním toho, aby obyvatelné plochy v Praze nepřibylo na soukromý účet.
Do čeho se takto stát plete, je neuvěřitelné.
Protože jsme dosud strašně daleko od rozřešení bytové krize, není ještě pozdě přizpůsobit předpisy, jež se neosvědčily, životní praxi.
Lidové noviny 28. 9. 1924
NA HLAVNÍ POŠTĚ
Píšete někdy dopisy?
Vystříhejte se toho, pokud možno, především proto, že u nás v Čechách lidé nepovažují za nutno na ně odpovídat, i když přiložíte známku na odpověď, a za druhé, protože vůbec jsou s tím lecjaké nepříjemnosti.
Říkám vám, raději nepište;
a když už napíšete dopis, který se dejme tomu musí zvážit a rekomandovat, raději si zajděte na nějakou postranní poštu;
ale hlavní poště v Praze se rozhodně vyhněte.
Chcete rekomandovat dopis;
u všech okének stojí fronta, tedy čekáte a myslíte na něco pěkného.
Konečně se dočkáte, slečna za okénkem vezme váš dopis, zváží jej, vrací vám jej a řekne třeba:
" Tři koruny padesát. "
Vytahujete honem peníze, ale slečna v okénku řekne:
" To musíte tamhle, co prodávají známky. "
Dobrá, jdete k prodejně;
stojí tam fronta lidí, i čekáte a myslíte už na něco méně pěkného.
Konečně si koupíte známky za tři padesát, nalepíte je a jdete zase k podatelně dopisů;
jenže tam už se nastavěla nová fronta, i čekáte potřetí a myslíte si už něco nadobro surového.
Když se dočkáte, vezme slečna váš dopis podruhé, zváží jej a vrátí vám jej se slovy:
" Tři koruny sedmdesát pět... "
Lidové noviny 2. 10. 1924
NAŠI HOSTÉ A MY
Dotkl jsem se zde minule faktu, že Angličané i Američané přicházející do Prahy - a mezi nimi mnozí, na kterých nám velmi záleží - se v Praze skoro bez výjimky ocitají v německé společnosti a jsou hosty bohatých Němců;
tento fakt leckoho zarazil.
Povím vám nyní dále;
povím vám například, že v Anglii najdete prazvláštní sympatii k Maďarům, protože... " vždyť to jsou tak milí lidé! "
Povím vám, že cizinci usedlí v Praze odtud přímo utíkají, neboť se tu cítí společensky izolováni.
Korespondenti cizích novin jsou prostě zoufalí:
" Nemáme s kým mluvit. "
A naše veřejnost vždycky rozhořčeně vyletí, když se v zahraničních novinách octne informace nám nepříznivá;
hned se křičí, co prý dělají naše zahraniční a propagační úřady a kdesi cosi.
Odpusťte, nechte úřady stranou: je to naše vina.
Jsem dosti znám jako nespolečenský člověk, abych směl bez osobních nároků říci: co nám nejvíce škodí, je naše společenská nezpůsobilost.
Na prvním místě míním naši společenskou nezpůsobilost vůči sobě samým.
Bůhví, ne že by nám chyběla družnost;
od hospodských kroužků až po univerzity, literární kotérie a politické strany máme podivuhodnou náklonnost sdružovat se... řekněme ve skupiny, abych neřekl drsnější slovo;
ale zato nám naprosto chybí platforma společenskosti.
Vůbec jaksi nechápeme, že jsou okamžiky - ne slavnostní, ale docela všední -, kdy se odkládají zbraně a kdy pod černým kabátem naprosto mizejí válečné barvy skupiny nebo strany;
ostatně jde to i bez černého kabátu, ale nemůže to jít bez vzájemné loajálnosti.
Naše polemiky a takzvané ideové spory jsou strašně osobní a - zpříma řečeno - sprosté: protože nepočítáme s tím, že se jednou sejdeme na neutrální půdě a potřeseme si rukama;
protože u nás prostě není společnosti, prostředí loajálního a neinteresovaného, kde se nepracuje pěstmi a lokty.
Býti společenským člověkem naprosto neznamená být členem pěti spolků a běhat po čajích, nýbrž prostě nenabírat člověka na rohy z jediného důvodu, že není hovadem téhož stádečka.
Ale jsme nespolečenští i vůči svým hostům.
Není od nás hezké, že necháváme, aby jediným hostitelem cizinců byl pan prezident;
má dost jiných věcí na starosti.
Tak trochu hostitelem se má cítit už portýr v hotelu, sklepník v hospodě a konduktér na dráze;
proč musí člověk za hranicemi pořád slyšet stížnosti na tyto osobnosti, jež pohříchu hlavně oživují obraz, který si cizinec odnáší o naší zemi!
Ale také jen za hranicemi ocení člověk plně velikost osobního a společenského prestiže prezidenta Masaryka;
o tom nemají lidé u nás ani ponětí;
říkám vám, tato služba je převeliká.
- Na druhé straně dáme - li se do hostění, utaháme cizince jako kočku a vlečeme ho oficiálně po radnicích, banketech a já nevím po čem ještě.
Pohostit někoho znamená poskytnout mu pohodlí, obklopit ho něčím příjemným a nedělat národní a státní propagandu ničím jiným než svou osobní vlídností;
neboť není horší propagandy než ta, která se vnucuje.
Mimoto chybějí nám v Praze společenské platformy, na něž by bylo možno uvést hosty a seznámit je s lidmi, aby mohli s nimi navázat styky podle svých sympatií a zájmů.
Mohl bych vám povídat o anglickém klubu spisovatelů, který se jmenuje PEN klub a který existuje jen proto, aby cizí spisovatel, který přijede do Londýna, se prostě při večeři seznámil s literáty anglickými.
Pokud vím, i jiná povolání tam mají podobná, čistě společenská střediska.
Jak vidíte, ve velké a inzulární Anglii se přikládá značná váha mezinárodním stykům;
u nás je důvodů k tomu víc a jsou naléhavější.
Organizujeme se stavovsky, ale neorganizujeme se společensky.
Ještě nejsme přesvědčeni, že společnost není přepych, nýbrž životní podmínka pro nás samotné - a zároveň ve velmi širokých mezích naléhavá potřeba na mezinárodním poli.
Každou chvíli někdo spustí o nutnosti vědeckých, uměleckých a jiných styků s cizinou;
ale nikdo nezačne tím, co je přímo podlahou pro takové styky, to jest zvýšením své vlastní a veřejné společenské úrovně.
A nemyslím hmotné úrovně - po té stránce můžeme se klidně a bez ostychu přiznat k svým maličkým prostředkům;
nýbrž etické úrovně společenství, tedy prostého a vlídného pohostinství, vzájemné loajálnosti... a trochy té zdvořilé formy.
Lidové noviny 7. 10. 1924
JEDNOOKÝ
Přísahám vám, že to, co zde napíši, nevyplynulo ze studia dokumentů, ze žádné historické heuristiky, kritiky, analýzy pramenů ani jiných učených vynálezů, nýbrž jen z několika historických tragédií a učených pojednání, která jsem ve svém hříšném laictví přečetl, a jak se mi nyní zdá, velmi nepozorně.
Z řečených pramenů se dovídám, že Jan Žižka z Trocnova byl nejen velmi křesťanský, spravedlivý, lidský a politický muž, což vše zvyšuje můj podiv k němu, nýbrž i to, že vedl války, zvítězil a byl hrdinou jen z vyšších a vážných důvodů, jež učení vykladači rozdělují na důvody národní, státnické, náboženské a sociální.
Dávají si dokonce velmi záležet na tom, aby dokázali, že tyto vážné důvody byly to jediné, co přimělo Jana Žižku, aby vzal do ruky palcát a dělal velké skutky;
a že ty důvody byly dostatečně veliké a zralé, aby se Jan Žižka chtě nechtě rozhodl státi se vůdcem, vojákem a hrdinou.
A tady se počíná něco ve mně brániti;
je to laická a historicky nevzdělaná víra v Jana Žižku, která se tím cítí dotčena.
Rád bych totiž věřil, že Jan Žižka se narodil, nemaje k tomu vážných sociálních a jiných důvodů, a že stal se hrdinou prostě proto, že nemohl dobře být ničím jiným;
bylo to zkrátka v něm.
Rád bych věřil, že nejsilnější pohnutkou k Žižkovu hrdinství nebyly národní a jiné důvody, nýbrž jeho náramně osobní hrdinnost a schopnost znamenitě vojevodit.
Jistě mu křivdil Eneáš Silvius neb kdokoli, kdo ho považoval za vůdce lupičů;
ale nebude ukřivděno Janu Žižkovi, řeknu - li, že by byl statečný a skvělý, i kdyby byl vůdcem lupičů.
Nevěřím, že Žižka se musil teprve nutiti k vojenskému hrdinství pod nátlakem vyšších důvodů;
nýbrž věřím, že dal svou nezkrotnou hrdinnost ve služby vyšším důvodům, což není totéž.
Jsme divný národ;
myslíme si, že musíme národní hrdiny jaksi omlouvat, že jejich statečnost nebyla jen tak, od Pána Boha neb od chlapského srdce, nýbrž že byla motivována vyššími důvody.
Kdyby Homér byl českým poetou, nenapsal by, že Achilles sáhl po meči z vnitřního puzení, nýbrž že sáhl po něm jen proto, jelikož Trója ohrožovala dejme tomu sociální postavení spartského pasáka neb náboženskou víru v nějakou Diovu paternitu.
Líčíme své hrdiny jako beránky, kteří se mění ve lvy teprve pod nátlakem utrpěného bezpráví neb ve jménu nového politického programu;
ale snad by nebylo po mnoha stránkách špatné, kdybychom je líčili jako lvy, kteří se nadmíru musí přemáhat, aby byli tak trochu beránky práva, politického programu neb nějakých kompaktátů.
Můžeme si myslet, že by Žižka mohl být stejně hrozným hrdinou ve vojště Zikmundově neb papežově;
avšak on se hrdinně rozhodl pro tu druhou, selskou a českou vojnu a sloužil jí;
což je krásnější podívaná, než kdybychom si ho byli představovali jako mírumilovný vzor občanských ctností, který se jen po zralé, tak říkajíc rádlovské úvaze rozhodl pro brachiální provádění jistého programu.
Jsme tak rádi, když najdeme motivaci hrdiny, že ani nevíme, že tím ztrácíme hrdinské epos.
Stejně jako se Žižkou nakládáme s tažením legií, s dobrodružným dílem Masarykovým a s romantičností našeho převratu;
domníváme se, že nejvíc uctíváme velké události tím, že z nich činíme strašně rozumově a ideově zdůvodněné podniky.
Styděli bychom se doznat, že na historických událostech není to nejkrásnější program, nýbrž osobní zdatnost a odvaha pustiti se do toho;
a že Žižka nám dává živější příklad tím, že rytířsky bojoval, než tím, že byl náruživým kališníkem.
Nejsme nehrdinský národ;
ale máme jakousi náklonnost omlouvat se pokorně za to, že jsme si tu a tam dovolili být mužsky stateční.
Lidové noviny 12. 10. 1924
TEPRVE ŠEST LET
Podívejte se honem do všech možných novin;
jistě tam najdete v nějaké variaci, že " už je tomu šest let ".
Snad tam bude i úvaha, že se za těch šest let sice mnoho vykonalo, ale že by toho mělo být víc, že by to mělo vypadat jinak nebo něco podobného.
Budiž, to si můžete mysliti každého všedního dne;
ale jednou za rok, třeba zrovna dnes, si můžeme uvědomiti, že je tomu teprve šest let.
Za šedesát let bude už státi za to, měřiti krok dějin;
za šest set let bude se moci mluviti o dějinném výročí.
Šest let není doba revize, nýbrž výhledu;
šest let, to je pěkná příležitost těšiti se na budoucnost a cítit na dlaních svrbění příští práce.
Šest let, to je, jako když má jíti holčička do školy;
teď se ukáže, čemu se naučí.
Šest let je číslo, které slibuje vážné radosti pokroku.
Je to teprve šest let;
nemysleme si, že jsme udělali dějiny;
jsou teprve před námi, a to je to nejkrásnější na prvním šestiletí.
Lidové noviny 28. 10. 1924
ZA MALOU PRAHU
Myslím, že tohle heslo se nebude nikomu líbit;
my Pražáci příliš rádi vidíme " velkoměstský ruch " tam, kde je jen špatná komunikační křižovatka, těšíme se z " velkoměstských paláců ", kde je postaven jenom nějaký zbytečně náročný dům, a zkrátka radujeme se ze všeho, co trochu připomíná " velkoměsto ", tak jako se chlapec raduje z prvních dlouhých kalhot, jež mu symbolizují hodnost muže.
Žijeme v předpokladu, že hlavní město je eo ipso a musí být velkoměstem;
domníváme se, že by to byla jakási národní hanba, kdyby se jím horempádem nestalo, naše hruď se dme lokální hrdostí, když na ulici potkáme našpuleného Japonce nebo mezinárodní nevěstku.
" Nyní jsme velkoměsto, " šeptáme si nadšeně.
Ve skutečnosti nemusíme jít daleko pro poznání, že Praha je nejenom - kvantitativně vzato - větší maloměsto, ale nadto ještě maloměsto, jež ve srovnání s jinými půlmiliónovými městy je špatně vybaveno komunikačně, obchodně, bytově, technicky a tak dále.
My Pražáci máme právem nezkrotnou patriotickou radost z každé nové tramvajové linky, z každé větší novostavby nebo třeba dalekosáhlého plánu, že se Lützowova ulice pokusně vydláždí asfaltem;
ale to všechno ještě není nic velkoměstského a zdaleka nestačí ani na to, aby Praha jen zpola vyhovovala svému půlmiliónovému poslání.
V tom směru zbývá ještě chválabohu práce habaděj, a každý malý pokrok po té stránce pozdravme hlaholením zvonů;
ale proto si ještě nenalhávejme do kapsy " velkoměsto ".
Jiná a závažnější je otázka, je - li ideál skutečného kvantitativního " velkoměsta " zdravý a rozumný a je - li vůbec moderní;
a za druhé je - li speciálně něčím žádoucím pro pražské poměry.
Co se druhé otázky týče, nevěřím, že by se kdy někdo odvážil zregulovat Prahu tak, aby mohla pojmout frekvenci dejme tomu dvoumiliónovou;
musil by prostě celou dnešní Prahu zbourat tak důkladně, že by pravděpodobně bylo lacinější a pohodlnější začít ji stavět zbrusu novou někde na kolínských rovinách.
Už dnes je Praha na hlavních tepnách přelidněna ne snad vehikly, ale prostě chodci;
už pro dnešní stav bylo by třeba zajet krumpáčem Praze do jejích starých žeber tak hluboce, že bychom se přes své velkoměstské choutky zajikli.
Nemohu to sice doložit diagramy, ale jistě nechybím, řeknu - li, že při dvojnásobné velikosti města není třeba dvojnásobného množství dopravních prostředků, nýbrž dejme tomu aspoň čtyrnásobného, neboť s počtem obyvatel rostou komunikační vzdálenosti.
A protože zlato vždycky padá na dno pytle, bude to vždycky centrum města, které se svými velkoobchody, bankami, divadly a kavárnami potáhne všechnu tuto cirkulaci lidí a vozidel do několika ulic, aniž tím vlastně uleví okrajům.
V Praze doposud tato horečka peněz soustředit se v centru města stoupá přímo děsivě.
Ale to zdaleka není to nejvážnější.
Je otázka, je - li velkoměsto vůbec rozumný a moderní útvar.
Táži se, není - li velkoměstský systém historickým přežitkem dob, které neměly a nemohly mít tušení o tom, co jednou vznikne z barbarského nakupení lidí.
V Novém Yorku prý nelze dnes cirkulovat rychleji než 4 km za hodinu, ať vezmete kterýkoli vehikl.
Ve středu Londýna denně trčí provoz po několik hodin, protože jej sto metrů široké ulice už nemohou pojmout.
A to jsme teprve na prahu automobilismu.
Za třicet let svého bytí prokázal automobil absurdnost dosavadních velkoměst;
co dokáže za dalších třicet let, je nepředstavitelné, ale můžete si myslet něco katastrofálního.
Průměrný Londýňan, jde - li za svou prací, projezdí dvě hodiny denně, má - li ovšem zvláštní štěstí;
ty hodiny jsou ukradeny jeho životu.
Chtěl bych vědět, kolik projezdí za sto let, bude - li ovšem ještě nějaký Londýn.
Za patnáct let vzrostl Londýn z pěti miliónů na sedm;
nelze si představiti, že se tento růst jednou přirozeně a sám od sebe zastaví, protože průmysl se táhne za svými konzumenty, za průmyslem se táhne nový maloobchod, to oboje tvoří zas nové konzumenty a tak dále donekonečna.
Padesátimiliónové velkoměsto je sice nepředstavitelné, ale jak se zdá, nezadržitelné, nezabrzdí - li se včas nějakou násilnou cestou.
K těmto technickým potížím připočtěte stíny hygienické, sociální a nevím jaké ještě;
pauperismus je jistě problémem hlavně velkoměstským;
velkoměsto je hlavní dějiště sociálních protiv a tak dále.
Zdá se vskutku, že velkoměsto je koště čarodějova učně;
je celkem snadno uvést je v pohyb, ale pak není možno ten děsný běh věcí zastavit.
Jsem pevně přesvědčen, že problém velkoměst je jedním z nejtěžších úkolů, jež lidstvo čekají.
Buď bohu dík, že Praha je ještě tak vzdálena těchto starostí, ale přesto není předčasné myslit na příští věci;
doposud jsme rádi, že Praha roste, ale povážlivé je, že rychleji roste, než se technicky zdokonaluje.
Kdyby po dvacet let nepřibylo v Praze ani o človíčka, nebudeme ještě hotovi se slušným vybavením města pro jeho dosavadní obyvatelstvo.
Myslím, že dosud největším štěstím hlavního města je rostoucí Brno, vzmáhající se Hradec Králové a tak dále;
je to jistá úleva v rostoucím překrvení malé Prahy.
Pravda, nemůže se uměle zastavit přirozená gravitace jednotlivců z celého státu do hlavního města;
věru, i jen z těchto pramínků poroste Praha rychleji, než je jí zdrávo.
Ale co lze skutečně brzdit, je umělé a překotné překrvování hlavního města všemi úřady, školami a zejména průmyslem.
Jsem přesvědčen, že moderní urbanismus bude postupovat cestou dalekosáhlé decentralizace, že zdravý a rozumně řízený vývoj bude mířit od babylónských velkoměst k rozvinutým a specializovaným menším ústředím, jež mohou růst daleko nestísněněji a technicky pružněji než příliš masívní a zašmodrchaný útvar velkoměsta.
Jen tak by se mohla Praha věnovat vydatně úkolu být dobře vybaveným a moderním městem, neb chcete - li, dokonalým malým velkoměstem, jež by se neřítilo příliš rychle přes cifru jednoho miliónu.
Nikoli z důvodů poezie, starosvětskosti a intimity, ale z důvodů moderního urbanismu přeji Praze, jsa náruživým lokálním patriotem, horoucně, aby se nestala opravdovým velkoměstem.
Lidové noviny 5. 11. 1924
O ČESKÉ KUCHYNI
Milý pane redaktore,
přál jste si, abych Vám něco napsal o české kuchyni;
zapomněl jste, že následkem toho ti, kdo mne považují za pouhého skeptika, mne budou nadto pokládat za břichopáska, což je fatální spojení.
Abych si aspoň uhájil pověst filozofa i v takovéto otázce, dovolím si rozlišiti několikeré hledisko, jež se mi zdá jaksi zpřeházeno ve Vaší diskusi o české kuchyni;
neboť nutno tu lišit:
1. otázku vaření,
2. otázku výživy a
3. vlastní problém kulinární.
1.
Pokud se týče vaření čili kuchyňské práce, myslím vskutku, že naše hospodyně jsou až dosud příliš zatíženy kuchyňským nevolnictvím.
Pravda je, že dejme tomu v Anglii je žena v obyčejné domácnosti daleko více osvobozena od této piplavé práce;
avšak i to má svůj stín, a dokonce velmi důkladný.
Pro ženu je jistě velká úspora práce, když v poslední půlhodinu napolo ohřeje týden starou kýtu, nasype z konzervy vyschlého zeleného hrášku a hostinu dovrší hotově koupenými tarts politými hotově koupenou ovocnou břečkou.
Avšak myslím, že něco se při tom ztrácí, hlavně drobní domácí bohové, kteří milují zápalné oběti;
co mne se týče, jím krom sušených tresek všechno na světě, ale velmi bych se rozpakoval hlasovat pro tento západnický standard rychlého a snadného krmení.
- Naše kuchyně je příliš pracná snad především proto, že naše hospodyně musí se vším začínat naprosto od začátku;
vaří - li brambory, musí je nejdříve zbavit hlíny země a tak dále, zatímco v Paříži koupí hospodyně brambory už uvařené a oloupané u nejbližšího hokynáře.
Předpokladem ovšem je, že toto nejbližší hokynářství je čisté jako lékárna nebo velkoobchod s hedvábím a že řečené uvařené brambory ve vás nebudí ani stín nedůvěry, pokud se týče čistoty.
Podobně se prodává vařený špenát, vařené zelí, vařená čočka a tak dále;
ujišťuji vás z vlastní zkušenosti, že vařiti z těchto polohotových věciček je práce velmi chutná.
Neříkejte, že byste nemohli zásadně důvěřovat dejme tomu zelí, které by vaše hospodyně nenesla domů v celé hlávce, kdyžtě sami důvěřujete zelí nakládanému;
a za druhé důvěřujeme - li pekařům, proč bychom se měli hrozit prodavačů hotové zeleniny?
Vše záleží na tom, jak a kdy náš potravinářský obchod vyroste z dosavadní hrubé a nečisté primitivnosti;
že už by se k tomu měl míti, je ovšem pravda;
ale tady je těžko reformovat na papíře.
- Dále jsme nesporně zaostalí v kuchyňské technice;
naše plynárny a elektrárny nevedou rozumnou hospodářskou politiku, nestarají se o zvýšení odběru a znemožňují svými cenami moderní vybavení kuchyně.
- Nuže, odečtete - li náš velmi nedokonalý obchod a stejně nedokonalou výstroj našich kuchyní, zbývá ještě ledacos, čím lze snížiti kuchyňské nevolnictví.
Je řada jídel, jež vyžadují přípravy příliš složité;
je tu neobratnost v sestavování jídelního lístku;
je tu záliba v těžkých a pracných moučných výtvorech, které jsme podědili z dob, kdy lidé měli patrně víc pokdy.
Čtěte si někdy v Magdaleně Dobromile Rettigové;
je to přímo mytické;
divím se, že lidé tehdy nejedli řezané kameje, perletí vykládané skřínky a jiné podobně pracné věci.
Kdo jezdil po světě, poznal třicet nebo padesát krmí, jež jsou velmi jednoduché, tak říkajíc hotové kuchyňské prvky;
říkám vám, můžete jíst jako bohové, aniž byste zapřáhli nějakého lidského tvora v kuchyni do pětihodinné honičky.
Je sice pravda, že každá reforma se musí začít v duších a srdcích, ale reforma kuchyně se musí začít také v kuchyni.
Tady je vina myslím více na ženách než na mužích;
muž je rád, předhodíte - li mu něco dobrého, ale obyčejně neví, co vlastně jí.
Přiznám se, že čítám recepty, jež " naše hospodyňky " sdělují v novinách se svými družkami;
je to strašlivé;
takový recept má patnáct nebo dvacet řádků, kdežto recept na rýžovou kaši se vejde na tři řádky.
Dobrý recept je jako dobré drama: čím méně řečí, tím lepší jádro.
Za " jemnou kuchyni " považují ženy vaření složitých jídel;
je to ideál minulých století, jenž se přežívá slepou a nemyslivou konzervativností, jaké jsou schopny jen ženy.
Rozhodně je nutno trochu osvobodit ženu;
co s ní potom budete dělat, je ovšem jiná otázka.
2.
Pokud se týče výživy, tu myslím není sporu o naší tukové, masové a moučné obžernosti;
žijeme v soustavné nadvýživě, a procento tlustých je u nás proti cizině na první pohled přímo drtivé.
Proti tomu náš konzum sýrů, zeleniny a ovoce je hříšně nepatrný;
nadto naše celní politika provedla ten prapodivný kousek, že zatěžuje mořské ryby a cizí ovoce luxusními poplatky.
S homérskými reky máme jen to společné, že nám " po vousech stéká kvetoucí tuk ";
s Angličany se sdílíme o nadbytek masa, ale lišíme se od nich tím, že se navrch ještě doděláváme tučnými moučníky, kdežto Angličan si jen zalepí žaludek klihovým pudingem.
Po mém soudu nejzdravější kuchyně je italská, jež spojuje podivuhodnou střídmost a prostotu s jistým rozkošnictvím.
Říkám, že naše kuchyně dělá z nás lidi těžkopádné a ospalé;
myslím však, že nikoli těžkopádnost a ospalost, nýbrž naopak jakási podrážděná a nespokojená letora je naší nejnápadnější národní vadou;
je - li to následek knedlíkového režimu, netroufám si říci, spíše to souvisí s tím, že vůbec skoro neznáme lehkých a oblažujících rozkoší.
Žijeme germánštěji, než vůbec víme;
slovanství našich knedlíků není patrně dosti vydatné, aby překonalo naše středoevropské zatížení.
Nechci zlehčovat českou kuchyni;
chtěl bych ji jen udělat lehčí.
A to ještě nemluvím o stránce hygienické, o kaloriích;
ať doktoři jedí kalorie nebo vitamíny, já toužím po požitcích subtilnějších a tak říkajíc přímo duchovních.
3.
Po stránce kulinární, budiž: povím vám čistou pravdu.
U nás se proti jiným zemím nepěkně jí;
především se nepěkně servíruje.
Ušetřte si polovičku práce s přípravou oběda, ale přidejte si aspoň čtvrtinu práce s úpravou stolu.
Není třeba si k večeři zrovna oblékat smoking, ale také není třeba si k večeři zout boty a vyhrnout rukávy, jako by se měl v potu tváře kydat hnůj.
U nás se z jídla nestala denní společenská událost rodiny;
ale opět myslím, že tady není tak vinen muž, který se prostě vrhá na předhozené jídlo, jako hospodyně, která si nedá práci se slavnostní úpravou stolu;
co platno, tuhle válku o vyšší životní úroveň českého člověka může vyhrát jen regiment ženy.
U nás se nepěkně jí, protože se udržuje ideál překypujícího koryta;
donese se na stůl celá husa, a teď ji, obře, požer.
Stůl je opulentní a přitom strašně jednotvárný;
naber si jednoho jídla, místo aby sis pohrál s několika miskami;
nacpi se, místo abys po troškách mlsal.
Můžeš mít k večeři čtvereční stopu roštěné s knedlíkem, ale za ty peníze a snad laciněji bys mohl mít jednu sardinku, třikrát do úst kotletky, kousek sýra a hrst ořechů nebo čeho;
nuže vsaď se, že česká hospodyně tě raději umlčí tou roštěnkou, vedena k tomu nevímjakou kletbou, snad strachem z umývání talířů.
Nemohu si pomoci: velké množství jídla na míse je něco, co mi jaksi zvedá žaludek;
množstvím každé jídlo hrubne.
4.
Po té stránce by se mělo ještě mnoho říci, ale spěchám ještě k jednomu zjištění:
Musí se dělat rozdíl, pokud diskutujeme o české kuchyni, mezi stravou domácí a stravou hospodskou;
a mluví - li se o kulinárních pocitech cizinců, pramení tyto většinou nelibé dojmy v hotelových kuchyních.
Tam prosím už nemluvte o české kuchyni;
má - li česká kuchyně nějakou národní poezii, v hospodách ji nenajdete vůbec, ledaže byste nevím z jakého historického omylu považovali roštěnku, mysliveckou pečeni, guláš a podobné něčím polité hověziny za výron domácí tradice.
Nikdy mi v hospodě nepředložili kyselo, ani hladkou kučku, ani jidáše, ani jiná malebná národní jídla.
V hospodách se neohánějme žádnou českostí, nýbrž domáhejme se slušné evropské úrovně.
Rozumný cizinec si nestěžuje v Itálii na existenci makarónů, nýbrž na tvrdou slepici, ani v Anglii na ovesnou kaši, nýbrž na příliš tuhou kýtu;
a krom toho, má - li k tomu důvod, na špatnou obsluhu a tak dále.
Ale myslím, že toto velmi závažné téma vybočuje z otázky, kterou jste mi, pane redaktore, položil, a proto pravím, co jsem měl říci ve svém zájmu už dávno, totiž že končím.
Váš Karel Čapek
Přítomnost 6. 11. 1924
ZBYTEČNÁ OSTUDA
Prezídium města Prahy vydalo provolání " Bydlící nebydlícím ", aby se " dobrovolnými příspěvky přispělo na stavbu ubikací pro zoufalé a nešťastné lidi, kteří nemají kam složit hlavy ".
Byla ovšem otázka, lze - li krizi tak těžkou a rozsáhlou, jako je právě krize bytová, vůbec řešit dobrovolnou sbírkou;
každý rozvážný člověk by o tom předem pochyboval.
Ale když už se prezídium města Prahy neptalo rozvážných lidí, bylo povinno vynaložit všechny své prostředky k rozvinutí akce široce organizované.
Místo toho se jednou jedinkrát vyplivla v novinách neslaná a nemastná výzva k veřejnosti, a prezídium města Prahy se nestaralo dál o ničí součinnost, o žádný akční plán, o žádnou bytovou kampaň, zkrátka o nic rozumného.
Důsledek byl podle toho;
sebralo se všeho všudy čtyřiadvacet tisíc korun.
To je něco horšího než neúspěch, to je blamáž prezídia hlavního města, k níž nemělo dojít stůj co stůj.
Vydá - li jednou správa hlavního města nerozvážnou výzvu, má potom napnouti všechny síly, aby nemusila vystoupit na veřejnost s porážkou tak nedůstojnou.
Bylo věcí rozumu neriskovat nezdar;
stalo - li se, bylo věcí cti napravit jej aspoň potud, aby jediný činžáček mohl nést jméno oficiální akce.
Směšný výsledek výzvy ukazuje, že kromě první výzvy se vůbec nehnulo prstem.
Místo dobročinné akce zbývá ostuda hlavního města.
Takhle se věci nesmějí dělat;
takhle se nesmí zahazovat ani dobročinnost, ani jméno hlavního města.
Nezdar města Prahy nejen byl zbytečný, nýbrž je neomluvitelný.
Lidové noviny 12. 11. 1924
ROGER BACON ČILI OTÁZKA UNIVERZITNÍ
Jeden Američan mi nedávno s nemalou horlivostí vykládal, že prý v Americe našli jakýsi rukopis, který prý tam přišel koupí z Prahy, a ten rukopis že je dokázaně psán rukou Rogera Bacona;
a k němu je připojeno pojednání psané řecky tajným písmem, ale toutéž Baconovou rukou.
Nuže, co byste řekli?
Jeden americký učenec ( jehož jméno jsem ovšem okamžitě zapomněl ) to tajné písmo rozluštil a shledal prý, že v pojednání je obsažen výklad oběhu a složení krve.
Tak a tak dlouho před vynálezem mikroskopu a objevem Harveyovým.
- Nejsem dosti obeznámen s americkými poměry a nevím tedy, co takový Roger Bacon v Americe dovede;
avšak bylo by úžasně neodborné, kdyby objev o oběhu krve udělal před Harveyem a před mikroskopem.
Bylo by to prostě pohoršující.
Mysleme si raději, že Roger Bacon nic takového neobjevil, jsa si jakožto oxfordský profesor vědom povinnosti a mezí, jež člověku ukládá striktní vědecké odbornictví.
Usmál by se dokonce, kdyby se ho na to ptali, a řekl by asi toto:
" Ale můj milý, co vás to napadá?
Já, a objevit oběh krve!
Jak si to představujete za našich malých britských poměrů?
Já, a zkonstruovat první mikroskop!
Drahý pane, musil bych vám ukázat své laboratoře;
nevěřil byste, že jsme již v roce 1291 po Kristu.
Je to přímo středověké, pane;
prostě neuvěřitelné v dnešní době.
Styděl bych se vám říci, kolik dostávám ročně na příruční knihovnu.
Dotace na nástroje je přímo směšná.
Dokud nebudeme mít ústavy dokonale moderně vybavené, ani nás nenapadne objevovat oběh krve.
Ponechme to některému příštímu století s jeho velkolepými vědeckými institucemi.
Mimoto, jak jsem vám již řekl: ty malé britské poměry!
Víte, tady se dusí všechen rozmach.
Kdepak objevovat oběh krve!
Tady je člověk rád, že učí na oxfordské univerzitě a že ji tak trochu organizuje.
Vědecká práce, pane, to jsou především organizační starosti.
Co si myslíte, oběh krve!
Vidíte přece, že nemáme žádný ústav pro oběh krve.
Konstatuji prostě, že takhle nelze nic dělat.
Je sice pravda, že staří Řekové tu a tam něco našli;
ale to byly řecké poměry, a nikoli britské.
Mluvím jako odborník, pane;
za nynějších poměrů můžeme býti rádi, že si klademe některé malé úkoly.
Kdepak oběh krve!
Můj milý, to je idea pro nějakého Řeka, a nikoliv pro Brita.
Jako odborník jsem se naučil především skromnosti;
nesmíme být fantasty, staroušku, chceme - li být oxfordskými odborníky.
Pardon, vím, co chcete říci;
nu ano, na některých místech mne považují za novotáře.
Ano, jsou dokonce lidé, kteří v mém díle vidí mezník moderního myšlení.
Přepínají, pane, naprosto přepínají;
ostatně jsou to moji nepřátelé.
Kdepak oběh krve!
Snad se tak trochu zabývám přírodou, ale celkem jen soukromě, pane;
jako odborník se zabývám astrologií a zčásti počtářstvím.
V malých britských poměrech není žádná příroda, která by se mohla řádně pozorovat.
V malých britských poměrech není žádná velká příležitost něco si myslet.
Kdepak krevní oběh!
To je sprostý podvrh, pane, připisuje - li se mi něco takového;
nerad bych vůbec, aby se o tom dověděli moji kolegové.
Především to vůbec není můj učební obor, a za druhé... nu, jaksi by to nebylo solidární.
My všichni trpíme malými poměry.
Je to sice strašně zajímavá myšlenka, s tím oběhem krve;
jinde by se z toho mohlo něco udělat, ale -
Odpusťte, pane;
ale teď musím běžet do astrologického semináře. "
Přítomnost 27. 11. 1924
PROSBA O MILOST
Píše mi mladý právní zástupce.
" Vladimír R., 26letý člověk, úplně zachovalý, obchodník, sloužil jako voják za Rakouska a byl ve válce;
od té doby v něm rostlo přesvědčení, že první jeho povinností je bojovat proti válce a že musí začít u sebe.
Když byl povolán k činné vojenské službě, zdráhal se vzíti do rukou zbraň, neuposlechl rozkazu představeného důstojníka, zůstal pevný i před soudem;
dostal 15 měsíců žaláře.
Nejhorší jest, že - jak mi řekl jeho zdejší soudce - po odpykání trestu bude odsouzen znovu a ještě přísněji, setrvá - li při svém odporu.
Přál bych si, aby v jeho věci byl veřejně slyšán jeden lidský hlas... "
Dobrá;
nevím skutečně, je - li můj hlas zvláště lidský, ale ručím za to, že je zcela laický.
Nuže, kdyby před mé laické svědomí přivedli toho muže, abych ho soudil, myslím, že bych ho objal a políbil a potom bych ho odsoudil.
Řekl bych " vinen ", ale zároveň bych hledal s úzkostí, je - li v zákoně nějaké slabší a hebčí místo, něco polehčujícího, kudy by proklouzl s menším nákladem trestu.
Řekl bych, hleďte, snad je trochu šílený;
my všichni, kdo jsme přežili válku, jsme trochu šílení, neboť šílenství je myslit na příští války a šílenství je nemyslit na příští války;
obojí je proti rozumu i proti nejlidštějším citům.
Ale copak se odstraní válka, složí - li voják Vladimír zbraň?
Čeká snad celý svět na to, až voják Vladimír hodí pušku na zem, aby milióny lidí si oddychli a zapěli píseň věčného míru?
I vidíte, jak je pošetilá myšlenka vojáka Vladimíra;
páni přísedící, vezměte v úvahu tuto nerozvážnost, tento naivní konflikt rozumu a srdce;
trestá - li se pošetilost, trestá se s otcovskou dobrotou.
Řekl bych:
Vojáku Vladimíre, máte pravdu, že špatné a strašné je zabíjet.
Ale špatné a strašné je vydat vlast vepsí silnějším nebo ozbrojeným.
Špatné je odzbrojovat svým příkladem vojáka Václava, Metuda nebo Jána;
jděte raději a zkuste holýma rukama přemoci muže s puškou a bajonetem kdekoliv za hranicemi.
Pravíte, že člověk musí začít sám u sebe;
dobrá, začněte s tímto experimentem, nastavte své dobré holé ruce člověku s nožem nebo bodákem;
jste - li muž, ukáže se hned, po čem se budete ohlížet.
U našich nohou je puška, kterou jste odložil.
Vojáku Vladimíre, my všichni v životě trpíme těžkými konflikty.
Špatné je zabíjet.
Špatné je nebránit vlasti.
V takovém konfliktu, Vladimíre, volíme tu stranu, na níž je zákon, neboť lidský rozum je příliš krátký a slabý, aby sám rozřešil, kde je poslední a nejvyšší pravda.
Podrobit se autoritě, toť pokora rozumu v případech, kde se rozum zastavuje.
Zákon je nejvyšší důvod v konfliktu důvodů.
Neposlechnout zákona je mravní vina ne pro to, co zákon nařizuje nebo zapovídá, nýbrž proto, že je to zákon.
Je nutno poslouchat zákonů a zlepšovat je.
Chtěl jste bojovat proti válce;
zatím však bojujete proti zákonu.
Porušit zákon je mravně dovoleno jen ve jménu vyššího a ušlechtilejšího zákona.
Který je vyšší zákon, o nějž se zasazujete?
Ano: nezabíjet.
Je však ještě vyšší zákon: položit život " za to, co větší je než já ".
Vojáku Vladimíre, to větší je národ.
Neodsuzuji vás proto, že nechcete zabíjet - kdo by mohl odsuzovat vůli tak ušlechtilou?
-, ale proto, že nechcete položit život za něco, co je větší než vy.
Jste vinen, že jste nepomyslil na tuto hodnotu.
Celé pasívní hrdinství vaší oběti se nevyrovná aktivnímu hrdinství obyčejného vojáka, který přijímá riziko své povinnosti.
Není doba pro zbytečné mučednictví;
prosté věci, jako poslušnost, jsou dnes vážnější lidskou obětí.
Pane Vladimíre R., váš zástupce mne žádá, abych veřejně poprosil o milost pro vás.
Činím to, ale prosím o milost také vás: pokořte se;
nedělejte nám těžkou hlavu a těžké srdce svou zbytečnou obětí.
Nedělejte nám život těžší, než je;
přineste ještě jednu oběť a zřekněte se úkolu být mučedníkem.
I to je, příteli, mravní povinnost k lidem, kteří jsou vaši bližní.
Je to šedivá a velmi neefektní povinnost, sklonit hlavu a být jako jiní.
Tvrdíte, že jednáte " pro spásu své duše ".
Budiž, ale svou duši nejlépe spasíte, když nebudete myslit na svou duši, nýbrž na dobré věci, které můžete udělat, nebudete - li patnáct nebo více měsíců naprosto zbytečně ve vězení.
Buďte zdráv a vraťte se brzo mezi lidi, kteří vás mají rádi;
tam je vaše místo.
Lidové noviny 28. 11. 1924
PŘÍBĚH NAD KOŠÍŘI
Šel tamtudy starý pán na procházku a potká staříka z Košíř.
Stařík si dýmá z faječky a dohlíží na vnouče.
Vnouče, dvouletý kluk, leží rozvalen v laciném kočárku a spí jako dudek.
" Dědo, " povídá starý pán, " máte vnouče jako buk;
ale měl byste je přikrýt, je trochu chladno. "
" A načpak, " bručí stařík.
" Šak ať si zvyká.
Dyť z něj beztoho bude proletář.
Bude žebrák jako my, tak co. "
Starý pán se trochu rozčilil.
" A proč by z něho musil být proletář?
Jak to můžete říkat?
Třeba z něho bude prezident.
Náš prezident je taky jen syn dělníka. "
Stařík se zmátl.
" Jo, " vrčel polichocen, " kdepak náš kluk! "
Nicméně šel a pečlivě přikryl dvouletého příštího prezidenta.
Lidové noviny 29. 11. 1924
LÉČENÍ ANTIMILITARISMU
K případu Vladimíra R. nám vypravuje důstojník:
V jedné československé posádce ( kterou nejmenujeme, neboť nechceme, aby její moudrý velitel dostal nos ) narukovali rezervisté, mezi nimi vážný, tichý, zamyšlený tatík.
Tento dobrý muž cvičil vše, co se na něm žádalo;
ale když se rozdílely pušky, prohlásil pevně a rozhodně, že jeho přesvědčení mu nedovoluje vzít do ruky zbraň a užívat jí.
Neposlechl šikovatele, neposlechl poručíka, neposlechl kapitána;
věc tedy šla k veliteli pluku.
Velitel pluku předvolal vážného záložníka a řekl mu hrozně zachmuřen:
" Vy tedy, N. N., nechcete cvičit s puškou? "
" Hlásím, pane plukovníku, že nemohu. "
" Cvičil byste s nějakou jinou zbraní? "
" Hlásím, pane plukovníku, že nemohu cvičit se žádnou zbraní. "
" Ale s holí nebo s tyčkou byste mohl cvičit? "
Záložník zaváhal.
" S holí, " řekl nejistě, " bych snad mohl. "
" Můžete jít. "
Příštího rána dostal záložník místo pušky koště;
a nyní s koštětem: k noze zbraň, pozor, pochod, mířit, palte a tak dále;
pochody městem s koštětem v ruce, všechno, co ostatní vojáci dělají s puškami.
Za čtrnáct dní se přihlásil záložník u velitele pluku:
" Hlásím, pane plukovníku, že prosím o pušku. "
Lidové noviny 4. 12. 1924
VAŠEK POPLATNÍKEM
Vašek, jak už jeho jméno ukazuje, byl takový budižkničemu;
někdy pásl ovce, někdy oblaka a někdy ani to ne.
Všichni říkali, že z něho jakživo nic nebude.
Ale ježto, jak známo, když Pámbu dopustí, i motyka spustí, spustil jednoho krásného dne i Vašek a napsal takovou jakousi knížku;
od té doby se mu říkalo poeta, a za tu knížku dostal jedenáct tisíc osm set devadesát čtyři koruny šedesát haléřů.
Vašek skákal radostí a potom se zamyslil;
uvažoval, má - li si za ty peníze koupit nové šaty nebo párek labutí, ačkoliv toužil také po novém kapesním noži, po princezně Florisandě a po plnicím peru krom nesčetných jiných věcí.
Avšak nakonec si nekoupil to ani to, nýbrž udělal něco mnohem krásnějšího.
Vašek totiž, jak už jeho jméno ukazuje, byl povahy loajální a vlastenecké;
a když zvážil všechny požitky, jež mu slibovala neočekávaná držba tolika peněz, pocítil zvláštní nadšení i sedl a napsal toto:
Slavný berní úřade, ježto mi poetická činnost právě vynesla jedenáct tisíc osm set devadesát čtyři Kč 60 h, prosím, aby mi byla vyměřena patřičná daň.
V hluboké úctě
Vašek
Učiniv tento příkladný skutek, podle něhož se máte všichni řídit, vy neplatové a hanební škudlilové, čekal Vašek, že dostane do týdne takové nějaké vyřízení a že pak splní svou platební povinnost.
Avšak nedostal nic a jaksi na věc pozapomněl.
Za rok dostal přísný, ale poněkud nečitelný dopis, z něhož vyrozuměl tolik, že " jelikož nepodal přiznání k dani z příjmu za uplynulých deset let podle § § těch a těch, toho nebo onoho zákona z toho a toho dne, vyzývá se, aby tak učinil nejdéle do osmi dnů ", jinak že mu ve smyslu citovaného zákona bude uložena pořádková pokuta.
Zhroziv se tohoto dopisu pořídil si Vašek formuláře pro přiznání daně z příjmu a během osmi dnů je vyplnil ve všech rubrikách;
byla to nejtěžší práce, kterou kdy konal.
Za čtvrt roku nato dostal přísný dopis, že doposud nepodal přiznání k dani z příjmu za právě uplynulý rok ve smyslu paragrafů zákona a tak dále.
I učinil to.
Za měsíc dostal přísný dopis, že dosud nepodal přiznání k dávce z majetku ve smyslu paragrafů zákona a tak dále.
Když to učinil, dostal důtklivý dopis, že dosud nepodal přiznání k dani z obratu a pracovního výkonu za předminulý rok.
I odebral se Vašek k advokátovi, aby se ho zeptal, co znamená ten obrat a pracovní výkon.
Advokát mu vysvětlil, že to je zkrátka totéž jako příjem.
I přihlásil se Vašek k poetickému výkonu ve výši jedenácti tisíc osmi set devadesáti čtyř Kč 60 h.
Vzápětí dostal přísný dopis, že doposud nepodal přiznání k dani z obratu a pracovního výkonu za rok právě uplynulý.
Když to učinil, dostal přísný dopis, že nepodal přiznání k dani z obratu a pracovního výkonu za uplynulých deset let.
Vašek si tedy najal písařku a podával ve smyslu paragrafů zákona přiznání, jen to svištělo.
Když to vše učinil, dostal přísný dopis, že dosud nepodal přiznání k obecné dani výdělkové za provozování živnosti poetické ve smyslu paragrafů zákona a tak dále, pod trestem pořádkové pokuty.
I běžel k advokátovi, aby se ho zeptal, co je to vlastně ta výdělková daň.
Advokát mu obšírně vyložil, že výdělek je vlastně přesně totéž jako příjem a jako pracovní obrat.
Vašek si přibral tedy druhou písařku a podával přihlášení k výdělkové dani za posledních jedenáct let, zevrubně vyplňuje všech třiadvacet rubrik formuláře, ač byly tam otázky velmi nesnadné, jako například " jméno předchůdce v provozování živnosti poetické ", " doba, ve které se poetická živnost provozuje, zda po celý rok či toliko za jistého času ročního ", " zevrubnější údaje o způsobu, jakým živnost poetická se provozuje ", a tak dále.
Ještě než byl do osmi dnů ve smyslu paragrafů zákona hotov, dostal přísný dopis, že doposud neposlal přiznání k dani z příjmu za rok právě se končící.
Nyní již Vašek dávno neprovozuje živnost poetickou;
sedí jen a opisuje berní fase, očekávaje, že vzhledem k jeho někdejšímu výdělku mu bude ještě vyměřena:
daň z výtěžku,
daň z výnosu,
daň z pracovní odměny,
daň z provozu,
daň z držby živnostenského podniku,
daň z pracovního zisku,
daň z honorovaného výkonu,
daň ze živnostenské dodávky,
daň ze skutečné těžby,
daň z pracovního důchodu,
daň z výdělečného povolání,
daň z vykonávání placené práce,
daň z úplatné činnosti,
daň ze splacených pohledávek za dodanou práci,
daň z vyhotovení předmětů spotřeby,
daň z vybírání úplaty za předměty spotřeby a tak dále;
neboť Vašek, jsa nadán živou obrazností, dovede si vymyslet mnohem víc různých názvů, jež by umožnily zdaniti týž výdělek ještě třeba dvacetkrát.
V této horečné činnosti jej utěšuje, že zaměstnává dostatečným způsobem aspoň tři berní úředníky, což je na jednoho Vaška výkon jistě úctyhodný.
Následkem toho doufá s jistou hrdostí, že mu bude vyměřena daň z živnosti poplatnické a poplatnického výkonu, dále daň z práce přesčas na vyplňování berních formulářů, daň z provozování poplatnictví a tak dále, vše ve smyslu paragrafů zákona toho a toho do 8 dnů pod pořádkovou pokutou 50 Kč;
a abyste věděli, zvláštní právní prostředek proti tomuto vybídnutí nebude přípustný.
Tak.
Lidové noviny 7. 12. 1924
HAARMANN
Podle žaloby zakousl dvacet sedm mladých mužů, které byl vlákal na své lože;
k některým vraždám se hannoverský vrah přiznal, jiné popírá, ale " o jednoho víc nebo míň, na tom už nezáleží ", jak sám říká.
Ostatně se nechoval před soudem nijak cynicky;
některé jeho výpovědi jsou dětsky naivní a upřímné.
Šaty zavražděných chlapců prodával, mrtvoly po částech spaloval nebo zahazoval do řeky, zčásti prý zpeněžil lidem jako koňské maso.
Druhý obžalovaný, Grans, hezký mladík, vodil prý chlapce k Haarmannovi a druhého dne pak prodával jejich šaty.
Zdá se, že Grans eroticky naprosto ovládal zatíženého Haarmanna;
avšak chvílemi Haarmann, rozlícen jeho zapíráním, usvědčoval svého miláčka, že věděl o všem a pomáhal mu...
Tato část příběhu není a nikdy už asi nebude dále osvětlena;
neboť Haarmann i Grans byli už odsouzeni k smrti stětím.
" Chci být o vánocích u maminky v nebi, " říkal Haarmann před soudem.
Není pochyby, že Haarmann je patologický případ;
bude - li sťat, nebude tím potrestán, nýbrž prostě utracen, a myslím, že tentokrát ani největší odpůrce trestu smrti se příliš nepozastaví nad tímto rasovským odklizením.
Jinak je tomu s Gransem;
je - li vskutku vinen tak, jak jej obviňoval jeho milenec, pak je cynismus tohoto duševně patrně zdravého mladíka opravdu děsivý, a je těžko říci, co je v tomto případě strašlivější: zda nevýslovná bestialita, jež propuká v zatíženém člověku, nebo chladná otrlost, s níž si zkažený mladík pomáhá k pohodlnému živobytí.
Haarmann je temná hlubina na pokraji šílenství;
Grans stojí za rohem normálního života, jako tam stojí prostituce, všelijaké pokoutní kšefty a oflakovačství.
Podívejte se do hlubin nebo jenom za roh;
průhled, který se otvírá, je stejně hrůzný, a nekončí se ojedinělými podrobnostmi hannoverského případu.
Znám Hannover jenom letmo;
je to čistotné a střízlivé nordické město, kde se všechno zdá zrovna prosyceno průměrnou moderní civilizací.
Haarmann nepřebýval v nějakém tajemném zákoutí, nýbrž v obyčejném činžáku, kde soused slyší souseda kašlat a naříkat na mizerný život.
Haarmann, ačkoli už byl v blázinci, nebyl dosti špatný, aby hannoverská policie neužívala jeho služeb;
byl jejím důvěrným agentem a sousedstvo mu říkalo s úctou Herr Kriminal.
Několikrát se šuškalo, že to s ním není v pořádku, došla i nějaká udání, ale policie buď nevěřila, nebo z jiných příčin věc umlčela.
A najednou se stal Hannover městem hrůzy.
Může se to stát kdekoliv;
civilizace není přece jen nic víc nežli fasáda, která jakžtakž maskuje starou divočinu života.
Vymetené ulice, pořádek, čistota, strážník v bílých rukavicích na každém rohu, to vše není nejmenší zárukou, že za nejbližší obílenou zdí se neděje něco, čemu z nedostatku lidské terminologie říkáme zvířecí zvrhlost.
Nespoléhejme příliš na civilizační povrch, na zevní a hmotnou organizaci evropského života;
temné síly, jež jsou v člověku, se hýbou pod tímto povlakem snad divěji než mezi kanibaly.
Případ Haarmannův, byť byl sebejedinečnější, ukazuje v trochu příšerném záblesku, jak slabá je kulturní půda, po níž si vykračujeme s takovou sebejistotou.
*
Haarmannův případ snad leckoho přiměje, aby se znovu zamyslil nad dosavadním zákonodárstvím o homosexualitě.
Na jedné straně zdá se nepochybno, že příkře trestající a difamující poměr dnešního zákonodárství k pohlavním úchylkám valně přispívá k zločinnosti, jež tak nápadně často provází sexuální abnormity;
pohlavně úchylný člověk stojí ipso facto mimo zákon, na šikmé půdě zločinu, vydán na milost a nemilost takovým Gransům;
je to psanec vyvržený společenským řádem, a případ Haarmannův, byť sebeabnormnější, podtrhává hodně rudě toto společenské zatracení úchylných jedinců.
Na druhé straně i kdyby Haarmann nevraždil, zhrozili bychom se počtu mladých mužů, které zavlekl do své ložnice.
Lidská společnost má zdravou nedůvěru nebo spíše ošklivost k abnormitám;
je - li tu úchylnost, je těžko předvídat, jak daleko se odchýlí a kam až se dojde.
Hannoverská policie prý věděla o sexuální nepřirozenosti svého tajného agenta;
v tom případě je spoluodpovědna za onen strašlivý masakr mladých mužů, kteří patrně... nebyli úchylní;
tady by myslím i nejliberálnější přímluvce za reformu trestního práva přisvědčil, že policie se měla zbavit pomáhače tak stigmatizovaného.
Avšak někoho se sociálně zbavit znamená koneckonců zavřít ho;
a tak stojíme zase před problémem, jak dalece má být psychologická úchylnost trestána.
Já ten problém nerozřeším, jako snad nikdo;
je ovšem nelidské trestat lidi proto, že jsou zrozeni s patologickou úchylkou, - ale co si tedy máme s nimi počít?
To je jedno z beznadějných dilemat moderního svědomí.
*
Stačí slabá vrozená abnormita, a člověk jinak dobrosrdečný se stává běsem;
stačí trochu válečné zvlčilosti, a syn hodných lidí se stane chladným ničemou, jako je Grans.
Je strašno myslet, jak tenká přehrada nervová nebo mravní dělí člověka od nejbezuzdnější zločinnosti.
Člověk má příšerně blízko k něčemu horšímu než bestie;
je tu jen křehký předěl tělesné, mravní nebo sociální rovnováhy;
poruší - li se, otvírá se propast pandémonia.
Rádi si z kulturní korupce, z romantismu nebo senzacechtivosti pohráváme na kraji tohoto předělu;
rádi ironizujeme umravněnou, plochou a měšťáckou normálnost.
Případ Haarmannův je náhlý pohled... na tu druhou stranu až téměř po její mez;
tento úděs je snad dosti silný, abychom počali jinak a hlouběji vážiti vše, co člověka omezuje, ať se to jmenuje zákon, morálka, kázeň nebo zvyk, vše, co konstituuje a posiluje onen průměrně lidský předěl mezi dobrem a zlem, normou a úchylkou, morálním zdravím a morálním rozvratem.
Bylo by načase trochu se zbavit sentimentality k tomu, co omlouváme jako patologické, místo abychom se toho děsili jako pekelné moci.
Lidové noviny 23. 12. 1924 | ockc24a |